NĚCO ZA NĚCO

Režie Stefan Pucher

Drama W. Shakespeara nově přeložil

a upravil Thomas Melle

Escale?

Vévodo?

Cigaretu, prosím.

Nově obdělávat pole moci –

komu to sluší a přísluší?

Každý ví,
že mým nástupcem se máš stát ty,

pro svůj věk, vědomí i svědomí,

nejen dle tupé předpisovosti,

ale i ve státním zájmu.

A tak vůbec.

Avšak já mám jiný plán.

Státní zájem, byl-li by něčím

na takovémto poli,

třebas osmistěnnou chatrčí,

konstrukcí, dejme tomu,

ze sirek, klacíků a spojů,

byl by už pocuchaný větrem

a počasím,

málem srovnaný se zemí.

Situace je jiná.
Zkrátka tě vynechám. Pardon.

Vévodo…

Povězte mi tedy hned:

Kdo má nastoupit místo mne?

Ovšem: pardonu netřeba žádat,

ten je ze strany escalovského

křídla frakce vždy samozřejmostí.

Přesto, jen mezi námi, otázečka:

Proč ne já?

To je nádhera!
Smí se tu vůbec kouřit?

Ne.

Jen je to všem jedno.

To je právě ono:

Zákony se vykládají volně

a jsou i dost vágně napsané.

Stát je jak seřezaný počuránek,

pouští nám do matrací bledou moč

a široko daleko žádná páka,

aby s tak zřízenou postelí

něco pořídila,

natož ji potáhla naškrobenou cíchou.

Odpusť, Escale,
ale kdo tohle zařídí?

Kde najít takového řiditele?

Já už jím nejsem,
a hlavně nechci být.

A teď, když tu řádí „švédský dech“,

nezůstane tu kámen ze srdce

na prubířském kameni.

Nezbývá mi tudíž, vždyť znám

zdejší lid i instituce města,

než povolat Angela.

Udělej to pro mě.

Angelo!

Jakou figuru
asi náš Angelo zvolí?

Doufám, že bude jako obvykle bella,

když má teď namísto nás převzít

zdejší záležitosti a zákony.

Tady ho máme.

Milosti,

jsem jako vždy k službám.

Angelo,
tvůj život se píše sám.

Jenže ho neumíš moc dobře číst,

a tak mi dovol tě krátce poučit.

Ty sám a tvé nadání

tu nejsou jen pro tebe, naopak.

To, co jsi a co umíš,

náleží veřejnosti.

Když jí a nám své dary neposkytneš,

nejsou k ničemu a krní.

Ducha povznesou jen vznešené činy,

a příroda je vlastně banka,

půjčuje a pak vymáhá pohledávky,

nevytloukl-li jsi ze svého kapitálu

dost, či dokonce sklouzl do mínusu,

neboť život je tvůj účet,

a tys jen fikce zvaná peníze,

jež jej plní.

Nechci ohýbat jazyk před někým,

kdo sám zná jeho pokřivenost,

nechci poučovat někoho,

kdo to vše zná líp než já – zkrátka:

Budiž mnou, a to odteď.

Počkat, „budiž mnou“?

Ano, staň se mnou,

zatímco budu pryč,

musím totiž nakrátko odjet.

V tvých rukou teď bude

morálka – i mortalita Vídně.

Escalus, ač o něco starší,

ti bude nápomocen.

Chop se této absolutní moci,

přijmi ji.

Jen tak?

Žádný test?

Kdepak, žádné testy,

odklady, výklady.
Znám tě přece.

A tvé kompetence přímo bijí do očí.

Vybrala jsem tě, ty chceš, tak ber.

Musím pryč, hned, co naplat.

Ale co –

Ber, prostě to přijmi.

Přijmu,

ale takhle narychlo?

Což to nebyl odjakživa tvůj sen?

Byl.

Ale takhle?

Takhle. A narychlo. Ozveme se ti.

Odchod.

Cože?
-Běž už, povídám.

Ne. Vyrazím s vámi.

Naše cesty bohužel

musejí zůstat skryté.

Ale vévodo, já…

Skryté a neproniknutelné,
i před tebou.

Budu psát, abys vždy věděl,

co a jak,

a i ty můžeš posílat malé depeše,

ale jen posel bude vědět,

kde jsem.

Je to přísně tajné. Pst.

A Zákon…

Co se Zákonem?

Přepiš ho, ať je přísný, pevný,

striktní. Podle nejlepšího svědomí.

Lid ti bude vděčen. Čestné slovo.

Lid mě bude chtít zlynčovat.

Jsi nový, zpočátku tě uvítá.

Věř mi, mě už nemůže ani vidět,

a já lid teprv ne.

Nechci se už nikomu z poddaných

ani podívat do očí.

Jinak mi je vyškrábe, nebo já jemu,

a pak by byla slepá nejen Justicie,

bohyně spravedlnosti,

ale i náš sv. Ruprecht,

zakladatel salcburského kostela,

a v neposlední řadě táta nás všech,

bůh politiky, který neexistuje.

Pak by se táta nejspíš vzdal

dokonce Bohemie,

a odkládaje úřad,
jaká skandálnost,

by se stal bohémem,

ruce v klíně,

rudé martello rozervané a rudější

ještě od čmajznutého mešního vína.

To přece nikdo nechce, ne?

Ne. To nikdo nechce.

Vidíš. Buď tvrdší, lepší, ostřejší

než já – ale i měkký a chytrý.

Chápeš?

Jemný, ale nebezpečný.

To přece umíš.

Ano. Umím.

A jak!

Přesně tak, a jak!

Sbohem.
Ať se daří. A díky. A zmiz.

Dovolte, Angelo,
ale co tom všem je mým úkolem?

O tvém nevím víc než o svém.

Nicméně – my si poradíme.

Cigaretu?

Odkud je máte?

Z obchodu.

Cožpak je otevřeno?

Otevřeno?

A proč by ne?

Kdo nahoře má zavřeno,

dole otevírá dokořán,

a tak je to i s tímhle krámem

a s jeho božím podpultovým zbožím,

i s tou, co nad vodou ho drží,

zvyklá podržet kdykoli, jak ji znám.

Teď jsem tam byl.

V tom krámě zboží je dál k mání,

pro pány i kmány, žádné strachy.

Čekalo před mým zakaleným zrakem,

až někdo ho koupí. Za prachy.

Na výběr vskutku je,

zboží smíšené, smíš vše,

a abych pravdu řek, jsem tu i teď,

obchod se svody stále v chodu,

klidně mi zavolejte,
jsem tu pro vás.

A jestli tohle není něco,

tak je to fakt,

a ani to by nebylo zlé,

krám plný faktů,

kde si pěkně od plic

vedle trusu, žluči a dalších útrob

nakoupíš fakta a můžeš kšeftovat,

vyměňovat i střídat
jak prstýnky nebo spoďáry,

a pak z nich číst

jak ptakopravci z vnitřností,

jo, to by bylo něco,

klec plná bláznů

v krámě plném faktů,

a vy, vy byste je pak mohli…

Lucio, stačí. Víš dobře,

proč jsme krámy zavřeli.

Jistě. Něco je ve vzduchu, že?

Vítr, tuším ze severoseverojihu?

Speciální vůně, jen ji nikdo necítí.

Jak to vlastně vznikne?

Takový švédský pech?

Dech! Švédský Dech.

Ten taky. Jak říkám: kdo nahoře

má otevřeno, dole by měl zavřít.

Zvlášť když v Uhrách se skuhrá,

nemluvě o tom, co se říká o Řecích.

To pak vévodové králi zatápějí,

až z něj zbývá hromádka popela,

jakou rozfouká každý větřík.

Co se říká o Řecích?

Po řecku je to za příplatek.
Já ale teď mám zavřeno.

Madam Superdrsná!

Už šejkuje boky na pozdrav!

Copak dělá ischias?

Dřepí v tvém předním laloku.

Cítím spíš něco v zadní části.

Jak říkám,
podnik mám zavřený až hrůza,

naši tanečníci to být nemohli,

po řecku, po římsku ani jinak.

I tmavé sály jsou zapečetěné.

Pojďme už raději, Angelo.

Souhlasím. Je to tu k zblití.

Jenom blij, Angelo, vyblinkej se.

Opatrně, kvítko naše.

Já jsem tady teď pánem.

I hraní rolí je za příplatek.

Vážně teď vládne. Z pověření vévody.

Takže opatrně, madam.

A jak!
-Přesně tak, a jak.

Skutečně? Je to pravda?

Zřejmě pravda. Ač ne právě po právu

a nic se tím nespraví.

Pravím, že pravidla by vpravdě…

Zadrž, ty šašku. Takže za tu věc

s Claudiem můžou oni?

Co je s ním zase?
-Sedí v base.

Cože, bručí?

Snad za tím není ten švédský pech?

Švédský Dech?

Jo, ten.

Aby ne. Ale nějaký ten

pech v tom bude taky.

Nádherné propojení!

Můj slovní humor

vždy nakonec doběhne svůj smysl,

když to člověk nejmíň čeká.

Ale jak to tedy souvisí, drahá?

Nakazil tím Dechem Marianu,

navzdory zákazu setkávání.

Marianu? Tu, kterou mnozí

rádi zvou Mari-anus?

Z toho nic dobrého nekouká.

Zvlášť Claudio
už toho moc nenakouká.
Bude totiž co nevidět o hlavu,
tedy i všechny svoje oči kratší.

Ne!
-Ano.

Ne!

Ano. Nedělej se, Lucio.

Vím, že blázna jenom hraješ.

Ne, ty se nedělej.

Poprava jen proto,

že tu obchází nějaký Dech?

Co je tohle za dobu?

Těžká. S Dechem nejsou žerty.

A u policie neví ruka,

co přikázala hlava,

a ta zas neví, co způsobilo,

že je ten Dech tak smrtící.

I ptakopravci vykládají
denně nové ptákoviny!

S Dechem nejsou žerty.

A smyslnost, tanec, hudba –

všechno přišlo o svůj žár a stydne,

prý do odvolání

a každý den zas.

S Dechem nejsou žerty.

Ne, je to základ života!

Jenže žertovat by se
nemělo ani s životem.

Já to nenařídila.

To byl jistě Angelo.

Ten almaraman.

Čímž nechci říct

chlap jako almara,

on je spíš šatníkový typ.

Je jak upjatá košile,

na tvrdém ramínku,

vycpaný jak osmdesátkové sako,

a to všechno v almaře,

jestli chápeš, jak to myslím.

A je-li tou almarou tmavá místnost,

ukáže své pravé – nádobí.

Jestli chápeš, jak to myslím.

Je jiná doba.

V jednu chvíli dovádivé

tanečky na vrcholu sopky,

a vzápětí – zákaz!

Na což právě Claudio

s Marianou nedbali.

Mariana pro tebe přece pracuje.

Má něco mezi nohama?

Co je to za otázku?

Kde není „nic“, je taky něco.

„Nic“ tam být nemůže,

jen je to převrácené dovnitř.

Jako tvůj rozum. Navíc:

U ní je na výběr.

Biologie
a její kategorie nás nezajímají.

To je na hlavu.
-Sám si na hlavu.

Takové kombinace a ambivalence

bývaly normální, jenže teď…

Počkej!

Už jdou.

Já jim to vytmavím.

Zbláznil ses?

Angelo je strašlivý,

chladný a tvrdý
až k sněžné čáře.

Ale prý i vřelý a měkký,

jak žár tajných zvěstí praví.

Tím tvrději však jedná,

neboť ho ty zvěsti ničí.

Pojď už!
-Ne.

Člověče,
proč mám být všem na očích?

Musím do basy, tak mě tam doveď

a nedělej z toho podívanou.

Já o ni nestojím, to nařídil Angelo.

Takže semi-autorita opět udeřila.

Co to znamená, semi?

Kdo je jen semi, tedy napůl,

dvakrát se dává,

ale kdo je celý,

ten se celý oddává.

A kdo je moc, i lidem,

ať radši zacouvá.

Kéž bych to byl udělal.

A nejenom ho zasouval, co?

S přehnanou svobodou je to totéž:

cítíš tlak, abys ji využíval,

vytěžoval, dokud ji máš,

neboť ji můžeš ztratit, což víš.

A každý tlak zas jinde žádá si

novou svobodu, neboť stoupá tak,

že vždy někde něco překročíš.

Jako různé čutomlátičky, hurábrécy,

kulometčíci i evoadamovičové,

plkoheinrichové a vůbec,

zázračné děti
také již prohnilého srdce.

Hluboká myšlenka.
Ale tak úplně ji nechápu.
Pod špalkem
je každý výkřik filozofický.

Pročež rád zůstávám pitomcem,

ale na svobodě,

zatímco ty, ty mudrlante

– podívejte na něj!

Proč tě chtějí popravit, Claudio?

Řeknu slovo –
a asociální sítě zase spustí hejty.

Což ale při vašem rozsudku

vyjde celkem nastejno, že.

Neřeknu nic. Slyší mě totiž.

I vidí,
v tomhle dokonalém sociálním vězení,

Camera transparenta
uprostřed nekonečného panoptika,

zdi mají oči, vzduch uši

a vprostřed dvora virální věž

těch, kdo vzešli

ze švédského hemžení.

Ale o co jde? Vražda?

Smilstvo? Sodoma Gomora?

Dejme tomu. Nebo prostě infekce.

Ne!

Ano.
-Ne!

Pojďte, musíme jít.

Ještě okamžik prosím,

vždyť je to příšerné.

Dobrá.

Za kontakt
a infekci tak tvrdý trest?

Co se to stalo? Proč na smrt?

Znáš Julii, mou snoubenku,

čekal nás krásný život.

A pak mám přítelkyni Mari-anu,

a ta při těsném kontaktu

cosi pochytala, breberky, červíky,

je to spíš jen moje známá,

a já o ni, řekněme... pečoval.

A tím se vyhnul zákazu kontaktu.

A nakazil Dechem i Julii.

Což lze teď bez ironie

nazvat katastrofou.

Ale Claudio!

Tys byl u madam?

Přes hrozící sňatek!

Navíc s Marianou! Ty jsi…

Nevyslovuj to!

A teď ten nový vládce,

Angelo, řízný, úsečný…

Sekáč, do živého…

… nám chce zatnout tipec,

krmí ego krví

a utahuje šrouby zákona,

víc a víc, že se těžko dýchá.

Vzduch navíc otrávil

ten nakažlivý Dech.

Co člověka tak zakalí, otupí

a přitom nabrousí? Moc úřední?

Nebo vlastní nadrženost,

když se, mocí rozdmýchaná,

tlačí přes mozek k rtíkům

a dští nám do tváří oheň

a žhnoucí semeno?

Čímž u něj, dosud nevýrazného,

sílí ostří žádostivosti,

a on údajnému močálu hříchu

vpaluje do zárodků své znamení.

Tak má vzniknout Nová Společnost,

a já jsem bohužel první příklad.
Tak pošlete pro vévodu?

Za něj to chodilo jinak. Kde je?

Není k nalezení.

Stačí. Musíme jít.

Lucio, prosím o jedno:

Mou sestru právě čeká retreat,

brzy se vzdálí, duchovně.

Běž za ní a pověz jí,

co se mnou je.

A navrhni jí – mým hlasem, takhle –

aby si nového vládce

omotala kolem prstu,

spřátelila se s ním, ba i víc.

To je moje poslední naděje.

Má dar muže získávat levou zadní,

i ty, co stojí napravo.

Umí to s nimi, jestli chápeš.

Dojímá, přesvědčuje,
bere za srdce,

argumenty jí nescházejí.

Argumenty?
-Právě ty.

Udělám, co žádáš.

Děkuji ti!

Musíme jít.

Pane, Ty líp než jiní víš,

jak vyhýbám se společnosti,

jakož i mládí, penězům a hrám,

že samotu spíš v Tobě vyhledám.

Teď asketa Angelo převzal žezlo,

a s ním všechnu moc nad Vídní.

Má za to,
že pobývám kdesi v Polsku.

Já však zůstávám kde? Zde, ve Vídni.

Proč?

Chci věci státu uspořádat jinak.

Magnet musí pryč,

piliny se promíchají.

Tím přísnější zavládne pořádek.

Oč lepší máme ústavu,

v o to horším jsme stavu.

K čemu přísná pravidla,

když uplatňují se jen napůl?

A tak to jde už dobrých 14 let.

Mravy upadají, děti tlučou matky,

peníze jsou víc než slušnost,

morálka chytá amok a drolí se.

Bylo mou chybou lid tak málo krotit.

Přitvrdím-li teď, nazvou to tyranií.

Těžko mohu trestat,

co dřív procházelo.

A tak jsem nastrčila

slaměného panáka.

A držím se mu v patách jako stín.

Angelo povládne tvrdou rukou

a věc se neobrátí proti mně.

Je důsledný

a navenek tvrdě potírá vše,

co zavání sexem.

Nepřiznal by, že má krev v žilách,

ani že po kamení by lákal ho chléb.

Natožpak koláč!

Uvidíme, jak to zdání obstojí.

A jak moc promění ho moc.

Pane, pohleď, náležím teď k Tvým,

a přece zůstávám sama sebou.

Či ne?

Ne?
Poznáváš mě?

Co?

Ani On už mě nepoznává.

To byl celý rituál?

Copak to nestačilo?

Ale ano, víc bych ani nechtěla,

raději méně, raději čím dál méně.

Všechno odmeditovat.

Dobrý večer.

Kdo to je?

Měšťanský hlas!

Zeptej se, co chce.

Ty smíš, já už ne,
už jsem všem rozhovorům vzdálená.

Kdo je tam?

Buď zdráva, kočičko.

Copak? Nemám ti tak říkat?

Ale, jak nám rudnou

napudrované tvářičky!

Co chcete?

Hledám Isabelu,
sestru nešťastného Claudia.

To jsem já. Proč nešťastného?

Tušil jsem to,

taková chytrá krása se často nevidí.

Tvůj bratr, krásko,

bohužel sedí v kriminále.

Cože? Jak to?

Těžká věc:
nakazil svou snoubenku Dechem.

To snad ne.

Bohužel.
Nastávající jeptišce bych nelhal.
Nastávající jeptišce?

Ano.

Ale co to povídáš? Julii? Dechem?

Kde k tomu svinstvu přišel?

U madam, v klubu.

Ne.
-Ano!

Bohužel. A nejenže ho zavřeli,

ale propadl hrdlem.

Ty ses pomátl!

Bohužel ne.

Kde je vévoda! Musím s ním mluvit.

Sjednejte mi s ním ihned schůzku!

Ten se vypařil, zřejmě chce

epidemii přečkat v Polsku.

Místo jeho autority

vládne pan Angelo.

Kdo že?

Angelo. Nastoupil,
aby státu vrátil formu.

Z tvého bratra chce udělat

exemplární příklad.

Naděje moc nezbývá.

Leda bys svedla svou... genialitou

a výřečností Angela obměkčit.

Právě to ti mám od bratra

jeho hlasem vyřídit.

Vyřídils, dobrá.
A co s tím já?

Je to tvůj bratr.
Použij svou moc. Své zbraně.

Jaké zbraně?

Ženské.

Své argumenty.
Prosím?

Máš dar získávat muže levou zadní,

i ty, co stojí napravo.

Umíš to s nimi.

Jdi za Angelem, ukaž mu,

co to je, když dívka vážně…

Dívka?

Když dívka doopravdy prosí,

i kdyby to mělo být –

vždyť tvůj bratr jinak zemře!

Tedy i kdyby
to mělo být na kolenou.

Na kolenou.

Právě na nich.

Poslyš, nebyl to můj nápad.

Uvidím, co se dá dělat.

Rozhodně se však z práva

nesmí stát…

Já nevím…

Strašák?

Strašák,

na kterém si vrány
bez obav postaví hnízdo.

A usadí se tam.

A kdo ví, jestli i nenakladou vejce!

Vejce!

Ale ani by se z toho strašáka neměla

stát absurdně přefouknutá příšera,

pak by totiž byla k smíchu,

anebo neviditelná.

S důsledností by se to
nemělo přehánět.

Buď člověk důsledný je – nebo není.

To říkáte vy.

Rozmyslete si to ještě, prosím.

Je z dobré rodiny.

No a?

Uvažte, zda jste se sám

někdy nesetkal s podobnými svody,

za něž by vám tedy

příslušel stejný trest.

Svody jsou jedna věc,

propadnutí hříchu druhá.

Zkrátka: jeden prosvinilec

musí zemřít. Pro Angela.

Co? Co je to prosvinilec?

To zjistíme v prosvinci.

Až přijde zlatý hřeb. Do rakve.

Fajn. Fajn? Fajn.

Fajn!

Copak, kate?

Skutečně si přejete,
aby Claudio zítra zemřel?

Zjevně ano.

Copak jsem to nepřikázal?

Co je to za otázku?

Možná je to unáhlené.

Někdy soudce rozsudku

po vykonání lituje.

To je moje starost, mlč,

nechceš-li mít dost těch svých.

Nikdo není nahraditelnější než ty.

Promiňte. A co s Julií,
jeho snoubenkou, již čeká porod?

Do špitálu s ní a je to.

Dobrá, pane.

Poslední věc –

Co ještě?

Chce s vámi mluvit

odsouzencova sestra.

On má sestru?

Ano, budoucí jeptišku.

Aha. Pošli ji pryč, děvku.

Počkej.

Vítám vás, sestro. Co vás přivádí?

Přímluva, již vám chci přednést,

ctihodnosti,

pokud mi popřejete
ctihodného sluchu.

Jistě. Jakápak?

Ze všeho nejvíc nenávidím neřest.

Kéž žádostivost zákon

spravedlivě trestá.

Prosit nechci, jenže musím.

Prosit nechci, a přece to zkusím.

Vůle zápasí tu s nevolí.

Neříkejte. Oč tedy jde?

Můj bratr odsouzen byl k smrti.

Odsuďte, prosím, jeho vinu,

ale jeho nechte žít.

Vinu odsoudit, viníka ne? Jak?

Snad by to nebylo podle práva,

ale bylo by to správné.

Vesmír je s námi spjatý,

jsme jeho součástí.

A stačí, když se dílek

nespravedlivě vychýlí,

a rovnováha je tatam,
třebas jen o zlomek světelného roku.

Cože?

Neboli: kdybyste hlavy ústavy

postavil na hlavu,

jako první
vás vymezím monopolu moci.
Ukázalo by se, co vše zmůže,
kdo má slova a paragrafy.

Nepolevuj, už to bude.

Jdi k němu blíž,

nenech se odbýt.

Klekni si, líbej mu nohy,

nebo aspoň krk,

ano, polib ho na krk.

Pak si klekni a předveď ptačí tanec,

zatanči Ježíše Krista,

pak Marii, pak Máří Magdalenu.

Přitanči blíž!

Musí tedy zemřít?

Bez milosti. Nulová tolerance. Zero.

Udělte mu milost,
proč je to tak těžké?

Lidé i bohové by to uvítali.

Nic takového.

Dokážete vše, co chcete.

A co nechci, nedokážu.

Ovšem mohl byste,

a nikomu to neuškodí.

Kéž byste měl jiskřičku empatie,

snad i soucitu,

aby vám srdce na okamžik vzplálo,

jako pro bratra hoří mně.

Byl odsouzen.

Je pozdě.

Rozpal ho.

Pozdě? Jak to? Slova lze odvolat.

Žádný symbol moci,

koruna, žezlo ani talár,

nepůsobí tak silně

jako špetka velkodušnosti.
Byl-li byste na jeho místě,
s touž vinou, a on na vašem,

on by vás nezatratil.

Vraťte se ke svým knihám

a palmovým plážím, prosím vás.

Kéž bych měla moc jako vy,

a vy byl Isabelou!

Jednali bychom stejně?

Ne, byla bych jiným soudcem,

a vy jiným vězněm.

Vidíš, jak ti to jde. Už ho máš.

Váš bratr porušil zákon.

Vy mě zas rušíte prázdnými slovy

a šíříte tu Dech.

Běžte už!

Prázdnými slovy? A co prázdné duše!

Každá prázdná duše je ztracená.

Chcete vy ztratit tu svou?

Vážně je prázdná?

Bože, nic neslyším.

No ano! Bůh!

Ten by mohl z prázdných duší

jako ta tvá těžit,

ale on ty slupičky sbírá,

uchovává a plní.

Čím bys byl, kdyby tě Bůh soudil,

tvou malost duše i těla?

Celou tvou maličkost?

Bože, taková hamižnost!

Bůh na tobě škudlil,

jen lakoty nadělil ti velkoryse.

O to velkorysejší by byl,

kdyby ti tvou chamtivost odpustil.

Pověděl by ti to hned, štědře,

po lopatě, ve své kamenité zahradě,

po lopatě v oku tvém.

A ty chceš vytáhnout
z kalhot svoje párátko

a upíchat mého bratra k smrti,

že si nesprávně zapíchal? Člověče!

Zpomal, krasavice.

Tvého bratra odsoudil zákon, ne já.

A i kdyby byl můj

vlastní příbuzný,

jednal bych stejně.

Zítra ho čeká poslední den.

Zítra? To je moc brzy.

Prosím, ušetři ho.

I zvěř v lesích zabíjíme

podle ročních dob,

než jde na talíř.

Což nebe vážíme si míň

než svých hnusných jáů?

Jáů? Jakých jáů?

Svých já! Eg!

Cože?

Milý pane! Umírat pro sex?

Což sex není

nejnormálnější věc na světě?

Bez něj bychom tu nebyli.

Každý člověk je pich,

když se nad tím zamyslíte.

Dobrý postřeh, to se ti povedlo.

-Co?

Ne. Ne za současných okolností.

Za nich už vůbec ne.

Vždyť to dobře víte!

Právo a pořádek nebyly mrtvé,

jen spaly.

A teď, když lidi moří zamořený vítr,

zákon nechť nás očistí.

Zákon? Kdo je tu zákon?

Tohle tady
je naprosté nerespektování zákona.

Jebat je i s jejich zákonem.

Prosím?

Jebat je všechny.

Zákon nepřemůžeš.

Zákon je náš.

Jejich zákon na hovno

je jejich zákon,

vytvořený těmi lidmi,

jako všechno ostatní.

Ty jsi zákon.

Ty a oni a on a oni a ty.

My jsme zákon.

A jestli chceš z bratra

udělat exemplární příklad,

jsem já zkrátka test

tvé exemplární příkladnosti.

Sestro.

Jaké nečekané tóny.

Snad nechcete za bratrem

do cely, o chlebu a vodě?

Přišla by vám dieta vhod?

Jaká dieta?

To byla metafora.

Ne. To bylo pars pro toto.

Pars pro toto je metafora.

Ne, metonymie.
Dohledej si to.

Isabelo!
Co je to vlastně zač,
ten švédský dech?

Ví to vůbec někdo?

Jak velký je ten patogen,

kolik mikrometrů?

Mikrometrů?
-Miliontin metru. Tos nevěděl?

Jak dlouhou má inkubační dobu?

Jakou letalitu?

Smrtnost.
-Díky.

Podíl zemřelých z počtu nemocných.

Jako u cholery, u dýmějového moru?

Ptakopravci tvrdí…

Ptakopravci kuchají ptáky

a čtou v krevních sraženinách.

Mám snad já
číst z tvých vnitřností?

Kolik nákaz máme ročně,

jaký je odhad?

Odkdy je to doložené?

Stačí. Dost otázek.

A nula odpovědí. Jak říkáš: zero.

O zákonu se nesmlouvá.

A fakta se teprve shromažďují.

Zákon se tedy nezakládá na faktech?

Zakládá se na rozumu a soudnosti.

Na rozumu koho?

Lidí!

Jakých konkrétně?

Dost už!

S virem se probudil zákon,

a ten je nezpochybnitelný.

Rozsudek platí.
Ta spousta lidí tady
by se vůbec neodvážila toho,

co teď, během nákazy,

prováděli Claudio s Julií.

Co provádíte vy všichni!

Nedbáte na karanténu a…

Ne.

Ne, já taková slova nepoužívám.

Já ne.

Takže...

Takže zákon se probudil…

To už jsi říkal.

A hledí
do přesýpacích hodin věštců.

V nichž jsou vidět budoucí neduhy,

nově stvořené
i obdoby těch dávných,

i to, že nositelé těchto neduhů

a chorob už se nerozmnoží.

Budou se všemi svými červy

vyhlazeni,

potlačeni v zárodku, vymřou navždy!

To je eutanázie, bez soucitu.

Soucit nejlépe projevuji exekutivou.

Pak totiž působí anonymně a fér,

padni komu padni, bez protekce.

Stačí, Iso,
tvůj bratr zítra zemře, basta.

Jsi tedy první,

kdo exemplárně vynáší rozsudek,

a on první,
kdo exemplárně platí hlavou.

Ohromné, taková obří moc.

Ale je tyranské
využívat ji jako obr.
Ta sedla.

Kdyby lidé dovedli

hřmít jako sám Jupiter,

ten by neměl chvíli klid,

neboť každý úředníček

by mu nebe zasypával hromy,

jen proto, že by mohl,

pro hřmění samo.

To by byl rámus, děs!

Ukaž mu! Jdi na to!

Naposled zatlač,
ještě trochu zahromuj,

a bude to, máš ho!

Neustojí to!

Autorita, milý Angelo, slyšíš?

Autorita se často léčí sama,

ač navenek působí nemocně,

jako by se stále očkovala

proti vlastní chorobě,

zejména proti pochybnostem.

Zaposlouchej se sám,
zaklepej si na srdce.

Neslyšíš šelesty bratrovy viny?

Zaposlouchej se do svých komor.

Zeptej se!

Přiznej, není to přirozený hřích?

Od přírody?

Nechci tu vytahovat bibli, ale…

Tolik duchaplnosti nezvládnu.

Je mi líto. Měj se.

Nikam!

Dobře, tak já si to rozmyslím, ano?

Co kdybych tě uplatila?
Nemyslím penězi.
Uplatila mě?

Podmázla, olejem, sekretem…

Bylo by to tajemství.

Konečně...

Chápu tě správně?

Tak se zastav zítra ráno.

Fajn. A teď už radši běž.

Ať se to nepodělá.

Kéž ochraňují nebesa a Bůh

tvou duši, čest i sluch.

Amen.

Kdy přesně?

Před polednem.

Domluveno. Pusu, papa.

Co se to děje?

Kde se bere ta žádostivost?

Haló? Někdo doma?

Co to bylo?

A kdo?

Byla to ona?
Nebo jsem to já?

Kdo hřeší víc,

svůdkyně, nebo sváděný?

Směju se jako ženská,

a přitom jsem muž!

Jsem muž!

Takovou nadrženost je potřeba…

Co jsem to chtěl?

Nesváděla mě, ne!

To já mám z nás dvou natrh…

Totiž navrch!

Nevím, čí jsem. Sotva mluvím.

Porucha řeči
nejrajcovnějšího druhu.

Proč vůbec něco říkat?

Vždyť jsem tu sám

se svým nadcházejícím pichem.

Špendlík? Píchá. Jehla? Píchá.

Injekce? Píchá a píchá.

Klín?

Svědí a škrábe.

Jsem jak zdechlina plná havěti,

ležící vedle fialky na slunci.

Hemží se ve mně prazvláštní červíci!

A ti jistě nejsou ze Švédska!

Švédsko je v hajzlu!
Je cosi shnilého v císařství.

V Prátru jara čas,

stromy rozkvétají zas.

Je to šou, šou!

Gaga!

Všecko úplně gaga!

Ale pozor, pozor!

Co když se chlípnost v lidech budí

právě cudností?

Mravností?

Takže se jim tím spíš chce

někoho vlákat do postele?

O to zdrženlivější teď musím být já.

Zvlášť když, jak víme,

ale neříkáme nahlas,

je mi žena
spíš prostředkem než cílem.

Ovšem – když na to přijde,

beru obojí.

Ochočím si každou!

A povodím dokola!
Navíc mě ta božena rajcuje.

Její ctnost. A moje moc.

Řádně mi rozpumpovaly žlázy!

Dobré ráno!

A teď všichni…

Dobré ráno!

Zdravím, pane kate. Jste jím, že?

Jsem. Co je, mnichu?

Přináším duchovní útěchu.

Co že nesete?

Duchovní útěchu.

Aha. Dobrá.

Tady máme jednu ztracenou duši,

se kterou můžete hodit řeč.

Propůjčit jí sluch.

Je v tom.
A jejího snoubence čeká špalek,

protože ji podfoukl
a navíc švédsky ofoukl. Chudinka.

To se spraví.

Nespraví.

Spraví. Věřte svatému muži.

Sťatému muži? Můžu to zkusit.

Svatému, děvče.

Mně věřit můžeš.

Pověz, osůbko, miluješ muže,

jenž tě přivedl do neštěstí?

Co vy víte o lásce?

Leccos.
-Vážně?

Řekla jsi v té něžné

chvilce plné jedu „ano“?

Došlo k tomu ve shodě,

s tvým vědomým přispěním,

v souznění těl i duší?

Co víte o lásce, ptám se?

Tady kladu otázky já.

-Říká kdo?

Už zase se ptáš.

Ano, chtěla jsem to.

A lituju toho.

Dneska je všechno pochybné,

i pravidla.

Debilní pravidla,
bez práva vycucaná z prstu.

Poslyš, děvče,
vše je svobodné a dobrovolné.

Vážně?

Co moje vůle? Je svobodná?

Třeba jsem to dítě

vůbec nechtěla. To břicho.

Třeba jsem jen podlehla okamžiku.

Třeba jsem mnohem víc

chtěla nový účes?

Nebo kočár.

Bytelný kočár
s nadstandardní výbavou,

s plechy a pancíři,
nezničitelný.

Třeba jsem se prostě chtěla

s tím novým účesem

a v tom nezničitelném kočáře

projíždět po světě.

A jak to dopadlo?

No, jak to dopadlo?

Bylas u toho přece.

O zákazu jsi věděla

a riskovala jsi vědomě.
Možná.

Takže je to nakonec moje chyba,

spíš než mého snoubence?

Je to bezpochyby ošemetná věc.

Ale když si vezmeme archetypy,

například ten z ráje:

Zahrada.

Had.

Jablko.

Tak potom…

Jenže ty archetypy jsou taky…

-Co jsou?

Co byste řekl, faráři?

Mnichu. Zas další otázka.

Já chci odpovědi, Julie.

Odkud znáte mé jméno?

-O to tu nejde.

Otce tvého nenarozeného dítěte

zítra pověsí, když mi nepomůžeš.

To je snad důležitější.

Tady nezmůže nic ani mnich.

Kdybys věděla. Jenže ty nechceš.

A nevíš. Bůh s tebou.

Je to bída!

Krev se mi vaří, vře,

v srdci,

v klíně,

v hlavě,

tam kypí žádostivé myšlenky,

jen ruce usychají.

Srdce odsává jim všechnu krev.

A ty, ruko,
podívej se na mě.

Co mi k tomu řekneš?

A kůže –

ty jsi –

kůže...

Srdce –

ty jsi...

mozek?

Miluji vskutku,

nebo předstírám?

A pokud miluji, koho?

A automaticky, kolik?

Žena je kladivo,

které musím zlomit,

jinak by sama
zatloukala hřebíky.

Co chceš odvrhnout,
musíš nejdřív mít,

a já ji musím získat,

abych ji mohl zmačkanou

odhodit mezi cáry papíru.

Hraje si na chlapa,
ale já jí ty kalhoty stáhnu a...

Znáte dvojsmyslnost
slovíčka „přefiknout“?

Fucker a fuckee.
Přefikávač a přefiknutý.

Ber to tak,
že v podstatě už přefiknutá jsi.

Stáhnu jí ty kalhoty
a uvidíme, kdo má navrch,

a svou mocí na ni zatlačím tak,

že jí to přestane myslet,
mozek na kaši,

srdce zlomené.
A přece, něco cítím.

Je to jen zdání?

Mám ji rád,

proto ji musím mučit.

Logika lásky ve znamení moci.

Krásko.

Tady jsi.

Tak jak to budeme dělat?

Co přesně?

To právě musíme probrat.

Hezky rychle!

Počkej, pomalu.

Co by sis přál?

Co bych si vlastně přál?

Aby to přání už bylo splněné!

To je to hlavní.

Ač sám to přání neznám.

Znáš to? Že si člověk něco přeje,

a vůbec neví co?

Tomu se říká nanejvýš touha.

Tak do toho,
čeká mě retreat, chci tam zpátky.

To se ti nesplní,

spíš skončíš na morovém ostrově,

na tom vředu v moři,

když budeš takhle pokračovat.

A tvůj bratr přece jen zemře.

Nemůžeš mě vykázat na ostrov.

To by v Goa vypukla vzpoura.

A pronikla by až do parlamentu
a do tvých interpelací.
Tvůj bratr zemře.

Pokud se nepoddáš
a neskloníš hlavu.

Hlavu neskloním.

Tedy zemře.

Tak mu řekni kdy,

ať se jeho duše může připravit

na poslední lože

a do tmavosametu a černi ulehnout,

v žalu i naději na život příští.

K čemu to?

Říkám jen, že zemře, jako ty i já.

Neříkám kdy.

Přidržme se raději života.

Ulehni teď ty, samet nesamet,

tmavý nebo růžový.

Dělej, co je třeba,

ať se smrtelné lože
naškrobí čistým lnem,

ať se má horká krev
přitiskne k té tvé, ryzí.

Obětuj se za bratra, aby se on

nestal obětí platného práva.

Mluvím bez okolků.

I já. Tělo mít můžeš, duši však ne.

Jakou duši? Co to je?

Zas nějaký další

cizácký „dech“? Vánek?

Vnitřní, pravý život.

Tady máš tělo, ber, do toho.

Dokážeš to?

Jistě. Jenže já chci něco jiného.

Tvou duši ne, tu už totiž mám.

Chci tvůj hřích.

Co prosím?
-Tvůj hřích. Slyšelas.

Hřeším už tím,
jak tu žadoním o jeho život.

Snad ten hřích nesu důstojně.

Tak co chceš?

Tebe.

Ale jak?
Na jaký hezký nebo ošklivý způsob?

Jak přesně mě ponížíš?

Isabelo.

Ano?

Tak nemluv.

A jak, v téhle situaci?

Ty mi nerozumíš!

Jsi tak naivní,

nebo to jen děláš?

Jsem i nejsem.

Naivní na umírání
a nenaivní na zmrtvýchvstání.

Takový osud sis tedy

pro bratra zvolila.

Tak nic.
Tady zřejmě ničeho nedosáhnu.

Ale ráda mě necháš, ať si sáhnu.

Řekněme,
že by tohle nebyla jediná cesta.

Jaká jiná by mohla být schůdná?

Zbičuju tě na kost, nebo ty mě.

A potupu necháme být.

Je mi líto,
biče a kůže mi nic neříkají.

Tak co chceš?

Ne, musí zemřít.

Dobře.
Aspoň tedy zemře rychle
- a já nezemřu navždy.

To je hodně tvrdé, Isabelo.

Taky má být.

Od začátku.

Ty máš něco, co já chci,

já mám něco, co chceš ty.

Omyl. Já chci jen něčemu zabránit.

Ty chceš něco ode mě.

A ani to nedokážeš pojmenovat.

Dokážu, jen to nevyslovuji.

Znovu: Ty máš něco, co já chci,

já mám něco, co chceš ty.

Tak proveď směnu!

Jakou směnu?

Prostě to směň.

Co mám směnit! Měnu?

Já snad mrtvolu tvého bratra

nakonec ještě zhanobím!

Nemyslela jsem to takhle.

Nejdřív tak, potom onak. Slabé.

Ano. A kdo, Angelo,

kdo slabý není?

Ženy vždycky.

No ano, slabé pohlaví.

Archetyp: zrcadlo.

Mužský symbol:
bujně vztyčený doprava vzhůru.

Ženský:
statické zrcadlo s křížkem dolů.

A my ženy…
-Bože chraň.

Zůstaň ženou, jakou jsi.

Hlavně žádné zrcadlové labyrinty.

Maska, kterou nosím, je jen jedna.

A věř mi, já ji miluji.

I tebe.

Jsi tak blízká,

a přece tak krásná.

A kdyby
pod tou rouškou nebylo nic?

Zkrátka tě miluji.

Bratr miloval Julii právě tak

- musí pro to zemřít?

Nemusí,
když mi konečně dáš svou lásku!

Já vím, tvá dobrotivost

má tyhle zlé sklony jen proto,

abys důkladně zkoušel ostatní.

Ne, ale ať je to něco za něco.

Jinak bys byla nesystémová.

Cti jen málo,

a přece jí máš věřit,

a za ní vždy číhá špinavý cíl!

Zdání a klam! Pod ním nic.

Obžalovávám tě.
Poslouchej, Angelo.

Dávám ti za pravdu.
Dávám ti všechno.

Uděl bratrovi milost,

nebo vykřičím světu do ksichtu,

co za prase jsi.

Kdo ti uvěří, Isabelo?

Stále platím svým dobrým jménem,

ručím pověstí bez poskvrnky,

postavením,

a zvednu-li hlas proti tobě,

vše kolem tebe umlkne.

Jsem těžká váha.

Neplýtvej silami
ve snaze mě očernit.

Když už jsem začal, nepřestanu

svou lačnost žhavit.

Mám hlad a chuť, smiř se s tím.

A přestaň se červenat,

tvá falešná cudnost

jen přiživuje tvou touhu.

A hlavně nech kapesníček

kapesníčkem,

nenechávej ho spadnout na zem.

Žádné separé, už nikdy nevolej,

neopouštěj retreat,

zdechni někde v potní chýši.

Anebo se podrob.

Spustíš se

výměnou za bratrovo propuštění.

Prodáš se, to je princip

téhle i každé jiné doby.

Prodej se, rychle.

Jak naložím s tvým masem,

bude na mně.

Překvápko!

Jen mi musí chvíli patřit, toť vše.

Udělej to,

ještě dnes v noci,

jinak nejenže zemře,

ale zajde pomalu a v mukách,

důstojnost rozčtvrcená,

nervy na skřipci,

ego napadrť.

Shnije,
protože ty se nechceš ušpinit.

Rozhodni se.
Nebo se ze mě stane diktátor
a rozhodování tě zbavím.

A ať řekneš cokoli,
už předem to rozcupuju a shodím.

A u koho se teď mám vybrečet?

Tohle svinstvo mi nikdo neuvěří,

všude samé nevymáchané huby,

rozeklané jazyky,

nejdřív lichotí, pak zatracují,

mluví o dobru a zlu,

hlásají je, píšou na prapory,

jenže těmi pak mávají

vždycky jen po větru!

Ne, bratře, ne,

ne takhle, ne se mnou.

Jen proto, že šoustáte,

rozestupy nerozestupy,

že si to rozdáváte
bez taktu a rytmu,

se já nenechám rozebrat!

Svoboda je víc
než všichni bratři.

Řeknu mu, ostudě rodiny,

ať za své činy nese následky.

Zajdu za ním,

bude to muset pochopit

a podívat se smrti do očí,

jako se dívám já tomuhle světu

hořkosti, hezkosti, hanby...

a hlouposti!

Ty doufáš, že získáš
od Angela milost?

Naděje umírá poslední.

Ubožákovi nic než naděje nezbývá.

Vsaď na umírání.
Smrt i život tak budou sladší.
Jestli potkáš život,

pozdravuj ho a vyřiď mu,

že lpí na něm jen idiot.

Zkrátka a hloupě: já umřít nechci.

To je to! Jsme vánek, dech,

větru vydaní,

jak vzduch v tlakové níži.

Kdo před smrtí prchá,

vbíhá jí do náruče.

Což není spánek krásný?

A co jiného je smrt?

Tak čeho se bojíš?

Vám se to mluví.

Mluví, ale touha na to nedbá.

Vždy chceme, co nemáme,

a máme, co nechceme.

Dívej se na sebe
jako na písek v dlani:

sevřeš-li ji příliš pevně,

sám sobě se vysypeš.

Netrap se zánikem –
stejně na něj dojde.

Sestřičko,
tys mě přece vždycky zachránila.

Nehraj na city, Claudio.

Je to vážné.

Pomoz mi, prosím.

Pomoz, pomoz. Říká lump,

co si užíval a teď se lituje.

Fakt, brácha, je to pořád dokola.

Zapomeň na to, s pokrytcem Angelem

nic nezmůžeme. Mor je on.

Zpracuj ho, ty to umíš.

Mám se tomu moru poddat,

jen proto, že ty sis uhnal Dech? Ne.
Nes následky svých činů.

Chce-li Angelo tvou smrt,

má ji mít. Takový je teď systém.

Isabelo! Já chci žít!

Ber smrt jako odpočinek,

retreat jednou provždy.

Retreat, pořád jenom retreat!

Smrt není žádná dovolená!

Je neodvolatelna!

Smrt, Isabelo! Já odejít nechci.

Udělej něco, udělej všechno.

Můžeš, musíš to udělat.

Udělat co?

Chce to. Tak mu to dej!

Jak hluboko se mám ponížit,

abys ty nemusel pod zem?

Postav se věcem čelem. A zemři.

-Poslouchej mě!

Na slovíčko, Isabelo.

Co zas?

Angelo takový není.

Je docela jiný.

Chce nás všechny jen zkoušet,

aby zjistil, čeho je občanská duše,

čili lidská povaha schopná.

Co?
-Ticho.

Jsem zpovědník, mluvili jsme spolu.

A vím, že je rozhodnut.

Proto se, Claudio, připrav.

Je to neohnutelné.

Zítra zemřeš. Mlč.

Staneš se prachem ve větru.

Očekávej smrt důstojně.

-Ne!
Klid!

A ty, drahá Isabelo, věz,

že na své genialitě nemáš zásluhu.

Spadla ti do klína
jako jiným dědictví.

Proto nebuď tak pyšná

a zjisti, co s ní zmůžeš.

Ještě Claudia můžeme zachránit.

-Jak?

Proč tě Angelo chce?

Aby mě zlomil.

Správně. Koho chce Angelo doopravdy?

Přesně: Marianuse.

Jaký trik se tedy nabízí?

Správně!

Život je velká komedie omylů.

Tak pojďme tu komiku

nafouknout k prasknutí.

Ještě těm omylům trochu nahrajeme,

místo Isabely ať k Angelovi

potmě přijde Marianus.

Slib Angelovi schůzku.

Dostane ale jen maňáska,

kterého už měl.

Vezme si náhražku,
případně ona jeho –

zabíhat do detailů
v té věci nemám chuť –

nevím jak,
ale hlavně, že to proběhne.

Rozumím.
Tím zachráníme jeho i sebe.

Přesně tak.

Odchod!

Neví někdo, kde je vévoda?

Shání ho někdo?
Pokud vím, někde v Polsku, Rusku?

Na divokém východě? Ten se má.

Nebo možná v Římě, říká se.

Každopádně se mu asi vede dobře,

jinak by se ozval.

Neozývá se.

Občas nějaká depeše?

Přeji mu vše dobré, chybí mi.

Angelo, to je jiný ptáček.

Kde vévoda nakročí,

on přišlápne. Palice!

Jen při fyzickém kontaktu má

zábrany a zdrženlivost káže všem.

To není tak špatné opatření.

Ty ničemnosti musejí skončit,

vždyť je to tu jako virová loterie.

Ale takhle puritánsky,

spartánsky, málem fašisticky?

Ale no tak!
-No ano!

Kdo vůbec přísného Angela zplodil?

Spadl snad z nebe?

Proč ta tvrdost?

Doma přitom hořké víno neřesti

nasává z přeplněných měchů.

A vévoda?

Prostě se vypařil, zašil v Polsku.

Ten jeho odjezd! Prý:

„Co chcete? Nashle, mizím

po anglicku, i když do Polska.“

Nepříjemné.

Ale moudré.
Nepříjemně moudré, ano.

Schází mi.

Mně taky.

Hříšník bude viset.

Stát jsem já.

Co já chci, má se stát.

A tak vynáším nové zákony.

Odteď je zakázáno

vstupovat do horké kaše.

Zakázány

jsou manšafty,
co spolu chodí na pivo.

Zakázáno

je uspokojování pudů –
vše odnynějška sublimuje.

Zakázáno

je udržovat
více než tři vztahy zároveň.

Zakázána

je volná láska,
s tou bývají stejně jen potíže.

Zakázáno

je nabízet vícero pohlaví.

Zakázány

jsou dešťové tance,

počasí si zkrátka pojede po svém.

Zakázáno

je vkládat cokoli do hlav.

Zakázán je Dech
a další viry a virály.

Zakázáno

je třeba jen v náznaku

očerňovat mé jméno.
A tenhle váš outfit?

Peklo. Přísně zakázáno.

Odkud míříš, kam pocházíš,

tak zní aktuální otázka.

Národe! Slyš!

Toto je naopak velmi nařízeno:

Pouze dva lidi

na každou mileneckou dvojici.

Zůstávat doma, hlavně sami.

Široko daleko žádná mládež.

Všichni ať dospějí.

Setkávání jen po třech

a jen z každé druhé domácnosti.

Starci nechť olizují ulice.

A když se náhle zničehonic

jako aerosol vynoří tlaková níže,

je třeba ji pokřtít ženským jménem

a tím držet v šachu!

Kdo má uši ke slyšení, hryž!

Trouby ať zůstávají vychladlé,

všude studené bufety.

A už žádné bio, všechno oschlé.

Pozor na prospěcháře!

Komu to prospívá, ten za to může.

Cui bono?

Na tenhle dotaz platí zákaz,

stejně jako na Bonův Vox

a všechny Hitchcockovy filmy.

Jsou moc extrémní a patří na index.

Nic si neplánujte,
to za vás udělá Bilderberg.

Strčte si ho do ledničky.
A věřte plutotii.

Hlavně nepoděďte žádnou nemoc,

jinak budete vyhlazeni.
Toto vysoce pokrytecké
koketní rokoko s jeho loterií

nanejvýš nesmírně promodříme

a vám sinistrátům už nebudou

udělovány výjimky!

Je nahoře mrak?

Pak to není nic než mrak!

Zapište si tyto věci

více než za uši.

Pijte pouze z píchnutých duší.

A z ampulí s víčkem uzavřeným.

A hlavně důvěřujte
všem opatřením,

vědí totiž, co činí.

Denně ať vždy jedna dívka tu je,

a čtyři hoši, napůl oblečení,

a čeho poté náhoda nás vyvaruje,

to vždy je třeba vítat s potěšením.

Za vámi tam vzadu mává cena:

letový dispečer!

A nedívejte se na mě tak,
říkám jenom, kdy, kde a jak.

Buďte relevantní.

Konec flákání.

Myslete na funkce.

A na kohokoli v okolí,

všechny usoužené sousedy,

pohlížejte jako na to, co jsou:

na zvědy!

Sledujte je skepticky.
Nejednejte hekticky.

Důkladně se utírejte,
časem přitom neplýtvejte.

A hlavně žádné vytáčení:

nesmí tady zůstat

kámen na kameni!

Tak šup.

Šup!

To je volání o pomoc:
Zvládljsemto!

Volání o pomoc:
Užtobude!

Volání o pomoc:
Oléolézačínáme!

Volání o pomoc:
Pojďmeslavitúspěchy!

Počasí.

Želébožové kraví šílenství

už mě taky málem vzkroutilo,

oči se mi spirálují ven!

Krá, krá...

Jsi tolik krásný, podej fén!

A ani vlásek v polévce…

Ne, jsi vítr, provětráváš kouty,

fukar kupící listí stohy.

Otevřít sešity! Píšeme slohy!

Téma:
Sociální přimrdávky, ano, nebo ne?

Nebo: Využití helikoptér v dílně,

bramborový salát, mňam!

Bufet ve swingerklubu. Mňam!

Znovu: bufet ve swingerklubu,

bramborový salát, mňam.

K tomu smetany šplouch? Šťouch?

Kondenzované mléko… Mňam!

Bufet ve swingerklubu. Mňamymňam.

V klubu Nenucenost 24 !!111!

Vy! Křič! Ník!

Escale! Tady jste!

Ano, ale proč tak dýcháte?

Kdo jste?
Julie!

Zapřísahám vás,

zničím Dech a cokoliv,

jen když mě vyslechnete!

Vyslechnu,
ale takříkajíc švédským uchem.

Co to má znamenat?
-Co má znamenat co?

Claudio nesmí zemřít.

Nařídil to Angelo.

Nemůže zemřít. Je jako můj bratr.

To není zcela v mé kompetenci.

Ale je! Udělejte sakra něco!

Zadrž! Takhle tedy ne.

Posaď se u nás se svým nadáním.

-Cože?

Usaď své nadání sem.

-Escale, co je s vámi?

Sednout a ticho. Vždyť pro mě

je to taky už sedmá hodina.

Modrá hodina.

Jako ve filmu.
Nikdy jsi o tom neslyšela?

Modrá hodina:
Antonioni, Malick, Lynchikowski.

Modré světlo krátce před soumrakem.

Když se to zachytí kamerou…

Ale samozřejmě.

Sa-modře-jmě!

Modrá hodina je pro mě tohle.

A to jsem ještě nepozřel

ani hlt alkoholu,

nic, niente, rien ne va plusmínus.

Ale dost bylo nářků.

Vztyk, sednout. Slohová práce.

Téma: Jaké je téma?

Mňam, mňam, to si dám.

Holka k nakousnutí.

Pak že prej někdo vdolky,

jinej zas holky. Cos říkal?

Bufet ve swingerklubu? Mňam!

Bezva bramborový salát

s čerstvě zdrbanými
vídeňskými párky.

Možná knäckerbrot...

Trocha majolky, se žmolky...

Pro strážce mravnosti

šunka od kosti… Mňam.

Takže: C0 je t0hle za zem1?

Je t0 snad vt1p?

Odkud jdou ty mraky?

Tamhle je hrob, vidíš ho přece taky.

Ale kde to jsem?

Aha, ty tu taky ještě jsi.

Tak tužku. Piš. Sloh. Téma: odvaha.

-Odvaha?

Ano! Datum, jméno, okraje!

Snaž se trochu.

Co je to s vámi?
-Zadávám zadání.

Odpovězte: Co je to odvaha?

Piš, Julie. Co je to odvaha?

Máš hodinu.

Začínáme!

Mňam, mňam, to si dám.

Mňam, to si dám.

Holka k nakousnutí.

C0 je t0hle za zem?
Ale samodřejmě!

Bufet v swingerklubu.

Čerstvě zdrbané párky.

Je t0 snad vt1p?

Zapomněl jsem text… to je fuk,

už se bude jen tančit a tančit!

Co prosím?

To že je odvaha?

Julie! Okamžitě se vrať!

No tohle!

Ne, ne, ne.

To bude tři mínus. Žádná jednička.

Už vůbec ne s hvězdičkou.

Tři mínus. A máš to.

Jsem to já, kdo zde hoří!

Vy si tam zatím vedete

své konspirační řeči,

a já? Kdo mě vysvobodí?

Hej! Julie!

Vždycky jsi mě přece zachránila.

Pomůže mi někdo? Slyšíte?

Jen já. Jenže já, Julia,

jsem příliš geniální.

Cože? Hned se vrať!

Julie!

Ty mizerná malá…

Hrůza! A pak jsem,

zdolaná byrokratickýma formulkama

a různýma těma jejich zkratkama,

a vnitřně asi i nalomená Dechem,

jsem pak… jsem… prostě…

mám v hlavě
místo normálního mozkového rozumu

nějaký gel z aloe vera,

zelená aloha vera

mi šplouchá v palici,

a najednou si připadám
sociálně úplně inkompatibilní.

A protože takové věci nemůžu

jen tak nechat jen tak,

ale ryju do nich, dokud to jeden

z nás nevzdá a nepovolí,

šla jsem včera jakožto exponentka

sociální inkompatibility městem.

Městem Vienna v Itálii: Medicejové,

kapitalismus, lodě, viry atd. atd.

Šla jsem, pod vlivem a zeširoka,

chlapsky, manspreading;

a vtom už jedu městem na svém novém

modrohnědém vraníkovi jménem Mandy,

s pár promile, i Mandy má v hlavě,

dala jsem jí do vody medovinu,

ať z toho taky něco má.

A klapyklap, pádíme mezi zástupy

rytířů, řízky, valčíky a noky,

přes nám. Tommasiho Bernhardiho,

kolem Café Jelinex, k hradu.

Tam chvíli odpočíváme,

byla to totiž pekelná projížďka.

Najednou vidím
jednoho princovského otrapu.

Dojedu k němu a hodím mu

trochu bordelu z kapsy k nohám.

Jsem totiž sama

svůj vlastní sociální experiment,

konfrontuju Vídeň (jak jsi krásná!

Aloha!) se svou navátostí

a zaznamenávám reakce.

Když tomu otrapovi v echt

kožených gatích tu trochu bordelu
z kapsy hodím, tak trochu,
no... já nevím, jak se to...

prostě nějakou veteš, odpadky,

když je po tom konzervativním

princi mrsknu, vidím, probůh,

to je pan Maurice de la Dullkorn,

a vedle jeho sestra Cätherine!

Zašklebí se, ona taky,

i pár dalších, a jdou pryč.

Maurice mi pak pošle depeši,

že mám ihned do špitálu,

že jsem ve špatném stavu a že mám

do Střední Vídně stejně zákaz.

Už zase!

Odpovím mu až další den, aj aj.

Další den, hrozná kocovina,

aj aj, hlava jako střep,

Jak helma na hlavě!

Ale já na to mám jeden trik,

já na to jdu jinak.

Jenže aj aj, hlava jako střep,

helma helmice,

a on znova Depeche Mode,

fajn, prý nechtěl být dotěrný,

nebyls, na to já, pozdravuj

Cätherine, a on prý, vyřídím.

I takové věci se stávají.

A když jsem pak, asi pozítří,

takže, když jsem pozítří,

pak v tom kočáře, v tom kočáře,

když jsem, když jsem… po-zítří…

Haló, vytáhne mě někdo?

Nechci umřít!

Haló, vytáhne mě někdo?

Slyšíte mě? Nechci umřít!

Haló…
Sestřičko!

Na téhle extrémně divné scéně,

samý papírmaš a veni, vidi, video,

já už pokračovat nehodlám.
Mizím, odchod, exit.

Co má tohle být za despotu?

Co si to tu na despotu hraje? Idiot.

Samé makety, všechno duté,

radši půjdu a celou tu hru odpálím,

zaženu vás k bufetu a do foyer,

ó jé.

Sestřičko…

A ty zemři dramatickou smrtí,

jako pankáč lásky.

Umři krásně, měj se, čau.

Odchod.

Isabelo, vrať se!

Geil, geil, geil!

Je super, že „geil“ znamená rajc

a nadrženost na sex,

ale znamená to i „super“!

A rajc je často super a naopak.

I když to záleží…

Každopádně: nadrženost dost souvisí

s postkoitální nenadržeností.

A to je vlastně super. Přímo rajc.

Super rajc je i v tom,

že můžeš nadrženost hrát,

když chceš někoho ovládnout.

A je super rajc, že já jsem

tak super i nadržený zároveň!

Jenže geil znamená i přehnojenost.

A ta pro rostliny vůbec super není.

A venkoncem ani pro pohlavní orgány.

Venkoncem?
Co je to vůbec za slovo?

Venkoncem? Dovnitřzačátkem?

Kudy kam? A co potom?

Po nás potopa?

Potopo,
jež jsi v námoří,

povztyč se ráhno tvé,

přijď pobřeží tvé

buď vlna tvá

jak v přílivu, tak i v odlivu,

střep náš vezdejší dej nám dnes

a odpusť nám naše sliny

jako i my odpouštíme našim pilníkům

a neuveď nás v odpanění,

ale plav nás až k břehu.

Neboť tvůj je Thomas Anders,

i Dieter Bohlen

a časopis Gala.

Díky, Gustav Mahler.

Rámen.

S nudlemi, stačí trocha gůglení.

A nyní odpaním z cesty

svou arcinepřítelkyni – láskou.

Tady jsi, krásko.

Zapálím svíčku.

Moment!

Už.

Díky.

Díky!

Dobrý.

Ale přiznej se,

ty ses něčím opásala?

Pěkně si mě namlsala.

A já zas mlaskám jazykem!

Mlsám – mlaskám, super!

A ještě sladkou tečku!

Svoboda!

Svoboda jediná tu chyběla!

Svoboda!

Svoboda, kampak se nám poděla!

Ano! Ne!

Ano!

A už jsem sám.

Mám to za sebou. Střízlivě.

Jaký státnický akt!

Láska je teď virál,

zasazená do mně
jako nadržený virální přístroj.

Že to ale byl aparátek!

Úúúúganda!

Pusť mě znova do své budky,

vždyť to bylo úžasné,

jako panák na pouťové střelnici,

jako brankář tvých míčů,

jako libido libero,

jako útočník povalených tyčí.

Díky, čau!

A zas někdy.

A vy, co tu sedíte,

tak hezky chránění,

obrazovkou, deštníkem, kde čím,

sedíte tu chránění a odvysílávaní,

a déšť,

déšť jste nikdy v životě nezažili!

Vy, kdo nevíte, jaké je mít
tak šílenou odpovědnost:

ší-le-nou od-po-věd-nost!

(Víte, jak se jmenuje

čínský ministr propagandy?

Vele Čung Od Po Věd Nost.

Dobré, ne? Co?)

Konec závorky: Nezažili jste!

Žádné střihy už neuvidíte,

ani žádné cuts, ani cats,

vaše střihy jsou stejně pro kočku.

Ujímám se! Přebírám!

Chtěli jste mě zakázat?

Mě?

Vážně?

Tak teď se držte.

Všechno se vrátí.

A sice v písničce.

Napsal jsem ji včera

ke své intrůnizaci.

Pro vás.

Včera večer.

V noci. Dost pozdě.

Dnes ráno. To je jedno.

Levá, dva, tři, čtyři!

Něco tu nehraje.

Stát je kabinet, jenže zrcadlový.

Zrcadlový kabinet čili labyrint.

Jak prosté!
-Šílenost

Quite simple. Němec Michl vzdychl.

A vzlykl. Naštvaně.
A život? To koukáš, co?

Život je komedie omylů.

Už jsi to slyšel?

Co jestli jsem slyšel?

O těch nových!

O nových co?

O novém zavírání.

Cože?

O novém nařizování.
Pochybností zahlazování.

Věřte nám.

Chci věřit.

Vážně chci.

A je legrační,
že se to silou vůle daří.

Nové, nové, nové regule.

Říkal tu někdo něco?

Já nic neřekl.

Ona to řekla. A…

on to řekl. A…

hlavně:

ono to řeklo!

První Dech vyšel na oblohu,

čistý, pěkně vykroužený,

jako narýsovaný,

ale špatně viditelný.

Obzor se nezaobluje,

nic z toho není pravda, lidi,

nic z toho není pravda, lidi!

Jed dorazil přesně.

Bylo zřejmé, čím tato země trpí.

Čím svět marodí.

Bilo to do očí.

Stačilo je otevřít.

Ty oči.

Tyhle.

Někdy přemýšlím, jestli jsem

inteligentnější než ostatní,

nebo jen všímavější.

Vidíš to?

Žádný Dech není.

Dech je v takové

krabičce

a ta krabička je

prázdná.

Vytvořil ho vévoda.

Totiž, kdo je vlastně,

kdo vlastně,

ano, kdo vlastně zemřel?

Já ne.

Já taky ne.

Ani já nezemřela.

Ani já.

Tak kdo?

Kde jsou mrtví?

Fotky jsou od Bilderbergu.

Fotky jsou od Bilderbergu!

Nový druh ostražitosti

nás odlišuje od spících,

kteří paradoxně naopak nás

nazývají spáči.
Přitom spáči jsou oni,

spáči jsou oni,

my bdíme,

spáči jsou oni,

my bdíme,

Žádný Dech není.

-Žádný Dech není.

Šílenost.
-Šílenost.

Ptám se vás: kdo dělá AIDS?

Bill Gates?

Ptám se vás:
Kdo se jen zřídkakdy spletl?

Oblak much, co se k hovnu slétl.

A ještě se ptám:

Kdo tu obdělává zem?

Kdo se tu musí brodit

vaším bordelem?

Kdo vaří tuhle mňamku nám všem?

Demokraté?

Tady už nic nedává smysl!

Švédský dech lidem čím dál víc

dýchá na mozkovou kůru

virální myšlenkový mor.

Mluví teď tak – jak to mluví?

Budu poslouchat dál.

Klid. Nevstávejte prosím.

Já přece nesedím.
Křivka vede takhle!

Jaká křivka?

Křivka vede takhle!

Ale to je přece… vévoda!

Musím s ním mluvit!

Okamžitě mi s ním sjednejte schůzku!
Buďte laskavě chvíli zticha! Díky.

Viděla a slyšela jsem vše.

Fyzikální zákony
vám zjevně mnoho neříkají.

Jste zabedněnci

a o termodynamice,
jejím třetím zákoně, nemáte ponětí.

Nemáte ho ani
o zákonech moci a společnosti,

protože jste moc hloupí,

než aby se vám dalo vládnout.

Ovšem já vás mám

od začátku na vzorkované tapetě

svých mocenských her.

Proto jsem taky popravila Angela.

Nic těžkého, když to jednomu pálí.

Co? Popravila mě?

Ano, jen o tom ještě nevíš.

Je to metafora.

Ne, jaká metafora?

Tady je vše konkrétní.

O to jsem se postaral.

Kdyby to konkrétní nebylo,

nebyl by to můj projekt:

zkrotit tenhle středověk tady.

On to totiž je středověk.

Ne, je to osvícenství.

Ne, je to osvícenství.

Středověk.
-Osvícenství.

Byla jsem to já.

-Co?

Nevzala si tě Isabela. To já.

Cože?
Život je velká komedie omylů.

Ale – co prosím?

Život je velká komedie omylů.

Povídám.

Slyšel jsem, ale jak to?

Protože tu s lidmi nemůžeš

mávat, jak se ti za chce.

Když je tlak moc velký,

stlačené se osvobodí silou.

Ale to je pak všechno jako vždycky!

Myslel jsem, že můžu

vytvořit něco nového.

To ses spletl.

Ale to je na nic!

Povězme to takhle:
menšina je ve většině,

ale většina moci se hromadí

u mocichtivých nadrženců jako ty,

kteří se mimo pódium

neznají ani ke své lásce!

Já těm slovům nerozumím!

Pardon!

Máme tu středověk!

Shakespeare je
mezi středověkem a klasikou.

My máme středověk!

Nemáme.

Zlato.

Žádnou moc už nemáš.

Tak kdo ji má?

Zemři.

Jo takhle!

Zemřu.
Zemřu překrásně.

Moc krásně. Takhle.

Zazpívejte mi.
I sobě.

Ale zazpívejte.

Díky. To je vše. Odchod.

Já vysílám reálnou politiku.

A zdolávám přitom
i nejbytelnější zdi.

Ale vy, kdo po nás hned zas

tupě zapnete televizi a sítě,

vy, kdo jste mi věřili,

a právem,

vy, kdo víte,

že neexistuje pravda,

mimo mou přemrštěnou

duševní rovnováhu a intelekt,

vy budete vědět,
co jste právě viděli.

A teď to celé jednou provždy

smeteme ze stolu.

Jsem zpět. Oddechli jste si?

Taky se mi po vás moc stýskalo.

Přijďte do mého parlamentu,

do mého domova,

který je mým palácem,

kde konečně nastane to,

co už víte:

Od teď povládne
přestávka ve vysílání.

Jsem už volný? Haló?

Vytáhne mě odtud někdo?

Haló, slyšíte mě?

Šílenost!

České titulky Marie Voslářová