Všem čtenářkám, které s Cat absolvovaly její cestu od úplného začátku.

Díky!

Tenhle příběh je můj dárek pro Vás.

Děkuji Vám za tak úţasnou jízdu.

8
 Konec normálu
Cát
Kdysi dávno (asi tak před čtyřmi měsíci) pro mě slova dámská jízda představovala neznámý
pojem. Vůbec by mě nenapadlo, ţe je kdy budu schopná vyslovit nebo na ně jen pomyslet bez
toho, aby se mi začalo dělat špatně. Ale teď nejen ţe mi v krku zaskočila výborná, vláčná,
superkalorická brownie, kterou se právě cpu, ale ještě k tomu mám na obličeji lepkavou
zelenou masku, na nohách pantofle Hello Kitty a zrovna jsem vyprskla smíchy.

Vítejte v mém novém normálu.

Zatímco moje budoucí nevlastní máma Jenna učí, nebo se spíš pokouší naučit, moji
ultrakonzervativní sestřenku a pohybově nepříliš nadanou nejlepší kámošku taneček á la
Britney Spears, ţasnu nad tím, jak moc se můj ţivot změnil. Před rokem bych nad vším
holčičím ohrnovala noc. Byla jsem nepolíbená, a dokonce nezaţila ani ţádné rande. Měla
jsem problém komukoli důvěřovat a můj nejlepší přítel byl můj táta. Teď mám sexy,
úţasného kluka. Ne jednu, ale hned dvě blízké kamarádky. A po šestnácti a půl letech plných
matčiných skandálů, senzacechtivých paparazziů a neuvěřitelných cest v čase se zdá, ţe bych
díky své drahé cikánečce Reyně moţná snad mohla konečně začít ţít trochu normálně.

Tak proč jen mám pocit, ţe se to musí brzy všechno pokazit?

Pohovka se prohne. Ovane mě prudký závan vzduchu, a vytrhne mě tak z mých divoce
vířících myšlenek. Alessandra, moje dávná příbuzná ze šestnáctého století zhluboka
vydechne. Čerstvě vydrhnuté tváře má zrůţovělé vyčerpáním. Pousměju se. Lepkavá maska
na mém obličeji rázem popraská.

„Fakt válíš, holka,“ šťouchnu do ní loktem. Ani trochu mě to nepřekvapuje. Moje taneční
umění mělo během mého výletu do minulosti k dokonalosti hodně daleko, zato Less to šlo
úplně samo. A její zvláštní nadání se s ní očividně přeneslo i do budoucnosti. Sníţím hlas, aby
mě Jenna a Hayley neslyšely: „Všechno to komplikované natřásání v přeplněných tanečních
sálech zjevně stálo za to. Škoda jen, ţe tu není Austin, aby viděl, jak pěkně dovedeš vrtět
zadkem.“

Sestřence se po tváři okamţitě rozlije připitomělý úsměv. Stejně jako pokaţdé, kdyţ zmíním
Austinovo jméno. Je z něho celá pryč.

„Je to škoda, ţe tu není, ale kdyby byl, pochybuji, ţe bych vůbec tančila.“ Tmavé oči jí
pobaveně zasvítí. „Jsem sice troufalejší, neţ kdyţ jsem se tu poprvé objevila, ale rozhodně
nejsem padlá na hlavu.“

Škádlivě pozvedne vytrhané obočí a já se musím nehledě na masku pousmát ještě o trochu
víc. Pořád ţasnu nad tím, s jakou samozřejmostí pouţívá moderní slang. Její proměna
v teenagerku z jednadvacátého století byla překvapivě jednoduchá. Jasně, na začátku trochu
tápala, ale teď je v sedmém nebi. Je zamilovaná, hraje hlavní roli ve školním představení a
9
nabídky z Hollywoodu se jí díky jejímu strhujícímu výkonu v Shakespearovském zimním
workshopu jen hrnou. Je to, jako by se pro tenhle ţivot narodila a v renesanci jen čekala, aţ
trošku cikánských čar a kouzel uvede věci do pohybu.

Trochu jí závidím.

Jsem moc ráda, ţe je šťastná. Váţně. Jenom… Je tady pouhých šest týdnů a uţ tu našla své
místo. Nejvyšší čas, abych i já našla to svoje.

Má nejlepší kámoška Haley ţuchne na gauč naproti mně a natáhne se po brownie.

„Potřebuju čokoládu,“ vydechne a ulomí si pořádný kus. Nacpe si ho do pusy a blaţeně obrátí
oči v sloup. „Vynikající,“ zamumlá s plnou pusou.

„Tak, tak, jen si dejte,“ Jenna vrhne na tác se superkalorickou dobrotou zamračený pohled.
„Nacpěte se, jak je libo, vţdyť jste kost a kůţe. Je to sice moje rozlučka se svobodou, ale já to
nějak přeţiju.“

Dneska máme ředitelské volno. Jenna se za pár dní vdává, tak proč toho nevyuţít
k předsvatební dámské jízdě a experimentů s líčením?

To je pokrok, co?

Jenna si olízne ukazováček a nalepí na něj roztroušené drobečky z talíře. Pak ho zvedne do
výšky očí, touţebně se na ně zadívá a zhluboka si povzdechne. „Ještě dva dny,“ prohlásí a
utře si prst do ubrousku. „Dva dny o zelenině, abych se vešla do šatů, a pak sama spořádám
celé patro svatebního dortu. Na to můţete vzít jed.“

Hayley popadne ovladač a zapne LCD televizi na zdi. „Jen vydrţte, slečno nevěsto. Bude to
stát za to. Počkej, aţ uvidíš fotky. Tvoje šaty jsou naprosto nádherný.“

Hayley se chce stát módní návrhářkou, takţe ví, co říká Taky je blázen do umění a ve škole
je aţ na samém dně společenského ţebříčku, stejně jako já. Spřátelili jsme se po mém návratu
z minulosti. Její mantra Zůstaň v klidu, miluj módu, mě vţdycky rozesměje. Její pochvala má
skoro stejnou váhu, jako od děsivého dua Joan a Mellissy Riversových a Jenně nejspíš
nezbyde, neţ se s tím spokojit, protoţe ty dvě se k tomu se vší pravděpodobností díkybohu
nevyjádří.

Detaily ohledně tátovy svatby jsou supertajné. Datum zná jen úzký okruh lidí. Bulvár
spekuluje uţ celé měsíce: duben v Catalině nebo červen v Malibu? Zaslechla jsem dokonce i
říjen v Paříţi nebo Římě. Paparazzi by nikdy nenapadlo, ţe oceňovaný hollywoodský reţisér a
organizátorka nejlepších narozeninových oslav v Beverly Hills do toho praští o víkendu po sv.
Valentýnu doma na dvorku za účasti pouhých padesáti hostů.

„A kdyţ uţ mluvíme o šatech…“ Hayley vybere z nabídky Show Kate Lyonsové.

„Zboţňuju její styl.“ Obejme oběma rukama polštář, pohodlně se uvelebí na pohovce a začne
se dívat. Ještě předtím ale vrhne na Jennu zkroušený pohled. „Ta tam asi nebude, co?“

10
 Svatba – a hlavně nápadná absence celebrit mezi svatebními hosty – je z pochopitelných
důvodů hlavním tématem dne.

Jenna zakroutí hlavou. „Ne. Pozvat ji nebo kohokoliv jiného z médií by znamenalo, ţe nám
ty hyeny budou stanovat přímo přede dveřmi. Peter i já chceme, aby naše svatba proběhla
v co největší tichosti. Oba víme, jak paparazzi dovedou pronásledovat celou rodinu. Sledují i
děti po cestě do školy.“ Otřese se a kolem jasných očí jí naskáčou vrásky. „To nemůţeme Cat
udělat.“

Její ohnivý tón jen potvrzuje, co jsem si po celou dobu myslela – ţe dělají malou svatbu
hlavně kvůli mně. Táta si sice na ţádnou velkou slávu nepotrpí, i kdyţ je hollywoodský
reţisér, a ani Jenna nedychtí po zájmu médií tolik, jak jsem si kdysi myslela, ale je to přece
jenom jejich svatba. Tátovo první manţelství skončilo ještě dřív, neţ vůbec začalo, a
rozhodně nebylo z lásky. Aspoň ne z takové, jakou teď cítí k Jenně. A Jenna je stoprocentní
romantička. Nebýt mě a jejích obav o mou bezpečnost, určitě by chtěla pořádnou svatbu.

„Pořád si to ještě můţeš rozmyslet,“ zopakuju jí uţ asi po sté. „Peníze hýbou světem. Za
pořádný obnos si ještě pořád můţeš nechat zařídit obřad na nějakém úţasném, skvělém místě.
A co se týče těch uboţáků z bulváru, tak s těma se potýkám celý ţivot. Zvládnu to.“

Jenna se ke mně natáhne a vezme mě za ruku. „Já vím, Cat, ale o to nejde. My tři teď
budeme konečně rodina. A to je ze všeho nejdůleţitější. Rozhodně důleţitější neţ ohromit
svět oslavou ve velkém stylu. Caterina se teď z nějakého důvodu drţí zpátky a ani já, ani tvůj
táta tak nechceme zbytečně pokoušet osud. Ani dávat bulváru zbytečně záminku, aby nás
mohl obtěţovat.“

Říká sice nás, ale myslí mě. Přikývnu a stisknu jí ruku. Chápu, proč to říká, i kdyţ se kvůli
tomu cítím provinile. Ale v jedné věci má Jenna naprostou pravdu. O Caterině – mojí matce –
teď váţně nebylo nic slyšet. To se jí vůbec nepodobá. Měla bych být ráda, ţe se chvíli
nemusím stydět, ale ten klid mě znervózňuje. Je to jako ticho před bouří…

Zvednu se, povzdychnu si a zamířím do chodby umýt si z obličeje zelený sliz. Moje pleť by
teď měla být dokonale vyčištěná a hebká jako dětská prdelka. Sotva udělám tři kroky,
pokojem se začne linout energický hlas Kate Lyonsové.

„Vítejte zpátky! Rozhodně nebudete litovat, ţe jste si nás naladili. Mým dalším hostem je
totiţ hvězda trháků jako Organizátorka, Tajemství jako víno nebo Nikomu to neříkej.“

Rázem zůstanu stát jako přimrazená.

A je to tady. Bouře přichází.

„A dnes má pro nás překvapivé odhalení,“ pokračuje moderátorka. Přeběhne mi mráz po

zádech. „Prosím, přivítejte Caterinu Angeli!“

Matčino jméno ve spojení se slovy „překvapivé odhalení“ rozhodně nevěstí nic dobrého.

11
 Ale je to jako zahlédnout dopravní nehodu. Nemůţu se nepodívat. Neotočit se. Vydám se
pozpátku do obývacího pokoje. Srdce mi buší tak hlasitě, div nepřehluší nadšený potlesk
diváků v sále. Schoulím se před televizi a dívám se, jak ţena, která mi dala ţivot a kterou
jsem uţ víc jak deset let neviděla, ladně přechází newyorské televizní studio. Můj přítel Lucas
nechápe, proč se začnu stranit lidí, kdyţ se dostanu do maléru. Proč jsem si tak jistá, ţe mě
jednoho dne opustí.

Tady je ten důvod.

Někdo mě jemně vezme za ruku. Ani se nemusím dívat. Vím, ţe je to Alessandra. Určitě
nevěří vlastním očím. Stejně jako já, kdyţ jsem v šestnáctém století poprvé uviděla její mámu.
Vypadá úplně jako Caterinina dvojnice. Jako by těch „dvojníků“ nebylo málo. U vzhledu ale
veškerá podobnost končí. Povahově jsou úplně jiné. Alessandřina máma se v podstatě dost
podobá Jenně. Pro sestřenku je to prokletí i poţehnání zároveň. Je ráda, ţe se rozhodla zůstat
v budoucnosti, ale máma jí strašně chybí. A teď, kdyţ vidí tu moji, ať uţ je jak chce hrozná,
se jí určitě začne znova stýskat. Stisknu jí ruku, abych ji ujistila, ţe jsem tady, a přitáhnu si
kolena k hrudníku.

„Díky za pozvání Kate,“ nasadí matka svůj typický široký úsměv. Otočí se k divákům a
zamává.

Je stejně uhlazená a krásná jako vţdy. Dlouhé, tmavé vlasy lesknoucí se ve světlech
reflektorů, temné oči ozdobené dokonalými kouřovými stíny. Všichni říkají, ţe jsme si
podobné. Trochu ano – máme stejnou barvu vlasů a očí a podle Wikipedie jsme i přibliţně
vysoké. Ale ten široký úsměv, který prodal stovky rtěnek, vypadá na má drobné tváři naprosto
nepatřičně. Uhlazenou krásu, kterou Caterina Angeli proslulá, nesdílíme. Já kolem sebe
nemám tým profesionálních vizáţistů, kteří skáčou, jak písknu. A co se týče přirozené
sebedůvěry, kterou moje matka vyzařuje, tak já dovedu jen dokonale předstírat nezájem. Jsem
nezretušovaná, neuhlazená, trochu neohrabaná verze slavné hollywoodské svůdkyně. Ach jo.

„Děkuji vám za tak vřelé přivítání,“ pokračuje matka. „Moc to pro mě znamená.“ Poloţí si
pečlivě upravené ruce na srdce a usměje se o trochu mírněji (i kdyţ pořád stejně falešně). Zdá
se, ţe jí do očí vhrkly slzy. Obrátím oči v sloup. „Je skvělé být znovu mezi přáteli.“

Mezi přáteli? Snad nemá na mysli to bezejmenné moře obdivovatelů, co má místo očí
dolary. Znovu? Jak znovu? Vţdyť nebyla v hledáčku fotografů pouhou chviličku. Nanejvýš
pár měsíců. Jenna se sveze na zem vedle mě. Nevěřícně si odfrkne. Nejspíš si myslí to, co já.

Moderátorka se k matce nakloní blíţ a nasadí ustaraný výraz. „Jsi v pořádku?“ zeptá se a
sáhne po krabičce s papírovými kapesníky. Určitě si říká: Jen breč. To mi zvedne sledovanost.

Nejdraţší matinka přikývne a okázale vytáhne z krabičky pár kapesníků. „Díky, Kate.“
Nadechne se a zadívá se zpátky na diváky. „Slavní nejsou dokonalí. I my děláme chyby – já
obzvlášť – ale to vy moc dobře víte. Díváte se přece na TMZ.“

Mrkne, jako by všechny ty skandály a románky, co mě celý ţivot pronásledují, vůbec nic
neznamenaly. Tupý dav se vděčně zasměje.

12
 Moderátorka potřese hlavou: „Všichni víme, ţe je to kapku přehnané.“

„To je pravda,“ přikývne matka, „ale nikdy jsem nebyla ţádná světice. Dlouho jsem plnila
stránky bulváru. Ale i tam by vám řekli, ţe jsem se změnila. Stárnu. Ze všeho nejvíc si teď
přeju napravit své minulé chyby.“

Jenna vedle mě celá ztuhne. To nevěstí nic dobrého.

Pak se Caterina podívá přímo na mě, jako by snad mohla vidět skrze kameru. Druhé
varování. „Mám krásnou dceru,“ řekne a svět kolem mě rázem přestane existovat. „Jmenuje
se po mně, jak všichni víte, ale nestýkáme se. Uţ nějakou dobu. Je to moje chyba. Ničeho
v ţivotě nelituju víc.“

Po dokonale vymodelovaných olivových tvářích jí tečou slzy. Zkamením jako socha. Jsem
jako kus necitelného mramoru, co Lucas pouţívá ve výtvarce. Moje matka, světově proslulá
herečka Caterina Angeli, právě v televizi před celým světem připustila, ţe se ke mně
zachovala mizerně. A já necítím nic. Ţádné slzy, vztek, ţádný příval uţaslých nadávek. Nic.

„Moje dcera mi chybí Kate,“ Řekne a zavře oči, zatímco ty moje se rozšíří úţasem.
Alessandra se ke mně přisune blíţ a obejme mě kolem ramen. „Musím jí něco říct. Něco
důleţitého. Osobně.“ Odmlčí se, aby se nadechla, a já si v té chvíli uvědomím, ţe můj ţivot
uţ nikdy nebude jako dřív.

Přikývne, jako by se mnou souhlasila, a oznámí: „A proto se tento týden chystám na

Peterovu svatbu do Beverly Hills.“

Hayley vydá zvuk, který ze všeho nejvíc připomíná rozbitou varnou konvici. Alessandra mi
málem rozdrtí plíce. A Jenna? Ta vypadá zděšeně a namíchnutě zároveň, pokud je to vůbec
moţné. Rty se jí třesou, je celá bledá a skřípe zuby. Okamţitě se rozezvoní telefony. Brzy
budeme mít ty hyeny přede dveřmi. A je to tady.

Konec normálu.

„Caterina Angeli to zase dokázala,“ zamumlám.

13
 Je to muj život
Lucás
Táta je doma. Slyším v hale jeho hlas. Odhodím tašku na zem. Chtěl jsem se osprchovat,
zavolat Cat a vypařit se – ale je tady. Uţ dva týdnu mu chci říct, ţe končím. Ţe fotbal pro mě
není. Ţe nejsem David. Vím, ţe bude vyšilovat. Pak tiše zuřit a drţet si odstup. Moţná se
mnou zase úplně přestane mluvit. Ale to mě nemůţe zastavit. Nemůţu ţít ţivot někoho
jiného. Musím to udělat. A po tom pekle, kterému nás trenér vystavil během ředitelského
volna, to rád udělám ještě dnes.

Skopnu z nohou tenisky a napadne mě idiotská myšlenka. Moţná je to znamení. Před

měsícem bych si řekl, ţe jsem se nejspíš zbláznil. Nadpřirozeno je pro chudáky a lidi, co
nemají nic na práci. Aspoň to jsem si myslel, dokud jsem nepotkal Catinu sestřenku a neviděl
na vlastní oči Reynu. Teď uţ moc nevím, co si myslet. Ale vím, ţe ať uţ jde o zásah shůry,
nebo ne, jdu do toho.

Vydám se chodbou dolů. V ţilách mi proudí adrenalin. Po obou stranách visí pozlacené
rámečky. Fotky ze školy, rodinné fotky, můj starší bratr při sportu. Říkám tomu Davidova
svatyně. Před poslední fotkou se zastavím, abych ještě trochu oddálil, co mě za chvíli čeká.
Zadívám se na bratrův portrét z doby, kdy mu bylo asi tolik, co teď mně. Sbíral pro svůj tým
v San Diegu jeden bod za druhým. Tehdy díky jeho gólu vyhráli. Byl to poslední gól, co kdy
dal.

Můj starší bratr byl totiţ hrdina. A nejen proto, ţe jsem k němu vzhlíţel a ţe to uměl na
hřišti. Zachránil lidský ţivot. Zastal se ţeny, kterou před domem, kde bydlel, jednou pozdě
v noci napadla banda chuligánů. Bohuţel se pak obrátili proti němu.

Otřu si lemem trička z tváře špínu a pot a znova si v hlavě projdu svůj plán. Vpadnu tam.
Uvedu fakta. Vypadnu.

Táta moji upřímnost určitě ocení.

Uhodím do fotky pěstí.

Nebo se totálně zhroutí a bude to moje vina.

Kdyţ konečně vejdu do obýváku, provinilý, ale odhodlaný, má mladší sestra vzhlédne od
televize.

„Táta přišel,“ pípne Angela. Rozvaluje se na gauči a zběsile přepíná mezi kanály, jako kdyţ
David Beckham běţí po křídle. Bosou nohou podupává o koţené opěradlo. Ovladač jí
poskakuje v ruce. Je nervózní. Nebo rozrušená. A to můţe znamenat jen jedno.

„Uţ se zase hádají?“ zeptám se a plácnu sebou na kraj pohovky.

Angela se zamračí. To mi jako odpověď stačí.

14
 Ne ţe by po sobě naši házeli talíře nebo si navzájem rvali vlasy. Oni se vlastně ani nehádají.
To by totiţ od táty vyţadovalo projevit nějaké emoce a to on od doby, co umřel David,
zásadně nedělá. Máma se zase za kaţdou cenu snaţí nedělat rozruch. Udrţovat nás spokojené
a drţet tak zkrátka, div se neudusíme. Ale poslední dobou se oba chovají nějak divně. Táta
pořád lítá sem a tam, máma skoro nepustí z ruky růţenec a mluví spolu v hádankách. Tátovi
v jednom kuse volá jeho obchodní partner, takţe to nejspíš bude kvůli páci. Kdyţ je Angela
takhle nervózní, určitě se něco stalo. Moţná bych měl náš rozhovor radši odloţit.

„Nebudeme se znovu stěhovat, ţe ne?“

Její otázka mě vytrhne z upřeného zírání na zavřené dveře od pracovny. Málem jsem do
nich pohledem vypálil díru. Jednotlivé kousky skládanky do sebe najednou začnou zapadat.
Poklesne mi čelist. Sakra, to en! Nemůţeme se přestěhovat!

„Za pár týdnů mám mít oslavu narozenin,“ dodá ségra a zastrčí si pramen hustých tmavých
vlasů za ucho. „Lidi mě konečně začínají zvát na večírky. Desiree s Ciarou mi včera podrţely
místo v jídelně. Micah se na mě v tělocvičně usmál.“ Lámu si hlavu v marné snaze
vzpomenout si, kdo je to Micah, kdyţ vtom ke mně Angela zvedne své velké tmavé oči.
„Sotva jsme sem přijeli, Lucu. Já nechci zpátky.“

„Nikam nepojedeme,“ slíbím jí. Panika, která se jí zračí v očích, začne pomalu ustupovat.
Stisknu jí nalakované prsty na nohou, abych ji uklidnil. „Je mi jedno, co pro to budu muset
udělat. Klidně budu hrát do konce ţivota fotbal, kdyţ to jinak nepůjde, ale nikam nepojedeme.
Nebudeme se sakra zase stěhovat přes půlku světa!“

Stěhujeme se aţ moc často. Pořád tam a zpátky mezi Amerikou a Itálií, kde táta vyrostl a
kde má jeho nahrávací firma Lirica Records sídlo. Kdyţ jsme se před čtyřmi lety museli
přestěhovat do Milána, ani jednomu z nás to moc nevadilo. Opustit náš dům v L.A. – dvorek,
kde mě David právě naučil přihrávat – bylo snadné. Svůj dosavadní ţivot a přátele jsem nijak
nepostrádal.

A právě během našeho posledního pobytu v Itálii se ze mě stala fotbalová hvězda. Ani ne
proto, ţe bych chtěl, ale spíš proto, ţe to táta potřeboval. Smutek dokáţe připravit ţivot o
všechny barvy a ten tátův byl totálně šedý… Dokud jsem si neobul bratrovy kopačky. Fotbal
byl vţdycky Davidův oblíbený sport – jeho a tátův. Začít taky hrát bylo to nejmenší, co jsem
pro tátu mohl udělat. Chvíli to pomáhala nám oběma.

Kdyţ jsem se stal členem fotbalového týmu, začal jsem být cool. Ten nenápadný kluk, co si
do té doby pořád jen něco plácal z hlíny, měl najednou spoustu známých. Fotbal mi dal nový
ţivot a přátele. Jenţe to nebyl můj ţivot. A ti „přátelé“ byli pěkně falešní. Zajímalo je jen to,
kolik jsem dal gólů na hřišti a kolik holek vystřídal mimo něj. Ale tady mám skutečné přátele.
A chci jen jednu holku.

Nehodlám Cat opustit. Táta se bude muset vzpamatovat a vyříkat si to se mnou.

Dveře od pracovny se otevřou. Jako na zavolanou. První vyjde máma. Kousne se do rtu.
Angela vyskočí.

15
 „Všechno v pořádku?“ zeptá se.

Mámin pohled se setká s mým. Ve tváři se jí odráţí strach, pocit viny a spousta dalších
emocí, co ani nedovedu pojmenovat. Táta, který kráčí za ní, má na tváři naopak stejně
kamenný výraz jako vţdycky.

„Naprosto.“ Zní to stejně falešně jako jeho nezaujatý tón hlasu. Je jenom stínem toho muţe,
kterého jsem dřív znal. Býval zatraceně vtipný a v jednom kuse se smál. Dokonale odpovídal
stereotypu horkokrevného, netrpělivého, paličatého Itala. Bejvávalo. Stočí svůj nepřítomný
šedý pohled ke mně a zeptá se: „Jak bylo na tréninku?“ Ve tváři mu na okamţik probleskne
zájem.

„Skvěle,“ odpovím automaticky. Kdybych mu řekl pravdu – ţe nenávidím kaţdou minutu a

ţe bych si radši něco plácal v ateliéru nebo se vrtal pod kapotou auta – bůhví, co by udělal.

Ale pak si vzpomenu na své dnešní rozhodnutí.

Sevřu pěsti a ještě jednou si v duchu projdu svoji předpřipravenou řeč. Nemám fotbal rád.
Můţeme se spolu kdykoliv podívat na zápas nebo si spolu zahrát, ale z týmu chci odejít.
Kašlu na šampionát, lovce talentů a jejich stipendia. Nepotřebuju je. A i kdyby, můţu snadno
dostat stipendium za výtvarku. Aspoň podle našeho učitele. A to je další věc.

Táta zamíří do křesla a po cestě popadne noviny. Za chvilku ho pohltí světová politika,
byznys a sport. Hlavně ţe se něčím zaměstná a nebude muset myslet na nás.

Teď nebo nikdy.

Vstanu a dojdu aţ k němu. V krku mám knedlík. Nervózně si přejíţdím rukama po

kraťasech a zírám na jeho skloněnou hlavu. Husté vlasy uţ mu pomalu začínají šedivět. „Tati,
neměl bys chvilku? Chci si s tebou promluvit o fotbale.“

Nejdřív vůbec nezareaguje. Jen otočí další podělanou stránku. Slyším, jak máma za mými
zády zalapá po dechu. Určitě teď v duchu odříkává jednu modlitbu za duhou. Ví, jak mi je. Ţe
chci studovat umění, ne obchod. A podporuje mě – tak trochu. Ale nechává si to pro sebe.
Kdyţ mě táta tlačí do sportu nebo mluví o mé budoucnosti ve firmě, nikdy nic neřekne. A já jí
to ani nezazlívám. Je to můj boj.

Poškrábu se na krku. Nevím, jestli mi to tátova lhostejnost dělá těţší nebo jednodušší. „Tým
je skvělej,“ začnu. Dam si ruce za krk. „Trenér ví, co dělá, a je pěkně tvrdej. Dneska jsme
měli mít volno, ale on nám trénink nezrušil a já to respektuju.“ Dojde mi, ţe jsem se do toho
zamotal. Nemluvím k věci a ţvaním nesmysly. Zoufale vydechnu a zkusím to znovu: „Tati,
podívej, já prostě ne…“

„Davidův trenér v USD si taky nebral servítky,“ vpadne mi do řeči. „Prospěje ti to. Vytříbíš
si charakter. Je to dobrá příprava na vysokou.“ Přehne noviny vejpůl a začne hltat sekci sport.

16
 Nejen, ţe mi skoro nevěnoval pozornost, ale ještě mě začal automaticky srovnávat
s bratrem. Jako bych dostal dvojí ránu do ţaludku. Divím se, ţe mě to ještě překvapuje. Mrzí.
Měl bych být zvyklý.

Praštím se do stehen a otec sebou trhne. Projede mnou divoký pocit zadostiučinění. Táta
zvedne hlavu. V očích se mu konečně zračí nějaká emoce – zmatek. Nadechnu se a řeknu:
„Ty mě neposloucháš. Nejde o trenéra. Snaţím se ti říct, ţe…“

„Lucasi, tohle musíš vidět.“

Sotva od táty odtrhnu oči, zaboří hlavu zpátky do novin. Tiše zakleju: „Sakra, Angelo…“

Máma mi zezadu vlepí pohlavek. Kdyţ uvidím ségřin zkroušený výraz, připadám si jako
vůl, ale vem to čert. Angela ví mnohem líp neţ kdo jiný, jak moc je tenhle rozhovor důleţitý.
Jak vzácné je získat tátovu pozornost. Jak uţ jsem byl blízko.

„Promiň.“ Kousne se do rtu a pokyne bradou směrem k televizi na druhé straně místnosti.
„Říkala jsem si, ţe bys to měl vidět.“

Ohlédnu se, abych zjistil, co se děje tak strašně důleţitého, ţe nás musela vyrušit. Do dvou
vteřin mi to dojde.

Z obrazovky na mě shlíţí krásná bruneta, po tváři vyplněné botoxem jí tečou slzy. Caterinu
Angeli zná celý svět, stejně jako její skandály a klepy, které o ní kolují. Ale jen pár lidí ví, jak
zničila holku, na které mi záleţí. A ţe kvůli ní mě Cat od sebe ještě pořád občas odstrkuje.

Nechutně afektovaná moderátorka se zadívá na ohromené publikum. „Tento víkend?“

Catina matka přikývne, osuší si oči a řekne: „Jen doufám, ţe má dcera mou omluvu přijme.“

Neţ se stihnu vzpamatovat, jsem na půli cesty do svého pokoje a drţím v ruce mobil.
Rozhodující souboj s tátou musí počkat. Moje holka mě potřebuje.

Telefon třikrát zazvoní. Zvedne ho Alessandra. „Hned jsem tam,“ vyhrknu.

17
 A je to tády
Cát
Mobily nepřestávaly zvonit. Další a další telefonáty a zprávy od dávno zapomenutých přátel
a známých, kteří si na nás teď zčistajasna vzpomněli. Před chvílí dorazila tátova ochranka a
podařilo se jí zastavit alespoň nepřetrţité bimbání domovního zvonku. Ale venkovní hluk
utišit nedokáţe. Cvakání fotoaparátů, šum hlasů…

Zdá se, ţe ţít normálně je v tomhle městě stejně nepravděpodobné jako ţít spolu šťastně aţ
do smrti.

Venku za mým oknem se na ulici plné paparazziů shromáţdili sousedi. Je neuvěřitelné, jak
snadno vás lidé prodají za podělaných pět minut slávy. Vyţvaní vaše nejtajnější tajemství
tomu, kdo za ně dá nejvíc. Hádám, ţe kdyţ vám slávu necpou do krku od narození, je asi
těţké pochopit, jak je pomíjivá a povrchní. Jak osamělá. Ale Jenna a já dnes máme na práci
trošku důleţitější věci neţ udělovat ţivotní lekce nebo sdílet šťavnaté drby, a tak naši nebozí
sousedé nemají co vyprávět a ty odporné pijavice venku se musí spokojit s fotografováním
našich fascinujících domovních dveří.

Dobře jim tak.

Obývákem se znova rozezní Justin Timberlake. Jenna se vrhne na svůj telefon ´. Ani se
nemusím podívat na displej. Vím, ţe je to táta. Uvízl v dopravní zácpě a zuří. Ale namísto,
aby si to vyléval na ostatních řidičích, neustále nám s Jennou volá.

„Petere, takhle se vzít nemůţeme.“ Jenna je téměř hysterická. Bez ustání přechází sem a
tam. Na okamţik se zastaví, malinko povytáhne staţené ţaluzie a honem je zase spustí dolů,
jako by ten obtíţný hmyz venku byl nakaţlivý. „Moji rodiče se sem teď ani nedostanou.“
Praští hlavou o zeď a zamumlá: „Ta sobecká mrcha mi zničila svatbu.“

Zalapám po dechu. Představuju si, jak asi táta zareaguje. Vezme veškerou vinu na sebe.
Ukáţe se, ţe v naprosto nešťastné snaze usmířit se s mojí matkou poslal jejímu agentovi
svatební oznámení. Říká, ţe to byla pouhá slušnost. Neočekával ţádnou odpověď.

Tak to se teda náramně přepočítal.

Alessandra mi opře hlavu o rameno: „Lucas uţ je na cestě.“

Za posledních dvacet minut mi to zopakovala uţ třikrát. Ozval se hned, jak matka přišla se
svým skandálním oznámením. Kdyţ jsem byla ještě naprosto omráčená. Jak mohl vědět, ţe
ho potřebuju? Ţe by můj italský krasavec sdílel s Hayley její posedlost televizních talk show?
To by byla novinka. Ne ţe by na tom teď záleţelo. Jsem moc ráda, ţe sem přijede.

18
 Naučit se o něj opřít pro mě nebylo nic lehkého. Jsem zvyklá být za všech okolností silná.
Nikdy nedat najevo, jak moc jsem rozrušená. Ale pomalu se učím se trochu víc otevřít.
Důvěřovat mu. Věřit, ţe mě chápe.

Alespoň prozatím…

Uslyším v duchu krutý a výsměšný hlas, který se nápadně podobá tomu matčinu. Rychle ho
zaplaším a přejedu pohledem zbylé účastníky Jenniny předčasně skončené rozlučky se
svobodou. Kdyţ se na obrazovkách znenadání objevil další díl rodinného draatu
Crawford/Angeli a z nastávající nevěsty se stala pouhá telefonistka, náš řidič odvezl Heyley
domů. Zato já a Less jsme se v podstatě nehnuly z obýváku. Jen jsem si konečně odskočila
umýt z obličeje zelený sliz. (Kdyby mě tak vyfotili paparazzi, nepochybně by se to dostalo
rovnou na přední stranu, spolu s titulkem Potvrzeno: dcera hollywoodské svůdkyně je váţně
z jiné planety). Hádám, ţe Alessandra je poté, co v televizi uviděla dvojnici své matky,
nejspíš ještě pořád v šoku. Ale podle toho, jak se pořád ošívá, se zdá, ţe její hlavní starostí
jsem teď já.

Vím, co si myslí. Co si obě myslí. Čekají, ţe začnu panikařit. Ţe se z toho zcvoknu, ţe mi

z toho hrábne a prohlásím, ţe odcházím do komuny. Po deseti letech bez jakéhokoliv
kontaktu s matkou se dá asi jen těţko čekat, ţe teď budu sedět a mlčet.

Ale popravdě… Jsem v klidu. Jasně, jsem naštvaná, ţe se přiznala, jaká je mizerná matka,
zrovna v celostátní televizi. Pěkně mě vytáčí, ţe to přiznání pouţila k vlastnímu obohacení –
nepochybně na svém dnešním vystoupení slušně vydělala. Uvědomuju si, jak je hnusný, ţe
práskla tátu a prozradila celému světu detaily ohledně jeho svatby s Jennou.

Ale zároveň jsem taky zvědavá.

Váţně je tak nepochopitelný, ţe tajně trochu, trošičku doufám, ţe to matka moţná

doopravdy myslela váţně? Ţe jí fakt chybím a chtěla by mě líp poznat? Většinu ţivota jsem
byla přesvědčená, ţe pro ni nejsem dost dobrá. Ţe mě porovnala se svými nemoţně vysokými
měřítky a zjistila, ţe nevyhovuju. Naděje, ţe jsem se spletla, je pro mě jako droga.
Nebezpečná, mocná potřeba bublající hluboko vevnitř a doţadující se uspokojení.

Jenna sebou plácne vedle mě. Mobil si poloţí na klín. Vezme mě za ruku a řekne:
„Nechápu, o co Caterině jde. Co můţe mít za lubem?“ Ohrne rty a po chvilce zakroutí hlavou.
„Peter říkal, ţe mu nebere telefon. Pochopitelně.“

Poslední půlhodinu nemluví o ničem jiném. Od chvíle, co matčin výstup v televizi skončil a
ona vypnula televizi, v podstatě nezavřela pusu. Sevře mě za loket a znova se zeptá: „Jak ti je,
drahoušku?“

„Jsem v pohodě,“ procedím skrz zaťaté zuby. Vím, ţe nejspíš zním dost podráţděně, ale
nemůţu si pomoct.

19
 Jenna má svaté právo být namíchnutá – já bych teda rozhodně byla, kdyby mi někdo zkazil
svatbu – ale ty neustálé jedovaté poznámky na adresu mojí matky a její přehnaná starostlivost
mě dohánějí k šílenství.

Musím odsud vypadnout.

Jenna si poposedne blíţ, aby se mi mohla podívat do očí. „Opravdu? Klidně se vykřič a
vymluv, jestli chceš. Jsem tady pro tebe. Less taky,“ dodá a pokývne směre k sestřence. „Máš
za sebou šílený den. Nikdo tě nebude soudit, kdyţ ti povolí nervy. Já sama mám co dělat,“
přinutí se do úsměvu. Kdyţ jí ho neoplatím, zase jí z tváře zmizí. Povzdychne si: „Poslyš,
nevím, co má ta ţenská v plánu, ale slibuju ti, ţe uţ ti neublíţí.“

Váţně musím vypadnout.

„Já vím,“ řeknu a nasadím dobře známou masku chladné lhostejnosti. „Nemůţe mi uţ znova
ublíţit, protoţe jí to nedovolí.“

Alespoň to je pravda. Nebudu hrát její hru. Pokud se váţně chce se mnou sejít, pak to
proběhne podle mých představ. Cíle bude prostě a jednoduše zjistit fakta a konečně celou
záleţitost nějak uzavřít. A jestli z toho bude něco víc, třeba skutečný vztah, tak…

V tom se ozve zvonek, a vytrhne mě tak z mých myšlenek. Rozbuší se mi srdce. Vyskočím
na nohy. Vím, kdo čeká za vším tím šílenstvím. Díkybohu, ţe bydlí tak blízko. Alessandra a
Jenna se na sebe významně podívají, kdyţ je míjím, ale mně je to fuk. Prosvištím kolem nich
a běţím dál. Vzdálenost, co dělí obývák od vstupních dveří, se najednou zdá nekonečná.

Lucas zaţene mou paniku. Rozpustí ten divný knedlík, co mám v krku. Stačí jen, abych se
mu podívala do očí. Uţ se neptám proč. Co na tom záleţí, jestli mi Lucase přihrál do cesty
zásah shůry, nějaká hodně divná náhoda nebo zkrátka Reyna. Důleţité je jen to, ţe na mně
vůbec poprvé nějakému klukovi doopravdy záleţí (no, přinejmenším v tomhle století). Na
mně a ne na tom hollywoodském pozlátku okolo.

Navíc se zdá, ţe Lucas ho nesnáší ještě víc neţ já.

A tak kdyţ konečně doběhnu ke dveřím, neváhám ani minutu. Co na tom, ţe si nás asi
milionkrát vyfotí a ţe fotka našeho objetí skončí na perezhilton.com. Aspoň ţe na ní nebude
vedle italského krasavce stát popraskaná zelená maska. Vydechnu úlevou a otevřu dveře.
Potřebuju se podívat do těch bezedných, čokoládově hnědých očí. Vţdycky mi proniknou aţ
do duše a uklidní mě. Ehm, a taky vzruší.

Sotva vystrčím hlavu ven, ozve se cvakání fotoaparátů. Přesně, jak jsem čekala. Nasadím
falešný úsměv, zavřu dveře a postaví se tomu náporu čelem. Zpátky rozhodně nejdu. Neţ se
Lucas otočí, chvíli to trvá. Ale pak se najednou obrátí, zlaté kudrny mu zavlají ve větru a
tmavě hnědé oči se vpijí do mých.

Jenţe nejsou klidné, jak jsem předpokládala. Spíš právě naopak.

A sakra.

20
 Mi cásá es su cásá
Lucás
Podívám se vyděšené Cat do očí. Za mnou o sto šest cvakají fotoaparáty a novináři
vykřikují od brány otázky.

Přijel jsem pozdě.

Dal jsem si tu nejkratší sprchu v dějinách. Celou cestu jsem jel jako blázen – kdybych si
mohl vzít motorku, dostal bych se sem ještě dřív. Ale kdyţ vidím strach v jejích očích
(konečně se nebojí dát ho přede mnou najevo), dojde mi, ţe ani to by nebylo dost rychle.

„Baby, je mi to moc líto.“ Přitáhnu si ji k sobě. Fotografy vem čert. „Ta ţenská je blázen.“

Ale Cat místo, aby souhlasila, celá ztuhne. V hlavě se mi rozezvoní poplašný zvonek.
Odtáhnu se a odhrnu jí z obličeje pramen vlasů. Nemá ţádný make-up. Nevěřím vlastním
očím. Cat je bezesporu ta nejkrásnější holka, co jsem kdy potkal. Nepotřebuje ţádné šminky.
Ale nenamalovaná nikdy nikam nejde. Vlasy, make-up, oblečení – to všechno jí slouţí jako
štít, bariéra, kterou staví mezi sebe a svět. Jako ochrana před tím, co se kolem nás právě teď
děje. Bez ní vypadá mnohem zranitelněji. Všechny mé ochranitelské instinkty jsou v plné
pohotovosti. Vezmu ji kolem pasu.

„Co se děje?“

Pitomá otázka. Celý svět uţ ví, co se děje. Její matka udělala scénu v televizi a přede dveřmi
jí táboří kreténi s drahýma foťákama a levnou kolínskou. Jsou tu i chlapi z ochranky – tolik,
ţe to tu vypadá jak někde na podělaným koncertě One Direction. Mnohem víc mě ale trápí její
nečekaná reakce. Její matka je blázen. Měli jsme kvůli ní dost problémů, i kdyţ se s Cat
vůbec nevídaly. Ani si nedokáţu představit, jakou pohromu by způsobila, kdyby ji Cat
vpustila do svého ţivota.

Letmo se mi podívá před rameno a chabě potřese hlavou. „Prostě odsud potřebuju
vypadnout. Odvezeš mě?“

Vůbec neváhám: „Kamkoli budeš chtít.“

Viditelně si oddychne a vydá se za šéfem ochranky. Já zůstanu stát na místě a čekám. Kdyţ
jsem zastavil před bránou, tvářil se, ţe ohlídat Cat je úkol celostátního významu. To oceňuju, i
kdyţ mě teda pěkně vyděsil. Ale Cat se ho zjevně nebojí ani trochu. Tyčí se nad ní jako hora a
očividně ho moc netěší, ţe chce odjet, ale to ji nemůţe zastavit. To dokáţe jen máloco, jak
jsem se za posledních pár měsíců sám přesvědčil. S Cat se nediskutuje. Ne, kdyţ uţ je
rozhodnutá.

Za chvilku Cat nakoukne do domu a zakřičí pozdrav na rozloučenou. Pak se vrátí ke mně.
Jako bych to neříkal. V očích uţ nemá tak vyděšený výraz.

21
 „Slíbila jsem Jackovi, ţe budeme hodní,“ řekne a ukáţe palcem na obra, který jí stojí za
zády. „Nenasadí na nás štěnice a my se mu na oplátku nebudeme snaţit ujet.“

Ten chlap má bicepsy větší neţ moje hlava a taky mě nejmíň o hlavu převyšuje. Rozhodně
bych si to s ním nechtěl rozházet, ale jsem rád, ţe se Cat vrací humor. „A kampak nás bude
sledovat?“

Cat přelétne pohledem dav reportérů mačkajících se opodál a ohrne rty: „Řeknu ti to
v autě.“

Zamíříme k místu, kde jsem zaparkoval. Můj ochranitelský instinkt rázem dostane nový
impulz. Ochrance se sice podařilo zabránit paparazziům v přístupu na pozemek, ale sotva
uvidí, ţe se blíţíme, nahrnou se k bráně. Kaţdý náš krok provází zběsilé cvakání fotoaparátů a
příval otázek.

„Jedete za matkou?“

„Jaké má pro vás tajemství?“

„Budete hlavní druţička?“

„Setkala jste se někdy s Kate Lyonsovou?“

A ta nejlepší na konec: „Jste celá matka. Kdo je ta nová hračka?“

Catina maska chladné vyrovnanosti ji za celou dobu ani jednou nezradí. Nesnáším ten
výraz. Trvalo mi měsíce, neţ jsem ho prolomil. Jeho návrat je jako špatné znamení. Zatnu
zuby. Projede mnou vlna energie. Po dnešním tréninku a pětikilometrovém běhu jsem si ještě
před chvílí připadal k smrti unavený – ale teď se mi to najednou zdá strašně dávno.

Pomůţu Cat do auta, pak ho zepředu oběhnu a v mţiku za sebou zabouchnu dveře. Sevřu
volant tak pevně, aţ mi zbělají klouby. Holka, na které mi záleţí, teď proţívá něco tak
osobního, tak skutečného, a ti uboţáci okolo se jí vyptávají, jako by to byla pouhá zábava.

Jestli jí ublíţí – jestli jí ta ţenská ublíţí – pak za sebe neručím.

Cat poloţí svou dlaň na moji sevřenou pěst a řekne: „Jsem v pohodě.“

Její hlas zní měkce a vemlouvavě, jako by se mě snaţila odradit od skoku ze střechy.
Dneska jsem ji měl chránit a postarat se o ni, ale nějak jsme si ty role prohodily. Povzdychnu
si. Po očku se na ni podívám a zvednu její ruku ke rtům. „Jsi skvělá, víš to?“

Pousměje se. Kvůli mně. Zaplaví mě nesmírný pocit uspokojení. Srdce se mi sevře. Mám ji
rád čím dál tím víc. Nadechneme se a podíváme se na sebe. Vztek i všechen adrenalin ze mě
rázem vyprchá. Najednou jsme tu jen my dva, schovaní v bublině, obklopené ze všech stran
chaosem.

Políbím ji na ruku, vdechnu vůni růţí a poloţím si její dlaň na stehno. Musíme odsud zmizet
dřív, neţ paparazzi zase všechno zkazí. Nastartuju a zeptám se: „Tak kam?“

22
 „Prostě jeď,“ odpoví a stáhne dolů clonu proti slunci, aby jí nebylo vidět do tváře. „Na
křiţovatce odboč doprava. Dál ti pak řeknu.“

Přikývnu a podívám se do zpětného zrcátka na ty hyeny lačnící po našich snímcích. Brána

se pomalu otevře. Nejdřív vyjde ven ochranka, aby jim zabránila se na nás vrhnout. Ţaludek
se mi sevře hnusem. Zařadím zpátečku.

Jakmile vyjedu ven na ulici, okamţitě se na nás začnou valit ze všech stran. Kašlu na své
předsevzetí nedělat scény. Šlápnu na plyn a vyrazím vpřed, jako bych je chtěl převálcovat.
Vystrašeně uskočí zpátky. Uchechtnu se. Nikdy bych to doopravdy neudělal, ale oni to neví.
A vidět, jak pro jednou prchají oni namísto nás, je zatraceně skvělé.

A slyšet Cat, jak se směje – tak vesele a bezstarostně, aţ se skoro nechce věřit, ţe ještě před
pár minutami byla tak skleslá – je ještě lepší.

Ušklíbnu se do objektivů (doufám, ţe z mého výrazu je jim jasné, kam bych je nejradši
poslal), projedu mezerou, kterou se mi podařilo vytvořit, a zamávám jim na rozloučenou.

O hodinu později zastavíme před branou domu Machaelsových na pláţi v Malibu. To je

teda něco. Kdyţ se člověk s Austinem baví, nikdy by ho nenapadlo, ţe se jeho rodina topí
v penězích. Nebo ţe jeho fotr je namyšlenej senátor. Austin vypadá jako docela normální
kluk, blázen do surfování a svojí holky – a s tím se já dokáţu ztotoţnit. Vyťukám
bezpečnostní kód, který ze sebe Cat vychrlí, a brána se začně pomalu otevírat. Letmo se na
Cat podívám.

„Proč zrovna sem?“

„Protoţe je to jinde neţ doma,“ odpoví. Opře si hlavu o sedadlo a podívá se mi do očí.

Co jsme vyjeli z Beverly Hills, nepadlo o její mámě, ochrance, co jela celou cestu za námi,
nebo bulvárních pijavicích v těsném závěsu za ní ani slovo. Poslouchali jsme muziku, dívali
se z okýnka na oceán a přeli se o to, kdo by komu v souboji Michelangelo vs. Chamberlain
nakopal zadek. Nechal jsem ji vyhrát, protoţe ona se s tím chlápkem během svého výletu do
minulosti přece jenom fakt setkala. A protoţe jsem velký gentleman. Ale teď, kdyţ uţ jsem
tady, daleko od toho šílenství, chci vědět, co se děje.

„A doma je to najednou špatné?“

Cat si povzdechne. „Jenom jsem potřebovala vypadnout. Hrozně to tam řeší. Myslí to dobře,
já vím, jenţe…“ Na hladké pleti mezi obočím se jí udělá vráska. „To nechápou. Podívej,
Lucu, já vím, ţe to, co máma udělala, bylo naprosto hrozný. Jenţe zároveň taky vůbec poprvé
připustila, ţe existuju. Jasně, ţe si zaslouţí, aby ji Jenna s tátou nenáviděli,“ dodá. Ale pak
pokrčí rameny. „Ale já uţ jsem to prostě nemohla dál poslouchat.“

Neochotně přikývnu. Musím se kousnout do jazyka, abych zůstal zticha. Vjedu do brány.

23
 Chápu ji. Chápu i to, co ona ne. Je pro ni strašně těţké začít někomu důvěřovat. A můţe za
to její matka. Opustila Cat, kdyţ jí bylo pět. Od té doby se spolu nikdy nesešly, leda na titulní
straně nějakého bulvárního plátku. Kdyţ se Caterina Angeli pomátne a ztropí další skandl,
bulvár se okamţitě vrhne na její dceru. Následující týdny budou váţně k nezaplacení.

Ale i přes to všechno, co ta ţenská udělala, nebo spíš neudělala, začínám mít pocit, ţe uţ
Cat trochu nahlodala. A pěkně mě to štve. Na to, aby si teď začala hrát na svědomitou matku,
uţ uběhlo trochu moc času. Musí za tím být nějaký skrytý záměr. Sice jsem na něho ještě
nepřišel, ale přijdu. Překonali jsme toho spolu uţ tolik – dvojníky z minulosti, cikánské čáry,
Catinu zatvrzelost… Nějaká prolhaná potvora lačná pozornosti nás jen tak nerozdělí.

Nikdo mojí holce neublíţí. Ne, dokud jsem s ní.

Nahoře na kopci zaparkuju a vystoupím. Kývnu na ochranku stojící pod kopcem. Jack mi
dokonce zamává. Rozhlédne se po Michaelsovic sídle a nejspíš usoudí, ţe je to tak jako tak
bezpečnější varianta neţ u Cat doma. Catin táta je ten nejdivnější hollywoodský reţisér, o
kterém jsem kdy slyšel. Podle časopisu Forbes se topí v penězích, ale nebýt domu na drahé
adrese a přísně střeţené brány, nikdy byste to neuhodli. Je aţ směšně normální a skromný.
Dokonce se mnou ani nenechá Cat jet na motorce – zatím. Pomalu se ho pokouším zviklat.

„Ví vůbec někdo, ţe přijedeme?“ zeptá se a vezmu Cat za ruku.

Přikývne: „Jo. Alessandra Austinovi volala.“

Vydáme se ke dveřím. Přestoţe jsme za branou na soukromém pozemku, pečlivě se

rozhlíţím kolem sebe. Dokonale zastřiţené keře a silné kmeny vzrostlých stromů by mohli
fotografové snadno vyuţít jako perfektní úkryt. V půli cesty ke dveřím zachytím nějaký
pohyb. Okamţitě schovám Cat za sebe.

Ze dveří vyjde Austin. Na nohách surfařské kraťasy a ţabky, vlasy jako obvykle mokré.

„Vítejte v Casa de Michaels,“ rozpřáhne ruce. „Nejeden pošpiněný politik zde nalezl své
útočiště, a tak si tady vy dva bídáci určitě budete připadat jako doma.“

Mrkne na nás. Cat smíchy potřese hlavou. Ještěţe máme Austina, aby trochu zlehčil naši
mizernou situaci. Díkybohu.

„Ty jsi váţně pitomec,“ odpoví Cat, ale usmívá se přitom, a tak na Austina vděčně kývnu.

Nenápadně mi to oplatí.

„Pitomec, princ na bílém koni, jak je libo. Slyším na všechno.“ Zazubí se, vyhodí klíčky od
auta do vzduchu a chytí je za zády. „Ale křen teda rozhodně nejsem, takţe mizím. Dveře jsou
otevřené, lednička plná, vlny úchvatné. Vezměte si, co chcete, a kdyţ to tu obrátíte vzhůru
nohama, tím líp,“ neodpustí si poslední jízlivou poznámku.

Ušklíbne se. Všichni vědí, ţe je s otcem na kordy. U nás doma sice taky máme problémy,
ale můj táta aspoň není totální idiot. Nikdy by se ke mně nebo k Angele nechoval tak, jak se
k Austinovi chová ten jeho. Michaelsovi, to je teprve dysfunkční rodina.
24
 Austin vyťuká kód, poodstoupí a dveře od garáţe se se skřípěním otevřou. Dovnitř pronikne
sluneční světlo, a kdyţ se moje oči přizpůsobí, spadne mi čelist. Vedle Austinovy červené
dodávky stojí Ferrari Enzo.

„Páni.“

Austin se uchechtne. Popojdu blíţ a zboţně přejedu prsty po kapotě. Enzo je vzácnost.
Existuje ho pouhých čtyři sta kusů. Je komplet z uhlíkového vlákna a z nuly na stovku to
vytáhne za 3,3 vteřiny. Je to formule, se kterou se smí jezdit po ulici.

Pohladím ho po špičatém čumáku. „Co bych za to dal, dostat se mu pod kapotu.“ Cat mě
šťouchne loktem do ţeber. Přitáhnu si ji k sobě. „Neboj, tobě taky.“

Obrátí oči v sloup, jakoţe jsem idiot, ale zacukají jí koutky.

„Jen do toho.“ Otočím se a uvidím Austina, jak znechuceně kroutí hlavou. „Stejně to tady
jenom chytá prach. Další fotrova hračka.“

Hledí na auto a v očích má zatvrzelý výraz. Je mi jasné, ţe to myslí váţně. Ruce mě svrbí
nedočkavostí… Ale kvůli tomu tady nejsme. Cat je mnohem důleţitější neţ nějaké auto.
Dokonce i neţ moje auto snů.

„Moţná někdy jindy.“

„Jak chceš.“ Austin naskočí do dodávky, nastartuje a stáhne dolů okýnko. Ven se okamţitě
vyvalí hlasitá hudba. Zvedne hlas, aby ji překřičel: „Ale váţně, klidně tam můţete řádit, jak
chcete. Kaţdý pátek chodí uklízecí sluţba, která všechno doplní. Takţe mi casa es su casa,
jasný?“

Vtisknu Cat polibek do vlasů a pevně ji obejmu kolem ramen. „Jasný. Díky.“

Přikývne. Přesune svou pozornost na Cat v mém náručí a úšklebek mu z tváře rázem zmizí.
Natáhne se dozadu a ztlumí hudbu.

„Cat, víš, ţe se na nás můţeš spolehnout, ţe jo? Jsi Lessina rodina, a tím pádem teď i moje.
My tři,“ vrhne letmý pohled mým směrem, „se o tebe postaráme. Nikdo ti neublíţí. Jasný?“

Cat se zachvěje. Zaplaví mě prudká nenávist vůči Kate Lyonsové. Stiskne mi ruku, jako by
vycítila, co se ve mně odehrává, a tiše odpoví: „Já vím. Díky, Austine. Za to, ţe jsi tak
v pohodě, i za to, ţe nás tu necháš chvilku si vydechnout. Váţím si toho.“

Vím, jak moc to pro nic znamená. Nebylo pro ni lehké naučit se přijmout pomoc a začít
věřit, ţe ji ostatní podrţí. Ale tohle mi dodalo naději. Třeba konečně pochopí, ţe v tom váţně
není sama.

Austinovi se na tvář vrátí jeho typický úšklebek. „Jo, Alessandra mě nazvala spanilým
zachráncem. To nejspíš v renesanční hatmatilce znamená, ţe jsem fakt třída. Tím, ţe jsem
vám píchnul, jsem u ní pěkně zabodoval, takţe z toho nakonec něco vytřískáme všichni.“

25
 Cat se zasměje a Austin na nás mrkne. Dodávka se pomalu rozjede. Ustoupíme stranou a
díváme se, jak si to šine z kopce dolů. Tam ho zastaví ochranka. Je to sice jeho dm, ale to
zjevně nevadí. Jack podrobí Austina stejně pečlivé prohlídce jako před chvílí mě. Austinovi je
to zřejmě jedno. Blahosklonně pokrčí rameny, usměje se na nás, zasalutuje Jackovi a naskočí
zpátky do čekající dodávky. Zjevně prošel. Ještě nám otevřeným okýnkem naposledy zamává
a vyrazí pryč, rádio puštěné na plné pecky.

Rozhostí se ticho. Jsme sami.

Tak sami, jak jen dva lidi můţou být s početnou ochrankou o pár metrů opodál. Cat se ke
mně přivine a ztěţka si povzdychne. Obejmu ji o něco pevněji.

„Tak co teď?“

„Nic,“ odpoví. „Nechci nic dělat, na nic myslet, nic říkat. Chci prostě strávit zbytek dne
v blaţené nevědomosti a tvářit se, ţe jsme někdo jiný. Ţe nejsem dcera hollywoodské divy a
ty syn hudebního magnáta. Ţe všude nečekají odporní slizouni, cosi nás chtějí vyfotit, jak se
muchlujeme nebo jak se šťourám v nose. Jsme zkrátka normální, obyčejný pár, co teď má
nechutně velkej barák jenom sám pro sebe.“ Zakloní se a věnuje mi úsměv vzhůru nohama.
„Ale moc si nemysli. Jsme mládeţi přístupný normální pár, co má barák jen sám pro sebe.“

Usměju se a opřu jí čelo o čelo. „A vidělas v poslední době nějaký mládeţi přístupný film?
Tam se snese leccos.“

Cat mě plácne po stehně. Po těle se mi rozlije příjemné mrazení. Nevyvol ho její dotek, ale
její upřímný, hlasitý smích. Je to jako rána elektrickým proudem přímo do srdce. Pro ten zvuk
bych udělal cokoliv. Cokoliv, jen aby ten krásný úsměv z její tváře uţ nikdy nezmizel. Aby se
v jejích očích uţ nikdy neobjevil strach. Po všech těch letech stěhování sem a tam přes půl
světa, kdy jsem si připadal tak ztracený, jsem konečně našel svůj domov. Sem patřím.

A udělám cokoliv, abych ochránil, co je moje.

26
 A je po náláde
Cát
Šumění vln naráţejících na břeh je stejně kouzelné jako Reyniny triky. Kdyby se mi
podařilo zachytit ten klid a mír na obraze nebo ve fotografii, byla bych slavná. Slavná kvůli
něčemu dobrému. Zavřu oči a zaposlouchám se do symfonie přírody. Za zády cítím Lucasův
klidný dech. Je skoro snadné zapomenout… Myslet si, ţe váţně jsme jen obyčejný pár, který
netrápí nic jiného neţ podělaná večerka, pitomý písemky a cibulový dech. Co se toho
posledního týče, na pizze z mrazáku, co jsme měli k večeři, naštěstí ţádná cibule nebyla.
Navíc jsme si pak ještě oba dali peprmintovou ţvýkačku, takţe jakákoliv případná líbačka
bude mátově svěţí.

Jako by mě snad nějaká cibule mohla zastavit.

Otočím se k Lucasovi, obejmu ho nohama kolem pasu a rukama kolem krku. Vím, ţe jen
odkládám nevyhnutelné. Strkám hlavu do písku před tím, ţe mimo tuto soukromou pláţ čeká
chaos. Uţ zítra. Co zítra, hned jak budeme muset za hodinu jet. Ale já ještě nejsem na návrat
do reality připravená. Chci se ztratit v Lucasových polibcích, umlčet ten nekonečný sled
otázek, který mi víří hlavou.

Lucas pozvedne obočí a sklouzne pohledem k mým rtům. „Můţu vám nějak pomoct,
slečno?“ zeptá se a sjede mi rukama dolů po zádech. Přitáhne si mě blíţ. Obejmu ho nohama
kolem pasu o trochu pevněji. „Pořád ještě mládeţi přístupno?“

Navzdory všemu se musím pousmát. V břiše se mi začínají rojit motýli. Nakloním se

k Lucasovi a pošeptám mu do ucha: „Přesně tak. Ale kdyţ budeš hodný, moţná ro
přehodnotím.“

Suše polkne a vydá přidušený zvuk připomínající napůl zasténání a napůl uchechtnutí.
Projede mnou vlna vzrušení. Líbí se mi, jaký na něho mám vliv. Dokazuje to, ţe je váţně celý
můj. Ţe je do mě blázen úplně stejně jako já do něho. Odtáhnu se. Vidím, jak mu čokoládově
hnědé oči doutnají vzrušením. Srdce se mi sevře.

Nikdy si na to nezvyknu.

Lucas si myslí, ţe jsem krásná. Je to patrné ze způsobu, jakým se na mě dívá, něţně a

vášnivě zároveň. Z toho, jak mě drţí v náručí. Pevně, jako by mě nikdy nechtěl pustit. Jako by
mě chtěl ujistit, ţe se na něj vţdycky budu moct spolehnout. I kdyţ vím, ţe ideálu krásy z nás
dvou odpovídá spíš on, neţ já, připadám si díky němu výjimečná. Konečně mám pocit, ţe na
mně někomu záleţí. Ţe mě někdo chce.

To se předtím podařilo jen jednomu jedinému klukovi – Lucasovu předkovi z renesance,

Lorenzovi. To on jako první překonal mé obranné mechanismy a obrátil můj svět vzhůru
nohama. To on, Lucasův dvojník ze šestnáctého století, mě poprvé políbil. Byl to můj vůbec
první jakýkoliv bliţší kontakt s klukem. Lorenzovi se během mého výletu do minulosti
27
podařilo přesvědčit mě, ať mu otevřu své srdce. Naučil mě znovu důvěřovat lidem. A co víc,
dal mi naději. Aniţ by věděl, odkud jsem nebo kdo doopravdy jsem, dokonale mi rozuměl.
Čas, který jsem s ním v minulosti strávila, byl váţně jako pohádka.

Ale s Lucasem můţu být v tomhle století. Být stoprocentně sama sebou.

Tohle je skutečné. Ale stejně tomu vůbec nemůţu uvěřit.

„Cat.“ Lucas zašeptá moje jméno, jako by bylo vzácné. Jako bych za něco váţně stála. Tolik
bych tomu chtěla uvěřit. Jeho blonďaté kudrny zavlají ve větru a přelétnou mu přes opálené
čelo. Zasvrbí mě prsty. Tak ráda bych je zkrotila. Vzala ty sametové lokny do dlaní a jemně
ho za ně zatahala. Zazubí se, jako by mi četl myšlenky. Celé mé tělo zaplaví příjemné teplo.
V břiše se mi rozletí motýli. Lucas mě vezme do náruče, poloţí mě na podušku z jemného
písku a zašeptá: „Vůbec si nedovedeš představit, co se mnou děláš.“

Myslím, ţe dovedu. A nádherně se mi z toho točí hlava.

Znova se na mě podívá tím svým pohledem. Rozpáleným, ale zároveň i něţným. To

naznačuje, ţe jsou jeho city opravdové… A hluboké. Pořád si nejsem jistá, jestli si něco
z toho zaslouţím. Dřív, neţ si stihne všimnout, ţe se mi do očí vkrádají slzy, rychle je zavřu a
přitáhnu si ho k sobě.

„Pojďme na všechno zapomenout,“ ţadoním. Je to pro mě velký krok, vyjádřit, co

potřebuju, ale tohle je Lucas. Vím, ţe s ním jsem v Bezpečí. „Chtěla bych teď pustit z hlavy
úplně všechno kromě nás dvou.“

Pohladí mě po tváři, vezme za bradu a přejede mi palcem po krku. Ale nepolíbí mě. Zarazí
se pár milimetrů přede mnou. Dívá se na mě tak dlouho, aţ mě přiměje neochotně otevřít oči.
Přelétne mi pohledem po tváři.

„Na ničem jiném neţ na nás dvou nezáleţí.“ Po kaţdém slově mě políbí. Jeho pronikavý
pohled se mi propaluje aţ do duše.

Zaplaví mě tolik různých pocitů, ţe nejsem schopná slova, a tak jen přikývnu. Teď
existujeme jen my dva.

Lucas mi přejede nosem po tváři. Rozechvěle zamrkám. Poslední, co uvidím, neţ docela
zavřu oči, je Lucasův dolíček na bradě. Pak přitiskne své rty k mým v polibek, při kterém, jak
doufám, se okolní svět docela rozplyne.

A nedoufám nadarmo.

Přejíţdí mi prsty po zádech, aţ mě z toho příjemně mrazí. Tiše u toho úpím. Nejradši bych
se v něm celá rozpustila. Do hlavy mi pomalu stoupá jeho kolínská, jeho nezaměnitelná vůně.
Kdyţ mi jemně vnikne jazykem mezi rty, dychtivě je rozevřu, nedočkavá, co bude dál.

Vzduch kolem nás je nabitý elektřinou. Chvěje se, vibruje, rozţhavený a ztěţklý smyslností,
touhou a snad i láskou. No jo, láskou. Zamilovala jsem se do tohohle kluka a děsí mě to
k smrti. Ale nemůţu se ho vzdát. Nechci se ho vzdát.
28
 Kdyţ mě Lucas líbá, na ničem jiném nezáleţí. Čas přestane existovat, minulost přestane
existovat a moje srdce je najednou beze šrámů. S kaţdým sladkým polibkem, dalším něţným
dotykem vrací kousíček mého zlomeného srdce zpátky na své místo. Díky němu začínám
věřit, ţe jednoho dne moţná váţně budu normální. Kousnu ho do rtu. Zasténá a přitiskne se ke
mně. Obejmu ho kolem krku a přitisknu ho k sobě tak pevně, div nesplyneme jeden s druhým.
Chci, aby to nikdy neskončilo.

O pár minut, nebo moţná hodin či dní, později nás ze sladkého oparu vytrhne zvuk
skutečného světa. Zvoní mi mobil. Jako vyzvánění tam mám nastavené „Titanium“ od Davida
Guetty – moje nynější nejoblíbenější písnička, která vzhledem k mému vztahu k paparazziům
docela sedí. Ale teď ji fakt nechci slyšet. Protoţe to znamená konec Lucasových vášnivých
polibků.

Lucas zvedne hlavu, vlasy rozcuchané, rty opuchlé. Váţně, váţně to chci ignorovat.

Ale něco jsem slíbila.

Dala jsem Jackovi své slovo, ţe přijmu kaţdý hovor a při prvním náznaku potíţí okamţitě
odjedu. Takţe i kdyţ bych se mnohem raději dál věnovala Lucasovým polibkům, ze kterých
mě šimrá v zátylku, při kterých zapomínám na celý svět a které zrovna začínaly stát za to…

„Musím to vzít,“ zamumlám, ale zároveň se pokusím Lucase znova stáhnout dolů k sobě.

Tiše se zasměje a zapře se o ruce, abych si ho nemohla přitáhnout úplně. Kdyţ přede mnou
ucukne znovu, nahlas zaprotestuju. Vyprskne smíchy. Boţe, jak krásně se směje…

„Věř mi,“ řekne dočista ochraptělým hlasem. (Hmmm, sexy. Kdyţ jsme takhle spolu, jeho
italský přízvuk je najednou mnohem zřetelnější. Znova mě zamrazí po celém těle.) „Mohl
bych tě líbat pořád. Ale ten chlápek z ochranky by mi pak asi utrhl hlavu, takţe to radši
zvedni.“

Natáhne se po mojí kabelce. Cítím, jak mu pracují svaly na zádech. Vytáhne z boční kapsy
můj mobil a podá mi ho. Ani se nepodívám, kdo volá. Pak se sehne a jemně mě kousne do
krku.

„Kdyţ to honem vyřídíš, moţná pak přehodnotíme rating.“

Ví, jak na mě, to se musí nechat. „Dobrej pokus,“ zasměju se a zvednu telefon k očím. Jestli
je to někdo jiný neţ Jack, Jenna, Less nebo táta, zahodím ten krám pryč a vrhnu se zpátky na
toho svůdce nade mnou.

S bezstarostným úsměvem (který mi dnes na tváři mohl vyvolat jedině Lucas) se podívám
na displej… A úsměv mi okamţitě zamrzne na rtech. Na rukou mi naskočí husí kůţe.
Chladivý vítr od moře, který mě hladil, najednou mrazí.

Lucas se odtáhne. Nejspíš vycítil mé zděšení. Nebo spíš ucítit, jak jsem celá ztuhla.

„Kdo je to?“ Pořád zní ochraptěle, ale teď v jeho hlase navíc jasně zaznívá i starost. A má
k tomu dobrý důvod.
29
 Suše polknu. „Realita.“

„Kde ta vzala tvoje číslo?“

Zatnu zuby a kousnu se do jazyka, abych na něho něco nevyštěkla. Nelíbí se mi, jak to slovo
zdůraznil. Jasně, má o mě strach. Zná moji minulost a nejspíš ho matčin telefonát šokoval
úplně stejně jako mě. Aspoň teda myslím, ţe právě tak si teď připadám. Šokovaná. Nebo taky
totálně ochromená.

„Nevím,“ přiznám se. Narovnám se a znova se podívám na ztichlý telefon. Nemůţu od něj
odtrhnout oči. Prst mám poloţený na displeji, jako by hrozilo, ţe kdyţ se podívám jinam nebo
nechám displej ztmavnout, jméno volajícího okamţitě zmizí. „Asi jí ho dal táta.“

Ale to se mi moc nezdá. Kdyby to váţně udělal, určitě by mi pak zavolal a varoval mě.
Pokusil se mě na to připravit. Dřív, neţ mi příčina všech mých problémů převrátí svět vzhůru
nohama. Uţ zase. To znamená, ţe jí ho musel dát uţ před lety… Kdyţ mně dal to její.

Ani nevím, proč jsem ho vůbec chtěla. Proč jsem si ho od něj vzala a uloţila si ho do
paměti. Rozhodně jsem nikdy neměla v úmyslu ho vytočit. Co bych jí asi tak řekla? „Nazdar
mami, vzpomínáš si na mě? Plod tvého lůna? Dceru, co jsi jedenáct let přehlíţela? Nezajdeme
někdy do kina?“

To tak.

Ale stejně jsem si ho vzala. Mít ho uloţené v telefonu pro mě představovalo jakousi
morbidní útěchu. Záruku, ţe kdybych se s ní někdy opravdu potřebovala spojit – kdyby třeba
nastal konec světa nebo z nějakého podobně absurdního důvodu – tak bych mohla.

Kdyţ jsem ale na displeji před chvílí uviděla její jméno, rozhodně mě to neuklidnilo. Spíš
naopak – totálně vyděsilo. Děs, zmatek, vztek, naděje, to všechno mě najednou zaplavilo, aţ
se mi z toho zatočila hlava a úplně mě to omráčilo.

Věděla jsem, ţe se chystá přijet. Mohlo mě napadnout, ţe mi bude volat. Ale stejně bych si
nedovedla představit, ţe to doopravdy udělá. Myslela jsem si, ţe je to jen další planý slib,
další trik.

Dál nechápavě zírám na mobil. Vtom se „Titanium“ rozezvoní znovu.

„Neber to.“ Lucas mě vezme za ruku. Zvednu oči od nápisu Satan v sukních – mobil a
podívám se na něho. Pevné rty, kterými mě ještě před chvílí líbal a škádlil, aţ jsem byla úplně
bez sebe, teď má neúprosně sevřené. Stejně nesmlouvavý je i jeho planoucí pohled. „Nenech
tu ţenskou zkazit i tohle. Tohle je naše chvíle. Jen ať si počká.“

Přeběhne mi mráz po zádech. Kdyţ Lucasův přízvuk natolik zesílí, vţdycky dostanu husí
kůţi. Znamená to, ţe jím cloumají emoce. Není nic úţasnějšího, neţ kdyţ mi v té chvíli šeptá
do ucha a pak mě políbí. Ale tentokrát moje rozechvění neznačí nic dobrého.

30
 „Ty to nechápeš,“ nedokáţu zakrýt svou bolest a zmatek. Lucasovo nepochopení mě z toho
všeho, co se stalo, překvapuje úplně nejvíc. A vzhledem k tomu, jak šokující je všechno to
ostatní, to je co říct.

Jenna mě nechápe, protoţe je celá sluníčková. Nikdy by se k nikomu nezachovala tak jako
moje matka. Tátovu mrzutost a snahu mě chránit taky chápu. Vţdycky jsme byli sami proti
celému světu. Jeho ochranitelský komplex nijak nezmenšil ani jeho vztah s Jennou. A co se
Alessandry týče, její dojemná, nevtíravá starost mluví za všechno. Kdyby svět fungoval podle
jejích představ, všichni by spolu vycházeli, ţivot by byl jedna velká objímačka a kaţdé dítě vy
vyrůstalo s rodiči, jaké měla ona. Vím, ţe podpoří jakékoli moje rozhodnutí, ale nejspíš si
kvůli tomu uţene ţaludeční vředy.

Ale o Lucasovi jsem si myslela, ţe to pochopí. Ţe mě pochopí.

„Tady vůbec nejde o ni,“ zakroutím hlavou. Telefon zvoní dál. „O ni nikdy nešlo.“

„Tak o co?“ Zaškube mu ve tváři. Vjede si rukama do zlatých kudrlin. „Proč bys ji vůbec
měla chtít poslouchat?“

Vyzvánění utichne. Hovor byl přesměrován do hlasové schránky. Povzdychnu si. Najednou
si připadám strašně unavená. „Chci vědět proč.“

Uhnu pohledem. Zadívám se na lámající se vlny. Hučení vzdouvající se vody a víření vln
odpovídá zmatku v mé hlavě.

„Chci zjistit, proč nás opustila,“ dodám. „Lucu, od pěti let se neotuţím dozvědět nic jiného.
Nic jiného mě nezajímá. Myslím…“ vtom se mi zlomí hlas. Odkašlám si a pokračuju dál, „…
ţe si zaslouţím to vědět.“

Lucas na to nic neřekne. Párkrát se zhluboka nadechnu a otočím se. Kdyţ uvidím jeho
soucitný pohled, sevře se mi srdce. Zastrčí mi uvolněný pramen vlasů za ucho, pohladí mě po
tváři a řekne: „Baby, samozřejmě ţe si to zaslouţíš. Do háje, v první řadě by sis zaslouţila
mámu, co by tě nikdy neopustila. Ale to je právě ten problém, mluvíme o tvojí mámě, ne o
nějaké jiné. A kdyţ jenom pomyslím, ţe by ti měla znova ublíţit…“ Ztěţka polkne, aţ mu na
krku poposkočí ohryzek. „Nejradši bych do něčeho praštil.“

Těší mě, ţe mu na mně tolik záleţí. A právě proto to musím udělat. Jestli chci mít
s Lucasem skutečný, opravdový vztah, jako má táta s Jennou nebo sakra aspoň takový jako
Alessandra s Austinem, pak musím znát odpověď. Nejen ţe mě moje matka opustila, ale taky
naprosto podkopala moji sebedůvěru, a zadupala tak do země mou šanci na štěstí. Dokud od
ní neuslyším proč, nikdy nebudu zcela schopná znovu otevřít své srdce.

„Nemůţe mi ublíţit, pokud jí to nedovolím.“ Vyšplhám Lucasovi na klín, obejmu ho kolem

krku a vtisknu mu na rty polibek. Jeho starost mě dojímá. Posiluje mě. Vím, ţe uţ nejsem
sama. „Ale kdyţ si nechám tuhle šanci uniknout, budu nad tím uţ navţdycky dumat.“

31
 Telefon zapípá. Přišla mi zpráva. Zaraduju se jako malé děcko. Podívám se na Lucase.
Potřese hlavou a pak mi ji opře o rameno. „Tak fajn. Ani trochu se mi to nelíbí, ale jestli to
váţně musíš udělat, tak do toho jdu s tebou.“

Zaplaví mě nesmírná úleva. Konečně je někdo na mé straně. „Přesně to jsem potřebovala.“

Zmáčknu tlačítko „přehrát“, abych si mohla poslechnout matčin vzkaz. Vlepím Lucasovi ještě
jeden polibek a přiloţím si telefon k uchu. Vím, ţe má o mě strach, ale brzo uvidí, ţe vím, co
dělám. To já budu v sedle, ne ona a všechno bude naprosto v pohodě.

Co v pohodě, sand ještě lepší, protoţe pak budu konečně normální.

32
 Ne, dokud jsem s ní
Lucás
V Catiných očích svítí naděje a to mě ničí. Foťáky, jimiţ se to kolem nás u výdaje
zavazadel na letišti jen hemţí, ji sice nezachytí, protoţe si Cat nasadila tmavé brýle, ale stejně
tam je. Vkradla se jí do očí včera večer na pláţi. A dneska ráno, kdyţ jsem Cat vyzvedával u
nich doma, jsem ji tam uviděl zase. Jinak je naprosto klidná a vyrovnaná, jako vţdy na
veřejnosti. Ale to je jen maska. Prozrazuje ji zvláštní lesk v očích, mírná neposednost a
nenápadné kousání se do rtu. Snaţí se skrýt svou nedočkavost před stalkerazzi, ale taky přede
mnou. A to mě ničí moţná ještě víc.

Myslí si, ţe nechápu, čím si právě prochází. Proč to musí udělat. Ale to není pravda. Chce
znát odpověď, chce to nějak uzavřít. To samé, co já chci od táty ohledně Davida. Zato ona,
nechápe, ţe nejednáme s rozumnou osobou. Caterina Angeli je známá sobecká manipulátorka,
které mnohem víc neţ na její rodině záleţí na ní samé. Kaţdý, kdo někdy v supermarketu
prošel kolem bulvárního plátku nebo byť jen vteřinu poslouchal drby o celebritách, to ví. Ale
z nějakého důvodu je to všem jedno. Lidi ji stejně zboţňujou a chodí na její filmy. Ale to nic
nemění na skutečnosti, ţe zjevně ujíţdí na tom, zacházet s lidma jako s věcma. Vyuţije je a
zahodí, jen aby nakrmila bulvár.

Bulvár, který plodí odporné, zvrhlé šťouraly, co kolem nás právě krouţí.

„Caterino, Lucasi, tady!“

Vida, zjevně si uţ od včerejška zjistili, kdo jsem.

„Jak dlouho uţ spolu chodíte?“

Obklopuje nás nepropustná zeď fotografů a kameramanů. Většina z nich nás sem
pronásledovala uţ od Catina domu. Další zástupy na nás čekaly tady. Skoro jako by jim někdo
dal dopředu vědět. Zatnu zuby a dívám se přímo před sebe. Snaţím se ten neutuchající příval
otázek vůbec nevnímat. Ani trochu je to nerozhodí.

„Hmmm… Začínající herec, ţe? Sbalil dcerušku, aby se dostal do branţe,“ slyším, jak mě
popichuje, jak chce, abych se chytil na udičku. Ale to já neudělám. Vyuţívá přesně to, čeho se
Cat nejvíc bojí. Zjevně se vyzná.

„Ještěţe vypadá jako její máma, co?“ prohodí další s úšklebkem. „Jestlipak je i stejně
divoká…“

Tohle uţ neustojím. Trhnu sebou a vyštěknu: „Drţ hubu!“ dřív, neţ si to stačím rozmyslet.
Na rozdíl od Cat nemám na nose sluneční brýle. Neobtěţoval jsem se vzít si kšiltovku. Vztek
v mých očích tak nic nezakrývá. Ozve se další zmáčknutí spouště. Chlápek přede mnou se
ušklíbne. Dojde mi, ţe vyhrál.

33
 „Nesmíš se nechat vytočit,“ zašeptá Cat, skoro ani nepohne rty. „Po ničem jiném oni
netouţí.“

Vezme mě za ruku a stiskne ji. Jej chápavost to všechno jen zhoršuje. Místo abych ji
ochránil – proto ji taky dneska ostatně doprovázím – jsem jim naservíroval zítřejší titulek na
stříbrném podnose. Vím, ţe mě schválně provokovali, aby mě přiměli nějak zareagovat, a já
se nechal nachytat. Ale nemohl jsem si pomoct, sakra.

Během chvilky je všechno jinak. Včera jsem měl Cat, výtvarku a fotbal uţ se brzy měl stát
minulostí. Jasně, doma to stojí za houby, ale to bývá všude stejné. Všechno důleţité perfektně
šlapalo. Dokud Catina matka neudělala scénu v televizi. A jako by to nestačilo, pak ještě
zkazila i náš společný večer na pláţi.

Nechala Cat vzkaz, ţe dneska přiletí. Zjevně je naprosto nezbytné, aby se setkaly co nejdřív.
Vychrlila to na ni málem bez pozdravu, stoprocentně přesvědčená, ţe Cat okamţitě nechá
všechno ostatní být a přijde jí na letiště naproti. A tak jsme tady. Co na tom, ţe je dneska
pátek, normální školní den, takţe jsme museli za školu? Něco takového Caterinu Angeli
nejspíš ani za mák netrápí. Další důkaz toho, ţe se ta ţenská zajímá jen sama o sebe… A ţe je
totálně mimo.

Ze všech sil se snaţím nevšímat si kreténa, co se k nám naklání. Sevřu Catinu ruku ve své.
„Pořád nemůţu uvěřit, ţe to tvůj táta odkýval.“ Kdyţ ho Cat poprosila, jestli nemůţeme jet na
letiště sami, souhlasil pod podmínkou, ţe nás doprovodí armáda chlapů z ochranky. „Tvůj táta
ti nakazuje, kdy se máš večer vrátit domů, vyšiluje, kdyţ se ti zhorší známky, a ţije jen pro
třídní schůzky, ale klidně tě nechá ulejt se ze školy, aby ses mohla sejít se svou vyšinutou
matkou.“ Potřesu hlavou a dodám: „Nebyl zkouřenej, kdyţ ses ho ptala?“

Cat po mně střelí pohledem. Přes tmavé brýle toho nejde moc vidět, ale vsadím se, ţe
obrátila oči v sloup. Rozhodně jí trochu zacukaly koutky. „Ne, nebyl.“ Ty troubo, slyším, jak
dodá v duchu. „Jenna ho přesvědčila.“

„Coţe?“ Tak to mě váţně šokovalo. Viděl jsem, jak se její budoucí macecha tvářila, kdyţ
jsme od nich před chvílí odcházeli. Bojí se o Cat úplně stejně jako já. „Jenna si myslí, ţe je to
dobrý nápad?“

Cat si poupraví kabelku na pravém rameni, stoupne si na špičky a rozhlédne se kolem sebe.
„Ne, ale říkala, ţe uţ nejsem malé děcko. Pověděla tátovi, ţe pokud si „myslím“, ţe to
potřebuju, pak by mě měli podpořit.“ Pak s úsměvem dodá: „A taky jí uklouzlo, ţe kdyţ byl
táta v mém věku, chodíval za školu, aby mohl vidět Led Zeppelin.“

Navzdory tomu mediálnímu cirkusu okolo a strachu, který mi svírá ţaludek, se musím
zasmát.

Cat mi úsměv oplatí. A je zpátky. Zničehonic je zase na sto procent se mnou. Snad poprvé
se dneska můţu pořádně nadechnout. Uţ vím, ţe pod tou maskou je to pořád ona. Moje Cat.
Od chvíle, co její matka narušila náš pláţový dýchánek, byla Cat jakoby duchem nepřítomná.
Částečně se mnou, částečně ve své hlavě. Přemýšlela o matce, o tom, jak asi proběhne tohle

34
setkání. Připravovala si, co jí řekne. Doufala. Něco z toho mi sama prozradila. Zbytek jsem
uhodl. Protoţe ji znám.

Znova si stoupne na zem a usměje se do podlahy. „Dík, ţe jsi tu dneska se mnou.“

Přitáhnu si ji blíţ, starostlivě ji obejmu jednou rukou kolem ramen a druhou jí jemně zvednu
bradu, abych se jí mohl podívat do očí. „Nerozmluvila bys mi to, ani kdyby ses o to pokusila.“

Jemně mě chytí za zápěstí a povzdychne si.

Otec neví, ţe jsem tady, ale toho, co o mně neví, je tolik, ţe bych tím dovedl zaplnit celou
knihu. Máma to ví, volala do školy, aby mě omluvila… Ale i kdyby to neudělala, stejně bych
tu byl. Protoţe sem patřím. Zní to šíleně, ale tahle holka je můj domov. Kam jde ona, jdu i já.

Naše ukradená chvilka bohuţel nemá dlouhého trvání. Z dálky se najednou začne ozývat
zuřivé cvakání fotoaparátů a hlasité výkřiky. Kolem nás vypukne rozruch. Kdyţ Cat uslyší
zvolání Caterina!, úplně přestane dýchat.

„Nikam nejdeš,“ vyhrknu, kdyţ se pokusí odtáhnout. Sevřu jí rameno o to pevněji, napůl
ţertem, napůl váţně. Rozhlíţím se po nejbliţším východu a natahuju uši, abych si udělal
obrázek, jak daleko asi její matka je. Cat se uţ nijak nesnaţí dál vysvobodit, ale její ostraţitá,
neupřímná verze je zase zpátky – na tváři vnucený úsměv, ramena staţená dozadu. Opět
předstíraně klidná, vyrovnaná, naprosto bez emocí.

„Představení začíná,“ zašeptá.

O dvě vteřiny později celé to šílenství vyvrcholí. Chodím s holkou, takţe jsem viděl TMZ.
Viděl jsem, jak paparazzi pronásledují celebrity přímo na tomhle letišti, takţe vím, jak to
většinou probíhá. Většina z nich je ignoruje. Mají obrovské sluneční brýle jako Cat a na sobě
plandavé oblečení. Někteří si nasadí kšiltovku, jiní si něčím zakryjí obličej. Nikdy
neodpovídají na ţádné otázky. Nemluví a ani jinak ty idioty s foťáky nepovzbuzují.

Tak se chová většina z nich.

Ale Caterina Angeli musí opět vyčuhovat z řady.

Obestoupí ji smečka fotografů. Pomalu se k nám sune spolu s ní. I na tu dálku vidím, jak si
to pozdviţení uţívá. Veškerá pozornost je obrácena na ni a ona si to vychutnává. Nepřetrţitě
se usmívá a švitoří. Zastaví se, rozdá pár autogramů, zalaškuje s davem a olízne si rty.
Přísahám. Cat celá ztuhne. Čeká, aţ si jí matka všimne. Dá najevo, ţe ji vidí. Aţ zkrátka něco
udělá.

„OK, chlapci, tak to by stačilo,“ obrátí se Caterina na fotografy a lišácky se na ně usměje,

„moje zlatíčko na mě čeká.“

Jeden z nich se zeptá: „Takţe takhle teď říkáte Milovi?“ Caterina se rozpustile zasměje.

35
 „Ale drahoušku, Milo je jen dobrý přítel, vţdyť víš.“ Významně na toho chlápka s drahým
foťákem mrkne a dodá: „Moje zlatíčko je moje dcera. Caterina mě sem přijela přivítat. No
není to rozkošné?“

Kdyţ Cat uslyší své plné jméno, trhne sebou. Mně se chce zvracet. Na okamţik mě
napadne, ţe bych tu ţenskou zaškrtil. Samozřejmě ţe bych to neudělal – nejsem agresivní typ
a rozhodně nepodporuju násilí na ţenách. Ale stejně je to hezká představa. Vidina
hollywoodské svůdkyně, jak kolem sebe před kamerama zoufale mává rukama, mi pomůţe
přečkat následujících pár minut, neţ si konečně prorazí mezi novináři cestu, otočí se a uvidí
Cat. Kdyţ se tak stane a Caterina nasadí úsměv ještě falešnější, neţ má na tváři její dcera,
začnu si tu vidinu v hlavě přehrávat znovu.

„Drahoušku, tady tě máme!“

Catina maska je ta tam. Chvilku to vypadá, ţe Cat vezme do zaječích. Ale stihne si ji nasadit
zpátky ještě dřív, neţ novináři opětovné setkání matky s dcerou navţdy zvěční. Aniţ by se
obtěţovala na mě byť jen podívat, rozpřáhne Caterina ruce a vytrhne mi Cat s náručí. Políbí ji
na obě tváře a poplácá po zádech v rafinovaném, přehnaně afektovaném objetí. „Vypadáš
úchvatně!“

Nepodporuju násilí na ţenách. Nepodporuju násilí na ţenách.

„Eh, ty taky.“ Catin hlas zní mezi cvakáním fotoaparátů a výkřiky tady, tady napjatě. Ruce
má přilepené k bokům, záda rovná jako pravítko. Natáhne ke mně ruku. Rychle ji chytím.
Přitáhne si mě k sobě. Svírá mě tak pevně, aţ to skoro bolí.

„Ráda bych ti někoho představila,“ obrátí se na matku.

To přiláká její pozornost.

Odtáhne se a vůbec poprvé se na mě podívá. Na rtech se jí objeví uznalý úsměv. Musím

zatnout zuby, abych nevyhrkl: „Ani nápad, dámo.“ Nedotkl bych se té ţenské ani třímetrovou
tyčí. Ani kdybych nechodil s její dcerou.

„Ty jsi ale krasavec…“ Přejede mě pohledem od hlavy aţ k patě jako nějaký šťavnatý steak.
Málem se pozvracím doopravdy. Obrátí se na Cat: „A kdopak je tenhle hezounek?“

„Ten hezounek je můj kluk.“ Její tón zní ostře, skoro majetnicky. Pobaví mě a naţhaví
zároveň. Váţně se nemá čeho bát. Pevně se ke mně přitiskne a řekne: „Lucasi, tohle je moje
máma.“

Jaká ironie, ţe mi ji představuje. Vţdyť ji sama skoro nezná. Ale přejdu to a podám
Caterině ruku. Její rozevřenou náruč ignoruju. To tak. Ta ţenská váţně ţije ve vlastním světě.

Caterina se ušklíbne, potřese si se mnou rukou a obrátí se na fotografy: „Moje dcera má ale
vynikající vkus, co?“

Cat vydá zvuk připomínající něco mezi zavrčením a zasyčením. Musím se kousnout do
jazyka, abych nevyprskl smíchy. Vítejte v Caterinině bizarním světě.
36
 Caterina se otočí zpátky k dceři. „Taky bych ti ráda někoho představila,“ dodá významně.
„Mám pro tebe překvapení.“

Okamţitě jí ruku vytrhnu, přitáhnu si Cat zpátky k sobě a vezmu ji kolem ramen. Cat
překvapení nesnáší a ať uţ si pro ni tahle ţenská nachystala cokoliv, nemůţe to být nic
dobrého.

Kdyţ Caterina uvidí mou reakci, zasměje se. Ohlédne se přes rameno a zavolá: „Ransom!“

Zatímco se pokouším přijít na to, jestli křičí, protoţe někoho unesli, nebo volá něčí jméno,
přidá se k nám neznámý chlápek. Na zádech má kytaru a na očích tmavé brýle. Další
hezounek.

Tak tohle má být překvapení pro Cat? Nemohla nám všem ušetřit čas a místo toho jen poslat
rozmazanou fotku, jak se muchlujou někde na tropickém ostrově? Nějaká taková určitě někde
koluje.

Ale kdyţ se ten týpek přiblíţí, uvědomím si, ţe je to ještě kluk. Váţně, kluk. Nejspíš jen o
pár let starší neţ já. Najednou začíná ten Caterinin uznalý úsměv dávat ještě větší smysl.

„Chtěla bych vám něco oznámit,“ obrátí se zvýšeným hlasem ke shromáţděnému davu. Uţ
to nejsou jen paparazzi a ochranka. I obyčejní cestující opustili svá zavazadla a dojaté
příbuzné a uţasle zírají na shledání po letech v terminálu č. 3. Caterina si přitáhne neznámého
kluka k sobě a zároveň se natáhne ke Cat. Zvedne jejich spojené ruce do vzduchu a hrdě
vykřikne: „Tohle je moje rodina!“

Cat rázem vylétne obočí nad okraj slunečních brýlí. V celém areálu výdeje zavazadel se
rozhostí absolutní ticho. Mísí se v něm zvědavost, překvapení… a touha po pořádné senzaci.

„Mou nádhernou dceru uţ znáte,“ mrkne a vtiskne Cat na ruku polibek. Na kůţi jí po něm
zůstane otisk jasně rudé rtěnky. „A teď bych vám ráda představila ještě někoho dalšího.
Někoho, kdo se nedávno po devatenácti dlouhých letech odloučení znovu objevil v mém
ţivotě. Mého syna, Ransoma Chase.“

Syna?

„Syna?“ potřese Cat hlavou, zjevně stejně zmatená jako já. Ten kluk je očividně starší, coţ
znamená, ţe uţ byl na světě, kdyţ se narodila. Kdyţ vyrůstala. Neţ její matka utekla.

Jak to, ţe o tom nevěděla?

Novináře zjevně napadlo to samé. Vzduchem létají nepříliš tlumeně slova jako utajené dítě a
milostná avantýra. Cat o krok ucouvne a zakopne. Chytím ji. Dýchá přerývaně. Co se týče
Cateriny, ta se tváří hrdě dál oslepuje obecenstvo svým charakteristickým zářivým úsměvem.

„Jo, syna,“ potvrdí Ransom a vytrhne Cat svoji ruku. Obejde matku, vleze tak fotografům
do záběru a dvěma rychlými kroky je u Cat. Nejdřív kývne na mě a pak se podívá na sestru.
Na sestru. Pořád se z toho nemůţu vzpamatovat. „Rád tě konečně poznávám,“ řekne.

37
 Cat cosi zamumlá. Myslím, ţe je v šoku. Nebo pěkně namíchnutá. Já bych rozhodně byl,
kdybych najednou zjistil, ţe mám sourozence, o kterém jsem doteď vůbec nevěděl. A navíc
před celým světem. Vtom si ten týpek posadí sluneční brýle na čelo a Cat zalapá po dechu.
Tak nahlas, aţ se to rozlehne celým terminálem.

Trhne sebou. Foťáky zuřivě cvakají. „Cipriano?!“

38
 Dejá vu
Cát
Můj spořádaný, zdrţenlivý renesanční bratránek má na sobě dţíny, conversky a upnuté
tričko. Přes rameno mu visí falešný ostnatý drát, na kterém má připevněnou moderní kytaru
(která v jeho době ještě neexistovala). Jediné, na co v té chvíli dokáţu myslet, je tak se to
nakonec stalo. Zamrkám, ale nic se nezmění. Cip tam stojí dál, hned vedle něho moje matka a
okolo nich paparazzi. Přikývnu a zasměju se. Vzápětí si uvědomím, ţe to nejspíš znělo trochu
vyšinutě.

Dočista jsem se zbláznila.

Cipriano se zamračí a podívá se na mě tak, jako by se mnou naprosto souhlasil. To mě

přiměje se vzpamatovat.

„Co tady… Jak jsi…?“ Potřesu hlavou a nakonec bezradně rozhodím rukama. „Posílá tě
Reyna?“

Vrhne záhadný pohled na Caterinu a pak řekne: „Ještě jsem neměl tu čest.“

Zmateně přimhouřím oči. Tak jak se sem dostal, kdyţ ne přes mou drahou cikánečku? Vtom
si uvědomím, jak mluví. Má hluboký, melodický hlas s náznakem jiţanského přízvuku. Teď
jsem ještě zmatenější neţ předtím. Proč tak mluví? A jak se to naučil tak rychle? Alessandra
má ještě pořád co dělat, aby nezněla příliš afektovaně, a to je tu uţ šest týdnů!

Lucas do mě drcne, a dá mi tak nenápadně najevo, ţe zírám jako blázen. Rozhlédnu se

kolem sebe. Ještěţe můj omámený výraz zakrývají sluneční brýle. Honem se seberu. Alespoň
navenek. V hlavě mi víří tisíce moţností. Nejdřív mě napadne, ţe se Cipriano nechal
inspirovat a předstírá, ţe je někdo jiný, stejně jako já během svého výletu do šestnáctého
století…

Jenţe čím víc se na něj dívám, tím míň mi to připadá pravděpodobné.

Tak zaprvé, ten kluk přede mnou je trochu moc v pohodě. Moc si věří. To platilo o
Ciprianovi Angelim sice taky, ale to byl spíš chladně odměřený renesanční krasavec. Image
rozervaného muzikanta, kterou si pěstuje tenhle kluk, je něco úplně jiného. Coţ mě přivádí
k bodu číslo dva – trsátku, co drţí v ruce. Nesvírá ho křečovitě jako nějaký náhodný vynález
z budoucnosti, jako Alessandra drţela ze začátku pero a vlastně úplně všechno, ale jako by
bylo nedílnou součástí. Jako něco známého. Uklidňujícího. A to můţe znamenat jediné…

Další zatracený dvojník!

„A jmenuju se Ransom,“ zopakuje bratránkův dvojník se zvláštním důrazem na posledním

slově. Opraví tak mé veřejné přeřeknutí. Natáhne ke mně velkou, mozolnatou ruku a dodá:
„Ale kamarádi mi říkají Rance.“

39
 Pořád naprosto v šoku, udělám to jediné, co mi zbývá. Podám mu ruku. Na tváři mého
údajného bratra se objeví úsměv. Mého nevlastního údajného bratra, protoţe tátu rozhodně
společného nemáme. Táta mě k smrti zboţňuje, o tom nepochybuju, ale přetrpěla jsem s ním
tolik baseballu a fotbalu, ţe jsem si jistá, ţe vţdycky chtěl mít i syna. Kdyby byl Ransom
jeho, byl by štěstím bez sebe.

Ale zároveň se nedá popřít, ţe jsme spříznění. Ne kvůli tomu úsměvu. Není ani tak široký a
zářivý jako ten Cipriánův ve chvíli, kdy mě představil svému nejlepšímu příteli, ani tak něţný
a bezstarostný jako tenkrát odpoledne na venkově. Ransom sotva pohne rty. Ale jeho
rozzářený pohled, mírný úšklebek, naprosto proměněný výraz… To všechno bratránka
nepopiratelně připomíná.

Heyley se z něho zblázní.

A Less bude naprosto paf.

„Vím, kdo jsi,“ pokračuje Ransom. Pustí mě a nacpe si ruku do kapsy nízko posazených
dţín. „Kdyţ jsem se dozvěděl, ţe mám sestru, našel jsem si tě na Googlu.“

Skvělý. Vzhledem k tomu, co tam díky neúnavným paparazziům koluje, bůhví, co viděl. A
co si o mně teď myslí. Bulvár má svou vlastní představu o tom, kdo jsem a jaká je moje
rodina. A fotky, co se prodávají nejlíp, jsou vţdycky ty nejvíc zahanbující. Vybaví se mi
jedna obzvlášť nelichotivá z nedávné rodinné výpravy na brusle – leţím nataţená jak široká
tak dlouhá na ledě poté, co jsem si ošklivě narazila zadek. Zahanbeně sebou trhnu.

Lucas, můj neúnavný ochránce, který mi bohuţel do hlavy nevidí, okamţitě zbystří. „No tak
to Cat o tobě dopředu ţádný echo nedostala.“

Přitáhne si mě k sobě a obejme mě kolem pasu. Ransom podle něj představuje hrozbu a jeho
ochranitelské instinkty jsou v plné pohotovosti. Ocelové svaly má napjaté. Hrozí, ţe mu brzo
povolí nervy. Střelím pohledem po nejbliţším fotografovi. Uţ se mu sbíhají sliny. Doufá, ţe
se dočká scény. Pohladím Luca po rukou, abych ho trochu uklidnila.

Jedna senzace, vyvolaná drahou matinkou, pro dnešek úplně stačí.

„Ransome, tohle je můj přítel Lucas. Promiň, jsme nejspíš trochu přecitlivělí. Všechno se to
seběhlo strašně rychle.“ Sevřu Lucasovu zaťatou pěst v dlani a dodám: „Jenom má o mě
strach.“

Lucas se zhluboka nadechne a vtiskne mi polibek do vlasů.

„V pohodě.“ Rance si přehodí cestovní vak na druhé rameno a zhoupne se na patách. „Pro
nikoho z nás to není lehký.“ Kdyţ to dořekne, ohrne rty a prakticky ve stejném okamţiku se
oba podíváme na Caterinu. Právě vrhá na fotografy další ze svých oslnivých úsměvů.

A hned na to další…

„Co takhle přesunout se někam trochu víc do soukromí?“ navrhnu. Kdyţ moje zploditelka
nijak nezareaguje, zvednu o trochu hlas a zavolám: „Mami?“
40
 To přitáhne její pozornost.

Obrátí svůj megaúsměv naším směrem a odpoví. Samozřejmě. Tichý a klidný oběd v kruhu
rodiny bude to nejlepší.“

Svraštím obočí. Dojde mi, ţe nás celou tu dobu poslouchala. Vrtá mi to hlavou, zatímco se
matka rozhlíţí po davu.

Luskne prsty a zavolá na vysokého rozcuchaného blonďáka stojící opodál: „Zavazadla!“

Na to její poskok okamţitě přihopsá s vozíkem aţ po okraj naplněným kufry a taškami.

Caterina se sehne, aby zkontrolovala, jestli na nic nezapomněl, a mně bleskne hlavou: Takţe
takhle to vypadá, kdyţ cestuje nalehko.

Ransom znechuceně potřese hlavou a pak se obrátí ke mně. Chvíli se na mě jen tak dívá a
pak se znova usměje.

Nevím, jestli je to proto, ţe mi tolik připomíná bratránka, který mi chybí, nebo jestli je mezi
námi opravdu nějaké sourozenecké pouto, ale úsměv mu oplatím. Ta zanedbaná, opuštěná
holčička uvnitř mě by se na něho ráda zlobila, ţe přišel. Ţe jí ukradl její velkou chvíli. Ale
nejde to. Dokonce se nezlobím ani na Caterinu. Přijde mi, ţe se to všechno děje někomu
jinému. Je to jako nějaká šílená telenovela, která by se ve skutečnosti nikdy nemohla odehrát.
Můj ţivot se proměnil v telenovelu a Random Chase je nový nečekaný zvrat v ději, který má
zvednout sledovanost.

Aspoň ţe ho dobře obsadili.

„Fajn.“ Caterina je zjevně spokojená. Přikývne, poodstoupí od vozíku, a tím mě přivede

zpátky do reality. Přehodí si dlouhé kaštanové vlasy přes rameno a zeptá se: „Nemáte hlad?“

Tichý, klidný oběd v kruhu rodiny. Ha, ha. Sedíme v té nejvyhlášenější restauraci široko
daleko. Ne ţe by to tu nebylo pěkné. Roztomilá chaloupka s bílým plůtkem okolo, slunečníky
venku a útulně zařízená vevnitř. A právě tam sedíme, daleko od proslulé venkovní zahrádky
vţdy obklopené paparazzi. Ale já vím, ţe na nás venku číhají. Krouţí okolo jako hladoví
ţraloci, připravení zaútočit.

Díky Caterinině nejnovějšímu odhalení se dav, který nás pronásledoval, ještě zdvojnásobil.
A taky jí od té chvíle v jednom kuse zvoní telefon. Takţe náš tichý, klidný oběd nakonec
mnohem víc připomíná trapné, nesouvislé cirkusové vystoupení.

Ale aspoň nám mezi hovory s novináři, tiskovými mluvčími a filmovými agenty prozradila,
jak Rance přišel na svět… A jak je moţné, ţe jsem o něm celou tu dobu nevěděla. Během své
první větší role se údajně zamilovala do jednoho pohledného a nadějného hereckého kolegy –
coţ ostatně dělá dodnes – jenţe tehdy skončila těhotná. Samozřejmě na to přišla aţ o měsíc
později, kdyţ uţ románek vyprchal a natáčení skončilo. Byla mladá a v L.A. nikoho pořádně

41
neznala, její herecká kariéra se zrovna začínala rozjíţdět, a tak se rozhodla, ţe bude pro Rance
nejlepší, kdyţ ho nenápadně dá k adopci.

Navzájem se na sebe s Rancem a Lucasem podíváme. Všichni víme, pro koho to bylo ve
skutečnosti nejlepší Pro ni. Ale i tak je to těţké zpochybnit. I kdyby mého nevlastního bratra
adoptovali a vychovali vlci, pořád by na tom byl líp neţ já. Aspoň si ušetřil to drama, kterého
je celý můj ţivot plný.

Tři roky po tom všem Caterina potkala tátu. Dotáhla to aţ na asistenta reţie. Tak došlo
k mému velkolepému příchodu na svět. Tentokrát to otci dítěte řekla, dokonce i chvilku
pobyla… Ale myslím, ţe všichni víme, ţe to spíš bylo kvůli tátovi, jeho profesi a rolím, co jí
pomohl sehnat, neţ kvůli mně. Sice to přímo neřekla, ale není těţké to vyčíst mezi řádky.

Co mě váţně mate, je ta adopce. Byla otevřená. Caterina tvrdí, ţe se na Rance párkrát

zeptala, ale jinak se prý nijak mateřsky neprojevovala a ani se ho nikdy nepokusila
kontaktovat. Ale dala mu moţnost, aby on kontaktoval ji. Proč? Motá se mi z toho hlava.
Vţdycky, kdyţ uţ si myslím, ţe mám matku přečtenou, udělá něco naprosto nečekaného.
Práskne tátu v televizi, přitáhne na letiště mediální cirkus… Ale přijela. Je tady. Odloţila
mého bratra prakticky bez jakékoliv lítosti – ale nevytěsnila ho úplně. Proč? Nebylo by to pro
ni jednodušší?

Kdo přesně je Caterina Angeli?

„Teď, kdyţ jsme zase všichni spolu,“ obrátí se na nás, a vytrhne mě tak ze zamyšlení, „bych
byla váţně moc ráda, aby se z nás stala opravdová rodina.“ Upije plnými rty ze sklenice vína,
polkne a pak si začne hrát s noţkou od skleničky. Kdybych ji tak dobře neznala, řekla bych,
ţe je nervózní. „Vím, ţe jsem nebyla ta nejlepší matka na světě, ani pro jednoho z vás, ale
ráda bych to změnila. Moţná ţe bychom my tři mohli…“ Znova se jí rozezvoní mobil, a utne
tak její dojemný proslov. Matka se podívá na displej a na okamţik zaváhá. Ale pak vztyčí
ukazováček a řekne: „Moment.“

Zvedne telefon a Lucas si tiše odfrkne. Za celou dobu vůbec nepromluvil, jen si objednal
jídlo. Stisknu mu ruku, a tiše mu tak znova poděkuju za to, ţe je tady se mnou. Pak se otočím
ke svému nově nalezenému bratrovi. Stejně jako Lucas toho od té doby, co jsme si sedli, moc
nenamluvil, aţ na pár jednoslabičných odpovědí. Zjevně se vyčerpal uţ na letišti. „Takţe
muzikant?“ zeptám se.

Jeho kropenaté černozelené trsátko dál plynule pokračuje ve své cestě z jednoho kloubu na
druhý. „Jo.“

Ou-kej. Nic, čeho bych se mohla chytit, a pořád jenom jedno slovo. Ale hej, aspoň něco.

Nevím, proč se vůbec starám nebo proč cítím potřebu vtáhnout ho do hovoru. Váţně nevím.
Prostě to tak je. Ţivot mi rozdal pěkně mizerný karty, ale aspoň jsem vţdycky měla tátu.

Měl Rance vůbec někoho?

42
 Při té myšlence si přisunu ţidli blíţ. „A jakou muziku hraješ?“ Radši bych se zeptala na
jeho adoptivní rodinu – jestli jsou milí, jestli je to doma fajn, jestli má nějaké sourozence – ale
řeknu si, ţe bude lepší začít zlehka.

Pokrčí rameny. „Od všeho trochu. Mám rád grunge, alternativní věci… devadesátkovej rock
jako Sublime nebo Pearl Jam… Taky zboţňuju klasiku: Jeffa Becka, Jerryho Garciu…“
Odmlčí se a znova pokrčí rameny, jako by k tomu uţ nebylo třeba nic dodávat.

„Skvělý,“ zatvářím se nadšeně, i kdyţ vůbec nemám ponětí, o čem to mluví. Ta jména mi
nic neříkají. Jsem si skoro jistá, ţe existuje zmrzlina Ben and Jerry´s pojmenovaná po tom
posledním chlapíkovi, ale tím má znalost alternativní muziky končí.

Zato Lucas se k nám najednou dychtivě nakloní. „Dobrej vkus,“ řekne. Překvapeně se na
něj podívám. Rty má sevřené, jako by ho náš rozhovor zaujal. „Máš doma vlastní kapelu?“
zeptá se. „Agenta?“

„Agenta ne.“ Kdyţ to dořekne, číšník nám poloţí na stůl účet. Caterina, stále na telefonu,
obrátí oči v sloup a ukáţe na rozcuchaného blonďáka u stolu za námi. „Mám pár kluků, se
kterými občas hraju, ale nic stálého.“

Odtáhne se a strčí si trsátko do kapsy. Šťouchnu Lucase loktem do ţeber. „Vím, o co se

pokoušíš,“ zašeptám.

Obejme mě zezadu kolem pasu a zašeptá: „Jen na tebe dávám pozor.“

Kdyţ vidím, jak vroucně se na mě dívá, sevře se mi srdce. Povzdychnu si. Copak nechápe,
ţe jsme naskočili do rozjetého vlaku? Jediné, co teď můţeme dělat, je vydrţet a počkat, kam
nás ta cesta zavede. Ne, ţe by zjištění, ţe mám bratra, nebylo naprosto šílený. To je. Ale
Rance za to přece nemůţe. To spíš on by se mohl zlobit na mě. Já jsem svou matku znala celý
ţivot. Vykašlala se na mě sice dost brzo, ale jeho opustila hned po porodu.

A abych byla upřímná, Ransomova přítomnost je sice šok, ale přece jen trochu pomáhá ředit
vzniklé napětí. Pořád jsem odhodlaná získat odpovědi na svoje otázky, ale Caterina Angeli je
pěkný oříšek. Prozatím se spokojím s docela malými krůčky.

„A kdepak jsi doma?“ zeptám se, odhodlaná to nevzdat.

„V Houstonu,“ odpoví Rance.

To by vysvětlovalo ten přízvuk.

„Máš tam nějakou přítelkyni?“

Lucas povytáhne obočí. Obrátím oči v sloup a znova ho šťouchnu do ţeber. Vím, ţe si
jenom dělá legraci, ale no teda, brr. Nesnaţím se sbalit svého nevlastního bratra. Tohle není
show Jerryho Springera. Jen se snaţím Ransoma líp poznat… A moţná něco málo zjistit pro
Hayley.

„Ne.“

43
 Neţ se stihnu zeptat na cokoliv dalšího, Caterina ukončí svůj hovor. Rance se protáhne,
střelí pohledem po matčině poskokovi a podívá se směrem k východu. „Tak jak se odsud
dostaneme?“

Matka vrátí telefon do kabelky a zmateně nakrčí dokonale hladké čelo. „Jak to myslíš?“

Všichni tři se na ni podíváme, jako by měla o kolečko navíc. To si snad dělá srandu. Ale
kdyţ na nás naprosto nechápavě zírá dál, dojde mi, ţe nedělá. Svatá prostoto….

Začíná mě bolet hlava. „Venku je teď nejspíš ještě víc paparazziů neţ předtím,“ vysvětlím.
„Tohle je jejich druhý domov.“

Proto bych sem taky nikdy v ţivotě nešla, kdybych měla na výběr. Vaří skvěle, to jo… Ale
davy, pozornost, cizí očekávání… To jsou moje tři nejhorší noční můry. Mým ţivotním cílem
je splynout s davem. Nic jednoduchého, kdyţ máte slavné rodiče, ale díky tátovým zvláštním
pravidlům a důrazu na normálnost taky nic nemoţného. Ale pokoušet se splynout s davem ve
společnosti Cateriny Angeli? Dobrý vtip.

Jen mávne rukou. „Většina z nich je neškodná, kdyţ jim člověk dá, co chtějí. Svět chce
zkrátka poznat moje děti, co na tom. Prostě vyjdeme ven, usmějeme se a necháme je, ať si
udělají pár fotek, dokud pikolík nepřistaví auto.“ Pokrčí křehkými rameny. „Bude to hračka.“

Kývne na toho blonďatého chlápka a dá mu znamení. Blonďák se vydá k baru a po cestě

poklepe na náš stůl. Zoufale doufám, ţe to mělo znamenat, aby nám přistavili ke vchodu auto.
Caterina se zvedne, zasune ţidli zpátky pod stůl a pak se podívá na nás tři. Oběd je zjevně u
konce.

„Bylo to velmi příjemné první setkání,“ řekne, zatímco si sbíráme věci. Další z jejích
poskoků uţ odvezl většinu jejich zavazadel do hotelu, ale kytaru si Rance vzít nenechal. Kdyţ
si ji přehodí přes rameno, matka dodá: „Doufám, ţe vám to nebude vadit, ale pojedeme teď
s Ransome zpátky do hotelu. Objednala jsem nám taxi. Byl to náročný den a potřebuju si teď
odpočinout.“

„Aha,“ podivím se. Kdy se jí to podařilo? Kdyţ zrovna netelefonovala, mluvila s námi.
Sdělovala nám detaily o své strašlivé minulosti.

Ţe by tohle byl celou tu dobu její plán? Oběd a konec? Ţádné obnovování vztahu…

Ale upřímně, dnešek váţně byl docela nářez. A emocionální jízda. Snaţit se zároveň
ovládnout, přijít na kloub matce, zjistit něco o bratrovi… Víc uţ bych toho asi opravdu
nezvládla. Trochu si orazit zní jako skvělý nápad… Ale ţe to ona chce taky, bolí jako čert.

Nasadím známý plastový úsměv. Nechci dát najevo, ţe jsem zklamaná. Tím bych ukázala
slabost a to jsme si odpřisáhla, ţe před ní nikdy neudělám. „Není problém,“ řeknu. „Kdy se
znova uvidíme?“

Sakra, neznělo to moc nedočkavě?

44
 Matka se usměje a přehodí si přes rameno svou obrovskou kabelku. „Zítra drahoušku.“
Uchichtne se, jako bych byla natvrdlá. Zamračím se. „Na svatbě, vzpomínáš?“

No jo. Svatba.

Poté, co byl celý svět zpraven o všech detailech a co se nám paparazzi usídlili přímo na
trávníku, není divu, ţe šla tátova svatba do kytek. A spolu s ní i Jennina dieta. Kdyţ jsem ji
včera večer přistihla, jak se láduje obrovským kusem čokoládového dortu, jen pokrčila
rameny. „Situace si ţádá čokoládu.“

Těţko něco namítat.

„Kdyţ oni ji táta s Jennou odloţili.“

Caterině zamrzne úsměv na rtech. Z tváře se jí vytratí barva. S úţasem se dívám, jak
poodstoupí a pak se nevěřícně chytí ţidle. „Coţe?“

Ticho.

Šum konverzace a cinkání příborů okolo nás rázem utichne.

Stali jsme se středem pozorností. Uţ zase.

Návštěvníci restaurace jsou na přítomnost celebrit zvyklí. Velká zvířata si tu podávají dveře,
je to součást místního kouzla. Ale ani to ostatním hostům nezabránilo vrhat naším směrem
během poslední hodiny nenápadné pohledy a šeptat si o nás Caterina Angeli je nejspíš přece
jen jiná liga. Obzvlášť kdyţ uváţím, jakou za posledních dvacet čtyři hodin způsobila senzaci.
Kam se hrabe Kim Kardashianová. A teď, kdyţ udělala scénu, uţ si servítky nebere vůbec
nikdo.

Všichni vytáhnou mobilní telefony. Začne se ozývat cvakání fotoaparátů a vzrušený šepot.
V Caterininých očích planou emoce. Ale jaké, to říct nedokáţu. Moje vlastní matka je pro mě
bohuţel naprostá cizinka, teď ještě záhadnější neţ kdy předtím.

Kaţdopádně ta ţena, ze které vyzařuje sebedůvěra a která to s fotografy umí jako nějaká
supermodelka je zčistajasna pryč.

Vyměním si s Lucasem a Rancem nevěřícně pohled. Jako kluci jsou i teď samozřejmě
k ničemu, ale tohle není tak úplně ani moje parketa V pocitech se moc nevyznám. Neţ jsem se
spřátelila s Jennou a Alessandrou nevyznala jsem se v nich vůbec. Tyhle holčičí záleţitosti
jsou pro mě pořád ještě novinka. Měla bych ji teď obejmout? Nebo naopak bránit tátovo
rozhodnutí?

Reyna mi váţně měla dát návod k pouţití.

Caterina se z toho ale naštěstí dostane úplně sama. Znova nasadí svůj hollywoodský úsměv,
rozhlédne se po místnosti a zeptá se uţ mnohem mírněji: „A kdy k tomu došlo?“ A vzápětí:
„A proč?“

45
 Ona se ptá proč? Buďto ze mě chce vytáhnout nějaké další informace, nebo je váţně tak
sebestředná, jak jsem si vţdycky myslela. Vţdyť byla za tátu provdaná! Copak si nepamatuje,
jak moc si chrání své soukromí?

Poprvé od chvíle, co jsem ji uviděla v show Kate Lyonsové, to ve mně začne doopravdy vřít
Se mnou ať si zahrává, jak chce, ale tátu ať nechá na pokoji. Vţdycky jsem byla tátova
holčička. On je ten jediný člověk, na kterého jsem se vţdycky mohla spolehnout. Popadne mě
vztek. Dřív, neţ si to stačím rozmyslet, vyštěknu: „Včera večer. Poté, co všechny detaily jeho
svatby zazněly v celostátním vysílání a on při příchodu domů narazil na padesátku bulvárních
pijavic, co otravují jeho rodině ţivot, jen aby na ní mohly rychle vydělat.“

Kdyţ matka uslyší můj ostrý tón, trhne sebou. Lucas zalapá po dechu. A Ransom luskne
prsty.

„Čas vyrazit,“ řekne. Neţ si stačím uvědomit, ţe jsem to asi trochu přehnala, Lucas uţ mě
táhne od stolu pryč. Rance na něj kývne. Vleče mě směrem k východu, k tomu šílenství,
kterému jsme teprve před chvilkou unikli. Pryč od mojí naprosto otřesené matky a ostatních
hostů, kteří nepochybně tweetovali kaţdé naše slovo.

Těsně neţ vykročíme ven, nasadím si sluneční brýle. Kdyţ vidím, nakolik se čekající dav
rozrostl, připadám si jako nahá i navzdory tmavým sklům na očích. Cítím, jak se mi v ţaludku
zvedají lahodné humří ravioli. Podívám se na Lucase. Ukáţe přes moře fotoaparátů na své
nablýskané černé auto stojící přímo u chodníku. Díkybohu.

„Připravená?“ zeptá se.

Přikývnu, neschopná slova, a rozběhneme se. Prosvištíme přecpanou zahrádkou a kolem

bílého plůtku rovnou ven. Normálně nikdy neutíkám. Z principu. Spolu s projevováním emocí
je to znamení slabosti. Radši se tvářím, ţe jsou mi fotografové a všechna ta pozornost
naprosto ukradení. Ale tomu by teď stejně nikdo nevěřil. A i kdyby, je mi to fuk. Prostě chci
zmizet.

Na chodníku poslušně čeká Jack. Spolu se svým týmem odtlačí paparazzi stranou. Lucas mi
otevře dveře. Rychle nasednu dovnitř. Ještě neţ je za mnou zabouchne, střelím pohledem po
Ransomovi. Vypadá v té bláznivé vřavě mezi všemi těmi výkřiky a otázkami ztraceně.
Osaměle. A taky trochu zvědavě.

Zvláštní, ţe se v něm tak dobře vyznám, kdyţ vlastní matka je pro mě naprostá záhada.

Zvednu ruku a zamávám mu. Lucas naskočí do auta. Většina paparazziů se naštěstí chystá
pronásledovat Caterinu. Nalepí se na její taxík, a umoţní nám tak volný průjezd. Lucas se
odpíchne od chodníku. Otočím se a vidím, jak mi Rance zamává zpátky.

46
 Dvojníci, kám se podívás
Lucás
Nespouštím nohu z plynu. Někde vzadu mě Jack nejspíš proklíná, ale je mi to fuk. Mým
jediným cílem je dostat Cat z toho blázince. Pryč od těch magorů, co nás pronásledují, a od
její vyšinuté matky.

Zatnu zuby, podívám se do zrcátka a přejedu do vedlejšího pruhu. Cat zapípá mobil, leţící
v přihrádce mezi námi. Je to vůbec první zvuk, který přehlušil ticho panující od chvíle, co
jsme odjeli z restaurace. Cat se skloní a zprávu si přečte.

„Matka chce zítra zase zajít na oběd,“ povzdychne si. „Tentokrát i s ostatníma. Hádám, ţe
tím nejspíš myslí tátu a Jennu.“

Nepochybně Ať uţ jí jde o cokoliv, zjevně je důleţité, abychom byli všichni co nejčastěji

vidět spolu. Kdyţ zastavíme na křiţovatce, otočím se ke Cat a zeptám se: „A co bys chtěla
ty?“

Vím, co bych chtěl já. Říct té ţenské, ať se zase ztratí. Ale není to můj boj. Kdyţ jsem Cat
řekl, ţe při ní budu stát za všech okolností, myslel jsem to váţně. To ale neznamená, ţe se mi
to musí vţdycky líbit.

Povzdychne si a začne psát odpověď. „Stejně by se všichni tři museli jednou sejít. Ale
tentokrát to bude na mém písečku.“ Kaţdé cvaknutí kláves zní v tichu auta dvakrát hlasitěji.
Kdyţ dopíše, znova si povzdychne a hodí telefon do kabelky „Tohle je naprosto šílený.“

Honem se podívám do zpětného zrcátka a pak znovu na ni: „Co?“

Cat se ke mně otočí, dá si nohu pod sebe a kousne se do rtu. Zranitelný úsměv, co se jí
objevil na dokonalých rtech, tak ale stejně neskryje. „Ţe mám bráchu.“ Její hlas zní něţně a
skoro zasněně. Kruci, to mě štve.

Ta drsná holka, co si všechny drţí od těla, jako by se kamsi vytratila. Její ztracená matka se
tu znova objeví s nějakým neznámým týpkem v závěsu a Catiny obvyklé obranné
mechanismy jdou ráze k čertu. Nejradši bych si omlátil hlavu o palubní desku.

Caterina svoje dvě děti které opustila a pak znova svedla dohromady uprostřed mediální
bouře, prakticky po celý oběd ignorovala. Veřejnost pro ni byla důleţitější. A co týče Catina
nově nalezeného bratra, já mu prostě nevěřím.

Ransom Chase je Caterinin syn. Jsou si na první pohled podobní a její tým právníků a
agentů si ho navíc určitě pořádně proklepl. Zajímalo by ě, proč se tu objevil právě teď. Co ten
týpek chce? Copak nikomu nedošlo, ţe je muzikant? Slavní příbuzní by se mu určitě náramně
hodili.

47
 Po očku se podívám na Cat. Povzdychnu si a na semaforu odbočím. Jsem rád, ţe trochu
otevřela své srdce a začíná lidem víc věřit. To by měla. Po většinu času á kolem sebe lidi,
kterým na n záleţí a kteří ji chtějí chránit.

Ale Caterina Angeli a ten její záhadný synáček mezi ně rozhodně nepatří.

„Lucu, ani si nedokáţeš představit, kolikrát jsem si to jako malá přála,“ pokračuje a
nervózně si přitom pohrává s větrákem od klimatizace. „Mít staršího bráchu, co by vynadal
všem protivným holkám, které mě popichovaly kvůli matce, a zmlátil všechny kluky, co
čekali, ţe se budu chovat jako ona. A navíc vypadá jako Cipriano…“ Odmlčí se a potřese
hlavou, jako by nevěděla, co si o tom má myslet.

Já myslím jen na jediné.

Další dvojník. Jako by jich uţ nebylo dost, včetně mě, jak jsem s pobavením zjistil toho
večera, kdy vyšlo najevo, ţe Alessandra přicestovala z minulosti. Dvojníci zjevně nejsou jen
tupá zápletka v přihlouplých holčičích seriálech. Váţně existují. Viděl jsem důkaz. Fotky, co
Cat pořídila v šestnáctém století. Je na nich Alessandřina matka, která vypadá úplně jako
Caterina, a ten týpek, co vypadá přesně jako já. Lorenzo.

Catin první kluk.

Co na tom, ţe spolu chodili jenom devět dní. Na šest týdnů, které je se mnou, to sice nemá,
ale s Lorenzem Capellim se vůbec poprvé v ţivotě líbala. To kvůli němu – a svým
renesančním předkům – znovu otevřela ostatním své srdce. A kvůli němu se taky na začátku
tolik zdráhala dát se dohromady se mnou. Pořád myslela na něho.

„Lorenzo je součástí mojí minulosti, Lucu. Ale ty jsi moje budoucnost.“

To mi Cat řekla ten večer, kdy jsem se o něm dozvěděl. Kdyţ Alessanda oznámila
Austinovi, ţe se bude muset brzy vrátit do minulosti, jak jsme si tehdy mysleli, odvedla si
mně Cat stranou. Byl jsem pořád ještě v šoku z toho, co jsem viděl na těch jejích fotkách a na
Lorenzově obraze, ale pamatuju si, jak jsem si říkal, ţe jsem idiot. Austin se v tu chvíli loučil
se svou holkou uţ napořád a mě štvalo, ţe ta moje kdysi něco cítila k někomu jinému.

Ale o to právě jde. Lorenzo nebyl jen tak někdo. Ale kluk, co vypadala úplně stejně jako já.
Kdyţ jsme se s Cat konečně dali dohromady, poté co mě měsíc odstrkovala, nemohl jsem si
pomoct a musel přemýšlet nad tím, jestli opravdu chce mě, nebo jestli jsem jen pouhá
náhraţka.

Přepadaly mě dobře známé pochyby. Strach, ţe nikdy nebudu dost dobrý – pro Cat ani pro
tátu. Ţe vţdycky budu jen ten druhý v pořadí, náhrada za Davida a Lorenza. Ale Alessandřin
boj s osudem byl důleţitější neţ moje pochyby, a tak jsem je zase zaplašil. Řekl jsem Cat, ţe
je to v pohodě, a od té doby se tvářím, ţe mě to vůbec netrápí. Vţdyť je teď sakra moje.

Ale čas od času mě stejně napadne: Opravdu?

48
 Tahle myšlenka ve mně hlodá i poté, co zastavíme u Cat před domem. Za branou stojí
Altina jejího táty a Jennin Lexus. Před ní postává uţ jen pár těch nejvytrvalejších stalerazzi.
Zbytek se nejspíš přesunul před Caterinin hotel. Zastrčím si ruce do kapes a vydám se
ledabylým krokem ke dveřím. Cestou zabrousím pohledem ke dvěma fotografům, co stojí
nejblíţ je mně.

První je docela mladý, tak o deset let starší neţ já a oči se mu divoce lesknou. Mačká spoušť
tak zběsile, jako by si něco šlehnul. Buď je tak nedočkavý, anebo zoufalý – a nejspíš obojí.

Moji pozornost ale zaujme ten druhý. Tmavé vlasy uţ mu začínají šedivět. Vypadá unaveně.
Je teprve něco po třetí odpoledne, ale naprosto s ním soucítím. Kdyţ zvedne foťák, nikam
nespěchá. V klidu si kaţdý snímek rozvrhne a teprve pak zmáčkne spoušť. Právě teď se jeho
pečlivý, pozorný pohled soustředí na mě, jak stojím bez hnutí na příjezdové cestě.

„Lucasi?“

Cat uţ je u dveří a nejspíš si říká, co mě to popadlo. To bych taky rád věděl. Ale nepohnu
se. Fotograf zvedne hlavu od foťáku a podívá se na mě. Jen tak se na mě podívá. Pak foťák
znova zvedne a já mu, aniţ bych věděl proč, vesele zamávám. Počkám, neţ zazní důvěrně
známé cvaknutí, a pak se vydám za Cat dovnitř.

Cat poklepává nehty po stole z višňového dřeva. Jinak panuje v jídelně absolutní ticho.
Právě tátovi a Jenně dopodrobna vylíčila, jak to dneska probíhalo – nejdřív chaos na letišti a
pak ještě strašlivější oběd. Během jejího líčení jako by se na chvíli vrátila ta stará Cat –
zvědavá spíš neţ nadšená ohledně Ransoma a celkově podezřívavá vůči matce. Jenţe Cat umí
být díky tomum, jaké má rodiče, dokonalý chameleon. Dovede okamţitě vycítit, jaká kolem
ní panuje atmosféra, a začne se nenápadně chovat tak, jak si myslí, ţe od ní ostatní očekávají.
Je to pro ni tak přirozené, ţe si to moţná ani neuvědomuje. Ale já no.

A její táta taky. Ze způsobu, jakým se na ni dívá, vidím, ţe ani on jí tak úplně nevěří. Něco
málo uţ věděl, ještě neţ jsme přijeli – Jenna strávila celé ráno přilepená ke všemoţným
bulvárním stránkám. Bylo jí jasné, ţe Catino dnešní setkání s matkou se všude dostane hned
na titulní stranu. A tak mohli sledovat tu část s názvem „Překvapení, Cat! Máš bratra!“ rovnou
v přímém přenosu.

Catin táta vypadá, ţe by ocenil dvojitého panáka. Nemůţu si pomoct, ale je mi ho líto.
Kdysi tu ţenskou miloval. Vţdyť si ji koneckonců vzal a to pro něj na rozdíl od většiny
ostatních hollywoodských celebrit doopravdy něco znamená. Kdyţ teď zjistil, ţe jeho bývalá
ţena má ještě jedno dítě, o kterém se mu nikdy neobtěţovala říct, určitě to pro něj není lehké.

Ticho uţ začíná být dlouhé. S Jennou si vyměníme bezradný pohled. Já teda rozhodně
netuším, co bych teď měl říct nebo udělat. Jenna se zamračí a pak otevře pusu. Vtom se
rozlétnou dveře.

„Haló! Je někdo doma?“

49
 Chodbou se rozlehne Alessandřin hlas. Jenna na ni zavolá: „Tady!“

Pak se podívá na mě. Zjevně ji napadlo to samé, co mě. Jsme zachráněni.

Catina sestřenka vţdycky ví, co říct. Má Cat ještě mnohem líp přečtenou neţ já. Střelíp
pohledem po Catinu tátovi. Říkám si, jestli mu nikdy nepřipadlo divné, ţe se jeho samotářská
dcera tak rychle spřátelila s cizí studentkou, co je tady na výměnném pobytu. To si holky
vymyslely, aby ospravedlnily Alessandřinu přítomnost v jeho domě. Hádám, ţe je Catin táta
nejspíš prostě rád, ţe se jeho dcera konečně trochu otevírá světu. Pravdě by navíc stejně nikdy
neuvěřil.

O chvíli později se ve dveřích objeví Alessandra, usměvavá jako vţdy, a hned za ní šklebící
se Austin.

„Hele, Velmo, Scoobyho gang znova pohromadě.“

Jenně rázem zmizí z tváře ustaraný výraz. I Catin táta se trochu uvolní. Cat se pohodlně
opře o ţidli. Nenápadně na Austina kývnu.

Znám toho kluka měsíc – sakra, vţdyť jsou to teprve tři měsíce, co jsem se vrátil do Států –
ale uţ ho mám docela přečteného. Není zas tak sloţitej. Cokoliv, co se netýká Alessandry,
jeho sestry Jamie nebo surfování, je mu naprosto ukradený. A to se mi na něm líbí. Je
osvěţující přátelit se pro změnu s někým, kdo nesleduje ţádné skryté cíle. Lidi, se kterými
jsem se bavil v Miláně, byli všichni takový. Díky Austinově přímočarosti je taky poměrně
lehké se v něm vyznat. Z jeho záměrně šibalského výrazu a Alessandřina nervózního ošívání
je zjevné, ţe oba vědí, co se dneska stalo. A proto je taky Austin teď tady.

Aby dělal to, co mu jde nejlíp. Odváděl pozornost.

Opře se o nablýskaný stůl a tiše si odfrkne: „Princezno, oprav mě, pokud se mýlím, ale zdá
se mi, ţe mě Cat nedávno peskovala za to, ţe netrefím do třídy.“

Alessandra se tiše uchichtne a odpoví: „Ano, přesně tak.“

Austin přikývne, potřese hlavou a znova si odfrkne: „Přesně, jak jsem si myslel. Ale
ujišťuju tě, ţe i v ten nejhorší den, předtím neţ jsi mi mé pomýlené způsoby vymluvila, jsem
byl schopný trefit aspoň do školy.“

Veškeré napětí se z místnosti rázem vytratí, jako by mávnutím cikánčina kouzelného

proutku.

Ten kluk je váţně třída.

„No jo, no jo,“ obrátí Cat oči v sloup. „Dostali jste nás. Lucas a já jsme se na to dneska
vykašlali. Ale měli jsme povolení od rodičů. A dobrý důvod.“

Austin se naoko uraţeně plácne do stehen. „Chceš snad říct, ţe surfování není dost dobrý
důvod?“

50
 „Jo,“ usměje se vyzývavě Cat. Pak střelí pohledem po tátovi. „Ani koncert Led Zeppelin.“

Tentokrát zvedne oči v sloup on. Jablko zjevně nepadlo daleko od stromu. Nakloní se ke
Cat a pocuchá ji ve vlasech. „Jako rodič jsem očividně selhal.“

Všichni se zasmějeme. Celá místnost jako by si najednou oddechla. Vtipné odlehčení. Jestli
my jsem Scoobyho banda, pak Austin je náš Shaggy.

„Myslím, ţe jsem ve spíţi zahlédla ještě jednu směs na přípravu brownie,“ ozve se Jenna a
zvedne se od stolu. „Půjdu ukuchtit něco na zub.“

„A já se jdu dívat na ESPN,“ přidá se Catin táta a taky vstane. „To by měl být poměrně
bezpečný kanál. Na Hollywood tam kašlou.“

Šibalsky se usměje, ale jeho pohled zůstává váţný. Poplácá Cat po rameni a zamíří do
obývacího pokoje. Cat za ním ještě zavolá: „GSN je taky dobrá volba!“

Kdyţ její táta zmizí za roh, povzdechne si a podívá se zpátky na nás tři. „Můj ţivot je
divnější neţ film.“

„No, rozhodně se nenudíš,“ přitaká Alessandra s rozpačitým úsměvem. Pak tázavě nakloní
hlavu na stranu: „Říká se to tak, ne?“

Cat se usměje. „Jasně.“ Zhluboka se nadechne, vstane a vezme mě za ruku. Uţ tak malé
gesto mě trochu uklidní. Jemně si mě přitáhne k sobě a řekne: „Pojďte všichni za mnou.“

Jeden za druhým ji následujeme chodbou do jejího pokoje. Aţ děsivě to připomíná onen ne

tak dávný večer, kdy jsem se dozvěděl pravdu o Alessandře…. A o Lorenzovi.

Zamíříme k posteli. Snaţím se dívat přímo před sebe a ne na ten obraz na zdi. Cat netuší, ţe
mi vadí. Kdyby to věděla, sundala by ho. Ale kdo chce být týpek, co ţárlí na bývalého kluka
svojí holky? Já ne. Nejsem takový – aspoň obvykle ne.

Měl jsem předtím spoustu holek a jejich minulost mě nikdy netrápila.

Ale tohle je první kluk, se kterým jsem příbuzný. A který by mohl být mé dvojče.

A ta holka je Cat.

Cat sebou plácne na postel. Lehce nadskočí a stáhne mě k sobě dolů. Poposednu, opřu se
zády o čelo postele a honem si ji přitáhnu k sobě. Kdyţ ji mám v náručí, je to hned lepší.
Zhluboka se nadechne a přitulí se ke mně. Ukáţe na obrovskou, prázdnou postel.

„Posaďte se. Posluţte si. Připojte se k nám. Mám pro vás novinku.“

„To zní děsivě.“ Austin sebou plácne na druhý konec postele a rozhlédne se kolem sebe.
Myslím, ţe i on si vzpomíná.

Alessandra si chce sednout vedle něho, ale neţ to stihne udělat, Cat ji zarazí: „Less, podala
bys mi nejdřív prosím můj pořadač?“

51
 Kdyţ Less uslyší zdůrazněné poslední slovo, obočí jí vystřelí vzhůru. Všichni uţ víme, co
má Cat na mysli. Svůj tajný pořadač plný důkazů o svém neuvěřitelném výletu do minulosti.
Alessandra s beze slova otočí ke Catinu stolu a začne šátrat pod falešným dnem třetího
šuplíku. Kdyţ o chvíli později vytáhne křiklavě fialové desky, úplně přestanu dýchat. A pak
ţe nejsem ţárlivý idiot.

„Na co to potřebujeme?“ zeptá se Alessandra a poklepe na plastový obal pořadače. Dovedu

si představit, jaký se sebou právě teď svádí boj, jak moc si v něm chce zalistovat, znova
uvidět své rodiče a rodné město, a jak moc se toho zároveň bojí. Zvykla si na tenhle svět
neuvěřitelně rychle. Kdyţ se na ni člověk podívá, vůbec by neřekl, ţe se ještě někdy trápí. Ale
já vím, ţe to pro ni není lehké. Cat mi řekla, ţe se jí po domově pořád stýská. A nejspíš
vţdycky bude.

„Věř mi, nevytahovala bych to na tebe, kdybych neměla dobrý důvod.“ Cat jí opatrně
vezme pořadač z rukou. Neţ je pustí, ještě je chvíli podrţí ve svých. „Ale potřebuju Austinovi
a Lucasovi něco ukázat.“

Zmateně se dívám, jak otáčí stránku za stránkou a rychle projíţdí všechny fotografie. Austin
drţí Alessandru v náručí. I na tu dálku vidím, jak se jí třesou ruce. Podívám se zpátky do
pořadače. Před očima se mi míhají fotografie, jedna plynule přechází v druhou. Ţádnou
nepoznávám – kromě té Lorenzovy. Kdyţ ji zachytím, dal bych nevím co za to vidět, jak se
Cat v tom okamţiku zatvářila, jestli nějak reagovala. Nedala nic najevo. Ruce se jí
nezachvěly. Netrhla sebou. Ale stejně bych to rád viděl. Boţe, nesnáším tu nejistotu, která mě
vţdycky přepadne, kdyţ si na něho vzpomenu.

Naštěstí na to o pár stránek dál hned zase zapomenu. Cat se zastaví u Ransomovy fotky.
Jenţe na ní není Ransom, ale nějaký týpek, co vypadá úplně stejně, jen má na sobě podivný
kabátec a punčocháče. Škoda, ţe na Lorenzově fotce jde vidět jenom hlava. Kdybych ho viděl
oblečeného v tomhle, mému egu by to hodně pomohlo.

„To je Cipriano?“ vzpomenu si na jméno, co Cat vyslovila na letišti.

Cat přikývne a Alessandra vydá zvuk, který zní jako potlačovaný vzlyk. Nejspíš si s tím
týpkem byli blízcí. Tohle nebude nic jednoduchého.

„Less, víš, ţe bych ti nikdy schválně neublíţila, ale myslím, ţe by to kluci měli vidět, neţ se
tu můj nově nalezený bratr zítra objeví. A chtěla jsem na to připravit i tebe…“

Jejich mírně zmatené výrazy dávají tušit, ře o Rancově existenci vědí; jen nevěděli, jak
vypadá. Kdyţ ho Caterina představila světu, nejspíš byli ve škole, kde jsme měli být i my, a
ne na facebooku.

„Less, Ransom je Cipovo moderní dvojče.“

Alessandra si od Cat zdráhavě převezme pořadač a já vytáhnu mobil. Párkrát ťuknu a mám
před sebou tisíce fotek z dnešního dýchánku na letišti. Ta, na které mu ujely nervy poté, co
jsem uslyšel tu nechutnou poznámku na Catinu adresu, je pochopitelně obzvlášť populární.

52
Najdu fotku, na které je Ransom bez slunečních brýlí, a pokusím se přilákat Austinovu
pozornost. Zamávám mobilem ve vzduchu a pak mu ho podám.

Austin se nevěřícně podívá na telefon, pak do pořadače a pak znova na telefon. „Baby,“
jemně do Alessandry drcne. Less zvedne hlavu od pořadače. Austin jí předá telefon a sevře ji
o něco pevněji v náručí. Alessandra zalapá po dechu.

„Takhle jsem taky zareagovala,“ řekne Cat a znova se ke mně přitulí. „Ale kdyţ se nad tím
zamyslíš, dává to smysl. Moje matka je dvojnicí té tvojí. Není zas tak divný, ţe jejich synové
jsou taky dvojníci.“ Aha, takţe Cipriano je Alessandřin bratr. Sakra. „Zajímalo by mě, jestli
Rancův otec vypadá jako strýc Marco,“ pokračuje Cat.

Ale nikdo nic neodpoví. Jen tam tak sedíme. Alessandra truchlí nad ztrátou rodiny, Austin ji
utěšuje a já si uţívám, ţe můţu drţet Cat v náručí daleko od všeho toho šílenství. Kdyţ se o
několik minut později ozve zaklepání na dveře, Cat se narovná, Alessandra vyskočí a já zavřu
pořadač zrovna ve chvíli, kdy Jenna vejde dovnitř.

„Byli bychom s Peterem raději, kdyby ty dveře zůstaly otevřené,“ řekne, v ruce tác plný
brownies. Poloţí ho doprostřed postele mezi nás a zvědavě se zadá´ívá na zavřený pořadač.
„Co to je?“

Cat ho samozřejmě nemohla nechat nepokreslený. Celý ho pokrývají skicy Itálie, dobových
kostýml a Michelangelova Davida.

Všichni čtyři se na sebe s otevřenou pusou podíváme. Jenna se nakloní blíţ. „To je tvůj
skicář z našeho výletu?“ zeptá se a zvedne ho.

Všichni najednou vykřikneme: „Ne!“

Jenna sebou trhne a vyjekne. Pořadač jí vyklouzne z prstů. Poloţí si ruku na hrudník.
Bezpochyby je v šoku ze svojí přehnané reakce – přehnané a nedůvěřivé. A jako bych to
neříkal – sevře rty, přimhouří oči a všechny si nás přeměří pohledem.

Šance, ţe by si to všechno dala dohromady, kdyby se podívala dovnitř, není příliš velká.
Byla by zmatená, ale všechno bychom jí dokázali nějak vysvětlit… Dokud by nenarazila na
fotku Alessandřiny mámy, Lorenza nebo Cipriana. Ale kdyţ teď všechno ostatní začalo jít do
háje, raději nebudeme pokoušet osud.

„Promiň Jenno,“ omluvím se a usměju, abych ukázal dolíčky, co na holky v mém věku
fungují přímo zázračně. Nesnaţím se s Catinou budoucí macechou flirtovat. To by bylo pěkně
divný. A úchylný. Ale neštítím se pouţít se pouţít ţádnou zbraň, co mám k dispozici, abych
zachránil situaci. „Je to jen projekt, co děláme na výtvarku. Překvapení na školní výstavu.“

Ani tak moc nepřeháním. Opravdu s Cat připravujeme projekt na školní výstavu. Jen má
houby so dělat s Catiným pořadačem.

„Hmmm,“ Jenna si dá ruku v bok. Nevypadá, ţe by mi věřila. Ale po chvíli si to rozmyslí:

„Fajn. Ale ty dveře zůstanou otevřené, jasný?“

53
 Všichni zamumláme víceméně tu samou souhlasnou odpověď a Jenna odejde. Mlčky
posloucháme, dokud její kroky docela neutichnou.

Cat se zhroutí vedle mě. „Páni, tak to bylo o fous.“

„No to teda,“ přisadím si a vtisknu jí polibek do vlasů.

Austin luskne prsty. „Radši půjdu, neţ mě vy tři neřádi dočista nakazíte.“ Vstane a
Alessandra ho okamţitě následuje. Zavěsí se mu za loket. „Musím za chvíli odvést Jamie na
hodinu tance.“

Alessandra přikývne. Navzájem se na sebe podívají a usmějí se. Ani si nemusejí nic říkat. Je
to roztomilé, ale zároveň je mi z toho smutno. S Cat uţ jsme na tom byli skoro taky tak, neţ
se celý svět zbláznil.

„Tak zatím, kámo,“ plácnu si s Austinem na rozloučenou.

Cat ho ještě honem chytí za ruku. „Svatba se sice odloţila, ale stejně tě tu budu zítra
potřebovat. Catrina s Rancem přijdou na rodinný oběd, tentokrát u nás. Sám jsi říkal, ţe jsi
teď součást mojí rodiny.“ Zabrousí pohledem k Alessandře a dodá: „A navíc si myslím, ţe
Less tě bude taky potřebovat.“

„Přijdu,“ slíbí Austin a obejme Less kolem ramen.

Dívám se za nimi, jak vycházejí ze dveří, tak nerozluční, jak bych si já jednou přál být
s Cat, a vtom si vzpomenu, ţe zítra nás čeká ještě něco jiného. A mnohem lepšího neţ oběd
s její vyšinutou matkou. Málem jsem na to v tom dnešním blázinci úplně zapomněl. Tak to
bych měl taky radši zvednout kotvy.

Odhrnu Cat vlasy na stranu a zašeptám: „Taky bych měl jít.“ Skloním se k ní, políbím ji na
obnaţené raneno a vdechnu její sladkou vůni.

Cat se o mě opře, vezme mě za ruce a dá si je kolem útlého pasu. Přitáhne si mě zezadu

k sobě a poloţí mi hlavu na hrudník. Zhluboka se nadechne a řekne: „Ale neměl.“

Usměju se. Cat povolí své sevření a začne mi nehty přejíţdět po předloktích. Její dotyk jako
by ve mně zaţehl oheň.

„Měl bys tu zůstat se mnou,“ dodá a dál mi líně kreslí prsty po kůţi. Jsem celý napjatý.
Dívám se, jak mě světlými, jen lehce opálenými prsty jemně škrábe na tmavé kůţi, a svírá se
mi ţaludek. Musím ji políbit.

Vezmu ji za bradu, zvrátím jí hlavu dozadu a jemně ji políbím. Ale to nestačí. Ta holka mě
naprosto dostává. Mělo mi být jasné, ţe budu chtít víc. Vţdycky budu chtít víc. Ale nejde jen
o to. Vůně jejích vlasů, chuť jejích rtů, pocit, ţe je moje… Můţu se z toho zbláznit. Je mi
jedno, ţe dveře zůstaly otevřené. Ţe bych měl jít. Vjedu jí rukama do vlasů. Obejme mě
kolem stehem a vzdychne.

54
 Kdyţ se její plné rty rozevřou a špička jejího jazyka se dotkne té mojí, ztratím i poslední
zbytky sebeovládání.

Popadnu ji za boky a otočím si ji tváří k sobě. Na chvilku se od ní odtrhnu, abych si ji

upravil do správné polohy. Neţ se na ni znova vrhnu, Cat se na mě vášnivě podívá a usměje
se. A další kousek mého srdce je její.

O pár minut později mě ze zamilovaného oparu vytrhne nějaký zvuk na chodbě. Nechci
přestat. Hladím Cat hned po tváři, hned po zádech. Je tak zatraceně hebká. Ale musím. Mám
nějaké plány. A kdyby nás takhle našel její táta, zítřek by nejspíš neproběhl úplně podle mých
představ.

Povzdychnu si a poloţím jí hlavu na rameno. „Váţně musím jít,“ zopakuju. Muset a

doopravdy to udělat jdou ale dvě naprosto odlišné věci. Neodkáţu se jí přestat dotýkat.
Hladím ji po hebkých zádech a snaţím si u toho v duchu sestavit seznam věcí, co musím do
zítřejšího večera stihnout, aby se mi vrátila krev zpátky do hlavy. Hned první bod – promluvit
si s Catiným tátou – na mě zapůsobí jako vítaná studená sprcha.

„Poslyš,“ přejedu Cat nosem po voňavé kůţi, „udělej mi dnes večer laskavost, ano?
Nestresuj se. Kdyţ budeš potřebovat, zavolej mi. Můţeme klidně mluvit celou noc nebo můţu
přijet zpátky za tebou. Ale radši se snaţ trochu vyspat. Máš před sebou zítra velký den.“

Začnu ji líbat na krku. Nemůţu si pomoct. Ale Cat se zavrtí, a tak se přinutím přestat.
Povzdychne si. „Já vím. Rodinný oběd.“

Zazubím se a zvednu hlavu. „Ne-e. Nejenom oběd. Kdyţ se svatba odloţila, zamluvil jsem
si tě na zbytek dne já. A mám s tebou velké plány.“

„Plány?“ vyšpulí Cat udiveně lehce opuchlé rty. Jediné, na co v té chvíli dokáţu myslet, je
další polibek. Ale pak se na nich rozhostí nádherný úsměv a řeknou: „Valentýn!“

„Valentýn,“ potvrdím. Nakonec neodolám. Nakloním se k ní a ukradnu si ještě jeden

polibek. Cat mě chytí za košili a já se musím pousmát. „A připravte se, slečno Crawfordová,
ţe to bude nářez.“

55
 Plástovy vyráž
Cát
Oběd s rodinou Crawfor/Angeli je tak divnej a trapnej, jak si jen dovedete představit. To
znamená hodně. Od chvíle, co matka s bratrem vkročili do dveří, se Alessandra od Ransoma
nehnula ani na krok. Střídavě na něj civí a zasněně zírá do prázdna. Doufám, ţe nakonec se
jeho přítomnost tady ukáţe být pro Less darem z nebes (nebo spíš od Reyny), který jí bude
připomínat domov, něco dobře známého. Ale zatím je to jenom pěkně divný.

Rance je příliš zaneprázdněný psaním smsek, takţe si Lessina nepokrytého zírání zatím
nevšimml. Austin pálí jeden nevhodný vtípek za druhým. Lucas všechny tíše pozoruje. Jenna
je celá nesvá a taky trochu nejistá, takţe mele páté přes deváté, mnohem nervózněji neţ
obvykle, a drmolí rychleji, neţ Michael Phelps plave. Táta a Caterina sedí ne náhodou kaţdý
na opačném konci stolu. Pokud nepočítám krátký rozhovor mezi čtyřma očima hned po
Caterinině příjezdu, nejspíš ohledně Ransoma, sotva se na sebe podívali. Olivová snítka,
kterou táta matce poslal spolu s pozvánkou na svatbu, zjevně skončila přelomená vejpůl.

A já mám zpátky na tváři svůj plastový výraz.

Kdyţ Lucas včera večer odešel, chvíli mi trvalo, neţ jsem se vzpamatovala. A kdyţ se tak
stalo, naprosto jsem se sesypala. Zjištění, ţe moje matka měla ještě přede mnou potají syna,
ţe je přesně tak sebestředná, jak jsem se vţdycky bála, ale ţe má v sobě moţná překvapivě i
nějakou hloubku, to všechno na mě bylo trochu moc. Less a já jsme uzavřely tichou dohodu,
ţe o tom nebudeme mluvit, a místo toho jsme se večer vyplácly u televize. Less je totiţ
totálně závislá na soutěţi Family Feud.

Kdyţ jsem po neklidné noci ráno otevřela oči, přísahala bych, ţe jsem v pokoji slyšela
Reynin hlas. Přinejmenším jsem si najednou vzpomněla na to, co mi řekla, ţe se mám
v minulosti naučit.

Jsem perfekcionistka. Mám ráda všechno barevně setříděné, organizované a pod kontrolou.
Bohuţel ţivot jen málokdy jde podle plánu. Během svého výletu do šestnáctého století jsem
se naučila, ţe i kdyţ nemůţu ovlivňovat jiné lidi nebo to, co se děje kolem mě, můţu ovlivnit
to, jak se zachovám já. Caterině jsem sice zatím na kloub nepřišla, ale to nevadí. Tuhle loď
neřídí ona, ale já.

A mým cílem je být normální.

„Oběd byl vynikající Jenno,“ ozve se znenadání matka a otře si koutky úst béţovým
plátěným ubrouskem. „Díky. Doufám, ţe jsme vám nepřidělali moc starostí, kdyţ jsme se
k vám tak najednou vecpali. Snad jsme vám nenarušili ţádné plány. To by mě moc mrzelo.“

Přehnaně zářivý úsměv, který měla má budoucí macecha na tváři nalepený celé ráno, jí
okamţitě zamrzne na rtech. Caterina má naštěstí dost slušnosti alespoň na to, aby sebou trhla.
Lucas mi pod stolem zmáčkne ruku. Táta se nespokojeně zamračí.
56
 A teď to přijde.

„Jen naši svatbu,“ procedí Jenna skrz zuby a nevěřícně potřese blonďatou hřívou. Austin
zalapá po dechu a pak se honem rozkašle, aby to zakryl. Jenna se opře o stůl a vstane ze ţidle.
„Omluv mě Petere, prosím, musím jít zkontrolovat…“ Zarazí se. Podívá se na naše zpola
prázdné talíře a pak na rozkrojený dort uprostřed stolu. Táta ji vezme za ruku. Kdyţ nenajde
vůbec ţádný důvod k úniku, kromě toho, ţe po ničem jiném netouţí, prostě pokrčí rameny a
řekne: „Omluvte mě.“

Caterina vypadá zdrceně. Ransom konečně odloţí mobil a podívá se na mě. I na tu dálku
vidím, jak mu pobaveně svítí oči. Napjatý, ale ještě pořád zdvořilí tón, ve kterém se nesla
poslední půlhodina, je definitivně ten tam. Ale stejně jsem na Jennu pyšná. Na tak
sluníčkovou osobu to byl docela slušný výkon. Vsadila bych své zbrusu nové štětce, ţe teď
v kuchyni tiše jásá.

Táta hodí svůj zmuchlaný ubrousek na talíř. „Hned jsem zpátky.“

Matka se za ním dívá, jak odchází, a pak se kousne do rtu. „Asi jsem si trochu naběhla, co?“

Spíš pořádně, ale nemá cenu ji opravovat. Obzvlášť, kdyţ se váţně tváří provinile. Nejsem
pitomá, vím, ţe je herečka, takţe předstírat emoce, které necítí, je pro ni hračka… Ale tohle
vypadá opravdově.

Zároveň ale taky nemůţu přehlíţet fakta, takţe její, jak doufám, řečnickou otázku přejdu
bez povšimnutí a zeptám se: „Jak dlouho tady máte v plánu zůstat?“

Caterina střelí pohledem po Ransomovi. Ten se zavrtí na ţidli. Poprvé, od té doby, co jsem
ho poznala, se zdá být nervózní. Nesvůj. To je ohromující výkon vzhledem k tomu, co za
šílenosti se kolem nás děje. Matka se znova kousne do rtu, tentokrát silněji. „No, chtěla bych
tu zůstat dva týdny. Mám tu pár věcí na práci, pár domluvených schůzek a taky bych ráda
strávila nějaký čas s vámi a líp vás poznala. Oba dva. Chtěla bych, abyste mě ve čtvrtek
doprovodili na jednu akci.“

Věnuje mi tázavý úsměv, který vypadá opravdově. V očích jí přitom zasvitne naděje.
Z takové náhlé změny výrazu se mi zatočí hlava. Je jako chameleon. Chvilku sebestředná,
hned nato strašně pokorná. Nejdřív vyţvaní soukromé informace v celostátním vysílání a
způsobí senzaci a pak sem přijde na oběd a zdá se skoro… normální. Ne úplně normální – i
v tak neformálním prostředí se pořád chová trochu jako hvězda. Ale skoro.

Za chvilku se vrátí táta. Znova se posadí a do nastalého ticha oznámí: „Jenna je za chvilku
zpátky. Telefonuje s klientem.“ To je ta nejlacinější výmluva, co jsem kdy slyšela. Ale nic
neřeknu. Táta zbystří. Zjevně cítí napětí, které v místnosti panuje. Opře se o ţidli a střelí
pohledem nejdřív po matce a pak po mně. Přimhouří oči. „Uniklo mi něco?“

„Poprosila jsem Caterinu, aby mě ve čtvrtek doprovodila na jednu akci,“ odpoví matka a
znovu přitom pouţije mé plné jméno. V duchu zaúpím.

57
 Nesnáším své jméno. Částečně proto, ţe je to taky její jméno, a částečně proto, ţe zní
přehnaně. Nehodí se ke mně. Nejsem dost exotická, fascinující ani cool na to, abych se mohla
jmenovat Caterina. Jsem prostě a jednoduše Cat. Ale radši drţím jazyk za zuby. Dneska uţ
toho pozdviţení bylo dost.

Lucas proplete své prsty s mými. Jeho něţné gesto mě okamţitě uklidní. Za celou hodinu
vůbec nepromluvil. Těsně předtím, neţ odešel z domu, se u nich objevil milánský obchodní
partner jeho táty. Prý má v L.A. nějaké jednání, ale Lucas tomu z nějakého důvodu moc
nevěří. Nervózně podupává pravou nohou o zem a zjevně je duchem nepřítomný. Vrtá mu to
hlavou. Přemílá si tu návštěvu v hlavě dokolečka dokola, jako kdyţ kráva přeţvykuje trávu.
Nevím, proč ho to tolik trápí, a teď ani není čas to řešit, a tak mu aspoň stisknu ruku a udělám
si v duchu poznámku, ţe se ho na to večer musím zeptat.

Večer.

Zlatý hřeb dnešního šíleného dne, co se vymkl kontrole. Kdyţ na to jen pomyslím, okamţitě
mi na rukou naskočí husí kůţe. Kampak mě asi vezme? Jaké má pro mě překvapení? Lucas je
romantik – jako kaţdý správný umělec. Vţdycky, kdyţ jsem s ním, připadám si výjimečná. A
naţhavená.

„Na jakou akci?“ zeptá se najednou táta a sepne ruce.

Nejdřív mě napadne, ţe se ptá na naše dnešní večerní rande. Cítím, jak mi stoupá horko do
tváří. Zadívám se do země, abych se mu nemusela podívat do očí. Jsme si sice blízcí, ale
detaily ohledně našich milostných ţivotů si váţně nesdělujeme. Obzvlášť teď, kdyţ konečně
nějaký mám.

Ale pak se do toho vloţí matka.

„Na premiéru nejnovějšího filmu Holly Underhillové,“ řekne. „S reţisérkou se dobře

známe. Říkala jsem si, ţe bychom si to mohli s dětma pěkně uţít.“

S dětma. Kdyţ to slyším, vyvolá to ve mně stejnou hořkost, jako kdyţ mě oslovuje celým
jménem. Uţ nejsem ta pětiletá holčička, kterou kdysi opustila. Je mi šestnáct. A Ransomovi
devatenáct. Je dospělý. Ale aspoň se mnou chce někam vyrazit. To je oproti posledním deseti
letům docela pokrok.

Znova se ve mně probudí ta hloupá, pošetilá naděje, kterou jsem cítila předevčírem na pláţi.
Naděje, ţe se moţná váţně změnila, navzdory tomu mediálnímu cirkusu včera na letišti. Ţe
moţná, moţná mezi sebou můţeme mít váţně vztah jako matka s dcerou. Kdyţ ne normální,
tak aspoň takový, co není nenapravitelně rozbitý.

Táta se podrbe na bradě, zhluboka se nadechne a pak se chytí za spánky. „V pátek se jde do
školy.“

Zavře oči, jako by trpěl. Dovedu si představit, jak se mu právě v hlavě svářejí dva hlasy –
andělský a ďábelský. Jeden z nich hodně připomíná Jennin a druhý Caterinin.

58
 Ďábelský hlas mu našeptává, ţe tohle přece pro svoji dceru vţdycky chtěl – dát jí šanci, aby
poznala svou matku. Aby se seznámila s druhou polovinou své DNA, překonala svoji
nedůvěru vůči ostatním a konečně se odpoutala os minulosti. Od té doby, co začal přemýšlet o
svatbě s Jennou mě neustále povzbuzoval, abych si začala na svou novou rodinu zvykat.
Určitým způsobem se mi to uţ podařilo. Můj vztah s Jennou se díky mému výletu do
minulosti za poslední měsíce výrazně zlepšil. Týden v šestnáctém století mě přiměl podívat se
na svůj ţivot novýma očima. Teta Francesca mi pomohla uvědomit si, jaké má Jenna skvělé
vlastnosti a ţe je v tátově ţivotě místo pro nás obě, i kdyţ jsme tak strašně rozdílné. Ale
zázračný lék na všechno to nebyl.

Andělský hlas mu opakuje, jak moc se mě vţdycky snaţil chránit před nástrahami
Hollywoodu. Táta to trochu přehání, takţe i kdyţ s ním občas někam jdu, třeba na natáčení
nebo na premiéru nějakého jeho filmu, většinou mě ještě předtím, neţ začne odpovídat na
otázky novinářů, posadí někam do sálu. A něco mi říká, ţe Caterina bude chtít mít svoji nově
nalezenou rodinu na červeném koberci přímo vedle sebe.

„A ty chceš jít na premiéru?“ zeptá se táta a zadívá se mi zpříma so očí.

Jednoduchý způsob, jak poloţit sloţitou otázku.

Chci tam jít? Upřímně, ne. Světla reflektorů, mediální pozornost, fotografové, davy… To
není můj šálek kávy. Ale i kdyţ s matkou nikdy neodejdeme ruku v ruce vstříc západu slunce,
pořád bych se ráda dozvěděla odpovědi na svoje otázky. A jediný způsob, jak toho dosáhnout,
nejspíš je, stát se na chvíli součástí Caterinina světa. Být s ní déle neţ pár chvil, abych mohla
odlišit pravdu od legendy. Její skutečné já od toho veřejného.

A tak odpovím: „Proč ne? Mohla by to být zábava.“

Cítím, jak mě Lucas probodne pohledem, ale neotočím se a nepodívám se na něho.

Táta ještě chvíli váhá a pak si dlouze povzdychne: „No tak dobrá. Ale bude tam s tebou
Jack.“

Caterina přikývne. Zjevně pochopila, ţe o tomhle nemá cenu se s tátou přít. Znova se
rozhostí nepříjemné ticho. Střelím pohledem po Ransomovi. Za celou tu dobu vůbec nic
neřekl, jen všechno tiše pozoroval a hrál si u toho s vidličkou.

Tak ráda bych znala jeho příběh. Věděla, co si doopravdy myslí o matce a o mně. Těší ho
její snaha o sbliţování nebo je stejně ostraţitý a zmatený jako já? Lucas mu nevěří. To je
většinou moje specialita. Ale co se týče Ransoma, nějak na to nemám sílu. Chápu, ţe chce
stejně jako já poznat svou matku. Pochopit svou minulost a získat odpovědi na své otázky.

Poprvé od chvíle, co jsem ho uviděla na letišti, visím doopravdy jeho – jeho, ne toho kluka,
co vypadá jako Cipriano, nebo rozervaného rockera. Je mu devatenáct, je sám, dospělý a
doma má určitě svůj vlastní ţivot. A přesto z nějakého důvodu vyhledal Caterinu a tenhle
blázinec. Proč?

Co tím sleduje?

59
 Vtom vzhlédne a přistihne mě, jak se na něj dívám. Z jeho tmavých očí nejde vyčíst vůbec
nic. Po chvilce se donutím na něj usmát a pak se zakousnu do Jennina čokoládového dortu.
Moţná ţe se všechny odpovědi skrývají v cukrovém opojen. Právě teď mi to přijde jako ta
nejpravděpodobnější varianta.

60
 Nápovedá císlo jedná
Lucás
Nacpu peněţenku do zadní kapsy dţín, popadnu klíče, bundu a zadívám se na dárek, co se
dnes chystám dát Cat. Pořád jsem se ještě nerozhodnul, jestli ho mám vzít s sebou, nebo ne.
Včera jsem trochu přeháněl. Myslím, ţe dovedu být romantický, kdyţ je potřeba, ale pravda
je, ţe jsem se ještě nikdy v ţivotě kvůli ţádné holce tolik nesnaţil. Nikdy jsem tak sloţitě
neplánoval rande, ani nepřemýšlel nad tím, jestli se jí to bude líbit. Tohle můţe být buď ten
nejskvělejší valentýnský dárek vůbec anebo taky ten úplně nejtrapnější.

Ale aspoň je skutečný.

Rád bych dneska mimo jiné přivedl Cat zase zpátky na zem. A taky trochu zvedl rating.
Kdyţ dneska u oběda souhlasila, ţe půjde se svojí matkou na premiéru, pěkně mě to
nadzvedlo. Ta holka, co znám, touţí po soukromí a chce, aby za ni mluvilo její dílo. Radši neţ
před objektivem je za ním a dělá si fotky do sbírky nebo aby se mohla později namalovat. Na
jeho druhou stranu by si sama nikdy dobrovolně nestoupla. Nebo jsem si to alespoň myslel.

Co kdyţ Cat přece jen neznám tak dobře, jak si myslím? Dohání mě to k šílenství. Ale já
vím, ţe to není pravda. Cat se o povrchní pozlátko Hollywoodu nezajímá. Chce jen najít
odpovědi na svoje otázky a to já chápu.

Jen se bojím, aby při tom hledání neztratila sama sebe.

Vtom se ozve zvonek a vzápětí muţské hlasy. Strčím dárek pro Cat do kapsy, hodím na
sebe koţenou bundu a vyběhnu z pokoje. Doufal jsem, ţe otec a jeho obchodní partner se
vrátí, aţ já uţ budu pryč. Kdyţ jsem ho tady dnes ráno znova uviděl, vzpomněl jsem si na
Angeliny obavy. Přestěhovali jsme se do L.A. proto, aby tu táta rozjel novou pobočku jejich
nahrávací firmy. To chvíli trvá, a tak bychom se snad neměli hned zase stěhovat. Ale kdyţ uţ
se tady teď objevili, mohl bych toho aspoň vyuţít, abych o tom zjistil něco víc, jen pro jistotu.
Jsem uţ v půlce chodby, připravený zahájit kříţový výslech, kdyţ v tom uslyším tátu, jak se
směje. Zůstanu stát jako opařený.

Páni.

Zní drsně a skřípavě, jako by jeho hlasivky uţ zapomněly, jak takový zvuk vůbec vydat –
ale je to jeho smích. Neslyšel jsem ho od doby, co umřel David, ale poznal bych ho kdekoliv.
Moje dětství ho bylo plně. Byl nakaţlivý. Vţdycky přiměl mámu nejdřív se krásně usmát a
nakonec se zvonivě rozesmát. Za chvíli uţ jsme se smáli všichni, ani jsme nevěděli proč.
Sevře se mi ţaludek. Rozběhnu se. Musím se na vlastní oči přesvědčit, ţe se mi to nezdá.
Kdyţ doběhnu do obývacího pokoje, ozve se ten zvuk znovu.

„Tati?“

61
 Táta ke mně vzhlédne od rozhovoru se svým obchodním partnerem. Vyschne mi v krku.
Jeho oči… Uţ nejsou mrtvé. Sice nezáří radostí a dobrou náladou jako dřív, kdyţ se smál, ale
i tak je to zlepšení. Angela se ke mně otočí. Tváří se stejně zvědavě a zmateně jako já.

Chceme, aby byl táta v pohodě. Chceme, aby se nám zase vrátil, sakra.

Ale proč se nám začal vracet právě teď?

„Lucasi, zrovna jsme o tobě mluvili,“ obrátí se na mě. Rázem ztuhnu.

Pan Rossi se na mě usměje. „Tvůj otec mi právě říkal, jak se vám tady se sestrou skvěle
daří. Zdá se, ţe uţ si tu připadáš jako doma. Pořád jsi prý velká fotbalová hvězda.“

No jistě. To je všechno, co ve mně otec vidí. Ne umělce, ne kluka, co má rád auta, ale
fotbalistu. Náhraţku za Davida.

Najednou se ve mně vzedme vztek, který ve mně celé měsíce – ne, roky – doutnal. Je to celé
moc podezřelé. Angela má pravdu – kaţdému našemu stěhování předcházela nějaká taková
návštěva. Ţe tady pan Rossi má jen nějaké jednání? To určitě. Přijel, aby mi obrátil svět
vzhůru nohama.

„Máte pravdu, pane. Váţně si tu připadám jako doma,“ odseknu ublíţeně. Chci to ze sebe
uţ konečně všechno dostat, jednou provţdy. „Ale ne na hřišti. Fotbal uţ mě moc nebere.“

Angela, rozvalená na gauči, se ke mně prudce otočí, aţ jí tmavé vlasy zavlají kolem hlavy
jako ve Vymítači ďábla. Pan Rossi sebou překvapeně trhne. V tátových uţ ne mrtvých, ale
ještě ne veselých očích probleskne hněv. To uţ máme dvě různé reakce, dvě různé emoce za
den. Sakra, to je rekord.

Ségra se na mě vyděšeně podívá a zamumlá: „Teď?“

Má pravdu. Není na to čas. Musím se ujistit, ţe mám na dnešní rande všechno připravené a
pak vyzvednout Cat. Tohle je ta nejhorší moţná chvíle. Ale musím teď říct úplně všechno. A
nehodlám uţ dál předstírat, ţe jsem někdo jiný – ani minutu. Obzvlášť, kdyţ se bojím, ţe Cat
se teď chystá udělat to samé.

„A odkdy přesně tě fotbal nebere?“ zeptá se otec. Zabloudí pohledem k panu Rossimu.
Cítím, ţe se v něm odehrává vnitřní bitva. Moţná má pravdu. Moţná bychom to neměli
probírat před obecenstvem. Ale hlavně, ţe jsme se k tomu konečně dostali. Díkybohu!

„Nikdy mě nebral,“ přiznám se. Jakmile to vyslovím, jako by ze mě spadla obrovská tíha.
Tři roky jsem mu to chtěl říct. „Kdyby ses o mě někdy doopravdy zajímal, věděl bys to.
Fotbal byl Davidův sport. Hrál jsem ho proto, abych mohl být co nejvíc s ním, protoţe jsem si
ho idealizoval. A pak, kdyţ umřel, tak jsem ho hrál dál, abych ti udělal radost. Ale s tím je
konec, tati. Uţ mě nebaví ţít ţivot někoho jiného. V pondělí řeknu trenérovi, ţe v týmu
končím.“

Táta nevěřícně zalapá po dechu. Nechám to být. Mám sto chutí to na něj teď vybalit úplně
všechno, říct mu, ţe jestli má v plánu se znova stěhovat do Milána, tak beze mě, ale otočím se
62
a místo toho zamířím pryč. Na rtech mi hraje úsměv. Ať o tom nejdřív trochu popřemýšlí. Pak
si promluvíme.

Angela teď ze všeho nejvíc připomíná Munchův Výkřik, jak vypadá vyděšeně. Ale já jsem
v euforii. Radostí bez sebe. Nedočkavý toho, co přijde. Jasně, ţe jsem taky trochu podělaný
strachy, ale tátovou reakcí se budu zabývat, aţ přijdu domů.

Teď mám rande.

Zabočím ke Cat domů. Rachot motorky přiláká pozornost sousedů a mého starého známého
paparazziho. Zvednu dva prsty na pozdrav. Pořád nemůţu uvěřit, ţe se mi podařilo Catina tátu
přemluvit, aby svou dceru nechal projet se se mnou na motorce. Samozřejmě má obavy. Mít
motorku tady není ani zdaleka tak obvyklé jako v Itálii a Catin táta se o svou dceru strašně
bojí. Včera mě pěkně podusil a dneska mu ještě musím ukázat potvrzení o absolvování kurzu
bezpečného řízení. Kývnul, aţ kdyţ jsem mu slíbil, ţe nebudeme ujíţdět Jackovi. A taky
proto, ţe si myslí, ţe přesně tohle Cat teď potřebuje – něco nečekaného a zábavného. Ve
srovnání s tím, jaké šílenosti se nám tenhle týden přihodily, se projíţďka na motorce zdá
naprosto neškodná.

Navíc mi vyhroţoval ublíţením na zdraví, pokud by mě byť jen napadlo jet víc neţ
devadesát nebo se předtím dotknout čehokoliv jiného neţ vody.

Vrazím ruce do kapes a zamířím ke dveřím. Nevím, proč jsou najednou tak nervózní. Jack a
jeho parťák na mě kývnou ze své dodávky. Jsou tu na minutu přesně, to se jim musí nechat.
Mít za zadkem ochranku i na Valentýna je sice pěkně na houby, ale v podstatě mi to zas tak
nevadí. Kdyţ je potřeba, tak si drţí odstup. A dneska to bude potřeba hodně. Polije mě horko.
Zazvoním.

„Připravená na ten nářez,“ vychrlí Cat místo pozdravu, kdyţ se rozlétnou dveře. Mrkne na
mě a pak se zatočí kolem dokola, aby mi ukázala svůj outfit. Řekl jsem jí jen, ať je v pět
nachystaná vyrazit, vezme si dţíny a koţenou bundu. Bundu má přes ruku, dţíny jí obepínají
ladné křivky a tmavě modrý hedvábný top krásně zdůrazňuje její nádherné oči. „Je tohle
vhodný oděv na tajemnou schůzku?“

Nakloním se k ní a políbím ji. Jsem rád, ţe se usmívá.

Od chvíle, co jsem to ze sebe konečně všechno vysypal a postavil se tátovi, si připadám jako
v sedmém nebi… Ale vidět Cat šťastnou a moct se dívat, jak si uţívá večer plný překvapení,
který jsem pro ni nachystal, mě rozradostní ještě víc.

„Naprosto dokonalý,“ odpovím a jemně ji kousnu do rtu. „Jsi k nakousnutí.“

Zašklebí se a obrátí oči v sloup, ale tváře jí lehce zrůţoví. „Lichotky vţdycky zaberou. Ale
protoţe jsi chlap, tak máš nejspíš jenom hlad.“ Strčí hlavu zpátky do dveří, zavolá: „Tak já
jdu!“ a pak je za sebou pevně zabouchne. „Můţu dostat aspoň nějakou nápovědu?“

63
 Vezmu jí bundu a pomůţu jí si ji obléknout. Chytím ji za rameno a otočím ji tak, aby
uviděla moji motorku, stojící na cestě. „Nápověda číslo jedna.“

Cat zapiští a poskočí radostí. „Váţně?“ vrhne na mě tázavý pohled. Kdyţ přikývnu, zatváří
se nadšeně a zmateně zároveň. „Ale mluvil jsi o tom s tátou, ţe jo?“

„Myslíš, ţe jsem blázen?“ Obejmu ji kolem útlého pasu a představím si, jaké to asi bude, aţ
budou její ruce objímat mě. A její stehna moje boky. Střelím pohledem po fotografech, zuřivě
mačkající spoušť za branou, a napadne mě, ţe jsou jak dotěrná štěňata. „Jasně ţe jsem s ním o
tom mluvil. Jinak by se mi to asi jen těţko povedlo, s ochrankou za branou a fotografy před
ní.“

„To je fakt,“ připustí a znova si poskočí. „Pojedu na motorce! To je tak drsný!“

Zasměju se. Vezmu ji za ruku a táhnu ji dopředu. „Tak pojď, ty drsňačko. Ať mají paparazzi
konečně jednu pořádnou fotku.“

Namísto odpovědi mi věnuje tak zářivý úsměv, ţe div nepřestanu dýchat. To já ten úsměv
vyvolal. Připadám si jako největší king. „Snaţíte se mě dostat do potíţí, pane Capelli?“

„To víte, ţe ano, slečno Crawfordová,“ odpovím. „Jak jinak.“

Po cestě k motorce kývnu na ochranku, ţe uţ je čas. Zvednu ze sedadla druhou helmu a

pomůţu Cat si ji nasadit. Odhrnu jí vlasy stranou a zapnu jí pod bradou přezku. Couvnu o
krok dozadu a podívám se na ni. Jak tam tak stojí vedle mojí motorky v upnutých dţínách a
koţené bundě, s černou helmou na hlavě, váţně vypadá jako drsná holka. Moje holka. A sexy
jako nikdy.

„Sakra, ani nevíš, jak moc bych tě teď chtěl políbit.“ Ale helma a zvědavé pohledy
paparazziů mi v tom zabraňují. Kdyţ vidím, jak si Cat olízne rty, zaúpí a radši si honem taky
narazím na hlavu helmu. „Uţ abychom tam byli.“

Kdyţ Cat zavírám hledí, svítí jí oči. Naskočím na motorku, chytám ji za ruku a přitáhnu si ji
k sobě. „Přehoď nohu přes sedlo a sedni si těsně za mě.“

Udělá, co jsem jí řekl. Automaticky se mě chytí za boky a přitáhne se blíţ. Ale není dost
blízko. Nikdy nebude dost blízko. Vezmu ji za ruce a poloţím si je na břicho. Pak ji chytím za
kolena a přitáhnu je vedle svých. Ještě se o pár centimetrů přiblíţí. Do nosu mi stoupá vůně
růţí a kůţe. Dţíny mi propaluje horko, sálající z jejího těla. Tak to si nechám líbit.

Otočím se a podívám se na ni. Šibalsky se usmívá. Zjevně si to uţívá úplně stejně jako já.
„Aţ budeme zatáčet, trochu se nakloň. V zatáčce doprava se mi podívej přes pravé rameno a
snaţ se drţet v jedné linii se mnou. V zatáčce doleva se dívej doleva. Jasný?“

Sjede pohledem k mým rtům a poposedne si ještě o trochu blíţ. „Podívat, naklonit. Jasný.“
V hlase se jí mísí vzrušení, strach a touha.

Tohle byl ale skvělý nápad.

64
 „A ještě něco,“ dodám a počkám, aţ se mi podívá zpátky do očí. „Pevně se drţ a pořádně si
to vychutnej.“

Cat se zasměje. Jak je ke mně přitisknutá, cítím to celým tělem. Zmáčknu spojku a
nastartuju. Motor zaburácí. Cítím, jak sebou Cat trhla.

„To je ten nejlepší Valentýn, co jsem kdy zaţila!“ zakřičí mi do ucha.

A to teprve začal.

65
 Osm okvetních lístku
Cát
Brázdit ulice na motorce, přitisknutá k Lucasovi, zatímco okolní svět splývá v jednu velkou
barevnou šmouhu, je moţná ten vůbec nejúţasnější záţitek v mém ţivotě. Rozhodně patří do
první desítky. Proplétáme se ulicemi v naší čtvrti. Jedeme pomalu, ale to nevadí. I při tátou
posvěcené rychlosti je to pořád nesmírně vzrušující.

V břiše se mi rojí motýli. V uších mi hučí. Nedokáţu teď myslet na matku ani na bratra.
Trápit se tím, jestli kdyţ je chci poznat blíţ, nezraňuju tak náhodou tátu a Jennu. V sedle
Lucasovy motorky můţu – chci – prostě jen být.

Z tohohle pohledu vypadá bulvár Wilshire úplně jinak. Jela jsem po něm uţ tolikrát, ţe to
ani nedovedu spočítat, ale dneska mi to připadá jako poprvé. Najednou je to tu jiné. Palmy
jsou vyšší, ulice širší. Barvy ţivější. Přitulím se k Lucasovi. Zboţňuju být mu tak blízko.
Škoda, ţe si nemůţu sundat tu zatracenou helmu, abych mu mohla být ještě blíţ. Chtěla bych,
aby tenhle okamţik, kdy nic nemusím, jen prostě jsem, nikdy neskončil.

Kdyţ Lucas zahne doprava, začínám tušit, kam asi jedeme. V téhle ulici je krásný park se
spoustou cestiček a stromů. Bylo by to skvělé místo, kde začít rande. Ale ještě se mi nechce
naši jízdu ukončit.

Kdyţ se přiblíţíme ke křiţovatce u parku, Lucas zpomalí. Povzdychnu si. Ale pak
prosvištíme kolem a já nečekaně vypísknu radostí. To se mi vůbec nepodobá. Lucas se
zasměje. Cítím, jak se mu otřásají pevné svaly na břiše. Zavřu oči a zazubím se. Nepotřebuju
vědět, kam jedeme. Je mi celkem jedno, kam mě vezme a co budeme dělat. Dokud jsme spolu
a daleko od toho blázince doma, bude to úţasné.

Za chvilku ale naše vzrušující jízda přece jen skončí. Lucas o pár minut později znovu
zpomalí a tentokrát to myslí doopravdy. Zastavíme, Lucas postaví motorku na stojan a já
neochotně otevřu oči. Přede mnou stojí řada sukovitých stromů, pár věţáků a cool
modernistické sochy. Rozhlédnu se kolem sebe ve snaze trochu se zorientovat a uvidím
značku s nápisem „Jen pro zaměstnance univerzity“.

„Kde to jsme?“ zeptám se.

„UCLA,“ odpoví Lucas a seskočí dolů. Vezme mě kolem pasu a zvedne mě. Na chvíli si
připadám lehká jako pírko.

A to je zatraceně sexy.

Lucas mě postaví na zem, sundá si helmu, potřese zlatými kudrnami a pak mi sundá tu moji.
Uhladí mi vlasy, určitě příšerně zelektrizované, a usměje se na mě. V očích má skoro
zranitelný výraz.

66
 A to je ještě mnohem víc sexy.

„Tohle místo má pro mě zvláštní význam,“ řekne a pokrčí rameny. „Chtěl jsem ti ho ukázat.
Neţ jsme se přestěhovali do Milána, bydleli jsme kousek odsud. Vţdycky, kdyţ bylo hezky,
připravila máma oběd a vzala nás sem.“

Znova se rozhlédnu kolem dokola. Snaţím se představit si tohle místo, jak ho asi viděl on,
kdyţ byl malý. Sevře se mi srdce.

Lucas je můj první opravdový kluk. Coţ znamená, ţe tohle je můj první opravdový
Valentýn – který nezahrnuje jen dárek od táty. Moc jsem se na dnešek těšila, ale zároveň jsem
taky byla trochu nervózní. Nevěděla jsem, co čekat. Přemýšlela jsem o tom celé odpoledne a
nakonec jsem si řekla, ţe to nejspíš bude nějaká stará dobrá klasika – kino a večeře.

Ale tohle?

Vzít mě na své oblíbené místo a podělit se se mnou o kousek svojí minulosti? To je jako
z nějaké dokonalé romantické komedie. Teď jsem do Lucase blázen ještě víc neţ předtím.

A to jsem si myslela, ţe víc uţ to nejde.

Lucas si odkašle: „Máma má totiţ taky ráda umění. Tady na univerzitě poznala tátu. Jako
hlavní obor studovala účetnictví, ale jako vedlejší dějiny umění. Hádám, ţe jak nás sem brala,
přenesla svou lásku k umění i na mě.“ Rozhlédne se po sukovitých stromech. „Murphyho
zahrada soch.“

Znova pokrčí rameny a přešlápne z nohy na nohu. Zjevně je nervózní. Nejradši bych ho
rovnou povalila k zemi. Jsem z něho celá pryč. Vůbec netuší, jak je skvělý. Jak výjimečný.
Znova mě píchne u srdce. Uţ chápu, proč chci poznat svou matku. Proč to musím dotáhnout
do konce. Jestli je nějaká šance, ţe bych se kdy mohla stát holkou, kterou si Lucas zaslouţí,
musím znát odpověď. Aţ konečně řeknu ta dvě krásná slůvka tomuhle úţasnému klukovi a
dám mu své srce, chci, aby bylo zahojené.

Vezmu ho za ruku a popravdě odpovím: „Je to naprosto dokonalé, Lucu.“

„Váţně?“ Podívá se mi do očí a nejistě se usměje.

Přikývnu. „No jasně. Sama bych to nevybrala líp.“

Jeho nesmělý úsměv se pomalu rozroste, aţ odhalí jeho smrtící dolíček. „Tak to tě určitě
potěší, ţe piknik a projíţďka je jenom první bod programu.“ Čokoládově hnědé oči mu
šibalsky zasvítí. „Ještě tě čeká spousta překvapení.“

Stiskne mi ruku a přitáhne si mě k sobě, dokud nestojím těsně před ním. Skloní se ke mně a
vtiskne mi polibek na špičku nosu. „Tak pojď, ty moje drsňačko.“

Bleskovým pohybem odepne ze sedadla brašnu. Zase se tak potvrdí, jak málo toho o
motorkách vím. Jen zírám. Rozepne zip a podívá se dovnitř. Taky nakouknu. Váţně je v ní

67
piknikový košík. A taky deka. Ale neţ stihnu zahlédnout, co skrývá dalšího, Lucas mě
přistihne a dá si brašnu pod paţi.

„Vše ti bude včas vyjeveno,“ napodobí Reynin záhadný tón.

Vyprsknu smíchy. „Ty jsi ale pako.“ Zároveň ho ale vezmu kolem pasu a pevně ho obejmu,
aby věděl, ţe si jen dělám legraci. Jsem ráda, ţe o mojí úţasné a neuvěřitelné cestě do
minulosti ví. Jen mě to utvrzuje v tom, jaké mám štěstí.

Lucas mi vtiskne polibek do vlasů. Nejradši bych tak zůstala uţ napořád. Ale cítím, jak se
Lucas ošívá, jak uţ se nemůţe dočkat, aţ mi ukáţe své oblíbené místo, a tak se odtáhnu.
„Následuji vás, profesore.“

Jeho úsměv je nakaţlivý. Vezme mě za ruku a vede mě po chodníku dál. Vypráví mi přitom
o sochách, které ovlivnily jeho dětství. Hltám kaţdé slovo.

Jak ho tak poslouchám, najednou před sebou vidím toho malého kluka, co se zamiloval do
umění.

A jak se tak rozhlíţím kolem sebe a nechávám na sebe působit atmosféru tohoto místa,
docela ho chápu. Úplně mě svrbí prsty, jak ráda bych si to tu celé nakreslila. Zachytila
všechnu tu krásu, klid, výjimečnost tohoto parku na papíře. Prozatím aspoň vytáhnu mobil a
dělám jednu fotku za druhou. Ukládám si tak vzpomínky, abych se je mohla doma pokusit
později oţivit.

„Co bych za to dala, mít teď tady s sebou skicák,“ zamumlám, kdyţ míjíme zurčící fontánu.
Voda v ní vyvěrá z modernistické sochy, obklopené vzrostlými stromy. Poprvé v ţivotě
pomyslím na univerzitu. Na svou budoucnost. Tady si dokáţu představit, ţe bych studovala.

Po očku se podívám na Lucase. Dívá se do země a na rtech mu hraje nenápadný, spokojený

úsměv.

Kdyţ slunce začne zapadat za stromy, zastaví se pod velkým, stinným javorem, vytáhne
z brašny deku a rozloţí ji pod ním. Bylo to nádherné odpoledne. Vůbec jsme nemluvili o
našich šílených rodinách, jak si Lucas přál. Udělám další fotku – jeho, jak leţí na dece, vlasy
rozcuchané, tváře zrůţovělé z naší procházky. Moţná ji později taky nakreslím.

Obrátí oči v sloup a zvedne ruku. „Tak dost, Annie Leibovitzová,“ osloví mě jménem mé
oblíbené fotografky, „to uţ by stačilo. Pojďte za mnou.“

Sedne si, chytí mě za zápěstí a stáhne mě k sobě na deku. Posadí si mě mezi nohy, zády
k sobě, a spokojeně vydechne. Znám ten pocit. V parku se kromě Jacka a jeho parťáka,
lelkujících kolem fontány, potuluje uţ jen pár opozdilců. Jsem si jistá, ţe mezi stromy se
schovává taky pár fotografů. Doufají, ţe se jim podaří zachytit pořádnou muchlovačku. Ale já
si připadám, jako bychom byli sami. Nádhera.

Zadívám se na barevný západ slunce. „To je taková krása…“

68
 „Ale tvojí kráse se nevyrovná.“ Lucas mi odhrne vlasy ze zad a tiše se mi zasměje do ucha.
Naskočí mi husí kůţe. „Zní to jako trapná hláška z příručky Valentýn pro blbečky, ale
náhodou to myslím váţně.“

Zasměju se. Vím, ţe říká pravdu. A to je úţasné.

Poposednu si blíţ a přitulím se k němu. Lucasmi zezadu vtiskne polibek na krk. Přeběhne
mi mráz po zádech. Nejradši bych se k němu otočila, ale to by pak číhající paparazzi získali
přesně to, co chtějí, a tak se radši zadívám na mladou ţenu a její malou dcerku nedaleko od
nás. Drţí se za ruce, holčička vesele poskakuje a její matka se na ni usmívá.

„Neţ se pustíme do jídla,“ Lucas zamumlá a políbí mě na ucho, aţ se zachvěju po celém

těle, „říkal jsem si, ţe bychom mohli něco zkusit.“

Kdyţ uslyším jeho tón, odtrhnu oči od roztomilé rodinky a uţasle se k němu otočím. Jsme
v parku, na veřejném místě, na dohled od nás dvě nevinné oči… Ale stejně mě to láká. Kdyţ
Lucas uvidí můj výraz, zasměje se a otevře brašnu. S úsměvem z ní vytáhne krabičku tuţek a
skicák. „Snad sis nemyslela, ţe jsem měl na mysli něco jiného.“

Ţertem ho šťouchnu do ramene – ví moc dobře, co jsem si myslela. Potřesu hlavou a vezmu
ho za bradu. Přitáhnu si ho k sobě, nadšeně ho políbím a pak vykřiknu: „Tak to je váţně
nářez!“ Naše rande právě teď dosáhlo dokonalosti. Natáhnu k němu ruce. „Sem s tím!“

Usměje se ještě zářivěji, všechno mi předá a pak vytáhne druhý skicák, zřejmě pro sebe. Já
jsem spíš na kreslení, malbu a fotografování, on na sochařství a keramiku… Ale jeho talent
nezná mezí. Jeho přítomnost ve výtvarce probouzí moji soutěţivost jako nic jiného (spolu
s ehm úplně jinými pocity) a náš učitel naše přátelské soutěţení podporuje. Od té doby, co
k nám Lucas v lednu přestoupil, jsou všechny moje práce vynikající.

Projedu své dnešní fotky a zastavím se u originální sochy ţeny. Začnu kreslit. Za chvíli mě
úplně pohltí snaha ji dokonale vystihnout. Její oblé křivky, nařasený oděv… Je to jen torzo,
bez hlavy, bez rukou, bez nohou. Jeho krása spočívá v jednoduchosti. Ale kdyţ uţ to mám
skoro hotové, povzdychnu si, otočím stránku a začnu kreslit něco jiného. Malou holčičku
s očima zářícíma radostí a vedle ní její matku, jak se na ni hrdě usmívá.

Tak dlouho jsem si myslela, ţe něco takového je v mém případě naprosto nemoţné. Proto
jsem si taky nechala na bok udělat tetování podle svého oblíbeného obrazu Madonna
s dítětem, hruškami a jablkem. Aby mi to neustále připomínalo.

Na tom obraze se Panna Marie dívá na svého syna s takovou láskou a oddaností… Tak se na
mě moje matka nikdy nedívala. Na stole před ní leţí jablko a dvě hrušky, jedna z nich rozřízlá
vejpůl. V renesančním umění hruška symbolizovala manţelskou věrnost. Vţdycky mi to
přišlo trefné, protoţe matčina nevěra rozervala naši rodinu na dva kusy.

Neznámý renesanční umělec zachytil můj ţivotní příběh na plátně pět set let předtím, neţ se
vůbec odehrál. Neuvěřitelné. A já ho před pár lety tak trochu tajně zvěčnila v tetování na

69
svém boku – v rozpůlené hrušce. Věčné připomínce, ţe srdci se nedá věřit. Ţe přináší jen
bolest.

Aspoň to jsem si donedávna myslela. Ale díky svým předkům a tomu úţasnému klukovi
vedle mě jsem změnila názor. A teď, kdyţ se matka najednou znovu chce stát součástí mého
ţivota, pomalu začínám věřit, ţe se na mě třeba taky tak někdy podívá… Jednou… Ale i
kdyby ne, i kdyby to váţně byl jen marný sen, ta malá ublíţená holčička uvnitř mě si zaslouţí,
abych se o to alespoň pokusila.

Nepohnu se, ani nezvednu hlavu, dokud mi na papír nepadne stín. Vzhlédnu a vidím, ţe
slunce uţ skoro úplně zapadlo. Potemnělé nebe hraje všemi barvami. Lucas se na mě dívá
s posmutnělým úsměvem ve tváři. Je mi jasné, ţe nejspíš viděl moji kresbu. Ţe mě chápe.
Sklopím oči a zaklapnu skicák. Promnu si ztuhlý krk. Nestydím se, ţe to viděl. Jen jsem si
ještě pořád úplně nezvykla dávat najevo, co cítím.

Lucas mě vezme za ruku, kterou jsem kreslila a vtiskne mi na ni něţný polibek. „Chceš
vidět, co jsem nakreslil já?“ zeptá se a umně tak odvede mou pozornost jinam.

Vděčně přikývnu, celá nedočkavá vrátit se k veselejším záleţitostem. „Moc ráda.“

Podá mi svůj skicák. Čekala bych, ţe uvidím nějaké cool auto nebo moţná ten kříţ
z nerezové oceli, co se mu tak líbil. Ale kdyţ se podívám na papír, překvapeně zamrkám.

Je na něm kytka.

Krásná, to ano… Ale pořád kytka.

Rozhodně ne ta nejmuţnější věc, co by se dala nakreslit. Snaţím se vzpomenout si, jestli

jsme během naší procházky nenarazili na nějaké růţové keře, ale nic takového si nevybavuju.
Svraštím obočí a poloţím mu tu jedinou otázku, která se nabízí: „Proč růţe?“

Lucas se rozzáří, jako by se nemohl dočkat, aţ se ho na to zeptám. Fajn.

„Růţe s osmi okvětními plátky symbolizuje v renesančním umění nový začátek.“

Sklouzne pohledem k mému boku. V krku se mi udělá knedlík. Spolknu ho a vzpomenu si

na své nedávné přemítání. Znova se podívám do skicáku a napočítám osm okvětních lístků.
Do očí mi vhrknou slzy.

„To jsem nevěděla,“ zašeptám.

„Vím, proč sis pořídila to tetování,“ odpoví Lucas a přisune se ke mně na dece blíţ. „Vím,
co znamená. Nebo znamenalo. Ale doufám, ţe jsi během posledních pár měsíců změnila
názor. Poté, co ses přenesla do minulosti a poznala Alessandru.“ Odmlčí se. Zvednu hlavu a
podívám se mu do očí. „Poté, cos poznala mě.“

Přikývnu. Knedlík je zpátky na svém místě, takţe nemůţu mluvit.

70
 Pátravě se mi zadívá do očí a usměje se. Nejspíš v nich našel, co hledal. Odtáhne se a strčí
ruku do kapsy. „Napadlo mě, ţe bys potřebovala novou připomínku. Ne nutně tetování. Něco
blízkého tvému srdci… A moţná stejně trvalého.“

Celá zmatená se podívám, co drţí v ruce. Hraje si s malým semišovým váčkem. Rozbuší se
mi srdce. Obrátí sáček vzhůru nohama a do dlaně mu dopadne stříbrný řetízek. Kdyţ uvidím,
co na něm visí, ukápne mi slza.

Růţový květ s osmi okvětními plátky.

„Dovolíš?“ zeptá se a zvedne jemný řetízek do vzduchu.

Přikývnu, pořád neschopná slova, a otočím se k němu zády, aby mi ho mohl připnout na
krk. Kdyţ se jemný, chladný kov dotkne mé kůţe, srdce mi poskočí radostí.

Lucas mě políbí na rameno a obejme mě kolem pasu. „Cat, chápu, ţe chceš poznat svoji
matku.“ Jeho hlas zní tiše a něţně. Ukápne mi další slza. „Ale nikdy nezapomeň, ţe uţ máš
někoho, kdo tě miluje. Bezpodmínečně. Zjisti si, co potřebuješ a uzavři to nějak. Ale ať uţ to
dopadne jakkoliv, chtěl bych, abys věděla, ţe na nás dva to nebude mít ţádný vliv. Nemusíš
se bát, ţe tě opustím nebo ti ublíţím.“

Zavřu oči a nechám jeho slova vstřebat.

Je rozdíl mezi tím milovat někoho doopravdy a být do něho jen zamilovaný. Nejsem si jistá,
co z toho má Lucas na mysli, ale vím, ţe mu na mně doopravdy záleţí, a to mě naplňuje
nesmírným štěstím.

Ucítím na hrudi zvláštní pocit – skoro jako by se další část mého srdce zahojila. Jako by na
své místo zapadl další kousek skládačky, kterou se během posledních pár měsíců pokouším
dát dohromady. Otočím se k Lucasovi. Zatím mu nemůţu jeho vyznání oplatit – nemůţu mu
dát něco, co ještě není tak úplně celé moje – ale pokusím se mu alespoň naznačit, co k němu
cítím. Kdyţ ne slovy, tak aspoň polibkem.

Zdá se, ţe to pochopil.

Zaúpí, vjede mi prsty do vlasů a dlouze mě políbí. Rty má měkké, ale zároveň pevné. Kdyţ
na rtech ucítím špičku jeho jazyka, netrpělivě je rozevřu. Chci víc. Potřebuju víc.

Ale nedočkám se.

„Copak?“ zamumlám a jemně ho kousnu do rtu. Odtáhne se. Opře se mi o čelo a zhluboka
si povzdychne. „Stromy tu mají oči,“ připomene mi v naráţce na naše neodbytné přátele
paparazzi.

Tentokrát si povzdychnu já. Má pravdu. Nemůţeme se nechat unést – nehledě na to, jak
strašně moc bych chtěla. Ani ne tak proto, ţe by se fotka nás dvou, jak se muchlujeme, ocitla
na titulní stránce nějakého bulvárního plátku, kde by ji viděl celý svět… Ale proto, ţe by ji
tam viděl můj táta.

71
 Tahle myšlenka zafunguje na moje libido jako dokonalá studená sprcha. Nebo spíš obrovská
ledová tsunami.

Lucas se tomu zasměje a stoupne si. Jemně mě vezme za ruce a vytáhne mě zpátky na nohy.
„Neboj se. Mám vymyšlené dokonalé místo, kde nás nikdo neuvidí.“ Povytáhne obočí a
v očích se mu objeví šibalský výraz. Musím se zasmát. „Připrav se na část číslo dvě.“

Zadívám se na opuštěný sklad a zamračím se. Jsme v liduprázdné části města, kde jsem
nikdy předtím nebyla, kousek od nás stojí nepojízdné auto s vymláceným předním sklem a
skoro ţádná z okolních pouličních lamp nesvítí.

Část dvě zatím vypadá dost pochybně.

„Máš pravdu, tady nás váţně nikdo neuvidí,“ připustím neochotně a nakrčím čelo. „A není
divu.“ Podívám se na něj a ukáţu na budovu před námi. „Brzo to tu totiţ celé zbourají.“

Lucas potřese hlavou, vytáhne klíče a začne odemykat hlavní vchod, jako by mu to tu
patřilo. To, ţe má k tomuhle podezřelému místu klíče, je děsivé a fascinující zároveň.

„Ale nezbourají,“ odpoví a dál s bručením otáčí klíčem v nepoddajném zámku. Kdyţ
konečně povolí, se spokojeným úsměvem se ke mně otočí: „A budeme tu mít soukromí. Ale
no tak, kam se poděla moje malá drsňačka?“

„Zrovna si dává pauzu,“ zamumlám a stoupnu si na špičky. Snaţím se mu nakouknout přes

rameno, ale abych pravdu řekla, docela se bojím, co vevnitř uvidím.

Lucas se zachechtá. „Počkej tady. Hned jsem zpátky.“

Nadšeně se na mě podívá, a neţ stačím zaprotestovat, zmizí v otevřených dveřích. Střelím

pohledem po Jackovi. Sedí ve své dodávce a čte si noviny. Zvedne hlavu, jako by vycítil, ţe
se na něho dívám, a mrkne na mě.

Kdyţ si šéf tátovi ochranky myslí, ţe je to v pohodě, pak to tak asi bude. Nebo ne?

Ale neţ si stačím odpovědět, dveře se znova otevřou a objeví se v nich Lucas. „Všechno
připraveno.“

Ve světle holé ţárovky zavěšené nad vchodem si všimnu, ţe má na tváři znovu ten stejný
zranitelný úsměv jako v parku, jen tentokrát trochu víc nedočkavý. Snaţí se svou dychtivost
zakrýt, ale prsty si nervózně bubnuje po stehnech a netrpělivě ke mně natahuje krk. Je to
strašně roztomilé. Úplně si mě tím získá. Ţaludek se mi sice houpe, ale nakonec mu přece jen
podám ruku. Druhou sevřu svůj nový, delikátní stříbrný přívěšek a rozhodnu se ho následovat.
Nechat se vtáhnout do nesmírného, vzrušujícího neznáma.

Za zrezivělými dveřmi panuje černočerná tma. Lucas mě pustí a rozsvítí světlo. Ta náhlá
změna mě donutí zamrkat. Kdyţ se znova vzpamatuju, v obrovském, prázdném prostoru se
rozlehne můj překvapený výkřik.

72
 Po celé délce jedné stěny se táhne dlouhé bílé plátno. Celou podlahu pokrývají staré noviny.
Na zemi stojí řada barelů a v nich leţí balonky, obsahující nějakou tekutinu.

„Páni…“ otočím se k Lucasovi, naprosto v šoku. „Nevěděla jsem, ţe jsi skrytý fanoušek
Deníku princezny…“

Lucas se zasměje a zastrčí mi pramen vlasů za ucho. „Já ne, ale Angela ano. Poníţeně
přiznávám, ţe jsem poprosil svou malou sestřičku o radu. A protoţe ví, jak oba zboţňujeme
výtvarku, navrhla mi, ať se inspiruju jejím oblíbeným filmem. Jinak, tohle místo patří
jednomu dobrému známému mojí mámy.“ Podívá se na sudy s balonky, které jak uţ teď vím,
obsahují barvu, a pak zpátky na mě. „Trapný?“

„Ge-ni-ál-ní,“ opravím ho. Podívám se na svůj parádní top a zamračím se. „Ale radši jsem si
na to měla vzít nějaký starý triko.“

Lucas mě vezme za bradu a mrkne na mě: „Ţádný strachy, kotě.“ Přejde k nejbliţšímu
barelu a popadne dvě pláštěnky, kterých jsem si doteď nevšimla. „Ţádný strachy.“

Zazubí se a pomůţe mi jednu z nich si nasadit. Sepnu si vlasy do culíku a schovám je pod
pláštěnkou. Pěkně přitom vrţe. Vybral ji dobře – nejspíš byla zamýšlená pro obra, protoţe mě
pokrývá od hlavy aţ k patě. Radši si ještě sundám své pěkné boty, jen pro jistotu, a zapnu si
knoflíky. Vesele se zatetelím. Tohle jsem vţdycky chtěla vyzkoušet.

„Takţe pravidla,“ prohlásí Lucas a zvedne jeden z balónků. „Ţádná nejsou. V barelech jsou
balonky plné červené, modré, ţluté, fialové a zelené barvy. Mrštíš je na plátno, ony prasknou
a kouzlo je na světě.“

Vykulí na mě oči. Potřesu hlavou. Představím si, kolik mu to všechno asi muselo dát práce.
„Páni,“ je jediná odpověď, na kterou se zmůţu.

Lucas se usměje, zvedne loket do vzduchu a zamíří balonkem, co drţí v ruce, na mou hlavu.
Kdyţ uvidí můj výraz, zasměje se a řekne: „Dámy mají přednost.“

Promnu si ruce a přelétnu pohledem všechny moţnosti. První hod balonkem na bílé plátno
je vţdycky ten nejvíc vzrušující. Udává tón. Rozhodnu se pro fialovou, barvu králů, (částečně
kvůli filmu, který celou tuhle akci inspiroval) a mrštím ji vší silou na plátno.

Rozprskne se na něm jasně fialový stříkanec. Dám si ruku na pusu.

Tak to bylo něco.

„Skvěle to odbourává stres.“ Zvednu ţlutý balonek a mrštím ho vedle toho fialového.
Protikladné barvy vedle sebe krásně září a doplňují se. Vypadají na plátně tak
neuspořádaně… Nepodobají se ničemu z toho, co jsem kdy vytvořila.

Moje výtvory jsou jako já – spořádané. Portréty, krajinky, realistické fotky. Myslím, ţe jsem
nikdy nepřetáhla, ani kdyţ jsem si jako dítě vybarvovala omalovánky. Ale pro jednou porušit
všechna pravidla – s Lucasem – je zábava.

73
 Lucas se zazubí a zvedne červený balonek. Veškerá jeho dřívější nervozita je tatam.
Napřáhne se. I přes pláštěnku vidím, jak se mu napnou svaly na ruce. Přenese váhu svého těla
na pravou nohu, zamíří na místo, kde je plátno stále ještě bílé, a mrští balonkem o zeď.
Povzdychnu si.

Proč to byla tak sexy, nevím. Prostě bylo.

Pak uţ to jde ráz naráz. Vrháme na plátno jeden balonek za druhým, popichujeme se u toho
a smějeme se jako blázni. Je to dětinské, ale zároveň zábava. To jsem rozhodně nečekala,
kdyţ mě dnes Lucas přijel vyzvednout na motorce. Kdyţ jsme zastavili na místě, kde by se
dal rovnou začít natáčet nějaký horor. Přesně tohle jsem potřebovala.

Lucas mě má přečtenou.

Za chvilku uţ je plátno celé pokryté barvou. Jednotlivé barvy se překrývají, a dávají tak
vzniknout novým odstínům. Celé je to jeden velký barevný cákanec. Abstraktní umělec se ze
mě za tu chvilku sice nestal, ale uţ se nemůţu dočkat, aţ si to zase někdy zopakuju.

Lucas popadne červený balonek a vyhodí ho do vzduchu. Zase ho chytí a zazubí se.

„Ty jsi nějaká moc čistá,“ prohlásí nespokojeně a přejede pohledem moji neposkvrněnou
pláštěnku. Podívám se na ni. Má pravdu, nikde ani kapička barvy. Zato on několik balonků
popadl trochu moc zhurta, a je tak od barvy úplně všude.

„Myslím, ţe to nevadí,“ pokrčím rameny. Být pečlivá se přece jen občas hodí.

„Ani trochu,“ vezme mě Lucas volnou rukou kolem pasu a přitáhne si mě k sobě. „Ale kdyţ
se ani trochu nezašpiníš od barvy, nevychutnáš si tak docela spontánnost tohoto druhu
umění.“

„Spontánnost?“ Sevřu v ruce modrý balonek, schovaný za zády, o kterém Lucas nemá ani
tušení, a nevinně se na něj usměju. „Tak ty si myslíš, ţe nejsem dostatečně spontánní?“

Přikývne. Z hlavy mu přitom sklouzne kapuce. Zadívám se na jeho zlaté kudrny. Nakloní se
ke mně, políbí mě – jednou, dvakrát a pak řekne: „Jo. Myslím, ţe…“

Ale neţ to stačí doříct, praštím ho modrým balonkem přes hlavu.

Pár kapek při tom samozřejmě dopadne i na mě, ale jeho zmatený a nevěřícný výraz za to
rozhodně stojí.

Modrá barva mu stéká po zlatých kudrnách a v pramíncích dál dolů po snědé tváři.
Rozesměju se. Tentokrát jsem to já, kdo si přichystal překvapení… A vtom mi Lucas stáhne
kapuci a praskne mi o hlavu svůj balonek. Zalapám po dechu.

Po clasech mi stéká chladná, mazlavá tekutina. Rychle zavřu oči, aby mi do nich nenatekla.
Na krku mi naskočí husí kůţe. Je to divný, nepříjemný pocit. Vtom se Lucasovy horké rty
vášnivě a nedočkavě přisají k mým a najednou mám husí kůţi úplně všude.

74
 Aniţ by se ode mě odtrhl, zvedne mě ze země. Obejmu ho nohama kolem pasu. Pohladí mě
po vlasech od barvy a políbí mě tak vášnivě jako nikdy předtím.

Připadám si tak ţádaná, jak by mě ani ve snu nenapadlo.

Obejmu ho rukama kolem krku a pevně se k němu přitisknu. Nezůstanu mu nic dluţná.
V tom polibku vyvrchol všechna legrace, všechno vzrušení, všechna romantika dnešního dne.
Blíţí se hodina, kdy se budu muset jako Popelka vrátit domů, a tak chci Lucasovi ukázat, jak
moc to pro mě znamená, cítit se ţádaná.

75
 Tájnosti á lži
Cát
V pondělí ráno na mě Heyley čeká v šatně u skříňky, v ruce dvě karamelová latte, oči uţasle
vykulené, celá nedočkavá slyšet poslední novinky. Naposledy jsme se viděli na Jennině
nevydařené rozlučce se svobodou – v den, kdy se můj svět obrátil vzhůru nohama – a od té
doby uţ se jich nakupilo poměrně slušné mnoţství.

Převezmu si vítanou dávku kofeinu a zamumlám „díky“ (nejsem ţádné ranní ptáče). Trochu
té lahody upiju a přehraju si v hlavě události posledních dní. Scéna na letišti, rozpačitý první
společný oběd v restauraci, nepříjemný druhý společný oběd u nás doma, nejlepší Valentýn
v historii. Kde začít? Ale neţ se stačím rozhodnout, Hayley naštěstí dojde trpělivost a vypálí
na mě první z mnoha otázek.

Jaká je Caterina doopravdy? (Odpověď: Porota ještě nerozhodla.)

Je pravda, ţe mezi ní a tátou létali při sobotním obědě pořádné jiskry? (Odpověď: Ne,
ledaţe by se za jiskry počítali i nenávistné pohledy).

Je můj nově nalezený bratr váţně tak hříšně sexy, jak vypadá v televizi? (Odpověď: No fuj.
Myslím, ţe ano.)

Kdy je zase uvidím? (Odpověď: Ve čtvrtek).

„Má Ransom hol-“ vtom se Hayley zarazí. „A kde se potkáte?“

Rychle jí povyprávím o premiéře a o tom, jak se na to budu muset patřičně vyfiknout.

Přikývne, zadívá se do dálky a prohlásí: „Ráda ti s tím píchnu.“

Brzy se ukáţe, ţe to je slabé slovo.

Kdyţ se u nás Hayley o dva dny později objeví, jak slíbila, v ruce má šaty, boty a v hlavě
spoustu nápadů na můj účes. Odkáţu ji na Jennu, protoţe tohle je její parketa. Společně pak
sedí na gauči a asi hodinu listují nejrůznějšími časopisy. Je to vůbec poprvé, co moje budoucí
macecha projevila ohledně celé záleţitosti trochu nadšení.

Cítím se podivně provinile, a tak se raději otočím, nadzvednu ochranný obal a přejedu prsty
po hedvábné látce šatů. Jsou nádherné. Fialové, upnuté, bez rukávů a slavnostnější, neţ
všechno ostatní, co jsem kdy měla na sobě nebo co by mě vůbec kdy napadlo si na sebe vzít,
ať uţ na premiéru plnou filmových hvězd, nebo kamkoliv jinam. Hodily by se spíš pro
modelku neţ pro trochu neohrabanou, plachou holku, co se zoufale snaţí zapadnout. Ale pro
tuhle příleţitost se hodí a věřím, ţe Caterině udělají radost. Moţná na mě bude dokonce i
pyšná.

O nějakých dvanáct hodin později, kdyţ v koupelně začínají být cítit spálené vlasy, se na ně
podívám znova. Visí na dveřích.

76
 „Radši trošku sníţíme teplotu,“ prohlásí Jenna. Opatrně se ukazováčkem dotkne dlouhého
pramene mých vlasů namotaných na kulmě. Ohrne rty a přimhouří oči.

I Sheldon by pochopil, ţe je nervózní.

„Vypadá to dobře.“

Tázavě se na mě zadívá. Zakrouţím si prstem nad hlavou, jako bych si chtěla udělat
svatozář. Prstýnky vlasů, o kterých mě ujišťovala, ţe vytvoří úchvatný účes, se rozlétají do
všech stran. Prozatím vypadám jako pudl, ale snaţím se odlehčit atmosféru.

Jenna se mírně pousměje.

Ale její pohled zůstane váţný.

Takhle se chová od chvíle, co mě dneska ráno omluvila ze školy. Je ještě víc milá a nadšená
neţ obvykle. Vzala mě na oběd, předstírala zájem o to, jaké celebrity se na premiéře údajně
mají ukázat, a pořád opakovala, jak si to dneska večer skvěle uţiju. Ale to, co neřekla, mě
dohání k šílenství.

Vidím, jak se mračí, kdyţ si myslí, ţe se na ni nedívám. Jaké pohledy vrhá na moje šaty.
Kdyţ mi říká, jak se s tátou budou celý večer nudit, jak pro mě kdykoliv můţou okamţitě
přijet, kdyby se cokoliv dělo, je mi jasné, o tím myslí. Myslí si, ţe nezapadnu. Ţ e mě matka
nějak zklame A nejhorší je, ţe já uţ tomu začínám taky věřit.

A jako by to nestačilo, aby se mi z toho začaly třást ještě ruce, ještě ke všemu je tu její
nezištná pomoc. A moje výčitky svědomí. I přes její zjevné pochybnosti mi celý den pomáhá.
Vzala si volno z práce, aby mi pomohla se nachystat, udělala mi nehty, make-up a účes.

Jako opravdová máma.

Při téhle poslední myšlence provinilé myšlence sebou viditelně trhnu. Jenna si toho všimne.
Zadívá se na můj odraz v zrcadle a začne mi z kulmy pomalu odmotávat pramen vlasů. Pak
kulmu odloţí, sevře rty a popadne lak na vlasy, jako by to uţ nemohla vydrţet. Vím, ţe uţ to
má na jazyku.

Namíří mi zlatou tubu na vlasy, ale pak ji zase spustí dolů. Otevře pusu, zase ji zavře, ale
nakonec přece jen řekne: „Ještě není pozdě.“

A je to tady.

Věděla jsem, ţe to přijde, ale stejně si podráţděně povzdechnu. Proč mě nikdo nechápe?
Lucas se snaţí, ale ani on tak úplně nechápe, proč to musím udělat. Ne tak docela. K pocitu
provinění, zmatku a frustrace, které ve mně vřou, se navíc přidá i vztek. „Na co ještě není
pozdě?“ procedím skrz zuby otázku, na kterou uţ dopředu znám odpověď.

Jenna přešlápne z nohy na nohu. „To dneska zrušit.“ Odkašle si a poloţí tubu s lakem na
vlasy na umyvadlo. „Zlatíčko, já chápu, ţe chceš poznat svou matku. Opravdu. A myslím si,
ţe je skvělé, ţe se vrátila a chce s tebou strávit nějaký čas. Já je, ţe… Filmová premiéra,

77
fotografové, davy… To není zrovna tvé oblíbené prostředí.“ Kdyţ to dořekne, zamračí se.
Zavřu oči a hořce se zasměju. Není to vůbec vtipné, ale nemůţu si pomoct.

Má pravdu. K mému oblíbenému prostředí to má opravdu hodně daleko. Je to pro mě úplně

jiná galaxie. Ţe to Jenna ví, kdeţto moje vlastní matka ne, to všechno dělá jen ještě horší.

Caterina od nás utekla, kdyţ mi bylo pět. Za celou tu dobu mi nikdy nezavolala ani
neposlala přání k narozeninám. Natoţ aby mě pozvala na premiéru nebo někam jinam. Kdyby
ano, věděla by, ţe to nemám ráda. Ale teď je tady. A tentokrát mě pozvala. Pokud z toho teď
vycouvám, řeknu ne a připustím, ţe nejsem taková, jak se představuje, kdoví, kdy mě zase
někam pozve.

Vzdát to nepřipadá v úvahu. Musím tam jít, ať se mi to líbí, nebo ne.

Stále se zavřenýma očima potřesu hlavou. Pěkně to ve mně vře. „Moţná mě neznáš tak
dobře, jak si myslíš.“

Vyzní to tvrdě. Mnohem tvrději, neţ jsem chtěla. Otevřu oči. V těch Jenniných se zcela
jasně zračí bolest. A taky upřímná starost, jako vţdy. Sklopím oči a dělám, ţe jsem si ničeho
nevšimla.

„Lidi se mění,“ dodám, i kdyţ tomu sama nevěřím. Člověk se o sobě pořád dozvídá něco
nového, občas zjistí, ţe se mu líbí něco, co by ho nikdy nenapadlo, nebo ţe se v něčem
důleţitém mýlil. Ale opravdová, hluboká proměna je vzácná.

Rychle tu myšlenku zase zaţenu a pokračuju naštvaně dál: „Náhodou se mi všechna ta

pozornost tento týden docela líbila. Aspoň uţ nejsem neviditelná.“

Aspoň ta poslední věta je pravda. Neviditelná uţ váţně nejsem – paparazzi mě pronásledují

uţ i ve škole, náhodní spoluţáci se před nimi vydávají za moje nejlepší přátele a zvou mě na
jeden večírek za druhým.

Střelím pohledem po Jennině odrazu v zrcadle. Kousnu s do rtu. „No tak to je skvělé! Být
vidět je fajn. Já sama pracuju v eventové agentuře. Mít ráda trochu pozornosti není nic
špatného.“

Pokud to nepopírá celý váš dosavadní způsob ţivota.

Pozornost v mém ţivotě zatím vţdycky znamenala zklamaná očekávání. Šuškandu a kruté
naráţky. Vtípky na můj účet a hnusné pomluvy Mám sice ten správný rodokmen, ale nikdy
jsem netušila, jak ho vyuţít. Tenhle týden jsem se leccos naučila.

V pondělí mi Desiree půjčila zápisky z hodiny, co jsem zameškala. Včera na španělštině se

na mě Lana usmála. A dneska ráno na mě na chodbě mrknul Ray Thomas, jeden z vůbec
nejpopulárnějších kluků na škole. S Lucasovým mrknutím a sexy úsměvem se to samozřejmě
vůbec nedá srovnávat, ale stejně. Mrknul na mě

Bylo to jako nějaké bizarní si-fi.

78
 Alessandra si myslí, ţe je to zajímavý vývoj. Lucas… Lucas z toho není zrovna nadšený.
Myslí si, ţe popularita je falešná, celebrity si jen pořád na něco hrají a všechno je to pomíjivé.
Ještě před týdnem jsem si to myslela taky. Ale to bylo předtím, neţ mi matka převrátila svět
vzhůru nohama. Teď si začínám uvědomovat, ţe mi z toho plynou i lecjaké výhody. Mojí
povětrné matce se v prostředí pomíjivé slávy a celebrit skvěle daří. Otcovy filmy ho pomáhají
přiţivovat. Já uţ několik měsíců marně hledám své místo ve světě.

Moţná ţe jsem ho konečně našla.

Jenna si hlasitě povzdychne a stoupne si přede mě. Zaloţí si ruce na prsou, a opře se o
umyvadlo. „Cat, jen jsem ti chtěla říct, ţe kdyby sis to ještě chtěla rozmyslet, nic se neděje.“
Nasadí svůj obvyklý úsměv. Pořád to nechápe. Nechápe mě. „Jestli chceš, můţeš se klidně
vymluvit na mě.“

Dívá se na mě tak, jako by uţ bylo jasné, ţe nikam nejdu. Všechno, co jsem řekla – ţe jsem
se změnila, ţe se mi ta pozornost líbila – jí šlo jedním uchem tam a druhým hned zas ven.

Jako všechno, co jsem řekla od chvíle, kdy její rozlučka se svobodou skončila naprostým
fiaskem.

Najednou uţ je toho všeho příliš. Nikdo mě nechápe. Kolem Jenny a táty musím našlapovat
po špičkách. Dokonce i kolem Lucase a Less, abych nepůsobila moc nadšeně a důvěřivě.
Odpovědi na moje otázky mi stále unikají… Uţ toho mám dost.

Pocity, které jsem v sobě aţ doteď dusila, najednou vyvřou na povrch. Nevím, jak to
zastavit. Ani to nechci zastavit. Potřebuju to ze sebe dostat – všechno. Mám toho teď plnou
hlavu. A Jenna si to bohuţel bude muset vyslechnout. Její slova zafungovala jako spouštěč.

„Ty mě vůbec neposloucháš,“ sevřu opěrky ţidle. „Nechci z toho vycouvat. Caterina se
mnou počítá.“ Do tváře mi spadne uvolněný pramen vlasů. Odfouknu ho. „A ona je moje
matka.“

„Ne ty,“ uţ sice nedodám, ale stejně to visí ve vzduchu, jako bych to řekla.

Jenna sebou trhne. Veškerý můj vztek je rázem ten tam. Z očí jí vyprchal veškerý úsměv.
Zavřu oči a v duchu prosím Reynu, jestli by nemohla vrátit čas o chvilku zpátky. Jenna si to
nezaslouţila. Obzvlášť ne poté, co mi celý den pomáhala. Ale ať se soustředím, jak chci,
ţádné tajemné cinkání se neozve. Ţádná větrná bouře se nezvedne. Pořád jsem v obrovské,
mramorem obloţené koupelně, kde jde silně cítit tuţidlo a spálené vlasy, a Jenna stojí vedle
mě.

Otevřu oči a povzdechnu si: „Promiň, Jenno, nechtěla jsem…“ Ale co vlastně? Jsem teď tak
vyčerpaná a zmatená, ţe ani nevím, co se vlastně snaţím říct. Nebo udělat. Jen se chci přestat
cítit provinile a nechci, aby se Jenna tvářila tak ublíţeně.

Jenna přikývne. „V pohodě.“ Nasadí nepřirozený úsměv a přelétne pohledem čerstvě

vytvořené kudrny na mé hlavě.

79
 „Dost řečí! Musíš se nachystat. Caterina tu bude kaţdou chvíli a ty ještě nejsi ani oblečená.“

Trochu neurvaleji, neţ je potřeba, mi začne upravovat vlasy. Začínám tušit, ţe tak snadno
z toho nevyklouznu. S tátou je to jednodušší – vţdycky, kdyţ se pohádáme, odejde se dívat na
televizi a za pět minut uţ o ničem neví. S holkama je to podle všeho jiné. Jennin sveřepný
pohled mi jasně říká, abych to nechala být. Alespoň teď. Zoufale si povzdechnu a opřu se o
ţidli. Pořád se cítím provinile. Jenna mi dál mlčky vytváří účes.

Vtom se do ticha rozezní stará Madonnina písnička. Nejdřív jen tichá melodie, pak se
postupně přidávají i slova. Papa don´t preach. Jennina nejoblíbenější. Pobrukuje si ji, kdyţ
uklízí, nakupuje, řídí… V podstatě je to taková její hymna. Proč, to netuším. Ale kdyţ ta
důvěrně známá melodie pronikne skrz oblak laku na vlasy aţ ke mně, musím se v té mlze
pousmát. To je celá Jenna.

Před čtyřmi měsíci by mě nikdy nenapadlo, ţe tu spolu budeme sedět. Povídat si a vytvářet
mi účes. Byla jsem přesvědčená, ţe Jenna jde jen po tátových penězích. Po jeho slávě a po
tom, co by mohl udělat pro její agenturu. Co já bych pro ni mohla udělat, kdyţ se jí podaří
dostat oslavu mých šestnáctin do televize. Ale díky svému výletu do minulosti jsem
pochopila, ţe se mýlím. Jenna nikdy nevynechá ţádnou rodičovskou schůzku nebo školní
výstavu. Kupuje mi pomůcky na výtvarku, bere mě do galerií, dokonce sama začala chodit na
hodiny kreslení. Nejen, ţe se snaţí – dělá, co můţe.

Není sice moje skutečná matka, ale plní její roli na sto procent. Zaslouţí si lepší chování.

„Jenno?“ Počkám, aţ se naše pohledy v zrcadle setkají. „Děkuju ti, ţe ses rozhodla mi
dneska pomoct. M-moc si toho váţím.“

Tentokrát je její úsměv opravdový – a plný odpuštění. „Vyfoť mi Brada Pitta, jestli tam na
něho narazíš, a všechno bude zapomenuto, OK?“

„Ty kráso,“ zamumlám s nosem přimáčknutým k tmavému okýnku. Jsme jeden blok od
kina a všude kolem nás se valí davy. V dálce blýskají fotoaparáty. Zaléhá k nám ohlušující
řev. Nejraději bych zamířila honem zpátky domů do bezpečí svého flanelového pyţama.
Tohle není moje první premiéra – s tátou jsem jich za svůj ţivot uţ absolvovala spoustu – ale
nepamatuju se, ţe by to kdy bylo tak šílené.

Caterina do mě drcne. Otočím se. Zářivě se na mě usměje. „Vzrušující, viď? Tušila jsem, ţe
to bude velká akce, ale vypadá to, ţe fanoušci si váţně dali záleţet.“ Zasměje se, jako by
přede mnou něco tajila. Kdyţ uvidí můj výraz, nakloní se ke mně blíţ. „Dnes ráno jsem byla
v rozhlasové show Ryana Searesta, trochu se ukázat, probrat, co chystám… A tak jsem jen tak
mimochodem zmínila, ţe se tu my tři dneska večer ukáţeme. Mělas vidět, jak se hned
rozezvonily telefony! Posluchači se úplně pomátli!“

Sevře se mi ţaludek. Nejspíš mám své pocity jasně vepsané ve tváři, protoţe její oslnivý
úsměv trochu pohasne.

80
 „Nevadí ti to, ţe ne? Říkala jsem si, ţe Marleně trochu pomůţu. Naše účast dodá její
premiéře ten správný glanc.“

Marlena Adamsová je světoznámá reţisérka dnešního filmu a matčina dobrá kamarádka.

Natočily spolu pár filmů a často se společně na podobných akcích ukazují.

Ţárlím na neznámou ţenskou středního věku. Asi váţně nejsem normální.

„Jasně, ţe ne.“ Střelím pohledem po Ransomovi, sedícím vedle matky. Svůj černý smoking
se pokusil odlehčit, jak jen to šlo – vzal si černou košili, poslední dva knoflíčky nechal
rozepnuté a do kapsy si strčil sluneční brýle. Ale kdyţ vidím, jak si nervózně hraje s trsátkem,
je mi jasné, ţe ho všechen ten blázinec děsí stejně jako mě. „Rádi pomůţeme.“

Ransom si potichu odfrkne. Ještě jsme neměli příleţitost si popovídat, doopravdy popovídat,
aniţ by nás matka anebo ti slizcí paparazzi poslouchali. Ale dneska večer to hodlám napravit.
Ransom by mě snad jako jediný mohl pochopit. Je v tom aţ po uši, stejně jako já. A čím víc
času spolu trávíme, tím víc mám pocit, ţe mezi námi opravdu existuje nějaké zvláštní spojení.
Ne takové, jako kdyţ jsem poprvé uviděla Lucase, kdy jako by celý vesmír křičel: „Tady!
Tenhle je pro tebe!“, ale nenápadnější, jemnější, sourozenecké. Ale i nic míň skutečné.

Caterina si oddechne: „Tak to jsem ráda. Vím, ţe je to občas šílené, být tolik na očích. Je to
jako ţít v akváriu. Ale ve skutečnosti to není zas tak zlé.“ Natáhne se ke mně a vezme mě za
ruku. „Prostě buď sama sebou a všechno bude skvělé. Máš na to. Všichni tě budou
zboţňovat.“

Skoro jako by mi řekla, ţe mě má ráda. Poprvé v ţivotě. Zaplaví mě vlna emocí. Chybí
váţně maličko a totálně si zničím make-up. Stisknu jí ruku. Na tváři se mi rozhostí široký
úsměv. „Díky, mami.“

Namísto odpovědi na mě mrkne. Je v tom tolik energie a lásky, ţe bych to nejradši zachytila
na plátno a zírala na to do konce ţivota.

Vtom limuzína zastaví a Caterina vytáhne z kabelky mobil. Je před námi ještě několik
dalších aut, ale dav si nás stejně všimne. Zatímco Caterina zase s někým telefonuje – se svým
agentem, manaţerem nebo jedním ze svých poskoků – rozpoutá se peklo. Nejdřív se otočí jen
pár hlav. Pak další a další. Zpoza zavřených dveří slyším, jak na nás chrlí otázky a cvakají
fotoaparáty. Zavrtám se hlouběji do sedadla.

Vím, ţe mě skrz kouřová skla nemůţou vidět… Ale moje vyděšené srdce o tom zjevně
příliš přesvědčené není – divoce budí dál.

Sevře se mi ţaludek. Srdce mi vyskočí aţ do krku.

Kde je sakra hnědý papírový pytlík, kdyţ ho člověk nejvíc potřebuje?

Vzpomenu si na instrukce, co se ve filmech dávají ţenám, které se chystají rodit. Zatnu

zuby, našpulím rty a začnu zhluboka dýchat. Nádech, výdech. Nádech, výdech.

81
 Připadám si jako blázen. Těţko říct, jestli mi to pomáhá, nebo ne. Ale aspoň uţ se tolik
nesoustředím na ten děsivý dav tam venku. A to je dobře.

Nádech, výdech.

Bojím se, ţe se ke mně Caterina otočí a nadzvedne tmavé obočí, jako bych byla šílená. Ale
ona mě jen poplácá po koleni a dál si telefonuje. A já dýchám.

Rance se zamračí. „Všechno v pohodě?“

Vydechnu a přikývnu. „Nádhera.“

Potřese hlavou. Nejspíš si taky myslí, ţe jsem blázen. Ale přestane se mračit a trochu se
pousměje. Schová trsátko do kapsy a střelí pohledem po matce. Pak se ke mně nakloní a
zašeptá tak, aby to neslyšela: „Já taky nesnáším davy.“

Znova vydechnu a udiveně nakloním hlavu na stranu. „Vţdyť jsi muzikant. Jak potom
můţeš vystupovat před lidma?“

Pokrčí rameny. „Kdyţ někde hraju, většinou je tam tma a spousta kouře. Nikoho nevidím.
Nikdo tam navíc není kvůli mně. Nezpívám, jen hraju, takţe splynu s prostředím. Prostě zavřu
oči a hraju.“

Tolik mi toho Ransom zatím nikdy neřekl. Úplně jsem přitom zapomněla na svůj houpající
se ţaludek. Normálně se nadechnu, bez podivných zvuků, a usměju se na něho. „Nějak to
spolu zvládnem.“

Limuzína se znova rozjede. Přikývne. „To si piš.“ Všimnu si, ţe má na bradě dlouhou bílou
jizvu.

Konečně se k sobě chováme jako sourozenci.

Chtěla bych se ho na tu jizvu zeptat. Mám sto chutí vyuţít příleţitosti a pokusit se toho teď
o něm dozvědět co nejvíce. Ale teď není ta správná chvíle. Ani to správné místo. Matka
zavěsí, aniţ by se rozloučila, a otočí se k nám, oči rozzářené, úsměv od ucha k uchu.
„Připraveni?“

Ne!

„Jdeme na to.“ Nechci, aby mě viděla váhat. Chci, aby na mě byla hrdá. Odepnu si pás,
posunu se blíţ k okýnku a počkám, aţ mi řidič otevře dveře. Protáhnu si krk, narovnám záda a
soucitně se usměju na Ransoma. Vtom se dveře otevřou a venkovní jekot mě zasáhne vší silou
jako přívalová vlna.

„Caterina!“

Ne, prostě jen Cat, chce se mi zakřičet. Poloţím nohy na chodník. Přijmu řidičem nabízenou
ruku a vystoupím z auta, na tváři stejně nepřirozený úsměv jako vţdy v podobných situacích.
Ţádné dolíčky ve tvářích, ţádné zuby, ţádné divné vrásky pod očima. Mé veřejné já. Ještě

82
před pár měsíci to jediné, které jsem ukazovala ostatním. Kromě táty. Většinou je lehké tenhle
výraz nasadit, ale teď se do toho najednou musím nutit. Ustoupím stranou a nechám vystoupit
Ransoma. Všimnu si, ţe si nasadil sluneční brýle.

Ruse mi okamţitě vystřelí nahoru. Na boky, ţivůtek a nakonec do vlasů. A pak mi to dojde.
Zapomněla jsem si sluneční brýle. Jak je to moţné? Za celých šestnáct let, co chodím na
podobné akce, se mi to ještě nikdy nestalo. Střelím pohledem po zátarasech, za kterými se
mačká šílící dav. Suše polknu a můj falešný úsměv se změní v maniakální.

A pak se vedle mě vynoří Caterina.

Zvedne ruku a vystrčí bradu. Usmívá se a mává svým fanouškům, jako by byla Miss
America.

Oslepují mě blesky fotoaparátů (další důvod, proč jsou sluneční brýle naprosto
nepostradatelné). Snaţím se nemrkat a dál se přihlouple usmívám. Není to nic jednoduchého.
Dělám, co můţu. Otočím se k Ransomovi: „Nehceš mi mi půjčit brýle?“

Jenom ţertuju. Nejspíš mu to dojde, protoţe se ušklíbne. „Ani nápad. Rocker nesmí dát
brýle z ruky.“

„Jasný.“ Usměju se o trochu opravdověji – ale jen maličko, pořád kolem mě zuří peklo.
Nicméně vtipkovat s Ransomem je fajn. Takhle nějak si představuju, ţe se k sobě chovají
normální sourozenci.

Obestoupí nás čtyři poskoci. Přímo před nás si stoupne ţena v dokonale padnoucím
kostýmku se sluchátky na hlavě. „Jsme šťastná rodinka, co si vyšla do kina,“ poučí nás.
Totálně mě tím vyděsí. Uţ jen tím, ţe nám našeptává, co máme říkat. Copak to není pravda?
Vţdyť právě proto jsme tady? Nebo ne?

„Bylo to naprosto přirozené,“ pokračuje. Dál před námi couvá po červeném koberci a
ukazuje nám, abychom ji následovali. „Jsme rádi, ţe se z nás konečně stala opravdová
rodina.“ Podívá se na matku a dodá: „Mateřství je ta nejkrásnější role na světě.“

Tak tohle uţ začíná být váţně divné. Ransom potřese hlavou a upraví si límeček.

„No nejsou úchvatní?“ Okamţitě se otočím zpátky k matce. Vezme nás oba za ruce a táhne
nás k zátarasu napravo, za kterým stojí novináři, pryč od ohlušujícího jekotu fanoušků. Jeden
z reportérů před ni hned vrazí mikrofon, na kterém je namalovaná obrovská šestka. „Moje dva
nejkrásnější výtvory,“ prohlásí matka.

Omluvte mě, prosím. Chce se mi zvracet.

Hned si za tu myšlenku v duchu vynadám. Jsem tak zmatená. Caterina se snaţí, svým
způsobem. Tohle jsem přece chtěla. Tak trochu. Aby mě vzala za ruku, hlásila se ke mně, byla
na mě hrdá. Ale něco tady nehraje. A taky musím pořád myslet na Jennu. Jak jsem jí lhala a
tvrdila jí, ţe se mi všechna ta pozornost líbí. Jak jsem si myslela, ţe jsem konečně přišla na to,
kam pratřím.

83
 No, jestli tohle má být to místo, pak budu radši ještě dál bloudit.

Novináři na nás chrlí jednu otázku za druhou. Caterina na ně pálí odpovědi a ani trochu se u
toho nezapotí. To se bohuţel o mně říct nedá. Nenuceně si poklepávám na horní ret, a otírám
tak z něj shromáţděný pot. Omezuju se na jednoslovné odpovědi a myslím u toho na Lucase.
Na naši projíţďku na motorce. Na to, jak jsme házeli balonky na plátno. Jak jsme se líbali,
zatímco nám po pláštěnkách stékala červená a modrá barva, a vytvářela tak můj nový
nejoblíbenější odstín fialové.

Začnu se přitom červenat – coţ před kamerou vypadá přinejmenším stejně trapně jako se
potit – a tak se pokusím nějak rozptýlit a nenápadnými krůčky se přesunu blíţ k Ransomovi.

Nakloním se k němu, aby mě slyšel, a zašeptám mu do ucha: „Co kdybys mi pověděl svůj
příběh?“

Podívá se nejdřív na mě a pak na matku, která ze sebe před námi sype odpovědi jako na
běţícím pásu. „Teď?“

Pokrčím rameny. Navzdory tomu, co jsem si myslela, by teď přece jen mohla být ta správná
chvíle. Nikdo nás neposlouchá. Uprostřed všeho toho šílenství, obklopená davy, si
s Ransomem připadám víc o samotě neţ kdy předtím. „Kdy, kdyţ ne teď. Jsme jim ukradení.
Jsme pro ně jenom kulisy do záběru.“

Kdyţ si uvědomím, ţe je to pravda, trochu to zabolí, ale zároveň se mi uleví. Rance se

zamračí. Popřemýšlí o tom a nakonec usoudí, ţe mám pravdu. Ani on nevypadá, ţe by se ho
to nějak zvlášť dotklo.

Poslušně se přesuneme spolu s Caterinou po červeném koberci k dalšímu reportérovi. Kdyţ

matka začne znovu omílat náš příběh, Rance se mě zeptá: „A co chceš slyšet?“

Zamyslím se. „Upřímně, všechno. Cokoliv, co mi chceš říct.“ Podívám se na něho a usměju
se. „Nikdy jsem neměla bráchu. Ty sis mě vygooglil, takţe o mně víš všechno. Jestli ses fakt
hodně snaţil, tak víš o kaţdém mém trapném přeřeknutí, kaţdém pupínku, kaţdém
nepovedeném modelu. Chtěla bych o tobě vědět víc, neţ ţe hraješ v kapele a –“ zazubím se,
„ţes nejspíš taky zdědil odpor k přehnané pozornosti. Ale zjevně ne po matce.“

Caterina se po vybídnutí zasměje nějakému vtipu a zapózuje dalšímu fotografovi.

Ransom se na ni podívá, nadzvedne obočí a pokrčí rameny. „Loni jsem dodělal střední a
nastoupil na vysokou. Nevím, co bych chtěl dělat. Kromě muziky. Kdyţ skončil zimní
semestr, řekl jsem našim, ţe se školou končím a budu se věnovat jenom muzice.“

Uţasle vykulím oči. Starý známý příběh: Začínající muzikant sekne se školou a vydá se za
svým snem. Hraje v zaplivaných barech a získává inspiraci. No, aspoň ví, co chce. Ví, kam
patří. Teď uţ jen zbývá proměnit sen ve skutečnost.

„A jak to vzali?“ zeptám se. Chci, aby pokračoval.

84
 „Táta nebyl moc nadšenej, ale celkem to vzal. Vţdycky mě v hraní podporoval. Ale máma
se sebrala a odešla z místnosti. Ona uţ je taková.“

Zhluboka si povzdychne. Ani nemusí nic dodávat.

Nechám to prozatím být a zeptám se ho, co ho přivedlo sem, do mého ţivota: „A kvůli tomu
jsi tady? Caterina říkala, ţe to ty ses jí ozval jako první.“ Rozhlédnu se po davu, udělám
znova krok stranou a usměju se na dalšího reportéra. Ztiším hlas: „Doufáš, ţe ti pomůţe
prorazit? Seţene nějaké konexe?“

Ještě neţ to dořeknu, Ransom potřese hlavou. „Protekce je k ničemu. Nikdo tě pak nebere
váţně,“ zamumlá a sevře ruce v pěst. Mračí se. Bojím se, ţe jsem ho urazila. Ale neţ se
stačím omluvit, dodá: „Nikdy jsem neměl v plánu ji hledat. Dala mě k adopci a nikdy se
neozvala… Byla mi úplně volná.“

Tak teď jsem váţně zmatená. „Ale teď jsi tady.“

Zvláštně se na mě podívá.

„Co tě přimělo změnit názor?“

Zadívá se před sebe. Trvá to snad celou věčnost. Caterina mezitím vesele švitoří dál. Občas
se otočí a mrkne na nás, aby to vypadalo, ţe víme, o čem mluví. Přesuneme se k dalšímu
reportérovi. Neznám Ransoma natolik dobře, abych dovedla vyčíst, co si myslí, jen z výrazu
jeho tváře. Ty zatracené sluneční brýle mi v tom taky zrovna moc nepomáhají.

Nakonec se Ransom podrbe na bradě. „Bude to znít dost neuvěřitelně.“

Zasměju se. Nemůţu si pomoct. „Neboj, já to zvládnu. Neuvěřitelné a absurdní historky

jsou moje specialita.“

Kousne se do rtu a ještě chvíli váhá. Nakonec pokrčí rameny, jako by si řekl proč ne. „Byl
jsem teď nedávno u kamaráda v New Yorku. Minulý měsíc jsem měl narozeniny a on mě
z legrace vzal k jasnovidce.“

Podívám se mu zpříma do očí. Hluk kolem nás rázem utichne.

Divně se na mě zadívá. „Zní to jako totální kravina, já vím. Ale ta holka byla zhruba stejně
stará jako my a zdála se v pohodě. Neměli jsme zrovna nic lepšího na práci, tak jsme do toho
šli. Věštila mi z čajových lístků nebo co. Celou tu dobu jsem si myslel, ţe si ze mě utahuje,
ale pak mi zničehonic řekla, ţe bych se měl pokusit najít svou pravou rodinu.“

Zamrazí mě v zádech. To zní dost povědomě.

„Nemohl jsem to dostat z hlavy,“ pokračuje rozrušeně dál. „Pořád jsem v duchu slyšel ten
její chraplavý hlas, jak mě nabádá, ať to udělám. Neustále jsem ji slyšel, jak něco rumunsky
šeptá. Bylo to fakt divný. Nakonec jsem se rozhodl, ţe to zkusím.“ Pokrčí rameny. „Zavolal
jsem tátovi, získal od jeho právníka kontakt na Caterinu, a tak jsem tady.“

85
Vzhlédnu k tmavé noční obloze. „No vida.“ Mrknu směrem vzhůru a usměju se.

Reyna.

86
 Skryte domnenky
Lucás
Takţe tohle lidi dělají, kdyţ nemají kaţdý den vyčerpávající fotbalový trénink. Sledujou do
zblbnutí televizi. Měl bych dělat úkol na angličtinu a dodělávat projekt do výtvarky. Nebo
bych si mohl v garáţi hrát s motorkou. Ale tohle je lepší. Jen tak se flákat. Sedět vedle ségry
ve ztichlém domě a dívat se, jak zběsile přepíná kanály jako nějaký hyperaktivní dvouletý
prcek.

„Uvědomuješ si, ţe existuje něco jako menu, ţe jo?“ popíchnu ji. Baví mě sledovat, jak je
neposedná. „A dévédéčka?“

Angela přikývne a na okamţik přestane. Na obrazovce se objeví vysoký chlápek v křiklavě

oranţové kombinéze s kazeťákem na rameni. Zpívá a kolem něho tančí podivní tvorové. Se
ségrou se na sebe podíváme a vyprskneme smíchy.

„To jo, ale pak bysme přišli o podobné radosti,“ prohlásí naoko váţně. Naladí kanál číslo tři
a pak začne postupně projíţdět všechny kanály znovu. „Takhle máme aspoň trochu
překvapení.“

Překvapení. Vzpomenu si na Valentýna a líně se pousměju. Na Cat, jak se mě na motorce

drţí okolo pasu. Na to, jak se líbáme celí umazaní od barvy. Byl jsem tak nervózní, ale
nakonec naše rande dopadlo mnohem líp, neţ jsem čekal.

Coţ je dobře, protoţe tenhle týden jsme se zatím moc neviděli.

Jsem celý nesvůj. Začnu netrpělivě podupávat nohama a znova se podívám na svůj mobil.
Zahlédl jsem Cat během týdne párkrát ve škole, ale jinak se veškerý náš kontakt za posledních
dvacet čtyři hodin omezil na selfie, kterou mi poslala spolu se vzkazem, ţe dneska na školu
kašle. Má na ní kruhy pod očima a na hlavě vrabčí hnízdo. Vůbec mě to nepřekvapilo. Cat
zůstala s matkou na premiéře aţ do rozednění. Další důkaz, ţe je ta ţenská totálně mimo.
Catin táta byl určitě vzteky bez sebe.

Ale teď uţ je po škole, začal víkend a Cat se mi, pokud nepočítám tu časně ranní smsku,
pořád ještě neozvala. Kdyţ jsem jí před chvílí volal, Alessandra mi řekla, ţe ještě spí. Ach jo.
Nechci být takový. Dotěrný a nervózní.

Znova se podívám na mobil. Tři hodiny.

Počkám ještě hodinu.

Angela dál vesele přepíná kanály. Najednou na obrazovce zahlédnu povědomý úsměv.
„Počkej, vrať to.“

Divně se na mě zadívá, ale poslechne. Kdyţ znova naladí ten správný kanál a uvidí to, co
před chvílí já, řekne jen: „Aha.“

87
 Pohledná blondýna v minišatech s uhlazeným culíkem na hlavě ukazuje na fotku, na které
Catarina mává reportérům. Vytrhnu Angele ovladač z ruky a zesílím zvik.

„Premiéra nejnovějšího filmu Holly Underhillové ozdobila svou přítomností i Caterina

Angeli. Film plný hvězd přišly podpořit ty největší hollywoodské celebrity, ale nejvíc se
mluvilo právě o této tmavovlasé megastar. Angeli se prošla po červeném koberci, aby
podpořila svou dobrou přítelkyni Marlenu Adamsovou, která film natočila. A jak uţ včera
Caterina prozradila Ryanu Seacrestovi v jeho rozhlasové show, vzala s sebou i své dvě
dospívající děti.“

Následující záběry nejrůznějších celebrit, které komentují fakt, ţe je z Cateriny najednou

matka. Starší herci a herečky se jen zdvořile usmějí a stručně poblahopřejí. Zato mladší jsou
výřečnější.

„Hustý, co?“ diví se Jaycee Powers s otevřenou pusou. „Kdo by si pomyslel, ţe z ní bude
tak skvělá máma? Jak se k těm dvěma přihlásila a vzala je pod křídla, to je úplně
neuvěřitelný.“

Jako další promluví na kameru Reid Roberts, který hrál s Alessandrou v Shakespearovském
zimním workshopu. Kdyţ si vyslechne otázku, přikývne: „Potkal jsem Cat minulý měsíc.
Skvělá holka. A taky docela kus.“

Angela se ušklíbne. Já tiše zakleju. Myslel jsem si, ţe je Reid v pohodě, ale Austin měl
nakonec nejspíš pravdu. Je to kretén.

Vtom se kamera vrátí do studia za moderátory, za kterými je vidět Los Angeles. Idiot
s nepřirozeně vybělenými zuby se usměje na blondýnu vedle sebe. „Moc jim to spolu sluší,
nemám pravdu, Kristo?“

Blondýna nadšeně přikývne: „Máš naprostou pravdu, Marku.“

„Kristepane,“ zamumlá Angela.

Na obrazovce se znovu objeví fotky Cateriny a jejích dětí. Krista pokračuje dál: „Caterina
prý na večírku po premiéře hovořila s producenty o novém projektu. Film Poslání uţ se má
brzy začít natáčet. Svou účast přislíbila celá řada slavných jmen. Pokud se k nim přidá i
Caterina Angeli, bude to pro ni znamenat velký přechod. Ze slavné hollywoodské svůdkyně,
v matku stíhanou ranami osudu.“

Zatímco mluví, promítá se za ní video, na kterém bezchybně vypadající Caterina objímá Cat
s Ransomem kolem ramen. Společně se pak vydají po červeném koberci ohraničeném
sametovými provazy dál. Za nimi se vyjímají filmové plakáty. Caterina kráčí soustředěně, oči
přilepené k davu. Ransom se dívá do země. Cat přímo před sebe. Vypadá úchvatně. Splývavé
šaty jí zdůrazňují křivky. Vlasy má vyčesané nahoru, šíji odhalenou. Kdyţ ji uvidím, sevře se
mi srdce. Jako vţdycky.

88
 Ale ta holka na obrazovce není ta, co se mnou v sobotu jela na motorce. Co nechtěla, aby se
její oslava šestnáctin dostala do televize. Co nesnáší paparazzi. Ani si nevzala sluneční brýle.
Vymění si s Ransomem pobavený úsměv.

Tuhle holku vůbec neznám.

Nakonec moderátorka prohlásí: „Tak se zdá, ţe z Cateriny Angeli by se nakonec jen mohla
stát milující matka. Po včerejšku prý uţ má novou roli v kapse.“

Najednou do sebe všechno zapadne.

Tak proto přijela. Tohle je ten skrytý důvod. Od začátku jsem tušil, ţe nějaký takový
existuje, ale pořád jsem na něho nemohl přijít. Caterina se nevrátila proto, aby začala nový
ţivot se svými dětmi. Cat a Ransom jsou jen figurky v její pitomé hollywoodské hře.

Díkybohu, ţe Cat ještě spí.

Moderátoři přesunou svoji pozornost k hlavní hvězdě večera Holly a ostatním hercům a
celebritám, které se na včerejší premiéře objevily. Říkám si, ţe to bude v pohodě. Cat se na
tyhle pořady nikdy nedívá a zatím to navíc není potvrzené. Všechno jsou to jen domněnky.

Ale dost přesvědčivé.

Následují odhadované trţby. Cítím, ţe se na mě Angela dívá. „Co si o tom myslíš?“ zeptá
se.

Přejedu si rukou přes obličej a zabořím se do pohovky. „Ţe to Cat zničí.“

Za hodinu volám znovu. Bojím se, ţe jí omylem prozradím něco z toho, co jsem se právě
dozvěděl, ale musím slyšet její hlas. Musím se ujistit, ţe je to pořád ta holka, co znám, a ne ta,
co jsem viděl před chvílí v televizi. Ale odpoví mi jen hlasová schránka. Vtom se rozlétnou
dveře od pracovny.

Nevěděl jsem, ţe jsou naši doma.

S Angelou se na sebe podíváme. Máma s tátou vejdou do obýváku. Máma se zdá být
nervózní. Moţná ještě víc neţ minulý týden. Ruce má sevřené v pěst a neslyšně pohybuje sty,
jako by tiše odříkávala jednu modlitbu za druhou. Táta vypadá odhodlaně a skoro nadšeně.

To vyţaduje nějaké úsilí. Od té doby, co se setkal s panem Rossim, začal táta vykazovat
známky ţivota. Projevil zájem o Angelinu oslavu narozenin, znova se naprosto nečekaně
zasmál a taky se na mě naštval. Od té doby, co jsem mu řekl, ţe s fotbalem končím, jsme
spolu moc nemluvili. Zato jsem se zdokonalil v odsekávání.

„Výborně. To jsem rád, ţe jste oba tady,“ nasadí táta obchodní tón i výraz a posadí se do
svého oblíbeného křesla. Máma se spokojí s jednou z jeho polstrovaných opěrek. Nepodívá se
na mě. „Musíme s vámi něco probrat.“

89
 Hned je mi jasné, ţe to nevěstí nic dobrého. Angela si nejspíš myslí to samé, protoţe celá
ztuhne. Nenápadně se mě chytí za ruku.

„Jak oba víte, minulý týden se tady stavil Dario. Měl v Los Angeles nějaké jednání,“
pokračuje a podívá se přitom na mě. Zjevně mi tu scénu, co jsem před ním tehdy způsobil,
ještě nezapomněl. „Zdá se, ţe se naší firmě v posledním čtvrtletí dařilo víc, neţ jsme
předpokládali. Přestěhovali jsme se sem, abych tady rozjel novou pobočku. Zároveň jsem se
ale dál angaţoval ve všem, co se děje v Miláně. Poslední dva měsíce to bylo dost náročné
skloubit.“

Táta počká, aţ přikývneme, a dáme tak najevo, ţe ho posloucháme. Slyším ho aţ moc

dobře, i kdyţ bych si nejradši zacpal uši. Za celou tu dobu, co mluvil, máma ani jednou
nezvedla oči z klína. Jen si dál uhlazovala neexistující záhyby na kalhotách. Suše polknu a
otočím se zpátky k tátovi.

Poloţí si ruce na kolena. „Vaše matka i já si uvědomujeme, jak je to pro vás těţké muset se
neustále stěhovat. Víme, jak náročné to pro vás bylo teď na konci loňského roku, a proto pro
nás není zrovna lehké poţádat vás o to znovu. Chtěli bychom si o tom s vámi teď promluvit.“
Podívá se z jednoho na druhého. „O tom, kdy.“

„Coţe?“ pustím Angelu, která mi svírá suku. Nechápavě potřesu hlavou. „Chceš říct, ţe uţ
jste rozhodli? Bez nás? Ţe se prostě stěhujete zpátky? Jen tak?“

Táta sevře rty a zamračí se. „Stěhujeme, ano. Ale pokud máte pocit, ţe je to moc brzo,
matka tu s vámi do léta zůstane.“

Angela vyjekne. Vyděšeně se na mě podívá, jako by mě prosila, abych to nějak zastavil.

Vjedu si rukama do vlasů. Snaţím se vymyslet nějaký protiargument, ale nic mě nenapadá.

Táta uhne pohledem. Slova se ujme máma: „Ani jeden z vás se sem stěhovat nechtěl.“

Podívá se mi zpříma do očí.

„Nechtěl jsi odejít ze školy, od přátel. Na začátku jsi to tu nesnášel,“ připomene mi.
Pohledem mě prosí, abych to připustil. „Mysleli jsme, ţe budeš rád.“

„Rád? Mám být rád, ţe musím opustit místo, kde se poprvé v ţivotě nemusím přetvařovat?
Opustit přátelé, kteří mě znají a mají mě rádi proto, jaký jsem, a ne jen kvůli tomu, co dokáţu
na hřišti? Holku, do které jsem se bláznivě zamiloval, jak jsem si teď v sobotu uvědomil? Tak
to vás asi zklamu.“

Máma se zatváří zklamaně, ale ani trochu překvapeně. Chápe mě. Rozumí mi.

Zato táta… „Lucasi…“ Zní podráţděně. Párkrát si odkašle. Nervózně si poposedne,

viditelně celý nesvůj. Pak se jeho ostraţité šedé oči zadívají na mě. „Vím, cos mi nedávno
řekl. Ohledně fotbalu a… Davida.“ Kdyţ vysloví bratrovo jméno, trhne sebou. Odmlčí se, aby
se trochu uklidnil. Rozbuší se mi srdce. „Asi máš pravdu. Dost dlouhou dobu jsem tě trochu
přehlíţel. Ale to se teď změní.“

90
 Začíná mě bolet hlava. V krku se mi udělá knedlík. Zatnu zuby. Táta se na mě pozorně
zadívá, jako by mě konečně začal doopravdy chápat. Moţná vůbec poprvé za celý můj ţivot.

„Jestli tě fotbal váţně nebaví, tak k čertu s ním.“ Překvapeně sebou trhnu. Tak to jsem teda
fakt nečekal. „Jestli se chceš věnovat umění, tak prosím. Je to tvůj ţivot a můţeš si s ním
dělat, co chceš. Davidova smrt mi otevřela oči.“ Vtom se tátovi zlomí hlas. Máma tiše
vzlykne.

No páni. Jako bych dostal ránu do ţaludku. Kdybych neseděl, sesunul bych se k zemi, jak to
bolí. Takhle si aspoň obejmu rukama kolena. Ale pohledem uhnu. Táta se na mě upřeně dívá
jasnýma očima. Vidím, ţe mě chápe. Angela se ke mně natáhne a vezme mě za ruku.

Ale pak dodá: „Ale chci, abys ho ţil v Itálii.“

Z plic se mi vytratí veškerý vzduch. Sevře se mi ţaludek. Nejsem schopný slova. Konečně
se mi splnilo, po čem jsem tři roky touţil. Moţná i dýl. Ale bude mě to stát všechno, co mám
teď.

„Lepší inspiraci jinde nenajdeš,“ ozve se tiše máma. Smířlivá jako vţdy. Rozumí mé vášni.
„Miláno, Florencie, Řím… Tam ţili a tvořili mí nejoblíbenější umělci. Jestli chceš následovat
své srdce, těţko bys našel lepší místo.“

Nevěřícně potřesu hlavou. „Srdce?“ zopakuju. „Chceš, abych následoval své srdce?“

Kdyţ máma uslyší můj tón, zatváří se vyděšeně. Uznávám, ţe asi zní trochu nepříčetně. Ale
zrovna mi převrátili celej svět vzhůru nohama, sakra! „Moje srdce patří sem, mami.“

Máma nejdřív zmateně svraští obočí, ale pak jí to dojde. „To kvůli Cat?“

Neodpovím. I kdybych chtěl, tak nemůţu. Mám uţ tak co dělat, abych neutekl, nevybuchl
nebo – v tom úplně nejhorším případě – se nerozbrečel. Podívám se na ni. Rty se mi třesou,
jak strašně se snaţím ovládnout. Na mámině tváři se objeví soucit.

„Netušila jsem, ţe je to mezi vámi dvěma tak váţné.“

„Cat? Kdo je Cat?“ přeruší ji táta. Zmateně se zadívá hned na mě, hned na mámu.

Tak a to byla poslední kapka.

Táta uţ se s Cat potkal asi šestkrát. Na její oslavě narozenin před pár měsíci, párkrát u nás
doma, kdyţ přišla na návštěvu a jednou dokonce u ní doma, kdyţ Angela plánovala s Jennou
svoji oslavu. Během nepříjemných rodinných večeří jsem její jméno zmínil asi tisíckrát. A on
stejně netuší, kdo to je. Nemá vůbec ponětí. Já se díky Cat našel. Kvůli ní jsem ochotný ze
všech sil bojovat, abych tady mohl zůstat. A on ani neví, ţe existuje.

Z krku se mi vydere hořký smích. Vstanu. Táta sebou trhne. Vyměním si s Angelou váţný
pohled. Přikývne. Chápe, ţe chci odejít dřív, neţ řeknu nebo udělám něco, čeho bych později
litoval. Co nebudu moct vzít zpátky a co by mi rozhodně nepomohlo.

91
 Bez dalšího slova nebo pohledu na tátu zamířím do garáţe. Z věšáku vedle zadních dveří
strhnu klíčky. Kdyţ se za mnou zavřou, táta na mě ještě zavolá. Máma ho jemně prosí, aby mi
dal čas.

Jako by čas mohl něco vyřešit.

Kvůli tomu se projet nejedu. Na motorce se mi přemýšlí ze všeho nejlíp a právě teď
zatraceně potřebuju vymyslet nějaký plán, jak tady zůstat, i kdyţ ostatní odjedou. Něco, co
bych mohl říct nebo udělat. Ještě přece není konec.

Narazím si na hlavu helmu, přehodím nohu přes sedadlo a podívám se na mobil. Jeden
zmeškaný hovor. Podívám se, kolik je hodin. Cat nejspíš volala zrovna, kdyţ na nás táta
vybalil tu ohromující novinu. Strčím telefon hluboko do kapsy a otočím klíčkem v zapalování.

Teď s ní nemůţu mluvit. Co bych jí řekl? Tvoje máma to celou dobu jen hrála. Jo, a abych
nezapomněl, opouštím tě. Hned na začátku mi jasně řekla, ţe se nejvíc ze všeho bojí právě
toho.

Kdybych jí teď zavolal, jen bych tím její obavy potvrdil.

92
 Konec
Cát
Znova se podívám na mobil. Číšník přede mě postaví další kolu. Vděčně se na něho usměju
a hned se napiju. Kde jen můţe Lucas být? Hned, jak jsem včera přišla zase k sobě (kdo by to
byl řekl, ţe mě kalba s vlastní matkou tak odrovná?) a zjistila, ţe od něj mám několik
zmeškaných hovorů, zavolala jsem mu zpátky. Dvakrát. Ale nezvedl to.

Ani nezavolal zpátky.

Blbý je, ţe mám nepříjemný pocit a nedaří se mi ho setřást. Podivné mrazení v zádech, jako
by mě někdo sledoval nebo jako by se brzy mělo stát něco špatného. Určitě je to jen kvůli
Lucasovi. Moje divoká představivost zkrátka hledá problémy tam, kde nejsou. Jsem jenom
nevyspaná. Nic, co by nevyřešila pořádná dávka cukru.

Znova se dlouze napiju sladkého nektaru před sebou. Málem celou skleničku vyprázdním na
ex. Poloţím iPhone zpátky na stůl, abych na něho dobře viděla, kdyby se náhodou rozezvonil.
Matka je dnes ráno hotová Miss Popularita – telefon jí zvoní v jednom kuse – kdeţto můj
displej zůstává tmavý.

Zamračeně zakrouţím brčkem ve sklenici a zvednu oči. Ransom se na mě dívá. „Všechno

v pohodě?“

Ani náhodou. Ale jen polknu a usměju se. „Naprosto,“ odpovím a zabodnu do sklenice
pruhované brčko. „Jsem holka. Hledám problémy tam, kde nejsou.“

Přikývne. Zjevně mi nevěří, ale nechá to být. Vrhne na Caterinu otrávený pohled a pak se
s chutí zakousne do svého toustu. Chvíli ho pozoruju a poté se znova napiju.

Ransom je další záhada, kterou bych ráda vyřešila. Od chvíle, co jsem se dozvěděla o jeho
setkání s jasnovidkou, mi hlavou běţí spousta otázek. V první řadě tyhle tři: Obsahovala ta
záhadná zpráva ještě něco? Dovedl by ji zopakovat slovo od slova? Ze zkušenosti vím, ţe
odpovědi na cikánské hádanky se většinou skrývají mezi řádky.

Zmínila se ta jasnovidka o mně, Bohuţel nevím, jak se na to zeptat, aby to nevyznělo

naprosto sebestředně. Nebo šíleně. Ale umírám zvědavostí.

A konečně, zapamatoval si její jméno?

Jeho odpověď by nejspíš jen potvrdila, co si myslím. Byla to Reyna. Jsem si tím tak jistá,
jakoţe se s Lucasem něco děje. Uţ jsem se o něho začínala váţně bát, ale teď kdyţ vím, ţe
v tom všem má prsty moje stará známá cikánečka, začíná to dávat smysl.

Je to osud. Osud chtěl, abych potkala Ransoma a poznala svoji matku. Všechna ta pozornost
a záře reflektorů je mi sice cizí, ale nakonec všechno dopadne dobře. Musí. Osud si to přeje.

93
 Jen si musím zvyknout.

Po několika minutách, kdy se beze slova věnujeme jídlo – tedy já a Ransom, zatímco matka
dál telefonuje – Caterina konečně telefon odloţí. Usměje se na nás a zeptá se: „Tak kde jsme
to skončili?“

Nikde, chce se mi říct. Od chvíle, co jsme sem přijeli, jsi nedala telefon od ucha. Ale
nakonec se kousnu do jazyka. Rozhodnu se působit pozitivně, a tak řeknu: „Mám pro vás
novinku.“ To je oba zaujme. „Táta s Jennou uţ stanovili nový termín svatby. Bude příští
týden v Santa Barbaře a oba vás tam rádi uvidíme.“

Taky mi to dalo docela zabrat. Rance tátovi s Jennou nevadí, ale z Cateriny Jenna nebyla
zrovna nadšená. Nechtěla, aby se znova dozvěděla všechny detaily. Ale nakonec oba uznali,
ţe jestli má být matka součástí mého ţivota, budou se s ní muset naučit vycházet. K tátovu
velkému překvapení se premiéra obešla celkem bez incidentů. Byli sice dost nervózní z toho,
jak dlouho jsem tam zůstala, ale nakonec museli připustit, ţe Caterina moţná váţně není tak
zkaţená, jak jsme si kdysi mysleli. Moţná ţe se lidi opravdu můţou změnit.

„Příští týden?“ zopakuje Caterina. Přimhouří oči a začne si pohrávat s příborem.

Přikývnu. Znova mě přepadne ten divný pocit. „V sobotu.“

Uhne pohledem. To nevěstí nic dobrého. Ale neţ stačím sebrat odvahu se jí na to zeptat,
znova se jí rozezvoní mobil. Ani nevím, jestli jsem spíš naštvaná nebo ráda. Zvedne ho ze
stolu, podívá se na displej a vykvikne. Podívám se na její netknutý brunch a zakroutím
hlavou.

Uţ jsem přišla na to, jak to celebrity dělají, ţe jsou tak štíhlé. Vůbec nejedí. Neţ se k tomu
dostanou, jídlo jim vystydne.

„Drahoušku!“ vykřikne Caterina. S Ransomem se na sebe podíváme a ušklíbneme se. Její

změny tónu jsou váţně neuvěřitelné. Slyšela jsem ji mluvit normálně. Zahlédla jsem pod
tunami make-upu, jaká je doopravdy. Ale kdyţ jí zavolají jistí lidé nebo kdyţ potká někoho
slavnějšího, neţ je ona, rázem se promění v hollywoodskou svůdnici.

Dychtivě přikývne a pokračuje. „Ano, jsem naprosto připravená. Dokonce jsem si včera
v noci ještě jednou přečetla celý scénář, tolik se mi líbil. Uţ to úplně vidím. Ta role mi byla
napsaná přímo na tělo.“

Můj podivný pocit ještě stokrát zesílí. Otočím se k Ransomoi a tiše zopakuju: „Role? Jaká
role?“

Ale on jen pokrčí rameny. Zjevně je stejně zmatený jako já. Opře se o ţidli, odloţí vidličku
a odsune talíř stranou. Jindy neví, kdy přestat. To mě jen ještě víc znervózní.

„No to je úchvatné!“ Caterina se usměje tak široce, ţe jí div neupadne půlka obličeje.
Luskne prsty na rozcuchaného poskoka sedícího za námi, který se, jak jsem se nedávno
dozvěděla, jmenuje Brice. Pozvedne obočí a zopakuje do telefonu: „V úterý?“

94
 Brice se podívá do svého telefonu a přikývne. Caterina švihne pěstí do vzduchu. „Úterý není
problém. Jestli chceš, klidně skočím do letadla ještě dneska. Jsem připravená vyrazit hned, jak
si řeknete.“ Znova přikývne a ukáţe Briceovi palec nahoru. „Díky. Vyřiď Stevenovi, ţe i já se
na něho těším. Je naprosto dokonalý.“

Svatá prostoto…

Zatímco Caterina v tomhle duchu pokračuje dál, sevře se mi ţaludek. Píchne mě u srdce.
Najednou nějak nemůţu popadnout dech. Nevím proč. Neřekla přece nic tak podezřelého ani
divného… Jen, ţe je připravená si okamţitě sbalit kufry. Aniţ by byť jen pomyslela na
Ransoma nebo na mě.

Nejspíš to ale nemyslela váţně. Nebo ano? Prostě jen přehání, jako vţdycky.

Stejně jsem ale na pozoru.

Popadnu zbytek koly a celou ji vysrknu.

Zatím jsem se dobrala k následujícímu.

Ať uţ jí volá kdokoliv, zjevně je to důleţité. Nabídl jí roli, ze které je celá pryč a o které si
myslí, ţe se pro ni narodila. Nemám nejmenší tušení, co by to mohlo být. Vypadá to, ţe s ní
v tom bude hrát nebo to reţírovat někdo jménem Steven a ţe tohle úterý spolu mají schůzku.

Tohle úterý.

Znova mě píchne u srdce. Caterina slíbila, ţe tu nějakou chvíli zůstane. Říkala dva týdny.
Doufala jsem, ţe se zdrţí alespoň do soboty. Ţe přijde na tátovu a Jenninu svatbu. Ţe spolu
konečně začnou vycházet. Kdyţ tam bude a já se pak budu moct podívat na fotky a ujistit se,
ţe se mi to jenom nezdálo, budu mít pocit, ţe jsem opravdu začala znovu. Ţe jsem konečně
zavřela dveře za minulostí a začala psát novou kapitolu svého ţivota.

Caterina se zasměje. „Výborně. Takţe krabičku kubánských doutníků. Přivezu mu je. Právě
se ostatně stal mým nejoblíbenějším reţisérem.“ Mrkne na Brice a ten si to poznamená. „Fajn,
jsme domluvení. Ciao!“ Pošle tajemnému neznámému na druhém koni vzdušný polibek a
zavěsí.

S Ransomem se na sebe podíváme.

„Ještěţe je v mimosách šampaňské!“ Zamává na číšníka. Srdce mi divoce buší. V duchu mu

poručím, aby proboha zpomalilo.

„Dobré zprávy?“

„Přímo vynikající,“ opraví mě Caterina s upřímným úsměvem, který se mi zatím podařilo

zahlédnout jen párkrát a vţdycky jedině na kameru. Natáhne se k nám, vezme nás oba za ruce
a řekne: „Právě jsem se znova narodila. Alespoň co se týče kariéry,“ mrkne na nás.

Nechápavě zamrkám. Co prosím?

95
 Vtom se vedle nás objeví mladý číšník. Caterina se na něj slade usměje. Obrátím oči
v sloup. „Tři mimosy. A dejte do nich to nejlepší šampaňské, co máte. Slavíme velký
úspěch.“

Caterina na něj mrkne. Číšník pozvedne obočí a významně se podívá na nás dva. „Je mi líto,
madam, ale budu vás muset všechny poţádat, abyste mi ukázali občanský průkaz. Nezletilým
nenaléváme.“ Tím má pochopitelně na mysli Ransoma a mě. Caterina uţ váţně nevypadá na
dvacet.

Při té myšlence se musím pousmát. Rychle si přikryju ústa ubrouskem, aby to nikdo
nepostřehl. Pak si všimnu Caterinina nevěřícného výrazu a ubrousek mi vypadne z ruky. Ajaj.

„Děláte si legraci?“ zeptá se zvýšeným hlasem.

Trhnu sebou a rychle přelétnu pohledem hosty u vedlejších stolů. Jak se dalo čekat, přestali
jíst a místo toho s napětím sledují fascinující přestřelku u našeho stolu. Skvělý.

Číšník si upraví límeček a rozpačitě pokrčí rameny. „Je mi líto, madam.“ Kdyţ to Caterina
uslyší, celá ztuhne. Číšník přešlápne z nohy na nohu a dodá: „Taková jsou pravidla. A zákon.“

Caterina se zatváří, jako by právě kousla do kyselého jablka. „Víte vy vůbec, kdo já jsem?“

Poklesne mi čelist. Div se neutrhne a nespadne na stůl.

Za celý ţivot jsem slyšela hodně děsivých historek o celebritách. Asi jako všichni. Ale táta
se svým jménem nikdy nechlubil. Ani kdyţ jsem ho o to v ţertu prosila. Kdyţ teď vidím
Caterinu, jak natahuje krk a hledá někoho, komu by si mohla postěţovat, jsem ráda, ţe mě
nikdy neposlechl.

„Kde je váš nadřízený?“ vyštěkne.

Slade a nevinně vyhlíţející číšník se jako mávnutím kouzelného proutku promění v pana
Neohroţeného. Narovná se, připravený se s matkou utkat. Brice se zavrzáním vstane ze ţidle.
Pozornost všech hostů se rázem obrátí k němu.

Tak to je mazec. Zatím nikoho nevidím natáčet si to na mobil, ale to je jen otázka času.

Zatímco Brie něco šeptá Caterině, pokusím se pana Neohroţeného uklidnit. Nasadím
chápavý úsměv a prohlásím: „Ale to vůbec nevadí. Ani trochu, váţně. Stejně nemám
šampaňské ráda.“

Všichni se okamţitě otočí ke mně a číšník si s úlevou vydechne. Nakonec je asi přece jenom
rád, ţe se nebude muset s Caterinou pustit do kříţku.

Vtom Ransom poměrně ostře prohlásí: „Ani já ne.“ Všichni se na něj zadíváme. Uţ si zase
nervózně hraje s trsátkem. Proplétá ho mezi prsty tak rychle, ţe skoro nejde vidět. „Já nikdy
nepiju,“ prohlásí rezolutně. „Moje matka je alkoholička.“

96
 Vytřeštím na něj oči. Okolní hosté se začnou ušklíbat. Zítra toho budou plné noviny.
Caterina zbledne, ale hned se zase vzpamatuje.

„Netušila jsem, ţe má tvá adoptivní matka takové potíţe. No dobrá,“ mávne rukou. „Tak
jednu mimosu a dva pomerančové dţusy,“ poručí číšníkovi.

Vsadím se, ţe v nich bude napliváno.

Z číšníkova pohledu jasně vyplývá, ţe nám uţ po zbytek oběda rozhodně ţádné pití
nepřinese.

Kdyţ se vydá znova do kuchyně, matka se otočí k Ransomovi: „Bylo to nutné?“

Bratr pozvedne obočí. „Myslel jsem, ţe nás chceš líp poznat. Proto jsem snad tady, nebo
ne? Abychom se seznámili a stala se z nás šťastná rodinka,“ zopakuje téměř doslova, co říkala
ta ţena se sluchátky na červeném koberci. „Mateřství je přece ta nejkrásnější role na světě.“

Jeho sarkastický tón si v ničem nezadá s Austinovým.

V Caterininých silně nalíčených očích probleskne hněv. „Samozřejmě,“ připustí, „ale

myslíš, ţe prát na veřejnosti špinavé prádlo je ta nejlepší cesta, jak toho dosáhnout?“

„Jablko zřejmě nepadlo daleko od stromu.“

Sevřu pod stolem ruce v pěst.

Stává se z toho opravdová slovní přestřelka. Rozhodně se jí nehodlám účastnit – teď ani
nikdy jindy.

„Ale přesně to je ten důvod,“ pokračuje Rance, „nebo ne? Proto jsi mě vzala s sebou do
Kalifornie a přihlásila se ke Cat v celostátním vysílání. Aby se za nás stala rodina. Nebo ne?“

Jeho poslední slova znějí jako hozená rukavice. Neodvaţuju se pohnout, mrknout, nic.
Čekám, jak Caterina zareaguje. Cítím, ţe mi něco uniká. Něco naprosto zásadního. Jsem
zvědavá a k smrti vyděšená zároveň. Matka zvedne z klína ubrousek, otře si čisté rty – jídla se
ani nedotkla – a sevře bílou látku v rukou. Čím déle visí bratrovi otázky ve vzduchu, tím víc
chci někam utéct.

Caterina usrkne teď uţ bezpochyby studené kávy a pomalu odloţí šálek. „Zdá se, ţe se
chceš na něco zeptat, Ransome. Máš na mysli nějakou konkrétní otázku?“

Ransom se hořce zasměje a potřese hlavou. „Ani ne. Pro mě to byl jen experiment. Materiál
na další písničky.“ Jeho tvrdý pohled zabloudí ke mně a malinko zjihne. „Šance poznat sestru.
Aspoň za to ti můţu být vděčný. Ale jinak nemám ţádné otázky. Já ne.“

Pozvedne obočí a tiše mě tak vybídne, abych se ozvala.

Ale já tam jen s kamenným výrazem sedím a předstírám, ţe nemám tušení, co po mně chce.
Caterina, Brice a pár ostatních hostů se ke mně zvědavě otočí, ale já nespouštím oči

97
z Ransoma. Dívá se na mě něţně a chápavě, ale zároveň neústupně. Obočí má pořád
zvednuté.

Sevře se mi srdce.

Vím aţ moc dobře, co po mně chce. Abych se odváţila to celé konečně nějak uzavřít.
Pokusila se získat odpovědi na otázky, které mě trápí celých těch deset let. Zeptala se na to,
co oba chceme slyšet.

„Kdo ti to volal, mami?“

Rance se na mě povzbudivě usměje. Nadechnu se a podívám se na Caterinu. Na kratičký

okamţik se jí v očích objeví panika. Zmizí tak rychle, jako se objevila, ale byla tam, tím jsem
si jistá. Zamračím se. „Tak kdo?“ zopakuju.

Matka pokrčí rameny, jako by o nic nešlo. „To byl jen Michael Layton. Bude teď natáčet
jeden film, o který jsem projevila zájem. Jmenuje se Poslání.“

Jakmile to dořekne, vzpomenu si, ţe jsme Laytona potkali na premiéře. Je to tátův známý,
takţe nás přišel pozdravit. A pak se s Caterinou a skupinkou neznámých chlápků v oblecích
odebrali stranou. No jasně, producenti. Povzdychnu si.

„Nabídli mi roli,“ pokračuje se zářivým úsměvem, vyhrazeným pro fotografy, televizi a

červený koberec. Tím, co nedělá vrásky a nedosahuje aţ k očím. Tím falešným. „Budu hrát
matku Julianne Rhodesové. No není to skvělé?“

Pomalu přikývnu. Začíná mi to všechno docházet. Julianne tam byla taky. Typická dětská
hvězdička. Její plakáty zdobí pokojíčky pitomých malých holek po celém světě.

Je jí šestnáct. Stejně jako mně.

„Hmm.“ Radši neotvírám pusu, jinak bych se nejspíš pozvracela. Dlouze se nadechnu,
abych se uklidnila, a přikývnu. Pak si všimnu, ţe se kolébám ze strany na stranu.

Ne proto, ţe bych byla smutná. Nejsem. Ani vyděšená nebo naštvaná. Jen plná energie.
Cítím, jak mi proudí v ţilách. Na rukou mi naskočí husí kůţe. Po zádech mi přeběhne mráz.
Celá restaurace najednou zmizí. „A důvod, proč ti volal aţ teď, dva dny potom, co jste se sešli
na premiéře, je, ţe…“

Schválně se odmlčím. Chci, aby to dořekla ona. Jsem zvědavá, jestli řekne pravdu, na
kterou uţ Rnasom zjevně taky přišel.

A Caterina kupodivu nezklame, přestoţe má kolem sebe početné obecenstvo, které jí visí na
rtech. „Michael zavolal aţ dneska, protoţe se nemohl rozhodnout,“ připustí a opře se o ţidli.
Brice vypadá, ţe brzy omdlí. „Věděl o mém zájmu, ale nebyl úplně přesvědčený. Bál se, ţe by
mi tu roli nikdo v Americe nevěřil. Prý kvůli mojí image. No, věřili byste tomu?“

Odfrknu si a zakroutím hlavou. Cítím, ţe se mi do očí derou slzy. Nakonec se neudrţím a

hořce se zasměju.

98
 „Váţně?“ zeptám se. Vidím, ţe mě poslouchá úplně celá restaurace, ale je mi to jedno.
Nedokáţu jen tak klidně sedět. Přejedu si rukou po tváři a sevřu ruce v pěst. „První dítě jsi
dala hned po narození k adopci a druhé opustila, kdyţ mu bylo teprve pět. Nikdy jsi toho
nelitovala ani si na nás nevzpomněla… Dokud jsme se ti najednou nezačali hodit. Co mu tak
asi mohlo vadit, co myslíš? Vţdyť ty jsi přece hotová Matka Tereza!“

Brice sebou trhne a zavolá: „Účet, prosím!“ Pak někam odběhne hledat pomoc.

Ransom se na mě zadívá jako hrdý otec a Caterina jako by… jako… ani nevím. Strávily
jsme spolu týden, je to moje matka, ale pořád se v ní ani trochu nevyznám. Váţně jsem si
myslela, ţe si k sobě pomalu začínáme nacházet cestu. Ţe se mi podařilo dostat se za tu její
fasádu a ţe máme šanci spolu navázat opravdový vztah. Pokusit se proměnit ve skutečnost
můj trapný sen a idylickém vztahu mámy a dcery, který mě celou tu dobu pronásledoval. Ale
ošklivě jsem se spletla.

A pak mě něco napadne. Ta myšlenka mě uhodí s takovou silou, jako by do mě vrazil

náklaďák. Sevře se mi ţaludek a rozbuší se mi srdce.

„Víš, myslela jsem si, ţe od tebe musím získat odpověď. Dozvědět se, proč jsi odešla.
Myslela jsem si, ţe to potřebuju, abych to mohla nechat za sebou. Trápila jsem se tím, jestli o
něco nepřicházím, kdyţ nemám mámu. Jenţe já ji mám. A je hodná a laskavá.
Bezpodmínečně jí na mně záleţí, a to, i kdyţ se k ní chovám hrozně. Dokonce chodí na
hodiny kreslení, aby mě líp pochopila, a pomáhá mi přichystat se na akce, na které nechce,
abych šla.“

Potřesu hlavou. Konečně mi to dojde. A zahojí mě to. Všimnu si pár zvednutých telefonů.
Určitě si tu mou řeč nehrávají. Nevadí. S úsměvem se rozhlédnu kolem sebe.

„Jenna se ke mně za poslední rok chovala víc mateřsky neţ ty za celý můj ţivot. Takţe
musím nesouhlasit,“ vstanu od stolu a zasunu ţidli na své místo. „Je to šok, ţe ti nabídli tu
roli. Ty a milující matka? A to jako váţně? Ani já tomu nevěřím.“

Chvíli tam tak stojím, pokyvuju hlavou a jen si vychutnávám ten pocit, ţe jsem jí pěkně od
srdce řekla, co si myslím. Vyznala se ze svých pocitů. I kdyţ jsem způsobila scénu. Je mi fuk,
ţe toho bude plné YouTube dřív, neţ stačím mávnout na taxík. Pokrčím rameny, popadnu ze
stolu mobil a zamířím pryč.

Do budoucnosti.

Venku před restaurací mě přivítá hluk velkoměsta. Honem si nasadím sluneční brýle. Ne,
abych se schovala před čekajícími paparazzi, ale zkrátka proto, ţe mě příšerně oslepuje
sluneční světlo. Na otázky, které na mě jeden přes druhého novináři chrlí, nereaguju. Vydám
se k chodníku, abych si chytila taxíka, a vtom uvidím Jacka. Čeká na mě.

Z jeho pohledu je mi jasné, ţe uţ ví, co jsem udělala. Jak se to mohl tak rychle dozvědět?
Nejspíš to má zkrátka v popisu práce.

A z jeho úsměvu vyplývá, ţe se mnou souhlasí.

99
 „Potřebujete svést, slečno Crawfordová?“

Kývne směrem k černé dodávce, zaparkované u chodníku. Poplácám ho po nabušeném

bicepsu: „Jacku, člověče, ty mi čteš –“

„Cat!“

Otočím se a uvidím Rance, jak vyběhne ze dveří restaurace a zamrká, oslepený ostrým
poledním sluncem. Vymrštím ruku do vzduchu a nad hlavami reportérů na něho zamávám.
„Tady!“

Rozhlédne se kolem sebe. Kdyţ mě konečně najde, začne si razit cestu mezi fotografy.
Doběhne ke mně celý udýchaný. Opře se rukama o kolena.

„Chceš svést?“ zeptám se ho a vrhnu tázavý pohled na Jacka. Přikývne. „Společnost ale
bude tichá a zasmušilá, zdaleka ne tak dramatická.“

Zní to, jako bych to vyslovila já. Ale kdyţ se Ransom narovná a ustaraně se na mě podívá,
dojde mi, ţe jsem naprosto duchem nepřítomná. Připadám si, jako bych se vznášela. Mluvím,
ale nevím, co říkám. Stojí na zemi, ale necítím nohy. Jako bych opustila své tělo.

Rance mě chytí za rameno. „Jsi v pořádku?“

Skrze bavlněné tričko ucítím teplý dotek jeho dlaně. Zatočí se mi hlava. Vrhnu kradmý
pohled na foťáky namířené naším směrem. „Naprosto,“ nasadím povědomý úsměv – nebo
spíš úšklebek? „Tak zvednem kotvy, ne?“

Jack mi otevře dveře a Ransom mi pomůţe dovnitř. Nepustí mě ani poté, co se taky usadí.
Místo toho si mě přitáhne k sobě.

„Jsem na tebe hrdej,“ zašeptá a obejme mě kolem ramen. Zaplaví mě vůně kůţe a
javorového sirupu. „Nebylo to snadný, ale fakt jsi jí to natřela. Mělas vidět, jak se tvářila,
kdyţ jsi odešla.“

Přitulím se k němu a beze slova přikývnu. Jack nastartuje a dodávka se pomalu odlepí od
chodníku. Jakmile se rozjedeme směrem domů, teprve mi plně dojde, co se právě stalo.

A rozbrečím se.

100
 Ná dne
Lucás
Brána za mnou s hlasitým cvaknutím zaklapne. Zaparkuju. Z venku ke mně skrz okýnka
doléhá tlumené cvakání fotoaparátů a křik paparazziů. Cítím, ţe se na mě dívají. Stejně tak
Jack. Ale je mi to jedno. Opřu se o sedadlo a zvednu oči k šedému stropu. Kéţ by tam bylo
napsáno, co mám dělat! Nebo aspoň nějaké Reynino podělané tajemné poselství, nějaký
náznak, jak tenhle rozhovor začít. Jak nezlomit Cat srdce. Jestli jsem přijel moc pozdě, jestli
se k ní ta zpráva uţ dostala nebo si stačila všimnout zvýšeného počtu fotografů před okny,
nejspíš uţ tuší, ţe její máma něco chystá.

Ale to, co jí teď řeknu já, ji zničí.

Uhodím pěstí do volantu. Rukou mi projede ostrá bolest. Boţe, jsem to ale idiot! Vţdyť já
těm kecům o magii doopravdy uvěřil! Jako by snad v ţivotě bylo něco víc, neţ co jde vidět.
Jako by to nebyla jen náhodná souhra okolností, ale řídila ho nějaká vyšší moc. Jako by
všechno bylo předem dané.

Kdyby to byla pravda a váţně eistoval osud, pak bylo o mém odchodu od Cat uţ od začátku
rozhodnuto. Tak to teda ne! O svém osudu si rozhodnu sám. Nikam nepojedu.

Jen musím najít nějakou skulinku.

Vytáhnu klíčky ze zapalování a hořce se zasměju. Skulinku. Dal bych cokoliv za jakýkoliv
nápad. Celou noc jsem projezdil na motorce. Ráno jsem mluvil s mámou a zatím to vypadá,
ţe tady budu moct zůstat v nejlepším případě do konce školního roku. Nanejvýš o týden dýl.

To znamená tři měsíce a konec.

Čtrnáct týdnů a pak se mám prostě sbalit a odjet. Zapomenout na to, kým jsem se tu stal.
Kým se tu ještě pořád učím být. Opustit přátele, kteří mi pomohli objevit, kdo vlastně jsem a
holku, která mě tolik inspiruje.

Je mi sice jenom sedmnáct, ale uţ jsem toho za svůj ţivot ztratil docela dost. Zabili mi
bráchu. Stěhoval jsem se tam a zase zpátky přes půlku světa kvůli tátovi, který se mi naprosto
odcizil a málem jsem přitom ztratil sám sebe. Přišel jsem o spoustu přátel. O pocit jistoty a
toho, ţe někam patřím.

Ale podařilo se mi najít něco lepšího.

David se uţ nikdy nevrátí, ale táta po čtyřech dlouhých letech nejspíš konečně ano. Fotbal je
definitivně minulostí a moje výtvory lepší neţ kdy dřív. Poprvé po dlouhé době mám pocit, ţe
konečně můţu volně dýchat. Začala se přede mnou otevírat slibná budoucnost, na kterou jsem
se doopravdy těšil. A Cat… Cat je můj kompas. Ukazuje mi cestu. Inspiruje mě k tomu,
abych byl neustále lepší. Neměla to v ţivotě zrovna lehké a pořád se tváří lhostejně, ale ve

101
skutečnosti jí na ostatních moc záleţí a nebojí se za ně postavit. Já ji potřebuju. Chci ji ve
svém ţivotě mít.

Všechno ostatní zvládnu, ale jestli přijdu o ni, vůbec nevím, co to se mnou udělá. A nemám
v úmyslu to zjistit.

Rozhodně vydechnu, nasadím kamenný výraz a vystoupím z auta. Okamţitě se na mě

začnou ze všech stran řítit otázky. Ocitnu se v hledáčku všech fotoaparátů, ale nevšímám si
toho. Podobně jako Cat se schovám za maskou nezájmu. Mé nové sluneční brýle mi to
podstatně usnadňují.

Kdyţ mě uvidí Jack, kývne na mě. Strčím si ruce do kapes. Nechci, aby on nebo paparazzi
cokoliv zahlédli. Ani jak se mi nervózně třesou ruce. Nedokáţu to zastavit.

Kdyţ se přiblíţím ke dveřím, Jack mi zastoupí cestu. To uţ tu jednou bylo. Úplně ta samá
situace. Ale teď uţ přece ví, kdo jsem. Váţně se mě chystá znova celého prohmatat před
všemi těmi fotografy?

Vzhlédnu k němu, abych zjistil, o co mu jde, ale on se dál zarytě dívá před sebe. OK.
Otevřu pusu a uţ se ho chci zeptat, jestli mě pustí dovnitř, ale vtom si odkašle a tak ji honem
zase zavřu. „Docela rušný ráno.“

Jsou to jen tři slova, ale stačí to na to, aby mě docela šokovala. Moje maska je ta tam. Jack
mluví s Cat. Samozřejmě i s jejím tátou. Kdyţ to bylo nutné, párkrát mi dal nějaké instrukce,
kývl na mě nebo se na mě výhruţně podíval, ale ještě nikdy se nepokusil o konverzaci. Myslel
jsem, ţe toho není schopný.

Kdyţ vidím, jak nepřirozeně se usmívá, jen se v tom ještě utvrdím.

„Váţně?“ zeptám se a po očku mrknu na fotografy.

Jack přešlápne z nohy na nohu, aniţ by z nich spustil oči.

„Pracoval jsem uţ pro spoustu lidí, Capelli. Většinou cynických. Nebo neurvalých.“ Podívá
se přes rameno směrem k domu a pak honem zpátky za bránu. „Tihle jsou jiní.“

Tím myslí Cat a její rodinu. To mi nemusí říkat. Polknu knedlík, který se mi mezitím udělal
v krku, a řeknu: „Já vím.“

Jack se zamračí. „Fajn. Protoţe ta tvoje holka to nemá lehký. Děje se jí něco, co si
nezaslouţila.“ Konečně se na mě podívá. Skloní se tak, ţe mu sluneční brýle trochu sjedou po
nose dolů. Skrz černá skla se mi provrtávají jeho tmavé oči. „Chovej se k ní slušně, jasný?“

Ten týpek je pěkně děsivej. Bicepsy má větší neţ moji hlavu. Byl by schopný roztrhnout mě
vejpůl a vůbec nepochybuju o tom, ţe by to udělal, kdyby musel. Ale stejně se musím
pousmát.

Cat pořád říká, ţe se snaţí drţet si lidi od těla, ale ve skutečnosti není tak drsná, jak si myslí.
Těch pár lidí, co se dostalo za její tvrdou skořápku, by udělalo cokoliv, aby ji ochránili. A

102
Jack je zjevně jedním z nich. Kdyţ vidím, jak si toho potetovaného drsňáka omotala kolem
prstu, jen mě to ještě utvrdí v tom, ţe váţně je výjimečná.

Poloţím Jackovi ruku na rameno. Doufám, ţe mi ji nepřerazí. „Mít Cat rád je snadné.“

Rázem se přestane usmívat. Sundám si brýle, aby viděl, ţe to myslím váţně. Podívá se mi
do očí. Hledá v nich nějakou známku slabosti, ale já se nedám. Mít Cat rád a chovat se k ní
hezky je snadné. Těţké je ochránit ji před neznámem.

Dlouho mlčí. Nakonec přikývne a znova zaujme pozici. Zaklepe na dveře, na tváři znova
neprostupný výraz. „Tak to rád slyším.“

Alessandra mě vede chodbou dál do domu. Otočí se ke mně a smutně se na mě usměje. To

nevěstí nic dobrého. Obyčejně je plná energie a skoro nezavře pusu. Jakmile začne mluvit o
divadle a hraní, vydrţí to celé hodiny, přepíná mezi italštinou a tím, čemu Austin říká
shekespearovština. Ale kdyţ před chvílí otevřela dveře a uviděla mě, ani nezamumlala ahoj.
To váţně nevěstí nic dobrého.

Kdyţ zabočíme za roh, zahlédnu v obývacím pokoji Catina tátu. Zírá na černou televizní
obrazovku, jako by ji chtěl nakopnout. Jenna sedí vedle něj a tiše pláče. A sakra. Uţ to vědí.
Jak jinak si vysvětlit to hrobové ticho a Lessinu neobvyklou zamlklost? Kdyţ se přiblíţíme ke
dveřím Catina pokoje, srdce mi začne vynechávat. A Kdyţ vejdeme dovnitř, přestane bušit
docela.

Viděl jsem uţ Cat vyděšenou, kdyţ se bála, ţe se Alessandra bude muset vrátit zpátky do
minulosti. Nedůvěřivou, kdyţ jí Caterina poprvé zavolala. Plnou naděje potom na letišti.
Odhodlanou a plnou sarkasmu snad kaţdý den od chvíle, co jsem ji poznal. Vyzývavou
během naší projíţďky na motorce. Ale ještě nikdy jsem ji neviděl zlomenou.

Vidět ji brečet mě ničí.

„Baby…“

Cat zvedne hlavu z Ransomova černého trička a popotáhne. Zdá se, ţe ho vyuţila jako
kapesník. Rukama si setře z mokrých tváří slzy a omámeně se rozhlédne kolem sebe.
Konečně její zranitelný, zdrcený pohled přistane na mně. Projede mnou ostrá bolest.

Třemi rychlými kroky jsem u ní. Vytrhnu ji Ransomovi z náruče a sevřu ji ve svém. Vidím,
jak se na ni dívá. Ani mi nemusí nic říkat. Zvedne ke mně oči. Neznám jeho příběh a nejsem
úplně přesvědčený o jeho upřímnosti, ale co se týče Cateriny, jsme zjevně na stejné lodi. Vím,
ţe v tomhle mu můţu věřit.

Opřu se zády o čelo postele a přitáhnu si Cat k sobě. Zaboří mi tvář vlhkou od slz do krku a
zhluboka vydechne. Ucítím na kůţi její horký dech. „Měls pravdu,“ řekne ubrečeným hlasem.
„Máma je kráva.“

103
 I se zlomeným srdcem mě dokáţe rozesmát. „Jo, to je,“ přikývnu. Ale místo, aby se Cat
zasmála nebo si ještě přisadila, znova vzlykne. Ten zvuk mnou úplně otřese. „Baby, je mi to
tak líto…“ Sevře mé bavlněné tričko v dlani. Vtisknu jí polibek do vlasů. Cítím vztek a
zároveň naprostou bezmoc. „Zatracení reportéři!“

Cat znova popotáhne. Zjevně se snaţí ovládnout. Poloţí mi hlavu na rameno. Otevře
opuchlé oči a zlomeným hlesem se zeptá: „Jací reportéři?“

Odhrnu jí vlasy z tváře a políbím ji na čelo. Nedokáţu se jí přestat dotýkat. To jediné teď
můţu. Nemůţu jí Caterinu vymazat z paměti. Ani přepsat minulost a dát jí matku, která není
netvor. Ale můţu ji drţet v náručí tak dlouho, dokud to nepřebolí.

„Ti, co ti tak ublíţili.“ Sotva to dořeknu, projede mnou další vlna vzteku. „Ni z toho vůbec
nestojí za řeč. Ale je to jedno. Svět se prostě musí dozvědět, kdo v čem hraje a co si jaká
pitomá celebrita myslí o svojí rodině,“ neubráním se sarkasmu. Musím se hodně snaţit, abych
nevybuchl. „Boţe, takový kecy!“

Cat se zamračí. „Tak moment O čem to mluvíš?“ Protře si rukama oči, osuší si slzy a podívá
se na mě. „Lucu, vţdyť so to stalo teprve před chvílí. Z oběda se svojí podělanou prolhanou
matkou jsem se vrátila asi před čtvrt hodinou. Ty ses zrovna koukal na YouTube nebo co?“

Z oběda? Jakého oběda?

Ransom po mně střelí pohledem, ale jsem tak zmatený, ţe tomu nevěnuju pozornost. Zřejmě
se muselo stát ještě něco jiného. Hned mě napadne to nejhorší. U oběda se zničehonic objevil
sám reţisér. Nebo ta herečka, co bude hrát Caterininu dceru. A Caterina se sebrala a rovnou
odjela. A na Cat se vykašlala. Uţ zase.

„Proč na YouTube?“

Cat sebou trhne. Zřejmě to nebyla ta správná odpověď. Zatváří se podezřívavě a narovná se.
Posadí se přede mě se skříţenýma nohama. Obejmu ji kolem pasu. Vím, ţe se ode mě snaţí
odtáhnout. Cítím to. Ale ta fyzická vzdálenost mě děsí ještě ze všeho nejmíň.

„Kdyţ o tom nevíš, tak proč jsi přišel?“ Ztěţka polkne a pak se najednou uklidní. Znova si
nasadí svou masku. „První, cos řekl, kdyţ jsi přišel, bylo: ,Je mi to tak líto.´ Omluvil ses za
něco, za co vůbec nemůţeš, a pak jsi proklel reportéry.“ S kaţdým dalším slovem si Cat
kolem sebe znova staví zeď, aby se ochránila před bolestí. Trvalo mi měsíc, neţ jsem tu zeď
prolomil. A teď přede mnou stojí znova. Kdyţ se Cat odmlčí, aby se dlouze nadechla, její
maska uţ je pevně na svém místě. „Takţe se tě zeptám ještě jednou: Jací reportéři?“

Ta klidná, dokonale se ovládající holka s červenýma očima, co sedí přede mnou, není moje
Cat, ale její veřejná verze. Jediná, kterou kdy ukazuje ostatním. Fotografům, novinářům,
spoluţákům. Ale já ji takhle naposledy viděl na její narozeninové oslavě.

Rozbuší se mi srdce. Dostanu strach. Uţ tak musím bojovat s našima a Reyniným

podělaným osudem, abych s Cat mohl zůstat. Nedovolím jí, aby mě nakonec odstrčila sama.
Ne kvůli tomuhle.

104
 Takhle jsem jí to zrovna říct nechtěl, ale radši jdu s pravdou ven: „Včera jsem v televizi
náhodou zahlédl reportáţ o tvojí mámě a o tom jejím novém filmy.“

„Včera,“ zopakuje Cat a pomalu zamrká vlhkými řasami. Ohrne ret a strčí do mě loktem,
abych ji pustil. Odhodí moje ruce pryč a odsedne si ode mě ještě o kousek dál. „A to bylo
předtím nebo potom, co jsem ti volala?“

Skrz její masku na okamţik probleskne zklamání. A vtom mi dojde, kde jsem udělal chybu.

Ale neţ stačím odpovědět a vysvětlit jí to, potřese hlavou. „Vţdyť je to jedno. Zatajils mi to.
Kdybys věděl, jak jsem byla nervózní, Lucu… Nevěděla jsem proč, nedávalo to ţádný smysl.
Jednou jsi mi nezavolal zpátky. To je toho. Říkala jsem si, ţe asi něco podnikáte s Angelou
nebo ţe se to nějak vyhrotilo s tvým tátou…“ Zasměje se, ale ke šťastnému smíchu z naší
projíţďky to má hodně daleko. „Ale cítila jsem, ţe se něco děje.“

Je mi jasné, co tím myslí. Zase ty magické nesmysly. Skoro jsem tomu uvěřil. A jestli je to
pravda, pak se nás to snaţí rozdělit. Zoufale si vjedu rukama do vlasů.

„Cítila? Copak, pošeptala ti to Reyna do ucha? Doneslo se to k tobě vzduchem? Napadlo tě

vůbec někdy, ţe v ţivotě jde trochu o víc neţ o nějaká kouzla a pocity?“

„Váţně?“ Její tón je tvrdý jako kámen. Zvedne se. „Moje matka mě celou dobu jen
vyuţívala. Můj výlev si celá restaurace natočila na mobil. Můj kluk o tom věděl a nevaroval
mě.“

Sakra. Dojde mi, co se právě stalo. Uţasle vykulím oči. „Páni.“ Zvednu ruce do vzduchu. Je
mi jasné, ţe jsem to přehnal. „Ani nevím, proč jsem to řekl. Nemyslel jsem to tak. Vím, ţe
jsem ti to měl říct dřív. Proto jsem taky přijel. Abych ti řekl, co jsem viděl. Přísahám baby, ţe
kdybych věděl, ţe se s ní máš dneska ráno sejít-“

„Kdybys mi zavolal, věděl bys to.“

Suše polknu. Musím se trochu uklidnit. Rozhlédnu se kolem sebe a uvidím Alessandru, jak
stojí celá zkoprnělá ve dveřích, oči vykulené. Ransom k nim uţ pomalu taky couvá. „Já vím.
Máš pravdu. Kdybych ti zavolal nebo napsal, věděl bych o tom. Jenţe včera se zrovna stalo
něco s tátou a já prostě potřeboval vypadnout a vyčistit si hlavu.“

Sotva to dořeknu, uvědomím si, ţe jsem právě udělal další chybu. Cat přimhouří oči a zeptá
se: „Co se stalo?“

Znova se mi roztřesou ruce. Dám si je za hlavu. Na čele mi vyskočí kapičky potu. Tohle je
ta nejhorší moţná chvíle, kdy jí to říct. Hádáme se kvůli hlouposti a je uţ tak dost rozrušená.
Jestli to pokazím, z mizérie by se to mohlo zvrtnout v katastrofu.

Ale uţ tak je na mě naštvaná, ţe jsem mlčel. Musím jí to říct.

„Myslím, ţe tohle není zrovna ta správná -“

„Jen do toho, Lucu.“

105
 Hlas má chladný jako ocel. Sklopím hlavu. „Naši se stěhují zpátky do Milána.“

Ucítím prudký závan vzduchu. Cat seskočí z postele.

Zvednu hlavu a podívám se jí do vyděšených hnědých očí. „Slyšelas mě, Cat? Naši se
stěhují. Já ne. Já nikam nejedu.“

Skrz její masku znovu na okamţik probleskne emoce. Bolest, strach a vztek. V podobných
situacích se vţdycky snaţí od sebe lidi odehnat, právě proto, aby se tomu vyhnula. Vím, ţe se
to chystá udělat i teď. Přesunu se k okraji postele a poloţím nohy na zem. „Slíbil jsem ti, ţe
budu jiný. Ţe nikam neodejdu. A já sliby plním, Cat.“

Nic neřekne, jen sevře rty. Svaly na krku má napjaté.

Vtom ticho přeruší jemně poloţená otázka: „A rodiče ti dovolí zůstat?“

Poloţí ji Alessandra, ale přesto nespustím oči z Catiny tváře. „Pracuju na tom,“ odpovím
popravdě. Cat si obejme rukama břicho, jako by chtěla zadrţet bolest uvnitř. Přál bych si, aby
to byly moje ruce. „Ještě jsem nepřišel na to, jak je přesvědčit, ale já na to přijdu.“ Pohledem
ji prosím, aby mi věřila. „Nevzdám to. Udělám cokoliv, co bude potřeba.“

Dřevěná podlaha zavrzá. Ransom přešlápne z nohy na nohu a podívá se na Alessandru.

„Necháme vás tu chvilku o samotě.“

Přikývnu a v duchu mu poděkuju.

Ale sotva udělá krok, Cat ho zarazí: „Ne, zůstaňte.“

Rnasom sklopí hlavu. Alessandra se kousne do rtu, jako by se nemohla rozhodnout. Ale mě
mnohem víc trápí odhodlání, které se mezitím objevilo na Catině tváři. Kdyţ se naše pohledy
setkají, je mi jasné, ţe to bude zlé.

„Nenamáhej se.“

Projede mnou ostrá bolest. Nevěřím vlastním uším. Něco takového by přece nikdy neřekla.

Ransom si povzdechne: „Cat…“ Ale kdyţ se na něj Cat ostře podívá, honem zase zmlkne.
Potřese hlavou, ale zůstane zticha. Jen se na mě soucitně usměje.

Nechci jeho soucit. Chci Cat. Ţivot, který jsem si tu vybudoval. Budoucnost, která mě tu
čeká. Zůstat s přáteli, které jsem si tu našel. Chci, aby za mě moje holka bojovala stejně tvrdě,
jako já za ni. A ne aby sakra hodila ručník do ringu hned, jak se objeví první potíţe.

Popadne mě vztek. Nasupeně se rozhlédnu kolem sebe a přistanu pohledem na obraze, o

který se opírá Ransom. Nápis pod ním se odsud nedá přečíst, ale moc dobře vím, co na něm
je: BOHYNĚ VICTORIA S MALOVANOU HRUŠKOU, Lorenzo Capelli, 1506.

Moţná jsem blázen, ţe tady chci zůstat. Bojovat za tohle. Moţná ţe jsem váţně jen
náhraţka za její první lásku… Ale pak se ke Cat znova otočím a podívám se na ni. Doopravdy
se na ni podívám. Všimnu si stop od slz na její tváři, ztraceného výrazu v jejích očích… A

106
dojde mi, ţe trpí. Jednak kvůli matce, jednak protoţe si myslí, ţe ji opustím. Útok je její
nejlepší obrana. Jinak to neumí.

A tak řeknu: „Odstrkuj si mě, jak chceš, ty drsňačko, ale já nejsem Caterina. Ani jedno
z těch hloupých děcek, co tě nakonec vţdycky nechaly na holičkách, kdyţ jsi byla malá. Ani
reportér, ani paparazzi a rozhodně ne někdo, kdo by v tobě viděl někoho jiného, neţ
doopravdy jsi: Cat Crawfordová, co miluje umění a válí ve výtvarce.“ Vstanu a přistoupím
k ní o krok blíţ. „Holka, kterou miluju.“

Cat překvapeně otevře pusu. Alessandra za námi vyjekne. Ještě nikdy jsem jí to neřekl.
Naznačoval jsem, všemoţně to dokazoval, ale nikdy jsem k ní nepřišel a nevyznal jí lásku.
Ale jestli někdy existovala vhodná chvíle, kdy vyloţit karty na stůl, pak to musí být takhle.

Nechám ta slova chvíli doznít a pak dodám: „Dám ti čas, jestli chceš. A prostor, aby sis
mohla ujasnit, co cítíš. Co vlastně chceš. Já vím moc dobře, co chci.“

Cat se mi upřeně dívá na rty, jako by mi z nich odečítala. „Opravdu?“

Potlačím úsměv a přikývnu. Vím to uţ dlouho naprosto jasně. „A jen tak se nevzdám.“

107
 Cás á prostor
Lucás
Kdyţ zazvoní zvonek, odhodím tuţky na lavici. Podívám se na svůj výkres a hned vidím
všechny chyby. Většinou mi to docela jde, ale kdyţ Cat sedí jen přes uličku a nepříliš
nenápadně mě pozoruje skrz clonu hustých vlasů, nedaří se mi nakreslit jedinou rovnou čáru.
Cítím, ţe se na mě dívá. Strašně bych se na ni chtěl taky podívat, ale neudělám to. Jen ať se
dívá.

To znamená, ţe jí taky chybím.

Od naší hádky v jejím pokoji uţ uplynulo šest dnů. Skoro celý týden. A za tu dobu jsem
došel k názoru, ţe drţet slovo je pěkná fuška. Neţ jsem od ní v sobotu odešel, řekl jsem jí, ţe
jí dám čas na rozmyšlenou. Kolik jen bude potřebovat, aby si mohla být ohledně nás dvou tak
jistá jako já. V tu chvíli jsem to myslel váţně. Ale teď uţ toho začínám litovat.

Stýská se mi po ní. Po jejích kousavých poznámkách. Po tom, jak jí láskyplně září oči, kdyţ
se na mě dívá. Chtěl bych s ní mluvit, moct se jí zeptat na názor. Je zatraceně chytrá. A taky
bystrá. Kdyby mi pomáhala najít způsob, jak tu zůstat, uţ bychom ho měli. Ale jak jsem jí
řekl, neţ jsem odešel, já své sliby plním. Jestli potřebuje čas, aby si uvědomila, ţe patříme
k sobě a ţe nic – ani osud ani rodiče – na tom ni nezmění, pak ho má mít.

Ale stejně je to na nic.

„Pane Capelli, mohl bych s vámi na chvilku mluvit?“

Koutkem oka zahlédnu Cat, jak se na mě dívá. Přikývnu. „Samozřejmě, pane učiteli.“

Je to divné, kdyţ nás učitelé oslovují příjmením, jako bychom si byli rovni. Ale u našeho
učitele výtvarky mi to nevadí. Má neuvěřitelný talent a já ho naprosto respektuju. A vím, ţe
on mě taky.

Sbalím si věci. Musím se pousmát, kdyţ vidím, jak si Cat schválně dává načas při balení
těch svých. Vydám se uličkou pryč. Cítím, ţe sleduje kaţdý můj krok. Kdyţ jsem si jistý, ţe
uţ mi nemůţe vidět do tváře, usměju se. „Co se děje?“

„Nesu dobré zprávy. Aspoň doufám.“ Náš učitel sáhne do své koţené brašny a vytáhne z ní
štos papírů. „Tohle na mě dnes ráno čekalo ve schránce spolu s dopisem od pana Allena.“

Všechno mi předá. Kdyţ uvidím, co je nahoře napsáno, zmocní se mě nesmírná úleva.

„Přijali mě?“ Snaţím se neznít příliš nadšeně, ale nedaří se mi to.

„To uţ záleţí jen na tvých rodičích.“ Pak s pýchou v hlase dodá: „Byli ohromení, přesně,
jak jsem čekal. Teď uţ záleţí jen na tom, jak dobrý jsi vyjednavač.“

A na tom, jak moc bude táta neoblomný.

108
 Úsměv mi z tváře rázem zmizí. Zatím jsem překonal jen první překáţku – to nejhorší mě
teprve čeká. Ale nechci působit nevděčně. Pan Scott se za mě postavil. „Děkuju vám. Moc si
toho váţím.“ Slova jsou stejně málo.

Poloţí mi ruku na rameno. „Nemáš vůbec zač, chlapče. Myslím to váţně. Máš talent.
Očekávám od tebe velké věci. A sobecky přiznávám, ţe bych je docela rád viděl jako první.“

Šťouchne do mě a usměje se. Pokusím se mu úsměv oplatit. „Aţ budu mít první
samostatnou výstavu, budete první, koho pozvu,“ slíbím mu. „A aţ vyhraju Skowheganovu
medaili za sochařství, budete první, komu poděkuju.“

Člověk musí mít nějaké sny, no ne?

Pan Scott se krátce zasměje a poplácá mě po zádech. „Beru tě za slovo.“

Následuju ho ven ze dveří na chodbu, uši nastraţené, jestli za sebou náhodou neuslyším Cat.
Pan Sott mě ještě poprosí, abych se za ním zítra ráno zastavil, pokud moţno s kladnou
odpovědí, a pak zamíří do sborovny. Kdyţ se přiblíţím ke třídě, kde má mít Cat další hodinu,
zpomalím krok.

„Lucu?“

Kdyţ ji uslyším vyslovit mé jméno, zabolí mě u srdce. Před týdnem jsem jí řekl, ţe ji
miluju. Ona mlčela. Lhal bych, kdybych tvrdil, ţe to nebolí. Otočím se a ustoupím ke
skříňkám, stranou od valícího se davu. „Copak?“

Cat sklopí oči. Popotáhne si batoh o kousek výš. Kousne se do rtu a pak se zeptá: „Všechno
v pohodě? Myslím s panem Scottem. Viděla jsem vás, jak spolu mluvíte.“

Vtom si uvědomí, ţe se právě přiznala k tomu, ţe mě špehovala, a celá zrudne. Tak rád
bych ji vzal do náruče, ten ruměnec jí slíbal a všechno jí řekl… o tom, co jsem zjistil, jaké
kroky jsem podnikl… Dokázal jí tak, ţe plním svůj slib a ţe nikam nejedu.

Ale co kdyţ to nakonec nevyjde? Ještě jsem nezískal tátův souhlas – to je pořád velká
neznámá. Nechci jí dávat naději, dokud nebudu mít jistotu. A navíc mi kromě toho špehování
zatím nijak nenaznačila, ţe by chtěla, abych ji objal. Ţe je připravená za nás bojovat.

A tak řeknu jen: „Jo, všechno v pohodě,“ a nacpu papír od pana Scotta do sešitu. „Pan Scott
mi jen s něčím pomáhá.“

„Aha.“ Cat se zhoupne na patách. Pořád se kouše do rtu. Vím moc dobře, jak hebký ten ret
je… jak horký… Polknu a přinutím se jí podívat znova do očí. Zamrká. Na okamţik jí z tváře
znova spadne ta její maska. V očích má zranitelný a smutný výraz. „Tak doufám, ţe to vyjde,
ať je to cokoliv,“ dodá váţně. Přejede rukou po popruhu od batohu a začne si hrát s jeho volně
visícím koncem. Připadá mi tak vzdálená… A přitom nás dělí pouhý krok. Zhluboka
vydechne a přistoupí ke mně blíţ. „Poslyš, já…“

Vtom se znova rozezvoní zvonek. Začíná další hodina.

109
 „Nevadí,“ potřese hlavou a přinutí se usmát. „To počká.“

V duchu zakleju. Ať uţ se chystala říct cokoliv, chci to slyšet. Po ničem jiném netouţím.
144 hodin jsme spolu nepromluvili. 144 hodin plných kradmých pohledů a touhy. Tolik bych
chtěl slyšet, ţe je stejně zoufalá jako já… Nechci, aby trpěla. Chci ji zpátky.

Chodba se začne pomalu vylidňovat. Cat se podívá na dveře za mými zády. Stačí, aby vešla
dovnitř. Zato moje další hodina je v jiné budově, takţe určitě přijdu pozdě. Ale stálo to za to.
Tenhle krátký rozhovor, jakkoliv směšný, mi dodal sílu do dalšího boje.

„Tak já radši půjdu. Biologie začne co nevidět,“ špitne Cat. Podívá se mi znova do očí.
Přikývnu. Váhavě se vydá ke dveřím. Dívám se za ní, dokud v nich nezmizí, a pak honem
vytáhnu ze sešitu papíry, co moţná rozhodnou o mojí budoucnosti.

„Lucasi?“

Máma se zamračí a vstane z křesla naproti tátovu stolu. Táta se opře o ţidli a podezřívavě se
na mě podívá. Zjevně jsou překvapení, ţe mě vidí doma tak brzy. A není divu – ulil jsem se
z poslední hodiny.

Přísahám, ţe jsem tam vydrţel tak dlouho, jak jen to šlo. Propálil jsem so sešitu pohledem
díru. Hodina střídala hodinu a já nebyl schopný soustředit se vůbec na nic. Jen jsem tam tak
seděl a přehrával si v hlavě, co jim řeknu. Kdyţ naposledy zazvonil zvonek a já měl jít na
francouzštinu, zabalil jsem to. Je mi jasné, ţe chození za školu není zrovna důkazem toho, ţe
jsem schopný dělat závaţná rozhodnutí. Moţná na to dojedu ještě dřív, neţ vůbec začnu. Ale
tenhle rozhovor uţ prostě nemohl počkat. Mám plán, všechno jsem promyslel a chtěl bych to
všechno vyřešit dřív, neţ přijde domů Angela. Nechci, aby si připadala jako rukojmí, kdyby
se to nějak zvrtlo.

Táta zavře účetní knihu, co má před sebou na stole, a začne na její koţené desky poklepávat
perem. Ve tváři se mu míhají emoce. Tolik jsem jich u něj za poslední roky nikdy neviděl.
Zvědavost. Rozhořčení. Provinilost. Lítost. Ale lhostejnost mezi nimi není. To je dobré
znamení. Sednu si naproti němu. Máma se vrátí zpátky na své místo. Rozhostí se ticho. Táta
čeká, ţe začnu. Provrtává mě přitom pohledem. Ale já to nechci uspěchat. Musí se to podařit.
Záleţí na tom celá moje budoucnost.

Po chvilce, která se zdá jako věčnost, se nakonec ozve máma: „Chceš si s námi o něčem
promluvit?“

Mám co dělat, abych se nerozesmál. To se dalo čekat, ţe právě jí povolí nervy jako první.
Vţdycky se snaţí za kaţdou cenu udrţet mír. Namísto odpovědi sáhnu do batohu a vytáhnu
z něj papíry od pana Scotta. Poloţím je před tátu na stůl. Podívá se na přední stránku a
povytáhne obočí. „Mám alternativu k návratu do Milána.“

Ještě neţ to dořeknu, táta zakroutí hlavou. „Tak na to zapomeň.“

110
 „Alternativu?“ Máma se váhavě nakloní dopředu a natáhne krk, aby si mohla přečíst nápis
na přední straně. „SAVU? To znamená co?“

„Sanfraniská akademie výtvarných umění,“ odpovím. Táta sevře rty. „Internátní škola jen
kousek odsud, jedna z pěti nejlepších uměleckých škol na světě. S maturitou odsud se
dostanu, na jakoukoliv univerzitu budu chtít.“

Táta si odfrkne. „A nehraje v tom roli náhodou spíš jistá Cat?“

Ta otázka, nebo spíš způsob, jakým ji poloţil, mě pěkně namíchne. Ale vlastně má pravdu.
Přinejmenším částečně. Kdyby nebylo Cat, nejspíš bych se o SAVU nikdy nezajímal.
Rozhodně bych nešel za panem Scottem a nezeptal se ho, jaké jsou v okolí internátní školy.
Ale teď uţ nejde jen o Cat. Ale taky o mně. Kéţ by to naši pochopili!

„Ne,“ podívám se tátovi zpříma do očí. „Máš pravdu. Začal jsem se o tuhle školu zajímat
kvůli Cat. Ale ona není ten důvod, proč tam chci… Nebo aspoň ne ten jediný. A dokonce ani
ne ten nejdůleţitější.“

To je zaujme. Tátovo obočí povyskočí ještě o kousek výš. Nakloní se dopředu a dá si ruce
na stůl. Máma mi jemně poloţí ruku na rameno. Kdyţ mě tak oba nenápadně pobídnou, abych
pokračoval, na nic nečekám a všechno to na ně vyklopím.

„Co jste mi minule říkali o Itálii, je naprostá pravda. Je to úţasné místo pro studium umění.
Vím to. Ţil jsem tam. A vţdycky se tam budu moct vrátit. V létě o prázdninách, aţ půjdu na
univerzitu… Ale ne teď. Teď chci zůstat tady. Sám.“

Moje slova mají šokující účinek. Nechám je chvíli doznít.

Pak pokračuju: „Poslední čtyři roky vůbec nevím, kdo jsem a co chci.“ Polknu knedlík,
který se mi mezitím udělal v krku, a dodám: „Chci to zjistit.“

Máma mi sevře ruku. Podívám se na ni. Oči má plné slz. „Ale Lucasi, na to přece nemusíš
být sám. Uvědomujeme si, ţe jsme udělali chyby, ale pořád jsme tady s tátou pro tebe.
Doufám, ţe to víš.“

Vezmu ji za ruku a přikývnu: „Já vím. A přísahám, ţe vás z ničeho neviním. Můţu si za to
sám. Od té doby, co David umřel, jsem stejně zmatený a ztracený jako vy. Ale jestli mám
dospět,“ otočím se k tátovi a podívám se mu do očí, „a být takový, jakého jste mě vţdycky
chtěli mít, pak tu musím zůstat. Sám. Cítím, ţe jedině tak můţu získat odpovědi na své
otázky.“

Tátův přimhouřený pohled zjihne. Nevím, jestli je na mě hrdý, nebo mě lituje, ale rozhodnu
se pokračovat dál tak jako tak.

„Musím si najít svou vlastní cestu… V ţivotě i umění. Chci se postavit na vlastní nohy a
vyzkoušet si, jaké to je být mezi těmi nejlepšími světovými umělci. Kdo ví, moţná ţe si
nakonec nechám umění jen jako koníček a půjdu studovat obchod, jak jste chtěli.“ To ho
určitě dostane. „Nebo se moţná ukáţe, ţe na to váţně mám,“ raději rychle dodám, aby se zas

111
moc neradoval. „Ale ať uţ to dopadne jakkoliv, budu vědět, ţe jsem to aspoň zkusil. Sám.
Nebudu se moct na nic vymlouvat. Kdyţ se o to teď pokusím, dozvím se pravdu. Jsem si tím
jistý.“

Je to pravda. Nevím proč, ale jsem vnitřně přesvědčený, ţe dělám správnou věc. Nejdřív
jsem si nebyl moc jistý. Ale teď, kdyţ vím, ţe tu ta moţnost váţně je, se všechny moje
pochyby rozplynuly. Jdu do toho. S Cat, anebo bez ní. Ale s ní by to bylo o tolik lepší…

Táta se dlouze zadívá na mámu a zhluboka si povzdychne. „Lucasi, to je obdivuhodné a já

to respektuju. Jsem na tebe zatraceně pyšný. Ale, chlapče, je ti sedmnáct let. Nemůţu tě jen
tak nechat v cizí zemi.“

Přesně to jsem čekal, takţe mám – díkybohu – přichystanou odpověď: „Příští rok budu
v posledním ročníku.“ Podívám se na mámu a pokračuju: „To znamená, ţe uţ za rok půjdu na
vysokou. Vţdycky jste říkali, ţe můţu studovat, kdekoliv budu chtít. Teď nebo za rok, co na
tom záleţí? Kdyţ to nevyjde, vrátím se do Itálie a pak mi můţete říct: ,No vidíš.´ Ale kdyţ mi
tahle šance teď spadla do klína, byla by škoda jí nevyuţít.“

Máma povolí jako první. Otočí se k tátovi a zvědavě – a moţná i trochu prosebně – se na něj
zadívá.

Zaplaví mě naděje, div se mi z toho nezatočí hlava. Honem dodám. „Uţ mě přijali. Pan
Scott jim poslal ukázky mých prací a kopii mého indexu.“ Podívám se z jednoho na druhého.
Škoda ţe neumím číst myšlenky. „Uţ je potřeba jen vaše svolení.“

Následuje napjaté ticho. Trvá dlouho. Přeběhne mi mráz po zádech. Zatímco se spolu naši
beze slov domlouvají, mám pocit, jako by na tom závisel celý můj ţivot. I kdyby to nevyšlo,
nevzdám se. Slíbil jsem Cat, ţe to neudělám. Pokud budu muset dál hledat nebo za ní kaţdý
měsíc letět, abych ji mohl vidět, není problém. Ale to, co jsem řekl rodičům, jsem myslel
váţně. Tady jde o víc neţ můj milostný ţivot. Tady jde o celý můj ţivot.

Táta si přejede rukou po tváři. Zeptá se: „Opravdu to chceš?“ Najednou zní nějak jinak,
skoro unaveně.

Zhluboka se nadechnu a po pravdě odpovím: „Potřebuju to.“

Přikývne a znova se podívá na mámu. „Tak dobrá.“

112
 Já pitomá
Cát
Občas bych váţně potřebovala náhubek. Jako ten, co ta zlá holka nasadila Lady v Lady a
Trampovi. Abych nemohla říkat věci, které vůbec nemyslím váţně. Teda, v tom okamţiku je
myslím váţně, ale pak toho vţdycky lituju.

Příklad? Můj katastrofální verbální průjem minulý týden. Za celý týden jsem s Lucasem
nepromluvila jediné slovo. Aţ dneska na chodbě. Drţí se zpátky. Dává mi prostor, přesně jak
slíbil. Jak jsem ho donutila, aby slíbil, protoţe jsem mu řekla, ţe to chci. Upřímně, jediné co
chci od chvíle, kdy za jeho dokonalým zadkem zapadly dveře a Alessandra na mě udělala psí
oči, je vrátit čas a začít znovu.

Less mě neustále přesvědčuje, abych se mu omluvila. Řekla mu, ţe jsem byla naštvaná
kvůli matce a bála se, ţe on taky odejde, a tak jsem na něj vyjela.

Ale co kdyţ uţ je pozdě?

To mi brání jednat. A tak mi nezbývá neţ ho špehovat na chodbách a v té jediné ubohé

hodině, co spolu máme. Co kdyţ po mém výlevu došel Lucas k názoru, ţe je mu beze mě
nakonec líp? Ţe mám trochu moc problémů a jsem zbytečně náročná?

Svěsím hlavu a sevřu v dlani svůj přívěsek ve tvaru růţe s osmi okvětními lístky. Zaplaví
mě vzpomínky. Den, kdy mi ho dal, letošní Valentýn, byl jedním z vůbec nejšťastnějších
v mém ţivotě. Ještě nikdy jsem neměla k nikomu tak blízko. Nepřipadala si víc ţádaná, víc
zamilovaná. Protoţe právě to bezpochyby jsem – zamilovaná. Stejně jako Lucas. Jenţe ten mi
to řekl. A já ho pak kopla do toho jeho perfektního zadku.

Potřesu hlavou a zadívám se na svůj odraz v luxusním hotelovém zrcadle. Kruhy pod očima
zakrývá tlustá vrstva make-upu. Jasně rudé rty mají vykompenzovat můj pobledlý výraz. Za
dveřmi se všichni dobře baví. Připíjí na zdravá tátovi a Jenně na jejich předsvatební hostině.
Co se týče těch dvou, jsou v sedmém nebi – a zaslouţí si to. Bůh ví, kolik toho se mnou
museli vydrţet. Zaslouţí si oslavit, ţe to jejich vztah přeţil.

Jen aby přeţil i ten můj.

„Ťukyťuk.“

Vzhlédnu a uvidím Alessandru, jak nakukuje zpoza bytelných dveří a nesměle se u toho
usmívá.

„Jsi v pořádku, drahá sestřenko?“ zeptá se. Jemně zavře dveře a opře se o ně. „Uţ jsi pryč
hodnou chvíli.“

„Nikdy mi nebylo líp,“ odvětím sarkasticky. Povzdychnu si a zvrátím hlavu dozadu. Strop
je vymalovaný sametovou barvou se zlatými prvky a růţovými růţemi podél okrajů. Růţe.

113
Znova si povzdychnu a sklopím hlavu. „Moc to tátovi přeju. Váţně. Jenna je to nejlepší, co se
mu mohlo přihodit. Jsem tak ráda, ţe se zamiloval do někoho, kdo ho dovede ocenit.“

Ne jako moje sobecká matka, která zjevně vůbec netuší, co láska je.

Less se přesune ke gauči u zdi a pokyne mi, abych se posadila vedle ní. „Vím, jak to myslíš.
Pobývám u vás jen chvíli, ale vidím, jak moc se k němu Jenna hodí. Doplňuje ho a stará se o
něho, podporuje ho, podněcuje, aby byl lepší. Stejně jako on ji.“ Usměje se a vezme mě za
ruku. Lehce se ke mně natočí, aby mi viděla do tváře, a dodá: „A jako Lucas tebe.“

„Sakra, Less, nedělej to ještě horší, neţ to je.“

Less jenom pokrčí rameny a podívá se na mě, jako by říkala dobře ti tak. Coţ jen dokazuje,
jak dokonale uţ stačila do tohoto světa zapadnout.

Nemůţu si pomoct a musím se zasmát. „Ale kdyţ uţ jsi to musela zmínit, tak ano, máš
pravdu. Přesně tak. Je prostě těţký tam s nima být, kdyţ jsou tak šťastní. Strašně moc jim to
přeju, váţně. Fakt. Ale usmívat se a tvářit se, ţe jsem taky šťastná? Aţ doteď jsem to
zvládala, ale teď uţ to prostě nedávám. Definitivně jsem ztratila šťávu.“ Podívám se na dveře
a představím si, jak se za nima táta usmívá. „A nechci všem kazit náladu svým utrápeným
výrazem.“

Less potřese hlavou, jako bych byla blázen. Coţ vzhledem k tomu, jak se v poslední době
chovám, není zas tak daleko od pravdy. „Cat, je to tvůj táta.“ Neujde mi, ţe se přitom trošku
zajíkne. Určitě si vzpomněla na svého tátu, strýce Marca, daleko v šestnáctém století. „Chce ti
pomoct.“ Váţně se na mě zadívá. „Stejně jako my všichni.“

Dívá se na mě tak naléhavě, aţ se mi z toho sevře srdce. Vím, co mi chce naznačit. To samé
co ostatní. Less, Lucas, táta i Reyna… Všichni chtějí to samé. Abych jim věřila.

„Kdyţ já mám strach…“ zašeptám.

Alessandra mě obejme kolem ramen a opře mi hlavu o rameno. „Já vím,“ odpoví a políbí
mě do vlasů. „Ale to všechno je součástí tvé cesty. Té, kterou jsi započala před několika
měsíci.“ Zní to úplně, jako kdyby to řekla Reyna. Zvednu hlavu a podívám se na ni. Jemně se
pousměje, jako by mi četla myšlenky, a dodá: „Je čas.“

Přeběhne mi mráz po zádech. Má pravdu. Vím to. Ale dokáţu to?

Vtom se dveře otevřou znova a tentokrát se v nich objeví Ransomova hlava. „Neruším?“

Kdyţ potřesu hlavou, vpochoduje dovnitř. Ţe jsou to dámské záchodky, ho zjevně ani
trochu netrápí. Plácne sebou na gauč vedle mě a mrkne na mě.

I přes to, ţe jsou to dámské záchodky, jsem ráda, ţe přišel. Známe se sice jen chvilku a ještě
o sobě moc nevíme, ale pořád je součástí mojí rodiny. Úplně stejně jako Alessandra. Moţná je
to proto, ţe se tolik podobá Ciprinovi. Anebo za to můţe ono neviditelné sourozenecké pouto.
Nebo vědomí, ţe je to osud a ţe jsme se měli potkat. Kaţdopádně jsem za to ráda.

114
 Matka mi hodně ublíţila. Vyuţila mě pro své vlastní účely a oklamala mě. Ale dostala jsem,
co jsem chtěla. A nakonec i ještě něco lepšího.

Bráchu.

Vmáčknutá mezi příbuznou z jiného století a sourozencem, o kterém jsem ještě donedávna
netušila, ţe existuje, si připadám podivně klidná. Skoro všichni, na kterých mi záleţí, jsou teď
tady v hotelu nebo přijedou zítra. K dokonalosti chybí téhle svatbě jediné.

„Kdepak,“ potřesu hlavou. „Netušíš ani trochu. Less mi právě dávala kapky za to, jak jsem
pitomá.“

Ransom pomalu přikývne a pak se přese mě podívá na Alessandru. „To kvůli Lucasovi?“

Less povytáhne obočí. Musím se pousmát. „Hele neměli byste náhodou stát na mé straně?
Utěšovat mě? Povzbuzovat? Od toho přece příbuzní – a přátelé,“ rychle dodám, kdyţ na mě
Less vykulí oči, „jsou.“

Ale oba na mě jen dál hledí a ani jeden nic neřekne. Povzdychnu si.

No dobrá.

„Ach jo. Co to sakra ţvaním…“ Opřu se o luxusní samotově hebkou pohovku. „Jsem
pitomá. Ublíţila jsem Jenně, té nejlepší mámě na světě. Jsem uţ zkrátka taková. Chráním se
tak Ubliţuju lidem dřív, neţ oni stačí ublíţit mně. Ra ta ta ta ta. Drsná Cat.“ Hořce se zasměju
a obrátím oči v sloup. Jako by se mi vysmívaly i růţe na stropě. „Kdyby se uděloval černý
pásek za naprostou pitomost, měla bych ho v kapse.“

Ransom se zasměje. „Takţe to tak děláš uţ dlouho?“

Otočím se k němu. Starostlivě se na mě dívá. „Docela dost. Nejmíň od té doby, co od nás

drahá matinka pláchla. Chráním se tak před bolestí z další zrady. Kdyţ nikomu nedovolím,
aby se pořádně přiblíţil, nebude mě moct opustit.“

Rance mi zastrčí pramen vlasů za ucho a jemně namítne: „Ne kaţdý odejde.“

Zhluboka se nadechnu. „Takţe máš v plánu zůstat?“

Jsem si jistá, ţe řekne ne. A prokáţe tak mou teorii. Má svůj ţivot v Houstonu. Přátele. Tak
proč by tady zůstával? Ale on se nesměle usměje a pokrčí rameny. „Začínám o tom váţně
uvaţovat.“ Spadne mi čelist.

Alessandra se zvedne a líbezně si přede mě klekne na koberec. „Vidíš, Cat? Přesně to jsem
měla na mysli. Musíš od sebe přestat odstrkovat ty, co tě mají rádi. Všichni nejsou stejní jako
tvoje matka. Tvůj otec, Jenna, Austin, já, Ransom, Lucas… My všichni tě máme rádi.“

Její slova mě zasáhnou přímo do srdce. Trhnu sebou. Do očí mi vhrknou horké slzy. Zavřu
je a sklopím hlavu.

115
 Vím, ţe mě mají rádi. Vţdyť já je taky. A o to je to horší. Ubliţuju si úplně sama. Lucas mě
neopustil – aspoň zatím ne. Pocit osamění, strach, bolest… všechno si to způsobuju úplně
sama. A ubliţuju tak i Lucasovi.

Kdo by to byl řekl, ţe odehnat od sebe někoho – někoho na kom vám doopravdy záleţí –
bude bolet víc, neţ kdyby vás opustil?

Less mi poloţí ruce na kolena a podívá se mi do očí. „Nikdo z nás nikam neodjel. A i kdyby
se Lucas nakonec přece jen musel přestěhovat, není to konec světa. Ne s dnešními úţasnými
moderními vymoţenostmi,“ zazubí se. Po očku mrknu na Ransoma. Povytáhne obočí. Jestli tu
váţně zůstane, asi mu brzo budeme muset pár věcí vysvětlit. Navzdory slzám se musím
pousmát. Otočím se zpátky k Less. Stiskne mi koleno. „Prosím… začni nám konečně
důvěřovat.“

Před očima se mi objeví čistý bílý kapesník. Vděčně ho od Ransoma přijmu. Divím se, ţe
rocker jako on má vůbec něco takového u sebe, ale jsem za to ráda. Co nevidět se budeme
fotit. A poslední, co bych chtěla, je dokonale rozmazaná věčná upomínka na svou pitomost.
Opatrně si osuším oči, popotáhnu a zeptám se: „Od kdy jsi tak chytrá?“

Zazubí se a odpoví: „Starší lidé jsou vţdycky moudřejší.“

„Co prosím?“

Rance se tváří naprosto zmateně. Kdyţ uvidíme jeho výraz, obě vyprskneme smíchy.

Kdyţ jsem se přenesla do šestnáctého století, byla Alessandra o dva roky mladší neţ já.
Kdyţ se tu pak dva měsíce po mém návratu zničehonic objevila, nějak se jí podařilo ten rozdíl
vyrovnat. Ve skutečnosti je ale o pět set let starší neţ já.

To by opravdu měla být o trochu moudřejší.

Ještě pořád se chichotáme a Rance se pořád tváří zmateně, kdyţ vtom se dveře znova
otevřou a objeví se v nich Jenna. V dlouhých bílých šatech vypadá nádherně, jako správná
nevěsta. Na tváři má svůj typický zářivý úsměv. „Budeme se fotit!“

Jako první se zvedne můj staromódní, kapesníkem disponující bratr. Galantně nám nabídne
rámě a pomůţe nám vstát. Po očku se ještě podívám do zrcadla. Všechno se zdá být OK.
Nikde ţádné stopy po řasence ani rozmazané oční stíny. Ale moje budoucí macecha má
zřejmě vyvinutý šestý smysl, protoţe kdyţ se k ní přiblíţíme, její oslnivý úsměv pohasne.

„Všechno v pořádku?“ zeptá se a rukou s dokonale upravenými nehty mě chytí za loket.

„Jo, jo, všechno v pohodě.“ Kývnu na Alessandru s Ransomem, aby šli napřed.

Less mi ještě za Jenninými zády ukáţe, ţe mi drţí palce, a pak se vydá za Ciprianovým
dvojníkem.

116
 Podívám se zpátky na Jennu. Připitoměle se usměju a rozhodnu se vzít to s humorem.
Zazpívám jí, co jí tak strašně chci říct. Co vím, ţe potřebuje slyšet: „Řekla jsem ti uţ, ţe tě
mám ráda?“

Samozřejmě ţe se přímo nabízí odpověď ne, protoţe jsem jí to ještě nikdy neřekla. Ale to
nevadí. Důleţité je, ţe to říkám teď. A ţe to myslím váţně. Kdyţ Jenna uslyší můj otřesný
zpěv, velké oči jí zvlhnou dojetím. Podám jí Rancův kapesník.

„Je to pravda,“ dodám upřímně s váţnou tváří. „Uţ dlouho. Jen jsem se to bála přiznat. Sobě
i tobě. Ale chci, abys ještě neţ zítra půjdeš k oltáři, věděla, ţe jsem vděčná za to, ţe jsi
s náma. Ještě nikdy jsem neviděla tátu tak šťastného. A je to jen díky tobě.“

Její tichý pláč se změní v hlasité posmrkávání. Přitiskne si kapesník k obličeji. Ale
v modrých očích, které zpoza něho vykukují, jde vyčíst radost – ne, odpuštění. Láska.
Nadšení.

Spolknu knedlík, který se mi udělal v krku, a dodám: „Já jsem taky moc šťastná.“

Neţ se stačím vzpamatovat, uţ mě pevně objímá štíhlýma rukama. Zaplaví mě vůně jejího
lehkého ovocného parfému. Ještě před čtyřmi měsíci jsem podobné emocionální výlevy
nesnášela. Za kaţdou cenu jsem se jim vyhýbala. A teď? Je to docela fajn.

V přiměřené míře.

Taky ji obejmu. Vdechnu vůni jahod a dodám: „Jsi skvělá, Jenno. Bude mi ctí moct ti
konečně oficiálně říkat mami.“

Potřese hlavou a odtáhne se. Tiše se zasměje. „Cat, ty jsi pro mě dcera uţ roky.“ Pohladí mě
po vlasech. Na tváři se jí rozhostí něţný, ubrečený úsměv. „A věř mi, potěšení je na mé
straně.“

117
 Chytremu nápovež…
Lucás
„Ty máš takový štěstí, ţe nemusíš balit…“ Angela sebou plácne na mou postel a s úsměvem
si přehnaně povzdychne.

„Neprovokuj. To bolí,“ odpovím a v ţertu se chytím za srdce.

Kdyţ táta souhlasil, ţe zajde do školy a promluví si s panem Scottem, začal jsem trochu
doufat. Kdyţ za mnou včera večer s mámou přišli do mého pokoje a řekli, ţe se rozhodli to
s tou internátní školou zkusit, ulevilo se mi. Ale ţe bych byl radostí bez sebe, to ne. Nejen, ţe
se to ještě mezi mnou a Cat pořádně nevyřešilo, ale navíc jsem musel oznámit tu novinku
Angele. Prosila mě, ať najdu nějaký způsob, jak bychom tu mohli zůstat oba, a já nakonec
sobecky našel řešení jen pro sebe.

„Ale no tak…“ zvedne oči v sloup. „Zavoláš jí uţ konečně? Takhle s tebou není vůbec
ţádná zábava. Vţdyť víš, ţe si z tebe jen utahuju.“

Ale nakonec se ukázala, ţe zatímco já celý minulý týden spřádal plány na to, jak tu zůstat,
ségra obvolávala staré známé v Miláně. Zdá se, ţe jí to další stěhováni zas tak moc nevadí.
Hlavně kdyţ bude moct dokončit školní rok tady a nenaruší to její velkolepou narozeninovou
oslavu. Navíc se jí včera ozvala její bývalá láska. Prý se doslechla o jejím návratu.

„Váţně se na mě nezlobíš?“ zeptám se jí radši ještě jednou, abych měl jistotu. Odloţím
hlínu, kterou jsem právě hnětl na novou sochu, a utřu si ruce o hadr. „Můţeš mě navštívit,
kdykoliv budeš chtít.“

Přikývne a sedne si. „V pohodě. Ale řekla jsem tátovi, ţe jestli mě donutí se ještě někdy
přestěhovat, bude mi za to muset koupit ferrari,“ zazubí se. Tak o tom vůbec nepochybuju. I
během té doby, co byl táta totálně mimo, ho měla Angela naprosto omotaného okolo prstu.

Představím si Angelu za volantem a musím se pousmát. A pak si vzpomenu na jiné ferrari.

„Kdyţ uţ jsme u těch aut,“ ozve se znova ségra a seskočí z postele, „máš tady zákazníka.“

Povytáhnu obočí. „Co?“

„Někdo za tebou přišel,“ odpoví a znova se šibalsky usměje. Tak teď uţ jsem váţně
zmatený. „Austin chce, abys mu trochu vytunil motor.“

Zmatený je slabé slovo. Nemůţu tomu uvěřit. Jasně, rád se vrtám pod kapotou a Austin to
moc dobře ví. Ale odkdy zrovna on potřebuje píchnout? Jeho táta se topí v penězích, a co se
týče aut, má vynikající vkus. Nepřekvapilo by mě, kdyby měli doma soukromého
automechanika.

A vůbec, neměl by být Austin teď v Santa Barbaře?

118
 Vydám se za Angelou do obýváku. Austin se tam rozvaluje na gauči. „Co de děje, brácho?“
Plácneme si a Austin se posadí. „Jak to, ţe nejsi s Less na svatbě?“

„Zrovna tam jedu,“ odpoví a podívá se na to, co má na sobě.

Vtom si všimnu, ţe vypadá mnohem míň rozcuchaně neţ obvykle. Dokonce si i trochu
nageloval vlasy. Mám sto chutí se ho zeptat: „Tak co tady sakra děláš?“, ale ovládnu se.

Vlastně jsem mu docela vděčný, ţe mě přišel trochu rozptýlit. Od chvíle, co jsem se

probudil, se musím strašně moc snaţit, abych nevyběhl ze dveří a nerozjel se podívat, jak to
Cat sluší v těch sexy šatech, co jí visely ve skříni. Jen málokdy nosí šaty. A na ty, ve kterých
jsem ji nedávno zahlédl v televizi, nemám zrovna pěkné vzpomínky.

„Angela říkala, ţe máš něco s dodávkou.“

Austin se ušklíbne a vytáhne z kapsy klíčky. „Ne tak docela.“

Vymění si se ségrou záhadný pohled a pak zamíří ven před dům. Skvělý. Tak uţ i Austin
mluví v hádankách.

Potřesu hlavou a vydám se ven za ním. Neţ mi dojde, co vidím, chvíli to trvá. Pak mi
poklesne čelist. Zakleju. „Ani nápad.“ Zvednu ruce a couvnu zpátky ke dveřím. „V ţádném
případě. Ani nevíš, jak strašně rád bych se jí podíval pod kapotu, ale tvůj táta by mě určitě
zabil, kdybych něco podělal.“

Austin se zasměje a poplácá mě po zádech. „Nepotřebuju tvoje sluţby, kámo. Přijel jsem tě
nakopnout.“

Odtrhnu oči od ferrari a podívám se na Austina. Podává mi klíčky. Natáhnu po nich ruku.
Pustí mi je do dlaně. Sevřu chladný kov mezi prsty. „Coţe?“

„Ber to jako takovou malou pobídku. Chceš udělat správnou věc. Být šlechetný, chovat se
tak, jak si myslíš, ţe Cat chce. Já ji mám rád jako sestru, to jo, ale nikdy mi nepřipadalo, ţe by
dovedla jasně říct, co chce.“

Musím se zasmát. Má pravdu. Ale chtěl jsem, aby tentokrát Cat přišla za mnou a ne zase já
za ní. Já uţ jsem jí všechno řekl. Já mám ve svých citech jasno.

Chtěl bych, aby mě chtěla stejně jako já ji.

„Less do mě pořád hučela. Trápí se kvůli tomu. Chtěla, abych si zahrál na Amora. Cat prý
celý týden chodí jako tělo bez duše a včera v hotelu celý den trucovala.“ Austin mě přejede
pohledem od hlavy aţ k patě a ušklíbne se. „A nerad ti to říkám, kámo, ale ty taky vypadáš
mizerně. Tak na co čekáš?“

Kdyţ uslyším, ţe se Cat trápí, ucítím zvrhlé potěšení. Pěkně zvrácený, co? A na co čekám?
Myslel jsem, ţe ona by za nás měla taky bojovat. Vzmuţit se a přijít za mnou.

119
 Ale Austin má pravdu. To není Catina silná stránka. Jinak dovede být pěkně tvrdá. Ale kdyţ
se jedná o její city, je naprosto zranitelná. Všechno je to pro ni nové. Jen to, ţe jsme spolu, je
naprostý zázrak a pro ni obrovský krok. A já po ní chci jen po pár měsících něco takového.

Správná otázka není: „Na co čekáš?“ ale spíš „Chci být šťastný a být s Cat?“

Nebo chci být radši v právu?

Zhluboka se nadechnu a přikývnu. Uţ vím, co musím udělat. Co jsem měl udělat uţ dávno.

Austin se rozzářil a praští mě do zad. „Přesně o tom mluvím,“ postrčí mě k autu. „Přestaň
být ušlechtilý. Zachraň situaci.“

Počká, aţ otevřu dveře, a pak vklouzne na sedadlo spolujezdce. Vsunu klíček do zapalování.
Motor krásně zavrní. Jeho rachot mi vlije energii do ţil. Rozbuší se mi srdce. Cesta do Santa
Barbary trvá devadesát minut. Přesně tolik zbývá do začátku obřadu. Podívám se, co mám na
sobě. Tričko a dţíny. Ale na tom nezáleţí. Jediné, na čem záleţí, je získat Cat zpátky.

Připoutám se. Jeden slib musím porušit, abych jiný mohl splnit – ten. Co jsem dal Cat jako
první. Vzpomenu si na ten večer, kdy jsme se konečně dali dohromady, a usměju se.

Řekl jsem jí: „Cat, tu noc, kdy jsem tě potkal, všechno jako by do sebe najednou zapadlo.
Ze stěhování do Států se místo prokletí rázem stalo poţehnání a všechno zase začalo dávat
smysl. Nechápu sice, proč se tolik snaţíš své city ke mně potlačovat, ale chtěl bych to
kaţdopádně říct, ţe jsem tady.“ Postoupil jsem k ní o krok blíţ. „Nikam neodejdu.“ Udělal
jsem další krok a jemně jí odhrnul z tváře zbloudilý pramen vlasů. „Tu noc na tvé oslavě jsem
měl pocit, ţe se mezi námi odehrálo něco zvláštního. Mám ho pořád a jen tak to nevzdám.
Aspoň dokud mi neřekneš.“

Podívám se do zpětného zrcátka a prohlásím: „Jedeme pro Cat.“

120
 Uslechtilá gestá
Cát
V rukách Jennina týmu si připadám skoro jako zpátky v šestnáctém století. Jen místo Lucii
–mladé sluţebné, která mě tam tehdy rozmazlovala – teď kolem mě skáče tým
profesionálních kadeřníků a vizáţistů. Vytvářejí mi účes, dělají make-up a upravují nehty.
S Jennou po jedné a Less po druhé straně by to byla parádní odpočinková dámská jízda…
Kdybych dokázala myslet na něco jiného neţ na Lucase.

Mezi mnou a Jennou je všechno v pohodě. To samé platí o Ransomovi. Táta je šťastný,
Alessandra taky a Caterina se vrátila tak, kam patří – pryč z mého ţivota. Malý hotýlek, který
si táta s Jennou na svatbu pronajali, je plný příbuzných a přátel. Skoro všichni, na kterých mi
záleţí, jsou teď v téhle budově. Všichni kromě Lucase.

„Na co právě myslíš?“ ozve se rozzářená Jenna a zvedne do vzduchu lesklou mini.
„Popravdě, není zrovna těţké to uhodnout.“

Alessandra souhlasně přikývne a Jenna si strčí minci pro štěstí zpátky do boty, ani by od
mého odrazu v zrcadle odtrhla oči. Zračí se jí v nich smutek. Ach jo. Měly by se jí v nich
třpytit slzy radosti a štěstí a ne odráţet soucit. A to všechno jen kvůli mé vztahové krizi. Po
tom všem, co nám Caterina vyvedla, jsem chtěla, aby aspoň tenhle víkend proběhl v klidu.
Ale Jenně se i navzdory veškerému mému úsilí stejně podařilo vypáčit ze mě pravdu. Kdyţ si
něco vezme do hlavy, nic ji neodradí.

A tak jsem se jí včera večer nad kyblíkem zmrzliny a jahodami (zmrzliny pro mě a jahody
pro ni, protoţe uţ zase drţí dietu) celou tu pochmurnou historii do detailu vylíčila. A jak se
dalo čekat, zachovala se skvěle. Kdyţ bylo potřeba, poslouchala, kdyţ jsem se zeptala,
poradila, a nakonec mě pochopitelně objala, coţ mi začíná vadit čím dál tím míň. Ukázalo se,
ţe si myslí to samé, co všichni ostatní. Ţe bych měla Lucasovi zavolat. Uţ mi pomalu začínají
docházet výmluvy, proč jsem to pořád ještě neudělala.

Jenna střelí pohledem po hodinách na zdi. „Ještě by to sem na obřad stihl…“ Podívá se
zpátky na mě a zamračí se. Najednou je celá váţná. „Za-vo-lej mu.“

Neúprosná Jenna. Tak to tu ještě nebylo. Na nevěstu je aţ překvapivě uvolněná a v pohodě

– moţná proto, ţe se konečně zbavila Cateriny. A já rozhodně nemám v úmyslu v ní probudit
spící bridezillu.

Ošiju se a začnu si hrát se záhyby šatů. Jsou nádherné. Červené, upnuté, hedvábné. Visely
mi ve skříni víc jak měsíc a Lucas nad nimi celou tu dobu slintal. Zaslouţí si mě v nich vidět.

Obrátím oči v sloup nad svou vlastní pitomostí. Na co si to tady hraju? Šaty nešaty, prostě
ho chci vidět. Být s ním. Říct mu, ţe nenávidím čas a s prostorem můţe jít do háje. Vím
přesně, co chci – jeho. Miluju ho a jsem připravená na – cokoliv. Vztah na dálku, nebo jen
přes pár bloků… Ať uţ to bude cokoliv, jdu do toho.
121
 Moţná uţ je příliš pozdě. Moţná stejně bude muset odjet. Ale nenechám ho odjet, aniţ bych
mu řekla, co cítím.

„Jenno-“

Podá mi můj telefon. Musela ho vzít ze stolu. „Běţ ven,“ mrkne na mě. „Je tam leoší
signál.“

Vyskočím. Málem přitom srazím pedikérku, co lakuje Alessandře nehty. Less vykvikne.
„Sorry,“ zakřičím, zatímco na mě všechny mávají, abych uţ vypadla.

„Běţ!“ Less se usmívá zářivěji, neţ jsem kdy viděla. A to je co říct.

„Jsem na tebe tak pyšná!“ Jennin úsměv si v ničem nezadá s Alessandřiným.

Na okamţik se zastavím, ohromená tím, jak moc jim to oběma sluší. Pak v dlouhém zrcadle
naproti zahlédnu svůj vlastní odraz.

Nikdy jsem si nepřipadal nějak zvlášť krásná. Pusu mám větší neţ godzilla. Vlasy a pleť
mdlé a bez lesku. Pupínky se mi dělají úplně stejně jako všem ostatním. A popravdě řečeno,
donedávna jsem kromě táty ani neměla moc důvodů k úsměvu.

Ale ta holka, co se na mě teď ze zrcadla dívá, krásná je.

Usmívá se ještě nadšeněji neţ její sestřenka i budoucí macecha. A není to úsměv groteskní.
Ale zářivý.

Jak se tak dívám do zrcadla, cítím, ţe jsem připravená. Otevírá se přede mnou další
kapitola. Mé srdce je plné lásky a úplně zahojené. Jediné co mi chybí, je ten krasavec,
kterému patří.

„Hned jsem zpátky!“

Vyběhnu ze dveří. Na chodbě potkám tátu s Ransomem. Cosi na mě volají, ale já namísto
odpovědi jen zvednu mobil a utíkám dál. Nejspíš si myslí, ţe jsem se zbláznila, ale to je
jedno. Proběhnu skleněnými dveřmi ven z hotelové lobby a na displeji telefonu okamţitě
naskočí plný signál. Jenna měla pravdu. Otevřu v menu „poslední hovory“ a nalistuju
Lucasovo číslo. Ruce se mi třesou. Nadechnu se, abych trochu zpomalila své divoce bušící
srdce a byla vůbec schopná mluvit, a zmáčknu „volat.“

Tút.

Zhluboka vydechnu a začnu přecházet sem a tam po dokonale uklizeném chodníku.

Tút.

„No tak, Lucu, zvedni to.“ Tak snadno se z toho nevyvlíkne. Zavolám jeho ségře, k nim
domů, pošlu za ním Jacka, kdyţ to bude potřeba.

Tút.

122
 „Brýtro.“

Kdyţ uslyším hlas na druhém konci telefonu, moje nadšení rázem opadne. Zmateně se
podívám na displej. „Austine? Jak to, ţe zvedáš Lucasův telefon?“

Austin s Lucasem jsou sice kámoši, to jo, ale většinou jsou spolu, jen kdyţ jsme s nima i já
a Less. Nepamatuju se, ţe by se trhli a jeli… Dělat, co spolu kámoši dělávají, ať uţ je to
cokoliv. A moment, neměl by Austin být právě teď tady?

„Ví Less, kde jsi?“

„Ví. A moc dobře,“ potvrdí Austin. To je dost podezřelé. „Otoč se.“

Poslechnu ho, otočím se a naprosto zmateně se zadívám na poloprázdné parkoviště. Vtom

se na něj se skřípěním pneumatik vřítí luxusní červené ferrari, nápadně podobné tomu, co
Lucas tak obdivoval u Michaelsů v garáţi. Přimhouřím oči a pak je nevěřícně vytřeštím. Za
předním sklem se rýsují dvě dobře známé siluety. Ferrari se skřípotem zastaví přímo přede
mnou.

„Lucasi?“ Vyskočí ze dveří, ani nevypne motor. Mobil mi vyklouzne z ruky. Ještě budu
ráda, ţe na něm mám ochranný obal, ale v tuhle chvíli je mi to úplně fuk. Lucas je tady.

„Pročpak jsi mi volala?“ zeptá se. Přiběhne je mně a vezme mě do náruče. „Děje se něco?“

Zamrkám. Pořád tomu nemůţu uvěřit. Jsem úplně v šoku. Docela mi zhatil můj velký
okamţik. Zašklebím se a přikývnu: „Jo, to teda děje. Úplně jsi mi překazil mé ušlechtilé
gesto.“

Svraští obočí a zatváří se roztomile zmateně. Zasměju se. Nemůţu si pomoct. Nemám
nejmenší tušení, proč přijel – doufám, ţe proto, ţe jsem mu chyběla tolik jako on mně – ale ať
uţ je to jakkoliv, hodlám znova převzít kontrolu nad situací. Nechci uţ čekat ani vteřinu, neţ
mu to řeknu. „Miluju tě, Lucasi.“

Celý ztuhne, jako by nevěřil vlastním uším. Radši mu to proto ještě zopakuju.

„Miluju tě, Lucasi. Proto jsem ti volala. Abych ti řekla, jak jsem pitomá, ţe jsem nezavolala
a neřekla ti to dřív –“

Ale neţ můţu říct cokoliv dalšího, přitiskne své rty k mým a umlčí mě. Usměju se, popadnu
ho kolem krku a uţ nepustím.

„Jsi tak krásná, aţ to bolí.“

Kdyby člověku mohlo puknout srdce radostí, stěny elegantního tanečního sálu hotelu
Serendipity by teď byly potřísněné krví. Místo toho jsou vymalovány světle krémovou
barvou, která jako by ve světle svíček jemně zářila, zatímco táta s Jennou krouţí po tanečním

123
parketu. Jak se dalo čekat, Jenna vypadá úplně jako princezna. Překvapivé je, ţe i já jsem se
dočkala svého happy endu. Právě si ho v koutě vychutnávám.

Neţ jsem se Lucase stihla zeptat, proč přijel, přerušil naše opětovné shledání táta a zahnal
nás zpátky dovnitř (a nebylo to ani trochu trapné). Jsem ráda, ţe je Lucas tady, o tom ţádná.
Ale teď, kdyţ obřad skončil a v uších mi ještě pořád zní ten krásný, romantický svatební slib,
se ho musím zeptat: „Takţe jsem to nepodělala?“

Lucas se mi zadívá do očí a zazubí se. „Vzpomínáš si, co jsem ti řekl ten večer před
Lyricem? Jak jsme vyrazili ven s Alessandrou a Austinem?“ Uchechtne se. „Jak se Less
namazala a pustila se do těch motorkářů?“

Při té vzpomínce se musím pousmát. „To víš, po té zrzce, co si dovolila flirtovat

s Austinem, a jejích dvou kamarádkách, to uţ nic nebylo.“

Podívám se na sestřenku tulící se k Austinovi a vzpomenu si na to, co se stalo předtím, neţ

jsme vešli dovnitř. Jak se tam Lucas nečekaně ukázal a dal mi dárek, kterým mi dokázal, ţe
mu na mně doopravdy záleţí. Jak mi řekl, ţe se jen tak nevzdá.

Jak jsme se poprvé políbili.

„Jo, vzpomínám.“ Obejmu ho kolem pasu. „Řekl jsi mi, ţe to nevzdáš, dokud ti neřeknu.“
Stoupnu si na špičky a políbím ho. Ucítím příjemné mrazení. Odtáhnu se a dodám: „Mám pro
tebe novinku. To se nikdy nestane.“

Zazubí se a polibek mi oplatí. S radostí ho přijmu. „Tak to je dobře, ţe zůstávám.“

Přejíţdím mu nosem po krku, vdechuju vůni jeho kolínské a keramické hlíny – nejspíš
dneska něco vyráběl – a říkám si, jak málo stačilo k tomu, abych ho definitivně ztratila…
Takţe chvíli trvá, neţ mi v mém omámení dojde, co vlastně řekl. Vytřeštím oči.

„Co tím myslíš?! Neodvaţuju se doufat. Hned z toho vyvozovat nějaké závěry. Jestli to
váţně znamená to, co si myslím, pak je tohle definitivně ta nejlepší noc v mém ţivotě. „Vaši
se rozhodli zůstat ve Státech?“

Povzdychne si a smutně zavrtí hlavou.

„Aha.“

Veškerá má naděje rázem opadne.

Nejspíš tím myslel, ţe je rád, ţe zůstaneme spolu, i kdyţ jen na dálku. Přesto jsem čekala.
Miláno koneckonců není zas tak daleko. Ne, kdyţ máme Skype, FaceTime a Instagram. To
zvládnem. A pak, uţ za dva roky jdu na vysokou. V Itálii taky určitě existují dobré školy…

Lucas mě vezme za bradu a podívá se mi do očí. Pohladí mě po tvářích a nakonec vezme

mou tvář do dlaní. „Cat, já tě miluju.“ Uţ mi to párkrát řekl, ale pořád si na to nemůţu
zvyknout. „Kvůli tobě se těším na kaţdý další den. Nutíš mě být lepším, inspiruješ mě,
motivuješ. Díky tobě se přede mnou otevřela budoucnost, které uţ se nemůţu dočkat, a chci,

124
abys ji mohla proţívat se mnou.“ Sjede pohledem k mým rtům. Kdyţ vidí, jak přihlouple se
usmívám, zasměje se. „Tak doufám, ţe ti nebude vadit těch pět hodin cesty.“

Můj přiblblý úsměv vystřídá zmatený výraz. Pět hodin? „Coţe?“

„Cesta z Beverly Hills do San Franciska trvá pět hodin,“ dodá, jako by se tím všechno
vysvětlovalo. „No, podle Google map spíš šest, ale pět zní líp.“

Pokrčí rameny. Udělám to samé. „No jasně, pět zní líp.“ Pak potřesu hlavou, protoţe pořád
nic nechápu. „Ale proč bych měla pět hodin cestovat do San Franciska?“

„No vidíš, málem bych zapomněl.“ Zazubí se, aţ se mu ve tvářích udělají dolíčky, a nakloní
se ke mně. „Protoţe tam teď budu bydlet.“

Úplně mi tím vyrazí dech. „A co Miláno?“

„Cat, ty za to stojíš. Kdyţ jsem ti řekl, ţe nikam neodjedu a ţe to nevzdám, dokud mi

neřekneš, myslel jsem to báţně. V pondělí ráno jsem zašel za panem Scottem. Pomohl mi
najít internátní školu v San Francisku. Uměleckou.“ Odmlčí se a téměř omráčeně dodá: „A
oni mě přijali.“

„A jak by ne!“ Vyskočím a vrhnu se mu kolem krku.

O SAVU uţ jsem něco slyšela – je váţně úţasná. Lucas mě k sobě přitiskne a zasměje se.
Objímám ho tak pevně, div ho neudusím. „Nemůţu tomu uvěřit. Ty zůstáváš.“ Malinko své
sevření povolím, abych se mu mohla podívat do očí. „Váţně zůstáváš?“

Přikývne. Čokoládově hnědé oči mu přitom zasvítí. „Táta o tom nejdřív nechtěl ani slyšet,
ale nakonec souhlasil. Máma tu se mnou a s Angelou zůstane do konce pololetí a já pak v létě
přejdu na SAVU.“ Nakloní hlavu na stranu a zeptá se: „Nebude ti vadit to dojíţdění, ţe ne?“

„Pro tebe bych cestovala klidně dvakrát tak dlouho.“ Potřesu hlavou. Pořád tomu nemůţu
uvěřit. Celá ţasnu. „Tys to váţně nevzdal…“

Táta mě má moc rád. Ale je to můj táta, také tak nějak musí. Nebo by aspoň měl, napadne
mě při vzpomínce na svou povrchní matku. Honem ji zase zaţenu. Jenna mě bere jako vlastní
dceru a má mě ráda aţ moc, ale je dospělá,,, Alessandra, Ransom, Austin – těm všem na mně
záleţí a vím, ţe mě vţdycky podrţí… Ale tohle je něco jiného. Romantického. Duchovního.
Na úplně jiné úrovni.

Hnala jsem se za svou matkou, protoţe jsem si chtěla připadat úplná. Chtěla jsem vědět,
proč jsem jí nebyla dost dobrá. Ale hledala jsem na nesprávném místě. Teprve v Lucasově
náručí, v tom, jak se na mě dívá a jak mě drţí, jsem našla, co jsem hledala. Lucas mě bere bez
výhrad takovou, jaká jsem. A chce mě.

„Nechceš si zatančit, hlavní druţičko?“

Vzpomenu si, co mi řekl toho večera, kdy jsme se potkali, a usměju se. Nechceš si zatančit,
oslavenkyně? Kdo by si pomyslel, ţe jediný tanec můţe všechno změnit. Tenkrát pro mě

125
znamenal nový začátek. A dneska, po tom, co mi právě řekl, to bude nejspíš taky tak. Podám
mu ruku a nechám se odvést na taneční parket.

Kdyţ dorazím do středu místnosti, dá mi ruce kolem pasu a spojí je za zády. Přejedu rukama
po jeho hebkém svetru. Jsem ráda, ţe se v tom spěchu nestihl převléknout. V kostýmu ze
šestnáctého století mu to na mojí narozeninové oslavě zatraceně seklo a nepochybuju, ţe by
válel i v obleku, ale takhle je to prostě on.

Obejmu ho kolem krku a rozhlédnu se po sále. Napravo od nás tančí Alessandra

s Austinem. Nalevo táta s Jennou. A za námi se Hayley tulí k Ransomovi a tváří se u toho,
jako by právě vyhrála v loterii. Tolik mi to připomíná náš první tanec. A zároveň se toho tolik
změnilo. My se změnili. Jsme teď silnější, společně i kaţdý sám. Máme nové přátelé, nové
příbuzné a před sebou novou, nejasnou budoucnost. Ale neměnila bych ani na okamţik.

Cesta ještě neskončila. Teprve začala. A to je super!

Se zahojeným srdcem a naprosto připitomělým úsměvem poloţím Lucasovi hlavu na

rameno, zavřu oči a vychutnávám si ten pocit, ţe jsem konečně normální.

126
 Epilog: Ciáo bellá
Itálie neztratila ani špetku ze svého kouzla. Svůj podíl na tom má samozřejmě i to, ţe
tentokrát mám sebou svého úchvatného kluka. Ale tahle země pro mě bude uţ navţdy
výjimečná. Tady to totiţ všechno začalo. Můj příběh ještě neskončil, jen začala jeho další
kapitola. Kdyţ jsem tu teď znovu, připadám si jako vítěz. Ať uţ se mnou hvězdy zamýšlely
cokoliv, kdyţ se přede mnou Reyna poprvé objevila, myslím, ţe jsem jejich očekávání
nezklamala. Moje nové tetování to jen dokazuje.

Ukázalo se, ţe v Kalifornii mi nové tetování neudělají. Ani s tátovým povolením. Tetování
nezletilých tam totiţ zakazuje zákon. Ale nedokázala jsem tu myšlenku pustit z hlavy. Mé
první tetování, pořízené nelegálně, mi mělo navţdycky připomínat mou bolest. Ale teď, kdyţ
jsem pokořila své démony a stala se konečně normální, jsem chtěla novou připomínku. Něco,
co by odráţelo, jaká jsem teď. Uţ se neskrývám před světem. Jsem otevřená všemu, co mi
ţivot přinese. A totálně, naprosto a šíleně zamilovaná.

Sáhnu sis na levý bok a usměju se. Právě míříme do Accademie di Belle Arti. Chci ji
ostatním ukázat. Lucas do mě šťouchne. „Ještě to bolí?“

„Ne. Jen tak si dumám.“ Podívám se na něho a přehnaně si povzdychnu. „Tak teď se tě asi
váţně nezbavím…“

Zasměje se a obejme mě kolem pasu. „Tak na to můţeš vzít jed, baby.“

Upřímně, kdyţ jsem tátovi s Jennou řekla, ţe bych chtěla nové tetování, ani ve snu by mě
nenapadlo, ţe budou souhlasit. Táta je ztělesněním přehnaných obav. Ale k mému velkému
překvapení neprotestoval. A co ví, rovnou se mě zeptal, jestli uţ mám vymyšlené, co by to
mělo být. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ale s odpovědí jsem neváhala ani minutu. Ukázala jsem
mu růţi s osmi okvětními plátky, kterou nakreslil Lucas na Valentýna, a vysvětlila mu, co
znamená. Táta se na ni dlouho díval. Pak mě objal a políbil do vlasů. Pošeptal mi svým
drsným hlasem do ucha: „Jsem na tebe hrdý,“ a já se rozbrečela.

Stala se ze mě úplná plačka.

Vtom zahlédnu dveře do Accademie a zmocní se mě vzrušení. Neţ vejdeme dovnitř, udělám
dramatickou pauzu a podívám se všem do očí. Tátovi a Jenně, Ransomovi a Allesandře a
nakonec Lucasovi. „Připravte se. Budete zírat.“

Vstoupíme dovnitř. Vevnitř sedí skupinky studentů a skicují, stejně jako minule. Ale
tentokrát se k nim nechci připojit. Chci sledovat úţas v očích svých blízkých. Úţas, který se
člověka zmocní při pohledu na Michelangelovo veledílo.

Kdyţ se před Davidem zastavíme, znova mi vyrazí dech, jak je dokonalý. Odtrhnu od něj
oči a střelím pohledem po Alessandře. Mrkne na mě. Určitě si vzpomněla, jak jsme tu spolu
byly poprvé. Před pěti sty lety, jen chvíli poté, co Michelangelo sochu vytvořil.

127
 Celý tenhle výlet pro ni musí být naprosto surreálný záţitek – vidět své rodné město
v budoucnosti. Všechny ty změny a opravy. Občas ji samozřejmě přepadne smutek, a tak
musím tátu nějak rozptýlit nebo si honem vymyslet nějakou výmluvu, abych mu vysvětlila,
proč Less brečí. Na celou pravdu ještě rozhodně není připravený. Ale právě teď sestřenka
díkybohu září štěstím. Vydechnu úlevou.

O chvíli později ucítím, ţe mi v batohu vibruje mobil. Sundám ho ze zad. Ještě ţe mě

napadlo vypnout si vyzvánění. Narušit to posvátné ticho, co tu panuje, svým nadupaným
vyzváněním by bylo pěkně na nic. A dost trapné. Kdyţ mobil konečně vyhrabu a podívám se,
kdo volá, ohrnu rty.

Nemám na ni teď náladu.

Lucas proplete své prsty mými. Ani se nemusí podívat na displej. Ví, kdo to je. Přitáhne si
mě k sobě a zašeptá: „Nevzdává se. To se jí musí nechat.“

Dva týdny po scéně u oběda mi Caterina poslala smsku. Vybrala si tu nejsnazší cestu a
omluvila se smskou, místo aby mi zavolala nebo se zastavila. Ale nemusela udělat ani to.
Dostala, co chtěla. A jak se zdá, ta nová role opravdu oţivila její kariéru. Zpočátku jsem ji
ignorovala. I já dostala, co jsem potřebovala. Odpovědi na svoje otázky, bráchu a moţnost jít
dál.

Ale k mému velkému překvapení to od ní nebyla poslední smska.

Další přišla hned následujícího dne. A ten samý večer mi Caterina dokonce zavolala. A
občas nějaká přijde i teď, po čtyřech měsících, co se mi matka osobně omluvila.

Abych byla upřímná, pořád jí tak docela nevěřím. V polovině případů, kdy spolu mluvíme,
je stejně sebestředná jako vţdycky. Ale občas jí ta maska spadne a mně se podaří zahlédnout
její pravou tvář. Děje se to čím dál častěji. Proto jí vţdycky nakonec odpovím. Moţná ţe
jednoho dne spolu opravdu budeme mít takový vztah, o jakém jsem kdysi snila. Anebo to
mezi námi uţ navţdycky zůstane v téhle nepřirozené rovině.

Ať uţ dopadne jakkoliv, vím, ţe budu v pohodě.

Mé srdce je zahojené. Uţ mu nechybí ţádný kousek. Moji blízcí ten prázdný prostor
dokonale zaplnili. Nacpu telefon zpátky do batohu a poloţím Lucasovi hlavu na rameno. Za
dva dny pojedeme do Florencie do Milána navštívit jeho rodinu. A pak zpátky do Států, kde
mu pomůţeme se stěhováním do San Franciska. Otevírá se před námi slibná budoucnost. Plná
moţností.

A já uţ se jí nemůţu dočkat.

128
 Psáno ve hveždách
Reyná
Ze svého místa u zdi vidím, jak Cat zavřela oči a ve tváři se jí rozhostil mír. Závratný pocit
štěstí, který následuje, kdyţ člověk naplní svůj osud.

Od chvíle, co před devíti měsíci zabloudila do mého stanu, byla na cestě. Měla se během ní
naučit znovu obnovit svou víru v lidi a přijmout lásku, která ji obklopuje. Výlet do minulosti
jí umoţnil získat nejen nové příbuzné, ale taky určitý nadhled. Po návratu se jí tak podařilo
otevřít své srdce novým přátelům i nové lásce.

Kdyţ ji tady teď tak s rodinou vidím, na místě, kde její cesta začala, vím, ţe je připravená
na všechno, co přijde. Podařilo se jí v sobě najít dostatek síly k tomu, aby všechny své
problémy vyřešila. Hvězdy to opět vystihly.

Zabloudím pohledem k jejímu bratrovi a musím se hořce pousmát. Jeho cesta bude jiná. Ale
na rozdíl od Cat není sám. Má průvodkyni – vlastně dvě, pokud počítám i Alessandru.

Obě uţ si s Cat prošly tím, co ho teprve čeká. Vyluštily stopy a nalezly svou cestu. Brzy
přijde čas, aby se i on vydal rozluštit záhadné poselství, které jsem mu dala.

Ransome, ţivot je plný záhad. Abys mohl uspět, musíš nalézt své kořeny a přijmout svou
minulost. Jen tak se staneš muţem, kterým máš být.

Nezávidím mu jeho úkol. Cesta, která ho čeká, nebude lehká. Naplnit svůj osud nikdy není
snadné. Ale se sestrou a sestřenkou po bou se mojí hádankou jistě nebude trápit příliš dlouho.

Vtom do mě zezadu někdo strčí, a vytrhne mě tak z mého přemítání. Je tu poměrně plno,
obzvlášť podél zdí, odkud právě špehuji své bývalé přátele. Otočím se a uvidím mladého
muţe, o něco málo staršího neţ já. Oči mu omluvně svítí.

„Mi scusi.“

Má silný přízvuk a na tváři nenucený úsměv, který trochu zjemňuje jeho ostře řezané rysy.
Polichoceně se dívám, jak mě nenápadně přejede pohledem od hlavy aţ k patě. Uţ na sobě
nemám závoj a náramky. Dneškem jsem definitivně přestala výt sluţebnicí hvězd. Poprvé po
hodně dlouhou dobu jsem to zase jenom já – Reyna Puceanu.

Ţena, která má svůj vlastní ţivot.

„Omluva se přijímá,“ odpovím a odlepím se ode zdi. „Uţijte si prohlídku.“

Mladík otevře pusu, jako by mě chtěl poprosit, abych zůstala. Usměju se a vydám se pryč.
Láska pro mě zatím není… Ale to se brzy změní. Cat, Allesandra a Ransom teď mají jeden
druhého. Můj úkol je splněn. Naposledy se za svými přáteli ohlédnu, nadechnu se a vykročím
do zářivého florentského odpoledne. Vstříc svojí budoucnosti.

129
Svému osudu.

130