Nemohla jsem dýchat.

Byla tady ruka zakrývající mojí pusu, a někdo třásl mým ramenem vytrhujíc mně z tvrdého
spánku.
Sto šílených myšlenek proběhlo mou myslí během jednoho úderu srdce. Stalo se to. Moje
nejhorší noční můra se stala skutečnou.
Jsou tady! Přišli si pro mně.
Zamrkala jsem a divoce se podívala po tmavé místnosti, až jsem se zaměřila na obličej mého
otce.
Zmateně jsem přestala mlátit kolem sebe. Pustil mě a chladně se na mě podíval. Posadila jsem
se na posteli, srdce mi stále bušilo.
"Tati?"
" Sydney. Nemohl jsem tě probudit."
Přirozeně, to byla jeho jediná omluva pro to, že mně vyděsil k smrti.
"Potřebuješ se obléct a být reprezentativní," pokračoval. "Rychle a potichu. Setkáme se dole
ve studovně."
Cítila jsem, jak se mé oči rozšířily, ale s odpovědí jsem nezaváhala. Byla tu jen jedna
akceptovatelná odpověď. "Ano pane. Samozřejmě."
"Jdu vzbudit tvojí sestru." Otočil se ke dveřím, a já vyskočila z postele.
"Zoe?" vykřikla jsem. "Co od ní potřebuješ?"
"Pššš," pokáral mně. "Rychle se připrav. A pamatuj - buď potichu. Nevzbuď tvojí matku."
Zavřel dveře bez dalšího slova, nechajíc mně zírat. Panika, která ustupovala, se ve mně opět
začala hromadit. Na co potřebuje Zoe? Noční buzení znamenalo Alchymistické podnikání a
ona s tím nemá nic společného. Technicky vzato ani já ne, od té doby, co jsem byla dočasně
vyloučena za špatné chování tohle léto. Co když to je to to, o co jde? Co když jsem byla
konečně přijata do převýchovného střediska a Zoe mě nahradí? Na okamžik, svět kolem mě
plaval, já se chytla postele a snažila se uklidnit. Převýchovné středisko. Ony byly noční
můrou pro mladé Alchymisty, jako jsem já, tajemná místa, kam ti, co přirostli příliš blízko
vampýrům, byli odvlečeni naučit se chybám jejich cest. O co tady doopravdy šlo, bylo
tajemství, které jsem nikdy nechtěla zjistit. Byla jsem si docela jistá, že převýchova je jeden z
hezkých způsobů, jak říkat vymývání mozků. Jen jednou jsem viděla osobu, která se vrátila
zpět, a upřímně, vypadala po tom, jako půlka člověka kterým byl. Už byl skoro jako zombie, a
já ani nechtěla myslet na to, kdo mu to mohl způsobit, aby působil takovýmto způsobem.
Můj otec mě nutil, abych si pospíšila, jeho ozvěna se ve mně opět objevila a já se snažila
setřást obavy. Vzpomínka na jeho další varování, mi vytanula na mysli a byla jsem tiše. Moje
matka má lehké spaní. Za normálních okolností by bylo jedno, jestli nás chytí, jak odjíždíme
na pochůzky Alchymistů, ale v poslední době nebyla tak milá ke svému manželovi (dcerám),
zaměstnancům. Od té doby, co mě alchymisté vyložili na prahu mých rodičů, tahle domácnost
měla všechno znaky zajateckého tábora. Mezi mými rodiči vznikají hrozné argumenty a já a
moje sestra Zoe kolem nich často chodíme pouze po špičkách.
Zoe.
Proč potřebuje Zoe?
Ta otázka mě spalovala, když jsem pospíchala, abych se připravila. Vím, co 'reprezentativní'
znamená. Naházet na sebe džíny a tričko nepřipadalo v úvahu. Místo toho jsem si natáhla šedé
kalhoty a bílou, ostrou košili. Přesto jsem si vzala tmavší, temně šedý setr a přepoutala ho
úhledně v mém pase černým páskem. Malý zlatý kříž - který jsem vždy nosila kolem krku -
byl jedinou ozdobou, se kterou jsem se nikdy neobtěžovala. Moje vlasy byly trochu větší
problém. Dokonce jenom po dvou hodinách spánku byly rozházené do všech směrů. Uhladit
je dolu bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat, a pokryla je tlustou vrstvou laku na vlasy a
věřila jsem, že mi to pomůže. Nanesla jsem na sebe jen lehkou vrstvu make-upu. Neměla
jsem čas na něco víc. Celý proces mi zabral celých šest minut, a to pro mě mohl být nový
rekord. Sprintovala jsem dolů ze schodů perfektně potichu, znovu, abych nevzbudila svou
matku. Obývací pokoj byl tmavý, ale rozlévalo se tam světlo z nedovřených dveří otcovy
studovny. Vzala jsem to jako pozvánku, otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Tichá konverzace
se zastavila, když jsem vešla. Můj otec si mě prohlédl od hlavy až k patě a schválil můj
vzhled tak, jak věděl, že je to nejlepší - srážkovou kritikou (Jinak se to přeložit prostě nedalo
XD).
"Sydney," řekl zhurta. "Věřím, že znáš Donnu Stanton."
Impozantní alchymistka stála blízko oknu, ruce překřížené, ztuhlá a vyhublá tak, jak jsem si ji
pamatovala. Nedávno jsem se Stanton strávila hodně času, i když bych těžko mohla říct, že
jsme kamarádky - především proto, že některé mé činnosti nás uvedli do jakéhosi 'upířího
vězení'. Kdyby ke mně chovala nějakou zášť, nedala by to na sobě znát. Kývla mi zdvořile na
pozdrav, obličejem všech podnikatelů.
Byly tam také další tři alchymisti, všichni muži. Byli mi představeni jako Barnes, Michaelson,
a Horowitz. Barnes a Michaelson byly ve věku mého otce a Stanton Horowitz byl mladší,
něco kolem dvaceti let a dělal Liliová tetování (a něco s nářadím). Všichni byli oblečeni
podobně jako já, měli na sobě ležérní oblečení pro podnikání v nepopsatelných barvách.
Našim cílem bylo vždy vypadat hezky, ale nepoutat přílišnou pozornost. Alchymisté hráli
Muže v černém dlouho předtím, než lidé začali snít o životě v jiných světech.
Když světlo udeřilo do jejich tváře správným směrem, na každém alchymistovi se ukázalo
tetování stejné, jako mám já.
Znovu můj neklid vzrostl. Byl to nějaký druh výslechu? Posouzení, zda mé rozhodnutí
pomoci uprchlé dhampýří dívce znamenalo změnu mé oddanosti? Založila jsem si ruce kolem
pasu a zatvářila se neutrálně, tak jak jsem to vytrénovala, doufajíc, že vypadám klidně a
sebejistě. Jestli jsem měla ještě šanci hájit můj případ, chtěla jsem předložit něco solidního.
Předtím, než někdo mohl pronést slovo, Zoe vstoupila. Vstoupila dovnitř a její oči se v hrůze
rozhlédli kolem. Studovna našeho otce je veliká - postavil ji a připojil k našemu domu - aby
všem pomohla (asi ostatním alchymistům). Ale když jsem se dívala na mojí sestru na scéně,
věděla jsem, že se cítí utlačována a v pasti. Vyhledala jsem její pohled a snažila se jí poslat
tichou soucitnou zprávu. Muselo to fungovat, protože přeběhla na mojí stranu a v jejím
pohledu se dal najít jen nepatrný strach.
"Zoe," řekl můj otec. Nechal její jméno dlouho vyset ve vzduchu a tímto způsobem dal
najevo, že je zklamaný. Mohla bych ihned hádat proč. Měla na sobě džíny a starý svetr, hnědé
vlasy měla učesané do dvou roztomilých, ale nedbalých copánků. U jiné osoby by vyhovovala
slovu 'reprezentativní', ale ne u něj. Cítila jsem, jak se za mnou krčí, a já se snažila být vyšší a
větší ochranou.
Poté, co si byl otec jist, že jeho odsouzení bylo cítit, představil Zoe ostatním. Stanton jí stejně
zdvořile kývla jako mě a pak se obrátila k otci.
"Nechápu, Jarede," řekla Stanton. "Kterou z nich se chystáš použít?"
"No, to je ten problém," řekl otec. "Zoe byla požádána ... ale nejsem si jistý, jestli je
připravená. Ve skutečnosti, já vím, že není. Ona má jen nejzákladnější vzdělání. Ale ve světle
nedávných Sydneyiných... zkušeností..."
Moje mysl se okamžitě začala skládat dohromady. Za prvé, a to je nejdůležitější, nevypadá to,
že by mě chtěli poslat do převýchovného střediska. Ještě ne, přinejmenším. Tohle bylo o
něčem jiném. Moje dřívější podezření bylo správné. Byl tady nějaký úkol, nebo pěší úkol. A
někdo chtěl (jako náhradníka) Zoe, protože ona, na rozdíl od jiných členů její rodiny, nemá v
historii zradu Alchymistů. Otec měl pravdu, že ona obdržela jenom základní instrukce. Naše
práce byla dědičná a já byla před lety zvolena jako další Alchymistka Sageovi rodiny. Moje
starší sestra, Carly, přešla přes a je teď na vysoké škole takže je na to moc stará. Už učil Zoe
jak založit místo, v případech, které se mi staly, jako dopravní nehody a mlácení vampýrů.
Předstoupila jsem, i když jsem nevěděla, co řeknu do doby, než jsem promluvila. Jediné, co
jsem věděla, bylo, že nenechám Zoe, aby se zatáhla do schémat Alchymistů. Bála jsem se o
její bezpečí více, než že bych mohla jít do převýchovného střediska - a toho jsem se pěkně
bála.
"Mluvila jsem s výborem o mé činnosti poté, co se to stalo," řekla jsem. "Měla jsem dojem, že
pochopili, proč jsem udělala to, co jsem udělala. Jsem plně kvalifikovaná sloužit způsobem,
jakým je třeba - mnohem více ne moje sestra. Mám skutečné zážitky. Znám tuto práci zevnitř
i venku."
"Trochu moc 'reálných' zkušeností, pokud mi paměť slouží," řekla Stanton suše.
"Já za sebe, bych rád slyšel tyto 'důvody' znovu," řekl Barnes, použil dva prsty, aby ve
vzduchu naznačil uvozovky.
"Nejsem nadšen vyhazováním napůl vyškolených dívek tam ven, ale také je těžké uvěřit
někomu, kdo pomáhal vampýřímu zločinci a je 'plně vyškolený aby sloužil'." Více uvozovek
ve vzduchu. Příjemně jsem se usmála, maskujíc svůj vztek. Kdybych ukázala svoje pravé
emoce, mému případu by to nijak neprospělo.
"Rozumím, pane, ale Rose Hathwayová nakonec dokázala, že se nedopustila trestného činu, z
něhož byla obviněna. Takže jsem technicky nepomáhala zločinci. Díky naší akci jsme
nakonec našli pravého vraha."
"Já vím," řekla jsem. "Ale věřila jsem, že to tak je." Barnes si odfrkl.
"A tady je problém. Měla jsi věřit tomu, co ti řekli Alchymisti a ne utéct s teorií přitaženou za
tvoje vlasy. Přinejmenším, si měla vzít důkazy, které by si nashromáždila pro tvé nadřízené. "
Důkaz? Jak jsem mohla vysvětlit, že to není důkaz, že jsem jela, abych pomohla Rose stejně
jako můj dobrý pocit, že říkala pravdu? Ale to bylo něco, o čem jsem věděla, že to nikdy
nepochopí. Všichni jsme byli vyškoleni, abychom věřili, že jsou nejhorší svého druhu. Říkat
jim, že jsem viděla poctivost a pravdu v ní, mi zde nepomůže. Říkat jim, že jsem byla
vydírána k pomáhání od jiného vampýra, bylo ještě horší vysvětlení. Byl tam jen jeden
argument, který by Alchymisté mohli být schopni pochopit.
"Já... Já jsem to nikomu neřekla, protože jsem za to chtěla všechny zásluhy. Doufala jsem, že
kdybych to vyřešila, mohla bych být povýšena a dostat lepší úkol." To, že jsem chtěla říct lež
s kamennou tváří, mě stálo každý kousek mého sebeovládání. Cítila jsem se ponížená za
takový přístup. Jako by ambice mohly řídit tak extrémní chování. Cítila jsem se falešně a
povrchně. Ale jak sem podezřívala, bylo to něco, čemu mohli ostatní alchymisti rozumět.
Michaelson si odfrknul. "Zavádějící, ale ne zcela nečekané pro její věk.
Ostatní muži se tvářili blahoskloně, dokonce i mů otec. Pouze Stantonová vypadala
pochybovačně, ale ona byla svědkem tohoto fiaska než oni.

Můj otec se rozhlédl po ostatních, očekávajíce další komentář. Když žádný nepřišel, pokrčil
rameny. "Pokud nikdo nemá námitky, tak bych raději využil Sydney. Ne, že bych zcela
rozuměl tomu, co po ní chcete." V jeho hlase zazníval vyčítavý podtón, který tam dosud
nebyl. Jared Sage neměl rád, když nevěděl o všem okolo.
"Nemám žádný problém s použitím starší dívky," řekl Barnes, "ale ať je mladší někde poblíž,
pro případ, že by ostatní měli nějaké námitky." Zajímalo mě kolik 'dalších' se k nám připojí.
Otcova pracovna nebyla žádný stadion. Nicméně čím více lidí přijde, tím důležitější tento
případ pravděpodobně bude. Přejel mi mráz po zádech, při pomyšlení o jaký úkol se jedná.
Viděla jsem Alychimisty, jak zabránili velkým katastrofám jen s jedním nebo dvěma lidmi.
Jak velký musí být tento úkol, když vyžaduje takovouto pomoc?
Poprvé promluvil Horowitz: "Co chcete, abych udělal?"
"Obnovit Sydneyino tetování," prohlásila Stantonová rozhodně, "i kdybyby nakonec nešla,
nebude na škodu, když se kouzlo posílí. Nemá smysl tetovat Zoe, dokud nebudeme vědět co s
ní."
Očima jsem zabloudila k sestřiné nepopsané, a světlé, tváři. Ano. Dokud na ní nebude žádná
lilie, je volná. Když vám poprvé ozdabí tetování tvář, už není cesty zpět. Patříte k
Alchymistům.
Tuto skutečnost jsem poznala milulý rok. Když jsem vyrůstala, nikdy jsem si to neuvědomila.
Můj otec mi správnost a důležitost našeho poslání vtloukal do hlavy už od raného dětství.
Stále jsem věřila v důležitost poslání, ale přála jsem si, aby mi dříve zmínil jak velkou část
mého života to zabere.
Horowitz si připravil rozkládací stolek na druhé straně otcovy pracovny. Poklepal na něj a
věnoval mi přátelský úsměv.
"Přistupte blíž,"řekl mi, "váš lístek, prosím."
Barnes ho spražil nesouhlasným pohlem: "Prosím. Mohl bys tomuhle rituálu prokázat trochu
více respekt, Davide."
Horowitz jen pokrčil rameny. Pomohl mi lehnout si, domníval se, že jsem z ostatních
vyděšená a věnoval mi široký úsměv. Doufala jsem, že vidí vděčnost v mých očích. Jeho další
úsměv mi prozradil, že porozumněl. Otočila jsem hlavu a viděla Barnese jak uctivě na
vedlejsí stolek odložil černou aktovku. Ostatní Alchymisté se postavili okolo a před sebou
spojili ruce. Uvědomila jsem si, že musí být hierophant (Slovo pocházející z řečtiny složené
ze slov "svatý" a "ukázat", hierophat je osoba, která provádí rituály a zná různé tajemné
principy svého náboženství. Takže asi něco jako Velekněz.). Větišna toho, co Alchymisteé
dělali mělo kořeny ve věděl, ale několik věcí vyžadovalo vyšší moc. Konec konců naším
úkolem bylo chránit lidstvo před upíry, v přesvědčení že jsou to nepřirození tvorové a proti
božímu plánu. To je důvodem proč hierophanté- naši kněží- spolupracovali s vědci.
"Pane," pronesl se zavřenýma očima, "požehnej těmto elixírům. Aby odehnaly všehno zlé a
daly životodárnou energii nám, tvým služebníkům."
Otevřel kufřík a vytáhl z něj čtyři malé lahvičky obsahující tmavě červnenou tekutinu. Na
každé byl štítek, který jsem však nemohla přečíst. Nacvičeným pohybem Barnes odlil z každé
lahvičky přesné množství do větší láhve. Pak vzal malý sáček s práškem a přisypal ho ke
zbytku směsi. Cítila jsem jak se zachvěl vzduch a obsah láhve zezlátl. Předal láhev
Horowitzovi, který už byl připravený s tatérskou jehlou. Všichni se uvolnili, ceremoniál byl
dokončen.
Poslušně jsem nastavila tvář. O chvíli později se nade mnou mihl Horowitzův stín. "Bude to
trošku bolet, ale ne tolik, jako, když jsme tě tetovali poprvé, tohle je jen retušování," vysvětlil
vlídně.
"Já vím," řekla jsem, už dříve mi upravovali tetování, "díky."
Jehla se zabodla do mé kůže a já se snažila nezašklebit. Jak řekl bylo to jen štípnutí, Horowitz
netvořil nové tatování. Jednoduše pouze vstsříkl malé množství inkoustu do mého, již
existujícího tetování, aby obnovil jeho sílu. Brala jsem to jako dobrou zprávu. Zoe zatím ještě
nebudu muset ven do nebezpečí, ale určitě by se neobtěžovali s obnovením mého tetování,
kdyby mě posílali do převýchovného centra.
"Můžeš nám stručně říct, co se stalo, zatímco jsme čekali?"zeptal se táta. "Vše co mi řekli,
bylo, že potřebují teenagerku." To jak řekl "teenagerku" vyznělo jako jednorázová role.
Bojovala jsem s vlnou hněvu, na mého otce, která se vrátila. To bylo vše, co jsme pro něj
byly.
"Máme tu situaci,"slyšela jsem říct Stantonovou, konečně nějaké odpovědi, "s Moroji."
Vydechla jsem úlevou. Lepší než se Strigoji. Jakákoliv "situace" ke které byli přivoláni
Alchymisté souvisela s nějakou vampýrskou rasou a já bych raději živé, ty kteří nezabíjejí.
Celkově vypadjí jako lidé (nikdy bych nic takového nikomu tady neřekla) žijí a umírají, tak
jako my. Nicméně Strihojové jsou monstra. Jsou neživí, vraždící vampýři, kteří vzniknou,
když Strigoj donutí svoji oběť naspít se své krve nebo Moroj úmyslně zabije svou oběť, že jí
vypije veškerou krev. Situace se Strigoji většinou skončí něčí smrtí.
V mysli se my vinořily všemožné scénáře, když jsem přemýšlela, co vedlo k dnešní večerní
akci Alchymstů: člověk, který uviděl někoho s tesáky, uprchlý dárce, Moroj ošetřovaný
lidským doktorem... Tohle byly případy, které Alchymisté řešili nejčastěji, ty na jejichž
jednoduché vyřešení jsem byla vyškolena. Proč by potřebovali "teenagerku" na něco z
tohohle, to mi bylo záhadou.
"Víte, že si minulý měsíc zvolili za svou královnu dívku," řekl Barnes. Prakticky jsem vidělaj,
jak protočil oči v sloup.
Všichni v místnosti na souhlasně zabručeli. Samozřejmě, že to věděli. Alchymisté se zajímali
o politické děni ve světě Morojů. Vědět, co se u vampýrů děje bylo nezbytné, abychom je
udrželi skryté před zbytkem lidstva a lidi od nich. To bylo naším posláním, chránit naše
bratry. Heslo: "poznej svého nepřítele" jsme brali velmi vážně. Ta morojská dívka, která byla
zvolena královnou, Vasilisa Dragomirová, měla 18, stejně jako já.
"Uvolni se," řekl jemně Horowitz.
Neuvědomila jsem si, že jsem byla napjatá. Snažila jsem se uvolnit, ale myšlenky na Vasilisu
Dragomirovou mě přinutily myslet na Rowe Hathawayovou. Přemýšlela jsem, jestli jsem se
nunáhlila, když jsem předpokládala, že jsem venku z potíží. Naštěstí Barnes pokračoval v
příběhu, aniž by zmínil mé nepřímé spojení s mladou královnou a jejími společníky.
"Tak jak to bylo šokující pro nás, bylo to stejně šokující pro některé z jejích vlastních lidí.
Byla spousta protestů a nesouhlasů. Nikdo se sice nepokusil zaútočit na Dragomirovic dívku,
ale to bylo asi proto, že je tak dobře hlídána. Její nepřátelé, jak se zdá, našli jinou cestu: její
sestru."
"Jill," řekla jsem, dřív než jsem se stačila zastavit. Horowitz, mě okřikl, kvůli tomu, že jsem
se pohla. A já jsem litovala, že jsem na sebe strhla pozornost tím, jak dobře znám Moroje.
Nicméně v mysli se mi vynořil obrázek Jilian Mastranové, vysoké, otravně štíhlé jako každá
Morojka, s velkýma světle zelenýma očima, které vždy vypadají nervózně. A měla dobrý
důvod být. V patnácti, Jill zjistila, že Vasilisa je její nevlastní sestra. To z ní udělalo druhého
člena jejich královské rodinné větve. Byla příliš zatažena do zmatku, do kterého jsem se v létě
dostala.

"Znáte jejich zákony," pokračovala Stantonová po chvíli chvilce trapneho ticha. Její tón
vyjadřoval, to co jsme si všichni mysleli o Morojském právu. Zvolení vládce? To nenádvalo
smysle, ale co smysluplného bychom mohli očekávat od něčeho nepřirozeného jako jsou
vampýři? "A Vasilisa musí mít dalšího člena rodiny, aby mohla usednout na trůn. To je
důvodem proč se její nepřátelé rozhodli, že když nemohou sesadit přímo ji, zničí její rodinu."
Z nevysloveného mi přeběhl mráz po zádech a bez rozmyšlení jsem opět komentovala: "Stalo
Jill něco?" Tentokrát jsem si vybrala chvíli, kdy si Horowitz doplňoval jehlu, takže nebylo
žádné nebezpečí, že zničím tetování.
Kousla jsem se do rtu, abych si zabránila říct něco dalšího, při představě trestu zračícího se v
otcových očích. Ukázat obavy o Moroje, byla ta poslední věc, kterou jsem mohla udělat,
vzledem ke svému nejistému postavení. Neměla jsem s Jill žádné silné vazby, ale pomyšlení
na to, že se někdo snaží zabít patnactiletou dívku- stejně starou jako Zoe- bylo příšerné, bez
ohledu na to k jaké rase náležela.
"To je co není jasné," uvažovala Stantonová, "víme jen, že na ni zaútočili, ale nemůžeme říct,
jestli utrpěla nějaké opravové zranění. I když je v pořádku, nemůžeme přehlížet, že se to stalo
na jejich vlastním dvoře, to znamená, že zrádci jsou na vyšších místech."
Barnes si znechuceně odfrkl. "Co jsi čekala? Nechápu jak jejich směšná rasa mohla tak
dlouho fungovat, aniž by se stavěli proti sobě."
Ozvala se souhlasná zamručení.
"Směšné nebo ne, nemůžeme dopustit aby došlo k občasnské válce," prohlásila Stantonová,
"někteří Morojové aktivně protestují, dost na to, že si toho všimla lidská média. To nemůže
dopustit. Potřebujeme jejich vládu stabilní a to znamená udržet tuto dívku v bezpečí. Možná
nemohou věřit sami sobě, ale mohou věřit nám."
Nebylo nutné poukazovat na to, že Morojové Alchymistům nevěřili. Ale předpokládám, že to,
že nemáme zájem zabít jejich vládce nebo rodinu z nás dělá ty více důvěrihodné.
"Musíme tu dívku nechat zmizet," prohlásil Michaelson, "alespoň do doby než Morojové
zruší zákon, který činí Vasilisin nárok na trůn tak nejistý. Ukrývat Mastranovou mezi jijími
lidmi teď není bezpečné. A tak ji musíme ukrýt mezi lidmi." Z jeho slov přímo čišelo
pohrdání. "Ale je nutné, aby zůstala skryta i před lidmi. Naše rasa nesmí vědět o jejich
existenci."
"Po konzultaci se strážci jsme vybrali místo, kde si myslíme, že bude v bezpečí, před Moroji i
Strigoji," řekla Stantonová. "Nicméně, abychom se ujistili, že ona- a ostaní, kteří s ní budou-
zůstanou neohaleni, potřebujeme pomoc Alchymistů, kteří jim budou oddáni a případně
vyřešily jakékoliv komplikace, které by se objevily."
"To je plýtvání našimi zdroji. Bez ohledu na toj, jak nepříjemné to je pro kohokoliv z našich
aby s ní zůstal," posmíval se otec.
Z toho co se chystalo jsem měla špatný pocit.
"Od toho je tu Sydney," řekla Stantonová, "byli bychom rádi, kdyby byla jedním z
Alchymistů, kteří s Jill zůstanou."
"Co?" vykřkl otec, "to nemyslíte vážně."
"Proč ne?" Stantonové hlas byl klidný a vyrovnaný, "jsou téměr stejně staré, takže to, že
budou spolu nebude přitahovat zvýšenou pozornost. A Sydney už ji zná. Trávit společně času
určitě nebude tak 'nepříjemné' jako by to mohlo být pro jiné Alchymisty."
Podtext byl zřetelný. Stále jsem se nezbavila minulosti. Horowitz na chvíli přestal a vytáhl
jehlu, aby mi dal možnost promluvit. V hlavě mi to začalo šrotovat, nějaká odpověď se
očekávala. Nechtěla jsem znít příliš nešťastně z tohoto plánu. Potřebovala jsem znovu získat
svou dobrou pověst mezi Alchymisty a ukázat ochotu plnit rozkazy. Ja bylo řečeno, nechtěla
jsem znít jako někdo, kdo se cítí příjemně mezi vampýri nebo jejich pololidskými protějšky-
dhampýry.
"Trávit čas s kýmkoli z nich není nikdy zábava," řekla jsem opatrně, snažila jsem se aby můj
hlas byl klidný a povýžený. "Nezáleží na tom, kolik toho děláte. Ale já udělám cokoliv, co
bude nutné, abych udržela nás- a kohokoliv jiného- v bezpečí." Nebylo nutné vysvětlovat, že
"kdokoliv" znamená lidé.
"Vidíš Jarede? Barnes zněla potěšen takovou odpovědí, "ta holka zná své poslání. Udělali
jsme řadu opatření, všechno by mělo běžet hladce a nepošleme ji samotnotu, protože ani
Morojská dívka nebude sama."
"Co tím myslíš?" otec stále nezněl štěstně z toho všecho a mě zajímalo, co ho štve nejvíc.
Opravdu si myslí, že bych mohla být v nebezpečí? Nebo si jen dělá obavy z toho, že když
budu trávit čas s Moroji mohlo by to změnit mou loajalitu? "Kolik jich bude?"
"Posílají dhampíra," řekl Michaelson, "jednoho ze strážcků, se kterým opravdu nemám
problém. V místě, které jsme vybrali by neměli být žádní Strigojové, ale pokud budou je lepší,
když s těmi monstry budou bojovat oni, než my." Strážci byly speciálně vytrénovaní
dhampíři, kteří sloužili jako bodyguardi.
"Tak hotovo," řekl mi Horowitz a o krok ustoupil, "můžeš si sednout."
Poslechla jsem a odolala dotknout se své tváře. Jediné, co jsem během jeho práce cítila bylo
štípání jehlou, ale věděla jsem, že mnou prochází magická moc, magie, která ze mě dělá
nadlidský imunitní systém a zabraňuje mi mluvit o vampýrských záležitostech před
obyčenými lidmi. Snažila jsem se nepřemýšlet nad tou druhou částí, odkud magie pochází.
Tetování bylo nutné zlo.
Ostatní stále stáli, aniž by mi věnovali nějakou pozornost- kromě Zoe. Stále zmateně koukala
a vyděšeně a stále po mě úzkostlivě pokukovala.
"Také tam bude další Moroj," pokračovala Stantonová, "upřímně, nejsem si jistá proč, ale
naléhali, že s Mastranovou musí být. Řekli jsme jim, že čím méně jich budeme muset skrývat
tím lébe, ale... řekněmě, zdá se, že je to velmi důležité a už mu tam vše připravili. Myslím, že
je to nějaký Ivaškov. To je nepodstatné."
"Kde je tam?" zeptala se otec, "kam ji posíláte?"
Výborná otázka. Zajímala mě stejná věc. Moje první práce na plný úvazek s Alchymisty mě
poslala přes půlku světa, do Ruska. Pokud Alchymisté chtěli Jill schovat určitě by neřekli na
jaké místo ji posílají. Na chvíli jsem doufala, že bychom mohli skončit v mém vysněném
městě- Římě. Legendární výtvarná díla a italské jídlo mi přišlo jako skvělá cesta jak
kompentovat papírování a vampýry.
"Palm Springs," řekl Barnes.
"Palm Springs?" zopakovala jsem. To jsem neočekávala. Když jsem se řekně Palm Spring,
vybaví se mi filmové hvězdy a golfová hřiště. Ani ne tak prázdniny v Římě, ale ani na
Arktidě.
Na tváři Stantonové se objevil malý ironický úsměv. "Je to v poušti, je tam hodně světla.
Absolutně nepřijatelné pro Strigoje."
"Nebude to nesnesitelné také pro Moroje?" zeptala jsem se, myslela jsem dopředu. Morojové
neshoří na slunci jako Strigojové, ale po nadměrném vystavení slunci jsou Morojové slabí a
namocní.
"No, ano," připustila Stantonová, "ale trocha nepohodlí stojí za bezpečí, které poskytuje.
Pokud Morojové zůstanou uvnitř, nebude to problém. Navíc to odradí jiné moroje aby přišli
a..."
Zvuk otevírajících se dveří auta přicházející oknem zvenku si získal pozornost všch
přítomných. "Á," řekl Michaelson, "jsou tu ostatní, pustím je dovnitř."
Vyklouzl z pracovny a pravděpodobně si to namířil přímo k hlavním dveřím, aby otevřel
příchozím, ať už to byl kdokoliv. O chvíli později jsem zaslehla nový hlas rozmlouvajcí s
Michaelsonem, když se k nám vracel.
"No táta neměl čas, tak prostě poslal mě," říkal právě ten nový hlas. Dveře pracovny byly
otevřené a mé srdce se zastavilo. Ach ne, pomyslela jsem si. Kdokoli jiné, ale ne on.
"Jerede," řekl nově příchozí, když zahlédl mého otce, "rád vás opět vidím."
Otec, který se za celou noc na mě sotva podíval se právě usmál. "Keithe! Říkal jsem sei jak se
máte." Oba si potřásli rukou a já pocítila vlnu nechutě, která mnou prošla.
"Tohle je Keith Darnell," řekl Michaelson a představil ho ostatním.
"Syn Toma Darnella?" zeptal ohromený Barnes. Tom Darnell je legendární vůdce
Alchymistů.
"Osobně," usmál se Keith. Byl asi o pěl let starší než já, měl blonďaté vlasy o odstín světlejší
než mé. Vím, že spoustě holek připadal atraktivní. Ale mně? Mně připadal ohavný. Byl tou
poslední osobou, kterou bych tu očekávala."
"A myslím, že sestry Sageovic už znáš," dodal Michaelson.
Keith se svýma modrýma očima podívala prvně na Zoe, očima, která měla každé nepatrně
odlišnou barvu. Jedno oko, skleněné, tupě zíralo před sebe aniž by se pohlo. Druhé na ni
mrkno a jeho úsměv se rozšířil.
Stále může mrkat, pomyslela jsem si naštvaně. To znepokojující, hloupé, povýšené
mrknutí!Ale co, proč by nemrkal? Všichni jsme slyšeli o nehodě, která se mu lsetos stala a
stála ho jedno oko. Jedno se mu povedlo zachránit, ale nějak, no prostě jsem si myslela, že
přestane s tím zuřivým mrkáním.
"Malá Zoe! Podívej se na sebe, všichni dospíváme," řekl láskyplně. Nejsem násilný člověk, ne
v žádném případě, ale teď, za to jak se díval na mou sestru, jsem ho chtěla praštit.
Usmála se na něj, očividně byla ráda, že tu vidí známou tvář. Když se Keith otočil ke mě,
všechen šarm a vřelost zmizely. Ten pocit byl oboustraný.
Pálení a čirá nenávist, která ve mně rostla byla ohromující, že mi chvíli trvalo zformulovat
odpověď. "Ahoj, Keithe,"řekla jsem upjatě.
Keith se ani neobtěžoval se zdvořilou odpovědí. Ihned se otočil k nejstarší Alchymistce. "Co
tuona dělá?"
"Víme, že jsi žádal Zoe," řekla Stantonová vyrovnaně "ale po zralé úvaze jsem se rozhodli, že
pro tuhle roli bule lepší Sydney. Její zkušenosti převyšují obavy z jejích předešlých akcí."
"Ne," okamžitě reagoval Keith a upřel na mě zpět svůj ocelově modrý pohled. "Ona v žádném
případě nepůjde, nevěřím nějaké zvrácené milovnici vampýrů, nedovolím aby nám to celé
zničila. Půjde její sestra."
2. kapitola
srpnatko.blog.cz

Pár lidí zalapalo po dechu, nepochybně nad Keihovými slovy "milovnice upírů". Žádné z těch
slov samo o sobě nebylo tak děsivé, ale dohromady... vlastně to bylo něco, k čemu měli
Alchymisté odpor ve své podstatě. Bojovali jsme abychom ochránili lidi před vampýry.
Nařknout někoho, že je v blízkém vztahu s těmitu creaturami bylo tou nejhnusnější věcí.
Když se mě dříve ostatní Alchymisté vyptávali byli velmi opatrní ve svém vyjadřování.
Keithův výběr byl všecho všudy nemravný. Horowitz byl naštvaný místo mě, otevřel pusu jak
chtěl odseknout nějakou kousavou odpověď. Ale po rychlém pohledu na Zoe a na mě si to
rozmyslel a raději zůstal zticha. Michaelson si však nemohl pomoc aby zabrblal: "Všechny
nás ochraňuj." A pokřižoval se.
Nenaštvalo mě tak to, jak mě Keith oslovil (i když pomyšlení na to mrazilo). Naštvala mě spíš
dřívější poznámka Stantonové. Víme, že jsi žádal Zoe.
Keith pro tento úkol požadova Zoe. Mé rozhodnutí držet ji od všecho dál ještě víc posílilo. Při
pomyšlení na to, že by s ním šla pryč, jsem sevřela pěsti. Každý si tu myslel, že Keith je
příkladné dítě, ale já ho znale lépe. Žádná dívka- zejména moje sestra- by s ním neměla zůstat
sama.
"Keithe," řekla Stantonová s lehce varovným hlasem, "můžu respektovat tvé pocity, ale nejsi
v pozici, abys mohl někoho takhle nazývat."
Zrudl. "Palm Spring je moje místo. Má právo ovlivňovat to, kdo vkročí do mého teritoria."
"Rozumím tomu, jak se cítiš," prohlásil můj otec. Neuvěřitelné. Pokud jsme já nebo Zoe
pochybovaly o Keithovi jako autoritě, náš otec neváhal a seznámil nás s tím jaká máme
"práva"- nebo spíš, že nemáme žádná.
Jedno léto u nás Keith pobýval- mladí Alchymisté to tak během tréniku dělají- a můj otec ho
začal považovat za syna, kterého nikdy neměl. Nicméně mezi námi a Keithem byl dvojí metr.
Čas a vzdálenost ho očividně nezmenšily.
"Palm Springs může být tvoje místo," řekla Stantonová "ale tenhle úkol pochází z míst
organizace mimo tvůj dosah. Ano, jsi nepostradatelný pro koordinaci, ale nejsi tu hlavní
autorita." Měla jsem podezdření, že Stantnová během svého dne několika lidem pár vrazila,
narozdíl ode mně, a teď jsem měla pocit, že chce Keithovi pár vrazit. Bylo vtipné, že se stala
mým obhájcem, potom, co jsem si byla jistá, že mi nespolkla historku o využití Rose k
vylepšení mé kariéry.
Keith se viditelně uklidnil, moudře si uvědomující, že vybouchnout jako dítě mu nijak
nepomůže. "Rozumím, ale prostě se bojím o úspěšnost této mise. Znám obě dívky Sageové.
Už před Sydneyiným "incidentem" jsem měl o ní pochybnosti. Domníval jsem se, že z toho
vyroste, proto jsem se neobtěžoval dřív nic říct. Ale teď vidím, že jsem se mýlil. Zpátky k
tématu, myslel jsem, že Zoe by byla lepší volbou pro tuhle rodinnou pozici. Bez urážky
Jerede." Věnoval mému otci něco, co pravděpodobně měl být okouzlující úsměv.
Během toho se mi stávalo těžsím a těžším skrývat svou nedůvěru. "Zoe měla jedenáct, když
jsi byl u nás," řekla jsem, "Jak si proskrista mohl dojít k takovým závěrům?" Ani na okamžik
jsem mu nevěřila, že měl tenkrát o mně "pochybnosti". Aspoň ne úplně na začátku.
Pravděpodobně měl pochybnosti ten poslední den, který u nás trávil, když jsem odhalila jeho
temné tajemství, které skrýval. To, byla jsem víceméně přesvědčena, bylo to o co tu šlo. Chtěl
mě umlčet. Mé dobrodružství s Rose, byla jednoduše jen výmluva, jak se mě zbavit.
"Zoe byla na svůj věk vždycky vyspělá," prohlásil Keith, "někdy stačí jen říct."
"Zoe nikdy neviděla Strigoje, dokonce ani Moroje! Pravděpodobně, by byla v šoku, kdyby se
s ním setkala tváří v tvář. A to se týká většiny Alchymistů," poukázala jsem. "Ať už pošleš
kohokoliv, musí být schopen zdržovat se v jejich blízkosti a nezáleží na tom, co si myslíš o
mých důvodech, já jsem s nimi pobývala. Nemám je ráda, ale vím jak je tolerovat. Zoe nemá
víc jak základní výcvik, který celý proběhl u nás doma. Všichni stále opakují, že tohle je
velmi důležitý úkol. Opravdu chceš riskovat, jak to dopadne kvůli nezkušenostem a
neopodstatnělým obavám?" Zakončila jsem, hrdá sama na
sebe, že jsem zůstala chladná a podala tak rozumný argument.
"Ale jestli měl Keith pochybnosti už před lety..." nadhodil znepokojeně Barnes.
"Zoein výcvik, je pravděpodobně pořád ještě dostatečný," řekl můj otec.
Ještě před pěti minutami podporoval, abych šla já místo ní! Je tu vůbec někdo, kdo mě
poslouchal? Bylo to jako bych najednou byla neviditelná, když tu byl Keith. Horowitz byl
stále zaměstnán uklízením svého tatérského náčiní, ale při Barnesově poznámce se posměšně
poznamenal.
"Řekl jsi magická slova- před lety. Keith tenkrát nemohl být o mnoho starší než jsou teď
děvčata." Horowitz zavřel svůj kufřík, ledabyle se opřel o zeď a zkřížil ruce. "Keithe
nepochybuji o tobě, tedy ne tak docela. Ale nejsem si jistý, že tvůj názor není založen na
vzpomínkách z dob kdy jste byli všichni děti."
Podle Horowitzovy logiky, právě řekl, že jsem stále ještě dítě. Ale o to mi nevadilo. Jeho
jednoduše pronesená poznámka způsobila, že Keith prostě vypadal jako idiot. A jemu to taky
došlo a zrudl.
"Souhlasím," řekla Stantonová, která byla očividně netrpělivá, "Sydney chce tohle zlo, které
chce málokdo. Vlastně to znamená, že bude muset žít s vampýry."
Chce tohle zlo? Ne tak docela. Ale chci ochránit Zoe za jakoukoliv cenu a znovu získat svou
důvěryhodnost. Pokud to znamená zkřížit plány Keithovi Darnelovi, pak...
"Počkat," zvolala jsem, když mi došla slova Stantonové, "řekla jste žít s vampýry?"
"Ano,"opověděla Stantonová, "i když se skrývá, ta Morojská dívka potřebuje budit zdání
normálního života. Myslíme, že jsme zabili dvě mouchy jednou ranou, když jsme ji zapsali na
soukromou internátní školu, máme pod kontrolou její vzdělání i ubytování. Můžeme ti zařídit,
abys byla její spolubydlící."
"Neznamená to... neznamená to, že budu muset chodit do školy?" zeptala jsem se trochu
zmateně. "Už jsem absolvovala." Přinejmenším střední školu. Už několikrát jsem dala otci
jasně najevo, že bych ráda šla na vysokou. A stejně tak mi dal najevo, že se nemyslí, že by to
bylo nezbytné.
"Vidíte?"řekl Keith a využil tak příležitosti, "je příliš stará, Zoe je věkově blíž."
"Sydney může nastoupit do maturitního ročníku. Její věk je odpovídající," zastala se mě
Stantonová znovu, "Kromě toho jsi měla domácího učitele, že ano? Tohle pro tebe bude
skvělá zkušenost. Budeš mít možnost vidět, o co jsi přišla."
"Nejspíš to pro tebe bude jednoduché," připustil můj otec neochotně, "tvoje vzdělávání bylo
mnohem lepší než co mohou oni nabídnout." Nádherný nepřímý kompliment, tati.
Bála jsem se ukázat jak nelehká pro mě tahle dohoda byla. Pro mé rozhodnutí dávat pozor na
Zoe a nezměnit sebe a komplikace stále přibývaly. Opakovat střední. Žít s vampýry. Udržet ji
pod ochranou svědků. Už jsem zmínila jak pohodlné je pobývat s vampýry. Pomyšlení na
soužití s jedním z nich- i když nejspíš s někým jako vlídnou Jill- bylo znepokojující. Další
starost navíc.
"Budeš mít jako krytí také status studenta?" zeptala jsem se Keitha. Myšlenka, že mu budu
půjčovat poznámky z hodin u mě opět vyvolala pocit na zvracení.
"Samozřejmě, že ne," řekl dotčeně, "jsem příliš starý. Budu 'Místní spolupracovník na úkolu'."
Vsadila bych se, že si tento titul vymyslel. "Mým úkolem je pomoci zprostředkovávat úkol a
podávat zprávy zpátky našim nadřízeným. Ale neudělám to pokud tam bude ONA." Při
poslední větě přelétl pohledem všechny obličeje, ale nebyla tu žádná otázka, kdo ona je. Já.
"Tak nebudeš," řekla Stantonová bez servítek, "Sydney půjde, to je moje rozhodnutí. A
obhájím si ho před jakoukoliv vyšší autoritou, ke které to vezmeš. A pokud jste tak proti
jejímu umístění, pane Darelli, osobně se přičiním o to, abyste byl přeložen z Palm Springs a
nemusel s ní být v kontaktu."
Zraky všech se stočily na Keitha a on zaváhal. Chytila ho do pasti, uvědomila jsem si.
Dokázala jsem si představit, že klimat Palm Springs zajišťoval jen minimum akcí s vampýry.
Keithova práce tam pravděpodobně procházka růžovým sadem, zatímco já jsem pracovala v
Sankt Petěrburku a musela neustále zjišťovat škody. To místo bylo přímo rájem vampýrů, tak
jako další místa v Evropě a Asii, kam mě otec vzal na návštěvy. Dokonce ani nezačaly v
Praze. Pokud by byl Keith přeložen riskoval by nejen mnohem větší pracovní vytížení, ale
také mnohem horší umístění. Protože zatímco pro vampýry bylo Palm Springs nevyhovující,
pro lidi to bylo něco úžasného.
Kethův výraz jen potvrzoval, že se mu s Palm Spring nechtělo. "Co když půjde a já ji budu
opět podezřívat z velezrady?"
"Tak ji ohlásíš," řekl Horowitz s netrpělivým přešlápnutím. Očividně nebyl Keithem
ohromen. "Tak jako kohokoliv jiného."
"Mezitím můžu zintenzivnit Zoein výcvik," poznamenal otec, jako očividnou omluvu
Keithovi. Bylo jasné na čí straně je můj otec. Ne na mojí. Dokonce ani na Zoeiné. "Poté, když
se Sydney dopustí nějaké chyby budeme ji moci nahradit."
To, že bude Keith tím jediným, kdo učiní rozhodnutí, pokud se zmýlím, mě naštvalo, ale ne
tolik jako to, že Zoe bude stále v tomhle všem. Pokud ji otec bude držet jako zálohu, nebude
stále ještě z nebezpečí pryč. Alchymisté by ji stále mohli využít- stejně jako by mohl Keith.
Přísahala jsem si, že ať to stojí cokoli, i kdybych měla Keitha vlastnoručně krmit hrozny (tak
u tohohle přirovnání se mi vybavil obrázek nějakého vladaře jak ho služebné krmí ovocem a
stojí u něj ovívač, proto jsem to tu nechala a nehledala k tomu český ekvivalent ;)), ujistím se,
že nebude mít žádný důvod pochybovat o mé loajalitě.
"Fajn," zdálo se, že vyslovit to slovo Keithovi způsobovalo bolest. "Sydney může jít...
prozatím. Ale budu tě hlídat,"upřel na mě svůj pohled. "Nebudu tě krýt. Budeš zodpovědná za
udržení té vampýrské dívky v mezích a dopravovat ji na krmení."
"Krmení?" hlesla jsem bezvýrazně. Samozřejmě, Jill bude potřebovat krev. Na chvíli to
otřáslo mým sebevědomím. Bylo jednoduché mluvit o kamarádíčkování se s vampýry, když
tu žádný nebyl. A ještě lehčí, pokud jste nepřemýšleli o tom, co z nich dělalo vampýry-
KREV. Ta příšerná, nepřirozená potřeba, která zajišťovala jejich existenci. V mysli se mi
vynořila příšerná myšlenka, která zmizela tak rychle jako se objevila. Mám jí dávat svou
krev? Ne, to je směšné. To byla hranice, kterou by Alchymisté nikdy nepřekročili. Polkla
jsem, ve snaze ukrýt panické zalapání po vzduchu. "Jak ji plánujete krmit?"
Stantonová pokývla Keithovi: "Vysvětlíš?" Myslím, že mu dávala možnost cítit se důležitě
jako kompenzaci za své předchozí vítězství. Pospíšil si.
"Víme jen o jediném dalším Moroji žijícím v Palm Springs," řekl Keith. Jak mluvil, všimla
jsem si že jeho rozčepýřené blonďaté vlasy jsou prakticky obalené v gelu. Dodávalo to jeho
vlasům slizký lesk, který jsem ani v nejmenším neshledávala atraktivním. A také jsem
nevěřila nikomu, kdo používá více stylingových produktů než já. "A pokud tě to zajímá, je to
blázen. Ale je to neškodný blázen- protože kdokoli z nich je neškodný. Je to starý samotář,
který žije mimo město. Má problémy s Morojskou vládou a nestýká se s nimi, takže nikomu o
vás nepoví. A co je důležitější má dárce, o kterého je ochotný se dělit."
Zamračila jsme se: "Opravdu chceme, aby se Jill stýkala s Morojem, který je proti vládě?
Celý smysl je v tom udržet ji stabilní. Pokud ji seznámíme s nějakým rebelem, jak můžeme
vědět, že se ji nepokusí využít?"
"To je výborný postřeh," řekl Michaelson, vypadal překvapený, že to připustil.
Něměla jsem v úmyslu podkopávat Keitha. Moje mysle právě skočila dopředu všimla si
potencionálního problému a poukázala na něj. Z pohledu, který mi věnoval, mi bylo jasné, co
si myslí. Že se ho záměrně snažím zpochybnit jeho úsudek, aby vypadal špatně.

"Samozřejmě mu to neřekneme," prohlásil se zábleskem vzteku v očích, "to by bylo hloupé. A

on není součástí žádné frakce. Není součástí ničeho. Je přesvědčený, že Morojové se svými
strážci ho zklamali a nechce s nimi mít nic společného. Napovídal jsem mu, že Jillina rodina
má stejné antisociální cítění a on to podporuje.
"Máš pravdu, že musíš být ostražitá, Sydney," řekla Stantonová. V jejích očích se zračil
souhlas jako kdyby měla radost, že mě může obhajovat. Ten souhlas pro mě hodně znamenal,
vzhledem k tomu jak nelítostná se často zdála. "Nemůže předpokládat nic o nikom z nich.
Nicméně jsme tohoto Moroje zkontrolovali také s Abe Mazurem, který souhlasí s tím, že je
dost neškodný."
"Abe Mazur?" posmíval se Michaelson. Poškrábal se na své šedivé bradce: "Ano. Jsem si
jistý, že je expert na to, kdo je a není neškodný."
Mé srdce se při tom jméně sevřelo, ale snažila jsem se to nedát najevo. Nereaguj,
Nereaguj.Přikazovala jsem svému obličeji. Po hlubokém nádechu jsem se velmi, velmi
opatrně zeptala: "Je Abe Mazur ten Moroj, který půjde s Jill? Už jsem se s ním setkala...ale
myslela jsem, že jste říkala, že ten kdo půjde bude Ivaškov." Pokud v rezidenci bude Abe,
věci se výrazně změní.
"Ne," odpověděl posměšně Michaelson, "nikdy bychom tě neposlali s Abe Mazurem. Prostě
jen pomáhal s realizací tohoto plánu."
"Co je tak špatného na Abe Mazurovi?" zeptal se Keith. "Nevím, kdo to je."
Když Keith mluvil pozorně jsem studovala jeho obličej, hledala jsem jakýkoli náznak
klamání. Ale nic. Jeho tvář byla nevinná, otevřená zvědavost. Jeho modré oči- nebo spíš oko-
zračilo vzácnou zmatenost kontrastující s obvyklým všechno-vím-všechno-znám arogancí.
Abeho jméno mu nic neříkalo. Vydechla jsem, ani jsem si neuvědomila, že jsem tajila dech.
"Mizera," řekla Stantonová nevýrazně, "ví příliš mnoho o věcech, o kterých by neměl vědět.
Je užitečný, ale nevěřím mu."
Mizera? To bylo slabé označení. Abe Mazur byl Moroj jehož ruská přezdívka- zmeja, had-
mluvila za vše. Abe mi prokázal mnoho laskavostí, takové za které jsem musela oplatit
velkým riskováním. Jedním takovým oplacením bylo pomáhat Rose při útěku. Vlastně on to
nazýval oplácením, já tomu říkala vydírání. Nijak jsem netoužila potom se s ním znovu setkat,
nejvíc proto, že jsem se bála co bude chtít příště. Frustrující na tom bylo, že jsem neměla
nikoho, za kým bych mohla jít a žádat o pomoc. Moji nadřízení by nereagovali moc nadšeně
kdyby zjitili, že kromě svých jiných vampírských sólo akcí, s nimi uzavírala vedlejší dohody.
"Nikomu z nich se nedá věřit," poukázal můj otec. Uděl Alchymistické gesto proti ďáblu,
kreslící pravou rukou kříž na svém levém ramenu.
"Ano, Mazur je horší než většina z nich,"řekl Michaelson. Potlačil zívnutí, čímž nám všem
připomněl, že je hluboká noc. "Takže jsme všichni dohodnuti?"
Ozvalo se souhlasné mručení. Keithův bouřlivý výraz ukazoval jak je nešťastný, že se
nekonalo po jeho, ale už se víckrát nesnžil mi zabránit v tom, abych šla. "Hádám, že teď už
můžeme kdykoli odejít,"řekl.
Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila že "my" znamená on a já. "Hned teď?" zeptala jsem se
nevěřícně.
Pokrčil rameny: "Vampýři budou brzy na cestě. Musíme se ujistit, že pro ně bude všechno
připraveno. Když se budeme střídad v řízení budeme tam zítra odpoledne."
"Super," řekla jsem ztrnule. Výlet autem s Keithem. Heh. Ale co víc jsem mohla říct? Neměla
jsem na výběr, zvlášť teď když jsem nemohla odmítnout nic z toho oč mě Alchymisté
požádali. Dnes večer jsem hrála se všemi svými kartami a teď jsem musela doufat, že být s
Keithem je lepší než převýchovné centrum. Kromě toho jsem vybojovala těžkou bitvu o své
loajalitě a ušetřila Zoe. Stále jsem musela ukazovat, že jsem pro cokoli.
Otec mě poslal sbalit si, se stejnou energií jako když mi předtím navrhl abych se oblékla
reprezentativně. Zanechala jsem ostatní v rozhovoru a tiše utíkala do svého pokoje, stále si
vědoma, že máma spí. Byla jsem odborníkem na rychlé a efektivní zabalení si, díky rychlým a
nečekaným výletům s otcem, které mě provázely celé dětství. Ve skutečnosti jsem vždycky
měla na cesty připravenou taštišku toaletních potřeb. Problém nebyl v rychlosti jako spíše v
tom kolik si toho sbalit. Délka tohoto úkolu nebyl nijak specifikována a měla jsem nepříjemný
pocit, že to ani nikdo neví. Mluvili jsme o několika týdnech? Celém školním roce? Slyšela
jsem nějakou zmínku o tom, že Morojové čekají až se zruší zákon, který Jill ohrožoval. Ale to
se zdálo jako ten druh legálního procesu, který nějakou chvíli potrvá. A co věci ještě
zhoršovalo, neměla jsem tušení, co se na střední nosí za oblečení. Jedinou věcí, kterou jsem
věděla stoprocentně bylo, že tam bude teplo. Skončila jsem sbalením svých deseti nejlehčích
outfitů a doufala, že budu mít možnost prát.
"Sydney?"
Právě jsem uložila svůj laptob do brašny, když se Zoe objevila ve dveřích. Upravila si své
copy, takže teď vypadaly elegantně a já si říkala, jestli to byl pokus zapůsobit na našeho otce.
"Hej," řekla jsem a usmála se na ni. Vklouzla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Byla jsem
ráda, že se přišla rozloučit. Bude mi chybět a chtěla jsem, aby to věděla-
"Proč jsi mi to udělala?" dožadovala se dřív, než jsem stačila říct slovo. "Víš jak poníženě se
cítím?"
Byla jsem zaskočená, na chvíli jsem ztratila řeč. "Já... O čem to mluvíš? Zkoušela jsem-"
"Udělala jsi ze mě neschopnout!" řekla. Byla jsem překvapená slzami, které se jí zaleskly v
očích. "Stále jsi opakovala, že nemám dostek zkušeností a nemůžu dělat to co ty a táta.
Vypadala jsem jako idiot před všemi těmi alchymisty. A před Keithem."
"Keith Darnell není nikým, aby sis dělala starosti jestli na něj zapůsobíš,"řekla jsem rychle a
snažila se uklidnit svoji výbušnost. Když jsem viděla její znepokojený výraz, povzdechla jsem
si a přehrála si rozhovor v pracovně. Nesnažila jsem se aby Zoe vypadala špatně, tak moc
jsem se snažila, abych byla jediná, kdo bude poslán pryč ať už budu dělat cokoliv. Neměla
jsem tušení, proč to vzala takto. "Podívej, nesnažila jsem se tě ztrapnit. Snažila jsem se tě
chránit."
Drsně se zasmála a ten vztek zněl divně od někoho tak něžného jako Zoe. "Tak tomu říkáš?
Dokonce jsi řekla, že jsi se snažila o povýšení."
Zašklebila jsem se. Ano, řekla jsem to. Ale stěží jsem jí mohla říct pravdu. Žádný člověk
nevěděl, proč jsem pomáhala Rose. Lhát mému vlastnímu druhu- hlavně své sestře- mě
zraňovalo, ale nebylo tu nic, co bych mohla udělat.
"Nikdy jsi nebyla určena k tomu stát se Alchymistkou," řekla jsem, "venku na tebe čekají
lepší věci než tohle."
"Protože nejsem tak chytrá jako ty?" zeptala se, "protože nemluvím pěti jazyky jako ty?"
"To s tím nemá co dělat," vprskla jsem, "Zoe jsi úžasná. A pravděpodobně stvoříš úžasné
Alchymisty. Ale věř mi, že život Alchymistky... nechtěla bys z něj žádnou část." Chtěla jsem
jí říct, že by to nenáviděla. Chtěla jsem jí říct, že by nikdy nemohla řídit svou budoucnost
nebo činnit vlastní rozhodnutí.Ale smysl mé povinnosti mi bránil a já zůstala zticha.
"Udělala bych to," řekla, "chránila bych nás před vampýry...kdyby to táta chtěl." Její hlas se
zachvěl a mě náhle došlo, co bylo palivem její touhy stát se Alchymistkou."
"Pokud se chceš s otcem sblížit najdi jiný způsob. Prokletí Alchymistů by mohlo být dobré,
ale jakmile mezi ně jednou vkročíš už není cesty zpět, jsi jejich." Přála jsem si vysvětlit jí ten
pocit. "Takový život nechceš."
"Protože to všechno chceš pro sebe?" zaútočila. Byla o několik palců menší než já, ale byla
tak naplněná vztekem a zuřivostí, že bezmála zaplňovala celý pokoj.
"Ne. Nechci- ty tomu nerozumíš," řekla jsem konečně. Chtěla jsem rukama rozhodit ve
vzduchu jako vyjádření, ale stáhla jsem je zpátky. Jako vždy.
Pohled, kterým po mně hodila neměl daleko k ledu: "Ó. Myslím, že rozumím naprosto
perfektně.Náhle se otočila a pospíchala ze dveří, stále se pohybujíc co nejtišeji. Její strach z
otce se přeměnil ve vztek na mě.
Zírala jsem na místo, kde ještě před chvílí stála a cítila jsem se mizerně. Jak si mohla myslet,
že se doopravdy snažím ukrást všechnu slávu pro sebe a nechat ji cítit se špatně. Protože to je
přesně to, co jsi řekla- připomenul mi můj vnitřní hlas. To byla pravda, připustila jsem, ale
neočekávala jsem, že se urazí. Nikdy jsem nevěděla, že měla nějakou touhu stát se
Alchymistkou. Dokonce mě teď zajímalo, jestli její touha byla spíš o tom stát se součástí
něčeho a vylepšit se tak v otcových očích nebo o tom, že chtěla být opravdu vybrána pro tento
úkol.
Ať už byly její důvody jakékoliv, teď už tu nebylo nic, co by se pro to dalo udělat. Možná
jsem neměla ráda tu přehnaně tvrdou cestu Alchymistů, ale stále jsem pevně věřila v to, že
chráníme lidi před vampýry. A definitivně jsem věřila v udržení Jill v bezpečí před jejími
vlastními lidmi, pokud to znamenalo, že se vyhneme obrovské občanské válce. Tuhle práci
jsem mohla udělat a dobře. A Zoe- bude volná, aby se mohla věnovat čemukoli bude chtít ve
svém životě.
"Co ti trvalo tak dlouho?" zeptal se otec, když jsem se vrátila do pracovny. Náš rozhovor se
Zoe mě o pár minut zdržel, dvě minuty navíc pro něj byly příliš dlouho. Nepokusila jsem se
odpovědět.
"Jsem připraven vyrazit, kdykoli si řekneš," prohlásil Keith. Jeho nálada se viditelně změnila
zatímco jsem byla nahoře. Přátelský postoj z něj čišel tak silně, že jsem se divila, že nikdo
neprohlédl jeho falešnost. Očividně se rozhodl vyzkoušet ke mně mnohem příjemnější
přístup, v naději, že zapůsobí na ostatní a mi bude podlézat, abych nevyzradila co o něm vím.
A když nasadil svůj umělý úsměv, jeho postoj byl ztuhlý a způsob jakým zkřížil ruce mi řekl-
když už nic jiného- že není o moc šťastnější, že jedeme spolu, než já. "Taky můžu většinu
cesty řídit."
"Nemám problém, odřídit svůj díl," řekla jsem a snažila se vyhnout pohledu na jeho skleněné
oko. Taky jsem se necítila příliš pohodlně, když řídil někdo s velkou vadou zraku.
"Rád bych si se Sydney promluvil v soukromí, než odejde, pokud nevadí,"řekl můj otec.
Nikdo s tím neměl problém a on mě zavedl do kuchyně, kde za námi zabouchl dveře. Několik
sekund jsme byli v tichosti, pozorovali se se skříženýma rukama. Konečně jsem se odvážila
doufat, že se mi možná chce omluvit za věci, které se mezi námi před měsícem staly, že mi
odpouští a má mě rád. Upřímně, byla bych ráda i kdyby chtěl soukromí, aby se otcovsky
rozloučil.
Upřeně na mě zíral svýma hnědýma očima, tolik podobnýma těm mým. Doufala jsem, že mé
nikdy neměly ten chladný pohled. "Nemusím ti říkat jak důležité tohle pro tebe je, pro nás pro
všechny."
Tolik k otcovské lásce.
"Ne pane," řekla jsem, "nemusíte."
"Nevím jestli můžeš odčinit tu ostudu, kterou jsi nám udělala, když jsi s nimi utelka, ale tohle
je krok správným směrem. Nezvorej to. Budeš zkoušená. Dodržuj své příkazy. Udržuj
Morojskou dívku mimo potíže." Povzdechl si a rukou si prohrábl své tmavě blond vlasy, které
jsem také zdědila. Zvláštní, pomyslela jsem si, jak moc věcí máme společných... když jsme
tak úplně odlišní. "Díky bohu, Keith je s tebou. Následuj jeho velení. On ví, co dělá."
Zkoprněla jsem. V jeho hlase byl opět ten náznak hrdosti, jako by Keith byl ta nejúžasnější
věc, která chodí po Zemi. Otec věděl, že můj výcvik byl důkladný, ale když u nás byl Keith,
brával ho na výlety a hodiny, kterých jsem se nikdy neúčastnila. Se sestrou jsme zuřily.
Vždycky jsme předpokládaly, že mít pouze dcery bylo pro něj zklamáním a tohle byly
důkazy. Ale nebyla to žárlivost, co vřelo mou krví a cvakalo zuby.
Na chvíli jsem si myslela. Co kdybych mu řekla, co vím? Co by si pak myslel o svém zlatém
chlapečkovi? Ale jak jsem mu koukala do chladných očí odpověděla jsem si sama. Nikdo by
mi nevěřil. Okamžitě to přivolalo mé vzpomínky na jiný hlas a dívčin vystrašený a prosebný
obličej. Zírala na mě svýma hnedýma velkýma očima Neříkej to, Sydney. Ať uděláš cokoli,
neříkej co Keith udělal. Nikomu to neříkej. Nemohla jsem ji takto zradit.
Otec stále čekal na odpověď. Polkla jsem a přikývla: "Ano pane."
Jeho obočí se nadzvedlo, jasným potěšením a hrubě mě poplácal po rameni. To gesto bylo
nejblíž opravdové lásce, co během té chvíle udělal. Cukla jsem sebou, překvapením i také
proto, jak jsem byla napjatá. "Dobře." Přesunul se ke dveřím, zastavil se, podíval se zpátky na
mě: "Možná je tu pro tebe ještě nějaká naděje."
3. kapitola
srpnatko.blog.cz

Jízda do Palm Springs bylo utrpením.

Byla jsem vyčerpaná, protože mě vytáhli z postele uprostřed noci, ale když Keith usedl za
volant nebyla jsem schopná usnout. Myslela jsem na příliš mnoho věcí: Zoe, svoji reputaci,
začínající misi... Mé myšlenky se stále točili v kruhu. Prostě jsem se chtěla vyřešit všechny
problémy ve svém životě. A Keithovo řízení nebylo nic, co by mě méně zneklidňovalo.
Byla jsem také nešťastná, že mě otec nenechal rozloučit se s mámou. Stále znovu opakoval,
že bychom ji měli nechat spát, ale já jsem znala pravdu. Bál se, že pokud zjistí, že odcházím
pokusí se nás zastavit. Po mé poslední misi byla vzteklá: Sama jsem prošla půlku světa, bez
jakéhokoliv náznaku o tom jaká bude moje budoucnost. Máma si myslela, že Alchymisté mě
špatně využili a řekla tátovi, že se zdá správné, když se mnou skončili. Netušila jsem, jestli by
mohla zasáhnout do plánů dnešního večera, ale nechtěla jsem riskovat, že by šla místo mě
Zoe. Opravdu jsem neočekávala vřelé a velkolepé rozloučení s otcem, ale cítila jsem se
špatně, když jsem odcházela a neměla urovnané věci se sestrou a matkou.
Když začalo svítat, pouštní krajina Nevady se přeměnila v záplavu červené a měděné záře,
úplně jsem vzdala všechny pokusy usnout a rozhodla se nabrat síly. Na benzínce jsem si
koupila půltrový hrnek kávy a nabídla Keithovi, že budu řídit zbytek cesty. Ochotně se vzal
volantu, ale místo aby raději spal, také si koupil kávu a zbytek cesty jsme klábosili. Pořád
pevný se svým postojem jsme přátelé, až jsem si raději přála jeho dřívější nepřátelství. Byla
jsem odhodlaná nedat mu jakoukoliv možnost o mně pochybovat, tak jsem se snažila usmívat
a náležitě přikyvovat. To bylo poměrně těžké, když jsem neustále skřípala zuby.
Některá konverzace nebyla tak špatná. Pracovní záležitosti jsem zvládla a stále jsme měli
několik detailů k vyřešení. Řekl mi o škole všechno, co věděl a já hltala všechny informace o
svém budoucím domově. Amberwood preparatory school- Amberwoodská připravka byla
zjevně prestižní místo. Napadlo mě, jestli bych si nemohla hrát na to, že je to vysoká. Podle
zvyklostí Alchymistů jsem věděla všechno, co ke své práci potřebuju. Ale něco uvnitř mě
stále toužilo po novém a novém poznání. Musela jsem se naučit spoléhat na své vlastní
výzkumy a získané informace, ale stále, vyskoká- nebo jen být ve společnosti někoho, kdo
umí víc než já a může mě něco naučit- bylo pro mě dlouho jenom snem.
Jako "maturantka" bych mohla mít mimoškolní privilegia a jedním z nich- poté co získáme
falešné identity- bude získání auta. Vědět, že na internátu nebudu v pasti dělalo věci
snesitelnějšími, i když Kethova snaha dát mi mou vlastní dopravu byla z poloviny očividně
kvůli tomu, abych mohla na sebe vzít jakékoliv povinnosti spojené s touhle prací.
Keith byl také poháněn něčím, což jsem si neuvědomovala, ale nejspíš jsem měla. "Ty a ta
dívka Jill jste zapsány jako sestry," řekl.
"Cože?" byl to zlomek mé sebekontroly, který způsobil, že jsem se soustředila na auto a
netrhla volantem. Žít s vampýrem byla jedna věc, ale být s jedním příbuzná?
"Proč?"zaškemrala jsem.
Periferním viděním jsem viděla jak pokrčil rameny: "Proč ne? Vysvětluje to, pro budeš tak
často s ní, a také je to skvělá výmluva na to, proč budeš její spolubydlící. Většinou školy
nedávají na jeden pokoj studenty různých věkových skupin, ale..fajn... tvoji "rodiče" přislíbili
škole pořádný příspěvěk, takže změnili své obvyklé jednání."
Byla jsem tak ohromena, že jsem nebyla schopna normální reakce- praštit ho, když to celé
zakončil svým sebevědomým zasmáním se. Věděla jsem, že budeme byldet spolu... ale
sestry? To bylo... divné. Ne, nebylo. Tohle bylo Bizardní.
"To je šílené," řekla jsem nakonec, stále šokovaná s jak výmluvnou odpovědí přišel.
"Je to jen na papíře,"prohlásil.
Pravda. Ale něco na tom hrát příbuznou vampýra totálně otřáslo mým odhodláním. Chvástala
jsem se tím, že vím jak se chovat ve společnosti vampýrů, ale část toho pocházela z víry, že
jsem někým zvenčí, tímhle se věci měnily. Chovat se jako Jillina sestra tuhle výhodu změnilo.
Přinášelo to familiární chovaní a já nevěděla jestli jsem na ně připravená.
"Žít s někým z nich by pro tebe nemělo být tak špatné," komentoval Keith, svými prsty
bubnoval na okno, což mně přivádělo k šílenství. Něco na tom, jak nenuceně to pronášel mě
nutilo si myslet, že mě chytil do pasti. "Už jsi s někým z nich žila."
"To stěží," řekla jsem, opatrně vybírajíce slova. "Nebyla jsem s nimi víc jak týden. A vlastně
jsem většinu svého času trávila s dhampýry."
"V tom není rozdíl," odpověděl pohrdavě. "A pokud ano, tak dhampýři jsou horší. Jsou to
stvůry. Nejsou to lidé, dokonce ani pořádní vampýři. Výsledky nepřirozeného spojení."
Neodpověděla jsem a raději jsem předstirála, že jsem hluboce zabraná do řízení. Podle učení
Alchymistů to, co řekl, byla pravda. Byla jsem vychovávána ve víře, že obě rasy, Morojové a
Strigovojé jsou temní a špatní. K přežití potřebují krev. Jaký druh člověka pije z někoho
jiného? Bylo to nechutné a z pomyšlení na to, že budu Moroje přivážet na krmení se mi dělalo
špatně.
Ale dhampýři... to byla jiná věc. Přinejmenším pro mě. Dhampýři byli napůl lidé a napůl
vampýři, vytvořeni v průběhu času, když se dvě rasy spolu zapletly. Vampýři se už přes
století drželi od lidí a obě naše rasy souhlasily se spojneckou dohodou, že spojení člověka a
vampýra je tabu. Dhampýrská rasa nicméně přežívala, i přesto, že se dhampýři sami mezi
sebou nemohou rozmnožovat. Mohou se rozmnožovat s Moroji nebo lidmi a několik Morojů
si to vzalo jako povinnost.
"Mám pravdu?" zeptal se Keith.
Uvědomila jsem si, že na mě zírá a očekává ode mě souhlasnou odpověď ohledně toho, že
dhampýři jsou stvůry- nebo možná doufal, že budu nesouhlasit. Přesto jsem byla zticha příliš
dlouho.
"Máš pravdu," řekla jsem souhlasně s Alchymistickou rétorikou. "V některých případech jsou
horší než Morojové. Jejich rasa nikdy neměla existovat."
"Na chvíli jsi mě vyděsila," řekla Keith. Sledovala jsem cestu před sebou, ale měla jsem silné
podezdření, že na mě mrkl. "Myslel jsem, že se jich budeš zastávat. Měl bych tě znát lépe a
nevěřit povídačkám o tobě. Naprosto chápu, proč jsi chtěla získat slávu- ale holka to muselo
být drsné zkoušet spolupracovat s jedním z nich."
Nemohla jsem vysvětlit, že jednou když jsem strávila trochu času s Rose Hatwayovou, bylo
jednoduché zapomenout, že je dhampýrka. Dokonce fyzicky, dhampíři a lidé jsou na pohled
nerozpoznatelní. Rose je tak plná života a vášně, že někdy vypadá jako člověk víc než já.
Rose by určitě přijala tuhle práci s přihlouplým: "Ano, pane." Ne jako já."
Rose dokonce přijala, že byla zaveřná ve vězení a celá Morojská vláda stála proti ní. Vydírání
Abe Mazura vyvrcholilo tím, že mě přinutil jí pomoci, ale já jsem také nikdy nevěřila, že
Rose spáchala vraždu, ze které byla obviněna. Tím určitě vzniklo naše křehké přátelství, které
vedlo k proušování pravidel Alchymistů, abych pomohla Rose a jejímu dhampýrskému příteli,
impozantnímu Demitriji Belikovovi, a vyhnuli jsme se autoritám. Během toho všeho jsem
docela se zájmem pozorvala jak Rose bojuje se světem. Nemohla jsem závidět nikomu, kdo
nebyl člověk, ale jí jsem stoprocentně záviděla její sílu- a schopnost neustoupit, ať se děje
cokoli.
Ale znovu, stěží jsem něco z toho mohla Keithovi říct. A stále jsem mu ani na okamžik
nemohla uvěřit, ani přes vřelé chování, že je najednou v pohodě s tím, že jedu s ním.
Trochu jsem pokrčila rameny: "Stálo to za risk."
"Fajn," řekl, když viděl, že nepřidám žádné detaily. "Příště až se rozhodneš jít s
nevyzpitatelnými vampýry a dhampýry, dostaň malou podporu, tak se nedostaneš do tolika
potíží."
"Nemám žádnou touhu znovu bláznit," posmívala jsem se. A to byla naprostá pravda.
Do Palm Spring jsme přijeli pozdě odpoledne a ihned jsme se pustili do práce. Přitom jsem
umírala únavou a dokonce Keith, i přes svou upovídanost, vypadal že pracuje na pokraji sil.
Ale dostali jsme zprávy že Jill a její doprovod dorazí zítra, to nám nechávalo jen málo času
všechno přichystat.
Návštěva Amberwoodské přípravky ukázala, že se moje "rodina" rozrostla. Dhampýr, který
přicházel s Jill byl patrně také zapsán, tak aby sehrál našeho bratra. Keith byl také naším
bratrem. Když jsem se ho zeptala objasnil mi, že potřebujeme někoho místního, kdo by za nás
jednal jako zákonný zástupce, kdyby Jill nebo někdo znás musel ze školy, dávalo mu to tu
možnost. Od té doby co byli naši fiktivní rodiče mimo stát, bylo rychlejší dostávat výsledky
od něj. Byla to bezchybná logika, i když jsem shledávala příbuznost s ním odpornější než mít
v rodině dhampýra nebo vampýra. A to hodně vypovídalo.
Později jsem se ze svého falešného řidičáku dozvěděla, že nyní jsem Sydney Katherine
Melroseová z Jižní Dakoty. Jižní Dakotu jsme vybrali, protože místní neviděli mnoho
legitimací z tohoto státu a neměli by v tom vidět žádnou nesrovnalost. Ne, že bych nějakou
očekávala. Alchymisté nespolupracovali s lidmi, kteří odváděli druhořadou práci. Také se mi
líbil na řidičáku obrázek Mount Rushmore. Bylo to jedno z mála míst ve Spojených Státech,
kde jsem nikdy nebyla.
Den byl zakončen tím, na co jsem se nejvíc těšila: výletem k prodejci aut. Keit a já jsme se tak
moc dohadovali, že jsem skoro dostali prodavače. Já jsem byla spíše praktická a držela své
emoce pod kontrolou, ale miluji auta. To je jedna z mála věcí, které jsem zdědila po mámě.
Byla mechaničkou a některé nejlepší vzpomínky ze svého dětství mám na společnou práci s ní
v garáži.
Speciálně jsem měla slabost pro sportovní a klasická americká auta (pozn. překl.: rozumějte
taková ta velká hranatá americká auta s velkou spotřebou, nevím v češtině pro ně nemáme
ekvivalent, nebo aspoň jsem na žádný nepřišla, pokud vás něco napadá, tak písněte.), ta velká,
která nebyla příliš šetrná k životnímu prostředí, ale já je přesto provinile milovala. Myslela
jsem, že pro tenhle úkol byla tahle mimo dosah. Keith však argumentoval, že potřbujeme něco
pro každého člověka stejně jako pro jakýkoliv náklad a co by na sebe nestrhávalo příliš
mnoho pozornosti. Nakonec jsem se znovu podřídila jeho názoru a jako malá poslušná
Alchymistka souhlasila.
"Ale nechápu, proč to musí být kombík," řekla jsem mu.
Naše nákupy nás zavedly k novému Subaru Outback, který splňoval většinu jeho požadavků.
Můj smysl pro auta mi řekl, že Subaru by mohld být tím, co potřebuji. Bude dobře sloužit a
má celkem dobrý motor. A ještě...
"Cítím se jako fotbalová máma," řekla jsem, "jsem na to příliš mladá."
"Fotbalové mámy řídí dodávky," informoval mě Keith, "a na fotbale není nic špatného."
Zamračila jsem se: "Musí být hnědé?"
Muselo, pokud jsme chtěli ojeté. Tak moc jak bych chtěla něco v modré nebo červené, novost
byla prioritou. Mé puntičkářské povaze se nelíbila myšlenka na řízení auta "někoho jiného".
Chtěla sem aby bylo moje- zářicí, nové a čisté. A tak jsme udělali dohodu a já, Sydney
Melroseová jsem se stala hrdou majitelkou hnědého kombíka. Pojmenovala jsem ho Latté a
doufala, že moje láska ke kávě se brzy přemění k lásku k tomuhle autu.
Když byly naše záležitosti hotovy, Keith mě vzal do svého bytu dole v Palm Springs. Nabídl
mi, že tu můžu zůstat, ale zdvořile jsem odmítla a vzala si pokoj v hotelu, vděčná za velké
Alchymistské kapesné. Upřímně, bych zaplatila i svými vlastními penězi, abych se vyhnula
spaní pod jednou střechou společně s Keithem Darnellem.
Objednala jsem si lekou večeři do pokoje, užívala jsem si čas v osamění po všech těch
hodinách v autě s Keithem. Převlékla jsem se do pyžama a rozhodla se zavolat mámě. I když
jsem byla ráda, že jsem mimo dosah tátova nesouhlasu, aspoň na chvíli, bude mi chybět, že ji
nemám kolem sebe.
"Jsou to dobrá auta," řekla mi poté, co jsem jí povyprávěla o našem výletě k projeci. Máma
vždycky byla volná duše, která se naneštěstí spojila s někým jako byl můj táta. Zatímco mě on
učil chemické rovnice, ona mi ukazovala jak si vyměnit olej. Alchymisté si nebrali další
Alchymisty, ale mně nešlo do hlavy, co svedlo dohromady moje rodiče. Možná, že když byl
můj otec mladší, tak byl méně upjatý.
"Doufám," řekla jsem, vědala jsem, že můj hlas zní naštvaně. Má matka byla jedna z mála
lidí, kteří nemohli být nic míň než úplně perfektní. Byla velký zastánce toho nechat své pocity
vyvřít. "Myslím, že jsem jen naštvaná, že jsem k tomu nemohla moc říct."
"Naštvaná? Já jsem přímo nasraná, žes jsi se mnou ani nemohla o tom mluvit," reagovala
rozzlobeně. "Já nemůžu uvěřit tomu, že tě jen tak propašoval ven! Jsi moje dcera, žádné zboží
, které může jen tak přesunout." Na chvíli mi má matka zvláštně připomínala Rose- obě stejně
obdařené tím říkat vždy to, co mají na mysli. Ta schopnost se mi zdála divná a exotická- ale
někdy, když jsem myslela na svou opatrnost a odměřenou povahu- říkala jsem si, jestli
tadivná nejsem já sama.
"Neznal všechny detaily," bránila jsem ho automaticky., Kdyby byli na sebe rodiče naštvani,
potom by byl život doma, s otcovou povahou, pro Zoe nesnesitelný, stejně jako pro mámu.
Lepší udržovat mír. "Neřekli mu všechno."
"Někdy je nenávidím,"zavrečela máma, "někdy nenávidím i jeho.
Rose dokonce přijala, že byla zaveřná ve vězení a celá Morojská vláda stála proti ní. Vydírání
Abe Mazura vyvrcholilo tím, že mě přinutil jí pomoci, ale já jsem také nikdy nevěřila, že
Rose spáchala vraždu, ze které byla obviněna. Tím určitě vzniklo naše křehké přátelství, které
vedlo k proušování pravidel Alchymistů, abych pomohla Rose a jejímu dhampýrskému příteli,
impozantnímu Demitriji Belikovovi, a vyhnuli jsme se autoritám. Během toho všeho jsem
docela se zájmem pozorvala jak Rose bojuje se světem. Nemohla jsem závidět nikomu, kdo
nebyl člověk, ale jí jsem stoprocentně záviděla její sílu- a schopnost neustoupit, ať se děje
cokoli.
Ale znovu, stěží jsem něco z toho mohla Keithovi říct. A stále jsem mu ani na okamžik
nemohla uvěřit, ani přes vřelé chování, že je najednou v pohodě s tím, že jedu s ním.
Trochu jsem pokrčila rameny: "Stálo to za risk."
"Fajn," řekl, když viděl, že nepřidám žádné detaily. "Příště až se rozhodneš jít s
nevyzpitatelnými vampýry a dhampýry, dostaň malou podporu, tak se nedostaneš do tolika
potíží."
"Nemám žádnou touhu znovu bláznit," posmívala jsem se. A to byla naprostá pravda.
Do Palm Spring jsme přijeli pozdě odpoledne a ihned jsme se pustili do práce. Přitom jsem
umírala únavou a dokonce Keith, i přes svou upovídanost, vypadal že pracuje na pokraji sil.
Ale dostali jsme zprávy že Jill a její doprovod dorazí zítra, to nám nechávalo jen málo času
všechno přichystat.
Návštěva Amberwoodské přípravky ukázala, že se moje "rodina" rozrostla. Dhampýr, který
přicházel s Jill byl patrně také zapsán, tak aby sehrál našeho bratra. Keith byl také naším
bratrem. Když jsem se ho zeptala objasnil mi, že potřebujeme někoho místního, kdo by za nás
jednal jako zákonný zástupce, kdyby Jill nebo někdo znás musel ze školy, dávalo mu to tu
možnost. Od té doby co byli naši fiktivní rodiče mimo stát, bylo rychlejší dostávat výsledky
od něj. Byla to bezchybná logika, i když jsem shledávala příbuznost s ním odpornější než mít
v rodině dhampýra nebo vampýra. A to hodně vypovídalo.
Později jsem se ze svého falešného řidičáku dozvěděla, že nyní jsem Sydney Katherine
Melroseová z Jižní Dakoty. Jižní Dakotu jsme vybrali, protože místní neviděli mnoho
legitimací z tohoto státu a neměli by v tom vidět žádnou nesrovnalost. Ne, že bych nějakou
očekávala. Alchymisté nespolupracovali s lidmi, kteří odváděli druhořadou práci. Také se mi
líbil na řidičáku obrázek Mount Rushmore. Bylo to jedno z mála míst ve Spojených Státech,
kde jsem nikdy nebyla.
Den byl zakončen tím, na co jsem se nejvíc těšila: výletem k prodejci aut. Keit a já jsme se tak
moc dohadovali, že jsem skoro dostali prodavače. Já jsem byla spíše praktická a držela své
emoce pod kontrolou, ale miluji auta. To je jedna z mála věcí, které jsem zdědila po mámě.
Byla mechaničkou a některé nejlepší vzpomínky ze svého dětství mám na společnou práci s ní
v garáži.
Speciálně jsem měla slabost pro sportovní a klasická americká auta (pozn. překl.: rozumějte
taková ta velká hranatá americká auta s velkou spotřebou, nevím v češtině pro ně nemáme
ekvivalent, nebo aspoň jsem na žádný nepřišla, pokud vás něco napadá, tak písněte.), ta velká,
která nebyla příliš šetrná k životnímu prostředí, ale já je přesto provinile milovala. Myslela
jsem, že pro tenhle úkol byla tahle mimo dosah. Keith však argumentoval, že potřbujeme něco
pro každého člověka stejně jako pro jakýkoliv náklad a co by na sebe nestrhávalo příliš
mnoho pozornosti. Nakonec jsem se znovu podřídila jeho názoru a jako malá poslušná
Alchymistka souhlasila.
"Ale nechápu, proč to musí být kombík," řekla jsem mu.
Naše nákupy nás zavedly k novému Subaru Outback, který splňoval většinu jeho požadavků.
Můj smysl pro auta mi řekl, že Subaru by mohld být tím, co potřebuji. Bude dobře sloužit a
má celkem dobrý motor. A ještě...
"Cítím se jako fotbalová máma," řekla jsem, "jsem na to příliš mladá."
"Fotbalové mámy řídí dodávky," informoval mě Keith, "a na fotbale není nic špatného."
Zamračila jsem se: "Musí být hnědé?"
Muselo, pokud jsme chtěli ojeté. Tak moc jak bych chtěla něco v modré nebo červené, novost
byla prioritou. Mé puntičkářské povaze se nelíbila myšlenka na řízení auta "někoho jiného".
Chtěla sem aby bylo moje- zářicí, nové a čisté. A tak jsme udělali dohodu a já, Sydney
Melroseová jsem se stala hrdou majitelkou hnědého kombíka. Pojmenovala jsem ho Latté a
doufala, že moje láska ke kávě se brzy přemění k lásku k tomuhle autu.
Když byly naše záležitosti hotovy, Keith mě vzal do svého bytu dole v Palm Springs. Nabídl
mi, že tu můžu zůstat, ale zdvořile jsem odmítla a vzala si pokoj v hotelu, vděčná za velké
Alchymistské kapesné. Upřímně, bych zaplatila i svými vlastními penězi, abych se vyhnula
spaní pod jednou střechou společně s Keithem Darnellem.
Objednala jsem si lekou večeři do pokoje, užívala jsem si čas v osamění po všech těch
hodinách v autě s Keithem. Převlékla jsem se do pyžama a rozhodla se zavolat mámě. I když
jsem byla ráda, že jsem mimo dosah tátova nesouhlasu, aspoň na chvíli, bude mi chybět, že ji
nemám kolem sebe.
"Jsou to dobrá auta," řekla mi poté, co jsem jí povyprávěla o našem výletě k projeci. Máma
vždycky byla volná duše, která se naneštěstí spojila s někým jako byl můj táta. Zatímco mě on
učil chemické rovnice, ona mi ukazovala jak si vyměnit olej. Alchymisté si nebrali další
Alchymisty, ale mně nešlo do hlavy, co svedlo dohromady moje rodiče. Možná, že když byl
můj otec mladší, tak byl méně upjatý.
"Doufám," řekla jsem, vědala jsem, že můj hlas zní naštvaně. Má matka byla jedna z mála
lidí, kteří nemohli být nic míň než úplně perfektní. Byla velký zastánce toho nechat své pocity
vyvřít. "Myslím, že jsem jen naštvaná, že jsem k tomu nemohla moc říct."
"Naštvaná? Já jsem přímo nasraná, žes jsi se mnou ani nemohla o tom mluvit," reagovala
rozzlobeně. "Já nemůžu uvěřit tomu, že tě jen tak propašoval ven! Jsi moje dcera, žádné zboží
, které může jen tak přesunout." Na chvíli mi má matka zvláštně připomínala Rose- obě stejně
obdařené tím říkat vždy to, co mají na mysli. Ta schopnost se mi zdála divná a exotická- ale
někdy, když jsem myslela na svou opatrnost a odměřenou povahu- říkala jsem si, jestli
tadivná nejsem já sama.
"Neznal všechny detaily," bránila jsem ho automaticky., Kdyby byli na sebe rodiče naštvani,
potom by byl život doma, s otcovou povahou, pro Zoe nesnesitelný, stejně jako pro mámu.
Lepší udržovat mír. "Neřekli mu všechno."
"Někdy je nenávidím,"zavrečela máma, "někdy nenávidím i jeho.
Nevěděla jsem co na to říct. Jasně otce jsem nesnášela, ale stále to byl můj otec. Udělal hodně
těžkých rozhodnutí, kvůli Alchymistům a já jsem věděla, že nezáleželo na tom jak jsme
nechtěli, ale práce Alchymistů byla důležitá. Lidé museli být před existencí vampýrů
chráněni. Dozvědět se o jejich existenci by vyvolalo paniku. Nebo hůř, některé slabší povahy
by se staly sluhy Strigojů kvůli jejich nesmrtelnosti a eventuálnímu zaprodání svých duší. To
se stávalo častěji, než jsme byli ochotni připustit.
"To je v pohodě, mami," řekla jsem konejšivě, "jsem v pohodě. Už nemám potíže, a také jsem
ve Státech." Vlastně jsem si nebyla tak docela jistá jestli část o "potížích" je pravda, ale
myslela jsem, že ji to uklidní. Stantonová mi řekla, abychom naše umístění v Palm Springs
drželi v tajnosti, ale říct, že jsem stále doma tolik nezraňovalo a máma si mohla myslet, že je
to jednodušší práce než ve skutečnosti byla. Mluvily jsme spolu ještě chvíli než jsme zavěsily
a ona mi řekla, že slyšela o mé sestře Carly. Na vysoké bylo všechno v pohodě, což mě
potěšilo. Zoufala jsem chtěla zajistit něco o Zoe, ale odolala jsem zeptat se mámy. Bála jsem
se, že kdyby jí předala telefon, zjistila bych, že je na mě stále naštvaná. Nebo hůř, že se mnou
vůbec nechce mluvit.
Do postele jsem šla smutná, přála jsem si abych se mamce mohla svěřit se všemi svými
obavami a nejistotami. Nebylo to to, co normálně matdky s dcerami dělají? Vím, že by ji to
potěšilo. Byla jsem ta, která měla problém s tím být zcela oddaná tajemstvím Alchymistů a
přitom být normálním teenager.
Po dlouhém spánku a se slunečními paprsky přicházejícím oknem jsem se cítila lépe. Měla
jsem práci a chtěla jsem se přestat litovat. Pamatovala jsem si, co jsem udělal pro Zoe, pro
Moroje a taky pro lidi. To mi dovolilo soustředit se na sebe a zatlačit všechny nejistoty pryč,
alespoň pro teď.
Vyzvedla jsem Keitha kolem poledne a jeli jsme ven z města na setkání s Jill a samotářským
Morojem, který nám pomáhal. Keith měl hodně co říct o tom, co je to za chlapa jehož jméno
bylo Clarence Donahue. Clarence bydlel v Palm Springs tři roky, od smrti své neteře v Los
Angeles, jež měla na tohoto muže evidentě traumatický účinek. Keith se s ním už párkrát
setkal při předchozích pracích a vykládal o Clarencově slabém rozumu vtipy.
"Jen pár panáků z krevní banky, však víš?" řekl Keith, smějící se sám pro sebe. Vsadila bych
se, že na tohle čekal dlouho.
Tyto jeho vtipy měly málo humoru a byly hloupé, ale čím víc jsme se blížili ke Clarencovu
domu Keith se stával velmi tichým a nervózním. A mě něco napadlo.
"Kolik Morojů jsi už potkal?" zeptala jsem se ho, když jsme z hlavní ulice zatočili na dlouhou
příjezdovou cestu. Dům vypadal přímo jako z Gothického filmu, hranatý z šedých cihel.
Úplně se lišil od ostatní architektruy v Palm Springs, kterou jsme viděli. Jediné, co nám
připomínalo, že jsme v jižní Kalifornii byly všudypřítomné palmy okolo domu. Bylo to divné
rozmístění.
"Dost," řekl Keith vyhýbavě, "dokážu se vyrovnat s jejich přítomností."
Přesvědčení v jeho hlase znělo silně. Uvědomila jsem si, že i přes svoji suverenitu ohledně
této práce a své komentáře na Morojskou a dhampýrskou rasu a soudy o mém jednání, Keith
se ve skutečnosti cítil velmi, velmi nepříjemně při pomyšlení na pobyt mezi nelidmi. Bylo to
pochopitelné. Většina Alchymistů byla taková. Velká část naší práce dokonce nezahrnovala
spolupráci se světem vampýrů- byl to svět lidí, ve kterém jsme operovali. Záznamy musely
být zakryty nevinnými úplatky. Většina Alchymistů měla jen malé kontakty s našimi
subjekty. To znamená, že většina vědění Alchymistů vycházela z příběhů a učení
předávaného v rodinách. Keith řekl, že se setkal s Clarencem, ale nezmínil se, že by strávil
nějaký čas s jiným Morojem nebo dhampýrem- rozhodně ne se skupinou, jaké jsme teď byli
součástí.
Netěšila jsem se na další soužití s vampýry, ale uvědomila jsem si, že mě to něděsí tolik jak
by mělo. Rose se svými společníky mě obrnila. Také jsem byla na Morojském krávském
dvoře, místě, které kdy navštívilo jen několik málo Alchymistů. Když už jsem prošla srdcem
jejich civilizace, byla jsem přesvědčena, že se vyrovnám se vším, co bude uvnitř tohoto domu.
Přiznávám, že by to však bylo mnohem jednodušší, kdyby Clarencův dům nevypadal jako
strašidelný zámek vystřižený z hororového filmu.
Došli jsme ke dveřím, jednotní stylem , ve formálním Alchymistickém obleku. Bez ohledu na
své chyby se Keith pěkně upravil. Měl oblečené khaki kalhoty s bílou propínací košilí a
hedvábnou kravatu v barvě námořnické modři. Košile měla krátké rukávy, ale pochybovala
jsem, že to v tomle vedru nějak pomáhalo. Byl začátek září a teploty se pohybovaly okolo 30
°C, když jsem odcházela z hotelu. I tak jsem se pekla v hnědé sukni, punčocháčích a blůze s
pouzdrovitými rukávy poseté světlými květinami.
Opožděně jsem si uvědomila, že tak trošku zápasíme.
Keith se chystal zaklepat na dveře, ale otevřely se dříve než stačil cokoliv udělat. Trhla jsem
sebou, trošku nervózní navzdory ujištění, které jsem si před chvílí dala.
Kluk, který otevřel dveře byl trochu překvapený, že nás vidí. V jedné ruce držel balíček
cigaret, jako by se právě chystal jít ven si zakouřit. Zastavil se a věnoval nám zběžný pohled.
"Takže. Lidi jste tu abyste mě převezli nebo přesunuli?"
Tato odzbrojující poznámka byla dost na to, aby mi pomohla sestřást můj strach. Mlůvčí byl
Moroj, o něco starší než já, s tmavě hnědými vlasy, které byly nepochybně pečlivě upraveny
do rozcuchaného stylu. Naneštěstí pro Keithův přegelovaný vzhled, u tohoto kluka to
vypadalo dobře. Jako všichni Morojové byl bledý, vysoký a hubený. Z obličeje, který byl jako
vytesaný někým z klasické školy umění, kterou jsem tolik obdivovala, nás pozorovaly
smaragdově zelené oči. Šokovaně jsem zavrhla to přirovnání tak rychle jako se v mé hlavě
objevilo. Vždyť je to vampýr. Bylo směšné obdivovat ho tak, jako bych obdivovala nějakého
sexy lidského kluka.
"Pane Ivaškove," řekla jsem zdvořile, "ráda vás znovu vidím."
Zamračil se a ze své skvělé výšky mě studoval: "Já tě znám. Jaktože tě znám?"
"My-" chtěla jsem pokračovat "setkali jsme se", ale uvědomila jsem si, že by to nebylo
správné, protože posledně, když jsme se setkali, jsme si nebyli formálně představeni.
Jednoduše byl u toho, když jsme se Stantonovou byly předvolány před Morojský soud k
výslechu. "Setkali jsme se před měsícem. U soudu."
Poznáním se mu rozšířily oči: "Správně, Alchymistka." Chvíli přemýšlel, a pak mě překvapil,
když vyhrkl mé jméno. I přesto všechno co se stalo, když jsem byla na Morojském dvoře,
neočekávala jsem, že jsem zanechala takový dojem. "Sydney Sageová."
Přikývla jsem, snažila jsem se nevypadat frustrovaně tímto poznáním. Potom jsem si
uvědomila, že za mnou strnule stojí Keith. Prohlašoval, že se se společností vampýrů
"vyrovná", ale očividně to znamenalo zírat s otevřenou pusou a neříct ani ň. Zdvořile jsem se
na něj usmála a řekla: "Keithe, tohle je Adrian Ivaškov. Adriane, tohle je můj kolega Keith
Darnell."
Adrian k nám napřáhl ruku, ale Keith si s ním nepotřásl. Nemohla jsem říct, jestli to bylo
proto, že byl stále otřesený, nebo se nechtěl dotknout vampýra. Nezdálo se, že by to Adriana
zajímalo. Spustil ruku a vytáhl zapalovač, ustoupil a pokývl hlavou ke dveřím.
"Už na vás čakají, běžte dovnitř." Adrian se naklonil ke Keithovu uchu a se zlověstným tónem
pronesl,"POKUD- SE- ODVÁŽÍŠ." Šťouchl Keitha do ramene a zasmál se dábělským
"Muhahaha".
Keith vyskočil skoro deset stop vysoko (pozn. překld.: pro představu by to mělo být přibližně
3 metry, takže taková nadsázka jako se u nás říká o dvou metrech). Adrian se zachechtal a
ocházel dolů po zahradní pěšině zapalujíc si cigaretu. Zírala jsem za ním- s tím, že je to
docelavtipné- a postrčila jsem Keitha ke dveřím. "Pojďme," řekla jsem. Ovanul mě chlad z
klimatizace.
Pokud nic jiného, zdálo se, že Keith ožil. "Co to bylo?" zeptal se, když jsme vkročili do
domu, "skoro na mě zaůtočil!"
Zabouchla jsem dveře. "Bylo to spíš o tom, že jsi vypadal jako idiot. A nic ti neudělal. Mohl
jsi se chovat trošku víc vystrašeně? Ví, že se jich bojíme a ty jsi vypadal jako bys byl
připraven kdykoliv zdrhnout."
Přiznávám, že se mi docela líbilo vidět Keitha zaskočeného, ale lidská soudržnost nedávala
žádné pochyby o tom na čí straně jsem.
"Nevypadal," bránil se Keith, očividně ponížen. Prošli jsme dlouhou vstupní halou s tmavou
dřevěnou podlahou a obložením, které vypadaly, že pohlcují veškeré světlo. "Bože, co je s
těmihle lidmi? Ó já vím. Oni nejsou lidé."
"Pššt,"řekla jsem, šokovaná sílou jeho hlasu, "jsou hned tady. Copak je neslyšíš?"
Na konci haly byly těžké francouzské dveře. Jejich sklo bylo mléčné a špinavé, zakrývající to,
co bylo uvnitř, ale tiché mumlání hlasů bylo stále slyšitelné. Zaklepala jsem na dveře a čekala
na výzvu ke vstupu. Vztek z Keithovy tváře zmizel během dvou výdechů, soucitný pohled.
Tak to tu bylo. Začátek.
Vstoupili jsme dovnitř.
Když jsem uviděla, kdo je uvnitř, musela jsem vynaložit velké úsilí, aby mi nespadla čelist tak
jako před chvílí Keithovi.
Na chvíli jsme nemohla dýchat. Vysmívala jsem se Keithovu strachu z přítomnosti vampýrů a
dhampýrů, ale teď, tváří v tvář jejich skupině, jsem se najednou cítila v pasti. Zdi se kolem mě
stahovaly a jediné na co jsem mohla myslet byly tesáky a krev. Můj svět se totálně otřásl- a ne
kvůli velikosti skupiny.
Byl tu Abe Mazur.

Dýchej, Sydney. Dýchej, říkala jsem si. Nebylo to jednoduché. Abe ztvárňoval tisíc mých
strachů, tisíc komplikací, do kterých jsem se dostala.
Mé okolí se pomalu pročišťovalo a já znovu získávala kontrolu. Abe tu nebyl jediný, takže
jsem mohla zaměřit pozornost na ostatní a ignorovat ho.
V místnosti s ním seděli další tři lidé, dva z nich jsem poznávala. Neznámý, nejstarší Moroj s
řídnoucími vlasy a velkým bílím knírem, musel být náš hostitel Clarence.
"Sydney!" To byla Jill Mastrano, její oči zářily potěšením. Měla jsem Jill ráda, ale nemyslela
jsem si, že jsem dala najevo tolik pocitů, kolik by si na uvítání zasloužila. Jill vypadla, že se
rozběhne a obejme mě a já se modlila, aby to neudělala. Nepotřebovala jsem, aby to Keith
viděl. A důležitější bylo, že jsem nepotřebovala, aby o tom Keith podával zprávu.
Za Jill byl dhampýr, kterého jsme znala stejně jako Adrina- to znamenalo, že jsme se viděli,
ale nebyli jsme si představeni. Eddie Castile byl také přítonmný při výslechu na Královském
dvoře a pokud mi paměť sloužila, byl také v nějakých potížích. Vpodstatě vypadal jako
člověk s atletickou postavou a tváří, která strávila mnoho času na slunci. Měl nazrzle hnědé
vlasy a jeho oříškově hnědé oči se na mě a Keitha dívaly přátelsky, ale ostražitě. Tak jak to
strážci dělají. Vždycky byli ostražití, vždycky vyhlížecí případnou hrozbu. Někdy jsem to
shledávala uklidňujícím.
Průzkum pokoje mě brzy vrátil k Abemu, který se díval a zdál se pobavený tím jak očividně
jsem se mu snažila vyhnout. Po tváři se mu rozlil šibalský úsměv.
"Proč, slečno Sageová," řekl pomalu, "mi neřeknete ahoj?"
4. kapitola
srpnatko.blog.cz

Abe vypadal tak, že by spousta lidí ztratila řeč, i kdyby o něm nic nevěděla.
Bez ohledu na počasí venku byl Moroj oblečen v kompletním obleku s kravatou. Oblek byl
bílý a přinejmenším vypadal, že je v něm teplo. Košile a kravata byla fialová stejně jako růže
zastřčená v kapse. V uších a na krku se mu třpytilo zlato. Půbedem byl z Turecka a měl víc
barvy ve tvářích než většina Morojů, ale stále byl světlejší než lidé jako já a Keith. Abeho
kůže mi připomínala opáleného člověka, kterému zrovna není dobře.
"Ahoj," odpověděla jsem ztrnule.
Jeho úsměv se rozšířil: "Je příjemné se s vámi opět vidět."
"Vždy je mi potěšením." Můj hlas zněl roboticky ale doufala jsem, že je to lepší než znít
vystrašeně.
"Ne, ne," řekl, "potěšení je na mé straně."
"Když myslíte,"řekla jsem. A jeho to ještě víc pobavilo.
Keith byl opět zkoprnělý, tak jsem přistoupila ke starému Moroji a podala mu ruku, takže
přinejmenším alespoň jeden z nás vypadal, že má vychování. "Vy jste pan Donahue? Já jsem
Sydney Sageová."
Clarence se usmál a sevřel mou ruku ve své vrásčité. Neucukla jsem, i když tu bylo nutkání.
Při úsměvu se nesnažil schovávat své tesáky, jako většina Morojů se kterými jsem se potkala,
což mnou otřáslo. Další připomenutí toho že ačkoliv se mohou zdát lidskými, jsou to vampýři.
"Je mi potěšením se s vámi setkat," řekl, "slyšel jsem o vás úžasné věci."
"Hmm?" zeptala jsem se s pozvednutým obočím a zvědavá na to, kdo o mně mluvil.
Clarence ostře přikývl. "Vítám tě ve svém domě. Je úžasné mít tak velkou společnost."
Představování pokračovalo i s ostatními. Eddie a Jill byli trochu rezervovaní, ale oba přátelští.
Keith si s nikým nepodal ruku, ale alespoň se přestal chovat jako žvatlající blázen. Posadil se
na židli, která mu byla nabídnuta s namyšleným výrazem, který měl pravděpodobně vypadat
sebevědomě. Doufala jsem, že nás neztrapní.
"Omlouvám se," řekl Abe a naklonil se blíž. Jeho tmavé oči zajiskřily. "Říkal jsi, že se
jmenuješ Keith Darnell?"
"Ano,"řekl Keith. Zvědavě si Abeho prohlížel, nepochybně vzpomínal na rozhovor s
Alchymisty v Salt Lake City. I přes Keithovu předstíranou suverenitu jsem mohla vidět
střípky pochybností. Abe tak působil. "Proč?"
"Jen tak,"řekl Abe, jeho oči mrkly na mě a pak na Keitha. "Jen mi to zní povědomě, to je vše."
"Můj otec je mezi Alchymisty velmi významný,"řekl Keith povýšeně. Trošku se uvolnil asi si
myslel, že příběhy o Abem byly nadhodnoceny. Blázen. "Nepochybně jsi o něm slyšel."
"Nepochybně," řekl Abe. "Jsem si jistý, že to tak bylo." Mluvil tak přirozeně, že by nikdo
neočekával, že nemluví pravdu. Jen já jsem znala pravý důvod jak Abe Keitha zná, ale to
samozřejmě nechtěl ukázat. A také jsem nechtěla další Abeho narážky, kterými mě chtěl
naštvat.
Zkusila jsem změnit téma, abych získala nějaké odpovědi. "Nevěděla jsem, že se k nám
přidáte, pane Mazure," řekla jsem sladkým hlasem.
"Prosím," řekl, "víte, že mi můžete říkat Abe. A naneštěstí nezůstanu. Jen jsem se zašel
podívat abych se ujistil, že skupina dorazila v pořádku a samozřejmě chtěl jsem osobně
poznat Clarence."
"To je od vás velice milé," řekla jsem suše, upřímně pochybujíc o tom, že Abeho motivy jsou
tak čisté jak řekl. Pokud jsem se něco naučila, tak to, že věci nikdy nebyly jednoduché, když
do nich byl zabojen Abe Mazur. Byl ten typ člověka, který vždy dosáhne toho, že lidé skáčou
jak on píská. Nechtěl věci jen pozorovat, chtěl je také řídit.
Široce se usmál: "Ano, mým cílem je vždy pomáhat ostatním, když to potřebují."
"To ano," řekl náhle nový hlas, "To je přesně to, co se mi vybaví, když na tebe pomyslím,
starý pane."
Nevěděla jsem o nikom, kdo by mě mohl více šokovat než Abe, ale mýlila jsem se. "Rose?"
To jméno splynulo z mých rtů jako otázka, i když zde nebylo žádných pochybností, kdo nově
příchozí je. Konec konců tu byla jen jedna Rose Hathawayová.
"Čau, Sydney," řekla a věnovala mi malý pokřivený úsměv, když vstoupila do pokoje. Její
zářivé, tmavé oči byly přátelské, ale také ostražitě pozorovaly všechno v místnosti, stejně jako
ty Eddieho. To byla záležitost strážců. Rose byla přibližně stejné výšky jako já, oblečena
neformálně do jeansů a červeného topu. Ale jako vždy tu na ní bylo něco exotického a
nebezpečného, co jí přidávalo na kráse a odlišovalo od ostatních. Byla jako tropická květina v
tmavém, zatuchlém pokoji. Taková která by mohla zabít. Nikdy jsem neviděla její matku, ale
nebylo těžké říct jaké Abeho Turecké rysy zdědila. Její dlouhé tmavě hnědé vlasy, v
tlumeném světle byly téměř černé. Její oči se zastavily na Keithovi a zdvořile na něj kývla:
"Ahoj, další Alchymisto."
Keith na ni zíral s rozšířenýma očima, ale nemohla jsem říct jestli to bylo způsobené tím, že
jsme byli pod ještě větší převahou nebo jednoduše reakce na Roseinu zvláštní povahu. "J-jsem
Keith," vykoktal nakonec.
"Rose Hathaway," řekla mu. Jeho oči se ještě víc rozšířili, když poznal to jméno. Dlouhými
kroky přešla místnost až ke Clarencovi a já si uvědomila, že polovina jejího kouzla je
jednoduše v tom jak se vyjímá ve svém prostředí. Její výraz změkl, když se podívala na
nejstaršího muže. "Zkontrolovala jsem okolí domu, jak jste žádal. Je tak bezpečné, jak ho
můžete udělat. Myslím, že byste měl vyměnit zámek na zadních dvěřích."
"Jste si jistá?" zeptal se nevěřícně Clarence, "je úplně nový."
"Možná, když byl tenhle dům postaven," pohlásil další nový hlas. Podívala jsem se ke dveřím
a zjistila, že s Rose přišel ještě někdo další, ale byla jsem příliš ponořená do prohlížení si jí.
To bylo opět, Roseina vlastnost. Vždycky strhávala pozornost. "Byl zrezivělý, už když jsme
se přistěhovali."
Tento nově příchozí byl Moroj, který mě svým příchodem opět posunul na hranu mých
možností. Znamenalo to, že tu celkem byli 4 Morojové a 2 dhampýři. Musela jsem se hodně
snažit, abych si nepřivlastnila Keithův způsob, hlavně poté, co jsem doopravdy poznala
některé z přítomných, ale bylo těžké neotřást se tou ohromující velikostí skupiny tvořené
Námi a Jimi. Moroj byl asi mého věku, no možná spíš Keithova. Měl pěkné rysy,
předpokládla jsem, s černými kudrnatými vlasy a šedýma očima. Úsměv, kterým nám věnoval
vypadal upřímně, v jeho postoji však byl nepatrný náznak nervozity. Pohledem zakotvil na
Keithovi a na mě, se zaujetím, napadlo mě, že asi nestrávil mnoho času s lidmi. Většina
Morojů ne, myslím, že nemají z naší rasy takové obavy jako mi z jejich. Jenže naši je
nepoužívají jako jídlo.

"Jsem Lee Donahue," řekl s nabízenou rukou. A zase znovu, Keith ji nestiskl, ale já ano a
představila jsem nás.
Lee se podíval zpátky na čtveřici mezi mnou a Keithem, se zvědavostí v obličeji.
"Alchymisté, že? Ještě jsem žádného z vás nepotkal. Ta tetování, lidi, co máte jsou
překrásná," řekl a očima si prohlížel zlatou lilii na mé tváři. "Slyšel jsem o tom, co dakáží."
"Donahue?" zeptal se Keith. Díval se z Leeho na Clarence a zpátky: "Vy jste příbuzní?"
Lee se na Clarence schovívavě podíval. "Otec a syn."
Keith se zamračil: "Ale nežijete tu, že ne?" Byla jsem překvapená, že tohle, ze všech těch věcí
ho přimělo k řeči. Možná se mu nelíbila mišlenka na to, že jeho informace byla chybná.
Koneckonců byl Palm Springským Alchymistou a věřil, že Clarence je jediný Moroj v téhle
oblasti.
"Ne pravidelně, ne," řekl Lee. "Chodím na vysokou v LA, ale můj rozvrh je tento semestr
zkrácený. Tak chci zkusit s tátou strávit víc času."
Abe se podíval na Rose: "Vidíš to? To je zanícení." A ona protočila oči.
Keith vypadal jako by měl další otázky, ale Clarencova mysl byla zpět v rozhovoru. "Přísahal
bych, že jsem ten zámek vyměnil."
"Fajn, můžu ti ho brzy vyměnit, jestli chceš," řekl Lee, "není to tak těžké."
"Myslím, že je to vpořádku," postavil se Clarence vrávoravě na nohy, "půjdu se na to
podívat."
Lee k němu okamžitě přispěchal a omluvně se na nás podíval. "Musí to být hned teď?" Když
to vypadalo, že musí, Lee řekl: "Půjdu s tebou." Měla jsem pocit, že Clarence často
pronásledují takovéto chvilkové nápady a Lee k nim byl využíván.
Využila jsem absence Donahueů, abych získala nějaké odpovědi, kvůli kterým jsem umírala
zvědavostí. Otočila jsem se k Jill. "Neměla jsi žádné problémy s tím se sem dostat, že ne?
Žádné, ehm, incidenty?"
"Narazili jsme na několik disidentů než jsme opustili Dvůr," řekla Rose s nebezpečným tónem
v hlase. "Nic, s čím bychom se nezvládli vypořádat. Zbytek byl klidný."
"A tak to zůstane," řekl Eddie věcně. Zkřížil si ruce na prsou. "Alespoň pokud s tím budu
moct něco dělat."
Zmateně jsem na ně koukala. "Bylo mi řečeno, že tu s námi bude jeden dhampýr... rozhodli se
poslat dva?"
"Rose se pozvala sama," řekl Abe, "jen aby ujistila zbytek z nás, že vám nic nechybí. Eddie je
ten jeden, který se k vám připojí na Amberwoodu."
Rose se zamračila. "Já bych měla být ta, která zůstane. Já bych měla bý její spolubydlící. Nic
proti, Sydney. Potřebujeme vás kvůli papírování, ale já jsem ta, která nakope prdel tomu, kdo
bude Jill působit potíže."
Proti tomu jsem samozřejmě neměla žádné argumenty.
"Ne," řekla Jill, s překvapující silou. Naposledy, když jsem ji viděla byla tichá a váhavá, ale
její oči nabyly divokosti při pomyšlení, že by byla Rosiným břemenem. "Musíš zůstat s
Lissou a udržet ji v bezpečí. Já mám Eddieho. A kromě toho nikdo neví, že tu jsem. Nic
dalšího se nestane."
Pohled do Rosených očí prozrazoval, že pochybuje. Taky jsem předpokládla, že není tak
docela přesvědčená, že by někdo mohl Vasilisu nebo Jill ochránit tak dobře jako ona. To už
kdeco vypovídalo, vzhledem k tomu, že mladá královna byla obklopena bodyguardy. Ale ani
Rose nemohla být všude v jednu chvíli a musela si zvolit. Její slova vrátila mou pozornost
zpátky k Jill.
"Co se stalo?" zeptala jsem se, "Bylas zraněna? Slyšeli jsme něco o útoku, ale nic
potvrzeného."
V místnosti nastalo tíživé ticho. Všichni očekávali, že Keith a já se budeme cítit nepříjemně.
Fajn, cítily jsme se nepříjemně, ale z jiného důvodu.
"Jsem v pohodě," řekla nakonec Jill, po pronikavém Rosině pohledu. "Ano, zaútočili na nás,
ale nikdo nebyl zraněn. Tedy ne vážně. Právě jsme byli uprostřed královské večeře, když na
nás zaútočil Moroj- jako atentátník. Udělali to tak, aby to vypadalo, že jdou po Lis- královně,
ale místo toho šli po mně." Zaváhala, sklopila oči a nechala si spadnout do obličeje své dlouhé
kudrnaté hnědé vlasy. "Byla jsem zachráněna, myslím, a strážci je chytili." Okolo Jill tu byla
jakási energie nervozity, kterou jsem si pamatovala z dřívějška. Bylo to roztomilé a z ní to
dělalo velmi plachého teenagera.
"Ale nemyslíme si, že to byli všichni. To je taky důvod proč zůstáváme mimo Dvůr,"
vysvětlil Eddie. I když svá slova směřoval ke mně a Keithovi, avšak vlna starostlivosti, kterou
vyslal k Jill dávala všem jasně najevo, že tato dívka je pod jeho ochranou. "A nevíme, kde
jsou v našich řadách zrádci. A než na to přijdeme, zůstaneme tady."
"Doufám, že ne na moc dlouho,"řekl Keith. Šlehla jsem po něm varovným pohledem a
vypadalo to, že si uvědomil, že jeho poznámka mohla být vnímána jako hrubá. "Myslím, že
tohle místo lidi, pro vás nebude zrovna dvakrát zábava se vším tím sluncem a tak."
"Je to bezpečné,"řekl Eddie, "a to se počítá."
Clarence a Lee se vrátili a už tu nebyly žádné zmínky o Jillině prostředí a útoku. Jediné co
otec a syn věděli bylo, že Jill, Eddie a Adrian se jednodušše stali trnem v oku důležitému
Moroji a byli tu v exilu. Ti dva Morojové nevěděli, kdo Jill opravdu je a věřili, že jí
Alchymisté a Abeho vliv pomáhají. Byla to spletitá síť lží, ale nutných. I když jí Clarence
dobrovolně nabídl exil, nemohli jsme u něj riskovat (nebo teď u Leeho) nechtěné prozrazení,
že tu je královnina sestra.
Eddie se podíval na staršího Moroje. "Říkal jsi, žes nikdy neslyšel o žádném Strigoji v okolí,
správně?"
Clarencovy oči se zdály na chvíly nepřítomné jak se zamyslel. "Ne...ale jou tu horší věci než
Strigojové..."
"Tati, prosím. Tohle ne,"zasténal Lee.
Rose a Eddie byli okamžitě na nohou a bylo překvapivé, že nevytáhli zbraně. "O čem to
mluvíte?"chtěla vědět Rose.
"Jaká jiná nebezpečí tu jsou?"zeptal se Eddie pevným hlasem.
Lee úplně zrudl: "Žádná... proboha. Jsou to jen výplody jeho fantazie, to je vše."
"Výplody?" zeptal se Clarence a zapíchl se pohledem do svého syna. "Byla smrt tvé sestřenice
výplodem mé fantazie? Je fakt, že tyhle vlivné osoby na Dvoře nechaly Tamaru nepomstěnou,
jen výplodem?"
Moje mysl se vrátila zpátky k rozhovoru, který jsem vedla s Keithem v autě. Podívala jsem se
na Clerence pohledem, o kterém jsem si myslela, že je uklidňující. "Tamara byla vaše neteř,
správně? Co se jí stalo, pane?"

"Byla zavražděna," řekl. Nastala dramatická pauza. "Lovcem upírů."

"Promiňtě, kým?" zeptala jsem se, přesvědčená, že jsem špatně slyšela.

"Lovcem upírů,"zopakoval Clarence. Všichni v místnosti se na něj dívali tak překvapeně jako
já, což byla malá úleva. Ačkoliv Roseina a Eddiho divokost se zmírnila. "Ó, nikde ho
nenajdete- nikde ve svých záznamech. Žili jsme v Los Angeles, když ji dostali. Podal jsem o
tom zprávu strážcům, ve které jsem požadoval dopadení viníka. Víte, co řekli?" Přejel
pohledem všechny osoby v místnosti. "Víte?"

"Ne," řekla Jill mírně, "co řekli?" Lee si povzdechl a vypadal bídně.

Clarence si odfrkl: "Řekli, že nic takového neexistuje. Že tu nejsou žádné důkazy, které by
podpořily moje tvzení. Prohlásili, že to byl vražedný útok Strigojů a nic nemohou dělat. A prý
mám být vděčný, že nebyla přeměněna."

Podívala jsem se na Keitha, který vypadal vystrašený, opět, tímto příběhem. Očividně neznal
Clarence tak dobře, jak tvrdil. Keith věděl, že starý muž měl potíže související s neteří, ale nic
víc. Keith mírně pokrčil rameny až to vypadalo jako by řekl: Vidíš? Co jsem ti říkal. Šílenost.

"Strážci, byli důkladní," řekl Eddie. Jeho tón a slova, obojí pečlivě vybral, aby nikoho
neurazil. Sedl si zpátky vedle Jill. "Jsem si jistý, že měli své důvody."

"Důvody?" zeptal se Clarence. "Pokud za ně považuješ popírání a život plný bludů, pak
předpokládám, že ano. Oni prostě nechtějí přijmout fakt, že tu někde jsou lovci upírů. Ale
řekni mi tohle. Pokud Tamaru zabili Strigojové, proč jí podřízli hrdlo? Byl to čistý řez
nožem." Naznačil gesto podříznutí krku. Jill sebou trhla a zhroutila se do své židle. Rose,
Eddie a Abe také vypadali vyvedeni z míry, což mě překvapilo, protože jsem si nemyslela, že
by cokoliv mohlo celou skupinu tak vzít. "Proč nepoužili tesáky? Je to jednoduší k pití.
Upozornil jsem na to strážce, ale oni řekli, že polovina její krve byla vypita. Očividně to byli
Strigojové. Ale já říkám, že to byl lovec upírů, kdo to udělal a narafičil to tak, aby to vypadlo,
že jí vypili krev. Strigojové nemají dost rozumu na to, aby použili nůž."

Rose otevřela pusu, zavřela ji a znovu otevřela jak promluvila. "Je to divné," řekla klidně.
Cítila jsem, že nejspíš vybuchne nad směšností této konspirační teorie, ale byla lepší, "ale
jsem si jistá, že je tu i jiné vysvětlení, pane Donahue."

Zajímalo mě, jestli by zmíňka o tom, že Alchymisté nemají o lovcích upírů žádné záznamy-
alespoň v několika zemích- by bylo nápomocné nebo ne. Náhle Keith otočil rozhovor
nečekaným směrem. Podíval se Clarencovi zpříma do očí.

"Může se to zdát divné pro Strigoje, ale oni všichni dělají tyhle násilné věci bez jakéhokoliv
důvodu. To vím z vlastní zkušenosti."

Žaludek se mi protočil. A sakra.Všechny oči se stočily ke Keithovi.

"Hmm?" zeptal se Abe a hladil si svoji černou kozí bradku. "Co se stalo?"

Keith ukázal na své skleněné oko. "Útok Strigojů před rokem. Zmlátili mě a vydrápli mi oko.
A pak mě nechali."

Eddie se zamračil: "Bez pití nebo zabití? To je opravdu divné. To nezní jako obvyklé Strigojí
chování."

"Nejsem si jistý, že můžeš opravdu očekávat, že Strigoj udělá něco 'normálního',"poukázal

Abe. Pevně jsem stiskla zuby a přála si, aby v tom Keitha nepodporoval. Prosím, neptej se ho
na oko, pomyslela jsem si. Nech to být. To bylo je zbožné přání, samozřejmě, protože Abeho
další otázka byla. "Oni si vzali jen jedno oko? Nepokoušeli se vzít i druhé?"

"Omluvte mě,"zvedla jsem se dřív, než Keith mohl odpovědět. Behěm tohoto rozhovu jsem tu
nemohla sedět a poslouchat jak Abe škádlí Keitha, jednoduše pro zábavu, jež mě mučila.
Musela jsem utéct. "Já... já se necítím dobře. Musím na vzduch."

"Samozřejmě, samozřejmě," řekl Clarence, díval se jako by si chtěl stoupnout. "Mám požádat
svou hospodyni, aby vám přinesla trochu vody? Můžu zazvonit na zvonek-"

"Ne, ne," řekla jsem a přesunula se ke dveřím, "jenom... jenom potřebuju chvilku."

Pospíšila jsem si pryč a slyšela jak Abe říká: "Jak úžasná vnímavost. Člověk by nemyslel, že
bude tak přecitlivělá, vzhledem k její profesi. Ale ty, mladý muži, vypadáš, že se umíš
vypořádat s mluvením o krvi..."

Abeho uhlazené ego pracovalo a Keith začal vypravovat příběh, který jsem s definitivní
platností nechtěla slyšet. Vrátila jsem se zpátky dolů do tmavé haly a vyšla ven. Uvítala jsem
čerstvý vzduch, i když tu bylo o 12 stupňů tepleji než uvnitř. Zhluboka jsem se nadechla,
abych se uklidnila. Všechno bude v pořádku. Abe brzy odjede. Keith se vrátí do svého bytu.
Já se vrátím na Amberwood s Jill a Eddiem, kteří opravdu nevypadají na špatnou společnost,
když vezmu v úvahu s kým jsem mohla skončit.

Bez jakéhokoli cíle jsem se rozhodla procházet okolo Clarencova domova- ve skutečnosti spíš
obytného komplexu. Náhodně jsem si vybrala jednu stranu domu, kolem které jsem šla a
obdivovala jsem detaily na sochách, které tvořily exteriér domu. Ačkoliv to bylo absolutně
jiné než okolní krajina jižní Californie, stále to bylo působivé. Vždycky jsem ráda studovala
architekturu- předmět o kterém si otec myslel, že je nesmyslný- a byla jsem ohromena svým
okolím. Rozlížela jsem se okolo, všimla jsem si, že země tady se liší od zbytku, kterým jsme
při cestě sem projížděli. Většina krajiny v téhle oblasti byla zhnědlá létem a nedostatkem
deště, ale Clarence očividně strávil spoustu času udržením svých rozsáhlých pozemků svěžích
a zelených. Stromy, které tu nebyly původní- krásné a v plném květu- byly šikově rozmístěny
tak, aby vytvořily alej a nádvoříčko.

Poněkolika minutách procházky přírodou jsem se otočila a zamířila zpět k přední části domu.
Zastavila jsem, když jsem někoho uslyšela.

"Kde jsi?" zeptal se hlas. Abe. Skvělé. Hledal mě.

"Tady," zaslechla jsem stěží Adrianův hlas. Ten přicházel ze vzdálené strany domu, opačné
strany, než jsem byla já. Slyšela jsem jít někoho přes štěrkovou příjezdovou cestou, kroky se
blížily a zastavily v místech, kde jsem očekávala zadní dveře, u kterých stál Abe.

Sevřela jsem rty a zůstala tam, kde jsem byla, skrytá ve stínu domu. Téměř jsem se bála
dýchat. Se svým sluchem mohou Morojové slyšet i ty nejmenší detaily.

"Vrátíš se někdy zpět?" zeptal se Abe pobaveně.

"Nevidím důvod," zněla Adrianova lakonická odpověď.

"Tím důvodem je zdvořilost. Mohl bys projevit snahu a seznámit se s Alchymisty."

"Oni se se mnou nechtějí seznámit. Zvláště ten kluk." V Adrianově hlase byl skrývaný smích.
"Měl jsi vidět jeho obličej, když jsem se s nimi setkal u dveří. Přál jsem si, abych měl plášť.
Ta holka byla, přinejmenším, nervózní."

"Nicméně hrají významnou roli při tvém a Jillině pobytu tady.Víš jak je důležité, aby zůstala
v bezpečí."

"Jo, to vím. A chápu, proč je tady. To, co nechápu je, proč jsem tady já."

"Opravdu?" zeptal se Abe. "Předpokládal jsem, že je to oběma Jill i tobě jasné. Musíš zůstat
blízko ní."

Nastala pauza. "To je to, co všichni říkají... ale já si stále nejsem jistý, že je to nutné.
Nemyslím si, že mě potřebuje mít blízko sebe, ačkoliv to Rose a Lissa tvrdí."

"Máš něco lepšího na práci?"

"To není ono," Adrian zněl naštvaně. A já byla potěšena, že nejsem jediná na koho tak Abe
působí.

"To je přesně ono," řekl Abe, "poflakoval ses po Dvoře, topící se v sebelítosti, kromě jiného.
Tady máš šanci být užitečný."

"Tobě."

"Spíše sám sobě. Je to pro tebe možnost udělat něco se svým životem."

"Až na to, že ty mi neřekeneš, co bych měl dělat!" prskl podrážděně Adrian. "Kromě Jill, co je
ten velký úkol, který pro mě máš?"

"Poslouchej. Poslouchej a sleduj." Mohla jsem si perfektně představit Abeho jak si hladí
bradu, při své mistrovské myšlence, zatímco mluvil. "Sleduj všechny- Clarence, Leeho,
Alchymisty, Jill a Eddieho. Věnuj pozornost každému detailu a potom mi o všem podávej
zprávy. Všechno může být užitečné."

"Nemyslím si, že by to opravdu věci vyjasnilo."

"Ty máš potenciál Adriane. Tolik potenciálu k promarnění. Je mi líto, co se stalo s Rose, ale
musíš se pohnout kupředu. Možná, že věci teď nedávají smysl, ale později budou. Věř mi."

Skoro jsem se kvůli Adrianovi cítila špatně. Abe mi jednou řekl, abych mu také věřila. A
podívejme se jak to dopadlo.

Čekala jsem dokud se oba Morojové nevrátili dovnitř, a pak jsem je o chvíli později sama
následovala. V obýváku, Keith měl stále namyšlený výraz, ale ulevilo se mu, že mě má zpět.
Prodiskutovali jsme další detaily a vypracovali rozvrh krmení, ten kde mám na starosti dovézt
Jill (a Eddieho dokud ji nebude chtít nechat bez svého dozoru) ke Clarencovi a zpátky.

"Jak se budeš krmit ty?" zeptala jsem se Adriana. Poté, co jsem slyšela jeho rozhovor s Abem,
jsem byla ještě zvědavější na jeho zdejší úkol.

Adrian stál u zdi na protější straně pokoje. Ruce měl zkřížené v obraném postoji a jeho
neústupnost kontrastovala s líným úsměvem, který nasadil. Nemohla jsem si být jistá, ale
vypadal, že se záměrně drží od Rose tak daleko jak jen bylo možné. "Tak že sejdu dolů do
haly."

Když Clarence viděl můj zmatený výraz vysvětlil: "Adrian zůstane tady se mnou. Bude pěkné
mít u sebe někoho dalšího mezi těmito starými zdmi."

"Aha,"řekla jsem. A pro sebe jsem si zamumlala: "jako velmi Tajná zahrada."

"Hmmm?"zeptal se Adrian, s hlavou nakloněnou ke mě.

Trhla jsem sebou. Jejich sluch byl dobrý. "Nic, jen jsem si vzpomněla na jednu knihu." (pozn.
překl.: narážka na knížku od Frances Hodgnsonové-Brunett The Secret Garden=Tajná
zahrada. O osiřelé dívce, která se nastěhuje ke strýci do starého sídla a objeví tam tajnou
zahradu, o kterou se starala strýcova manželka. Pobytem v této zahradě je potom vyléčen
chlapec Colin. Kniha má několik filmových i divadelních adaptací.)

"Aha,"řekl Adrian pohrdavě a podíval se jinam. Způsob jakým pronesl to slovo jako by
odsuzoval všechny knihy.

"Nezapomínej na mě," zakřenil se Lee na svého otce. "Říkal jsem ti, že tu budu víc."

"Možná, že tě pak tady mladý Adrian udrží mimo problémy," prohlásil Clarecne.

Nikdo na to nic neřekl, ale všimla jsem si jak si Adrianovi přátelé vyměnili pobavené
pohledy.

Keith už nevypadal tak vystrašeně, jako když jsme přijeli, ale byla tu v něm nová vlna
netrpělivosti a nedůtklivosti, kterým jsem jednoduše nerozumněla. "Fajn," odkašlal si a
pokračoval, "potřebuju se dostat domů a postarat se o nějaké záležitosti. A protože jsi můj
odvoz, Sydney..."

Nechal slova viset ve vzduchu, ale významně se na mě podíval. Z toho jsem byla víc než kdy
předtím přesvědčena, že Palm Springs bylo vampýrsky nejméně aktivní oblastí. Upřímně jsem
nemohla přijít na to, o jaké jiné "záležitosti" se Keith musel postarat, ale stejně jsme museli
dřív nebo později odjet. Eddie a Jill si šli pro svá zavazadla a Rose využila možnosti a vzala si
mě stranou.

"Jak ses měla?" zeptala se potichu. Její úsměv byl upřímný. "Děla jsem si o tebe starosti, od
toho... však víš. Nikdo mi nebyl schopen říct, co se s tebou stalo." Naposledy, co jsem ji
viděla, jsem byla vězněna strážci na hotelovém pokoji, zatímco se Morojové snažili zjistit jak
velkou jsem sehrála v Rosině útěku.

"Ze začátku jsem měla trochu problémy," řekla jsem, "ale to už je minulost." Co byla malá lež
mezi přáteli? Rose byla tak silná, že jsem nemohla před ní stát a vypadat slabě. Nechtěla jsem,
aby věděla, že stále žiji ve strachu z Alchymistů, nucena udělat cokoli, abych se dostala
zpátky do dobrého postavení.

"To jsem ráda," řekla, "původně mi řekli, že to bude tvoje sestra, kdo přijede."

Tato slova mi znovu připomněla, že mě Zoe může kdykoli zastoupit. "Změnilo se to."

Přikývla. "Dobře, cítím se trošku líp, že tu jsi, ale pořád je to těžké... stále cítím, že bych měla
Jill chránit. Ale musím chránit taky Lissu. Oni si myslí, že Jill je snadnější terč, ale pořád jdou
po Lisse." V očích jí zářil vnitřní zmatek, a já pocítila vlnu soucitu. Tohle bylo to, co bylo
obtížné vysvětlit ostatním Alchymistům, to jak se mohou dhampýři a vampýři občas zdát
lidskými. "Je to bláznivé, víš. Od té doby, co je Lissa na trůně. Myslím, že jsme si s Dimitrim
zasloužíli trošku odpočinku." Její úsměv se rozšířil. "Měla jsem vědět, že s námi nebude nic
jednoduché. Veškerý svůj čas jsme strávili Lissiným a Jilliným hlídáním."

"Jill bude vpořádku. Tak dlouho dokud nebudou disidenti vědět, že je tady, by to mělo být
jednoduché. Možná spíš nudné."

Pořád se smála, ale její úsměv trošku zeslábl. "Tak trochu doufám. Kdybych jen věděla, co se
stalo..." Její nálada se změnila, když se jí vybavila vzpomínka. Chtěla jsem se dožadovat
vysvětlení co se stalo, ale než jsem to stihla, změnila téma. "Pracujeme na změně zákonu,
toho, co říká, že Lissa musí mít dalšího člena rodiny, aby měla nárok být královnou. Až se tak
stane, obě, ona i Jill budou mimo nebezpečí. Ale to jen znamená, že ti, co se chtějí zbavit Jill
ještě víc šílí, protože ví, že hodiny tikají."

"Jak dlouho?" zeptala jsem se, "jak dlouho bude trvat než se změní zákon?"

"Nemám tušení. Několik měsíců, možná? Legální cestou... no, to není moje věc. Alespoň ne
ty detaily." Zazubila se a potom začala nová bitva. Přehodila si své vlasy přes jedno rameno.
"Blázni ti, kteří chtějí ublížit mým přátelům? To jemoje věc a věř mi, já vím jak se s tím
vypořádat."

"Pamatuju si," řekla jsem. Bylo to divné. Pomýšlela jsem na Rose jako na jednu z
nejsilnějších osobností, já vím, ale teď to vypadalo, že potřebuje moje ujištění. "Podívej, ty
děláš co umíš a já budu také. Ujistím se, že Jill zapadne. Lidi, vy jste ji hodili přes palubu bez
znalostí. Teď už není za mřížemi."

"V to doufám,"zopakovala Rose smutným hlasem. "Protože, pokud ne, vaše malá skupina
tady nedostane proti těm bláznivým rebelům šanci."
5.kapitola
srpnatko.blog.cz
A s těmito slovy ode mně odešla, aby se rozloučila s ostatními.
Po jejích slovech mi přeběhl mráz po zádech. Na půl sekundy jsem byla rozhodnuta, že chci
odůvodnění této mise s Jill. Chtěla jsem trvat na tom, aby v případě dalšího útoku, sem k Jill
poslali více než tucet strážců. Brzy jsem tu myšlenku ale zavrhla. Jednou z klíčových součástí
toho, že plán bude fungovat byla jednoduše tato- nestrhávat pozornost. Tak dlouho jak bude
místo jejího pobytu tajemství, bude Jill v bezpečí, pokud zapadne mezi lidi. Eskorda strážců
by se jen stěží udržela v tajnosti a mohla by přilákat pozornot i vzdálenější Morojské
komunity. Děláme správnou věc. Dokud nebude nikdo vědět, že tu jsme, bude vše v pořádku.
Přece když si to budu dost často opakovat, mohla by to být pravda.
Přesto, proč ta Rosena zlověstná poznámka? Proč Eddieho přítomnost? Opravdu se z mise
"nevhodná" stala "životu nebezpečná"?
Protože jsem věděla, jak blízké si Jill a Rose byly, očekávala jsem plačtivější loučení. Místo
ní to však byl Adrian s kým se Jill obtížněji loučila. Vyřítila se na něj, sevřela ho v medvědím
objetí s prsty přilepenými na jeho košili. Mladá Morojská dívka byla zticha téměř po celou
návštěvu, jen se zvědavě dívala na zbytek z nás, svým nervózním způsobem. Nejvíc, co jsem
ji slyšela mluvit bylo, když se jí před chvílí Lee snažil vyzvednout. Její rozloučení, jak se
zdálo překvapilo také Adriana. Jeho ledabylý úsměv změkl do něčeho, co by se dalo
považovat za náklonost, když ji neohrabaně poplácal po rameni.
"Tady, tady, Jailbait. Brzy se uvidíme."
"Přála bych si abys šel s námi," řekla slabým hlasem. Pokřiveně se na ni usmál. "Ne, nepřála.
Možná zbytku z nich nevadí celá ta věc "zpátky do školy". Ale mě by vykopli hned první den.
Tady, přinejmenším nebudu nikoho pohoršovat... pokud se nepočítá Clarence a jeho bar."
"Budeme v kontaktu,"slíbila Jill. Koutky mu zacukaly v úsměvu a on jí věnoval vědoucí
pohled, ve kterém bylo jak pobavení tak i žal: "Takže já taky."
Ten malý moment mezi nimi byl zvláštní. S jeho lehkomyslnou a arogantní povahou a její
sladkou plachostí, vypadali jako velmi nepravděpodobný pár přátel. A ještě tu mezi nimi byla
očividná náklonost. Nezdála se romantická, ale měla zřetelnou intenzitu, které jsem
nerozumněla. Vybavila jsem si rozhovor mezi Abem a Adrianem, kde Abe řekl, že je
nesmírně důležité, aby Adrian zůstal v Jillině blízkosti. Něco mi říkalo, že je tu spojitost mezi
tím a tím, čeho jsem teď byla svědkem. Ale neměla jsem dosttek informací, abych to všechno
poskládala dohromady. Odložila jsem tuhle záhadu na později.
Byla jsem smutná z Rosena odchodu, ale zároveň potěšena naším odchodem, protože to
znamenalo, že se naše cesty s Abem a Keithem rozdělí. Abe odcházel se svými typickými
záhadnými poznámkami a věnoval mi vědoucí pohled, který jsem neocenila. Před cestou do
Amberwoodu jsem vysadila Keitha u něj a on mi řekl, že mi sděli novinky. Zajímalo mě jaké
novinky mi chce říct, protože jsem tu dělala většinu jeho práce. To, co jsem mohla o ní říct
bylo, že kromě povalování se ve svém bytě v centru města neměl nic na práci. Pořád stálo za
to se ho zbavit. Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak šťastná z jízdy s vampýrem a
dhampýrem.
Jill se zdála během cesty do školy utrápená. Eddie to vycítil a snažil se ji uklidnit. Díval se na
ni dozadu ze sedadla spolujezdce.
"Brzy Adriana uvidíme."
"Já vím," řekla s rozšířeným pohledem.
"A nic dalšího špatného se nestane. Jsi v bezpečí, tady tě nemůžou najít."
"To také vím," řekla.
"Jak špatné to bylo?" zeptala jsem se, "myslím ten útok. Nikdo nezabíhal do detailů."
Koutkem oka jsem viděla jak Eddie znovu mrkl na Jill.
"Dost špatné," řekl vážne. "Ale teď už jsou všichni vpořádku, to je to, co se stalo."
Nikdo z nich už víc neřekl a mně rychle došlo, že víc podrobností se nedozvím. Chovali se,
abych si myslela, že ten útok nebyl žádná velká událost, a tak s tím skončili. Ale byli
přílišvyhýbaví. Stalo se něco a já nevěděla co- o čem Alchymisté raději neměli vědět- něco,
co se snažili udržet v tajnosti. Hádala jsem, že to bude mít něco společného s přítomností
Adriana. Zmínil "očividné důvody" pro to, přijít do Palm Springs, a pak Abe narážel na
nějaké vedlejší motivy, o kterých ani sám Adrian nevěděl. To bylo celkově znepokojující,
vidět jak tu riskuji svůj život. Jak mohli ode mě očekávat, že budu vykonávat svou práci
dostatečně, když mě nezasvětili do této spleti tajemství?
Alchymisté měli spoustu tajemství a i přes moji svízelnou minulost jsem stále byla
Alchymistkou dost na to, abych nelibě nesla to, že jsou mi odmítnuty odpovědi. Naštěstí, jsem
byla taky dost Alchymistkou na to, abych si tyto odpovědi vypátrala sama.
Samozřejmě jsem věděla, že tlačit na Jill, když tu bude Eddie, mi nijak nepomůže.
Potřebovala jsem hrát přátelskou a nechat je, aby se v mé společnosti uvolnili. Možná si
nemysleli, že lidé jsou noční zrůdy, ale to neznamenalo, že by mi věřili. Neobviňovala jsem je
pro to. Ani já jsem jim po tom všem úplně nevěřila.
Už byl večer, když jsme přijeli do Amberwoodu. Keith a já jsme se ve škole už předtím
zastavili, ale Eddie a Jill na ni zůstali zírat s rošířenýma očima. Pokud se Clarencův dům zdál
staromódní, pak škola zářila moderností. Tvořená štukovanými budovami, které byly pro
Californskou a jihozápadní architekturu typické. Palmové stromy obklopovaly svěže zelené
trávníky. I v tuto pokročilou dobu se tu po četných cestičkách potulovali studenti, v párech či
ve skupinkách.
Po cestě jsme se stavili ve Fast foodu, ale pozdní hodiny znamenely, že se Jill a já budeme
muset s Eddiem rozdělit. V osmnácti a s "rodičovským svolením" jsem měla hodně svobody
na příchody a odchody, ale musela jsem respektovat večerku, jako každý jiný, když nastala
noc. Eddie s obtížemi odcházel od Jill, zejména, když si uvědomil jak daleko od ní bude.
Rozlehlé pozemky Amberwoodské přípravky byly rozděleny do tří kampusů: Východního,
Západního a Středního. Ve Východním kampusu byly dívčí koleje, zatímco chlapecké byly v
Západním. Centrální, největší z těch tří, byla tu administrativní, studijní a oddechová místa.
Kampusy byly mezi sebou vzdáleny asi míli a během dne mezi nimi jezdily autobusy
kyvadlové dopravy. Chodit mezi nimi bylo jen pro ty, kteří snesli zdejší horké počasí.
Eddie musel vědět, že nemůže zůstat na dívčích kolejích, ale předpokládala jsem, že pokud by
nebylo zbytí, byl odhodlaný spát v nohou Jilliny postele jako věrný psíček. Sledovat ty dva
bylo tak trochu úžasné. Nikdy předtím jsem nepozorovala dvojici strážce- Moroj. Když jsem
byla s Rose a Dimitrijem- prostě se snažili udržet se naživu- plus, oba byli dhampýři. Nyní
jsem konečně měla možnost vidět systém v akci a pochopit proč jsou dhampýři tak tvrdě
trénovaní. Museli být stále bdělí. Dokonce i v té nejvšednější a nejnudnější chvíli Eddie
sledoval naše okolí. Jeho pozornosti nic neuniklo.
"Jak dobrý je zdejší bezpečnostní systém?" chtěl vědět jakmile jsme vstoupili do dívčích
kolejí. Traval na tom, že se na to chce mrknout, než si půjde po svých. Ve vestibulu bylo
touto dobou ticho, potulovalo se tu jen pár studentů s krabicemi a kufry, kteří na poslední
chvíli dokončovali nastěhování se. Když nás míjeli věnovali nám zvědavé pohledy a já jsem
musela potlačit zrnko úzkosti, které ve mně klíčilo. S ohledem na všechno, co jsem prožila by
mě středoškolská společnost neměla děsit, jenže děsila. Hodiny pro Alchymisty toto
nezahrnovaly.
"Bezpečnost je dost dobrá," řekla jsem, snažila jsem se udržet tichý hlas a otočila se k
Eddiemu, "nemají obavy z vampýrských teroristů, ale chtějí udržet své studenty v bezpečí.
Vím, že tu jsou sekuriťáci, kteří v noci hlídají pozemky."
Eddie se podíval na matronu, obézní šedovlasou ženu, která zpoza svého stolu pozorovala
vestibul. "Myslíš, že má nějaký bojový výcvik? Myslíš, že by mohla zneškodnit případného
vetřelce?"
"Myslím, že by mohla knokautovat kluka, plížícího se do dívčích ložnic," zavtipkovala Jill.
Položila mu svou ruku na rameno až vyskočil. "Uvolni se, tohle místo je bezpečné."
V některých ohledech Eddieho soustředěnost byla povzbuzující a dodávala mi pocit bezpečí.
Nemohla jsem si pomoct, ale ve stejnou chvíli jsem si říkala, proč je tak obezřetný. Byl tu
kvůli útoku, o kterém mi nikdo nechtěl nic povědět. Znal všechny hrozby, protože je viděl z
první ruky. Pokud to bylo na hraně, dokonce i teď, v jak velkém nebezpečí stále jsme?
Alchymisté mě nechali věřit, že pokud jednou budeme skryti zde v Amberwoodu, bude vše v
pořádku, bude to jen hra na čekanou. O tom stejném jsem se snažila přisvědčit i Rose při
našem rozhovoru. Eddieho přístup však byl znepokojující.
Pokoj, který jsem s Jill sdílela byl malý i na mé poměry. Když jsem vyrůstala, vždycky jsem
měla vlastní pokoj a nikdy jsem si nemusela dělat starosti se sdílením prostoru nebo skříní.
Během svého pobytu v Sankt Petěrburgu jsem dokonce měla vlastní byt. Přesto naše jediné
okno mělo široký výhled na zadní dvorek kolejí. Vevnitř bylo všechno vzdušné a světlé s
nábytkem odstínu javorového dřeva, který vypadal nově: postele, pracovní stoly a prádelníky.
S pokoji na kolejích jsem neměla zkušenosti, ale podle Jillina postavení jsem předpokládala,
že jsme dostaly dost dobrý. Jill přísahala, že náš pokoj je větší než ten, který měla na
Morojské škole- Akademii sv. Vladimíra a byla prostě šťastná.
Trochu mě zajímalo jestli si nemyslela, že náš pokoj je velký jednoduše proto, že jsme neměly
moc věcí k vybalení. Ani jedna z nás neměla příliš mnoho času na sbalení při tak rychlém
odjezdu. Nábytek dával všemu teplý a zlatavý nádech, ale bez osobních věcí a zásahů, mohl
pokoj klidně pocházet přímo z katalogu. Kolejní matrona, paní Weathersová, se divila, když
viděla nás a naše minizavazadla. Dívka, kterou jsem předtím sledovala jak se stěhuje, přijela s
autem nacpaným k prasknutí. Doufala jsem, že nevypadáme podezřele.
Jill přestala zírat z okna a připravily jsme se do spostele. "Je tu tak sucho," mumlala si spíš
pro sebe než pro mě, "sice udržují trávník zelený, ale je to tak zvláštní necítit ve vzduchu
vlhkost." Zaraženě se na mě podívala: "Jsem uživatelkou vody."
"Já vím," řekla jsem a nabyla si jistá, co víc říct. Zmínila magické schopnosti, kterými byli
obdařeni všichni Morojové. Každý moroj se specializoval na jeden z elementů, jeden ze čtyř
fyzických- země, vzduch, voda a oheň- nebo spíše nehmotný a fyzický element- éter. Jen
několik z nich využívalo poslední jmenovaný, myslím, že jsem slyšela, že Adrian byl jedním
z těch několika. Pokud Jill nebude moci snadno používat magii, nebudu zklamaná. Magie
byla jedna z těch věcí, stejně jako pití krve, která sloužilila jako rána pěstí do obličeje, aby mi
připomněla, že tito lidé, se kterými se směji a jím nesjou lidé.
Pokud bych nebyla pořád ještě vyčerpaná z jízdy s Keithem, pravděbodobně bych ležela bdělá
a mučená faktem, že spím v blízkosti vampýra. Když jsem poprvé potkala Rose, dokonce
jsem nebyla schopna s ní být v jedné místnosti. Náš společný hektický útěk to trochu změnil a
nakonec jsem trošku povolila svoji ostražitost. Nyní se v temnotě některé ze starých strachů
vrátily. Vampýři, vampýři. Přísně jsem si řekla, že je to jenom Jill, není nic, čeho bych se
musela bát. Nakonec únava přebyla strach a já usnula.
Když přišlo ráno, nemohla jsem si pomoct a musela se pohledem do zrcadla ujistit, že nemám
žádné známky kousnutí nebo jiného zranění od vampýra. Hned jak jsem skončila, připadala
jsem si pošetilá. Jill teď jen stěží vstávala, nedávalo žádný smysl představovat si, že se ke
mně v noci plíží. A v tomhle stavu jsem ji s obtížemi budila a dostávala ven na včas k
"zaškolení". Byla absolutně grogy, s očima podbarvenýma krví a stěžovala si na bolest hlavy.
Hádala jsem, že jsem si nemusela v noci dělat žádné obavy kvůli napadení svou spolubydlící.
Přesto nakonec vstala. Opustily jsme ložnici a našly Eddieho stojícího v hloučku s dalšími
novými studenty u fontány v Centrálním kampusu. Jak to tak vypadalo, většina z nich byli
prváci, stejně jako Jill. Pouze několik z nich bylo stejně starých jako já a Eddie. Byla jsem
překvapena jak snadno Eddie s lidmi okolo konverzuje. Se vší tou jeho stražitostí z předešlého
dne, jsem očekávala, že bude více strážčem a méně schopný se společensky zapojit- ale úplně
zapadl. Ale jak jsme šli, všimla jsem si jeho nenápadných pohledů do okolí. Mohl si hrát na
studenta stejně jako já, ale pořád to byl dhampýr.
Právě nám říkal jak se stále ještě nesetkal se vým spolubydlícím, když k nám přistoupil
usmívající se kluk s jasně modrýma očima a nazrzlými vlasy.
"Ahoj," řekl. Z této blízkosti jsem mohla vidět několik pih na jeho obličeji. "Ty jsi Eddie
Melrose?"
"Ano, jsem-" otočil se Eddie vzad se strážcovským reflexem- vypořádat se s jakoukoliv
potenciální hrozbou. Když uviděl nově příchozího, úplně ztuhl. Jeho oči se mírně rozšířily a
cokoli chtěl předtím dodat bylo pryč.
"Já jsem Micah Vallence. Jsem tvůj spolubydlící a také vaše 'živá navigace'." Kývl směrem k
ostatním štěbetajícím studentům a zazubil se. "Ale chtěl jsem se s vámi nejprve pozdravit,
přijel jsem teprve dneska ráno. Máma nám trošku prodloužila prázdniny."
Eddie stále na Micaha koukal, jako by viděl ducha. Prohlížela jsem si Micaha a zajímalo mě,
co mi uniká. Připadal mi normální. Ať se stalo cokoliv Jill na tom byla stejně, protože si
prohlížela Micaha s úplně všedním výrazem bez znepokojení nebo překvapení.
"Rád tě poznávám," řekl nakonec Eddie, "tohle jsou moje, heh, moje sestry- Jill a Sydney."
Micah se na kažnou z nás usmál. Něco na jeho chování mě nutilo cítit se uvolněně a mně bylo
jasné, proč byl zvolen jako "živá navigace". Zajímalo mě proč Eddie reagoval tak podivně.
"Jaký jste ročník?"zeptal se nás.
"Maturanti," řekla jsem. Vzpomněla jsem si na naši krycí historku a dodala: "Já a Eddie jsme
dvojčata."
"Já jsem prvačka," řekla Jill.
Pohledem na naši "Rodinu" jsem si uvědomila, že Eddie a já bychom pravděpodobně jako
sourozenci lehce prošli. Naše barva byla podobná a samozřejmě, byla tu ta skutečnost, že
jsme oba vypadali jako lidé. Zatímco lidé se nemuseli podívat na Jill a hned říct "vampýr!",
stále byla obdařená jistými znaky, které jí dávaly status- neobvyklá. Její postava a bledost
jasně kontrastovaly se mnou a Eddiem.
Pokud si Micah všiml nedostatku rodinné podobnosti, nechal to být. "Nervózní ze začátku na
střední?" zeptal se Jill.
Potřásla hlavou a usmála se zpátky: "Jsem připravena na jakoukoli výzvu."
"Super, pokud budete něco potřebovat, dejte mi vědět," řekl, "teď musím zahájit tuhle párty.
Promluvíme si později."
Z toho jak svoji pozornost zamměřil pouze na ni, bylo očividné že "pokud budete něco
potřebovat" bylo směřováno k ní, její zrudlé tváře dokazovaly, že to ví také. Usmála se, na
chvíli se mu zahleděla do očí, a pak se plaše podívala jinam. Shledávala bych to sladkým,
kdyby to neznamenalo znepokojující vyhlídky. Jill byla ve škole plné lidí. Bylo absolutně
nepřípustné, aby randila a kluci jako Micah by ji mohli k tomu povzbuzovat. Eddie
nevypadal, že by se nějak tím komentářem zabýval, ale zdálo se že je to proto, že je stále
znepokojený Micahem.
Micah svolal naši skupinu a začal s orientací na škole. První část z toho byla jen cesta přes
pozemky. Následovali jsem ho okolo, dovnitř a ven z klimatizoveného prostoru jak nám
ukazoval zajímavé budovy a místa. Vysvětlil nám kyvadlovou dopravy a sjeli jsme do
Západního kampusu, který byl doslova zrcadlovým odrazem Východního. Chlapci i dívky
mohli být společně na kolejích, ale s omezeními, a tak nám vysvětlil všechna pravidla, která
zapříčinila mumlání. Vybavila se mi impozantní paní Weathersová, a cítila jsem se provinile
za jakéhokoli kluka, který se znažil porušit její kolejní pravidla.
Obě koleje, měly svou vlastní kavárnu, kde byli všichni studenti vítání, aby se najedli. A
během pobytu v západním kapusu tu naše skupinka poobědvala. Micah se připojil ke mně a
mým "sourozencům" a s každým z nás si svým osobitým způsobem popovídal. Eddie zdvořile
odpovídal, pokyvoval a pokládal otázky, ale jeho oči stále vypadaly neodůvodnitelně
ztrápené. Jill se ze začátku styděla, ale když Micah začal v její přítomnosti vtipkovat,nakonec
pookřála.
Přilo mi vtipné, že pro Eddieho a Jill bylo jednodušší přizpůsobit se situaci než to bylo pro
mě. Byli v jiném prostředí s jinou rasou, ale stále kolem povědomých věcí jako kavárny a
šatny. Zcela zapadli do svých rolí bez větších obtíží. Zatímco já jsem se navzdory cestování a
žití po celém světě cítila ztracená na místě, kde se všichni ostatní cítili obyčejně.
Přesto mi netrvalo dlouho zjistit jak to ve škole chodí. Alchymisti byli trénovaní k pozorování
a přizpůsobení se, i když jsem si myslela, že škola je pro mě naprosto španělskou vesnicí,
rychle jsem zapadla do rutiny. Taky jsem se nebála mluvit s lidmi- navazovala jsem
konverzaci s neznámými lidmi a vysvětlovala problémy. Jedna z věcí, o které jsem věděla, že
jsem ji vylepšila.
***
"Slyšela jsem, že její rodina se možná přestěhuje do Anchorage." Byli jsme na
"záškolovacím" obědě a pár prvaček sedících blízko nás diskutovalo o své kamarádce, která
se dnes neukázala.
Druhé dívce se rozšířily oči: "Opravdu? Já bych umřela, kdybych se tam musela přestěhovat."
"Nevím,"přemítala jsem a hrála si s jídlem na svém talíři. "Se vším tím sluncem a UV paprsky
tady to vypadá, že Anchorage by mohl prodloužit délku života. Nepotřebuješ tolik krému
proti slunci, takže je to mnohem ekonomičtější volba."
Myslela jsem si, že můj komentář byl nápomocný. Ale když jsem vzhlédla, setkala jsem se s
rozšířenými pohledy. Z toho bylo očividné, že můj komentář neměl být tak rozsáhlý.
"Hádám, že jsem neměla říct všechno, co mi přišlo na mysl," zamumla jsem Eddiemu.
Většinou jsem bývala přímá, ale bylo mi jasné, že jednoduché "Jé, absolutně!" by
pravděpodobně bylo správnou odpovědí. Měla jsem jen pár přátel své věkové kategorie a byla
jsem ze cviku.
Eddie se na mě zazubil: "Já nevím ségra. Jsi celkem zábavná taková, jaká jsi. Neměň to."
Po obědě se naše skupina vrátila do Centrlního kampusu, kde jsme se rozdělili, abychom se
setkali s akademickými poradci a dostali rozvrhy. Když jsem si sedla se svou poradkyní,
veselou mladou ženou jménem Molly, nebyla jsem překvapená, že Alchymisté poslali také
falešné studijní záznamy ze školy v Jižní Dakotě. Dokonce i celkem odpovídaly tomu, co
jsem studovala doma.
"Tvé známky a testy tě zařadily do nejpokročilejších tříd angličtiny a matematiky," řekla
Molly, "pokud si v nich povedeš dobře můžeš získat body na vysokou." Taková škoda,že tu
není žádná šance, abych mohla jít na vysokou, pomyslela jsem si s povzdechem. Prolistovala
pár stránek v mé složce. "Ale teď, nevidím tu žádné záznamy o cizích jazycích.
Amberwoodským požedavkem je, že se každý musí učit alespoň jeden jazyk."
Hups. Alchymisté museli trošku zazmatkovat ve falešných záznamech. Ve skutečnosti jsem
studovala několik jazyků. Můj otec se ujistil, že jsem dostávala lekce už v raném věku,
protože Alchymisté nikdny nevěděli, kde můžeme nakonec skončit. Prohlédla jsem si
Amberwoodský seznam nabízených jazyků, zaváhala jsem jestli bude vadit, když zalžu. Pak
jsem se rozhodla, že si opravdu nechci znovu procházet časování a věty, které jsem už uměla.
"Já už vlastně všechny tyhle umím," řekla jsem Molly.
Pochybovačně se na mě podívala. "Všechny z nich? Je tu pět jazyků."
Přikývla jsem a přidala vysvětlení: "Ale japonštinu jsem se učila jen dva roky. Myslím, že
bych se mohla naučit víc."
Molly nevypadala, že by mi to věřila. "Nebude ti vadit, když si napíšeš test znalostí?"
***
A tak jsem skončila u toho, že jsem si zbytek odpoledne opakovala cizí jazyky. Nebyl to
přesně ten způsob, kterým jsem chtěla trávit svůj den, ale předpokládlala jsem, že se mi to
později vyplatí- testy budou hračka.
Když jsem konečně po třech hodinách skončila se všemi pěti jazyky Molly mě rychle
popohnala na zkoušku mé uniformy. Většina ostatních nových studentů ji měla už dávno za
sebou a ona se obávala, že bych nezastihla ženu, které měla zkoušky na starosti. Šla jsem, tak
rychle jak jen bylo bez běhu možné, dolů halou a skoro vrazila do dvou dívek zahýbajících za
roh.
"Oh!" vykřikla jsem a cítila se jako idiot. "Omlouvám se, jdu pozdě na svou zkoušku-"
Jedna znich se dobromysleně zasmála. Byla tmavé pleti, atletické postavy a s vlnitými
černými vlasy. "S tím si nedělej starosti," řekla, "jen jsem procházely, stále tam je."
Druhá dívka měla blonďaté vlasy, o odstín světlejší než moje, které měla stažené do culíku.
Obě si byly prostě jisté svojí rolí v tomto světě. Nebyly tu nové.

"Paní Delaneyové vždycky zkoušky trvají déle než očekává," řekla vědoucně blondýnka,
"každý rok to je-" Poklesla jí brada a slova jí na chvíli zamrzla na rtech. "Kde... kde jsi to
získala?"
Netušila jsem, co tím myslí, ale druhá dívka se ke mně víc přiblížila: "Tohle je úžasné! To
letos frčí?"
"Tvoje tetování,"objasnila blondýnka. Musela jsem stále vypadat nechápavě, "kde jsi k němu
přišla?"
"Aha, tohle," bezmyšlenkovitě jsem se prsty dotkla tváře, "v, ehm, Jižní Dakodě, odtud
pocházím."
Obě dívky se dívaly zklamaně. "Hádám, že to je ten důvod, proč jsem je nikdy neviděla,"
řekla tmavoválska. "myslela jsem, že nikdy víc neuvidím něco nového."
"Nikdy víc?" zeptala jsem se.
Dívky si vyměnily tiché pohledy a předaly si nějakou zprávu. "Jsi tu nová, správně? Jak se
jmenuješ?"zeptala se blondýnka, "já jsem Julia a tohle je Kristin."
"Sydney," řekla jsem stále zmatená.
Julia se znovu usmála: "Pojď s námi zítra na oběd do Východu, oukej? Všechno ti
vysvětlíme."
"Co všechno?" zeptala jsem se
"To je dlouhý příběh. Jen teď běž za Delaneyovou," dodala Kristin a ocházela, "zůstává
dlouho, ale ne napořád."
Když odešly, pokračovala jsem v cestě- mnohem pomaleji- zajímalo mě, co se právě stalo.
Vytvořila jsem si právě kamarádky? Vážně jsem si nebyla jistá tím, jak to na takovýchto
školách chodí, ale celý tenhle rozhovor se mi zdál dost zvláštní.
Paní Delaneyová právě sklízela, když jsem přišla. "Jakou máš velikost, drahoušku?" zeptala
se, když mě pohledem zachytila u dveří.
"Dvě." (pozn. překladatelky: Pro zajímavost velikost dvě by měla být přibližně, dle u nás
běžně používaného číslování, velikost 32. A upřímně s takovou velikostí musí být chodící
kostra :))
Byla tu spousta různého oblečení: sukně, kalhoty, blůzy a svetry. Pochybovala jsem, že se
svetry v Palm Springs unosí, pokud nebude napadeno apokalyptickými ještěrkami.
Amberwood se příliš nestaral o to, co studentí nosí pokud to pocházelo ze schváleného
módního fondu. Barvy byly vínová, tmavě šedá a bílá, o kterých jsem si myslela, že vypadají
dohromady docela hezky.
Zapnula bílou blůzu, podívala se a poznamenala: Myslím, že potřebuješ velikost čtyři."
Stuhla jsem: "Já nosím dvojku."
"Ó ano, dvojka by ti byla. Ale podívej se na ruce a na délku sukně. Myslím, že by ses cítila
mnohem lépet ve čtyřce. Zkus tyhle." Podala mi hromádku oblečení a usmála se. "Děvče
nedívej se tak poníženě. Čtyřka nic není. Stále jsi štíhlá." Pohladila se po svém buclatém
břiše: "Do mého oblečení by ses vlezla třikrát."
I přes své četné protesty jsem nakonec odcházela s oblečením velikosti čtyři. Vrátila jsem se
skleslá zpátky do svého pokoje a našla Jill, jak leží ve své posteli a čte si. Při mém návratu
vstala.
"Hej, říkala jsem si, co se s tebou stalo."
"Mám spoždění," řekla jsem s povzdechem, "cítíš se líp?"
"Jo, hodně," Jill se dívala jsem jsem odložila uniformu, "jsou dost hrozné, že? My jsme na
Svatém Vladimírovi uniformy neměli. Bude to dost nudné nosit každý den ty stejné věci."
Nechtělo se mi jí říkat, že jako Alchymistka jsem musela nosit podobné outfity jako tohle.
"Jakou velikost jsi dostala?" zeptala jsem se, abych změnila téma. Byla to tak trochu snaha o
zahnání paniky.
"Dvě."
Projel mnou osteten zlosti, když jsem věšela své oblečení vedle jejího. Při srovnání s ní jsem
se cítila tlustá. Jak mohou být tihle Morojové tak vychrtlí? Geny? Nízko-kalorickou krevní
dieta? Možná to bylo prostě proto, že všichni byli tak vysocí. Vždycky, když jsem byla v
jejich společnosti cítila jsem se jako šupák, nepříjemně a chtěla jsem přestat jíst.
Když jsem skončila vybalování, porovnaly jsme si s Jill rozvrhy. Žádné překvapení, vzhledem
k odlišným ročníkům, jsme většinou neměly nic společné. Jediné co jsme měly společné byl
tělák pro všechny ročníky. Bylo požadováno, aby ho studenti měli každý semestr, od té doby,
co byl fitness považován za součást uceleného studia. Možná bych mohla zhubnout pár kilo a
vrátit se ke své normální velikosti.
Jill mi s úsměvem vrátila rozvrh. "Eddie přišel a požadoval, aby byl ve stejném těláku jako
my, jelikož je to to jediné, co můžeme mít společně. Myslím, že se mu to krylo s hodinou
španělštiny a nedovolili mu to. Nemyslím si, že bude schopný chodit celý den po škole aniž
by viděl, že jsem naživu. Jo a Micah má tělák s námi."
Odstoupila jsem od postele, stále naštvaná kvůli uniformě. Jillina slova si získala moji
pozornost. "Hej, nevíš proč se zdál Eddie tak zvláštní kvůli Micahovi?"
Jill potřásla hlavou. "Ne, ještě jsem neměla příležitost se zeptat, ale také jsem si toho všimla-
hlavně napoprvé. Později- zatímco jsme zkoušeli- a čekali na své uniformy zdálo se, že se
Eddie uvolnil. Tak trochu. Myslím, že jsem ho viděla jak na Micaha každou chvíli háže
podivný pohled."
"Nemyslíš si, že by si myslel, že je Micah nebozpečný, nebo jo?"
Jill pokrčila rameny: "Mně nepřipadal nebezpečný, ale já nejsem strážce. Pokud by si však
Eddie myslel, že je nějakou hrozbou, choval by se jinak. Agresivněji. Spíš se cítí ve
společnosti Micaha nervózně. Spíš- ale ne přesně- vystrašený. A to je na tom to nejpodivnější,
protože strážci nikdy nevypadají vyděšeně. Nicméně technicky vzato není Eddie strážce. Ale
víš co myslím."

"Vím,"souhlasila jsem, usmála jsem se i přes svou pošmournou náladu. Ten roztomilý,
nesourodý charakter mě trochu potěšil. "Co myslíš tím, že Eddie technicky vzato není strážce?
Nebyl vybrán, aby tě tady chránil?"
"Jasně, to je," řekla Jill a hrála si s jednou ze svých světle hnědých kadeří, "ale...fajn, je to
trochu divné. Měl tak trochu problém se strážci kvůli tomu, že pomáhal Rose a tomu, heh, že
někoho zabil."
"Zabil Moroje, který napadl Vasilisu, správně?" Začala jsem své dotazování.
"Jo," řekla Jill, pohlcená ve svých vlastních vzpomínkách, "byla to sebeobrana- tedy spíš
obrana Lissy, ale všichni byli šokovaní, že zabil Moroje. Neočekává se, že by to strážci
udělali, ale pak, však víš. U Morojů se neočekvává, že by zaútočili jeden na druhého.
Každopádně byl suspendován. Nikdo nevěděl co s ním. Když jsem byla... napadena, Eddie mě
pomohl ochránit. Později Lissa řekla, že by bylo hloupé držet ho mimo službu, když by mohl
být nápomocný a s ohledem na to, že za útokem byli Morojové, řekla- všichni si musí
zvyknout na myšlenku toho, že Morojové jsou nepřátelé. Hans- strážce šéfující na Dvoře-
konečně souhlasil a poslal sem Eddieho se mnou, ale myslím, že oficiálně je Eddie stále mimo
službu. Je to divné." Jill pronesla svoji řeč bez jakékoli pauzy a teď přestala mluvit, aby
popadla dech.
"No, myslím, že se to dá dopořádku," řekla jsem a snažila se znít povzbudivě, "a vypadá to
jako by získával body za to, že udržuje princeznu naživu.
Jill se na mě prduce podívala: "Já nejsem žádná princezna."
Zamračila jsem se a snažila se vzpomentout si na složité Morojské právo. "Princ nebo
princezna je nejstarší člen rodiny. Od doby, co se Vasilisa stala královnou náleží tento titul
tobě, správně?"
"Papírově," řekla Jill a podívala se jinam. Její tón byl těžko čitelný, zvláštní směs hořkosti a
smutku. "Nejsem princezna, ne opravdová. Jsem jen někdo, komu se přihodilo, že se stal
královniným příbuzným."
Jillina matka byla krátce milenkou Erica Dragomira, Vasilisina otce a Jillinu existenci
udržovala v tajnosti roky. Najevo to vyšlo teprve nedávno a já jsem při Rosině pátrání po Jill
hrála velkou roli. Se všemi dopady na svůj život, stejně jako s důrazem na Jillinu bezpečnost,
jsem nestrávila mnoho času zájmem o to, jak se přizpůsobila svému novému statusu. Musela
to být velká změna životního stylu.
"
Jsem si jistá, že to znamená víc než to," řekla jsem jemně. Říkala jsem si, jestli budu trávit
hodně času jako Jillina terapeutka, během tohohle poslání. Myšlenka na opravdové
uklidňovánívampýra se mi stále zdála podivná. "Myslím, že jsi očividně důležitá. Všichni se
dostávají do problémů, aby tě tu udrželi v bezpečí."
"Ale je to pro mě?" zeptala se Jill, "nebo je to pro Lissu, aby si udržela trůn? Stěží se se mnou
dala do řeči od doby, co zjistila, že jsme sestry."
Tato konverzace mířila do nepříjemných vod, mezilidských záležitostí, se kterými jsem
opravdu nevěděla jak se vypořádat. Nedokázala jsem si představit, že bych byla na Jillině
nebo Vasilisině straně. Jediné čím jsem si byla jistá bylo, že bych si nezvolila ani jednu.
"Jsem si jistá, že si o tebe dělá starosti," řekla jsem a myslela to opravdu vážně, "ale je to pro
ni asi zvláštní- obzvlášť po všech těch změnách v jejím životě. Dej tomu čas. Nejdřív se
soustřeď na důležité věci- být tady a zůstat naživu."
"Máš pravdu," prohlásila Jill. Lehla si zpátky na postel a zírala do stropu, "jsem nervózní ze
zítřku, z toho být mezi všemi, ve třídě po celý den. Co když si všimnou? Co když o mně
někdo zjistí pravdu?"
"Na prohlídce školy sis vedla dobře," ujistila jsem ji, "jen neukazuj své tesáky. A mimoto,
jsem celkem dobrá v přesvědčování lidí, že neviděli to, co si myslí, že viděli."
Vděčnost v jejím výrazu mi nepříjemně připomněla Zoe. V mnoha ohledech si byly tak
podobné, nesmělé a nejisté- ano intenzivně divoké a zoufale toužící prokázat se. Snažila jsem
se Zoe chránit- a jen v jejích očích jsem selhala. To, že jsem tu nyní s Jill mě uvádělo do
rozpaků, mohla jsem udělat to, co jsem nebyla schopna udělat pro Zoe. Ano i přesto, že mi
nějaký vnitřní hlásek říkal: Jill není tvoje sestra. Je vampýrka. Tohle je práce.
"Díky, Sydney. Jsem ráda, že tu jsi," usmála se a vlna viny se do mě zahryzla ještě hlouběji.
"Víš, trochu na Adriana žárlím. Myslí si, že je to u Clarence šílená nuda, ale nemusí si dělat
starosti se setkáním s novými lidmi nebo se začleněním se o běhu na nové škole. Jen se
poflakuje, kouká na televizi, hraje s Leem kulečník, přispává si.... to zní úžasně," povzdechla
si.
"Předpokldám," řekla jsem, trošku překvapená těmi detaily, "jaktože to všechno víš?
Mluvila... mluvila jsi s ním od toho, co jsme přijeli?" I když jsem to řekla, ta myšlenka se
zdála nepravděpodobná. Byla jsem s ní téměř celý den.
Úsměv jí zmizel z tváře: "Ale ne. Myslela jsem, jen si představuju, že to tak je. Něco
takového předtím zmínil, to je všechno. Promiň, byla jsem melodramatická a zmatená. Díky,
že jsi mě vyslechla... opravdu to pomůže cítit se líp."
Široce jsem se usmála a nic neřekla. Pořád jsem se nemohla přenést přes to, že jsem se cítila
příjemně v blízkosti vampýra. Napřed Rose a teď Jill? Nezáleželo na tom jak milá je. Musím
udržet náš vztah jen na profesionální úrovní, tak aby mě žádný Alchymista nemohl nařknout,
že jsem nejsem oddaná. V hlavě se mi rozezněla Keithova slova: milovnice vampýrů.

To je směšné, myslela jsem si. Na chování se mile k těm, které jsem měla ve své péči, nebylo
nic špatného. Bylo to normální a na hony vzdálené od "dostat se k nim příliš blízko".
Odstrčila jsem své obavy stranou a soustředila jsem se na dokončení vybalování a přitom
přemýšlela o našem novém zdejším životě. A upřímně doufala, že zítra půjde všechno tak
hladce jako jsem o tom ujišťovala Jill.
Neneštěstí, nešlo.
6. kapitola
srpnatko.blog.cz

Abych byla upřímná - den začal docela dobře. Když jsme se probudily, paprsky pronikaly
dovnitř okny, a já mohla cítit teplo, i když bylo brzo ráno. Vzala jsem svoji uniformu
skládající se z černé sukně a bílé halenky s krátkým rukávem. Jednoduché šperky byly
dovoleny, a tak jsem si vzala svůj zlatý křížek.
Moje vlasy dnes vypadaly děsně - tohle klima pro ně nebylo to pravé. Přála jsem si, abych si
mohla vlasy stáhnout do copu jako Jill, ale neměla jsem dost vlasů na to, aby to vypadlo
hezky. S pohledem upřeným na svá ramena, kde mi končily vlasy, jsem přemýšlela, jestli není
čas si je nechat dorůst.
Po snídani, které se nikdo nedotkl, jsme jely drncavým autobusem do školy. Byl plný lidí - asi
třetina z toho byli studenti. Zbytek byli místní obyvatelé.
Jill za celou cestu sotva promluvila. Zdálo se mi, že je něco špatně. Těžko říct, ale řekla bych,
že byla bledší než jindy. Její oči byly tak podlité krví, že měla pod očima těžké tmavé kruhy.
Když jsem se v noci jednou probudila, tvrdě spala, takže jsem nevěděla, v čem je problém. Ty
kruhy pod očima byla první nedokonalost, co jsem na Moroji kdy viděla - jejich kůže byla
vždy perfektní jako z porcelánu. Nebylo divu, že mohla chodit pozdě spát, když se nemusela
obtěžovat s žádným make-upem.
Ráno postupovalo a Jill si stále okusovala spodní ret a ustaraně se kolem sebe rozhlížela.
Možná byla nervózní kvůli tomu, že byla ve světě plném lidí.
Jen se dostat z jedné třídy do druhé, říkala jsem si. To je všechno, co musíme dělat.
První hodinu jsem měla historii s Eddiem. Když mě uviděl, hned za mnou přiběhl. "Je v
pořádku? Viděla jsi ji?"
"No, my jsme se viděly na pokoji. Ano, je." Sedli jsme si k sousedním stolkům. Usmála jsem
se na něj: "Klid, je v pořádku. Jenom se mi zdálo, že je nervózní, ale tomu se nedivím."
Přikývl, ale přesto vypadal nejistě. Sice věnoval plnou pozornost učitelce, co stála vepředu,
ale bylo vidět, že je neklidný. Kdyby mohl, tak by Jill určitě co nejrychleji běžel zkontrolovat.
"Vítejte, vítejte." Naší učitelce bylo kolem čtyřiceti - měla černé vlasy s bílými pruhy a byla
dost nervózní, stejně jako Eddie. Její obří šálek kávy vysvětloval proč. Trochu jsem žárlila a
přála si, abychom i my mohli mít ve třídě pití - už jen proto, že v jídelně kávu nepodávali.
Vůbec jsem netušila, jak přežiju příštích několik měsíců bez kofeinu!
Měla šaty od Argyle. "Jmenuji se paní Terwilligerová, vaše proslulá průvodkyně báječnou
cestou starověké historie." Mluvila pronikavým, grandiózním hlasem. Několik mých
spolužáků se uchechtlo. Ukázala na mladého muže, který seděl za ní vedle velkého stolu.
Díval se znuděně po třídě, ale když se k němu otočila, najednou ožil. "A tohle je můj poradce
Trey. Někteří z vás už ho možná znají. Trey je teď mým asistentem, ale měli byste s ním být
zadobře, protože může do mého počítače zadávat známky."
Trey pohodil vlasy a usmál se na některé své přátele. Měl silně opálenou kůži a černé vlasy,
jejíž délka odpovídala módním trendům. Nažehlená amberwoodská uniforma mu
propůjčovala podnikatelský vzhled, ale rozpustilý záblesk v jeho očích prozrazoval, že se
nebude jednat o běžného poradce.
"Nyní," pokračovala paní Terwilligerová. "Historie je důležitá proto, že nás učí o minulosti a
učením o minulosti dojdete k pochopení současnosti, takže můžete informovaně rozhodovat o
budoucnosti." Dramaticky se odmlčela a nechala ta slova doznít. Jakmile se přesvědčila, že
jsme byli ohromeni, přesunula se notebooku, který byl napojený na projektor. Stiskla několik
tlačítek a na přední zdi místnosti se objevil obraz bílé budovy se sloupy. "Nuže. Může mi
někdo říct, co to je?"
"Chrám!" vykřikl někdo.
"Výborně, pane…?"
"Robinson," doplnil chlapec.
Pani Terwilligerová prohlížela seznam. "Ach, tady jsi. Robinson, Stephanie."
"Stephan," opravil ji chlapec. Někteří jeho přátelé se zasmáli, jak ho přečetla.
Paní Terwilligerová si s přimhouřenýma očima posunula na nose brýle. "Tak vy jste Stephan.
Díky bohu. Jen jsem trošku přemýšlela, jak obtížné pro vás musí být žít s takovým jménem.
Omlouvám se. Tento víkend jsem si nechtěně rozbila brýle a musela si vzít staré. Takže
Stephan, ne Stephanie, je správně, že? Ano, je to chrám. Mohl byste být konkrétnější?"
Stephan zavrtěl hlavou.
"Může mi někdo jiný z vás odpovědět, co je na obrázku?"
Bylo ticho. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla ruku. Bylo načase, abych se dozvěděla, jaké
to je být skutečným studentem. "Je to Parthenon, madam."
"Ano, je," řekla. "A vaše jméno?"
"Sydney."

Abych byla upřímná - den začal docela dobře. Když jsme se probudily, paprsky pronikaly
dovnitř okny, a já mohla cítit teplo, i když bylo brzo ráno. Vzala jsem svoji uniformu
skládající se z černé sukně a bílé halenky s krátkým rukávem. Jednoduché šperky byly
dovoleny, a tak jsem si vzala svůj zlatý křížek.
Moje vlasy dnes vypadaly děsně - tohle klima pro ně nebylo to pravé. Přála jsem si, abych si
mohla vlasy stáhnout do copu jako Jill, ale neměla jsem dost vlasů na to, aby to vypadlo
hezky. S pohledem upřeným na svá ramena, kde mi končily vlasy, jsem přemýšlela, jestli není
čas si je nechat dorůst.
Po snídani, které se nikdo nedotkl, jsme jely drncavým autobusem do školy. Byl plný lidí - asi
třetina z toho byli studenti. Zbytek byli místní obyvatelé.
Jill za celou cestu sotva promluvila. Zdálo se mi, že je něco špatně. Těžko říct, ale řekla bych,
že byla bledší než jindy. Její oči byly tak podlité krví, že měla pod očima těžké tmavé kruhy.
Když jsem se v noci jednou probudila, tvrdě spala, takže jsem nevěděla, v čem je problém. Ty
kruhy pod očima byla první nedokonalost, co jsem na Moroji kdy viděla - jejich kůže byla
vždy perfektní jako z porcelánu. Nebylo divu, že mohla chodit pozdě spát, když se nemusela
obtěžovat s žádným make-upem.
Ráno postupovalo a Jill si stále okusovala spodní ret a ustaraně se kolem sebe rozhlížela.
Možná byla nervózní kvůli tomu, že byla ve světě plném lidí.
Jen se dostat z jedné třídy do druhé, říkala jsem si. To je všechno, co musíme dělat.
První hodinu jsem měla historii s Eddiem. Když mě uviděl, hned za mnou přiběhl. "Je v
pořádku? Viděla jsi ji?"
"No, my jsme se viděly na pokoji. Ano, je." Sedli jsme si k sousedním stolkům. Usmála jsem
se na něj: "Klid, je v pořádku. Jenom se mi zdálo, že je nervózní, ale tomu se nedivím."
Přikývl, ale přesto vypadal nejistě. Sice věnoval plnou pozornost učitelce, co stála vepředu,
ale bylo vidět, že je neklidný. Kdyby mohl, tak by Jill určitě co nejrychleji běžel zkontrolovat.
"Vítejte, vítejte." Naší učitelce bylo kolem čtyřiceti - měla černé vlasy s bílými pruhy a byla
dost nervózní, stejně jako Eddie. Její obří šálek kávy vysvětloval proč. Trochu jsem žárlila a
přála si, abychom i my mohli mít ve třídě pití - už jen proto, že v jídelně kávu nepodávali.
Vůbec jsem netušila, jak přežiju příštích několik měsíců bez kofeinu!
Měla šaty od Argyle. "Jmenuji se paní Terwilligerová, vaše proslulá průvodkyně báječnou
cestou starověké historie." Mluvila pronikavým, grandiózním hlasem. Několik mých
spolužáků se uchechtlo. Ukázala na mladého muže, který seděl za ní vedle velkého stolu.
Díval se znuděně po třídě, ale když se k němu otočila, najednou ožil. "A tohle je můj poradce
Trey. Někteří z vás už ho možná znají. Trey je teď mým asistentem, ale měli byste s ním být
zadobře, protože může do mého počítače zadávat známky."
Trey pohodil vlasy a usmál se na některé své přátele. Měl silně opálenou kůži a černé vlasy,
jejíž délka odpovídala módním trendům. Nažehlená amberwoodská uniforma mu
propůjčovala podnikatelský vzhled, ale rozpustilý záblesk v jeho očích prozrazoval, že se
nebude jednat o běžného poradce.
"Nyní," pokračovala paní Terwilligerová. "Historie je důležitá proto, že nás učí o minulosti a
učením o minulosti dojdete k pochopení současnosti, takže můžete informovaně rozhodovat o
budoucnosti." Dramaticky se odmlčela a nechala ta slova doznít. Jakmile se přesvědčila, že
jsme byli ohromeni, přesunula se notebooku, který byl napojený na projektor. Stiskla několik
tlačítek a na přední zdi místnosti se objevil obraz bílé budovy se sloupy. "Nuže. Může mi
někdo říct, co to je?"
"Chrám!" vykřikl někdo.
"Výborně, pane…?"
"Robinson," doplnil chlapec.
Pani Terwilligerová prohlížela seznam. "Ach, tady jsi. Robinson, Stephanie."
"Stephan," opravil ji chlapec. Někteří jeho přátelé se zasmáli, jak ho přečetla.
Paní Terwilligerová si s přimhouřenýma očima posunula na nose brýle. "Tak vy jste Stephan.
Díky bohu. Jen jsem trošku přemýšlela, jak obtížné pro vás musí být žít s takovým jménem.
Omlouvám se. Tento víkend jsem si nechtěně rozbila brýle a musela si vzít staré. Takže
Stephan, ne Stephanie, je správně, že? Ano, je to chrám. Mohl byste být konkrétnější?"
Stephan zavrtěl hlavou.
"Může mi někdo jiný z vás odpovědět, co je na obrázku?"
Bylo ticho. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla ruku. Bylo načase, abych se dozvěděla, jaké
to je být skutečným studentem. "Je to Parthenon, madam."
"Ano, je," řekla. "A vaše jméno?"
"Sydney."
"Sydney…" Podívala se do svého seznamu a najednou se zatvářila úžasle. "Sydney
Melbourne? Můj bože! Nemáte ale australský přízvuk."
"No…, to je Sydney Melrosová, madam," opravila jsem ji.
Paní Terwilligerová se zamračila a podala seznam Treyovi, kterému se zdálo moje jméno
zajímavé. "Vaše mladé oči jsou lepší, než ty moje."
"Parthenon. Víte o něm něco?"
Ostatní se na mě dívali, většinou s přátelskou zvědavostí, ale i tak jsem cítila tlak toho, že
jsem středem pozornosti.
Soustředěně jsem se zadívala na paní Terwilligerovou a dodala: "Je to součást Acropolisu,
madam, v Athénách. Byl postaven v 5. století před naším letopočtem."
"Není třeba mě oslovovat 'madam'," řekla paní Terwilligerová. "I když je skvělé získat pro
změnu trochu respektu. A dostat brilantní odpověď." Rozhlédla se po celé místnosti. "Teď mi
řekněte, proč bychom se měli starat o něco, co se stalo v Athénách před více než pěti sty lety
před Kristem? Jak je to pro nás významné?"
Ve třídě bylo ticho a každý se díval jinam. Ticho se nesnesitelně táhlo po celé místnosti.
Začala jsem znovu zvedat ruku. Paní Terwilligerová si toho nevšimla a podívala se na Treye,
který měl nohy položené na učitelském stole. Okamžitě dal nohy dolů a narovnal se.
"Pane Juarezi," prohlásila paní Terwilligerová. "Vy jste byl v této třídě minulý rok, mohl
byste nám říci, proč jsou pro nás v dnešní době důležité starověké Athény? Pokud nevíte,
budu muset znovu požádat slečnu Melbournovou. Vypadá to, že zná odpověď. Ale myslím si,
že by to pro vás bylo trapné."
Trey se podíval na mě a pak znovu na učitelku. "Jmenuje se Melrosová, ne Melbournová. A v
šestém století byla založena v Athénách demokracie. Mnoho zákonů a postupů z té doby jsou
v naší vládě dodnes v platnosti."
Paní Terwilligerová si položila ruku na srdce. "Dával jste v minulém roce pozor! Někdy. Ale
vaše datum není správné." Její pohled padl na mě. "Vsadím se, že vy znáte přesné datum
zahájení demokracie v Athénách."
"V pátém století," odpověděla jsem okamžitě.
Na tváři se mi objevil úsměv a učitelka se vyzývavě podívala na Treye. Zbytek hodiny
probíhal v podstatě stejným způsobem.
Paní Terwilligerová svým okázalým způsobem pokračovala a zdůraznila řadu důležitých míst
a časů, které jsme měli probírat později.
Zjistila jsem, že mohu odpovědět na jakoukoli otázku, kterou položila. Na některé jsem
dokonce znala odpověď jediná, ale nemohla jsem si pomoct. Pokud nikdo neznal odpověď,
cítila jsem potřebu ji poskytnout. A paní Terwilligerová pokaždé řekla: "Věděl jste to, Treyi,
že?"
Trhla jsem s sebou. Opravdu jsem nechtěla, aby byl od prvního dne můj nepřítel. Ostatní
studenti mě zvědavě pozorovali, když jsem mluvila, což mě trochu přivádělo do rozpaků.
Viděla jsem taky, jak si někteří z nich vyměňují mezi sebou pohledy, když jsem odpovídala.
Ale víc mě dráždil Trey. Už to znělo, jako bych se předváděla? Nebyla jsem si zatím ohledně
sociální politiky jistá - co bylo normální a co ne? Školní konkurence… Ale není přece špatná
věc být vzdělaný.
Paní Terwilligerová nám dala za úkol přečíst si první dvě kapitoly z učebnice. Ostatní
zasténali, ale já byla nadšená. Milovala jsem historii, a konkrétně historii umění a
architektury.
Předtím jsem musela studovat ve svém volném čase, takže teď pro mě představa, že mám
svoji třídu, jejímž jediným cílem je dozvědět se o tom, byla překvapující a luxusní, a moje
znalosti byly přinejmenším oceněny.
Hodina skončila a Eddie šel na chemii. Zatímco já čekala na další hodinu. Trey si sedl vedle
mě.
"Takže, slečno Melbournová," řekl a snažil se napodobit hlas paní Terwilligerové. "Kdy
budete připravená na svoji vlastní hodinu historie?" Na tváři se mu objevil úsměv. "Mně je to
jedno, mimochodem. Já byl u paní T. nejlepším studentem v minulém ročníku. Pokud jste
dobrá v chemii, tak jako v historii, pak bych vám rád nabídl místo pro mého laboratorního
partnera - je ještě volné."
Chemie byla jednou z nejpodstatnějších částí schopností Alchymistů, takže jsem
pochybovala, že se něco nového v tom předmětu dozvím.
Alchymisté byli ve středověku 'magičtí vědci', kteří se snažili proměnit olovo ve zlato. A z
těch prvních experimentů posléze objevili zvláštní vlastnosti upíří krve. A taky, jak upíří krev
reaguje s jinými látkami. Nakonec se dali na křížovou výpravu, aby byli upíři a lidi od sebe
odděleni. Dřívější vědecké poznání a naše současná práce s upíří krví, bylo hlavní náplní
výuky a učilo se už v dětství. Když mi bylo šest, dostala jsem svou první chemickou sadu.
Ostatní děti se učily abecedu - mě můj otec učil všechny kyseliny a periodickou tabulku
prvků.
Není možné, že by toho Trey věděl víc. Odvrátila jsem oči a nedbale si dala vlasy z obličeje.
"Jsem v ní dobrá."
Jeho pohled směřoval na moji tvář a bylo v něm porozumění. "Ach, takhle je to."
"Co jak je?" nechápala jsem.
Ukázal na mou tvář. "Tvoje tetování. To je to, díky čemu všechno víš, že?"
Jak jsem dávala vlasy pryč z tváře, bezděčně jsem odhalila Lílii. "Jak to myslíš?" zeptala jsem
se.
"Nemusíš to přede mnou hrát," zakoulel svýma hnědýma očima. "Já… myslím, že je to na mě
pěkný podraz. Ale ne každý se stará o čest. Jsi pěkně odvážná, že to máš na obličeji."
Pohodila jsem hlavou a nechala vlasy spadnout zpátky na místo. "Já vím, Zapomněla jsem si
dát make-up. Co tím myslíš, že podvádím?"
Jenom zavrtěl hlavou, čímž mi dal jasně najevo, že je to nepřípustné. Seděla jsem tam a cítila
se bezmocná. Přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně. Za nedlouho ale moje rozpaky byly
nahrazeny ohromením, protože náš učitel nám dal instrukce a pracovní postup na doma. Měla
jsem mít ve svém pokoji chemickou sadu, která se ale do mého pokoje nemůže vejít. Skvělý.
Ale trochu základního opakování mi nemůže ublížit, myslím.
Moje ostatní hodiny probíhaly podobně. Byla jsem ze všech nejlepší a znala jsem na všechny
otázky odpověď. Byla jsem za dobře s učiteli, ale ohledně reakcí spolužáků jsem si nebyla
jistá. Pořád jsem viděla spoustu žalostně třesoucích hlav a zaujaly mě výrazy, ale vlastně
pouze Trey mě odsuzoval. Nevěděla jsem, jestli se mám držet zpátky nebo ne.
Několikrát jsem potkala Kristin a Juliu a pokaždé mi připomněly, abych šla s nimi na oběd.
Hledala jsem je a našla je sedět v rohu kavárny. Mávaly na mě. Procházela jsem kolem stolů a
rychle zkoumala okolí, jestli nezahlédnu Jill. Dnes jsem ji celý den nepotkala, ale to nebylo
překvapení - s ohledem na náš rozdílný rozvrh.
Předpokládala jsem, že sedí s Eddiem a Micahem.
Kristin a Julia byly přátelské. Povídaly jsme si o tom, jaký byl první den, a předávaly mi rady
o některých učitelích, které jsme měly společné. Byly ve stejném ročníku jako já a měly jsme
spolu některé hodiny.
Většinu oběda jsme strávily povídáním, kde jsme byly. Na konci oběda začaly pokládat
nepříjemné otázky a požadovaly odpovědi. Třeba proč jsem musela odpovídat na všechny
otázky první.
"Takže," řekla Kristin a naklonila se přes stůl. "Je to jen tvoje super paměť? Nebo, to… já
nevím, změnilo tvůj mozek a budeš chytřejší?"
Julia obrátila oči v sloup. "Nemůžeš být chytřejší, musí to být pamětí. Já bych chtěla jen
vědět, jak dlouho to trvá?"
Zmateně jsem se na ně podívala. "Ať už mluvíte o čemkoli, nemůže mě to dělat chytřejší."
Kristin se zasmála. "Tvoje tetování. Slyšela jsem, že na všechny nejtěžší otázky máš
odpověď. A můj přítel, co s tebou má historii, mi řekl, že jsi byla úplně skvělá! My se jen
snažíme zjistit, jak ti to tetování pomáhá."
"Jakože… mi pomáhá v odpovídání na otázky?" zeptala jsem se. Jejich výrazy mi daly za
pravdu. "To ne. Ty věci… já to prostě… No já prostě znám odpovědi."
"Nikdo není tak chytrý," tvrdila Julia.
"Není to tak těžké. Já nejsem žádný genius. Jen myslím, že jsem se toho hodně naučila. Učila
jsem se doma - můj táta mě učil a byl opravdu hodně přísný," dodala jsem, protože jsem
myslela, že by to mohlo pomoct.
"Aha," řekla Kristin a pohrávala si s dlouhým copem. Všimla jsem si, že měla svoje velmi
tmavé vlasy prakticky upravené, zatímco Juliiny blonďaté vlasy byly rozcuchané. "Myslím,
že by to tak mohlo být… ale pak, na co máš to svoje tetování?"
"Na nic," řekla jsem. Přesto, když jsem mluvila, cítila jsem v těle lehké chvění. V tetování je
použit jeden druh magie, kterými brání mluvit o čemkoli souvisejícím s alchymisty s někým,
kdo není součástí kruhu zasvěcených. Byl to jen náznak, že jsem toho neřekla moc, ale že
není zapotřebí říkat víc. "Jen mi to přišlo cool."
"Aha," řekla Julia. Obě dívky se tvářily hodně zklamaně.
"Proč si myslíte, že by mi tetování mělo dát větší inteligenci?" divila jsem se.
Zazvonilo a náš rozhovor byl přerušen, protože zvonek nám všem připomněl, abychom se
vydali zpátky do tříd na naše další hodiny. Chvíli bylo ticho, jak Kristin a Julia nad něčím
přemýšlely. Zdálo se, že Kristin je ta, která velí. Protože to ona měla poslední slovo. Zdálo se,
že mě hodnotila.
"Dobře," řekla nakonec s širokým úsměvem. "Budeš nám to všechno muset vysvětlit později."
Můj dojem byl, že bych se měla více věnovat studiu a méně socializaci, což mi víc
vyhovovalo. Do vzduchu jsem si poznamenala, abych si jako první udělala domácí úkol.
Zbytek dne probíhal v celku rychle. Obdržela jsem pozvánku od Molly, poradkyně. Jak se
dalo čekat, chtěla, abych přešla ze svých kurzů. A chtěla, abych přišla a probrala to s ní v
poslední hodině, kdy jsem technicky neměla žádné vyučování. To znamenalo, že můj první
školní den bude končit tělocvikem.
Převlékla jsme se do sportovního oblečení - krátkých kalhot a amberwoodského trička. Venku
zářilo horké slunce. Cítila jsem trochu tepla mezi třídami, ale to nebylo nic proti tomu, když
jsem stála venku delší čas. Uvědomila jsem si skutečnost, že jsem v poušti.
Ohlížela jsem se na své spolužáky, kteří byli kluci i dívky a viděla jsem, že nejsem jediná,
kdo se potí. Málokdy jsem se spálila, ale pro jistotu jsem si vzala krém na opalování, abych se
nespálila. Jill ho bude potřebovat taky…
Jill!
Rozhlédla jsem se kolem dokola. Skoro jsem zapomněla, že se mnou teď měla být Jill ve
třídě. Až na to, že tu nebyla. Nikde po ní nebylo stopy.
Když se učitelka, slečna Carsonová, volala docházku, tak neřekla Jillino jméno. Napadlo mě,
že proběhla nějaká změna plánu.
Slečna Carsonová se pustila do akce. Byli jsme rozděleni do družstev na volejbal a já byla s
Micahem. Jeho pihovatá pleť byla tak růžová, že jsem mu chtěla nabídnout opalovací krém.
Přátelsky se na mě usmál.
"Ahoj," řekla jsem. "Neviděl jsi dnes moji sestru? Jill?"
"Ne," řekl. Zamračil se a na čele se mu objevily vrásky. "Na obědě ji Eddie hledat. Myslel si,
že spolu jíte na koleji."
Zavrtěla jsem hlavou a bylo mi špatně od žaludku. Co se to děje? V hlavě se mi začaly
přehrávat děsivé scénáře. Myslela jsem si, že to Eddie s tou svojí ostražitostí trochu přehání,
ale stalo se s Jill něco? Bylo možné, že i přes všechny naše plány, jeden z nepřátel Jill přepadl
a ukradl ji přímo před námi? Co řeknu alchymistům a otci, když jsem ji ztratila první den?
Zaplavila mě panika.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě a přitom studoval můj výraz. "Je Jill v pořádku?"
"Já nevím," řekla jsem. "Omluvte mě." Opustila jsem svůj tým a běžela za slečnou
Carsonovou.
"Ano?" zeptala se mě.

"Je mi líto, že vás obtěžuji, madam, ale bojím se o svou sestru Jill Melrosovou. Jsem Sydney.
Ona tady teď má být se mnou. Nevíte, jestli je nějaká změna v rozvrhu?"
"Ach, ano. Melrosová. Dostala jsem dnes těsně před hodinou dopis od ředitele, že se dnes
nezúčastní."
"Říkali proč?"
Slečna Carsonová zavrtěla omluvně hlavou a zařvala na nějakého kluka, který se flákal.
Vrátila jsem se ke svému týmu. No, alespoň někdo dnes Jill viděl, ale proč se neúčastnila
hodiny?
"Je v pořádku?" zeptal se Micah.
"Já… myslím, že je. Slečna Carsonová říkala, že se dneska nezúčastní, ale nevěděla proč."
"Je něco, co bych mohl udělat?" zeptal se. "Pomoct? Ehm, my kluci?"
"Ne, díky. Je od tebe hezké, že se staráš." Přála jsem si, aby hodina už skončila. "Podívám se
po ní, až skončí hodina." Ale najednou jsem si na něco vzpomněla. "Ale, Micahu? Neříkej nic
Eddiemu."
Podíval se po mně. "Proč ne?"
"Choval by se přehnaně. Bude mít o ni strach, i když vlastně o nic nejde." Taky nechá školy a
bude ji hledat.
Když skončila hodina, rychle jsem se osprchovala a převlékla, a poté jsem zamířila do
administrativní budovy. Měla jsem nutkání běžet na kolej, jestli tam Jill náhodou není, ale
nemohla jsem přijít pozdě na schůzku. Jak jsem šla přes hlavní budovu k Mollyině kanceláři,
něco mě napadlo. Musela jsem se ještě zastavit za sekretářkou, než půjdu na schůzku.
"Jill Melrosová," řekla jsem a sekretářka přikývla:
"Byla poslána zpátky na kolej."
"Zpátky na kolej?!" zvolala jsem. "Co to znamená?"
"Nemůžu vám to říct." Hodně dramatické.
Otrávená a ještě zmatenější než předtím, jsem šla za Molly, přičemž Jillina tajemná absence
byla alespoň schválena školou.
Molly mi řekla, že bych se mohla rozhodnout pro jistý druh studia jazyka, pokud si seženu
učitele, který mě bude vyučovat.
Dostala jsem nápad. "Mohu vám to říci zítra?" zeptala jsem se. "Musím si to nejdříve
promyslet."
"Jasně," souhlasila Molly. "Tak se brzy rozhodněte. Můžete se vrátit zpátky na kolej, ale dnes
moc necestujte."
Ujistila jsem ji, že jí co nejdříve dám vědět a zamířila jsem na kolej.
Cesta trvala jen patnáct minut, ale mě to přišlo jako jednou tolik. Když jsem konečně došla na
pokoj. Byla tam Jill, jakoby se nic nestalo.
"Jsi v pořádku!"
Ležela na posteli a četla znovu svoji knížku. Zvedla rychle hlavu. "Ano, pane."
Sedla jsem se na svoji postel a vyzula si boty. "Co se stalo? Měla jsem záchvat paniky, když
jsi nebyla ve třídě. Kdyby Eddie věděl, že…"
Jill se posadila. "Ne, neříkej to Eddiemu. Bude šílet."
"Dobře, dobře. Ale řekni mi, co se stalo. Říkali, že tě sem poslali?"
"Jo." Zamračila se. "Protože jsem byla vyhozená ze svojí první hodiny."
Oněměla jsem. Nedokázala jsem si představit, že by milá, stydlivá Jill mohla být vyhozená ze
třídy. Ach, bože. Doufám, že nikoho nekousla. Byli jsme ve škole jenom jeden den - každý
očekával jedině problémy kolem rozvrhu. Jill měla být zkušená.
"Proč jsi byla vyhozená?"
Jill si povzdechla. "Protože jsem měla kocovinu."
Zůstala jsem neschopná slova. "Cože?"
"Byla jsem nemocná. Paní Changová - moje učitelka, se na mě podívala a řekla, že moje
kocovina je vidět na míle daleko. Poslala mě na úřad pro porušení školního řádu. Řekla jsem
jim, že jsem nemocná, ale pořád říkali: my víme. Ředitel řekl, že není způsob, jak dokázat, že
jsem nemocná nebo opilá a tak jsem nedostala trest. Ale nebylo mi dovoleno jít na další
hodiny. Musela jsem tu zůstat po zbytek vyučování."
"To je… to je idiot!" Obula jsem si boty a začala chodit po místnost. Teď, když jsem se
dostala z mé počáteční nedůvěry k Jill, byla jsem naštvaná. "Byla jsem včera v noci s tebou.
Klidně jsi spala. Měli by to vědět. Jednou jsem se probudila a spala jsi. Jak tě může z toho
paní Changová obvinit? Nemá žádný důkaz! A škola taky ne. Neměli žádné právo tě na celý
den vyloučit z vyučování. Hned teď bych měla jít do kanceláře. Ne, promluvím si s Keithem a
alchymisty, aby podali stížnost rodičů."
"Ne, počkej, Sydney." Jill vyskočila a chytila se mojí paže, abych nemohla dál pochodovat.
"Prosím, nech to plavat. Nechci mít žádné potíže. Nedostala jsem žádné špatné známky a
opravdu jsem nebyla potrestaná."
"Propásla jsi všechny hodiny," nesouhlasila jsem. "To je trest."
Jill zavrtěla hlavou. Bojí se, uvědomila jsem si, ale netušila jsem proč. Ona tu byla oběť. "Ne,
to je v pořádku. Doženu to. Nejsou žádné trvalé následky. Prosím, nedělej z toho vědu.
Ostatní učitelé si myslí, že jsem byla nemocná. Pravděpodobně o žádném obvinění neví."
"Není to správné," zavrčela jsem. "Můžu s tím něco udělat. Jsem tady proto, abych ti
pomohla."
"Ne," stála si na svém Jill. "Prosím, nech to být. Pokud ale chceš opravdu pomoci…"
Odvrátila hlavu.
"Co?" zeptala jsem se, stále rozzlobená. "Co potřebuješ? Řekni mi to."
Jill se na mě podívala. "Potřebuju tě. Potřebuju, abys mě vzala k Adrianovi."
7. kapitola
sci-fichylacky.blog.cz

"ADRIAN?" ŘEKLA JSEM V PŘEKPENÍ. "Co on má co dělat s něčím z tohohle?" Jill jen
zavrtěla hlavou a prosebně se na mě zadívala.
"Prosím, jen mě k němu vezmi."
"Ale pojedeme tam za pár dní kvůli tvému krmení."
"Já vím," řekla Jill. "Ale já ho potřebuji vidět teď. On je jediný, kdo mi bude rozumět."
Zjistila jsem, že je těžké tomu věřit. "Ty říkáš, že bych já nemohla? Nebo dokonce i Eddie
nemohl?"
Zasténala. "Ne. Ty to nesmíš říct Eddiemu. Vyletí z kůže."
Snažila jsem se nemračit, jak jsem všechno přemítala. Proč by Jill potřebovala vidět Adriana
po téhle nehodě ve škole? Adrian tomu nemohl nijak pomoci. Jako alchymista mám nejlepší
pozici podat stížnost. Potřebovala Jill jen morální podporu? Pamatuji si, jak Jill objímala
Adriana na rozloučenou a najednou jí napadlo, jestli do něj není poblázněná. Protože určitě,
jestli se Jill potřebuje cítit chráněná někým, Eddie by pro to byl lepším zdrojem. Nebo nebyl?
Eddie by v jeho rozhořčení pravděpodobně začal házet kancelářské stoly okolo. Držet tohle
od něj dál možná není špatný nápad.
"Dobře," řekla jsem nakonec. "Jdeme."
Podepsala jsem nás na cestu ven ze školního areálu s trochou švindlování. Paní Weathers byla
připravená poukázat na to, že Jill byla pro zbytek školního dne vykázána na její kolej. Stejně
rychle jsem poukázala na to, že třídy jsou skoro hotové, což technicky znamená, že školní den
je u konce. Paní Weathers nemohla porušit logiku, ale stále nás nechala čekat celých deset
minut, dokud poslední zvonek nezazvonil. Jill tam seděla, poklepávajíc svou nohou,
úzkostlivě na židli.
Jeli jsme půl hodiny do Clarencenova majetku v kopcích, nic neříkajíc. Já vlastně nevím, jak
se taková malá diskuze dělá. "Jaký byl tvůj první den ve škole?" bylo sotva vhodné téma. A
stejně, pokaždé když jsme o tom mluvily, jsem rostla vztekem. Nemohla jsem uvěřit, že by
jakýkoliv učitel měl tu drzost obvinit Jill z pití a kocoviny. Opravdu nebyl způsob jak dokázat
něco takového a krom toho po pěti minutách strávených s ní mohly říct, že to není možné.
Žena středního věku nás přivítala u dveří. Její jméno bylo Dorothy. Je Clarencenova
hospodyně a dárce. Dorothy byla příjemná, pokud se dostatečně rozptýlila, nosila tuhé šedé
šaty s vysokým límečkem, aby skryla značky po kousnutí na jejím krku. Také jsem se na ní
usmála a udržovala můj profesionální režim, ale nemohla jsem si pomoci, zachvěla jsem se,
když jsem pomyslela na to, co byla.
Jak to může někdo dělat? Jak může tak ochotně nabízet svou krev? Můj žaludek sebou trhl,
ocitla jsem se v udržované vzdálenosti od ní. A dokonce jsem ani nechtěla otřít se o její paži,
když jsme procházeli kolem.
Dorothy nás doprovodila zpátky do pokoje, kde jsme všichni seděli den předtím. Nebyla tady
žádná stopa po Clarencenovi, ale Adrian ležel na plyšovém zeleném gauči, díval se na
televizi, která byla posledně chytře schovaná ve zdobené dřevěné skřínce. Když nás uviděl,
vypnul televizi dálkovým ovladačem a posadil se.
"Dobře, tohohle je milé překvapení," řekl. Podíval se na nás. Jill si vzala normální oblečení
během jejího 'izolovaného' dneška, ale já mám pořád Amberwoodskou blůzu a sukni.
"Sageová, neměla bys mít uniformu? To co máš, vypadá jako tvoje běžné oblečení."
"Roztomilé," řekla jsem potlačujíc oční roly.
Adrian mi dal falešný luk. "Opatrně. Málem ses usmála." Natáhl se pro láhev brandy sedící na
blízkém stolku. Malé skleničky byly naaranžovány kolem, a nalil si dostatečné množství.
"Chcete jednu, lidi?"
"Je prostředek odpoledne," řekla jsem nevěřícně. Ne, že by skutečně záleželo na mně, co za
denní dobu bylo."
"Mám zlou kocovinu," prohlásil, dávajíc nám falešný toast. "Tohle je jenom věc na vyléčení."
"Adriane, potřebuj s tebou mluvit," řekla Jill vážně.
Podíval se na ní, úšklebek mizel z jeho obličeje. "Co se stalo, Jillbait?"
Jill se podívala nejistě na mě. "Nevadilo by ti…"
Vzala jsem náznak, a snažila jsem se nebýt tak podrážděná. Byla jsem ve všech tajemstvích.
"Jistě. Já jen… Půjdu jenom znovu ven."
Nelíbil se mi nápad, mě vyhodit, ale nebyla žádná šance, že se budu potulovat halou starého
domu. Čelila jsem teplu.
Nedostala jsem se velmi daleko halou, když přede mě někdo vstoupil. Vydala jsem malý
výkřik a vyskočila tři stopy vysoko do vzduchu.
O úder srdce později jsem se uvědomila, že to byl Lee. Ne že by mě moc ujistil. Bez ohledu
na to, jak zdánlivě přátelská jsem byla s touto skupinou, stará opevnění uvnitř mě se rozvířila
o samotě s novým upírem. Běžet k němu by nepomohlo ani jednomu, protože můj mozek to
zpracoval jako útok. Lee tam jenom stál a zíral na mě. Z výrazu jeho tváře, byl jenom
překvapen, že mě našel v jeho domě - ačkoli možná ne tak znepokojen jako jsem byla já.
"Sydney?" ptal se Lee. "Co tady děláš?"
Během několika momentů se můj strach stal rozpakem, jako bych byla chycena při činu.
"Ach, jsem tu s Jill. Měla dneska těžký den a potřebovala si promluvit s Adrianem. Chtěla
jsem jim dát trochu soukromí a právě se chystám jen… uh, jít ven."
Leeho zmatek se proměnil v úsměv. "Nemusíš to dělat. Nemusíš jít do exilu. Pojď do
kuchyně, chystal jsem si dát svačinu." Můj obličej musel prokázat hororové zděšení ve tváři,
protože se zasmál. "Ne lidského druhu."
Zčervenala jsem a následovala ho. "Promiň," řekla jsem. "Je to instinkt."
"Žádnej problém. Vy Alchymisti jste nervózní typ, víš."
"Jo." Zasmála jsem se nepříjemně. "Já vím."
"Vždycky jsem chtěl potkat někoho z vás, ale vy lidi určitě nejste to, co jsem očekával."
Otevřel dveře do prostorné kuchyně. Zbytek domu může být možná starožitný a ponurým ale
tady bylo vše jasné a moderní. "Pokud se cítíš lépe, nejsi tak špatná jako Keith. Byl tady
dneska ráno a byl tak nervózní, že se doslova koukal přes rameno." Lee se zamyšleně
odmlčel. "Myslím, že to tak bylo, protože Adrian se stále smál jako šílený vědec z těch
černobílích filmů, které sledoval."
Náhle jsem se zastavila. "Keith tady byl - dneska? Pro co?"
"Měla by ses zeptat táty. Byl to on, kdo většinou mluvil." Lee otevřel ledničku a vytáhl
plechovku coly. "Dáš si?"
"Já - uh, ne. Příliš mnoho cukru." Popadl jinou. "Dietní?" Váhala jsem jen chvíli předtím, než
jsem jí vzala. "Jistě. Díky." Já jsem neměla v úmyslu jíst nebo pít něco v tomto domě, ale
zdálo se to dost bezpečné. Bylo to zapečetěné a vypadalo to jako by to přišlo přímo z lidského
obchodu s potravinami, a ne z nějakého vampýrského kotle. Otevřela jsem to a srkla si, jak se
moje myšlenky točily. "Nemáš ponětí, o co jde?"
"Huh?" Lee přidal do své nabídky jablko a zvedl se tak, že seděl na pultě. "Oh, Keith? Ne.
Ale kdybych měl hádat, bylo to o mně. Jako by se snažil zjistit, jestli tady zůstanu, nebo ne."
Vzal obří kousanec z jablka a já přemýšlela, pokud má tesáky musí to být o dost těžší.
"On má jen rád jeho rovný fakta." řekla jsem neutrálně. Stejně jako jsem nesnášela Keitha,
jsem stále měla sjednocené lidí vepředu. Ačkoliv jsem nebyla úplně nepřesná. Byla jsem si
docela jistá, že se Keith cítil podkopáván v učení, byl tady jeden Moroj navíc v jeho 'teritoriu'
a teď se ujistil, že byl u všeho. Součástí toho je dobrý obchod s Alchymisty, jistě, ale nejspíš
je to Keithova uražená ješitnost.
Lee se nezdál, že by nad tím moc přemýšlel a udržoval žvýkání jablka, i když jsem cítila, jak
mně jeho oči studují. "Říkala jsi, že Jill měla dneska špatný den? Je všechno v pořádku?
"Jo, myslím, že ano. Chci říct, že nevím. Nejsem si jistá, jak se věci tak zpackaly. Chtěla vidět
Adriana z nějakého důvodu. Možná může pomoct."
"Je to Moroj," řekl Lee pragmaticky. "Možná že je to jen něco, čemu on může porozumět,
něco to ty s Eddiem nemůžete. Nic ve zlém."
"Žádný problém," řekla jsem. Bylo přirozené, že já a Jill bychom měly odlišné názory - já
jsem člověk, ona je upír, konec konců. Nemohly jsme být víc rozdílné, i kdybychom se
snažily, ve skutečnosti, jsem to preferovala.
"Chodíš do školy… v Los Angles? Lidské školy?" Nebylo to tak divné chování pro Moroje.
Někdy jsou uzavření ve vlastních komunitách, někdy se snaží splynout s velkým lidským
městem.
Lee přikývl. "Jop. A na poprvé to pro mě bylo těžké. Myslím, že je zřejmé i bez dalších
vědomí, že jsi upír… dobře, jsi si vždycky vědoma pocitu odlišnosti. Nakonec jsem se
přizpůsobil… ale já vím, čím si prochází."
"Chudák Jill," řekla jsem, náhle si uvědomujíc, že jsem pochopila tuhle situaci špatně. Většina
mojí energie byla fixována na školu věřila jsem, že Jillina nemoc byla kocovina. Na prvním
místě jsem se měla zaměřit na důvod, proč byla nemocná. Obavy z nové životní změny si
musely vybrat svojí daň.
Já bych bojovala s vlastním neklidem, snažit se najít přátelství a sociální podněty - ale alespoň
jsem byla v tichosti a zabývala se vlastními závody.
"Vážně jsem moc nepřemýšlela o tom, čím prochází."
"Chceš, abych si s ní promluvil?" zeptal se Lee. Odložil ohryzek od jablka. "Ne že bych si byl
jistý, že mám tolik moudrosti, abych jí sdílel."
"Všechno může pomoci," řekla jsem upřímně. Padlo na nás ticho a já se začínala cítit nesvá.
Lee vypadal velice přátelsky, ale moje obavy byly příliš hluboko zakořeněné. Část mě se
cítila jako by mě nechtěl tolik poznat, jako studovat. Alchymisté pro něj byli dozajista
novinky.
"Nebude ti vadit, když se zeptám... na tetováni? Dává ti to speciální moc, správně?" Bylo to
jako opakovat rozhovor ve škole s výjimkou, že Lee vlastně znal pravdu. Nepřítomně se dotkl
mé tváře. "Ne moc, přesně. Je v tom nutkání, abychom nemluvili o tom, co děláme a mám
díky němu dobrý imunitní systém. Ale zbytek? Nejsem nic zvláštního."
"Fascinující," zamumlal. Znepokojeně jsem se podívala pryč a pokoušela si náhodně vhodit
vlasy do obličeje. V tu chvíli strčil dovnitř hlavu Adrian. Všechen jeho předchozí humor byl
pryč. "Á, tady jsi. Můžu s tebou na vteřinku mluvit v soukromí?"
Otázka byla zaměřená na mě, a Lee skočil z pultu. "Já si vezmu bílou. Je Jill stále v
obýváku?" Adrian přikývl a Lee se na mě tázavě podíval. "Chceš, abych se...?"
Přikývla jsem. "To by bylo skvělé. Děkuji."
Lee odešel a Adrian se na mě zvědavě podíval. "Co to bylo?"
"Oh, mysleli jsme si, že by mohl být Lee schopný pomoci Jill s jejími problémy."
"Problémy?"
"Jo, víš. Přizpůsobení se životu s lidmi."
"Aha," řekla Adrian. Vytáhl krabičku cigaret a k mému údivu si jí zapálil přímo přede mnou.
"To. Jo, myslím, že je to dobrý. Ale to není to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit. Potřebuji,
abys mě dostala z tohohle místa." Byla jsem překvapená. To nebylo kvůli Jill?
"Pryč z Palm Springs?" zeptala jsem se.
"Ne. Pryč z tohohle místa," ukázal kolem sebe, "je to jako žít v domově důchodců. Clarence si
šel zrovna teď zdřímnout a jí v pět. Je to tak nudné!"
"Jsi tu teprve dva dny."
"A to je víc než dost. Jediné, co mě drží při životě je, že udržuje pořádnou nabídku alkoholu
při ruce. Ale na rovinu, chystám sena víkend pryč. Ježíší Kriste, já tu lozím nudou po
stěnách." Jeho oči padly na kříž na mém krku. "Ach. Promiň. Bez urážky k Ježíši." Byla jsem
zmatená nečekaným tématem a cítila se jako při trestném činu.
"A co Lee? On je tady, ne?"
"Jo," souhlasil Adrian. "Někdy. Ale je zaneprázdněný s… Sakra! Já nevím čím. Školní věci.
Zítra jede zpět do Los Angeles a to pro mě bude další nudná noc. Kromě toho…" Rozhlédl se
spiklenecky. "Lee je dost milý a hezký, ale on není… vážně, opravdu s ním není legrace. Ne
jako se mnou."
"To by mohla být dobrá věc."
"Žádné morální přednášky, Sageová. A hej, jak jsem řekl, mám ho rád, fajn, ale je tu málo.
Když je, tak se stará o sebe. Vždycky se kontroluje v zrcadle, ještě víc než já. Onehdá jsem ho
slyšel jak se obává šedivých vlasů." Nestarala jsem se o Leeovi výstřednosti. "Kde bys ještě
chtěl jít? Nechceš…" Napadla mě velmi nepříjemná myšlenka. "Nechceš, se zapsat na
Amberwood, že ne?"
"A co, hrát 21 Jump Street se zbytkem z vás? Ne, díky."
"Dvacet jedna, co?"
"Nevadí. Podívej." Típnul cigaretu - o pult - s čímž jsem si pomyslela, že je to tak trochu
absurdní, protože z ní nevykouřil téměř nic. Proč obtěžovat s takovým špinavým zlozvykem,
pokud nevyužijete všechno?
"Potřebuju své vlastní místo, ok? Ty děláš, aby se věci děly. Nemůžete mi dát nějaké chytré
vychloubavé bakalářské podložky jako Keth, má centrálu, takže můžu mít párty s ostatními
bohatými rekruty? Pití o samotě je smutné a ubohé. Potřebuji lidi. Dokonce i lidské lidi."
"Ne," řekla jsem, "já nejsem oprávněna to dělat. Nejsi… No, není to moje zodpovědnost. Jen
pečuji o Jill a Eddieho, protože je to její strážce."
"A co auto? Můžeš to udělat?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"A co tvoje auto? Co kdybych vás odvezl zpátky do školy a pak bys mi ho na chvíli půjčila?"
"Ne," řekla jsem rychle. To byl asi nejšílenější návrh, který mohl udělat. Latte je moje dítě.
Určitě to není o tom půjčit ho těžkému alkoholikovi - speciálně jednomu, který je náhodou
vampýr. Pokud tu byl upír, který vypadal obzvláště nezodpovědně, byl to Adrian Ivashkov.
"Ty mě zabíjíš Sageová!"
"Já nedělám nic."
"Přesně můj názor."
"Podívej," řekla jsem s rostoucí podrážděností. "Řekla jsem ti, že nejsi moje zodpovědnost.
Jestli chceš něco změnit, promluv si s Abem. Není on důvod, proč jsi tady?"
Adrianovo obtěžování a sebelítost se přeřadily na ostražitost. "Co o tom víš?"
Správně. Nevěděl, že jsem zaslechla jejich rozhovor.
"Myslím, že on je ten kdo vás sem vzal a zařídil to s Clarencem, ne?" Doufala jsem, že to
bude dostatečně přesvědčivé - a možná mi to vynese několik málo informací o Abeho
mistrovském plánu.
"Ano," řekl Adrian, po několika sekundách intenzivní hloubání, "ale Abe chce, abych zůstal v
téhle hrobce. Kdybych měl své vlastní místo, museli bychom to před ním držet v tajnosti.

Ušklíbla jsem se. "Potom definitivně nepomůžu, i kdybych mohla. Nemůžeš mě podplatit,
abych obešla Abeho."
Mohla jsem vidět Adriana připravující ho se na další argument a rozhodla jsem se odejít.
Otočila jsem se k němu zády a bez dalších protestů jsem zamířila ven z kuchyně a zpět do
obývacího pokoje. Tam jsem našla Jill a Leeho povídající si a Jill měla na sobě první
opravdový úsměv, který jsem na chvíli zahlédla.
Smála se nějaké připomínce a pak se podívala na můj vstup.
"Ahoj, Sydney," řekla.
"Ahoj,"řekla jsem. "Jsi připravená vyrazit?
"Je čas?" zeptala se. Ona i Lee vypadali zklamaně, ale pak odpověděla na vlastní otázku.
"Hádám, že je. Ty máš nejspíš domácí úkoly a Eddie se už pravděpodobně bojí."
Adrian vstoupil do místnosti za mnou, vypadal nafučeně. Jil se na něj podívala a na okamžik
se její pohled obrátil do sebe a stejně tak její mysl byla pryč. Potom se otočila ke mně. "Jo,"
řekla "Měly bychom jít. Doufám, že si budeme moci promluvit později, Lee."
"Já taky," řekl a vstal. "Tu a tam tu budu." Jill objala Adriana na rozloučenou, zjevně ho tak
nechtěla opustit. S Leem vypadala smutně jako by měla opustit něco, co bylo velice zajímavé.
S Adrianem tam bylo více smyslu jako by si nebyla jistá, jak si může vystačit. Její další
naplánované jídlo bylo za dva dny a Adrian byl povzbuzující, a řekl jí, že je dost silná na další
školní den. Přesto jak moc mi byl pořád nepříjemný, byla jsem dojata soucitem s mladší
dívkou. Každý kdo byl milý k Jill nemůže být tak špatný. On byl pro mě začínající
překvapení.
"Vypadáš lépe," řekla jsem jí, jak jsme jeli směrem k Vista Azul.
"Rozhovor s Adrianem… s oběma z nich… bylo to užitečné."
"Myslíš si, že budeš zítra v pořádku?"
"Jo." Jill si povzdechla a opřela se zády o sedadlo. "Byly to jenom nervy. To, a nejedla jsem
skoro nik k snídani."
"Jill..." Kousla jsem se do rtu, váhavý skok dopředu. Konfrontace nebyla moje silná stránka a
to zejména s nepříjemně osobním tématem.
"Ty a Adrian."
Jill mi věnovala ostražitý pohled. "Co je s námi?"
"Je tam něco... Myslím, jste vy lidi..?"
"No!" Koutkem oka jsem viděla Jill měnící se v jasně růžovou. To bylo nejvíce barvy, co
jsem kdy ve vampýří tváři viděla. "Proč to říkáš?"
"No. Dneska ráno jsi byla nemocná. A pak jsi neústupně chtěla vidět Adriana. Jsi smutná
pokaždé, když ho opouštíš.
Jill vytřeštila oči. "Myslíš, že jsem těhotná?"
"Ne tak docela,"řekla jsem, uvědomujíc si, že to byla tak trochu nesmyslná odpověď. "Chci
říct, možná. Nevím. Já jen vzhledem k všem možnostem…"
"Dobře, nepovažuj to jedno! Nic se mezi námi neděje. Nic. Jsme kamarádi. On se o mě nikdy
nebude zajímat." Řekla to se skličující jistotou a možná i trochu smutně.
"To není pravda," řekla jsem, tápajíc napravit škodu. "Myslím, že jsi mladší, jo, ale jsi
roztomilá..." Ano, tohle byl strašný rozhovor. Jenom teď žvaním.
"Ne," řekla Jill. "Neříkej mi, že jsem milá a pěkná a mám co nabídnout. Nebo cokoliv jiného.
Nic z toho. Ne, když stále visí na ní."
"Ní?" Oh. Rose."
Já bych skoro zapomněla. Cesta k soudu bylo poprvé, co jsem viděla Adriana osobně, ale
opravdu jsem ho jednou viděla na bezpečnostním kamerovém záznamu, když byl v Kasinu s
Rose. Dva z nich ze dne, i když jsem si nebyla úplně jistá, jak vážný vztah měli. Když jsem
pomohla Rose a Dimitrijovi uniknout, chemie mezi těmito dvěma byly z grafů, i když to oba
popírali. I já byla schopna rozpoznat, že na míle daleko nebyla žádná romantika. Vidět, jak
Rose a Dimitrij byli teď oficiálně pár, musela jsem se domnívat, že s Adrianem to neskončilo
dobře.
"Jo. Rose." Jill si povzdechla a dívala se nepřítomně před sebe. "Je to všechno, co vidí, když
zavře oči. Blikající tmavé oči a tělo plné energie a ohně. Bez ohledu jak moc se snaží, aby na
ní zapomněl, bez ohledu na to, jak moc pije... ona je vždycky tady. Nemůže jí uniknout."
z Jillina hlasu přímo odkapávala ohromující hořkost. Mohla bych to možná popsat jako
žárlivost, kromě toho, že mluvila, jako by jí osobně Rose ukřivdila také.
"Jill? Jsi v pořádku?"
"Huh? Oh." Jill zavrtěla hlavou, jako kdyby chtěla setřást pavučiny snu. "Jo, dobrý. Promiň.
Byl to divný den. Jsem trochu mimo. Neříkala jsem, že bychom mohly vyzvednout nějaké
věci?" Značka pro další výjezd inzerovala obchodní centrum. Otočila jsem k změně tématu,
radši se držíc od osobních záležitostí, i když jsem byla ještě trochu zmatená. "No, jo.
Potřebujeme ochranu proti slunečnímu záření. A možná se můžeme vzít malou TV na pokoj."
"To by bylo skvělé," řekla Jill.
Nechala jsem to až na další výjezd. Ani jeden z nás nemluvil o Adrianovi po celý zbytek noci.
8. kapitola - první část
sci-fichylacky.blog.cz

"Jdete teď jíst?" zeptal se Eddie.

Eddie nevěděl, že Jill včera nebyla ve škole, ale znervózňovalo ho, že ji celý den neviděl.
Takže když jsme druhý den sešly dolů, zjistily jsme, že na nás čeká před vchodem do budovy.
Připraven jít s námi na snídani.
Položila jsem na stůl talíř s půlkou bagety, palačinkami a slaninou. Podíval se na něj a hned si
vzal. Možná, že byl nepřirozené, hybridní stvoření, ale jak jsem ho sledovala, mohla jsem v
klidu říct, že jeho chuť k jídlu byla stejná jako u normálního, dospívajícího kluka.
"Jak se cítíš?" zeptal se Jill, jakmile polkl. Vzhledem k tomu, že by nakonec stejně přišel na
to, že Jill nebyla na svých hodinách, jsme mu řekly, že jí nebylo moc dobře. Kocovina, jak
tomu říkala jedna paní, mě ještě teď přiváděla k zuřivosti, ale Jill trvala na tom, abych to
nechala plavat.
"Dobře," odpověděla. "Je to mnohem lepší."
Nic jsem neřekla, i když jsem měla pochybnosti - Jill dnes ráno vypadala daleko lépe než
včera, přestože neměla moc dobrou noc.
Po pravdě mě v noci vzbudil její křik. Rychle jsem vyskočila z postele a myslela si, že na nás
někde číhá sto Strigojů a Morojů. Ale když jsem se rozhlédla, nikde nikdo. Jenom Jill sebou
mlátila na posteli a křičela ze spaní. Rychle jsem k ní přiskočila a vzbudila ji. Stále lapajíc po
dechu se posadila, byla celá zpocená. Když se uklidnila, tvrdila mi, že to byla jen noční můra.
Ale v jejích očích jsem postřehla něco jiného… něco skutečnějšího, než jen nějaká noční
můra. Já se často budila, když mě strašilo, že mě alchymisté pošlou do převýchovného centra.
Trvala na tom, že je jí dobře a musela jsem slíbit, že to neřeknu Eddiemu.
"Byl to jenom sen," řekla. "A navíc, teď jsem v pohodě."
Nechala jsem to být, i když mě zajímalo, proč se o tom nechce bavit.
U snídaně bylo vidět, že má strach. Vlastně se nebylo čemu divit, když dnes bude poprvé v
lidské škole,
"Pořád se nemůžu zvyknout na to, jak jsme odlišní," řekla tiše. "Jsem vyšší než všechny
holky!" To byla pravda. Pro Moroje výška šesti stop (185 centimetrů) normální, ale pro lidi
ne. Jill nebyla zase tak moc vysoká, ale díky dlouhým, štíhlým nohám působila vyšší. "A jsem
strašně hubená."
"Nejsi," ujistila jsem ji.
"Jsem moc hubená - ve srovnání s nimi," argumentovala Jill.
"Každý má něco," konstatoval Eddie. "Tam ta holka má moc pih. A tam ten kluk si oholil
hlavu. Co vlastně je normální?"
Jill se pořád tvářila pochybovačně, ale když zazvonil zvonek, odešla na hodinu. Slíbila, že se s
Eddiem potká na obědě a se mnou na tělocviku.
Na první hodinu historie jsem přišla o několik minut dřív. Paní Terwilligerová stála u stolu a
probírala se nějakými papíry. Váhavě jsem k ní přistoupila.
"Madam?"
Podívala se na mě a posunula si brýle nahoru. "Hmm? Na vás si vzpomínám. Slečna
Melbournová."
"Melrosová," opravila jsem ji.
"Jsi si jistá? Přísahala bych, že máš australské jméno."
"No, moje jméno je Sydney," řekla jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych ji v tom měla
podporovat.
"Ach, tak přece nejsem blázen. Zatím ještě ne. Co pro vás můžu udělat, slečno Melrosová?"
"Chtěla jsem se zeptat… Víte, mám mezeru ve svém rozvrhu, protože jsem splnila jazykové
požadavky. Tak jsem myslela, jestli třeba nepotřebujete ještě nějakého asistenta… jako
Treye." Trey seděl u stolu a zařazoval dokumenty. Zvedl oči, když zaslechl své jméno a
opatrně se na mě díval. "Je to poslední hodina, madam. Takže pokud byste někoho
potřebovala…"
Chvíli si mě prohlížela, než odpověděla.
Dala jsem si pozor, abych si dnes své tetování zakryla make-upem, ale měla jsem pocit, jako
by šlo vidět i před něj. "Nepotřebuju dalšího asistenta," řekla bez obalu. Trey se usmál. "Pan
Juarez, navzdory svým nedostatkům, je více než schopný třídit moje dokumenty." Jeho úsměv
se nad tím dvojsmyslným komentářem vytratil.
Zklamaně jsem přikývla a odvracela se. "Dobře, chápu."
"Ne, ne. Myslím… Víš, já teď píšu knihu." Odmlčela se a já si uvědomila, že čekala na moje
ohromení. "O kacířském náboženství a magii v řeckořímském světě. Přednášela jsem to na
vysoké škole v Carltonu. Fascinující téma." Trey potlačil kašel. "Potřebovala bych
výzkumného asistenta, aby mi pomohl získat nějaké informace, obstaral nějaké pochůzky a
tak. Měla byste zájem?"
Vytřeštila jsem na ni oči. "Ano, madam. Měla bych."
"Měla byste si z toho vzít nějakou nezávislou studii, k níž byste udělala nějaký projekt…
výzkum. Ale ne v rozsahu mé knihy, samozřejmě. Zajímá vás něco z té doby?"
"Ehm, ano." Nemohla jsem tomu uvěřit. "Klasické umění a jeho architektura. Ráda bych se o
tom něco dozvěděla."
Vypadala překvapeně. "Vážně? Tak se zdá, že je to pro vás přímo stvořené. No dobře - skoro.
Škoda, že neumíte latinsky."
"No…" Sklopila jsem oči. "Já, ehm, vlastně… Umím latinsky." Odvážila jsem se na ni
podívat. Teď se tvářila ohromeně.
"Dobrá tedy. Jak myslíte." Pohodila hlavou. "Bojím se zeptat, jestli ovládáte také řečtinu."
Zazvonil zvonek. "Tak jen do toho. Sedněte si na své místo a po vyučování za mnou přijďte.
Tenhle rok je můj poslední na této škole. Takže budete mít spoustu času věnovat se papírům."
Vrátila jsem se k našemu stolu a Eddie mě poplácal po rameni. "Dobrá práce. Nemusíš vůbec
chodit na hodiny, když jsi v tom tak dobrá a umíš mluvit latinsky."
"Mám ráda latinu," řekla jsem naprosto vážně. "Baví mě."
Eddie zakroutil hlavou a tiše dodal: "Nemůžu uvěřit, že si myslíš, že my jsme ti divní."
Treyovi komentáře během další hodiny nebyly moc příjemné.
"Wow, už máš Terwilligerovou omotanou kolem prstu." Kývl hlavou k učitelce chemie. "Co
řekneš jí? Že jsi rozdělila ve svém volném čase atomy? Máš v pokoji reaktor?"
"Není na tom nic špatného," přerušila jsem ho a přemýšlela, co bych řekla místo: 'Jsem
chytrá.' a neznělo to arogantně. "Není nic špatného na tom, že vím pár věcí," řekla jsem
nakonec.
"Jasně," souhlasil. "Když je to legitimní poznání."
Vzpomněla jsem si na svůj včerejší absurdní rozhovor s Kristen a Juliou. Protože jsem pak
vezla Jill za Adrianem, vyhnula jsem se zasedání a tak nemohly na rozhovor o tetování
navázat. Přesto jsem nechápala, proč mnou za to Trey tak pohrdá, když se to zdálo tak
absurdní. Nikdo jiný ve škole se mě na tetování neptal, jen sem tam otázky typu, kde jsem si
ho nechala udělat. Byli zklamaní, když jsem odpovídala, že v Jižní Dakotě.
"Je to ze zlata?" vyzvídal.
"Cože?" zeptala jsem se. "Je to ze speciální barvy. Nechápu, proč si tady lidi myslí, že by mi
to mohlo dávat nějaké skvělé vlastnosti. Kdo tomu věří?"
Odfrkl si. "Polovina školy tomu věří. Jak bys potom vysvětlila, že jsi tak chytrá?"
Byla jsem opravdu tak naivní, když jsem myslela, že přijdu na lidskou akademii a všechno
bude v pořádku - nikdo se nebude vyptávat na nadpřirozené věci? Ale pro tohle jsem měla
jasné vysvětlení. "Měla jsem osobního učitele."
"Aha," hlesl Trey zamyšleně. "To by to potom vysvětlovalo."
Povzdechla jsem si.
"Vsadím se, že ten tvůj učitel se s vámi nevěnoval tělocviku… ačkoli." Pokračoval: "Možná
vám místo cvičení dával lekce latiny."
"Co to má znamenat?" zeptala jsem se. Nelíbil se mi tón, kterým mluvil. "Dělala jsem sport."
Pokrčil rameny. "Když to říkáš. Nevypadáš jako sportovní typ - zdáš se být příliš… křehká."
Nebyla jsem si úplně jistá, jestli je to kompliment nebo urážka. "Co jsi dělal za sport ty?"
Trey držel bradu nahoře, vypadal velmi spokojený sám sebou. "Fotbal*. To je sport pro
opravdové muže." (*americký fotbal, něco jako rugby)
Kluk, co seděl kousek od nás, zaslechl náš rozhovor. "Škoda, že nebudeš quarterback, Juarezi.
Byl jsi minulý rok tak blízko. Vypadá to, že přijdeš o další sen."
Myslela jsem, že mě Trey nemá rád, ale když se podíval na toho kluka, teplota v místnosti
jako by klesla o deset stupňů. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mě sice Trey moc rád nemá,
ale to nebylo nic oproti tomu, jak se díval na toho kluka.
"Nevzpomínám si, že bys byl dobrý běžec, Slade." Trey mu věnoval drsný pohled. "Proč si
myslíš, že budeš v tomhle roce hvězda?"
Slade? Bylo to jméno nebo příjmení? Netušila jsem, ale on se otočil na své kamarády. "Jen
pocit."
Trey se na mě zamračeně otočil "Výborně," zamumlal. "Slade konečně dostal peníze na své
nové tetování. Chceš vědět něco o tetování? Promluv si s ním."
Tušila jsem, že Slade by se mnou nemluvil, ale Trey pro mě žádné další vysvětlení neměl.
Hodina brzy začala a já se snažila soustředit na výuku, ale vše, na co jsem dokázala myslet,
byla posedlost tetováním a ne škola.
Co to mělo znamenat?
Když jsem přišla na tělocvik, s úlevou jsem zjistila, že je v šatně Jill.
Morojka se na mě unaveně usmála, když jsme vyšly ven.
"Jaký jsi měla den?" zeptala jsem se.
"Fajn," řekla Jill. "Ne, skvělý. Není to tak zlý. Poznala jsem dnes hodně lidí."
"Vidíš? Říkala jsem ti, že vynikneš."
Ale jak hodina pokračovala, uvědomila jsem si, že má Jill problém být venku. Vyhýbala se
očnímu kontaktu, nenechávala se vyprovokovat a vůbec se nesnažila s ostatními mluvit.
Nikdo se jí okatě nevyhýbal, ale vibrace, které vydávala, odrazovaly lidi. Rozhodně jsem
nebyla nejpřátelštější člověk na světě, ale přesto jsem smála a snažila se svými spolužáky
bavit, jako jsme to dělali při volejbalu. Jiskry přátelství se rozvíjely.
A objevil se první problém. Byli jsme rozdělení do čtyř týmů a hrát se měly dva souběžné
zápasy. Jill byla v jiném družstvu, ale občas jsem ji zahlédla. Vypadala vyčerpaně a unaveně
už po deseti minutách, aniž by toho moc ve hře dělala. Její reakce byly vůbec špatné. Hodně
míčů proletělo kolem ní a ty, které odehrála, byly chabé. Někteří její spoluhráči vypadali
frustrovaně.
Vrátila jsem se ke své hře. Měla jsem starosti jak o Jill, tak i o kulatý míč, který letěl do
ohraničené zóny. Neměla jsem reakce jako, řekněme, dhamphýr, ale můj mozek věděl, jak
mám blokovat míč, když budu rychlá a přesná. I když to šlo trochu proti mému instinktu,
který mi říkal: Nedělej nic, mohlo by tě to bolet, nebo se zašpiníš. Vždycky jsem si pečlivě
všechno rozmýšlela a nejednala impulsivně. Ale tentokrát ne. Musela jsem zastavit míč.
Letěla jsem jako holubice pro míč, nahrála jsem spoluhráči, který ho poslal přes síť - ven do
bezpečí.
Rána, kterou jsem dala, mě srazila tvrdě na kolena. Bylo to nutné a skřípala jsem zuby, ale
nebála jsem se a skórovala. Moji spoluhráči jásali. Byla jsem překvapená a začala se smát.
Vždycky mě učili, abych všechno dělala s nějakým účelem. Sportování bylo proti filosofii
alchymistů, protože sloužil jenom k zábavě. Ale možná zábava nebyla zas tak hrozná, když si
ji člověk jednou za čas dopřál.
"Skvělé, Melrosová," pochválila mě slečna Carsonová, když šla kolem. "Pokud chcete do
zimy odložit cvičení a zapojit se do volejbalového týmu, tak si se mnou přijďte později
promluvit."
"Výborně," řekl Micah a nabídl mi ruku. Potřásla jsem hlavou a postavila se bez jeho pomoci.
Odřela jsem si nohu, ale stále jsem usmívala od ucha k uchu. Pokud by mi někdo řekl, že se
budu hrabat v hlíně, asi bych mu nevěřila. "Ta nedává komplimenty často."
Byla to pravda. Slečna Carsonová už byla u Jill a zastavila naši hru. Využila jsem přestávky a
šla se podívat na Jillin zápas, která ještě neskončila. Micah se podíval stejným směrem.
"Není nadaná jako ty, co? Asi to nemáte v rodině," řekl soucitně.
"Ne," zamumlala jsem. Můj úsměv zmizel. Cítila jsem v hrudi víc pocit viny, než když jsem
měla radost z vítězství, když jsem viděla, jak Jill bojuje. To nebylo spravedlivé.
Pořád vypadala vyčerpaně a její kudrnaté vlasy byly zvlhlé potem. Na tváři se jí objevily
růžové skvrny a vypadalo to, jako by všechny síly upínala na to, aby se udržela ve vzpřímené
poloze.
Zdálo se divné, že má takové problémy. Zaslechla jsem její rozhovor s Eddiem, kdy
diskutovali o boji a obranných taktikách, díky kterému jsem měla pocit, že je Jill docela
sportovně nadaná, ona a Eddie dokonce mluvili o cvičení pozdě v noci a …

"Slunce!" zasténala jsem.

"Co?" nechápal Micah.
Zmínila jsem své obavy ze slunce Stantonové, ale ona je nepřipouštěla. Jen mě upozornila,
abych dávala na Jill pozor a aby zůstávala uvnitř. Až na to, že škola samozřejmě měla nějaké
požadavky. Například tělocvik, který se odehrával celý venku. Bylo to kruté. Byl zázrak, že
Jill ještě stojí.
Povzdechla jsem si a pomyslela si, že s tím alchymisté něco musí udělat. "Budu se muset
postarat o uvolnění z tělocviku."
"O čem to mluvíš?" zeptal se mě Micah. Hra začala znovu a on se přesunul na svoje místo,
což bylo vedle mě.
"To… Jill. Ona je… tak citlivá na slunce. Jakože alergická."
A vzápětí jsem slyšela, jak slečna Carsonová volá: "Melrosová mladší! Jsi slepá? Copak
nevidíš, že ten míč letí na tebe?"
Jill se zhoupla v kolenou a kritiku vzala pokorně.
Micah se zamračil a když se slečna Carsonová šla podívat na ostatní, šel k Jill do hry. Rychle
jsem se snažila pokrýt jeho i svoje místo. Micah utíkal ke klukovi, který stál vedle Jill,
zašeptal mu něco a ukázal na mě. O chvíli později přiběhl kluk k mému týmu a Micah byl na
jeho místě.
Hodina pokračovala a mě došlo, o co jde. Micah byl ve volejbale dobrý, hodně. Byl schopen
pokrýt svoji i Jillino místo, aniž by se dopustil nějaké chyby, nebo dal aut. Slečna Carsonová
držela svou pozornost jinde a Jillin tým byl na výsluní. Když zápas skončil, Micah popadl Jill
za ruku a rychle ji odvedl do stínu. Z toho, jak se potácela, se zdálo, že jí dělá velké problémy
udržet se na nohách.
Chystala jsem se k nim připojit, ale najednou kousek ode mě někdo promluvil: "Začínám dnes
v noci. Ten chlap říkal a přísahal, že to bude perfektní." Byl to bez pochyby Slade, který se s
Treyem předtím hádal. Vůbec mi nedošlo, že si Micah vyměnil místo s ním. "Doufám, že
bude," pokračoval Slade, "za tolik peněz, ještě aby ne!"
Dva jeho přátelé se k němu připojili, když mířil do šaten. "Při zkouškách, Slade?" zeptal se
jeden z jeho přátel. V hodině chemie jsem se dozvěděla, že křestní jméno Sladea je Greg, ale
jak se zdálo, každý ho oslovoval příjmením a to včetně učitelů.
"V pátek. Totálně je zničím. Vytrhnu Juarezovi páteř, aby mohl shnít."
Zajímavé, pomyslela jsem si a přitom se dívala, jak jdou. Můj první dojem byl správný.
Obrátila jsem se k Jill a Micahovi a napadlo mě, že bych pro ni někde měla vzít vodu. Zdálo
se, že je pro tuto chvíli v pořádku, tak jsem šla za slečnou Carsonovou, která kolem mě prošla.
"Moje sestra onemocní, když je na slunci," řekla jsem. "Je to pro ni opravdu vyčerpávající."
"Mnoho dětí má problémy se sluncem," odpověděla slečna Carsonová. "Prostě je třeba si na
to zvyknout. Brzo bude v pohodě."
"No, ono… já a ona jsme trošku jiní než ostatní," přiznala jsem. Ale kdyby jen věděla jak.
"Nemyslím si, že se to zlepší."
"Nemůžu nic udělat," řekla slečna Carsonová. "Kdybych jí nechala sedět, máte představu,
kolika dětem by se náhle udělalo nevolno na slunci? Pokud nemá potvrzení od lékaře,
nezbývá jí nic jiného než vydržet."
Poděkovala jsem jí a šla za Jill a Micahem. Když jsem se přiblížila, slyšela jsem, jak Micah
říká Jill: "Osprchuj se, a pak tě zavedu na další hodinu. Nemůžu dopustit, abys omdlela někde
na chodbě." Odmlčel se a zvážil to. "Samozřejmě tě zachytím dřív, než se skutálíš na zem."
Jill byla samozřejmě zmatená, ale byla natolik zdvořilá, že mu poděkovala. Řekla mu, že se s
ním brzy uvidí a šla se mnou do šatny. Viděla jsem, jak se Micah usmíval. Ale napadlo mě, že
Jill to pochopila a tak jsem se rozhodla, že jí nebudu nic říkat, ale moje obavy rostly, když
jsme opustili kampus. Micah šel s Jill, jak slíbil a taky jí řekl, že jestli bude později večer
přijít, tak ji naučí volejbal.
Když jsme čekali na další hodiny, prošla kolem nás dívka s dlouhými rudými vlasy a
namyšleným postojem v doprovodu dalších dívek. Odmlčela se, když viděla Micaha, pohodila
vlasy na druhé rameno a nasadila flirtující úsměv. "Ahoj, Micahu."
Micah byl zaneprázdněný s Jill, sotva ho zajímalo dění kolem. "Oh, Lauren."
Když odcházel, Lauren se za ním dívala a její obličej zhasl. Otočila se na Jill s nebezpečným
výrazem. Znovu hodila vlasy a odešla.
Fíha, pomyslela jsem si, když jsem se za ní chvíli dívala na chodbě. Bude nás teď otravovat?
Byl to jeden z momentů, kdy se mi hodily lekce sociálních podnětů.
Později jsem šla do třídy paní Terwilligerové a strávila jsem celá odpoledne posloucháním, co
všechno tenhle semestr budu dělat a co budu dělat za ni.
Zašla jsem do obchodu, pro nějaké knihy, které budu muset přečíst a přeložit. To mi nevadilo.
Taky jsem zjistila, že moje práce bude z poloviny to, v čem jsem vynikala. Čas ubíhal, a když
jsem byla volná, šla jsem hledat Eddieho. Čekal se skupinou dalších kluků na autobusové
zastávce.
Když mě uviděl, zeptal se jako obvykle: "Je Jill v pořádku?"
"V pořádku… no jaksi… Můžeme si někde promluvit?"
Eddie se zamračil, nepochybně si myslel, že jsou tu někde Strigojové a míří rovnou na Jill.
Ustoupili jsme stranou a zašli do jedné budovy akademie. Místnost byla klimatizovaná, tak
jsme si vzali židle, co byly v rohu. V rychlosti jsem mu řekla, co se stalo na hodině tělocviku.
"Nevěděl jsem, že to pro ni bude tak těžké," povzdechl si Eddie poklesle, jako by opakoval
moje myšlenky. "Díky bohu, že tam byl Micah. Je něco, co můžu udělat?"
"Jo. Musíme sehnat potvrzení od našich rodičů nebo našeho lékaře." Nerada jsem musela říct:
"Keith by nám s tím mohl pomoct a urychlit to."
"Dobře," souhlasil zbrkle. "Nemůžeme ji nechat na slunci. Půjdu si promluvit s učitelkou,
jestli to nějak pomůže."
Potlačila jsem úsměv. "Doufejme, že k tomu nedojde. Ale je tu jiný problém… něco jiného…
Nic nebezpečného." Viděla, jak změnil výraz na bojovný. "Jen něco…" Snažila jsem se říct
to, co jsem měla na mysli. Děsivé. Omyl. "Jde o to… myslím, že… No prostě si myslím, že
Micah má rád Jill."
Eddieho tvář byla bez výrazu. "Samozřejmě, že se mu líbí. Ona je milá. On je milý. On má
rád všechny."
"To není to, co myslím a ty to víš. Líbí se mu. Víc, než jen v přátelském smyslu. Co budeme
dělat?"
Eddie několik okamžiků díval na chodbu, než se obrátil ke mně. "Proč musíme něco dělat?"
"Jak se můžeš ptát?" zvolala jsem. Byla jsem jeho odpovědí šokovaná. "Víš proč! Lidé a upíři
nemůžou být spolu! Je to nechutné a špatné." Slova ze mě vyletěla dřív, než jsem je stihla
zastavit. "Dokonce i dhampýr jako ty to musí vědět."
Smutně se pousmál. "Dhampýr jako já?"
Předpokládala jsem, že jsem ho urazila. Alchymisti - mě nevyjímaje - nikdy nevěřili, že se
dhampýři a Morojové dost starají o ty samé problémy, co my. Mohou potvrdit tabu jako tohle,
ale po letech zkušeností jsme si řekli, že jen my lidé to bereme vážně. Pokud bychom se o tyto
záležitosti nestarali my, tak potom kdo?
"Myslím to vážně," řekla jsem mu. "Je to něco, s čím všichni budou souhlasit."
Jeho úsměv zmizel. "Jo, to je."
Dokonce i pro Rose a Dimitriho, kteří byli velmi tolerantní, šokovala sekta. Bylo to tabu.
Sdíleli jsme stejný názor a usilovně jsme pracovali na tom, aby to tak bylo. Žili skrytí v
Appalachských horách a poskytli nám nocleh, když jsem byla s Rose na útěku. Ignorování
jejich způsobu života bylo za přijatelnou cenou, když nám nabídli bezpečí.
"Můžeš si s ním promluvit?" zeptala jsem se. "Nemyslím si, že Jill opětuje jeho pocity. Má
fůru jiných starostí. Tak jako tak ona asi nejlíp ví… ale bylo by lepší, kdyby sis s ní
promluvil. Můžeš to dřív zastavit, než se něco stane?"
"Co jí mám podle tebe říct?" zeptal se Eddie. Znělo to divně, připadalo mi to vtipné vzhledem
k tomu, že byl připravený se sám vypravit za slečnou Carsonovou.
"Já nevím, zahraj si ne velkého bratra. Že je pod zákonem. Řekni, že je moc mladá."
Očekávala jsem, že bude souhlasit, ale znovu odvrátil oči. "Já nevím, jestli bychom jí měli
něco říct."
"Cože? Zbláznil ses? Myslíš si, že je to v pořádku?"
"Ne, ne." Povzdechl si. "Nechci to obhajovat. Ale podívej se na to z jiného úhlu pohledu. Jill
je tady na škole plné lidí. Nebylo by fér, aby měla zakázáno se vídat s kluky."
"Myslím, že Micah chce víc než se s ní jen vídat."
"No, a proč by ji nemohl jednou vytáhnout na rande? Nebo si s ní zatančit? Měla by dělat
všechny normální věci, co holky jejího věku dělají. Už tak se jí život radikálně změnil.
Nesmíme dovolit, aby to měla ještě těžší."
Nevěřícně jsem na něj zírala a snažila se přijít na to, proč o tom diskutujeme. Byla pravda, že
on se potýkal se stejnými následky jako ona. Ale pokud by moji nadřízení zjistili, že jsem v
tomhle roce podporovala ten vztah, byl by to další důkaz proti mně a mé zaujatosti. Konec
konců Alchymisti na mě už měli názor. Přesto jsem věděla, že Eddieho lidé by neměli nic
proti. Takže v čem byl problém? Najednou jsem znala odpověď. "Mám pocit, že se prostě
zastáváš Micaha."
Eddie se podíval přímo na mě. "To je složité," řekl.
Ale něco v jeho výrazu mi napovědělo, že jsem na to kápla. "Proč si nechceš s Jill
promluvit?"
"Zná pravidla, pochopila by, že s ním nemůže nic víc mít. Nic vážného."
"Myslím, že je to špatný nápad," řekla jsem, stále jsem nemohla uvěřit, proč zaujímá tenhle
postoj. "Jsme teď v takové šedé zóně, která se ale nakonec může změnit. Měli bychom udržet
bílé a černé od sebe. Zatímco jsme tu."
Jeho sarkastický úsměv se vrátil. "Všechno je pro vás Alchymisty buď černé, nebo bílé, že?
Myslíte si, že můžete ovlivnit všechno? Měla bys to vědět nejlíp. Dokonce ani tvoje dětství
nebylo mimořádné."
S tímhle prohlášením odešel a já jsem byla zděšená. Co se právě stalo? Proč byl Eddie, který
byl tak neústupný dělat pro Jill jen to dobré a přitom je v pohodě s tím, co se děje s Micahem?
Dělo se tu něco zvláštního. Něco, co mělo něco společného s Micahem, i když jsem nemohla
přijít na to, co to je. Ale odmítala jsem tu záležitost jen tak nechat být. Bylo to příliš špatné.
Jestli to bude nutné, promluvím si i s Micahem, i když jsem byla přesvědčená, že bylo lepší,
kdyby s ním promluvil Eddie.
A uvědomila jsem si, že bych měla zapracovat na tom lékařském potvrzení. Byl tu ještě jeden
člověk, který měl na Jill velký vliv.
Adrian.
Vypadalo to, že mě čeká další návštěva.

9. kapitola -
Vzhledem k tomu, že se předpokládalo, že budu navštěvovat Clarence dvakrát týdně kvůli
krmení, byla jsem trošku udivená, že jsem tam byla prakticky denně. Ne jen tehdy poprvé,
když jsem navštívila jeho panství sama. Nejdříve jsme měli s Keithem a Jill jasně definované
cíle. Nyní jsem měla svoje vlastní. Nyní jsem si uvědomovala, jak moc mě děsí cesta k domu,
který se stal ještě tmavší a tajemnější než obvykle. Není se čeho bát, říkala jsem si stále. Byla
jsi s upírem a dhampýrem přeci celý týden. Měla bys být na to zvyklá. Kromě toho, opravdu
nejděsivější věc na tom místě byl jen ten starý dům sám o sobě. Clarence a Lee nebyli tak
zastrašující a Adrian.. No, ten byl určitě nejhezčí a neposledně nejděsivější upír, kterého jsem
kdy viděla a ve skutečnosti.. Tak moc jsem nenáviděla, že to musím přiznat, jsem se na
setkání s ním vlastně těšila. Nedává to smysl, ale něco v jeho vzteklé povaze mě nutilo
zapomenout na jiné obavy. Divný pocit, že jsem se v jeho blízkosti cítila pohodlně. Dorothy
mě doprovázela dovnitř a já očekávala, že mě vezme do obýváku jako vždy. Místo toho mě
hospodyně provedla několika zatáčkami a sály a nakonec zastavila u kulečníku, který vypadal
jako cíl naší cesty. Tmavé dřevo lemovalo pokoj a okna z barevného skla filtrovalo sluneční
paprsky. Většina pokojů byla osvětlena světlem visícím ze stropu a byla směřována na sytě
zelený kulečníkový stůl. Adrian zrovna určoval odpal, když jsem za sebou zaklapla dveře.
"Aha," řekl, odstřelujíc červenou kouli do díry. "To jsi ty."

"Čekal jsi snad někoho jinýho?" Ptala jsem se. "Přerušuji snad tvůj denní program?" A
zširoka jsem se rozhlédla po prázdné místnosti.

"Nechtěla bych tě zdržovat od těch davů fanynek klepajících na tvé dveře."

"Hej, chlap může doufat. Myslím, že není nemožné aby se auto spoře oděných členek dívčího
spolku porouchalo a potřebovaly mou pomoc.

"To je fakt," odvětila jsem. "Možná bych ti mohla postavit značku, kde by stálo: "Všechny
dívky pozor: Pomoc zdarma zde."

"Pozor všechny sexy dívky," opravil mě a narovnal se.

"Správně," řekla jsem, snažíc se nekroutit očima. "To je důležitý rozdíl." Ukázal na bazén.
"Když mluvíme o horku, mám rád uniformy." Tentokrát jsem oči protočila. Potom, co si mě
posledně dobíral, že moje ouniforma vypadá jako normální oblečení, jsem udělala pár změn,
než jsem se sem dnes vydala. Nyní jsem měla na sobě tmavé džíny a černobílou proužkatou
blůzu s volánky a límečkem. Změna by mě měla uchránit před jeho posměšky.

"Jsi tu sám?" ptala jsem si ho, pozorujíc jeho sólovou hru.

"Ne, Clarence má asi něco na práci... Nevím. Věci starých chlapů. Myslím, že ho Lee dá pod
zámek, než odjede do LA. Je to docela zábavné. Vypadá celkem rozrušeně, že musí používat
přístroje. Pořád myslí, že síla jeho rukou je víc než dostatečná." Nemohla jsem si pomoct, ale
musela jsem se usmát.

"Předpokládám, že jsi mu nenabídl pomoc."

"Sageová," prohlásil Adrian. "Tyhle ručičky nedělají manuální práci." Střelil další kouli do
díry.

"Chceš si zahrát?"

"Cože? S tebou?"

"Ne, s Clarencem. Samozřejmě že se mnou."

"Ne. Musím s tebou mluvit o Jill."

Odmlčel se na chvíli a pak pokračoval ve hře jako by se nic nestalo.

"Dnes nebyla nemocná." Řekl s jistotou, náznakem úsměvu, ale přesto jsem slyšela náznak
hořkosti.

"Ne. Ne tímhle způsobem. Měla špatné příznaky ze slunce. Měla bych mluvit s Keithem a
získat lékařské potvrzení." Popravdě jsem mu zkoušela už volat, ale bez úspěchu. "Ale to není
důvod, proč tu jsem. Je tu člověk, kterému se líbí Jill - lidský chlapec."

"Ať ho Kastile odpálkuje."

Opřela jsem se zády o zeď a povzdechla si. "To je právě to. Řekla jsem mu o tom. Ale nechce
ho odpálkovat. Je to Eddieho spolubydlící. Řekla jsem Eddiemu, ať ho drží zpátky od Jill z
nějakého důvodu - třeba jakože je mladá." Měla jsem strach že bude Adrian stejně laxní jako
Eddie. "Chápeš, proč je to důležitý, ne? Žádné randění mezi lidmi a moroji?" Díval se
směrem na stůl, ne na mě. "Jo, v tomhle sdílím tvůj názor Sageová. Ale stále nevidím
problém."

"Eddie to neudělá. Myslí si, že by Jill neměla promarnit možnost randění a chození tancovat.
Že je v pořádku, když budou randit, do té doby než to začne být vážné."

Adrian uměl dobře skrývat své pocity, ale vypadalo to, jako by byl překvapený. Narovnal se a
otočil se k bazénu. "To je divný. Myslím, že to má nějakou logiku a něco na tom je. Neměla
by se držet v izolaci, dokud je tady. Jen jsem překvapený, jak na to reagoval Eddie."

"Jo, je těžký takhle žít. Kde je ten život podle běžných pravidel? Upřímně, chápu tento postoj
Eddieho vůči jeho spolubydlícímu, nechtěl se proti němu postavit. Cože je šílené, protože
Eddie nevypadá jako typ, co by se nechal zastrašit. Co to na tom Micahovi asi je, že dělá
Eddieho tak neklidným?"

"Je snad obří a mohutný?"

"Ne," odvětila jsem." Je dobře stavěný, teda myslím. Dobrý ve sportech. Opravdu přátelský a
nekonfliktní-není ten typ, od kterého byste se měli obávat, že se k vám otočí zády a kterého
bys měl držet od své sestry."

"Pak s ním můžeš promluvit. Nebo s Jailbait a vysvětlit jí to." Adrian vypadal spokojeně, že
vyřešil tuto záležitost a trefil poslední kouli.
"To byl můj plán. Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi na mojí straně. Jill ti důvěřuje. Bylo by
jednodušší, kdyby věděla, že se mnou souhlasíš. Ne že bych věděla, jak se cítí, všechno kolem
je strašně ubíjející."

"Nemůže ublížit, když budeme opatrní," řekl Adrian. Zíral ztracen ve svých myšlenkách.
"Dám jí vědět, jaký mám na to názor."

"Díky," řekla jsem, trošku překvapená, jak to bylo jednoduché. Jeho zelené oči se roztančily
potměšilostí. "Teď si se mnou zahraješ?"

"Opravdu ne." Dveře se otevřely a Lee vstoupil, oblečený neformálně, v džínách a tričku.
Nesl šroubovák. "Hej, Sydney, myslel jsem, že vidím auto." Rozhlédl se. "Je, ehm, Jill s
tebou?"

"Dnes ne," odpověděla jsem. Přišla jsem na nový nápad, jak přehodnotit pohled na věc s Jill a
randěním s lidmi. "Lee, už jsi randil s lidskou dívkou v tvé škole v LA?"

Adrian stáhnul obočí. "Fakt se ho na to ptáš, Sageová?"

Zamračila jsem se. "Ne!" Lee se zamyšleně otočil. "Ne, opravdu ne. Měl jsem nějaké lidské
kamarády a vyráželi jsme ven ve skupině.. Ale nikdy víc než to. Ačkoli LA je velké. V okolí
existují morojské dívky, pokud víte, kde je hledat."

Adrian ožil. "Jo?" Doufala jsem, že by to Lee mohl říct i Jill, aby se zabránilo randění. "No, to
dělá tvojí situaci s randěním mnohem snadnější, než je Jillina."

"Co tím myslíš?" divil se Lee. Řekla jsem mu o Micahovi a Eddiem. Lee zamyšleně
pokyvoval.

"To je těžké," přiznal.

"Můžeme se vrátit k té části o morojských dívkách v LA?" ptal se Adrian s velkou nadějí v
hlase. "Můžeš mi říct přímo o nějakých, řekněme.. otevřenějšcíh?" Lee se nicméně soustředil
na mě. Jeho úsměv byl trošku průhledný, když se zadíval na své nohy. "Tohle možná bude
znít trochu divně... ale myslím, že bych mohl pozvat na rande Jill já." Adrian se probral ještě
než jsem stihla zareagovat. "Jako rande? Ty hajzle! Je jí teprve patnáct." Nikoho by ani
nenapadlo, že před chvílí tak snadno klábosil o morojských dívkách.

"Adriane" uklidňovala jsem ho. "Hádám, že Leeho definice rande bude trochu jiná, než tvoje.

"Je mi líto, Sageová. Musíš mi důvěřovat, když jde o randění. Posledně když jsem to
kontroloval, jsi nebyla zrovna odbornicí na společenskou oblast. Myslím tím, kdy jsi měla
naposled rande?" Byl to další z ostnů, které hodil tak snadno a trochu to zabolelo. Byl můj
nedostatek společenských zkušeností snad tak jasný?

"Ale," ignorovala jsem Adrianovu otázku, "je tam věkový rozdíl." Upřímně jsem netušila, jak
starý byl Lee. Jeho školní docházka byla vodítko, ale Clarence vypadal hrozně staře. Mít dítě
v pozdním věku by bylo divné jak pro moroje, tak pro lidi. "Je," řekl Lee. "Je mi devatenáct.
Není to obrovský věkový rozdíl, ale dostatečný. Nemohl bych se bavit o čemkoli." Vypadal
rozpačitě tak, jak jsem se já cítila. Randění nebylo v příručce alchymistů.

"Proč bys ji chtěl pozvat?" ptala jsem se ho. "Myslím tím, je skvělá. Ale děláš to pro to, abys
jí poskytl bezpečné randění? Nebo chceš ji?"

"Samozřejmě že se mu líbí," prohlásil Adrian, rychle bráníc Jillinu čest. Měla jsem pocit, že v
tom opravdu nebyl dobrý způsob, jak se ozval. Pokud by o ni Lee projevil zájem, Adrianův
rytířský komplex by ho kopnul a pokud by neprojevil zájem, Adrian by okamžitě chtěl vědět,
proč by si ji na místě nevzal. Byla to jedna z těch fascinujících, vtipných částí Adrianovi
osobnosti.

"Líbí se mi," řekl Lee bez obalu. "Mluvil jsem s ní jen několikrát.. Ale byl bych rád, kdybych
ji mohl poznat lépe."

Adrian se poškleboval a já ho probodla pohledem. "Ještě jednou," pravila jsem. "Myslím, že

kluci mají různá definice pro tato slova."

"To není pravda," přerušil mě Adrian. "Všichni kluci míní totéž pod slovy, že chtějí poznat
dívku lépe." Ty jsi dobře vychovaná mladá dáma, proto věřím, že díky své nevinnosti toto
nechápeš. Dobře, že jsem tady." Otočila jsem se zpět na Leeho, ani jsem se neobtěžovala s
odpovědí Adrianovi. "Myslím, že bude v pořádku, když s ní budeš chodit."
"Za předpokladu, že se bude zajímat," dodal Lee, vypadajíc nejistě. Vzpomněla jsem si na její
úsměv, když s ní včera domluvil. Vypadalo to docela slibně. Ale co pak to její nadšení
ohledně Micaha? "Vsadím se, že ano."

"Takže se ji právě chystáš nechat samotnou?" ptal se Adrian a věnoval mi pohled, který mi
řekl, že se nejedná o otázku. Tentokrát byla jeho starost oprávněná. Jill v Palm Springs byla v
bezpečí. Byla zapsána na Amberwood, aby byla vždy v bezpečí. A chození s někým, koho
dobře známe by mohlo být podle protokolu pro bezpečnost strážců i alchymistů. "Dobře, ona
tedy nesmí opustit kampus," řekla jsem, přemýšlela jsem nahlas. "Ne beze mě."

"Páni," řekl Adrian, "jestli chceš jít jako garde, chci taky."

"Jestli půjdem oba, bude chtít jít Eddie taky," poukázala jsem. "To nezní moc jako rande."

"Tak co?" zaváhal Adrian na chvíli a jeho obavy vyhasly, jakmile viděl možnost zábavy. Jak
může někdo změnit postoj tak rychle?

"Berte to jako méně jako rande, ale víc jako rodinný výlet. Takový, který bude zábavný a
zároveň bude chránit její ctnost." Dala jsem si ruce vbok a otočila se k němu. Zdálo se, že je
ještě spokojenější.

"Adriane, jsme tu kvůli Jill. Nejedná se o zábavu."

"To není pravda," řekl a jeho zelené oči se rozzářily. "Ve všem jde o zábavu. Svět je moje
jeviště. Jen tak dál, stáváš se hvězdou v mé show."

Lee se díval z jednoho na druhého komicky bezmocným pohledem. "Lidi, nechcete být
sami?"
Vzpamatovala jsem se. "Promiň." Adrian se samozřejmě neomluvil.

"Podívej," pravil Lee, který vypadal trošku jakoby začal litovat, že to vůbec navrhl. "Líbí se
mi. Pokud to znamená, že to přinese celou vaši skupinu, abych mohl být s ní, zdá se to být v
pořádku."

"Možná je to takhle lepší," uvažovala jsem. Možná, když budeme dělat víc věcí jako skupina-
kromě krmení-nebude v nebezpečí, že by chtěla chodit s lidským klukem." O kterém jsme ani
s jistotou nevěděli, že ji zajímá a ani jsme s jistotou nevěděli, že má zájem o Leeho. Byli jsme
hrozně těžkopádní ohledně jejího milostného života, uvědomila jsem si.

"To je trochu jako to, co jsem chtěl předtím," odvětil Adrian. "Jen více společenské."

Myslela jsem na náš včerejší rozhovor, kde požadoval ubytování v kampusu. "Ne, to není
přesně to, co jsi chtěl."

"Pokud chcete získat víc," řekl Lee, "měli byste jet dnes v noci se mnou do LA. Vracím se
sem zítra po škole, mimochodem, takže to bude rychlý výlet.

Adrian se rozzářil tolik, že jsem uvažovala, jestli se Lee nesnaží napravit jakékoli napětí
ohledně z jeho zájmu o Jill. "Představíš mi ty holky?" ptal se hned Adrian.

"Neuvěřitelné," povzdechla jsem si. Adrian měří dvojím metrem.

Nezaznamenala jsem, že se dveře otevřely, dokud Keith nebyl úplně v místnosti. Nikdy jsem
nebyla šťastná, když jsem ho viděla, ale nyní jsem měla štěstí, že se objevil, právě když jsem
potřebovala mluvit o Jill a jejích problémech s milostným životem. Můj nejlepší plán byl
ukázat se v jeho bytě a doufat, že ho tam chytím. Problém vyřešen. Keith na nás na všechny
zíral, ale neopětoval naše úsměvy. Žádné mrkání nebo okouzlení z něj dnes nečišelo. "Viděl
jsem tam tvoje auto, Sydney," řekl přísně, otočíc se na mě. "Co tady děláš?"

"Potřebovala jsem mluvit s Adrianem," odpověděla jsem. "Dostal jsi můj vzkaz? Zkoušela
jsem volat."

"Byl jsem zaneprázdněn," řekl rázně. Jeho výraz byl tvrdý, jeho tón ochladil celou místnost.
Adrian a Leeho opustily jejich úsměvy a nyní vypadali zmateně, snažili se přijít na to, proč je
Keith naštvaný. Sdílela jsem jejich zvědavost. "Promluvme si. V soukromí." Náhle jsem se
cítila jako zlobivé dítě, aniž bych věděla proč. "Jasně," odvětila jsem.

"Stejně jsem tak jako tak byla na odchodu." připojila jsem se ke Keithovi u dveří.

"Počkej," zastavil mě Lee. "A co..." Adrian ho zastavil a zakroutil hlavou a mumlal něco, co
jsem nechtěla slyšet. Lee se uklidnil.

"Uvidíme se pak, řekl Adrian zvesela. "Neboj, nezapomenu ten rozhovor."

"Díky," odpověděla jsem. "Uvidíme se později."

Keith beze slova odešel a já ho následovala z domu do tepla pozdního odpoledne. Teplota
pomalu klesala, když jsme se blížili ke kampusu, ale ne o mnoho. Keith se vlekl štěrkovou
cestou a zastavil se před mým Latte. Jeho auto bylo zaparkované poblíž.

"To bylo hrubý," napomenula jsem ho. "Ani ses nerozloučil."

"Promiň, jestli jsem zapomněl nejlepší způsoby pro upíry," odsekl Keith. "Nejsem si s nimi
tak blízký jako ty."

Co to má znamenat?" obořila jsem se na něj, rozhodíc ruce. Pozorovala jsem ho, cítila jsem,
jak všechno mé nepřátelství překypělo. Bylo těžké uvěřit, že jsem se ještě před minutou
smála. Keith se ušklíbl. "Jen to, že vypadalo, že se s nimi cítíš moc příjemně - jak ses bavila.
To jsem nevěděl, že takhle trávíš svůj volný čas po škole."

"Jak se opovažuješ! Přišla jsem kvůli práci,"zavrčela jsem.

"Jo, to bych taky mohl říct."

"Je to tak. Musela jsem mluvit s Adrianem o Jill."

"Nevzpomínám si, že by byl její strážce."

"Stará se o ni," argumentovala jsem. "Stejně jako každý z nás o svého přítele."

"Přítele? Nejsou přátelé jako my," řekl Keith. "Jsou bezbožní a nepřirození a vůbec nemáš v
popisu práce se přátelit s nikým z nich."

Chtělo se mi křičet, že z toho, co jsem zpozorovala, je Lee stokrát slušnější, než kdy byl
Keith. Dokonce i Adrian je slušnější. Na poslední chvíli mě můj trénink zadržel. Nezvyšuj
poprask. Nebuď v rozporu s nadřízeným. Bez ohledu na to, jak moc ho nenávidíš. Keith tu byl
ve výhodě. Zhluboka jsem se nadechla.

"Sotva bych se s nimi zbratřila. Jednoduše jsem potřebovala mluvit s Adrianem a Lee tu
náhodou byl taky. Neplánovali jsme žádnou velkou akci."

Nejlepší bylo nemluvit o velkém rodinném rande.

"Proč jsi mu prostě nezavolala? Mně jsi volala." Protože bylo důležité to řešit z očí do očí s
ním je míň odporné než s tebou.

"Bylo to důležité. A když jsem to nemohla svěřit tobě, musela jsem jet sem tak jako tak."

Doufala jsem, že jsem ho odklonila od jeho teorie mého "špatného chování" a shrnula jsem
vše, co se dnes událo, včetně Jillina problému se sluncem a Micahově pozornosti.

"Samozřejmě že s ním nesmí randit," zvolal hned, když jsem mu řekla o Micahovi. "Musíš to
zastavit."

"Snažím se. A Adrian a Lee slíbili, že pomůžou."

"No, to se cítím mnohem líp." zavrtěl hlavou Keith. "Nebuď naivka Sydney. Říkal jsem ti to.
Oni se nestarají o naše věci, stejně tak jako my se nestaráme o jejich."

"Já myslím, že starají," odporovala jsem. "Adrian tak vypadal a má velký vliv na Jill."

"No, on není z těch, ke kterému by alchymisti poslali nějakého jiného upíra na převýchovu,
aby je naučil disciplíny."

Musela jsem jen zírat. Nebyla jsem si jistá, co z toho, co teď řekl bylo víc ofenzivní: náznak,
že jsem byla milovnice upírů, nebo že bych byla schopná "ukáznit" někoho z nich. Měla bych
vědět, že tahle jeho falešná přátelskost nebyla poslední.

"Dělám tady svou práci," řekla jsem a pořád jsem se držela. "A z toho co vidím, dělám víc
práce než ty, to já jsem ta, co hasí požáry celý týden." Věděla jsem, že to byla pravděpodobně
iluze, když jsem viděla jak na mě jeho skleněné oko civí. Ale cítila jsem, jakoby na mě zíral
oběma očima. "Dělám spoustu. Ani nemyslel na to, že by mě zkritizoval."

"A co tady děláš?" napadlo mě tak, náhle jsem si uvědomila, jak divné to bylo. Když už mě
obvinil za přítelíčkování a sám nevysvětlil své důvody přítomnosti.

"Musel jsem vidět Clarence, to není tvoje věc." Chtěla jsem víc detailů, ale odmítl mi je
poskytnout bez ohledu na to, jak zvědavá jsem byla. Podle Leeho tady byl i včera. "Zavoláš
zítra do školy a omluvíš Jill z tělocviku?" Keith mi věnoval dlouhý a těžký pohled. "Ne."

"Co? Proč ne?"

"Vzhledem k tomu, že pobyt na slunci ji nezabije." Znovu platilo, že jsem v sobě dusila vztek
a snažila se o diplomacii, které mě učili. "Keithe, tys ji neviděl. Možná, že ji nezabije, ale
bylo jí mizerně. Zažívala muka."

"To je mi úplně jedno, jak moc to bylo hrozný, nebo ne," odpověděl. "A i tobě by mělo.
Naším úkolem je udržet ji při životě. Není v tom žádná zmínka o pohodlí, nebo štěstí."

"Nemyslela jsem, že nám to někdo musel říkat," ozvala jsem se zděšeně. Proč byl tak
naštvaný? "Myslela jsem, že jsme citlivé lidské bytosti, měli bysme to zajistit."

"No, teď už víš, že ne. Můžeš si sehnat někoho kdo nám to dá na vědomí, nebo jí můžeš dávat
ledové koupele po těláku. Fakt je mi jedno co hodláš dělat, ale možná by ses přestala nudit
natolik, abys nelezla bez ohlášení sem a hrála si se stvořeními tmy. Neuslyším o tom, že se to
stalo znovu."

"Ty ses neuvěřitelnej," vyletěla jsem. Byla jsem rozrušená a nenacházela slova pro něco
takového.

"Dávám si pozor na tvou duši," řekl pyšně. "To je to poslední, co mohu pro tvého otce udělat.
Je špatné, že nejsi víc jako tvoje sestra." Keith se na mě otočil zády a odemknul dveře auta
bez dalších připomínek. Odjel a nechal mě zírat s otevřenou pusou. Moje oči se zalily slzami
a já je zatlačila zpět. Cítila jsem se jako idiot-ale ne kvůli jeho obvinění. Nevěřila jsem, že
bych dělala něco špatného, když jsem sem přijela. Ne, byla jsem naštvaná-na sebe-protože
jsem neměla poslední slovo, jelikož jsem byla moc naštvaná, než abych něco odpověděla.
Nakopla jsem štěrk a ten se rozletěl všude. Několik kamínků udeřilo do mého auta a já jsem
zamrkala. "Promiň."

"Mohl bych tě obvinit z nepříčetnosti, když komunikuješ s neživým objektem?"

Otočila jsem se s bušícím srdcem. Adrian se opíral o dům, kouřil. "Kde ses tady vzal?" tázala
jsem se. I když jsem věděla všechno o upírech, bylo těžké setřást pověrčivý strach, když se
objeví z ničeho nic.
"Jiný dveře," vysvětloval Adrian. "Šel jsem ven kouřit a zaslechl rozruch."
"Je neslušné odposlouchávat, odvětila jsem s vědomim, že jsem zněla nehorázně přepjatě, ale
nebyla jsem schopná se zastavit.
"Je neslušné být blbec jako on." kývl Adrian směrem, kterým Keith odjel.
"Budeš mít možnost uvolnit Jill z těláku?" Povzdechla jsem si, najednou s pocitem únavy.
"Jo, měla bych. Ale bude to trvat déle, když budu hledat nějaké další Alchymisty, aby hráli
falešné rodiče. Bylo by mnohem rychlejší, kdyby to Keith zařídil."
"Díky za to že na ni dáváš pozor, Sageová. Jsi v pohodě. Na člověka." Skoro jsem se zasmála.
"Dík."
"Můžeš mi říct to samý, víš." Šla jsem k Latte a odmlčela jsem se. "Cože?"
Že jsem v pohodě... na upíra," vysvětloval." Zavrtěla jsem hlavou, stále s úsměvem. "Bude
trvat delší dobu, než přesvědčíš Alchymistu. Ale mohu říct, že jsi neuctivý party boy (se mi to
líbilo víc v anglickém znění) a občasnými záblesky geniality."
"Genialita? Myslíš, že jsem geniální?" rozhodil rukama. "Slyšel jsi to světe? Ona řekla, že
jsem geniální!"
"To není to, co jsem řekla!"
Típnul ciaretu a věnoval mi ďábelský úsměv. "Díky za pozvednutí ega. Jdu říct Clarencovi a
Leemu o tvém vysokém mínění."
"Heey, já to-"
Ale už byl pryč. Když jsem odjela, rozhodla jsem se že Alchymisté by měly věnovat celé
oddělení Adrianu Ivashkovi. Když jsem dorazila zpět do pokoje, našla jsem Jill jak sedí
uprostřed sešitů a učebnic. Nepochybně se snažila dohnat všechno ze včerejška.
"Wow," řekla jsem a vzpomněla jsem si na domácí úkol, který čeká i na mě. "Máš tu
vystavené celé centrum. Místo aby se zasmála mému vtipu, sjela mě ledovým pohledem.
"Myslíš, že by sis příště mohla promluvit o mém milostném životě nejdřív se mnou?"
Neměla jsem slov. Adrian řekl, že si s Jill promluví. Ale nenapadlo mě, že tak rychle.
"Nemusela jsi mě obejít, abys mě udržela od Micaha," dodala. "Nejsem blbá, vím, že nemůžu
chodit s člověkem." Takže ji Adrian asi řekl dost.
"A," Jill pokračovala dál ledově: "Nemusíš mě rozebírat se všemi Moroji na sto mil, abys mě
udržela od problémů."
Aha... Adrian jí zřejmě řekl všechno. Měla bych od něj očekávat víc diskrétnosti, hlavně v té
části s Leem.
"My.. nechtěli jsme tě do ničeho navrtat," řekla jsem nepřesvědčivě. "Lee tě chtěl pozvat sám
od sebe."
"Ale než mě pozval, musel se zeptat na vaše svolení! Nemůžete řídit můj život."
"Já vím," odpověděla jsem. "Nesnažili jsme se o tom." Jak mě to mohlo takhle rozhodit? "Lee
jednal na vlastní pěst."
"Stejně jako ty, když jsi mluvila s Adrianem za mými zády." Její oči se leskly slzami vzteku,
dalo mi odvahu abych to popřela. Ale nemohla jsem, protože jsem si uvědomila nesprávnost
toho, co jsem udělala. Když byla královská, musela nechat ostatní lidi, aby jí řídili život.
Možná, že moje úmysly byly dobré, ale špatně provedené.
"Máš pravdu, pravila jsem. "Omlouvám se že-"
"Zapomeň na to," odpověděla, popadávajíc sluchátku. "Nechci o tom už slyšet. Způsobila jsi,
že vypadám hloupě před Leem a Adrianem. Ne že by si dvakrát mysleli, že budu dnes večer v
LA." Mávla rukou a podívala se na knihu před sebou.
"Skončila jsem s tebou." I když mě nemohla slyšet, kvůli hudbě, nebo se prostě rozhodla mě
ignorovat, stejně jsem nemohla nic říct. Všechno, co jsem věděla, bylo že jsem znovu myslela
na Zoe. Jak jsem ji ponížila, když jsem se ji snažila chránit. Selhalo to. Je mi líto, Sageová,
naposled, co jsem koukal, nebyla jsi odbornicí přes společenskou stránku. To bylo to
nejsmutnější z toho, že to Adrian řekl. Měl totiž pravdu.
10. kapitola
Můj telefon zazvonil ihned potom, zachránil mě od trapnosti, kde bych se snažila přijít na to,
co dělat s Jill. Odpověděla jsem, aniž bych se obtěžovala zkontrolovat ID volajícího.
"Slečno Melbournová? Vaše služby jsou nutné. Okamžitě."
"Paní?" Zeptala jsem se překvapeně? Šílený hlas paní Terwilligerové nebyl to, co jsem
očekávala..
"Co se děje?"
"Pořebuji abys mi donesla karamelové kapučíno ze Spencera. Neexistuje absolutně žádný
způsob, jak bych mohla dokončit překlad toho dokumentu, pokud to neuděláš."
Bylo milion odpovědí, které bych mohla použít, ale žádná z nich nebyla moc slušná, tudíž
jsem hledala zřejmý bod logiky.
"Nemyslím si že bych mohla," řekla jsem.
"Máš oprávnění vycházet ze školy ne?"
"No, ano madam, ale je skoro zákaz vycházení. Nevím, kde Spencer je a nemyslím si, že bych
to stihla."
"Nesmysl. Kdo řídí tvou kolej? Weathersová ne? Zavolám dolů a dostaneš výjimku. Pracuji v
jedné z kanceláří knihovny. Sejdeme se tam."
I přes mou osobní oddanost kávě, výjimka mi přišla trošku přehnaná na pochůzku jako je tato.
Nechtěla jsem porušovat pravidla. Na druhou stranu, byla jsem asistentka paní
Terwilligerové. Nebylo toto součást popisu práce? Všechny staré alchymistické instinkty,
které nutí plnit rozkazy, mě nakoply.
"Dobře, ano madam, pokusím se-
Zavěsila a já zírala na telefon v úžasu. "Musím jít," oznámila jsem Jill.
"Doufám, že budu brzo zpátky. Možná příliš brzy, byla bych překvapená, kdyby si vzpomněla
na to, že má zavolat paní Weathersové."
Nevzhlédla. S pokrčením ramen jsem si sbalila notebook a nějaké úkoly, jen pro případ, že by
po mně paní Terwillegerová ještě něco chtěla.
Byla jsem na cestě pro kávu, paměť mé učitelky byla dobrá, dostala jsem skutečně povolení
odjet, když jsem přišla dolů. Paní Weathersová mě dokonce navedla do Spencera, kavárny,
která byla několik kilometrů odsud. Dostala jsem kapučíno, zvědavá, jestli mi ho proplatí, a
vzala ho i sobě. Zaměstnanci knihovny mi dali zabrat když jsem přepravovala kapučíno když
jsem se vracela, ale jakmile jsem vysvětlila svoji pochůzku, navedli mě až zpět do kanceláří.
Zdá se, že závislosti paní Terwilligerové byly dost známé.
Knihovna byla překvapivě plná práce a já jsem se rychle odebrala pryč.
V noci měli kluci a holky zakázáno scházet se v určitých místech společně. Knihovna byla
později otevřené, to bylo místo, kde se dalo scházet s opačným pohlavím. Spousta lidí tu
právě studovalo, včetně Julie a Kristin.
"Sydney!Tady jsme!" zvolala Kristin šeptem.
"Uvolni se od Terwilligerové," dodala Julia. "To můžeš."
Zvedla jsem kafe, když jsem je míjela. "Děláte si srandu? Když se k ní brzo nedostane kofein,
nebude už úniku. Vrátím se hned jak budu moct."
Když jsem pokračovala v chůzi, zahlédla jsem malé skupinky studentů, jak se shromažďují
kolem někoho - a zaslechla jsem známý otravný hlas. To je Greg Slade.
Projela mnou zvědavost a prošla jsem kolem okraje davu. Slade předváděl něco, co bylo na
jeho paži: tetování. Konstrukce sama o sobě nebyla nic zvláštního. Byl to orel v letu, druh
umění, který mělo obecně na skladě každé tetovací studio a masově jej kopírovalo. Co mě ale
zaujalo byla barva. Byla to bohatá stříbrná metalíza. Metalické tetování nebylo tak snadné
sundat, ne s tímto leskem a intenzitou. Znala jsem chemikálie, které přišly do toho mého
zlatého, vzorec byl složitý a skládal se z několika vzácných přísad. Slade se snažil, aby zněl
jeho hlas tiše, tetování tu byla zakázána, ale bylo jasné, že se raduje z pozornosti. Tiše jsem
pozorovala , ráda že se ostatní ptají na hodně otázek za mě. Samozřejmě, že tyto otázky mě
zanechaly ještě s více otázkami.
"Je to jasnější, než to které se běžně používá," poznamenal jeden z jeho přátel.
Slade naklonil jeho paži na světlo. "Něco nového. Říkají, že je to lepší než to z loňska.
Nejsem si jistý, jestli to je pravda, ale můžu vám říct, že to nebylo levné."
Přítel, se kterým mluvil se usmál. "To zjistíš při zkouškách." Laurel - zrzavá dívka, co se
zajímala o Micaha - natáhla nohu vedle Sladea a odhalila štíhlý kotník s vybledlým motýlím
tetováním. Žádná metalíza. "Mohla bych si ho nechat prodloužit, možná po návratu domů,
kdybych dostala od rodičů peníze. Nevíte, jestli jsou nebeské vzory lepší i letos?" Hodila zpět
svými vlasty, když mluvila. Z toho co jsem v krátkém čase zpozorovala na Amberwoodu,
Laurel se velmi marně snažila pohazovat svými vlasy a ujišťovala se, že tak učiní aspoň
jednou za deset minut.
Slade pokrčil rameny. "Neptal jsem se." Laurel mě zahlédla. "Jé, ahoj. Nejsi sestra upíří
holky?"
Mé srdce se zastavilo. "Upír?"
"Upír?" zopakoval Slade.
Jak to zjistila? Co mám dělat? Právě jsem přemýšlela nad seznamem alchymistů, kterým
zavolám, až se jeden z Laureliných přátel uchechtl.
Laurel se na ně podívala a povýšeně se smála, pak se obrátila zpět ke mně. "Tak jsme se jí
rozhodli říkat. Nikdo by nemohl mít kůži, která je tak bledá." Málem jsem se schoulila
úlevou. Byl to vtip - který byl tak bolestivě blízko pravdě, ale přesto vtip. Přesto, Laurel
nevypadala jako někdo, kdo s křížem, a bylo by lepší pro nás všechny, kdyby byl vtip rychle
zapomenut. Nesporně jsem vyhrkla první rušivý komentáře, který mě napadl.
"Hey, stalo se něco divnějšího. Když jsem poprvý zahlídla tebe, nemyslela jsem, že by někdo
mohl mít vlasy tak dlouhé nebo tak červené. Ale neslyšela jsi mě mluvit o prodlužování nebo
barvení." Slade téměř zdvojnásobil smích za sebou. "Já to věděl! Věděl jsem že to je podvod!"
Laurel zrudla skoro jako ty její vlasy. "Není! Jsou skutečné!"
"Slečno Melbournová?"
Poskočila jsem při tom zvuku a našla za sebou paní Tellwigerovou, jak mě sleduje s
mystifikací. "Nedostala jste povolení ke kecání, zvlášť když jste pořád na cestě s mým kafem.
Tak pojďte."
Vykradla jsem se pryč, aby si toho téměř nikdo nevšiml. Laurelini přátelé se až moc bavili
škádlením. Doufala jsem, že jsem rozptýlila upíří vtipny. Zatím jsem ale nemohla dostat obraz
Gregova tetování z mysli. Nechala jsem bloudit myšlenky na tajemství, co bylo součástí
stříbrné barvy. Skoro jsem došla k jedné z možností a přála jsem si abych měla přístup k
alchymistickým přísadám, abych mohla udělat nějaké pokusy. Paní Terwilligerová vzala
vděčně kávu, když jsme dorazily do malé dílny.
"Díky bohu," řekla poté, co si dala první doušek. Kývla na mě. "Tohle je záložní? Vynikající
uvažování."
"Ne, madam," odvětila jsem. "Je moje. Chcete abych začla s tímhle?" Povědomá hromada
knih byla na stole, ta kterou už jsem viděla ve třídě. Byly hlavní částí výzkumu a řekla mi, že
bych byla eventuelně potřebná k překladu dokumentů pro ni. Natáhla jsem se po té nejvýš, ale
zastavila mě.
"Ne," řekla a směřovala mě k velké aktovce. "Doufala jsem, že až bych šla zpět do hlavního
areálu studovny, mohla bych mluvit s Kristin a Julií. Paní Terwilligerová uvažovala.
"Knihovna nepovolí kávu. Měla bys ji asi nechat tady."
Zvažovala jsem, zda má touha mluvit s Kristin a Julií převažuje pravděpodobnost, že mi paní
Tellwigerová vypije kafe, než se vrátím. Rozhodla jsem se přijmout riziko a bolestně jsem se
loučila s kávou, když jsem táhla knihy zpět do knihovny. Julia si prohlížela paní
TerwilIigerovou zahlcenou knihami s opovržením.
"Není tohle někde na internetu?"
"Pravděpodobně ne. Hádám, že tohle asi zasahuje do doby, kdy ještě nebyl vynalezen."
otevřela jsem obálku. Prach se třepetal ven.
"Cesta předtím. Kristin měla úkol z matematiky otevřený před sebou ale nedívila se na něj
nějak zvlášť se zájmem. Ťukla roztržitě perem proti obalu učebnice. "Viděla jsi Sladeovo
tetování?"
"Těžko nevidět," řekla jsem, vyndavala jsem svůj laptop. Zahleděla jsem se na obrazovku.
"Stále ho ukazuje."
"Už ho chvíli chce, ale nikdy neměl peníze," vysvětluje Julia. "Minulý rok je měli všichni
dobří atleti. No, až na Treye Juareze."
"Trey téměř žádné nepotřebuje," upozornila Kristin. "Je tak svělý."
"Bude ho mít - když bude chtít udržet krok se Sladem," řekla Julia.
Kristin zavrtěla hlavou. "Neudělá to. Je proti tomu. Snažil se o tom mluvit s panem Greenem
loni, ale nikdo mu nevěřil."
Podívala jsem se sem a tam mezi nimi a byla jsem ztracená víc než kdy dřív. "Pořád mluvíme
o tetování? O tom jestli ho Trey "potřebuje" nebo ne?"
"Opravdu jsi to ještě nezjistila?" zeptala se Julie.
"Je to můj druhý den," podotkla jsem zklamaně. Vzpomněla jsem si, že jsem v knihovně a
trošku ztišila hlas. "Jediní lidé, kteří o nich doopravdy mluví jsou Trey a vy - a vy mluvíte až
moc o všem.
Byly v rozpacích, přinejmenším. Kristin otevřela ústa a odmlčela se. Zdálo se že něco změnilo
to, co chtěla říct.
"Víš jistě že tvoje nic nedělá?"
"Přesně tak," lhala jsem. "Jak je to vůbec možné?"
Julia se rozhlížela po knihovně a byla zkroucená v křesle. Obrátila trochu košili a odhalila
svou dolní část zad a vybledlé tetování vlaštovky v letu. Přesvědčená, že už jsem ho viděla se
otočila zpět. "Mám ho od posledních jarních prázdnin a byly to nejlepší jarní prázdniny
vůbec."
"Kvůli tetování?" ptala jsem se skepticky.
"Když jsem si ho nechala udělat, nevypadalo takhle. Bylo metalické.. ne jako tvoje. Nebo
Sladeovo. Víc jako...
"Měď," předpokládala Kristin.
Julia se zamyslela a přikývla. "Jo, jako červenozlatavé. Jen barvení trvalo týden a když ho
udělal, vypadalo úžasně. Stejně jako ten pocit, nikdy jsem se necítila tak dobře. Bylo to až
nelidsky dobré. Nejlepší výšiny vůbec."
"Přísahám, že je v těchhle nebeských nějaký druh drogy," říká Kristin. Snažila se, aby to
znělo nesouhlasně, ale myslím, že jsem zachytila závist.
"Kdybys jedno měla, pochopila bys to," řekla Julie.
"Nebeské.. Slyšela jsem, že tam o nich jedna dívka mluvila," řekla jsem.
"Laurel?" Ptala se Julie. "Jo, to je to, co říkají, měď. Protože působí, jako když se cítíš jako z
jiného světa." Vypadala skoro v rozpacích z toho nadšení. "Hloupé jméno, co?"
"To je to, co Slade má?" ptala jsem se ohromeně z toho co se odehrávalo.
"Ne, má ocelové," odvětila Kristin. "Dává ti velkou atletickou podporu. Jako že jsi rychlejší,
silnější apod. Vydrží déle, než nebeské - víc jak dva týdny. Někdy tři, ale účinek slábne.
Říkají jim ocelové, protože jsou tuhé, myslím. A možná protože v nich je ocel."
Žádná ocel, myslela jsem si. Stříbrná hmota. V umění používat kovy k vázání s určitými
vlastnostmi v kůži byl vycvičen jeden z alchymistů před dlouhou dobou. Zlatá byla absolutně
nejlepší, proto jsme ho využili. Ostatní kovy - když byly upravené jistými způsoby -
dosahovali podobné účinky, ale ani stříbro, ani měď nebylo tak dobré jako zlato. Měděná
tetování byla snadná k pochopení. Libovolný počet dobrých látek nebo léků mohlo být
kombinováno pro tak krátký efekt. Stříbrný byl složitější, tedy spíše účinky stříbra. To co
popisovala, to znělo jako sportovní steroidy. Mohlo by to stříbro udržet? Měla bych to ověřit.
"Kolik lidí je má?" ptala jsem se jich s hrůzou. Nemohla jsem uvěřit, že by tu byla takto
komplikovaná tetování tolik populární. Začínalo mi taky docházet, jak bohatí studenti tady
opravdu byli. Materiály samotné stojí najlant, nemluvě o dalších vedlejších účincích.
"Všichni," řekla Julia. Kristin se zamračila. "Ne každý. I když i já jsem ušetřila skoro dost."
"Řekla bych že polovina školy zkusila aspoň nebeské," odpověděla Julia, věnovala přítelkyni
uklidňující pohled. "Můžeš toho dosáhnout později, ale stále to stojí peníze."
"Polovina školy?" opakovala jsem nevěřícně. Rozhlížela jsem se a přemýšlela, kolik košil a
kalhot skrývá tetování. "To je šílené. Nemohu uvěřit, že by tetování dokázala cokoli z toho."
Doufala jsem, že jsem udělala dobrou práci, vzhledem k tomu, jak moc jsem ve skutečnosti
opravdu věděla.
"Nech si udělat nebeské," odvětí Julia s úsměvem. "Pak uvěříš."
"Kde jsi ho sehnala?"
"Je místo, zvané Nevermore (Nikdyvíc)," odpovídá Kristin. Je pro vybrané a nedostává se tam
snadno." Nemyslím, že je pro vybrané, když ho má půlka školy. "Jsou mnohem opatrnější
potom, co se je Trey snažil odhalit." Znovu zaznělo Treyovo jméno. Nyní mělo smysl, že tak
pohrdal tetováním, když jsme se potkali. Ale byla jsem zvědava, proč mu na tom tolik záleží -
tolik aby se to snažil zastavit. To nebyl náhodný nesouhlas.
"Hádám, že si myslí, že je to nefér?" Navrhla jsem diplomaticky.
"Myslím, že prostě žárlí, protože si ho nemůže dovolit," řekla Julie. "Má tetování, víš. Je to
slunce na jeho zádech. Ale je to jen běžné černo-zlaté, není jako to tvoje. Nikdy jsem neviděla
nic, jako je to tvoje."
"To je důvod, proč si myslel, že to moje dělá to, že jsem chytrá," řekla jsem.
"To by bylo opravdu užitečné při zkouškách," zasnila se Julie. "Jsi si jistá, že to není důvod,
proč toho tolik umíš?"
Usmála jsem se přestože jsem byla zděšena tím, co jsem se dověděla.
"Přála bych si to. To by mohlo být jednodušší přelouskat se touto knihou, že." Dodala jsem a
podívala se na hodiny. "Měla bych to zvládnout." Bylo to v řeckořímském jazyce věřícfích a
kouzelníků, popisující druhy kouzel a rituálů, se kterými pracovali. Nečetlo se to špatně, ale
bylo to dlouhé. Myslela jsem že výzkum paní Terwilligerové byl víc zaměřen na tradiční
náboženství v té době, takže tato kniha vypadala jako podivný výběr. Možná, že doufala, že
tam bude výběr alternativní magie. Bez ohledu na to, proč se starám? Když o to žádá, udělám
to. Nakonec mě nechaly Kristin i Julie v knihovně, protože jsem musela zůstat tak dlouho,
jako paní Terwilligerová, což bylo do zavíračky.
Vypadala potěšeně, že jsem se dostala tak daleko s poznámkami a řekla mi, že by chtěla celou
knihu hotovou za tři dny.
"Ano, madam." odpověděla jsem automaticky, jako bych neměla žádné jiné hodiny. Proč
vždycky musím souhlasit bez přemýšlení? Vrátila jsem se k Východním Kampusu, od kalně
vyhlížející práce kterou bych měla mít hotovou a vyčerpala mě víc myšlenka na domácí
úkoly, které mi zbývaly. Jill rychle usnula, což bylo malé požehnání. Nerada bych čelila
jejímu obviňujícímu pohledu, nebo snaze zvládnout nepříjemné ticho. Připravila jsem se do
postele tiše a rychle a usnula téměř hned po tom, co jsem ulehla na polštář. Kolem tří mě
vzbudil zvuk pláče. Setřásla jsem ospalý opar a byla jsem schopna rozeznat, jak Jill sedí na
psoteli, tvář zabořenou do svých rukou, třásla se vzlyky a choulila svoje tělo.
"Jill?" ptala jsem se nejistě. "Co se děje?"
Ve slabém světle, které přicházelo zvenčí, jsem viděla, jak Jill zvedla hlavu a podívala se na
mě. Nemohla odpovědět, zavrtěla hlavou a znovu plakala, tentokrát ještě hlasitěji. Vstala jsem
a šla si sednout na okraj její postele. Nemohla jsem se přimět, abych ji obejmula i když je to
pro její dobro. Nicméně, cítila jsem se hrozně. Věděla jsem, že to musela být moje chyba.
"Jill, je mi to tak líto. Nikdy jsem neměla jet za Adrianem. Když se Lee zmínil, měla jsem ho
zastavit a říct mu ať řekne tobě, jestli se zajímá. Měla jsem nejdřív mluvit s tebou... Ta slova
přicházela sama od sebe. Když jsem se podívala na ní, všechno na co jsem mohla myslet byla
Zoe a její strašné obvinění tu noc, co jsem odešla. Nějakým způsobem moje pomoc vždycky
selhávala. Jill popotáhla a podařilo se jí ze sebe dostat pár slov, než se zlomila znovu. "To
není.. Není to tak."
Pozorovala jsem bezmocně její slzy, frustrovaná sama ze sebe. Kristin a Julie myslely že jsem
nadlidsky inteligentní. Přesto jsem mohla zaručit, že by jedna z nich uklidnila Jill stokrát lépe
než jsem mohla já. Natáhla jsem ruku a pohladila ji skoro po rameni, ale na poslední chvíli
jsem se stáhla. Ne, nemohla jsem to udělat. Ten hlas alchymisty ve mně, který mě vždycky
varoval, abych se držela od upírů, mě neopustil. Dotýkání bylo tak moc osobní.
"Tak co se děje?" Zeptala jsem se nakonec.
Zavrtěla hlavou. "Není to.. Nemůžu to říct... To bys nepochopila."
S Jill jsem si myslela, že jakýkoli počet věcí je špatný. Nejistota jejího královského statusu.
Její hrozby. To že byla poslána od své rodiny a přátel, chycená mezi lidmi na trvalém slunci.
Opravdu jsem nevěděla, kde začít. Včera večer došlo k chladnosti, zoufalého teroru v jejích
očích, když se probudila. Ale tohle bylo jiné. Byl to smutek. To bylo ze srdce.
"Co mohu udělat, abych pomohla?" ptala jsem se nakonec.Trvalo ji chvíli než se
vzpamatovala. "To už děláš hodně," vypravila ze sebe. "Všichni si toho ceníme - opravdu.
Hlavně potom co ti Keith řekl." Bylo něco co jí Adrian neřekl? "A omlouvám se - omlovám
se, že jsem byla tak hnusná předtím. Nezasloužila sis to. Jen se snažíš pomoci."
"Ne.. neomlouvej se. Zvorala jsem to."
"Nemusíš se bát, víš," dodala. "O Micaha. Chápu to. Chci být jen jeho kamarádka."
Byla jsem si docela jistá, že jsem stále nedělala skvělou práci, aby se cítila lépe. Ale musela
jsem přiznat, že její omluva se mi aspoň zdála, že ji odvedla od toho, co jí způsobilo tolik
bolesti.
"Já vím," řekla jsem. "Nebála jsem se toho."
Ujistila mě, že je už v pořádku, s žádným vysvětlením, co vzbudilo ten pláč. Cítila jsem že
bych měla udělat více, abych pomohla, ale místo toho jsem se vrátila zpět do postele.
Neslyšela jsem žádné další vzlyky po zbytek noci, ale jednou, když jsem se vzbudila o pár
hodin později, jsem ukradla pohled na ni. Její obrysy byly sotva vidět v ranním světle. Ležela
tam, oči dokořán a zírala do nicoty, se strašidelným výrazem ve tváři.

11. kapitola
Před začátkem vyučování následující den jsem nechala vzkaz někomu v kanceláři alchymistů,
že potřebuji pana a paní Melrosovi, aby poslali zprávu, kde omlouvají Jill z tělocviku - nebo
aspoň venkovních aktivit. Doufala jsem že budou jednat rychle. Alchymisti byli rychlí, když
chtěli, ale někdy měli zvláštní představy o prioritách. Doufala jsem, že nemají stejný postoj k
utrpení Jill jako měl Keith. Ale věděla jsem že nemohu očekávat nic už dnes, takže Jill musela
přetrpět telocvik a já trpěla když jsem pozorovala její bolest. Opravdu hrozné bylo, že Jill ani
nekňourala a nesnažila se z ničeho ulít. Ani nevykazovala žádné známky včerejšího
zhroucení. Přišla s odhodláním a optimismem, jako by tohle snad byl den, kdy ji slunce
neovlivní. Ale netrvalo dlouho a optimismu ubývalo a ubývalo, stejně jako minule. Vypadala
nemocně a unaveně a i můj vlastní výkon se trochu zadrhl, když jsem se ji snažila sledovat se
strachem že by mohla omdlít.

Micah byl spásou. Opět nebojácně proházel týmy, tentokrát už od samého začátku hodiny.
Kryl ji stejně jako minule, což jí pomohlo uniknout od poznámek učitele a spolužáků - s
výjimkou Laurel, která vypadala že se zlobí při všem, co dělal. Její oči vztekle švihaly mezi
ním a Jill a ona stále házela svými vlasy přes rameno, aby upoutala jeho pozornost. Trochu
pobaveně jsem si uvědomila, že Micahova pozornost byla stále soustředěna na udržení míče
od Jill. Micah také hned přiskočil na její stranu, když hodina skončila a v ruce měl
připravenou lahev s vodou, kterou ona vděčně přijala. Byla jsem vděčná, ale také vzhledem k
jeho starosti vyplavaly všechny staré obavy. Nicméně ona dodržela svá slova. Obracela jeho
pozornost v přátelskou atmosféru, ale určitě se to nedalo nazvat flirtováním. On se nijak
netajil svými záměry, ačkoli bych se stále obávala, aby si s ním nezačla. Věděla bych, že ji
mohu věřit, ale nemohla bych jí pomoci a myslím, že by bylo mnohem jednodušší kdyby na
to nedošlo. Vyžadovalo by to totiž rozhovor. Obavou z toho, co bych musela udělat, jsem
zachytila Micaha v šatně. Oba jsme čekali na Jill, než skončí, a já využila výhodu toho, že
jsem s ním zůstala sama.

"Hele, Micahu," začla jsem. "Musím s tebou mluvit..."

"Jasný," opětoval vesele. Jeho modré oči byly rozšířené nadšením.

"Dostal jsem nápad, chtěl jsem za tebou zrovna zaběhnout. Pokud nedokážeme získat
uvolnění z těláku pro Jill, možná bych se mohl podívat na její rozvrh jestli by se nedaly udělat
změny. Když si vezme tělocvik první hodinu, nemuselo by být ještě takové horko. Možná by
to pro ni nemuselo být tak těžké. Myslím, že by do toho ráda šla."

"Měla by," řekla jsem pomalu. "A je to opravdu dobrý nápad."

"Znám někoho, kdo dělá v kanceláři. Zeptám se jich na nějaké možnosti a zjistím, jestli je to
vůbec možné se zbytkem hodin. Budu smutný, když s ní nebudu ve třídě, ale bude to stát za
to, vědět že už jí není hrozně."

"Jo," slabě jsem souhlasila, najednou jsem pociťovala ztrátu. Opravdu přišel s dobrým
nápadem. Byl dokonce dost nesobecký na to, aby se vzdal šance být s ní, s cílem pro vyšší
dobro. Jak bych s ním mohla teď "mluvit"? Jak bych mohla teď říct: "Nech moji sestru být,"
když z toho vyšel způsobem, který je tak hezký? Byla jsem tak špatná, jako Eddie, když se
vyhýbal konfrontaci s Micahem. Tenhle kluk byl příliš sympatický pro to jak byl hodný.

Než jsem stihla vymyslet správnou odpověď, Micah to vzal nečekaným směrem. "I přes to
bys ji měla dostat k lékaři. Nemyslím, že má sluneční alergii."

"Co?" ptala jsem se překvapeně. "Copak jsi nesledoval její utrpení každý vyučovací den?"

"Ne, ne, věř mi, ona určitě má problém se sluncem," ujistil mě rychle. "Ale možná to není
tahle diagnóza. Četl jsem o alergii na slunce a to obvykle způsobuje lidem vyrážky. Tuto
celkovou slabost dostane.. nevím. Myslím, že by to mohlo být něco jiného."
Ale ne. "Jako co?"

"Nevím," uvažoval. "Ale budu se držet teorií výzkumů a dám ti vědět."

Nádhera.

Tělocvik mi věnoval také můj první pohled na jedno z kovových tetování v akci. Grega
Sladea bylo nemožné nesledovat během vyučování. Nebyla jsem jediná, koho rozptýlil.
Přesně jako Kristin a Julia řekly, byl silnější a rychlejší. Dělal skoky, jako nikdo jiný a dost
rychle reagoval. Když udeřil míč, bylo divu, že jsme neslyšeli ten úder krátce poté. To mu
nejdřív vyneslo chválu, ale později jsem zaregistrovala něco dalšího. Byl tu nedbalý závěr
jeho hry. Byl naplněný schopnostmi, to ano, ale občas byl nesoustředěný. Ty silné údery ne
vždy pomohly, protože míč vyletétal mimo hřiště. A v běhu bodoval, jen málokdy se nechal
někým předběhnout. Když byl kluk z mé anglické třídy sražen na záda prostě za to, že stál
Sladeovi a míči v cestě a slečna Carsonová zastavila hru a zařvala něco nelibého o jeho agresi.
Vzal to s rozmrzele s úšklebkem.

"Škoda, že není v této třídě Eddie," řekla Jill později. "Byl by pro Sladea největším
soupeřem."

"Možná by bylo lepší to nikomu neříkat," poznamenala jsem. Eddie, z toho co jsem slyšela,
byl hvězdou ve své třídě. To byla součást dhampýrské přirozené atletiky, a já jsem věděla
moc dobře jak je těžké snažit se nebýt ve všem dobrý.

Setkala jsem se s paní Terwilligerovou po tělocviku, šťastná, že jsem našla učitelku plně
zásobenou vlastní kávou. Strávila jsem většinu času u knihy a dělala si poznámky na mém
notebooku. Částečně kvůli tomu, že přišla zkontrolovat moji práci.

"Jsi velmi pečlivá," řekla, dívajíc se přes mé rameno. "Čísla a složky a pod-složky."

"Děkuji," řekla jsem. Jared Sage byl velmi zvláštní ve výuce výzkumných dovedností svých
dětí. Paní Terwilligerová se napila kávy a pokračovala ve čtení na obrazovce. "Ty jsi
nenapsala seznam kroků rituálů a kouzel," poznamenala o okamžik později. "Stačí to shrnout
do pár řádků." No, ano, to bylo místo poznámek. "Uvedla jsem všechna čísla stránek," řekla
jsem. "Jestli potřebujete zkontrolovat aktuální složky, je to jednoduché."

"Ne.. Jdi zpět a dej do poznámek všechny kroky a složky na jedno místo."

Máš je na jednom místě, chtěla jsem říct. V knize. Poznámky byly o zpracování materiálu, ne
opsání původního textu slovo od slova.

Ale paní Terwilligerová putovala dál, zírajíc nepřítomně na kartotéky a mumlala si něco pro
sebe o ztracené složce. S povzdechem jsem obrátila zpět na začátek knihy a snažila se
nemyslet na to, jak mě poslala zpět. Alespoň jsem to dělala pro kredity a ne stupně. Zůstala
jsem na pozdní zvonění ve snaze dohnat nějaký ztracený čas. Když jsem se dostala zpět do
svého pokoje, probudila jsem Jill, která tvrdě spala po náročném dni.

"Dobré zprávy," řekla jsem jí a ona na mě ospale zamrkala. "Je den krmení." Nikdy jsem si
nemyslela, že tahle slova vyslovím a taky, že z toho budu tak nadšená. Ale samozřejmě jsem
nebyla zas tak unešená z myšlenky, jak Jill kouše Dorothy do krku. Nicméně jsem měla o Jill
starosti a byla jsem ráda, že bude mít potravu. A být závislá na tak malých dávkách krve pro
ni muselo být dvojnásobně horší.
Když byl čas jít, setkala jsem se dole s Eddiem.
Podíval se ustaraně na Jill. "Jsi v pořádku?"

"Jsem," odvětila s úsměvem. Vypadala nyní skoro tak špatně jako předtím.. Otřásla jsem se
myšlenkou, co by Eddie dělal, kdyby byl skutečně v naší třídě a viděl ji v nejhorším.

"Proč se tohle pořád děje?" zeptal se mě. "Copak jsi nemluvila s Keithem?"

"Jsme trošku ve skluzu," řekla jsem vyhýbavě, vedla je k místo, kde je zaparkované Latte na
pozemku studentů. "Děláme na tom."

Jestliže alchymisté nepřijdou s poznámkou, abych se pokusila vše nejdřív sjednat podle
Micahova návrhu a dostat ji do ranních hodin.

"Víme, že to zařídíš," řekla Jill. Mohla jsem jen stěží rozeznat sympatie v jejím hlase, což mi
připomnělo, že ví o mém souboji s Keithem. Doufala jsem, že by se nezmínila před Eddiem a
byla jsem zachráněna, když přešla na víc překvapující téma. "Myslíte, že můžem vyzvednout
po cestě pizzu? Adrian nechce nic dalšího od Dorothy."

"To musí být pro něj hrozné," poznamenal Eddie, přemístil se na zadní sedadlo a nechal Jill
řídit. "Mít tak osobního kuchaře po ruce, aby vařil vše, co chce. Nevím jak to zvládne." Smála
jsem se, ale Jill se zdála pobouřena jménem Adrian. "To není totéž!" vaří opravdu super-
gurmánské věci."

"Stále čekám na problém," říká Eddie.

"Snaží se to taky udělat hodně zdravé. Říká, že je to lepší pro Clarence. Takže žádná sůl, pepř,
či máslo."

Bože, jak často spolu ona a Adrian mluví? "Žádná chuť nebo tak něco. Dohání ho to k
šílenství."

"Zdá se, že ho všechno dovádí k šílenství," poznamenala jsem, vzpomenouc si na jeho prosbu
o nové ubytování. "A nemůže to mít tak špatné. Nejel náhodou minulou noc do LA?" Jillina
odpověď bylo pouze zamračení. Nicméně jsem měla pocit, že kdybychom se potloukali chvíli
po Clarencově domě, ani já osobně bych nechtěla už jíst nic připravoveného tam. Takže, to
bylo více ze sobeckých důvodů, když jsem souhlasila se zastávkou a nákupem několika pizz.
Adrianova tvář zazářila, když jsme vstoupili do obývacího pokoje, který - s hracím bazénem
stranou - se zdál jako jeho primární putyka v Clarencově domě.
"Jailbait," prohlásil a vyskočil na nohy. "Ty jsi svatá. Nebo dokonce Bohyně."
"Hey," vyhrkla jsem, "já jsem ten, kdo platil."
Adrian, k Dorothyně hrůze, odnesl jednu z krabic na gauč.
Odspěchala a mumlala něco o ubrouscích a talířích. Adrian na mě smířlivě kývl.
"Taky jsi v pohodě, Sageová," řekl.
"Hele, hele, copak to tu máme?" Clarence se vpotácel do místnosti. Ani jsem si nevšimla, že
používá hůl. Měla nahoře působoviou a děsivou krystalovou hadí hlavu. Přesně taková, jakou
byste čekali u starého upíra.
"To vypadá jako večírek." Lee, který byl s ním, s úsměvem na nás pokýval na pozdrav. Jeho
oči krátce visely na Jill. Posadil se u ní, ale ne příliš blízko. Jill ožila ještě víc, než jindy.
Všichni se teprv pouštěli do pizzy, když se Dorothy objevila ve dveřích s dalším hostem.
Cítila jsem, jak se moje oči rozšířily. Byl to Keith.
"Co tady děláš?" ptala jsem se, a snažila se udržet svůj hlas neutrální.
Zamrkal na mě."Přijel jsem všechny zkontrolovat a ujistit se, že je vše v pořádku. To je moje
práce - starat se o všechny."
Byl čiperný a přátelský, když si bral pizzu.Vydrželi jsme bez jakékoli známky boje až do
poslední chvíle. Usmíval se a mluvil se všemi, jako by byli nejlepší přátelé, takže jsem byla
totálně zmatená. Nikdo jiný nerozpoznal nic divného v jeho chování, ale proč taky? Nikdo z
nich neznal mou minulost s Keithem. No - nebyla to úplně pravda. Přestože byl zabraný v
rozhovoru s Eddiem, Adrian se zastavil a věnoval mi zvědavý pohled, kterým se tiše ptal na
včerejší souboj. Podíval se na Keitha a pak zpátky na mě. Bezmocně jsem pokrčila rameny a
nechala ho Keithovou změnou stejně zmateného. Možná, že Keith litoval svého včerejšího
výbuchu. Samozřejmě, že by bylo mnohem snažší to přijmout, kdyby přišel s omluvou.
Uždibovala jsem kus sýrové pizzy, ale většinou jsem pozorovala ostatní. Jill živě líčila své
první dny Adrianovi a výrazně vynechávala negativní části. Shovívavě jí naslouchal,
přikyvoval a reagoval občasnými vtipy. Některé věci, co mu řekla, byly velmi jednoduché a já
byla překvapena, že nedošlo na jejich telefonáty. Možná, že neměl tolik co říci o době, co
neměl šanci být s ní. Jako když vynechal zmínky o jeho nudě a jiných křivdách.
Clarence si občas povídal s Eddiem a Leem, ale jeho oči stále bloudily k Jill. Byl to
melancholický pohled a já si vzpomněla, že jeho neteř byla jen o něco starší než Jill. Byla
jsem zvědavá, zda to byl jeden z důvodů, proč bych tak ochotný, že nás přijal. Zda to bylo ve
snaze získat zpět některé části rodinného života, které mu byly ukradeny.
Keith se posadil vedle mě, což mi bylo zpočátku nepříjemné, ale později mi to dalo možnost
využít jeho mozek. Možnost pozorovat jiné subjekty v rozhovoru.
Ptala jsem se ho tiše: "Už jsi někdy slyšel o nakopávacích alchymistických tetováních, co
mají běžní obyvatelé?"
Věnoval mi polekaný pohled. "Ani nevím, co to znamená."
"V Amberwoodu je to trend. Zřejmě je ve městě někdo, kdo prodává kovová tetování, které
mají speciální vlastnosti, podobně jako ta naše. Některé mají působit extázi, další zase
steroidní účinky." Zamračil se.
"Nejsou vázaná se zlatem, že ne?"
"Ne. Stříbrem a mědí. A nejsou poslední. Pravděpodobně protože lidé platí více peněz."
"Tak tedy nemohou být od nás" namítl. "Nepoužíváme tyto kovy už staletí."
"Jo, ale někdo může využívat alchymistických technologií k jejich vytvoření."
"Jen aby lidé dosáhli extáze?" zeptal se. "Nevím, jak s tím chceš jít za kovovými agenty."
"Mám nějaké nápady," odvětila jsem.
"Nech mě hádat. Obsahují narkotika." Když jsem přikývla, povzdechl si a věnoval mi pohled,
jako by mi bylo deset.
"Sydney, je nejvíc pravděpodobné, že někdo našel metodu tuhého tetování, jako je ta naše, ale
nemá to žádnou souvislost. Pokud tomu tak je, není nic, co bychom s tím mohli dělat. Jsou v
tom drogy a hotovo. Špatné věci se stávají. Není-li v tom žádný obchod s alchymisty, není to
naše věc."
"Ale co když jsou v tom zapleteni alchymisté?" ptala jsem se.
Zasténal. "Vidíš? To je důvod, proč jsem se bál tvého příjezdu. Máš tendence zdrhat se svými
teoriemi."
"Nemám."
"Prosím tě neuváděj mě do rozpaků," zasyčel s pohledem na ostatní.
"Ne s nimi, ne s našimi nadřízenými."
Jeho výtka mě umlčela, převážně překvapením. Co tím asi chtěl říct? Těmi tendencemi co
mám? Tím naznačoval, že mi dělal nějakou psychologickou analýzu? Představa, že bych ho
uváděla do rozpaků, byla směšná... a přesto jeho slova zasadila semínko pochybností. Možná,
že tetování na Amberwoodu byla jen nesouvisející výstřelek.
"Jaký byl tělák?" Adrianova slova mě vytáhla z vlastních myšlenek. Stále naslouchal Jillininu
souhrnu školních zážitků. Při této otázce se zašklebila.
"Nepříliš skvělý," přiznala a rekapitulovala nejhorší zážitky.
Eddie po mě střelil významným pohledem, podobným tomu z dřívějška.
"Nemůžeš takhle pokračovat," prohlásil Lee. "Slunce tady je brutální."
"Souhlasím," řekla jsem Keithovi.
"Sydney, proč jsi mi neřekla jak zlé to bylo?"
Myslím, že moje čelist dopadla až na zem. "Řekla! To je důvod, proč jsem chtěla, abys
kontaktoval školu."
"Tys mi ale neřekla celý příběh." Blýskl jedním ze svých sladkých úsměvů na Jill. "Neboj se,
postarám se o tebe. Kontaktuju školu a někoho z alchymistů."
"Už jsem s nimi mluvila," argumentovala jsem. Ale nemohla jsem říct nic víc.
Keith přešel na jiné téma a mluvil s Clarencem o něčem irelevantním. Odkud tato jeho strana
pochází? Včera bylo Jillino nepohodlí nízkou prioritou. Dnes je Keith rytířem v lesklé zbroji.
Fungovalo to tak, že jsem já vypadala, jako ta, co to podělala. A to byl plán. To jsem si
uvědomila. Nechce mě tady. Nikdy nechtěl. A pak mě napadlo něco ještě horšího.
Bude to využívat proti mně. Na druhé straně místnosti Adrian znovu zachytil můj pohled.
Věděl o tom. Poslouchal rozhovor s Keithem na příjezdové cestě. Začal mluvit a já věděla, že
se chystá upozornit na Keithovu lež. Bylo to od něj galantní, ale nebylo to to, co jsem chtěla.
Chtěla jsem to vyřešit sama.
"Jak bylo v LA?" zeptala jsem se rychle, než měl možnost cokoli říct. Zvědavě se na mě
podíval, bezpochyby přemýšlel o tom, proč jsem ho nenechala říct, že u toho byl. "Byli jste
tam včera s Leem, nebo ne?"
Zatvářil se zmateně, ale jeho tvář vyhladil úsměv. "Jo," řekl nakonec. "Bylo to skvělé. Lee mi
ukázal život na vysoké."
Lee se zasmál. "Nezacházel bych tak daleko. Nevím, kde jsi strávil polovinu noci."
Adrian nasadil výraz ve, který byl svým způsobem okouzlující, ale taky zároveň způsobil, že
jsem měla chuť pořádně ho praštit. "Naše cesty se rozešly. Seznamoval jsem se s nějakými
moroji v této oblasti."
Ani Eddie po tomhle nemohl zůstat zticha. "Aha, takhle tomu teda říkáš, jo?"
Jill náhle vstala. "Jdu si dát svoji krev, nevadí?"
Na chvíli nastalo trapné ticho a myslím, že to bylo především kvůli tomu, že nikdo nevěděl,
koho se ptá na svolení.
"Samozřejmě, drahá," chytil se Clarence své role hostitele.
"Věřím, že je Dorothy v kuchyni." Jill přikývla a vyběhla z místnosti. My ostatní jsme si
vyměnili zmatené pohledy.
"Stalo se něco?" ptal se Lee ustaraně. "Měl bych.. Měl bych s ní promluvit?"
"Je jen pořád vystresovaná," řekla jsem, aniž bych se zmínila o křiku a pláči.
"Přemýšlel jsem, co by ji mohlo bavit... co bychom mohli dělat všichni," začal váhavě.
Rozhlédl se kolem sebe a pak se pohledem zaměřil na mě. Hádám, že jsem byla určena jako
matka. "Tedy pokud to schválíš. Myslím... je to trochu hloupé, ale myslím že bychom mohli
jít večer na minigolf. Na hřišti jsou fontány a bazény a ona je uživatelka vody, že? Musí jí to
chybět."
"Chybí," potvrdil Eddie a zamračil se. "Včera se o tom zmínila."
Zachvěla jsem se. Keith, který zrovna psal textovku, taky ztuhl. Bez ohledu na naši rozdílnost
jsme stále sdíleli společné jádro výcviku, které způsobilo, že jsme oba zneklidněli při
myšlence na morojskou magii.
"Pravděpodobně se jí to bude moc líbit," řekl Adrian.
Zněl, jako by se mu to těžce přiznávalo. Myslím, že ho stále zneklidňovala myšlenka na to, že
se Lee o Jill zajímá, bez ohledu na to, jací byli přátelé. Leeho nápad byl nevinný a svědomitý.
Těžko by se v něm dalo najít něco špatného.
Lee naklonil hlavu. "O víkendu máte prodloužený zákaz vycházení, že? Chcete jít dneska
večer?" Byl pátek, což nám umožnilo hodinu navíc mimo naši kolej.
"Jdu do toho," řekl Adrian. "Doslova i obrazně."
"Pokud do toho jde Jill, tak já taky," řekl Eddie.
Otočili se na mě. Byla jsem v pasti. Chtěla jsem se vrátit zpět a dohnat úkoly. Tvrdit to znělo
pateticky, ale předpokládala jsem, že bych měla představovat Jillino ženské garde. Kromě
toho jsem si připomněla, že tady nejde o mě a moje akademické úspěchy, bez ohledu na to,
jak moc jsem to měla předstírat. Tohle bylo o Jill.
"Taky můžu," řekla jsem pomalu.
Přemýšlela jsem, že to vypadá dost jako bratříčkování s upíry a pohlédla znepokojeně na
Keitha, který se mezitím vrátil k sms, když už nebyla předmětem diskuze morojská magie.
"Keithe?" ptala jsem se o povolení. Podíval se nahoru.
"Co? Aha. Nemůžu jít, musím být jinde." Zkusila jsem se nešklebit. Nesprávně si to vyložil a
myslel si, že ho zvu. Na druhou stranu, neměl žádné námitky, proti tomu abychom šli.
"Ach, jak krásné," řekl Clarence. "Výlety vás mladých. Možná byste si se mnou mohli nejdřív
dát sklenku vína?"Dorothy právě vstoupila s lahví červeného, Jill postupovala hned za ní.
Clarence se usmál na Adriana. "Vím, že by sis rád dal skleničku."
Adrianův výraz to potvrdil. Místo toho se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou. "Radši ne."
"Měl bys," řekla Jill jemně. Dokonce i po krátkém krmení vypadala plná života a energie.
"Nemůžu," řekl.
"Je víkend," odporovala. "To není tak velký problém. Zvlášť když budeš opatrný."
Věnoval dva nicneříkající pohledy a pak konečně řekl: "Dobře. Nalij mi skleničku."
"Pro mě taky jednu, prosím," řekl Keith.
"Opravdu?" ptala jsem se. "Nevěděla jsem, že piješ."
"Je mi jednadvacet," opáčil.
Adrian přijal od Dorothy svoji sklenici. "Nějak myslím, že to není Sageové starost. Myslím,
že alchymisté se vyvarují alkoholu asi tak, jako základním barvám."
Podívala jsem se dolů. Měla jsem na sobě šedou. Keith hnědou.
"Jedna sklenička neuškodí," řekl Keith.
Nehádala jsem se s ním. Nebyla jsem tu, abych mu dělala chůvu. A alchymisté neměli
pravidla týkající se přímo zákazu alkoholu. Měli jsme silné náboženské přesvědčení , což
znamenalo žít dobrým a čistým životním stylem, ale když to vezmeme obecně, bylo to
zakázené? Ne. Byl to zvyk. Jeden z těch, které jsem považovala za důležité. Jestli on ne,
hádám, že to je jeho volba. Keith přikláněl sklenici k ústům, když Adrian poznamenal:
"Hmm. Nula pozitivní, moje oblíbená." Keith vyprskl víno, které už vypil a okamžitě začal
kašlat. Ulevilo se mi, že mně tohle nikdo neudělal. Jill vyprskla smíchy a Clarence si udiveně
prohlédl svou sklenici.
"Fakt? Myslel jsem, že to je Cabernet Sauvignon."
"Tak to asi je," řekl Adrian s kamennou tváří. "Moje chyba."
Keith věnoval Adrianovi úsměv, jako by si i on myslel, jak to byl zábavný žert, ale já se
nenechala zmást. Keith byl naštvaný, že se stal terčem posměchu a nezáleželo na tom, jak
moc předstíral přátelskost vůči všem okolo. Jeho názory na upíry a dhampýry byly drsné jako
nikdy dřív. Samozřejmě, že by Adrian pravděpodobně stejně ničemu nepomohl. Upřímně
jsem myslela, že to bylo dost zábavné a stálo mě dost práce skrýt úsměv, aby nebyl naštvaný i
na mě. Bylo to těžké, protože po mně Adrian krátce poté blýskl tajemným, vědoucím
úsměvem, který jakoby říkal: To je odplata za to, co ti udělal.
Eddie se podíval na Jill. "Jsem rád, že jsi dnes dostala svou krev. Vím, že ses chtěla naučit
nějaké obranné pohyby, ale čekal jsem, až se ti navrátí síla."
Jill zazářila. "Můžeme to udělat zítra?"
"Samozřejmě," řekl a podíval se téměř tak potěšeně jako ona.
Keith se zamračil. "Proč by se musela učit bojovat, když má tebe?"
Eddie pokrčil rameny. "Protože chce a měla by získat všechnu možnou obranu na světě."
Nechtěl se výslovně zmiňovat o pokusech zmařit její život - ne před Leem a Clarencem, ale
zbytek z nás pochopil.
"Myslel jsem, že morojové nebývají nijak dobří v boji," řekl Keith.
"Hlavně protože pro to nejsou vycvičeni. Samozřejmě že nejsou tak silní jako my, ale jejich
reflexy jsou lepší než vaše," vysvětloval Eddie. "Záleží to na schopnosti učení a dobrém
učiteli."
"Jako jsi ty?" škádlila jsem ho.
"Nejsem špatný," řekl skromně. "Mohu trénovat kohokoli, kdo o to stojí." Strčil loktem do
Adriana, který zrovna sahal po víně a doléval si. "Včetně jeho."
"Ne, dík," odvětil Adrian. "Tyhle ručičky se neznečišťují bojem."
"Nebo manuální prací," poznamenala jsem při vzpomínce na rozhovor, při kterém se již takto
vyjádřil.
"Přesně tak," souhlasil. "Ale možná tobě by měl ukázat, jak se dávají rány, Sageová. Může se
to hodit. Vypadá to jako schopnost, co by měla tak kurážná mladá dáma jako ty mít."
"No, dík za důvěru, ale nejsem si úplně jistá, že bych to potřebovala," řekla jsem.
"Samozřejmě, že to potřebuješ!"
Clarence nás tím zvoláním všechny překvapil. Ve skutečnosti jsem si myslela, že podřimuje,
od té doby, co měl před chvílí zavřené oči. Ale teď se nakláněl dopředu s horlivým výrazem.
Zděsila jsem se intenzity jeho pohledu.
"Musíš se naučit chránit!" Ukázal na mě a pak se přesunul k Jill.
"A ty. Slib mi, že se naučiš bránit. Slib mi to." Jilliny světle zelené oči se rozšířily šokem.
Snažila se mu věnovat uklidňující úsměv, ačkoli byl zbarvený znepokojením.
"Samozřejmě, pane Donahue. Snažím se. A do té doby mám Eddieho, aby mě chránil před
strigoji."
"Ne před strigoji!" ztlumil svůj hlas do šepotu. "Před lovci upírů."
Nikdo z nás nemluvil. Lee vypadal zahanbeně. Clarence stiskl sklenici s vínem tak pevně, že
jsem měla obavy, aby ji nerozbil. "Nikdo o tom v té době nemluvil - o sebeobraně. Možná
kdyby Tamara něco takového uměla, nebyla by zavražděna. Ale pro tebe není příliš pozdě -
pro nikoho z vás."
"Tati, tohle už jsme probírali," sykl Lee.
Clarence si ho nevšímal. Starý muž brouzdal pohledem mezi mnou a Jill a já byla zvědavá,
jestli vůbec ví, že jsem člověk. Nebo na tom možná nezáleželo. Možná, že měl prostě
vyšinutý ochranářský instinkt, který se týkal všech dívek v Tamařině věku. Očekávala jsem,
že Keith netaktně upozorní, že neexistuje nic jako lovci upírů, ale byl nezvykle klidný. Eddie
byl ten, kdo nakonec promluvil. Jeho slova byla milá a uklidňující. Tak často vyzařoval dojem
bojovníka na život a na smrt, že bylo až překvapivé, jak moc je soucitný.
"Neboj se," řekl Eddie. "Budu jim pomáhat. Udržím je v bezpečí a ujistím se, že se jim nic
zlého nestane, ano?"
Clarence stále vypadal rozrušeně, ale nadějně se zaměřil na Eddieho.
"Slibuješ? Nedovolíš, aby Tamaru znovu zabili?"
"Slibuji," řekl Eddie, v žádném v případě se nepozastavoval nad podivností této žádosti.
Clarence ho několik sekund studoval a pak přikývl. "Jsi hodný chlapec." Natáhl se pro lahev
vína a dolil si.
"Ještě?" ptal se Adriana, jakoby se nic nestalo.
"Ano, prosím," odpověděl mu, napřahujíc svou sklenici. Pokračovali jsme v rozhovoru jakoby
nic, ale stín Clarencových slov nade mnou stále visel.
12.kapitola
Když jsme odcházeli na naše skupinové rande, rodinný výlet, nebo co to vlastně bylo, Lee
nemohl přestat omlouvat svého otce.
"Mrzí mě to," řekl a zabořil se do zadního sedadla Latte. "Neuvažuje normálně. Snažili jsme
se mu vysvětlit, že Tamaru zabil Strigoj, ale on tomu pořád nevěří. Nechce tomu věřit.
Protože se nemůže pomstít. Strigojové jsou nesmrtelní. Nezničitelní. Ale nějaký lovec upírů?
Po něm jít může, takže je to pro něj přijatelnější. A když ne, může soustředit svoji energii na
to, jak by strážci po těch neexistujících lovcích měli jít."
Eddie sotva slyšitelně zamumlal: "Strigoj není nezničitelný."
V zpětném zrcátku jsem viděla, jak se Jill soucitně tváří. Seděla mezi Leem a Eddiem. "I když
je to jen fantazie, možná je to pro něj tak lepší," nadhodila. "Je to tak pro něj pohodlnější.
Chci říct, jistý druh pohodlí. Potřebuje mít něco konkrétního, co by mohl nenávidět. Aby se
nezbláznil. Nikomu tou svou teorií neubližuje. Myslím, že je sladký." Zhluboka nabrala
vzduch, protože celý ten proslov zvládla na jeden nádech.
Znovu jsem věnovala pozornost silnici, ale přísahala bych, že se Lee usmíval. "To je od tebe
milý," řekl jí. "Vím, že tě má rád kolem sebe. Tady odboč nahoru doprava."
To bylo na mě. Lee mě navigoval celou dobu, co jsme vyjeli z Clarence. Byli jsme kousek od
Palm Springs a blížili jsme se k působivému golfovému hřišti DESERT GODS. Jeho další
pokyny nás dovedli k Velkému zábavnému minigolfu, který byl nedaleko. Hledala jsem
parkovací místo a slyšela, jak Jill zalapala po dechu, když viděla golfové hřiště. Uprostřed
shluku okázalé, ozdobné zeleně byla velká skála s umělým vodopádem, který padal z jejího
vrcholu.
"Vodopád!" zvolala. "To je úžasné!"
"No," ozval se Lee, "já bych to tak nepřeháněl. Je to jenom voda, která se pořád dokola vrací
a bůh ví, co v ní je. Chci říct, že bych z toho nepil, ani bych v tom neplaval nebo tak."
Adrian vystoupil z auta, než vůbec zastavilo a zapálil si cigaretu. Několikrát jsme se pohádali,
protože jsem trvala na tom, že v Latte se nekouří. Brzy jsme ho následovali. Když jsem
procházela vchodem, přemýšlela jsem nad tím, do čeho jsem se to uvrtala.
"Nikdy jsem vlastně golf nehrála," poznamenala jsem.
Lee se zastavil a otočil se na mě. "Nikdy?"
"Nikdy."
"Jak se to mohlo stát?" nechápal Adrian. "Jak je možné, že jsi nikdy nehrála minigolf?
"Neměla jsem zrovna obvyklé dětství," odpověděla jsem nakonec.
Dokonce i Eddie tomu nevěřil. "Ty? Já jsem žil prakticky izolovaně ve škole v Montaně
uprostřed ničeho a hrál jsem minigolf."
To, že jsem měla domácí školu, mě neomlouvalo, tak jsme to nechala být. I když to vlastně
bylo prosté. Otec chtěl mít děti zaměřené spíš na chemické vzorce a rovnice, než na zábavu a
odpočinek. Ale rychle jsem tomu přišla na kloub, když jsme začali hrát. Moje první pokusy
byly hrozné, ale potom jsem pochopila, jak využít tíhu hole a v jakém úhlu mám manévrovat.
Pak už bylo docela jednoduché spočítat vzdálenost a trefit se.
"Neuvěřitelné! Hraješ to poprvé a stejně exceluješ," stěžoval si Eddie, když jsem šťouchla do
svého golfového míčku, který se odkutálel do dračí tlamy. Potom vyjel zpátky, dolů do
trubice, odrazil se do zdi a spadl do jamky. "Jak jsi to udělala?
Pokrčila jsem rameny. "Je to jednoduchá geometrie. Ty taky nejsi špatný." Zdůraznila jsem a
sledovala jeho úder. "Jak to děláš?"
"Jen jsem se trefil do míčku a skóroval."
"Velmi vědecké."
"Jemu stačí přirozený talent," řekl Adrian a postavil se na začátek dračího doupěte. "Je velmi
nebezpečné ho mít tolik, že bys ho mohl rozdávat."
"To nedává smysl," upozornil ho Eddie.
Adrian neodpověděl hned, protože vytáhl z vnitřní kapsy svého kabátu stříbrnou pleskačku.
Odšrouboval uzávěr a rychle se z ní napil.
"Co to děláš?!" zvolala jsem. "Nemůžeš tady pít alkohol!"
"Slyšela jsi předtím Jaibait," opáčil. "Je víkend."
Položil svůj míček a šťouchl. Míček letěl přímo na dračí oko, odrazil se a vracel se k
Adrianovi. Kutálel se zpátky a zastavil se u jeho nohou, přesně tam, kde začal.
"Přirozený talent, hm?" nadhodil Eddie.
Naklonila jsem se dopředu. "Myslím, že jsi rozbil drakovi oko."
"Je teď jako Keith," řekl Adrian. "Myslel jsem, že se ti to bude líbit, Sageová."
Ostře jsem se na něj podívala, jestli je v tom nějaký dvojsmysl. Většinou se zdálo, že je
Adrian jediný, kdo se svými vtipy baví. Eddie mi moji domněnku potvrdil.
"To bylo nemístný," řekl Adrianovi.
"Promiň, taťko." Začal znovu a teď už žádné sochy neničil. Po pár dalších šťouších míček
spadl do jamky. "A je to. Tři."
"Čtyři," prohlásili jsme s Eddiem dohromady.
Adrian se na nás nevěřícně podíval. "Byly to tři!"
"Zapomínáš na ten první," připomněla jsem. "Ten, ve kterém jsi oslepil draka."
"To byla jen rozcvička," bránil se Adrian. Oslnivě se na mě usmál a myslel si, že mu to
pomůže. "No tak, Sageová. Víš, jak to myslím. Říkala jsi, že jsem geniální, pamatuješ?"
Eddie se na mě překvapeně podíval. "To jsi řekla?"
"Ne! Nikdy jsem nic takového neřekla." Adrianův úsměv mě rozčiloval. "Tohle já lidem
neříkám."
Protože jsem měla na starosti skóre já, jeho hru jsem započítala čtyřmi údery navzdory jeho
protestům. Vyrazila jsem k dalšímu stanovišti, ale Eddie mě chytil za ruku, aby mě zastavil.
Jeho hnědé oči ale koukaly někam za mé rameno.
"Počkej," zarazil mě. "Musíme počkat na Jill s Leem."
Následovala jsem jeho pohled. Ti dva byli zabraní do rozhovoru od chvíle, co jsme přijeli a to
tak hluboko, že za námi zaostávali. Dokonce během našeho žertování s Adrianem, Eddie
neustále kontroloval Jill a její okolí. Bylo to úžasné, jak zvládal několik věcí najednou.
Předtím byli pozadu jenom o jedno stanoviště, ale teď už to byly dvě a to bylo moc daleko a
Eddie je neměl na dohled. Takže jsme čekali, zatímco se ten úchvatný páreček lhostejně
šoural k dračímu doupěti.
K mé hrůze si Adrian znovu přihnul svého pití. "Neboj se, Sageová. Řídí se jenom tvoji
radou, ne?"
"To je kvůli tobě!" odsekla jsem. "Nemůžu uvěřit, že jsi jí vyklopil každý detail mojí návštěvy
u tebe. Zuřila, že kujeme pikle za jejími zády ohledně Micaha a Leea."
"Sotva jsem se o tom zmínil," tvrdil Adrian. "Jen jsem jí řekl: 'Drž se od člověka dál'."
Eddie se díval z jednoho na druhého. "Micah?"
Zavrtěla jsem se - Eddie neměl tušení, jak moc jsem byla aktivní.
"Vzpomínáš, jak jsem po tobě chtěla, aby sis s ním promluvil? A tys nechtěl?" Pokračovala
jsem a řekla mu všechno, jak moje hledání pomoci u Adriana došlo k Leemu s Jill. Eddie byl
zděšený.
"Jak jsi mi to mohla zatajit?" zeptal se.
"No," houkla jsem a uvažovala, jestli to, co dělám, ve výsledku vždy naštve nějakého Moroje
nebo Dhamphýra. "Netýkalo se tě to."
"Jde o Jillinu bezpečnost! Pokud se jí líbí nějaký kluk, musím to vědět."
Adrian se zasmál. "Sageová by si mohla projít tvoje poznámky."
"Lee je fajn," prohlásila jsem. "Evidentně ji zbožňuje, a to neznamená, že spolu někdy budou
sami."
"Nevíme jistě, že je "fajn"," nesouhlasil Eddie.
"Ale tvrdíš, že Micah je stoprocentně v pohodě? Udělal jsi nějaký průzkum, nebo tak něco?"
zeptala jsem se.
"Ne," připustil Eddie rozpačitě. "Prostě to vím. Je to pocit. Nevidím důvod, proč by s ní
nemohl trávit čas."
"Kromě toho, že je člověk."
"Oni by to nebrali vážně."
"To nemůžeš vědět."
"Tak dost vy dva," přerušil nás Adrian. Jill a Lee se nakonec dostali k Dračímu doupěti, což
znamenalo, že můžeme pokračovat dál. Adrian ztišil hlas. "Tvoje argumenty jsou na nic.
Koukni na ně. Myslím, že ten lidský kluk nemá šanci se mezi ně dostat."
Podívala jsem se na ně. Adrian měl pravdu. Ti dva sebou byli navzájem fascinovaní. Cítila
jsem se trochu provinile, že bych se o Jill měla líp starat. Byla jsem tak ráda, že se zajímá o
Moroje místo člověka, že mě přestalo zajímat, jestli vůbec s někým chodí. Byla na to už dost
stará, když jí bylo teprve patnáct? Já v patnácti nerandila. Vlastně jsem neměla rande vůbec
nikdy.
"Je mezi nimi velký věkový rozdíl," připustila jsem.
Adrian se ušklíbl. "Věř mi - viděl jsem věkové rozdíly. Tohle je v pohodě."
Odešel a o chvíli později jsme šli s Eddiem za ním. Eddie neustále pozoroval Jill, ale tentokrát
ve mně nevyvolal pocit bezpečí, protože se díval kousek stranou, ne přímo na ni. Před námi
zazněl Adrianův smích.
"Sageová!" zavolal. "To musíš vidět."
Eddie a já jsme ho dohnali a zůstali v úžasu zírat. Potom jsem se rozesmála.
Došli jsme k Draculovu hradu.
Obrovský hrad se spoustou věžiček střežil černé díry, které od sebe byly různě vzdálené.
Tunel vedl středem úzkého mostu, po kterém měl projet míček. Kdyby míček spadl, než by se
dostal do zámku, vrátil by se na začátek. Kousek od hradu stála figurína hraběte Draculy. Byl
úplně bílý, s červenýma očima a špičatýma ušima pod rozcuchanými vlasy. Obě ruce zvedal
nahoru, aby jeho kápě vytvořila netopýří křídla. Nedaleko hrály varhany.
Nemohla jsem se přestat smát.
Adrian a Eddie se na mě dívali, jako by mě viděli poprvé.
"Nepamatuju se, že bych ji někdy slyšel se smát," řekl Eddie.
"Rozhodně to není reakce, kterou jsem čekal," uvažoval Adrian. "Čekal jsem spíš zděšení,
soudě podle toho, jak se Alchymisté obvykle chovají. Netušil jsem, že se ti upíři líbí."
Stále s úsměvem jsem se dívala na Draculu zvedajícího svou kápi nahoru a dolů.
"On není upír. Není skutečný. A to je to, co to dělá tak legrační. Je to hollywoodský žert.
Skuteční upíři jsou děsiví a nepřirození. Ale tohle? To je legrační."
Z jejich výrazů ale bylo jasné, že pořád nechápou, proč mě to tolik rozesmálo.
Adrian to pochopil, až když jsem ho požádala, aby mě vyfotil mým telefonem. Pózovala jsem
vedle Draculy a smála se. Když jsem si prohlížela fotku, měla jsem radost - vypadala
dokonale. Dokonce i moje vlasy vypadaly dobře.
Adrian fotku pochválil, než mi telefon předal. "Dobře, uznávám, že jsi roztomilá."
Jeho komentář mě překvapil. Co myslel tím, že to uznal? Že jsem roztomilá pro člověka?
Nebo že ve mně vidí holku žhavou podle "Adrianových kritérií"? Počkat. Musím o tom
přestat tolik přemýšlet. Nech to být, Sydney. Byl to kompliment. Prostě se s tím smiř.
Prošli jsme celou trasu, která končila u vodopádu. Tam byla velice těžká jamka, takže jsem
dala čas s rozmýšlením taktiky. Ne, že bych to potřebovala. Hravě jsem porazila každého.
Eddie byl jediný, kdo se ke mně alespoň přiblížil. Bylo jasné, že Jill a Lee se hře nevěnují
naplno a pokud šlo o Adriana a jeho přirozený talent…
Samozřejmě, že ti dva byli zase pozadu. Eddie, Adrian a já jsme byli o jednu jamku napřed,
takže jsme na ně museli u vodopádu čekat. Jill se k němu prakticky okouzleně rozběhla.
"Ach," vydechla. "Za těch pár dní jsem neviděla tolik vody!"
"Vzpomínáš si, co jsem říkal o těch toxinech?" dobíral si ji Lee.
Ale bylo jasné, že mu její reakce přijde roztomilá. A když jsem si podívala na ty další dva,
bylo mi jasné, že si to myslí taky. No, nebylo to tak docela stejné. Adrianova láska k ní byla
bratrská. A Eddieho? Těžko říct, ale asi něco mezi tím. Možná to byla láska opatrovníka.
Jill udělala gesto směrem k vodopádu a padající kaskáda se najednou rozdělila. Část vody ve
tvaru copu se kroutila vysoko ve vzduchu a jednotlivé prameny se rozprskly na milióny
kapek, které dopadly na nás všechny. Vystrašeně jsem se na to dívala - ty kapky se tak neměly
chovat.
"Jill," řekla jsem hlasem, který byl mně samotné cizí. "Tohle už nedělej."
Jill se na mě sotva podívala a se zářícíma očima předvedla další vodní tanec. "Nikdo tady
není, aby to viděl, Sydney."
To ale nebylo to, co mi dělalo starosti. Kvůli tomu mě nezaplavila panika tak silně, že jsem
sotva mohla dýchat. Zdálo se, že se svět točí a já měla strach, že omdlím. Zaplavila mě
chladná hrůza - strach z neznámého. Tohle bylo nepřirozené. Zákony, které platily v mém
světě, se právě rozprskly. Byla to upírská magie, něco naprosto neznámého a nepřípustného v
lidském světě, protože tohle bylo nemožné, něco co smrtelník nemohl pochopit. Jednou jsem
viděla někoho užívat magii. Byli to dva uživatelé éteru, kteří se pustili proti sobě, a nikdy
jsem to nechtěla vidět znovu. Jeden přinutil pohybovat se rostliny a další přiměl telekinezí
předměty k pohybu, aby zabíjely. Bylo o to děsivější, že jsem nebyla cílem, takže jsem se
cítila v pasti, ohromená tváří tvář té nadpozemské síle.
Připomnělo mi to, že tohle není zábava a oni jsou jiní. Tyhle monstra se ode mě lišily.
"Přestaň s tím," zopakovala jsem a cítila jsem, jak se panika stupňuje. Bála jsem se toho
kouzla, měla jsem strach, že se mě to dotkne a z toho, co by to se mnou mohlo udělat. "Nech
toho!"
Neposlouchala mě. Usmála se na Leea: "Ty jsi vzduchař, že jo? Vytvořil bys nad tou vodou
mlhu?"
Lee si strčil ruce do kapes a podíval se stranou. "Ou, no nemyslím si, že by to byl dobrý
nápad. Jsme na veřejnosti…"
"Ale no tak!" prosila. "Nikomu se nic nestane."
Náhle znervózněl. "Ne. Teď ne."
"Ale ne! Ty taky?" Smála se. Nad ní a před ní se točila voda. Dokola. Dokola…
"Jill," promluvil Adrian, jeho hlas byl drsný, nikdy jsem ho tak mluvit neslyšela. Vlastně jsem
si ani nemohla vzpomenout, kdy ji naposledy oslovil jejím skutečným jménem. "Přestaň."
To bylo všechno, co řekl, ale Jill jako by dostala zásah. Trhla sebou, prameny vody se
rozpadly a spadly k zemi. "Dobře," hlesla zmateně.
Nastala trapná chvíle ticha, a pak Eddie zamumlal: "Měli bychom si pospíšit. Za chvíli končí
vycházky."
Lee a Jill se rozhodli udělat si fotky a brzy se zase smáli a flirtovali spolu. Eddie pokračoval v
pozorování okolí. Jenom Adrian věnoval pozornost mně. Došlo mi, že jako jediný pochopil, o
co tu před chvíli skutečně šlo.
Upíral na mě svoje zelené oči beze špetky hořkosti a humoru. To mě neudivilo, i když na
druhou stranu v tom přece musel najít nějaký vtip na mou osobu.
"Jsi v pohodě?" zeptal se tiše.
"Jsem v pořádku," ujistila jsem ho a odvrátila se od něj. Nechtěla jsem, aby viděl můj obličej.
Viděl, jak jsem se bála - už toho viděl dost. Nechtěla jsem, aby věděl, jaký z nich mám strach.
Slyšela jsem, jak udělal pár kroků ke mně.
"Sageová."
"Nech mě být," odsekla jsem. Zamířila jsem spěšně k východu a doufala, že za mnou nepůjde.
Nešel. Zůstal s ostatními u vodopádu a nechal mě, abych se uklidnila. Když se ke mně přidali,
byla jsem si jistá, že můj obličej je prostý jakýchkoli emocí. Adrian mě sice sledoval s
obavami v očích, které mě rozčilovaly, ale naštěstí se zdržel komentářů.
Nebylo žádným překvapením, že jsem vyhrála, zatímco Adrian prohrál. Lee skončil třetí a
zdálo se, že mu to vadí. "Kdysi jsem v tom byl lepší," huhlal a mračil se. "Byl jsem v téhle hře
přeborník." Řekla bych, že vzhledem k tomu, že většinu času strávil s Jill a věnoval se jí, bylo
třetí místo velice slušné.
Vysadila jsem je s Adrianem jako první, a pak nás stěží dostala včas zpátky do Amberwoodu.
Bylo to více méně v normálu, ale nikdo to nekontroloval.
Jill se celá rozplývala, když jsme šly do našeho pokoje a pořád mluvila o Leeovi.
"Netušila jsem, že tolik cestoval. Řekla bych, že byl dokonce na víc místech, než ty Sydney!
Slíbil mi, že mě vezme na každé z nich. Že strávíme zbytek života cestováním a budeme si
dělat, co chceme. Není si jistý, co bude studovat v příštím semestru. Chce mít více času, aby
se mohl starat o svého tátu. To je pro mě dobré. Chci říct, že je to dobré pro nás."
Potlačila jsem zívnutí a unaveně přikývla. "To je skvělé."
Odmlčela se, když si oblékala pyžamo. "Je mi to líto, mimochodem."
Ztuhla jsem. Nechtěla jsem, aby mi připomínala magii. Chtěla jsem na to, co se stalo,
zapomenout.
"Za to, že jsem na tebe v noci křičela," pokračovala. "Myslelas to dobře - se mnou a s Leem.
Neměla jsem to předem odsuzovat. Opravdu se mi líbil, a dobře… je vážně skvělý."
Pomalu jsem se nadechla a nutila se do úsměvu. "Jsem ráda, že jsi šťastná."
Vrátila se ke své původní činnosti a pořád mluvila o Leeovi, dokud jsem neodešla do
koupelny. Než jsem si vyčistila zuby, stála jsem u umyvadla a velmi důkladně si myla ruce a
paže. Přímo jsem si je drhla, abych smyla všechny magické kapky vody, které mi ulpěly na
kůži.

13. kapitola
Druhý den ráno mi zazvonil telefon. Byla jsem ranní ptáče, tudíž jsem byla dávno vzhůru, ale
Jill se převalila na posteli a schovala hlavu pod polštář.
"Zastav to," zasténala. Zvedla jsem to a ozval se Eddie.
"Jsem dole," řekl. "Připraven k výuce sebeobrany, než bude příliš horko."
"Budeš to muset zvládnout beze mě," řekla jsem. Měla jsem pocit, že Eddie bral slib
Clarencovi moc vážně. Já jsem nic takového nepociťovala.
"Mám spoustu úkolů. A jsem si jistá, že mi paní Terwilligerová přichystala celodenní kávový
maraton."
"No, tak mi pošli dolů Jill," odvětil.
Pohlédla jsem na zachumlanou deku v její posteli. "To se líp řekne než udělá."
Kupodivu se mi ji podařilo probudit natolik, aby si vyčistila zuby, vzala aspirin na bolest
hlavy a hodila na sebe cvičební úbor. Rozloučila se se mnou a já slíbila, že je přijdu
zkontrolovat.
Zanedlouho už se paní Terwilligerová sháněla po kafi a já se připravovala na další den, kdy
jsem se snažila kombinovat svoje úkoly s jejími.
Jela jsem do Spenceru a ani si nevšimla Treye, dokud jsem nestála přímo před ním.
"Kafe paní Terwilligerové?" Zeptal se a ukázal na karamelové kapučíno.
"Cože?" vzhlédla jsem. Trey byl můj pokladník. "Ty tu pracuješ?"
Přikývl. "Někde musím brát peníze."
Podala jsem mu drobné a upozornila ho, že mi naúčtoval poloviční cenu.
"Neber to špatně, ale nevypadáš moc dobře." Řekla jsem mu. Vypadal unaveně a
přepracovaně. Bližší prohlídka poukázala na modřiny a škrábance.
"Jo, no, včera jsem měl náročný den." Zaváhala jsem nad tím komentářem a nikdo za mnou
nestál, tak jsem se zeptala: "Co se stalo?" věděla jsem, že to čekal.
Trey se zamračil. "Ten kretén Greg Slade včera dělal bordel při fotbalové zkoušce. Myslím,
že výsledky ještě nejsou, ale bylo to celkem jasné. Dostane quarterbacka. Byl jako mašina,
shazoval jednoho po druhém."
Ukázal obvázané prsty na ruce. "A taky mi šlápl na ruku."
Zamrkala jsem a vzpomněla si na Sladeovy problémy s kontrolou. Politika školního fotbalu a
ani kdo bude quarterback pro mě nebylo důležité, ale pravdou je, že mi bylo Treye líto. Ale
byl to původ těch tetování, co mě zajímalo. I přes Keithovo varování jsem se nemohla
zastavit. "Vím o těch tetováních," nadhodila jsem. "Julia a Kristin mi o nich vyprávěly. A
došlo mi, že jsi mě z toho taky podezíral. Ale není to, jak si myslíš. Opravdu."
"To není to, co jsem slyšel. Většina lidí si myslí, že to říkáš, protože nechceš přiznat odkud ho
máš." To mě trochu vyvedlo z míry. Byla jsem si jistá, že mi Kristin a Julia věří. Skutečně by
šířily opak?
"To jsem netušila." Pokrčil rameny s úsměvem na rtu. "Neboj se. Věřím ti. Ta tvoje naivita je
až okouzlující. Nevypadáš jako typ co podvádí."
"Hey," okřikla jsem ho. "Nejsem naivní."
"To měl být kompliment."
"Jak je to dlouho, co se objevila ta tetování?" uvažovala jsem o tom, jak nejlíp dospět k
tématu. "No, asi koncem minulého roku. Myslím školního."
"A pocházejí z tzv. Nevermoru?"
"Pokud vím, tak ano." Trey si mě podezíravě prohlédl. "Proč se ptáš?"
"Jen ze zvědavosti," odvětila jsem sladce. Pár zbohatlých vysokoškoláků stálo postávalo
netrpělivě za mnou. "Může nás někdo obsloužit?" Trey jim věnoval ztuhlý úsměv, obrátil oči
v sloup a já se přesunula.
"Uvidíme se později, Melbourneová."
Mířila jsem zpět na Amberwood a nesla paní Terwilligerové Kávu. Neměla jsem náladu na to
nechat se vláčet celý den na vodítku, tak jsem ji požádala, jestli bych mohla být jinde,
samozřejmě s telefonem po ruce.
Souhlasila. V knihovně probíhalo na můj vkus až příliš moc aktivit a - trochu ironické - byla
příliš hlučná. Chtěla jsem klid svého pokoje.
Když jsem se prodírala skrz trávník, abych stihla autobus, zahlédla jsem mezi stromy známé
tváře. Změnila jsem směr a na malé mýtině našla Jill a Eddieho.
Micah seděl se skříženýma nohama na zemi a zaníceně je sledoval. Zamával na mě a já došla
blíž.
"Nevěděl jsem, že je tvůj bratr mistr v kung-fu," poznamenal.
"To není kung-fu," odvětil Eddie nevrle, aniž by odtrhl oči od Jill.
"V tom není rozdíl," řekl Micah. "Stejně je to mazec." Eddie se nahnul, jakoby se chystal
zaútočit na Jill z boku. Odrazila útok poměrně rychle, i když ne dostatečně rychle, aby ho
porazila. Kdyby to bylo opravdové, udeřil by ji. Ale stejně vypadala spokojeně.
"Dobře. To by úder zmírnilo, ale pořád bys ho cítila. Nejlepší by bylo, kdyby ses mohla
vyhnout úplně, ale to zabere víc práce."
Jill poslušně přikývla. "Kdy na tom zapracujeme?" Eddie ji pozoroval s hrdostí. Ještě chvíli si
držel tento výraz a potom dodal: "Dneska už ne, slunce už moc pálí."
Jill začala protestovat, ale po chvíli s tím přestala. Projevilo se její sluneční vyčerpání a když
po chvíli ztěžka vzhlédla, zpotila se námahou.
Pozorovala chvíli nebe, jakoby ho prosila o nějaké mraky. Zůstalo to bez reakce a tak pokývla
na Eddieho.
"Dobrá tedy. Ale budeme pokračovat zítra touhle dobou? Nebo možná dřív? Nebo třeba
dneska večer! A nebo oboji? Mohli bychom cvičit večer, až slunce zapadne a ráno, než vyjde?
Co myslíš?" Eddie se usmál, její nadšení ho pobavilo.
"Kdykoliv budeš chtít."
Usmála se, sedla si ke mně a snažila se využít stínu co nejvíce. Eddie na mě s očekáváním
pohlédl.
"Co je?" ptala jsem se.
"Neměla by ses taky naučit rozdávat rány?"
Vysmála jsem se mu. "Ne. Kdy bych to asi tak využila?"
Jill do mě šťouchla. "Udělej to, Sydney!"
Neochotně jsem nechala Eddieho, aby mi věnoval krátkou lekci o ranách aniž bych použila
ruce.
Sotva jsem věnovala pozornost tomu, že jsem většině pro smích.
Když se mnou Eddie skončil, zeptal se Micah: "Hele, nevadilo by ti, kdybys mi taky ukázal
pár ninja pohybů?"
"Nemá to nic společného s ninji," protestoval Eddie a stále se usmíval. "Tak pojď."
Micah vyskočil a Eddie mu ukázal nějaké základní pohyby. Vypadlo to, jako by Eddie
zveličoval Micahovy schopnosti. Po chvíli se uvolnil a nechal ho zkusit útočné pohyby,
kterými někoho zneškodní.
"Hey," protestovala Jill když Eddie nakopl Micaha. "To není fér, mě nepraštíš, když
procvičujeme." Eddie byl zaskočen natolik, že ho Micah svým kopem dostal. Pohlédl na něj s
respektem a pak řekl: "Jill, to je něco jiného."
"Protože jsem holka?" zeptala se. "S Rose ses nikdy nedržel zpátky."
"Kdo je Rose?" ptal se Micah.
"Jedna kamarádka," vysvětloval Eddie. A otočil se na Jill: "A Rose má léta zkušeností
narozdíl od tebe."
"A taky víc než Micah. Na mě jsi útočil snadněji než na něho." Eddie zrudl a nespouštěl oči z
Micaha. "Nene," řekl.
"Ale ano," zamumlala.
Když kluci opět zápasili, řekla mi:"Jak se to mám naučit, když se bojí, že mi ublíží?"
Sledovala jsem kluky a snažila se analyzovat, co už jsem věděla o Eddiem.
"Myslím, že je to mnohem komplikovanější. Myslím, že věří, že bys neměla riskovat - že
jestli bude dělat svoji práci dobře, nemusela by ses bránit vůbec."
"Odvádí svou práci skvěle. Měla bys ho vidět v akci." Její obličej vypadal starší, vlastně jako
pokaždé, když zmiňovala útok. "Ale stejně se to potřebuji naučit."
Ztišila hlas ještě víc. "Taky bych se chtěla naučit bránit pomocí magie, ale to v téhle poušti
moc nejde." Oklepala jsem se při vzpomínce na včerejší večer. "Přijde čas," řekla jsem
nejasně. Vstala jsem s tím, že mám ještě něco na práci.
Micah se zeptal Eddieho a Jill, jestli nechtějí jít na oběd. Eddie okamžitě souhlasil a Jill mě
prosila pohledem o pomoc.
"Je to jenom oběd," poznamenal významně Eddie. Věděla jsem, že myslel, že je Micah
neškodný. Já ten názor nesdílela, ale potom, co jsem viděla Jill poblázněnou z Leeho, jsem
došla k závěru, že by ho Micah jen těžko předčil. "Jsem si jistá, že to je v pořádku,"
odpověděla jsem. Jill se ulevilo a vyrazili.
Strávila jsem den dokončováním té mizerné knihy paní Terwilligerové. Stále jsem myslela, že
opisování kouzel a rituálů doslova bylo ztrátou času. Jediná výhoda toho všeho byla, že kdyby
chtěla po čase zkontrolovat nějaký konkrétní krok, nemusela by opotřebovávat starou knihu a
stačilo by otevřít složku v počítači.
Když jsem dokončila výzkum a ostatní úkoly, byl už večer.
Jill ještě nebyla zpět a já se rozhodla využít příležitost pro kontrolu toho, co mě trápilo.
Cítila jsem něco divného v Eddieho zmínce o prvním útoku na Jill. Něco, co mi tajili.
Přihlásila jsem se do sítě alchymistů a vytáhla vše o morojských rebelech.
Vše bylo samozřejmě zdokumentováno. Musíme sledovat veškeré morojské události a tato je
řazena velmi vysoko. Alchymisté nějak získali fotky morojského soudního dvora, kde se
demonstranti řadili před jednou z administrativních budov.
Dhampýři se snadno mísili davem a snažili se udržet pořádek.
K mému překvapení jsem poznala Dimitriho Belikova - Rosina přítele - který udržoval dav
pod kontrolou. Byl lehce rozpoznatelný, jelikož byl téměř všude nejvyšší. Dhampýři vypadali
velmi lidsky a já musela uznat, že tento byl celkem pěkný. Byl pěkně drsný a dokonce i na
fotografii jsem mohla vidět tu divokost, se kterou pozoroval dav.
Ostatní obrázky protestujících potvrdily, co jsem věděla. Zdaleka ne všichni podporují
mladou královnu.
Záznam z lidských zpráv v Denveru ukázala dva morojské chlapce při souboji v blízkém baru.
Křičeli něco o královně a spravedlnosti a většina z toho by pro lidského pozorovatele neměla
dávat smysl. Ale co bylo na tom videu zvláštní, byl chlapec který ho natočil - nějaký náhodný
člověk s mobilem s kamerou - tvrdil, že zahlédl tesáky u těch dvou, co se prali.
Filmař předložil své záběry s tím, že byl svědkem upířího souboje. Naštěstí tomu nikdo
nevěnoval příliš velkou pozornost.
Bylo to příliš zrnité, tudíž se nedalo nic dokázat.
Přesto to poukázalo na to, jak by asi vypadalo, kdyby se morojská situace vymkla z rukou.
Kontrola stavu mi ukázala, jak se snaží královna Vasilisa získat právo na to, aby její vláda
nezáležela na dalším členovi rodiny. Alchymisté odhadovali, že to zabere tak tři měsíce, což
říkala i Rose. To číslo se mi vynořilo v hlavě jako časovaná bomba. Potřebovali jsme udržet
Jill v bezpečí tři měsíce. A po tři měsíce se budou Vasilisini nepřátelé dostat k Jill víc a víc...
Pokud zemře, Vasilisina vláda je u konce - spolu s jejím pokusem o změnu systému.
Přesto ani jedna z těchto věcí nebyla ta, co mě vedla k průzkumu. Chtěla jsem vědět víc o
prvním útoku na Jill, o kterém nikdo nemluvil.
To co jsem našla mi moc nepomohlo. Žádný z alchymistů tam samozřejmě nebyl, naše
informace byly založené na tom, co nahlásily morojské zdroje.
Vše, co jsme věděli, bylo, že "Královnina sestra byla několikrát zle napadena - ale vždy se
úplně uzdravila."
Což jsem již dokázala zpozorovat taky. Jill nejevila žádné známky zranění i když útok nastal
týden před jejím příjezdem do Palm Spings. Měla dost času aby se uzdravila ze zlého a
těžkého útoku? A byl útok dost zlý na to, aby se kvůli němu budila s křikem? To nevím, a
pořád jsem se nezbavila podezření.
Po chvíli, když dorazila domů, měla tak dobrou náladu, že jsem ji nechtěla pokazit. A také
jsem si později vzpomněla, že bych chtěla prozkoumat případ Clarencovy neteře a její bizarní
smrti, což bylo podříznutí. Jillina nálada mě rozptýlila. Nechala jsem vše být a šla brzo spát.
Zítra na tom zapracuju.
Zítra přišlo mnohem rychleji, než jsem čekala. Byla jsem probuzená z těžkého spánku, když
se mnou někdo zatřásl. Na zlomek sekundy se mi zjevila stará noční můra, ve které mě
alchymisté unáší uprostřed noci. Rozpoznala jsem Jill a zastavila křik.
"Hej, hej!" hubovala jsem. Venku bylo již světlo, ale načervenalé. Takže bylo sotva po
východu slunce.
"Co se děje? O co jde?"
Jill se na mě podívala s ponurou tváří a očima plnýma strachu.
"Jde o Adriana. Musíme ho zachránit."
14. kapitola
"Od sebe samého?"
Nemohla jsem si pomoct, ten vtip vyletěl, než jsem ho stihla zastavit.
"Ne," seděla na kraji postele a kousala si ret.
"Možná, že "záchrana" není to pravé slovo. Ale musíme ho najít. Je v pasti. V Los Angels."
Protřela jsem si oči a na chvíli se posadila, jen pro případ, že by to všechno byl jenom sen.
Ne. Nic se nezměnilo. Vzala jsem telefon z nočního stolku a zasténala, když jsem viděla čas.
"Jill, vždyť není ani šest hodin."
Začala jsem vyzvídat, jaktože je Adrian vzhůru tak brzo, ale pak jsem si vzpomněla, že měl
pravděpodobně noční program.
"Já vím," řekla tiše. "Mrzí mě to. Neotravovala bych, kdyby to nebylo nutné. Právě se vracel,
ale pak chtěl znovu vidět ty.. morojské holky. Lee tam měl být taky, tudíž Adrian počítal s
jeho odvozem. Jenže se k němu nemůže dostat, takže se nemá jak dostat zpět. Je zmatený a
má kocovinu."
Šla jsem si zase lehnout. "Pro tohle bohužel nemám moc pochopení. Třeba dostane lekci."
"Sydney, prosím."
Zakryla jsem si rukama oči. Možná by mě nechala být, kdybych vypadala jakože spím.
Najednou mě něco napadlo a odkryla jsem oči.
"Jak to všechno víš? Volal ti?"
Neměla jsem zrovna lehký spánek, ale telefon bych zaslechla určitě.Jill se odvrátila. Když
vstala, zamračila se.
"Jill? Jak to víš?"
"Prosím tě," zašeptala. "Nemůžeš ho prostě jenom dostat domů?"
"Ne, dokud se nedozvím, co se tady děje."
Naskočila mi husí kůže. Na chvíli jsem měla pocit, že mě chce vynechat z něčeho velkého a
náhla mi došlo, co přede mnou tají.
"Nesmíš to nikomu říct," řekla nakonec a pohlédla mi do očí.
"Těžko bych někomu vyprávěla cokoli z tohohle." A zakroužila jsem po tetování.
"Ne, vůbec nikomu. Ani alchymistům, ani Keithovi. Ani žádnému jinému moroji, nebo
dhampýrovi, který to ještě neví."
Neříct to alchymistům? To by mohl být problém. Bez ohledu na to, jak moc mě moje úkoly
štvou, nebo kolik času trávím s upíry, bych se nikdy nerozmýšlela, komu náleží moje věrnost.
Kdyby se něco dělo s Jill nebo ostatními, musela bych jim to říct. Bylo to mou povinností.
Povinností vůči lidstvu.
Samozřejmě, že součástí mých povinností je i starat se o Jill. A cokoli ji trápí vlastně souvisí s
péčí o ni.
Půl vteřiny jsem zvažovala lhaní, ale okamžitě jsem ten nápad zamítla. Nemohla bych jí to
udělat. Pokud mi hodlá svěřit tajemství, udržím ho. Pokud bych ho musela vyzradit, dám jí
nejdřív vědět.
"Neřeknu to," řekla jsem.
Myslím, že mě ta slova překvapila stejně jako ji. V tom šeru mě chvíli studovala a pak
konečně rozhodla, že říkám pravdu. Pomalu přikývla.
"Adrian a já máme pouto. Jakože jsem stínem políbená."
Cítila jsem, jak se mi oči rozšířily údivem. "Jakto, že -" A pak najednou zapadly poslední
dílky skládanky. "Ten útok. Ty - ty jsi-"
"Zemřela," řekla Jill bez obalu.
"Když přišli morojští vrahové, všude nastal hrozný zmatek. Všichni si mysleli, že jdou po
Lisse, takže se většina strážců shromáždila u ní. Eddie byl jediný, kdo chránil mě, ale to ani
zdaleka nestačilo. "Jeden muž, on..." Sáhla si doprostřed hrudi a otřásla se. "Bodl mě... On...
Mě zabil.. A v tu chvíli se objevil Adrian. Pomocí éteru mě přivedl zpět a teď máme pouto.
Všechno se seběhlo hrozně rychle. Nikdo si ani neuvědomil, co se stalo."
Byla jsem otřesena. Pouto. Éter byl pro alchymisty znepokojující živel kvůli nedostatku
záznamů o nem. A každá mezera ve znalostech byla naší slabinou. První záznamy o éteru se
objevily už během staletí, ale nikdo si ve skutečnosti neuvědomil, že to je prvek sám o sobě.
Tyto události byly vysvětleny jako náhodné magické jevy. K odhalení došlo teprve nedávno,
když se Vasilisa Dragomirová prozradila. Tím byl éter se svými psychickými účinky objeven.
Ona a Rose měly pouto, v přítomnosti jediné, které jsme měli zdokumentované..
Léčení pomocí ducha, což bylo nejpozoruhodnější vlastností, napomohlo Lisse zachránit Rose
při autonehodě. To mezi nimi vytvořilo psychické pouto, které se zlomilo při Rosině druhém
setkání se smrtí.
"Vidíš mu do hlavy," povzdechla jsem. "Jeho myšlenky. Pocity." Tolik toho sdíleli. Proto
toho o něm věděla tolik, aniž by cokoli říkal.
Přikývla. "Nechci to, věř mi. Ale nemůžu si pomoct. Rose mi říkala, že přijde čas, kdy se to
naučím ovládat. Ale ten ještě nepřišel. A on, Sydney,... Je toho tolik. Cítí všechno tak silně.
Lásku, smutek, hněv. Jeho emoce lítají nahoru a dolů, všude možně. A co se stalo mezi ním a
Rose. Uvnitř ho to dohání k slzám. Když se v něm odehrává všechno tohle, těžko se mohu
soustředit na sebe. Ale stává se to jen někdy. Opravdu nemohu ovládat, kdy to přijde."
Neřekla jsem to nahlas, ale byla jsem zvědavá, jestli některé tyto pocity byly součástí
šílenství, které nastává u uživatelů ducha. Nebo to možná byla jen součást Adrianovy
osobnosti. Všechno tohle ale bylo nyní nepodstatné.
"Ale on tebe necítí, že ne? Je to jen jednosměrné?" ptala jsem se. Rose byla schopna číst
Vasilisiny myšlenky a její každodenní zážitky, ale ne naopak. Předpokládala jsem, že to tak
fungovalo i u nich, ale nemohla jsem nic brát jako samozřejmost, když šlo o éter..
"Přesně tak," souhlasila.
"To je důvod proč.. jsi o něm vždycky všechno věděla. O mé navštěvě. A o tom, že chce
pizzu. To je důvod, proč ho tady Abe chce.."
Jill se zamračila. "Abe? Ne, ten nebyl z těch, co volili, aby jel se mnou.
Rose a Lissa si myslely, že by bylo lepší, kdybychom byli spolu, abychom si zvykli na pouto.
A já ho chci taky poblíž. Proč myslíš, že se na tom Abe podílel?"
"Ale to je jedno," řekla jsem. Adrianovi pokyny od Abeho pro pobyt u Clarence by Jill
neměla znát."
"Můžeme už jet?" Prosila. "Odpověděla jsem ti na tvoje otázky."
"Jenom mi nejdřív něco vysvětli," řekla jsem.
"Vysvětli mi, jak skončil v Los Angeles a proč se nemůže dostat pryč."
Sepjala ruce a odvrátila se, jakoby tušila, že tu informaci nepřijmu dobře.
"Ehm, no.. včera odešel od Clarence. Protože se nudil. Jel stopem do města - do Palm Springs
- skončil na párty s nějakými lidmi, kteří potom pokračovali do LA. A tak jel s nimi. Když byl
v klubu, potkal ty holky - nějaké morojky - a šel s nimi domů. A strávil tam noc a trochu
odpadl - až doteď. Teď je vzhůru a chce se vrátit domů. Ke Clarencovi.
Při zmínce o holkách a party napadaly samé zneklidňující myšlenky.
"Jill, kolik toho vlastně prožíváš s ním?" Nenápadně se vyhla mému pohledu. "To není
důležité."
"Pro mě ano," řekla jsem. V noci, když se Jill probudila se slzami v očích, byl Adrian taky s
těma holkama. To prožívá svůj sexuální život? "Přemýšlí vůbec? Ví, že tam jsi, prožíváš vše,
co on a stejně to nedokáže zastavit - panebože. První den ve škole měla paní Changová
pravdu, že jo? Měla jsi kocovinu. Zprostředkovaně, tedy."
A téměř každý den se budila s nevolností - protože měl kocovinu. Jill přikývla.
"Nebylo na tom nic fyzického, když to testovali - jako v krvi, nebo tak - když mi to chtěli
dokázat, ale jo, je to tak. Asi jsem měla kocovinu. Taky jsem se tak cítila. Bylo to hrozné."
Než jsem odpověděla, obrátila jsem její tvář tak, aby se na mě musela dívat. "A teď taky, že."
Jak slunce stoupalo, bylo v místnosti víc světla a mohla jsem vidět znovu příznaky. Bledost a
oči podlité krví. Nepřekvapilo by mě, kdyby jí bolela taky hlava a žaludek. Otřásla jsem se
znechucením a zavrtěla hlavou. "Může tam zůstat."
"Sydney!"
"Zaslouží si to. Já vím... že.. k němu něco cítíš." Ať už jde o sourozeneckou lásku, nebo
romantické city, na tom nezáleží.
"Ale nemůžeš mu dělat chůvu a přiběhnout pokaždé, když ti vyšle nějaký požadavek."
"On mě o to nežádá, tedy ne tak úplně," řekla. "Já mám jen pocit, že to chce."
"No, na to měl myslet předtím, než se dostal do téhle šlamastyky. Však on přijde na jiný
způsob dopravy."
"Umřel mu mobil."
"Může si ho půjčit od některé z jeho nových "kamarádek."
"Trpí," argumentovala.
"No, to je život," odpověděla jsem.
"Já trpím."
Povzdechla jsem. "Jill."
"Ne, myslím to vážně. Není to jen kocovinou. Teda, ano, je to součást kocoviny. A tak dlouho
jak bude trpět on, když si něco nedá, budu trpět i já. Plus... Jeho myšlenky. Fuj." Jill si
položila hlavu do dlaní.
"Nemůžu se zbavit toho, jak je nešťastný. Je to jako... jakoby mě někdo mlátil kladivem do
hlavy. Nemůžu od toho utéct. Nemůžu dělat nic jiného, než myslet na to, jak hrozně mu je.
Nebo myslet na to, jak jsem z toho nešťastná. Nevím co s tím." Povzdechla si.
"Prosím, Sydney. Můžeme jet?"
"Víš, kde je?" ptala jsem se.
"Ano."
"Dobře. Zajedu pro něj." Posunula jsem se ke kraji postele. Jill se zvedla.
"Jedu s tebou."
"Ne," řekla jsem. "Jdi zpátky do postele. Dej si aspirin a uvidíme, jestli se ti udělá líp." Taky
jsem měla něco, co jsem chtěla Adrianovi říct v soukromí. Je pravda, že to Jill stejně "uslyší,"
ale bylo to snadnější bez pohledu jejich velkých očí.
"Ale jak to.."
"Nechci aby se ti udělalo špatně v autě. Kdyby se něco změnilo, dej mi vědět. Kdyby odešel,
nebo tak něco."
Její další protesty byly vlažnější a to buď proto, že se opravdu necítila dobře, nebo protože
chtěla prokázat vděčnost za "záchranu" Adriana. Neměla přesnou adresu, ale celkem
dostatečný popis bytu, který byl hned vedle pozoruhodného hotelu. Když jsem to viděla,
zjistila jsem, že hotel byl vlastně v Long Beach, což znamená, že musím jet přes LA. Měla
jsem před sebou dvě hodiny jízdy. Takže jsem potřebovala kafe.
Když to tak vezmu, byl celkem pěkný den a téměř žádný provoz, takhle v neděli po ránu. Při
pohledu na slunce a modré nebe jsem uvažovala o tom, jak krásné by bylo udělat z tohohle
auta kabriolet. Taky by bylo pěkný, kdyby důvodem cestování nebyl pomatený upíří party
boy.
Stále se mi honilo hlavou Jillino pouto s Adrianem. Představa někoho, kdo byl přiveden z
mrtvých byla v rozporu s mým náboženským přesvědčením. Bylo to znepokojivé stejně jako
další vlastnost ducha - obnovení strigoje. Věděli jsme o dvou případech, kde se pomocí magie
vrátil strigoj zpět na svou původní podobu. Jednou u ženy jménem Sonya Karpová. Jako
druhý byl Dimitri Belikov. A díky všemu tomuhle vyplouvalo na povrch moje zděšení z éteru.
Tolik moci prostě není v pořádku.
Dorazila jsem na Long Beach, přesně podle plánu a s nalezením hotelového komplexu jsem
neměla žádný problém. Bylo to naproti hotelu na pláži, který se jmenoval Cascadia. Jill
neoznámila žádnou změnu, tak jsem předpokládala, že je tam Adrian stále zalezlý. Touhle
dobou bylo snadné zaparkovat. Vyklonila jsem se ven, abych se mohla rozhlédnout po
modrošedém výhledu na Pacifik, který se rozhléhal západně ode mě. Bylo to úžasné, obvzlášť
po prvním týdnu v poušti Palm Springs. Skoro jsem si přála, aby Jill jela taky. Možná, že by jí
takové množství vody udělalo lépe.
Byty byly umístěné v třípatrové budově s broskvovým nátěrem. Na každém patře byly dva
byty. Z Adrianových myšlenek si Jill pamatovala nejvyšší patro a odbočku vpravo. Šla jsem
podle jejích instrukcí a objevila modré dveře s těžkým mosazným klepadlem. Zaťukala jsem.
Když se po minutě neozvala žádná odpověď, zkusila jsem to hlasitěji. Už jsem to skoro chtěla
zkusit potřetí, když jsem zaslechla cvaknutí zámku. Dveře se rozletěly a vykoukla dívka. Byla
to určitě morojka podle postavy modelky a bledé kůže. Její perfektní pleť se dnes zdála
obvzlášť podrážděná.
A tím víc jsem si uvědomovala pupínek, který mi v nejbližší době vyraší na čele.
Byla stará asi jako já, možná o něco starší. Měla hladké černé vlasy a tmavomodré oči.
Vypadala jako nějaká nadpozemská panenka. Vypadala rozespale.
"Jo?" podívala se na mě. "Prodáváš něco?" vedle téhle vysoké, dokonalé morojky, jsem si
náhle připadala rozpačitě a nevkusně v sukni a zapínací halence.
"Je tady Adrian?"
"Kdo?"
"Adrian. Vysoký, hnědé vlasy, zelené oči."
Zamračila se. "Myslíš Jeta?"
"Já... Nejsem si jistá. Kouří jako komín?"
Dívka rozvážně přikývla. "Jo. Musíš myslet Jeta." Otočila se a zařvala: "Hej, Jete! Máš tady
nějakou prodavačku."
"Pošli ji," odvětil známý hlas.
Otevřela dveře a pokynula mi směrem dovnitř. "Je na balkoně."
Šla jsem do obývacího pokoje, který vypadal jako odstrašující případ toho, co by se stalo,
kdybychom s Jill ztratily veškerý smysl pro domácnost a sebeúctu. Byla to katastrofa. Dívčí
katastrofa. Haldy prádla a špinavé nádobí pokrývalo každý čtvereční centimetr, který nebyl
obsazený prázdnými lahvemi od piva. Rozlitý lak na nehty udělal na koberci flek jak od
růžové žvýkačky. Z gauče na mě vzhlédla blonďatá morojka zamotaná do peřin a pak zas
usnula.
Všechno jsem obešla a zamířila skrze terasové dveře k Adrianovi. Stál na balkoně a opíral se
o zábradlí, zády ke mně.
Ranní vzduch byl teplý a čistý, tak přirozený, a on se ho snažil zničit otravným kouřem z
cigarety.
"Řekni mi, Sageová," začal, aniž by se ke mně otočil. "Proč někdo sakra postavil budovu na
pláži a balkony dal směrem k nějakým kopcům? Jestli sousedi nezačnou dělat něco
zajímavého, nahlásím tuhle konstrukci jako znečištěnou toxickým odpadem."
Zkřížila jsem ruce a zamračila se na jeho záda. "Jsem moc vděčná za tvůj cenný názor na věc.
Určitě se ujistím, že bude tvoje stížnost na nedostatečný výhled na oceán oznámena městské
radě."
Otočil se se rty pokroucenými známkou úsměvu. "Co tady děláš? Představoval jsem si tě v
kostele, nebo tak někde."
"Co myslíš? Jsem tady kvůli patnáctileté holce, která si nezaslouží tímhle procházet."
Jakékoli stopy úsměvu se vytratily. "Ach. Řekla ti to." Otočil se zpět.
"Ano, a měla jsem se to dovědět už dávno! To je vážně... monumentální."
"A nepochybně něco, co by chtěli alchymisti studovat." Dokázala jsem si dokonale představit
jeho úšklebek.
"Slíbila jsem jí, že to neřeknu. Ale pořád jste mě měli dávno zasvětit. Je to docela důležitá
informace, když vám mám dělat chůvu."
"To je celkem extrémní termín, Sageová."
"Vzhledem k současný situaci? Ne, ani ne."
Adrian se omlčel a já ho rychle zhodnotila. Měl na sobě velmi kvalitní, tmavé džíny a červené
bavlněné tričko, ve kterém musel spát, vzhledem k tomu, jak bylo pomačkané. Nohy měl
bosé.
"Měl jsi kabát?" ptala jsem se.
"Ne."
Šla jsem dovnitř a hledala mezi nepořádkem. Blondýnka spala a ta druhá morojka, co mě
pozvala dál, ležela v rozestlané posteli ve vedlejší místnosti. Konečně jsem našla Adrianovy
ponožky a boty pohozené v koutě. S odporem jsem je popadla a hodila je vedle něj.
"Vem si to. Jsme na odchodu."
"Nejsi moje máma."
"Ne, ta si právě odpykává trest za křivou přísahu a odcizení, pokud mi paměť slouží správně."
Bylo to zlé a bylo zlé, že jsem to řekla, ale byla to pravda. A získala jsem si tím jeho
pozornost. Otočil hlavu a v hloubi jeho zelených očí jsem zahlédla vztek. To bylo poprvé, co
jsem ho takhle viděla.
"Už o ní nikdy nemluv. Nemáš ani ponětí, o čem mluvíš." Jeho vztek vypadal hrozivě, ale já
si pokračovala podle svého.
"Ve skutečnosti jsem měla na starost pátrání po některých záznamech, co ukradla."
"Měla své důvody," řekl skrze zaťaté zuby.
"Jsi tak ochotný bránit někoho, kdo spáchal trestný čin a nemáš žádný ohled na Jill, která
neudělala nic špatného."
"Beru na ní velké ohledy!" odmlčel se a třesoucíma rukama si zapálil cigaretu, aby se
vzpamatoval. "Myslím na ni celou dobu. Jak bych nemohl? Je tady. Nemohu ji cítit, ale pořád
je se mnou. Pořád poslouchá věci, co se mi honí hlavou, poslouchá věci, které nechci aby
někdo slyšel. Cítí věci, které ani já sám nechci cítit." Natáhl z cigaraty a otočil se na výhled,
ale pochybuji, že ho vůbec sledoval.
"Pokud si to uvědomuješ, proč děláš tohle včechno?" Rozmáchla jsem se kolem sebe. "Jak jsi
mohl pít, když víš, že ji to taky ovlivňuje? Jak jsi mohl dělat," udělala jsem grimasu, "to, co
jsi dělal s těma holkama, i když jsi věděl, že to může "vidět", co? Je jí patnáct."
"Já vím, já vím," řekl. "Nevěděl jsem o tom pití - nejprve. Hned jsem jak mi to řekla, přestal
jsem. Ale pak.... když jste v pátek přijeli, řekla, abych si dal, když je víkend. Myslel jsem, že
se nebojí, že jí bude špatně. Tak jsem si řekl, že si "pár dám." Jenže tuhle noc to přerostlo ve
víc, než v pár. A pak se všechno trochu zbláznilo a já jsem skončil tady a - co to dělám?
Nebudu ti ospravedlňovat své činy."
"Nemyslím, že bys je mohl ospravedlnit komukoli." Zuřila jsem, krev se ve mně jenom vařila.
"Ty ani nemluv, Sageová." Ukázal na mě prstem. "Aspoň něco dělám. A ty? Necháš všechno
běžet aniž bys hnula prstem. Akorát stojíš, zatímco s tebou ten hajzl Keith zachází jak s
hovnem a jen se usmíváš a přikyvuješ. Jsi bezpáteřní. Nebráníš se. Dokonce ani starýmu
Abemu neodporuješ. Měla Rose pravdu v tom, že na tebe něco má? Je dalším z těch, kteří s
tebou mohou zametat?" Dalo mi hodně zabrat, abych nedala najevo, jak moc se mě ta slova
dotkla.
"Jedno o mě nevíš, Adriane Ivashkove. Já se bráním.
"Mě jsi nepřesvědčila."
Věnovala jsem mu pevný úsměv. "Jenom z toho nedělám divadlo. Tomu se říká být
zodpovědný."
"Jistě. Cokoli ti pomůže líp spát."
Rozhodila jsem rukama. "No to je to. Nemůžu spát, protože tě zachraňuju před tvojí debilitou.
Můžeme už laskavě jet? Prosím?"
Jako odpověď típl cigaretu a začal si nandavat ponožky a boty. Když se na mě podíval, byl
jeho hněv úplně fuč. Jeho nálada se změnila, jako bych stiskla vypínač.
"Musíš mě odsud dostat. Od Clarence." Jeho hlas byl vážný. "Je to hodný chlap, ale zešílím,
jestli tam zůstanu."
"A když tam nejsi, tak se nechováš šíleně?" podívala jsem se zpět do bytu. "Možná tu mají
místo ty tvoje dvě fanynky."
"Hele, prokaž jim trochu úcty. Jsou to lidé a mají jména. Krissy a Carla." zamračil se. "Nebo
to bylo Missy?"
Povzdechla jsem. "Říkala jsem ti, že s tímhle nic nezmůžu. Jak je pro tebe těžké získat si
bydlení? Proč mě k tomu potřebuješ?"
"Protože jsem skoro bez peněz, Sageová. Starý pán mě odřízl. Dává mi příspěvky, které sotva
stačí na cigarety."
Chtěla jsem navrhnout, aby přestal, ale to by asi nebyl vhodný obrat konverzace. "To je mi
líto. Opravdu. Popřemýšlím o tom a dám ti vědět. Kromě toho, nechtěl Abe, abys tu zůstal?"
Rozhodla jsem se přiznat barvu. "Poslouchala jsem vás. Jak chtěl, abys pro něj něco udělal."
Adrian se napřímil. "Jo. Nevím o co jde. Slyšela jsi jak byl neurčitý? Myslím, že se se mnou
snaží vyjebat. Zabavit mě, protože cítí vinu za to, že je mi mizerně kvůli tomu, co se stalo s -"
Zmlkl, ale já mohla zaslechnout nevyřčené jméno. Rose. Smutek mu čišel z očí. Vypadal
ztraceně. Vzpomněla jsem si, jak jsem jela s Jill a jak zmínila drama s Rose. O tom, jak se
kvůli ní Adrian pořád trápí. To, co jsem teď viděla mi potvrdilo, že Jill zmínila jen zlomek
jeho pocitů.
Při pohledu na něj jsem mohla jen ztěží pochopit rozsah jeho bolesti a ani jsem netušila, jak
mu pomoci. Jen jsem najednou pochopila, proč utápí svůj žal, ač je to sebenezdravější.
"Adriane," začla jsem rozpačitě, "já -"
"Zapomeň na to," utnul mě. "Nevíš, jaký je milovat někoho takového. Někoho kdo ti tvojí
lásku vrhne zpátky do obličeje,"
Náhle prořízl vzduch ohlušující křik. Adrian se lekl ještě víc než já, což ukázalo nevýhodu
upířího sluchu: Otravné zvuky byly mnohem nepříjemnější.
Oba jsme se rozeběhli dovnitř. Blondýnka seděla na gauči, stejně překvapená jako my. Druhá
dívka, ta co mě pustila, stála ve dveřích ložnice, bledá jako smrt. Svírala v ruce mobil.
"Co se stalo?" ptala jsem se.
Otevřela pusu, ale pak se na mě podívala a zdálo se, že si uvědomila, že jsem člověk.
"To je v pohodě, Carlo," řekl Adrian. "Ví o nás. Můžeš jí věřit." To bylo vše, co potřebovala
slyšet. Vrhla se mu do náručí a začla nekontrolovatelně plakat. "Ach, Jete," řekla mezi vzlyky.
"Nemůžu uvěřit, co se jí stalo. Jak se to mohlo stát?"
"Co se stalo?" zeptala se ta druhá morojka s rostoucí nejistotou v nohou. Stejně jako Adrian
vypadala, jakoby spala v oblečení. Odvážila jsem se doufat, že Jill nebyla vystavena
neslušnostem tak moc, jak jsem si původně představovala.
"Řekni nám, co se stalo, Carlo," řekl Adrian jemným hlasem. Takovým, kterým rozmlouval
pouze s Jill.
"Jsem Krissy," odfrkla se. "A naše přítelkyně - naše přítelkyně...." Utřela si oči, jak jí slzy
vhrkly do očí. "Právě volali. Naše kamarádka - jedna morojka z koleje - je mrtvá."
Krissy se podívala na tu druhou, u které jsem hádala, že je tedy Carla. "Byla to Melody. Dnes
v noci byla zavražděna strigoji."
Carla zalapala po dechu a začla křičet, což vyvolalo další Krissyiny slzy. S Adrianem jsme se
setkali pohledem, oba zděšeni. I když jsme netušili, kdo je Melody, vražda strigoji je hrozná,
tragická událost. Okamžitě mě nakoplo moje alchymistické uvažování. Potřebovala jsem se
ujistit, že bylo zabezpečeno místo činu. A že bylo vše bylo utajeno.
"Kde?" ptala jsem se. "Kde se to stalo?"
"V západním Hollywoodu," odpověděla Carla. "Za nějakým klubem."
Trochu jsem se uklidnila, ale stále jsem byla otřesena tragédií toho všeho. Byla to oblast,
která byla hustě obydlená a určitě byla pod radarem alchymistů. Pokud to někdo zjistil, určitě
se o to už dávno postarali.
"Ještě že ji nepřeměnili," řekla Carla nešťastně. "Odpočívá v pokoji. Samozřejmě, že se ta
monstra nemohla obejít bez zmrzačení jejího těla."
Zírala jsem s pocitem chladu po celém těle. "Co tím myslíš?"
Utřela si nos o Adrianovu košili. "Oni se z ní nejen napili. Prořízli jí hrdlo."
15. kapitola
Adrian jí čechral vlasy, což způsobilo, že vypadala jako kachna.
"Není se čeho bát, Jailbait. Když nepočítám své zmačkané tričko, nic se nestalo."
Nee, nic se nestalo. Kromě mého hněvu samozřejmě. Není přece nic špatného, kromě toho, že
Jill sledovala Adriana s dalšími dívkami a snášela jeho pití. Nezáleželo na tom jestli Lee
nahradil její starou poblázněnost k Adrianovi. Byla příliš mladá na to, aby byla svědkem
něčeho takového. Adrian byl tak sobecký.
"A teď," pokračoval, "pokud by byla Sageová tak laskavá, aby si zahrála na šoféra, bych vás
rád vzal na oběd."
"Myslela jsem, že nemáš žádné peníze," poznamenala jsem.
"Říkal jsem, že nemám moc peněz."
Jill a Eddie se na sebe podívali. "My, no.. Měli jsme se setkat s Micahem," řekla Jill.
"Tak ho vezměte s sebou," řekl Adrian. "Může poznat rodinu."
Micah se objevil krátce poté a byl rád, že poznal dalšího našeho "bratra."
Potřásl Adrianovi rukou a usmál se. "Teď konečně vidím nějakou rodinnou podobnost.
Začínal jsem už uvažovat, jestli nebyla adoptovaná, když vy dva vypadáte úplně jinak."
"Stejně jako náš pošťák v Severní Dakotě," řekl Adrian.
"Jižní," opravila jsem ho. Naštěstí na tom Micahovi nepřišlo nic divného.
"Správně," řekl Adrian. Zamyšleně studoval Micaha. "Je mi na tobě něco povědomého.
Setkali jsme se už někdy?"
Micah zavrtěl hlavou.. "Nikdy jsem nebyl v Jižní Dakotě."
"Tak to jsme dva." řekl Adrian.
"Měli bychom jít," řekl Eddie rychle a směřoval ke dveřím našich kolejí.
"Musím dodělat nějaké úkoly." Zamračila jsem se.
Eddie v žádném případě nebyl špatný žák, ale bylo mi jasné, že od příchodu na Amberwood
nebral školu tak moc jako já. Pro něj to bylo jen opakování ročníku a byl ochotný snažit se jen
tolik, co bylo nutné. Pokud se někdo domníval, že je jeho chování divné, nedal to nijak
najevo.
Micah něco řešil s Jill a Adrian stále vypadal, jako by se ho snažil nahradit. Jeho velkorysé
pozvání na oběd se vztahovalo pouze na fast food, takže to bylo rychlé. Po týdnu školního
stravování jsem ocenila změnu a Adrianův pohled na Dorothinu kuchyni jsem znala už dávno.
"Měla sis dát dětské menu," řekl Adrian a ukázal na můj poloviční burger a hranolky.
"Ušetřila bys mi tím spoustu peněz. A měl bych hračku."
"Spoustu je trochu přehnané slovo," řekla jsem mu. "Kromě toho teď máš zbytky, které si
můžeš vzít s sebou."
Obrátil oči vsloup a ukradl mi hranolku. "Ty jsi ta, co by si měla vzít zbytek domů. Jak můžeš
fungovat na tak malém množství jídla?" ptal se mě. "Za chvíli se úplně ztratíš."
"Nech toho," odporovala jsem.
"Jen říkám, jak to je," řekl s pokrčeným nosem. "Za chvíli budeš mít deset kilo."
Nevěřícně jsem na něj zírala, když přišel s touhle odpovědí. Co mohou morojové vědět o
tělesné hmotnosti? Mají perfektní postavy. Nevědí, co to je, dívat se do zrcadla a vidět
nedostatky.Nevědí, co to je nikdy se necítit dost dobrý. Je to pro ně tak snadné a já, bez
ohledu na to, jak moc se snažím, se nikdy nedočkám jejich nelidské dokonalosti. Adrianovy
oči vzhlížely k místu, kde Jill, Eddie a Micah živě probírali společné cvičení sebeobrany.
"Jsou celkem roztomilí," řekl mi Adrian šeptem.
"Možná má Castile něco na tom jejím školním randění."
"Adriane," napomenula jsem ho.
"Žertuji," řekl. "Lee by ho pravděpodobně porazil. Nemohl o ní přestat mluvit víš. Když jsme
se vrátili z mini-golfu, pořád mlel: "Kdy zase zajdeme ven?" a přesto zmizel z povrchu
zemského, když jsem ho v LA potřeboval."
"Vy jste byli dohodnutí, že se setkáte?" ptala jsem se. "Souhlasil, že tě odveze?"
"Ne," přiznal Adrian. "Ale co jiného by dělal?"
Zrovna procházel kolem nějaký šedovlasý muž, vrazil do Jillina křesla a snažil se balancovat s
podnosem s hamburgery a limonádou. Nic nerozlil, ale Eddie vyskočil na nohy rychlostí
blesku, připraven přelétnout stůl a bránit ji. Muž se srovnal a zamumlal omluvu. Adrian
úžasem zavrtěl hlavou.
"Stačí ho poslat jako garde s kýmkoli s kým Jill půjde ven a nemusíme se bát."
Co jsem věděla o Adrianově a Jillině poutě, mohla jsem posoudit Eddieho schopnosti v jiném
světle. Jistě, věděla jsem, že mu byla jeho ochranitelskost vštěpována, ale vždycky v tom bylo
něco silnějšího. Něco skoro.. osobního. Zpočátku jsem byla zvědavá, jestli to nebylo tím, že
byla Jill součástí jeho kruhu přátel, jako Rose. Nyní jsem přemýšlela, že to může být něco
jiného. Jill říkala, že byl jediný, kdo se ji snažil chránit při tom útoku. Pravděpodobně selhal,
ale kvůli načasování, ne kvůli nedostatku dovedností. Ztratil nějaké značky, když selhal? Byl
člověkem, jehož smysl života spočíval v tom chránit někoho jiného a musel se dívat, jak
zemřela. Teď, když ji Adrian přivedl zpět, byla to pro něj druhá šance? Příležitost vykoupení?
Možná to je to, proč je tak ostražitý.
"Vypadáš zmateně," řekl Adrian.
Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. "Jen přemýšlím a přehodnocuji věci."
Vážně přikývl. "To je důvod, proč jsem to nikdy nezkoušel."
Napadla mě otázka, na kterou jsem se chtěla zeptat už dřív. "Hej, proč jsi řekl těm holkám, že
se jmenuješ Jet?"
"Standartní postup, když nechceš, aby tě mláďátka později vypátrala, Sageová. Kromě toho,
jsem v utajení."
"Jasně, ale proč Jet? Proč ne třeba.. nevím... Travis nebo John?"
Věnoval mi pohled, který říkal, že marním jeho čas.
"Vzhledem k tomu, že Jet zní drsně."
Po obědě jsme ho odvezli zpět ke Clarencovi a vrátili se na Amberwood. Jill a Micah si šli po
svém a já přesvědčila Eddieho, aby se mnou šel do knihovny. Tam jsme si sedli ke stolu a já
vytáhla notebook.
"Takže jsme objevili něco zajímavého, když jsem dnes Adriana vyzvedla," řekla jsem
Eddiemu tiše, abych nevytočila vedení knihovny.
Hodil na mě ironický pohled. "Hádám, že celý ten zážitek byl zajímavý, alespoň z toho, co
vím od Jill."
"Mohlo to být horší," spekulovala jsem. "Aspoň se oblékl, když jsem dorazila. A byly tam jen
dvě morojky. Nebyl jich plný dům, nebo tak něco."
To ho rozesmálo. "Možná by bylo těžší ho odtud dostat, kdyby jich bylo víc."
Notebook se probral k životu a já začla komplikovaný proces přihlašování do alchymistické
databáze.
"No, když jsme odcházeli, morojky zrovna zjistily, že byla jejich přítelkyně zavražděna
strigoji."
Veškerý humor byl pryč. Jeho pohled ztuhl. "Kde?"
"V LA, ne tady," dodala jsem. Měla bych vědět víc, než pustím rozhovory o tom, že je jasné,
že musíme být na pozoru i na akademické půdě.
"Pokud je nám známo, mají pravdu, strigojové nechtějí zůstávat v Palm Springs." Eddie byl o
procento méně napjatý.
"Ale je tady ještě něco," pokračovala jsem. "Ta dívka - přítelkyně těch morojek, byla údajně
zabita stejně jako Clarencova neteř."
Eddie zvedl obočí. "S proříznutým hrdlem?"
Přikývla jsem.
"To je divný. Jsi si jistá, že to je přesně to, co se stalo i té neteři? Myslím, přece jen jsme celí
pryč z Clarencovy výpovědi, že?" Bubnoval tužkou o stůl, jak o tom všem uvažoval.
"Clarence je fajn, ale no tak. Všichni přece víme, že není úplně zdravý."
"To je důvod, proč jsem přinesla tohle. A proč to chci projet databází. Sledujeme většinu
smrtí která je podobná vraždám strigojů."
Eddie mi nakoukl přes rameno a já vstoupila do "Tamara Donahue", před pěti lety. Opravdu
měla podříznutý krk. Další na řadu přišla Melody Croft - Krissyina a Carlyina kamarádka a
objevila jsem zprávu z předešlé noci. Naši byli na scéně a rychle dodali informace. Melody
měla také podříznutý krk. Došlo i k dalším vraždám v LA, bylo to velké město, ale jen tyto
dvě vraždy byly vykonané tímto způsobem.
"Pořád uvažuješ o tom, co Clarence říkal o lovcích upírů?" ptal se mě Eddie.
"Nevím. Ale myslím, že by to stálo za kontrolu."
"V obou případech zasahovali i strážci," řekl a ukazoval to na obrazovce. "Také prohlásili
útoky za vraždy strigojů - to znamená že z obou dívek byla vysáta krev. To je to, co dělají
strigojové. Nevím co dělají lovci upírů, ale myslím, že pití krve není součást jejich náplně
práce."
"To si taky nemyslím. Ale ani jedna z těch dívek nebyla vysáta úplně."
"Strigoj je nemusí vždy vysát úplně. Zvlášť pokud je přerušen. Ta dívka byla zavražděna
blízko klubu ne? Myslím, že ten vrah mohl někoho zaslechnout přicházet a tak utekl."
"Předpokládám. Ale co ten průřez?"
Pokrčil rameny. "Máme spoustu záznamů o šílených věcech, co dělají. Stačí se podívat na
Keithovo oko. Jsou zlí. Nelze uvažovat logicky o jejich činech."
"Hm, vynechme z toho Keithovo oko." Nebyl případ, který bych chtěla rozebírat. Sedla jsem
si na křeslo a povzdechla. "Je to prostě něco co mě na tom znepokojuje. Nedopitá krev.
Proříznutá hrdla. A tohle dohromady je divné. A já nemám ráda divné věci."
"To máš potom špatný povolání," konstatoval Eddie a jeho úsměv se vrátil. Taky jsem se
usmála a moje mysl stále pracovala na plné obrátky.
"Předpokládám že ano."
Když jsem neřekla nic jiného, věnoval mi překvapený pohled.
"Ty si ve skutečnosti nemyslíš... nemyslíš, že by to mohli být upíří lovci, že ne?"
"Ne, ne úplně. Nemáme žádné důkazy o jejich existenci."
"Ale..." Eddie mě vyzval, abych pokračovala.
"Ale," řekla jsem. "Neděsí tě ta představa trochu? Myslím, právě teď, když vidíš, na koho si
musíš dávat pozor. Na moroje. Strigoje. Ty poznáš. Ale člověk jako upíří lovec?" Ukázala
jsem na studenty shromážděné v knihovně. "Netušil bys, kdo je hrozbou."
Eddie zavrtěl hlavou. "Je to celkem jednoduché. Beru každého jako hrozbu."
Nemohla jsem se rozhodnout jestli se cítím lépe, nebo ne. Když jsem se později vracela na
kolej paní Weathersová mě zastavila.
"Paní Terwilligerová vám něco přinesla."
"Něco přinesla?" ptala jsem se překvapeně. "Nejsou to peníze, že ne?"
Zatím každá káva byla uhrazena. Místo odpovědi mi podala koženou knihu. Nejdřív jsem
myslela, že to je ta, co jsem nedávno dokončila. Pak jsem se ale podívala pořádně na obálku a
přečetla: Díl druhý. Měla na ní přilepené žluté papírky s popisky psanými pavoučím písmem.
Další. Povzdechla jsem si, a poděkovala paní Weathersové. Když jsem od ní chtěla nějakou
práci, čekala jsem něco související s historií, ne s recepty na kouzla.
Jak jsem šla do své haly, slyšela jsem několikero zaznění alarmu. Mohla jsem zahlédnout
otevřené dveře a několik lidí schoulených u nich. Spěchala jsem k sobě, abych zjistila v čem
je problém. Byl to pokoj Julie a Kristin.
I když jsem si nebyla jistá jestli mohu, prošla jsem kolem jednoho vyděšeného diváka. Nikdo
mě nezastavil. Našla jsem Kristin ležící na posteli, jak sebou násilně škube. Potila se a její
duhovky byly sotva znatelné. Julia seděla u ní na posteli, stejně jako pár dalších dívek, které
jsem neznala tak dobře. Podívala se na mě, ve tváři strach.
"Kristin?" plakala jsem. "Jsi v pořádku?" nedočkala jsem se odpovědi, tak jsem se obrátila na
ostatní.
"Co je to s ní?"
Julie úzkostlivě skládala vlhký hadřík a položila ho na čelo Kristin.
"Nevíme. Tahle už vypadá od rána."
Nevěřícně jsem zírala. "Tak musí navštívit lékaře! Musíme někoho zavolat! Jdu pro paní
Weathersovou."
"Ne!" vyskočila Julia a chytla mě za ruku. "To nemůžeš. Důvod, proč vypadá takhle.. no,
myslím,že je to kvůli tetování."
"Tetování?"
Jedna z dalších dívek vzala Kristinino zápěstí a natočila ho tak, abych na něj mohla vidět. Na
její temné pleti byla lesklou měděnou barvou vytetovaná Daisy. Došlo mi, že po něm toužila,
ale co jsem věděla bylo, že si ho nemohla dovolit.
"Kdy si ho nechala udělat?"
"Dneska," řekla Julia. Zahanbeně na mě pohlédla. "Půjčila jsem jí na něj."
Zírala jsem na perlové květy, tak krásné a zdánlivě neškodné. Ani jsem nepochybovala o tom,
co bylo příčinou. Složky, které byly obsažené v inkoustu, nereagovaly správně s jejím
systémem.
"Potřebuje doktora," řekla jsem pevně.
"To nesmíš. Museli bychom říct o tetování," řekla dívka, která držela Kristin za ruku. "Nikdo
nevěřil Treyovi, ale jestli uvidí tohle... Nevermore bude zrušen."
To je dobře! Myslela jsem si. Ale k mému úžasu s ní spousta dívek souhlasila. Byly šílené?
Kolik z nich mělo ta šílená tetování? A byla pro ně opravdu důležitější než Kristinin život?
Julia polkla a posadila se na kraj postele.
"Doufali jsme, že by se to mohlo zlepšit. Možná, že se potřebuje jen přizpůsobit."
Kristin zasténala. Jedna z jejích nohou se zachvěla, jako by měla svalové křeče a pak se
přestala hýbat. Její oči se nepřítomně zahleděly a její dýchání bylo těžké.
"Měla na to celý den!" vykřikla jsem. "Lidi, mohla by zemřít!"
"Jak to víš?" zeptala se Julia udiveně.
Nevím to jistě, ale jednou za čas se alchymistická tetování nepřizpůsobí. V 99% se tělo
přizpůsobí upíří krvi, takže jeho vlastnosti zlepšují naše vlastní, jsme něco jako skoro
dhampýři.
Získáme dobrou odolnost a dlouhověkost, ale těžko obdržíme dhampýrské schopnosti, na to je
krev příliš zředěná. Ale vždycky se najde případ, kde se upíří krev nepřizpůsobí a udělá se mu
z tetování zle. Krev to otráví. A je to mnohem horší, protože jde o zlato a další chemikálie,
není šance na to aby krev opustila tělo. Bez léčby se umírá.
Upíří krev by neměla způsobovat euforii, takže nevím, jestli je nějaká obsažena i v těchto
tetováních. Ale léčba, která se používá u alchymistů se spoléhá na rozkládání kovových
částeček, na jejich uvolnění v krvi, což je pro tělo jasné, přirozené. Musela jsem předpokládat,
že to tady funguje na stejném principu. Jen kdybych tak znala přesný vzorec pro směs. A ani
jsem si nebyla jistá, jak se rozkládá měď, jestli tomu je jako u zlata.
Kousla jsem se do rtu, přemýšlela a nakonec dospěla k rozhodnutí.
"Hned jsem zpět," řekla jsem jim a letěla do svého pokoje. Po celou dobu mě můj vnitřní hlas
káral za bláznovství. Neměla jsem se do toho vůbec plést, měla jsem rovnou jít za paní
Weathersovou.
Místo toho jsem otevřela dveře a našla Jill s jejím notebookem.
"Hele, Sydney," začla s úsměvem. "Jsem ve spojení s Leem a -" zamrkala. "Co se děje?"
Otočila jsem se na svůj vlastní notebook a otevřela ho. Když jsem ho zapínala, zahleděla jsem
se na malý kovový kufr, který jsem si pečlivě zabalila, ale doufala, že ho nebudu potřebovat.
"Můžeš mi prosím dát trochu vody? Rychle?"
Než přikývla, trochu zaváhala. "Hned jsem tu," řekla a seskočila z postele. Zatímco byla pryč,
otevřela jsem kufřík, který jsem schovávala. Bylo tam malé množství látek, různých druhů,
které potřebujeme pro naši práci. Některé přísady rozpouštějí těla strigojů - těch jsem měla
spoustu. Jiné pouze uchovávají vzorky. Notebook se konečně zapnul a já se zalogovala.
Vytáhla jsem recept a Jill se vrátila s šálkem plným vody.
"Stačí to? Kdybychom byly v jiném prostředí, vytáhla bych jí přímo ze vzduchu."
"Stačí," řekla jsem a byla ráda, že nás klima drží dál od magie. Projížděla jsem vzorce a dělala
analýzu toho, co která ingredience dělá. Vyřadila jsem ty, co byly specifické pro zlato. Pár
jsem jich dokonce ani neměla, ale byla jsem si jistá, že nebyly potřeba. Začala jsem vytahovat
přísady z kufru a pečlivě je měřila, i když jsem se stále pohybovala tak rychle, jak jen bylo
možné. Michala jsem to v dalším hrnku. Dělala jsem směsy, které byly nutné a přidávala
ingredience, které rozkládají měď, ale přidaná množství jsem měřila pouze podle svého
vlastního odhadu. Když jsem to dokončila, vzala jsem si od Jill vodu a přidala to samé
množství, jako u léčení zlatých tetování. Konečný výsledek byla tekutina připomínající jód.
Cítila jsem se trochu jako šílený vědec. Jill mě celou dobu potichu pozorovala, aniž by něco
namítala. Vycítila naléhavost situace. Její tvář byla plná obav, ale překousla to. Následovala
mě, když jsem vyběhla z místnosti zpět ke Kristin. Bylo tam víc dívek než předtím a mě
upřímně zajímalo, jaktože paní Weathersová dávno nezaslechla rámus. Na to, že se snažily
krýt ta svá tetování, nebyly příliš kryté.
Pohlédla jsem směrem ke Kristin a nalezla ji beze změny."Ukaž to zápěsti a drž ji co
nejpevněji můžeš."
Neřekla jsem to nikomu konkrétnímu, ale vycítila jsem, kdo mě zaslechl. Měla jsem pravdu.
"Pokud to nebude fungovat, voláme doktora."
Nedala jsem jim žádný prostor pro argumenty. Julia vypadala ještě bledší než Jill, ale slabě
přikývla. Vzala jsem žínku, kterou předtím používala a ponořila ji do hrnku. Ve skutečnosti
jsem vlastně nebyla u toho, jak to někdo dělal, ale tušila jsem, jak to udělat.
Tiše jsem se pomodlila a pak přitiskla žínku na její zápěstí.
Přidušeně vykřikla a celé její tělo se vzepřelo. Několik dívek mi ji instinktivně pomohlo
přidržet. Z místa, na kterém jsem držela žínku se hrnul dým a já cítila ostrý, štiplavý zápach.
Čekala jsem a jakmile uplynula požadovaná doba, sundala jsem žínku. Velmi malá Daisy
mutovala před očima. Její čisté linie se začaly rozutíkat a rozmazávat. Měděná barva
ustupovala, měnila se do modravě zelené. Netrvalo dlouho a vzhled byl k nepoznání. Byl to
beztvarý blaf. Kolem se objevily rudé šrámy. To povrchové podráždění vypadalo
katastrofálně. Zírala jsem hrůzou. Co jsem to proboha udělala? Všichni ostatní mlčeli, nikdo
nevěděl, co dělat. Uplynulo pár minut, což se zdálo jako několik hodin. Najednou se Kristin
přestala škubat. Její dech se stále nezklidnil, ale zamrkala a její oči zaostřily, jakoby spatřila
svět poprvé. Rozhlížela se a konečně se jí podařilo zaměřit na mě.
"Sydney," vydechla Kristin. "Dekuji ti."
16. kapitola
Svůj chemický experiment jsem osvětlila tím, že jsem látku obdržela při tom, když mi dělali
mé tetování. Měla jsem ji použít v případě, že by se projevila alergická reakce. Samozřejmě
jsem nepřiznala, že jsem to namíchala sama. Myslím, že by to sežrali, kdybych o pár dní
později nedokázala vyléčit Kristininy popáleniny od chemické reakce. Neudělalo to nic s
inkoustovými skvrnami, které se zdály být trvalé, pokud by si je tedy nenechala odstranit
laserem, ale spáleniny se trošku zlepšily. Poté se rozkřiklo, že je Sydney Melrosová nová
léčitelka. Vzhledem k tomu, že jsem po odchodu od Kristin dala zbytek směsi holce, která
trpěla těžkým akné a taky to fungovalo. To asi nebylo úplně dobré. Přicházeli ke mně další
lidé a dokonci mi nabízeli, že mi zaplatí. Některé žádosti byly skvělé, včetně těch o prášky na
bolest hlavy. Těm jsem jednoduše koupila nějaké aspiriny. Další prosby nebyly v mé moci a
nechtěla jsem s nimi mít nic společného. Jednalo se dokonce i o antikoncepci.
Když nepočítám podivné prosby, nevadilo mi zvýšení mé každodenní společenské
komunikace. Byla jsem zvyklá na lidi, co ode mě něco potřebují, tudíž jsem se s tím
spokojila. Někteří o mě prostě chtěli vědět víc jako o člověku, který byl nový a nakonec
zábavnější než jsem očekávala. A jiní chtěli.. různé věci.
"Sydney."
Čekala jsem, než mi začne angličtina a byla jsem překvapena, když se jeden z kamarádů
Grega Sladea zastavil u mé lavice. Jeho jméno bylo Bryan a ačkoli jsem toho o něm moc
nevěděla, nikdy nepůsobil tak nepříjemně jako Slade, což byla výhoda.
"Ano?" zeptala jsem se, zvědavá, jestli si chce půjčit poznámky.
Měl střapadé hnědé vlasy, které byly záměrně pěstované, aby vypadaly neposedně. Vlastně to
vypadalo dost dobře.
"Víš něco o němých filmech?"
"Jasně," řekla jsem. "První byly vyvinuty na konci 19. stol. A někdy v nich je živý doprovod,
ačkoli tomu tak až do 1920 nebylo."
Vytřeštil oči jakoby to bylo víc, než očekával. "Ach. Dobře. No, víš, příští týden je v centru
festival němých filmů. Myslíš, že bys chtěla jít?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, nemyslím si. Respektuju jejich uměleckou formu, ale fakt se mi
moc nechce je sledovat."
"Hm. V pořádku." Pohladil si vlasy já ho skoro viděla, jak tápe v myšlenkách. Proč se mě pro
všechno na světě ptal na němé filmy?
"A co takhle Starship 30? To začíná v pátek. Chtěla bys to vidět?"
"Ani sci-fi nemám ráda," odpověděla jsem pravdivě, shledala jsem to velmi
nepravděpodobné.
Bryan vypadal jako by si chtěl vytrhat svoje střapadé vlasy. "Existuje nějaký film, který bys
chtěla vidět?"
Zamyslela jsem se nad seznamem aktuální nabídky. "Ne. Ani ne."
Zazvonil zvonek a Bryan se s vrtěním hlavy přesunul ke své lavici.
"To bylo divný," zamumlala jsem. "Má fakt blbej vkus na filmy." Podívala jsem se vedle sebe
a byla překvapená, když jsem viděla Julii s hlavou na stole, jak se zmítá tichým smíchem.
"CO?"
"Tohle," vydechla. "To bylo vtipné."
"Co?" ptala jsem se znovu. "Proč jako?"
"Sydney, zval tě na rande!" Přehrála jsem si konverzaci. "Ne, nezval. Ptal se mě na filmy."
Smála se tak moc, až si otřela slzu. "Tak zjišťoval, co chceš, aby věděl, na co tě má pozvat!"
"No, tak proč to normálně neřekl?"
"Jsi tak neskutečně nevšímavá," řekla. "Doufám, že přijde den, kdy postřehneš, že o tebe má
někdo zájem." Byla jsem nadále zmatená a ona pokračovala tím, že spontánně vybuchovala
smíchy před zbytkem třídy.
Zatímco jsem se já stala předmětem fascinace, Jillino uvolnění z tělocviku konečně prošlo.
Škola ji nezařadila do jiné volitelné aktivity, která už probíhala. Prváci nesměli být poradci,
jako Trey. Po poradě se slečnou Carsonovou jsme se konečně rozhodli, že se Jill bude účastnit
všech vnitřních aktivit na tělocviku a bude plnit "alternativní úlohy" když budeme venku. To
většinou znamenalo psaní zpráv o historii softbalu a tak podobně. Bohužel to izolovalo Jill
ještě víc. Micah byl do ní nadále zblázněný a to i tváří v tvář nepřízni osudu.
"Dneska ráno mi psal Lee," řekla mi jednou. "Chce mě tento víkend pozvat na večeři. Myslíš,
že.. Myslím... Já vím, že budete muset jít taky..." Podívala se nejistě na mě a na Eddieho.
"Kdo je Lee?" ptal se Micah. Zrovna si k nám přisedl. Nastalo několik okamžiků trapného
ticha. "No," řekla Jill a odvrátila se. "Je to, no, známý. Nechodí sem. Chodí na vysokou. V
LA."
Micah to zpracovával. "Pozval tě na rande?"
"Jo.. vlastně jsme už jedno měli. Hádám tedy, že to bylo něco jako rande."
"Nic vážného," pípl Eddie. Nebyla jsem si jistá, jestli to řekl, aby neranil jeho city, nebo zda
to je nějaká ochrana, jak dosáhnout toho, aby si Jill nepřipustila nikoho moc blízko k tělu.
Micah skrýval pocity celkem dobře. Po chvíle přemýšlení konečně věnoval Jill úsměv, který
vypadal trochu nuceně.
"No, to je skvělé. Doufám, že se s ním budu moct setkat."
Poté se rozhovor stočil na nadcházející fotbalový zápas a nikdo už Leeho nezmiňoval.
Micahovo chování se změnilo od toho, co se dověděl o Leem a Jill, ale stejně byl neustále s
námi. Možná si myslel, že se mezi Leeho a Jill dostane. Nebo to mohlo být prostě jen proto,
že trávil spoustu času s Eddiem a Eddie byl jeden z mála přátel Jill. Ale problém nebyl Micah.
Byla to Laurel. Nemyslím, že by se o ni Micah zajímal, kdyby Jill nebyla na ráně, ale Laurel
Jill stále viděla jako hrozbu - a šla po ní, což způsobilo, že se cítila mizerně. Šířila o ní různé
zvěsti a neustále probírala její výšku a pleť - jak na chodbách, tak ve třídě. Jednou nebo
dvakrát jsem zaslechla něco jako ,,upíří dívka", což mě zamrazilo.Bez ohledu na to, kolikrát
jsem se uklidňovala, že to je vtip.
"Jill není to, co drží Laurel a Micaha od sebe," říkala jsem Julii a Kristin, které se i nadále
bavily tím, jak se snažím na školní společenské chování aplikovat logiku a racionalitu.
"Nechápu to. Vždyť ji Micah ani nemá rád."
"Jo, ale je pro ni snadnější shodit to na Jill, i když ve skutečnosti je kráva a Micah to ví,"
vysvětlovala Julia.
Od mého trapného setkání s Bryanem se mě snažily s Kristin naučit, jak se chovají "normální"
lidé.
"Navíc, Laurel si prostě ráda na někoho zasedává," řekla Kristin.
Od nehody s tetováním o nich mluvila velmi zřídka. Vystřízlivěla z nich a vzala to vážně.
"Dobře," řekla jsem, snažíc se vysledovat logiku, "ale byla jsem to já, kdo ji ztrapnil kvůli
jejím vlasům. A sotva na mě promluví.
"Nebyla by žádná zábava vybrat si tebe. Ty se bráníš. Jill se nemůže bránit a nemá moc lidí,
co by se jí zastalo. Je snadný cíl."
Nakonec se stalo aspoň něco pozitivního. Adrianovo chování bylo od výletu do LA
bezproblémové, i když jsem byla zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Podle toho, co jsem
pobrala od Jill, byl znuděný a nešťastný. Leeho rozvrh byl nepravidelný a stejně neměl v
popisu práce starat se o Adriana. Ve skutečnosti pro Jill nebylo žádné řešení příliš dobré.
Pokud se držel svých neřestí, prožívala kocovinu a romantické noci. A pokud ne, byl
nešťastný a tenhle jeho pocit se pomalu vléval i do ní. Jedinou nadějí bylo, že se jednoho dne
naučí ovládat pouto a blokovat ho. Ale z toho, co jí řekla Rose, by to mohlo trvat velmi
dlouho.
Když nastalo další krmení, byla jsem zklamaná, když jsem zahlédla Keithovo auto
zaparkované na příjezdové cestě.
Pokud konečně nezačne dělat něco užitečného, začnu si přát, aby se držel stranou úplně.
Zřejmě si tyto kontrolní návštěvy započítává do pracovní docházky a pokračuje v
ospravedlňování jeho nepřítomnosti. Kromě toho, když jsme se potkali s Adrianem v
obýváku, nebyl v dohledu. Ani Clarence.
"Kde jsou?" ptala jsem se Adriana.
Lenošil na gauči a odložil knihu, kterou četl. Měla jsem pocit, že to byla pro něj dost vzácná
činnost a skoro jsem se cítila špatně, když jsem ho vyrušila. Potlačil zívnutí. V dohledu nebyl
žádný alkohol, ale zahlédla jsem tři plechovky od energetického nápoje. Pokrčil rameny.
"Nevím. Myslím, že krmení vyvolává Clarencovu paranoiu vůči upířím lovcům."
Neklidně jsem pohlédla na Leeho, který zrovna začal mluvit s Jill. Byli do sebe tak zahledění,
že si ani neuvědomili, o čem jsme diskutovali. Věděla jsem, že mluvení o upířích lovcích
Leeho obtěžuje. Neocenil by, kdyby to probíral i Keith.
"Ví Clarence o vraždách v LA?" ptal se Eddie.
Nebyl důvod tajit před Keithem, že to Eddie ví, byly to otevřené alchymistické informace. Ale
nebyla jsem si jistá, jestli zasvětit Clarence nebo ne.
"Nezmínil se," řekl Adrian. "Přísahám, že to Keith dělá jen protože se nudí, nebo tak něco.
Dokonce ani já bych neklesl tak nízko."
"Takže tohle děláš místo toho?" ptala jsem se. Sedla jsem si proti němu a ukázala na
energetické nápoje.
"Hele, to není vodka, brandy, nebo něco... něco jiného dobrého."
Povzdechl si a převrátil plechovku aby vypil posledních pár kapek.
"Tak mi dej nějaké body navíc."
Eddie se podíval na plechovky. "Copak Jill neříkala, že má problémy se spánkem?"
"Adriane," řekla jsem s povzdechem.
Eddie měl pravdu. Všimla jsem si Jillina neustálého vrtění a převracení. To vysvětloval ten
kofein.
"Hele, já se snažím," řekl Adrian. "Kdybys mě odsud dostala, Sageová, nebyl bych nucen
utápět svůj smutek v taurinu a ženšenu."
"Nemůže a ty to víš," řekl Eddie. "Nemůžeš prostě.. Já nevím. Najít si nějaký koníček?"
"Mým koníčkem je být okouzlující," řekl zatvrzele. "Můj život jsou párty - dokonce i bez pití.
Nikdy nechci být sám."
"Mohl by sis najít práci," navrhl Eddie, posouvajíc se do rohu židle. Usmál se, pobavený
svým ostrovtipem.
"Vyřešilo by to oba tvé problémy. Byl bys mezi lidmi a měl bys peníze."
Adrian se zamračil."Opatrně, Kastile. V této rodině už je jeden komik."
Narovnala jsem se. "Vlastně to není vůbec špatný nápad."
"Je to hrozný nápad," opáčil Adrian a rozhlížel se mezi mnou a Eddiem.
"Proč?" ptala jsem se. "Je to ta část, kde nám sdělíš, že tvoje ruce nedělají manuální práci?"
"Je to spíš ta část, kde poznamenám, že nemám co nabídnout," opáčil.
"Mohla bych pomoci," nabídla jsem.
"Budeš pracovat a dávat mi výplatu?" zeptal se nadějně."Protože to by opravdu mohlo
pomoci."
"Mohu tě vozit na pohovory," řekla jsem. "A můžu ti udělat životopis, kterým získáš
jakoukoli práci." Prohlížela jsem si ho znovu a znovu.
"No, v rozumných mezích."
Adrian se stáhl. "Je mi líto, Sageová, prostě to tak necítím."
V tu chvíli vstoupili Clarence a Keith. Clarencova tvář byla rozjařená."Děkuji ti, děkuji,"
říkal. ,,Je tak příjemné popovídat si s někým, kdo rozumí mým obavám z upířích lovců."
Nebyla jsem si vědoma, že by Keith rozuměl něčemu jinému, než své vlastní přirozenosti.
Leeho tvář potemněla, když si uvědomil, že Keith podporoval iracionalitu starého muže.
Nicméně se zdržoval připomínek, které ho nepochybně napadaly. Bylo to poprvé, co jsem na
Leeho tváři zpozorovala nějaký druh temných emocí. Vypadalo to, že by Keith mohl svrhnout
i toho nejveselejšího člověka.
Clarence byl moc rád, že nás vidí. Stejně jako Dorothy. Není až tak nechutné, že ze sebe lidé
nechávají dobrovolně pít. Ale ta závislost, která z toho vyústí je otřesná. Upíří sliny uvolňují
endorfiny, které vytváří pocit extáze. Lidské krevní banky, které žijí s moroji tráví v extázi
většinu života a jsou zcela závislí. Někdo jako Dorothy, která žije jen s Clarencem, nemá tolik
zkušeností, aby se stala skutečně závislou. Nyní s Jill a Adrianem kolem, se stále zvyšuje její
množství endorfinů. Jakmile zahlédla Jill, oči se jí rozzářily nedočkavostí, což ukázalo, jak
touží po dalším krmení.
"Hele, Sageová," řekl Adrian. "Nechci žádné poučování, ale myslíš, že bys mě mohla zavézt
pro nějaké cigarety?"
Vystartovala jsem na něj s tím, že se mu opravdu nechystám pomáhat s tak odporným
návykem a on významně pohlédl na Dorothy. Snažil se mě odsud odlákat? Byla jsem
zvědavá. Dával mi záminku, abych nemusela být u krmení? Z toho, co jsem zatím pochytila,
se morojové nesnažili vzájemně skrývat při krmení. Jill a Dorothy obvykle opouštěly místnost
jen kvůli mému pohodlí a tušila jsem, že by to nejspíš udělaly zas, ale rozhodla jsem se využít
příležitosti k úniku. Samozřejmě, že jsem nejdříve pohlédla na Keitha aby to odsouhlasil a
očekávala jsem protest. Ten jen pokrčil rameny. Vypadalo to, že jsem byla poslední věcí, o
kterou se zajímal.
"Dobře," řekla jsem a vstala. "Jdeme."
V autě se na mě otočil.
"Změnil jsem názor," řekl mi. "Dám na tebe v hledání práce."
Skoro jsem to nabořila do protijedoucího vozidla. Pár věcí by mě od něj překvapilo - a teď
řekl jednu pořádně překvapující věc.
"To bylo rychlé. Jsi si jistý?"
"Jako nikdy. Chceš mi pořád pomoct?"
"Předpokládám, že ano, i když je málo, co mohu udělat. Nemůžu tě nikam dotlačit."
Proběhla jsem si seznam toho, co jsem o něm doposud věděla.
"Nepředpokládám, že bys měl nějakou představu o tom, co bys chtěl dělat?"
"Chci něco zábavného," řekl. Pak popřemýšlel. "A chci co nejvíc peněz za co nejméně práce."
"Nádhera," zamručela jsem. "Tím se zužuje výběr."
Dorazili jsme do města a já předvedla dokonalé parkování, které na něj zdaleka neudělalo
takový dojem, jaký by mělo.
Byli jsme přímo před samoobsluhou, a já jsem na něj čekala venku, když vlezl dovnitř.
Zahaloval nás stín večera. Pořád jsem byla mimo kampus, ale ne tak daleko. Maximálně u
Clarence, na golfu a nebo v rychlém občerstvení s Adrianem. A teď se ukázalo, že je Palm
Springs opravdu pěkné město.
Butiky a restaurace lemovaly ulice a já trávila věky pozorováním lidí. Důchodci s holemi
kráčeli po boku mladých atraktivních lidí. Poznala jsem spusty celebrit, ale jelikož jsem se
nezabývala tímto druhem zábavy, nebylo mi jasné, kdo je kdo.
"Člověče," začal Adrian, vycházející z obchodu. "Oni zvedli cenu mojí běžné značky. Musel
jsem si koupit jinou, pěkně mizernou.."
"Víš," řekla jsem. "Nejlepším způsobem, jak ušetřit, by bylo seknout s tím úplně."
Dotáhla jsem ho k tetovacímu salonu a zasvětila ho do situace. Na okamžik se zdálo, že má
velký zájem o to tetování, co navozuje pocit extáze. Vypadalo to dokonce, jako by si ho přál.
Když jsem mu ale řekla o Kristin, jeho nadšení povadlo.
"I když to není alchymistická technologie, stejně je na tom něco nebezpečného," vysvětlovala
jsem. "Ne jen to s Kristin. To co dělá Slade a další - tetování se steroidy - je stejně tak špatné.
Stále někomu ubližují." najednou jsem si vzpomněla na Treyovy modřiny a škrábance. Malá
ulička oddělovala tetovací salon od restaurace a jeden muž zrovna vystoupil a zapálil si
cigaretu. Udělal asi dva kroky, když další muž vystrčil hlavu ze dveří a zvolal: "Jak dlouho
budeš pryč?" za ním jsem spatřila police a stoly.
"Jen zaběhnu do obchodu," odpověděl ten s cigaretou. "Vrátím se za deset minut."
Ten druhý se vrátil dovnitř a zavřel dveře. O několik sekund později jsme ho viděli skrze
okno, jak uklízí něco na pultu.
"Musím se tam podívat," řekla jsem Adrianovi. "Do těch dveří." Stáhl obočí.
"Cože? Jako tajně? To je od tebe velmi nečekané. A no, víš - nebezpečné a hloupé."
"Já vím," řekla jsem. Překvapená jak klidně zním a neodporuji.
"Ale musím něco zjistit a tohle může být jediná šance."
"Potom půjdu tedy s tebou, v případě, že by se ten chlap vrátil," řekl s povzdechem. "Adrian
Ivashkov nikdy nenechá dámu na holičkách. Kromě toho - viděla jsi ho? Vypadal jako šílenej
motorkář. Vlastně oba tak vypadali."
"Nechci abys to - počkej." Inspirace udeřila. "Promluv s tím chlapem uvnitř.."
"Co?"
"Vrať se do přední části. Odveď jeho pozornost a já se porozhlídnu. Promluv si s ním o...
nevím. Něco vymyslíš."
Rychle jsme se chytli plánu. Poslala jsem Adriana vstříc jeho úkolu a vklouzla jsem do uličky
směrem ke dveřím. Zatáhla jsem kliku a - Zamčeno.
"Samozřejmě," zamumlala jsem. Jaký obchodník by nechal tak vzdálené dveře odemčené?
Můj geniální plán se začínal hroutit, když jsem si zrovna vzpomněla na alchymistické
"Esence" v kabelce. Tohle jsem s sebou nosila zřídkakdy, kromě středoškolských krizí s
akném, většinou jsem to nechávala doma. Alchymisté byli ale neustále v pohotovosti, bez
ohledu na to, kde byli. A tak jsme s sebou nosili vždy aspoň pár věcí, kterými můžeme
rozpustit tělo strigoje méně než za minutu. Což bylo téměř stejně efektivní při rozpouštění
kovu. Jednalo se o druh kyseliny, a já měla jednu lahvičku pořádně ukrytou v kabelce. Rychle
jsem ji vybalila a odšroubovala víčko. Hořká vůně mě praštila do nosu. Namočila jsem
skleněné kapátko v kyselině, velmi opatrně se sklonila a nalila několik kapek přímo na
centrum zámku. Okamžitě jsem ustoupila, abych se vyhnula bílé mlze. Do třiceti vteřin se
rozptýlila a objevila se díra uprostřed kliky. Jednou z pěkných věcí na tomto ohni, který jsme
nazvali Rychlooheň bylo to, že k reakci došlo velmi rychle a nepředstavovalo to žádné
nebezpečí pro pokožku. Zatlačila jsem na kliku a byla uvnitř. Zjišťovala jsem, jestli tu není
nikdo další. Ne. Prázdno. Plížila jsem se dovnitř a tiše zavřela dveře. Upevnila jsem šrouby,
abych se ujistila, že zůstaly zavřené. Jak jsem mohla vidět už zvenku, bylo to něco jako
skladiště plné tetovacích přístrojů. Napočítala jsem tři uličky. Jedna vedla do koupelny, další
do zatemněné místnosti a další do obchodu. Z těch dveří se rozlilo světlo a zaslechla jsem
Adriana.
"Můj přítel jedno má," říkal. "Viděl jsem to. A on říkal, že tohle je místo, odkud ho má. No
tak, nehrajte si se mnou."
"Promiňte," ozvala se strohá odpověď. "Nemám ponětí, o čem to mluvíte."
Pomalu jsem začla sjíždět skříně a šuplíky, četla etikety a hledala něco podezřelého. Byla tam
spousta zásob a málo času.
"Jde o peníze co?" ptal se Adrian. "Těch mám dost. Jen mi řekněte, kolik to stojí." nastala
dlouhá pauza a já doufala, že Adriana nevyzve, aby peníze ukázal, protože jeho poslední
drobné šly na podporu léčby rakoviny.
"Já nevím." řekl ten chlap nakonec. "Pokud bych mohl udělat toto měděné tetování o kterém
mluvíš - neříkám že ano - pravděpodobně by sis ho nemohl dovolit."
"Říkám vám," řekl Adrian. "stačí říct částku."
"A co vás na tom tak láká?" ptal se pomalu. "Jen ta barva?"
"Myslím, že oba víme co," řekl šikovně. "Chci barvu a taky "bonusové" účinky. A chci
vypadat drsně. Pravpděpodobně byste ani nezvládl ten obrázek, co chci."
"To je nejmenší problém," řekl muž. "dělám to roky. Dokážu cokoli, co si budete přát."
"Jo? Můžete nakreslit kostru na motorce s vycházejícími plameny? Chtěl bych aby ta kostra
měla pirátský klobouk. A papouška na rameni. Nebo možná kostru ninja papouška? Ne, to by
bylo takové.. zbytečné. Ale bylo by skvělé, kdyby ta kostra měla nějaké vrhací hvězdice, které
by byly zrovna v plamenech." Zatím jsem ještě neviděla nic z toho, co jsem potřebovala, ale
bylo tu milion dalších zákoutí k průzkumu. Začala ve mně stoupat panika. Měla jsem málo
času. Vtom jsem zahlédla zatemněnou místnost a spěchala jsem k ní. Při letmém pohledu
směrem k obchodu se mi zatajil dech. Nikdo si ničeho nevšiml, rozhovor pokračoval dál.
"To je nejsměšnější věc, o které jsem kdy slyšel," řekl tatér.
"Takhle nebudou dámy reagovat," řekl Adrian.
"Podívej hochu," začal muž. "Nejde ani tak o peníze, jako o dostupnost. Mluvíme o velkém
množství inkoustu a já nemám tak velké zásoby."
"No, a kdy dostanete další zásoby?" ptal se Adrian a já zůstávala v úžasu nad tím, co jsem
našla. Byla jsem v tetovací místnosti. Byly tam gauče, mnohem pohodlnější než ty, kde
tetovali mě, a malý stolek pokrytý něčím, co vypadalo jako čerstvě použité nářadí.
"Několik lidí je na čekací listině před vámi. Nevím, kdy by to mohlo být."
"Můžete mi dát vědět, až budete vědět víc?" ptal se Adrian. "Dám vám svoji vizitku. Jmenuji
se Jet Steele."
Kdybych se nenacházela v této situaci, asi bych zasténala. Jet Steele? To jako fakt? Než jsem
se o tom mohla zamyslet déle, našla jsem to, co jsem hledala. Tetovací pistole na stole měla
vlastní inkoustovou náplň a byla v blízkosti malých lahviček. Všechny byly prázdné, ale u
některých jsem spatřila zbytky kovu. Bez přemýšlení jsem začla uchovávat vzorky
jednotlivých nádobek. Nedaleko jsem si všimla jedné zapečetěné lahvičky s tmavou
tekutinou. Na chvíli jsem zamrzla na místě. Opatrně jsem ji vzala a očichala. To je to, čeho
jsem se bála.
Zašroubovala jsem víčko a dala lahvičku do kabelky. V tu chvíli jsem zaslechla chrastění.
Někdo se snažil otevřít zadní dveře. Nicméně to znamenalo konec špehování. Zapla jsem
kabelku a zaslechla přední dveře obchodu.
"Joey, proč jsou zamčené zadní dveře?" dožadoval se rozzlobeně.
"Vždycky jsou zamčené."
"Ne. Bylo otevřeno. Zevnitř. Než jsem odešel, nebylo to tak." zhasla jsem světlo a spěchala
zpět do skladu.
"Počkej!" prohlásil Adrian. V jeho hlase jsem zaslechla naléhavost, jakoby se snažil upoutat
jejich pozornost. Měla jsem nepříjemný pocit, že se ti chlapi vydali za pult, aby prověřili
situaci.
"Potřebuju vědět ještě něco. Může papoušek mít taky pirátský klobouk? Jako miniaturní?"
"Za minutu. Musíme něco zkontrolovat." Hlas byl hlasitější než předtím.
Bližší. Ruce se mi klepaly, jak jsem se potýkala se šroubem. Podařilo se mi to a otevřela jsem
dveře. Spěchala jsem ještě víc, když jsem za sebou zaslechla hlas. Bez ohlížení jsem zaklapla
dveře a vyběhla z uličky zpět k místu, kde jsme parkovali. Byla jsem si docela jistá, že mě
nezahlédli. Přesto jsem byla vděčná za davy lidí pobíhající po ulici. Vmísila jsem se a
zaměřila svou pozornost k autu. Odemkla jsem dveře. Ruce se mi zpotily a klepaly když jsem
zápasila s klíčky. Chtěla jsem se podívat za sebe, ale bála jsem se, že bych přilákala pozornost
těch dvou, kdyby mě hledali na ulici. Pokud by neměli sebemenší důvod mě podezírat - náhle
mě něco popadlo za paži a táhlo pryč. Zděsila jsem se.
"To jsem já," ozvalo se.
Adrian. Vydechla jsem úlevou.
"Neohlížej se," řekl klidně. " Prostě se dostaň do auta. Jakmile jsme byli bezpečně uvnitř,
nadechla jsem se. Strach a adrenalin ve mně bušil tak silně, až to bolelo. Zavřela jsem oči a
opřela se.
"Bylo to tak blízko," řekla jsem. "A ty jsi dost dobrý, jen tak mimochodem."
"já vím," řekl pyšně. "Našla jsi co jsi hledala?"
Otevřela jsem oči a povzdechla si. "Jo. A mnohem víc."
"To je co? V těch tetováních jsou drogy?"
"Něco horšího," řekla jse. "Používají upíří krev."
17. kapitola
Můj objev posunul problém s tetováním na úplně novou úroven. Předtím jsem byla
přesvědčená, žes tojím proti lidem, kteří používají techniky podobné těm alchymistickým, aby
dodávali do Amberwoodu drogy. Byla to záležitost morálky. Teď když se ale jednalo o krev,
byla to záležitost alchymistů. Smyslem naší práce je chránit lidstvo před existencí vampýr.
Pokud někdo pokoutně dává lidem vampýři krev, pak překračuje hranici, na jejímž
vybudování jsme tvrdě pracovali a každý den ji chráníme.

Věděla jsem, že bych to měla okamžitě nahlásit. Jestli tu někdo má přístup k vampýři krvi,
alchymisté sem musejí někoho poslat, aby to prošetřil. Kdybych se měla řídit obvyklým
sledem rozkazů, nejspíš bych o tom měla říct Keithovi a ten by to pak oznámil našim
nadřízeným. Ale vůbec jsem nepochybovala, že kdyby to udělal, přisvojil by si veškeré
zásluhy. Tohle jsem nemohla dopustit - a ne proto, že jsem chtěla sklidit všechnu slávu. Příliš
mnoho alchymistů se mylně domnívá, že Keith je čestný člověk. Nechtěla jsem to domnění
ještě přikrmovat.

Než ale něco podniknu, budu muset zjistit, co obsahují ty ostatní lahvičky. Co jsou ty zbytky
kovové tekutiny, jsem se mohla jen dohadovat, ale jako s tou krví jsem si jistá nebyla. Možná
pocházely rovnou z alchymistického katalogu, nebo to možná byly jen patlaniny. Pokud ale
byly vyrobeny podle našich receptů, nebylo na první pohled jasné, co je co. Například stříbrný
prášek v jedné lahvičce mohl být jednou z hned několika alchymistických sloučenin. Musím
provést několik experimentů, abych na to přišla. Jedna substance mi ale byla záhadou. Byla to
čirá, dost hustá tekutina bez zápachu. Odhadovala jsem, že to budou narkotika do nebeských
tetování. Vampýři krev by takový rauš nezpůsobila, ale dokonale by vysvětlovala posílení
sportovních dovedností v takzvaných ocelových tetováních. A tak jsem se pustila do
experimentování a zároveň se idbývala běžnou školní rutinu.

Tenhle týden jsme hráli basketbal uvnitř v tělocvičně, takže se účastnila i Jill. A stála se
objektem Laureliných kousavých poznámek. Pořád jsem ji slyšela říkat věci jako: "Myslela
bych si, že bude hrát mnohem líp, když je tak hrozně vysoká. Prakticky se může dotknout
koše a ani nemusí vyskočit. Nebo by se možná mohla proměnit v netopýra a doletět tam."

Trhla jsem sebou. Musela jsem si neustále připomínat, abych z těch poznámek nedělala vědu,
protože takové vtípky nikdo nebere vážně. Jenže kdykoli jsme něco takového zaslechla,
zmocnila se mě panika. Musela jsem ji skrývat. Pokud chci Jill pomoct, musím tohle
popichování zarazit úplně -a nejen ty řeči o vampýrech. Kdybych k tomu přitáhla ještě víc
pozornosti, ničemu by to neprospělo.

Mika se snažil po každém takovém výpadu Jill utěšit, což Laurel zjevně rozzuřilo ještě víc.
laurel nebyla jediná, kdo trousil podivné poznámky. Od svého nájezdu na tetovací salón jsem
zaslechla spoustu zajímavých věcí i od Sladea a jeho kamarádů.
"Řekl kdy?" Profesorka Carsonová nás kontrolovala podle seznamu a Slade mezitím
vyslýchal kluka jménem Tim. Týkalo se to jeho nedávné návštěvy salónu.

Tim zavrtěl hlavou. "Ne. mají nějaký problémy s dodávkou zboží. Vypadá to, že dodavatel ho
má, ale nechce jim ho dát za stejnou cenu jako obvykle."

"Sakra," zavrčel Slade. "Potřebuju to poopravit."

"Hele," ozval se Tim. "A co já? Já svoje první ještě nemám."

To nebyla první poznámka, kterou jsem na to téma slyšela. i ten, kdo už nebeské tetování měl,
ho potřeboval poopravit. Závislost v závislosti.

Když skončil tělocvik, Jill se tvářila hrozně a mně připadalo, že nemá daleko k pláči. V šatně
jsem se s ní pokusila promluvit, ale ona jen zavrtěla hlavou a zamířila do sprchy. Pomalu jsem
se tam chystala vydat taky, když v tom jsem odtamtud uslyšela hlasy. My, které jsme byly
stále ještě v šatně, jsme se rozběhly do sprch podívat, co se tam stalo.

Laurel odhrnula závěs svého sprchovacího kouta a vyšla ven. Bylo jí jedno, že je nahá.
Zalapala jsem po dechu. Kůži měla pokrytou třpytivým ledem. Kapky vody ze sprchy ji
zmrzly na kůži a ve vlasech v ledové krystalky. Ve sprchách ale stála ve vzduchu horká pára,
a tak začaly rychle tát. Podívala jsem se do sprchy a zjistila, že voda, která z ní tekla, taky
zamrzla.

Laurelin jekot přilákal profesorku Carsonovou. Přiběhla a stejně jako my ostatní strnula v
šoku z toho, že je svědkem něčeho, co vlastně není možné. Nakonec prohlásila, že to musí být
nějaký problém v potrubí a ohřívači vody. To je pro naše lidské plemeno typické. Vždycky se
radši uchýlíme k nepravděpodobným vědeckým vysvětlením, než abychom sáhli po
fantastických.

Mně to ovšem nevadilo. Aspoň mi ulehčila práci.

Profesorka Carsonová se pokoušela přimět Laurel, aby šla do jiné sprchy a smyla ze sebe ten
led, ale ona odmítala. Počkala až na ní všechen roztaje, a pak se utřela. Když se pak vydala na
další hodinu, měla hrozné vlasy a já se jí pošklebovala. Dneska nebude žádné pohazování
hřívou.

Když jsem zahlédla Jill, jak se snaží nenápadně se skupinkou dívek odejít z šatny, zavolala
jsem na ni. "Jill!" Provinile se ohlédla, ale jinak nedala najevo, že mě slyšela. vydala jsme se
za ní. "Jill!" křikla jsem znovu. Určitě se mi snažila vyhnout.

Na chodbě Jill uviděla Miku a rozběhla sek němu. To bylo chytré. Věděla, že před ním bych jí
nepokládala žádné nebezpečné otázky.

Zbytek dne se mě stranila, ale já jsem na ni čekala v našem pokoji. Přišla až těsně před
večerkou.

"Jill," vykřikla sem, sotva prošla dveřmi. "Co tě to napadlo?"

odhodila knihy a otočila se ke mně. Měla jsem dojem, že nejsem jediná, kdo si dneska
připravoval proslov.

"Napadlo mě, že už mám dost toho, jak o mně Laurel a její kamarádky pořád mluví."

"Tak jsi jí zmrazila sprchu?" zeptala jsem se. "Jak by ji to mohlo zastavit? Taková pitomost ti
teda neslouží ke cti."

Jill pokrčila rameny. "Ulevilo se mi."

"Tohle je tvoje omluva?" Nemohla jsem tomu uvěřit. Jill mi vždycky připadala tak rozumná.
Zachovala si jasnou hlavu, přestože se stala princeznou, a i po tom, co přežila i vlastní smrt. A
tohle ji zlomilo. "Víš, co jsi riskovala? Snažíme se k tobě nepřilákat pozornost!"

"Profesorce Carsonový to nepřipadalo divný."

"Profesorka Carsonová přišla s dost chatrným vysvětlením, jen aby přesvědčila sama sebe!
Tohle lidi dělají. Jenže stačí zavolat údržbáře, aby se na to podíval, a ten řekne, že potrubí
prostě jen tak zničehonic nezamrzá - a už vůbec ne v Palm Sprinte!"

"Tak co?" zeptala se Jill. "Co teda? Myslíš, že další krok je, že usoudí, že to byla vampýři
magie?"

"Samozřejmě, že ne," řekla jsem. "Ale lidi o tom budou mluvit. Vyvolala jsi jejich
podezření."

Opatrně se na mě zadívala. "Tohle tě štve? Nebo to, že jsem vůbec použila magii?"

"Není to totéž?"

"Ne. Myslím, že tě štve, že jsem použila magii, protože ty nemáš magii ráda. Nemáš ráda nic,
co souvisí s vampýry. Myslím, že je to osobní. Vím, co si o nás myslíš."

Zaúpěla jsem. "Jill, opravdu tě mám ráda. Máš pravdu v tom, že mě magie trochu
znervózňuje." Dobře, hodně znervózňuje. "Ale kvůli mým osobním pocitům se nestane, že by
lidi začali uvažovat o tom, co způsobilo, že voda takhle zmrzla."

"Není správný, že mi pořád ubližuje!"

"Já vím. Ale musíš být lepší než ona."

Jill si sedla na postel a povzdechla si. Zdálo se, že její vztek se pomalu mění v zoufalství.
"Nenávidím to tady. Chci se vrátit na Akademii svatého Vladimíra. Nebo ke dvoru. Nebo do
Michiganu. Kamkoli, jen nechci zůstat tady." Úpěnlivě se na mě zadívala. "Nemáš nějaký
novinky, kdy se budu moct vrátit?"

"Ne," odpověděla jsem. nechtělo se mi jí říkat, že to může ještě nějakou dobu trvat.

"Všichni si to tady užívají," posteskla si. "Tobě se tu taky líbí. Máš tu spoustu kamarádů."
"Nemám..."

"Eddiemu se tu taky líbí. Má Miku a další kluky z jejich koleje, se kterými může něco
podnikat. Navíc tu má mě, aby mě hlídal, takže to tady pro něj má smysl." Nikdy jsem o tom
takhle neuvažovala, ale teď jsem si uvědomila, že má pravdu. "Ale já? Co mám já? nic než to
stupidní pouto, ze kterýho mám depresi, protože musím pořád poslouchat, jak se Adrian
lituje."

"Zítra jedu s Adrianem hledat práci," řekla jsem a nebyla si tak docela jistá, jestli jí to
pomůže.

Jill nepřítomně přikývla. "Já vím. Jeho život teď bude nejspíš taky super."

Sklouzávala k melodramatičnosti a sebelítosti, ale ve světle událostí jsem měla dojem, že na

to má nárok.

"Máš Leeho," připomněl jsem jí.

To ji přimělo k úsměvu. "Já vím. Je fajn. Mám ho moc ráda a nemůžu uvěřit... No, prostě mi
připadá šílený, že on mě má taky rád."

"Není to zase tak šílený."

Nával dobré nálady ji hned zase opouštěl. "Víš, že mi Lee řekl, že si myslí, že bych mohla být
modelka? Tvrdí, že mám postavu, která se líbí lidským módním návrhářům. A taky mi řekl,
že zná ve městě jednu návrhářku, která modelky hledá. Ale když jsem to řekla Eddiemu,
pověděl mi, že je to špatný nápad, protože nemůžu riskovat, že by mě někdo uviděl na fotce.
Prý kdyby to prosáklo ven, mohli by mě najít."

"To je pravda," řekla jsem. "Všechno je to pravda. Vážně máš postavu jako modelka -ale bylo
by to moc nebezpečné."

Povzdechla si a zatvářil se poraženě. "Vidíš? Mně nic nevychází."

"Mrzí mě to, Jill. Opravdu. Vím, že je to těžké. Můžu po tobě jenom chtít, aby ses snažila být
silná. Zatím si vedeš skvěle. Jen tak dál. Pořád mysli na Leeho."

Moje slova zněla planě i mne. Už jsem skoro začala uvažovat, jestli bych ji neměla vzít s
sebou, až pojedu s Adrianem hledat práci, ale nakonec jsem to zavrhl.a. usoudila jsem, že
Adrianovi by škodilo rozptylování. Taky jsem nevěděla, jestli by ji to vůbec bavilo. Kdyby ji
opravdu zajímalo, jak si Adrian vede na pohovorech, mohla by "poslouchat" skrze pouto.

Druhý den po vyučování jsme se sešla s Adrianem a poprvé po dlouhé době nebyl v domě Lee
ani Keith. Ale byl tam Clarence. Přikvačil ke mně, sotva jsem vešla.

"Slyšelas to?" chtěl vědět. "Slyšelas o té chudince?"

"O jaké?" zeptala jsem se.

"O té, co ji před pár týdny zabili v Los Angeles."

"No jistě," odpověděla jsem a ulevilo se mi, že nedošlo k dalšímu úmrtí. "Byla to tragídie.
Máme štěstí, že tady Strigojové nejsou."

Obdařil mě vědoucím pohledem. "To neudělali Strigojové! Copak jsi nedávala pozor? To byli
oni. Lovci vampýrů."

"Ale vypili ji krev, pane. Neříkal jste, že lovci vampýrů jsou lidi? Žádný člověk by přece
neměl důvod pít krev Morojům."

Odvrátil se ode mě a začal přecházet po obýváku. Rozhlédla jsem se a uvažovala, kde je

Adrian.

"To říkají všichni!" prohlásil Clarence. ůJako bych to už dávno nevěděl. Nedokážu vysvětlit,
proč dělají to, co dělají. Chovají se podivně. Uctívají slunce a mají divné představy o zlu a cti
- dokonce neobvyklejší, než jsou ty vaše." Tak to bylo něco. Alespoň tedy ví, že jsem člověk.
Chvílemi jsem si nebyla jistá. "Taky mají podivné názory na to, který vampýr by měl zemřít.
Všechny Strigojové zabíjejí rovnou. Mezi Moroji a dhampýry si ale vybírají."

"Asi toho o nich víte spoustu," poznamenala jsem.

"Zabývám se tím od té doby, co Tamara..." Povzdechl si a náhle mi připadal hrozně starý.

"Aspoň že Keith mi věří."

Snažila jsem se udržet tvář bez výrazu. "Ano?"

Clarence přikývl. "Je to hodný mladík. Měla bys mu dát šanci."

Přestala jsem se ovládat a uvědomila jsem si, že se mračím. "Pokusím se, pane." Vtom vešel
Adrian a mně se ohromně ulevilo. Být o samotě s Clarencem bylo dost děsivé, i když zrovna
nevychvaloval Keitha Darnella.

"Můžeme vyrazit?" zeptala jsem se.

"Jasně," přitakal Adrian. "Nemůžu se dočkat, až ze mě bude produktivní člen společnosti."

Prohlédla jsem si, co má na sobě, a musela se zdržet komentáře. Byl hezky oblečený, stejně
jako vždycky. Jill prohlašovala, že mám drahou garderobu, ale ta jeho mě trumfovala. Dneska
měl na sobě černé džíny a vínově červenou košili s příměsí hedvábí a nechal si ji
polorozepnutou. Vlasy si pečlivě vytvaroval do rozcuchu, aby vypadaly, jak že právě vstal z
postele. Má smůlu, že nemá vlasy jako já. ty moje tak vypadají i bez gelování.

Musela jsem uznat, že mu to sluší - jenže nedělal dojem, že jde na pohovor do zaměstnání.
Měl vizáž někoho, kdo se chystá někam do klubu. Zmítaly mnou protichůdné pocity.
obdivovala jsem ho a stejně jako při našem prvním setkání mě napadlo, že je krásný jako
nějaké umělecké dílo. To mě trochu znepokojilo. Musela jsem si honem připomenout, že
vampýři nejsou tak atraktivní jako lidi. Naštěstí ve mně zvítězila praktičnost. V duchu jsem se
okřikla, že je přece jedno, jestli vypadá dobře nebo ne. Záleží na tom, že na pohovor je
oblečený nevhodně. Ale to by mě nemohlo překvapovat. To je zkrátka Adrian Ivaškov.
"Tak co máme v plánu?" zeptal se, jakmile jsem vyrazili. "Fakt si myslím, že 'předseda
Ivaškov' zní skvěle."

"Na zadním sedadle je složka se seznamem míst, kam zajedeme, předsedo."

Adrian se otočil a vzal si ji. Rychle si ji prohlédl a pak prohlásil: "Získáváš body za
rozmanitost, Sageová. Ale nemyslím, že bych si s kteroukoli z těch prací mohl zachovat
životní styl, na který jsem zvyklý."

"Vzadu je tvůj životopis. Dělala jsme, co jsem mohla, ale máme dost omezené možnosti."

Prolistoval se až k životopisu. "Páni. Byl jsem odborný asistent na Akademii svatýho

Vladimíra?"

Pokrčila jsem rameny. "To mělo nejblíž k nějaké práci. Nikdy jsi nic nedělal."

"A Lissa byla moje nadřízená, co? Doufám, že mi dá dobrý doporučení."

Když ještě Vasilisa a Rose studovaly, Adrian bydlel taky na Akademii a pracoval s Vasilisou
na zdokonalování ovládání éteru. "Odborný asistent" bylo trochu přehnané označení, ale dalo
se to vyložit tak, že dokáže zvládat ívc úkolů najednou a chodit do práce včas.

Zaklapl složku, pohodlně se opřel do sedadla a zavřel oči. "Jak se má nezletilá? Připadala mi
skleslá, když jsem ji viděl posledně."

Zamyslela jsem se, jestli bych mu neměla zalhat, ale on by nakonec pravdu stejně odhalil -
buď by mu to řekla Jill, nebo by to vydedukoval sám. Adrianův úsudek se sice dal v lecčem
zpochybnit, ale zjistila jsem, že hodně vidí do lidí. Eddie tvrdil, že to je tím, že pracuje s
éterem, a taky se zmínil o aurách. Na ty ale moc nevěřím. Alchymisté nemají nezvratný
důkaz, že by aury existovaly.

"Nijak zvlášť dobře ne," řekla jsem cestou jsem mu všechno vypověděla.

"Ta věc se sprchou je úchvatná," prohlásil, když jsem skončila.

"Bylo to nezodpovědné! Proč to nikdo nechápe?"

"Ala ta mrcha si to zasloužila."

Povzdechla jsem si. "Zapomněli jst,e proč jste tady? A zrovna ty! Vždyť jsi ji viděl umírat.
Copak nechápeš, jak je pro ni důležité, aby zůstala v bezpečí a neupozorňovala na sebe?"

Adrian chvíli mlčel. Když jsem se po něm podívala, tvářil se neobvykle vážně. "Já vím. Ale
taky nechci, aby byla nešťastná. Ona... ona si to nezaslouží. Na rozdíl od nás ostatních."

"Myslím, že my si to taky nezasloužíme."

"Ty možná ne," řekl s nepatrným úsměvem. "Ty vedeš čistý život a tak vůbec. Nevím. Jill je
tak... nevinná. Proto jsem ji zachránil. Teda částečně proto."
Zachvěla jsme se. "Když umřela?"

Přikývl a v očích se mu objevil pohled, který mě děsil. "Když jsem ji tam viděl celou
zakrvácenou a nehybnou... Nepomyslel jsem na důsledky toho, co dělám. Jenom jsem věděl,
že ji musím zachránit. Aby žila. Jednal jsem bez rozmýšlení. Ani jsem nevěděl jistě, jestli to
vůbec dokážu."

"To bylo od tebe statečné."

"Možná. Nevím. Vím, jenom, že je to pro ni těžký. A nechci, aby to bylo ještě těžší."

"To já taky ne." Svým soucitem mě dojal. V různých ohledech mě neustále překvapoval.
Někdy mi připadalo těžké představit si, že Adrainovi na něčem opravu záleží, ale kdykoli
mluvil o Jill, vyplula na povrch jeho citlivější stránka. "Dělám co můžu. Vím, že bych si s ní
měla víc povídat..., být lepší kamarádkou nebo dokonce nějako jako sestra. Ale je to prostě..."

Probodl mě pohledem. "Je vážně tak hrozný být s námi?"

Začervenala jsme se. "Ne," odpověděla jsem. "Ale... je to složité. Celý život mi vtloukali do
hlavy určité věci. A je těžké si je teď z hlavy zase vytlouct."

"největší změny v historii nastaly proto, že si lidi dokázali vytlouct z hlav to, co jim do nich
ostatní hustili." Odvrátil ode mě zrak a zadíval se z okna.

To konstatování mě roztrpčilo. Samozřejmě, že znělo dobře. byla to jedna z těch věcí, které
lidé říkají, aniž by opravdu chápali jejich význam. Buď sama sebou, bojuj se systémem! Jenže
ti, co tohle říkají - osoby, jako je Adrian -, nežijí můj život .nevyrůstaly v prostředí tak přísné
věrouky, že připomínala spíš vězení. Nebyli nuceni vzdát se schopnosti myslet sami za sebe
nebo se samostatně rozhodovat. Takovíhle lidé mě štvou. Závidím jim.

Ušklíbla jsem se a utrousila poznámku hodnou Adriana. "Neměla bych ti do životopisu

dopsat, ta jsi motivační poradce?"

"Když mi dobře zaplatí, proč ne? aha!" Narovnal se. "Konečně jsem si ho zařadil. Toho Miku,
jak si s ním děláš starosti."

"Zařadil?"

"Jo. přišel jsem na to, proč mi připadá tak povědomý. Mika je dvojník mrtvýho Masona
Ashforda."

"Koho?"

"To byl dhampýr z Akademii svatýho Vladimíra. Nějakou dobu chodil s Rose." Adrian se
ušklíbl a opřel si tvář o sklo. "Teda aspoň natolik, nakolik s ní kdo kdy chodil. V tu dobu byla
blázen do Belikova. Stejně jako když jsem s ní chodil já. nevím, jestli o tom Ashford vůbec
věděl, nebo jestli ho dokázala celou dobu tahat za nos. Aspoň v to doufám. Chudák."

Zamračila jsem se. "Proč to říkáš?"

"Umřel. No, spíš bych měl říct, že ho zabili. Víš o tom? Loni spoustu dhampýru zajali
Strigojové. Rose a Castile z toho vyvázly. Ashford ne."

"Ne," řekla jsem a v duchu si slíbila, že se na ten případ později podívám. "To jsem nevěděla.
Eddie tam byl taky?"

"Jo. aspoň fyzicky. Strigojové z něho pili, takže byl po většinu času k ničemu. Chceš se bavit
o citové deprivaci? Nemusíš chodit daleko."

"Chudák Eddie," řekla jsem. najednou mi toho hodně o dhampýrech začalo dávat smysl.

Dojeli jsme na první místo. byla to právnická firma, která hledala asistenta do kanceláře.
Inzerát působil honosněji než skutečnost. Ta práce bude nejspíš obnášet stejné pochůzky, jako
vykonáváme já a Trey pro profesorku Terwilligerovou. Ale ze tří pozic, které jsem našla, byla
právě u téhle největší pravděpodobnost budoucího povýšení.

Firma si evidentně vedla skvěle - poznala jsem to podle haly, kde jsme čekali. V dobře
rozmístěných vázách tam kvetly obrovské orchideje. Uprostřed místnosti dokonce stála
fontánka. V hale spolu s námi čekali tři další lidé. jednou z nich byla velice hezky oblečená
čtyřicátnice. Naproti ní seděl muž zhruba stejného věku. Byl tam s mnohem mladší ženou,
která měla halenku s takovým výstřihem, že by ji za to z Amberwoodu vyhodili. Kdykoli jsem
se na ni podívala, nejradši bych jí ten výstřih zakryla svetrem. Ti tři se zjevně znali, protože
po sobě často koukali.

Adrian si je všechny pohlédl, načež se obrátil ke mně. "Tohle je právnická firma," pošeptal
mi. "Specializuje se na rozvody, že jo?"

"Ano," odpověděla jsem.

přikývl a chvilku tu informaci zpracovával. Pak se k mé hrůze naklonil přese mě a pověděl té

starší ženě: "Musí být blázen. Jste krásná kultivovaná dáma. Jen počkejte. Uvidíte, že toho
bude litovat."

"Adriane!" okřikla jsem ho.

Ta paní sebou překvapeně trhla, ale nevypadala uraženě. Ale na druhé straně místnosti se
zvedla ta mladší žena, která se tulila k postaršímu muži.

"Prosím?" obočila se na Adriana. "Co to má znamenat?"

nejradši bych se propadal. Naštěstí se stalo to nejlepší, co se stát mohlo, a sice, že recepční
zavolala tu trojici dovnitř ke schůzce s právníkem.

"Nemohl sis to odpustit?" zeptala jsem se, jakmile zmizela.

"Říkám, co si myslím, Sageová. Copak ty nejsi toho názoru, že by se měla říkat pravda?"

"Samozřejmě. Ale ve vhodný čas a na vhodném místě! Ne cizím lidem, co jsou zjevně v
nepříjemné situaci."
"To je fuk," řekl, potěšen sám sebou. "Rozhodně jsem té paní vylepšil náladu."

Vtom z kanceláře vyšla žena v černém kostýmku a botách na vysokých podpatcích. "Jsem
Jante McCadeová, vedoucí kanceláře," představila se. nejistě se na nás dívala, těkala
pohledem z jednoho na druhého a nakonec se rozhodla pro komikami se mnou. "Vy musíte
být Adriana."

Bylo pochopitelné, že ji to jméno spletlo, ale pro Adriana to nevěstilo nic dobrého. Můj
dojem, že jeho oblečení je vhodné leda tak do klubu, se potvrdil. Moje hnědá sukně a halenka
slonovinové barvy se zjevně zdály na pohovor vhodnější.

"Adrian je tohle," řekla jsem a ukázala na něj. "Já jsem jeho sestra a přišla jsem ho jen
morálně podpořit."

"To je od vás hezké," prohlásila Janet poněkud udiveně. "Tak tedy dobrá. Můžeme si jít
promluvit, Adriane?"

"To si pište," odvětil a zvedl se. vykročil za ní a já jsem vyskočila.

"Adriane," pošeptala jsem mu a chytila ho za rukáv. "Říkáš, že chceš mluvit pravdu? Tak to
udělej. Nic nepřikrášluj. Ani si nevymýšlej, žes byl státní návladní nebo tak něco."

"Chápu," řekl. "To bude brnkačka."

Pokud tím myslel, že to bude rychlé, měl pravdu. Vyšel z kanceláře po pěti minutách.

"Nepředpokládám, žes ji svým vzhledem omráčil natolik, že ti tu práci dala, co?" zeptala jsem
se ho, když jsme byli zase v autě.

Adrian se díval z okna, ale teď mě obdařil širokým úsměvem. "I ty jedna lichotnice."

"Tak jsem to nemyslela! Co se stalo?"

pokrčil rameny. "Pověděl jsem jí pravdu."

"Adriane!"

"Myslím to vážně. Zeptala se mě, v čem jsem nejsilnější. Řekl jsem, že umím vycházet s
lidmi."

"To není špatné," uznala jsem.

"Pak se mě zeptala na moje slabé stránky. A já ji řekl: 'Odkud bych měl začít?'"

"Adriane!"

"Přestaň mě oslovovat tímhle tónem. Řekl jsem jí pravdu. Když jsem došek ke čtvrté položce,
řekla mi, že můžu jít."
Zaúpěla jsem a odolala touze začít bušit hlavou do volantu. "Měla jsem tě trochu vytrénovat.
Tohle je obvyklá otázka, kterou chtějí člověka nachytat. Máš odpovědět něco jako: 'Jsem
příliš oddaný své práci' nebo 'Jsem perfekcionista'."

Odfrkl a překřítil si paže. "To jsou ale kecy. Kdo by řekl něco takovýho?"

"Lidi, co nakonec seženou práci."

Jelikož jsme měli ještě čas, dělala jsem, co jsem mohla, abych ho připravila na další pohovor.
Konal se v kavárně Spencer´s a já předtím poprosila Treye, aby nám tam připravil půdu. Když
šel Adrian na pohovor dozadu do kanceláře, dala jsem si kávu a sedla si ke stolu. Aspoň po
čtvrthodině z manou přešel Trey.

"To je vážně tvůj bratr?" zajímalo ho.

"Ano," řekla jsem a doufala, že to zní přesvědčivě.

"Když ses zmínila, že hledá práci, představoval jsem si tebe v mužském vydání.
Předpokládám, že by na kelímky potřeboval barevný kódy nebo tak něco."

"Kam tím míříš?" zeptala jsem se.

Trey zavrtěl hlavou. "Měla bys na něj víc dohlížet. Před chvílí jsem byl vzadu a zaslechl ho,
jak se baví s mojí vedoucí. Vysvětlovala mu, jak má každý večer uklízet. On jí na to řekl něco
o svých rukou a manuální práci."

Nenadávám moc často, ale v tu chvíli bych si ráda ulevila.

Poslední pohovor proběhl v módním baru v centru. Myslela jsem, že Adrian nejspíš zná
všechny drinky světa, takže jsem mu do životopisu napsala, že se účastnil barmanských
kurzů. Tentokrát jsem zůstala v autě a vyslala ho samotného, jelikož jsem předpokládala, že
tady bude mít největší šanci. Přinejmenším jeho oblečení se bude zdát vhodnější. Když se
vrátil za deset minut, zděsila jsem se.

"Jak jsi mohl pokazit i tohle?" obočila jsem se na ně.

"Když jsem tam přišel, řekli mi, že šéf zrovna telefonuje a přijde za pár minut. Tak jsem si
tam sedl a objednal si něco k pití."

Tentokrát jsem bouchla hlavou do volantu. "Co sis objednal?"

"Martini."

"Martini." Zvedla jsem hlavu. "Ty sis objednal martini před pracovním pohovorem?"

"Je to bar, Sageová. Myslel jsem, že to vezmou v pohodě."

"Ne, to sis nemohl myslet!" vykřikla jsem. zařvala jsem tak, že nás to překvapilo oba, a
Adrian se trošku přikrčil. "Nejsi hloupý, i když to předstíráš! Dobře víš, že takhle vyvádět
nesmíš! Udělalas to jenom proto, abys mě naštval. Jen kvůli tomu. Vůbec jsi to nebral vážně.
Marnil jsi čas těch lidí i můj, protože se nudíš!"

"To není pravda," prohlásil, ale znělo to trochu nejistě. "Já vážně chci práci..., ale ne tyhle
práce."

"Nejsi v situaci, kdy by sis mohl vybírat. Chceš vypadnout od Clarence? Tohle byly tvoje
šance. Kdyby ses trochu snažil, mohl jsi získat kteroukoli z těch prací. Když chceš, umíš být
okouzlující. Umíš lidi umluvit, takže by tě jistě zaměstnali." Nastartovala jsem auto. "Já
končím."

"Ty to nechápeš," řekl mi.

"Chápu, že prožíváš těžké časy. Že se cítíš mizerně." Odmítala jsem se na něj podívat a
soustředila jsem se jen na silnici před námi. "To ti ovšem nedává právo pohrávat si s životy
ostatních. Snaž se pro změnu starat o ten svůj."

Neodpověděl, dokud jsme nedojeli zpátky ke Clarenceovi, ale ani pak jsem ho nechtěla
poslouchat.

"Sageová," začal.

"Vypadni," odsekla jsem.

Zaváhal, jako by mi chtěl odporovat, ale nakonec přikývl. Vystoupil z auta a zamířil k domu.
Cestou si zapálil cigaretu. Zuřila jsem a frustrovalo mě to. Proč jsem kvůli někomu na takové
citové houpačce? Kdykoli jsem ho začínala mít ráda a cítila se s ním dobře, on šel a provedl
něco jako tohle. Byla jsem blázen, že jsem si vůbec dovolila chovat k němu přátelské city.
Vážně mi připadal jako umělecké dílo? Spíš jako kus dřeva.

Když jsem dojela do Amberwoodu, emoce ve mně pořád vřely. Trnula jsem při pomyšlení, že
přijdu do pokoje a tam bude Jill. Nepochybovala jsem, že ví všechno, co se s Adrianem dělo,
a mně se ani v nejmenším nechtělo poslouchat, jako se ho bude zastávat.

Když jsem ale vešla do budovy koleje, daleko jsem se nedostala. V hale stála paní
Weathersová s Eddiem a členem ochranky kampusu. Mika postával opodál a v obličeji byl
bledý. Srdce se mi zastavilo. Eddie se ke mně rozběhl a v jeho výrazu se zračila panika.

"Tady jsi! Nemohl jsem se ti dovolat. Ani Keithovi."

"Mě-měla jsem vypnutý telefon." Pohlédla jsem na paní Weathersovou a člena ochranky,
kteří se tvářili stejně ustaraně jako Eddie. "Co se stalo?"

"Jde o Jill," prohlásil Eddie pochmurně. "Zmizela."

18.kapitola

"Jak to myslíš, že zmizela?" zděsila jsem se.

"Měla se s námi sejít před pár hodinami," objasnil Eddie a pohlédl na Miku. "Myslel jsem, že
je možná s tebou."
"Naposled jsem ji viděla na tělocviku." Hodně jsme se snažila zatím ještě nepanikařit. Ve hře
byla spousta jiných možností, než že ji unesli šílení morojští disidenti. "Tady je to hrozně
velké - myslím všechny tři kampusy. Víte jistě, že není někde zalezlá a neučí se?"

"Všechno jsme tu prohledali," řekl sekuriťák. "A učitelé a zaměstnanci ji taky hledají. Zatím
bez úspěchu."

"A mobil nezvedá," dodal Eddie.

Zmocnil se mě opravdový strach a můj výraz ho musel prozrazovat. Člen ochranky se zatvářil
něžněji. "Bez obav. Určitě se objeví." Taková slova útěchy lidé jeho profese říkají rodinným
příslušníkům často. "Nenapadá vás, kde by ještě mohla být?"

"Co vaši další bratři?" zeptal se Mika.

Obávala jsem se, že na tohle dojde. Skoro na sto procent jsem si byla jistá, že s Keithem není
a že bych mu měla oznámit její zmizení. Vůbec jsem se na to netěšila a bylo mi jasné, že mě
vypeskuje. V očích alchymistů to také bude známka mého selhání. Měla jsem s Jill zůstat. To
přece byla moje práce, ne? jenže já jsem namísto toho pomáhala hledat práci jinému. A ne jen
tak někomu - vampýrovi. Takhle by na to alchymisti koukali. Milovnice vampýrů.

"Zrovna jsem byla s Adrianem," řekla jsem pomalu. "Možná se Jill nějak dostala ke
Clarenceovi a čeká tam na něj. Dovnitř jsem nešla."

"Adrianovi jsem taky zkoušel volat," řekl Eddie. "Taky to nebral."

"Promiň," řekla jsem. "Byli jsme na pohovorech, takže musel mít telefon vypnutý. Chceš mu
zkusit zavolat teď?" Já jsem rozhodně nechtěla.

Eddie ustoupil stranou a volal Adrianovi, zatímco já jsem si povídala s paní Weathersovou a
členem ochranky. Mika přecházel sem a tam a tvářil se ustaraně. Vyčítala jsem si, že jsem ho
chtěla od Jill udržet dál kvůli jejich rozdílným rasám. Na Jill mu opravdu záleželo.
Vyjmenovala jsem sekuriťákovi všecna Jillina oblíbená místa v kampusu. Potvrdil mi, že je
všechno prohledali.

"Dovolal ses?" zeptala jsem se Eddieho, když se vrátil.

Přikývl. "Jill tam není. A teď je mi hrozně. On si taky dělá starosti. Možná jsme měli počkat,
než jsme mu to řekli."

"Ne... Třeba to pomůže." Setkala jsme s Eddieho pohledem a v jeho očích jsem spatřila
záblesk pochopení. Adrianovy pocity se do Jill vlévají, když jsou silné. Jestli zpanikaří, Jill si
snad uvědomí, že o ni máme strach, a objeví se. to ovšem pouze za předpokladu, že se někde
schovává nebo šla někam, kde ji nemůžeme najít. Snažila jsme se radši neuvažovat o
možnosti, že se jí něco stalo a ona nás nemůže kontaktovat.

"Někdy se studenti prostě vyplíží někam pryč," prohlásil člen ochranky. "To se stává.
Většinou se ale snaží přikrást se zpět do večerky. Doufejme, že tohle je ten případ. Když se do
té doby neobjeví..., tak zavoláme policii."
Poodešel, aby vysílačkou obvolal ostatní kolegy, a my jsme mu poděkovali za pomoc. Paní
Weathersová se vrátila za recepční pult, ale bylo na ní znát, že si dělá starosti. Někdy sice
byla nevrlá, ale měla jsem z ní dojem, že jí na studentech záleží. Mika odešel za svými
kamarády, kteří pracují v kampusus, aby se jich zeptal, jestli Jill neviděli.

Zůstala jsem jen já a Eddie. Aniž bychom se domluvili, zamířili jsme ke křeslům v hlae. Asi
chtěl stejně jako já mít na očích dveře, aby uviděl Jill hned v okamžiku, kdy se objeví.

"Neměl jsem ji nechávat samotnou," řekl.

"Musel jsi," namítla jsem rozumně. "Nemůžeš s ní chodit na vyučování ani do jejího pokoje."

"Tohle místo byl špatný nápad. Je to tu moc velké. To se dá těžko zabezpečit," povzdechl.
"Nemůžu tomu uvěřit."

"Ne..., byl to dobrý nápad. Jill potřebuje zdání normálního života. Mohl bys jí někde
zamknout v pokoji a odříznout ji od okolního světa, ale čemu by to prospělo? Potřebuje chodit
do školy a mezi lidi."

"Ale společnosti si moc neužívá."

"Ne," uznala jsem. "Má s tím problém. Pořád doufám, že se to zlepší."

"Chci jenom, abych byla šťastná."

"To já taky." Napřímila jsem se, protože mi došlo něco znepokojivého. "Nemyslíš...
Nemyslíš, že mohla utéct a vrátit se k mámě, že ne? nebo ke dvoru nebo někam?"

Zatvářil se ještě bezútěšněji. "Doufám, že ne. myslíš, že by to mohlo být tak zlé?"

Vzpomněla jsem si na naši hádku po tom incidentu ve sprchách. "Nevím. Možná."

Eddie si zabořil obličej do dlaní. "Nemůžu tomu uvěřit," zopakoval. "Selhal jsem."

Když se to týkalo Jill, Eddie většinou překypoval energií. Nikdy jsem ho neviděla takhle
skleslého. Žila jsem ve strachu z vlastního selhání od první chvíle, co jsme přijeli do Palm
Sprinte, ale až teď mi došlo, že Eddie je na tom stejně. Vzpomněla jsem si, co mi o Eddiem a
jeho kamarádovy Masonovi řekl Adrian - jak se za to Eddie cítí zodpovědný. Pokud se Jill
nevrátí, bude se historie opakovat? Bude Jill dalším, koho Eddie ztratí? Myslela jsem, že tahle
mise pro něj bude vykoupením. Namísto toho se zvrhla v tragédii, která se mu stala s
Masonem.

"Tys neselhal," řekla jsem. "Měl jsi na starosti její ochranu a tos taky dělal. Nemůžeš zařídit,
aby byla šťastná. Spíš za to můžu já. dala jsem jí co proto kvůli té záležitosti ve sprchách."

"Jo, ale já jsem zničil její naděje, když jsem ji řekl, že ten Leeho nápad s modelingem
nevyjde."
"Ale měls pravdu, že... Lee!" vyjekla jsem. "To je ono. Šla za Leem, jsem si tím jistá. Máš na
něj číslo?"

Eddie zaúpěl. "Jsem já to ale idiot!" Vytáhl mobil a začal v něm hledat.

Dotkal jsem se křížku na svém krku a v duchu se pomodlila, aby se vše lehce vyřešilo. Kdyby
byla Jill živá a zdravá, dokázala bych se s jejím útěkem za Leem vypořádat.

"Ahoj, Lee. Tady Eddie. Je s tebou Jill?"

nastala pauza, kdy Lee odpovídal. Eddieho řeč těla mi prozradila odpověď dřív, než jsem
uslyšela jeho další slovo. Uvolnil se a v tváři se mu objevila úleva.

"Dobře," řekl po chvíli. "Zajedeme pro ni. Hned. Všichni ji tady hledají." Další pauza.
Eddieho výraz ztvrdl. "O tom si můžeme promluvit později." Zavěsil a obrátil se ke mně. "Je
v pořádku."

"Díky bohu," vydechla jsem. vstala jsem a uvědomila si, jak jsem byla napjatá. "Hned jsem
zpátky."

Zašla jsem za paní Weathersovou a členem ochranky a hned jim oznámila tu novinu.
Sekuriťák vysílačkou obvolal svoje kolegy a zanedlouho odešel. Překvapilo mě, že paní
Weathersová vypadala, že nemá daleko k slzám.

"Jste v pořádku?" zeptala jsem se jí.

"Ano, ano." Vypadala nervózně a zahanbeně, že projevila svoje emoce. "Jen jsem si dělala
starosti. Já... nechtěla jsem nic říkat a děsit vás, ale kdykoli zmizí nějaký student... Před pár
lety mizela jedna dívka. Mysleli jsme, že se jen vyplížila ven, jak říkal Matt. To se stává.
Jenže se ukázalo..." Paní Weathersová zkřivila tvář a podívala se jinam. "Tohle bych vám
neměla říkat."

Jako by po takovémhle úvodu mohla přestat. "Ne, prosím. Povězte mi to."

Povzdechla si. "Policie ji našla po pár dnech - mrtvou. Unesli ji a zabili. Bylo to příšerné.
Jejího vraha nikdy nechytli. Teď na to pomyslím, kdykoli se někdo pohřešuje. Víckrát se to
už samozřejmě nestalo. Ale člověka to poznamená."

To jsem si dovedla představit. A tak jsem se vrátila za Eddiem a opět si vzpomněla na něj a na
Masona. Jako by si každý nesl břímě z minula. Já tedy určitě. Teď když už bylo jasné, že je
Jill v bezpečí, myslela jsem jen na jediné: Co tomu řeknou alchymisti? Co řekne můj otec?
Když jsem došla k Eddiemu, zrovna dotelefonoval.

"Volal jsem Mikovi, abych mu řekl, že je všechno v pořádku," objasnil. "Vážně si dělal
starosti."

Veškeré známky traumatu paní Weathersové pominuly v okamžiku, kdy vešla Jill a Lee. Jill
se tvářila celkem vesele, dokud nás neuviděla. Zarazila se. Lee vedle ní už nasadil pochmurný
výraz. Nejspíš věděl, co bude následovat.
Eddie a já jsme se k nim rozběhli, ale než jsme stačili něco říct, paní Weathersová se na ně
obořila, kde byli. Jill se nesnažila něco si vymýšlet a řekla pravdu: odjela s Leem z kampusu
do Palm Sprinte. Dávala si pozor na slova, aby náhodou někdo nemohl obvinit Leeho z únosu.
Přísahala, že Lee nevěděl, že smí opustit kampus jen se členy rodiny. To jsem potvrdila -
přestože si Lee tímhle u mě udělal vroubek.

"Počkáš venku?" požádala jsem ho zdvořile. "Ráda bych si s tebou pak promluvila v
soukromí."

Lee se obrátil k odchodu a omluvně se podíval na Jill. Lehce se dotkl její ruky na rozloučenou
a vykročil. Paní Weathersová ho ale zastavila.

"Počkat," řekla a zvědavě si ho prohlédla. "Neznám vás?"

Lee se zatvářil překvapeně. "Nemyslím. Nikdy dřív jsem tu nebyl."

"Připadáte mi povědomý," trvala na svém. Po chvilce se zamračila ještě víc. nakonec pokrčila
rameny. "To není možné. Určitě se pletu."

Lee přikývl, soucitně se podíval Jill do očí a odešel.

Paní Weathersová s Jill neskončila. Pustila se do kázání o tom, jak neodpovědně a nebezpečně
se zachovali. "Pokud budete tajně utíkat a porušovat pravidla, aspoň to řekněte svým
sourozencům. Byli k smrti vyděšení." Bylo skoro až zábavné, jak jí radila, aby porušovala
pravidla zodpovědně. Ale vzhledem k tomu, jak jsem ještě před chvíli panikařila, mi teď
připadalo těžké považovat něco za zábavné. Taky Jill oznámila, že ji zapíše a potrestá.

"Teď běžte do svého pokoje a po zbytek večera nevycházejte," řekla. "Zajděte za mnou po
snídani a uvidíme, jestli ředitel usoudí, že si za to zasloužíte vyloučení."

"Promiňte," vložil se do toho Eddie. "Můžeme s ní být pár minut sami? Rád bych si s ní
promluvil."

Paní Weathersová zaváhala, zjevně chtěla, aby Jillin trest začal okamžitě. Pak se na Eddieho
podívala. Tvářil se naštvaně a neústupně, takže se nejspíš domnívala, že bratr chce Jill pokárat
po svém.

"Pět minut," řekla paní Wathersová a poklepala si na hodinky. "A pak hned nahoru."

"Nedělejte to," řekla Jill v okamžiku, kdy jsme osaměli. Její výraz byl kombinací strachu a
vzdoru. "Vím, že to, co jsem udělala, bylo špatný. Nepotřebuju, abyste mě poučovali."

"Nepotřebuješ?" podivila jsem se. "Kdyby sis uvědomovala, že je to špatné, neudělala bys
to!"

Jill si překřížila ruce přes hruď. "Musela jsem odtud vypadnout. Sama, po svém. Ne s vámi."

Ta poznámka mi šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Znělo to nedospěle a triviálně. Ale
překvapilo mě, že se Eddie zatvářil ublíženě.
"Co to má znamenat?" zeptal se.

"Znamená to, že jsem prostě chtěla vypadnout z tohohle místa a neposlouchat, jak mi pořád
říkáš, co dělám špatně." To bylo adresováno mně. "A ty zase skáčeš po každým stínu." To
bylo samozřejmě na Eddieho.

"Chci tě jen chránit," řekl s ublíženým výrazem. "Já tě nechci dusit, ale nemůžu dopustit, aby
se ti něco stalo. znovu už ne."

"Nebezpečí mi hrozí spíš od Laurel než od nějakých vrahů!" vykřikla Jill. "Víte, co dneska
udělala? V počítačový laboratoři 'náhodou' zakopla o můj kabel. Přišla jsme o polovinu práce
a nestihla ji dokončit včas. Takže teď budu mít horší známku."

Lekce o tom, že by si měla práci průběžně ukládat, by teď asi nebyla k ničemu. "Hele, to je
vážně hrozné," pověděla jsem ji. "Ale nespadá to do stejné kategorie, jako kdyby tě zabili.
Kam jste vlastně jeli?"

Na chvilku se zatvářila, jako by mi to nechtěla prozradit. Nakonec ale odpověděla: "Lee mě

vzal k Salton Sea." Když viděla naše nechápavé pohledy, dodala: "To je jezero za městem.
Bylo tam nádherně." V obličeji se jí mihl zasněný výraz. "U takové spousty vody jsem
nebyla, už ani nepamatuju. Pak jsem zajeli do města a jen tak se procházeli. Nakupovali jsme,
dali jsme si zmrzlinu. Vzal mě do toho butiku, kde je ta návrhářka, co hledá modelky a..."

"Jill," přerušila jsem ji. "Je mi jedno, jak úžasný jsi měla den. Vyděsila jsi nás. Copak to
nechápeš?"

"Lee to neměl dělat," zavrčel Eddie.

"Jeho neobviňuj," řekla Jill. "Já jsem ho k tomu přemluvila. Řekla jsem mu, že vám dvěma to
vadit nebude. A on nezná pravý důvod, proč jsem tady, ani neví, že mi hrozí nebezpečí."

"To randění byl možná špatný nápad," zamumlala jsem.

"Lee je to nejlepší, co mě tady potkalo!" vykřikla vztekle. "Taky si zasloužím vyrazit si ven a
trochu se pobavit jako vy."

"My že se bavíme? To přeháníš," prohlásila jsem, když jsem si vzpomněla na svoje odpoledne
s Adrianem.

Jill si na někom potřebovala vybít vztek a ta čest potkala mě. "Ani se mi nezdá. Pořád jsi
pryč. A když jsi zrovna tady, jenom mi říkáš, co dělám špatně. Jako bys byla moje máma."

Až dosud jsem její řeči brala s klidem, ale tahle poznámka mě opravdu vytočila. Moje
sebeovládání se otřáslo v základech.

"Víš ty co? Já si tak taky připadám. Protože zatím jsem v téhle naší skupině jediná, kdo se
chová jako dospělá. Myslíš, že jezdím pryč, abych se bavila? Jediné, co dělám, je, že vás
neustále hlídám a uklízím po vás váš nepořádek. Odpoledne jsem strávila - teda spíš
promarnila - tím, že jsem vozila Adriana po pracovních pohovorech, které jsem mu sjednala,
a on je všechny zazdil. Pak jsem přijela sem a tady jsem musela řešit následky tvého 'výletu'.
Chápu, že s Laurel je potíž. Možná kdybychom Miku odradili hned ze začátku, tyhle
problémy s ní by nikdy nenastaly." Tu poslední poznámku jsem adresovala Eddiemu.
"Nechápu, proč jsem jediná, kdo vidí, jak je to všechno vážné. Randění člověka s
vampýrskou. Vaše životy v sázce. Tohle nejsou věci, nad kterými můžete jen tak mávnout
ruku. Ale stejně to děláte. Necháváte na mně to nejtěžší, jen po vás paběrkuju... a celou tu
dobu mi za krk dýchá Keith a ostatní alchymisté. Čekají, až já něco pokazím, protože od té
doby, co jsem pomohla vaší kámošce Rose, mi nikdo nevěří. Připadá ti to jako zábava, Jill?
Chceš žít můj život? Tak do toho. Dej se do toho a pro změnu zase ty převezmi
zodpovědnost."

Nekřičela jsem, ale mluvila jsem dost hlasitě. vychrlila jsem to všechno ze sebe, aniž bych se
pořádně nadechla, takže se mi teď nedostávalo kyslíku. Eddie a Jill na mě zírali s vykulenýma
očima, jako by mě nepoznávali.

Vtom se vrátila paní Weathersová. "To by pro dnešek stačilo. Teď běžte nahoru," poručila
Jill.

Ta přikývla, pořád ještě trochu vykolejená. Aniž se s někým z nás rozloučila, otočila se a paní
Weathersová ji doprovodila ke schodům. Eddie se ke mně otočil. V obličeji byl bledý a tvářil
se vážně.

"Mělas pravdu," řekl. "Moc jsem ti nepomáhal."

Povzdechla jsem si a náhle si připadala úplně vyčerpaná. "Ty se nechováš tak hrozně jako
oni."

Zavrtěl hlavou. "Stejně, s tím Mikou jsi možná měla pravdu. Snad se budu držet dál, když s
ním promluvím. A Laurel dá potom Jill pokoj. Dneska ho o to požádám. Ale..." Zamračil se a
pečlivě volil svá slova. "Snaž se nebýt tak tvrdá na Adriana a na Jill. Je to tady pro ni hrozně
stresující a někdy mi připadá, že do ní skrz pouto prosakuje i část Adrianovy osobnosti. Určitě
dneska utekla kvůli tomu. To je přesně to, co by udělal v její situaci on."

"Nikdo ji k tomu nenutil," řekla jsem. "A nejmíň ze všech Adrian. To, že povzbuzovala Leeho
a nic nám neřekla, jen ukazuje, že si uvědomovala, že jedná špatně. To je svobodná vůle. A
Adriana nic neomlouvá."

"Jo..., ale to je prostě Adrian," prohlásil Eddie. "Někdy nevím, nakolik za svoje chování může
sám a nakolik éter."

"uživatelé éteru můžou brát antidepresiva, ne? Jestli se bojí, že se z toho stane problém, tak s
tím musí začít něco dělat. Má na vybranou. Není bezmocný. Nikdo z vás není oběť."

Eddie mě pár vteřin pozoroval. "A to jsem si myslel, že mám drsný pohled na život."

"Ty drsný život sám vedeš," opravila jsem ho. "Ale stojí na přesvědčení, že se musíš vždycky
postarat o ostatní. Já byla vychovávána k tomu, že občas je to sice třeba, ale že by se všichni
měli snažit, aby se o sebe postarali hlavně sami."

"A tady to máš."

"Povídej mi o tom. Půjdeme si oba promluvit s Leem?"

Leeho jsme našli sedět venku na lavičce. Tvářil se hrozně. Jakmile nás uviděl, vyskočil. "Lidi,
moc se omlouvám! Neměl jsem to dělat. Ale ona zněla tak smutně, že jsem chtěl..."

"Dobře víš, jak ji ochraňujeme," řekla jsem mu. "Jak to, že tě nenapadlo, že si budeme dělat
starosti?"
"A navíc je nezletilá," prohlásil Eddie. "Nemůžeš ji prostě jen tak odvézt a provádět s ní, co tě
napadne!"

přiznávám, že mě trochu překvapilo, že zrovna teď vyrukoval s ohrožením Jilliny nevinnosti.

Nechápejte mě špatně. Taky mám na paměti její věk. Ale poté, co ji Eddie viděl doslova
umřít, jsem předpokládala, že se bude starat spíš o něco jiného než o to, že jde na rande.

Lee vykulil šedé oči. "Nic se nestalo! nic takového bych neudělal. Přísahám! Nikdy bych
nezneužil někoho tak důvěřivého. Tohle nemůžu zničit. Znamená pro mě mnohem víc než
kterákoli jiná holka, se kterou jsem kdy chodil. Chci, abychom spolu zůstali napořád."

Pomyslela jsem si, že "napořád" je v jejich věku dost silný výraz. Jenže v očích se mu zračila
taková upřímnost, že mě to dojalo. Pořád to sice nestačilo jako omluva za to, co udělal, ale
vzal naše kázání vážně a slíbil, že už se to nebude víckrát opakovat.

"Jen prosím... Můžu se s ní vídat, když u toho budete? Můžu zůstat ve vaší partě?"

S Eddiem jsme si vyměnili pohledy. "Pokud jí po tomhle vůbec dovolí opustit kampus," řekl
jsem. "Vážně nevím, co se bude dít dál."

Po pár dalších omluvách Lee odešel a Eddie se také obrátil ke svojí koleji. Když jsem šla do
schodů, zazvonil mi telefon. Podívala jsem se na displej a překvapilo mě, že mi volají rodiče
ze Salt Lake City.

"Haló?" ozvala jsem se. na okamžik jsem zadoufala, že by to mohla být Zoe.

"Sydney."
Můj otec. Žaludek se mi sevřel hrůzou.

"Musíme si promluvit o tom, co se stalo."

Zachvátila mě panika. Jak mohl tak rychle zjistit, že Jill byla pohřešovaná?
Nejpravděpodobnějším podezřelým mi připadal Keith. Ale jak ten by se to dozvěděl? Byl
snad u Clarence, když Eddie volal Adrianovi? Přestože měl Adrian mnoho chyb, nedovedla
jsem si představit, že by vykládal Keithovi, co se stalo.

"O čem?" zeptala jsem se a hrála tak o čas.

"O tvém chování. Včera večer mi volal Keirh a musím říct, že jsem velice zklamán."

"Včera večer?" Tohle se netýkalo Jillina zmizení. Čeho tedy?

"Máš koordinovat snahy, aby ta Morojka zapadla. Nepředpokládá se, že s nimi budeš chodit
ven a bavit se! Skoro jsem tomu ani nemohl uvěřit, když mi Keith řekl, že jsi s nimi šla na
bowling."

"Byl to minigolf a Keithovi to nevadilo! Nejdřív jsem se ho zeptala."

"A taky jsem slyšel, že pomáháš všem těm ostatním vampýrům vyřizovat jejich záležitosti.
Tvoje povinnosti se vztahují pouze k té dívce a máš dělat jen to, co je nezbytné k jejímu
přežití - a slyšel jsem, že to taky neděláš. Keith mi pověděl, že nastal incident, se kterým sis
pořádně neporadila. Měla nějaké potíže se sluncem?"

"Okamžitě jsem to ohlásila!" vykřikla jsem. měla jsem vědět, že to Keith hodlá použít proti
mně. "Keith..." Odmlčela jsem se a vymýšlela, jak nejlépe se z toho dostat. "Moje hlášení
špatně pochopil." Keith smetl moje původní hlášení ze stolu, ale kdybych otci řekla, že jeho
chráněnec lhal, rozzuřilo by ho to ještě víc. Nevěřil by mi. "Keith tak má co mluvit! Neustála
chodí za Clarencem a neřekne proč."

"Pravděpodobně aby se ujistil, že ten stařec je ve stabilním stavu. Vyrozuměl jsem, že není
duševně úplně v pořádku."

"Je posedlý lovci vampýrů," vysvětlila jsem. "Myslí si, že jeho neteř zabili lidé."

"No," řekl můj otec, "skutečně existují lidé, kteří se pohybují ve světě vampýrů, a my je od
toho nemůžeme odradit. Ale nejsou to lovci. Keith dělá svou práci, když osvětluje Clarencovi
realitu. Ale ty jsi sešla ze správné cesty."

"To není férové srovnání!"

"Upřímně si to vyčítám," řekl. Pochybovala jsem o tom. "Neměl jsem tě tam pustit. Nebylas
na to připravená - ne po tom, čím sis prošla. Máte tě, když musíš tolik času trávit s vampýry.
Proto tě povlávám zpět."

"Cože?"

"Kdyby to bylo jen na mně, udělal bych to hned. Zoe ale bohužel nebude připravená ještě
další dva týdny. Alchymisté chtějí, aby prošla ještě nějakými testy, než dostane svoje tetování.
Potom ji pošleme na tvoje místo a tobě seženeme... pomoc."

"Tati! Tohle je šílenost. Jde mi to tady dobře. prosím tě, neposílej Zoe..."

"Je mi to líto, Sydney," řekl. "Nedals mi na vybranou. Prosím tě, nedostaň se v tom
zbývajícím čase do problémů."
Zavěsil a já jsem zůstala stát na chodbě. Srdce se mi sevřelo. Dva týdny! Dva týdny a pošlou
sem Zoe. A mě... Kam pošlou mě? nechtěla jsem o tom přemýšlet, věděl jsem to. musím tomu
nějak zabránit. Události už se daly do pohybu. Tetování, napadlo mě najednou. Když zvládnu
dokončit testy na ukradených substancích a zjistím něco o tom dodavateli krve, mohla bych si
zasloužit úctu alchymistů - snad i natolik, že bych se tím očistila od špíny, kterou na mě
nakydal Keith.

Ale proč to udělala? Proč teď? Věděla jsem, že mě tady nechtěl. možná se jenom snažil získat
čas a shromažďovat proti mně důkazy, aby se mě pak zbavil jedním rázným tahem. To mu
ovšem nedovolím. Otevře tenhle případ s tetování a dokážu, kdo je ten hvězdný alchymista.
Už teď mám dostatek důkazů, abych získala jejich pozornost. A když do týdne neobjevím nic
nového, předám jim to, co už mám.

To rozhodnutí mě naplnilo odhodláním, ale když jsem si pak šla lehnout, vůbec jsem nemohla
usnout. Hrozba mého otce se nade mnou vznášela spolu se strachem z nápravného centra.

Asi po hodině převalování jsem konečně usnula. Ale spánek jsem měla neklidný a
přerušovaný. Po několika hodinách jsem se probudila a znovu usnula.

Tentokrát se mi něco zdálo.

Stála jsem v Clarenceově obýváku. Všechno tam bylo na svém místě, tmavé dřevo a
starožitný nábytek dodávaly pokoji zlověstný nádech. Detaily byly překvapivě jasné.
Připadalo mi, jako bych cítila vůni zaprášených knih a kožené potahy nábytku.

"Ha, vyšlo to. nebyl jsem si jistý, jestli to půjde i s člověkem."

Otočila jsem se a uviděla Adriana, jak se opírá o zeď. Ještě před chvíli tam nebyl a já si
vzpomněla na svůj strach z dětství, že se zničehonic někde objeví vampýr. Pak jsem si ale
vzpomněla, že tohle je sen a ve snech se takové věci stávají.

"Čím sis nebyl jistý?" zeptala jsem se.

Ukázal kolem sebe. "Jestli se s tebou dokážu spojit a přivést tě sem do tohohle snu." Moc
jsem nechápala, co tím myslí, a tak jsem nic neřekla. Povytáhl obočí. "Ty to nevíš, viď? Kde
jsi?"

"U Clarence," odpověděla jsem rozumně. "Teda ve skutečnosti spím ve své posteli. Tohle je
jenom sen."

"Tak napůl máš pravdu," řekl. "Je to sen vyvolaný éterem. Tohle je skutečnost."

Zamračila jsem se. sen vyvolaný éterem. Jelikož je většina našich informací o éteru dost
útržkovitá, o takových snech nevíme vůbec nic. Většinu toho, co o nich vím, jsem se
dozvěděla od Rose, kterou ve snech Adrian často navštěvoval. Podle ní byl spící člověk
skutečně pohromadě s uživatelem éteru, na jakémsi setkání myslí, kde komunikovali na
velkou vzdálenost. Pro mě bylo těžké plně to pochopit, ale zažila jsem, že se Rose probudila a
měla informace, které jinak získat nemohla. Přesto jsem ale neměla žádný důkaz, který ba
naznačoval, že jsem teď opravdu ve snu vyvolaném éterem.

"Tohle je prostě obyčejný sen," řekl jsem.

"Určitě?" zeptal se. "Podívej se kolem. Soustřeď se. Necítíš to jinak? Jako se, ale přitom ne
jako sen. A není to ani jako ve skutečným životě. Říkej si tomu, jak chceš, ale až se příště
uvidíme v bdělém stavu, povím ti přesně, co se tady stalo."

Rozhlédla jsem se po místnosti a všechno zkoumala, jak mi radil. Znovu mě ohromily ty

drobounké detaily. Připadalo mi to všechno tak opravdové, ale to se ve snech často stává...
Obvykle ani nevíte, že jste snili, dokud se neprobudíte. Zavřela jsem oči a zhluboka se
nadechla, snažila jsem se znehybnit svou mysl. A najednou jsem to ucítila. Pochopila jsem, co
myslel. nebylo to tak docela jako sen. Ani jako skutečnost. Otevřela jsem oči.

"Nech toho," vykřikla jsem a couvala od něj. "Ukonči to. dostaň mě odtud."
Protože jsem přijala, že tohle je opravdu sen vyvolaný éterem, musela jsem si přiznat ještě
něco: jsem obklopená vampýrskou magií. Moje mysl je v ní polapená. Pocítila jsem
klaustrofobii. Magie se na mě tiskla a zahušťovala vzduch.

"Prosím," naléhala jsem na něj čím dál zběsileji. "Prosím tě, pusť mě."

Adrian se narovnal a zatvářil se překvapeně. "Ale Sageová. Uklidni se. Jsi v pohodě."

"Ne, nejsem. tohle nechci. Nechci, aby se mě dotýkala magie."

"Neublíží ti," ujistil mě. "Nic to není."

"Je to špatné," zašeptala jsem. "Adriane, nech toho."

Natáhl ruku, jako by se chtěl pokusit utěšit mě, ale pak si to rozmyslel. "Neublíží ti to,"
zopakoval. "Jenom mě vyslechni a já to pak rozpustím. Slibuju."

I ve snu mi zrychleně bušilo srdce. objala jsem se rukama a couvala až ke zdi. Snažila jsem se
co nejvíc přikrčit. "Dobře," zašeptala jsem. "Honem."

"Jen jsem ti chtěl říct..." Zabořil si ruce do kapes, nervózně sklopil zrak a pak se zase podíval
na mě. Má tady zelenější oči než ve skutečnosti? Nebo je to jen moje představivost? "Chci
se... Chci se ti omluvit."

"Za co?" podivila jsem se. neodkázala jsem vnímat nic jiného než svůj strach.

"Za to, co jsem udělal. Mělas pravdu. Dneska jsem mrhal tvojí prací a tvým časem."
Přinutila jsem svou mysl vydolovat vzpomínky na dnešní odpoledne. "Děkuju," řekla jsem
prostě.

"Nevím, proč dělám takové věci," dodal. "Prostě si nedokážu pomoct."

Pořád jsem byla vyděšená a připadalo mi, že mě magie kolem dusí. Ale dokázala jsem si
vzpomenout na svůj rozhovor s Eddiem.

"Dokážeš se ovládat, pokud chceš," prohlásila jsem. "Nejsi bezmocná oběť."

Adrian se díval jinam a zabýval se svými myšlenkami. Teď najednou sebou škubl a zadíval se
zase na mě. "Přesně jako Rose."

"Co?"

Natáhl ruku a najednou se v ní materializovala rudá růže s trny. Zalapala jsem po dechu a
couvla ještě víc. otočil stonkem a dával si pozor, aby se nepíchl do prstu.

"Tohle říkala. Že hraju oběť. To jsem vážně takový politováníhodný ubožák?"

růže mi uvadla před očima a rozpadla se v prach, který zmizel. Na rameni jsem si udělala
znamení proti zlu a pokusila se vzpomenout si, o čem jsme se to bavili.

"Politováníhodný není zrovna slovo, který bych použila," řekla jsem.

"A jaké bys použila?"

V hlavě jsme měla prázdno. "Nevím. Zmatený?"

Usmál se. "To je příliš slabý výraz."

"Až se probudím, podívám se do slovníku a pak ti to řeknu. Můžeš už to prosím ukončit?"

Jeho úsměv zmizel a nahradil ho výraz údivu. "To se vážně tak bojíš?" Odpověděla jsem mu
mlčením. "Tak dobře, jen ještě jednu věc. Vymyslel jsem další způsob, jak bych se mohl
dostat od Clarence a vydělat si. Četl jsem o univerzitě a finanční pomoci pro studenty.
Kdybych někde studoval, myslíš, že bych dostal dost na živobytí?"

Tohle byl konkrétní dotaz, se kterým jsem si dokázala poradit. "Možné to je. ale myslím, že
na to už je moc pozdě. Všude už začal školní rok."

"Na internetu jsem něco našel. Jmenuje se to Carltonova univerzita. Je to univerzita na

druhým konci města a výuka tam ještě nezačala. Ale stejně bych musel jednat rychle a...
Nevím, jka na to. všechny ty papíry a postupy. Ale ty se v tom vyznáš, viď?"

"Bohužel jo," přitakala jsem. jméno Carltonova univerzita mi znělo povědomě, ale
nedokázala jsem si ho zařadit.

Zhluboka se nadechl. "Pomůžeš mi? vím, e je to pro tebe zase jako hlídání dítěte, ale já fakt
nevím, kde začít. Ale slibuju, že se budu snažit. Řekni mi, co mám udělat, a já to udělám."

Hlídání dítěte. Mluvil s Jill nebo s Eddiem nebo s oběma. To bylo rozumné. Chtěl vědět, jestli
je Jill v pořádku. Mohla jsem si jenom představovat, jak asi podala tu mou tirádu.

"Vždyť už jsi chodil na vysokou," řekla jsem, když jsem si vzpomněla na jeho záznamy.
Napsala jsem to do jeho životopisu, který přišel nazmar. "Vyloučili tě."

Adrian přikývl. "Jo."

"Jak víš, že to tentokrát nedopadne stejně? Jak mám vědět, že zase nemarníš můj čas?"

"To vědět nemůžeš, Sageová," uznal. "A já ti to nezazlívám. Jediný, co po tobě teď ještě
můžu chtít, je, abys mi dala druhou šanci. Pokus se mi věřit, když říká, že to zvládnu. Věř mi,
že myslím vážně. Věř mi."

nastalo mezi námi napjaté ticho. Trochu jsem se uvolnila, aniž bych si to uvědomila, ale pořád
jsem se tiskla žádky ke zdi. Prohlížela jsem si Adriana a litovala, že se líp nevyznám v lidech.
Usnesla jsem se, že takhle zelené oči má i ve skutečnosti. Jen se do nich obvykle nekoukám
tak zblízka.

"Dobře," řekla jsem. "Věřím ti."

Zatvářil se naprosto konsternovaně. "Vážně?"

Číst v lidech jsem se sice za posledních deset vteřin nenaučila, ale v tu chvíli mě náhle cosi
osvítilo a já trochu poodhalila záhadu jménem Adrian Ivaškov. Ostatní mu často nevěří. Nic
od něj neočekávají, a tak se ani on o nic nesnaží. Dokonce i Eddie ho tak nějak odepsal: To je
prostě Adrian. Jako by se s tím nedalo nic dělat.

Taky jsem si najednou uvědomila, že toho máme s Adrianem mnoho společného, ačkoli se to
nezdá. Oba neustále bojujeme s očekáváním druhých. A nezáleží na tom, že ode mě lidi
očekávají všechno, zatímco od něj nic. Oba jsme stejní, pořád se snažíme probořit hranice,
které nám ostatní vytyčili, a být sami sebou. Adrian Ivaškov - lehkomyslný mladý vampýr -
mi byl podobnější než kdokoli jiný, koho znám. To pomyšlení mě překvapilo natolik, že jsem
mu nedokázala hned odpovědět.

"Ano," řekla jsem nakonec. "Pomůžu ti." Pak jsem se zachvěla. Zase se mi vrátil strach z toho
snu a už jsem chtěla, aby to skončilo. Souhlasila bych se vším, jen abych mohla být zase ve
své posteli a bez magie. "Ale ne tady. Prosím tě, pošleš mě už zpátky? Nebo to ukonči. Nebo
jak to vlastně děláš."
Pomalu přikývl a pořád se tvářil ohromeně. Místnost se začala rozplývat, barvy a linie se
rozpíjely. Zanedlouho všechno ztmavlo dočerna a já jsem se probudila ve své posteli na
koleji. A přitom jsem ještě v mysli zaslechla jeho vzdálený hlas.
Pokud jsem předtím špatně spala, po Adrianově snu se to ještě zhoršilo. Ačkoli už jsem byla v
bezpečí své postele, neměla jsem se zbavit dojmu, že se mi stala křivda. Představovala jsem
si, že mi na kůži ulpěla magie. Tak zoufala jsem se chtěla z toho snu dostat, že jsem si
uvědomovala jen napůl, s čím jsem vlastně souhlasila. Respektovala jsem Adriánovou touhu
jít na vysokou, jenže teď mě napadlo, jestli mu s tím opravdu můžu pomáhat poté, co mi otec
vynadal za to, že se "kamarádím" s vampýry.

Když jsem po pár hodinách vstala, nebyla jsem zrovna v nejlepší náladě. Napětí v pokoji by
se dalo krájet. Jill a já jsme se připravovaly do školy. Její včerejší vzdor byl rentám a teď mě
nervózně pozorovala, kdykoli předpokládala, že se nedívám. Nejdřív jsem myslela, že ji
vykolejil můj včerejší výbuch. Ale když jsme vyšly z pokoje na snídani, došlo mi, že je v tom
něco víc.

"Chceš se mě na něco zeptat?" zeptala jsem se nakonec, abych prolomila mlčení.

Jill na mě obezřetně pohlédla. Ocitly jsme se v hloučku dalších dívek, které mířily dolů.
"No... včera se něco stalo."

Včera se stala spousta věcí, pomyslela jsem si. Ale to ze mě mluvila jen přetaženost a
zahořklost. Věděla jsem, že Jill míří někam jinam.

"Jako co?" zeptala jsem se.

"No... Zmínila jsem se ti, že mě Lee vzal do toho obchodu. Do butiku s oblečením, ve kterým
zná majitelku. Jmenuje se Lia DiStefano. Povídaly jsme si a ona mi, ehm, tak nějak nabídla
práci."

"V modelingu?" Došly jsme do jídelny a stouply si do fronty. Neměla jsem moc chuť jídlu.
Vzala jsem si jogurt, který působil uprostřed mého jinak prázdného táce smutně a opuštěně.
"Už jsme o tom mluvily. Není to bezpečné."

Bylo ironií, že Jill stačila k získání práce jedna náhodná návštěva, zatímco Adrianovi k ní
nepomohly ani tři formální pohovory.

"Ale tohle by nebylo na fotky do časopisů nebo tak. jde o módní přehlídky místních návrhářů.
Namluvili jsme jí, že vyznáváme víru, kde jsou určitá omezující pravidla ohledně
fotografování a identity. Lia řekla, že už taky uvažovala o tom, že by její modelky nosily
škrabošky. Jako na karnevalu. V masce a ve světlech reflektorů mě nikdo nepozná, i kdyby se
nějaký fotky dostaly na veřejnost. Je to je jednorázová záležitost, ale musím se s ní ještě
předtím sejít na zkoušku oblečení a... na trénink. Ona mi zaplatí, ale budu potřebovat odvoz
tam a zpátky a taky svolení rodičů."

Sedly jsme si a já zcela zbytečně trávila čas zdlouhavým mícháním jogurtu. Přitom jsem
uvažovala, co říct. Cítila jsem na sobě Jillin pohled.
"Asi je to hloupost," pokračovala, když jsem se neměla k odpovědi. "Nemám totiž žádný
zkušenosti. A ani nevím, proč stojí zrovna o mě. možná je to nějaký reklamní trik. Hledá
divný modelky."

Konečně jsem spolkla lžičku jogurtu a podívala se na Jill. "Ty nejsi divná, Jill. Máš na
modeling ideální postavu. taková se jen tak nevidí, přinejmenším mezi lidmi." Snažila jsme se
nemyslet na to, jak těžké je pro nás lidi žít vedle té morojské dokonalosti. Snažila jsme se
nemyslet na to, jak před lety můj otec kritizoval moji postavu a řekl mi: "Když to dokážou ta
monstra, proč ne ty?"

"Ale ty si pořád myslíš, že je to hrozný nápad," řekla.

Neodpověděla jsem. věděla jsem, co Jill chce, ale nedokázala se přinutit, aby mě o to
požádala přímo. A já jsem jí to nemohla dát tak snadno. Pořád ještě jsem byla naštvaná kvůli
tomu včerejšku a neměla jsem náladu prokazovat jí laskavosti. Na druhou stranu jsem jí ale
nemohla říct ne. Aspoň zatím. Přestože se chovala hrozně nezodpovědně, její proslov o tom,
jak strašný život tady vede, mě zasáhl. Tohle je něco pozitivního a dobrého a může tak využít
svůj volný čas. a taky si tím podpoří ego, to tolik potřebuje. Laurel proti Jill neustále
využívala jejího vzhledu, takže Jill pomůže, když uvidí, že ostatní hodnotí neobvyklý
zevnějšek kladně. Potřebuje si uvědomit, že je krásná a jedinečná. Nevěděla jsem, jestli bych
měla Leeho za tuhle možnost proklínat, nebo mu děkovat.

"Myslím, že nemůžeme nic rozhodnout před rozhovorem s paní Weathersovou," oznámila

jsem Jill nakonec. Podívala jsme se na hodiny na stěně. "Vlastně se za ní máme stavit zrovna
teď."

Ještě jsem snědla pár lžiček jogurtu a vyhodila jsem ho. Jill si s sebou vzala koblih. Když
jsme se vrátily do haly, zjistily jsme, že tam přišla zásilka pro Jill: kytice dokonalých rudých
růží a omluvný dopis od Leeho. Jill nad tím gestem zjihla. Dokonce i mě dojalo, přestože
jsem si pobaveně říkala, že Lee měl poslat kytici spíš Eddiemu a mně. To nám se měl
omluvit. Na květiny se ale rychle zapomnělo, když jsme usedly v kanceláři paní Weathersové
a dozvěděly se, jaký verdikt padl ohledně Jill.

"Mluvila jsem s ředitelem. Nebudete vyloučena," oznámila paní Wearthersová. "Ale

následující měsíc se v době mimo vyučování budete zdržovat pouze na své koleji. Budete se
mi každý den po skončení vyučování hlásit, abych věděla, že jste tady. Na jídlo můžete chodit
do jídelny, ale jen do té ve vašem kampusu. Do Západního ne. jediná výjimka by připadala v
úvahu, kdyby vás pověřil učitel, že kvůli nějakému úkolu musíte někam jinam, třeba do
knihovny."

Obě jsme přikývly a mně se na chvíli ulevilo, že Jill nevyloučili. Pak mi ale došlo, v čem bude
problém, a bylo to jako rána pěstí. Předtím jsem Jill upozorňovala, že tahle schůzka ovlivní
její modelingovou práci, ale v ohrožení bylo něco mnohem důležitějšího.

"Dokud bude mít domácí vězení, tak nesmí opustit školu?" zjišťovala jsem.

Paní Wearthersová mě obdařila křivým úsměvem. "Ano, slečno Melroseová. Tohle 'domácí
vězení' obvykle obnáší."
"Ona ale musí, madam," namítla jsem. "Dvakrát týdně pořádáme rodinné setkání." Bývalo to i
víckrát, ale doufala jsem, že když řeknu jen dvakrát, projde nám to snáz. Pro Jill bylo životně
důležité, aby se dostala ke krvi, a dvakrát týdně je pro vampýra minimum, aby přežil.

"Je mi líto. Pravidla jsou pravidla a tím, že je vaše sestra porušila, ztratila svá práva."

"Jsme věřící," řekla jsem. nerada jsem něco uhrávala na náboženství, ale bylo to něco, proti
čem uškola těžko mohla něco namítat. A zjevně to zabrala i na tu módní návrhářku. "V ty dny
vždycky chodíme do kostela společně jako rodina - my a naši bratři."

Výraz paní Weathersové mi napověděl, že se chytám. "Budeme potřebovat podepsaný dopis

od vašich rodičů," řekla nakonec.

Výborně. To zabralo i na tělocviku.

"A co od našeho bratra? On je tady naším zákonným zástupcem." Snad ani Keith od toho
nedá ruce pryč, když jde o krev.

Zamyslela se nad tím. "Ano. To by šlo."

"Mrzí mě to," pověděla jsem Jill cestou na autobus. "To s tím modelingem. Budeme mít tak
tak čas na to, abychom ti sehnali povolení na pití krve."

Jill prikývla a nijak se nesnažila skrývat svoje zklamání.

"Kdy je ta přehlídka?" zeptala jsem se a napadlo mě, že by to možná mohla zvládnout, až jí

skončí trest.

"Za dva týdny."

Tak to asi těžko. "Mrzí mě to."

Překvapilo mě, že se Jill rozesmála. "Nemá tě co mrzet. Ne po tom, co jsem provedla. To mě

má co mrzet. A je mi líto té věci s Adrianem - a těmi jeho pohovory."

"To přece není tvoje vina." Znovu mě překvapilo, jak snadno ho všichni omlouvají.
Následující poznámkou mi to dokázala.

"On si nemůže pomoct. Je prostě takový."

Ale může, pomyslela jsem si. Namísto toho jsem ale řekla: "Jen vydrž, jo? seženu Keitha, aby
ti podepsal, že musíš chodit na náboženské obřady."

Usmála se. "Díky, Sydney."

Obvykle jsem se loučily, když autobus dojel do Centrálního kampusu, ale tentokrát se Jill
nějak nechtělo. Viděla jsem na ni, že mi chce něco říct, ale že k tomu sbírá odvahu.

"Ano?" zeptala jsem se.

"Já.. jen jsem ti chtěla říct, že mě vážně mrzí, že jste kvůli mně byli smutní. Děláš toho pro
nás hodně. Vážně. A rozrušilo tě to proto, že... vím, že ti na mně záleží. A to je víc, než bych
mohla říct o některých lidech u dvora.

"To není pravda," řekla jsem. "Taky jim na tobě záleží. Máš spoustu problémů s tím, aby tě
sem dostali a udrželi tě v bezpečí."

"Stejně mám dojem, že to dělali spíš kvůli Lisse než kvůli mně," řekla smutně. "Ani moje
máma moc neprotestovala, když jí řekli, že mě pošlou pryč."

"Chtějí, abys byla v bezpečí," pověděla jsem jí. "To obnáší těžké rozhodování - pro ně taky."

Jill přikývla, ale nevím, jestli mi uvěřila. Když jsem došla na hodinu dějepisu, podala jsem
Eddiemu ranní hlášení. S každou novou informací se mu v obličeji zračily další a další emoce.

"Myslíš, že to Keith udělá?" zeptal se tiše.

"Musí. Vždyť naším cílem je udržet ji naživu. Když umře hlady, naše mise svůj účel nesplní."

Neobtěžovala jsem se s tím, abych Eddiemu vysvětlovala, že mám problémy s otcem a

alchymisty a že za dva týdny tu dost možná už ani nebudu. Jillina situace ho zjevně rozrušila
a já mu nechtěla přidělávat další starosti.

Když jsem se po vyučování setkala s profesorkou Terwilligerovou, předala jsem jí nejnovější

výpisky, které jsem pro ni pořídila ze starých knih. Usadila jsem se ke stolu a všimla si, že na
něm leží složka dokumentů. Na deskách bylo zlatými vystouplými písmeny vyraženo
Carltonova univerzita. Hned mi došlo, proč mi to jméno připadalo povědomé, když ho Adrian
ve snu zmínil.

"Paní profesorko Terwilligerová..., neříkala jste, že znáte lidi z Carltonovy univerzity?"

Vzhlédla ke mně od počítače. "Hmm? no ano. Jistě. Chodím hrát poker s polovinou tamní
fakulty histore. V létě tam dokonce učím. Historii samozřejmě, ne poker."

"Neznáte náhodou někoho, kdo má na starosti přijímání studentů?"

"Přímo ne. ale znám lidi, kteří ho znají." Zaměřila svou pozornost zase na monitor. Nic jsem
neříkala a ona se na mě podivně podívala. "Proč se ptáte?"

"Jen tak."

"Jistěže ne jen tak. chtěla byste tam studovat? Bůh ví, že tam by vám studium dalo víc než
tady. S výjimkou mých hodin samozřejmě."

"Ne, madam," řekla jsem. "Ale můj bratr by tam chtěl studovat. Slyšel, že tam školní rok ještě
nezačal, jenže neví, jestli by se mohl zapsat takhle narychlo."

"To je opravdu velmi narychlo," souhlasila profesorka Terwilligerová. Pozorně se na mě

zahleděla. "Chcete, abych se mu tam pozeptala?"
"Ne, ne, madam. Jenom jsem doufala, že byste mi mohla dát pár jmen, na koho bych se mohla
obrátit. O nic víc bych vás nikdy nežádala."

Povytáhla obočí. "Proč ne?"

Nechápala jsem se. v ní se někdy dalo jen těžko vyznat. "Protože... nemáte důvod mi
pomáhat."

"Udělala bych to pro vás jako laskavost."

Nezmohla jsem se na odpověď a jen jsem zírala. Usmála se na mě a posunula si brýle po

nose.

"Zdá se vám to neuvěřitelné? Že by pro vás někdo udělala nějakou laskavost?"

"Já... no, to je..." Hlas mi selhal a pořád jsem nevěděla, co říct. "Jste moje učitelka. Vaše práce
je učit mě. Nic víc."

"A vaše práce," opáčila, "je hlásit se tady po poslední hodině a plnit úkoly, kterými vás
pověřím, a pak na konci semestru odevzdat ročníkovou práci. Rozhodně se od vás neočekává,
že mi budete nosit kávu, pracovat přesčas, organizovat mi život nebo si úplně překopete ten
svůj, jen abyste vyhověla mým směšným požadavkům."

"Mně... mně to nevadí," pípla jsem. "To nic není."

Zasmála se. "Ale ano. A vytrvale pracujete nad rámec svých úkolů, že? I když se vám to
zrovna nehodí."

Pokrčila jsem rameny. "Ráda odvádím dobrou práci, madam."

"Odvádíte vynikající práci. Mnohem lepší, než je třeba. A děláte to, aniž byste si stěžovala.
Tudíž pro vás můžu udělat alespoň to, že zavolám několik známý." Znovu se zasmála. "To
vás překvapuje nejvíc, co? Že vás někdo chválí."

"Ale ne," namítla jsme chabě. "Teda občas se to stává."

Sundala si brýle a upřeně se na mě zahleděla. Smích už ji přešel. "Ne, myslím, že ne. neznám
vaši osobní situaci, ale poznala jsem spoustu studentů jako vy - takových, co je rodiče poslali
sem. Oceňuju zájem o vyšší vzdělání, ale často mi připadá, že největší část studentů se
přichází proto, že jejich rodiče na ně prostě nemají čas, nebo se jim nechtějí věnovat - nebo se
dokonce o život svých dětí vůbec nezajímají."

Hovor se stočil na mezilidské vztahy, což mi bylo nepříjemné, hlavně proto, že nečekaně
zazněla i trocha pravdy. "Je to složitější, madam."

"To jistě ano," odpověděla. Tvářila se rázně, takže najednou ničím nepřipomínala tu roztržitou
profesorku, kterou jsem znala. "Ale poslouchejte mě. jste výjimečná, talentovaná a
inteligentní mladá dáma. Nedovolte, aby vám někdo podsouval, že jste něco míň. Nedovolte
ani, aby se někdo tvářil, že jste pro něj neviditelná. Nedovolte nikomu, aby s vámi
manipulovat - ani profesorce, která vás neustále posílá pro kávu." Zase si nasadila brýle a
zvedla nějaké papíry. Nakonec našla propisku a vítězoslavně se usmála. "Takže jak se
jmenuje váš bratr?"

"Adrian, madam."

"Dobře." Na kousek papíru napsala jméno. "Adrian Melbourne."

"Melrose, madam."

"Správně. Samozřejmě." Opravila svou chybu a sama pro sebe zabrblala: "Ještě že se křestním
jménem nejmenuje Hobart." Když skončila, ledabyle se opřela na židli. "Když už jste se o
tom zmínila, jedu věc bych po vás ještě chtěla."

"Jen si řekněte," vybídla jsem ji.

"Chci, abyste provedla jedno z kouzel z té první knihy."

"Pardon. Řekla jste provést kouzlo?"

Profesorka Terwilligerová mávla rukou. "Jen se nebojte. Nechci po vás, abyste mávala
kouzelnou hůlkou nebo obětovala svůj život. Ale fascinuje mě, jak složité jsou některé
formule kroky. Uvažuju, jestli lidé ta kouzla skutečně praktikovali do takových podrobností.
Některá jsou opravdu velmi složitá."

"Já vím," řekla jsem suše. "Všechna jsem je přepisovala."

"Přesně tak. takže chci, abyste jedno provedla. Řiďte se těmi úkoly. Zjistěte, jak dlouho to
potrvá. Zjistěte, jestli se dá sehnat alespoň polovina z těch věcí, které se tam požadují. Pak to
všechno sepište do zprávy. V tom excelujete."

Nevěděla jsem, co říct. Profesorka Terwilligerová po mně nechtěla vyloženou magii. Aspoň
ne v tom smyslu, jak ji provozují vampýři. Něco takového by ani nebylo možné. Magie není
doznána lidí. Je nepřirozená a jde proti zákonům vesmíru. To, co dělají alchymisté, je
založeno na vědě a chemii. Tetování sice magii obsahuje, ale je to vampýrská magie, kterou
jsme přetvořili podle vlastní vůle - a sami ji nepoužíváme. Nejvíce se blížíme něčemu
nadpřirozenému, když požehnáváme svoje lektvary. Profesorka mě jen žádá, abych zkusila
provést kouzlo. Není to doopravdy. Ničemu to neuškodí. Ale přitom... proč je mi to tak
nepříjemné? Připadalo mi to stejné, jako by mě požádala, abych lhala nebo kradla.

"Co se děje?" zeptala se.

na okmažik jsem uvažovala, že bych opět použila jako argument víru, ale hned jsem to
zavrhla. K té výmluvě jsem se dneska uchylovala až příliš často, i když teď by byla zpola
oprávněná. "Nic, madam. Jen mi to připadá divné."

Zvedla první knihu vázanou v kůži a nalistovala prostředek. "Tady. Proveďte tohle kouzlo -
ohňový amulet. Je složité, ale až skončíte, aspoň budete mít splněn projekt do předmětu
umělecká řemesla. Většina ingrediencí by se měla dát snadno sehnat."

Vzala jsem si od ní knihu a přejela návod očima. "Kde mám sehnat kopřivu?"
"Poproste pana Carnese. Má před třídou zahrádku. Jsem si jistá, že to ostatní seženete po
obchodech. A abyste věděla, tak mi můžete dávat účtenky. Proplatím vám je, kdykoli vás pro
něco pošlu. Za kávu už jste musela utratit spoustu peněz."

Hned mi bylo o něco lépe, když jsem viděla, že ingredience jsou celkem obyčejné. Kopřiva.
Achát. Kousek hedvábí. Dokonce tam ani nebylo nic hořlavého. Byl to blábol. Přikývla jsem
a slíbila jí, že začnu zítra.

Zatím jsem na počítači napsala Keithovým jménem oficiální dopis adresovaný Amberwoodu.
Vysvětlila jsem v něm, že naše víra vyžaduje dvakrát týdně rodinné návštěvy kostela a že v té
době musí být Jill přerušen její trest. Také jsem slíbila, že se Jill bude hlásit u paní
Weathersové před odchodem na propustku i po návratu. Když jsem skončila, byla jsem se
svou prací spokojená a připadalo mi, že jsem z Keitha udělala mnohem výřečnější osobu, než
si zasloužil.

Po vyučování jsem mu zavolala a stručně mu vysvětlila, co se stalo s Jill. Přirozeně mi to

zazlíval.

"Ty na ni máš dohlížet, Sydney!" vykřikl.

"Ale taky tady mám studovat a nemůžu s ní být každou vteřinu." Nestálo za to se zmiňovat, že
v době, kdy Jill utekla, jsem byla zrovna s Adrianem, i když ne že by mi Keith mohl ublížit
ještě víc. už tak napáchal dost škody.

"A tak budu muset nést důsledky já," prohlásil znaveným hlasem. "To já to vždycky schytám
za tvou neschopnost."

"Schytáš? Nemusíš udělat nic víc než podepsat dopis, který jsem místo tebe napsala. Jsi teď
doma? Nebo budeš? Přivezu ti ho."

Předpokládala jsem, že po mé nabídce skočí, když ho celá ta záležitost tak roztrpčila.

Překvapilo mě, když řekl: "Ne, to nemusíš. Zastavím se za tebou."

"Klidně k tobě zajedu. Můžu u tebe být ani ne za deset minut." Nechtěla jsem, aby měl další
důvod stěžovat si alchymistům a naříkat, jaké mu předělávám problémy.

"Ne," prohlásil překvapivě rozhodně. "Přijedu za tebou. Hned vyrážím. Sejdeme se u

ředitelny?"

"Dobře," řekla jsem, naprosto zmatená tou jeho změnou chování. Chce si mě snad
zkontrolovat, nebo co? Chce přijít na inspekci? "Tak zatím."

Už jsem byla v Centrální kampusu, takže mi netrvalo dlouho dojít k ředitelně. Usadila jsem se
před budovou na ornamentální kamennou lavičku, odkud byl dobrý výhled na parkoviště
návštěv. Bylo horko jako obvykle, ale ve stínu bylo celkem příjemně. Lavička stála na menší
travnaté ploše plné květin a byla tam cedule s nápisem Pamětní zahrada Kelly Hayesové.
Vypadala nově.

"Ahoj, Sydney!"
Z budovy vyšly Kristin a Julia a zamávaly na mě. sedly si ke mně a vyptávaly se, co tam
dělám.

"Čekám na bratra."

"Je hezký?" zeptala se Kristin s nadějí.

"Ne," odpověděla jsem. "Vůbec ne."

"Ale je," opáčila Julia. "Minulý víkend jsem ho viděla na koleji. Když jste šli všichni na
oběd."

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že míní Adriana. "Aha. Mám ještě jednoho bratra. Ti dva
nemají nic společného."

"Je to pravda, že tvoje ségra má průšvih?" zeptala se Julia.

Pokrčila jsme rameny. "Jen menší. Nesmí ven z kampusu, jen na rodinné události. Mohlo by
to být horší. Ačkoli... přišla kvůli tomu o práci v modelingu, tak ji to mrzí."

"Pro koho měla pracovat?" zeptala se Kristin.

Zapátrala jsem v paměti. "Lia DiStefano. Za dva týdny má být nějaká módní přehlídka a ona
tam chtěl Jill. Jenže ta nemůže zkoušet, protože musí zůstat tady."

Obě vykulily oči.

"Liiny šaty jsou úchvatný!" prohlásila Julia. "Jill si tu šanci nesmí nechat utéct. Mohla by
nějaký dostat zadarmo."

"Říkala jsem vám, že nemůže."

Kristin zamyšleně naklonila hlavu na stranu. "Ale co kdyby to bylo pro školu? Něco jako
příprava na budoucí povolání?" Obrátila se k Julii. "JE tu ještě kroužek šití?"

"Myslím, že jo," odpověděla Julia a horlivě přikyvovala. "To je bezva nápad. Dělá Jill
nějakou aktivitu?" Kromě sportu vedli na Amberwoodu studenty také k mimoškolní aktivitě a
rozvíjení koníčků. "Mohla by chodit do kroužku šití... A vsadím se, že se jí pak práce pro Liu
započítá jako doplňková aktivita."

Jill si nedávno chtěla spravit uvolněné vlákno ve svetru, ale dopadlo to tak, že si celý svetr
málem rozpárala. "Nemyslím, že by v tom Jill byla dobrá."

"To je jedno," řekla Kristin. "Většina lidí v tom kroužku stejně vůbec šít neumí. Ale klub
každý rok spolupracuje s místními návrháři. Slečna Yamaniová by rozhodně předvádění na
přehlídce považovala za dobrovolnickou práci. Ona Liu DiStefano miluje."

"Budou ji muset pustit," prohlásila Jula s triumfálním výrazem. "Protože to bude pro školu."
"Zajímavé," řekla jsem a uvažovala, jestli to má vůbec nějakou šanci na úspěch. "Povím to
Jill." Na příjezdové cestě se objevilo známé modré auto a já jsem se zvedla. "Už je tady."

Keith zaparkoval, vystoupil a rozhlížel se, kde jsem. Kristin souhlasně zamručela. "Není
špatný."

"Věř mi, že bys s ním nechtěl nic mít," prohlásila jsem a vykročila k němu.

Keith obdařil dívky čímsi, co patrně měl být okouzlující úsměv, a dokonce na ně mrkl. V
okmažiku, kdy odešly, se jeho úsměv vytratil. Vyzařovala z něj netrpělivost. Divila jsem se,
že nepoklepává nohou.

"Tak ať to máme rychle z krku," řekl.

"Když tolik spěcháš, měl jsi mi říct, abych se za tebou zastavila, až budeš mít víc času."
Vytáhla jsem desky s dopisem a podala mu je spolu s propiskou. Keith to podepsal, aniž by si
dopis přečetl, a podal mi ho zpátky.

"Potřebuješ ještě něco?" zeptal se.

"Ne."

"Tak to zase nepokaz," řekl a otevřel dveře u auta. "Nemám kdy na to, abych tě kryl."

"Záleží na tom?" provokovala jsem ho. "Stejně jsi udělal, cos mohl, aby ses mě zbavil."

Chladně se na mě usmál. "Neměla ses mi stavět do cesty. Ani tehdy, ani teď." Mrkl na mě a
otočil se k odchodu. Stála jsem tam a nevěřila vlastním uším. To bylo poprvé, kdy přímo
poukázal na to, co se stalo před lety.

"O to právě jde," vykřikla jsem za ním. "Já se ti tehdy do cesty nepostavila. Prošlo ti to až
moc snadno. Podruhé už se to nestane. Myslíš, že se tě bojím? To ty by ses mě měl bát."

Keith se zastavil a pak se pomalu otočil. Tvářil se nevěřícně. To jsem mu nezazlívala.

Samotnou mě ten můj výbuch překvapil. Nedokázala jsem si vzpomenout, kdy jsem se
naposledy takhle osobně vzepřela někomu výše postavenému, natož někomu, kdo měl moc
nad mou situací.

"Dávej si pozor," řekl nakonec. "Můžu ti udělat ze života peklo."

Obdařila jsem ho ledovým úsměvem. "To už jsi udělal, a protože jsem proti tobě ve výhodě.
Tys už udělal to nejhorší, co mohl, ale ještě jsi neviděl, čeho jsem schopná já."

Z mé strany to bylo veliké blufování, zejména když jsem věděla, že mi může ublížit ještě víc.
Klidně by se mohl přitáhnout Zoe už zítra. Na místě by mě mohl nechat poslat do nápravného
centra.

Ale jestli půjdu ke dnu já, půjde on taky.

Chvíli mě sledoval. Nevím, jestli jsem ho opravdu vyděsila, nebo jestli se rozhodl odepřít mi
tu čest, že odpoví, ale nakonec se otočil a odešel už nadobro. Rozčílená jsem vešla do budovy,
abych odnesla dopis do ředitelny. Sekretářka paní Dawsonová ho orazítkovala a udělala mi
kopii pro paní Wearthersovou. Když mi ji podávala, zeptala jsem se: "Kdo je Kelly
Hayesová?"

Paní Dawsonová, která měla obvykle ve tvářích usměvavé dolíčky, rázem zesmutněla. "Ta
ubohá dívka. Sutdovala tu před pár lety."

V mysli mi to zapadlo dohromady. "To o ní se zmiňovala paní Weathersová? Byla to ta

zmizelá?"

Paní Dawsonová přikývla. "Bylo to hrozné. Tak milá dívka. Tak mladá. Nezasloužila si takhle
umřít. Vůbec si nezasloužila umřít."

Nerada jsem se na to ptala, ale musela jsem. "Jak umřela? Teda vím, že byla zavražděna, ale
nikdy jsem neslyšela žádné podrobnosti."

"To je jedině dobře. bylo to velice hrůzné." Paní Dawsonová se rozhlédla, jako by se bála, že
bude mít problémy z toho, že tady probírá drby se studentkou. S vážným výrazem se ke mně
naklonila přes pult. "Ta chudinka vykrvácela k smrti. Podřízli jí hrdlo."
20. kapitola
Málem jsem vyhrkla: "Doopravdy?" Jenže o takových věcech se nežertuje, a navíc se u toho
tvářila strašně vážně. Na mysli mi vytanuly další otázky, ale radši jsem mlčela. Nebyly sice
příliš divné, ale nechtěla jsem na sebe přitáhnout pozornost tím, že bych projevila neobvyklý
zájem o brutální vraždu. Namísto toho jsem paní Dawsonové poděkovala za pomoc s dopisem
a zamířila jsem do Východního kampusu.

Když jsem vešla na kolej, paní Weathersová seděla za svým pultem. Přinsela jsem jí dopis a
ona si ho dvakrát přečetla, než ho schovala do skříňky k ostatním dokumentům. "Dobře," řekl.
"Hlavně dohlédněte, aby se vaše sestra pokaždé ohlásila při odchodu a příchodu."

"Ano, madam. Děkuju." Zaváhala jsem, jestli bych měla jít, nebo jí položit otázku, která mě
napadla u paní Dawsonové. Nakonec jsem se rozhodla zůstat. "Paní Weathersová..., od té
doby, co Jill zmizela, pořád myslím na tu holku, co jste mi o ní povídala. Na tu, co umřela.
Pořád si říkám, že to mohla být Jill."

Výraz paní Weathersové se obměkčil. "Jill je v pořádku. Neměla jsem vám to říkat. Nechtěla
jsem vás vystrašit."

"Je pravda, že tu dívku podřízli?"

"Ano." Smutně potřásla hlavou. "Hrozné. Prostě hrozné. Nevím, kdo mohl takovou věc
udělat."

"Zjistilo se někdy, proč se to stalo? Bylo na ní něco neobvyklého?"

"Neobvyklého? Ne, ani ne. byla to hodná holka. Chytrá, hezká, oblíbená. Dobrá - ne, výborná
- sportovkyně. Měla plno kamarádů, přítele. Ale nic výjimečného, proč by někdo měl jít právě
po ní. Jenže lidé, kteří dělají takové příšerné věci, nejspíš žádné důvody nepotřebují."
"To je pravda," zamumlala jsem.

vydala jsem se nahoru do svého pokoje a litovala, že paní Weathersová nerozvedla trochu víc,
jak Kelly vypadala. Co jsem opravdu chtěla vědět, bylo, jestli byla Morojka. Pokud ano, paní
Weathersová by možná zmínila, že byla vysoká nebo bledá. Pokud Clarence i podle záznamu
alchymistů tady v oblasti Palm Sprinte nikdy žádný jiný Moroj nežil. To ale neznamená, že
někdo nemohl záznamům uniknout. Budu muset najít odpověď sama. Pokud Kelly byla
Morojka, tak už tady v jižní Kalifornii máme tři mladé Morojky zavražděné stejným
způsobem v relativně krátkém časovém úseku. Clarence by jistě trval na své teorii o lovcích
vampýrů, ale já jsem vrahy tipovala na Strigoje.

Jill byla v pokoji, kde si odpykávala domácí vězení. Čím víc času od té doby uplynulo, tím
míň jsem na ni byla naštvaná. Taky dost pomohlo, že se vyřešila ta záležitost s propustkami
na pití krve. Byla bych mnohem naštvanější, kdybychom nesměly opustit kampus vůbec.

"Co se děje?" zeptala se, když vzhlédla od svého notebooku.

"Proč myslíš, že se něco děje?"

Usmála se. "Vypadáš tak. vždycky když se snažíš na něco přijít, objeví se ti mezi obočím
taková malá vráska, jak se mračíš.

Zavrtěla jsem hlavou. "O nic nejde."

"Všechny ty povinnosti by pro tebe možná nebyly tak těžký, kdybys o nich mluvila. Lidi by ti
třeba i něco poradili," poznamenala.

"O to nejde. Jenom se snažím něco vyřešit."

"Pověz mi o tom," poprosila mě. "Mně můžeš věřit."

Nebyla to otázka důvěry. Byla to otázka toho, že bych Jill zbytečně znepokojila. Paní
Weathersová se obávala, že mě vyděsí, ale pokud tu někdo vraždí mladé Morojky, já v
nebezpečí nejsem. když jsem se dívala na Jill a její neoblomný pohled, usnesla jsem se, že
když se dokázala vyrovnat s tím, že se ji pokusili zabít vlastní lidi, vyrovná se i s tímhle.
Stručně jsem jí vypověděla všechno, co jsem věděla.

"Ale nevíš, jestli ta Kelly byla Morojka," poznamenala, když jsem skončila.

"Ne. To je zásadní informace." Seděla jsem s překříženýma nohama na své posteli a na klíně
jsem měla notebook. "Projedu naše záznamy a místní noviny a možná najdu její fotku. Od
paní Weatherosvé jsem se dozvěděla jenom to, že byla vynikající sportovkyně."

"To může znamenat, že nebyla Morojka," řekla Jill. "Podívej na mě, jak jsem nešikovná
venku na slunci. A co když nebyla Morojka? Máš spoustu teorií, co z toho vycházejí. Ale co
když byla člověk? Co pak? Můžeme to ignorovat? Vrahem pořád může být tatáž osoba..., ale
co by to znamenalo, kdyby ten vrah zabil dvě Morojky a jednu lidskou holku?"

Jill měla pravdu. "Nevím," uznala jsem.

Hledání mi netrvalo dlouho. Alchymisté neměli o té vraždě žádný záznam, což podporovalo
teorii, že Kelly byla člověk. V mnoha novinách o ní byly články, ale žádnou fotku jsme najít
nemohla.

"A co ročenka?" navrhla Jill. "Někdo je tady přece musí uschovávat."

"To je naprosto geniální," řekla jsem.

"Vidíš? Říkala jsem ti, že jsem užitečná."

Usmála jsem se na ni a pak jsem si na něco vzpomněla. "Jo, a mám pro tebe dobrou zprávu.
Možná." Rychle jsem jí předestřela Kristinin a Juliin plán ohledně toho, že by měla chodit do
kroužku šití.

Celá se rozzářila, ale radši se držela zpátky. "Vážně myslíš, že by to takhle šlo?"

"Je jenom jeden způsob, jak to zjistit."

"Nikdy v životě jsem nesáhla na šicí stroj," namítla.

"Tak tohle je asi tvoje šance, aby ses to naučila," pověděla jsem jí. "Nebo třeba budou ty
holky nadšené jen z toho, že mají ve třídě modelku."

Jill se uchechtla. "Jak víš, že tam chodí jenom holky?"

"Nevím," přiznala jsem. "Asi mám předsudky ohledně tradičního rozdělení rolí."

Zazvonil mi telefon a na displeji se objevilo jméno profesorky Terwilligerové. Zvedla jsem ho

a připravila se na to, že budu muset zajet pro kávu.

"Slečno Melbourneová?" ozvala se. "Jestli vy a váš bratr můžete být do hodiny v Carltonu,
můžete si promluvit s někým z univerzitní kanceláře, než zavřou. Stihnete to?"

podívala jsem se na hodinky a spolehla se na to, že Adrian zrovna nedělá nic důležitého.
"Ehm, ano. Ano, samozřejmě, madam. Děkuju. Moc vám děkuju."

"Chtějte mluvit s Wesem Reganem." Odmlčela se. "A až se budete vracet, můžete mi přivézt
cappuccino?"

Ujistila jsem ji, že ano, a pak jsem zavolal Adrianovi a nařídila mu, aby na mě čekal. Rychlej
se se převlékla z uniformy do halenky a skládané sukně. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a
uvědomila si, že Adrian měl pravdu. Mezi amberwoodskou uniformou a mou obvyklou
garderobou opravdu nebyl velký rozdíl.

"Kéž bych tak mohl jít taky," řekla Jill zamyšleně. "Ráda bych Adriana zase viděla."

"A nevidíš ho snad určitým způsobem každý den?"

"To je pravda," uznala. "Ale nedokážu se mu dostat do hlavy, kdykoli se mi zachce. Děje se to
náhodně. A stejně to není totéž. Skrz pouto se mnou nemůže mluvit."

Málem už jsem jí řekla, že mi to připadá lepší než být s ním osobně, ale včas mi došlo, že by
to ničemu nepomohlo.

Když jsem dojela ke Clarenceovi, Adrian byl připraven vyrazit. Byl nadšený a nedočkavý.
"Akorát ses tu minula se svým kamarádem," řekl, sotva nastoupil do Laté.

"S kým?"

"S Keithem."

Ušklíbla jsem se. "To není můj kamarád."

"Už ti svitlo? Většina z nás na to přišla hned první den, Sageová."

Měla jsem z toho nepříjemný pocit. Uvědomovala jsem si, že bych neměla míchat osobní
antipatie vůči Keithovi do pracovního vztahu. Jsme kolegové a měli bychom působit jednotně
a profesionálně. Zároveň jsem byla ráda, že tihle lidé - i když jsou to vampýři a dhampýři - si
nemyslí, že jsem s Keithem kamarádka. Nechtěla jsem, aby se domnívali, že toho s ním mám
bůhvíkolik společného. Rozhodně jsem toho s ním moc společného mít nechtěla.

Najednou mi došlo, co vlastně Adrian řekl. "Počkej. Ona tady teď byl?"

"Asi před půlhodinou."

Musel sem jet rovnou ze školy. Měla jsem štěstí, že jsem se s ním minula. Něco mi
napovídalo, že by neschvaloval, že pomáhám Adrianovi zvýšit jeho dosavadní vzdělání.

"Co tady chtěl?"

"Nevím. Nejspíš se šel podívat na Clarence. Stařík se necítí moc dobře." Adrian vytáhl z
kapsy cigarety. "Nevadí?"

"Vadí," odpověděla jsem. "Co je Clarenceovi?"

"Nevím, ale hodně teď odpočívá, takže je v domě ještě větší nuda než předtím. On sice nikdy
nebyl kdovíjak upovídaný, ale některý jeho příběhy byly zajímavý." Adrian se zamyslel.
"Hlavně y se skotskou."

"Dávej mi průběžně vědět, jak je na tom," zamumlala jsem. uvažovala jsem, jestli tohle byl
ten důvod, proč Keith tak spěchal. Pokud je Clarence vážně nemocný, musíme mu sehnat
morojského doktora. To by zkomplikovalo naši situaci v Palm Sprinte, protože bychom buď
museli Clarence někam dopravit, nebo sem přivézt dalšího. Jestli na tom Keith pracuje, tak
bych si s tím nemusela dělat starosti... Jenže mu nevěřím, že je s to odvést dobrou práci.

"Nevím, jak se s ním sneseš," prohodil Adrian. "Dřív jsem si o tobě myslel, že jsi slabá a
nebráníš se..., ale teď mám dojem, že jsi vlastně docela drsná. To chce hodně síly, nestěžovat
si a rozdávat rány. Já takový sebeovládání nemám."
"Máš ho víc, než si myslíš," řekla jsem a ten kompliment mi trochu zalichotil. Někdy jsem se
na sebe zlobila, že se dost nebráním, ale nepřipadalo mi, že bych na to měla dost síly.
Zvláštní, že mě na opak musel upozornit až Adrian. "Odjakživa balancuju na tenkém laně.
Můj táta - a alchymisté - si zakládají na poslušnosti a úctě k rozkazů nadřízených. Jsem ve
dvojím ohni, protože to u nich mám pořádně nahnuté, takže je pro mě hrozně důležité, abych
neudělala nějakou hloupost."

"Kvůli Rose?" Pečlivě ovládal tón svého hlasu.

Přikývla jsem. "Jo. To, co jsem udělala, se v jejich očích rovná velezradě."

"Nevím, co přesně znamená 'velezrada', ale zní to dost vážně." Viděla jsme, jak si mě po očku
prohlíží. "Stálo to za to?"

"Zatím se zdá, že jo." Snadno se mi to říkalo, když Zoe ještě nemá tetování a já se zatím ani
nepřiblížila nápravnému centru. Pokud se tohle změní, asi se změní i moje odpověď. "Udělala
jsem správnou věc. snad to tu dramatickou akci ospravedlňuje."

"Taky jsem porušil spoustu pravidel, abych jí pomohl," řekl utrápeně. "Dělal jsem to z lásky.
Z pošetilé lásky, ale stejně to byla láska. Nevím, jestli je to tak ušlechtilý jako ty tvoje
důvody, hlavně když ona byla zamilovaná do jinýho. většina mých 'dramatických akcí' k
ničemu nebyla. Většina jich jen vytočila moje rodiče."

Trochu jsem mu to záviděla. Z otce jsem nikdy nevymámila žádnou reakci - ačkoli jsem tolik
chtěla. "Myslím, že láska je ušlechtilý důvod," řekla jsem mu. Samozřejmě jsem to mínila
všeobecně. Sama jsem nikdy zamilovaná nebyla, takže jsem to nemohla doopravdy posoudit.
Vzhledem k tomu, co jsem viděla u ostatních, mi to připadalo jako úžasná věc... Ale teď jsem
byla příliš zaneprázdněná svou prací, než aby mi to chybělo. Uvažovala jsem, jestli bych tím
neměla být zklamaná. "A myslím, že máš spoustu času udělat ještě jiné ušlechtilé věci."

Zasmál se. "Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude nejvíce povzbuzovat osoba, která si myslí,
že jsem zlá a nepřirozená stvůra."

Tak to jsme byli dva.

Zaváhala jsem a pak jsem se odhodlala položit mu otázku, která ve mně hlodala. "Pořád ji
miluješ? Rose?" Nevěděla jsem, jaké to je, když je někdo zamilovaný, takže jsem ani
nevěděla, jak dlouho trvá se z něčeho takové vzpamatovat.

Adrianův úsměv zmizel. Do očí se mu vloudil nepřítomný pohled. "Ano. Ne. Je těžké
překonat vztah k někomu takovému. Měla na mě ohromný vliv, jak v dobrým, tak ve zlým.
To se těžko překonává. Snažím se na ni moc nemyslet v intencích lásky a nenávisti. Hlavně se
snažím nějak se dostat v životě dál. Bohužel se smíšenými výsledky."

Zanedlouho jsme dojeli k univerzitě. Wes Regan byl statný muž s prošedivělým plnovousem.
Pracoval v přijímací kanceláři. Profesorka Terwilligerová učila jedno léta Šedovu neteř
zdarma, a tak jí teď Wes dlužil laskavost.
"Navrhuji tohle," prohlásil, jakmile jsme usedli ke stolu naproti němu. Adrian měl na sobě
khaki kalhoty a šedozelenou košili, která by na pracovních pohovorech vypadala skvěle.
Poněkud pozdě. "Nemůžu vás jen tak zapsat. Procedury jsou zdlouhavé a v žádném případě
byste je nezvládl za dva dny. Můžu vás ale přijmout jakoby do nultého ročníku, jako
posluchače."

"Jako jsou ti u rádia?" podivil se Adrian.

"Ne. znamená to, že byste se účastnil přednášek a normálně pracoval, ale nedostával byste za
to známky."

Adrian otevřel pusu, aby promluvil, a ve mně zatrnulo, jakou poznámku asi utrousí o tom, že
nebude makat zbůhdarma. Rychle jsem ho přerušila.

"A potom co?"

"Potom, až dáte dohromady přihlášku - si tak za týden či dva - a budete přijat, můžu váš status
zpětně změnit na studenta."

"A co stipendium?" zeptal se Adrian a naklonil se dopředu. "Můžu získat nějakou finanční
podporu?"

"Pokud k tomu budete způsobilý," odpověděl Wes. "Ale nemůžete o peníze požádat, dokud
nebudete přijat ke studiu."

Adrian se zaklonil a já mu skoro četla myšlenky. Jestli má přijímací procedura trvat pár týdnů,
s finanční výpomocí to bude podobné. Čekal ho ještě nejmíň měsíc u Clarence, a to byl
nejspíš dost optimistický odhad. Tak napůl jsem očekávala, že vstane a všechno vezme
zpátky. Namísto toho se ale zatvářil odhodlaně. Přikývl.

"Dobře. Tak začnu jako posluchač."

Udělal na mě dojem.

A taky jsem mu záviděla, když Wes přinesl katalog předmětů. Dokázala jsem se spokojit s
výukou na Amberwoodu, ale když jsem se dívala na nabídku opravdové univerzity, pochopila
jsem, že ty dvě školy k sobě mají hodně daleko. Hodiny historie šly do takové hloubky, že
jsem si to snad ani nedovedla představit. Ale to Adriana nezajímalo. Ihned zabrousil ke
katedrám umění.

Nakonec se zapsal na dva přípravné kurzy olejomalby a akvarelu. Probíhaly třikrát týdně a
nepřekrývaly se.

"Bude jednodušší, když sem budu jezdit autobusem," řekl mi, když jsme odešli.

Překvapeně jsem na něj pohlédla. "Ty že budeš jezdit autobusem?"

Můj úžas ho pobavil. "A co jinýho? vyučování je přes den. Ty mě vozit nemůžeš."

Pomyslela jsem na Clarenceův odlehlý dům. "Kde je tam zastávka?"

"Asi tři čtvrtě kilometru od domu. Pojedu odtamtud a pak přestoupím na jiný autobus k
univerzitě. Cesta mi potrvá tak hodinu."

Přiznávám, že mě to připravilo o řeč. Ohromilo mě, že si toho Adrian tolik zjistil a že je

ochoten podstoupit všechny ty problémy. Cestou zpátky si ani slovem nepostěžoval, jak to
bude nepohodlné nebo jak dlouho mu bude trvat cesta od Clarence.

Když jsem se vrátila do Amberwoodu, nemohla jsem se dočkat, až Jill povím o Adrianově
studijním úspěchu - i když vlastně nepotřebovala, abych jí o tom vykládala. Díky poutu toho
nejspíš ví mnohem víc než já. ale pořád si kvůli němu dělá starosti a bezpochyby bude ráda,
že mu něco vyšlo.

Jenže když jsem se vrátila, Jill nebyla na pokoji. Nechala mi tam vzkaz, že se učí jinde na
koleji. Jedinou dobrou stránkou jejího trestu bylo, že se musela zdržovat poblíž. Rozhodla
jsem se využít příležitosti, abych vyrobila ten šílený amulet pro profesorku Terwilligerovou.
Posledních pár dní jsem sehnala ingredience a profesorka Terwilligerová mi se souhlasem
učitele biologie zajistila přístup do jedné chemické laboratoře. Takhle pozdě večer tam nikdo
nebyl, takže jsem měla spoustu místa a klid na míchání odvarů.

Instrukce byly opravdu velice podrobné a podle mého názoru zbytečné. Nestačilo jen
odpočítat kopřivové lístky. Měla jsem je nechat "hodinu odpočinout" a během té doby jim
každých deset minut říct: "Napouštím tě plamenem." Taky jsem měla povařit achát, aby "do
sebe nasál žár". Další instrukce byly podobné a mně bylo jasné, že profesorka Terwilligerová
v žádném případě nezjistí, jestli jsem vše dělala podle návodu - hlavně to zaříkávání.
Smyslem ale bylo sepsat zprávu o tom, jak si kdysi počínali mágové. A tak jsem se poslušně
řídila postupem a na každý krok jsem se soustředila tak dokonale, že jsem brzy upadla do
transu, kdy přestalo existovat vše kromě toho kouzla.

Po dvou hodinách jsem skončila a překvapilo mě, jak moc mě to vyčerpalo. Konečný
výsledek rozhodně neodpovídal energii, kterou jsem do něj vložila. Na kožené šňůrce visel
hedvábný sáček naplněný lístky a kamínky. Odnesla jsem ho spolu se svými poznámkami
zpátky do pokoje a chtěla jsem napsat zprávu o postupu pro profesorku Terwilligerovou,
abych to měla co nejdřív za sebou. Když jsem ale došla k pokoji, zalapala jsem po dechu,
jakmile jsem uviděla naše dveře. Někdo na ně černou barvou namaloval netopýry a obličeje s
tesáky. Velikými psímeny tam stálo:

UPÍRKA

Zpanikařila jsem a vpadla do místnosti. Uvnitř byla Jill s paní Weathersovou a nějakou
profesorkou, kterou jsem neznala. Probíraly se našimi věcmi. Nevěřícně jsem na to zírala.

"Co se to tady děje?" zeptala jsem se.

Jill zavrtěla hlavou. Tvářila se vyděšeně a ani mi nedokázala odpovědět. Zjevně jsem dorazila
už ke konci prohlídky, protože paní Weathersová a její kolegyně brzy skončily a vykročily ke
dveřím. Byla jsem ráda, že jsem si dnes večer vzala svou alchymistickou soupravu s sebou do
laboratoře, protože v kufříku jsem měla nástroje na měření, o nichž jsem předpokládala, že je
budu potřebovat. Rozhodně bych teď nerada vysvětlovala, proč tady mám sbírku chemikálií.
"Dobrá," prohlásila strnule paní Weathersová. "Nezdá se, že by tu něco bylo, ale můžu to tu
prohledat kdykoli jindy - abyste náhodou nedostala nějaký bláznivý nápad. Už tak máte
problémů až až a další už nepotřebujete." Povzdechla a zavrtěla nad Jill hlavou. "Velice jsme
se ve vás zklamala, slečno Melroseová."

Jill zbledla. "Říkám vám, že je to omyl!"

"Doufejme," prohlásila paní Wathersová zlověstně. "Doufejme. Skoro mám chuť vám nařídit,
abyste sama zlikvidovala ten vandalismus venku, ale když nemáme žádný důkaz... Zítra se o
to postará správce."

Jakmile naše návštěva odešla, okamžitě jsem vyhrkla: "Co se stalo?"

Jill se svalila na postel a zaúpěla. "Laurel."

Sedla jsem si. "Vysvětli mi to."

"Zavolala jsem do knihovny a ptala se, jestli mají ty ročenky s Kelly Hayesovou. Ukázalo se,
že obvykle je mají, ale zrovna si je půjčil někdo od novin kvůli zvláštnímu vydání k jubileu
Amberwoodu. A nevěřila bys, kdo ten projekt vede: Laurel."

"Máš pravdu," řekla jsem. "To bych nevěřila. Nechodí na angličtinu s prváky?" Laurel jinak
chodila do vyššího ročníku.

"Jo."

"Každý asi potřebuje nějakou aktivitu," zamumlala jsem.

Jill přikývla. "Mimochodem, právě tam byla slečna Yamaniová, tak jsem se jí zeptala, jestli
bych se mohla přihlásit do kroužku šití a pracovat pro Liu. Naprosto jí to nadchlo a řekla mi,
že to zařídí."

"To je teda věc," řekla jsem opatrně. Pořád jsem netušila, jak tohle všechno mohlo vést k
vandalismu a prohledávání našeho pokoje.

"A když jsem se vracela, potkala jsem na chodbě Laurel. Rozhodla jsem se využít té šance...
Řekla jsem jí, že vím, že jsme každá jiná, ale že by se mi teď opravdu hodila její pomoc. Pak
jsem jí vysvětlila, že potřebuju ty ročenky, a zeptala jsem se jí, jestli bych si je mohla večer
půjčit a druhý den je hned vrátit."

Nic jsem na to neřekla. Od Jill to bylo jistě ušlechtilé a statečné, obzvláště poté, co jsem ji
povzbuzovala, aby se chovala líp než Laurel. Bohužel se nedal očekávat, že Laurel oplatí
dospělejší jednání stejnou mincí. A tak to taky dopadlo.

"Oznámila mi... dost výmluvně, že mi ty ročenky ani za nic nedá." Jill se zamračila. "A řekla
mi ještě pár dalších věcí. Pak jsem řekla já jí, že je... šílená mrcha. Asi jsem to neměla dělat,
jenže ona si to zasloužila. Každopádně pak zašla za paní Weathersovou s flaškou... nevím
čeho. Myslím, e to byl malinový likér. Tvrdila, že jsem jí to prodala a že toho mám na pokoji
víc. paní Weathersová by mě nepotrestala bez dalšího důkazu, jenže vzhledem k obvinění
profesorky Changové hned z toho prvního dne, kdy mě nařkli z kocoviny, jí to stačilo na
prohledání pokoje."

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a hruď se mi sevřela vzteky. "Na to, že je tahle škola tak elitní
a prestižní ,tady někoho klidně obviní jen tak! věří všemu, co o tobě kdo napovídá. A odkud
se vzaly ty malůvky?"

Oči se jí zaleskly slzami vzteku. "To má samozřejmě na svědomí Laurel. Nebo některá její
kamarádka. Stalo se to, když se Laurel bavila s paní Weathersovou, takže má pochopitelně
alibi. Snad se nestane, že si to někdo domyslí, e ne? už předtím jsi mi říkala, že je to jenom
vtip..., a lidi v nás ani nevěří..., viď?"

"Přesně tak," odpověděla jsem automaticky.

Ale začala jsem o tom uvažovat. Už od telefonátu s otcem, kdy se zmínil o lidech, kteří vědí o
vampýrech a nebudou mlčet, jsem přemýšlela, jestli jsem udělala dobře, když jsem Laurelino
popichování jen tak odmávla. Přišla prostě jenom s krutým žertem? Nebo patří k těm lidem,
co mají podezření, že vampýři existují, a dělají kolem toho humbuk? Pochybovala jsem, že by
jí někdo uvěřil, ale nemůžeme si dovolit zbytečně na sebe přilákat pozornost.

Je možné, že by si opravdu myslela, že je Jill vampýra?

Jillin bezútěšný výraz se změnil ve vztek. "Možná bych měla s Laurel něco udělat. Jsou i jiný
způsoby pomsty než zamrzlá voda."

"Ne," řekla jsem rychle. "Nesnižuj se k tomu. Pomsta je pošetilost a ty máš na víc." Byla by to
další nadpřirozená aktivita, pomyslela jsem si, a Lurel by si mohla uvědomit, že její urážky
jsou opodstatněnější, než si původně myslela.

Jill mě obdařila smutným úsměvem. "To říkáš pořád. Ale nemyslíš, že by se s Laurel něco
udělat mělo?"

No ano. To rozhodně. Zašlo to příliš daleko a já jsem se spletla, když jsem to nechala jen tak
být. Jill měla pravdu, že jsou i jiné způsoby, jak jí to oplatit. A já jsem zase měla pravdu, že
pomsta je malichernost, kterou by se Jill neměla poskvrnit. Proto to udělám já.

"Já se o to postarám," řekla jsem jí. "Zajistím u alchymistů, aby od našich rodičů dorazila
stížnost."

Zatvářila se pochybovačně. "Myslíš, že tím se to spraví?"

"Určitě," řekla jsem. Protože v té stížnosti bude ještě něco navíc. Pohled na hodinky mi
prozradil, že už je příliš pozdě vracet se do laboratoře. Žádný problém. Prostě si natáhnu
budík na brzo ráno a zajdu tam ještě před vyučování.

Mám v pránu jeden experiment a Luarel bude můj pokusný králík.

21. kapitola

Smíchat vše, co jsem potřebovala, bylo snadné. Ale dostat to na správné místo trvalo pár dní.
Nejdřív jsem si všila, jaký druh šampónu Laurel používá ve sprše po tělocviku. Ve škole nám
samozřejmě dávali šampón i kondicionér, ale ona si na své drahocenné vlasy nechtěla dávat
obyčejné přípravky. Jakmile jsem zjistila její značku, koupila jsem šampón v místním
obchode s kosmetikou a vyprázdnila drahý obsah do výlevky. Lahvičku jsem pak naplnila
vlastnoručně vyrobeným lektvarem.

Dalším krokem bylo vyměnit ji za Laurelin šampón. Tímhle úkolem jsem pověřila Kristin. Na
tělocviku měla skříňku hned vedle Laurel a byla víc než ochotná mi s tím pomoct. Částečně to
bylo proto, že naši averzi k Laurel sdílela, ale hlavně proto, že poté, co jsem ji vyléčila z
reakce na tetování, mi dala jasně najevo, že je mým dlužníkem a kdykoli pro mě udělá, co
budu potřebovat. Nelíbilo se mi pomyšlení, že ji připadá, že mi něco dluží, ale teď se mi její
pomoc hodila. Využila chvilky, kde se Laurel otočila od své otevřené skříňky, a rychle
lahvičky vyměnila. Pak už jsme musely jen počkat, až Laurel příště šampón použije a my
uvidíme výsledky mého snažení.

Můj druhý experiment se mezitím odvíjel jinak, než jsem čekala. Profesorka Terwilligerová si
ode mě vzala zprávu, ale ne amulet.

"Nemám pro něj využití," poznamenala a vzhlédla od papírů, které jsem ji podala.

"No... to já taky ne, madam."

Odložila papíry. "Je to všechno pravda? Dodržela jste přesně každý krok? Samozřejmě
nemám možnost zjistit, jestli jste něco neodflinkla."

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. řídila jsem se návodem do puntíku."

"Tak tedy dobrá. Zdá se, že jste si vyrobila kouzlo na rozdělávání ohně."

"Madam," zaprotestovala jsem.

Usmála se. "Jak se to tam píše? Hoďte amuletem a pronést poslední zaříkávadlo? Znáte ho?"

"Do plamene, do plamene," odpověděla jsem rychle. Poté, co jsem tohle kouzlo opisovala k
jejím poznámkám a pak ho ještě provozovala, měla jsem ho v živé paměti. Podle té knihy,
která byla anglickým překladem latinského textu, na jazyku nezáleží, pokud zůstane zachován
význam.

"No tak vidíte. Někdy to vyzkoušejte a uvidíte, co se stane. Hlavně ale nezapalte žádný školní
majetek. Protože to není bezpečné."

Zvedla jsem amulet za šňůrku. "Ale tohle přece ve skutečnosti nefunguje. Je to nesmysl. Jen
snůška hloupostí."

Pokrčila rameny. "Kdo jsme, abychom zpochybňovali prastará moudra?"

Zůstala jsem na ni zírat a přemítala, jestli žertuje. Od prvního dne jsem věděla, že je
podivínka, ale vždycky na mě působila jako seriózní vědkyně. "Tomu přece nemůžete věřit.
Takováhle magie... není skutečná." Bez přemýšlení jsem ještě dodala: "A i kdyby byla,
madam, lidi by se neměli zaplétat s takovými silami."
Profesorka Terwilligerová chvíli mlčela. "Tomu opravdu věříte?"

Dotkla jsem se křížku na svém krku. "Byla jsem tak vychovávaná."

"Chápu. Tak s tím amuletem dělejte, co chcete. Vyhoďte ho, někomu do dejte, experimentujte
s ním. Stejně jsem potřebovala jen tuhle písemnou zprávu do svojí knihy. děkuju, že jste to
zvládla včas. Jako vždy děláte víc, než musíte."

Strčila jsem si amulet do kabelky a odešla. Netušila jsem, co si s ním počít. Byl k ničemu..., i
když jsem jeho výrobě věnovala tolik času. Byla jsem zklamaná, že v profesorčině výzkumu
nezaujímá významnější místo. veškerá ta snaha byla k ničemu.

Druhý den ale došlo k posunu v dalším z mých projektů. Greg Slade s několika kamarády
přiběhl na hodinu chemie, když už zvonilo. Profesorka na ně varovně pohlédla, ale ani si toho
nevšimli. Slade se chlubil svým orlím tetování a každému ho ukazoval. Inkoust se zase leskl
do stříbrna. Vedle něj jeho kamarád taky všem ukazoval svoje stříbrné tetování. Měl na něm
pár stylizovaných překřížených dýk, což bylo jen o trochu míň kýčovité než orel. Byl to ten
kamarád, který se začátkem týdne obával, že žádné svoje tetování mít nebude. S dodavatelem
jim to zjevně vyšlo. Zajímavé. Zatím jsem alchymistům hlášení nepodala, protože jsem
vyčkávala, jestli si v Nevermore doplní zásoby, které jsem ukradla.

"Úžasný," prohlásil Sladeův kamarád. "To je jízda."

"Já vím." Slade do něj šťouchl pěstí. "Před zítřkem právě včas."

Trey je pozoroval se zachmuřeným výrazem. "Co má být zítra?" zeptala jsem se ho šeptem.

Chvíli je ještě zamyšleně pozoroval, načež se obrátil ke mně. "Spadla jsi z višně? Zítra
hrajeme první zápas na domácím hřišti."

"No ovšem," ušklíbla jsem se. moje zkušenost ze střední školy by nebyla kompletní bez
fotbalového humbuku.

"Mně je to na houby," zabrblal.

"Vždyť už nemáš obvazy," řekl jsem.

"Jo, ale trenér mě pořád šetří. Navíc jsem teď spíš přítěž." Kývl hlavou směrem ke Sladeovi a
jeho kamarádovi. "Jak to, že z toho nemají průšvih? Ani se to nesnaží schovávat. Na týhle
škole už není žádná disciplína. Prakticky tu vládne anarchie."

Usmála jsem se. "Prakticky."

"Víš, že by v týmu měl být i tvůj bratr? Viděl jsem ho na těláku. Kdyby se trochu snažil, byl
by z něj vynikající sportovec."

"Nerad na sebe přitahuje pozornost," objasnila jsem. "Ale určitě se přijde na zápas podívat."

"A ty přijdeš?"
"Nejspíš ne."

Trey povytáhl obočí. "Máš rande?"

"Ne! Jenom mě... nebaví sport. A taky myslím, že bych měla zůstat s Jill."

"To mě ani nepřijdeš povzbudit?"

"Ty moje povzbuzování nepotřebuješ."

Trey mi namísto odpovědi věnoval zklamaný pohled. "Tvoje škoda," řekl. "Jelikož neuvidíš,
jak mistrovsky provozuju svoje úžasný umění."

"To je fakt hrozná škoda," souhlasila jsem.

"Přestaň s tím sarkasmem." Povzdechl si. "Můj táta bude naštvaný. Rodina ode mě čeká
výkon."

To bylo něco, co jsem dokonale chápala. "On taky hraje fotbal?"

"Ne, nejde mu ani tak o fotbal, jako spíš o fyzickou kondici. Být na špici a rychle reagovat.
Když jsem byl nejlepší v týmu, byl na mě hrdý - jenže pak začalo to s tím tetováním."

"Jsi dobrý i bez tetování. Pořád by měl být hrdý," poznamenala jsem.

"Ty neznáš mýho otce."

"Ne, ale znám někoho, kdo je přesně jako on." Usmála jsem se. "Víš, že na ten fotbal nakonec
asi přece jen půjdu?"

Trey se na mě usmál a začala hodina.

Den plynul poklidně, dokud ke mně nepřiběhla Jill. Objevila se, sotva jsem vešla do šatny
před hodinou tělocviku.

"Ozvala se mi Lia! Chce, abych přišla dneska večer. Chystá normální zkoušku s ostatními
modelkami, ale myslí, že bych asi potřebovala zvláštní sezení jen já sama, protože ještě
nemám zkušenosti. Samozřejmě jde o to..., že potřebuju svézt. Myslíš... Mohla bys...?"

"Jasně," řekla jsem. "Od toho jsem tady."

"Děkuju, Sydney!" Padla mi kolem krku, což mě ohromilo. "Vím, že nemáš důvod mi
pomáhat po tom všem, co jsem udělala, ale..."

"To nic," řekl jsem a neohrabaně ji poplácala po rameni. Nadechla jsem se, abych se
uklidnila. Ber to tak, jako že tě objímá Jill. Ne že tě objímá vampýra, říkala jsem si v duchu.
"Ráda pomůžu."

"Nechcete vy dvě být o samotě?" ušklíbla se Laurel, která vplula do šatny se svým
doprovodem. "Já věděla, že je na vaší rodině něco divnýho."
Jill a já jsme od sebe odstoupily a Jill zrudla, což vyvolalo další smích. "Bože, já je
nenávidím," povzdechla si, jakmile se vzdálily z doslechu. "Vážně se jim chci pomstít."

"Trpělivost," zamumlala jsem. "Však ony jednou dostanou, co si zaslouží." Podívala jsem se
na Laurelinu skříňku a pomyslela si, že na to "jednou" dojde spíš dřív než později.

Jill ohromeně zavrtěla hlavou. "Nechápu, jak můžeš druhým tolik odpouštět, Sydney.
Všechno se přes tebe jen překulí."

Usmála jsem se a uvažovala, co by si Jill pomyslela, kdyby znala pravdu - že zase tolik
neodpouštím. A už vůbec ne Laurel. Ale když si o mně Jill chce myslet tohle, tak proč ne?
maska hodné osoby, která nastaví i druhou tvář, mi ovšem spadla v momentě, kdy se o hodinu
později, po tělocviku, ozval Laurelin křik.

Jako by se opakovala historie se zmrzlou vodou. Laurel vyběhla ze sprchy omotaná ručníkem.
S hrůzou se rozběhla k zrcadlu a nadzvedla si vlasy.

"Co se děje?" zeptala se jedna její kamarádka.

"Copak to nevidíš?" vyjekla Laurel. "Něco je špatně... Nepřipadá mi to v pořádku. Je to olej..

nebo nevím!" Vytáhla fén a začala si sušit vlasy, zatímco my ostatní jsme ji se zájmem
pozorovaly. Po několika minutách měla dlouhé vlasy suché, ale nevypadaly na to. jako by je
měla potažené olejem nebo tukem. Nebo jako by si je několik týdnů nemyla. Obvykleji měla
lesklé a nadýchané, teď byly zplihlé a ošklivé. I barva se jí trochu smyla. Zářivé zrzavé teď
měla nezdravě nažloutlý odstín.

"Navíc to divně smrdí," vykřikla.

"Umyj si je znova," poradila jí jiná kamarádka.

Laurel to udělala, ale k ničemu to nebylo. Sice už zjistila, že za ten problém může její
šampón, jenomže můj výrobek nešel z vlasů tak snadno dolů. Voda reakci jen posilovala.
Potrvá ještě hodně dlouho, než si vlasy vydrhne do původního stavu.

Jjill na mě ohromeně pohlédla. "Sydney?" zašeptala a bylo v tom milión otázek.

"Trpělivost," ujistila jsem ji. "Tohle je teprve první dějství."

Ten večer jsem odvezla Jill do butiku Lii DiStefano. Eddie jel samozřejmě s námi. Lia byla
jen o pár let starší než já a skoro o třicet centimetrů menší. Přestože byla malá a drobná, na
první pohled nám bylo jasné, že je silná osobnost. Obchod byl plný elegantních rób a šatů, ale
ona sama byla oblečená úplně obyčejně - v opraných džínách a příliš velké flanelové košili,
která jí byla velká. Otočila na dveřích ceduli, aby hlásala "zavřeno", dala si ruce v bok a
zadívala se na nás.

"Takže, Jillian Melroseová," začala. "Máme necelé dva týdny na to, abychom z tebe udělali
modelku." Zrak jí padl na mě. "A ty budeš pomáhat."

"Já?" podivila jsem se. "Já jsem jenom řidička."

"Ne, pokud chceš, aby tvá sestra v mojí show zazářila." Zase se podívala na Jill a rozdíl v
jejich výšce byl skoro až komický. "Musíš jíst, pít a dýchat modelingem, pokud to máš
zvládnout. A všechno to budeš dělat v tomhle..."

Lia se rozzářila, zvedla krabici na boty a vytáhla z ní blýskavé purpurové lodičky na asi
dvanácticentimetrových podpatcích. Jill i já jsme vykulily oči.

"Není už tak dost vysoká?" zeptala jsem se nakonec.

Lia odfrkla a hodila boty Jill. "Ty nejsou na přehlídku. Ale jakmile se naučíš chodit v těchhle,
zvládneš už pak všechno."

Jill si boty obezřetně prohlížela. Ty podpatky mi připomínaly stříbrné kůly, kterými Eddie a
Rose zabíjeli Strigoně. Pokud chce být Jill opravdu připravená na jakoukoli situaci, měla by je
nosit pořád u sebe. Uvědomovala si, že se na ni díváme s očekáváním, a tak si vyzula svoje
hnědé boty bez podpatků a zapnula si spoustu propracovaných pásku na těchhle vysokých
purpurových. Jakmile je měla obuté, vstala, pomalu se narovnala - a málem upadla. Rychle
jsem k ní přiskočila, abych ji zachytila.

Lia souhlasně přikývla. "Vidíte? O tomhle jsme mluvila. Sesterská týmová práce. postarej se,
ať neupadne a nezlomí si vaz ještě před mojí přehlídkou."

Jill po mně střelila vyděšeným pohledem. Nejspíš jsem se tvářila stejně. Chtěla jsem
navrhnout, aby se toho úkolu ujal Eddie, jenže ten se kradmo přesunul na druhou stranu
obchodu a sledoval dění odtamtud. Zdálo se, že se pokouší vyhnout Liině pozornosti. Jeho
ochranitelské sklony zřejmě měly své meze.

Zatímco se Jill snažila neupadnou, pomohla jsem Lie vyklidit prostor uprostřed obchodu.
Následující hodinu jí Lia ukazovala, jak se správně chodí na přehlídkovém molu, aby držení
těla a chůze daly předváděnému oblečení co nejvíc vyniknout. Ale většina detailů Jill unikala,
protože se prostě jen snažila přejít místnost a neupadnout. Grácie a krása teď pro ni nebyly tak
důležité jako zůstat na nohou.

Eddie ji sledoval se zaujetím, jako by každý její krok byl čirá magie. Jakmile ale zachytil můj
pohled, okamžitě zase nahodil obezřetný strážcovský výraz.

Ze všech sil jsem Jill povzbuzovala - a taky dohlížela, aby neupadla a nezlámala si vaz. Asi v
polovině nácviku jsme zaslechli zaklepání na skleněné dveře. Lia se zamračila, ale pak
poznala obličej za sklem. Celá se rozzářila a šla odemknout.

"Pane Donahue," řekla a pustila Leeho dál. "Přišel jste se podívat, jak si vede vaše
hvězdička?"

Lee se usmál a šedýma očima okamžitě spočinul na Jill. Jill se mu podívala do očí a široce se
usmála. U posledního pití krve Lee nebyl. ačkoli si ti dva spolu neustále telefonovali nebo
chatovali, věděl jsem, že se Jill nemůže dočkat, až ho uvidí. Pohled na Eddieho mi ovšem
prozradil, že on z jeho přítomnosti zdaleka tolik nadšený není.

"Mně je jasné, jak si vede," prohlásil Lee. "Je dokonalá."

Lia odfrkla. "Nepřeháněla bych to."

"Hele," ozvala jsem se, jak mě náhle zasáhla inspirace. "Lee, nechceš dohlédnout, aby si Jill
nezlomila vaz? Já si teď musím něco zařídit." Ani mě nepřekvapilo, že nadšeně souhlasil.
Věděla jsem, že se o její bezpečí nemusím obávat, když ji hlídá Eddie.

Odešla jsme a doběhla o dvě ulice dál do Nevermore. Už od té chvíle, kdy jsem slyšela Sladea
a jeho kamarády vykládat, že Tataři zase pracují, chtěla jsem se do salónu vypravit osobně.
Ale ne potají. Zboží, které jsem ukradla, samo o sobě jako důkaz stačilo. Až na jednu
průzračnou tekutinu jsem identifikovala všechny látky v lahvičkách. Všechny kovy přesně
odpovídaly alchymistickým sloučeninám, což znamenalo, že tihle lidé buď mají spojení s
alchymisty, anebo kradou. Tak jako tak to pro mě znamenalo úspěch. Jenom jsem doufala, že
to bude stačit, abych si napravila reputaci a aby sem neposílali Zoe. Čas do jejího příjezdu se
krátil. Od otcova telefonátu, že mě Zoe nahradí, uplynul už skoro týden.

Měla jsem v plánu zjistit, jestli budou v Nevermore ochotni udělat mi tetování. Chtěla jsem se
dozvědět, jak lidi varují (pokud vůbec), a především, jak dalece je těžké takové tetování
získat. Adrianův pokus nebyl příliš přínosný, hlavně asi proto, že jeho nápad s tetováním
kostlivého motorkáře s papouškem v plamenech nepůsobil důvěryhodně. Dneska jsem měla u
sebe hotovost, takže jsem doufala, že se dostanu dál.

Jenže nakonec jsem žádné peníze ukazovat nemusela. Jakmile jsem vešla dovnitř, muž za
pultem - stejný, se kterým mluvil Adrian - se zatvářil, že se mu ulevilo.

"Díky bohu," řekl. "Prosím vás, řekněte mi, že toho máte víc. Z těch děcek už šílím. Když
jsme s tím začali..., netušil jsem, že se to takhle rozmůže. Prachy jsou dobrý, ale kristepane!
Tohle už se nedá stíhat."

Snažila jsem se netvářit příliš nechápavě a uvažovala jsem, o čem to proboha mluví. Jednal se
mnou, jako by mě čekal, což nedávalo smysl. Pak jsem ale pochopila, když jsem si všimla, že
se mi dívá na tvář.

Moje tetování - lilie.

Po vyučování už jsem si ho nezakrývala make-upem. V tom okamžiku jsem pochopila, že ať

už je jeho dodavatelem kdokoli, jisté je, že je to alchymista. Předpokládal, že když mám
tetování, jsem jeho spojenec.

"Nic s sebou nemám," řekla jsem.

Posmutněl. "Ale požadovali jsme..."

"Ztratili jste minulou zásilku," řekla jsem povýšeně. "Nechali jste si to ukrást přímo pod
nosem. Víte vůbec, kolik máme problému, abychom to sehnali?"

"To už jsem vysvětli vašemu kamarádovi!" vykřikl. "Řekl, že to chápe. Řekl, že se o ten
problém už postaral, a my prý si nemusíme s ničím dělat starosti."
Sevřel se mi žaludek. "Jo, jasně, ale on nemluví za nás za všechny a my si nejsme jistí, jestli v
tom chceme pokračovat. Zkompromitovali jste se."

"Jsme opatrní," namítl. "Za tu krádež nemůžeme! Musíte nám pomoct. No tak. copak vám to
neřekl? Na zítra máme velikou objednávku, protože ty děcka ze soukromý školy mají zápas.
Jestli j vyřídíme, můžeme vám zaplatit dvakrát tolik."

Obdařila jsem ho svým nejlepším ledovým úsměvem. "Probereme to a dáme vám vědět."

S tím jsem se obrátila k odchodu. "Počkat," křikl za mnou. Povýšeně jsem se po něm ohlédla.
"Můžete zařídit, aby mi ta osoba přestala volat?"

"Jaká osoba?" zeptala jsem se a uvažovala, jestli myslí nějakého studenta z Amberwoodu.

"Ta s divným hlasem, co se pořád ptá, jestli jsme neviděli bledý a vysoký lidi, co vypadají
jako upíři. Myslel jsem, že je to někdo, koho znáte."

Vysocí bledí lidé? to se mi vůbec nezamlouvalo, ale zachovala jsem si nečitelný výraz. "Je mi
líto. Nevím, o čem mluvíte. To musí být žert."

Odešla jsem a řekla si, že to musím prozkoumat. Pokud se někdo ptá na lidi, co vypadají jako
vampýři, tak to je problém. Ale ne naléhavý. Mysl mi pracovala na plné obrátky, když jsem
přemýšlela o tom všem, co mi tatér pověděl. Dodavatelem Nevermore byl nějaký alchymista.
V určitém ohledu by mě to snad ani nemělo překvapovat. Jak jinak by získávali vampýři krev
a všechny kovy nezbytné pro tetování? A tenhle zlotřilý alchymista se prý "postaral" o
problém, který vedl ke krádeži zboží. Kdy že mi volal otec a řekl, že budu kvůli Keithovu
hlášení odvolána?

Hned poté, co jsem se vloupala do Nevermore.

Už jsem věděla, kdo je ten zlotřilý alchymista.

A taky jsem věděla, že "ten problém" jsem byla já. Keith se o mě postaral a podnikl kroky,
aby mě dostal z Palm Sprinte a přivedl sem někoho nezkušeného, kdo se nebude míchat do
jeho nelegálních záležitostí s tetováním. Proto tady chtěl už od samého začátku Zoe.

Byla jsem zděšená. O Keithu Darnellovi jsem rozhodně neměla bůhvíjaké mínění. Ale nikdy,
nikdy by mě nenapadlo, že by klesl takhle hluboko. Byl nemorální, ale přesto byl vychováván
podle stejný zásad jako já, co se týkalo lidí a vampýrů. Odklonil se....
22. kapitola

Clarence se s námi nechtěl bavit o tom, co se stalo. neustále tvrdošíjně popíral, že by se dělo
cokoli špatného. Prohlašoval, že si pořezal krkl při holení.

"Pane Donahue," řekla jsem tak jemně, jak jsem jen dovedla, "tohle udělal chirurgický
nástroj. A stalo se to při Keithově návštěvě."

"Ne, ne," protestoval Clarence slabým hlasem. "To s ním nemá nic společného."
Vtom dovnitř nakoukla Dorothy. Nesla Clarenceovi sklenici vody. Zavolali jsme ji krátce po
mém příchodu. Ztráta krve se léčí u Morojů stejněj jako u lidí: chce to cukr a tekutiny.
Nabídla mu sklenici s brčkem a tvářila se starostlivě. Zatímco pil, dál jsem na něj naléhala.

"Povězte nám, jak jste se dohodli," žadonila jsem. "Jak jste to zařídili? Co vám za tu krev
dává?" Když Clarence mlčel, zkusila jsem jinou taktiku. "Ubližuje lidem. Rozdává vaši krev
kdekomu na potkání."

To konečně vyvolalo reakci. "Ne," prohlásil Clarence. "Používá mou krev a sliny, aby lidi
léčil. Nemocné lidi." Sliny? Málem jsem zaúpěla. Samozřejmě. Ta záhadná průhledná
tekutina. Teď už jsem věděla, co způsobuje rauš u nebeských tetování. To je teda síla!

S Adrianem jsme si vyměnili pohledy. Vampýři krev se jistě dá využít i k léčbě. Moje
tetování je toho důkazem. Alchymisté se už dlouho snaží využívat určité vlastnosti krve pro
širší medicínské použití.

Zatím ale neexistuje způsob, jak vyrábět krev synteticky, a použití skutečné krve prostě není
praktické.

"Lhal," odpověděla jsem. "Prodává ji bohatým teenagerům, aby podávali lepší sportovní
výkony. Co vám za to slíbil? Podíl z těch peněz?"

Adrian se rozhlédl po luxusně zařízené místnosti. "Nepotřebuje peníze. To jediný, co

potřebuje, od strážců nedostane. Spravedlivou odplatu za Tamaru, že?"

Překvapeně jsem se otočila zase ke Clarenceovi a jeho výraz jen potvrzoval pravdivost
Adrianových slov. "On... on za mě pátrá po lovcích vampýrů," vypravil ze sebe pomalu.
"Říká, že už je blízko. Že už je každou chvíli najde."

Zavrtěla jsme hlavou a nejradši bych si nakopala za to, že jsem neodhalila dřív, že tím
zdrojem krve je Clarence. To vysvětlovalo, proč se tu Keith objevoval tak nečekaně -a proč
byl tak rozrušený, když jsem se tu bez varování objevila já. moje "bratříčkování s vampýry" s
tím nemělo nic společného. "Pane, zaručuju vám, že jediná věc, po které pátrá, je to, jak
utratit peníze, které vydělá."

"Ne... ne... Pomáhá mi najít lovce, co zabili Tamaru."

Vstala jsem. tohle už jsem nevydržela dál poslouchat. "Dejte mu něco pořádného k jídlu a
dohlédněte na to, aby se opravdu najedl," řekla jsem Dorothy. "Pokud je zesláblý jen ze ztráty
krve, potřebuje jen trochu času."

Kývla jsem na Adriana, aby mě následoval ven. Když jsme kráčeli k obýváku, poznamenala
jsem: "Má to světlé i stinné stránky. Aspoň máme jistotu, že Keith má čerstvou zásilku krve,
takže ho můžeme odhalit. Jenom je mi líto, že Clarence musel..."

Strnula jsem při pohledu, který se mi naskytl. Chtěla jsem jít do obýváku proto, že to bylo
místo, které jsem znala, a připadalo mi vhodnější na prodiskutování našich plánů než
Clarenceova ložnice. Vzhledem k tomu, jak mi v tomhle starém domě pracovala
představivost, jen máloco mě tu dokázalo překvapit. Ale ani v nejdivočejších snech bych si
nepředstavovala, že se obývák změní v galerii.
Po celé místnosti byly rozestavěny malířské stojany a plátna. Dokonce i kulečníkový stůl byl
pokrytý velkou rolí papíru. Obrazy se svými tématy značně lišily. Na některých byla jen
nastříkaná barva. Jiné překvapivě realisticky zobrazovaly lidi a předměty. Byla to směs
olejomaleb a akvarelů.

Na okamžik se mi vykouřily z hlavy veškeré myšlenky na Keitha a Clarence. "Co je to?"

"Domácí úkol," odpověděl Adrian.

"Ty jsi... ty už jsi začal chodit do školy? Jak ti toho mohli navalit tolik?"

Došel k plátnu, na němž byla červená spirála kolem černého mraku. Lehce zkusil, jestli už
barva zaschla. Dívala jsem se na obraz a snažila se poznat, jestli je to opravdu mrak. Bylo na
něm cosi antropomorfního.

"Jasně, že nám nedávají tolik úkolů, Sageová. Ale chci mít jistotu, že první úkol zvládnu.
Chce to spoustu pokusů, než se dopracuješ k dokonalosti." Po kratičké pauze se opravil.
"Teda až na moje rodiče. Ti to trefili hned na první pokus."

Nedokázala jsem se ubránit úsměvu. Bylo hezké vidět Adriana v tak dobrém rozpoložení
poté, co mu posledních pár týdnů pořád kolísala nálada. "Tak to je nádhera," uznala jsem. "Co
představují? Tyhlety chápu," ukázala sem na obraz hnědého ženského oka s dlouhými řasami
a pak na další s růžemi. "Ale ty další se dají vykládat... trochu kreativněji."

"Vážně?" podivil se Adrian a otočil se zpátky ke kouřovému obrazu s červenou spirálou.

"Myslel jsem, že je to jasný. Tohle je 'Láska'. Copak to nevidíš?"

Pokrčila jsem rameny. "Možná neuvažuju dostatečně umělecky."

"Možná," připustil. "Jakmile vyřešíme tvýho kámoše Keitha, můžeme probrat moje geniální
umění, jestli chceš."

"Dobře," řekla jsem a opět zvážněla. "Musíme prohledat jeho byt a najít důkaz. Nejlepší asi
budu, když ho vylákám ven a ty se tam vloupáš, zatímco bude pryč. Přes zámek se
dostaneš..."

Adrian mě mávnutím ruky zarazil. "Se zámkem si poradím. Jak myslíš, že jsem se rodičům
dostával do skříňky s likéry, když jsem ještě chodil na střední?"

"To mi mohlo dojít," poznamenala jsem suše. "Určitě se podívej úplně všude, nejen na místa,
co napadnou každého. Může mít tajný trezor ve zdi nebo v nábytku. Hledej lahvičky s krví
nebo kovovou tekutinou, nebo dokonce nástroj, kterým bodl Clarence.

"Chápu." Ještě jsme si domluvili pár dalších detailů včetně toho, komu by měl zavolat, kdyby
něco našel. Už jsme se chystali k odchodu, když se mě zeptal: "Sageová, proč sis vybrala za
parťáka v tomhle zločinu zrovna mě?"
zamyslela jsme se nad tím. "Asi vylučovací metodou. Jill by se neměla namočit do průšvihu.
Eddie by se mi hodil, jenže ten se musel vrátit s Jill a Leem. Navíc už vím, že ty nemáš
morální zábrany ohledně vloupání."

"To je ta nejhezčí věc, jakou jsi mi kdy řekla," prohlásil s úsměvem.

Pak jsme zamířili ke Keithovi. V prvním patře domu, kde bydlel, se svítilo, takže moje
poslední naděje, že ho třeba nebudu muset vylákat ven, rázem pohasla. Ráda bych Adrianovi
pomohla s hledáním. Vysadila jsem ho a odjela do nonstop restaurace na druhém konci města.
Připadalo mi ideální, aby byl Keith daleko od domova. Už jenom čas strávený na cestě bude
dostatečně dlouhý. Znamenalo to ale, že Adrian musí chvíli čekat, než Keith odjede. Když
jsem konečně dojela do restaurace, sedla jsem si ke stolu, objednala si kávu a zavolala
Keithovi.

"Haló?"

"Keithe, to jsem já. musím s tebou mluvit."

"Tak mluv," řekl. Zněl samolibě a sebejistě, bezpochyby byl šťastný, že ještě na poslední
chvíli prodá materiál na tetování.

"Ne po telefonu. Potřebuju se s tebou sejít."

"V Amberwoodu?" podivil se. "Není už pozdě?" To sice bylo, ale tenhle problém budu řešit
až pak.

"Nejsem ve škole. Jsem v Margaret´d Diner. To je ta restaurace u dálnice."

Nastalo dlouhé ticho. A pak: "No, když už jsi stejně prošvihla večerku, tak přijeď sem."

"Ne," prohlásila jsem rezolutně. "Ty přijeď za mnou."

"Proč bych měl?"

Zaváhala jsem jen na okamžik, než jsem vytáhla kartu, o níž jsem věděla, že ho přesvědčí.
Jedinou věc, která ho přiměje sem přijet a nepojmout podezření ohledně tetování.

"Jde o Carly."

"Co je s ní?" zeptal se po krátké odmlce.

"Ty moc dobře víš co."

Asi po vteřině ticha Keith přisvědčil a zavěsil. Všimla jsem si, že mám v mobilu z dneška
hlasovou zprávu, kterou jsem objevila až teď. Zavolala jsem do schránky a poslouchala.

"Sydney, tady je Wes Regan z Carltonovy univerzity. Chtěl jsem s vámi probrat pár věcí.
Především se obávám, že mám špatné zprávy. Vypadá to, že nebudu schopen zpětně změnit
statut vašeho bratra na řádného studenta. Můžu ho ale určitě zapsat na příští semestr, pokud si
v tom nynějším povede dobře. momentálně se ovšem může účastnit výuky jenom jako
posluchač. Z toho plyne, že nebude mít nárok na finanční výpomoc, a vlastně ještě budete
muset platit poplatky, pokud zůstane na škole. Pokud bude chtít odejít, můžeme to taky
zařídit. Jenom mi zavolejte, jak jste se rozhodli."

Když vzkaz doběhl, zaskočeně jsem se zadívala na telefon. Skončily naše sny, že Adrian získá
statut studenta, ani nemluvě o jeho snu, že by získal stipendium a mohl se odstěhovat od
Clarence. Další semestr pravděpodobně začne v lednu, takže Adriana čekají ještě čtyři měsíce
u Clarence. A taky bude muset čtyři měsíce dojíždět autobusem a studovat, aniž by získal
univerzitní kredit.

Ale je tohle a finanční výpommoc skutečně tím nejdůležitějším? Vzpomněla jsem si, jak byl
Adrian nadšený už po pár hodinách a hned se vrhl na umění. Celý zářil, když mi ukazoval
svou "galerii". Taky se mi vy mysli vynořila Jillina slova o tom, že umění zlepšuje jeho pocity
a ona si pak lépe poradí s jejich poutem. Studium jim prospěje oběma.

Kolik jsou poplatky za náslechy? Nevěděla jsem to jistě, ale určitě to nebude tolik jako
školné. Nejspíš půjde o jednorázový výdaj, který pravděpodobně dokážu zahrnout do svých
nákladů, aniž bych vzbudila podezření alchymistů. Adrian to studium potřebuje, tím jsem si
byla jistá. Kdyby věděl, že tenhle semestr stipendium nedostane, dost pravděpodobně by
školy nechal. To jsem nemohla dopustit. Věděl, že nějakou dobu potrvá, než peníze získá.
Když ho dokážu udržet na Carltonu o něco déle, pak ho možná umění natolik popadne za
srdce, že vytrvá, i kdyby pravda vyšla najevo. Bude to sice tak trochu podvod, ale nakonec to
prospěje jak jemu, tak Jill.

Zavolala jsem do kanceláře Wese Regan a nechala mu vzkaz, že se za ním zastavím se šekem
na poplatky za náslechy a že tam Adrian zůstane, dokud se nezapíše do dalšího semestru.
Zavěsila jsem a v duchu se pomodlila, aby nějakou dobu trvalo, než na to Adrian přijde.

Servírka na mě zle zahlížela, že jsem si dala jenom kávu, a tak jsem si nakonec objednala i
koláč. Zrovna když mi ho přinesla, vešel do restaurace Keith. Zastavil se ve dveřích a
netrpělivě se rozhlížel, dokud mě nezaregistroval.

"Fajn. Tak co se děje?" chtěl vědět a okázale usedl. "Co je tak důležitého, žes musela porušit
školní pravidla a vytáhnout mě přes půlku města?"

na okamžik jsem strnula. Když jsem se dívala do Keithových očí - do toho skutečného i do
umělého - , vyvolávalo to ve mně všechny ty rozporuplné pocity, které jsem z něj měla už
loni. Úzkost a obavy z toho, co mu řeknu, se ve mně svářely s hlubokou nenávistí, kterou
jsem k němu chovala už dlouho. Nízké pudy ve mně požadovaly, aby trpěl. Nejradši bych po
něm něco hodila. Koláč. Nebo židli. Nebo baseballovou pálku.

"Já..."

Než jsem stačila říct další slovo, zabzučel mi telefon. Podívala se na něj a přečetla si
esemesku od Adriana. MÁM TO. ZAVOLAL JSEM. ZA HODINU.

Strčila jsem si telefon do kabelky a vydechla úlevou. Keithovi trvalo dvacet minut, než se sem
dostal. A za tu dobu Adrian pečlivě prohledal jeho byt. Zjevně uspěl. Teď bylo na mně, abych
Keitha zdržela, než dorazí posily. Ostatně hodina je mnohem méně času, než jsem čekala.
Dala jsem Adrianovi číslo na Stantonovou a ona už jistě zjistila, kteří alchymisté se nacházejí
nejblíž. Předpokládala jsem, že přijedou z Los Angeles, ale vzhledem k poli naší působnosti
těžko usuzovat. Pokud jsou ve východní části města, dostanou se sem velmi rychle. Klidně je
možné, že ušetří čas tím, že poletí soukromým letadlem.

"Co to bylo?" zeptal se Keith rozčíleně. "Esemeska od tvých vampýřích kamarádů?"

"Nehraj divadlo," řekl jsem. "Vím, že je ti ve skutečnosti úplně jedno, jestli se s nimi
kamarádím nebo ne." Neměla jsem v úmyslu rozebírat tohle téma, abych ho zdržela, ale teď
jsem se toho chopila.

"Samozřejmě, že ano. Strachuju se o tvou duši."

"Proto jsi volal mýmu tátovi?" zeptala jsem se. "Proto jsi mě chtěl vystrnadit z Palm
Springs?"

"Je to pro tvoje dobro," řekl a zatvářil se svatouškovsky. "Šptné bylo už to, žes tuhle práci
chtěla. Žádný alchymista by o ni nestál. Ale tys o ni prakticky škemrala."

"Jo," přitakala jsem a zuřila čím dál víc. "Aby to nemusela dělat Zoe."

"To si vykládej někomu jinému. Já znám pravdu. Ty máš ty stvůry ráda."

"Proč to bereš takhle černobíle? Podle tvého názoru je musím buď nenávidět, nebo s nimi
kpat za jeden tým. Uvědom si, že existuje i střední cesta. Můžu být loajální k alchymistům a
přitom mít přátelské vztahy s vampýry a dhampýry."

Keith se na mě díval, jako by mi bylo deset. "Sydney, ty jsi takové neviňátko. Nechápeš, jak
to na světě chodí, ale já ano." Věděla jsem všechno o tom, jak to podle něj "na světě chodí", a
taky bych mu to řekla, kdyby se ho zrovna servírka nepřišla zeptat, co si dá k pití. Jakmile
odešla, Keith pokračoval ve svém proslovu. "Jak vůbec víš, že to berou stejně jako ty?
Vampýři umějí čarovat. Dokážou ovládat mysl. Uživatelé éteru, jako je Adrian, jsou v tom
vynikající. Klidně tě může pomocí svých schopností přimět, abys ho měla ráda."

Vybavila jsem si, kolikrát jsem chtěla Adrianovi vtlouct do hlavy trochu rozumu. "V tom
případě mu to moc nejde."

Dohadovali jsme se o tom a projednou jsem byla ráda, že Keith je tak tvrdohlavý a nevidí v
mém počínání žádný smysl. Čím déle se se mnou bude hádat, tím víc času budou mít
alchymisté na to, aby se dostali do jeho bytu. Pokud Stantonová řekla Adrianovi, že dorazí za
hodinu, nejspíš to tak opravdu bude. Přesto bude lepší zůstat v bezpečí.

Bod zlomu nastal, když Keith prohlásil: "Měla bys být ráda, že na tebe takhle dohlížím. Tohle
se týká něčeho víc než jen vampýrů. Dávám ti životní lekce. Knihy znáš zpaměti, ale lidem
nerozumíš. Nevíš, jak s nimi komunikovat. A tenhle svůj naivní postoj si s sebou neseš do
skutečného světa. jsi přesvědčená, že to s tebou každý myslí dobře. a jednou tě nějaký chlap
škaredě využije."

"Jasně," vyštěkla jsem. "O tom ty víš všechno, že jo?"

Keith odfkl. "Nemám o tebe zájem, tak si dej pohov."

"Nemluvím o sobě! Mluvím o Carly." Tak. Bylo to tu. Původní účel našeho setkání.

"Co ta s tím má společného?" Keith sice mluvil pevným hlasem, ale mně to neuniklo - měl
nepatrný nervózní tik v oku.

"Vím, co se mezi vámi stalo. Vím, cos jí udělal."

Neobyčejně ho zaujala míchání ledu brčkem ve sklenici. "Nic jsem jí neudělal. Nevím, o čem
mluvíš."

"Víš přesně, o čem mluvím! Řekla mi to. Potom přišla za mnou." Sebejistě jsem se naklonila
kupředu. "Co myslíš, že by udělal můj táta, kdyby na to přišel? Co by udělal tvůj?"

Keith ostře vzhlédl. "Když jsi si tak jistá, že se stalo něco hrozného, proč jsi to tátovi neřekla
už dávno? Co? Možná proto, že Carly ví, že není o čem mluvit. Všechno, co jsme dělali, sama
chtěla, to mi věř."

"Ty jsi tak prolhaný," zasyčela jsem. "Vím, co jsi udělal. Znásilnils ji. A nikdy za to nemůžeš
dost trpět. Měls přijít o obě oči."

Při zmínce o očích se zarazil. "To je kruté. A s tímhle tady to nemá nic společného. Co se ti
sakra stalo, Sydney? Jak ses změnila v takovou mrchu? Možná, že ti to tvoje kamarádíčkování
s vampýry a dhampýry uškodilo víc, než jsme si mysleli. Hned zítra ráno zavolán Stantonové
a požádám ji, aby tě odvolali hned. Žádné čekání do konce týdne. Musíš se z toho špatného
vlivu vymanit." Potřásl hlavou a podíval se na mě blahosklonně a zároveň lítostivě.
"Potřebuješ převýchovu. Mělo k tomu dojít hned, když tě chytili, jak jsi napomáhala
vražedkyni."

"Neodbíhej od tématu." Mluvila jsem povzneseně, ačkoli ve mně znovu vyvolal bodnutí
strachu. Co když Adrian i já selžeme? Co když alchymisti uvěří Keithovi a odvlečou mě?
Kdybych byla v nápravném centru, už by si se mnou nemusel dělat starosti. "Tady nejde o
mě. Mluvíme o Carly."

Keith roztrpčeně obrátil oči v sloup. "S hovorem té děvce tvojí sestře už jsem skončil."

V tom momentě zvítězil můj předchozí impuls něco po něm hodit. Naštěstí pro něj to byla jen
moje káva, a ne židle. A taky měl štěstí, že kafe mezitím znatelně vychladlo. Pořád ho ale
ještě zůstalo dost a polilo ho úplně celého. Vpíjelo se do jeho bílé košile, kterou si na dnešek
vybral špatně. Ohromeně na mě zíral a čišela z něj nenávist.

"Ty čubko!" prohlásil a zvedl se.

Když vykročil ke dveřím, uvědomila jsem si, že můj vztek málem zhatil celý plán. Doběhla
jsem k němu a popadla ho za paži.

"Počkej, Keithe. O-omlouvám se. Neodcházej."

Vytrhl mi ruku a osopil se na mě: "Už je pozdě. Promarnila jsi svou šanci."
Znovu jsem ho chytila. "Ne, ne. Počkej. Pořád toho máme hodně, co musíme probrat."

Otevřel pusu, aby utrousil nějakou nevlídnou poznámku, ale rychle ji zavřel. Několik vteřin
mě pozoroval a tvářil se čím dál vážněji. "Ty se mě tu snažíš zdržet? Co se děje?" Když jsem
se nezmohla na odpověď, vyškubl se mi a odešel. Rychle jsem doběhla zpátky ke stolu a
hodila na něj dvacku. Popadla jsem svůj koláč a rozzuřené servírce oznámila, aby si nechala
drobné.

Podle hodin v autě zbývalo dvacet minut do chvíle, než ke Keithovi měli vtrhnout alchymisté.
Přesně tak dlouho mu potrvá, než tam dojede. Vyrazila jsem hned za ním a ani se nesnažila
nějak se schovávat. Teď už nebylo žádné tajemství, že se něco děje. Něco, kvůli čemu jsem
ho vylákala z bytu. Byla jsem vděčná za každou červenou, která nás zdržela, a modlila se, aby
nedorazil moc brzy. Kdyby se mu to podařilo, museli bychom ho s Adrianem nějak zdržet.
Nebylo by to nemožné, ale rozhodně jsem o to nestála.

Nakonec jsme dojeli k cíli. Keith zastavil na malém parkovišti před svým domem a nestaral se
o to, že parkuje v požární zóně. Když vběhl do budovy, držela jsem se mu v patách, ale on si
mě skoro nevšímal. Sledoval rozsvícená okna a temné siluety, které byly za těžkými závěsy
sotva rozeznatelné. Proběhl dveřmi a já ho po chvilce následovala. Málem jsem do něj vrazila,
když na místě strnul.

Tři muži v oblecích, kteří tam byly s Adrianem, jsem neznala, ale věděla jsem, že jsou to
alchymisté. Působili chladně a škrobeně, tak jak jsme chtěli působit my všichni. Tváře jim
zdobily zlaté lilie. Jeden z nich zrovna probíral u Keitha v kuchyni police. Další s
poznámkovým blokem v ruce mluvil s Adrianem. Ten se opíral o zeď a kouřil. Jakmile mě
spatřil, usmál se.

Třetí alchymista klečel v obýváku na zemi u malé skříňky ve zdi. Nedaleko ležel laciný
obrázek polonahé ženy zády k objektivu, který nejspíš sloužil jako maskování. Dřevěná
dvířka tajné skříňky byla evidentně otevřená násilím a kolem byly rozházené nejrůznější věci,
které se v ní ukrývaly - až na pár výjimek. U jistých předmětů si alchymisté dali velkou práci,
aby je roztřídili: byly to kovové tuby jehly na odběry krve, lahvičky s krví a malé balíčky
stříbrného prášku. Když jsme tak náhle vešli, ten u skříňky vzhlédl a chladně se na Keitha
usmál.

"To jsem rád, že jste tu, pane Darnelle. Doufali jsme, že vás s sebou odvedeme, abychom vám
položili pár otázek."

Keith zbledl.
23. kapitola
"Cos udělala?"

skoro o týden později jsem seděla na kraji řady sedadel na Jillině módní přehlídce v centru
Palm Springs a čekala jsem, až to začne. Nevěděla jsem, že přijde i Trey, takže mě teď
přikvapilo, že se ocitl vedle mě.

"Co tím myslíš?" zeptala jsem se ho. "Udělala jsem milión věcí."

Pousmál se a promluvil tichým hlasem, což vůbec nebylo nutné, protože kolem se všichni
bavili a bylo tam celkem hlučno. Na přehlídku se přišlo podívat několik stovek lidí.
"Mluvím o Sladeovi a jeho kamarádech, a ty to dobře víš," prohlásil. "Tenhle týden je něco
fakt vytočilo. Pořád si stěžovali na to stupidní tetování." Významně na mě pohlédl.

"No a?" zeptala jsem se s nevinným výrazem. "Proč myslíš, že to má něco společného se
mnou?"

"A tvrdíš snad, že nemá?" dotázal se. Ani v nejmenším se nenechal obalamutit.

Cítila jsem, že mě zrazuje úsměv. Poté, co alchymisté prohledali Keithův byt, postarali se o
to, aby jeho zločinní partneři Tataři s tetováním přestali. Taky se přestalo mluvit o tom, že by
mě Zoe měla nahradit. Trvalo pár dnů, než Slade a jeho kamarádi zjistili, že po jejich přístupu
ke stimulačnímu inkoustu je veta. Během týdne jsem s pobavením sledovala jejich
tajnůstkářské rozhovory, ale netušila jsem, že si jich všiml i Trey.

"Řekněme jen, že Slade už nebude taková hvězda, jako býval," řekla jsem. "Doufám, že jsi
připraven zaujmout jeho místo."

Chvilku si mě prohlížel a zjevně doufal, že ještě něco dodám. Když jsem to neudělala, jen
zavrtěl hlavou a zasmál se. "Kdykoli budeš potřebovala kafe, Melbourneová, přijď za mnou."

"Jasně," odpověděla jsem. Ukázala jsem na stále se zvětšující dav. "Co tady vlastně děláš?
Netušila jsem, že tě zajímají nejnovější módní výstřelky."

"Nezajímají," souhlasil. "Ale pár mých kamarádek v téhle show vystupuje."

"Přítelkyň?" zeptala jsem se mazaně.

Obrátil oči v sloup. "Kamarádek. Nemám na ženský čas."

"Vážně? Myslela jsem, že právě proto máš to svoje tetování. Slyšela jsem, že holky na to
letí."

Trey strnul. "O čem to mluvíš?"

Vzpomínala jsem si, že Kristin a Julia se zmínily o tom, jak je zvláštní, že Trey má normální
tetování. Eddie pak říkal, že ho viděl v šatně a že ho má Trey dole na zádech. Prý vypadá jako
slunce s paprsky a je vytetované úplně obyčejným inkoustem. Čekala jsem, až budu mít
příležitost si kvůli tomu z Treye utahovat.

"Nestyď se. Vím o tvém sluníčku. Čekala bych, že si pořídíš něco drsnějšího."

"Já..."

byl hrozně v rozpacích. A víc než to. vypadal nervózně a ustaraně - jako by mu vadilo, že o
tom vím. To bylo zvláštní. Vždyť zase o tolik nešlo. Chtěla jsem se ho začít vyptávat, ale
najednou se k nám davem prodral Adrian. Treyovi stačil jediný pohled na rozzlobený
Adrianův výraz a ihned se zvedl. Jeho reakce byla pochopitelná. Mě Adrianův výraz taky
vyděsil.
"No," řekl nervózně Trey. "Ještě jednou díky. Nashle pak."

Rozloučila jsem se s ním a sledovala, jak Adrian prochází kolem mě. vedle mě seděl Mika,
pak Eddie a dál jsme drželi dvě volná místa. Adrian usedl na jedno z nich a Eddieho pozdrav
vůbec nebral na vědomí. Po chvilce přiběhl Lee a sedl si na to druhé. Vypadal sice ustaraně,
ale pořád se choval přátelštěji než Adrian. Adrian s kamenným výrazem zíral před sebe a
moje dobrá nálada rapidně klesala. Aniž bych věděla proč, měla jsem pocit, že za jeho
mizerné rozpoložení můžu právě já.

Ale neměli jsme čas to zjistit. Světla pohasla a přehlídka začala. Moderoval ji místní hlasatel.
Představil pět návrhářů, kteří budou dnes večer předvádět svoje modely. Jillina návrhářka
byla jako třetí, takže během sledování těch před ní poroste v Jill napětí. Tohle bude na hony
vzdálené atmosféře na zkouškách. Díky světlům a hudbě všechno působilo mnohem
profesionálněji. Ostatní modelky vypadaly mnohem starší a zkušenější. Začínala jsem sdílet
Jilliny prvotní obavy, jestli to na ni není až moc.

Konečně přišla na řadu Lia DiStefano. Jill byla jednou z jejích prvních modelek a na molo
vešla ve třpytivých stříbřitých večerních šatech ušitých z látky, která jako by vzdorovala
gravitaci. Obličej jí zakrývala stříbrná škraboška s perlami, takže kdo ji dobře neznal,
nepoznal by ji. Čekala jsem, že trošku zamaskují její vampýři rysy a dodají jí trochu lidštější
barvu pleti. Namísto toho si ale maskéři pohráli s jejím neobvyklým zjevem a napudrovali jí
obličej světlým pudrem, který ještě zdůrazňoval její bledost. Působila jako z jiného světa.
každou kudrlinku měla pečlivě na svém místě v uměleckém účesu ozdobeném blýskavými
sponkami.

Její chůze se od první zkoušky hodně zlepšila. V botách na vysokých podpatcích celou dobu
prakticky i spala a při chůzi už rozhodně nehrozilo, že upadne. Nabyla sebevědomí, které
nikdy dřív neměla. Tu a tam jsem sice postřehla, že jí očima probleskl nervózní pohled nebo
že maličko vypadla z rytmu, ale vždycky hned zase srovnala krok a pochybovala jsem, že by
si toho všiml někdo jiný. Ten, kdo neznal Jill a její povahu, viděl jen sebejistou, nadpozemsky
půvabnou ženu kráčející po mole. Byla překrásná. Když se tolik změnila díky troše
povzbuzování, co dalšího se od ní dá čekat?

Podívala jsem se na kluky vedle sebe a viděla, že se tváří podobně jako já. z Adriana
vyřazovala sourozenecká hrdost, kterou jsem u něj zaznamenávala často. Veškeré známky
špatné nálady byly tytam. Mika a Lee se tvářili vyloženě uchváceně. Kupodivu i Eddie měl
obdivný výraz, ale bylo v něm i něco víc. skoro jako by... vůči ní choval zbožnou úctu. To je
ono, uvědomila jsem si. Když se teď Jill Eddiemu jevila jako nadpozemsky krásná bohyně,
ztělesnila jeho ochranitelské sny. Stala se z ní dokonalá princezna a on jako její oddaný rytíř
byl připraven jí sloužit.

V Liině bloku se objevila ještě dvakrát a pokaždé byla oslnivá. Ale jejímu úvodnímu vstupu
ve stříbrných šatech se už nic nevyrovnalo. Zbytek přehlídky jsem sledovala jen na půl oka.
Rozptylovala mě moje hrdost na Jill a taky mi připadalo, že většina předváděných šatů je na
můj vkus až moc extravagantní.

Po přehlídce začala recepce, kde se mohli hosté, návrháři a modelky občerstvit a popovídat si.
Naše skupinka zapadla do rohu a čekali jsme na Jill. Zatím ještě nedorazila. Lee ji přinesl
ohromnou kytici bílých lilií. Adrian sledoval servírku, která procházela kolem s podnosem
plným sklenic se šampaňským. Z jeho pohledu vyzařovala touha, ale ani se nepohnul, aby si
jednu sklenku vzal. Ulevilo se mi a byla jsem na něj hrdá. Jillinu rovnováhu by nebylo radno
kombinovat s alkoholem.

Když servírka odešla, Adrian se ke mně obrátil a zase se mu vrátil ten předchozí vztek. A jak
jsem předpokládala, byl naštvaný na mě.

"Kdys mi to chtěla říct?" osopil se na mě.

Znělo mi to stejně záhadně jako to, čím začal hovor Trey. "Co jsem ti měla říct?"

"Že žádné stipendium nebude! Mluvil jsem s lidmi v přijímací kanceláři a řekli mi, že už o
tom víš."

Povzdechla jsem si. "Není to tak, že bych ti to zatajovala. Jenom jsem zatím neměla
příležitost ti to říct. Dělo se plno jiných věcí." No dobře, odkládala jsem to právě proto. I když
ne tak docela. Nečekala jsem, že ho to tak naštve.

"Ale zjevně jsi měla dost času, abys zaplatila poplatek za náslechy. Hodně peněz. Ale ne zas
tolik, abys mi financovala nový bydlení."

Myslím, že víc než to téma mě rozčiloval náznak, že jsem ho svým jednáním dostala do
nepříjemné situace. Jako bych to udělala schválně. Jako bych měla jinou možnost.

"Jednorázovou platbu lehce zahrnu do nákladů," pověděla jsem mu. "Ale každý měsíc platit
nájem? To ne:"

"Tak proč ses vůbec namáhala?" vykřikl. "Smyslem tohohle všeho bylo, abych získal peníze a
mohl vypadnout od Clarence! Jinak bych na tu stupidní školu nechodil. Myslíš, že se mi chce
denně jezdit hodiny autobusem?"

"Ta škola ti prospívá," opáčila jsem a cítila, že i můj vztek narůstá. Nechtěla jsem se přestat
ovládat, ne tady a už vůbec ne před všemi našimi kamarády. Přesto mě Adrianova reakce
dopálila. Copak sám nevidí, jak je pro něj dobré, když dělá něco užitečného? Viděla jsem jeho
výraz, když mi ukazoval svoje obrazy. Díky nim se zdravě vypořádal se svým vztahem k
Rose a to se ani nezmiňuju o tom, že to pro něj mělo smysl. Navíc mě ničilo, když jsem
viděla, jak snadno by nechal plavat "stupidní" školu. To byla další připomínka toho, jak je
svět nespravedlivý a že já nemůžu mít něco, co všichni ostatní považují za samozřejmost.

Zamračil se. "Že mi prospívá? No tak, už si přestaň hrát na mou mámu! Nemáš v popisu práce
říkat mi, jak mám žít. Když budu chtít tvou radu, požádám tě o ni."

"Jasně," řekla jsem a dala si ruce v bok. "Nemám v popisu práce říkat ti, jak máš žít svůj
život, ale mám v popisu práce ti život co nejvíc ulehčit. Protože bůh ví, že nedokážeš přetrpět
nic, co je jen trochu nepohodlné. Co všechny ty řeči, které jsi vedl? O tom, jak chceš žít líp, a
že ti mám věřit."

"No tak, nechte toho," vložil se do toho Eddie, kterému to bylo nepříjemné. "Na tohle není
vhodná chvíle ani místo."

Adrian ho ignoroval. "Nemáš problém usnadňovat život Jill."

"To je moje práce," zavrčela jsem. "A ona je ještě holka. Nemyslela bych si, že někdo dospělý
bude potřebovat, aby se o něj starali jiní!"

Z Adrianových očí sršely smaragdové plameny, jak na mě zíral. Pak ale upřel pohled kamsi za
mě. ohlédla jsem se a spatřila přicházet Jill. Měla na sobě už zase ty stříbrné šaty a celá zářila
štěstím - štěstím, které rázem pominulo, když se k nám přiblížila a zjistila, že se hádáme.
Když se zastavila vedle měj, její nadšení už kompletně nahradil ustaraný výraz.

"Co se děje?" zeptala se a dívala se z Adriana na mě. samozřejmě se to okamžitě dozvěděla

díky poutu. Bylo s podivem, že Adrianovo mizerné rozpoložení nepokazilo její výkon na
přehlídce.

"Nic," odpověděla jsem stroze.

"To záleží na tom, jak definuješ 'nic'," řekl Adrian. "Pokud lhaní považuješ za..."

"Nech toho!" vykřikla jsem hlasitě, přestože jsem se snažila ovládat. V místnosti bylo hlučno,
takže si většina lidí ničeho nevšimla, jen pár lidí stojících poblíž na nás zvědavě pohlédlo.
"Nech toho, Adriane. Prosím tě, nepokaz jí to. můžeš aspoň jeden večer předstírat, že jsou na
světě i jiní lidé kromě tebe?"

"Nepokazit jí to?" vykřikl. "Jak to sakra můžeš říct? Ty víš, co jsem pro ni udělal! Udělala
jsem pro ni všechno! Vzdal jsem se kvůli ní všeho!"

"Vážně?" podivila jsem se. "Protože mně to tak rozhodně nepřipadá."

Podívala jsem se na Jill a radši jsem rychle zmlkla. Oči za škraboškou měla vytřeštěné a
nechápala, proč se s Adrianem hádáme. Právě jsem ho obvinila, že je sobecký a nemyslí na ni
a přitom jsem to byla já, kdo se tu s ním hádá před kamarády i před ní o jejím velikém večeru.
Teď nebyla na tenhle rozhovor vhodná doba. Neměla jsem se do něj od Adriana nechat
zatáhnout. A pokud nemá dost rozumu, aby toho nechal, pak bych ho měla mít já.

"Odcházím," řekla jsem. vykouzlila jsem srdečný úsměv pro Jill, která vypadala že se každým
okamžikem rozpláče. "Dneska jsi byla úžasná. Vážně."

"Sydney -"

"To je v pohodě," řekla jsem jí. "Jen mám ještě něco na práci." Chytila jsem se toho.
"Musím... nějak uklidit to, co napáchal Keith. Odvezete pak Jill a Eddieho do Amberwoodu?"
zeptala jsem se Miky a Leeho. Věděla jsem, že jeden z nich to jistě udělá. Neměla jsem
potřebu postarat se podobně o Adriana. Upřímně, bylo mi úplně jedno, co s ním dneska večer
bude.

"Samozřejmě," odpověděli Lee a Mika jednohlasně. Ale po chvilce se Lee zamračil. "Proč
musíš uklízet po Keithovi?"

"To je dlouhý příběh," zamumlala jsem. "Řekněme jen, že odjel z města a hned tak se nevrátí.
Možná už nikdy." Zdálo se, že Leeho to bůhvíproč rozrušilo. Možná, že během té doby, kdy
Keith chodil navštěvovat Clarence, se ti dva spřátelili. Pokud ano, Lee to má u mě.
Jill byla taky pořád rozladěná. "Myslela jsem, že to všichni půjdeme někam oslavit."

"Klidně běžte, jestli chcete," řekla jsem. "Pokud bude Eddie s tebou, je mi to jedno."
Neohrabaně jsem se k Jill natáhla. Chtěla jsem ji obejmout, ale byla tak bezchybně upravená,
oblčení i make-up měla tak dokonalý, že jsem se bála, abych jí ho neponičila. Nakonec jsem
se spokojila s poklepáním po rameni. "Vážně jsi byla naprosto úžasná."

Rychle jsem se vzdálila, protože jse se obávala, že buď Adrian, nebo já bychom to nevydrželi
a řekli si nějkou hloupost. Musela jsem odtud vypadnout. Doufala jsem, že Adrian bude mít
dost rozumu, aby se k tomu tématu už nevracel a nepokazil Jill její večer ještě víc. Nevím,
proč mě hádka s ním tolik vytočila. Vždyť jsme se štěkali už od chvíle, kdy jsme se poznali.
Co znamená jedna hádka navíc? To proto, že jsme se skamarádili, došlo mi. Ani teď jsem o
něm neuvažovala jako o člověku, ale už mi tolik nepřipadal jako stvůra.

"Sydney?"

zastavil mě někdo nečekaný: Laurel. Když procházela kolem mě se skupinkou holek z

Amberwoodu, dotkla se mojí ruky. Musela jsem se tvářit opravdu nasupeně, protože když
jsem na ni upřela zrak, trhla sebou.

"Co?" zeptala jsem se.

polkla a s vykulenýma očima a zoufalým pohledem poodstoupila od svých kamarádek.

Většinu vlasů jí zakrýval klobou. Doneslo se mi, že se jí stále ještě nepodařilo vrátit svoje
vlasy do normálního stavu. "Slyšela jsem... Slyšela jsem, že bys mi možná dokázala pomoct.
S vlasy," řekla.

To byla další laskavost, kterou pro mě Kristin udělala. Nechala jsem Laurel několik dnů trpět
a pak jsem poslala Kristin, aby se před ní zmínila, že Sydney Melroseová - se svou lékárnou
na pokoji na koleji - by ji snad mohla toho problému zbavit. Taky jsem zajistila, aby bylo
Laurel jasné, že ji opravdu nemám v oblibě a že bude náročné mě přesvědčit.

"Možná," odpověděla jsem. snažila jsem se zachovat tvrdý výraz, což nebylo nic těžkého,
když jsem pořád ještě zuřila na Adriana.

"Prosím," zaškemrala. "Udělám, co budeš chtít, jen mi pomoz! Už jsem vyzkoušela na ty vlas
všechno, ale nic nezabírá." Ohromilo mě, že mi podávala školní ročenky. "Na. Chtělas je,
viď? Vezmi si je. Vezmi si, co chceš."

Dalších pár dní drhnutí vlasů čistícími prostředky by ji jejího problému zbavilo samo, ale to
jsem jí rozhodně říkat nemínila. Vzala jsem si ročenky. "Když ti pomůžu," řekla jsem,
"necháš mou sestru na pokoji. Jasný?"

"Ano," přisvědčila okamžitě.

"Nejsem si jistá, že to chápeš. Už ždné naschvály, tarynizování ani pomlouvání. Nemusíš být
její nejlepší kamarádka, ale nechci, aby ses do ní dál navážela. Nepleť se jí do života."
Odmlčela jsem se. "Teda až na to, že jí dlužíš omluvu."
Laurel kývala na všechno, co jsem jí řekla. "Ano, ano! Hned se jí půjdu omluvit!"

Podívala jsem se směrem, kde stála Jill se svými obdivovateli. V náruči svírala kytici od
Leeho. "Ne. Dnes večer už toho na ni bylo dost i tak. Stačí zítra."

"Dobře," vyhrkla Laurel. "Slibuju. Jenom mi řekni, co mám s těmi vlasy dělat. Jak je mám
spravit."

Nečekala jsem, že za mnou Laurel přijde zrovna dneska večer, ale v nejbližší době ano. A tak
jsem měla v kabelce přichystanou lahvičku s protilékem. Vytáhla jsem ji a Laurel málem
vypadly oči z důlků nadšením.

"Stačí ti jen jedna dávka. Použij to jako šampón. Pak si budeš muset vlasy znovu nabarvit."
Natáhla se po lahvičce, ale já s ní ucukla. "Myslím to vážně. S tvým šikanováním Jill je
konec. Dám ti to pod podmínkou, že už neuslyším ani slovo o tom, že jí znepříjemňuješ život.
A už žádný vztek, když se bude bavit s Mikou. Žádné vtípky o vampýrech. Už žádné volání
do Nevermore a vyptávání na vysoké bledé lidi."

Zalapala po vzduchu. "Už žádné co? Nikdy jsem nikam nevolala!"

Zaváhala jsem. když se tatér zmínil, že mu někdo volal a vyptával se na lidi, co vypadjí jako
vampýři, předpokládala jsem, že je to Laurel, která stále pokračuje v žertování v vampýrech.
Její ohromený pohled mě ale přesvědčil, že to tak nejspíš nebylo.

"Dobře. takže pokud uslyším, že něco z toho ostatního pokračuje, pak to, co se ti stalo s vlasy,
nebude ničím ve srovnání s tím, co se ti přihodí. Ničím. Rozumíš?"

roztřeseně přikyvovala. "Do-dokonale."

Podala jsem jí lahvičku. "Nezapomenň na to."

Laurel se otočila, ale pak se po mně ještě nervózně ohlédla. "Víš, že jsi někdy děsivá jako
samo peklo?"

Uvažovala jsem, jestli alchymisté měli tušení, co tady budu v souvislosti se svou prací
provozovat. Aspoň jedna věc se teď vyřešila. Laurelino zoufalství mě přesvědčilo, že vtípky o
vampýrech byly jen taktika. Ve skutečnosti nevěřila, že by to mohla být pravda. Každopádně
to ale vyvolávalo znepokojující otázku, kdo se tedy v Nevermore na vampýry vyptával.

Když jsem konečně vyšla z budovy a zamířila ke svému autu, rozhodla jsem se, že bych
vážně měla zajet ke Keithovi. Někdo musí roztřídit jeho věci, a když se o to postarám já, budu
to bezpečnější, než kdyby to dělali jiní. Beztak mi ještě do večerky v Amberwoodu zbývalo
pár hodin.

Od té doby, co Keithův byt prohledali alchymisté, do něj nikdo nevešel. Zůstaly tam
výmluvné známky v místech, kde jsme objevili skrýš s Clarenceovou krví a stříbrné nástroje.
Alchymisté odnesli jen to nejdůležitější, co potřebovali, a zbytek Keithových věcí tam
nechali. Já dnes večer přišla s nadějí, že si vezmu zbytek ingrediencí, které nepoužíval na
ilegální tetování. Hodilo by se mi mít po ruce vícchemikálií na rozpouštění těl Strigojů a na
experimenty na koleji.
Takové štěstí jsem ale neměla. Ačkoli ostatní Keithovy chemikálie nebyly ilegální, alchymisté
se zjevně rozhodli zabavit úplně všechny. Ale když už jsem tam byla, rozhodla jsem se zjistit,
jestli by se mi nehodilo něco z jeho věcí. Keith se při utrácení svých pokoutně nabytých peněz
nijak neomezoval. Velice luxusně si vybavil byt. Měl v něm ohromnou postel, velikou
plochou televizi a zvukový systém, který by se hodil do kina. Taky tam měl tolik jídal, že by
mohl následující měsíce večer co večer pořádat party. Probírala jsem v kuchyni skříňku za
skříňkou a dopalovalo mě, kolik toho jídla jsou nezdravé potraviny. Stejně by ale možná stálo
za to něco z toho vzít pro Jill a Eddieho. Vzala jsem pro ně několik balených sladkostí, které
bly srovnané podle barvy a velikosti.

Taky jsem uvažovala, jestli by nestálo za to odvézt jeho televizi do Amberwoodu. Zdálo se mi
škoda nechat ji tu alchymistům, kteří teprve dorazí. Ale dovedla jsem si představit, jak by se
tvářila paní Weathersová, kdyby nás viděla táhnout to do schodů. Ani jsem si nebyla jistá, že
máme v našem pokoji dost velkou zeď na to, aby se tam tahle televize vešla. Sedla jsem si do
Keithova křesla a přemýšlela, co si s ní počít. Dokonce i to křeslo bylo luxusní. Prvotřídní
kůže byla hebká jako máslo a prakticky jsem do něj zapadla až po uši. Škoda, že by na něj
nebylo místo v kanceláři profesorky Terwilligerové. Živě jsem si ji v něm dovedla představit,
jak popíjí cappuccino a čte staré dokumenty.

Každopádně bych potřebovala stěhováky, protože do Laté by se rozhodně nevešla televize,

křeslo ani většina ostatních věcí. Jakmile jsem všecno promyslela, neměla jsem už důvod dál
tu zůstávat. Ale zpátky se mi nechtělo. Obávala jsem se sektání s Jill. Nečeká mě od ní nic
milého. Pokud bude pořád ještě smutná z té hádky, budu si to vyčítat. Pokud se pokusí hájit
Adriana, naštvu se.

Povzdechla jsem si. Tohle křeslo bylo tak úžasně pohodlné, že jsem si toho posezení chtěla
ještě chvilku užít. Zalovila jsem v kabelce a chtěla vytáhnout úkoly, ale uviděla jsem tam
školní ročenky. Kelly Hayesová. Neměla jsem čas přemýšlet o ní a o její vraždě, dokud se
kolem odehrávalo drama s Keithem a tetování. Zemřela tka mladá. Měl jsem ročenky z
každého jejího roku na Amberwoodu.

Už když tu začala studovat, věnovala jí ročenka spoustu místa. Vzpomněla jsem si, že paní
Weathersová říkala, že Kelly bylá dobrá sportovkyně. A opravdu. Kelly dělala snad každý
sport, který se na Amberwoodu provozoval, a ve všech vynikala, v univerzitních týmech
během prváku vyhrála spoustu cen. Okamžitě jsem zjistila jednu věc, a sice, že Kelly určitě
nebyla Morojka. To bylo naprvní pohled poznat i z černobílých fotek. Potvrdily to i barevné
fotky z druhého ročníku. Měla typicky lidskou postavu a opálenou pleť, kterou ráda
vystavovala slunci.

Zrovna jsem koukala na seznam studentů v ročence, když vtom jsem uslyšela zaklepání na
dveře. Nejdřív jsem se rozhodla neotevřít. Klidně to mohl být nějaký Keithův zlotřilý
kamarád, který se tu chce najíst podívat na televizi. Pak jsem se ale začala obávat, že by to
mohlo nějak souviset s alchymisty. Odložila jsem ročenku a váhavě se vydala ke dveřím.
Podívala jsem se do kukátka a uviděla známou tvář.

"Lee?" podivila jsem se a otevřela.

Stydlivě se na mě usmál. "Ahoj. Promiň, že tě tu otravuju."

"Co tady děláš?" vykřikla jsem a pozvala ho dál. "Proč nejsi s ostatními?"

Následoval mě do obýváku. "Musel jsem s tebou mluvit. Když jsi řekla, že jdeš sem, napadlo
mě, jestli náhodou není pravda, co říkal můj otec. Že už tu Keith není."

Usedla jsem zase do křesla. Lee se posadil na dvojsedačku. "Jo, Keith je pryč. Oni ho, ehm,
převeleli jinam." Keitha někde trestají.

Lee se rozhlédl po pokoji s drahým nábytkem. "Hezký byt." Zrak mu padl na skříňku, ve které
byly alchymistické potřeby. Dvířka byla vyrvána z pantů a já jsem se neobtěžovala zjišťovat,
kam alchymisté odvezli obsah.

"Sem se někdo vloupal?" zamračil se Lee.

"Ne tak docela," řekl jsem. "Keith jen něco narychlo hledal, než odjel."

Lee se nervózně mačkal ruce a dál se rozhlížel. Pak se zase zadíval na mě. "Vrátí se?"

"Nejspíš ne."

Lee postmutněl, což mě překvapilo. Vždycky jsem měla dojem, že Keitha nemá rád. "Nahradí
ho tu jiný alchymista?"

"To nevím," odpověděla jsem. pořád se o tom vedly debaty. To, že jsem udala Keitha,
odstranilo nebezpečí, že mě vystřída Zoe. Stantonová nyní zvažuje, jestli ze mě neudělá
místní alchymistku, protože povinnosti tu nejsou nijak náročné. "Pokud ano, tak to asi
nějakou dobu potrvá."

"Takže ty jsi teď jediná alchymistka tady v okolí," poznamenal čím dál smutnějším tónem.

Pokrčila jsme rameny. "Další jsou v Los Angeles."

To ho z nevysvětlitelných ůvodu povzbudilo. "Vážně? Mohla bys mi říct, jak se..."

Zarail se, když mu zrak padl na otevřenou ročenku, která ležela u mých nohou. "To nic," řekla
jsem a sebrala ji. "To je jen výzkumný projekt, na kterém dělám."

"Kelly Hayesová." Zachmuřil se ještě víc.

"Jo. Slyšel jsi o ní?" Natáhla jsem se pro papírek, ze kterého jsem si chtěla udělat záložku.

"Dalo by se to tak říct," odpověděl.

Chtěla jsem se ho začít vyptávat, co tím míní, ale vtom jsem to uviděla. Část ročenky, kterou
chtěli uctít Kellyinu památku, obsahovala fotky z různých období jejího středoškolského
života. Nijak m nepřekvapilo, že na většině se věnovala nějakému sportu. Z jiných oblastní
společenského a studijního života tam bylo fotek jenom pár. Na jedné z nich byla na plese.
Měla na sobě krásné modré saténové šaty, které zdůrazňovaly její sportovní postavu. usmívala
se a jednou rukou objímala svého hezkého parnetra ve smokingu.
Leeho.

Prudce jsem zvedla hlavu a zadívala se na něj. Seldoval mě s nečitelným výrazem. Znovu
jsem se podívala na fotku a pečlivě ji studovala. Nejpozoruhodnější mi nepřipadalo to, že je
na té foty Lee - věřte mi, že v téhle chvíli mi souvislosti ještě nedošly. Zarazily mě ale časové
souvislosti. Tahle ročenka byla pět let stará. Leemu v té době muselo být čtrnáct, jenže hoch,
který na mě koukal z fotky vedle Kelly, rozhodně nebyl tak mladý. Lee na fotce vypadal
úplně stejně jako ten devatenáctiletý Lee, který tu teď sedí naproti mně. To ylo nemožné.
Morénové nejsou nesmrtelní. Stárnou stejně jako lidé. vzhlédla jsem a uvažovla, jestli se ho
nemám zeptat, zda nemá bratra.

Lee mi ovšem otázku ušetřil. Jen na mě smutně pohlédl a zavrtěl hlavou. "Sakra. Tohle jsem
nechtěl."

A pak vytáhl nůž.

24. kapitola
Je zvláštní, ja reagujete ve chvíli ohrožení. Část mojí bytosti naprosto zpanikařila, srdce mi
bušilo jako o závod a dech se mi zadrhával. Měla jsem pocit, jako by se mi v hrudi otevřela
díra. Zároveň jsem pořád byla schopná logicky uvažovat, asi nějak takhle: Jo, tímhle nožem
by klidně dokázal někoho podříznout. A jinak? Jinak jsem nechápala.

Zůstala jsem, kde jsem byla, a ovládaným tónem jsem tiše řekla: "Lee, co se děje? O co jde?"

Zavrtěl hlavou. "Nedělej, že nevíš. Znám tě. Jsi až moc chytrá. Věděl jsem, že na to přijdeš,
ale netušil jsem, že to bude takhle brzo."

Mysl mi pracovala. Někdo si už zase myslí, že jsem chytřejší, než ve skutečnosti jsem. taková
důvěra v mou inteligenci by mi nejspíš měla lichotit, jenže pravdou bylo, že jsem zatím vůbec
netušila, co se děje. Nevěděla jsem, jestli mi pomůže, nebo ublíží, když to dám najevo. A tak
jsem se rozhodla tvářit se chladnokrevně, dokud to jen trochu půjde.

"To jsi ty, na té fotce," řekla jsem a dávala si dobrý pozor, aby to nevyznělo jako otázka.

"Samozřejmě," přisvědčil.

"Nezestárl jsi." Odvážila jsem se rychlého pohledu na fotku, jen abych se o tom znovu
přesvědčila. Pořád mě to ohromovalo. Jen Strigojové nestárnou, zůstávají nesmrtelní ve věku,
ve kterém se proměnili. "To není možné. Ty jsi Moroj."

"Zestárnul jsem," prohlásil hořce. "Jenom ne moc. Ne dost na to, aby sis toho všimla, ale věř
mi, že jo. není to jako dřív."

Pořád jsem netušila, jak to vlastně je, a ani jsem nevěděla, jak jsme dospěli k tomu, že mi Lee
- zamilovaný do Jill - vyhrožuje nožem. Nerozuměla jsem ani tomu, jak může vypadat úplně
stejně jako na pět let staré fotce. Jen jedoun strašlivou věcí jsem si začínala být jistá.

"Ty... Tys zabil Kelly Hayesovou." Pocit strachu v mé hrudi zintenzivněl. Zvedla jsem zrak
od čepele nože a zadívala se Leemu do očí. "Ale určitě... určitě ne Melody... ani Tamaru?"
Pokrčil rameny. "Ještě Dinu. Ale o té jis nevěděla, že? Byla jenom člověk a vy nesledujete
úmrtí lidí. Jen vampýrů."

Bylo těžké nedívat se na ten nůž. Dokázala jsem myslet jen na to, jak je ostrý a jak je u mě
blízko. Jedno máchnutí, a skončila bych stejně jako ty dívky a vykrvácela bych. Zoufala jsem
uvažovala, co říct, a znovu jsem litovala, že nejsem obratnější v mezilidských vztazích.

"Tamara byla tvoje sestřenice," vypravila jsem ze sebe. "Proč bys zabíjel vlastní sestřenici?"

V jeho obličeji se na okamžik mihl záblesk lítosti. "Nechtěl jsem. Teda jo, ale... Nebyl jsem
sám sebou, když jsem sám sebou, když jsem se probudil. Věděl jsem jenom, že bych se měl
probudit znovu. Tamara byla ve špatný čas na špatném místě. Šel jsem po první Morojce,
kterou jsem mohl dostat..., ale nefungovalo to. pak jsem zkoušel ostatní. Byl jsem
přesvědčený, že někdo z nich to dokáže. Člověk, dhampýr, Moroj..., nic z toho nefungovalo."

Z jeho hlasu zaznívalo hrozivé zoufalství. Přestože jsem se bála, cítila jsem neurčitou potřebu
mu pomoci..., jenže jsem naprosto nic nechápala. "Lee, je mi líto, ale nechápu, proč jsi
potřeboval 'zkoušet ostatní'. Prosím tě, odlož ten nůž a pojď si promluvit. Možá ti můžu
pomoct."

Obdařil mě smutným úsměvem. "Můžeš. Ale nechtěl jsem, abys to byla ty. Chtěl jsem, aby to
byl Keith. Ten si jistě zalsouží umřít víc než ty. A Jill... Jill tě má ráda. Chtěl jsem to
respektovat a ušetřit tě."

"To pořád ještě můžeš," řekla jsem. "Ona... ona by nechtěla, abys to udělal. Naštvalo by jí,
kdyby se dozvěděla..."

Najednou se na mě Lee vrhl, zatlačil mě do křesla a přitiskl mi nůž na krk. "To nevíš!"
vykřikl. "Ani ona to neví. Ale až se to dozví, bude ráda. Poděkuje mi a budeme spolu věčně
mladí. Ty jsi moje šance. S ostatními to nefungovalo, ale ty..." Přejel mi čepelí kolem
tetování. "Ty jsi výjimečná. Tvoje krev je magická. Potřebuju alchymistu a ty jsi teď moje
šance."

"Jaká... šance? O čem to mluvíš?" vydechla jsem.

"Moje šance být nesmrtelný!" zakřičel. "Bože, Sydney! Ty jsi to nedovedeš ani představit,
jaké to je, mít to a pak o to přijít. Mít nekonečnou sílu a moc..., nestárnout, vědět, že budeš žít
věčně. A pak to všechno zmizí! Seberou ti to. kdybych někdy našel toho bastarda uživatele
éteru, co mi to udělal, zabil bych ho. Zabil bych ho a pil bych z něj, protože po dnešku už
budu zase kompletní. Budu znovu probuzený."

Páteří mi projel mráz. Vzhledem k tomu všemu, co se dělo, byste si mysleli, že moje hrůza už
vzrostla na maximu. Ne. ukázalo se, že může být ještě větší. Protože po těch lsovech jsem si
pomalu začala v hlavě skládat dohromady, o čem to asi mluví. Být "probuzený" je termín,
který se používá ve světě vampýrů jen za velmi výjimečných okolností.

"Tys býval Strigoj," vydechla jsem a nebyla si jistá, jestli tomu vůbec věřím.

Trochu se odtáhl a dokořán vytřeštěné šedé oči se mu horečně zaleskly. "Býval jsem bůh! A
budu zas. Přísahám. Je mi to líto, vážně. Je mi líto, že jsi to ty, a ne Keith. Je mi líto, že ses
dozvěděla o Kelly. Kdybys to nezjistila, našel bych si v L. A. jiného alchymistu. Ale copak to
nechápeš? Teď už nemám jinou možnost..." Nůž mi pořád tiskl k hrdlu. "Potřebuju tvou krev.
Takhle už dál nemůžu..., ne jako smrtelný Morjo. Musím se proměnit zase zpátky."

Ozvalo se zaklepání na dveře.

"Ticho," sykl Lee. "Oni zas odejdou."

Po pár vteřinách se klepání ozvalo znovu a po něm: "Sageová, vím, že jsi tam. Viděl jsem
tvoje auto. Vím, že jsi naštvaná, ale promluv si se mnou."

Konečně vyrušení.

"Adriane!" zakřičela jsem a vyskočila z křesla. Nepokoušela jsem se Leeho odzbrojit. Mým
jediným cílem teď bylo dostat se do bezpečí. Odstrčila jsem ho, než stačil zareagovat, a hnala
se ke dveřím, jenže on byl pohotovější, než jsem čekala. Skočil po mně a sthl mě k zemi. Jak
jsem upadla, nůž mě píchl do paže. Když mi hrot pronikl kůží, zakňučela jsem bolestí.
Vzpouzela jsem se, ale dosáhla jsem jen toho, že se mi nůž zaryl do ruky ještě hlouběji.

Náhle se otevřely dveře a já si blahořečila, žej sem nezamkla, když jsem pustila Leeho
dovnitř. Adrian vstoupil a na místě strnul, když uviděl, co se děje.

"Nechoď blíž," varoval ho Lee a znovu mi přitiskl nůž ke krku. Cítila jsem Teplou krev, jak
mi vytéká z paže. "Zavře. Potom... si sedni a dej si ruce za hlavu. Jestli to neuděláš, zabiju ji."

"Udělá to stejně - au!" Zmlkla jsem, jak mi nůž pronikl kůží. Ne tolik, aby mě to zabilo, ale
stačilo to - hrozně to bolelo.

"Dobře, dobře," řekl Adrian a zvedl ruce. Vypadal mnohem vážněji a střízlivěji, než jsem ho
kdy vidla. Sedl si na zem a dal ruce za hlavu, jak mu Lee poručil. Pa něžně řekl: "Lee, nevím,
o co se pokoušíš, ale musíš toho nechat, než to zajde příliš daleko. Nemáš pistoli. Nemůžeš
nás tady držet oba a vyhrožovat nám jenom nožem.

"Předtím to vyšlo," prohlásil Lee. S nožem stále na mém krku zalovil v kapse u kabátu a
vytáhl pouta. To bylo nečekané. Podal je Adrianovi. "Nasaď si je." Když Adrian hned
nezareagoval, Lee přitlačil na nůž, až jsem znovu vyjekla. "Hned!"

Adrian si nasadil pouta.

"Přichystal jsem si je pro ni, ale možná je nakonec dobře, že ses zastavil," řekl Lee. "Jakmile
budu znovu probuzený, nejspíš dostanu hlad."

Adrian povytáhl obočí. "Znovu probuzený?"

"Býval Strigoj," vypravila jsem ze sebe. "Zabíjel holky - podřezával je, protože se nažil stát se
Strigojem znovu."

"Buď zticha!" vyštěkl Lee.

"Proč bys je podřezával?" podivil se Adrian. "Máš přece tesáky."

"Protože to nefungovalo! Používal jsem tesáky. Pil jsem z nich..., ale nevyšlo to. nestal jsem
se znovu probuzeným. Tak jsem musel po sobě zahladit stopy. Strážci kousnutí od Moroje
nebo Strigoje poznají. Stejně jsem potřeboval nůž, abych si je podrobil, a tak jsem je podřízl,
abych zahladil stopy... Takhle si všichni mysleli, že to udělal nějaký šílený Strigoj. Nebo
lovec vampýrů."

Viděla jsem, jak Adrian tu informaci vstřebává. Nevěděla jsem, jestli tomu věří nebo ne, ale
rozhodně měl skvělé předpoklady vyrovnat se s šílenými teoriemi. "Když to nefungovalo s
ostatními, tak to nebudu fungovat ani se Sydney."

"S ní to musí vyjít," prohlásil zapáleně Lee. Trochu se nadzvedl, ale pořád mě svou vahou
držel na zádech na zemi. "Její krev je výjimečná. Já vím, že je. A jesli ne..., přivolám pomoc.
Přivolám pomoc, abych byl znovu probuzený, a pak probudím Jill, abychom mohli být
navěky spolu."

Adrian ve spravedlivém rozhořčení vyskočil na nohy. "Jill? Neubližuj jí! Ani se jí

nedotkneš!"

"Sedni si," štěkl Lee. Adrian poslechl. "Neublížil bych jí. Miluju ji. Proto chci, aby zůstala
taková, jaká je. Navěky. Až budu znovu probuzen, probudím i ji."

Pokusila jsem se zachytit Adrianův pohled a uvažovala jsem, jestli mu můžu poslat němý
vzkaz. Kdybychom se na Leeho vrhli oba naráz - i když má Adrian pouta -, pak bychom
možná měli šanci ho přemoct. Byla jsem si jistá, že už zbývá jen pár vteřin, než mi Lee
podřízne hrdlo v nadějí, že... že co? Že může vypít mou krev a stát se Strigojem?

"Lee," ovzala jsem se potichu. kdybych pohnula krkem trochu víc, řízl by mě. "S ostatními to
nevyšlo. Nemyslím, že záleží na tom, že jsem alchymistka. Ať už ten uživatel éteru udělal
cokoli, aby tě zachránil... už se nemůžeš vrátit zpátky. Nezáleží na tom, čí krev piješ."

"On mě nezachránil!" zařval Lee. "Zničil mi život. Šest let jsem se snažil vrátit to zpátky. Užj
sme se chystal k poslednímu pokusu... Ale pak ses objevila ty a Keith. A tahle poslední
možnost mi pořád ještě zývala. Ale nechtěl jsem, aby na to došlo. Pro dobro nás všech."

Já nejsem poslední možnost? nekludu mi nepřipadalo, že by mohly existovat alternativní

plány, které by pro mě byly ještě horší. Adrian se stále ještě nepodíval mým směrem, což mě
rozčilovalo. Jenže pak mi došlo, o co se pokouší.

"Tohle je chyba," pověděl Leemu. "Podívej se na mě a řekni mi do očí, že jí to chceš opravdu

udělat."

Adrian byl spoutaný, a i kdyby nebyl, neměl sílu a rychlost dhampýra, který by dokázal
vyskočit a odzbrojit Leeho dřív, než nůž napáchá škodu. Neovládal ani žádný fyzický živel,
jako je třeba oheň, který se dá využít jako zbraň. Nicméně ovládal umění nátlaku. Nátlak je
schopnost, kterou mají vrozenou všichni vampýři a obzvlášť vyvinutou ji mají uživatelé éteru.
Bohužel to ale nejlépe funguje při očním kontaktu a Lee tuhle hru odmítal hrát. Upíral sovu
pozornost jen na mě a blokoval tak Adrianovo úsilí.
"Rozhodl jsem už před dávnou dobou," řekl Lee. Volnou ruku přesunul k mojí paži a namočil
si prsty do tekoucí krve. Pozvedl si je ke rtům a tvářil se pochmurně a rezignovaně. Olízl si
moje krev z ruky, což mi najednou nepřipadalo tak odporné, jako by tomu bylo za jiných
okolností. Teď se toho dělo tolik, že mi tohle nepřipadalo o nic horší než to ostatní. Skoro
jsem to nevnímala.

Najednou se Lee zatvářil naprosto šokovaně a překvapeně... a vzápětí znechuceně.

"Ne," vydechl. Znovu to zopakoval, namočil si prsty do krve a olízl je. "Je v ní něco... něco
špatného..."

Sklonil se rty k mému krku a já zakňučela. Čekala jsme nevyhnutelné. Ale neucítila jsem jeho
zuby, jenom mi lehce přejel rty a jazykem po ráně, kterou mi způsobil. Bylo to jako nějaký
perverzní polibek. Okamžitě se odtáhl a s hrůzou se na mě zadíval.

"Co je s tebou?" zašeptal. "Co máš s krví?" Učinil třetí pokus ochutnat mou krev, ale
nedokázal to. Zamračil se. "Nedokážu to. Nedokážu to ani spolknout. Proč?"

Ani Adrian, ani já jsme neznali odpověď. Lee poraženecky schlípl a já už si málem začala
myslet, že by to mohl vzdát a skončit s tímhle šílenstvím. Zhluboka se nadechl, narovnal se a
z jeho pohledu náhle vyzařovalo nové odhodlání. Napjala jsem se a tak napůj jsem očekávala,
že řekne, že se teď zkusí napít z Adriana, ačkoli je Moroj a dvě Morojky včetně Melody už se
zjevně ocitly na seznamu jeho minulých nezdraů.

Lee ale namísto toho vytáhl z kapsy mobil, aniž mi přestal tisknout nůž ke krku a bránit mi v
útěku. Vyťukal číslo a čekal.

"Dan? Tady Lee. Ano... ano, já vím. Mám tady pro tebe dva. Moroje a alchymistku. Ne - ne
staříka. Ano. Nao, pořád žije. Musí to být dneska večer. Vědí o mně. Můžeš je mít..., ale
dohodu znáš. Víš, co chci... ano. Aha. Dobře." Lee pověděl naši adrestu a zavěsil. Po tváři se
mu rozlil potěšený úsměv. "Máme štěstí. Jsou východně od L. A., takže jim nebude trvat
dlouho, než se sem dostanou - zvlášť vzhledem k tomu, že se moc nestarají o povolenou
rychlost."

"Kdo jsou 'oni'?" dotázal se Adrian. "Paktuju si, žes nějaké dámě jménem Dan volal v L. A.
Myslel jsem, že je to nějaká tvoje sexy spolužačka z univerzity."

"Tvůrci osudu," prohlásil Lee zasněně.

"Jak rozkošně záhadné a nesmyslné," zamumlal Adrian.

Lee se nasupil a pečlivě Adriana pozoroval. "Sundej si kravatu."

S Adrianem už jsem strávila hodně času, takže jsem teď očekávala poznámku typu "No to
jsem rád, že už necháme těch formálností". Situace ale byla natoli zlá a nůž na mém krku
natolik vážný problém, že se Adrian nedohadoval. Ruce měl spoutané před sebou, takže si po
menším manévrování dokázal rozvázat kravatu, kterou si dnes vzal na Jillinu přehlídku.
Odhodil ji.

"Opatrně s ní," řekl. "Je hedvábná." Takže si vtipkování úplně neodpustil.

Lee mě překulil na břicho a konečně mě tím osvobodil od nože. Ale ani tak jsem neměla dost
času na to, abych zareagovala. Pozoruhodně zkušeně mi Adrianovou kravatou svázal ruce za
zády. Zkroutil mi je přitom, ale ve srovnání s bodnutím nožem ta bolest nai nestála za řeč.
Když byl hotov, ustoupil a dovolil mi, abych se neohrabaně posadila. Zkusila jsme za kravatu
zatahat, ale hned jsem zjistila, že tyhle uzly jen tak nerozvážu. Nervózně jsm uvažovala, kolik
holek už asi svázal ve své zvrácené snaze stát se Strigojem.

Když jsme čekali na Leeho "tvůrce osudu", vládlo trapné ticho. Minuty ubíhaly a já se zběsile
snažila přijít na to, co dělat. Kolik máme česu, než dorazí lidé, kterým volal? Z toho, co řekl,
jsme nabyla dojmu, že přinejmenším hodinu. Statečněj jsem se pokusila o komunikaci s
Adrianem, protože jsem stále doufala, že bychom mohli společnými silami Leeho přemoct, i
když naše šance rapidně klesly, když jsme teď měli spoutané ruce oba.

"Jak ses sem vůbec dostal?" zeptala jsem se.

adrian upíral ppohled na Leeho, protože pořád ještě doufal v přímý oční kontakt. Rychle
střelil pohledem po mně. "Stejně, jako se teď dostávám všude, Sageová. Autobusem."

"Proč?"

"Protože nemám auto."

"Adriane!" Úžasné. I když jsou naše životy v sázce, pořád mě dokáže rozzuřit.

Pokrčil rameny a opět zaměřil svou pozornost na Leeho, i když svá slova adresoval mně.
"Abych se omluvil. Protože jse se na Jillině show choval jako totální kretén. Chvilku poté, cos
odešla, jsem si uvědomil, že bych měl jít za tebou." Výmluvně se odmlčel a rozhlédl se
kolem. "Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán."

Najednou jsem si připadala hrozně. Nemohla jsem za to, že se z Leeho vyklubal psychopat,
ale trápilo mě, že se Adrian ocitl v téhle situaci proto, že se mi přišel omluvit. "To je v
pohodě. Nechoval ses... ehm, až tak hrozně," řekla jsem nepřesvědčivě a doufala, že se mu
uleví.

Na rtech mu hrál nepatrný úsměv. "Ty vůbec neumíš lhát, Sageová, ale stejně mě dojímá, že
se o to kvůli mně pokoušíš. A že se snažíš."

"Jo, ale to, co se stalo tam, se teď zdá jako malichernost ve srovnání s naší současnou situací,"
zamumlala jsem. "Odpustit je snadné."

Lee se mračil čím dál víc, jak nás tak poslouchal. "Vědí ostatní, že jsi tady?" zeptal se
Adriana.

"Ne," odpověděl. "Řekl jsem, že jedu zptáky ke Clarenceovi."

Netušila jsem, jestli lže nebo ne. na chvíli jsem si pomyslela, že na tom vlastně ani nezáleží.
Ostatní slyšeli, když jsem říkala, že jdu sem, ale nikdo z nich neměl důvod nás tady hledat.

Tím důvodem ovšem mohlo být pouto.

Zadržela jsem dech a setkala se s Adriánovým pohledem. Podíval se jinam, protože se možná
obával, aby ho nezradilo to, co jsem si právě uvědomila. Nezáleželo na tom, jestli jsem partě
řekla, kde jsem. jestli je Jill propojená s Adrianem, určitě už to ví. A bude vědět, že jsem v
maléru. To ale pouze za předpokladu, že mu vidí do hlavy zrovna v tuhle chvíli. Oba totiž
tvrdili, že kontakt vyvolávají rozporuplné pocity nebo silné emoce. Uvažovala jsem, co bude
dál. I kdyby Jill zjistila, co se nám děje, ve hře zůstávalo až moc "jestli". Bude se sem muset
dostat, a rozhodně ne sama. Přivolat policii by bylo rychlejší, ale asi bude váhat, protože tohle
je záležitost vampýrů. Bude potřebovat Eddieho. Jak dlouho jim to potrvá, jestli už se vrátili
na svoje koleje?¨

Nevěděla jsem. věděla jsem jen, že musíme zůstat co nejdéle naživu, protože když to
dokážeme, Jill nám tak či onak sežene pomoc. Jenomže jse netušila, jakou mám šanci. S
Adrianem jsme byli oba svázaní, vydaní napospas klukovi, který se nebojí zabíjet nožem a
zoufale touží znovu stát se Strigojem. To byla zlá kombinace a hrozilo, že bude ještě hůř...

"Kdo přijde, Lee?" zeptala jsem se . "Komu jsi volal?" Když neodpověděl, uchýlila jsem se k
tomu nejlogičtějšímu závěru. "Strigojové. Čekáš Strogoje."

"Je už jen jediná cesta," řekl a přehodil si nůž z ruku do ruky. "Zbyla už jen jediná cesta. Je mi
líto. Už nedokážu být dál takový. Už nedokážu bát smrtelný. Uplynulo už přílíš mnoho času."

Samozřejmě. Moroj se může stát Strigojem jen dvěma způsoby. Buď tak, že někomu vypije
krev a zabije ho přitom. O to se Lee pokoušel, používal k tomu nejrůznější oběti, které si
dokázal opatřit, a nevyšlo to. tím pádem mu zbývala poslední zoufalá možnost - že ho
přemění jiný Strigoj. Ovykle k tomu dojde násilím, když Strigoj někoho zabije a pak dá své
oběti napít své vlastní krve. A právě t chtěl teď Lee udělat, vyměnit naše životy za to, aby ho
Strigoj přeměnil. A pak chtěl totéž udělat s Jill, z jakési zvrácené lásky...

"Ale vždyť to za to nestojí," řekla jsem. Zoufalství a strach mi dodávaly odvahu. "To nestojí
za to, abys zabíjel nevinné a ohrozil svou duši."

Lee na mě upřel pohled a bylo v něm tolik chladné lhostejnosti, že jsem si jen stěží dokázala
spojit toho kluka před sebou s Leem, kterého jsem s úsměvem sledovala, jak se dvoří Jill.

"Opravdu, Sydney? Jak bys to mohla vědět? Vždyť sis po větišnu života odpírala radosti.
Straníš se lidí. Nikdy sis nedovolial být sobecká, a podívej, kam tě to dovedlo. Díky svojí
'morálce' jsi prožila krátký a tvrdý život. Můžeš mi teď před svou smrtí odpřisáhnout, že sis
nikdy nepřála užít si trochu víc zábavy?"

"Ale nesmrtelná duše..."

"Co je mi do toho?" vyštěkl. "Proč se obtěžovat mizerným nalinkovaným životem na tomhle

světě v naději, že naše duše možná vejdou do nějakého nebeského království, když si to můžu
zařídit sám - zajistit si věčný život tady a teď, užívat si všech radostí a zůstat navždy silný a
mladý? Tohle je skutečnost. To je něco, čemu můžu věřit."

"Je to špatné," namítla jsem. "Nestojí to za to."

"Mluvila bys jinak, kdybys zažila to, co já. kdybys byla Strigojkou, taky bys o to nikdy
nechtěla přijít."

"Jak jsi o to přišel?" zeptal se Adrian. "Který uživatel éteru tě zachránil?"

Lee si odfrkl. "Myslíš, který mě o to oloupil. Nevím. Všechno se to seběhlo tak rychle. Ale až
ho najdu... ááá!"

Školní ročenka není zrovna nejlepší zbraň, zejména ne tak malá jako ta amberwoodská, ale
napadlo mě, že by jako zbraň mohla posloužit.

Už před chvíli jsem zjistila, že si dokážu rozvávat pouta na rukou. Bylo to tak. trvalo mi to
sice celou tu dou, ale dokázala jsem to. k dovednostem alchymistů patří i vázání uzlů, což
jsem v dětství často trénovala s otcem. Jakmile jsme se vysvobodila z Adrianovy kravaty,
popadla jsem první věc, která mi přišla pod ruku - Kellyinu ročenku z prváku. Rozmáchla
jsem se a praštila Leeho do hlavy. Po nárazu couvl a upustil nůž. Využila jsme příležitosti,
rozběhla se přes celou místnost a popadla Adriana za paži. Ani nepotřeboval mou pomoc a už
se drápal na nohy.

Ale nedostali jsem se daleko a Lee nás dostihl. Nůž zapdl kamsi mimo dohled, takže teď
spoléhal jen na svou sílu. Popadl mě a odtrhl od Adriana. Jednou rukou mi svíral poraněnou
paži a druhou mě držel za vlasy, takže jsem klopýtala. Adrian se nažil Leeho udeřit
spoutanýma rukama. Nebyli jsme zrovna nejúčinnější bojová jednotka, ale pokud bychom
dokázali Leeho aspoň na chvíli zdržet, měli bychom šanci se odtud dostat.

Lee s námi měl co dělat, snažil se bránit a zároveň útočit. Náhle jsem si vzpomněla na
Eddieho lekci o tom, jak dobř mířená rána může vyřadit i silnějšího protivníka, než jste vy.
Během vteřiny jsem zvážila situaci a dospěla k závěru, že mám šanci. Sevřela jsem ruku v
pěst, jak mě během té rychlé lekce Eddie naučil, a natočila se tak, abych co nejefektivněji
využila svou váhu. Rozmáchla jsem se.

"Au!"

Při nárazu jsem vyjekla bolestí. Pokud je tohle "bezpečný" způsob, jak udeřit, nedovedu si
představit, jak moc by bolel nesprávný. Naštěstí se zdálo, že Leemu to způsobilo stjenou
bolest, ne-li větší. Zavrávoral dozadu, zavadil o křeslo, takže ztratil rovnováhu, a upadl na
podlahu. Zůstala jsem ohromeně stát, ale Adrian na nic nečekal a strkal mě ke dveřím,
abychom využili Leeho momentální dezorientace.

"Honem, Sageová. To je ono."

Doběhli jsme ke dveřím a chystali se utéct, zatímco Lee za námi hulákal nadávky. Natáhla
jsem se po klice, ale dveře se otevřely dřív, než jsem se jich stihla dotknout.

A dovnitř vešly dvě Strigojky.

25. kapitola
Když jsme prvně přijeli do Palm Springs, posmívala jsem se Keithovi, že má hrůzu z Morojů.
Ale když jsem tam teď stála tváří v tvář tvorů z nejhorších nočních můr, přesně jsem věděla,
jak se cítil. Neměla jsem právo někoho odsuzovat za to, že přestane racionálně uvažovat, když
čelí krajnímu děsu.
Kdyby tu teď Keith byl, nejspíš by pochopil, proč si z Morojů nic moc nedělám. Co byli proti
Strigojům? Nepatrné rozdíly mezil lidm a Moroji se náhle zdály zanedbatelné. Jen na jediném
rozdílu záleží - na rozdílu mezi živými a mrtvými. To byla hranice, která nás dělila, hranice,
na jejíž jedné straně jsem stála já s Adrianem, a čelili jsem těm na straně opačné.

Už jsem Strigoje viděla dřív. Tehdy mě ale přímo neohrožovali. Navíc jsem měla po ruce
Rose s Dimitrijem, kteří byli připraveni mě ochránit. Ale teď? Nebyl tu nikdo, kdo by nás
zachránil. Jen my sami.

Strigojky byly jen dvě, ale bylo to stejné, jako by jich bylo dvě stě. Strigojové mají natolik
odlišné schopnosti, že na rozdíl od nás ostatních nepotřebují být v přesile, aby získali převahu.
Tyhle Strigojky vypadaly, že se proměnily ve věku něco přes dvacet. Před jak dlouhou dobou
k tomu došlo, jsem se mohla jen dohadovat. Lee neustále žvanil o tom, jak být Strigojem
znamená "být navždy mladý". Když jsem se ale dívala na ty dvě stvůry, takhle jsem o nich
rozhodně neuvažovala. Jistě, na pohled vypadaly mladě, ale byly poznamenány zlem a
rozkladem. Pleť sice maly bez jediné vrásky, ale byla nezdravě bílá, mnohem bělejší než pleť
Morojů. Jejich rudé oči nejiskřily životem, spíš z nich čišela jakási zrůdná energie. Tahle
stvoření nejsou správná. Jsou nepřirozená.

"Nádhera," pravila jedna z nich, která měla nakrátko zastřižené blond vlasy. podle rysů jejího
obličeje jsem usoudila, že před svou proměnou byla patrně dhampýrkou nebo člověkem.
Pozorovala nás stejně, jako naše kočka pozorovala ptáky. "Přesně, jak jsi popsal."

"Jsou táák rozkošní," zavrněla druhá s lascivním úsměvem. Její výška prozrazovala, že kdysi
bývala Morojkou. "Nevím, kterého z nich chci jako prvního."

Blondýna na ni varovně pohlédla. "Podělíme se."

"Jako posledně," souhlasila ta druhá a hodila si svou černou kudrnatou hřívu přes rameno.

"Ne," namítla ta první. "Posledně jsi zabila oba ty. To jsme se moc nepodělily."

"Ale pak jsem tě nechala, aby ses napila z obou."

Než stačila něco odpovědět, Lee se vzpamatoval a nejistým krokem vykročil k blonďaté
Strigojce. "Počkat, počkat. Dawn, něco jsi mi slíbila. Slíbilas, že dřív než cokoli uděláš, tak
mě probudíš."

Obě Strigojky zaměřily svou pozornost na Leeho. Já tam pořád stála jako přikovaná a
nedokázala jsem se ani pohnout nebo zareagovat, když jsem byla u těch pekelných stvoření
tak blízko. Ale i přes ochromujícíc hrůzu jsem cítila nečekanou lítost nad Leem. Vzhledem k
situaci v ní samozřejmě byl i přídech nenávisti, ale převládala strašlivá lítost nad někým, kdo
opravdu věří, že jeho život nemá smysl, pokud neobětuje svou duši prázdné nesmrtelnosti. A
nejen to; bylo mi ho líto i proto, že těm stvůrám uvěřil, že mu poskytnou to, co chce. Protože
jak jsem je tak pozorovala, bylo mi jasné, že zvažují, jestli si neudělat z Leeho třetí chod. A
Lee byl patrně jediný, komu to nedocházelo.

"Prosím," zaškemral. "Slíbilas mi to. Zachraň mě. Udělej ze mě znovu toho, kým jsem byl."
Neunikl mi červený flek na jeho tváři v místě, kam jsem ho uhodila. Dopřála jsem si mírné
sebeuspokojení, ale nepropadla jsem hrdosti na svoje bojové umění natolik, abych si myslela,
že se díky němu dostanu z téhle situace. Strigojky byly příliš blízko a únikových cest se nám
moc nenabízelo.

"Vím, kde jsou další," dodal Lee a působil dost nervózně z toho, že jeho "zachránkyně"
okamtiže nenaplnily jeho sen. "Jeden je mladý - dhampýr."

"Dhampýra už jsem neměla pěkně dlouho," prohlásila kudrnatá Strigojka skoro až toužebně.

Dawn si povzdechla. "Mně je to jedno, Jacqueline. Jestli ho chceš probudit, do toho. Já chci
jenom tyhle dva. Na něm mi nezáleží."

"Ale pak si nechám toho dhampýra jen pro sebe," varovala ji Jacqueline.

"Fajn, fajn," prohlásila Dawn. "Hlavně pohni."

Lee se rozzářil a zatvářil se šťastně... Bylo to zvrácené. "Děkuju," řekl. "Moc děkuju! Čekal
jsem na to tak dlouho, že teď nemůžu uvěřit, že je to - ááá!"

Jacqueline se pohybovala tak rychle, že jsem to skoro vůbec nepostřehla. V jednu chvíli stála
ve dveřích a v následující tiskla Leeho do křesla. Když se mu zahryzla do krku, přidušeně
vykřikl, ale jeho výkřik brzy utichl. Dawn zavřela dveře a postřila nás dovnitř. Trhla jsem
sebou, když se mě dotkla.

"Tak," prohlasila pobaveně. "Pojďme to sledovat."

Adrian ani já jsme neodpověděli. Jen jsme se přesunuli do obýváku. Odvážila jsem se na něj
pohlédnout, ale z jeho výrazu jsem toho mnoho nevyčetla. Vždycky dokázal dobře skrývat
svoje pocity, takže by mě asi nemělo překvapovat, že stjně snadno dokáže skrývat i strach. ani
výrazem, ani slovem se mě nesnažil povzbudit, což se mi zdálo případné. Z téhle situace jsem
neviděla žádné východisko.

Když jsem stála takhle blízko a byla nucena sledovat Jacquelinin útok, viděla jsem Leeho
blažený výraz. Byla to ta nejpříšernější věc, jakou jsem kdy viděla. Chtěla jsem zavřít oči
nebo odvrátit zrak, ale jakási síla mě nutila dívat se na to děsivé představení. Nikdy jsem
neviděla žádného vampýra pít krev - Moroje ani Strigoje. Teď jsem ale chápala, proč dárci
jako Dorothy s takovou lehkostí přijmou svůj životní styl. Do Leeho krevního oběhu se
uvolnily endorfiny tak silné, že nevnímal, jak z něj odtéká život. V radostném vytržení si jen
užíval svůj chemický rauš. Nebo možná myslel na to, jak bude šťatný, až se znovu stane
Strigojem, pokud je vůbec možné za takových okolností o něčem přemýšlet.

Ztratila jsem pojem o čase a netušila, jak dlouho trvalo, než Leeho vysála. Každý moment byl
pro mě utrpením, jkao bych cítila bolest, kterou by býval měl cítit Lee. Zdálo se, že to trvá
celou věčnost, ale zároveň mi to připadalo podivně rychlé. Není správné, že z někoho lze
vysát krev za tak krátkou dobu. Jacqueline pravidelně polykala a odtrhla se jen, aby
poznamenala: "Jeho krev není tak dobrá, jak jsem čekala."

"Tak přestaň," navrhla Dawn. Začínala se tvářit znuděně. "Nech ho prostě umřít a dej si se
mnou tyhle dva."
Jacqueline vypadala, že to zvažuje. Opět jsem si připomněla, jaký blázen byl Lee, že těmhle
dvěma věřil. Po pár minutách pokrčila rameny. "Už jsem skoro hotová. A chci, aby mě zavedl
k tomu dhampýrovi."

Vrátila se zase k pití, ale jak řekla, moc dlouho už to pak netrvalo. V tu chvíli už byl Lee
skoro stejně bledý jako Strigojky a jeho kůže byla podivně najpajá. Ležel naprosto nehybně.
V obličeji mu zamrzl výraz, který prozrazoval jak šok, tak radost. Jacqueline zvedla hlavu,
otřela si ústa a potěšeně přejla svou oběť pohledem. Pak si vyhrnula rukáv u košile a
spočinula nehty na svém zápěstí. Než si ale stačila rozervat vlastní maso, něčeho si všimla.

"Aha, tohle bude mnohem lepší." Odstoupila a sehnula se pro Leeho nůž. Při naší potyčce
zapadl pod sedačku. Vzala ho a bez sebemenší námahy si rozřízla zápěstí, až se jí z něj
vyřinula tmavorudá krev. Žasla jsem, že je jejich krev tak podobná té mojí. Měla by být černá.
Nebo by měli mít místo krve kyselinu.

Jacqueline přitiskla krvácejícíc zápěstí Leemu na ústa a zaklonila mu hlavu, aby toku krve
pomáhala gravitace. Žádná z hrůz, které jsem dnes večer prožila, se nemohla vyrovnat
tomuhle. Smrt je strašlivá, ale patří k přírodě. Tohle? Tohle není součástí přírodního dění.
Stávám se svědkem největšího hříchu na světě, zkažení duše černou magií, která znovu
oživuje mrtvé. Připadala mi to zvrácené a nejradši bych utekla. Nechtěla jsem se na to koukat.
Nechtěla jsem vidět, jak kluk, kterého jsem považovala za kamaráda, najednou vstane z
mrtvých jako zvrhlá nepřirozená stvůra.

Někdo se dotkl mojí ruky a já nadskočila. Byl to Adrian. Oči upíral na Leeho a Jacqueline, ale
držel mě za ruku a mačkal mi ji, ačkoli byl stále spoutaný. Překvapilo mě, jak je jeho ruka
teplá. Přestože jsem věděla, že Morjové jsou stejně teplokrevní jkao já, zcela iracionálně jsem
pokaždé očekávala, že budou studení. A stejně tak mě překvapilo, že na mě ten dotek
zapůsobil jako útěcha. Nebyl to dotek, který by říkal: Hele, mám plán, tak vydrž, protože se z
toho dostaneme. Byl to spíš dotek, který říkal: Nejsi sama. Byla to jediná věc, kterou mi mohl
nabídnout. A v tu chvíli mi to stačilo.

Pak se ale stalo něco podivného. Nebo spíš nestalo.

Jacquelinina krev vytrvale stékala Leemu do pusy. Nemám sice mnoho zdokumentovaných
případů, jak se někdo stane Strigojem, ale základy jsem znala. Když Strigoj vypije krev oběti,
dá pak svou krev zemřelému. Nevěděla jsem přesně, jak dlouho celý ten proces trvá, ale určitě
není třeba, aby Strigoj dál oběti všechno svou krev. Lee už by se měl každou chvíli probrat
jako oživlá mrtvola.

Jacquelinin chladný samolibý výraz se měnil ve zvědavost a posléze v čirou nechápavost.

Tázavě pohlédla na Dawn.

"Proč to tak dlouho trvá?" dotázala se Dawn.

"Nevím," odpověděla jí Jacqueline a otočila se zase k Leemu. Druhou rukou mu zatřásla

ramenem, jako by ho chtěla vzbudit. Nic se nestalo.

"Už jsi to někdy dělala?" zeptala se Dawn.

"Jistě," vyštěkla Jacqueline. "A takhle dlouho to rozhodně netrvalo. Už by měl vstát a chodit.
Něco se pokazilo." Vzpomněla jsem si, jak Lee popisoval svoje zoufalé pokusy změnit se
zpátky ve Strigoje tím, že zabíjel nevinné. O éteru toho vím jen málo - a o navrácení Strigoje
do původní podoby ještě méně -, ale něco mi napovídalo, že není síly, která by z Leeho
udělala zase Strigoje.

Uplynula další dlouhá minuta. Dívali jsme se a čekali. Jacqueline nakonec odstoupila od
křesla a zase si shrnula rukáv. Zadívala se na Leeho nehybné tělo. "Něco se pokazilo,"
zopakovala. "A já už nechci vyplýtvat další krev, abych ujistila co. Navíc už se mi ta rána
začíná hojit."

Po ničem jsem netoužila tolik, jako aby Dawn a Jacqueline zapomněly, že existuju, ale slova
ze mě vyletěla dřív, než jsem tomu stačila zabránit. Mou vědeckou pavahu to zaujalo. "Byl
vzkříšen a to ho ovlivnilo už napořád. Magie éteru v něm zanechala nějakou stopu a on se teď
nemůže proměnit zase zpátky."

Obě Strigojky na mě pohlédly. Pod pohledem jejich rudých očí jsem se přikrčila.

"Těm historkám o éteru jsem nikdy nevěřila," prohlásila Dawn.

Jacqueline pořád nechápala svoje selhání. "Ale bylo na něm něco špatného. Nedokážu to
vysvětlit, ale celou tu dobu... Nezdál se mi. Nechutnal správně."

"Zapomeň na něj," řekl Dawn. "Měl svou šanci. Dostl, co chtěl, a já teď budu pokračovat."

V jejích očích jsem viděla svou smrt. Pokusila jsem se dotknout křížku na krku. "Bože, chraň
mě," vyhrkla jsem, když se na mě vrhla.

Navzdory vší pravděpodobnosti ji Adrian zastavil - nebo se jí spíš pokusil zastavit. Zastoupil
jí cestu. Nebyl tak rychlý, aby její výpad účinně odrazil, a navíc si se spoutanýma rukama
počínal dost neohrabaně. Ale když viděl, že se na mě Strigojka chystá zaútočit, džentlmensky
si stoupl přede mě ve snaze mě ochránit. Ve snaze předem odsouzené k nezdaru.

Jinak to dopadnout nemohlo, a taky nedopadlo. Strigojka ho jediným plynulým pohybem

odstrčila. Zdálo se, že do toho nevložila vůbec žádnou sílu, ale Adrian odletěl přes celou
místnost. zadržela jsem dech. Dopadl na zem a já se rozkřičela. Na krku jsem náhle ucítila
pronikavou bolest. Dawn, aniž by se zastavila, mě rychle popadla a skoro mě zvedla do
vzduchu, aby se mi dostala k hrdlu. Zběsile jsem se modlila a bolest vzrůstala. Během
několika vteřin jsem se ale modlit přestala a bolest zmizela. Nahradil ji pocit slasti a
spokojenosti, blažené nádhery. Neměla jsem v hlavě jedinou myšlenku, jen že jsem najednou
v tom nejšťastnějším a nejkrásnějším stavu, jaký si dovedu představit. Chtěla jsem víc. Víc,
víc, víc. Chtěla jsem se v tom utopit, zapomenout na sebe, zapomenout na všechno kolem...

"Au," vykřikla jsem leknutím, když jsem náhle a nečekaně dopadla na zem. Stále ještě jsem
byla v tom omámeném stavu a nevnímala jsem bolest - zatím.

Stejně rychle, jako mě Dawn popadla, mě teď zase pustila a odstrčila. Instinktivně jsem pod
sebe dala ruku, abych zmírnila dopad, ale nepodařilo se mi to. byla jsem hrozně zesláblá a
dezorientovaná, takže jsem se nemotorně rozplácla na koberec. Dawn se dotkla svých rtů a
její už tak hrozivé rysy se zkřivily vzteky.
"Co to je?" vyštěkla.

Mysl mi pořád ještě nepracovala normálně. Ochutnala jsem endorfiny jen krátce, ale už to mi
stačilo, abych byla zmatené. Nedokázala jsem jí odpovědět.

"Co se děje?" vykřikla Jacqueline a vykročila vpřed. Nechápavě se dívala na Dawn a pak zase
na mě.

Dawn se zamračila a pak si odplivla na podlahu. Její sliny byly červené od mojí krve.
Nechutné.

"Její krev... je hnusná. Nepoživatelná. Odporná." Znovu si odplivla.

Jacqueline vykulila oči. "Jako krev tady toho. Vidíš? Já jsem ti to říkala."

"Ne." Dawn zavrtěla hlavou. "Rozhodně to nemůže být stejné. Z ní by ses nikdy toli
nenapila." Opět odplivla. "Nejenže chutná divně nebo špatně..., jako by byla nakažená." Když
Dawn viděla Jacquelinin skeptický pohled, strčila do ní. "Nevěříš mi? Tak to vyzkoušej
sama."

Jacqueline ke mně váhavě přistoupila. Pak si Dawn zase odplivla a druhou Strigojku z toho
nejspíš přešla chuť. "Nechci další podřadné jídlo. Sakra. Tohle začíná být absurdní."
Jacqueline pohlédla na Adriana. Ten tam stál dokonale nehybně. "Aspoň že máme ještě jeho."

"Pokud není taky zničený," zabrblala Dawn.

Smysly se mi zase začaly vracet a na okamžik jsem si pomyslela, jestli třeba přece jen
neexistuje bláznivá nepatrná šance, jak tohle přežít. Možná nás Strigojky odepíšou jako
nepoživatelné. Ale ne. i když jsem v to doufala, uvědomovala jsem si, že i kdyby se z nás
nenapily, naživu nás nenechají. Nemají důvod jen tak naprázdno odejít. Předtím nás zabijí
čistě pro zábavu.

Jacqueline se se stejně pozoruhodnou rychlostí vyřítila po Adrianovi. "Je načase to zjistit."

Když ho přišpendlila ke zdi a zahryzla se mu do krku, zaječela jsem. ale pila jen pár vteřin,
aby ochutnala. Pak zvedla hlavu a vychutnávala si doušek. Po tváři se jí pomlau rozlil úsměv
a odhalila zakrvavené tesáky.

"Tenhle je dobrý. Moc dobrý. Ten nám vynahradí ty ostatní." Přejela mu prsty po tváři. "Ale
je ho škoda. Je tak hezký."

Dawn k nim došla. "Nech mě to taky vyzkoušet, než vypiješ všechno!"

Jacqueline ji ignorovala. Sklonila se zase k Adrianoiv, jehož oči už začínaly skelnatět.

Mezitím jsem se vymanila ze zajetí endorfinů a začala jasně uvažovat. Nikdo mi nevěnoval
pozornost. Pokusila jsem se vstát, ale všechno se se mnou houpalo. Radši jsem tedy zůstala u
země a doplazila se ke svojí kabelce, která ležela bez povšimnutí u dveří obýváku. Jacqueline
se znovu napila z Adriana, ale jen krátce, protože ji Dawn odstrčila a dožadovala se svého
přídělu, aby mohla spláchnout chuť mojí krve.
Samotnou mě překvapilo, jak rychle se pohybuju. Zběsile jsem prohrabala svou velikou
kabelku a hledala cokoli, co by mi mohlo pomoct. Chladným a logickým uvažováním jsem si
uvědomovala, že neexistuje způsob, jak bychom mohli uniknout, jenže jsem v žádném
případě nedokázala jenom tak sedět a sledovat, jak z Adriana vysávají všechnu krev. Musela
jsem bojovat. Musela jsem se pokusit ho zachránit, stejně jako se on pokusil zachránit mě.
nezáleželo na tom, jestli selžu nebo umřu. Musela jsem to aspoň zkusit.

Někteří alchymisté s sebou nosí pistole, ale já ne. kabelku jsem měla velikou a nosila jsem v
ní víc věcí, než jsem obvykle potřebovala, jenže nic z jejího obsahu nepřipomínalo zbrań. A i
kdyby nakrásně ano, většina zbraní je proti Strigojům neúčinná. Pistole by je zpomalila, ale
nezabila. Strigoje může zabít jenom stříbrný kůl, dekapitace nebo oheň.

Oheň...

Sevřela jsem v ruce amulet, který jsem vyrobila pro profesorku Terwilligerovou. Když mi ho
dala, strčila jsem si ho do kabelky a netušila, co s ním. Teď mě ale ztráta krve a moje zmatené
úvahy přivedly na myšlenku, že bych ho mohla zkusit použít, i když mi to připadalo směšné.
Nemůžete přece použít něco, co nefunguje! Byla to jen cetka, bezcenný sáček plný kamínků a
listí. Nebyla v nich žádná magie a já byla hloupá, že jsem o tom vůbec uvažovala.

Ale pořád to byl sáček plný kamení.

Nebyl příliš těžký, ale kdybych s ním někoho trefila do hlavy, určitě by to pocítil. Byl to
nejlepší, co jsem měla. Jediná věc, kterou jsem mohla oddálit Adrianovu smrt. Rozmáchla
jsem se, zamířila na Dawn, hodila jím a odrecitovala tu hloupou formuli: "Do plamene, do
plamene!"

Byl to dobrý hod. Profesorka Carsonová by na mě byla hrdá. Ale neměla jsem šanci
obdivovat svoje sportovní dovednosti, protože mě příliš ohromila skutečnost, že Dawn
vzplála.

S otevřenou pusou jsem zírala na tu nemožnou věc. Nebyl to žádný velký oheň. Rozhodn
neměla celé tělo v plamenech. Ale v místě, kde ji amulet zasáhl, se vznítily plameny, které jí
rychle zachvacovaly vlasy. zaječela a zběsile se začala plácat do hlavy. Strigojové se ohně
bojí. Jacqueline couvla. Pak s odhodláním pustila Adriana, popadla deku a hodila ji Dawn
přes hlavu, aby plameny uhasila.

"Co to sakra bylo?" vyštěkla Dawn, když se vzpamatovala. Okamžitě svůj hněv obrátila proti
mně. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jediná věc, které jsem docílila, bylo urychlení mé
vlastní smrti.

Dawn mě popadla a třískla mi hlavou o zeď. Svět se se mnou zatočil a zvedl se mi žaludek.
Natáhla se po mně podruhé, ale vzápětí strnula. Dveře se rozrazily. Objevil se v nich Eddie se
stříbrným kůlem v ruce.

Na tom, co následovalo, mě nejvíc překvapila ta rychlost. Nenastala žádná pauza, žádná

chvíle na zhodnocení situace, žádné kousavé poznámky, které by si protivníci vyměňovali.
Eddie tam prostě vpadl a šel po Jacqueline. Ta zareagovala stejně rychle a vyřítila se proti
jedinému přítomnému soupeři, který jí byl hoden.
Adrian ležel na zemi, pořád ještě omámený strigojími endorfiny. Po čtyřech jsem se k němu
co nejrychleji přesunula a pomohla mu dostat se do relativního bezpečí ve vzdálenější čáasti
obýváku, zatímco Eddie bojoval se Strigojkami. Na chvilku jsme se na ně zahleděla a jejich
pohyby mi připadaly jako smrtící tanec. Obě Strigojky se snažily Eddieho chytit,
pravděpodobně, aby mu zlomily vaz, ale dávaly si přitom pozor, aby se držely z dosahu jeho
ostrého stříbrného kůlu.

Pohlédla jsem na Adriana. Byl nebezpečně bledý a zorničky měl jako špendlíkové hlavičky.
Nevěděla jsem přesně, kolik krve mu Jacqueline vypila, takže jsem nevěděla, jestli je
Adriánův stav způsoben ztrátou krve nebo endorfiny.

"Jsem v pohodě, Sageová," zamumlal a zamrkal, jako by ho světlo bolelo. "Jen jsem trochu
sjetej. Ve srovnání s tímhle je všechno, čím jsem se kdy dopoval, celkem slabota." Zamrkla,
jako by se chtěl probrat. Zorničky se mu roztáhly do trochu normálnější velikosti a zaostřil na
mě. "Panebože! Jsi v pořádku?"

"Budu," řekla jsem a začala se zvedat. Ale hned jak jsem to řekla, zatočila se mi hlava a
zapotácela jsem se. Adrian se mě pokusil podepřít, ale se spoutanýma rukama mu to moc
nešlo. Apírali jsme se jeden o druhého a já se málem rozesmála té komické situaci, že se
snažíme navzájem si pomáhat, když na to ani jeden z nás nemá. Pak jsem si všimla něčeho, co
zaplašilo všechny moje myšlenky.

"Jill," zašeptala jsem.

Adrian sledoval směr mého pohledu ke dveřím do obýváku, kde se právě objevila Jill.
Nepřekvapilo mě, že ji tu vidím. Eddie sem mohl přijít jedině proto, že mu Jill řekla, co se s
Adrianem děje, a to věděla díky jejich poutu. Stála tam s planoucíma očima a jako nějaká
bohyně bojovnice sledovala Eddieho zápasit se Strigojkami. Bylo to inspirující i děsivé.
Adrian evidentně pomyslel na totéž, co já.

"Ne, ne, nezletilá," zamumlal. "Neudělej žádnou hloupost. Castile si s tím poradí."

"Ona umí bojovat," prohlásila jsem.

Adrian se zamračil. "Ale nemá žádnou zbraň. Bez ní tady nic nesvede."

Samozřejmě měl pravdu. Rozhodně jsem nechtěla, aby Jill riskovala život, ale napadlo mě, že
kdyby byla ozbrojená, dokázala by pomoct. Přinejmenším odlákání pozornosti by bylo
užitečné. Eddie si v boji se dvěma Strigojkami vedl výborně, ale nevítězil. Pomoc by se mu
jistě hodila. Museli jsme zařídit, aby se Jill nevrhla do boje vyzbrojená jen svým důvtipem.

Něco mě napadlo a dokonce jsem se udržela na nohou. Svět se se mnou točil ještě víc než
před chvílí, ale přes Adrianovy protesty jsem vykročila ke kuchyni. Dokázala jsem se doplazit
ke dřezu a pustit vodu, ale potom se mi podlomily nohy. Zachytila jsem se okraje linky a
zůstala stát.

"Jill!" zařvala jsem.

otočila se ke mně, uviděla puštěnou vodu a okamžitě pochopila, co dělat. Zvedla ruku. Proud
vody z kohoutku najednou změnil směr a tekl až do obýváku k Jill. Mezi rukama shromáždila
ohromné množství vody a pomocí magie ji zformovala do tvaru velkého kyje. Sám od sebe se
vznášel ve vzduchu, čeřil se, ale působil pevně. Jill ho sevřela v rukou, rozběhla do boje a tím
vodním kyjem uděřila Jacqueline do zad. Odlétlo z něj pát kapek, ale zůstal pevný a vydržel i
druhý úder. Poté se rozprskl na kapičky.

Jacqueline se otočila rozpřáhla se, aby Jill udeřila. Ta to ale očekávala, a tak se skrčila a
vyhnula se ráně přesně tak, jak ji to Eddie učil. Couvla a ocitla se z Jacquelinina dosahu.
Strigojka se vrhla po ní, čímž odkryla Eddiemu svoje záda. Eddie se té příležitosti chopil,
vyhnul se Dawn a zarazil kůl Jacqueline do zad. Nikdy jsem o tom příliš nepřemýšlela, ale
když se kůlem bodne pořádnou silou, dokáže prorazit srdce stejně snadno zezadu jako
zepředu. Jacqueline strnula a Eddie kůl vytáhl. Jen tak tak se přitom vyhnul prudkému výpadu
Dawn. Trochu o něj přesto zavadila a on se nepatrně zapotácel, ale hned znovu nabyl
rovnováhy a upřel na Dawn pohled. Na Jill už Strigojka zapomněla a ta rychle doběhla k nám
do kuchyně.

"Jste v pořádku?" křikla na nás na oba. Bojovný výraz už ji opustil. Teď vypadala jako
obyčejná holka, která se jen strachuje o své kamarády. "Panebože. Bála jsem se o vás. Ty
pocity byly tak silné. Nedokázala jsem pořádně zjistit, co se to tu vlastně děje, jen že je to
hrozné."

Pohled mi padl na Eddieho. Tančil kolem Dawn. "Musíme mu pomoct..."

Udělala jsem dva kroky od linky a začala padat. Adrian spolu s Jill mě zachytili.

"Ježíši, Sageová," vykřikl. "Jsi na tom fakt zle."

"Ne tak zle jako ty," zaprotestovala jsem a dál chtěla jít na pomoc Eddiemu. "Z tebe toho
vypily víc..."

"Jo, ale nemám zraněnou paži, ze který mi crčí krev," řekl a ukázala na moje zranění. "A
nejspíš ani otřes mozku."

To byla pravda. V tom rozruchu jsem byla tak nadupaná adrenalinem, že jsem nevnímala paži
pořezanou od Leeho. Nebylo divu, že se mi tak točila hlava. Nebo to možná způsobil ten
názra hlavou o zeď. Vyšlo to nastejno.

"Pojď sem," řekl mi Adrian něžně. Spoustané ruce pozvedl k mojí paži. "O tohle se
postarám."

Na kůži jsem ucítila teplo, které se mi postupně šířilo do těla. Nejdřív mi Adriánův dotek
připadal uklidňujícíc jako objetí. Vnímala jsem, jak mě napětí i bolest opouštějí. Vše bylo
zase v pořádku. Má všechno pod kontrolou. On se o mě postará.

Používal na mě svou magii.

"Ne!" vykřikla jsem a s překvapivou silou se mu vytrhla. Ohromila mě hrůza ze zjištění, co se

se mnou děje. "Nesahej na mě! nedotýkej se mě tou svou magií!"
"Sageová, bude ti líp, věř mi," prohlásil a znovu ke mně netáhl ruce.

Couvla jsem a za sebou nahmatala linku, tak jsem se o ni opřela. Vzpomínku na to teplo a
uklidnění přebila čirá hrůza. Celý život jsem se děsila vampýři magie. "Ne, ne, ne. žádná
magie! Ne na mě! Tetování mě uzdraví! Jsem silná!"

"Sageová..."

"Přestaň, Adriane," zarazila ho Jill. Váhavě ke mně přistoupila. "To je v pořádku, Sydney.
Nebude tě uzdravovat. Slibuju."

"Žádnou magii," zašeptala jsem.

"Proboha," zavrčel Adrian. "Tohle jsou pověry a kecy."

"Žádnou magii," prohlásila Jill neústupně. Svlékla si košili, kterou měla oblčenou přes tričko.
"Pojď sem. Zaškrtím ti to, abys přestala krvá..."

Ozval se křik, který trhal uši. Obrátili jsme zraky do obýváku. Eddiemu se podařilo zarazit kůl
přímo do středu Daniny hrudi. Během mého krátkého dohadování s Adrianem a Jill se Dawn
muselo podařit Eddieho zasáhnout, protože měl na tváři veliký rudý šrám a ze rtu mu tekla
krev. Ale v očích měl přesto tvrdý a triumfální výraz. Vytáhl kůl a díval se, jak Dawn padá k
zemi.

I přes všechny zmatky a zděšení se ve mně ozvaly alchymistické instinkty. Musím se řídit
našimi postupy.

"Těla," řekla jsem. "Musíme je zničit. V kabelce mám lahvičku."

"Klídek," mírnil mě Adrian. On i Jill se mě pokoušeli zadržet. "Zůstaň, kde jsi. Castile se o to
postará. Musíš jen jedno - jít k doktorovi."

Nehýbala jsem se, ale na to poslední konstatování jsem zareagovala. "Ne! Žádný doktor.
Ledaže bys... Ledaže bys zavolal doktora alchymistu. V kabelce mám čísla..."

"Dojdi jí pro kabelku," pověděl Adrian Jill, "nebo ji chytne amok. Já jí tu ruku ovážu."
Varovně jsem na něj pohlédla. "Bez magie," ujistil mě. "I když s ní by to mimochodem šlo
desetkrát líp."

"Uzdravím se sama," prohlásila jsem a sledoval Jill, jak se vrací s mojí kabelkou.

"Uvědomuješ si, že budeš muset upustit od svoji posedlosti dietou a nacpat do sebe pár
kalorií, aby sis vykompenzovala ztrátu krve?" dodal Adrian. "Cukr a tekutiny, stejně jako u
Clarence. Dobře, že jsou tu na lince sladkosti."

Eddie došel k Jill a zeptal se jí, jestli je v pořádku. Ujistila ho, že ano. Ačkoli Eddie vypadal,
že by zvládl zabít ještě padesát Strigoňů, v očích se mu zračilo cosi..., co jsem u něj ještě
nikdy neviděla. Něco, nad čím se budu muset zamyslet.
"Sakra," zanadával Adrian, který zápolil s ovazováním mojí paže. "Eddie, prohledej Leeho
tělo, jestli u sebe nemá klíč k těm zatraceným poutům."

Jill strnula při slovech "Leeho tělo". V obličeji zbledla jako křída. Ve všech těch zmatcích si
Leeho mrtvoly v křesle nevšimla. Když nás ohrožovaly Strigojky, dělo se toho tolik. Udělala
pár korků do obýváku a pak ho uviděla. Otevřela pusu, ale nejdřív nevydala žádný zvuk.
Potom se s křikem vyřítila k němu a chytila ho za ruce.

"Ne," křičela. "Ne, ne, ne." Třásla jím, jako by ho tím mohla probudit. Eddie byl mžiku u ní.
Objal ji a šeptal jí nesmyslná slůvka, aby ji uklidnil. Neslyšela ho. Lee byl celý její svět.

Cítila jsem, jak se mi z očí řinou slzy, a nenáviděla jsem se za to. lee se mě pokoušel zabít a
pak zavolal jiné, aby mě zabili. Nechal za sebou hezkou řádku nevinných obětí. Měla bych
být ráda, že je po smrti, ale přesto mi z toho bylo smutno. Miloval Jill, i když svým
zvráceným způsobem. A z bolesti, která se zračila v její tváři, bylo jasné, že i ona milovala
jeho. Poutem neviděla jeho smrt ani roli, kterou sehrál v našem zajetí. Teď si prostě myslela,
že se stal obětí Strigojek. Brzy se ale dozví o jeho motivech pravdu. Nevěděla jsem, jestli to
její bolesti ulehčí, nebo ne. spíš jsem si myslela, že ne.

Podivné bylo, že se mi před očima vynořil Adriánův obraz Láska. Vybavila jsem si rudé
spirálovité šmouhy pronikajícíc temnotou, kterou trhaly na kusy. Když jsem tak zírala na Jill a
její neutěšitelnou bolest, najednou jsem jeho umění lépe chápala.
26. kapitola
Trvalo mi celé dny, než jsem si konečně poskládala celý ten příběh o Leem a o tom, jaka nás
Eddie a Jill přišli ten večer zachránit.

Jakmile jsem pochopila, že chybějícím dílkem skládačky byl Lee, bylo snadné spojit si vraždy
Tamary, Kelly, Melody a Diny - té lidské holky, o níž se zmínil. Všechny byly zabity v
posledních pěti letech buď v Los Angeles nebo v Palm Springs a existovala řada důkazů, že se
s ním znaly. Nebyly to náhodné oběti. O Leeho minulosti jsme zjistili jen něco málo od
Clarence, a i to bylo zastřeno mlhou. Mohli jsme se jen dohadovat, že Lee byl proti své vůli
proměněn ve Strigoje asi před patnácti lety. Tak strávil doset let, dokud ho nějaký uživatel
éteru neproměnil zpátky, což Leeho zklamalo. Clarence o něm v té době nic nevěděl, a když
se jeho syn po deseti letech vrátil domů, aniž by zestárl, na nic se ho nevyptával. Vyhýbal se
našim otázkám, jestli Lee býval Strigojem, takže jsme nevěděli, jestli o tom prostě nevěděl,
nebo to jen sám sobě popírá. A stejně tak nejasné bylo, jestli ví, že za Tamařinou smrtí stál
právě jeho vlastní syn. Zřejmě pro něj ale bylo snazší přijmout překombivovanou teorii o
lovcích vampýrů, než se smířit s tím, že jeho syn je vrah.

Pátrání na Leeho univerzitě v Los Angeles odhalilo, že tam nestuodoval už od doby, kdy se
stal Strigojem. Když se pak zase změnil v Moroje, používal školu jako výmluvu, aby se mohl
zdržovat v Los Angeles, kde mohl snadněji pronásledovat své oběti. Předpokládali jsme, že
jich bylo víc než jen ty zdokumentované případy. Byli tu zřejmě další jako Melody a Dina, z
nichž se pokoušel pít. Vybíral si jich pár z každé rasy v marné naději, že jedna z obětí bude
"tou pravou", která z něj znovu udělá Strigoje.

Další odhalování příběhu Kelly Hayesové ukázalo něco, na co jsem měla přijít už dádvno.
Byla dhampýrka. Vypadala jako člověk, ale její úžasné sportovní výsledky byly až příliš
mimořádné. Lee se s ní seznámil, když před pěti lety navštívil svého otce. Získat dhampýrku
nebylo snadné, a proto se hodně snažil, aby s ní začal chodit a nalákal ji.
Nikdo z nás ale nic nevěděl o tom "zatraceném uživateli éteru", který ho proměnil zpátky,
přestože by to zajímalo jak alchymisty, tak Moroje. Máme záznamy jen o hrstce uživatelů
éteru a o jejich schopnostech toho pořád moc nevíme. Všichni se chtějí dozvědět víc.
Clarence tvrdošíjně trval na tom, že o tom záhadném uživateli éteru nic neví, a já jsem mu
věřila.

Alchymisté přijížděli do Palm Springs a zase odjížděli po celý týden. Zakrývali stopy a
vyslýchali každého, kdo byl do té záležitosti zapleten. Setkala jsem se s mnoha z nich a všem
jsem jim dokola vykládala svůj příběh. Nakonec jsem jednu sobotu u oběda podala hlášení
Stantonové. Až zvráceně jsem se toužila dozvědět, co se stalo s Keithem, ale ve světle všech
probíhajících událostí jsem se rozhodla zatím to nevytahovat. Nebyl tady - a na ničem jiném
mi nezáleželo.

"Leeho pitva podle názoru doktorů neodhalila nic, co by ho odlišovalo od obyčejných

Morojů," pověděla mi Stantonová mezi sousty těstovin. Debatoval o mrtvolách u jídla zřejmě
nepovažovala za nic nevhodného. "Ostatně nedá se čekat, že by se při pitvě objevily…
magické vlivy."

"Ale něco zvláštního na něm být muselo," řekla jsem. V jídle jsem se jenom nimrala.
"Dostatečný důkaz je už to, že stárl zpomaleně - natož to ostaní. Vždyť pil z kolika obětí. A
na vlastní oči jsem viděla, co mu udělala Jacqueline. Mělo to fungovat. Počínala si naprosto
správně."

Udivovalo mě, že o tom dokážu mluvit tak odtažitě. Bylo to jen díkydruhé přerozenosti
alchymistů. Uvnitř mě události toho dne trvale poznamenaly. Když jsem večer v posteli
zavřela oči, pořád jsem viděla, jak Lee umírá a Jacqueline mu pije krev. Lee, který nosil Jill
květiny a vzal nás na minigolf.

Stantonová zamyšleně přikývla. "Jak to tak vypadá, ti, o se změnili ze Strigojů zase zpátky,
získali imunitu a nemůžou se jimi stát znovu."

Chvíli jsme tam seděly mlčky a nplno si uvědomovaly význam těch slov.

"To je obrovský objev," řekl jsem nakonec. Ale to ještě pořád nevystihovalo skutečnost. Lee
byl záhada nad záhadu. Když se znovu stal Morojem, začal stárnout, ale mnohem poaleji.
Proč? Nevěděli jsme, ale už jen to byl monumentální objev, stejně jako moje podezření, že
pak už nemohl používat morojskou magii. Když ho Jill na minigolfu požádala, aby vytvořil
mlhu, byla jsem příliš vyděšená. Ale při zpětném ohlédnutí jsem si uvědomila, že na její
požadavek zareagoval dost nervózně. A to ostatní… Fakt, že se v něm něco změnilo a
chránilo ho to i proti jeho vůli, aby se znovu nestal Strigojem… Jo, to bylo opravdu něco, co
ani slova "ohromný objev" dostatečně nevystihují.

"To je opravdu něco," přitakala Stantonová jako ozvěna mých myšlnek. "Polovina našeho
poslání spočívá v tom, abychom zabraňovali lidem obětovat jejich duše kvůli nesmrtelnosti.
Pokud by se dalo téhle magie nějakým způsobem využít a zjistilil bychom, co Leeho
chránilo… Dopad by byl ohromný."

"A na Moroje taky," dodala jsem. Věděla jsem, že Morojové i dhampýři pohlížejí na to, že se
někdo změní ve Strigoje, jako na osud horší než smrt. Jestli existuje způsob, jak by se před
tím mohli magicky chránit, znamenalo by to pro ně hodně, jelikož se se Strigoji střetávají
mnohem častěji než my. Byla tu vlastně řeč o jakémsi magickém očkování.

"Samozřejmě," souhlasila Stantonová, přestože tón jejího hlasu naznačoval, že dobro jejich
rasy jí zase až tolik na srdci neleží. "Možná by dokonce bylo možné úplně předcházet
vytváření nových Strigojů. A taky je tu záhada s vaší krví. Řekla jste, že té Strigojce
nechutnala. To by taky mohl být určitý druh ochrany."

Při té vzpomínce jsem se zachvěla. "Možná. Všechnose to seběhlo tak rychle… Těžko říct.
Ale rozhodně by mě to neochránilo před Strigojem, který by mi chtěl zlomit vaz."

Stantonová pokývala hlavou. "Časem se na to podíváme. Nejprve ale musíme přijít na to, o
přesně se stalo Leemu."

"Klíčovou roli musel sehrát éter, že?" ujisila jsem se. "Leeho zachránil uživatel éteru."

Přišel číšník a Stantonová na něj mávla, abyodnesl její talíř. "Přesně tak. Bohužel ale máme
příliš málo uživatelů éteru, s nimiž můžeme pracovat. Vasilisa Dragomirová samozřejmě
nemá čás experimentovat se svými schopnostmi. Zato Soňa Karpová se nabídla, že pomůže,
což je vynikající zpráva, zejména když sama byla Strigojkou. Přinejmenším můžeme přímo
sledovat zpomalené stárnutí. Jenže je k dispozici jen na krátkou dobu a Morojové mi ještě
neodpověděli na požadavek, aby mi poskytli další užitečné jedince. Ale kdybychom měli k
dispozici dalšího uživatele éteru, který by neměl jiné povinnosti a mohl by nám pomáhat na
plný úvazek…"

Významně na mě pohlédla.

"Adrian," ujistila jsem se.

"Myslíte, že by nám s tímhle výzkumem pomohl? Pomohl by nám hledat magický způsob, jak
zabránit proměně ve Strigoje? Jak jsem řekla, spolu se Soňou a ostatními by byl užitečný,"
dodala rychle. "Mluvila jsem s Moroji a ti dávají dohromady skupinku specialistů na Strigoje.
Plánují, že je sem brzy vyšlou. Potřebujeme Adriana, aby nám taky pomáhal."

"Tedy, vy ale jednáte rychle," zamumlala jsem.

Při slovech "Adrian" a "výzku" jsme si ho okamžitě představila v bílém plášti v laboratoři, jak
se sklání nad kádinkami a trubicemi. Věděla jsem, že by to takhle neprobíhalo, ale tu
představu jsem si nemohla vyhnat z hlavy. Taky pro mě bylo těžké představit si Adriana, že
by se na něco opravdu soustředil. Přesto na mě dotírala myšlenky, že by se jistě soustředit
dokázal, kdyby mu na něčem záleželo. Je tohle dost důležité?

Nebyla jsem si tím tak docela jistá. Těžko ale odhadnout, jaký účel by Adrain považoval za
dostatečně vznešený, aby mu věnoval svou pozornost. Ale byla jsem si jistá, že existují i jiné,
méně ušlechtilé důvody, které by ho mohly přesvědčit.

"Když mu seženete byt, vsadím se, že do toho půjde," řekla jsem nakonec. "Zoufale se chce
dostat od Clarence Donahuea."
Stantonová povytáhla obočí. Tohle nečekala. "No, to zřejmě není nesplnitelný požadavek. A
vlastně jsme už zaplatili nájem za Keithův starý byt, měl ho pronajatý na rok. Pan Ivaškov se
tam klidně může nastěhovat, až na to že…"

"Až na co?"

Stantonová nepatrně pokrčila rameny. "Chtěla jsem ten byt nabídnout vám. Po mnoha
debatách jsme se totiž usnesli, že z vás uděláme místní alchymistku, po Keithově…
nešťastném odchodu. Mohla byste odejít z Amberwoodu, nastěhovat se do toho bytu a na
všechno dohlížet odtamtud."

Zamračila jsem se. "Myslela jsem, že chcete, aby někdo byl po celou dobu s Jill."

"To ano. A vlastně jsme za vás našli někoho lepšího - bez urážky. Morojové vyhledali
dhampýrku Jillina věku, která může být nejen Jillinou spolubydlící, ale zároveň i
bodyguardem. Přijede s tou skupinkou výzkumníků. Už nemusíte dál vysupovat jako
studentka."

Celý svět se se mnou zatočil. To jsou celý alchymisté - bez ustání spřádají své plány. Zádlo
se, že za poslední týden se rozhodlo o mnohém. Uvažovala jsem, co to znamená. Už žádné
domácí úkoly a středoškolské třenice. Svoboda odcházet a přichzet, kdy se mi zachce. Ale
taky to znamenalo, že se odtrhnu od sých nových kamarádů - Treye, Kristin a Julie. S Eddiem
a Jill se budu vídat dál, ale už ne tak často. A když budu žít sama, budou alchymisté - nebo
můj otec - financovat moje studium? To těžko.

"Musím odejít?" zeptala jsem se Stantonové. "Nemůžu přenechat ten byt Adrianovi a nějaký
čas ještě zůstat na Amberwoodu? Aspoň do té doby, než se pro mě najde jiný byt?"

Stantonová se ani nesnažila skrývat svůj údiv. "Nečekala jsem, že bysste chtěla zůstat.
Předpokládala jsem, že budete šťastná, když už nebudete muset bydlet s vampýrkou."

Všechny moje obavy, které jsem měla před příjezdem do Palm Springs, se teď znovu
vynořily. Milovnice vampýrů. Jsem já to ale idiot. Měla jsem skočit po monžosti dostat se od
Jill. Každý jiný alchymista by to udělal. Když jsem chtěla zůstat, nejspíš to na mě znovu vrhlo
podezření. Jak bych mohla vysvětlit, že je v tém mnohem víc než jen moje spolubydlící?

"Aha," řekla jsem a snažila se zchovat neutrální výraz. "Když jste řekla, že Jill seženete
dhampýrku jejího věku, předpokládala jsem, že s ní bude bydlet ona, a ne já. Myslela jsem, že
bych bydlela na koleji s jinou spolubydlící."

"To by se pravděpodobně dalo zařídit…"

"A upřímně, po tom všem, co se stalo, bych byla radši, kdybych mohla na Jill dál dohlížet.
Kdybych byla ve škole, bylo by to mnohem jednodušší. Navíc nám byt pomůže získat
Adriana, aby s námi spolupracoval na rozluštění strigojí záhady, tak mu ho tedy dejme. Já
můžu počkat."

Stantonová si mě několik dlouhých vteřin prohlížela a mlčení prolomila, až když nám číšník
přinesl účet. "To je od vás vselice profesionální. Zařídím to."
"Děkuju," řekla jsem. Byla jsem šťastná. Stěží jsem potlačila úsměv,k dyž jsem si představila,
jak se Adrian bude tvářit, až mu o jeho novém bytě povím.

"Je tu ještě jedna věc, které nerozumím," dodala Stantonová. "Když jsme ten byt prohlíželi,
našli jsme škody způsobené ohněm. Ale nikdo z vás, kdo jste u toho byli, nic takového
nenahlásil."

Schválně jsem se zamračila. "Všechny ty události mám rozmlžené ze ztráty krve a toho
kousnutí… Nevím jistě. Keith tam měl svíčky. Nevím, třeba jedna nich něco zapálila…
Vážně nevím. Dokázala jsem myslet jen na ty zuby a jak hrozné bylo to kousnutí…"

"Ano, ano," řekla Stantonová. Moje výmluva byla chabá, ale ani Stantonovou nenechalo
chladnou pomyšlení, že z někoho saje vampýr. Byla to nejhorší noční můra alchymistů a já
měla plné právo mít z toho trauma. "Tak si s tím nelámejte hlavu. Ten ožár je teď naší
nejmenší starostí.ů

Ale nejmenší z mých starostí nebyl. A když jsem se ten den pak vrátila do kampusu, konečně
jsem se rozhodla postavit se k tomu čelem. Zašla jsme za profesorkou Terwilligerovou do
pracovny v knihovně.

"Vy jste to věděla," vyhrkla jsem a zabocuhla za sebou dveře. Z hlavy se mi vykouřily zásady
jednání mezi studenty a profesory. Už týden jsem v sobě dusila vztek teď jsem ho konečně
vypustila. Celý život mě učili, abych projevovala úctu autoritám, ale žádná z nich mě ještě
nikdy nezradila. "Všechno, co jste mě přiměla dělat…, přepisovat ty knihy kouzel, vyrobit
amulet, jen abyste věděla, jak se to dělalo…" Zavrtěla jsme hlavou. "Všechno to byla lež.
Věděla jste… věděla jste, že je to… skutečné."

Profesorka Terwilligerová si sundala brýle a beldivě se na mě zadívala. "Aha, takže jste to

vyzkoušela?"

"Jak jste mi to mohla udělat?" vykřikla jsem. "Copak netušíte, jaké mám pocity z magie a
všeho nadpřirozeného!"

"Vlastně tuším," poznamenala suše. "O vaší organizaci vím všechno." Poklepala si na tvář, n
tu, na které jsem měla tetování. "Vím, proč je vaše 'sestra' omluvená z venkovních aktivit a
proč je váš 'bratr' tak vynikající sportovec. Jsem informovaná o nejrůznějších silách v našem
světě, o těch, které zůstávají většině lidí skryté. Ale bez obav, má drahá. Rozhodně to nikomu
nepovím. O vampýry se nestarám."

"Proč?" zeptala jsem se a radši pomlčela o tom, že právě vynesla na světlo všechno, co tak
zoufale tajím. "Proč já? Proč jste mě k tomu přiměla, když tedy víte, jak mi z toho bylo?"

"Hmm… z několika důvodů. Vampři, jak víte, vládnou jakousi vnitřní magií. Přirozeně, téměř
bez námahy, se spojují s živly. Lidé ovšem tohle spojení postrádají."

"Lidé by neměli používat magii," prohlásila jsem chladně. "Přiměla jste mě dělat něco, co se
příčilo mémo přesvědčení."

"Aby lidé mohli provozovat magii," pokračovala, jako bych nic neřekla, "musejí ji světu
vyrvat. Nejde to snadno. Vampýři samozřejmě občas také používají zaříkávalda a různé
ingredience, ale nedá se to srovnávat s tím, co musíme dělat my. Jejich magie vychází z nitra
navenek. Naše naopak z vnějšku dovnitř. Vyžaduje to tolik úsilí, tolik soustředění a přesných
výpočtů… Většina lidí na to zkrátka nemá trpělivost nebo šikovnost. Ale někdo jako vy? Vám
tyhle úmorné techniky vštěpovali od chvíle, kdy jste se naučila mluvit."

"Takže to je všechno, co je potřeba k použití magie? Schopnost organizovat sled korků a

přesně odměřovat?" Nesnažila jsme se skrýt svůj pohrdavývýraz.

"Jistěže ne." Zasmála se. "Ještě je potřeba jistý přirozený talent. Instinkt kombinovaný s
disciplínou. Ve vás jsem ho vycítila. Sama to taky umím. Jsem tak trochu čarodějka, ale ne
zvlášť dobrá. Zato vy? Cítím z vás ohromnou sílu a můj malý experiment to jenom potvrdil."

Polil mě studený pot. "To je lež," řekla jsem. "Magii ovládají vampýři. Lidé ne. Já ne."

"Ten amulet nevzplál sám od sebe," řekla. "Nepopírejte, co v sobě máte. A teď, když jsme si
v tom udělaly jasno, můžeme pokročit dál. Vaše vrozené shcopnosit jsou možná větší než ty
moje, ale můžu vám poskytnout základní magický výcvik."

Nevěřila jsem vlastím uším. To přece nenlí pravda. Připadala jsem si jako v nějkaém filmu,
protože tohle v žádném případě nemohl být můj skutečný život. "Ne!" vykřikla jsem. "vy
jste… vy jste blázen! Magie není skutená a já žádnou neovládám! Je nepřirozená a špatná.
Sovu duši bych nikdy neohrozila."

"Tolik popírání od tak dobré vědkyně," broukla.

"Myslím to vážně," řekla jsem a sotva poznávala vlastní hlas. "S vašimi okultními studiemi
nechci mít nic společného. Ráda vám budu dělat poznámky a kupovat kafe, ale jestli budete
dál íkat takové šílenosti a chtít po mně takové věci…, zajdu do ředitelny a budu požadovat
přeřezaní k jinému profesorovi. Věřte mi, že co se týká papírování a administrativních
záležitostí, k těm vzozené vlohy opravdu mám."

Málem se usmála. "Myslíte to vážně? Opravdu odmítáte ten úžasný potenciál, který jste v
sobě objevila?"

Neodpověděla jsem.

"Tak budiž." Povzdechla si. "Je to škoda. A mrhání talentem. Ale máte mé slovo, že o tom
znovu nezačnu, leda byste sama chtěla."

"To se nestane," prohlásila jsem vehementně.

Profesorka Terwilligerová namísto odpovědi jen nepatrně pokrčila rameny. "No a když už jste
tady, můžete mi zajet pro kávu."

Otočila jsem se ke dveřím, když vtom mě ještě něco napadlo. "Volala jste do Nevermore a
vyptávala se na vampýry?"

"Proč bych to pro všechno na světě dělala?" podivila se. "Sama vím, kde je hledat."
Zajela jsem do kavárny a pak se setkala s Eddiem, Jill a Mikou, kteří zrovna dojídali večeři.
Jill byla pochopitelně celá přepadlá, jak se vyrovnávala s Leeho smrtí a vším, co jsme jí o
něm odhalili - včetně jeho touhy udělat z ní svou královnu nemrtvých. Eddie i já jsme se s ní
snažili co nejvíc mluvit, ale zdálo se, že nejvíc uklidňuijící účinek na ni má Mika - nejspíš
proto, že o tom mnoho nevěděl. Věděl jen, že Lee zemřel, ale pirozeně netušil nic o
vampýrech a myslel si, že to byla nehoda. Zatímco Eddie a já jsme si hráli na psychology
amatéry, Mika se jí snažil prostě jen přivést na jiné myšlenky a dělat jí radost.

"Musíme jít," prohlásil omluvně, když jsem si k nim přisedla. "Rachel Walkerová nás ubde
učit zacházet s šicím strojem."

Eddie zavrtěl hlavou. "Pořád nemůžu uvěřit, že ses přihlásil do kroužku šití." Samozřejmě
jsme oba věděli, proč se tam Mika přihlásil.

Jill se zatvářila vážně, jako celou tu dobu od Leeho smrti. Předpokládala jsem, že se tak ještě
nějakou dobu tvářit bude. Teď se jí ale na rtech objevil náznak úsměvu. "Myslím, že se z
Miky stane bezva módní návrhář. Možná jednou budu předvádět jeho modely."

Zavrtěla jsem hlavou a skryla svůj úsměv. "Už žádný modeling. Aspoň ne v dohledné době."
Po té módní přehlídce Lia i ostatní návrháři chtěli s Jill spolupracovat dál. Museli jsme
odmítnout, abychom ochránili její identiut. Jill z toho ale byla smutná.

Přikývla. "Já vím, já vím." Zvedla se spolu s Mikou. "Uvidíme se pak na pokoji, Sydney.
Ráda bych si s tebou popovídala."

Přikývla jsem. "Jasně."

S Eddiem jsme je pozorovali, jak spěšně odcházejí. Povzdechla jsem si.

"To bude problém," pověděla jsem mu.

"Možná," souhlasil. "Ale ona ví, co s ním může a co ne. Je chytrá. Bude se chovat
zodpovědně."

"Jenže on to neví," řekla jsem. "Mámdojem, že se do ní zamiloval." Soustředěně jsem se

zahleděla na Eddieho. "On i jiní."

Eddie stále sledoval Miku a Jill, takže mu hcvilku trvalo, než pochopil mou narážku. Trhl
hlavou. "Cože?"

"Eddie, netvrdím, že jsem expert na milostné vztahy, ale i já vidím, že jsi do Jill blázen."

Rychle se podíval jinam a zčerenal, což ho prozradilo. "To není pravda."

"Viděla jsem to celou tu dobu, ale až ten večer uKeitha mi to došlo naplno. Viděla jsem, jak
ses na ni díval. Vím, co k ní cítíš. Takže mě teď zajímá jedna věc: Proč si máme vůbec dělat
starosti s Mikou? Proč prostě nepozveš Jill na rande ty? Všem bys nám tím ušetřil spoustu
problémů."

"Protože je to moje sestra," prohlásil.

"Eddie! Mluvím vážně."

Ušklíbl se, zhluboka se nadechl a zase se mi podíval do očí. "Protože ona má na víc než na
mně. Chceš se bavit o společenských konvencích? V našem světě Morojové nemají vážné
vztahy s dhampýry."

"Jasně, ale je to spíš třídí rozdělení," namítla jsem. "Není to totéž, jako když chodí člověk s
vampýrem."

"To možná ne, ale u ní je to totéž. Není obyčejná Morojka. Je královská. Princezna. A ty víš,
jaká je kromě toho! Je chytrá a silná a krásná. Čekají ji veliké věci a žádná z nich nezahrnuje
strážce průšviháře, jako jsem já. Má královsou krev. A já ani nevím, kdo byl můj otec.
Neřipadá v úvahu, abych s ní chodil .moje práce je chránit ji. Udržovat ji v bezpečí. Tomu
musím věnovat veškerou pozornost."

"Takže si myslíš, že si místo tebe zaslouží radši člověka?" dotázala jsem se nevěřícně. "Má
balancovat na hraně tabu, které uznávají obě naše rasy?"

"Není to ideální," přiznal. "Ale aspoň si užije zábavu a má nějaký společenský život a…"

"Co kdyby šlo o jiného kluka?" přerušila jsem ho. "Co kdyby ji pozval na rande nějaký jiný
člověk a prostě by si spolu někam vyšli? Smířil by ses s tím?"

Neodpověděl a já si uvědomila, že můj postřeh byl správný.

"Tady jde o víc, než jen o tvůj pocit, že nejsi Jill hoden," prohlásila jsem. "Jde i o Miku, že jo?
Připomíná ti Masona."

Eddie zbledl. "Jak to víš?"

"Adrian mi to řekla."

"K čertu s ním," ulevil si Eddie. "Proč není tak nevšímavý, jak předstírá?"

Usmála jsem se tomu. "Ty Mikovi nic nedlužíš. A už vůbec mu nedlužíš Jill. Není to Mason, i
když je mu tolik podobný."

"Je v tom víc než jen podoba," namítl Eddie a zatvářil se zamyšleně. "Dokonce se tak i chová.
Mika je stejný povahově - optimista, co má rád společnost a zábavu. Takový byl i Mason. Na
světě je málo takových lidí, lidí, co jsou od přírody dobří. Mason opustil tenhle svět příliž
brzo. Nedovolím, aby se to stalo i Mikovi."

"Mika není v ohrožení," připomněla jsem mu něžně.

"Ale zaslouží si jen to dobré. A i když je člověk, pořád je pro Jill jedna z nejlepších možných
partií. Zaslouží si jeden druhého. Oba si zaslouží dobré věci."
"A tak budeš trpět? Protože Jill miluješ a jsi přesvědčený, že si zaslouží nějakého prince, což
ty nejsi? A protože vnímáš jako svou povinnost podporovat všechny Masony na světě?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Eddie, to je šílenost. I tobě to musí být jasné."

"Možná," uznal. "Ale připadá mi to tak správné."

"Správné? To je ten největší masochismus, co můžeš podstupovat! Povzbuzuješ holku, o

kterou stojíš, aby chodila s jedním z tvých nejlepších kamarádů."

"Chci, aby byla šťastná. To stojí za to, že se obětuju."

"Nedává to smysl."

Eddie mě obdařil nepatrným úsměvem a něžně mě poklepal po paži. Pak se otočil k

přijíždějícímu autobusu. "Pamatuješ, jak jsi mi řekla, že nejsi expert na milostné vztahy? Tak
to jsi měla pravdu."
27. kapitola
Myslím, že Adrian by souhlasil s čímkoli, jen aby získla vlastní byt. Na nic nečekal a ryschle
si přestěhoval do Keithova byut těch pár věcí, co měl u Clarence. Ten z toho byl zklamaný.
Bylo mi toho staříka líto. Adriana si oblíbil, a když ho teď ztratil tak krátce před Leem, bylo
to kruté. Clarence naší skupině i nadále nechával dveře svého domu dokořán a dělil se o svou
dárkyni, ale odmítal uvěřit čemukoliv, co jsme mu říklai o Leem a Strigojích. I poté, co se
smířil s Leeho smrtí, dával ji za vinu lovcům vampýrů.

Krátce poté, co se Adrian přestěhoval, jsem ho zašla navštívit. Doneslo se nám, že ten den
dorazí do města morojská "výzkumná skupina", a tak jsme se rozhodli, že se s nimi setkáme
dřív než Jill a Eddie. Stejně jako minule, i tentokrát skupinku, v níž byla i Soňa a Jilliana nová
spolubydlící, doprovázel Abe. Vyrozuměla jsem, že jich přijede ještě víc, ale žádné
podrobnosti nám zatím nikdo nesdělil.

"No teda," poznamenala jsem, když mě Adrian pozval do svého bytu.

Bydlel tam jen pár dní, ale ta proměna byla překvapivá. Až na televizi tam nenechal nic z
původního nábytku. Všechno bylo jiné a změnilo se i rozestavění všech věcí. Dekorace byly
také nové a ve vzduchu byla cítit barva z čerstvě vymalovaných stěn.

"Žlutá, jo?" podivila jsem se při prohlížení obýváku.

"Ten odstín se jmenuje zlatobýl," opravil mě. "A má působit veselým a uklidňujícím
dojmem."

Už jsme mu nechtěla říct, že tyhle dvě věci moc nejdou dohromady, ale nakonec jsem si to
rozmyslela. Ta neobvyklá barva celý obývák úplně změnila. Namísto Keithových závěsů teď
byly v oknech žaluzie a celá místnost působila dsvětlým a veselým dojmem a nijak
nepřipomínala dějiště naší bitky. Zachvěla jsem se, když jsem si na to vzpomněla. Kdyby to
tam Adrian tolik nezměnil, asi bych tam nezůstala. Vzpomínka na Leeho smrt a obě Strigojky
byla až příliš silná.

"Jak sis mohl dovolit koupit nový nábytek?" zeptala jsem se. Alchymisti mu dalil byt, ale
žádné peníze.
"Prodal jsem ten starý," odpověděl Adrian a zatvářil se potěšeně. "To křeslo…" Zaváhal a ve
tváři se mu mihl ustaraný výraz. Uvažovala jsem, jestli si taky vybavuje, jak v tom křesle Lee
umíral. "To křeslo bylodrahý. Bylo předražený i na moje standardy. Le dostal jsem za ně dost,
abych vyměnil i to ostatní. Je to použitý nábytek, ale neměl jsem na vybranou."

"Vypadá to hezky," řekla jsem a přejela rukou po čalouněné pohovce. K těm stěnám sem oc
nehodila, ale vypadala, že je v dobrém stavu. Navíc její jasná žlutá barva spolu s ostatním
nábytkem pomohla zaplašit vzpomínky na minulé události. "Musel ses asi při nákupu
uskromňovat. Řekla bych, že moc použitých věcí obykle nekupuješ, co?"

"Všechno se má jednou zkusit," řekl. "Nemáš tušení, k čemu všemu jsme se musel snížit."
Jeho usměvavý výraz zvážněl, když si mě prohlížel. "A jak se držíš ty?"

Pokrčila jsem rameny. "V pohodě. Proč by ne? To, co se stalo mně, není zdaleka tak hrozné
jako to, čím si prošla Jill."

Založil si ruce. "To tedy nevím. Jill neviděla, jak jí někdo umírá před očima. A
nezapomínejme na to, že tě ten kluk předtím chtěl zabít, aby mohl sám vstát z mrtvých."

Na obojí jsme opravdu ten poslední týden hodně myslela. Asi mi nějakou dobu potrvá, než to
překonám. Někdy jako bych necítila vůbec nic. Jindy na mě zase dolehlo všechno, co se stalo,
tak rychle a těžce, že jsme nemohla ani dýchat. Moje noční můry o nápravných centrech teď
nahradily jiné, o Stigojích.

"Srovnávám se s tím líp, než si myslíš," řekla jsem pomalu, s pohledem upřeným do prázdna.
"Ta záležitost s Leem a s tím, o udělal, je hrozná, ale za čas se z toho dostanu. Ale víš, na co
myslím nejvíc?"

"Na co?" dotázal se Adrian něžně.

Ta slova ze mě vyletěla, aniž bych je dokázala zkrotit. Nečekala jsem, že tohle někomu řeknu,
a už vůbec ne Adrianovi.

"Lee mi řekl, že promrhávám život a straním se lidí. A při našem posledním setkání mi Keith
tvrdil, že jsem naivní a nerozumím světu. Do určité míry je to pravda. Teda ne to, co říkal o
vás, že jste zlí…, ale je fakt, že jsem byla naivní. Měla jsme na Jill dávat vět dotázal se Adrian
něžně.

Ta slova ze mě vyletěla, aniž bych je dokázala zkrotit. Nečekala jsem, že tohle někomu řeknu,
a už vůbec ne Adrianovi.

"Lee mi řekl, že promrhávám život a straním se lidí. A při našem posledním setkání mi Keith
tvrdil, že jsem naivní a nerozumím světu. Do určité míry je to pravda. Teda ne to, co říkal o
vás, že jste zlí…, ale je fakt, že jsem byla naivní. Měla jsme na Jill dávat větší pozor. Věřila
jsem, že Lee je dobrý, ale měla jsem být opatrnější. Nejsem bojovník jako Eddie, ale pozoruju
svět kolem sebe… nebo si to aspoň myslím. Ale selhlala jsem. S lidmi mi to moc nejde."
"Sageová, především ses dopustila té chyby, žes vůbec poslouchala, co ti Keith Darnell
navykládal. Ten kluk je idiot, kretén a mohla bych ho označit ještě spoustou dalších výrazů,
co nejsou vhodný pro dámu, jako jsi ty."

"Vidíš?" řekla jsem. "Právě jsi to přiznal. Jsem přecitlivělá netýkavka."

"Nic takovýho jsem neřekl," opáčil. "Chci jenom říct, že jsi několik tříd nad keithem a to, co
se stalo s Leem, byla prostě hloupá nešťastná náhoda. Nezapomeň, že to nečekal nikdo z nás.
Nebyla jsi sama. O tobě to nic nevypovídá. Anebo…" Povytáhl obočí. "Možná vlastně jo.
Neříkalas, že Lee chtěl zabít Keitha, aby získal krev alchymisty?"

"Jo…, ale Keith včas odešel."

"No vidíš. Dokonce i psychopat chápe tvojí cenu, a tak chce zabít někoho jinýho."

Nevěděla jsem, jestli se tomu smát, nebo nad tím plakat. "To mi teda moc sebevědomí
nedodalo."

Adrian pokrčil rameny. "Platí, co jsem říkal. Máš pevný charakter, Sageová. Jsi hezká, i když
dost vychrtlá, a tvoje schopnost zapamatovat si neužitečný informace určitě nějakýho kluka
nadchne. Zapomeň na Keitha i na Leeho, protože ti nemají v tvojí budoucnosti místo."

"Vychrtlá?" podivila jsem se a doufal, že se nečervenám. Taky j sem doufala, že když budu
mluvit dostatečně pobouřeným tónem, nevšimne si, jak mě dostal tou svojí poznámkou, že
jsem hezká. Netvrdil sice nic takového, jako že jsem ztělesněním smyslnosti nebo nádherná k
zešílení. Ale po tom, co po celý můj život všichni hodnotili můj vzhled jako "přijatelný", to
pro mě byl přímo omamný kompliment - zejména od něj.

"Jenom říkám, jak to je."

Mále jsem se rozesmála. "Ano, to ano. A teď pojď prosím změnit téma, tohle už mě unavuje."

"Jasně." Adrian mě svou roztěkaností občas rozčiloval, ale musela jsem uznat, že teď jsem
ráda, že u ničeho dlouho nevydrží. Dal se snáz vyhýbat nepříjemným tématům. Neboj sem si
to aspoň myslela. "Cítíš to?"

Hlavou mi bleskla představa mrtvých těl a v tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, co by mohl
cítit, než zápach rozkladu. Nadechla jsem se víc zhluboka. "Cítím barvu a… počkej… Je to
borovice?"

Udělalo to na něj dojem. "Přímo do černého. Čisticí přípravek s vůní borovice. Uklidil jsem
tady." Dramatiky ukázal do kuchyně. "Těmahle rukama. Rukama, co nedělají manuální
práci."

Zadívala jsem se do kuchyně. "Cos tam uklízel? Police?"

"Police jsou v pohodě. Vytřel jsem podlahu a umyl jsem linku." Musela jsem se tvářit spíš
nechápavě než ohromeně, protože rychle dodal: "Dokonce jsem si u toho klekl."
"Tys umyl podlahu i linku borovicovým přípravkem? Podivila jsem se. Na podlaze byla
keramická dlažba a linka měla žulovou desku.

Adrian se zamračil. "Jo. No a?"

Tvářil se tak hrdě, že jednou v životě něco vydrhl, že jsem mu radši neřekla, že se tenhle
přípravek používá jen na čištění dřeva. Povzbudivě jsem se na něj usmála. "No, vypadá to
skvěle. Teď bych potřebovala, abys zašel do mého nového pokoje na koleji a uklidil mi tam.
Na všem tam leží nánosy prachu."

"Ani náhodou, Sageová. Stačí mi úklid tady."

"Stojí ti to za to? Kdybys zůstal u Clarence, měl bys navařeno a uklizeno pořád."

"rozhodně mi to za to stojí. Nikdy jsem neměl svůj byt. Něco na ten způsob jsem měl u
dvora…, ale to bylo jako trochu honosnější pokoj na koleji. Tohle? Tohle je úžasný. Dokonce
i s tím uklízením. Děkuju."

Komické obličeje, které dělal při debatě o uklízení, najednou byly tytam a nahradil je
naprosto vážný výraz. Adrian mě sledoval svýma zelenýma očima. Najednou jsem se pod tím
upřeným pohledem cítila nepříjemně. Připomnělo mi to sen vyvolaný éterem, kdy jsem si
pokládala otázku, jestli jsou jeho oči tak zelené i ve skutečnosti.

"Za co?" zeptala jsem se.

"za tohle. Vím, žes musela alchymisty přesvědčit." Neřekla jsem mu, že ten byt chtěli dát mně
a já mu ho přenechala. "A za všechno ostatní. Žes to se mnou nevzdala, i když jsem se choval
jako idiot. A taky za to, žes mi zachránila život."

Sklopila jsem zrak. "Já nic neudělala. To Eddie a Jill. Oni tě zachránili."

"Nejsem si jistý, že by mě zachránili, kdybys tu mrchu nezapálila. Jak jsi to vůbec udělala?"

"To nic nebylo," odbyla jsem ho. "Jenom… ehm… chemická reakce, kterou mají alchymisti v
rukávu."

Znovu na mě upřel oči a zvažoval, jestli mluvím pravdu. Nevěděla jsem jistě, jestli mi uvěřil,
ale nechal to být. "Mířial jsi dobře, vzhledem k tomu, jak se ta Strigojka tvářila. A taky ti to
oplatila. A každý, kdo schytá ránu za Adriana Ivaškova, si zaslouží uznání."

Otočila jsem se k němu zády, protože mě ta jeho chvála zaskočila. A taky jsem byla nervózní
ze zmínky o tom ohni. Přešla jsem k oknu. "No, můžeš být v klidu, bylo to ze sobeckých
důvodů. Nemáš ponětí, jak hrozné je to papírování, když umře Moroj."

Rozesmál se. Takhle upřímný a vřelý smích jsem od něj často neslyšela - většinou se smál
sarkasticky. "Dobře, Sageová. Když to říkáš. Víš, že máš mnohem větší kuráž, nežk když
jsme se potkali?"

"vážně? Tolik slov je na světě, a ty si zvolíš 'kuráž'?" Takovéhle špičkování zvládnu. Dokud
se budu soustředit na vtípky, nebudu muset myslet na to, co mi naznačuje mezi řádky, a
nebudu si všímat, že mi srdce běží o něco rychleji. "tak abys věděl, ty mi zase připadáš trochu
vyrovnanější, než když jsem tě poznala."

Došel ke mně a zastavil se. "Nikomu to neříkej, ale prospělo mi, že jsem se dostal ze dvora.
Počasí tady stojí za houby, ale Palm Spirngs mi prospívá - město a všchny divy, co jsou v
něm. Vy lidi. Studium umění. Borovicový čistič."

Neubránila jsem se úsměvu a vzhédla k němku. Tak napůl jsem žertovala, ale byla to pravda:
od našeho prvního setkání se opravdu hodně změnil. Uvnitř si pořád nesl nezhojený šrám z
toho, co mu provedli Rose a Dimitrij, ale viděla jsem, že se už pomlau zotavuje. Byl čím dál
vyrovnanější a silnější. A jestli bude dál pokračovat tímhle směrem a nedojde k žádné krizi,
mohla by se jeho pozoruhodná proměna dovršit.

Trvalo mi několik vteřin, než jsem si uvědomila, že zatímco uvažuju o všech těchhle věcech,
zírám na něj. A on s úžasem zíral zase na mě.

"Panebože, Sageová. Tvoje oči. Jak to, že jsem si jich nikdy nevšiml?"

Znovu se mě zmocnil ten nepříjemný pocit. "A co s nimi mám?"

"Ta barva," vydechl. "Když stojíš na světle. Jsou úžasný…, jako tekutý zlato. Měl bych je
namalovat…" Natáhl ke mně ruku, ale hned ji zase spustil. "Jsou krásný. Ty jsi krásná."

Díval se na mě tak, že jsem strnula a žaludek se mi zhoupl, i když jsem přesně nevěděla proč.
Věděla jsem jen, že se na mě dívá, jako by mě viděl poprvé v životě…, a to mě děsilo. Jeho
lehkomyslné žetovné komplimentyjsem dokázala odmávnout, ale tohle bylo tak jiné a
intenzivní, že jsem netušila, jak na to reagovat. Když na mě takhle koukal, opravdu jsem
věřila, že mu moje oči připadají krásné - že mu celé připadám krásná. Bylo to víc, než na co
jsem byla připravená. Nervózně jsem o krok couvla a odstoupila ze slunečního světla. Musela
jsem se vymanit zpod jeho uhrančivého pohledu. Slyšela jsem, že éter u svých uživatelů
někdy vyvolkává podivné chování, ale nevěděla jsem, jestli i tohle je ten případ. Před
vymýšlením vtipné poznámky mě zachránilo zaklepání na dveře. Oba jsme nadskočili.

Adrian zamrkal a jeho vytržení jako by trochu polevilo. Zvlnil rty do obvyklého jízlivého
úsměvu a najednou se všechno vrátilo do straých kolejí. "Představení může začít, jo?"

Přikývla jsem a prožívala směsici úlevy, nervozity a… vzrušení. Ale nevěděla jsem, jestli ve
mně ty poity vyvolal Adrian, nebo očekávání návštěvníci. Věděla jsem jen, že teď už se mi
dýchá líp než před chvílí.

Přešel obývák a otevřel dveře. Dovnitř vešel Abe v šedožlutém obleku, který se překvapivě
hodil k čerstvě vymalovaným stěnám Adrianova bytu. Široce se usmál.

"Adriane, Sydney… Je milé vás znovu vidět. Myslím, že jeden z vás už zná tuto mladou
dámu." Prošel kolem nás a za ním vešla štíhlá dhampýrka s kaštanovými vlasy a velkýma
modrýma očima plnýma podezíravosti.

"Ahoj, Angeline," pozdravila jsem ji.

Když mi oznámili, že novou Jillinou spolubydlíci bude Angeline Dawesová, pomyslela jsem
si, že je to ta nejsměšnější věc, jakou jsem kdy slyšela. Angeline patřila k Udržovatelům,
separatistické skupině Morojů, dhampýrů a lidí, kteří žijí pospolu v divočině v Západní
Virginii. Nechtěli mít nic společného s "civilizací" kterékoli rasy a měli spoustu podivných
zvyklostí, mezi něž patřila i tolerance mezirasových svazklů.

Když jsem o tom přemýšlela, dospěla jsem k závěru, že Angeline možná není tak špatnou
volbou. Byla stejně stará jako Jill, takže si budou věkově blížší než se mnou. Nebyla sice
vycivčená strážkyně jakoEddie, ale bojovat uměla. Kdyby někdo na Jill zaútočil, měl by co
dělat, aby se nejdří vypořádal s ní. A vzhledem k tomu, jako averzi choval Angelinin lid vůči
"poskrvněným" Morojům, nehrozilo, že by se nechala zlanařit od nějaké opoziní frakce.

Jak jsem si tak prohlížela ji a její obnošené oblečení, uvažovala jsem, jak si zvykne na život
mimo komunitu Udržovatelů. Tvářila se povýšeně, stejně jako když jsem jejich komunitu
navštívila, ale působila zároveň trochu nervózně. Vešla do Adrianova bytu. Celý život prožila
v lesích, takže jí te´d tenhle malý byt s televizí a pohovkou musel připadat jako nejmodernější
luxus.

"Angeline," oslovil ji Abe. "Tohle je Adrian Ivaškov."

Adrian napřáhl ruku a nasadil svůj přirozený šarm. "Je mi ctí."

Po chvilce zaváhání jeho ruku uchopila. "Ráda tě poznávám," řekla se svým neobvyklým
jižnaským přízvukem. Několik vteřin si Adriana prohlížela. "Vypadáš moc hezky na to, abys
k něčemu byl."

Zalapala jsem po dechu. Adrian se rozesmál a potřásl jí rukou.

"Pravdivější slova nikdy nikdo nevyslovil," prohlásil.

Abe se podíval na mě. Nejslpíš jsem se tvářila hrozně vyděšeně, protože jsem si v duchu
představovala, jaké škody Angeline napáchá v Amberwoodu tím, že řekne nebo udělá nějakou
hloupost. A já to budu muset urovnávat.

"Sydney tě bezpochyby chce… zasvětit do toho, co obnáší škola, než tam nastoupíš,"
prohlásil Abe diplomaticky.

"Bezpochyby," zopakovala jsem.

Adrian od Angeline odstoupil, ale nepřestával se usmívat. "Ať to udělá nezletilá. Anebo ještě
líp - Castile. To mu prospěje.

Abe zavřel dveře, ale než to udělal, nakoukla jsem do prázdné chodby za ním. "Snad jste
nepřiejeli jen vy dva?" podivila jsem se. "Slyšela jsem, že přijedou ještě další. Má mezi nimi
být i Soňa, ne?"

Abe přikývl. "Hned tu budou. Šli zaparkovat auto. Tady na ulici je to s parkováním příšerné."

Adrian na mě pohlédl a mně to v tu ránu došlo. "Hele, nezděldím po Keithovi i jeho auto?"
"Obávám se, že ne," odpověděla jsem. "Patřilo jeho tátovi. Vzal si ho zpátky." Adrian
posmutněl.

Abe si strčil ruce do kapes a začal popocházet po obýváku. Angeline zůstala stát na místě.
Nejspíš zvažovala situaci.

"Ach ano," broukl Abe. "Ten vynikající pan Darnell. Ten hoch byl samá tragédie, což? Tak
těžký život." Odmlčel se a obrátil se na Adriana. "Aspoň že ty máš nějaký užitek z jeho
pádu."

"Poslyš," ohradil se Adrian, "tvrdě jsem si to zasloužil, tak mi nevyčítej, že jsem od Clarence
odešel. Vím, žes z nějakých podivných důvodů chtěl, abych tam zůstal, ale…"

"Udělals, co jsem chtěl," řekl Abe prostě.

Adrian se zamračil. "Co?"

"Udělal jsi přesně to, co jsem chtěl. Měl jsem podezření, že se s Clarencem Donahuem děje
cosi podivného, že možná prodává svou krev. Doufal jsem, že když tam budeš, pomůžeš ten
případ odhalit." Tím svým mudrlantským způsobem si promnul vousy na bradě. "Samozřejmě
jsem neměl tušení, že do toho byl zapleten pan Darnell. A taky jsem nečekal, že se ty a mladá
Sydney dáte dohromady a tu záhadu vyřešíte."

"Nepřeháněla bych to," řekla jsem suše. Napadla mě zvláštní myšlenky. "Proč ses vůbec staral
o to, jestli Keith a Clarence prodávají vampýří krev? My alchymisté máme důvody, proč se
nám to nellíbí…, ale proč i ty?"

Adrianovi problesklo v očích údiv a vzápětí pochopení. Pozorně se zahleděl na Abeho.

"Možná nestojí o konkurenci."

Ohromeně jsem otevřela pusu. Pro alchmysty ani Moroje nebylo žádným tajemstvím, že Abe
Mazur obchoduje s nelegálním zbožím. Ale nikdy mě nenapadlo, že by mohl lidem prodávat
vampýří krev. Ale jak jsem si ho teď prohlížela, došlo mi, že mě to napadnout mělo.

"Ale no tak," prohlásil Abe s naprostým klidem. "Není třeba vytahovat nepříjemná témata."

"Nepříjemná?" vykřikla jsem. "Jestli jsi zapleten do něčeho takového…"

Abe pozvdedl ruku, aby mě zarazil. "To stačí, prosím. Protože jestli ta věta má pokračovat
tak, že řekneš, že si promluvíš s alchymisty, tak je sem pozveme a prodebatujeme i jiné
záhady. Například tu, jak pan Darnell přišel o oko."

Strnula jsem.

"Připravil ho o něj Strigoj," vyhrkl popuzeně Adrian.

"Ale no tak," prohlásil Abe a ohrnul rty. "Zrovna jsem si tě znovu začínal vážit. Odkdy
Strigojové někoho takhle rafinovaně mrzačí? Mohl bych dodat, že velice umělecky. Ale toho
si zřejmě nikdo nedvšiml. Promarněný talen, to vám povím."
"Cože?" zeptal se zděšeně Adrian. "Nebyl to Strigoj? Tvrrdíš, že mu někdo vypíchl oko
schválně? Tvrdíš, že…" Hlas ho zradil a jenom těkal pohledem ze mě na Abeho. "Je to ono?
Ten tvůj ďábelský výměnný obchod? Ale proč?"

Když se na mě upřely tři páry očí, přikrčila jsem se, ale rozhodně jsem nechtěla přiznat to, co
si Adrian právě začínal skládat dohromady. Asi jsem mu to měla říct, když jsme byli sami.
Asi. Ale nemůžu mu to vyklopit teď, když se Abe tváří tak samolibě a je u toho Angeline jako
člověk zvenčí.

Teď jsem nemohla Adrianovi říct, v jakém stavu jsem před pár lety našla svou sestru Carly po
schůzce s Keithem. Bylo to v době, kdy bydlel u nás a moje sestra ještě nenastoupila na
univerzitu. Nechtěla s Keithem nikam jít, ale náš otec ho měl moc rád a trval na tom. Keith
byl jeho zlatý chlapec a přece by neudělal nic špatného. Keith o tom byl taky přesvědčen,
takže když s Carly osaměl, nebral její 'ne' vážně. Když se pak v noci vrátila, proplížila se do
mého pokoje, plakala a já ji utěšovala.

Okamžitě jsem to chtěla povědět rodičům, ale Carly se bála - hlavně z otce měla strach. Byla
jsem mladá a skoro stejně vyděšená jako ona, takže jsem souhlasila se vším, co chtěla. Carly
ze mě vymámila slib, že o tom rodičům nepovím, a tak jsem se ji jen snažila přesvědčit, že to
nebyla její chyba. Vyprávěla mi, jak jí Keith pořád opakoval, že je krásná a že mu nedává na
vybranou, protože z ní nedokáže spustit oči. Nakonec jsme ji přesvědčila, že ona nic špatného
něudělala, že ho nevyprovokovala - ale pořád trvala na tom, abych mlčela.

Tohle byla jedna z věcí, kterých v životě lituju nejvíc. Hnusilo se mi, že musím mlčet. Ale
ještě víc jsem nenáviděla Keitha za to, že je přesvědčen, že může znásilnit tak milou a něžnou
holku, jako je Carly, a že mu to projde. Zanedlouho poté jsem získala svoje první přidělení a
seznámila se s Abem Mazurem. Došlo mi, že exisstují i jiné způsoby, jak by mohl Keith
pykat, aniž poruším slib, který jsem sestře dala. A tak jsem uzavřela smlouvu s ďáblem a bylo
mi jedno, že mě to svazuje. Bylo mi jedno, že jsme se snížila k barbarskému způsobu pomsty.
Letos začátkem roku Abe zinscenoval útok falešných Stirgojů na Keitha a dal mu vypíchnout
oko. Na oplátku jsem se pro Abeho stala jakousi "alchymistkou vazalkou". Částečně i z toho
důvodu jsem pomáhala Rose při jejím útěku z vězení. Dlužila jsem to Abemu.

Hořce jsem si pomyslela, že jsem tím možná Keithovi prokázala laskavost. Jen s jedním okem
pro něj bude v budoucnu mnohem lehčí udržet ruce pryč od všech žen, které o něj nemají
zájem.

Ne, nic z toho jsem Adrianovi říct nemohla. On se na mě ale pořád díval tak, jako by mi toužil
položit milión otázek. Snažil se přijít na to, co mě přimělo najmout si Abeho jako
vykonavatele zločinu.

Náhle jsem si vzpomněla na Laurelina slova. Víš, že jsi někdy děsivá jako samo peklo?

Polkla jsem. "Pamatuješ, jak jsi chtěl, abych ti důvěřovala?"

"Ano," řekl Adrian.

"Teď od tebe potřebuju totéž."

Dlouho jsme mlčeli. Nedokázala jsem se přimět, abych se podívala na Abeho, protože mi bylo
jasné, že se uculuje.

"'Kuráž' bylo slabé slovo," prohlásl Adrian. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost,
konečně přikývl. "Dobře. Důvěřuju ti, Sageovál. Věřím, že pro to, co děláš, máš dobrý
důvody."

Nebylo v tom žádné rýpnutí, žádná ironie. Mluvil smrtelně vážně a já jsem na okamžik
zauvažovala, čím jsem si jeho důvěru zasloužila. Na mysli mi vytanul ten okamžik předtím,
než dorazil Abe. Adrian mluvil o tom, že by mě rád namaloval, a já z toho byla celá vedle.

"Děkuju," řekla jsem.

"O čem to mluvíte?" chtěla vědět Angeline.

"O ničem zajímavém, to ti zaručuju," prohlásil Abe. Užíval si to až moc. "O životních lekcích,
vývoji charakteru, nesplacených dluzích. O takových věcech?"

"Nesplacených?" Samotnou mě překvapilo, že jsem k němu popošla a rozzuřeně na něj

pohlédla. "Splatila jsem ten dluh už stokrát. Už ti nic nedlužím. Moje loajalita teď patří pouze
alchymistům. Tobě ne. My už jsme skončili."

Abe se nepřestával usmívat, ale maličko zaraženě. Asi ho trochu vykolejilo, že jsem tak
vystartovala. "To nechme…" Ozvalo sedalší zaklepání na dveře. "Aha, dorazil zbytek naší
party." Spěšně vykročil ke dveřím.

Adrian ke mně přistoupil. "To nebylo špatný, Sageová. Myslím, žes starýho pana Mazura
právě vyděsila."

Usmála jsem se. "To nevím, ale mám z toho dobrý pocit."

"Měla bys takhle odmlouvat lidem častěji," řekl. Usmívali jsme se jeden na druhého. Díval se
na mě s náklonností a mně se zase vrátily ty pocity. Nejspíš neprožíval úplně totéž, al
vyzařovala z něj nezkalená dobrá nálada. To se stávalo jen zřídka a moc mu to slušelo. Kývl
hlavou směrem ke dveřím. "To je Soňa."

Uživatelé éteru se dokážou vzájemně vycítit, když se k sobě dostatečně přiblíží, dokonce i
přes zavřené dveře. A jakmile Abe otevřel, dovnitř opravdu vešla vysoká a elegantní Soňa
Karpoá. Nesla se jako královna. Měla zrzavé vlasy stažené do drdolu a vypadala jako
Angelinina starší sestra. Usmála se na nás. Nemohla jsem si pmoct a zachvěla jsem se,
protože jsem si ihned vybavila, jak jsem se s ní setkala poprvé. Tehdy vůbec nebyla tak hezká
a sympatickál. Měla rudé oči a snažila se nás zabít.

Soňa byla Strigojka a pak byla proměněna zase v Morojku, což z ní dělalo ideální
spolupracovnici na projektu, jak využít éterum, aby se zabránilo proměně lidí ve Strigoje.

Soňa Adriana objala a pak se přišla přivítat se mnou. Vtom jsem zahlédla ve dveřích někohjo
dalšího. Asi mě neměla překvapovat, kdo to je. Koneckoncfů, když jsme chtěli přijít na to,
jaká magie zabránila Leemu, aby se stal znovu Strigojem, potřebovali jsme všechny dostupné
údaje. A pokud je jeden zachráněný Strigoj dobrý, dva jsou ještě lepší.
Adrian zbledl a znehybněl s pohledem upřeným na nově příchozího. V ten moment se veškeré
moje naděje, které jsem do jeho proměny vkládala, na místě rozplynuly. Do téhole chvíole
jsem si myslela, že jestli se Adrian dokáže oprostit od své minulosti a vvyhnout se
traumatizujícím událostem, dokáže najít nový smysl života. Teď to ale vypadalo, že ho
minulost dostihla. Pokud se tahle situace nedá označit za traumatizující, pak už nevím, co by
se tak označit dalo.

Adrianův nový spolupracovník ve výzkumu vešel a já jsem si uvědomila, že ten křehký klid,
který jsme si v Palm Spirngs vybudovali, se teď otřese v základech.

Dorazil Dimitrij Belikov.