Pro Cheyenne

a na památku mimořádného léta.

A také pro Paula,
přestože nevidí nic špatného na tom,
když při pojídání špaget sleduje v televizi
operaci srdce.
Sezona roku 1815 je v plném proudu, a ačkoliv by si člověk myslel, že všichni budou mluvit o
Wellingtonovi a o Waterloo, rozhovory se točí stejně jako v roce 1814 kolem věčného tématu -
manželství.
Jako obvykle se naděje debutantek soustředí na Bridgertonovu rodinu, přesněji řečeno na
nejstaršího z dostupných bratrů, Benedicta. Nemá sice titul, ale jeho přitažlivý obličej,
uhlazené chování a naditá peněženka ten nedostatek s přehledem vynahrazují. Vskutku, naše
autorka několikrát slyšela, jak ctižádostivá máti říká o své dceři: „Provdá se za vévodu...,
nebo za Bridgertona."
Pokud jde o něj, nezdá se, že by jevil zájem o mladé dámy, které společenské dýchánky
navštěvují. Účastní se sice téměř každého večírku, ale přitom neustále pozoruje dveře, jako by
na někoho čekal. Že by... Na případnou nevěstu?
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 12. ČERVNA 1815
 Prolog

Každý věděl, že Sophie Beckettová je bastard. Všichni sloužící si to uvědomovali. Ale malá
Sophie si je získala od chvíle, kdy ji jako tříletou, zavinutou v příliš velkém kabátku, našli
jednu deštivou červencovou noc na prahu Penwood Parku. A protože ji milovali, předstírali,
že je tím, co o ní tvrdí šestý hrabě z Penwoodu - osiřelou dcerou jeho starého přítele. Bylo jim
jedno, že Sophiiny mechově zelené oči a tmavě plavé vlasy jsou naprosto stejné jako ty jeho,
její obličej pozoruhodně připomíná obličej jeho nedávno zesnulé matky a její úsměv je
přesnou kopií úsměvu jeho sestry. Nikdo nechtěl ranit Sophiiny city - ani riskovat dobré
bydlo - tím, že by na to poukázal.
Hrabě Richard Gunningworth o ní ani o jejím původu nikdy nemluvil, ale rozhodně věděl, že
je jeho dcera. Nikdo neznal obsah dopisu, který hospodyně vytáhla ze Sophiiny kapsy, když ji
v tu deštivou půlnoc objevila; hrabě ho spálil záhy po přečtení. Přihlížel, jak se list v
plamenech kroutí a scvrkává, a pak přikázal, aby pro Sophii zařídili pokoj hned vedle učebny.
Od té chvíle u nich zůstala. Říkal jí Sophia a ona ho oslovovala „pane". Vídali se několikrát
do roka, kdykoli se hrabě vrátil domů z Londýna, což nebývalo moc často.
Sophie věděla, že je nemanželské dítě. Nebyla si úplně jistá, jak k tomu přesvědčení dospěla,
ale pravděpodobně to tušila odjakživa. Na život před příjezdem do Penwood Parku si
vzpomínala jen matně, ale pamatovala si dlouhou cestu dostavníkem napříč Anglií i kašlající,
sípající a vyzáblou babičku, která jí sdělila, že ji odveze za jejím otcem. Živě si vybavovala,
jak v dešti stála na prahu, zatímco se babička schovávala v křoví a čekala, zda se Sophie
ujmou. Hrabě se prstem dotkl dětské bradičky, natočil její obličej ke světlu a v tu chvíli oba
věděli pravdu. Každému bylo jasné, že je Sophie bastard, ale nikdo o tom nemluvil a všem to
tak vyhovovalo.
Až do chvíle, kdy se hrabě rozhodl oženit.
Když se Sophie tu novinku doslechla, měla radost. Hospodyně jí sdělila, že majordomus říkal,
že tajemník hraběte říkal, že teď, když bude hrabě ženatý, bude trávit v Penwood Parku víc
času. A přestože Sophii nijak nechyběl - bylo těžké postrádat někoho, kdo jí nevěnoval
pozornost, ani když byl doma -, domnívala se, že kdyby ho líp poznala, mohlo by se jí po něm
stýskat. Navíc komorná tvrdila, že se hospodyně zmínila, že podle sousedovic majordoma má
budoucí manželka hraběte dvě dcery v Sophiině věku.
Po sedmi letech, které v dětském pokoji strávila sama, to Sophii potěšilo. Na rozdíl od
ostatních dětí z okolí ji ani jednou nepozvali na místní večírky a slavnosti. Nikdo za ní sice
nepřišel a nenazval ji bastardem - což by se rovnalo označení hraběte za lháře, neboť kdysi
prohlásil, že Sophie je jeho schovanka -, zároveň ji však lidé mezi sebe nepřijali a hrabě se o
to ani nijak zvlášť nesnažil. A tak nejlepšími přáteli desetileté Sophie byli lokajové a služebné
a jejími rodiči mohli být stejně dobře hospodyně s majordomem.
Teď však měla dostat opravdové sestry.
Samozřejmě věděla, že jim tak nebude moci říkat. Bude jim představena jako Sophia Maria
Beckettová, schovanka hraběte, ale brát je bude jako sestry. Což je to hlavní.
A tak se jedno únorové odpoledne připojila v síni ke shromážděnému služebnictvu,
vykukovala z okna a čekala, až na příjezdové cestě zastaví hraběcí kočár s hraběnkou a jejími
dvěma dcerami. A samozřejmě i s hrabětem.
„Myslíte, že se jí budu líbit?" pošeptala hospodyni paní Gibbonsové. „Myslím hraběnce."
„Samozřejmě, drahoušku," odpověděla paní Gibbonsová. Ale její oči nebyly tak přesvědčivé
jako tón. Nová hraběnka by mohla na manželova levobočka pohlížet dost nevlídně.
„A budu se učit s jejími dcerami?"
„Nevidím důvod, proč byste měla mít samostatné hodiny."
Sophie zamyšleně přikývla, ale pak spatřila na příjezdové cestě kočár. „Už jsou tady!"
vydechla vzrušeně.
Paní Gibbonsová se ji chystala poplácat po hlavě, ale Sophie se zatím rozběhla k oknu a
přitiskla tvář ke sklu.
Nejdřív vystoupil hrabě, pak natáhl ruku a pomohl dolů dvěma dívkám. Byly oblečené v
černých pláštích, jedna měla ve vlasech růžovou stuhu a ta druhá žlutou. Jakmile děvčata
popošla stranou, hrabě se naklonil a nabídl rámě poslední osobě.
Sophie se zatajeným dechem čekala, až se nová hraběnka objeví. S propletenými prsty
zašeptala: „Prosím."
Prosím, ať mě má ráda.
Kdyby si ji hraběnka oblíbila, pak by ji možná miloval i hrabě. Přestože by ji nikdy nenazval
dcerou, jednal by s ní tak a byli by skutečná rodina.
Zatímco Sophie vyhlížela z okna, nová hraběnka vystoupila z kočáru. Každý její pohyb byl
tak půvabný a elegantní, že Sophii připomněla útlého skřivana, jenž občas přilétal na zahradu
a cákal se v koupátku pro ptáky. Hraběnčin klobouk zdobilo dlouhé pero a jeho tyrkysový
chochol se třpytil v zimním slunci.
„Je krásná," zašeptala Sophie. Vrhla letmý pohled po paní Gibbonsové, ale ta v pozoru a s
očima upřenýma přímo před sebe čekala, až hrabě přivede novou rodinu a představí ji.
Sophie znervózněla. Vůbec si nebyla jistá, kam se má postavit. Všichni sloužící měli určená
místa - byli seřazení podle hodnosti, od majordoma po nejobyčejnější služku na mytí nádobí.
Dokonce i psi seděli poslušně v rohu, kde je hajný pevně držel za vodítka.
Ale Sophie nepatřila nikam. Kdyby byla opravdu dcerou pána domu, nebo aspoň jeho
schovankou, stála by vedle své vychovatelky. Jenže slečna Timmonsová se nachladila a
odmítala opustit dětský pokoj. Nikdo ze sloužících ani na vteřinu nevěřil, že je opravdu
nemocná, poněvadž ještě včera večer byla v naprostém pořádku, ale žádný z nich jí ten
podvod neměl za zlé. Sophie byla koneckonců nemanželská dcera hraběte a nikdo by si nepřál
riskovat případnou urážku nové hraběnky tím, že jí představí levobočka jejího manžela.
Protože hraběnka by musela být slepá, na hlavu padlá nebo obojí, kdyby si okamžitě
neuvědomila, že Sophie je něco víc než jen schovanka hraběte.
Jakmile dva lokajové rozmáchlými gesty otevřeli dveře, Sophie se plaše přitiskla do kouta.
Nejprve vešly dvě dívky, pak ustoupily stranou a hrabě uvedl dovnitř hraběnku. Představil ji i
její dcery majordomovi a ten je představil sloužícím.
Sophie čekala.
Majordomus postupně obešel lokaje, vrchního kuchaře, hospodyni a pacholky.
Sophie čekala.
Představil děvečky z kuchyně, komorné i služky na mytí nádobí.
A Sophie stále čekala.
Nakonec se majordomus Rumsey zastavil u nejprostší ze všech služebných - děvčete jménem
Dulcie, kterou najali teprve před týdnem. Zatímco hrabě přikyvoval, Sophie stále čekala a
neměla ani tušení, co má dělat.
Nakonec si tedy odkašlala a s nervózním úsměvem předstoupila. Netrávila s hrabětem mnoho
času, ale kdykoli přijel do Penwood Parku, věnoval jí pár minut a než ji zahnal zpátky do
dětského pokoje, poptal se jí na učení.
I teď, když je ženatý, chce jistě vědět o jejích studijních pokrocích. Určitě ho zajímá, že se
naučila násobit zlomky a že slečna Timmonsová posledně označila její francouzský přízvuk
za „dokonalý".
Právě však něco povídal hraběnčiným dcerám a neslyšel ji. Sophie si odkašlala znovu,
tentokrát hlasitěji. „Pane?" Její hlas vyzněl trochu pisklavěji, než měla v úmyslu.
Hrabě se obrátil. „Ach, Sophie," zamumlal. „Neuvědomil jsem si, že tu jsi." Dívenka se
rozzářila. Takže ji přece jen neignoruje. „Kdo to je?" zeptala se hraběnka a vykročila dopředu,
aby se podívala zblízka.
„Moje schovanka," odpověděl hrabě. „Slečna Sophia Beckettová."
Hraběnka zabodla do Sophie kritický pohled a přimhouřila oči. Ještě víc. A ještě trochu.
„Chápu," pronesla.
A všichni v místnosti okamžitě věděli, že to opravdu chápe.
„Rosamund, Posy," obrátila se k dcerám, „pojďte ke mně."
Okamžitě přicupitaly k matčině boku. Sophie se na ně odvážně usmála. Ta menší úsměv
opětovala, ale starší dívka s vlasy barvy roztaveného zlata přejala postoj své matky, zvedla
nos do vzduchu a povýšeně odvrátila pohled.
Sophie polkla a znovu se usmála na přátelsky vyhlížející dívku. Tentokrát však holčička
váhavě skousla ret a sklopila oči k zemi.
Hraběnka se obrátila k Sophii zády a promluvila k hraběti: „Doufám, že máte pro Rosamund a
Posy připravené pokoje."
Přikývl. „Kousek od učebny. Hned vedle Sophiiny ložnice."
Rozhostilo se dlouhé ticho. Pak hraběnka očividně usoudila, že některé bitvy se nemají vést
před služebnictvem, a pronesla jen: „Ráda bych šla nahoru."
Sophie pozorovala, jak nová rodina stoupá po schodech. Jakmile zmizeli na podestě, obrátila
se k paní Gibbonsové: „Myslíte, že mám jít za nimi? Mohla bych dívkám ukázat dětský
pokoj."
Paní Gibbonsová zavrtěla hlavou. „Vypadají unaveně," zalhala. „Určitě si potřebují
zdřímnout."
Sophie se zamračila. Sdělili jí, že Rosamund je jedenáct a Posy deset. Na odpolední spánek už
byly dost velké.
Paní Gibbonsová ji poplácala po zádech. „Co kdybyste šla se mnou? Uvítala bych společnost.
Kromě toho se kuchař zmínil, že peče sušenky z lineckého těsta. Nejspíš budou ještě teplé."
Sophie přikývla a následovala ji ze síně. Na seznámení s oběma děvčaty bude mít večer ještě
spoustu času. Ukáže jim dětský pokoj, potom se s nimi skamarádí a zanedlouho budou blízké
přítelkyně.
Usmála se. Bude báječné mít sestry.
Ten den se s Rosamund a Posy - ani s hrabětem a hraběnkou - už nesetkala. Když vstoupila
do dětského pokoje, aby se navečeřela, zjistila, že je prostřeno jen pro dva. Slečna
Timmonsová (která se jako zázrakem zotavila ze své nemoci) jí sdělila, že Rosamund s Posy
jsou prý příliš unavené, aby ten večer jedly.
Protože se však musely učit, nazítří ráno vešly do učebny s hraběnkou v patách. Sophie už
měla první hodinu za sebou. S velkým zájmem vzhlédla od matematiky, ale tentokrát se
neusmála. Připadalo jí to tak lepší.
„Slečno Timmonsová," pronesla hraběnka.
Vychovatelka se uklonila.
„Hrabě mi sdělil, že budete učit mé dcery."
„Vynasnažím se, paní."
Hraběnka pokynula k starší dívce, té se zlatými vlasy a chrpově modrýma očima. Sophii
napadlo, že vypadá jako nádherná porcelánová panenka, kterou jí hrabě poslal z Londýna k
sedmým narozeninám.
„Tohle je Rosamund," prohlásila hraběnka. Je jí jedenáct. A tady" - mávla k druhé dívce,
která neodtrhla oči od svých střevíců - „je Posy. Je jí deset."
Sophie se na Posy zvědavě dívala. Holčička měla na rozdíl od matky a sestry velmi tmavé
vlasy i oči a trochu naducané tváře.
„Sophii je také deset," poznamenala slečna Timmonsová.
Hraběnka sevřela rty. „Ráda bych, abyste dívky provedla po domě a zahradě."
Slečna Timmonsová přikývla. „Dobře. Sophie, položte tu tabulku. K matematice se můžeme
vrátit, až -"
„Jen moje děvčata," přerušila ji hraběnka podrážděně. Já si zatím promluvím se Sophii."
Sophie zatajila dech. Snažila se pohlédnout hraběnce do očí, ale nedostala se dál než k její
bradě. Zatímco slečna Timmonsová odváděla Rosamund a Posy z místnosti, vstala a čekala,
co přijde.
„Vím, kdo jsi," utrousila hraběnka, jakmile zaklaply dveře.
„P-paní?"
„Jsi jeho bastard a nesnaž se to popřít."
Sophie mlčela. Byla to samozřejmě pravda, ale ještě nikdo to nikdy nevyslovil nahlas.
Přinejmenším ne jí do tváře.
Hraběnka ji chytila za bradu a natočila ji tak, aby jí Sophie musela pohlédnout do očí.
„Poslouchej mě," pronesla hrozivým hlasem. „Žiješ sice v Penwood Parku, a možná se
dokonce budeš učit s mými dcerami, ale do konce života nebudeš nic jiného než obyčejný
bastard. Nikdy, rozumíš, nikdy neudělej tu chybu, aby ses nám ostatním snažila vyrovnat."
Sophie tiše vzlykla. Hraběnčiny nehty se jí bolestivě zarývaly do masa.
„Můj manžel," pokračovala hraběnka, „k tobě cítí ničím neopodstatněný závazek a je od něj
obdivuhodné, že se snaží napravit své chyby. Mě však uráží, že bydlíš v mém domě, jíš tu,
oblékáš se a učíš, jako bys byla jeho skutečná dcera."
Avšak Sophie byla jeho skutečná dcera. A tento dům byl jejím domovem mnohem déle, než
se to dalo říct o hraběnce.
Žena prudce pustila její bradu. „Kliď se mi z očí," zasyčela. „Nemluv na mě, ani se ke mně
nepřibližuj. Kromě vyučování si nepovídej ani s Rosamund a Posy. Jsou to dcery pána domu,
a ty se nemusejí stýkat s takovými, jako jsi ty. Chceš se na něco zeptat?"
Sophie zavrtěla hlavou.
„To je dobře."
S tím vyplula z místnosti a nechala tam Sophii s vratkýma nohama a roztřesenými rty.
A se spoustou slz.

Časem se Sophie dozvěděla o svém povážlivém postavení v domě víc. Sloužící vždy všechno
věděli, a tak se to nakonec doneslo i k Sophiiným uším. Hraběnka, křestním jménem
Araminta, trvala hned od prvního dne na tom, aby Sophii vykázali z domu. Hrabě odmítl.
Araminta nemusí Sophii milovat, prohlásil chladně. Dokonce ji ani nemusí mít ráda. Ale
nezbývá jí než ji tu strpět. On se už sedm let přiznává k zodpovědnosti k té dívce a nehodlá s
tím přestat.
Rosamund s Posy přistupovaly k Sophii stejně nepřátelsky a pohrdavě jako jejich matka,
přestože Posyino srdce očividně nebylo tak kruté jako Rosamundino. Když se slečna
Timmonsová nedívala, Rosamund poťouchle štípala Sophii do ruky. Sophie mlčela, poněvadž
velmi pochybovala, že by se slečna Timmonsová odvážila Rosamund pokárat (dívka by se
určitě rozběhla za Aramintou s nějakou nepravdivou historkou), a pokud si někdo všiml, že
Sophiiny ruce jsou ustavičně samá modřina, nechal si to pro sebe.
Posy se k ní občas chovala vlídně, ale mnohem častěji si povzdychla: „Maminka říká, že na
tebe nemám být hodná."
Pokud šlo o hraběte, do ničeho se nevměšoval.
Tak běžel Sophiin život čtyři roky, dokud hrabě nepřekvapil všechny tím, že si při čaji v
růžové zahradě přitiskl ruku k hrudi, zalapal po dechu a svalil se obličejem na dlažební
kostky.
Už nikdy nenabyl vědomí.
Všemi to otřáslo. Hraběti bylo teprve čtyřicet. Kdo mohl tušit, že mu srdce selže v tak
mladém věku? Nejvíc to ohromilo Aramintu, která se od svatební noci zoufale snažila počít
nanejvýš důležitého dědice.
„Možná jsem těhotná!" vychrlila na právní zástupce hraběte. „Nemůžete předat titul
vzdálenému bratranci. Docela dobře můžu čekat dítě."
Ale nečekala a o měsíc později (právníci dali hraběnce čas, aby získala jistotu) se při čtení
závěti musela posadit vedle nového hraběte, velmi zhýralého mladíka, který byl častěji opilý
než střízlivý.
Na většině přání zesnulého hraběte nebylo nic pozoruhodného. Část peněz odkázal věrným
sloužícím a Rosamund, Posy i Sophii zajistil úctyhodné věno.
Pak se vykonavatel závěti dostal k Aramintinu jménu.
Své manželce Aramintě Gunningworthové, hraběnce z Penwoodu, odkazuji roční rentu ve
výši dvou tisíc liber.
„Nic víc?" vykřikla Araminta.
Pokud však poskytne přístřeší a péči mé schovance Sophii Marii Beckettové do věku dvaceti
let, její roční příjem bude ztrojnásoben na šest tisíc liber.
„Nechci ji," zašeptala Araminta.
„Nemusíte," připomněl jí advokát. „Můžete -"
„Žít z mizerných dvou tisíc ročně?" vyštěkla. „Ani náhodou."
Advokát, který žil ze značně nižšího příjmu, než jsou dva tisíce ročně, mlčel.
Nový hrabě, jenž během schůzky neustále popíjel, pokrčil rameny.
Araminta vstala.
„Jak jste se rozhodla?" zeptal se jí právník.
„Nechám si ji," pronesla tiše.
„Smím tu dívku vyhledat a povědět jí to?"
Araminta zavrtěla hlavou. „Řeknu jí to sama."
Když Araminta Sophii našla, vynechala ovšem několik důležitých podrobností...
 1. kapitola

Letošním hitem sezony je jistě pozvánka na maškarní ples rodiny Bridgertonových, který se
koná příští pondělí. Člověk skutečně neudělá ani dva kroky, aniž by neslyšel nějaké dohady o
tom, kdo tam přijde, a především, kdo bude mít co na sobě.
Žádné z uvedených témat však není tak zajímavé jako námět dvou svobodných bratrů
Bridgertonových, Benedicta a Colina. (Dřív než někdo poukáže, že mají ještě třetího
svobodného bratra, naše autorka vás ujišťuje, že si je existence Gregoryho Bridgertona plně
vědoma. Je mu však teprve čtrnáct, a tudíž se ho tento sloupek, který se jako obvykle zabývá
nejposvátnějším ze všech sportů - lovem na manžela - netýká.) Přestože se Bridgertonovi
nepyšní žádným honosným titulem, jsou stále považováni za nejlepší partii sezony. Je dobře
známo, že oba vlastní úctyhodný majetek, a člověk nemusí mít nijak dokonalý zrak, aby viděl,
že jsou také, stejně jako všech osm Bridgertonových potomků, od přírody pohlední.
Využije některá šťastná mladá dáma tajemné maškarní noci, aby polapila jednoho z
nejžádanějších svobodných mládenců? Naše autorka si o tom netroufá spekulovat.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 31. KVĚTNA 1815

„Sophie! Sophieeeeeeeeeeeeeee!" Ten výkřik stačil na to, aby popraskalo okenní sklo. Nebo
aspoň ušní bubínek.
„Už jdu, Rosamund! Už jdu!" Sophie si vykasala hrubé vlněné šaty a rozběhla se nahoru po
schodech. Na čtvrtém schodě uklouzla a jen tak tak se zachytila zábradlí dřív, než dopadla na
zem. Měla mít na paměti, že schody jsou kluzké; ráno je služebné pomáhala voskovat.
Na prahu Rosamundiny ložnice se prudce zastavila. Stěží popadala dech. „Co se děje?"
„Ten čaj je studený."
Sophie málem odsekla: „Když jsem ti ho před hodinou přinesla, byl teplý, ty líná kůže." Místo
toho řekla: „Přinesu ti jiný." Rosamund si odfrkla: „To doufám." Sophie sevřela rty do
něčeho, co by jen slepec mohl nazvat úsměvem, a zvedla čajový servis. „Mám ty sušenky
odnést?" Rosamund půvabně přikývla. „Vezmu si čerstvé." Sophie klesající pod tíhou
naloženého podnosu vyšla z pokoje. Dávala si pozor, aby nezačala reptat dřív, než bezpečně
vkročí na chodbu. Rosamund si vždy poslala pro čaj a pak se ho další hodinu neobtěžovala
vypít. Do té doby samozřejmě vychladl, takže si nechala přinést nový.
Což znamenalo, že Sophie pobíhala po schodech nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů.
Někdy jí připadalo, že v životě nic jiného nedělá.
Nahoru a dolů, nahoru a dolů.
A k tomu musela samozřejmě zašívat, žehlit, česat vlasy, leštit boty, látat, stlát...
„Sophie!"
Když se Sophie ohlédla, spatřila, že k ní míří Posy.
„Myslíš, že mi ta barva sluší?"
Sophie se zadívala na Posyin kostým mořské panny. Ten střih se zrovna moc nehodil k
někomu, kdo ještě nevyrostl z dětské baculatosti, ale ta barva jí rozhodně ladila k pleti.
„Je to krásný zelený odstín," odpověděla upřímně. „Máš v něm růžové tváře."
„To je dobře. Jsem ráda, že se ti líbí. Vždycky mi pomůžeš dobře vybrat." Posy s úsměvem
natáhla ruku a zvedla z podnosu pocukrovanou sušenku. „Matka je z toho maškarního plesu
celá pryč a kdybych nevypadala co nejlíp, do smrti by mi to předhazovala. Nebo" - Posy
udělala grimasu - „kdyby si nemyslela, že vypadám co nejlíp. Rozhodla se totiž, že jedna z
nás uloví některého ze zbylých bratrů Bridgertonových."
„Já vím."
„A jako by to nestačilo, ta Whistledownová o nich zase píše. Jenom tím" - Posy dožvýkala a
odmlčela se, aby mohla polknout - „podněcuje její chuť."
„Jaké jsou dnešní noviny?" zeptala se Sophie a zapřela si podnos o bok. Ještě jsem neměla
možnost si je přečíst."
„Nic moc," mávla Posy rukou. „Vlastně mi připadají dost jednotvárné."
Sophie se pokusila o chabý úsměv. Marně. Nic by si nepřála víc, než prožít aspoň jediný den
Posyina jednotvárného života. Nechtěla by sice za matku právě Aramintu, ale vůbec by jí
nevadilo střídat večírek za večírkem.
„Objevil se tam článek o posledním plese lady Worthové," zamyslela se Posy, „něco o
vikomtu Guelphovi, který se podle všeho beznadějně zamiloval do nějaké dívky ze Skotska, a
pak dlouhý sloupek o blížícím se maškarním plesu Bridgertonových."
Sophie vzdychla. Už týdny o chystaném večírku četla, a přestože nebyla nic jiného než
komorná (a pokud Araminta usoudila, že nemá dost práce, příležitostně i hospodyně), toužila
ten ples navštívit.
„Zajímalo by mě, jestli se vikomt zasnoubí," pokračovala Posy a natáhla se po další sušence.
„Znamenalo by to, že matka bude mít o jednoho svobodného mládence a našeho případného
manžela míň. Tedy ne že bych si na něj dělala zálusk." S hlasitým křupnutím kousla do
sušenky. „Doufám, že se o něm lady Whistledownová nemýlí."
„Nejspíš ne," zavrtěla Sophie hlavou. Četla Společenské noviny lady Whistledownové od
roku 1813, kdy začaly vycházet, a pokud šlo o svatební trh, byly klepy téměř vždy pravdivé.
Sophie samozřejmě neměla šanci přesvědčit se o tom na vlastní oči. Ale pokud člověk četl
Whistledown dostatečně často, připadal si jako součást londýnské společnosti, aniž nějaký
ples skutečně navštívil.
Čtení Whistledownu bylo vlastně jediným Sophiiným rozptýlením. Přečetla už všechny
romány z knihovny a protože Araminta, Rosamund ani Posy knihy nijak zvlášť nemilovaly,
nemohla doufat, že by do domu přibyly nějaké nové.
Ale Whistledown byl velice zábavný. Nikdo neznal pravou totožnost jeho autorky. Když se
jednoarchové noviny před dvěma lety objevily, vyvolaly mezi smetánkou bujné dohady.
Dokonce i teď, kdykoli se lady Whistledownová zmínila o nějakém obzvlášť šťavnatém
klípku, začali lidé uvažovat, kdo proboha dokáže rozšiřovat zvěsti s takovou rychlostí a
přesností.
Pokud šlo o Sophii, Whistledown pro ni znamenal letmý a mučivý pohled do světa, do něhož
- pokud by její rodiče uzavřeli právoplatný svazek - mohla patřit i ona. Byla by dcerou
hraběte, ne jeho levobočkem, a místo Beckettová by se jmenovala Gunningworthová.
Aspoň jednou by ráda nasedla do kočáru a zúčastnila se nějakého plesu.
Místo toho stahovala Posy do korzetu, česala Rosamundiny vlasy a leštila Aramintiny
střevíce.
Přesto si nemohla - nebo by si aspoň neměla - stěžovat. Musí sice sloužit Aramintě a jejím
dcerám jako komorná, ale aspoň má domov. Což je víc, než v co může většina dívek jejího
postavení doufat.
Když její otec zemřel, kromě střechy nad hlavou jí nic neodkázal. A Araminta by se nikdy
nevzdala ročního příjmu čtyř tisíc liber tím, že by Sophii vyhodila.
Peníze však patřily Aramintě a Sophie z nich neviděla ani pětník. Ty tam byly pěkné šaty,
které nosívala! Musela je vyměnit za hrubou vlnu, v níž chodili sloužící. A společně s nimi
jedla to, co po Aramintě, Rosamund a Posy zbylo.
Přestože se Sophiiny dvacáté narozeniny překulily skoro před rokem, Araminta jí z
neznámého důvodu - pravděpodobně proto, že nechtěla školit (ani platit) novou služebnou -
dovolila v domácnosti zůstat.
A Sophie souhlasila. Možná považovala Aramintu za krutou čarodějnici, ale aspoň věděla, co
od ní může čekat - na rozdíl od okolního světa. Kdo ví, které zlo by bylo horší?
„Není ten podnos moc těžký?"
Sophie se probrala a zadívala se na Posy, která se natáhla po poslední sušence. Čert aby to
vzal! Doufala, že na ni aspoň jedna zbyde. „Docela ano," připustila. „Měla bych ho odnést do
kuchyně."
Posy se usmála. „Nechci tě zdržovat, ale až budeš mít chvilku času, vyžehlila bys mi ty
růžové šaty? Vezmu si je na večer. Kromě toho bych potřebovala vyčistit boty. Posledně jsem
si je trochu zaprášila a víš, jak je matka na boty háklivá. Nezajímá ji, že pod sukněmi nejsou
ani vidět. Při prvním kroku si všimne sebemenšího smítka prachu."
Sophie přikývla a v duchu přidala Posyinu žádost na denní seznam prací.
„Takže zatím!" Posy se s poslední sušenkou v ústech obrátila a zmizela ve své ložnici.
Sophie se dovlekla dolů do kuchyně.

Za několik dní klečela na podlaze, mezi zuby svírala špendlíky a na poslední chvíli
upravovala Aramintin maškarní převlek. Šaty královny Alžběty, které švadlena poslala, jí
samozřejmě dokonale padly, ale Araminta trvala na tom, že jí jsou v pase o půl centimetru
volnější.
„Co teď?" procedila Sophie mezi zuby, aby jí špendlíky nevypadly.
„Moc těsné."
Sophie upravila několik špendlíků. „A takhle?"
„Moc volné."
Sophie vytáhla špendlík a zabodla ho zpátky do stejného místa, kde byl původně. „Tak. jak to
vypadá?"
Araminta se zavrtěla a konečně pronesla: „To by šlo."
Sophie se pokradmu usmála a vstala, aby pomohla Aramintě ze šatů.
Jestli se na ten ples máme dostat včas, potřebuju to mít do hodiny hotové," prohlásila
Araminta.
„Samozřejmě," zamumlala Sophie. Při konverzaci s Aramintou zjistila, že je jednodušší
odpovídat „samozřejmě" na všechno.
„Tenhle ples je velmi důležitý," utrousila Araminta ostře. „Rosamund se letos jistě skvěle vdá.
Ten nový hrabě -" otřásla se odporem, neboť stále považovala nového hraběte za vetřelce bez
ohledu na to, že to byl nejbližší příbuzný zesnulého hraběte, „- říkal, že letos smíme
londýnské sídlo používat naposledy. Taková drzost! Jako bych nebyla ovdovělá hraběnka a
Rosamund s Posy dcery hraběte."
Nevlastní dcery, opravila ji Sophie v duchu.
„Máme právo používat na sezonu Penwood House. Zajímalo by mě, co s tím domem hodlá
dělat."
„Možná chce navštívit sezonu a poohlédnout se po případné manželce," nadhodila Sophie.
„Určitě bude chtít dědice."
Araminta se zamračila. Jestli se Rosamund bohatě neprovdá, nevím, co si počneme. Je tak
těžké najít přiměřený dům k pronajmutí. A také drahé."
Sophie se zdržela poznámky, že Araminta přinejmenším nemusí platit za komornou. Do
Sophiiných dvacetin vlastně dostávala čtyři tisíce liber ročně jen za to, že měla komornou.
Araminta luskla prsty. „Nezapomeň, že Rosamund bude potřebovat napudrovat vlasy."
Rosamund se chystala jít na ples za Marii Antoinettu.
Sophie se jí zeptala, jestli nechce postříkat krk falešnou krví, ale Rosamund to nepobavilo.
Araminta se převlékla do županu a rychlým pohybem si uvázala pásek. „A Posy -" pokrčila
nos, „tě bude jistě taky potřebovat."
„Vždycky jí ráda pomůžu," pronesla Sophie.
Araminta přimhouřila oči, jako by se snažila zjistit, jestli není Sophie drzá. „Aby ne,"
utrousila nakonec a odkráčela do koupelny.
Jakmile se za ní zavřely dveře, Sophie zasalutovala.
„Ach, tady jsi, Sophie," zaševelila Rosamund, jakmile vplula do místnosti. „Potřebuju, abys
mi okamžitě pomohla."
„Obávám se, že to bude muset počkat, dokud -"
„Řekla jsem okamžitě!" vyštěkla Rosamund.
Sophie narovnala ramena a vrhla po Rosamund tvrdý pohled. „Tvoje matka chce, abych jí
upravila šaty."
„Jen vytáhni špendlíky a řekni jí, že už jsi to udělala. Nepozná rozdíl."
Sophie, která uvažovala o tomtéž, tiše zasténala. Pokud to tak opravdu udělá, Rosamund to
matce vyzvoní a Araminta to pak bude Sophii celý týden předhazovat. Teď ty šaty bude
muset doopravdy přešít.
„Co bys ráda, Rosamund?"
„Na lemu kostýmu mám díru. Netuším, kde se tam vzala."
„Možná když sis ho zkoušela -"
„Nebuď drzá!"
Sophie sklapla ústa. Bylo úplně jiné přijímat příkazy od Rosamund, pravděpodobně proto, že
si kdysi byly rovny a dělily se o stejnou učebnu i vychovatelku.
„Musím se co nejrychleji připravit," dodala Rosamund a působivě si odfrkla.
Sophie vzdychla. „Tak ho přines. Udělám to, hned jak došiju šaty tvé matky. Slibuju, že je
budeš mít včas."
„Nesmím na ten ples přijít pozdě," varovala ji Rosamund. Jinak si mě nepřej."
„Nepřijdeš," slíbila Sophie.
Rosamund vydala dosti podrážděný zvuk a chvatně vyšla z místnosti, aby si přinesla kostým.
Ve dveřích se srazila s Posy. „Nemůžeš dávat pozor, Posy?" obořila se na sestru.
„Ty bys taky měla dávat pozor," upozornila ji Posy.
„Já jsem ho dávala. Ale tobě se nedá vyhnout, ty nemehlo."
Posy zčervenala a ukročila stranou.
„Potřebovalas něco, Posy?" zeptala se Sophie, jakmile Rosamund zmizela.
Dívka přikývla. „Udělala by sis dnes večer trochu času, abys mi učesala vlasy? Našla jsem
zelené stuhy, které vypadají jako chaluhy."
Sophie dlouze vydechla. Tmavozelené stuhy se k Posyiným tmavým vlasům moc nehodily,
ale neměla srdce, aby ji na to upozornila. „Pokusím se, Posy, ale musím zašít Rosamundiny
šaty a poopravit šaty vaší matky."
„Ach." Posy vypadala tak zklamaně, že Sophii bodlo u srdce. Aramintina mladší dcera byla
kromě sloužících jediný člověk z domácnosti, který k ní byl aspoň trochu milý. „Neboj se,"
ujistila ji. „Nějak to uděláme."
„Děkuju ti, Sophie! Já -"
„Tys ještě nezačala?" zahřímala Araminta, která se právě vynořila z koupelny.
Sophie polkla. „Mluvila jsem s Rosamund a Posy. Rosamund si roztrhla sukni a -"
„Hleď si své práce!"
„Samozřejmě. Hned." Sophie klesla na pohovku a obrátila šaty naruby, aby je ubrala v pase.
„Rychleji než hned," zamumlala. „Rychleji než křídla kolibříka. Rychleji než -"
„Co to blábolíš?" obořila se na ni Araminta.
„Nic."
„Okamžitě s tím přestaň. Tvůj hlas mi drásá uši."
Sophie zatnula zuby.
„Mamá," promluvila Posy, „Sophie mi učeše vlasy jako -"
„Ovšemže ti učeše vlasy. Přestaň už mařit čas a běž si přiložit obklad na oči, ať nevypadají
tak opuchle."
Posy sklonila hlavu. „Copak jsou opuchlé?"
Sophie zavrtěla hlavou pro případ, že by se na ni Posy náhodou podívala.
„Jako vždycky," utrousila Araminta. „Nemyslíš, Rosamund?"
Posy se Sophii se obrátily ke dveřím. Právě se v nich objevila Rosamund, která nesla kostým
Marie Antoinetty. „Ovšem," souhlasila. „Ale ten obklad určitě pomůže."
„Dnes večer vypadáš báječně," zjihla Araminta při pohledu na starší dceru. „A to ses ještě ani
nezačala připravovat. Ty zlatem protkávané šaty ti dokonale ladí k vlasům."
Sophie vrhla soucitný pohled na tmavovlasou Posy, která takovou chválu od matky nikdy
neslyšela.
„Jsem si jistá, že polapíš jednoho z těch Bridgertonů," pokračovala Araminta.
Rosamund upejpavé sklopila oči. Ten výraz uměla dokonale a Sophie musela připustit, že
vypadá půvabně. Ale na druhou stranu, všechno na Rosamund vypadalo půvabně. Její zlaté
vlasy a modré oči byly ten rok v módě a díky štědrému věnu, které jí odkázal zesnulý hrabě,
si byli všichni jistí, že se do konce sezony skvěle vdá.
Sophie se ohlédla po Posy, která se na matku smutně dívala. „Taky ti to moc sluší, Posy,"
vyhrkla impulzivně.
Posyiny oči se rozzářily. „Myslíš?"
„Rozhodně. A máš nápaditý kostým. Jsem přesvědčená, že tam žádná jiná mořská panna
nebude."
„Jak to můžeš vědět, Sophie?" zasmála se Rosamund. „Copak jsi někdy na nějakém plese
byla?"
„Určitě se ti tam bude líbit, Posy," dodala Sophie ostře, ignorující Rosamundin výsměch.
„Závidím ti. Taky bych tam chtěla jít."
Sophiino přání se setkalo s naprostým tichem, po němž následoval nevázaný Rosamundin a
Aramintin smích. Dokonce i Posy se tiše zachichotala.
„Větší legraci jsem v životě neslyšela," vypravila ze sebe Araminta, která jen stěží popadala
dech. „Malá Sophie na plese Bridgertonových! Bastardi nechodí do společnosti."
„Neřekla jsem, že tam půjdu," bránila se Sophie, „jen že bych si to přála."
„Neměla by sis s tím zatěžovat hlavu," připojila se Rosamund k matce. „Pokud si přeješ něco,
co se ti nemůže splnit, budeš jedině zklamaná."
Ale Sophie její slova nevnímala, poněvadž v tu chvíli se stalo něco zvláštního. Zahlédla ve
dveřích hospodyni paní Gibbonsovou, která přijela z Penwood Parku, aby zaujala místo
londýnské hospodyně. A jakmile se jejich oči střetly, paní Gibbonsová na Sophii zamrkala.
Zamrkala?
Sophie marně přemítala, kdy viděla paní Gibbonsovou mrkat.
„Sophie! Sophie! Posloucháš mě?"
Rozrušeně se obrátila k Aramintě. „Promiňte. Říkala jste něco?"
„Říkala jsem," prohlásila Araminta nepříjemným hlasem, „že bys měla okamžitě začít
pracovat na mých šatech. Jestli na ten ples přijedeme pozdě, budeš se mi z toho zodpovídat."
„Samozřejmě," utrousila Sophie. Zabodla jehlu do látky a pustila se do šití, ale myšlenkami
byla stále u paní Gibbonsové.
Zamrkala?
Proboha proč?
Za tři hodiny stála Sophie na schodech před Penwood Housem a pozorovala, jak Araminta, po
ní Rosamund a nakonec Posy přijímají lokajovu ruku a nastupují do kočáru. Sophie zamávala
Posy, která projev přízně opětovala, a pak kočár zabočil na ulici a zmizel za rohem. Dům
Bridgertonových, v němž se konal maškarní ples, byl vzdálený pouhých šest bloků, ale
Araminta by trvala na kočáru, i kdyby bydleli v těsném sousedství.
Koneckonců bylo důležité skvěle se uvést.
Sophie se s povzdechem obrátila a zamířila nahoru po schodech. Aspoň že jí v tom rozrušení
Araminta zapomněla nechat seznam prací, které má v její nepřítomnosti udělat. Volný večer
bude skutečným přepychem. Možná si znovu přečte nějaký román. Nebo si najde dnešní
vydání Whistledownu. Odpoledne viděla Rosamund, jak si ho odnáší k sobě do pokoje.
Ale když prošla hlavním vchodem Penwood Housu, zničehonic se vedle ní zjevila paní
Gibbonsová a popadla ji za ruku. „Nesmíme ztrácet čas!" zašeptala.
Sophie se na ni zadívala, jako by přišla o rozum. „Cože?"
Paní Gibbonsová ji zatahala za rukáv. „Pojďte se mnou."
Sophie se nechala vést po třech řadách schodů do svého pokoje, malé komůrky pod zkosenou
střechou. Přestože se paní Gibbonsová chovala prapodivně, Sophie se jejímu naléhání
podvolila. Hospodyně s ní vždy jednala nanejvýš vlídně, dokonce i tehdy, když bylo zřejmé,
že ji Araminta nesnáší.
„Musíte se svléknout," pronesla paní Gibbonsová, zatímco brala za kliku.
„Co?"
„Nemáme času nazbyt."
„Paní Gibbonsová..." Sophie otevřela ústa, ale při pohledu na vlastní ložnici jí došel dech.
Uprostřed stála káď, z níž stoupala pára, a kolem pobíhaly tři služebné. Jedna právě dolévala
ze džbánu další vodu, druhá se snažila odemknout zámek na podivně vyhlížející truhle a třetí
držela ručník a pobízela ji: „Pospěšte si! Honem!"
Sophie po nich vrhla zmatený pohled. „O co tu jde?"
Paní Gibbonsová se k ní rozzářeně obrátila. „Jdete na maškarní ples, slečno Sophie Marie
Beckettová!"

Za hodinu se Sophie změnila k nepoznání. V truhle ležely šaty po zesnulé hraběcí matce.
Nezáleželo na tom, že jsou padesát let staré. Šlo o maškarní ples, takže nikdo neočekával, že
budou dámy oblečené podle poslední módy.
Byly nádherné, stříbrem prošívané, s těsným, perlami pošitým živůtkem a rozšířenou sukní,
která byla v minulém století tak populární. Sophie si připadala jako princezna, jen se jich
dotkla. Poněvadž byly po tolika letech v truhle trochu zatuchlé, jedna děvečka je provětrala a
postříkala voňavkou.
Sophie se vykoupala, navoněla, učesala si vlasy, a dokonce i namalovala rty. „Neříkejte to
slečně Rosamund," pošeptala jí služebná. „Sebrala jsem jí rtěnku z toaletního stolku."
„Podívejte," prohlásila paní Gibbonsová. „Našla jsem rukavice, které se k těm šatům báječně
hodí."
Sophie vzhlédla. Spatřila hospodyni, jak drží dvě až po loket dlouhé rukavičky. „Hmm,"
zabručela, zatímco jednu uchopila a prohlížela si ji. „Penwoodův erb. Dokonce s
monogramem. Přímo na lemu."
Paní Gibbonsová převrátila v ruce tu svou. „SLG. Sarah Louisa Gunningworthová. Vaše
babička."
Sophie na ni překvapeně hleděla. Až dosud paní Gibbonsová nikdy neoznačila hraběte za
jejího otce. Nikdo v Penwood Parku slovně nevyjádřil, že Sophiina krev se váže k
Gunningworthovu rodu.
„Ano, je to vaše babička," opakovala paní Gibbonsová. „Dost dlouho jsme kolem toho chodili
jako kolem horké kaše. Je zločin, že s Rosamund a Posy jednáme jako s dcerami pána domu,
zatímco vy, skutečná hraběcí krev, musíte zametat a sloužit jim jako děvečka!"
Tři služebné souhlasně přikývly.
„Aspoň na jednu noc," pokračovala paní Gibbonsová, „se stanete kráskou plesu." S úsměvem
pomalu natočila Sophii obličejem k zrcadlu.
Sophie zatajila dech. „To jsem já?"
Paní Gibbonsová s podezřele lesklýma očima přikývla. „Vypadáte nádherně, drahoušku,"
zašeptala.
Sophie se nevěřícně dotkla svých vlasů.
„Nerozcuchejte si je!" vykřikla jedna ze služebných.
„Ne," slíbila jí Sophie s rozechvělým úsměvem, jako by potlačovala slzy. Tmavě plavé
prameny měla vyčesané na vršek hlavy a poprášené pudrem, takže jí zářily jako princezně z
pohádky. Jedna lokýnka jí volně splývala kolem obličeje až na krk. A oči, normálně mechově
zelené, jiskřily jako smaragdy.
Přesto měla podezření, že za to mohou hlavně její slzy.
„Tady máte masku," prohlásila paní Gibbonsová živě. Šlo o pouhou škrabošku přes oči s
uvázáním vzadu, takže si ji Sophie nemusela přidržovat rukou. „Teď už potřebujeme jen
boty."
Sophie vrhla smutný pohled na své praktické a nehezké pracovní boty, které stály v rohu.
„Obávám se, že k takové nádheře nic vhodného nemám."
Dívka, která jí namalovala rty, zvedla bílé střevíčky. „Z Rosamundiny skříně."
Sophie do jednoho vklouzla, ale okamžitě ho zas sundala. Je moc velký," zavrtěla hlavou a
pohlédla na paní Gibbonsovou. „Neudělala bych v nich ani krok."
Paní Gibbonsová se obrátila ke služebné. „Přines nějaké Posyiny."
„Ty jsou ještě větší," namítla Sophie. „Vím to. Načistila jsem se jich až až."
Paní Gibbonsová si dlouze povzdychla. „Pak nemáme na vybranou. Musíme vyplenit
Aramintin botník."
Sophie se otřásla. Při představě, že někam půjde v Aramintiných botách, jí naskočila husí
kůže. Ale nic jiného jí nezbývalo. Na honosný londýnský ples by ji jistě nepustili s bosýma
nohama.
Za pár minut se služebná vrátila s bílými saténovými střevíčky prošívanými stříbrem a
diamanty. Sophie si jeden zdráhavě nazula. Padl jí dokonale.
„Skvěle ladí k šatům," podotkla jedna sloužící. Jako by k nim patřily."
„Nemáme čas obdivovat boty," přerušila jejich rozjímání paní Gibbonsová a obrátila se k
Sophii. „Pozorně mě poslouchejte. Kočí, který vezl hraběnku s děvčaty na ples, se už vrátil a
zaveze vás do domu Bridgertonových. Protože ale musí být připraven, až si budou přát odejít,
nesmíte se zdržet déle než do půlnoci. Rozumíte?"
Sophie přikývla a mrkla na nástěnné hodiny. Bylo něco po deváté. „Děkuju," zašeptala. „Moc
vám děkuju."
Paní Gibbonsová si otřela oči kapesníkem. „Ať se vám tam líbí, děvenko. Žádné další díky
nepotřebuju."
Sophie znovu pohlédla na zeď.
Má před sebou dvě hodiny. Pokusí se je přimět, aby trvaly celý život.
 2. kapitola

Bridgertonovi jsou skutečně mimořádná rodina. V Londýně nežije nikdo, kdo by nevěděl, že si
jsou všichni pozoruhodně podobní a že jsou prosluli svými jmény v abecedním pořádku:
Anthony, Benedict, Colin, Daphne, Eloise, Francesca, Gregory a Hyacinth.
Člověka to nutí k zamyšlení, jak by zesnulý vikomt a (stále velmi živá) vdova vikomtka
pojmenovali dalšího, devátého potomka. Imogéna? Inigo? Možná je lepší, že skončili u osmi.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 2. ČERVNA 1815

Benedict Bridgerton byl druhý z osmi dětí, ale někdy mu připadalo, že je jich nejmíň sto.
Ples, na jehož konání matka trvala, měl být maškarní, a tak si poslušně nasadil černou
škrabošku přes oči. Přesto ho všichni poznali. Nebo aspoň skoro.
„Bridgerton!" volali a s neskrývanou radostí spráskli ruce.
„Vy jste určitě Bridgerton!"
„Bridgerton! Bridgertona bych poznal všude."
Přestože by Benedict k žádné jiné rodině nepatřil radši, občas si přál, aby ho nepovažovali
tolik za Bridgertona, jako spíš za jeho samého. Pak k němu přistoupila nějaká žena neurčitého
věku oblečená jako pastýřka. „Bridgerton!" zatrylkovala. „Ty kaštanové vlasy poznám na
první pohled. Který jste? Ne, neříkejte mi to. Nechte mě hádat. Nejste vikomt, protože toho
jsem už viděla. Takže musíte být číslo dvě nebo tři."
Benedict si ji chladně měřil.
„Tak který? Dvojka, nebo trojka?"
„Dvojka," utrousil.
Tleskla. „Přesně to jsem si myslela! Ach, musím najít Portii. Říkala jsem jí, že jste číslo dvě –
";
Benedict téměř zavrčel.
„- ale tvrdila, že ne, že jste ten mladší. Já však -"
Musel pryč, jinak by tu švitořící nánu na místě zabil, a pochyboval, že by mu to jen tak
prošlo. „Pokud mě omluvíte," pronesl uhlazeně, „tamhle vidím někoho, s kým si nutně
potřebuji promluvit."
Byla to lež, ale nestaral se o to. S odměřenou úklonou k stárnoucí pastýřce si to vzdušnou
čarou namířil k postranním dveřím tanečního sálu. Toužil uniknout z tlačenice a proplížit se
do bratrovy pracovny, kde by našel blažený klid a možná i sklenku dobré brandy.
„Benedicte!"
Zatraceně. Únik se mu skoro podařil. Zvedl hlavu a spatřil svou matku, jak k němu pospíchá.
Měla na sobě alžbětinský kostým. Domníval se, že jde za postavu z jedné Shakespearovy hry,
ale za živého boha netušil jakou.
„Co pro tebe můžu udělat, matko?" zeptal se. Jen neříkej ,zatanči si s Hermionou Smythe-
Smithovou.' Posledně jsem při tom skoro přišel o tři prsty na noze."
„Nic takového po tobě nechci," odvětila Violet. „Hodlala jsem tě požádat, aby sis zatančil s
Prudence Featheringtonovou."
„Slitování," zasténal. „To je ještě horší."
„Nemusíš se s tím děvčetem oženit," ohradila se. Jen ji vyzvi k tanci."
Benedict potlačil povzdech. Prudence Featheringtonová, v podstatě milá dívka, měla mozeček
velikosti hrášku a smích tak pronikavý, že si urostlí muži zakrývali dlaněmi uši.
„Víš co?" smlouval. Jestli mi udržíš Prudence od těla, zatančím si s Penelope
Featheringtonovou."
„To by šlo," spokojeně přikývla, čímž v Benedictovi vyvolala nepříjemný pocit, že po něm ve
skutečnosti nic jiného nechtěla.
„Je tamhle u stolku s limonádou," dodala, „oblečená za skřítka, chudinka. Ta barva se k ní
hodí, ale příště musí její matku někdo přesvědčit, aby zašla ke švadleně. Politováníhodnější
kostým si neumím představit."
„Tos ještě očividně neviděla mořskou pannu," zamumlal Benedict.
Zlehka mu stiskla paži. „Nedělej si z hostů legraci."
„I když je to tak snadné?"
Vrhla po něm varovný pohled. „Půjdu vyhledat tvou sestru."
„Kterou?"
„Jednu z těch neprovdaných," odpověděla bezostyšně. „Vikomt Guelph se sice možná zajímá
o tu skotskou dívku, ale ještě se nezasnoubili."
Benedict v duchu přál Guelphovi hodně štěstí. Ten ubožák ho bude potřebovat.
„A děkuju, že si zatančíš s Penelope," doplnila Violet významně.
Věnoval jí ironický úsměv. Oba věděli, že její slova nejsou míněna jako díky, ale
připomenutí.
Se zkříženými pažemi pozoroval, jak matka odchází. Pak se zhluboka nadechl a zamířil ke
stolku s limonádou. Šíleně matku miloval, ale pokud šlo o společenský život jejích dětí,
dokázala být veliče nesmlouvavá. Snad jediné, co ji trápilo ještě víc než Benedictovo
staromládenectví, byl pohled na podmračený obličej dívky, kterou nikdo nepožádal o tanec.
Díky tomu strávil Benedict spoustu času na tanečním parketu - někdy s dívkami, které se za
něj chtěly provdat, ale mnohem častěji s přehlíženými čekankami, s nimiž nikdy nikdo
netančil. Pokud si mohl vybrat, dával přednost těm druhým.
Dívky, které šly z kola do kola, bývaly povrchní a - řekněme si to upřímně - i trochu hloupé.
Jeho matka měla pro Penelope Featheringtonovou vždycky slabost. Benedict svraštil čelo. Je
to její třetí sezona? Určitě ano. A žádná vyhlídka na manželství.
Dobře tedy. Splní svou povinnost. Penelope je velmi milá dívka, s přiměřeně zdravým
rozumem a osobností. Jednou si najde manžela. Samozřejmě že ne jeho a s největší
pravděpodobností ani nikoho z okruhu jeho známých, ale někoho určitě.
Benedict s povzdechem vykročil ke stolku s limonádou. Měl sice chuť na brandy, která by se
mu lahodně rozlila po jazyku, ale domníval se, že to těch pár minut s limonádou vydrží.
„Slečno Featheringtonová!" zavolal a snažil se neotřást, když se k němu obrátily tři slečny
Featheringtonové. S chabým úsměvem dodal: „Myslím Penelope."
Penelope se na něj z třímetrové vzdálenosti rozzářila a Benedict si uvědomil, že ji má opravdu
rád. Kdyby se stále nenacházela v přítomnosti svých sester, které ve zralém muži snadno
vzbuzovaly touhu nasednout na loď do Austrálie, nepůsobila nijak odpudivě.
Chystal se k nim přistoupit, když vtom zaslechl z balkonu za sebou vzrušený šepot. Věděl, že
by se měl držet vytýčeného směru a splnit svůj taneční závazek, ale zvědavost převážila a on
se otočil. V tu chvíli spatřil nejkrásnější dívku, jakou kdy viděl. Nemohl vlastně s určitostí
tvrdit, že je opravdu krásná. Vlasy měla poměrně všedního tmavě plavého odstínu a s maskou
přes oči jí neviděl ani polovinu obličeje.
Ale bylo v ní cosi fascinujícího. Mohl za to její úsměv, tvar očí i způsob, jakým se nesla a
rozhlížela po tanečním sále, jako by nikdy neviděla úchvatnější pohled než přihlouplé členy
smetánky oblečené do směšných kostýmů. Její krása vycházela zevnitř. Zářila. Žhnula.
Byla okouzlující a Benedict si najednou uvědomil, že je to proto, že vypadá tak nesmírně
šťastně. Šťastně, že je tu, šťastně, že je tím, kdo je.
Na takový pocit si Benedict skoro nevzpomínal. Vedl sice dobrý život, možná dokonce
skvělý. Měl sedm báječných sourozenců, milující matku a řadu přátel. Ale tato žena -
tato žena věděla, co je to radost.
A Benedict zatoužil dozvědět se něco o ní.
Penelope rázem upadla v zapomnění. Začal se prodírat zástupem, dokud nestál pouhých
několik kroků od neznámé krásky. Tři další džentlmeni ho předběhli a už ji zahrnovali
lichotkami a chválou. Benedict si ji se zájmem prohlížel; vůbec se nechovala jako ostatní
ženy, které znal.
Neupejpala se. Ani se netvářila, že od mužů očekává komplimenty. Nebyla plachá,
vychytralá, ironická ani nic jiného, co by od ní člověk očekával.
Jen se usmívala. Vlastně zářila. Benedict měl odjakživa za to, že komplimenty dotyčnou
osobu uspokojují, ale ještě nikdy neviděl ženu, která by na ně reagovala s tak ryzí a
nefalšovanou radostí.
Vykročil dopředu.
„Omluvte mě, džentlmeni, ale tato dáma mi už slíbila tanec," zalhal.
Její oči se ve štěrbinách škrabošky rozšířily a pak se pobaveně přimhouřily. Nabídl jí rámě,
čímž ji mlčky vyzval, aby na jeho hru přistoupila.
Usmála se a věnovala mu široký, zářivý úsměv, který se mu zaryl pod kůži a bodl ho přímo
do srdce. Vložila mu ruku do dlaně. Až potom si Benedict uvědomil, že celou dobu tajil dech.
„Máte svolení tančit valčík?" zeptal se, jakmile vkročili na taneční parket.
Zavrtěla hlavou. „Netančím."
„Žertujete."
„Bohužel ne. Po pravdě řečeno -" předklonila se a mírně se usmála „- to neumím."
Ohromeně na ni hleděl. Pohybovala se s vrozeným půvabem a krom toho, jak by dáma z
vyšších kruhů mohla dospět, aniž se naučila tančit? „Pak nám zbývá pouze jediné,"
poznamenal tiše. „Naučím vás to."
Rozevřela oči, pootevřela rty a překvapeně se zasmála.
„Co je na tom tak legračního?" zeptal se co možná nejvážněji.
Smála se tak, jak by očekával od bývalé kamarádky ze školy, ne debutantky na plese.
„Dokonce i já vím, že dívky na plese obyčejně neberou taneční hodiny."
„Co myslíte tím dokonce i já?"
Mlčela.
„Pak vás budu muset vzít za ruku a přinutit vás, abyste dělala, co vám řeknu."
„Přinutit?"
Poněvadž se stále usmívala, věděl, že to nebrala jako urážku. „Bylo by ode mě nezdvořilé,
kdybych tento politováníhodný stav nechal beze změny," podotkl.
„Politováníhodný?"
Pokrčil rameny. „Krásná dáma, která neumí tančit. Připadá mi to jako zločin proti přírodě."
„Jestli vám dovolím, abyste mě učil..."
„Až mi dovolíte, abych vás učil."
„Jestli vám dovolím, abyste mě učil, kde k té výuce dojde?"
Benedict zvedl bradu a pozorně se rozhlédl po místnosti. Nebylo těžké získat si přehled nad
hlavami většiny přítomných; se svými stopětaosmdesáti centimetry patřil mezi nejvyšší muže
v sále. „Musíme se odebrat na terasu," odpověděl konečně.
„Na terasu?" opakovala. „Nebude příliš plná? Koneckonců je velmi teplý večer."
Předklonil se. „Myslím soukromou terasu."
„Soukromou?" opakovala pobaveně. Jak byste o ní, prosím vás, mohl vědět?"
Benedict na ni překvapeně zíral. Že by skutečně neznala jeho totožnost? Ne že by měl o sobě
tak vysoké mínění a očekával, že ho všichni Londýňané budou znát. Přesto byl Bridgerton, a
pokud člověk znal jednoho Bridgertona, zcela jistě poznal i dalšího. A neboť v Londýně nebyl
nikdo, kdo by nějakému Bridgertonovi nezkřížil cestu, Benedicta zpravidla poznávali všude. I
když, pomyslel si zatrpkle, pouze jako „číslo dvě".
„Neodpověděl jste mi na otázku," připomněla mu záhadná dáma.
„Ohledně soukromé terasy?" Benedict zvedl její ruku ke rtům a políbil jemnou hedvábnou
rukavičku. „Řekněme jen, že na to mám své metody."
Vypadala nerozhodně, a tak ji zatahal za prsty a přitáhl ji blíž - jen o pár centimetrů. Přesto
měl pocit, jako by ho od ní dělil pouze polibek. „Pojďte," vybídl ji. „Zatančíme si."
Vykročila k němu a Benedict věděl, že se jeho život navždy změnil.
Když Sophie vešla prvně do sálu, neviděla ho. Přesto cítila ve vzduchu magické kouzlo, a
když se před ní zjevil jako okouzlující princ z pohádky, pochopila, že to kvůli němu tajně
proklouzla na tenhle ples.
Byl vysoký a z toho, co z jeho obličeje viděla, i velmi pohledný. Jeho rty se dovedly ironicky
usmívat, pokožku jemně porůstaly rašící vousy a mihotavé světlo svíčky dodávalo tmavým,
sytě hnědým vlasům mírně načervenalý nádech.
Lidé ho zřejmě dobře znali. Sophie si všimla, že když vykročil, účastníci večírku mu
ustupovali z cesty. A přestože při vyzvání k tanci tak nestydatě lhal, ostatní muži mu bez řečí
ustoupili.
Byl pohledný, silný a pro dnešní noc její.
Až hodiny odbijí půlnoc, Sophie se bude muset vrátit k tvrdé práci, zašívání, praní a plnění
všech Aramintiných přání. Je tak špatné, že touží zažít aspoň jedinou opojnou noc plnou
kouzla a lásky?
Připadala si jako princezna - velmi lehkomyslná princezna -, a tak, když ji požádal o tanec,
přijala jeho ruku. Přestože věděla, že celý tento večer je lež, že je nemanželskou dcerou
šlechtice a komornou hraběnky, že má vypůjčené šaty a boty v podstatě ukradla - nic z toho jí
nepřipadalo natolik důležité, jako když se jejich prsty propletly.
Aspoň na několik hodin si může namlouvat, že tento džentlmen je její a že se od této chvíle
její život navždy změní.
Byl to pouhý sen, ale už tak dávno o ničem nesnila.
Hodila za hlavu veškerou opatrnost a dovolila mu, aby ji vyvedl ze sálu. Kráčel rychle,
dokonce i v hustém davu, a ona za ním se smíchem cupitala.
„Proč se mi zdá," poznamenal, když se na chodbě před sálem krátce zastavil, „že se mi pořád
smějete?"
Znovu se zasmála. „Jsem šťastná," bezmocně pokrčila rameny. „Jsem šťastná, že tu jsem."
„Proč? Pro někoho jako vy musí být nějaký ples pouhou rutinou."
Sophie se zakřenila. Pokud ji považuje za členku smetánky, absolventku bezpočtu plesů a
večírků, nezbývá jí, než se té roli dokonale přizpůsobit.
Prstem se dotkl koutku jejích úst. „Pořád se usmíváte," zašeptal.
„Ráda se usmívám."
Vklouzl rukou kolem jejího pasu a přitáhl ji k sobě. Přestože jejich těla od sebe zůstala v
mezích slušnosti, náhlá blízkost ji oloupila o dech.
„Líbí se mi váš úsměv," pronesl. Mluvil tiše a svůdně, ale jeho hlas podmalovával zvláštní
chraplavý nádech a Sophie skoro věřila, že ta slova míní vážně.
Než však stačila odpovědět, zahlaholil z chodby obviňující hlas: „Tady jsi!"
Sophii se stáhl žaludek úzkostí. Už ji mají. Vyhodí ji na ulici, zítra pravděpodobně zavřou do
vězení za to, že ukradla Aramintě boty, a -
Muž, který volal, došel k jejímu boku a dál mluvil k jejímu tajemnému džentlmenovi: „Matka
tě všude hledá. Vyhnul ses tanci s Penelope a já tě musel zastoupit."
„To je mi líto," zabručel její džentlmen.
Nově příchozímu to zřejmě nepřipadalo jako omluva, protože se ponuře zamračil. Jestli z toho
večírku utečeš a necháš mě té smečce debutantek, přísahám, že se ti budu do smrti mstít."
„To zní docela lákavě," poznamenal její džentlmen.
„V případě Penelope jsem za tebe zaskočil," zavrčel druhý muž. „Měl jsi štěstí, že jsem
náhodou stál poblíž. Když ses tak najednou odvrátil, tomu ubohému děvčeti to málem zlomilo
srdce."
Sophiin džentlmen mírně zčervenal. „Některé věci bohužel nepočkají."
Sophie přeskakovala pohledem z jednoho muže na druhého. Ačkoliv měli masky, bylo
zřejmé, že jsou to bratři. V náhlém záblesku jasnozřivosti jí došlo, že to musejí být bratři
Bridgertonovi, poněvadž je to jejich dům a -
Proboha. Svým dotazem, jak ví o soukromé terase, ze sebe udělala úplnou husu.
Ale který z nich to je? Benedict. Určitě Benedict. Sophie v duchu poděkovala lady
Whistledownové, která se v jednom článku zevrubně věnovala otázce, jak od sebe rozeznat
Bridgertonovy sourozence. Benedict, vzpomněla si Sophie, je z nich nejvyšší.
Muž, kvůli němuž se jí srdce rozběhlo trojnásobnou rychlostí, převyšoval svého bratra - který
si ji právě pronikavě měřil - o dobré dva centimetry.
„Už chápu, proč jsi odešel," podotkl Colin (nikdo jiný to být nemohl, protože Gregorymu
bylo čtrnáct a ženatému Anthonymu by bylo jedno, jestli Benedict zmizí z večírku a nechá ho
napospas debutantkám). Pobaveně pohlédl na bratra. „Smím tě požádat, abys nás představil?"
Benedict nadzvedl obočí. „Můžeš to zkusit, ale pochybuju, že uspěješ. Ani já jsem se ještě
nedozvěděl její jméno."
„Neptal jste se," upozornila ho Sophie.
„A kdybych to udělal, odpověděla byste?"
„Něco bych vám řekla," odsekla.
„Pravdu ale ne."
Zavrtěla hlavou. „Dnešní noc není pro pravdu stvořená."
„Takové mám nejradši," souhlasil Colin živě.
„Nemáš náhodou někde být?" zeptal se Benedict výhrůžně.
Colin zavrtěl hlavou. „Matka by měla určitě radost, kdybych se ukázal v tanečním sále, ale
není to bezpodmínečně nutné."
„Pro mě je," utrousil Benedict.
Sophie cítila, jak jí v hrdle bublá smích.
„Dobře," vzdychl Colin. „Tak já půjdu."
„Skvělé," zabručel Benedict.
„Zcela sám, tváří v tvář těm hladovým vlčicím..."
„Vlčicím?" opakovala Sophie.
„Žádoucím mladým dámám," objasnil Colin. „Smečce vyhladovělých vlčic. Kromě vás,
samozřejmě."
Sophie považovala za vhodnější zdržet se poznámky, že ona vůbec není „žádoucí mladá
dáma".
„Matka -" začal Colin.
Benedict zasténal.
„- by ze všeho nejradši viděla mého drahého staršího bratra v chomoutu." V duchu zvažoval
další slova. „Vyrovná se tomu snad jen touha vidět ženatého mě."
„Už abys byl z domu," utrousil Benedict suše.
Tentokrát se Sophie skutečně zachichotala.
„On je ale mnohem starší," pokračoval Colin, „takže bychom ho měli poslat na galeje -
vlastně k oltáři - jako prvního."
„Tys mi nerozuměl?" zavrčel Benedict.
„Nejspíš ne," připustil Colin. „Ale na druhou stranu, jen zřídkakdy něčemu rozumím."
Benedict se obrátil k Sophii. „Mluví pravdu."
„Slitujete se tedy nad mou ubohou, utrápenou matkou," obrátil se Colin k Sophii se vzdušným
pohybem paže, „a doženete mého drahého bratra před oltář?"
„Zatím mě o to nepožádal," zavrtěla Sophie hlavou ve snaze připojit se ke hře.
„Kolik jsi toho vypil?" zamračil se Benedict.
„Vůbec nic," odpověděl Colin bodře, „ale vážně uvažuji o tom, že to napravím. Vlastně to
možná bude to jediné, co učiní tenhle večer snesitelným."
„Pokud tě kapka alkoholu odstraní z mé blízkosti," podotkl Benedict, „pak bude rozhodně i
můj večer snesitelný."
Colin se zakřenil, mávnutím ruky se rozloučil a byl pryč.
„Je milé vidět dva sourozence, kteří se mají tak rádi," zašeptala Sophie.
Benedict, který výhrůžně civěl na dveře, v nichž jeho bratr právě zmizel, se k ní prudce
obrátil. „Tomuhle říkáte láska?"
Sophie si vybavila Rosamund a Posy, jež se ustavičně hašteřily, a nikoli žertem. „Ano,"
přisvědčila rozhodně. Je zřejmé, že byste za něj položil život. A naopak."
„Asi máte pravdu." Benedict si sklíčeně povzdychl, ale pak to teatrální gesto pokazil
úsměvem. „Musím to přiznat, i když mě to nesmírně zraňuje." Opřel se o zeď, zkřížil paže a
zaujal velmi uhlazený a kultivovaný postoj. „Co vy? Máte nějaké sourozence?"
Sophie chvíli uvažovala a pak rázně odpověděla: „Ne."
Zvědavě nadzvedl obočí a naklonil hlavu na stranu. „Připadá mi dost zvláštní, že vám
odpověď na tuhle otázku trvala tak dlouho. Člověk by řekl, že na tom není nic těžkého."
Sophie odvrátila oči. Nechtěla, aby viděl bolest, která se v nich jistě zračila. Vždycky si přála
rodinu. Vlastně po ničem v životě netoužila víc. Otec ji nikdy neuznal za svou dceru, dokonce
ani v soukromí, a matka zemřela při porodu. Araminta s ní jednala jako s malomocnou a ani
Rosamund s Posy k ní rozhodně nepřistupovaly jako k sestře. Posy se k ní občas chovala
přátelsky, ale i ona trávila většinu dne žádostmi, aby jí Sophie spravila šaty, učesala vlasy
nebo vyleštila střevíce...
A i když se jí Posy spíš ptala, než přikazovala jako její sestra a matka, Sophie ji nemohla
odmítnout.
„Jsem jedináček," prohlásila nakonec.
„A víc mi k tomu nepovíte," zamumlal Benedict.
„Nemám co dodat."
„Dobře." Usmál se. „Takže na co se vás můžu zeptat?"
„Vlastně na nic."
„Vůbec?"
„Nejspíš bych vám mohla odpovědět jen to, že mám nejradši zelenou barvu, což by vám
mnoho stop k mé totožnosti neposkytlo."
„Proč tolik tajností?"
„Jestli na to odpovím," usmála se Sophie, vžívajíc se do role tajemné cizinky, „bude s mým
tajemstvím konec, ne?"
Mírně se předklonil. „Mohla byste si vymyslet nějaké nové."
Sophie couvla. Jeho pohled plál a ona v komnatách pro služebnictvo vyslechla dost řečí, aby
věděla, co to znamená. Ačkoliv to bylo vzrušující, neměla tolik odvahy, jak předstírala. „Pro
tuhle noc to stačí ažaž."
„Pak se na něco zeptejte mě," navrhl. Já žádné tajemství nemám." *
Rozevřela oči. „Opravdu? Copak každý nemá nějaké tajemství?"
„Já ne. Vedu zoufale nudný život."
„Tomu nevěřím."
„Je to pravda," pokrčil rameny. „Nikdy jsem nesvedl nevinnou pannu ani provdanou dámu,
nemám dluhy z hazardních her a moji rodiče si byli zcela věrní."
Což znamenalo, že není nemanželský syn. Při tom pomyšlení se Sophii stáhlo hrdlo. Bylo jí
jasné, že kdyby o ní věděl, že je nelegitimní, nikdy - ani ve vší počestnosti - by o ni
neusiloval.
„Na nic jste se mě nezeptala," připomněl jí.
Sophie překvapeně zamrkala. Nenapadlo ji, že to myslel vážně. „D-dobře," zakoktala se,
vyvedená z míry. „Jaká je tedy vaše oblíbená barva?"
Zakřenil se. „Chcete svou otázku takhle promrhat?"
„To mám jen jednu?"
„Je to nanejvýš poctivé, vzhledem k tomu, že jste mi žádné takové privilegium neudělila."
Benedict se s jiskřícíma očima předklonil. „Odpověď zní modrá."
„Proč?"
„Proč?" opakoval.
„Ano, proč? Kvůli moři? Nebo obloze? Nebo jen proto, že se vám líbí?"
Benedict si ji rozpačitě prohlížel. Každý jiný by jeho odpověď přijal a spokojil se s ní. Ale
tahle žena - jejíž jméno stále neznal - šla hlouběji.
„Malujete?" zajímal se.
Zavrtěla hlavou. „Jsem jen zvědavá."
„Proč máte ráda zelenou?"
Vzdychla a její oči získaly nostalgický výraz. „Nejspíš kvůli trávě a možná i listí. Ale hlavně
kvůli trávě. Kvůli pocitu, jaký člověk má, když v ní v létě běhá bos. Kvůli vůni, když ji
zahradníci posečou."
„Co má vůně trávy společného s barvou?"
„Asi nic. A možná všechno. Žila jsem na venkově..." Zarazila se. Nechtěla mu toho tolik
vyprávět, ale pak došla k závěru, že tak nevinnou skutečností ničemu neuškodí.
„Byla jste tam šťastnější?" zeptal se tiše.
Přikývla a zachvěla se. Lady Whistledownová mluvila s Benedictem Bridgertonem jistě
pouze povrchně, protože nenapsala, že je to ten nejvnímavější muž v Londýně. Když se jí
zadíval do očí, Sophie měla zvláštní pocit, že jí nahlíží přímo do duše.
„Pak se určitě ráda procházíte v parku," prohodil.
„Ano," zalhala Sophie. Nikdy neměla čas jít do parku. Araminta jí na rozdíl od služebnictva
nedala ani den volna.
„Mohli bychom se tam projít spolu," navrhl Benedict.
Sophie se vyhnula odpovědi tím, že mu připomněla: „Pořád jste mi ještě neřekl, proč máte rád
modrou barvu."
Mírně naklonil hlavu a přimhouřil oči, takže Sophie věděla, že si všiml její vytáčky. Přesto
poznamenal: „Nevím. Možná mi, jako vám, připomíná něco, co mi chybí. V Aubrey Hall - v
Kentu, kde jsem vyrůstal - je jezero. Ale voda v něm mi vždycky připadala spíš šedá než
modrá."
„Nejspíš odráží oblohu," poznamenala Sophie.
„Která je častěji šedá než modrá," zasmál se Benedict. „Snad mi chybí právě to - modrá
obloha a sluníčko."
„Kdyby nepršelo," usmála se Sophie, „nebyla by to Anglie."
Jednou jsem jel do Itálie. Tam pořád svítilo slunce."
„To zní božsky."
Jen vám to tak připadá," namítl. „Mně se ale stýskalo po dešti."
„Tomu nevěřím," poznamenala se smíchem. „Připadá mi, jako bych strávila polovinu života
zíráním z okna a hudráním na déšť."
„Když přestane, postrádáte ho."
Sophie se zamyslela. Existuje v jejím životě něco, co by - kdyby o to přišla - postrádala? Byla
si jistá, že po Aramintě by se jí nestýskalo a po Rosamund také ne. Možná by se jí občas
zastesklo po Posy. Rozhodně by jí ovšem chybělo ranní slunce vlévající se oknem do její
podkrovní komůrky. Chyběl by jí smích a vtipkování sloužících, kteří ji občas přizvou k
zábavě, ačkoliv všichni vědí, že je nemanželská dcera zesnulého hraběte.
Ale nebude se jí po tom stýskat - nebude k tomu mít ani příležitost -, protože nikam nepůjde.
Po dnešním úžasném a kouzelném večeru se vrátí k obyčejnému životu.
Domnívala se, že kdyby byla silnější a odvážnější, odešla by z Penwood Housu už před lety.
Ale opravdu by se toho tolik změnilo? Nežila by sice s Aramintou, ale jinak by si moc
nepolepšila. Líbilo by se jí být vychovatelkou a jistě by pro tu práci měla předpoklady, ale bez
doporučení by jen stěží sehnala práci, a Araminta by jí jistě žádné nedala.
„Nějak jste zmlkla," poznamenal Benedict tiše.
„Jen přemýšlím."
„O čem?"
„O tom, co by mi chybělo - a nechybělo -, kdyby se můj život od základu změnil."
Měřil si ji ještě pronikavěji. „Čekáte něco takového?"
Zavrtěla hlavou a pokusila se zbavit svůj hlas smutku. „Ne."
„Chtěla byste, aby se to stalo?" zašeptal.
„Ano," vzdychla dřív, než se stačila zarazit. „Moc."
Vzal ji za ruce, přenesl je ke rtům a zlehka je políbil. „Začneme s tím hned teď," slíbil. „Zítra
budete úplně jiná."
„Dnes večer jsem úplně jiná," namítla. „Zítra se všechno rozplyne."
Benedict ji přivinul blíž a jemně políbil na čelo. „Pak musíme protáhnout tuto noc, aby trvala
celý život."
 3. kapitola

Naše autorka se zatajeným dechem čeká, jaké kostýmy si smetánka zvolí na maškarní ples
Bridgertonových. Šušká se o tom, že Eloise Bridgertonová půjde za Johanku z Arku a
Penelope Featheringtonová, která prožívá svoji třetí sezonu a nedávno se vrátila z návštěvy u
irských příbuzných, se převlékne za skřítka. Slečna Posy Reílingová, nevlastní dcera
zesnulého hraběte z Penwoodu, si vezme kostým mořské panny (naše autorka se nemůže
dočkat, až ho spatří), ale její starší sestra slečna Rosamund Reílingová je ohledně svého
oděvu skoupá na slovo. Pokud jde o muže - můžeme-li vycházet z minulých maškarních plesů -
, ti urostlí se převléknou za Jindřicha VIII., ti útlejší za Alexandra Velikého nebo snad za
ďábla, a ti znudění (mezi nimiž budou jistě i bratři Bridgertonovi) se spokojí s černým
oblekem a maskou.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 5. ČERVNA 1815

„Zatančete si se mnou," vyhrkla Sophie impulzivně.

Pobaveně se usmál, ale pevně propletl své prsty s jejími a zašeptal: „Myslel jsem, že to
neumíte."
„Slíbil jste, že mě to naučíte."
Dlouze se na ni díval, pohledem se provrtával do jejích očí, a pak ji vzal za ruku. „Pojďte se
mnou."
Táhl ji za sebou chodbou, potom nahoru po řadě schodů, nakonec zahnul za roh a vynořil se
přímo před francouzským oknem. Uchopil železnou tepanou kliku a otevřel dveře vedoucí na
malou soukromou terasu, na níž stály květináče s květinami a dvě čalouněná lehátka.
„Kde to jsme?" zeptala se Sophie a rozhlédla se.
„Přímo nad terasou přiléhající k tanečnímu sálu." Zavřel za sebou. „Slyšíte hudbu?"
Sophie vnímala převážně hukot konverzujících hlasů, ale když nastražila uši, zaslechla tichý
zvuk orchestru. „Handel," potěšené se usmála. „Moje vychovatelka měla hudební skříňku se
stejnou melodií."
„Měla jste svou vychovatelku moc ráda," poznamenal tiše.
Se zavřenýma očima si broukala melodii, ale při jeho slovech je poplašeně otevřela. „Jak to
víte?"
„Ze stejného důvodu, jako vím, že jste nejšťastnější osobou na zemi." Benedict natáhl ruku,
dotkl se její tváře a prstem v rukavici po ní pomalu přejel až k bradě. „Poznám to z vašeho
výrazu."
Po chvíli ticha se odtáhla. „Ano," připustila, „strávila jsem s ní víc času, než s kýmkoli jiným
z domácnosti."
„Asi jste byla hodně osamělá," poznamenal tiše.
„Někdy ano." Přešla k okraji balkonu, opřela se rukama o zábradlí a vyhlédla do inkoustově
černé noci. „Někdy ne." Pak se zčistajasna obrátila, zářivě se usmála a Benedict pochopil, že
už mu o svém dětství nic dalšího neprozradí.
„Vy jste určitě vyrůstal docela jinak," podotkla. „S tolika bratry a sestrami."
„Takže víte, kdo jsem," konstatoval.
Přikývla. „Teď už ano."
Přešel k zábradlí, opřel se o něj a zkřížil paže. „Co mě prozradilo?"
„Váš bratr. Jste si tolik podobní -"
„I v maskách?"
„I v maskách," přitakala se shovívavým úsměvem. „Lady Whistledownová o vás často píše a
nenechá si ujít jedinou příležitost, jak se o vaší vzájemné podobě zmínit."
„Víte, který bratr jsem?"
„Benedict," odpověděla. „Pokud má ovšem lady Whistledownová pravdu, když tvrdí, že jste
ze svých sourozenců ten nejvyšší."
„Jste hotový detektiv."
Vypadala trochu rozpačitě. „Jen jsem četla pomlouvačný plátek. Tím se nijak neliším od zde
přítomných lidí."
Benedict ji chvíli pozoroval. Uvědomila si, že právě odhalila další střípek mozaiky vedoucí ke
zjištění své totožnosti? Pokud ho zná pouze z Whistledownu, pak není ve společnosti dlouho,
nebo možná vůbec ne. Rozhodně nepatří mezi mladé dámy, jimž ho jeho matka představila.
„Co o mně z Whistledownu ještě víte?" zeptal se s líným úsměvem.
„Jde vám o lichotky?" Mírně zvlnila rty. Jistě víte, že Bridgertonovi jsou skoro vždy ušetřeni
ostrého hrotu jejího brku. Většinou se o vaší rodině zmiňuje pochvalně."
„To vede ke spekulacím o její totožnosti," připustil. „Někteří lidé mají za to, že patří do naší
rodiny."
„A patří?"
Pokrčil rameny. „Nevím o tom. A vy jste mi neodpověděla na otázku."
„Kterou myslíte?"
„Co o mně víte z Whistledownu."
Vypadala překvapeně. „Opravdu vás to zajímá?"
„Když už nemůžu nic zjistit o vás, aspoň bych se mohl dozvědět, co víte vy o mně."
Usmála se a roztomilým, nepřítomným gestem se dotkla špičkou ukazováčku spodního rtu.
„Tak se na to podíváme. Minulý měsíc jste vyhrál nějaký hloupý koňský dostih v Hyde
Parku."
„Vůbec nebyl hloupý," zakřenil se. „Díky němu jsem o stovku liber bohatší."
Vyklenula obočí. „Koňské dostihy jsou skoro vždycky hloupé."
„Mluvíte jako ženská," zabručel.
„Nejspíš proto -"
„Nezdůrazňujte očividné," přerušil ji.
To ji rozesmálo.
„Co ještě víte?" zeptal se.
„Z Whistledownu?" Poklepala si prstem na tvář. „Kdysi jste utrhl hlavu panence své sestry."
„A pořád nechápu, jak se o tom ta redaktorka dozvěděla," utrousil Benedict.
„Možná je lady Whistledownová přece jenom Bridgertonová."
„Nemožné," ohradil se rázně. Jsme dost chytří, abychom to prokoukli."
Hlasitě se rozesmála.
Zatímco si ji Benedict prohlížel, přemítal, zda si uvědomila, že mu poskytla další stopu. Lady
Whistledownová psala o neblahém střetnutí panenky s nůžkami před dvěma lety, v jednom z
prvních vydání. Teď odbíralo noviny i mnoho lidí na venkově, ale zpočátku byl Whistledown
určen výhradně Londýňanům.
Což znamená, že tato záhadná dáma byla před dvěma lety v Londýně. A přesto ho nepoznala,
dokud se nesetkala s Colinem.
Žila v Londýně, ale nepohybovala se ve společnosti. Možná je nejmladší z rodiny a četla
Whistledown, zatímco si její starší sestry užívaly sezony. Na zjištění její identity to sice
nestačilo, nicméně to byl slušný začátek.
„Co ještě víte?" zeptal se v naději, že na sebe jeho krásná neznámá nedopatřením odhalí ještě
něco dalšího.
Pobaveně se zachichotala. „Vaše jméno není spojeno s žádnou mladou dámou a vaše matka
ztrácí naději, že se vůbec kdy oženíte."
„Teď, když si můj bratr našel ženu a odešel, ten tlak trochu polevil."
„Myslíte vikomta?" Benedict přikývl. „Lady Whistledownová o něm taky psala."
„Velmi podrobně. Přestože -" naklonil se k ní a snížil hlas, „nezjistila všechna fakta."
„Vážně?" vyzvídala se zájmem. „Co jí uniklo?"
Mlaskl jazykem o patro a zavrtěl hlavou. „Nehodlám odhalovat tajemství bratrových námluv,
když mi neprozradíte ani svoje jméno."
Odfrkla si. „Námluvy je možná silné slovo. Lady Whistledownová tvrdila -"
„Lady Whistledownová," přerušil ji s uštěpačným úsměškem, „není zasvěcená do všeho, co se
v Londýně děje."
„Většinou ano."
„Myslíte?" dobíral si ji. „S tím nesouhlasím. Například mám dojem, že kdyby lady
Whistledownová byla tady na terase, neměla by ani tušení, kdo jste."
Rozevřela pod maskou oči. Benedicta to trochu uspokojilo. Zkřížil paže. „Je to tak?"
Přikývla. „Ale jsem přestrojená tak, že by mě nepoznal vůbec nikdo."
Nadzvedl obočí. „Co kdybyste si sundala masku? Pak by to bylo jiné?"
Odlepila se od zábradlí a udělala několik krůčků směrem k domu. „Na to vám neodpovím."
Následoval ji. „Myslel jsem si to. Přesto jsem to aspoň zkusil."
Sophie se obrátila. V tu chvíli zatajila dech, poněvadž si uvědomila, že vzdálenost mezi nimi
tvoří pouhých několik centimetrů. Slyšela, že jde za ní, ale nenapadlo ji, že je tak blízko.
Pootevřela rty, aby promluvila, ale ke svému velkému překvapení nevydala ani hlásku. Pouze
na Benedicta hleděla a jeho tmavé oči jí zpod škrabošky oplácely stejným.
Nedokázala promluvit. Dokonce i dýchat bylo obtížné.
„Stále jste si se mnou nezatančila," vyčetl jí.
Nepohnula se, jen tam stála, zatímco jí silnou paži ovinul kolem pasu. V místech, kde se jí
dotkl, ji kůže brněla, a vzduch byl stále hustší a teplejší.
Je to touha, uvědomila si Sophie. O tomhle si šuškaly služebné. A žádná dáma z vyšších
kruhů by o tom neměla mít ani ponětí.
Ale nepatřím mezi panstvo, pomyslela si vzdorně. Jsem bastard, nemanželská dcera šlechtice.
Nejsem jedna z nich a nikdy nebudu. Opravdu se musím řídit jejich pravidly?
Odjakživa přísahala, že se nikdy nestane milenkou žádného muže a nepřivede na svět dítě,
které by čelilo stejnému osudu jako ona. Ale nic tak nestoudného nemá v úmyslu! Jde pouze o
jediný tanec, jediný večer a možná jediný polibek.
Stačilo to na zničení pověsti, ale jakou pověst vlastně má? Stojí mimo okruh společnosti, už
dávno ji z ní vyřadili. A touží po jediné noci v říši fantazie.
Vzhlédla.
„Takže neutečete," zašeptal. Tmavé oči mu plály vzrušením.
Zavrtěla hlavou. Znovu si uvědomila, že poznal, co se jí honí hlavou. Mělo by ji vyděsit, že jí
tak snadno čte myšlenky, ale pod temným pláštíkem noci, s větrem čechrajícím volné
prameny jejích vlasů a hudbou linoucí se zezdola ji to příjemně rozechvělo. „Kam mám
položit ruku?" zeptala se. „Chci tančit."
„Na moje rameno," poučil ji. „Ne, trochu níž. Sem."
„Určitě mě považujete za hloupou husu," vzdychla, „když neumím tančit."
„Vlastně si myslím, že jste velice statečná, když jste to přiznala." Volnou rukou uchopil její a
pomalu ji zvedl do vzduchu. „Většina žen, co znám, by předstírala bolest hlavy nebo
nezájem."
Zadívala se mu do očí, ačkoliv věděla, že ji to připraví o dech. „Nemám divadelní sklony,
abych si hrála na lhostejnou," připustila.
Ruka na jejím kříži zpevnila.
„Poslouchejte hudbu," vybídl ji nezvykle chraplavým hlasem. „Cítíte, jak se vlní?"

Zavrtěla hlavou.
„Poslouchejte pozorněji," pošeptal jí do ucha. „Raz, dva, tři; raz, dva, tři."
Sophie zavřela oči. Podařilo se jí vymazat nezřetelné klábosení hostů a vnímat pouze jemný
rytmus hudby. Její dech se zpomalil a ona se přistihla, že se pohupuje do taktu a hlava se jí
kolébá podle Benedictových tichých instrukcí.
„Raz, dva, tři; raz, dva, tři."
„Cítím to," zašeptala.
Usmál se. Nebyla si jistá, jak to poznala, neboť měla stále zavřené oči. Ale vnímala ten
úsměv, slyšela ho v jeho dechu.
„Dobře," přikývl. „Teď se mi dívejte na nohy a nechte mě, abych vás vedl."
Sophie otevřela oči a pohlédla dolů.
„Raz, dva, tři; raz, dva, tři."
Váhavě ukročila spolu s ním - přímo na jeho nohu.
„Ach! Moc se omlouvám!" vyhrkla.
„Moje sestry si vedly mnohem hůř," ujistil ji. „Nevzdávejte to."
Zkusila to,znovu a najednou její nohy věděly, co dělat. „To je úžasné!" vydechla překvapeně.
„Podívejte se na mě," vyzval ji jemně. „Pak ale zakopnu."
„Nezakopnete, nebojte," slíbil. „Nenechám vás. Dívejte se mi do očí."
Sophie poslechla. Ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, měla pocit, že se uvnitř ní zavřela
nějaká záklopka a brání jí odtrhnout z něj oči. Kroužil s ní po terase, zpočátku pomalu, pak
rychleji, dokud udýchaně nelapala po dechu a netočila se jí hlava. A celou tu dobu se vpíjela
do jeho očí.
„Co cítíte?" vyzvídal.
„Všechno!" zasmála se.
„A slyšíte?"
„Hudbu. Slyším ji tak, jako nikdy dřív."
Jeho ruce ji sevřely pevněji a odstup mezi nimi se zúžil na několik centimetrů. „Co vidíte?"
Sophie klopýtla, ale pohledem nezakolísala. „Svou duši," zašeptala. „Vidím svou duši."
Přestal tančit. „Co jste to říkala?"
Neodpověděla. Ten okamžik jí připadal příliš významný, že měla strach, že ho pokazí.
Ne, to nebyla pravda. Bála se, že by ho mohla ještě vylepšit, a až se o půlnoci vrátí do
reálného světa, bude to nesmírně bolet. Jak po tom všem dokáže leštit Aramintiny střevíce?
„Vím, co jste říkala," připustil Benedict váhavě. „Slyšel jsem vás a -"
„Mlčte," zarazila ho Sophie. Nechtěla, aby jí řekl, že cítí totéž, nechtěla slyšet nic, kvůli čemu
by po tomto muži toužila do konce života.
Ale na to už bylo nejspíš pozdě.
Dlouze si ji prohlížel a pak zamumlal: „Dobrá. Už ne-řeknu ani slovo." A pak, aniž jí poskytl
jedinou vteřinu k nadechnutí, ji něžně políbil.
Pomalu se odtáhl a znovu se dotkl jejích rtů. Zachvěla se. Byl to zvláštní a úchvatný pocit.
Pak ji rukou, která ji při valčíku tak snadno vedla, začal tisknout blíž. Vyvíjel pomalý, ale
neúprosný tlak a Sophie cítila, jak jí hoří tváře a pak celé tělo. Působil velmi mohutně a silně
a v jeho objetí si připadala jako ta nejkrásnější žena pod sluncem.
Najednou se jí zdálo, že je všechno možné, třeba i život bez otroctví a šrámů. Jeho ústa začala
být naléhavá a jazyk začal dráždit koutek jejích rtů. Ruka, která ji stále držela v taneční
pozici, sklouzla po její paži a pak přejela nahoru po zádech až k šíji.
„Vaše vlasy jsou jako hedvábí," zašeptal a Sophie se zachichotala.
Odtáhl se. „Čemu se smějete?"
„Jak můžete vědět, jaké mám vlasy? Máte rukavice."

Věnoval jí chlapecký úsměv, při němž se jí stáhl žaludek a srdce zjihlo. „Zkrátka to vím. Ale
abych si byl úplně jistý, měl bych to vyzkoušet na holé kůži."
Zvedl ruku. „Prokážete mi tu čest?"
Sophie na ni několik vteřin zírala, než jí došlo, co po ní vlastně chce. S roztřeseným dechem o
krůček couvla. Pak mu pomalu uvolnila rukavici na konečcích prstů a mírně zatahala.
S jemnou látkou v ruce vzhlédla. V očích se mu zračil podivný výraz. Touha... a ještě něco
dalšího. Téměř duchovního.
„Chci se vás dotýkat," zašeptal. Pak jí přitiskl dlaň k tváři a bříšky prstů ji jemně pohladil po
pleti, dokud nezavadil o kadeře nad jejím uchem. Opatrně jí uvolnil jeden světlý pramen a
natočil si ho na ukazováček. Sophie z něj nedokázala odtrhnout oči.
„Spletl jsem se," zamumlal. „ Jsou jemnější než hedvábí."
Sophie se náhle zmocnilo nutkání dotknout se ho stejným způsobem. Zvedla ruku. „Teď je
řada na mně," řekla tiše.
S planoucíma očima jí začal uvolňovat rukavičku stejným způsobem, jakým to udělala ona.
Ale pak, místo aby ji stáhl, přenesl rty k lemu nad loktem a začal líbat citlivou pokožku
vnitřní strany její paže. „Také je jemnější než hedvábí," zašeptal.
Sophie mu pevně sevřela rameno. Nebyla si jistá, jestli dokáže bez opory stát.
Zatahal za rukavičku a mučivě pomalu ji stáhl z její ruky, přičemž ji následoval svými rty až k
lokti. Tam na okamžik vzhlédl. „Nebude vám vadit, když se tu chvilku zdržím?"
Sophie bezmocně zavrtěla hlavou.
Jazykem začal přejíždět po ohybu její paže.
Tiše zasténala.
„Doufal jsem, že by se vám to mohlo líbit," poznamenal tiše.
Přikývla. Nebo se o to aspoň pokusila, i když si nebyla jistá, jestli se jí to skutečně podařilo.
Jeho rty pokračovaly v cestě a smyslně přejížděly po jejím předloktí, dokud nedorazily k
vnitřní straně zápěstí. Po chvíli konečně spočinuly uprostřed její dlaně.
„Kdo jste?" zeptal se a mírně nadzvedl oči.
Zavrtěla hlavou.
„Musím to vědět."
„Nemůžu vám to říct." Pak pochopila, že se se zápornou odpovědí jen tak nespokojí, a
zalhala: „Zatím."
Uchopil jeden její prst a jemně s ním přejel přes své rty. „Chci vás zítra navštívit," pronesl
tiše. „Kde bydlíte?"
Dělala, co mohla, aby se nerozplakala.
„Rád bych poznal vaše rodiče a pohladil vašeho pejska," pokračoval. „Chápete, co tím
myslím?"
Zespoda se stále linula hudba i neutuchající konverzace, ale jediným zvukem na terase byl
jejich přerývaný dech.
„Chci -" zašeptal a jeho oči vypadaly mírně překvapeně, jako by nevěřil vlastním slovům, „s
vámi sdílet budoucnost. Chci všechno, co s vámi má něco společného."
„Víc neříkejte," zaprosila. „Už ani slovo."
„Pak mi povězte své jméno. Kde vás zítra najdu?"
„Já -" Pak ale zaslechla zvláštní zvonivý zvuk. „Co je to?"
„Gong," odpověděl. „Znamení k odmaskování."
Zmocnila se jí panika. „Cože?"
„Je půlnoc."
„Půlnoc?" zalapala po dechu.
Přikývl. „Čas sundat masky."
Sophie vystřelila rukou ke spánku a pevně si přitiskla škrabošku k obličeji, jako by ji tam
snad mohla přilepit pouhou silou vůle.
„Není vám nic?" zeptal se Benedict ustaraně.
„Už musím jít," vyhrkla, pak si bez okolků přidržela sukně a vykročila ke dveřím.
„Počkejte!" uslyšela jeho volání a ucítila prudký pohyb jeho paže, kterým se ji snažil chytit za
šaty.
V návalu paniky však byla rychlejší. Uháněla po schodišti, jako by jí hořelo za patami.
Zamířila do tanečního sálu, poněvadž věřila, že v davu budou její šance na únik větší. Stačí
proběhnout na druhou stranu, projít postranními dveřmi a vyřítit se z domu k čekajícímu
kočáru.
Hosté si právě sundávali masky, takže zábava byla hlučná a plná smíchu. Sophie se prodírala
zástupem. Přes rameno vrhla zoufalý pohled. Benedict vkročil na parket a s napjatým
výrazem přehlížel dav. Zatím ji zřejmě nezahlédl, ale věděla, že se to co nevidět stane; ve
stříbrných šatech bude snadný cíl.
Nepřestávala odstrkovat lidi z cesty. Přinejmenším polovina z nich si jí vůbec nevšimla;
nejspíš byli příliš opilí. „Promiňte," omluvila se, když dloubla Julia Caesara do žeber.
„Dovolíte?" vyjekla, jakmile jí Kleopatra šlápla na prst na noze.
„Odpusťte, nechtěla jsem -" V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Ocitla se tváří v tvář
Aramintě.
Hlavou jí blesklo, že je stále ještě v přestrojení. Ale pokud ji někdo pozná, bude to rozhodně
Araminta. A -
„Dívejte se na cestu," utrousila Araminta zpupně. A pak, zatímco na ni Sophie s otevřenou
pusou zírala, zašustila šaty královny Alžběty a odplula pryč.
Araminta ji nepoznala! Kdyby se Sophie tak horečně nesnažila dostat z domu
Bridgertonových dřív, než ji Benedict dostihne, rozesmála by se.
Stísněně se ohlédla. Benedict ji už objevil a prodíral se zástupem mnohem rychleji než ona.
Se slyšitelným nádechem a oživenou energií se tlačila dopředu. Než dorazila ke dveřím, téměř
smetla k zemi dvě řecké bohyně.
Otočila se právě ve chvíli, kdy si na Benedicta počíhala nějaká starší dáma s holí, pak vyběhla
z budovy a zamířila k místu, kde čekal Penwoodův kočár přesně tak, jak říkala paní
Gibbonsová.
„Jeďte! Jeďte!" křikla na kočího.
O vteřinu později jako by se po ní slehla zem.
 4. kapitola

Několik návštěvníků maškarního plesu se naší autorce zmínilo, že vidělo Benedicta

Bridgertona ve společnosti neznámé dámy v stříbrných šatech.
Přestože se naše autorka snažila seč mohla, nepodařilo se jí zjistit, o koho jde. A pokud
nevypátrala pravdu ona, můžete si být jistí, že totožnost neznámé krásky je skutečně
tajemstvím.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 7. ČERVNA 1815

Byla pryč. Benedict stál na chodníku před domem a rozhlížel se. Grosvenorské náměstí bylo
přeplněné kočáry. Že by seděla v některém z nich? Nebo odjela v jednom ze tří kočárů, které
se právě vymotaly z dopravní zácpy a zahnuly za roh?
Tak či tak, kdoví, kde je jí teď konec.
Byl napůl připravený uškrtit lady Danburyovou, která ho udeřila holí do boty a trvala na tom,
že mu sdělí svůj názor na většinu přítomných kostýmů. Než se jí zbavil, záhadná kráska
zmizela postranními dveřmi sálu.
A bylo mu jasné, že je pevně rozhodnutá nedovolit mu, aby ji ještě někdy potkal.
Benedict tiše a dosti nevybíravě zaklel. S žádnou z dam, které mu matka předhazovala - a že
jich byla spousta -, nikdy necítil takové duševní spojení, jaké plálo mezi ním a dívkou v
stříbrných šatech. Od chvíle, kdy ji spatřil - ne, ještě dřív, kdy pouze vnímal její přítomnost -,
vzduch ožil a jiskřil napětím a vzrušením. I on se cítil živější než celá léta, jako by bylo
zčistajasna všechno nové, zářící a plné vášně a snů.
A přesto...
Benedict znovu zaklel, tentokrát s nádechem lítosti.
Přesto neznal ani barvu jejích očí.
Rozhodně nebyly kaštanově hnědé, tím si byl jistý. Ale v matném světle svíček nedokázal
určit, zda byly modré, zelené, světle hnědé, nebo šedé. Z nějakého důvodu ho to dopalovalo a
zanechávalo v jeho útrobách sžíravý pocit prázdnoty.
Říká se, že oči jsou okna do duše. Pokud je to pravda a právě poznal ženu svých snů, s níž si s
jako jedinou dokázal představit společnou budoucnost a rodinu, měl by vědět aspoň to, jaké
má oči.
Nebude snadné ji najít. Nikdy není jednoduché objevit někoho, kdo si to nepřeje, a ona dala
nad slunce jasněji najevo, že svou totožnost hodlá utajit.
Měl přinejlepším chatrné indicie. Pár poznámek ohledně rubriky lady Whistledownové a...
Benedict sklopil oči k rukavičce, kterou stále držel v pravé ruce. Při honičce sálem na ni
docela zapomněl. Zvedl ji k obličeji a vdechoval její vůni, ale k jeho překvapení nebyla cítit
voňavkou a mýdlem, nýbrž mírně zatuchle, jako by léta ležela odložená v kufru někde v
podkroví.
Zvláštní. Proč by si jeho neznámá kráska brala starou rukavici?
Převrátil ji v dlani, jako by tím pohybem snad dokázal přenést zmizelou dívku zpátky, když
vtom si všiml drobného vyšívání na lemu.
SLG. Něčí iniciály.
Jsou její?
A rodinný erb, který mu na první pohled nic neříkal.
Ale jeho matce určitě ano. Ta se v podobných věcech vyzná. Pokud ano, existuje šance, že
zjistí, komu počáteční písmena SLG patří.
Benedict pocítil první jiskřičku naděje. Najde ji.
Najde ji a pak se s ní ožení. Je to velmi prosté.
Sophii trvalo necelou půlhodinu, než se opět změnila v šedou, nevýraznou myš. Pryč byly
šaty, zářící náušnice a skvostný účes. Střevíčky s diamanty úhledně ležely v Aramintině skříni
a rtěnka, kterou jí služebná přejela rty, spočívala na svém místě na Rosamundině toaletním
stolku. Dokonce jí zbylo pět minut, aby masáží odstranila drobné otlačeniny, které jí na
pokožce zanechala maska.
Vypadala stejně jako každý večer - obyčejná, nevýrazná a nenáročná, vlasy spletené do copu
a nohy navlečené v teplých ponožkách, aby v chladném nočním vzduchu neprochladla.
Znovu se stala tím, čím doopravdy je - obyčejnou služebnou. Pohádková princezna, v niž se
na jediný večer proměnila, se rozplynula.
A nejsmutnější ze všeho bylo, že zmizel i pohádkový princ.
Benedict Bridgerton byl přesně takový, jak ho popisovali ve Whistledownu. Pohledný, silný,
okouzlující. Idol dívčích snů, pomyslela si zasmušile, ale ne mých. Takový muž by se
neoženil s nemanželskou dcerou hraběte. A rozhodně by si nevzal za ženu služebnou.
Přesto byl na jednu noc její a Sophie se domnívala, že jí to bude muset stačit.
Zvedla hadrového pejska, kterého měla od dětství. Celá ta léta si ho schovávala jako
připomínku na šťastnější doby. Obvykle sedával na jejím prádelníku, ale teď ho z nějakého
důvodu chtěla mít blíž. Ulehla do postele, pejska si přitiskla k hrudi a schoulila se pod
přikrývku.
Pak pevně zavřela oči, skousla rty a tiše se rozplakala do polštáře.
Byla to dlouhá, dlouhá noc.

„Říká ti to něco?"
Benedict Bridgerton seděl vedle matky v jejím růžovo-smetanovém, velmi žensky zařízeném
pokoji a držel jedinou stopu, která vedla k dívce v stříbrných šatech. Viola Bridgertonová
uchopila rukavičku a zkoumala erb. Potřebovala pouhou vteřinu na to, aby prohlásila:
„Penwood."
„Myslíš hraběte z Penwoodu?"
Violet přikývla. „G bude Gunningworth. Jestli si dobře vzpomínám, rodina o titul nedávno
přišla. Hrabě zemřel bezdětný..., bude to tak šest sedm let. Titul přešel na vzdáleného
bratrance. A," dodala s nesouhlasným kývnutím hlavy, „včera v noci jsi zapomněl tančit s
Penelope Featheringtonovou. Máš štěstí, že tě tvůj bratr zastoupil."
Benedict potlačil zasténání a pokusil se ignorovat matčin vyčítavý tón. „Kdo je tedy SLG?"
Violet přimhouřila oči. „Proč tě to zajímá?"
„Zřejmě mi neodpovíš na otázku, aniž bys mi nepoložila nějakou vlastní," zabručel Benedict.
Elegantně si odfrkla. „Jak vidím, znáš mě dost dobře."
Benedict se zarazil právě včas, aby nestočil oči ke stropu.
„Komu ta rukavička patří, Benedicte?" vyzvídala Violet. A pak, když na její vkus
neodpověděl dost rychle, dodala: „Možná bys mi měl všechno říct. Víš, že to tak jako tak
stejně brzy zjistím a bude pro tebe mnohem schůdnější, když se tě nebudu muset na nic
vyptávat."
Benedict vzdychl. Všechno jí poví. Nebo přinejmenším skoro všechno. Nerad se o takové
podrobnosti dělil s matkou - měla sklon chopit se každé naděje, že by se konečně oženil, a
držet se jí jako klíště. Ale nemá na vybranou. Ne, pokud chce neznámou dámu najít.
„Včera na plese jsem se seznámil s jednou dívkou," promluvil konečně.
Violet radostně spráskla ruce. „Opravdu?"
„Kvůli ní jsem zapomněl na tanec s Penelope."
Violet byla nadšením bez sebe. „Kdo to je? Jedna z Penwoodových dcer?" Zamračila se.
„Kdepak, to není možné. Žádné dcery nezanechal. Ale měl dvě nevlastní." Znovu svraštila
čelo. Jenže musím přiznat, že když jsem se s nimi setkala..., zkrátka..."
„Co?"
Violet pečlivě hledala zdvořilá slova. „Ani by mě nenapadlo, že tě některá z nich zaujme.
Pokud však ano," dodala se značně živějším výrazem, „pak rozhodně pozvu ovdovělou
hraběnku na čaj. Je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat."
Benedict začal mluvit, ale když si povšiml, že se matka znovu zadumala, zarazil se. „Copak?"
„Nic," zavrtěla Violet hlavou. Jen... prostě..."
„Ven s tím, matko."
Chabě se usmála. „Ovdovělá hraběnka se mi vůbec nezamlouvá. Vždycky mi připadala velmi
chladná a ctižádostivá."
„Totéž říkají někteří lidé o tobě," upozornil ji Benedict.
Violet udělala obličej. „Samozřejmě že toužím, aby moje děti uzavřely dobré a šťastné
manželství, ale nejsem typ, který provdá dceru za sedmdesátiletého staříka jen proto, že je to
vévoda!"
„Copak to ovdovělá hraběnka udělala?" Benedict si nevzpomínal na žádného
sedmdesátiletého vévodu, který by poslední dobou odcupital k oltáři.
„Ne," připustila Violet, „ale byla by toho schopná. A proto -"
Benedict potlačil úsměv. Jeho matka očividně přicházela do varu.
„Dovolila bych svým dětem, aby si vzaly třeba žebráka, pokud by jim to přineslo štěstí."
Benedict nadzvedl obočí.
„Samozřejmě by to musel být dobře vychovaný a pracovitý žebrák," objasnila Violet. „Žádný
karbaník nebo hazardní hráč."
Benedict se nechtěl smát, a tak si místo toho diskrétně odkašlal do kapesníku.
„Přesto by ses mým názorem neměl nechat ovlivnit," zakončila Violet a vrhla po synovi
postranní pohled. Pak ho zlehka objala. „Pokud máš o jednu z dcer té ovdovělé hraběnky
zájem, samozřejmě odložím své osobní pocity stranou..." Nadějně vzhlédla. „Máš o ni
zájem?"
„Nemám tušení," přiznal Benedict. „Nevím, jak se ta dívka jmenuje. Mám jen její rukavičku."
Violet si ho změřila přísným pohledem. „Ani se tě neptám, jak jsi k ní přišel."
„Ujišťuju tě, že ve vší nevinnosti."
Violet se tvářila nanejvýš pochybovačně. „Mám příliš mnoho synů, abych tomu věřila,"
utrousila.
„Co ty iniciály?" připomněl jí Benedict.
Violet znovu sklopila oči. „Jsou dost staré," poznamenala.
Přikývl. „Taky si myslím. Látka je mírně cítit zatuchlinou, jako by někde dost dlouhou dobu
ležela."
„A výšivka vykazuje známky opotřebení," podotkla. „Nevím, co to znamená L, ale S bude
pravděpodobně Sarah. Nejspíš zesnulá matka hraběte, což by vzhledem k stáří rukavičky
dávalo smysl."
Benedict pohlédl na rukavičku v matčiných dlaních. „Poněvadž jsem si naprosto jistý, že jsem
včera v noci nekonverzoval s duchem, komu to asi může patřit?"
„Nemám ponětí. Nejspíš někomu z Gunningworthovy rodiny."
„Víš, kde bydlí?"
„V Penwood Housu," odvětila Violet. „Nový hrabě je tam zatím nechal, ačkoliv nevím proč.
Možná se bojí, aby se k němu nepřestěhovaly. Podle mě není během sezony ve městě. Nikdy
jsem se s ním nesetkala."
„Nevíš náhodou -"
„Kde ten dům stojí?" dopověděla Violet. „Ovšemže vím. Není daleko, jen pár bloků odsud."
Než mu stačila popsat směr, Benedict s netypickým spěchem vstal a byl vpůli cesty ke
dveřím.
„Benedicte!" zvolala Violet pobaveně.
Obrátil se. „Ano?"
„Hraběnčiny dcery se jmenují Rosamund a Posy. Jen pro případ, že by tě to zajímalo."
Rosamund a Posy. Ani jedno z těch jmen mu na tajemnou návštěvnici nesedělo, ale kdoví?
Podle ostatních lidí se zas k němu třeba nehodí jméno Benedict. Obrátil se na podpatku a
znovu se pokusil uniknout, ale matka ho zastavila dalším: „Benedicte!"
Opět se otočil. „Ano, matko?" vzdychl.
„Budeš mě informovat, viď?"
„Samozřejmě."
„Lžeš," usmála se, „ale odpouštím ti. Je hezké vidět tě zamilovaného."
„Nejsem -"
„Říkej si, co chceš," mávla rukou.
Benedict usoudil, že nemá smysl odpovídat, a tak jen stočil oči ke stropu, vykráčel z místnosti
a chvatně zamířil z domu.

„Sophieeeeeeeeeeeeeee!"
Sophie prudce zvedla hlavu. Aramintin hlas zněl - pokud to vůbec bylo možné - ještě zlostněji
než obvykle.
„Sophie! Čert aby to spral! Kde je ta příšerná holka?"
„Ta příšerná holka je tady," zamumlala Sophie a položila stříbrnou lžíci, kterou právě leštila.
Jako komorná Araminty, Rosamund a Posy by nemusela mít na seznamu prací ještě leštění
stříbra, ale Aramintu očividně těšilo, když z ní mohla sedřít kůži.
„Tady jsem," zavolala, vstala a vyšla na chodbu. Bůhví, co Aramintě tentokrát přelétlo přes
nos. Rozhlédla se. „Paní?"
Araminta vztekle přecházela v koutě a něco držela. „Co má tohle znamenat?" vyštěkla.
Sophie mrkla na věc v Aramintině ruce a jen stěží potlačila zalapání po dechu. Byly to
střevíce, které si Sophie včera večer půjčila. „N-nevím," vysoukala ze sebe.
„Ty boty byly zbrusu nové. Nové!"
Sophie mlčky stála, dokud si neuvědomila, že Araminta očekává odpověď. „O co jde?"
„Podívej se na tuhle!" zaječela Araminta a ukázala prstem na jeden podpatek. Je odřený.
Odřený! Jak mi to vysvětlíš?"
„Nevím, paní," hlesla Sophie. „Snad -"
„Žádné snad," láteřila Araminta. „Někdo v nich chodil."
„Určitě se mýlíte," namítla Sophie. Žasla, že se jí podařilo udržet vyrovnaný tón. „Všichni
víme, jak jste na své boty háklivá."
Araminta podezřívavě přimhouřila oči. „To má být sarkasmus?"
Sophii napadlo, že pokud si tím Araminta není jistá, pak svou jízlivost maskuje velice dobře.
Přesto zalhala: „Ne! Samozřejmě že ne. Chtěla jsem jen říct, že na své boty velmi dbáte.
Vydrží tak mnohem déle."
Araminta mlčela, takže Sophie dodala: „Proto si jich nemusíte kupovat tolik."
Což byl samozřejmě naprostý výsměch, protože Araminta vlastnila víc párů bot, než by
člověk stačil za celý život unosit. Je to tvoje vina," zavrčela Araminta. Araminta přisuzovala
Sophii vinu za všechno, ale poněvadž měla tentokrát pravdu, Sophie jen polkla. „Co s tím
mám udělat, paní?" „Chci vědět, kdo chodil v mých botách."
„Možná se vám odřely ve skříni," nadhodila Sophie. „Třeba jste do nich náhodou kopla, když
jste se vrátila z procházky."
„Nikdy nedělám nic náhodou," odsekla Araminta.
Sophie v duchu souhlasila. Araminta vždy jednala uváženě. „Zeptám se služebných," navrhla
Sophie. „Možná o tom bude některá z nich něco vědět."
Je to banda hlupáků," utrousila Araminta. „To, co vědí, nestojí za řeč."
Sophie se zdržela ironické poznámky. „Pokusím se ten střevíc vyleštit," slíbila. „Určitě s tím
něco uděláme."
„Podpatky jsou potažené saténem," ušklíbla se Araminta. Jestli je dokážeš vyleštit, pak by tě
měli přijmout do Královské textilní akademie."
Sophie se naléhavě toužila zeptat, jestli vůbec taková akademie existuje, ale Araminta neměla
smysl pro humor, ani když nesoptila vzteky. Dělat si legraci by jen přililo oleje do ohně.
„Zkusím to otřít," poznamenala Sophie. „Nebo vykartáčovat."
„Udělej to," kývla Araminta hlavou. „A když už budeš u toho..."
A je to tady. Všechny špatné věci začínaly Aramintinou větou: „Když už budeš u toho..."
„... mohla bys mi vyleštit všechny střevíce."
„Všechny?" zalapala Sophie po dechu. Aramintina sbírka čítala nejmíň osmdesát párů.
„Všechny. A když už budeš u toho..."
Už ne.
„Lady Penwoodová?"
Araminta se zarazila uprostřed věty a otočila se, aby zjistila, co majordomus chce.
„Je tu nějaký džentlmen, paní," promluvil muž a podal jí bílou navštívenku.
Araminta k ní sklopila oči a přečetla si jméno. Překvapeně vydechla, pak se obrátila k
majordomovi a vyštěkla: „Čaj! Sušenky. A nejlepší stříbrné nádobí. Hned."
Majordomus odběhl. Sophie se s nelíčenou zvědavostí zadívala na Aramintu. „Mám s něčím
pomoci?" zeptala se.
Araminta dvakrát zamrkala, jako by na Sophii úplně zapomněla. „Ne. Mám moc práce, než
abych s tebou ztrácela čas. Okamžitě jdi nahoru." Odmlčela se a pak dodala. „Co tu vlastně
pohledáváš?"
Sophie mávla rukou k jídelně, kterou před chvílí opustila. „Žádala jste mě, abych vyleštila -"
„Žádala jsem tě, aby ses postarala o moje boty!" zaječela Araminta.
„D-dobře," vypravila ze sebe Sophie. Araminta se chovala velmi podivně, i na Aramintu. Jen
odnesu -"
„Teď hned!"
Sophie chvatně vykročila ke schodišti.
„Počkej!"
Sophie se váhavě otočila. „Ano?"
Araminta přísně sevřela rty. „Dohlédni, aby Rosamund s Posy byly jaksepatří učesané."
„Samozřejmě."
„A pak Rosamund řekni, aby tě zamkla v mé šatně."
Sophie na ni zírala. Opravdu po ní chce, aby se dobrovolně nechala zamknout?
„Rozumělas?"
Sophie se nedokázala přimět k tomu, aby přikývla. Některé situace byly zkrátka příliš
ponižující.
Araminta k ní přistoupila blíž. „Neodpověděla jsi," zasyčela. „Rozumělas tomu?"
Sophie neznatelně přikývla. Zdálo se, že Aramintina nenávist k ní den ode dne roste. „Proč
mě tu vlastně necháváte?" zašeptala dřív, než měla čas si to rozmyslet.
„Protože jsi mi užitečná," sykla Araminta.
Sophie přihlížela, jak hraběnka odchází z místnosti, a pak vyběhla po schodech nahoru. Účesy
Rosamund a Posy vypadaly docela přijatelně, a tak jen vzdychla, obrátila se k Posy a
promluvila: „Jestli chceš, zamkni mě v šatně."
Posy překvapeně zamrkala. „Cože?"
„Mám o to požádat Rosamund, ale asi to nedokážu."
Posy s velkým zájmem nakoukla do šatny. „Můžu se zeptat proč?"
„Mám vaší matce vyleštit střevíce." Posy stísněně polkla. „To je mi líto." „Mně taky,"
povzdychla si Sophie. „Mně taky."
 5. kapitola

Pokud jde o další novinky z maškarního plesu, kostým mořské panny slečny Posy Reilingové
byl politováníhodný, ale ne tak příšerný jako kostýmy paní Featheringtonové a jejích dvou
starších dcer. Převlékly se za ovoce - Philippa za pomeranč, Prudence za jablko a paní
Featheringtonová za hrozen vína. Bohužel žádná z těch tří nepůsobila ani trochu lákavě.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 7. ČERVNA 1815

Kam můj život spěje, když jsem posedlý obyčejnou rukavičkoví? přemítal Benedict. Od
chvíle, kdy se posadil v salonu lady Penwoodové, si nejmíň tucetkrát poplácal na kapsu, aby
se ujistil, že ji tam stále ještě má. Cítil se netypicky nesvůj a vůbec netušil, co vlastně
ovdovělé hraběnce poví. Obvykle však býval velice výmluvný; časem jistě na něco přijde.
Nervózně podupával a pokukoval po hodinách na krbové římse. Předal majordomovi
navštívenku už před dobrou čtvrthodinkou, což znamenalo, že by se lady Penwoodová měla
co nevidět objevit. Zdálo se nepsaným pravidlem, že všechny dámy z vyšší společnosti
nechávají hosty čekat nejméně patnáct minut, a pokud jsou mimořádně nepřívětivé, tak i
dvacet. Pitomé pravidlo, pomyslel si Benedict podrážděně.
Netušil, proč okolní svět nedoceňuje dochvilnost tak jako on, ale -
„Pane Bridgertone!"
Vzhlédl. Do místnosti vplula velmi přitažlivá a elegantní světlovlasá žena kolem čtyřicítky.
Připadala mu trochu povědomá, ale to se dalo čekat. Přestože si nebyli vzájemně představeni,
jistě navštěvovali stejné společenské události.
„Vy jste jistě lady Penwoodová," pronesl, vstal a zdvořile se uklonil.
„Přesně tak," odpověděla s půvabným kývnutím hlavy. „Velice mě těší, že jste nás poctil
návštěvou. Samozřejmě jsem to již s radostí sdělila svým dcerám. Zakrátko sejdou dolů."
Benedict se usmál. Přesně v to doufal. Překvapilo by ho, kdyby se chovala jinak. Žádná matka
dívek na vdávání by žádného Bridgertona neignorovala. „Těším se, až je poznám," pronesl.
Mírně svraštila obočí. „Copak jste se s nimi ještě nesetkal?"
Chyba. Teď jistě uvažuje, proč vlastně přišel. „Slyšel jsem na ně samou chválu,"
zaimprovizoval a pokusil se nezasténat. Kdyby se toho chytila lady Whistledownová - a že se
lady Whistledownová chopí čehokoli -, brzy by se rozneslo po celém městě, že si hledá
manželku a že začal u hraběnčiných dveří. Proč by jinak navštívil dvě dívky, jež mu nikdo
nepředstavil?
Lady Penwoodová se rozzářila. „Moji Rosamund považují za nejpůvabnější dívku sezony."
„A Posy?" zajímal se Benedict nepříhodně. Koutky jejích úst zpevnily. „Posy je, ehm,
rozkošná." Blahovolně se usmál. „Už se nemohu dočkat." Lady Penwoodová zamrkala a
vynuceným úsměvem se pokusila zakrýt překvapení. „Také vás jistě velice ráda pozná."
Do salonu vstoupila služebná se zdobeným stříbrným čajovým servisem a na kývnutí lady
Penwoodové ho postavila na stůl. Než odešla, hraběnka se na ni (podle Benedictova názoru
zbytečně ostře) obořila: „Kde jsou Penwoodovy stříbrné lžičky?"
Dívka se poplašeně uklonila. „Sophie v jídelně leštila stříbro, paní, ale pak jste ji poslala
nahoru -"
„Ticho!" přerušila ji lady Penwoodová, přestože to byla ona, která rozhovor o lžičkách začala.
„Pan Bridgerton jistě není takový snob, aby k čaji potřeboval lžičky s monogramem."
„Ovšemže ne," zamumlal Benedict, kterého napadlo, že lady Penwoodová sama smýšlí velice
snobsky, když takovou věc vůbec vypustí z úst.
„Už jdi!" přikázala hraběnka služebné a mávla rukou. „Zmiz."
Dívka odběhla a hraběnka se obrátila k Benedictovi s vysvětlením: „Naše lepší stříbro má na
sobě vyrytý Penwoodův erb."
Benedict se předklonil. „Opravdu?" zeptal se s očividným zájmem. Byla to skvělá příležitost
jak si ověřit, zda erb na rukavičce patří skutečně Penwoodovým. „U nás doma nic takového
nemáme," podotkl a doufal, že nelže. Po pravdě řečeno si ornamentů na stříbře nikdy
nevšímal. „Rád bych ho viděl."
„Skutečně?" Lady Penwoodové zajiskřilo v očích. „Věděla jsem, že jste muž mimořádného
vkusu a vytříbenosti."
Benedict se usmál, hlavně proto, aby nezasténal.
„Musím pro něj poslat někoho do jídelny. Samozřejmě za předpokladu, že ta příšerná holka
odvedla svou práci." Nevábně zkřivila koutky úst a Benedict si všiml, že se její zlostné vrásky
prohloubily.
„Nějaký problém?" zeptal se zdvořile.
Zavrtěla hlavou a přezíravě mávla rukou. Jen že je tak obtížné najít dobrý personál. Vaše
matka si jistě stěžuje na totéž."
Vikomtka nikdy nic takového nepronesla, pravděpodobně proto, že u Bridgertonových se
jednalo se sloužícími velmi vlídně, a tudíž byli rodině zcela oddaní. Přesto Benedict přikývl.
„Co nejdřív budu muset Sophii vyhodit," pokrčila hraběnka nos. „Nic neudělá jaksepatří."
Benedict pocítil k ubohé, neznámé Sophii náznak soucitu. Protože však nechtěl s lady
Penwoodovu zabřednout do debaty o sloužících, změnil téma tím, že pokynul k čajové
konvici. „Ten čaj už nejspíš bude správně vylouhovaný."
„Samozřejmě, samozřejmě." Lady Penwoodová s úsměvem vzhlédla. „Sladíte?"
„Ne, dám si jen mléko."
Zatímco mu nalévala do šálku, Benedict zaslechl ze schodiště klapot střevíčků a srdce se mu
vzrušeně rozběhlo. Každou chvíli projdou hraběnčiny dcery dveřmi a jedna z nich bude určitě
žena, s níž se včera večer setkal. Je sice pravda, že z jejího obličeje mnoho neviděl, ale znal
její přibližnou výšku a byl si jistý, že měla dlouhé, světle hnědé vlasy. Až ji spatří, určitě ji
pozná. Jak by se mohl splést? Jakmile však dívky vstoupily, hned mu bylo jasné, že ho v
myšlenkách nepronásleduje ani jedna z nich. Ta první byla příliš světlovlasá a krom toho se
chovala značně strojeně a povýšeně. Nevyzařovala z ní žádná radost ani uličnictví. Ta druhá
působila docela přátelsky, ale byla příliš buclatá a měla moc tmavé vlasy.
Benedict se vší silou snažil zakrýt zklamání. Při představování se vřele usmíval, galantně
dívkám políbil ruku a přitom mumlal prázdné nesmysly o tom, jak ho těší, že je poznává. Měl
se víc k té boubelaté, i kdyby jen proto, že jejich matka dávala tak očividně přednost té druhé.
Takové matky, usoudil, si nezaslouží být matkami. „Máte ještě nějaké další děti?" zeptal se
lady Penwoodové, jakmile představování skončilo.
Vrhla po něm zvláštní pohled. „Ovšemže ne. Jinak bych je přivedla dolů, aby se s vámi
seznámily."
„Myslel jsem, jestli nejsou ještě ve škole," ohradil se. „Snad z vašeho svazku s hrabětem."
Zavrtěla hlavou. „Lord Penwood a já jsme nebyli požehnáni dětmi. Škoda že kvůli tomu
přišla Gunningworthova rodina o titul."
Benedict postřehl, že to v hraběnce vzbuzuje spíš zlost než smutek. „Měl váš manžel nějaké
bratry či sestry?" zeptal se. Možná je jeho záhadná dáma Gunningworthova sestřenice.
Hraběnka si ho změřila podezřívavým pohledem, který, jak musel Benedict připustit, si
vzhledem k neobvyklému směru konverzace plně zasloužil. „Můj zesnulý manžel očividně
neměl žádné bratry, jinak by titul zůstal v rodině."
Benedict věděl, že by měl mlčet, ale ta žena ho natolik popuzovala, že poznamenal: „Mohl
mít bratra, který zemřel dřív než on."
„Neměl."
Rosamund s Posy přihlížely té výměně názorů se značným zájmem a otáčely hlavou sem a
tam jako při tenisovém turnaji.
„A nějaké sestry?" zkusil to Benedict znovu. „Ptám se jen proto, že pocházím z velmi četné
rodiny." Pokynul k Rosamund a Posy. „Neumím si dost dobře představit, že bych měl pouze
jednoho sourozence. Napadlo mě, že vaše dcery mají třeba sestřenice, které jim dělají
společnost."
Byla to podle jeho názoru dost chatrná výmluva, ale musela stačit.
„Měl jednu sestru," odvětila hraběnka s pohrdavým odfrknutím, „ale ta zemřela jako stará
panna. Byla velice zbožná," dodala na vysvětlenou, „a rozhodla se, že zasvětí život
charitativní činnosti."
Tím tedy tato teorie končí.
„Váš včerejší maškarní ples se mi moc líbil," pronesla najednou Rosamund.
Benedict se na ni překvapeně zadíval. Obě dívky se chovaly tak tiše, že úplně zapomněl, že
také umějí mluvit. „Vlastně ho pořádala moje matka," upřesnil. Já se na jeho přípravě nijak
nepodílel. Přesto jí vaší pochvalu přetlumočím."
„Buďte tak hodný" přikývla Rosamund. „Také se vám na plese líbilo, pane Bridgertone?"
Benedict na ni chvíli mlčky zíral. Měla v očích tvrdý pohled, jako by pátrala po určité
informaci. „Ano, jistě," odpověděl konečně.
„Všimla jsem si, že jste hodně času trávil s jednou dámou," pokračovala Rosamund.
Lady Penwoodová na něj ostře pohlédla, ale mlčela.
„Opravdu?" zamumlal Benedict.
„Měla na sobě stříbrné šaty," dodala Rosamund. „Kdo to byl?"
„Záhadná dáma," odvětil s tajuplným úsměvem. Necítil potřebu sdělovat jim, že i pro něj je
totožnost krásky tajemstvím.
„Jistě se s námi podělíte o její jméno," promluvila lady Penwoodová.
Benedict se jen usmál a vstal. Tady už další informace nezíská. „Bohužel musím odejít,
dámy," prohlásil vlídně a uhlazeně se uklonil.
„Ještě jste se nepodíval na ty lžičky," připomněla mu lady Penwoodová.
„Nechám si to na jindy," odvětil. Nebylo pravděpodobné, že by se jeho matka v určení erbu
spletla, a krom toho, jestli stráví ve společnosti naduté a vypočítavé hraběnky Penwoodové
ještě nějakou chvíli, brzy se mu zvedne žaludek.
„Byla to velmi příjemná návštěva," zalhal.
„Vskutku," podotkla lady Penwoodová, vstala a doprovodila ho ke dveřím. „Krátká, ale
příjemná."
S dalším úsměvem se už Benedict neobtěžoval.

„O co mu asi šlo?" nadhodila Araminta, když se za Benedictem zabouchly dveře.

„Možná -" začala Posy.
„Tebe jsem se neptala," zarazila ji Araminta.
„Tak koho?" opáčila Posy s netypickou kuráží.
„Třeba mě zahlédl v dálce," promluvila Rosamund, „a -"
„Nesmysl," vyštěkla Araminta a vykročila na druhou stranu místnosti.
Rosamund sebou překvapeně trhla. Matka s ní jen zřídka mluvila tak břitkým tónem.
Araminta pokračovala: „Sama jsi tvrdila, že ho ohlupovala nějaká žena v stříbrných šatech."
„Neřekla jsem zrovna ,ohlupovala'..."
„Nehádej se se mnou kvůli malichernostem. Tak či onak sem nepřišel hledat ani jednu z vás,"
ušklíbla se Araminta. „Nevím, co ho sem přivedlo. Byl..."
V tu chvíli došla k oknu a zmlkla. Odtáhla průsvitnou záclonku a spatřila, jak pan Bridgerton
stojí na chodníku a vytahuje cosi z kapsy. „Co to dělá?" zašeptala.
„Myslím, že drží nějakou rukavici," poznamenala Posy.
„To není žádná -" ohradila se Araminta automaticky, neboť byla až příliš zvyklá odporovat
všemu, co Posy řekla. „Ba ne, vážně je to rukavice."
„Rukavici ještě poznám," zabručela Posy.
„Na co se to dívá?" zeptala se Rosamund a odstrčila sestru z cesty.
„Možná na nějakou výšivku," odpověděla Posy. „Samy máme rukavice, na jejichž lemu je
vyšitý Penwoodův erb. Třeba je to u té jeho stejné."
Araminta zbledla.
„Je ti dobře, matko?" starala se Posy. „Strašně jsi zbledla."
„Přišel si sem pro ni," zašeptala Araminta.
„Pro koho?" nechápala Rosamund.
„Pro tu ženu v stříbrných šatech."
„Tak tady ji nenajde," utrousila Posy, „protože já šla za mořskou pannu a Rosamund za Marii
Antoinettu. A tys byla samozřejmě královna Alžběta."
„Ty boty," zajíkla se Araminta. „Ty boty."
„Jaké boty?" zamračila se Rosamund.
„Byly odřené. Někdo je nosil." Aramintin obličej, už tak neskutečně bledý, ještě zbělal. „To
ona. Jak to dokázala? Určitě to byla ona."
„Kdo?" vyptávala se Rosamund.
„Matko, vážně ti nic není?" zeptala se Posy znovu. „Vypadáš úplně jinak než obvykle."
Ale to už Araminta vyběhla z pokoje.

„Pitomá bota," reptala Sophie, zatímco drhla kartáčem podpatek Aramintina staršího střevíce.
„Léta si ji neobula."
Doleštila špičku a položila střevíc zpátky na jeho místo v řadě. Než se stačila natáhnout po
dalším páru, dveře šatny se rozlétly a narazily do zdi s takovou silou, že Sophie téměř
vykřikla leknutím.
„Vy jste mě ale vyděsila," vydechla. „Neslyšela jsem vás přicházet -" ,
„Sbal si svoje věci," utrousila Araminta tichým, nesmlouvavým tónem. „Chci, abys z tohoto
domu odešla ještě před svítáním."
Hadr, jímž Sophie leštila boty, jí vypadl z ruky. „Co?" zalapala po dechu. „Proč?"
„Opravdu potřebuješ nějaký důvod? Obě víme, že jsem za péči o tebe přestala dostávat peníze
už před rokem. To stačí, abych tě tu nechtěla ani vidět."
„Ale kam půjdu?"
Araminta přimhouřila oči. „To už není moje starost." „Ale -"
„Je ti dvacet. Určitě jsi dost stará, aby ses postavila na vlastní nohy. Já tě rozmazlovat
nebudu."
„Nikdy jste mě nerozmazlovala," namítla Sophie tiše.
„Neodvažuj se se mnou takhle mluvit."
„Proč ne?" Sophie zvýšila hlas. „Co můžu ztratit? Stejně mě vyhazujete z domu."
„Měla by ses ke mně chovat s větší úctou," zasyčela Araminta a dupla Sophii na sukni, čímž ji
donutila, aby zůstala klečet, „vzhledem k tomu, že jsem tě letos oblékala a poskytla ti střechu
nad hlavou jen z dobrého srdce."
„Nikdy nic neděláte z dobrého srdce." Sophie trhla sukní, ale ta pevně držela pod
Aramintiným podpatkem. „Proč jste mě tu vlastně nechala?"
Araminta se uchechtla. „Vyjdeš levněji než děvečka a ráda jsem tě sekýrovala."
Sophie z duše nenáviděla své otrocké postavení, ale Penwood House byl aspoň domov. Paní
Gibbonsová byla její přítelkyně a Posy s ní obvykle soucítila, kdežto okolní svět byl velmi
nebezpečný. Kam se vrtne? Co bude dělat? Jak si vydělá na živobytí?
„Proč právě teď?" hlesla.
Araminta pokrčila rameny. „Už mi nejsi užitečná."
Sophie pohlédla na dlouhou řadu bot, které právě vyleštila. „Opravdu?"
Araminta přimáčkla špičatý podpatek boty do Sophiiny sukně, až látku protrhla. „Včera večer
jsi šla na maškarní ples, že?"
Sophie cítila, jak jí z obličeje mizí barva, a bylo jí jasné, že Araminta čte z jejích očí pravdu.
„N-ne," zalhala. Jak bych mohla -"
„Nevím, jak jsi to udělala, ale rozhodně jsi tam byla." Araminta kopla do páru bot, které
ležely v Sophiině směru. „V tomhle."
Sophie zděšeně hleděla na střevíce. Byly z bílého saténu prošívaného stříbrem. Právě ty si
obula včera v noci.
„Zkus si je!" zaječela Araminta. „Vím dobře, že Rosamund i Posy mají větší velikost. Jsi
jediná, která je mohla nazout."
„A proto si myslíte, že jsem šla na ples?" zeptala se Sophie sotva slyšitelným hlasem.
„Obuj si ty boty, Sophie."
Sophie poslechla. Samozřejmě jí dokonale padly.
„Překročila jsi všechny meze," utrousila Araminta. „Už před lety jsem tě varovala, abys
nezapomínala, kde je tvoje místo. Jsi bastard, levoboček, výsledek -"
„Vím, co to znamená bastard," odsekla Sophie.
Araminta přihlížela Sophiinu výbuchu s výsměšně nadzvednutým obočím. „Nepatříš do
slušné společnosti, a přesto sis troufla předstírat, že jsi stejně dobrá jako my ostatní."
„Ano, odvážila jsem se toho," vykřikla Sophie, která pochopila, že Araminta její tajemství
odhalila. „A udělala bych to znovu. Mám stejně modrou krev jako vy, moje srdce je mnohem
vlídnější a -"
V jednu vteřinu Sophie stála a křičela na Aramintu, a v následující ležela na podlaze a tiskla si
ruku k tváři, přes niž ji Araminta uhodila.
„Už se se mnou nikdy nesrovnávej," sykla Araminta.
Sophie zůstala na zemi. Jak ji otec mohl nechat na starost ženě, která ji tak očividně
nenáviděla? Copak mu na ní vůbec nezáleželo? Nebo byl prostě slepý?
„Do rána ať jsi pryč," pronesla Araminta tiše. „Už mi nikdy nechoď na oči."
Sophie zamířila ke dveřím.
„Dřív ale dokončíš práci, kterou jsem ti přidělila," dodala Araminta a chytila Sophii za
rameno.
„Jen to by mi trvalo do rána," ohradila se Sophie.
„S tím už si poraď sama." Vzápětí Araminta práskla dveřmi a s hlasitým cvaknutím otočila
klíčem v zámku.
Sophie se zadívala na skomírající svíčku, kterou si přinesla, aby osvětlovala dlouhou, tmavou
šatnu. Nebyla šance, že by knot vydržel do rána.
A rozhodně nebylo možné, aby vyleštila zbytek Aramintiných střevíců.
Sophie se posadila na zem, ovinula paže kolem pokrčených kolen a hleděla do plamene
svíčky, dokud se jí nezavřely oči. Zítra za rozbřesku se její život navždy změní. Penwood
House k ní nebyl sice nijak zvlášť přívětivý, ale aspoň znamenal bezpečí.
Neměla skoro žádné úspory, za posledních sedm let nedostala od Araminty ani halíř. Naštěstí
si stále schovávala trochu peněz, které dostala, když byl její otec naživu a jednal s ní jako se
svou schovankou a ne manželčinou otrokyní. Sophie měla mnoho příležitostí, jak peníze
utratit, ale poněvadž si odjakživa uvědomovala, že tento den může nastat, ani se jich nedotkla.
Za těch ubohých několik liber se však daleko nedostane. Potřebuje lístek z Londýna a to stojí
peníze. Pravděpodobně víc než polovinu toho, co si našetřila. Napadlo ji, že by tu mohla
nějakou dobu zůstat, ale na ubytování v lepší londýnské čtvrti jí peníze nevystačí a chudinské
části města jsou špinavé a nebezpečné. Krom toho, pokud se má sama uživit, spíš se jí to
podaří na venkově, který miluje.
Nemluvě o tom, že tu žijí Bridgertonovi. Londýn je sice velké město a Sophie nepochybovala,
že by se Benedictovi úspěšně dokázala léta vyhýbat, ale zoufale se bála, že by se mu vyhýbat
nechtěla a sledovala by jeho dům v naději, že ho zahlédne ve dveřích.
Netušila, co by se stalo, kdyby ji spatřil. Možná by zuřil, že ho tak podvedla. Možná by ji
chtěl za milenku. Možná by ji vůbec nepoznal. Byla si jistá jedině tím, že by se jí nevrhl k
nohám, nesliboval jí věčnou lásku, ani ji nepožádal o ruku. Synové vikomtů se nežení s
bezvýznamnými ženami nízkého původu. Ani v zamilovaných románech.
Ne, musí odjet z Londýna a držet se dál od pokušení. Na to však potřebuje tolik peněz, aby s
nimi vystačila, dokud si nenajde práci. Dost na to, aby -
Sophiiny oči padly na něco lesklého - střevíce zastrčené v rohu. Před hodinou je čistila a
věděla, že tak nejiskří samotné boty, ale dvě přezky vykládané drahokamy, které se dají
snadno oddělit a strčit do kapsy.
Odváží se?
Představila si všechny peníze, které Araminta dostala za to, že si ji nechala.
Vzpomínala na léta, kdy tvrdě pracovala jako komorná, aniž dostala jediný plat.
Pomyslela na své svědomí a vzápětí ho rychle umlčela. Ve chvíli jako tato není pro podobné
věci místo.
Sundala spony ze střevíců.
A o několik hodin později, když přišla Posy a proti matčině vůli ji pustila ven, si sbalila své
věci a odešla.
K svému překvapení se ani neohlédla.
 Část druhá

6. kapitola

Od chvíle, kdy nějaký ze sourozenců Bridgertonových vstoupil do manželství, uběhly už tři

roky a lady Bridgertonová se prý několikrát nechala slyšet, že je s rozumem v koncích.
Benedict si stále nevybral nevěstu (a jelikož se blíží k třicítce, dává si podle mínění naší
autorky hodně na čas) a neudělal to ani Colin, jemuž však tu liknavost můžeme odpustit,
neboť je mu teprve šestadvacet.
Ovdovělá vikomtka se jistě strachuje i o své dvě dcery. Eloise je téměř jednadvacet, a ačkoliv
dostala několik nabídek, nezdá se, že by se chtěla vdávat. Francesce je skoro dvacet (obě
dívky náhodou slaví narozeniny společně) a také ona se víc zajímá o společenské dění než o
manželství.
Naše autorka má však pocit, že se lady Bridgertonová nemusí znepokojovat. Je nemyslitelné,
že by někdo z rodiny Bridgertonových nakonec neuzavřel vhodný sňatek, a krom toho jí její
dvě sezdané děti daly celkem už pět vnoučat, čímž jistě naplnily, po čem její srdce touží.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 30. DUBNA 1817

Alkohol a viržinka. Karetní hry a spousta prodejných žen. Když Benedict Bridgerton vyšel z
univerzity, takové večírky ho bavily. Teď se při nich nudil.
Nebyl si jistý, proč pozvání vůbec přijímal. Jen další ztracený večer, říkal si. Londýnská
sezona roku 1817 byla podle něj pouhým opakováním loňského roku, který mu nepřipadal
nijak oslnivý. Dělat stále stejné věci pořád dokola je nesmírně fádní.
Svého hostitele, Phillipa Cavendera, ani pořádně neznal - byl to přítel přítele dalšího
náhodného přítele. Benedict si vroucně přál, aby byl zůstal v Londýně. Měl se vymluvit na
nedávné onemocnění a vykroutit se z toho hned na začátku, ale jeho přítel - jehož v
posledních čtyřech hodinách vůbec neviděl - ho přesvědčoval a přemlouval tak dlouho, až
Benedict nakonec svolil. Teď toho ze srdce litoval.
Prošel chodbou domu Cavenderových rodičů. Za pootevřenými dveřmi po levé straně se hrály
karty za vysoké sázky. Jeden z hráčů se notně potil. „Hlupák," zamumlal Benedict. Ten
ubožák je pravděpodobně jen krůček od toho, aby přišel, o dům svých předků.
Dveře po pravici byly zavřené, ale slyšel zpoza nich ženské chichotání následované mužským
smíchem a velmi nevábnými zvuky.
Bylo to šílené. Nechtěl tu být. Nenáviděl karetní hry, při nichž byly sázky vyšší, než si mohli
hráči dovolit, a nikdy se nezajímal o soulož na tak veřejně přístupném místě. Netušil, co se
stalo s přítelem, který ho sem přivedl, a žádní z ostatních hostů se mu ani trochu
nezamlouvali.
„Odcházím," prohlásil, přestože na chodbě nebyl nikdo, kdo by ho slyšel. Kousek odsud,
zhruba hodinu jízdy, měl malý domek. Vlastně to byla pouhá chata, ale patřila mu a právě teď
mu to znělo božsky.
Zdvořilé způsoby však předepisovaly, aby vyhledal hostitele a informoval ho o svém odjezdu,
i kdyby byl Cavender tak opilý, že by si ten rozhovor příští den vůbec nepamatoval.
Po deseti minutách marného pátrání Benedict zatoužil, aby jeho matka nevštípila svým dětem
dobré mravy tak silně. Bylo by mnohem snazší prostě zmizet a tím celou záležitost sprovodit
ze světa. „Poslední tři minuty," zavrčel. Jestli toho zatraceného pitomce nenajdu, jdu
pryč."
Právě v tu chvíli se zpoza rohu vypotáceli dva mladíci a propukli v nevázaný smích. Vzduch
prosycovaly alkoholické výpary a Benedict opatrně couvl pro případ, že by se některý z nich
chystal vyvrhnout obsah žaludku.
Svých bot si velice cenil.
„Bridgertone!" zavolal jeden z nich.
Benedict krátce kývl. Oba byli o dobrých pět let mladší než on, takže se s nimi moc dobře
neznal.
„To není Bridgerton," zablábolil druhý chlapík. „To je - vlastně jo, je to Bridgerton. Podle
vlasů a nosu." Přimhouřil oči. „Ale který?"
Benedict jeho otázku ignoroval. „Neviděli jste našeho hostitele?"
„My máme nějakého hostitele?"
„Jasně že máme hostitele," opáčil první muž. „Cavendera přece. Prima chlápek, pozval nás do
svého domu -"
„Domu svých rodičů," opravil ho ten druhý. „Zatím ho nezdědil, nuzák."
„Jasně! Domu svých rodičů. I tak to ale od něj bylo hezké."
„Viděl jste ho někdo?" zvýšil Benedict netrpělivě hlas.
„Venku," odpověděl ten, který si na Cavendera zpočátku ani nevzpomněl. „Před domem."
„Děkuju," utrousil Benedict a protáhl se kolem nich k hlavnímu vchodu. Sejde po venkovních
schodech, rozloučí se s Cavenderem a potom zamíří do stájí pro svůj kočár. Ani přitom
nebude muset zpomalit.

Je nejvyšší čas najít si nové zaměstnání, usoudila Sophie Beckettová.

Od jejího odjezdu z Londýna uplynuly skoro dva roky - dva roky od doby, kdy přestala být
Aramintinou otrokyní, dva roky od chvíle, kdy se zcela osamostatnila.
Když odešla z Penwood Housu, odnesla spony z Aramintiných střevíců do zastavárny. Z
diamantů, jimiž se Araminta tak ráda pyšnila, se však vyklubalo obyčejné sklo, takže neměly
valnou cenu. Pokusila se najít práci vychovatelky, ale žádná agentura ji nechtěla přijmout.
Přestože očividně pocházela z lepší rodiny, chybělo jí doporučení a krom toho většina žen
nerada přijímala někoho tak mladého a hezkého.
Sophie si nakonec koupila lístek na dostavník do Wiltshiru, protože to bylo nejvzdálenější
místo, kam se mohla dostat a přitom si uložit trochu peněz stranou pro naléhavé případy.
Naštěstí rychle našla zaměstnání jako služebná u pana a paní Cavenderových. Byl to tuctový
pár, který od personálu vyžadoval dobrou, ne však nemožnou práci. Po letech dřiny u
Araminty jí to připadalo jako příjemný oddech.
Pak se však z cesty po Evropě vrátil jejich syn a všechno se změnilo. Phillip na ni ustavičně
číhal na chodbě, a když odmítala jeho narážky a návrhy, byl čím dál útočnější. Sophie právě
začala uvažovat o změně zaměstnání, když Cavenderovi odjeli na týden k sestře paní
Cavenderové do Brightonu a Phillip se rozhodl uspořádat večírek pro dvacet nejbližších
přátel.
Už předtím se mu jen s obtížemi vyhýbala, ale aspoň měla pocit jakéhos takéhos bezpečí.
Phillip by se ji nikdy neodvážil napadnout, když byla v domě jeho matka. Jakmile však rodiče
odjeli, měl za to, že si může dělat, co se mu zachce, a jeho kamarádíčci nebyli o nic lepší.
Sophii bylo jasné, že by měla okamžitě opustit dům. Jelikož s ní však paní Cavenderová
jednala vlídně, považovala za nezdvořilé odjet, aniž by to dala vědět aspoň čtrnáct dní
dopředu. Po dvouhodinové honičce kolem budovy však usoudila, že jí dobré způsoby nestojí
za ztrátu počestnosti, a sdělila (naštěstí soucitné) hospodyni, že tu nemůže zůstat. Naházela si
do tašky nalezené pod vedlejším schodištěm svůj nevelký majetek a vyběhla z domu. Do
vesnice to byly dvě míle do kopce, ale i v černočerné noci jí ta cesta připadala mnohem
bezpečnější než pobyt v domě Cavenderových. Navíc věděla o malém hostinci, kde za
rozumnou cenu dostane teplé jídlo i nocleh.
Právě obešla dům a vkročila na příjezdovou cestu, když zaslechla chraplavý výkřik.
Vzhlédla. K čertu. Phillip Cavender vypadal ještě opileji a odporněji než obvykle.
Sophie se dala do běhu a přitom se modlila, aby alkohol narušil Phillipovu koordinaci
pohybů, protože v rychlosti se s ním nemohla měřit.
Ale její úprk ho zřejmě jen povzbudil, protože radostně zavýskl a s dusotem se za ní rozběhl.
Zakrátko ucítila na límci kabátu jeho ruku, která ji strhla zpátky a donutila zastavit.
Phillip se vítězně zasmál. A Sophie ještě nikdy nebyla tak vyděšená.
„Copak to tu máme," uchechtl se. „Slečinku Sophii. Musím tě představit svým přátelům."
Sophii vyschlo v ústech a nebyla si jistá, jestli se jí srdce rozbušilo dvakrát tak rychleji, nebo
se úplně zastavilo. „Pusťte mě, pane Cavendere," ohradila se co možná nejpřísněji. Věděla, že
by ji rád viděl bezmocnou a škemrající, a odmítala jeho přání vyhovět.
„Kdepak," utrousil a obrátil ji k sobě, takže byla nucena pozorovat, jak se jeho rty zkřivily do
slizkého úsměvu. Natočil hlavu na stranu a zavolal: „Heasley! Fletchere! Koukněte, co tu
mám!"
Sophie s hrůzou sledovala, jak se z přítmí vynořili dva další muži. Na první pohled byli opilí,
možná ještě víc než Phillip.
„Vždycky pořádáš ty nejlepší večírky," pronesl jeden z nich podlézavým hlasem.
Phillip se nadmul pýchou.
„Pusťte mě!" opakovala Sophie znovu.
Phillip se zakřenil. „Co myslíte, mládenci? Mám té dámě vyhovět?"
„Ať tě to ani nenapadne!" odpověděl mladší z obou mužů.
,„Dáma'," podotkl druhý, ten, který chválil Phillipa za nejlepší večírky, „je dost nevhodné
označení, nemyslíš?"
„Jasná řeč!" přikývl Phillip. Je to děvečka a jako taková se narodila proto, aby nám sloužila."
Šťouchl do Sophie a přistrčil ji k jednomu ze svých přátel. „Tu máš. Podívej se na ty vnady."
Sophie vykřikla a pevně sevřela svou tašku. Bylo jí jasné, že ji chtějí znásilnit. Ale její
zpanikařená mysl lpěla na posledním střípku důstojnosti, takže těm hulvátům nehodlala
dovolit, aby rozsypali její jediné jmění na studenou zem.
Muž, který ji chytil, ji hrubě polaskal a popostrčil k třetímu kumpánovi. Ten ji objal kolem
pasu, právě když zaslechla něčí volání: „Cavendere!"
Sophie zmučeně zavřela oči. Čtvrtý muž. Proboha, copak tři nestačí?
„Tady jsem, Bridgertone!" křikl Phillip. „Pojď se k nám připojit!"
Sophie prudce rozevřela oči. Bridgerton? Ze stínu se vynořil vysoký a silný muž a sebejistě k
nim přistoupil. „Co se to tu děje?"
Proboha, jeho hlas by poznala všude. Často ho slýchala ve svých snech.
Byl to Benedict Bridgerton. Její okouzlující princ.

Noční vzduch byl chladný, ale po alkoholických a tabákových výparech uvnitř připadal
Benedictovi občerstvující. Měsíc, kulatý a jasný, byl skoro v úplňku a jemný vánek čechral
listí stromů. Celkem vzato to byla skvělá noc na to, aby opustil nudný večírek a rozjel se
domů.
Ale jedno po druhém. Nejprve musí vyhledat hostitele, poděkovat mu za pohostinství a
informovat ho o svém odjezdu. Když vkročil na poslední schod, zavolal: „Cavendere!"
„Tady jsem!" Benedict zaslechl odpověď a obrátil hlavu vpravo. Cavender ještě s dvěma
džentlmeny stáli pod starým, statným jilmem. Podle všeho si chtěli trochu užít s nějakou
služebnou, kterou si mezi sebou přehazovali.
Benedict zasténal. Byl příliš daleko, aby poznal, jestli se té dívce jejich pozornost líbí. Pokud
ne, bude ji muset zachránit, i když si dnešní večer představoval úplně jinak. Nerad si hrál na
hrdinu, jenže měl příliš mnoho mladých sester - konkrétně čtyři -, aby ignoroval nějakou ženu
v nesnázích.
Nenucené k nim vykročil. Vždycky bylo lepší nejdřív posoudit situaci, než se do ní slepě
vrhnout.
„Bridgertone!" zavolal Cavender. „Pojď se k nám připojit!"
Benedict k nim dorazil právě ve chvíli, kdy jeden z mužů ovinul paži kolem pasu mladé ženy
a přitiskl ji zády k sobě. Druhou rukou jí přejížděl po hrudi.
Benedict přenesl pohled k dívčiným očím. Byly obrovské, vystrašené a dívaly se na něj, jako
by právě spadl z nebe.
„Co se to tu děje?" zeptal se.
Jen trocha zábavy," zařehtal se Cavender. „Rodiče byli velice milí, když najali tuhle
krasotinku jako služebnou."
„Nevypadá, že by stála o vaši pozornost," podotkl Benedict tiše.
„Docela se jí to líbí," zakřenil se Cavender. „Každopádně mi to tak stačí."
„Ale mně ne," řekl Benedict a vykročil dopředu.
„Taky na tebe přijde řada," pronesl Cavender bodře. „Až s ní skončíme."
„Asi jsi mě špatně pochopil."
Při drsnějším tónu Benedictova hlasu muži ztuhli a rozpačitě po sobě pokukovali.
„Pusť tu dívku," vyzval Benedict mladíka, který služebnou držel.
Ten, ohromený náhlou změnou atmosféry a s reflexy otupělými alkoholem, se ani nehnul.
„Nechci se s tebou prát," prohlásil Benedict se zkříženými pažemi, „ale budu muset. A
ujišťuju tě, že mě neděsí ani to, že jste tři na jednoho."
„No tak," spustil Cavender vztekle. „Nemůžeš si sem jen tak přijít a obrat mě o to, co mi
patří."
„Patří to tvým rodičům," upozornil ho Benedict, čímž všem připomněl, že Cavenderovi stále
teče mléko po bradě.
„Bydlím tu," houkl Cavender, „a tohle je moje služebná. Udělá, co budu chtít."
„Nevěděl jsem, že je v naší zemi legální otroctví," zamumlal Benedict.
„Musí mě poslechnout!"
„Opravdu?"
„Pokud ne, vyrazím ji."
„Dobře," ušklíbl se Benedict. „Tak se jí zeptej, jestli si s vámi třemi chce zašpásovat. Protože
přesně k tomu se chystáte, ne?"
Cavender, neschopný slova, kolem sebe vztekle prskal.
„Zeptej se jí," opakoval Benedict s širokým úsměvem, protože věděl, že tím výrazem mladíka
rozzuří. Jestli odpoví ne, můžeš ji vyhodit na místě."
„Nebudu se jí ptát!" zaječel Cavender.
„Pak ovšem nemůžeš čekat, že tě poslechne." Benedict pohlédl na dívku. Byla přitažlivá, s
nakrátko střiženými světlehnědými vlasy a s velkýma očima. „Fajn," utrousil a vrhl letmý
pohled zpátky ke Cavenderovi, „zeptám se jí sám."
Dívka mírně pootevřela rty a Benedicta se zmocnil nejasný pocit, že už se někdy setkali. Jestli
nepracovala v jiné šlechtické rodině, bylo to ovšem zhola nemožné. A i tak by ji zahlédl
pouze letmo. Pokud šlo o ženy, nikdy svou pozornost neobracel ke služebným. Po pravdě si
jich moc nevšímal.
„Slečno...," svraštil čelo, „jak se vlastně jmenujete?"
„Sophie Beckettová," vypravila ze sebe, jako by jí do krku skočila velká žába.
„Slečno Beckettová," pokračoval, „byla byste tak laskavá a odpověděla na následující
otázku?"
„Ne!" vybuchla.
„Neodpovíte?" zeptal se s pobaveným zajiskřením v očích.
„Ne, nechci si zašpásovat s těmihle třemi ničemy!" vylétlo jí z úst.
„Tím se to, zdá se, vyřešilo." Benedict pohlédl na muže, který dívku stále držel. „Měl bys ji
pustit, aby ji Cavender mohl vyhodit ze svých služeb."
„Kam by tak asi šla?" ušklíbl se Cavender. „Ujišťuju tě, že tady v okolí už žádnou práci
nesežene."
Sophie se obrátila k Benedictovi. Právě přemýšlela o tomtéž.
Benedict ledabyle pokrčil rameny. „Najdu jí místo v matčině domácnosti." Pohlédl na ni a
nadzvedl obočí. „Souhlasíte?"
Sophie překvapeně otevřela ústa. Chce si ji odvést k sobě domů?.
„Takovou reakci jsem zrovna nečekal," utrousil Benedict. „Určitě to tam bude příjemnější než
vaše zaměstnání tady. Přinejmenším vás tam nikdo neznásilní. Tak co říkáte?"
Sophie přejela pohledem tři muže, kteří ji hodlali připravit o čest. Opravdu neměla na
vybranou. Benedict Bridgerton byl její jedinou šancí, jak se Cavendera zbavit. Věděla, že
nebude moci pracovat pro jeho matku -nedokázala by se pohybovat v tak těsné Benedictově
blízkosti, a přitom pracovat jako pouhá služebná. Ale později najde způsob, jak se tomu
vyhnout. Teď se hlavně musí dostat co nejdál od Phillipa.
Obrátila se k Benedictovi a přikývla. Stále se bála promluvit. Měla pocit, jako by ji uvnitř
něco dusilo, přestože si nebyla jistá, zda za to může strach nebo úleva.
„Takže půjdeme," prohlásil.
Vrhl významný pohled na paži, která Sophii stále svírala.
„Pro lásku boží!" zavrčel. „Pustíš ji, nebo ti tu zatracenou ruku mám ustřelit?"
Neměl u sebe zbraň, ale tón jeho hlasu zněl tak výhrůžně, že muž okamžitě uvolnil sevření.
„Dobře," přikývl Benedict a nabídl dívce rámě. Přistoupila k němu a roztřeseně je přijala.
„Nemůžeš si ji jen tak odvést!" zavyl Phillip.
Benedict si ho změřil pohrdavým pohledem. „Přesto to udělám."
„Budeš toho litovat," sykl Phillip.
„O tom pochybuju. Teď se mi kliď z očí."
Mladík podrážděně zasupěl a obrátil se ke svým dvěma přátelům: „Pojďme odsud." Potom se
otočil k Benedictovi a dodal: „Nemysli si, že tě ještě někdy pozvu na večírek."
„Zlomí mi to srdce," protáhl Benedict.
Phillip si znovu pobouřeně odfrkl a pak se svými kumpány zamířil zpátky k domu.
Sophie se za nimi dívala a potom pomalu pohlédla zpátky na Benedicta. Když ji Phillip se
svými lačnými přáteli dostihl, věděla, co s ní hodlají udělat, a chtělo se jí zemřít. Pak se tam
zčistajasna objevil Benedict Bridgerton jako hrdina z jejích snů. Napadlo ji, že možná
skutečně zemřela, protože jestli není v nebi, tak jak to, že přišel?
Byla tak ohromená, že skoro zapomněla, že ji Phillipův přítel stále velmi ponižujícím
způsobem tiskne k sobě. Svět se na jednu krátkou vteřinu rozplynul a dokázala vnímat pouze
Benedicta.
Byl to dokonalý okamžik.
Potom se všechno opět zhroutilo a Sophie myslela na jediné - co tu Benedict proboha dělá?
Byl to nechutný večírek, plný opilců a děvek. Když se s ním setkala před dvěma lety,
nepřipadal jí jako typ, který by takovou zábavu vyhledával. Ale viděla ho jen krátce. Možná
se v něm spletla. Zmučeně zavřela oči. Dva roky byla vzpomínka na Benedicta Bridgertona
tím nejjasnějším bodem v jejím jednotvárném a pochmurném životě. Jestli ho špatně odhadla
a je jen o něco málo lepší než Phillip a jeho přátelé, pak jí nezbude vůbec nic.
Ani vzpomínka na lásku.
Přesto ji zachránil. To je nevyvratitelné. Snad tedy nezáleží na tom, proč na Phillipův večírek
přišel, ale jen na tom, že to udělal.
Jste v pořádku?" zeptal se náhle.
Sophie přikývla a koutkem oka na něj pohlédla. Čekala, že ji pozná.
„Určitě?"
Znovu přikývla. Stále čekala. Určitě to brzy přijde.
„To je dobře. Chovali se k vám hrubě."
„Zvládnu to." Žvýkala si spodní ret. Neměla ani tušení, jak Benedict zareaguje, až pochopí, s
kým má tu čest. Bude mít radost? Nebo vztek? Ta nejistota ji ničila.
„Jak dlouho vám potrvá, než si sbalíte věci?"
Sophie překvapeně zamrkala. Vzápětí si uvědomila, že pořád drží svou kabelu. „Mám
všechno s sebou. Když mě chytili, byla jsem právě na odchodu."
„Chytrá dívka," zamumlal uznale.
Sophie na něj zírala. Nemohla uvěřit, že ji nepoznal.
„Pak tedy půjdeme," prohlásil. „Je mi špatně jen z toho, že stojím na Cavenderově pozemku."
Sophie mírně vysunula bradu a naklonila hlavu na stranu. Mlčky si prohlížela jeho obličej.
„Určitě vám nic není?" zeptal se.
A pak Sophii začalo svítat.
Když se před dvěma lety setkali, polovinu obličeje jí zakrývala maska.
Vlasy měla mírně napudrované, takže vypadaly světlejší, než byly ve skutečnosti. Navíc si je
od té doby ostříhala a prodala prameny parukáři. Z jejích kdysi dlouhých vln jsou teď krátké
kadeře.
Bez kuchyně vstřícné paní Gibbonsové zhubla skoro šest kilo.
A když se nad tím člověk zamyslí hlouběji, strávili spolu pouhou hodinku a půl.
Zadívala se mu do očí. A tehdy pochopila.
Nepozná ji.
Vůbec netuší, kdo Sophie je.
Nevěděla, jestli se má smát, nebo plakat.
 7. kapitola

Všem hostům na čtvrtečním plese Mottramových bylo jasné, že slečna Rosamund Reilingová
hází očima po panu Phillipu Cavenderovi.
Podle naší autorky se ti dva k sobě velmi dobře hodí.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 30. DUBNA 1817

O deset minut později seděla Sophie v otevřeném kočáru vedle Benedicta Bridgertona.
„Nespadlo vám něco do oka?" zeptal se zdvořile.
Svraštila čelo. „P-prosím?"
„Pořád mrkáte," vysvětloval. „Napadlo mě, že třeba máte něco v oku."
Sophie polkla ve snaze potlačit nervózní smích. Co mu má říct? Pravdu? Že mrká, protože
stále očekává, že se z tohohle snu - nebo spíš noční můry - probudí?
„Určitě vám nic není?" ujišťoval se.
Zavrtěla hlavou.
„Asi jste se ještě stále nevzpamatovala ze šoku," dodal.
Nechala ho při tom.
Jak to, že mě nepoznal? honilo se jí hlavou. O téhle chvíli se jí léta zdálo. A teď ji její
okouzlující princ konečně přišel zachránit, a přitom vůbec netuší, kdo Sophie je.
Jakže se to jmenujete?" zeptal se. „Moc se omlouvám. Napoprvé si nikdy jména nepamatuju."
„Sophia Beckettová." Neměla důvod lhát, neboť se mu na maškarním plese nepředstavila.
„Těší mě, slečno Beckettová," pronesl, aniž přitom spustil oči z tmavé cesty. „Já jsem
Benedict Bridgerton."
Přestože na ni nepohlédl, přijala jeho představení kývnutím hlavy. Chvíli mlčela, neboť
neměla tušení, co v takové neuvěřitelné situaci říct, ale nakonec přece jen promluvila:
„Zachoval jste se velmi odvážně."
Pokrčil rameny.
„Byli tři na jednoho. Většina mužů by se do toho nepletla."
Tentokrát k obrátil hlavu. „Nesnáším hulváty."
Znovu přikývla. „Byli by mě znásilnili."
„Já vím," přisvědčil a pak dodal: „Mám čtyři sestry."
Skoro nahlas přitakala, ale včas se zarazila. Jak by to služebná z Wiltshiru mohla vědět?
Místo toho podotkla: „Asi proto jste se dokázal vcítit do mé situace."
Kočár se ponořil do ticha. Sophie vzpomínala na maškarní ples, kdy jim ani chvíli nechybělo
téma ke konverzaci. Teď je to jiné, uvědomila si. Jsem služebná, ne vznešená žena z dobré
rodiny. Nemáme nic společného.
Přesto stále čekala, že ji pozná, zastaví kočár, obejme ji a poví jí, že ji dva roky hledal. Brzy si
však uvědomila, že se to nestane. V obyčejné děvečce svou záhadnou dámu nepozná a po
pravdě, proč by taky měl?
Lidé vidí jen to, co očekávají. A Benedict Bridgerton jistě nepředpokládá, že najde urozenou
krásku v úboru prosté služebné.
Neuplynul ani den, kdy by na něho nemyslela, nevybavovala si jeho rty na svých, či opojné
kouzlo maškarní noci. Stal se středem její fantazie, snů, v nichž byla úplně jinou ženou s
jinými rodiči. Představovala si, jak se s ním setkala na plese, nejlépe takovém, který pro ni
pořádala oddaná matka a otec. Něžně se jí dvořil, s vonícími květinami a ukradenými polibky.
A pak, v jeden půvabný jarní den za zpěvu ptáků a jemného vánku čeřícího vzduch, poklekl
na koleno, požádal ji o ruku a vyznal jí věčnou lásku.

Byl to nádherný sen, který by předčila pouze představa, v níž by žili šťastně až do smrti s
třemi nebo čtyřmi rozkošnými dětmi, bezpečně narozenými v posvátném manželském svazku.
Ale ani s vypětím veškeré fantazie ji nikdy nenapadlo, že se spolu skutečně setkají, natož že ji
Benedict zachrání před třemi zhýralými násilníky.
Přemítala, jestli si vůbec kdy vzpomněl na záhadnou ženu v stříbrných šatech, s níž si
vyměnil jediný vášnivý polibek. Ráda by tomu věřila, ale pochybovala, že to pro něj
znamenalo tolik jako pro ni. Je to koneckonců muž a s největší pravděpodobností už líbal
desítky žen.
Jemu ta noc nejspíš nepřipadala nijak výjimečná. Sophie stále četla Whistledown, kdykoli se
jí ho podařilo získat. Věděla, že Benedict navštěvuje bezpočet plesů. Proč by mu měl utkvět v
paměti právě ten jediný?
S povzdechem pohlédla na svoje ruce, v nichž stále držela tašku. Zatoužila mít nějaké
rukavice, ale ty její se roztrhaly už začátkem roku a další si dovolit nemohla. Měla hrubé a
popraskané dlaně a prsty jí prochládaly.
„Víc toho nemáte?" zeptal se Benedict a pokynul k jejímu zavazadlu.
Zavrtěla hlavou. „Bohužel ne. Jen náhradní šaty a pár osobních věcí."
Chvíli mlčel. „Na služebnou mluvíte velmi kultivovaně."
Nebyl první, kdo si toho všiml, takže mu Sophie naučeně odpověděla: „Matka pracovala jako
hospodyně u velice milé a štědré rodiny. Dovolili mi, abych se učila s jejich dcerami."
„Proč jste tam nezůstala?" Zkušeným pohybem zápěstí navedl koňské spřežení, aby na
rozcestí zabočilo doleva. „Předpokládám, že nemluvíte o Cavenderových."
„Ne," zavrtěla hlavou a horečně uvažovala nad vhodnou odpovědí. Zatím se o to nikdo
nezajímal natolik, aby se vyptával na podrobnosti.
„Matka zemřela," odvětila konečně, „a s novou hospodyní jsem moc dobře nevycházela."
Zdálo se, že ho to uspokojilo, a pár minut mlčeli. Noc byla téměř tichá, kromě větru a
rytmického klapotu koňských kopyt. Konečně se Sophie, když už nedokázala potlačit
zvědavost, zeptala: „Kam vlastně jedeme?"
„Nedaleko odsud mám chatu. Zůstaneme tam jednu dvě noci, a pak vás zavezu do matčina
domu. Určitě vám najde nějakou práci." Sophii se rozbušilo srdce. „V té chatě..." „...nebudete
bez vhodné gardedámy," doplnil s mírným pousmáním. „Bude tam správce pan Crabtree s
manželkou a ujišťuji vás, že by nedovolili, aby se v jejich domě děly nějaké nepřístojnosti."
„Měla jsem za to, že je to váš dům." Jeho úsměv se prohloubil. „Už léta se jim to snažím
vštípit, ale bez úspěchu."
Sophie cítila, jak jí poškubávají koutky úst. „Mám dojem, že se mi budou líbit."
„Taky si myslím."
Opět se ponořili do ticha. Sophie upřeně hleděla před sebe. I když to bylo absurdní, stále měla
strach, že jestli se jejich oči střetnou, pozná ji. Ale byla to pouhá iluze. Přestože na ni už
několikrát koutkem oka pohlédl, nepovažoval ji za nic jiného než děvečku.
Po několika minutách však ucítila zvláštní brnění na tváři, a když se k němu obrátila, zjistila,
že si ji se zvláštním výrazem prohlíží. „Nesetkali jsme se už?" vyhrkl.
„Ne," vypravila ze sebe mnohem přiškrcenějším hlasem, než by ráda. „Určitě ne."
„Nejspíš máte pravdu," připustil. „Přesto mi připadáte velmi povědomá."
„Všechny služebné vypadají stejně," ušklíbla se.
„To jsem si taky myslel," zabručel.
Obrátila obličej dopředu a brada jí poklesla. Proč to vlastně řekla? Copak nechce, aby ji
poznal? Nestrávila snad poslední půlhodinu v naději a snění, že by - A v tom je právě ten
problém. Pouze snila. V jejích představách ji Benedict miloval. Ve snech ji žádal, aby se za
něj provdala. Ve skutečnosti ji však mohl požádat nanejvýš o to, aby se stala jeho milenkou,
což ze zásady odmítala. Možná by mu dokonce připadalo čestné vrátit ji Aramintě, která by ji
nejspíš dohnala před soud za krádež spon do bot (Sophii ani na vteřinu nenapadlo, že by si
Araminta jejich zmizení nepovšimla).
Ne, je lepší, že ji nepoznal. Jen by jí to ztížilo život a vzhledem k tomu, že neměla žádné
prostředky a kromě šatů vlastně skoro nic, další komplikace nepotřebovala.
Přesto cítila nevysvětlitelné zklamání.
„Začíná pršet?" zeptala se ve snaze zavést konverzaci na bezpečnější půdu.
Benedict vzhlédl. Měsíc zakrývaly mraky. „Když jsme odjížděli, nevypadalo to na déšť." Na
stehno mu dopadla velká kapka. „Ale zřejmě máte pravdu."
Pohlédla na oblohu. „Zvedá se vítr. Doufám, že nepřijde bouřka."
„Určitě ano," utrousil zahořkle, „protože sedíme v otevřeném kočáru. Kdybych si vzal krytý
kočár, nebylo by na nebi ani mráčku."
Jak daleko je to k vaší chatě?"
„Asi půl hodiny." Zamračil se. „Za předpokladu, že nás počasí nezdrží."
„Pokud jde o mě, trocha deště mi nevadí," poznamenala odvážně. Jsou mnohem horší věci
než promoknout."
Oba věděli přesně, o čem mluví.
„Mám dojem, že jsem vám zapomněla poděkovat," dodala tiše.
Benedict prudce otočil hlavu. Dal by krk za to, že její hlas už někdy slyšel. Když však pátral
očima v jejím obličeji, viděl pouze služebnou. Sice velmi pohlednou, nicméně služebnou.
Tedy nikoho, kdo by mu kdy zkřížil cestu.
„O nic nešlo," podotkl nakonec.
„Vám možná ne. Mně ale o všechno."
Při takovém uznání se cítil nesvůj, tak jen kývl hlavou a něco zabručel, jak to muži dělávají,
když nevědí, co říct.
„Byl jste velmi odvážný," doplnila. Znovu zabručel. A pak se nebesa otevřela.
Benedictovy šaty v minutě promokly na nitku. „Pojedeme co nejrychleji," zavolal, aby
přehlušil silný vítr.
„O mě se nestrachujte!" křikla Sophie. Když však na ni pohlédl, spatřil, že se choulí do
klubíčka a paže pevně objímá kolem těla, jako by se snažila udržet každý zbytek tepla.
„Vemte si můj kabát."
Se smíchem zavrtěla hlavou. „Je tak mokrý, že bych si moc nepomohla."
Pobídl koně k ještě rychlejšímu cvalu, ale cesta začala být rozblácená a vítr bičoval déšť
všemi směry, čímž zhoršil už tak sníženou viditelnost.
Zatraceně. Právě to potřeboval. Minulý týden se vykřesal z pořádného nachlazení a nebyl
ještě úplně zdravý. Po jízdě v ledovém dešti se mu to pravděpodobně vrátí a on stráví příští
měsíc s rýmou, opuchlýma očima a dalšími nepříjemnými a otravnými příznaky.
Samozřejmě...
Benedict se nemohl ani zakřenit. Pokud ho nemoc znovu sklátí, matka ho nebude moci nutit,
aby navštívil každý večírek ve městě v naději, že si vybere vhodnou mladou dámu a usadí se
v tichém a šťastném manželství. Nedalo se mu upřít, že měl oči otevřené a neustále vyhlížel
případnou nevěstu. Nestavěl se proti manželství ze zásady. Jeho bratr Anthony i sestra
Daphne uzavřeli skvělé sňatky. Byli však mimořádně šťastní především proto, že si zvolili
správné partnery. Na rozdíl od nich si byl Benedict jistý, že takovou ženu zatím nepoznal.
Ne, napadlo ho, zatímco se mu mysl toulala o několik let zpátky, není to tak docela pravda.
Kdysi jsem jednu potkal... Dámu ve stříbrných šatech...
Když ji držel v náručí a točil se s ní po balkonu při jejím prvním valčíku, zmocnil se ho
zvláštní, neklidný a vzrušující pocit. Měl by mu nahánět hrůzu.
Ale nebylo to tak. Nedostávalo se mu dechu, cítil se rozechvěle... a byl odhodlaný ji získat.
Pak ale zmizela. Jako by byl svět placka a ona spadla z jejího okraje. Z popuzujícího
rozhovoru s lady Penwoodovou nic nezjistil a ani jeho přátelé a členové rodiny o mladé dámě
v stříbrných šatech nic nevěděli.
Přišla sama a sama také odešla. Jako by vůbec neexistovala.
Hledal ji na každém plese nebo večírku, který navštívil. Hrome, chodíval na dvakrát tolik
společenských akcí než obvykle, a to pouze v naději, že ji tam zahlédne. Ale vždycky se vrátil
zklamaný.
Napadlo ho, že ji přestane hledat. Byl to praktický muž a domníval se, že to nakonec vzdá.
Svým způsobem to i udělal - po několika měsících se přistihl, že opět začíná víc pozvání
odmítat než přijímat. Za několik měsíců si uvědomil, že se znovu dokáže setkávat se ženami,
aniž by je s ní podvědomě srovnával.
Přesto se nedokázal ubránit tomu, aby ji stále vyhlížel. Necítil sice stejnou naléhavost, ale
kdykoli přišel na nějaký ples nebo se posadil na židli při hudebním večírku, očima přejížděl
zástup a měl nastražené uši, aby mu neunikl její zvonivý smích.
Někde přece být musí. Dávno se smířil se skutečností, že ji nejspíš nenajde, a aktivně po ní
nepátral víc než rok, ale...
Zadumaně se usmál. Nepřestal se rozhlížet, stalo se to jeho součástí. Jmenoval se Benedict
Bridgerton, měl sedm sourozenců, dovedně zacházel s mečem i kreslil uhlem, ale stále čekal
na jedinou ženu, která se dotkla jeho duše.
Doufal, přál si a díval se. A přestože se přesvědčoval, že je nejvyšší čas se oženit, nemohl se k
tomu odhodlat.
Protože co když nějaké ženě navlékne prstýnek a příští den potká ji?
To by mu zlomilo srdce.
Ne, víc než to. Otřáslo by to jeho duší.
Když se před ním objevila vesnice Rosemeade, spadl mu kámen ze srdce. Znamenalo to, že
jeho chata leží pouhých pět minut odsud, a Benedict se už nemohl dočkat, až se ponoří do
kádě s horkou vodou.
Pohlédl na slečnu Beckettovou. Také se třásla, ale s obdivem si uvědomil, že ani nemukla.
Marně se snažil vybavit si jinou ženu, která by tak statečně odolávala živlu. Dokonce i jeho
sestra Daphne, která byla dobrou společnicí do nepohody, by teď skučela zimou. „Už jsme
skoro tam," ujistil ji.
„Nevadí mi to - Ach! Jste v pořádku?"
Benedicta stihl záchvat dráždivého, suchého kašle. Zdálo se mu, jako by měl plíce v
jednom ohni a v krku ho řezaly žiletky. „Nic mi není," vydechl prudce a mírně trhl otěžemi,
aby vyrovnal směr, z něhož koně během jeho indispozice uhnuli.
„Nevypadáte zrovna nejlíp."
„Minulý týden jsem byl nachlazený," připustil neochotně. Zatraceně, začalo ho bolet na
plicích.
„To nevypadá na obyčejné nachlazení." Snažila se o lehkovážný tón, ale ve skutečnosti
vypadala velice znepokojeně.
„Už mě to přešlo," zamumlal.
„Nechci, abyste kvůli mně onemocněl." Pokusil se o úsměv, ale lícní kosti ho příliš bolely.
„Ten déšť by mě chytil tak či tak." „Přesto -"
Ať chtěla říct cokoli, přehlušil to další příval hlubokého, hrudního kašle. „Promiňte,"
zahuhňal.
„Nechte mě řídit," řekla a natáhla se po otěžích. Nevěřícně se k ní obrátil. „Tohle je kočár, ne
vůz tažený nějakým valachem."
Sophie bojovala s nutkáním ho uškrtit. Teklo mu z nosu, měl červené oči, nedokázal přestat
kašlat, a přesto v sobě našel energii, aby se choval nadutě jako páv. „Ujišťuju vás," pronesla
pomalu, „že umím řídit koňské spřežení."
„Kde jste se to naučila?"
„Ve stejné rodině, v níž mi dovolili navštěvovat vyučovací hodiny svých dcer," zalhala
Sophie. „Trénovala jsem s jejich děvčaty."
„Paní domu vás musela mít moc ráda," prohodil.
„To ano," přitakala Sophie a snažila se nesmát. Pokaždé, když její otec trval na tom, aby se s
ní jednalo stejně jako s Rosamund a Posy, Araminta proti tomu bojovala zuby nehty. Řídit
koňské spřežení se všechny tři dívky naučily rok předtím, než hrabě zemřel.
„Díky, ale budu řídit sám," odsekl Benedict. Vzápětí své sveřepé vzezření pokazil tím, že
propukl v další záchvat kašle.
Sophie se natáhla po otěžích. „Pro lásku boží -"
„Tak si je vemte," vzdal to, hodil je k ní a otřel si oči. „Ale budu na vás dohlížet."
„Nic jiného bych ani nečekala," utrousila nevrle. Déšť nesliboval právě ideální podmínky ke
kočírování a od chvíle, kdy držela otěže, uběhla už léta. Přesto byla přesvědčená, že si kdysi
vedla dost dobře. A některé věci se nezapomínají.
Vlastně bylo velmi příjemné dělat něco, co dělávala v dobách, kdy ji všichni brali jako
hraběcí schovanku. Tehdy měla pěkné šaty, dobré jídlo, zajímavé učení a...
Vzdychla. K dokonalosti to mělo daleko, ale bylo to lepší než cokoli, co následovalo potom.
„Děje se něco?" zeptal se Benedict.
„Nic. Proč myslíte?"
„Povzdychla jste si."
„To jste mě přes ten vítr slyšel?" zeptala se nevěřícně.
„Nespouštím vás z očí. Už takhle mi není dobře" -chrchly chrchly - „a obejdu se bez toho, že
nás převrhnete do příkopu."
Sophie usoudila, že si ten výrok nezaslouží odpověď.
„Zabočte doprava," nařídil jí. „Tak se dostaneme přímo k Mojí chatě."
Poslechla. Jmenuje se ten dům nějak?"
„Moje chata."
„To mě mohlo napadnout," zamumlala.
Uculil se. Považovala to za mimořádný výkon, protože jinak vypadal jako spráskaný pes.
„Nežertuji," utrousil.
Vzápětí zastavili před elegantním venkovským domem, jehož nenápadný nápis vpředu hlásal:
MOJE CHATA.
„Ten název vymyslel předchozí majitel," vysvětloval Benedict a nasměroval ji ke stájím, „ale
mně docela vyhovuje."
Sophie pohlédla na malý, přesto půvabný dům. „Tomuhle říkáte chata?"
„Já ne, to předchozí majitel," zavrtěl hlavou. „Měla byste vidět jeho druhé sídlo."
O chvíli později Benedict seskočil a vypřáhl koně. Promočené rukavice mu klouzaly po uzdě,
tak si je stáhl a odhodil. Sophie ho sledovala při práci. Jeho prsty byly svraštělé jako sušené
švestky a třásly se zimou. „Pomůžu vám," prohlásila a vykročila dopředu. „Zvládnu to sám."
„Samozřejmě že to zvládnete," chlácholila ho trpělivě, „ale s mou pomocí to dokážete
rychleji."
Otočil se, nejspíš proto, aby ji znovu odmítl, ale pak se předklonil a rozkašlal se. Sophie k
němu rychle přistoupila a dovedla ho k blízké lavičce. „Posaďte se, prosím," vybídla ho.
„Dodělám to."
Přestože se tvářil nesouhlasně, ustoupil. „Omlouvám se," vypravil ze sebe chraplavě. Jsem -"
„Nemáte se zač omlouvat," přerušila ho a spěšně se pustila do práce. Šlo to špatně, od chladu
a vlhka měla zkřehlé prsty.
„Není to ode mě...," znovu se rozkašlal, tentokrát silněji než předtím, „moc zdvořilé."
„Vzhledem k tomu, že jste mě dnes večer zachránil, vám zřejmě odpustím." Přestože se
snažila o veselý úsměv, znenadání se přistihla, že má na krajíčku. Rychle se odvrátila, aby její
výraz nezahlédl.
Nicméně musel něco vidět nebo aspoň cítit, protože zavolal: „Není vám nic?"
„Vůbec ne!" odpověděla, ale její hlas zněl napjatě a přidušeně. Než si to stačila uvědomit, stál
u ní a držel ji v náručí.
„Všechno je v pořádku," konejšil ji. Jste v bezpečí."
Propukla v pláč. Plakala kvůli tomu, co se jí večer mohlo stát, i kvůli svému osudu v
minulých devíti letech. Plakala kvůli vzpomínce na maškarní ples, kdy ji objímal, i proto, že
je teď opět v jeho náruči.
Plakala, protože k ní byl milý, a i když mu očividně nebylo dobře a v jeho očích nebyla nic
víc než děvečka, měl o ni starost a snažil se ji chránit.
Už si ani nevzpomínala, kdy si naposledy mohla dovolit ten přepych takhle se vyplakat. Cítila
se nesmírně opuštěná. Tak dlouho po svém okouzlujícím princi toužila, a on ji ani nepoznal. I
když to tak bylo nejspíš nejlepší, srdce ji bolelo.
Konečně se ztišila. Benedict couvl a dotkl se její brady. „Už je vám líp?"
Přikývla. Překvapilo ji, že je to pravda.
„To je dobře. Byla jste vyděšená a -" Odtáhl se od ní a rozkašlal se.
„Vážně bychom měli jít dovnitř," podotkla Sophie a otřela si poslední slzičku. „Pod střechu."
Přikývl. „Schválně, kdo bude u dveří jako první?"
Překvapeně rozevřela oči. Nevěřila, že má náladu na žertování, když je mu tak bídně. Přesto
pevně sevřela tašku, vyhrnula si sukni a rozběhla se k hlavnímu vchodu. U schodů se
rozesmála. Bylo komické tak rychle prchat z deště, když už byla stejně promáčená až na kost.
Benedict ji předhonil u sloupoví. Přestože mu nebylo dobře, měl značně delší a silnější nohy.
Když se vedle něj zastavila, zabušil na dveře.
„Vy nemáte klíč?" zavolala Sophie. Vítr stále skučel, takže bylo těžké cokoli slyšet.
Zavrtěl hlavou. „Nenapadlo mě, že se tu stavím."
„Myslíte, že vás správce uslyší?"
„V to doufám," zabručel.
Sophie si otřela potůčky vody, které jí stékaly do očí, a nakoukla do okna. Je tam tma,"
oznámila. Je možné, že nejsou doma?"
„Nevím, kde jinde by byli."
„Neměla by tu být aspoň nějaká služebná nebo lokaj?"
Benedict zavrtěl hlavou. „Bývám tu tak zřídka, že mi připadalo hloupé najímat všechen
personál. Služebné sem chodívají jen přes den."
Sophie se ušklíbla. „Mohli bychom se podívat, jestli není otevřené nějaké okno, ale v tom
dešti o tom dost pochybuju."
„To není nutné," utrousil Benedict ponuře. „Vím, kde je schovaný náhradní klíč."
Sophie na něj překvapeně pohlédla. „Proč to říkáte tak mrzutě?"
Několikrát zakašlal. „Protože to znamená, že se budu muset vrátit do té zatracené bouřky."
Sophie pochopila, že mu skutečně dochází trpělivost. Ačkoliv nevypadal jako typ muže, který
se rouhá před ženou, byť pouhou služebnou, už před ní dvakrát zaklel.
„Počkejte tu," nařídil jí a než se zmohla na odpověď, vyběhl zpod arkády a uháněl pryč.
Za pár minut zaslechla, jak se v zámku otáčí klíč, a pak se dveře otevřely. Stál v nich Benedict
a držel svíčku, z níž kapal vosk na podlahu. „Nevím, kde Crabtreeovi jsou," pronesl
chraplavým hlasem, „ale tady rozhodně ne."
Sophie polkla. „Takže jsme tu sami?"
Přikývl. „Naprosto."
Vykročila ke schodišti. „Najdu místnosti pro služebnictvo."
„Ať vás to ani nenapadne," zavrčel a chytil ji za ruku.
„Že ne?"
Zavrtěl hlavou. „Nikam nepůjdete, drahé děvče."
 8. kapitola

Zdá se, že v těchto dnech nemůže člověk na žádném londýnském plese udělat dva kroky, aniž
by nezakopl o nějakou matronu z vyšších kruhů, která lamentuje nad potížemi najít dobrou
posluhovačku. Paní Featheringtonová a lady Penwoodová si minulý týden na hudebním
večírku u Smythe-Smithových málem vjely do vlasů. Podle všeho k sobě lady Penwoodová
přetáhla komornou paní Featheringtonové pod příslibem vyššího platu a odložených šatů.
(Dlužno podotknout, že paní Featheringtonová té nebohé dívce také dávala obnošené šatstvo,
ale každý, kdo kdy spatřil ošacení jejích dcer, chápe, proč to komorná nebrala jako
dobrodiní.) Situace však nabrala nebývalý obrat, když dotyčná komorná utekla zpátky k paní
Featheringtonové s prosíkem, aby ji přijala zpátky. Zdá se, že představa lady Penwoodové o
povinnostech komorné zahrnuje práce, jež se mnohem častěji přisuzují služce na mytí nádobí,
pokojské a kuchařce.
Někdo by jí měl vysvětlit, že jedna dívka nemůže vykonávat práci za tři.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 2. KVĚTNA 1817

„Rozděláme oheň," prohlásil Benedict, „a před spaním se ohřejeme. Nezachránil jsem vás
před Cavenderem proto, aby vás sklátila chřipka."
Sophie přihlížela, jak ho další záchvat kašle donutil ohnout se až k pasu. „Promiňte, pane
Bridgertone," neodolala poznámce, „ale je pravděpodobnější, že z nás dvou tu chřipku
dostanete vy."
„Správně," vydechl, „a ujišťuju vás, že po tom nijak netoužím. Takže -" Znovu ho schvátil
kašel.
„Pane Bridgertone?" zeptala se Sophie znepokojeně.
Křečovitě polkl a stěží ze sebe vypravil: „Pomozte mi rozdělat oheň, než se ukašlu k smrti."
Sophie starostlivě svraštila obočí. Jeho záchvaty kašle se objevovaly čím dál častěji a pokaždé
byly hlubší a dráždivější, jako by vycházely ze samého nitra jeho hrudi.
S ohněm zacházet uměla - jako služebná s tím měla spoustu zkušeností -, a tak si oba brzy
hřáli ruce u plamenů, co nejblíž se odvážili.
„Nepředpokládám, že by vaše náhradní šaty zůstaly suché," poznamenal Benedict a kývl k
Sophiině promočené kabele.
„Pochybuju o tom," zesmutněla. „Ale nevadí. Časem uschnu."
„Neblázněte," ušklíbl se a otočil se zády k ohni. „Určitě vám tu najdu něco na sebe."
„Máte tu nějaké ženské šaty?" zapochybovala.
„Snad nejste tak malicherná, abyste si na jeden večer nemohla obléknout kalhoty a košili?"
Až do té chvíle nejspíš byla malicherná, ale za těchto okolností jí to připadalo poněkud
hloupé. „Asi ne," hlesla. Představa, že si své šaty usuší, zněla nanejvýš lákavě.
„Fajn," utrousil. „Co kdybyste zatopila ve dvou ložnicích a já nám zatím najdu něco na
převlečení?"
„Můžu zůstat v místnostech pro služebnictvo," vyhrkla Sophie.
„To není nutné," zavrtěl hlavou, vyšel na chodbu a pokynul jí, aby ho následovala. „Mám tu
rezervní pokoje a kromě toho, tady nejste služebná."
„Ale jsem," namítla, zatímco se s ním snažila držet krok.
„Zařiďte se, jak chcete." Začal stoupat po schodech, ale uprostřed se kvůli kašli zastavil.
„Buď si můžete v části pro služebnictvo najít nějakou komůrku s tvrdým slamníkem, nebo
použít ložnici pro hosty s péřovou matrací a pokrývkou z husího peří."
Sophii bylo jasné, že by si měla uvědomit, kde je její místo, a zamířit po vedlejším schodišti
do podkroví, ale péřová matrace a přikrývka jí připadaly jako ráj na zemi. Tak pohodlně už
léta nespala. „Najdu si nějakou malou ložnici pro hosty," přijala nabídku. „Tu nejmenší, co
máte."
Benedict posměšně zkřivil rty do výrazu: Já vám to říkal' „Vyberte si, který pokoj chcete.
Kromě tohohle," dodal a ukázal na druhé dveře zleva. „Ten je můj."
„Hned tam zatopím," ubezpečila ho. Potřeboval teplo víc než ona a krom toho byla nesmírně
zvědavá, jak to v jeho ložnici vypadá. Podle zařízení se toho dalo o člověku hodně poznat.
Samozřejmě za předpokladu, ušklíbla se, že má dost peněz na to, aby si vybavil obydlí tak,
jak mu to nejvíc vyhovuje. Sophie upřímně pochybovala, že by o ní někdo dokázal něco
vyčíst z mrňavé komůrky ve věži u Cavenderových - snad až na skutečnost, že je chudá jak
kostelní myš.
Nechala si tašku na chodbě a chvatně vešla do Benedictovy ložnice. Byl to příjemný pokoj,
teplý, mužský a velmi pohodlný. Navzdory Benedictovu tvrzení, že tu pobývá jen zřídka,
ležely na stole i na nábytku rozmanité osobní věci - obrázky jeho sourozenců, knihy vázané v
kůži a malá skleněná miska plná...
Kamenů?
„Zvláštní," zamumlala Sophie a přistoupila blíž, přestože věděla, že by neměla být tak
všetečná.
„Každý je svým způsobem významný," ozval se za ní hluboký hlas. „Sbírám je od -" přerušil
ho kašel, „dětství."
Sophie zrudla, že ji přistihl při tak nestoudném chování, ale protože její zvědavost neutuchala,
jeden kamínek zvedla. Byl růžový, s nepravidelnou šedou žilkou probíhající středem. „Co
tenhle?"
„Našel jsem ho na výletě," odpověděl Benedict tiše. „V den, kdy mi zemřel otec."
„Ach!" Sophie upustila kamínek zpátky na hromádku, jako by jí hořel v prstech. „To je mi
moc líto."
„Už je to dávno."
„Přesto mě to mrzí."
Smutně se usmál. „Mě taky." Pak se rozkašlal, tak silně, že se musel opřít o zeď.
„Potřebujete se ohřát," podotkla Sophie rychle. „Hned rozdělám oheň."
Benedict hodil na postel hromádku oblečení. „Pro vás," řekl prostě.
„Děkuju." Soustředila pozornost na malá kamínka. Bylo nebezpečné zůstávat s ním v jedné
místnosti. Nepředpokládala, že by si k ní něco dovolil, na to, aby si začínal s dívkou, kterou
sotva zná, byl příliš džentlmen. Ne, nebezpečí se skrývalo v ní. Upřímně se děsila, že pokud s
ním stráví příliš mnoho času, mohla by se bláznivě zamilovat.
A co by tím získala?
Nic kromě zlomeného srdce.
Pár minut se choulila před železným roštem a živila plamen, dokud si nebyla jistá, že
nezhasne. „Tak," prohlásila po chvíli spokojeně. Vstala, mírně si protáhla záda a obrátila se.
„To by mělo sta- Proboha!"
Benedict byl úplně zelený.
„Co je vám?" vyhrkla a rozběhla se k němu.
„Není mi moc dobře," zablekotal a ztěžka se opřel o sloupek postele. Jeho hlas zněl trochu
opile, ale poněvadž s ním strávila nejméně dvě uplynulé hodiny, věděla, že to alkoholem být
nemůže.
„Musíte do postele," prohlásila, a když se místo o sloupek opřel o ni, poklesla pod jeho vahou.
„Máte horečku."
Zvedl ruku, aby se dotkl čela, ale místo toho se pleskl přes nos. „Au!" zavyl.
Sophie sebou soucitně trhla.
Konečně se mu podařilo umístit dlaň na správné místo. „Hmm, jsem nějak horký."
Sophie natáhla ruku a omlouvajíc svou opovážlivost tím, že je v sázce zdraví člověka, se
dotkla jeho čela. Nehořelo, ale rozhodně nebylo ani studené. „Musíte si svléknout ty mokré
šaty," pronesla. „Hned."
Benedict pohlédl dolů a zamrkal, jako by ho pohled na promáčené oblečení překvapil. „Ano,"
souhlasil zamyšleně. „Asi ano." Zašmátral po knoflících košile, ale měl příliš zkřehlé a
znecitlivělé prsty, aby se mu je podařilo rozepnout. Nakonec pokrčil rameny a bezmocně
vzdychl: „Nedokážu to."
„Ach bože. Ukažte, udělám to..." Sophie natáhla ruku a nervózně začala rozepínat knoflíček
po knoflíčku. Pospíchala a při každém odhalení dalšího kousku pokožky se pokusila uhnout
očima. „Už to bude. Za chviličku."
Mlčel, a tak vzhlédla. Měl zavřené oči a celé tělo se mu mírně pohupovalo. Kdyby nestál,
přísahala by, že spí.
„Pane Bridgertone?" zeptala se tiše. „Pane Bridgertone!"
Benedict trhl hlavou. „Co? Co?"
„Usnul jste."
Zmateně zamrkal. „Je na tom snad něco špatného?"
„Nemůžete spát oblečený."
Pohlédl dolů. „Jak to, že mám rozepnutou košili?"
Sophie tu otázku ignorovala a místo odpovědi ho postrkovala dozadu, až se dotkl pelesti
postele. „Sedněte si," nařídila mu.
Její tón musel znít velmi panovačně, protože ji poslechl.
„Máte tu něco suchého, do čeho se můžete převléknout?" zeptala se.
Sundal si košili a zmuchlanou ji odhodil na zem. „Nikdy nespím oblečený."
Sophii se sevřel žaludek. „Dnes večer byste měl a - Co to děláte?"
Pohlédl na ni, jako by se ho ptala na nejnesmyslnější otázku na světě. „Sundávám si kalhoty."
„Nemohl byste počkat, aspoň dokud se k vám neobrátím zády?"
Prázdně na ni civěl.
Pohled mu oplácela.
Zíral na ni ještě chvilku. Konečně promluvil: „Nuže?"
„Jaké nuže?"
„Otočíte se?"
„Ach!" vydechla a prudce se obrátila.
Benedict opatrně potřásl hlavou, sedl si na okraj postele a stáhl si punčochy. Bůh mě chraň
před prudérními ženami, letělo mu hlavou. Je to přece jen děvečka. I kdyby byla panna - a
vzhledem k jejímu chování o tom dost pochyboval -, určitě už někdy viděla mužské tělo. Při
roznášení ručníků, povlečení a bůhvíčeho dalšího služebné stále procházejí místnostmi bez
zaklepání. Je nepředstavitelné, že by náhodou nenarazila na nahého muže.
Stáhl si kalhoty - což nebylo nic snadného vzhledem k tomu, že stále byly dost vlhké a musel
je doslova odlepit z kůže. Když byl úplně nahý, škubl obočím ve směru Sophiiných zad. Stála
strnule a ruce podél těla měla pevně sevřené v pěsti.
Překvapeně si uvědomil, že je to zábavný pohled.
Začal si připadat trochu malátný a až na druhý pokus dokázal zvednout nohy natolik, že je
položil na postel. Se značným úsilím se předklonil, popadl cíp pokrývky a přetáhl si ji přes
sebe. Pak se zničeně opřel o polštář a zasténal.
„Všechno v pořádku?" zavolala Sophie.
Pokusil se přisvědčit, ale vyšlo z něj pouhé zabručení.
Slyšel, jak se pohnula, a když nahromadil energii, aby pootevřel oční víčko, zjistil, že
přistoupila k pelesti postele. Tvářila se znepokojeně.
Bůhví proč mu to připadalo půvabné. Od chvíle, kdy o něj nějaká žena kromě příbuzných
měla starost, uplynula už dlouhá doba.
„Je mi dobře," zamumlal a pokusil se potvrdit svou odpověď úsměvem. Jeho hlas však zněl
tlumeně, jako by vycházel z dlouhého, úzkého tunelu. Zvedl ruku a zatahal se za ucho. Byl
přesvědčený, že slova vyslovil správně, takže problém musí být v uších.
„Pane Bridgertone? Pane Bridgertone?"
Znovu pootevřel oko. „Jděte si lehnout," zabručel. „A usušte se."
„Jste si jistý?"
Přikývl. Mluvení začínalo být příliš namáhavé.
„Tak dobře. Ale nechám vám otevřené dveře. Kdybyste mě v noci potřeboval, stačí zavolat."
Znovu přikývl. Nebo se o to aspoň pokusil. Vzápětí usnul, jako když ho do vody hodí.
Sophii trvalo necelou čtvrthodinku, než se připravila na lůžko. Rychle se převlékla do
suchého, přiložila do kamen a jakmile se hlavou dotkla polštáře, podlehla naprostému
vyčerpání.
Byl to dlouhý den, pomyslela si unaveně. Skutečně dlouhý den, který začal běžnými denními
povinnostmi, pokračoval honičkou kolem domu s Cavenderem a jeho přáteli... Víčka se jí
zavírala. Byl to mimořádně náročný den a...
Sophie se najednou s bušícím srdcem posadila. Oheň v kamnech skomíral, takže určitě
usnula. Něco ji však probudilo i přesto, že byla k smrti unavená. Byl to pan Bridgerton? Volal
ji? Když od něj odcházela, nevypadal moc dobře, ale ani se nedíval smrti do tváře.
Vyskočila z postele, popadla svíčku a chvatně zamířila ke dveřím. Přitom si přidržovala
opasek příliš volných kalhot, které jí Benedict půjčil. Jakmile vkročila na chodbu, zaslechla,
co ji pravděpodobně probudilo.
Hluboké zasténání, následované skřípavým zvukem a něčím, co se dalo nazvat jedině
zakňouráním.
Rozběhla se do Benedictovy ložnice a zarazila se až u kamen, kde si připálila svíčku. Ležel v
posteli, nepřirozeně nehybný. S očima upřenýma na jeho hruď k němu přistoupila. Ačkoliv
věděla, že nemůže být mrtvý, při zjištění, že pravidelně dýchá, se jí ulevilo.
„Pane Bridgertone?" zašeptala. „Pane Bridgertone?"
Žádná odpověď.
Přikradla se blíž a nahnula se přes okraj postele. „Pane Bridgertone?"
Vystřelil rukou a chytil ji za rameno, čímž ji vyvedl z rovnováhy a povalil na postel.
„Pane Bridgertone!" zaječela. „Pusťte mě!"
Začal však nesmyslně blábolit a z jeho těla vycházelo dost horka, aby Sophie okamžitě
pochopila, že blouzní v horečce.
Zatímco se stále přehazoval, obracel a chrlil slova, která nedávala smysl, podařilo se jí
vykroutit a svalit z postele.
Chvíli mlčky čekala, pak natáhla ruku a dotkla se jeho čela. Bylo v jednom ohni.
Skousla spodní ret a uvažovala, co má dělat. Neměla zkušenosti s péčí o osoby blouznící v
horečce, ale připadalo jí logické pacienta ochladit. Na druhou stranu bývaly místnosti pro
nemocné vždy zavřené, vydýchané a vyhřáté, takže možná...
Benedict sebou začal znovu házet a pak zničehonic zašeptal: „Polibte mě."
Sophie si přestala přidržovat kalhoty, a ty jí okamžitě sklouzly na podlahu. S výkřikem se pro
ně sehnula. Zatímco si pravou rukou bezpečně upravovala pásek, natáhla levou, aby
Benedicta pohladila po hlavě. Pak si to rozmyslela. „Jen se vám něco zdá, pane Bridgertone,"
zašeptala.
„Polibte mě," opakoval. Ale oči neotevřel.
Sophie se sklonila blíž. I v světle jediné svíčky viděla, jak se mu pod víčky pohybují
zorničky. Je zvláštní, prolétlo jí hlavou, pozorovat někoho, kdo sní.
„Tak mě ksakru polibte!" zavolal najednou.
Sophie překvapeně couvla a chvatně položila svíčku na noční stolek. „Pane Bridgertone, já -"
začala vysvětlovat, proč by ji ani nenapadlo ho políbit, ale pak jí prolétlo hlavou - proč
vlastně ne?
S divoce bušícím srdcem se předklonila a jemně zavadila o jeho rty.
„Miluju vás," zašeptal. „Vždycky jsem vás miloval."
K Sophiině nekonečné úlevě se nepohnul. Nechtěla, aby si na ten okamžik ráno vzpomněl.
Ale pak, právě když byla přesvědčená, že znovu upadne do hlubokého spánku, začal házet
hlavou ze strany na stranu, nechávaje v péřovém polštáři hluboké důlky.
„Kam jdete?" zabručel chraplavě. „Kam jdete?"
„Jsem pořád tady," ohradila se Sophie.
Otevřel oči a najednou vypadal zcela při vědomí. „Vy ne." Pak se mu panenky opět protočily
a znovu zazmítal hlavou sem tam.
„Nikdo jiný tu není," zabručela Sophie. „Zůstaňte tady," přikázala mu a rozčileně se
uchechtla. „Hned se vrátím." A pak, zatímco jí srdce tlouklo strachem a nervozitou,
vyběhla z pokoje.
Pokud se Sophie z práce služebné něco naučila, bylo to, že většina domácností funguje na
stejném principu. Proto neměla potíže najít náhradní povlečení na Benedictovy propocené
přikrývky. Také přinesla džbán se studenou vodou a několik žínek na namáčení jeho čela.
Po návratu do ložnice ho našla, jak opět nehybně leží, ale jeho dech byl zrychlený a povrchní.
Natáhla ruku a znovu ji položila na jeho čelo. Nebyla si úplně jistá, ale zdálo se jí, že je ještě
teplejší než předtím.
Proboha. To není dobré. Rozhodně nebyla způsobilá starat se o pacienta s horečkou.
Araminta, Rosamund a Posy v životě nezastonaly a i Cavenderovi byli zdraví jako řípy. To,
co se z jejího dosavadního života nejvíc podobalo ošetřování, byla péče o matku paní
Cavenderové, která nemohla chodit. Ale nikdy nepečovala o nikoho skutečně nemocného.
Ponořila žínku do džbánu s vodou a pak ji vyždímala, aby z ní nekapala voda. „Tohle vám
udělá dobře," zašeptala a opatrně mu ji položila na čelo. Pak dost nesebevědomě dodala:
„Aspoň doufám."
Při dotyku žínky sebou netrhl. Sophie to považovala za dobré znamení a připravila další
studený obklad. Ale neměla tušení, kam ho přiložit. Hruď jí nepřipadala jako nejvhodnější
místo, a pokud se ten nebožák nebude dívat smrti do tváře, rozhodně nehodlala odhrnout
přikrývku dál než k jeho pasu (a i kdyby, stejně si nebyla jistá, co by tam dole dělala). A tak
se ho nakonec několikrát dotkla žínkou za ušima a na krku.
„Je to lepší?" zeptala se. Nečekala žádnou odpověď, naopak měla pocit, že klidně může vést
jednostrannou konverzaci. „O ošetřování nemocných toho moc nevím, ale zdá se mi, že
potřebujete studený obklad na čelo. Kdybych byla nemocná, určitě bych si to tak přála."
Nepokojně se zavrtěl a něco nesouvislého zablekotal.
„Opravdu?" odpověděla Sophie a pokusila se usmát, přestože to z jejího výrazu nebylo moc
patrné. „To jsem vážně ráda."
Zabručel ještě něco.
„Ne," ohradila se a lehce mu přiložila studený obklad na ucho, „musím souhlasit s tím, co jste
říkal předtím."
Znovu Znehybněl.
„Neurážejte se, prosím," pronesla úzkostlivě. „Klidně to znovu uvážím."
Nepohnul se.
Sophie vzdychla. Člověk mohl s mužem v bezvědomí konverzovat jen tak dlouho, dokud se
nezačal cítit jako hlupák. Zvedla žínku z jeho čela a dotkla se dlaní jeho pokožky. Byla vlhká,
studená, a přece teplá, což jí připadalo jako nemožná kombinace.
Rozhodla se nechat žínku žínkou a přehodila ji přes džbán. Připadalo jí, že v tuhle chvíli pro
Benedicta víc udělat nemůže. Vstala, pomalu obešla pokoj a troufale si prohlížela všechno, co
nebylo přibité ke zdi.
Nejprve se zastavila u devíti miniatur na psacím stole, o nichž předpokládala, že zobrazují
Benedictovy rodiče a sedm bratrů a sester. Začala řadit sourozence podle věku, ale pak ji
napadlo, že pravděpodobně nebudou namalované ve stejnou dobu, takže se může dívat na
podobiznu Benedictova staršího bratra v patnácti letech a mladšího bratra ve dvaceti.
Překvapilo ji, jak živě všichni vypadají. Měli stejně sytě kaštanové vlasy, široká ústa a
elegantně posazené kosti. Zadívala se víc zblízka, aby se pokusila rozeznat barvu očí, ale v
matném světle svíčky to bylo zbytečné.
Vedle obrázků ležela mísa s Benedictovou sbírkou kamenů. Sophie jich postupně několik
zvedla a obrátila je v dlani. „Proč jsou pro tebe tak mimořádné?" zašeptala a opatrně je
položila zase zpátky. Připadaly jí jako obyčejné kameny, ale domnívala se, že pro Benedicta
jsou zajímavé a jedinečné, poněvadž zachycují mimořádné vzpomínky.
Objevila dřevěnou krabičku, kterou nemohla otevřít: určitě pocházela z Orientu. A to
nejzajímavější se opíralo o boční hranu stolu - velký náčrtník, plný kreseb tužkou, většinou
krajinek, mezi nimiž bylo i několik portrétů. Kreslil je sám? Sophie se zadívala dospod
každého obrázku. Klikyháky rozhodně vypadaly jako dvě B.
Nasála dech a obličej se jí rozjasnil. Netušila, že Benedict je malíř. Ve Whistledownu o tom
nepadla ani zmínka, takže to zřejmě patřilo mezi věci, které autorka rubriky během let
nezjistila.
Sophie přiblížila náčrtník ke svíčce a otočila pár stránek. Nejradši by se posadila a strávila
deset minut nad každou skicou, ale zdálo se jí příliš dotěrné prohlížet si jeho kresby tak
dopodrobna. Nejspíš se tím jen snažila ukonejšit své svědomí, ale letmé nahlédnutí jí
připadalo mnohem omluvitelnější.
Byly tam různé krajinky. Některé zobrazovaly okolí Mojí chaty (nebo by tomu měla říkat
Jeho chata?) a jiné ztvárňovaly velký dům, zřejmě venkovské sídlo rodiny Bridgertonových.
Na většině obrázků nebyly vůbec žádné stavby, jen bublající potok, větrem zmítaný strom
nebo louka těsně po dešti. A překvapující bylo, že všechny kresby zachycovaly skutečnost tak
živě, že by Sophie přísahala, že slyší šumění potoka i vítr, čechrající listí stromů.
Portrétů bylo jen několik, ale Sophii připadaly nesmírně zajímavé. Na několika z nich byla
určitě jeho nejmladší sestra a matka. Sophii se nejvíc líbila momentka nějaké hry v přírodě.
Nejméně pět sourozenců Bridgertonových drželo dlouhé pálky a jedna z dívek stojící v
popředí se s odhodlaným výrazem snažila trefit koulí do branky.
Ta atmosféra skoro přiměla Sophii, aby se nahlas rozesmála. Vnímala radost onoho dne a
zoufale toužila po vlastní rodině.
Stočila pohled zpátky k Benedictovi, který poklidně spal na lůžku. Uvědomuje si vůbec, jaké
má štěstí, že se narodil do tak početné a milující rodiny?
S povzdechem prolistovala několik dalších stránek, až se dostala na konec náčrtníku. Poslední
skica se od ostatních lišila, i kdyby jen tím, že zachycovala scénu odehrávající se v noci. Žena
na ní měla šaty vyhrnuté nad kotníky a utíkala přes -
Dobrý Bože! zalapala Sophie po dechu. To jsem já!
Zvedla obrázek blíž k obličeji. Její šaty - nádherné a stříbrné, které jí patřily pouze jediný
večer - Benedict dokonale vystihl.
Nezapomněl na dlouhé rukavičky a tvar účesu. Obličej už nebyl tak přesný, ale Sophie musela
být tolerantní vzhledem k tomu, že ho vlastně nikdy neviděl celý.
Až doteď.
Benedict najednou zasténal a neklidně se zavrtěl v posteli. Sophie zaklapla náčrtník, položila
ho zpátky na místo a chvatně vykročila k jeho boku.
„Pane Bridgertone?" zašeptala. Zoufale toužila říkat mu Benedict. Tak na něj myslela, tak ho
dlouhé dva roky oslovovala ve svých snech. Ale bylo by to neomluvitelně důvěrné a rozhodně
by se to neslučovalo s postavením služebné.
„Pane Bridgertone?" zašeptala znovu. Jste v pořádku?"
Otevřel oči.
„Nepotřebujete něco?"
Několikrát zamrkal, takže si Sophie nebyla jistá, jestli ji slyšel. Vypadal tak zmateně, že
nebyla přesvědčená ani o tom, zda ji skutečně vidí.
„Pane Bridgertone?"
Přimhouřil oči. „Sophie," promluvil chraplavě. „Vy jste ta služebná."
Přikývla. „Co potřebujete?"
„Vodu," zasípal.
„Hned to bude." Sophie sice ve džbánu namáčela žínku, ale teď usoudila, že není čas být
malicherná, a tak popadla sklenici, kterou přinesla z kuchyně a naplnila ji. „Tu máte."
Třásly se mu prsty, takže nepustila sklenku, ani když ji přenesl ke rtům. Dvakrát usrkl a pak
se opřel zpátky o polštář.
„Děkuju," zašeptal.
Sophie natáhla ruku a dotkla se jeho čela. Stále bylo velmi teplé, ale jinak se zdál být při
smyslech, takže se to rozhodla vzít jako znamení, že horečka ustupuje. „Ráno vám bude líp."
Zasmál se. „To bych neřekl," zaskřehotal.
„Nebudete úplně zdravý," upřesnila, „ale bude vám líp než teď."
„Rozhodně by bylo těžké cítit se hůř."
Sophie se usmála. „Myslíte, že byste se dokázal převalit na jednu stranu postele, abych vám
mohla vyměnit prostěradlo?"
Přikývl a udělal, oč ho požádala. Zatímco si hleděla práce, zavřel oči. „Chytrý způsob,"
poznamenal, když skončila.
„Matka paní Cavenderové často jezdívala na návštěvu," vysvětlovala Sophie. „Byla
nemohoucí, takže jsem se musela naučit převléknout postel, aniž z ní vstala. Není to moc
těžké."
Přikývl. „Ještě si zdřímnu."
Sophie ho chlácholivě poplácala po rameni. Nedokázala si pomoct. „Ráno to bude lepší,"
zašeptala. „Slibuju."
 9. kapitola

Často se říká, že lékaři jsou ti nejhorší pacienti, ale podle názoru naší autorky je příšerný
každý nemocný muž. Pacient by měl být trpělivý, jenže tato vlastnost mužskému pokolení
chybí.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 2. KVĚTNA 1817

Když se Sophie nazítří ráno probudila, vykřikla. Spala v křesle vedle Benedictovy postele, s
nohama i rukama nedbale skrčenýma a hlavou natočenou na stranu ve velmi nepohodlném
úhlu. Zprvu jen lehce podřimovala s ušima nastraženýma, aby slyšela každý povzdech
nemocného. Ale zhruba po hodině požehnaného ticha se jí zmocnilo vyčerpání a ona upadla
do hlubší dřímoty, z níž se člověk probouzí odpočinutý a s bezstarostným úsměvem na tváři.
Možná právě proto, když otevřela oči a spatřila, jak na ni zírají dva cizí lidé, lekla se tak, že se
jí srdce zběsile rozbušilo a zvolnilo až po pěti minutách.
„Kdo jste?" Ta slova jí vyklouzla z úst dřív, než jí to došlo: ti lidé jsou Crabtreeovi, správci
Mé chaty.
„Kdo jste vy?" uhodil na ni muž poněkud útočně.
„Sophie Beckettová," hlesla. „Já..." Zoufale pokynula k Benedictovi. „On..."
„Tak ven s tím, děvče!"
„Nemučte ji," ozvalo se z postele zaskřehotání.
Tři hlavy se otočily Benedictovým směrem.
„Vy jste vzhůru!" vykřikla Sophie.
„Kéž bych nebyl," zasténal. „Mám krk v jednom plameni."
„Chcete, abych došla pro další vodu?" nabídla se rychle Sophie.
Zavrtěl hlavou. „Čaj. Prosím."
Prudce vstala. „Uvařím ho."
„Já ho uvařím," prohlásila paní Crabtreeová rázně.
„Nechcete pomoct?" nabídla se Sophie plaše. V přítomnosti těch dvou se cítila jako desetiletá.
Oba byli malí a podsadití, ale čišela z nich autorita.
Paní Crabtreeová zavrtěla hlavou. „Jaká bych to byla hospodyně, kdybych neuměla postavit
na čaj."
Sophie polkla. Nevěděla, jestli se paní Crabtreeová zlobí nebo žertuje. „Nechtěla jsem
naznačit -"
Paní Crabtreeová nad její omluvou mávla rukou. „Dáte si taky?"
„Mně nic nenoste," zavrtěla Sophie hlavou. „Jsem slu-"
„Přineste jí také šálek," požádal Benedict.
„Ale -"
Bodl prstem směrem k Sophii a zavrčel: „Mlčte." Pak se obrátil k paní Crabtreeové a věnoval
jí úsměv, při němž by roztál i ledovec. „Byla byste tak hodná a přidala na tác i šálek pro
slečnu Beckettovou?"
„Samozřejmě, pane Bridgertone," odvětila, „ale jestli můžu něco říct -"
„Až se vrátíte s čajem, povíte mi všechno, co chcete," slíbil.
Vrhla po něm přísný pohled. „Mám toho hodně na srdci."
„O tom nepochybuju."
Benedict, Sophie i pan Crabtree mlčky počkali, až paní Crabtreeová vyjde z místnosti. Když
byla bezpečně z doslechu, pan Crabtree se rozesmál. „Máte se na co těšit, pane Bridgertone!"
Benedict se chabě pousmál.
Pan Crabtree se obrátil k Sophii s vysvětlením: „Když má paní Crabtreeová něco na srdci, má
toho na srdci hodně."
„Ach," vydechla Sophie. Ráda by poznamenala něco pohotovějšího, ale „ach" bylo to
nejlepší, nač se v tak krátké chvíli zmohla.
„A když má něco na srdci," pokračoval pan Crabtree s širokým a vychytralým úsměvem,
„ráda o tom mluví s velkým zanícením."
„Naštěstí," utrousil Benedict suše, „se budeme zaobírat čajem."
Sophii nahlas zakručelo v žaludku.
„A," pokračoval Benedict a vrhl po ní pobavený pohled, „pokud znám paní Crabtreeovou, tak
i pořádnou snídaní."
Pan Crabtree přikývl. „Už je hotová, pane Bridgertone. Když jsme se ráno vrátili z návštěvy u
dcery, viděli jsme ve stájích vaše koně a manželka hned začala kuchtit něco k snědku. Ví, jak
milujete vajíčka."
Benedict se se spikleneckým úsměvem obrátil k Sophii. „Opravdu miluju vajíčka."
Její žaludek se opět ozval.
„Nevěděli jsme ale, že jste dva," poznamenal pan Crabtree.
Benedict se uchechtl, a vzápětí sebou trhl bolestí. „Neumím si představit, že by toho paní
Crabtreeová udělala míň než pro armádu."
„No, neměla čas připravit snídani jaksepatří s hovězími pirožky a rybou," poznamenal pan
Crabtree, „ale slaninu, šunku, vejce a tousty má určitě."
V Sophiině žaludku to povážlivě zarachotilo. Přitiskla si ruku k břichu, přičemž se jen stěží
ovládla, aby nezasyčela: „Už mlčte!"
„Měl jste nám sdělit, že přijedete," dodal pan Crabtree a zavrtěl na Benedicta prstem.
„Kdybychom věděli, že vás máme čekat, nikam bychom nejeli."
„Rozhodl jsem se na poslední chvíli," objasňoval Benedict a protáhl si krk ze strany na stranu.
„Byl jsem na mizerném večírku a odjel odtamtud dřív."
Pan Crabtree trhl hlavou k Sophii. „Odkud přišla ona?"
„Taky byla na večírku."
„Nebyla jsem na večírku," opravila ho Sophie. „Potkali jsme se tam náhodou."
Pan Crabtree podezřívavě přimhouřil oči. „Je v tom nějaký rozdíl?"
„Nepřijela jsem tam na návštěvu. Pracovala jsem v domě hostitele jako služebná."
„Vy jste služebná?"
Sophie přikývla. „Přesně to se vám snažím vysvětlit."
„Nevypadáte tak." Pan Crabtree se obrátil k Benedictovi. „Připadá vám snad jako služebná?"
Benedict bezmocně pokrčil rameny. „Nevím, jako co mi připadá."
Sophie se na něj zamračila. Možná to nebyla urážka, ale rozhodně ani kompliment.
„Pokud slouží u někoho jiného," vyptával se pan Crabtree tvrdošíjně, „tak co dělá tady?"
„Mohl bych s tou historkou počkat, až přijde paní Crabtreeová?" zeptal se Benedict. „Protože
ji určitě bude zajímat totéž."
Pan Crabtree si ho chvíli prohlížel, pak zamrkal, přikývl a otočil se zpátky k Sophii. „Co to
máte na sobě?"
Sophie sklopila oči a s hrůzou si uvědomila, že má stále mužské oblečení. Tak velké, že jí
kalhoty jen taktak nespadnou ke kotníkům. „Pršelo a zmokly mi šaty," hlesla.
Pan Crabtree soucitně přikývl. „Včera v noci se strhla pořádná bouřka. Proto jsme zůstali u
dcery. Původně jsme chtěli jet domů."
Benedict se Sophii pouze přikývli.
„Nebydlí daleko," pokračoval pan Crabtree. Jen na opačném konci vesnice." Pohlédl na
Benedicta, který okamžitě pokýval hlavou.
„Narodilo se jí dítě," dodal. „Holčička."
„Blahopřeju," poznamenal Benedict a Sophie z jeho obličeje vyčetla, že není pouze zdvořilý.
Myslel to vážně.
Na schodišti se ozvaly hlasité kroky, to se jistě paní Crabtreeová vrací se snídaní. „Měla bych
jí pomoct," vyhrkla Sophie, vyskočila a rozběhla se ke dveřím.
„Služebná se nezapře," mudroval pan Crabtree.
Benedict si nebyl jistý, ale zdálo se mu, že při těch slovech sebou Sophie trhla.
O chvíli později vešla paní Crabtreeová se stříbrným čajovým servisem.
„Kde je Sophie?" zajímal se Benedict.
„Poslala jsem ji dolů pro zbytek," odvětila paní Crabtreeová. „Hned tu bude. Milé děvče,"
dodala věcně, „ale na ty kalhoty, co jste jí půjčil, by potřebovala pásek."
Představa Sophie s kalhotami u země v Benedictovi vyvolala podezřele zvláštní pocit v hrudi.
Když si uvědomil, že by to napětí mohla být touha, znepokojeně polkl. Pak zasténal a chytil
se za krk, protože po prokašlané noci bylo to polknutí ještě nepříjemnější.
„Potřebujete některý z mých léků," podotkla paní Crabtreeová.
Benedict horečně zavrtěl hlavou. Jednou už její lék ochutnal a zvracel po něm tři hodiny.
„Žádné odmlouvání," varovala ho.
„Na vašem místě bych ji bral vážně," radil pan Crabtree.
„Čaj dělá zázraky," ubezpečil ji Benedict chvatně. „Určitě mi pomůže."
Ale pozornost paní Crabtreeové se už toulala jiným směrem. „Kde je to děvče?" zamumlala,
přešla ke dveřím a vykoukla ven. „Sophie! Sophie!"
„Jestli mě před tím lékem zachráníte," pošeptal Benedict naléhavě panu Crabtreeovi, „máte
pětilibrovku v kapse."
Pan Crabtree se rozzářil. „Platí!"
„Tamhle je," zvolala paní Crabtreeová. „Proboha!"
„Co je, drahoušku?" zeptal se jí manžel a pomalu přešel ke dveřím.
„To ubohé děvče nedokáže nést tác a přitom si držet kalhoty," odpověděla a soucitně mlaskla
jazykem o patro.
„Nepůjdete jí pomoct?" zeptal se Benedict z lůžka.
„Ach ano, samozřejmě." Vyběhla ven.
„Hned se vrátím," houkl pan Crabtree přes rameno. „Tohle nesmím zmeškat."
„Dejte tomu zatracenému děvčeti nějaký pásek!" zavyl Benedict podrážděně. Nebylo
spravedlivé, že se všichni běží podívat na Sophii, zatímco on tu trčí v posteli. A že nemá na
vybranou. Při pouhé představě, že by vstal, se mu zatočila hlava. Určitě je na tom hůř, než
včera večer tušil. Už se ho sice každých několik vteřin nezmocňovalo nutkání kašlat, ale jeho
tělo bylo malátné a vyčerpané. Svaly ho bolely, krk měl zanícený. Připadalo mu, že ani zuby
nemá tak docela v pořádku.
Mlhavě si vzpomněl, že o něj Sophie pečovala. Přiložila mu studený obklad na čelo, dívala se
na něj, dokonce mu zpívala ukolébavku. Ale nikdy zcela nezahlédl její obličej. Většinou
neměl sílu otevřít oči a když, v místnosti bylo šero, kvůli němuž zůstávala ve stínu a
připomínala mu -
Benedict se zhluboka nadechl a srdce se mu v hrudi zběsile rozběhlo. V náhlém záblesku
uvědomění si vybavil svůj sen.
Sen o ní.
Nebyl nijak nový, přestože se mu nezdál už měsíce. Ani to nebyly nevinné fantazie. Benedict
nebyl světec, a když snil o ženě z maškarního plesu, neměla na sobě stříbrné šaty. Vlastně
neměla, pomyslel si se zhýralým úsměvem, vůbec nic.
Zmátlo ho však, proč se ten sen vrátil teď, po tolika měsících klidu. Přivolala ho snad Sophie?
Myslel si - nebo spíš doufal -, že zmizení toho snu znamená, že se přes to už přenesl.
Očividně ne.
Sophie rozhodně nevypadala jako žena, s níž před dvěma lety tančil. Měla jiné vlasy a byla
moc štíhlá. Vzdáleně si vybavil bujné křivky, které při tanci svíral v náručí; v porovnání s
nimi byla Sophie kost a kůže. Domníval se sice, že je tu jistá podoba hlasů, ale musel
připustit, že časem vzpomínky vybledly a už si hlas tajemné ženy přesně nepamatuje. Krom
toho Sophiin přízvuk, byť na služebnou překvapivě ušlechtilý, neměl tak urozený původ jako
ten její.
Benedict si znechuceně odfrkl. Nechtěl na ni myslet jako na ni. To, že mu zatajila jméno, bylo
nejkrutější z jejích tajemství. Snad by byl radši, kdyby mu zalhala a nějaké si vymyslela,
aspoň by se měl ve svých představách čeho držet.
Šeptal by je do noci, zatímco zíral z okna a přemítal, kde se ta dívka proboha schovává.
Před dalšími myšlenkami ho uchránil zvuk kroků a hlasů na chodbě. Jako první se vrátil pan
Crabtree, vrávorající pod tíhou naloženého podnosu.
„Co je s ostatními?" zeptal se Benedict podezřívavě a mrkl ke dveřím.
„Paní Crabtreeová šla najít Sophii něco vhodnějšího na sebe," odpověděl pan Crabtree a
postavil tác Benedictovi na stůl. „Šunku, nebo slaninu?"
„Obojí. Umírám hlady. Co to znamená ,vhodnějšího'?"
„Nějaké šaty, pane Bridgertone. To, co nosí ženské."
Benedict vážně uvažoval, že po něm hodí ohořelou svíčku. „Zajímalo by mě," prohlásil s
trpělivostí, kterou považoval za svatou, „kam šla ty šaty hledat?"
Pan Crabtree obešel postel a položil mu tác s talířem jídla do klína. „Manželka má nějaké
náhradní oblečení. Ráda se o ně podělí."
Benedict se málem zadusil kouskem vejce, které vložil do úst. „Paní Crabtreeová a Sophie
nejspíš nemají stejnou velikost."
„Ani vy ne," upozornil ho pan Crabtree, „a přesto jí vaše oblečení bylo docela dobře."
„Mluvili jste, myslím, o tom, že jí na chodbě spadly kalhoty."
„S tím si u šatů nemusíme dělat starosti, ne? Výstřihem by jí jen stěží prošla celá ramena."
Benedict usoudil, že pokud nechce ztratit příčetnost, bude bezpečnější hledět si svého, a tak
obrátil pozornost ke snídani. Právě pořádal třetí porci, když přichvátala paní Crabtreeová.
„Tak jsme tady!" oznámila.
Sophie se vkradla dovnitř, utopená v objemných šatech paní Crabtreeové. S výjimkou kotníků
ovšem. Hospodyně byla o dobrých deset centimetrů menší než Sophie.
Hospodyně zářila. „Nevypadá skvěle?"
„Ano, jistě," odpověděl Benedict s poškubávajícími koutky úst.
Sophie ho probodla planoucím pohledem.
„Aspoň máte dost místa na snídani," dodal pobaveně.
„Je to jen provizorní, dokud jí nevyperu šaty," vysvětlovala paní Crabtreeová. „Ale aspoň je
to slušné." Kolébavou chůzí došla k Benedictovi. „Jak vám chutná, pane Bridgertone?"
„Je to vynikající," ubezpečil ji. „Už měsíce jsem se tak dobře nenajedl."
Paní Crabtreeová se předklonila a zašeptala: „Ta vaše Sophie se mi líbí. Můžeme si ji
nechat?"
Benedictovi zaskočilo. Netušil co, nicméně se málem udusil. „Co prosím?"
„S manželem už nejsme tak mladí jako kdysi. Další pomocná ruka by se nám tu hodila."
„Já, ehm, no..." Odkašlal si. „Rozmyslím si to."
„Výborně." Paní Crabtreeová se vrátila na druhou stranu pokoje a chytila Sophii za ruku.
„Pojďte se mnou. Od rána vám kručí v žaludku. Kdy jste jedla naposled?"
„N-někdy včera, myslím."
„Kdy včera?" nedala se odbýt paní Crabtreeová.
Benedict skryl úsměv pod ubrouskem. Sophie vypadala schlíple. V přítomnosti paní
Crabtreeové se to stávalo každému.
„Ehm, vlastně..."
Paní Crabtreeová si založila ruce v bok. Benedict se zakřenil. Teď je v tom Sophie až po uši.
„Chcete mi říct, že jste včera nic nejedla?" zahřímala hospodyně.
Sophie vrhla po Benedictovi zoufalý pohled. Odpověděl pokrčením ramen, jako by
naznačoval: mě o pomoc nežádejte. Krom toho se mu líbilo, že kolem ní dělá paní
Crabtreeová takový povyk. Vsadil by se, že něco takového to ubohé děvče už léta nezažilo.
„Měla jsem moc práce," hlesla Sophie.
Benedict se zamračil. Pravděpodobně měla co dělat, aby utekla před Phillipem Cavenderem a
smečkou hlupáků, které nazýval přáteli.
Paní Crabtreeová pokynula k židli za stolem. „Jezte," přikázala Sophii.
Benedict sledoval, jak se Sophie pouští do jídla. Bylo zřejmé, že se snaží zachovat dekorum,
ale hlad nakonec zvítězil, protože po minutě si doslova házela jídlo do úst.
V tu chvíli se Benedict přistihl, že zuřivě zatíná zuby. Nebyl si jistý, na koho má vztek. Ale
nelíbilo se mu vidět Sophii tak vyhladovělou.
Pojilo je zvláštní pouto. Zachránil ji a ona zachránila jeho. Pochyboval sice, že by ho horečka
z předchozí noci sklátila; kdyby to bylo opravdu vážné, zápolil by s ní doteď. Ale Sophie o
něj pečovala, čímž pravděpodobně uspíšila jeho uzdravení.
„Dohlédnete na to, aby snědla ještě nejmíň jeden talíř?" požádala paní Crabtreeová Benedicta.
„Připravím jí zatím pokoj."
„V místnostech pro služebnictvo," vyhrkla Sophie.
„Nemluvte nesmysly. Dokud si vás nenajmeme, nejste tu zaměstnaná."
„Ale -"
„Už ani slovo," přerušila ji paní Crabtreeová.
„Budeš potřebovat mou pomoc, drahoušku?" nabídl se pan Crabtree.
Paní Crabtreeová přikývla a za okamžik oba manželé odešli. Sophie na chvíli ustala v
konzumaci největšího množství jídla, jaké člověk může spořádat, a zadívala se na dveře, jimiž
právě zmizeli. Domnívala se, že ji považují za sobě rovnou, poněvadž kdyby v ní viděli něco
jiného než služebnou, nenechali by ji s Benedictem o samotě. Dívčí pověst už vzala zasvé
kvůli větším malichernostem.
„Včera jste vůbec nejedla, viďte?" zeptal se Benedict tiše.
Sophie zavrtěla hlavou.
„Až příště potkám Cavendera," zavrčel, „nadělám z něj fašírku."
Přestože by měla být zděšená, nedokázala zabránit úsměvu při představě, jak Benedict brání
její čest. Nebo při pohledu na Phillipa Cavendera s nosem vraženým do čela.
„Naložte si ještě," vyzval ji Benedict a pokynul k talíři, „i kdyby jen kvůli mně. Ujišťuju vás,
že paní Crabtreeová si při odchodu spočítala, kolik vajec a proužků slaniny leželo na talíři, a
jestli se do jejího návratu jejich počet nesníží, bude mě to stát hlavu."
„Je to moc milá paní," řekla Sophie a natáhla se po vejcích. První talíř jídla jen taktak utišil
první hlad, takže nepotřebovala příliš pobízet.
„Ta nejlepší."
Sophie zkušeně uchopila plátek šunky mezi vidličku a lžíci a položila ho na talíř.,,Jak vám
dnes je, pane Bridgertone?"
„Dobře, díky. Nebo aspoň mnohem líp než včera večer."
„Měla jsem o vás strach," poznamenala, zatímco zabodla vidličku do kraje šunky a pak jí
nožem kousek odřízla.
„Bylo od vás moc pěkné, že jste se o mě postarala."
Žvýkala, pak polkla a odpověděla: „O nic nešlo, opravdu. To by udělal každý."
„Možná," připustil, „ale ne s takovým půvabem a smyslem pro humor."
Sophiina vidlička se zarazila ve vzduchu. „Děkuju. To je milý kompliment."
„Neudělal jsem... ehm..." Odkašlal si.
Sophie na něj zvědavě pohlédla. Přála si, aby otázku dokončil.
„To nic," zamumlal.
Zklamaně vložila sousto šunky do úst. „Neudělal jsem nic, za co bych se měl omlouvat, že
ne?" vybuchl najednou.
Sophie vyprskla šunku do ubrousku. „Beru to jako ano," utrousil.
„Ne!" vyhrkla. „Vůbec ne. Jen jste mě vylekal."
Přimhouřil oči. „Nelhala byste mi, viďte?" Sophie zavrtěla hlavou. Přitom si vybavila jediný,
dokonalý polibek, který mu dala. Neudělal nic, co by si žádalo omluvu, ale to neznamenalo,
že by se neměla omluvit ona.
„Zčervenala jste," obvinil ji.
„Ne, nezčervenala."
„Ale zčervenala."
„Pokud ano," odpověděla troufale, „tak jen proto, že uvažuju, proč vás to vůbec napadlo."
„Na služebnou jste dost pohotová," utrousil.
„Promiňte," špitla Sophie. Nesmí zapomínat, kde je její místo. Ale bylo to těžké - v blízkosti
tohoto muže, člena smetánky, který s ní, byť jen na pár hodin, jednal jako se sobě rovnou.
„Mínil jsem to jako kompliment," dodal.
„Kvůli mně to nepotlačujte." Mlčela.
„Připadáte mi velmi...," mlčky hledal správné slovo, „osvěžující."
„Ach." Odložila vidličku. „Děkuju."
„Máte na zbytek dne nějaké plány?" zeptal se.
Mrkla na své plandavé šaty a ušklíbla se. „Počkám si na svoje oblečení a pak se pozeptám v
okolních domech, jestli nepotřebují děvečku."
Benedict se zamračil. „Slíbil jsem, že vám najdu místo u své matky."
„Vážím si toho," ubezpečila ho rychle. „Ale radši bych zůstala na venkově."
Pokrčil rameny jako člověk, který neví, co jsou to kruté hříčky osudu. „Pak můžete sloužit v
Aubrey Hall. Je to v Kentu."
Sophie skousla spodní ret. Nemůže mu prozradit, že nechce pracovat pro jeho matku, protože
by musela vídat jeho. Bolestivější muka ji nenapadala.
„Nesmíte si myslet, že za mě nesete zodpovědnost," prohlásila nakonec.
Vrhl po ní velmi povýšený pohled. „Slíbil jsem, že vám najdu nové zaměstnání."
„Ale -"
„Je vůbec o čem diskutovat?"
„Ne," zabručela. „O ničem." Zjevně nemělo smysl se s ním hádat.
„To je dobře." Spokojeně se opřel o polštář. Jsem rád, že to chápete."
Sophie vstala. „Měla bych jít."
„Co máte na práci?"
S hloupým pocitem odpověděla: „Nevím."
Zakřenil se. „Pak si to užijte."
Pevně sevřela lžičku.
„Nedělejte to," varoval ji.
„Co?"
„Neházejte tou lžičkou."
„To by mě ani nenapadlo," procedila mezi zuby.
Nahlas se rozesmál. „Ale napadlo. Právě teď o tom sníte. Jenom to neuděláte."
Sophie svírala lžičku tak mocně, až se jí třásla ruka.
Benedict se chechtal tak mocně, až se mu třásla postel.
Sophie se lžící v ruce nehybně stála.
Benedict se uculil. „Odnesete si ji s sebou?"
Nezapomeň, kde je tvoje místo, zaječela Sophie v duchu. Nezapomeň, kde je tvoje místo.
„Na co asi myslíte," dobíral si ji Benedict, „že vypadáte tak rozkošně navztekaně? Ne,
neodpovídejte," dodal. „Určitě by to zahrnovalo můj předčasný a bolestivý skon."
Sophie se k němu rozvážně obrátila zády a položila lžíci na stůl. Nechtěla riskovat žádná
prudká gesta. Jediný chybný pohyb, a věděla, že by jí mrštila po jeho hlavě.
Benedict uznale nadzvedl obočí. „To je od vás velmi dospělé."
Sophie se pomalu otočila. „Jste tak okouzlující ke každému, nebo jen ke mně?"
„Jen k vám." Zakřenil se. „Musím se postarat, abyste na mou nabídku zaměstnání přistoupila.
Budíte ve mně to nejlepší, slečno Sophie."
„Tohle že je to nejlepší?" zeptala se s očividnou nevírou.
„Bohužel ano."
Sophie zavrtěla hlavou a vykročila ke dveřím. Konverzace s Benedictem Bridgertonem ji
vyčerpávala.
„Sophie!" zavolal.
Obrátila se.
Prohnaně se usmál. „Věděl jsem, že tou lžičkou určitě nehodíte."
Za to, co se stalo potom, Sophie rozhodně nemohla. Byla přesvědčená, že ji na přechodný a
pomíjivý okamžik posedl zlý démon. Protože vůbec nepoznávala ruku, která chňapla po
ohořelé svíčce na stolku a zvedla ji. Měla sice pocit, že pevně lpí k jejímu rameni, ale
nepřipadala jí ani trochu povědomá, když se rozpřáhla a mrštila svíčkou přes místnost.
Přímo na hlavu Benedicta Bridgertona.
Ani nepočkala, aby viděla, jestli se skutečně trefila. Ale ve dveřích zaslechla Benedictův
výbuch smíchu a pak zavolání: „Dobře, slečno Beckettová!"
A uvědomila si, že se poprvé za dlouhá léta usmívá z ryzí, nefalšované radosti.
 10. kapitola

Přestože Benedict Bridgerton odpověděl kladně (nebo to aspoň lady Covingtonová tvrdí),
neobjevil se na každoročním plese Covingtonových. Po celém sále bylo slyšet reptání mladých
dívek (i jejich máti).
Podle lady Bridgertonové (jeho matky, ne švagrové) odjel pan Bridgerton minulý týden na
venkov a od té doby o sobě nedal vědět. Ti, co se možná bojí o jeho zdraví, si však nemusí
dělat starosti: lady Bridgertonová mluvila spíš podrážděně než ustaraně. Loni se na plese
Covingtonových seznámily čtyři manželské páry a o rok předtím tři.
Pokud tedy letos došlo na plese Covingtonových k nějakému zasnoubení, k rozladění lady
Bridgertonové její syn mezi ženichy nebude.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 5. KVĚTNA 1817

Jak Benedict brzy zjistil, dlouhé, vleklé zotavování s sebou nese i výhody. Mezi nejzřejmější
patřilo množství i různorodost vynikajícího jídla pocházejícího z kuchyně paní Crabtreeové.
Vždycky se na Mé chatě dobře najedl, ale když byl někdo kvůli nemoci upoután na lůžko,
paní Crabtreeová se překonávala. Ještě lepší bylo, že panu Crabtreeovi se podařilo zadržet
všechny manželčiny léky a nahradit je tou nejlepší brandy, kterou Benedict vždy poslušně
vypil do poslední kapky. Když nedávno vyhlédl z okna, zjistil, že tři z jeho růžových keřů
odumřely, zjevně proto, že je pan Crabtree manželčinými lektvary zaléval.
Byla to velká oběť, ale Benedict byl po poslední zkušenosti s léky paní Crabtreeové víc než
shovívavý.
Dalším oživením na lůžku byla prostá skutečnost, že poprvé za mnoho let si užíval klidu a
ticha. Četl, maloval, nebo dokonce jen tak zavřel oči a snil, aniž se musel cítit provinile, že
zanedbává své povinnosti.
Brzy došel k závěru, že ho zahálčivý život zcela uspokojuje.
Ale nejlepší součástí jeho uzdravování byla Sophie. Několikrát za den přišla do jeho pokoje,
aby mu načechrala polštáře, přinesla jídlo nebo mu četla. Benedict měl pocit, že její
pracovitost vychází z touhy cítit se užitečná a poděkovat mu svými skutky za to, že ji
zachránil před Phillipem Cavenderem.
Ale nestaral se příliš, proč ho chodívá navštívit: jen tomu byl rád.
Zprvu se chovala tiše a zdrženlivě, očividně se snažila dodržet pravidlo, že sloužící by neměli
být vidět ani slyšet. Ale Benedict ten názor nesdílel a záměrně ji vtahoval do konverzace, aby
nemohla odejít. Nebo ji popichoval a provokoval, aby ji rozzlobil, protože když dštila oheň a
síru, líbila se mu mnohem víc než mírná a poddajná.
Většinou si však jen vychutnával chvíle, kdy s ní byl v jedné místnosti. Připadalo mu, že
nezáleží na tom, jestli spolu mluví, nebo zda Sophie sedí na židli, listuje v knize či vyhlíží z
okna. Její přítomnost ho uklidňovala.
Z myšlenek ho vytrhlo ostré zaklepání na dveře. Dychtivě vzhlédl. „Vstupte!"
Sophie strčila hlavu dovnitř, její po ramena dlouhé vlasy se mírně zavlnily, když zavadily o
hranu dveří. „Paní Crabtreeová si myslí, že byste si možná rád dal čaj."
„Čaj? Nebo čaj a sušenky?"
Sophie se zakřenila a zatímco vyvažovala tác, strčila bokem do dveří. „Samozřejmě to druhé."
„Skvělé. Dáte si se mnou?"
Zaváhala jako vždy, ale pak, také jako vždy, přikývla. Už dávno zjistila, že pokud si Benedict
něco usmyslí, nemá smysl se s ním přít.
„Do tváří se vám vrátila barva," poznamenala, když postavila podnos na nejbližší stůl. „Už
nevypadáte tak unaveně. Řekla bych, že brzy budete moct vstát z postele."
„Ano, určitě brzy," připustil vyhýbavě.
„Každým dnem vypadáte zdravěji."
Pobaveně se usmál. „Myslíte?"
Zvedla konvici a než začala nalévat, zarazila se. „Ano," odpověděla s ironickým úsměvem.
„Jinak bych to neříkala."
Benedict pozoroval její ruce. Pohybovala se s vrozeným půvabem a nalévala čaj, jako by se
pro to narodila. Umění servírovat odpolední čaj bylo očividně tím dalším, co se naučila u
štědrých zaměstnavatelů své matky. Nebo při přípravě čaje možná jen pozorně sledovala jiné
dámy. Benedict už postřehl, že je velmi všímavá.
Opakovali tento rituál dost často, aby se nemusela ptát, jaký čaj má rád. Podala mu hrníček - s
mlékem, ne cukrem - a pak položila na talíř směs sušenek a koláčků.
„Nalijte si taky," vybídl ji Benedict a kousl do sušenky, „a sedněte si ke mně."
Opět zaváhala. Čekal to, přestože už souhlasila, že se k němu připojí. Ale byl trpělivý a jeho
trpělivost byla odměněna tichým povzdechem, když natáhla ruku a zvedla z podnosu další
hrníček.
Když si nalila - s dvěma kostkami cukru a kapkou mléka -, posadila se vedle postele na
sametem potaženou židli s rovným opěradlem. Usrkávala, a přitom si ho prohlížela přes
obroučku čajového šálku.
„Nevezmete si sušenku?" zeptal se Benedict.
Zavrtěla hlavou. „Měla jsem jich několik rovnou z trouby."
„To máte štěstí. Teplé jsou vždycky nejlepší." Jednu zhltl, smetl si z rukávu několik drobečků
a natáhl se po další. Jak jste se dneska měla?"
„Myslíte za ty dvě hodiny, co jsme se neviděli?"
Benedict po ní střelil pohledem, který naznačoval, že pochopil její sarkasmus, ale nehodlá na
něj reagovat.
„Pomáhala jsem paní Crabtreeové v kuchyni," dodala Sophie. „Dělá dušené hovězí a
potřebovala oloupat brambory. Pak jsem si z vaší knihovny půjčila knížku a četla si na
zahradě."
„Opravdu? Co jste četla?"
„Nějaký román."
„Byl dobrý?"
Pokrčila rameny. „Hloupý, ale romantický. Bavilo mě to."
„Toužíte po romantickém vztahu?"
Prudce zčervenala. „To je ovšem velmi osobní otázka, nemyslíte?"
Benedict pokrčil rameny a chystal se prohodit něco jako „za pokus to stálo". Zatímco se jí
však díval do obličeje, přičemž jí tváře půvabně zrůžověly a sklopila oči do klína, stalo se
něco zvláštního.
Uvědomil si, že ji chce.
Skutečně a doopravdy ji chce.
Proč ho to tak překvapilo? Samozřejmě že ji chce. Je to vitální muž a jako takový nemůže
strávit dlouhou dobu v blízkosti tak svůdné a roztomilé ženy, jako je Sophie, aniž by po ní
nezatoužil. Chtěl, nijak náruživě ani naléhavě, polovinu žen, které potkal. Ale v tuto chvíli, s
touto ženou, to začalo být naléhavé.
Benedict změnil pozici a zmuchlal si přikrývku na klíně. Pak se znovu zavrtěl.
„Leží se vám pohodlně?" starala se Sophie. „Nepotřebujete naklepat polštáře?"
Benedictovým prvním nutkáním bylo odpovědět souhlasně a až by se k němu naklonila, chytit
ji a pak popustit uzdu své vášně, protože by byli, dosti příhodně, v posteli.

Ale měl tajné podezření, že by se ten plán Sophii nezamlouval, a tak místo toho pronesl: „Je
mi dobře." Vzápětí sebou trhl, když si uvědomil, že jeho hlas zní podivně skřehotavě.
S úsměvem pohlédla na sušenky na jeho talíři. „Snad tedy jednu."
Benedict uhnul s rukou, aby ji pustil k talíři, který, jak si trochu opožděně uvědomil, spočíval
v jeho klíně. Pohled na její ruku natahující se k jeho slabinám - i když směřovala k talíři
sušenek - s ním, přesněji řečeno s jeho třísly, dělal zvláštní věci.
Zmocnila se ho náhlá vize..., jak se její ruka sune tam dolů..., a chvatně chytil talíř, aby ho
snad nepřeklopil.
„Jestli vám to nevadí, vezmu si poslední -"
„Dobře!" zakrákal.
Zvedla zázvorovou sušenku z talíře a zamračila se. „Vypadáte líp," zlehka k sušence
přivoněla, „ale váš hlas se zhoršil. Bolí vás v krku?"
Benedict rychle usrkl čaje. „Ale vůbec ne. Asi mi zaskočilo."
„Ach tak. Pak se tedy pořádně napijte. Nemělo by vás to trápit dlouho." Odložila svůj šálek.
„Chcete, abych vám četla?"
„Ano!" přisvědčil Benedict rychle a nakupil si přikrývku kolem pasu. Mohla by se pokusit
odnést ten strategicky umístěný talíř, a kde by pak byl?
„Jste si jistý, že vám nic není?" zeptala se spíš podezřívavě než znepokojeně.
Škrobeně se usmál. „Naprosto."
Jak myslíte," poznamenala a vstala. „Co vám mám číst?"
„Cokoli," mávl bezstarostně rukou.
„Poezii?"
„Báječné." Řekl by „báječné", i kdyby se nabídla, že mu přečte učené pojednání o flóře v
arktické tundře.
Sophie popošla ke knihovně ve výklenku a očima přelétla její obsah. „Byrona?" zeptala se.
„Blakea?"
„Blakea," odvětil rázně. Hodina Byronových romantických blábolů by ho pravděpodobně
přiměla k překročení hranic slušnosti i morálky.
Vytáhla z police tenký svazek poezie a se zašustěním nevábných sukní se vrátila k židli, kde
se posadila.
Benedict se zamračil. Nikdy dřív si nevšiml, jak ošklivé má Sophie šaty. Nebyly sice tak
odpudivé, jaké jí půjčila paní Crabtreeová, ale rozhodně nezdůrazňovaly ženské půvaby.
Musí jí koupit nové. Samozřejmě že by je nepřijala, ale možná kdyby ty současné nějakou
náhodou shořely...
„Pane Bridgertone?"
Ale jak by se mu mohlo podařit spálit jí šaty? Nesměla by je mít na sobě, což by znamenalo
jistou výzvu a...
„Posloucháte mě vůbec?" zvýšila Sophie hlas.
„Hmm?"
„Neposloucháte."
„Promiňte," přiznal. „Moc se omlouvám. Myšlenky se mi někam zatoulaly. Prosím
pokračujte."
Začala znovu a on se ve snaze dokázat jí, kolik pozornosti jí věnuje, zaměřil na její ústa, což
se projevilo jako velká chyba. Protože náhle neviděl nic jiného než její rty a nedokázal přestat
myslet na to, že je líbá. Bylo mu zcela jasné, že pokud jeden z nich neodejde do třiceti vteřin z
místnosti, dopustí se něčeho, zač jí bude dlužit tisíc omluv. Ne že by ji nehodlal svést. Jen by
to radši udělal s poněkud větší grácií a šarmem.
„Ach drahá," vybuchl.
Sophie po něm vrhla zvláštní pohled. Nevinil ji z toho. Mluvil jako naprostý idiot. Nevyslovil
tu frázi „ach drahá" už léta. Pokud vůbec někdy. Krucinál, mluvil jako vlastní matka.
„Stalo se něco?" zeptala se Sophie.
„Jen jsem si na něco vzpomněl," odpověděl, podle vlastního názoru poněkud přihlouple.
Tázavě nadzvedla obočí.
„Na něco, co jsem zapomněl," dodal.
„Věci, na které člověk vzpomíná," poznamenala s nadmíru pobaveným výrazem, „bývají
většinou ty, které zapomněl."
Zachmuřil se. „Potřebuju trochu soukromí."
Okamžitě vstala. „Samozřejmě," zamumlala.
Benedict potlačil zasténání. Ksakru. Neměl v úmyslu zranit její city. Jen ji potřeboval dostat z
místnosti, aby ji nevtáhl do postele. „Jde o osobní záležitost," doplnil, aby jí zvedl náladu.
Stejně však měl podezření, že ať udělá cokoli, bude vypadat jako hlupák.
„Ach tak," pokývala zkušeně hlavou, „mám vám přinést nočník?"
„Dokážu si na něj dojít sám," odsekl, přičemž zcela zapomněl, že ho vůbec nepotřebuje.
Přikývla a položila knihu poezie na stůl. „Nechám vás o samotě. Až mě budete potřebovat,
stačí zazvonit."
„Nebudu vás přece volat jako služebnou," zavrčel.
„Ale já jsem -"
„Pro mě ne." Vyřkl ta slova trochu drsněji, než bylo nutné, ale odjakživa nenáviděl lidi, kteří
zotročují bezmocné poddané. Představa, že by se měl stát jednou z těch ohavných stvůr, ho
vyváděla z míry.
„Dobře," poznamenala pokorně jako služebná. Pak přikývla jako služebná - byl si zcela jistý,
že ho tím chce jenom dopálit - a odešla.
Jakmile byla pryč, Benedict vyskočil z postele a rozběhl se k oknu. Dobře. Nikde nikdo. Stáhl
si župan, místo něj si natáhl jezdecké kalhoty, košili a kabát a znovu vykoukl ven. Skvělé.
Stále nikdo v dohledu.
„Boty, boty," mumlal a rozhlížel se po místnosti. Kde má krucinál boty? Ne jeho sváteční, ale
ty na rochnění v bahně..., ach, tamhle jsou. Popadl je a vklouzl do nich. Vrátil se k oknu. Kde
nic, tu nic. Vynikající. Přehodil jednu nohu přes parapet, za ní druhou a potom se chytil
dlouhé, silné větve, která vyčnívala z blízkého jilmu. Odtamtud už bylo snadné přikrčit se,
zavrtět, vyvážit rovnováhu a seskočit na zem.
Zamířil přímo k jezeru. K velmi chladnému jezeru. K velmi chladné koupeli.

„Kdyby potřeboval nočník," reptala Sophie tiše, „prostě by to řekl. Nebylo by to poprvé, co
bych šla někomu pro nočník.."
Sešla po schodech do přízemí, ačkoliv si vůbec nebyla jistá, proč vlastně jde dolů (neměla
tam nic konkrétního na práci), ale zamířila tím směrem prostě proto, že ji nic lepšího
nenapadlo.
Nechápala, proč je Benedictovi tak zatěžko jednat s ní jako s tím, co je - se služebnou.
Zaníceně trval na tom, že pro něj nepracuje a nemusí dělat nic, čím by si zasloužila pobyt v
Mojí chatě, a pak ji jedním dechem ujistil, že jí najde místo v matčině domácnosti.
Kdyby se k ní choval jako k děvečce, snadno by se upamatovala, že je nelegitimní nic, kdežto
on pochází z jedné z nejbohatších a nejvlivnějších rodin smetánky. Pokaždé, když s ní jednal
jako se skutečným člověkem (a ze zkušenosti věděla, že většina šlechticů nepřistupuje ke
služebnictvu jako k něčemu, co by člověka vzdáleně připomínalo), přeneslo ji to zpátky na
maškarní ples. Tam se na jediný dokonalý večer stala krásnou a půvabnou dámou, která měla
právo snít o budoucnosti s Benedictem Bridgertonem.
Jednal s ní, jako by ji měl doopravdy rád a vychutnával si její společnost. A možná to tak i
bylo. Krutou ironií ji tím však současně nutil, aby ho milovala a v skrytu duše doufala, že má
právo o něm snít. A až si bude muset nevyhnutelně připomenout skutečnost, bude to nesmírně
bolet.

„Tady jste, slečno Sophie!"

Sophie zvedla oči, které bezmyšlenkovitě přejížděly po štěrbinách v parketové podlaze, a
spatřila, jak k ní po schodech kráčí paní Crabtreeová.
„Dobrý den, paní, Crabtreeová," pozdravila. „Co dělá dušené hovězí?"
„V pořádku," odvětila paní Crabtreeová nepřítomně. „Měla jsem málo mrkve, ale myslím, že i
tak bude jídlo chutné. Neviděla jste pana Bridgertona?"
Sophie překvapeně zamrkala. „V jeho pokoji. Před minutkou."
„Tam není."
„Mám dojem, že si musel odskočit."
Paní Crabtreeová nezčervenala, podobnou konverzaci o svých zaměstnavatelích vedla se
služebnictvem často. „Pokud ano, tak tu místnost nepoužil, pokud víte, co myslím. Voní svěže
jako jarní den."
Sophie se zamračila. „Opravdu tam není?"
„Zmizel, jako by se po něm slehla zem."
„Nemám tušení, kam mohl odejít."
Paní Crabtreeová si opřela ruce o široké boky. „Prohledám přízemí a vy se podívejte nahoře.
Jedna z nás ho určitě najde."
„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad, paní Crabtreeová. Pokud odešel z pokoje, asi pro to
měl dobrý důvod. Pravděpodobně nechce být nalezen."
„Ale je nemocný," ohradila se paní Crabtreeová.
Sophie nad tím uvažovala a pak si v duchu představila Benedictův obličej. Jeho pokožka
zdravě žhnula a nevypadal ani trochu unavený. „Tím si nejsem tak jistá, paní Crabtreeová,"
promluvila konečně. „Myslím, že to jen předstírá."
„Hlouposti," ušklíbla se paní Crabtreeová. „To by pan Bridgerton neudělal."
Sophie pokrčila rameny. „Nechci ho podezírat, ale opravdu už nevypadá ani trochu
nemocný."
„To je mými posilujícími léky," pokývala paní Crabtreeová spokojeně hlavou. „Říkala jsem
vám, že ho rychle postaví na nohy."
Sophie byla svědkem, jak pan Crabtree vylévá lektvary do růžových keřů, a viděla také
následky. Nebyl to pěkný pohled. Netušila, jak se jí podařilo usmát a přikývnout.
„To by mě zajímalo, kam šel," pokračovala paní Crabtreeová. „Neměl by vstávat z postele, a
dobře to ví."
„Určitě se brzy vrátí," chlácholila ji Sophie. „Nepotřebujete zatím pomoct v kuchyni?"
Paní Crabtreeová zavrtěla hlavou. „Ne, ne. Hovězí se teď musí jenom vařit. A kromě toho mě
pan Bridgerton huboval, že vám dovoluju pracovat."
„Ale -"
„Žádné ale, prosím," přerušila ji paní Crabtreeová. „Samozřejmě má pravdu. Jste tu host a
nemusíte hnout ani prstem."
„Nejsem host," protestovala Sophie.
„A co tedy jste?"
Sophie se zarazila. „Nemám tušení, ale rozhodně ne host. Host by..., host by..." Zápolila se
slůvky, které by daly smysl jejím myšlenkám a pocitům. „Domnívám se, že host je někdo ze
stejné společenské vrstvy, nebo aspoň blízké. Host je někdo, kdo nikdy nemusel nikoho
obsluhovat, drhnout podlahy ani vylévat nočníky. Host je -"
„Někdo, koho si pán domu pozval jako hosta," odsekla paní Crabtreeová. „V tom spočívá
krása toho být pánem domu. Může si dělat, co se mu zachce. A vy se přestaňte podceňovat.
Pokud vás pan Bridgerton považuje za hosta, pak byste měla jeho úsudek přijmout a
vychutnávat si to. Kdy jste si naposledy užívala pohodlí, aniž jste musela na oplátku pracovat
do úmoru?"
„Nepovažuje mě za opravdového hosta," podotkla Sophie tiše. „Kdyby to tak bylo, pověřil by
někoho, aby mi dělal gardedámu a chránil tak mou pověst."
„Jako bych snad dovolila, aby se v mém domě děly nějaké nepřístojnosti," naježila se paní
Crabtreeová.
„Samozřejmě že ne," ujistila ji Sophie. „Ale pokud jde o pověst, je zdání stejně důležité jako
skutečnost. A v očích společnosti není hospodyně oprávněná dělat garde, nehledě na její
přísnou a nezkaženou morálku."
„Pokud je to pravda," pronesla paní Crabtreeová, „pak potřebujete gardedámu, slečno
Sophie."
„Hlouposti. Nepotřebuju garde, protože nejsem z jeho vrstvy. Nikoho nezajímá, jestli děvečka
pracuje v domácnosti svobodného muže. Lidi to nepobuřuje, protože je ani nenapadne, že by
ji to mohlo zničit." Sophie pokrčila rameny. „Tak už to na světě chodí. A ať to pan Bridgerton
přizná, nebo ne, očividně si to myslí, protože se ani slovem nezmínil, že je moje přítomnost
tady nevhodná."
„To se mi nelíbí," zabručela paní Crabtreeová. „Vůbec se mi to nelíbí."
Sophie se usmála, protože bylo od hospodyně milé, že o ni měla starost. Jestli opravdu
nepotřebujete moji pomoc a," dodala s jízlivým úšklebkem, „dokud jsem v tomto zvláštním,
nejasném postavení, půjdu se projít. Nejsem sice host, ale poprvé za dlouhá léta nejsem ani
služebná a hodlám si užít svobody, dokud to jde."
Paní Crabtreeová ji srdečně poplácala po rameni. „Udělejte to, slečno Sophie. A když už
budete venku, přineste zpátky květiny."
Sophie se zakřenila a vyšla ze dveří. Byl půvabný den, na toto roční období neobvykle teplý a
slunečný, a ve vzduchu visela jemná vůně prvních jarních květů. Nevzpomínala si, kdy se
naposledy šla projít jen proto, aby se nadýchala čerstvého vzduchu.
Benedict jí vyprávěl o nedalekém jezírku, a tak ji napadlo, že by se tam mohla vypravit a
pokud sebere odvahu, snad si i smočit nohy ve vodě.
Nachýlila hlavu ke slunci a usmála se. Vzduch byl sice teplý, ale začátkem května bude voda
jistě stále ledová. Přesto to bude příjemný pocit. Všechno, co představovalo volný čas a
klidné okamžiky o samotě, znělo příjemně.
Na chvíli se zastavila a se svraštěným čelem se zahleděla k obzoru. Benedict říkal, že jezírko
leží jižně od Mojí chaty, ne? Cesta k jihu vedla přes hustě zalesněný svah, ale trocha pohybu
jí rozhodně neuškodí.
Sophie překračovala kořeny stromů, odkláněla spodní větve ležící při zemi a s bezstarostným
klidem je za sebou zas pouštěla. Korunami stromů nepronikalo téměř žádné slunce a šero u
země připomínalo spíš soumrak než poledne.
Pak se před ní objevil průzor mezi stromy, který mohl znamenat pouze jediné - jezírko. Jak se
blížila, zahlédla odraz slunečních paprsků na vodní hladině. Spokojeně se nadechla. Potěšilo
ji, že se vydala správným směrem.
Jakmile se však přiblížila, zaslechla šplouchání a se směsí hrůzy i zvědavosti pochopila, že tu
není sama.
Stála zhruba třicet metrů od hladiny, takže ji mohl kdokoli z vody vidět. Rychle se schovala
za kmen širokého dubu. Kdyby měla špetku rozumu, obrátila by se a rozběhla zpátky do
domu. Přesto se nedokázala ubránit tomu, aby vykoukla zpoza stromu a podívala se, kdo
může být natolik šílený, aby se tak časně zjara cákal v jezeru. Pomalu a tiše se vyplížila zpoza
stromu, přičemž se snažila zůstat co možná skrytá. A spatřila nějakého muže.
Nahého muže.
Nahého...
Benedicta?
 11. kapitola

V Londýně zuří válka kvůli služebným. Lady Penwoodová nazvala paní Featheringtonovou
nevychovanou a hrubou zlodějkou před nejméně třemi matronami ze společnosti, včetně velmi
populární vdovy vikomtky Bridgertonové! Paní Featheringtonová se nechala slyšet, že dům
lady Penwoodové není o nic lepší než chudobinec, a jako příklad uvedla špatné zacházení se
svou komornou (jejíž jméno, jak se naše autorka dozvěděla, není Estelle, jak se původně
tvrdilo, a navíc vůbec není Francouzka. Jmenuje se Bess, a pochází z Liverpoolu.)
Lady Penwoodová nakvašeně odešla, následována svou dcerou, slečnou Rosamund
Reilingovou. Druhá dcera lady Penwoodové, Posy, (která měla na sobě politováníhodné
zelené šaty), zůstala na místě s omluvným výrazem v očích, dokud se její matka nevrátila,
nechytila ji za rukáv a neodtáhla pryč.
Naše autorka rozhodně nesestavuje seznamy hostů společenských večírků, ale umí si jen těžko
představit, že by paní Featheringtonová Penwoodovy ještě někdy pozvala.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 7 KVĚTNA 1817

Byla chyba, že Sophie zůstala. Velká chyba.

Obrovská chyba.
A přesto se nepohnula ani o píď.
Našla si velký, holý kámen, z větší části zakrytý nízkým keřem, a posadila se, aniž z
Benedicta odtrhla oči.
Byl nahý. Stále tomu nemohla uvěřit.
Samozřejmě že byl částečně ponořený a hladina vody mu dosahovala až po žebra.
Níž - prolétlo jí hlavou - než pod žebra.
Kdyby k sobě měla být upřímná, musela by svou předchozí myšlenku pozměnit na: Bohužel
je částečně ponořený.
Sophie byla sice nevinné děvče, ale současně byla zvědavá a toho muže milovala. Bylo tak
špatné zatoužit po prudším závanu větru, který by vytvořil odlivovou vlnu a odhalil tak další
část Benedictova těla? Kteroukoliv?
Dobře, bylo to špatné. Ona byla špatná, a vůbec jí to nevadilo.
Celý život kráčela po bezpečné a rozumné cestě. Jen na jediný večer odhodila opatrnost. A
byla to ta nejkrásnější, nejkouzelnější a nejúžasnější noc, jakou kdy zažila.
A tak se rozhodla zůstat tam, kde je, a vidět, co se jejím očím nabízelo. Neměla co ztratit.
Neměla práci ani žádné vyhlídky krom Benedictova slibu, že jí najde místo v matčině
domácnosti (a stejně měla od začátku pocit, že to vůbec není dobrý nápad).
A tak nečinně seděla, s očima doširoka rozevřenýma, a snažila se ani nepohnout.

Benedict nebyl pověrčivý a rozhodně si o sobě nikdy nemyslel, že má šestý smysl, ale párkrát
v životě se ho už zmocnil zvláštní, tajemný pocit, který ho varoval, že se schyluje k něčemu
důležitému.
Poprvé se to stalo v den, kdy mu zemřel otec. Nikdy o tom s nikým nemluvil, dokonce ani se
starším bratrem Anthonym, jehož otcova smrt hluboce zasáhla, ale když se to odpoledne
projížděl s Anthonym po kentských polích v nějakém hloupém dostihu, cítil zvláštní
ochromení v končetinách, následované nezvyklým bušením v hlavě. Nebolelo to, ale vysávalo
mu to vzduch z plic a zanechávalo pronikavý pocit hrůzy, který si předtím neuměl ani
představit.
Samozřejmě že prohrál; bylo obtížné držet otěže, když ho prsty odmítaly poslouchat. Po
návratu domů zjistil, že byl jeho strach odůvodněný. Otec byl mrtvý, zemřel po včelím
bodnutí. Benedict stále nemohl uvěřit, že tak silného a vitálního muže připravila o život včela,
ale jiné vysvětlení neexistovalo.
Když se ten pocit ozval podruhé, vyvolal v něm zcela odlišné dojmy. Došlo k tomu při
matčině maškarním plese, těsně předtím, než spatřil ženu ve stříbrných šatech. Jako předtím
začal ten pocit v jeho pažích a nohou, ale místo otupěni tentokrát cítil zvláštní brnění, jako by
právě procitl z letitého spánku.
Pak se obrátil, spatřil ji a pochopil, že ona je důvodem, proč sem ten večer vůbec přišel,
důvodem, proč žije v Anglii, důvodem, proč se vůbec narodil.
Samozřejmě odešla, jako by se rozplynula ve vzduchu, a dokázala mu tak, že se mýlil. V tu
chvíli však tomu všemu věřil a kdyby ho nechala, rozhodně by jí to dokázal.
Teď, zatímco stál v jezírku a voda mu šplouchala kolem pasu, ho znovu zaplavilo podivné
tušení, že něco ožilo. Bylo to příjemné a vzrušující.
Stejné jako tehdy. Když poznal ji.
Buď se něco stane, nebo je někdo nablízku.
Jeho život se změní.
A já jsem, uvědomil si s ponurým sevřením rtů, nahý jako právě zrozený den. To člověku
zrovna neposkytuje výhodu, pokud ovšem neleží v hedvábných povlacích vedle přitažlivé
ženy.
Nebo na ní.
Udělal krok do hlubší vody a jemné bláto jezerního dna mu proplulo mezi prsty. Teď mu voda
dosahovala o pár centimetrů výš. Byl zmrzlý na led, ale aspoň si nepřipadal tak odhalený a
vystavený každému napospas.
Očima prohledával břeh, díval se do korun stromů i mezi keře. Někdo tam určitě je. Nic
jiného nevysvětlovalo to podivné mravenčení, které se mu šířilo po celém těle.
A pokud ho svaly brněly i v tak studené vodě, že se bál podívat na své intimní partie (cítil, jak
se ta ubohá věc scvrkla na minimum, což žádného muže nerozradostní), pak to musí mít
skutečně závažný důvod.
„Kdo je tam?" zavolal.
Žádná odpověď. Vlastně ani nečekal, že se někdo ozve, ale aspoň to zkusil.
Pomalu se obracel o tři sta šedesát stupňů, s přimhouřenýma očima znovu prohledával břeh a
pátral po nějaké známce pohybu. Neviděl nic, jen jemné třepotání listí ve větru, ale když se
pohledem vrátil k místu, odkud začal, pochopil.
„Sophie!"
Zaslechl těžké zalapání po dechu, následované činorodým shonem.
„Sophie Beckettová!" zavolal, „jestli utečete, přísahám, že poběžím za vámi a nebudu mít čas
ani hodit na sebe oblečení."
Šelest přicházející ze břehu polevil.
„Dohoním vás," pokračoval, „protože jsem silnější a rychlejší. A klidně bych vás mohl svalit
na zem, abych se ujistil, že mi neuniknete."
Zvuky pohybů ustaly.
„Dobře," zavrčel. „Vylezte."
Neposlechla.
„Sophie," varoval ji.
Nastalo ticho, následované pomalými, váhavými kroky, a pak ji spatřil, jak stojí na břehu v
jedněch z těch hrozných šatů, které by nejradši zahodil na samé dno Temže.
„Co tu děláte?" obořil se na ni.

„Byla jsem se projít. Co tu děláte vy?" bránila se. „Máte být nemocný. Tohle" - mávla k němu
i k jezírku - „vám rozhodně neprospěje."
Ignoroval její otázku i poznámku. „Sledovala jste mě?"
„Ovšemže ne," odsekla. Věřil jí. Nepředpokládal, že by měla divadelní vlohy, aby tak
věrohodně předstírala upřímnost.
„Nešla bych za vámi k vodě," pokračovala. „Bylo by to neslušné."
Pak její obličej zcela zrudl, protože oba věděli, že se o takový argument nemůže opřít. Kdyby
se skutečně snažila zachovat dekorum, odešla by od jezírka, jakmile by Benedicta spatřila, ať
už by tu byla náhodou, nebo ne.
Zvedl ruku z vody a naznačil jí, aby se obrátila. „Otočte se ke mně zády a počkejte, až se
obléknu," přikázal jí.
„Půjdu rovnou domů," navrhla. „Budete tu mít větší soukromí a -"
„Zůstanete tady," zarazil ji nesmlouvavě.
„Ale -"
Zkřížil paže. „Vypadám snad jako člověk, který má náladu na dohadování?"
Vzdorně na něj pohlédla.
„Jestli začnete utíkat," varoval ji, „chytím vás."
Sophie očima přeměřila vzdálenost, která je dělila, a pak se snažila odhadnout, jak dlouho by
jí trvalo vrátit se k Mojí chatě. Kdyby se zdržel oblékáním, mohla by mít šanci, ale pokud
ne...
„Sophie," promluvil, „vidím, jak se vám kouří z hlavy. Přestaňte namáhat mozek zbytečnými
matematickými výpočty a udělejte, oč jsem vás požádal."
Jedna její noha se pohnula. Sophie netušila, jestli proto, aby se rozběhla domů, nebo se pouze
obrátila.
„Ted hned," přikázal.
S hlasitým povzdechem a reptáním zkřížila paže a otočila se. Upřela oči na suk v kmeni
stromu přímo před sebou, jako by na tom závisel její život. Ten příšerný chlap nebyl při své
činnosti úplně nehlučný a Sophie se neubránila tomu, aby nevnímala každý zvuk, který se za
ní ozval, a nesnažila se ho určit. Teď vylezl z vody, teď se natahuje po kalhotách, teď...
Bylo to marné. Měla hříšnou představivost a nemohla s tím nic dělat.
Kéž by souhlasil s tím, aby se vrátila do domu. Místo toho musela strnule čekat, než se
oblékne. Pokožku měla v jednom ohni a byla si jistá, že jí tváře hoří nejmíň osmi různými
odstíny červeni. Každý džentlmen by jí dovolil, aby unikla z rozpaků a zavřela se do svého
pokojíku nejmíň na tři dny v naději, že se na celou záležitost zapomene.
Ale Benedict Bridgerton se zjevně rozhodl nebýt to odpoledne džentlmen, protože jakmile
pohnula nohou - jen aby si protáhla prsty, které jí v botách dřevěněly! -do necelé půlvteřiny
zavrčel: „Ať vás to ani nenapadne."
„Nenapadlo!" ohradila se. „Necítím prsty. A pospěšte si! Oblékání vám přece nemůže trvat
tak dlouho."
„Že ne?" protáhl.
„Děláte to jen, abyste mě mučil," zavrčela.
„Klidně se můžete kdykoli otočit," poznamenal pobaveně. „Ujišťuju vás, že jsem nechtěl ranit
váš jemnocit, ne svůj."
„Takhle mi to úplně vyhovuje," odsekla.
Po chvíli, která jí připadala jako hodina, ale pravděpodobně uplynuly pouhé tři minuty,
pronesl: „Už se můžete obrátit."
Sophie se to skoro bála udělat. Měl tak zvrácený smysl pro humor, že by jí dokázal přikázat,
aby se obrátila, dřív, než se obleče.
Ale rozhodla se mu věřit - vlastně musela přiznat, že nemá na vybranou - a poslechla. K její
úlevě, a pokud by měla být zcela upřímná i k troše zklamání, byl zcela oblečený, jen na
několika místech se mu navlhlá látka lepila k tělu.
„Proč jste mě nepustil domů?" zeptala se.
„Chtěl jsem, abyste tu zůstala," odpověděl prostě.
„Ale proč?" trvala na svém.
Pokrčil rameny. „Nevím. Možná to byl trest za to, že jste mě špehovala."
„Nešpeho-" namítla automaticky, ale zarazila se v půli slova, protože to samozřejmě nebyla
pravda.
„Chytrá dívka," zamumlal.
Zamračila se. Ráda by podotkla něco vtipného a duchaplného, ale měla pocit, že ať už jí z úst
unikne cokoli, bude to mít zcela opačný účinek, takže radši držela jazyk za zuby. Je lepší být
mlčenlivý hlupák než upovídaný.
„Není slušné tajně pozorovat hostitele," prohlásil a opřel si ruce v bok. Kupodivu se mu
podařilo vyhlížet autoritativně i uvolněně zároveň.
„Byla to náhoda," zabručela.
„To vám věřím," přikývl. „Ale i když jste mě nehodlala sledovat, faktem zůstává, že jakmile
se naskytla příležitost, využila jste ji."
„Chcete mě snad vinit?"
Zakřenil se. „Vůbec ne. Udělal bych totéž."
Otevřela ústa.
„Nepředstírejte, že vás to urazilo," zasmál se.
„Nic nepředstírám."
Naklonil se blíž. „Abych řekl pravdu, lichotí mi to."
„Ujišťuju vás, že to byla jen akademická zvědavost," vybuchla.
Jízlivě se ušklíbl. „Takže se mi tu snažíte namluvit, že byste sledovala každého nahého muže,
na kterého byste narazila?"
„Ovšemže ne!"
„Jak už jsem řekl," protáhl a opřel se zády o strom, „lichotí mi to."
„Takže když jsme si to konečně vyjasnili," utrousila Sophie a pokrčila nos, „vrátím se do Vaší
chaty."
Udělala jen dva kroky, než jeho ruka vystřelila a chytila ji za látku šatů. „To bych neřekl."
Sophie se s vyčerpaným povzdechem obrátila. „Už jste mě ztrapnil dost. Co ode mě ještě
chcete?"
Pomalu si ji přitáhl k sobě. „Velmi zajímavá otázka."
Sophie se snažila zarýt podpatky do země, ale tlak jeho ruky byl neúprosný. Mírně klopýtla a
najednou stála jen pouhých pár centimetrů od něj. Vzduch se značně oteplil a Sophie měla
směšný pocit, že zapomněla, jak vlastně fungují její ruce a nohy. Kůže ji brněla, srdce zběsile
bušilo a ten zatracený mužský na ni upřeně hleděl a nehnul ani svalem.
Nepřitáhl ji k sobě o pár posledních centimetrů. Jen se na ni díval.
„Benedicte?" zašeptala. Docela zapomněla, že ho stále oslovuje ,pane Bridgertone'.
Usmál se. To jemné zvlnění rtů ji rozechvělo. „Líbí se mi, když vyslovuješ moje jméno."
„Nechtěla jsem," přiznala.
Dotkl se prstem jejích úst. „Pst," napomenul ji. „To neříkej. Copak nevíš, že to muž nechce
slyšet?"
„Nemám s muži moc zkušeností," přiznala.
„Tak tohle si muži přejí slyšet."
„Opravdu?" zeptala se pochybovačně. Věděla, že muži žádají od svých manželek nevinnost,
ale Benedict by si nevzal děvče, jako je ona.
Konečkem prstu jí přejel po tváři. „Přesně to chci slyšet od tebe"
Jemný vánek zavadil o Sophiiny rty, až zalapala po dechu. Chystal se ji políbit. Bylo to zcela
to nejúžasnější a zároveň nejhorší, co se mohlo stát. Ale jak po tom toužila!
Věděla, že ráno toho bude litovat. V duchu se zasmála. Dělá si legraci? Bude toho litovat už
za deset minut. Ale poslední dva roky strávila vzpomínkami, jaké to bylo v jeho náruči, a
nebyla si jistá, zda dokáže dál žít bez dalšího líbezného okamžiku v jeho objetí.
Přejel jí prstem po tváři, ke spánku a odtamtud přes obočí ke kořeni nosu. „Jsi krásná,"
pronesl tiše, „jako z pohádky. Někdy si říkám, že snad ani nemůžeš být skutečná."
Její jedinou odpovědí byl zrychlený dech.
„Myslím, že tě políbím," zašeptal.
„Myslíte?"
„Myslím, že tě musím políbit," řekl, jako by nevěřil vlastním slovům. „Je to jako dech.
Člověk nemá na vybranou."
Benedictův polibek byl mučivě něžný. Jeho rty zavadily o její jako pírko. Zatočila se jí hlava
a zmocnila slabost. Sevřela jeho ramena a přemítala, proč se cítí tak podivně vyvedená z míry
- a pak jí to najednou došlo.
Je to stejné jako tehdy.
Dotkl se jejích rtů stejně něžně a sladce jako na maškarním plese. Po dvou letech snění
Sophie konečně znovu prožila nejnádhernější okamžik svého života.
„Pláčeš," promluvil Benedict a pohladil ji po tváři.
Sophie zamrkala a pak zvedla ruku, aby si otřela slzy, o nichž neměla ani ponětí.
„Mám přestat?" zašeptal.
Zavrtěla hlavou. Ne, to nechtěla. Přála si, aby ji líbal stejně jako na maškarním plese, aby ji
něžně hladil a dal tak průchod mnohem vášnivějším emocím. Protože tentokrát hodiny
neodbijí půlnoc a ona nebude muset uprchnout.
Přála si, aby věděl, že ona je tou ženou z maškarního plesu. A zároveň se zoufale modlila, aby
to nikdy nezjistil. Byla tak zmatená a...
A on ji políbil.
Zmocnil se jejích rtů s veškerou vášní a touhou, jaké si žena může přát. Přiměl ji k pocitu, že
je krásná, drahá, jedinečná. Přistupoval k ní jako k ženě, ne ke služce. Až do téhle chvíle si
neuvědomila, jak moc jí takové jednání chybí. Příslušníci panstva a šlechty své sloužící
přehlíželi, snažili se je neslyšet, a když už s nimi museli promluvit, pokoušeli se to co nejvíc
zkrátit.
Jakmile ji však Benedict políbil, připadala si skutečná.
Jeho rty, které s těmi důvěrnostmi začaly s takovou úctou, byly teď vášnivé a lačné. Jeho
ruce, tak velké a silné, že měla pocit, jako by jí zakrývaly polovinu zad, ji svíraly silou, při níž
ztrácela dech. A jeho žhnoucí tělo se k ní tisklo a i přes oblečení ji sžíralo plamenem, který
dosáhl až na dno její duše.
Zachvěla se. Měla pocit, že se v jeho objetí rozplyne.
Toužila se mu odevzdat, ačkoliv přísahala, že něco takového bez posvěceného manželského
svazku nikdy neudělá.
„Ach, Sophie," zašeptal chraplavě do jejích úst. Ještě nikdy jsem necítil nic -"
Ztuhla. Věděla, co jí chce říct, a netušila, jak by na to reagovala. Na jednu stranu bylo
vzrušující být jedinou ženou, která ho kdy dokázala srazit na kolena, až se mu touhou zatočila
hlava.
Na druhou stranu už ji kdysi políbil. Copak tehdy necítil totéž co teď?
Proboha, copak žárlí sama na sebe?
Nepatrně se odtáhl. „Děje se něco?"
Zavrtěla hlavou. „Ne."
Benedict se dotkl prsty špičky její brady a nachýlil její obličej vzhůru. „Nelži, Sophie. Co se
stalo?"
„Jsem - jen nervózní," zakoktala se. „Nic víc."
Podezřívavě přimhouřil oči. „Určitě?"
„Jistě." Vymanila se z jeho sevření a s pažemi přitisknutými ke hrudi o pár kroků couvla.
„Obyčejně se takhle nechovám."
Benedict se za ní díval, jak se svěšenými rameny odchází. „Já vím," řekl tiše. „Nejsi ten typ."
Přidušeně se zasmála, a ačkoliv jí neviděl do obličeje, uměl si představit její výraz.
„Jak to víte?" zeptala se.
„Je to zřejmé ze všeho, co děláš."
Neotočila se, ani nepromluvila.
A pak, než si stačil rozmyslet, co vlastně říká, vylétla mu ze rtů absurdní otázka. „Kdo jsi,
Sophie? Kdo ve skutečnosti jsi?"
Stále se neobrátila, a když promluvila, znělo to jako pouhé zašeptání. „Co tím myslíte?"
„Něco na tobě není v pořádku. Na služebnou mluvíš příliš kultivovaně."
Nervózními prsty si pohrávala se záhyby sukně. „Je snad zločin chtít pěkně mluvit? S
neurozeným přízvukem se člověk v téhle zemi daleko nedostane."
„Mohl bych namítnout," podotkl rozvážně, „že ani tak ses daleko nedostala."
Její ruce strnuly jako hůlky, rovné, neohebné hůlky s drobnými zaťatými pěstmi na konci. A
pak, zatímco čekal na její odpověď, začala odcházet.
„Počkej!" zavolal za ní, třemi kroky ji dohonil a chytil za zápěstí. Přitáhl ji k sobě, až se
musela obrátit. „Nechoď."
„Nemám ve zvyku zůstávat s lidmi, kteří mě urážejí."
Benedict sebou trhl a věděl, že zraněný pohled v jejích očích ho bude pronásledovat navěky.
„Neurážel jsem tě, a ty to víš. Mluvil jsem pravdu. Nejsi děvečka, Sophie. Je mi to jasné a
mělo by to být jasné i tobě."
Zasmála se ostrým a pronikavým smíchem, který od ní ještě neslyšel. „A co jiného mám
dělat, pane Bridgertone? Najít si práci jako vychovatelka?"
Benedict to považoval za dobrý nápad a hodlal jí to sdělit, ale přerušila ho. „Kdo myslíte, že
mě najme?"
„No..."
„Nikdo!" vyštěkla. „Nemám doporučení a jsem moc mladá."
„A hezká," dodal ponuře. Nikdy se příliš nezajímal o najímání vychovatelek, ale věděl, že ta
povinnost obvykle přináleží paní domu. A selský rozum mu napovídal, že si žádná žena
nechce přivést do domácnosti tak pěkné mladé děvče. Stačilo vidět, co musela Sophie snášet v
rukou Phillipa Cavendera.
„Mohla bys dělat komornou," navrhl. „Aspoň by ses vyhnula špinavé práci."
„Byl byste překvapený," zamumlala.
„Co třeba společnice nějaké starší dámy?"
Vzdychla. Byl to smutný zvuk, při němž ho bodlo u srdce. Jste hodný, že se mi snažíte
pomoct, ale už jsem to všechno vyzkoušela. Navíc za mě nemáte žádnou zodpovědnost."
„Mohl bych mít."
Překvapeně na něj pohlédla.
V tu chvíli Benedict pochopil, že ji musí mít. Pojilo je zvláštní, nevysvětlitelné pouto, které
kromě této chvíle cítil jen jedinkrát v životě, s onou záhadnou dámou na maškarním plese.
Ale zatímco ta odešla a rozplynula se ve vzduchu, Sophie byla skutečná. Už ho unavovaly
přeludy. Chtěl ženu z masa a kostí, kterou mohl vidět a dotýkat se jí.
Navíc ho ta dívka potřebuje, přestože si to zatím neuvědomuje. Benedict ji vzal za ruku a
stiskl, až ztratila rovnováhu. Jakmile klopýtla, přivinul ji k sobě.
„Pane Bridgertone!" vykřikla.
„Benedicte," opravil ji se rty u ucha.
„Pusťte mě -"
„Vyslov moje jméno," trval na svém. Když to vyhovovalo jeho zájmům, uměl být velmi
tvrdohlavý a nehodlal ji pustit dřív, dokud ho neposlechne. A možná ani tehdy ne.
„Benedicte," podvolila se nakonec. Já -"
„Pst." Umlčel ji svými rty. Když ochabla v jeho náruči, odtáhl se, jen natolik, aby jí pohlédl
do očí. V odpoledním světle vypadaly neuvěřitelně zelené a dostatečně hluboké, aby se v nich
utopil.
„Chci, abys se mnou odjela do Londýna," zašeptal dřív, než si to stačil rozmyslet, „a žila tam
se mnou."
Překvapeně se na něj dívala.
„Buď má," pokračoval naléhavým hlasem. „Od téhle chvíle až navěky. Dám ti všechno, co
budeš chtít. A na oplátku chci jenom tebe."
 12. kapitola

Spekulace týkající se zmizení Benedicta Bridgertona neutuchají. Podle Eloise Bridgertonové,

která by to jako jeho sestra měla vědět, se měl vrátit do města před několika dny. Ale i Eloise
musí jistě připustit, že muž věku a postavení pana Bridgertona není povinován oznamovat
místo svého pobytu mladší sestře.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 9. KVĚTNA 1817

„Chcete, abych se stala vaší milenkou," pronesla Sophie bezvýrazně.

Zmateně na ni pohlédl, přestože si nebyla jistá, jestli proto, že její prohlášení bylo tak zjevné,
či zda nesouhlasil s jejím výběrem slov. „Chci, abys byla se mnou," trval na svém.
Přestože to byl nesmírně bolestivý okamžik, přistihla se, že se téměř usmívá. „V čem se to
liší?"
„Sophie -"
„V čem se to liší?" opakovala ostřejším tónem.
„Nevím, Sophie." Jeho hlas zněl nedůtklivě. „Záleží na tom?"
„Mně ano."
„Fajn," utrousil. „Fajn. Tak tedy buď mou milenkou."
Sophie měla právě tolik času, aby zalapala po dechu, než se lačně sklonil k jejím rtům.
Nepodobalo se to žádnému polibku, jaký si kdy vyměnili, byl podmalovaný hrubostí a
podivným hněvem.
Jeho ústa pohltila její v primitivním tanci vášně. Připadalo jí, že jeho ruce jsou všude, na
jejích ňadrech, kolem jejího pasu, dokonce i pod její sukní. Dotýkal se jí, hladil ji a laskal.
A celou dobu ji k sobě tiskl tak pevně, že byla přesvědčená, že se v něm rozpustí.
„Chci tě," zašeptal chraplavě do prohlubně na jejím krku. „Chci tě hned teď. Tady."
„Benedicte -"
„Chci tě ve své posteli," zavrčel. „Chci tě zítra. A pozítří."
Poněvadž byla hříšná a slabá, podlehla tomu okamžiku, zaklonila hlavu a nastavila mu hrdlo.
Dotyk jeho rtů byl tak příjemný, že rozechvíval samou podstatu její bytosti. Prahla po něm,
toužila po všem, co nemohla mít, a proklínala to, co měla.
A pak se najednou ocitla na zemi a on ležel vedle ní. Připadal jí velký, silný a jen její. Malá
část mozku jí stále fungovala, takže věděla, že musí říct ne a to šílenství zastavit, ale
nedokázala to. Zatím.
Tak dlouho o Benedictovi snila a snažila se vybavit vůni jeho pokožky či zvuk jeho hlasu.
Tolik nocí jí jeho přelud dělal společnost.
Žila ve snách, které se nemohly uskutečnit. Nechtěla se o tento dokonalý zážitek připravit.
„Benedicte," hlesla a dotkla se jeho hebkých, kadeřavých vlasů. V duchu si namlouvala, že
není ženou, kterou požádal, aby se stala jeho milenkou, ale někým docela jiným.
Kýmkoli kromě nemanželské dcery zesnulého hraběte, která je s výjimkou milodarů zcela bez
prostředků.
Její hlas ho zřejmě povzbudil, poněvadž rukou, jíž jí tak dlouho hladil koleno, začal stoupat
výš po jemné pokožce stehna. Po letech dřiny měla hubenou, ne módně zaoblenou postavu,
ale zdálo se, že mu to nevadí. Vlastně začal přerývaně dýchat a srdce se mu rozbušilo ještě
rychleji.
„Sophie, Sophie, Sophie," zasténal a horečně přejížděl rty po jejím obličeji, dokud opět
nenašel její ústa. „Toužím po tobě." Přitiskl k ní své boky. „Cítíš, jak tě chci?"
„Taky tě chci," zašeptala. Byla to pravda. Uvnitř ní hořel plamen, který léta skomíral. Pohled
na Benedicta ho znovu rozdmýchal a při jeho dotyku mocně vzplál.
Benedict zápolil s velkými, uboze vyrobenými knoflíky vzadu na jejích šatech. „Tohle
spálím," zavrčel, zatímco ji druhou rukou nesmlouvavě hladil po citlivé pokožce v podkolení.
„Obléknu tě do hedvábí, do saténu." Sklonil se k jejímu uchu, přejížděl jí jazykem po lalůčku
a pak sklouzl k místu, kde se ucho setkává s obličejem. „Neobléknu tě vůbec do ničeho."
Sophie strnula v jeho náručí. Podařilo se mu říct to jediné, co jí připomnělo, proč je vlastně
tady a proč ji Benedict líbá. Není to láska, ani žádný z něžných citů, o kterých snila, ale chtíč.
Chce si ji vydržovat.
Dostat ji do stejné situace, v níž se kdysi ocitla její matka.
Ach bože, bylo to lákavé pokušení. Nabízel jí bezstarostný život v přepychu, život s ním.
Za cenu její duše.
Ne, nebyla to tak docela pravda, hlavní problém byl v něčem jiném. Třeba by dokázala žít
jako něčí milenka. Výhody - a jak by mohla považovat život s Benedictem za něco jiného než
výhodu - by snad převážily nad stinnými stránkami. Ale ačkoliv by možná byla ochotná
rozhodnout tak o vlastním životě a pověsti, v případě dítěte to udělat nemohla. A jak by se
tomu vyhnula? Všechny milenky dřív nebo později otěhotní.
Nešťastně se odtáhla, vymanila se z jeho sevření a odkutálela se na stranu. Tam se vyškrábala
na všechny čtyři a na chvíli znehybněla, aby popadla dech.
„Nemůžu to udělat, Benedicte," zavrtěla hlavou, aniž na něj pohlédla.
„Nechápu proč."
„Nemůžu být vaší milenkou."
Vstal. „Z jakého důvodu?"
Něco v jeho chování ji pobouřilo. Možná to byl povýšený tón, možná nestydatost jeho
postoje. „Protože nechci," vyštěkla.
Vztekle přimhouřil oči. „Před pár vteřinami jsi chtěla."
„To jsem nepřemýšlela," ohradila se.
Útočně vystrčil bradu. „Nemáš co myslet. V tom je to."
S červenými tvářemi si zapínala knoflíčky. Velmi snadno ji dostal do situace, kdy nedokázala
soudně uvažovat. Kvůli jednomu hříšnému polibku skoro zahodila celoživotní sliby i
morálku. „Nebudu vaší milenkou," opakovala. Doufala, že pokud mu to poví dostatečně
často, posílí tím svoji sebedůvěru a snáze tak odolá pokušení.
„A co místo toho budeš dělat?" zasyčel. „Pracovat jako děvečka?"
„Pokud mi nic jiného nezbude, tak ano."
„Radši budeš posluhovat lidem - leštit jim stříbro a drhnout nočníky -, než bys žila se mnou?"
Odpověděla jedním slovem, tichým a pravdivým. „Ano."
V očích mu zuřivě zaplálo. „Nevěřím ti. To by si nikdo nevybral."
„Já ano."
„Jsi blázen."
Mlčela.
„Chápeš, čeho se vzdáváš?" lpěl tvrdošíjně na svém a přitom divoce mával rukama. Ranila
jsem ho, uvědomila si. Ranila jsem ho a dotkla se jeho hrdosti, takže se kolem sebe ohání jako
raněný medvěd.
Se skloněnou hlavou přikývla.
„Snesl bych ti modré z nebe," utrousil. „Šaty, šperky - ksakru, zapomeň na šaty a šperky, dal
bych ti hlavně střechu nad hlavou, což je víc, než máš teď."
„To je pravda," souhlasila tiše.
Předklonil se a upřel na ni planoucí oči. „Dal bych ti všechno."
Podařilo se jí narovnat ramena, potlačit slzy, a dokonce promluvit klidným hlasem: Jestli si
myslíte, že je to všechno, pak byste nejspíš nepochopil, proč jsem musela odmítnout."
O krok couvla, aby se vrátila k Jeho chatě, ale očividně s ní ještě neskončil. Vykročil k ní.
„Kam jdeš?"
„Zpátky k chatě. Sbalit si věci."
„A kam myslíš, že s nimi půjdeš?"
Sklapla ústa. Jistě nepředpokládá, že by tu zůstala.
„Máš nějakou práci?" obořil se na ni. „Místo, kam bys mohla jít?"
„Ne, ale -"
Opřel si ruce v bok a zabodl do ní pronikavý pohled. „A myslíš si, že tě odsud nechám odejít
bez peněz nebo jakýchkoli vyhlídek?"
Sophie byla tak překvapená, že začala nekontrolovatelně mrkat. „N-no," vykoktala ze sebe,
„nemyslela jsem si -"
„Ne, nemyslela," vyštěkl.
Zírala na něj s rozevřenýma očima a pootevřenými rty, neschopná uvěřit tomu, co právě
slyšela.
„Jsi blázen," ulevil si. „Máš vůbec tušení, jak je svět pro osamělou ženu nebezpečný?"
„A-ano," vypravila ze sebe. „Vlastně mám."
Nedal na sobě znát, zda ji slyšel, dál ze sebe chrlil slova jako „člověk, který něco nabízí",
„bezmocná žena" a „osud horší než smrt". Sophie o tom nebyla skálopevně přesvědčená, ale
měla za to, že dokonce slyšela spojení „pečené hovězí a pudink". Asi v polovině řečnění
ztratila veškerou schopnost soustředit se. Jen pozorovala jeho ústa a vnímala tón hlasu,
zatímco se snažila vstřebat skutečnost, že navzdory odmítnutí má Benedict pozoruhodnou
starost o její blaho.
„Posloucháš mě vůbec?" vybuchl.
Sophie nepřikývla ani nezavrtěla hlavou, místo toho udělala zvláštní kombinaci obojího.
Benedict tiše zaklel. „Takže ujednáno. Vracíš se se mnou do Londýna." To ji zjevně
probudilo. „Právě jsem řekla, že ne!" „Nemusíš být mojí milenkou," odsekl. „Ale nedovolím,
aby ses sama protloukala životem."
„Než jsem vás poznala, protloukala jsem se docela dobře."
„Docela dobře?" prskal. „U Cavenderových? Tomu říkáš docela dobře?"
„Nemluvíte fér!"
„A ty nemáš špetku inteligence."
Benedict považoval svůj argument za rozumný, i když trochu nátlakový, ale Sophie očividně
nesouhlasila, protože se k svému překvapení ocitl tváří na zemi, kam ho srazila pozoruhodně
rychlým pravým hákem.
„Neříkejte o mně, že jsem hloupá," zasyčela.
Benedict zamrkal ve snaze zaostřit. „Neříkal jsem -"
„Ale ano, říkal," odpálila ho tichým, zlostným hlasem. Pak se obrátila na podpatku a chystala
se odejít.
Ve vteřině si uvědomil, že má jen jedinou šanci, jak ji zastavit. Protože ze své pozice by se
rozhodně nevyškrábal na nohy dostatečně rychle, natáhl se a chytil ji oběma rukama za
kotník, takže se svalila na zem těsně vedle něj.
Nebyl to zrovna džentlmenský manévr, ale žebráci si skutečně nemohou vybírat a krom toho
si začala.
„Nikam nepůjdeš," zavrčel.
Sophie pomalu zvedla hlavu, vyplivla špínu a upřeně na něj pohlédla. „Nemůžu uvěřit,"
vybuchla, „že jste to udělal."
Benedict pustil její nohu a vydrápal se do shrbené pozice. „Klidně tomu věř."
,Vy -"
Podal jí ruku. „Už mlč. Prosím."
Zaváhala. „Vy mě prosíte?"
„Je to jenom slovo," utrousil.
Otevřela ústa, aby promluvila, ale pak si to zjevně rozmyslela a popuzeně sevřela rty jako
tříleté dítě. Benedict krátce vydechl a podal jí ruku. Stále seděla v blátě a nevypadala tam
zrovna šťastně.
Měřila si jeho ruku s okázalým odporem, pak sklouzla očima k jeho obličeji a zabodla do něj
tak zavilý pohled, že přemítal, jestli mu na hlavě neraší rohy. Stále neřekla ani slovo,
ignorovala jeho vstřícné gesto a vyškrábala se na nohy sama.
„Jak je libo," zamumlal.
„Ubohý výběr slov," vyštěkla a zamířila pryč.
Protože Benedict tentokrát stál, necítil potřebu ji opět vyřadit ze hry. Místo toho se jí držel v
patách, pouhé (a jak si byl jistý, i protivné) dva kroky za ní. Asi po minutě se konečně
obrátila. „Nechte mě, prosím, o samotě."
„To bohužel nemůžu."
„Nemůžete, nebo nechcete?"
Chvíli o tom přemítal. „Nemůžu."
Zamračila se na něj a pokračovala v cestě.
„Nevěřím tomu stejně jako ty," zavolal na ni Benedict, zatímco s ní držel krok.
Zastavila se a obrátila. „To těžko."
„Nemůžu si pomoct," pokrčil rameny. „Zjišťuju, že zkrátka nejsem ochotný nechat tě odejít."
,„Neochotný' se hodně liší od .nemůžu'."
„Nezachránil jsem tě před Cavenderem, abys svůj život promrhala."
„Nic vám do toho není."
Měla pravdu, ale nehodlal to přiznat. „Možná," připustil, „ale stejně mě to zajímá. Pojedeš se
mnou do Londýna. A už se o tom nebudeme bavit."
„Snažíte se mě trestat, protože jsem vás odmítla."
„Ne," ohradil se pomalu, zatímco uvažoval nad jejími slovy. „To nedělám. Rád bych tě
potrestal, a ve svém současném rozpoložení bych dokonce zašel tak daleko, že si trest
zasloužíš, ale proto to nedělám."
„A proč tedy?"
„Pro tvoje dobro."
„To zní velmi blahosklonně, povýšeně -"
„Určitě máš pravdu," připustil, „nicméně v tomto konkrétním případě, v tuhle konkrétní chvíli
vím, že je to pro tebe to nejlepší a že mě rozhodně nepraštíš znovu," varoval ji.
Sophie pohlédla na svoji pěst, jíž se automaticky rozmáchla a připravila k úderu. Udělal z ní
zrůdu, jiné vysvětlení neexistovalo. V životě ji nenapadlo, že někoho udeří, a teď k tomu byla
svolná podruhé za den.
Pomalu rozevřela pěst, roztáhla prsty jako mořskou hvězdici a držela je tak, dokud
nenapočítala do tří. „Jak," zeptala se velmi tiše, „mi hodláte zabránit, abych odešla?"
„Záleží na tom?" Lhostejně pokrčil rameny. „Určitě něco vymyslím."
Otevřela ústa. „Chcete říct, že mě přivážete jako psa a -"
„O ničem takovém jsem nemluvil," jízlivě se ušklíbl, „ale ta představa má svoje kouzlo."
„Jste bídák," odplivla si.
„A ty mluvíš jako hrdinka ubohého románu," odsekl. „Cože jsi to ráno četla?"
Sophie cítila, jak jí mimické svaly horečně pracují, a měla pocit, že jí čelist za chvíli rozdrtí
zuby. Nechápala, jak se Benedictovi daří být tím nejúžasnějším a současně nejpříšernějším
mužem na světě. Právě teď však jeho horší stránka převážila, a když Sophie pominula zákony
logiky, byla si zcela jistá, že pokud zůstane v jeho blízkosti ještě další vteřinu, exploduje jí
hlava.
„Odcházím!" prohlásila, podle svého mínění s velkou dramatičností a nesmlouvavostí.
Ale jen prohnaně zvlnil rty a podotkl: „Jdu za tebou."
A držel se dva kroky za ní celou zpáteční cestu.
Benedict se často neuchyloval k tomu, že by někoho provokoval (s výjimkou svých
sourozenců), ale Sophie Beckettová v něm probouzela ďábelské sklony. Zatímco si balila, stál
ve dveřích jejího pokoje a nenucené se opíral o rám dveří. Paže měl zkřížené tak, aby ji co
nejvíc popouzel, pravou nohu měl mírně pokrčenou a špičkou boty podupával o podlahu.
„Nezapomeň si šaty," doporučil jí vstřícně.
Šlehla po něm pohledem.
„Ty šeredné," dodal, jako by bylo nezbytné to upřesňovat.
„Oboje jsou šeredné," utrousila.
Konečně nějaká reakce. „Já vím."
Znovu začala házet svůj majetek do tašky.
Udělal rozmáchlé gesto. „Klidně si vezmi nějaký suvenýr."
Napřímila se a rozhořčeně si založila ruce v bok. „Zahrnuje to i stříbrný čajový servis?
Protože z něj bych vyžila několik dní."
„Samozřejmě že si ho můžeš vzít," odpověděl velkodušně, „protože se ode mě stejně nehneš
ani na krok."
„Nebudu vaší milenkou," zasyčela. „Už jsem vám to řekla. Nemůžu to udělat."
Použití slova „nemůžu" mu připadalo velmi důležité. Než shromáždila svůj poslední majetek
a pečlivě zavřela tašku, přemýšlel o tom.
„To je ono," zamumlal.
Ignorovala jeho slova, vykročila ke dveřím a zabodla do něj významný pohled.
Věděl, že chce, aby jí ustoupil z cesty. Nehnul ani svalem, s výjimkou jednoho prstu, kterým
si zamyšleně přejel po čelisti. „Jsi nelegitimní," řekl.
Z obličeje jí zmizela všechna barva.
„Jsi," opakoval spíš pro sebe než pro ni. Kupodivu se mu při tom odhalení značně ulevilo.
Vysvětlovalo to její odmítnutí a naznačovalo, že on s tím nemá nic společného.
„Je mi jedno, jestli jsi nemanželské dítě," pokračoval a pokusil se o úsměv. Přestože to byla
vážná chvíle, chtělo se mu nahlas smát, protože teď s ním Sophie odjede do Londýna a stane
se jeho milenkou. Žádné další překážky neexistují -
„Nic jste nepochopil," utrousila a zavrtěla hlavou. „Nejde tu o to, jestli jsem dost dobrá na to,
abych byla vaší milenkou."
„Postaral bych se o všechny děti, které bychom spolu měli," ujistil ji vážně a odlepil se od
dveřního rámu.
Její tělo zaujalo ještě prkennější postoj než dřív. „A co vaše manželka?"
„Žádnou nemám."
„Ani nikdy nebudete?"
Ztuhl. V mysli mu vytanul obrázek dámy z maškarního plesu. Představoval si ji mnoha
způsoby. Někdy na sobě měla stříbrné plesové šaty, jindy vůbec nic. Občas byla oblečená ve
svatebním.
Sophie s přimhouřenýma očima pozorovala jeho obličej, pak si výsměšně odfrkla a protáhla
se kolem něj.
Následoval ji. „Nehraješ fér, Sophie," obvinil ji, zatímco jí kráčel v patách.
Prošla chodbou a ani u schodů se nezastavila. „Myslím, že je to víc než fér."
Seběhl po schodech a zastoupil jí cestu. „Jednou se musím oženit."
Sophie se zastavila. Nic jiného jí nezbývalo, bránil jí v chůzi. „Ano, musíte," souhlasila. „Ale
já nemusím být ničí milenkou."
„Kdo byl tvůj otec, Sophie?"
„Nevím," zalhala.
„A matka?"
„Zemřela při mém narození."
„Neříkalas, že byla hospodyně?"
„Zřejmě jsem si to trochu poopravila," pronesla, aniž se starala, že ji přistihl při lži.
„Kde jsi vyrůstala?"
„Na tom nezáleží," potřásla hlavou a pokusila se kolem něj proklouznout.
Chytil ji za paži a pevně sevřel. „Mně to připadá velmi zajímavé."
„Pusťte mě!"
Její výkřik, který prořízl ticho, byl dost hlasitý, aby jí Crabtreeovi přispěchali na pomoc. Paní
Crabtreeová však odešla do vesnice a pan Crabtree pracoval venku, takže ji nemohl slyšet.
Nebyl tu nikdo, kdo by ji zachránil, byla Benedictovi vydaná na milost a nemilost.
„Nemůžu tě pustit," zašeptal. „Nejsi určená pro život v něčích službách. Zničí tě to."
„Pokud ano," odsekla, „stalo by se to už před lety."
„Už to ale nemusíš dělat," trval na svém.
„Nesnažte se mě přemlouvat." Skoro se třásla. „Neděláte to z obav o moje blaho. Jen se vám
nelíbí, že jsem vám překazila plány."
„To je pravda," připustil, „ale taky nechci, abys dál žila bez jakékoli jistoty."
„Jsem na to zvyklá," zašeptala a cítila, jak ji v očích bodají zrádné slzy. Nechtěla před tímhle
mužem plakat. Ne, když si připadala tak nevyrovnaná a slabá.
Dotkl se její brady. „Dovol mi být tvojí jistotou."
Sophie zavřela oči. Jeho dotyk byl mučivě něžný a ona si velkou měrou přála přijmout jeho
nabídku, skončit s životem, který byla nucena žít, a prožít ho s tímhle úžasným, báječným a k
šílenství dohánějícím mužem, který ji léta pronásledoval ve snech.
Ale bolest, kterou prožívala v dětství, byla příliš živá. Jizvy nelegitimity cítila jako cejch na
duši.
Tohle neudělá žádnému dítěti.
„Nemůžu," zašeptala. „Přála bych si -"
„Co by sis přála?" vyzvídal naléhavě.
Zavrtěla hlavou. Chtěla mu říct, že by mu ráda vyhověla, ale věděla, že by to nebylo moudré.
Držel by se jejích slov a jejich spor by ožil nanovo.
A potom by bylo mnohem těžší říci ne.
„Pak mi nedáváš na vybranou," pronesl ponuře.
Jejich oči se střetly.
„Buď se mnou pojedeš do Londýna -" zvedl ruku, aby umlčel její protesty, „a já ti najdu místo
v matčině domácnosti," dodal významně.
„Nebo?" zeptala se vzdorně.
„Nebo budu muset informovat úřady, žes mě okradla."
V ústech náhle měla kyselou pachuť. „To byste neudělal," hlesla.
„Rozhodně bych to nechtěl udělat."
„Ale udělal."
Přikývl. „Ano."
„Pověsili by mě, nebo poslali do Austrálie."
„Kdybych je požádal o něco jiného, tak ne."
„A o co byste je požádal?"
Jeho hnědé oči působily neobyčejně jasně a Sophie si najednou uvědomila, že si Benedict ten
rozhovor vychutnává mnohem víc než ona.
„Požádal bych je, aby tě nechali v mé péči."
„To by se vám hodilo."
Jeho prsty, které se celou dobu dotýkaly její brady, sklouzly k jejímu rameni. Jen se tě před
tebou snažím ochránit."
Sophie přešla k nejbližšímu oknu a vyhlédla ven. Překvapilo ji, že se ji ani nepokusil zastavit.
„Nutíte mě, abych vás nenáviděla."
„S tím dokážu žít."
Zdvořile se uklonila. „Pak na vás tedy počkám v knihovně. Ráda bych dnes odjela."
Benedict pozoroval, jak odchází, a nehnul se ani, když za ní zaklaply dveře knihovny. Věděl,
že mu neuteče. Nebyla typ, který by bral svoje slovo zpátky.
Nesměl jí dovolit, aby odešla.
Ona odešla - ta úžasná a záhadná „ona", pomyslel si se zahořklým úsměvem -, jediná žena,
která se kdy dotkla jeho srdce. Ani mu nesdělila své jméno.
Ale teď je tu Sophie, která ho pohladila na duši jako žádná jiná kromě ní. Už dlouho prahl po
přeludu, který ve skutečnosti neexistuje. Na rozdíl od něj bude Sophie jeho. A, pomyslel si
ponuře, nikam neodejde.
„Můžu žít s tím, že mě nenávidíš," promluvil k zavřeným dveřím. „Ale nedokážu žít bez
tebe."
 13. kapitola

V naší rubrice jsme již psali, že naše autorka předpovídala sňatek mezi slečnou Rosamund
Reilingovou a panem Phillipem Cavenderem. Naše autorka teď může s klidným svědomím
oznámit, že k tomu pravděpodobně nedojde. Lady Penwoodová (matka slečny Reilingové) se
nechala slyšet, že se nespokojí s pouhým panem, přestože ani otec slečny Reilingové, dozajista
z dobré rodiny, nepatřil mezi šlechtu. Nemluvě o tom, že pan Cavender začal projevovat
výrazný zájem o slečnu Cressidu Cowperovou.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 9. KVĚTNA 1817

Ve chvíli, kdy kočár vyrazil od Mojí chaty, se udělalo Sophii nevolno. V hostinci v
Oxfordshiru, kde se zastavili na noc, se jí zvedal žaludek. A na okraji Londýna už byla
přesvědčená, že se pozvrací. Přestože se jí nakonec podařilo udržet obsah žaludku tam, kam
patřil, byla v kočáru proplétajícím se spletitými londýnskými uličkami naplněna napětím a
obavami. Ne obavami. Pocitem zatracení. Byl květen, takže sezona byla v plném proudu. A
Araminta v londýnském sídle. Což znamenalo, že Sophiin příjezd je špatný nápad.
„Velmi špatný," zamumlala.
Benedict vzhlédl. „Říkalas něco?"
Vzdorně zkřížila paže. „Jen že jste velmi špatný člověk."
Uchechtl se. Věděla, že to udělá, a přesto ji to popudilo. Odtáhl záclonky z okénka a vykoukl
ven. „Už tam budeme."
Tvrdil, že ji odveze rovnou do matčina sídla. Sophie si vybavila velkolepou budovu na
Grosvenorském náměstí, jako by tam byla včera. Taneční sál byl prostorný, se stovkami
svícnů na stěnách, a v každém z nich trůnila svíčka z včelího vosku. Menší místnosti byly
zařízeny v klasicistním stylu, se znamenitě štukovanými stropy a světlými stěnami.
Byl to Sophiin vysněný dům, a to doslova. Představila si ho pokaždé, když snila o
Benedictovi a jejich společné budoucnosti. Věděla, že je to hloupé, protože jako druhý syn by
ho nezdědil, nicméně to byl ten nejkrásnější domov, jaký kdy viděla, a sny stejně nemají být
skutečné. Kdyby se Sophie rozhodla snít, že se provdá přímo do Kensingtonského paláce,
měla by na to právo.
Samozřejmě, pomyslela si se zahořklým úsměvem, není pravděpodobné, že bych ho kdy
viděla zevnitř.
„Čemu se usmíváš?" zeptal se Benedict.
Neobtěžovala se vzhlédnout. „Kuju pikle, jak vás sprovodit ze světa."
Zakřenil se - ne že by se na něj podívala, ale vycítila ten úsměv z jeho dechu.
Nenáviděla skutečnost, že tak citlivě reaguje na každou odlišnost jeho chování. Zvlášť proto,
že měla mlhavé podezření, že on k ní cítí totéž.
„Aspoň to zní zábavně," poznamenal.
„Co?" zeptala se a konečně odtrhla oči od spodního lemu záclonky, na který upírala pohled
tak dlouho, že jí to připadalo jako hodiny.
„Můj skon," upřesnil a opět zvlnil rty. „Jestli mě hodláš sprovodit ze světa, měla by sis to
vychutnat, protože já už bych to nestihl."
Její čelist poklesla o dobré tři centimetry. „Jste blázen," utrousila.
„Nejspíš." Nenucené pokrčil rameny, opřel se zády o opěradlo a položil si nohu na sedadlo
naproti sobě. „Málem jsem tě unesl, ne? Myslím, že je to ta nejšílenější věc, kterou jsem kdy
udělal."
„Ještě mě můžete pustit," nadhodila, přestože věděla, že by to neudělal.
„Tady v Londýně? Kde by tě každou chvíli mohli přepadnout lapkové? To by ode mě bylo
dost bezohledné, nemyslíš?"
„Stěží se to vyrovná tomu, že jste mě unesl proti mé vůli!"
„Neunesl jsem tě," ohradil se a nepřítomně si prohlížel nehty na rukou. „Vydíral jsem tě. To
je něco jiného."
Od nutnosti odpovědět ušetřilo Sophii hrknutí kočáru a následné zastavení.
Benedict naposledy odhrnul záclonku a pak ji opět pustil. „Jsme tady."
Sophie počkala, až vystoupil, a pak přistoupila ke dveřím. Krátce zauvažovala nad tím, že
bude ignorovat jeho napřaženou ruku a seskočí sama, ale kočár byl velmi vysoko od země a
ona si opravdu nepřála udělat ze sebe hlupáka tím, že zakopne a skončí ve škarpě. Bylo by
sice pěkné ho urazit, ale vymknutý kotník by za to nestál. S povzdechem přijala jeho ruku.
„Velmi chytré," zamumlal Benedict.
Sophie na něj ostře pohlédla. Jak mohl vědět, co se jí honí hlavou?
„Skoro vždycky poznám, na co myslíš," ubezpečil ji.
Klopýtla.
„Pozor!" vykřikl a zkušeně ji chytil dřív, než dopadla na zem.
Držel ji o chvíli déle, než bylo nezbytně nutné, a pak ji postavil na chodník. Sophie by něco
poznamenala, nebýt toho, že měla zuby zaťaté příliš těsně, aby mezi nimi procedila jediné
slovo.
„Ničí tě ta ironie?" zeptal se Benedict s nestydatým úsměvem.
Otevřela ústa. „Ne, ale může velmi dobře zničit vás."
Zasmál se. „Pojď. Představím tě matce. Určitě ti tu najde nějakou práci."
„Možná nebude mít žádné volné místo," upozornila ho Sophie.
Pokrčil rameny. „Miluje mě. Nějaké najde."
Sophie zůstala stát. Odmítala udělat jediný krok, dokud mu znovu neobjasní svůj postoj.
„Nebudu vaší milenkou."
Tvářil se pozoruhodně bezvýrazně. „Ano, to už jsi říkala mnohokrát."
„Ne, chci tím říct, že váš plán nevyjde."
Tvářil se jako nevinnost sama. „Copak nějaký mám?"
„Ale no tak," ušklíbla se. „Hodláte mě unavit v naději, že to nakonec vzdám."
„To by mě ani ve snu nenapadlo."
Jsem si jistá, že jste ve snech zašel mnohem dál," zamumlala.
Určitě ji slyšel, protože se uchechtl. Sophie vzdorně zkřížila paže, aniž si uvědomila, že v této
nedůstojně vyhlížející pozici stojí na chodníku každému na očích. Stejně by jí nikdo
nevěnoval pozornost, když byla oblečená v hrubých vlněných šatech služebné. Domnívala se,
že by měla nasadit veselejší výraz a přistupovat k novému postavení mnohem optimističtěji,
ale čert to vem, chtěla být nevrlá.
Upřímně si myslela, že si to zaslouží. Pokud má někdo právo být mrzutý a rozladěný, je to
právě ona.
„Takhle bychom tu mohli stát celý den," poznamenal Benedict hlasem mírně podbarveným
sarkasmem.
Chystala se vrhnout po něm zlostný pohled, ale pak si všimla, kde vlastně stojí. Nebyli na
Grosvenorském náměstí. Vůbec netušila, kde vlastně jsou. V budově před nimi rozhodně
žádný maškarní ples nenavštívila.
„Tohle je dům Bridgertonových?" zeptala se.
Nadzvedl obočí. „Jak můžeš vědět, že se tak můj domov jmenuje?"
„Zmínil jste se o tom." Naštěstí to byla pravda. Během rozhovoru několikrát mluvil jak o
domě Bridgertonových, tak o jejich venkovském sídle Aubrey Hall.
„Hmm." Zdálo se, že to přijal. „Vlastně není. Matka se přestěhovala z domu Bridgertonových
zhruba před dvěma lety. Pořádala tam poslední ples - maškarní - a pak přenechala sídlo mému
bratrovi s manželkou. Odjakživa tvrdila, že až se bratr ožení a založí vlastní rodinu, půjde
pryč. Myslím, že jeho první dítě se narodilo necelý měsíc po jejím odchodu."
„Je to chlapec, nebo děvče?" vyzvídala, přestože znala odpověď. Lady Whistledownová o
těchto věcech nikdy nezapomněla informovat.
„Chlapec. Edmund. Mají ještě jednoho syna, Milese, narodil se začátkem letošního roku."
„Určitě jsou šťastní," zamumlala Sophie, přestože měla pocit, že jí pukne srdce. Nebylo
pravděpodobné, že by někdy měla vlastní děti, což bylo to nejsmutnější, co jí život připravil.
Děti potřebují otce a svatba jí připadala jako nedosažitelný sen. S muži, s nimiž se běžně
setkávala, neměla téměř nic společného. Ne že by jiní sloužící nebyli dobří a čestní lidé, ale
nedokázala si představit, že by sdílela život s někým, kdo například neumí číst.
Nemusela se provdat za nikoho z nejvyšší vrstvy, ale i střední třída byla za hranicemi jejích
možností. Žádný řemeslník ani obchodník by se neoženil s děvečkou.
Benedict jí pokynul hlavou, aby ho následovala. Došli ke schodům.
Sophie zavrtěla hlavou. „Půjdu postranním vchodem."
Sevřel rty. „Půjdeš hlavním vchodem."
„Ne," zavrtěla rozhodně hlavou. „Žádná urozená žena by nenajala služebnou, která projde
hlavními dveřmi."
„Jsi tu se mnou," zavrčel. „Půjdeš hlavním vchodem."
Ze rtů jí unikl ironický smích. „Benedicte, včera jste po mně chtěl, abych se stala vaší
milenkou. Odvážil byste se přivést hlavním vchodem svou milenku, aby se setkala s vaší
matkou?"
Spokojeně přihlížela, jak zmateně zkřivil obličej.
Už dlouho se necítila tak dobře.
„Chtěl byste vůbec," pokračovala hlavně proto, aby ho dál mučila, „aby se s vaší milenkou
setkala?"
„Nejsi moje milenka," odsekl.
„To opravdu ne."
Vysunul bradu a s potlačovaným vztekem si ji měřil. „Jsi obyčejná děvečka," pronesl tiše,
„protože na tom trváš. Přestože jsi ale vespod společenského žebříčku, máš jako člověk
vysokou hodnotu. Rozhodně dost vysokou pro moji matku."
Sophiin úsměv pohasl. Možná zašla příliš daleko.
„Dobře," zavrčel Benedict, jakmile bylo jasné, že o tom Sophie nehodlá dál diskutovat. „Pojď
se mnou."
Vyšla za ním po schodech. Možná jí to nakonec prospěje. Lady Bridgertonová jistě nenajme
děvečku, která má tu drzost, že projde hlavním vchodem. A protože Sophie vytrvale odmítala
být milenkou, bude se muset Benedict smířit s porážkou a dovolit jí, aby se vrátila na venkov.
Otevřel dveře a přidržel je, aby mohla vejít. Ve vteřině se objevil majordomus.
„Wickhame," oslovil ho Benedict, „vyřiďte, prosím, matce, že jsem tu."
„Ovšem, pane Bridgertone," odvětil Wickham. „Mohu vás informovat, že je velmi zvědavá,
kde jste se minulý týden zdržoval?"
„Šokovalo by mě, kdyby nebyla," utrousil Benedict.
Wickham kývl k Sophii s výrazem, který balancoval na pomezí zvědavosti a pohrdání. „Smím
ji informovat o příjezdu vašeho hosta?"
„Udělejte to, prosím."
„Mohu jí sdělit i totožnost vašeho hosta?"
Sophie s velkým zájmem pohlédla na Benedicta a uvažovala, co asi odpoví.
„Jmenuje se slečna Beckettová," odpověděl Benedict. „Přišla sem hledat zaměstnání."
„Wickham nadzvedl jedno obočí. To Sophii překvapilo. Nemyslela si, že by majordomus měl
dávat najevo svůj názor, ať už je jakýkoli.
„Jako služebná?" zeptal se Wickham.
„Jako cokoliv," odvětil Bridgerton tónem, který začínal vykazovat první známky
netrpělivosti.
„Dobře, pane Bridgertone," kývl Wickham a zmizel na schodech.
„Zřejmě mu to nepřipadá moc vhodné," pošeptala Sophie Benedictovi s ironickým úsměvem.
„Wickham tu nerozhoduje."
Sophie si povzdychla. „Mám dojem, že kdyby to tak bylo, nesouhlasil by."
Nevěřícně na ni pohlédl. „Je to majordomus."
„A já služebná. Vím o majordomech všechno. Odvažuju se tvrdit, že dokonce víc než vy."
Přimhouřil oči. „V porovnání s ostatními ženami, které znám, se vůbec nechováš jako
služebná."
Pokrčila rameny a předstírala, že si prohlíží zátiší na stěnách. „Vyvoláváte ve mně ty nejhorší
stránky, pane Bridgertone."
„Benedicte," zasyčel. „Už jsi mě oslovovala křestním jménem. Udělej to znovu."
„Vaše matka co nevidět sejde po schodech," připomněla mu, „a vy trváte na tom, aby mě
najala jako služebnou. Hodně vašich sloužících vám říká křestním jménem?"
Zabodl do ní planoucí pohled a Sophie věděla, že se trefila. „Nemůžete mít obojí, pane
Bridgertone," pousmála se.
„Chci jen jediné," zavrčel.
„Benedicte!"
Sophie vzhlédla a spatřila na schodech elegantní, drobnou ženu. Měla světlejší vlasy než
Benedict, ale podle rysů to byla zjevně jeho matka.
„Matko," promluvil a vykročil k úpatí schodiště, aby se s ní přivítal. „Rád tě vidím."
„Já ještě radši," opáčila pohotově. „Moc by mě zajímalo, kde jsi byl minulý týden. Naposledy
jsem slyšela, žes měl namířeno na večírek u Cavenderových, ale pak se všichni vrátili bez
tebe."
„Odjel jsem odtamtud dřív," odpověděl, „a stavil se v Mojí chatě."
Jeho matka vzdychla. „Musím se smířit s tím, že teď, když je ti třicet, nemůžu čekat, že mě
budeš informovat o každém svém kroku."
Shovívavě se usmál.
Obrátila se k Sophii. „To je jistě slečna Beckettová."
„Ano," přisvědčil. „V Mé chatě mi zachránila život."
Sophie sebou trhla. „Nezachránila -"
„Zachránila," přerušil ji Benedict uhlazeně. „Jel jsem v dešti, onemocněl jsem a ona o mě
pečovala, dokud jsem se neuzdravil."
„Zvládl byste to i beze mě," trvala na svém.
„Ale ne tak rychle," namítl Benedict ke své matce, „a v takovém pohodlí."
„Copak Crabtreeovi nebyli doma?" zajímala se Violet.
„Když jsme přijeli, tak ne," odpověděl Benedict.
Violet pohlédla na Sophii s tak očividnou zvědavostí, že Benedict musel pokračovat ve
vysvětlování: „Slečna Beckettová pracovala u Cavenderových, ale jisté okolnosti způsobily,
že tam už nemohla zůstat."
„Aha," poznamenala Violet nepřesvědčeně.
„Váš syn mě zachránil před velmi hanebným osudem," promluvila Sophie tiše. „Hodně mu
dlužím."
Benedict se na ni překvapeně zadíval. Vzhledem k jejímu nepřátelskému postoji nečekal, že
se o něm zmíní lichotivě. Ale Sophie očividně ctila vysoké mravní zásady a nedovolila hněvu
převážit nad upřímností.
Byla to jedna z vlastností, které se mu na ní nejvíc líbily.
„Aha," opakovala Violet, tentokrát se značně většími sympatiemi.
„Doufal jsem, že bys tu pro ni mohla najít nějakou práci," pronesl Benedict.
„Jen pokud by vás to moc neobtěžovalo," dodala Sophie chvatně.
„Ne," řekla Violet pomalu a zvědavě upřela oči na Sophiin obličej. „Ne, vůbec mě to nebude
obtěžovat, ale..."
Benedict i Sophie se předklonili a očekávali zbytek věty.
„Nesetkaly jsme se my dvě už někdy?" zeptala se Violet najednou.
„Myslím, že ne," vykoktala ze sebe Sophie. Jak mohlo lady Bridgertonovou napadnout, že ji
zná? Byla si jistá, že na maškarním plese se jejich cesty nezkřížily. „Neumím si představit, jak
by se to stalo."
„Určitě máte pravdu," mávla lady Bridgertonová rukou. „Připadáte mi povědomá, ale zřejmě
jsem jen potkala někoho s podobnými rysy. To se stává."
„Zvlášť mně," podotkl Benedict s ironickým úsměvem.
Lady Bridgertonová na syna láskyplně pohlédla. „Nemůžu za to, že jsou si všechny moje děti
tak pozoruhodně podobné."
„Pokud to není tvoje vina, tak čí?"
„Jedině tvého otce," odpověděla lady Bridgertonová vesele. Obrátila se k Sophii. „Všichni
vypadají stejně jako můj zesnulý manžel."
Sophie věděla, že by měla mlčet, ale byla to tak příjemná chvíle, že poznamenala: „Podle mě
se vám syn hodně podobá."
„Opravdu?" Lady Bridgertonová radostně spráskla ruce. Jak milé. A to jsem si v rodině
Bridgertonových vždycky připadala jako bílá vrána."
„Matko!" ozval se Benedict.
Vzdychla. „Mluvím příliš bez obalu? Ve svém pokročilém věku to dělám stále častěji."
„O pokročilém věku se nedá mluvit, matko."
Usmála se. „Co kdyby ses zašel podívat za sestrami, Benedicte? Vezmu zatím slečnu
Bennettovou -"
„Beckettovou," opravil ji.
„Ano, jistě, Beckettovou," přitakala. „Zavedu ji nahoru, aby si udělala pohodlí."
„Stačí, když mě odvedete k hospodyni," řekla Sophie. Bylo velmi nezvyklé, aby se paní domu
zajímala o najímání děvečky. Vlastně celá ta situace byla zvláštní vzhledem k tomu, že o její
zaměstnání žádal Benedict, ale ještě podivnější bylo, že o ni lady Bridgertonová projevovala
tak osobní zájem.
„Paní Watkinsová má určitě plné ruce práce," poznamenala lady Bridgertonová. „Kromě toho
jsem přesvědčená, že potřebujeme další komornou. Máte v té oblasti nějaké zkušenosti?"
Sophie přikývla.
„Skvělé. Myslela jsem si to. Mluvíte velmi kultivovaně."
„Moje matka byla hospodyně," vysvětlovala Sophie automaticky. „Pracovala pro velmi
štědrou rodinu a -" Zděšeně se zarazila, protože si až opožděně uvědomila, že Benedictovi
prozradila pravdu -, že její matka zemřela při porodu. Vrhla po něm nervózní pohled a on
odpověděl výsměšným nachýlením brady, čímž jí mlčky naznačil, že nemá v úmyslu její lež
odhalit.
„Rodina, pro kterou jsem pracovala, byla velice šlechetná," pokračovala Sophie s úlevou, „a
dovolila mi, abych se učila s jejich dcerami."
„To hodně vysvětluje," přikývla lady Bridgertonová. „Nemůžu uvěřit, že jste pracovala jako
děvečka. Vaše vzdělání vás očividně opravňuje ke vznešenějšímu postavení."
„Velmi dobře čte," ozval se Benedict.
Sophie k němu překvapeně vzhlédla.
Ignoroval ji a dál mluvil k matce. „Během rekonvalescence mi hodně předčítala."
„Také píšete?" zajímala se lady Bridgertonová.
Sophie přikývla. „Mám úhledný rukopis."
„To je báječné. Když posíláme pozvánky, vždycky je užitečné mít nablízku pomocnou ruku.
Koncem léta budeme pořádat ples. Letos jsem uvedla do společnosti dvě dcery. Doufám, že si
jedna z nich během sezony vybere manžela."
„Neřekl bych, že se Eloise chce vdávat," podotkl suše Benedict.
„Zmlkni," zarazila ho lady Bridgertonová.
„Takový příkaz je tu svatokrádež," utrousil Benedict k Sophii.
„Neposlouchejte ho," doporučila jí lady Bridgertonová a popošla ke schodišti. „Pojďte se
mnou, slečno Beckettová. Jaké je vaše křestní jméno?"
„Sophia. Sophie."
„Pojďte se mnou, Sophie. Představím vás děvčatům. A," znechuceně nakrčila nos, „najdeme
vám něco na převlečení. Nemohu připustit, aby jedno z mých děvčat chodilo v tak ošumělém
oblečení. Lidé by si mysleli, že vám slušně neplatíme."
Sophie neměla zkušenost s tím, že by se členové smetánky starali o slušné placení
služebnictva, a velkodušnost lady Bridgertonové ji dojala.
„Ty," obrátila se lady Bridgertonová k Benedictovi, „na mě počkej dole. Musíme si spolu
promluvit."
„Už se třesu," odpověděl s kamennou tváří.
„Nevím, jestli mě víc ničí on nebo jeho bratr," postěžovala si lady Bridgertonová.
„Který?" vyzvídala Sophie.
„Kterýkoli. Oba dva. Vlastně všichni tři jsou holomci."
Ale očividně je milovala. Sophie to vycítila z jejích slov a viděla to v jejích očích, které se při
pohledu na syna radostně rozzářily.
V Sophii to vyvolalo pocit osamění, tesknoty i žárlivosti. Kdyby její matka přežila porod,
mohla Sophie vést úplně jiný život. Paní Beckettová jako milenka a Sophie jako nemanželská
dcera by sice nepatřily mezi úctyhodné občany, ale Sophie ráda věřila tomu, že by ji matka
milovala.
Což bylo víc, než se jí dostalo od všech dalších dospělých, včetně jejího otce.
„Pojďte se mnou, Sophie," vybídla ji lady Bridgertonová rázně.
Sophie ji následovala nahoru po schodech a přemítala, proč, když tu našla pouze novou práci,
má pocit, jako by našla rodinu. Bylo to příjemné. A od chvíle, kdy se naposledy cítila
příjemně, už uplynula velmi dlouhá doba.
 14. kapitola

Rosamund Reilingová přísahá, že viděla Benedicta Brigertona zpátky v Londýně. Naše

autorka se k tomu výroku přiklání, neboť slečna Reílingová vycítí svobodného mládence na
padesát kroků. Naneštěstí pro ni se nezdá, že by nějakého ulovila.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 12. KVĚTNA 1817

Benedict neudělal ani dva kroky, když se do haly přiřítila jeho sestra Eloise. Jako všichni
Bridgertonovi měla husté, kaštanové vlasy a široký úsměv. Na rozdíl od Benedicta však byly
její oči sytě zelené - stejného odstínu, jaký měl jejich bratr Colin.
Stejného odstínu, napadlo ho, jaký má Sophie.
„Benedicte!" zvolala a nadšeně ho objala. „Kdes byl? Matka celý týden reptala a přemýšlela,
kde se touláš."
„Je to legrační, ale když už mluvíme o matce, před necelými dvěma minutami si stěžovala na
tebe, a uvažovala, kdy už se konečně vdáš."
Eloise protáhla obličej. „Až potkám někoho, kdo za manželství stojí. Kéž by do města přijel
někdo nový. Mám pocit, že pořád potkávám stejnou stovku lidí."
„Opravdu potkáváš stále stejnou stovku lidí."
„Přesně tak," přikývla. „V Londýně se nic neutají. O všech už všechno vím."
„Vážně?" ušklíbl se Benedict.
„Jen se mi klidně posmívej," namířila k němu prst způsobem, který by jeho matka jistě
označila jako nevhodný pro dámu, „ale nepřeháním."
„Ani trochu?" zakřenil se.
Zamračila se na něj. „Kdes byl minulý týden?"
Vešel do obývacího pokoje a uvelebil se na pohovku. Pravděpodobně měl počkat, až se Eloise
posadí, ale koneckonců to byla jen sestra a když byli sami, nikdy nepovažoval za nutné
dodržovat etiketu. „Jel jsem na večírek Cavenderových," odpověděl a položil si nohu na nízký
stolek. „Bylo to nechutné."
„Jestli tě matka přistihne s nohou na stole, zabije tě," varovala ho Eloise a posadila se do
křesla. „Co tam bylo tak úděsného?"
„Společnost." Pohlédl na svou nohu a usoudil, že ji nechá tam, kde je. „Nudnější seskupení
lenochů a hulvátů jsem ještě nepotkal."
„Pokud nepočítáš sebe, když si nebereš servítky"
Benedict při jejím sarkasmu nadzvedl obočí. „Tímto ti zakazuju provdat se za kohokoli, kdo
tam byl přítomen."
„To zřejmě nebude moc těžké." Poklepala rukou na područky křesla. Benedict se musel
usmát, Eloise vždy překypovala nervozitou i energií.
„To ale," s přimhouřenýma očima vzhlédla, „nevysvětluje, kdes byl celý týden."
„Už ti někdy někdo řekl, že jsi nesnesitelně dotěrná?"
„Ano, mnohokrát. Tak kdes byl?"
„A taky neodbytná."
„Nic jiného mi nezbývá. Kde jsi byl?"
„Zmínil jsem se, že bych rád investoval do společnosti, která vyrábí náhubky v lidské
velikosti?"
Hodila po něm polštář. „Kde jsi byl?"
„Odpověď," prohodil a zlehka hodil polštář v jejím směru, „náhodou není ani trochu
zajímavá. Byl jsem v Mojí chatě a zotavoval se z protivného nachlazení."
„Myslela jsem, že už ses uzdravil."
Prohlížel si ji s výrazem, který byl nepravděpodobnou směsicí pobavení a nechuti. „Jak to
víš?"
„Vím všechno. To už bys mohl vědět." Zakřenila se. „Nachlazení může být nepříjemné.
Vrátilo se ti to?"
Přikývl. „Po jízdě v dešti."
„To od tebe nebylo moc chytré."
„Existuje nějaký důvod," zeptal se a rozhlédl se po místnosti, jako by svou otázku směřoval k
někomu jinému než k Eloise, „proč se nechám urážet přihlouplou mladší sestrou?"
„Pravděpodobně proto, že to dělám tak dobře." Kopla ho do nohy ve snaze srazit ji ze stolu.
„Matka určitě každou chvíli přijde."
„Nepřijde," odsekl. „Má práci."
„Jakou?"
Mávl rukou ke stropu. „Ubytovává novou služebnou."
Napřímila se. „My máme novou služebnou? Že mi o tom nikdo nic neřekl?"
„Proboha," protáhl, „něco se stane a Eloise o tom neví."
Předklonila se a znovu ho kopla do nohy. „Děvečku? Komornou? Děvče na mytí nádobí?"
„Co se staráš?"
„Vždycky je dobře vědět, co se kolem děje."
„Myslím, že komornou."
Eloise nad tím půl vteřiny rozjímala. „Jak to víš?"
Benedict usoudil, že je na čase vyložit karty na stůl. Bůhví, že se Eloise tak či tak do západu
slunce dozví celou pravdu. „Protože jsem ji sem přivedl."
„Služebnou?"
„Ne, matku. Samozřejmě že služebnou."
„Od kdy se obtěžuješ najímáním sloužících?"
„Od chvíle, kdy mi ta mladá dáma svou péčí skoro zachránila život."
Eloise otevřela ústa: „Tos byl tak nemocný?"
Možná bude lepší nechat ji při víře, že byl na prahu smrti. Trocha starosti a lítosti by pro něj
mohla být do budoucna výhodou. „Už je mi líp," odpověděl konejšivě. „Kam jdeš?"
Vyskočila na nohy. „Za matkou, podívat se na to nové děvče. Teď, když Marie odešla, bude
nejspíš posluhovat Francesce a mně."
„Přišla jsi o komornou?"
Eloise se zamračila. „Odešla od nás k té odporné lady Penwoodové."
Benedict se musel jejímu popisu usmát. Dobře si na setkání s lady Penwoodovou vzpomínal, i
jemu připadala odpudivá.
„Lady Penwoodová je nechvalně známá týráním svého služebnictva. Letos vystřídala tři
komorné. Jednu vyfoukla paní Featheringtonové přímo před nosem, ale to ubohé děvče tam
vydrželo jen čtrnáct dní."
Benedict trpělivě poslouchal, překvapený, že ho to vůbec zajímá. A přesto ho téma z nějakého
důvodu upoutalo.
„Dej na má slova, že se k nám Marie do týdne připlazí a bude škemrat, abychom ji vzali
zpátky," dodala Eloise.
„Vždycky dávám na tvá slova," utrousil, „i když mě pokaždé nezajímají."
„Budeš litovat," odsekla Eloise a ukázala na něj prstem, „žes to vůbec vyslovil."
Zavrtěl hlavou a mírně se usmál. „Pochybuju."
„Hmm. Jdu nahoru."
„Užij si to."
Vyplázla na něj jazyk - což jistě nebylo vhodné gesto pro jednadvacetiletou ženu - a odešla z
místnosti. Benedict si vychutnal necelé tři minuty samoty, když se na chodbě opět rozlehly
kroky mířící jeho směrem. Když vzhlédl, spatřil ve dveřích matku.
Okamžitě vstal. Jeho sestra možná některé chování přehlížela, ale matka nikdy.
„Viděla jsem tvou nohu na stole," utrousila Violet, než stačil otevřít ústa.
„Jen jsem leštil povrch botou."
Nadzvedla obočí, pak zamířila ke křeslu, které Eloise před chvílí opustila, a posadila se.
„Dobře, Benedicte," oslovila ho mimořádně vážným hlasem. „Kdo to je?"
„Myslíš slečnu Beckettovou?"
Violet krátce přikývla.
„Nemám tušení, kromě toho, že pracovala u Cavenderových a jejich syn s ní očividně špatně
zacházel."
Violet zbledla. „On ji... Proboha. Byla..."
„Myslím, že ne," odvětil Benedict ponuře. „Vlastně si tím jsem jistý. Ale rozhodně se o to
snažil."
„Ubohé děvče. Ještě žes tam byl a zachránil ji."
Benedict se přistihl, že se mu nelíbí znovu prožívat tu noc na Cavenderově trávníku. Přestože
se situace vyvinula celkem příznivě, nedokázal potlačit představy „co kdyby". Co kdyby
nepřišel včas? Co kdyby Cavender a jeho přátelé nebyli tak opilí a chovali se zatvrzeleji?
Mohli Sophii znásilnit. Znásilnili by ji.
Teď, když Sophii znal a začínal o ni mít zájem, ho ta představa zamrazila do morku kostí.
„Není to, co o sobě tvrdí," promluvila Violet. „Tím jsem si jistá."
Benedict se napřímil. „Proč myslíš?"
„Na děvečku je příliš vzdělaná. Zaměstnavatelé její matky jí sice možná dovolili, aby se učila
s jejich dcerami, ale všechno? Pochybuju. Benedicte, ta dívka umí francouzsky!"
„Vážně?"
„No, nemůžu to tvrdit s jistotou," připustila Violet, „ale přistihla jsem ji, jak se dívá do knihy
na Francescině stole, která je napsaná ve francouzštině."
„Dívat se není stejné jako číst, matko."
Vrhla po něm nevrlý pohled. „Viděla jsem, jak se její oči pohybují. Určitě četla."
„Pokud ano, máš jistě pravdu."
Violet přimhouřila oči. „Posmíváš se mi?"
„Normálně bych odpověděl ano," usmál se Benedict, „ale v tomhle případě jsem mluvil
naprosto vážně."
„Možná je zavržená dcera nějaké šlechtické rodiny," přemítala Violet.
„Zavržená?"
„Protože měla dítě," vysvětlovala.
Benedict nebyl zvyklý, aby jeho matka mluvila tak na rovinu. „Ne," zavrtěl hlavou, jakmile si
připomněl Sophiino zatvrzelé odmítnutí stát se jeho milenkou. „To bych neřekl."
Ale pak ho napadlo - proč vlastně ne? Možná odmítala přivést na svět nemanželské dítě,
protože už jedno má a nechce tu chybu opakovat.
V ústech měl najednou hořkou pachuť. Pokud má Sophie dítě, měla i milence.
„Nebo možná," rozehřívala se Violet, „je nelegitimním potomkem nějakého šlechtice."
To bylo mnohem pravděpodobnější - i přijatelnější. „Pak by jí ale nejspíš odkázal dost
prostředků, aby nemusela pracovat jako děvečka."
„Většina mužů své levobočky zcela ignoruje," poznamenala Violet a zkřivila obličej
odporem. Je to běžný skandál."
„Větší než ty levobočky mít?"
Zatvářila se popuzeně.
„Krom toho," pokračoval Benedict, pohodlně se opřel a podložil si kotník kolenem druhé
nohy, „kdyby byla nemanželské dítě nějakého šlechtice a ten o ni měl takový zájem, že by ji
nechal studovat, proč by teď byla úplně na mizině?"
„Dobrá otázka." Violet našpulila rty a poklepávala si ukazováčkem na tvář. „Ale neboj se,"
promluvila nakonec, „do měsíce její totožnost zjistím."
„Doporučuju ti, abys požádala Eloise o pomoc," utrousil Benedict suše.
Violet zamyšleně přikývla. „Dobrý nápad. To děvče by vytáhlo tajemství i z Napoleona."
Benedict vstal. „Musím jít. Jsem po cestě unavený a rád bych se dostal domů."
„Vždycky jsi tu vítán."
Zvlnil rty. Jeho matka milovala, když měla své děti nablízku. „Musím se vrátit do svého
bytu." Sklonil se a políbil ji na tvář. „Děkuju, žes našla pro Sophii uplatnění."
„Myslíš slečnu Beckettovou?" zeptal se Violet s jízlivě zvlněnými rty.
„Sophii, nebo slečnu Beckettovou," pokrčil Benedict co nejlhostejněji rameny. „Nazývej ji,
jak chceš."
Zatímco odcházel, neviděl, jak se za jeho zády matka široce usmívá.

Sophie věděla, že by si neměla v domě Bridgertonových příliš zvykat, ale když se rozhlížela
po svém pokoji - rozhodně nejhezčím, jaký kdy nějaká služebná dostala - a myslela na
přátelské vystupování a přirozený úsměv lady Bridgertonové, neubránila se touze zůstat tu
navždy.
Bylo to však zcela nemožné. Dobře věděla, že se jmenuje Sophia Maria Beckettová, ne
Sophia Maria Gunningworthová.
Zaprvé jí hrozilo nebezpečí, že by se mohla setkat s Aramintou, zvláště teď, když ji lady
Bridgertonová povýšila z děvečky na komornou. Komorná může například dělat gardedámu
nebo doprovázet panstvo mimo dům, na místo, kde se může pohybovat i Araminta s dcerami.
Sophie nepochybovala, že by si Araminta našla způsob, jak jí udělat ze života peklo.
Araminta ji nenáviděla tak silně, že to přesahovalo veškeré hranice chápání. Kdyby zjistila, že
je Sophie v Londýně, nespokojila by se s pouhým ignorováním.
Pokud však měla být Sophie zcela upřímná, pravým důvodem, proč nemohla zůstat v
Londýně, nebyla Araminta. Byl to Benedict.
Jak by se mu mohla vyhýbat, kdyby žila v domácnosti jeho matky? Právě teď na něj měla
vztek hraničící s zuřivostí, ale hluboko uvnitř věděla, že hněv zakrátko pomine. Jak by mu
dokázala den po dni odolávat, když v ní pouhý pohled na něj vzbuzoval touhu? Stačí, aby se
na ni usmál jedním ze svých kradmých úsměvů, a ona se bude muset přitisknout k nábytku,
aby se nerozpustila v žalostnou loužičku na podlaze.
Zamilovala se do nesprávného muže. Nikdy ho nemohla mít za podmínek, za kterých by si to
přála, a na ty jeho odmítala přistoupit. Bylo to beznadějné.
Před dalšími skličujícími myšlenkami ji uchránilo rázné zaklepání na dveře. Na zavolání
„Ano?" se dveře otevřely a do místnosti vstoupila lady Bridgertonová.
Sophie okamžitě vyskočila a uklonila se. „Potřebujete něco, paní?"
„Ne, vůbec ne," odvětila lady Bridgertonová. Jen jsem se přišla podívat, jestli jste se už
zabydlela. Mám vám ještě něco obstarat?"
Sophie zamrkala. Lady Bridgertonová se ptá jí, jestli něco nepotřebuje? Dost převrácený
vztah paní - služebná. „Ehm, ne, děkuji," zavrtěla hlavou. „Byla bych šťastná, kdybych mohla
něco udělat pro vás."
Lady Bridgertonová mávla nad její nabídkou rukou. „To není nutné. Neměla byste mít pocit,
že musíte hned začít pracovat. Budu radši, když si tu nejdřív trochu zvyknete."
Sophie vrhla pohled na svou malou tašku. „Nemám toho moc na vybalování. Po pravdě
řečeno bych byla nejradši, kdybych se mohla hned pustit do práce."
„Nesmysl. Den už skoro končí a stejně se dnes večer nikam nechystáme. Minulý týden jsme
si s děvčaty vystačily s jedinou komornou, takže rozhodně přežijeme i další večer."
„Ale -"
Lady Bridgertonová se usmála. „Žádné odmlouvání, prosím. Potom, co jste mi zachránila
syna, je jeden volný den to nejmenší, co pro vás můžu udělat."
„Uzdravil by se i beze mě," namítla Sophie.
„Přesto jste mu pomohla, když to potřeboval, a za to jsem vaší dlužnicí."
„Bylo mi potěšením," odvětila Sophie. „Aspoň jsem se mu mohla zčásti odvděčit za to, co
udělal pro mě."
K jejímu překvapení popošla lady Bridgertonová dopředu a posadila se na židli za Sophiiným
psacím stolem.
Psací stůl! Sophie se to stále snažila vstřebat. Jaká služebná byla kdy požehnána psacím
stolem?
„Povězte mi, Sophie," obrátila se k ní lady Bridgertonová s půvabným úsměvem, který jí
okamžitě připomněl Benedicta, „odkud pocházíte?"
„Narodila jsem se v jižní Anglii." Sophie neviděla důvod ke lži. Bridgertonovi byli z Kentu,
tudíž bylo nepravděpodobné, že by lady Bridgertonová důvěrně znala Norfolk, kde Sophie
vyrůstala. „Kousek od Sandringhamu, pokud víte, kde to je."
„Ano," přisvědčila lady Bridgertonová. „Nebyla jsem tam, ale slyšela jsem, že je to krásný
dům."
Sophie přikývla. „To je, velmi. Samozřejmě jsem nikdy nebyla uvnitř. Ale zvenčí je
nádherný."
„Kde pracovala vaše matka?"
„V Blackheath Hall," zalhala Sophie bez mrknutí oka. Tuto otázku jí pokládali často, takže si
už dávno vymyslela jméno svého fiktivního domova. „Znáte ho?"
Lady Bridgertonová svraštila obočí. „Ne, myslím, že ne."
„Severně od Swaffhamu."
Lady Bridgertonová zavrtěla hlavou. „Ne, neznám."
Sophie se Vlídně usmála. „Mnoha lidem to nic neříká."
„Máte nějaké sourozence?"
Sophie nebyla zvyklá, aby se paní domu tolik zajímala o poměry, z nichž vzešla, obvykle se
spokojila s doporučením bývalého zaměstnavatele. „Ne, jsem jedináček."
„Aspoň jste vyrůstala ve společnosti dívek, s nimiž jste se učila. Muselo to být milé."
„Byla to zábava," zalhala Sophie. Po pravdě řečeno pro ni výuka s Rosamund a Posy
znamenala muka. Mnohem větší přednost dávala hodinám, které mívala se svou
vychovatelkou dřív, než Araminta s dcerami přijely do Penwood Parku.
„Bylo velmi štědré od zaměstnavatelů vaší matky - promiňte," zarazila se lady Bridgertonová
a svraštila obočí, „jak jste říkala, že se jmenovali?"
„Grenvilleovi."
Opět nakrabatila čelo. „Neznám je."
„Nejezdili často do Londýna."
„Ach ano, tím se to vysvětluje," přikývla lady Bridgertonová. „Ale jak už jsem říkala, bylo od
nich velmi milé, že vám dovolili chodit na stejné hodiny jako jejich dcery. Co jste studovala?"
Sophie ztuhla, neboť si nebyla jistá, jestli to má být výslech, či zda to lady Bridgertonovou
opravdu zajímá. Nikdo nikdy nevěnoval takovou pozornost prostředí, které si vymyslela.
„Obvyklé předměty," odvětila vyhýbavě. „Matematiku a literaturu. Dějepis, trochu mytologie.
Francouzštinu."
„Francouzštinu?" opakovala lady Bridgertonová s překvapeným výrazem. „Zajímavé. Učitelé
francouzštiny jsou velmi drazí."
„Naše vychovatelka mluvila francouzsky," vysvětlovala Sophie, „takže to žádné peníze navíc
nestálo."
„Jaká je vaše francouzština?"
Sophie jí nehodlala říct pravdu, že dokonalá. Nebo téměř dokonalá. Za poslední léta vyšla ze
cviku, což její plynulost trochu poznamenalo. „Poměrně slušná. Stačí k tomu, aby mě lidé
pokládali za francouzskou služebnou, pokud byste si to přála."
„Ach ne," zasmála se lady Bridgertonová. „Kdepak. Vím, že je v módě mít francouzské
služebné, ale nikdy bych po vás nechtěla, abyste dělala svou práci a přitom nezapomněla
mluvit s francouzským přízvukem."
„To je od vás moc hezké," poznamenala Sophie, zatímco se snažila zakrýt pochybnosti. Byla
si jistá, že lady Bridgertonová je milá dáma, musela to být milá dáma, když vychovala tak
milou rodinu. Ale tohle bylo skoro příliš.
„Jen jsem - ach, dobrý den, Eloise. Co tě sem přivádí?"
Sophie vzhlédla ke dveřím a spatřila dívku, která nemohla být nikým jiným než dcerou
Bridgertonových. Husté, kaštanové vlasy měla elegantně sčesané dozadu a její ústa byla
stejně široká a výmluvná jako Benedictova.
„Benedict říkal, že máme novou služebnou," promluvila Eloise.
Lady Bridgertonová pokynula k Sophii. „Tohle je Sophie Beckettová. Zrovna jsme si
povídaly. Myslím, že spolu budeme skvěle vyházet."
Eloise vrhla po matce zvláštní pohled - nebo to Sophie aspoň za zvláštní pohled považovala.
Nepředpokládala, že by se Eloise na matku vždy dívala mírně podezřívavým a zmateným
postranním pohledem.
„Bratr se zmínil, že jste mu zachránila život," obrátila se Eloise k Sophii.
„Přehání." Sophie mírně zvlnila rty.
Eloise si ji prohlížela pronikavým pohledem, až měla Sophie dojem, že rozebírá její úsměv a
snaží se rozhodnout, jestli si nedělá z Benedicta legraci, a pokud ano, tak zda v žertu či z
nepřátelství.
Po zdánlivě nekonečném okamžiku se Eloise ušklíbla. „Myslím, že matka má pravdu.
Budeme skvěle vycházet."
Sophii napadlo, že právě prošla rozhodující zkouškou.
„Už jste se seznámila s Franceskou a Hyacinth?" zajímala se Eloise.
Sophie zavrtěla hlavou, právě když lady Bridgertonová pronesla: „Nejsou doma. Francesca
jela navštívit Daphne a Hyacinth je u Featheringtonových. Vypadá to, že ona i Felicity
zapomněly na svou rozepři a znovu se z nich staly nerozlučné kamarádky."
Eloise se uchechtla. „Chudák Penelope. Myslím, že si v Hyacinthině nepřítomnosti užívala
klidu a ticha. Já jsem si rozhodně oddech od Felicity vychutnávala."
Lady Bridgertonová se obrátila k Sophii s vysvětlením: „Moje dcera Hyacinth se dá velice
často nalézt v domě své nejlepší přítelkyně, Felicity Featheringtonové. A když tam není, pak
najdete Felicity zde."
Sophie s úsměvem přikývla a znovu přemítala, proč jí to vlastně sdělují. Chovaly se k ní jako
ke členu rodiny, což její příbuzní nikdy nedělali.
Bylo to velice zvláštní.
Zvláštní a úžasné.
Zvláštní, úžasné a přitom hrozné.
Protože to nemohlo dlouho trvat.
Snad by tu však mohla nějakou chvíli zůstat. Ne dlouho, jen několik týdnů, možná měsíc.
Dostatečně dlouho, aby si dala své záležitosti i myšlenky do pořádku. Dostatečně dlouho, aby
si odpočinula a mohla si namlouvat, že je víc než jen služebná.
Věděla, že nikdy nebude patřit do Bridgertonovy rodiny, ale možná by mohla být aspoň
přítelkyně.
Tak dlouho už nebyla ničí přítelkyní.
„Stalo se něco, Sophie?" zeptala se lady Bridgertonová. „Máte v očích slzy."
Zavrtěla hlavou. Jen smítko prachu," zamumlala a předstírala, že má plno práce s
vybalováním svých věcí. Věděla, že jí to nikdo nevěří, ale nestarala se o to.
A ačkoliv neměla tušení, kam ji tato nová zkušenost zavede, zmocnil se jí podivný pocit, že
její život právě začíná.
 15. kapitola

Naše autorka si je zcela jistá, že následující část rubriky nebude mužskou část populace
zajímat, takže ji může přeskočit a pokračovat až dalším odstavcem. Avšak pokud jde o dámy,
musí vás naše autorka informovat, že Bridgertonova rodina byla nedávno vtažena do války o
služebné, která zuří celou sezonu mezi lady Penwoodovou a paní Featheringtonovou. Zdá se,
že komorná Bridgertonových dcer zběhla k Penwoodovým a vystřídala tak dívku, která poté,
co ji lady Penwoodová donutila leštit tři sta párů bot, uprchla zpátky k Featheringtonovým.
Co se týče dalších zpráv, Benedict Bridgerton je s konečnou platností zpátky v Londýně.
Podle všeho na venkově onemocněl, a proto svůj tamější pobyt protáhl. Člověk by si přál, aby
existovalo mnohem zajímavější vysvětlení (zvlášť pokud baží po zajímavých historkách jako
naše autorka), ale bohužel to tak není.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 14. KVĚTNA 1817

Do rána se Sophie seznámila s pěti Benedictovými sourozenci. Eloise, Francesca a Hyacinth

žily se svojí matkou, Anthony se synkem se zastavili na snídani a Daphne - z níž teď byla
vévodkyně z Hastingsu - přijela, aby matce pomohla naplánovat ples na konec sezony.
Jedinými Bridgertonovými, které Sophie zatím nepoznala, byl Gregory, který studoval v
Etonu, a Colin, jenž podle Anthonyho slov zmizel bůhvíkam.
Kdyby na to někdo kladl důraz, Sophie se s Colinem vlastně už setkala - před dvěma lety na
maškarním plese. Velmi se jí ulevilo, že není ve městě. Pochybovala sice, že by ji poznal, ani
Benedictovi se to koneckonců nepodařilo. Ale představa, že se s ním opět setká, ji velice
zneklidňovala.
Ne že by na tom záleželo, pomyslela si smutně. Poslední dobou jí všechno připadalo
zneklidňující.
Vůbec ji nepřekvapilo, že nazítří ráno přišel Benedict do matčina domu na snídani. Dokázala
by se mu vyhýbat, nebýt toho, že lelkoval v hale, zatímco se snažila seběhnout dolů do
kuchyně, aby se s ostatními sloužícími nasnídala.
„Jak se ti tu poprvé spalo?" zeptal se s líným, mužským úsměvem.
„Skvěle," odpověděla Sophie a ukročila stranou, aby ho mohla v půlkruhu obejít.
Ale jakmile ukročila vlevo, on ukročil vpravo, čímž jí účinně zahradil cestu. „Jsem rád, že se
ti tu líbí," pronesl uhlazeně.
Sophie couvla zpátky napravo. „Líbilo," opravila ho významně.
Benedict měl příliš dobré vychování, aby se před ni postavil. Přesto se mu podařilo natočit se
a opřít o stůl tak, že jí znovu bránil v pohybu. „Už tě provedli po domě?" zeptal se.
„Hospodyně."
„A po pozemcích?"
„Tady žádné pozemky nejsou."
Usmál se, hnědé oči vlídné a konejšivé. „Je tu zahrada."
„Velikosti ohrady," odsekla.
„Nicméně..."
„Nicméně," přerušila ho, „se musím jít nasnídat."
Zdvořile ustoupil. „Tak tedy příště," zamumlal. A Sophie se zmocnil skličující pocit, že to
příště nastane velice brzy.
Za půl hodiny se pomalu vytratila z kuchyně. Napůl přitom očekávala, že na ni Benedict bude
číhat za rohem. Soudě podle toho, že se nedokázala nadechnout, se toho nemohla dočkat.
Ale nebyl tam.
Udělala pár kroků. Určitě každou chvíli seběhne ze schodiště a přepadne ji ze zálohy.
Stále žádný Benedict.
Sophie otevřela ústa, ale jakmile si uvědomila, že ho málem zavolala jménem, skousla jazyk
mezi zuby.
„Huso," zamumlala.
„Kdo je tu husa?" zajímal se Benedict. Jistě ne ty."
Sophie sebou trhla. „Kde jste se tu vzal?" osopila se na něj, jakmile popadla dech.
Ukázal k otevřeným dveřím. „Odtamtud," odvětil nevinným hlasem.
„To jste na mě čekal na záchodě?"
„Samozřejmě že ne." Tvářil se uraženě. „To je schodiště."
Sophie mrkla za jeho záda. Bylo tam postranní schodiště. Schodiště pro sloužící. Rozhodně ne
místo, kde by se člen rodiny náhodou procházel. „Často se plížíte postranním schodištěm?"
zeptala se a zkřížila paže.
Naklonil se k ní, dost blízko, aby to začalo být nepříjemné, a ačkoliv by to nikdy nikomu
nepřiznala, a už vůbec ne sobě, i mírně vzrušující. Jen když se plížím za někým."
Pokusila se kolem něj protáhnout. „Musím jít pracovat."
„Teď?"
Zatnula zuby. „Ano, teď."
„Ale Hyacinth snídá. Sotva jí můžeš česat vlasy, zatímco jí."
„Posluhuji i Francesce a Eloise."
S nevinným úsměvem pokrčil rameny. „Také snídají. Po pravdě řečeno nemáš co dělat."
„Což ukazuje, jak málo toho o práci komorné víte," odrazila ho. „Čeká mě žehlení,
spravování, leštění -"
„Daly ti leštit stříbro?"
„Boty!" vykřikla. „Musím leštit boty."
„Ach tak." Opřel se ramenem o zeď a zkřížil paže. „To zní dost nudně."
„Je to nudné," vyštěkla, přičemž se snažila ignorovat slzy, které ji náhle bodaly v očích.
Věděla, že vede nudný život, ale bolelo ji, když na to poukázal někdo jiný.
Nadzvedl koutek úst v líném, svůdném úsměvu. „Tvůj život nemusí být nudný."
Snažila se kolem něj co nejrychleji protáhnout. „Dávám tomu přednost."
Opsal paží vznešený oblouk, čímž jí dal najevo, aby prošla. „Pokud si to přeješ..."
„Přeju." Ta slova však nevyzněla tak přesvědčivě, jak zamýšlela. „ Opravdu," dodala.
„Snažíš se přesvědčit sama sebe, nebo mě?" zeptal se tiše.
„To si nezaslouží odpověď," odsekla s vyhýbavým pohledem.
„V tom případě bys měla jít nahoru," doporučil jí a když se nepohnula, nadzvedl obočí.
„Určitě tam na tebe čeká spousta bot."
Sophie se rozběhla do schodů - po schodišti pro služebnictvo - a ani se neohlédla.
Příště ji vyhledal v zahradě - v tom nepatrném flíčku zeleně, kvůli jehož velikosti si ho
dobírala. Sestry Bridgertonovy odjely na návštěvu za sestrami Featheringtonovými a lady
Bridgertonová si šla zdřímnout. Sophie už vyžehlila všechny šaty, připravila k nim
odpovídající stuhy do vlasů a vyleštila tolik bot, že by to stačilo na týden. Když byla hotová,
rozhodla se, že si chvíli odpočine a bude si v zahradě číst. Lady Bridgertonová jí dovolila
půjčovat si knihy z malé knihovny, a tak si Sophie vybrala nedávno vydaný román a posadila
se do kované židle na malém nádvoříčku.
Přečetla sotva kapitolu, když zaslechla blížící se kroky. Podařilo se jí nevzhlédnout až do
chvíle, kdy na ni dopadl stín. Jak předvídala, byl to Benedict.
„Vy tu bydlíte?" zeptala se ho suše.
„Ne," zavrtěl hlavou a uvelebil se na židli vedle ní, „přestože mi matka ustavičně říká, abych
se tu choval jako doma."
Nenapadla ji žádná duchaplná odpověď, tak jen něco zabručela a zabořila nos zpět mezi
stránky.
Opřel si nohy o malý stolek. „Copak to dneska čteš?"
„Ta otázka," sklapla knihu, přičemž si prstem založila místo, kde skončila, „naznačuje, že
opravdu čtu. Ujišťuju vás, že pokud tu budete sedět, nebudu v tom moct pokračovat."
„To na tebe moje přítomnost tak působí?"
„Ruší mě."
„Lepší, než aby tě nudila," poukázal.
„Mám ráda nudný život."
„Pokud ano, pak to znamená jen to, že nechápeš podstatu vzrušení."
Jeho blahosklonný tón byl příšerný. Sophie stiskla knihu tak silně, že jí klouby zbělely. „Už
jsem si v životě užila vzrušení až až," procedila mezí zuby. „Tím si můžete být jistý."
„Rád bych se o tom dozvěděl víc," protáhl, „ale nevypadáš, že by ses se mnou nadšeně
podělila o některé podrobnosti ze svého života."
„Z mé strany nejde o žádné opominutí."
Nesouhlasně mlaskl. „To zní dost nepřátelsky."
Zabodla do něj pohled. „Unesl jste mě -"
„Jen tě k odjezdu přinutil," připomněl jí.
„Mám vás něčím praštit?"
„Nevadilo by mi to," odpověděl mírně. „A navíc, teď, když se na to díváš s odstupem,
skutečně bylo tak úděsné, že jsi sem přijela? Moje rodina se ti líbí, ne?"
„Ano, ale -"
Jedná se tu s tebou slušně?"
„Ano, ale -"
„Takže," zeptal se povýšeně, „v čem je problém?"
Sophie se skoro přestala ovládat. Nejradši by vyskočila na nohy, chytila ho za ramena a třásla
s ním a třásla. Ale v poslední chvíli si uvědomila, že je to přesně to, co po ní chce, a tak si jen
odfrkla. „Jestli ho nevidíte sám, nemá cenu, abych vám ho vysvětlovala."
Zasmál se. „Zkušená vytáčka."
Zvedla knihu a otevřela ji. „Čtu si."
„Přinejmenším se o to snažíš," zamumlal.
Otočila stránku, přestože poslední dva odstavce ještě nepřečetla. Chtěla mu dát najevo, že ho
ignoruje, a navíc se k nim vždycky mohla vrátit a dočíst je, až Benedict odejde.
„Držíš knihu vzhůru nohama," upozornil ji.
Sophie zalapala po dechu a pohlédla dolů. „To není pravda!"
Prohnaně se usmál. „Přesto ses musela podívat, že?"
Vstala a prohlásila: „Jdu dovnitř."
Okamžitě vyskočil. „Z nádherného jarního vzduchu?"
„A od vás" odsekla, přestože se k ní choval tak uctivě. Džentlmeni obyčejně nevstávali kvůli
docela obyčejným služebným.
„Škoda," zabručel. „Tolik jsem se bavil."
Sophie uvažovala, nakolik by mu ublížila, kdyby po něm hodila knihu. Nejspíš by jí to
nevynahradilo ztrátu důstojnosti.
Překvapilo ji, jak snadno ji dokázal rozzuřit. Zoufale ho milovala - už dávno si přestala lhát -,
a přesto dokázal jediným slůvkem přimět celé její tělo, aby se třáslo vztekem.
„Sbohem, pane Bridgertone."
Mávl rukou. „Určitě se ještě uvidíme."
Sophie se zastavila. To, jak nedbale ji propustil, se jí vůbec nelíbilo.
„Myslel jsem, že odcházíš," poznamenal s mírně pobaveným výrazem.
„To ano," souhlasila.
Nachýlil hlavu na stranu, ale nic neřekl. Ani nemusel. Výsměšný výraz v jeho očích odvedl
svou práci velice dobře.
Obrátila se a vykročila ke dveřím do domu, ale vpůli cesty zaslechla jeho volání: „Ty nové
šaty ti moc sluší."
S povzdechem se zastavila. Možná se stala z hraběcí schovanky pouhou komornou, ale dobré
způsoby byly dobré způsoby a nemohla jen tak ignorovat kompliment. Obrátila se. „Děkuju.
Je to dárek od vaší matky. Myslím, že patřívaly Francesce."
Líně se opřel o plot. „To je zvyk, dělit se o šaty s komornou?"
Sophie přikývla. „Samozřejmě když už je žena nechce. Nikdo by neodložil nové šaty."
„Hmm."
Sophie si ho podezřívavě měřila a uvažovala, proč se Benedict proboha stará o takové věci.
„Nechtěla jsi jít dovnitř?" zeptal se.
„O co vám jde?"
„Proč myslíš, že mi o něco jde?"
Našpulila rty. „Jinak byste to nebyl vy."
Usmál se. „Považuju to za kompliment."
„Nemuselo to tak být míněno."
„Nicméně," podotkl mírně, „to tak beru."
Nenapadla ji vhodná odpověď, a tak mlčela. Ani se nepokusila vykročit ke dveřím. Nevěděla
proč, ale její slova a pocity se značně rozcházely. V srdci po tomhle muži toužila, snila o
životě, který nemohla mít.
Neměla se na něj tak utrhnout. Pravdou bylo, že ji neměl proti její vůli přinutit přijet do
Londýna, ale nemohla ho vinit, že ji chtěl udělat svou milenkou. Zachoval se tak jako každý
muž na jeho místě. Sophie si nedělala iluze o svém postavení v londýnské společnosti. Byla
děvečka. Služebná. A jediné, co ji odlišovalo od ostatních děveček a služebných, bylo to, že
jako dítě okusila přepychu. Dostalo se jí urozené výchovy, i když bez lásky, a ta zkušenost
utvářela její ideály a hodnoty. Teď se ocitla mezi dvěma světy, z nichž ani do jednoho
nepatřila.
„Nějak jsi zvážněla," poznamenal tiše.
Sophie ho slyšela, ale nedokázala odsunout své myšlenky stranou.
Benedict k ní vykročil. Natáhl ruku, aby se dotkl její brady, ale pak se ovládl. Chovala se
odtažitě, nepředvídatelně. „Nemůžu snést, když vypadáš tak smutně," pronesl, překvapený
vlastními slovy. Neměl v úmyslu promluvit, jen mu to vyklouzlo.
Vzhlédla. „Nejsem smutná."
Mírně potřásl hlavou. „V očích máš hluboký žal. Jen málokdy se ztrácí."
Rukou zalétla ke svému obličeji, jako by byl její smutek hmatatelný a mohla ho sejmout.
Benedict ji vzal za ruku a zvedl ji ke rtům. „Přál bych si, abys mi svěřila svá tajemství."
„Žádná nemám -"
„Nelži," přerušil ji drsnějším tónem, než měl v úmyslu. „Máš víc tajností než jakákoli žena,
kterou -" Zarazil se, v mysli se mu mihl obrázek ženy z maškarního plesu. „Než většina žen,
které jsem poznal," zakončil.
Krátce se střetla s jeho očima a pak se odvrátila. „Na tajemstvích není nic špatného. Pokud se
rozhodnu -"
„Tvoje tajemství tě ničí," pronesl ostře. Nechtěl tam stát a poslouchat její výmluvy, pomalu
ztrácel trpělivost. „Máš šanci změnit svůj život, natáhnout ruku a chytit štěstí, a přesto to
nechceš."
„Nemůžu," namítla s velikou bolestí, která z něj vysála všechnu sílu.
„Nesmysl. Můžeš udělat, co se ti zachce. Jen nechceš."
„Nedělejte to těžší, než už to je," zašeptala.
Při jejích slovech se v něm něco zlomilo. Jako by se v něm otevřela záklopka, která uvolnila
zklamání a hněv, jež v něm poslední dobou zvolna kypěly. „A ty si myslíš, že to teď není
těžké?" vybuchl.
„To jsem neřekla!"
Chytil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě, takže mohla cítit, jak po ní touží. „Chci tě," zašeptal se
rty u jejího ucha. „Každou noc ležím v posteli, myslím na tebe a přemýšlím, proč jsi proboha
tady s mou matkou a ne se mnou."
„Nechtěla jsem -"
„Nevíš, co chceš," přerušil ji. Bylo to kruté prohlášení, ale nedokázal se ovládnout. Ranila ho
silou, kterou by jí nepřisuzoval ani ve snech. Zvolila si lopotu a dřinu místo života s ním a on
teď byl odsouzen k tomu vídat ji skoro každý den, což jeho touhu činilo nezvladatelnou.
Samozřejmě si za to mohl sám. Mohl ji nechat na venkově a ušetřit si tak bolestivá muka. Ale
samotného ho překvapilo, že trval na jejím odjezdu do Londýna. Skoro se to bál rozebírat, ale
musel vědět, že je Sophie v bezpečí a pod ochranou.
Vyslovila jeho jméno hlasem podbarveným touhou a Benedict věděl, že jí není lhostejný
Možná zcela nechápala, co to znamená chtít muže, ale to její touhu nikterak neoslabovalo.
Zmocnil se jejích úst a přísahal si, že pokud Sophie odmítne či naznačí, že si to nepřeje,
přestane s tím. Bylo by to sice to nejtěžší, co by kdy udělal, ale dokázal by to.
Jenže nic nenamítala, neodtáhla se, ani se mu nesnažila vykroutit. Místo toho se k němu
přivinula, rukama mu vklouzla do vlasů a pootevřela rty. Nevěděl, proč se tak najednou
rozhodl ji políbit, ale nehodlal o tom uvažovat.
Chopil se toho okamžiku, vychutnával ji, vpíjel ji, dýchal ji. Už si nebyl tak jistý, že ji dokáže
přesvědčit, aby se stala jeho milenkou, a najednou naléhavě toužil, aby byl tento polibek víc
než jen polibek. Měl by trvat celý život.
Hladově ji líbal, přičemž se snažil nevnímat neodbytný hlásek, který mu našeptával, že tady
už byl, tohle už udělal. Před dvěma lety tančil s ženou, líbal ji a ona mu řekla, že musí
vměstnat celý život do jediného polibku.
Tehdy si příliš věřil a jejím slovům nepřikládal váhu. Pak ji ztratil, možná ztratil úplně
všechno. Od té doby nepoznal žádnou jinou, s níž by si dokázal představit společnou
budoucnost.
Dokud nepotkal Sophii.
Na rozdíl od dámy v stříbrných šatech se s ní nechtěl oženit, ale byla zde.
A nehodlal ji nechat odejít.
V její blízkosti si připadal jako v nebi. Cítil jemnou vůni jejích vlasů, mírně slanou chuť její
pokožky. Narodila se proto, aby mu spočívala v náruči. A on se narodil, aby ji držel.
„Pojď se mnou domů," pošeptal jí do ucha.
Neodpověděla, ale cítil, jak strnula.
„Pojď se mnou," opakoval.
„Nemůžu," hlesla.
„Můžeš."
Zavrtěla hlavou, ale neodtáhla se, a tak té chvíle využil a znovu přenesl rty k jejím. Jazykem
vnikl dovnitř, prozkoumával její ústa, vychutnával její reakci. Nahmatal její ňadro a jemně ho
zmáčkl. Ale to mu nestačilo. Chtěl hladit její pokožku, ne látku šatů.
Tady však nebylo vhodné místo. Jsou proboha v zahradě jeho matky. Kdokoli na ně mohl
narazit, a kdyby ji nevtáhl do besídky nedaleko vchodu, mohl je kdokoli vidět. Kvůli něčemu
takovému by Sophie jistě přišla o zaměstnání.
Možná by ji měl vytáhnout na otevřené prostranství, kde by byli na očích celému světu,
protože pak by byla opět odkázaná sama na sebe a neměla by na vybranou, než se stát jeho
milenkou.
Což bylo přesně to, co si přál.
Ale napadlo ho - a byl velmi překvapený, že ho v takové chvíli vůbec něco napadlo -, že ho
zčásti přitahuje i její pozoruhodná vnitřní síla a neoblomnost. Kdyby ji veřejně potupil před
lidmi, které obdivovala, ranil by její duši. A to by byl neodpustitelný zločin.
Pomalu se odtáhl. Stále ji chtěl, stejně jako ona jeho, ale nehodlal dosáhnout cíle tím, že ji
zkompromituje v matčině domácnosti. Až k němu Sophie přijde - a přísahal, že to jednou
udělá - bude to z její svobodné vůle. Zatím se jí bude dvořit a oslabí její odpor. Zatím bude -
„Přestal jste," zašeptala překvapeně.
„Není tu vhodné místo," odpověděl.
Na okamžik se její výraz nezměnil. Pak se v něm objevila hrůza, jako by jí někdo přetáhl
masku přes obličej. Její vytřeštěné oči získaly ještě sytější zelený odstín než obvykle,
pootevřela rty a zalapala po dechu.
„Vůbec jsem nepřemýšlela," zašeptala spíš pro sebe než pro něj.
„Já vím." Usmál se. „Já vím. Nenávidím, když přemýšlíš. Vždycky to pro mě špatně skončí."
„Tohle už nesmíme dělat."
„Rozhodně to nesmíme dělat tady."
„Ne, chci říct -"
„Nekaž to..."
„Ale -"
„Aspoň jednou mi vyhov," požádal ji, „a nech mě ve víře, že odpoledne skončí, aniž bys mi
řekla, že se to už nikdy nestane."
„Ale -"
Přitiskl jí prst před ústa. „No tak."
„Ale -"
„Copak mi tuhle drobnost nemůžeš dopřát?"
Konečně zlomil její odpor. Usmála se.
„Dobře," přikývl. „To mi bohatě stačí."
Její rty se zachvěly, a pak se její úsměv prohloubil.
„Vynikající," zašeptal. „Teď odejdu. A zatímco tu nebudu, pověřím tě jediným úkolem.
Zůstaneš tady a budeš se usmívat. Protože jestli se ve tvém obličeji objeví jiný výraz, zlomí
mi to srdce."
„Neuvidíte na mě," upozornila ho.
Dotkl se její brady. „Ale budu to vědět."
A pak, než se vzpamatovala z překvapení, odešel.
 16. kapitola

U Featheringtonových se včera večer pořádal večírek a přestože naše autorka nepatřila mezi
pozvané, byl to prý ohromný úspěch. Navštívili ho tři členové rodiny Bridgertonových, ale
bohužel pro Featheringtonova děvčata nebyl ani jeden z nich mužského pohlaví. Objevil se
tam i stále přívětivý Nigel Berbrooke, jenž věnoval velkou pozornost slečně Phillipě
Featheringtonové. Naše autorka zjistila, že pozvánku dostali i Benedict a Colin
Bridgertonovi, ale omluvili se.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 19. KVĚTNA 1817

Jak dny přecházely v týden, Sophie zjistila, že jako komorná Bridgertonových má plné ruce
práce. Byla k ruce všem třem neprovdaným dívkám a její dny vyplňovalo česání, spravování,
žehlení šatů, leštění bot... Ani jednou nevyšla z domu - pokud nepočítala chvíle odpočinku na
zahradě.
Ale zatímco by byl takový život pod Aramintou pochmurný a ponižující, domácnost
Bridgertonových byla plná smíchu a úsměvů. Děvčata se vzájemně dobírala a hašteřila, ale
nikdy se zlomyslností, jakou Rosamund běžně projevovala Posy. A když se podával
neformální čaj - pouze za přítomnosti lady Bridgertonové a jejích dcer -, vždy Sophii pozvaly,
aby se k nim přidala. Obvykle si s sebou přinesla košík s šitím a zatímco si Bridgertonovy
povídaly, látala nebo přišívala knoflíky. Přesto bylo milé sedět s nimi, usrkávat lahodný čaj s
čerstvým mlékem a přikusovat teplé vdolečky. Po několika dnech se Sophie dokonce začala
cítit natolik uvolněně, že se občas zapojila do konverzace.
Stalo se to její oblíbenou součástí dne.
„Kde myslíte, že je Benedict?" zeptala se Eloise jedno odpoledne asi týden po události, na
kterou teď Sophie vzpomínala jako na velký polibek.
„Au!"
Čtyři obličeje se obrátily k Sophii. „Nestalo se vám nic?" zeptala se lady Bridgertonová, s
šálkem někde mezi talířkem a ústy.
Sophie udělala grimasu. „Píchla jsem se do prstu."
Lady Bridgertonová zvlnila rty do drobného, tajuplného úsměvu.
„Matka vám říkala," pronesla čtrnáctiletá Hyacinth, „nejmíň tisíckrát -"
„Tisíckrát?" opakovala Francesca s vyklenutým obočím.
„Stokrát," opravila se Hyacinth a vrhla po starší sestře podrážděný pohled, „že si nemusíte k
čaji nosit šití."
Sophie potlačila úsměv. „Bez něj bych si připadala líná."
„Já si sem tedy vyšívání nosit nebudu," prohlásila Hyacinth, jako by se jí na to někdo ptal.
„A připadáš si líná?" vyzvídala Francesca.
„Vůbec ne," odpověděla Hyacinth.
Francesca se obrátila k Sophii. „Kvůli vám si Hyacinth připadá líná."
„Nepřipadám!" ohradila se Hyacinth.
Lady Bridgertonová usrkla čaje. „Nějak dlouho pracuješ na stejné výšivce, Hyacinth. Pokud
mi paměť slouží, už od února."
„Paměť jí vždycky slouží," ujistila Francesca Sophii.
Hyacinth probodla Francescu planoucím pohledem. Ta sklopila hlavu k svému šálku a usmála
se.
Sophie potlačila úsměv. Dvacetiletá Francesca, která byla pouze o rok mladší než Eloise,
měla jízlivý, podvratný smysl pro humor. Jednou jí bude Hyacinth rovnocennou soupeřkou,
ale zatím jí nestačila.
„Nikdo mi neodpověděl," přihlásila se o slovo Eloise a rázně postavila hrníček na talířek.
„Kde je Benedict? Už jsem ho neviděla věky."
„Je to týden," podotkla lady Bridgertonová.
„Au!"
„Nepotřebujete náprstek?" zeptala se Hyacinth Sophie.
„Obvykle nebývám tak nemotorná," zamumlala Sophie.
Lady Bridgertonová zvedla ke rtům hrníček a velmi dlouho ho tam držela.
Sophie zatnula zuby a s novou vervou se pustila do šití. K jejímu překvapení se Benedict od
velkého polibku minulý týden ani neukázal. Přistihla se, že stále vykukuje z okna a nahlíží za
rohy v očekávání, že ho zahlédne.
Přesto se neobjevil.
Sophie se nedokázala rozhodnout, jestli cítí zklamání či úlevu. Nebo obojí.
Vzdychla. Nejspíš obojí.
„Říkala jste něco, Sophie?" zajímala se Eloise.
Sophie zavrtěla hlavou. „Ne." Odmítala vzhlédnout od nešťastného ukazováčku, s mírným
úšklebkem ho zmáčkla a pozorovala, jak se na něm objevila krůpěj krve.
„Kde vězí?" nedala se odbýt Eloise.
„Benedictovi je třicet," upozornila ji lady Bridgertonová vlídně. „Nemusí nás informovat o
každém svém kroku."
Eloise si nahlas odfrkla. „Minulý týden ses chovala jinak, mami."
„Co tím myslíš?"
,„Kde je Benedict?'" Eloise zdařile napodobila matčin hlas a ušklíbla se. „Jak se odvažuje
beze slova zmizet? Jako by se po něm slehla zem.'"
„To bylo něco jiného," namítla lady Bridgertonová.
„Opravdu?" Francesca se prohnaně usmála.
„Říkal, že jede na večírek toho hrozného mladého Cavendera, a pak se nevrátil, zatímco
tentokrát... " Lady Bridgertonová se zarazila a našpulila rty. „Proč se ti vlastně omlouvám?"
„To si neumím představit," zamumlala Sophie.
Eloise, která k ní seděla nejblíž, zaskočilo.
Francesca plácla sestru po zádech a se zájmem se předklonila: „Říkala jste něco, Sophie?"
Sophie zavrtěla hlavou a zabodla jehlu do šatů, které spravovala, zcela mimo lem.
Eloise po ní pochybovačně pokukovala.
Lady Bridgertonová si odkašlala. „Myslím -" Odmlčela se a nachýlila hlavu na stranu. „Není
někdo v hale?"
Sophie potlačila zasténání a pohlédla ke dveřím v očekávání majordoma. Wickham se na ni
vždy nesouhlasně zamračil, ať už se chystal sdělit jakoukoli informaci. Neschvaloval, aby
služebná popíjela čaj s majitelkou domu, a přestože se o tom před Bridgertonovými ani
jednou nezmínil, jeho mínění se mu jasně zračilo v obličeji.
Ale místo Wickhama prošel dveřmi Benedict.
„Benedicte!" zvolala Eloise a vstala. „Právě jsme o tobě mluvily."
Pohlédl na Sophii. „Opravdu?"
„Já ne," zamumlala Sophie.
„Říkala jste něco, Sophie?" zeptala se jí Hyacinth.
„Au!"
„Budu vám to šití muset vzít," pronesla lady Bridgertonová s pobaveným úsměvem. „Takhle
byste do večera ztratila půl litru krve."
Sophie sebou trhla. „Přinesu si náprstek."
„Vy nemáte náprstek?" nechápala Hyacinth. „Bez náprstku by mě ani nenapadlo zašívat."
„Napadlo tě vůbec někdy zašívat?" uculila se Francesca.
Hyacinth ji kopla, přičemž skoro převrhla čajový servis.
„Hyacinth!" okřikla ji lady Bridgertonová.
Sophie upírala zrak ke dveřím a zoufale se snažila soustředit na cokoli kromě Benedicta.
Strávila celý týden v naději, že ho zahlédne, ale když tu teď byl, přála si pouze uniknout.
Jestli se mu podívá do obličeje, očima nevyhnutelně zabloudí k jeho rtům. A pokud pohlédne
na jeho rty, v myšlenkách se okamžitě vrátí k jejich polibku. A pokud bude myslet na ten
polibek...
„Potřebuju náprstek," vyhrkla a vyskočila na nohy. O jistých věcech by člověk nikdy neměl
přemýšlet na veřejnosti.
„To už jste říkala," zamumlal Benedict a povýšeně nadzvedl obočí.
„Mám ho dole," hlesla. „V pokoji."
„Ale váš pokoj je nahoře," poznamenala Hyacinth.
Sophie by ji nejradši zabila. „Právě to jsem říkala," utrousila.
„Ne," namítla Hyacinth věcně, „neříkala."
„Ale ano," zastala se jí lady Bridgertonová, „říkala. Slyšela jsem ji."
Sophie trhla hlavou k lady Bridgertonové a okamžitě jí bylo jasné, že starší žena lže. „Musím
si přinést ten náprstek." Připadalo jí, že to opakuje už nejmíň potřicáté. Chvatně popošla ke
dveřím a se zatajeným dechem se blížila k Benedictovi.
„Nerad bych, abyste se zranila," poznamenal a ukročil, aby mohla projít dveřmi. Ale než se
kolem něj protáhla, naklonil se k ní a zašeptal: „Jsi zbabělec."
Sophii se rozhořely tváře a seběhla polovinu schodiště, než si uvědomila, že se chtěla vrátit do
svého pokoje. K čertu s tím, vůbec netoužila vystoupat zpátky po schodech a znovu projít
kolem Benedicta. Pravděpodobně stále stojí ve dveřích a při pohledu na ni by zkřivil koutky
rtů do jednoho z těch výsměšných, svůdných úsměvů, při nichž se nedokázala nadechnout.
To byla pohroma. Neměla šanci tu zůstat. Jak by mohla sloužit u lady Bridgertonové, když jí
každý Benedictův pohled podlamuje kolena? Není dost silná. Chtěl ji unavit, aby zapomněla
na všechny zásady a přísahy. Nezbude jí, než odejít. Nemá na vybranou.
Což bylo zlé, protože pro sestry Bridgertonovy pracovala ráda. Chovaly se k ní jako k lidské
bytosti, ne jako k děvčeti z chudobince. Pokládaly jí otázky a zajímaly se o její odpovědi.
Sophie věděla, že není jedna z nich a ani nikdy nebude, ale díky nim bylo snadné to předstírat.
Po pravdě řečeno chtěla od života jediné, a to rodinu. U Bridgertonových si mohla namlouvat,
že nějakou má.
„Zabloudila jsi?"
Vzhlédla a spatřila na schodišti Benedicta, líně se opírajícího o zeď. Sklopila oči a uvědomila
si, že pořád stojí na schodech. „Jdu ven," pronesla.
„Koupit si náprstek?"
„Ano," odpověděla vzdorně.
„Nepotřebuješ peníze?"
Mohla lhát, že má peníze v kapse, nebo povědět pravdu a projevit se jako naprostý hlupák.
Nebo prostě mohla seběhnout schody a vyřítit se ven z domu. Bylo by to sice zbabělé, ale...
„Musím jít," zamumlala a rozběhla se tak rychle, že zcela zapomněla, že by měla použít
vchod pro služebnictvo. Prohnala se halou, otevřela masivní dveře a klopýtavě sešla po
venkovních schodech. Jakmile se nohou dotkla chodníku, zabočila prvním směrem, který ji
napadl, když vtom zaslechla hlas. Hrozný, strašný, příšerný hlas. Proboha, to je Araminta.
Sophii se zastavilo srdce. Rychle se přitiskla zády ke zdi. Araminta stála čelem k ulici a
pokud se neotočí, Sophie si nevšimne.
Aspoň že je snadné mlčet, když se člověk nemůže nadechnout.
Co tady dělá? Penwood House je nejmíň osm bloků odsud, blíž k -
Pak si Sophie vzpomněla. Loni, ještě u Cavenderových, o tom četla v jednom z výtisků
Whistledownu, který se jí dostal do rukou. Nový hrabě z Penwoodu se konečně rozhodl
přestěhovat do londýnského sídla. Araminta, Rosamund a Posy si musely najít jiné ubytování.
Hned vedle Bridgertonových? Sophie si nedokázala vymyslet nic horšího.
„Kde je ta nesnesitelná holka?" slyšela Aramintin hlas.
Sophie dotyčnou dívku okamžitě litovala. Jako Aramintina dřívější „nesnesitelná holka"
věděla, že to postavení s sebou nenese žádné výhody.
„Posy!" zaječela Araminta a nastoupila do čekajícího kočáru.
Sophie skousla ret a srdce jí pokleslo. Teď jí bylo jasné, co se stalo po jejím odchodu.
Araminta najala novou služebnou a pravděpodobně byla k té ubožačce zlá, ale nemohla ji
ponižovat stejně jako Sophii. K takové krutosti musela člověka znát a opravdu ho nenávidět,
čímž jí žádná služebná nemohla posloužit.
A protože Araminta potřebovala někoho, na kom by si vylévala vztek - necítila se dobře,
pokud někoho nesrazila na samé dno -, zřejmě si vybrala Posy za obětního beránka.
Posy, se sklíčeným a protaženým obličejem, vyběhla ze dveří. Vypadala nešťastně a možná i
trochu zaoblenější než před dvěma lety. To se Aramintě určitě nelíbí, pomyslela si Sophie
zasmušile. Nikdy se nedokázala vyrovnat s tím, že Posy není drobná, světlovlasá kráska jako
Rosamund a ona. Podle Sophiina soudu pro ni Posy byla odjakživa zklamáním.
Sophie přihlížela, jak dívka vkročila na poslední schod a pak se sklonila, aby si zašněrovala
tkaničku u bot. Rosamund vystrčila hlavu z kočáru a pronikavě vykřikla: „Posy!"
Sophie se přikrčila a odvrátila hlavu. Stála přímo v Rosamundině úhlu pohledu.
„Už jdu!" zavolala Posy.
„Pospěš si!" vyštěkla Rosamund.
Posy si dovázala tkaničku, rozběhla se, ale na chodníku uklouzla a natáhla se na zem jak
dlouhá tak široká. Sophie sebou instinktivně trhla, aby Posy pomohla, ale pak se přimáčkla
zpátky ke zdi. Posy se nic nestalo a Sophie vůbec netoužila, aby se Araminta dozvěděla, že je
v Londýně a navíc téměř v sousedním domě.
Posy se zvedla z dláždění, protáhla si krk, nejdřív napravo, pak nalevo, a potom...
Potom ji spatřila. Vytřeštila oči a pootevřela ústa. Pak je zase sklapla a našpulila je do
písmene S, aby pronesla „Sophie?"
Sophie horečně zavrtěla hlavou.
„Posy!" ozval se zlostný Aramintin hlas.
Sophie znovu zavrtěla hlavou a očima prosila Posy, aby mlčela.
„Už jdu, matko!" zavolala Posy. Kývla k Sophii a nastoupila do kočáru, který se naštěstí
rozjel opačným směrem.
Sophie svěsila ramena.
A pak se přinejmenším pět minut ani nehnula.
Benedict měl v úmyslu využít matčina pohostinství, ale jakmile Sophie vyběhla z obývacího
pokoje, ztratil zájem o čaj i vdolečky.
„Právě jsem uvažovala, kdes byl," prohlásila Eloise.
„Hmm?" Mírně natáhl hlavu vpravo a zkoumal, jak velkou část ulice by ze svého úhlu viděl.
„Říkala jsem," zavolala Eloise, „že jsem právě uvažovala -"
„Ztiš se, Eloise," okřikla ji lady Bridgertonová.
„Ale on vůbec neposlouchá."
„Pokud neposlouchá," pokračovala lady Bridgertonová, „pak jeho pozornost neupoutá ani tvůj
křik."
„Letící vdoleček by mohl," navrhla Hyacinth.
„Hyacinth, neodva-"
Ale Hyacinth už hodila vdoleček vysokým obloukem. Benedict mu uhnul z cesty, pouhou
vteřinu předtím, než by mu narazil do spánku. Nejdřív se podíval na zeď, která teď
vykazovala slabou šmouhu v místě, kam vdoleček dopadl, a pak na podlahu, kde skončil
kupodivu vcelku.
„Mám dojem, že je to narážka, abych odešel," podotkl uhlazeně a vrhl na nejmladší sestru
veselý úsměv. Poskytla mu výmluvu, kterou potřeboval, aby vycouval z místnosti a pokusil se
Sophii vystopovat.
„Právě jsi přišel," upozornila ho matka.
Benedict si ji podezřívavě měřil. Navzdory obvyklému zasténání „právě jsi přišel" nezněla ani
trochu rozladěně.
Což znamenalo, že má něco za lubem.
„Nemůžu se zdržet," pronesl, jen aby ji vyzkoušel.
„Ale jistě." Zvedla ke rtům šálek, ačkoliv si byl Benedict zcela jistý, že je prázdný.
„Nemůžeme tě tu držet, když máš práci."
Benedict se pokusil nasadit netečný výraz, nebo přinejmenším zakrýt překvapení. Když
naposledy informoval matku, že má „práci", utrousila: „Máš jí tolik, že ti na matku nezbývá
čas?"
Jeho prvním nutkáním bylo prohlásit: „Zůstanu," a zabořit se do křesla. Měl však dost
rozumu, aby si uvědomoval, že by bylo absurdní zdržet se jen proto, aby matce zkřížil plány,
když si opravdu přál odejít. „Tak já jdu," oznámil pomalu a obrátil se ke dveřím.
„Běž," mávla za ním rukou. „A bav se."
Benedict se rozhodl opustit místnost dřív, než se jí podaří ještě víc ho zmást. Sklonil se, zvedl
vdoleček a zlehka ho hodil k Hyacinth, která ho s širokým úsměvem chytila. Pak kývl k matce
a sestrám a zamířil do haly. Na schodech zaslechl, jak matka říká: „Myslela jsem, že snad
nikdy neodejde."
Skutečně velice zvláštní.
Dlouhým, lehkým krokem seběhl ze schodů a prošel hlavním vchodem. Pochyboval, že
Sophie bude stále v blízkosti domu, ale pokud šla nakupovat, mohla se dát jen jedním
směrem. Zabočil vpravo, aby se dostal k úzkým uličkám plným krámků, ale po třech krocích
Sophii spatřil. Tiskla se k cihlové zdi matčina domu a vypadala, jako by zapomněla dýchat.
„Sophie?" Chvatně k ní vykročil. „Co se stalo? Není ti nic?"
Jakmile ho spatřila, trhla sebou a zavrtěla hlavou.
Samozřejmě jí nevěřil, ale nemělo smysl jí to sdělovat. „Celá se třeseš," poznamenal při
pohledu na její ruce. „Pověz mi, co se stalo. Někdo tě obtěžoval?"
„Ne," odpověděla netypicky roztřeseným hlasem. Jen jsem..., já... zkrátka..." Sklopila oči ke
schodům vedle něj. „Zakopla jsem na schodech a to mě vylekalo." Chabě se usmála. „Určitě
víte, jaké to je. Člověka to úplně vyvede z míry."
Benedict přikývl, protože samozřejmě věděl, o čem Sophie mluví. Ale to neznamenalo, že jí
věří. „Pojď se mnou," vyzval ji.
Vzhlédla a cosi v zelené hloubce jejích očí ho bodlo u srdce. „Kam?" zašeptala. „Kamkoli."
Já -"
„Bydlím jen pět domů odsud," nadhodil.
„Opravdu?" Rozevřela oči. „To mi nikdo neřekl -"
„Slibuju, že tvoje čest bude v bezpečí," přerušil ji. A pak dodal, protože si nemohl pomoci:
„Pokud si ovšem nebudeš přát něco jiného."
Měl za to, že kdyby nebyla tak omámená, protestovala by, ale takhle mu dovolila, aby ji vedl.
Jen se posadíme v mém obývacím pokoji," řekl, „dokud ti nebude líp."
Přikývla a Benedict ji odvedl po schodech do svého domu, skromného městského příbytku
nedaleko sídla své matky.
Jakmile se pohodlně usadili a Benedict zavřel dveře, aby je nerušili sloužící, obrátil se k ní a
chystal se vyhrknout: „Co kdybys mi teď řekla, co se opravdu stalo?" Přesto se donutil držet
jazyk za zuby. Mohl se ptát, ale věděl, že by mu neodpověděla. Uzavřela by se jako do ulity,
což by mu nijak nepomohlo.
Místo toho tedy nasadil neutrální masku a zeptal se: „Jak se ti líbí práce u mojí rodiny?"
„Jsou velmi milí."
„Milí?" opakoval s nevěřícným výrazem. „Spíš dohánějící k šílenství, nebo dokonce
vysilující, ale milí?"
„Myslím, že jsou velmi milí," opakovala Sophie pevně.
Benedict se chystal usmát, protože svou rodinu vroucně miloval a měl radost, že ji má ráda i
Sophie. Ale pak mu došlo, že si tím sám pod sebou podřezává větev, protože čím víc
připoutává Sophii ke své rodině, tím spíš se nebude chtít v jejich očích zostudit tím, že by se
stala jeho milenkou.
K čertu. Minulý týden se dopustil vážné chyby. Ale tolik se soustředil na to, aby ji přinutil
přijet do Londýna, že mu práce v domácnosti jeho matky připadala jako jediný způsob, jak ji
k tomu přesvědčit.
To a trocha nátlaku.
Ksakru. Ksakru. Ksakru. Proč ji nedonutil k něčemu, co by mu ji snadněji vrhlo do náruče?
„Měl byste děkovat své šťastné hvězdě, že je máte," pokračovala Sophie silnějším hlasem.
„Dala bych nevímco -" Ale větu nedokončila.
„Za co?" vyzvídal Benedict, překvapený, jak moc ho její odpověď zajímá.
Nešťastně vyhlédla z okna. „Abych měla rodinu, jako je ta vaše."
„Žádnou nemáš," pronesl, a neznělo to jako otázka.
„Nikdy jsem žádnou neměla."
„Ani svou -" Ale pak si vzpomněl, že jí matka zemřela při porodu. „Někdy," pronesl schválně
lehkovážným tónem, „není snadné být Bridgerton."
Pomalu zavrtěla hlavou. „Neumím si představit nic hezčího."
„Není nic hezčího," souhlasil, „ale to neznamená, že je to vždy snadné."
„Co tím chcete říct?"
A Benedict se přistihl, že dává průchod citům, jež nesvěřil živé duši - dokonce ani své rodině.
„Pro okolní svět jsem pouze Bridgerton. Ne Benedict, Ben či jen majetný a doufejme i trochu
inteligentní muž. Jsem pouze," - smutně se usmál - „Bridgerton. Konkrétně číslo dvě."
Zvlnila rty. „Jste mnohem víc než to."
„Rád si to myslím, ale většina ostatních to tak nevidí."
„Většina ostatních jsou hlupáci."
Zasmál se. Nebylo nic půvabnějšího než zamračená Sophie. „Souhlasím s tebou."
Ale pak, právě když si myslel, že konverzace skončila, ho překvapila tvrzením: „Nejste jako
zbytek vaší rodiny."
„Ne?" zeptal se, aniž se setkal s jejím pohledem. Nechtěl, aby viděla, jak je pro něj její
odpověď důležitá.
„Váš bratr Anthony..." Zamyšleně svraštila obličej. „Celý jeho život utvářela skutečnost, že je
nejstarší. Je zřejmé, že k vaší rodině cítí zodpovědnost, kterou vy nemáte."
„Počkej -"
„Nepřerušujte mě," ohradila se a konejšivě mu položila ruku na hruď. „Neřekla jsem, že svou
rodinu nemilujete nebo že byste za kohokoli z ní nepoložil život. Ale od bratra se lišíte. On
cítí zodpovědnost a věřím, že by považoval za selhání, kdyby byl kdokoli z jeho sourozenců
nešťastný."
„Kolikrát jsi Anthonyho viděla?" zamumlal.
„Jednou." Koutky jejích úst se napjaly, jako by potlačovala úsměv. „Ale víc jsem
nepotřebovala. Pokud jde o vašeho mladšího bratra Colina..., s ním jsem se zatím nesetkala,
ale hodně jsem o něm slyšela -"
„Od koho?"
„Od každého. Nemluvě o tom, že se o něm pořád zmiňují ve Whistledownu, který, jak
přiznávám, čtu léta."
„Pak jsi o mně věděla ještě před naším seznámením," prohodil.
Přikývla. „Ale neznala jsem vás. Jste mnohem víc, než si lady Whistledownová uvědomuje."
„Pověz mi," položil ruku na její, „co vidíš?"
Sophie se zadívala do čokoládové hloubky jeho očí a spatřila něco, co by tam ani ve snu
nehledala. Zranitelnost a touhu. Tento muž, tak sebejistý a troufalý, potřeboval její ocenění.
Potřeboval vědět, co si o něm myslí, potřeboval ujištění, že je pro ni důležitý. Možná
potřeboval ji.
Obrátila ruku, dokud se jejich dlaně nedotkly, a pak druhým ukazováčkem přejela po jeho
kožené rukavici. „Nejste...," dávala si na čas, protože věděla, že každé slovo je tak
působivější, „vůbec takový, jak se světu jevíte. Chcete, aby vás považovali za bezstarostného,
ironického, duchaplného muže, jímž bezpochyby jste, ale uvnitř se skrývá mnohem víc. Máte
starost o svou rodinu, a dokonce i o mě, přestože si to vždycky nezasloužím."
„Vždycky," ujistil ji, zvedl její ruku ke rtům a políbil ji na dlaň s náruživostí, která jí vysála
vzduch z těla. „Vždycky."
„A... a..." Bylo těžké pokračovat, když se jeho pronikavé oči vpíjely do jejích.
„A co?" zašeptal.
„Je pravda, že za mnoho vašich vlastností může rodina," vypravila ze sebe v rychlém sledu.
„Nemohl byste vyrůstat v tak milujícím prostředí, a nestat se tak lepším člověkem. Ale
hluboko ve vás, v srdci, v hloubi duše je člověk, kterým jste se narodil. Jste to vy, ne něčí syn
nebo bratr. Jen vy."
Benedict ji soustředěně pozoroval. Otevřel ústa, aby promluvil, ale nenacházel slova. Pro
takový okamžik žádná neexistovala.
„Hluboko uvnitř," zamumlala, „máte duši umělce."
„Ne," zavrtěl hlavou.
„Ale ano," trvala na svém. „Viděla jsem vaše kresby. Jsou vynikající. Než jsem poznala vaši
rodinu, nemohla jsem to tak dobře posoudit, ale vystihl jste je dokonale, od zlomyslného
pohledu ve Francescině úsměvu až po uličnictví, které skrývá Hyacinthin postoj."
„Nikdy jsem svoje obrázky nikomu neukázal," přiznal.
„To nemyslíte vážně."
Zavrtěl hlavou. „Opravdu."
„Ale jsou skvělé. Vy jste skvělý. Vaší matce by se určitě líbily."
„Nevím proč," řekl plaše, „ale nikdy jsem se o ně s nikým nepodělil."
„Kromě mě," hlesla.
„Je to tak správné," promluvil a dotkl se prstem její brady.
A pak mu srdce poskočilo radostí, protože si uvědomil, že všechno je správné. Miloval ji.
Netušil, jak se to stalo, věděl jen to, že je to pravda. Nebylo to tím, že byla při ruce, měl
kolem sebe spoustu příhodných žen. Sophie však byla jiná. Přiměla ho k úsměvu. Budila v
něm touhu vidět její smích. A když byl s ní, ať už po ní zoufale toužil nebo se jeho tělu
podařilo touhu potlačit, byl spokojený.
Bylo zvláštní najít ženu, která v něm vyvolávala šťastný pocit pouhou svou přítomností. Ani
ji nemusel vidět, slyšet její hlas či cítit její vůni. Stačilo mu vědět, že je tu.
Nevěděl, co by to kromě lásky mohlo být.
Díval se na ni, snažil se ten okamžik co nejvíc prodloužit, protáhnout těch pár chvil naprosté
dokonalosti. Její pohled zněžněl a smaragdový, zářivý odstín jejích očí přešel v jemnější
mechový.
Pootevřela rty a Benedict věděl, že ji musí políbit. Ne že by to chtěl, ale musel.
Potřeboval ji vedle sebe, pod sebou, nad sebou.
Potřeboval ji v sobě, kolem sebe, jako součást sebe sama.
Potřeboval ji stejně jako vzduch.
A, napadlo ho v posledním okamžiku, než vyhledal její rty, potřeboval ji právě teď.
 17. kapitola

Naše autorka má z nejlepších zdrojů, že když před dvěma dny pila lady Penwoodová u
Gunterů čaj, trefil ji do hlavy letící vdolek. Nemůžeme sice přesně určit, kdo ho hodil, ale
veškerá podezření směřují k nejmladším pravidelným zákaznicím slečně Felicity
Featheringtonové a slečně Hyacinth Bridgertonové.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 21. KVĚTNA 1817

Sophie už byla políbena - konkrétně Benedictem -, přesto na tohle nebyla připravená.

To nebyl polibek. To bylo nebe.
Líbal ji se zanícením, které mohla jen stěží pochopit, jeho rty ji dráždily, hladily, laskaly.
Zažehl v ní oheň, touhu být milována, potřebu milovat. A přála si mu něžnosti oplácet.
Slyšela, jak mumlá její jméno, ale přes bušení v uších ho téměř neslyšela. Byla to vášeň. Byla
to touha. Jak si mohla pošetile myslet, že tomu dokáže odolat? Bylo do-mýšlivé domnívat se,
že bude silnější než vášeň.
„Sophie, Sophie," šeptal znovu a znovu, se rty na jejích tvářích, hrdle, uchu. Opakoval její
jméno tolikrát, že měla pocit, jako by se jí vsáklo do pokožky.
Cítila jeho ruce na knoflíčcích šatů, vnímala, jak se látka uvolňuje, když jeden po druhém
proklouzl dírkou. Odjakživa přísahala, že tohle neudělá, a přesto, když jí živůtek sklouzl k
pasu a nestoudně ji odhalil, zasténala Benedictovo jméno a zaklonila hlavu, jako by mu
nabízela vzácný druh zakázaného ovoce.
Při pohledu na ni zatajil Benedict dech. V duchu si tento okamžik představoval mnohokrát -
každou noc, kdy ležel v posteli, a v každém snu, kdy opravdu spal. Ale skutečnost byla
mnohem rozkošnější než sen, daleko smyslnější.
Rukou, kterou ji hladil po zádech, pomalu sklouzl k její hrudi. „Jsi nádherná," zašeptal,
přestože věděl, že jsou to naprosto nedostačující výrazy. Jako by snad pouhá slova mohla
popsat jeho pocity! A pak, když roztřesenými prsty dokončil svou pouť a uchopil do dlaně její
ňadro, chraplavě zasténal. Teď byla slova nemožná. Nesmírná, primitivní touha ho připravila
o schopnost mluvit. Hrome, stěží dokázal myslet.
Nevěděl, jak došlo k tomu, že pro něj tato žena tolik znamená. Připadalo mu, že jeden den
byla cizí a nazítří mu chyběla jako vzduch. A přesto se to nestalo v jediném okamžiku. Byl to
pomalý, plíživý proces, jenž pozvolna podbarvoval jeho city, dokud nepochopil, že bez ní
ztrácí jeho život smysl.
Dotkl se její brady, donutil ji zvednout hlavu a pohlédl jí do očí. Leskly se slzami. I rty se jí
třásly a on věděl, že je to pro ni stejně působivá chvíle jako pro něj.
Předklonil se... pomalu, pomaličku. Chtěl jí dát šanci říci ne. Zdrtilo by ho, kdyby odmítla, ale
mnohem horší by bylo poslouchat ráno její výčitky.
Ale nepromluvila a když byl jen pár centimetrů od ní, zavřela oči a nachýlila hlavu mírně na
stranu, čímž ho mlčky vyzvala, aby ji políbil.
Bylo to neuvěřitelné, ale při každém polibku mu její rty připadaly sladší a její vůně lákavější.
I jeho touha rostla. Krev se mu řítila žilami a musel vynaložit veškeré zbytky zdrženlivosti,
aby ji nepovalil na pohovku a nestrhal jí šaty z těla.
To přijde později, usmál se v duchu. Ale její první milostný zážitek bude pomalý a něžný, aby
splnil všechno, o čem mladá dívka sní.
Možná mnohem víc, napadlo ho. Jeho úsměv se prohloubil. O polovině věcí, které s ní hodlal
dělat, se jí ani nesnilo.
„Čemu se usmíváš?" zeptala se.
Odtáhl se o několik centimetrů a vzal její obličej do dlaní. „Jak víš, že se usmívám?"
„Cítím to na svých rtech."
Dotkl se prstem jejích smyslných úst, přejel po nich a pak sklouzl konečkem ukazováčku po
linii její čelisti. „Můžeš za to ty," zašeptal. „Když mě právě nenutíš křičet, nutíš mě k
úsměvu."
Vzal ji za ruku, přenesl ji k ústům a přejel si prstem přes své rty stejně, jak to udělal s jejími.
Když si všiml, jak rozevřela oči, vzal její ukazováček do úst a jemně sál.
Zalapala po dechu. Byl to půvabný a zároveň vzrušující zvuk.
Benedict se jí chtěl zeptat na tisíc věcí, ale měl strach, že kdyby jí dal šanci znovu začít
myslet, změnila by názor. A tak ji místo otázek poséval polibky a vracel své rty k jejím v
pátravém, stěží ovládaném tanci touhy.
Za tichého šeptání jejího jména ji položil nahými zády na čalounění pohovky. „Chci tě,"
zasténal. „Nedokážu jasně myslet."
Její jedinou odpovědí byl tichý kňouravý zvuk, vycházející z hloubi hrdla. Fungoval jako olej
přilitý do ohně jeho vášně a on ji sevřel ještě pevněji, zaryl jí prsty do kůže, a přitom klouzal
rty dolů po jejím hrdle.
Nechával za sebou horkou stopu a zastavil se jen krátce na zaoblené křivce jejího ňadra. Teď
byla zcela v jeho moci, oči jí plály touhou a předčilo to všechny jeho sny. A jak o ní snil!
Lačně vzal do úst její bradavku. Při jejím tichém zasténání spokojeně zabručel. „Pšš, nech mě
-"
„Ale -"
Přitiskl jí prst před rty, pravděpodobně trochu hrubě, ale bylo pro něj stále těžší ovládat své
pohyby. „Nemysli. Jen si lehni a dovol mi, ať tě potěším."
Tvářila se pochybovačně, ale když přesunul ústa k jejímu druhému ňadru a zopakoval
smyslný útok, oči se jí zastřely, rty pootevřely a hlava volně spočinula na polštáři.
„Líbí se ti to?" zašeptal, zatímco jazykem dráždil vrcholek jejího ňadra.
Sophii se nepodařilo otevřít oči, ale přikývla.
„A tohle?" Sklouzl jazykem do prohlubně pod jejími ňadry a zuby dráždil citlivou pokožku
nad žebry.
Se zrychleným, mělkým dechem opět přikývla.
„Co tohle?" Stáhl jí šaty ještě o kousek a vydal se po její kůži až k plochému břichu.
Tentokrát se jí ani nepodařilo přikývnout. Ležela před ním skoro nahá a dokázala jen sténat,
vzdychat a žádat víc.
„Chci tě," zašeptala.
„Já vím," zamumlal do měkké prohlubně jejího břicha.
Zazmítala se pod ním. Narůstalo v ní cosi velmi zvláštního, horkého a neklidného. Jako by po
dvaadvaceti letech života konečně začala žít.
V zoufalé touze po dotyku jeho nahého těla uchopila jeho lněnou košili, zmuchlala ji v
dlaních a vytáhla mu ji z kalhot. Hladila ho po zádech a s potěšením postřehla, jak se jeho
svaly pod jejími prsty zachvěly.
„Ach, Sophie," zasténal.
Jeho reakce ji povzbudila, a tak dlaněmi sklouzla k jeho širokým a svalnatým ramenům.
S tichým zaklením se z ní zdvihl. „Ty zatracené hadry nám překážejí," zamumlal, stáhl si
košili a odhodil ji. Sophie letmo zahlédla jeho obnaženou hruď, než se k ní znovu přitiskl.
Byl to ten nejúžasnější pocit, jaký si uměla představit.
Příjemně hřál, a přestože měl pevné a silné svaly, pokožka na nich byla lákavě měkká. Voněl
příjemnou směsicí santalového dřeva a mýdla.
Pohnul se a zabořil nos do jejího hrdla. Sophie mu vklouzla prsty do vlasů. „Ach, Benedicte,"
vzdychla. Je to krásné. Neumím si představit nic lepšího."
Vzhlédl, tmavé oči stejně šibalské jako úsměv. „Já ano."
Pootevřela rty a nechápavě na něj hleděla.
„Jen počkej," slíbil. „Jen počkej."
„Ale - ach!" vykřikla, když jí shodil boty. Uchopil ji za kotník a pak dráždivě sklouzl výš.
„Představovala sis někdy tohle?" zeptal se, zatímco ji hladil v podkolení.
Horečně zavrtěla hlavou ve snaze nevykřiknout.
„Opravdu ne? Pak sis určitě nepředstavovala ani tohle." Přejel výš a rozepnul jí podvazky.
„Ach, Benedicte, to nesmíš -"
„Ale musím." Mučivě pomalu jí stáhl punčochy. „Opravdu musím."
Sophie omámeně sledovala, jak je hodil za hlavu. Nebyly sice té nejlepší kvality, nicméně
byly lehoučké a proplachtily vzduchem jako pampeliškové chmýří. Jedna dopadla na
lampičku a druhá na podlahu. Zatímco se stále smála při pohledu na punčochy opile visící ze
stínidla lampy, vrátil se rukama zpátky nahoru až k jejím stehnům.
„Řekl bych, že tady se tě ještě nikdo nedotýkal," poznamenal nestoudně.
Zavrtěla hlavou.
„A nikdy tě ani nic takového nenapadlo."
Znovu zavrtěla hlavou.
Jemně stiskl její stehno, až vykřikla a vyklenula se proti němu. „V tom případě jsem si jistý,
že sis nepředstavovala ani tohle." Zatímco mluvil, zlehka zavadil o citlivou pokožku a dotkl
se jemných chloupků jejího ženství.
„To ne," zasténala. „Nemůžeš -"
„Ale můžu. Ujišťuju tě."
„Ale - aaaaaach." Najednou měla pocit, že zcela ztratila schopnost soustředění, neboť
dokázala myslet jen na to, jak jsou jeho dotyky hříšné a jak moc touží po tom, aby
nepřestával.
„Co mi to děláš?" zalapala po dechu, když ji dráždil zvlášť troufale.
„Všechno, co chceš," odpověděl a zmocnil se jejích rtů.
„Chci - ach!"
„Třeba tohle?" Zašeptal jí do tváře.
„Nevím, co chci," vydechla.
„Zato já ano." Přesunul rty k jejímu uchu a jemně jí žvýkal lalůček. „Vím přesně, co chceš.
Věř mi."
Bylo to snadné. Zcela se mu poddala - ne že by k tomu měla daleko. Ale když ji vyzval, aby
mu věřila, její postoj se trochu změnil. Byla připravená a chtěla aspoň jednou v životě udělat
něco zapovězeného, bláznivého a pro ni zcela netypického.
Jako by jí četl myšlenky, odtáhl se o pár centimetrů a vzal její obličej do dlaně. „Jestli chceš,
abych přestal," promluvil chraplavým hlasem, „musíš mi to říct hned. Ne za deset minut, ani
za minutu. Musíš to udělat teď."
Zapůsobilo na ni, že se dokázal natolik ovládnout, aby se jí zeptal. Natáhla ruku a vzala jeho
obličej do dlaní stejně jako on držel její. Ale když otevřela ústa, vypravila ze sebe jediné
slovo: „Prosím."
Oči mu zaplály touhou a najednou se úplně změnil. Už to nebyl jemný a něžný milenec, ale
muž ovládaný vášní. Měl ruce snad všude, na jejích nohách, kolem pasu, na tvářích. A než se
Sophie stačila vzpamatovat, ležely její šaty na podlaze vedle její punčochy. Byla úplně nahá,
a přestože jí to připadalo velice zvláštní, jeho dotyk ji uklidňoval.
Na úzké pohovce chvíli trvalo, než si Benedict stáhl boty a kalhoty, ale měl pocit, že kdyby se
od ní vzdálil, na místě by zemřel.
Hlavou mu prolétlo, že to není poprvé, co chce nebo potřebuje nějakou ženu. Ale tohle šlo
hlouběji. Touha po ní mu vycházela přímo z duše.
Konečně se zbavil oblečení, lehl si na ni a chvíli vychutnával vzájemný dotyk dvou nahých
těl. Jeho vzrušení bylo mnohem silnější, než si kdy vzpomínal, ale bojoval s nutkáním a snažil
se postupovat pomalu.
Je to její první milování. Musí být dokonalé.
A pokud ne dokonalé, tak aspoň zatraceně dobré.
Vklouzl rukou mezi ně a dotkl se jí. Byla připravená - víc než připravená. Vklouzl do ní
jedním prstem, a když sebou celé její tělo trhlo a napjalo se, spokojeně se usmál.
„To je velmi -"Její hlas zněl chraplavě, dech přerývaně. „Velmi -"
„Zvláštní?" dokončil za ni.
Přikývla.
Usmál se, pomalu jako kočka. „Na to si zvykneš," slíbil. „Postarám se o to."
Sophie zaklonila hlavu. Bylo to šílené. Uvnitř ní se formovalo něco, co si žádalo uvolnění, ale
i přes ten tlak to bylo tak úžasné, jako by se narodila jen pro tento okamžik.
„Ach, Benedicte," vzdychla. „Má lásko."
Ztuhl - jen na vteřinu, ale stačilo to, aby poznala, že ji slyšel. Neřekl však ani slovo, jen ji
políbil na hrdlo, vsunul se mezi její stehna a opatrně do ní vnikl.
Překvapeně otevřela rty.
„Neboj se," konejšil ji, jako by jí opět četl myšlenky.
„Ale -"
„Věř mi," zašeptal do jejích rtů.
Cítila, jak do ní pomalu proniká. Přestože se cítila napjatá a nervózní, nebyl to špatný pocit.
Bylo to..., bylo to...
Dotkl se její tváře. „Nějak jsi zvážněla."
„Snažím se rozhodnout, jaký je to pocit," přiznala.
Jestli jsi natolik při smyslech, že nad tím můžeš uvažovat, neodvádím dobrou práci."
Vzhlédla. Usmíval se na ni tím nestejnoměrným úsměvem, kterému vždy zcela podlehla.
„Přestaň přemýšlet," zašeptal.
„Ale je to těžké - ach!" Vyklenula se proti němu.
Benedict sklonil hlavu k jejímu hrdlu, aby neviděla jeho pobavený výraz. Připadalo mu
nejlepší postarat se, aby zbytečně nerozebírala okamžik, při němž měla cítit pouze vzrušení.
A tak se k ní neúprosně přitiskl, až dosáhl křehké překážky jejího panenství.
Trhl sebou. Ještě nikdy nebyl s pannou. Slyšel, že ji to bolí a muž tomu nemůže nijak
zabránit. Doufal však, že pokud bude postupovat něžně, bude to pro ni snadnější.
Sklopil k ní oči. Měla rozpálené tváře a zrychleně dýchala. Oči jí plály, očividně uchvácené
vášní.
„Možná to zabolí," zalhal. Bude to bolet. Ale i když si přál říci jí pravdu, aby na ni byla
připravená, zároveň ji nechtěl zneklidňovat.
„Nevadí mi to," vydechla. „Prosím. Chci tě."
Benedict se sklonil k poslednímu, pátravému polibku a přitlačil boky dopředu. Když protrhl
panenskou blánu a cítil, jak pod ním strnula, kousl se - doopravdy se kousl do ruky, aby se v
tu vteřinu zdržel dalšího pohybu.
Připadal si jako šestnáctiletý zelenáč, ne zkušený třicátník.
To s ním udělala ona. Pouze ona. Byla to ponižující myšlenka.
Zatnul zuby, aby tolik nenaléhal, začal se v ní pomalu pohybovat a něžně ji laskat.
„Sophie, Sophie," opakoval její jméno a snažně si připomínal, že tentokrát je tu kvůli ní. Je tu,
aby uspokojil její potřeby, ne své vlastní.
Bude to dokonalé. Musí to být dokonalé. Chtěl, aby ji to uchvátilo. Chtěl, aby ji uchvátil on.
Zrychlila pohyby a každé její zazmítání stupňovalo jeho touhu. Snažil se postupovat
mimořádně něžně, ale vzhledem k její reakci to nebylo lehké. Její ruce byly snad všude - na
jeho bocích, na zádech, na ramenou.
„Sophie," zasténal znovu. Už to nedokázal potlačovat. Nebyl dostatečně silný. Nebyl
dostatečně šlechetný. Nebyl-
„Achhhhhhhhhhhhh!"
Křečovitě se pod ním zazmítala a s výkřikem vyklenula tělo. Zaryla mu nehty do zad, ale
nestaral se o to. Uvědomoval si jedině to, že dosáhla uvolnění a on konečně může -
„Achhhhhhhhhhhhh!"
Vybuchl. Jiné slovo pro to neexistovalo.
Nedokázal se přestat hýbat, nedokázal se přestat třást. A pak se najednou zhroutil, přičemž si
zemdlele uvědomil, že ji pravděpodobně stále svírá, ale přitom nedokáže pohnout jediným
svalem.
Měl by něco říct, povědět jí, jak to bylo nádherné. Ale jazyk mu ztěžkl a navíc sotva dokázal
otevřít oči. Pěkná slova budou muset počkat. Je jen člověk a musí nejdřív popadnout dech.
„Benedicte?" zašeptala.
Malátně pleskl rukou o její tělo. Bylo to to jediné, čím dokázal dát najevo, že ji slyší.
„Je to vždycky takové?"
Zavrtěl hlavou v naději, že Sophie vycítí jeho pohnutí a pochopí, co to pro něj znamená.
S povzdechem se zabořila hlouběji do polštářů. „To mě nenapadlo."
Benedict ji políbil na spánek, což bylo jediné místo, kam dosáhl. Ne, vždycky to takové
nebylo. Tolikrát o ní snil, ale tohle..., tohle...
Tohle bylo víc než sny.
Sophie nevěřila tomu, že usne, ale podařilo se jí to i přesto, že ji Benedictova váha tiskla k
pohovce a mírně jí ztěžovala dýchání. Probudili se současně, vyburcováni ze sna náhlým
závanem studeného vzduchu, když zvedl tělo z jejího.
Přehodil přes ni přikrývku, než stačila pocítit rozpaky kvůli své nahotě. Zčervenala a usmála
se. Ne že by svého činu litovala. Ale žena nepřijde na pohovce o panenství, aniž by se pak
cítila mírně rozpačitě. To prostě nejde.
Přikrývka byla ohleduplným gestem, nicméně ji to nepřekvapilo. Benedict byl ohleduplný
muž.
Očividně nesdílel její zdrženlivost, neboť se nepokusil zakrýt. Prošel pokojem a bezstarostně
posbíral své svršky.
Sophie nestoudně přihlížela, jak si natahuje kalhoty. Stál rovně a hrdě, a když zachytil její
pohled, vlídně se usmál. Bože, jak ho milovala.
„Jak ti je?" zeptal se.
„Dobře," odpověděla a plaše se usmála. „Skvěle."
Zvedl košili a prostrčil ruce rukávy. „Pošlu někoho pro tvoje věci."
Sophie zamrkala. „Co tím chceš říct?"
„Neboj se, bude to diskrétní. Vím, že teď, když znáš mou rodinu, by sis mohla připadat
rozpačitě."
Sophie si k sobě přitáhla přikrývku a zamrzelo ji, že nedosáhne na své šaty. Najednou se cítila
zahanbena. Provedla něco, o čem odjakživa přísahala, že to nikdy neudělá, a Benedict teď
předpokládá, že se stane jeho milenkou. A proč taky ne? Je to přirozený předpoklad.
„Nikoho neposílej, prosím," požádala ho tiše.
Překvapeně na ni pohlédl. „Chceš si pro ně dojít sama?"
„Budu radši, když moje věci zůstanou tam, kde jsou," hlesla. Bylo to mnohem snadnější, než
mu přímo říct, že jeho milenkou nebude.
Jednou se to dalo prominout. Jednou to v sobě mohla s láskou opatrovat. Ale prožít celý život
s mužem v nemanželském vztahu - to by nedokázala.
Sklopila oči k svému břichu a modlila se, aby tam nebylo žádné dítě, které by přivedla na svět
nelegitimně.
„O čem to mluvíš?" zeptal se a soustředěně si ji prohlížel.
Sophie si v duchu povzdychla. Nehodlal jí dovolit, aby vyvázla tak snadno. „Říkám," polkla,
aby si uvolnila stažené hrdlo, „že nemůžu být tvojí milenkou."
„Jak říkáš tomuhle?" promluvil napjatým hlasem a mávl k ní rukou.
„Chyba v úsudku," odpověděla s vyhýbavým pohledem.
„Takže já jsem chyba?" odfrkl si nepřirozeným hlasem. „Jak milé. To se mi ještě nestalo."
„Víš, že jsem to tak nemyslela."
„Vážně?" Popadl svoje boty a posadil se na područku křesla, aby si je mohl nazout. „Pak tedy,
drahoušku, nemám ani tušení, co tím myslíš."
„Tohle nemůžu -"
Prudce k ní vzhlédl, ale přestože se zdvořile usmíval, oči mu plály. „Takže nemůžu? Skvělé.
To je ještě lepší než chyba."
„Nemusíš být hned tak hrubý."
Naklonil hlavu na stranu, jako by uvažoval nad jejími slovy. „Tak ti připadám? A to jsem si
myslel, že se chovám velmi přátelsky a chápavě. Žádný křik, žádné diva-dýlko..."
„Dala bych přednost křiku a divadlu před tímhle."
Zvedl její šaty a hodil je po ní. „Vždycky zkrátka nedostaneme všechno, co bychom rádi,
slečno Beckettová. Můžu vám to dosvědčit."
Popadla svoje šaty a vtáhla je pod přikrývku v naději, že nakonec najde způsob, jak si je
navléknout, aniž by se musela odhalit.
Jestli to dokážeš, klobouk dolů," utrousil s blahosklonným pohledem.
Zamračila se. „Nežádám tě, aby ses omlouval."
„To se mi ulevilo. Pochybuju, že bych našel vhodná slova."
„Přestaň, prosím, s tím sarkasmem."
Posměšně se ušklíbl. „Sotva jsi v postavení, abys mě o něco žádala."
„Benedicte..."
Tyčil se nad ní a úkosem si ji měřil. „Kromě toho, abych si k tobě lehl, což bych samozřejmě
udělal rád."
Mlčela.
„Chápeš, jaké to je nechat se odstrčit?" zeptal se. „Kolikrát myslíš, že mě můžeš odmítnout,
než se přestanu snažit?"
„Nechci -"
„Přestaň laskavě s tou starou výmluvou. Už mě začíná unavovat. Kdybys chtěla být se mnou,
byla bys. Když řekneš ne, je to jen proto, že chceš říct ne."
„Nechápeš to," vzdychla. „Vždycky jsi dostal, cos chtěl. Ale někteří z nás takovou výhodu
nemají."
„Nesmysl. Nabídl jsem ti přepych i pohodlí."
„Přepych být tvojí milenkou," utrousila hořce.
Zkřížil paže a zkřivil ústa. „Nemusela bys dělat nic jiného, než co jsi už udělala."
„Odjedu," prohlásila Sophie pomalu, přičemž se snažila ignorovat jeho urážku. Zasloužila si
to. Spala s ním. Proč by si neměl myslet, že se stane jeho milenkou? „Udělala jsem chybu, ale
to ještě neznamená, že ji budu opakovat."
„Nabízím ti lepší život," řekl tiše.
Zavrtěla hlavou. „Nebudu tvou milenkou. Nebudu ničí milenkou."
Benedict překvapeně pootevřel rty. „Sophie," promluvil nevěřícně, „víš, že si tě nemůžu vzít."
„Samozřejmě," vyštěkla. Jsem služebná, ne pitomec."
Benedict se ji chvíli snažil pochopit. Věděl, že Sophie touží po úctyhodném vztahu, ale určitě
ví, že jí ho nemůže dát. „Kdybych si tě vzal," pokračoval jemně, „bylo by to těžké i pro tebe.
Lidé by tě nepřijali. Smetánka umí být krutá."
Sophie se dutě zasmála. „Já vím," souhlasila s ponurým úsměvem. „Věř mi, že to vím."
„Tak proč -"
„Něco pro mě udělej," přerušila ho a odvrátila obličej. „Najdi si ženu, s níž se oženíš. Najdi si
někoho vhodného, kdo tě udělá šťastným. A mě nech na pokoji."
Její slova se trefila do černého a připomněla Benedictovi dámu z maškarního plesu. To ona
pocházela z jeho světa, z jeho společenské vrstvy. Ona by se k němu hodila.
A zatímco tam stál a hleděl na Sophii, která se choulila na pohovce a snažila se na něj nedívat,
uvědomil si, že kdykoli pomyslel na budoucnost, kdykoli si představil sebe s manželkou a
dětmi, měl před očima ji - onu tajemnou ženu z maškarního plesu.
Poslední dva roky nespouštěl oči ze dveří a stále čekal, že jeho dáma v stříbrných šatech vejde
do místnosti. Někdy si připadal hloupě, ale nemohl na ni zapomenout.
Nedokázal se zbavit ani snu, v němž jí přísahá věrnost a žijí spolu šťastně až do smrti.
Pro muže jeho pověsti to byla hloupá fantazie, nanicovatě sladká a sentimentální, ale
nedokázal si pomoct. Mohlo za to jeho dětství ve velké a milující rodině - člověk měl sklon
chtít pro sebe totéž.
Ale žena z maškarního plesu se stala pouhým přeludem. Neznal ani její jméno. A Sophie je
zde.
Nemohl se s ní oženit, ale to neznamenalo, že nemohli být spolu. Připouštěl, že by to
vyžadovalo kompromis, hlavně z její strany. Ale bylo to možné. A rozhodně by byli
šťastnější, než kdyby se rozdělili.
„Sophie," začal, „vím, že to není ideální situace -"
„Ne," přerušila ho tichým, sotva slyšitelným hlasem.
„Kdybys mě poslouchala -"
„Prosím, mlč."
„Ty ale nejsi -"
„Přestaň!" nebezpečně zvýšila hlas.
Pevně ji uchopil za ramena. Miloval ji. Toužil po ní. Musel ji přimět k rozumu. „Sophie,
určitě budeš souhlasit, že -"
„Neporodím nemanželské dítě!" vykřikla nakonec a s přikrývkou kolem těla vstala. „Miluju
tě, ale tolik zas ne. Nikoho tolik nemiluju."
Upřel oči na její břicho. „Na to už je možná pozdě, Sophie."
Já vím," připustila tiše, „a už mě to uvnitř sžírá."
„To lítost umí."
Odvrátila oči. „Nelituju toho, co jsme udělali. Ráda bych, ale nemůžu."
Benedict na ni upřeně hleděl. Přál si ji pochopit, ale nerozuměl tomu, jak může být tak
zatvrzelá, nechtít být jeho milenkou a mít dítě, a současně nelitovat jejich milování.
Jak mohla říct, že ho miluje? To tu bolest ještě prohlubovalo.
„Jestli nebudeme mít dítě," řekla tiše, „pak to budu považovat za veliké štěstí. A nebudu
znovu pokoušet osud."
„Ne, budeš pokoušet mě," utrousil. Cítil ve svém hlase jízlivost a nelíbilo se mu to.
Ignorovala ho, přitáhla si přikrývku blíž k tělu a slepě se zadívala na malbu na zdi. „Zůstane
mi vzpomínka, kterou si uchovám navždy."
„Ta tě v noci nezahřeje."
„Ne," připustila smutně, „ale sny mi zůstanou."
„Jsi zbabělec," obvinil ji, „protože si za nimi nejdeš."
Obrátila se. „Ne," namítla pozoruhodně klidným hlasem vzhledem k tomu, jak zlobně si ji
prohlížel. Jsem nemanželské dítě. A než mi povíš, že ti na tom nezáleží, dovol mi, abych tě
ujistila, že mně ano. A stejně tak všem ostatním. Neuplyne ani den, kdy by mi nebylo
nějakým způsobem připomenuto, jak jsem se narodila."
„Sophie..."
„Kdybych měla dítě," zlomil se jí hlas, „víš, jak bych ho milovala? Víc než svůj život, víc než
dech, víc než cokoli na světě. Jak bych mohla ublížit vlastnímu dítěti tak, jak jiní ublížili
mně? Jak bych ho mohla vystavit stejnému utrpení?"
„Zavrhla bys své dítě?"
„Samozřejmě že ne!"
„Pak by necítilo stejnou bolest," pokrčil Benedict rameny, „protože ani já bych ho nezavrhl."
„Nechápeš to," zašeptala.
Předstíral, že ji neslyšel. „Mám tomu rozumět tak, že tebe rodiče zavrhli?"
Ironicky se usmála. „Ne tak docela. Slovo ignorovali je výstižnější."
„Sophie," vykročil k ní a vzal ji do náruče, „nemusíš opakovat chybu svých rodičů."
„Já vím," povzdychla si, aniž se vykroutila z jeho náruče, ale ani objetí neopětovala. „A proto
nemůžu být tvojí milenkou. Nebudu žít jako moje matka."
„Nežila bys -"
„Chytrý člověk se prý poučí z chyb," přerušila ho důrazným tónem, „ale ten opravdu moudrý
se učí z chyb jiných lidí." Odtáhla se. „Ráda se považuju za moudrou. Prosím, neber mi tu
představu."
V jejích očích se zračila zoufalá, téměř hmatatelná bolest. O krůček couvl.
„Chci se obléknout," prohlásila a otočila se. „Myslím, že bys měl odejít."
Několik vteřin se díval na její záda. „Možná bych tě dokázal přesvědčit. Kdybych tě políbil,
tak bys -"
„To bys neudělal," řekla, aniž přitom hnula jediným svalem. „Takový nejsi."
„Jsem."
„Políbil bys mě a pak by ses nenáviděl. A trvalo by to jen vteřinu."
Bez dalšího slova odešel. Dveře za ním definitivně zaklaply.
Sophie položila roztřesené ruce na přikrývku, stočila se do klubíčka a skrápěla pěkné
čalounění slzami.
 18. kapitola

V posledních čtrnácti dnech vdavekchtivé dívky a jejich máti pouze paběrkovaly. Úroda
starých mládenců je na počátku letošní sezony nízká, poněvadž dva z nejžádanějších mužů
roku 1816, vévoda z Ashbournu a hrabě z Macclesfieldu, strčili loni hlavu do chomoutu. Aby
to bylo ještě horší, dva svobodní bratři Bridgertonovi (nepočítaje Gregoryho, jemuž je teprve
šestnáct, a není tak v postavení, aby mohl nějaké ubožačce toužící po vdavkách pomoci), se na
veřejnosti vyskytují velice zřídka. Naše autorka zjistila, že Colin se zdržuje mimo město,
možná ve Walesu nebo ve Skotsku (ačkoliv nikdo zřejmě neví, proč tam odjel uprostřed
sezony). Benedictovo chování je ještě podivnější. Očividně je v Londýně, ale místo
společenských událostí dává přednost méně snobskému prostředí. Naše autorka však nemůže
tvrdit, že by zmíněný pan Bridgerton každou probdělou hodinu prohýřil. Pokud zprávy nelžou,
strávil většinu posledních čtrnácti dní ve svém bytě na Bruton Street. Poněvadž nekolují žádné
zvěsti, že by onemocněl, naše autorka může jen předpokládat, že konečně došel k závěru, že
londýnská sezona je zcela nudná a nehodná jeho času. Skutečně chytrý muž.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 9. ČERVNA 1817

Sophie neviděla Benedicta celých čtrnáct dní. Nevěděla, jestli ji to má potěšit, překvapit či
zklamat. Nebyla si jistá ani tím, zda je potěšená, překvapená či zklamaná. V posledních dnech
nevěděla nic. Většinu času jí připadalo, že nezná ani samu sebe.
Byla přesvědčená, že odmítnutí Benedictovy nabídky stát se jeho milenkou bylo správné
rozhodnutí. Přestože po milovaném muži toužila, napovídaly jí to zdravý rozum i srdce. Kvůli
svému nemanželskému původu trpěla tolik, že nehodlala riskovat, aby totéž uvalila na nějaké
dítě, zvlášť na vlastní.
Ne, to nebyla tak docela pravda. Jednou se toho odvážila a nelitovala toho. Byla to převzácná
vzpomínka. Ale to neznamenalo, že by se toho dopustila znovu. Pokud si však byla tak jistá,
že se zachovala správně, proč ji to tolik zraňovalo? Lámalo jí to srdce. Den ode dne se ta
bolest stupňovala, a pokaždé si Sophie říkala, že už nemůže být horší. Přesto každou noc
usínala s pláčem. A cítila se hůř a hůř.
Její napětí stupňovalo i to, že se bála vyjít z domu. Posy ji jistě hledá a bude lepší, když ji
nenajde.
Ne že by ji Sophie podezírala, že její pobyt v Londýně prozradí Aramintě. Znala Posy natolik
dobře, že věřila, že by úmyslně neporušila slib. A Posyino přikývnutí, když na ni Sophie
horečně vrtěla hlavou, se dalo považovat za slib. Pokud se však mohla spolehnout na Posyino
srdce, v případě úst to bohužel udělat nemohla. A snadno si dokázala představit scénář -
vlastně mnoho scénářů -, v nichž Posy náhodou vyhrkne, že Sophii viděla.
Jedinou Sophiinou výhodou tedy bylo, že Posy nic konkrétního neví. Mohla se domnívat, že
se Sophie byla jen projít. Nebo špehovat Aramintu. Po pravdě řečeno to působilo mnohem
věrohodněji než skutečnost, že kvůli vydírání musela přijmout místo komorné ve stejné ulici.
A tak se Sophie zmítala mezi melancholií a nervozitou, zoufalostí, žalem a vysloveným
strachem.
Přestože většinu pocitů úspěšně tajila, lady Bridgertonová i její dcery si jejího neklidu a
zamlklosti všimly. Prohlížely si ji se znepokojenými výrazy a mluvily k ní nanejvýš něžně. A
nepřestávaly si lámat hlavu, proč s nimi nechodí na čaj.
„Sophie! Tady jste!"
Sophie právě pospíchala do svého pokoje, kde na ni čekala hromádka oblečení k zašívání,
když na chodbě narazila na lady Bridgertonovou.
Zastavila se, pokusila se o úsměv a uklonila se. „Dobré odpoledne, lady Bridgertonová."
„Dobré odpoledne, Sophie. Všude vás hledám."
Sophie na ni prázdně civěla. Měla pocit, že takhle se poslední dobou chová často. Bylo
obtížné se na něco soustředit. „Opravdu?"
„Ano. Přemýšlela jsem, proč jste celý týden nepřišla na čaj. Víte, že když jde o neformální
svačinu, jste vždy vítaná."
Sophii se rozhořely tváře. Vyhýbala se čaji, jelikož nedokázala být ve stejné místnosti s tolika
Bridgertonovými a nemyslet přitom na Benedicta. Všichni si byli tolik podobní a kdykoli byli
spolu, byli rodina.
Sophie tak musela přemýšlet o všem, co nikdy neměla - o vlastní rodině.
O někom, koho by milovala. O někom, kdo by miloval ji. A to v úctyhodném, manželském
svazku.
Domnívala se, že existují ženy, které jsou schopny vyměnit čest za vášeň a lásku. I ona si z
velké části přála, aby mezi ně patřila. Ale nedokázala to.
„Měla jsem moc práce," vypravila ze sebe konečně.
Lady Bridgertonová se na ni vlídně usmála, ale mlčela, což Sophii nutilo pokračovat.
„Se zašíváním," dodala.
„To je hrozné! Netušila jsem, že roztrháme až tolik moc punčoch."
„To ne!" vyhrkla Sophie a vzápětí sevřela rty. Její výmluva tím ztratila smysl. „Potřebuju si
zašít spoustu vlastních věcí," zaimprovizovala. Jen co si uvědomila, jak hloupě to zní,
křečovitě polkla. Lady Bridgertonová dobře věděla, že Sophie nemá jiné šaty než ty, které jí
dala, a ty byly v dokonalém stavu. Krom toho by nebylo vhodné zabývat se vlastním šitím
během dne, kdy měla být k ruce děvčatům. Lady Bridgertonová byla sice chápavá zaměst-
navatelka a pravděpodobně by jí to nevadilo, ale protivilo se to Sophiinu vlastnímu etickému
kodexu. Dostala práci - dobrou, přestože při ní trpělo její srdce - a byla na ni hrdá.
„Hmm," zabručela lady Bridgertonová se záhadným úsměvem. „Samozřejmě že si můžete k
čaji přinést i své vlastní šití."
„To by mě ani nenapadlo."
„Ale říkám vám, že můžete."
Sophie z jejího tónu snadno usoudila, že ve skutečnosti říká, že musí
„Ovšem," zamumlala a následovala ji do obývacího pokoje v patře.
Byly tam všechny dívky, seděly na obvyklých místech, brebentily, smály se, vyprávěly si
vtipy (a naštěstí neházely žádnými vdolečky). Nejstarší dcera Daphne - teď vévodkyně z
Hastingsu - držela v náručí nejmladší dceru Caroline.
„Sophie!" rozzářila se Hyacinth. „Už jsem se bála, že jste nemocná."
„Vždyť jste mě ráno viděla," připomněla jí Sophie. „Česala jsem vám vlasy."
„Ano, ale připadala jste mi trochu nesvá."
Sophie nemohla dost dobře popřít pravdu, a tak se jen posadila na židli a přikývla na
Francescinu otázku, zda si dá trochu čaje.
„Dnes se tu zastaví Penelope Featheringtonová," sdělila Eloise matce, právě když Sophie
poprvé usrkla. Sophie se s Penelope nikdy nesetkala, ale hodně o ní četla ve
Wistledownu a věděla, že Penelope a Eloise jsou blízké přítelkyně.
„Všiml si někdo, že tu Benedict už nějakou dobu nebyl?" zeptala se Hyacinth.
Sophie se píchla do prstu, ale naštěstí se jí podařilo potlačit syknutí.
„Nestavil se ani za mnou a za Simonem," připojila se Daphne.
„Mně tvrdil, že mi pomůže s matematikou," postěžovala si Hyacinth, „a porušil tak slib."
„Určitě mu to jen vypadlo z hlavy," poznamenala lady Bridgertonová diplomaticky. „Možná
bys mu mohla napsat."
„Nebo mu prostě zabušit na dveře," navrhla Francesca a protočila panenky. „Nebydlí tak
daleko."
„Jsem neprovdaná žena," nafoukla se Hyacinth. „Nemůžu navštěvovat byty starých
mládenců."
Sophie se rozkašlala.
„Je ti čtrnáct," odfrkla si Francesca pohrdavě.
„To nevadí!"
„Měla bys požádat o pomoc Simona," navrhla Daphne. „Umí to s čísly líp než Benedict."
„Má pravdu," souhlasila Hyacinth, vrhla po Francesce planoucí pohled a upřela oči na matku.
„Jeho smůla. Teď už ho k ničemu nepotřebuju."
Všechny ženy se zachichotaly, protože věděly, že si dělá legraci. Kromě Sophie, která měla
pocit, že už se nikdy nedokáže smát.
„Ale teď vážně," pokračovala Hyacinth, „v čem vlastně Benedict vyniká? Simon je lepší v
číslech a Anthony se vyzná víc v historii. Colin je mnohem zábavnější a -"
„Ve výtvarném umění," přerušila ji Sophie ostrým hlasem, trochu popuzená, že Benedictova
rodina nevidí jeho jedinečné schopnosti.
Hyacinth na ni překvapeně pohlédla. „Co prosím?"
„Vyniká ve výtvarném umění," opakovala Sophie. „Mám dojem, že je o hodně lepší než
kdokoli z vás."
To vzbudilo pozornost všech, protože ačkoliv měla Sophie přirozený smysl pro suchý humor,
většinou mluvila tiše a rozhodně proti nim nikdy nevyřkla ostré slovo.
„Ani nevím, že kreslí," podotkla Daphne se zájmem. „Nebo maluje?"
Sophie na ni pohlédla. Ze všech Bridgertonových znala Daphne nejméně, ale v jejích očích
nemohla přehlédnout prudkou inteligenci. Daphne byla skutečně zvědavá na bratrův skrytý
talent a chtěla vědět, proč o něm neví, a hlavně, proč o něm ví Sophie.
Sophie to vyčetla z očí mladé vévodkyně v necelé vteřině. A za další vteřinu došla k závěru,
že udělala chybu. Pokud se Benedict nezmínil rodině o svých náčrtcích, neměla to dělat ani
ona.
„Kreslí," odpověděla konečně hlasem, který byl podle jejího názoru dostatečně úsečný, aby
zamezil dalším otázkám.
Nemýlila se. Nikdo nepronesl ani slovo, jen pět párů pronikavých očí se upíralo na její
obličej.
„Kreslí uhlem," dodala.
Přelétla z obličeje na obličej. Eloise rychle mrkala. Lady Bridgertonová nemrkala vůbec.
„Je velmi dobrý," zamumlala Sophie a hned si v duchu uštědřila políček. Ale mlčení
Bridgertonových ji nutilo, aby tu mezeru vyplnila.
Konečně po nejdelším tichu, jaké kdy zaplnilo vteřinu, si lady Bridgertonová odkašlala.
„Ráda bych jeho obrázky viděla." Přiložila ubrousek ke rtům, přestože se vůbec nenapila.
„Samozřejmě za předpokladu, že mi je bude chtít ukázat."
Sophie vstala. „Myslím, že bych měla jít."
Lady Bridgertonová ji probodla pohledem. „Prosím," pronesla hlasem, který zněl jako samet
na ostří, „zůstaňte."
Sophie se opět posadila.
Eloise vstala. „Mám dojem, že slyším Penelope."
„Neslyšíš," oponovala jí Hyacinth.
„Proč bych lhala?"
„To opravdu nevím, ale -"
Ve dveřích se objevil majordomus. „Slečna Penelope Featheringtonová," ohlásil.
„Vidíš," sykla Eloise k Hyacinth.
„Jdu nevhod?" zeptala se Penelope.
„Ne," odpověděla Daphne s mírně pobaveným úsměvem, „jen v trochu zvláštní chvíli."
„Ach tak. Můžu přijít později."
„Ovšemže ne," zarazila ji lady Bridgertonová. „Posaďte se, prosím, a dejte si čaj."
Sophie sledovala, jak se mladá žena usadila na pohovku k Francesce. Penelope nebyla
vyumělkovaná kráska, ale byla velmi půvabná vlastním, jednoduchým způsobem. Vlasy měla
nahnědlé a tváře jemně poprášené pihami. Její pleť působila pobledle, ale Sophie měla
podezření, že za to mohou hlavně její nevábné žluté šaty.
Když o tom přemýšlela, vzpomněla si, že v rubrice lady Whistledownové četla o
Penelopiných odpudivých šatech. Škoda že se té ubohé dívce nepodařilo matku přesvědčit,
aby nosila modrou.
Zatímco si Sophie pokradmu prohlížela Penelope, uvědomila si, že ji Penelope pozoruje zcela
nepokrytě.
„Nesetkaly jsme se už?" zeptala se najednou Penelope.
Sophii zaplavil hrozný, varovný pocit. Nebo to možná bylo déjá vu. „Myslím, že ne,"
odpověděla rychle.
Penelopin pohled nezakolísal. „Jste si jistá?"
„Já - nechápu, jak by se nám to mohlo podařit."
Penelope tiše vydechla a zavrtěla hlavou, jako by si rovnala myšlenky. „Určitě máte pravdu.
Ale jste mi velice povědomá."
„Sophie je naše nová komorná," prohlásila Hyacinth, jako by to všechno vysvětlovalo. „Když
máme čaj v rodinném kruhu, obvykle se k nám připojí."
Sophie postřehla, jak Penelope něco zamumlala, a pak jí to najednou došlo. Už Penelope
viděla! Bylo to na maškarním plese, pravděpodobně necelých deset vteřin předtím, než
poznala Benedicta.
Právě vstoupila a mladíci, kteří ji rychle obklopili, s ní udržovali krok. Penelope stála kousek
od ní, oblečená v dosti zvláštním zeleném kostýmu a legračním klobouku. Z nějakého důvodu
neměla masku. Sophie se na ni chvíli dívala a snažila se přijít na to, jaký kostým má vlastně
představovat, když vtom do Penelope strčil nějaký mladík a skoro ji porazil.
Sophie jí podala ruku, aby ji zachytila, ale jen co stačila odpovědět na její poděkování,
rozdělilo je několik pospíchajících mladíků.
Pak se objevil Benedict a Sophie měla oči jen pro něj. Na Penelope - a hanebné jednání
mladého džentlmena - dočista zapomněla.
A ta událost zjevně zůstala pohřbena i v Penelopině mysli.
„Určitě jsem se spletla," pronesla Penelope, když přijala od Francesky šálek čaje. „Není mi
ani tak povědomý váš obličej, jako spíš celkový postoj, pokud to dává smysl."
Sophie usoudila, že by měla nějak zareagovat, a tak nasadila svůj nejzářivější úsměv. „Budu
to brát jako kompliment, protože se jistě stýkáte jen se samými vznešenými a laskavými
dámami."
Ve chvíli, kdy sklapla ústa, si však uvědomila, že si tím moc nepomohla. Francesca se na ni
dívala, jako by jí na hlavě rašily rohy, a lady Bridgertonová zvlnila koutky úst. „Přísahám,
Sophie, že je to ta nejdelší věta, kterou jste za čtrnáct dní pronesla."
Sophie zvedla šálek. „Nebylo mi dobře."
„Snad to nebude nic vážného," vyhrkla Hyacinth. „Doufala jsem, že mi odpoledne pomůžete."
„Samozřejmě," ujistila ji Sophie. Chopila by se jakékoliv výmluvy, aby se mohla odvrátit od
Penelope, která na ni stále zírala jako na hlavolam. „Co potřebujete?"
„Slíbila jsem, že si dnes večer vezmu na starost své sestřenice a bratrance."
„To je pravda," připojila se lady Bridgertonová a položila podšálek na stůl. „Skoro jsem na to
zapomněla."
Hyacinth přikývla. „Pomůžete mi? Jsou čtyři a určitě nebudeme vědět, co dřív."
„Samozřejmě," přikývla Sophie. „Kolik jim je?"
Hyacinth pokrčila rameny.
„Mezi šesti a deseti," sdělila jí lady Bridgertonová s nesouhlasným výrazem. „Dobře to víš,
Hyacinth." Obrátila se k Sophii a dodala: Jsou to děti mojí nejmladší sestry."
„Až přijedou, pošlete pro mě. Miluju děti a moc ráda pomůžu."
„Skvělé," spráskla Hyacinth ruce. Jsou moc malé a živé. Utahaly by mě."
„Hyacinth," potřásla Francesca hlavou. „Ani o tobě se nedá říct, že bys byla stará a sešlá
věkem."
„Kdy jsi naposledy strávila dvě hodiny se čtyřmi dětmi ve věku pod deset let?"
„Přestaňte," chlácholila je Sophie a poprvé za dva týdny se rozesmála. „Pomůžu vám. Nikdo
nebude unavený. Taky byste měla přijít, Francesco. Určitě si to báječně užijeme."
„Nebyla jste -" promluvila Penelope, ale pak se zarazila. „To nic." Přesto si Sophii prohlížela
s velmi zmateným výrazem. Otevřela ústa, zavřela je, pak je znovu otevřela a prohlásila:
„Vím, že vás znám."
Já bych jí věřila," podotkla Eloise s veselým úsměvem. „Penelope obličeje nezapomíná."
Sophie zbledla.
„Není vám nic?" naklonila se k ní lady Bridgertonová. „Nevypadáte moc dobře."
„To bude jídlem," zalhala Sophie a pro větší účinek si přitiskla ruku na břicho. „Možná
mlékem."
„To snad ne," zamračila se Daphne znepokojeně a pohlédla na své dítě. „Dala jsem trochu
Caroline."
„Mně chutnalo," namítla Hyacinth.
„Asi to bude něčím od rána," nadhodila Sophie, protože nechtěla Daphne znepokojovat. „Ale
stejně si myslím, že bych si měla jít lehnout." Vstala a udělala krok ke dveřím. „Pokud vám to
ovšem nevadí, lady Bridgertonová."
„Samozřejmě že ne. Doufám, že se vám brzy uleví."
„Určitě," ujistila ji Sophie zcela po pravdě. Její stav se zlepšil okamžitě, jakmile se odchýlila z
úhlu pohledu Penelope Featheringtonové.
„Až děti přijedou, stavím se pro vás," zavolala za ní Hyacinth.
„Pokud vám bude líp," dodala lady Bridgertonová.
Sophie přikývla a chvatně vyšla z místnosti. Ve dveřích však zachytila pohled Penelope
Featheringtonové, která ji stále pronikavě pozorovala, a její srdce se naplnilo obavami.

Benedict měl dva týdny náladu pod psa. A zatímco se ploužil po chodníku k matčinu domu,
jeho rozpoložení se stále zhoršovalo. Vyhýbal se návštěvě u matky, protože nechtěl vidět
Sophii, nechtěl vidět matku, která by vycítila jeho rozladění a zahrnula by ho otázkami,
nechtěl vidět Eloise, která by vytušila matčin zájem a začala ho vyslýchat, nechtěl vidět -
Ksakru, nechtěl vidět nikoho. A vzhledem k tomu, jak svým sloužícím odsekával hlavy
(samozřejmě slovně, přestože ve svých představách občas doslova), udělal by i zbytek světa
líp, kdyby ho nechtěl vidět.
Ale právě když položil nohu na první schod, zaslechl někoho zavolat své jméno a spatřil na
chodníku své dva bratry.
Zasténal. Nikdo ho neznal líp než Anthony s Colinem, a tak nebylo pravděpodobné, že by
takovou drobnost jako zlomené srdce přešli bez povšimnutí či komentáře.
„Už jsem tě dlouho neviděl," prohlásil Anthony. „Kdes byl?"
„Tak různě," odpověděl Benedict vyhýbavě. „Většinou doma." Obrátil se ke Colinovi. „Kdes
byl ty?"
„Ve Walesu."
„Ve Walesu? Proč?"
Colin pokrčil rameny. „Líbilo se mi tam. Byl jsem tam poprvé."
„Většina lidí bude vyžadovat závažnější důvod, proč jsi odjel uprostřed sezony," podotkl
Benedict.
„Já ne."
Benedict s Anthonym na něj upřeně hleděli.
„Tak dobře," zamračil se Colin. „Musel jsem pryč. Matka na mě vyrukovala s tou zatracenou
manželskou lapálii."
„Zatracenou manželskou lapálii?" opakoval Anthony pobaveně. „Ujišťuju tě, že zbavit
manželku panenství vůbec není tak krvavá záležitost, jak se může zdát."
Benedict úzkostlivě zachoval netečný výraz. Po milování se Sophii našel na pohovce malou
skvrnku od krve. Hodil přes ni polštář v naději, že až si toho sloužící všimnou, zapomenou, že
tam měl ženu. Rád si namlouval, že nikdo z personálu neposlouchá za dveřmi ani neklevetí,
ale sama Sophie mu jednou sdělila, že sloužící vědí o všem, co se v domácnosti šustne, a
docela jí věřil.
Ale jestli skutečně zčervenal - cítil, že má na dotyk teplé tváře -, ani jeden z bratrů si toho
nevšiml, protože mlčeli. A pokud existovala nějaká jistota, jako že slunce vychází na
východě, žádný Bridgerton by si nikdy nenechal ujít šanci dobírat si a potrápit dalšího
Bridgertona.
„Pořád mluví o Penelope Featheringtonové," zachmuřil se Colin. „Znám to děvče od chvíle,
kdy jsme oba pobíhali v kalhotkách. Tedy aspoň já pobíhal v kalhotkách. Ona měla..." Znovu
se zamračil, protože se mu oba bratři smáli. „Měla něco, co nosí holčičky."
„Šaty?" napomohl mu Anthony vstřícně.
„Spodničky?" navrhl Benedict.
„Jde o to," pokračoval Colin zaníceně, „že ji znám odjakživa a ujišťuju vás, že se do ní
nehodlám zamilovat."
Anthony se obrátil k Benedictovi. „Vezmou se za rok. Dej na má slova."
Colin zkřížil paže. „Anthony!"
„Možná za dva," připustil Benedict. Je ještě mladý."
„Na rozdíl od tebe," odsekl Colin. „Proč myslíš, že mě matka obléhala? Proboha, je ti
jednatřicet -"
„Třicet," vyštěkl Benedict.
„Tak či onak, člověk by předpokládal, že poneseš hlavní nápor."
Benedict se zamračil. Pokud šlo o názor na Benedicta, manželství a nutnost oženit se co
nejdřív, byla matka v posledních několika týdnech netypicky zdrženlivá. Samozřejmě že se už
týden vyhýbal matčinu domu jako moru, ale ani předtím se o tom slovem nezmínila.
Bylo to velice zvláštní.
„V každém případě," nepřestával Colin hudrat, „nehodlám se brzy ženit a rozhodně si
nevezmu Penelope Featheringtonovou!"
„Ach!"
Bylo to ženské „ach" a Benedict okamžitě věděl, že se stal svědkem jedné z nejtrapnějších
životních situací. Se srdcem naplněným hrůzou zvedl hlavu a obrátil se k hlavnímu vchodu.
Tam, dokonale se rýsující v otevřených dveřích, stála Penelope Featheringtonová, s
pootevřenými rty a očima přetékajícíma smutkem.
A v tu chvíli Benedict pochopil, co se zabedněností sobě (a patrně všem mužům) vlastní
přehlížel. Penelope Featheringtonová jeho bratra milovala.
Colin si odkašlal. „Penelope," zaskřehotal hlasem, který zněl, jako by se vrátil o deset let
zpátky do puberty, „ehm... rád tě vidím." Pohlédl na bratry, aby mu přispěchali na pomoc, ale
oba se rozhodli nezasahovat.
Benedict sebou trhl. Taková situace se prostě nedala zachránit.
„Nevěděl jsem, že jsi tu," polkl Colin.
„To je vidět," odvětila Penelope mírným hlasem.
Colin bolestivě polkl. „Bylas navštívit Eloise?"
Přikývla. „Pozvala mě."
„Samozřejmě, že tě pozvala!" vyhrkl. Jsi blízká rodinná přítelkyně."
Ticho. Tíživé, trapné ticho.
„Jako bys snad přišla bez pozvání," zamumlal Colin.
Penelope mlčela. Snažila se o úsměv, ale očividně neuspěla. A nakonec, právě když si
Benedict myslel, že proběhne kolem nich a zmizí ulicí, pohlédla přímo na Colina. „Nikdy
jsem se tě neprosila, aby sis mě vzal."
Colin zrudl ještě sytějším odstínem, než Benedict považoval za možné. Otevřel ústa, ale
nevydal žádný zvuk.
Pokud si Benedict vzpomínal, byl to první - a možná i jediný - okamžik, kdy jeho bratrovi
zcela došla řeč.
„A nikdy -" Penelope křečovitě polkla, když ta slova zněla sklíčeně a zmučeně, „jsem neřekla,
že chci, abys to udělal."
„Penelope," vypravil ze sebe konečně Colin, „moc mě to mrzí."
„Nemáš se zač omlouvat."
„Ne," trval Colin na svém, „mám. Zranil jsem tvé city a -"
„Nevěděl jsi, že tu jsem."
„Přesto -"
„- si mě nevezmeš," doplnila ploše. „Na tom není nic špatného. Ani já si nebudu brát tvého
bratra Benedicta."
Benedict sebou trhl.
„Neranilo by jeho city, kdybych prohlásila, že si ho nevezmu." Obrátila se k Benedictovi a
upřela na něj hnědé oči. „Viďte, pane Bridgertone?"
„Samozřejmě že ne," odvětil Benedict rychle.
„Pak není o čem mluvit," pronesla napjatě. „Nikdo žádné city neranil. A pokud mě teď,
pánové, omluvíte, ráda bych šla domů."
Začala scházet ze schodů. Benedict, Anthony a Colin se rozestoupili jako voda v Rudém
moři. „Nemáš s sebou komornou?" zeptal se Colin.
Zavrtěla hlavou. „Bydlím hned za rohem."
„Já vím, ale -"
„Doprovodím vás," nabídl se Anthony zdvořile.
„To opravdu není nutné, pane."
„Bude mi ctí."
Přikývla a oba odešli ulicí.
Benedict s Colinem celých třicet vteřin pozorovali jejich vzdalující se siluety a pak se
Benedict obrátil k bratrovi. „To se ti teda povedlo."
„Nevěděl jsem, že je tu!"
„To je vidět," protáhl Benedict.
„Nech si to. Už tak se cítím bídně."
„Dobře ti tak."
„Copak tys ještě nikdy nedopatřením neranil ženské city?" bránil se Colin natolik
vehementně, že bylo zřejmé, že se uvnitř cítí jako naprostý padouch.
Od odpovědi zachránil Benedicta příchod jejich matky, která se zastavila nad schody a
rýsovala se ve dveřích úplně stejně jako před pár minutami Penelope.
„Váš bratr ještě nedorazil?" zeptala se.
Benedict trhl hlavou k rohu. „Doprovází domů slečnu Featheringtonovou."
„Ach. To je od něj velmi ohleduplné. Právě jsem - kam jdeš, Coline?"
Colin se krátce zarazil, ale aniž se ohlédl, zabručel: „Potřebuju se něčeho napít."
„Je trochu brzy na -" Odmlčela se uprostřed věty, poněvadž jí Benedict položil ruku na paži.
„Nech ho jít."
Otevřela ústa k protestu, ale pak si to rozmyslela a přikývla. „Doufala jsem, že na tu událost
shromáždím celou rodinu," povzdychla si, „ale tohle asi nepočká. Co kdyby sis se mnou zatím
vypil čaj?"
Benedict mrkl na hodiny v hale. „Není trochu moc pozdě?"
„Tak čaj přeskočíme," pokrčila rameny. Jen jsem hledala záminku, jak si s tebou promluvit."
Benedict se unaveně pousmál. Neměl náladu na rozhovor s matkou. Aby byl upřímný, neměl
náladu na rozhovor s nikým, což by mu každý, kdo mu v poslední době zkřížil cestu, jistě
dosvědčil.
„Nejde o nic vážného," dodala Violet. „Proboha, vypadáš, jako bys měl jít na šibenici."
Pravděpodobně by bylo hrubé poukázat, že přesně tak se i cítí, a tak se místo toho sklonil a
políbil ji na tvář.
„To je milé překvapení," rozzářila se. „Pojď se mnou," dodala a mávla k obývacímu pokoji v
přízemí. „Chci ti o někom něco povědět."
„Matko!"
„Jen mě vyslechni. Jde o půvabnou dívku..."
Vskutku šibenice.
 19. kapitola

Slečna Posy Reílingová (mladší nevlastní dcera zesnulého hraběte z Penwoodu) není častým
námětem naší rubriky (a ani, jak naše autorka smutně podotýká, častým tématem
společenských večírků), ale člověk si nemohl nevšimnout, že se v úterý na matčině hudebním
večírku chovala velmi podivně. Trvala na tom, že bude sedět u okna, a většinu představení
strávila vyhlížením do ulice, jako by na něco... nebo snad na někoho... čekala.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 11. ČERVNA 1817

O tři čtvrtě hodiny později se Benedict sklesle hrbil v křesle, jeho oči ztratily lesk a každou
chvíli potlačoval zívání. Rozhovor s matkou byl nudný.
Z mladé dívky, o které s ním chtěla mluvit, se vyklubalo sedm mladých dívek, z nichž každá
byla podle jejího tvrzení lepší než ta předcházející.
Benedicta napadlo, že asi zešílí. Přímo zde v matčině obývacím pokoji začne blouznit a stane
se duševně chorým. Prudce vyskočí z křesla, padne k zemi v záchvatu šílenství, s mávajícíma
rukama i nohama, s pěnou u úst -
"Posloucháš mě vůbec, Benedicte?"
Vzhlédl a zamrkal. Hrome. Teď se bude muset soustředit na matčin seznam eventuálních
nevěst. Vyhlídka, že přijde o rozum, byla rozhodně lákavější.
„Snažila jsem se ti povědět o Mary Edgewareové," pokračovala Violet. Vypadala spíš
pobaveně než rozzlobeně.
Benedict okamžitě pojal podezření. Jakmile šlo o to dotáhnout její děti k oltáři, nikdy
nebývala pobavená. „Které Mary?"
„Edge-, ale to nevadí. Vidím, že ať už tě v tuhle chvíli trápí cokoliv, nemůžu s tím soupeřit."
„Matko," oslovil ji Benedict nečekaně.
Mírně naklonila hlavu na stranu, v očích jiskru a možná i trochu překvapení. „Ano?"
„Když ses seznámila s otcem -"
„Byl to blesk z čistého nebe," promluvila tiše, jako by věděla, na co se jí chce zeptat.
„Poznalas, že je to ten pravý?"
Usmála se a její oči získaly vzdálený, mlhavý výraz. „Nepřiznala bych to, aspoň ne hned.
Ráda jsem se považovala za praktický typ a vždycky jsem se posmívala historkám o lásce na
první pohled." Na chvíli se odmlčela a Benedict věděl, že už s ním není v místnosti, ale na
nějakém dávném plese, kde poznala jeho otce. Právě když si začal myslet, že jejich rozhovor
úplně pustila z hlavy, znovu vzhlédla. „Ale věděla jsem to."
„Od první chvíle, kdys ho uviděla?"
„Přinejmenším od první chvíle, kdy jsme spolu promluvili." Uchopila nabízený kapesník a s
plachým úsměvem si otřela oči, jako by ji slzy přiváděly do rozpaků.
Benedict cítil, jak se mu svírá hrdlo, a odvrátil hlavu, aby neviděla, že i jemu se lesknou oči.
Bude také pro něj někdo plakat po víc než deseti letech od jeho smrti? Najednou pocítil
absurdní žárlivost - na vlastní rodiče.
Oni našli lásku a měli dost rozumu, aby ji poznali a opatrovali. Jen málokdo má takové štěstí.
„Měl nesmírně konejšivý a vlídný hlas," pokračovala Violet. „Když promluvil, měls pocit, že
jsi jedinou osobou v místnosti."
„Vzpomínám si na to," přitakal Benedict s nostalgickým úsměvem. „S osmi dětmi to byl
docela výkon."
Matka křečovitě polkla a pak opět energickým hlasem pokračovala: „Ano, i když Hyacinth
nikdy nepoznal, takže jich vlastně bylo sedm."
„Přesto..."
Přikývla. „Přesto."
Benedict se předklonil a poplácal ji po ruce. Nevěděl, proč to udělal, neměl to původně v
úmyslu. Ale teď mu to připadalo správné.
„Ano," přikývla a jemně mu stiskla ruku, než tu svou vrátila do klína. „Máš nějaký důvod,
proč se na otce ptáš?"
„Ne," zalhal. „Aspoň ne... Vlastně..."
Trpělivě čekala, s tím mírně nedočkavým výrazem, který člověku bránil, aby si své pocity
držel v sobě.
„Co se stane," zeptal se, překvapený vlastními slovy stejně jako ona, „když se člověk zamiluje
do někoho nevhodného?"
„Někoho nevhodného?" opakovala.
Sklíčeně přikývl. Okamžitě svých slov litoval. Neměl o tom s matkou mluvit, a přece...
Vzdychl. Violet byla pozoruhodně dobrá posluchačka. A i přes všechny pobuřující
dohazovačské snahy byla oprávněnější radit v srdečních otázkách víc než kdokoli, koho znal.
Když promluvila, pečlivě volila slova. „Co myslíš tím nevhodným?"
„Někoho..." Odmlčel se. „Někoho, koho by si muž jako já pravděpodobně neměl brát."
„Snad ženu z jiné společenské vrstvy?"
Pohlédl na obraz na zdi. „Tak nějak."
„Hmm. No..." Violet trochu svraštila obočí. „Nejspíš to závisí na tom, jak daleko od naší
společenské vrstvy ta osoba je."
„Daleko."
„Trochu, nebo hodně?"
Benedict byl přesvědčený, že žádný muž jeho věku a pověsti nikdy nevedl takový rozhovor se
svou matkou, nicméně odpověděl: „Hodně daleko."
„Aha. No... řekla bych..." Chvíli žvýkala spodní ret. „Řekla bych," opakovala poněkud
důrazněji (přestože to podle společenských měřítek vůbec nebylo důrazné).
„Řekla bych," začala potřetí, „že tě velmi miluji a ve všem tě podpořím." Odkašlala si.
„Pokud skutečně mluvíme o tobě."
Bylo zbytečné zapírat, a tak Benedict přikývl.
„Ale," dodala, „varovala bych tě, abys zvážil, co děláš. Láska je samozřejmě v každém
svazku to nejdůležitější, ale vedlejší vlivy mohou manželství narušit. A pokud se oženíš s
nějakou, řekněme," odkašlala si, „služebnou, zjistíš, že o tobě koluje spousta klepů a
společnost tě vyloučí ze svého středu. Což pro někoho jako ty může být těžké."
„Někoho jako já?" naježil se při výběru jejích slov.
„Určitě víš, že tě nechci urážet. Ale ty i tví bratři vedete skvělý společenský život. Jste
pohlední, inteligentní, zkrátka osobnosti. Všichni vás mají rádi. Ani ti neumím vysvětlit, jak
jsem kvůli tomu šťastná." Smutně se usmála. „Není snadné být někým, koho ostatní
přehlížejí."
A Benedict najednou pochopil, proč ho matka stále nutí tančit s dívkami jako Penelope
Featheringtonová. Těmi, které postávají při okraji tanečního parketu a předstírají, že vlastně
nechtějí tančit.
Sama byla čekanka. Bylo těžké si to představit. Teď byla jeho matka velice oblíbená, s
bezstarostným úsměvem a hromadou přátel. A jestli Benedict poslouchal správně, jeho otec
byl považován za úlovek sezony.
„Jen ty se můžeš rozhodnout," pokračovala Violet, čímž přenesla Benedictovy myšlenky
zpátky do přítomnosti, „a obávám se, že to nebude snadné."
Vyhlédl z okna. Mlčky souhlasil.
„Samozřejmě se ale můžeš rozhodnout spojit svůj život s ženou z jiné společenské třídy,"
dodala. „Podpořím tě všemi způsoby."
Benedict prudce zvedl hlavu. Mezi smetánkou by se našlo jen několik žen, které by svým
dětem řekly totéž.
„Jsi můj syn," promluvila prostě. „Položila bych za tebe život."
Otevřel ústa, ale k svému překvapení zjistil, že nedokáže vydat jediný zvuk.
„Rozhodně bych tě nezavrhla kvůli tomu, že ses oženil s někým nevhodným."
„Děkuju." Přesně to potřeboval slyšet.
Violet vzdychla, dost hlasitě, aby si získala jeho pozornost. Vypadala unaveně, zadumaně.
„Škoda že tu není tvůj otec."
„To neříkáš moc často," zašeptal.
„Vždycky si přeju, aby tu byl." Krátce zavřela oči. „Neustále."
A pak mu to najednou došlo. Při pohledu na matčin obličej si konečně uvědomil - ne, konečně
pochopil -, jak hluboce se jeho rodiče milovali. A najednou to bylo zřejmé.
Je to láska. Miluje Sophii. Ona je to jediné, na čem mu záleží.
Dlouho se domníval, že miluje dámu z maškarního plesu. Dokonce si myslel, že si ji chce
vzít. Ale teď pochopil, že to nebyl víc než sen, pomíjivý přelud ženy, kterou sotva znal.
Ale Sophie je...
Sophie je Sophie. Víc nepotřeboval.

Sophie nikdy nevěřila v osud, ale po hodině s Nicholasem, Elizabeth, Johnem a Alicí
Wěntworthovými, bratranci a sestřenicemi Bridgertonova klanu, začala docházet k závěru, že
možná existuje důvod, proč se jí nikdy nepodařilo získat místo vychovatelky. Byla vyčerpaná.
Kdepak, pomyslela si zoufale. Vyčerpání dostatečně nevystihovalo současný stav jejího bytí,
ani slabý náznak nepříčetnosti, který jí ta čtveřice vnesla do mysli.
„Ne, ne, ne, to je moje panenka a ne tvoje," tvrdila Elizabeth zaníceně.
„Je moje," odsekla Alice.
„Není!"
„Je!"
„Já to vyřídím," prohlásil desetiletý Nicholas a pyšně k nim vykročil s rukama vbok.
Sophie zasténala. Připadalo jí, že není zrovna dobrý nápad dovolit desetiletému chlapci, aby
ukončil hádku, zvlášť když si o sobě právě v tu chvíli myslí, že je pirát.
„Žádná z vás tu panenku nebude chtít," pronesl s nevyzpytatelným zábleskem v očích, „když
jí teď utrhnu -"
Sophie chvatně zasáhla. „Neutrhneš jí hlavu, Nicholasi."
„Pak se ale přestanou -"
„Ne," řekla Sophie důrazně.
Pohlédl na ni, jako by odhadoval, nakolik si za svým slovem stojí, a pak se zabručením
odkráčel.
„Potřebujeme nějakou novou hru," pošeptala Hyacinth Sophii.
„Vím, že potřebujeme novou hru," zamumlala Sophie.
„Pojďme si hrát na vojáky!" zaječel John. „Na vojáky, na vojáky, na vojáky!"
„Nikdy nebudu mít děti," utrousila Hyacinth. „Vlastně se ani nevdám."
Sophie se vystříhala netaktního upozornění, že až se Hyacinth provdá a pořídí si rodinu, jistě
bude mít flotilu chův a pečovatelek, které jí s péčí o ni pomohou.
Hyacinth sebou trhla, když John zatahal Alici za vlasy, a pak křečovitě polkla, když Alice
udeřila Johna do břicha. „Začíná se nám to vymykat z rukou," pošeptala Sophii.
„Slepá bába!" vykřikla najednou Sophie. „Co vy na to? Zahrajeme si na slepou bábu?"
Alice s Johnem nadšeně přikývli a i Elizabeth po pečlivé úvaze zdráhavě souhlasila.
„Co myslíš, Nicholasi?" oslovila Sophie posledního váhavce.
„Může to být legrace," připustil a v očích mu zaplály ďábelské plamínky.
„Skvělé," pronesla Sophie, přičemž se snažila odstranit z hlasu ostražitý tón.
„Ale vy musíte být slepá bába," dodal.
Sophie otevřela ústa k protestu, ale ostatní tři děti už začaly poskakovat a radostně výskat. A
když se k ní obrátila Hyacinth s jízlivým úsměvem, byl její osud zpečetěn. „Nic jiného vám
nezbyde."
Sophie věděla, že je zbytečné něco namítat, a tak si sklíčeně povzdychla - pro radost dětí to
ještě zveličila – a otočila se, aby jí Hyacinth zavázala šátkem oči.
„Vidíte?" zeptal se Nicholas.
„Ne," zalhala Sophie.
S úšklebkem se obrátil k Hyacinth. „Vidí."
„Jak to proboha poznal?
„Přidej ještě jeden šátek," vyzval ji. „Tenhle je moc tenký."
„Taková urážka," reptala Sophie, nicméně se předklonila, aby jí Hyacinth mohla převázat přes
oči další šátek.
„Teď je teprve slepá!" hulákal John.
Sophie se chabě usmála.
„Takhle je to v pořádku," souhlasil Nicholas, který se očividně ujal vedení. „Počkáte deset
vteřin a my se mezitím schováme."
Sophie přikývla a s potlačovaným neklidem naslouchala, jak se děti rozprchly po místnosti.
„Snažte se nic nerozbít!" zavolala, jako by to pro šestileté děti zabrané do hry něco
znamenalo.
„Hotovo?" zeptala se.
Žádná odpověď.
„Už jdu!" zavolala a zamyšleně svraštila čelo. Jedna z holčiček je určitě za pohovkou. Udělala
několik kroků vpravo.
„Slepá bábo, chyť si mě!" Ozvalo se pištění, následované chichotáním a hihňáním.
„Slepá bábo!"
„Už tě m- au!"
Další řehtání a výskání. Sophie si s hudráním promnula naraženou holeň.
„Už jdu!" zavolala se značně menším nadšením.
„Chyť si nás! Chyť si nás! Chyť si nás!"
„Mám tě, Alice," zašeptala, když se vydala chytit nejmenší a pravděpodobnější nejslabší
členku party. „Mám tě."

Benedict skoro unikl. Jakmile matka vyšla z obývacího pokoje, nalil si potřebnou sklenku
brandy a zamířil ke dveřím. Tam ho však zastihla Eloise s tím, že ještě nesmí odejít a že
matka dělala, co mohla, aby je všechny shromáždila na jedno místo, protože Daphne jim chce
něco důležitého sdělit.
„Už zase čeká dítě?" zeptal se Benedict.
„Tvař se překvapeně. Neměli bychom to vědět."
„Nebudu nic předstírat. Odcházím."
Zoufale se za ním vrhla a podařilo se jí chytit ho za rukáv. „To nemůžeš."
Benedict dlouze vydechl a snažil se odtrhnout z paže její prsty, ale držela ho pevně. „Zvednu
jednu nohu," varoval ji pomalu, „a udělám krok dopředu. Pak zvednu druhou -"
„Slíbil jsi Hyacinth, že jí pomůžeš s matematikou," vybuchla Eloise. „A dva týdny ses tu ani
neukázal."
„Kvůli tomu snad nepropadne," zamumlal Benedict.
„Takhle bys neměl mluvit, Benedicte!" okřikla ho Eloise.
„Já vím," zasténal v naději, že tím vyučování odvrátí.
„To, že ženy nemohou studovat na místech, jako je Eton nebo Cambridge, ještě neznamená,
že na našem vzdělání nesejde," řečnila Eloise, přičemž zcela ignorovala bratrovo chabé: ,Já
vím."
„Navíc -" pokračovala.
Benedict se sklesle opřel o stěnu.
„- zastávám názor, že hlavním důvodem, proč nás tam nepustíte, je to, že bychom vám to
nandaly ve všech předmětech!"
„Určitě máš pravdu," vzdychl.
„Nechovej se ke mně blahosklonně."
„Věř mi, Eloise, že je to to poslední, o čem by se mi snilo."
Podezřívavě si ho měřila a pak zkřížila paže. „Hlavně nezklam Hyacinth."
„Nezklamu," vydechl vyčerpaně.
„Myslím, že je v dětském pokoji."
Benedict roztržitě přikývl a obrátil se ke schodišti.
Zatímco se však plahočil nahoru, neviděl, jak se Eloise obrátila k matce vykukující z
hudebního salonku a se širokým úsměvem na ni mrkla.
Dětský pokoj byl v druhém patře. Benedict tam nechodil často, většina pokojů jeho
sourozenců ležela v prvním poschodí. Bydleli tam jen Gregory s Hyacinth a poněvadž
Gregory trávil většinu roku v Etonu a Hyacinth obvykle terorizovala někoho v jiné části
domu, neměl Benedict mnoho důvodů k návštěvám.
Neuniklo mu, že kromě toho je druhé patro vyhrazeno ložnicím výše postavených sloužících.
Včetně komorných.
Sophie.
Pravděpodobně sedí někde v koutě s šitím - jistě ne v dětském pokoji, který je doménou
opatrovnic a chův. Komorná nemá důvod k -
„Chachachachachacha!
Benedict nadzvedl obočí. Byl to nepochybně dětský smích, tudíž nic, co by pravděpodobně
vycházelo z úst čtrnáctileté Hyacinth.
Ach ano. Jsou tu na návštěvě Wentworthovy děti. Matka se o tom zmínila. To bude příjemné
rozptýlení. Neviděl je několik měsíců a byly to velmi milé děti, i když trochu rozverné.
Zatímco se blížil, smích a křik zesílily. S úsměvem zabočil k otevřeným dveřím a pak -
Pak ji spatřil.
Ji.
Ne Sophii.
Ji.
A přesto to byla Sophie.
Měla zavázané oči, usmívala se a rukama šmátrala po chichotajících se dětech. Viděl jen
spodní polovinu jejího obličeje a v tu chvíli pochopil.
Na světě existovala jen jediná další žena, jíž viděl pouze polovinu obličeje.
Měla stejný úsměv. I svůdný dolíček na konci brady byl stejný. Všechno bylo stejné.
To ona je tou ženou v stříbrných šatech, dámou z maškarního plesu.
Najednou to dávalo smysl. Jen dvakrát v životě cítil tu nevysvětlitelnou, téměř mystickou
přitažlivost. Připadalo mu pozoruhodné, že našel dvě, ačkoliv v srdci věřil, že pro něj existuje
pouze jedna dokonalá žena. Jeho srdce se nemýlilo. Byla pouze jedna. Hledal ji několik
měsíců. Ještě déle po ní toužil. A přitom ji měl přímo pod nosem. A neřekla mu to.
Chápala vůbec, čím vším musel projít? Kolik hodin probděl na lůžku s pocitem, že zrazuje
dámu v stříbrných šatech - ženu, s níž se podle svých snů hodlal oženit -, a to proto, že se
zamiloval do služebné?
Proboha, bylo to absurdní. Konečně se rozhodl na dámu v stříbrných šatech zapomenout.
Chtěl požádat Sophii, aby se za něj provdala, a společenské následky ať vezme čert.
A přitom to byla jedna a táž žena.
Hlavu mu naplnil zvláštní zvuk, jako by si přiložil k uším dvě obrovské šumící lastury.
Vzduch náhle ztěžkl, všechno získalo nachový nádech a -
Benedict z ní nedokázal odtrhnout oči.
„Děje se něco?" zeptala se Sophie. Děti zmlkly a s otevřenými ústy a vykulenýma očima
zíraly na Benedicta.
„Hyacinth," utrousil, „můžete, prosím, odejít?"
„Ale -"
„Hned!" zahřměl.
„Nicholasi, Elizabeth, Johne, Alice, pojďte se mnou," vyhrkla Hyacinth nakřáplým hlasem.
„V kuchyni jsou sušenky a..."
Ale Benedict zbytek věty neslyšel. Hyacinth se podařilo vyklidit místnost v rekordním čase a
zatímco odváděla děti, její hlas se na chodbě ztrácel.
„Benedicte?" promluvila Sophie a šmátrala rukou po uzlu na temeni hlavy. „Benedicte?"
Zavřel dveře. Zámek zapadl tak hlasitě, až nadskočila. „Co se děje?" hlesla.
Mlčel, jen ji pozoroval, jak zápasí se šátkem. Líbilo se mu vidět ji bezmocnou. Nepřipadal si
v tu chvíli nijak vlídný ani šlechetný.
„Nechceš mi něco říct?" zeptal se jen stěží ovládaným hlasem, ale ruce se mu třásly.
Strnula jako socha, pak si nervózně odkašlala a znovu se pustila do rozvazování šátku. Při
těch pohybech se jí napjaly šaty kolem ňader, ale Benedict necítil ani špetku vzrušení.
Je to poprvé, ušklíbl se v duchu, co ve mně tahle žena ani její převtělení nevzbuzuje touhu.
„Můžeš mi s tím pomoct?" požádala ho váhavě.
Ani se nepohnul.
„Benedicte?"
„Je zajímavé vidět tě s šátkem kolem hlavy, Sophie," pronesl tiše.
Pomalu spustila ruce k bokům.
„Je to skoro jako maska, nemyslíš?"
Pootevřela rty a slabý závan vzduchu, který z nich vyšel, byl jediným zvukem v místnosti.
Pomalu a hrozivě se k ní blížil, dost hlasitými kroky, aby o tom věděla. „Nebyl jsem na
maškarním plese mnoho let."
Pochopila. Viděl to v jejím obličeji, ve tvaru úst, která byla pevná v koutcích, a přesto mírně
pootevřená. Pochopila, že to Benedict ví.
Doufal, že ji to vyděsilo.
Udělal další dva kroky, pak se k ní prudce natočil a chytil ji za rukáv. „Chtělas mi někdy
prozradit, že už jsme se setkali?"
Pohnula ústy, ale nepromluvila.
„Tak chtěla?" opakoval hlubokým hlasem.
„Ne," odpověděla roztřeseně.
„Opravdu?"
Nevydala ani hlásku.
„Z jakého důvodu?"
„Bylo to... nepodstatné."
Trhl sebou. „Nepodstatné?" vyštěkl. „Před dvěma lety jsem se do tebe šíleně zamiloval, a tobě
to připadá nepodstatné?"
„Můžu si, prosím, sundat ten šátek?" zašeptala.
„Klidně si zůstaň slepá."
„Benedicte -"
„Stejně jako já minulý měsíc," pokračoval vztekle. „Aspoň zjistíš, jaké to je."
„Nezamiloval ses do mě před dvěma lety," namítla a zatahala za těsně uvázaný šátek.
„Jak to můžeš vědět? Ztratila ses."
,Musela jsem!" vykřikla. „Neměla jsem na vybranou."
„Vždycky máme na vybranou," utrousil povýšeně. „Říkáme tomu svobodná vůle."
„Tobě se to snadno řekne," vybuchla a horečně tahala za šátek. „Tobě, který máš všechno!
Nic jiného mi nezbývá- Ach!" Jedním prudkým pohybem se jí podařilo strhnout šátek dolů,
takže jí volně visel kolem krku.
V náhlém náporu světla zamrkala. Při pohledu na Benedictův obličej o krok couvla.
Oči měl v jednom plameni, hořely vztekem a bolestí, kterou nedokázala pochopit. „Rád tě
vidím, Sophie," promluvil nebezpečně tichým hlasem. „Pokud se tak opravdu jmenuješ."
Přikývla.
„Tak mě napadá," pokračoval až příliš bezstarostně, „že když jsi mohla jít na maškarní ples,
nepatříš asi mezi služebnictvo!"
„Nikdo mě tam nepozval," vyhrkla. „Byl to podvod. Lest. Neměla jsem právo tam být."
„Lhalas mi. Ve všem."
„Musela jsem," hlesla.
„Nech toho, prosím. Co mohlo být tak hrozného, žes musela tajit svou totožnost i přede
mnou?"
Sophie polkla. Tady v dětském pokoji Bridgertonových, s Benedictem tyčícím se nad sebou,
si úplně nevzpomínala, proč se mu rozhodla neříct, že je dámou z maškarního plesu.
Možná se bála, že bude od ní chtít, aby se stala jeho milenkou.
Což se stejně stalo.
Nebo mlčela, protože si až příliš pozdě uvědomila, že ji ani jako služebnou nehodlá pustit ze
svého života. Zašla příliš daleko a bála se jeho hněvu. Jemuž se stejně nevyhnula.
Její obavy se potvrdily. Samozřejmě je to chabá útěcha, letělo jí hlavou, zatímco před ním
stála a dívala se mu do očí planoucích vztekem, chladem a opovržením. Možná nelichotivá
pravda zraňovala její hrdost. Zklamalo ji, že ji nepoznal sám. Opravdu pro něj noc
maškarního plesu byla stejně úžasná jako pro ni? Dva roky o něm snila. Každou noc si
představovala jeho obličej. A přesto, když ji spatřil, viděl jen cizí ženu.
Ale mohlo to také být úplně něčím jiným, mnohem jednodušším. Třeba chtěla jen chránit své
srdce. Jako anonymní služebná si připadala aspoň částečně v bezpečí. Kdyby Benedict věděl,
kdo Sophie je, nebo by si aspoň dal dohromady, že je neznámou dámou z maškarního plesu,
pronásledoval by ji. Neoblomně.
Koneckonců ji nenechal na pokoji, ani když ji považoval za děvečku. Kdyby však věděl
pravdu, bylo by to ještě horší. Třídní rozdíly by mu nepřipadaly tak závažné a Sophie by tak
přišla o jedinou bariéru, která je oddělovala.
Její společenské postavení, či spíš jeho nedostatek, působilo jako ochranná zeď kolem jejího
srdce. Muž jako Benedict - syn a bratr vikomta - by se neoženil se služebnou.
Jenže nemanželská dcera hraběte by byla v mnohem ošemetnější situaci. Na rozdíl od
služebné by mohla snít.
Její sny by se však s největší pravděpodobností stejně neuskutečnily, pouze by prohloubily
její žal. A Sophie si uvědomovala - pokaždé, kdy už měla své tajemství na jazyku -, že pokud
mu prozradí pravdu, od zlomeného srdce ji nic nezachrání.
Skoro se rozesmála. Její srdce se už nemohlo cítit hůř.
„Hledal jsem tě," vytrhl ji z myšlenek hlubokým, pronikavým hlasem.
Rozevřela oči, které se zalévaly slzami. „Opravdu?"
„Zatraceného půl roku," zaklel. „Ale jako by ses propadla do země."
„Neměla jsem kam jít," vzdychla, přestože si nebyla jistá, proč mu to vlastně říká.
„Mělas mě."
Ta slova visela ve vzduchu, těžká a ponurá. „Nevěděla jsem, že jsi mě hledal," vypravila ze
sebe konečně. Ale... ale..." Pevně zavřela oči, jako by tím snad mohla zmírnit bolest, která ji
zaplavovala.
„Ale co?"
Křečovitě polkla a rozostřenýma očima se mu zadívala do obličeje. „Kdybych věděla, žes mě
hledal," zašeptala a ovinula si paže kolem těla, „nedovolila bych, abys mě našel."
„To jsem ti byl tak odporný?"
„Ne!" vykřikla a očima zalétla k jeho obličeji. Zračila se v nich bolest, kterou dobře skrýval,
ale ona ho dobře znala.
„Ne. Samozřejmě že ne," opakovala co možná nejklidnějším hlasem. „Nikdy."
„Tak proč?"
Jsme z jiných světů, Benedicte. I tehdy mi bylo jasné, že nás nečeká žádná budoucnost. Byla
by to muka, trápit se snem, který se nemůže splnit. To bych nedokázala."
„Kdo vlastně jsi?" zeptal se náhle. Nehybně na něj zírala.
„Odpověz," sykl. „Řekni mi, kdo jsi. Protože určitě ne žádná zatracená komorná."
Jsem přesně to, co jsem ti řekla," promluvila a při jeho vražedném pohledu chvatně dodala:
„Skoro."
„Kdo jsi?" vybuchl.
Couvla o další krok. „Sophia Beckettová."
„Kdo jsi?"
„Od čtrnácti let služebná."
„A kdo jsi byla předtím?"
Ztišila hlas v pouhé zašeptání. „Bastard."
„Čí bastard?"
„Záleží na tom?"
Vztekle si ji prohlížel. „Mně ano."
Sophie měla pocit, jako by z ní unikl veškerý vzduch. Nečekala, že mu bude na její odpovědi
tolik záležet.
„Kdo byli tví rodiče?" zvýšil hlas.
„O jednom víš."
„Kdo byl tvůj otec?" zahřměl.
„Hrabě z Penwoodu!" vykřikla.
Stál jako socha, nehnul ani svalem. Dokonce ani nemrkl.
„Jsem nemanželská dcera šlechtice," dodala trpce, jako by se v ní naráz uvolnila stavidla
nastřádaného hněvu a odporu. „Můj otec byl hrabě z Penwoodu a matka byla služebná. Ano,"
odfrkla si, když viděla, jak zbledl, „moje matka byla komorná. Stejně jako já."
Vzduch prosytilo těžké ticho a pak Sophie pronesla tichým hlasem: „Nebudu jako moje
matka."
„A přece kdyby se chovala jinak," namítl, „teď bys tu nebyla. Ani bys mi o tom nemohla
povědět."
„O to tu nejde."
Benedictovy ruce, pevně zaťaté v pěsti u jeho boků, se pohnuly. „Lhalas mi."
„Nebylo nutné říkat ti pravdu."
„Kdo ksakru jsi, abys o tom rozhodovala?" vybuchl. „Ubohý malý Benedict, nedokáže se
vyrovnat s pravdou. Nemůže se rozhodnout. Nezvládne -"
Odmlčel se, poněvadž i jeho samotného znechucoval plačtivý tón jeho hlasu. Sophie z něj
udělala člověka, jehož neznal, jehož neměl rád.
Musel pryč. Musel -
„Benedicte?" V očích se jí zračily obavy.
„Musím jít," zamumlal. „Nemůžu se na tebe dívat."
„Proč?" Z jejího výrazu bylo jasné, že té otázky okamžitě litovala.
„Mám takový vztek, že se neznám. Nezodpovídám -" Pohlédl dolů na svoje ruce. Třásly se.
Dokázal by jí ublížit? Ne, to jistě ne. Nikdy by ji úmyslně neranil. A přece...
A přece...
Poprvé v životě měl pocit, že se nedokáže ovládnout. Děsilo ho to.
„Musím jít," opakoval, hněvivě se kolem ní protáhl a vykročil ze dveří.
 20. kapitola

Ještě než odbočíme od tématu, i matka slečny Reilingové, hraběnka z Penwoodu, se poslední
dobou chová velmi podivně. Podle klepů sloužících (které, jak víme, bývají tím
nejspolehlivějším zdrojem), měla včera večer takovou zlost, že hodila po svých sloužících
nejméně sedmnáct bot.
Až na jednoho lokaje s monoklem se však všichni těší dobrému zdraví.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 11. ČERVNA 1817

Za hodinu už měla Sophie sbaleno. Nic jiného ji nenapadalo. Stále si připadala nervózní a
ochromená. Nohy se jí pohybovaly samy od sebe, ruce se jí třásly a každých několik minut se
přistihla, že bezděčně zadržuje dech, jako by se tím snad dokázala uklidnit.
Neuměla si představit, že by po takové hádce s Benedictem zůstala v domácnosti lady
Bridgertonové. Zaměstnavatelka ji sice měla ráda, ale Benedict byl její syn. A krev byla
rozhodně silnější pouto, zvláště když šlo o krev Bridgertonových.
Je to opravdu smutné, letělo jí hlavou, zatímco seděla na posteli a prsty zoufale cupovala
kapesník. Přes všechen vnitřní zmatek, který v ní Benedict vyvolával, by ráda žila v
domácnosti Bridgertonových. Nikdy neměla to štěstí bydlet mezi lidmi, kteří chápou smysl
slova rodina.
Budou jí chybět.
Bude jí chybět Benedict.
A bude oplakávat život, který je pro ni nedosažitelný
Nedokázala nehybně sedět, a tak vyskočila na nohy a přešla k oknu. „K čertu s tebou, papá,"
utrousila a vzhlédla k obloze. „Říkala jsem ti papá, ale tys jím nikdy být nechtěl." Křečovitě
polkla a hřbetem ruky si otřela nos. Jaké to je?"
Neozvalo se však žádné zahřmění hromu, ani se zčistajasna neobjevila šedá oblaka a
nezakryla slunce. Její otec se nikdy nedozví, jak mu Sophie zazlívá, že ji tu nechal bez
pětníku, že ji nechal s Aramintou. Ale pravděpodobně by mu na tom ani nezáleželo.
Unaveně se opřela o okenní rám a osušila si oči. „Dals mi poznat jiný život a pak jsi mě
nechal, ať se protloukám, jak umím. Bylo by to mnohem snadnější, kdyby mě vychovali jako
služebnou. Nechtěla bych tolik."
Ohlédla se po svém skrovném zavazadle. Nepřála si odnést žádné šaty, které jí dala lady
Bridgertonová, ale neměla na vybranou, poněvadž její původní ošacení bylo na cáry. A tak si
vybrala pouze dvoje, stejný počet, s nímž sem přišla - ty, které měla na sobě, když Benedict
odhalil její totožnost, a jedny náhradní si složila do tašky. Ostatní vyžehlila a pověsila do
skříně.
S povzdechem zavřela oči. Je čas jít. Netušila kam, ale nemohla tu zůstat.
Sklonila se a zvedla tašku. Našetřila si trochu peněz. Nebylo to sice mnoho, ale kdyby
pracovala a přitom žila skromně, mohla by za rok nastřádat dost financí na cestu do Ameriky.
Slyšela, že tam je život pro lidi nižšího původu jednodušší a hranice mezi společenskými
třídami se nedodržují tak striktně jako v Anglii.
Nakoukla do chodby, byla naštěstí prázdná. Věděla, že se chová jako zbabělec, ale nechtěla se
loučit s dcerami lady Bridgertonové. Mohla by udělat něco hloupého, třeba se rozplakat, a pak
by jí bylo ještě hůř. V životě neměla šanci stýkat se s ženami svého věku, které by s ní jednaly
s úctou a náklonností. Kdysi doufala, že se Rosamund a Posy stanou jejími sestrami, ale nikdy
k tomu nedošlo. Posy se možná snažila, ale Araminta to nedovolila a Posy přes veškerou
vlídnost neměla dost síly, aby se matce vzepřela.
Ale musí říct sbohem lady Bridgertonové. To se obejít nedá. Lady Bridgertonová k ní byla
nad očekávání milá a Sophie se jí nemohla odvděčit tím, že se vyplíží z domu jako
kriminálnice a beze slova zmizí. Při troše štěstí lady ještě neslyšela o její hádce s Benedictem.
Sophie jí sdělí, že odchází, rozloučí se a odejde.
Bylo pozdní odpoledne, takže by lady Bridgertonová mohla být nejspíše v malé kanceláři
vedle své ložnice. Šlo o příjemný a útulný pokojík s psacím stolem a několika knihovnami -
místo, kde paní domu psala dopisy a vyřizovala domácí účty.
Dveře byly pootevřené, takže Sophie tiše zaklepala a otevřela je o několik dalších centimetrů.
„Vstupte!" ozvala se lady Bridgertonová.
Sophie nakoukla dovnitř. „Neruším?"
Lady Bridgertonová odložila brk. „Ano, ale je to příjemný oddych. Účetnictví mě nikdy
nebavilo."
„Klidně bych -" Sophie skousla ret. Chtěla říct, že by se toho úkolu ráda chopila, poněvadž s
čísly to vždycky uměla.
„Říkala jste něco?" zeptala se lady Bridgertonová a laskavě si ji prohlížela.
Sophie zavrtěla hlavou. „Nic."
Místnost se ponořila do ticha. Pak se lady Bridgertonová pousmála. „Máte nějaký konkrétní
důvod, proč jste za mnou přišla?"
Sophie se zhluboka nadechla, aby tak zklidnila své nervy (což se jí stejně nepodařilo), a
odpověděla: „Ano."
Lady Bridgertonová na ni s očekáváním hleděla, ale mlčela.
„Obávám se, že musím odejít," pokračovala Sophie.
Lady Bridgertonová se napřímila. „Ale proč? Nelíbí se vám tu? Nebo se k vám některá z
dívek špatně chovala?"
„Ne, ne," ujistila ji Sophie chvatně. „Nic by nemohlo být vzdálenějšího od pravdy. Vaše dcery
jsou moc milé, v srdci i navenek. Nikdy bych..., chci říct, že žádná z nich by -"
„Tak o co jde, Sophie?"
Sophie pevně sevřela rám dveří a zoufale se snažila udržet rovnováhu. Kolena se jí
podlamovala a srdce nepravidelně bušilo. Každou chvíli propukne v pláč. A proč? Protože se
s ní muž, jehož miluje, nikdy neožení? Protože ji nenávidí za to, že mu lhala? Protože jí
dvakrát zlomil srdce - jednou, když ji požádal, aby se stala jeho milenkou, a pak tím, že ji
přiměl milovat jeho rodinu a potom odejít?
To poslední po ní sice nechtěl, ale bylo nad slunce jasnější, že tu Sophie nemůže zůstat.
„Je to kvůli Benedictovi, viďte?"
Sophie prudce zvedla hlavu.
Lady Bridgertonová se smutně usmála. „Je zřejmé, že k sobě něco cítíte," dodala jemně, aby
tak odpověděla na otázku, kterou vyčetla ze Sophiiných očí.
„Proč jste mě rovnou nevyhodila?" zašeptala Sophie. Nepředpokládala, že lady Bridgertonová
ví o jejich důvěrném vztahu, ale. nikdo v postavení lady Bridgertonová by nechtěl, aby její
syn toužil po služebné.
„Nevím," odpověděla lady Bridgertonová, která působila rozpolceněji, než si Sophie dokázala
představit. „Nejspíš jsem to měla udělat." Pokrčila rameny a upřela na ni podivně bezmocné
oči. „Ale mám vás ráda."
Slzy, které se Sophie tak zoufale snažila udržet za víčky, jí začaly stékat po tvářích. Přesto
zachovala klid. Netřásla se, ani nevydala žádný zvuk. Jen tam nehybně stála, zatímco se slzy
draly napovrch.
Když lady Bridgertonová znovu promluvila, zněla její slova velmi něžně a umírněně, jako by
je pečlivě volila. Jste," řekla, aniž spustila oči ze Sophiina obličeje, „typ ženy, kterou bych si
pro svého syna přála. Neznáme se sice dlouho, ale je mi blízká vaše povaha i srdce. A ráda
bych -"
Ze Sophiiných úst uniklo tiché, přidušené vzlyknutí, přestože se ho snažila co možná zakrýt.
„Ráda bych, abyste pocházela z jiného prostředí," pokračovala lady Bridgertonová, která
vzala její pláč na vědomí soucitným nachýlením hlavy a smutným přivřením očí. „Ne že bych
vám to zazlívala nebo vás kvůli tomu snižovala, ale celá věc je tak velice obtížná."
„Vyloučená," zašeptala Sophie.
Lady Bridgertonová mlčela a Sophie věděla, že s ní v duchu souhlasí - a pokud ne zcela, tak
na devadesát osm procent.
„Je možné," zeptala se lady Bridgertonová ještě opatrněji než předtím, „že prostředí, z něhož
jste vzešla, není úplně takové, jaké se zdá?"
Sophie mlčela.
„Některé věci kolem vás nedávají smysl, Sophie."
Sophie věděla, že by se měla zeptat jaké, ale ve vteřině si udělala poměrně jasnou představu,
co lady Bridgertonová míní.
„Máte bezvadný přízvuk," poznamenala lady Bridgertonová. „Říkala jste mi sice, že jste se
učila s dětmi, pro něž vaše matka pracovala, ale to mi nepřipadá jako dostatečné vysvětlení.
Výuka by nezačala dřív než v šesti letech, což by vaši mluvu jistě poznamenalo."
Sophie rozevřela oči. Nepostřehla tu mezeru a překvapilo ji, že si jí až dosud nikdo nevšiml.
Lady Bridgertonová však byla o hodně chytřejší než většina lidí, jimž svou vykonstruovanou
báchorku vyprávěla.
„Umíte latinsky," pokračovala lady Bridgertonová, „a nesnažte se to popřít. Slyšela jsem vás,
jak si onehdy něco mumláte, když si vás Hyacinth dobírala."
Sophie upírala pohled na okno, aby se vyhnula pohledu lady Bridgertonové. Nedokázala se
střetnout s jejíma očima.
„Děkuju, že jste to nepopřela," podotkla lady Bridgertonová. A pak se odmlčela a čekala tak
dlouho, až nakonec Sophie musela zaplnit nekonečné ticho.
„Nejsem vhodná nevěsta pro vašeho syna," zašeptala.
„Hmm."
„Opravdu musím odejít." Snažila se vypravit ze sebe ta slova dřív, než si to rozmyslí.
Lady Bridgertonová přikývla. „Pokud si to přejete, nemohu vás tu držet. Kam chcete jít?"
„Mám na severu příbuzné," zalhala Sophie.
Přestože lady Bridgertonová jejím slovům očividně nevěřila, odpověděla: „Samozřejmě
pojedete jedním z našich kočárů."
„Ne, to nemohu."
„Snad si nemyslíte, že vám dovolím něco jiného. Cítím za vás zodpovědnost - přinejmenším
na několik příštích dní - a je příliš riskantní, abyste odjela bez doprovodu. Tento svět je pro
osamělé ženy nebezpečný."
Sophie nedokázala potlačit smutný úsměv. Lady Bridgertonová možná mluvila jiným tónem,
ale slova byla skoro tatáž, jaká vyslovil Benedict před několika týdny. A ejhle, kam ji
dovedla.
Neodvážila by se tvrdit, že jsou s lady Bridgertonovou blízké přítelkyně, ale znala ji natolik
dobře, aby věděla, že ze své podmínky neustoupí.
„Dobře," souhlasila tedy. „Děkuji vám." Může se svézt kočárem kamkoli, pokud možno
nepříliš daleko od přístavu, odkud časem odpluje do Ameriky.
Lady Bridgertonová jí věnovala drobný, smutný úsměv. „Předpokládám, že jste si už sbalila?"
Sophie přikývla. Nepřipadalo jí nutné zdůrazňovat, že má jen jediné zavazadlo.
„Rozloučila jste se se všemi?"
Sophie zavrtěla hlavou. „Radši ne," přiznala.
Lady Bridgertonová vstala a přikývla. „Někdy je to lepší. Co kdybyste na mě počkala v hale?
Nechám vám přistavit kočár."
Sophie se chystala odejít, ale u dveří se ještě obrátila. „Lady Bridgertonová, chtěla jsem -"
Starší dámě zajiskřilo v očích, jako by očekávala nějaké dobré zprávy. A pokud ne dobré, tak
aspoň takové, které by poněkud měnily situaci. „Ano?"
Sophie polkla. „Jen jsem vám chtěla poděkovat."
Světlo v očích lady Bridgertonová pohaslo. „Za co?"
„Že jste mě sem přijala a dovolila, abych si připadala jako součást rodiny."
„Nemluvte nesmy-"
„Nemusela jste mě zvát na čaj," přerušila ji Sophie. „Většina žen by to neudělala. Bylo to
milé..., nové... a..." Polkla. „Všichni mi budete chybět."
„Nemusíte od nás odcházet," promluvila lady Bridgertonová tiše.
Sophie se pokusila o úsměv, ale vypadal dost žalostně. „Ale ano," vypravila ze sebe
přidušeně. „Musím."
Lady Bridgertonová na ni dlouze hleděla, světlemodré oči plné soucitu a možná i laskavého
porozumění. „Chápu," zašeptala.
A Sophie měla obavy, že skutečně pochopila.
„Setkáme se dole," dodala.
Sophie přikývla a ustoupila stranou, aby nechala vikomtku projít. Ta se na chodbě zastavila a
sklouzla očima k Sophiině odřené tašce. „Víc toho nemáte?"
„To je můj veškerý majetek."
Lady Bridgertonová polkla a tváře jí zrůžověly, jako by ji její bohatství - a Sophiina chudoba
- uváděly do rozpaků.
„Na tom ale nezáleží...," mávla Sophie k tašce. „To, co člověk má..." Hrdlo se jí stáhlo. „Chci
říct, že bohatství ještě neznamená..."
„Vím, co myslíte, Sophie." Lady Bridgertonová se dotkla prsty očí. „Děkuji vám."
Sophie mírně pokrčila rameny. „Je to pravda."
„Dovolte mi, abych vám před odchodem dala nějaké peníze," vyhrkla lady Bridgertonová.
Sophie zavrtěla hlavou. „Nemohu je přijmout. Už jsem si od vás vzala dvoje šaty. Nechtěla
jsem, ale -"
„To je v pořádku," ujistila ji lady Bridgertonová. „Co jiného vám zbývalo? Ty, v nichž jste
sem přišla, jsou zničené."
Odkašlala si. „Přesto mi, prosím, dovolte dát vám nějaké peníze." Viděla, jak Sophie otevřela
ústa k protestu, ale nepustila ji ke slovu. „Prosím. Budu tak mít lepší pocit."
Lady Bridgertonová měla obrovský dar přesvědčit člověka, aby udělal, oč žádala, a krom toho
Sophie skutečně potřebovala peníze. Lady Bridgertonová byla štědrá žena, možná by jí
dokonce dala tolik peněz, aby stačily na plavbu přes oceán třetí třídou. Sophie poděkovala
dřív, než měla šanci si to rozmyslet.
Lady Bridgertonová krátce přikývla a zmizela na chodbě.
Sophie roztřeseně vydechla, zvedla tašku a pomalu sešla ze schodů. Chvíli přešlapovala v
hale, ale pak usoudila, že může stejně dobře počkat venku. Byl pěkný jarní den a trocha
sluníčka by jí mohla zvednout náladu. Aspoň trochu. Krom toho se tím snižovala
pravděpodobnost, že narazí na Bridgertonovy dcery, poněvadž i když je měla velice ráda,
nechtěla se s nimi loučit.
S taškou v jedné ruce otevřela hlavní vchod a sestoupila po schodech.
Kočár tu bude co nevidět. Možná za pět minut, možná za deset, možná -
„Sophie Beckettová!"
V Sophii by se krve nedořezal. Araminta. Jak na ni mohla zapomenout?
Ztuhla jako přimrazená a pak se rozhlédla, kam uniknout. Kdyby se rozběhla zpátky do domu
Bridgertonových, Araminta by věděla, kde ji hledat, a kdyby ji našla -
„Zavolejte strážníka!" zaječela Araminta. „Chci strážníka!"
Sophie upustila tašku a rozběhla se.
„Zastavte ji někdo!" křičela Araminta. „Chyťte zlodějku! Chyťte zlodějku!"
Sophie nepřestávala utíkat, ačkoliv věděla, že tak potvrdí svoji údajnou vinu. Běžela s
vypětím všech sil, s posledními zbytky kyslíku, který jí zůstal v plicích. Běžela, běžela a
běžela...
Dokud ji někdo nezastavil, neudeřil ji do zad a nesrazil na zem.
„Mám ji!" zvolal nějaký muž. „Chytil jsem ji!"
Sophie zamrkala a sykla bolestí. Narazila hlavou do chodníku a muž, který ji dopadl, jí
prakticky seděl na břiše.
„Tady jsi!" vykřikla Araminta vítězně a přispěchala k ní. „Sophie Beckettová. Ta drzounka!"
Sophie do ní zabodla planoucí pohled. Neexistovala slova, jimiž by vyjádřila svůj odpor.
Nemluvě o tom, že měla příliš velké bolesti, aby promluvila.
„Hledám tě," pronesla Araminta s odporným úsměvem. „Posy mi řekla, že tě viděla."
Sophie zavřela oči. Ach, Posy. Pochybovala o tom, že by ji prozradila schválně, ale dívčin
jazyk byl rychlejší než její myšlenky.
Araminta postavila nohu těsně vedle Sophiiny ruky -té, jejíž zápěstí znehybnily mužské prsty
- a s úsměvem posunula nohu na Sophiinu ruku. „Nemělas mě okrást," odfrkla si a v modrých
očích jí zablýsklo.
Sophie vydala neurčitý zvuk. Víc nedokázala.
„Nechám tě zavřít, až zčernáš," pokračovala Araminta vesele. „Měla jsem to udělat už dávno,
ale teď mám právo na své straně."
Pak přiběhl nějaký muž a zastavil se přímo před Aramintou. „Zákon už je na cestě, paní. Brzy
tu zlodějku odvezou."
Sophie skousla spodní ret mezi zuby, rozpolcená mezi přáním, aby se strážník opozdil, dokud
lady Bridgertonová nevyjde ven, a modlením se, aby přišel okamžitě, a Bridgertonovi tak
neviděli její hanbu.
A nakonec se jí přání splnilo. To druhé. Za necelé dvě minuty se objevili strážníci, strčili ji do
vozu a odváželi do vězení.
A Sophie cestou myslela jen na to, že se Bridgertonovi nikdy nedozvědí, co se s ní stalo, a
možná je to tak nejlepší.
 21. kapitola

Včera došlo na schodech sídla lady Bridgertonové v Bruton Street k vzrušujícím událostem!
Zaprvé byla Penelope Featheringtonová viděna ve společnosti ne jednoho, ne dvou, ale TŘÍ
bratří Bridgertonových, což je na to ubohé děvče, neblaze proslulé dlouhým čekáním na
okrajích tanečních parketů, jistě obdivuhodný výkon. Naneštěstí pro ni (i když se to možná
dalo předvídat) odešla nakonec v doprovodu vikomta, jediného ženatého muže z onoho
hloučku. Pokud však záležitosti slečny Featheringtonové nevyvolaly dostatečný rozruch, za
necelé tři hodiny došlo k zatčení nějaké ženy přímo před domem hraběnky z Penwoodu, která
bydlí o tři domy dál. Ta žena, podle všeho služebná z domácnosti Bridgertonových, prý kdysi
pracovala pro lady Penwoodovou. Hraběnka tvrdí, že ji ta dívka před dvěma lety okradla, a
proto ji nechala okamžitě odvézt do vězení. Naše autorka si není jistá, jaké jsou v dnešní době
tresty za krádež, ale domnívá se, že pokud měl někdo tu drzost oloupit hraběnku, bude trest
velice přísný. Tu nešťastnici pravděpodobně oběsí, nebo přinejmenším deportují. Předchozí
válka o služebné (o níž jsme v naší rubrice psali minulý měsíc), teď působí zcela banálně.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 13. ČERVNA 1817

První, po čem Benedict následující ráno zatoužil, byl pořádný drink. Nebo spíš tři. Na
podobné spády bylo sice velmi časně, ale po citovém otřesu, o který se Sophie minulý večer
postarala, působilo alkoholické opojení značně lákavě.
Ale pak si vzpomněl, že si na dopoledne domluvil s bratrem Colinem šermířský zápas.
Představa, že svého bratra probodne, mu najednou připadala ještě přitažlivější, bez ohledu na
to, že neměl s Benedictovou pošramocenou myslí nic společného.
Od toho bratři jsou, pomyslel si Benedict s ponurým úsměvem a vytáhl si výstroj.
„Můžu se zdržet jen hodinu," prohlásil Colin, když si na hrot fleretu připevnil chránič. „Mám
odpoledne schůzku."
„Nevadí." Benedict několikrát učinil výpad dopředu, aby si rozcvičil svaly na nohou. Nějakou
dobu nešermoval, ale fleret v ruce v něm vyvolával příjemný pocit. Couvl, dotkl se špičkou
zbraně podlahy a nechal ostří mírně prohnout. „Nepotrvá to víc než hodinu, to tě ujišťuju."
Colin stočil oči k nebi a nasadil si masku.
Benedict přešel doprostřed místnosti. „Připravený?"
„Ne tak docela," poznamenal Colin a následoval ho.
Benedict zaútočil.
„Říkal jsem přece, že nejsem připravený!" vykřikl Colin a uskočil.
„Moc dlouho ti to trvá!" vyštěkl Benedict.
Colin tiše zaklel a pak hlasitěji dodal: „Krucinál, co to do tebe vjelo?"
„Nic," skoro zavrčel Benedict. „Proč se ptáš?"
Colin couvl, dokud nebyl ve vhodné vzdálenosti na začátek souboje. „Nevím," utrousil
sarkasticky. „Asi proto, žes mi skoro usekl hlavu."
„Měl jsem na ostří chránič."
„A sekals s ním jako s šavlí," odrazil ho Colin.
Benedict se škrobeně usmál. „Je to mnohem větší zábava."
„Ne pro můj krk." Colin si přehodil zbraň z jedné ruky do druhé, ohnul prsty a protáhl je. Pak
se zamračil. „Určitě sis vzal sportovní zbraň?"
Benedict se zachmuřil. „Proboha, Coline, nikdy jsem nepoužil skutečný kord."
„Jen se ujišťuju," zamumlal Colin a zlehka se dotkl svého krku. Jsi připravený?"
Benedict přikývl a poklesl v kolenou.
„Regulérní pravidla," připomněl mu Colin a zaujal přikrčený, šermířský postoj. „Žádné
sekání."
Benedict úsečně přikývl.
„En garde!"
Oba muži zvedli pravice, otočili ruce dlaněmi vzhůru a sevřeli flerety v prstech.
„Nějaká novinka?" zeptal se Colin najednou a se zájmem se zadíval na Benedictovu rukojeť.
Benedict při ztrátě soustředění zaklel. Jo," odsekl. „Mám radši italský jílec."
Colin couvl, přičemž zcela opustil svůj šermířský postoj, a zadíval se na vlastní fleret s méně
vypracovaným francouzským jílcem. „Můžu si ho někdy půjčit? Rád bych viděl, jestli -"
„Ano!" vyštěkl Benedict, jenž stěží odolával nutkání vyrazit proti protivníkovi. „Vrátíš se
zpátky k en garde ?"
Colin se ironicky ušklíbl a Benedict pochopil, že se ho bratr ptal na rukojeť, jen aby ho
rozzlobil. Jak si přeješ," zamumlal Colin a znovu zaujal pozici.
Chvíli nehybně stáli a pak Colin vykřikl: „Do střehu!"
Benedict okamžitě vykročil a napadl Colina, ale ten měl jako vždy hbité nohy a zatímco
zkušeně odrážel rány, opatrně ustupoval.
„Dneska máš zatraceně mizernou náladu," prohodil Colin, rozpřáhl se a téměř zasáhl
Benedicta do ramene.
Ten mu uhnul z cesty a zvedl ostří, aby vykryl další úder. „Ano, mám špatný" - znovu
postoupil s fleretem napřaženým dopředu, - „den."
Colin úhledně odrazil jeho výpad. „Pěkná odveta," ocenil a dotkl se jílcem svého čela ve
výsměšném pozdravu.
„Sklapni a šermuj," odsekl Benedict.
Colin se uchechtl a prudkými pohyby zbraně udržoval Benedicta v šachu. „Určitě je v tom
ženská," utrousil.
Benedict odrazil Colinův výpad a rychle se začal prodírat dopředu. „Do toho ti nic není."
Je v tom ženská," uculil se Colin.
Benedict hrotem zasáhl Colinovu klíční kost. „Bod," zavrčel.
Colin krátce přikývl. „Bod pro tebe." Vrátili se doprostřed místnosti. Jsi v pořádku?" zeptal
se.
Benedict přikývl.
„En garde. Šerm!"
Tentokrát Colin vyrazil jako první. „Kdybys ohledně žen potřeboval nějakou radu...,"
promluvil a přitom zaháněl Benedicta zpátky do kouta.
Benedict nadzvedl fleret a kryl Colinův výpad s dostatečnou silou, aby jeho bratr klopýtl a
couvl. „Kdybych potřeboval poradit se ženami," odsekl, „byl bys tím posledním, koho bych
se ptal."
„Zraňuješ mě," vzdychl Colin a znovu nabyl rovnováhu.
„Ne," protáhl Benedict. „K tomu je chráněný hrot."
„Určitě se v ženách vyznám líp než ty."
„Opravdu?" ušklíbl se Benedict. Zabodl nos do vzduchu a ve slušné napodobenině Colina
pronesl: „Rozhodně si nevezmu Penelope Featheringtonovou!"
Colin sebou trhl.
„Ty," pokračoval Benedict, „bys neměl nikomu radit."
„Nevěděl jsem, že tam je."
Benedict vyrazil dopředu, přičemž o vlásek minul Colinovo rameno. „To není omluva. Byl jsi
na veřejnosti, na denním světle. I kdyby tam nebyla, mohl to slyšet někdo jiný a celá ta
zatracená věc by skončila ve Whistledownu. "
Colin odrazil jeho úder, pak s oslepující rychlostí podnikl odvetu a elegantně namířil meč
Benedictovi na břicho. „Mám bod," zavrčel.
Benedict to vzal na vědomí kývnutím hlavy.
„Choval jsem se pošetile," připustil Colin, když kráčeli zpátky doprostřed místnosti. „Ty, na
druhé straně, jsi pitomec."
„Co tím chceš ksakru říct?"
Colin si s povzdechem stáhl masku. „Co kdybys nám prokázal laskavost a tu dívku si vzal?"
Benedict na něj zíral a jílec meče mu visel z ochablých prstů. Že by Colin nevěděl, o kom
mluví?
Sundal si masku, pohlédl do bratrových tmavozelených očí a skoro zasténal. Colin to ví.
Benedict neměl tušení, jak to zjistil, ale rozhodně to věděl. Nemělo by to být žádné
překvapení. Colin vždycky všechno věděl. Jedinou osobou, která snad dokázala shromáždit
víc klepů než Colin, byla Eloise, a nikdy jí netrvalo déle než několik hodin, aby svá pochybná
moudra sdělila Colinovi.
„Jak jsi to zjistil?" zeptal se Benedict konečně.
Colin zvlnil koutek úst do pokřiveného úsměvu. „O Sophii? Je to zřejmé."
„Coline, ona je -"
„Služebná? Koho to zajímá? Co se ti může stát, když se s ní oženíš?" pokrčil rameny. „Lidé,
kteří ti můžou být ukradení, tě vyloučí ze svého středu? Vůbec by mi nevadilo, kdyby mě
někteří z těch, s nimiž se musím stýkat, vyobcovali."
Benedict pokrčil rameny. „Taky jsem se už rozhodl, že si s tím nebudu lámat hlavu."
„Tak v čem je problém?" vyzvídal Colin.
„Je to složité."
„Nic není tak složité, jak se zdá."
Benedict zamyšleně opřel hrot fleretu o podlahu a pohyboval pružným ostřím sem tam.
„Vzpomínáš si na matčin maškarní ples?"
Colin nad nečekanou otázkou zamrkal. „Před několika lety? Ještě než se vystěhovala z domu
Bridgertonových?"
Benedict přikývl. „Přesně. Pamatuješ si na ženu ve stříbrných šatech? Potkals nás na chodbě."
„Samozřejmě. Byls z ní celý pryč -" Colin najednou vykulil oči. „Snad to nebyla Sophie?"
„Zvláštní, co?" zamumlal Benedict podrážděným hlasem.
„Ale... jak..."
„Nevím, jak se tam dostala, ale není to služebná."
„Že ne?"
„Vlastně je," objasnil Benedict, „ale taky je to nemanželská dcera hraběte z Penwoodu."
„Ne toho současného -"
„Ne, toho, který před pár lety zemřel."
„A tys to všechno věděl?"
„Ne," zavrtěl Benedict hlavou, „nevěděl."
„Ach tak." Colin skousl spodní ret mezi zuby a snažil se strávit smysl bratrových holých vět.
„Hmm." Pohlédl na Benedicta. „Co budeš dělat?"
Benedictův meč, jehož ostří se pohybovalo různými směry, zatímco tiskl hrot k podlaze,
najednou vystřelil a vylétl mu z ruky. Netečně zíral, jak sklouzl po podlaze. „Moc dobrá
otázka."
Stále se na Sophii zlobil, že ho podvedla, ale ani on nebyl bez viny. Neměl po ní chtít, aby se
stala jeho milenkou. Jistě měl právo se na to zeptat, ale i ona měla právo odmítnout. A jakmile
to udělala, měl ji nechat na pokoji.
Benedict nikdy nevychovával nemanželské dítě a pokud s tím měla Sophie natolik zlé
zkušenosti, že odmítala riziko přivést na svět bastarda, měl její přání respektovat.
Neměl na ni tolik tlačit, trvat na tom, že nic není nemožné a že je natolik svobodná, aby
udělala cokoli, po čem její srdce touží. Jeho matka měla pravdu: vedl skvělý život. Měl
majetek, rodinu, štěstí..., stačilo natáhnout ruku, aby získal všechno, co chtěl. Jediný hrozný
zážitek, který ho v životě postihl, byla náhlá a předčasná smrt jeho otce, ale i tehdy ho
obklopovali blízcí lidé, kteří mu pomohli. Jen těžko si dokázal představit některé bolestné
rány osudu, protože je nezažil.
A na rozdíl od Sophie nikdy nebyl sám.
Co teď? Už se rozhodl, že je ochotný podstoupit vyloučení ze společnosti a oženit se s ní.
Neuznaná nemanželská dcera hraběte je sice o něco přijatelnější partnerka než služebná, ale
jen trochu. Možná donutí londýnskou smetánku, aby ji přijala, ale rozhodně k ní nebudou
milí. On a Sophie se pravděpodobně budou muset odstěhovat na venkov a vyhýbat se
společnosti, která se jich bude téměř jistě stranit.
Ale v necelé vteřině pochopil, že tichý život se Sophii je mnohem lepší než společenský život
bez ní. Co záleží na tom, že byla dámou z maškarního plesu? Zatajila mu svou totožnost, ale
její duši znal. Když se políbili, když se smáli, když jen tak seděli a povídali si - nikdy nic
nepředstírala. Sophie je ženou, která přiměla jeho srdce zpívat a naplnila ho spokojeností už
jen tím, že seděla vedle něj.
A on ji miluje.
„Vypadáš, jako by ses právě rozhodl," poznamenal Colin tiše.
Benedict si bratra zamyšleně prohlížel. Kdy se z něj stal tak vnímavý a zralý muž? Benedict
vždy považoval Colina za okouzlujícího a bezstarostného hejska bez špetky zodpovědnosti...
Teď však viděl něco jiného. Jeho bratr měl širší ramena, klidnější postoj a moudřejší výraz v
očích. To byla největší změna. Pokud jsou oči skutečně okna do duše, pak Benedictovi ušlo,
že Colinova duše dospěla.
„Dlužím jí několik omluv," promluvil Benedict.
„Určitě ti odpustí."
„Taky mi jich několik dluží. Víc než několik."
Benedict tušil, že se bratr chtěl zeptat: „Za co?", ale ke své zásluze řekl pouze: „Odpustíš jí?"
Benedict přikývl.
Colin natáhl ruku a vzal Benedictovi zbraň z rukou. „Uklidím to."
Benedict chvíli přihlouple hleděl na bratrovy prsty, pak se probral z otupěni. „Musím jít,"
vyhrkl.
Colin stěží potlačoval úsměv. „Tušil jsem to."
Benedict hleděl na bratra a pak se z nepřekonatelného nutkání naklonil a rychle ho objal.
„Neříkám to často," řekl drsným hlasem, „ale mám tě rád."
„I já tebe, bratře." Colinův úsměv, vždy trochu nestejnoměrný, se prohloubil. „Už jdi."
Benedict hodil bratrovi masku a vyšel z místnosti.

„Co myslíš tím, že odešla?"

„Jen že mám obavy," pronesla lady Bridgertonová se smutnýma, soucitnýma očima. „Je
pryč."
Tlak za Benedictovými spánky začal narůstat, divže mu nevybuchla hlava. „A tos ji nechala
jít?"
„Sotva jsem ji tu mohla držet."
Benedict skoro zasténal. Stěží mohl Sophii nutit, aby s ním jela do Londýna, a přesto to
udělal.
„Kam šla?" zeptal se.
Matčina ramena poklesla. „Nevím. Trvala jsem na tom, aby si vzala náš kočár, zčásti proto, že
jsem se bála o její bezpečí, ale také abych věděla, kam jela."
Benedict práskl rukou do stolu. „Tak co se stalo?"
„Jak se ti tu snažím vysvětlit, pokoušela jsem se ji dostat do našeho kočáru, ale očividně si to
nepřála a zmizela dřív, než ho přistavili."
Benedict tiše zaklel. Sophie je nejspíš stále v Londýně, ale město je velké a hustě zalidněné.
Je skoro nemožné najít v něm někoho, kdo nechce být nalezen.
„Předpokládám," promluvila Violet jemně, „že jste se pohádali."
Benedict si prohrábl rukou vlasy, a přitom si všiml svého bílého rukávu. „Ježíši," zamumlal.
Přiběhl sem v šermířském úboru. Pohlédl na matku a protočil panenky. „Žádné lekce z
rouhání, matko. Prosím."
Zvlnila rty. „To mě ani nenapadlo."
„Kde ji mám hledat?"
Lehkomyslnost z Violetiných očí zmizela. „Nemám tušení, Benedicte. Kéž bych to věděla.
Mám Sophii ráda."
„Je to Penwoodova dcera," řekl.
Violet se zamračila. „Tušila jsem něco takového. Nemanželská, předpokládám?"
Benedict přikývl.
Jeho matka otevřela ústa, aby něco řekla, ale nedozvěděl se co, protože v tu chvíli se rozlétly
dveře a s překvapující silou narazily do zdi. Z chodby vyběhla Francesca a zastavila se až o
matčin stůl, následována Hyacinth, která do ní strčila.
„Co se děje?" zeptala se Violet a vstala.
„Jde o Sophii," zasupěla Francesca.
Já vím," přikývla Violet. „Odešla. Měli jsme -"
„Ne!" přerušila ji Hyacinth a hodila jí na stůl noviny. „Podívej."
Benedict na první pohled poznal, že jde o Whistledown, ale matka se ho chopila první. „Co
tam je?" zeptal se a při pohledu na její bledý obličej se mu stáhl žaludek.
Podala mu noviny. Rychle je přelétl, pomíjeje informace o vévodovi z Ashbornu, hraběti z
Macclesfieldu i Penelope Featheringtonové, až se dostal k odstavci, který byl zjevně o Sophii.
„Vězení?" vydechl.
„Musíme se postarat, aby ji pustili," prohlásila jeho matka a narovnala ramena jako generál
připravující se k bitvě.
Ale Benedict už vycházel ze dveří.
„Počkej!" vykřikla Violet a rozběhla se za ním. „Jdu s tebou."
Benedict se krátce zastavil. „Nejdeš. Nedovolím, abys dávala v sázku svou -"
„No tak," odsekla Violet. „Nejsem žádná křehká květinka. A můžu se zaručit za Sophiinu
poctivost a bezúhonnost."
„Jdu taky," prohlásila Hyacinth a přidala se k Francesce, která za nimi vyšla na chodbu.
„Ne!" zarazili ji matka i bratr současně.
„Ale -"
„Řekla jsem ne," opakovala Violet ostrým hlasem.
Francesca si vzdorně odfrkla. „Asi by bylo beznadějné trvat -"
„Ani se to nesnaž dokončit," varoval ji Benedict.
„Jako bys mi to snad dovolil."
Ignoroval ji a obrátil se k matce. „Jestli chceš jít, odjíždíme ihned."
Přikývla. „Přistav kočár a já počkám před domem."
Za deset minut už byli na cestě.
 22. kapitola

Takový shon Bruton Street ještě nezažila. V pátek dopoledne se ovdovělá vikomtka
Bridgertonová a její syn Benedict vyřítili ze svého domu, pan Bridgerton vtáhl matku do
kočáru a odjeli krkolomnou rychlostí neznámo kam. Francesca s Hyacinth stály ve dveřích a
podle našich zdrojů vypustila Francesca z úst slovo, které se pro dámu naprosto nehodí.
Ale nejen domácnost Bridgertonových zažila takové pozdvižení. I u Penwoodových panoval
čilý vzruch, který vyvrcholil na schodech jejich sídla mezi hraběnkou a její dcerou, slečnou
Posy Reilingovou.
Protože naše autorka neměla lady Penwoodovou nikdy v lásce, může jen pochvalně pokývat
hlavou: „Ať žije Posy!"
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 16. ČERVNA 1817

Bylo chladno. Skutečná zima. A z kouta se ozýval ohavný šramot, který nade vší pochybnost
způsobovalo malé, čtyřnohé stvoření. Nebo ještě hůř, velké čtyřnohé stvoření. Či abychom
byli ještě přesnější, velký exemplář malého, čtyřnohého stvoření. Krysy.
„Proboha," zasténala Sophie. Nebrala často boží jméno nadarmo, ale teď jí připadalo, že je
vhodný čas začít.
Možná ji Bůh uslyší, učiní zázrak a krysy zažene. Ano, to by bylo úžasné. Blesk z čistého
nebe. Obrovský úder biblických rozměrů. Zasáhl by zemi, rozšířil se po planetě jako
elektrický výboj, zasyčelo by to a všechny krysy by umřely.
Byl to nádherný sen. Skoro takový, jako ten, v němž žila s Benedictem šťastně až do smrti
jako paní Bridgertonová.
Sophie se prudce nadechla při náhlé bolesti, která ji bodla u srdce. Bála se, že z těch dvou snů
je náhlé vyhubení krys pravděpodobnější.
Teď opět zůstala sama, odkázaná jen sama na sebe. Nevěděla, proč ji to tak zneklidňuje. Po
pravdě řečeno to nebylo nic nového. Od chvíle, kdy ji babička postavila na schody Penwood
Parku, neměla nikoho, kdo by upřednostňoval její zájmy - nebo je aspoň stavěl naroveň s
vlastními.
Zakručení v žaludku jí připomnělo, že k narůstajícímu seznamu svého strádání může přidat i
hlad.
A žízeň. Nepřinesli jí ani doušek vody a v hlavě se jí začaly tvořit velmi podivné halucinace
týkající se čaje.
Sophie dlouze, pomalu vydechla a přitom si připomínala, aby až přijde čas se nadechnout,
dýchala ústy. Vzduch prosycoval nepřekonatelný zápach. Pro své tělesné funkce dostala
nechutně vyhlížející nočník, ale díky usilovné snaze ho zatím nepoužila. Než jí ho hodili do
cely, vyprázdnili ho sice, ale neumyli, takže byl stále mokrý. Její tělo se okamžitě otřáslo
odporem.
Samozřejmě že v životě vylila mnoho nočníků, ale lidé, pro něž pracovala, se jejich obsah
zpravidla snažili zakrýt, nemluvě o tom, že později si Sophie vždycky mohla umýt ruce.
Teď si, kromě zimy a hladu, připadala ve vlastní kůži nečistá.
Byl to příšerný pocit.
„Máte návštěvu."
Sophie při nepřátelském, nevrlém hlasu dozorce vyskočila. Že by Benedict zjistil, kde
je? Přijel by jí vůbec na pomoc? Udělal by -
„Dobře, dobře, dobře."
Araminta. Sophii pokleslo srdce.
„Sophie Beckettová," mlaskla, zatímco se blížila k cele, a pak si přitiskla kapesník k nosu,
jako by byla Sophie jediným zdrojem zápachu. „Netušila jsem, že budeš mít tu drzost ukázat
se v Londýně."
Sophie sevřela rty do vzdorné přímky. Věděla, že ji chce Araminta stůj co stůj vyprovokovat,
a odmítala její touhu uspokojit.
„Obávám se, že se to pro tebe nevyvíjí moc dobře," pokračovala Araminta a potřásla hlavou v
špatně předstíraném soucitu. Předklonila se a zašeptala: „Soudce nebývá k zlodějům moc
shovívavý."
Sophie zkřížila paže a tvrdošíjně upírala oči na zeď. Kdyby pohlédla na Aramintu,
pravděpodobně by se nedokázala ubránit hněvu, vrhla by se proti mřížím a ještě by si mohla
ublížit.
„Ty přezky do bot byly dost zlé," Araminta si poklepala ukazováčkem na bradu, „ale nejvíc
ho rozzlobilo, když jsem ho informovala o krádeži svého snubního prstýnku."
„Nevzala jsem -" Sophie se včas zarazila. Nehodlala připustit, aby Araminta vyhrála.
„Že ne?" odsekla Araminta s jízlivým úšklebkem. Pokrčila rameny. „Nenosím ho na
veřejnosti, a tak stojí tvoje slovo proti mému."
Sophie pootevřela rty, ale nevydala žádný zvuk. Araminta měla pravdu. Žádný soudce by jí
neuvěřil.
Araminta se nepatrně pousmála, lstivě a úskočně. „Ten muž vpředu - asi dozorce - říkal, že tě
nejspíš nepověsí, takže se toho nemusíš bát. Mnohem pravděpodobnější je deportace."
Sophie se skoro rozesmála. Ještě včera uvažovala o tom, že se vystěhuje do Ameriky. Teď to
vypadalo, že odjede určitě - až na to, že jejím cílem bude Austrálie. A bude v okovech.
„Požádám je, aby k tobě byli shovívaví," pokračovala Araminta. „Nechci, aby tě zabili. Jen
abys odjela."
„Krásný příklad křesťanské lásky k bližnímu," zamumlala Sophie. „Soudce to jistě dojme."
Araminta si přejela prsty po spánku a odhrnula si vlasy. „Proč ne?" Pohlédla přímo na Sophii
a usmála se. V obličeji měla krutý a necitelný výraz a Sophie se najednou musela dozvědět -
„Proč mě tolik nenávidíte?" zašeptala.
Araminta na ni chvíli upřeně hleděla a pak tiše odpověděla: „Protože tě miloval."
Sophie strnula.
Araminta nenávistně přimhouřila oči. „Nikdy mu to neodpustím."
Sophie nevěřícně zavrtěla hlavou. „Neměl mě rád."
„Šatil tě a živil." Araminta sevřela rty. „Nutil mě, abych s tebou žila."
„To nebyla láska," namítla Sophie. „Jen cítil vinu. Kdyby mě miloval, nenechal by mě s vámi.
Nebyl hlupák, musel vědět, jak mě nesnášíte. Kdyby mě miloval, nezapomněl by na mě v
poslední vůli. Kdyby mě miloval -" Zlomil se jí hlas.
Araminta zkřížila paže.
„Kdyby mě miloval," dodala Sophie, „udělal by si čas, aby si se mnou popovídal. Zajímal by
se, co dělám, co se učím nebo jak mi chutnala snídaně." Křečovitě polkla a odvrátila se.
Nedokázala se na Aramintu dívat. „Nikdy mě nemiloval. Neuměl to."
Obě ženy dlouho nepromluvily. Pak Araminta pronesla: „Trestal mě."
Sophie se pomalu otočila.
„Za to, že jsem mu nedala dědice." Aramintiny ruce se začaly třást. „Nenáviděl mě kvůli
tomu."
Sophie nevěděla, co říct. Netušila ani, zda vůbec existuje něco, co by se dalo říct.
Po dlouhé chvíli Araminta pokračovala: „Nejdřív jsem tě nesnášela, protože jsi pro mě
znamenala urážku. Žádná žena by nechtěla žít pod jednou střechou s manželovým
levobočkem."
Sophie mlčela.
„Ale pak..., ale pak..."
K Sophiinu úžasu se Araminta sklesle opřela o zeď, jako by z ní ty vzpomínky vysály
veškerou energii.
„Pak se to změnilo," vypravila ze sebe konečně. „Jak to, že tebe měl s nějakou courou,
zatímco já mu dítě nedala?"
Nemělo smysl, aby Sophie matku hájila.
„Nenáviděla jsem i pouhý pohled na tebe," zašeptala Araminta.
To Sophii nepřekvapilo.
„Nesnášela jsem tvůj hlas. Nenáviděla jsem, že máš stejné oči jako on. Nenáviděla jsem
vědomí, že jsi v mém domě."
„Byl to i můj dům," hlesla Sophie.
„Ano," souhlasila Araminta. „Já vím. I to jsem hluboce nenáviděla."
Sophie se prudce obrátila a zadívala se Aramintě do očí. „Proč jste sem přišla? Copak vám
nestačí, že mě kvůli vám pošlou do Austrálie?"
Araminta pokrčila rameny. „Nemohla jsem si to nechat ujít. Vidět tě ve vězení je krásný
pocit. Budu se muset nejmíň tři hodiny koupat, abych se zbavila toho zápachu, ale stojí to za
to."
„Pak mě omluvte, pokud si sednu do kouta a budu předstírat, že si čtu," odplivla si Sophie.
„Na pohledu na vás nic krásného není." Přešla k viklavé trojnožce, která byla jediným
kouskem nábytku v cele, a posadila se. Vší silou se snažila nedat najevo, jak zoufale se cítí.
Aramintina přítomnost ji sice sužovala, ale ducha jí to nezlomilo a odmítala dovolit, aby si
Araminta myslela něco jiného.
Posadila se, zkřížila paže, zády se opřela o dveře cely a nastražila uši, aby slyšela, jak
Araminta odchází.
Ale Araminta zůstala.
Asi po deseti minutách Sophie konečně vyskočila. „Tak půjdete už?"
Araminta nachýlila hlavu na stranu. „Přemýšlím."
Sophie by se zeptala: „O čem?", ale bála se odpovědi.
„Jaké to v Austrálii asi je?" přemítala Araminta. „Samozřejmě jsem tam jako žádná urozená
osoba mého postavení nebyla. Ale prý je tam hrozné vedro. A ty máš světlou pleť. Ta horké
slunce nejspíš nevydrží. Vlastně -"
Ať už se však chystala říct cokoli, přerušil ji {naštěstí, protože Sophie měla obavy, že by ji
další slovo mohlo vyprovokovat k pokusu o vraždu) zmatek, který vypukl za rohem.
„Co se to k čertu...?" zamračila se Araminta, o několik kroků couvla a natáhla krk, aby lip
viděla.
Pak Sophie zaslechla důvěrně známý hlas.
„Benedict?" zašeptala.
„Cos to řekla?" sykla Araminta.
Ale Sophie už vyskočila na nohy a přitiskla obličej k mřížím cely.
„Řekl jsem," zahřímal Benedict, „abyste nás okamžitě pustil dovnitř!"
„Benedicte!" vykřikla Sophie. Zapomněla, že nechtěla, aby ji Bridgertonovi viděli v tak
ponižujících podmínkách. Zapomněla, že je nečeká žádná budoucnost. Myslela pouze na to,
že pro ni přišel a že je zde.
Kdyby to šlo, prostrčila by hlavu mřížemi.
Vzduchem se nesl nepříjemný zvuk úderu masa o kost, následovaný tupým žuchnutím,
pravděpodobně těla na podlahu.
Rychlé kroky a potom...
„Benedicte!"
„Sophie! Proboha, není ti nic?" Protáhl ruce mřížemi a vzal její obličej do dlaní. Vyhledal její
rty, ale nebyl to vášnivý polibek, spíš výraz strachu a úlevy.
„Pane Bridgertone?" zaskřehotala Araminta.
Sophii se podařilo odtrhnout oči z Benedicta a pohlédnout do Aramintina otřeseného obličeje.
V přívalu vzrušení zapomněla, že Araminta stále neví o jejích poutech k rodině
Bridgertonových.
Byl to jeden z dokonalých životních okamžiků. Možná to vypovídalo o tom, že je Sophie
povrchní a nemá žebříček hodnot v patřičném pořádku. Ale nemohla se zkrátka nabažit toho,
že Araminta, pro niž postavení a moc znamenaly vše, byla svědkem, jak Sophii líbá jeden z
nejžádanějších svobodných mládenců v Londýně. Samozřejmě že také ráda viděla Benedicta.
Benedict se odtáhl, zdráhavě pustil Sophiin obličej a poodstoupil. Zkřížil paže a vrhl po
Aramintě planoucí pohled, který by podle Sophiina názoru sežehl celou planetu.
„Z čeho jste ji obvinila?" obořil se na ni.
Sophiiny pocity k Aramintě se daly shrnout jako „bytostný odpor", ale i tak by tu ženu nikdy
nepopsala slovem hloupá. Teď však byla ochotná změnit úsudek, poněvadž Araminta, místo
aby se pod takovou palbou roztřeseně přihrbila jako každý normální člověk, si opřela ruce v
bok a nahlas vykřikla: „Z krádeže!"
V tu chvíli přicupitala zpoza rohu lady Bridgertonová. „Nevěřím, že by Sophie něco takového
provedla," prohlásila a postavila se vedle syna. Přimhouřenýma očima si Aramintu měřila.
„A," dodala velmi popuzeně, „nikdy jsem vás neměla ráda, lady Penwoodová."
Araminta couvla a uraženě si přitiskla ruku k hrudi. „Ta holka," (vrhla po Sophii sžíravý
pohled), „měla tu drzost, že mi ukradla snubní prsten!"
„Neukradla jsem ho a vy to víte!" ohradila se Sophie. „To je to poslední, co bych od vás
chtěla -"
„Ukradlas mi přezky do bot!"
Sophie stáhla ústa do bojovné linky.
„Ha! Vidíte!" Araminta se rozhlédla, aby zjistila, co na to ostatní. „Jasné přiznání viny."
„Je to vaše nevlastní dcera," zavrčel Benedict. „Vůbec se neměla dostat do situace, kdy měla
pocit, že musí -"
Araminta zkřivila brunátný obličej. „Už ji nikdy nenazývejte mou nevlastní dcerou. Nic pro
mě neznamená. Nic!"
„Odpusťte mi mou zvědavost," pronesla lady Bridgertonová pozoruhodně zdvořilým hlasem,
„ale kdyby vás opravdu nezajímala, stěží byste byla v tomhle špinavém vězení a pokoušela se
nechat ji oběsit za krádež."
Aramintu uchránil od odpovědi příchod soudce, za nímž kráčel mrzutě vyhlížející dozorce s
výrazným monoklem pod okem.
Protože ji ten dozorce plácl přes zadek, když ji zavíral do cely, Sophie se neubránila úsměvu.
„Co se to tu děje?" zeptal se soudce.
„Tato žena," prohlásil Benedict hlasitě, čímž účinně zahladil veškeré další snahy o odpověď,
„obvinila mou snoubenku z krádeže."
Snoubenku?
Sophii se sice podařilo zaklapnout ústa, ale i tak se musela pevně držet mříží, aby se udržela
na nohou.
„Snoubenku?" zalapala Araminta po dechu.
Soudce se narovnal. „Kdo jste, pane?" Očividně si uvědomoval, že jde o někoho důležitého,
ale nebyl si jistý, o koho.
Benedict zkřížil paže a sdělil mu své jméno.
Soudce zbledl. „Ehm, nějaký příbuzný vikomta?"
„Je to můj bratr."
„A ona je" - s polknutím ukázal na Sophii - „vaše snoubenka?"
Sophie čekala na nějaké nadpřirozené znamení, které rozčeří vzduch a označí Benedicta za
lháře, ale k jejímu překvapení se nic nestalo. Dokonce i lady Bridgertonová přikyvovala.
„Nemůžete si ji vzít," namítla Araminta.
Benedict se obrátil k matce. „Existuje nějaký důvod, proč bych se o tom měl radit s lady
Penwoodovou?"
„Žádný mě nenapadá," odvětila lady Bridgertonová.
„Není to nic než děvka," zasyčela Araminta. „Její matka byla stejná a krev se nezapře -"
Benedict ji chytil pod krkem dřív, než si kdokoli uvědomil, že se pohnul. „Nenuťte mě, abych
vás udeřil," varoval ji.
Soudce poklepal Benedictovi na rameno. „Měl byste ji pustit, pane."
„Můžu jí nasadit náhubek?"
Úředník vypadal, že o tom uvažuje, ale nakonec zavrtěl hlavou. Benedict s očividným
zdráháním uvolnil sevření.
„Jestli si ji vezmete," sykla Araminta a prohmatávala si hrdlo, „postarám se, aby se všichni
dozvěděli, co je zač - nemanželská dcera děvky."
Soudce se obrátil k Aramintě s přísným výrazem. „Myslím, že není nutné používat takové
výrazy."
„Ujišťuji vás, že tak obyčejně nemluvím," pohrdavě si odfrkla, „ale tato chvíle si žádá silná
slova."
Sophie nespouštěla oči z Benedicta, který výhrůžně zatínal a uvolňoval prsty. Očividně měl
pocit, že tato chvíle si žádá tvrdé pěsti.
Soudce si odkašlal. „Obviňujete ji z vážného zločinu." Polkl. „A ona se bude vdávat za
Bridgertona."
„Jsem hraběnka z Penwoodu," zaječela Araminta. „Hraběnka!"
Soudce přelétl pohledem všechny přítomné. Araminta jako hraběnka sice každého
převyšovala, ale zároveň byla jen jedna proti dvěma Bridgertonovým, z nichž byl jeden
velmi vysoký, rozzuřený a už udeřil dozorce pěstí do oka.
„Okradla mě!"
„Ne, vy jste okradla ji!" zaburácel Benedict. Místnost se okamžitě ponořila do ticha. „Ukradla
jste jí dětství," hřímal Benedict, zatímco se mu tělo otřásalo hněvem. V jeho znalostech o
Sophiině životě sice byly velké mezery, ale věděl, že tato žena způsobila většinu bolesti, která
se Sophii zračila v zelených očích. A ochotně by se vsadil, že její drahý, zesnulý otec byl
zodpovědný za zbytek.
Obrátil se k soudci: „Moje snoubenka je nemanželská dcera zesnulého hraběte z Penwoodu.
Proto ji hraběnka falešně obvinila z krádeže. Jde o čirou pomstu a nenávist." Soudce pohlédl z
Benedicta na Aramintu a pak se pohledem zastavil na Sophii. „Je to pravda? Byla jste falešně
obviněna?"
„Vzala ty přezky do bot!" vykřikla Araminta. „Přísahám na manželův hrob, že ty přezky
ukradla."
„Proboha, matko, to já jsem vzala ty přezky."
Sophie otevřela ústa. „Posy?"
Benedict se obrátil k nově příchozí, drobné a trochu plnější mladé ženě, podle všeho
hraběnčině dceři. Pak se zadíval zpátky na Sophii, která zbledla jako křída.
„Jdi pryč," zasyčela Araminta. „Tady nemáš co pohledávat."
„Pokud vzala ty přezky, tak má," namítl soudce a obrátil se k Aramintě. „Chcete ji obvinit?"
„Je to moje dcera!"
„Zavřete mě do cely se Sophii!" zakvílela Posy dramaticky a pro větší účinek si přitiskla ruku
k hrudi. Jestli ji deportují za krádež, pak musí odvézt i mě."
Poprvé za několik dní se Benedict přistihl, že se usmívá.
Dozorce vytáhl svazek klíčů. „Pane?" zeptal se váhavě a šťouchl do soudce loktem.
„Dejte to pryč," vyštěkl soudce. „Přece nevsadíme do vězení dceru hraběnky."
„Počkejte," zarazila ho lady Bridgertonová. „Chci, abyste mou nastávající snachu okamžitě
pustili."
Dozorce bezmocně pohlédl na soudce.
„Tak dobře," přikývl soudce a zabodl prst Sophiiným směrem. „Pusťte ji. Ale dokud tu
neskončíme, nikdo se odsud ani nehne."
Araminta se naježila na protest, nicméně Sophie byla propuštěna. Rozběhla se k Benedictovi,
ale soudce ji zadržel. „Ne tak rychle. Žádná srdceryvná shledání, dokud nezjistím, koho mám
vlastně uvěznit."
„Nikoho," zavrčel Benedict.
„Ta holka pojede do Austrálie!" vykřikla Araminta a ukázala na Sophii.
„Zavřete mě!" vzdychla Posy a otřela si předloktím čelo. Jsem vinna."
„Posy, zavřeš už pusu?" zašeptala Sophie. „Věř mi, že by se ti v té cele nelíbilo. Je příšerná. A
jsou tam krysy."
Posy začala couvat.
„V tomhle městě už vás nikdo nikam nepozve," řekla lady Bridgertonová Aramintě.
„Jsem hraběnka!" zasyčela Araminta.
„Ale já jsem oblíbenější," odsekla lady Bridgertonová. Bylo to tak netypické prohlášení, že
Benedict se Sophii otevřeli ústa.
„Tak dost!" zahřímal soudce. Obrátil se k Posy a ukázal na Aramintu. Je to vaše matka?"
Posy přikývla.
„A vy tvrdíte, že jste vzala ty přezky do bot?"
Posy znovu přikývla. „Snubní prsten nikdo neukradl. Má ho doma ve šperkovnici."
Nikdo nezalapal po dechu, protože to nikoho nepřekvapilo.
Přesto se Araminta ohradila: „Nemám!"
„V druhé šperkovnici," objasnila Posy. „V té, kterou schováváš ve třetí zásuvce zleva."
Araminta zbledla.
„Zdá se," promluvil soudce, „že proti slečně Beckettové nemáte žádné obvinění, lady
Penwoodová."
Araminta se roztřásla hněvem a rozechvělou rukou ukázala na Sophii. „Okradla mě," pronesla
smrtelně vážným hlasem. Pak šlehla zuřivým pohledem po Posy. „Moje dcera lže. Nechápu
proč a už vůbec nevím, čeho tím chce docílit, ale lže."
Sophie se zmocnil velmi nepříjemný pocit kolem žaludku. Až se Posy vrátí domů, čekají ji
obrovské potíže. Není pochyb, že se Araminta bude za tak veřejné ponížení mstít. Sophie
nesmí dovolit, aby Posy vzala vinu na sebe. Musí -
„Posy, ne-" Vyhrkla ta slova dřív, než měla čas si je rozmyslet, ale větu nedokončila, protože
ji Posy dloubla loktem do břicha.
Silně.
„Říkala jste něco?" zeptal se soudce.
Sophie zavrtěla hlavou, zcela neschopná slova. Posy jí vyrazila dech.
Soudce si s unaveným povzdechem prohrábl prořídlé světlé vlasy. Pohlédl na Posy, na Sophii,
na Aramintu a nakonec na Benedicta. Lady Bridgertonová si odkašlala, čímž ho přinutila, aby
se podíval i na ni.
„Očividně tu jde o něco mnohem důležitějšího než o ukradenou přezku do bot," promluvil
soudce, který vyhlížel, jako by byl radši úplně někde jinde.
„Přezky" opravila ho Araminta. „Byly dvě."
„Bez ohledu na to se vzájemně nenávidíte," zabručel soudce, „a než někoho obviním, rád
bych věděl proč."
Vteřinu nikdo nepromluvil. Pak spustili všichni.
„Ticho!" zahřměl soudce. „Vy," ukázal na Sophii, „začněte."
„Ehhhhm..." Teď, když měla Sophie skutečné posluchače, cítila se velmi rozpačitě.
Soudce si odkašlal. Hlasitě.
„To, co říkal, je pravda," vyhrkla Sophie a ukázala na Benedicta. „Jsem dcera hraběte z
Penwoodu, i když. se ke mně veřejně nepřihlásil."
Araminta otevřela ústa, ale soudce po ní vrhl tak ostrý pohled, že zůstala zticha.
„Než se provdala za hraběte," kývla Sophie k Aramintě, „bydlela jsem v Penwood Parku
sedm let. Hrabě tvrdil, že je můj poručník, ale všichni znali pravdu." Při vzpomínce na otcův
obličej se odmlčela. „Hodně se mu podobám," dodala.
„Znala jsem vašeho otce," promluvila lady Bridgertonová. „I vaši tetu. Proto jste mi vždycky
připadala tak povědomá."
Sophie se na ni vděčně usmála. Tón lady Bridgertonové byl velmi uklidňující a pomohl jí, aby
se cítila trochu vyrovnaněji a sebejistěji.
„Pokračujte, prosím," vyzval ji soudce.
Sophie přikývla. „Když se hrabě oženil s hraběnkou, nechtěla, abych tam bydlela, ale hrabě
na tom trval. Vídala jsem ho zřídka a nemyslím, že by si se mnou nějak moc lámal hlavu, ale
cítil za mě zodpovědnost a nedovolil jí, aby mě vyhodila. Jenže po jeho smrti..."
Sophie polkla ve snaze uvolnit stažené hrdlo. Nikdy ten příběh nikomu nevyprávěla, takže jí
ta slova připadala podivná a cizí. „Když zemřel," pokračovala, „uvedl v závěti, že podíl lady
Penwoodové se ztrojnásobí, pokud si mě nechá ve své domácnosti do mých dvaceti let. A tak
to udělala. Jenže moje postavení se dramaticky změnilo. Stala jsem se služebnou. Vlastně ne
tak docela." Sophie se ušklíbla. „Služebná dostává plat, takže jsem byla spíš otrokyně."
Sophie pohlédla na Aramintu. Stála tam se zkříženými pažemi a nosem zvednutým do
vzduchu. Rty měla nesmlouvavě našpulené a Sophii najednou napadlo, kolikrát ten výraz v
Aramintině obličeji vlastně viděla. Víckrát, než by se odvážila spočítat. Dostatečně často, aby
to zničilo její duši.
Přesto, ač špinavá a bez pětníku, si zachovala silnou mysl i ducha.
„Sophie?" Benedict na ni hleděl se starostlivým výrazem. „Je všechno v pořádku?"
Pomalu přikývla, protože si právě začala uvědomovat, že je všechno v pořádku. Muž, jehož
miluje, ji právě požádal o ruku,, Araminta bude muset konečně přijmout porážku, kterou si
zaslouží - navíc z rukou Bridgertonových - a Posy..., to bylo to nejpůvabnější. Posy, která jí
vždycky chtěla být sestrou, ale neměla k tomu dost odvahy, se vzepřela a s největší
pravděpodobností ji dnes zachránila. Sophie si byla stoprocentně jistá, že kdyby Benedict
nepřišel a neprohlásil ji za svou snoubenku, jen díky Posyině svědectví by unikla deportaci
nebo i popravě. A víc než kdokoli jiný věděla, že Posy za svou odvahu draze zaplatí.
Araminta už nejspíš přemýšlí, jak jí udělat ze života peklo.
Ano, všechno bylo v pořádku a Sophie se náhle přistihla, že trochu napřímila ramena.
„Dovolte mi, abych ten příběh dokončila. Po smrti hraběte si mě lady Penwoodová držela
jako neplacenou komornou, i když po pravdě řečeno jsem měla práce za tři."
„Lady Whistledownová psala minulý měsíc totéž!" vykřikla Posy vzrušeně. „Říkala jsem
matce, aby -"
„Sklapni, Posy!" vyštěkla Araminta.
„V mých dvaceti mě ale nevyhodila," potřásla Sophie hlavou. „Dodnes nevím proč."
„Myslím, že už jsme slyšeli dost," utrousila Araminta.
„To bych neřekl," vyštěkl Benedict.
Sophie pohlédla na soudce. Počkala na jeho kývnutí a pokračovala: „Mohu jen předpokládat,
že ji těšilo mít po ruce někoho, komu mohla rozkazovat. Nebo se jí líbilo, že nemusí služebné
platit. Z dědictví po hraběti toho moc nezbylo."
„Ale zbylo," vyhrkla Posy.
Sophie se k ní užasle obrátila.
„Odkázal ti peníze," dodala Posy.
Sophie cítila, jak jí poklesla čelist. „To není možné. Nic nemám. Otec mě zabezpečil do
dvaceti let, ale potom -"
„Potom," prohlásila Posy energicky, „jsi měla dostat pěkné věno."
„Věno?" zašeptala Sophie.
„To není pravda!" zaječela Araminta.
„Je to pravda," trvala na svém Posy. „Nemůžeš to popřít, matko. Četla jsem kopii závěti."
Obrátila se k ostatním v místnosti: „Ležela ve stejné krabičce jako snubní prsten."
„Ukradla jste mi věno?" vydechla Sophie. Celá léta byla přesvědčená, že jí otec nic nenechal.
Věděla, že ji nemiloval, že ji bral pouze jako přívažek, ale ranilo ji, že odkázal věno
Rosamund a Posy, které nebyly jeho pokrevní dcery, a jí ne.
Nepodezírala ho, že by ji opominul úmyslně, spíš měla pocit, že na ni zapomněl.
Což bylo horší, než kdyby ji ignoroval schválně.
„Nechal mi věno," pronesla omámeně. Pak se otočila k Benedictovi. „Mám věno."
„Je mi to jedno," pokrčil Benedict rameny. „Nepotřebuju ho."
„Mně to ale jedno není," namítla Sophie. „Myslela jsem si, že na mě zapomněl. Léta jsem se
domnívala, že sepsal závěť a mě prostě vynechal. Vím, že nemohl odkázat peníze své
nemanželské dceři, ale celému světu tvrdil, že jsem jeho schovanka. Neexistoval důvod, proč
by nemohl zaopatřit schovanku." Pohlédla na lady Bridgertonovou. „O ni se mohl postarat.
Lidé to dělají pořád."
Soudce se obrátil k Aramintě. „Co se stalo s jejím věnem od hraběte?"
Araminta mlčela.
Lady Bridgertonová si odkašlala. „Nemyslím si, že zákon dovoluje zpronevěřit věno mladé
dámy." Pomalu, spokojeně se usmála. „Co říkáte, Araminto?"
 23. kapitola

Zdá se, že lady Penwoodová odjela z města. Stejně tak lady Bridgertonová. Zajímavé...
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 18. ČERVNA 1817

Benedict došel k závěru, že nikdy nemiloval matku víc než v tuhle chvíli. Snažil se nesmát,
ale bylo to nesmírně obtížné, když lady Penwoodová lapala po dechu jako ryba na suchu.
Soudci málem vypadly oči z důlků. „Navrhujete, abych zatkl hraběnku?"
„Ne, ovšemže ne," zavrtěla Violet hlavou. „Pravděpodobně zůstane na svobodě. Šlechta jen
málokdy platí za své zločiny. Ale," dodala, mírně nachýlila hlavu a vrhla po lady
Penwoodové kousavý pohled, „kdybyste ji chtěl zatknout, bylo by to pro ni velmi trapné."
„O čem to mluvíte?" procedila lady Penwoodová mezi zuby.
Violet se obrátila k soudci. „Mohu si s lady Penwoodovou promluvit o samotě?"
„Samozřejmě, paní." Mrzutě přikývl a pak vyštěkl: „Všichni ven!"
„Ne, ne," usmála se Violet sladce a vtiskla mu do dlaně něco, co podezřele připomínalo libru.
„Moje rodina tu smí zůstat."
Soudce zčervenal, pak chytil dozorce za ruku a táhl ho z místnosti.
„Tak kde jsme to přestali?" rozhlédla se Violet.
Benedict pyšně pozoroval, jak matka přešla přímo k lady Penwoodové a upřeně se na ni
zadívala. Sklouzl pohledem k Sophii. Měla otevřená ústa.
„Můj syn se se Sophii ožení," prohlásila Violet, „a vy každému, kdo bude ochotný naslouchat,
sdělíte, že to byla schovanka vašeho zesnulého manžela."
„Nebudu kvůli ní lhát," utrousila lady Penwoodová.
Violet pokrčila rameny. Jak chcete. Pak ovšem očekávejte, že moji právníci začnou okamžitě
hledat Sophiino věno. Jakmile si ji Benedict vezme, budou na to mít koneckonců právo."
Benedict vzal Sophii kolem pasu a lehce zmáčkl.
„Jestli se mě někdo zeptá," zavrčela lady Penwoodová, „podpořím jakoukoli historku, kterou
si vymyslíte. Ale jinou pomoc ode mě nečekejte."
Violet předstírala, že o tom přemýšlí, a pak pronesla: „Skvělé. To myslím bude stačit."
Obrátila se k synovi. „Benedicte?"
Krátce přikývl.
Jeho matka se otočila zpátky k lady Penwoodové. „Sophiin otec se jmenoval Charles Beckett
a byl to vzdálený bratranec hraběte, viďte?"
Lady Penwoodová se tvářila, jako by spolkla škebli, nicméně přikývla.
Violet se k ní významně obrátila zády. „Někteří členové smetánky nad ní zřejmě i tak budou
trochu ohrnovat nos, protože její rodinu nebudou znát, ale aspoň bude mít úctyhodný původ.
Koneckonců," ohlédla se po Aramintě a věnovala jí široký úsměv, „je tu příbuzenský vztah s
Penwoodovými."
Araminta vydala zvláštní, chrčivý zvuk. Benedict měl co dělat, aby se nerozesmál.
„Soudce!" zavolala Violet. Jakmile přichvátal do místnosti, vítězně se na něj usmála.
„Myslím, že jsme tu skončili."
Úlevou si oddychl. „Takže nemusím nikoho obvinit?"
„Zdá se, že ne."
Úlevou se opřel o zeď.
„Odcházím!" prohlásila lady Penwoodová, jako by se po ní snad někdo sháněl. Vztekle
houkla na svou dceru: „Jdeme, Posy."
Benedict sledoval, jak z Posyina obličeje mizí barva. Ale než stačil zasáhnout, Sophie
vyhrkla: „Lady Bridgertonová!" Její hlas se kryl s Aramintiným vzteklým: „Teď hned!"
„Ano, drahoušku?"
Sophie chytila Violet za ruku a přitáhla si ji natolik blízko, aby jí mohla něco pošeptat do
ucha.
„Správně," souhlasila Violet a obrátila se k Posy. „Slečno Gunningworthová?"
„Vlastně se jmenuju Reílingová," opravila ji Posy. „Hrabě mě neadoptoval."
„Samozřejmě. Slečno Reílingová. Kolik je vám let?"
„Jednadvacet, paní."
„To je jistě dostatečný věk na to, abyste se rozhodovala sama. Nechcete ke mně přijet na
návštěvu?"
„Ach ano!"
„Nic takového!" křikla Araminta.
Violet ji zcela ignorovala a dál mluvila k Posy: „Myslím, že z letošní sezony odjedu dřív. Jak
by se vám zamlouval delší pobyt v Kentu?"
Posy rychle přikývla. „Byla bych vám velmi zavázána."
„Pak tedy platí."
„To nejde," vyštěkla Araminta. „Je to moje dcera a -"
„Benedicte," promluvila lady Bridgertonová znuděným hlasem, „jak se jmenuje můj právní
zástupce?"
„Tak si běž!" sykla Araminta k Posy. „A už mi nechoď na oči."
Poprvé za odpoledne vypadala Posy trochu vyplašeně. A vůbec jí nepomohlo, když její matka
přešla přímo k ní a zasyčela jí do obličeje: „Jestli s nimi půjdeš, jsi pro mě mrtvá. Chápeš?
Mrtvá!"
Posy vrhla zpanikařený pohled na Violet, která k ní okamžitě přistoupila a vzala ji za ruku.
„Všechno je v pořádku," řekla tiše. „Můžete u nás zůstat, jak dlouho budete chtít."
Sophie vykročila a uchopila Posy za loket druhé paže. „Teď budeme opravdové sestry."
Předklonila se a políbila ji na tvář.
„Ach, Sophie!" vykřikla Posy se slzami v očích. Je mi to tak líto! Nikdy jsem se za tebe
nepostavila. Měla jsem něco říct. Měla jsem něco udělat, ale -"
Sophie zavrtěla hlavou. „Byly jsme moc mladé. A sama vím nejlíp, jak je těžké se jí vzepříti.
Šlehla zničujícím pohledem po Aramintě.
„Takhle o mně mluvit nebudeš," vzkypěla Araminta a zvedla ruku, jako by se chystala k
úderu.
„No tak!" zarazila ji Violet. „Ti právníci, lady Penwoodová. Nezapomínejte na ně."
Araminta spustila ruku, ale vypadala, jako by se každou chvíli chystala vybuchnout.
„Benedicte?" zavolala Violet. Jak rychle můžeme být v právnické kanceláři?"
Skryl úsměv a zamyšleně si přejel prsty po bradě. „Není to daleko. Dvacet minut? Třicet,
pokud budou plné ulice."
Araminta se otřásla hněvem. „Tak si ji tedy vemte. Stejně pro mě nebyla víc než zklamání. A
spolehněte se, že vám zůstane do smrti na krku. Musím muže podplácet, aby ji vyzvali k
tanci."
A pak se přihodila zvláštní věc. Sophie se začala třást. Pokožka jí zčervenala, zatnula zuby a z
úst jí unikl překvapivě ostrý zvuk. A než se všichni vzpamatovali, udeřila Aramintu pěstí do
levého oka a srazila ji nelítostně k zemi.
Benedict byl přesvědčený, že ho v životě už nic nepřekvapí. Mýlil se.
„To není za moje věno," zasyčela Sophie. „Ani za to, že jste se mě před otcovou smrtí snažila
vystrnadit z domu. A ani za to, že jste ze mě udělala otrokyní."
„Tak za co?" zeptal se Benedict mírně.
Sophie nespustila oči z Aramintina obličeje. „Za to, že jste obě své dcery nemilovala stejně."
Posy se rozplakala.
„Pro matky jako jste vy mají v pekle zvláštní místo," dodala Sophie nebezpečně tichým
hlasem.
„Opravdu musíme tuto celu vyklidit pro další odsouzené," zaskřehotal soudce.
„Má pravdu," souhlasila Violet rychle a postavila se před Sophii dřív, než stačila do Araminty
kopnout. Obrátila se k Posy. „Chcete si dojít pro nějaké svoje věci?"
Posy zavrtěla hlavou.
Violet jí se smutnýma očima zlehka stiskla ruku. „Vytvoříme vám nové vzpomínky,
děvenko."
Araminta vstala, naposled zabodla do Posy výhrůžný pohled a odkráčela.
„Už jsem si myslela," zavrtěla Violet hlavou a opřela si ruce v bok, „že snad nikdy neodejde."
Benedict uvolnil ruku, jíž držel Sophii kolem pasu, zamumlal: „Ani se nehni," a chvatně
přistoupil k matčině boku.
„Už jsem ti poslední dobou řekl," pošeptal jí do ucha, „jak moc tě miluju?"
„Ne," usmála se živě, „ale stejně to vím."
„Zmínil jsem se, že jsi ta nejlepší matka pod sluncem?"
„Ne, ale taky to vím."
„To je dobře." Sklonil se a políbil ji na tvář. „Děkuju. Jsem šťastný, že jsem tvůj syn."
A jeho matka, která celý den nezakolísala a projevila se jako ta nejsilnější a nejduchaplnější
ze všech, se po těch slovech rozplakala.
„Cos jí řekl?" zeptala se Sophie.
„To nic," popotahovala Violet. Jen..." Objala Benedicta. „Taky tě miluju!"
Posy se otočila k Sophii. „To je milá rodina."
Sophie přikývla. „Já vím."

Za hodinu už seděla Sophie v Benedictově obývacím pokoji na stejné pohovce, na níž před
několika týdny přišla o nevinnost. Lady Bridgertonová sice zpochybnila, zda je moudré (a
slušné), aby šla Sophie sama do Benedictova bytu, ale dostalo se jí takového pohledu, že
rychle couvla a řekla jen: „Přiveď ji domů do sedmi."
Čímž pro sebe získali hodinu času.
„Omlouvám se," vyhrkla Sophie, jakmile se dotkla pohovky. Z nějakého důvodu při jízdě
kočárem nepromluvili. Drželi se za ruce, Benedict si přitiskl její prsty ke rtům, ale mlčeli.
Sophii se značně ulevilo. Nebyla připravená na žádná slova. Ve vězení to bylo snadné, se
vším tím rozruchem a tolika lidmi kolem, ale jakmile osaměli...
Nevěděla, co říct.
A tak jen vydechla: „Omlouvám se."
„Ne, já se omlouvám," namítl Benedict, posadil se vedle ní a vzal ji za ruce.
„Ne, já -" Najednou se usmála. „Je to hloupé."
„Miluju tě," zašeptal.
Pootevřela rty.
„Chci si tě vzít," dodal.
Přestala dýchat.
„A je mi úplně jedno, kdo byli tvoji rodiče nebo jakou dohodu uzavřela moje matka s lady
Penwoodovou." Díval se na ni láskyplnýma tmavýma očima. „Oženil bych se s tebou tak jako
tak."
Sophie zamrkala. Slzy v očích přibývaly a domnívala se, že ze sebe brzy udělá hlupáka tím,
že propukne v pláč. Podařilo se jí vyslovit jeho jméno, ale nic víc.
Benedict jí stiskl ruku. „Vím, že bychom nemohli bydlet v Londýně. Ale když jsem
přemýšlel, co v životě opravdu potřebuju, přišel jsem jen na jediné - tebe."
„Já -"
„Nech mě to dokončit," promluvil podezřele chraplavým hlasem. „Neměl jsem po tobě chtít,
aby ses stala mojí milenkou. Neměl jsem na to právo."
„Cos jiného mohl dělat, Benedicte?" zeptala se tiše. „Považovals mě za služku. V dokonalém
světě bychom se mohli vzít, ale tohle není dokonalý svět. Muži jako ty se nežení-"
„Dobře. Tak to tedy nebylo špatné." Pokusil se o úsměv, i když se mu úplně nezdařil. „Byl
bych hlupák, kdybych to nezkusil. Zoufale jsem tě chtěl..., vlastně si myslím, že už jsem tě
miloval -"
„Benedicte, nemusíš -"
„Nic vysvětlovat? Ale ano, musím. Když jsi mou nabídku odmítla, neměl jsem tě do toho
nutit. Bylo to ode mě nefér, zvlášť když jsme oba věděli, že se jednou budu muset oženit."
Natáhla ruku a setřela mu něco z tváře. Opravdu je to slza? Nevzpomínal si, kdy naposled
plakal. Když mu zemřel otec? Ale i tehdy se uchýlil do soukromí.
„Miluju tě z mnoha důvodů," promluvil. Pečlivě přitom volil každé slovo. Věděl, že ji získal,
už mu neuteče, bude jeho ženou. Přesto chtěl, aby to bylo dokonalé. Muž má jen jedinou
příležitost vyjádřit se své vyvolené a Benedict to nechtěl pokazit.
„Ale nejvíc obdivuju," pokračoval, „že si sama uvědomuješ, kdo jsi a jakou máš cenu. Máš
svoje zásady a trváš na nich." Vzal ji za ruku a přenesl ji ke rtům. „To se často nevidí."
Oči se jí zalily slzami. Benedict si přál pouze ji mlčky objímat, ale věděl, že to musí dokončit.
Nastřádalo se v něm příliš mnoho slov, která musela ven.
„Vážím si, že sis dala tu práci, abys poznala mě," pronesl silnějším hlasem. „Benedicta. Ne
pana Bridgertona, žádné ,Číslo dvě'. Zkrátka Benedicta."
Dotkla se jeho tváře. „Jsi ten nejlepší člověk, jakého znám. Tvoji rodinu zbožňuji, ale tebe
miluji."
Přivinul ji k sobě. Nemohl si pomoct. Musel ji cítit v náručí, ujistit se, že je tu a vždycky
bude, dokud je smrt nerozdělí. Zmocnilo se ho zvláštní nutkání držet ji..., jen ji držet.
Samozřejmě že ji chtěl. Vždycky ji chtěl. Ale ještě víc si přál pouze ji objímat. Cítit ji, vnímat
její přítomnost.
Uvědomil si, že ho to uklidňuje. Nemuseli spolu mluvit. Nemuseli se ani dotýkat (i když to
tak bylo příjemnější). Zkrátka řečeno byl šťastnější - a zcela jistě i lepší -, když byla nablízku.
Zabořil obličej do jejích vlasů a vdechoval jejich vůni... Vůni...
Odtáhl se. „Nechtěla by ses vykoupat?"
Okamžitě zrudla. „Proboha," zasténala do dlaně, kterou si zakryla ústa, „v tom vězení byla
taková špína a já musela spát na zemi -"
„Víc už neříkej."
„Ale -"
„Prosím." Kdyby slyšel víc, mohl by někoho zabít. Pokud jí to nenávratně neublížilo, nechtěl
znát podrobnosti.
„Myslím," poprvé se mu zvlnil levý koutek úst, „že by ses měla vykoupat."
„Správně." Přikývla a vstala. „Půjdu rovnou do domu tvé matky -" „Tady." „Tady?"
Jeho úsměv se prohloubil. „Tady." „Ale řekli jsme matce -" „Že budeš doma do devíti."
„Myslím, že říkala v sedm." „Vážně? Legrační, rozuměl jsem v devět." „Benedicte..."
Vzal ji za ruku a dovedl ji ke dveřím. „Sedm zní úplně stejně jako devět." „Benedicte..."
„Vlastně to spíš připomíná jedenáct." „Benedicte!"
Zastavil se u dveří. „Zůstaň tu." „Cože?"
„Ani se nehni," řekl a dotkl se ukazováčkem jejího nosu.
Sophie bezmocně pozorovala, jak vyklouzl na chodbu a za dvě minuty se vrátil.
„Kdes byl?" zeptala se.
„Požádat o koupel."
„Ale -"
Pobaveně přimhouřil oči. „Pro dva."
Polkla.
Naklonil se k ní. „Už ohřívají vodu."
„Vážně?"
Přikývl. „Potrvá to jen pár minut."
Pohlédla k hlavnímu vchodu. Je skoro sedm."
„Ale dovolili mi zdržet tě tu do dvanácti."
„Benedicte!"
Přivinul ji k sobě. „Chci, abys zůstala."
„Nic takového jsem ti neslíbila."
„Ani nemusíš. Kdybys to opravdu nechtěla, řekla bys něco víc než jen ,Benedicte!'"
Musela se usmát, její hlas napodobil dobře.
Zkřivil ústa do ďábelského úsměvu. „Nebo se pletu?"
Odvrátila pohled, ale věděla, že jí rty poškubávají.
„Asi ne," zamumlal a kývl ke schodišti. „Pojď se mnou."
A Sophie šla.
Zatímco se svlékala, odešel k jejímu úžasu z místnosti. Se zadrženým dechem si přetáhla šaty
přes hlavu. Měl pravdu: nevoněla nijak vábně.
Služebná, která přinesla vodu, do ní přidala olej a mýdlo, takže na hladině plavaly bublinky.
Jakmile Sophie shodila všechno oblečení, ponořila špičku nohy do horké lázně. Zbytek jejího
těla brzy následoval.
Měla pocit, že je v nebi. Jen stěží dokázala uvěřit, že od poslední koupele uplynuly pouhé dva
dny. Jedna noc v žaláři jí připadala jako rok.
Snažila se vyčistit si hlavu a vychutnávat požitek té chvíle, ale bylo to těžké, když jí
neodbytné představy zrychlovaly tep. Věděla, že se k ní Benedict připojí. Mohla odmítnout:
koneckonců ji měl odvést zpátky do matčina domu.
Ale rozhodla se zůstat. Někde mezi dveřmi obývacího pokoje a úpatím schodiště pochopila,
že chce zůstat. K tomuto okamžiku vedla dlouhá cesta a Sophie nebyla ochotná se ho zříct, i
kdyby to mělo trvat pouze do zítřejšího rána, kdy by Benedict přišel k matce na snídani. Bude
tu brzy. A až tu bude...
Zachvěla se. I v horké koupeli se zachvěla. A pak, když se ponořila hlouběji do vody a
nechala ji přelévat přes ramena i krk, slyšela, jak se dveře otevřely.
Benedict. Měl na sobě tmavozelený župan, převázaný v pase šerpou. Byl bos.
„Doufám, že ti nevadí, když tohle zničím," prohodil a pohlédl na její šaty.
S úsměvem zavrtěla hlavou. Ne že by ta slova očekávala, ale věděla, že je řekl proto, aby
uvolnil její napětí. „Pošlu někoho, aby ti přinesl jině," dodal. „Díky." Mírně se ve vodě
zavrtěla, aby mu vedle sebe udělala místo, ale k jejímu překvapení přistoupil ke konci vany.
„Předkloň se," vybídl ji.
Poslechla a blaženě vzdychla, když jí začal umývat záda. „O tomhle se mi léta zdálo."
„Léta?" opakovala pobaveně.
„Hmm. Po maškarním plese jsem o tobě hodně snil." Sophie byla ráda, že je předkloněná a
čelo si opírá o pokrčená kolena, protože zčervenala. „Namoč si hlavu, abych ti mohl umýt
vlasy," vyzval ji. Zaplula pod vodu a pak se rychle vynořila.
Benedict si namydlil ruce a vnořil je do jejích vlasů. „Tenkrát byly delší," poznamenal.
„Musela jsem si je ostříhat a prodat parukáři." Nebyla si jistá, ale měla pocit, že slyšela, jak
zavrčel. „Bývaly mnohem kratší," dodala.
„Opláchni si je."
Potopila se do vany, několikrát zašplouchala hlavou pod hladinou a opět se vynořila na
vzduch.
„Vzadu ti zůstalo nějaké mýdlo," řekl Benedict, nabral vodu do dlaní a nechal ji protékat
jejími vlasy.
Sophie ho nechala, aby to několikrát zopakoval, a pak se konečně zeptala: „Nepůjdeš ke
mně?" Věděla, že je přitom celá rudá, ale musela to zkrátka vědět.
Zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem, ale tohle je mnohem zábavnější."
„Mýt mě?" zeptala se pochybovačně.
Zvlnil koutek úst v náznaku úsměvu. „Taky se moc těším, až tě budu sušit." Natáhl se a zvedl
velkou bílou osušku. „Vstaň."
Sophie nerozhodně žvýkala spodní ret. Samozřejmě že se spolu sblížili natolik, jak jen dva
lidé dokáží, ale nebyla tak zkušená, aby se dokázala vynořit nahá z koupele a necítit se přitom
v rozpacích.
Benedict se pousmál a roztáhl osušku. Pak odvrátil pohled. „Zabalím tě do ní dřív, než něco
uvidím."
Sophie se zhluboka nadechla a vstala.
Jemně kolem ní ovinul osušku, sklonil se a políbil ji na nos. „Jsem rád, že tu jsi."
„Já taky."
Nespouštěl z ní oči a pak ji něžně políbil. Bylo to láskyplné gesto plné úcty a pochopení.
„Měl bych zřejmě počkat do pondělka," povzdychl si, „ale nechci."
„Nepřeju si, abys čekal," zašeptala.
Znovu ji políbil, tentokrát mnohem naléhavěji. „Jsi krásná. Všechno, o čem jsem kdy snil."
Poséval její tvář, bradu i hrdlo polibky a každým dalším ji připravoval o vyrovnanost i dech.
Pod jeho něžným dotykem jí nohy vypovídaly službu, ale právě, když byla přesvědčená, že se
bezvládně sesune na podlahu, uchopil ji do náruče a odnesl do postele.
„V mém srdci," přísahal, když ji položil na prošívané přikrývky a polštáře, „jsi moje žena."
Sophie zatajila dech.
„Po svatbě to potvrdí zákon," dodal a natáhl se vedle ní, „požehná Bůh i země, ale už teď -"
Jeho hlas získal chraplavý tón. Opřel se o loket a zadíval se jí do očí. „Už teď je to pravda."
Sophie natáhla ruce a nastavila tvář. „Miluju tě," zašeptala. „Vždycky jsem tě milovala.
Myslím, že jsem tě milovala ještě předtím, než jsem tě poznala." Sklonil se, aby ji znovu
políbil, ale vydechla: „Ne, počkej."
Strnul pouhých pár centimetrů od jejích rtů.
„Na tom maškarním plese," pronesla netypicky roztřeseným hlasem, „dřív, než jsem tě viděla,
jsem tě cítila. Byla to předtucha, kouzlo. Něco viselo ve vzduchu. A když jsem se otočila a
spatřila tě, věděla jsem, že jsem se tam vkradla kvůli tobě."
Něco mokrého jí zavadilo o tvář. Slza, stékající z jeho oka.
„Jsi důvodem, proč žiju," pokračovala tiše, „jediným důvodem, proč jsem se narodila."
Otevřel ústa, ale z hrdla mu unikl pouze drsný, chraplavý zvuk. Nedokázal dojetím promluvit.
To ji přemohlo.
Benedict ji znovu políbil, aby dokázal činy, co nemohl vyjádřit slovy. Nevěřil, že by ji mohl
milovat ještě víc než před pěti vteřinami, ale když řekla..., když mu pověděla...
Jeho srdce rázem narostlo a on měl dojem, že by mohlo puknout.
Miloval ji. Svět byl najednou velmi prosté místo. Miloval ji a na ničem jiném nezáleželo.
Župan i osuška zmizely, a když vedle sebe leželi nazí, laskal ji rukama i rty. Chtěl, aby
pochopila rozsah jeho touhy a aby cítila stejnou.
„Ach, Sophie," zasténal jediné slovo, které se mu podařilo vyslovit. „Sophie, Sophie, Sophie."
Usmála se a Benedicta se zmocnila podivuhodná touha se smát. Byl šťastný. Nesmírně
šťastný. A byl to dobrý pocit.
Naklonil se k ní, připravený do ní vniknout a udělat ji svou. Bylo to jiné než minule, kdy byli
oba zachváceni emocemi. Tentokrát to pečlivě uvážili. Zvolili si víc než vášeň, zvolili si jeden
druhého.
„Jsi moje," řekl a aniž spustil oči z jejího obličeje, vnikl do ní. „Jen moje."
A mnohem později, když vyčerpaně leželi ve vzájemném objetí, přenesl rty k jejímu uchu a
zašeptal: „A já jsem tvůj."
Za několik hodin Sophie zívla, několikrát zamrkala a přemítala, proč se cítí tak příjemně,
když vtom -
„Benedicte!" zajíkla se. „Kolik je hodin?"
Neodpověděl, a tak ho chytila za rameno a zatřásla. „Benedicte! Benedicte!"
Se zabručením se překulil. „Spím."
„Kolik je hodin?"
Zabořil obličej do polštáře. „Nemluv nesmysly."
„Měli jsme být v sedm u tvé matky."
„V jedenáct," zamumlal.
„V sedm!"
Otevřel oko. Zdálo se, že ho to stojí značné úsilí. „Když ses rozhodla pro koupel, vědělas
přece, že to do sedmi nestihneš."
„Já vím, ale myslela jsem si, že se tu zdržím nanejvýš do devíti."
Benedict několikrát zamrkal a rozhlédl se po pokoji. „Těžko bys to dokázala -"
V tu chvíli už zahlédla hodiny na římse a zakuckala se.
„Není ti nic?" staral se.
„Jsou tři ráno!"
Usmál se. „Pak tu klidně můžeš přespat."
„Benedicte!"
„Nechceš vzbudit nikoho ze sloužících, že ne? Určitě všichni klidně spí."
„Ale -"
„Slitování, ženská," zasténal. „Příští týden si tě beru."
„Příští týden?" zaskřehotala.
Snažil se zachovat vážné vzezření. „Je lepší odbýt tyhle věci rychle."
„Proč?"
„Proč?" opakoval.
„Ano, proč?"
„Zastaví to klepy a tak podobně."
Pootevřela rty a vykulila oči. „Myslíš, že o mně bude psát lady Whistledownová?"
„Bože chraň," zamumlal.
Protáhla obličej.
„No, domnívám se, že by mohla. Proč bys to proboha chtěla?"
„Léta jsem četla její noviny. Vždycky jsem snila, že tam uvidím své jméno."
Zavrtěl hlavou. „Máš divné sny."
„Benedicte!"
„Tak dobře. Ano, myslím, že lady Whistledownová bude o naší svatbě informovat, a kdyby
ne před obřadem, tak určitě co nejdřív po něm. Je příšerná."
„Chtěla bych vědět, kdo to je." „Ty a polovina Londýna."
„Já a všichni z Londýna." Vzdychla a pak velmi nepřesvědčivě promluvila: „Měla bych jít.
Tvoje matka má o mě jistě starost." Pokrčil rameny. „Ví, kde jsi."
„Ale klesnu u ní v ceně."
„O tom pochybuju. Vzhledem k tomu, že se za tři dny bereme, ti určitě dopřeje trochu
volnosti."
„Za tři dny?" vyhrkla. „Říkals příští týden."
„Tři dny jsou příští týden."
Sophie se zamračila. „Máš pravdu. Takže v pondělí?" Spokojeně přikývl.
Jen si to představ," zavrtěla hlavou. „Budu ve Whistledownu. "
Opřel se o loket a podezřívavě si ji měřil. „Těšíš se na svatbu se mnou, nebo tě vzrušuje jen
to, že se o tobě zmíní ve Whistledownu?"
Žertem ho strčila do ramene.
„Vlastně," podotkl zamyšleně, „už jsi tam jednou byla."
„Já? Kdy?"
„Po maškarním plese. Lady Whistledownová napsala, že mě zaujala záhadná žena ve
stříbrných šatech. Přes veškerou snahu ale nezjistila tvou totožnost." Zakřenil se. „Možná je to
jediné tajemství v Londýně, které neodhalila. "
Sophie okamžitě zvážněla. „Ach, Benedicte. Musím... Chci ti říct..." Na několik vteřin se
odmlčela. „Omlouvám se."
Uvažoval o tom, že ji přivine zpátky do své náruče, ale vypadala tak vážně, že ji musel vážně
brát. „Za co?"
„Že jsem ti neřekla, kdo jsem. Byla to chyba." Skousla rty. „Vlastně ne tak úplně."
Mírně se odtáhl. „Jestli to nebyla chyba, tak co?"
„Nevím. Nedokážu ti vysvětlit, proč jsem to udělala, ale..." Dál žvýkala svůj ret, až ho
napadlo, že by si ho mohla navždy poškodit.
Vzdychla. „Neprozradila jsem ti to hned, protože mi to připadalo bezvýznamné. Byla jsem si
jistá, že jakmile odjedeme od Cavenderových, půjdeme každý svou cestou. Ale pak jsi
onemocněl, musela jsem o tebe pečovat a tys mě nepoznal..."
Položil jí prst před rty. „Na tom nezáleží."
Nadzvedla obočí. „Onehdy to pro tebe znamenalo hodně."
Nevěděl proč, ale nechtěl zabřednout do vážné diskuse. „Od té chvíle se toho hodně změnilo."
„Takže nechceš vědět, proč jsem ti neřekla, kdo jsem?"
Dotkl se jejích tváří. „Vím, kdo jsi."
Skousla ret.
„Chceš slyšet něco legračního?" pokračoval. „Víš, proč jsem tolik váhal, abych ti dal své
srdce? Schovával jsem ho pro dámu z maškarního plesu, protože jsem stále doufal, že ji
jednoho dne najdu."
„Ach, Benedicte," vzdychla, dojatá jeho slovy a současně nešťastná, že ho tak ranila.
„Rozhodnutím o svatbě bych musel opustit svůj sen oženit se s ní," dodal tiše. „Není to
ironie?"
„Mrzí mě, že jsem ti ublížila," pronesla s vyhýbavým pohledem, „ale nejsem si jistá, jestli
toho lituju. Dává to nějaký smysl?"
Neodpověděl.
„Asi bych to udělala znovu."
Stále mlčel. Sophie se začala cítit velmi nejistě.
„Připadá mi to správné," trvala na svém. „Kdybych ti to prozradila, ničemu by to
neposloužilo."
„Znal bych pravdu," pronesl tiše.
„Ale co z toho?" Posadila se a přitáhla si přikrývku přes ňadra. „Chtěl bys, aby se ta záhadná
dáma stala tvou milenkou, stejně jako jsi to chtěl po služebné."
Mlčky jí hleděl do obličeje.
„Chci říct," vyhrkla Sophie, „že kdybych věděla od začátku, co vím teď, prozradila bych ti to.
Ale bála jsem se, že se tak stanu zranitelná a -" Při posledních slovech se jí zlomil hlas.
Horečně pátrala v jeho výrazu po nějakém klíči k jeho pocitům. „Řekni něco,prosím."
„Miluju tě," zašeptal.
Víc nepotřebovala.
 Epilog

Nedělní oslava v domě Bridgertonových bude jistě událostí sezony. Shromáždí se celá rodina
se zhruba stovkou nejbližších přátel, aby oslavili narozeniny vikomtky vdovy.
Považuje se za hrubost zmiňovat věk dámy, a tak naše autorka neodhalí, kolikáté narozeniny
lady Bridgertonová slaví.
Ale nemějte strach..., naše autorka to ví!
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 30. DUBNA 1824

„Přestaň! Přestaň!" Sophie se smíchem utíkala po kamenných schodech, vedoucích do

zahrady za domem Bridgertonových. Po třech dětech a sedmiletém manželství ji Benedict
stále dokázal rozesmát... a stále ji při každé příležitosti pronásledoval kolem domu.
„Kde jsou děti?" zalapala po dechu, když ji u úpatí schodů dostihl.
„Francesca je hlídá."
„A tvoje matka?"
Zakřenil se. „Troufám si říct, že ji Francesca taky hlídá."
„Kdokoli tu na nás může narazit," podotkla a rozhlédla se kolem.
Zpustle se usmál. „Možná," chytil ji za zelenou sametovou sukni a přitáhl ji k sobě, „bychom
se mohli uchýlit na soukromou terasu."
Ta známá slova ji okamžitě vrátila o devět let zpátky na maškarní ples. „Soukromou terasu?"
opakovala pobaveně. „A jak, prosím tě, víš o soukromé terase?"
Zavadil rty o její. „Mám svoje metody."
„A já," lstivě se usmála, „mám svá tajemství."
Odtáhl se. „Vážně? A podělíš se o ně?"
„Místo pěti," přikývla, „nás bude šest."
Díval se jí do obličeje a pak sklouzl pohledem k jejímu břichu. „Jseš si jistá?"
„Stejně jako posledně."
Vzal ji za ruku a zvedl ji ke rtům. „Tentokrát to bude holčička."
„To už jsi říkal."
„Já vím, ale -"
„I předtím."
„O to větší je tentokrát naděje."
Zavrtěla hlavou. „Jsem ráda, že nejsi hazardní hráč."
Usmál se. „To už nikomu neříkej."
„Myslím, že několik lidí tuší, že se naše rodina rozroste," přiznala Sophie.
„Zajímalo by mě, za jak dlouho to zjistí ta Whistledownová," utrousil Benedict.
„To myslíš vážně?"
„Ta zatracená ženská věděla o Charlesovi, o Alexanderovi i o Williamovi."
Sophie se s úsměvem nechala vtáhnout do stínu. „Uvědomuješ si, že se o mně zmínila ve
Whistledownu dvě stě dvaatřicetkrát?"
Strnul. „Ty to počítáš?"
„Dvě stě třiatřicetkrát, pokud počítáš zmínku o maškarním plese."
„Nemůžu uvěřit, že to počítáš."
Lehkomyslně pokrčila rameny. „Je vzrušující o sobě číst."
Benedictovi to spíš připadalo jako zatracená mrzutost, ale nechtěl jí kazit radost, a tak jen
zabručel: „Aspoň že o tobě vždycky píše něco hezkého. Kdyby ne, musel bych ji najít a
vykázat ze země."

Sophie se neubránila úsměvu. „Pochybuju, že bys odhalil její totožnost, když se to nikomu
jinému ze smetánky nepodařilo."
Povýšeně nadzvedl obočí. „Takhle nemluví oddaná žena, která manželovi důvěřuje."
Předstírala, že zkoumá svou rukavici. „Nemusíš mrhat energií. V tom, co dělá, je velmi
dobrá."
„Ale o Violet se nedozví," přísahal Benedict. „Aspoň ne, dokud to nebude zjevné celému
světu."
„O Violet?" zeptala se Sophie tiše.
Je na čase, abychom po matce pojmenovali vnouče, nemyslíš?"
Sophie se k němu naklonila a opřela si tvář o jeho lněnou košili. „Violet je krásné jméno,"
souhlasila a přivinula se do jeho náruče. „Doufám, že to bude holčička. Protože jestli je to
kluk, nikdy nám to neodpustí..."

Tu noc později, v domě stojícím v nejlepší londýnské čtvrti, zvedla nějaká žena brk a napsala:

SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 3. KVĚTNA 1824

Ach, drazí čtenáři, naše autorka se dozvěděla, že Bridgertonových vnoučat bude brzy
jedenáct...

Ale místo aby pokračovala, s povzdechem zavřela oči. Dělá to moc dlouho. Je možné, že je to
jedenáct let?
Možná by se měla pohnout z místa. Už ji unavuje psát o někom jiném. Je na čase žít vlastní
život.
A tak lady Whistledownová odložila brk, přešla k oknu, odhrnula šedozelené závěsy a
vyhlédla do inkoustové noci.
„Je čas na něco nového," zašeptala. „je čas být konečně sama sebou."