Ja u

Copyright © 2009 by Lisa Kleypas

Translation © 2012 by Jana Vlčková
Cover design © 2012 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Ţádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky šířena bez předchozího
písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu SMOOTH TALKING STRANGER,

vydaného nakladatelstvím St. Martin’s Press, New York 2009,
přeloţila Jana Vlčková
Odpovědná redaktorka: Karin Lednická
Jazyková redaktorka: Lenka Vymazalová
Korektura: Hana Bončková
Sazba: Dušan Ţárský
Obálka: Jiří Ryška
Vytiskla tiskárna Finidr Český Těšín
Vydání první
Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v
listopadu 2012

ISBN 978-80-7303-778-9
 Gregovi,
protoţe kaţdý den, který s tebou strávím, povaţuji za
dokonalý.
S láskou,
L. K.
 1

„Neber to,“ vyhrkla jsem, sotva ke mně dolehlo vyzvánění

pevné linky. Říkejte tomu předtucha nebo paranoia, ale ten zvuk
mě připravil o kaţdý příjemný pocit, který se mi podařilo ze sebe
vykřesat.
„Číslo volajícího začíná dva osm jedna,“ hlásil můj přítel
Dan, jenţ právě opékal na pánvi tofu. Pak přidal plechovku
rajského protlaku, samozřejmě v biokvalitě. Dan je vegan, coţ
znamená, ţe místo hovězího dává do chilli sojové maso. Rodilý
Texasan by nad ním zaplakal, ale kvůli Danovi jsem si zvykala.
„Vidím to na displeji.“
281. Houston. Stačí jediný pohled na tyhle číslice a začínám
lapat po dechu. „Buď je to moje matka, nebo sestra,“ prohlásila
jsem zoufale. „Ať to vezme záznamník.“ Ani s jednou jsem
nemluvila přinejmenším dva roky.
Crrrr!
Dan přidal na pánev hrst čehosi pro vegetariány a zarazil se
uprostřed míchání. „Nemůţeš před svým strachem pořád utíkat.
Copak to svým čtenářkám neustále nepřipomínáš?“
Čtenářům radím v časopise Ty a já, jenţ se zabývá vztahy,
sexem a městskou kulturou. Můj sloupek se jmenuje „Zeptejte se
slečny Nezávislé“. Začala jsem jej psát pro studentský časopis,
kde sklidil značný úspěch. Po promoci jsem představila svůj
projekt společenskému magazínu, kde mi nabídli stránku týdně.
Většinou rozumuji na stránkách časopisu, ale kdo má zájem,
tomu odpovím i soukromě. Samozřejmě za poplatek. Abych si
finančně přilepšila, tu a tam něco napíšu pro dámský magazín.
„Neutíkám před svým strachem,“ poučím Dana, „ale před
svými příbuznými.“
Crrrr!
„Tak to zvedni, Ello. Vţdycky lidem doporučuješ, aby svým
problémům čelili.“
„Ano, ale ty svoje radši ignoruji a nechávám je vyhnít.“
Přitočila jsem se k telefonu a číslo okamţitě poznala. „Och,
propána. To je máma.“
Crrrr!
„Ale no tak,“ domlouval mi Dan. „Co tak hrozného se můţe
stát?“
Zírala jsem na přístroj s obavami i opovrţením. „Nemáš
ponětí, čeho je moje máma schopná. Během třiceti sekund na mě
vypálí něco, co mě navěky poručí do péče psychiatra.“
Crrrr!
„Kdyţ nezjistíš, co ti chce,“ prorokoval Dan, „nebudeš mít
celou noc klid.“
Přehnaně jsem si povzdechla a chňapla po sluchátku.
„Prosím?“
„Ello, tohle nepočká.“
 Pro moji matku, Candy Varnerovou, je naléhavé všechno.
Patří k rodičům, kteří své děti na kaţdém kroku šokují a šíří
kolem sebe posvátnou bázeň. Je nekorunovanou královnou
všech dramat. Ale sklony k hysterii maskovala tak bravurně, ţe
málokdo tušil, co se odehrávalo za zavřenými dveřmi našeho
domova. Po nás, svých dcerách, striktně vyţadovala, abychom
budily zdání šťastné rodinky. Já i Tara jsme se jí bez námitek
podvolily.
Občas se stávalo, ţe o nás nakrátko projevila zájem, ale brzy
jsme jí začaly lézt na nervy a ztrácela s námi trpělivost. Naučily
jsme se sledovat nepatrné příznaky svědčící o změně její nálady.
Stávaly se z nás seismografy monitorující výkyvy matčiných
nálad. Snaţily jsme se zůstat co nejblíţ u tornáda, aniţ bys nás
smetlo.
Zamířila jsem do obýváku, abych byla dál od Dana, který
rachotil nádobím. „Jak se máš, mami? Co se děje?“
„Vţdyť ti to povídám – jsem v koncích! Dnes za mnou přijela
Tara. Zkrátka se objevila bez varování. Má dítě.“
„Vlastní?“
„Co by dělala s cizím? Ano, vlastní. Tys nevěděla, ţe je v
tom?“
„Ne,“ pípla jsem a klesla na pohovku. Zpola jsem na ní
leţela, zpola seděla. Dělalo se mi zle od ţaludku. „Nevěděla.
Nestýkaly jsme se.“
„Kdys naposledy zvedla telefon a zavolala jí? Vzpomněla sis
na nás vůbec, Ello? Na své jediné příbuzné? Máme nějaké místo
na tvém ţebříčku ţivotních hodnot? Třeba úplně maličké a někde
dole?“
 Nezmohla jsem se na slovo. Srdce mi divoce bušilo a vrátily
se ke mně všechny nepříjemné pocity z dětství. Přece dávno
nejsem malá. V duchu jsem si připomněla, ţe jsem dospělá ţena
s vysokoškolským vzděláním, slušnou kariérou, spolehlivým
přítelem a několika dobrými přáteli, a klidně odpověděla:
„Posílala jsem vám pohlednice.“
„Ty nebyly upřímné. Ano, poslalas mi přání ke Dni matek,
ale ani slovíčkem ses v něm nezmínila, co všechno jsem pro tebe
udělala. A to nám spolu bylo tak krásně.“
Přitiskla jsem si dlaň na čelo v naději, ţe mi nepukne hlava.
„Mami, je Tara ještě u tebe?“
„Volala bych ti, kdyby tu byla? Ona…“ Matčiny výčitky
přerušilo kvílení novorozence. „Slyšíš, s čím se teď potýkám?
Ona ho tu nechala, Ello! Utekla! Co si mám asi teď počít?“
„Řekla ti, kdy se vrátí?“
„Ne.“
„Copak ji nedoprovázel ţádný muţ? Prozradila ti, kdo je
otcem?“
„Myslím, ţe to sama neví. Zkazila si ţivot, Ello. Po tomhle uţ
ji nebude ţádný chlap chtít.“
„Třeba by ses divila,“ namítla jsem. „Být svobodnou matkou
je dneska úplně normální.“
„Pořád je to ostuda. Dobře víš, jakým peklem jsem prošla,
abych tebe i Taru uchránila podobného osudu.“
„Po zkušenosti s tvým posledním manţelem dávám přednost
ostudě.“
 Její hlas zněl náhle mrazivě. „Roger byl dobrý člověk. Byla
bych za něho vdaná dodnes, kdybyste se vy dvě naučily s ním
vycházet. Nemůţu za to, ţe ho mé vlastní dcery vyhnaly z domu.
On vás miloval, ale vy jste mu nikdy nedaly šanci.“
Zakoulela jsem očima. „Roger nás miloval aţ moc, mami.“
„Co tím chceš říct?“
„Kaţdý večer jsme musely zapřít kliku ţidlí, aby za námi v
noci nechodil do loţnice. Rozhodně si nemyslím, ţe nám chtěl
urovnat peřinky.“
„Všechno jste si vymyslely. Kdyţ budeš vykládat takové věci,
stejně ti nikdo neuvěří, Ello.“
„Tara mi věří.“
„Na Rogera si vůbec nevzpomíná,“ poučila mě vítězoslavně
matka. „Ani trochu.“
„A tobě to připadá normální, mami? Kdyţ si někdo
nepamatuje na podstatnou část svého dětství? Kdyţ ji jednoduše
vytěsní? Nemyslíš, ţe by si měla na Rogera alespoň trochu
pamatovat?“
„Podle mě to svědčí o tom, ţe bere drogy, nebo chlastá.
Tyhle sklony máte po příbuzných z otcovy strany.“
„Také je to příznak traumatu z dětství či týrání. Mami, víš
určitě, ţe si Tara jenom neodskočila něco koupit?“
„Ano, vím to určitě. Nechala mi dopis na rozloučenou.“
„Zkoušelas její mobil?“
„Samozřejmě! Nebere mi ho.“ Matka se netrpělivostí málem
dusila. „Obětovala jsem vám nejlepší roky svého ţivota a
nemíním se starat o další mimino. Jsem příliš mladá, abych se
stala babičkou. Nechci, aby se o tom někdo dozvěděl. Okamţitě
sem přijeď, Ello, a zbav mě toho mrněte, neţ ho někdo uvidí!
Buď s tím miminem něco uděláš, nebo ho předám sociálce.“
Podráţděnost v jejím hlase způsobila, ţe jsem zbledla. Vím,
ţe její výhrůţky nebývají plané. „Nic nepodnikej,“ nařídila jsem
jí. „Nikomu to děťátko nedávej. Za pár hodin jsem u tebe.“
„Budu muset zrušit dnešní rande,“ zavrčela chmurně.
„To mě mrzí, mami. Uţ jedu. Okamţitě nasedám do auta. Ty
zatím braň pevnost. Počkej na mě, ano?“
V telefonu to cvaklo. Třásla jsem se rozčilením. Chladný
vzduch z klimatizace doráţel na můj krk a dávala se do mě zima.
Miminko, pomyslela jsem si sklíčeně. Tařino dítě.
Dovlekla jsem se do kuchyně. „Aţ do tohoto okamţiku jsem
se domnívala, ţe to nejhorší, s čím se můţu dnes potýkat, je tvoje
jídlo.“
Dan stáhl pánev z hořáku. Do číší na martini naléval cosi
jasně oranţového. Otočil se a podal mi jednu ze sklenic. Ve
vlídných zelených očích se zračil soucit. „Dej si.“
Dopřála jsem si doušek husté sladké tekutiny a ušklíbla jsem
se. „Díky. Zrovna mě napadlo, ţe bych potřebovala pořádného
panáka něčeho odporného, abych se dřív vzpamatovala.“
Postavila jsem číši stranou. „Ale radši to nebudu přehánět.
Musím řídit.“
Podívala jsem se na Dana. Jeho klid a vyrovnanost na mě
působily jako balzám. Je moc hezký – takovým tím nevtíravým
způsobem. Je světlovlasý, štíhlý, opálený, a čiší z něho nedbalá
elegance člověka, jenţ se právě vrátil z pláţe. Většinou se
obléká do denimu a konopného plátna a nosí sandály z
recyklovaných materiálů. Působí dojmem, jako by byl neustále
připraven okamţitě odcestovat do některé rozvojové země.
Pokud byste se Dana zeptali, jak si představuje ideální
dovolenou, začal by básnit o kurzu přeţití v exotické dţungli,
kde máte k dispozici pouze nylonovou tašku na vodu a kapesní
nůţ.
Ačkoliv se s mou matkou a sestrou nikdy nesetkal, hodně
jsem mu o nich vyprávěla. Postupně jsem se s ním dělila o
vzpomínky, se kterými jsem zacházela jako s křehkým
porcelánem. O minulosti se mi špatně mluví, ale musela jsem se
s Danem podělit alespoň o to základní. Moji rodiče se rozvedli a
otec nás opustil, kdyţ mi bylo pět. Poté jsem se o něm dozvěděla
jenom to, ţe má novou ţenu, nové děti a pro mě a Taru nezbývá v
jeho druhém kole místo.
Přestoţe jako táta úplně selhal, sotva jsem mu mohla něco
vyčítat. Nicméně jsem nechápala, jak nás mohl nechat v péči
člověka, jako je naše máma. Moţná usoudil, ţe dcerám je u
matek líp. Anebo se obával, ţe se jedna nebo druhá vyvedeme po
ní, coţ by uţ nezvládl.
Do chvíle, neţ jsem na texaské univerzitě potkala Dana, se
ţádný důleţitý muţ v mém ţivotě nevyskytoval. Vţdycky přetékal
něhou, reagoval na mé podněty a nebyl moc náročný. Poprvé v
ţivotě jsem se cítila v bezpečí.
Přesto jako by v našem vztahu něco chybělo. Cosi, co mě
tlačilo jako kamínek v botě. Ať uţ to bylo cokoliv, nedosáhli jsme
kvůli tomu naprosté blízkosti.
Stáli jsme v kuchyni. Dan mi poloţil na rameno svou teplou
dlaň a zimnice mě začala zvolna opouštět. „Z toho, co jsem
slyšel, usuzuji, ţe Tara překvapila matku nečekaným vnoučetem,
a ta ho teď hodlá prodat na Aukru.“
 „Chce zavolat sociálku. Aukro ji zatím nenapadlo.“
„Co od tebe očekává, ţe uděláš?“
„Chce, abych ji toho dítěte zbavila,“ přiznala jsem a objala
se paţemi. „O nic jiného jí nejde.“
„Nikdo netuší, kde Tara je?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Chceš, abych jel s tebou?“ otázal se mírně.
„Ne,“ vyhrkla jsem dřív, neţ stačil větu dokončit. „Máš tady
spoustu práce.“ Dan si nedávno zaloţil firmu, jeţ nabízela
vybavení určené k monitorování stavu ţivotního prostředí.
Obchod se rychle rozběhl, aţ mu začal maličko přerůstat přes
hlavu. Těţko si teď můţe vzít volno. „Mimoto,“ povzdechla jsem
si, „nemám ponětí, jak dlouho potrvá, neţ Tara najdu,
popřípadě v jakém bude stavu, aţ se mi to podaří.“
„Co kdyţ ti to děcko zůstane na krku? Ne, dovol mi vyjádřit
se jinak: Co hodláš udělat, aby ses vyhnula tomu, ţe ti to dítě
zůstane na krku?“
„Třeba bych je mohla vzít na pár dní k nám. Jenom neţ…“
Dan rezolutně zavrtěl hlavou. „Sem ho netahej, Ello. Ţádná
mimina tu mít nechci.“
Zamračila jsem se na něho. „Co kdyby se jednalo o mládě
ledního medvěda nebo tučňáka z Galapág? Vsadím se, ţe ty by
sis domů vzal.“
„V případě ohroţených druhů jsem ochoten učinit výjimku,“
připustil.
„Tohle dítě je také ohroţené. Vlastní matkou.“
 „Jeď do Houstonu a udělej, co udělat musíš. Počkám, aţ se
vrátíš.“ Dan se odmlčel a pak rázně dodal: „Sama.“ Otočil se
ke sporáku, zvedl kastrůlek se zeleninovým vývarem a polil jím
celozrnné těstoviny. Nato je posypal nastrouhaným sojovým
sýrem. „Před odjezdem bys měla něco sníst. Tohle jídlo ti dodá
potřebnou energii.“
„Ne, díky,“ ucedila jsem. „Nějak mě přešla chuť.“
Kysele se ušklíbl. „Jasně. A na nejbliţší benzince si dáš
hamburger – úplně s čímkoliv.“
„Myslíš, ţe bych tě podvedla?“ uhodila jsem na něho
dotčeně. „S jiným klukem ne, ale s cheeseburgerem? Okamţitě.“
 2
Tříhodinové trmácení autem mezi Austinem a Houstonem
jsem vţdycky nenáviděla, avšak dlouhá klidná jízda mi
přinejmenším dopřála čas na přemýšlení. Představovala jsem si,
co vedlo Taru k tomu mít dítě, o které není připravená se
postarat.
Uţ jako malá jsem si velmi záhy uvědomila, ţe všeho moc
škodí – včetně krásy. Já se naštěstí narodila přiměřeně
pohledná. Mám modré oči, blond vlasy a mléčnou pleť, která,
pokud je vystavena krutému texaskému slunci, okamţitě zrudne.
(„Nemáš ţádný melanin,“ prohlásil kdysi Dan. „Jako bys byla
předurčena k ţivotu v knihovně.“) Jsem střední postavy se
slušnými mírami a mám celkem ucházející nohy.
Avšak Tara patří do říše bohyň. Připadá mi, jako by se
příroda po nezbytném experimentu s mou maličkostí rozhodla
vytvořit skutečný majstrštyk. Tara vyhrála genetický jackpot, a
tak se honosí jemně cizelovanými rysy, nádhernou hřívou barvy
platiny a výraznými smyslnými rty, jaké se nedají napodobit
sebevětším mnoţstvím kolagenu. Je vysoká a útlá, takţe si ji lidé
zhusta pletou s top modelkou. Jediným důvodem, proč se Tara
nevěnuje profesi, pro niţ se zjevně narodila, je skutečnost, ţe v
ní není ani troška ctiţádosti a disciplíny, bez čehoţ se neobejde
ani topmodelka.
Z tohoto a mnoha dalších důvodů jsem Taře nikdy
nezáviděla. Přemíra půvabu k ní lidi lákala a zároveň je
odpuzovala. Přímo je vyzývala, aby si na ni troufali. Viděli v ní
hloupou blondýnu a popravdě řečeno, Tara je při tom nechala.
Od krásné ţeny se neočekává, ţe bude chytrá, a pokud náhodou
je, svoje okolí tím spíše dráţdí. Existuje pouze určitá míra štěstí,
jiţ je člověk schopen druhému odpustit. A tak přemíra půvabu
přinášela mé sestře jenom starosti. Kdyţ jsem ji viděla
naposledy, vyskytovalo se v jejím ţivotě příliš mnoho muţů.
Stejně jako v ţivotě mé matky.
Někteří z nich byli hodní. Viděli v ní pohlednou a
temperamentní dámu, osamělou matku zcela oddanou svým
dvěma dcerám. Posléze však zjistili, ţe především naléhavě
potřebuje lásku, kterou neumí oplácet. A pokouší se ovládat ty,
kteří se s ní snaţí sblíţit. Odhání je od sebe a nahrazuje je
jinými. A tak jsme čelily ustavičnému přílivu jejích milenců a
přátel. Coţ bylo vyčerpávající.
Matčino druhé manţelství – se Stevem – vydrţelo pouhé čtyři
měsíce. Pak poţádala o rozvod. Steve byl laskavý a rozumný
chlap, takţe v naší domácnosti krátce panoval klid a pohoda.
Názorně mi ukázal, ţe ne všichni dospělí jsou jako máma. Kdyţ
se musel se mnou a s Tarou rozloučit, lítostivě nám sdělil, ţe
jsme prima holky a jeho mrzí, ţe nás nemůţe vzít s sebou.
Později nám máma vmetla do tváře, ţe nás Steve opustil kvůli
Taře a mně. A ţe jestli se nezačneme lépe chovat, nikdy
nebudeme mít tatínka.
Kdyţ mi bylo devět, máma se provdala za Rogera. Byl to její
poslední manţel. Taře ani mně předem nic neřekla. Zpočátku
jsme Rogera zboţňovaly. Byl charismatický, dobře vypadal a
projevoval o nás opravdový zájem. Ale netrvalo dlouho a muţ,
který nám večer četl pohádky, nám kromě obrázků v kníţkách
ukazoval pornografické časopisy. Velice rád nás lechtal. Doráţel
na nás příliš dlouho a choval se tak, jak by se dospělí muţi k
holčičkám chovat neměli.
Do oka mu padla zejména Tara. Brával ji na procházky a
kupoval jí dárky. V té době začaly sestru trápit noční můry a
projevovaly se u ní nervózní tiky. Vrtala se v jídle, aniţ cokoliv
snědla. Prosila mě, abych ji nenechávala s Rogerem samotnou.
Kdyţ jsme to řekly mámě, rozzuřila se. Dokonce prohlásila,
ţe jsme lhářky, a potrestala nás. Bály jsme se svěřit někomu
mimo rodinu. Kdo by nám uvěřil, kdyţ vlastní máma tvrdí, ţe si
vymýšlíme? Zbývalo jediné. Musela jsem Taru stůj co stůj
chránit. Doma jsem se od ní nehnula na krok. V noci spala vedle
mě a pod kliku jsem dávala ţidli.
Jednou v noci Roger klepal na dveře skoro deset minut.
„Ale no tak, Taro. Kdyţ mě nepustíš dovnitř, uţ nikdy ti nic
nekoupím. Chtěl jsem s tebou jenom mluvit. Taro…“ Opřel se do
dveří a ţidle zaskřípala. „Byl jsem přece na tebe hodný. Nebo
ne? Říkal jsem ti, ţe tě mám rád. Ale pokud okamţitě nedáš pryč
tu ţidli, uţ nikdy na tebe hodný nebudu. Otevři, Taro, nebo
povím mámě, ţe jsi zlobila, a ona tě potrestá.“
Sestřička se vedle mě schoulila do klubíčka a třásla se
strachy. Zakryla si uši rukama. „Nepouštěj ho sem, Ello,“
šeptala. „Prosím.“ Taky jsem se bála. Přikryla jsem Taru dekou
a vstala z postele. „Uţ spí,“ oznámila jsem tomu netvorovi tak
hlasitě, aby to slyšel.
„Otevři, ty malá potvoro!“ Panty zarachotily, jak se k nám
Roger pokoušel probít. Kde je máma? Proč nezasáhne?
V mdlé záři noční lampičky jsem mrštně vklouzla pod postel,
kde jsme měly v krabici schované potřeby na výtvarnou výchovu.
Sevřela jsem v dlani studené kovové nůţky, s jejichţ pomocí jsme
vystřihovaly papírové panenky, obrázky z časopisů a soutěţní
kupony z krabic od cereálií.
Slyšela jsem, jak Roger vráţí ramenem do dveří tak prudce,
aţ ţidle praská. V přestávkách mezi jednotlivými výpady ke mně
doléhal nářek mé sestry. Adrenalin prolétl mým tělem jako šíp a
srdce se prudce rozbušilo. Dech se mi zrychlil. Přistoupila jsem
ke dveřím a pevně sevřela nůţky v dlani. Následovaly další
údery doprovázené vibrováním a praskáním dřeva. Do pokoje
dopadlo světlo z chodby, neboť Rogerovi se podařilo pootevřít
dveře natolik, aby jimi protáhl ruku. Jakmile začal odstrkovat
ţidli stranou, přiskočila jsem a zabodla mu nůţky do ruky. Cítila
jsem, jak kov proniká kůţí. Zvedal se mi z toho ţaludek. Ozval se
tlumený výkřik plný bolesti a vzteku. A pak – ticho rušené
zvukem vzdalujících se kroků.
Stále s nůţkami v ruce jsem se vrátila na lůţko. „Bojím se,“
vzlykala sestřička. Slzami mi smáčela noční košili na rameni.
„Nepouštěj ho ke mně, Ello.“
„Nepustím,“ prohlásila jsem odhodlaně. „Jestli se vrátí,
zapíchnu ho jako prase. Spinkej.“
Tiskla se ke mně celou noc a spala, zatímco já nezamhouřila
oko. Srdce mi poskočilo pokaţdé, kdyţ jsem zaslechla nějaký
zvuk.
 Ráno nás Roger nadobro opustil.
Máma se ţádné z nás nikdy nezeptala, co se v noci dělo
anebo co říkáme tomu, ţe její muţ zčistajasna odešel z našeho
ţivota. Jediné, co jsme od ní slyšely, bylo: „Vy dvě tátu nikdy mít
nebudete, protoţe si ho nezaslouţíte.“
Poté se u nás vystřídali další chlapi, ale ţádný se nechoval
tak hnusně jako Roger.
Nejzvláštnější na tom je, ţe si Tara na Rogera vůbec
nepamatuje. Ani na tu noc, kdy jsem mu probodla ruku nůţkami.
Kdyţ jsem se o tom o několik let později zmínila, upřímně se
divila. „Víš to určitě?“ Nechápavě krčila čelo. „Asi se ti jenom
něco zdálo.“
„Druhý den ráno jsem musela nůţky umýt,“ namítla jsem.
Sestra na mě upřela zcela prázdný pohled, aţ mě zamrazilo.
„Byla na nich krev. A ţidle na dvou místech praskla. Opravdu si
na to nevzpomínáš?“
Opět zmateně zavrtěla hlavou.
Po této zkušenosti a nekonečné přehlídce máminých amantů,
kteří u nás nikdy nezůstali, jsem se bála důvěřovat kterémukoliv
muţi. Zato u Tary tomu bylo přesně naopak. Jak dospívala,
vystřídala bezpočet partnerů a hojně si dopřávala sex. Zajímalo
by mě, kolik jí její počínání přináší potěšení, pokud vůbec.
Potřeba Taru chránit mě nikdy neopustila. V průběhu našich
teenagerských let jsem ji vyzvedávala na prapodivných místech,
kde ji nechali trčet její kluci. Dala jsem jí pracně vydělané
peníze z brigády, aby si měla za co koupit šaty na maturitu.
Odvedla jsem ji k doktorce, aby jí předepsala antikoncepci.
Tehdy jí bylo patnáct.
 „Podle mámy jsem děvka,“ pošeptala mi Tara v čekárně.
„Mohla se zbláznit, protoţe uţ nejsem panna.“
„Je to tvoje tělo,“ odpověděla jsem tiše, zatímco jsem svírala
její ledovou ruku. „Můţeš si s ním dělat, co chceš. Ale nesmíš
přijít do jiného stavu. A… Kromě toho si myslím, ţe by ses
neměla zahazovat s kluky, kteří tě nemilují.“
„Lásku mi vyznávají vţdycky,“ namítla s hořkým úsměvem.
„Jak poznáš, ţe to s tebou myslí váţně?“
Bezmocně jsem zavrtěla hlavou.
„Ello, ty jsi ještě panna?“ zeptala se ohromeně.
„Hmm.“
„Proto se s tebou Bryan minulý týden rozešel? Protoţe jsi
mu nedala?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ukončila jsem to já.“ Pohlédla jsem
jí do světle modrých očí a pokusila se o úsměv, ale výsledkem
byla ubohá grimasa. „Vrátila jsem se ze školy a našla jsem ho s
mámou.“
„Co prováděli?“
S odpovědí jsem dlouho váhala. „Nasávali.“ Víc jsem
neřekla. Domnívala jsem se, ţe uţ jsem vyplakala všechny slzy,
ale oči mi znovu zvlhly. Smutně jsem přikývla. Tara, ačkoliv je
mladší neţ já, si mě přitáhla k sobě a konejšivě mě objala.
Takhle jsme seděly, neţ se objevila sestra a pozvala Taru do
ordinace.
Jsem přesvědčená o tom, ţe bez Tary bych své dětství
nepřeţila. A ona beze mě. Vzájemně pro sebe znamenáme jediné
spojení s minulostí. Právě v tom se skrývá síla našeho pouta, i
jeho slabina.
 Abych byla k Houstonu spravedlivá, pohlíţela bych na něj
jinak, kdyby se k němu nevázaly špatné vzpomínky. Houston je
placatý, vlhký jako namočená ponoţka a v některých částech
překvapivě zelený. Visí na konci lesnatého pásu, jenţ se táhne z
východního Texasu. Jeho půdorys připomíná spletitou pavučinu
a všude se něco děje – vyrůstají tu byty, domy i kancelářské
budovy. Město je nesmírně ţivé, okázalé, působivé, špinavé a
rušné.
Pastviny vysušené letním sluncem postupně mizí pod
rozpáleným asfaltem s ostrůvky obchodních center a rozlehlých
budov připomínajících krabice. Ze zástavby v centru města tu a
tam trčí výšková budova jako šlahoun popínavé rostliny.
Máma bydlí v jihovýchodní oblasti ve slušné čtvrti, jeţ
vyrostla kolem náměstí. Kdysi bývalo obklopené restauracemi a
obchody, nyní se na něm rozpíná monstrózní obchod pro kutily.
Domek mé matky byl postaven ve stylu koloniálního ranče, má
dvě loţnice a vpředu štíhlé bílé sloupy. Projíţděla jsem ulicí a
děsila se okamţiku, kdy před ním budu muset zastavit.
Zaparkovala jsem před garáţí, vystoupila z auta a
pospíchala ke vchodovým dveřím. Otevřely se dřív, neţ jsem
stačila zazvonit. Máma tiskla k uchu mobil a bavila se s někým
tichým a svůdným hlasem.
„… slibuji, ţe ti to udělám. Příště,“ vrněla. Krátce se
zachichotala. „Přece víš, jak moc…“ Zaklapla jsem za sebou a
zůstala nerozhodně stát, zatímco ona dál švitořila.
Mámá vypadá pořád stejně. Je štíhlá, ve výborné fyzické
kondici a obléká se jako nedospělá popová hvězda. Co na tom,
ţe má na krku padesátku? Nasoukala se do těsného černého
topu a dţínové minisukně s koţeným páskem. Nechyběly sandály
na vysokém podpatku. Pleť na čele měla hladce vypnutou. Blond
vlasy spadaly na ramena v úhledných vlnách. Sotva se na mě
podívala, věděla jsem, co si myslí o mé obyčejné bílé košili s
knoflíky. Nudná a praktická.
Aniţ odloţila mobil, ukázala na chodbu vedoucí k loţnicím.
Přikývla jsem a vydala se hledat děťátko. Dům byl cítit po
starých kobercích a osvěţovači vzduchu s tropickým aroma.
Místnosti se utápěly ve tmě a tichu.
V jedné z loţnic plála stolní lampička. Dychtivě jsem
přistoupila k lůţku. Dech se mi zrychlil. Miminko odpočívalo
uprostřed postele. Nebylo větší neţ bochník chleba. Chlapeček.
Měl modré dupačky, zatnuté pěstičky a našpulená ústa. Natáhla
jsem se vedle něho a prohlíţela jsem si toho bezbranného
tvorečka s obličejem stařečka a růţovou pletí. Jemná víčka byla
protkaná namodralými ţilkami. Drobnou hlavičku pokrývaly
řídké tmavé vlásky a droboučké prstíky končily miniaturními
nehtíky, které mi připomínaly ptačí drápky.
Chlapečkova bezmocnost mě nesmírně znervózňovala. Aţ se
probudí, začne plakat. A čurat. Bude potřebovat záhadné věci, o
kterých nemám ponětí, a nemám sebemenší chuť se je učit.
Skoro chápu, proč Tara tenhle problém přehrála na někoho
jiného. Skoro. Ale úplně nejradši bych sestru zabila, protoţe
nechala svého synáčka v péči naší matky. Taková pitomost!
Mohlo ji napadnout, jak to dopadne. Nikdy si ho nenechá. Dále
měla vědět, ţe k zodpovědnosti budu povolána já. Abych s tím
něco udělala. V naší rodině jsem všemoţné problémy řešila do
doby, neţ ve mně převáţil sebezáchovný pud. Coţ mi ty dvě
dodnes neodpustily.
Od té doby jsem častokrát přemítala o tom, kdy a za jakých
okolností se dám s matkou a sestrou zase dohromady. Zajímalo
mě, zda se všechny tři změníme natolik, abychom dokázaly
navázat fungující vztah. Doufala jsem, ţe náš příběh dopadne
jako v některém z dojemných filmů – posadíme se na houpačku
na verandě a budeme se hodně smát a objímat.
Coţ by sice bylo moc hezké, ale to by se scénář nesměl týkat
naší rodiny.
Miminko spalo a já naslouchala jeho něţnému dechu.
Dojímalo mě svou titěrností a opuštěností. Smutek se ve mně
mísil se zlostí. Zapřísáhla jsem se, ţe nedopustím, aby se Tara
zbavila odpovědnosti. Najdu ji a pro jednou se bude muset
vypořádat s následky svých činů. Kdyţ se mi to nepodaří, podám
si chlapečkova otce a budu trvat na tom, aby převzal alespoň
část starostí a péče.
„Neprobuď ho,“ nabádala mě máma ze dveří. „Trvalo mi
dvě hodiny, neţ jsem ho uspala.“
„Ahoj, mami,“ zašveholila jsem. „Vypadáš báječně.“
„Pracuji na sobě. Mám osobního trenéra. Musí se hodně
ovládat, aby mě samou láskou nesnědl. Zato ty jsi přibrala, Ello.
Kdyţ si nebudeš dávat pozor, tak… Jsi po tátovi a ţenské z jeho
rodiny mají sklon k tloušťce.“
„Já cvičím,“ bránila jsem se. Její poznámka mě popudila.
Nejsem samé sádlo. Mám ţenské křivky a pevné tělo. Třikrát
týdně chodím na jógu. „A Dan si nestěţuje,“ dodala jsem
poraţenecky dřív, neţ jsem se stačila opanovat. Vzápětí bych si
nejradši jednu vrazila. „Nezáleţí na tom, co si kdo myslí o mé
postavě. Důleţité je, ţe jsem s ní spokojená.“
Matka mi věnovala pohled plný pohrdání. „Pořád jsi s
ním?“
 „Ano. A ráda bych se k němu co nejdřív vrátila, coţ
znamená, ţe musím najít Taru. Mohla bys mi zopakovat, jak
probíhalo vaše setkání?“
„Pojď do kuchyně.“
Zvedla jsem se z lůţka a následovala ji.
„Tara se tu ukázala bez ohlášení,“ spustila matka. „První,
co řekla, bylo: ‚Tady máš vnouče.‘ Jenom tak. Pustila jsem ji
dál, nalila jí čaj a povídaly jsme si. Tara prohlásila, ţe bydlí u
sestřenice Lizy a pracuje v nějaké agentuře. Otěhotněla s jedním
ze svých milenců, který jí ale bohuţel nemůţe pomoct. Však víš,
co to znamená. Buď nemá ani vindru, anebo je ţenatý. Navrhla
jsem jí, aby dala dítě k adopci, jenţe ona to odmítla. Připomněla
jsem jí, ţe s dítětem se všechno změní a nikdy uţ nebude ţít jako
dřív. Tara se přiznala, ţe si to také začíná uvědomovat. Potom
připravila klukovi sunar a dala mu napít. Já si šla zatím dát
dozadu šlofíka. Kdyţ jsem se probudila, Tara byla pryč, ale
mimino mi tu nechala. Zítra si ho musíš odvézt. Můj přítel se o
něm nesmí dozvědět.“
„Proč ne?“
„Nechci, aby o mně smýšlel jako o babičce.“
„Ţeny v tvém věku mají vnoučata běţně,“ podotkla jsem
věcně.
„Jenţe já na svůj věk nevypadám. Kaţdý si myslí, ţe jsem o
hodně mladší.“ Moje poznámka ji očividně urazila. „Mělo by tě
to těšit. Alespoň budeš vědět, co tě čeká.“
„Nedomnívám se, ţe budu někdy vypadat jako ty,“ ucedila
jsem kysele. „Ani teď se ti nepodobám.“
 „Moţná by to šlo, kdybys vynaloţila víc úsilí. Proč nosíš tak
krátké vlasy? Na tenhle styl nemáš správný typ obličeje.“
Mimoděk jsem se dotkla svého mikáda v délce po bradu, coţ
je jediný vhodný střih pro moje jemné a dokonale rovné vlasy.
„Smím se podívat na ten vzkaz, který ti Tara nechala?“
Máma přinesla papírové desky a poloţila je na kuchyňský
stůl. „Mám ho tady spolu s papíry z nemocnice.“
Otevřela jsem pořadač a spatřila úplně nahoře leţet list
vytrţený z bloku. Pohled na důvěrně známý rozmáchlý rukopis
podivně zabolel. Slova byla hluboko vyrytá do papíru, jak Tara,
vedena zoufalstvím, tlačila na hrot propisky. Na několika
místech málem stránku protrhla.

Milá mami,
musím někam odjet a zařídit pár věcí. Nevím, kdy se vrátím. Z
toho důvodu uděluji Tobě a naší Elle plnou moc, abyste se mohly
starat o moje dítě a být jeho poručnicemi, dokud nebudu
připravena převzít je zpátky do své péče.

Vaše Tara Sue Varnerová

„Hrome,“ zamumlala jsem s pokřiveným úsměvem na rtech

a opřela jsem se čelem o ruku. Moje sestra se zřejmě domnívá,
ţe kdyţ pouţije odborně znějící výraz, nabude její přání úřední
platnost. „Asi bychom se měly spojit s úřadem na ochranu dětí a
dát jim vědět, co se stalo. Jinak by nás mohl někdo obvinit z
únosu.“
 V deskách jsem kromě jiného objevila rodný list. Otec v něm
uvedený nebyl. Chlapeček je starý přesně týden a jmenuje se
Luke Varner. „Luke?“ podivila jsem se. „Proč mu vybrala tohle
jméno? Známe nějakého Luka?“
Máma přistoupila k ledničce a vytáhla z ní plechovku
červené dietní limonády. „Bratrance Porkyho. Ve skutečnosti se
jmenuje Luke. Ale Tara ho nezná.“
„Já mám nějakého bratrance Porkyho?“
„Vzdáleného. Z druhého kolena.“
Další z členů naší rozvětvené rodiny, s níţ jsme nikdy neměly
nic společného. Na to je mezi námi příliš mnoho výbušných
povah a poruch osobnosti. Naše rodina je víceméně ţivoucí
příručkou pro psychiatry. Obrátila jsem pozornost zpátky k
rodnému listu. „Porodila ho v Ţenské nemocnici. Byl tam někdo
s ní? Pověděla ti o tom něco?“
„Byla s ní sestřenice Liza,“ odpověděla otráveně máma.
„Kdyţ jí zavoláš, seznámí tě se všemi podrobnostmi.“
„Brnknu jí.“ Omámené jsem zavrtěla hlavou. „Co se s Tarou
děje? Připadalo ti, ţe je v depresi? Nezdálo se ti, ţe je
nemocná?“
Máma si nalila limonádu do sklenice s ledem a sledovala,
jak růţová pěna stoupá k jejímu okraji. „Byla tlustá. A unavená.
Ničeho jiného jsem si nevšimla.“
„Třeba trpí nějakou poporodní poruchou. Moţná by jí
pomohla antidepresiva.“
Máma přidala do limonády trochu vodky. „Nezáleţí na tom,
jaké dostane pilulky. Stejně nebude o to dítě nikdy stát.“
Dopřála si doušek perlivého nápoje a prohlásila: „Na mateřství
se nehodí o nic víc neţ já.“
„Proč jsi potom měla děti, mami?“ zeptala jsem se tiše.
„Je to zkrátka úděl provdaných ţen. Opravdu jsem se
snaţila. Obětovala jsem se, abych vám připravila co
nejkrásnější dětství. Jenţe jak se zdá, ani jedna si na to
nepamatujete. Děti jsou holt nevděčné. Obzvlášť dcery.“
Nezmohla jsem se na odpověď. Nedokázala jsem matce
vmést do tváře, jak těţko hledám v paměti nějakou pěknou
vzpomínku. Ţe kaţdý projev náklonnosti – objetí, pohádka na
dobrou noc – byl jako dar z nebes. Naše dětství? Většinou jsme
se s Tarou cítily, jako by někdo podtrhl koberec, na kterém
stojíme. Nejradši bych mámě podrobně vylíčila, jak její naprostý
nedostatek mateřského instinktu – dokonce i základního nutkání
chránit svá mláďata – ztíţil jejím dcerám navazování vztahů s
ostatními lidmi.
„Promiň, mami,“ vysoukala jsem ze sebe hlasem zhrublým
lítostí, ale byla jsem si celkem jistá, ţe matka nechápe, za co se
omlouvám.
Vtom se z loţnice ozval pronikavý nářek. Po zádech mi
přeběhl mráz. Miminko něco potřebuje.
„Je načase dát mu sunar,“ nechala se slyšet máma a
zamířila k ledničce. „Připravím láhev. Dojdi pro něho, Ello.“
Druhý výkřik byl ještě nepříjemnější. Zatrnulo mi z něj, jako
kdyţ člověk kousne do hliníkové fólie. Pospíchala jsem do
loţnice. Chlapeček leţící na posteli se vrtěl jako malý tuleň.
Srdce mi tlouklo tak rychle, jako by mezi jednotlivými údery
nebyly ţádné mezery.
 Nerozhodně jsem se sklonila nad lůţkem. Jak mám zvednout
novorozeně? S dětmi jsem to nikdy moc neuměla. Nikdy mě
nelákalo chovat děti svých kamarádek. Vklouzla jsem rukama
pod drobné tělo. Věděla jsem, ţe je důleţité podpírat hlavičku a
krk. Nějak se mi podařilo přivinout kojence k sobě. Udivilo mě,
ţe je křehký i pevný zároveň. Přestal vřeštět a jeho šilhavý
pohled mi připomněl Clinta Eastwooda. A křik se ozval znovu.
Tenhle malý tvoreček je naprosto bezbranný. Bezmocný. Pouze
tohle mi táhlo hlavou, kdyţ jsem jej odnášela do kuchyně. Tedy
kromě neodbytného pocitu, ţe takový mrňous by se neměl dostat
do rukou nikomu z naší rodiny, včetně mě.
Posadila jsem se a nemotorně upravila Lukovu polohu.
Máma mi podala láhev. Opatrně jsem přiloţila silikonový dudlík
k malým ústům. Bradavku rozhodně nepřipomínal, avšak
chlapeček se k němu dychtivě přisál a ztichl. Soustředil se na
krmení. Neuvědomovala jsem si, ţe zadrţuji dech, dokud se mi
sám nevydral z plic. Povzdechla jsem si úlevou.
„Můţeš tu zůstat přes noc,“ prohlásila máma, „ale zítra
musíš odjet a vzít si ho s sebou. Mám spoustu práce. Tohle uţ
nezvládnu.“
Zatnula jsem zuby, abych se ubránila přívalu námitek. Tohle
není fér. Za nic přece nemůţu. Také mám práci a svůj ţivot, k
němuţ se hodlám vrátit. Ale kromě vědomí, ţe jsou moje protesty
mámě ukradené, mě umlčela skutečnost, ţe ten, komu se děje
největší příkoří, se nemůţe bránit. Luke se proměnil v horký
brambor, jejţ si budou lidé mezi sebou přehazovat tak dlouho,
dokud se někdo neuvolí si ho ponechat.
A pak mě napadlo: co kdyţ je jeho otec na drogách nebo v
kriminálu? S kolika muţi se Tara vyspala? Musím je všechny
vystopovat a dohnat na testy? Co kdyţ některý z nich odmítne?
Najmu si právníka?
No, to bude sranda.
Máma mi ukázala, jak mám malého nechat odříhnout a
přebalit. Překvapilo mě, jak je zručná a zkušená. Na mimina
nikdy nebyla a určitě uteklo hodně vody od chvíle, kdy tyhle věci
dělala naposledy. Marně jsem si ji představovala jako mladou
matku, která trpělivě plní nikdy nekončící kaţdodenní úkoly
spojené s péčí o malé dítě. Nevěřím, ţe by ji bavily. Moje máma
ve společnosti mimina, které pořád něco vyţaduje, brečí,
nemluví… Kdepak, zkrátka to nešlo.
Přinesla jsem si z auta tašku, převlékla se do pyţama a
odnesla děťátko do pokoje pro hosty.
„Kde bude spát?“ zeptala jsem se. Netušila jsem, kam se
ukládají novorozenci, kdyţ člověk nemá k dispozici kolébku.
„Poloţ ho vedle sebe do postele,“ poradila mi máma.
„Ale co kdyţ se na něho v noci převalím? Nebo ho omylem
shodím?“
„Tak mu ustel na podlaze.“
„Ale…“
„Jdu spát,“ oznámila mi a vydala se ke dveřím. „Jsem
utahaná. Celý den jsem musela to dítě hlídat.“
Zatímco Luke odpočíval ve svém nosítku z plastu, vytvořila
jsem na koberci provizorní lůţko. Srolovala jsem přikrývku a
udělala mezi námi hráz. Jakmile jsem chlapečka poloţila na
jeho stranu pelíšku, posadila jsem se na druhou a otevřela
mobil, abych zavolala sestřenici Lize.
 „Je u tebe Tara?“ vyhrkla Liza, sotva jsem ji stačila
pozdravit.
„Doufala jsem, ţe je s tebou.“
„Kdepak. Volala jsem jí snad tisíckrát, ale nebere mi
telefon.“
Ačkoliv je Liza stejně stará jako já a vţdycky jsem ji měla
ráda, nikdy jsme se moc nestýkaly. Jako většina ţen z matčiny
strany i Liza je blondýna s dlouhýma nohama, která se neobejde
bez ustavičné pozornosti muţů. Není sice tak krásná jako moje
sestra – dojem kazí příliš dlouhý obličej a poněkud koňské zuby
–, ale má v sobě něco, čemu muţi nedokáţou odolat. Stačí vedle
ní projít restaurací a všichni přítomní pánové si mohou ukroutit
hlavy.
V průběhu let se Lize podařilo proniknout do vyšších kruhů.
Randila s bohatými podnikateli a jejich kamarády, stala se
vyhledávanou společnicí mnoha playboyů. Anebo řečeno
natvrdo – souloţila s obšourníky všech kategorií.
Nepochybovala jsem o tom, ţe Tara, coby Lizina spolubydlící
dychtivě posbírala vše, co spadlo z jejího stolu. Pardon, loţe.
Několik minut jsme si povídaly. Liza měla pár tipů, kam by se
Tara mohla uchýlit. Slíbila, ţe někomu zavolá. Nepochybovala o
tom, ţe je moje sestra v pořádku. Nepřipadala jí v depresi či
mimo. Spíše rozpolcená.
„Neustále ţvanila o dítěti,“ nechala se slyšet Liza. „Nebyla
si jistá, zda si je chce ponechat. V uplynulých měsících tolikrát
změnila názor, ţe jsem přestala tipovat, jak to nakonec
dopadne.“
„Vyhledala nějakou odbornou pomoc?“
„Nemyslím.“
 „Co otec?“ uhodila jsem na ni. „Kdo je to?“
Sestřenice dlouho váhala. „Tara si tím není dvakrát jistá.“
„Musí mít přece nějakou představu.“
„No, domnívala se, ţe to ví, ale… Však ji znáš. Není zrovna
moc ukázněná.“
„Jak moc musí být člověk ukázněný, aby věděl, s kým spí?“
„Víš, poslední dobou jsme hodně pařily, takţe není zrovna
lehké určit, kdy k tomu asi tak došlo. Ale mohla bych ti sestavit
seznam maníků, se kterými randila.“
„Díky. Koho bys dala na první místo? Kdo Taru s největší
pravděpodobností přivedl do jiného stavu?“
Přímá otázka ji opět zaskočila. „Povídala, ţe podle ní to byl
Jack Travis.“
„Kdo je to?“
Liza se nevěřícně rozesmála. „Copak tobě to jméno nic
neříká, Ello?“
Vytřeštila jsem oči. „Snad nemyslíš toho Travise?“
„Prostředního syna.“
V čele známé houstonské rodiny stojí Churchill Travis,
miliardář a ostřílený finančník, jehoţ si povaţují zástupci médií,
politici i celebrity. Mnohokrát jsem ho viděla na CNN, v
časopisech i v novinách. Spolu se svými dětmi patří do
nevelkého světa mocných, kteří málokdy čelí následkům svých
činů. Prakticky na ně neplatí ţádné hrozby a necítí zodpovědnost
za ty, kteří nepatří k jejich druhu.
Syn Churchilla Travise musí být privilegovaný rozmazlený
spratek.
 „Výborně,“ zamumlala jsem. „Předpokládám, ţe to byl
zástoj na jednu noc.“
„Vykašli se na předsudky, Ello.“
„Lizo, nenapadá mě, jak se zeptat na povahu jejich vztahu,
aniţ by to vyznělo kriticky.“
„Byl to zástoj na jednu noc,“ odsekla sestřenice.
„Takţe se Travis bude divit,“ dumala jsem nahlas. „Anebo
ne. Třeba se mu to stává pořád. Rozsévá miminka jako
sedmikrásky.“
„Jack se schází s mnoha ţenami,“ přiznala Liza.
„I s tebou?“
„Pohybujeme se ve stejných kruzích. Přátelím se s Heidi
Donovanovou, která si s ním tu a tam vyjde.“
„Jak si pan Travis vydělává na ţivobytí? Doufám, ţe nečeká,
aţ velkej taťka natáhne bačkory.“
„Jack takový není,“ bránila ho pohotově Liza. „Má vlastní
společnost. Věnuje se správě majetku. Sídlí na adrese 1800
Main. Znáš přece tu skleněnou budovu v centru, co má ten
srandovní vršek?“
„Ano, znám.“ Zmíněný mrakodrap se mi líbí, včetně
skleněné pyramidy na vrcholu. „Mohla bys mi sehnat jeho
číslo?“
„Pokusím se.“
„A mezitím mi sepiš ten seznam.“
„Fajn. Ale nemysli si, ţe Tara bude skákat radostí.“
 „Nedomnívám se, ţe by byla v těchto dnech bůhvíjak
šťastná,“ poznamenala jsem. „Pomoz mi ji najít, Lizo. Potřebuji
se přesvědčit, ţe je v pořádku, a zjistit, co pro ni můţu udělat.
Také chci vypátrat, kdo je otcem jejího dítěte. Není mi jedno, co
se s tím opuštěným miminkem stane.“
„Není opuštěné,“ namítla sestřenice. „Tara přece ví, kde ho
nechala.“
Napadlo mě, ţe jí vysvětlím chyby v jejím úsudku, ale pak
jsem uznala, ţe by to byla ztráta času. „Sestav mi ten seznam,
prosím. Pokud se ukáţe, ţe otcem není Jack Travis, potom
musím přinutit kaţdého chlapa, se kterým Tara spala, aby
podstoupil test paternity.“
„Proč si přiděláváš starosti, Ello? Nemůţeš se o kluka jenom
na chvíli postarat, kdyţ tě o to poţádala?“
„Já?“ Na okamţik se mi nedostávalo slov. „I já mám svůj
ţivot, Lizo. Mám práci a přítele, který nechce mít s miminkem
nic společného. Kdepak, nemůţu se upsat na neurčito jako
Tařina neplacená chůva.“
„Jenom jsem se zeptala,“ pípla rozpačitě Liza. „Někteří
muţi mají děti rádi. Kromě toho jsem si nemyslela, ţe by ti práce
byla na překáţku. Vţdyť většinou jenom něco píšeš, ne?“
Musela jsem potlačit smích. „Ano, píšu, Lizo. Ale také u toho
musím trochu přemýšlet.“
Ještě chvíli jsme si povídaly, většinou o Jacku Travisovi.
Dozvěděla jsem se, ţe rád loví a rybaří, jezdí na plný plyn a
stejným způsobem ţije. Ţenské čekají ve frontě v naději, ţe na ně
přijde řada a stanou se jednou z jeho mnoha přítelkyň. A podle
toho, s čím se Tara svěřila Lize, nemá Jack Travis v posteli
ţádné zábrany a vykazuje neukojitelný sexuální apetýt.
Vlastně…
„Tohle snad ani slyšet nechci,“ oznámila jsem v tomto bodě
Lize.
„Jak chceš. Ale jedno ti povím: Heidi tvrdila, ţe si jednou v
noci sundal kravatu a…“
„Dost, Lizo. Trvám na tom.“
„Copak nejsi zvědavá?“
„Ne. Dostávám spoustu e-mailů a dopisů od čtenářek, které
se mi svěřují se svými postelovými zkušenostmi. Hned tak něco
mě nepřekvapí. Ale radši bych nic nevěděla o sexuálním ţivotě
muţe, kterého budu ţádat, aby podstoupil test paternity.“
„Jestli je to dítě jeho,“ rozumovala Liza, „pomůţe ti. Je to
zodpovědný chlap.“
Tohle jsem nebrala. „Zodpovědní muţi nemají zástoje na
jednu noc a nepřivádějí dívky do jiného stavu.“
„Bude se ti líbit,“ prorokovala sestřenice. „Všechny holky
jsou z něho paf.“
„Lizo, nikdy mě nepřitahovali muţi, na které se lepilo moc
ţenských.“
Jakmile jsem ukončila hovor, zahleděla jsem se na
chlapečka. Oči měl jako dva modré knoflíky a dojímal mě svým
soustředěným výrazem. Zajímalo by mě, jak by po prvním týdnu
na světě shrnul své dojmy. Samý shon, cesty autem, spousta
cizích tváří a hlasů, které se neustále střídají. Nejspíš touţí po
své matce a jejích konejšivých slovech. Nechce mnoho, kdyţ ve
svém věku vyţaduje trochu důslednosti. Pohladila jsem ho po
tmavém chmýří na hlavičce. „Ještě jeden telefonát,“ oznámila
jsem mu omluvně a zvolila číslo.
Dan se mi ozval na druhé zazvonění. „Jak jde záchranná
operace?“
„Dítě jsem spasila a teď by se mi hodilo, aby někdo vysekal z
potíţí mě.“
„Slečna Nezávislá záchranáře nikdy nepotřebuje.“
Zcela nečekaně se mi na rtech objevil nefalšovaný úsměv,
jako kdyţ uprostřed zimy praskne led. „Aha. Já zapomněla.“
Převyprávěla jsem mu vše, co jsem se dozvěděla, a zmínila jsem
moţnost, ţe otcem můţe být Jack Travis.
„V tomto směru bych si dovolil pochybovat,“ podotkl Dan.
„Kdyby byl dárcem spermatu Travis, nemyslíš, ţe by se za ním
Tara dávno rozběhla? Z toho, co vím o tvé sestře, soudím, ţe být
zbouchnutá miliardářovým synkem by povaţovala za vrchol své
kariéry.“
„Logika mé sestry se té naší v ničem nepodobá. Radši se ani
nepokouším hádat, proč se chová tímto způsobem. Dokonce si
nejsem jistá, zda bude schopná se o Luka postarat, aţ ji najdu.
Kdyţ jsme byly malé, neudrţela při ţivotě ani zlatou rybičku.“
„Mám správné konexe,“ poznamenal tiše Dan. „Znám lidi,
kteří by ho umístili do dobré rodiny.“
„Já nevím.“ Podívala jsem se na chlapečka. Zavřel oči.
Nebyla jsem si jistá, zda dokáţu ţít s vědomím, ţe jsem ho
svěřila cizím lidem. „Musím si rozmyslet, co je pro něho
nejlepší. On se narodit nechtěl.“
„Dobře se vyspi, Ello. Však ty na správnou odpověď přijdeš.
Ostatně jako vţdycky.“
 3

Skutečnost, ţe mi Dan zcela váţně popřál dobrou noc,

zřetelně svědčila o tom, ţe o kojencích vůbec nic neví. Můj
synovec byl ţivoucí spánková porucha. Horší noc jsem nikdy
nezaţila. Několikrát mě surově probudil a řval. Já připravovala
sunar, krmila, nechala ho odříhnout, vyměnila plenku a po
pětiminutovém klidu všechno vypuklo nanovo. Netuším, jak
někdo můţe tohle vydrţet několik měsíců. Já byla dočista grogy
po jediné noci.
Ráno jsem se osprchovala téměř vařící vodou v naději, ţe
odplaví bolest z unavených svalů. Kéţ by mě napadlo vzít si s
sebou něco reprezentativního. Takhle jsem se musela spokojit s
jediným čistým oblečením, které jsem měla – dţínsy, košilí a
koţenými sandály bez podpatku. Důkladně jsem si učesala vlasy
a pohlédla na svou ztrhanou, pobledlou tvář. Oči jsem měla
zarudlé a suché, a tak jsem se neobtěţovala s kontaktními
čočkami a nasadila si brýle v kovových obroučkách.
Na náladě mi nepřidalo, kdyţ jsem vstoupila do kuchyně s
dětským nosítkem v ruce a spatřila matku trůnit u stolu.
Předvedla mi vzorně natočené lokny a sbírku zlatých prstenů. Z
krátkých kalhot čněly hladké opálené nohy s dokonalou
manikúrou a dokonce drobným prstýnkem s křišťálem na jednom
z prstů.
Postavila jsem nosítko s Lukem na podlahu na druhé straně
stolu, dál od ní.
„Nechala ti tu Tara pro malého nějaké oblečení? Ty dupačky,
co má na sobě, jsou špinavé.“
Matka zavrtěla hlavou. „Dole v ulici je obchod s levnými
hadry. Něco mu tam kup. A taky budeš potřebovat velký balík
plenek. V tomhle věku mají děti děsnou spotřebu.“
„Coţ je fakt,“ hlesla jsem unaveně a zamířila ke kávovaru.
„Mluvila jsi včera s Lizou?“
„Hmm.“
„Co říkala?“
„Myslí si, ţe je Tara v pořádku. Obtelefonuje pár lidí a
pokusí se ji sehnat.“
„Kdo je otcem toho kluka?“
Rozhodla jsem se, ţe matce o moţné účasti Jacka Travise
zatím nic nepovím. Jméno bohatého muţe by v ní probudilo
zájem a o to jsem nestála. Ještě by mohla provést nějakou
vylomeninu,
„Nemám ponětí,“ prohodila jsem ledabyle.
„Kam máš dnes namířeno?“
„Zřejmě do nějakého hotelu.“ Vyčítavý tón jsem nepouţila.
Nebylo třeba.
Matka se dotčeně napřímila. „Muţ, se kterým se scházím, se
o tomhle nesmí dozvědět.“
 „O čem? Ţe jsi babičkou?“ Zlomyslně jsem se bavila,
zatímco máma se při zaznění posledního slova zhnuseně
ušklíbla. „Anebo ţe je tvoje dcera svobodnou matkou?“
„Vadí mi obojí. Můj přítel je mladší neţ já a má velmi
konzervativní názory. Nechápal by, jak je matka vůči vzpurným
dětem bezmocná.“
„Já i Tara jsme dávno dospělé, mami.“ Napila jsem se černé
kávy a otřásla se odporem. V průběhu ţivota s Danem jsem si
zvykla mírnit její hořkou chuť sojovým mlékem. K čertu,
pomyslela jsem si a sáhla po krabičce nízkotučné smetany stojící
na kuchyňském pultu. Dopřála jsem si štědrou dávku.
Matka semkla nalíčené rty do tenké čárky. „Ty jsi vţdycky
všechno věděla nejlíp. Nuţe, alespoň zjistíš, kolik toho nevíš.“
„Věř mi,“ zamumlala jsem, „ţe budu první, kdo přizná, ţe
netuší, co si v téhle situaci počít. Nemám s ní nic společného.
Není to moje dítě.“
„Potom je předej sociálce.“ Znovu se naţhavila. „Pokud se
s ním něco stane, bude to tvoje vina, ne moje. Zbav se ho, pokud
se nedokáţeš chovat zodpovědně.“
„Já to zvládnu,“ hlesla jsem tiše. „To je v pohodě, mami.
Postarám se o něho. Ty si nemusíš s ničím dělat starosti.“
Upokojila se jako děcko podplacené lízátkem. „Potřebuješ
dostat lekci, stejně jako jsem ji dostala já,“ prohlásila po chvíli
a sehnula se, aby si upravila krouţek na prstu u nohy. „Tvrdou.“
Od rána panovalo příšerné horko. Vzala jsem Luka do
obchodu s textilem. Projíţděla jsem uličkou mezi regály a on
zatím vřískal z plných plic a vztekle se kroutil v měkkém lehátku
pro mimina, připevněném k rukojeti košíku. Uklidnil se aţ na
parkovišti. Nejspíš se mu líbilo, jak kolečka drkotají po
nerovném asfaltu.
Venku bylo jako v peci, zatímco v klimatizovaných budovách
na nás útočil arktický vzduch. Kdyţ člověk vcházel dovnitř a
zase ven, střídavě se potil a schnul, aţ měl nakonec tělo pokryté
neviditelnou vrstvičkou lepkavé soli. Já i Luke jsme získali
růţovou barvu vařených garnátů.
A v tomto stavu jsem se měla setkat s Jackem Travisem.
Zavolala jsem Lize v naději, ţe se jí podařilo získat jeho
telefonní číslo.
„Heidi mi je odmítla dát,“ prohlásila naštvaně sestřenice.
„Prý to nejde. Osobně si myslím, ţe má strach, abych jí ho
nepřebrala. Musela jsem se kousat do jazyka, abych jí
nepověděla, kolikrát jsem po něm mohla vyjet. Ale já
kamarádkám do kluků nedělám. Mimoto dobře ví, ţe se kolem
Jacka Travise motá spousta ţen.“
„Vyspí se ten chlap někdy?“
„Jack se netají tím, ţe odmítá být věrný jedné ţeně, takţe od
něho věrnost nikdo neočekává. Jenţe Heidi se s ním schází uţ
dlouho. Zřejmě je přesvědčená, ţe z něho vymámí zásnubní
prsten.“
„Jako z jalové krávy tele,“ smála jsem se. „V tom případě jí
přeju hodně štěstí. Jak bych se s ním mohla spojit?“
„Nemám ponětí, Ello. Asi ti nezbude neţ jednoduše vtrhnout
do jeho kanceláře s tím, ţe ho chceš vidět. Nic jiného mě
nenapadá.“
„Na přepadávání lidí jsem naštěstí expert.“
 „Na tvém místě bych si dávala majzla,“ varovala mě
sestřenice. „Jack je sice milý kluk, ale nenechá se komandovat.“
„S tím počítám,“ přikývla jsem, přestoţe se mi ţaludek
sevřel nervozitou.
Pouliční ruch se v Houstonu řídí vlastními záhadnými
pravidly. Obstojí pouze ten, kdo je důvěrně zná a má s nimi
bohaté zkušenosti. Přirozeně jsem s Lukem uvízla v zácpě.
Pohybovali jsme se šnečím tempem a z patnáctiminutové cesty
se stala třičtvrtěhodinová.
Neţ jsme se dostali k umělecky pojaté apartní budově ze
skla, Luke vyl z plných plic a interiér vozu zaplnil odporný puch
svědčící o tom, ţe miminko se ukrutně pozlatilo na nejhorším
moţném místě a v nejhorší čas.
Vjela jsem do podzemní garáţe určené návštěvníkům, která
byla úplně plná, takţe jsem zase musela ven. Pustila jsem se
dolů ulicí k veřejnému placenému parkovišti. Jakmile se mi
podařilo ulovit místo k stání, přebalila jsem Luka na zadním
sedadle.
Nato jsem se vydala pěšky k mrakodrapu. Dětské nosítko
těţklo kaţdým krokem, aţ váţilo snad tunu. Sotva jsem vstoupila
do nablýskané haly, udeřil na mě závan ledového vzduchu.
Ocitla jsem se v království mramoru, oceli a naleštěného dřeva.
Nejprve jsem se podívala na skleněný panel s informacemi o
rozmístění jednotlivých kanceláří a poté jsem energicky
přistoupila k recepčnímu pultu. Věděla jsem, ţe neznámou ţenu
ostraha k výtahům jenom tak nepustí.
„Slečno.“ Jeden z muţů za pultem mi pokynem naznačil,
abych k němu přistoupila.
 „Někdo nás sem přijde vyzvednout,“ zacvrlikala jsem vesele.
Sáhla jsem do tašky, kterou jsem měla přehozenou přes rameno,
a vytáhla z ní igelitový pytlík s pouţitou plenkou. „Potkala nás
malá nehoda. Je tu někde toaleta?“
Muţ zesinal a urychleně mě odvelel na opačnou stranu haly.
Na zpáteční cestě jsem postavila nosítko s Lukem před řadu
výtahů. Sotva se jedny dveře otevřely, nastoupila jsem spolu se
čtyřmi dalšími lidmi do kabiny.
„Jak je stará?“ zeptala se usměvavá dáma v elegantní černé
sukni.
„Je to kluk,“ odpověděla jsem, „a je mu týden.“
„V tom případě vám musím říct, ţe vypadáte báječně.“
Ihned mě napadlo paní opravit a oznámit jí, ţe nejsem
matka, ale to by nevyhnutelně vedlo k další otázce. Proto jsem se
jen usmála a zadrmolila: „Ano, děkuji vám. Vedeme si skvěle.“
Dalších pár vteřin jsem dumala o tom, jak se asi daří Taře a
jestli se po porodu dobře hojí. V jedenáctém patře jsem vynesla
Luka z výtahu a spolu s ním zamířila ke kancelářím Jacka
Travise.
Střízlivě působícímu interiéru kralovaly přírodní tóny tu a
tam zpestřené skupinkami moderního nábytku. Postavila jsem
nosítko s chlapečkem na koberec a promnula si namoţenou
ruku. Nato jsem oslovila recepční, která si nasadila zdvořilou
masku. Černé linky na horních víčkách se v koutcích šplhaly
vzhůru, takţe připomínaly malé zobáčky, jimiţ si odškrtáváme
poloţky na seznamu. Věnovala jsem jí úsměv, o kterém jsem
doufala, ţe působí náleţitě protřele, aby pochopila, ţe má před
sebou světaznalou ţenu.
 „Vím, ţe přicházím bez ohlášení,“ spustila jsem a postrčila
si brýle, které mi začaly sklouzávat z nosu, „ale naléhavě
potřebuji hovořit s panem Travisem. Schůzku dohodnutou
nemám. Stačí mi pět minut. Jmenuji se Ella Varnerová.“
„Vy se s panem Travisem znáte?“
„Ne. Jsem známá jeho přítelkyně.“
Dívka nehnula ani brvou. Zpola jsem očekávala, ţe sáhne
pod pult, stiskne tlačítko alarmu a kaţdou vteřinou se přiřítí
muţi v polyesterových uniformách a vyvedou mě ven.
„V jaké záleţitosti přicházíte?“ vyzvídala recepční.
„Jsem si jistá, ţe pan Travis by si přál o ní slyšet jako
první.“
„Pan Travis má poradu.“
„Počkám na něho.“
„Dlouhou poradu,“ upřesnila.
„Výborně. Odchytnu ho o přestávce.“
„Budete si muset domluvit schůzku a přijít později.“
„Kdy bude k mání?“
„Po příští tři týdny má nabitý rozvrh. Moţná se něco uvolní
koncem měsíce.“
„Já nemůţu čekat ani do večera,“ trvala jsem na svém.
„Podívejte se, stačí mi pět minut. Přijela jsem aţ z Austinu a
přicházím v naléhavé záleţitosti, o které by pan Travis měl
vědět…“ Rozpačitě jsem se odmlčela, neboť dívka se tvářila
naprosto nezúčastněně.
Povaţovala mě za cvoka.
 Já si to začínala o sobě myslet taky.
Vtom se miminko rozplakalo.
„Postarejte se, aby bylo zticha,“ prohlásila nevraţivě
recepční. Znělo to naléhavě.
Zvedla jsem Luka do náruče a z postranní kapsy tašky
vytáhla láhev dětské výţivy. Protoţe jsem ji neměla kde ohřát,
strčila jsem dudlík dítěti rovnou do pusy.
Jenţe můj synovec o vychlazené mléko nestál. Zhnuseně se
odtáhl a začal kvílet.
„Slečno Varnerová…,“ ozvala se podráţděně recepční.
„Je to studené.“ Provinile jsem se usmála. „Mohla byste mi
to někde ohřát, neţ nás vyhodíte? Stačí láhev na minutu postavit
do hrnku horké vody. Prosím.“
Dívka si otráveně povzdechla. „Dejte mi to. Skočím do
kuchyňky.“
Přecházela jsem po recepci, jemně Luka houpala a broukala
mu. Dělala jsem zkrátka všechno moţné, abych ho utišila.
„Luku, nemůţu s tebou nikam jít. Vţdycky ztropíš scénu. Nikdy
mě neposloucháš. Myslím, ţe je načase, abychom se začali
stýkat s jinými lidmi.“
Vtom jsem si všimla, ţe kdosi přichází boční chodbou, a
vděčně jsem se k němu otočila. Předpokládala jsem, ţe je to
recepční s lahví. Místo toho jsem spatřila trojici muţů v očividně
drahých černých oblecích. První byl světlovlasý a štíhlý, druhý
malý a trochu při těle, zato ten třetí – upřímně, pohlednějšího
chlapa jsem nikdy neviděla.
Byl vysoký a statný, svalnatý a příjemně muţný. Měl tmavé
oči a velmi husté, nakrátko ostříhané vlasy. Způsob, jakým se
nesl – sebevědomě a zároveň uvolněně – prozrazoval, ţe je
zvyklý velet. Uprostřed věty se odmlčel a ostraţitě se na mě
podíval. Zadrţela jsem dech. Cítila jsem, jak rudnu a srdce mi
tluče aţ v krku.
Stačil jediný pohled a věděla jsem, koho mám před sebou.
Klasického alfa samce, který před pěti miliony let odstartoval
evoluci tím, ţe ulovil kaţdou samici v dohledu. Jsou okouzlující,
kdyţ vás svádí, přestoţe se chovají jako bídáci. Ovšem ţeny
nejsou schopny jim odolat.
Aniţ mě spustil z očí, promluvil hlubokým hlasem, z něhoţ mi
naskočila husí kůţe. „Zdálo se mi, ţe slyším plakat dítě.“
„Pan Travis?“ otázala jsem se bryskně, zatímco jsem
houpala fňukajícího synovce.
Krátce přikývl.
„Doufala jsem, ţe vás zastihnu o přestávce. Jsem Ella. Z
Austinu. Ella Varnerová. Potřebuji vám něco říct.“
Recepční se vynořila z jiné chodby s lahví v ruce.
„Proboha,“ zděsila se a pospíchala k nám. „Pane Travisi, moc
se omlouvám…“
„To je v pořádku.“ Gestem jí naznačil, aby mi láhev předala.
Chopila jsem se jí, odstříkla na zápěstí několik kapek, jak mi
poradila máma, a strčila dudlík dítěti do úst. Luke spokojeně
zabručel a začal sát.
Pohlédla jsem do tmavých očí Jacka Travise a zeptala se:
„Směla bych s vámi na chvilku mluvit?“
Travis mě zamyšleně sledoval. Ohromily mě protiklady jeho
osobnosti. Prvotřídní oblek se k němu na první pohled nehodil.
Zjev věčného rebela kontrastoval s příjemným chováním.
Působil na mě dojmem, ţe je nutné spoléhat na jeho kladné
stránky, anebo se mu rovnou klidit z cesty.
Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem ho srovnávat s
Danem, jehoţ vlídné modré oči a věčné strniště mě uklidňovaly
a vypadaly vstřícně. Na Jacku Travisovi nic konejšivého nebylo.
Snad jen sametový baryton.
„Záleţí na tom,“ připustil nenuceně. „Budete se mi snaţit
něco prodat?“ Hovořil se silným texaským přízvukem.
„Ne. Jde o soukromou věc.“
V koutcích úst mu pobaveně zacukalo. „Osobní záleţitosti
obvykle řeším aţ po páté.“
„Nemůţu čekat tak dlouho.“ Zhluboka jsem se nadechla a
statečně dodala: „Asi bych vás měla varovat, ţe kdyţ se mě teď
zbavíte, budete se se mnou potýkat později. Jsem vytrvalá.“
S úsměvem se obrátil ke svým společníkům. „Nevadilo by
vám, kdybyste na mě počkali v baru v sedmém patře?“
„Vůbec ne,“ odvětil jeden z nich zpěvavou anglickou
intonací. „V baru lelkujeme rádi. Máme vám něco objednat?“
„Ano, nezdrţím se dlouho. Lahvové pivo.“
Jakmile muţi odešli, Jack Travis mi věnoval plnou pozornost.
Ačkoliv jsem středně vysoká a rozhodně nejsem ţádná
křehotinka, přímo se nade mnou tyčil. „Pojďte do mé
kanceláře.“ Mávl rukou, abych ho předešla. „Poslední dveře
vpravo.“
S Lukem v náruči jsem vstoupila do rohové pracovny. Za
obrovskými okny se město rozpínalo do všech stran. Koupalo se
ve slunečním světle, jeţ se odráţelo od skleněných fasád. Na
rozdíl od sterilně vyhlíţející recepce zde bylo útulno. Zaujala mě
pohodlná koţená křesla, řady knih a fasciklů, a rodinné
fotografie v černých rámečcích.
Travis mi nabídl křeslo a usadil se za stůl. Sledovala jsem
jeho ostře řezaný obličej s rovným nosem a přísnou bradou.
„Vezmeme to stručně, Ello z Austinu,“ prohlásil. „Dostal
jsem zajímavou nabídku a nerad bych nechal své hosty čekat.“
„Budete spravovat jejich majetek?“
„Hotelový řetězec.“ Zaostřil na Luka. „Měla byste tu láhev
víc nahnout, aby vaše holčička nenasávala vzduch.“
Zamračila jsem se a láhev nadzvedla. „Je to kluk. Proč ho
kaţdý povaţuje za děvčátko?“
„Protoţe má ponoţky Hello Kitty.“ Z jeho hlasu zazníval
nesouhlas.
„V jeho velikosti jiné neměli,“ bránila jsem se.
„Nemůţete kluka nacpat do růţových fuseklí.“
„Vţdyť je mu pouhý týden. Copak uţ teď s ním mám řešit
genderové otázky?“
„Vy jste doopravdy z Austinu, ţe?“ zeptal se kysele. „Co pro
vás můţu udělat, Ello?“
Pojednou jsem nevěděla, kde začít. „Připravte se na
nejhorší,“ oznámila jsem mu věcným, obchodnickým tónem.
„To, co vám teď řeknu, je pecka.“
„Na překvapení jsem zvyklý. Pokračujte.“
„Moje sestra se jmenuje Tara Varnerová. Loni jste si s ní
vyšel.“ Protoţe jméno mu zjevně nic neříkalo, kvapně jsem
dodala: „Znáte Lizu Purcellovou? Je to moje sestřenice.
Seznámila vás s Tarou.“
 Travis se na okamţik zamyslel. „Uţ si na ni vzpomínám.
Vysoká blondýna, dlouhé nohy.“
„Přesně tak.“ Všimla jsem si, ţe Luke vypil mléko. Zastrčila
jsem prázdnou lahvičku zpátky do tašky a poloţila jsem si
miminko na rameno, aby si odříhlo. „Tohle je její syn. Luke.
Porodila ho, odvezla k mé matce a pak někam zmizela.
Pokoušíme se ji najít. A také bych ráda vyřešila situaci tohohle
drobečka.“
Travis se ani nepohnul. Ve vzduchu se pojednou vznášelo
nepřátelství a chlad. Neuniklo mi, ţe ve mně náhle vidí hrozbu,
anebo příslib potíţí. V kaţdém případě opovrţlivě zkřivil rty.
„Myslím, ţe chápu, kam tím míříte, Ello. Můj není.“
Přinutila jsem se neuhnout pohledem. „Podle Tary je.“
„Jméno Travis inspiruje mnohé ţeny k tomu, aby hledaly
podobnost mezi svými nezaopatřenými dětmi a mnou. V tomto
případě to není moţné hned ze dvou důvodů. Zaprvé jsem nikdy
neměl sex, aniţ bych svou zbraň schovával v pouzdře.“
Navzdory závaţnosti našeho rozhovoru se mi chtělo smát.
Tomuhle říkám příměr. „Mluvíte o kondomu? U této metody
ochrany před početím se uvádí selhání ve výši patnácti
procent.“
„Děkuji, profesorko. Přesto nejsem otcem.“
„Jak si můţete být tak jist?“
„Protoţe jsem s Tarou nikdy nic neměl. Tu noc, kdy jsme si
spolu vyrazili, příliš nasávala, a mě opilé ţenské nepřitahují.“
„Opravdu?“ otázala jsem se pochybovačně,
„Jistě,“ zazněla tichá odpověď.
 Luke si říhl a přitulil se k mému krku.
Vzpomněla jsem si, co mi Liza říkala o Jackově bouřlivém
milostném ţivotě, a neubránila jsem se cynickému úsměvu.
„Protoţe jste muţ přísných zásad?“
„Ne, madam. Upřednostňuji ţeny, které spolupracují.“
Blesklo mi hlavou, jakou spolupráci asi má na mysli, a
vzápětí jsem zrudla. Mrazivě se na mě podíval, coţ můj pocit
trapnosti jenom umocnilo. Připadala jsem si jako neobratný
chmaták, kterého přistihl při činu.
O to víc jsem byla rozhodnutá stát na svém. „Vy jste toho
večera nic nepil?“
„Nejspíš ano.“
„Takţe alkohol ovlivnil váš úsudek a nejspíš i narušil paměť.
Z toho důvodu si nemůţete být jist, ţe k ničemu nedošlo. A já
nemám ţádný důvod vám věřit.“
Travis mlčel a nespouštěl ze mě zrak. Uvědomila jsem si, ţe
mu neujde sebemenší detail – tmavé kruhy pod mýma očima;
uschlá skvrna tam, kde mi Luke ublinkl na rameno; způsob,
jakým miminko mimoděk hladím po hlavičce.
„Ello,“ oslovil mě tiše. „Nevěřím, ţe jsem jediný, za kým s
tímhle přicházíte.“
„Ne,“ přiznala jsem. „Pokud se ukáţe, ţe otcem nejste, mám
v záloze další šťastné kandidáty na test paternity. Ale dávám
vám šanci vyřídit to hned, bez velké publicity a povyku.
Podstupte tu zkoušku, a kdyţ dopadne ve váš prospěch, jste
venku ze hry.“
 Travis na mě pohlédl, jako bych byla jedna z těch zelených
ještěrek, které se často nastěhují do texaských domů. „Mám
právníky, kteří by vám mohli dát parádně zabrat, zlato.“
Posměšně jsem se na něho zazubila. „Ale no tak, Jacku.
Neodpírejte mi tu radost sledovat, jak vám odebírají vzorek
DNA. Dokonce to zaplatím.“
„Tahle nabídka by mě moţná zaujala,“ prohodil ledabyle,
„kdyby ovšem zahrnovala něco víc vzrušujícího, neţ je stěr z
vnitřní strany tváře.“
„Je mi líto. Kéţ bych vás mohla vzít za slovo a uvěřit, ţe jste
s Tarou nespal. Ale pokud ano, proč byste se k tomu přiznával,
ţe?“ Zíral na mě očima barvy praţené kávy. Místo aby mě
zamrazilo v zádech, pocítila jsem podivné horko.
Konečně jsem si připustila, ţe Jack Travis je neuvěřitelně
sexy. Nepochybovala jsem o tom, ţe sestra by mu dala vše, po
čem by zatouţil. A bylo mi jedno, jestli ten chlap nosí svou zbraň
v pouzdře, dvojité pláštěnce anebo zavázaný na uzel. K tomu,
aby přivedl ţenu do jiného stavu, by v jeho případě stačilo
pouhé mrknutí.
„Ello, kdybyste dovolila…“ Ohromil mě tím, ţe natáhl ruku
a opatrně mi z očí sňal brýle. Nic jsem nechápala. Pojednou
jsem ho viděla rozmazaně a odhadovala, ţe čistí zapatlaná skla
kapesníkem. „A je to.“ Jemně mi vrátil brýle přímo na nos.
„Děkuji,“ špitla jsem. Zčistajasna jsem ho spatřila aţ s
nepříjemnou ostrostí.
„Ve kterém hotelu bydlíte?“ slyšela jsem, jak se ptá.
Urychleně jsem se vzpamatovala.
„Zatím nevím. Něco si najdu, aţ odtud odejdu.“
 „Bohuţel nenajdete. Momentálně se v Houstonu konají dva
kongresy. Pokud nemáte patřičné známosti, nejbliţší ubytování
seţenete aţ v Pearlandu.“
„Známosti nemám,“ přiznala jsem.
„Potom potřebujete pomoc.“
„Díky, ale ne…“
„Ello,“ přerušil mě nekompromisně. „Nemám čas se s vámi
hádat. Později si stěţujte, jak je vám libo, ale teď zmlkněte a
následujte mě.“ Vstal a natáhl se po dítěti.
Zarazila jsem se a sevřela chlapečka o něco pevněji.
„Všechno je v pořádku,“ zamumlal Travis. „Vezmu ho.“
Velké dlaně vklouzly mezi mě a miminko, obratně uchopily
Lukovo skrčené tělíčko a přenesly je do nosítka stojícího na
podlaze. Udivila mě zručnost, s jakou s kojencem zacházel, a
také to, jak ostře vnímám Jackovu blízkost a jeho osobitou vůni.
Připomínala mi cedrové dřevo a zemi skrápěnou deštěm, a
vysílala ke mně příjemné signály. Zaostřila jsem na tmavé vousy
proráţející pokoţkou, jeţ neodstraní sebedůmyslnější ţiletka.
Zaujaly mě nakrátko sestříhané tmavé vlasy, které lnuly k lebce
v úhledných vlnách.
„Očividně to s dětmi umíte,“ blekotala jsem. Popadla jsem
tašku a přesvědčila se, ţe má dobře zapnutý zip.
„Mám synovce.“ Travis šikovně zapnul bezpečnostní
popruhy a nosítko zvedl. Aniţ poţádal o svolení, vyšel z
kanceláře a na chodbě se zastavil u otevřených dveří jedné z
kanceláří. „Helen,“ oslovil ţenu s kaštanovými vlasy, sedící za
stolem plným šanonů. „Tohle je Ella Varnerová. Potřeboval
bych, abyste pro ni zajistila pokoj v hotelu na nejbliţších pár
dní. Někde blízko.“
„Ano, pane.“ Helen mi věnovala nezúčastněný úsměv a
zvedla sluchátko.
„Platit budu já,“ vloţila jsem se do hovoru. „Potřebujete
číslo mé kreditní karty, nebo? “
„O detaily se postaráme později,“ přerušil mě Travis.
Doprovodil mě do recepce, postavil nosítko vedle křesla a
naznačil, abych se posadila. „Počkejte tady a buďte hodná
holka,“ poručil mi, „dokud Helen všechno nevyřídí.“
Hodná holka? Záměrná blazeovanost způsobila, ţe mi
údivem poklesla čelist. Zabodla jsem mu pohled do očí, avšak
dotčenou odpověď jsem si nakonec nechala pro sebe. Přesně
věděl, co mu chci říct. Kromě toho mu bylo jasné, ţe nejsem v
pozici, abych se mohla uráţet.
Sáhl pro náprsní tašku, vyňal z ní vizitku a podal mi ji.
„Číslo mého mobilu. K večeru budu k zastiţení.“
„Znamená to, ţe s testem souhlasíte?“
Zpraţil mě pohledem. V jeho očích se zračila výzva.
„Podle mě nemám na vybranou,“ prohlásil věcně a
odkráčel.
 4

Hotelový pokoj, který mi Helen objednala, bylo přepychové

apartmá s oddělenou obývací plochou a kuchyňským koutem s
dřezem a umyvadlem. Stačil jediný pohled a bylo mi jasné, ţe v
průběhu několika hodin bude moje kreditka vyţdímaná na
maximum. Moţná minut.
 Avšak apartmá mě nadchlo. Kroky tlumily silné koberce,
koupelna byla obloţená mramorem a vybavená všemoţnou
lázeňskou kosmetikou.
„Je čas na mejdan,“ oznámila jsem Lukovi. „Pojďme
vyplenit minibar.“ Otevřela jsem plechovku s dětskou výţivou,
kterou jsem přinesla z auta, připravila několik lahví do zásoby a
vše uloţila do mrňavé chladničky. Vystlala jsem umyvadlo
ručníkem, naplnila je vlaţnou vodou a Luka vykoupala.
Kdyţ byl čistý, nakrmený a ospalý, poloţila jsem ho
doprostřed velkého dvoulůţka. Zatáhla jsem brokátové závěsy a
paprsky odpoledního slunce zůstaly venku. Radovala jsem se z
ticha a chladu hotelového pokoje a plna vděčnosti zamířila do
koupelny, abych si dala sprchu. Vtom jsem se zarazila a ohlédla
se přes rameno. Luke mi připadal tak maličký a opuštěný.
Trpělivě mţoural do stropu a já se pojednou nedokázala přimět
ho opustit. Neodejdu, dokud neusne. Nehnu se od něho, zatímco
odevzdaně čeká, co se s ním stane v dalších minutách. Uvelebila
jsem se vedle něho a pohladila ho po tmavém chmýří.
V průběhu ţivota s Danem jsem vyslechla mnoho příkladů
světské nespravedlnosti. Mnohé jsme probírali a já o nich
přemýšlela. Avšak nic mi nepřipadalo tak strašné v porovnání s
nechtěným dítětem. Sklonila jsem hlavu a přitiskla se tváří k
bledé dětské pleti. Potom jsem políbila křehkou hlavičku.
Sledovala jsem, jak chlapeček zavřel víčka a svraštil pusu jako
stařeček. Jeho ruce spočívaly na miniaturním hrudníku jako
mrňavé mořské hvězdice. Dotkla jsem se jedné prstem a ručka
jej sevřela s překvapivou silou.
Usnul a drţel mě za ukazováček. Dojemnější chvilku jsem
nikdy nezaţila. Na prsou jsem pocítila neznámou bolest, jako by
mi pukalo srdce.
 Chvíli jsem dřímala. Poté jsem si dopřála dlouhou sprchu a
oblékla si velké šedé tričko a dţínové šortky. Vrátila jsem se k
lůţku, otevřela laptop a zkontrolovala e-maily. Jeden byl od
Lizy.

ahoj ello. tohle je seznam kluků, o kterých vím, ţe si s nimi

tara vyšla, aţ si vzpomenu na další jména, pošlu ti je. cítím se
hrozně, kdyţ tohle dělám taře za zády. přece jenom má právo na
soukromí…

„Houby má právo,“ prohlásila jsem nahlas. Podle mého se

sestra práva na soukromí vzdala ve chvíli, kdy zanechala svého
syna v domě naší mámy.
… asi vím, kde můţe tara být, ale čekám na telefonát, který
by mi to měl potvrdit, zítra se ti ozvu.
„Lizo,“ řekla jsem vyčítavě, „copak ti nikdo neukázal, jak se
píšou velká písmena?“
Otevřela jsem přílohu s dlouhým sloupcem jmen, zavrtěla
hlavou a zasténala. Nechápala jsem, jak se takhle objemný
soubor mohl vejít do mé elektronické schránky.
Zavřela jsem jej a uloţila.
Neţ jsem se vrhla na ostatní maily, klikla jsem na google a
do vyhledávače zadala jméno Jacka Travise. Zajímalo mě, co se
dozvím.
Počítač hlásil značný počet nalezených odkazů, včetně
zmínek o Jackově otci Churchillovi a bratru Gageovi.
 Nicméně několik pozoruhodných informací se týkalo
samotného Jacka. Například mě zaujal článek z celostátního
časopisu pro byznysmeny s nápisem: „Syn kráčí ve šlépějích
velkého otce“.
Aţ donedávna byl Jack Travis, prostřední syn miliardáře
Churchilla Travise, pojmem spíše v drahých nočních klubech v
Houstonu neţ ve světě obchodu. Pak došlo k zásadní změně a
Jack Travis přišel s vlastními projekty, které vypadají natolik
slibně, ţe ho moţná katapultuji mezi elitu v současné
developerské branţi.
Ačkoliv se rozhodl uspět v jiném oboru neţ jeho otec, Jack
Travis názorně dokázal, ţe jablko nikdy nepadá daleko od
stromu. Jakmile se ho však zeptáte na jeho podnikatelské
záměry, prezentuje se jako člověk, kterého úspěch potkal pouhou
náhodou. Tato skutečnost je však v příkrém rozporu s jeho náhle
umírněným chováním, takţe by se dalo hovořit o falešné
skromnosti.
Důkaz číslo jedna: Travis Capital, nedávno zaloţená dceřiná
společnost Travis Management Solutions, právě získala
Alligator Creek, obrovské golfové hřiště na jihu Floridy.
Pořizovací cena není známa. Ví se jen to, ţe vyjednávání se
táhlo dlouhé měsíce. O provoz areálu se bude starat partnerská
společnost z Miami.
Důkaz číslo dvě: V současné době TMS rozjel náročný
developerský projekt, jehoţ cílem je přeměnit část centra
Houstonu v soubor moderních administrativních budov,
nájemních bytů, maloobchodů a multikin. Všechna tato zařízení
by měla spravovat nově zaloţená pobočka firmy…
Článek dál popisoval ostatní rozpracované projekty. Dole,
kde se rozebíraly dosaţené výsledky, jsem spatřila sérii malých
obrázků. Na některé jsem klikla. A u jednoho z nich vytřeštila
oči, neboť se přede mnou objevil Jack na vodních lyţích. Zírala
jsem na jeho svalnaté tělo s předpisově vypracovanými břišními
svaly. Na dalším snímku si Jack hověl na havajské pláţi s
oblíbenou komediální herečkou. Na jiném tančil na
charitativním večírku s moderátorkou zpráv.
„Ty jsi ale pilný kluk, Jacku,“ zamumlala jsem.
Neţ jsem stačila otevřít další fotky, zazvonil můj mobil.
Zašátrala jsem v kabelce, vylovila ho a v duchu se modlila, aby
pronikavý zvuk neprobudil Luka.
„Ahoj.“
„Jak se vede?“ zeptal se Dan.
Při zaslechnutí důvěrně známého hlasu jsem se uvolnila.
„Uţívám si s mnohem mladším muţem,“ oznámila jsem mu. „Je
sice o hodně menší neţ já, má trochu problém s inkontinencí,
ale… zvládli jsme to.“
Dan se chechtal. „Jsi u mámy?“
„Cha! Ta mě hned ráno vykopla. A tak si Luke a já lebedíme
v načinčaném hotelu, který nám objednala sekretářka pana
Travise. Obávám se, ţe za jediné přespání tu budou chtít tolik,
co mě stojí měsíční splátka na auto.“ Zatímco jsem mu
popisovala hlavní události dne, nalila jsem si šálek kávy.
Přidala jsem do něj několik kalíšků trvanlivé smetany a v duchu
jsem se spokojeně ušklíbla.
„Takţe Travis s testem souhlasí,“ dopověděla jsem a
ochutnala kávu. „Liza se stále snaţí najít Taru. A já jsem
nedopsala sloupek, který mám brzy odevzdat. Večer jej musím
dokončit.“
 „Myslíš, ţe Travis lhal, kdyţ tvrdil, ţe s Tarou nespal?“
„Moţná je o tom doopravdy přesvědčen. Ale pořád je tu
šance, ţe se mýlí. Zřejmě i on má své pochybnosti, proto na můj
návrh přistoupil.“
„Kdyby se ukázalo, ţe je dítě jeho, byla by to pro Taru
výhra.“
„Ona by to tak určitě viděla.“ Mezi obočím mi naskočila
vráska. „Doufám, ţe Luka nezneuţije k tomu, aby z Travisových
páčila peníze. Ten kluk si zaslouţí víc, neţ aby se stal ţivoucí
kreditkou.“ Pohlédla jsem na drobné tělíčko spící na posteli.
Luke sebou trochu cukal. Asi se mu něco zdálo. Zajímalo by mě,
jaké sny mají týden staré děti.
Opatrně jsem se k němu naklonila a povytáhla dětskou deku,
kterou byl přikrytý. „Dane,“ spustila jsem tiše, „pamatuješ, jak
jsi mi vyprávěl o té záleţitosti s kachnou a tenisákem? Jak se
kachňátka upínají na první věc, kterou po vylíhnutí spatří?“
„Imprinting.“
„Jak ţe to funguje? Zopakuj mi to.“
„Jakmile se kachňátko vyklube z vajíčka, nastává krátké
období, v jehoţ průběhu si vtiskne do paměti jiného tvora nebo
věc, kterou v onen důleţitý okamţik spatří, a vytvoří si k ní silné
pouto. Ve studii, kterou jsem četl, se kachní mládě stalo citově
závislé na tenisáku.“
„Jak dlouho trvá onen časový úsek, o němţ jsi hovořil?“
„Proč?“ Danův hlas zněl napůl ostraţitě, napůl pobaveně.
„Bojíš se, ţe jsi tenisák?“
„Sama nevím. Moţná, ţe tenisák je Luke.“
 Slyšela jsem, jak tiše zaklel. „Ello, nezvykej si na něho.“
„Bez obav,“ vyhrkla jsem kvapně. „Hned jak to bude moţné,
vrátím se do Austinu. Rozhodně nehodlám…“ Přerušilo mě
zaklepání. „Počkej chvilku,“ poţádala jsem Dana. Bosá jsem
přešla ke dveřím a otevřela je.
Stál za nimi Jack Travis. Vázanku měl povolenou a vlasy
mírně rozcuchané. Změřil si mě pohledem od hlavy aţ k patě, a
potom se mi zahleděl do obličeje. V ţaludku jsem ucítila horko.
Sevřela jsem mobil o něco pevněji. „Je tu pokojová sluţba,“
oznámila jsem Danovi. „Zavolám ti později.“
„Jasně, zlato.“
Ukončila jsem hovor, neohrabaně ucouvla o krok a naznačila
Travisovi, aby šel dál. „Zdravím.“ Kvapně jsem se
vzpamatovala. „Kdyţ jste se zmínil o tom, ţe zůstaneme v
kontaktu, očekávala jsem spíš telefonát.“
„Vezmu to stručně. Právě jsem se rozloučil s klienty, kteří
shodou okolností také přebývají v tomhle hotelu. Oba jsou
stiţení pásmovou nemocí a potřebují si odpočinout. Co vy?
Všechno v pořádku?“
„Ano. Díky.“
Stáli jsme proti sobě, mlčeli a ticho houstlo. Rozpačitě jsem
zatínala do tlustého koberce prsty u nohou, které neviděly lak na
nehty. Vadilo mi, ţe zatímco Jack má na sobě prvotřídní oblek,
já musím vystačit s tričkem a šortkami.
„Ráno nás čeká můj lékař, aby odebral vzorek na zkoušku
otcovství,“ oznámil mi Travis. „V devět vás vyzvednu v hale.“
„Tušíte, jak dlouho potrvá, neţ přijdou výsledky?“
 „Obvykle tři aţ pět dní. Ale doktor to popoţene, takţe uţ
zítra večer můţeme vědět, jak na tom jsem. Zjistila jste něco o
své sestře?“
„Snad se brzy něco dozvím.“
„V případě potíţí vám mohu doporučit člověka, který se
zabývá pátráním po pohřešovaných osobách. Je opravdu
rychlý.“
„Soukromý detektiv?“ Pochybovačně jsem na něho pohlédla.
„Nevím, zda je v jeho silách něco podniknout. Momentálně se
toho moc udělat nedá.“
„Jestli má vaše sestra u sebe mobil, zaměření signálu trvá
čtvrt hodiny.“
„Co kdyţ je vypnutý?“
„Pokud má některý z novějších typů, pak jej lze vystopovat i
tak. Kromě toho existují i jiné způsoby, jak ji vypátrat. Například
podle karty sociálního pojištění. Nebo můţeme sledovat platby
kreditkou.“
Hovořil věcně a rozumně, coţ mě z nějakého důvodu uvádělo
do rozpaků. Napadlo mě, ţe uvaţuje jako lovec.
Z přemýšlení o Taře mě rozbolela hlava. Na okamţik jsem
zavřela oči a promnula si spánky. „Pokud se mi ji nepodaří do
zítřka vypátrat, zváţím moţnosti, které jste mi navrhl.“
„Jedla jste něco?“ slyšela jsem, jak se ptá.
„Kromě tyčinek z minibaru? Ne.“
„Chtěla byste jít někam na večeři?“
 „S vámi?“ Svou otázkou mě zaskočil. Udiveně jsem na něho
pohlédla. „Copak umíráte nudou? Nemáte náhodou harém, ke
kterému se musíte vrátit, nebo něco podobného?“
Pohlédl na mě přimhouřenýma očima.
Okamţitě jsem se zastyděla. Nechtěla jsem se chovat jako
mrcha, ale byla jsem fyzicky i psychicky vyčerpaná a neměla
jsem náladu na společenské řeči.
Dříve neţ jsem se stačila omluvit, Jack se tiše otázal:
„Udělal jsem vám něco, Ello? Tedy kromě toho, ţe jsem vám
sehnal pokoj v hotelu a jsem ochoten podstoupit bezdůvodný test
paternity?“
„Za pokoj zaplatím. I za test. A kdyby byl bezdůvodný,
nepodstupoval byste ho.“
„Klidně bych z něj mohl vycouvat. Ale je to to nejmenší, co
pro vás můţu udělat. Kromě toho nemám co ztratit.“
Omluvně jsem se usmála. „Promiňte. Jsem hladová a
nevyspalá. Do téhle patálie jsem spadla přímo po hlavě. Nebyla
jsem na ni připravená. Nemůţu najít svoji sestru, moje matka je
blázen a přítel trčí v Austinu. Obávám se, ţe jste se stal terčem
veškeré mé nashromáţděné frustrace. Mimoto vás podvědomě
vnímám jako zástupce všech muţů, kteří mohli naši Taru
zbouchnout.“
Posměšně se na mě podíval. „Není snazší zbouchnout
někoho, s kým máte pohlavní styk?“
„Přece jsme se shodli na tom, ţe si nejste stoprocentně jistý,
zda jste s Tarou spal nebo ne.“
„Jsem si stoprocentně jistý. Shodli jsme se pouze na tom, ţe
mi nevěříte.“
 Musela jsem potlačit další úsměv. „Nuţe, vašeho pozvání na
večeři si váţím, ale jak vidíte, nejsem správně oblečená. A
nejenom ţe mě uţ unavuje všude s sebou vláčet tohle
čtyřicetikilové dítě, navíc v Houstonu není místo, kam byste mě
mohl vzít. Jsem veganka a v tomhle městě nikdo neumí vařit bez
pouţití zvířecích produktů.“ Zmínka o večeři musela oţivit moji
chuť k jídlu, neboť v tom okamţiku mi hlasitě zakručelo v
ţaludku. Trapas jako hrom. Zahanbeně jsem se chytila za
břicho. Zároveň se z loţnice ozvalo netrpělivé zakvílení.
Pohlédla jsem tím směrem. Luke se probudil a mával pěstičkami
ve vzduchu.
Pospíchala jsem k ledničce, vyndala z ní láhev a postavila ji
do dřezu s horkou vodou. Zatímco se mléko ohřívalo, Jack
přistoupil k lůţku a Luka zvedl, Zacházel s ním velmi zručně a
bez sebemenších potíţí. Tiše k němu promlouval, coţ nemělo na
uřvaného kojence ţádný vliv. Dál kvílel jako siréna. Ústa měl
doširoka otevřená, zato víčka pevně mačkal k sobě.
„Konejšit ho nemá smysl.“ Divoce jsem se přehrabovala v
tašce a pátrala po látkové pleně. „Bude řvát stále víc a víc,
dokud nedostane, co chce.“
„Já to s dětmi umím,“ oponoval Jack.
Po několika minutách jsem vyjmula láhev z vody, ozkoušela
teplotu mléka a uvelebila se v polstrovaném křesle. Jack mi
přinesl Luka a poloţil mi ho do nastavených paţí. Děťátko se
dychtivě přisálo k dudlíku a začalo pít.
Jack nade mnou stál a tvářil se poťouchle. „Proč jste
veganka?“ Ze zkušenosti vím, ţe rozhovor, který začne touhle
otázkou, neskončí dobře.
„Raději bych to nerozebírala.“
 „Není jednoduché se tímto přesvědčením řídit,“ mínil Jack.
„Zejména v Texasu.“
„Podvádím,“ přiznala jsem. „Ale jenom trochu. Tu a tam si
dopřeju kousek másla nebo hranolky.“
„Vy nesmíte jíst ani hranolky?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůţete si být jist, ţe je neusmaţili
ve stejném oleji jako rybu nebo maso.“ Podívala jsem se na
Luka a pohladila špičky miniaturních prstíků svírajících láhev. V
ţaludku mi opět zakručelo, tentokrát hlasitěji neţ prve. Provinile
jsem zrudla.
Jack povytáhl obočí. „Zní to, jako byste celé dny nejedla,
Ello.“
„Padám hlady. Apetýt mi nikdy nechybí.“ Povzdechla jsem
si. „Důvod, proč jsem se stala vegankou, je ten, ţe můj přítel
Dan je vegan. Při tomhle typu stravy se cítím sytá maximálně
dvacet minut a těţko si udrţuji energii.“
„Proč to potom děláte?“
„Prospívá to mému zdraví. Mám opravdu nízký cholesterol a
krevní tlak. A navíc čisté svědomí, ţe kvůli mně netrpělo ţádné
zvíře.“
„Co se svědomí týče, mám několik osvědčených rad, jak je
vyléčit.“
„O tom nepochybuji.“
„Mám takový dojem, ţe kdyby nebylo vašeho přítele, maso
byste jedla.“
 „Asi ano,“ přiznala jsem. „Ale jinak souhlasím s Danem a
většinou mi nečiní potíţe tuhle dietu dodrţovat. Bohuţel špatně
odolávám pokušení.“
„Takové ţeny mám rád. Člověku hned zvednou sebevědomí.“
Musela jsem se tomu zasmát. To je darebák, pomyslela jsem si.
Poprvé se mi takové chování na muţi líbilo. Střetli jsme se
pohledem a on se na mě zakřenil způsobem, který bych neváhala
označit za neodolatelný. Můj ţaludek na to odpověděl
zakručením. Zázračná DNA, připomněla jsem si lítostivě.
„Jacku, asi byste měl uţ jít.“
„Odmítám opustit hladovou ţenu, které k jídlu zbyly jen
staré bramborové lupínky z minibaru. A klidně se můţete vsadit,
ţe v tomhle hotelu nic veganského nenajdete.“
„Dole je restaurace.“
„Zaměřená na steaky.“
„Určitě mají zeleninový salát. Nebo ovocný talíř.“
„Ello.“ Káravě se na mě podíval. „Určitě máte větší hlad.“
„Ano. Ale také mám svoje zásady a snaţím se jich drţet.
Kromě toho jsem zjistila, ţe kdykoliv spadnu z vozu, je pro mě
mnohem obtíţnější vyškrábat se zpátky.“
Jack na mě zíral s úsměvem na rtech. Zvedl ruku, uchopil
uzel kravaty a povolil jej tak, aby si ji mohl přetáhnout přes
hlavu. Nespouštěla jsem z něho zrak a následně zrudla aţ ke
kořínkům vlasů. Nevzrušeně vázanku sloţil a zasunul do kapsy
saka.
„Co to provádíte?“ vysoukala jsem ze sebe.
 Setřásl z ramen sako a přehodil je přes opěradlo nejbliţšího
křesla. Postavou připomínal člověka, který tráví hodně času
venku. Beze vší pochybnosti se dá říct, ţe pod konzervativním
oblekem obchodníka se ukrýval pořádný kus chlapa. Jak jsem
tak zírala na robustního muţe před sebou, cítila jsem, jak mě to
k němu navzdory zdravému rozumu silně táhne. Miliony let
evolučního vývoje byly náhle pryč.
„Hodlám zjistit, jak dalece jste schopna odolat svodům.“
Rozechvěle jsem se zasmála. „Poslouchejte, Jacku, já ne…“
Zvedl prst, aby mě umlčel, a přistoupil k telefonu. Vytočil
číslo, otevřel jídelní lístek v koţených deskách a vyčkával.
„Prosím večeři pro dva,“ řekl do sluchátka.
Udiveně jsem zamrkala. „Mně se tenhle nápad moc
nezamlouvá.“
„Proč ne?“
„Děsí mě vaše pověst playboye.“
„Mám za sebou poněkud bouřlivé mládí,“ přiznal, „ale
právě to ze mě dělá okouzlujícího společníka.“ Obrátil
pozornost k telefonu. „Ano, přivezte ji na pokoj.“
„Ani tahle představa se mi nelíbí,“ brblala jsem.
Jack se na mě podíval. „Škoda. Stanovím si ji jako podmínku
zítřejší návštěvy lékaře. Jestli chcete mít vzorek mých buněk,
musíte mi koupit večeři.“
Na okamţik jsem se zamyslela. Večeře s Jackem Travisem…
o samotě v hotelovém pokoji.
Podívala jsem se na Luka, který se pilně ţivil z lahve.
Chovala jsem miminko, byla jsem utahaná a rozmrzelá, a ani
jsem si nevzpomínala, kdy jsem si naposledy učesala vlasy. Bůh
ví, ţe za takových okolností nejsem schopna v nikom podnítit
sexuální touhu. I on má za sebou dlouhý den a padá hlady. A
nejspíš patří k lidem, kteří neradi jedí sami.
„Oukej,“ připustila jsem zdráhavé. „Ale odmítám jíst maso,
ryby či mléčné produkty. Totéţ platí pro máslo, vejce a med.“
„Med? Včely přece nejsou zvířata.“
„Jsou to členovci, stejně jako humři a krabi.“
„Prokristapána…“ Jeho pozornost odvrátil člověk na
druhém konci linky. „Ano. Dáme si láhev cabernetu.“
Zajímalo by mě, kolik mě ta legrace bude stát. „Mohl byste
zjistit, zda neobsahuje nějaké přísady ze zvířat?“
Nebral mě na vědomí a dál pokračoval v objednávce.
„Začneme zvolna vařenými křepelčími vejci a chorizem. Potom
si dáme dva kovbojské steaky, středně propečené.“
„Coţe?“ Vytřeštila jsem oči. „Co to provádíte?“
„Objednávám prvotřídní hovězí maso,“ poučil mě. „Říká se
tomu bílkoviny.“
„Vy sadistický mizero,“ podařilo se mi zahučet. V ústech se
mi nebezpečně sbíhaly sliny. Ani jsem si nevzpomínala, kdy jsem
měla naposledy biftek.
Jackovi můj výraz neušel. Ušklíbl se a obrátil pozornost k
telefonu. „Pečené brambory,“ pokračoval. „Zkrátka všechno
moţné – zakysanou smetanu, slaninu…“
„A sýr,“ slyšela jsem, jak říkám zasněně. Opravdový sýr,
který se teplem rozpouští. Ztěţka jsem polkla.
 „A sýr,“ opakoval Jack. Pohlédl na mě a v očích mu
škodolibě zablýsklo. „Co byste si dala jako dezert?“
Přestala jsem vzdorovat. Jestli mám porušit všechna
veganská pravidla a současně tím zradit Dana, tak ať uţ to stojí
za to.
„Něco s čokoládou,“ vydechla jsem touţebně.
Jack pohlédl na jídelní lístek. „Dva kousky čokoládového
dortu. Děkuji.“ Poloţil sluchátko a vítězoslavně se na mě
podíval.
Ještě nebylo pozdě. Mohla jsem trvat na tom, aby mou
polovinu objednávky zrušil a nahradil ji zeleninovým salátem,
vařenými bramborami a dušenou zeleninou. Avšak při pomyšlení
na steak se mi podlamovala kolena.
„Za jak dlouho budeme večeřet?“ zeptala jsem se.
„Za pětatřicet minut.“
„Měla jsem vás poslat k čertu,“ posteskla jsem si.
Potutelně se zaculil. „Věděl jsem, ţe to neuděláte.“
„Jak jste si tím mohl být jistý?“
„Ţeny, které jsou tu a tam ochotny porušit pravidla, se
nechají lehko přemluvit k podvodu jako hrom,“ smál se Jack a
já se na něho zamračila. „Klídek, Ello. Dan se o tom nemusí
nikdy dozvědět.“
5
 Do pokoje vstoupily dvě servírky a v obývací části apartmá
nám uspořádaly malou hostinu. Vyhřívaný vozík se proměnil ve
stůl s bílým ubrusem, na němţ se objevily talíře zdobené
stříbrem. Neţ stačily připravit všechno jídlo a nalít víno, třásla
jsem se nedočkavostí.
Ačkoliv jsem Luka přebalila, byl značně nevrlý a dal se do
kňourání pokaţdé, kdyţ jsem ho poloţila. Přivinula jsem ho k
rameni, zahleděla se na grilovaný steak přede mnou a
přemítala, jak se s ním vypořádám pomocí jedné ruky.
„Dovolte,“ ozval se Jack a postavil se na mou stranu stolu.
Zručně rozkrájel maso na malá sousta.
„Koukám, ţe s noţem to umíte skvěle.“
„Lovím, kdykoliv dostanu příleţitost.“ Poloţil příbor a
zastrčil mi ubrousek za okraj trička. Nepatrně se přitom otřel o
moji pleť a já se zatetelila slastí. „Jelena vyvrhnu za patnáct
minut,“ pochlubil se.
„To je pozoruhodné. Nechutné, ale působivé.“
Blazeované se na mě zakřenil a vrátil se na svoji stranu
stolu. „Jestli se vám uleví, tak vše, co chytnu nebo ulovím, také s
ním.“
„Kdepak, po tomhle sdělení se mi ani v nejmenším neuleví.
Samozřejmě jsem si vědoma, ţe se maso neobjevuje v úhledných
balíčcích v obchodech nějakým zázrakem. Avšak nesouhlasím s
procesem jeho získávání, proto se od něj distancuji. Nemyslím,
ţe bych dokázala pozřít tvora, kterého bych musela zastřelit
a…“
„Stáhnout a vyvrhnout?“
„Ano. Přestaňme se o tom teď bavit.“ Ochutnala jsem
kousek bifteku. Buď za to mohlo dlouhé odříkání, popřípadě
kvalita masa či zručnost kuchaře, ale tento šťavnatý steak byla
ta nejlepší věc, jakou jsem kdy ochutnala. Na okamţik jsem
zavřela oči a dovolila chuťovým pohárkům proţít kulinářskou
extázi.
Kdyţ Jack spatřil, jak se tvářím, tiše se zasmál. „Přiznejte
to, Ello. Být masoţravcem není zase tak špatné.“
Ulomila jsem kousek chleba a smočila jej v rozměklém,
nádherně ţlutém másle. „Mezi masoţravce se nepočítám.
Maximálně mezi ty příleţitostné.“ Zakousla jsem se do chleba a
lebedila si nad sladkou chutí čerstvého másla. Úplně jsem
zapomněla, jakou slast člověku přináší dobré jídlo. Povzdechla
jsem si a přinutila se uţít si kaţdé sousto a nikam nespěchat.
Jack ze mě nespouštěl zrak. „Jste chytrá ţena, Ello.“
„Děsí vás ţenské s bohatým slovníkem?“
„Ano. Kdykoliv potkám dámu s IQ vyšším neţ je pokojová
teplota, zdrhnu na opačnou stranu. Ledaţe by mi zaplatila
večeři.“
„Co kdybych hrála hloupou, a večeři jste zaplatil vy?“
navrhla jsem.
„Pozdě. Uţ jste pouţila pětislabičné slovo.“
 Luke na mém rameni ztěţkl a já si uvědomila, ţe usnul. Je
čas ho uloţit. „Omluvte mě…“ Pokusila jsem se zvednout od
stolu. Jack vmţiku stál u mě a odsunul mi ţidli.
Zamířila jsem k lůţku, opatrně poloţila miminko doprostřed
a přikryla je pletenou dekou. Nato jsem se vrátila ke stolu. Jack
zůstal způsobně stát a dokonce mi jako správný gentleman
nabídl ţidli. „Tahle zkušenost s Lukem potvrzuje vše, co jsem
kdy četla o mateřství. Zejména ţe je to něco, nač nebudu nikdy
připravená.“
„Takţe aţ se provdáte za Dana, budete nějakou dobu čekat,
neţ si pořídíte potomka?“
Zaryla jsem vidličku do brambory a vydloubla bělavou
duţinu bohatě pokrytou rozpuštěným máslem a zralým čedarem.
„Já a Dan se nikdy nevezmeme.“
Jack se na mě udiveně podíval. „Proč ne?“
„Ţádný z nás na manţelství nevěří. Je to jenom cár papíru.“
Jack se nad tím zamyslel. „Nikdy jsem nechápal, proč lidé
nazývají manţelství cárem papíru. Některé papíry mají cenu
zlata. Například diplomy. Smlouvy. Ústavy.“
„V těchto případech s vámi souhlasím. Ale oddací list a
všechno, co s tím souvisí – prsten, bílé nadýchané šaty –, nic
neznamenají. Mohu Danovi oficiálně slíbit, ţe ho budu milovat
aţ do smrti, ale jak si můţu být jistá, ţe dané slovo neporuším?
Emoce přece nelze uzákonit. Nemůţete někoho vlastnit. Oddací
list je ve své podstatě majetková smlouva. Nezapomíná se ani na
děti. Musíte se dohodnout na pravidlech, podle kterých je budete
vychovávat. Ale to se dá zařídit i bez sňatku. Tahle instituce se v
dnešní době přeţila.“ Vrhla jsem se na bramboru posypanou
sýrem a politou rozpuštěným máslem. Byla to taková lahoda, ţe
bych ji nejradši pojídala s posvátnou úctou v soukromí a za
staţenými závěsy.
„Touha k někomu patřit je přece přirozená,“ namítl Jack.
„Člověk přece nemůţe náleţet jinému člověku. Přinejlepším
je to jenom iluze. A přinejhorším otroctví.“
„Máte naprostou pravdu,“ souhlasil Jack. „Ale já hovořím o
potřebě mít s někým velmi úzký vztah.“
„Nuţe…“ Odmlčela jsem se a dopřála si další sousto. „Já
osobně jsem schopná nesmírně silné náklonnosti bez potřeby
stvrdit ji oficiální smlouvou. Dokonce se domnívám a jsem
připravená svůj názor obhájit, ţe moje stanovisko je mnohem
romantičtější. Jediná věc, která by měla drţet dva lidi
pohromadě, je láska, ne zákony.“
Jack se napil vína a pohodlně se opřel. Zamyšleně mě
sledoval. V ruce drţel křišťálovou číši, dlouhé prsty jako by se
mazlily s její křehkou miskou. Takovou ruku by u bohatého
člověka nikdo nečekal – opálenou a zhrublou fyzickou prací, s
nakrátko ostříhanými nehty. Postrádala jakoukoliv eleganci či
grácii. Čišela z ní síla… a zároveň něha. Nedokázala jsem si
pomoct a fascinovaně na ni zírala.
Na vteřinu mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby se tyto prsty
dotýkaly mé kůţe, a okamţitě jsem pocítila nepatřičné vzrušení.
„Co vlastně děláte, Ello?“
Otázka mě vytrhla z nebezpečných úvah. „Vedu poradnu v
jistém časopise. Můj sloupek se týká vztahů.“
Jack protáhl obličej. „Vy píšete o vztazích a neuznáváte
manţelství?“
 „Já osobně ne, ale to neznamená, ţe je vymlouvám ostatním.
Pokud si zvolí tento formát legalizace vztahu, jsem všemi deseti
pro.“ Zakřenila jsem se. „Slečna Nezávislá dovede báječně
poradit i sezdaným lidem.“
„Slečna Nezávislá?“
„Ano.“
„Nesouvisí váš sloupek s pranýřováním muţů?“
„Vůbec ne. Mám muţe ráda. Opravdu hodně. Na druhou
stranu často ţenám připomínám, ţe nepotřebujeme muţe,
abychom se cítily úplně.“
„Sakra.“ Zavrtěl hlavou a pousmál se.
„Vy nemáte pochopení pro liberální ţeny?“
„Mám. Jenţe je s nimi spousta práce.“
Nebyla jsem si jistá, o jaké práci hovoří, a rozhodně jsem se
nemínila ptát.
„Předpokládám, ţe znáte odpověď na kaţdou otázku.“ Jack
na mě upřel tázavý pohled.
Ušklíbla jsem se. Neušel mi náznak arogance v jeho hlase,
coţ se mi ani trochu nezamlouvalo. „To jsem nikdy netvrdila.
Jenom chci pomáhat druhým najít odpověď, pokud je to
moţné.“
Diskutovali jsme o poslání mého sloupku a při té příleţitosti
jsme zjistili, ţe jsme oba studovali na texaské univerzitě. Aţ na
to, ţe Jack o šest let dřív. Také jsme objevili tutéţ slabost pro
austinský jazz.
„Kdykoliv Crying Monkeys hráli v Elephant Room,
nevynechal jsem jediný koncert.“ Jack hovořil o známém
suterénním klubu v Congress Street, kde pořádaly svá
vystoupení nejlepší světové kapely. „Já a moji přátelé jsme tam
vysedávali celé hodiny. Poslouchali jsme jazz, nalévali se Jimem
Beamem…“
„A vybírali si ţenské zleva i zprava.“
Semkl rty. „Vyšel jsem si s mnoha dívkami, ale to
neznamená, ţe jsem se s kaţdou z nich vyspal.“
„To se mi ulevilo,“ prohlásila jsem, „protoţe pokud ano, měl
byste si u doktora nechat udělat víc testů, neţ jenom na DNA.“
„Kromě prohánění ţenských mám i jiné zájmy.“
„Ano, já vím. Také rád pronásledujete vyděšené jeleny.“
„A při této příleţitosti bych chtěl znovu místopříseţně
prohlásit, ţe s vaší sestrou jsem nespal.“
Pochybovačně jsem se na něho podívala. „Ona tvrdí, ţe ano.
Vaše slovo proti jejímu. Nebyl byste první, kdo se snaţí z
podobné situace vycouvat.“
„A ona nebude první, která lţe o tom, kdo ji přivedl do
jiného stavu.“
„Pozval jste ji na rande. A nemůţete popřít, ţe jste o ni
projevil zájem.“
„Ano, líbila se mi. Zpočátku. Ale stačilo pět minut v její
společnosti a věděl jsem, ţe z tohohle mračna pršet nebude.
Všiml jsem si varovných signálů.“
„Například?“
Pojednou se tvářil zamyšleně. „Příliš tlačila na pilu. Smála
se moc nahlas. Byla pořád nervózní. Otázky a odpovědi
nedávaly smysl.“
 Chápala jsem, co se mi pokouší sdělit. „Byla hyperaktivní,“
přikývla jsem, „rozrušená. Zdálo se vám, ţe stačí málo, a
vyskočí z kůţe. Jako by se pokoušela myslet dva kroky dopředu.“
„Přesně.“
Potřásla jsem hlavou a ponořila se do vzpomínek, které jsem
nikdy nedokázala vytěsnit z paměti. „Podepsala se na nás
rodinná výchova. Naši se rozvedli, kdyţ mi bylo pět a Taře tři.
Tátu jsme od té doby neviděly. Zůstaly jsme samy s matkou,
která kaţdého dohání k šílenství. Zaţívaly jsme výbuchy jejího
vzteku. Zbytečná dramata. Něco jako obyčejný všední den u nás
neexistovalo. V průběhu dlouhých let společného ţivota jsme já
a Tara ţily v ustavičném napětí. Kaţdou vteřinou jsme očekávaly
katastrofu. Musely jsme se s tím nějak vypořádat. Vyvinuly se u
nás četné obranné mechanismy a hyperaktivita k nim patřila. Je
to úporný zvyk, jehoţ se lze těţko zbavit.“
Jack ze mě nespouštěl zrak. „Vám se to povedlo.“
„Na střední jsem chodila na psychoterapii. Hodně mě
zklidnil Dan. Naučil mě, ţe souţití s druhou osobou automaticky
neznamená kaţdodenní chaos a scény. Takhle vyrovnaného
člověka Tara bohuţel nepotkala.“ Přistrčila jsem mu svou číši a
on ji úsluţně dolil. Zadumaně jsem hleděla do tmavého vína a
pokračovala: „V posledních letech jsem se s ní nestýkala, a teď
mě to mrzí. Jenţe jsem byla unavená z věčné snahy ji chránit.
Měla jsem co dělat, abych spasila samu sebe.“
„To vám nemůţe nikdo vyčítat,“ zamumlal. „Nejste chůva
své sestry. Nechte to být, Ello.“
Nechápala jsem to. Jak je moţné, ţe si rozumím s úplně cizím
člověkem? Jak to, ţe se umí vcítit do mých pocitů? Nemá ke mně
ţádný vztah a já mu vykládám důvěrné věci. Dospěla jsem k
závěru, ţe důvodem je vyčerpání. Pokusila jsem se o ledabylý
úsměv. „Zřejmě se potřebuji vypořádat se svým kaţdodenním
přídělem viny. Dnes přišla na řadu Tara.“ Napila jsem se vína.
„Co chlapec z rodiny finančních guru pohledává mezi
developery? Jste snad černou ovcí?“
„Kdepak, jenom prostřední ovcí. Nedokáţu vystát věčné řeči
o investičních strategiích, úrokových sazbách, marţích… Nebaví
mě to. Rád vytvářím něco konkrétního. Něco, nač si mohu
sáhnout. Třeba něco opravím. Zboţňuju šroubky a matičky.“
Zatímco jsem Jackovi naslouchala, napadlo mě, ţe on i Dan
mají jednu vzácnou vlastnost. Oba přesně vědí, kým jsou, a cítí
se naprosto spokojení.
„Po střední škole jsem začal pracovat pro jednu
správcovskou firmu,“ pokračoval Jack. „Posléze se mi podařilo
získat půjčku a podnik odkoupit.“
„Pomohl vám váš otec?“
„Ani náhodou!“ Smutně se ušklíbl. „Dopustil jsem se chyb,
kterých by mě nejspíš ušetřil, ale nechtěl jsem, aby někdo řekl,
ţe mi k úspěchu dopomohl tatínek. Vzal jsem na sebe
odpovědnost i veškeré riziko. Měl jsem hodně co dokazovat a
rozhodně jsem nemínil zklamat.“
„Očividně jste nezklamal,“ podotkla jsem. „Zajímavé.
Připadáte mi jako typ alfa samce a přitom jste prostřední syn.
Prostřední děti většinou bývají vyrovnané.“
„Na Travise vyrovnaný jsem.“
„Hmm.“ Zakřenila jsem se a pustila se do čokoládového
dortu. „Po dezertu vás vyprovodím, Jacku. Čeká mě dlouhá
noc.“
„Jak často se malý budí?“
 „Přibliţně kaţdé tři hodiny.“
Dojedli jsme zákusek a dopili víno. Jack odešel k telefonu,
aby zavolal pokojovou sluţbu. Poţádal, aby odklidili stůl. Potom
zvedl svoje sako.
Na prahu se zastavil a zahleděl se na mě. „Díky za večeři.“
„Není zač. Ale varuji vás. Pokud po tomhle vycouváte z
návštěvy lékaře, tak si pro vás dojdu.“
„Vyzvednu vás v devět.“ Ani se nepohnul. Stáli jsme blízko
sebe. Cítila jsem, jak se mi zrychlil dech. Ačkoliv byl Jackův
postoj uvolněný a vstřícný, přece jenom mě výrazně převyšoval
a po fyzické stránce měl nade mnou navrch, coţ mě trochu
znervózňovalo. Kupodivu příjemně.
„Je Dan také typ alfa samce?“ otázal se.
„Ne. Je beta v kaţdém ohledu. Alfy nemůţu vystát.“
„Proč? Vyvádějí vás z míry?“
„Vůbec ne.“ Schválně jsem se zatvářila výhrůţně. „Alfa
samce si dávám k snídani.“
V očích se mu darebácky zablýsklo. „V tom případě přijdu
dřív.“ A vzápětí byl pryč. Ani jsem se nezmohla na odpověď.
 6
Nikdy bych nevěřila, ţe je to moţné, ale moje druhá noc s
Lukem byla ještě horší neţ ta první. Spokojenost, jiţ jsem
načerpala z výborné večeře, kvalitního vína a podnětné
konverzace, úplně zmizela při druhém krmení. „Ty doopravdy
umíš druhému zkazit náladu,“ sdělila jsem miminku, kterému
byly moje nářky dočista fuk. Přestala jsem počítat, kolikrát jsem
se probudila a kolik vyměnila plenek, ale připadalo mi, ţe v kuse
spím nanejvýš dvacet minut. Kdyţ mě v půl osmé probudil
telefonát z recepce, celá rozlámaná jsem vylezla z postele a
dovrávorala do koupelny, kde jsem se osprchovala a vyčistila si
zuby.
Po patnáctiminutové sprše a dvou šálcích poněkud vyčpělé
kávy z kávovaru jsem mírně oţila. Oblékla jsem si khaki kalhoty,
světle modrou košili s rukávy po lokty a koţené sandály bez
podpatku. Sváděla jsem bitvu sama se sebou, zda si mám nebo
nemám vyfénovat vlasy. Bála jsem se, ţe hučení fénu probudí
miminko. Potom jsem chmurně usoudila, ţe si trochu pláče
bohatě zaslouţí.
 Vyfoukala jsem si kštici do hladkého účesu a přístroj
vypnula.
Ticho.
Snad se Lukovi něco nestalo? Proč je tak potichu?
Pospíchala jsem do loţnice, abych ho zkontrolovala. Spokojeně
leţel na zádech, pravidelně oddechoval a tváře měl jako
jablíčka. Opatrně jsem se ho dotkla, abych se přesvědčila, ţe je
v pořádku. Zívl a pevněji stiskl víčka.
„Teď se ti chce spát,“ vyčetla jsem mu a usedla vedle něho.
Prohlíţela jsem si jeho pozoruhodně jemnou pleť, dlouhé řasy a
obličejík zněţnělý spánkem. Řídké hedvábné obočí bylo téměř
neviditelné. Podobal se Taře. Poznávala jsem její podobu ve
tvaru nosu a úst. Avšak vlásky měl černé jako uhel. Jako Jack
Travis, napadlo mě, kdyţ jsem je hladila.
Zvedla jsem se z lůţka a odpojila mobil od nabíječky.
Zavolala jsem Lize.
Okamţitě se mi ohlásila. „Prosím.“
„Tady Ella.“
„Jak se daří malému?“
„Je v pohodě. Vypátrala jsi Taru? Protoţe jestli ne…“
„Našla jsem ji,“ oznámila mi vítězoslavně.
Vytřeštila jsem oči. „Coţe? Kde je? Mluvila jsi s ní?“
„Přímo ne. Ale hovořila jsem s chlapíkem, za kterým se
občas rozjede, kdyţ ji něco trápí.“
„Rozjede?“ opakovala jsem ostraţitě. „Chceš tím říct, ţe s
ním chodí?“
 „To zrovna ne. Je ţenatý. Zkrátka mě napadlo, ţe by Tara
mohla být u něho. Vyhledala jsem si jeho číslo a nechala mu
vzkaz. Konečně se mi ozval. Říkal, ţe je Tara v pořádku. Strávila
s ním uplynulých pár dní.“
„Kdo je ten chlap?“
„To ti nemůţu povědět. Nechce, abychom ho do toho
zatahovali.“
„Ani se nedivím. Lizo, chci přesně vědět, co se stalo s mou
sestrou, kde je a…“
„Je na klinice v Novém Mexiku.“
Srdce se mi rozbušilo rychlostí, z níţ se mi zatočila hlava.
„Na jaké klinice? Rehabilitační? Bere drogy?“
„Ne, ne. Nic takového. Myslím, ţe se sloţila nebo něco
takového.“
Sloţila se? Vyděsila jsem se a začal mi přeskakovat hlas.
„Jak se to zařízení jmenuje?“
„Mountain Valley Wellness.“
„Ten chlápek ji tam odvezl? Anebo léčení nastoupila
dobrovolně? V jakém je stavu?“
„Nemám ponětí. Na to se jí musíš zeptat sama.“
Zavřela jsem oči a přinutila se vyslovit onu oţehavou otázku.
„Lizo…, nesáhla si na ţivot, ţe ne?“
„Kdepak, nic takového. Pokud já vím, péče o miminko na ni
byla trochu moc. Nejspíš si potřebuje odpočinout.“
Nevesele jsem se usmála, neboť mě napadlo, ţe Tara
potřebuje mnohem víc neţ pouhý oddech.
 „Nadiktuji ti číslo té kliniky a můţeš jí brnknout,“ navrhla
sestřenice.
Zapsala jsem si je, ukončila hovor a zamířila k laptopu.
Zapátrala jsem na googlu a zjistila, ţe sestra pobývá v
sanatoriu, které poskytuje krátkodobou péči a sídlí v nevelkém
městečku poblíţ Santa Fe. Podle obrázků bych tipovala spíše
lázně nebo rekreační středisko neţ psychiatrickou kliniku. Popis
uváděl, ţe se zde zabývají celostní medicínou, včetně zásad
správné výţivy. Pracuje zde odborný a zkušený personál, který
poskytuje intenzivní psychiatrické sluţby. Léčba klade důraz na
posílení těla i ducha s cílem pouţívat co nejméně medikamentů.
Pro člověka, který se právě zhroutil, mi sanatorium
Mountain Valley Wellness připadalo poněkud nedostatečné. Je
vůbec v silách tamějšího personálu Taře pomoct? Anebo
přidávají psychologické rady k pleťovým maskám a pedikúře?
Ačkoliv jsem hořela touhou zavolat do přijímací kanceláře,
věděla jsem, ţe o jedné ze svých pacientek se mnou mluvit
nebudou.
Seděla jsem s hlavou v dlaních u psacího stolu v rohu
pokoje. Zajímalo by mě, jak zle je na tom moje sestra. Strach,
lítost, rozčilení, hněv – svářily se ve mně všechny emoce.
Přemítala jsem o tom, ţe málokdo by v ţivotě obstál bez
problémů, kdyby ho matka vychovávala jako mě a Taru.
Vzpomínala jsem na její předstírané záchvaty, bizarní logiku
a divoké výstřelky, které nás mátly i děsily. Na všechny muţe,
kteří prošli naším domem při matčině zoufalé pouti za štěstím.
Nikdy je nenašla a ţádný z jejích amantů nezůstal. Neţili jsme
normálním ţivotem a úporná snaha předstírat opak přivedla
Taru a mě k hořké izolaci. Vyrůstaly jsme s vědomím, ţe jsme
úplně jiné neţ všichni ostatní.
 Zdálo se, ţe ani jedna nedokáţeme k nikomu přilnout.
Dokonce ani jedna k druhé. Blízkost znamená, ţe člověk, jehoţ
upřímně milujete, vám můţe nejvíc ublíţit. Jak se lze tohle
odnaučit? Máte to v kaţdé buňce, v kaţdém nervovém vlákně.
Nejde to odříznout.
Zvedla jsem mobil a beze spěchu vyťukala Tařino číslo.
Tentokrát se mi kupodivu ohlásila. „Prosím?“
„Taro, to jsem já.“
„Ello.“
„Jsi v pořádku?“
„Ano, jsem.“ Promlouvala ke mně vysokým a kolísavým
hláskem malé holčičky, jenţ ve mně vyvolal bezpočet vzpomínek.
Vzpomínala jsem, jaká byla v dětství. Jak jsem jí četla pohádky,
kdyţ jsme byly přes den nebo v noci dlouho samy, neměly jsme
dost jídla a netušily, kam se poděla naše máma. Četla jsem
sestřičce kníţky o kouzelných tvorech, neohroţených dětech a
podnikavých králících. A Tara mě poslouchala, tiskla se k mému
boku a já si nestěţovala, přestoţe nám oběma bylo horko a
potily jsme se, protoţe jsme doma neměly klimatizaci.
„Co je s tebou?“ zeptala jsem se něţně.
„Nic moc.“
Obě jsme se uchechtly. Ulevilo se mi. Jestli moje sestra
přišla o rozum, tak smysl pro humor jí zůstal.
„Taro.“ Přistoupila jsem k lůţku a pohlédla na Luka. „Jsi
jediná osoba, kterou znám, co stejně jako já nenávidí
překvapení. Copak jsi nás nemohla předem varovat? Mohlas mi
zavolat. Nebo poslat e-mail. Mohlas mi napsat esej na téma, co
jsem dělala o prázdninách. Místo toho mi předevčírem zavolala
máma.“
Rozhostilo se dlouhé ticho. „Zlobí se na mě?“
„Vţdycky se zlobila,“ připomněla jsem jí. „Bez ohledu na
okolnosti. Jestli tě zajímá, jak zareagovala na Luka… Osobně se
domnívám, ţe kdyby ji bylo někdy napadlo, ţe by se jedna z nás
mohla dopustit smrtelného hříchu a udělat ji babičkou, nechala
by nás sterilizovat uţ před pubertou. Naštěstí pro Luka si máma
nikdy nepotrpěla na dlouhodobé plánování.“
„Je v pořádku?“ vyhrkla Tara. Znělo to plačtivě.
„V naprostém,“ odpověděla jsem pohotově. „Nic mu nechybí
a dobře papá.“
„Asi… Nejspíš si lámeš hlavu, proč jsem ho nechala u
mámy.“
„Ano, ale nejdřív mi prozraď, kde jsi. Na té klinice, o níţ mi
vyprávěla Liza?“
„Ano. Jsem tu od včerejšího večera. Je tu hezky, Ello. Mám
soukromý pokoj. Mohu si přijít a odejít, kdy se mi zlíbí. Říkají,
ţe bych tu měla zůstat minimálně tři měsíce.“
Mlčela jsem jako zařezaná. Proč zrovna tři měsíce? Jak vědí,
za jak dlouho jsou schopni vypořádat se s Tařinými problémy?
Zváţili její stav a usoudili, ţe jí postačí bláznit pouhé tři měsíce?
Kdyby projevovala sebevraţedné či psychopatické sklony, jistě
by si ji tam nechali déle. Anebo je moţné, ţe nechtějí Taře říct
pravdu a tají před ní, ţe byla zařazena do dlouhodobého
rehabilitačního programu. Napadl mě tucet otázek, které bych jí
nejradši poloţila najednou, avšak všechny mi uvízly v krku a
nezmohla jsem se na jediné pípnutí. Odkašlala jsem si, abych si
ulevila od zadrhlých slov, která chutnala po soli.
 Jako by vycítila moji bezmocnost, Tara prohlásila: „Můj
přítel Mark mi koupil letenku a zařídil vše potřebné.“
Mark. Ţenatý chlap.
„Chceš tam být?“ zeptala jsem se vlídně.
Odpověděla mi šeptem. „Já nechci být nikde, Ello.“
„Uţ jsi s někým mluvila?“
„Ano. S doktorkou Jaslowovou.“
„Zamlouvá se ti?“
„Působí mile.“
„Myslíš, ţe ti bude schopna pomoct?“
„Snad jo. Nevím.“
„O čem jste si povídaly?“
„Vyprávěla jsem jí, ţe jsem nechala Luka u mámy. Nechtěla
jsem to udělat. Jenom tak jí ho tam nechat.“
„Můţeš mi vysvětlit, proč ses nakonec rozhodla ho opustit?
Stalo se něco?“
„Kdyţ mě propustili z porodnice, nastěhovala jsem se i s
Lukem k Lize. Ale všechno mi připadalo divné. Dítě jako by bylo
cizí a já se nedokázala chovat jako matka.“
„Není divu. Naši rodiče se nechovali jako rodiče. Nemělas
ţádný příklad, který bys mohla napodobit.“
„Měla jsem pocit, ţe kaţdou chvíli vyletím z kůţe. Pokaţdé,
kdyţ jsem se na Luka podívala, jsem si kladla otázku, zda k
němu cítím to, co mám cítit. A pak mi bylo, jako bych se
vznášela vedle svého těla. Byla jsem dočista mimo. Kdyţ jsem se
vzpamatovala, připadala jsem si jako v mlze. Stále se kolem mě
vznáší. Nesnáším to.“ Po dlouhé odmlce se Tara opatrně
zeptala: „Myslíš, ţe jsem blázen, Ello?“
„Ne,“ odpověděla jsem pohotově. „Několikrát jsem se
potýkala se stejným problémem. Terapeutka, kterou jsem
navštěvovala v Austinu, mi vysvětlila, ţe pocit útěku z vlastního
těla je forma úniku. Způsob, jak překonat trauma.“
„Stává se ti to ještě?“
„Myslíš ono osvobození od veškerých pocitů?… Ne, uţ
dlouho ne. Psycholoţka ti pomůţe to překonat.“
„Víš, z čeho šílím, Ello?“
Ano, věděla jsem to. Přesto jsem se zeptala. „Z čeho?“
„Přemýšlím o tom, jaké to pro nás bylo, kdyţ jsme ţily s
matkou a se všemi těmi jejími amanty a chlapy, které si přivedla
domů. Jasně si vzpomínám jenom na dobu, kdy jsem byla s
tebou. Jak jsi mi připravovala večeři v remosce a četla kníţky.
Na takové ty věci. Ale zbytek? Mám jedno veliké okno. Pokouším
se rozpomenout, ale pokaţdé mě přepadne strach a nevolnost.“
Konečně se mi podařilo jí odpovědět, ale můj hlas se
podivně táhl a zadrhával, jako kdyţ se pokoušíte nanést hustou
polevu na obzvlášť křehký moučník. „Prozradila jsi doktorce
Jaslowové něco z toho, co jsem ti vyprávěla o Rogerovi?“
„Něco ano,“ přiznala.
„Výborně. Třeba ti pomůţe si vzpomenout.“
Slyšela jsem, jak si sestra otřeseně povzdechla. „Je to
těţké.“
„Já vím, Taro.“
 Rozhostilo se dlouhé ticho. „Kdyţ jsem byla malá, cítila jsem
se jako pes ţivořící za elektrickým ohradníkem. Aţ na to, ţe
máma ohradník neustále přemísťovala. Nebyla jsem si jistá, kam
aţ můţu zajít, aniţ dostanu ránu. Byla blázen, Ello.“
„Byla?“ zeptala jsem se suše.
„Ale nikdo o tom nechtěl ani slyšet. Lidé nechtějí věřit, ţe by
někdo mohl mít takovou matku.“
„Já tomu věřím. Byla jsem tam.“
„Ale zdrhla jsi. Neměla jsem si s kým promluvit. Odjela jsi
do Austinu. Opustila jsi mě.“
Tak intenzivní pocit viny jsem do té doby nezakusila. Nervy
mě přímo bolely. V zoufalé snaze utéct ţivotu, který mě dusil a
ničil mou duši, jsem musela opustit svou sestru a bojovat sama
za sebe. „Moc mě to mrzí,“ kála jsem se. „Já…“
Ozvalo se zaklepání.
Bylo čtvrt na deset. Měla jsem spolu s Lukem být v hale a
čekat na Jacka Travise.
„Sakra,“ sykla jsem. „Počkej chvilku, Taro. To je pokojová
sluţba. Nezavěšuj.“
„Jasně.“
Došla jsem ke dveřím, otevřela je a pozvala Jacka dál
zlostným mávnutím ruky. Cloumaly mnou emoce a cítila jsem se,
jako bych se měla kaţdou chvíli rozpadnout.
Jack vstoupil dovnitř. Jeho přítomnost způsobila, ţe mi
přestalo hučet v uších. Utápěla jsem se v hluboké černi jeho očí.
Ostraţitě se na mě podíval, jako by chtěl vyhodnotit situaci.
Krátce kývl bradou, jako by říkal: Všechno je v pohodě.
Doloudal se k posteli a pohlédl na spící dítě.
Měl na sobě poněkud pytlovité dţíny a zelenou polokošili.
Takové oblečení si můţe dovolit pouze chlap s perfektní
postavou, který nepotřebuje působit vyšším, štíhlejším a
svalnatějším dojmem, protoţe vysoký, štíhlý a svalnatý prostě je.
Kdyţ jsem spatřila, jak se sklání nad bezmocným kojencem,
který není schopen se ani sám převalit, zpozorněla jsem. Na
zlomek vteřiny ve mně převáţil ochranitelský instinkt. Byla jsem
připravena bránit miminko, které ani není moje. Proměnila jsem
se v tygřici připravenou zaútočit. Avšak uvolnila jsem se ve
chvíli, kdy Jack něţně povytáhl Lukovi přikrývku.
Usadila jsem se na gauč stojící vedle křesla. „Taro,“
spustila jsem opatrně, „zajímá mě tvůj přítel Mark. Zaplatí ti
tamější pobyt?“
„Jo.“
„Ráda bych účet vyrovnala sama. Nechci, abys mu něco
dluţila.“
„Mark po mně ţádné peníze chtít nebude.“
„Myslela jsem, abys mu nemusela být vděčná. Jakmile od
něho přijmeš finanční pomoc, těţko mu budeš moci později něco
odmítnout. Jsem tvoje sestra. Postarám se o to.“
„To je v pořádku, Ello.“ Z jejího hlasu zaznívalo rozčilení i
únava. „Zapomeň na to. Tohle od tebe nepotřebuji.“
Neměla jsem na vybranou. Musela jsem strkat nos do jejích
věcí a zároveň si počínat co nejopatrněji, abych nezpůsobila víc
škody neţ uţitku. „Je to Lukův otec?“
 „Luke ţádného tátu nemá. Je jenom můj. Prosím tě, neptej se
mě na to. Momentálně mě trápí tolik věcí…“
„Oukej,“ vyhrkla jsem pohotově. „Nic se neděje. Jenom…
Kdyţ neuvedeš, kdo je Lukův otec, nebude mít nárok na výţivné.
A jestli poţádáš o nějakou státem vyplácenou sociální dávku,
úřednice budou trvat na tom, abys do papírů uvedla druhého z
rodičů.“
„Nemám v úmyslu někde ţebrat. Aţ bude třeba, Lukův táta
mi pomůţe. Ale nestojí o střídavou péči či návštěvy nebo něco
podobného.“
„Víš to určitě? Řekl ti to?“
„Ano.“
„Taro… Podle Lizy je Lukovým otcem Jack Travis.“
Neušlo mi, jak Jack mimoděk zatnul svaly na zádech.
„Není,“ odpověděla moje sestra mdle. „Řekla jsem jí to
jenom proto, aby mě s tím neustále neotravovala. Chtěla jsem,
aby konečně sklapla.“
„Víš to určitě? Protoţe já jsem připravená ho přinutit, aby
podstoupil test paternity.“
„Proboha, Ello, neobtěţuj ho s tím. On otcem není. Ani jsem
s ním nikdy nespala.“
„Proč jsi Lize tvrdila, ţe ano?“
„Sama nevím. Odmítl mě. Nejspíš mi bylo trapně přiznat
Lize pravdu.“
„Nechápu, proč by ti mělo být trapně,“ poznamenala jsem
tiše. „Podle mě se zachoval jako gentleman.“ Koutkem oka jsem
spatřila, jak se Jack usadil na kraji lůţka. Cítila jsem na sobě
jeho pohled.
„V kaţdém případě uţ musím končit.“ Znělo to dotčeně.
„Ne. Počkej. Ještě něco. Taro, vadilo by ti, kdybych si
promluvila s doktorkou Jaslowovou?“
„Ne.“
Její přístupnost mě udivila. „Děkuji ti. Vyřiď jí, ţe jí
zavolám, a ty nejsi proti. Bude od tebe vyţadovat písemné
svolení. Ještě něco, Taro. Co mám udělat s Lukem, zatímco
budeš na klinice?“
Následovalo ticho tak dlouhé a absolutní, aţ mě napadlo, ţe
vypadlo spojení.
„Myslela jsem, ţe se o něj postaráš,“ vysoukala ze sebe
posléze Tara.
Připadalo mi, ţe mám hlavu v kleštích. Mnula jsem si
napjatou pokoţku na čele a svírala mezi prsty kořen nosu. Byla
jsem v pasti. Zahnaná do kouta. „Obávám se, ţe k tomu Dana
nepřemluvím.“
„Mohla by ses nastěhovat k Lize a platit moji polovinu
nájmu.“
Tupě jsem civěla před sebe a hlavou mi táhlo, jak je dobře,
ţe Tara nevidí, jak se tvářím. O podíl na nájemném se uţ dělím s
Danem. Představa, ţe se nastěhuji ke své sestřenici, která si
bude do bytu vodit chlapy… Nemluvě o tom, jak se jí bude
zamlouvat bydlení s uvřískaným kojencem. Kdepak, to nepůjde.
Tara se znovu ozvala. Kaţdé její slovo znělo uštěpačně a
bylo mi protivné jako řada rachtajících plechovek uvázaných na
šňůře. „Musíš si to nějak zařídit. Já o tom teď přemýšlet
nemůţu. Netuším, co ti poradit. Třeba si najmi chůvu. Poţádám
Marka, aby ji platil.“
„Směla bych s ním mluvit?“
„Ne,“ namítla vehementně. „Jenom se rozhodni, co si
počneš. Potřebuju od tebe maličkost – aby ses tři měsíce starala
o moje dítě. Tři měsíce, Ello! V porovnání s celým ţivotem to
není moc. Nikdy jsem po tobě nic nechtěla, aţ teď. Pomůţeš mi,
Ello? Uděláš to pro mě?“
Z jejího hlasu čišela panika i zlost. Jako bych poslouchala
svou matku. Vyděsilo mě to.
„Ano,“ odpověděla jsem mírně a opakovala jsem to tak
dlouho, dokud se neuklidnila. „Ano, ano.“
Pojednou jsme si neměly co povědět, jenom jsme vzrušeně
oddechovaly.
Tři měsíce, pomyslela jsem si nešťastně, neţ se Tara vyrovná
s naším pošahaným dětstvím a všemi jeho ochromujícími
ozvěnami. Zvládne to? A povede se mi do té doby uchránit můj
ţivot před zhroucením?
„Taro…,“ oslovila jsem ji po několika vteřinách, „jestli ti
mám pomáhat, pak mě nesmíš odhánět. Umoţni mi promluvit s
doktorkou Jaslowovou. Tu a tam budu potřebovat hovořit i s
tebou. Nebudu volat často, ale kdyţ to udělám, nevyhýbej se mi.
Přece chceš vědět, jak se daří tvému děťátku. Nebo ne?“
„Fajn. Ano.“
„A aby bylo jasno,“ dodala jsem, protoţe jsem nedokázala
odolat, „tohle není jediná věc, kterou jsi po mně kdy chtěla.“
V uších mi zašustil její suchý smích.
 Dříve neţ Tara zavěsila, prozradila mi číslo svého pokoje a
interní telefonní číslo, abych ji snáze dostihla. Ačkoliv bych si s
ní ráda povídala déle, znenadání hovor ukončila. Zaklapla jsem
mobil a otřela jeho upocený povrch o dţínsy. S přehnanou
opatrností jsem jej poloţila vedle sebe. Připadala jsem si jako v
mátohách a pokoušela se vyrovnat s tím, co se kolem mě právě
děje. Připadalo mi, ţe běţím za rozjetým autem.
„Kdo je k čertu Mark?“ uvaţovala jsem nahlas.
Byla jsem dočista ochromená. Kdyţ do mého zorného pole
vpochodovaly boty Jacka Travise, ani jsem nevzhlédla. Okopané
koţené sandály s hrubými stehy. Strčil mi pod nos něco, co svíral
v prstech. Kousek sloţeného papíru. Beze slova mi jej předal.
Rozloţila jsem ho a spatřila adresu kliniky v Novém Mexiku.
Pod ní stálo jméno Mark Gottler. Následovalo telefonické
spojení a adresa Společenství věčné pravdy.
Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. „Kdo je to? Co s tím má
společného církev?“
„Gottler je tamější pastor.“ Jack přidřepl přede mě, aby se
naše obličeje ocitly v jedné rovině. „Tara se zapsala na kliniku a
uvedla číslo jedné z jeho kreditních karet.“
„Proboha. Jak jste na to…?“ Odmlčela jsem se a přejela si
dlaní přes zpocené čelo. „Páni,“ broukla jsem rozechvěle. „Váš
soukromý detektiv je fakt třída. Jak se mu podařilo tak rychle
získat informace?“
„Zavolal jsem mu včera večer poté, co jsme se rozloučili.“
Jak jinak? S nepředstavitelnými zdroji, které má k dispozici,
můţe Jack Travis získat, co si zamane. Bezpochyby si nechal
prověřit i mě.
 Znovu jsem pohlédla na papír. „Jak se mohla moje sestra
zaplést se ţenatým pastorem?“
„Zdá se, ţe ji tam poslala agentura, pro kterou pracovala.“
„Co tam mohla dělat?“ otázala jsem se hořce. „Vybírat
milodary?“
„Tohle je megacírkev. Velký byznys. Najímají si
vysokoškoláky, nabízejí investiční poradenství, provozují vlastní
restauraci. Zatraceně mi to připomíná Disneyland. Pětatřicet
tisíc členů a stále přibývají další. Kdykoliv hlava této církve
potřebuje, aby za ni v televizi někdo zaskočil, objeví se na
obrazovce Gottler.“ Sledoval, jak jsem si propletla prsty a
nechala lístek spadnout na podlahu. „Moje společnost uzavřela
s Věčnou pravdou několik smluv týkajících se údrţby. Osobně
jsem se s Gottlerem několikrát setkal.“
Ostře jsem se na něho podívala. „Opravdu? Jaký je?“
„Uhlazený. Přátelský. Rodinný typ. Nevypadá jako chlap,
který by podváděl svoji ţenu.“
„Nikdy na to nevypadají,“ zamumlala jsem. Dříve neţ jsem
si uvědomila, co dělám, dlaně se pustily do oblíbené dětské hry.
Tohle je kostel…, tohle je věz… Přinutila jsem se ruce svěsit a
zatnout v pěst. „Tara se nepřiznala, ţe s ním má dítě. Ale kdo
jiný by se o ni tak staral?“
„Existuje pouze jediný způsob, jak se o tom přesvědčit.
Nicméně pochybuji, ţe by Gottler dobrovolně podstoupil test
paternity.“
„Kdepak,“ přisvědčila jsem. Snaţila jsem se se vším
vyrovnat. „Nemanţelské děti slávě televizních kazatelů
neprospívají.“ Připadalo mi, ţe teplota v místnosti klesla pod
nulu. Chvěla jsem se chladem. „Musím s ním mluvit. Jak se to
dá zařídit?“
„Neradil bych vám, abyste se tam přihrnula bez ohlášení. V
mé firmě na ostrahu nijak nedbáme, zato do Věčné pravdy se
člověk jen tak nedostane.“
Rozhodla jsem se nebrat si servítky. „Mohl byste mi pomoct
a sjednat mi s Gottlerem schůzku?“
„Popřemýšlím o tom.“
Takţe ne, napadlo mě. Nos a rty jako by mi nepatřily.
Pohlédla jsem přes Jackovo rameno na postel. Není Lukovi
zima?
„Je v pohodě,“ poznamenal vlídně Jack, jako by mi četl
myšlenky. „Všechno dobře dopadne, Ello.“
Nepatrně jsem nadskočila, kdyţ jsem ucítila, jak mi
povzbudivě stiskl ruku. Podívala jsem se na něho. Nechápala
jsem, o co mu jde. Avšak jeho pohled ani dotek nic
nenaznačovaly.
Udivilo mě, jak je jeho ruka silná a horká. Jako by mi
dodávala příval energie, která proudila přímo do mého
oběhového systému. Taková důvěrná věc, stisk rukou. Přinášel
mi útěchu a radost, coţ mi vzhledem k Danovi připadalo
nepatřičné. Ale dřív neţ jsem se stačila v duchu okřiknout, nebo
si zakázaný pocit vychutnat, dotek byl pryč.
Po celý ţivot jsem se potýkala s tím, ţe mi chybí táta. Snad
proto mě to silně táhlo k dominantním muţům, z nichţ čišela
síla, která mě zároveň děsila. Právě z toho důvodu jsem se
vţdycky rozběhla opačným směrem, k týpkům jako je Dan, kteří
vás donutí zabíjet pavouky a sama si nosit kufr. Přesně tohle
jsem chtěla. Navzdory tomu mě neodolatelně lákali chlapi, jako
je Jack Travis. Muţní, sebejistí a tajemní.
Abych mohla mluvit, musela jsem si olíznout suché rty. „S
Tarou jste nespal.“
Zavrtěl hlavou a zahleděl se mi přímo do očí.
„Omlouvám se,“ kála jsem se poníţeně. „Nepochybovala
jsem o tom, ţe ano.“
„Já vím.“
„Nechápu, proč jsem si to nenechala vymluvit.“
„Opravdu?“ hlesl.
Zamrkala jsem. Jeho dotek mě stále pálil. Mimoděk jsem
sevřela prsty, abych si ten pocit udrţela. Pojednou se mi
nedostávalo dechu. „Můţete jít. Zrušte návštěvu lékaře,
vypadáváte ze hry. Uţ vás nebudu obtěţovat.“
Stoupla jsem si a Jack učinil totéţ. Stáli jsme tak blízko u
sebe, ţe jsem cítila ţár sálající z jeho těla. Ucouvla bych, jenţe
nebylo kam – lýtky jsem se opírala o pohovku.
„Budete se o malého starat, dokud se vaše sestra nepostaví
na nohy.“ Bylo to spíše konstatování neţ otázka.
Přikývla jsem.
„Jak dlouho?“
„Hovořila o třech měsících.“ Snaţila jsem se mluvit
vyrovnaně. „Budu optimistka a uvěřím, ţe se to neprotáhne.“
„Odvezete ho do Austinu?“
„To bohuţel nepůjde.“ Natolik Dana znám, abych větřila
váţné potíţe.
 Napadlo mě, ţe ho kvůli Lukovi moţná ztratím.
Ještě předevčírem mi všechno nádherně vycházelo. Nyní se
můj svět rozpadá. Jak si mám v ţivotě udělat prostor pro dítě?
Jak mám zvládat svou práci? Jak si mám udrţet Dana?
Z lůţka se ozvalo zakňourání. A pojednou všechno nabylo
pevných obrysů. Na Danovi momentálně nezáleţí. Logistika,
peníze, kariéra – všechno je vedlejší. Právě teď je nejdůleţitější
hladové mrně.
„Zavolejte mi, aţ se rozhodnete, jak dál,“ vybídl mě Jack.
Zamířila jsem k minibaru pro láhev s dětskou výţivou. „Uţ
vás nebudu otravovat. Věřte mi. Velice mě mrzí, ţe jsem…“
„Ello.“ Přistoupil ke mně dvěma kroky a uchopil mě za
lokty. Mimoděk jsem ztuhla. Jeho zhrublé prsty mě svíraly
zlehka a příjemně hřály. Čekal, aţ se přiměju pohlédnout mu do
očí.
„Vás se to netýká,“ prohlásila jsem. Chtěla jsem, aby to
znělo vděčně a zároveň nesmlouvavě. Zprostila jsem ho viny.
Jack nepřipustil, abych se odvrátila. „Ozvěte se mi, aţ
budete vědět, co dál.“
„Jistě.“ Neměla jsem v úmyslu znovu se s ním setkat. Oba
jsme to věděli.
Zkřivil rty.
Zarazila jsem se. Nemám ráda, kdyţ se někdo baví na můj
účet. „Zatím nashle, Ello.“
A byl pryč.
Vtom se ozval mrzutý Luke.
„Uţ jdu,“ slíbila jsem mu a pospíchala ohřát mléko.
 7

Nakrmila jsem Luka a přebalila ho. Telefonát Danovi bude

muset počkat, dokud malý znovu neusne. Uvědomila jsem si, ţe
se mimoděk začínám miminku přizpůsobovat. Čas krmení, spaní
a bdění tvoří neměnný základ, kolem nějţ se musí vtěsnat
všechno ostatní.
Poloţila jsem chlapečka na záda, sklonila jsem se nad ním a
broukala jsem mu útrţky dětských melodií, které jsem pracně
lovila z paměti. Luke se pohupoval a prohýbal v zádech,
sledoval kaţdý můj pohyb. Uchopila jsem jednu z jeho
mávajících ruček a přitiskla si ji k tváři. Dlaně měl velké jako
čtvrťáky. Dál se o mě opíral a upřeně mi hleděl do obličeje.
Úporně hledal spojení stejně jako já.
Nikdy jsem nikoho tolik nechtěla a nepotřebovala. Miminka
jsou nebezpečná. Přimějí vás se do nich zamilovat, aniţ tušíte,
ţe se něco děje. Tohle droboučké a váţné stvoření nedovede ani
vyslovit moje jméno a je na mně závislé. Úplně ve všem. Znám je
den a kousek, ale uţ teď bych se kvůli němu vrhla pod autobus.
Luke mě dočista uhranul. Coţ mě děsilo.
„Miluji tě, chlape,“ zašeptala jsem.
Zdálo se, ţe ho moje přiznání nikterak nepřekvapuje.
Samozřejmě ze mě miluješ, jako by mi říkal, jsem miminko a
probouzet v lidech lásku je pro mě hračka. Cítila jsem, jak mě
dlaní plácá do tváře, jako by zkoušel její vláčnost.
Jeho nehtíky škrábaly. Jak se provádí miminkovská
manikúra? Můţe člověk pouţít kleštičky pro dospělé, anebo
potřebuje nějakou speciální pomůcku? Zvedla jsem jeho noţky a
zlíbala růţová chodidla. Připadala mi hebká jako kočičí tlapky.
„Kde máš návod k pouţití?“ zeptala jsem se ho. „Jaké je číslo
na miminkovskou zákaznickou linku?“
Uvědomila jsem si, ţe kdyţ se moje vdaná přítelkyně Stacy
stala matkou, neprojevila jsem jí dost uznání ani úcty. Pokoušela
jsem se dát najevo zdvořilý zájem, ale neměla jsem ponětí, čemu
čelí. Roli matky si dokáţete představit, aţ kdyţ se jí stanete. Také
si připadala plná emocí a nedostatečně připravená nést
zodpovědnost za vývoj a výchovu nového človíčka? Tu a tam
jsem zaslechla něco o mateřském instinktu, který nastartuje v
okamţiku, kdy jej ţena potřebuje. U mě zřejmě selhal.
Jestli jsem v sobě objevila něco nečekaného, tak
neovladatelné nutkání zavolat Stacy a brečet jí do telefonu. A
protoţe jsem toho názoru, ţe příleţitostné fňukání má
psychoterapeutické účinky, udělala jsem to. Ocitla jsem se na
neznámém území, plném nástrah a pastí, s nimiţ se Stacy stačila
důvěrně obeznámit. Roky chodila s Danovým nejlepším
kámošem Tomem. Tak jsme se seznámily. A pak nečekaně přišla
do jiného stavu. Tom naopak udělal, co se od něho očekávalo, a
oţenil se s ní. Narodila se jim holčička, kterou pojmenovali
Tommie. Uţ jsou jí tři roky. Stacy a Tom svorně tvrdí, ţe
rodičovství je ta nejlepší věc, která je v ţivotě potkala. V případě
Torna se dokonce zdá, ţe to myslí váţně.
Dan a Tom jsou stále nejlepší kámoši, avšak Dan povaţuje
Toma za odpískaného. Ovšem nahlas by mu to nikdy neřekl. Tom
kdysi patřil k liberálním aktivistům a divokým individualistům.
Nyní je z něho ţenáč s rodinným autem, které má upatlané
bezpečnostní pásy a podlahu zaneřáděnou prázdnými
krabičkami od dţusů a hračkami z Happy Meal.
„Stacy,“ pravila jsem naléhavě. Sotva kamarádka zvedla
telefon, nesmírně se mi ulevilo. „Stacy, to jsem já. Máš
chvilku?“
„Jasně. Jak se máš, holka?“ Představila jsem si ji, jak stojí v
kuchyni svého malého, umělecky pojatého domku. V obličeji
barvy kávy svítí pronikavé oči a vlasy má důmyslně spletené tak,
aby vynikla linie jejího krku.
 „Jsem vyřízená,“ přiznala jsem. „Naprosto.“
„Nevíš si rady se sloupkem?“ zeptala se soucitně.
Zaváhala jsem. „Ano. Obrátila se na mě svobodná ţena,
jejíţ sestra porodila nemanţelské dítě a chce po ní, aby se o ně
postarala po dobu minimálně tří měsíců. Sestra bude mezitím
hospitalizována na psychiatrické klinice, kde se pokusí
nashromáţdit dostatek zdravého rozumu, aby se mohla stát
matkou.“
„Tak to je darda,“ souhlasila Stacy.
„Bude hůř. Starší sestra ţije v Austinu s přítelem, který jí
striktně zakázal vzít děťátko k nim domů.“
„Blbec,“ konstatovala kamarádka. „Jaký uvádí důvod?“
„Zřejmě odmítá odpovědnost. Chystá se spasit svět a bojí se,
aby mu dítě nezkříţilo plány. Nejspíš má strach, aby se jejich
vztah nezměnil, a dívka nezačala poţadovat víc.“
Konečně to Stacy docvaklo. „Och. Proboha. Ello, mluvíš o
sobě a Danovi?“
Je super, kdyţ máte někoho, jako je Stacy, komu se můţete
svěřit. Loajální přítelkyně se okamţitě postavila na moji stranu.
A přestoţe jsem změnila pravidla tím, ţe jsem do společné
domácnosti chtěla přivést cizí ratolest, Stacy soucítila výhradně
se mnou.
„Jsem s miminkem tady, v Houstonu,“ objasnila jsem. „V
hotelu. Malý leţí vedle mě. Nechce se mi do toho, ale je to první
kluk, kterému jsem od střední školy vyznala lásku. Ach, Stacy,
nevěřila bys, jak je úţasný.“
„Všechna miminka jsou úţasná,“ prohlásila chmurně
kamarádka.
 „Já vím, ale tohle je nad průměrem.“
„Všechna robátka jsou nad průměrem.“
Ušklíbla jsem se na Luka, který rozkošně slintal. „V tom
případě je tenhle chlapeček na samém vrcholu
nadprůměrnosti.“
„Zadrţ. Tom přišel domů na oběd. Chci, aby to slyšel.
Toooome!“
Čekala jsem, zatímco Stacy vysvětlovala manţelovi, co se
děje. Z velkého počtu Danových kamarádů jsem měla Toma
vţdycky nejradši. Kdykoliv byl poblíţ, nevěděli jste, co je nuda
či melancholie. Víno teklo proudem, lidé se smáli, konverzace
hladce plynula. V Tomově společnosti jste si připadali báječní a
chytří. Stacy byla spolehlivý přístav, jenţ jejímu činorodému
manţelovi umoţňoval tu a tam vyplout do bouřlivých vod a zase
se bezpečně vrátit.
„Mohl by si Tom vzít druhý telefon?“ zeptala jsem se Stacy.
„Momentálně máme pouze jeden. Ten druhý Tommie upustila
do záchodu. Takţe… Tys o tom s Danem zatím nemluvila?“
Ţaludek se mi sevřel. „Ne. Nejprve jsem chtěla zavolat vám.
Rozhovor s Danem oddaluji, protoţe vím, co mi řekne.“
Zaštípalo mě v očích. Hrdlo se mi stáhlo a hlas přeskočil o
oktávu výš. „Do tohohle se mnou nepůjde, Stacy. Řekne mi, ať se
do Austinu nevracím.“
„Hloupost. Okamţitě sem přijedeš i s tím děckem.“
„Nemůţu. Znáš Dana.“
„Znám. A právě proto si myslím, ţe je načase, aby konečně
dospěl. Tohle je zodpovědnost hodná dospělého muţe. Jen ať se
s ní popere.“
 Z nějakého důvodu jsem cítila potřebu Dana bránit.
„Dospělý dávno je.“ Otřela jsem si oči rukávem. „Má svoji
vlastní firmu a spoléhá na něj spousta lidí. Ale tohle je něco
jiného. Dan mi od prvopočátku dával jasně najevo, ţe s dětmi
nechce mít nic společného. Nemusí trpět jenom proto, ţe jsem se
dostala do nepředvídatelné situace.“
„Jistěţe musí. Je to tvůj partner. Kromě toho péče o dítě není
ţádné utrpení. Je to…,“ Odmlčela se, aby vyslechla poznámku
svého manţela. „Sklapni, Tome. Ello, kdyţ ti vstoupí do ţivota
dítě, musíš mu hodně dát, ale na oplátku mnohem víc dostaneš.
Však uvidíš.“
Luke začal zvolna pomrkávat, jak ho přemáhala ospalost.
Poloţila jsem mu ruku na bříško a cítila na dlani, jak mu v něm
škrundá.
„… mělas příšerné dětství,“ říkala zrovna Stacy, „a on je v
tom správném věku, aby se usadil. Kaţdý, kdo ho zná, se
domnívá, ţe by z něho byl perfektní táta. Jen se neboj zatlačit na
pilu, Ello. Jakmile se Dan přesvědčí, jak fantastické je mít děti a
jakým jsou přínosem pro ţivot, koupí ti zásnubní prsten.“
„Zásnubní prsten? Dan si nekoupí ani ponoţky, protoţe má
pocit, ţe ho příliš omezují,“ odsekla jsem. „Vyznává
bezpodmínečnou svobodu.“
„Úplně svobodný není nikdo,“ zdůraznila kamarádka.
„Podstatou vztahu je především to, ţe máš po boku někoho, kdo
při tobě stojí. A v případě potřeby se na něho obrátíš. Jinak je to
jenom… Počkej chvilku.“ Odmlčela se a já slyšela v pozadí
tlumené hlasy. „Chceš, aby si s ním Tom promluvil? Prý to rád
udělá.“
„Ne,“ odmítla jsem kvapně. „Nechci na Dana vyvíjet ţádný
nátlak.“
 „Proč bys ho měla šetřit?“ zeptala se dotčeně Stacy. „Ty jsi
přece také pod tlakem. Nezbývá ti neţ čelit sloţité situaci. Proč
by ti s ní neměl pomoct? Přísahám, Ello, ţe jestli se Dan
nezachová jako správný chlap, ztropím takový kravál…“
Přerušila ji připomínka jejího muţe. „Myslím to váţně, Tome!
Proboha ţivého, co kdyby Ella nečekaně otěhotněla jako já? Tys
přece zodpovědnost převzal. Nedomníváš se, ţe by měl Dan
udělat totéţ? Je mi jedno, ţe to dítě není jeho. Jde o to, ţe Ella
potřebuje podporu.“ Znovu obrátila pozornost ke mně. „Kašli
na to, co říká Dan, a vrať se do Austinu. Samozřejmě i s
děťátkem. Máš tady přátele. Pomůţeme ti s ním.“
„Já nevím… Mohla bych někde narazit na Dana… Připadá
mi divné být mu nablízku a nebýt s ním. Asi bych si měla najít
zařízený byt tady v Houstonu. Vţdyť jde o pouhé tři měsíce.“
„A vrátit se k Danovi, aţ bude problém vyřešený?“ vyštěkla
naštvaná Stacy.
„No… ano.“
„Hádám, ţe kdybys náhodou onemocněla rakovinou, raději
se o sebe postaráš sama, abys Dana náhodou moc neobtěţovala.
Radím ti, zapoj ho do problému. Ať se ukáţe. Mělo by na něho
být spolehnutí, Ello. Jsi… Na, Tom ti chce něco říct.“
Vzápětí se ozval jeho smířlivý hlas. „Ahoj, Ello.“
„Čau, Tome. Dřív neţ něco řekneš… Nevykládej mi, co chce
Stacy slyšet. Pověz mi pravdu. Jsi Danův nejlepší kamarád a
znáš ho nejlíp ze všech. Dan neustoupí, ţe ne?“
Tom si povzdechl. „Připadal by si jako v pasti. Děsí ho
představa rodinného domu, rodinného psa, manţelky a
statistická nutnost zplodit přinejmenším dvě a půl dítěte. A na
rozdíl od Stacy a všech ostatních se domnívám, ţe z Dana
perfektní otec nikdy nebude. Na to není dost velký masochista.“
Smutně jsem se pousmála. Věděla jsem, ţe za tuhle
upřímnost to Tom od Stacy parádně schytá. „Je mi jasné, ţe se
Dan raději pokusí zachránit svět neţ jedno dítě. Ale nechápu
proč.“
„S dětmi je příšerná spousta práce, Ello,“ odpověděl Tom.
„Kdyţ se pokusíš spasit svět, sklidíš mnohem víc potlesku. A je
to snazší.“
 8
„Dostala jsem se do situace, ze které nemohu jenom tak
odejít,“ sdělila jsem Danovi po telefonu. „Proto ti povím, co
chci udělat, a aţ mě vyslechneš, můţeš mi říct, jaké mám
moţnosti. Nebo nemám.“
„Proboha, Ello,“ zhrozil se tiše.
Zamračila jsem se. „Na podobné výroky je zatím času dost.
Ještě jsem ti nepředloţila svůj plán.“
„Vím, oč jde.“
„Opravdu?“
„Věděl jsem to uţ v okamţiku, kdys odjela z Austinu.
Problémy vaší rodiny jsi vţdycky řešila ty.“ Dan rezignoval.
Laskavost, kterou mi projevoval, hraničila s lítostí. Dala bych
přednost nepřátelství. Takhle jsem měla pocit, ţe ţivot je cirkus
a mým údělem je věčně kráčet za slonem.
„Nikdo mě nenutí dělat něco, co nechci,“ bránila jsem se.
„Pokud já vím, tak péče o dítě tvé sestry nikdy nebyla na
seznamu tvých ţivotních cílů.“
„Porodila teprve před týdnem. Smím seznam svých ţivotních
cílů poopravit?“
„Ano. Ale to neznamená, ţe já musím učinit totéţ.“
Povzdechl si. „Pověz mi, co se děje. Věř tomu nebo ne, stojím na
tvé straně.“ Vysvětlila jsem mu, co se stalo, převyprávěla mu
rozhovor s Tarou a svou řeč zakončila prosíkem. „Jde jenom o
tři měsíce a s miminkem nejsou skoro ţádné starosti.“ Pokud se
zrovna nepotřebuješ vyspat, dodala jsem v duchu. „Napadlo mě,
ţe se tu poohlédnu po zařízeném bytě a zůstanu, dokud se Taře
neuleví. Myslím, ţe Liza by mi mohla pomoct. Potom se vrátím
do Austinu. K tobě.“ Rozhodla jsem se pro rázný závěr. „Co ty
na to? Zní to jako dobrý plán?“
 „Zní to jako plán,“ prohlásil a zhluboka se nadechl. „Co
ode mě chceš slyšet, Ello?“
Touţila jsem, aby řekl: Vrať se domů. Já ti s tím miminkem
pomůţu. Ale nahlas jsem pravila: „Ráda bych věděla, co si
doopravdy myslíš.“
„Podle mě ses dosud nezbavila starého vzorce chování,“
odpověděl tiše Dan. „Tvoje matka luskne prsty, nebo tvoje ségra
něco zvoře, ty se vykašleš na svůj ţivot a jdeš ţehlit jejich
maléry. Tady nejde o pouhé tři měsíce, Ello. Můţe trvat tři roky,
neţ Taře cvokaři napraví hlavu. Co kdyţ bude mít další děti?
Také se jich ujmeš?“
„Přirozeně mě to taky napadlo,“ přiznala jsem, ač nerada.
„Ale přece teď nemůţu řešit, co by se mohlo v budoucnu stát. V
současné době má jenom Luka a ten mě potřebuje.“
„A co potřebuješ ty? Mělas psát knihu, vzpomínáš? Jak
chceš zvládat práci?“
„Nemám ponětí. Ale ostatní přece také chodí do zaměstnání
a pečují o děti.“
„Svoje.“
„Luke je součást mé rodiny.“
„Ty ţádnou rodinu nemáš, Ello.“
Ačkoliv sama jsem v minulosti hlásala totéţ, vadilo mi slyšet
to z Danových úst. „Jsme samostatní jedinci, kteří k sobě mají
určité závazky,“ namítla jsem. „Kdyţ lze skupinu šimpanzů
nazývat rodinou, domnívám se, ţe to samé platí i pro
Varnerovy.“
 „Vzhledem k tomu, ţe u šimpanzů se tu a tam projeví sklony
ke kanibalismu a navzájem se poţírají, jsem v pokušení s tebou
souhlasit.“
Uvědomila jsem si, ţe jsem se mu neměla se vším svěřovat.
„Vadí mi se s tebou hádat,“ zamumlala jsem. „Hodně toho o
mně víš.“
„A ještě víc by ti vadilo, kdybych tě bez jediné připomínky
nechal učinit chybné rozhodnutí.“
„Já to vidím tak, ţe existuje pouze jediné správné
rozhodnutí, s nímţ můţu ţít.“
„Chápu. Ale já ne.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Co kdyţ se rozhodnu
pokračovat ve svém záměru? Jak to poznamená náš čtyřletý
vztah?“ Bylo těţké uvěřit, ţe člověk, na něhoţ jsem spoléhala
nejvíc ze všech, a hluboce mi na něm záleţelo, nad námi dělá
kříţ.
„Asi bychom si měli dát pauzu,“ mínil Dan.
Zamyslela jsem se nad tím. Cítila jsem, jak se spolu s
obavami do mě vkrádá chlad. „A aţ se vrátím, naváţeme tam,
kde jsme skončili?“
„Můţeme se o to pokusit.“
„Co znamená pokusit?“
„Můţeš něco strčit do mrazáku a za tři měsíce to rozpustit,
ale uţ to nebude totéţ.“
„Ale slíbíš mi, ţe na mě počkáš?“
„Jak si to představuješ?“
„Myslím tím, ţe nebudeš spát s někým jiným.“
 „Ello, ani jeden z nás nemůţe slíbit, ţe nebude spát s někým
jiným.“
Poklesla mi brada. „Coţe?“
„Jistěţe ne. V dospělém vztahu neexistují sliby ani záruky.
Nejsme přece majetkem toho druhého.“
„Dane, domnívala jsem se, ţe jeden pro druhého hodně
znamenáme.“ Podruhé během jednoho dne mi bylo do breku.
Vtom mě něco napadlo. „Uţ jsi mě někdy podvedl?“
„Podváděním bych to nenazval, ale budiţ. Ne, nepodvedl.“
„Co kdybych se s někým vyspala? Ţárlil bys?“
„Neodpíral bych ti šanci svobodně si vyzkoušet jiné vztahy.
Pokud to chceš… Je to záleţitost důvěry. A otevřenosti.“
„My máme otevřený vztah?“
„Jestli jej potřebuješ nějak označit, pak ano.“
Málokdy mě někdo vyvedl z míry tolik jako v té chvíli on.
Můj svět se otočil vzhůru nohama. Moje představy a domněnky
vzaly za své. „Proboha. Jak jsme mohli mít otevřený vztah, kdyţ
já o ničem nevěděla? Jaká jsou pravidla?“
Danův hlas zněl pobaveně. „Pro nás přece ţádná pravidla
neplatí, Ello. A nikdy neplatila. Právě proto jsi se mnou vydrţela
tak dlouho. Jakmile bych se tě pokusil nějakým způsobem
omezit, vzala bys do zaječích.“
Hlavu jsem měla plnou argumentů a připomínek. Přemítala
jsem o tom, zda má pravdu, a obávala se, ţe ano. „Vţdycky jsem
se povaţovala za konvečního člověka,“ přiznala jsem opatrně.
„Aţ příliš konvenčního na vztah, který nemá na čem stavět.“
 „Slečna Nezávislá konvenční je,“ souhlasil. „Rady, které
dává ostatním, zavánějí tradicí a obyčejností. Zato Ella –
kdepak, ta se konvencemi neřídí.“
„Jenţe já jsem slečna Nezávislá i Ella,“ namítla jsem. „Kde
se tedy ukrývá mé pravé já?“
„Tvé pravé já je očividně v Houstonu,“ odpověděl, „a já si
přeju, aby ses vrátila.“
„Ráda bych přijela i s děťátkem. Alespoň na několik dní,
abych si ujasnila co a jak.“
„To mi nevyhovuje,“ ohradil se okamţitě Dan.
Zamračila jsem se. „Je to i můj byt. Mám nárok na
polovinu.“
„Fajn. Zašiju se někde jinde, dokud tu budete. Anebo se
odstěhuju a byt můţe být celý tvůj.“
„Ne.“ Instinktivně jsem věděla, ţe kdyţ kvůli dítěti vypudím
Dana ze společné domácnosti, nadobro ho ztratím. „Zůstaň v
bytě. Najdu pro sebe a Luka nějaké dočasné útočiště.“
„Udělám pro tebe, co bude v mých silách,“ slíbil Dan.
„Zaplatím za tebe tvou polovinu nájemného, dokud bude třeba.“
Jeho nabídka mě popudila a štvalo mě, ţe odmítá přijmout
Luka. Ale úplně nejvíc mě vyděsilo zjištění, ţe náš vztah
postrádá jakákoliv pravidla či příslib do budoucna. Znamenalo
to, ţe uţ si nejsem Danem jistá.
Anebo on mnou.
„Díky,“ broukla jsem mrzutě. „Dám ti vědět, kde jsme
skončili.“
 ***

„Nejprve si musíme najít pěkné místo, kde bychom mohli

bydlet,“ řekla jsem Lukovi, sotva se následující den probudil.
„Líbilo by se ti v centru? Co takhle Montrose? Anebo by ti
nevadilo ţít poblíţ Sugar Landu? Mohli bychom zakotvit v
Austinu, ale potom bychom se museli vyhýbat… však víš, komu.“
Luke se tvářil zamyšleně. Zvolna popotahoval z lahve, jako
by urputně zvaţoval moţnosti.
„Přemýšlíš o tom?“ zeptala jsem se ho. „Anebo pracuješ na
znečištění další plenky?“
Včerejší večer jsem strávila surfováním na internetu.
Většinou jsem skončila na stránkách věnovaných péči o děti.
Prostudovala jsem plusy a minusy jednotlivých druhů plen,
důleţité milníky v prvním měsíci ţivota a rozpisy návštěv u
pediatra. Ovšem nikde jsem nenašla návod, jak správně ostříhat
miminku nehty. „Tady se píše,“ hlásila jsem Lukovi, „ţe bys měl
spát patnáct aţ osmnáct hodin denně. Měl bys na tom
zapracovat. A ode mě se očekává, ţe vydezinfikuji všechno, co
strkáš do pusy. Taky tu stojí, ţe koncem prvního měsíce se naučíš
usmívat.“
Strávila jsem několik minut s obličejem přímo nad Lukovým
a culila se v naději, ţe mi oplatí toutéţ mincí. Nicméně Luke se
tvářil tak váţně, ţe mi připomínal Winstona Churchilla, coţ jsem
mu také řekla.
Jakmile jsem si přidala do oblíbených tucet webových
stránek zaměřených na miminka, pustila jsem se do hledání
zařízeného bytu. Ty, které jsem si mohla dovolit, působily lacině
a depresivně, a za ty, jeţ by se mi líbily, majitelé poţadovali
astronomické nájemné. Ukázalo se, ţe získat vhodné ubytování v
dobré čtvrti a za slušnou cenu není moţné. Šla jsem spát
rozčilená a sklíčená. Luke se naštěstí probudil jenom třikrát.
„Dnes si musíme něco najít,“ oznámila jsem mu, „a
vypadnout z tohohle drahého pokoje.“ Rozhodla jsem se, ţe
dopoledne si na netu vyhledám několik solidních pronájmů a
odpoledne se na ně zajdu podívat. Kdyţ jsem si zapisovala první
adresu a telefonní číslo, rozezněl se můj mobil.
Travis, četla jsem na displeji. Zmocnilo se mě rozčilení i
zvědavost. „Haló?“
„Ello,“ zahalasil mi do ucha Jackův příjemný baryton. „Jak
se vám daří?“
„Výborně, díky. Zrovna si s Lukem sháníme byt. Dohodli
jsme se, ţe budeme ţít spolu.“
„Blahopřeju. Rozhodli jste se zůstat v Houstonu, anebo se
vracíte do Austinu?“
„Zůstáváme.“
„Fajn.“ Nepatrně zaváhal. „Plánujete jít někam na oběd?“
„Ne.“
„Dovolte, abych vás v poledne vyzvedl.“
„Nemůţu si dovolit pozvat vás na další jídlo,“ přiznala jsem
a on se rozesmál.
„Tohle bude na mě. Chtěl bych si s vámi o něčem
promluvit.“
„Nenapadá mě, o čem by to asi tak mohlo být. Dejte mi
malou nápovědu.“
„Ţádnou nepotřebujete, Ello. Stačí říct ano.“
 Zaváhala jsem. Dostal mě způsobem, jakým se mnou mluvil
– přátelsky, ale neústupně. Jako chlap, který není zvyklý být
odmítnut.
„Mohli bychom jít někam, kde se tolik nedbá na bonton?“
zeptala jsem se. „Luke a já momentálně nemáme co na sebe.“
„Nevadí. Hlavně mu nedávejte ty růţové ponoţky.“
K mému úţasu Jack přijel v malém terénním autě na
hybridní pohon. Očekávala jsem obrovskou limuzínu s
ohromnou spotřebou, anebo hříšně drahý sporťák. Rozhodně by
mě nenapadlo, ţe si pořídí vůz, jímţ by nepohrdl Dan ani ţádný
z jeho ekologicky laděných přátel.
„Vy máte hybrid,“ vrtěla jsem hlavou, zatímco jsem se
pokoušela připevnit dozadu Lukovu autosedačku. „Spíš bych vás
tipovala na Denali, Hummera nebo něco podobného.“
„Hummera?“ Jack si opovrţlivě odfrkl. Podal mi chlapečka
uvelebeného v nosítku a jemně mě odstrčil stranou. Sklonil se a
upevnil autosedačku sám. „V Houstonu je jedovatých
výfukových plynů aţ aţ. Nehodlám tenhle problém ještě zhoršit.“
Zvedla jsem obočí. „Mluvíte jako rozený ekolog.“
„Počítám se mezi ochránce ţivotního prostředí.“
„To nejde. Jste lovec.“
Jack se zazubil. „Ochránci ţivotního prostředí se dělí do
dvou skupin, Ello. Na ty, kteří objímají stromy a domnívají se, ţe
prvok je stejně důleţitý jako jelen. A pak jsou tu lidé jako já,
kteří vyznávají názor, ţe přiměřený lov přispívá k ochraně
krajiny i jednotlivých ţivočišných druhů. A protoţe v přírodě
trávím co nejvíc času, jsem rozhodně proti znečišťování
ţivotního prostředí, enormnímu rybolovu, globálnímu
oteplování, odlesňování a všemu ostatnímu, co poškozuje
planetu.“
Převzal ode mě nosítko s Lukem a opatrně je přikurtoval k
sedačce. Chlapeček se všemi těmi pásy kolem sebe vypadal jako
astronaut připravený na vesmírnou misi.
Ustoupila jsem stranou a uţívala si pohledu na Jacka.
Nemohla jsem si pomoct. Líbilo se mi, jak dţínsy obepínají jeho
svalnaté nohy a ramena se rýsují pod světle modrou košilí s
vyhrnutými rukávy. Co se postavy týče, skvěle by se hodil na
post zadáka v americkém fotbalu.
Jak je v Houstonu nemilým zvykem, patnáctiminutová cesta
trvala skoro půl hodiny. Uţívala jsem si ji. Nejenom ţe jsem s
chutí vypadla z hotelového pokoje, ale Luke navíc usnul,
ukolébán bzučením klimatizace a pohupováním auta.
„Co se stalo s Danem?“ prohodil ledabyle Jack. „Rozešli
jste se?“
„Kdepak. Vůbec ne. Jsme pořád spolu.“ Rozpačitě jsem se
odmlčela a dodala: „Ale dali jsme si pauzu. Jen na tři měsíce,
dokud si Tara nevyzvedne Luka. Potom se vrátím do Austinu.“
„Znamená to, ţe se můţete svobodně scházet s jinými
muţi?“
„Vţdycky jsem mohla. Dan a já máme otevřený vztah. Ţádné
sliby, ţádné závazky.“
„Nic takového neexistuje. Kaţdý vztah v sobě zahrnuje
přísliby a závazky.“
„Pro konvenční lidi snad. Ale já a Dan se domníváme, ţe
není moţné nikoho vlastnit.“
„Jistěţe je,“ odporoval.
 Povytáhla jsem obočí.
„Třeba je to v Austinu jiné,“ pokračoval Jack, „ale tady v
Houstonu se pes o svou kost nedělí.“
Jeho výrok mě rozesmál. „Měl jste někdy váţnou známost,
Jacku? Opravdu seriózní, v jejímţ případě jste uvaţoval
například o zásnubách.“
„Jednou,“ přiznal. „Ale nevyšlo to.“
„Proč ne?“
„Proč?“
S odpovědí dlouze váhal a já pochopila, ţe se na toto téma
baví jen zřídka. „Zamilovala se do někoho jiného,“ řekl
nakonec.
„To je mi líto,“ pravila jsem upřímně. „Většina dopisů, které
dostávám do redakce, jsou od lidí, kterým se zhroutil vztah. Muţi
se nedokáţou vzdát nevěrných ţen, ţeny se zamilovávají do
ţenatých pánů, kteří jim slibují, ţe se rozvedou, coţ nikdy
neudělají…“
Odmlčela jsem se a sledovala, jak Jackův palec neklidně
přejíţdí po lesklé kůţi na volantu, jako by zde bylo hrubé místo,
které se pokouší uhladit.
„Co byste poradila muţi, jehoţ přítelkyně se vyspala s jeho
nejlepším kámošem?“ otázal se.
Ihned jsem pochopila. Snaţila jsem se nedat najevo soucit,
protoţe jsem vycítila, ţe by se mu to nelíbilo. „Byla to
jednorázová záleţitost, nebo spolu začali chodit?“
„Vzali se,“ přiznal chmurně.
 „Tak to smrdí,“ nebála jsem se projevit svůj názor. „Nevěra
završená sňatkem je nejhorší, protoţe provinilce zdánlivě
zbavuje vší viny. Ano, podváděli svoje partnery, ale vzali se,
takţe je vlastně všechno v pořádku. Člověku nezbývá, neţ
spolknout hořkou pilulku a poslat drahý svatební dar, protoţe
jinak vypadá jako uboţák. Je to mizérie na několika úrovních.“
Jeho palec se zarazil. „Máte pravdu. Jak jste na to přišla?“
„Madame Ella ví všechno,“ prohodila jsem vesele. „Dále
bych si dovolila tipnout, ţe jejich manţelství dávno neklape.
Vztahy zaloţené na podobném základě totiţ mívají od počátku
trhliny v základech.“
„Ale podvádění jako takové zcela nezavrhujete,“ namítl.
„Protoţe zastáváte názor, ţe člověka nelze vlastnit. Je to tak?“
„Ne. S podváděním zásadně nesouhlasím. Důleţitá jsou
pravidla, která máte ve vztahu nastavená. Pokud se s partnerem
nedohodnete, ţe váš vztah bude otevřený, automaticky se
předpokládá, ţe si budete zachovávat věrnost. Není nic horšího
neţ porušit slovo, které jste dal někomu, komu na vás záleţí.“
„Ano.“ Důraz, jenţ na jediné, tiše pronesené slovo poloţil,
jasně svědčil o tom, ţe se mnou naprosto souhlasí.
„Mám pravdu, co se týče jejich manţelství?“ naléhala jsem.
„Nevydařilo se?“
„Poslední dobou to mezi nimi trochu skřípe,“ přiznal.
„Pravděpodobně se rozvedou. Coţ je škoda, protoţe mají dvě
malé děti.“
„Aţ bude opět volná, myslíte, ţe o ni budete mít zájem?“
„Nemůţu říct, ţe bych o tom nepřemýšlel. Ale ne, touhle
cestou se uţ nevydám.“
 „Mám teorii o muţích, jako jste vy, Jacku.“
Zdálo se, ţe mu moje prohlášení zvedlo náladu. Pobaveně se
na mě podíval. „Povězte mi ji, Ello.“
„Vysvětluje, proč jste se zatím s nikým neusadil. Ve
skutečnosti jde o efektivní dynamiku trhu. Ţeny, se kterými se
scházíte, jsou víceméně stejné. Báječně se s nimi pobavíte a
přesunete se k další, zatímco ony nechápou, proč váš vztah
nevydrţel. Neuvědomují si, ţe ţádná z nich nepřekonala
konkurenci. Všechny víceméně nabízejí totéţ, byť v různém
balení. Vaši situaci můţe změnit pouze něco mimořádného a
nečekaného. Něco, co se na vašem obchodním poli nikdy dřív
nevyskytlo. Právě proto nakonec skončíte v chomoutu se ţenou,
která se zcela vymyká vašemu obvyklému průměru. Vyberete si
takovou, kterou by po vašem boku nikdo nečekal. Dokonce ani
vy.“ Zahlédla jsem, jak se usmívá. „Co si o tom myslíte?“
„Myslím, ţe byste dokázala ukecat mrtvého,“ poznamenal.
Restaurace, do níţ nás Jack odvezl, mohla být podle jeho mínění
úplně obyčejná, ale luxusní auta odváţel na parkoviště portýr a
vchod stínila sněhobílá markýza. Usadili nás ke stolu s
nádherným výhledem z okna. Vzhledem k elegantnímu interiéru
a decentní klavírní hudbě v pozadí jsem podvědomě očekávala,
ţe mě a Luka v průběhu oběda vyhodí od stolu, protoţe můj
svěřenec velice rád řve. Avšak chlapeček se kupodivu choval
vzorně. Jídlo bylo fantastické. Dopřála jsem si sklenku
chardonnay, jeţ mě příjemně polechtalo na jazyku, a z Jacka se
vyklubal ten nejkouzelnější muţ, se kterým jsem kdy měla tu čest.
Po obědě jsme se vrátili do Houstonu. Jack zamířil do podzemní
garáţe mrakodrapu, ve kterém sídlí jeho firma.
„Půjdeme k vám do kanceláře?“ podivila jsem se.
„Navštívíme moji sestru. Pracuje pro mě.“
 „Co dělá?“
„Stará se o finanční záleţitosti a smlouvy. Řeší kaţdodenní
provoz. Přiznávám, ţe úplně všemu nerozumím.“
„Vy mě s ní chcete seznámit?“
Jack přikývl. „Bude se vám líbit.“
Vyjeli jsme výtahem z podzemí do vstupní haly obloţené
mramorem, v níţ stálo několik bronzových soch, zástupkyň
moderního umění. A také nezbytná recepce. Za pultem se
pohyboval mladý muţ ve skvěle ušitém obleku. Zazubil se na
Jacka a pochybovačně pohlédl na spící dítě. Jack trval na tom,
ţe je ponese, za coţ jsem mu byla vděčná. Moje paţe si dosud
nezvykly všude tahat nosítko s dítětem a jeho výbavu.
„Vyřiďte slečně Travisové, ţe za ní jedeme nahoru,“ poţádal
Jack recepčního.
„Ano, pane Travisi.“
Následovala jsem Jacka. Prošli jsme skleněnými dveřmi,
které se před námi tiše otevřely, a zamířili jsme k výtahům. „Ve
kterém patře má sestra kancelář?“ zeptala jsem se.
„V sedmém. Ale Haven na nás bude čekat ve svém bytě v
šestém.“
„Proč zrovna tam?“
„Ten byt je zařízený a sestra jej dostala k uţívání, kdyţ
nastoupila ke mně do firmy. Jenţe pak se zamilovala a
zasnoubila. Momentálně ţije se svým nastávajícím v nejvyšším
patře. Její byt je tudíţ volný.“
Jakmile mi došlo, kam tím míří, věnovala jsem mu pobavený
pohled. Ţaludek se mi zhoupl. Jenom jsem si nebyla jistá, zda je
na vině jízda výtahem nebo naprostý údiv. „Jacku, jestli vás
napadlo, ţe bych tu mohla spolu s Lukem po následující tři
měsíce bydlet… Oceňuji vaši snahu, ale není to moţné.“
„Proč?“ Výtah zastavil a Jack mi gestem naznačil, ţe mám
vystoupit jako první.
Rozhodla jsem se nic netajit. „Nemůţu si to dovolit.“
„Dohodneme se na částce, která bude odpovídat vašim
moţnostem.“
„Nechci vám být nic dluţná.“
„Nebudete. Tohle je mezi vámi a mojí sestrou.“
„Ano, ale budova patří vám.“
„Kdepak, nepatří. Pouze ji spravuji.“
„Přestaňte mlţit. Je Travisových.“
„Dobrá.“ Náhle hovořil pobaveně. „Ano, je Travisových, ale
přesto mi nebudete ničím zavázaná. Je to záleţitost načasování.
Potřebujete někde bydlet a tady je volný byt.“
Dál jsem se mračila. „Vy tu bydlíte taky, ţe?“
Zatvářil se výsměšně. „Nepotřebuju ţenám podstrkovat byty,
abych získal jejich pozornost.“
„Na to jsem nenaráţela,“ bránila jsem se a poníţením
zrudla aţ po kořínky vlasů. Pravdou je, ţe moji naráţku
pochopil správně. Jako bych já, Ella Varnerová, byla tak
neodolatelná a Jack Travis se mohl přetrhnout, aby se mnou
mohl ţít pod jednou střechou. Propána, kde se ve mně bere
takové sebevědomí? Potřebovala jsem se z trapasu nějak
vymluvit. „Chtěla jsem tím říct, ţe přítomnost uřvaného mimina
v domě v nikom ţádné nadšení nevzbuzuje.“
 „V případě Luka učiním výjimku. Po nevydařeném startu do
ţivota si zaslouţí trochu štěstí.“ Jack kráčel chodbou jako první.
Pokrýval ji šedý koberec a měla tvar písmene H. Stiskl tlačítko
zvonku a dveře se otevřely.

9
 Haven Travisová byla štíhlá a o tolik menší neţ její bratr, aţ
jsem nemohla uvěřit, ţe mají stejné rodiče. Avšak cikánsky
tmavé oči nelhaly. Měla světlou pleť, černé vlasy a vyzařovalo z
ní něţné kouzlo. Čišela z ní pronikavá inteligence a ještě něco…
Jakási dojemná zranitelnost, jeţ naznačovala, ţe ani ona
nevyvázla z nástrah ţivota se zdravou kůţí.
„Ahoj, Jacku.“ Vtom její pozornost upoutalo spící nemluvně.
„Och, to je rozkošné děťátko,“ pronesla vřele. „Dej mi ho. Moc
ho natřásáš.“
„Líbí se mu to,“ odpověděl Jack. Nenechal si Luka vzít.
Sklonil se, aby sestru políbil. „Ello Varnerová, tahle panovačná
ţenská je moje sestra Haven.“
Potřásly jsme si rukou. Její stisk byl pevný a sebejistý.
„Pojďte dál, Ello. Jaká náhoda… Shodou okolností jsem před
několika týdny začala číst váš sloupek.“
Haven nás pozvala do svého bytu s jednou loţnicí, jemuţ
vévodily odstíny bílé a krémové a patinované staré dřevo.
Umírněné tóny tu a tam oţivila dávka botanické zeleně. V rohu
odměřovaly čas stojací hodiny. Obývací část zaplnilo několik
kousků nábytku – staroţitná francouzská křesla a naducaná
pohovka s přehozem v kombinaci černé a béţové.
„Interiér je dílem mého kamaráda Todda,“ prozradila mi
Haven, neboť si všimla mého zájmu.
„Je nádherný. Vypadá jako z časopisu.“
 „Todd tvrdí, ţe při zařizování malých prostor lidé nejčastěji
chybují v tom, ţe si vyberou velké mnoţství drobnějších věcí.
Naopak je třeba, aby místnosti dominovalo něco výrazného, jako
například tahle pohovka. Jinak není na čem stavět.“
„Pořád je moc malá,“ posteskl si Jack a postavil nosítko s
dítětem na široký kávový stolek.
Haven se usmála. „Moji bratři jsou toho názoru, ţe pokud
nemá gauč rozměry korby náklaďáku, není dost pohodlný.“
Přistoupila ke spícímu děťátku a něţně na ně pohlédla. „Jak se
jmenuje?“
„Luke.“ Sotva jsem to vyslovila, zaplavil mě pocit pýchy.
Zvláštní.
„Jack mě stručně seznámil s vaší situací,“ přiznala Haven.
„To, co děláte pro svoji sestru, je úţasné. Očividně jste si
nevybrala nejsnazší cestu.“ Usmála se. „Ostatně, přesně to
bych od slečny Nezávislé očekávala.“
Jack na mě tázavě pohlédl. „Rád bych si od vás něco
přečetl.“
„Na stolku je několik čísel zmíněného časopisu,“ oznámila
mu Haven. „Kdyţ si představím, ţe doteď tě nejvíc zajímal Les a
lov, bude to pro tebe příjemná změna.“
K mému zklamání si Jack vybral nejnovější vydání, jeţ
obsahovalo jeden z mých provokativnějších článků.
„Moţná byste neměl…,“ spustila jsem, avšak vzápětí jsem se
rozpačitě odmlčela. Jack listoval časopisem. Rozpoznala jsem
okamţik, kdy kápl na moji stránku s vtipnou ilustrací, na níţ
jsem ztvárněná v módním paletu a s vysokými podpatky. Co čte,
jsem věděla dřív, neţ jeho obočí začalo stoupat aţ k linii vlasů.
 Milá slečno Nezávislá, chodím s fantastickým klukem. Je
hezký, úspěšný, starostlivý a skvělý v posteli. Ale je tu jeden
problém. Je tam dole maličký. Často jsem slýchala o tom, ţe na
velikosti nezáleţí, ale nemůţu si pomoct – byla bych ráda, kdyby
mi v tomto směru mohl nabídnout víc. Chci s ním zůstat,
přestoţe mu mezi nohama visí koktejlový páreček. Jak mám ale
přestat snít o pořádné klobáse?
Milovnice ptáků

Drahá Milovnice ptáků, navzdory všelijakým zaručeným

prostředkům, kterými různí naivové bombardují moji e-mailovou
schránku, nelze muţský genitál prodlouţit. Ale měla byste zváţit
několik nezpochybnitelných údajů: v klitorisu se nachází
přibliţně osm tisíc nervových zakončení. O něco méně jich je ve
vnější třetině pochvy. Ve zbývajících dvou třetinách není
prakticky nic. Z toho důvodu je i kratší penis schopen
poskytnout ţeně veškerou potřebnou stimulaci jako penis delší.
Pro většinu ţen jsou důleţitější partnerovy schopnosti neţ
rozměry jeho vercajku. Vyzkoušejte různé polohy a techniky,
klaďte větší důraz na předehru. Hlavně nezapomínejte, ţe do
Říma vede víc neţ jedna cesta.
Pokud si během předehry potřebujete hrát s něčím velkým,
kupte si nějaké erotické hračky. Berte to jako vyuţití vnějších
zdrojů.
Slečna Nezávislá
 Jack se tvářil pobaveně, jako by se pokoušel uvést v soulad
osobnost slečny Nezávislé s tím, jak se mu zatím podařilo mě
poznat. Uvelebil se na mechově zelené pohovce a pokračoval ve
čtení.
„Pojďte si prohlédnout kuchyni,“ vyzvala mě Haven a
nasměrovala mě k lince s ţulovými pracovními deskami a
spotřebiči z nerezové oceli. „Dáte si něco k pití?“
„Ano, ráda.“
Otevřela chladničku. „Ledový čaj s mangem, nebo radši s
malinami a bazalkou?“
„Mango, prosím.“ Posadila jsem se na barovou stoličku.
Jack odtrhl zrak od magazínu, aby vznesl námitku. „Haven,
víš, ţe tyhle utrejchy nemůţu vystát. Dej mi něco normálního.“
„Jenţe já nic normálního nemám,“ hlásila jeho sestra a
ukázala mu dţbán světlého čaje. „Mohl bys vyzkoušet mango.“
„Co je dobrého na čaji, který chutná jako čaj?“
„Přestaň si stěţovat, Jacku. Hardy jej několikrát vyzkoušel a
oblíbil si ho.“
„Zlato, Hardy by si oblíbil i vývar z trávy, kdybys ji osobně
naškubala a uvařila. Je zaslepený láskou.“
Haven potlačila pousmání. „Zkus mu to říct do očí.“
„Nemůţu,“ zazněla lakonická odpověď. „Je sice zamilovaný,
ale pořád by mi mohl vytřást duši z těla.“
Vytřeštila jsem zrak. Zajímalo by mě, jaký chlap by dokázal
zatřást s Jackem Travisem.
„Můj snoubenec býval svářečem na vrtné plošině a je z
pěkně tvrdého těsta,“ vysvětlila mi Haven. Oči se jí třpytily.
„Coţ je prima, protoţe jinak by ho mí bratři dávno zahnali na
útěk.“
„Udělali jsme všechno pro to, aby si tě vzal. Snad jen kromě
udělení medaile za odvahu,“ opáčil Jack.
Z jejich dobromyslného pošťuchování bylo jasné, ţe jsou
rádi ve společnosti toho druhého. Haven odnesla bratrovi
sklenici čaje a vrátila se do kuchyně.
Podala mi můj pohár a opřela se lokty o pult. „Líbí se vám
tady?“ zeptala se.
„Ano, byt je krásný. Ale jde o to, ţe…“
„Chápu. Víte, Ello,“ prohlásila s odzbrojující upřímností,
„jde o to, ţe jsem nájemné za tenhle byt nikdy neplatila. Je
sluţební. Jakmile se provdám za Hardyho, přestěhuji se k
němu.“ Zazubila se a dodala: „Mám tam uţ většinu věcí. Byt by
tak jako tak zůstal prázdný. Nechápu, proč byste tu nemohla s
Lukem pár měsíců zůstat. Ţádné nájemné bych vám neúčtovala,
protoţe s ním beztak nikdo nepočítá.“
„Kdepak, to by nešlo,“ bránila jsem se. „Nemůţu přece u
vás bydlet zadarmo.“
Maličko se ušklíbla a prohrábla si vlasy. „Nevím, jak to říct
jemně, ale… Stejně bych vám účtovala jenom symbolickou
částku. Já peníze nepotřebuji.“
„To na věci nic nemění.“
„V tom případě vezměte částku, kterou byste mi byla ochotna
dát, a zaloţte Lukovi spoření.“
„Smím se zeptat, proč nemáte zájem, aby vám tenhle byt
něco vydělal?“
 „Uvaţovali jsme o tom,“ přiznala. „Existuje dokonce čekací
listina. Ale pořád nejsme rozhodnutí, jak s bytem ve finále
naloţit. Pokud by například na moje místo nastoupil někdo jiný,
měl by na něj nárok. Z toho důvodu by se hodilo, aby byl k
dispozici.“
„Proč by měl někdo nastoupit na vaše…?“ spustila jsem, ale
hned nato jsem usoudila, ţe zacházím příliš daleko.
Haven se rozzářila. „Hardy a já se nejspíš brzy pokusíme
zaloţit rodinu.“
„Muţ, který doopravdy touţí po dítěti,“ uţasla jsem. „Tomu
říkám novinka.“
Jack nepronesl ani slovo, jen hlasitě listoval časopisem.
Podívala jsem se na Haven a bezmocně pokrčila rameny.
„Udivuje mě, co jste ochotna udělat pro úplně neznámou
ţenskou.“
„Nejste zase tak cizí,“ namítla. „Koneckonců se známe s
vaší sestřenicí Lizou a Jack si vyšel s vaší sestrou Tarou…“
„Jenom jednou,“ ozvalo se z obýváku.
„Jednou,“ upřesnila s úsměvem Haven. „Takţe se počítáte
za kamarádku kamarádky. Mimoto…“ Pojednou se tvářila
zamyšleně.
„Není to tak dávno, co jsem sama procházela nelehkým
obdobím. Zaţila jsem opravdu ošklivý rozvod. Několik lidí,
včetně Jacka, mi pomohlo se z toho dostat. Z toho důvodu si chci
zachovat příznivou karmu.“
„Nesnaţil jsem se ti pomoct,“ ozval se Jack, „potřeboval
jsem levnou pracovní sílu.“
 „Zůstaňte tu, Ello,“ naléhala Haven. „Můţete se okamţitě
nastěhovat. Potřebujete jenom postýlku pro malého a hotovo.“
Zmocnily se mě rozpaky. Nejsem zvyklá ţádat o pomoc či ji
od někoho dostávat. Potřebovala jsem se zamyslet nad moţnými
zádrhely. „Mohla bych dostat trochu času na rozmyšlenou?“
„Jistě.“ Její hnědé oči jiskřily. „Čistě ze zvědavosti, co by na
to řekla slečna Nezávislá?“
Zazubila jsem se. „Obvykle se jí na radu neptám.“
„Já vím, co by prohlásila.“ Jack vstoupil do kuchyně a
přinesl prázdnou sklenici. Opřel se rukou o pracovní desku. Stál
tak blízko, ţe jsem byla v pokušení uhnout stranou. Avšak
zůstala jsem na místě a mimoděk hlídala kaţdý jeho pohyb.
Potají jsem se opájela Jackovou osobitou vůní podmalovanou
aromatem cedrového dřeva.
„Poradila by vám, abyste udělala to, co je nejlepší pro Luka.
Nebo se pletu?“
Přikývla jsem a opřela se o pult. Lokty jsem uchopila do
dlaní.
„Tak směle do toho,“ zamumlal.
Opět na mě tlačil. Tak vytrvale na mě ţádný muţ nenaléhal.
A já se z nějakého důvodu nebránila. Naopak. Ráda bych se na
něho spoléhala.
Cítila jsem, jak rudnu. Abych se nemusela na Jacka podívat,
otočila jsem se k jeho sestře. Pozorně bratra sledovala, jako by
právě vyslovil či udělal něco, co zcela neodpovídá jeho
zvyklostem. Vzápětí se vzpamatovala a odnesla prázdnou
sklenici do dřezu. Nato se nechala slyšet, ţe se musí vrátit do
kanceláře, protoţe má s někým domluvenou neodkladnou
schůzku. „Spoléhám na vás, ţe zamknete,“ zašveholila. „A vy,
Ello, o mé nabídce přemýšlejte, jak dlouho budete chtít.“
„Díky. Ráda jsem vás poznala.“
Kdyţ odešla, já ani Jack jsme se nepohnuli. Bezděčně jsem
ztuhla. Jack se ke mně sklonil, aţ mě napadlo, ţe ve vlasech
cítím jeho dech.
„Měl jste pravdu,“ přiznala jsem ochraptěle. „Líbí se mi.“
Spíš jsem odhadla, neţ viděla, ţe krátce přikývl. „Mrzí mě, ţe si
prošla nepříjemným rozvodem.“
„Já lituji pouze toho, ţe se nerozvedla dřív. A ţe jsem
nedostal příleţitost vymazat toho mizeru z povrchu světa.“ Z
hlasu mu nezaznívalo ţádné chvástání, pouze váţně míněná
hrozba, z níţ se mi dělalo úzko. Tehdy jsem k němu vzhlédla.
„Nemůţete vţdycky chránit ty, které milujete,“ namítla jsem.
„Taky jsem to zjistil.“
Nezeptal se mě, jestli zůstanu. Nějak jsme to oba věděli.
„Na takový ţivot nejsem zvyklá,“ pravila jsem po chvíli.
„Přepychové domy jsem nikdy nenavštívila, natoţ abych v nich
bydlela. Nepatřím sem a nemám nic společného s lidmi, kteří
zde pobývají.“
„Kam tedy patříte? Do Austinu? K Danovi?“
„Ano.“
„Zdá se, ţe on si to nemyslí.“
Zamračila jsem se. „To byla podpásovka.“
Jack si dál vedl svou. „Lidé, které potkáte v této budově,
jsou úplně stejní jako ostatní, Ello. Někteří jsou dobří, jiní ne.
Někteří jsou bystří a jiní jsou vám platní jako mokrá zápalka v
temné jeskyni. Jinak řečeno – panuje zde úplně normální ţivot.
Bude se vám tu dařit.“ Hlas mu zněţněl. „Najdete si zde
přátele.“
„Nehodlám tu zůstat tak dlouho, abych se stačila s někým
seznámit. Je nabíledni, ţe budu mít spoustu práce s Lukem. Taky
musím pomoct Taře. Navrch budu samozřejmě pracovat.“
„Pojedete si do Austinu pro věci, anebo vám je přiveze
Dan?“
„Moc jich nemám. Dan je můţe dát do krabice a poslat mi je
kurýrní sluţbou. Třeba mě za pár týdnů přijede navštívit.“
Zaslechla jsem, jak se Luke probouzí. Okamţitě jsem
seskočila ze stoličky. „Je čas krmení a přebalování,“ prohlásila
jsem a zamířila k dítěti.
„Co kdybyste tu s Lukem zůstala a chvíli si odpočinula?
Dojdu do hotelu pro vaše věci. Odhlásím vás na recepci, takţe
nebudete muset platit za další noc.“
„Mám tam auto…“
„Vyzvednete si je později. Zavezu vás tam. Nyní si
odpočiňte.“ Coţ znělo dobře. Poslední věc, kterou jsem chtěla,
bylo nasednout s Lukem do vozu a někam se trmácet v
odpoledním horku. Byla jsem utahaná a v bytě panoval příjemný
chládek a klid. Lítostivě jsem pohlédla na Jacka. „Beztak vám
hodně dluţím.“
„Takţe na nějaké té maličkosti uţ nesejde.“ Sledoval, jak
jsem odepnula Luka z nosítka a zvedla ho. „Máte všechno, co
potřebujte?“
„Ano.“
 „Za chvilku jsem zpátky. Kdyby něco, volejte na mobil. Číslo
máte.“
„Díky, já…“ Byla jsem mu moc vděčná. Sáhla jsem do boční
kapsy tašky na plenky a vytáhla láhev mléka. „Nechápu, proč to
děláte. Zejména po tom obvinění, které jsem vůči vám vznesla.
Ale váţím si toho.“
Jack se zastavil u dveří a podíval se na mě. „Líbíte se mi,
Ello. Oceňuji, jak pomáháte své sestře. Většina lidí by na vašem
místě vycouvala a vyhnula se riziku. Nevadí mi pomáhat
někomu, kdo se ze všech sil snaţí udělat správnou věc.“

Zatímco byl Jack pryč, postarala jsem se o Luka. Potom

jsem ho vzala do náruče a procházela se s ním po bytě. Podívali
jsme se do loţnice, kde stála mosazná postel s přehozem ze
staroţitné krajky, ratanová truhla slouţící jako noční stolek a
viktoriánská skleněná lampa. Poloţila jsem Luka na matraci a
usedla vedle něho s mobilem v ruce.
Zvolila jsem Tařino číslo. Ozvala se mi hlasová schránka.
Nechala jsem sestře vzkaz.
„Ahoj, zlato… Luke a já si vedeme skvěle. Po příští tři
měsíce zůstaneme v Houstonu. Právě jsem na tebe myslela a
říkala si, jak se asi máš. A Taro…“ Hrdlo se mi sevřelo dojetím
a něhou. „Uţ si dokáţu představit, čím procházíš. Jak je těţké o
tom mluvit… Myslím o mámě a naší minulosti. Jsem na tebe
hrdá. Děláš správnou věc. Budeš v pořádku.“
Kdyţ jsem hovor ukončila, zaštípalo mě v očích. Avšak
smutek mě rázem přešel, neboť jsem si všimla, ţe ke mně Luke
otočil hlavu a prohlíţí si mě bezelstnýma očima. Naklonila jsem
se k němu a mazlila se s jeho hlavičkou pokrytou hedvábným
chmýřím. „1 ty budeš v pořádku,“ slíbila jsem mu. A jak jsme
tak vedle sebe leţeli, zčistajasna jsme usnuli. Luke se ponořil do
svých nevinných snů, já do svých divokých.
Spala jsem mnohem tvrději, neţ jsem očekávala anebo
zamýšlela. Kdyţ jsem procitla, byla v místnosti tma. Zarazilo
mě, ţe mě Luke neprobudil. Natáhla jsem se pro něho a
nahmatala prázdný prostor. Zachvátila mě panika.
„Luku!“ Zvedla jsem se z lůţka a zalapala po dechu.
„Klid…“ Jack vstoupil do loţnice a rozsvítil. „V pohodě,
Ello. Nic se neděje.“ Hovořil konejšivě a tiše. „Probudil se dřív
neţ vy. Vzal jsem ho vedle, abyste si mohla odpočinout. Dívali
jsme se na baseball.“
„Plakal?“ zahuhlala jsem. Protírala jsem si oči.
„Pouze kdyţ si uvědomil, ţe Astros vypadnou hned v prvním
kole. Ale vysvětlil jsem mu, ţe plakat kvůli našemu týmu není
ţádná hanba. Nás, kluky z Houstonu, to sbliţuje.“
Pokusila jsem se o úsměv, ale byla jsem příliš vyčerpaná a
dosud ne zcela při smyslech. A ještě něco. Jakmile Jack
přistoupil k posteli, k mé nesmírné hrůze jsem pocítila
instinktivní potřebu vztáhnout k němu ruce. Jenţe nebyl to Dan
a nehodilo se to. Děsilo mě vědomí, jak strašně mě to k němu
táhne. Trvalo čtyři roky, neţ jsme s Danem dosáhli blízkosti a
důvěry, kterou spolu nyní sdílíme. Nedovedla jsem si představit,
ţe bych zakusila totéţ s jiným muţem.
Dříve neţ jsem se stačila pohnout, Jack se zastavil vedle
lůţka a díval se na mě vlídnýma tmavýma očima. Maličko jsem
se zaklonila a ţaludek se mi stáhl slastným očekáváním. Na
zlomek vteřiny jsem si představila, jaké by to bylo, kdyby…
 „V průběhu několika hodin převezou vaše auto do místní
garáţe,“ zamumlal. „Zaplatil jsem hotelovému personálu, aby
to zařídil.“
„Děkuji. Vrátím vám to.“
„Není třeba.“
„Nechci mít vůči vám větší dluhy, neţ uţ mám.“
Zavrtěl hlavou. Tvářil se pobaveně. „Ello, občas se můţete
uvolnit a dovolit ostatním, aby pro vás udělali něco hezkého.“
Vtom jsem zamrkala údivem, protoţe jsem zaslechla váţnou
hudbu. „Co to posloucháte?“
„Kdyţ jsem byl venku, vybral jsem pro Luka nějaká
dévédéčka. Něco s Mozartem a maňásky z ponoţek.“
Proti své vůli jsem se ušklíbla. „V tomhle věku kojenci
vnímají jen to, co mají pětadvacet centimetrů před obličejem.
Dál nevidí.“
„Tím se vysvětluje nedostatek jeho zájmu. Napadlo mě, ţe
moţná dává přednost Beethovenovi.“
Podal mi ruku, aby mi pomohl z postele. Zaváhala jsem, neţ
jsem ji přijala. Byla jsem schopná zvednout se sama, avšak
připadalo mi nezdvořilé vstřícné gesto ignorovat.
Zdálo se mi, ţe je moje ruka pro tu jeho jako stvořená.
Jackův dlouhý palec se poloţil na ten můj, dlaně se něţně
střetly. Vymanila jsem se mu, sotva jsem stála na nohou.
Pokoušela jsem se rozpomenout, zda jsem tutéţ okamţitou a
přímočarou přitaţlivost pociťovala i k Danovi. Kdepak. Náš
vztah se vyvíjel postupně, zvolna a trpělivě. Od přírody jsem
nedůvěřivá ke všemu, co se pohybuje příliš rychle.
 „Tašku s věcmi máte vedle,“ hlásil Jack. „Jestli máte hlad,
můţu objednat něco z restaurace v sedmém patře. Pokud
potřebujete něco jiného, zavolejte Haven. Její číslo je u telefonu.
Několik dní se neuvidíme. Odjíţdím z města.“
Ráda bych se zeptala kam, ale místo toho jsem přikývla.
„Šťastnou cestu.“
Oči se mu vesele třpytily. „Díky.“
Přátelsky mi mávl na pozdrav a odešel. Ulevilo se mi a
zároveň se mě zmocnilo zvláštní zklamání. Odebrala jsem se do
obýváku, kde na mě čekalo moje zavazadlo. Všimla jsem si, ţe
na něm leţí bílá obálka. Otevřela jsem ji a spatřila účet z hotelu.
Při pohledu na celkovou sumu jsem se přikrčila. Ale kdyţ jsem
kontrolovala seznam jednotlivých poloţek, shledala jsem, ţe
něco chybí. Částka za večeři.
Uhradil ji, napadlo mě. Přestoţe jsme se dohodli, ţe jídlo jde
na mě. Proč změnil názor? Z lítosti? Moţná se domníval, ţe si
takový výdaj nemohu dovolit. Anebo nikdy neměl v úmyslu
nechat mě platit. Nešlo mi to do hlavy a trochu mě to
popuzovalo. Odloţila jsem účet a vzala Luka do náruče. Spolu s
ním jsem sledovala program pro děti a snaţila se nemyslet na
Jacka Travise. Zejména jsem si zakázala dumat o tom, kdy se
vrátí.
 10

Ve dnech, které následovaly, jsem obtelefonovala všechny

své přátele a vysvětlila jim, co se přihodilo. Připadalo mi, ţe
jsem příběh o mé sestře a jejím dítěti převyprávěla snad stokrát,
neţ jsem vypilovala přijatelnou verzi bez nevhodných pasáţí.
Ačkoliv mě většina kamarádů chápala, některým se
nezamlouvala představa, ¿e zůstanu v Houstonu. Například
Stacy. Cítila jsem se provinile vůči Danovi, neboť i on schytá
bohatý příděl telefonátů a poznámek. Zdálo se, ţe se reakce
našich přátel dají rozdělit podle pohlaví. Ţeny tvrdily, ţe podle
nich nemám na vybranou a musím se o Luka postarat, zatímco
muţi více chápali Danovo rozhodnutí nepřijímat zodpovědnost
za dítě, se kterým nemá nic společného.
Z nepochopitelného důvodu se některé rozhovory změnily v
hlasité úvahy o tom, zda jsem se měla či neměla za Dana dávno
provdat, protoţe to by zásadním způsobem měnilo situaci.
„V jakém smyslu?“ zeptala jsem se Louise, osobní trenérky,
jejíţ manţel Ken pracuje jako záchranář. „I kdyby si mě Dan
vzal, na jeho rozhodnutí nemít děti se nic nemění.“
„Ano, ale musel by ti s Lukem pomoct,“ odpověděla Louise.
„Chci tím říct, ţe manţel se za těchto okolností nemůţe na svou
ţenu jenom tak vykašlat.“
„On se na mě nevykašlal,“ bránila jsem se chabě. „Nikdy
bych nemohla Dana nutit do něčeho, co nechce, jenom proto, ţe
jsme svoji. Pořád by měl právo rozhodovat sám za sebe.“
„To je směšné,“ oponovala Louise. „Chlapy si přece bereme
proto, abychom je zbavily nutnosti něco řešit. Jsou pak
šťastnější.“
„Myslíš?“
„Určitě.“
„Tebe taky manţelství zbavilo moţnosti volby?“
 „Ne. My ţeny máme naopak víc na vybranou. Plus
získáváme pocit bezpečí. Právě proto se ţeny víc hrnou k oltáři
neţ muţi.“ Kamarádčiny názory na manţelství mě uváděly do
rozpaků. Zároveň jsem si uvědomila, ţe pokud ze vztahu zmizí
láska a zbude jen úřední štempl, mění se sňatek v nesmírně
cynickou úmluvu. Nakonec se zhroutí stejně jako cihlová zeď, z
níţ se drolí malta.
Neochotně jsem zavolala matce, abych jí sdělila, co je s
Tarou a miminkem. Dále jsem jí oznámila, ţe zůstávám v
Houstonu, abych své sestře pomohla.
„Po všech těch letech, kdy sis uţívala v Austinu, nemáš
právo si stěţovat,“ setřela mě máma.
„Já si nestěţuju. A neuţívala jsem si. Pracovala jsem,
studovala a…“
„Jsou v tom drogy, ţe? Tara byla tak naivní. Nechala se
zblbnout svými bohatými přáteli a ti ji vtáhli do světa pozlátka.
Kdyţ si představím, ţe se všude vznáší kokainový prach…
Pravděpodobně náhodou nějaký vdechla a pak…“
„Něco jako secondhandové šňupání koksu neexistuje,
mami.“
„Donutili ji k tomu,“ obořila se na mě matka. „Nemáš
ponětí, jaké to je být krásná, Ello. Přináší to spoustu potíţí.“
„Máš pravdu, nemám o tom ponětí. Zato jsem si naprosto
jistá, ţe Tara drogy nebere.“
„Nuţe, tvoje sestra se pouze domáhá pozornosti. Hlavně ji
vyřiď, ţe já jí na tu její tříměsíční dovolenou nedám ani cent.
Sama bych ji potřebovala daleko víc, to ti povím. Všechen ten
stres, který mi tím způsobila… Proč nikoho nenapadlo poslat mě
do lázní?“
 „Nikdo od tebe ţádné peníze nečeká, mami.“
„Kdo to potom zacáluje?“
„Zatím netuším. Ale teď především musíme udělat všechno
pro to, aby se Taře ulevilo. A postarat se o Luka. Bydlí se mnou
v pronajatém bytě.“
„Kde?“
„V centru. Není to nic zvláštního.“ Potlačila jsem úšklebek a
rozhlédla se po přepychovém apartmá. Kdyby věděla, kde jsem
našla útočiště, byla by tu do půl hodiny. „Potřebuju to tady dát
do pořádku. Co kdybys mi přišla pomoct? Třeba zítra…“
„Já bych moc ráda,“ vyhrkla. „Ale nejde to. Mám spoustu
práce. Budeš to muset zvládnout sama, Ello.“
„Fajn. Mám se u tebe s Lukem někdy zastavit? Určitě by sis
ho ráda uţila.“
„Ano, ale… Můj přítel mívá ve zvyku se tu neočekávaně
objevit. Nechci, aby viděl mimino. Zavolám ti, aţ budu mít
volno.“
„Prima, protoţe by se mi hodilo hlídání…“
Okamţitě zavěsila.
Kdyţ jsem zavolala Lize a oznámila jí, ţe bydlím v apartmá
na adrese 1800 Main, udělalo to na ni dojem a probudila se v ní
zvědavost. „Jak se ti to povedlo? Ty ses s Jackem vyspala, nebo
tak něco?“
„Samozřejmě ţe ne,“ odpověděla jsem dotčeně. „Snad bys
mě uţ měla znát.“
 „Hele, připadá mi divné, ţe tě tam Travisovi jenom tak
nechali. Zřejmě mají dost peněz, aby si tu a tam mohli dovolit
nějaké to velkorysé gesto. Nejspíš to berou jako formu desátku.“
Člověk, který mi nejvíc pomohl, nejenom po emocionální, ale
i praktické stránce, byla Haven Travisová. Pomohla mi uzavřít
patřičné smlouvy s dodavateli sluţeb, poradila mi, kde se dobře
a lacino nakupuje, dokonce mi doporučila chůvu, s níţ byla
spokojená její švagrová.
Haven nikoho nesoudila a nehodlala se plést do cizích věcí.
Byla dobrý posluchač a měla pohotový smysl pro humor. V její
společnosti jsem se cítila uvolněně. Skoro tak jako se Stacy, a to
uţ je co říct. Ţivot vám občas poskytne náhradu za ty lidi, s
nimiţ nemůţete nebo nesvedete zůstat v kontaktu.
Chodily jsme spolu nakupovat potřeby pro miminko a někdy
zaskočily na oběd. Opatrně jsme se jedna druhé svěřovaly s
podrobnostmi svých ţivotů a já si uvědomila, ţe se mezi námi
rodí vzácné přátelství, v němţ není třeba cokoliv sáhodlouze
vysvětlovat. Ačkoliv Haven o svém nevydařeném manţelství moc
nemluvila, naznačila, ţe v něm docházelo k násilí. Věděla jsem,
co odvahy ji stálo odejít od muţe a vybudovat si nový ţivot.
Potrvá ještě dlouho, neţ se zcela vzpamatuje, a ať uţ kdysi byla
jakákoliv, nyní je v mnoha ohledech úplně jiná.
Trpká zkušenost se stala důvodem, proč si přestala rozumět s
mnoha svými starými přáteli. Někteří se s ní o tom odmítali
bavit, jiné zajímalo, co provedla manţelovi tak hrozného, ţe se
na ni opováţil vztáhnout ruku. A pak tu byli tací, kteří jí vůbec
nevěřili a domnívali se, ţe bohatou ţenu nikdo týrat nemůţe.
Jako by peníze byly štítem proti násilí a odpornostem.
„Dokonce se mi doneslo,“ svěřila se mi Haven, „jak někdo
tvrdil, ţe mě manţel mlátil, protoţe jsem si o to říkala.“
 Obě jsme zmlkly a zaposlouchaly se do zvuku koleček
kočárku, poskakujících po chodníku. Ačkoliv Houston chodcům
příliš nepřeje, je zde několik míst, kde se můţete pohodlně
procházet. Například Rice Village, kde je dostatek stromů
poskytujících stín. Míjely jsme nesourodé obchůdky a butiky,
restaurace a kluby, salony a krámky s dětským zboţím. Z cen se
mi točila hlava. Připadalo mi neuvěřitelné, kolik se dá utratit za
dětskou módu.
Přemýšlela jsem o tom, co mi Haven právě řekla, a přála
jsem si, abych dokázala vymyslet vhodnou odpověď. Avšak
jediná útěcha, kterou jsem jí mohla nabídnout, bylo ujištění, ţe
já jí věřím. „Pomyšlení, ţe jim někdo můţe bezdůvodně
ubliţovat a mučit je, lidi děsí,“ uvaţovala jsem nahlas. „Z toho
důvodu je pro ně přijatelnější namlouvat si, ţe jste si to nějak
zavinila sama. Potom mohou propadnout falešnému dojmu, ţe
jim se něco takového nemůţe stát.“ Haven přikývla. „Mnohem
horší mi připadá, kdyţ rodič týrá dítě. To se domnívá, ţe si
odporné chování něčím zaslouţilo, a věčně se tím trápí.“
„To je právě Tařin případ.“
Šibalsky se na mě podívala. „Váš ne?“
Rozpačitě jsem pohodila rameny. „Několik let jsem na sobě
pracovala a podařilo se mi přes to přenést. Zdaleka nejsem tak
nervózní jako kdysi. Na druhou stranu… Mám problém s
navazováním vztahů. Dělá mi potíţe k někomu přilnout.“
„K Lukovi jste přilnula,“ podotkla důleţitě. „A stačilo vám k
tomu několik dní.“
Přikývla jsem. „Miminka zřejmě mají výjimku.“
„Co Dan? Ţijete spolu uţ dlouho.“
 „Ano, ale v poslední době jsem si uvědomila… Náš vztah
sice funguje, ale nikam nevede. Připomíná mi auto řítící se po
okruhu.“ Vyprávěla jsem jí o našem otevřeném vztahu a o
Danově prohlášení, ţe kdyby se mě pokusil jakýmkoliv způsobem
k sobě připoutat, utekla bych mu.
„Opravdu byste to udělala?“ Haven otevřela dveře kavárny
a já vjela dovnitř. Okamţitě na nás zaútočil ledový vzduch z
klimatizace.
„Nevím,“ přiznala jsem čestně a nakrčila čelo. „Moţná má
pravdu. Třeba nejsem schopna nabídnout mu víc. Mohla bych
být na závazky alergická.“ Postavila jsem kočárek vedle
stolečku, zvedla stříšku a podívala se na Luka, který vesele
kopal noţkama. Chládek mu vyloţeně přišel vhod.
Haven zůstala stát a studovala nápojový lístek v podobě
tabule, jenţ nabízel kávové speciality. Svým okouzlujícím
úsměvem mi připomínala svého bratra. „Já nevím, Ello. Můţe to
být nějaký hluboko zasunutý psychologický problém, anebo…
jste zkrátka zatím nenašla toho pravého.“
„Ţádný pravý pro mě neexistuje.“ Sklonila jsem se nad
děťátkem a zamumlala: „Aţ na tebe, ty můj sunárkový princi.“
Chytila jsem drobné bosé chodidlo a políbila je. „Zboţňuji tě,
včetně tvých mrňavých zpocených paciček.“
Haven mě zlehka poplácala po zádech a obešla stůl. „Víte,
co si myslím, Ello… Kromě toho ţe si objednám ledové mátové
mochaccino se šlehačkou a čokoládovými hoblinkami?
Domnívám se, ţe za správných okolností jste kdykoliv schopná
opustit vyjeté koleje. Chci tím říct, ţe po okruhu nemusíte krouţit
věčně.“
Haven mi vyprávěla spoustu historek ze svého dětství, v
nichţ hlavní roli hrál Jack. Jak uţ bývá v případě starších bratrů
zvykem, někdy pro ni byl hrdina a někdy ten největší bídák na
světě. Ovšem bídákem se prý stával častěji. Nicméně v
dospělosti se sblíţili a nyní je pojí pevné pouto.
Podle Haven měl její otec vţdycky největší nároky na
nejstaršího bratra Gagee. Jako jediné dítě z prvního manţelství
Churchilla Travise pilně dřel, aby otce potěšil a stal se
dokonalým synem. Byl od přírody váţný, ctiţádostivý a nesmírně
zodpovědný. Nejprve navštěvoval elitní soukromou internátní
školu, později absolvoval texaskou univerzitu a Harvard
Business School. Ovšem není tak tvrdý, jako kdysi býval jeho
táta. V nitru je laskavý a má pochopení pro lidskou zranitelnost,
coţ otci nikdy moc nešlo.
Churchillovo druhé manţelství trvalo aţ do smrti jeho ţeny
Avy a narodily se z něj tři děti: Jack, Joe a Haven. Jelikoţ hlavní
tíhu očekávání a odpovědnosti Churchill jiţ naloţil na
nejstaršího Gagee, Jack dostal příleţitost hrát si,
experimentovat, divočet a získával kamarády. Nikdy neváhal
odstartovat rvačku, ale byl první, kdo se posléze přišel usmířit.
Vyzkoušel si kaţdý sport. Svým šarmem okouzloval učitele, takţe
dostával lepší známky, neţ si zaslouţil, a chodil s nejhezčími
děvčaty ze školy. Provázela ho pověst loajálního přítele, který
platí své dluhy a nikdy neporuší slovo. Nic nedokázalo Jacka víc
naštvat, neţ kdyţ se s někým na něčem domluvil, a protistrana
nedodrţela svou část dohody.
Kdyţ Churchill usoudil, ţe nadešel čas ukázat mladším
synům, co je to tvrdá práce, pověřil je zvelebováním rodinného
sídla. Pod horkým texaským sluncem jejich kůţe zhnědla a svaly
se zocelily. Ovšem ze všech tří chlapců byl Jack jediný, komu se
venkovní dřina zamlouvala. Pot, špína, fyzická námaha – vše
vnímal jako očistný proces. Jeho základní potřebou bylo testovat
svoje moţnosti. Poměřoval síly s přírodou, s gustem rybařil a
lovil. Bavilo ho vše, co se dalo provozovat mimo stěny luxusního
sídla v River Oaks.
Haven byla těchto ţivotních lekcí ušetřena. Místo toho se
pod taktovkou své matky učila být pravou dámou. Přirozeně se
stala miláčkem rodiny a věčně se courala bratrům v patách.
Věkový rozdíl mezi Gagem a Haven způsobil, ţe nejstarší bratr
zhusta zaujímal rodičovskou roli a často se za nezbednou dívku
přimlouval.
Zato Jack s ní mnohdy válčil, například kdyţ bez pozvání
vtrhla do jeho pokoje, nebo si bez dovolení hrála s vláčkem. Aby
se jí pomstil, tahal ji za vlasy a štípal. Haven na něho šla
ţalovat. Táta se rozzlobil a nařezal Jackovi páskem, coţ Haven
oplakala. Jelikoţ texasští chlapi si zakládají na své muţnosti,
Jack neuronil ani slzu. Následně Churchill oznámil své ţeně Avě,
ţe Jack je ten nejpaličatější kluk na světě. „Je celý po mně,“
přiznal zoufalý otec. Mrzelo ho, ţe nedokáţe vzpurného syna
zvládnout tak snadno jako Gagee.
Haven přiznala, ţe nejhůř jí doma bylo, kdyţ Gage, její
oblíbenec, odešel do školy. Avšak navzdory očekávání ji po dobu
bratrovy nepřítomnosti Jack ani trochu neotravoval. Kdyţ se
jednou vrátila ze školy s brekem, protoţe ji šikanoval spoluţák,
Jack nejprve vyslechl její stíţnost, pak nasedl na kolo a celý
problém vyřešil. Poté uţ si drzý spratek na Haven nikdy netroufl.
Vlastně se k ní ani nepřiblíţil.
Krátce se odcizili v době, kdy se Haven provdala za muţe,
kterého její otec neschvaloval. „Nikomu jsem neprozradila, čím
procházím,“ přiznala smutně. „I já jsem pěkně tvrdohlavá.
Hrdost mi bránila přiznat, ţe jsem udělala chybu. Manţel mě
systematicky deptal a podrýval mi sebevědomí, aţ jsem se bála
poţádat někoho o pomoc. Příšerně jsem se styděla. Nakonec
jsem od něho odešla. Jack mi nabídl práci a pomohl mi postavit
se na vlastní nohy. A stali se z nás přátelé. Jsme si blízcí jako
nikdy dřív.“
Zajímalo by mě, co Haven přimělo manţela opustit. Tušila
jsem, ţe došlo k zásadnímu zvratu. Avšak na podobné otázky
nebyl vhodný čas.
„Co si myslíte o Jackově milostném ţivotě?“ neudrţela jsem
zvědavost na uzdě. „Usadí se někdy?“
„Určitě. Jack má ţeny rád. Myslím tím doopravdy – ne
takovým tím povrchním způsobem souvisejícím s postelí. Ale
usadí se aţ s tou, které bude moci naprosto důvěřovat.“
„Naráţíte na snoubenku, jeţ se provdala za jeho nejlepšího
kámoše?“
Udiveně se na mě podívala. „On vám o tom vyprávěl?“
Přikývla jsem.
„Jack se o ní sotva zmíní. Hodně pro něho znamenala. Kdyţ
se Travis do někoho zamiluje, je to láska jako trám. Opravdu
silná. Málokdo je na ni připraven.“
„Já tedy rozhodně ne,“ přiznala jsem s vynuceným smíchem.
Něco mě na té představě děsilo. Zamilovaný Jack Travis
zosobňoval něco, co jsem doopravdy vidět nechtěla.
„Myslím, ţe je osamělý,“ mínila Haven.
„Kromě toho má hodně práce.“
„Podle mě jsou nadmíru vytíţení lidé právě ti
nejosamělejší.“
 Při první příleţitosti jsem změnila téma hovoru. Řeči o
Jackovi mě znervózňovaly. Takhle podráţděná jsem vţdycky,
kdyţ zatouţím po něčem, co mi zrovna neprospívá.
Kaţdý večer jsem telefonovala Danovi a vyprávěla mu o
sobě a o Lukovi. Ačkoliv Dan odmítal mít s miminkem cokoliv
společného, líčení mých nových zkušeností a záţitků mu
nevadilo.
„Co myslíš, budeš chtít někdy mít vlastní dítě?“ zeptala jsem
se ho, zatímco jsem odpočívala na pohovce s Lukem nataţeným
na mé hrudi.
„Nemůţu s jistotou říct, ţe ne. Moţná v další fázi svého
ţivota… Neumím si to dost dobře představit. Zatím mě zcela
uspokojuje ochrana ţivotního prostředí a práce v charitativních
organizacích.“
„Ano, ale co takhle vychovávat dítě, kterému bude také
záleţet na těchto věcech? Je to způsob, jak se postarat, aby bylo
na světě líp.“
„Ale no tak, Ello. Dobře víš, ţe takhle to nefunguje. Z
kaţdého mého potomka se nakonec vyklube republikánský
lobbista nebo ředitel chemičky. Můţeš mít sebelepší úmysly, ale
ţivot ti je nakonec zmrví.“
Rozchechtala jsem se. Představila jsem si batole – Danovu
miniaturní kopii – nastrojenou do třídílného obleku a s
kalkulačkou v ruce. „Nejspíš máš pravdu.“
„Ty uvaţuješ o tom, ţe by sis jednou nějaké mrně pořídila?“
„Ne, proboha ne,“ vyhrkla jsem kvapně. „Snaţím se vydrţet,
dokud se Tara neuzdraví, a pak jí Luka s radostí předám. Co já
bych dala za jedinou nerušeně prospanou noc! Anebo nerušené
jídlo. A taky bych si ráda vyšla bez všech těch miminkovských
propriet. Je to šílené. Kočárek, plenky, ubrousky, bryndáčky,
dudlíky, lahve… Dočista jsem zapomněla, jaké to je jednoduše
vzít klíče a vyjít ze dveří. Nemluvě o všech návštěvách pediatra,
které je třeba zvládnout – kontrola zdravotního stavu a vývoje,
očkování. Vlastně je dobře, ţe nemůţu spát. Alespoň mám čas na
práci.“
„Moţná ti prospěje, ţe si vyzkoušíš mateřskou roli. Alespoň
nebudeš později ničeho litovat.“
„Podle mě je to s mateřstvím jako s rebarborou,“
rozumovala jsem. „Buď ji miluješ, anebo ji nemůţeš ani cítit.
Ale pokud nemáš předpoklady od přírody, nikdy si na její chuť
nezvykneš.“
„Já rebarboru nesnáším,“ prohlásil Dan.
Koncem prvního týdne, jejţ jsem strávila na adrese 1800
Main, jsem uţ zvládla tlačit kočárek, současně vláčet plnou
tašku nákupu a ještě si otvírat dveře. Nadešel páteční večer.
Provoz vázl, a tak jsem se rozhodla, ţe autem nepojedu a raději
se vydám pěšky do nejbliţšího supermarketu a lahůdek. Po
několika krocích v šíleném vedru jsme si s Lukem připadali
mírně předvaření. Plastová ucha nákupních tašek mi klouzala z
mokré dlaně a brašna s plenkami hrozila, ţe mi spadne z
ramene: Statečně jsem vmanévrovala kočárek do haly.
Chlapeček pofňukával.
„Víš, Luku,“ pronesla jsem zadýchaně, „aţ se naučíš chodit,
budeme to oba mít o hodně snazší. Ne, přestaň. Neplakej. Teď tě
nemůţu pochovat. Proboha, Luku, prosím. Pšššt.“ Příšerně jsem
se potila a v duchu nadávala. Statečně jsem tlačila kočárek
kolem recepčního pultu.
„Potřebujete pomoc, slečno Varnerová?“ zeptal se recepční.
Úsluţně se zvedal.
 „Kdepak, děkuji. Zvládnu to. Jsme v pohodě.“ Zamířila jsem
lovnou k výtahům. U jednoho z nich se právě otvíraly dveře.
Vystoupili z něj dva lidé. Nádherná rusovláska v krátkých
bílých šatech a zlatých páskových sandálech… a Jack Travis v
černém obleku, bílé košili, u krku rozepnuté, a naleštěných
polobotkách. Stačil mu jediný pohled na mou uštvanou tvář a
pochopil. Natáhl se pro nákupní tašky a zároveň špičkou boty
zablokoval dveře výtahu. Jeho tmavé oči jiskřily. „Ahoj, Ello.“
Dech mi uvízl v hrdle. Přistihla jsem se, ţe se zubím jako
idiot. „Zdravím, Jacku.“
„Jedete nahoru? Vypadá to, ţe by se vám hodila pomoc?“
„Ne, zvládnu to. Díky.“ Vjela jsem s kočárkem do kabiny.
„Pomůţeme vám.“
„Není třeba. Poradím si.“
„Zabere to jenom minutu,“ naléhal. „Nevadí ti to, Sonyo?“
„Jasně ţe ne.“ Ţena působila přátelským dojmem. Vlídně se
usmála a znovu nastoupila do výtahu. Nedostatek vkusu jsem
Jackovi rozhodně vyčítat nemohla. Sonya byla kočka s
dokonalou pletí, nádherně ryšavými vlasy a skvělou postavou.
Stačilo, aby se sklonila nad ukňouraným Lukem, a kombinace
svůdného dekoltu a pohledné tváře vykonala své. „Ten je
rozkošný,“ rozplývala se.
„Je trochu mrzutý z horka.“
„Jaké má tmavé vlásky… Musí být po tatínkovi.“
„Vypadá to tak,“ připustila jsem.
„Jak se vám vedlo?“ vyzvídal Jack. „Bydlí se vám tu
dobře?“
 „Nemohli bychom na tom být líp. Vaše sestra je báječná.
Netuším, co bych si bez ní počala.“
„Pochvalovala si, jak spolu náramně vycházíte.“
Sonya vyslechla náš rozhovor a ostraţitě na mě pohlédla,
jako by se pokoušela odhadnout, co mám společného s Jackem.
Podařilo se mi zachytit okamţik, kdy usoudila, ţe pro ni nejsem
ţádná konkurence. Mastný obličej, zplihlé vlasy, gigantické
tričko – všechno na mně křičelo „novopečená mamka“.
Výtah zastavil v šestém patře a Jack přidrţel dveře, abych
mohla vyjet ven. „Vezmu si ty tašky.“ Natáhla jsem se po nich.
„Díky za pomoc.“
„Doprovodíme vás ke dveřím,“ trval na svém Jack a odmítal
igelitky pustit.
„Vy jste se sem nedávno přistěhovala?“ zeptala se mě
Sonya, zatímco jsme kráčeli chodbou.
„Ano. Zhruba před týdnem.“
„Máte veliké štěstí, ţe tu bydlíte,“ poznamenala. „Co dělá
váš manţel?“
„Nejsem vdaná.“
„Aha.“ Zamračila se.
„V Austinu mám přítele,“ dodala jsem pro úplnost. „Za tři
měsíce se tam vracím.“
Sonya se přestala chmuřit. „Aha. Tak to je prima.“
Před dveřmi mého bytu jsme se zastavili. Vyťukala jsem
bezpečnostní kód. Jack mi otevřel, já zajela s kočárkem dovnitř
a zvedla Luka do náruče. „Ještě jednou děkuji.“ Sledovala jsem,
jak Jack staví tašky na kávový stolek.
 Sonya se obdivně rozhlíţela po bytě. „Perfektní interiér.“
„Tahle pochvala mi nenáleţí,“ podotkla jsem, „ale i my s
Lukem jsme přispěli svým dílem.“ S kyselým úsměškem jsem
ukázala do rohu místnosti, kde stála velká kartonová krabice a
řada dřevěných a kovových dílů.
„Co to montujete?“ zajímal se Jack.
„Dětskou postýlku s přebalovacím pultem. Nedávno jsem ji
koupila v Rice Village, kdyţ jsem si vyšla s Haven. Bohuţel,
pokud ji chcete dodat smontovanou, účtují si sto babek navíc.
Takţe jsem řekla, ţe si ji raději sešroubuji sama. A tak mi
přivezli škatuli se stručným návodem, který jsem zatím úplně
nepochopila. Určitě by bylo přínosnější přečíst si přiloţený
manuál, jenţe ten je v japonštině, francouzštině a němčině.
Anglicky v něm není ani slovo. Nyní lituji, ţe jsem tak šetrná.“
Uvědomila jsem si, ţe příliš ţvaním. Zazubila jsem se a pokrčila
rameny. „Jenţe já miluji výzvy.“
„Pojďme, Jacku,“ naléhala Sonya.
„Hned.“ Ale ani se nepohnul. Těkal pohledem ze mě na Luka
a poté na hromadu dílů postýlky. V tichu, které se rozhostilo, se
vznášelo očekávání, a já bych přísahala, ţe moje srdce vykonalo
o úder víc. Jack se na mě podíval a krátce přikývl, jako by chtěl
říct: později.
Nestála jsem o to. „Běţte uţ, vy dva,“ prohlásila jsem
energicky. „Dobře se bavte.“
Sonya se zazubila. „Nashle.“ Popadla Jacka za paţi a
odváděla si ho pryč.
***
 O tři hodiny později Luke sledoval z dětské sedačky, jak
sedím na podlaze obklopena díly postýlky. Uţ jsem byla po
večeři, jeţ sestávala ze špaget s rajskou omáčkou, mletého
hovězího masa a čerstvé bazalky. Aţ zbytek vychladne, rozdělím
jej na jednotlivé porce a zmrazím.
Mozarta a ponoţkových loutek jsem uţ měla plné zuby, proto
jsem zapnula svůj iPod na hlasitý poslech a vzduch zaplnilo
syrové a sexy předení Etty Jamesové. „Blues je výhradně o
pocitech,“ sdělila jsem Lukovi a usrkla ze sklenky vína. „Můţeš
bez zábran milovat a touţit a v ničem se neomezovat. V
opravdovém světě není nikdo natolik statečný, aby tak mohl ţít.
Snad jenom muzikanti.“ Zaslechla jsem zaklepání. „Kdo to
můţe být? Ty sis někoho pozval, aniţ jsi mi něco řekl?“ Zvedla
jsem se a s číší v ruce a bosá se vydala ke dveřím. Měla jsem na
sobě pyţamo v barvě růţové cukrové vaty. Z očí jsem si vyndala
kontaktní čočky a místo nich nasadila brýle. Postavila jsem se
na špičky a zamţourala do kukátka. Dech se mi zrychlil, kdyţ
jsem spatřila povědomou postavu.
„Nejsem oblečená tak, abych mohla přijímat návštěvy,“
prohlásila jsem přes zavřené dveře.
„Nevadí. Pusťte mě dovnitř.“
Odemkla jsem a stiskla kliku. Vzápětí jsem spatřila Jacka
Travise, tentokrát v dţínsách, bílé košili a s odřenou plátěnou
taškou v ruce. Zvědavě na mě pohlédl. „Uţ jste smontovala tu
postýlku?“
„Stále na tom pracuji.“ Pokoušela jsem se ignorovat zběsilý
tlukot svého srdce. „Kde je Sonya?“
„Byli jsme na večeři a potom jsem ji odvezl domů.“
„Uţ? Proč jste se nezdrţel déle?“
 Pokrčil rameny a upřeně se na mě zahleděl. „Smím dál?“
Touţila jsem ho odmítnout. Vycítila jsem, ţe je mezi námi
cosi, co vyţaduje vyjednávání, kompromis…, ale já na ně zatím
nejsem připravená. Kromě toho jsem nedokázala vymyslet, proč
by měl zůstat venku. Rozpačitě jsem ucouvla. „Co je v té
tašce?“
„Nářadí.“ Vstoupil do chodbičky a zaklapl za sebou.
Připadalo mi, ţe se pohybuje opatrně, jako by vstupoval na
neznámé území, které by mohlo skýtat skrytá nebezpečí. „Ahoj,
Luku,“ zamumlal a přidřepl k chlapečkově sedačce. Opatrně ji
rozhoupal. Luke spokojeně zavrněl a nadšeně kopal noţkama.
„Ty posloucháš Ettu Limesovou?“ otázal se Jack, aniţ odtrhl od
miminka zrak.
Snaţila jsem se zůstat nad věcí. „V situacích, kdy potřebuji
něco smontovat, si vţdycky pouštím blues. Johna Lee Hookera,
Bonnie Raittovou…“
„Posloucháte někdy kluky, kteří hráli v Deep Ellum? Texaské
blues… Blind Lemon Jefferson, Leadbelly, T-Bone Walker?“
Neodpověděla jsem mu hned, neboť mou pozornost
rozptylovala košile napnutá přes široká ramena a svalnatá záda.
„O T-Bone Walkrovi jsem uţ slyšela, o ostatních zpěvácích ne.“
Jack ke mně vzhlédl. „Slyšela jste někdy píseň ‚See That My
Grave Is Kept Clean‘?“
„Myslela jsem, ţe ji zpíval Bob Dylan.“
„Ne, to byla jenom cover verze. Původně s ní přišel Blind
Lemon. Vypálím vám cédéčko. Špatně se shání.“
„Nikdy bych nepředpokládala, ţe kluk z River Oaks toho
tolik ví o blues.“
 „Milá Ello… Blues je o tom, ţe se fajn chlap cítí mizerně. A
takových je v River Oaks spousta.“
Připadalo mi bláznivé, jak moc se mi líbí jeho hlas. Líný
baryton jako by se dotýkal samotného mého nitra a prodléval na
místech, kam není moţné dosáhnout. Nejradši bych usedla vedle
Jacka na podlahu, hladila ho po krátce zastřiţených vlasech a
nechala pisty klouzat po silném krku. Povídej, vyzvala bych ho.
Pověz mi všechno o blues a o čase, kdys měl zlomeně srdce.
Zajímá mě, co tě nejvíc děsí, i to, cos vţdycky chtěl dělat a zatím
ses k tomu nedostal. „Něco tady báječně voní,“ poznamenal.
„Uvařila jsem si k večeři špagety.“
„Zbylo něco?“
„Vţdyť jste se právě vrátil z večeře.“
Jack se zatvářil smutně. „Byli jsme v jedné z těch fajnových
restaurací, kde jsem dostal kousek ryby o velikosti domina a
lţíci rizota. Padám hlady.“
Jeho zkroušený výraz mě rozesmál. „Ohřeju vám to.“
„Já se zatím pustím do postýlky.“
„Díky. Připravila jsem si všechny díly podle nákresu, ale bez
návodu v angličtině…“
„Není třeba.“ Jack se krátce podíval na obrázek a odstrčil
jej stranou. Začal se probírat jednotlivými kusy. „Je to jasné
jako facka.“
„Jasné? Viděl jste, kolik je v těch pytlíčcích druhů šroubů?“
„Však uţ si s nimi poradíme.“ Rozepnul plátěnou brašnu a
vyňal z ní bezdrátovou vrtačku.
 Zamračila jsem se. „Víte, ţe čtyřicet sedm procent zranění
ruky připadá na domácnost? Konkrétně na práci s elektrickým
nářadím.“
Jack zručně připevnil nástavec. „Kromě toho si hodně lidí
přivře ruku do dveří. Coţ neznamená, ţe bychom měli přestat
zavírat.“
„Pokud bude Lukovi ten hluk vadit a začne řvát,“ prohlásila
jsem váţně, „budete se muset spokojit s obyčejným
šroubovákem.“
Jack povytáhl obočí. „Copak Dan nepouţíval elektrické
nářadí?“
„Většinou ne. Tedy s výjimkou léta, kdy pomáhal jisté
charitativní organizaci stavět útulek v New Orleans. Ale jenom
proto, ţe byl ode mě pět set padesát kilometrů daleko a nemohla
jsem mu to zakázat.“
Jack se pousmál. „Co vás děsí na elektrických vrtačkách?“
„Netuším. Nejsem na ně zvyklá, to je všechno. Znervózňují
mě. Nevyrostla jsem ve společnosti bratra nebo otce, kteří by
něco takového pouţívali.“
„Zřejmě vám ušlo něco důleţitého, Ello. Nemůţete se stavět
mezi Texasana a jeho elektrické nářadí. Zboţňujeme je. Kromě
něj máme rádi non-stopy pro kamioňáky, velké předměty, které
se hýbou, pondělní fotbalové zápasy a misionářskou polohu.
Zásadně nepijeme nealkoholické pivo, neřídíme mrňavá auta a
nepřiznáme, ţe nejsme schopni rozeznat víc neţ pět nebo šest
barev. A neholíme si hrudník. Nikdy.“ Zvedl vrtačku. „Nyní mě
nechte dělat chlapskou práci a zabavte se v kuchyni. Věřte mi, ţe
tahle dělba práce nemá chybu.“
„Luke se rozbrečí,“ prorokovala jsem chmurně.
 „Nerozbrečí. Bude se mu to líbit.“
K mému rozčarování Luke ani nepípl. Spokojeně sledoval,
jak mu Jack připravuje postýlku. Ohřála jsem talíř špaget
s omáčkou a prostřela v kuchyňském koutě. „Pojď, Luku.“
Zvedla jsem chlapečka ze sedačky. „Budeme kromaňonce bavit,
zatímco si bude dopřávat večeři.“
Jack se s vervou pustil do horkých těstovin a vyluzoval
přitom spokojené zvuky. Na jeden zátah jich zdlábl dobrou
třetinu a teprve potom se pořádně nadechl. „Chutnají boţsky.
Co ještě umíte uvařit?“
„Jenom základní věci. Zapékaná jídla, těstoviny, dušené
maso. Taky dovedu upéct kuře.“
„Co takhle sekanou?“
„Jo.“
„Provdejte se za mě, Ello.“
Pohlédla jsem do jeho šibalských tmavých očí, a přestoţe
jsem věděla, ţe ţertuje, trhla jsem sebou. „Klidně,“ prohodila
jsem ledabyle. „Chcete chléb?“
Po jídle se Jack znovu pustil do montování. Bylo vidět, ţe je
od přírody šikovný a má spoustu zkušeností. Práce mu šla od
ruky, počínal si sebejistě. Musím přiznat, ţe se mi líbilo
sledovat, jak si vyhrnul rukávy a poklekl před dřevěný rám.
Posadila jsem se vedle něho se sklenkou vína v ruce a podávala
mu šrouby. Tu a tam jsem zachytila vůni čerstvého potu a čisté
pleti. Párkrát zaklel, protoţe několik šroubů bylo strţených,
avšak vzápětí se provinile omluvil.
Jeho trochu starosvětské chování se mi líbilo. Bylo pro mě
vítanou novinkou. Nikoho podobného jsem neznala. Pouze
spoluţáky z vysoké, kteří se úporně pokoušeli zjistit, kdo vlastně
jsou a kde mají na světě svoje místo. Dan a jeho přátelé byli
citliví kluci, kteří ostře vnímali, jak moc je zapotřebí chránit
ţivotní prostředí. Jezdili na kole a měli účty na Facebooku.
Neuměla jsem si představit Jacka Travise, jak bloguje anebo se
strachuje, ţe nenajde sama sebe. Byla jsem si zatraceně jistá, ţe
je mu dočista fuk, zda výroba jeho oblečení neměla negativní
dopad na přírodu.
„Jacku,“ prohlásila jsem zamyšleně. „Povaţujete ţeny za
sobě rovné?“
Pohrával si s nohou postýlky. „Ano.“
„Nechal jste někdy ţenu zaplatit společnou večeři?“
„Ne.“
„Proto na účtu scházela ta, kterou jsme si dali v hotelu?“
„Nikdy nepřipustím, aby mi ţena platila jídlo. Řekl jsem, ţe
večeře jde na vás jenom proto, abych směl zůstat.“
„Proč bych vám nemohla koupit večeři, kdyţ uznáváte
rovnoprávnost?“
„Protoţe jsem chlap.“
„Kdybyste se rozhodoval, zda svěřit vedení nového projektu
muţi či ţeně v plodném věku, koho byste si vybral? Dal byste
přednost muţi?“
„Ne. Zvolil bych toho lepšího.“
„Kdyby měli naprosto stejné schopnosti i vzdělání…“
„Přece bych jí nemohl vyčítat potenciální těhotenství.“ Jack
se tázavě usmál. „Co se pokoušíte zjistit?“
 „Zajímá mě, jaké postavení zaujímáte na evolučním
ţebříčku.“
Upevnil jeden ze šroubů. „Jak daleko jsem se zatím dostal?“
„Ještě jsem se nerozhodla. Jak jste na tom s politickou
korektností?“
„Nejsem proti. Ale méně někdy znamená víc. Vydrţte
chvíli…“ Zavrčela vrtačka a zaskřípal přišroubovaný kousek
kovu. Jack se na mě pln očekávání podíval a zakřenil se. „Co
dál?“
„Jakou ţenu hledáte?“
„Věrnou. Láskyplnou. Takovou, které se bude líbit společně
strávený čas. Zejména venku. A určitě by mi nevadilo, kdyby se
rekrutovala z řad nimrodů.“
„Jste si jistý, ţe by vám nebylo lépe s labradorským
retrívrem?“
Netrvalo dlouho a postýlka byla hotová. Přidrţovala jsem
velké díly, zatímco Jack je šrouboval k sobě. Dokonce přidal
několik výztuh.
„Tak. Teď se v ní můţe vyspat i sloní mládě, aniţ by se
rozlomila,“ poznamenala jsem.
„Chcete ji mít tady, nebo v loţnici?“ zeptal se.
„Loţnice je moc malá. Radši bych ji nechala tady. Není
divné mít v obýváku dětskou postýlku?“
„Vůbec ne. Přece je to i Lukův byt.“
S Jackovou pomocí jsem přesunula postýlku k pohovce a na
matraci natáhla prostěradlo. Opatrně jsem na ně poloţila
ospalé dítě a přikryla je dekou. Pustila jsem kolotoč pověšený
nad postýlkou.
Medvídci a dţbánky s medem se pustily do pomalého tance v
rytmu liché ukolébavky.
„Vypadá spokojeně,“ zašeptal Jack.
„Ţe jo?“ Při pohledu na usínajícího chlapečka se ve mně
vzedmula vlna vděčnosti. Snášela se noc, avšak ruch ve městě
neutichal. Z rozpálené země stoupal ţár. My ale nalezli útočiště
v tomto příjemném klimatizovaném bytě a všechno bylo takové,
jaké má být.
Potřebovala jsem naplnit Lukovy lahvičky a připravit se na
noc. Zvykli jsme si na určitou rutinu. V koupání a ukládání k
spánku se skrývalo cosi uklidňujícího.
„Dlouho jsem se o ţádné dítě nestarala,“ zamumlala jsem,
aniţ jsem si uvědomila, ţe pronáším své myšlenky nahlas.
Sevřela jsem okraj postýlky. „Naposledy jako malá.“
Jack místo odpovědi poloţil svou ruku na moji a krátce ji
stiskl. Dříve neţ jsem na něho stačila pohlédnout, odstoupil ode
mě a jal se uklízet rozházené nářadí. Poté sesbíral všechny
kousky kartonu a igelitu a uloţil je do krabice, v níţ postýlku
doručili. Zvedl ji jednou rukou a odnesl ke dveřím. „Na zpáteční
cestě ji vyhodím.“
„Děkuji vám.“ Vyprovázela jsem ho s úsměvem. „Váţím si
vaší pomoci, Jacku. Všeho. Já…“
Víno mě zřejmě zcela připravilo o zdravý rozum, protoţe
jsem natáhla paţe a Jacka objala, jako by šlo o Toma či jiného z
Danových kamarádů. Obyčejné přátelské gesto. Avšak kaţdý
nerv v mém těle křičel: „Chyba!“
 Jack mě přitiskl ke svému svalnatému tělu. Byl velký, krásně
hřál a čišela z něho pohoda. Nádherný pocit. Zarazila jsem se.
Jakmile jsem na tváři ucítila závan jeho horkého dechu, srdce se
mi divoce rozbušilo a okamţitě mě zachvátilo vzrušení. Zalapala
jsem po dechu, sklonila hlavu a zabořila obličej do jeho ramene.
„Jacku…“ Stěţí jsem dokázala mluvit. „Nechtěla jsem ti
dělat ţádné návrhy.“
„Já vím.“ Pohladil mě po vlasech. Potom mě něţně přiměl,
abych se mu podívala do očí. „Nemůţeš za to, ţe se náš vztah
vyvíjí tímhle směrem.“
„Jacku, ne…“
„Líbí se mi,“ broukl a dotkl se kovových obrouček mých
brýlí. Opatrně je uchopil za noţičky. „Váţně. Ale stojí mi v
cestě.“
„Coţe?“ Údivem jsem ztuhla. Jack mi sňal brýle z očí a
poloţil je stranou.
„Nehýbej se, Ello,“ poţádal mě a sklonil hlavu.
 11
Kdybych uvaţovala racionálně, nikdy bych nic takového
nepřipustila. Jackovy rty se opatrně otřely o moje a pak splynuly
v něţném políbení. Přimkla jsem se k muţnému pevnému tělu a
vzápětí zakoušela tak silné souznění, aţ mě polilo horko. Kolena
se pode mnou podlamovala, ale na tom nezáleţelo, protoţe Jack
mě pevně drţel. Jedna z jeho dlaní jemně obemkla mou tvář.
Pokaţdé kdyţ jsem chtěla polibek ukončit, přisál se ke mně
ještě náruţivěji. Přinutil mě, abych se mu podvolila, a líně si mě
vychutnával. Na něco takového jsem nebyla zvyklá. Připadalo
mi, ţe nejde o obyčejné líbání. Uvědomila jsem si, ţe Danovy
pusy připomínaly svéráznou formu interpunkce – tečky, otazníky
či chvatné pomlčky na konci rozhovoru. Divoké, smyslné a
překotné polibky mě vyváděly z rovnováhy. Popadla jsem Jacka
za ramena, a hned nato ozkoušela pevnost jeho krku.
Kvapně se nadechl, sklonil se a pohladil mě po zadku. Bez
dlouhých cavyků mě přimkl k sobě. Zmocnil se mě úplně nový
pocit – ohromující a strhující. Jack byl neuvěřitelně tvrdý.
Všude. Převzal kontrolu, dával mi najevo svou sílu a přál si,
abych si to uvědomila.
Líbal mě, aţ se mé myšlenky rozběhly směrem, kterým jsem
je nemohla následovat. Dole v břiše jsem pocítila spalující
bolest. Pochopila jsem, ţe kdybych se s tímhle muţem vyspala,
vzal by si vše. Zničil by všechny obranné valy, které jsem kolem
sebe pracně vystavěla.
Chvěla jsem se. Odstrčila jsem Jacka od sebe. Podařilo se
mi odvrátit hlavu na tak dlouho, abych pronesla: „Nemůţu. Ne.
To stačilo, Jacku.“
Okamţitě mě přestal líbat, ale dál mě k sobě mačkal.
Hrudník se mu rychle zvedal a zase klesal.
Nemohla jsem se na něho podívat. Ochraptěle jsem
poznamenala: „Tohle se nemělo stát.“
„Já po tom prahl od chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřil.“
Sklonil se, aby mi pošeptal do ucha: „A ty taky.“
„Ne. Já ne.“
„Potřebuješ se trochu povyrazit, Ello.“
 Nevěřícně jsem se zasmála. „Věř mi, ţe povyraţení mám
dost. Potřebuji…“ S povzdechem jsem se odmlčela, neboť
přitiskl ústa k mým rtům. Vzájemná blízkost byla víc, neţ
dokázaly moje omámené smysly zvládnout. A aby bylo moje
zahanbení úplné, okamţitě jsem se k němu dychtivě přimkla.
Ţádostivost a touha zvítězily nad zdravým rozumem.
Jack vycítil moji vysloveně pudovou odpověď a potutelně se
usmál. „Měla by sis to se mnou rozdat. Prospělo by ti to.“
„Ty jsi tak sebestředný… Ne, ty bys mi rozhodně neprospěl –
se všemi těmi steaky, elektrickým nářadím, nedostatkem
ohleduplnosti a… Vsadím se, ţe u sebe nosíš zbrojní průkaz.
Přiznej to.“ Nedokázala jsem přestat. Moc jsem mluvila,
dýchala příliš rychle a klepala jsem se jako přetaţená hračka na
klíček.
Jack se mazlil s citlivým místečkem za mým uchem. „Copak
na tom záleţí?“
„Znamená to ano? Určitě. Proboha. Záleţí, protoţe…
Přestaň s tím! Záleţí, protoţe do postele bych šla pouze s
chlapem, který respektuje mě i moje názory.“ Nato jsem vyjekla,
neboť Jack zlehka zasypával moji šíji polibky.
„Já tě respektuju,“ zamumlal, „i tvoje názory. Povaţuju tě
za sobě rovnou. Váţím si tvé inteligence i velkých slov, která tak
ráda vypouštíš z pusy. Ale zároveň bych z tebe rád serval šaty a
miloval se s tebou, dokud nebudeš výskat nadšením a neocitneš
se v sedmém nebi.“ Jeho ústa zvolna putovala po mém hrdle.
Bezmocně jsem sebou škubla. Zachvívala jsem se slastí. Jack mě
uchopil za boky.
„Zaţiješ se mnou báječné časy, Ello. Začnu tím, ţe ti
předvedu fantastický sex. Takový, kdy si nebudeš schopná
vybavit svoje jméno.“
 „S Danem jsem byla čtyři roky,“ vypravila jsem ze sebe
rozechvěle. „Rozumí mi způsobem, jakého ty nebudeš nikdy
schopen.“
„Naučím se to.“
Připadalo mi, ţe se v mém nitru cosi pohnulo. Zmocňovala
se mě slabost, jíţ se moje tělo úporně bránilo. Zavřela jsem oči
a potlačila zachvění. „Kdyţ jsi mi nabídl tenhle byt,“
připomněla jsem mu tiše, „naznačils, ţe nemáš vedlejší úmysly.
Nelíbí se mi pozice, do které mě svým chováním dostáváš,
Jacku.“
Zvedl hlavu a rty se otřel o špičku mého nosu. „Jaké poloze
dáváš přednost?“
Vytřeštila jsem oči a nějakým zázrakem se mi podařilo
vymanit z jeho sevření. Zpola jsem seděla a zpola leţela na
područce pohovky. Roztřeseným prstem jsem ukázala na dveře.
„Běţ, Jacku.“
Byl neskutečně sexy, rozcuchaný a vzrušený. „Ty mě
vyhazuješ?“
Sama jsem tomu nedokázala uvěřit. „Vyhazuju.“ Nemotorně
jsem sáhla po brýlích a nasadila si je.
Jack se zatvářil trucovitě. „Máme hodně o čem diskutovat.“
„Souhlasím. Ale kdybych ti dovolila zůstat, moc bychom toho
nenamluvili.“
„Co kdybych slíbil, ţe se tě ani nedotknu?“
Podívali jsme se na sebe. V místnosti náhle panovalo
neskutečné horko. „Lhal bys.“
Jack si promnul zátylek a zamračil se. „Máš pravdu.“
 Ukázala jsem hlavou ke dveřím. „Odejdi, prosím.“
Ani se nepohnul. „Kdy tě zase uvidím? Zítra večer?“
„Mám práci.“
„Pozítří?“
„Nemám ponětí. Musím toho hodně udělat.“
„K čertu, Ello.“ Přistoupil ke dveřím. „Teď by ses mohla na
všechno vykašlat a vypořádat se s tím později.“
„V odkládání věcí na později jsem mistr,“ oznámila jsem mu.
„Dokonce se mi podařilo odloţit i to odkládání.“
Věnoval mi naštvaný pohled a odešel. Krabici od postýlky
vzal s sebou.
Uklidila jsem nepořádek v kuchyni, otřela pracovní pult a
připravila Lukovi sunar. Kradmo jsem pokukovala po telefonu.
Nastal čas pravidelných hovorů s Danem. Jenţe mobil mlčel.
Mám svému příteli říct, co se stalo mezi mnou a Jackem? Zůstal
v otevřeném vztahu prostor pro tajemství? A kdyţ se Danovi
svěřím, ţe mě to táhne k Jacku Travisovi, co dobrého z toho
vzejde?
Zváţila jsem situaci a usoudila, ţe zmínit se o incidentu s
Jackem má smysl pouze v případě, ţe by z něj něco vzniklo. Coţ
se nestalo. Šlo o úplně bezvýznamný polibek. Z toho důvodu je
nejrozumnější – a zároveň nejjednodušší – předstírat, ţe k němu
nikdy nedošlo.
A nemluvit o něm, dokud se na celou záleţitost nezapomene.
 Druhý den jsem zavolala své sestře. Mrzelo mě, ale vlastně
nikterak nepřekvapilo, ţe se Tara zdráhá udělit doktorce
Jaslowové povolení se mnou promluvit.
„Dobře víš, ţe nepodniknu nic, co by se příčilo tvým
zájmům,“ domlouvala jsem jí. „Jenom chci pomoct.“
„Vedu si skvěle. S doktorkou mě můţete probrat později.
Moţná. Právě teď nic takového nepotřebuji.“ V hlase mé sestry
se objevila kousavost, kterou jsem důvěrně znala. Také jsem byla
taková, kdyţ jsem začala chodit na terapii. Jakmile pochopíte, ţe
máte nárok na soukromí, začnete si je urputně chránit. Chápala
jsem, ţe Tara nechce, abych se pletla do jejích osobních
záleţitostí. Na druhou stranu jsem potřebovala vědět, co se děje.
„Mohla bys mi alespoň naznačit, kam aţ jsi pokročila?“
Rozhostilo se rozmrzelé ticho. „Začala jsem brát
antidepresiva.“
„Fajn,“ hlesla jsem. „Cítíš nějaký rozdíl?“
„Zaberou aţ za několik týdnů, ale uţ teď mi je lépe. Hodně si
povídám s doktorkou Jaslowovou. Tvrdí, ţe způsob, jakým jsem
byla vychovávaná, není normální ani zdravý. Kdyţ je tvoje
matka bláznivá, zanedbává tě a soupeří s tebou, musíš si ujasnit,
jak tě jako dítě poznamenala, a pak zapracovat na nápravě.
Nebo…“
„Nebo začneme opakovat některé vzorce jejího chování,“
dodala jsem tiše.
„Jo. Proto s doktorkou probírám některé věci, které mě
vţdycky trápily.“
„Například…“
 „Například jak máma vţdycky říkala, ţe já jsem ta pěkná a
ty jsi ta chytrá… Nebylo to správné. Přiměla mě uvěřit, ţe jsem
hloupá, a nedá se na tom nic změnit. Udělala jsem kvůli tomu
spoustu pitomostí.“
„Já vím, zlato.“
„Neurochirurg ze mě zřejmě nikdy nebude, ale jsem
bystřejší, neţ si máma myslí.“
„Ani jednu z nás nezná, Taro.“
„Ráda bych mámu konfrontovala a přiměla ji, aby
pochopila, co nám provedla. Ale doktorka se domnívá, ţe to
mámě nejspíš nikdy nedojde. Můţu jí to vysvětlovat pořád
dokola, ale ona to bude popírat, anebo prohlásí, ţe si na nic
nepamatuje.“
„Souhlasím. My dvě můţeme udělat jediné – zapracovat na
sobě.“
„Já uţ se do toho pustila. Zjistila jsem hodně věcí, o kterých
jsem dřív neměla ponětí. Uţ je mi lépe.“
„To je dobře, protoţe Lukovi se stýská po mamince.“
Na moji poznámku Tara zareagovala s plachou dychtivostí,
která mě dojala. „Doopravdy si to myslíš? Strávila jsem s ním
tak málo času. Třeba si na mě nebude pamatovat.“
„Nosila jsi ho devět měsíců, Taro. Zná tvůj hlas i tlukot tvého
srdce.“
„Spí celou noc?“
„Kéţ by,“ přiznala jsem smutně. „Většinou se přinejmenším
třikrát probudí. Začínám si zvykat. Spím tak lehce, ţe jsem
okamţitě vzhůru dřív, neţ Luke stačí zavrnět.“
 „Moţná je lepší, ţe je s tebou. Já měla se vstáváním vţdycky
potíţe.“
Zasmála jsem se. „Však on by tě hlasitě povzbudil. Věř mi,
ţe bys vyskočila z postele jako krajíc z topinkovače.“ Odmlčela
jsem se a opatrně se zeptala: „Myslíš, ţe ho bude Mark někdy
chtít vidět?“
Pouto, které nás spojovalo, bylo okamţitě pryč. Z Tařina
hlasu mrazilo. „Mark není jeho otec. Přece jsem ti říkala, ţe
Luke ţádného tátu nemá. Je jenom můj.“
„Hele, tohle neberu. Nepokoušej se mi nabulíkovat, ţes ho
našla na zelném poli. Někdo ho zplodil. Ať uţ to byl kdokoliv,
dluţí ti pomoc, a co je důleţitější, má k Lukovi určité
povinnosti.“
„To je moje věc.“
Musela jsem se hodně ovládat, abych jí nevmetla do tváře, ţe
Lukův osud se týká i mě, kdyţ uţ o něho pečuji na vlastní
náklady. „Existuje celá řada praktických otázek, o kterých jsme
dosud nemluvily, Taro. Jestliţe ti Lukův otec pomáhá a k něčemu
se zavázal… Nuţe, jeho závazky bychom měly legalizovat. Tvůj
syn bude jednoho dne chtít vědět…“
„Teď ne, Ello. Uţ musím jít. Mám terapii.“
„Ale kdybys mi dovolila.“
„Sbohem.“ Telefon v mé ruce oněměl.
Naštvaná i ustaraná, přistoupila jsem k hromádce účtů a
katalogu na kuchyňském pultu a vyhledala kousek papíru s
číslem Společenství věčné pravdy, které mi dal Jack.
Lámala jsem si hlavu, kam aţ sahají hranice mé
odpovědnosti. Bylo mi jasné, ţe Tara není ve stavu, kdy by se
mohla konstruktivně zabývat budoucností. Je zranitelná a Mark
Gottler ji nejspíš utvrdil v názoru, ţe se bude o ni i dítě pořád
starat. Gottler s největší pravděpodobností spoléhá na to, ţe
Tara prakticky nemá nikoho, komu by se svěřila, a tak mu
nehrozí ţádné následky.
Jenţe nepočítal se mnou.

12
 Po následující dva dny jsem se bavila tím, ţe jsem vytrvale
telefonovala do Společenství věčné pravdy a ţádala o schůzku s
Markem Gottlerem. Naráţela jsem na samé vytáčky, mlčení a
trapné výmluvy.
Schválně mařili moje úsilí. Pochopila jsem, ţe sama se
Gottlerovi na kobylku nedostanu. Stal se vrchním představitelem
své církve a pro obyčejné smrtelníky je prakticky nedosaţitelný.
Kdyţ jsem se svěřila se svým problémem Danovi, řekl, ţe by
mi moţná mohl pomoct. Měl nějakého starého kamaráda, který s
církví intenzivně spolupracoval prostřednictvím charity, ale ani
toto úsilí nikam nevedlo.
„Měla byste poţádat Jacka,“ navrhla mi Haven v pátek po
práci. „V řešení podobných potíţí je skutečně dobrý. S kaţdým
se zná. Neostýchá se říci si o laskavost. A pokud se nemýlím,
jeho společnost uzavřela se zmíněnou církví několik smluv.“
Popíjely jsme spolu v bytě, který sdílela se svým snoubencem
Hardym Catesem. Připravila dţbán bílé sangrie tak, ţe smíchala
ryzlink s kousky broskví, pomerančů a manga a přilila štědrou
dávku broskvového šnapsu.
Obývacímu pokoji vévodila prosklená stěna, jeţ poskytovala
nádherný výhled na Houston. O útulnost celého apartmá se
postaraly přírodní tóny, masivní nábytek, výrazné dekorační
látky a měkká kůţe.
 Takové interiéry jsem znala jenom z televize nebo z filmů.
Líbily se mi, ale necítila jsem se v nich příliš dobře. Ovšem nijak
to nesouviselo s předsudky či závistí. Prostředí, v němţ jsem se
ocitla, mi pouze připomínalo, ţe moje přítomnost v tomto světě
je pouze dočasná, a nechtěla jsem si na ně zvykat. Ačkoliv jsem
se nikdy nepovaţovala za ctiţádostivého člověka, zčistajasna
jsem objevovala svůdné kouzlo přepychu. Dokonce mě napadlo,
jak moc potřebuji Dana, abych si znovu přeskládala ţebříček
hodnot.
Luke se rozvaloval na přikrývce rozprostřené na podlaze.
Leţel na bříšku. Fascinovaně jsem sledovala, jak na kratičký
okamţik zvedl hlavu. Sílil a víc se zajímal o své okolí. Zdálo se
mi, ţe se kaţdý den maličko mění. Uvědomovala jsem si, ţe dělá
jenom to, co miliony miminek před ním, a ţe většina lidí by jej
označila za úplně průměrného chlapečka, ale pro mě byl úţasný.
Přála jsem si toho pro něho hodně. Chtěla bych, aby získal
všemoţné výhody, ale místo toho mu osud nadělil slabý
podprůměr. Nemá rodinu, domov, dokonce zatím ani mámu.
Poplácala jsem ho po zadečku a zváţila to, co mi právě
navrhla Haven. „Vím, ţe by mi Jack dokázal pomoct,“
připustila jsem, „ale radši bych to vyřešila jinak. Uţ toho pro
nás udělal opravdu hodně.“ Haven se chopila číše s nápojem a
usedla vedle nás na podlahu. „Určitě by mu to nevadilo. Líbíte
se mu, Ello.“
„Jemu se líbí kaţdá.“
Haven se kysele usmála. „O tom se s vámi přít nebudu, ale
vy jste úplně jiná neţ zaječice hrabošice, se kterými ho většinou
vídám.“ Ohromeně jsem se na ni podívala a uţ uţ jsem otvírala
pusu, abych protestovala.
 „Ano, já vím, ţe s ním nechodíte,“ vyhrkla spěšně, „ale
zájem tam očividně je. Alespoň z jeho strany.“
„Opravdu?“ Měla jsem co dělat, abych zachovala neutrální
výraz. „Toho jsem si nevšimla. Chci tím říct, ţe si velice váţím
Jackovy pomoci, ale zároveň jsem mu dala jasně na
srozuměnou, ţe se vrátím k Danovi. Nejsem volná a… Co jsou to
zaječice hrabošice?“ Ušklíbla se. „Tak se říkalo děvčatům,
která se při rodeu motala kolem kovbojů a koukala, na kterého
by se přilepila. Nyní se tak označuje kaţdá texaská zlatokopka,
která hledá kořena, jenţ by ji sponzoroval.“
„Zlatokopka skutečně nejsem.“
„Kdepak. Vy jim radíte ve svém sloupku, aby spoléhaly samy
na sebe a srovnaly si ţebříček hodnot.“
„Mě by měl kaţdý poslouchat,“ zahlaholila jsem. Haven
pozvedla sklenku a zasmála se.
Připily jsme si.
„Dejte si, kolik budete mít chuť,“ vyzvala mě Haven. „Hardy
se toho ani nedotkne. Tvrdí, ţe ovocný drink by si dal jenom na
tropické pláţi, kde není nikdo, koho bychom znali.“
„Co je to s těmi houstonskými kluky?“ podivila jsem se
pobaveně.
Haven se zakřenila. „Netuším. Nedávno mě navštívila
kamarádka z vysoké, která ţije v Massachusetts, a ta přísahá, ţe
naši pánové patří ke svéráznému poddruhu.“
„Líbili se jí?“
„Ach ano. Měla jedinou výhradu. Na její vkus málo mluví.“
 „Očividně jim nepředloţila správné téma k hovoru,“
podotkla jsem a Haven se zahihňala.
„Nekecám, ale minulý týden jsem vyslechla Hardyho a
Jacka, jak diskutují o všemoţných způsobech rozdělávání ohně
bez zápalek. Dali jich dohromady sedm.“
„Osm,“ ozval se ze dveří ospalý hlas. Otočila jsem se a
spatřila Hardyho Catese. Měl robustní tělo dělníka z vrtné
plošiny a ty nejmodřejší oči na světě. Tvořily působivý kontrast k
tmavým vlasům. Postavil na podlahu nadouvající se koţený
kufřík a přistoupil k Haven. „Vzpomněli jsme si,“ pokračoval
lakonicky, „ţe lze dno lahve od coca coly vyleštit zubní pastou a
pouţít jako čočku, s jejíţ pomocí se zapálí chrastí.“
„Takţe osm,“ smála se Haven a nastavila tvář k polibku.
Kdyţ snoubenec zvedl hlavu, pustila se do představování.
„Hardy, tohle je Ella. Slečna, která obývá můj byt.“
Hardy mi podal ruku. „Rád vás poznávám.“ Zaostřil na
Luka a široce se zazubil. „Jak je starý?“
„Tři týdny.“
Obdivně se na něho podíval. „Hezký chlapeček.“ Hardy si
povolil kravatu a zahleděl se na dţbán se světlou tekutinou,
stojící na kávovém stolku. „Co to pijete?“
„Sangrii.“ Kdyţ Haven spatřila, jak se tváří, usmála se. „V
ledničce je pivo.“
„Díky, ale dnes večer začnu něčím silnějším.“
Haven pozorně sledovala, jak její snoubenec míří do
kuchyně. Ačkoliv působil uvolněným dojmem, citlivě vnímala
jeho nálady. Nepatrně nakrčila čelo. Vstala z podlahy a vydala
se za ním. „Co se stalo?“ otázala se, zatímco si naléval whisky.
 Hardy si povzdechl. „Dneska jsem se chytil s Royem.“
Podíval se na mě a pustil se do vysvětlování. „To je jeden z
mých partnerů.“ Obrátil pozornost zpátky k Haven. „Analyzoval
vzorky ze starého vrtu a dospěl k závěru, ţe kdyţ budeme
pokračovat ve vrtání, vyplatí se to. Jenţe otisky prstů na řezu –
tak se měří kvalita ropy – ukazují, ţe i kdybychom narazili na
rezervoár, výdělek nebude stát za nic.“
„Roy nesouhlasí?“ zeptala se Haven.
Hardy zavrtěl hlavou. „Hádá se se mnou a poţaduje další
peníze. Jenţe já mu řekl, ţe rozpočet zůstane hubenej jako jeho
pinďour, dokud…“ Zarazil se a omluvně se na mě zakřenil.
„Pardon, Ello. Kdykoliv trávím čas s klukama z ropných polí,
vyjadřuji se poněkud hruběji.“
„Nevadí,“ broukla jsem.
Panáka vypil na jeden zátah a Haven ho zlehka pohladila po
paţi. „Roy by si měl dvakrát rozmyslet, neţ se s tebou pustí do
diskuze,“ mínila. „Co se hledání ropy týče, tvůj instinkt je
prakticky legendární.“
Hardy postavil skleničku a smutně se usmál. „Roy prohlásil
totéţ – o mém egu.“
„Podle sebe soudím tebe.“ Přitočila se blíţ k němu.
„Potřebuješ obejmout?“
Sklonila jsem se nad Lukem a hrála si s ním. Pokoušela jsem
se nevnímat blízkost těch dvou.
Slyšela jsem Hardyho mumlat něco o tom, ţe to, co
potřebuje, si dopřeje později. Nato se rozhostilo ticho. Riskla
jsem krátký pohled na ty dva a vzápětí kvapně obrátila
pozornost k miminku. Napadlo mě, ţe bych jim neměla dělat
křena.
 Pustila jsem se do balení svých věcí. Kdyţ se vrátili do
obýváku, prohodila jsem vesele: „Uţ musím jít. Haven, lepší
sangrii jsem nikdy…“
„Zůstaňte na večeři,“ navrhla pohotově. „Připravila jsem
tunu kuřecího escabeche, to je studený salát ze Středomoří.
Dáme si k němu tapas, olivy a sýr Manchego.“
„Haven je skvělá kuchařka.“ Hardy snoubenku zezadu objal
a přivinul k sobě. „Zůstaňte, Ello, nebo budu muset tu
zpropadenou sangrii vypít já.“
Pochybovačně jsem na ně pohlédla. „Určitě nepotřebujete
drobet soukromí?“
„To bychom neměli, ani kdybyste odešla,“ přiznal Hardy.
„Má se tu zastavit Jack.“
„Opravdu?“ zvolaly jsme dvojhlasně s Haven. Zmocnilo se
mě rozčilení.
„Ano. Zahlédl jsem ho v hale a pozval na pivo. Má báječnou
náladu. Vydařila se mu schůzka s právníkem, se kterým probíral
podmínky renovace budov v McKinney Street.“
„Povede se jim obejít investiční omezení?“ vyzvídala Haven.
„Podle toho právníka ano.“
„Říkal jsem Jackovi, ať si nedělá vrásky. Územní plánování
je v Houstonu mýtus. Nikdy k němu doopravdy nedojde.“
Haven na mě povzbudivě pohlédla. „Dokonale vám to vyšlo,
Ello. Alespoň můţete Jacka poţádat, aby vás vzal do
Společenství věčné pravdy.“
„Vy chcete Jacka dostat do kostela?“ otázal se Hardy mdle.
„Zlato, udeřil by do něho blesk, sotva by stanul u vchodových
dveří.“ Haven se na něho zakřenila. „V porovnání s tebou je
Jack ztělesněná nevinnost.“
„Protoţe je to tvůj velkej bráška,“ odpověděl Hardy mile,
„nebudu ti kazit iluze.“
Rozezněl se zvonek u dveří a Haven pospíchala otevřít. Mě
se zmocnilo rozčilení a tep se mi zrychlil. Namlouvala jsem si, ţe
náš polibek nic neznamenal. Ani vzájemná blízkost, pocit
důvěrnosti, ţár…
„Ahoj, šéfe.“ Haven se vyhoupla na špičky a krátce bratra
objala.
„Takhle mi říkáš, jenom kdyţ něco chceš,“ odpověděl Jack a
následoval ji do bytu. Sotva mě spatřil, zarazil se. Z jeho výrazu
se nedalo nic vyčíst. Zjevně se zaběhl po práci převléknout,
protoţe měl na sobě vybledlé dţínsy a bílé tričko, které zářivě
kontrastovalo s opálenou pletí. Mé tělo mimoděk zareagovalo na
jeho přítomnost, coţ mě znervóznilo. Z Jacka čišela energie,
sebevědomí i muţnost. „Ahoj, Ello,“ zamumlal a krátce mi kývl
na pozdrav.
„Ahoj,“ pípla jsem krotce.
„Ty a Ella zůstáváte na večeři,“ poučila ho Haven.
Jack se nejprve ostraţitě podíval na ni, potom na mě.
„Skutečně?“
Přikývla jsem. Natáhla jsem se pro číši se sangrií a nějakým
zázrakem se mi povedlo ji nepřevrhnout.
Jack se uvelebil na podlaze vedle mě, zvedl Luka a přivinul
ho k hrudi. „Ahoj, mrňousku.“ Chlapeček si ho soustředěně
prohlíţel, zatímco Jack si pohrával s jeho ručičkou. „Jak se
osvědčila postýlka?“ Otázka byla určena mně, přestoţe se dál
soustředil na Luka.
„Báječně. Drţí.“
Tehdy se na mě podíval. Seděli jsme velmi blízko sebe.
Duhovky jeho očí mi připadaly podivuhodně jasně hnědé jako
exotické koření rozpuštěné v brandy. Potřebuješ výzvu, řekl mi a
já ji našla právě v jeho pohledu spolu s příslibem, ţe nejenom ţe
prohraju, ale bude se mi to líbit.
„Ella má problém, který bys jí mohl pomoct vyřešit,“
spustila Haven z kuchyně. Otevřela ledničku.
Jack mě nespouštěl z očí. „Co máš za potíţe, Ello?“
„Dáš si pivo, Jacku?“ zeptal se Hardy.
„Jo,“ přisvědčil Jack.
„Marně se snaţím domluvit si schůzku s Markem
Gottlerem,“ svěřila jsem se Jackovi. „Chci si s ním promluvit o
Taře.“
Jeho výraz zjihl. „Je v pořádku?“
„Myslím, ţe ano, ale není ochotná podniknout nic, aby
ochránila své zájmy. Nebo Lukovy. Potřebuju se Gottlera
přeptat na pár věcí. Odmítám připustit, aby Taře zaplatil účet za
léčení, oprášil si ruce a povaţoval celou věc za uzavřenou. Musí
se s Tarou a Lukem vypořádat podle práva.“
Jack poloţil Luka na přikrývku, zvedl malého látkového
králická a pohupoval jím nad chlapečkem. Ten radostně kopal
noţkama. „Takţe po mně chceš, abych tě tam dostal.“
„Ano. Potřebuji si s Gottlerem soukromě promluvit.“
 „Můţu ti s ním sjednat schůzku, ale jediný způsob, jak se tam
dostat, vede přes postel.“
Uraţeně jsem se na něho podívala. Co si to dovoluje, dělat
mi takové návrhy před svou sestrou? „Jestli se domníváš, ţe se s
tebou vyspím jenom proto, abych se dostala ke Gottlerovi…“
„Řekl jsem přes kostel, Ello. Ne přes postel.“
„Och.“ Propadala jsem se studem. „Zřejmě si sedím na
uších.“
Jack se zatvářil posměšně a přikývl. „Vymyslím nějaký
důvod, proč se s ním musím sejít, a tebe vezmu s sebou. Sex není
třeba. Ačkoliv… Kdybys mi chtěla vyjádřit svou vděčnost…“
„Smiř se s tím, ţe jsem stará nevděčnice.“ Ale neubránila
jsem se úsměvu, protoţe jsem se nikdy nesetkala s muţem, který
by byl tak sexy navzdory tomu, ţe si hraje s plyšovým králíčkem.
Jack si všiml, nač se dívám. „Co mu to kupuješ za hračky?
Tohle není pro kluky.“
„Líbí se mu,“ bránila jsem se. „Co máš proti králíčkům?“
Haven, usazená na pohovce, se lítostivě usmála. „Gage je
úplně stejný,“ prohlásila. „Moji bratři mají velmi přesnou
představu, co se pro kluky hodí a co ne. Nicméně plyšový králík
by mu nejspíš nevadil, Jacku.“
„Na ocásku má mašličku,“ odsoudil Jack chmurně plyšáka,
avšak hopkal jím přes chlapečkovu hruď a přeskočil hlavičku.
Haven a já jsme se smály Lukovu uchvácenému výrazu.
„Muţi a ţeny jednají s dětmi úplně jinak,“ prohlásila Haven.
„Gage si hraje s Matthewem mnohem drsněji. Vyhazuje ho do
vzduchu, bafá na něho, a malému se to náramně líbí. Právě
proto je podle mě dobré mít oba…“ Překotně se zarazila a
provinile zrudla. Pozdě si uvědomila, ţe Luke nemá otce.
„Promiňte, Ello.“
„Nic se neděje,“ namítla jsem kvapně. „Vypadá to, ţe Luke
se bude muset bez muţského vzoru nějakou dobu obejít.
Doufám, ţe sestra časem potká hodného muţe a Luke získá
prima nevlastního tátu.“
„Bude v pohodě,“ broukl Jack. Přidrţel chlapečkovi králíčka
a ten ho popadl za ucho. „Náš táta si nás skoro nevšímal. A kdyţ
uţ, nemohli jsme se dočkat, aţ se ho zase zbavíme. Víceméně
jsme vyrůstali bez něho.“
„A podívej, jak jsi dopadl,“ rýpla si Haven. Podívali se na
sebe a vyprskli smíchy, jako by řekla bůhvíjaký vtip.

Povečeřeli jsme a střídali se v chování Luka. Haven mi

dolévala sangrii a mě se začínala zmocňovat povznesená
nálada. Takhle jsem se nenasmála celé týdny. Měsíce. Lámala
jsem si hlavu, co to znamená. Jak je moţné, ţe si uţívám
společnosti lidí, kteří jsou úplně jiní neţ Dan a jeho přátelé v
Austinu?
Nepochybovala jsem o tom, ţe Dan by Hardyho i Jacka
nemilosrdně zkritizoval za to, ţe umějí chodit v pokoutních
obchodech a přizpůsobují pravidla svým potřebám. Jsou starší
neţ muţi, na které jsem zvyklá, a daleko cyničtější. A nejspíš si
nelítostně jdou za svým. Navzdory tomu jsou nesmírně přitaţliví.
Právě v tom se skrývá jejich nebezpečnost, usoudila jsem.
Přátelské chování a šarm vás zaslepí a vy nepoznáte, koho máte
doopravdy před sebou. Takový člověk vás můţe mít neustále pod
kontrolou. Přinutí vás dělat jeden kompromis za druhým a ještě
si myslet, ţe vás to těší. To, jaké chyby jste se dopustili, zjistíte,
aţ kdyţ vlezete do pasti. Udivilo mě, ţe navzdory tomuto zjištění
mě to k Jackovi silně táhne.
Usedla jsem vedle něho na sametovou pohovku a pokoušela
se definovat pocit, který se mě zmocnil. Posléze jsem zjistila, ţe
je to uvolnění. Nikdy jsem nepatřila k pohodovým lidem.
Vţdycky mě cosi svazovalo a podvědomě jsem očekávala
katastrofu. Avšak tehdy večer ze mě sálal podivuhodný klid.
Moţná proto, ţe jsem necítila instinktivní potřebu se chránit,
anebo cokoliv dokazovat. Asi za to mohlo miminko spokojeně
spící v mé náruči.
Uvelebila jsem se s Lukem na pohovce a shledala, ţe se
tisknu k Jackovu teplému boku. Paţi měl pohodlně poloţenou na
opěradle gauče. Zavřela jsem oči a opřela se tváří o jeho
rameno. Jen na okamţik. Letmo mě pohladil po vlasech.
„Co jsi dala do té sangrie, Haven?“ slyšela jsem, jak se
vlídně ptá.
„Nic,“ bránila se jeho sestra. „Převáţně bílé víno. Vypila
jsem toho tolik jako Ella a je mi fajn.“
„Mně je taky fajn,“ namítla jsem a přinutila se rozlepit
víčka. „Je to jen…“ Musela jsem se soustředit, abych správně
zformulovala slova. Jazyk mi poněkud zdřevěněl. „Spánková
deprivace.“
„Ello, zlato…“ Z Jackova hlasu zazníval smích. Zabořil
prsty do mých vlasů a příjemně mě vískal. Znovu jsem zavřela
oči a drţela v naději, ţe nepřestane.
„Kolik je hodin?“ zadrmolila jsem a zívla.
„Půl deváté.“
Slyšela jsem, jak se Haven ptá: „Mám jí uvařit kafe?“
 „Ne,“ ozval se Jack dřív, neţ jsem stačila odpovědět.
„Kdyţ je člověk utahaný, alkohol ho dočista skolí,“
poznamenal chápavě Hardy. „Znám to z vrtné plošiny. Stačí mít
pár týdnů noční šichty a poloţí tě jediné pivo.“
„Pořád si zvykám na Lukův rozvrh,“ přiznala jsem a
promnula si unavené oči. „Rozhodně nespí jako dudek. I na
mimino je nespavec.“
„Ello,“ oslovila mě vlídně Haven, „máme tu loţnici pro
hosty. Co kdybyste tu dnes přespala? Postarám se o Luka,
abyste si mohla trochu odpočinout.“
„Kdepak. Je to od vás moc hezké, jste opravdu hodná, ale
jsem v pohodě. Jenom se potřebuju…“ Zívla jsem a v tu ránu
zapomněla, o čem jsem mluvila. „Musím najít výtah,“
zamumlala jsem.
Haven ke mně přistoupila a vzala mi Luka z náruče.
„Poloţím ho do nosítka.“
Kéţ bych mohla ještě chvíli odpočívat opřená o Jacka.
Stačilo by mi pět minut. Svaly pod jeho tričkem byly tak akorát
pod hlavu. „Ještě minutu,“ blekotala jsem v polospánku.
Povzdechla jsem si a dřímala. Zdálky ke mně doléhal rozhovor
mých přátel.
„Má to teď těţké,“ litovala mě Haven. „Musela zcela
obětovat vlastní ţivot…“
„Jak to vypadá s tím chlapíkem z Austinu?“ zeptal se Hardy.
„Ten se nevzmuţí,“ odpověděl pohrdavě Jack. Přestoţe jsem
chtěla pronést něco na Danovou obranu, byla jsem příliš
vyčerpaná a nevydala ani hlásku. Poté jsem buď tvrdě usnula
nebo se rozhostilo ticho, protoţe jsem hodnou chvíli nic
neslyšela.
„Ello.“ Procitla jsem a podráţděně zavrtěla hlavou. Bylo mi
dobře a přála jsem si, aby otravný hlas zmlkl. „Ello.“ O tvář se
mi otřelo cosi měkkého a horkého. „Pojď, doprovodím tě do
tvého bytu.“ Zahanbeně jsem si uvědomila, ţe jsem přede všemi
usnula, a prakticky skončila na Jackově klíně. „Jasně. Ano.
Omlouvám se.“ Nemotorně jsem se posadila a pokoušela se
vzpamatovat.
Jack mě chytil za ramena a přidrţel. „Nic se nestalo.“
Zamračila jsem se. Tváře mi ţhnuly a byla jsem úplně grogy.
„Neměla jsem tolik pít.“
„My si to uvědomujeme,“ chlácholila mě Haven a varovně
se podívala na bratra. „A ty jsi poslední člověk na světě, který
má právo si někoho dobírat. Nezapomínej, ţe sám prospíš půl
ţivota.“
Jack se zakřenil a pustil se do vysvětlování: „Vstávám sice v
sedm, ale zcela při vědomí jsem aţ kolem poledne.“ Nepřestával
mě objímat kolem ramen. „Pojď, modroočko. Pomůţu ti najít
ten výtah.“
„Kde je malý?“
„Právě jsem ho nakrmila a přebalila,“ hlásila Haven. Hardy
zvedl nosítko s chlapečkem a předal je Jackovi, který je uchopil
do volné ruky.
„Děkuji vám.“ Zkroušeně jsem se na Haven podívala.
Podala mi tašku. „Moc mě to mrzí.“
„Co?“
„Ţe jsem tu usnula jako špalek.“
 Haven se usmála a objala mě. „Nemáte se zač omlouvat. Co
je to malý záchvat narkolepsie mezi přáteli?“ Drobnou rukou
mě poplácala po zádech. Vstřícné gesto mě udivilo svou
přirozeností a spontánností. Nemotorně jsem jí objetí oplatila.
„Tahle se mi líbí, Jacku,“ prohlásila Haven přes mé rameno.
Jack neodpověděl, pouze mě jemně postrčil do chodby.
Sotva jsem se vlekla, vyčerpáním jsem téměř neviděla.
Musela jsem se úporně soustředit, abych kladla jednu nohu před
druhou.
„Nechápu, proč jsem dnes večer tak urvaná,“ blábolila jsem.
„Asi se ve mně všechno nastřádalo.“ Cítila jsem v pase Jackovu
ruku, jak mě pobízí kupředu. Rozhodla jsem se mluvit, abych se
udrţela při vědomí. „Však víš. Chronická spánková dep…
depr…“
„Deprivace?“
„Ano.“ Potřásla jsem hlavou, abych si ji pročistila.
„Vyvolává problémy s pamětí a zvyšuje krevní tlak. Coţ můţe
vyústit ve váţné obtíţe v zaměstnání. Já naštěstí při své profesi
nikomu ublíţit nemůţu. Nanejvýš padnu na ústa a rozbiju si je o
klávesnici. Aţ uvidíte, ţe mám na čele obtištěno QWERTY, pak
budete vědět, co se stalo.“
„Tudy,“ řekl Jack a naloţil mě do výtahu. Zašilhala jsem na
řadu tlačítek a po jednom z nich se natáhla. „Ne,“ namítl
trpělivě. „To je devítka, Ello. Šestka vypadá podobně, ale je
vzhůru nohama.“
„Všechna čísla jsou vzhůru nohama,“ brblala jsem, ale
posléze se mi podařilo šestku najít. Schoulila jsem se do rohu a
objala se paţemi. „Proč Haven řekla: ‚Tahle se mi líbí.‘?“
„Proč by ses jí neměla zamlouvat?“
 „Já jenom, ţe… kdyţ to předhodila tobě… naznačuje to…“
Marně jsem se pokoušela zformulovat souvislou větu. Omámený
mozek odmítal spolupracovat. „Něco.“
Tiše se zasmál. „Hlavně se teď nesnaţ přemýšlet, Ello.
Schovej si to na později.“
Coţ znělo jako dobrý nápad. „Fajn.“
Dveře výtahu se otevřely. Vy klopýtala jsem ven. Jack mě
následoval.
Dílem náhody a s notnou dávkou štěstí se mi podařilo
vyťukat bezpečnostní kód mého bytu. Vstoupili jsme dovnitř.
„Musím připravit sunar,“ oznámila jsem důleţitě a hrnula se
do kuchyně.
„Postarám se o to. Běţ se převléknout do pyţama.“
Vděčně jsem se dovlekla do loţnice a natáhla na sebe tričko
a flanelové kalhoty. Opláchla jsem si obličej, vyčistila zuby a
polom se doplouţila do kuchyně. Jack zrovna plnil lahvičky
mlékem a ukládal je do ledničky. Luke si lebedil v postýlce.
Zdráhavé jsem k Jackovi přistoupila a on se zazubil.
„Vypadáš jako malá holčička. Celá záříš.“ Bříškem palce
opatrně pohladil černé kruhy pod mýma očima. „Hodně
unavená holčička.“
Najeţila jsem se. „Nejsem dítě.“
„Já to vím.“ Přivinul mě blíţ k sobě, protoţe jsem pováţlivě
bojovala s rovnováhou. „Jsi silná a chytrá ţenská. Ale i silné
ţenské občas potřebují pomoc. Úplně se zničíš, Ello. Já vím, ţe
nemáš ráda, kdyţ ti někdo radí. Na udělování rad jsi tu ty. Ale
stejně ti jednu dám. Měla bys uvaţovat o tom, co bude s Lukem
dál. Neobejdeš se bez dlouhodobého plánu.“
 Svojí připomínkou mě dočista ohromil, takţe jsem se zmohla
na souvislou odpověď. „Tahle situace přece nepotrvá dlouho.“
„Tím si nemůţeš být jistá. Zejména pokud bude rozhodnutí
na Taře.“
„Lidé se mohou změnit.“
„Moţná můţou změnit svoje návyky, ale nikoliv svoji
podstatu.“ Jack mi začal masírovat ramena a záda. Jemně tiskl
bolavé svaly na zátylku. Spokojeně jsem zasténala, neboť tlak
jeho prstů mi přinášel kýţené uvolnění. „Doufám, ţe Tara bude
schopná vyřešit svoje problémy, stane se z ní alespoň ucházející
matka a tebe nechá být. Ale moc bych se divil, kdyby to tak
dopadlo. Obávám se, ţe tenhle stav je trvalejší, neţ si odvaţuješ
připustit. Stala ses matkou, přestoţe jsi nedostala šanci na
novou roli se připravit. Pokud si nedáš pozor, zničíš se. Kdyţ
bude Luke spát, taky si lehni. Najdi si nějakou pomocnici nebo
chůvu.“
„Nepotrvá to dlouho. Tara si Luka za pár měsíců vyzvedne a
já se vrátím do Austinu.“
„Ke klukovi, který se na tebe vykašlal, kdyţ jsi ho nejvíc
potřebovala? Co má Dan důleţitějšího na práci neţ pomoc své
přítelkyni? Bojuje za práva ohroţených druhů kapradí?“
Zarazila jsem se a Jacka od sebe odstrčila. Zmocnila se mě
podráţděnost a předchozí otupělost byla rázem ta tam. „Nemáš
právo soudit Dana nebo můj vztah s ním.“
Opovrţlivě si odfrkl. „Ta vaše parodie na vztah skončila v
okamţiku, kdy ti Dan zakázal přivézt Luka do Austinu. Víš, co
měl říct? Jasně ţe jo, Ello. Budu při tobě stát, ať se děje cokoliv.
Takové věci se stávají. Však to nějak zvládneme. Vrať se domů a
pořádně se vyspi.“
 „Tuhle patálii nemohl Dan ţádným způsobem zvládnout.
Musí se starat o svoji firmu. Nemáš ponětí, kolik rozjel projektů
a kolika lidem pomáhá…“
„Nejdůleţitější by pro něho měla být jeho ţena.“
„Ušetři mě mouder, která se tisknou na samolepky, a přestaň
Dana napadat. Kdy jsi ty postavil nějakou ţenu na první
místo?“
„Zrovna se na to chystám. S tebou, miláčku.“
Jackova poznámka se dala vyloţit několika způsoby, ale lesk
v jeho očích především svědčil o nekalých úmyslech. Myšlenky
se mi rozutekly a tep se zbláznil. Nebylo od něho fér troufat si na
mě, kdyţ jsem se silami u konce. Ale jak se zdálo, smysl pro fér
play stál na pomyslném ţebříčku Jacka Travise o hodně níţ neţ
sex. A právě kolem něj jsme oba krouţili. Od začátku.
Neexistoval způsob, jak ho vyjmout z rovnice.
Přistihla jsem se, ţe lomím rukama jako dotčená panna z
viktoriánského melodramatu. „Na tohle opravdu není vhodný
čas, Jacku. Jsem vyčerpaná a nemyslí mi to.“
„Právě proto nadešel ideální čas. Kdybys byla odpočinutá a
střízlivá, dohadoval bych se s tebou o hodně hůř.“
„Nejsem zvyklá jednat impulzivně. Ne…“ Překotně jsem se
odmlčela a prudce se nadechla, neboť Jack ke mně náhle
přistoupil a popadl mě za zápěstí. „Pusť mě,“ hlesla jsem
chabě.
„Kolik jsi měla kluků, Ello?“ zeptal se tiše, kdyţ mě vlekl
kolem kávového stolku.
„Připadá mi trapné sdělovat ostatním jakékoliv počty. Jak
jsem jednou napsala do svého sloupku…“
 „Jednoho, dva?“ skočil mi do řeči a opět mě přitáhl blíţ k
sobě. Chvěla jsem se. „Jednoho a půl.“
Pousmál se. „Jak můţeš mít sex s půlkou kluka?“
„Chodila jsem s ním na střední. Trošku jsme
experimentovali, byla jsem rozhodnutá dotáhnout to s ním do
konce, ale dřív neţ se tak stalo, vrátila jsem se jednoho dne ze
školy a našla jsem ho v posteli se svou matkou.“
Jack si chápavě povzdechl a přivinul mě blíţ. Svíral mě tak
něţně a opatrně, ţe jsem mu nedokázala odolat.
„Uţ jsem se přes to přenesla,“ dodala jsem.
„Prima.“ Stále mě nepouštěl.
„Sex s Danem se mi vţdycky líbil. Nikdy jsem necítila
potřebu hledat někde jinde.“
„Fajn.“
„Vlastně nejsem v tomto ohledu nijak náročná.“
„Jistě.“ Tlak jeho paţí zesílil, takţe jsem posléze neměla
jinou moţnost neţ mu poloţit hlavu na rameno. Zvolna jsem se
uvolnila. V místnosti panovalo naprosté ticho rušené jen ozvami
našeho dechu a šuměním klimatizace.
Dobrý boţe, Jack tak nádherně voní.
Takhle by to mohlo zůstat věčně. Připadalo mi, ţe sedím na
horské dráze připnutá k sedadlu, čekám, aţ začne jízda, a vím,
ţe bude příšerná.
„Napadlo tě někdy, jaké by to bylo s někým jiným?“ zeptal
se opatrně.
„Ne.“
 Cítila jsem, jak se jeho ústa otřela o mé vlasy. „Nikdy tě
spontánně nenapadlo říct si: ‚Proč ne?‘ a jít do toho?“
„Nedovedu být spontánní.“
„Nabízím ti příleţitost, Ello.“ Jackovy rty vyhledaly moje,
přestoţe jsem se jim vyhýbala. Ruka mě sebejistě popadla za
zátylek. Lekla jsem se a srdce se mi divoce rozbušilo.
Opakovaně mě políbil a rozhodně nijak decentně. Zalapala jsem
po dechu. Jack mě škrábal rašícím strništěm a jazykem
neodbytně zkoumal vnitřek mých úst.
Slepě jsem zašátrala po jeho zápěstích. Jedno jsem našla za
krkem, druhé na boku. Zaryla jsem nehty do pevných svalů.
Nedokázala bych říct, zda jsem se snaţila jeho rukou zbavit,
anebo je přimět, aby se přimkly blíţ. Nepřestával mě líbat a
zkušeně si mě vychutnával. Tak čistě fyzické souznění jsem
dlouho nezaţila. Na nic jsem nemyslela, nic jsem nevnímala.
Jenom touhu. Ţádostivost.
Jednou rukou sklouzl na můj zadek a přitiskl mě ke svým
slabinám. Zalapala jsem po dechu. Prohnula jsem se v zádech v
zoufalé snaze přimáčknout se k němu ještě těsněji. Jeho polibky
zněţněly. Vášnivě jsem se k němu vinula. Nebylo nic
báječnějšího neţ jeho ústa, tělo a ruce, které mě pobízely, abych
se spolu s ním kolébala v líném rytmu.
Napětí stoupalo a vrcholilo v příslibu uvolnění… Ničilo mě,
vyvádělo z rovnováhy, hubilo horkem. Hrozilo, ţe umřu
poníţením. Z jediného polibku a víceméně nevinného objetí.
Tohle se nesmí stát. Zacloumala mnou panika a odtrhla jsem
ústa od Jackových.
„Počkej,“ vyhrkla jsem a bezmocně zatnula prsty do jeho
košile. Připadala jsem si jako na jehlách, ústa mě pálila.
„Musím s tím přestat.“
 Pohlédl na mě očima s těţkými víčky. „Ještě ne,“ protestoval
hlasem zhrublým touhou. „Právě se dostáváme k tomu
nejlepšímu.“ Dříve neţ jsem se zmohla na další slovo, zmocnil
se mých úst. Tentokrát šel přímo za svým. Záměrně. Bez
sebemenších skrupulí. Doráţel na mě a vytrvale mě pokoušel.
Chuť, pohyb, rytmické hlazení horkýma rukama – všechno
vedlo jediným směrem. Přimkla jsem se k němu a tiše vyjekla.
Bylo to tak silné, ţe jsem nedokázala udrţet krok s vlastním
srdcem. Zachvěla jsem se a popadla ho za košili. Jack nikam
nepospíchal. Přesně věděl, co dělá, a schválně prodluţoval moje
očekávání. Jakmile se přese mě přehnala první zběsilá vlna,
zasténala jsem a vyčerpaně jsem se k němu přivinula. „Ach ne.
Proboha. Tohle jsi neměl dělat.“ Zasypával mou bradu, uzardělé
tváře i hrdlo drobnými polibky.
„Nic se neděje,“ zašeptal. „Všechno je v pohodě, Ello.“
Oba jsme zmlkli a čekali, aţ popadnu dech. Stále jsme se
tiskli jeden k druhému, takţe mi neušlo, ţe je pořád vzrušený. Co
v tomto případě vyţaduje sexuální etiketa? Je mojí povinností
poskytnou mu uvolnění na oplátku? „Asi bych,“ spustila jsem po
chvíli rozpačitě, „pro tebe měla něco udělat.“
Jackovy tmavé oči pobaveně zářily. „Bez obav. Však já se s
tím vypořádám.“
„Není to vůči tobě fér.“
„Odpočiň si. Později mi povíš, co je na jídelníčku.“
Rozpačitě jsem na něho pohlédla. Zajímalo by mě, co ode mě
očekává. S Danem jsme vedli normální sexuální ţivot, ale
nepěstovali jsme ţádné výstřelky. „Moje nabídka je velmi
omezená.“
 „Vzhledem k tomu, jak moc jsem si pochutnal na předkrmu,
si nebudu stěţovat.“ Jack mě opatrně pustil. Musel mě přidrţet
za rameno, neboť jsem zakolísala. „Mám tě odnést do postele a
uloţit?“ dobíral si mě.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak tedy běţ,“ pobídl mě a pro větší důraz mě poplácal po
zadku.
Zkontrolovala jsem Luka. Spal jako dudek. Vděčně jsem
vklouzla na lůţko a zavrtala se pod deku. Jak jsem tak leţela
potmě, moje potlučené sebevědomí vylezlo z příkopu a zamávalo
bílým praporkem.
Uvědomila jsem si, ţe se mi Dan uţ druhý večer neozval.
Důvěrně známý běh mého ţivota bledl jako nalepovací tetování.
Jsem v maléru, Dane. Myslím, ţe se dopustím šeredné chyby,
ale nedokáţu tomu zabránit.
Ztrácím směr.
Dovol mi vrátit se domů.
Kdybych nebyla tak vyčerpaná, určitě bych mu zavolala.
Jenţe za daných okolností bych plácala nesmysly. Kromě toho
jsem si v koutku duše přála, aby Dan zavolal mně.
Avšak mobil mlčel. A kdyţ jsem usnula, o Danovi se mi ani
nezdálo.
 13
Váţená slečno Nezávislá,
právě jsem začala chodit s chlapcem, se kterým nemám nic
společného. Je o několik let mladší neţ já a naše potřeby se
prakticky ve všem rozcházejí. On je rád venku, já zase doma.
Jemu se líbí sci-fi, já dávám přednost pletení. Navzdory tomu
jsem ţádného kluka nemilovala tolik jako jeho. Jenţe se od sebe
hodně lišíme a já se obávám, ţe je náš vztah odsouzen k zániku.
Měla bych se s ním rozejít hned, neţ si na sebe víc zvykneme?
Ustaraná z Wally Wally

Milá Ustaraná,
občas se zamilujeme, ani sami nevíme jak. Neexistuje ţádné
pravidlo, které by říkalo, ţe si partneři musejí být tím či oním
způsobem podobní. Zato existuje solidní vědecký důkaz o tom, ţe
lidé s výrazně rozdílným genetickým základem mají největší
předpoklad pro zdravý a dlouhodobý vztah. Ale teď váţně. Kdo
dovede rozluštit tajemství vzájemné přitaţlivosti? Sveďme vinu
na Amora. Nebo na úplněk.
Na kouzlo úsměvu. Vaše rozdílnost můţe oběma jenom
prospět, ale pouze za předpokladu, ţe se budete vzájemně
respektovat. Vy si dáváte na těstoviny omáčku z rajských jablek,
podle něho je to tomatová omáčka. No a co? Jděte do toho.
Ustaraná. Vrhněte se do vztahu po hlavě. Jací doopravdy jsme,
se nejvíc dozvíme od lidí, kteří jsou jiní neţ my.
Slečna Nezávislá

Zírala jsem na obrazovku počítače. „Vrhněte se do vztahu po

hlavě?“ zamumlala jsem. Osobně musím mít všechno pod
kontrolou. Nikam se nevypravím bez mapy. Kdykoliv něco
kupuji, zajímají mě obchodní podmínky a záruční doba. S
Danem jsme vyznávali super bezpečný sex a pouţívali kondomy,
spermicidní gel plus pilulky. Zásadně nejím potraviny obsahující
červené barvivo. Nosím sluneční brýle s dvojciferným
ochranným faktorem.
Potřebuješ se povyrazit, oznámil mi Jack a následně
dokázal, ţe je více neţ schopný mě vytrhnout z chmur. Napadlo
mě, ţe kdybych si s ním někdy vyšla, uţili bychom si opravdu
hodně zábavy pro dospělé. Aţ na to, ţe ţivot není o legraci,
nýbrţ o správných rozhodnutích. Veškerá psina je občasný
vedlejší produkt – kdyţ máte štěstí.
Při pomyšlení na setkání s Jackem jsem se mimoděk
přikrčila. Lámala jsem si hlavu, co mu povím. Kéţ bych se
mohla někomu svěřit. Mám jenom Stacy. Jenţe ta by to
vyslepičila Tomovi a ten by utrousil nějakou poznámku před
Danem.
Krátce po poledni zazvonil můj mobil. Na displeji se objevilo
Jackovo číslo. Natáhla jsem se po přístroji a pak ruku kvapně
svěsila. Nevydrţela jsem vzdorovat dlouho.
„Ahoj.“
„Jak se daří, Ello?“ Znělo to uvolněně a taky trochu úředně.
 „Dobře,“ odpověděla jsem váhavě. „A tobě?“
„Skvěle. Poslouchej, ráno jsem zavolal do Společenství
věčné pravdy a dohodl ti schůzku. Co kdybychom se sešli v
restauraci a poobědvali spolu?“
„V té v sedmém patře?“
„Ano. Můţeš si tam vzít Luka. Sejdeme se za dvacet minut.“
„Nemohl bys mi to říct hned?“
„Ne. Potřebuji k tomu něco zakousnout.“
Pousmála jsem se. „Mám uvěřit, ţe jsem tvoje jediná
moţnost?“
„Ne, ale zato ta nejlepší.“
Ještěţe neviděl, jak rudnu. „Budu tam.“
Protoţe jsem stále byla v pyţamu, pospíchala jsem ke skříni,
popadla béţové sako, bílou košili, dţínsy a sandály na klínku.
Zbytek času jsem věnovala Lukovi. Převlékla jsem ho do čistého
bodíčka a dětských dţínsů, které mají na vnitřní straně nohavic
druky.
Jakmile jsme mohli předstoupit mezi lidi, poloţila jsem Luka
do nosítka a přes rameno hodila tašku s jeho proprietami.
Výtahem jsme vyjeli do restaurace s ţidlemi potaţenými černou
kůţí, skleněnými stoly a abstraktními obrazy na stěnách.
Většinou se tu stravují obchodníci – ţeny v nevýrazných šatech a
muţi v oblecích. Jack uţ na mě čekal, povídal si s hosteskou. V
tmavě modrém obleku s modrou košilí mu to náramně slušelo. A
já si znovu uvědomila, ţe na rozdíl od Austinu se v Houstonu
lidé dostavují k obědu v předpisovém ustrojení.
 Sotva mě Jack spatřil, vyšel mi v ústrety a převzal nosítko s
chlapečkem. Ohromil mě tím, ţe mě krátce políbil na tvář.
„Ahoj,“ hlesla jsem a zamrkala údivem. Upadla jsem do
rozpaku, coţ mi vadilo. Cítila jsem se provinile, jako by mě
přistihli při sledování filmu pro dospělé.
Jack jako by mi četl myšlenky. Líně se zazubil.
„Netvař se tak samolibě,“ vyčetla jsem mu.
„Nejsem samolibý. Pouze se tímto způsobem usmívám.“
Hosteska nás odvedla k rohovému stolu u okna a Jack
postavil nosítko s Lukem na ţidli vedle mě. Jakmile jsme se
usadili, podal mi malou modrou dárkovou tašku.
„Co je to?“
„Něco pro Luka.“
Sáhla jsem dovnitř a vytáhla malý traktor ušitý z několika
druhů barevné látky. Kdyţ se kolečka zmáčkla, tiše zaskřípala.
Schválně jsem hračkou zatřásla a ozvalo se rachtání. S úsměvem
jsem ji ukázala Lukovi a postavila mu ji na hruď. Okamţitě
začal po novém zajímavém předmětu šmátrat a zkoumat jej
drobnými prstíčky.
„To je traktor,“ oznámila jsem chlapečkovi.
„S čelní nakládací lţící,“ upřesnil Jack.
„Díky. Myslím, ţe toho zţenštilého zajíčka můţeme nyní s
klidem vyhodit.“
Podívali jsme se na sebe a já se přistihla, ţe se usmívám.
Stále jsem cítila místo na tváři, kam mě políbil.
„Mluvil jsi s Markem Gottlerem osobně?“ vyzvídala jsem.
 Jackovy oči se vesele zatřpytily. „Musíme začínat zrovna
tímhle?“
„Čím jiným bychom měli začít?“
„Nemohla bys prohodit něco v tom smyslu jako: ,Jak to šlo
dopoledne v práci?‘ anebo ,Jak si představuješ ideální den?‘“
„O podobě tvého ideálního dne uţ mám určitou představu.“
Zvedl obočí, jako by ho moje prohlášení překvapilo.
„Opravdu? Rád si ji poslechnu.“
Chtěla jsem poznamenat něco vtipného, ale čím déle jsem se
dívala Jackovi do očí, tím víc jsem brala otázku váţně. „Hmm.
Myslím, ţe by se ti líbilo v domku na pláţi…“
„Představa mého ideálního dne zahrnuje ţenu,“ napověděl
mi. „Fajn. Je tam s tebou ţena. Nenáročná.“
„Ţádnou takovou neznám.“
„Právě proto jsi z téhle celý pryč. A mimochodem, ţijete ve
staré chalupě, kde není kabelovka ani internet a oba jste vypnuli
mobily. Ráno se procházíte po pláţi a moţná si i zaplavete.
Sbíráte kousky ohlazeného skla a ukládáte je do sklenice.
Později jedete na kolech do města. Ty zamíříš do rybářských
potřeb, aby sis obstaral nějakou návnadu…“
„Mušky, ne návnadu,“ upřesnil Jack, aniţ ode mě odtrhl
zrak.
„Na ty se chytá co?“
„Okouník mořský.“
„Výborně. Potom jdeš rybařit…“
„I s tou dívkou?“ otázal se.
 „Ne, ta zůstane doma a bude si číst.“
„Ona nemá ráda rybolov?“
„Kdepak. Domnívá se, ţe vztahu prospívá, kdyţ má kaţdý z
partnerů své vlastní zájmy.“ Odmlčela jsem se. „K svačině ti
připravila skutečně velký obloţený chléb a přibalila několik
piv.“
„Ta ţenská se mi líbí.“
„Na moře si vyjedeš na loďce a přivezeš si domů slušný
úlovek, který si ogrilujete. Společně se navečeříte. Dáš si nohy
na stůl a povídáte si. Někdy se zaposloucháš do zvuků sílícího
přílivu. Potom vyrazíte na pláţ s lahví vína, uvelebíte se na
přikrývce a sledujete západ slunce.“ Odmlčela jsem se a plna
očekávání na něho pohlédla. „Jak se ti to líbí?“
Domnívala jsem se, ţe tím Jacka pobavím, ale zíral na mě se
znepokojivou váţností. „Paráda.“ Nato se odmlčel a nespouštěl
mě z očí, jako by se pokoušel odhalit nějaký podlý trik.
Přistoupil k nám číšník s nabídkou dnešních specialit.
Přeptal se, co si dáme k pití, poloţil před nás košík s chlebem a
odešel.
Jack natáhl ruku ke sklenici s vodou a palcem setřel drobné
kapičky z jejího povrchu. Nato mi věnoval odměřený pohled,
jako by přijímal výzvu. „Teď já.“
Zazubila jsem se. Náramně jsem se bavila. „Chceš si
tipnout, jaký by byl můj ideální den? Snadná odpověď. Všechno
se točí kolem špuntů do uší, zataţených ţaluzií a
dvanáctihodinového spánku.“
Nebral mou poznámku na vědomí. „Je příjemný podzimní
den…“
 „V Texasu ţádný podzim není.“ Vzala jsem si plátek chleba
se zapečenými kousky bazalky.
„Máš dovolenou a je podzim.“
„Jsem tam sama, nebo s Danem?“ vyzvídala jsem a
namočila okraj krajíčku do nádobky s olivovým olejem.
„Jsi tam s muţem, ale Dan to není.“
„Dan není součástí mého dokonalého dne?“
Jack zavrtěl hlavou. „Ne, je to někdo nový.“
Dopřála jsem si sousto lahodného chleba a rozhodla se
přistoupit na pravidla hry. „Kde s tím novým hochem
odpočívám?“
„V Nové Anglii. Pravděpodobně v New Hampshiru.“
To mě zaujalo. „Tak daleko na severu jsem nikdy nebyla.“
„Ubytovali jste se ve starém hotelu s verandami a
staroţitnými lustry, jejţ obklopuje velká zahrada.“
„To zní hezky,“ připustila jsem.
„Spolu se svým přítelem chodíš po horách a kocháš se
barvou podzimního listí. Navštívíte městečko, kde se zrovna
koná festival řemesel. Koupíš si několik zaprášených knih,
krabici ručně dělaných vánočních ozdob a láhev pravého
javorového sirupu. Po návratu do hotelu si dopřejete šlofíka při
otevřených oknech.“
„Copak můj nový chlap rád spí?“
„Většinou ne, ale kvůli tobě rád udělá výjimku.“
„Potom se převléknete a půjdete na večeři a na drink. U
vedlejšího stolu sedí staří manţelé, kteří jsou spolu
přinejmenším padesát let. Snaţíte se uhodnout, v čem spočívá
tajemství dlouholetého manţelství. On tvrdí, ţe za úspěchem
stojí spousta skvělého sexu. Ty se domníváš, ţe klíčem je souţití
s člověkem, který tě dovede kaţdý den rozesmát. On o sobě
prohlašuje, ţe umí obojí.“
Neubránila jsem se úsměvu. „Ten si ale věří, co?“
„Ano, ale právě to se ti na něm líbí. Po večeři spolu tančíte.
Hraje vám k tomu ţivá kapela.“
„On umí tančit?“
Jack přikývl. „Kdyţ byl na střední, matka ho přinutila chodit
do tanečních.“
Ukousla jsem si další sousto chleba. Soustředěně jsem
ţvýkala. Pojednou jsem se cítila stísněně a plná nečekané touhy.
A uvědomila jsem si, v čem je potíţ: nikdo, koho jsem znala, by
pro mě takový den nepřipravil.
Tohle je muţ, pomyslela jsem si, který by mi dokázal zlomit
srdce.
„Zní to hezky,“ připustila jsem lehkým tónem a zabývala se
Lukem, kterému traktor padal na zem. „Takţe co říkal Gottler?
Anebo jsi mluvil s jeho sekretářkou? Máme domluvenou
schůzku?“
Náhlá změna tématu přičarovala na Jackovy rty úsměv. „Na
pátek ráno. Hovořil jsem s jeho asistentkou. Kdyţ jsem se zmínil
o smlouvě týkající se údrţby, pokusila se mě přesměrovat jinam.
Proto jsem naznačil, ţe je to osobní – mám zájem vstoupit do
církve.“
 Pochybovačně jsem na něho pohlédla. „Mark Gottler
souhlasí, ţe se s tebou soukromě sejde v naději, ţe získá další
ovečku do své kongregace?“
„Jistěţe. Jsem veřejně známý hříšník se spoustou peněz.
Kaţdá církev po mně skočí všema deseti.“
Rozesmála jsem se. „Nepatříš uţ náhodou k některé?“
Zavrtěl hlavou. „Moji rodiče se hlásili ke dvěma odlišným
vyznáním, takţe jsem vyrůstal jako baptista i metodista. S tím
výsledkem, ţe si dodnes nejsem jist, zda je v pořádku tančit na
veřejnosti. Dokonce jsem se dlouho domníval, ţe půst se drţí za
trest.“
„Já jsem agnostik,“ přiznala jsem. „Byla bych ateistkou, ale
radši se sichruji z více stran.“
„Osobně se mi líbí menší církve.“
Nevinně jsem na něho pohlédla. „Chceš tím říct, ţe se v
obrovském vysílacím studiu s velkými interaktivními
obrazovkami, světly a dokonalým zvukem necítíš být blíţe k
Bohu?“
„Začínám pochybovat, zda bych měl takového pohana, jako
jsi ty, vodit do Věčné pravdy.“
„Vsadím se, ţe vedu mnohem ctnostnější ţivot neţ ty.“
„Tak zaprvé, miláčku, tohle tvrzení je poněkud neurčité.
Zadruhé, dostat se na vyšší spirituální úroveň je stejné jako
zvýšit si kreditní skóre. Pokud nemáš ţádnou kreditní historii,
víc bodů získáš za hříchy neţ za pokání.“
Natáhla jsem ruku k Lukovi a pohrávala si s jeho noţkou.
„Pro tohle děťátko udělám všechno,“ prohlásila jsem. „Třeba
skočím do křtitelnice.“
 „Budu na to myslet, aţ začnu vyjednávat,“ slíbil Jack.
„Mezitím by sis mohla sestavit seznam poţadavků a uvidíme, co
se nám v pátek povede z Gottlera vyrazit.“
Společenství věčné pravdy má svoji webovou stránku i
zmínku na Wikipedii. Hlavní pastor, Noah Cardiff, je pohledný
čtyřicetiletý muţ, ţenatý, otec pěti dětí. Jeho manţelka,
Angelica, je štíhlá atraktivní ţena, která pouţívá tolik očních
stínů, ţe by se s nimi dal namalovat menší obraz. Záhy jsem
pochopila, ţe Věčná pravda je spíše impérium neţ církev. V
Houston Chronicle o ní dokonce psali jako o „gigacírkvi“,
neboť vlastní malou flotilu tryskáčů, přistávací dráhu a
nemovitý majetek, jenţ zahrnuje domy, sportovní zařízení a
vlastní vydavatelství. Udivilo mě zjištění, ţe v majetku Věčné
pravdy jsou i naleziště, kde se těţí ropa a plyn. Církev
zaměstnává více neţ pět set lidí a má dvanáctičlennou správní
radu. Pět z jejích členů jsou Cardiffovi příbuzní.
Na YouTube jsem nenašla ţádné klipy s Markem Gottlerem,
zato jsem narazila na pár nahrávek Noaha Cardiffa. Byl
charismatický a okouzlující, občas zaţertoval na svůj účet.
Ujišťoval svoje ovečky rozptýlené po celém světě, ţe Stvořitel má
pro ně v zásobě spoustu dobrého. Navzdory černým vlasům
působil díky bledé pleti a modrým očím andělským dojmem.
Přiznávám, ţe po zhlédnutí klipu jsem se cítila tak skvěle, ţe
kdyby mi v tu chvíli někdo strčil pod nos kasičku na milodary,
vhodila bych do ní dvacet dolarů. A jestliţe Cardiff má takový
vliv na feministicky zaloţenou agnostičku, těţko říct, jak hluboko
do kapsy by byl ochoten sáhnout skutečný věřící.
V pátek v devět dorazila chůva. Jmenovala se Týna a
působila přátelsky a spolehlivě. Kontakt na ni jsem dostala od
Haven, která tvrdila, ţe se fantasticky starala o jejího synovce.
Nerada jsem nechávala Luka v péči někoho cizího. Bylo to
poprvé, co jsem se od něho odloučila. Zároveň jsem vynucenou
přestávku s povděkem přijala.
S Jackem jsem se dohodla, ţe na něho počkám v hale.
Opozdila jsem se o několik minut, protoţe jsem udělovala Týně
poslední instrukce. „Promiň.“ Natáhla jsem krok a zamířila k
Jackovi, jenţ stál u recepčního pultu. „Dřív jsem to nestihla.“
„Nic se neděje. Máme spoustu…“ Náhle se odmlčel, protoţe
na mě poprvé pořádně zaostřil, a poklesla mu čelist.
Sebevědomě jsem si zastrčila za ucho pramen vlasů. Pro tuto
příleţitost jsem zvolila černý vypasovaný kostýmek z odlehčené
vlny a páskové střevíčky na vysokém podpatku. Nezapomněla
jsem ani na nenápadný mejkap – perleťové hnědé oční stíny,
černou řasenku, růţovou tvářenku a lesk na rty.
„Sluší mi to?“ zeptala jsem se.
Jack přikývl, ani nemrkl.
Potlačila jsem úsměv. Uvědomila jsem si, ţe mě nikdy
neviděl být „za dámu“. Střih kostýmku mi lichotil a skvěle
podtrhoval moje křivky. „Napadlo mě, ţe do kostela se spíše
hodí kostým neţ dţínsy a pantofle.“
Nebyla jsem si jistá, zda mě Jack vnímá. Připadalo mi, ţe je
duchem úplně někde jinde. Moje podezření se potvrdilo v
okamţiku, kdy vyhrkl: „Máš fantastické nohy.“
„Díky.“ Skromně jsem pokrčila rameny. „Jóga.“
Coţ zřejmě odstartovalo další kolo jeho představ, neboť
provinile zrudl, byť se jeho ruměnec poněkud ztrácel v silném
opálení. Z jeho hlasu čišelo napětí, kdyţ se otázal: „To jsi asi
pěkně pruţná, ţe?“
 „Rozhodně jsem nepatřila mezi ty nejpruţnější z kurzu,“
přiznala jsem, neţ jsem se odmlčela a chmurně dodala, „ale
dám si nohy za krk.“ Slyšela jsem, jak se Jack ostře nadechl, a
potlačila úšklebek. Všimla jsem si, ţe venku čeká Jackův vůz, a
vyrazila jsem k němu. Jeho majitel mě kvapně následoval.
Areál Věčné pravdy se rozprostíral pouze o deset kilometrů
dál. Ačkoliv jsem prováděla soukromý průzkum a prohlíţela si
obrázky, po projetí vstupní branou jsem úţasem vytřeštila oči.
Hlavní budova svou velikostí připomínala sportovní arénu.
„Proboha. Kolik tu mají parkovacích míst?“
„Odhadem dva tisíce,“ odvětil Jack, zatímco projíţděl
parkovištěm.
„Vítejte v církvi jednadvacátého století,“ zamumlala jsem a
pocítila podvědomé opovrţení ke všemu, co mi Věčná pravda
nabídne.
Velkolepost toho místa mě ohromila. Hale vévodila obrovská
LED obrazovka se záběry šťastné rodiny, jak pořádá pikniky a
prochází se ulicemi zalitými sluncem. Rodiče houpají děti na
houpačkách, pak vykoupají psa a jdou do kostela.
U vchodu do jídelny stála v atriu čtyřmetrová socha Jeţíše a
jeho apoštolů. Stěny pokrývaly panely ze zeleného malachitu a
třešňového dřeva, podlahy zase nekonečné koberce s drobným
vzorem. Knihkupectví na opačné straně haly bylo plné lidí. Ze
všech přítomných čišel optimismus. Lidé si povídali a smáli se,
atmosféru podmalovávala náladová hudba.
Hodně jsem si toho o Věčné pravdě přečetla, takţe vím, ţe se
její okázalost stala terčem kritiky i obdivu. Pastor Cardiff často
zdůrazňoval, ţe Bůh si přeje, aby si jeho stoupenci uţívali
materiálního i duchovního bohatství. Tvrdil, ţe obojí jde ruku v
ruce. Pokud se některý z členů církve dostal do finančních
potíţí, měl se víc modlit za úspěch. Peníze, jak se zdálo, byly
odměnou za nezlomnou víru.
Nevyznám se v teologii natolik, abych se mohla pustit do
kvalifikované diskuse, ale instinktivně jsem téhle líbivé politice
nedůvěřovala. Na druhou stranu… Lidé se tu zdáli šťastní.
Jestliţe zdejší filozofie v jejich případě funguje a uspokojuje
jejich potřeby, mám právo proti ní něco namítat? Celá popletená
jsem zůstala stát vedle Jacka, neboť se k nám přiřítil člověk s
širokým úsměvem na tváři, aby nás přivítal.
Po krátkém tichém rozhovoru jsme byli nasměrováni k
výtahu za masivními mramorovými sloupy. Vyjeli jsme do patra,
kde nás přivítal otevřený prostor plný slunečního světla a
zeleného skla. Na římse z vápence byl vyrytý nápis: JÁ JSEM
PŘIŠEL, ABY TYTO OVEČKY MĚLY ŢIVOT A MĚLY HO V
HOJNOSTI. JAN 10:10
Nahoře u eskalátoru uţ na nás čekala sekretářka. Odvedla
nás do prostorné jednací síně. Vévodil jí dlouhý stůl z
exotického dřeva s pruhem barevného skla uprostřed.
„Páni,“ neubránila jsem se obdivu při pohledu na koţená
křesla, obří obrazovku, počítačovou techniku a individuální
monitory pouţívané při videokonferencích. „Tomu říkám
vybavení.“
Sekretářka se usmála. „Povím pastorovi, ţe jste tady.“
Podívala jsem se na Jacka, který se opíral o stůl. „Nemyslíš,
ţe by odtud Jeţíš utekl s řevem?“ prohodila jsem, sotva ţena
odešla.
Varovně se na mě podíval. „Nezačínej zas.“
 „Podle toho, co jsem si přečetla, pro nás má Věčná pravda
jasný vzkaz: Bůh chce, abychom byli bohatí a úspěšní. Z toho
vyplývá, ţe jsi o kousek blíţ nebi neţ my ostatní, Jacku.“
„Jestli se chceš rouhat, Ello, jsem všemi deseti pro. Ale aţ
odejdeme.“
„Nemůţu si pomoct. Na tomhle místě mi něco vadí. Máš
pravdu – je to tady jako v Disneylandu. A podle mého názoru tu
krmí svoje ovečky nezdravou duševní potravou.“
„Trocha nezdravé potravy nikomu neuškodí,“ mínil.
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil vysoký světlovlasý
muţ. Mark Gottler působil na první pohled velice příjemně a
šířil kolem sebe ovzduší důvěry. Bylo vidět, ţe mu vůbec nic
nechybí. Kulaté tváře svědčily o tom, ţe si dopřává hojnost jídla.
Čišela z něho noblesa i potřebná váţnost. Věřící z něho museli
být úplně paf.
Nedokázala jsem si představit, ţe tohoto povzneseného
člověka taky někdy bolí břicho.
Tohle je muţ, se kterým spala moje sestra?
Jeho oči měly barvu karamel. Pohlédl na mého společníka a
zamířil k němu s nataţenou pravicí. „Rád vás zase vidím,
Jacku.“ Volnou rukou krátce zakryl spojené dlaně, coţ se dalo
vyloţit jako vyjádření převahy či naopak velmi vřelé gesto.
Jackův vlídný výraz se nezměnil.
„Koukám, ţe jste si přivedl přítelkyni,“ pokračoval Gottler a
s úsměvem se ke mně otočil. Potřásla jsem si s ním rukou a
dostalo se mi stejného sevření „obouruč“.
 Podráţděně jsem se mu vymanila. „Jmenuji se Ella
Vamerová,“ spustila jsem dřív, neţ nás Jack stačil představit.
„Myslím, ţe znáte moji sestru Taru.“
Gottler ucouvl o krok a zůstal na mě zírat. Dál se tvářil
zdvořile, ale z jeho pohledu by zmrzla i vodka. „Pracovala pro
nás. I já o vás něco slyšel, Ello. Píšete nějaký bulvární sloupek,
ţe?“
„Něco takového,“ připustila jsem.
Gottler pohlédl na Jacka a jeho oči náhle potemněly.
„Domníval jsem se, ţe jste si ke mně přišel pro radu.“
„Ano,“ přisvědčil suverénně Jack. Vytáhl od stolu jednu z
ţidlí a naznačil mi, abych se posadila. „Je zde jistá potíţ, o
které bych s vámi chtěl hovořit. Pouze se netýká přímo mě.“
„Jaký je váš vztah ke slečně Varnerové?“
„Ella je moje dobrá přítelkyně.“
Gottler se mi zahleděl do očí. „Ví vaše sestra, ţe jste tady?“
Zavrtěla jsem hlavou. Zajímalo by mě, jak často jsou v kontaktu.
Proč by se ţenatý muţ v jeho postavení pouštěl do vztahu s
nevyrovnanou ţenou? Je vůbec moţné, aby ji přivedl do jiného
stavu? Děsil mě dopad moţných škod. V sázce byly desítky
milionů dolaru. Sexuální skandál by pro církev znamenal
pořádnou ránu, nemluvě o zničené kariéře Marka Gottlera.
„Řekl jsem Elle,“ ozval se Jack, „ţe vás určitě napadne,
jakým způsobem by se dalo Taře pomoct.“ Záměrně se odmlčel.
„A dítěti.“ Nato se uvelebil po mém boku. „Uţ jste ho viděl?“
„Zatím ne.“ Gottler přešel na druhou stranu konferenčního
stolu. Chvíli trvalo, neţ se odhodlal usednout. „Pro sestry a
bratry, kteří se ocitnou v nouzi, naše církev dělá, co můţe,
Jacku. Moţná v budoucnu dostanu příleţitost osobně si s Tarou
promluvit a zeptal se jí, jakým způsobem jí můţeme být
prospěšní. Avšak jedná se o soukromou záleţitost a já se
domnívám, ţe si ji Tara bude chtít raději vyřešit sama.“
Mark Gottler se mi ani trochu nelíbil. Vadila mi jeho
uhlazenost, nadbytek sebevědomí i dokonale učesané vlasy.
Dráţdilo mě, ţe se nestyděl počít dítě, na které se neobtěţoval
ani podívat. Po světě chodí aţ příliš mnoho muţů, kteří se bez
sebemenších výčitek vykašlou na svoje děti. Můj otec je jedním z
nich.
„Jak víte, pane Gottlere,“ prohlásila jsem důrazně, „moje
sestra není schopná vyřešit si svoje záleţitosti sama. Je velmi
křehká a snadno podlehne nátlaku. Právě proto jsem s vámi
chtěla mluvit osobně.“
Pastor se na mě usmál. „Dříve neţ postoupíme dál,
pomodleme se.“
„Nechápu, proč…,“ spustila jsem.
„Jistě,“ skočil mi Jack do řeči a nenápadně mě pod stolem
dloubl. Varovně se na mě podíval. Klídek, Ello.
Zamračila jsem se a poslušně sklonila hlavu.
Gottler spustil: „Drahý nebeský Otče, Pane našich srdcí,
Dárce všech dobrých věcí, modlíme se k Tobě, abys nám pomohl
proměnit čas strázně v příleţitosti, s jejichţ pomocí nalezneme
Boţí cestu a vyřešíme naše neshody…“
Modlitba pokračovala dál a dál a mě napadlo, ţe Gottler
buď zvolil zdrţovací taktiku, anebo se na nás snaţí učinit dojem
svou výřečností. V kaţdém případě ve mně narůstala
netrpělivost. Chtěla jsem hovořit o Taře a na něčem se domluvit.
Zvedla jsem hlavu a vrhla na Gottlera kradmý pohled. Kupodivu
jsem ho přistihla, jak činí totéţ. Vyhodnocuje situaci a zvaţuje,
jaký jsem soupeř. A nepřestává ţvanit. „… jelikoţ jsi dokázal
stvořit vesmír, Pane, určitě se dovedeš postarat o naši sestru
Taru a…“
„Je to moje sestra, ne vaše,“ obořila jsem se na něho. Oba
muţi ke mně udiveně vzhlédli. Věděla jsem, ţe bych si měla
dávat pozor na jazyk, ale uţ jsem nedokázala dál mlčet. Nervy
jsem měla napnuté jako špagáty.
„Nech toho muţe, ať se domodlí,“ napomenul mě Jack.
Pevně mě uchopil za rameno a palcem masíroval můj zátylek.
Ztuhla jsem a ztichla.
Pochopila jsem. Bylo zapotřebí dodrţet rituál. Jinak se
nikam nedostaneme. Svěsila jsem hlavu a trpělivě čekala, aţ se
pastor vypovídá. Bavila jsem se tím, ţe jsem zhluboka dýchala,
jako bych cvičila jógu. Na krku jsem cítila, jak mě Jack hladí.
Bylo to příjemné.
Nakonec Gottler pronesl: „Dopřej nám moudrost,
Všemohoucí Boţe. Amen.“
„Amen,“ zamumlali jsme s Jackem dvouhlasně. Ruka
sklouzla z mého krku.
„Vadilo by vám, kdybych se ujal slova jako první?“ zeptal se
Jack Gottlera. Ten zavrtěl hlavou.
Nato se tázavě podíval na mě.
„Posluţ si,“ zamumlala jsem kysele. „Klidně to spolu
proberte, hoši, já budu poslouchat.“
Jack se tichým hlasem obrátil na Gottlera. „Nevidím důvod,
proč se patlat v detailech, Marku. Všichni víme, o co tady jde.
Chceme tuhle záleţitost udrţet pod pokličkou stejně jako vy.“
 „To rád slyším,“ přiznal Gottler. Znělo to upřímně.
„Myslím, ţe nám všem jde o totéţ,“ pokračoval Jack.
„Vyřešíme situaci kolem Tary a Luka a kaţdý si půjdeme po
svém.“
„Církev pomáhá mnohým lidem v nouzi,“ připomněl Gottler.
„Bohuţel vám musím připomenout, ţe v podobných potíţích,
jako má Tara, se ocitá spousta ţen. Všem se snaţíme jejich úděl
ulehčit, ale pokud poskytneme Taře nějakou výhodu, obávám se,
ţe k ní přitáhneme neţádoucí pozornost.“
„Co takhle soudem nařízený test paternity?“ zeptala jsem se
upjatě. „Ten by také vzbudil neţádoucí pozornost. Nezdá se
vám? Nebo…“
„Klid, zlato,“ mírnil mě Jack. „Mark k něčemu směřuje. Dej
mu příleţitost se vyslovit.“
„Doufám, ţe se nemýlíš,“ opáčila jsem, „protoţe úhrada
nákladů za Tařino léčení je pouhý začátek. Poţaduji pro Luka
svěřenecký fond a…“
„Slečno Varnerová,“ oslovil mě Gottler, „uţ jsem se rozhodl,
ţe nabídnu Taře pracovní smlouvu.“ Tváří v tvář mé
nevraţivosti naštvaně dodal: „S benefity.“
„Zní to zajímavě,“ připustil Jack. Sevřel pod stolem mé
stehno a vtlačil mě zpátky na ţidli. „Nech toho pána mluvit.
Pokračujte, Marku. Jaké benefity? Hovoříme například o
sluţebním bytě?“
„Přirozeně,“ připustil pastor. „Zákon umoţňuje ubytovávat
zaměstnance na farách, takţe pokud pro nás bude pracovat, má
nárok na byt.“ Gottler se zamyslel. „Církev vlastní v Colleyville
ranč, na němţ ţije uzavřená komunita. V areálu je přibliţně
deset domů. Kaţdý má vlastní bazén a zahradu. Tara s
miminkem mohou bydlet tam.“
„Samy?“ zeptala jsem se. „Uhradíte náklady spojené s
bydlením?“
„I to je moţné,“ připustil.
„Na jak dlouho?“ naléhala jsem.
Gottler se zarazil. Velkodušnost Věčné pravdy má očividně
svoje hranice i v případech, kdy její vrcholný představitel
zbouchne jednu ze svých oveček. Proč musím z Marka Gottlera
loudit něco, co by mi měl nabídnout sám?
Neveselé úvahy se mi musely promítnout v obličeji, protoţe
Jack mě pohotově předešel.
„Dočasné řešení nás nezajímá, Marku. Dítě je nyní trvalou
sou částí Tařina ţivota. Podle mě bychom měli vypracovat
nějaký typ závazné dohody, která oběma stranám poskytne
určitou jistotu. Můţeme například nabídnout, ţe nikdy
nebudeme hovořit s médii, chlapec nebude podroben genetickým
testům…, cokoliv, co vám přinese klid v duši. Ale na oplátku pro
Taru poţadujeme auto, solidní výţivné, zdravotní pojištění a pro
malého moţná spoření na vzdělání.“ Jack gestem naznačil, ţe
poţadavků nejspíš bude víc.
Gottler poznamenal, ţe bude potřebovat souhlas správní
rady. Jack se usmál a prohlásil, ţe v tomhle směru potíţe
neočekává.
Napůl ohromeně a napůl znechuceně jsem poslouchala, jak
se handrkují. Dohodli se, ţe dořešením celé záleţitosti pověří
svoje právníky.
 „Dopřejte mi čas, ať na tom mohu zapracovat,“ poţádal
Gottler. „Přepadli jste mě bez varování.“
„My jsme vás přepadli?“ opakovala jsem kysele. Nevěřila
jsem svým uším. „Na přemýšlení jste měl devět měsíců. Copak
vás aţ dosud nenapadlo, ţe máte k Lukovi nějaké závazky?“
„Luke?“ Gottler zčistajasna upadl do rozpaků. „Tak se
jmenuje?“ Několikrát zamrkal. „Jak jinak.“
„Prosím?“ Místo vysvětlení jsem se dočkala ironického
smíchu a zavrtění hlavou.
Jack se zvedl. „Necháme vás, abyste si všechno promyslel,
Marku. Nezapomeňte, co jste slíbil. Budu rád, kdyţ se mi ozvete,
aţ si promluvíte se správní radou.“
„Spolehněte se, Jacku.“
Gottler nás vyprovodil z konferenční místnosti aţ do haly
podpírané sloupy. Na stěnách visely portréty a tabulky s nápisy.
Moji pozornost upoutal velký oblouk z vápence, klenoucí se nad
dveřmi z tmavého ořechového dřeva zdobenými vitráţemi z
barevného skla. Na kameni byl vyrytý nápis: NEBOŤ U BOHA
NENÍ NIC NEMOŢNÉHO. LUKÁŠ I: 37
„Kam vedou ty dveře?“ otázala jsem se.
„Do mých kanceláří,“ odpověděl muţ, jenţ přicházel z
opačné strany. Zastavil se a s úsměvem se k nám otočil.
„Pastore Cardiffe,“ ujal se slova Gottler, „tohle je Jack
Travis a slečna Ella Varnerová.“
Noah Cardiffe potřásl Jackovi rukou. „Rád vás poznávám,
pane Travisi. Nedávno jsem měl tu čest setkat se s vaším otcem.“
 Jack se zazubil. „Doufám, ţe jste ho nezastihl ve špatné
náladě.“
„Vůbec ne. Učinil na mě náramný dojem. Gentleman ze
staré školy. Pokoušel jsem se ho přemluvit, aby navštívil jednu z
mých bohosluţeb, ale prohlásil, ţe zatím nepřestal hřešit. Ale
prý mi dá vědět, aţ s tím skoncuje.“ Cardiff se tiše zasmál a
otočil se ke mně.
Byl okouzlující. Vysoký, i kdyţ ne tak jako Jack, štíhlý, a ne
tak robustní. Zatímco Jack připomínal atleta, z Cardiffových
pohybů čišela elegance tanečníka. Dva pohlední muţi, kaţdý
úplně jiný. Jeden sexy a zemitý, druhý jemný a charismatický.
Uchvátila mě pastorova světlá pleť i úzký nos. Andělský
úsměv se mi zdál maličko lítostivý jako úsměv smrtelníka, který
si aţ příliš uvědomuje lidskou křehkost. Oči jako by patřily
světci, laskavé, nevinně modré, udělující poţehnání.
Kdyţ přistoupil blíţ, aby mi podal ruku, zachytila jsem závan
levandule a kadidla. „Slečno Varnerová, vítejte v naší svatyni.
Doufám, ţe se schůzka s pastorem Gottlerem vydařila.“ Odmlčel
se a tázavě se podíval na svého kolegu. „Varnerová… Neměli
jsme sekretářku, která…?“
„Ano. Taru, její sestru. Tu a tam nám vypomáhala.“
„Doufám, ţe se jí daří dobře,“ řekl mi Cardiff. „Pozdravujte
ji ode mě.“
Váhavě jsem přikývla.
Cardiff se mi podíval do očí a mě se zmocnil pocit, ţe mi čte
myšlenky. „Budeme se za ni modlit,“ zamumlal. Noblesním
gestem ukázal na nápis. „Oblíbený Verš od mého nejmilejšího
apoštola. Je zcela pravdivý. Pro našeho Pána není nic
nemoţné.“
 „Proč máte nejradši svatého Lukáše?“ zeptala jsem se.
„Kromě jiného se mi líbí, ţe Lukáš je jediný apoštol, který se
zmiňuje o dobrém samaritánovi a nezdárném synovi.“ Cardiff se
zaculil. „Dále oceňuje roli ţen, které vstoupily do Kristova
ţivota. Co kdybyste navštívila některou z našich bohosluţeb,
slečno Vamerová? A vezměte s sebou svého přítele Jacka.“
 14
Vyšli jsme s Jackem před budovu a já si v duchu opakovala
průběh schůzky. Promnula jsem si spánky. Měla jsem pocit, ţe
mám hlavu jako v kleštích.
Jack mi otevřel dvířka auta, obešel vůz a zůstal stát na
opačné straně. Otáleli jsme venku a čekali, aţ se vyhrne ven
horko nastřádané uvnitř.
„Nemůţu Marka Gottlera vystát,“ přiznala jsem.
„Opravdu? Mně nevadí.“
„Zatímco ţvanil, uvědomila jsem, jaký je to pokrytecký hajzl.
Zneuţil moji sestru. Nejradši bych ho… zastřelila nebo tak něco.
Ale ne. Místo toho jsme s tím mizerou vyjednávali.“
„Já vím. Ale spolupracoval. To mu musíme připsat ke cti.“
„Spolupracoval, protoţe jsme ho k tomu donutili.“
Zamračila jsem se. „Nejsi na jeho straně, ţe ne?“
„Ello, právě jsem mu hodinu a čtvrt nakopával zadek. Ne, na
jeho straně nejsem. Říkám jenom to, ţe nemůţeme všechno
svádět na něho. Fajn, můţeme nastoupit.“ Jack otočil vůz.
Klimatizace marně bojovala se zničujícím vedrem.
 Zapnula jsem si bezpečnostní pás. „Moje sestra se léčí na
psychiatrické klinice. Sloţila se poté, co ji svedl ţenatý pastor. A
ty mi opatrně naznačuješ, ţe si za to vlastně můţe sama.“
„Povídám, ţe viny je dost pro oba. A Taru nikdo nesvedl. Je
to dospělá ţenská, která vyuţívá svoje tělo k tomu, aby získala,
co chce.“
„Nemluví z tebe náhodou pokrytectví?“ rýpla jsem si.
„Tady jsou fakta, Ello: Tvoje sestra získá dům, auto a
měsíční výţivné ve výši patnácti tisíc dolarů, a to jenom proto,
ţe se nechala zbouchnout od bohatého chlapíka. Bez ohledu na
to, jak moc se budou právníci snaţit, faktem zůstává, ţe se
jednoho dne bude muset poohlédnout po jiném zazobaném
kořenovi. Potíţ tkví v tom, ţe uţ to nebude tak snadné jako dřív.
Čas letí.“
„Copak tě nenapadlo, ţe by se mohla vdát?“ Narůstalo ve
mně podráţdění.
„S obyčejným chlapem se nikdy nespokojí. Chce pracháče. A
tvoje sestra nepatří k typům, se kterými se tihle pánové ţení.“
„Ale patří. Je krásná.“
„Krása je pomíjivá a Tara nemůţe nabídnout víc. Z
obchodního hlediska spadá do zboţí krátkodobé spotřeby. Líbivá
tretka bez valné hodnoty.“
Vyjádřil se naprosto bez servítků a vyrazil mi tím dech.
„Takhle uvaţují bohatí hoši?“
„Většina z nich.“
„Proboha.“ Dusila jsem se vzteky. „Zřejmě předpokládáš, ţe
kaţdá ţenská, se kterou se potkáš, jde po tvé šrajtofli.“
 „Ne. Ale řekněme, ţe není těţké rozpoznat ty, které mě opustí
v okamţiku, kdy mi vyschne konto.“
„Já na tvoje peníze kašlu.“
„Vím to, coţ je jeden z důvodů proč…“
„Kdyţ moji sestru tolik nenávidíš, proč se obtěţuješ jí
pomáhat?“
„Zvolilas velmi silné slovo. Jenom vidím Taru takovou, jaká
doopravdy je. Všechno dělám pro Luka. A pro tebe.“
„Pro mě?“ Přemoţena sílícím hněvem, vztekle jsem
zakoulela očima.
„Udělal bych toho pro tebe mnohem víc, Ello,“ přiznal tiše.
„Copak sis toho ještě nevšimla?“
Ohromením jsem zmlkla a Jack vyrazil z parkoviště.
Ticho vydrţelo po nějakou dobu, rušené jen šuměním
klimatizace, která se úporně snaţila porazit dusivé horko.
Pohlíţím na Taru v jiném světle neţ Jack, protoţe ji mám ráda.
Zaslepuje mě sesterská láska natolik, ţe nevidím pravdu? Nemá
Jack lepší náhled na situaci neţ já?
Slyšela jsem, ţe mi zvoní mobil. Zašátrala jsem v kabelce a
vylovila jej. „To je Dan,“ pronesla jsem hlasem plným napětí.
Přes den mi volával jenom zřídka. „Bude ti vadit, kdyţ to
vezmu?“
„Posluţ si.“ Jack se soustředil na jízdu v hustém poledním
provozu.
„Ahoj, Dane. Je všechno v pořádku?“
„Čau, zlato. Všechno je v pohodě. Jak dopadla schůzka?“
 Stručně jsem Danovi převyprávěla její průběh. Pozorně mě
vyslechl a neutrousil ţádnou z nelichotivých poznámek, jimiţ
Jack nešetřil. Bylo příjemné hovořit s někým, kdo mě nezahání
do krajností. Zjistila jsem, ţe se pomalu uvolňuji. Do tváře mi
dýchal příjemně studený vzduch.
„Napadlo mě,“ spustil Dan, „nechtěla bys mít zítra večer
společnost? Pojedu do Houstonu vyzvednout v Katy průtokoměr
pro systém na kterém momentálně pracujeme. Vzal bych tě
někam na večeři a přespal u tebe. Taky bych se rád seznámil s
tím chlapíkem, se kterým teď trávíš spoustu času.“
Pokoušely se o mě mrákoty, dokud Dan vesele nedodal: „Ale
přebalovat ho nebudu.“
Odpověděla jsem mu aţ příliš afektovaným smíchem. „Není
třeba. Rádi tě uvidíme. Uţ se nemůţu dočkat.“
„Fajn. Dorazím kolem páté. Zatím, brouku.“
„Pa, Dane.“
Zaklapla jsem mobil a uvědomila si, ţe jsme doma a míříme
do podzemní garáţe.
Jack zajel na místo poblíţ výtahu. Vypnul motor a zahleděl se
na mě.
„Zítra mě navštíví Dan.“ Snaţila jsem se hovořit věcně, ale
čišelo ze mě napětí.
Z Jackova výrazu se nedalo nic vyčíst. „Proč?“
„Má v Katy vyzvednout nějaké monitorovací zařízení, a
protoţe bude poblíţ, chce mě vidět.“
„Kde se ubytuje?“
„U mě, samozřejmě.“
 Jack dlouho mlčel. Moţná jsem si to jenom představovala,
ale měla jsem dojem, ţe se zlobí. „Můţu mu zařídit pokoj v
hotelu,“ ucedil nakonec. „Zaplatím ho.“
„Proč bys… Coţe?“
„Nechci, aby u tebe zůstával přes noc.“
„Vţdyť je to můj…“ Zarazila jsem se a nevěřícně se zadívala
na Jacka. „Ţiju s ním.“
„Uţ ne. Teď ţiješ tady. A…“ Nastala krátká nepříjemná
pauza. „Nechci, aby ses s ním vyspala.“
Šok byl zpočátku silnější neţ hněv. Jack na mě činil nátlak,
na který jsem nebyla zvyklá. Rozhodně ne od Dana. Stejným
dílem mi vadilo, ţe si mě přivlastňuje a rozhoduje, s kým a kdy
se budu milovat. „Do toho ti nic není,“ prohlásila jsem.
„Nehodlám nečinně přihlíţet, jak si bere to, co je moje.“
„Tvoje?“ Zavrtěla jsem hlavou a unaveně si povzdechla.
Bylo to něco mezi smíchem a protestem. Zlehka jsem si zakryla
ústa prsty a nechala je tam jako záclonu na otevřeném okně.
Bolestně jsem sbírala slova, jimiţ bych Jackovi odpověděla.
„Jacku, přijede mě navštívit můj přítel. Moţná se s ním vyspím,
moţná ne. Ale není to tvoje věc. Na takovéhle chování nejsem
zvyklá.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Přestaň si se mnou
zahrávat.“
Jack mi sice odpověděl tiše, ale z jeho tónu se mi jeţily vlasy.
„Nezahrávám si s tebou. Pokouším se ti sdělit, jak se cítím.“
„Chápu. Teď bych ocenila trochu prostoru.“
„Dám ti ho tolik, kolik budeš chtít. Pod podmínkou, ţe se ti
Dan nebude plést pod nohy.“
 „Co to má znamenat?“
„Nedovol, aby se u tebe ubytoval.“
Začíná mi poroučet. Chce mě mít pod kontrolou. Pojednou
jsem se dusila. Prudce jsem otevřela dvířka u auta, protoţe jsem
potřebovala na vzduch. „Přestaň se mezi nás montovat,“
zavrčela jsem, vystoupila a zamířila k výtahu. Jack mě
následoval.
Píchla jsem prstem do tlačítka tak prudce, aţ jsem si jej
málem vykloubila. „Chápeš, proč si vţdycky vyberu Dana, nebo
někoho, kdo se mu podobá? Protoţe mi nikdy nebude diktovat,
co mám dělat. Jsem nezávislá ţena.“
„Kecy,“ ucedil. Oba jsme vzrušeně oddechovali.
Vztekle jsem se k němu otočila. „Coţe?“
„Tohle nemá s nezávislostí nic společného. Bojíš se cokoliv
si se mnou začít, protoţe by ses mohla dostat na místo, kam jsi s
Danem nikdy nezabrousila. Uvědom si, ţe on při tobě nikdy stát
nebude. Jasně to ukázal. Vykašlal se na tebe. A teď si to s tebou
přijede rozdat.“
„Sklapni!“ Měla jsem toho právě dost. A já, která jsem nikdy
nikomu nezkřivila ani vlásek, jsem praštila Jacka svou těţkou
koţenou kabelkou. Ani si toho nevšiml.
Dveře výtahu se otevřely a do zšeřelé garáţe dopadlo světlo
z kabiny. Ani jeden z nás do ní nenastoupil. Stáli jsme proti sobě
a nevraţivě na sebe zírali.
Znenadání mě Jack popadl za zápěstí a odtáhl do temného
kouta, kde to páchlo výfukovými plyny a olejem. „Chci tě,“
zamumlal. „Zbav se ho a vezmi si mě. Riskuješ jenom to, ţe
přijdeš o člověka, kterého stejně nemáš. Není to ten, kterého
potřebuješ, Ello. Ten pravý jsem já.“
„Neuvěřitelné,“ sykla jsem znechuceně.
„Co je neuvěřitelně?“
„Tvoje ego. Je obklopeno vlastním oblakem antihmoty. Víš,
co jsi? Černá díra… arogance!“
Jack na mě upřeně hleděl. Pojednou se odvrátil a v hutném
šeru se zablýskly jeho zuby.
„Ty se bavíš!“ uhodila jsem na něho. „Co je na tom tak
legračního?“
„Zrovna jsem uvaţoval o tom, ţe kdyby byl sex s tebou
alespoň z desetiny tak zábavný jako hádka, byl bych ten
nejšťastnější bídák na světě.“
„To nikdy nezjistíš, ty…“
Políbil mě.
Rozzuřil mě tím natolik, ţe jsem se ho opět pokusila uhodit
kabelkou, ale vypadla mi z ruky a já, balancující na vysokých
podpatcích, ztratila rovnováhu. Jack mě popadl za ramena a dál
mě vroucně líbal. Sálalo z něho příjemné teplo a vůně máty.
Chutnal… jako Jack.
V duchu jsem si zoufala a lámala si hlavu, proč je to s
Danem jiné. Avšak Jack si mě svými polibky podmanil natolik,
ţe jim bylo těţké odolat. Přivinul mě blíţ. Naše líbání nabylo na
vášnivosti. Bezvládně jsem se o něho opřela, přemoţena
neskutečnou ţádostivostí.
Hladil mě po zádech a já cítila, jak mě jeho doteky pálí.
Zlehka se dotkl mé tváře a prohrábl mi vlasy. Všimla jsem si, ţe
se mu nepatrně chvěje ruka. Ani on se nedokázal ubránit
spalující touze. Zabořil mi prsty do vlasů a dál mě líbal.
Zachvěla jsem se v okamţiku, kdy mi začal rozepínat sako. Pod
ním se skrýval top smetanové barvy s tenkými ramínky.
Jack něco zadrmolil a vklouzl dlaní pod jeho okraj. Opájel
se mou nahou kůţí. Oba jsme se chvěli, příliš naţhavení a
hladoví, abychom mohli přestat. Jack mi vyhrnul ţivůtek. Moje
pleť bíle zářila v přítmí garáţe jako vaječná skořápka. Sklonil
hlavu k mému ňadru a zmocnil se bradavky. Zhluboka se
nadechl. Doráţel na citlivý hrot jazykem a jemně popotahoval. S
kaţdým nepatrným pohybem se mým tělem šířila rozkoš. Opřela
jsem se hlavou o chladnou drsnou zeď. Vzkypěl ve mně ţivočišný
chtíč, jenţ mě přinutil zavrtět se v bocích.
Jack se vrhl na moje ústa a přejel mi dlaní přes ňadra.
Dlouze a smyslně mě laskal, aţ jsem byla touhou přímo opilá.
Objala jsem ho kolem krku a přitáhla blíţ k sobě. Přijal moji
nabídku s divokým zabručením. Nikdy jsem nepocítila tak
strhující vzrušení. Chtěla jsem víc. Nejradši bych mu řekla:
Dělej si se mnou, co chceš. Je mi jedno co. Hlavně rychle. Moje
dlaně putovaly po jeho vypracovaném těle a objevovaly pevné
svaly ukryté pod elegantním oblekem. Nesmírně mě vzrušovala
představa, co se pod ním skrývá.
Popadl mě za sukni a neurvale mi ji vyhrnul. Zalapala jsem
po dechu, kdyţ se mi o stehna otřel studený vzduch. Jack zajel
prsty pod elastický pásek mých spodních kalhotek a dobyl můj
vlhký klín.
Na uchu jsem cítila jeho horký dech. Zavřela jsem oči a
podvolila se jeho sebejistým dotekům. Rozkoš mě připravila o
zdravý rozum. Vznášela jsem se…, ztrácela.
 Poprvé v ţivotě jsem ţádala něco víc neţ bezpečí. Prahla
jsem po Jackovi s intenzitou, která se vymykala mému chápání.
Zápolila jsem s jeho opaskem, zipem a knoflíkem. Sotva se mi
podařilo rozepnout mu kalhoty, sevřela jsem v dlani jeho
připravené muţství.
Jack se šikovně zbavil mé sukně i kalhotek, aby mu nestály v
cestě, a s udivující lehkostí mě zvedl. Uvědomila jsem si, jak je
silný, a zachvátilo mě vzrušení. Omotala jsem mu paţe kolem
krku a poloţila mu hlavu na rameno. Ano. Ano. Vstoupil do mě a
já se zavrtěla slastí. Políbila jsem ho na krk. Zamumlal, ať se
uvolním, ţe se o mě postará, kdyţ ho nechám.
Naše počínání mi přišlo velice smyslné. Milovali jsme se
úplně oblečení a zcela se nechávali strhnout vášní. Stravovalo
mě horko, chtěla jsem víc a víc. Jack nasadil plynulý rytmus a já
si uţívala rozkoše, dokud jsme oba nedosáhli uvolnění. Extáze,
která se mě zmocnila, se téměř nedala vydrţet. Zalykala jsem se
blahem a Jack svými ústy tlumil mé divoké sténání.
Trvalo dlouho, neţ jsme se vzpamatovali. Tiskla jsem se k
Jackovi a připadala si jako opilá. Vzdáleně jsem si
uvědomovala, ţe jakmile vychladnu a budu zase normálně
myslet, začnu některých věcí litovat. Pocítím to, čemu jsem se
urputně vyhýbala. Začne to hanbou. Stačilo pomyslet, co
všechno jsme spolu dělali, a obcházela mě hrůza.
Nejhorší bylo, jak moc se mi to líbilo. Stále jsem se cítila
báječně. V sevření Jackových svalnatých paţí se mi líbilo.
Přitiskl mou hlavu ke svému rameni, jako by se mě pokoušel
před něčím chránit. Slyšela jsem, jak tiše zaklel.
„Právě jsme si to rozdali v garáţi,“ konstatovala jsem
slabým hlasem.
 „Já vím, miláčku,“ zašeptal. Postavil mě na zem a já zničeně
vydechla. Byla jsem mokrá, trochu bolavá a chvěla jsem se.
Opřela jsem se o stěnu a dovolila Jackovi, aby mi upravil
oblečení a zapnul sako. Zvedl moji kabelku a podal mi ji.
Nedokázala jsem se na něho podívat, ani kdyţ uchopil moji
hlavu do dlaní.
„Ello.“ Závan jeho dechu spolu se slanou esencí sexu a
rozpálené pleti se snoubily a vytvářely opojnou erotickou vůni.
Chtěla jsem víc. Z hříšného pomyšlení mi vhrkly slzy do očí.
„Vezmu tě k sobě,“ zamumlal Jack. „Osprchujeme se a…“
„Ne. Já… Potřebuji být sama.“
„Zlato, nechtěl jsem, aby se to odehrálo takhle. Pojď se
mnou do postele a pomilujeme se tím správným způsobem.“
„Není třeba.“
„Ano, je.“ Jeho hlas zněl naléhavě. „Ello, prosím. Tohle
jsem napoprvé nechtěl. Bude to o hodně lepší. Mohl bych…“
Dotkla jsem se špičkami prstů Jackových rtů. Jeho dech
pálil. Chtěla jsem něco říct, ale vtom se s cinknutím otevřely
dveře výtahu. Úlekem jsem nadskočila. Z kabiny vystoupil jakýsi
muţ a zamířil ke svému autu. Jeho kroky se dutě rozléhaly na
betonové podlaze.
Počkala jsem, aţ odjede. „Poslouchej mě, Jacku,“ oslovila
jsem ho rozechvěle, „pokud ti záleţí na mých přáních či citech,
dopřeješ mi trochu prostoru. Právě teď jsem dosáhla hranic
toho, co unesu. Poprvé jsem měla sex s někým jiným neţ s
Danem. Potřebuji si všechno promyslet.“ Váhavě jsem zvedla
ruku a pohladila ho po tváři. „Nemusíš mi nic dokazovat.
Vlastně se mi to moc líbilo.“
„Ello…“
 „Musíš na chvíli vycouvat,“ naléhala jsem. „Ozvu se ti, aţ
budu připravená. Do té doby… Nechci tě vidět, ani o tobě slyšet.
Nyní potřebuji být s Danem. Musím se rozhodnout. Jestli poté
pro tebe zbude v mém ţivotě místo, dozvíš se to jako první.“
Tipla bych si, ţe ţádná ţena přede mnou takhle s Jackem
nehovořila. Ale byl to jediný způsob, jak ho zvládnout. Jinak
bych bezesporu za deset patnáct minut skončila nahá v jeho
posteli.
Jack mě chytil za zápěstí a odtáhl moji ruku stranou.
Propaloval mě nevraţivým pohledem. „K čertu!“ Sevřel mě
pevně v náruči a zhluboka oddechoval. „Chci ti říct minimálně
deset věcí najednou, avšak minimálně v devíti případech bych
blábolil jako pošuk.“
Navzdory váţnosti situace jsem se málem usmála. „Co je ta
desátá?“ zeptala jsem se předního dílu jeho košile.
Zamyslel se. „Zapomeň na to,“ zavrčel. „Ta je taky úplně
uhozená.“
Doprovodil mě k výtahu a stiskl tlačítko. Mlčky jsme stoupali
do patra. Jack mě neustále objímal kolem ramen, pasu a boků,
jako by se mě nedokázal přestat dotýkat. Nejradši bych se k
němu přimkla, dovolila mu, aby mě drţel, a šla s ním do jeho
bytu. Místo toho jsem v šestém patře vystoupila. Jack mě
následoval.
„Nemusíš mě doprovázet,“ broukla jsem.
Zamračil se, ale umanutě se mnou dokráčel aţ ke dveřím.
Zrovna jsem se chystala vyťukat bezpečnostní kód, kdyţ mě
uchopil za ramena a otočil k sobě. Rudla jsem pod tíhou jeho
pohledu. Vklouzl rukou za moji šíji.
„Jacku…“
 Hrubě mě políbil. Podvolila jsem se a pootevřela rty.
Následoval polibek jako z erotického filmu, který mi zcela
zdemoloval mozek – tedy ne ţe by toho k demolici moc zbylo.
Strčila jsem do Jacka a pokusila se mu vymanit, ale nedal mi
pokoj, dokud jsem nezvláčněla v jeho náruči. Potom na mě
hladově pohlédl se zábleskem triumfu v očích.
Očividně mu připadalo, ţe právě zaskóroval.
Napadlo mě, ţe nejde o nic jiného neţ o formu vymezování
teritoria. „Muţi jsou jako psi,“ prohlašovala s oblibou Stacy a
obvykle dodávala, ţe po vzoru psů zabírají v posteli spoustu
místa a vţdycky se vrhají do rozkroku.
Nějakým zázrakem se mi podařilo zvolit na klávesnici
správnou kombinaci a vstoupit do bytu.
„Ello…“
„Mimochodem, beru pilulky,“ hlesla jsem.
Dříve neţ stačil odpovědět, přibouchla jsem mu dveře před
nosem.
„Zdravím, Ello,“ zahalasila vesele chůva Týna. „Jak
dopadla schůzka?“
„Dobře. Jak se má Luke?“
„Je přebalený a nakrmený. Právě jsem ho uloţila do
postýlky.“
Dětský kolotoč tiše přehrával línou melodii a medvídci se
dţbánky medu se točili v kruhu.
„Došlo k nějakým potíţím, zatímco jsem byla pryč?“
 „Po vašem odchodu byl trochu neklidný, ale brzy se
upokojil.“ Týna se zasmála. „Chlapci vţdycky těţce nesou, kdyţ
se maminka někam vypraví bez nich.“
Poskočilo mi srdce. Maminka. Napadlo mě, ţe ji opravím,
ale proč vlastně? Vyrovnala jsem se s ní, vyprovodila ji z bytu a
dala si sprchu.
Horká voda mě uklidnila a přinesla mi uvolnění. Avšak
nezbavila mě pocitu viny. Dvojnásobného. Hryzalo mě svědomí,
protoţe jsem někoho podvedla, a vadilo mi, ţe jsem si to tolik
uţívala.
Povzdechla jsem si, zabalila vlasy do ručníku, oblékla si
ţupan a šla zkontrolovat Luka. Kolotoč se zastavil a všechno
ztichlo.
Po špičkách jsem přistoupila k postýlce a nakoukla do ní.
Očekávala jsem, ţe najdu spící miminko. Ale Luke se na mě
díval tím svým váţným způsobem.
„Ty nespinkáš?“ zeptala jsem se tiše. „Na co čekáš?“
Jakmile mě spatřil, zavrtěl se a vykopl noţkama. Pusinka se
mu zkřivila a zakřenil se na mě.
První úsměv.
Jeho spontánní reakce na můj příchod mě ohromila. Jsi to ty.
Na tebe čekám. Zachvátila mě nenadálá vlna lásky, z níţ se mi
svíralo srdce. Celý svět se rozplynul, zůstali jsme jenom my dva.
Však jsem si jeho úsměv zaslouţila. A přála jsem si zaslouţit si
jich mnohem víc. Bezmyšlenkovitě jsem chlapečka zvedla z
postýlky a zasypala ho polibky. Opájela jsem se jeho nevinnou
pudrovou vůní.
Nikdy jsem nepoznala větší štěstí.
 „Jenom se na sebe podívej.“ Tulila jsem se k němu. „Podívej
se, jak se krásně zubíš. Ty jsi to nejsladší miminko…, nejsladší
chlapeček.“
Můj chlapeček. Můj Luke.

15
 „Páni,“ uţasl Dan, kdyţ po dlouhém objetí u dveří vstoupil
y do bytu. Prohlíţel si stylové vybavení i úchvatný výhled za
velkými okny. Obdivně hvízdl.
„To je nářez, viď?“ zeptala jsem se ho s úšklebkem.
Dan byl stejný jako vţdycky – přátelský, pohodový a moc mu
to slušelo. Je menší a štíhlejší neţ Jack, proto kdyţ mě sevřel v
náruči, uvědomila jsem si, jak báječně se k sobě hodíme. V prvé
řadě jsem si vzpomněla na všechno, co máme společného. Zná
mě lépe neţ kdokoliv jiný. Nikdy mě nevyvede z míry. Málokdy
potkáte člověka, u kterého si můţete být naprosto jistí, ţe vám
nikdy neublíţí, anebo vámi nebude manipulovat. Dan je jedním z
nich.
Ukázala jsem mu Luka. Svědomitě ho pochválil. Poloţila
jsem chlapečka do sedačky pro miminka a připevnila k ní obruč
s barevnými hračkami, aby se měl na co dívat. Nato jsem se
uvelebila na pohovce vedle Dana.
„Netušil jsem, ţe to tak dobře umíš s dětmi,“ prohodil.
„Neumím.“ Uchopila jsem Luka za ručičku a ukázala mu,
jak má přesunout plastového psa z jedné strany obruče na
druhou. Luke do pejska uhodil pěstičkou a zabroukal. „Ale na
tohohle jsem si uţ zvykla. Vytrénoval mě.“
„Vypadáš jinak,“ všiml si Dan a přesunul se do rohu
pohovky, aby na mě měl lepší výhled.
„Jsem utahaná,“ přiznala jsem, „a mám kruhy pod očima.“
„Takhle jsem to nemyslel. Sluší ti to. Svítí ti oči.“
 Rozesmála jsem se. „Díky. Nechápu proč. Pravděpodobně
mě těší, ţe jsi přijel. Stýskalo se mi po tobě, Dane.“
„Mně po tobě taky.“ Přitáhl mě k sobě. Zpola jsem na něm
leţela. Moje vlasy mu padaly do tváře. Horní dva knoflíky u
košile měl rozepnuté, odhalovaly jeho hladký hrudník. Ucítila
jsem důvěrně známý závan deodorantu. Vášnivě jsem ho políbila
na rty jako tisíckrát předtím, avšak důvěrný kontakt mi nepřinesl
tutéţ radost a útěchu jako kdysi. Naopak. Pocítila jsem
podivnou averzi.
Zvedla jsem hlavu. Dan mě přivinul blíţ k sobě a já v tu
chvíli pochopila, ţe je něco jinak. A není to vůbec příjemné.
Jak je to moţné?
Danovi neušlo, ţe jsem ztuhla, a tázavě na mě pohlédl.
„Před dítětem ne?“
Zmateně jsem se od něho odsunula. „Asi. Já…“ Hrdlo se mi
sevřelo a několikrát jsem rozpačitě zamrkala. „Musím ti něco
říct,“ spustila jsem ochraptěle.
„Fajn.“ Znělo to něţně a povzbudivě.
Jsem povinna mu sdělit, co jsem prováděla s Jackem? Jak se
dá něco takového vysvětlit? Seděla jsem na gauči jako
hromádka neštěstí a smutně ho sledovala. V jednu chvíli mě
polilo horko, vzápětí po mně přeběhl mráz. Nepříjemně jsem se
orosila potem.
Danův výraz se změnil. „Kotě, umím mistrně číst mezi řádky.
Nemohl jsem si nevšimnout, ţe kdykoliv spolu mluvíme, často
padne cizí jméno. Takţe začnu místo tebe. ‚Dane, poslední
dobou trávím spoustu času s Jackem Travisem…‘“
 „Poslední dobou trávím spoustu času s Jackem Travisem,“
přiznala jsem a do očí mi vhrkly slzy.
Dana to nikterak nepřekvapilo. Uchopil mě za obě ruce.
„Svěř se mi, Ello. Jsem tvůj přítel.“
Uchechtla jsem se. „Opravdu?“
„A vţdycky jím budu.“
Vyskočila jsem z pohovky a pospíchala do kuchyně pro
papírovou utěrku, abych si utřela nos. Strčila jsem do Lukovy
sedačky. Rozhoupala se a hračky začaly vesele poskakovat. Se
zájmem si je prohlíţel. „Nic se neděje, Luku,“ špitla jsem
děťátku, přestoţe se stalo svědkem mé emocionální krize. „I
dospělí občas pláčou. Je to přirozený a normální proces.“
„Myslím, ţe to zvládá,“ poznamenal Dan a kysele pohlédl do
mého zkroušeného obličeje. „Pojďme si promluvit.“
Posadila jsem se vedle něho a přerývaně si povzdechla.
„Kéţ bys dokázal číst myšlenky. Přála bych si, abys všechno
věděl, aniţ bych ti musela cokoliv vysvětlovat, protoţe některé
věci nechci říkat nahlas.“
„Mně můţeš povědět úplně všechno a dobře to víš.“
„Ano, ale nikdy jsem nemusela mluvit o tom, ţe jsem se
zapletla s někým jiným. Cítím se příšerně provinile. Ani si
nedovedeš představit jak.“
„Tvůj práh viny byl vţdycky příliš nízký,“ odpověděl
laskavě.
„Vím, ţe nemám právo po Jackovi touţit, ţe je to úplná
pitomost, ale nedokáţu s tím přestat. Moc mě to mrzí, Dane.
Mrzí mě to víc, neţ si vůbec dovedeš představit.“
 „Počkej. Neţ budeš pokračovat… Ţádné omluvy. Zejména se
neomlouvej za svoje pocity. Nezavrhuj je. A teď mi všechno
pověz.“
Všechno jsem mu samozřejmě neřekla. Ale prozradila jsem
mu tolik, aby pochopil, ţe můj opatrný přístup k ţivotu dostal na
frak a neovladatelně mě to táhne k muţi, kterého bych měla
obejít širokým obloukem. Jsem úplně ztracená a sama nevím, co
si počít.
„Jack je chytrý,“ připustila jsem, „ale taky umí být krutý.
Strašně si zakládá na své muţnosti a je konzervativní.
Připomíná mi středoškolskou fotbalovou hvězdu, na kterou
všechny holky stály frontu. Tyhle týpky jsem odjakţiva
nesnášela.“
„Já taky.“
„Ale občas mě překvapí komentářem nebo názorem, který je
naprosto přesný. Je upřímný, komunikativní, zvědavý a moţná
ten nejméně sobecký člověk, s jakým jsem se kdy setkala. Umí
mě rozesmát. Tvrdí, ţe bych měla být víc spontánní.“
„Má pravdu.“
„Na ţivelnost musí být místo a čas a já se zrovna
nenacházím v situaci, kdy bych se příliš zabývala zábavou. Leţí
na mně velká zodpovědnost.“
„Co si myslí o Lukovi?“
„Má ho rád. Má rád děti.“
„Ovšem jako správný konzervativec by si jistě přál mít
vlastní rodinu,“ podotkl významně Dan. Nespouštěl ze mě zrak.
„Svůj názor na manţelství jsem mu uţ řekla. Ví, ţe u mě
nemá s prstýnkem šanci. Přitahuju ho, protoţe pro něho
znamenám úplně novou zkušenost. Zajímám ho zejména proto,
ţe se za ním nehoním.“
„Ty bys zajímala kaţdého, Ello. Jsi krásná ţena.“
„Opravdu?“ Plaše jsem se usmála. „Tohle jsi mi nikdy
neřekl.“
„Lichotky mi moc nejdou,“ přiznal. „Ale jsi. Vypadáš jako
sexy knihovnice.“
Můj úsměv poněkud zhořkl. „Díky. Jacka to nejspíš rajcuje.“
„Kolik toho máš s tím chlápkem společného?“
„Moc ne. Vlastně se dá říct, ţe je můj úplný opak. Ale víš co
je na našem vztahu nejzvláštnější? Rozhovory.“
„O čem?“
„O všem,“ přiznala jsem otevřeně. „Nějak nám to jde samo.
Je to jako sex. Probíráme všechno moţné a mluvení nás zcela
pohltí. Rozumíš mi? Připadá mi, ţe komunikujeme na několika
úrovních najednou. Dokonce, i kdyţ spolu v něčem
nesouhlasíme, pořád mezi námi vládne podivná harmonie.
Spojení.“
Dan na mě zamyšleně zíral. „Pokud povídání bylo jako sex,
jak bys potom charakterizovala samotné milování?“
„Já…“
Otevřela jsem pusu a zase ji sklapla. Jak mu mám vysvětlit,
ţe jsme si zatím dopřáli jeden zatraceně povedený polibek na
dobrou noc a rychlovku v garáţi? Obojí za zvláštních okolností.
Kdepak, tady slova nestačí.
„To je tajné,“ pronesla jsem ospale.
 Na okamţik jsme se oba odmlčeli. Trochu nás zaskočilo, ţe
zčistajasna Danovi něco tajím, přestoţe dřív jsem mu vyklopila
úplně všechno. Náš vztah byl naprosto průzračný. Pojednou se
objevilo něco, co jsem s ním nemohla sdílet.
„Ty se nezlobíš?“ otázala jsem se. „Neţárlíš?“
„Moţná trochu,“ přiznal neochotně Dan, jako by tím
překvapil i sám sebe. „Ale nezlobím se. Nejsem totiţ majetnický
typ. Přišel jsem na to, ţe nestojím o tradiční vztah a nikdy o něj
stát nebudu. Ale pokud si jej chceš vyzkoušet s Travisem, pak bys
měla. Nepotřebuješ svolení a mně nenáleţí ti ho udělovat. Stejně
by ses zařídila po svém.“
Nemohla jsem si pomoct. Rozdíl mezi Danem a Jackem bil
do očí. Jack je mnohem náročnější a nestydí se partnerku si
přivlastnit. Víc o ni bojuje. Upadla jsem do rozpaků. „Abych
pravdu řekla,“ zašeptala jsem, „necítím se s ním v takovém
bezpečí jako s tebou.“
„Já vím.“
Pousmála jsem se. „Jak to?“
„Přemýšlej o tom, co pro tebe znamená pocit bezpečí, Ello.“
„Důvěra?“
„Částečně ano. Ale také absence rizika.“ Odlepil mi z tváře
vlhký pramen vlasů a zastrčil mi jej za ucho. „Moţná právě to
potřebuješ. Podstoupit riziko. Být s někým, kdo tebou trochu
otřese.“
Přitulila jsem se k němu a poloţila mu hlavu na hruď. Chvíli
jsme spolu jenom tak seděli a tu a tam si povzdechli. Věděli
jsme, ţe něco končí a něco začíná.
 Dan se dotkl mé brady, zvedl mi obličej a zlehka mě políbil.
Teprve tehdy jsem pochopila, ţe byl vţdycky především můj
kamarád, se kterým jsem shodou okolností sdílela postel. Došlo
mi, jak moc se liší od milence, jenţ by mohl být přítelem.
„Co myslíš,“ oslovil mě Dan tiše. „Neměli bychom
zavzpomínat na staré zlaté časy a naposledy si to spolu rozdat?
Pořádně se rozloučit a sbohem.“
Smutně jsem se na něho podívala a ušklíbla se. „Nemohla
bych tě místo toho praštit lahví šampaňského?“
„Prokristapána. Radši si je otevřeme,“ navrhl a já šla
nalévat. Opravdu jsme potřebovali panáka.

Druhý den jsem se pokusila dovolat Jackovi. Poté, co jsem

mu nechala v hlasové schránce dva vzkazy, mi došlo, ţe s
odpovědí nespěchá. Coţ mě znepokojilo a zároveň popudilo.
„Věděla jsem, ţe se něco děje,“ prohlásila Haven, kdyţ jsem
jí odpoledne zatelefonovala. „Jack měl náladu pod psa. Všem se
ulevilo, kdyţ vypadl z kanceláře někam na staveniště. Jinak by
ho jeho sekretářka Helena nejspíš vzala po hlavě laminovacím
strojem.“
„Přijel mě navštívit Dan, abychom si vyjasnili pár věcí,“
přiznala jsem, „a tak jsem Jacka poţádala o kousek prostoru.
Zřejmě to špatně nese.“
Haven se do hlasu promítlo pobavení. „Určitě. Nerad vyklízí
pole, kdyţ mu o něco jde.“
„No, teď se zdekoval pěkně,“ povzdechla jsem si. „Nebere
mi mobil.“
 „Ello, asi bych neměla strkat nos do cizích věcí. Uţ proto, ţe
mě vţdycky štvalo, kdyţ se někdo montoval do mých.“
„Pokračujte,“ vyzvala jsem ji. „Zajímá mě váš názor, takţe
směle do toho.“
„Fajn,“ usmála se. „Podle mě je z vás Jack úplně na větvi a
sám neví, co si počít. Není zvyklý na někoho ţárlit. Vţdycky si
zachovává odstup a pokaţdé má navrch, ale vy jste ho dostala.
Upřímně dodávám, ţe mě to těší.“
„Proč?“ otázala jsem se. Z jejího přiznání mi šla hlava
kolem a zároveň jsem měla radost.
„Jack většinou randil s bohatými dědičkami, hloupými
herečkami nebo modelkami právě proto, aby se tomuhle vyhnul.
Nechtěl být z někoho pryč, protoţe to znamená být zranitelný.
Coţ Travisové nesnášejí. Trocha utrpení by mu mohla jenom
prospět. Jen tak dál.“
„Smím se vám svěřit s něčím důvěrným?“
„Ano. S čím?“
„Jackovi nesmírně vadilo, ţe se Dan ubytoval u mě.
Poţadoval, aby přespal v hotelu.“
„Tak to bylo hloupé. Roky jste s Danem ţila. Kdybyste se s
ním chtěla vyspat, beztak byste to udělala.“
„Já vím. Jenţe Dan skutečně zůstal přes noc u mě. Bojím se,
ţe to Jack zjistil.“
Haven se zachichotala. „Ello, Jack ví o všem, co se v téhle
budově šustne. Nejspíš přikázal recepčnímu, aby mu dal vědět,
kdy přesně Dan odešel.“
„Nic jsem s Danem neměla,“ bránila jsem se.
 „Mně nemusíte nic vysvětlovat.“
„Bylo to příšerné. Dan se uloţil na pohovce, jenţe malý ho
celou noc budil. Nakonec jsem poslala Dana do loţnice a na
kanapi jsem zůstala já. Věřte mi, ţe po včerejší noci Dan
dobrovolně děti nikdy mít nebude. Odletěl zpátky do Austinu a
Jack se mnou zjevně nemluví.“
Haven se rozesmála. „Chudinko Ello. Podle mého Jack
zvaţuje svůj další krok.“
„Kdybyste ho viděla, mohla byste mu vyřídit, aby mi
zavolal?“
„Mám lepší nápad. Táta zítra slaví narozeniny. Jeho
přítelkyně Vivian pro něho pořádá večírek v River Oaks. Budou
tam všichni Travisovi, včetně Jacka, mých dalších bratrů a
švagrové. Co kdybyste šla se mnou a s Hardym?“
„Nechci narušovat rodinnou sešlost.“
„Budete mým hostem. S ostatním si nedělejte starosti – vetře
se k nám polovina Houstonu.“
„Nemám pro vašeho otce ţádný dárek.“
„I na to Vivian pamatovala. Místo dárků se přijímají šeky
pro tátovy oblíbené charitativní organizace. Dám vám seznam a
můţete si nějakou vybrat.“
„Opravdu si myslíte, ţe se to hodí?“ Téhle party bych se
zúčastnila moc ráda. Byla jsem nesmírně zvědavá na zbytek
Jackovy rodiny a prostředí, v němţ vyrůstal.
„Ano. Stačí vám malé večerní. Máte nějaké vhodné šaty?“
„Jistě. Světle modré, zavinovací.“
 „Výborně. Tátova nejoblíbenější barva. Přijďte, Ello, bude
legrace.“
„Pro vás moţná,“ odpověděla jsem kysele a Haven se
zachichotala.

Jediné místo, kde mohl Churchill Travis v Houstonu ţít, byla

oblast River Oaks v centru. Lepší čtvrť zde neexistuje a usadili
se tu nejbohatší lidé z celé země. Cedule s oznámením, ţe je dům
na prodej, tady nehledejte. Kdyţ je náhodou některé ze sídel k
mání, majitel obratem obdrţí spoustu lukrativních nabídek a
nemovitosti se zbaví v průběhu několika dnů. Právníci,
obchodníci, finančníci, chirurgové a úspěšní sportovci, ti všichni
si vybrali k ţivotu ráj ve stínu borovic a dubů poblíţ Gallerie a
Rice a těch nejlepších soukromých škol v Texasu.
Některé tamější domy zabírají plochu o rozloze devíti tisíc
metrů čtverečních i větší, takţe Travisův dům o výměře necelých
čtyř tisíc metrů patří k těm malým. Nicméně nabízí nádherný
pohled na ploché město pod sebou. Zatímco jsme projíţděli
kolem upravených zahrad a volných prostranství, kochala jsem
se okázalými rezidencemi a vilami. Ţádná nebyla postavena v
příšerném houstonském stylu. Spíše připomínaly ukázky
architektury z rozličných koutů světa a období. Všechny byly
vybudovány ve velkolepém měřítku.
„Bude se vám tam líbit, Ello,“ slibovala Haven usazená na
předním sedadle mercedesu svého manţela. „Vivianiny večírky
jsou proslulé, jídlo a hudba fantastické. Pokud vím, tak průšvih
byl jenom jeden.“
„Jaký?“
 „Jedním z čestných hostů byl producent Peter Jackson, a tak
se Vivian rozhodla sloţit hold Pánovi prstenů. Nechala překopat
celý zadní dvůr a zřídit na něm vodopády a skalní útvary.“
„Coţ nezní tak špatně,“ poznamenala jsem.
„Kdepak. Horší bylo, ţe najala zdejší skauty, aby se
převlékli za hobity a potloukali se mezi hosty. Šmejdili po celém
domě, coţ bylo v pořádku. Aţ na maličkost. Nikdo si
neuvědomil, ţe táta je alergický na koţešiny. Týdny si stěţoval.“
Haven se odmlčela. „Ale jsem si jistá, ţe tentokrát nás ţádné
překvapení nečeká.“
„Hned po příjezdu začněte popíjet,“ poradil mi Hardy.
Rezidence Travisových byla postavena v evropském stylu a
stála na pozemku o rozloze dvanácti tisíc metrů čtverečních.
Projeli jsme několika otevřeným branami z tepaného ţeleza a
zastavili u parkoviště plného luxusních vozů. O limuzíny se
starali zřízenci v bílých livrejích, kteří je zaváţeli na určená
místa s něhou, s jakou rodiče ukládají děti do postýlky. Spolu s
Haven a Hardym jsem kráčela k ostatním hostům a připadala si
maličko omámená. Příjemnou atmosféru dotvářela melodie v
podání zpěváka, jenţ nedávno získal cenu za vedlejší roli ve
Spielbergově filmu.
Jako bych se ocitla v úplně jiném světě. Anebo ve filmu.
Scéna byla úchvatná, ale připadalo mi bizarní, ţe tihle lidé takto
doopravdy ţijí a nadbytek povaţují za běţnou věc.
„Tedy byla jsem uţ na různých večírcích, ale…,“ spustila
jsem a vzápětí se zarazila, abych se náhodou neprojevila jako
neotesanec.
Hardy na mě pohlédl a modré oči se mu vesele zatřpytily.
„Já vím.“ Uvědomila jsem si, ţe mi naprosto rozumí. Na rozdíl
od své snoubenky nevyrůstal v přepychu, nýbrţ v kempu pro
obytné přívěsy.
Tvořili zajímavý pár – urostlý Hardy, Američan kaţdým
coulem, a drobná a křehká Haven. Navzdory výškovému rozdílu
spolu neuvěřitelně ladili. Kaţdému muselo být na první pohled
jasné, ţe je pojí silné pouto, vzájemně se respektují i přitahují.
Nadmíru to mezi nimi jiskřilo. Nicméně kdyţ se Haven nedívala,
Hardy na ni kradmo pohlíţel aţ s dojemnou něhou. Zdálo se mi,
ţe by ji nejradši někam odnesl a nechal si ji jenom pro sebe.
Záviděla jsem jim schopnost zůstat si vzájemně blízko a
nepřipadat si v pasti, ani jeden druhého nedusit.
„Pojďte, nejdříve vyřídíme tátu,“ navrhla Haven a odváděla
nás do domu. V šatech z mačkaného organtýnu bronzové barvy
jí to velice slušelo, neboť lichotily její štíhlé postavě.
„Myslíte, ţe uţ dorazil Jack?“ vyzvídala jsem.
„Kdepak. Ten si vţdycky dává načas.“
„Řekla jste mu, ţe jsem pozvaná?“
Haven zavrtěla hlavou. „Nedostala jsem šanci. V kanceláři
se skoro neukázal.“
Jack mi po ránu volal, zrovna kdyţ jsem byla ve sprše, a
hovor přebral záznamník. Zanechal mi stručný vzkaz, ţe má
schůzku ve Woodlands a po většinu dne bude pryč. Kdyţ jsem
mu zatelefonovala zpátky, ozvala se hlasová schránka. Zprávu
jsem mu nenechala. Koneckonců se mi předtím vyhýbal, tak ať
se podusí ve vlastní šťávě.
Chvíli trvalo, neţ jsme se dostali k oslavenci, neboť Hardy a
Haven měli všude spoustu známých. Přistoupil k nám číšník s
vychlazeným šampaňským. Vděčně jsem přijala sklenku a napila
se. Bublinky mě příjemně zaštípaly na jazyku. Postavila jsem se
vedle obrazu Fridy Kahlo a rozhlíţela se kolem sebe, zatímco
Haven šikovně odráţela útoky ţeny, která si usmyslela, ţe ji
přesvědčí, aby se přihlásila do spolku pěstitelů orchidejí.
Hosté se rekrutovali ze všech věkových kategorií. Ţeny
předváděly dokonalý mejkap a nemoţně vysoké podpatky. Muţi
zase dokonalé obleky a pečlivě učesané vlasy. Těšilo mě, ţe jsem
si vzala svoje nejlepší šaty, které mi naštěstí bezvadně padnou a
zdůrazňují ty správné partie. Jsou jednoduše střiţené a mají
sukni v délce těsně nad kolena. Aby lépe vynikly mé nohy, vzala
jsem si stříbrné páskové střevíčky. Obávala jsem se, aby šaty
nepůsobily moc vyzývavě, ale jen do té doby, dokud jsem
nespatřila, co mají na sobě ostatní příslušnice něţného pohlaví.
Zdálo se, ţe pojem „malé večerní“ zde na rozdíl od Austinu
zahrnuje širokou škálu výstředních modelů, nemluvě o okázalých
špercích a ozdobách.
Nalíčila jsem se výrazněji neţ obvykle. Zvolila jsem kouřové
stíny a dvě vrstvy řasenky. O rty se postaral růţový balzám.
Pečlivě jsem si vyfoukala vlasy a prameny lemující obličej
stočila do svůdných špiček, které se mi otřely o tvář pokaţdé,
kdyţ jsem pohnula hlavou. Líčka jsem si růţí zvýrazňovat
nemusela, protoţe jsem věděla, ţe budu beztak rudá jako rak.
Cítila jsem, ţe se dnes v noci stane něco zásadního – buď
dobrého, nebo špatného.
„Je venku,“ hlásil Hardy své snoubence. Haven na mě
mávla, abych je následovala.
„Jack?“ zeptala jsem se zmateně.
„Ne, můj otec.“ Haven nasadila komický obličej. „Ale no
tak, alespoň se seznámíte s dalšími členy rodiny.“
 Prošli jsme domem a ocitli se na rozlehlém trávníku. Stromy
zdobila bílá světélka a nad tanečním parketem se rozpínal
třpytivý baldachýn. Hosté posedávali na ţidlích anebo se
hemţili kolem bufetových stolů. Ohromeně jsem zírala na
obrovský narozeninový dort, který potřeboval vlastní stolek. Byl
přes metr vysoký, politý čokoládou a ozdobený krajkou z
cukrářské hmoty a marcipánovými motýly.
„Páni!“ prohodila jsem k muţi, který se právě odtrhl od
skupiny hostů. „Tomu říkám hora kalorií. Co myslíte? Vyskočí z
ní někdo?“
„Doufám, ţe ne,“ odpověděl váţným tónem. „Mohl by chytit
od svíček.“
Rozesmála jsem se. „Toho bych se nebála. Cvoci, kteří
vyskakují z narozeninových dortů, podstupují zvláštní školení
bezpečnosti práce, kde je učí, ţe v případech náhlého vzplanutí
se musejí nejprve zastavit, potom sebou plácnout nazpátek a
udusit plameny převalováním v krému.“ Otočila jsem se k muţi
a podala mu ruku. „Ella Varnerová z Austinu. Vy jste přítel
Travisových? Ţe se tak hloupě ptám. Jinak byste tu nebyl.
Protivné sousedy určitě nezvou.“
Usmál se a potřásl mi rukou. Měl neuvěřitelně bílé zuby, coţ
mě u lidí v jeho věku vţdycky trochu zaráţí. „Právě naopak. Ti
vţdycky obdrţí pozvání jako první.“ Sympatický pán nebyl o
moc vyšší neţ já. Vlasy barvy oceli měl ostříhané nakrátko a
opálený obličej svědčil o častém pohybu venku. Čišelo z něho
neuvěřitelné charisma.
Podívala jsem se mu do očí a uchvátila mě jejich barva
připomínající hořkou čokoládu z Venezuely. Okamţitě jsem
pochopila, koho mám před sebou. „Všechno nejlepší k
narozeninám, pane Travisi.“ Provinile jsem se ušklíbla.
 „Děkuji vám, slečno Varnerová.“
„Říkejte mi Ello, prosím. Myslím, ţe jsem se uvedla tak
parádním způsobem, ţe bychom se mohli začít oslovovat
křestním jménem. Co vy na to?“
Churchill se nepřestával zubit. „Jste o hodně hezčí neţ
většina těch, kteří se snaţí se mnou stůj co stůj seznámit. Drţte
se mě a já se postarám, aby se kaţdý nechtěl seznámit s vámi.“
Ten starý lišák se mnou nepokrytě flirtoval. Zakřenila jsem
se. „Srdečný dík, pane Travisi.“
„Churchille.“
Haven přistoupila k otci, vyhoupla se na špičky a políbila ho
na tvář. „Krásné narozeniny, tati. Zrovna jsem říkala Vivian, jak
vynikající odvedla práci. Koukám, ţe s Ellou ses uţ seznámil.
Ale moc si ji nepřivlastňuj, je tu kvůli Jackovi.“
Vtom se ozval neznámý hlas. „Jack jich má dost, další
nepotřebuje. Dejte ji mně.“
Obrátila jsem se k muţi, který stál za mnou. Ke svému úţasu
jsem spatřila mladší a štíhlejší verzi Jacka.
„Joe Travis,“ představil se a stiskl mi ruku. Byl skoro o
hlavu vyšší neţ jeho otec, ovšem zatím nevyzrál do muţné
podoby svého staršího bratra. Navzdory tomu se za ním dívky
otáčely, coţ si dobře uvědomoval.
„Nevěřte mu, Ello,“ varovala mě Haven. „Joe je fotograf.
Víte, jak začínal? Pořizoval choulostivé snímky naší rodiny. Mě
například zvěčnil v příšerných spoďárech. Museli jsme mu
platit, abychom z něj vymámili usvědčující negativy.“
 Hardy, který se k nám v tu chvíli připojil, se nevinně otázal:
„Nezbyly ti náhodou nějaké, Joe?“ Haven ho ostře dloubla
loktem.
Joe ponechal moji ruku ve své a oduševněle se na mě
podíval. „Jsem tu sám. Moje dívka mě opustila. Radši šla
pracovat do hotelu ve francouzských Alpách.“
„Joe, ty čmuchale,“ napomenula ho Haven. „Ať tě ani
nenapadne zkoušet to na přítelkyni tvého bratra.“
„Nejsem Jackova přítelkyně,“ ohradila jsem se kvapně.
Joe se na sestru vítězoslavně podíval. „Zdá se, ţe hraje fér.“
Hardy přerušil počínající sourozeneckou hádku tím, ţe podal
Churchillovi koţené pouzdro na dva doutníky. „Pěkné
narozeniny, pane.“
„Děkuji ti, Hardy.“ Churchill pouzdro otevřel, vytáhl jeden z
doutníků, přičichl k němu a uznale zabručel.
„V domě jich máte celou krabici,“ sdělil mu Hardy.
„Cohíbas?“ otázal se Churchill. Opájel se tabákovým aroma
jako drahým parfémem.
Hardy se na něho podíval a v modrých očích se mu ďábelsky
zablýsklo. „Vím jenom to, ţe mají honduraský obal. Za vnitřek
neručím.“
Stoprocentně jsou to doutníky pašované z Kuby, pomyslela
jsem si pobaveně.
Oslavenec si spokojeně zastrčil pouzdro do vnitřní kapsy
saka. „Později jich spolu pár vykouříme na verandě, Hardy.“
„Ano, pane.“
 Pohlédla jsem za Joea a spatřila kohosi stát u otevřených
francouzských dveří. Srdce mi poskočilo. Byl to Jack, ustrojený v
černém obleku. Vypadal neuvěřitelně sexy, jako lupi
– gentleman, který se chystá spáchat velkou počítačovou
loupeţ. Ačkoliv zaujal uvolněný postoj s jednou rukou ledabyle
vraţenou do kapsy, čišelo z něho potlačované napětí. Na
jiskřícím pozadí působil téměř nepatřičně, jako trhlina na lesklé
fotografii v exkluzivním časopise.
Povídal si s jakousi ţenou a tvářil se zamyšleně. Působili
jako pár. Kradmo jsem je sledovala a bylo mi úzko. Neznámá
patřila k nejkrásnějším ţenám, jaké jsem kdy viděla. Měla
dlouhou, světle plavou hřívu, půvab bohyně stříbrného plátna a
velmi štíhlé tělo oblečené v miniaturních černých šatech.
Joeovi neušlo, kam se dívám. „Tamhle je Jack.“
„Přivedl si přítelkyni,“ prohlásila jsem statečně.
„Kdepak. To je Ashley Eversonová. Je vdaná, ale kdykoliv
Jacka zahlédne, vyjede po něm jako barakuda.“
„Není to ta, která mu zlomila srdce?“ zašeptala jsem.
Joe sklonil hlavu. „Hmm, hmm,“ přiznal tiše. „Má problémy
s Peterem, svým manţelem. Vypadá to na rozvod. Coţ jim patří,
po tom podrazu na Jacka.“
„Myslíte, ţe…“
„Kdepak,“ zavrtěl mladý muţ pohotově hlavou. „Nechtěl by
ji, ani kdyby mu ji naservírovali na stříbrném podnose. Nemáte
konkurenci.“
Chystala jsem se namítnout, ţe s nikým nesoupeřím, ale vtom
si mě Jack všiml. Nemohla jsem se ani nadechnout. Vykulil oči.
Prohlédl si mě od hlavy aţ k patě a zase zpátky. Poté se
napřímil, vyndal ruku z kapsy a zamířil ke mně.
Ashley Eversonová se zatvářila dotčeně. Chytila ho za paţi a
něco mu řekla. Zastavil se, aby jí odpověděl.
„Ello,“ zaslechla jsem Haven.
K naší skupince se přidal další vysoký tmavovlasý muţ. Mohl
to být jedině Travis. Ten nejstarší, Gage. Ačkoliv otce by
nezapřel, druhým dvěma bratrům se moc nepodobal. Postrádal
ono kouzlo věčného rebela, působil spíše odměřeně a chladně.
Kaţdého na první pohled upoutaly jeho neobvykle šedé oči s
tmavými krouţky kolem duhovek. Kdyţ se na mě usmál,
připadala jsem si, jako by mě nachytal na švestkách.
„Gage Travis,“ představil se a objal kolem ramen ţenu,
která k němu v tu chvíli přistoupila. „Moje manţelka Liberty.“
Pohlédla jsem na úchvatnou dívku s dokonalým oválným
obličejem a pohotovým úsměvem. Natáhla se ke mně, aby mi
podala ruku, a její tmavá hříva, spadající aţ na ramena, se
zavlnila. „Ráda vás poznávám, Ello. Slyšela jsem, ţe chodíte s
Jackem.“
Rozhodně jsem se nemínila prezentovat jako Jackova
přítelkyně. „Nedá se říct, ţe bychom spolu chodili,“ namítla
jsem. „Jack je úţasný, ale… Známe se jenom pár týdnů. Nikdy
by mě nenapadlo vydávat se za jeho přítelkyni, ale pravdou je,
ţe…“
„Jsme spolu,“ dopověděl Jack za mými zády tichým, zato
nesmlouvavým hlasem.
Otočila jsem se k němu. Srdce mi tlouklo jako splašené.
 Jack mě objal kolem ramen, sklonil se a věnoval mi
společenský polibek na tvář. Nic důvěrného, pouhý pozdrav
dvou přátel. Vzápětí mě políbil na šíji, coţ bylo vysloveně
osobní. Přímo prohlášení o vzájemné důvěrnosti.
Uţasla jsem. Nikdy bych nevěřila, ţe Jack udělá takovou věc
v přítomnosti své rodiny. Cítila jsem, jak blednu a hned nato
rudnu. Střídala jsem barvy jako neonová reklama. Všimla jsem
si, jak si Haven a Liberty vyměnily výmluvný pohled.
Aniţ mě pustil, Jack si potřásl rukou se svým otcem.
„Všechno nejlepší k narozeninám, tati. Přinesl jsem ti dárek.
Máš ho v domě.“
Patriarcha rodu Travisových se na nás poťouchle podíval,
neţ prohlásil: „Víte, co bych si přál? Aby ses usadil, oţenil se a
pořídil mi pár vnoučat.“
Jack na jeho nedostatek taktu zareagoval způsobem, jenţ
svědčil o tom, ţe podobné stíţnosti neslyší poprvé. „Vnuka uţ
máš,“ připomněl mu klidně.
„Rád bych jich měl víc, neţ odejdu.“
Jack se zatvářil sarkasticky. „Ty se někam chystáš, tati?“
„Říkám jenom to, ţe nemládnu. A jestli chcete, abych
ovlivnil další generaci Travisových, měli byste si pospíšit.“
„Prokristapána, tati,“ zhrozil se Joe. „Kdyby měl Jack v
téhle oblasti ještě přidat, museli bychom na něho vytvořit
pořadník.“
„Joe,“ napomenul ho tiše Gage a kupodivu to zabralo.
Churchill se na mě významně podíval. „Třeba vy budete ta
pravá, Ello, které se podaří mého syna umravnit.“
 „Víte, ani já se do manţelství nehrnu,“ přiznala jsem.
Povytáhl obočí způsobem, jako by podobný výrok z úst ţeny
slyšel prvně. „Proč ne?“
„Zaprvé mi dost záleţí na kariéře.“
„Tak to je průšvih,“ poznamenal Jack. „Ţena, která se chce
provdat za Travise, se v prvé řadě musí vzdát svých snů.“
Rozesmála jsem se a Jackův výraz zjihl. Podíval se na mě a
uhladil pramen vlasů, který mi spadl do čela. „Chceš si
zatančit?“ zeptal se mě. „Anebo zůstaneš tady a necháš se dál
grilovat?“ Aniţ si počkal na odpověď, vlekl mě pryč.
„Já jsem ji negriloval,“ bránil se Churchill. „Konverzovali
jsme.“
Jack se zastavil a vrhl na něho ironický pohled. „Tati, o
konverzaci se hovoří pouze v případě, ţe mluví víc neţ jeden
člověk.“ Nato znovu vykročil. „Omlouvám se ti.“
„Za svého otce? Není třeba. Líbí se mi.“ Ohlédla jsem se po
něm. Tuhle stránku Jackovy povahy jsem zatím neznala. Vţdycky
kolem sebe šířil zdání, ţe mu v podstatě na ničem nezáleţí.
Takové to: no a co? Tahle póza byla nyní pryč. Právě teď se
zlobil do morku kostí. Na něčem mu velice záleţelo.
Došli jsme k tanečnímu parketu. Jack mě uchopil do náruče
s nenucenou samozřejmostí, jako by tak nečinil poprvé. Kapela
zrovna hrála „Píseň pro tebe“, jako bychom si všichni libovali v
dlouhých a plačtivých melodiích. Jack mě vedl lehce a bez
váhání. Vyklubal se z něho opravdu dobrý tanečník. Pohyboval
se sebejistě, avšak nijak se nepředváděl. Kéţ bych mohla říct
jeho matce, ţe peníze, které kdysi vynaloţila za taneční,
rozhodně nebyly promarněné.
 Soustředila jsem se na líný rytmus a zírala tam, kde se
stýkaly oba díly Jackovy rozhalené košile. Úplně v nejniţším
bodě jsem zaznamenala náznak tmavých chloupků.
„Dan u tebe strávil noc,“ prohodil ledabyle.
Zamířil rovnou k věci. Ulevilo se mi. Alespoň můţeme
všechno vyřešit. „Ano, přenocoval v mém bytě, i kdyţ toho moc
nenaspal. Však víš. Uch!“
Znenadání se zastavil a já do něho vrazila. Podívala jsem se
mu do obličeje a pochopila, k jakému dospěl závěru. „Kvůli
malému,“ dodala jsem kvapně. „Luke plakal. Ustlala jsem si na
pohovce a Dan obýval loţnici. Jacku, drtíš mi ruku.“
Ihned povolil sevření a pokusil se ovládnout. Opět jsme se
pustili do tance. Uplynula celá minuta, neţ se otázal: „Milovala
ses s ním?“
„Ne.“
Nepatrně přikývl, ale dál se tvářil váţně.
„Uţ nikdy ţádný Dan,“ prohlásil posléze s nepříjemnou
konečností.
Pokusila jsem se jeho výrok zlehčit. „Teď nevím. Chceš tím
říct, ţe si nepřeješ, abych se s ním stýkala, anebo ho plánuješ
oddělat?“
„Znamená to, ţe kdyţ mi nevyhovíš v té první věci, můţe
následovat ta druhá.“
V duchu jsem se bavila. A uvědomila jsem si, ţe v umění
svádět se skrývá určitý druh moci, s níţ se vám podaří spoutat i
toho, kdo je silnější, protřelejší, nepředvídatelnější a hlavně
nabitý testosteronem jako málokdo. Vzrušovalo mě to a zároveň
děsilo. Připadalo mi, ţe sedím za volantem závodního auta,
které mám vyzkoušet. Coţ je vzrušující a současně děsivé.
Obzvlášť pro člověka, který si nelibuje v rychlé jízdě.
„Na můj vkus jsi příliš velkohubý, Jacku Travisi. Co kdybys
mě odvezl domů a proměnil slova v čin?“
Ostře se na mě podíval. Ani jeden z nás nemohl uvěřit, co
jsem právě vypustila z pusy.
A z pohledu Jackových očí bylo jasné, ţe mi předvede tolik
činů, kolik vydrţím.
 16

Melodie se nenápadně přeměnila v jinou. Jack mě přivinul

blíţ a já ucítila na skráni jeho vroucí dech. Mimoděk se o mě
otřel stehny. Tančili jsme a já ho slepě následovala, tak trochu
nejistě, jako bychom spíše byli na palubě lodi neţ na pevné
zemi. Avšak mohla jsem se spolehnout, ţe kaţdé mé zakolísání
ustojí a vyrovná. Zhluboka jsem dýchala a opájela se jeho
kořeněnou vůní. Zčistajasna jsem se mírně orosila po celém těle,
jako by moje pleť obţivla.
Píseň dozněla. Potlesk a začátek nové energické série zněly
jaksi nepatřičně. Bylo to stejné, jako by vás někdo probudil tím
způsobem, ţe vám vychrstne do obličeje kbelík ledové vody.
Zamrkala jsem a spolu s Jackem odešla z přeplněného parketu.
Kaţdého z přítomných znal. Ukázalo se, ţe co se společenské
přetvářky týče, je mnohem schopnější neţ já. Navzdory tomu mě
pevně drţel za ruku a nekompromisně odváděl pryč. Šikovně
hledal v davu skulinky, kudy jsme se mohli protáhnout.
Na dortu vzplály svíčky a hosté zapěli poněkud přiopilou
verzi „Hodně štěstí, zdraví“. Číšníci začali roznášet plátky dortu
bohatě nadívaného krémem, dţemem a šlehačkou. Sotva se mi
podařilo spolknout první sousto, uvízlo mi v krku. Spláchla jsem
je několika doušky šampaňského. Cukr spolu s alkoholem
vykonaly své. Zmocnila se mě povznesená nálada. Jack mě vedl
za ruku a já cupitala za ním.
Rozloučili jsme se s Churchillem a jeho přítelkyní Vivian.
Koutkem oka jsem zachytila Joea ve společnosti dívky, jeţ
projevila velké pochopení pro jeho momentální opuštěnost.
Zamávala jsem Haven, Hardymu, Gageovi i Liberty, kteří se
bavili na opačné straně místnosti.
„Asi bychom se jim měli omluvit, ţe odcházíme předčasně,“
navrhla jsem Jackovi. „Řekneme jim, ţe musíme zkontrolovat
malého, nebo…“
„Oni vědí, proč odcházíme.“
Na zpáteční cestě jsme moc nemluvili. Naše pocity byly
přece jenom hodně ţivé. Neznala jsem Jacka natolik, abych se v
jeho společnosti cítila uvolněně. Připadalo mi, ţe se v našem
vztahu musí něco prolomit.
Vyprávěla jsem mu o rozhovoru s Danem a on mě pozorně
poslouchal. Uvědomila jsem si, ţe ačkoliv Jack na určité úrovni
chápe Danovy postoje, nijak se s nimi neztotoţňuje. „Měl by o
tebe bojovat,“ mínil.
„Čeho by tím dosáhl?“ nechápala jsem. „Je to přece moje
volba.“
„Ano, ty jsi ten, kdo si vybírá. Ale to nic nemění na tom, ţe
by po mně měl vystartovat jako rozzuřený Viking, protoţe jsem
se zmocnil jeho ţeny.“
„Ty ses mě nezmocnil,“ protestovala jsem.
Sveřepě se na mě podíval. „Zatím.“
 Srdce se mi rozbušilo.
Vyjeli jsme výtahem k jeho bytu, kde jsem ještě nikdy nebyla.
Nacházel se několik pater nad mým. Za velkými okny zářila
světla Houstonu a připomínala démanty rozhozené na černém
sametu.
„V kolik jsi řekla chůvě, ţe se vrátíš?“ zeptal se mě Jack,
zatímco jsem vizitýróvala jeho byt. Byl stylový a prostorný.
Všímala jsem si potahů z tmavé kůţe, několika grafických listů a
kousků designových dekorací a látek v odstínu čokoládové,
krémové a modré.
„Kolem jedenácté.“ Dotkla jsem se okraje modré skleněné
mísy se spirálovým vzorem. Prsty se mi viditelně třásly. „Máš to
tu moc pěkné.“
Jack si stoupl za mě, sevřel v dlaních má ramena a pak je
nechal klouzat po předloktí. Krásně hřály. Byly tak příjemné, aţ
mi z nich naskočila husí kůţe. Uchopil mě za ruku. Propletla
jsem svoje ledové prsty s jeho. Jack se přitulil k mému krku.
Jeho rty se pásly na mé hebké pleti a čišel z nich příslib příštích
slastí.
Nepřestával mě líbat na šíji a pátrat po nejcitlivějším
místečku. Jakmile ho našel, instinktivně jsem od něho ucouvla.
„Jacku…, ţe uţ se na mě nezlobíš za to, ţe u mě Dan
přespal? Ţe ne?“
Líně mě hladil a moje tělo vstřícně reagovalo na jeho
podněty. Bezděčně jsem se prohnula v zádech. Chmurně jsem si
uvědomila, ţe Jack zkoumá pomyslnou mapu mého těla a sbírá
uţitečné informace.
„Upřímně, Ello… Pokaţdé, kdyţ si na to vzpomenu, mám
chuť něco přerazit.“
 „K ničemu nedošlo,“ naléhala jsem.
„Coţ je také jediný důvod, proč jsem tvému kámošovi zatím
jednu nevrazil.“
Nedokázala jsem určit, nakolik jde o typické muţské
chvástání, anebo jak svá slova myslí váţně. Pokusila jsem se o
mírně ironický tón, coţ bylo za daných okolností dost těţké.
„Nehodláš si to vynahradit na mně, ţe ne?“
„Obávám se, ţe ano.“ Dech se mu zadrhl v okamţiku, kdy
zjistil, ţe na sobě nemám podprsenku. „Dnes večer za všechno
zaplatíš, modroočko.“ Smyslně obkrouţil mé ňadro. Zavrávorala
jsem na vysokých podpatcích a opřela se o Jacka zády.
Otočil mě tváří k sobě. „Jsi nádherná,“ zašeptal. Jeho ruce
klesly níţ. Soustředěně na mě zíral očima s těţkými víčky. Poté
vydechl skoro neslyšně: „Moje.“
Utápěla jsem se v tmavých studánkách a jemně vrtěla
hlavou.
„Ano,“ trval na svém a políbil mě. Bezmocně jsem zatnula
prsty do jeho košile. Něţně mě pohladil po vlasech a dál se
soustředil na má ústa. Cítila jsem, jak z mého těla sálá ţár.
Jack mě uchopil za ruku a odvedl do loţnice. Stiskl vypínač a
místnost zaplavilo tlumené světlo. Byla jsem příliš rozrušená,
abych podrobně zkoumala svoje okolí. Zaregistrovala jsem
pouze prostornou postel s přehozem barvy jantaru a bílé
lůţkoviny.
Odkašlala jsem si a pokusila se o ledabylý tón. Vţdyť se
vlastně vůbec nic neděje. „Copak nebude ani kýčovitá sváděcí
hudba?“
Zavrtěl hlavou. „Většinou si střihnu sólo.“
 „To jako úplně sám?“
„Ne. Úplně sám to nedělám od svých čtrnácti.“
Tichý smích mě přešel v okamţiku, kdy se Jack natáhl pro
tenké stuhy zavazovacích šatů. Jakmile povolily, objevila jsem se
před ním v celé své kráse, oděná pouze do bílých bavlněných
kalhotek.
„Jenom se na sebe podívej,“ zašeptal. „V tvém případě je
zločin nosit šaty.“ Shrnul mi je z ramen a odhodil na podlahu.
Zrudla jsem od hlavy aţ k patě.
Neohrabaně jsem rozepínala knoflíčky jeho černé košile.
Jack mi pomáhal. Kochala jsem se pohledem na jeho svalnatou
hruď porostlou tmavými chloupky. Váhavě jsem se jich dotkla.
Připadaly mi fantastické. Dovolila jsem Jackovi, aby mě uchopil
do náruče a přimkl k sobě. Rukama jsem spočinula na jeho
zádech. Cítila jsem, jak mě jeho vlasy lechtají na ňadrech.
Dlouze mě líbal a rozţínal ve mně opojnou touhu.
Tiskla jsem se k němu blíţ a blíţ. Líbilo se mi, jak je
vzrušený. Jack mě od sebe odstrčil a tlumeně se zasmál. „Ještě
ne.“
„Potřebuji tě,“ hlesla jsem otřeseně a zrudla hanbou. Tohle
jsem ţádnému muţi nikdy dřív neřekla. A sotva jsem to vyslovila,
vzpomněla jsem si na slova, která pronesl v garáţi. Bojíš se
cokoliv si se mnou začít, protoţe by ses mohla dostat na místo,
kam jsi s Danem nikdy nezabrousila. Byla to pravda. Naprostá.
Věděla jsem, ţe si Jacka pustím o hodně víc k tělu neţ Dana, a
to nejen ve fyzickém smyslu slova. Hodně tím riskuji a děsí mě to
k smrti.
 Jack vycítil, ţe se mě začíná zmocňovat panika. Přitáhl si mě
mezi stehna a přivinul ke své k hrudi. Mlčky mě objímal.
Projevil nezměrnou trpělivost.
„Necítím se tu úplně v bezpečí,“ přiznala jsem posléze.
„Zřejmě proto, ţe tu v bezpečí nejsi.“ Zahákl prsty za okraj
spodních kalhotek a stáhl mi je. „Ale za několik minut ti to bude
šumafuk, miláčku.“
Připadala jsem si jako v mrákotách. Nechala jsem ho, ať mě
svlékne, a vyhověla jeho naléhání, abych usedla na kraj lůţka.
Pokusila jsem se zout si jeden ze stříbrných střevíčků.
„Ne,“ zamumlal Jack a přidřepl přede mnou. Rukama mi
rozevřel stehna. Tvářil se váţně.
Pokusila jsem se dát kolena k sobě. „Je rozsvíceno,“ hlesla
jsem zahanbeně. Avšak Jack mě přišpendlil na místě, a navzdory
mým námitkám a vrtění se ke mně naklonil a políbil mě tam.
Vzápětí jsem se zalykala slastí a ani se nepohnula. Jack mě
uchopil za zápěstí a drţel mi je u boků.
Otvírala jsem se mu, uvězněná v jeho sevření. Mělce jsem
oddechovala a podvolovala se něţnému laskání, po kterém
následovala neovladatelná extáze.
Jack se odtáhl a nechal mě, ať se vznáším. Byla jsem slabá,
zoufalá a ničilo mě bušení vlastního srdce. Jak tak stál mezi
mými stehny, vyuţila jsem příleţitosti a rozepnula mu kalhoty.
Prsty mě neposlouchaly. Připadalo mi, ţe na nich mám palčáky.
Jack byl velice vzrušený. Opatrně jsem se ho dotkla. Zarazil
se a tiše zasténal. Trpělivě snášel moje nesmělé doteky i odváţné
výpady mých úst, kdyţ jsem se pokoušela ochutnat z něho co
nejvíc. Přesto mě od sebe po několika vteřinách odstrčil a
zamumlal: „Ne… Já nemůţu. Jsem příliš blízko. Ne, počkej…
Ello.“
Svlékl se a usedl ke mně na lůţko. Nekonečné minuty mi
zouval stříbrné střevíčky. Trpělivě rozepínal drobné přezky,
přestoţe by stačilo přetáhnout pásky přes patu. Poté se nade
mnou znovu sklonil a jeho ústa spočinula na mém ňadru.
Stehnem se vklínil mezi moje nohy. Vztáhla jsem k němu paţe a
objala ho. Poloţila jsem dlaně na jeho svalnatá záda. Vyhledal
má ústa a já zvláčněla v jeho náruči. Oba jsme se převalili na
bok a jeho ruce svůdně bloudily po mé pleti.
Naše propletená těla se líně převalovala po širokém lůţku.
Vedli jsme spolu velmi smyslnou válku. Já se pokoušela Jacka
svést, avšak on odolával. Unikal mi, škádlil mě a mučil, aţ jsem
ho začala ochraptěle prosit, aby se se mnou okamţitě pomiloval.
Hned.
Poloţil mě na záda a naznačil, ţe mám doširoka rozevřít
nohy. Plna očekávání jsem mu ochotně vyhověla a vstřícně
vyklenula boky.
Vstoupil do mě a v tu chvíli se celý svět zastavil. Popadla
jsem Jacka za ramena a mimoděk mu zaryla nehty do kůţe. Jack
se prodíral stále hlouběji a šeptem sliboval, ţe bude něţný.
Prosil mě, abych se uvolnila. Nenechala jsem se přemlouvat a
poddala se jemnému naléhání.
Jackův obličej se vznášel přímo nade mnou a v očích mu
hořel temný oheň. Uhladil mi vlasy z čela. „Budeš si na mě
muset zvyknout,“ zašeptal a já jako v transu přikývla.
Vášnivě mě políbil. Zahrnoval mě veškerou něhou, které je
muţ schopen. Citlivě vnímal kaţdé mé nadechnutí i úder srdce.
Hledal dokonalou shodu našich těl i pohybů. Jakmile se nám
podařilo dokonale splynout, vykřikla jsem nadšením.
 Jack téměř předl spokojeností. „Takhle se ti to líbí, Ello?“
„Ano, ano.“ Přidrţela jsem se jeho zad a prohnula se v
bocích, abych mu byla blíţ. Byl krásně pevný a těţký. Netrpělivě
jsem se pod ním zavrtěla. Chtěla jsem, aby mě dobýval rychleji
a tvrději. Na uvolnění, jeţ se přetavilo v nedozírnou radost, jsem
čekala celou věčnost. Zaklonila jsem hlavu. Jackova ruka
vklouzla pod můj krk a ústa putovala po mé šíji.
Dál jsme se neúnavně milovali. Bylo to sladké a ţivočišné.
Vystoupala jsem do nebetyčných výšek a poté se zvolna snášela k
zemi, lehounká jako peříčko.
Kdyţ bylo po všem, tiše jsem spočívala v Jackově náruči, a
zachvívala se. Tváří jsem se tulila k jeho hrudi. Tělo mi ztěţklo
blahem. Připadala jsem si, jako bych se namlsala báječně
přezrálého ovoce.
„Odpočiň si,“ zamumlal Jack a přehodil mi přikrývku přes
nahá ramena.
„Nemůţu,“ fňukla jsem. „Dole na mě čeká chůva.“
Políbil mě do vlasů. Jeho hlas mi připomínal drsný samet.
„Jenom na pár minut. Budu dávat pozor, abys nezaspala.“
Přitiskla jsem se k němu a vděčně usnula.
Ale krátce nato jsem se zavrtěla a zamrkala. Zmocnil se mě
totiţ nepříjemný pocit, ţe se něco změnilo. Byla jsem to já.
Pojednou jsem si připadala nejistá, vykolejená a přesto
podivným způsobem spokojená.
Jack se opíral o loket a zíral na mě s překvapivou váţností.
Jeden z jeho prstů obkreslil moje usmívající se rty. „Tohle bylo
to nejlepší milování, jaké jsem zaţil, Ello. Nemělo jedinou
chybu.“
 Zavřela jsem oči a on obkreslil moje obočí. V tu chvíli mi
došlo, jaký je rozdíl mezi dobrým sexem a milováním. Jde o míru
pozornosti, které se mi od Dana nikdy nedostalo. Jack se na mě
zcela soustředil a pečlivě hlídal kaţdou moji odezvu. I nyní se
mě dotýkal, jako by kontakt našich těl byl osobitou řečí. „Máš
tak hebkou pleť,“ zašeptal. „A hedvábné vlasy. Rád se tě
dotýkám. Líbí se mi, jak se pohybuješ.“ Palcem pomalu přejel
po mé čelisti. „Přál bych si, abys mi důvěřovala, Ello. Chci tě
úplně celou. Jednou se ke mně přidáš.“ Otočila jsem hlavu a
políbila Jacka do dlaně. Věděla jsem, co tím myslí. Co po mně
ţádá. Ovšem netušila jsem, jak mu vysvětlit, ţe to zkrátka není
moţné. Nikdy se mu nedokáţu úplně oddat. Jsem ustavičně ve
střehu. Mám to v sobě. „Právě jsem se milovala při světle,“
připomněla jsem mu. „Copak to ti nestačí?“
Rozesmál se a políbil mě.
Přestoţe jsem byla naprosto uspokojená, stačil jediný
polibek a začalo to ve mně vřít. Poloţila jsem mu dlaně na
ramena a zkoumala jeho vypracované svaly. „Dnes jsem tě
viděla na večírku s Ashley,“ přiznala jsem. „Je velmi krásná.“
Jack se ušklíbl. „Věř mi, ţe čím déle ji znáš, tím méně se ti
zamlouvá.“
„O čem jste si povídali?“
„Kaţdému na potkání vykládá o svých problémech s Petem.“
„To je její manţel? Také tam byl?“
„Ano. Dělali, co bylo v jejich silách, aby se jeden druhému
vyhnuli.“
„Zajímalo by mě, zda mu někdy byla nevěrná,“ dumala
jsem.
 „Nijak by mě to nepřekvapilo,“ ucedil suše Jack.
„Je to smutné, ale potvrzuje to moji domněnku o manţelství.
Nikdy nemůţeš nikomu zaručit, ţe ho budeš milovat věčně.
Všechno se mění.“
„Všechno ne.“ Jack se poloţil do polštářů a já se natáhla
vedle něho. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno.
„Myslíš, ţe tě milovala?“ zeptala jsem se ho. „Myslím
upřímně.“
Unaveně si povzdechl. „Nedokáţu říct, jestli to z její strany
byla láska.“ Odmlčel se. „Pokud ano, zničil jsem ji.“
„Zničil?“ Vycítila jsem, ţe se pohybuji na tenkém ledě.
Musím se pohybovat opatrně, neboť jsou zde zbytky bolesti a
lítosti. „Jak je to moţné?“
„Kdyţ mě Ashley opustila kvůli Peteovi, řekla mi…“ Jack se
odmlčel a přerývaně se nadechl.
Přimkla jsem se k jeho zarostlé hrudi. „Důvěra funguje
oběma směry, Jacku.“ Natáhla jsem ruku a prohrábla mu
rozcuchané vlasy. „Můţeš se mi svěřit.“
Jack se ode mě odvrátil. Jeho profil mi připadal ostrý a
dokonalý, jako by byl vyraţený na nové minci. „Tvrdila, ţe
poţaduji příliš. Jsem náročný a v podstatě chudák.“
„Och.“ Bylo mi jasné, ţe muţi Jackova typu nemohla říct nic
horšího. „Byl jsi takový?“ zeptala jsem se věcně. „Anebo se na
tebe Ashley snaţila svalit vinu za to, ţe tě podvedla? Protoţe já
jsem nikdy nepatřila mezi příznivce sebeobrany typu: ‚Podívej,
kam aţ jsi mě dohnal?“1
Z jeho těla vyprchalo napětí. „Ashley nikdy za nic nenesla
odpovědnost. Ale pravdou zůstává, ţe jsem jí asi dával zabrat.
Nedělám nic polovičatě. Kdyţ se zamiluji, pak aţ po uši.“
Odmlčel se. „Občas bývám trochu sobec.“
Zdálo se, ţe takové přiznání učinil poprvé. Kousla jsem se do
rtu, abych se neusmála. „Bez legrace, Jacku,“ poznamenala
jsem. „Dobré je, ţe mi nečiní potíţe postavit tě do latě.“
„Všiml jsem si.“
Dívali jsme se na sebe a oběma nám začalo cukat v koutcích.
„Takţe,“ navázala jsem, „poté, co ti Ashley nasadila parohy, jsi
po několik následujících let svedl kaţdou ţenu v dohledu, jenom
abys své bývalé snoubence ukázal, o co přišla.“
„Kdepak. Tohle s Ashley nijak nesouvisí. Shodou okolností
mám rád sex.“ Jeho ruka sklouzla na můj zadek.
„Teď váţně.“ Odvalila jsem se od něho a se smíchem
seskočila z lůţka. „Potřebuji sprchu.“
Jack mě pohotově následoval.
Stiskla jsem vypínač a objevila se přede mnou moderně
zařízená koupelna. S designovými umyvadly, spoustou skla a
přírodního kamene jsem počítala, ale dech mi vyrazila sprcha.
„Proč máš v koupelně myčku na auta?“
Jack se protáhl kolem mě, otevřel skleněná dvířka a vstoupil
dovnitř. Pohnul několika páčkami, na digitální obrazovce
nařídil teplotu vody a ze všech myslitelných míst začaly tryskat
pramínky. Ve vzduchu se vznášela pára. Dešťové kapky padaly
přímo ze stropu.
„Ty nepůjdeš dál?“ dolehl ke mně přes šumění vody Jackův
hlas. Došla jsem k proskleným dveřím a nahlédla dovnitř. Na
Jacka byl úţasný pohled. Po jeho štíhlém opáleném těle stékaly
pramínky vody. Břicho měl ploché a vypracované, svaly na
zádech jenom hrály.
„Nerada ti to říkám,“ spustila jsem, „ale měl bys začít
cvičit. Muţ v tvém věku by měl se sebou něco dělat.“
Zakřenil se a naznačil mi, ţe mám jít za ním. Vstoupila jsem
do víru soupeřících trysek, které na mě zaútočily ze všech stran.
„Topím se,“ prskala jsem vodu a Jack mě odtáhl z dosahu
hlavního proudu, který mi dopadal přímo na hlavu. „Zajímalo
by mě, kolik promrháme vody.“
„Určitě je ti jasné, Ello, ţe nejsi první ţenská, která je se
mnou ve sprše…“
„Jsem šokována.“ Opřela jsem se o něho, zatímco mi mydlil
záda.
„…ale jsi zaručeně první, které leţí na srdci plýtvání
vodou.“
„Kolik tipuješ?“
„Odhadem čtyřicet litrů za minutu. Plus mínus.“
„Proboha. Dělej! Nesmíme tu být dlouho. Jinak vyhodíme z
rovnováhy celý ekologický systém.“
„Tohle je Houston, Ello. Ekologický systém si toho ani
nevšimne.“ Nebral na vědomí moje protesty a nalil mi na hlavu
šampon, který vzápětí prsty proměnil v bohatou pěnu. Bylo to
tak příjemné, ţe jsem nakonec zmlkla a jenom tak stála pod
proudy vody a vdechovala vzduch prosycený párou. Potom jsem
na oplátku umyla já jeho. Zasněně jsem se probírala porostem
na jeho hrudi a pod bříšky prstů si vychutnávala úţasnou
krajinu muţského těla.
 Celá scéna mi připadala poněkud přízračná. Tlumené světlo,
voda stékající po kůţi, čirá smyslnost, jeţ neponechává prostor
pro cudnost. Horoucí polibky, odváţné doteky, hravé škádlení.
Dlouhé povzdechy.
„Kdyţ jsem tě poprvé spatřil,“ mumlal Jack do mých vodou
nasáklých vlasů, „napadlo mě, ţe jsi tak roztomilá, aţ mi z toho
přechází zrak.“
„Roztomilá?“
„Takovým tím sexy způsobem.“
„Taky mě napadlo, ţe jsi svým způsobem sexy. Ale vůbec
nejsi můj typ.“
Cítila jsem, jak se usmívá s ústy přitisknutými k mé hlavě.
„Opravdu? Protoţe právě teď to vypadá, ţe tvůj typ naopak
jsem.“ Uchopil mou nohu pod kolenem a postavil ji na stoličku z
cypřišového dřeva. Zesláblá chtíčem, pevně jsem se ho drţela.
Tiskli jsme se jeden k druhému a nechávali se strhnout proudem
vášně. V okamţiku, kdy jsme opět splynuli v jedno, jsme zůstali
stát jako sochy.
Upřeně jsem zírala do Jackovy mokré tváře a pomrkávala.
Nikam jsme nespěchali. Nebaţili jsme po rychlém ukojení.
Nastal čas pomalých objevů. Kolébali jsme se v líném rytmu a
mně připadalo, ţe jsem jediným pevným bodem ve vesmíru.
Pokaţdé, kdyţ do mě vstoupil, zachvěla jsem se a přidrţela
se jeho ramen. Přivinul mě blíţ k sobě. Rozkoš se ve mně
hromadila, aţ hrozilo, ţe mi rozpustí kosti. Jack se pásl na horké
mlze, jeţ se usazovala na mém krku a uchu. Zavrtěla jsem se.
Klouzala jsem v jeho prstech, měkká a vláčná.
 Vtom se Jack bez varování zastavil a odtáhl se. Nechápala
jsem to. Byla jsem zmatená a chvěla jsem se. „Ne.“ Přimkla
jsem se k němu. „Počkej… Já nechci… Jacku.“
Vrátil páky do původní polohy a voda přestala téct.
„Ještě nejsem hotová,“ vyčetla jsem mu lítostivě, kdyţ se ke
mně znovu otočil.
Měl tu drzost se na mě zakřenit. Uchopil mě za ramena a
vystrčil ze sprchy. „Já taky ne.“
„Tak proč jsi přestal?“ Výčitky jsem si odpustila, přestoţe
kaţdá jiná by si na mém místě stěţovala.
Chopil se nadýchaného bílého ručníku a začal mě jím otírat.
„Protoţe kdyţ dojde na sex ve stoje, jsi nebezpečná. Podlamují
se ti nohy.“
„Ještě jsem se na nich drţela!“
„Jen tak tak.“ Vysušil mi vlasy a potom sáhl po dalším
ručníku, aby tutéţ sluţbu prokázal sobě. „Postav se k tomu
čelem, Ello – nejlepší jsi v horizontální poloze.“ Odhodil froťák
a zatáhl mě zpátky do loţnice, kde mě poloţil na matraci, jako
bych nic neváţila. Údivem jsem vypískla. „Co to děláš?“
„Urychluji to. Je za dvacet minut jedenáct.“
Zamračila jsem se a odhrnula si z obličeje změť mokrých
vlasů. „Počkáme, aţ budeme mít víc času.“
Jenţe to uţ jsem spočívala pod stokilovým tělem hravého,
vzrušeného chlapa.
„Přece nemůţu jít dolů s tímhle,“ namítl Jack.
„Máš smůlu,“ odsekla jsem nesmlouvavě. „Buď budeš muset
počkat, anebo si zahrát sólo.“
 „Ello,“ vnucoval se, „dokončeme, co jsme začali ve sprše.“
„Měl jsi to dokončit tam.“
„Nechtěl jsem, abys upadla a rozbila si hlavu. Kdyţ člověk
místo extáze zakusí při sexu otřes mozku, nadšení ho brzy
přejde.“
Zachichotala jsem se a Jack se přitiskl tváří k mému ňadru.
Ovál bradavku horkým dechem a pak ji vtáhl do úst. Labuţnicky
ji obkrouţil jazykem. Objala jsem ho kolem krku a políbila do
vlhkých vlasů. Pohrával si s mými ňadry a já se k němu vinula.
Stačilo několik vteřin a byla jsem naţhavená. Jack mě líbal a
laskal po celém těle, kochal se jím a dával si pozor, aby
nevynechal ţádné místečko. Poloţila jsem se na břicho a zatnula
prsty do jantarové přikrývky. Jack mě uchopil za boky a
nadzvedl.
„Nejsi proti?“ otázal se mě šeptem.
„Ne,“ vydechla jsem.
„Super.“
Byla jsem vlhká a připravená, takţe se mě bez potíţí zmocnil.
Zasténala jsem slastí. Pohladil mě prsty po bříšku a zajel jimi
právě tam, kde jsem ho nejvíc potřebovala.
Nádherně lapená mezi jeho tělem a rukou, spěchala jsem mu
vstříc, a on se do mě ponořil, jak nejhlouběji to šlo. Umoţnil mi
zvolit rytmus a plynule se mu přizpůsobil. Společně jsme se
přehoupli přes okraj a padali do propasti. Pokaţdé, kdyţ jsem si
myslela, ţe ona nesnesitelná rozkoš skončí, dostavila se další
vlna.
Jakmile Jack popadl dech, šťavnatě zaklel. Chtělo se mi
smát. Zabořila jsem obličej do přikrývky. Naprosto jsem ho
chápala. Konečně jsme si začali uţívat docela obyčejnou věc,
které jsme si předtím neváţili.
Neohrabaně jsme se oblékli a sjeli výtahem k mému bytu, kde
Jack přeplatil chůvu, která předstírala, ţe si nevšimla, v jakém
jsme stavu. Zkontrolovala jsem Luka. Spal jako dudek. Navrhla
jsem Jackovi, ţe můţe zůstat u mě, ale musí počítat s tím, ţe ho
malý pravděpodobně několikrát probudí.
„Nevadí,“ zazubil se a skopl boty. „Stejně jsem neměl v
plánu spát.“ Odhodil dţíny, tričko a zalezl do postele. Sledoval,
jak se převlékám do pyţama. „To nepotřebuješ,“ namítl.
Usmála jsem se na něho. Líbilo se mi, jak se spokojeně opírá
zády o čelo postele s rukama za hlavou. Jeho opálená pokoţka a
nepopiratelná muţnost se na krajkových polštářích obzvlášť
vyjímaly.
„Nerada spím nahá,“ přiznala jsem.
„Proč? Je na tebe nádherný pohled.“
„Chci být připravená.“
„Na co?“
„Na nečekanou událost. Kdyby najednou začalo hořet nebo
tak něco.“
„Jeţíši, Ello.“ Pobaveně se chechtal. „Na to můţu říct
jenom to, ţe z hlediska ţivotního prostředí je výhodnější spát
nahý.“
„Och, buď zticha.“
„Ale no tak, Ello. Spinkej ekologicky.“
 Ignorovala jsem ho a šla do postele v tričku a boxerkách po
tištěných tučňáky. Natáhla jsem ruku a zhasla lampičku na
nočním stolku.
Po chvilce ticha se ozvalo chlípné: „Líbí se mi tvoji
tučňáci.“
Přitulila jsem se k němu. „Hádám, ţe tvoje obvyklé
spolunocleţnice v boxerkách neulehají,“ prohodila jsem.
„Ne.“ Jack poloţil ruku na můj bok. „Pokud uţ si něco
vezmou na sebe, pak je to průhledná noční košilka.“
„Coţ mi připadá naprosto zbytečné.“ Zívla jsem a uţívala si
blízkosti jeho teplého těla. „Ale někdy si ji obléknu, pokud budeš
chtít.“
„Sám nevím,“ broukl zamyšleně a pohladil mě po zadku.
„Začínám propadat kouzlu tučňáků.“
A já miluji naše slovní přestřelky, napadlo mě. Ale zůstala
jsem zticha, protoţe slovo „milovat“ v souvislosti s muţem
zásadně nepouţívám.
 17

Probudila jsem se sama a ustaraná. Posadila jsem se a

promnula si oči. Zdrojem mého znepokojení byly sluneční
paprsky prodírající se skrze závěsy. Neslyšela jsem dítě.
Luke nikdy nespí takhle dlouho.
Vyskočila jsem z lůţka a vřítila se do obýváku, abych se na
prahu zarazila a vibrovala jako splašení hrdinové kreslených
seriálů, kteří balancují na kraji útesu.
Na stole stál zpola vypitý hrnek s kávou. Jack leţel na
pohovce s Lukem přituleným k jeho hrudi. Sledovali zprávy.
„Ty jsi vstal spolu s ním?“ uţasla jsem.
 „Napadlo mě, ţe by ses potřebovala pořádně prospat.“
Sklouzl po mně pohledem tmavých očí. „V noci jsem ti dal
pořádně zabrat.“
Sklonila jsem se nad nimi, políbila Luka a polechtala ho na
bříšku, za coţ jsem si vyslouţila uslintaný úsměv.
V noci se Luke jednou vzbudil a Jack trval na tom, ţe vstane
se mnou. Zatímco jsem chlapečka přebalovala, ohřál sunar a
počkal, aţ se Luke nakrmí.
Vrátili jsme se do postele a Jack mě přivinul k sobě. Potom
mě začal smyslně hladit a laskat, škádlil a mučil mě rukama i
jazykem. Vyzkoušeli jsme spoustu poloh, které bych dříve
pokládala za nemoţné. Ukázalo se, ţe Jack je nesmírně tělesně
zdatný a kreativní milenec. Skončili jsme na moje naléhání. Byla
jsem vyčerpaná a ukojená, a tak jsem zbytek noci prospala jako
dřevo.
„Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy vstávala takhle
pozdě,“ přiznala jsem čestně. „Tohle je ta nejbáječnější věc,
kterou jsi pro mě mohl udělat.“ Šla jsem si nalít kávu. „Trpím
chronickou spánkovou deprivací, takţe ti ani neumím vylíčit, jak
báječná byla včerejší noc.“
„Spánek nebo sex?“
Zakřenila jsem se. „Sex, samozřejmě… Ale jenom o nepatrný
kousek.“
„Co kdybychom poţádali tvoji matku, aby ti pomohla s
hlídáním?“
Vmíchala jsem si do kávy smetanu. „Moţná by se mi ji
podařilo přemluvit – za předpokladu, ţe bych ji zastihla ve
správné náladě a neměla v plánu něco jiného. Ale nekonečná
vděčnost, kterou by za tento dobrý skutek vyţadovala, by mě
dočista vyčerpala. Chci tím říct, ţe bych jí byla navěky dluţná.
Kromě toho… Co se týče Luka, vůbec jí nevěřím.“
Jack mě upřeně sledoval. „Myslíš, ţe by mu ublíţila?“
„Fyzicky určitě ne. Mě ani Taru nikdy neuhodila. Jenţe si
libuje v dramatických scénách a hodně křičí. Z toho důvodu
dodnes nesnáším zvýšené hlasy. Nechci, aby na Luka ječela. V
zásadě se dá říct, ţe nevyhledávám její společnost. Proč bych
potom měla malého vystavovat podobnému traumatu?“
Postavila jsem hrnek na stolek a natáhla se pro Luka. „Tady je
můj chlapeček,“ zamumlala jsem a přivinula ho k sobě.
Pohlédla jsem na Jacka. „Jak často zvyšuješ hlas?“
„Pouze při fotbalu. Ne, kdepak. Taky řvu na dodavatele.“
Předklonil se a políbil mě na skráň. Zlehka mi prohrábl vlasy.
„Máš na dnešek nějaké plány?“
„Ne.“
„Chtěla bys ho strávit se mnou?“
Okamţitě jsem přikývla.
„Rád bych vzal tebe a Luka k jezeru Conroe. Mám tam loď.
Zavolám do mariny. Připraví nám oběd.“
„Copak můţu vzít na loď kojence?“ znejistěla jsem.
„Ano. V kabině mu nebude nic chybět. A na palubě mu dáme
záchrannou vestu.“
„Copak máš vestu v jeho velikosti?“
„Já ne, ale v marině nám jednu půjčí.“

Jezero Conroe leţí zhruba pětašedesát kilometrů severně od

Metroplexu a neoficiálně se mu říká houstonské hřiště. Na délku
měří přibliţně pětatřicet kilometrů a z ptačí perspektivy
připomíná štíra. Jednu třetinu pobřeţí tvoří národní park.
Zbytek plochy obsadily rezidence boháčů a dva tucty golfových
hřišť. Nikdy jsem tam nebyla, zato jsem slyšela o tamějších
kýčovitých západech slunce, přepychových hotelích a
restauracích a prvotřídním rybolovu.
„S loděmi a chytáním ryb nemám ţádné zkušenosti,“ svěřila
jsem se cestou Jackovi. „Budu ti ze všech sil pomáhat, ale na
rovinu přiznávám, ţe moje znalosti v tomhle oboru jsou chabé.“
Jack se zazubil a zastrčil mobil do drţáku. Na nose mu
seděly letecké brýle bez obrouček. Oblékl si šortky a bílou
polokošili a sršel energií. „S přistáváním nám pomůţe obsluha
přístavu. Ty máš pouze jedinou povinnost – dobře se bavit.“
„To umím.“ Měla jsem báječnou náladu a vezla se na vlně
štěstí, jakou jsem nikdy předtím nezaţila. Vlastně mi dělalo
potíţe klidně sedět. Nejradši bych se na sedadle vrtěla a
nadskakovala jako dítě pět minut před skončením školy a
začátkem prázdnin. Nikde bych nebyla radši neţ na cestě k
jezeru s Lukem a Jackem. Otočila jsem se k chlapečkovi
upoutanému v autosedačce pro kojence. Špatně jsem na něho
viděla.
„Měla bych ho zkontrolovat.“ Rozepnula jsem si
bezpečnostní pás.
„Je v pohodě.“ Jack mě uchopil za ruku. „Uţ ţádné plazení
dozadu a zpátky, Ello. Zůstaň na místě.“
„Vadí mi, kdyţ ho nemám pod dohledem.“
„Kdy ho budeme moci normálně posadit?“
„Aţ mu bude rok. Přinejmenším.“ Pocit štěstí poněkud
vyprchal. „Ale to uţ ho mít nebudu.“
 „Ozvala se ti Tara?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Zítra jí chci zavolat. Potřebuji vědět,
jak se jí daří, a také bych jí ráda vylíčila Lukovy pokroky.“
Zarazila jsem se. „Přiznávám, ţe mě udivuje, jak málo se o něho
zajímá. Stačí, kdyţ ví, ţe mu nic nechybí, ale podrobnosti – kolik
toho vypije, jak spí, jak dlouho udrţí hlavičku a tak – to je jí
ukradené.“
„Projevovala někdy zájem o děti jako takové?“
„Kdepak. Ani jedna z nás nevykazovala mateřské sklony.
Kdykoliv přede mnou někdo začal básnit o svém potomkovi, k
smrti jsem se nudila. Ale kdyţ má člověk vlastní, je to jiné.“
„Třeba s ním Tara nebyla natolik dlouho, aby se mezi nimi
utvořilo pouto.“
„Snad. Ale já jsem hned druhý den…“ Překotně jsem se
odmlčela a zrudla.
Jack se na mě okamţitě podíval. Jeho oči se ukrývaly za
tmavými skly. „Začalas ho mít ráda?“
„Ano.“
Pohladil mě po ruce. „Proč se za to stydíš?“
„Já se nestydím. Jenom se mi o takových věcech špatně
hovoří.“
„Vţdyť o nich pořád píšeš.“
„Ano, ale jako nezávislá třetí osoba.“
„Ty povaţuješ city za past?“
„Za past ne, ale přece jenom ledacos komplikují.“
Ušklíbl se. „Jak ti láska komplikuje ţivot, Ello?“
 „Vezmi si například můj rozchod s Danem. Kdybychom si
někdy vyznávali nehynoucí lásku, bylo by to o hodně těţší.
Takhle jsme si dali sbohem bez sebemenších výčitek.“
„Počítej s tím, ţe se jednou budeš muset s Lukem rozloučit,“
poznamenal Jack. „Asi bys mu neměla vyznávat lásku.“
„Je to miminko,“ připomněla jsem mu dotčeně. „Musí od
někoho slyšet, ţe je vítané. Jak by ti bylo, kdybys přišel na svět,
a nikdo ti neřekl, ţe tě miluje?“
„Naši mi lásku nikdy nevyznávali. Domnívají se, ţe
některými slovy je třeba šetřit.“
„Ale ty s tím nesouhlasíš.“
„Ne. Pokud k někomu něco cítíš, klidně to přiznej. Stejně se
tím nic nezmění.“
Panoval horký zamţený den. V přístavu bylo rušno. Šedivá
mola se prohýbala pod stovkami nohou. Chlapci pobíhali jenom
v šortkách, děvčata v bikinách, muţi se navlékli do triček s
nápisy „Mlč a chytej ryby“, nebo „Polib mi mého okouna“.
Starší pánové dávali přednost polyesterovým krátkým kalhotám
a kubánským košilím s výšivkou, zatímco jejich drahé polovičky
volily bermudy, pestrobarevné sukně a velké klobouky. Ale našlo
se zde i několik dam s bohatě natupírovanými a nalakovanými
účesy, které daly přednost štítkům proti slunci, jeţ legračně
trčely zpod nadýchaných vlasů.
Ve vzduchu se vznášel odér vody a chaluh spolu s vůní
opalovacích krémů, piva, nafty a rybí návnady. Mezi lidmi
pobíhal pes, který zřejmě nikomu nepatřil.
Jakmile jsme vstoupili na molo, přiřítil se k nám člen
místního personálu oblečený v červené a bílé a nadšeně nás
zdravil. Hlásil Jackovi, ţe loď má natankovanou nádrţ, je
umytá, baterie zkontrolovaná, zásoby jídla a pití doplněné.
Všechno je připravené, můţeme vyrazit. „Co dětská záchranná
vesta?“ zeptal se Jack. Muţ prohlásil, ţe jednu našli a je na
palubě.
Na boku Jackovy lodi se skvěl nápis Poslední flám. Samotné
plavidlo bylo dvakrát větší, neţ jsem si představovala. Měřilo
přinejmenším deset metrů. Bylo štíhlé, bílé a dokonalé. Jack mi
pomohl na palubu a ukázal mi kabinu. Byly tu dvě kajuty, plně
vybavená lodní kuchyňka se sporákem a troubou, ledničkou a
dřezem. Nechyběl ani přepychový salon s nábytkem z leštěného
dřeva, plochou televizí a drahými dekoračními látkami.
„Páni.“ Jenom jsem zírala. „Kdyţ jsi hovořil o lodi s
kabinou, představovala jsem si prostůrek se skládacími
ţidličkami a okna z plexiskla. Jacku, tohle je jachta.“
„Takzvaná kapesní. Ale na zdejší vodu úplně stačí.“
„To je směšné. Do kapsy můţeš nacpat pár drobných nebo
hodinky, ale jachtu nikoliv.“
„Obsah mých kapes probereme později. Vyzkoušej Lukovi tu
vestu, ať zjistíme, zda mu padne.“
Plavba byla tichá a hladká. Příď lodi odhodlaně krájela
tmavě modrou vodu. Seděla jsem na palubě vedle jednoho ze
dvou kormidel. Rozvalovala jsem se na široké polstrované
lavičce poblíţ kapitánovy ţidle. Luke se ztrácel v modré
nylonové záchranné vestě s obrovským kulatým límcem. Buď
byla vesta mnohem pohodlnější, neţ vypadala, anebo dítě
upoutaly nové vjemy a zvuky, protoţe reagovalo překvapivě
nevzrušeně.
Jack nás vzal na projíţďku po jezeře. Ukazoval nám domy,
miniaturní ostrovy a dokonce i orla bělohlavého lovícího ryby.
Usrkávala jsem studené víno, jeţ chutnalo po hruškách. Zmocnil
se mě ten druh klidu, jaký zaţijete jen na palubě lodi za
slunečného dne. Zhluboka jsem dýchala vlhký vzduch a
nechávala se konejšit teplým vánkem.
Zakotvili jsme v zátoce stíněné rozloţitou borovicí a cedrem.
Na tomhle břehu má zatím hlavní slovo příroda. Otevřela jsem
obrovský piknikový koš a objevila sklenici krémového medu,
křupavé bagety, bílý kozí sýr, výbornou goudu s okraji pokrytými
tenkou vrstvou sopečného popela, misky se saláty, několik druhů
pečivá a sušenky velké jako kryty na kola. Beze spěchu jsme se
najedli a vypili láhev vína a nakrmili a přebalili Luka.
„Uţ je zralý na spaní,“ poznamenala jsem. Odnesli jsme
chlapečka do jedné z klimatizovaných kajut v podpalubí.
Opatrně jsem ho poloţila doprostřed dvojitého lůţka. Luke na
mě zamrkal. Začaly se mu klíţit oči a zanedlouho spal jako
zabitý. „Sladké sny, broučku,“ zašeptala jsem a políbila ho na
hlavičku.
Napřímila jsem se a pohlédla na Jacka, který zůstal stát u
dveří. Rameny se opíral o stěnu, ruce vrazil do kapes.
„Pojď sem,“ zamumlal. Po zádech mi přeběhl mráz.
Odvedl mě do druhé kajuty, chladné a utápějící se v šeru.
Voněla vyleštěným dřevem a ozónem s maličkým náznakem
motorové nafty.
„Také si můţu dát šlofíka?“ zeptala jsem se, skopla boty a
zalezla pod přikrývku.
„Dej si, co chceš, modroočko.“
Hověli jsme si na boku tváří k sobě a z našich rozehřátých těl
stoupala vůně soli, jak na nás zasychal pot. Jack ze mě
nespouštěl zrak. Poloţil mi dlaň na tvář a prostředníčkem
obkreslil oblouk obočí. Soustředěně zkoumal jemné rysy mého
obličeje jako vědec obdivující vzácný a křehký artefakt.
Vzpomněla jsem si, jaké ďábelské kouzlo se skrývá v jeho rukou,
a obdivovala trpělivost, s níţ se mě v noci dotýkal. Zapýřila jsem
se. „Chci tě,“ špitla jsem.
Jack mě zvolna svlékal a všechny moje smysly se zbystřily.
Vzal do úst zahrocenou bradavku a smyslně ji obkrouţil
jazykem. Dlaní vklouzl na má bedra a nahmatal obzvlášť citlivé
místečko. Tam mě hladil, dokud jsem nebyla plná horkých jisker.
Zbavil se šatů a nabídl mi pohled na své štíhlé a neuvěřitelně
silné tělo. Potom mě sváděl a laskal, dokud jsem se nezalykala
touhou. Přišpendlil má zápěstí k matraci a upřeně se na mě
zadíval. Zasténala jsem a prohnula se v bocích. Plná napětí jsem
vyčkávala.
Cítila jsem, jak do mě líně proniká a klouţe po mém těle.
Tvrdé svaly se setkaly s měkkými bledými křivkami, ţár s
chladem. Kaţdý pohyb se měnil v proţitek, dotek v oheň. Vtom
se Jack zarazil, namáhavě oddechoval. Blíţilo se vyvrcholení a
on se je pokoušel co nejvíc oddálit. Pustil má zápěstí a propletli
jsme si prsty.
Prohnula jsem se v zádech. Chtěla jsem pokračovat. Ale on
se ostře nadechl a dál se ode mě vzdaloval. Jenţe já se nedala, a
tak se nakonec vzdal. Vrátil se do mé náruče a náruţivě mě líbal.
Ovinula jsem ho nohama a poddala se extázi. Jack se ke mně
přidal a vzápětí vrněl slastí s ústy přitisknutými k mému krku.
Poté jsme zůstali leţet s propletenýma nohama a já se hlavou
opírala o jeho rameno. Připadalo mi zvláštní, ţe muţ po mém
boku není Dan. Přesto mi vzájemná blízkost připadala úplně
přirozená. Přemýšlela jsem o Danovu prohlášení, ţe nestojí o
tradiční vztah, ale pochopí, pokud si jej budu chtít vyzkoušet s
Jackem.
„Jacku,“ oslovila jsem ho ospale.
„Ano?“ Okouzleně se probíral mými vlasy.
„Je tohle tradiční vztah?“
„Myslíš opak toho, co jsi zaţívala s Danem? Ano, domnívám
se, ţe jo.“
„Takţe… Máme spolu něco jako uzavřenou exkluzivní
smlouvu? Jenom my dva.“
Jack nepatrně zaváhal. „Přesně to bych si přál,“ přiznal
posléze. „Co ty?“
„Je to na mě trochu moc rychlé. Znervózňuje mě to.“
„Co ti radí tvoje nitro?“
„Se svým nitrem právě teď nemluvím.“
Zazubil se. „To moje má skoro vţdycky pravdu. Momentálně
mi říká, ţe dělám správnou věc.“ Špičkami prstů se něţně
dotýkal mých obratlů a mně po zádech přejíţděl příjemný mráz.
„Pojďme si to vyzkoušet – jenom ty a já. Nikdo jiný. Alespoň
zjistíme, jaké to je. Bereš?“
„Beru.“ Zívla jsem. „Ale pro pořádek – nebude to nic
váţného. Náš vztah nemá budoucnost.“
„Spi,“ poradil mi šeptem a přetáhl mi přikrývku přes
ramena.
Nemohla jsem udrţet oči otevřené. „Ano, ale slyšels, co jsem
říkala?“
„Slyšel.“
 Nato jsem usnula a on mě ve spánku objímal.
Povznesená nálada mě opustila, sotva jsem si doma přehrála
vzkazy. Tara mi třikrát volala a byla čím dál tím rozčilenější.
Naléhala, abych jí okamţitě zatelefonovala bez ohledu na čas.
„Dozvěděla se o naší schůzce s Markem Gottlerem,“
prorokovala jsem chmurně. Jack postavil Lukovo nosítko a
chlapečka zvedl. „Jde o tu předběţnou smlouvu. Jsem si tím
jistá. Byla jsem zvědavá, zda se jí kvůli tomu Mark ozve.“
„Řeklas jí, ţe jsme za ním byli?“
„Ne. Nechtěla jsem tím Taru obtěţovat. Má se dát psychicky
dohromady a je hodně zranitelná. Jestli ji Gottler kvůli tomu
rozrušil, zabiju ho.“
„Tak jí zavolej a hned budeš vědět, na čem jsi,“ poradil mi
věcně Jack a odnesl Luka k přebalovacímu pultu.
„Je pokakaný? Postarám se o to.“
„Zavolej své sestře, zlato. Věř mi, ţe kdyţ zvládnu vyvrhnout
jelena, tak si poradím i se špinavou plenkou.“
Vděčně jsem se na něho podívala a vyťukala Tařino číslo.
Ohlásila se mi na druhé zazvonění. „Prosím.“
„To jsem já, Taro. Právě jsem obdrţela tvůj vzkaz. Jak se
vede?“
„Všechno bylo báječné, dokud mi nezatelefonoval Mark, aby
si postěţoval, cos provedla,“ prohlásila odměřeně.
Zhluboka jsem se nadechla. „Mrzí mě, ţe tě tím obtěţoval.“
„Však tě má co mrzet! Vědělas, ţe se to nedělá, protoţe jinak
bys mi něco řekla. Co to mělo znamenat, Ello? Jak tě napadlo
montovat Jacka Travise do mých záleţitostí?“
 „Je to můj přítel. Poskytoval mi morální podporu.“
„Zbytečně jste mařili svůj drahocenný čas. Já ţádnou
smlouvu nepodepíšu. Nepotřebuju vaši pomoc, zejména takovou
ne. Uvědomuješ si, jak moc jsi mě ztrapnila? Tušíš vůbec, co je v
sázce? Jestli si okamţitě nezačneš hledět svého, zničíš mi ţivot.“
Mlčela jsem a pokoušela se ovládnout vzrušený dech. Kdyţ
se Tara naštve, nepříjemně mi připomíná mámu. „Nic ti
neničím,“ bránila jsem se. „Dělám jenom to, oč jsi mě
poţádala. Starám se o Luka. A snaţím se zajistit ti pomoc, na
kterou máš nárok.“
„Mark mi pomoc uţ slíbil. Není třeba, abys do toho tahala
právníky!“
Její naivita mnou otřásla. „Nakolik se dá věřit slibům
chlapa, který podvádí svoji manţelku?“
Slyšela jsem, jak se sestra zalyká hněvem. „Není to tvoje věc.
Tohle je můj ţivot a já si nepřeju, abys ještě někdy Marka
obtěţovala. Vůbec ničemu nerozumíš.“
„Rozumím tomu mnohem víc neţ ty,“ odsekla jsem chmurně.
„Poslouchej mě, Taro. Potřebuješ mít nějakou jistotu. Musíš z
něčeho ţít. Vysvětlil ti Mark podmínky dohody?“
„Nevysvětlil, a já nechci nic slyšet. Vím, na čem jsme se
spolu domluvili, a to mi stačí. Kaţdou smlouvu, kterou mi
přineseš, roztrhám a vyhodím.“
„Smím ti objasnit několik bodů, o kterých jsme hovořili?“
„Ne! Nemám zájem. Jednou v ţivotě dostanu to, co chci, a ty
mě soudíš, pleteš se do mých záleţitostí a pokazíš, co můţeš. Jsi
stejná jako máma.“
Trhla jsem sebou. „Nejsem.“
 „Jsi! Jsi stejně ţárlivá. Ţárlíš, protoţe jsem hezčí, mám dítě
a bohatého přítele.“
Právě v té chvíli jsem si ověřila, ţe kdyţ je člověk dostatečně
vzteklý, doopravdy vidí rudě. „Chovej se jako dospělá, Taro!“
osopila jsem se na ni.
Cvak.
Ticho.
Podívala jsem se na němý telefon ve své ruce a poraţenecky
svěsila hlavu. „Jacku.“
„Ano?“
„Právě jsem doporučila své sestře – která je v psychiatrické
léčebně aby se chovala jako dospělá.“
Přistoupil ke mně s převlečeným a přebaleným chlapečkem v
náruči. „Slyšel jsem,“ přiznal tiše. Znělo to pobaveně.
Nešťastně jsem na něho pohlédla. „Máš číslo Marka
Gottlera? Musím mu zavolat.“
„Mám ho v mobilu. Posluţ si.“ Jack se na mě zamyšleně
zahleděl. „Důvěřuješ mi natolik, abych to směl za tebe vyřídit?“
zamumlal. „Smím to pro tebe udělat?“
Zváţila jsem jeho nabídku. Uvědomovala jsem si, ţe ačkoliv
jsem schopná Gottlera zvládnout sama, Jack v podobných
diskusích přímo vyniká. Bylo od něho hezké, ţe mi právě teď
nabízí pomoc. Přikývla jsem.
Podal mi Luka a přistoupil ke stolu, kde nechal svoji
peněţenku, klíče a mobil. Přibliţně za dvě minuty hovořil s
Gottlerem.
 „Zdravím, Marku. Jak se vede? Výborně. Ano, všechno je v
pohodě, ale rád bych si s vámi něco vyjasnil. Ella před chvílí
dostala od Tary vynadáno, kvůli té schůzce. Jde o smlouvu…
Ano. Ella zrovna nejásá, Marku, a popravdě řečeno, já taky ne.
Myslím, ţe jsme se vyjádřili jasně. Bylo to důvěrné. Nečekali
jsme, ţe o tom budete vykládat na kaţdém kroku.“ Odmlčel se a
poslouchal. „Já vím, proč jste to udělal, Marku.“ Mluvil tiše,
ale důrazně. „Poštval jste sestry proti sobě. Je mi jedno, co Tara
plácá. Momentálně není schopna zdravého úsudku. Nedělejte si
starost s tím, jestli nebo kdy tu smlouvu podepíše. Jakmile vám ji
moji právníci pošlou, podívejte se na ni, podepište a pošlete ji
mně.“ Opět se zaposlouchal. „Protoţe mě Ella o to poţádala. Je
mi jedno, jak obvykle řešíte podobné záleţitosti… Ano, přesně to
naznačuji… Postarám se, aby Tara a Luke dostali, co jim náleţí.
Chci, abyste dodrţel všechny podmínky, na kterých jsme se
dohodli. Dobře víte, co to znamená, poštvat proti sobě rodinu
Travisových. Kdepak, jistěţe vám nevyhroţuju. Povaţuji vás za
přítele. Nepochybuji o tom, ţe nevycouváte z naší dohody a
uděláte správnou věc. Ale aby bylo jasno – Taru uţ s touhle
záleţitostí neobtěţujte. Sice spolu uzavřeme smlouvu, nicméně si
dovoluji vás upozornit, ţe pokud začnete působit potíţe,
garantuji vám, ţe vás budou čekat problémy mnohem větší. Coţ
bychom neradi, tomu věřte. Aţ si budete příště chtít v této věci
něco ujasnit, zavolejte mně nebo Elle. Tara je mimo hru, dokud
se neuzdraví a neopustí kliniku. Výborně. Taky si to myslím.“
Přibliţně půl minuty naslouchal muţi na drahém konci linky a
tvářil se spokojeně. Potom se rozloučil a energicky zavěsil.
Podíval se na mě a vyzývavě povytáhl obočí.
„Díky, Jacku.“ Cítila jsem, jak se mi z hrudi svalil obrovský
balvan. „Myslíš, ţe na tebe dá?“
 „To se vsaď.“ Seděla jsem na pohovce. Jack přede mě
přidřepl a zahleděl se mi do tváře. „Všechno bude v pořádku.
Nelam si s tím hlavu.“
„Dobrá.“ Pohladila jsem ho po tmavých hlasech a plna
ostychu se zeptala: „Chceš strávit noc se mnou, nebo bys
radši…“
„Ano.“
Rozpačitě jsem se usmála. „Potřebuješ čas na
rozmyšlenou?“
„Dobrá.“ Schválně nakrčil čelo a předstíral hluboké
zadumání. Vzápětí se rozzářil. „Ano.“
 18
V průběhu následujícího měsíce jsme spolu strávili kaţdou
noc a všechny víkendy, a přesto se mi zdálo, ţe se Jacka
nedokáţu nabaţit.
Přicházely okamţiky, kdy jsem se nepoznávala. Byla jsem
rozesmátá a hravá jako dítě. Jack mě vzal do laciného baru s
dřevěnou podlahou, kde hráli na piano. Páchlo to tam pivem a
tequilou. Naučil mě tancovat texaský dupák.
Jindy jsme zavítali na motýlí farmu, kde se kolem nás
třepotala barevná křídla jako stovky konfet. „Povaţují tě za
květinu,“ zašeptal mi Jack do ucha, kdyţ mi motýl usedl na
rameno.
Vzal mě spolu s Lukem na trh s květinami a uměleckými
předměty, kde mi koupil velký koš ručně vyráběného mýdla a dvě
bedničky zralých broskví. Jednu jsme zavezli jeho otci a zdrţeli
se u něho zhruba hodinu. Ukázal nám nové golfové hřiště.
Kdyţ zjistil, ţe jsem golf nikdy nehrála, udělil mi bleskovou
úvodní lekci. Řekla jsem mu, ţe se nemusím pouštět do nového
koníčku, který mi očividně nejde, a on namítl, ţe golf je jedna ze
dvou věcí v ţivotě, které si člověk můţe uţívat, i kdyţ v nich
zrovna neexceluje. Dříve neţ jsem se stačila zeptat, co je ta
druhá věc, Jack se zaúpěním zavrtěl hlavou a odtáhl mě pryč.
Ale nejdřív z něho otec stačil vymámit slib, ţe mě zase brzy
přiveze.
Tu a tam jsme se zúčastnili nějaké společenské akce –
charitativního koncertu houstonských symfoniků, otevření nové
umělecké galerie anebo večeře v originální restauraci zřízené v
kostele z dvacátých let minulého století. Bavilo mě sledovat, jak
na Jacka letí ostatní ţeny, jak se kolem něho rojí a flirtují s ním.
Přiznávám, ţe mi to trochu lezlo na nervy. Choval se k nim
zdvořile, ale odtaţitě, coţ je pouze ponouklo k dalšímu snaţení.
A já si uvědomila, ţe Jack není jediný, kdo má potřebu svého
partnera vlastnit.
Víkendová odpoledne patřila jenom nám. Najala jsem si
chůvu a trávila je v Jackově bytě. Hodiny jsme se povalovali na
lůţku, povídali si, anebo se milovali – někdy i současně. Jako
milenec byl Jack neuvěřitelně vynalézavý a zručný. Povznesl mě
na zcela novou úroveň smyslnosti. Cítila jsem, jak se den po dni
měním, avšak netroufala jsem si své nové já blíţ zkoumat.
Věděla jsem, ţe jsme si kaţdým dnem blíţ a blíţ, ale netušila
jsem, jak to zastavit.
Přistihla jsem se, jak vyprávím Jackovi vše o své minulosti.
Popisovala jsem mu události, se kterými jsem se předtím svěřila
pouze Danovi. Některé vzpomínky jsou dosud tak bolestivé, ţe
mi vhánějí slzy do očí a láme se mi při nich hlas. Místo aby
pronesl něco filozofického či moudrého, Jack mě jednoduše
objal a nabídl mi útěchu svého těla. Právě to jsem nejvíc
potřebovala. Avšak často se mě v Jackově přítomnosti
zmocňovalo napětí a protichůdné touhy. Mocně mě to k němu
táhlo a zároveň jsem si chtěla zachovat odstup. Jack byl natolik
chytrý, aby na mě netlačil. Místo toho mě ustavičně sváděl svou
něhou a silou, svým kouzlem a nezměrnou trpělivostí.
 Jednoho dne mě Jack vzal na návštěvu k Liberty a Gageovi,
kteří bydleli ve čtvrti Tanglewood. Zdůvodnil to tím, ţe chce
bratrovi pomoct s lehkým člunem, který spolu stavějí v garáţi.
Začalo to jako projekt pro Carrington, jedenáctiletou sestru jeho
švagrové, kterou Liberty vychovává od narození. Gage dívence s
výrobou pomáhal, ale nyní potřebovali pár rukou navíc.
Tanglewood leţí v oblasti Galleria a je o hodně menší neţ
River Oaks. Hlavní ulici lemují duby a jsou zde široké chodníky
s lavičkami. Gage a Liberty koupili zanedbaný dům, jenţ byl na
počátku padesátých let vystavěn ve stylu ranče, a nechali jej
předělat na dům pojatý v evropském stylu. Byl z vápence, se
štukovou omítkou a střechou z břidlice. Vchod vypadá jako
dvoupatrová rotunda s točitým schodištěm se zábradlím z
tepaného ţeleza. V druhém patře je nádherný půlkruhový
balkon. Všechno působí stylově a vyváţeně, a tak nějak usedle,
jako by zde dům stál mnoho desítek let.
Liberty nás přivítala u dveří. Vlasy si stáhla do ohonu, štíhlé
tělo obdařené těmi správnými křivkami oblékla do černých
plavek a dţínsových šortek s roztřepenými okraji. Na nohou
měla ţabky ozdobené umělými květinami. Stručně řečeno –
působila příjemným, nenuceným a zároveň velice sexy dojmem,
coţ kaţdý neumí.
„Máte fantastické ţabky,“ vydechla jsem.
Liberty mě objala jako starou známou. „Carrington mi je
vyrobila na táboře. Zatím jste se s ní nestačila seznámit.“
Vyhoupla se na špičky a políbila Jacka na tvář. „Ahoj, cizinče.
Poslední dobou tě moc nevídáme.“
Jack se zazubil. Luke se tulil k jeho ramenu. „Nevěděl jsem,
kam dřív skočit.“
 „To je dobře. Alespoň se nedostaneš do maléru.“ Převzala
od něho chlapečka a mazlila se s ním. „Člověk tak rychle
zapomene, jak jsou na začátku malincí. Je úţasný, Ello.“
„Díky.“ Nadouvala jsem se pýchou, jako bych Luka porodila
já a ne Tara.
Do haly vstoupili další dva lidé – Libertyin černovlasý
manţel Gage a blonďatá holčička. Carrington se Liberty vůbec
nepodobala, coţ mě přivedlo k závěru, ţe mají společnou jenom
matku.
„Jacku!“ zvolala a hrnula se k němu. Hubené dlouhé nohy
se jenom míhaly, copy za ní vlály. „Jsi můj nejoblíbenější
strýček!“
„Přece jsem ti uţ slíbil, ţe ti pomůţu,“ poznamenal
sarkasticky, kdyţ se na něho pověsila.
„Je to psina, Jacku! Gage se praštil do prstu a začal
nadávat, takţe jsem ta prkna musela přitlouct sama. Taky mi
dovolil pouţívat vrtačku…“
„Vrtačku?“ vyděsila se Liberty a vrhla na manţela výhruţný
pohled.
„Vedla si skvěle.“ Gage se usmál a podal mi ruku. „Vítejte,
Ello. Koukám, ţe co se týče muţů, váš vkus se nezlepšil.“
„Nevěř ničemu, co ti napovídá, Ello,“ nabádal mě Jack.
„Jsem anděl, a vţdycky jsem jím byl.“
Gage si odfrkl.
Liberty zaostřila na manţelovy ruce. „Který prst sis
pochroumal?“
 „Nic to není.“ Gage jí ukázal palec. Zamračila se na tmavě
fialovou stinku pod nehtem a Gage při pohledu na svou ţenu
nepatrně zjihl, coţ mě dojalo.
Aniţ pustila ruku svého muţe, Liberty se podívala na sestru.
„Carrington, tohle je slečna Varnerová.“
Děvče mi potřáslo rukou a usmálo se na mě. Zaujaly mě
nebesky modré oči, legračně křivé zuby, porcelánová pleť a
nepatrné zarůţovělé stopy na čele a kořeni nosu.
„Říkej mi Ello, prosím.“ Otočila jsem se k Liberty a dodala:
„Mimochodem, měla ochranné brýle.“
„Jak jste to poznala?“ uţasla Carrington. Moje detektivní
schopnosti na ni učinily dojem. Dříve neţ jsem jí stačila
odpovědět, všimla si Luka. „Ten je krásný! Smím si ho
pochovat? S miminky to umím. S Matthewem pomáhám pořád.“
„Moţná později, aţ budeš odpočívat,“ zchladil její nadšení
Jack. „Teď máme práci. Co kdybys mi ukázala tu loď?“
„Je v garáţi!“ Chytila ho za paţi a dychtivě ho táhla pryč.
Jack chvíli odolával. Podíval se na mě. „Vydrţíš s Liberty u
bazénu?“
„Nikde bych nebyla radši.“
Spolu s paní domu jsem vstoupila dovnitř. Liberty nesla
Luka a povídala si s ním. Následovala jsem ji s taškou na plenky
v ruce. „Kde je Matthew?“ vyzvídala jsem.
„Uloţila jsem ho o něco dřív. Chůva ho přivede, aţ se
probudí.“ Prošly jsme kuchyní, která mi připomněla francouzský
venkovský zámek. Velkými prosklenými dveřmi jsme se dostaly
na zahradu obehnanou vysokým plotem. Trávník se sytě zelenal,
pestrobarevné záhony lahodily oku a nechybělo ani letní
posezení s grilem. Nicméně dominantou zůstával bazén ve tvaru
dvou navzájem propojených lagun – mělké a hluboké.
Mělčina končila pláţí s bílým pískem s opravdovou palmou
rostoucí uprostřed. Liberty si všimla mého zájmu a rozesmála
se. „Písek pochází z Havaje. Měla jste nás vidět, kdyţ jsme jej
vybírali.
Dodavatel přivezl dvacet druhů a Gage s Carrington
zkoušeli, ze kterého půjdou nejlépe stavět hrady.“
„Chcete tím říct, ţe ten písek připlul na lodi přímo z
Havaje?“
„Ano. Zbytek cesty urazil na náklaďáku. Mladík, který se
stará o bazén, má sice kaţdý týden chuť nás zabít, ale Gage
usoudil, ţe by Carrington měla mít svou vlastní malou pláţ.
Udělal by pro ni cokoliv. Vezměte si na chvíli chlapečka. Zapnu
mlţiče.“
„Mlţiče?“
Liberty stiskla spínač umístěný poblíţ pavilonu s grilem.
Trysky zapuštěné do země začaly kolem bazénu vytvářet jemnou
mlhu.
Málem jsem zezelenala závistí. „Úchvatné,“ hlesla jsem
omámené. „Nevykládejte si to špatně, Liberty, ale ţijete si jako v
pohádce.“
„Já vím.“ Ušklíbla se. „Věřte mi, ţe v tomhle jsem
nevyrůstala.“ Uvelebily jsme se v zelených polstrovaných
křeslech a Liberty nastavila slunečník tak, aby Luka
neobtěţovaly horké paprsky.
 „Jak jste se s Gagem seznámila?“ otázala jsem se, přestoţe
jsem věděla, ţe Liberty zpočátku pracovala pro jeho otce. Ale
podrobnosti jsem neznala.
„Churchill si nechával stříhat vlasy v salonu, kde jsem
působila. Spřátelili jsme se. Nějaký čas jsem mu dělala
manikérku.“ Liberty na mě pohlédla se čtveráckými jiskřičkami
v očích. Věděla jsem, ţe číhá na moji reakci. Nepochybovala
jsem o tom, ţe řada lidí na základě těchto informací dospěla k
nesprávným závěrům.
Rozhodla jsem se jednat na rovinu. „Zapletli jste se spolu?“
Liberty se usmála a zavrtěla hlavou. „Okamţitě jsem si
Churchilla oblíbila, ale nic důvěrného mezi námi nebylo.“
„Aha. Viděla jste v něm otce.“
„Ano. Ten můj zemřel, kdyţ jsem byla malá. Vţdycky jsem
měla pocit, ţe mi něco chybí. Po několika letech mě Churchill
poţádal, abych pro něho pracovala jako osobní asistentka.
Tehdy jsem se seznámila se zbytkem rodiny.“ Zasmála se. „Se
všemi jsem vycházela kromě Gagee. Ten se choval jako
arogantní spratek.“ Odmlčela se. „Ale slušelo mu to.“
Ušklíbla jsem se. „Přiznávám, ţe k Travisovým byla příroda
vskutku štědrá.“
„Tahle rodina je… velice zvláštní.“ Liberty skopla z nohou
ţabky a pohodlně si natáhla opálené nohy. „Všichni mají
neobyčejně pevnou vůli. Jsou to paličáci. S Jackem se vychází
nejlíp. Alespoň navenek. Rodinu stmeluje a udrţuje v rovnováze.
Ale i on dovede být pěkně tvrdohlavý. Dělá si věci po svém a
neváhá se s Churchillem pustit do kříţku, kdyţ je třeba.“
Odmlčela se. „Určitě jste uţ pochopila, ţe Churchill má do
ideálního otce daleko a není lehké s ním vyjít.“
 „Vím, ţe klade na své děti vysoké nároky.“
„Ano. Mimoto má jasné představy o tom, jak by měly ţít, a
kdyţ není po jeho, cítí se zklamaný, anebo se zlobí. Ale kdyţ
člověk trvá na svém, Churchill jeho rozhodnutí respektuje. Umí
být neuvěřitelně starostlivý a plný pochopení. Myslím, ţe čím víc
ho poznáte, tím se vám bude víc líbit.“
I já jsem si narovnala nohy a zahleděla se na svoje
nenalakované nehty. „Přiznávám, ţe Travisovi se mi líbí uţ teď.
Ale můj vztah s Jackem nemá budoucnost. Nikam nepovede.
Nevydrţí.“
Liberty vykulila oči. „Ello, doufám, ţe vás neodrazuje
Jackova pověst. Vím, ţe se o něm v Houstonu vyprávějí divoké
historky. Myslím, ţe se v mládí vybouřil dost, a nyní je
připravený se usadit.“
„Není to tak, ţe bych…,“ spustila jsem, ale ona mi skočila
do řeči.
„Jack je jeden z nejobětavějších a nejloajálnějších muţů, se
kterými jsem se kdy setkala. Těţko hledal ţenu, které by
především neimponovalo jeho jméno a peníze, a brala ho
takového, jaký je. Jack potřebuje někoho, kdo je dost silný a
mazaný, aby ho zvládl. S pasivní ţenou by trpěl.“
„Co Ashley Eversonová?“ Nemohla jsem si pomoct a musela
jsem se zeptat. „Jaká je?“
Liberty nakrčila nos. „Nemůţu ji vystát. Nemá ţádné
kamarádky. Tvrdí, ţe chlapi jsou lepší. Co se dá říct o ţeně,
která se nesnese s jinými ţenami?“
„Zdá se, ţe s nimi neustále soupeří. Anebo se jich bojí.“
„V případě Ashley nejspíš platí obojí.“
 „Proč podle vás Jacka opustila?“
„Tou dobou jsem se s rodinou nestýkala, ale podle Gagee s
ţádným muţem nikdy moc dlouho nevydrţela. Jakmile někoho
uloví, začne se nudit a touţí po změně. Po manţelství s Petem
nejspíš nikdy neprahla, a kdyby nepřišla do jiného stavu,
okamţitě by se s ním rozvedla.“
„Já především nechápu, co na ní Jack viděl,“ zamumlala
jsem.
„Ashley to s muţi umí. Zná všechny fotbalové hvězdy,
zboţňuje lov a rybaření, pro sprosté slovo nejde daleko a nestydí
se vyprávět košilaté vtipy. A navrch vypadá jako modelka od
Chanela. Muţi ji zboţňují.“ Liberty se ušklíbla. „A nepochybně
je fantastická v posteli.“
„Tak teď ji nemůţu vystát ani já,“ přiznala jsem.
Liberty se zachichotala. „Ashley pro vás není ţádná
konkurence, Ello.“
„Já o Jacka s nikým nesoupeřím,“ prohlásila jsem otevřeně.
„Jasně jsem mu dala na srozuměnou, ţe o manţelství nestojím.
Nikdy.“ Liberty se zatvářila nechápavě. „S ním to nikterak
nesouvisí,“ pokračovala jsem. „Mám spoustu důvodů, proč
zůstat single.“ Ospale jsem se usmála. „Nerada to říkám, ale
vyprávět šťastně vdané ţeně o tom, ţe chci zůstat do smrti
svobodná, je stejné jako zamávat před býkem rudým šátkem.“
Místo aby se zatvářila dotčeně nebo se se mnou přela,
Liberty zamyšleně přikývla. „Připadá mi to smutné. Je těţké
plavat proti proudu.“
V tu chvíli jsem si ji oblíbila ještě víc neţ dosud. Zaujala mě
tím, jaké měla pochopení pro moje pocity. „Právě to mi
imponovalo na mém příteli Danovi,“ přiznala jsem. „Také se
nikdy nemínil ţenit. Náš vztah byl opravdu pohodový.“
„Proč jste se rozešli? Kvůli Lukovi?“
„Vlastně ne.“ Podala jsem chlapečkovi hračku, aby se měl
čím zabývat. „Kdyţ o tom zpětně přemýšlím, dospívám k závěru,
ţe jsme neměli nic společného, co by nás drţelo pohromadě. Ani
po všech těch letech. Pak jsem se seznámila s Jackem a upoutalo
mě na něm cosi…“ Zarazila jsem se, neboť jsem nedokázala
najít správná slova, jimiţ bych popsala, čím mě tolik uchvátil.
Pohlédla jsem na Luka a pohladila ho po tmavém chmýří. „Proč
jsme vlastně s Jackem, maličký?“ zeptala jsem se ho, ale on mi
odpovídal stejně zasněným pohledem.
Liberty se tiše zasmála. „Věřte, ţe vám rozumím. I v době,
kdy jsme se s Gagem nesnášeli, v jeho přítomnosti stoupala
teplota v místnosti o několik stupňů.“
„Ano. Ta vzájemná přitaţlivost je v podstatě zábavná. Přesto
jsem přesvědčená o tom, ţe náš vztah nevydrţí.“
„Proč ne?“ Zdálo se, ţe to Liberty opravdu nemůţe
pochopit. Protoţe dříve či později ztratím kaţdého, na kom mi
záleţí. Ovšem nemohla jsem to vyslovit nahlas. Ačkoliv mně byl
tento argument naprosto srozumitelný, věděla jsem, ţe
nezasvěceným uším zní divně. Těţko se vysvětluje, ţe nejvíc ze
všeho touţím po intenzivním vztahu s Jackem a zároveň se toho
děsím. Chápala jsem, ţe nejde o racionální strach, avšak niterné
obavy byly ještě horší. Marně jsem s nimi bojovala.
Přinutila jsem se usmát. „Co se týče Jacka, domnívám se, ţe
jsem to dotáhla maximálně na favoritku měsíce.“
„Jste první, kterou přivedl do rodiny,“ prozradila mi tiše
Liberty. „Mohlo by to být opravdu váţné, Ello.“
 Přivinula jsem Luka blíţ k sobě a krotila své divoké úvahy.
Ulevilo se mi, kdyţ chůva přivedla rozkošné batole v plavečkách
a tričku s veselými obrázky.
„Matte, zlato…“ Liberty se zvedla, vzala synáčka do náruče
a zasypala ho polibky. „Vyspinkal ses dobře? Budeme si hrát?
Přišla nás navštívit kamarádka a přivezla svoje miminko. Chceš
se na ně podívat?“ Chlapeček odpověděl rošťáckým úsměvem.
Obtočil baculaté paţe kolem krku své mámy a odpověděl jí
několika zkomolenými větami.
Jakmile si nás Matthew zběţně prohlédl, usoudil, ţe hraní na
písku je mnohem zajímavější neţ pozorování mrněte. Liberty se
svlékla do plavek a vzala syna k okraji bazénu, kde začali plnit
kyblíček pískem. „Ello, pojďte si namočit nohy,“ volala na mě.
„Je to báječné.“ Měla jsem na sobě top s holými zády a
bermudy. Plavky jsem měla schované v tašce. Vytáhla jsem je.
„Za chviličku jsem u vás. Půjdu se převléknout.“
„Jistě. Och, tohle je naše chůva Tia. Postará se zatím o
Luka.“
„Nevadí vám to?“ zeptala jsem se dívky, která ke mně s
úsměvem přistoupila.
„Kdepak,“ vrtěla hlavou.
„Děkuji vám.“
„Vedle kuchyně je koupelna pro hosty,“ poradila mi Liberty.
„Anebo jestli potřebujete víc prostoru, běţte do pokojů v patře.“
„Díky.“ Vstoupila jsem dovnitř a v kuchyni mě ovanul
příjemný chlad. Vyhledala jsem nevelkou koupelnu pojatou v
zemitých barvách s kamenným umyvadlem a zrcadlem v černém
rámu. Převlékla jsem se do růţových jednodílných plavek ve
stylu retro. Vracela jsem se bosá přes kuchyň s oblečením v
ruce. Vtom jsem zaslechla tlumené hlasy. Jeden z nich patřil
Jackovi. Doprovázely je údery kladiva, bzučení pily a občasné
zavrčení vrtačky.
Šla jsem za zvukem, který mě dovedl do prostorné garáţe,
kde horký vzduch vířil velký větrák. Otevřenými dveřmi se
dovnitř linulo slunce a osvětlovalo interiér. Nenápadně jsem
sledovala Jacka, Gagee a Carrington, jak pracují na trupu lodi
poloţeném na dřevěných kozách.
Jack i Gage si svlékli košile. Napadlo mě, kolik ţen by
ochotně zaplatilo majlant, aby mohly spatřit bratry Travisovy
jenom v dţínsách. Omámeně jsem hleděla na Jackova záda
lesknoucí se potem a vzpomínala, jak jsem je svírala v dlaních.
Příjemně mě zamrazilo.
Carrington pilně roztírala silnou vrstvu lepidla na poslední
pruh dřeva, jenţ bude tvořit obrubnici boku lodi. Usmála jsem
se při pohledu na Gagee, který se vedle ní krčil, tiše jí radil a
něţně přidrţoval jeden z dlouhých copů, jemuţ hrozilo, ţe skončí
v lepidle.
„… a pak o přestávce,“ ţalovala holčička a oběma rukama
stiskla obrovskou láhev lepidla na dřevo, „Caleb nikomu
nedovolil, aby si s tím basketbalovým míčem hrál. Tak jsme to
šly s Katií říct paní učitelce.“
„Prima,“ přikývl Gage. „Tady… Přidej sem trochu lepidla.
Lepší je dát ho víc neţ míň.“
„Takhle?“
„Výborně.“
„A pak,“ pokračovala Carrington, „paní učitelka řekla
Calebovi, aby dal míč někomu jinému a napsal slohovou práci o
tom, jak je důleţité umět se dělit a spolupracovat.“
 „Napravilo ho to?“ otázal se Jack.
„Ne,“ odpovědělo znechuceně děvčátko. „Stále je to ten
nejpříšernější kluk, s jakým jsem se kdy setkala.“
„Takoví jsou všichni, zlato,“ povzdechl si Jack.
„Řekla jsem mu, ţe mě vezmeš na ryby,“ pokračovala
dotčeně Carrington. „A víš, co on na to?“
„Ţe holky na ryby nechodí?“ navrhl Jack.
„Jak to víš?“ opáčila udiveně.
„Protoţe jsem taky kdysi býval dost hrozný kluk a
pravděpodobně bych prohlásil totéţ. Ale krůtě bych se mýlil.
Holky jsou suprový rybářky.“
„Víš to určitě, strýčku Jacku?“
„Samozřejmě… Moment.“ Jack spolu s Gageem zvedl
spojené díly a připevnil je ke kostře plavidla.
„Kotě,“ poţádal Gage Carrington, „podej mi tamhlety
svorky.“ Pečlivě jimi přichytil okrajnici k boku lodi.
„Cos to povídal, strýčku Jacku?“ naléhala Carrington.
Podala mu papírové utěrky, aby mohl setřít přebytečné lepidlo.
„Na něco se tě zeptám. Kdo je nejlepší rybář v naší rodině?“
„Ty.“
„To je pravda. A kdo je expert na ţenské?“
„Strýček Joe,“ chichotala se.
„Joe?“ Jack předstíral pobouření.
„Udělej mu radost, Carrington,“ broukl Gage. „Jinak tu
budeme celý den.“
 „Expert na ţenské jsi ty,“ zašveholila poslušně dívenka.
„Správně. Proto mi věř, kdyţ ti říkám, ţe na udici nejlíp
chytají ţeny.“
„Jak je to moţné?“
„Jsou trpělivější a hned tak se nevzdají. Mnohem pečlivěji
vybírají místo, kde se s prutem usadí. Většinou se jim daří
vyhmátnout takové, kde jsou pod vodou kameny nebo dostatek
rostlin, v nichţ se ryby schovávají. Muţi je přehlédnou, ţeny
nikdy.“
Zatímco Jack řečnil, Carrington si všimla, ţe stojím ve
dveřích, a ušklíbla se. „Vezmeš na ryby i slečnu Ellu?“ zeptala
se Jacka, který právě bral do ruky pilku, aby uřízl přečnívající
dřevo.
„Kdyţ bude chtít…“
„Co kdyţ uloví ona tebe, strýčku?“ vyzvídala ostýchavě
holčička.
„To se jí uţ povedlo.“ Carrington se začala hihňat a Jack se
přestal zabývat pilou. Zvedl zrak a spatřil mě stát ve dveřích.
Líně se zazubil a při pohledu na mé plavky a obnaţené nohy mu
oči potemněly vášní. Poloţil nářadí. „Omluvte mě, vy dva.
Musím si promluvit se slečnou Ellou.“
„Není třeba,“ bránila jsem se. „Jenom jsem se chtěla
podívat na skif. Je krásný, Carrington. Jakou bude mít barvu?“
„Růţovou jako vaše plavky,“ odvětila vesele.
Jack se ke mně blíţil a já ucouvla o pár kroků.
„Hlavně nám ho neodveďte nadobro, Ello,“ volal za mnou
Gage. „Potřebujeme, aby nám pomohl s druhým bokem.“
 „Bez obav. Jacku, vrať se k práci.“ Ale nedal si říct.
Energicky ke mně rázoval. Rozesmála jsem se a utekla před ním
do kuchyně. „Nech mě být! Jsi celý zpocený!“ Vzápětí jsem se
ocitla v sevření Jackových paţí, přišpendlená ke kuchyňskému
pultu.
„Zpoceného mě máš nejradši,“ zamumlal.
Zaklonila jsem se, abych se vyhnula kontaktu s jeho vlhkým
hrudníkem. „Jestli mi skočíš na háček,“ vyhroţovala jsem mu se
smíchem, „hodím tě zpátky do vody.“
„Zpátky se hází jenom malé ryby, miláčku. Ty velké si
necháš. Teď mi dej pusu.“
Pokusila jsem se zadrţet smích na tak dlouho, abych mu
mohla vyhovět. Jeho rty hřály a dokonce i škádlivý polibek měl
silně erotický podtext.
Jakmile stavitelé přilepili a přibili boky lodi na místo, šli se
zchladit do bazénu. Zbytek odpoledne jsme strávili lenošením u
vody. Naobědvali jsme se venku. Na jídelníčku bylo grilované
kuře se zeleninou, červené hroznové víno, ořechy a vychlazené
bílé burgundské. Chůva se odebrala s dětmi do stínu domu,
zatímco my dospělí jsme hodovali na stole pod velkým
slunečníkem.
„Nyní pronesu speciální přípitek.“ Gage zvedl číši. Všichni
jsme na něho ostraţitě pohlédli. „Na Haven a Hardyho,“
pokračoval, „z nichţ se právě teď stávají pan a paní Catesovi.“
Údivem jsme otevřeli pusu a on se na nás spiklenecky zazubil.
„Oni se vzali?“ uţasla Liberty.
„Myslel jsem, ţe odjeli na prodlouţený víkend do Mexika.“
Jack se zmítal někde mezi nadšením a rozmrzelostí. „O svatbě se
nezmínili.“
 „Přáli si soukromý obřad na Playa del Carmen.“
Liberty se smála. „Jak se můţou vzít bez nás? Nechce se mi
věřit, ţe by stáli o tolik soukromí.“ Schválně se zachmuřila a
otočila se k manţelovi. „A tys mi nic neřekl. Jak dlouho to víš?“
Ale i tak zářila štěstím.
„Od včerejška,“ přiznal Gage. „Ani jeden nestál o velkou
šou. Ale aţ se vrátí, pořádně to oslavíme. Proto jsem Haven její
plán schválil.“
„Myslím, ţe to vyřešila báječně.“ Jack zvedl číši, aby připil
nepřítomnému páru. „Po všem, čím si prošla, si zaslouţí
takovou svatbu, jakou si představuje.“ Usrkl vína. „Ví o tom
táta?“
„Zatím ne,“ přiznal provinile Gage. „Asi mu to budu muset
oznámit, ale… nebude se mu to líbit.“
„Ale s Hardym jako ţenichem souhlasí. Nebo ne?“ zeptala
jsem se znepokojeně.
„Ano. Poţehnání jim uţ udělil,“ přisvědčil Gage. „Jenţe
táta nikdy nepromešká jedinou příleţitost, aby mohl z rodinné
události udělat parádní cirkus. Chce do všeho mluvit.“
Přikývla jsem. Ihned jsem pochopila, proč Haven a Hardy
raději unikli z jeho dosahu. Ačkoliv jsou oba přátelští a druţní,
důkladně si chrání svoje soukromí. Nemají potřebu okázale
předvádět svoje city na veřejnosti.
Připili jsme novomanţelům a chvíli jsme si povídali o Playa
del Carmen, městečku, jeţ proslulo svými pláţemi a rybolovem,
a není tam tolik turistů jako v Cancúnu.
„Uţ jste někdy byla v Mexiku, Ello?“ zeptala se mě Liberty.
„Zatím ne. Ale velmi ráda bych se tam podívala.“
 „Mohli bychom o některém víkendu vyrazit na výlet,“
navrhla Liberty. „Všichni čtyři. V Mexiku jsou prý nádherná
místa pro rodinnou dovolenou.“
„Jistě. Vezmeme si jedno z letadel,“ prohodil jakoby
mimochodem Gage. „Máte cestovní pas, Ello?“
„Ne, nemám.“ Vykulila jsem oči. „Travisovi mají letadlo?“
„Dva tryskáče,“ upřesnil Jack a usmál se mému
ohromenému výrazu. Uchopil mě za ruku a pohrával si s mými
prsty. Na podobná překvapení jsem měla být tou dobou dávno
zvyklá, vzhledem k finanční stratosféře, v níţ se rodina pohybuje.
„Gagei,“ obrátil se Jack na bratra, „obávám se, ţe zmínka o
letadlech Ellu vyděsila. Pověz jí, ţe jsem obyčejný kluk,
prosím.“
„Jack je ten nejtuctovější produkt naší rodiny,“ prohlásila
Liberty a oči se jí třpytily.
Vyprskla jsem smíchy.
Liberty se uculovala. Věděla, jak si připadám. To je v
pořádku, říkaly její oči. Budeš v pohodě. Zvedla skleničku. „I já
pro vás mám novinu, přestoţe pro Gagee to ţádné překvapení
není. Tedy alespoň myslím.“ Vyzývavě se zahleděla na mě a na
Jacka.
„Jsi těhotná?“ vyhrkl Jack.
Zavrtěla hlavou a usmála se od ucha k uchu. „Otvírám
vlastní salon. Uţ nějakou dobu o tom přemýšlím a napadlo mě,
ţe neţ si pořídím další dítě, mohla bych se profesionálně
prosadit. Můj podnik bude malý, zato výjimečný. Budu
zaměstnávat jenom několik lidí.“
„To je úţasné!“ zvolala jsem a přiťukla si s ní.
 „Blahopřeju, Lib.“ Jack natáhl ruku s číší. „Jak se bude tvůj
salon jmenovat?“
„Dosud jsem se nerozhodla. Carrington hlasuje pro název
Postřiţiny nebo Pěšinka do nebe. Ale já jí řekla, ţe bychom se
měly víc přidrţet klasiky.“
„Střihoruká Edwardice,“ navrhla jsem.
„Háro dnes, zítra pleš,“ přidal se Jack.
Liberty si zakryla uši. „To bych zkrachovala hned první
týden.“
Jack posměšně povytáhl obočí. „Otázkou zůstává, kdo tátovi
obstará víc vnoučat. To je přece prvořadé poslání dam z rodiny
Travisových. Uvědom si, ţe marníš nejlepší roky na rození dětí,
Lib.“
„Sklapni,“ poradil mu Gage. „Teď kdyţ Matthew trochu
povyrostl, zrovna jsme začali dohánět spánkový deficit. Zatím
nejsem připravený podstoupit tuhle strázeň znovu.“
„Na téhle straně stolu ţádné pochopení nehledej,“ namítl
Jack. „Ella tím vším právě prochází – myslím tím bezesné noci,
plenky –, a to kvůli dítěti, které ani není její.“
„Beru ho jako svého,“ vyhrkla jsem bez rozmyslu a Jack mi
povzbudivě stiskl ruku.
Aţ na tiché šumění trysek vyrábějících mlhu a šplouchání
vody v bazénu panovalo naprosté ticho.
„Jak dlouho budete mít chlapečka u sebe, Ello?“ zeptala se
Liberty.
„Přibliţně měsíc.“ Volnou rukou jsem uchopila sklenku s
vínem a vypila je. Za běţných okolností bych poté nasadila
falešný úsměv a změnila téma hovoru, ale ve společnosti lidí,
kteří se mnou sympatizovali, a s Jackem po boku, jsem pronesla
to, co mi táhlo hlavou. „Bude se mi po něm stýskat. Bude to
tvrdé. Poslední dobou mě trápí vědomí, ţe si Luke nebude na čas
strávený se mnou pamatovat. Neocení, co jsem pro něho
udělala. Proţila jsem s ním první měsíce jeho ţivota. Budu pro
něho dočista cizí.“
„Copak vy se s ním přestanete vídat, aţ si ho Tara
převezme?“
„Sama nevím. Zřejmě se moc často nesetkáme.“
„Bude tě mít uloţenou hluboko ve svém nitru,“ domlouval
mi něţně Jack.
Podívala jsem se do jeho sametových očí a nalezla v nich
útěchu.
 19

Luke leţel na podlaze mého bytu. Rozvaloval se na přikrývce

a nad sebou měl dvě zkříţené obruče s chrastítky, otáčejícími se
ptáčky, motýly a cinkajícími lístky. Hrála k tomu veselá
elektronická hudba. Rád barevné hračky sledoval a já s gustem
pozorovala jeho. Ve dvou měsících se uměl smát, broukat a pást
hříbátka.
Jack si lebedil vedle něho. Tu a tam rozhoupal nějakou
hračku nebo stiskl tlačítko a znovu se ozvala tichá melodie.
„Taky by se mi líbilo mít takovou obruč,“ posteskl si, „ověšenou
plechovkami piva, kubánskými doutníky a těmi černými
kalhotkami, cos je měla v sobotu v noci na sobě.“
 Právě jsem odnášela nádobí do kuchyně. Zarazila jsem se.
„Divím se, ţe sis jich stačil všimnout. Serval jsi je ze mě
rychlostí blesku.“
„Co mi zbývalo? Uvědom si, ţe jsem ti na té večeři dvě
hodiny bezmocně civěl do výstřihu. Mělas náramné štěstí, ţe
jsem na tebe neskočil rovnou v garáţi.“
Potlačila jsem úsměv a postavila se na špičky, abych uloţila
skleněný dţbán na horní polici. „Ano, obvykle dávám přednost
delší předehře, neţ je zachrastění klíčky u auta, dvě polovičaté
pusy a…“ Nadskočila jsem úlekem, neboť se mě v té chvíli dotkl.
Ani jsem netušila, ţe se za mnou plíţí. Dţbán pováţlivě
zakolísal. Jack natáhl ruku a na poslední chvíli ho zachránil.
Cítila jsem na uchu jeho rty. „Vţdyť jsem se o tebe postaral.
Nebo snad ne?“
„Ano.“ Objal mě kolem krku a já se tlumeně zasmála.
„Nestěţuji si, ţes mě zanedbával. Jenom říkám, ţes neztrácel
čas a šel jsi rovnou na věc.“ Slastně jsem si povzdechla, neboť
mě provokativně kousl a vzápětí polaskal jazykem, čímţ ve mně
probudil poněkud hanbaté vzpomínky. Brýle mi sklouzly z nosu.
Musela jsem je zachytit prsem a vrátit na místo. Jedna z
Jackových paţí skončila pod mými ňadry, zatímco druhá
vklouzla za pásek mých šortek.
„Touţíš po předehře, Ello?“ Zezadu se ke mně přitiskl a já
cítila, jak je vzrušený.
Sklonila jsem řasy a přidrţela se okraje pracovního pultu.
Jackovy ruce pilně putovaly po mém těle. „Luke,“ vydechla
jsem.
„Tomu to vadit nebude. Má svoji práci.“
 Rozesmála jsem se a odstrčila ho od sebe. „Alespoň mi
dovol uklidit nádobí.“
Jack mě opět přitáhl k sobě. Chtěl si hrát.
Ale přerušilo nás zvonění mého mobilu. Chopila jsem se ho a
zasyčela: „Přestaň!“ Nato jsem stiskla zelené tlačítko.
„Prosím.“
„Ello, to jsem já,“ ozval se ospalý hlas mé sestřenice Lizy.
„Volám ti, abych tě varovala. Fakticky mě to moc mrzí.“
Zarazila jsem se a Jackovy ruce se zklidnily. „Varovala?
Před čím?“
„Míří k tobě tvoje máma. Dorazí za patnáct minut,
maximálně za půl hodiny. Záleţí na hustotě provozu.“
„Ne, děláš si legraci.“ Zesinala jsem. „Přece jsem ji
nepozvala. Nemá ponětí, kde bydlím.“
„Vykecala jsem jí to.“
„Proč? Jak jsi mi to mohla udělat?“
„Nemohla jsem si pomoct. Zavolala mi. Byla strašně
naštvaná, protoţe právě mluvila s Tarou. Tara jí vyţvanila, ţe
máš něco s Jackem Travisem. Obě teď zajímá, co mezi vámi je.“
„Není mou povinností cokoliv jim vysvětlovat,“ najeţila jsem
se. „Mám toho po krk, Lizo. Tařiny maléry uţ mě unavují a
ocenila bych, kdyby se máma starala o svého vnuka stejně jako
o můj sexuální ţivot!“ Opoţděně mi došlo, co jsem právě plácla,
a zakryla jsem si ústa dlaní.
„Ty spíš s Jackem Travisem?“
 „Samozřejmě ţe ne.“ Jackovy rty se mi otřely zezadu o krk a
já se zachvěla. Přitiskla jsem mobil k sobě a otočila se. „Musíš
odejít,“ poţádala jsem ho naléhavě.
Nato jsem zvedla přístroj zpátky k uchu. „On je tam s
tebou?“ vyzvídala ohromeně Liza.
„Ne. Mluvím s doručovatelem od UPS. Chce něco
podepsat.“
„Tady dole,“ zamumlal Jack a poloţil mi volnou ruku na
svůj poklopec.
„Běţ!“ sykla jsem nehlasně a chtěla ho odstrčit. Ani se
nepohnul. Zato mi sňal brýle z nosu a jal se leštit upatlaná skla
lemem trička.
„Je to mezi vámi váţné?“ sondovala Liza.
„Není. Jde o naprosto povrchní vztah zaloţený výhradně na
fyzické přitaţlivosti, který nikam nepovede.“ Nato jsem ucukla,
protoţe Jack mě pomstychtivě kousl do ušního lalůčku.
„Super! Ello, co myslíš, nemohl by mě seznámit se svými
přáteli? Poslední dobou si připadám tak trochu sama a…“
„Musím končit, Lizo. Potřebuji uklidit a promyslet si, co… K
čertu! Zavoláni ti později.“ Ukončila jsem hovor a vyškubla
Jackovi svoje brýle.
Rozběhla jsem se do loţnice. Pospíchal za mnou. „Co to
provádíš?“
Divoce jsem stlala postel. „Kaţdou chvíli sem vpadne moje
matka a tady to vypadá, jako bychom tu pořádali orgie.“
Zastavila jsem se na tak dlouho, abych mu věnovala výmluvný
pohled. „Musíš odejít. Myslím to váţně. Za ţádných okolností se
nesmíš setkat s mou mámou.“ Natřásla jsem polštáře a hrnula
se do obýváku. Všechny rozkramařené předměty jsem naházela
do proutěného koše a ten zavřela do skříně.
Vtom zapípal interkom u dveří. Ohlásil se recepční David.
„Slečno Varnerová, máte návštěvu. Je to…“
„Já vím,“ hlesla jsem poraţenecky. „Pošlete ji nahoru.“
Otočila jsem se k Jackovi. Zvedl Luka z podlahy a přivinul ho k
hrudi. „Co mám udělat, abych se tě zbavila?“
Zazubil se. „Vůbec nic.“
O dvě minuty později se ozvalo energické zaklepání.
Otevřela jsem. Za dveřmi stála moje matka v celé své
nádheře – zmalovaná jako čínská váza, na vysokých podpatcích
a narvaná v červených šatech, které by se hodily pro ţenu o
polovinu mladší. Vplula dovnitř zahalená oblakem laciného
parfému, objala mě a políbila vzduch u mých tváří. Poté
ustoupila o krok, aby si mě důkladně prohlédla.
„Uţ mě unavovalo čekat, aţ mě pozveš na návštěvu,“
oznámila mi, „a tak jsem se rozhodla popadnout býka za rohy.
Přece mi nemůţeš odpírat moje vnouče.“
„Z tebe je teď babička?“ uţasla jsem.
Nespouštěla ze mě zrak. „Přibrala jsi, Ello.“
„Asi tomu nebudeš věřit, ale právě naopak – o několik kil
jsem zhubla,“
„Tím lépe. Jen tak dál a budeš zase štíhlá.“
„Já štíhlá jsem, mami. Co se oblečení týče, nosím
šestatřicítku.“
Vyčítavě se na mě podívala. „Nebudu o tom mluvit, kdyţ jsi
na svoji váhu tak citlivá.“ Teatrálně vytřeštila oči, neboť se na
scéně objevil Jack. „Kdo je to? Copak mě nepředstavíš svému
příteli, Ello?“
„Jack Travis,“ zamumlala jsem. „Moje matka.“
„Candy Varnerová,“ skočila mi do řeči a vrhla se Jackovi
kolem krku. Vůbec jí nevadilo, ţe mají mezi sebou miminko.
„Rukou si potřásat nemusíme, Jacku. Přátelé naší Elly byli i
mými přáteli.“ Spiklenecky na něho mrkla. „A vţdycky mě
zboţňovali.“ Vzala chlapečka z Jackovy náruče. „A tohle je můj
milovaný vnouček. Och. Nechápu, proč jsem Elle dovolila, aby
mi tě tak dlouho odpírala, drobečku.“
„Přece jsem ti řekla, ţe ho můţeš kdykoliv pohlídat. Bránit ti
nebudu,“ zavrčela jsem.
Moji poznámku ignorovala a hrnula se do bytu. „Tady je ale
útulno! Je od vás moc hezké, ţe se o Luka staráte, zatímco je
Tara v lázních.“
Následovala jsem ji. „Je v psychiatrické léčebně.“
Matka přistoupila k oknu, aby se pokochala výhledem.
„Nezáleţí na tom, jak tomu říkáš. Taková místa jsou
momentálně velice in. Hollywoodské hvězdy v nich tráví spoustu
času. Potřebují si ulevit od ustavičného tlaku, tak si vymyslí
nějaký problém, několik týdnu odpočívají a nechávají se
rozmazlovat.“
„Tařin problém není vymyšlený, mami.“
„Tvoje sestra je ve stresu, to je vše. Nedávno jsem sledovala
po řad o kortizolu, coţ je stresový hormon. Lidé, kteří pijí kávu,
ho prý mají víc neţ průměrné osoby, a já vţdycky tvrdila, ţe ty a
Tara to s pitím kávy přeháníte.“
 „Nedomnívám se, ţe za mými potíţemi – anebo maléry mé
sestry – stojí konzumace příliš mnoha latté,“ prohlásila jsem
chmurně.
„Chtěla jsem tím říct, ţe si míru svého napětí sama
zhoršuješ. Musíš se nad to povznést. Jako já. Nemusí se lehko
vzdávat jenom proto, ţe jsi ze strany svého otce podědila slabou
vůli.“ Matka přecházela po bytě a zkoumala kaţdý detail okem
pojišťovacího agenta. Nervózně jsem ji sledovala. Chtěla jsem
chlapečka zpátky. „Ello, mělas mi říct, ţe bydlíš tady.“ Vděčně
se podívala na Jacka. „Chtěla bych vám poděkovat, ţe
pomáháte mé dceři, Jacku. Mimochodem, má bujnou fantazii.
Doufám, ţe nevěříte všemu, co vám řekne. Kdyţ byla malá,
hrozně moc si vymýšlela. Jestli vás zajímá skutečná Ella,
zeptejte se mě. Co kdybyste nás vzal na večeři, abychom se lépe
seznámili? Náhodou mám čas.“
„Výborný nápad,“ odpověděl s úsměvem Jack. „Někdy jej
uskutečníme. Bohuţel já a Ella máme na dnešní večer svůj
program.“ Matka mi předala Luka. „Vezmi si ho, zlato. Tyhle
šaty jsou nové a já nechci, aby mi je poslintal.“ S grácií
královny usedla na pohov ku a zkříţila dlouhé nohy. „Víte,
Jacku, jsem ta poslední, která by si troufla narušovat něčí plány,
ale… Chodíte s mojí dcerou a já bych ráda poznala vás a vaši
rodinu. Například bych se chtěla seznámit s vaším otcem. Pro
začátek.“
„Pozdě,“ ucedila jsem. „Jeho otec uţ přítelkyni má.“
„Tedy, Ello! Nemyslela jsem…“ Vesele se zachichotala a vy
mluvně zašilhala na Jacka. Jenom se podívejte, s čím se musím
potýkat! Její hlas o poznání zesládl. „Mé dceři odjakţiva vadilo,
ţe se líbím muţům. Nepřivedla si domů jediného chlapce, který
by na mě nedělal oči.“
 „Přivedla jsem domů jenom jednoho a bohatě to stačilo.“
Vyčítavě se na mě podívala a rozesmála se na celé kolo.
„Neberte Ellu váţně, Jacku. Radši se zeptejte mě.“
Kdykoliv jsem se ocitla v blízkosti své matky, realita se
rozplizla, jako bych se dívala do křivého zrcadla. Máma se totiţ
domnívá, ţe šílenství vzniká následkem častých návštěv kaváren,
velikost osmatřicet dokládá patologickou obezitu, jeţ volá po
zásahu lékaře, a kaţdý kluk, s nímţ jsem chodila, mě bral jako
chabou náhradu za úţasnou Candy Varnerovou. Cokoliv, co
jsem kdy udělala nebo řekla, matka překroutila tak, jak se jí
právě hodilo.
Po následujících pětačtyřicet minut jsme se stali diváky
zábavného pořadu, ovšem bez rušivé reklamy. Snaţila se Jackovi
namluvit, ţe by se o Luka samozřejmě postarala, jenţe sama
neví, kam dřív skočit. Koneckonců ona uţ svou povinnost
splnila. Roky tvrdě dřela a obětovala se svým dcerám. Jenţe
ţádného vděku se nedočkala. Naopak. Odmala jsme na ni
příšerně ţárlily. A představte si! Ella radí lidem, jak mají ţít,
přestoţe sama neví, o čem píše. Člověk musí mít přehršel
zkušeností, aby se vyznal ve světě. Coţ její dcera zdaleka nemá.
Co ta ví o ţivotě? Jenom to, co jí ve své nekonečné moudrosti
prozradila její matka.
Prezentovala se jako nedostiţný vzor, originál, po kterém
kaţdý touţí, a mě označila za nepovedenou kopii. Neobratně se
pokoušela s Jackem flirtovat. Choval se k ní zdvořile, avšak
zachovával si odstup. Tu a tam na mě pohlédl. Určitě jsem mu
připadala jako vytesaná z kamene. Kdyţ se matka začala jakoby
mimochodem zmiňovat o bohatých lidech a předstírala, ţe je
osobně zná, propadala jsem se hanbou. Uzavřela jsem se do
sebe a přestala vznášet námitky. Raději jsem se věnovala
Lukovi. Uši mi hořely, zatímco zbytek těla poléval ledový pot.
A pak jsem s hrůzou shledala, ţe matka plynule přešla na
zcela nevhodná a čistě osobní témata. Zčistajasna nám sdělila,
ţe si ochlupení intimních partií nechává odstranit laserem v
jednom z prestiţních houstonských salonů. „Víte, co mi tam
řekli?“ zeptala se Jacka a zachichotala se jako puberťačka. „Ţe
mám tu nejsladší kočičku v Texasu.“
„Mami!“ napomenula jsem ji ostře.
Podívala se na mě a její úlisné oči byly plné smíchu. „Vţdyť
je to pravda! Opakuji jenom to, co mi řekli jiní.“
„Candy,“ přerušil Jack rázně tok její výmluvnosti.
„Náramně jsem se pobavil, ale uţ je načase, abychom se s Ellou
začali vypravovat. Rád jsem vás poznal. Co kdybych vás teď
vyprovodil?“
„Zůstanu tady a budu hlídat Luka,“ oznámila mu
vítězoslavně.
„Není třeba,“ zazubil se Jack. „Bereme ho s sebou.“
„Vůbec jsem si ho neuţila,“ bránila se a zamračila se na mě.
„Zavolám ti, mami,“ přiměla jsem se říct.
Jack přešel ke dveřím a otevřel je. Výmluvně vstoupil do
chodby a zahalasil přátelským, avšak neúprosným tónem.
„Počkám tu na vás, Candy, neţ si dojdete pro kabelku.“
Stoupla jsem si a matka mě přišla obejmout. Z vůně jejího
těla i nepříjemné blízkosti mi bylo do pláče. Nechápala jsem,
proč pořád touţím po její lásce, kdyţ není schopná mi ji
poskytnout. Proč pro ni já a Tara neznamenáme víc neţ
připomínku nevydařeného manţelství.
 Poučila jsem se, ţe některé matky zkrátka neumějí být
matkami. Jsou to jen nedokonalé náhraţky. Avšak lásku vám
mohou poskytnout i jiní lidé a najdete ji na místech, kde byste ji
ani nehledali. Navzdory tomu se jizva ve vašem srdci nikdy
nezahojí. Já si tenhle šrám budu nosit po zbytek ţivota a Tara
jakbysmet. V tom je právě ten vtip. Musíte přijmout skutečnost
takovou, jaká je, a pokračovat dál s vědomím, ţe některé věci se
nikdy nezmění.
„Sbohem, mami.“ Bylo mi do pláče.
„Nedávej mu všechno, co chce,“ poradila mi tiše.
„Lukovi?“ nechápala jsem.
„Ne. Jackovi. Alespoň si ho déle udrţíš. A nehraj si před ním
na příliš chytrou. Taky se trochu namaluj. Hlavně nenos tyhle
brýle. Vypadáš v nich jako stará panna. Uţ ti dal nějaké dárky?
Pověz mu, ţe se ti líbí velké kameny – je to lepší investice.
Mrňavé nestojí za nic.“
Nevesele jsem se usmála a ucouvla o krok. „Zatím nashle.“
Zvedla kabelku a odplula.
Jack na mě vrhl krátký pohled. „Za chvíli jsem zpátky.“
Nalila jsem si panáka tequily v naději, ţe se zbavím
ochromující otupělosti. Nepomohlo to. Připadala jsem si jako
mrazák pokrytý ledem.
Luke se mi netrpělivě zavrtěl v náruči a zabroukal.
Jack se vrátil, dotkl se mé brady a přiměl mě pohlédnout mu
do očí. Pátravě si mě prohlíţel.
„Nemrzí tě, ţe ses neřídil mou radou a neodešel?“ zeptala
jsem se mrzutě.
 „Ne. Chtěl jsem vědět, s kým jsi vyrůstala.“
„Nyní uţ víš, proč Tara a já potřebujeme psychoterapii.“
„Taky by se mi hodila. A to jsem s tou dámou strávil sotva
slabou hodinu.“
„Aby upoutala tvou pozornost, řekla by či udělala naprosto
cokoliv bez ohledu na to, jak moc je trapná.“ Ostře jsem se na
něho podívala a zmocnila se mě strašlivá předtucha. „Nedělala
ti ve výtahu návrhy?“
„Ne,“ vyhrkl aţ příliš pohotově.
„Takţe ano.“
„O nic nešlo.“
„Boţe, to je odporné,“ zašeptala jsem. „Vytáčí mě k
nepříčetnosti.“
Jack ode mě převzal vrtícího se chlapečka a ten se okamţitě
uklidnil.
„Tohle není jen tak obyčejná zlost,“ pokračovala jsem.
„Nesmírně mě vyčerpává a dočista mě zmrazí, takţe nejsem
schopna vnímat ţádné pocity. Dokonce necítím ani tlukot svého
srdce. Nejradši bych zavolala Taře a se vším se jí svěřila,
protoţe ona by mi rozuměla.“
„Proč to neuděláš?“
„Protoţe ona proti mně mámu poštvala. I na ni se teď
zlobím.“
Jack mě chvíli sledoval. „Pojďme do mého bytu.“
„Proč?“
„Zahřeju tě.“
 Zavrtěla jsem hlavou. „Potřebuji být sama.“
„Ne, nepotřebuješ. Jdeme.“
„Dan mě vţdycky nechal na pokoji, kdyţ jsem si o to řekla.“
Zmocnila se mě špatná nálada a lezlo mi na nervy všechno, co
udělal. „Jacku, nechci, abys mě objímal a konejšil. Anebo ses se
mnou miloval či si povídal. Musím se tím prokousat sama, takţe
nemá význam…“
„Přines Lukovu tašku.“ S chlapečkem v náruči zamířil ke
dveřím, otevřel je a trpělivě vyčkával, aţ přestanu trucovat.
Vyjeli jsme výtahem do jeho bytu. Zavedl mě přímo do
loţnice. Rozsvítil lampu a vydal se do koupelny. Dolehlo ke mně
šumění vody. „Nepotřebuji se osprchovat,“ namítla jsem.
„Vlez si tam a počkej na mě.“
„Ale já…“
„Poslechni mě.“
Ztěţka jsem si povzdechla. „Co bude s Lukem?“
„Uloţím ho. Nestarej se.“
Sňala jsem si brýle, svlékla šaty a vplouţila se do koupelny.
Plála zde tlumená světla a ve vzduchu se vznášela vůně
eukalyptu. Jack poloţil na dlouhou vestavěnou lavici huňatou
osušku. Usedla jsem na ni a zhluboka se nadechla. Za minutu
nebo dvě jsem pocítila uvolnění. Účinek tequily se konečně
dostavil. Mé tělo jako by si vydechlo a srdce znovu naskočilo.
„Uţ je to lepší,“ zvolala jsem hlasitě a poloţila se břichem
na osušku. Aţ na tichý sykot linoucí se páry zde panovalo
naprosté ticho. Cítila jsem, jak rudnu. Opájela jsem se
teploučkou mlhou a zvolna ztrácela pojem o čase. Neměla jsem
ponětí, kolik minut uplynulo, neţ jsem si uvědomila, ţe Jack sedí
vedle mě a tiskne se ke mně bokem.
„Jak se má Luke?“ zamumlala jsem.
„Za chvíli usne.“
„Co kdyby…“
„Pšššt.“ Poloţil mi dlaně na záda a ty zlehka sklouzly po
mokré kůţi. Začal mi masírovat ramena a jeho zkušené doteky
vyháněly napětí z mých ztuhlých svalů. Tlak se zvýšil. Cítila
jsem, jak mi zarývá prsty do svalů a neúnavně je hněte, dokud
jsem nezasténala úlevou.
„Och, to je báječné… Jacku, netušila jsem, ţe to umíš.“
„Pšššt.“ Zcela jsem se mu poddala a cítila jsem, jak mé tělo
těţkne. Nevynechal jedinou píď, potom mě otočil a přitáhl si do
klína moje chodidla. Zaúpěla jsem slastí.
„Omlouvám se, ţe jsem na tebe byla protivná,“ kála jsem se.
„Mělas důvod, zlato.“
„Moje matka je hrozná.“
„Jo.“ Věnoval se jednotlivým prstům u nohou.
„Mimochodem, ta rada, co ti udělila, je pěkná pitomost.“
„Tys to slyšel? Proboha.“
„Měla bys mi dát vše, co si zamanu,“ poučil mě. „A děsně
mě rozmazlovat. Je pozdě hrát si na hloupou a i bez mejkapu ti
to moc sluší.“
Usmála jsem se, víčka jsem drţela pevně sevřená. „Co moje
brýle?“
„Rozhodně mě vzrušují.“
 „Tebe vzrušuje všechno.“
„Všechno ne.“ V jeho hlase zazníval smích.
„Ano. Připomínáš mi tu farmaceutickou reklamu, ve které
muţe varují, ţe mít čtyřhodinovou erekci není normální. Měl bys
navštívit doktora.“
„Neshledávám ho dostatečně atraktivním.“ Posunul se
vzhůru a věnoval pozornost mým stehnům. Zalapala jsem po
dechu. „Uţ ti někdo poskytl takovou masáţ, Ello?“ zašeptal
smyslně. „Ne? Nehýbej se. Bude se ti to líbit, slibuji.“
Mé tělo ochotně vycházelo vstříc jeho rukám a od orosených
kachlíků se přízračné odráţelo moje blaţené sténání.
 20

V den, který následoval po návštěvě mé matky, jsem se

necítila ve své kůţi. Nikde jsem nenacházela klid, protoţe jsem
nutně potřebovala být chvíli sama. Nicméně jsem se tvářila
jakoby nic. V dětství jsem se naučila přenést prakticky přes
všechno, včetně nukleární války. Avšak stačilo mámu chvíli vidět
a cosi mě stále vyvádělo z rovnováhy.
Jack odešel do nemocnice navštívit kamaráda, kterého
potkala nehoda při lovu. „Šel na divočáky,“ sdělil mi Jack, kdyţ
jsem se ho zeptala, na jakou zvěř měl přítel políčeno. „Na
čekané se občas stane malér.“
„Proč?“
„Hodně chlapů chodí na prasata v noci, kdy se divočáci
přesouvají z místa na místo. Lovců je v lese víc a střílí se
potmě.“
„No nazdar.“
Jack mi vysvětlil, ţe kamarád skolil kňoura výstřelem z
kulovnice a domníval se, ţe je mrtvý. Prodíral se k němu hustým
křovím, jenţe kanec se vzpamatoval dřív, neţ mu stačil zasadit
ránu jistoty. „Rozpáral mu tříslo,“ prozradil mi Jack a bolestně
se ušklíbl.
„Úţasné, jak se divočáci dovedou naštvat, kdyţ na ně lidé
střílí,“ poznamenala jsem.
Jack mě hravě plácl přes zadek. „Projev trochu pochopení,
ţenská. Zranění na tak choulostivém místě není k smíchu.“
„Moje sympatie náleţí výhradně černé zvěři. Doufám, ţe na
kance nechodíš moc často. Nerada bych, aby tvé nebezpečné
koníčky neblaze ovlivnily můj sexuální ţivot.“
„Divočáci mě nezajímají,“ oznámil mi Jack. „Kdyţ v noci
zatouţím získat nějakou trofej, pak lovím jedině v posteli.“

Zatímco byl pryč, pracovala jsem na svém sloupku.

Drahá slečno Nezávislá,
před pěti lety jsem se provdala za muţe, kterého jsem ve
skutečnosti nemilovala. Bylo mi třicet a ujíţděl mi vlak. Všechny
moje kamarádky byly dávno pod čepcem a mě unavovalo být
jediná svobodná. Můj muţ je dobrý chlap. Je laskavý,
ohleduplný a miluje mě. Avšak náš vztah postrádá kouzlo a
vášeň. Spokojila jsem se s málem, coţ si připomenu pokaţdé,
kdyţ se na něho podívám. Připadám si jako zamčená ve skříni.
On je venku a nemá ten správný klíč. Nemáme děti, takţe
kdybych se s ním rozvedla, ublíţím jenom nám dvěma. Přesto mě
cosi brzdí. Moţná mě děsí představa, ţe jsem na nový začátek
příliš stará. Anebo se bojím pocitu viny, protoţe on mě má
doopravdy rád a tohle si nezaslouţí.
Netuším, co si počít. Vím jenom to, ţe vedu ţivot usedlé
paničky a jsem nešťastná.
Neklidné srdce
Milá Neklidná,
všichni jsme plní potřeb a tuţeb. Jedinou jistotou v romantickém
vztahu je to, ţe se oba změníte. Jednoho dne se probudíte,
přistoupíte k zrcadlu a spatříte neznámou osobu. Zjistíte, ţe jste
dostala, co jste chtěla, a pojednou touţíte po něčem jiném.
Ačkoliv jste se domnívala, ţe se výborně znáte, náhle jste sama
sebou udivená.
Ačkoliv Vás čekají mnohé volby, na jedno můţete vzít jed:
láska není něco, co se dá lehko zahodit. Bez ohledu na okolnosti
a načasování Vás váš muţ něčím přitahoval.
Proto dříve neţ ukončíte vaše manţelství, dejte mu ještě
šanci. Buďte k němu upřímná. Svěřte se mu se svými sny a
potřebami, které zatím nedosáhly naplnění. Dovolte mu zjistit,
jaká doopravdy jste. Ať Vám pomůţe otevřít pomyslné dveře a
po všech těch letech se konečně setkáte.
Jak víte, ţe není schopen uspokojit Vaše emocionální
potřeby? Jak si můţete být jistá, ţe netouţí po kouzlu a po vášni
jako Vy? Můţete s naprostou určitostí prohlásit, ţe ho důkladně
znáte a nemůţe Vás ničím překvapit?
I kdyby Vaše úsilí selhalo, dostane se Vám odměny. Bude to
chtít spoustu odvahy a trpělivosti. Vyzkoušejte vše, co je ve
Vašich silách. Bojujte, abyste mohla zůstat s muţem, který Vás
miluje. Netrapte se otázkou, co by Vám mohl přinést vztah s
někým jiným, a zaměřte se na to, co máte a můţete okamţitě mít.
Doufám, ţe se Vám podaří nalézt nové otázky a Váš manţel
můţe být odpovědí.
Slečna Nezávislá

Zírala jsem na obrazovku a lámala si hlavu, zda jsem

čtenářce poskytla správnou radu. Přistihla jsem se, ţe mám o
Neklidnou a jejího manţela strach. Zdálo se mi, ţe jsem ztratila
obvyklý nadhled a odstup.
„Taková hloupost,“ pronesla jsem tiše. Pojednou jsem
nechápala, jak mě mohlo vůbec napadnout radit lidem, jak mají
ţít.
Slyšela jsem, ţe se Luke probouzí, pobrukuje si a zívá.
Odloţila jsem notebook, přistoupila k postýlce a podívala se na
něho. Chlapeček se na mě usmál, nadšený, ţe je vzhůru, a
šťastný, ţe mě vidí. Vlásky mu trčely do všech stran jako vrabčí
hnízdo.
Zvedla jsem ho a přivinula k sobě. Dokonale jsme spolu
ladili. Cítila jsem, jak zalévá mou tvář jemným dechem, a
zaplavila mě vlna radosti.
Bylo pět hodin odpoledne a Jack se mi stále neozýval. Mírně
mě to znepokojilo, protoţe mi vţdycky zavolal, kdy slíbil, pokud
ne dřív. Dohodli jsme se, ţe půjdu do jeho bytu a uvařím
staromódní nedělní večeři. Dala jsem mu seznam potravin, které
má koupit.
Zvolila jsem na mobilu jeho číslo. Hned se mi ozval, avšak
hovořil nezvykle úsečným tónem. „Ano?“
„Zapomněl jsi zavolat.“
„Promiň. Mám jednání.“ Znělo to podivně. Připadal mi
naštvaný a podráţděný. Takhle se mnou dřív nemluvil. Něco se
přihodilo.
„Můţu ti pomoct?“ zeptala jsem se tiše.
„Nemyslím.“
„Moţná bys chtěl ten dnešní večer odvolat, nebo…“
„Ne.“
„Fajn. Kdy k tobě mám přijít?“
„Dej mi pár minut.“
„Oukej.“ Zaváhala jsem. „Zapni troubu na sto devadesát
stupňů.“
„Dobrá.“
Ukončila jsem hovor a zamyšleně pohlédla na Luka. „Co mu
je? Myslíš, ţe má nějaké rodinné problémy? Nebo pracovní?
Proč musíme čekat dole?“
Luke si zadumaně cumlal pěstičku.
„Podíváme se na dětský program,“ navrhla jsem mu a
přenesla ho na pohovku.
Jenţe po dvou minutách váţné hudby a tančících loutek jsem
nevydrţela klidně sedět. Jack mi působil starosti. Jestli má
nějaké potíţe, chtěla jsem je řešit s ním. „Tohle je na mě trochu
moc,“ svěřila jsem se Lukovi. „Pojďme nahoru a přesvědčme
se, co se děje.“
Hodila jsem si přes rameno tašku na plenky a s chlapečkem
v náruči zamířila k výtahu. Došla jsem k Jackovým dveřím a
stiskla zvonek.
Dveře se okamţitě rozlétly. Jack se postavil tak, abych
nemohla vstoupit. Čišelo z něho napětí člověka, který si zoufale
přeje být někde jinde. Tak rozčileného jsem ho nikdy neviděla.
Za jeho zády jsem zahlédla pohyb. Někdo je tu s ním.
„Jacku,“ zamumlala jsem, „je všechno v pořádku?“
Zamrkal, olízl si rty a chystal se něco říct. Vzápětí se zarazil.
„Máš návštěvu?“ zeptala jsem se a zvědavě nakukovala do
bytu.
Přikývl a v očích se mu objevilo rozladění. Odhodlaně jsem
se kolem něho protáhla a vzápětí zůstala stát jako solný sloup,
neboť jsem spatřila Ashley Eversonovou.
Vypadala příšerně. Zarudlé oči rámovala rozmazaná černá
linka, tváře se leskly slzami, v prstech svírala hrst papírových
kapesníků. Světlé vlasy potřebovaly učesat. Ohromil mě kontrast
mezi výrazem nešťastné holčičky a dokonale padnoucím
modelem, který měla na sobě. Sestával z krátké bílé sukénky,
černého topu, jenţ těsně obepínal bezvadná ňadra, krátkého
sáčka a páskových sandálů s vysokými podpatky. Stačilo by ji
vyfotografovat – včetně rozmazaného mejkapu – a fantastická
reklama na parfém by byla na světě. Sexy opuštěné bezprizorní
dítě.
Ani na vteřinu mě nenapadlo, ţe by ji Jack k sobě pozval,
anebo si přál, aby tu byla s ním. Avšak nedokázala jsem
posoudit, zda danou situaci lépe zvládne sám, anebo by se mu
hodila moje podpora. Krátce jsem se ušklíbla. „Pardon. Mám
přijít později?“
„Ne.“ Naznačil, ţe mám jít dál, a vzal mi Luka z náruče,
jako by si bral rukojmí.
„Kdo je to?“ zeptala se ho Ashley. Ani nemrkla. Svým
dokonalým půvabem mi připomínala panenku z plastu.
„Zdravím.“ Přistoupila jsem k ní blíţ. „Vy jste Ashley, ţe?
Jsem Ella Varnerová. Zahlédla jsem vás na oslavě
Churchillových narozenin, ale nikdo nás nepředstavil.“
Nabídnutou ruku zcela ignorovala. Víc ji zajímalo moje
obyčejné tričko a dţínsy. Nechápavě se otočila k Jackovi. „S
touhle jsi odešel z večírku?“
„Ano,“ přisvědčila jsem. „Já a Jack spolu chodíme.“
Ukázala mi záda a cele se soustředila na Jacka. „Potřebuji
si s tebou popovídat,“ naléhala. „Musím ti toho hodně vysvětlit
a…“ Hlas ji zradil ve chvíli, kdy si všimla jeho odmítavého
výrazu, mrazivého pohledu a přísných vrásek kolem úst.
Nepatrně sebou trhla a já pochopila, ţe takový výraz vidí
poprvé.
Uvědomila si, ţe Jack zůstane neoblomný, obrátila se ke mně
a konečně na mě promluvila. „Pokud vám to nevadí, ráda bych
si s Jackem něco vyříkala. Mezi čtyřma očima. Máme společnou
minulost a musíme si něco vysvětlit.“
Jack za jejími zády vrtěl hlavou a ukazoval na pohovku.
Mlčky mi přikazoval, abych zůstala.
Situace balancovala na hranici frašky. Zamyšleně jsem
Ashley sledovala. Pokud já vím, vedla lehkováţný ţivot a nikdy
se neohlíţela na následky svých neuváţených činů. Nestarala se,
komu ublíţí. Nyní doplácí na svoji předchozí bezohlednost a
tváří se natolik zdrchaně, ţe mi je jí líto navzdory tomu, co
provedla. Na druhou stranu nepřipustím, aby se pletla mezi mě a
Jacka. Uţ jednou mu ošklivě ublíţila, a já jí nedám příleţitost to
zopakovat.
Mimoto… Je můj.
„Ona nikam nepůjde, Ashley,“ oznámil jí Jack. „Na odchodu
jsi ty.“
„Máte problémy s Petem?“ zeptala jsem se opatrně.
Vytřeštila oči, aţ jí málem vypadly z důlků. „Kdo vám to
vyzvonil?“ Vrhla vyčítavý pohled na Jacka, ale ten se zcela
soustředil na lepicí pásek na Lukových plenkových kalhotkách.
„Nic moc o tom nevím,“ přiznala jsem. „Jenom se mi
doneslo, ţe jste si přestala rozumět s manţelem. Netýrá vás, ţe
ne?“
„Ne,“ odsekla ledově. „Rozcházíme se.“
„To mě mrzí,“ prohlásila jsem upřímně. „Zkusili jste
poradnu?“
„Ta je pro cvoky,“ zazněla opovrţlivá odpověď.
Pousmála jsem se. „Navštěvují ji i naprosto zdraví lidé.
Vlastně čím jste rozumnější, tím víc si odtamtud odnesete. Třeba
by vám pomohli určit, odkud pramení vaše potíţe. Moţná máte
nereálné představy o manţelství. Anebo problém částečně vězí v
nesprávné komunikaci. Pokud o vztah s Petem stojíte, měla
byste tuhle eventualitu zváţit a…“
„Nestojím.“ Bylo mi jasně, ţe Ashley mnou pohrdá a
nepovaţuje mě za rovnocenného soupeře. „Nechci nic dávat
dohromady. Uţ nemám zájem být Peteovou ţenou. Chci…“
Odmlčela se a divoce pohlédla na Jacka. V jejích očích se
zračila nezkrotná touha.
Věděla jsem, co vidí. Muţe, který vypadá jako odpověď na
všechny její trable. Pohledného, úspěšného a ţádoucího. Nový
začátek. Domnívá se, ţe kdyby se k němu mohla vrátit,
zaţehnala by tím všechnu smůlu, která ji pronásleduje od chvíle,
kdy se provdala.
„Máte děti,“ připomněla jsem jí. „Uţ kvůli nim byste se
měla pokusit rodinu zachránit.“
„Byla jste někdy vdaná?“ vyjela.
„Ne,“ přiznala jsem.
„Potom víte kulový.“
„Máte pravdu,“ odvětila jsem klidně. „Vím jenom to, ţe
návrat k Jackovi vaše potíţe nevyřeší. Váš vztah je definitivně
pasé. Jackův ţivot se odvíjí úplně jiným směrem. Jestli smím
hovořit za něho, vězte, ţe mu na vás dál záleţí jako na
kterémkoliv jiném člověku a nic víc. Nejlepší věc, kterou můţete
pro všechny zúčastněné udělat, je vrátit se domů a dohodnout se
s Petem, jak zachránit vaše manţelství.“ Odmlčela jsem se a
podívala se na Jacka. „Vyjádřila jsem se správně?“
Přikývl a zjevně ho opustilo napětí.
Ashley podráţděně zasyčela. Tvrdě na Jacka pohlédla.
„Kdysi ses nechal slyšet, ţe po mně nikdy nepřestaneš touţit.“
Jack stál s chlapečkem opřeným o rameno. Oči se mu
třpytily. „Změnil jsem se, Ashley.“
„Ale já ne!“ vyštěkla.
„To mě mrzí,“ odpověděl tiše.
 Slepě hrábla po kabelce a zamířila ke dveřím. Šla jsem za ní.
Byla v příšerném stavu a mě napadlo, ţe bychom ji neměli
nechat odejít. „Ashley…“ Opatrně jsem se dotkla její hubené
paţe.
Ucukla.
Zlobila se, ale neztrácela nad sebou kontrolu. Sálalo z ní
rozčilení a nevraţivě krčila čelo. Upřela pohled na Jacka, který
se zjevil za mnou. „Jestli mě teď pošleš pryč,“ oznámila mu
důleţitě, „nikdy nedostaneš druhou šanci. Měl by sis rychle
rozmyslet, co doopravdy chceš.“
„Já to vím.“ Otevřel dveře.
Zrudla vzteky. „Doopravdy si myslíte, ţe jste dost dobrá,
abyste si ho udrţela?“ zeptala se mě záštiplně. „Má na vás
pořádný náskok, zlato. Vezme vás na bezstarostnou jízdu a pak
vás odkopne do pangejtu.“ Šlehla pohledem na Jacka. „Vůbec
ses nezměnil. Namlouváš si, ţe kdyţ se necháš vidět s někým,
jako je ona, kaţdý si bude myslet, ţes konečně dospěl, ale
pravda je taková, ţe jsi pořád stejný povrchní sobec jako
vţdycky.“ Odmlčela se, aby se nadechla. „Jsem o hodně hezčí
neţ ona,“ vyštěkla dotčeně a odešla.
Jack za ní zavřel. Opřela jsem se zády o dveře. Jack na mě
zíral, Luka stále choval v náruči. Byl dočista vyvedený z míry,
jako by se ocitl na neznámém území a pokoušel se najít správný
směr. „Díky.“
Váhavě jsem se usmála. „Není zač.“
Zavrtěl hlavou. Ashley ho zjevně zaskočila. „Vidět vás dvě
pohromadě je jako…“
„Pohlíţet současně do minulosti i budoucnosti?“
 Přikývl a povzdechl si. Ustaraně povytáhl koutky úst a
prohrábl si vlasy. „Podíváš se na někoho, jako je Ashley, a
přesně víš, jaký typ chlapa po ní vyjede. Kdysi jsem po ní šílel a
teď mě to děsí.“
„Hovoříš o typickém lovci trofejí,“ prohodila jsem ledabyle.
„Klukovi, který chce urvat tu největší kočku. Já bych ho tak
přísně nesoudila.“
„Jsi super ţenská. Taková ona nikdy nebude. A o hodně
krásnější.“
Rozesmála jsem se. „Říkáš to jenom proto, ţe jsem tě jí
právě zbavila.“
Přistoupil ke mně tak blízko, ţe nás rozděloval pouze Luke, a
přivinul mě k sobě. Jeho prsty příjemně chladily. Zatetelila jsem
se slastí. „My ţádný problém nemáme?“ zeptal ostraţitě.
„Proč bychom ho měli mít?“
„Protoţe kaţdá jiná by na tvém místě začala řádit.“
„Na první pohled jsem viděla, ţe o Ashleyinu přízeň
nestojíš.“ Kysele jsem se zazubila. „A jen tak mimochodem,
Jacku, nejsi sobecký ani povrchní. Coţ ti ráda kdykoliv
dosvědčím.“
Sklonil hlavu a jeho horký dech ovíval moji tvář. Dlouze a
sladce mě políbil. „Nikdy mě neopouštěj, Ello. Potřebuji tě.“
Pojednou jsem se v jeho náruči necítila příjemně. „Vţdyť
Luka rozmačkáme,“ zasmála jsem se a vymanila se z Jackova
objetí, přestoţe chlapečkovi nic nehrozilo.
 21

Následující dva týdny bych označila za sladké časy s hořkou

příchutí. Nepříjemně jsem si uvědomovala, ţe brzy skončí. Jack
a Luke se stali osou, kolem níţ se otáčel můj svět. Věděla jsem,
ţe oba jednou ztratím. Avšak tuto myšlenku jsem úporně
vytěsňovala z hlavy a jednoduše se radovala z kouzelných
letních dní.
Přestoţe jsem se nezastavila, přetékala jsem štěstím.
Věnovala jsem se své práci, starala se o Luka, snaţila se
neztratit kontakt s přáteli a kaţdou volnou chvilku jsem trávila s
Jackem. Nikdy by mě nenapadlo, ţe se tak rychle dokáţu s
někým sţít. Osvojila jsem si výrazy Jackovy tváře a jeho
oblíbená slůvka. Líbilo se mi, jakým způsobem vraští koutky úst,
kdyţ přemýšlí, a zboţňovala jsem vějířky vrásek u očí, kdyţ se
smál. Zjistila jsem, ţe se umí předpisově ovládat a je velice
ohleduplný k lidem, které povaţuje za zranitelné. A také ţe
nesnáší hádky kvůli malichernostem a předsudky.
Měl spoustu přátel, ale pouze dva z nich povaţoval za dobré
kamarády. Ovšem nejvíc důvěřoval svým bratrům, zejména
Joeovi. Jeho největším poţadavkem na ostatní bylo, aby dodrţeli
slovo. Chápal daný slib jako záleţitost ţivota či smrti, jako
nejprůkaznější měřítko charakteru dané osoby.
Otevřeně mi projevoval svou náklonnost. Byl velice smyslný
a zboţňoval milování. Rád si hrál, škádlil mě a přemlouval,
abych vyzkoušela věci, které mě v jasném jitřním světle uváděly
do rozpaků. Avšak jednou či dvakrát se stalo, ţe naše vzájemné
splynutí nebylo vůbec hravé. Proměnili jsme se v jedno tělo a
jednu duši, coţ mě děsilo. Síla nenadálého proţitku mě zaskočila
a já před ní ucukla. Zpřetrhala jsem pouto, protoţe mě
podvědomě děsilo.

„Potřebuješ vlastní dítě,“ prohlásila Stacy, kdyţ jsem jí

jedno odpoledne volala. „Právě to ti našeptávají tvoje
biologické hodiny.“ Zrovna jsem se jí pokoušela vysvětlit, jak mě
Luke dostal. Nějakým nenápadným způsobem se mu podařilo
rozbourat všechny moje obranné hradby. Poprvé v ţivotě jsem
byla emocionálně připoutaná k nějakému dítěti a náš vztah mě
zaskočil svou silou. Tohle jsem opravdu nečekala.
Svěřila jsem se Stacy, ţe vězím v pěkném maléru.
Chtěla jsem si Luka nechat a sledovat, jak roste. Jenţe brzy
si ho vyzvedne jeho máma a já ostrouhám.
Připadalo mi, ţe Tara a Luke mají šanci mě zničit a ţe uţ
nyní mi zasazují jednu pomyslnou ránu za druhou.
„Bude to příšerně bolet, aţ se ho budeš muset vzdát,“
prorokovala Stacy. „Musíš se na to připravit.“
„Já vím. Jenţe netuším, jak na to. Od začátku si opakuji, ţe
ho mám jenom na tři měsíce. Ţe to není ţádná velká časová
investice. Jenţe mi nečekaně přirostl k srdci a situace se mi
vymyká z rukou.“
„Ello, zachovat si odstup od dítěte zkrátka nejde.“
Sevřela jsem mobil pevně v ruce. „Co mám dělat?“
„Začni plánovat. Aţ předáš Luka sestře, vrať se do Austinu,
a přestaň ztrácet čas s Jackem Travisem.“
„Neztrácím s ním čas. Náramně se bavím.“
„Jenţe váš vztah nemá budoucnost. Přiznávám, ţe je sexy, a
taky bych mu nejspíš podlehla, kdybych byla svobodná. Ale měj
oči otevřené. Známost s tímhle typem chlapa nikdy dlouho
nevydrţí. Nestojí o to.“
„Já taky ne. Proto nám to tak klape.“
 „Vrať se domů, Ello. Mám o tebe strach. Myslím, ţe si něco
nalháváš.“
„Co?“
„Spoustu věcí.“
Avšak v koutku duše mě napadlo, jestli tomu není přesně
naopak – v mnoha směrech jsem se obelhávat přestala a díky
tomu je teď můj ţivot mnohem jednodušší.
Jednou týdně jsem telefonovala své sestře. Vedly jsme spolu
dlouhé rozhovory, které poněkud vázly. Vţdycky se neodvratně
stočily k její léčbě. „Příští týden se vracím do Houstonu,“
oznámila mi jednoho dne Tara. „V pátek. Opouštím kliniku.
Podle doktorky Jaslowové mám dobře nakročeno, ale pokud
chci dosáhnout dalších pokroků, měla bych pokračovat v
psychoterapii.“
„To mě těší,“ přinutila jsem se říct, přestoţe mě v ten
okamţik polil ledový pot. „Jsem ráda, ţe uţ je ti lépe, Taro.“
Odmlčela jsem se, neţ jsem se přiměla zeptat: „Přijedeš si hned
pro Luka? Nejspíš ano. Ale pokud ne, vţdycky ho můţu…“
„Ano, těším se na něho.“
Opravdu? málem jsem vyjela. Protoţe se na něho málokdy
zeptáš. Nezajímá tě. Ale moţná by to nebylo fér. Třeba pro ni
Luke hodně znamená, jenom není schopná o tom mluvit.
Přistoupila jsem k postýlce, v níţ chlapeček spal, a dotkla
jsem se medvídka na hracím kolotoči. Prsty se mi třásly. „Mám
tě vyzvednout na letišti?“
„Ne. Někdo mě tam vyzvedne.“
 Mark Gottler, napadlo mě. „Poslouchej, nechci tě otravovat,
ale… Ta předběţná smlouva, o níţ jsme hovořily… Mám ji u
sebe. Doufám, ţe se na ni alespoň podíváš, aţ tu budeš.“
„Podívám, ale nepodepíšu. Není třeba.“
Kousla jsem se do rtu, abych se s ní nepohádala. Ber to
hezky krok za krokem, nabádala jsem se.
Zato jsem se kvůli Taře pohádala s Jackem, protoţe on si
přál být u toho, aţ dorazí, jenţe já s ní chtěla být sama. Vadila
mi představa, ţe se stane svědkem něčeho tak bolestného a
osobního. Uměla jsem si představit, jak mě bude chlapečkův
odjezd bolet, a nechtěla jsem, aby to Jack viděl.
Mimoto v pátek Joe slavil narozeniny a měli v plánu, ţe
stráví noc v Galvestonu a půjdou rybařit.
„Měl bys být s Joem,“ naléhala jsem.
„Výlet můţeme odloţit.“
„Slíbils mu to,“ podotkla jsem. Věděla jsem, jaký vliv tohle
slovo na Jacka má. „Jak tě mohlo vůbec napadnout dát
bráchovi košem?“
„On to pochopí. Tohle je důleţitější.“
„Budu v pohodě,“ chlácholila jsem ho. „Potřebuji si s Tarou
promluvit mezi čtyřma očima. Kdyţ tu budeš, uzavře se.“
„K čertu se vším! Měli ji pustit aţ příští týden. Proč tak
pospíchá?“
„Nemám ponětí. Ale chápu, ţe neţ se nechala propustit z
psychiatrie, měla se tě nejdřív zeptat, zda náhodou nejedeš ten
den na ryby. Taková bezohlednost!“
„Nikam nepojedu.“
 Podráţděně jsem přecházela po bytě. „Chci, abys odjel,
Jacku. Bez tebe to zvládnu líp. Potřebuji s ní být sama. Předám
Luka Taře, vypiji velkou sklenici vína, dám si koupel a půjdu
brzy spát. Kdybych náhodou zatouţila po společnosti, půjdu
navštívit Haven. Ty se druhý den vrátíš a můţeme to rozpitvat.“
„Radši bych to nazval pozápasovou analýzou.“ Soustředěně
na mě zíral, jako by pohlíţel aţ na dno mé duše. „Ello, přestaň
pochodovat a pojď sem.“
Zarazila jsem se, ale pak jsem mu vyhověla. Objal mě a
navzdory mému mírnému odporu přitiskl k sobě.
„Nemusíš předstírat, ţe je všechno v pořádku,“ nabádal mě.
„Nic jiného neumím. Kdyţ se dostatečně dlouho tváříš, ţe jsi
v pohodě, tak tomu nakonec uvěříš.“
Jack mě mlčky svíral v náruči. Naléhavě mě hladil. Zhluboka
jsem se nadechla a nechala se konejšit. Nadskočila jsem v
okamţiku, kdy se ke mně přitiskl, a já ucítila, jak moc je
vzrušený.
Nejprve svlékl mě, potom sebe. Přesně věděl, co dělá. Kdyţ
jsem se pokusila něco říct, uchopil mou hlavu do dlaní a
hladově mě políbil. Poloţil mě na podlahu a zmocnil se mě.
Prohnula jsem se v zádech, abych mu byla co nejblíţ. Čerpala
jsem rozkoš z jeho urostlého těla. Líně jsme se převalili. Nejprve
jsem se nahoře ocitla já, potom on. Uchopil mě za boky a
ponořil se hluboko do ţáru mého vlhkého klína. Spokojeně jsem
zasténala. Podvolila jsem se tíze jeho těla a otevřela jsem se mu.
Podepřel mi boky polštářem, jejţ sňal z pohovky, a přinutil
mě zapomenout na všechny strázně. Poté jsme zůstali spojeni a
dlouze jsme se líbali. Jack nepřipustil, abych se od něho vzdálila
na pouhý centimetr. Jako by mi chtěl něco dokázat. Přesvědčit
mě o něčem, co moje srdce a mysl odmítaly přijmout.
V pátek ráno Jack odjel ještě za tmy. Usedl ke mně na postel
a zvedl mě. Procitla jsem v jeho náruči. Do ucha se mi vetřel
jeho podmanivý hlas: „Udělej, co musíš. Nebudu ti stát v cestě.
Ale aţ se vrátím, nebudeš mě od sebe odhánět. Platí? Někam tě
vezmu. Na pěknou dlouhou dovolenou. Budeme si povídat a ty se
mi můţeš vyplakat na rameni. Však my to zvládneme.“ Políbil
mě do vlasů, pohladil po tváři a poloţil zpátky na matraci.
Mlčela jsem, oči jsem nechala zavřené. Jack mě pečlivě
přikryl aţ po bradu a odešel.
Netušila jsem, jak mu vysvětlit, ţe poţaduje víc, neţ mu mohu
dát. Ţe lidé, kteří zakusili citovou deprivaci jako já, se bojí
navazovat vztahy. Strach a vůle přeţít jsou silnější neţ
náklonnost k druhým. Dokáţu milovat, ale jen omezeně. S
výjimkou Luka. S tímhle zázrakem jsem nepočítala.
Jenţe svého chlapečka ztrácím.
Tuhle lekci jsem dostala uţ tolikrát… Prostě to tak je a neřídí
se to ţádnou logikou. Pokaţdé kdyţ si někoho zamiluji, záhy o
něho přijdu. A připadám si zbytečná.
Zajímalo by mě, zda se někdy vzpamatuji z toho, co mě zítra
čeká.

Oblékala jsem chlapečka do námořnického oblečku a

miniaturních tenisek a hlavou mi táhlo, jak na něho bude Tara
pohlíţet. Nakolik se tříměsíční kojenec liší od novorozeněte,
které opustila. Uţ umí sevřít hračku v ruce anebo udeřit do
chrastítka, které visí nad ním. Usmívá se na mě a culí se
dokonce i na sebe, kdyţ se spatří v zrcadle. Kdyţ si s ním
povídám, odpovídá mi broukáním, jako bychom vedli fascinující
konverzaci. Stačí, abych ho přidrţela tak, aby se dotkl noţkama
podlahy, a natahuje je, jako by se na ně chtěl postavit.
Stojí na začátku cesty, kdy bude zkoumat své dovednosti a
moţnosti, a čekají ho značné pokroky. Brzy pronese svoje první
slůvko, poprvé se posadí, udělá první krok. Já tohle všechno
zmeškám. Není můj. Patří mi jenom v srdci.
Zaštípalo mě v očích, ale slzy se někde zasekly. Bylo to
příšerné. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Budeš za ním jezdit
na návštěvu, domlouvala jsem si v duchu přísně. Najdeš způsob,
jak být součástí jeho ţivota. Staneš se prima tetou, která mu
vţdycky vozí ty nejlepší dárky.
Jenţe to mi nestačilo.
„Luku,“ oslovila jsem ho ochraptěle, zatímco jsem zapínala
suché zipy na jeho botičkách, „dneska přijede maminka.
Konečně ji budeš mít zpátky.“
Zaculil se na mě. Sklonila jsem se a políbila ho na
broskvovou tvářičku. Cítila jsem, jak noří miniaturní prstíky do
mých vlasů. Opatrně jsem mu je vyprostila z pěstiček, zvedla ho
a odnesla na pohovku. Posadila jsem si ho na klín a prohlíţeli
jsme si spolu jeho oblíbenou obrázkovou kníţku o gorile, která
jednou v noci pustila všechna zvířátka v zoo ven z klecí.
Uprostřed příběhu se ozvalo pípnutí interkomu. „Slečno
Vamerová, máte návštěvu.“
„Pošlete ji nahoru, prosím.“
Byla jsem nervózní a připadala si poraţená. Někde hluboko
v mém nitru číhala zlost. Ne moc velká, dala se zkrotit, ale
dostatečně silná, aby ve mně udusila všechen optimismus. Kdyby
mě Tara nepoţádala o tuhle sluţbu, nikdy bych nepoznala, jak
chutná tahle úroveň bolesti. A kdybych měla tímhle projít znovu,
roztříštila bych se na tisíc kousků a nikdo by mě nedokázal
posbírat.
Ozvalo se zaklepání.
Šla jsem otevřít s Lukem v náruči. Tara byla mnohem
krásnější, neţ jsem si ji pamatovala. Na půvabu jí neubralo ani
několik nových vrásek. Byla štíhlá a v topu z bílého hedvábí a
upnutých černých kalhotách jí to moc slušelo. Obula si černé
balerínky se stříbrnými sponami. Stříbroplavé vlasy jí ve volných
vlnách plývaly na ramena a v uších se houpaly velké kruhy. Na
zápěstí se třpytil očividně drahý náramek.
Vstoupila do bytu a oba nás objala. Uţ jsem zapomněla, o
kolik je vyšší neţ já. Vzpomněla jsem si na pubertu, kdy mě
zčistajasna přerostla a já si stěţovala, ţe to od ní není fér.
Dobírala si mě hláškou, ţe roste za nás obě. Její blízkost ve mně
probudila tisíce zasunutých vzpomínek a já si uvědomila, jak
moc ji mám ráda.
Odtáhla se, aby se na mě podívala, a zrak jí padl na Luka.
„Ello, ten je krásný,“ uţasla. „A tak vyrostl…“
„Ţe jo?“ Natočila jsem chlapečka tak, aby na něho dobře
viděla. „Luku, podívej se na svoji krásnou maminku. Na, vezmi
si ho.“ Opatrně jsme si miminko předaly. Stále jsem cítila teplo
tam, kde chlapeček před chvilkou spočíval. Tara na mě pohlédla
očima plnýma slz. Tváře jí zrudly. „Děkuji ti, Ello,“ zašeptala.
Udivilo mě, ţe zatím nenabírám. Připadalo mi, ţe si udrţuji
jakýsi odstup od toho, co se momentálně děje, a byla jsem za to
vděčná. „Pojďme si sednout.“
Tara mě následovala. „Ţít na téhle adrese a randit s Jackem
Travisem… hmm, tomu říkám trefa do černého, Ello.“
 „Nezačala jsem s ním chodit kvůli penězům,“ bránila jsem
se.
Sestra se rozesmála. „Kdyţ to říkáš… Ale pořídil ti tenhle
byt. Nebo snad ne?“
„Jenom mi jej půjčil,“ upřesnila jsem. „Ale teď kdyţ jsi
zpátky a nebudu se starat o Luka, přestěhuji se jinam, i kdyţ
zatím nevím kam.“
„Proč tu nemůţeš zůstat?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nebylo by to správné. Však já něco
vymyslím. Mnohem důleţitější je otázka, kde budeš bydlet ty. Co
si vy dva dál počnete?“
Tara se zatvářila ostraţitě. „Mám kousek odtud pěkný
domek.“
„To ti zařídil Mark?“
„V podstatě ano.“
Ještě chvíli jsme si povídaly a já se pokoušela zjistit
podrobnosti o Tařině situaci. Jaké má plány, kde bude brát
peníze. Odmítala mi na cokoliv odpovědět a její vyhýbavost mi
lezla na nervy.
Luke vycítil naše napětí. Anebo se mu nelíbilo v neznámé
náruči. V kaţdém případě se začal vrtět a pofňukávat. „Co mu
je?“ podivila se Tara. „Na, vezmi si ho.“
Opřela jsem si chlapečka o rameno. Unaveně si povzdechl a
ztichl.
„Taro,“ spustila jsem opatrně. „Mrzí mě, ţe se pletu do
tvých věcí a vymámila jsem předběţnou smlouvu z Marka
Gottlera. Dělala jsem to pro tebe, abyste měli s Lukem nějakou
záruku.“
Váţně se na mě podívala. „Mám tolik záruk, kolik potřebuji.
Slíbil, ţe se o nás postará, a já mu věřím.“
„Proč?“ nevydrţela jsem se nezeptat. „Proč sázíš na slovo
člověka, který se neštítí podvádět svou ţenu?“
„Ty tomu nerozumíš, Ello. Neznáš ho.“
„Setkala jsem se s ním, a myslím si o něm, ţe je to studený
čumák, který nesmírně rád lidmi manipuluje.“
Tím jsem ji naštvala. „Tys byla vţdycky chytrá jako rádio,
ţe, Ello? Všechno víš nejlíp. Nuţe, jsem zvědavá, co povíš na
tohle: Mark Gottler není Lukův otec! Pravého otce pouze
kryje.“
„Kdo je to, Taro?“ zeptala jsem se zlostně a zakryla
chlapečkovu hlavičku dlaní.
„Noah.“
Mlčky jsem na sestru zírala a vyčetla jsem pravdu z jejích
očí. „Noah Cardiff?“ otázala jsem se ochraptěle.
Tara přikývla. „Miluje mě. A jeho milují desetitisíce lidí.
Mohl si vybrat kteréhokoliv z nich, ale zvolil si mě. Anebo
pokládáš za nemoţné, aby mě muţ jako on zboţňoval?“
„Ne. Já…“ Luke usnul. Pohladila jsem ho po zádíčkách.
„Lukáš… Jeho oblíbený apoštol.“
„Co jeho manţelka?“ Musela jsem si odkašlat. „Ví, ţe spolu
máte syna?“
„Zatím ne. Noah jí to řekne, aţ nastane vhodný čas.“
 „Kdy to bude?“ hlesla jsem.
„Aţ jejich děti povyrostou. Noah má obrovskou
zodpovědnost. Neví, kam dřív skočit. Ale nějak to zvládne. Chce
se mnou ţít.“
„Skutečně se domníváš, ţe dá v sázku svoji pověst? Rozvod
by mu v očích veřejnosti velice uškodil. Jak často se hodlá s
Lukem stýkat?“
„Luke je zatím malý. Tátu nepotřebuje. Aţ povyroste, pak se
s Noahem vezmeme.“ Kdyţ spatřila, jak se tvářím, zamračila se.
„Takhle se na mě nedívej. On mě miluje, Ello. Slíbil, ţe se o mě
postará. Nic mi nehrozí a miminku také ne.“
„Moţná si připadáš v bezpečí, ale je to jen iluze. Nemáš mu
co nabídnout. Můţe tě kdykoliv opustit a budeš namydlená.“
„Copak ty jsi na tom s Travisem lépe?“ opáčila. „Co mu
můţeš nabídnout ty, Ello? Jak si můţeš být jistá, ţe se na tebe
nevykašle? Já mám přinejmenším Noahovo dítě.“
„A já nejsem na Jackovi závislá,“ namítla jsem tiše.
„Ne, ty nejsi závislá na nikom. Nikomu a ničemu nevěříš. Já
jsem jiná. Nechci zůstat sama. Potřebuji muţe a na tom není nic
špatného. Noah je nejlepší chlap, jakého jsem kdy poznala. Je
hodný a chytrý a pořád se modlí. Vsadím se, ţe má víc peněz neţ
Jack Travis. A kaţdého zná, Ello. Politiky, byznysmeny…,
zkrátka kaţdého. Je obdivuhodný.“
„Je ochoten dát ti svoje sliby písemně?“ zeptala jsem se.
„O tom přece náš vztah není. Smlouva ho jenom pošpiní.
Bude působit lacině. Nechci Noahovi ublíţit. Ranit jeho city tím,
ţe mu nedůvěřuji. On i Mark vědí, ţe ta smlouva je tvůj nápad,
ne můj.“ Podívala se na mě, a kdyţ spatřila, jak se tvářím,
roztřásl se jí ret. V očích se objevily slzy. „Copak nemůţeš být
šťastná se mnou, Ello?“
Zavrtěla jsem hlavou. „V tomto případě ne.“
Otřela si zrádné krůpěje špičkami prstů. „Snaţíš se lidi
ovládat stejně jako máma. Uvědomila sis to někdy?“ Postavila
se a natáhla se pro Luka. „Dej mi ho. Uţ musím jít. Čeká na mě
auto s řidičem.“
Podala jsem jí spícího chlapečka. Do tašky na plenky jsem
přidala obrázkovou kníţku. „Pomůţu ti odnést kočárek do
auta.“
„Není třeba. Mám pro něho připravený dětský pokoj plný
úplně nových věcí.“
„Nezlob se na mě,“ vyhrkla jsem znenadání. Hruď se mi
svírala bolestí.
„Já se nezlobím. Jenom…“ Zaváhala. „Ty i máma mi
škodíte. Vím, ţe ty za to nemůţeš, Ello. Ale kdykoliv se na
některou z vás podívám, vzpomenu si na svoje mizerné dětství.
Potřebuji zaplnit svůj ţivot pozitivními podněty. Od nynějška
budu jen já, Noah a Luke.“
Ohromením jsem se nezmohla na slovo. „Počkej, prosím.“
Sklonila jsem se nad nosítkem a neohrabaně přitiskla rty na
chlapečkovo čílko. „Sbohem, Luku,“ zašeptala jsem.
Pak jsem ustoupila dozadu a sledovala, jak sestra odnáší
svého syna pryč. Zamířila k výtahu. Zapadly za nimi dveře a byli
pryč.
Došourala jsem se zpátky do bytu. Pohybovala jsem se jako
stařena. Pojednou jsem nevěděla, co si počít. Doplouţila jsem se
do kuchyně a uvařila si čaj, o kterém jsem věděla, ţe ho nebudu
pít. „Je to pryč,“ pronesla jsem nahlas. „Skončilo to.“
Luke se probudí a já u něho nebudu. Bude se divit, proč jsem
ho opustila. Můj hlas se mu vytratí z paměti.
Můj chlapeček. Moje děťátko.

Nešťastnou náhodou jsem si opařila prsty horkou vodou, ale

bolest jsem nevnímala. Uvědomovala jsem si, jak špatně nesu
vzájemné odloučení. Zatouţila jsem po Jackovi. Věděl by, jak se
z toho dostat. Jak prolomit vrstvy ledu, které mě obklopují.
Zároveň jsem se jeho společnosti hrozila.
Převlékla jsem se do pyţama a zbytek odpoledne strávila
sledováním televize, aniţ jsem cokoliv vnímala. Zazvonil telefon
a ozval se záznamník. Aniţ jsem se podívala na číslo volajícího,
věděla jsem, ţe je to Jack. V ten okamţik jsem s ním nedokázala
mluvit. Ani s nikým jiným. Úplně jsem stáhla zvuk.
Napadlo mě, ţe bych se měla drţet denní rutiny, a tak jsem si
k večeři uvařila slepičí polévku z pytlíku. Zapila jsem ji sklenkou
vína. Telefon neustále vyzváněl. Hovory přebíral záznamník, aţ
jich bylo půl tuctu.
Zrovna kdyţ jsem se rozhodla jít do postele, ozvalo se
zaklepání.
Byla to Haven. Z tmavých očí, které se tolik podobaly
bratrovým, čišelo znepokojení. Nehrnula se dál, jenom zastrčila
ruce do kapes dţínsů. „Ahoj,“ pozdravila mě vlídně. „Uţ si ho
odvezla?“
„Ano.“ Chtěla jsem, aby to vyznělo věcně, ale slůvko mi
uvízlo v krku.
 „Jack se ti marně snaţí dovolat.“
Omluvně jsem se usmála. „Já vím. Ale nechci s nikým
mluvit. Nerada bych mu zkazila výlet svou blbou náladou.“
„Nic mu nezkazíš. Jenom potřebuje vědět, ţe jsi v pořádku.
Volal mi před několika minutami a poţádal mě, abych tě šla
zkontrolovat.“
„Promiň. Bojíte se zbytečně.“ Pokusila jsem se o úsměv.
„Nejsem na pokraji zhroucení nebo tak něco. Jenom mě
přepadla únava.“
„Umím si to představit.“ Haven zaváhala. „Nemám u tebe
chvíli zůstat? Podíváme se na telku nebo tak něco.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Potřebuju se vyspat. Ale díky.“
„Fajn.“ Pátravě si mě prohlíţela. Nepatrně jsem sebou trhla
jako noční tvor, který se vyhýbá slunečnímu svitu. „Ello, nikdy
jsem neměla dítě a neumím si představit, čím teď procházíš, ale
vím, co to je ztráta. A zármutek. Mimoto jsem dobrá
posluchačka. Zítra si promluvíme, ano?“
„Není o čem.“ Neměla jsem v úmyslu o Lukovi s někým
rozprávět. Byla to uzavřená kapitola.
Haven se zlehka dotkla mého ramene. „Jack se vrátí zítra
kolem páté. Moţná dřív.“
„Nejspíš tu uţ nebudu,“ slyšela jsem se říkat. „Vracím se do
Austinu.“
Ostraţitě na mě pohlédla. „Na návštěvu?“
„Sama nevím. Moţná nadobro. Přála bych si, aby všechno
bylo jako dřív. Abych zase ţila s Danem v Austinu a cítila se v
bezpečí. Aby mnou necloumaly emoce, moc jsem ze sebe
nevydávala a nic moc nepotřebovala. A nic neočekávala.“
„Myslíš, ţe je to moţné?“ zeptala se tiše Haven.
„Netuším,“ přiznala jsem. „Ale můţu to zkusit. Tady mě
všechno ničí.“
„S rozhodnutím radši počkej,“ naléhala. „Dopřej si trochu
času a všechno si pořádně promysli.“

22
 Ráno jsem vstala z lůţka a zamířila do obýváku. Vtom mi
cosi poplašeně vypísklo pod nohama. Shýbla jsem se a zvedla
Lukova plyšového králíčka. Sevřela jsem ho v prstech, posadila
se na pohovku a rozplakala jsem se. Avšak nebyl to šťavnatý
pláč přímo od srdce, který jsem potřebovala. Omezila jsem se na
rozčilené fňukání, které mi nepřinášelo kýţenou úlevu. Pustila
jsem si sprchu a dlouho stála pod horkým proudem.
Uvědomila jsem si, ţe bez ohledu na to, jak je Tara daleko,
kde spolu s Lukem jsou a co dělají, stále je budu milovat. A tohle
mi nikdo nevezme.
Já a moje sestra jsme si byly navzájem oporou v pusté
krajině našeho dětství, avšak na neutěšenou situaci jsme kaţdá
zareagovala odlišným způsobem. Tara se bojí být sama stejně
silně, jako já se bojím s někým být. Časem se moţná ukáţe, ţe
jsme se obě mýlily a klíč ke štěstí nikdy nenajdeme. Já věděla
jenom to, ţe samota pro mě představuje formu bezpečí.
Oblékla jsem se a sepnula si vlasy do ohonu. Začala jsem
skládat úhledné hraničky svého oblečení a rovnat je na postel.
Telefon mlčel. Napadlo mě, ţe Jack se vzdal snahy se mnou
spojit, a zmocnila se mě podivná tíseň. Přestoţe jsem se
odmítala bavit o Lukovi a o svých pocitech, zajímalo mě, jak se
Jackovi daří. Ve zprávách hlásili, ţe se nad Zálivem utváří
bouře. O půl hodiny později redaktor varoval, ţe nabírá na síle.
V obavách jsem se chopila mobilu a zvolila Jackovo číslo.
Ozvala se mi hlasová schránka. „Ahoj,“ řekla jsem po pípnutí.
„Mrzí mě, ţe jsem ti včera večer nebrala telefon. Byla jsem
utahaná a tak… Nevadí. Slyšela jsem zprávy o počasí. Jenom
jsem chtěla vědět, ţe jsi v pořádku. Zavolej mi, prosím.“
Jenţe Jack se mi neozval. Zlobí se na mě? Anebo má plné
ruce práce, aby dostal loď včas do přístavu?
Kdyţ se časně odpoledne mobil konečně rozdrnčel,
pospíchala jsem k němu. Zelené tlačítko jsem stiskla dřív, neţ
jsem se podívala, kdo volá. „Jacku?“
„Ello, tady Haven. Napadlo mě… Nenechal u tebe Jack
náhodou kopii plavebního plánu?“
„Ne. Ani nevím, ţe něco takového existuje. Jak to vypadá?“
„Nic extra, jenom pár stránek papíru. Jsou na nich základní
údaje o lodi, cíl cesty, kurz a předpokládaný návrat.“
„Nemůţeš Jackovi zavolat a přeptat se ho?“
„Kluci neberou telefon.“
„Všimla jsem si. Zkoušela jsem se spojit s Jackem, abych ho
varovala před bouří, ale ozvala se mi schránka. Napadlo mě, ţe
neví, kam dřív skočit.“ Zaváhala jsem. „Myslíš, ţe je důvod k
obavám?“
„Vlastně ne. Jenom… Zajímalo by mě, co měli přesně v
plánu.“
„Zaskočím k němu do bytu a porozhlédnu se tam.“
„Není třeba. Uţ jsem tam byla. Hardy brnkne do přístavu,
odkud vyplouvali. Tam o nich určitě budou vědět.“
„Fajn. Potom mi brnkni, co jsi zjistila.“
„Spolehni se.“
 Haven zavěsila a já se mračila na přístroj ve své ruce.
Promnula jsem šíji, která mi začínala trnout. Opět jsem zkusila
Jackův mobil a zase jsem skončila ve schránce. „Jenom to
znovu zkouším,“ prohlásila jsem upjatě. „Dej mi vědět, kde jsi.“
Několik minut jsem sledovala zprávy o počasí, pak jsem
zvedla kabelku a vyšla z bytu. Připadalo mi zvláštní, ţe jdu tak
nalehko – bez všech Lukových propriet. Vydala jsem se do bytu
Hardyho a Haven. Jackova sestra mě vpustila dál.
„Opravdu si začínám dělat starosti,“ přiznala jsem.
„Zjistilas něco nového?“
Zavrtěla hlavou. „Hardy právě hovoří s vedoucím přístavu.
Hledají plavební plán. Mluvila jsem s Gageem a podle něho by
uţ měli být zpátky. Jenţe jejich dok je dosud prázdný.“
„Třeba se rozhodli rybaření si prodlouţit.“
„S ohledem na počasí to nepřipadá v úvahu. Mimoto vím, ţe
se Jack chtěl brzy vrátit. Vadilo mu nechávat tě tak dlouho
samotnou s ohledem na to, čím jsi včera prošla.“
„Doufám, ţe je v pořádku, abych ho mohla zabít, aţ se
vrátí,“ ucedila jsem a Haven ze sebe vynutila smích.
„Zřejmě budeš muset do fronty.“
Hardy zavěsil, natáhl se pro dálkové ovládání a zesílil zvuk
televizoru, abychom slyšeli hlášení o nejnovějším vývoji počasí.
„Ahoj, Ello,“ pozdravil mě nepřítomně s očima přilepenýma k
obrazovce. Obvyklý pohodový postoj byl pryč, tvářil se
ustaraně. Usadil se na područce pohovky s mírně pokrčenýma
nohama, jako by byl připravený kaţdou chvíli vyskočit a vrhnout
se do akce.
„Co říkali v přístavu?“ vyzvídala Haven.
 „Pokoušejí se s nimi spojit vysílačkou. Zatím nezachytili
ţádný nouzový signál či volání o pomoc.“
„To je dobré znamení, ne?“ zeptala jsem se.
O lodích nevím zhola nic. Dokonce jsem netušila, na co se
zeptat. Navzdory tomu jsem se zoufale snaţila vymyslet
vysvětlení, proč se Jack a Joe neozývají. „Nemohlo dojít na lodi
k výpadku elektřiny nebo tak něco? Anebo nejsou v dosahu
signálu.“
Hardy přikývl. „Zvrtnout se můţe cokoliv.“
„Jack a Joe mají hodně zkušeností,“ utěšovala nás Haven.
„Vědí, jak se v nebezpečné situaci zachovat, a rozhodně by nic
neriskovali. Určitě se jim nic nestalo.“ Znělo to, jako by
přesvědčovala sebe stejně jako mě.
„Co kdyţ se jim nepodařilo té bouři uniknout?“ vysoukala
jsem ze sebe s obtíţemi.
„Tahle bouře není zase tak hrozná,“ namítla. „Kdyby je
zastihla, přizpůsobí loď i plavbu okolnostem a zamíří do
přístavu.“ Sáhla po mobilu. „Zavolám Gageovi a zeptám se ho,
zda je někdo s tátou.“ Příští půlhodinu strávili Haven a její
manţel s mobilem u ucha a snaţili se získat nějaké informace.
Liberty odjela do River Oaks, aby dělala společnost
Churchillovi, zatímco Gage se vydal do sídla pobřeţní stráţe v
Galena Parku. Z Freeportu vyrazilo několik hlídkových člunů,
aby pátraly po pohřešovaném plavidle.
V tu chvíli se nedalo udělat víc.
Další půlhodinu jsme sledovali zprávy o počasí. Haven
připravila obloţené chlebíčky, které nikdo nejedl. Připadala
jsem si jako ve zlém snu. Napětí vzrůstalo úměrně tomu, čím víc
času uplynulo.
 „Kéţ bych kouřila,“ posteskla si Haven a nervózně se
zasmála. Neklidně přecházela po obývacím pokoji. „Tohle je
jedna ze situací, kdy mi přijde vhodné zapalovat si jednu
cigaretu od druhé.“
„Hlavně s tím nezačínej,“ zapřísahal manţelku Hardy a
uchopil ji za ruku. „Zlozvyků máš beztak dost, zlato.“ Přitáhl ji
k sobě a posadil si ji na klín.
„Včetně tebe,“ zamumlala. „Moje nejhorší slabost jsi ty.“
„To je pravda.“ Prohrábl její tmavou hřívu a políbil ji.
„Jenţe mě se hned tak nezbavíš.“
Vtom zazvonil telefon. Já i Haven jsme úlekem nadskočily.
Hardy zvedl sluchátko. „Cates. Ahoj, Gagei. Něco nového? Uţ
je našli?“ Nato se odmlčel. Ani se nepohnul a mně se bezděčně
zjeţily všechny vlasy. „Potřebují víc vrtulníků? Protoţe jestli
ano, mohl bych… Já vím. Je to jako hledat jehlu v kupce sena.
Fajn. Budeme čekat.“ Zavěsil.
„Co se stalo?“ Haven popadla manţela za ramena.
Hardy uhnul očima. Pevně semkl rty. Všimla jsem si, jak mu
na tváři cuká sval. „Našli na hladině nějaké trosky. Zbytek lodi
se potopil.“
Náhle jsem měla v hlavě dočista prázdno. Civěla jsem na
Hardyho a lámala si hlavu, zda doopravdy řekl to, co právě
vyslovil. „Vyhlásili záchrannou akci?“ zeptala se Haven. Úplně
zesinala.
Přikývl. „Pobřeţní hlídka vyslala vrtulníky.“
„Trosky,“ hlesla jsem omámené. Bojovala jsem se vzrůstající
nevolností. „Copak… loď explodovala?“
Přikývl. „Z jedné z vrtných plošin byl v dálce vidět kouř.“
 Všichni tři jsme se pokoušeli se špatnou zprávou vypořádat.
Přiloţila jsem si dlaň na ústa a dýchala jsem přes prsty. Kde je
Jack? Je zraněný? Utopil se?
Ne, nemyslím.
Ale na okamţik se mě zmocnil pocit, jako bych se sama
topila. Připadalo mi, ţe se nad mojí hlavou zavírá černá voda a
táhne mě dolů, kde nemůţu dýchat, vidět ani slyšet.
„Hardy.“ Udivilo mě, jak rozumně zní můj hlas, přestoţe v
mém nitru řádí chaos. „Co můţe být příčinou výbuchu lodi?“
I on se předpisově ovládal. „Únik paliva, přehřátí motoru,
výpary hromadící se kolem nádrţe, exploze baterie… Kdyţ jsem
pracoval na plošině, jednou jsem viděl vybuchnout loď, která
najela na potopené palivové potrubí.“ Pohlédl na Haven. Byla
celá rudá a křivila pusu, jak se pokoušela zadrţet pláč. „Těla
nenašli.“ Přivinul manţelku k sobě. „Nemysleme hned na
nejhorší. Třeba jsou ve vodě a čekají na záchranu.“
„Voda je tam nebezpečná,“ vzlykla Haven do jeho košile.
„Je tam spousta proudů,“ souhlasil. „Podle Gagee má
kapitán, který koordinuje záchranné práce, k dispozici
počítačový model, který ukáţe, kam je proudy mohly zanést.“
„Jaká je šance, ţe ţijí?“ zeptala jsem se rozechvěle. „I
kdyby přeţili výbuch, jaká je pravděpodobnost, ţe měli na sobě
záchranné vesty?“
Otázka zůstala viset ve vzduchu. „Mizivá,“ připustil Hardy,
„ale existuje.“
Přikývla jsem a ztěţka usedla do nejbliţšího křesla. V hlavě
mi hučelo.
 Dopřej si trochu času a všechno si pořádně promysli, řekla
mi Haven, kdyţ jsem se jí svěřila se svým úmyslem vrátit se do
Austinu.
Můj čas nyní vypršel.
Není co řešit.
Kéţ bych mohla s Jackem strávit pouhých pět minut…
Vyměnila bych několik let ţivota za příleţitost mu říct, kolik pro
mě znamenal. Jak moc jsem ho chtěla. A milovala.
Vzpomínala jsem na jeho okouzlující úsměv, oči barvy
půlnoci, váţný výraz ve tváři, kdyţ spal. Představa, ţe uţ ho
nikdy neuvidím a nikdy nepocítím sladkost jeho úst, byla k
neunesení.
Strávila jsem s ním tolik času bez jediného slova… Tehdy se
zdála zbytečná. Anebo přesáhla hranice mého srdce a já je
nedokázala vyslovit. Promeškala jsem všechny příleţitosti, kdy
jsem k němu mohla být upřímná.
Milovala jsem ho, a on se to moţná nikdy nedozví.
Konečně jsem pochopila, čeho bych se měla nejvíc bát.
Ztráty rozhodně ne. Mnohem horší je nikdy nemilovat. Cenou za
bezpečí byla lítost, kterou jsem v té chvíli cítila. A s ní budu ţít
po zbytek ţivota.
„Nemůţu tu jenom tak dřepět a čekat,“ vyjela zčistajasna
Haven. „Co kdybychom se vydali do kanceláře pobřeţní
stráţe?“
„Jestli chceš, tak tě tam odvezu. Ale nebudeme jim nic
platní. Maximálně se jim budeme plést pod nohy. Kdyby něco,
Gage nám dá okamţitě vědět.“ Odmlčel se. „Co takhle zajet k
otci? Je u něho Liberty.“
 Haven energicky přikývla. „Kdyţ uţ mám šílet strachy, tak
jedině v náruči milující rodiny.“
Nasedli jsme do Hardyho stříbrného sedanu a vyrazili do
River Oaks. Cestou zatrylkoval Hardyho mobil. Haven se jej
zmocnila dřív neţ on. „Já to vezmu. Ty řídíš.“ Přiloţila si
přístroj k uchu. „Ahoj, Gagei. Zjistil jsi něco nového?“ Chvíli
poslouchala, pak vykulila oči. „Proboha. Nemůţu tomu uvěřit.
Který? Oni to nevědí? Kruci! Copak někdo nemůţe… Ano,
jasně, budeme tam.“ Otočila se k Hardymu. „Jedeme do
Gamerovy nemocnice,“ vydechla. „Našli je a převáţejí je
rovnou tam. Jednomu z nich prý skoro nic není, zato ten
druhý…“ Hlas se jí zlomil a do očí vhrkly slzy. „…je na tom
špatně,“ vykoktala.
„Který?“ slyšela jsem se říkat, zatímco Hardy se agresivně
prodíral hustým provozem a ignoroval popuzené klaksony
ostatních šoférů.
„Gage víc nezjistil. Zavolá Liberty, aby přivezla tátu.“
Nemocnice dostala jméno po Johnu Nance Gamerovi,
texaském rodákovi, který po dvě období zastával funkci
viceprezidenta USA za vlády Franklina Roosevelta. Má šest set
lůţek a přistávají tu vrtulníky lékařské záchranné sluţby. Kromě
toho je zde špičkové traumacentrum.
Jakmile jsme zaparkovali vůz, všichni tři jsme pospíchali k
přepáţce informační sluţby, kde nás nasměrovali do
traumacentra na druhém podlaţí. Tam nám mohli říct jenom to,
ţe helikoptéra právě přistála a oba pacienty přebírá resuscitační
tým. Odvedli nás do béţově vymalované čekárny s akváriem a
stolkem plným ohmataných časopisů.
Vládlo zde nepřirozené ticho rušené jen tlumeným hovorem
zpravodajského kanálu, který se linul z malého televizoru. Tupě
jsem pohlédla na obrazovku, ale slova mi nic neříkala.
Nezajímalo mě nic, kromě tohoto místa.
Zdálo se, ţe Haven nevydrţí klidně sedět. Přecházela po
čekárně jako tygřice v kleci, dokud ji Hardy nepřesvědčil, aby
vedle něho usedla. Masíroval jí ramena a tišeji domlouval,
dokud se neuvolnila. Několikrát se zhluboka nadechla. Otřela si
oči rukávem.
Gage dorazil téměř současně s Liberty a Churchillem.
Všichni tři vypadali zdrchaně a rozčileně stejně jako my.
Připadala jsem si jako vetřelec. Přece jenom jsem nepatřila
do rodiny. Poté co Haven objala otce, váhavě jsem k němu
přistoupila. „Pane Travisi. Doufám, ţe vám nevadí moje
přítomnost.“
Náhle mi připadal mnohem starší a křehčí. Čelil moţné
ztrátě jednoho nebo obou synů. Co se v takové situaci dá říct?
Překvapil mě tím, ţe mě objal kolem ramen. „Vţdyť k nám
patříš, Ello,“ pronesl hlubokým hlasem. „Jack tě bude chtít
vidět.“ Voněl po kůţi a mýdle na holení, a také trochu po
doutnících. Byla to taková povzbudivá otcovská vůně. Poplácal
mě po zádech a nechal mě jít.
Gage a Hardy tiše probírali, co se mohlo přihodit na lodi.
Rozebírali všemoţné scénáře a v ţádném nechyběla jiskřička
naděje. Tomu nejhoršímu, který nám všem strašil v hlavě, se
úzkostlivě vyhýbali. Nikdo si nechtěl připustit, ţe by bratři mohli
utrţit smrtelná zranění.
Já a Haven jsme se vydaly do chodby, abychom si protáhly
nohy a přinesly kávu z automatu. „I kdyţ to oba zvládnou,“
spustila na zpáteční cestě váhavě Haven, „můţou nás čekat
krušné časy. Co kdyţ budeme muset dát souhlas k amputaci?
Anebo vyšetření prokáţe poškození mozku? Bůhví, co bude.
Nikdo ti nebude vyčítat, kdyţ dospěješ k závěru, ţe tohle je nad
tvoje síly.“
„Uţ jsem o tom uvaţovala,“ přiznala jsem na rovinu. „Jack
pro mě hodně znamená a je mi jedno, v jakém je stavu. Ať se s
ním stalo cokoliv, budu se o něho starat. Zůstanu s ním bez
ohledu na okolnosti. Hlavně ţe bude ţít.“
Nechtěla jsem ji rozrušit, proto mě vyděsilo, kdyţ začala
vzlykat.
„Promiň, prosím tě,“ kála jsem se. „Já…“
„Neomlouvej se.“ Ovládla se, vzala mě za ruku a povzbudivě
ji stiskla. „Dojalo mě, ţe Jack konečně našel ţenu, která při něm
stojí. Měl spoustu známostí, kterým šlo především o hmotné
statky, ale…“ Vylovila kapesník a vysmrkala se. „… ţádná ho
nemilovala, protoţe je takový, jaký je. On to věděl a chtěl
mnohem víc.“
„Kdybych jen…,“ spustila jsem, ale to uţ Haven brala za
kliku a já si všimla, ţe se v čekárně něco děje. Přišel mezi nás
lékař.
„Proboha.“ Haven málem upustila kalíšek s kávou, jak se
překotně hrnula dovnitř.
Srdce se mi sevřelo. Pojednou jsem se nemohla hýbat. Mlčky
jsem sledovala, jak rodina obklopila lékaře. Napjatě jsem
pozorovala jejich obličeje, aby mi neunikla sebemenší reakce.
Kdyby některý z bratrů zemřel, lékař by to rodině ihned oznámil.
Avšak hovořil tiše a nikdo ze zúčastněných se zatím nehroutil.
„Ello.“
 Kdosi mě oslovil tak tiše, ţe jsem ho málem neslyšela. Srdce
mi bušilo aţ v uších.
Nepřítomně jsem se otočila a pohlédla do chodby.
Blíţil se ke mně štíhlý muţ oblečený do pytlovitých bílých
kalhot a volného trička. Ruku měl zafačovanou. Poznala jsem ho
podle širokých ramen i způsobu, jakým se pohyboval.
Jack.
Náhle jsem viděla rozmazaně a tep se mi zrychlil. Začala
jsem se chvět, neboť mě přemáhaly emoce a já se s nimi
nedokázala tak rychle vyrovnat.
„Jsi to ty?“ zajíkla jsem se.
„Ano. Proboha, Ello…“
Zmocnil se mě dojem, ţe se kaţdou chvíli sloţím. Přerývaně
jsem oddechovala. Sevřela jsem lokty v dlaních a poddala se
bolestnému pláči. Nemohla jsem se pohnout. Děsilo mě
pomyšlení, ţe mám halucinace. Ţe se přání stalo otcem
myšlenky a mám před očima pouhou iluzi. Bála jsem se, ţe kdyţ
k přeludu natáhnu ruce, sáhnu do prázdna.
Ale stál přede mnou Jack, skutečný muţ z masa a kostí.
Přesvědčil mě o tom, sotva mě sevřel v náruči. Jako by do mě
vlil novou dávku energie. Tiskla jsem se k němu stále víc a víc a
pořád jsem mu nebyla dost blízko. Zabořila jsem mu obličej do
trička a rozvzlykala se. „Ello, broučku, uţ je zase dobře,“
domlouval mi. „Neplač…“ Jenţe já nemohla přestat.
Nedokázala jsem uvěřit svému štěstí. Mám ho blízko. Dotýkám
se ho. Ještě není pozdě. Tohle pomyšlení ve mně vyvolalo vlnu
euforie. Jack ţije a já uţ nikdy nebudu nic brát jako
samozřejmost. Vklouzla jsem rukama pod lem širokého trička a
spočinula dlaněmi na teplých zádech. Prsty se dotkly dalšího
obvazu. Jack mě dál objímal, jako by vytušil, ţe potřebuji
spoustu ujištění. Naše těla jako by k sobě vysílala tiché vzkazy.
Neodcházej.
Vţdyť jsem u tebe.
Celá jsem se chvěla. Zuby mi drkotaly, takţe se mi špatně
mluvilo. „Myslela jsem, ţe se uţ nikdy nevrátíš.“
Jackova ústa, obvykle tak měkká a něţná, obrůstalo drsné
strniště. Škrábalo, kdyţ se přitiskl k mé tváři. „Vţdycky se k tobě
vrátím,“ slíbil ochraptěle.
Přitiskla jsem obličej k jeho krku a opájela se důvěrně
známou vůní, ke které přibyl odér antiseptické masti a slané
vody. „Jak moc jsi zraněný?“ Popotáhla jsem nosem a zajela
mu hlouběji pod tričko, abych si ověřila velikost obvazu na
zádech.
Zabořil mi prsty do vlasů. „Utrţil jsem jenom pár spálenin a
škrábanců. Nic váţného.“ Cítila jsem, jak se usmívá. „Všechny
tvoje oblíbené části mého těla jsou stále na místě.“
Oba jsme na okamţik ztichli. Uvědomila jsem si, ţe i Jack se
chvěje. „Miluji tě, Jacku,“ hlesla jsem a odstartovala tím novou
várku slz, protoţe jsem byla nevýslovně ráda, ţe mu to můţu říct.
„Bála jsem se, ţe je příliš pozdě… Ţe se to nikdy nedozvíš,
protoţe jsem zbabělá, a tak…“
„Věděl jsem to.“ Podíval se na mě očima podlitýma krví.
Podezřele se leskly.
„Opravdu?“ fňukala jsem.
Přikývl. „Došlo mi, ţe bych tě nemohl milovat jako blázen,
kdybys ke mně nic necítila.“ Divoce mě políbil.
 Poloţila jsem prsty na jeho zarostlou bradu a maličko ho od
sebe odstrčila, abych se na něho mohla podívat. Byl celý
potlučený, poškrábaný a spálený od slunce. Mohla jsem jenom
hádat, jak dalece je dehydrovaný. Ukázala jsem roztřeseným
prstem na čekárnu. „Je tam tvoje rodina. Proč se potloukáš po
chodbě?“ Prohlédla jsem si ho od hlavy aţ k patě a spočinula
pohledem na jeho bosých chodidlech. „Oni ti dovolili vstát z
lůţka?“
Zavrtěl hlavou. „Uloţili mě do pokoje za rohem. Čekají mě
další vyšetření. Ptal jsem se, zda ti někdo vyřídil, ţe jsem v
pořádku. Nikdo to nevěděl jistě, a tak mi nezbývalo nic jiného
neţ za tebou zajít.“
„Ty jsi odešel, přestoţe tě čekají další testy?“
„Musel jsem za tebou.“ Hovořil tiše, ale neústupně.
Zatřepotala jsem rukama. „Musíš se vrátit. Co kdyţ máš
nějaké vnitřní zranění?“
Ani se nepohnul. „Jsem v pohodě. Udělali mi cétéčko a nic
neobjevili. Ještě mě chtějí podrobit magnetické rezonanci. Čistě
pro jistotu.“
„Jak je na tom Joe?“
Přes Jackův obličej přelétl stín. Pojednou se zdál velmi
mladý a rozčilený. „Nic mi neřekli. Není na tom dobře, Ello.
Sotva dýchal. Zrovna byl u kormidla, kdyţ motor explodoval.
Můţe na tom být opravdu zle.“
„Tohle je jedna z nejlepších nemocnic na světě. Mají tu
špičkové lékaře i vybavení.“ Poloţila jsem Jackovi dlaň na tvář.
„Dají ho do pořádku. Udělají, co bude v jejich silách. Je hodně
popálený?“
 Zavrtěl hlavou. „Já jsem se popálil jenom proto, ţe jsem ho
hledal v hořící suti.“
„Ach, Jacku…“ Chtěla jsem slyšet kaţdý detail. Touţila jsem
ho utěšit. Ale na to bude později času dost. „Doktor je v čekárně
a mluví s tvými příbuznými. Pojďme si ho poslechnout.“
Výhruţně jsem se na něho podívala. „A potom se necháš
vyšetřit. Pravděpodobně tě uţ hledají.“
„Můţou počkat.“ Jack mě objal kolem ramen. „Mělas slyšet
tu zrzavou sestřičku, co mě dostala na starost. Panovačnější
ţenskou jsem nikdy nepotkal.“
Vstoupili jsme do čekárny. „Zdravím,“ pronesla jsem
rozechvěle. „Koukněte, koho jsem našla.“
Všichni se k Jackovi okamţitě vrhli, Haven jako první.
Ustoupila jsem stranou. Stále jsem nemohla popadnout dech a
srdce mi zběsile tlouklo.
Jack objal svoji sestru a Liberty, aniţ padla jediná vtipná
poznámka. Nato se otočil k otci a zjihl, kdyţ spatřil, jak se po
jeho vrásčité tváři kutálejí slzy.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Churchill hlasem plným dojetí.
„Ano, tati.“
„Dobrá.“ Jemně poplácal syna po tváři.
Jackovi se zachvěly rty. Hlasitě si odkašlal. S úlevou se
obrátil k Hardymu, s nímţ se po chlapsku objal jednou rukou, a
poplácali se po zádech.
Gage byl poslední, kdo uchopil Jacka za ramena a pátravě si
ho prohlíţel. „Vypadáš příšerně,“ poznamenal.
 „Jdi někam,“ zavrčel Jack a poněkud hrubě si padli do
náruče. Jedna tmavá hlava se přitiskla k druhé. Jack několikrát
bouchl bratra tvrdě do zad, ale ten s ohledem na jeho zdravotní
stav projevil více ohledů.
Jack mírně zakolísal a kdosi k němu okamţitě přistrčil ţidli.
„Je dehydrovaný,“ poznamenala jsem. Přistoupila jsem k
zásobníku na vodu a natočila ji do papírového pohárku.
„Proč nemáš infuzi?“ podivil se Churchill.
Jack zvedl ruku, do níţ měl stále zavedenou infuzní jehlu.
„Vzali na mě jehlu tlustou jako hřebík, a tak jsem je poţádal o
něco menšího.“
„Ty moje koťátko,“ prohlásil soucitně Gage a pocuchal
Jackovi vlasy ztvrdlé solí.
„Jak je na tom Joe?“ vyzvídal Jack. Vzal ode mě kelímek s
vodou a vypil ji několika doušky.
Všichni se na sebe rozpačitě podívali, coţ nebylo dobré
znamení. Slova se ujal Gage. „Podle doktora má otřes mozku a
mírně poraněnou plíci. Chvíli potrvá, neţ bude zase dýchat jako
dřív. Moţná rok. Ale mohlo to dopadnout daleko hůř. Taky má
potíţe s dýcháním a bojuje s hypoxií, proto mu dávají kyslík.
Nějaký čas si pobude na jednotce intenzivní péče. Mimoto slyší
pouze na jedno ucho. Zda se mu sluch někdy vrátí, to nám
později poví specialista.“
„To nevadí,“ broukl Jack. „Joe stejně nikdy neposlouchá, co
mu řekneme.“
Gage se krátce zakřenil, ale potom zváţněl a zahleděl se na
mladšího bratra. „Právě teď ho čeká operace. Lékaři se bojí
vnitřního krvácení.“
 „Kde?“
„V břiše.“
Jack ztěţka polkl. „Jak je to zlé?“
„Zatím nevíme.“
„Sakra!“ Jack si unaveně promnul obličej. „Toho jsem se
obával.“
„Mohl bys nám říct, co se stalo, Jacku?“ otázala se Liberty.
Naznačil, abych k němu přistoupila, a přivinul mě ke svému
teplému boku. Vyprávěl, ţe na moře vyrazili za jasného rána.
Ryby braly slušně, a tak se rozhodli pro časný návrat do
přístavu. Cestou zahlédli obrovský porost hnědých chaluh. Jde o
svérázný ekosystém plovoucí na hladině, tvořený řasami, vilejši
a drobnými rybkami – ti ţijí v nahromaděném dříví a mezi
pouzdry oplodněných vajíček vodních ţivočichů.
Jacka a Joea napadlo, ţe právě nalezli ideální místo k
rybaření, a tak vypnuli motor a dopluli k chaluhám. Během
chvilky Jackovi zabrala velká ryba a prut hrozil, ţe se přelomí.
Kdyţ vyskočila z vody, ukázalo se, ţe je to kapitální kus. Jack
opatrně obcházel s prutem kolem lodi a dával pozor, aby se
vlasec někde nezachytil. Volal na Joea, aby nastartoval a jel za
rybou. Jinak hrozilo, ţe z navijáku vytáhne velké mnoţství
vlasce. Zrovna kdyţ začal rybu přitahovat, Joe nahodil motor a
došlo k výbuchu.
Jack se odmlčel a zamrkal. Úporně přemýšlel o tom, co
následovalo.
„Vypadá to na nahromadění výparů z paliva,“ zamumlal
Hardy.
 Jack zvolna přikývl. „Třeba vysadil ventilátor. Kdo ví?
Všude je samá elektronika… Na explozi si nepamatuju. Náhle
jsem byl ve vodě a všude kolem mě plavaly trosky. Loď se
proměnila v ohnivou kouli. Hledal jsem Joea.“ Pojednou
vzrušeně oddechoval a odsekával jednotlivá slova. „Drţel se
chladicího boxu, který plaval na hladině. Vzpomínáš na ten
oranţový, Gagei? Dal jsi mi ho ty. Opatrně jsem bráchu
prohlédl. Bál jsem se, ţe mu výbuch utrhl nohu nebo tak něco.
Naštěstí byl celý. Ale silně se praštil do hlavy a měl co dělat, aby
zůstal na hladině. Chytil jsem ho a řekl mu, aby se uvolnil.
Odvlekl jsem ho dál od lodi.“
„A pak se zhoršilo počasí,“ podotkl Churchill.
Jack přikývl. „Zvedl se vítr, přišly vlny a hnaly nás dál od
lodi. Pokoušel jsem se zůstat poblíţ, ale stálo mě to moc energie.
Tak jsem jenom drţel Joea a chladicí box a neustále si opakoval,
ţe je nepustím, dokud nás někdo nenajde.“
„Byl Joe při vědomí?“ zajímalo mě.
„Ano, ale moc jsme toho nenamluvili. Přelévaly se přes nás
vlny a Joeovi se špatně dýchalo.“ Jack se smutně pousmál.
„První věc, kterou mi řekl, byla: ,O ten kapitální kousek jsme asi
přišli, ţe jo?‘“ Vyprskli jsme smíchy a Jack se nakrátko odmlčel.
„Později se mě zeptal, jestli si máme dělat starosti kvůli
ţralokům. Řekl jsem mu, ţe podle mého názoru ne, protoţe je
pořád sezóna garnátů, ţraloci se stahují k pobřeţí a sbírají
vyhozený odpad.“ Dlouze váhal, zda má pokračovat. Bolestně
polykal. „Viděl jsem, ţe se Joeův stav zhoršuje. Prohlásil, ţe to
nejspíš nezvládne. A já na to…“ Hlas se mu zlomil a svěsil
hlavu. Nemohl pokračovat dál.
 „Povíš nám to později,“ zašeptala jsem a poloţila mu ruku
na záda, zatímco Haven mu podala papírový kapesník. Bylo
toho na něho moc.
„Díky,“ broukl Jack, vysmrkal se a povzdechl si.
„Tady jste,“ ozval se ze dveří vyčítavě pronikavý hlas.
Všichni jsme se ohlédli a spatřili podsaditou zrzavou sestřičku s
rudými tvářemi, jak přiváţí do čekárny prázdné kolečkové
křeslo. „Pane Travisi, proč jste nám utekl jako uličník? Hledám
vás celou věčnost.“
„Potřeboval jsem přestávku,“ odpověděl ospale Jack.
Ošetřovatelka se zamračila. „Tak tohle jste udělal naposledy.
Teď vám zavedu novou infuzní jehlu, odvezu vás na magnetickou
rezonanci a moţná vám vymyslím nějaké doplňující vyšetření za
to, ţe jste mě vyděsil k smrti. Takhle se vypařit…“
„Naprosto s vámi souhlasím,“ přidala jsem se. „Tady ho
máte. A nespouštějte ho z očí.“
Jack na mě přes rameno vrhl varovný pohled přimhouřených
očí a usedl do křesla.
Sestra nevěřícně zírala na chirurgické kalhoty a tričko. „Kde
jste to sebral?“ uhodila na něho.
„Neřeknu,“ odsekl.
„Pane Travisi, dokud nedokončíme všechny testy, musíte
zůstat v ústavním oblečení.“
„To by se vám líbilo, co?“ opáčil pohotově Jack. „Abych
lítal po nemocnici s holým zadkem.“
„Pane Travisi, kdybyste věděl, kolik já uţ viděla nahých
zadků…“ Pochybuji, ţe by ten váš na mě udělal nějaký zvláštní
dojem.“
 „Moţná byste se divila,“ dobíral si ji. „Ten můj fakticky stojí
za to.“
Ošetřovatelka energicky vytlačila vozík ze dveří a
počastovala Jacka další ze svých šťavnatých odpovědí.
 23

Po skončení všech testů si Jacka nechali šest hodin v

nemocnici na pozorování. Poté mohl jít domů. Umoţnili mu, aby
se osprchoval a počkal v jednom ze soukromých pokojů pro VIP
pacienty. Stěny zdobily tapety a zrcadlo v masivním zlaceném
rámu. Televizor se ukrýval ve viktoriánské almaře.
„Vypadá to tu jako v bordelu,“ poznamenala jsem.
Jack podráţděně zamával hadičkou od infuze. Sestra ho od
ní odpojila na tak dlouho, aby se stačil osprchovat, a pak ho
navzdory protestům opět připojila ke stojanu. „Chci, aby mi
okamţitě vyndali z ruky tuhle jehlu a řekli mi, co je s Joem.
Kromě toho mě příšerně bolí hlava a paţe.“
„Proč si nevezmeš prášek proti bolesti? Kaţdou chvíli ti ho
nabízejí,“ připomněla jsem mu něţně.
 „Nechci spát, ani být mimo. Co kdyţ bude něco nového s
Joem?“ Rozčileně přepínal jednotlivé kanály. „Nenech mě
usnout.“
„Dobrá,“ slíbila jsem mu a podrbala jsem ho ve vlhkých
vlasech. Jack si povzdechl a zamrkal. „To je příjemné.“
Drbala jsem ho za ušima jako velkého kocoura. Neuplynuly
ani dvě minuty a spal jako zabitý.
Čtyři hodiny se ani nepohnul. Neprobudilo ho, kdyţ jsem mu
vtírala do rtů hojivou mast ani kdyţ mu sestra přišla vyměnit
infuzi a zkontrolovat monitor. Po celou dobu jsem u něho seděla
a bála se, ţe se mi to všechno jenom zdá. Nechápala jsem, jak
jsem se do něho mohla tak hluboce zamilovat. Vţdyť se známe
tak krátce. Připadalo mi, ţe se moje srdce zbláznilo.
Kdyţ se Jack probudil, vyřídila jsem mu, ţe Joe uţ je po
operaci a ve stabilizovaném stavu. Vzhledem k jeho mládí a
vynikajícímu zdravotnímu stavu lékaři neočekávají ţádné
komplikace.
Přemohla mě úleva, avšak Jack mi připadal nezvykle
zamlklý. Podepsal kupu propouštěcích formulářů, dostal
instrukce, jak postupovat při léčbě spálenin, a několik receptů.
Převlékl se do dţínsů a košile, které mu poslal Gage, a pak nás
Hardy odvezl domů. Vysadil nás před vchodem a vrátil se do
nemocnice, protoţe Haven chtěla chvíli zůstat s Joem na
jednotce intenzivní péče.
Jack mlčel i poté, co jsme zamířili do jeho bytu. Navzdory
odpočinku v nemocnici bylo znát, ţe je stále vyčerpaný. Bylo půl
jedné v noci, budova ztichla a ticho rušilo jen pípání výtahu.
Jakmile jsem za námi zavřela dveře, Jack zůstal stát a
omámené se rozhlíţel kolem sebe, jako by se zde ocitl poprvé.
Zmocnilo se mě nutkání ho konejšit. Stoupla jsem si za něj a
objala ho rukama kolem pasu. „Co pro tebe můţu udělat?“
zeptala jsem se. Dýchal rychleji, neţ jsem očekávala. Sálalo z
něho napětí.
Otočil se a zahleděl se mi do očí. Poprvé mi připadal
ztracený, jako by nevěděl, co si dál počít. Touţila jsem ho utěšit.
Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. Jack mě přivinul k sobě.
Jeho ústa pálila. Náruţivě mě líbal, chutnal po soli.
Kdyţ mě přestal objímat, uchopil mě za ruku a odvedl do
potemnělé loţnice. Svlékl mě s divokostí, jakou ještě nikdy
neprojevil.
„Jacku,“ namítla jsem znepokojeně. „Můţeme počkat,
dokud…“
„Teď,“ skočil mi naléhavě do řeči. „Potřebuji tě hned.“
Zběsile se zbavoval košile a ušklíbl se bolestí, kdyţ se zachytila
o gázu kryjící popáleninu.
„Ano. Dobrá.“ Bála jsem se, ţe si ublíţí. „Zpomal, Jacku.
Prosím.“
„Nemůţu,“ zavrčel a natáhl se po zapínání mých dţínsů.
„Pomůţu ti,“ zašeptala jsem, ale odstrčil moje ruce stranou
a strkal mě k posteli. Přestal se ovládat. Ke slovu se hlásily
rozbouřené emoce, které se doţadovaly ukojení.
Bez dlouhých cavyků si mě vzal. Uchopila jsem jeho hlavu
do dlaní a přitáhla jsem ji k sobě. Šeptala jsem mu, jak moc ho
zboţňuju. Jack stále opakoval moje jméno a upokojil se, aţ kdyţ
dosáhl vyvrcholení.
 Nad ránem jsem se probudila. Jack mě něţně hladil konečky
prstů. Oproti nočnímu řádění se mě dotýkal jenom zlehýnka, aţ
mi naskakovala husí kůţe.
Utápěla jsem se v temnotě jeho očí. Cítila jsem ho všude
kolem sebe i v sobě. Extáze, jeţ se dostavila, překonala vše, co
jsem doposud zaţila. Vykřikla jsem a objala ho nohama.
Zalykala jsem se slastí.
Poté jsme dlouho leţeli přituleni jeden k druhému a Jack mě
neúnavně laskal, dokud jsem se nevzpamatovala.
„Napadlo tě někdy, ţe to můţe být takové?“ zašeptala jsem.
„Ano.“ Uhladil mi vlasy a políbil mě na čelo. „Ale jenom s
tebou.“

Prospali jsme celé dopoledne. Probudilo mě horké slunce,

jeţ se prodíralo do loţnice zataţenými okny. Vzdáleně jsem si
uvědomovala, ţe Jack vstal z lůţka a dopřává si sprchu. Z
kuchyně zavoněla káva. Slyšela jsem, jak Jack volá tichým
hlasem do nemocnice, aby se přeptal na Joea.
„Jak je mu?“ zeptala jsem se ospale, kdyţ se ke mně vrátil.
Měl na sobě flanelový ţupan a nesl hrnek kávy. Stále vypadal
trochu přepadle, ale navzdory přestálému utrpení byl
neuvěřitelně sexy.
„Je ve stabilizovaném stavu. Uzdraví se. Má tuhý kořínek.“
„Je to přece Travis,“ připomněla jsem. Vstala jsem z postele,
přistoupila k prádelníku a vypůjčila si Jackovo tričko.
Dosahovalo mi do poloviny stehen.
 Kdyţ jsem se otočila zpátky k Jackovi, přistihla jsem ho, jak
na mě ohromeně zírá. Zastrčil mi pramen vlasů za ucho.
„Povídej mi o Lukovi,“ vyzval mě vlídně.
Zahleděla jsem se do jeho sametových očí a pochopila, ţe s
ním se mohu podělit opravdu o všechno. Vyslechne mě a
pochopí. „Napřed si dám kafe,“ prohlásila jsem a zamířila do
kuchyně.
Jack mi připravil šálek vedle kávovaru. Nicméně moji
pozornost upoutal přeloţený papír, který se o něj opíral.
Udiveně jsem jej rozloţila a četla:

Drahá slečno Nezávislá,

usoudil jsem, ţe ze všech ţen, které znám, jste jediná, kterou
budu kdy milovat víc neţ lov, rybaření, fotbal a elektrické
nářadí.
Moţná tomu nebudete věřit, ale kdyţ jsem se Vás tenkrát
zeptal, jestli si mě nechcete vzít, myslel jsem to váţně. Přestoţe
jsem věděl, ţe na to nejste připravená.
Doufám, ţe dnes uţ je všechno jinak.
Provdej se za mě, Ello, protoţe bez ohledu na to, kam půjdeš
nebo co budeš dělat, budu Tě po zbytek svého ţivota kaţdý den
milovat.
Jack
Při čtení těchto řádků jsem necítila ţádný strach. Pouze jsem
ţasla, kolik štěstí mám na dosah.
Všimla jsem si, ţe v šálku něco leţí. Byl to zásnubní prsten s
kulatým třpytivým diamantem. Prohlíţela jsem si ho se
zatajeným dechem. Drahokam nádherně lámal světlo. Prsten
jsem si vyzkoušela a padl mi jako ulitý. Chopila jsem se propisky
leţící vedle, papír otočila a svým charakteristickým rozmáchlým
rukopisem jsem napsala odpověď.
Nalila jsem si kávu, přidala smetanu a sladidlo a vrátila se
do obýváku.
Jack seděl na kraji lůţka. Upřeně mě sledoval s mírně
nakloněnou hlavou. Změřil si mě pohledem od hlavy aţ k patě a
zastavil se na jiskřícím diamantu. Neušlo mi, ţe se zhluboka
nadechl.
S hrnkem v ruce jsem k němu přistoupila a podala mu svou
odpověď.

Drahý Jacku,
také Tě miluji.
Myslím, ţe znám tajemství dlouhého a šťastného manţelství
– stačí si vybrat partnera, bez kterého nemůţeš ţít.
V mém případě jsi to Ty.
Takţe pokud trváš na tradicích. Ano.
Ella

Jack hlasitě vydechl. Stála jsem před ním a on mě uchopil za

boky. „Díkybohu,“ hlesl a vtáhl mě mezi svá stehna. „Uţ jsem
se bál, ţe se pohádáme.“
Dávala jsem pozor, abych nevylila kávu, předklonila jsem se
a přitiskla rty k jeho. „Copak jsem ti někdy řekla ne, Jacku
Travisi?“
 Sklopil řasy a pohlédl na můj vlhký spodní ret. „Nuţe… Byl
bych nerad, abys s tím zrovna teď začala.“ Vzal mi hrnek z ruky,
několika doušky jej dopil a postavil stranou. Moje protesty
prokládané smíchem nebral na vědomí.
Líbal mě, dokud jsem ho neobjala kolem krku. Bála jsem se,
ţe se pode mnou podlomí kolena.
„Ello,“ prohlásil rozpačitě, „nehrozí, ţe vezmeš svoje slovo
zpět, ţe ne?“
„Samozřejmě ţe ne.“ Zmocnil se mě pocit, ţe dělám správně.
Byla jsem si tím naprosto jistá. Zároveň se mi samým štěstím
točila hlava. „Proč bych měla?“
„Protoţe nevěříš na manţelství.“
„Ty jako jediný jsi mě dokázal přesvědčit, ţe bude dobré i
pro mě. Ačkoliv kdyţ se nad tím důkladně zamyslíš, dospěješ k
závěru, ţe nejdůleţitější je láska. Koneckonců, oddací list je
jenom cár papíru.“
Jack se usmál. „Pojďme to zjistit.“ A stáhl mě k sobě na
postel.

Později mě napadlo, ţe lidé, kteří označují manţelství za kus

papíru, jsou obvykle ti, kteří nikdy v ţádném oficiálním svazku
neţili. Tohle klišé totiţ podceňuje cosi důleţitého – sílu slov.
Čemuţ bych zrovna já měla rozumět.
Slib zvěčněný na kusu papíru mi kupodivu poskytl víc
svobody, neţ jsem kdy předpokládala. Oběma nám umoţnil
hádat se, smát, riskovat i důvěřovat – a to beze strachu. Bylo to
potvrzení jiţ existujícího spojení. Pouto, jeţ dalekosáhle
přesahovalo hranice společného bydlení. Zůstali bychom spolu i
bez oddacího listu, ale já věřila stálosti, kterou představuje.
Mohla jsem si na něm postavit svůj ţivot.
Matka zpočátku odmítala uvěřit, ţe se mi podařilo ulovit
Travise. Později mě mořila v naději, ţe bude z mé nové rodiny
nějak profitovat. Avšak Jack ji šikovně zvládl pomocí směsi
šarmu a zastrašování. Moc často jsem o ní neslyšela, a kdyţ se
ozvala, byla jako ovečka a přetékala ohleduplností.
„Nechápu, co se to s ní děje,“ přiznala jsem pobaveně
Jackovi. „Neutrousila jedinou poznámku na adresu mého účesu
a váhy. Dokonce jsem nevyslechla jedinou strašidelnou historku
o jejím sexuálním ţivotě či péči o vzhled.“
„Slíbil jsem jí, ţe kdyţ tě dokáţe šest měsíců nenaštvat,
koupím jí nové auto,“ prohlásil. „Avšak naše dohoda přestane
platit v okamţiku, kdy se kvůli ní začneš mračit nebo tě
rozlítostní její telefonát.“
„Jacku!“ Svým výrokem mě rozesmál i ohromil. „Copak jí
míníš kupovat kaţdého půl roku drahé dárky jenom za to, ţe se
bude chovat slušně?“
„Pochybuji, ţe vydrţí sekat latinu tak dlouho.“
Jackovi příbuzní mě naopak fascinovali. Fungovali jako
opravdová rodina, ochotně mě přijali mezi sebe a já jim za to
byla vděčná. Velice rychle jsem si oblíbila Churchilla pro jeho
laskavost a velkodušnost. Zjistila jsem, ţe je lehké s ním vyjít.
Nedokáţe vystát pouze hlupáky. Probírali jsme spolu různá
témata a vzájemně jsme se rozčilovali politicky zaměřenými e-
maily, které jsme si přeposílali. Uměli jsme jeden druhého
rozesmát a Churchill trval na tom, abych při rodinných
sešlostech seděla po jeho boku.
 Joe strávil v nemocnici dva týdny. Poté se vrátil do
rodinného sídla v River Oaks, aby se zde zotavil, coţ Churchilla
těšilo stejnou měrou, jako Joea rozčilovalo.
Joe prohlásil, ţe potřebuje soukromí. Nelíbilo se mu, ţe kdyţ
ho někdo přišel navštívit, nejprve se zastavil za jeho otcem.
Jelikoţ se většinou jednalo o velmi atraktivní ţeny, Churchillovi
to ani v nejmenším nevadilo. Naopak synovi vzkázal, ţe pokud
má nějaké námitky, musí se uzdravovat rychleji. Díky tomu se z
Joea stal ukázkový pacient. Přísně dodrţoval doporučení lékařů,
aby mohl co nejdřív uniknout ze spárů svého táty.

S Jackem jsme se vzali dva měsíce poté, co mě poţádal o

ruku, coţ šokovalo všechny mé přátele a většinu jeho, protoţe ho
povaţovali za věčného starého mládence. Dokonce jsem
zaslechla něco o tom, ţe na základě děsivého traumatu
přehodnotil své priority. „Ţebříček mých ţivotních hodnot byl
vţdycky bez jediné chybičky,“ roztruboval Jack na potkání a
tvářil se přitom jako neviňátko. „To ten Ellin potřeboval
napravit.“
Den před svatbou jsme pořádali večeři pro přespolní hosty,
které se zúčastnila i Tara. Přišla v nádherném růţovém
kostýmku s vlasy vyčesanými do uzlu, v uších se jí třpytily
brilianty. Nikdo ji nedoprovázel. Chtěla jsem se jí zeptat, jak se
má, jestli se jí daří dobře a zda Noah drţí slovo. Avšak všechny
tyto otázky se mi vypařily z hlavy, sotva jsem spatřila Luka.
Připomínal mi modrookého cherubínka. Po všem se sápal,
spokojeně se křenil, slintal a byl zkrátka k seţrání. Dychtivě
jsem natáhla paţe a Tara mi ho předala. Přitulil se k mé hrudi.
Nasála jsem jeho vůni, pohlédla do zvědavě vykulených očí a
uvědomila si, ţe bez něho nejsem úplná.
 V průběhu dvouměsíčního odloučení jsem se utěšovala tím,
ţe časem se mi po něm přestane stýskat a ţivot půjde dál. Ale
stačilo vzít ho do náruče, pohladit po černých vláscích a
všechno bylo zpátky. Usmíval se, jako by si mě pamatoval.
Pochopila jsem, ţe v mém srdci se nic nezměnilo. Pořád ho
zboţňuji.
Po celou dobu večeře jsem ho chovala na klíně. Jednou jsem
se s ním šla projít, podruhé jsem ho vzala nahoru, abych mu
vyměnila plenku, přestoţe sestra protestovala a trvala na tom, ţe
ho přebalí sama. „Dovol mi to,“ prosila jsem ji a rozesmála
jsem se, neboť Luke popadl můj perlový náhrdelník a pokusil se
jej nacpat do pusy. „Nevadí mi to. Chci si ho trochu uţít.“
„Buď opatrná,“ nabádala mě Tara a předala mi tašku s
plenkami. „Uţ se umí převalit. Mohl by se ti skutálet z postele.“
„Opravdu?“ zeptala jsem se okouzleně Luka. „Ty uţ se umíš
převalit? Potom mi to budeš muset ukázat, broučku.“
Broukl na souhlas a ochutnal moje perly.
Kdyţ jsem se s chlapečkem vracela do jídelny, zastavila jsem
se, neboť jsem spatřila Jacka a Taru. Stoupali do schodů a byli
pohrouţeni do váţného rozhovoru. Jack mě zahlédl, pousmál se,
avšak jeho oči zůstávaly ve střehu. Zdálo se, ţe by mi rád něco
řekl. Tara se tvářila ostraţitě.
O čem to proboha mluví?
Přinutila jsem se usmát. „Co vy tady? Báli jste se, ţe jsem
vyšla ze cviku?“
„Vůbec ne,“ odpověděl Jack. „Plenek jsi vyměnila tolik, ţe
to hned tak nezapomeneš.“ Přistoupil ke mně a políbil mě na
tvář. „Miláčku, půjčíš mi ho na chvilku? Máme hodně co
dohánět.“
 Nerada jsem se s chlapečkem loučila. „Nemohl bys ještě pár
minut počkat?“
Jack mi pohlédl do očí. „Promluv si se svou sestrou a řekni
jí ano.“
„Na co bych jí měla kývnout?“
Neodpověděl. Vzal ode mě Luka a opřel si ho o rameno.
Poplácal jej po zadečku vycpaném plenkou. Chlapeček se k
němu přitulil. V pevné muţské náruči se mu zjevně líbilo.
„Nepotrvá to dlouho,“ ujistila mě Tara. Tvářila se rozpačitě,
skoro aţ zahanbeně. „Alespoň myslím. Mohly bychom si
pohovořit někde v soukromí?“
Odvedla jsem ji do malého obýváku v patře, kde jsme usedly
na pohovku z měkké kůţe. „Jde o mámu?“ zeptala jsem se
znepokojeně.
„Kdepak.“ Tara obrátila oči ke stropu. „Máma je v pohodě.
O mně a o Noahovi přirozeně nic neví. Prozradila jsem jí jenom
to, ţe mám bohatého přítele. Kaţdému potají vykládá, ţe chodím
s jedním z Astorových.“
„Jak to vypadá s Noahem?“ vyzvídala jsem.
„Báječně,“ vyhrkla bez váhání. „Nikdy jsem nebyla
šťastnější, Ello. Je na mě opravdu moc hodný.“
„To mě těší.“
„Mám dům,“ pokračovala, „a šperky a auto… Miluje mě.
Pořád mi to opakuje. Doufám, ţe splní, co slíbil. Věřím, ţe chce.
Ale i kdyby to nešlo, proţila jsem nejkrásnější čas svého ţivota.
Nevyměnila bych jej za nic na světě. Jenom… Nedávno jsem
přemýšlela…“
 „Rozhodla ses, ţe ho opustíš?“ zeptala jsem se s nadějí v
hlase.
Kysele zkřivila nalíčené rty. „Ne, Ello. Naopak. Ráda bych s
ním trávila víc času. Hodně teď cestuje. Hodlá projet celou
zemi, vystupovat na velkých stadionech a seznamovat lidi se
svým programem. Chystá se i do Kanady a Anglie. Jeho ţena
zůstává doma s dětmi. Já budu součástí jeho výpravy. Strávím s
ním kaţdou noc.“
Na okamţik mě připravila o řeč. „Coţe?“
Přikývla. „Ráda bych viděla kus světa a naučila se novým
věcem. Dřív jsem takovou příleţitost nikdy neměla. Chci být s
Noahem a ze všech sil mu pomáhat.“
„Taro, opravdu si myslíš…?“
„Neţádám tě o svolení,“ ohradila se. „Ani mě nezajímá tvůj
názor, Ello. Umím se rozhodnout sama a mám na to právo. S
ohledem na naše dětství sama dobře víš, jak je důleţité naučit se
rozhodovat o vlastním osudu.“
Tím mě spolehlivě umlčela. Ano, má právo činit vlastní
rozhodnutí, dokonce i dopouštět se chyb. „Přišla ses rozloučit?“
zeptala jsem se stísněně.
Usmála se a zavrtěla hlavou. „Zatím ne. Příprava potrvá
několik měsíců. Důvod, proč ti to vyprávím, je ten…“ Její úsměv
povadl. „Boţe, není snadné vyslovit, co doopravdy cítím místo
toho, co bych podle mého názoru cítit měla. Ale pravda je
taková, ţe jsem s Lukem strávila hodně času, starala se o něho,
ale všechno je stejné jako na začátku. Připadá mi, ţe není můj. A
nikdy nebude. Ello, já děti nechci. Nechci být mámou. Nechci si
připomínat naše dětství.“
 „Tohle je přece něco docela jiného,“ pravila jsem naléhavě
a sevřela její štíhlé ruce ve svých. „Luke nemá s naším starým
ţivotem nic společného.“
„Ty to tak cítíš, ale já ne,“ přiznala tiše.
„Co na to Noah?“
Tara pohlédla na naše propletené prsty. „On o Luka nestojí.
Svoje děti uţ má. Dítě nám jenom komplikuje situaci.“
„Aţ Luke trochu povyroste, změníš názor.“
„Kdepak, Ello. Konečně jsem si to přiznala.“ Provinile se na
mě podívala. „Schopnost mít dítě ze ţeny ještě matku nedělá. My
bychom o tom měly něco vědět. Nemyslíš?“
Zaštípalo mě v nose a v očích. Hrdlo jsem měla staţené.
Bolestně jsem polkla. „Jo,“ špitla jsem.
„Z toho důvodu jsem se tě chtěla zeptat, Ello, zda by sis
nevzala Luka nadobro. Jack se tomu nebrání. Kdybys byla
ochotná se o něho starat, Luke si nemůţe přát nic lepšího.“
Svět se zastavil. Stal se zázrak. Zůstala jsem lapená v
osidlech vlastní touhy. Napadlo mě, ţe špatně slyším. Přece mi
nemůţe nabízet něco tak drahého? „Pokud k tomu svolím…,“
nadhodila jsem opatrně. Měla jsem co dělat, aby se mi netřásl
hlas. „…jak si můţu být jistá, ţe ho nebudeš chtít jednoho dne
zpátky?“
„To bych tobě ani jemu nikdy neudělala. Uvědomuji si, co
pro tebe Luke znamená. Vidím ti to na očích, kdyţ se na něho
podíváš. Zařídíme legální adopci. Doklady jsou uţ připravené.
Já všechno podepíšu a Noah jakbysmet. Ale ţádáme vás o
absolutní diskrétnost. Jestli chceš, Ello, Luke bude tvůj.“
 Přikývla jsem. Zakryla jsem si ústa dlaní a vzlykla. „Chci,“
podařilo se mi říct mezi kvapnými nádechy. „Ano.“
„Neplač,“ domlouvala mi Tara. „Zničíš si mejkap.“ Špičkou
prstu zachytila slzu, která mi skanula z oka.
Napřáhla jsem paţe a divoce sestru objala. Kašlala jsem na
šminky, účesy i šaty. „Díky,“ zalykala jsem se.
„Kdy se ho ujmeš? Aţ se vrátíte z líbánek?“
„Vezmu si ho hned,“ zajíkla jsem se a propukla v pláč. Uţ
jsem nebyla s to zadrţovat slzy.
Tara se ohromeně zachichotala. „Ještě před svatbou?“
Nadšeně jsem přikývla.
„Horší načasování si nedovedu představit,“ přiznala, „ale z
mé strany nevidím ţádný problém. Hlavně aby souhlasil Jack.“
Zalovila v tašce, vytáhla čistý bryndáček a podala mi ho.
Osušila jsem si oči. Někdo se k nám blíţil. Vzhlédla jsem a
spatřila Jacka s Lukem v náruči. Četl v mém obličeji jako ve
slabikáři. Nemusela jsem mu nic vysvětlovat. Usmál se a
pošeptal chlapečkovi něco do ucha.
„Chce ho hned,“ hlásila Tara. „Přestoţe jsem jí řekla, ţe si
ho můţe vzít aţ po svatbě.“
Jack přistoupil blíţ a vloţil mi Luka do čekající náruče.
Potom mě zlehka uchopil za bradu, zaklonil mi hlavu a jemně
setřel z tváře zbytek slaných krůpějí. Zazubil se na mě.
„Vím, ţe Ella nechce ztrácet čas,“ poznamenal. „Mám
pravdu, zlato?“
„Máš,“ špitla jsem. Celý svět náhle zkrásněl a bušení mého
vzrušeného srdce znělo jako rajská hudba.
 Epilog

Jack mě vyzvedl na letišti poté, co jsem se vrátila z

konference v Coloradu. Zúčastnila jsem se některých seminářů,
vyměňovala si názory s ostatními redaktory a podařilo se mi
prodat rukopis s pracovním názvem „Šest způsobů, jak najít a
udrţet si štěstí“. Setkání se mi líbilo, ale uţ jsem se těšila domů.
Po roce manţelství byly čtyři právě uplynulé dny nejdelším
odloučením od Jacka. Často jsem mu volala a vyprávěla mu o
lidech, s nimiţ jsem se setkala, věcech, které jsem se naučila, a
dělila jsem se s ním o nápady na svoje příští sloupky a články.
Jack mi na oplátku vylíčil průběh večeře s Hardym a Haven.
Hlásil, ţe Carrington dostala rovnátka a Joe přinesl z lékařské
prohlídky samé dobré zprávy. Nato mi podal podrobné hlášení o
Lukovi. Hladověla jsem po kaţdé novince.
 Kdyţ jsem spatřila svého muţe, jak na mě čeká u výdeje
zavazadel, zadrţela jsem dech. Je pohledný a zatraceně sexy.
Mimoděk přitahuje pozornost ţen, avšak oči má jenom pro mě.
Jakmile mě zahlédne, natáhne krok. Vzápětí je u mě a vášnivě
mě políbí. Jeho tělo je tvrdé jako skála, můj přístav bezpečí.
Ačkoliv své účasti na konferenci nelituji, uvědomuji si, ţe takhle
skvěle jsem se necítila od chvíle, kdy jsem ho opustila.
„Jak se má Luke?“ je první věc, na kterou se ptám. Jack mě
baví historkou o tom, jak Luka krmil jablečnou přesnídávkou, on
si jí nabral plnou hrst a napatlal si ji do vlasů.
Vyzvedneme můj kufr a Jack mě odveze do našeho bytu.
Ačkoliv jsme si kaţdý den telefonovali, máme si pořád co říct.
Celou cestu mám ruku poloţenou na Jackově paţi a všímám si,
jak má velké bicepsy. Kdyţ se ho zeptám, jestli posiloval víc neţ
obvykle, prohlásí, ţe to byl jediný způsob, jak se vypořádat se
sexuální frustrací. Prý mu mám co vynahrazovat, coţ vítám.
Ve výtahu se vyhoupnu na špičky a po celou dobu ho líbám.
Oplácí mi polibky, dokud nejsem celá zadýchaná.
„Ello,“ zamumlá a uchopí do dlaní můj uzardělý obličej. „Ty
čtyři dny bez tebe mi připadaly jako měsíce. Nechápu, jak jsem
bez tebe dřív dokázal ţít.“
„Krátil sis čas s četnými náhraţkami,“ připomněla jsem mu.
Ušklíbne se a znovu mě políbí. „Neměl jsem ponětí, oč
přicházím.“
Zatímco se potýká s mými zavazadly, pospíchám chodbou do
našeho bytu. Srdce mi tluče očekáváním. Zazvoním, chůva mi
otevře a Jack mě konečně dostihne.
„Vítejte doma, paní Travisová,“ řekne.
 „Děkuji vám. Jsem ráda, ţe jsem zpátky. Kde je Luke?“
„V dětském pokoji. Hrajeme si s vláčky. Byl moc hodný,
zatímco jste byla pryč.“
Postavila jsem kabelku, sako odhodila na pohovku a vydala
se do dětského pokoje. Je vymalovaný světle modře a zeleně. Na
jedné ze stěn se culí auta a náklaďáky s veselými obličeji.
Podlahu halí koberec s natištěnými silnicemi a ţelezniční
dráhou.
Sedí na něm můj syn s dřevěným vláčkem v ruce a prsty
roztáčí kolečka.
„Luku,“ oslovím ho tiše. Nechci, aby se polekal. „Maminka
je doma. Uţ jsem tady, broučku. Moc se mi po tobě stýskalo.“
Chlapeček na mě pohlédne kulatýma modrýma očima,
zahodí hračku a zvedne ke mně paţe. Usmívá se od ucha k uchu
a ukazuje zoubky jako perličky. Natahuje se ke mně.
„Máma,“ vyhrkne.
Při zaznění toho slůvka se zatetelím blahem a pospíchám k
němu.