Rok perel

Zuzana Brabcová
Znění tohoto textu vychází z díla Rok perel tak, jak bylo vydáno
nakladatelstvím Druhé město v Brně v roce 2012. Pro potřeby vydání
Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.
§
Text díla (Zuzana Brabcová: Rok perel), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán
autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 25. 10. 2019.

To nejste vy.
To jsou jen vaše stíny.
Takže klid.
 I

Krev, pachy, bílé fidorky

a jiné závislosti
„Nauč mě všechny sprostý slova,“ zaprosila. Zapomněla snad na tu
pomatenou koprolálickou ženskou tenkrát na Karlově mostě?
Měsíc si opíral svou kulatou bradu o zábradlí balkonu a civěl na jejich
nahá těla bezelstně jako mongoloidní dítě. „Nauč mě všechny sprostý
slova, ty nejtvrdší, co znáš.“
„K čemu ti to bude?“ uchechtl se. „Hledáš něco šťavnatýho do
jazykovýho sloupku? Najdi si je ve slovníku.“
Otočila se k němu zády, podepřela si hlavu rukou a v tu chvíli do ní
vnikl přesně tak, jak se jí o tom před chvílí zdálo.
„Vždyť víš, ve slovníku nejsou,“ zašeptala.
Vyrůstala totiž s intelektuálně zaměřenou matkou, a tak slova, která
se jí drala z úst v dospělosti v těch dosud nemnohých chvílích rozkoše,
nehřměla řečí podvědomí, nýbrž šustila jejich knihovnou.

Natáhla se přes něj ke stolku. „Podej mi, prosím tě…“

„Papír a tužku? To už udeřil čas tvůrčích poznámek?“
„Ne. Tu kalkulačku.“
Chvíli ťukala do čísel a napjatě sledovala světelný obdélník,
korespondující zvláštně s kruhem měsíce. „To je neuvěřitelný…“
Zvědavě se zvedl na loktech.
„Tenhle dům má jedenáct pater. V každém je sedm bytů. To znamená,
že v tuhle chvíli tu s náma spí přibližně dvě stě třicet cizích lidí.“
„A na tohle jsi potřebovala kalkulačku?“
„Peníze počítám z hlavy. Ale lidi mi nejdou. Brrr… to je hnus. Já nechci
spát pohromadě s dvě stě třiceti lidma…“
„A teď si představ, že jsou to všechno Svědci Jehovovi. Nebo
moonisti.“
„Nebo komunisti.“
„Taky dobrý. Ale oni přece všichni nespí…“
„A co teda dělaj?“ zeptala se s nadějí.
„Pláčou, zvracej litr fernetu na záchodě, milujou se jako my,
přebalujou mimina, proklínaj Boha v záchvatu vraždící nespavosti –
a ten starej olezlej ožrala z přízemí leze po čtyřech k telefonu, aby si
přivolal záchranku, protože ho na prsou svírá bolest a nemůže dejchat.
Teď je totiž ta hodina, kdy Prahou projížděj už jenom taxíky, sanitky
a pohřební vozy.“
„V přízemí nebydlí starej ožrala, ale Igor, můj kamarád. Ale máš
pravdu, je to notorickej alkoholik. A mlč už, prosím tě,“ zachraptěla
a vsunula kalkulačku do temnoty pod polštář. „Už jsme tu zase sami.“
Polkla ho a vydechla: „Dolly Buster řiká, že je tohle ten nejlepší panák
na světě. No nevim.“
Zahryzl se jí do ruky jako vlk.
Jednou, když byla malá, našla u popelnic z knihy vytrženou fotografii.
Ten muž se jí líbil, nosila ho pak v penále.
„To je přece Jack London,“ identifikovala tvář soudružka třídní, zcela
unesená svou příkladnou literární orientací. „Ale tady nemá být Jack
London, tady má být rozvrh hodin.“
„Zamilovaná?“
„Co?“
„Právě jsi vyslovila nahlas slovo zamilovaná.“
„V dětství jsem byla zamilovaná do Jacka Londona.“
„Dost tuctové. Jack Rozparovač by byl originálnější a vzhledem k tvým
sadomasochistickým sklonům i psychologicky pravdě­podobnější.“
Rozsvítila lampu a pozorně a zamračeně, jako před chvílí kalku­lačku,
sledovala otisk jeho zubů na hřbetě ruky. „Nevim, kdo z nás dvou je
sado maso. Neměli bychom mu pomoct?“
„Komu, proboha?“
„No přece Igorovi z přízemí.“
Trhla sebou. Do ticha praskla plechovka coca-coly, kterou právě
otevřel a jejíž černý lepkavý zpěněný obsah se rozlil po jeho těle, jako
by to bylo nějaké neobvyklé pokračování tmy ve skupenství kapalném.
„Křičela jsem u toho moc?“
„Šlo to. Což mi nevadí. Nesnáším teplou coca-colu a studený ženský.“
„To bylo dost trapný.“
„A co naopak?“ zeptala se po chvíli, když konečně usínala, zatímco on
se probouzel, když zbledla noc a zvuky dne, rozvrzané a plechové jako
dechovka, zalily jejich těla.
„Nerozumím. Co naopak? Jak naopak?“
 „No, studenou coca-colu a teplý ženský, to snášíš?“
Když se konečně přestal smát, vytrhala mu všechny vlasy, navázala
pečlivě jeden na druhý, až tak stvořila a upletla vlas jediný, dlouhý,
předlouhý, a spustila se po něm do toho právě začínajícího dne, do
budoucnosti, která se náhle rozevřela jako dosud zaťatá pěst a o níž
neměla v tu chvíli, tu noc ani páru, spustila se po jeho vlasu
bezstarostně a nedbale jako sebejistý gangster, netušící, že už na něj
dávno číhají všude kolem.
Ráno před zrcadlem, v němž se odrážela, zadrmolila svahilsky,
protože s kartáčkem v puse: „No potěš pámbu, jestli mě někdo píše.
Ještě že příběhy neexistujou.“

Prodírám se davem. Ohromné náměstí, nádražní hala, zábavní park –

kde jsem? Každý tu má u ucha mobil. Ženy i muži vzrušeně a důrazně
artikulují, pokyny jsou stručné, informace v holých větách, je to hloupé,
ale představuji si obří elektrický kráječ, od něhož odpadávají slova,
tvořící původně smysluplný celek jako jednotlivé plátky salámu. Možná
jsem se octla v kosmickém navigačním centru.
A pak náhle pochopím, že si ti lidé volají vzájemně. Jeden druhému.
Všichni. Je to bizarní komunikační pavučina; tamten téhle, on jemu, ony
tamtomu, já tobě, lásko, ale ty jí… Proč spolu nezkusíme mluvit přímo?
Jsme si přece tak blízko, otíráme se o sebe svými těly, dotýkáme se
důvěrně špičkami bot, vrážíme do sebe kabelkami a lokty, zvednutými
s našimi telefony… Ano. Všichni si volají vzájemně. Jeden druhému. Ale
všichni mají přepnuto na záznamník, protože se ve skutečnosti nechtějí
slyšet: tady totiž nejde o komunikaci, tady jde o to, vybrousit svůj vzkaz
jako drahokam. Dokázat na minimální ploše sdělit maximum. Být
favoritem zkratek. Uvěznit lidstvo do dítěte a vesmír do golfového
míčku, nepatrné kuličky, mocné a těžké jako šém.
Ne, nemůžu už s tebou mluvit. Zakázali mi to a nejsem si už ani, po
tom roce, jistá tvou existencí. Chci ti jen nechat vzkaz na záznamníku.
A dobře vím, že jeho délka nesmí přesáhnout jednu minutu.

Když se to vezme kolem a kolem, Jakube, byla to moje první a poslední

nevěra. Utkvěla mi v paměti snad jenom kvůli Igorovi – však víš.
Zatímco můj náhodný milenec poléval svou hruď coca-colou, lila jsem
do sebe výjimečně dobrý a výjimečně hořký fernet ve výjimečném
množství. Jenom tato trojí výjimečnost mohla způsobit, že mě napadlo
vyškemrávat na něm v posteli vulgarismy.
Den předtím jsem se s Igorem srazila dole v baráku u výtahů. Jako
obvykle počkal, až Zdena odejde do práce a děti zmizí do školy, aby
mohl nerušeně podniknout svou každodenní výpravu do sklepa.
Všechny skrýše v bytě byly už totiž profláknutý: prostor za řadou knih,
pod vanou, rezervoár na záchodě, vysoká rybářská bota (z časů, kdy
s tebou chodíval na ryby), dokonce i ta dřevěná krabice s betlémem
a vánočními ozdobami. Závislost dokáže být satansky vynalézavá,
zažene vás do kouta a sevře tak pevně, až z vás začne tryskat nektar
fantazie; ale i tato obdivuhodná potence má svoje dno. Neplácám, tak to
prostě je. Dnes už o tom vím svý. Ale co až se proflákne i sklep? Co pak?
Kam ještě níž, do jakých jeskyň, slují, štol, kráterů, podmořských
hloubek budeme ještě ochotni spustit se se svou neřestí, se svým
zatraceným tajemstvím?
Tohle už ale Igor řešit nemusel. „Čau, Lucino,“ zašklebil se, pusu plnou
mentolovejch bonbonů.
Koho jimi chtěl obalamutit? Puklinami jeho svěžího dechu páchl
rozklad.
„Čau, Joudo.“ Všechny známé oslovoval zásadně Jouda z Máslovic,
a oni mu to opláceli.
Byl v rozpacích, povytahoval si zasviněný vytahaný tepláky a tvářil se
provinile jako každý alkoholik. Evidentně ho štvalo, že ho zdržuju, že
mu tarasím cestu k rumu, který se tam dole ve sklepě neodolatelně
třpytil v prázdné kastli od televize jako zlaté tele. V náhlém záchvatu
inspirace si sáhl do zadní kapsy tepláků.
„Hele, nastav… zápěstí, nebo vlastně předloktí nebo co to je…“
Poslušně jsem natáhla paži a vyhrnula si rukáv. Kdyby mi teď vrazil
ve stříkačce rovnou do žíly svůj vlastní osud, ani by mě to nepřekvapilo.
Ale on moje předloktí zvedl ke rtům a pečlivě, několikrát za sebou je
olízl. Pak na to místo pevně přitiskl nějaký obtisk a držel… Když sejmul
papírek, objevil se mi na kůži myšák Mickey.
„Tak se měj!“ volal za mnou radostně. A ta nevinně šibalská, infantilní
radost z toho, jak se mě šikovně a vtipně zbavil, mi sevřela srdce
prudkou lítostí.
Bleskurychle odšmajdal v pantoflích tam dolů, do svého po­sledního
podzemního útočiště, všechny vnitřnosti už vzrušeně nachystané ke
svatému přijímání.
Ještě dlouho jsem slyšela jeho klíče. Zvonily nakřáple a strašně a bez
pauzy, protože Igorovy ruce se už ani na okamžik nepřestávaly třást.
Tak to bylo, Jakube, a ty to víš. Tu noc, kdy jsem ti byla poprvé
a naposledy nevěrná s Lubošem, jehož duchaplné řeči a druhotné
pohlavní znaky mi už dávno vypadly z paměti, skutečně zaparkoval
před naším panelákem pohřebák.
„Neměli bychom mu pomoct?“
„Komu, proboha?“
„No přece Igorovi z přízemí.“
Aniž jsem to mohla tušit, provymýšleli jsme se tu noc s Lubošem ke
skutečnosti.
Igor se večer v hospodě vsadil s kamarádem, že když vypije za půl
hodiny litr rumu, prodá mu kámoš toho starýho cadillaca za babku.
Bylo to krásný auto, stejně starý jako Igor, jeho klukovskej sen. A Igor
ho vyhrál. V noci, když se šel Martin, jeho jedenáctiletej syn, vyčurat,
našel tátu ležet v předsíni na koberci udušenýho zvratkama.
Snad mu aspoň, když ho ukládali do rakve, sundali ty sešmajdaný
pantofle.
Nebrečela jsem. Vyšla jsem na balkon za apatickou tváří mě­síce. Ale
nebyl tam. To, co tam bylo, převalovalo se hnusně jako
neidentifikovatelný blaf ve školní jídelně. Viditelnost nulová. Smog.
Inverze. Cyklon B.
Prorazila jsem zuřivě zeď té mlhy zvednutou paží, na níž mi pořád
dřepěl ten usměvavej myšák s kulatejma ušima. Igore, ty blbče, ty
notorickej Joudo z Máslovic… kde jsi? Kam ses teda nakonec
promachroval?
Svou ruku se zaťatou pěstí stále ještě ztracenou v mlze, ucítila jsem,
jak mi po zápěstí naposledy přejel Igorův jazyk.

„Tohle nezvládneš. Tohle sama nezvládneš. Co mám sakra dělat? Kam

mám zavolat? Do prdele!“
 Jakub nikdy nemluvil sprostě. Vulgarismy nebývají zrovna silnou
stránkou učitelů na základních školách.
Byl jí v patách, pokud to šlo: beze smyslu se potácela bytem jenom ve
spodních kalhotkách a odněkud z ní draly se ven nelidské steny kočky,
které přivázali zmetci k ocasu poloprázdnou konzervu fazolí. Nebo
nějakej chcíplej hnus. Nebo její vlastní mrtvé mládě. Ať sebou zmítala
sebevíc, nešlo se toho zbavit.
Za ní se táhly snad ty fazole v rajské omáčce, krvavej šlem, a v té
stopě klopýtal ječící Jakub, buddhistická odevzdanost ta tam. „Tak kde
máš to číslo? Dej mi to číslo! TO ČÍSLO!“
Nějaká divadelní hra by mohla takhle končit, pomyslel si pan učitel
nevhodně. Jak ženská jenom ve spoďárech, pomatená bolestí, opouští
scénu po čtyřech… A za ní ten krvavej šlem jako červená nit vinoucí se…
ne už životem, ale z života. Zborcené harfy tón, a opona. Konec. Třetí
odvar z Becketta.
Vycenila zuby na telefon. Byla až uměle bledá, jako ta slavná pařížská
postavička, katatonický mim, jako kdyby jí hladil tváře prstama
zmazanýma křídou. Prsa jí visela dolů a černě nalakované nehty měla
ohryzané do krve. „Tohle je telefon. Je tohle telefon? Jakube, přísahej, že
je tohle telefon!“ zaprosila a začala ze sebe strhávat kalhotky.
„Ano, ano, přísahám, tohle JE telefon a tohle jsem já, ty krávo pitomá,
a dej mi už to číslo a nech si ty kalhotky, aspoň ty kalhotky si nech…“
Tak tohle byla jeho žena. Několikrát s ním byla dokonce na rybách.
Znali se od první třídy. Už tehdy pro něj byla autoritou. Úkoly bez kaněk,
při hymně v pozoru, radost pohledět. Už v patnácti měla přečteného
celého Balzaca. Pomohla mu zbavit se mrzačící závislosti, té jediné, jíž
kdy v životě trpěl, závislosti na matce. Prostě jednoho dne, bylo jim
dvacet a on měl na hlavě klobouk po dědečkovi, přišla suverénní
a klidná jako vždy a přehryzla tu pupeční šňůru vlastníma zubama.
A teď se tu svíjela a kroutila, NIC NEŽ NERV. Vyslovil to nahlas. Ubohá,
ošklivá a k politování, jako by ji právě skalpovali. Postřelená škodná. Jen
torzo dávno mrtvých hodnot. A když si pomyslel, kdo, co z ní udělalo
takovou trosku!
Teď tedy on použil vlastní zuby: rozerval prostěradlo na pruhy
a zběsile jí začal omotávat krvácející zápěstí. Plakal a opakoval: „Ty
krávo pitomá, ty krávo jedna pitomá, hovno se ti stalo…“
Prudce vstala, nečekal to, a vší silou těch svých zafačovaných rukou
nadzvedla jeho psací stůl, až třicet sešitů českých jazyků domácích
popadalo na zem. Začala bušit do dřeva. „A tohle je stůl, vím to, aspoň
na tom se snad dohodnou všichni bez rozdílu.“
Nechtěl ani v nejmenším nějakým filozofickým blábolem zpochybnit
její poslední dětinskou jistotu. Pohybovala se po bytě jako užaslé roční
dítě. Učila se chodit, těžkopádně vyslovovala, dotýkala se věcí a strkala
je do pusy. Vyndala si z úst oslintanou krabičku od zápalek
a soustředěně ji položila vedle popelníku.
Za několik minut promluvila klidně, srozumitelně, s typickou ironií
v hlase, a poprvé se mu dokázala podívat do očí. „Vzpomeneš si někdy
na Igora? Jak je to vlastně dlouho, co se uchlastal? Myšáka Mickeyho se
mi podařilo smejt až za tejden. Igor moc dobře věděl, která bije.
Učitýlkové vědí o závislostech prd.“
Bez jeho vůle. Bez jeho vůle, sama mu vyletěla ta ruka a on ji vší silou
udeřil do tváře. Poprvé v životě. Pak mu konečně vyhledala to telefonní
číslo a dostala zdravou barvu.
Sedím na lavici, těsně za zády žhnoucí ústřední topení. Proč? Je přece
červen. Aspoň myslím. Teplé dni. A přece se třesu, nedá se to zastavit. Je
mi příšerná zima, jako by mě definitivně šoupli do mrazáku. Před
nedávnem jsem přece byla s Terezou na knižním veletrhu. V tuto chvíli
mi neolit připadá pravděpodobnější. Nechala jsem si tam podepsat
kalendář s reprodukcemi fotografií Jana Saudka, i s věnováním
k narozeninám. Mým ne. Manýrismus na entou. Potkala spoustu
známých, zakomunikovala si jedna radost. Byli jako stíny. Už víc než rok
byli všichni mí přátelé jako fantomy sebe samých, vetknuti do staré
neživé fotografie, polozapomenuté pohlednice z minulosti, přestože
jsem s nimi byla tady a teď. Nemohli za to. Celou mou přítomnost měl
zkrátka pevně sevřenou v hrsti někdo jiný.
Taky jsem tam bůhví proč šlohla asi dvacet cukříčků ke kávičce,
v bufetíčku z dózičky, když se nikdo nedíval. Ale zdrobnělinkama
nepřestane být krádež krádeží. Lež lží. Zrada zradou. Vražda vraždou.
Na to nezapomeň. Nezapomínej na to ani na okamžik – nechť tě tato
jistota probouzí k ránu kopancem jako gestapo, jako kat, jako ledvinová
kolika. Amen.
Sedím na lavici, ruce mezi stehny, abych zastavila ten třas. Mít v nich
klíče, zvonily by nakřáple a strašně a bez pauzy. Možná že tenkrát
v Listopadu byl Václavák narvanej samýma nevyléčitelnýma
roztřesenejma závislákama.
Naproti na nástěnce pod hyperrealistickou perokresbou pa­vouka
(patrně autoportrét některého z pacientů) takový ty kecy o duševním
zdraví, jako že nic neni tak horký, aby se to nedalo sežrat, a že utrpením
rosteme a tak. Mám to v malíku. Z Dostojevského. V patnácti jsem
přečetla jeho a Balzacovy sebrané spisy. I to byla jistě jedna z příčin mé
dnešní hospitalizace.
Každou chvíli se otevřou a zavřou lítačky na oddělení. Není uzavřené,
aspoň to. Vycinkali jsme si svobodu, od převratu je personál od
pacientů k nerozeznání.
Chvíli přemýšlím o koprolálii, což je prosím chorobné nutkání
k používání neslušných výrazů. Jsem šťastná, že se mi chvíli daří
přemýšlet o koprolálii, vděčná za každou vteřinu, kdy mi zmizí z hlavy…
jedna tvář, jedny oči, jeden hlas, jedna chůze, jeden úsměv, jedno tělo.
A hlavně jedno hrdlo. Jeden hebký krk, tepny, ohryzek, bledá pleť
s mateřským znaménkem, důlek mezi klíčními kostmi, tajemství
a červený pupínek, skrytost a zlatý řetízek…
Koprolálie: v jistém období dospívání jsem trpěla úzkostí, že jí
propadnu. Potkala jsem totiž jednou na Karlově mostě ženskou,
pádlovala kolem sebe nebezpečně rukama a ze zmalovaných rtů,
z bůhví jakých zasutých vrstev podvědomí se jí nezadržitelně dral
proud sprosťáren. Lidé se zastavovali a otáčeli, upřímně potěšeni
vzácným a bezplatným tyjátrem. A když z její inspirované mysli vyplul
ten nejtěžší kalibr, seběhla jsem celá rudá (vybarvená tak pěkně vlastní
nevinností, panenstvím a všeobecnou prudérností reálného socialismu)
dolů po schodech na Kampu. Hezky se říká, jako by mi za patama
hořelo. Ano, jako by mi…
A od toho zážitku jsem se ponořila do té úzkosti jako do hnusný vody
ve vaně, v který se přede mnou vykoupalo sto smrdutejch bezdomovců.
 Bylo to se mnou fakt špatný: na mejdanech, v metru, v kavárně
s kámoškama, ve frontě na výjezdní doložku, při časté kontrole
občanských průkazů, při několika výsleších, které jsem absolvovala
kvůli ilegální protistátní organizaci svýho kamaráda, o jejíž existenci
jsem neměla ani tušení a jejiž členskou základnu tvořil kromě něj ještě
jeden obstarožní hipízák ze Smíchova… Naproti mně seděl sotva
zahlédnutelný estébáček, drobounká pitvorka k lítosti, takové kapesní
vydání Engelsova Podílu práce na polidštění opice, a já zas rudla děsem,
že mě napadne nějaká nehoráznost, že tomu prostě nedokážu zabránit,
že mu najednou řeknu s plachým úsměvem členky Kühnova dětského
sboru nějakou chraplavou sprosťárnu, a nejhorší to bylo při hodinách
dějepisu; znáte to, zakyslé ticho ve třídách, páchnoucí svačinami,
hormony a levnou voňavkou, prostě to bývalo nejnutkavější při výkladu
českých dějin.
Ale všechno dobře dopadlo, bez obav. Happy end jak z Harle­quina –
přestože mě z počínající duševní poruchy nevyléčila svatba, ale pouze
zcela banální ztráta panenství na večírku s totálně ožralým spolužákem.
Lítačky se zase otevřely. Koprolálické intermezzo to tam. V nich dva
sympaťáci ve flanelových košilích vlekli, každý za jedno držadlo,
takovou tu velkou plechovou nádobu, tuším, že se jí říká varnice,
s obědem.
Jeden z nich na mě vycenil těžce zkoušený chrup boxera. „Nesem
karboše. Dneska budou k obědu karboše. Máš ráda karboše?“ zašišlal
mezerou mezi předními zuby.
„Já miluju, miluju karboše,“ řekla jsem co možná nejprocítěněji,
s pokusem o zjevnou emfázi. „Jsem šťastná, opravdu šťastná, že budou
dneska k obědu karboše.“
V tu chvíli přede mnou bílý plášť. Doktorka Pilátová. Měla to napsáno
na dveřích. Mé vyznání lásky ke karbanátkům přijala jen s mírně
zvednutým obočím. Profík všechna čest.
Vyslovila mé příjmení s otazníkem. Přikývnu poněkud nejistě – moje
tělo, moje mysl i moje jméno zůstalo totiž uvězněné v jednom bytě na
Chodově, přikurtované k dvojlůžku s proleželou matrací, jejíž
autobiografie by se stala bestsellerem. Patří mi ještě? To jméno?
„Pojďte dál.“
 Než jsem vešla, otočila jsem se ještě za novým zaskřípěním lítaček:
z oddělení právě vykráčela krásná holka, vysoká a hubená jako
modelka. Světlé vlasy na ježka, tmavé brýle, nepřístupně semknuté rty.
Přejela mě pohledem, je to evidentní, i když ne­nápadné za těmi
tmavými skly. Doslova přejela. Ležím na asfaltu, zatímco ona chladně
ujíždí ve svém fáru z místa činu.
Co když bude mít postel na pokoji hned vedle? Její nepřístupně
semknuté rty hned za rozviklaným nočním stolkem? Blbost: je to určitě
sestra, právě jí skončila služba. A navíc vygumovaná husa k tomu.
Třas sice trvá, ale lehce nahrbená široká záda v bílém plášti mě
uklidňují jako zimní zátiší, zasněžená pláň s dobrotivým ledním
medvědem. Na stěně ale reprodukce Boschovy Zahrady rozkoší. Dost
silný kafe. Rozmluvilo mě: valí se ze mě sajrajt, bolest, sliny kocoviny,
láska, láska, plivu krev jako při mnohonásobný resekci, vyplivuju slova
jako zkažený zuby, Pilátová na mě nevzrušeně mžourá zpoza svých
padajících brýlí, začne si je čistit cípem pláště lhostejně a uvolněně, jako
kdybych jí diktovala recept na nějakou vegetariánskou specialitu, ne,
tuhle ženskou už nemůže nic překvapit a vyvíst z míry, je v pohodě jak
Buddha, Jakubův typ, styl a ideál; obvaz neprosakuje – budou to tedy asi
stigmata, to, co mi začíná zase krvácet. Chci pryč z toho bytu na
Chodově, ale zamkli mě tam a dveře zatloukli prknama, mohu jen
vzteky strhávat a žrát tapety. Skalpel, kletba a voodoo je na nic.
Pilátová mě občas přeruší nějakým nejapným dotazem, jako v kolika
jsem se naučila chodit na nočník, jestli moje prababička neměla rozštěp
rtu a u jaké zdravotní pojišťovny jsem přihlášená.
Jsem k nezastavení. Chrlím ze sebe ten rok kupodivu s precizní
artikulací, ale je to už k nesnesení dlouhý, furt dokola, každej ví, co bude
dál, nuda, jako kdybych předčítala, nahrávala oba dva díly Idiota na
kazetu pro slepce.
Konečně mě přeruší. Propíchne klidně ten nafukující se balon, můj
monolog jen zasyčí a pleskne sebou uboze k mým nohám. Monolog
srdceryvný natolik, že brečím, dojala jsem svým příběhem jen samu
sebe, uvědomuji si, že brečím, ještě že jsem už čtrnáct dní nepoužila
řasenku, hebce se lituju, a je to sladké, ta sůl, sladké a osvobozující, má
sůl je sladká, když mi k zblití zhořkl tvůj med.
 „Víte něco o závislostech?“
Trochu na ni vyvalím oči.
„Pár dní, možná týden čtrnáct dní budete mít abstinenční pří­znaky.
Nechutenství, nezvladatelný třas,“ není slepá, Pilátová, že jo, „nespavost,
závratě, úzkosti, bolesti hlavy, dočasné ztráty orientace…“
To snad stačí?!
„Je bezvadný, že brečíte. Hodně brečte. A zkuste běhat.“
„Běhat?“
„Ano. Je tu velká zahrada.“
Skvělé. Přímo vidím ty každodenní psychofyzické tréninky: plačící
sprinterka v adidaskách.
„Podívejte se na ten rozpor,“ pokračuje klidně. „Celou situaci jste s to
s přehledem, racionálně analyzovat. Vaše emoce jdou ale zcela opačným
směrem.“ Rychle rozpřáhla ruce, až jsem se lekla, že mi jednu vrazí jako
před pár dny Jakub. Ne. Naštěstí jen gestem zobrazila kategorický
rozchod mých emocí s mým rozumem. Sbohem.
„Vyplivni inteligenci, řekl jeden zenový mistr,“ pokusila jsem se
Buddhovi zavděčit. Jako by ale mou těžce vydřenou duchaplnost
přeslechla.
„Sedíte tu zhroucená a shrbená jako stařena. Všimněte si, jak si
pažema zakrýváte prsa. Poloha embrya. Chcete nebýt, nebo se aspoň
vrátit do matky.“
Kdo z nás dvou je blázen? Začíná mi být sympatická.
„Myslíte často na sebevraždu, že jo? To je normální, protože teď
nenávidíte svoje tělo. Vaše tělo bylo rok milované a hýčkané, užívalo si
rozkoší, o jakých se mu nikdy ani nesnilo,“ mrkla jsem na Bosche,
kroutila se tam jedna nahatá figurka, jako když mi z oka vypadne, „a vy
teď budete mít tendenci to tělo za to trestat. Dejte si pozor na vážné
psychosomatické komplikace, které by proto mohly nastat. Ale
zvládneme to, žádnej strach. Berte léky, zkuste jíst, choďte na skupinu
a určitě na psychogymnastiku, hodně se hlaďte a masturbujte. To je
zatím všechno, můžete jít.“
Vyšla jsem na chodbu. Na lavici seděl další cvok na holení. Dotkla
jsem se topení. Bylo studené. Proč by taky topili? Byl přece červen.
 Jakub za mnou chodí obden. Nosí mi dobré vody a bílé fidorky. Tereza
nevolala, nic o ní neví. Sedáváme spolu v zahradě na dvou pařezech.
Včera mi přinesl dopis od Pavla.

Milá Lucie,
strašně rád bych Ti psal do trochu lepších časů, než máš teď, až
z Tvého dopisu jsem se dozvěděl, co s Tebou je. Jakub mi nic neřekl,
asi to nejde, do telefonu. Já na Tebe myslim každej den, i když to Ti
nepomůže. Já teď na týhle stránce nic chytrýho nevymyslim, Lucie, já
jen vim, že my dva jsme podobně vnitřně ustrojený, my tohle všechno
musíme přežít, lásky a jiný běsy, to, co Tě přejelo, je něco, co spousta
lidí nezažila a nikdy nezažije, ale Tebe to nezabilo, tak Tě to posílí, to
je ten princip, že když seš dole, díváš se vzhůru, ten sv. Pavel – „když
jsem sláb, jsem silný“. Tomuhle věřim, protože takhle žiju,
a uvědomuju si, že mam vlastně pevně krytý záda, nemůžeš
upadnout, když ležíš. Je to možná blbý nebo blbě řečený. Ty víš, co je
to žít na hraně žiletky, já si někdy řikám, jak žiju já, měsíc mě bolí
žaludek, obchoduju se stovkama milionů po telefonu, kurzy plavou
a je to loterie a je to absurdní, pak sedim na náměstí na pivu,
nemyslim na nic, mam takovej rozostřenej pohled, jsem unavenej
a pořád ospalej. A nikoho novýho si nechci pustit k tělu, otevřít se
někomu, aby mě vykrad, my musíme všechno tohle vydržet, Lucie, Ty
se musíš opřít o Terezu a o Jakuba, a je spousta neviditelnejch věcí,
který máš a který Ti zase daj řád, a čas je dobrý analgetikum, takhle
to prostě funguje. Znáš mě, jakej jsem nenapravitelnej optimista.
Lucie, zanedlouho se sejdeme v Praze v lepších časech, přinesu Ti
růži, žlutou, jako poprvé.
Tvůj Pavel

Vedle za rozviklaným nočním stolkem neleží atraktivní nepřístupná

bloncka, ale stokilová Miluška, trpící fobií z dopravních prostředků,
výtahů a pavouků. Je to netaktní a bezcitné, ta perokresba pavouka na
nástěnce. Miluška kolem ní prochází na záchod se zavřenýma očima.
Její noční stolek připomíná regál v parfumerii: neustále se natírá
nějakými krémy, jinými na dopoledne, odpoledne, večer a noc. Spodní
kalhotky si vyměňuje třikrát denně a na levou půlku zadku, na mě
vystrčenou, si lepívá jakousi zázračnou náplast proti klimakterickým
potížím.
Přitrouble dobrotivý úsměv jí zmizí z tváře jen tehdy, když na pokoj
přijede s kýblem na kolečkách uklízečka. Každý její pohyb, každé
máchnutí hadrem, které je snad méně razantní a důkladné, než by
podle Miluščina hygienického ideálu mělo být, sleduje zavile ostražitým
pohledem. To napětí kolem ní vytváří nebezpečnou auru, šíří se
v kruzích a je nakažlivé: za chvíli všechny ženské sedí na postelích
a propichují očima uklízečku jako čarodějnici posedlou ďáblem. Už už
zapraská oheň a hranice vzplane – do pokoje naštěstí vchází Pilátová.
„Jíte?“ vybafne na mě.
Sotva pohnu očima, natož ústy. Komunikace je nemožná: němá ryba
doráží na trup ponorky, v níž je uvězněná. Triviální symboly: ryba je
mlčení, ponorka uzavřenost. Moje rty jsou rozpraskané. Moje tělo pod
prostěradlem hodinu za hodinou proměňují zázračnýma prstama
kněžky v mumii. Kněžky, ty děvky, podlý mrchy. Vzduch. Pokouším se
dýchat co nejméně, protože mě při každém nádechu udeří bůhví odkud
vůně lastur. Bolest snad až v chromozomech; mumie, larva, která
pukne, už brzy, a ze mě vyletí někdo úplně jiný.
„Jíte?“ zopakuje Pilátová sice hlasitěji, ale stejně otráveně.
Rty rozpraskané, pleť vysušená, spoďáry jsem si nevyměnila už čtvrtý
den, kartáček na zuby jsem si zapomněla doma. Chudák Miluška.
„Nejí, pani doktorko, nejí,“ odpoví za mě snaživě. „Nevzala nic do pusy
od tý doby, co přišla. Pořád jen leží, nehejbá se, mlčí, občas jde na
záchod nebo zakouřit si na terasu,“ bonzuje Miluška starostlivě dál.
„Vy kouříte?“ zasměje se Pilátová. „Skvělý. Jen kuřte. Jakou značku?“
„Máčka,“ vypadne ze mě ochraptěle.
„Máčka?“ nerozumí.
„No, marlbora.“
„Já taky,“ řekne nemístně a neprofesionálně.
Teprve teď mi dojde, že mě dostala. Prostě mě nachytala jak ten
chytrej Honza, co rozmluvil trucující princeznu. Že bude značka mých
oblíbených cigaret prvním slovem, vyřčeným mnou po čtyřech dnech,
považuju za kuriózní a mému truchlení nedůstojné.
 „Takže, paní,“ opět vysloví moje příjmení s lehce naznačeným
otazníkem, „Welcome to the Marlboro country.“
Jo. Fakt šílená.
Ve dveřích se ještě otočí, ve tváři už zase ten svůj znuděný výraz.
„Jestli dneska do večera nezačnete jíst, nechám vás dát na kapačku.“
Čekám, že mi ještě jednou doporučí, abych masturbovala. Třeba s tím
ztvrdlým rohlíkem, co už mi třetí den netknutý leží na stolku.
„Jo, a pište si deník.“
Deník? Mám běhat brečmo a brečet běžmo a cpát se milovanými
karboši a onanovat a ještě k tomu si psát deník?
„Musíte jíst,“ naklonila se ke mně mateřsky Miluška, ale když její tvář
pronikla do mé špinavé zóny, rychle se stáhla do té své, aseptické.
To určitě, ty udavačko. Jíst. Abych pak vypadala jako ty! A začala se
ještě ke všemu bát pavouků a výtahů.
Ticho. Aspoň chvíli. Jinak si ženské nahlas předčítají z Blesku a ze
Story pikanterie ze života slavných, jako kdyby všechny ty hvězdy
tvořily jejich příbuzenstvo. Jenom ta plachá mlčenlivá babka na posteli
u okna se těchto obřadů neúčastní: od rána do noci klimbá nad
Balzacem nebo Dostojevským. Jestliže Demi Moore opustila Bruce
Willise kvůli Leonardu DiCapriovi, řád trvá, nevyklouben, i v těchto
zdech.
„Podívejte se, to je krásnej chlap!“ mlaskne Miluška a přistrčí mi pod
nos takovýho toho vypatlanýho svalovce z Pobřežní hlídky.
„Dyť je příšernej.“ No vážně: děsná tlama.
„Příšernej?“ vyvalí na mě oči. Je pohoršená, jako kdybych právě
v kostele při bohoslužbě flusla na kříž.
No sláva. Pokrok. Ponorka začala komunikovat: nejdřív o cigá­rech,
a teď o anabolickejch svalovcích.
Dveře se zase otevřou a sestra bodře zahlaholí: „Máte tu novou
kolegyni, dámy! Támhle na tu volnou postel. A buďte od tý dobroty
a všechno jí tu ukažte.“
Ta holka má tmavé vlasy až do pasu, trochu jí skrývaj tvář, a stojí
dlouho bezradně uprostřed pokoje s batůžkem zplihlým u země
a s kytarou přes rameno. Zíráme na ni, všechny, mlčky. Zadívám se jí do
očí. Zatrne mi. Ona je totiž nemá: jen bělmo…
 Konečně přesekne to ticho ostrým oznamujícím hlasem: „Dobrý den.
Jmenuji se Petra. Je mi osmnáct a jsem slepá. Od deseti. Nejdřív vám tu
budu vadit, ale za pár dní si zvyknete. Jestli dovolíte, trochu se tu
porozhlídnu.“
Začne tápavě obcházet pokoj. Ovšem: Miluška se vzpamatuje jako
první. Odloží svého svalnatého idola mezi pudry a krémy a chytne Petru
za loket. „Tady je skříň. A tady je vaše postel.“
Dívka si všechno opatrně a trpělivě prohlíží rukama; přejíždí prsty po
dece a stolku, cítím, jak jí hmat vyvolává v mysli obrazy věcí. Jestliže
může jeden smysl nahradit druhý, napadne mě, pak bych mohla, třeba
jednou, očima – porozumět všemu.
„Tady leží paní Plíšková. Teď je na nějakym vyšetření štítný žlázy. Tu
tady máme v nepořádku skoro všechny. To víte, když nefungujou
hormony, jak maj, ženská se pomate jedna dvě. Já si dávám náplastě
proti přechodu. Plíšková prodává zeleninu někde na Roztylech. Má šest
dětí, manžel jí skoro zabil, teď se má po roce vrátit z kriminálu, tak je
z toho na nervy.“
Vede Petru k mé posteli. Už se nemohu dočkat Miluščiny cha­‐
rakteristiky.
„Ahoj, já jsem Lucie,“ podávám jí ruku. Ta její je zpocená, zvědavá,
nahlíží tím dotekem drze do mých studní, o jejichž existenci nemám
tušení. Dlouho mě nepouští, jsem z toho nervózní.
„Pani Lucie nemluví,“ ztiší Miluška hlas, „souží se a souží, nevíme
proč.“
To slovo, tak nepatřičně umělé v jejích ústech, mě rozesměje. Tahle
stará vlhká nehostinná budova z konce minulého století, ty vysokánské
stropy by byly s to vyvolat depresi i u členů Pobřežní hlídky, a od těch
stropů se teď odráží můj nezastavitelný chechtot, skáče nahoru dolů,
strop podlaha, podlaha strop, jak míček hopík.
Co tedy ze mě zná Petra? Stisk ruky, ochraptělý hlas, potrhlý smích.
To úplně stačí, aby pochopila všechno.
„Vy máte odpor k jídlu, že jo?“ řekne bez zaváhání.
„Já nevim. Nepřemejšlela jsem o tom.“
Prudce se ke mně skloní a nahmatá moje ucho. Au. Škrábne mě
přitom nehtem. „Někdo nebo něco je ve vás,“ zašeptá, „a překáží to tam.
Móóóc to tam překáží.“ A pak už nahlas, vesele: „Mám tady strašně, ale
strááášně dobrej banán.“
Proboha, co může bejt na banánu tak strááášně dobrýho?
Zatápala v batůžku a podala mi plod nevábně nahnědlý a roz­­měklý,
jako kdyby ho právě Miluška rozsedla svou úctyhodnou zadnicí.
Celý pokoj ztichl a visel na mně očima. Začala jsem pomalounku
strhávat tu hnědou a mokrou slupku a zapatlané prsty jsem si otírala do
prostěradla. S velkou chutí jsem se zakousla do té nasládlé kaše. Petra
zavadila o kytaru, budovou zaburácel Beethoven. Efekt byl dokonalý:
muselo to bejt slyšet až na Karlák a Pilátový sletěly brejle.
Tak tohle je MŮJ blesk. MOJE story. Žádnej Hollywood: prostě můj
příběh o tom, jak jsem začala na radu jedný slepý holky vyhánět zombie
banánama.
Před trafikou stojí dva chlápci v kombinézách Telecomu. Jeden z nich se
k ní pootočí profilem. Sevře se jí žaludek. Je to Igor, ten Jouda
z Máslovic. Zase on. Nestalo se jí to poprvé, že ho potkala po jeho smrti.
Už několikrát zahlédla v davu jeho záda, v projíždějící tramvaji jeho
tvář, odulou rumem a pocitem viny. Vyhrnula si rukáv: předloktí bylo
samozřejmě bez myšáka, jizvy na zápěstí do růžova.
Koupila si dvoje máčka, banány, Story a Blesk pro Milušku a vhodila
do schránky třetí dopis, adresu opět nadepsanou jednou ze
spolupacientek, aby měla naději, že bude otevřen.
Všichni jsou tu děsně zajímaví. Třeba Mobil. Nikdo jí tu neřekne jinak.
To prťavé vyzáblé děvčátko vypadá na patnáct, neustále chodí chodbou
od lítaček až na druhý konec a zpět, a zas, nepřirozeně strnulým
krokem jako robot. V ruce drží konvičku s vodou, občas cestou uleje
trochu do květináče, občas na své bačkory, a přitom jí ani na okamžik
nepřestávají po tvářích téct slzy. Jako by i v ní byla nějaká těžko
ovladatelná konvička.
„Tak co, Mobile, jak je?“ bere ji Daniela, moje bloncka, shovívavě
kolem ramen.
Zase někam mizí, ta číča na ježka, táhne se za ní parfém, který mi
aspoň na okamžik překryje vůni moře. Na sobě má jenom nějaké
splývavé nic, jenom aby se neřeklo, že je nahá. Neboť letošní červen je
teplotně nadnormální. V červnu se samozřejmě netopí a je mi
přeslazeně: z toho parfému, ale upřímně řečeno spíš z těch tří bílých
fidorek, které jsem si dala po obědě.
Její nohy jsou vážně vražedně krásné, měli by ji okamžitě přeložit na
uzavřené oddělení. Budu to požadovat hned zítra při vizitě. Až projde
zahradou a octne se na Karláku, každej si pomyslí, že se vrátila nejmíň
z Ibizy. Nikoho nenapadne, že tahle temně medová barva její kůže je
výsledkem měsíčního smažení na terase jednoho pražskýho blázince.
Naše oči se střetnou. Z rozpaků chci kývnout na pozdrav, ale místo
toho už zase ležím zpřelámaná na asfaltu.
Jo, jsou tu dobrý týpci. Ale doléhají ke mně jenom v jakýchsi torzech.
Ani je, jako všechny své přátele během toho roku, přestože jsou tady
a teď, nedokážu zachytit: mizejí mi v mlze minulosti, ztrácejí se jako
bohové na Olympu, kam nedohlédnu, kdybych si ukroutila krk.
„S tim deníkem si to tak neberte,“ chlácholí mě zbytečně Miluška. „To
chce Pilátka na každym. Je tim posedlá. Taková její…“ zaváhá.
„Mánie?“
„Jo. Úplná mánie. Jednou se pěkně rozvzteklila. Byla tu jedna, no fakt
pomatená. Vůbec nepochopila, co po ní Pilátka chce. Co to je, ten deník.
Odevzdala jí sešit plnej receptů na ňáký vegetariánský speciality.“
Sedíme na terase, všichni tu hulí jak fabriky. Trička a kraťasy, slunce
příjemně vraždí, ohromný kaštan, od něhož nemohu odtrhnout oči,
pohlcuje hluk města a neustálé kvílení sanitek.
„Podívej, Koníři,“ ukazuje Pepa do koruny stromu, „na ty listy. Sou
napadený, něčím. Ten strom vodchází.“
Koníř, přezdívaný holkama pan Moudrej, protože všechno ví
a všechny zná, všechno zařídí, Plíškový prej vodklad vojny pro syna
a někomu ze trojky výměnu bytu, je zástupcem ředitele pobočky
Komerční banky, díky kulhavé noze umí předpovídat počasí a tyká si se
Standou Grossem, se jen filozoficky ušklíbne: „No jo. Vodchází. Jako my,
Pepo.“
Všeználek Koníř, bůžek z Olympu. Klovne mi do jater, ta jeho
nostalgie. Co je to za rozkladný řeči, jak říkával Pijér? Republiku si
rozvracet nedáme. Potřebujeme hlavně klid k práci, kterou mám na
klíně: rozstřihávám kotouč gázy na čtverečky, ruku s nůžkama už
zmrtvělou. Tento úkol mi zadala sestra Rázná-Bodrá, když mě přistihla,
jak se marně pokouším onanovat ve sprše. Nešlo to. Zato čtverečků
v dóze přibývá jedna radost. Už teď by stačily na odběry pro všechny
voliče sociálních demokratů, a že jich je. Koníř, rétoricky nadaný
agitátor, samozřejmě mezi nimi. Tolik krve, takové množství levicově
orientované krve! Ale já mám přece zakázáno myslet na krev. Na upíry.
Na odběry. Na transfuzní stanice. Na zombie.
„Pani Lucie,“ sykla Miluška, „podivejte, střihla jste se do prstu. Teče
vám krev.“
Najednou mě ohluší hlas, ten marně zapomínaný, zaduní ze sklepa,
štoly, kráteru minulosti: „Vzrušuje tě krev?“ Na co se mě to proboha
ptá? Co je to za koketerii? A znovu je tu, všude kolem i ve mně, ten hlas,
ty oči, ta tvář, chůze, úsměv, tělo, hrdlo: hebký krk, tepny, ohryzek, bledá
pleť s mateřským znaménkem, důlek mezi klíčními kostmi, tajemství
a červený pupínek, skrytost a zlatý řetízek… Zejména, hlavně ale hlas:
jeho barva, temná a vzrušující, jeho hudba – jsem asi zvrácená, když
nemohu odolat té hudbě, přestože je to Beethoven v houseové úpravě.
Ten hlas nedokáže pohltit ani odcházející kaštan, stínící nám
ohleduplně svět z posledních sil.
„Tak řekni, řekni, vzrušuje tě?“ Když si něco umane, ne a ne přestat.
„To nic neni, jen trochu krve. Běžte za sestřičkou, ona vám na to
kápne kysličník. Hlavně ať se vám do toho nedá ňáká infekce.“
No jo, Miluška. Čisté spoďáry třikrát denně, bude chlapík jako rys.
„A slečno Irenko,“ odvrátí se Miluška od mého úrazu, „můžu se vás na
něco zeptat?“
Slečna Irenka sedí vedle Koníře, poletující vlasy odbarvené
načerveno, ve tváři žvejkačkovej výraz drsanky. Věrnost roli někdy
vyžaduje značné oběti: paří se chudák v tom vedru v kožený bundě.
„No. A co jako?“
„Slyšela jsem, že jste policistka?“
„Jo.“
Miluška celá rozkvetla zvědavostí, jako by na světě přestali rázem
existovat nejenom pavouci a výtahy, ale veškerá městská hromadná
doprava.
„Vážně?“ A snad i mezinárodní linky. „A jak jako… ste se… teda…“
Irena kupodivu porozumí, na co se Miluška chce zeptat.
 „Chtěla sem bejt policajtkou už odmala. Táta byl policajt a strejda
taky. Vždycky sem zbožňovala bouchačky a vlčáky.“
Rozesměje mě to. Irena mě v ten ráz prostřílí jak řešeto. Jako by tý
krve už dneska nebylo dost.
„No, je to děsná sranda, že jo?“ zaútočí. Trapně se vymlouvám, že to
ne ona, že jsem si právě vzpomněla na jeden vtip…
„Vsadím se, že o policajtech,“ ucedí, a tím je to odbyto. Jen žádné
konflikty. Rozkladné řeči. Republiku si rozvracet…
Co tu vlastně ti dva dělají? Koníř a Irena? Takoví sociální suveréni:
ona policistka, on bankovní expert…
Může na něm oči nechat. Žere toho kulhavýho Napoleona
i s navijákem. Nachytal ji na ty svoje všeználkovský řeči, pan Moudrej.
Jezdí do Japonska tak často, až se mu z toho zúžily oči. Jeho brácha je
šerifem v nějaký americký díře a prej si byl jednou zaběhat s Billem.
Co bych dělala, kdyby mi Tereza oznámila, že se stala policajtkou?
Samozřejmě že nic. Jako vždycky. To znamená, že bych se na ni
povzbudivě a chápavě usmála jako pravá svobodomyslná matka, která
vesele křiví potomky svým bezbřehým liberalismem.
Na chodbě se strhl nějaký zmatek. Vylezla jsem z terasy, totálně
zpitomělá sluncem a lidstvem.
„Petra,“ křičí sestra Rázná-Bodrá na přibíhající Pilátovou. Jak běžela,
vrazila nechtěně do korzujícího Mobila, až holce vyletěla konvička
z ruky.
Vešla jsem za nimi do pokoje. Petra klečela u postele a kývala
soustředěně trupem. Všimla jsem si, že její kytaře chybí struny: urvané
se jí plazily kolem bosých chodidel. Petřiny ruce ležely jaksi
PŘEDMĚTNĚ na dece, hřbety pečlivě rozřezané Miluščiným ostrým
pilníčkem na nehty.
Postel byla plná krve.
„Co tě to popadlo, ty káčo, proč?“ syčela vztekle Pilátová, zatímco
sestra přikládala obvazy.
Petra plakala prázdnýma očima. „Já… Miluška…“
„Co Miluška?“ vyjela na ni doktorka.
„Maj spolu dneska službu v kuchyni,“ napověděla sestra.
 „Já jsem… chtěla jsem… mýt nádobí, ale Miluška, vyhnala mě, ať jdu
radši na pokoj, že bych eště něco rozbila, když nevidím!“
Počkala jsem, až rozruch vyšumí, a otevřela Miluščinu zásuvku
u stolku. Měla tam v levém koutku vzorně srovnané ty náplasti proti
klimakterickým potížím. Jedna stála 425 Kč, byla na ní cenovka.
Nůžkama, jimiž jsem před chvílí rozstřihávala gázu na odběry, jsem je
teď všechny pečlivě rozpárala, zmuchlala a šla spláchnout na záchod.
Kdepak ženský, ty dokážou bejt pěkný mrchy. Dnes v noci tu krávu
sežerou pavouci.
Pod oknem ležela ta plachá mlčenlivá babka. Nevěděla o ničem; nic
o krvi, nic o prasklých strunách, nic o pomstě. Celý thriller prospala,
bezpečně přikrytá Ztracenými iluzemi.
V ty první dny jsem nejenom nemohla jíst. Ještě větší problémy mi
dělalo něco jiného. Příšerně jsem se bála chodit na záchod. Nesnesla
jsem prostě pohled na svou… Už jsem zapomněla, jak se to řekne
slušně. Když jsem ji jen zahlídla, vymrštila mě z prkýnka prudká vlna
odporu, jako by mi odtamtud vypadávali červi. Takoví, který si Jakub
brával na ryby. Jednou se mu v předsíni vysypali na koberec a Tereza,
mohly jí být tak dva tři roky, dostala hysterický záchvat.
Nemůžu usnout. Všechny abstinenční příznaky, které mi prorokovala
Pilátová, se naplňují beze zbytku, snad až na ty dočasné ztráty
orientace. Zorientovaná jsem perfektně a trvale, v prostoru i v čase. Na
rozdíl od Pepy. Ten si tuhle vyrazil z Karláku na Pavlák a vrátil se úplně
vyčerpaný po čtyřech hodinách přes Kobylisy. Jen občas ztracená
poněkud v džungli událostí, které se staly, musím vylézt na nejvyšší
strom a porozhlédnout se, v jedné ruce miniaturní diář a v druhé plán
Prahy. Adresu na další dopis mi ochotně nadepsala čtenářka
uspávajících románů dokonale roztřeseným stařeckým písmem.
Paní Plíšková, matka šesti dětí a manželka násilníka, co se má každým
dnem vrátit z kriminálu, aby vyvraždil celou rodinu, zdravě a strašně
chrápe. Kdyby aspoň všechna ta zachrápání byla ve stejné tónině, ale
ono je každé jiné, délkou, polohou i tónem, též hlasitostí, monotónnost
je bohužel jen zdánlivá. Připomíná to mručení buddhistických mnichů.
Jakub by byl z toho v sedmym nebi, teda spíš v nirváně. Nutil mě to
mručení poslouchat na cédéčku, ale i manželské soužití má svoje meze.
Když jsem si představila svého muže, s nímž se znám od první třídy, jak
sedí celý den nehnutě nad rybářským prutem u řeky, na uších sluchátka
s tímhle mručením, připadal mi Ramses II. srozumitelnější.
Rozsvítím budíček. Jsou dvě. A to mám v sobě dva deprexy, pět
neurolů a jeden a půl rohypnolu. Jestliže je Koníř poradenská firma
a Miluška parfumerie, pak jsem já zpředmětněla ve farmaceutickou
továrnu. Když si přičichnu ke svý kůži, cítím ten cizí, umělej pach, co mi
táhne pórama zevnitř.
Všechny ty pachy, zápachy, smrady a vůně: Danielin parfém, bílé
fidorky. Smrad jídelen, přepáleného tuku, cigaretového kouře,
startujícího motoru. Jinak voní umírající kaštan a jinak chcíplá kočka.
Přitiskněte si na nos někdy kapesník, kterej jste právě přejeli žehličkou!
To není reklama. Vůně kůže, když vejdete k Baťovi. Smrad chcanek
z průjezdu na Žižkově. Můj vlastní pach, který mi utkvěl na prstě, když
jsem se znovu poslušně pokoušela hladit tam dole. Školní šatna,
zubařská ordinace, hřbitov, růže. O tom nekonečném čichovém spektru,
v němž se pohybují zvířata a slepci, třeba pes a Petra, nemám ani páru.
A přece poznám po pachu své blízké: Terezu, svou dceru, jejíž pach se
zvláštně proměňoval až do puberty, pak se teprve ustálil. Jakuba. Pavla.
Pijéra. Renatu. Mou mámu, která voní stejně na povrchu – přírodní
směsí lásky, laskavosti, dobroty a bezpečí – i uvnitř; byla jsem v jejím
břiše devět měsíců, tak o tom něco vím.
Jeden jediný člověk, kterého jsem v životě potkala, byl totálně bez
pachu. Cítím vůni jeho koupelny, těch serepetiček na poličce, kytku
v černě puntíkovaném květináči v bytě na Chodově, proleželou matraci,
aroma lampu s pomerančovou esencí… To jo, to jo, ale co ON? Odráží se
vůbec v zrcadle, nebo jen a jen ve mně?
Když jsme se v tom bytě, ještě nezařízenym a prázdnym, jednou
milovali, objevila jsem pod postelí, zatím jediným kusem nábytku,
zaschlé psí hovno. Předtím tam bydlela dvojice, která vystupovala
s cvičeným pudlem někde v nočním varieté.
Zdá se mi, že kromě chrápání Plíškový je na oddělení až ne­přirozený
ticho. Že by všichni ti nerváci a labilové měli, kromě mě jediné, tak
skvělý spánek? Musím to zkontrolovat: určitě aspoň chodbou korzuje
Mobil. Ale na chodbě ticho, jen tlumené světlo a tikot nástěnných hodin.
Mobil nikde. Asi i on na noc vypnut.
Dveře na terasu zamknuté. S úžasem zírám na veliké rozsvícené
akvárium, které ve dne nevšímavě míjím. Celé hodiny o něj vzorně
pečuje ten maník s boxerským chrupem, co mi vnucoval lásku ke
karbošům. Vybírá na rybičky i příspěvky od pacientů a miluje Koníře,
protože mu dal, haur jeden, dva tisíce na novej filtr. Vyhrál totiž ten den
osm tisíc ve Fortuně, protože vsadil na remízu s Kamerunem.
Ryby nespí. A nechrápou. Narážejí tlamama na skleněnou stěnu
a zírají na mě jako já na ně. Na skleněnou stěnu mé ponorky. Vypadají
jako skleněnky. Jednu takovou jsem dala Tereze, když odešla z domova
s krosnou na zádech.
Filtr tajemně bublá jako podzemní pramen. Začínám se s těma
rybama oťukávat, cítím to, ty nesmělé počáteční vibrace, jako když jste
s neznámým člověkem na první schůzce. Ale musím tu vzrušující
komunikaci přerušit, chce se mi strašně čurat.
Dveře do sesterny jsou pootevřené, drze do nich strčím hlavu: ta
tlustá sestra s knírem pod nosem spí zkroucená na pohovce hned vedle
zapnutého rádia, jako by právě slupla rohypnoly pro celé oddělení. Tuc-
tuc, tuc-tuc, možná Madonna, možná Beethoven v houseové úpravě. Ale
stejně: když si představíte, že tý babě táhne na čtyřicítku jako mně,
klobouk dolů! Teda myslím Madonnu, ne tu fousatou na pohovce.
Záchod slouží i jako náhradní kuřárna. Stolek s popelníkem
přetékajícím vajglama, dvě rozviklané židle, smrad a chlad dlaždic.
Sáhnu nahoru na skříň, kde mám tajné stabilní místo pro svůj
zapalovač. Položím ho zatím na stolek, cigáro až pak.
Mříže v okně mi nevadí. Nic neznamenají. Jsou beze smyslu jako
chemický vzorec radonu z periodické tabulky prvků. Kde jsou ty časy,
kdy byly obtěžkány a obtěžkávány tisícerými významy! Jsem ráda, že je
to zase poctivá mříž, a ne symbol. A toto je poctivej hajzl. Sedím tu tiše,
nehybně, dlouze, klidně sebou nechám proplouvat boxerovy rybičky.
Ani nevím, jak se všem těm druhům říká, zítra se ho na to budu muset
zeptat. Medituji tu v lehké nirváně navozené tichem, úvahou
o smradech, dvěma rohypnoly, oči zavřené, aby mě z toho prkýnka zase
neskopl pohled tam dolů.
 Někdo sem vchází. Strašně se leknu. Tak tohle jsem teď nečekala. Jsou
dva, slyším hlasy. Ani nedutám. Co teď? Poslouchám: sedají si ke
kuřáckému stolku. Slyším, jak dvakrát cvakne můj zapalovač, který jsem
tam před chvílí nechala ležet. Hovoří spolu polohlasem, ale jejich slova
se odrážejí od dlaždic k vysokému stropu a odtamtud mi prší na hlavu
jako voda ve sprše.
Je to Koníř a Irena.
„Odkop mě jako psa, rozumíš,“ začal mi pršet na hlavu Irenin hlas,
„vyměnil mě jako obnošenej kabát, ze dne na den, no problem. Jako
kdybych neexistovala. Přitáh ji klidně k nám, když jsem byla doma.
Taková totálně vylízaná čůza, místo mozku kus zadního hovězího
a místo srdce lahvičku od parfému, znáš ty typy, jenomže holt super
figura a prsa jako Pamela Anderson. Hajzl policajtskej. Já mu v kuchyni
vařila čínu, měl zrovna svátek, a von jí tam vedle v pohodě vošukával,
zmetek.“
„A cos udělala s tou večeří?“ zeptal se trochu scestně Koníř.
„Nic. Coby. Přinesla jsem mu jí do postele jako vždycky. Vona byla
zrovna nahoře. Položila jsem mu ten talíř na břicho a on děsně zařval.
Bylo to eště horký.“
Slyšela jsem, jak se Koníř dusí smíchem a vychrchlává cigaretu.
„Pak jsem si každej den večer stoupla před zrcadlo,“ pokračovala
Irena, „a strčila si do pusy bouchačku. Jako ta holka na tom plakátě,
jestlis to neviděl. Je toho teď plná Praha.“
Měla na mysli billboard SBOHEM, JANE, zvoucí na poslední výstavu
fotografií Jana Saudka. Ten podepsanej kalendář s popleteným
věnováním jsem zasunula pod koberec, aby se nezmačkal.
„Dokázala jsem takhle prostát před tim zrcadlem celou noc. Ta
bouchačka byla vodjištěná. Rex byl zavřenej v obejváku a děsně vyl. Po
tejdnu jsem se trochu vzpamatovala a šla jsem dobrovolně na středisko.
Kvůli němu.“
„Kvůli tomu svýmu?“ zeptal se nechápavě Koníř.
„Ale blbost. Přece kvůli tomu psovi.“
Pokoušela jsem se nehýbat a nedýchat. Bylo nemyslitelné, že bych teď
s bujarým pozdravem vyšla ze záchoda.
 Slova se ujal Koníř: „…úvěry, až příliš výhodný podmínky, víš.
Několika lidem. Lítaly v tom těžký prachy. Pak přišel ten anonym. Mý
ženě. Že si počíhaj na děti, až půjdou do školy. Přišlo jich několik, a taky
telefonáty. Odvez jsem ženu a kluka na Moravu a nechal se tady zašít
přes známý.“
Najednou bylo ticho. Dlouho. Nekonečně dlouho. Už nekouřili.
Uslyšela jsem zvláštní zvuky, musela jsem odvozovat obrazy ze zvuků
jako Petra. Rozviklaná židle zavrzala, jeden z nich odšoupl stůl. Tiché,
ochraptělé Irenino zasmání.
Ano, a pak jsem to uviděla: jeden smysl nahradil druhý. Jednou
porozumím očima VŠEMU. Viděla jsem, jak Irena vstala a postavila se za
sedícího Koníře. Sklonila se nad něj, přehodila přes jeho tvář svoje
červené vlasy. Dlaněma přejížděla pomalu po jeho krku, po jeho prsou,
po břichu…
Začali se líbat a objímat, trochu nemotorně v těch podmínkách. Cítila
jsem jeho ruce na jejích ňadrech pod noční košilí. Zrychlený dech. Irena
si klekla. Koníř se chytil stolu a přidušeně zasténal. Škoda že tam nebylo
zrcadlo. Irena by se mohla pozorovat, i když to, co teď měla v ústech,
byla docela jiná zbraň.
Sáhla jsem si tam dolů. Vzrušení mi teklo i po stehnech. Ve třech jsem
to nikdy nezkoušela, napadlo mě, a musela jsem se zahryznout do
vlastní ruky jako vlk. V dětství jsem byla zamilovaná do Jacka Londona.
Jako vlk, aby mě neprozradily vzdechy rozkoše, která mě náhle
zaplavila, jako bych jediným úderem rozbila akvárium.
Musíš počítat s tím, že čas od času se ty bolesti budou vracet,
přepadnou tě náhle a bez předehry jako záchvat, v tunelu mezi dvěma
zastávkami metra, uprostřed rozhovoru s přáteli, až po­otočíš klíčkem
u schránky na dopisy, na prkýnku nádražního záchodku, v obuvi před
vyrovnanou řadou černých lakovek, ta vůně kožených pásků a kabelek,
parfém, co tě právě minul v davu Na Můstku, smrad chcanek z průjezdu
na Žižkově, tvůj vlastní pach, který ti utkvěl na prstě – srazí tě to na
kolena nečekaně a zákeřně jedinou ranou a z krku se ti bude drát psí
vytí – rozkoš a bolest se prolínají jako prsty při modlitbě – abys to vytí
udržela uvnitř, musíš si vrazit pěst mezi zuby a prudce skousnout,
střídej hluboký dech a výdech a rychlé psí dýchání jako při porodu, jako
když z tebe před osmnácti lety páčili Terezu, a hlavně se nemodli, vydrž
to, nemodlit se, protože pánbůh má jiný starosti a ono to za několik
nekonečných minut přejde samo.
Sedíme s Jakubem v zahradě na pařezech. Míjí nás šest potomků paní
Plíškové, jdou na návštěvu, úzkou asfaltkou mezi keři jeden za druhým,
takže vypadají jako Panova flétna.
„Celou noc jsem nespala, Jakube,“ brečím. „Ráno v šest jsem poprosila
sestru, že si musím nutně zavolat, aby mě pustila – oddělení se otvírá až
v sedm. Zavolala jsem z vrátnice. Ve tři máme sraz na Pavláku, před tou
Čínskou restaurací.“
Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Jemu, nikomu. Jenom Petře.
„Ta ženská,“ ukázala jsem na děti, mizející už v budově, „vydává v noci
zvuky jako všechny tibetský kláštery dohromady. Nemůžu spát.“ A teď
nemůžu zastavit ten pláč. Jakub mi podává čistý ka­pesník. Kapesník
zavoní žehličkou.
„Chtěla bych s tebou na ryby,“ řeknu. Zasměje se. Mlčíme. Mou ruku
s marlborem opět postihlo zemětřesení. Tak tedy můj muž mlčí, ale já
dobře slyším, co mi říká můj muž, můj bratr, můj nejlepší přítel. Ale je
jím ještě? Mám na to právo?
„Jestli chceš přežít, nepůjdeš tam. Budeš spánembohem ro­z­střihávat
nekonečnej kotouč gázy na čtverečky nebo poslouchat boxerovu
nekonečnou přednášku o akvarijních rybkách. Ale jestlis to vzdala
a chceš chcípnout, rychle si umej hlavu, vypadáš strašně, použij po
měsíci řasenku a vyraz na Pavlák.“
„Chtěla bych vidět Terezu. A mámu.“ Lžu. Kecám. Ve skutečnosti bych
chtěla vidět jenom… „Chtěla bych, abys mi zase jednu vrazil.“
Jakub na pařezu zkameněl. Něco jsem zase zvorala.
„Co to támhle jde za cvoka?“ ukazuje na chlapa, kterému kolem tváří
vlají dlouhatánské licousy. Skutečně: chlap má vytřeštěný výraz a dělá
kroky dlouhé jako Armstrong na Měsíci.
„To je primář našeho oddělení.“
Na ten Pavlák jsem nešla. Při obědě jsem zase panu Járovi rozkrájela
maso a pak se celé odpoledne opalovala na terase, nenamalovaná
a s hlavou neumytou.
 Když mi bylo osmnáct jako Tereze, byla jsem si jistá, že jediný sociální
model, který budu schopná v životě akceptovat, je komuna. Květinky,
indické hábity, marjána, mrkev z vlastního záhonu, make love not war.
Bankovní sektor, nadnárodní průmyslové korporace, nějakej americkej
maník procházející se po Měsíci nám může bejt ukradenej. Veselej
chaos, v kterým pobíhají nahatý špinavý šťastný děti. Kvílení
Hendrixovy kytary; jen občas z té idyly někdo vypadne, to když se
zbaběle rozhodne vrátit do sak a do struktur, nebo když někoho
odvezou, protože se předávkoval. Všechno a všichni jsou všech.
Místo komuny ale komunismus a dnes ráno, devět let po jeho pádu,
komunita. Komuna, komunismus, komunita. A pak že mi hrozí
dezorientace: můj život je na prahu čtyřicítky přehledný jako
encyklopedie.
Komunita je, když se pacienti v čele s primářem sejdou v jídelně
a společně řeší praktický chod oddělení. Komunita se koná dvakrát
týdně. Komunita je někdy velmi zábavná. Rozhodně víc než ko­‐
munismus. S obavami si všímám, že se boxer dusí vztekem.
„Chci něco říct,“ vybuchne do ospalého a lehce rozpačitého ticha.
„Proto tu jsme,“ zahřmí primář.
Vidím ho na pódiu. Má bas a jurodivý vzhled jako postava ze Zápisků
z mrtvého domu. Mám samozřejmě na mysli operní zpra­cování Leoše
Janáčka. Vypadá opravdu jako bizarní kombinace bezdomovce a té
nejlacinější karikatury psychiatra. A ještě něco: kdybych ho potkala na
mrtvém nočním sídlišti, začnu volat o pomoc.
„Někdo ukrad peníze na rybičky.“
Všichni strnou. Ti labilnější z nás zrudnou v hrůze, že zrudnutí na ně
vrhne podezření. Boxer probodává pohledem jednoho po druhém jako
ten zasloužilý pracovník FBI, co odhaluje zločince pomocí telepatie.
Primáři se nepodaří potlačit zívnutí, sestra Bodrá-Rázná přebírá
velení. Nic není neřešitelné, tvrdí usměvavě celou svou osobností.
Zejména její ohromná dobrácká mateřská prsa o tom nenechávají
nikoho na pochybách.
„Kdy jsi to zjistil, Jiříku?“
„Včera po druhý večeři pro ty holky, co nejedi. Tady na tom stolku je
plechovka pro dobrovolný příspěvky na akvárium, to všichni ví. Bylo
tam dvě stě sedmdesát pět korun. Sou pryč i s plechovkou.“
„A od čeho byla ta plechovka?“ zeptá se Pepa a přímo září pýchou nad
rafinovaností své otázky.
„Od takovejch těch americkejch fazolí v rajský omáčce,“ odpoví
zaraženě Jirka.
Je to zvláštní, ale já vím, kdo to udělal. Na to nemusím mít zázračné
schopnosti agenta FBI. Na to stačí dobrej čuch na lidský pachy. Kde je?
Aha. Sedí až vzadu pod televizorem vedle nudící se Daniely, která si
něco čmárá do skicáku. Miluška. Voňavá, čisťounká, napudrovaná
a nevinná jako mimino. Možná opravdu neumí do pěti počítat, aspoň se
tak tváří, ale do dvě stě sedmdesáti pěti určitě ano. A stejně ti to nebude
stačit ani na jednu náplast.
„Takže, lidi,“ zvolá sestra, elektrizující okolí svou pozitivitou.
„Lidi sou hnusný,“ vyštěkne Jirka.
Jasně. A neprůhledný. Na rozdíl od rybiček.
„Vyřešíme to následovně.“ Primáře však zjevně její pozitivita nijak
neelektrizuje. Má podezřele přivřené oči, a jak funí, poletují mu licousy
kolem tváří jak chuchvalce prachu dole v tělocvičně. „Dáme zloději
příležitost. Do zítřka do večera bude plechovka na svém místě.“
Mám dojem, že jsem se ocitla v Makarenkovi. Začínáme žít. Rychlý
šípy, Timur a jeho parta, Beverly Hills 90210 – něco na ten způsob.
„To bychom měli. A co dál?“
Co dál? Všichni čučí do linolea. Mobil už nevydrží sedět, popadne
konývku a beze slova vysvětlení mizí na chodbě. Daniela si začne
prozpěvovat refrén nejnovějšího hitu skupiny Spice Girls. Má docela
pěkný hlas, s Petřinou španělkou, už zase funkční, by to mohlo znít
super.
„Jak jste spokojeni s tou novou uklizečkou?“
Tohle nemělo přijít. Miluška náhle vyroste a mohutně se na­dechne.
Tohle je její parketa, prostorná a efektně nasvícená jako jeviště.
Mohutně, velmi nebezpečně se nadechne – ulétnu, ulítávám, už letím, už
tu dávno, dávno nejsem.
Jsem najednou zase s tebou, jsem v tobě a ty ve mně, i když nechci,
nechci, nechci. Tepnami mi putuje tvůj hlas, právě teď (Miluščiny
stížnosti neberou konce) je někde v krajině břišní. Je zbrocený mou
krví, ten hlas, je od ní k nerozeznání, tvůj hlas se stal mou krví, je rudý
a putuje mi k srdci a zase ze srdce, zatímco moje krev mluví.
Filtr z chodby, podzemní pramen, útěšně bublá; Daniela tichounce
zpívá a moje krev mluví tvým hlasem… A najednou se mi rozsvítí, je mi
to jasný: Proč jsem tě tehdy nezabila, v té velkorysé vteřině, která
k tomu zvala a která se už nikdy nevrátí? Co se nestalo, nestane se už:
a tak jen česnekovej věnec a kůl do srdce, který je mý. Kleptomanie,
koprolálie, komuna, komunismus.
„Tak kdopak mezi nás přibyl a kdo jde domů?“
A komunita. Její součástí je i to, že se na ní noví pacienti představí
a vyléčení jedinci poděkují nastotisíckrát za vyléčení. Tentokrát není
vyléčenej nikdo.
Ale vstává starší pán, včerejší příjem, celý se neovladatelně třese. Nic
neobvyklého zde. A jak zbrkle vstane, židle se s hlukem překotí dozadu.
Primář sebou trhne a probudí se. Daniela dozpívá ZIGA-ZIG-AH
a zmlkne.
Jirka sice židli bleskurychle zvedne, ale ani na okamžik nepřestává
trucovat. Vypadá jako sumec a ta podoba se nemění, ani když ho Koníř
začne chlácholivě ujišťovat o svém dalším sponzoringu akvária.
„Jmenuju se Jaroslav,“ představuje se muž. Ráčkuje a nepřestává se
třást, schovává raději ruce do kapes. Kapsy se začnou mrskat, jako
kdyby v nich měl dvě vzteklé zmije. „Je mi pětapadesát. Jsem ženatý,
mám dvě děti a tři vnuky. Pracuju… pracoval jsem celej život jako
stavební inženýr.“
Odmlčí se. Najednou ticho. Strašný, až se chce do něj vykřiknout:
„Mami!“
A do toho ticha se za dveřmi z chodby ozývá tikot nástěnných hodin
a snad ještě pravidelnější krůčky Mobila.
Jako každý má pan Jaroslav právo říct i neříct důvod své ho­‐
spitalizace. Vím, že ho řekne. Nemá už co ztratit.
„Jsem tu proto, že…“ zarazí se jen na okamžik. „Mám rakovinu.
Umírám.“
Nikdo se ani nepohne. Primář kouká do země jako všichni ostatní.
Jeho oči přestaly být očima lékaře, jsou to oči jednoho z nás. Vlezle si
přisedla, na tu volnou židli vedle Bodré-Rázné, sedí tu s námi
a nepřestane existovat, když rozbijeme zrcadlo.
Při obědě se pan Jaroslav šourá k našemu stolu. Nejí, tváří se
bezradně… Jsem úplně blbá, netrkne mě to.
„Je mi to hloupý, ale… nemohla byste mi to maso rozkrájet?“ poprosí
mě. Fakt blbá. Přece ten třas. Nezastavitelný.
„To víte že jo. Ale počkejte chvilku.“
Nejdřív musím, jako obvykle, nakrájet maso Petře.
Druhej den večer stála plechovka opravdu na svým místě. Heinz
Beans in Tomato Ketchup. Nová, plná fazolí, zavřená, s cenovkou na
víčku. Chudák Jirka. Drsnej fór.
Jsem v mámě. Pozoruju ji a očichávám zevnitř. Zdá se mi, že se její pach
změnil, přibyl mu nějaký nový odstín. Trochu se tu po­rozhlídnu:
proplouvám obratně mezi tepnami vzhůru, míjím její vnitřnosti,
labyrint střev a játra a slinivka a žaludek… Všechny ty orgány jsou živé
a krásné a hučí hlubokým ÓM vesmíru.
Konečně v plicích. Světélkují jako staniol od čokolády. Od bílý fidorky.
Dostanu na ni chuť, velikou a vzteklou jako zmlsaný, rozmazlený dítě.
Ale vtom si všimnu něčeho divnýho: na tom staniolu je skvrna, která
tam nemá co dělat. Ta skvrna se zvětšuje, sice nepozorovaně, ale mě
neoblafne. Jako když na mokrou čtvrtku kápnete hustou hnědou a záběr
procesu zpomalíte, že by vystačil na celovečerní film.
Roste to směrem ke mně, neodvratně. Vidím cigaretu zapome­nutou
v popelníku: proměňuje se v popel, který ale důsledně zachovává její
tvar. Jako by ji parodoval, napadne mě. Jako by se smrt posměvačně
opičila po životě.
Zpanikařím a dám se na útěk. Ale má předtím tak obratná tempa
váznou, zapomněla jsem plavat a cítím, že ten hnus – hladový i po
mně – se rozpohyboval za mnou. Co tu vlastně dělám? V mámě? Jsem
přece dospělá. Brzo mi bude čtyřicet. Mám dospělou dceru. Manžela.
Skvělé zaměstnání. Trojpokoják na sídlišti. Jsem samostatný jedinec,
nikoli součást jiné bytosti. Jen jednou v životě jsem měla chlapa na
jednu noc. Nic moc. Atletika a coca-cola. Sprostý slova mě musel naučit
pozdějc někdo jinej.
 Okamžik od okamžiku je její pronásledování rychlejší, zatímco já se
zamotávám v síti máminých žil a nemůžu dál. Ohlédnu se: blíží se za
mnou, ta mrcha. Plavnými, elegantními záškuby jako krakatice. Mohla
bych ji zkusit zastrašit, okřiknout, ale to bych ji musela pojmenovat.
A ve svým věku už dobře vím, že většina věcí začne existovat teprve
pojmenováním.
Kudy ven? Každá žena má sedm otvorů. Nebo devět? Některý ženský
jsou dokonce jak cedník. Ale kterej je nejblíž? Mami, maminko, pusť mě!
Já nechci! To, co mě chce dostat, v popel proměnit, je pře­ce… TVOJE
NEMOC!
Probudím se. Zaplaťpámbůh. Bruce Willis se nakonec z té ne­prodyšně
uzavřené budovy prostřílel. Ve dveřích přešlapuje bosá Terezka v noční
košilce. Oči má ještě jinde, bůhví co se jí taky zdálo.
„Mami!“
No jo, už to zase začne. Nechce jít do školky. Bude ji bolet hlavička
a bříško. Musím jí sáhnout na čelíčko. Najust si zapatlá mikinu zubní
pastou a punčocháče navleče obráceně. Dá se do breku, protože ty
druhé ji hrozně štípou.
„Musim zůstat doma, v noci mě vysál komár,“ řve a převrhne hrnek
s kakaem.
„Buď ráda, že to nebyl upír,“ odseknu.
„Kdo je to upír?“ zeptá se s náhle probuzenou zvědavostí a pře­stane
brečet.
Svitne mi naděje. Třeba se mi podaří dostat ji do školky s boží pomocí
Draculy. Začínám zeširoka, popisem chmurné transylvánské krajiny.
Nocí drkotá černej kočár. Do toho zvoní telefon a někdo u dveří. Zaboha
se mi nedaří najít složenku a čistou podprsenku. Sousedka spustí, že jí
kape topení, nejde Nova a že se někdo vyblil do nákladního výtahu. Její
rozklad je ještě podrobnější než můj popis transylvánské krajiny.
Docela normální ráno, jaké zná každá docela normální zaměstnaná
žena. Na feminismus nemám čas a navíc žiju v přesvědčení, že je to jen
marota, pouhý rozmar zhýčkaného Západu, kde ženský nevědí, co
roupama. Mandelinkou bramborovou si republiku rozvracet nedáme.
Docela normální ráno, až na toho krvelačnýho hraběte ve sklepě.
 „A mami, proč se neodrážej v zrcadle?“ drmolí vzrušeně Terezka. To ji
evidentně zaujalo nejvíc.
Najednou rána: o kamennou podlahu zařinčelo víko rakve. Ne. Jenom
hrnec z odkapávače.
„Já taky nemám ráda česnek, ale tam jsem vidět, koukej.“ Stojí před
zrcadlem a má už dokonce zavázané tkaničky. Zhasnout, zamknout,
použít osobní výtah, v nákladním se vozí zvratky.
Dole na chodbě se srážíme s Igorem. „Čau, Lucino! Hezkej den, dámy!“
letí do práce.
„To je ten strejda, co spravuje nemocný auta?“
„Jo. Je automechanik.“
„A odráží se v zrcadle?“
„Určitě.“
„A proč ti říká Lucino?“
„Protože je to Jouda z Máslovic.“
„A proč…“
Vycházíme z domu. Celou noc pršelo. Asfalt plný vody a to mokro plné
velikých žížal. Některé jsou už rozšlápnuté na kaši, jiné se kroutí proti
nám. Pokoušíme se jim vyhýbat, nezašlápnout je, ale jsou všude,
poskakujeme mezi nimi – a vtom Tereza uklouzne po jedné z nich jak
po ledu.
Zvedám ji: má ten sliz i na dlaních. Začne příšerně řvát a já se jí vůbec
nedivím. Když byla malinká, vysypali se jednou Jakubovi v předsíni
červi z plechovky. Dostala záchvat. A teď moje dcera křičela a křičela
a křičela, a já ji bezmocně litovala a nemohla jí nijak pomoct, protože na
červy a žížaly jsou všichni upíři krátký.
Ten křik malý Terezy mě probudil. Nade mnou stála Miluška. Je to
dost silný kafe, když je Miluška to první, co spatříte po probuzení. Hned
vás to postaví na nohy a zatoužíte zpět k žížalám.
„Vstávejte, pani Lucie, vy dneska nejste k probuzení!“ V hlase jí zní
zdušená zloba. Proč? To já bych ji měla teď sežrat vzteky; tahá mě
z postele za zápěstí a svou pazourou, mastnou od krémů, mi svírá
stigmata.
Je fakt zpruzená, celá. Na tváři jí vyskákaly fleky, takový ty
nepřepudrovatelný. Asi jí spadla z prdele náplast.
 „Zaspala jste i snídani.“
Co se tak stará? V šest mě Fousatá vytáhla na odběr. V polospánku
jsem se dopotácela do sesterny. Zírám na jehlu zabodnutou v mé žíle.
Zírám na stříkačku, v níž zvolna stoupá sloupec mé krve… Mé krve,
krve…
„Vzrušuje tě to?“ knokautuje mě náhle zas ten hlas. Bože: proč se ptá
na krev, když je sám krví?
„Neomdlíte mi tady?“ strachuje se sestra.
Jak to mám sakra vědět, před očima rozpínající se vesmír plný
oslňujících hvězd?
„Neomdlím. Jak můžu omdlít, když ještě spím. To je snad jasný, že
když někdo spí, nemůže omdlít…“ A já jsem teď ve vnitřnostech své
matky, je to velmi, velmi příjemné, o skvrně nemám ještě ani potuchy,
ještě jsem k ní nedoputovala. Jsem k nezastavení, melu nesmysly,
protože kdybych se teď odmlčela, plácla bych sebou Fousatý k nohám
jak prasklej balonek.
„Můj muž od mládí cvičí jógu, víte. Hned tak něco ho nerozhází. Ale
když měl Terezu vypravit do školky, nepomohla mu ani dynamickou
meditací vyprázdněná mysl. Tekly mu nervy stejně jako mně. Akorát se
to snažil potlačit – jen lícní sval mu cukal jak Vinetúovi při vyjednávání
míru s bělochama.“
Z posledních sil jsem vylezla na chodbu.
„Čau, Mobile,“ vzala jsem plačící dívku kolem ramen, shovívavě jako
Daniela. Ale spíš jsem se v tu chvíli potřebovala o někoho opřít. Ulila mi
z konvičky vodu na bosou nohu, to mě trochu probralo. K posteli jsem
dotápala podél stěn po vzoru Petry.
A teď mě budí ta stokilová zlodějská parfumerie! Zabouchnu za ní
dveře od výtahu. Nákladního. Toho s těma zvratkama. Nemůže ven.
Uvízne v mezipatře a z koutů se vydávají na pochod pavouci. Tahle
představa, sladší než fidorka, sladší v tuhle chvíli než tvoje hrdlo a tvoje
rty a tvůj jazyk a tvoje zuby, zafunguje jako dokonalý startér a rozbuší
mi srdce víc než Konířova zbraň v Ireniných ústech.
„Na skupinu, Miluško! Vzhůru na skupinu!“ zavelela jsem, vy­skočila
z postele a energicky vklouzla do džín: chodidla, kotník, lýtka, stehna –
ne, nebudu trestat svoje tělo. Ještě se mi bude hodit.
Přišel mě navštívit Pavel. Nevšiml si mě, uviděla jsem ho první;
bezradně přešlapoval naproti sesterně před nástěnkou. Pavouk ho
zaujal, to bylo patrné. Pak si četl ty chytrý rady do života pro sebevrahy,
jako že na Nuselák si vemte teplou obuv, protože byste mohli
nastydnout od nohou.
Žádnej ten slogan nesahal tomu, kterej mi Pavel napsal v dopise, ani
po kotníky: Co tě nezabije, to tě posílí (aspoň na chvíli). Pod ty cancy
jsem aspoň přičmárala fixem: NEPROPADEJTE NADĚJI. Taky dobrý. Ale
druhej den to bylo přeškrtaný a pod tím: TY SI ŇÁKÁ CHYTRÁ, KRÁVO?
Ohromilo mě to, a nejenom ten otazník na konci: z čeho dotyčný tak
bezchybně usoudil, že jsem žena, tedy nikoli vůl?
Pavel je krásnej chlap. Nepozorována, skrytá za akváriem, si ho
vychutnávám. Přestože je mu třiatřicet, Kristovy roky, má vlasy efektně
prokvetlé jako stárnoucí hollywoodská hvězda. Prej už od dvaceti.
Miluje tenis, nevinný osmnáctky a Jacka Kerouaca. Víc než já Jacka
Londona kdysi… Ale tím veškeré odkazy k Hollywoodu končí. Pracuje
v nějaký rakouský bance v oddělení likvidity. Vůbec netuším, co to
obnáší, a vždycky si pod tím slovem představím krematorium.
Pavel je nenapravitelnej romantik a melancholik. Mlčí se s ním velmi
inspirativně. Mezi jednotlivými likvidacemi píše jednu melancholickou
a romantickou báseň za druhou. Teprve teď si všimnu, že mi opravdu
nese tu slíbenou růži. Žlutou.
Z pokoje vyleze Daniela, hlavu ještě celou rozcuchanou spánkem.
Podívají se na sebe. Daniela se sice zastaví na kus řeči s Mobilem, ale
zjevně jen proto, aby setkání s mým atraktivním přítelem prodloužila.
Daniela obdivuhodně koresponduje s tou růží. Podobá se jí: je dlouhá,
útlá, má stejnou barvu vlasů – vlasy jako rozcuchané korunní plátky –
a po těle trny nepřístupnosti a provokativního chladu.
Najednou se leknu, že k ní Pavel přistoupí a tu růži dá jí. To přece ne!
Jsem šťastná, že mi záleží na růžích a na maličkostech, rychle vylezu
z úkrytu a demonstrativně ho před Danielou políbím na ústa. Bože: ten
dotek rtů… To jsem přehnala: ucítila jsem ho jako boxerský direkt
v krajině břišní. Jak dlouho jsem se už nelíbala? A neobjímala?
A nemilovala? Celá chodba na okamžik zmizí: celej svět se na tu
nekonečnou, děsivě bolestnou vteřinu scvrkne do mé pravé bradavky
v tvých něžných zubech.
Sedíme na terase, myslím, že se Pavel v téhle společnosti cítí jako
doma. Rozhodně líp než mezi rakouskými bankovními úředníky.
„Máš to tu přepychový jako v hotelu California.“
„To je nějakej starej hit, ne?“
„Nekuř tolik, strašně hulíš.“
No jo. Náš tenista, co začíná den činkama a řevem Nirvany.
„Já musim. Mně to doporučila doktorka.“
„Vypadni odtud se mnou, mám dole u Pavláku zaparkovaný auto.
Sjedem do Krumlova na Schieleho.“
„Si schielenej?“ Ale proč ne? Jednou se tam stejně budu muset
podívat, abych odčinila svoje lži.
„Ne. A ty už taky nebuď. Nic a nikdo za to nestojí.“
Před námi sedí Daniela, šíji jak od Schieleho. Avšak to, co čmárá do
svého skicáku, opřeného o kolena, je čirá a poněkud brutální abstrakce.
Oba, Pavel i já, nespouštíme při hovoru z té šíje oči, jako by právě tam
na tom místě, na té medové pleti probíhal nějaký neobyčejně napínavý
děj.
„Víš, proč se začaly vyrábět bílý fidorky?“
Daniela i Irena s Konířem, kteří nás odposlouchávají s těžko
skrývanou zvědavostí, čekají napjatě pointu.
„Aby si černoši neukousli ruku.“
Začnu se chechtat, jako jediná. Ostatní nereagují, kouří a ulpívají
pohledem v kaštanu, jako by to byl ten strom, pod kterým se rozsvítilo
Buddhovi.
Je to blbej fór, já vím. Ale když vám blbej vtip vypráví chytrej
melancholik, je to k nezaplacení.
Večer mi pořád ještě ležela na posteli ta žlutá růže. Ty víš všechno
o mně, Pavle. Ty a možná Jakub. Jinak nikdo na světě.
Pokoj byl prázdný, jenom slepá Petra vybrnkávala na španělku
flamenco. Zalezla jsem si s tou růží pod deku a líbala se s ní a ob­jímala ji
tak dlouho, dokud moje stehna a tvář a ruce nebyly od jejích trnů samá
krev.
Ve vrátnici visela na telefonu ženská. Taková mladá panička, prsatá
a celá do kulata, v nemoderních květovaných šatech. Na první pohled
účastnice zlevněného dvoudenního zájezdu z Máslovic do Prahy. Na
druhý taky. Prolítnout Hradem, zkouknout Gotta v Muzeu voskových
figurín, vybílit Holešovickou tržnici, hurá domů a pak dávat na návsi
hádanku: „Jestlipak víte, kolik nohou má zvednutejch ten kůň na
Václaváku?“
Zarazila se. Jednu? Dvě? Tři těžko.
Vrátnicí projíždí dodávka s obědama. Ta, co čeká na telefon, se
vmáčkne do špinavý omítky. Řidič na ni s přisprostlým šklebem vystrčí
špičku jazyka. Vteřinovej flirt, zatímco se panička z Máslovic snaží
ječákem překřičet hluk motoru a tlukoucích se varnic. Dává někomu
detailní instrukce, jak zachovat bezchybný chod domácnosti i bez její
nepostradatelné přítomnosti.
„Napiš si číslo sporožira. No jasně. Jo. Máš tužku? Hovězí je na
mrazáku, udělej mu rajskou. A nepřeslaď jí jako minule. Housle má na
Novodvorský. Z Kačáku sto osmdesát dvojkou.“
V okamžiku, kdy se ta, co čeká na telefon, dozví, že se Milošova nová
tepláková souprava pere na čtyřicítku, rozhýbou se jí regulérně všechny
nervy jako chodník plnej žížal. Otočí se. K vrátnici rázuje Daniela
s Irenou. Rozmnožit frontu. Proč si nezavolaj z Konířova mobilu?
„Už se vykecává dlouho?“ kývne Daniela otráveně směrem k Ves­‐
nický-Květovaný.
„Po pěti hodinách jsem to přestala sledovat.“
První věty, které si v životě vyměnila s růží.
„Hm. Nevesely, truchlivy. Nemáš cigáro?“
Celou svou bytostí poprosí pánaboha, aby se jí ruka s máčkama
neroztřásla. Přestože ví, že ten má jiný starosti a že modlit se na tomto
světě za to, aby vám nevibrovala ruka s krabičkou cigaret, je
egocentrická drzost těžkého kalibru.
„Otoč se,“ řekla náhle Daniela, „máš vzadu košili od omítky.“
Strne. Daniela si ji otočí a začne ji rázně oprašovat, vyklepává její
černou košili, jako kdyby visela přes klepadlo, a ne na jejím těle. Drží jak
pes. Danieliny dotyky začnou pozvolna slábnout jako vzdalující se
bouře. Zničehonic jí začne rukama něžně přejíždět po zádech odshora
dolů. Zdá se, že to nikdy neskončí. Jako telefonát té užvaněné ženské. Jo,
takhle se to dělá: pomocí něžnejch doteků a shnilejch banánů.
Takhle se vyháněj zombie s devadesátiprocentním úspěchem.
Konečně. Vložte kartu. Třicet sedm jednotek.
„Čau, Pijére, Lucie.“
„No je to možný? Ty žiješ? Kterej hrob byl obsazenej?“
Cynik. Můj bože: on je ten člověk snad doopravdy upřímně rád, že mě
slyší! Její vlastní šéf! Neuvěřitelné.
„Kdy tě pustěj, cvoku? Eva maká za tebe a ty se flákáš po blá­zincích.
Kde vlastně jsi? V Bohnicích?“
„Ne. V hotelu California.“
„Aha. Potřeboval bych nutně tu recenzi na Churchilla.“
Churchill? Kdo to je?
„No na tu tlustou monografii, co vyšla v BB artu.“
Najednou pocítí prudkou radost. A vděk. Vděk za to, že v dějinách,
v nichž žije, se nelze ztratit: Jsou plné turistických značek, osob,
událostí a předmětů, které ji starostlivě vedou za ruku jak rodiče. Je
v nich i Churchill, ovšem, jako osa jistoty, je v nich a bude navěky jako
stůl, který je stolem, a tento telefon, o jehož existenci nelze pochybovat,
lze se ho jen pevně držet jako světla na konci temného tunelu.
Pak volá mámě. Zdá se jí, že tón jejího hlasu se trošku změnil, přibyl
mu nějaký nový odstín. Je láskyplný a ochranitelský jako obyčejně, ale…
„Mami, nestalo se něco? Jsi v pořádku?“
„A proč bych neměla bejt v pořádku?“
„To je jak v tom židovskym vtipu. Neodpovídej mi na otázku otázkou.“
Co se stalo? Nebo je ta úzkost v matčině hlase jenom projekce té její?
„Už musím končit, mami. Zavolám zítra. Je tu fronta.“
„Máš je eště trochu bílý,“ utrousí Daniela, když se míjejí ve vrátnici.
Něžné doteky, shnilé banány… Stačilo.
Zkusí to obrátit: něžné banány a shnilé doteky. Ale i v šatech
surrealismu to zavání škvárem. Raději se jde přezout do adidasek
a zaběhat si do zahrady.
Anorexie, česky nechutenství, ztráta chuti k jídlu. Naopak při
tzv. bulimii bývá chuť k jídlu chorobně nadměrná. Česky se bulimii říká
vlčí hlad (viz Jack London; neplést si s Jackem Kerouacem, natož
s Jackem Rozparovačem).
Bulimií, jak známo všem obdivovatelům, začala trpět princezna Diana
poté, co se dozvěděla, že jí Charles zahejbá. Tajně chodila do královské
kuchyně a užírala a užírala zpod pokliček tak dlouho, dokud to
nevyblila zpátky.
Co to je komuna, komunismus a komunita, už podruhý vy­světlovat
nebudu.
„Tu recenzi mám na stole. Řeknu Jakubovi, aby ti ji tam hodil.“
Všechny jsem tu začala otravovat dvěma fikanými hádankami: kolik
nohou má zvednutejch kůň na Václaváku a jak se jmenuje, jméno
i příjmení, babička z Babičky Boženy Němcové. Na tu druhou otázku,
kromě pana Moudrýho-Koníře ovšem, uměl kupodivu odpovědět pouze
primář. Nechápu, proč jsou ty nejvzdělanější mozky většinou
k nerozeznání od houmlesáků a sibiřskejch trestanců.
Daniela a Mobil trpí anorexií. Bulimička tu momentálně není
hospitalizována ani jedna, přestože moje konzumace bílých fidorek,
o níž Pilátová nemá tušení, začíná mít mírně patologický nádech. Mám
jich plný stolek, a když mě zabolíš, stačí nakouknout dovnitř do zlaté
záře.
„Co to tu furt smolíš?“ šmíruje Pepa mou propisku letící papírem.
Dostala jsem ji jako dárek od Pijéra, když se vrátil ze zájezdu do Tibetu.
Stala se mu tam nemilá, leč pro něj typická příhoda: vystoupali
z úpatí Himálaje k druhému základnímu táboru a on si z radosti lokl
ferneta. Jenomže zapomněl, že Churchill je Churchill a Himálaj Himálaj:
v té nadmořské výšce okamžitě ztratil vědomí. Museli pro něj poslat
z Karáčí vrtulník a do konce zájezdu s ním nikdo nepromluvil ani slovo.
Od tý doby vím, že se v životě lidským nemá chlastat fernet a už
vůbec ne na Everestu. A od tý doby mám taky tu propisku: celou
černou, jenom můj ukazováček se při psaní dotýká kulatého znaku jin
a jang. Jakub mi ji strašně záviděl.
„Píšu o bílejch fidorkách,“ odpovím Pepovi.
Ta odpověď ho kupodivu dokonale uspokojí. Odchází klátivě chodbou
k lítačkám, patrně projít se na Karlák přes Hodkovičky. Jeho nohy
vyčuhující z kraťasů jsou, přestože i on tráví většinu času na terase
hotelu California s cigárem, bílé až do zelena (nepřeháním), dlouhé
a tenoulinké jako dvě špagety. Mám dojem, že kdybych se jich jen
dotkla, prasknou vejpůl.
Hodkovičky. Kvůli své nemoci přerušila Daniela studium na
Umprumu a dělá tam teď čas od času vychovatelku v pasťáku pro padlý
holky.
Bydlím nedaleko, chodívaly jsme s Terezou kolem té budovy na
procházky. Holky se flákaly po zahradě a hulily a jejich řev a smích byl
slyšet až do Modřan: s koprolálií si rozhodně hlavu nelámaly.
„Proč sou mami za tim vysokym plotem a proč maj v oknech mříže?“
„Protože zlobily. Sem zavíraj zlobivý holčičky. A tyhle dva vlci je hlídaj,
aby neutekly.“
(Byli to fakt vlci, na to vem jed, a mým tělem právě zalomcoval vlčí
hlad po sladkostech, po všech těch tvých sladkých, bílých, kulatých
sladkostech, které mi byly jednou provždy surově odejmuty, div jsem
z toho nechcípla.)
Od té doby byla Tereza jako vyměněná: stačilo jí připomenout
vysokej plot s hroty, mříže a vlky a sekala dobrotu jedna radost. Možná
poněkud traumatizující výchovná metoda, ale velmi účinná. Bohužel jen
do puberty.
Pepa taky trpěl anorexií. Buď tu byli všichni děsně hubený, anebo
děsně tlustý. Pokud to nebylo způsobený poruchou v přijímání potravy,
pak určitě dysfunkcema štítný žlázy. Když ženský špatně fungujou
hormony, pomate se jedna dvě. To vím od Milušky, která je sama
stokilově přesvědčivým důkazem této teorie.
„Copak to píšete, paní Lucinko?“ div mi nevleze do papíru. Dostanu
chuť do něj Milušku zabalit, celou, zabalit a odeslat doporučeně místo
dalšího dopisu na tvou adresu, tobě tam na Chodov, aby tě ta bomba po
otevření roztrhala na kusy. Ale jak tak na ni koukám, dalo by to moc
práce. Kolik papíru bych musela ještě popsat, aby to vystačilo na
zabalení Milušky? Další fikaná hádanka.
„Určitě píšete deník pro Pilátku, ne?“
Kolem krku má veliký plážový ručník. Such a lovely face. Dnes jde do
sprchy teprve potřetí.
„Ne. Píšu esej o krvi.“
 Co je to esej, neví, ale na to druhé slovo zareaguje úlekem.
„A jestli vám můžu poradit,“ odložím zaujatě jin a jang a zatočím si
kolem dokola prstýnkem, láskou, která jako on, ten kroužek, nikde
nezačíná a nekončí, „používejte místo mýdel sprchový gely, jinak se
dočista vysušíte. Anebo pak je prej dobrý koupat se v… no… Možná jste
něco četla o čachtický pani.“
Pro dnešek měla dost.
Chtěla jsem být taky už čistá, očištěná, tam tehdy na té chodbě vedle
boxerových rybiček, vedle mých němých sester. Očištěná, osvobozená
a znovuzrozená. Jak se to řekne, když vymítání zlých duchů, satana
a zombie dopadne úspěšně? Ano: vymýcená. Chtěla jsem být dokonale
vymýcená, v rodném lůně bezpečném tvou neexistencí, vymýcená
a vyprázdněná jako Jakubova mysl na rybách.
Chtěla jsem patřit k rodu žlutých růží, k té nepřístupné a chladné
dynastii, a neměla páru o tom, že ten nejsmradlavější rybník mě teprve
čeká.

Markétu dnes poslali domů.

„Totálně odmítala spolupracovat,“ řekla Pilátka tónem agentky StB,
Stasi a gestapa dohromady.
Markéta už nemohla ani chodit, jak byla zesláblá. Jen kostra potažená
kůží a v kdysi krásné tváři oči dětí z Osvětimi. Nedokázala do sebe
vpravit už ani piškot. A nemohla žít věčně na kapačce. Sedávala
v jídelně před televizí, na klíně nikdy neotevřený jogurt. Bylo jí
devatenáct. Jednou mi na terase ukazovala svoje fotky z dob, kdy
pracovala jako modelka pro jednu berlínskou návrhářku.
„Chtěla bych pracovat a žít v Paříži,“ říkávala, ale pak už neříkala ani
to.
Sbalila si do tašky přes rameno ty svý krásný šaty, v kterejch tu
chodila a který na ní plandaly jako zamávání na rozloučenou, a odešla
domů umřít hlady.

Přišel mi další dopis od Pavla, mého jihočeského melancholika.

Milá Lucie,
jsem strašně unavenej. Večer se těším, až půjdu spát, to je jediný, na
co myslim. Asi mě vysávají monitory počítačů, tahají ze mě sílu
a energii, přes podzemní kabely nebo přes družici visim někde v pekle
nebo v kosmu. Už jsem si zvykl vracet se za tmy domů, večer dobývá
okna vermutem noci až po okraj, jak psal Václav Hrabě, magie zmaru
a melancholie, jsem pohlcenej v inženýrských sítích, všechno je
protkaný kabelama a rádiovýma vlnama, to je ta moderní magie ve
starejch zdech a klenbách, ňákej duch tady pořád musí přebejvat.
Věřim tomu, že ten prožitek generací se fakt koncentruje a že si ho
předáváme špatnejma genama a událostma, ve střední Evropě,
v Čechách.
I když je teplo, je mi furt zima, jsem nervózní, něco mě užírá
pomalu jak čas. Chystám se na Célina. Dočet jsem se v knížce od
Carolyn Cassady, že Jack Kerouac měl v úmyslu Célina navštívit, když
jel do Paříže, musim zjistit, jestli se mu to povedlo, nevim, jestli se
o tom píše v Satori v Paříži. Jack byl naštvanej, king of beat
generation, dočet jsem se taky v jedný Revolver Revue, že Ginsberg
s Burroughsem, když jednou Célina navštívili, málem je sežrali ty jeho
psi. Řek jim: Beru je s sebou, když du na poštu, aby mě ochránili před
židama.
Šel jsem s kámošem na pivo, před pár měsíci jsme se pohádali po
takový pitomý epizodce na tom koncertě, o kterym jsem Ti psal,
udobřili jsme se vzpomínáním na naši krásnou černovlásku, co nás
dráždila v závodní jídelně jihočeských mlékáren asi tak před pěti lety.
Očumovali jsme ji systematicky a uvažovali, co by s ní všechno mohlo
bejt, kdyby třeba byla pro. Ale všechno, na co jsme se tenkrát zmohli,
že jsme jí pogratulovali k Novýmu roku a uprostřed fronty na jídla jí
dali pusu. Kámoš ji pak viděl pozdějc na plovárně, řikal, že jí zaslech,
jak se baví s kámoškou a že podle řeči je hloupá.
Z hospody jsme šli ještě do Černýho velblouda, tam dali ňáký
kořalky, cítil jsem, že mám dost, pak jsem si všim zajímavý blondýny,
co tam tancovala před barem s ňákejma lidma. Začal jsem si s tou
holkou povídat. Vypadala, že má na sobě samý černý věci, ale byl to
ve skutečnosti prej hnědej svetr, ale mně se zdál černej, taky v Černym
velbloudu aby nevypadal černej, ne? Jeli jsme domu nad ránem
 taxíkem za nekřesťanský prachy, taxikář byl typickej českej člověk,
opatrnej v soudech, ale téměř všeho schopnej, povídali jsme si cestou
o elektrárně Temelín a jaký holky jsou v Borneu, v tom nightu, prej
jsou z Ukrajiny a dělaj to dobře, jak jsem se dozvěděl z podrobnýho
vyprávění. Druhej den kocovina, ale nebylo to tak zlý, s těma Tvejma
se to srovnat nedá.
Já už nemůžu psát, Lucie, bolí mě muj tenisovej loket, jsem
zasněnej a smutnej. Proč mi někdy nezavoláš? Všechno je magický,
podzemní kabely a družice a my v tom všem, magický a ubohý,
mišuňk rumu a deště, jak psal V. Hrabě, tak se měj.
Pavel

P. S. Víš, co bych si teď nejvíc přál? Bejt v Paříži v ňákým hotýlku na

Montmartru nebo v Clichy, tam jsme bydleli loni v květnu, když jsme
tam byli na výletě. Bejt tam s krásnou blonďatou holkou, která by mě
milovala a já jí taky, byla by to ta, co se mi o ní občas zdá, že ona je já,
ale to je vlastně bruneta… Ale to je fuk. Byli bysme v hotelu na pokoji
a milovali bysme se, v Paříži to musí bejt úplně jiný, myslim, pak
bysme šli dolu do recepce a dali tam klíč a šli se courat městem,
poseděli v kavárně a dali si víno, ale jen trochu, protože já potom
bych… A já bych ze sebe chrlil životopisy malířů jak hydrant, protože
já mám všechny v knihovně a v hlavě, dívali bysme se na Paříž
a Sacré-Coeur. Koupil bych jí prstýnek, takovej obyčejnej tenkej zlatej
kroužek, protože všechno se děje v kruhu, všechno, co je důležitý
a věčný. Ta holka by měla ty přiléhavý kalhoty, co se teď nosej všude
na světě, černý nebo tmavěmodrý, napadlo mě, že by to mohla bejt
bejvalá modelka, a moc by nemluvila a já bych jí řikal francouzský
slovíčka z malýho slovníčku, kterej nemám, nebo by to mohlo bejt
v Londýně nebo v Římě nebo v Bruggách, to sou krásný města, nebo
v Ostende v přístavu. Tohle postscriptum je proklatě dlouhý, takhle
proklatě dlouhej je jeden barovej pult, kde maji holky proklatě dlouhý
nohy přehozený přes sebe a fernet vrhá okrový prasátka na zdi.
Pozdravuj Danielu, je sympatická.
Z dopisní obálky jsem ještě vylovila z něčeho vystřiženej rozhovor
s Woodym Allenem. Byl celej o ženskejch. Četla jsem: „Víte, věkový
rozdíl mezi starším mužem a mladší ženou, nebo naopak, není tak
strašně důležitý. Spíš se daleko častěji zapomíná na význam role, jakou
hrají kulturní a intelektuální faktory. Bez ohledu na sexuální stránku
platí jedno: není-li dvojice kulturně kompatibilní, její vztah čekají
problémy. Mazlit a laskat se můžete jen do určité míry, ale pak spolu
stejně budete muset začít mluvit.“
Četla jsem si tu pasáž furt dokola, jako kdybych z ní měla od­poledne
maturovat, a v hlavě mi zněl hlas, ta krutá věta o mém věku, k níž jsem
měla zakázáno se vracet.
Sedíme s Jakubem naproti sobě v zahradě na pařezech. Tenhle měsíc je
opravdu nezvykle horký, plný čistě umytých barev. Myslím na to, jak se
ty barvy blíží k Petře a jak jí pod víčky houstnou v tajemnou tmu.
V pravidelných kruzích nás po asfaltových cestičkách obchází Mobil,
obíhá kolem nás jako planeta v nějakém modelu naší galaxie. Konývku
nechala na oddělení a dokonce už nepláče. Ano: už jsem ji dlouho
neviděla plakat! Teď se mi zdá, že se dokonce usmívá…
„Musím ti něco říct,“ začne Jakub a odebere mi cigáro. Už jsem si
zvykla, že si při každé návštěvě podáváme máčko jak marjánu. Snad si
tak Jakub zachovává buddhisticko-marxistickou iluzi jednoty, jednoty
protikladů: vlastně kouří a nekouří zároveň.
„Tvoje matka má karcinom.“
V první chvíli mi vůbec nedojde, co to slovo znamená.
„Zakázala mi ti to říct, ale myslím, že bys to měla vědět. Stává se
jenom to, co se stát má. A my jsme tu od toho, abychom to přijali.“
„Kdy jde na operaci?“ zeptám se hlasem, který není můj.
„Ještě neví. Ten nádor neni velkej, asi jako… nevim. Fazole.“
Nebo skleněnka? Už si nevšímám Mobila, jara, barev. Vidím kousek
masa vibrujícího na vidličce k ústům pana Jaroslava. A pak i ji: směřuje
k nám, ta skvrna, vím, že právě my dva, Jakub a já, jsme jejím cílem. Už
vplouvá do zahrady elegantními a plavnými záškuby jako krakatice.
Babka u okna už zase spí, přikrytá rozevřenou knihou. Mrknu na
obálku: je to neuvěřitelný, že některý lidi dokážou uspat i Běsi.

„Doneslo se mi, že odmítáte chodit na psychogymnastiku. Proč?“

zaútočí na mě při vizitě Pilátová. Ještě že má ty brejle. Jinak už bych
padla probodená k zemi.
„Protože… když sedim na terase, tak to slyšim.“
„Co slyšíte?“
„V tělocvičně bejvá otevřený okno a slyšim, jak tam při tom hekaj jak
v erotickym saloně.“
Uchechtne se. „A že zrovna tohle vám vadí?“
Milušce div nevypadnou oči, vůbec nechápe, o čem je řeč.
„Ale já si výslovně přeju, abyste tam šla. Takže prosím. Za pět minut
to začíná.“
Courám se naštvaně chodbou dolů do tělocvičny, za mnou Irena,
Daniela, boxer Jirka a další. Koníř na nás vyfukuje zlomyslně kouř
z terasy: od pravidelných návštěv erotického salonu ho zachraňuje jeho
kulhavá noha.
V tělocvičně se po parketách honí chuchvalce prachu, ty, co se
podobají primářovým licousům. Nebo naopak. Ta terapeutka mi ani
trochu nevoní. Tyčí se před námi pevně a vzpřímeně, jako by ji platili za
reklamu na soulad těla a ducha. Prýští z ní ještě nesnesitelnější
pozitivita než z Bodré-Rázné. To to pěkně slíznu, protože jsem se jak
blbec postavila do první lajny.
„Uvolněte se. Nebudeme se vyjadřovat řečí, jenom tělem a zvukem.“
Kouknu se otevřeným oknem ven, abych se něčeho zachytila:
v koruně našeho kaštanu řvou ptáci. Všimnu si krásný černý kočky,
která se taky točí za tím zpěvem.
Sice cvičím, opakuju poslušně pohyby a výdechy po terapeutce, ale
cítím se děsně trapně. Připadá mi to celý k smrti směšný a závidím
Konířovi jeho kulhavou nohu. Překvapuje mě, že všichni ostatní, na
rozdíl ode mě, hekaj jedna radost a jsou naprosto uvolněný, zatímco
můj rozum sleduje ironicky moje tělo.
A pak to přijde jako blesk z čistého nebe.
„Teď se předkloňte. Tak. Dejte ruce před sebe a zatněte je v pěst.
Začněte mlátit, vyrážet ty pěsti kupředu, představte si, že bušíte do
boxerskýho pytle. Dýchejte zhluboka, křičte při tom, jestli chcete, tááák.
A teď už si nepředstavujte boxerskej pytel: představte si, že před váma
stojí někdo, kdo vám hrozně ublížil.“
 Najednou stálo přede mnou, to tělo. Ta tvář, ten úsměv, ta chů­ze, ten
šílený smích psychopata: rozezněl tělocvičnu a vyletěl otevřeným
oknem do zahrady jako výstřel, až se ptáci z koruny kaštanu rozletěli.
Začala jsem bušit do toho těla, do toho fantomu, co mi síly stačily.
Z hrdla se mi přitom draly skřeky, sprostý slova, sliny, pláč a výkřiky
jako při orgasmu. Řezala jsem přízrak hlava nehlava, drásala ho černě
nalakovanými nehty do krve, kterou neměl, a vytloukala z něj duši,
která byla má. Za sebe, i za mámu; jako by snad moh i za její nemoc.
Odnášel to za všechno a za všechny v tu chvíli, fér nefér, za podrážkama
rozdrcený žížaly i za hladem umírající Markétu, za naše jídlo, za ty před
chvílí ještě živoucí tvory, visící teď na hácích hlavou dolů s břichama
rozpáranýma, za halucinaci, kterou měla jednou Tereza v horečce, za
Petřinu slepotu i za Osvětim.
Vlastně nevím, co se se mnou dělo. Zničehonic jsem ležela zkroucená
na žíněnce. Křeče pláče, které otřásaly mým tělem, nešlo zastavit. Ani
jsem nechtěla. Bylo mi úplně jedno, že se tam takhle válím v slzách před
cizími lidmi.
Dobrácká zelinářka Plíšková, Jirka, policajtka Irena, Daniela,
načrtnutá tam vzadu ostrými černými čarami jak od Schieleho…
Nezdálo se, že by je moje chování příliš vyvedlo z míry. Posedali si na
žíněnky a klidně čekali, až se terapeutka ujme situace. Od toho tu přece
byla. Klekla si ke mně, sebejistá pozitivita ta tam. Proč? Vždyť se zas
tolik nestalo.
Chytla mě za zápěstí. Z nějakýho důvodu mě tu všichni chytaj za
zápěstí. Vlastníma zubama rozerval Jakub, pamatuju si to dobře,
prostěradlo, aby zastavil krvácení.
„Je vám dobře? Kdo je váš ošetřující lékař?“
„Doktorka Pilátová.“
„Dojdu pro ní.“
„Ale to je zbytečný, jsem v pořádku,“ posadila jsem se a začala smrkat
do kapesníku. Podal mi ho ochotně Jirka. Žehličkou rozhodně nevoněl,
ale bylo mi to fuk. „Je mi skvěle, vážně. Už dlouho mi nebylo tak
báječně.“
Podívala se na mě dost podezřívavě, jako bych si tou větou
zakoledovala o uzavřené oddělení.
 „Otevřete okno!“ houkla dozadu.
„Ráda bych, ale je otevřený,“ smlsla si drze Daniela.
Vtom hluk, pád, něco zaskřípělo po parketách. Kočka. Ta černá,
krásná. Skočila dovnitř ze zahrady. S naprostým klidem začala vláčně
procházet mezi žíněnkami a s pohrdáním očuchala Jirkovu ponožku.
Všichni jsme mlčeli a zírali, co bude. Mou divokou rvačkou s fantomem
a nečekanou přítomností černé kočky se terapeutčina režie hodiny
psychogymnastiky definitivně rozklížila. Kočka se přiblížila k sedící
Daniele. Nikdo ani nedutal. Jen šustot jejích drápků po parketách…
a ptáci, už zas, v kaštanu. Nevěřila jsem svým očím. Kočka vylezla
Daniele na klín a stulila se tam, jako by to byl odnepaměti její pelíšek.
Daniela ji zcela přirozeně začala hladit. Drbala ji za ušima, kočka slastně
vrněla a přejížděla jí oběma dlaněma celý hřbet.
Uvědomila jsem si, že se přitom dívá na mě.
„Ukaž, otoč se. Máš vzadu košili bílou od omítky.“
Daniela ze mě nespouštěla oči a já z ní. Hladila kočku, ale ty doteky
patřily mně. Cítila jsem, jak mě polilo horko. Z očí do očí jsme měly
natažené lano a pomalu po něm k sobě ručkovaly. Vzrušilo mě to, až se
mi rozbušilo srdce. Ty budeš hladit kočku a já sebe… Pilátová měla
pravdu. Proč už jsem na psychogymnastiku nezačala chodit dávno?
Cestou na oddělení mě Daniela vzala kolem ramen. V tom gestu ale
nebyla ani trocha shovívavosti.
„To je oukej, to, co se stalo. Nic si z toho nedělej. Já jsem na první
hodině taky zkolabovala.“
„Já vím. Říkala mi to Petra, že to všechno musí ven.“
„Co – všechno?“ zeptala se nevinně. Byla chytrá, asi jo, ale na mě
neměla. Chtěla ze mě nenápadně tou prostinkou otázkou dostat to, co
kromě primáře a Pilátové tady nevěděl nikdo: důvod mé hospitalizace.
Zasmála jsem se. „Zombie, jestli víš, co to je.“
„Trochu. Nic výjimečnýho. Svýho upíra tu máme přece všichni, proto
tu jsme. Jde o to, až budem odcházet, abysme věděli, že to byl jen
komár.“
Bez černých brýlí, upřeně a drze si prohlížela můj profil. Najednou se
na mě usmála s pochopením jako sousedka, která vás zná od dětských
let, a řekla docela prostě: „Chtěla bych si tě namalovat.“
 „No, jestli ten pavouk na nástěnce není tvůj portrét Milušky, tak
klidně.“
Pobaveně zakejhala a zničehonic mě jemně líbla na tvář.
Otočila jsem se. Za námi šla terapeutka. Pozorovala nás, evi­dentně.
Ale bylo mi to jedno. Už jsem se těšila, až Danielu naučím s láskou jíst
bílé fidorky.

V čekárně seděla stará žena. Byla drobounká a bylo jí sedmdesát let.

V čekárně seděly samé ženy. Staré i mladší. Byla tam dokonce jedna
velice mlaďounká dívka.
Každá nová příchozí pozdravila a zeptala se: „Kdo je poslední?“
Ta stará žena si četla Poláčkovy Židovské anekdoty. Čas od času se
hlasitě rozesmála. Všechny ostatní ženy se po ní dotčeně ohlédly. Jinak
tu panovalo ticho. Panovalo ticho a vládl čas.
Opravdu to nebylo zrovna nejvhodnější, smát se nad Poláčkem
v čekárně u lékaře, v Motole na onkologickém oddělení.
Ta stará žena byla moje matka.

Dnes patřila skupina Pepovi. Seděli jsme, jako vždycky, do kruhu na

bílých plastikových židlích, každý před sebou na zemi jmenovku
s křestním jménem. Až po chvíli jsem si všimla, že přede mě Pepa
omylem postavil TEREZU. Nebyl ve svý kůži, na první pohled.
Té záměně jmen, dcery za matku, jsem nepřikládala žádný
symbolický význam. Mou úchylku podsouvat tajemný smysl náhodám
už dávno vystřídaly jiné. Třeba…
„Jaký byl víkend, Pepo? Nevypadáš dobře,“ zahájila skupinu
terapeutka Šípková. Táž, co vedla psychogymnastiku. Říkaly jsme jí
s Danielou Šípková, protože mistryni Evropy v aerobiku vypadla z oka.
Nesnáším bílé plastikové židle. Jsou všude. Zaplavily Evropu,
zaplavily celý svět. Není už možné žít dnes v tomto světě, aniž byste se
vyhnuli usednutí na bílou plastikovou židli. Jistě. Byla tu hladová Afrika,
záplavy, války, holé lebky, Temelín… Ale ta křesílka se tím vším hnusně
šířila jako mor.
Jednou jsem viděla v televizi pískem pouště vybělené lidské kosti.
Každé té kostře ležel u lebky dokonale zachovalý plastikový kanystřík.
 Pepa, Petra, Miluška, Daniela, Koníř… vidím nás všechny pro­měněné
už dávno v popel, v hrstku popela nepatrnou jak ze tří máček, zatímco
ty plastikové židle tu trvají dál, rozestavěné do kruhu, věčné
a nepochopitelné jako Bůh.
„Byl jsem na víkend doma, v Meziříčí,“ začne Pepa. Schovává ruce
mezi špagetová stehýnka a kouká upřeně na fungl nové adidasky nějaké
starší blondýny, co sedí vedle. „Jsem rád, že jsem zase tady.“
„Popiš nám, jak to probíhalo. Měla máma radost, když tě viděla?“
povzbuzuje ho Šípková.
Ta blondýna se zničehonic dala do pláče, smrká a roztírá si po tváři
řasenku. Co je?
„Byla tam ségra s dětma a švagr, on je zelinář. Furt dělá něco na
baráku, jezdí s dodávkou, nezastaví se. Večer mi řek, poď se mnou na
pivo. Řek sem, že nemůžu pít, protože beru léky. Seš hovno chlap, řek.
Od tý chvíle na mě nepromluvil. On mnou… pohrdá. Myslí si, že mi nic
neni. Že sem simulant. I ten jeho kluk, je mu osm, se mi za zády
pošklebuje. Nejsem slepej…“
„A maminka?“
„Já tam nechci, mezi ně. Maj mě za kripla. Já chci bejt tady.“
„A co máma?“
„Jsem jim na obtíž. Ten invalidní důchod mi stačí akorát na kapesný.
Chtěl bych pracovat, zkoušel sem švagrovi prodávat ve stánku. Ale byl
sem po hodině za pultem úplně grogy. Sem slabej.“
„Pepo. Ptala jsem se na mámu.“
Pepa zarytě mlčí. Myslím, že by byl teď schopen vyšplhat se před tou
otázkou v minutě na nejvyšší strom. Přejít po laně divokou kanadskou
řeku. Sežrat na místě žížalu.
„Máma si mě nevšímala. Jako bych byl prašivej. Už mě nemá ráda.“
Teď, kdyby naopak měla začít, blondýna v adidaskách plakat přestala,
jako když utne.
„Jedl jsi?“
„Jo. Všechno. Ale večer jsem to vyblil.“
„Vyber si někoho, kdo ti bude dělat matku.“
Určitě si vybere paní Plíškovou – je to takovej ten mateřskej typ. Aby
ne: těžko může vypadat jako Šípková, když má šest dětí.
 „Lucie.“ Kejvne na mě. Zbláznil se? Proč já?
„Já nehraju,“ řeknu naštvaně. Jako Terezka, když vztekle práskla
lopatičkou.
„Ale hraješ. Pepa si tě vybral,“ usměje se Šípková do objektivu. Cvak.
Pepa mě zvedá z tý zatracený židle a vede za ruku doprostřed kruhu.
Daniela se na mě zlomyslně šklebí, tvář otevřenou jako srdce, trny ty
tam. Má už mé oči, můj nos, mé rty. Začala malovat od nich. Zbytek
doděláme dnes odpoledne.
„Postav svou matku, Pepo. Vymodeluj ji jako sochu, sebe taky.
Rozumíš? Vytvoř sousoší, které by vyjadřovalo váš momentální vztah.“
Pepa je evidentně vtažen do hry. Obchází mě jako hladovej čáp žábu.
Kroutí mi hlavu do žádoucího úhlu, zvedá mou ruku, zálibně modeluje.
Jenom ať mi nesahá na zápěstí.
Asi bych si měla připadat důležitě jako kus hlíny, proměňovaný právě
ve Věstonickou venuši, tu matku všech matek, ale jsem naštvaná.
Páchne mu z úst. Daniela se královsky baví.
Konečně: sousoší je hotovo. Pepa po mně vztahuje ruce, a já mu
unikám, s nohou nakročenou, otočená k němu zády. Všichni na nás zírají
jako na královské klenoty ve vitríně, když už si vystáli tu pětihodinovou
frontu.
„A teď tak, jak bys to chtěl, Pepo.“
Pepa mě k sobě prudce otočí a sevře mě do náručí. Tisknu ho taky,
tiskneme se vzájemně, jako bychom jeden druhého vynášeli z hořícího
domu. Nevím. V tu chvíli mě napadne, že jsme přece jen možná věčnější
než plastikové židle.
Kdyby to bylo možné, vlezl by mi Pepa do lůna a ustlal si v plodové
vodě.
„Sakra, Pepo, tohle je tvoje matka,“ houkne znechuceně boxer Jirka, „a
tobě je pětadvacet.“
„Dobře, Jirko,“ ujme se pohotově režie Šípková, „tak je postav tak, jak
by to mělo být.“
Jirka vstane. Zdisgustovaně si nás prohlíží. Pak ode mě Pepu odtrhne,
jako by strhával strup. Když Jirka skončí svoje aranžmá, stojíme naproti
sobě a nedotýkáme se jinak než pohledem.
 Před pěti lety Pepa zničehonic přestal jíst. Nemohl pozřít ani sousto,
a když, tak ho hned vyzvracel. Ale proč začal nemocí ma­nekýnek trpět
vyučenej kuchař z Meziříčí? S jeho povoláním to kupodivu nemělo co
dělat. Ztrácel matku, přirozeně, byl přece dospělý. Chtěl tím odmítáním
jídla k sobě znovu připoutat její pozornost, vzkřísit její starostlivost
a péči, probudit lásku, která usnula. Tohle nemám z vlastní hlavy. Takhle
nás tu učili luštit lidské šifry sibiřští trestanci, buddhové a učitelky
aerobiku.
Pepův příběh, nepřipomíná ti něco, Jakube? Ale já tu přece nejsem od
toho, abych přehryzávala pupeční šňůry.
„Hanka by vám chtěla říct, proč je tady,“ podívala se Šípková na tu
starší blondýnu v nových adidaskách.
„Mám dva syny,“ začala Hanka, „a byla jsem vdaná. Jednou jsme si
s manželem vařili kafe v kuchyni, stáli jsme spolu u linky, a on se
zničehonic skácel k zemi. Umřel na infarkt. Držela jsem ho mrtvýho
v náručí, dokud nepřijela sanitka. Asi za rok se k nám nastěhoval Aleš.
Měl rád mě i kluky a kluci mu už začínali říkat táto. Byl to fotbalovej
trenér. Žili jsme spolu asi dva roky. Jednou se vrátil ze zápasu, stál ve
dveřích bílej jako stěna. Mně je nějak divně, řek v těch dveřích a zhroutil
se mi do náruče. Ležel na mně nehybně v tý předsíni až do čtyř do rána,
kdy se Míla, můj starší syn, vrátil z diskotéky. To neni pravda, mami,
řekni, že to neni pravda? křičel na mě a třásl svým druhým mrtvým
tátou. Od tý doby, je to už pět let… Přes den to jde. Ale jak se začne
stmívat, je to tu zas. Až do rána držím v náručí oba ty chlapy,
proměněný tak najednou v mrtvoly, a vidím zakrvácenou stěnu
v předsíni, jak do ní Míla tu noc bušil hlavou.“
Slyším Jakuba, jak na mě řve, pan učitel, můj buddhista – „Ty krávo
pitomá, hovno se ti stalo!“ – zatímco lezu nahá po koberci, za sebou
krvavou stopu. Měls pravdu, Jakube, jako vždycky. Ale k čemu mi byla
pravda a bezpečnostní pásy. Jedna ku tisíci, počítám, že zřícení přežiju.
Ale jestli přece… Pak budu zatraceně potřebovat černou skříňku
k rekonstrukci.
Jdu si s paní Hankou zaběhat do zahrady. Naposledy. Obě máme na
nohou adidasky. Paní Hanka se usmívá, je v pohodě. Ještě se nezačalo
stmívat.
Tehdy, pět dní po prvním rozhovoru s Pilátovou, mě na skupinu
dovlekla Petra. Opírala jsem se o tu slepou holku a nechala se vést do
patra po schodech. Sama bych to nezvládla. Bylo to ještě příliš brzo po
jejím zázračném banánu, který se teprve stal začátkem nového
letopočtu.
„Vítáme mezi náma Lucii,“ řekla Šípková. „Představíte se nám?“
Bílá plastová křesílka do kruhu. Ani v nejmenším nezávidím umělý
hmotě její dlouhověkost. Do kroužku. Do prstýnku na mé ruce, do lásky,
která nezačíná a nekončí. A já ten romantickej canc sežrala
i s navijákem. Parazitoval teď ve mně jako tasemnice.
„Bude mi čtyřicet, mám manžela Jakuba a skoro devatenáctiletou
dceru Terezu,“ začínám škobrtavě, jako kdybych se tu látku za­pomněla
naučit a teď se ji jen nějak pokoušela okecat. „S Terezou jsou trochu
problémy. Odstěhovala se s anarchistama do squatu, to sou ty
neobydlený baráky.“
S krosnou a se skleněnkou. V pokoji, v nepředstavitelným bordelu,
byla jsem tam jednou za ní, spí spolu s dalšíma stejně postiženejma na
matracích pod ohromným plakátem toho hrdlořeza Guevary.
„Ale jinak jsme spolu vycházely vždycky velmi dobře. Byla a jsem
zastáncem liberální výchovy.“
Až na ty vlky v pasťáku, vzpomenu si.
„Moje manželství… je šťastné a harmonické.“ Idylka. Na těch
spisovných koncovkách si dám záležet.
„A zaměstnání?“
„Pracuji jako redaktorka v jednom pražském čtrnáctideníku. Mám na
starosti kulturní rubriku. Spolupracuji s recenzenty, stýkám se se
spoustou zajímavých lidí. Mám ideálního šéfa. Svou práci mám ráda.“
Všichni na mě koukaj, jako že co tu teda pohledávám. Civěj mi
nechápavě na zápěstí.
„Chcete nám říct, proč jste tady?“
„Ne.“ Nejde to. Nejsem s to mluvit o tom ani sama se sebou.
Ještě chvíli jsem žvanila o svým ideálním šéfovi a manželovi, dokud
mě pan Z. N., profesor na Matematicko-fyzikální fakultě UK, nepřerušil
důrazným konstatováním, že pozítří v 18.30 spáchá sebevraždu.
 Dostala jsem v tu chvíli strašnou chuť na panáka. Fakt smrtelnou, jak
Igor. Na fernet, co hází u baru po zdech okrový prasátka. Lavinou si ke
mně razil cestu ohromnej bernardýn a měl ho na krku celej soudek.

Ale její příběh se nepodobal prstýnku. Měl svůj počátek jako úsečka.
Tím bodem bylo jedno loňské květnové pondělí. Před rokem… Jak
krátká doba! Pouhých dvanáct menstruací, uchechtla se.
Na stole v redakci měla pohled od Pavla z Paříže. Nehybný mim před
Sacré-Coeur, bíle napudrovaná tvář. Ten slavný pařížský katatonik.
Francouzština. Miluje ji, ale neumí. Záchvat koprolálie by jí v tomto
jazyce zněl stejně jako part z Honeggerova oratoria Johanka z Arku.
A ještě tu měla propisovačku. Obracela ji v ruce a všimla si malého
kolečka jin a jang.
„Dík, Pijére. Tak povídej, jak bylo v Tibetu? Jakub div neprask, když
jsem mu řekla, kde jsi.“
„Ani se neptej. Udělalo se mi tam – nevolno.“
„Nevolno? Z toho šílenýho mručení? Ani bych se nedivila.“
„Ani ne.“
„Tak ses předávkoval mantrama?“
„Jen jsem pochopil, že určité věci jsou neslučitelné. Nejdou prostě
dohromady.“
„Ale to víš už dávno. Protos nemusel jezdit do Tibetu. Na tom je přece
postavenej tvuj oblíbenej surrealismus. Šicí stroj na operačním stole.“
„Jo. Přesně. Anebo fernet na Everestu.“
Naštvaně přerušil její chechtot. „Tak on ti šéf málem zajde potupnou
smrtí v Himálaji, a ty se můžeš potrhat. Za trest tady něco pro tebe
mám.“
Mrsknul jí na stůl složkou nějakých časopisů.
„Co to je?“ zalistovala.
„Mrkni se na to. Napadlo mě, že bys mohla s tou šéfredaktorkou
udělat rozhovor. Je tam adresa. Teď to téma frčí.“
„Ale já… Rozhovory přece dělá Honza.“
„Heleď, nikdo nepochybuje o tom, že je to tu pro tebe perfektní
zašívárna. Ale co kdyby sis pro jednou šlápla na hrdlo, co?“
Mlčí.
 „Jsou tu někde ňáký nůžky, sakra?“ hrabe se jí šéf nervózně na stole.
„Potřebuju… na tady ten balík…“
„Nůžky nemám. Leda tady tenhle perořízek.“
„Perořízek?“ rozesměje se Pijér. „Víš, co to je?“
„Ne.“
„To je skalpel. Vopravdickej skalpel. Dal mi ho můj brácha, jednou. Je
chirurg.“
Jak mu ho podává, řízne se jím. Krev. Ne moc.
„No ty si šikula,“ vzdychne Pijér, „tak já už musim.“
Kolik je hodin, proboha? Zvedne hlavu. Půl osmý. To není možný…
Teprve teď se odtrhla. Na několik hodin ztratila pojem o čase.
O prostoru. Zapomněla, že stůl je stůl. A telefony nezvedala. Zhltla všech
šest čísel toho časopisu od A až do ZET.
Pečlivě si opsala adresu a telefonní číslo té šéfredaktorky. Černou
propiskou z Tibetu. Co je? S úžasem pozorovala svou ruku: nepatrně,
ale vytrvale se jí třásla. Jako by ta ruka, jako jediná část její bytosti,
dobře věděla, co právě odstartovala. Prohlížela si tu cizí neposlušnou
dlaň: měla na ní celý ten příští rok, svá příští léta, svou budoucnost,
trochu zpocenou, kterou neuměla přečíst.
Pršelo. Už třetí den. Deštivej květen. Když se vracela domů, do toho
svého paneláku, kde spala spolu s dvě stě třiceti cizíma lidma,
poskakovala jako ožralá, až ji kabela s časopisama mlátila do boku.
Chodník byl totiž plnej žížal.

„Dobře, když na tom trváte. Násilím vás tu držet nemůžu. Příčetná

pravděpodobně jste.“ Pilátová si čistí brýle cípem pláště, uvolněně
a nevzrušeně, jako kdybych z té místnosti, kde visí na zdi Zahrada
rozkoší, už dávno odešla.
„Bez obav, paní doktorko. Já to zvládnu. Podívejte se na mě: žádnej
třas, žádná úzkost, spím jak dudek. Absťák je pryč. I na záchod už
chodím bez problémů.“
„Vy jste měla potíže se stolicí? To ani nevím.“
„Ne. Jenom jsem se nemohla podívat na svou…“ zarazím se.
„A teď rychle vyplivněte to slovo, který máte na jazyku.“
Vyplivla jsem ho. Tak. Rozesmějeme se, obě.
 „Děláte pokroky, to je jisté. Ale, upřímně řečeno, měsíc by vám určitě
ještě prospěl. Nelíbíte se mi.“
„To bohužel nejste sama.“
Nasadí si brýle, perfektně vyčištěné. Buddha a ještě bystrozraký, to už
je na mě moc.
„Za týden přijdete na kontrolu. A nezapomeňte: ten člověk neexistuje,
umřel.“
Ještě ne, ještě ne. Klapnou dveře. Myslím, že je ráda, že má moje story
aspoň částečně z krku. Anebo spíš je jí to jedno. Na terase sedí jenom
Daniela, na kolenou skicák. Kde jsou všichni?
„Ahoj. Už to mám za sebou.“
Zvedne ke mně oči, přimhouřené kvůli slunci. Nebo z jiného důvodu?
„To si jenom myslíš,“ ucedí skepticky.
„Dík za optimismus. Nepropadejte naději.“
Mlčíme. Daniela zase začne kreslit. Opravdu zvláštní: každej se chová,
jako kdybych tam už nebyla. Nevím, co to do mě vjede: stojím, Daniela
sedí na bílé plastikové židli – najednou se skloním k té žluté hlavičce na
ježka, k té rozcuchané růži, a políbím ji do vlasů. Ani v nejmenším ji to
nevyvede z míry. Její vlasy voní šamponem, sluncem a mým vlastním
mládím, které je tak daleko, že by ho už nedokázal spatřit ani
bystrozraký Buddha.
„Když budeš chtít, objev se. Buď mě najdeš tady, nebo v Hod­‐
kovičkách.“
„Jasně. Buď v blázinci, anebo v pasťáku.“
Chechtáme se, naposledy. Nikdy neříkej nikdy, říká se. Ale já v tuhle
chvíli vím celou svou bytostí, že tu holku už nikdy v životě neuvidím.
Akvárium. Na nástěnce naproti sesterně visí vedle pavouka můj
schielený portrét od Daniely. Lítačky zaskřípěj a sbohem. Všechno
jednou musí skončit, i krásná dovolená v hotelu California.
Na zádech batoh, na krku čtyřicítku, zpívám si vesele ZIZA-ZIG-AH.
Ale i kdyby mi táhlo na osmdesát, jedno vím jistě: že si hned zítra půjdu
koupit ty přiléhavý kalhoty, co se teď nosej všude na světě, černý nebo
tmavěmodrý.
Žádná dezorientace: jdu teď na Pavlák a metrem domů, kam určitě
dorazím, i kdybych to vzala omylem přes Transylvánské Alpy.
 II

Černá skříňka
Máma za mnou přišla do Medúzy. Bylo už skoro půl dvanáctý.
„Děsně tam leje,“ řekla a sklapla prudce deštník.
Bylo tam děsnejch lidí, těžká dusička, čmoud z trávy se dal krájet.
Björk na plný koule, do toho ňáká totálně sjetá holka bušila do klavíru
ragtime z Podrazu.
Majka, ta zrzavá, co tu roznáší, pololežela na pultě, vypadala, že
každou chvíli natáhne bačkory. Vlastně už je měla natažený. Ona dost
často roznášela v bačkorách. Moc sexy to nevypadalo.
Viděla jsem hned, že je máma nalitá. Ale zvládala to, ovládala se
brilantně, jako vždycky. Nikdo na ní nikdy nepoznal, že má v sobě sedm
fernetů, jen to švihne. Nikdo kromě mě. A táty, ovšem. Její kocoviny, kdy
měla pravidelně třasavku a musel se zamknout balkon, z kterýho se
chtěla vrhat, jsme už brali s rezervou. Stejně jako obvoďačka – tý máma
pokaždý volala, ať okamžitě přijede, že umírá. Ten další den už byla zas
jako rybička, hodila se do pucu, polila se tim nejdražšim parfémem, co
byl v Praze k sehnání, nastartovala do redakce a nikdo na ni neměl.
Na parfémy si potrpěla, to jo. A na všechny smrady. Má úžasnej čuch,
moje máma, jako zvíře, i na lidský pachy. Na lidi ale bohužel ne. Zato
Marek jo. Když ji zaregistroval, jak pluje tou jointovou mlhou k našemu
stolku, vystartoval okamžitě ke knihovničce se světovkama ze
šedesátejch let. Moc mámu nemusel.
„Ahoj, Terezo. Můžu na chvíli?“
Je mi jasný, proč přišla. Sotva si sedla, hned odrázovala vzkřísit Majku
a objednat si fernet. Kolikátej dneska?
„Proč se Marek zdekoval? To se mě tak bojí? Divný. Říkalas, že skáče
bungee jumping.“
No jo, maminko. Jenže kontakt s tebou je pro někoho přece jen
silnější kafe, než se vrhnout na laně do propasti. O tom vím svý.
„Terezo, nechceš si to přece jenom rozmyslet?“
Už je to tady. To se tuším skandovalo ve dnech listopadové revoluce.
Moc si to nepamatuju, bylo mi devět. Ale máma mě tim furt krmila, jako
kdyby ten přežranej bolševik prasknul jenom díky ní.
 „Neni co, mami. Jestlis přišla jenom kvůli tomu,“ ale asi ne, když tak
vidim, jak do sebe obrátila toho ferneta, „tak je to zbytečný. Prostě chci
bydlet tam. Neber to osobně.“
Trochu ji chlácholit, to měla ráda. A bylo to nutný. Neznám ni­koho,
kdo by byl vztahovačnější než ona.
„Víš, nemám nic proti…“
Neslyším ji. Björk vibruje prostorem jako zemětřesení. Perfektní
muzika. „Cože?“
„Víš, že nemám nic proti anarchismu!“ zařve máma. To zařvání
probere i toho zhulenýho debílka odvedle. Vykulí na ni volský voči.
Vsadím se, že má máma ve sluchátkách Madonnu. Chce bejt in, tak
ráda by byla in, leze jí to i ušima, který má procvakaný spoustou
náušnic jak starou jízdenku, ale je mimo. Zoufale.
Najednou mi jí začne bejt líto. Ona neni v pohodě, ona CHCE bejt
v pohodě. Ona neni liberální, velkorysá a plná pochopení, ona CHCE bejt
liberální, velkorysá a plná pochopení. Ona není mladá, ale tolik, tolik by
CHTĚLA bejt… Každý její slovo, každej čin, každý rozhodnutí je prolezlý
její vůlí. Napadne mě, že je v ní skrytej někdo jinej, koho v sobě silou tý
vůle skrejvá jak příšeru v třináctý komnatě, v křečovitý hrůze, aby
nevylez.
A teď budu muset odtrpět její přednášku o anarchismu. Vsadim se, že
to vezme z gruntu a pak oklikou přes sibiřský trestance.
„Mami, nestačilo to?“ nemyslim tu přednášku, to mám prohraný
předem, ale ten fernet. Už zase přivolává, mezi řečí, nereagentní Majku.
„A co ty?“ vkládá si mezi rty, nalíčené neslíbatelnou rtěnkou, další
máčko. No, polibek na tu rtěnku možná destruktivně nepůsobí, ale ten
petrolej, kterym se nalejvá, určitě.
„Co jako?“
„Co že nehulíš trávu?“
No jo, ironie. To byla vždycky její silná stránka.
„Tyhle dětský nemoci už mám za sebou.“
Tohle ji pobaví – začne se řehtat. Najednou si vzpomenu, jak mě
strašila vlkama, když jsme chodily kolem toho pasťáku v Hodkovičkách,
a děsně si začnu přát, aby už vypadla. Proč za mnou přišla? Co vlastně
chce? Moc dobře ví, že ten squat mi nerozmluví, i kdyby ty svý chytrý
argumenty vybrušovala sebezálibně až do rána.
Najednou mi to doklapne, v tom řevu, v tom smradu, v tom davu
v Medúze: ve skutečnosti je jí jedno, jestli se odstěhuju, nebo ne. Prostě
se čeká od matky, že bude přesvědčovat a přemlouvat svou dceru, aby
neodcházela z domova. Role. Ona mě nikdy neměla ráda. Normálně
a přirozeně. Ona mě jenom mít ráda CHTĚLA.
S tátou je to jiný. Táta JE v pohodě. S nim si rozumim. Chodila jsem
s nim každou neděli na ryby, to jsem milovala. A záviděla jsem jeho
žákům, protože musí bejt senzační učitel. Ne jako ta naše kráva třídní,
která mi napařila v devítce na základce na konci roku trojku z dějáku
jenom proto, že jsem nevěděla, co to bylo Občanský fórum.
Máma mi něco podává přes stůl, natáhnu ruku. Lesknou se jí oči. Už
má asi dost. Rozevřu dlaň: držím v ní velikou barevnou skleněnku.
Krásnou. Leskne se jako ty máminy oči.
„Na, pro štěstí. Našla jsem ji na pískovišti před barákem.“
Vždycky o sobě tvrdila, asi aby byla ještě zajímavější, že má sklony ke
kleptomanii. Určitě tu skleněnku šlohla nějakýmu malýmu ubohýmu
chlapečkovi.
Najednou se na sebe podíváme tou mlhou a obě začneme brečet.

Ty časopisy jsem si přinesla domů a začetla se do nich podruhé. Teprve

v půl jedenácté jsem si všimla, že u toho upíjím fernet. Cítila jsem, jak
s každým novým článkem, s každou novou informací ve mně roste
napětí, jako kdyby se mnou zvolna šířila vzpomínka na to
nejdobrodružnější a nejpodstatnější, co jsem v životě zažila, a na co
jsem přece úplně zapomněla. Jako kdyby se mi vracela paměť po úraze,
a z močálu nevědomí se pomalu, obraz po obraze, vynořovala moje
utopená oslňující minulost.
Byl to tak silný pocit, že jsem v prvním hnutí chtěla probudit Jakuba.
Ale proč? Co bych mu vlastně řekla? Nebylo to vůbec ve slovech, ještě
zdaleka se to neobléklo do slov, to, co se ve mně nepojmenovatelně
a naze rodilo v tu chvíli.
Navíc Jakub příšerně chrápal. Jako vždy. Nechápala jsem to:
představte si člověka, který denně dvě hodiny spočívá v bizarních
jogínských pozicích, opakuje si mantry, duchovno z něj vyvěrá všemi
póry jak živá voda, pravidelně před spaním medituje, a pak si po té
meditaci lehne do postele a začne chrápat hůř než pupkatej českej
taťka, co z něj věčně táhne pivo. Záhada.
Nedokázala jsem vedle něj usnout, musel spát v obýváku. Když jsme
se v ložnici pomilovali, dal mi pusu na čelo jak ségře, popad peřinu a šel.
Na tu chvíli jsem se těšila, až… osamím, nebo jak se to řekne. Za stěnou
se okamžitě rozlehlo to dobrácké chrápání, ale za stěnou mi to nevadilo.
Naopak: byla to jedna z těch turistických značek, které mi zaručovaly, že
se v dějinách neztratím.
Zakublala jsem se pod deku v těch zvucích noci, v mé měkce vystlané
samotě, a začala vdechovat své prsty, vonící mnou a Jakubovým
semenem. Vzrušovalo mě to. Ještě jednou jsem se pomilovala sama se
sebou a pak teprve, s ukazováčkem mezi rty, jsem se začala vrstvu po
vrstvě vlamovat do temnoty nevědomí. I když tam nevidím ani na krok,
cítím se tam bezpečně.
Bylo už pozdě, ne, teď by nebylo nejvhodnější zavolat té
šéfredaktorce. Bezradně jsem složila do desek časopisy, pokropené
okrem, jako bych je právě tím fernetem vysvětila. Představuji si, jak
sedím naproti neznámé ženě, suverénně se usmívám a zapínám
diktafon. První otázka, druhá… Začínám je v duchu opatrně
formulovat – a najednou mi dochází, že je kladu sama sobě. Popadnu
kalkulačku a nesmyslně si začnu vypočítávat, kolik v tomhle baráku žije
lidí. Jsem nervózní jak pes. Fernet došel. Nepřestává pršet. Bouchnutí
výtahu. Jakubovo chrápání. Zvláštní zvuk z balkonu, jako by dráp
nějakého dravce zavadil o zábradlí. Stačilo.
Bože: zapomněla jsem! Tereza: určitě ji najdu v Medúze nebo u Sáda.
Nebo v Roxy. Zavolala jsem si Profi-taxi, to číslo znám zpaměti.
Kristepane, ne a ne vystartovat, chce se vykecávat, ten taxikář. Nevím,
z koho víc táhne: jestli ze mě, nebo z něj. Teď dokonce vytáhl svazek
fotografií a ukazuje mi svou novou kuchyňskou linku. Neuvěřitelné. Jsou
tam v detailu nafocené snad i vařečky.
Co se to se mnou dělo?
„Perořízek? To neni žádnej perořízek, to je skalpel. Vopravdickej.“
Konečně jedeme. Vůz tiše šumí Prahou, nocí, deštěm. Neznámá
bytost, přikurtovaná dosud v mé třinácté komnatě, začala se
s chechtotem uvolňovat z řetězů.

Terezu jsem naštěstí našla hned v Medúze. Čmoud z trávy se dal krájet.
Tereza seděla u stolku s Markem, skláněli se k sobě nad dvěma jistě
multivitaminovými džusy a drželi se za ruce. To mě překvapilo: ta
nepatřičně romantická důvěrnost v tom odpuzujícím tvrdém prostředí.
Kdyby tam souložili, asi by mě to neudivilo, ale tohle… A navíc mé
uzavřené, chladné, nesentimentální a věcné dceři padla něha asi jako
smoking dalajlámovi.
Marek, když mě spatřil, zneviditelněl. Jeho teoretická tchyně v něm,
v tom ostrém Terezině bodyguardovi, vyvolávala neovladatelné
záchvaty zbabělosti. Ten chlapec mi byl velice sympatický, ale opačně to
bohužel neplatilo ani v nejmenším. Běžná vztahová asymetrie.
Černej nátělník mu fakt sekl a umné orientální tetování na paži, jistě
obtěžkané pro mě nečitelnými významy, jakbysmet.
„Co že nekouříš trávu?“ píchla jsem do Terezy. Nadbytečně a trapně.
Vím, že to zkoušela i s perníkem. Ale naštěstí… Svěřila se Jakubovi. Mně
ne.
„Tyhle dětský nemoci mám už za sebou,“ pronesla moje dcera
vševědoucně ochraptělým hlasem osmdesátiletého Timothyho Learyho.
Rozesmálo mě to k nepříčetnosti. Neurazila se. Máloco ji vyvedlo
z míry. Byla po otci. Mezi to málo rozhodně nepatřil smích, pláč a jiné
přepjaté citové projevy její odklepané matky.
Přemýšlela jsem, jestli buddhismus může být dědičný. „Terezo…“
Co jsem jí vlastně chtěla říct? Aby neopouštěla, ještě ne, svou
milovanou maminku? Nebo aby ji vzala s sebou do domova mlá­deže,
squatu, do toho domu na okraji Prahy, baráku evokujícího
vybombardovaný Berlín, do svého svobodného chaosu pod hrdlo­řezem
Guevarou, do svého…
„Už leze! Má černý vlásky! Ale ještě nevím, jestli je to holka, nebo
kluk,“ křičel nadšeně Lochi, můj bývalý spolužák z gymplu, nyní
porodník. Nadšeně proto, že to byl jeho první porod. Můj taky. Bolelas
mě, ale zub moudrosti byl horší. Teď, v tuhle chvíli, bolíš víc.
„Jediný sociální model, který jsem byla s to akceptovat v tvém věku,
byla komuna.“ Proč to říkám? Proč dolejzám? K někomu, kdo sedí tak
blízko, má mé oči, mou bradu, můj nos, a přece mám chuť mu začít
vykat? Jen jeden člověk na světě, kdyby tam tak seděl naproti mně
v tom dýmu, v té mlze, by mi byl pravděpodobně ještě vzdálenější než
ona: já sama, sama sobě, v jejím věku.
Když bylo Tereze devět, padl komunismus. Když bylo devět mně,
obsadila Prahu sovětská okupační vojska. Turistické značky, nic víc.
A každá vás zavede někam úplně jinam.
Šustí ve mně. Ještě pořád. Slyším ten šustot i v rachotu šílené muziky.
Neboť obracím stránky. Stále ještě sama v sobě obracím stránky těch
časopisů, které mi jednoho deštivého květnového dne hodil na stůl
Pijér – hrbím se nad nimi, strnulá a rozmazaná, nepovedená fotografie.
Fotky taxikářovy kuchyňské linky vyšly rozhodně líp.
Na dně kapsy jsem nahmatala skleněnku. Krásnou. Po pravdě řečeno
jsem ji onehdy ukradla jednomu chlapeč…

Typický Pijérův fórek: v redakci ji přivítal na stole výstřižek z Večerníku

Praha: „TIPY NA VÍKEND: Den otevřených dveří pořádá v sobotu od 9
do 12 hod. krematorium ve Strašnicích. Pohřební ústav hlavního města
Prahy zpřístupní veřejnosti technické zázemí krematoria.“ A pod tím:
„Hezky si to užij, nekrofilko!“
Ani se nestačila usmát, a už byla zase v tom obrazu: Tři nahé ženy na
břehu jezera. Vypadalo to na Preislera, jestli si ho s někým nepletla. Tři
nahé ženy, sedící nehybně na břehu jezera, soustředěně hledící na jeho
stejně nehybnou a soustředěnou hladinu. Jako by čekaly na toho, kdo se
z ní má vynořit. Čekaly věky, trpělivě. Čekaly na ni.
Pokaždé těsně před usnutím – tajemný automatismus vědomí –
vynořil se jí ten obraz se ženami, ostře ohraničená vzpomínka na to, co
se teprve má stát. Byl to olej, zcela jistě. Rozměrné plátno. Pokaždé
těsně před usnutím v tom předškolním věku – mohlo jí být pět šest, ne
víc.
„Dobrou noc, děvenko moje.“ Polibek matky, vůně polštáře, tma a v ní
ženy u jezera. A s nimi a u nich a v nich, v jejich věčné a odvěké
přítomnosti, hlubina bezpečí, láska, a už tehdy slast.
Vzala skalpel Pijérova bratra chirurga a lehce jím odloupla kousek
barvy na tom plátně. Objevily se další a další vrstvy. Dál se neodvážila.

„Posaď se. Snad ti nebude vadit, když si budeme tykat.“

 „Vůbec. Lucie.“
„Jitka. Ahoj. A dík za lahev. Báro? Dáš si s náma deci červenýho?“
křikla za sebe.
Přišla Bára. Dala si s námi deci a zase odplula.
„Musí se učit na zkoušky, víš. A zpracovává studii na téma Sociální
postavení lesbických žen v České republice a alternativní rodinné
modely v kontextu heterosexuální společnosti.“ Nechápala jsem, že se jí
podařilo vyslovit ten krkolomný titul, z něhož jsem zaregistrovala tak
každé třetí slovo, bez jediného zakoktání.
„Nebude ti vadit, když zapnu diktafon?“
Zavrtěla nevzrušeně hlavou, skloněnou nad pletacími jehli­cemi.
Dobrácky klapají. Opravdu háčkovala nebo pletla, cosi ne­‐
definovatelného, snad aby to zátiší bylo dokonalé: dokonale idylické.
Zátiší s červeným vínem, akváriem šumícím vedle kuchyňské linky,
zátiší… ach ano: se třemi ženami na břehu jezera.
„Z jakých zdrojů časopis financujete?“ zeptám se jak robot.
„Máme stálý okruh předplatitelek, ale to pochopitelně nestačí. Loni
jsme dostali dotaci od ministerstva kultury, nic moc, ale…“ Rozhovoří se,
zapáleně. Velmi mě to uklidní: všechny ženský jsou stejný, stejně
upovídaný, i lesbičky. Háčkujou dečičky a chovaj rybičky.
„Vědí to o tobě v práci?“ vyletí ze mě. Je chytrá a všímavá: pochopí
ihned, že chci ve skutečnosti klást docela jiné otázky než ty, které přede
mnou leží připravené na papíru.
„V práci to tajím. Učím výtvarnou výchovu na střední grafický škole.
Ve školství… je to problém.“
Chytrá, všímavá a střízlivá. Aniž přestává ťukat jehlicemi, chytře,
všímavě a střízlivě pozoruje mou ruku. Sklenička v ní mi vibruje
k ústům, nezávisle, řízená cizí vůlí jako při spiritistické seanci. Měla
bych se tvářit seriózně, jsem přece redaktorka kulturní rubriky, ale jde
to dost těžko, když právě myslím na to, jak to spolu asi dělaj dvě ženský.
Tři. Čtyři. Pět. Nekonečné domino těl… Ta představa je neodbytná, velmi
sugestivní, plastická… Najednou se příšerně leknu, že ji Jitka zahlídla.
„To nic. To je dobrý. Já to utřu.“
Na stole krev. Rozlité víno. Nějaká rudá podstata, kterou jsem chtěla
navždy utajit. A teď se tu válí na ubruse všem na očích. Jitka mrskne
hadrem a moje podstata se do něj vpije.
„Ptej se, na co chceš,“ vybídla mě.
„Zkus mi říct svůj příběh sama, od začátku.“ Fuj: co to bylo? Zdá se, že
jsem se až příliš zdárně nastylizovala do role zdeformované novinářky.
Jako kdybych nevěděla, že příběhy neexistují. Že se na ně jenom dobře
hraje, s nimi a o ně, že se dobře nakupují a prodávají jako nářadí pro
kutily. Ale že převést lidský život v příběh s po­čátkem a koncem je
stejně barbarské a nemožné jako vyjádřit Dostojevského Běsy
anekdotou.
Ale asi jsem to s těma moudrama přepískla, protože je vidět, s jakou
chutí a samozřejmostí se Jitka do anekdoty pouští. Skvěle ji ovládala.
Není pochyb, že ji nevypráví poprvé. „Můj příběh nepatří
k nejtypičtějším. Většina z nás si svou homosexuální orientaci
uvědomila už v dětství, v pubertě. Já jsem o ní neměla ani páru. Vdala
jsem se, byla jsem šťastně vdaná sedm let, až jednou…“
Jsem napjatá. Co když ty klíče, jimiž zvoní její vyprávění, budou
pasovat i ke dveřím od mé třinácté komnaty? Krajina před Jitkou a za
Jitkou mi začne zrychleně ujíždět, za chvíli tu sedí jen ona sama,
vytržená z kontextu času a místa, s tím svým směšným pletením.
„Až jednou jsem potkala ženu.“
No dobrý. A co? Co jako? Proč tak fatálně? Denně jich potkávám
desítky, stovky… Jsou všude, kam se podíváte, v pokladnách
supermarketů, v parlamentu, v raketoplánu, v reklamě na vložky,
topmodelky i hajzlbáby, princezna Diana, Matka Tereza, Božena
Němcová, Madonna.
Jedno deci vypila Bára, druhé Jitka. Kdo zbytek lahve a kdo tu další?
Ztrácím orientaci. Bloudím dominem žen. DOMINEM DOMIN. Bude to
pravděpodobně latinsky. Potácím se opile dělohou bez turistických
značek. Ze stropu visí ohromné prso Věstonické venuše. Je to lustr.
Kdyby se tu tak objevil Jakub. Ale není i on jenom rafinovanou mutací
ženy? Kdyby se tu tak objevil Jakub, okamžitě bych mu rozepla
poklopec.
Metro mě vyvrhlo v hale Hlavního nádraží. Jsem tak opilá, že si
musím sednout. Vedle mě dvě feťačky v Terezině věku. Houmlesák
s lahví piva mezi stehny, spící albánská rodina, chlápek s břitvou místo
pohledu. I pachy jsou tu ostré, natáhnete nosem a hned se vám z něj
spustí krev. Tahleta vlhká zašívárna za sloupem není místem pro můj
parfém.
Sotva doběhnu na místní toalety. Sotva spustím mince do masité tlapy
Věstonické venuše, jejíž monstrózní ňadra před ní leží na stolku mezi
rolemi papíru jako dva ukazatele do pekla.
Klekám si a obejmu rukama mísu a v tu vteřinu se ze mě začne valit
rudá barva. Nerozumím: vypila jsem dvě lahve, ale vyzvracela jich pět.
Nějaké holky pouštějí v umývárně vodu a dobře se baví na můj účet.
Kabina záchodu, v níž klečím, je akvárium. Akvárium vrchovaté krví.
A tou krví plují, narážejí do sebe skleněnky, až je to tu plné střepů.
Ze sousedních kabin pokřikují ženské, které mě sice nevidí, ale příliš
dobře slyší neovladatelné zvuky ponížení: „Tak přiznej, přiznej barvu!“
Co ještě chcete? Vidíte samy: je rudá. Jako stud a jako úzkost z pravdy.
„Co to vlastně pleteš?“ zeptala jsem se bezradně Jitky, když mi
dovyprávěla příběh, který podle mé teorie neexistoval.
„Dupačky.“
„Co?!“
„No jo, je to tak. Budeme mít miminko.“
Tak Jitka s Bárou budou mít miminko. Oukej, chápu. Už vidím, jak ho
křtí liberální katolický kněz v kostele u Jakuba. Co nadělám, Ježíšek
a Otesánek se taky nenarodili zrovna nejtuctovějším způsobem.
„Já nemůžu mít děti, víš,“ zaklepala zase jehlicemi, „ale Bára… je ve
čtvrtým měsíci. Nechala se uměle oplodnit. Ona by s chlapem… no
nemohla, prostě. Poprosila jsem o semeno svýho bejvalýho manžela.“
Přistoupila k lednici a rázně ji otevřela. Ukázala na skleněnou nádobu
plnou… „Nechceš?“ rozchechtala se, královsky. „Zbylo nám ještě na
spoustu dětí.“
Doma. Konečně. Strhala jsem ze sebe ty poblitý hadry a lehla si do vany.
Se spoustou pěny – pohled na moje tělo, které mi na prahu čtyřicítky
začalo vysílat poněkud šokující informace, by mohl znovu rozbouřit můj
žaludek.
Z obýváku se ozývalo Jakubovo chrápání. Byla jsem jeho žena.
Několikrát jsme spolu byli na rybách. Znali jsme se od první třídy.
Pomohla jsem mu zbavit se závislosti na matce. Vlastníma zubama jsem
přehryzla pupeční šňůru. Nikdy na mě sprostě nekřičel. Nikdy mě
neuhodil. Nikdy jsem nesebrala odvahu říct mu, že to chci. Že toužím po
tom, aby mě přikurtoval, mučil, mrzačil a křižoval. Ale zkuste poprosit
o něco takového buddhistu.
Zapla jsem diktafon, abych si v klidu koupelny přehrála Jitčino
vyprávění. Cizí život. Opravdu cizí? Zvědavá a napjatá. Nic. Ticho.
Chrápání. O kousek dál nic ještě větší. Páska prázdně šumí, temným
tibetským ÓM. Kristepane, to snad ne…
Pijére, ty hade, cos mi to dal za krám? Možná jsem tě měla
poslechnout a jít dnes radši na tu exkurzi do krematoria. Radši do
krematoria než tam, kde mají v ledničce nádobu plnou nena­rozených.

A tak se poprvé setkala s Magdou. Té noci Žižkov páchnul psí srstí a nad
ní nebe, černé a navlhlé jako její rolák. V Akropoli předsmrtně chroptěl
Jim Čert, utekla. Zamířila do Áčka, jediného lesbického klubu v Praze,
poprvé. Úzkost a ostych ten tam. Kdopak by se taky leseb bál s fernetem
v krvi a skalpelem v mozku, tedy při ruce.
A tak se poprvé setkala s Magdou, v Áčku na záchodě. Jako kdyby těch
hajzlů – v životě, v literatuře a vůbec – už nebylo dost.
„Ukaž, máš tady drobek.“
S úlekem jsem se otočila. Byla za mnou, na rtech, plných a rudých od
vína, strnulý, šílený úsměv; úsměv, který nedovoloval, abych si cokoli
ponechala. Ani ten drobek na rameni.
Nerozuměla jsem tomu: stála jsem na záchodě před zrcadlem a už
hodnou chvíli se marně pokoušela strefit řasenkou jinam než přímo do
oka, ale ji jsem nezaregistrovala – jako by se v tom zrcadle za mnou
neodrážela.
„To je můj drobek, a já ho tam chci,“ vzbouřil se ve mně můj věrný
druh a tehdejší producent mých činů, bratr alkohol; narežíroval rovněž
trucovité dupnutí nohou.
Nezabralo to. Tehdy jsem ještě netušila, že na ni nezabere nic – žádná
třpytka, ani ta nejchutnější žížala, Jakube; ani láska, ani kletba, ani
skalpel u tepny, ani všech pět mých prstů v její svatyni. Byla imunní vůči
jakýmkoli bacilům lidskosti – lhostejno, zda vůním srdcí nebo smradům
střev – imunní dokonale jako vyhaslá, dávno mrtvá hvězda. Tančila jsem
s ní sice tady a teď, držela ji v náručí v Áčku na Žižkově, tady a teď
a poprvé, ale ona ve skutečnosti už miliardy let neexistovala.
Existovalo jenom jedno jediné slovo, vůči němuž nebyla odolná. Ani
náhodou. Jenom to jediné slovo: přestože začínalo písmenem B, přišla
jsem na ně bohužel až dávno po skončení abecedy. Kupodivu to nebyl
Buddhismus, ba ani Bloncka. To slovo, jediný zásah do středu, bylo…
Ale není kam spěchat. Stále ještě tančím na úmorný rytmus
plastových barbín: působí jako zmizík, který vám někdo leje ušima po
litrech do těla. Kdyby mě teď tak viděla Tereza. Dcera má v bo­lestech
porozená. Jak se tu její matinka, prožraná sebeovládáním a alkoholem,
ta zastydlá přestárlá hipízačka, svíjí na parketu v buzerantskym
doupěti, možná by ji to, aspoň lehce, vyvedlo na okamžik z klidu. Co se
to stalo, děje se mnou? A jsem to ještě já, nenastěhoval se do mě někdo
jiný, nepřevtělil se do mě ještě za života, jaksi nepozorovaně, cestou?
Červené víno, z jejích úst. Po celý příští rok jsem ji nikdy neviděla pít
nic jiného. Živila se výhradně frankovkou, kečupem, fazolemi v rajské
omáčce a sebeláskou, stejně rudou jako její rty. Poprvé jsem taky cítila
cizí ženská prsa na svých. Poprvé, a přesto jsem tu měkkost vnímala
jako něco bytostně přirozeného a známého, jako matčin úsměv.
Magda mi vsunula svou nohu mezi stehna. Lehce kroužila pánví a čas
od času, přišlo mi to k smíchu, věcným pohledem zkontrolovala, jestli
droga působí. Zabírala, o tom nebylo pochyb: jak jsme se k sobě tiskly,
měla jsem pocit, že se kácím do zrcadla. Roztříštím ho na střepy.
Pořezaná zápěstí a krev, já vím. Ale už bylo pozdě couvnout, vyhnout se
mu, udržet balanc.
Přes Magdino rameno jsem zírala na dvě mužatky fotbalistky:
velikýma zadkama, kolem nichž jim chřestily klíče a takový ty trapný
řetězy, vrážely do hracího automatu. Ale nebyly tu jen ony: komíhaly se
tu křehké, průsvitné sedmnáctileté blondýnky. Měly nevinné dětské oči
plné čistoty, která toužila vyválet se v bahně. U baru se líbaly dvě
korpulentní padesátnice s takovou vervou a razancí, jako by se právě
pustily do předvánočního úklidu. Všimla jsem si, že té jedné se válí
u barové sesle nákupní taška, z který čouhaly piškoty a bochník chleba.
Šumavan.
„Jsem ze Šumavy,“ sdělila mi Magda v tu chvíli do ucha.
 Ta synchronnost mě rozkuckala. Vzrušení bylo to tam.
Prochlastala jsem se a prochechtala, za počítačově přitroublého tuc-
tuc, do fáze Buddhy: Jakube! Všechno mnou proplouvalo, rozjuchaně
a lhostejně zároveň: rozhovor s Jitkou, který se nenahrál. Sperma na
mrazáku. Tereza, vzdalující se mi, ztrácející se v temném průjezdu
budoucnosti se Sartrovou Nevolností v zadní kapse přiléhavých černých
kalhot. Žížaly, hermafroditi, bytosti, které střídaly pohlaví jako spodní
prádlo. Začala jsem se vynořovat z hladiny jezera – obluda k pohledání:
bylo to efektní a propracované do detailu jako vrcholné číslo v mega
show Davida Copperfielda. Hollywood hadr. Těm třem babám na břehu
málem vypadly voči.
„Jen jsem pochopil, že určité věci jsou neslučitelné. Nejdou prostě
dohromady.“
„Třeba šicí stroj na operačním stole.“
„Věci, ale hlavně lidi. S někým začneš chodit, žít, milovat ho, a je to
jako…“
„…jako fernet na Everestu.“
„Mrkni se na to a udělej s tou šéfredaktorkou rozhovor. Teď to téma
frčí. Zákon o registrovaném partnerství ty čubčí křesťanský synové
v parlamentu stopro neschválej.“
Někdo mě začal psát Pijérovou propiskou z Tibetu, a byl to škvár.
Magda se urazila. Uměla to. Měla neobyčejně velikou hlavu, tmavou
hřívu, snědou pleť, oči protažené černou linkou. Když se urazila, a to
teď byla parádně, znehybněla v staroegyptskou malbu. Přede mnou teď
v Áčku visel strnulý profil Merytamóny, manželky Sennefera – typická
malba XVIII. dynastie, charakterizovaná silnou čarou a jistou kresbou.
„Co je?“ změřila si mě chladně a opovržlivě.
„Promiň, prosím tě. Já se nesměju tomu, že jsi ze Sušice. Já jsem si
vzpomněla na takovej blbej fór. Víš, že Havel udělil další milost?
Jednomu klukovi, co zavraždil svý rodiče. Prej že je chudák sirotek.“
Magdě se ve tváři nepohnul ani sval. Podívala jsem se jí do těch
egyptských očí – a najednou na mě sáhla smrt. Sáhla? Vrazila mi
takovou, až jsem se zapotácela.
„Promiň, musím…“ pokusila jsem se vyvinout z jejího sevření. „Vypila
jsem toho… no dost, dneska.“ Z posledních sil jsem se ušklíbla. „Sušice
sem, Sušice tam. Vsadím se, že chceš do Prahy.“
Vykulila je na mě, ty svoje oči. Když je měla vykulený, nevypadala už
ani za mák jako egyptská princezna. V tu chvíli to byla frapantní
maloměstská husička, co si lepí nad postel Pamelu Anderson, čte pouze
inzeráty v Annonci a návody na kosmetických přípravcích a kterou
babička – usmažila jí na výlet do velké Prahy řízky – oslovuje
Majdalenko.
„Jo. Chci. Sháním si tady nějakej podnájem. Jak jsi to uhodla?“
Je to opravdu tak těžké uhodnout, o čem sní znuděná čtyřia­‐
dvacetiletá recepční v maloměstském hotýlku, kde chcíp pes? A je úplně
jedno, jestli je na chlapy, nebo na ženský.
Když jsem se začala prodírat k toaletám, křikla na mě jak na psa: „Hej,
Lucie!“ Poslušně jsem se otočila. Blesk. V ruce má malinkej foťák,
mrcha, a právě mě vyblejskla. Přes hlavy, plující dýmem, mi cosi
podávala. Natáhla jsem ruku. Už chápu… Byl to kodak. Ten aparát, co
plive fotky hned. V ruce jsem s úžasem držela samu sebe, jeden
z posledních pokusů Lucie uniknout: minulost s přítomností se sobě
podobaly jak dvě identické bytosti.
Ale Lucie není Bukowski, žádný strachy: monotónii svých
alkoholických nevolností, beďarů a šukaček vsune elegantně mezi
řádky. Teď, až teď, když jsem stála na záchodku před zrcadlem podruhé,
začala se v něm Magda za mými zády odrážet, ačkoli v tuto chvíli
prokazatelně očarovávala u baru jakousi éterickou dívku svými
mnohovýznamnými pohledy a altem z erotické linky.
Vytáhla jsem tužku na obočí, Margaret Astor. Přestože jsem Magdu
znala sotva hodinu a prohodila s ní pár vět, věděla jsem přesně, co je
zač: ordinérní týpek, kterej si zakládá na vzorném držení těla a příboru,
zatímco v mezilidských vztazích se chová jako prase. Tužkou na obočí,
byla pěkně černá a mastná a chytalo to jedna radost, jsem začala psát
na zrcadlo přívlastky, charakterizující ji co možná nejpřesněji, silnou
čarou a jistou kresbou. A tiskacím. A pod sebe. A pokud možno česky,
žádná cizí slova.
CHTIVÁ.
PANOVAČNÁ.
VLEZLÁ.
 ROZMARNÁ MARNIVÁ ROZMAZLENÁ.
(Nebylo pochyb o tom, že je jedináček.)
POŽIVAČNÁ.
SEBESTŘEDNÁ SOBECKÁ.
BEZCITNÁ.
ROZTĚKANÁ.
NÁLADOVÁ.
ZVRHLÁ.
NAR… Jen žádná cizí slova! Ale jak se řekne česky NARCISISTNÍ?
Tuha v tužce se zlomila. Pěknej šmejd, ta Margaret.
A VYŽILÁ… Ano: Přestože tak mladá a přestože panna…
Na parketu mi lehce přejela dlaní po zadku a sladce mi zachraptěla do
ucha: „Lucie… Budu ti říkat, víš jak? Lupínku. Vsadím se, že takhle tě
ještě v životě nikdo neoslovoval.“
„Ne. To teda ne.“
„Takže, Lupínku, věříš, že jsem ještě… panna?“
V hlase jí zazněla taková namyšlenost, jako kdyby mi oznamovala, že
ji právě navrhli na Nobelovu cenu míru.
„No a?“
„Já za to nemůžu,“ pokračovala stejným tónem, „ale mně se chlapi
hnusej. Chce se mi zvracet,“ zase Bukowski!, „jenom když si představím
zasunutí.“
„Co?!“
„Za-su-nu-tí. Fuj.“
Vyžilá. Byla to zkrátka – vyžilá panna. To je přesný. Škoda že se ta
tužka zlomila. Mohla jsem ještě utéct. Ještě byl možná čas. Jí i Boschovi.
Sobě. Stačilo vzít to ze záchoda rovnou na ulici, černou a navlhlou jako
můj rolák. Ještě jsme ani neznaly svá příjmení, nevyměnily si adresy.
Ještě jsem se mohla vrátit do Akropole, Jim Čert už určitě dovyl, dát si
posledního panáka a odjet taxíkem domů, k manželovi. Jenomže dnes je
byt prázdný. Jakub odjel na víkend s kamarády k Berounce. Je rybář. Je
buddhista. A je pan učitel, ten, co nikdy nikoho nenechá propadnout,
ani mě. Jistota.
Přesto jsem se loudavě vracela do sálu. Už jsem měla na krku
ohlávku. Nebo naopak: už mě ten kůň, krutá kobyla v trysku, vláčela za
sebou po prašné a kamenité cestě, arabský trest smrti.
„Kdes byla tak dlouho? Už jsem se bála, že tě nikdy neuvidím…
Lupínku.“ Oči. Její. Hlubší než Nil. „Dáš mi adresu? Telefon? Ne­dovedu si
představit, že bychom se už nikdy nespatřily.“
Opravdu řekla „bychom“. A „nespatřily“. Že by ta kultivovaná recepční
četla přece jen ještě něco jiného než Annonci?
Zasunula jsem jí vizitku do kapsy černého saka. Co to tam… má? Aha.
Kodak. Přitáhla si mě za bradu. Lekla jsem se, že až mě políbí těmi
svými rudými vyžilými rty à la Mick Jagger, zbyde ze mě jenom pustá
vyvětralost, taková ta černá průsvitná placička z hašlerky, kterou si
Magda lhostejně, naposledy převalí na jazyku a šlus.
„Cinknu ti co nejdřív. A kdybys někde slyšela o nějakym pod­nájmu…“
Jak dokázala být obdivuhodně praktická a flexibilní, za všech
okolností! Mnohem později, jednou, vteřinu po našem společném
orgasmu, zvedla se na loktech a s dětinským nadšením pravila: „Víš, kde
maj v Praze nejlepší a nejlevnější lasagne? V jedný pizzerii na Žižkově,
kousek od Áčka.“
Stála jsem na pusté žižkovské zastávce a čekala na noční tramvaj,
v kapse „zapík“ a mezi prsty „máčko“. Patrně sušickej slang. Myslela
jsem na Terezu. Bylo kolem druhé. Odjela s Markem a ostatními
soudruhy v boji obléhat jadernou elektrárnu Temelín, Timur a jeho
parta, vyzbrojeni samozřejmou vírou v dobrou věc a několika krabicemi
multivitaminových džusů.
Myslela jsem taky na Jakuba. Jednou na rybách jsem dlouho
pozorovala jeho tvář, proměnlivou a zároveň nadčasovou jako plující
oblak. Toho dne se přece jenom něco zaseklo na háček: Jakub vytáhl na
břeh velikou nafouklou krysu. Udělalo se mi zle, zatímco Jakub na ni
hleděl s láskyplnou úctou jako na reinkarnaci dalajlámy. Hlavní
myšlenkou buddhismu, jak mi bylo vštípeno, je idea „neulpívání“. Ale
jak tam tak Jakub civěl zamilovaně na tu mršinu, došlo mi, že je to past:
vždyť on zoufale, přímo strašně ulpíval: ulpíval na neulpívání.
Myslela jsem na Terezu a na Jakuba. Na ni, na Magdu, jsem nemyslela
ani trochu, přísahám: byla totiž ve mně celá, neomaleně a drze se do mě
nastěhovala, přitáhla si s sebou všechny svý cetky a krámy ze Sušice,
plochou kodakovou minulost i kulatou rtěnku, slušně vychovaný
podnájemník, kterého se už nikdy v životě ne­zbavíte.
„Lucie, jsi to ty?“
Někdo mě chytil za rukáv. Luboš! Neviděli jsme se sto let, vy­růstali
jsme spolu za komančů a pěkně nakřivo, a teď se tu naproti sobě ožrale
kymácíme, opuštěni na liduprázdném nočním peroně, zjevující se a zase
mizející v oranžovém světle blikajícího semaforu.
„Ještě jsi s Jakubem? Já už se dvakrát rozved.“
„Jo. Ale momentálně je na rybách. Nechceš mi trochu polidštit
sídliště?“ Chtěla jsem se s ním vyspat, to bylo celé. S ním, s jakýmkoli
mužem, pokud možno neprodleně. Potřebovala jsem si omotat chlapa
kolem krku jako česnekový věnec proti hrozbám, které mi číhaly za
zády a neodrážely se v zrcadle.
„Nauč mě všechny sprostý slova.“
„Nechci spát pohromadě s dvě stě třiceti cizíma lidma.“
„Teď je ta hodina, kdy Prahou projížděj už jenom taxíky, sanitky
a pohřební vozy.“
„V dětství jsem byla zamilovaná do Jacka Londona.“
„Nesnáším teplou coca-colu a studený ženský.“
„A naopak?“
Když se to vezme kolem a kolem, Jakube, byla to moje první
a poslední nevěra. Teplý ženský se nepočítaj.
S určitými věcmi se máma nedokázala srovnat: že je mi devatenáct, že
umím tři světový jazyky, že můžu cestovat, že mám svou webovou
stránku na internetu, že chodím každou neděli s Markem na bowling, že
v noci začerňuju sprejema výlohy McDonalda, zatímco ona…
Byla nepoužitelná pro tento svět, dobře to věděla. Ztracená.
Dezorientovaná. Definitivně mimo. Už nestíhala, a tolik by chtěla…
Vyrůstala holt za komančů, pěkně nakřivo. Opravdu, to není fór:
vyprávěla mi, že měla v pubertě dvojitou skoliózu nebo co. Hrozilo, že
bude hrbatá. Ležela s tím v nemocnici na Karláku a pak musela spát
v sádrovym krunýři. Po roce ten sádrovej krunýř vzteky rozřezala na
cucky. S tim, co měla v sobě, si tak lehce neporadila.
Chtěla jsem o tom mluvit s Markem, ale řek, že neni žádnej psycholog
a že ho hrby mý matky nezajímaj.
 Ale jako testovačka nějakejch smradů a parfémů by se skvěle uživila,
i dneska, v tvrdejch kapitalistickejch podmínkách. Když jsem chodila na
základku, hrály jsme s mámou takovou hru: vždycky mě očuchala a pak
přesně uhodla, co bylo ve školní jídelně k obědu.
„Ten rozhovor se ti fakt poved,“ listuje Pijér zálibně novým číslem
svého čtrnáctideníku. „Chceš čuchnout?“
Zná mou obsesi. Rozevřu časopis a přitisknu tvář k voňavému papíru.
No jasně: Česká typografie, a. s., Praha. Mohla bych se stát degustérkou
českých tiskáren.
Praha, horké jarní poledne, moje kůže se zvrásňuje, vysouší a krabatí
v pergamen jak na poušti. A v mém hnátu plastový kanystřík navěky.
Sedíme u Sáda, utopení v proleželé prvorepublikové pohovce,
a chlastáme jednu mattonku za druhou. Sklenice v mé klepající se ruce.
Sotva ji donesu k ústům. Led ve sklenici drkotá, kostky o sebe zvonivě
narážejí jak minulost s přítomností.
„No ty jí máš,“ prohodí uznale Pijér.
„Buď milosrdnej a pusť mě domů.“
„A co ti tady chybí?“ Zahoupe se rozmarně v tom starožitném sofa.
„Co bys dělala doma? Jakub mi tuhle vyprávěl o těch tvejch kocovinách.
Až teď přijdeš domů, co uděláš? Vyhulíš si Woodstock nebo jinej
archeologickej důkaz svýho mládí na plný koule, doplazíš se k telefonu
a zmobilizuješ polovičku pražskejch zdravotnickejch zařízení. Při
pohledu do zrcadla – vypadáš fakt příšerně, cos v noci vyváděla? radši
to nechci vědět – se zaraduješ, že bydlíte v jedenáctym a nad asfaltkou.
Neříkej, že neni příjemnější chcípat se svym šéfem u Sáda, než skončit
rozpláclá na střeše sousedovic škodovky.“
Ovšem: je mi jasný, proč tu Pijér se mnou tak ochotně spoluchcípá
a proč právě tady tak rád páchá své pracovní a soukromé schůzky:
obsluhovala tu mulatka s neobyčejně krásným zadkem v upnutých
džínách. A nejen to: nosila kraťoulinké bílé tričko a z čokoládového
břicha, z pupíku nad páskem, jí zářila zlatá náušnice.
„Lucie,“ řekl Pijér zničehonic tónem starostlivého strýčka, „proč ty
vlastně tolik piješ?“
Málem mi to rozbilo sklenici o zuby. „Jako kdo se mě ptáš: jako
strejček, jako kamarád, jako šéf, nebo jako moje psychiatrička?“
 Mlčel. Ani se neusmál. On se mě snad na to zeptal doopravdy vážně.
„Nejsem na Everestu, Pijére. V srdci Evropy, v týhle směšný
nadmořský výšce, neni fernet zdaleka tak nebezpečnej.“
Ne, vážně. Pijér má pravdu. Měla bych s tím přestat. Bude mi čtyřicet
a nejsem žádnej Jack, ani London, ani Kerouac. Natož Rozparovač.
„V dětství jsem byla zamilovaná do Jacka Londona, respektive do jeho
tváře, nevěděla jsem, že je to on. Našla jsem jeho fotku u popelnic.“
„Dojemné. A to uvádíš jako prapříčinu svého sklonu k závis­lostem?“
„Nosila jsem ho v penálu místo rozvrhu hodin, dokud mi ho
učitelka…“
Vešli dva černoši v šátcích na babku a rozvalili se vedle nás. Mluvili
anglicky. Skoro všichni tu mluvili anglicky. Ten jeden ře­meslně
zakoketoval s holobřichou číšnicí a pak na mě přátelsky mrkl. Oplatila
jsem mu to, i když z hlubin deprese a kocoviny, křivě a nepřesvědčivě.
„Odkdy mrkáš na negry?“ sykl pobaveně Pijér, zas přezutý do svého
ležérního cynismu.
„Od tý doby, co soucítím s menšinama.“
Zpozorněl, znatelně. Co jsem to plácla? Proč ta přihrávka? Zatra­ceně.
Tohle jsem přepískla. Jen žádné stopy, agentko Scullyová!
„Ach tak. Což znamená, že od jisté doby mrkáš na Romy, Afro­‐
američany a lesbičky.“
„Jinými slovy na cígoše, negry a buzerantky.“
„Ne, vážně. Ten tvůj rozhovor, překvapilo mě… Netušil jsem, že tvoje
schopnost empatie je tak…“
„A nebylo to nic jednoduchýho, to mi věř, když mě můj šéf vybavil do
terénu nefungujícím magneťákem. Rekonstrukce bez pomoci černé
skříňky.“
„Jako kdyby ses ptala sama sebe.“
Ztuhla jsem. Do hlavy se mi nahrnula krev. Bylo mi, jako by někdo
nepovolaný právě začal domovní prohlídku mé třinácté komnaty.
A Pijér v ní nemilosrdně pokračoval, převracel mi zásuvky dnem
vzhůru, až se sypaly všechny moje tajné sny, potlačené touhy, falešná
identita, tutlané perverzní sklony a maniakální představy pěkně na
hromadu.
 „Fakt, Lucie. Jako kdybys ty otázky kladla sama sobě. Na tělo. Třeba
když se Jitky ptáš…“
Trosečník, co už sotva polykal žízní a hrůzou, spatřil na obzoru loď:
ratejnou se k našemu stolu klátivě blížil Honza v bílém plážovém
obleku. Spásná plachta. Zblízka však vypadal ještě zborceněji než já
a harfy tón dohromady: do lodi, prožrané rzí, notně zatékalo.
„Opravdu to na mě dělalo dojem, že ti to téma není cizí. Hele, nemáš
náhodou nějaké homosexuální zkušenosti?“ stačil se mě Pijér ještě
zeptat, když byl Honza dva kroky od našeho stolku. Přes pásek mu visel
dobrácky nepůvabnej, poctivej českej pupek. Bez náušnice. Chňapla
jsem po té záchranné pneumatice a držela se jí jako klíště.
„Blbneš?“ odseknu, abych uhasila to autodafé. Mattonkou. Slinou.
Rozmrazeným spermatem Jitčina manžela.
„Ale s tim spermatem na mrazáku, to sis určitě vymyslela, abys
zvýšila prodej.“
„O čem se to bavíte?“ zajásal Honza.
„Ále, o Jacku Londonovi,“ řekl Pijér a obrátil se ke mně. „Jestlipak víš,
že ve čtyřiceti spáchal sebevraždu?“
Nebylo mi ani trochu dobře a teď se mi udělalo ještě hůř.
„No, neber si to tak. Honza o něm dělá do příštího čísla článek.
Vyšťoural docela zajímavý věci.“
„Jasně,“ zazubil se Honza. „Víte, jaký knížky si s sebou vzal, když se
vypravil jako zlatokop do Klondiku?“
Kroutím nepřítomně hlavou. A v kapse nahmatám…
„To je přece notoricky známý. Darwina O původu druhů a první díl
Marxova Kapitálu.“
…docela sežmoulanou, propocenou fotku z dnešní noci, Kodak paper,
a přesto zteřelou, jakoby právě vyjmutou ze dna egyptské hrobky.
Nějaká ženská – markantní snaha o extravagantní image, sama sobě
vizážistkou na prahu stárnutí – se na té fotce psovsky otáčí na zavolání
kohosi, na rozkaz, sladký a hustý a lepkavý jako med, do něhož se už už
začíná propadat jako do šumavského močálu.
Na zadní straně je Magdinou rukou načmáraná adresa a telefon.
Sušice, 0187…
 Její strýček měl v baráku u náměstí, půlka patřila jemu a půlka jejím
rodičům, cukrárnu. Tam bydlela, s výhledem na věž kostela, hvozdy,
blata, rašeliniště, močály – v dívčím pokojíčku jako dlaň. Nad postelí
visel plakát Pamely Anderson. Na gauči se válela Annonce, ale jinak
nikde ani prášek, ani smítko. Pokojík i Majdalenka jako ze škatulky,
a v kuchyni babička, dvířka vesele zavrzají, vkládá do trouby domácí
sekanou. Sladké nepeče. Majdalenka nechce přibrat, zlobí už odmala
s jídlem, sotva si u oběda zobne. A přitom je holka jak lunt, hudruje
dobrácky stařičká Magdaléna Novotná. Z toho bylo evidentní, že se ke
své vnučce nikdy netiskla na parketu v Áčku: do svého idolu nad postelí
měla opravdu daleko. Zkrátka šumavské děvče krev a mlíko, žádná
vysušená egyptská mumie, bledá záhadná zombie.
A byla tak… hebounká, hedvábná, celá měkká, jakoby vy­pol­­st­­rovaná…
Když jsem ji včera v noci obejmula, zaplavil mě pocit bezpečí, jako
kdybych se po letech, po bezmála čtyřiceti letech, vrátila domů.
Kristepane.
„…nemáš představu,“ potil se Honza, „co o tom vědí ty dnešní
intelektuální páprdové, co maj z literatury jenom vysezený hemeroidy
a heslo v lexikonu… Jack, to je jiný kafe,“ zařval.
Mulatka se usmála. „S mlíčkem, nebo bez?“
„Bez!“ odpověděl za Honzu Pijér s těžce čitelnou dvojsmyslností,
která náušnici zcela jistě unikla.
„Roznášel noviny, rozvážel led, zametal putyky. Stal se z něj ústřicovej
pirát. Nechal se najmout námořní policií a chytal zloděje garnátů…“
„Čeho?“ zeptal se Pijér.
„To náhodou vím,“ přebiju. „Díky Jakubovi se v těchhle potvorách
vyznám. Garnát je mořskej ráček, má moc dobrý masíčko. Jednou jsme
si je opejkali na ohni ve Španělsku.“
„Dřel v továrně na konopí, lovil tuleně, házel lopatou uhlí
v elektrárně…“
Kdyby tak oba věděli… že jsem se dnes v noci poprvé líbala se ženou.
A že jsem pak sbalila cizího chlapa na zastávce, pozvala ho domů
a nechala se třikrát ošukat. Teda cizího, to zas tak docela ne. Byl to
Luboš, po deseti letech. Kdosi si opřel svou kulatou hlavu o zábradlí
našeho balkonu a bezelstně civěl na naše nahá těla. Měsíc.
 Nevím, ale když jsem se konečně doplazila do baráku, byla ve mně už
jenom čirá úzkost z budoucnosti, možná jen vztek, ale rozlehlý a pustý
jako mezihvězdný prostor. Teprve si hledal adresáta. Pod ruku mu padla
ta užvaněná baba odvedle.
„Dobrý den. Už to víte, co se stalo dneska v noci?“ vybafla na mě. Celá
se třásla konečně nasycenou dychtivostí. A smrděla, strašně. Do okruhu
tří metrů vydávala pach shnilotiny, shnilého jícnu, černý díry, v který
zmizí beze stopy bolest, láska, radost, umírání… všechno.
Ještě pořád ve mně vězela ta dvojsečná Pijérova pochvala za rozhovor
s Jitkou, vzpříčená v krku jak kůstka z garnáta.
To víš, že vím, babo, co se dneska v noci stalo: tancovačka s Magdou,
šukačka s Lubošem a chlastačka s vycházející porno star, která mě
začala tak zdařile alternovat.
„Ten opilec z přízemí…“
Zatrnulo mi. Igor? Můj Jouda z Máslovic, co opravuje nemocný auta?
V tu ránu ho zahlédnu. Vlastně – pouze jeho nohy v umaštěnejch
montérkách, vyčuhující zpod sousedovic škodovky. Leží pod autem,
podezřele nehybně, chtěla bych spatřit jeho hlavu, výraz tváře… Spí
snad, ožralej pod obraz, pod autem? Nebo… Nevím. Vidím jen to jeho
groteskní torzo.
„Co je s ním?“
„Je po smrti. Přijela záchranka, ale doktor mu už nepomoh. Udusil se
prej zvratkama. Vsadil se s kamarádem o auto, že vypije na ex… Chudák
žena. Maj dvě děti.“
Vyhrnula jsem si rukáv.
„Co to tam máte?“ přistoupila ke mně zvědavě.
„Tetování? To je teď moderní, že jo? Moje vnučka…“
„Ne. To je obyčejnej obtisk od žvejkačky. Myšák Mickey. Made in
Hollywood.“
Konečně jsem za sebou zabouchla dveře od bytu. Vyhulila jsem si
Woodstock na plný koule. Strhala ze sebe oblečení a nahá se svinula na
koberci do prenatální polohy. Zatoužila jsem vlítnout tunelem zase
zpátky do matky, ale neměla jsem ani na to, doplazit se k telefonu
a zavolat jí.
„Hele, nastav… zápěstí, nebo vlastně předloktí nebo co to je.“
 Igor zvedl mé předloktí ke rtům, pečlivě, několikrát za sebou je olízl
a pak mi nepozorovaně vstříkl do žíly svůj vlastní osud, který mi právě
velkoryse věnoval. Ne, lakomej, to on nebyl nikdy. To bylo včera. Ještě
včera žil. Ještě včera tu byl Igor a ještě včera tu byla Lucie, ale dnes ve
svých podobách už neexistovali: dnes se na jejich místě zrodily zcela
nové nahé bytosti, jimž dosud chyběl tvar, oděv a jakákoli
charakteristika.
Zazvonil telefon. Byla jsem si jistá, že je to Magda. Tam dole, skrze
Igorovu smrt, mi začaly jako z ohniska pronikat do těla rovnoběžky…
bůhví čeho: napjatého očekávání, úzkosti, touhy. Vzpomněla jsem si na
její jemný, zvídavý jazyk ve svých ústech, a v tu chvíli, jako by někdo
prudce rozpažil, jako by někoho ukřižovali, vystřelil můj rozum a moje
emoce každý na opačnou stranu, jako rozhádaní bratři na rozcestí.
„Ano? Co? Špatně slyším, tam se snad přesunuje armádní jed­notka…“
„Slyšíš mě, mami? Tady Tereza.“
„Kde jsi, děvenko?“
Bože. Takhle jsem ji nikdy neoslovila. Tohle nebyl můj styl. Asi
z rozpaků to ze mě vyletělo. Takhle mě přece dodnes oslovovala moje
máma. Ale díky těm tankům v pozadí to nemohla zaslechnout. „Kde jsi?“
Proč ta nadbytečná otázka? Přece vím, že právě bojuje vlastním tělem
proti jaderné energetice.
„Jsi v pořádku, Terezo?“
„Jo. V pohodě. Ale…“
„Křič! Neslyším!“
„Ale jaks mi dala tu skleněnku…“
O čem to mluví? Měla jsem zatemníno. Jakou skleněnku? Nálet za
náletem.
„Tu skleněnku mi rozjeli ty debilové…“
„Kdo?“
„Vypadla mi, a tady jezdí jeden náklaďák za druhým…“
„Slyším. Odkud voláš?“
„Marek tu má mobil a…“
„Halo? Terezo?“
Konec. Zavěsila jsem. Nemám na něj číslo, na Markův telefon. Mohla
bych jim tam aspoň nechat vzkaz. Vzkaz na záznamníku. Snad by se mi
podařilo na minimální ploše sdělit své dceři maximum. Stát se
favoritem zkratek, encyklopedií v jednom slově, lidským životem
v zygotě, lidstvem v dítěti a vesmírem scvrklým v golfový míček.
Na příjezdové cestě vedoucí do areálu jaderné elektrárny, jejíž
reaktory se majestátně a mrtvě vypínaly z mé země jako pyramidy, jako
památka na dávno zaniklou civilizaci, jako nějaký velkolepě nudný
objekt turistického zájmu, na té příjezdové cestě se teď válela hrstička
skleněné drti, která bývala průhlednou krásou. Škoda že tam Tereza
nemá Magdin kodak. V tom záběru bylo něco neodvratného
a definitivního, jako kdybychom spolu s Igorem zahlédli v deliriu na
skále vycpaného orla.
Core, Amore, Dolore.
Milá Lucie,
tentokrát začínám ve velkym stylu, rovnou Božskou komedií. Nemůžu
se ňák dát do kupy, po tý Paříži. Sedim nepřítomně v bance před
monitorem a z fleku bych měnil s tim pařížskym mimem, s tim
katatonikem napudrovanym, co prostál celý čtyry dny bez hnutí, bez
jedinýho zacukání svalu na Place du Tertre, víš, Lucie, to je to
nejmenší náměstíčko na světě, o kterym tušim Nezval napsal: Lásko,
sejdeme se spolu / až se světu poštěstí / sedět u jednoho stolu / na
jediném náměstí. / I já jsem jako on, teda ten mim, ne Nezval, v divný
fázi mezi bytím a nebytím. Jsem a nejsem, ztuh jsem, zamrz jsem
v zasněnym vegetativnim období, v kulisách jako na divadle,
v krásnym městě, jako je Paříž, jako je Praha nebo Budějice nebo
Českej Krumlov, v kulisách, který si oblíbil Egon Schiele, a oni ho
z těch nádhernejch kulis vyhodili, vyštípali ho, protože žil jinak než
vostatní, podle jejich měřítka nic nedělal, jen se flákal a maloval,
maloval svlečený malý holky a krumlovský zdi, bohém, tak mu
ukázali, zač je toho loket. Ten muj Krumlov je politej deštěm a plnej
touhy v těch letech, co prošly, snění před obrazama, název jednoho
z nich bych chtěl někdy použít, Klečící Objímající Stojící, představ si
to figurálně a ty barvy a linie Egona Schieleho, z americkejch sbírek!
Dvakrát jsem byl v Krumlově s Monikou, ona tam měla pronajatej
pokoj, scházeli jsme od zámku dolů a začalo pršet, tak jsme se
schovali v takovym výklenku, a nic se nedělo, i když to bylo jako
z filmu, pak jsme byli na diskotéce a hráli Ameriku, tu dlouhou verzi
se smyčcema, pokusil jsem se ji políbit, ale ona se odtáhla, to jsou
momenty, který nikdy nezapomenu.
Zavolala mi po dlouhý době, na konci dubna, že by chtěla bejt na 1.
máje políbená pod rozkvetlym stromem, to ty, cyničko, nepochopíš,
a abych s ní zase jel do Krumlova, jel jsem. U řeky jsme pozorovali
vodáky, jak sjížděj jez. Povídám, mohlo by to bejt tady pod tim
stromem? A ona že jo, líbali jsme se tam asi čtvrt hodiny. Druhej den
mi zavolala, seděli jsme v restauraci na obědě, byl jsem trochu
nervózní, protože zas nejsem tak cynickej jako ty, abych jen chladně
sledoval. Ale funguje to furt stejně, měla změněnej hlas, očekáváním,
přáním, láskou? A já si nemoh pomoct, byl jsem mrtvej jako
s Monikou II., tý jsem sáh na koleno, nic jinýho, vážně, jeden dotek
a ved jsem ty svoje pitomý řeči a ona mi pak pořád telefonovala do
práce a já nevěděl, co s tim. Jenže takhle podobně jsem to zas já
schytal od K. a od D., tak co, je to taková trapná fraška, dokolečka, sto
let, myslim, že láska existuje, ale jen občas, nevim, jestli ji zažiju.
A chci to vůbec?
Všechno je otázka jednoho střihu, nasvícení a správný barvy
reflektorů.
Chtěl jsem Ti ještě popsat striptýzovou šou v sídlištní vinárně,
nevim, jestlis kdy viděla něco ubožejšího a směšnějšího, ale dneska už
na to nemám. Jsem unavenej a všechno mě sere. Chtěl bych žít jinak.
Ty tomu rozumíš, Tobě můžu klidně takovou kravinu napsat. Ty mi
taky napiš, něco novýho o sobě, nebo starýho, to je fuk. Dej mi ňák
vědět, nevim, kdy se dostanu do Prahy.
Tvůj Pavel

P. S. V neděli večer dopisuju post scriptum, byl jsem v Budějicích na

hokeji s H., kámoš od nás z práce, co je blázen do hokeje a do tenisu,
loni jsme spolu byli ve Wimbledonu. Zašli jsme do hotelu na náměstí,
byla tam servírka, kterou jsme ještě neviděli, na muj vkus silný
stehna, ale sukni, černou, tak kraťoučkou, že to nešlo se dívat jinam,
když procházela mezi stoly. S H. jsme se hádali, jaký má asi kalhotky,
jestli černý nebo bílý, když se ohnula u protějšího stolu pro prázdný
půllitry, už už jsme mohli zahlídnout, jak to je, ale kousíček ještě
 chyběl, bílý nebo černý cípek látky, kdo ví. Tak ta neděle zůstala
aspoň trochu tajemná.
P. P. S. Dočet jsem se dnes v ňákym magazínu, že J.-Y. Cousteau, ten
skvělej chlap, co ho určitě pohřběj ve skafandru, byl bratrem toho
Cousteaua, na kterýho tak nadává Céline ve svý německý trilogii
a kterej byl kolaborant s nacistama a byl odsouzenej k smrti, ale
rozsudek nebyl vykonán…
Rozhodla se. Musely tu přece být, musely existovat nějaké stopy, znaky,
signály, indicie. Předzvěsti toho, co následovalo, nějaké ověřitelné
pukliny v zemi před zemětřesením. Jedině na jejich základě bylo možné
rekonstruovat katastrofu. Protože co je to jiného než katastrofa, když se
jednoho dne probudíte a zjistíte, že jste někdo jiný. Třeba brouk. Nebo
pavouk. Moucha. Řehoř Samsa. Že jste někdo jiný, že vám byl
amputován celý dosavadní život: možná vás ještě trochu pobolívá, ale
vy dobře víte, že už neexistuje. Vaše identita je napadrť, válí se v prachu
příjezdové cesty na staveniště, rozdrcená k nepoznání.
Buďte si jisti, že je to fakt bomba – promnout si oči a zjistit, že je
z vás… zvíře, možná dosud neobjevený druh. Obluda. Nějaká docela cizí
stará ženská, vrásky, kam se podíváš, dávno po přechodu. Nebo, chraň
vás bůh, homosexuál. Lesba jako Brno, definitivně, neodvolatelně
a napořád. To už je vážně snad míň depresivní ta moucha. A z toho
nového tvaru vás nevyrve nic, ničí síla, ani Golem, ani deset Freudů, ani
zdravá životospráva, ani pravidelné žvýkání žvýkaček Orbit po každém
jídle.
Ani váš chápavý manžel a dospělá, inteligentní dcera. Ani váš báječnej
šéf, kterej vám dal pěkný prémie za váš exkluzivní rozhovor (jiný než
exkluzivní se dnes nedělaj) s přední českou buzerantkou, co mu zvýšil
prodej časáku o pěkných pár tisícovek. Pokusíte-li se opřít o své blízké,
bude to, jako kdybyste se opřeli o zteřelé dveře do sklepa: sletíte rázem
po schodech, hlavou dolů na beton. Dcerunka, manželka, matka, paní
redaktorka – dosud to všechno byly role, které se daly ochotnicky
oddrmolit, aby se neřeklo. Ale co teď? Je možné se na prahu čtyřicítky
naučit tančit bosá na sněhu, když jste zvyklí šourat se v teplé obuvi
s třemi vlněnými podkolenkami?
 Stejně to není možné, takhle ze dne na den. Někde musí být stopy,
indicie. Pádnější a poněkud průkaznější než obraz s třemi efemérními
ženami na břehu jezera. Třeba: velmi ráda hrávala s klukama na
základce fotbal. Byla celá blažená, když ji pustili do brány. Žádné jiné se
toho privilegia nedostalo.
Když jí bylo devět, vpadla do Čech spřátelená okupační vojska. Těsně
předtím se její rodiče vrátili ze zájezdu do Londýna. Při­vezli jí deset
angličáků, pravejch kovovejch poctivejch autíček Matchbox, žádnej
plastovej šmejd Made in China. Kufr, čtvery dvířka, střecha, motor,
všechno otvírací, a to pérování. Přejely ku­chyň jak blesk.
Jedno z nich měla nejradši: černou chevroletku, v níž seděli čtyři
maličcí bítlsáčci. Za volantem Lennon s brejličkama a na zadním
sedadle Ringo s prstíčkama plnejma miniaturních, a přesto viditelných
prstýnků. Hrála si s nimi tři roky každý den. Lze z těch angličáků
a z faktu, že k smrti nerada nosila sukně (v sukni pouze odmaturovala
a o tři roky později si vypůjčila na svatbu s Jakubem takové příšerné
růžové šaty od Renaty), vyvodit jednoznačnou převahu mužských
hormonů? A lze z jednoznačné převahy muž­ských hormonů vyvodit
jednoznačně lesbickou preferenci? A lze z lesbické preference…
Budu si muset přečíst nějaké odborné studie. Vzdělanci vědí určitě líp
než já, kdo a proč jsem. A přece tu někde musí být klíč…
A Lucie začne, překotně, jako by hořel termín uzávěrky, obracet
šuplíky dnem vzhůru. Zvoní telefon, ale ona si připadá jako v cizím bytě,
a v cizím bytě se telefony nezvedají. V cizím bytě provádějí agentky
rychlou a tichou domovní prohlídku. Jdou tvrdě po doku­mentech
potvrzujících podezření.
Černě nalakovanými nehty agentek přehrabuje se Lucie ve starých
papírech, posměšně si pročítá pubertální básně, studuje podpisy na
zašlých pohlednicích… a listuje deníky. Nic. Bezcenná makulatura.
Stoupne si na židli a leze do skříní. Krabice od bot plné písemností
hází i s obsahem na hromadu. V jiné krabici jsou vánoční ozdoby.
V právě takové, u jesliček v betlému, měl Igor schovaný rum. Byla to
jeho poslední, vrcholně geniální skrýš.
Za krabicí s ozdobami nahmatala ještě jednu, černou, se štítkem:
RENATA. PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE. To ji pobaví, div nesletí ze
židle. Je možné, že byla v osmnácti, ve věku své dcery, tak – patetická?
Literárně odvozená? PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE. Dohlédněte
prosím, aby vaše dospívající děti nepodlehly sektám, drogám
a sebraným spisům F. M. Dostojevského. Takhle to dopadá, když se
někdo ve čtrnácti dojímá nad brutálním vrahem, glorifikovaným
LITERATUROU.
Z černé krabice se dokáže vysoukat až za hodinu. Možná za dvě.
Vyhrabe se z ní jak zpod laviny. Drkotá zubama. Navlíkne na sebe tlustý
Jakubův svetr. Ještě jeden. Sice nemá rum v jesličkách, ale fernet
v knihovně úplně stačí. Nejdřív ho schovávala za Běsama, ale nedávno si
přesunula záchrannou placku, aby se to nepletlo, za dva Londony:
Démon alkohol a Paměti pijákovy.
Ale ani dlouhý lok nerozpustil ten bílý krunýř, co ji rozzábl tam uvnitř.
Opravdu bílý, a opravdu rozzábl. Celý z ledu. Ze zmrzlé sádry.
Prodrkotala se až na školní schodiště. Stoupala nahoru, Renata dolů.
Znaly se od vidění, Renata chodila do sedmičky, ona o třídu níž. Renata
měla nádherné hnědé vlasy až na zadek, neodolatelný úsměv a prsa, už
tehdy, srovnatelná svým kultovním významem s ňadry bohyní z období
matriarchátu. Nebo aspoň tý hajzlbáby ze záchodku na Hlavním
nádraží.
„Ty jsi Lucie, viď? Říkal mi Petr od vás, že máš Sergeant Pepper’s
Lonely Hearts Club Band. Nepůjčila bys mi to?“ vyslovila ten krkolomný
titul plynule a bezchybně jako jazyková poradkyně anglické královny.
„A vidělas Žlutou ponorku? Obdivuhodně novátorské, po výtvarné
stránce.“
Co to na mě zkouší? Já mít prsa jako ona, na intelektuální ambice
bych se vykašlala.
„Dvě věci nikdy nepůjčuju: Klub opuštěnejch srdcí seržanta Pepře
a kartáček na zuby.“
No, můj humor byl ještě třeskutější než její intelektualismus.
„Přezouváme se, dámy!“ přerušila nás nějaká profláklá autorita, která
nám myšlenkově a lidsky nesahala ani po kotníky, ubohou připomínkou
bačkor.
Kde je té desce konec? Kde je konec těm křehkým černým deskám
našeho mládí? Nevrátila mi Seržanta Pepře dodnes. Ještě že jsem jí
nepůjčila i ten kartáček na zuby.
Z Renaty se stala po revoluci žena úspěšného diplomata. Baví na
recepcích ženy jiných úspěšných diplomatů – jen střídmě a skromně –
svým širokým kulturním rozhledem (samozřejmě v brilantní
angličtině), v nemnohých volných chvílích poslouchá na kvadro
aparatuře své milované tenory a sem tam mi od ní přijde pohlednice
z různých koutů světa. Naposledy ze Šalamounových ostrovů. Je
nepravděpodobné, že tam má Česko své diplomatické zastoupení,
nejspíš tam byla na dovolené.
Od té nepřezuté konverzace na školním schodišti jsme se vídaly
denně. Sedm let. Sedm let, dvakrát týdně, jsem směla fénovat její dlouhé
nádherné vlasy. Považovala jsem to za nesrovnatelně významnější
privilegium, než když mě kluci postavili do brány.
Musilovi měli luxusní, černě vykachlíčkovanou koupelnu s bidetem,
což bylo tehdy něco nebývalého. Sedávala jsem na tom bidetu, snila
nahlas o Paříži, surrealismu, beatnicích, recitovala jí zpaměti Ortena
nebo předčítala dlouhé pasáže z Příliš hlučné samoty, mohla to být ta
nekonečná hrabalovská souvětí, protože Renata si libovala v nekonečně
dlouhých koupelích, myslím, že milovala vanu, že milovala svou černou
koupelnu, vznešenou jako veronská hrobka Kapuletů.
„Co je to?“ zírám do Renatiny skříně.
„To je prádlo. Moje.“
„Jak se ti to povedlo? Takhle to nemaj srovnaný ani v kriminále.“
„Každej večer přijde otec a zkontroluje mi skříň. Když se mu to zdá
dobrý, mlčky odejde. A když ne, řekne jenom: Ne-za-ře-zá-vá. A odejde.“
„Dneska bude spokojenej. Víc už zařezávat nemůže.“
„To si jenom myslíš. Nemáš na to voko.“
„Co dělá? Je policajt?“
„Ne. Voják z povolání.“
Za dva dny jejího tátu odvezli do nemocnice. Banální operace. Slepák.
Už se odtamtud nevrátil. Embolie.
Od té doby byla Lucie s Renatou pořád, nebylo možné je potkat nebo
vnímat odděleně. Od té doby měla Renata ve skříni šílenej nepořádek.
Lucie už přestávala cítit, kde končí její bytost a začíná bytost její
přítelkyně. Přestávala jsem tehdy cítit, kde přestávám a kde začíná ona.
Dost masek: Milovala jsem ji láskou, jakou jsem pak už v životě nezažila.
Milovala jsem ji, jako ona milovala svou bolest po otci a svou černou
koupelnu. A ta koupelna byla pro Renatu archou z té bolesti. Já jen
pokusným ptactvem, které, vypuštěné, sondovalo možnost přistání.
A jako kdyby vlezla Lucie za Renatou do té vany, libovala si pod
hladinou paměti, v tom příjemně teplém sentimentu, dokud placka
fernetu nebyla prázdná.
V takové chvíli telefon zásadně nezvedáme a na zvonek u dveří
zásadně nereagujeme: mohla by nás z té koupele vytáhnout sousedka.
Patrně by nám sdělila, že má po těch jarních deštích na stropě mokré
mapy, a pak by nám škvírou u dveří podala výstřižek z novin, ovšemže
černou kroniku: TRAGICKÝ KONEC JEDNÉ SÁZKY O MERCEDES.
A nedělejte si iluze, že nelze lidský život převést v příběh. Ten Igorův se
vešel do odstavce.
A co ještě vylezlo z té černé krabice? Vysoukaly se z ní Benátky. Most
po mostu, kanál po kanálu. Dost nezřetelně, rozmazaně, zastíněné
Renatou. Možná to ani nebyly Benátky, ale Paříž nebo Londýn nebo Řím,
snad Bruggy, snad Ostende, Českej Krumlov, to všechno jsou krásný
města, který se daj sladce procourat a propít v kavárnách… Ale Benátky,
Benátky se k tomu přece jen – Paříž, Pavel a katatonický mim
prominou – hodí nejvíc.
Díky úplatku získaly jsme s Renatou devizový příslib a vyrazily.
Stopem. Prd víte, Terezo, Marku a vy ostatní z Beverly Hills od Bobří
řeky, vy levičáci z přepychu, co to byl devizák. Asi byste si tipli za b):
slangové označení, běžné v drogovém podsvětí, označující deprex
rozmíchaný s whiskou. Prd víte, jakou životní výhrou bylo pro dvě
osmnáctiletý holky získat ho a smět vykouknout aspoň na chvíli za drát.
Spaly jsme ve škarpách u dálnic, po parcích a nádražních halách, na
zadních sedadlech fiatů, titěrných jak z mé sbírky. Renatina ňadra
naštěstí působila na Italy jako tři deprexy s vizourem. Nestalo se, že
bychom čekaly na dálnici déle než deset vteřin nebo šly spát bez fruti di
mare v nějaké prima pizzerii. Dokonce i řidiči dokázali vykouzlit ze
svých autorádií Renatiny oblíbené tenory.
Ležíme vedle sebe, konečně v posteli a ne v pankejtu. V bytě v cizím,
zastíněném městě. Městě, které nedokážu vnímat neodvozeně. Je
zprostředkované holubími křídly, zničující láskou k Renatě a Thomasem
Mannem. Po Thomasi Mannovi a Viscontim toto město už nemůže být
vnímáno bezprostředně: je a bude navěky stižené morem literární
odvozenosti. PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE.
Před chvílí jsem vyfénovala Renatě vlasy, ona si lehla a v tu ránu
usnula. Tiše oddechuje a voní šamponem, otočená ke mně zády, jen ve
spodních kalhotkách. Racionální složku své osobnosti jsem nechala
spolu se svým občanským průkazem v reálném socialismu. Tady,
v prohnilém kapitalismu, tápu jenom pomocí emocí. A instinktů.
Emoce a instinkty uvádějí do pohybu mou ruku, mé oči, mé srdce, mé
prsty. V Benátkách, na vodě, začínám hladit spící Renatu po vlasech.
Chce se mi brečet. Brečím. Je mi sto, ne osmnáct. Všechno je ztracený.
Její vlasy jsou nedostupný, přeludný a vzdalující se jako silueta
krásného jinocha, mizející v moři, silueta měnící se v bolestnou vidinu
v záři rudého slunce. Pěkně to ten Visconti zrežíroval: po tvářích mi
stékají šminky – všechna ta umělá, křečovitá snaha oddálit
neoddálitelné. Zřejmě umírám. Dotýkám se jí, to ano, ale teskně
a sebelítostivě jako promarněné možnosti.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Oddechovala pravidelně; její dech měl
rytmus jednoho Shakespearova sonetu, který mi těsně před usnutím
zarecitovala svou brilantní angličtinou.
V tom cizím bytě, do něhož se vcházelo přímo z ulice, hledala jsem
potmě vypínače a záchod… tápala podél zdí… a tam… jak to říct? Prsty
i očima objevila jsem vzrušení, které dosud ne. A rozkoš. Mohutnou
a hustou. Brala mi dech jak vyvřelá láva. Teprve tady a teď přišla jsem
doopravdy o panenství. Fádní blbeček, kterej mě o ně připravil na
mejdanu, byl jenom námezdní dělník. Teprve tady a teď, na bílém
prkýnku s pohledem upřeným na plakát s Marilyn Monroe od Warhola,
zasáhlo mě to mohutně a velkolepě, jako když jsme s Renatou zvedly oči
ke stropu Sixtinské kaple. A snad se estétů nedotkne to srovnání
orgasmu s Michelangelem…
Z Benátek do Tarvisia zastavila Renatina hruď zelinářskou dodávku.
Dva chlupatý rozhulákaný Italové nás zavřeli dozadu na korbu. Byla
uzavřená. Nevedl z ní žádný výhled, žádné okno. Zabouchli nás zkrátka
do naprosté tmy a prudce nastartovali.
 „No to je průser. Vidíš něco?“
„Ne.“
„Kam nás vezou, proboha?“
„Do Íránu.“
„Já myslela do harému. Do Turecka. Proč do Íránu?“
„Protože jasně mířej na severoseverozápad.“
„A Írán je tím směrem?“
„Nevím. Ale v Íránu uřezávaj všem ženskejm klitoris.“
„Cože?!“
„Jo. Smiř se s tim.“
„Máš ten zapalovač, sakra?“
Škrtla jsem. Vydechly jsme úžasem. Plamínek zapalovače ozářil
vnitřek dodávky. Všude ležely broskve, některé vyrovnané v bedýnkách,
jiné se válely na podlaze. Zralé i nezralejší, výstavní i shnilé, broskve
kam šlápneš a kam se podíváš.
Teprve teď nás porazila ta vůně, intenzivní až k zápachu. Dusivá
a zákeřná, nebylo před ní kam utéct.
„Tak tohle je náš konec,“ fňukla Renata.
„Jo,“ přitakala jsem uznale jako degustér, zhasla zapalovač a rozvalila
se spokojeně do broskví. „Máš pravdu. Tak tohle je náš hrob, naše
temná rakev plná broskví, kde zvolna shnijeme spolu s nimi, v rozpuku
mládí. Za pár let se tu budou povalovat jenom pecky a naše kosti. Kam
se na tohle hrabe Šejkspír.“
„Absolutně teď nemám náladu na tvoje kecy,“ vyjela na mě Renata.
Stiskla jsem prudce dvě broskve a představovala si, že jsou to její…
Dva italští zelináři je vyhodili z auta někde na předměstí Tarvisia.
Byly zblblé jak dvě můry. Všechno dobře dopadlo. Obě se vrátily do
reálného socialismu s neporušeným klitorisem.
Od té chvíle broskví vyhledávala Lucie výhradně heterosexuální
vztahy, střídala vesele chlapy a za několik let si jednoho z nich vzala.
Svatbu absolvovala v polosnu, který měl podobu trapných růžových
šatů. Ty šaty si vypůjčila od Renaty, a všimla si toho dokonce i její
maminka, jak jí vepředu na prsou nemožně plandaly.
Ten, kdo volal tak úporně, s malými přestávkami už přes hodinu,
musel být člověk, jenž jde životem přes mrtvoly. V jejím okruhu plném
slušných, vychovaných a inteligentních lidí se nikdo takový
nevyskytoval. Ale Lucie věděla, kdo to je.
Odkopla černou krabici a bosá přešla po dopisech k telefonu. Po
žhavých uhlících by to tak nepálilo. Když míjela zrcadlo, vykouzlila na
sebe ten nejodpornější škleb: „To ste si pěkně vyléčila kocovinu, pani
redaktorko. Zase ste se zbourala jak stará kára.“
„Ahoj, Magdo,“ řekla okamžitě. Ticho. Dlouhé, nebo krátké, jak se to
vezme.
„Jak jsi uhodla, že jsem to já?“
„Voláš ze Sušru?“ použila Magdin slangový výraz pro Sušici.
„Ne. Z Prahy. Přijela jsem… za tebou. Lupínku, mně se strašně
stýskalo.“
„Mně taky, miláčku…“ Proboha. To jsem řekla já? „Kde jsi?“
„Před Mikulášem. Přijedeš?“
„Teď hned?“
„Jestli tě ovšem nějak nevyrušuji…“ nasadila svůj spisovně upjatý tón.
„Vemu si taxíka. Budu tam za chvíli.“
Sakra. Hrubá chyba. A hned v první větě diktátu. Kroťte v lásce svou
dychtivost, čiňte se vzácnými, střídejte masky a přepudrujte své city.
Třináctý Shakespearův sonet. Jen hra, ale nikdy ne doopravdy. Jen
oslňující bižuterie, ale nikdy ne pravý kov. Sem blbá. Místo abych
prémie od Pijéra poslala na SOS vesničky nebo si za ty prachy koupila
pět bedýnek broskví, rozfofruju je za taxíky v panice, že propásnu
Zahradu rozkoší.
„Jsi můj písek, víš to?“
„A co to jako je?“
„Spisovně pejsek, Lupínku.“
Takže jsem právě byla pasována na psa. Proč ne? Mé dvě typické
vlastnosti jsou vpravdě psí: skvělý čich a radostné přijímání fyzického
trestu od svého pána.
Je tak… neodolatelně roztomilá. Dojímalo mě to. To nemyslím ani
v nejmenším ironicky, bohužel. Od první chvíle jsem podlehla jejím
křehkým něžnůstkám, zdrobnělým novotvarům, sykavkám, tajemně
popraskaným jako povrch egyptské stély.
 „Rovnou z noční jsem sedla na bus, ani jsem se nestačila namalovat.
Vypadám děsně, jestli ti to nevadí.“
O tom nepochybuji: dovedu si představit, že noční služba není v jejím
případě žádná sranda. Zombie. Radši ten krvák vypnu, nemám na něj –
po broskvích zalitých fernetem – žaludek.
Tentokrát jsem si s rozmyslem zavolala jinou taxi službu. Opravdu
jsem nechtěla riskovat, že mi zase ten úchylák, jako minule, bude se
zvrhlým úsměvem strkat pod nos nemravné fotografie své kuchyňské
linky.
Kolik je hodin, proboha. Zvedne hlavu. Půl osmý… To není možný.
Teprve teď se odtrhla. Na několik hodin ztratila pojem o čase.
Zapomněla, že stůl je stůl. A telefony nezvedala. Zhltla všech šest čísel
kulturního občasníku pro lesbické ženy a nejen pro ně od A do Z. Ještě
jednou si pozorně pročetla článek, život v několika odstavcích,
podepsaný jakousi Martou. Jistě pseudonym.

ZPOVĚĎ BISEXUÁLKY
Dřív než se rozepíšu o svých osobních zkušenostech, chtěla bych se
zmínit o bisexualitě jako takové. Domnívám se, že tuto orientaci má
většina lidí. Dejme tomu, že je to vrozená, biologická záležitost.
Další věc je takzvaná preference. Většina lidí časem zjistí, že je
přitahuje to či ono pohlaví. Málokdo chce žít celý život bisexuálním
způsobem. Heterosexuální styl života má svoje nevýhody,
homosexuální také. Každý člověk musí sám přijít na to, co chce a co
mu vyhovuje. Důležitou roli v tomto rozhodování může sehrát
náhoda, tedy přesněji člověk, kterého potkáme. Chtěla bych ale
varovat všechny ženy, které vlastně nejsou bisexuální, ale zcela
nebo převážně lesbické, a které se bojí okolí a touží být „normální“.
Je sice pravda, že člověk přivykne ledasčemu, ale snaha žít
způsobem, který je danému člověku nepřirozený, může vést jen
k neštěstí nebo duševnímu onemocnění. Manžel pak trpí tím, že se
s ním jeho žena nechce milovat, anebo to dělá, ale bez vášně. A děti
budou mít sice „normální“ vzor, ale vycítí, že je to přetvářka, že
něco rodičům chybí. Zkrátka když hluboce věříš, že u tebe „dámy
mají přednost“, nenuť se k něčemu, co s velkou pravděpodobností
nedopadne dobře, ale hledej pro sebe krásu vztahu žena–žena
a dělej něco, abys měla i v této společnosti rovnoprávnost.
Domnívám se, že mám bisexuální orientaci s lesbickou
preferencí.
Trvalo mi dost dlouho, než jsem zjistila, kým jsem. Neměla jsem,
jako mnoho lidí, situaci komplikovanou transsexuálními sklony,
které jsou u lesbických žen velmi časté. Myslím, že každá z nás má
v sobě mužské vlastnosti, ale to neznamená, že je mužem. Já mám
osobně pocit, že po psychické stránce nepatřím k žádnému pohlaví.
Mám zájmy, kterým se věnují jak muži, tak ženy, a také je mi dobře
ve smíšené společnosti. Činnosti považované v naší společnosti za
spíše mužské (zbraně, fotbal, matematika) mě nezajímají, ale ty
ženské (vaření, šití, miminka) také moc ne.
Když se podívám zpět na svoje dětství, uvědomuji si, že se mi
odmalička líbily holky.
Jednou, bylo mi patnáct, jsem navštívila dívku, která se mnou
zpívala v kostelním sboru. Šly jsme pak spolu po ulici a držely se za
ruce. Dva malí kluci běželi kolem nás a křičeli: „Lesby! Lesby!“ Obě
jsme mlčely a přemýšlely o tom, jestli ta druhá je „taková“. Když
jsme šly večer spát, pohladila mne po ruce a zeptala se: „Není to
zvláštní pocit?“ Hladily jsme se vzájemně tak dlouho, dokud mi
neřekla: „Dobrou noc.“ Když usnula, hladila jsem se dál až
k orgasmu.
Když mi bylo asi třináct, dočetla jsem se v pornografickém
časopise, že učitelky tělesné výchovy často svádějí své žákyně.
Těšila jsem se, ale nikdy se to nestalo.
Klíčovou zkušeností byl pro mne vztah s šestatřicetiletým
mužem, šéfem mého otce. Byl velmi zkušený a měla jsem s ním
obrovské množství orgasmů během normálního pohlavního styku.
Přesto se mi orální sex líbil nejvíc. Později jsem zjistila, že jiní muži
toho zdaleka tolik neumí a že sex s nimi znamená „raz, dva – díky
moc“. Kdybych nenarazila na něj, snad bych si svou lesbickou
preferenci uvědomila mnohem dřív. Pak jsem ale otěhotněla a šla
na přerušení. Kvůli pocitům viny jsem několik let s nikým nic
 neměla a ani později mi sex s mužem moc nešel, protože jsem měla
panický strach z toho, že bych mohla otěhotnět.
Když mi bylo dvacet, zamilovala se do mě černoška, která mě
přesvědčila, že jsem lesbická. Následoval můj coming out. Řekla
jsem všem známým a příbuzným, včetně babičky, že jsem lesba.
Když se na mne moje velká láska vykašlala, byla jsem napřed tak
zničená, že mě nepřitahoval vůbec nikdo. Když to přešlo, musela
jsem si přiznat, že se mi přece jen občas líbí nějaký muž, ale tajila
jsem to. Následovalo promiskuitní bisexuální období. Klukům jsem
říkala, že jsem bi, a holkám, že jsem lesba.
Takhle to pokračovalo, až jsem se zamilovala do svého bývalého
manžela. Je to výjimečný člověk a dodnes můj nejlepší přítel.
Nejsou už mezi námi žádné milostné a sexuální pocity, ale na
začátku našeho vztahu mě ani dívky od něj nemohly odpoutat.
Moje rodina byla velice překvapená: „Ale ty jsi nám řekla, že jsi na
holky!“ Odpovídala jsem jim v tom smyslu, že láska je láska a sex je
sex. Přesto se domnívám, že jsem do něj byla zamilovaná
především duševně. Byl feminista a nemohl mít děti. Říkala jsem
mu, že je „čestná lesbická žena“.
Když ho ale přešla počáteční vášeň, napadlo ho, že já jsem sice
sex potřebovala, ale zdaleka mne tolik nevzrušoval. Nikdy jsem ho
neodmítla, ale bylo poznat, že „to“ dělám jenom z lásky k němu.
Netoužila jsem po něm jako po muži, a chybělo mi ženské tělo.
Proto bych už nikdy nešla do vztahu s mužem. Kdybych našla tu
pravou ženu, muž by mi vůbec nechyběl. Ať přijde! (Pokud by mi
někdo chtěl napsat na adresu redakce, odpovím všem.)
Neodolatelná forma inzerátu. Přistihla se, že čmárá po papíře: Milá
Marto, právě jsem dočetla – zmačkala a vyhodila do koše. Ne. Raději
pečlivě roztrhala a spláchla do záchodu. Stačilo. Byla nervózní jak pes.
Fernet došel. Nepřestávalo pršet. Bouchnutí výtahu. Jakubovo chrápání.
Zvláštní zvuk z balkonu, jako by dráp nějakého dravce zavadil
o zábradlí.
Vyrazila za Terezou do Medúzy.
Jednou jsme se s Magdou octly v úzké uličce někde u Staromáku.
Zlodějské pohledy.
„Vzduch čistej,“ řekla jsem.
„Tahle chvíle je naše,“ řekla, přitiskla se ke mně a prudce mi vnikla
jazykem do úst.
Nejen já, ale veškerenstvo, jsoucno stvořené a vesmír odtud až tam
stal se v tu chvíli bonbonem průsvitnějícím na jejím jazyku.
„To je strašný, Magdo. Jsem v tobě, celá. Všechno je v tobě. Cítím to,
vším. Všechno je v tobě obsažené jako oceán v slze…“
„Kdy jsi poprvé masturbovala?“ přerušila mě tónem prodavačky
z lahůdek.
„Asi ve třinácti. Proč?“
„Až? Já už ve dvou,“ řekla pyšně. „Strkala jsem si tam gumový
zvířátka.“
„Já jsem to taky poprvé dělala s prasátkem.“
„Jakou mělo barvu?“
„Žlutou. Jako ponorka.“
„Ponorka… Tak čím sis to dělala?“
„Ponorkou.“
„No to si počtem, až pani redaktorka jednou napíše paměti. Celá první
část by mohla bejt o tom, jak si v pubertě honila píču ponorkou.“
Už mě to dávno nešokovalo, její způsob vyjadřování. Naopak.
„Líbí se ti, viď?“ zašeptala jsem.
S nepředstíratelným nadšením přikývla.
„Řekni to, řekni to, řekni to celou větou, jako ve škole.“
„Strašně moc, ale fakt děsně, pani redaktorko, se mi líbí vaše…“
Jakmile vysloví to slovo, v srdci mi prudce vzplane oheň. Šíří se rychle
a nezadržitelně, jako bych byla z papíru, pokleslej žánr, hrnoucí se
z tiskárny počítače.
A zatímco Magda drmolí svou koprolálickou mantru, zatímco se
znovu líbáme v té uličce u Staromáku, nechápavě se zadívám do výlohy
za jejími zády. Co to tam je?
„A co se ti na mně ještě líbí?“ škemrám dál.
„No…“ Podezřele dlouho si nemůže vzpomenout. Asi bych se už dávno
urazila, jsem velmi, velmi vztahovačná, nebýt těch dost divnejch věcí ve
výloze za jejími zády.
„Máš krásný ouška, Lupínku,“ rozněžňuje se konečně, „ouška
a bradičku po tatínkovi…“ Ale toho zná přece jenom z fotografie?! Naši
se rozvedli, když mi bylo deset. Od té doby se dozvídám o otci jen čas od
času, kuse z periodik. „…a pravou prsní bradavku.“ No to už zní líp. Tu
snad nemám po tatínkovi.
„Hele, Magdo,“ ne, nemohu se odtrhnout od té výlohy, „co to tady
prodávaj? To jsou nějaký vázy nebo co?“
Otočí se, ihned mě pustí, jako kdybych se v té vteřině proměnila ve
vzduch, a zaujatě vykročí ke sklu. Kolem právě rázně procházejí dva
policajti, srážka je nevyhnutelná.
„Pardon!“ usměje se jeden omluvně na Magdu.
Z toho druhého se při bližším ohledání vyklube žena: zpod čepice jí
prýští narudo obarvené vlasy a na tváři má masku stejně
neprůstřelnou, jako je ta Magdina. Třesknou o sebe, ty tvrdé masky,
přesně do zakokrhání kohouta z orloje. Kdo s koho? To může bejt ještě
napínavý.
„Nic se nestalo,“ vyloudí Magda jeden ze svých nejkoketnějších
úsměvů, pochopitelně nikoli na omluvivšího se, nýbrž na jeho drsnou
kolegyni. „Snad neděláme nic nezákonného?“
Káča! Proč provokuje? Co když nás viděli v objetí? Ale tohle nikdy
nebyl její problém. Malá Magda ve velké Praze, uvolněná z řetězů
maloměsta, rodiny a sousedů, vystavovala pyšně na odiv svou orientaci
jako šperk, jako vzácnost, na kterou jen tak někdo nemá.
Z druhého konce ulice se v tu chvíli ozval třesk skla. Naštěstí. V duchu
děkuji režisérovi za ten spásný střih. A hlavně herečce, chudince. Nějaké
dobré stařence se právě protrhla igelitka přetížená minerálkami.
Zoufale se sklání nad tou spouští. Ochránci zákona vystřelili tím
směrem, jen jim pouzdra s bouchačkami rytmicky bimbala do zadků.
„Byla děsně sexy, všimla sis?“ sledovala Magda rudovlásku pohledem
tak lačným, až jsem se lekla. Jako kdyby se právě po týdnu, vyhladovělá
k smrti, vyhrabala zpod trosek zřícené budovy.
Instinktivně zacouvám, abych unikla z dosahu toho hladu.
A najednou – najednou mi někdo prudce vrazí skalpel mezi prsa a táhne
jím pomalu, s chladnou chirurgickou jistotou dolů. Má to jen jeden
háček: zapomněli na umrtvení. Zapomněli na narkózu. Ta bolest… Co to
proboha je?!
A pak pochopím… děsně sexy… To mě, poprvé v životě, v mých
bezmála čtyřiceti letech, probodla žárlivost.
Magda se mi zadívala do očí s odzbrojující, dětskou přímočarostí:
„Miluju uniformy. Už od dětství. Jestli se mi nepodaří sehnat v Praze
jinou práci, půjdu k policii.“
„Tak proč ses hned tý děsně sexy nezeptala na nástupní plat?“ Lucie.
Ten tón není tvůj. Hlas ti zaskomíral, jako kdyby na tebe právě přišla
řada u maturity.
„Vázy? Tak ty myslíš, že jsou to vázy?“ rozřehtala se svým šíleným
smíchem psychopata. „To nejsou žádný vázičky, miláčku. To sou urny.“
Tak tedy – urny… Dosud jsem netušila, že existuje zcela regulérní
obchod, v němž si můžete koupit zcela regulérně urnu. A kousek od
Staromáku. A že by to byl levnej špás, ani náhodou.
„Vidíš to?“ žasnu. „Podívej se támhle. To nevtíravě vkusné oz­dob­né
kování. Art deco hadr. A koukni támhle! Dala bys za urnu dva tisíce čtyři
sta korun?“
Trochu zaváhá. Třeba je pro narcisy a exhibicionisty jejího ražení
taková exkluzivní urna broží ještě zářivější než lesbická orientace.
A Magda se skutečně nemůže od té výlohy odtrhnout. Z očí jí září
deset achátů, zlatých skarabeů, modrých mauritiů.
Byla jen jedna oblast, která ji rajcovala víc než sex: smrt. Upíři. Kobky.
Krematoria. Převtělování. Mumie. Ale to všechno byla pouhá koketerie,
jen vnější znaky tmy, o jejíž skutečné hloubce neměla ani potuchy, jen
pokleslý thriller pro teenagery. Jako když si děvčata na táboře vyprávějí
ve stanu před usnutím strašidelné historky.
A pak jsem spatřila v náhlém záblesku ty urny rozestavěné do kruhu.
Nebyly to ty za dva tisíce čtyři sta, ale ty nejlevnější, ty nevzhledné
z koutu výlohy. Vypadaly – jak to říct – bezmála erárně. Žádnej art deco.
Prostě ešusy pro vojíny, nikoli mísy pro generály. A já jsem spatřila
v náhlém záblesku ty urny rozestavěné do kruhu na rozkvetlé louce,
která neměla konec a počátek, protože se rozprostírala všude. V každé
té urně byla hrstička popela, nepatrná jak ze tří máček. Byli jste tam
všichni, vyrvaní z mého srdce. Byla tam moje milovaná maminka, otec,
konečně poznaný. Byl jsi tam ty, Jakube, v tom zvláštním tichém
mezidobí mezi dvěma reinkarnacemi. Byl tam Honza a Pijér a Pavel,
můj duchovní bratr z jižních Čech, a všichni známí a přátelé, byla tam
Renata s celou rodinou. A byli tam kupodivu i ti, s nimiž se teprve
potkám, kteří teprve přijdou. Ale co mi připadalo nepochopitelné a co
moje bytost odmítala přijmout – že tam byla i Tereza.
Jediný člověk, jehož popel jsem marně hledala, byla Magda.
Na té zelené louce však bylo ještě něco: něco mnohem výraznějšího
než ty skleněný hrnce za babku: ŽIDLE.
Bílé plastové židle, kam oko dohlédlo, od obzoru k obzoru. Stály tam
a překocené se povalovaly, prázdné a opuštěné jako po večírku.
„Stoupni si tam!“ kývne na mě panovačně Magda a její zorničky se
zúží v srpek, zahnutý jako dráp šelmy.
Poslechnu. Nemám na vybranou. Jsem přece pes.
A tak si Lucie stoupne před výlohu a pózuje před urnami svých
drahých jak na molu, dokud Magda, nadšená, nevycvaká půlku filmu.
Udělala jsem to, i když mi bylo jasné, že jsem překročila hranici, za
kterou se nesmí, že jsem se roztančila po skalpelu.
24. 8. 1977

Milá Renato,
jak vidíš, na rozdíl od J. K. píšu citové dopisy na stroji, protože mé city
jsou hranaté, a proč by nemohlo být srdce ve stroji, může-li být oblak
v kalhotách.
Věci v mém pokoji, který tak dobře znáš, i ten kufříkový consul,
zapouštějí kořínky. Někdy, těsně po probuzení, se mi je daří zřít. Jsou
viditelné, ty kořínky, jen v paralelním světě, jenž je patrně věčností.
Někdy po probuzení tedy doň nahlédnu, ale svoje kořeny – ó hrůzo –
jsem tam ještě nikdy nespatřila.
Skutečnost je tak… mysteriózní. Magická. Dvojsmyslná. Třeba měl
Marx pravdu. Dialektická. Co chce ode mě? Tedy ne Marx, ale ta
skutečnost. Nechápu, kam mnou smýkla. Křivky, stroj, srdce, kořeny,
Marx. Ta holka, co mi byla děsně podobná, říkalas to aspoň, hele, to
snad neni možný, tvoje dvojnice, nemáš dvojče v Itálii? ta brada, nos,
a ta dlouhá hranatá figura jak od Giacomettiho, táž chůze… Ale tos
nemohla vědět, Renato, ta holka v tu chvíli neměla na vertikální
polohu ani pomyšlení, válela se na zemi před vchodem do
Guggenheimovy galerie v Benátkách, sjetá ňákým svinstvem, přes
mastné vlasy nebylo jí vidět do tváře, tak jakápak podoba… Ale proč
se tady rozepisuju o sotva zahlédnutý benátský feťačce, byť by mi
z oka vypadla? Protože mě děsí množství možností, od jejichž
uskutečnění nás někdy dělí tak málo… Třeba by stačilo sednout si
tehdy v první třídě do lavice s Petrem a ne s Pavlem, otevřít si místo
Idiota Okouzlenou duši nebo jinou humanistickou sračku, vzít to
v určitý rozhodující okamžik na Staromák Celetnou a ne Dlouhou,
a náš život, můj život by se rozeběhl docela jiným řečištěm, běžel by
korytem feťačky nebo mládežnické funkcionářky s červeným
indexem, podělané udavačky… Stačilo srazit se v Celetný s docela
jinejma lidma, než jsem potkala v Dlouhý, s lidma, který by mě
láskyplně vynesli do nebes, nebo naopak skopli do podsvětí… Anebo je
to můj omyl, domnívat se, že by všechno bylo jinak, kdybys mě
neoslovila tehdy na školním schodišti, kdyby tu desku chtěla půjčit
dejme tomu Jiřina Kubištová, ta tlustá podlá šprtka, kterou jsem
jednou ve snu ubodala kružítkem? První hodinu jsme pak s Buňkou
pitvali žížalu, ale já pořád, místo žebříčkovaný nervový soustavy,
viděla v tom mikroskopu nehybný bílý tlustý tělo Kubištový, precizně
červeně vytečkovaný jak ňákej pointilistickej obraz od Signaca.
Udělalo se mi jak víš nevolno a sotva jsem doběhla na záchodky,
klučičí. Holčičí byly jednak o dvoje dveře dál, a jednak jsem zjistila, že
mušle jsou tou nejideálnější formou pro můj neklidný obsah.
Spolužáci se mohli uchechtat, debílci, nejvíc Kubištová. Kdyby tak
věděla, kráva! Od té doby mě všichni pod názorovým vedením Buňky
považovali za labilní, přecitlivělou dívku, jejíž cit pro literaturu
a duchovní hodnoty není nutné rozrušovat pitvami žížal. Nikdo se
nikdy nedozvěděl, že ta přecitlivělá dívka noc co noc bodala a bodala,
až se jí podařilo zhruba za půl roku ubodat kružítkem polovinu třídy,
kompletní profesorský sbor, tři nafoukaný čtvrťačky, co se, jistě přes
postel, dostaly na DAMU, souseda, kterej při šukání supěl jak mašina
ženoucí se její nikoli žebříčkovanou, ale o to složitější nervovou
soustavou. Čas od času, to aby své sadistické sklony nezneužívala
výhradně k soukromým účelům, připletl se do dosahu jejího kružítka
nějaký významný člen ÚV KSČ a jednou dokonce, bůhví proč, i Che
Guevara. Byl to jediný projev její politické angažovanosti v té době.
Ale tohle má být milostný dopis, Renato, a nikoli slohová práce na
téma – Marxovy dialektické skutečnosti? žížal? osudovosti, či naopak
nahodilosti lidských cest? Dívek vyrůstajících v kapitalismu, mých
nešťastných dvojnic, ohrožovaných nezaměstnaností a omamnými
jedy, živořících ve špíně těsně před vchodem do čistého Umění?
Kecy, Renato, ubohý a trapný. Oddalující jen skutečný obsah mé
mysli, mého srdce, mých cév a duše (je-li ta věc), mých vět, které bych
ti tolik, tolik chtěla – abys konečně pochopila, o co mezi námi jde –
vstříknout rovnou do žíly. A přitom stačí napsat jedno jediné slovo, to
jediné pravé synonymum pravdy: STRACH.
Renato, já se bojím. Bojím se psát Ti, psát Ti o strachu, bojím se Ti
podívat do očí, bojím se vzpomínat na to, jak jsme se k sobě tiskly
v jednom spacáku pár metrů od italský dálnice. Klepala jsem kosu ve
třech svetrech, a přece mi vnitřnosti hořely žárem, jako by jimi někdo
přiložil do pece ohnivé. Ještě jsem se nestačila vyhrabat z toho
spacáku, jsem v něm jak v kukle, jak v mámině břiše, zaplaťpámbu
dosud nenarozená. Nechce se mi z něj k smrti do reality, obzvlášť je-li
jí, tou realitou, třetí lavice u okna přímo za Kubištovou, která každej
den, nevim, jak je to možný, příšerně smrdí lovečákem. Pro nás totiž,
labily s vytříbeným čichem, je takovej smrdutej trvanlivej salám
skřipcem a mukou a trestem, trestem za… za… asi za to ochotnický
markýrování identity.
Mám strach ze sebe samé. Že jsem ta, která jsem. Hrůzu z té síly,
které jsem pootevřela dveře. Ty ani netušíš a nedozvíš se nikdy, co se
se mnou stalo v tom vlhkym bytě u Angely. Viděla to naštěstí jenom
Marilyn Monroe.
Strach z tajemství. Jsem hodná holčička, víš, nikdy se mnou nebyly
problémy, sešity bez kaněk a tak, nechtěla jsem mamince přidělávat
starosti, neměla to jednoduchý po rozvodu, nechtěla jsem, aby se mi
pošklebovali a otáčeli se za mnou a vysmívali se mi a křičeli za mnou
„čau, buzno“, třeba by mě pak kluci nepustili do brány a Ty bys mi
nedovolila fénovat Ti vlasy a holky v šatně by debilně pištěly, až by se
před tělákem přede mnou svlíkaly do kalhotek, nechtěla jsem být jiná.
Už jsem se rozhodla, definitivně. Tajemství zůstane netvorem,
navždycky přikovaným řetězy v třinácté komnatě, a basta. Pod
zámkem. Režii té své frašky mám pevně v rukou: co nejdřív se vdám,
najdu si nějakou nenápadnou a tichou práci, nějakou ospalou
zašívárnu, kde se lidi sunou pomalu, tak pomalu, že se na ně i na věci
stačí usazovat prach. Pak se mi narodí miminko. Když to bude kluk,
bude se jmenovat po tatínkovi, a když holka, tak bude Tereza. Při
žehlení plen budu sledovat seriály Jaroslava Dietla. Nemnohé chvíle
volna využiji k poslechu Hany Hegerové či návštěvě Vinohradského
divadla či k jinému neškodnému kulturnímu vyžití. Poslech skupiny
Velvet Underground, reálné sny o kružítku i ty nereálné
o hromadném vychcípání komoušů přenechám asociálům a snílkům,
kteří vyrazili na pochod dějinami v protisměru. Myslíš, že se
vytahuju? Že si honim triko? Však uvidíš: budoucnost dá mně i mé lži
za pravdu.
Miluju Tě, Renato. Miluju Tě láskou k zešílení. Je to prostě tak.
Vyseděla jsem si tu lásku během Tvých nekonečných koupelí v Tvé
černé koupelně, vyseděla jsem si ji na vašem bidetu jako nechtěné
vejce, s nímž si teď nevím rady. To proto spím s každým blbečkem, co
mi přijde do cesty. Nechápeš to a mravně Tě to pohoršuje, že? Tak
tedy věz, že na vině je ono vejce. Rozbiju ho, na to vem jed. Chci být
normální, za každou cenu! A dělám pokroky: dřív jsem zrudla při
každé zmínce o buzerantech. A včera, včera to se mnou ani nehnulo,
a dokonce jsem se zmohla na přisprostlej kameňák, když se nás ta
mrcha Marcela s neviňoučkým úsměvem zeptala, jestli náhodou
nejsme lesby.
A přece to někdy tolik bolí, má dobrovolná amputace křídel.
Nedovedeš si představit, co ve mně vyvolávají Tvoje úsměvy, doteky,
vlasy, hlas, nepatrné gesto, k němuž jsou všichni ostatní slepí,
zatímco mně zastíní svým významem život i smrt. Plavost,
splývavost, něha, nějaký archetyp v podobě třeba zvednutého obočí –
co o tom chlapi vědí, ti mí i ti Tví? Je to moje, jenom moje sladká,
zakázaná propast. To pokušení vrhnout se do ní, i bez křídel.
Renato, studničko. Mám Tě tak ráda. Studničko moje beze dna,
s vodou nedopitelnou. Odpusť mi, ale musela jsem Ti to napsat.
 Tvoje Lucie
P. S. Tenhle dopis prosím nevláčej měsíce po kabelkách, jak je Tvým
zvykem. Mohla bys ho vytrousit, až si budeš někde v heterosexuálním
prostředí, a to je téměř všude, vyndavat hřeben, řasenku nebo své
milované Shakespearovy sonety v kolibřím vydání.

Dopis pochopitelně nedoručen. Neskončil v Renatině kabelce, nýbrž

v černé krabici, na niž Lucie nalepila štítek s výhružným vzkazem
budoucím generacím: RENATA. PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE.
Jakmile tam ten dopis vhodila, nezůstalo jen u amputace křídel. Na
jeden ráz vytlačila si třísku i s hnisem. Vyřízla si Renatu, ufikla srdce jak
patku chleba, ani nesykla.
Šla se projít k Vltavě. Sedla si na kameny. Po druhém břehu se táhly
hřbety činžáků, unavené tramvaje pod strunami elektrického vedení
jako pod obří harfou. Blem blem, blem blem… Má vlast, zborcené harfy
tón.
Začetla se do časopisu: „Lidé nevědí, že jsme pohlavními tvory od
okamžiku, kdy se v průběhu nitroděložního vývoje objeví pohlavní
žlázy. V tu chvíli se začne diferencovat mužský a ženský mozek. Ženy
mají dva pohlavní chromozomy X, muži chromozomy XY… Metaforicky
řečeno, svým způsobem jsme všichni založeni jako děvčata. Vznik
chlapců zařizuje chemický vypínač, který se sepne v šestatřicátém dni
plodu.“
Zajímavé. Zapálila si cigaretu. Takže ňákej chemickej vypínač.
K nohám si vysypala obsah igelitky: kovový zvuk, a u jejích nohou
hromádka krásnejch, pravejch, i když už trochu dost otlučenejch
angličáků. Protější břeh zalila náhle vlna prudké záře. Jedno po druhém
naházela autíčka do Vltavy, co nejdál od břehu dohodila. Jako poslední
letěli bítlsáčci.
Teprve teď si všimla rybáře, který seděl opodál. Byl to Jakub. Jak
dlouho už ho neviděla? Pozorovala jeho klidný, nehnutý, soustředěný
profil. Takhle dokonalému člověku, napadlo ji, se může v životě podařit
chytit tak akorát chcíplou krysu.
Odložila časopis, hodila vajgla do řeky. Nebylo co řešit. Vstala a šla
k Jakubovi, připlouvala k němu, bolavé pořezané tělo pokryté zlatými
šupinami, pevně rozhodnutá splnit mu každé přání.

„Odkud voláš?“
„Z Prahy. Přijela jsem… za tebou. Lupínku, mně se strašně stýskalo.“
„Mně taky, miláčku. Kde jsi?“
„Před Mikulášem. Přijedeš?“
„Teď hned?“
„Jestli tě ovšem nějak nevyrušuji…“
„Vemu si taxíka. Budu tam za chvíli.“
Vzala si taxíka. Byla tam za chvíli. Brzy si chůzí vymezila obvod své
klece. Avšak ti, respektive ty za mříží, ne ona, přežvykovaly banán. Bylo
to zarážející: vyskytovalo se tu značné množství mladých brunetek,
přežvykujících banán. A protože vyrůstala v intelektuálním prostředí,
trkla ji rázem ona laciná falická symbolika. Pátej nálev z Dalího. Pocta
Sigmundu Freudovi. Něco pro Pijéra. Surrealismus, zvolna obnažovaný
ze slupky baroka. Tfuj. Jen ji zarazilo, proč se ty holky neživí spíš
párkem v rohlíku. Ve velkoměstských ulicích to byla rozhodně
obvyklejší strava než banány a falickou symboliku by to jen umocnilo.
Všechny ty zdravě se stravující brunetky měly obepnutý trička, který
zase přišly do módy, a přiléhavý kalhoty, co se teď nosej všude na světě,
černý nebo modrý. Chrám Mikuláše zalit prudkým sluncem jara, vlnami
náhlé záře. Dravost holčičích pohledů ohleduplně tlumená tmavými
brýlemi.
Vzpomněla si na Pavla, jak mu asi je, křehkému, zranitelnému
melancholikovi, když čeká v proskleném bistru na českobudějovickém
náměstí na Kristýnu nebo Moniku I nebo Moniku II, krvavě ožírán
sluncem, touhou, steskem, láskou, stínem reaktorů a hejnem piraní,
jejichž chtivost, jejichž zuby chtivosti jsou jen ledabyle maskované
rtěnkami mládí.
I ona teď čekala na jednu z nich. V tu chvíli jí bylo ukradený baroko,
surrealismus i banány. A vyhryznutá z dějin, ze souvislostí, z vlastní
rodiny, ztuhlá v dojemně nepovedenou sádrovou kreaci naivisty,
nazvanou První rande stárnoucí lesby, nezaměstná se Lucie tropickým
ovocem, nýbrž hnusným hamburgrem. Nikdy to svinstvo nežere, ale
první rande je první rande.
Magda nikde. Jak to? Říkala přece…
 Účinky fernetu, vyjmutého zpoza Pamětí pijákových, jímž si úspěšně
léčila kocovinu z fernetu, zesílily se působením slunce až k prahu
deliria. V deliriu si pochutnávala na hamburgru (mohla si tu ubohou
mletou krávu dovolit, když věděla, že ji nesleduje její uvědomělá dcera)
a přemýšlela, jaké že činnosti jsou jí bližší: zda střílení, fotbal
a matematika, nebo vaření, šití a péče o miminka. Zda mužské, či
ženské.
Když byla Tereza miminko, selhala jako matka na celé čáře. Byla
nešikovná a bezradná. Zoufalá. Neuměla kojit, uspávat, přebalovat,
všechno jí padalo z rukou. Prsty ji neposlouchaly a instinkty taky ne.
Každou chvíli brečela do plen. Látkových. Papírové tehdy nebyly. Ale
z matiky měla na gymplu čtyřky a v tý bráně to taky nebyla žádná sláva,
takže…
Momentálně ji ze všech činností nejvíc bavilo pití. Byla na po­chybách,
ke kterému pohlaví ji to přiřazuje. Vznik chlapců zařizuje chemický
vypínač, který se sepne v šestatřicátém dni plodu. Když pila, připadala
si radostně bezpohlavní jako ten anděl v Nebi nad Berlínem.
Tím úvahu uzavřela. Mršinu dojedla. Banánové brunetky se
přibližovaly a vzdalovaly, ale ani jedna z nich nebyla její vyžilá panna ze
Sušice. Anebo naopak byly všechny jakousi obludnou drúzou přeludu,
který se za ní neodrážel v zrcadle na záchodku v Áčku? A pozná ji Lucie
ještě vůbec? Jak je to dlouho, co…
„Máš tady drobek.“ „Tomu neuvěříš, ale já jsem ještě panna.“ „Kdybys
náhodou věděla o nějakém podnájmu…“
Červené víno z jejích úst byl jediný čichový vjem, jímž ji Magda
obdarovala. To bylo přinejmenším zarážející. Rozhodla se, že si ji, hned
jak se objeví, dobře očichá, tady a teď, neprodleně, před Mikulášem. Ale
nebude to, jako by si přiblížila k tváři v hrsti tající sníh? Jako by vešla do
právě vyvětraného operačního sálu? A z toho sálu se jí v tu chvíli
podlomila kolena. Skoro se zřítila na schodiště do chrámu, naštěstí
vyhřáté jako náruč.
Nebyl na ni pěkný pohled, na paní redaktorku, jen co je pravda. Žádné
červené víno, žádná rtěnka mládí: po bradě jí stékal kečup
z hamburgru. V náhlém hnutí mysli, jako kdysi Terezka v dětské sesli, si
ho rozpatlala po obličeji. Po pravdě vypadala teď dost nechutně
a olezle. Spíš než v baroku nebo u pláten surrealistů ucítila svůj pravý
domov v mohutné náruči Venuše z Hlaváku, prsaté mámy všech pobudů
a ztracených existencí.
Kousek od ní, teprve teď ji zaregistrovala, seděla na obrubníku holka
s cigaretou a tmavými vlasy přes tvář. Zazmatkovala. Chlast Lucii
dokonale zakuklil, nemohla ven, marně se pokoušela pohnout. Je to
ona? Jediným bezpečným poznávacím znamením byly Magdiny
egyptské oči. Nebylo ale dost dobře možné přistoupit k té brunetce
s prosbou, aby si laskavě na okamžik sundala tmavé brýle.
Ta holka se právě protáhla. Líně a zvířecky, jako šelma. A jak se tak
protahovala, začal se z ní šířit intenzivní kočičí pach. Kdepak hrst
sněhu, kdepak operační sál. Smrděla jedna radost, a tím to pro Lucii
zhaslo. Ale ne tak docela: v následujících vteřinách udělala totiž ta
kočka něco nepochopitelného: rozevřela dlaň levé ruky a cigaretu,
kterou právě dokouřila, do ní pomalu, rozvážně a soustředěně típla jako
do popelníku. Popelem začala prosvítat rána. Dívčin výraz však i teď
zůstal stejně rozvážný, soustředěný a lhostejný jako její strašné gesto.
„Já už budu hodná, maminko,“ začala Lucie zděšeně blábolit
polohlasem. „Já už to nikdy neudělám. Ty nový rukavice, cos mi včera
koupila… ztratila jsem ale jenom jednu! Nevidíš? Pobryndala jsem se.
Jsem celá od kečupu. Navlhči žínku a zatanči mi s ní po tváři, jako kdysi.
A očisti mi tou žínkou nejenom ušmudlanou pusu, ale umej mi celej
dosavadní život, trpělivě, láskyplně a s něhou, tak jak to umíš jenom ty,
setři z něj přetvářku po přetvářce, lež po lži, rok po roce, abych
nedopadla jako ta loutka, jako ten mimoid odvedle, co má místo dlaní
popelníky a místo srdce kdykoli vypnutelnou schránku na vzkazy, očisti
mne, abych zase cítila bolest, aby to pálilo k neunesení, sůl v ráně,
život.“
Vedle Lucie – vedle mě si přisedl cikán. S přidrzlou chtivostí zacivěl
na mou kabelku. „Love nema?“ zkřivil strniště na bradě. „Peníze,“ dodal
zbytečně.
Náhodou jsem věděla, co to znamená v romštině LOVE. A ještě něco
mě Jakub naučil romsky, když se tenkrát vrátil z dvouměsíční vazby za
autorství a šíření vlastní „pravdivé“ učebnice dějepisu pro druhý
stupeň: Chaz mro kár a Chaz mri minč. Sněz mýho čuráka a sněz mou
píču.
Na něco takového by se nezmohla ani bezuzdná fantazie té bláznivé
koprolálické ženské, procházející se po Karlově mostě v letech mého
mládí.
Začala jsem se hrabat v kabelce. Od jisté doby jsem prostě měla
slabost na cígoše, negry a buzerantky a prémie od Pijéra mě těšily asi
jako Jidáše třicet stříbrných. Třicet stříbrných se na humanitární konta
zásadně neposílá.
„Podržte mi to, prosím vás,“ podávala jsem mu postupně pro­priety,
bez nichž se žádná kabelka moderní emancipované ženy neobejde:
papírové kapesníčky s mentolovou vůní, neslíbatelnou rtěnku Margaret
Astor, vložku s křidélky a nakonec stříbrnou placatku.
„Co je to?“ ožil.
„Znáte detektiva Phila Marlowa?“
„Ne.“
„Těžkej frajer. Ten bez takovýhle placatky v náprsní kapse nedal ani
ránu. A taky bez saxíku.“
Cikán na mě chlípně mrkl, jako že chápe. Asi místo „saxík“ rozuměl
„sexík“.
Vzal si pětikilo, které jsem mu podávala, jako by se nechumelilo.
Placatku taky. Jen tu rtěnku nechal ležet; skutálela se o dva schody níž,
a když odcházel, zakřupla mu pod podrážkou jeho značkových bot,
zakoupených v prodejně, kam bych se já ani neodvážila vejít.
Chtěl-li by průměrně výtvarně nadaný kameraman obrazem vyjádřit
můj pád, stačily by mu k tomu dva záběry: kečup stékající mi po bradě
a rozšlápnutá rtěnka přibližně téže barvy, slizce mastnej neslíbatelnej
flek na schodišti do chrámu.
Čekala jsem hodinu. Čekala jsem druhou. Čekala jsem tehdy na
Magdu – první rande stárnoucí lesby – celé odpoledne. A pak mě
posedla děsivá myšlenka: co když mě celou tu dobu sleduje objektivem,
průměrně výtvarně nadaná fotografka – chlubila se přece, že byla
nejlepší v sušickém fotografickém kroužku – co když mě znehybňuje
kodakem, skrytá v podloubí jako zákeřný paparazzo?
 Ale postupně jsem nabyla přesvědčení, že se mi telefonát s ní jenom
zdál, stejně jako nedávné setkání v Áčku. Protože její náhlé vynoření
v mém životě bylo asi tak pravděpodobné jako výskyt piraně ve Vltavě.
Čekala jsem hodinu, dvě, celé odpoledne. A jestli jsem, paní doktorko
Pilátová, nezemřela, čekám na těch jarem vyhřátých schodech
vedoucích k chrámu svatého Mikuláše dodnes.
„Utři se, prosim tě, vypadáš bědně.“
Někdo se nade mnou skláněl a podával mi kapesník: kus látky ve
stavu tak odpudivém, že uposlechnout předešlý pokyn a použít ho by
bylo jen masochistickým zmnožením špinavé deprese, do které mě
skoplo marné čekání na Ni.
S maminčinou žínkou neměl ten kapesník opravdu nic společného.
Určitě je to někde v bibli nebo v koránu nebo v Upanišádách, musím se
zeptat Jakuba, že svinstvo svinstvem, hnus hnusem odstraňovati nelze.
Ale ta pomocná ruka to myslela dobře. Co dělat? Nemohla jsem
odmítnout, asi jako když mi malá Terezka donesla z pískoviště, oči
rozšířené andělskou radostí, figurku vlastnoručně uplácanou z psího
hovna.
„Dík.“
Kdo to je? Na prahu deliria jsem si sice pletla kdekoho s kdečím,
jednou jsem dokonce spatřila sedět na skále vycpaného orla, ale ani
v nejtěžší halucinaci bych snad nezaměnila nažehlenou tipťop recepční
s tímhle zarostlým majitelem hnusného kapesníku.
„Ty se na mě nepamatuješ? Dohodilas mi v devadesátým třetím
jednoho nakladatele, mimochodem pěknýho cvoka, už zkrachoval, pro
muj románovej debut.“
„Fakt nevim. Jak se to jmenovalo?“ Ani trochu mě to nezajímalo. Ten
medvěd šlápl do rtěnky, přisedl si ke mně na schod a teď si to
vyšťourával z podrážky zápalkou. Z křápy od Vietnamců. Žádná světová
značka. Pořád jsem se ještě rozhlížela. Co kdyby. Odkud mi vlastně
volala? Kde je? Trčím tu hodiny, kolem se lidi upalujou cigaretama,
zbohatlíci na mně vyžebrávaj prachy, čekám tu na ni celý odpoledne,
celej život na ni čekám, ze zoufalství jsem dokonce snědla hamburgra,
a ta husa se fláká bůhví kde.
 „Cos řikala? Ňák se ti plete jazyk, pani redaktorko. Párkrát jsme se
spolu taky pěkně zkárovali v Blatničce, pamatuješ?“
Ne. „Jak se jmenovala ta tvoje prvotina?“
„Mami, dovol mi vrátit se do toho nádhernýho bordelu.“
Proboha. To není špatný?!
„Ale pracovní název byl,“ uchechtl se, „Vysraný voka.“
„Aha – ty jsi – Petr Vítek?“
„Ne. Vítek Petr.“
V tom hicu měl na sobě Vítek Petr ručně pletenej svetr, ohromnej,
vytahanej a letitej, takový svetry pletly hipízačky svejm klukům před
pětadvaceti třiceti lety. Ostatně tomu odhadovanému stáří vzhled
svetru odpovídal beze zbytku. Okama prosvítala Vítkova nahá chlupatá
hruď. Do jedné té díry jsem vstrčila malíček. „No jo, Vysraný voka. Ty si
nějakej zastydlej beatnik, co?“
Proč jsem zlá? Drzá? Do dirky vlezlá? A trapná.
Jenom se tak mírně usmál a mohutná záda se mu zakulatila ještě víc –
zvláštně mě uklidňovala jako pohled z vlaku na dobrotivou, oblou
českou krajinu. Chystám se mu ten canc neprodleně sdělit, ale…
„Lucie, ty máš problém. To já poznám. Čekáš na někoho, kdo nepřišel,
a to je strašný. Vim to. Zažil jsem to. A pak jsem byl čtvrt roku
v pakárně.“
Proč mi to vypráví? Je fousatej. Mastný vlasy mu padají v trsech na
rameno. Chci, aby se zvednul a zmizel.
„Poď. Mám tu zaparkovaný auto. Hodim tě někam, třeba domu.“
Zastrčil si kapesník, zakrvácenej kečupem, do manšestráků a vstal.
Vstala jsem taky. A zapotácela se. Chytil mě kolem ramen a vedl na
parkoviště před Malostranskou kavárnou a furt přitom mlel. Jen van té
řeči mi umožňoval dýchání, jak šnorchl. Jinak bych se už dávno utopila.
„Ta moje knížka Mami, dovol mi vrátit se do toho nádhernýho
bordelu vyšla v nákladu asi pět set kusů. Stejně se z toho nic neprodalo
a shnila ve skladu. Byla geniální, ale lidi sou blbý, seru na to. Teď píšu
povídky. Jiný kafe. Ty prej děláš v ňákym časopise?“
„Ale my povídky netisknem. A pak, promiň, ale jestli se chceš
doopravdy vrátit do toho nádhernýho bordelu, literaturou tam cesta
nevede.“
 Volkswagen. Brouk z roku raz dva, ale nablejskanej jedna radost.
Vítek ho pyšně poplácal po hřbetě. „To je kousek, co?“
Když zabouchl dvířka, udělalo se mi těsno jako s cizím chlapem
v jednom spacáku. Strnula jsem, a pak se rozchechtala: potahy na
sedadlech byly upleteny z téže špinavě žluté vlny jako Vítkův svetr.
Vypadalo to přízračně: nebylo najednou jasné, kde končí on a začíná
jeho auto. Mystici by měli radost: živé a neživé tu splývalo v jednotu.
Položil tlapy na volant, náhle unavené. „To mi upletla… Marcelka.“
Ticho. Oči se mu zalily. Vyhlédla jsem z okénka, míjeli jsme právě
v Karmelitské kostel U Jezulátka, to obludné mimino. Konečně se mu
podařilo napnout tětivu odporu. „Ta kráva, ta nebeská kráva,“ řekl
věcně, jako kdyby popisoval nějaký Chagallův obraz.
A pak mi začal Vítek vyprávět o Marcelce, o své velké, nešťastné lásce.
A ťal tak sekerou do mého stromu, jako před ním Jitka a Marta se svou
zpovědí bisexuálky a… Ťal do té mé přepevné teorie o neexistenci
příběhů.
„Buranka to byla, odněkud z jižních Čech, ta její prdel se jmenovala, to
se pobavíš, Stará Hlína. Fakt. Nebyla snad krásná, to určitě ne, dost
předkus a malý prsa, z toho měla mindr, ale šířila kolem sebe odér –
řikám to dobře? – tajemnosti, vypadala jako hrdinky z Godardovejch
filmů z šedesátých let, věděla to a pracovala na tom. Dostala se do Prahy
na fildu, na japanistiku. Žrala to, byla tim posedlá, nikdy za ten rok jsem
ji neviděl číst nic jinýho než ty klikyháky, což ještě umocňovalo její
tajemnou nedostupnost, dokonce odebírala i ňáký tokijský noviny. Asi
byla normálně schizofrenní; nevěřim totiž, že se jí zešikmil mozek,
protože, to tvrdila, byla v minulym životě zhýralou noční tanečnicí
v tokijskym baru. Její fotr byl těžkej primitiv. Okresní kmotr, špinavý
prachy ze špinavejch kšeftů, na stěnách baráku prej všude starý střelný
zbraně, sbíral je jak posedlej. Poprvé jsem ji… ne, na to už si kupodivu
nevzpomínám. Až na druhý setkání. Procházeli jsme se kolem
Berounky, mlčeli jsme. Nikdy jsme toho spolu moc nenamluvili, neměli
jsme si co říct. Jí literatura nezajímala, jenom ta japonská, a o tý zas já
věděl prd. Najednou si všimla kosatce, tam na břehu. Tobě to asi nic
neřiká, ale to je dneska neuvěřitelná vzácnost, takovej kosatec, natož
u Berounky, ohroženej druh. Ne že bych byl ňákej zavilej ekolog, ale to,
co udělala v tu chvíli, mi vyrazilo dech: prudce se sehnula – prudká, to
ona byla ve všem, v pohybech, v úsudcích, při milování, prostě střelná
zbraň, ten nejvzácnější kousek z tatínkovy sbírky –, až mě zpod
minisukně znehybněly bílý kalhotky, prudce urvala tu kytku, nadšeně
mi ji strčila pod nos a vzápětí odhodila do trávy, duchem už zase v tom
svym Japonsku. V tom jednom jedinym gestu byla obsažená celá její
osobnost, nebylo co řešit: po tomhle rande jsem jí už neměl volat, měla
pro mě prostě přestat existovat, mělo mi to bejt jasný. Když někdo urve
kosatec, jako když se nechumelí, vyser se na něj, dokud je čas. Věděl
jsem to naprosto přesně už tehdy, v tu chvíli, ale… ty její bílý kalhotky,
víš, ty mi zatemnily mozek. Zářily nebezpečně jak slunce a já se na ně
díval bez mrknutí asi moc dlouho. Oslep jsem z toho. Oslep jsem z toho
na rok. Když zíráš dlouho do slunce, buď z toho oslepneš, to nejspíš,
anebo se ti zjeví Panenka Maria a ty o tom furt meleš a přijedou
reportéři a máš šanci octnouct se jako kuriozitka na konci televizního
zpravodajství, za rozvod Bruce Willise a před znásilněnou
a zamordovanou stařenku.“
Vítek se na okamžik odmlčel. Stáli jsme na červenou, už věčnost,
v Bráníku nebo kde, nevím, po pravé straně se leskla Vltava jako staniol
od čokolády, vyhlazený Terezčiným nehýtkem. Tím zíráním do slunce,
k němuž básnicky přirovnal Marcelčiny spodní kalhotky, a pak tou
zamordovanou stařenkou si přetrh patrně nit.
„Dost dobrý,“ zamával mi kazetou před obličejem a vložil ji do
přehrávače. Líbilo se mi to: z rytmu, dunícího jako blížící se stádo
bizonů, se vynořil alt, chladně a monotónně konstatující, že „This is not
Hollywood“. O tom mě opravdu nemusel nikdo přesvědčovat.
„,S těma husama na koleji se nedá vydržet. Jedna onanuje nad fotkou
Leonarda DiCapria a druhá si pouští Karla Gotta a příšerně jí smrděj
nohy,‘ řekla za dva dny a nastěhovala se ke mně. Mám… měl jsem
garsonku na Chodově. Kromě spacáku, počítače a padesáti výtisků
svýho neprodejnýho debutu nic, prázdno, takže se tam v pohodě vešla
i s Japonskem.“
Horko, nepodařené rande, nebezpečně se snižující hladina alkoholu
v mé krvi, mými žilami se ženoucí stádo bizonů a hlavně Vítkovo
vyprávění mě začalo uspávat spolehlivěji než tři nahé ženy na břehu
jezera, Preislerův obraz, který Preisler nikdy nenamaloval. Příběhy
prostě nebyla moje parketa, zvlášť ty milostné.
Zavírajícíma se očima, jako na vteřinu po vteřině zužujícím se
širokoúhlém plátně, jsem spatřila parník. Sunul se těžkopádně po řece –
smích a muzika – tak nějak jarně a rozjuchaně, až to hezký nebylo.
Určitě byl plnej leseb. Silou myšlenky, jako v Doteku medúzy, jsem ho
okamžitě poslala ke dnu. Jenomže Magda uměla skvěle plavat i v tom
vltavskym bahně: chytla se nějakýho stébla a držela se ho jako klíště. Tu
holku jen tak něco nesrazilo na kolena, jen co je pravda. Musela jsem
smeknout před její zavilou vitalitou, s níž se drala ke břehu, aniž by si
špínou a kalem potřísnila make-up. Ano, chytla se mě, objímala mě
pevně a držela se mě jako klíště, sotva jsem popadala dech. To já byla
tím stéblem. A nebylo těžké odhadnout, co se asi stane s ubohým
prostředkem k záchraně, až se tonoucí zregeneruje do původní jarní
rozjuchanosti na pevné zemi.
Nudils mě, Vítku, a uspával, byla jsem jenom ráda, že mě vezeš domů,
nezajímala mě tvoje japanistka s předkusem a její extravagantní potahy
do tvýho brouka, v nichž jsi uvízl, nezajímala mě tvoje bolest a tvůj život
a přestal mě zajímat i ten můj, včetně mé matky, mého manžela a mé
dcery. Usnula jsem vedle tebe na sedadle do naprostého nezájmu
o všechno, co nebyla Magda.
„Za poslední prachy jsem koupil asi dvacet knížek o zenu a ohromnou
dvojpostel. Když jsme se milovali, a milovali jsme se furt, mluvila přitom
japonsky. Děsně mě to vzrušovalo, moh jsem pořád, i když jsem
pochopitelně nerozuměl ani slovu. Ale bylo mi to jedno; nevadilo by mi,
kdyby si přeřikávala recepty třeba na ňákej japonskej národní blaf.
Nevim, jestli tam doma v tý svý mafiánský vile měla služky nebo co, ale
u mě po sobě nikdy neumyla ani hrnek. Já na to taky nejsem, a tak tam
kolem toho našeho kutlochu postupně vyrostla skládka, ochrannej
smrdutej val z nepranejch hadrů, plechovek, skript, konzerv,
zmuchlanejch papírů, prezervativů. Posloucháš mě? Co bylo za tim, za
tim valem, pro mě přestalo existovat. Ani trochu se mi nelíbily ty
dokonalý, do detailu upravený japonský zahrady, který mi hodiny
a hodiny nadšeně ukazovala na fotkách. Ráj vypadal určitě jinak: žádná
japonská zahrada, ale paneláková garsonka na Chodově plná hrnků se
zaschlym lógrem. Byl jsem z toho úplně vedle, že ji tam mám, že se na ni
smím dívat, když se šminkuje, že se mnou spí… Byla tak krásná a mladá
a chytrá…“
To mě trochu probudilo. „Říkals, že měla předkus a malý prsa…“
Ale Vítek mě nevnímal, nevnímal teď už vůbec nic kromě Marcelky,
bohužel ani řízení auta. Nevím, kde měl ruce, možná na jejích ňadrech,
ale na volantu určitě ne.
„…a prachatá… a já? Životní konto voholený na jednu knížku, po který
neštěk ani pes. A pak mi jednou upletla tenhle svetr a tyhle potahy prej
japonskym vzorem, válelo se to tam po zemi místo koberce jako síť, a já
jsem pochopil, že jsem ztracenej, že jsem v tý její síti uvíz nadobro.“
Zdálo se mi o piraních. Začalo to patrně na křižovatce u krčské
nemocnice, když dohrála kazeta. Napadly mě, hned jak jsem vlezla do
Berounky. A zatímco mě čile ožíraly, seděl Jakub nad prutem a nehnul
brvou. Musel si všimnout mé krve, jíž houstla řeka, hladiny divě
vzbouřené cvakajícíma zubama. Ale Jakub si počkal. Vylovil mě, teprve
když ze mě zbylo torzo. Položil mě do trávy a zálibně si mě prohlížel,
jako kdyby otevřel druhý díl Dějin umění od Pijoana, kapitolu pátou,
řecké umění čtvrtého století. Socha představovala ženské tělo s tvary
naznačenými jemnou modelací, jež přispívala k účinné hře světel – jen
hrdlo, ňadra, břicho z mramoru a klín… Můj muž byl v postatě estét.
Ušmudlaný sešit Vojty Páva z III. B ho dokázal přivést k šílenství.
„A pak jsem se jednou vrátil domů, dvě velký igelitky narvaný
nákupem z Billy, a praštilo mě to přes nos už v předsíni. Nasál jsem to,
ucejtil naráz, bylo to jasný jak facka.“
Torzo se probralo. „Měla tam – někoho?“
„Radši spi, prosim tě,“ vzdychl rezignovaně, „jsi úplně mimo. Kam
teď?“
„Doprava a pak rovně, k Policejní akademii.“
„To je co? Ten americkej televizní seriál?“
„Nepřerušuj se. Tak cos to nasál v předsíni?“
„No cizí chlap to nebyl. Toho jsem se nikdy neobával, že by si tam
někoho přitáhla, přestože jsem obden krvácel žárlivostí. Ale tím naším
chodovským smetištěm by se neprostřílel ani Bruce Willis.“
„Natož po rozvodu.“
 „Natož po rozvodu. Chlapi dneska nic nevydržej. Žádnej smrad,
žádnou sračku, žádnej bordel. Jsou zhejčkaný antirespirantama,
šamponama proti lupům, sterilním designem, duchaplnym plkáním,
klimatizací, při každym zakašlání si rvou do pusy pastilku Halls a jejich
auta maj lidský vlastnosti. Brzy vychcípaj, tyhle chlapi, měly byste se na
to připravit, vypařej se a zbyde po nich, když budu optimista,
maximálně jeden fous v mobilu.“
Žvanil, ale já tím žvástem jako ďourama v ementálu uviděla Jakuba.
Nevykazoval sice znaky Vítkem popisovaného druhu, nicméně… ani
jeho jsem si nedovedla představit, jak strká ruku po loket do kon­tej­‐
neru. Odpadky jsem musela vždycky vynášet já nebo Tereza. Zato
miloval žehlení. Hodiny se dokázal mazlit s límečky svých košil a s puky
a žehlil si i slipy, z obou stran. Svou úchylku vydával za takzvanou
dynamickou meditaci žehlení, a tak dostal ode mě a od Terezy
k Vánocům, které jako buddhista neslavil, žehličku. Ale jakou! Byla
dokonalá. Krásná. Lehce ovladatelná a přitom elegantní. Měla zkrátka –
no nekupte to pro manžela, kterej vám žehlí i ponožky – lidské
vlastnosti.
Ne, Jakub by rovněž nebyl s to překročit práh Vítkova a Marcelčina
milostného doupěte, ani kdyby tam z vrstev prachu, špíny a nečistot
vyrůstal strom bódhi, pod nímž prozřel sám veliký Gautama.
„Nasál jsem… Věděl jsem hned, že zmizela. Nadobro. Navždycky. Co se
jí honilo hlavou? Nikdy mě to nezajímalo. Neznal jsem ji a nerozuměl jí.
Jak jsem řikal, nemluvili jsme spolu, a když ona, tak japonsky. Prostě
jsme spolu byli, a to stačilo. A najednou amputace, zaživa, bez narkózy.
Vysypal jsem nákup z Billy na hromadu, konzervy s chřestem, ten
milovala, a šel ji hledat.“
Vidím Vítka. Žene se Prahou bezhlavě a zoufale jak raněný zvíře,
uvízlej ve svetru od Marcelky, v nemoderní síti, která se už dávno
nenosí, raději než tohle, měla ho těma pletacíma drátama ubodat, a za
ním se táhne krvavá stopa.
„Spolubydlící na koleji, ta, která si to rozdávala pod peřinou s fotkou
Leonarda, a ta, který smrděly fusekle, nic neřekly, ani když jsem jim
trochu natrh jejich idoly a vysokoškolskou selanku a skripta vyházel
z okna, chudinky asi opravdu nic nevěděly, zamindrákovaný vesnický
větve jako Marcelka, který holt ale včas nenarazily na takovýho vola,
jako jsem byl já, vrátná na mě zavolala policajty a bylo po čurbesu.
Šmíroval jsem na fakultě, ale na přednášky nechodila. Nikdo o ní nic
nevěděl, nebo měli přesný instrukce. Nakonec jsem zavolal do Starý
Hlíny jejímu otcovi. Řek mi, ať si vyseru voko a neotravuju jeho
dcerušku. Volal jsem mu i čtyřikrát pětkrát za večer na mobil. Práskal
mi s tím, ale pak mi jednou jen tak mimochodem připomněl, že je
vlastníkem největší sbírky historických střelných zbraní v Čechách, a to
dosud plně funkčních.
Už jsem se nedokázal vracet do bytu na Chodově. Pronajal jsem ho
ňákejm cirkusákům s cvičenejma pudlama a nastěhoval se zpátky
k rodičům. V noci jsem šel na Chodově na poslední metro, kde je
největší větrnej vír. Vlez jsem dolů do kolejiště a natáh si přes hlavu
Marcelčiny spodní kalhotky, který si u mě zapomněla. Ten machr to ale
včas ubrzdil.“
„Tady zastav, prosim tě, tady bydlim,“ řekla jsem. Bylo ticho. Zůstali
jsme vedle sebe mlčky sedět. „Náš dům má jedenáct pater,“ začínám po
chvíli svou odrhovačku, aby řeč nestála. „V každém je sedm bytů. To
znamená, že v tomhle baráku žije přibližně dvě stě třicet lidí.“
Vítek sáhl po cigaretách. Všimla jsem si krvavých stop na volantu.
Patrně se mu pokaždé, když vzpomínal na Marcelku, otevřela v dlaních
stigmata.
„A jaký to bylo v blázinci?“ ptám se konverzačně, jako by se vrátil
z exotické dovolené.
„Dověděl jsem se, že utekla s jedním asákem z fakulty. Znal jsem ho
od vidění. Z tý svý lingvistický úchylky měl fakt úplně šikmý voči.“
„Do Japonska?“
„Ne. Do Brna.“
Před domem postávala sousedka odvedle, ta baba čpící na sto honů
hladem po černých kronikách, a šmírovala nás.
„V pakárně jsem nemyslel od rána do noci na nic jinýho než na to, jak
zopakovat Hirošimu.“
„Víš, kde bydlej?“
„Hm.“
„A na cos přišel?“
 Znatelně ožil. „Napadlo mě třeba, že jí přibiju na dveře ten svetr, co mi
upletla, rozpaženej, rozumíš, že ho na těch dveřích ukřižuju.“
„Nic moc. Co dál? Co takhle položit chcíplou myš na práh?“
Překvapeně se na mě otočil. „Dost banální. A ona se jich nebála.“
„Tak cos ještě vymyslel?“
„Kečup. Existuje takový balení, Czech made, že se dá stříkat. Nastříkat
jim ho do schránky. Namalovat jim kečupem na dveře ohromnou píču.“
„Nebo třeba poslat jí v balíku…“
„Co?“ zeptal se dychtivě.
„Svoje hovno.“
„Nesmysl. To by na poště nevzali. Kvůli smradu.“
„Nebo…“
„Nebo…“
Babě před naším domem div nevypadly oči. Ta slušná, solidní paní, co
bydlela se slušným solidním panem učitelem ve vedlejším bytě a občas
jí brala od pošťačky důchod a vždycky zdravila první a jednou jí
dokonce dala celý kafe, když jí došlo, ta teď seděla, nepochopitelně
dlouho, v zaparkovaném autě vedle nějaké podezřelé existence, sama
vypadala dost zbědovaně a oba tam hulili jednu za druhou, ztracení
v mlze. Docela jsem si přála, aby mohla slyšet náš rozhovor.
Na nástěnce ve vestibulu za jejími zády viselo Igorovo parte.
„Proboha kam na to chodíš?“ šklebil se Vítek. „Myslel jsem, že tvoje
parketa jsou ruský klasici, a ne psychothrillery.“
„Napadlo mě… Máme někde doma po Terezce takovou hnusnou
hračku, plastovej samopal na vodu.“
Cítila jsem, jak mě ty nekonečné variace pomsty vyvádějí z kocoviny
dnešního dne, jak mě jedna za druhou resuscitují, jak se vynořuji z tmy
pravdy zpět do chlácholivého světla iluzí. Vychutnávala jsem si obrazy
pomsty jak degustér a prožívala rozkoš z náhle odstartovaného
ohňostroje inspirace.
„A co jako s ním, s tím samopalem?“
„Ten Marcelčin asák – určitě je to přesně ten antiseptickej typ,
o kterym jsi mluvil: šampon proti lupům, sterilní design, klimatizovanej
mozek, světlej oblek, právě vyzvednutej z čistírny. Naplnil bys
samopálek červenym vínem, zazvonil, a až by otevřel, až by ti otevřel
v tom světlym obleku…“
Oba jsme se zasnili.
„Ještě,“ zašeptal Vítek slastně.
„Stačí. To be continued.“ Začala jsem se totiž dusit. Zkuste vykouřit
deset máček, zadrhnuti na zip se známým v jednom spacáku.
A najednou, najednou mi proletěl hlavou šílený, oslnivý nápad. Jako
by se mi po úraze vrátila paměť, a já se zaradovala ze znovunalezené
existence, přestože jsem v ní byla vrah.
„V tvým bytě na Chodově – ještě tam bydlej ty cirkusáci?“
„Ne. Musel jsem je vyrazit. Sousedi byli z těch pudlů na mašli.“
„A teď? Vrátil ses tam?“
„Pořád bydlim u rodičů. Shánim tam nájemníka. Bez psů. Proč se
ptáš?“
V jeho brouku mrak. Mlha. Strašná. Naštěstí. Neměl šanci dohnat mě
pohledem k červenání.
„Rozumím,“ řekl tiše. Pochopil všechno, v jeden ráz. Tomu zarostlýmu
stárnoucímu beatnikovi s krvácejícími stigmaty všude tam, kde se ho
Marcelka dotkla jazykem, došlo, že netoužím po ničem víc, než
zopakovat si jeho otřepaný příběh vlastním tělem, vlastní krví, celou
svou vyhladovělou bytostí.
Dojetí z jeho nešťastné lásky bylo to tam: z člověka vedeného
noblesní matkou a krásnou literaturou k empatii a soucitu k osudům
druhých proměnila jsem se lehce a bezbolestně v pragmatickou mrchu,
posedlou jedinou myšlenkou: Klíče! Klíče od Chodova! Možná je má
zrovna u sebe.
„Tady máš můj telefon. Jestli o někom víš… Zdá se, že jo. Zavolej
a dohodnem se. Drahý to nebude. Klíče ti můžu dát hned.“
Vytrhla jsem mu je z ruky, dychtivě jako jablko z ráje.
„Ale…“
„No?“
„Vstup jen pro silné, nezapomeň. Je tam strašlivej bordel.“
„Nádhernej bordel,“ zašeptala jsem. „Maminko, dovol mi do něj se
vrátit.“
 Ne, tohle není Hollywood. Anebo přece? Když jsem vystoupila
z Vítkova brouka, žlutého jako ponorka, rozpadl se mi svět v zřetelné
protiklady: černá byla zas opakem bílé a zlo bylo zlem a dobro dobrem
a Popelčiny sestry byly pragmatický mrchy – jako já. Představila jsem si
písařku, tu ubohou, oddanou písařku, který Dostojevskij diktoval svý
romány, a přišlo mi jí strašně líto.
Sousedku jsem minula bez pozdravu. Kdyby mi teď pošťačka dala její
důchod, okamžitě bych ho šla propít. Pro některý lidi kafe definitivně
došlo. Vešla jsem do sklepa a podle čísla našla Igorovu kóji. Nebylo nic
snazšího než prostrčit ruku mezi prkny a sáhnout do papírové bedny od
televizoru pro nedopitou lahev rumu. Už jste někdy zatoužili opít se
rumem po mrtvém?
Doma, kde se stále ještě válely po zemi dopisy Renatě, neuklizené
zpět do černé krabice, jsem olízla její hrdlo. Jednou, dvakrát – lízala
jsem ho pečlivě a bez emocí, jako přednedávnem Igor moje předloktí,
na které se chystal přitisknout obtisk. Tohoto skleněného hrdla, mé
paže se dotýkal živý člověk. A jako mi před chvílí zvonily mozkem klíče
od Chodova, byl teď můj mozek prázdným prostorem pro jazyk
mrtvého. Zvedla jsem telefon.
„Kde seš, proboha?“ Magda. A její hlas, dutě rozezvučený po­‐
tlačovaným vztekem, jako když udeříš pěstí do kytary. „Čekala jsem na
tebe dvě hodiny.“
„Já na tebe ještě dýl.“ Celé odpoledne. Celý život. „Před Mikulášem,
jaks řekla.“
„Na Staromáku?“
„Ne. Na Malostranským.“
Odmlčely jsme se. Tak takhle je to.
„Magdo, nenapadlo mě to. Oni totiž – jsou v Praze Mikulášové dva.“
Rozemel mé city do hamburgru, lásko. Dělej.
„Tak za hodinu na Václaváku. Pod vocasem. Ten je v Praze snad jenom
jeden,“ vyštěkla a praštila sluchátkem.
Proč se vzteká? Proč štěká? Písek jsem přece já.
Teprve teď jsem si všimla žehlicího prkna. Vyrůstaly z něj čtyři
hladké věže dokonale vyžehlených kapesníků, připomínající miniaturní
model temelínské elektrárny. Můj manžel si patrně odskočil ze školy
zameditovat.
Dotkla jsem se Jakubovy žehličky. Byla ještě maličko vlažná. Odměnila
mě úsměvem hollywoodské filmové hvězdy, chladnoucím a prázdným,
až mrazilo.
Probudila jsem se na matraci, vedle Marka. Včera jsem se po dlouhý
době sešla s mámou, dala mi pusu a prachy a hned zas letěla. Strašně se
jí klepaly ruce. To nebylo nic novýho, ale… Jak to říct, prostě nebyla
navoněná. Poprvé, co pamatuju, jsem ji zastihla bez parfému. Něco se
dělo.
Možná proto se mi dnes v noci zdálo – dost živej sen – o vel­bloudovi,
dvojhrbym, jak v zahradě, vypadala jako rajská, drtí kopyty sádrovej
krunýř. O velbloudovi a o Hrabalovi. V tom snu byl sice mrtvej, ale
nepřestal ťukat do psacího stroje. Jedinej rozdíl mezi živým a mrtvým
spisovatelem byl ten, že teď psal obráceně, zprava doleva jako Židi.
Kromě prachů mi máma přinesla taky první díl Běsů, Marek by si je
rád přečet. A v tý knize byl založenej dopis adresovanej mámě od
ňákýho Pavla a já si ten dopis těsně před spaním přečetla.
Milá Lucie,
… přečet jsem Hrabala celýho na gymplu, pak na vejšce, na koleji, měl
jsem půjčenou tu nádhernou knížku z Jazzový sekce, takovej
netradiční formát a písmo a krásnej portrét, myslím, že Anglickej
král je jeho nejlepší věc, a povídky z padesátejch let a Příliš hlučná
samota. Sehnal jsem si pak po revoluci skoro všechno, co mi chybělo,
většinou v antikvariátech nebo na inzerát, takže mám ty knížky, jak
postupně vycházely, ne ty sebraný spisy vod Kadlece, který jsou sice
asi perfektní po stránce systematicko-vědecké, ale je to už moc
chladná vizáž a moc ex post.
Kdybych si měl vybavit všechno, co mi Hrabal dal, tak by to nešlo,
protože on je tichou a stálou součástí mý osobnosti. Když si
představím ty padesátý léta v Libni, Poldi Kladno, dřina, pivo
a psaní… Kdysi mě to bralo, teď jsem umrtvenej nevím čím, přelud.
Je to těžký psát o něčem, co se tě dotýká, co jde hluboko do duše,
a nebejt přitom sentimentální nebo patetickej.
 Chtěl bych bejt aspoň trošičku jinej.
Tvůj Pavel
P. S. Na otázku, jak se mám, odpovídám poslední dobou citátem
z písničky Vlasty Redla: „Stále mířím na jihozápad.“

Hm. Tohle je přesně mámin styl. Tahle nostalgická literární idolatrie.

Jistě si se „svým Pavlem“ výborně rozumí. Ještě že se věnuju přírodním
vědám. Píšete-li práci na téma Výskyt hypoxantinu v primární sekvenci
bází DNA, nebezpečí patosu a sentimentu vám rozhodně nehrozí. Běsy
číst nebudu. Mrkla jsem akorát na motto:

Zab mě třeba, stopa všecka

ztracena – a cesta s ní!
Běs nás honí dokolečka
po polích nás prohání.
Puškin. Probudila jsem se na matraci vedle Marka, ještě spal, a zlehka
přitiskla rty na jeho tetování. Věřím totiž, že to přináší naději: lidem,
velrybám i amazonskejm pralesům.

Ptal jsem se Vrbové, která se hlásí na gymnázium, jestli ví, co to je

Gioconda. Odpověděla, že takovej ten tlustej dlouhatánskej had. Ale
Lucie se ani neusmála, nevnímala nic z toho, co jsem jí dneska říkal.
Stejně netečné jako její mysl zůstaly večer i její bradavky v mých ústech.
„Dnes ne, Jakube,“ řekla jak v nějakym blbym seriálu. Měl jsem pocit,
že vedle mě leží místo Lucie jen její torzo. Něco se dělo.

„Ty jí máš tak úžasně – přehlednou a čitelnou!“

Magda si mě prohlížela tam dole bez známky jakéhokoli studu,
s hladově zvědavým úžasem.
„To popisuješ jízdní řád, nebo mou…“
„No řekni to, řekni, jak se tomu říká…“ provokovala.
„Chceš to slyšet sprostě, nebo básnicky?“
„Sprostě.“
No to mi mohlo bejt jasný.
 „Kunda. Píča.“ Poprvé v životě jsem nahlas vyslovila ta slova. Bylo to,
jako kdyby se ve mně rozlomila kra. Začalo se to valit puklinou, dravě
a osvobodivě. Žádné další slovo mě ale nenapadlo, a tak jsem to první
zopakovala s důrazem třikrát za sebou, jako zaklínadlo.
„Myslím, že je to ta nejkrásnější krajina na světě,“ dodávám pro jistotu
přece jen v řeči básnické; cítím se v ní bezpečněji.
„Krajina, škeble,“ šeptám ochraptěle, zatímco její prsty a jazyk
prozkoumávají krajinu s precizností až vědeckou. Je mi to nepříjemný.
Trochu děsivý. Ale nemohu přestat, nemohu se odpoutat, kdyby teď
najednou vstala a odešla, zešílela bych. Překročila jsem zákaz. Hranici.
Rám obrazu – a octla se rázem v něm. Nepřipomínal už ale Preislera:
byla to Boschova Zahrada rozkoší.
„Škeble… nebo las-tu-ra.“
„Lastura?“ zvedla zaujatě oči z mého klína. Oči – divoženky, zvířete,
určitě psychopata. Oči starověké Egypťanky, dvě nepravděpodobná
plavidla směřující po Nilu přímo do podsvětí.
„V každé lastuře je perla, ne?“ zachechtala se a bez jakéhokoli
zatápání ji v ten ráz přejela jazykem. Ucítila jsem ten náraz kdesi
uprostřed mozku.
„Chtěla bych, aby tu všude kolem byly zrcadla,“ začala drmolit, sotva
jsem jí rozuměla. „Abysme viděly, jaký to je… krásný… když se milujou
dvě ženský.“
Rytmus se zrychloval. Letěla jsem po spirále k zářivému středu. Byla
obdivuhodně praktická: abych na té horské dráze tak nekřičela
(panelák na Chodově je panelák na Chodově), podala mi k ústům
polštář.
„K čemu zrcadla,“ začala jsem se smát a přidala se k jejímu drmolení,
„ty jsi moje zrcadlo, a já tvoje, jsme si vzájemně zrcadlama, rozumíš?
Jsme stejné, stejné, stejné… já jsem ty a ty jsi já a už bez sebe nikdy
nebudeme moct být a už se nikdy nezbavíme jedna druhé, jenom tahle
láska je ta pravá, víš, protože beze smyslu, bez účelu, žádná reprodukce
a zákon přírody a tyhle blbosti, jen láska pro lásku, rozkoš pro rozkoš,
umění pro umění, jo, naprosto čistý umění pro umění.“
Vůbec nevěděla, o čem mluvím, ale na tom nezáleželo.
 Náhle se znovu rozesmála tím svým ohlušujícím šíleným smí­chem
(sousedům se už možná brzo začne stýskat po cirkusácích) a jediným
úderem mě srazila z kosmické spirály dolů do zmuchlané postele,
v které jsme se proplétaly už bůhví pokolikáté, do postele mokré naším
potem a našimi šťávami.
„Jé, víš, že ti ta tvoje las-tu-ra už začíná šedivět?“
Sehnula jsem se pro džíny, které se válely u postele. Měla jsem
v kapse malou krabičku od menstruačních tamponů. A jak jsem ji
vytahovala, uviděla jsem tam pod postelí – jak je to možné? Vždyť jsem
tu před jejím příchodem gruntovala jak šílená! – zaschlé psí hovno.
„Co blbneš?“ nechápala a vytrhla mi krabičku zvědavě z ruky.
„Bacha, prosim tě. Já radši sama.“ Opatrně jsem z ní vyjmula čtyři
pečlivě zabalené cigarety.
„Dáme si trávu?“
Ukradla jsem ty jointy Tereze ze šuplíku. Moje dcera už je ne­‐
potřebovala. Moje dcera už z toho vyrostla.

Toliko velké dvojlůžko zde v bytě na Chodově. V bytě prázdném

a dokonale uklizeném. Kolikrát jsem jen vyšlapala schody do čtvrtého
patra nahoru a dolů, výtah byl v poruše, vynášejíc svinčík po
cirkusácích do kontejneru. Kolikrát jsem ponořila ruce v gumových
rukavicích do kýble s horkou vodou, strhala tapety, vybílila, aby to tu
moje vysněná milenka měla jako klícku. Ale tam pod dvojlůžko,
promilované Marcelkou a Vítkem a pak manželským párem,
zaměstnanci cirkusů a varieté Praha, krotiteli pudlů, tam se přece jen
vloudila hrubka v podobě zapomenutého psího hovna. Jeho přítomnost
zde zdála se ještě nepravděpodobnější, fantastičtější a rušivější než
představa lidstva ztraceného v jinak pustém, ohromném, rozpínajícím
se vesmíru.
„Vedeš podivné paralely,“ řekla Lucie před proměnou.
„Jak to? Co máte na mysli? Jaké paralely?“ otázala se chladně Lucie po
proměně, záměrně té prvé vykajíc, aby zdůraznila propast mezi sebou
a sebou.
„Paralela mezi orgasmem a Michelangelem, no budiž. Ale mezi
lidstvem a psím hovnem, to už je trochu moc.“
 „Řeči. Kdybyste mi tu radši pomohla uklidit. I ten plakát Pamely
Anderson jsem musela zatlouct do panelu sama, aby se tu cítila jako
doma. Nábytek se dokoupí v bazaru. Igorův parťák mi půjčí dodávku.“
„Nemluvě o tom, že krást marihuanu vlastní dceři je krajně nechutné.“
„Trpím kleptomanií. To nevíte? Je to nemoc jako každá jiná, na rozdíl
od homosexuality. Ta byla vyňata z klasifikace nemocí v roce 1993.“
„Tak to je super,“ zahuhlala Magda ztěžka. Pletl se jí jazyk. Byla
zpomalená. Marjána ji přepnula na jinou rychlost, jako jsme to pro
pobavení dělali s křehkými černými deskami našeho mládí. „To je super,
že už jsme od roku devadesát tři zase zdravý.“
Do mého vědomí, pestrého a tajemného jako džungle, se vpotácel
další slavný opilec, Edgar Allan Poe. Dialog, který tu probíhal, byl pouze
dramatizovaným monologem – jako v jeho Havranovi.
Podávaly jsme si jointa. Třetího. Měly jsme obě dost. Zasyčelo to
pokaždé, když jsme odkleply do zavařovací sklenice s vodou: sykla jsem
bolestí, která teprve přijde.
„Ne-mů-žu mlu-vit,“ plácla sebou do dědičného pelechu, nahá. Svět se
mi scvrkl v jediný problém, výrazný a zřetelně ohraničený jako černým
fixem namalovaný puntík: jak dostihnout její klín, závratně unikající, až
to v zatáčkách kvílelo. Opravdu, byla záhadně bez vůně. A právě jen
z jejího unikajícího klína, který se jen zvolna otevíral jako
v sebezavinutý svět, přinášelo mi dávné božstvo vůni moře.
„Vyplázni jazyk,“ poručila jsem. Zpitoměle poslechla. „To jsem si
mohla myslet. Jak bys mohla mluvit, když máš na jazyku čtyřproudou
dálnici. Bacha! Ten blbec v mercedesu začal předjíždět kamion
s jedovatym nákladem! Zkus ho vyplivnout.“
Začala kolem sebe plivat jako šílená, jedno auto za druhým. Angličáky
o sebe kovově třeskaly, vystřelovaly jí z otevřených úst, z její měkké,
vlhké dálnice, ohlušující ohňostroj, gejzír, sopka probuzená
z tisíciletého spánku, rachot metalu, pyramidy plechu, řetězová havárie,
červené doubledeckery nacpané ječící školní mládeží, jakýsi kožený
motorkář, Easy Rider, Harley Davidson vjel právě plnou rychlostí do
zavařovací sklenice, rozletěla se na kusy, třesk střepů a zelenohnědý
nálev, oživlá mapa hnusu a lásky vsakuje do prostěradla, ještě jeden flus
a obloukem letí na hromadu moje milovaná chevroletka s bítlsáčky,
ještě závěrečný plivanec – Magda se při něm pravda trochu dáví,
protože to není jen tak, zbavit se kamionu s radioaktivním odpadem
s ukrajinskou poznávací značkou. Konečně vyhrk do reality.
Ležíš tu bílá, bledá, bezvládná, vyčerpaná, sotva dýchající, napospas,
možná mrtvá. Čeho se dotknu, je rázem mé: zavřená víčka, nos, rty,
hrdlo: hebký krk, tepny, ohryzek, pleť s mateřským znaménkem, důlek
mezi klíčními kostmi, ňadra. Tajemství a tady, červený pupínek.
Skrytost a zlatý řetízek…
Vidím tě, jak stojíš „pod vocasem, co je v Praze jen jeden“, u nohou
černou kabelu, jsi unavená, nevyspalá po noční a nervózní, rozhlížíš se
a tápeš, těkáš očima, hledáš mě pohledem, zatímco já tě už dobrých pět
minut pozoruji nepozorována, jsi tak dojemná v těch dlouhých
indických šatech, stydíš se za svoje nohy, chtěla bys tolik, tolik být
k nerozeznání od pražských holek, ta touha je tak úporná a křečovitá, že
tě usvědčuje a prozrazuje na první pohled, na první pohled malá Magda
ve velké Praze, ztracená, leč se rty hrdě semknutými, s černou kabelou
plnou cetek, mindráků a hladového očekávání.
Srdce se mi nad ní sevřelo lítostí.
„Nebuď mrtvá, Magdo, musím ti něco říct,“ zašeptala jsem jí do ucha
zalitého tichem a pak jsem to své přitiskla na její břicho.
„Co – co?“
Temné dunění jejích útrob čas od času přeťal křik ptáka, zaržání
koně, hukot laviny, zborcené harfy tón.
„Magdo… Chci, musím ti říct… Víš… Jsem šťastně vdaná a mám
osmnáctiletou dceru.“
Dokonale ji to probralo, účinněji než pár facek. Zvedla se prudce na
loktech, doširoka otevřela oči a pak – „Kecáš?“
„Nekecám. Fakt.“
Smích. Její šílený, nezadržitelný, chraplavý smích psychopata. Výbuch,
jehož tlaková vlna smetla všechno, i mou rodinu. Snažím se ho zadržet,
ten smích, házím mu klacky pod nohy, dusím ji polštářem, ucpávám ústa
podprsenkou. Je to marné. Řehtá se jak pominutá, svíjí se na posteli, teď
z ní dokonce žuchla na koberec – dostanu strach, aby nespatřila tu
zaschlou psí nádheru – ječí a opakuje stále dokola „tak ty jsi šťastně
vdaná“, a já se nestačím divit té proměně upjaté recepční v tmavém
kostýmku, která si trénovala léta držení těla před zrcadlem s Dějinami
Egypta na hlavě, ve zvíře. Nikdy je nepřečetla, ale byly tam krásné
fotografie mumií na křídovém papíře.
Pokoušela jsem se ji zabalit do prostěradla. Jednou se Jakubovi
vysypaly v předsíni z plechovky žížaly a malá Terezka dostala
hysterický záchvat. V zoufalství jsem přiskočila k oknu a zavřela ho,
jako kdyby to bylo něco platné. Dole na chodníku se ze tmy vztekle
rozštěkal psíček, písek jakýsi, na něhož dopadlo několik pršek Magdina
štiplavého smíchu. Pražský krysařík. Ještě dvakrát zaňafal a zmlk,
navěky.
„Ztichni, zombie. Neodrážíš se v zrcadle a tvůj smích panny vraždí vše
živé,“ šeptám.
Nic, nic ti nebylo svatý. Ani peklo. Upálit tě bylo málo, čarodějnice.
Bezpečně se prý poznají podle toho, že mají při orgasmu rudé oči. To
sedí.
„I berušky?“ protáhlas mazlivě a přestala se smát, jako když utne.
„Jo. I berušky.“
„Ale ty jsi moje beruška, víš?“
„Jak originální. Myslela jsem, že písek a Lupínek.“
„To taky. A helejsek a sůvička. Ale hlavně beruška.“
Zrudla jsem trapností, cítila jsem to. To už se mi nestalo, ani
nepamatuju. Naposledy, když se Terezka zeptala tlusté ženské ve výtahu
„proč tak žereš“ a pak když zpíval československou státní hymnu na
Václaváku Karel Gott s Karlem Krylem. Bolelo to v zubech jak cukrová
vata.
A tehdy, tehdy jsi vzala ten černý fix a – „a ta beruška mi dala moc
pěknou kytičku“ – udělala tím černým fixem na červený květináč první
černý puntík, výrazný a zřetelně ohraničený.
Puntík po puntíku stával se květník roztomilejším a vytrženějším
z kontextu. Fix na glazuru překrásně chytal. Práce tě evidentně zaujala:
svědčila o tom i špička jazyka mezi tvými rudými rty: soustředěně
kroužila v prostoru, rozvlněném světlem aroma lampy, spolu s černými
tečkami jako součást pohyblivého nočního nebe na stropě pražského
planetária.
 Květník byl dopuntíkován, ale tys neměla dost. Sklonila ses nade
mnou – nevidím temnotou, proudem tvých nočních vlasů – a vykroužila
zálibně první tečku na moje nahé tělo, přesně tam, kam století před
tebou umístil Igor obtisk. A pak další, na tvář, na ňadro, kolem pupíku –
„Šílíš?!“ – I tak chabý odpor tě popudil. „Ale notak, Luci, jsi přece moje
hodná sladká poslušná beruška…“
Někam mizíš, vzápětí se vracíš a začínáš mě přivazovat k posteli
prádelní šňůrou. Ještě nohy… Jsi v uzlech obdivuhodně zručná jako
pravá skautka, námořnice, parašutistka, bachařka. Tvoje nahá pleť je
jenom rafinovanou mutací uniformy. Za chvíli se přese mě napjaly
struny a uvnitř harfy zahřmělo srdce.
„Strašně ti buší srdce, miláčku. Máš strach?“
Usmála ses tak líbezně – čeho bych se měla bát? Smrti? bolesti?
maturity? pavouků? hloubky? revizora? narození?
V dětství, často když jsem zůstala sama doma, trénovala jsem
v kuchyni telepatii. Na stůl jsem položila list papíru a pokoušela se jím
na dálku, vůlí pohnout. Vydržela jsem civět na papír celé odpoledne, na
závěr seance vždy zas a znovu ohromená, že se pokus nezdařil. Nebylo
třeba mě přivazovat. Moje tělo, které sis teď systematicky značkovala
jak výbavu na tábor, aby mě nerozkradli a abych se nepoztrácela, stalo
se kusem papíru, lhostejně imunním vůči povelům mé mysli.
Náhle mnou, právě když mi vykroužila třetí puntík na vnitřní stranu
stehna (začalo se rozednívat, záclony nejsou, záclony se dokoupí,
nedařilo se mi polknout tu noc, oči ti zářily v úsvitu jako drápy, jako
pravěké kosti vyvrhnuté na břeh přítomnosti), náhle mnou zacloumal
děs: neznám tu holku. Kdo je to? Viděla jsem ji párkrát. Co udělá? Co
když si teď nahází zpátky svý krámy do černý kabely, práskne dveřma,
zdejchne se stejně samozřejmě, jako se zjevila, a mě tu nechá
přikurtovanou k posteli? Najde mě tady v tom bytě na Chodově někdy
někdo? Vítek? Cirkusáci, kteří si tu zapomněli varnou konvici? Pražskej
krysařík, až ucítí mrtvolnej puch? Jakub? Tereza? Ó to ne: může být
něco strašnějšího, než když dcera přistihne svou matku nahou,
omotanou prádelní šňůrou a počmáranou fixem?
„Neodejdeš, viď?“
 Nevnímáš mě, fascinovaná svým dílem, svým objektem, svým živým
obrazem.
„Neopouštěj mě, už nikdy, prosím, nikdy.“
„Žádný strachy. Poslušný, šťastně vdaný berušky se neopouštěj.“
Zamyslela ses: „Ale ty jsi vlastně divná beruška.“
„Proč?“
„Protože černobílá. Berušky maj bejt černočervený, ne?“
„Mám hroznou žízeň.“
Chvíli velkoryse pouštíš sliny do mých úst. „Černočervený, a basta.“
Ticho. Jen zvuky nového dne: kos, jaro, popeláři, pes, startér. A pak do
ticha tvůj hlas, znenadání z kovu, Beethoven v houseové úpravě:
„Vzrušuje tě krev?“
Na co se to proboha ptá? Co je zas tohle za koketerii? Na jakým
zatraceným kanálu to viděla?
Zavřela jsem oči. Vedle mě se náhle objevila ta holka, co si típla cigáro
do dlaně. Mami, dej, ať cítím bolest, život, sůl v ráně. Když jsem je zase
otevřela, v hloubce pod Magdiným úsměvem, pod jejími napjatě
pootevřenými rty se zaleskla žiletka.

Kde to jsem? Mohla to být hladina jezera. Nebo planetárium. Nebo

Sixtinská kaple. Ale v Sixtinský kapli se po zemi neválej prázdný
krabičky od menstruačních tamponů.
Tento strop je bílý, mnou čerstvě vybílený. Sotva jsem však otevřela
oči, začala jím mokvat skvrna bolesti, jako když sépie vypouští inkoust.
Ne. Tohle nebyla obvyklá bolest hlavy po fernetu. Tohle –
Proboha.
Rychle jsem si natáhla džíny, abych to měla co nejrychleji za sebou.
Koupelna by měla být tady.
Magda ležela ve vaně a usrkávala nescafé s výrazem, jako by ji právě
natáčeli do reklamy.
„Dobré jitro,“ usmála se spisovně.
Vypadala tak křehce, citlivě, ta holka krev a mlíko, tak zranitelně v té
vaně, nevinně – v pěně plné gumových zviřátek se tu cachtala holčička,
co neumí do pěti počítat. Svět, dospělost začínala až za dveřmi
koupelny.
 Vyspala se do růžova: včerejší masakr zrůžověl v jejích očích v sladké
sklo výkladní skříně sušické cukrárny.
Vzpomněla jsem si na Renatu, na černé kachlíčky té první koupelny,
na černé kuře, lásku vysezenou na bidetu, na zteřelý surrealismus,
ňadra a broskve.
Zachtělo se mi být aspoň na chvíli klaunem, byť pořezaným: do pusy
jsem si vymačkala dobrou polovinu zubní pasty. A pak už mi v kouli
ruplo úplně: tak jak jsem byla, v tričku a v džínách, vrhla jsem se k ní do
vany. Smála se a ječela a všude kolem voda a já se pokaždé nadechla ze
všech sil, abych ji pod vodou vydržela líbat, dlouho, co nejdýl, a že to
nebyla hračka. Patrně jsem se utopila, já, Jakubova zlatá ryba.
„Blázínku,“ začala mi jemně vysoušet hlavu ručníkem a pu­sinkovat
mě a – To ona dokázala, to ano, dělat dvacet věcí najednou. „Pojedeš se
mnou do Sušice? Tolik bych ti chtěla ukázat Granát a Pizza bar, kam
jsme chodily s Danuškou na dýzy, a Kláru, kterou jsem platonicky
milovala, hotel Paleček a Rabí, kde jsem v létě dělala průvodkyni,
půjčíme si od Martina auto, stejně je vlastně moje…“
Byla k nezastavení.
„Kdo je Martin?“
„… a pojedeme na Svatobor, znáš to tam? Z tý vejšky máš Šumavu jak
na dlani. Strejček dělá nejlepší svatební dorty na Klatovsku, to sou
hotový umělecký díla, fakt. A bylas někdy v sušickym muzeu zápalek?“
„Kdo je Martin?“
„Ne? Víš, jak se mi bude stejskat, až se sem definitivně pře­stěhuju?“
„Po zápalkách?“
„A pomůžeš mi sehnat práci?“
„To víš že jo.“
„Snad to nebude takovej problém, viď? Umím anglicky, německy,
rusky, chci se teď začít učit španělsky…“
„To víš že jo. A kdo je Martin?“
Magda mi podala šaty, ty indické, naštěstí dlouhé. Nebyly zdaleka tak
pěkné jako tenkrát Renatiny, před bezmála dvaceti lety, půjčené na
svatbu, ale padly mi líp. Svoje džíny jsem přehodila přes prádelní šňůru,
nataženou v pokoji z rohu do rohu. Teprve teď jsem si uvědomila, že je
tu uklizeno. Jak to dokázala? A kdy? I spodní prádlo si stačila přeprat
v savu, což ji naučila maminka. Na zemi se už nepovaloval ani jeden
angličák, i krabička od tamponů zázračně zmizela, nikde ani stopa po
jedovatém odpadu. Všechno – květináč a mé tělo nepočítaje –
nasvědčovalo tomu, že je Magda puntičkářka.
Spěchala jsem na schůzku s docentem filozofie I. K., který mi měl
předat recenzi na nedávno vyšlé Dějiny šílenství. Právě když jsem
vycházela, otevřely se na chodbě dveře sousedního bytu. Vyletěla z nich
sotva zahlédnutelná vibrující stvůrka, pražský krysařík stižený patrně
epilepsií, nemocí světců, a zahryzl se mi vší silou do lýtka.
Magda si koupila mobil a nové boty. Na masivním soklu, černé, italské,
velmi elegantní. Očichala jsem je: nádherně voněly kůží. Avšak byly jí
malé: sotva se doklopýtala na Chodov, nohy sedřené do krve, tvář
staženou bolestí a vztekem jak Popelčina sestra. Teď není čas na
vzteklinu. Musím jí půjčit kopyta.

„Přestaň se brát tak vážně, ty stará rašple,“ ozvalo se mi těsně u ucha.

Výsměšný hlas muže v letech, cynika, kterého už nic nepřekvapí, profesí
nejspíš protřelého psychiatra, mě probudil.
Mohl to být Bůh, anebo taky můj otec. To by mu, jak jsem si ho
představovala z různých kusých referencí, odpovídalo – opustit ženu
i dceru a pak ji po třiceti letech bodře probudit šťavnatou urážkou.
Tuhle jsem ho viděla v televizi v nějakém diskusním pořadu. Vypadal
skvěle, šarmantní bělovlasý pán samý bonmot, trochu příliš ho
napudrovali – můj nos, moje brada, můj úšklebek v koutku úst. Vzal si
prej o třicet let mladší ženu, bavila mě představa, že by Tereza vozila
v kočárku svýho strejčka.
Jela jsem za mámou na Smíchov. S územím, kde jsem vyrůstala,
neměla už tahle čtvrť nic společného. Všechno bylo jinak, ulice
posunuté, ujeté do snu, zlomené jako hůl pod hladinou. V Lidické –
zajímalo by mě, zda prosperují – byly naproti sobě dva sex shopy, i dnes,
v neděli, otevřené. Vypadaly temně, umaštěně a olezle, ve výloze zplihlý
černý prádlo a divný předměty pro domácí kutily. Nevešla bych tam ani
za nic, do jarně rozkvetlého sadu zasouváků s názvy atraktivními, jen co
je pravda, Sexagon, Don Juan, Acrobat Double, Second Skin, Honey Dog,
tohle nebyla parketa pro staré rašple. Kde jsou ty časy, kdy mě
probouzel hlas, sice tentýž, ale burácející mi do ucha místo lichotek
Holanovy verše.
Málem bez vzpomínky jsem minula Renatin dům. Po sedm let, ráno
co ráno jsem na ni čekala dole pod schodištěm, chodívaly jsme spolu do
školy. Jednou mě tam našla přiotrávenou, strašně jsem se bála zkoušení
z fyziky. Myslím, že jsem tehdy málem umřela. Stává se to mnohdy
i z mnohem nicotnějších příčin, než je neznalost lomů paprsků
v konkávních a konvexních zrcadlech.
Večer jsme hodiny a hodiny doprovázely jedna druhou k do­movním
dveřím, já k jejich a ona k mým, nekonečně jsme postávaly před
barákem, sousedé vcházeli a vycházeli, někteří možná zemřeli a znovu
se narodili, čím jsme byly, nešlo dopovídat.
Pod hodinami na rohu Diezenhoferových sadů byl střed pomyslné
úsečky, jejímiž dvěma krajními body byly naše domovy, oba bez otců
a s rozházeným prádlem. Někdo do toho středu zabodl hrot kružítka,
a já to nebyla. V křoví u zdi se povalovalo cosi podobného žebříku.
„Ty ručičky mě štvou. Vylezu nahoru a urvu je, to je hned.“
Dlouho mi to Renata rozmlouvala, ale nezapůsobil ani argument, že
hned naproti přes ulici je policejní stanice. S rozhodností šílenců jsem
se štrachala pro žebřík. Nemohla-li jsem slovy, pak jsem se činem, který
skoncuje s diktátem času, rozhodla dokázat Renatě svou lásku.
„Neblbni, fakt. Já ti slibuju… co, slibuju, přísahám, že je dostaneš
k třicátejm narozeninám.“
„Co?“ nechápu a přestanu štrachat. O to šlo.
„No ty ručičky. Sama je urvu. To bude můj dárek tobě. Až tudy půjdeš,
ciferník bude prázdnej, a tobě bude jasný, která bije.“
Na třpytku tak skvostného paradoxu nešlo se nechytit. Hrály jsme si,
ale ne důsledně. Ručičky na hodinách už bezmála deset let přesluhovaly.
Nikdo přece nemůže očekávat od příkladně státotvorné paní
velvyslancové, že zdemoluje veřejný majetek, aby dodržela dávno
zapomenutou přísahu.
Z Renatina domu vyběhly dvě holky, dávily se smíchem, tím
pubertálním, co vám zkroutí nohy, abyste se nepočurali. Možná jsme to
byly my, já a Renata, nebo možná vyběhly z naší černé koupelny, kterou
zdědily, v bezčasí jen zřídka zahlédnutém, ve věčném království, kde
mají ciferníky prázdné tváře.
Už ani ty cígoši na Arbesáku nebyli co dřív. Měli značkové boty
a podezřele zběleli. Jenom na rohu Zborovské a Kořenského, zdálo se mi
to neuvěřitelné, byla stále táž knihovna pro děti a mládež, padesáté
vydání Honzíkovy cesty za výlohou.
Ta turistická značka Bohumila Říhy mě vymotala z paměti. Pří­‐
tomnost se jmenovala Magda. Ostatně bylo tehdy něco, co neneslo její
jméno? Ona byla přece ve všem, v keři zlatého deště, v botě jak
kamínek, v mých prstech, které neustále voněly jejím klínem, v siluetě
Hradčan ozářené jarním sluncem, v každé ženě, kterou jsem potkala,
v každém slově jako jeho poprvé pochopený význam.
„Vrátila mi smysly,“ řekla prý Tereza Jakubovi po zkušenosti s drogou.
Totéž jsem teď já mohla říct o Magdě. Někdo nečekaně rozsvítil, a šerá
komora s dávno nevnímaným haraburdím se rázem změnila v zářící
prosklenou cukrárnu plnou barev, třpytek a sladkostí.
Pozítří jedeme do Sušice. Vzala jsem si dovolenou. Koupila právě na
Knížecí místenky. Těšila se jako malá: na její babičku, na diskotéku
v Granátu a nejvíc na veliké lednice se slavnými strýčkovými dorty.
Exkurze do jejího malého světa připadala zkrátka staré rašpli
nesrovnatelně dobrodružnější a přitažlivější než bungee jumping,
holotropní dýchání a potápěčský kurz dohromady.
„Třesou se ti ruce, děvenko,“ řekla matka, když se mi konečně
podařilo postavit hrnek na stůl, oběma rukama. „Děje se něco? Tereza
říkala…“
Sotva ke mně pronikl maminčin hlas. Tichý a nenápadný, v oh­romné
zářící cukrárně se téměř ztrácel.
„Tereza?“
„Ano,“ znejistěla.
„Copak ona tady byla?“
„Chodí sem teď často.“
Mlčíme. Tak takhle to je. Moje dcera mě obešla jako svinstvo na
chodníku. A to ještě neví, že mám možná vzteklinu. A Jakub –
„A Jakub?“
Matka sotva špitne: „Jakub sem taky občas zajde.“
 A rychle dodá: „Mají o tebe strach.“
O mě? Spíš ze mě. Dojde mi to, konečně: vždyť oni se mě bojí! Ale
proč? Chtěla jsem být skvělá. Liberální. Velkorysá. Chápavá. A v pohodě.
A chtěla jsem je milovat, všechny tři, matku, Jakuba i Terezu – tolik, tolik
jsem je chtěla milovat. A zatím –
Musím se zeptat Terezy, do jaké míry je vzteklina nakažlivá.
Zahlcená svým egem, do nějž mě zavinula Magda jak kněžka,
nevšimla jsem si ani, jak se maminka změnila. Jak zprůsvitněla. Jak
špatně vypadá. Vždycky byla tak – nenápadná, skromná, laskavá, bylo jí
trapné zatěžovat někoho svými problémy, až vznikl dojem, že žádné
nemá. To, že ze svého důchodu posílá peníze na konta pro uprchlíky
a vozíčkáře, jsem se dozvěděla náhodou. Nechtěla mě milovat. Milovala
mě. A nejen mě. A já, zkažená Dostojevským, jsem nechápala, jak může
být někdo dobrý, aniž by věřil v Boha.
„Ale mně nic není, mami. Jsem v pohodě, vážně. Já jenom – píšu
román.“ Proboha. Co jsem to plácla? Proč a kde se vzala ta lež? To snad
byla Fjodorova pomsta.
„Román? A copak tě to, děvenko, napadlo – debut ve čtyřiceti?“
Tak to se mě dotklo. Byla jsem k smrti ješitná. Debut ve čtyřiceti –
a proč ne? London se ve čtyřiceti upil. Edgar Allan Poe se rovněž upil ve
čtyřiceti. Mohl. Napsal Havrana. Já ještě ne.
„Bude to spíš taková volně monografická záležitost, o Egonu
Schielem. Zatím sbírám materiál, chodím do archivů. Pozítří pojedu do
Krumlova.“
Zeschielela jsem patrně. Toho Schieleho mi zas podstrčil Pavel.
Schiele zemřel tuším v osmadvaceti na španělskou chřipku. Klečící
Stojící Objímající. Ovšemže taky chlastal jako duha. A najednou mi to
doklaplo: román! Nikoli pomsta, leč dar. Díky, hráči! Věděla jsem přece,
že literatura už není a nikdy nebude cestou, která nás může dovést do
toho nádherného bordelu. Ale mohla být přece jen ještě užitečná – jako
alibi pro mou lásku.
Obouvala jsem se v předsíni naproti velkému zrcadlu, v němž tkvěly
všechny moje podoby od útlého věku jak ve fotoalbu. Z hladiny zrcadla
teď vyskakovaly ty podoby jedna za druhou jak piraně a chňapaly po
mně zubama, zatímco mi maminka, o dobrou hlavu menší než já,
sdělovala na rozloučenou něco nanejvýš sta­rost­­livého a praktického.
„Nemáš náhodou kopyta?“ vzpomněla jsem si najednou.
„Kopyta?“
„Takový to, co se strká do bot, aby se roztáhly.“
„Myslím že jo, počkej.“ Namáhavě se sehnula k botníku.
Čekala jsem, že mi spolu s kopyty podá i svačinu do školy, jako
obvykle. Na dvoře, kde jsem byla jednou potupně zesměšněna malou
cikánečkou, protože jsem se domnívala, že děti přicházejí na svět
pupíkem, jako obvykle svačinu vybalím z ubrousku a smradlavej salám
hodím do kouta pro Endyho. Jako obvykle jsem si stoupla na špičky –
dnes se však sklonila – pro pusu, a maminka jako obvykle ucukne se
slovy: „Na ústa ne, děvenko – na ústa se nikdy nelíbej. Je to
nehygienické.“
Vyrazila jsem z baráku, v jedné ruce kopyta a v druhé lísteček se
seznamem věcí, které je třeba koupit do Sušice. Červeně podtržená
pěna do koupele. Představila jsem si milování ve vaně a – vstoupila do
vozovky bez rozhlédnutí. Jako holčičce se školní taškou na zádech,
děvence bez kaněk, salámu a maminčina polibku, se mi to nikdy nestalo.
V mozku mi zaskřípěly brzdy.
„Ty krávo!“ vyletělo ze staženého okénka. Dost mě udivilo, že z něj
nevyletěla stará rašple. Z výlohy knihovny pro děti a mládež mi mával
roztomilý Honzík Heleny Zmatlíkové. Bohumil Říha určitě nepil a dožil
se rozumného věku, protože každé ráno snídal vajíčka od družstevních
slepiček.
Zalila mě bolest a děs, že přijdu do nebe. Ať už to tam bylo jakékoli,
bylo víc než nepravděpodobné, že by mi tam dovolili milovat se
s Magdou ve vaně. Ale mohla jsem být klidná: kopyta jsou vstupenkou
jinam než do nebe.
Ležela jsem zkroucená uprostřed vozovky před naším domem
a pozorovala přízračně modrou oblohu, po níž hnal vítr jarní mraky.
A v tu chvíli mi v mysli jasně zazněla slova, která mi onehdy s fascinací
v hlase předčítal Jakub: „Sartre říká na jednom místě: ,Druhý je peklem.‘
Ale ve skutečnosti ten druhý není peklem. Druhý je tím druhým,
protože máte ego. Pokud nemáte ego, není zde ani druhého. Kdykoli se
toto stane – mezi člověkem a stromem, mezi mrakem a člověkem, mezi
ženou a mužem – vždycky když nejste, zmizí peklo.“
Ležela jsem ve vozovce, ale zároveň viděla samu sebe odtamtud,
z nebe nad smíchovskými střechami. Z té výšky vypadala jsem jak
netykavka nedůtklivá, noli tangere, zralá rostlina, která se smrštila po
dotyku. Z té výšky jsem byla krásná jak spirála.
A nebýt bolesti, nebýt strachu, že když umřu, nebudu nejspíš moct jet
do Sušice, a nebýt vlezle civějícího Říhova Honzíka, roz­tomilého k zblití,
stala bych se oblakem.
Dva hoši jak lusk šoupli mě do sanitky, ani nevím, kde se vzala.
Rozdrcená kopyta se válela pod obrubníkem. Mrkla jsem ještě nahoru
do okna, jestli mě máma, jako obvykle, nevyprovází pohledem. Ale
nespatřila jsem ani její stín.
„Dost neuvěřitelné. Máte akorát naražená žebra a zlomenou ruku.“
Chirurgie v Krči mokře a studeně smrděla sádrou. Nedávno jsem
kolem projížděla ve Vítkově žlutém volkswagenu. Teď si doktor přes
okraje brýlí prohlížel rentgenové snímky. Z odpadkového koše se plazil
obvaz, v čekárně řvalo dítě, spíš vztekle než zraněně. Dostala jsem
smrtelnou žízeň na červené víno, které mi onehdy dávala Magda pít
z úst do úst. Nebo aspoň na její sliny. Bylo to krajně nehygienické.
Zahrada nemocničního areálu za oknem se zbarvila do ruda. Téhle
barvě říkal Poe šarlat. Takže ruka, a pravá.
„To nebudu moct psát?“
„Nejen,“ ušklíbl se.
A zatímco na mně přibývá sádra vrstvu po vrstvě, pokouším se
odvalit ten balvan náhody: copak je to možný, abych se tak pěkně
vymluvila na psaní a půl hodiny nato měla zlomenou pravou ruku?
Dostala jsem strach, že u toho nezůstane; že ta sádra neskončí; že mě
ten maniak zasádruje celou, úhledně jak mumii, nebo že mi
přinejmenším vnutí sádrový krunýř, v němž budu muset za trest spát
do konce života. Mlaskalo to fakt odporně.
„A tohle je co?“ chytil mě doktor jemně za předloktí, rukáv jsem měla
vyhrnutý až k rameni, když mi otvíral dveře.
Ještě ses mi nestačila zahojit, Magdo. Zazmatkovala jsem a nevěděla
honem co říct. „Pořídila jsem si – kočku. Je dost divoká.“ A navíc mě
pokousal krysařík, dodávám v duchu. Docela mě udivilo, že ještě dokážu
nelhat.
Otočila jsem se. Jeho oči byly velmi vědoucí a velmi bystré. Tu pravdu
si zasloužily.
Labužnicky se usmál: „Tak to musí být nějaká zatraceně vzácná rasa!“

Marek vstoupil do zahrady. Hned za branou vřískaly na pískovišti děti,

přetahovaly se o plastový samopal na vodu. Jinak tu bylo ticho, strnulé
a v sebe uzavřené jak uvnitř vejce, ačkoliv několik desítek metrů za
vysokou zdí hřměla křižovatka na Pavláku. Mohla to být rajská zahrada,
kdyby se tu neprali ti spratci, kdyby nepatřila k psychiatrické klinice
a kdyby tahle literárně odvozená možnost nebyla Markovu
neodvozenému myšlení zcela ukradená.
Líbily se mu mladé maminky, jak se v minisukních skláněly nad
pískovištěm. Sedl si na pařez, lavičky byly obsazené, a otevřel Běsy.
Čekal na Terezu. Každou chvíli jí kousek odtud, na katedře buněčné
a vývojové biologie, měla skončit přednáška.
Běsi ho příjemně uspávali, přivřenými víčky vnímal jarem umyté
barvy. Všiml si zvláštní holky, prťavé vyzáblé děvčátko ve flanelové
košili: drobným, nepřirozeně pravidelným krokem jak robot cupitala po
asfaltových cestičkách a v ruce držela konvičku s vodou. Občas ulila
nechtěně do trávy, občas na své bačkory, a přitom jí z tváře ani na
okamžik nezmizel strnulý úsměv.
Po Běsech lezla beruška. Vytáhl z kapsy filatelistickou lupičku a chvíli
ji zaujatě pozoroval. Cupitala zrovna jako ta holka, slovo po slově
přecupitala větu „jsou důvody k předpokladům, že v dětství
prostřednictvím nějaké dobroditelky dostalo se jí téměř něčeho jako
vychování“, a na slově „vychování“ se vykakala. Marek se spokojeně
usmál.
Téma dnešní Tereziny přednášky bylo zajímavé, opíše si poznámky.
HORIZONTÁLNÍ A VERTIKÁLNÍ PŘENOS GENETICKÉ INFORMACE.
„Čau, Máku,“ Tereza stála za ním. Zamrzelo ho, že ji neviděl přicházet.
Měl rád zdálky její chůzi, zblízka štíhlé prsty s okou­sanými nehty,
bradu, nos, úšklebek v koutku úst. Miloval ji, ale nevěděl o tom, protože
neměl potřebu něco tak samozřejmého pojmenovávat. Dostojevskij ho
zklamal.
 „Něco pro tebe mám,“ řekl a podal jí mobil. „Pobavíš se! Tvoje máti ti
nechala vzkaz.“
Ze záznamu se ozval Luciin hlas: „Ahoj, Terezo. Máma. Ráda bych tě
viděla, určitě brnkni. Potřebovala bych vědět, jak se projevuje
vzteklina.“
Tereza vyprskla. Marek ji povalil z pařezu do trávy. „Ty cyniku, styď
se! Tak tvoje matka má vzteklinu a ty se tomu směješ?“
Oba se váleli smíchy. Rambo z pískoviště, nejtvrdší z tvrdých, na ně
zamířil vybojovaný samopal.
„Ne, vážně, Terezo. Co když fakt – jak se to projevuje?“
„Já nevim, jestli ti to mam říct. Podle příznaků má máma vzteklinu, co
ji znám. Vzteklina postihuje centrální nervovou soustavu a projevuje se
neposlušností, toulavostí, napadáním a zuřivostí.“ Tereza se přestala
smát, jako když utne. „Ani bych se nedivila. Máma musela mít vždycky
něco extra. Migrény si léčila u jednoho jihoamerickýho šamana. Půl
roku jedla jenom sóju a mořský řasy, i když vesele pila dál. Takovej
plankton s fernetem, to musí bejt něco. Přihlásila se do střeleckýho
kurzu, ale když ti maníci na střelnici uviděli vibrující bouchačku v její
ruce, šli pro jistotu k zemi. Táta jí to rozmluvil. Řikal mi, že teď skoro
neni doma. Furt někde jezdí, shání prej materiál o nějakym malířovi
nebo co. Poď. Mam chuť na zmrzlinu. Na špejli s voříškama.“
Odněkud na ně dopadla sprcha kapek. Mohlo to být z Rambova
vodního samopalu anebo – z konývky tý divný, cupitající holky.
A opravdu: stála přímo nad nimi a po tvářích, průsvitných a jemných
jako hroznové víno, se jí koulely slzy.
Seděla jsem v čekárně chirurgie v Krči. Mokře a studeně to tu
smrdělo sádrou. Z odpadkového koše se plazil obvaz. U automatu na
kávu zaparkovali saniťáci zafačované dítě, kopalo do přístroje sádrou,
spíš vztekle než zraněně, řinul se vodopád mincí. Matka ho po té sádře,
zcela neefektivně, plácla.
Na lavici vedle mě ležela Annonce. Začala jsem v ní listovat. Ani jsem
se nenadála, znáte to, a uvízla v inzerátech až po uši. Jejich poetika mě
uhranula. Na minimální ploše se tu autoři pokoušeli vyjádřit maximum.
Příběh v několika větách. Život v jednom slovu, vesmír scvrklý v golfový
míček, v nepatrnou kuličku, mocnou a těžkou jako šém… Byli to favorité
zkratek. Vybrousili svůj vzkaz jako drahokam.
Dokázala jsem se celé hodiny dívat na MTV, klip stíhal klip, invenční
výtvarná kreace brak, několikaminutové ságy, minimalismus, haiku.
Čím byl kinematografii klip, tím literatuře inzerát. Líbilo se mi to,
a vůbec mi nevadilo, že lidi nechoděj do kina a nečtou.
Dnes v noci znovu ten sen. Prodírám se davem. Ohromné náměstí,
nádražní hala, zábavní park – kde jsem? Každý tu má u ucha mobil.
Ženy i muži důrazně artikulují, pokyny jsou stručné, informace v holých
větách, je to hloupé, ale vidím obří elektrický kráječ, od něhož
odpadávají slova jako jednotlivé plátky salámu. Možná jsem se octla
v kosmickém navigačním centru. A pak náhle pochopím, že si ti lidé
volají vzájemně. Jeden druhému. Všichni. Je to bizarní komunikační
pavučina: tamten téhle, on jemu, ony tamtomu, já tobě, lásko, ale ty jí…
Ano. Všichni si volají vzájemně. Jeden druhému. Ale všichni mají
přepnuto na záznamník, protože se ve skutečnosti nechtějí slyšet: tady
totiž nejde o komunikaci, tady jde o –
Magda si koupila nové boty. Na masivním soklu, černé, italské.
Nádherně voněly kůží. A taky si koupila mobil. Přes svůj věk jsem
flexibilní a učím se rychle. Den ze dne jsou mé vzkazy na záznamník
podobnější pravým šperkům, jimž žádná ženská neodolá.
„Zbožňovaná madam, celý svůj sexuální život stále o vás sním a teď
už bez vás nemohu. Jen vy dokážete mé dvě dcery rozmazlovat a mne
pak neúprosně ponižovat. Já 34, štíhlá, pohledná, vzhled tak na 25, totiž
muži pohrdám, ale vás poslechnu. Prosím alespoň o jeden rozkaz.“
„Na cestu hlubokých prožitků, ke vzájemnému vnímání jemných
chvění prány (musím se zeptat Jakuba, co to je), na koupel ve vlnách
skrytých energií našich duší zvu tebe, kdo víš, o čem píši.“
„Vezmu to zkrátka. Nejsem gay, jsem mladá pětadvacetiletá dívka (ne
4 %), která byla párkrát znásilněná a s tvou pomocí se chce odnaučit
bát se mužů o samotě. S tebou budu sama sebou. A to stojí za to!
Nečekej nějakou ušlápnutou chudinku trpící depresemi, jsem pravý
opak, často středem pozornosti pro svou usměvavou tvář, dokonce
i ráda flirtuji. Nikdo by nevěřil tomu, co se mi stalo, ale stalo! Nabízím
skvělý platonický vztah.“ Ježišmarja.
 „Filozofku do postele? Proč ne! I intelektuálně založená holka ,ji‘
přece má. A když ,to‘ dělají dva intelektuálové spolu, nemusí všechno
skončit v planých diskusích o tajemstvích života, ale pěkně perverzním
dováděním! Na odpověď od štíhlé vnímavé erotomanky, třeba i ošklivé
podle konvenčních měřítek, čeká 36letý neobyčejný muž, který své
myšlení ovládá stejně jako svou erekci.“ No tohle!
„VŠ profesor hledá dvacetiletou baculku s ohromnými ňadry,
i postiženou.“ Dost!
„Uklidím váš byt zdarma, ve vašem spodním prádle.“
„Paní N.? Pojďte dál.“
Annonce mi sletěla z klína. Vbelhala jsem se za doktorem do
ordinace. Jediné, co mě nebolelo, byly černě nalakované nehty, které ti
skvěle uměly oplatit tvou žiletku. Na okénku u příjmu bylo napsáno:
PŘED OPERAČNÍM ZÁKROKEM SI ODLAKUJTE NEHTY. Asi aby bylo
poznat, kdybyste exli.
Uklidím váš byt! A zdarma! A ve vašem spodním prádle! Vrtalo mi to
hlavou. Zatímco si chirurg prohlížel rentgenové snímky přes okraje
brýlí, vážně jsem uvažovala, že tomu úchylovi brnknu, v inzerátu uváděl
telefon. Samozřejmě žehlení by zůstalo Jakubovým privilegiem.
Dva dny nato jsem spěchala na autobusové nádraží, pyšná na krásnou
novou sádru. V hlavě mě stále brněly inzeráty. Ačkoli jsem vlekla
v batohu tu nejvoňavější pěnu do koupele, bylo mi jasné, že to, co na
sebe v dětství bralo podobu tajemného, průzračného jezera, promění se
už brzy ve špinavej rybník. Nejela jsem do Krumlova, ale do Sušice.
Bohumila Říhu by to patrně popudilo, ale věděla jsem, že Egon Schiele
mi tu lež určitě odpustí.
„Co to je?“ užasla.
„Co?“ prudce jsem se posadila.
„Tam dole…“
Zvedla hlavu, velikou bílou hvězdu. Strnula jsem. Po tváři jí stékal
pramínek tmavé krve, mé krve. Když doputoval k hornímu rtu, vyplázla
jazyk a dychtivě ji olízla.
V tu chvíli jsem uslyšela praskot. Znělo to, jako kdyby někdo přicházel
po starých parketách, ale ty tu nebyly. Znělo to, jako by někdo v dálce
dupal po skle. Po ledu. Po perleti. Znělo to… To praskala kůže na její
tváři, strašně jak požár. Obličej jí pukal, podoben veliké bílé kře, jedna
puklina se větvila v druhou.
Zabořila jsem hlavu do polštáře a zuby se mi rozcvakaly. Za nic na
světě jsem nechtěla zahlédnout v těch puklinách její pravou podobu.

„Tak co? Jak bylo v Krumlově s Egonem?“ upadl Pijér na židli a hodil si
svoje nohy na můj stůl. Z chumlu tužek vyhrabal bratrův skalpel.
K čemu zas? Začal si jím čistit nehty.
„Dobrý, ale ty ses měl v Tibetu, až na to fernetový intermezzo, určitě
líp. Něco jsem ti přivezla,“ podala jsem mu propisku s obrázkem nahaté
prsaté blondýny.
„No Lucie, to je úpadek,“ začal jí okamžitě skalpelem odloupávat
ňadra, „já tobě jin a jang, a ty mně tuhle ordinérní pičku. Hodnotíš mě
vysoko.“
Naklonil se ke mně, poťouchle. Táhl z něj velvet z nedaleké hospody,
kde vedle sebe na stěně visela Božena Němcová, Jack Kerouac a staré
jízdní kolo.
„Máš ji krásnou, vážně, takovou nevinnou, neposkvrněnou,
panenskou – tu sádru.“
„Tak ji poskvrň,“ vybídla jsem ho koketně.
Vzal prsatku štítivě mezi prsty a chvíli přemítavě zíral do sádry.
Čekala jsem, že mi tam napíše moudro, publicistickou duchaplnost,
něco vtipného, citát, ale –
Vyletěla jsem: „Ty jsi fakt hnusnej! Smaž mi to!“
Moh se usmát. „Jo, holubičko, to asi pude těžko.“
„Přece nemůžu chodit po Praze s píčou!“
„No ne!“ zajásal, „odkdy to slovo umíš vyslovit? Tak všem řikej, že ti to
tam namaloval tvuj šéf.“
Už mi lez krkem, šéf, se svejma fórkama. Přicházející stáří mu taky
dřepělo za krkem jak Káča, ne a ne se pustit. Topil ji marně v zážitcích
jako já, v pití, v činorodosti, v cestování, v úporném dosazování
významů a kontur tam, kde ve skutečnosti tkvěla jen čirá, oslepující,
prázdná záře.
„Mam novou babu, heč,“ mlaskl spokojeně a lokl si omylem lógru.
Dělalo mi dobře, že se mi chlapi svěřujou. Vždycky se mi rádi
svěřovali – od dob, kdy jsem se neohroženě stavěla do brány.
 Pijér se požitkářsky rozpovídal. Pod stropem jeho vidění světa jsem
se cítila bezpečně. Rozuměla jsem mu. Chlapi zkrátka uměli myslet
v celcích, v souvislostech, kdežto většina ženskejch si libovala
v nestvůrném chaosu detailů. Děsilo mě to a přitahovalo zároveň.
Magda hned zaregistrovala, že Pamela Anderson visí nepatrně nakřivo,
znala a pamatovala si každou mou pihu, vrásku a gesto, mohla by
poslepu nakreslit mapu mých nálad a zvyků, věděla, jaké ponožky jsem
měla předevčírem, a proto nemohla nikdy pochopit, kdo jsem. Jako by
zrušila gravitaci, čarodějnice, vznášely se jí kolem hlavy jednotlivosti
vytržené z kontextu, plavaly vzduchem jak na surrealistickém obrazu,
který se rozlil přes rám do reality, značky mých parfémů a mé pihy a mé
ponožky, ulomený nehet na prsteníčku, na nějž mi před pár dny, tam
nahoře na Svatoboru, pod námi Šumava jak na dlani, navlékla zlatý
kroužek. Okroužkovala si mě tím prstýnkem, aby od té chvíle mohla
sledovat každý můj krok, dráhu mého letu.
A Pijér povídal a povídal, občas se přerušil, když ho někdo oslovil, lidi
od novin a bůhví odkud přicházeli a zase mizeli, zůstávaly tu po nich jen
vůně a pachy, které jsem automaticky kategorizovala, kapky pachů
a vůní, víc ne, vypařující se v tanci jak voda vchrstlá na rozpálenou
plotnu, strkali mu pod nos obtahy a faxy a čas od času do toho Pijérovi
zazvonil mobil, svět v něm syčel a praskal jak obří biftek v hospodě
odnaproti, tím vším kličkovalo, řítilo se Pijérovo vyprávění a zostra, bez
brzd bralo zatáčky.
Působilo to na mě jako ne příliš originální variace Pygmaliona – „nová
baba“ byla skutečně květinářka, mlaďounká, hebounká a pitomoučká,
jak jinak, a Pijér se už evidentně třásl na to, jak jí bude dělat
zasvěceného průvodce strašidelným zámkem dvacátého století.
Ubohé děvče. Lekne se, jen co je pravda, a bude to bolet, až po ní ze
tmy vztáhnou hnáty všichni ti bledí Freudové, až ji očima jak skalpel
svlíknou i z kůže.
Dostala jsem hlad. Okna byla dokořán a vůně bifteku neodolatelná.
„Krvavý maso? Zbláznila ses? Myslel jsem, že jsi taky vegeta­riánka,“
zděsil se Pijér.
Bejvávalo. Ale v Sušici – copak bylo možné odmítnout babiččin guláš,
karbanátky, roštěnky a smažené řízky?
 Éterická květinářka zvadle dovoněla. Po bradě jara stékala mastnota.
V duchu jsem si rozložila Magdiny fotky, mapující minulý týden, do
čtverce, rubem vzhůru, a obracela je jako pexeso.
Zahlédla jsem ji z autobusu a bujaře jí kynula sádrou – neviděla mě.
Stála před otřískanou budovou klatovského autobusového nádraží,
rozhlížela se. Tentokrát z ní nevyzařovala únava a nervozita, ale energie
a radost. Obojí jsem už dávno znala jen z doslechu. Měla na sobě černé
tričko, světlé džíny a červené martensky, co nepotřebovaly kopyta, ústa
sešpulená, jako by si tiše pískala, možná Abbu nebo Prodigy nebo
úryvek z Novosvětské, stejnou měrou byla s to obdivovat Zrzavého
i dryáčnické kreslené anekdoty, zbožňovala Pulp Fiction i sovětské
válečné filmy, v jejím křivolakém vkusu se zdeformovaně odrazilo
a vzápětí ztratilo kdeco.
Všimla jsem si, že jí v prstech pyšně zvoní klíčky od auta.
Vrhla se ke mně a začala mě objímat. Chvíli jsme tam blbly, křepčily
po ostrůvku plném vajglů, odtrhl se od pevniny a plul. V otevřených
dveřích záchodků zírala ženská s dvěma teleskopy místo očí, ale Magda
byla nad věcí, s opovržením ji sjela pohledem, nad věcí, uvolněná
a klidná jako syté zvíře ve svém teritoriu. To Praha ji svazovala.
Podala mi žlutou růži a polibkem rozpustila úšklebek v koutku mých
úst. Pak mě začala demonstrativně líbat, aby ta ženská taky něco měla
ze života, úmorně odkapávajícího na maloměstském nádraží.
„Miláčku, beruško moje, já jsem tak šťastná, žes přijela…“
Ne, nedělalo jí problémy dávat najevo své city, když se jí zachtělo.
Dojímala jimi samu sebe. Velmi se jí dotklo, že ji nevzali do
amatérského hereckého souboru, prý kvůli sykavkám.
„Vidíš?“
Klíčky od auta se mi roztančily před očima.
„Ani to nedalo moc práce. Stejně je mi ještě dost dlužnej.“
„Martin?“
„Ty znáš Martina?“ rozzářila se. „Už jsem ti o něm vyprávěla?“
Komediantka. Ochotnice. Udělali chybu. Myslím v tom souboru.
Naposledy mě objala, pro hajzlbábu: ucítila jsem, že do mě vklouzla
jak do kostýmku, který se jí zalíbil, byla jsem od té chvíle její součástí,
na kostýmky měla slabost, naplnila mě, prázdným rukávům vdechla
život.
„Sluší mi to?“ opřela se divadelně o tu svou milovanou rachotinu,
červenýho forda, a podala mi přes střechu kodak.
„Jak vypadám?“ a „Sluší mi to?“ byly její nejčastější otázky. Péče
o vzhled, neúnavná tvorba vlastního obrazu, to byla jediná vášeň,
kterou neměla na uzdě, která ji ovládala, a její fotografování bylo
logickou doprovodnou činností. Nutila mě být jí zrcadlem. Ale zrcadlo si
často dělalo šoufky, skákalo obrazu do řeči, šklebilo se a ironizovalo,
znechuceně odmítalo bavit se hodinu o tom, jakou délku sukní snesou
její nohy nebo jestli jí sluší červená. Ta jí slušela neobyčejně – a ve všech
podobách, nízkých i vysokých: kečup i šarlat.
A pak se stalo… Když jsem si sedla vedle ní do auta a zapínala si
bezpečnostní pás, zajel mi do prstu trn té růže. Krev mi stékala po ruce,
za námi projížděl vlak. Ve zpětném zrcátku se chvěl prach, pláč a štěkot.
Podala jsem jí svoje zranění, svou malou vzácnou bolest jako dar. Sála ji
dlouho, věčnost, aniž spustila oči z těch mých. Jak nemrkala, zalily se
slzami.
Projely jsme Šumavu křížem krážem. Magda prořídila její zatáčky
a okresky s rukou mezi mými stehny. Byla skvělá řidička.
Ale přesto ze Šumavy neznám skoro nic. Většinou jsme z těch okresek
odbočily na lesní cestu a milovaly se – v autě, na jehličí, v hluboké
zarostlé jámě po granátu z druhé světové války. Jednou jsem objímala
strom a Magda stála za mnou. Dlaně jsem si odřela o kůru a jazykem
ochutnala smůlu. Měla zvláštní chuť, která se nepodobala ničemu na
tomto světě. V tu chvíli, s borovicí v ústech, jsem se rozhodla, že nikdy
nezemřu.
Couraly jsme v Klatovech po krámech. Asi to bylo hezký město.
Čekala jsem na ni většinou venku, její výdrži a zaujetí jsem nestačila.
Babce jsem koupila velkou becherovku a životopis princezny Diany.
Jistě ji dojme, jak se princezna ze žalu tajně přejídala a pak to zvracela
zpátky do hrnců.
Vešly jsme do místního knihkupectví. A tam – strnula jsem: jako
škleb, křivě expresionistický, ležela na pultě obrazová monografie
Egona Schieleho v němčině, na křídovém papíře.
 „Podívej,“ zalistovala jsem obrázky.
Štítivě se odtáhla. „Osm set padesát korun? Šílený. To byl ňákej
prasák, ne?“
Koupila si pár pohledů, já ne. Nikdy neposílejte pohledy z Klatov, když
jste v Krumlově.
V butiku s neuvěřitelným názvem Je t’aime, v chládku a přítmí,
prohlížela si snad hodinu hadry. Do ticha chřestila ramínka a já chtěla
být tou krásnou košilí, hedvábím, s nímž se právě mazlily její prsty.
V obuvi jsem koupila leštidlo na boty. Bez studu, už jsem ani
nevěděla, co to je, jsem si před ní klekla uprostřed chodníku a začala
zbytečně leštit její krásné červené martensky. A jestli přece jen bude
nevyhnutelné zemřít, pak nechci po zbytek života dělat nic jiného.
Jen se uculovala na kolemjdoucí, jako by ji to šimralo. Pracovala jsem
soustředěně, neusilovala jsem o to, aby byly dokonale čisté, to já sama
se stala čistotou a leskem, splynula s předmětem úsilí jako zenoví
mistři. Nemělo smysl slovy ti vyznat lásku, pokoušet se domluvit
s tebou. Vždyť jsi mě pořádně nikdy neposlouchala, skákalas mi do řeči
a mlela věčně svou, neudrželas pozornost na souvětí nepatrně delší,
rozsekalas mi život do holých vět, do zkratek a barevných spotů, ale ani
to nebylo nic platné: dokázalas vnímat jen obrazy – a tak „čistička bot“
byl jedním z nich.

Časem, paní doktorko, to když se definitivně přestěhovala do Prahy,

vkročily jsme do absolutní intimity. Chodily jsme před sebou nahé, až
jsem přestávala vnímat, kde končí moje tělo a začíná její. Dávaly jsme si
jíst a pít, červené víno a minerálku a banány a fazole v tomatě, z úst do
úst. Když dostala chuť na malinový jogurt, polila jím celé moje tělo
a jedla ho dlouho, vražedně dlouho, dokud se mi zase mezi zuby
neoctnul polštář.
Až za hodnou dobu mi došlo, že – zatímco sedím na prkýnku, čurám
a prohlížím si všechny možné i nemožné podoby Gillian Anderson,
agentky Scullyové, jejího dalšího idolu, jímž měla polepený celý záchod
na Chodově – stojí ona nahá mezi dveřmi a zaujatě brebentí o nějakém
Španělovi. Příliš jsem ji nevnímala, ušlo mi, jak se vlastně seznámili,
pracoval v nějaké zahraniční firmě, milovník peněz, holek a černýho
piva, prostě nuda a moje hrubá chyba, dětinský pocit jistoty z té naší
absolutní intimity, z jejích pevných paží a vzdechů, když jsem jí působila
rozkoš, kterou dosud nepoznala.
Jednou, třásla jsem se v kocovině a nemohla se hýbat, mi do­konce…
Podobné situace mě ve chvílích, kdy jsem je prožívala, ani v nej­‐
menším nezarážely. Přítomnost nás vrhala do stavu divošství, bylo to
dobré a přirozené, dané a nezaměnitelné. Zpět do naší křesťanské
civilizace s jejím uměle vytvořeným systémem mravních norem mě
přiváděla až vzpomínka. Tady a teď měla Magda zcela samozřejmé
právo brát si, kdykoli se jí zachtělo, mou krev.
Zastavila se před výlohou zlatnictví, oči jí zářily, snad zlatem, určitě
frankovkou, kterou jsme poobědvaly v restauraci u klatovského
náměstí. Motala se a trochu se jí pletl jazyk.
„Byla jsem u kartářky.“
„Ty na to věříš? To je směšný.“
„Samozřejmě,“ řekla klidně a jistě, nedotčená mým pohrdáním.
„Vyvěštila ti předpokládám nějakýho krásnýho nerozvedenýho
makléře v obleku od Versaceho, zdravá dvojčátka a cestu kolem světa.
Určitě ani nepoznala, že jsi – buzna.“
Otočila jsem se. Co se proboha stalo? Magda vedle mě náhle
zkameněla v šarlatovou sochu, zuby zaťaté a oči z barevného skla.
Zamrazilo mě.
„Děje se něco?“ hlas se mi zatřásl.
„To slovo – to slovo už nikdy neříkej. Rozumíš?“
Uslyšela jsem v jejím tónu praskat kry, pod krami vřít moře nenávisti.
Napadlo mě, že jí přeskočilo, že je fakt blázen, nebo dokonce ani ne
člověk: třeba obětní kámen z hlubin mexického pralesa, s žlábkem na
odvádění krve, který v lidské podobě, napříč dějinami doputoval až
před toto zlatnictví, nebo magma ztuhlé ve tvar ženy nebo –
Za deset vteřin to už ale zase byla usměvavá sušická recepční.
„Bydlí za Železnou Rudou, na úplný samotě.“
„Kdo?“
„Ta kartářka. Skoro jsme s Halinou zabloudily, když jsme to hledaly.“
„Kdo je Halina?“
„Tý bábě je snad sto let, děsně to u ní páchlo. Pobíhaly kolem ní
slepice, po pokoji, a ona si s nima povídala, vykala jim. Měla německej
přízvuk, huhňala, skoro jsem jí nerozuměla, a říkala, že prej slepice,
když jsou delší dobu nucený žít namačkaný, propadnou kanibalismu,
začnou jedna druhou žrát.“
„A jaká bude teda tvoje budoucnost podle tý velký matky slepic?“
Odpověděla až po jistém zaváhání, spisovně jako zkoušená žačka:
„Ústřední roli v mém životě sehraje nějaká – blondýnka.“
Mlčíme: ona evidentně sníc o blondýnce, já zdrceně.
„To abych se co nejdřív odbarvila.“
„A taky...“ váhá. Nechce se jí do pravdy, nikdy se jí do ní nechtělo, jako
by to byla ledová sprcha. „Někdo mě bude chtít zabít pomocí voodoo.“
„Tak jo,“ vzdychla jsem, „a na kolik tě to voodoo a ta bloncka přišla?“
„Na pětikilo.“
Pozoruji svou dojemně pověrčivou sponzorku slepic, její obraz ve
výloze zlatnictví je protkaný náramky a náušnicemi, přívěsky
a prstýnky, lahev becherovky pro babku v batohu mě tlačí do zad.
Na sametu v rohu výlohy jsem spatřila perly. Ležely tam jen tak,
nenaaranžované, jako by se vysypaly z přetrhlého náhrdelníku, krásné,
až bolely. Jak to vlastně s těma perlama je? Moje dcera bioložka by mi to
vysvětlila. Do lastury vnikne cizorodá částečka, třeba nepatrné zrnko
písku, a ona se začne bránit vylučováním perleti. Trpělivě obaluje
vetřelce, jehož se už nikdy přirozenou cestou nezbaví, perletí, dusí ho
pomalu krásou –
V Řecku jsem šlápla na ježka. Jakub mi vytahoval ostny pinzetou,
lámaly se, nakonec mi zaťal čelisti pinzety do masa. Ten zakrvácený
kousek mě… spláchl ho příliv. Dost možná to, co mě teď fascinovalo tam
za výlohou, byla nepatrná část mé dřívější bytosti, proměněná v perlu.
„Lucie, já tě miluju.“
Prosím? Asi jsem se přeslechla. Přišlo to tak nečekaně, vyrvané
z kontextu šumavské kartářky. Ale Magda byla taková – nedočkavá
a roztěkaná jako malé dítě, co vyslovila a cítila před vteřinou,
neznamenalo víc než obal snědené čokolády.
„Miluju tě, fakt, chtěla bych bejt s tebou pořád, já vím, že to není
možný, usínat s tebou a probouzet se vedle tebe a ty bys vařila teplý
večeře, umíš skvěle vařit, a já bych žehlila a – Chci se s tebou zasnoubit.“
 Mám se smát? Ale Magdě, zatímco se vyznávala, stékaly po tvářích
slzy.
„Myslím to vážně, tohle není hra.“
A na důkaz opravdovosti svých úmyslů stiskla kliku toho obchodu.
„Kam jdeš?“
„Vybrat prstýnky. Nebo ty mě snad nechceš?“
„Ale jo, ale co tam řeknem, že chceme zásnubní prstýnky – pro nás?“
„Nech to na mně.“
Nic jiného mi ani nezbývalo. K čemu se rozhodla, to paličatě dotáhla
až do konce. Vtáhla mě tam, nad dveřmi zaklinkal zvonek.
„Ale já jsem vdaná,“ mumlám chabě, aby mě neslyšela do medova
opálená slečna, ležérně se opírající o sklo pultu, strážkyně perel
v jakémsi průsvitném nic.
„Já vím. A šťastně, že? To vůbec neva, Luci: chlapi se nepočítaj.“
Pootevřela mě a vnikla dovnitř jako zrnko písku.

„To nemyslíš vážně, v tomhle stavu za volant. Prosím tě, pojď na

autobus… Samas mi dramaticky líčila ty šumavský serpentýny… A co
policajti? Chceš přijít o řidičák?“
„Stane se jenom to, co chci.“
Už mě štvala s tím svým fatalismem vykoukaným z blbých filmů.
Mrkla jsem na ni očima Jakuba, Pijéra, Terezy, Pavla – byla k politování.
Trapná. Nikdy, nikdy by se mi nepodařilo vysvětlit jim, že týhle holce já
čistím boty.
Nastartovala, rty ještě rudé vínem. Ještě že nebudu muset vy­‐
světlovat, proč jsem se zabila v autě za Klatovama s cizí holkou.
Červenej ford ztitěrněl, cítila jsem to, zmenšil se v angličák, kličkující
žilami jejího těla.
Docela mě to potěšilo, když za druhou zatáčkou vkročili do vozovky
dva policajti. Z toho druhýho se jako obvykle vyklubala ženská.
Magda nehnula brvou. Byla jsem zvědavá, jak z toho vybruslí. Na
vyzvání vystoupila z auta – slyšela jsem, jak říká: „Přece si nemyslíte, že
bych byla tak nezodpovědná. Jezdím poněkud temperamentně, to ano,
jsem zvyklá dělat všechno velmi, velmi temperamentně,“
mnohovýznamně se usmála, přiložila si balonek ke rtům a –
 Zírala jsem jak blázen. Přece jsem ji viděla na vlastní oči pít to víno!
Balonek však ani v nejmenším nereagoval.
Zpocenou dlaní jsem v kapse drtila krabičku s prstýnkem, svou
realitu popírající lásku, která nezačíná a nekončí.

„Ale to ste si neměla dělat škodu, pani redaktorko, vážně, a jezte, ste tak
hubeňoučká, chudák Diana, že jo, becherovku já ráda, ještě jeden
karbanátek, no? Ne? Ale jo! Já jenom nechápu, vy taková vzdělaná,
o čem si s tim našim trdlem povídáte? Ta nezaměstnanost mi dělá
starost. Kolik je to procent v Praze? Já nevim, jestli se nám tam ta holka
uchytí – co myslíte? Tyhle starosti za komunistů nebyly – a co vaše
dcera? To jsem ráda, že vám chutná!“
Po tom vínu, becherovce a karbanátkách jsem viděla babku dvakrát.
Dvě rozložité, identické babky. Bylas jim až obludně podobná – až léta
přejdou, vypadneš jim z oka jak trojče.
Z brady babce trčely výhružné vousy a brežněvovsky huňaté obočí ji
proměňovalo v ostražitou policejní psici. Karbanátky plavaly
v požehnané vrstvě oleje, babka neohroženě překřikovala moderátory
Frekvence 1. Nic už mě nemohlo překvapit, ani to, že první polovinu
života pracovala jako bachařka a tu druhou, kvůli křečovým žilám,
v pohřebním ústavu. Dále jsem se dozvěděla několik zábavných
historek z Majdalenčina dětství. Za celej život – významně se podívala
na vnučku – sem ani jednou nepřišla pozdě do práce. Mrtví to asi sotva
ocenili.
Nesnášela hluk, cikány, komáry a Václava Havla. V domě měla ve
všech oknech síťky, byla komunistka a nestyděla se za to. Ve dveřích do
kuchyně se objevil strýček cukrář, co obýval přízemí. Rozpačitě
přešlapoval, tlustej chlap, v ruce mísu plnou marmeládových koláčků.
„Jsou čerstvý,“ zamumlal a zmizel.
Magda celou dobu těkala po kuchyni s lehce bolestným, bezmála
gotickým úsměvem. Byla dost líná, ale uměla se pohybovat tak, že
neustále působila činorodě a zaměstnaně. Nic zvláštního, tak to dělá
většina lidí. A pak přišlo, co přijít muselo: „Mládence by měla mít, pani
Lucie, taky už neni holka nejmladší. Eště se nevdá.“
Mlčím a zlomyslně si přeju, aby se v tom tichu, v jeho přepálené,
požehnané vrstvě smažila Majdalenka co nejdýl.
 Vstala, tak nějak zjihle, až mi jí přišlo líto, a přitulila se k babičce.
„Babi, ale já už někoho mám.“
Vytřeštila jsem na ni oči. Babka hlučně polkla: veliký ohryzek jí letěl
krkem nahoru a dolů, a ještě, jako by se na palubě bojového letounu
urvala bomba. „Neni rozvedenej?“ zasípala.
„Ale prosím tě… Je děsně nesmělej, víš, žije se sestrou, vychovala ho.
Rodiče, diplomati, jim zahynuli při leteckém neštěstí v Kábulu.“
Kábul? Jak na to přišla? Kde to je?
„Ten večer, víš, jak jsem měla vypnutej mobil a ty ses nemohla
dovolat, pozval mě do Rudolfina na Smetanu.“
Ten večer se Magda předávkovala červeným vínem na koncertu Tiché
dohody v Rock Café a mně dalo dost práce uklidit ji do taxíku.
„A nejsi v tom, Magdičko, viď…“ Babka se pokusila zvednout.
Nepodařilo se. Křečový žíly sou prevít, a tenhle karbanátek už stejně
nemělo smysl obracet.
„Klid, babi, dyť ti řikám, že je nesmělej, eště jsme spolu nic neměli.
Jsem furt panna.“
Ta náhlá pravda působila v úhledné řadě výmyslů rušivě a poněkud
nevhodně, asi jako když do třídy plné vzorných prvňáčků vstoupí
Demeter.
Z nervozity jsem sáhla po koláčku. Mísa ale byla prázdná. Tedy ne tak
docela… Během svého referátu – vůbec jsem to nezaregistrovala – si
s nimi Magda velmi originálně poradila. Snědla je, ale proboha JAK?
„Hodně cestuje, jezdí na pravidelná školení do Londýna, tam maj
pobočku.“
„Kdo tam má pobočku?“ zmohla se na vcelku logickou otázku zcela
dezorientovaná babka.
„No přece banka, v který pracuje. Copak jsem ti ještě neřekla, že
pracuje v bance?“
Dostala jsem chuť odejít teď hned, sejít po schodišti do strýčkova
přízemí, projít kolem jeho cukrárny úzkou chladnou vykachlíčkovanou
chodbou a zotvírat všechny obří lednice, co tu trčely po levé straně,
lednice se svatebními dorty, jedna byla plná kremrolí, nechat je
otevřené a vyjít z té dusící sladkosti ven na ulici, ani se neohlédnout za
tím domem, který sám vypadal jako kremrole – zvenku žlutý, zevnitř
bílý –, kdybych se otočila, spatřila bych, jak se hroutí jak Poeův dům
Usherů, suše drolí jak kremrole v obří čelisti, šla bych dál, pořád dál,
pryč z města, někam po dálnici, stopla bych někoho, prochodila nohy do
krve a zastavila se jen na chvíli v Praze pro rozhřešení z úst Terezy
a Jakuba a mámy, naposledy bych jim uvařila milovanou koprovku a pak
bych pokračovala v cestě až k prahu prázdnoty, kde bych se vysvlékla
z osudu jak z příliš těsného skafandru.
Tady se totiž nedalo dýchat. Nohy mi ale visely bezvládně z židle jak
uschlé větve a můj osud stlačovala právě do masového strojku babka
pěstí. To, co z něj lezlo na druhé straně, bylo na první pohled
nepoživatelné.
„Jestli chceš, babi,“ usmála se Magda, „ukážu ti jeho fotku. Mám ji
tady.“ Vstala a šla do předsíňky.
Babka k ní seděla zády, nemohla ji vidět. Já ano. Magda se otočila
a spiklenecky se na mě zašklebila. V tu chvíli byla krásná, krásná jak
perla za výlohou, až jsem musela přivřít oči: zářila, mocně
a nebezpečně, rozkoší ze lži.
Pořád jsem pohledem zkoumala, jak neobyčejně zlikvidovala
strýčkovy koláčky: u všech vyjedla pouze marmeládový střed, zůstaly
jen okraje, dokonale neporušené. Mísa byla těch nepochopitelných
náramků plná. Rychle jsem si jeden po druhém navlékla na zápěstí
zasádrované ruky a schovala pod košili.
Viděla jsem ji, přehrabovala se tam v batohu – až po chvíli mi došlo,
že v tom mém. Za moment stála vítězně před babkou s barevnou
fotografií v ruce. Koukla jsem babce přes rameno: na té fotce byl Pavel,
můj melancholický jihočeský přítel, plaše se usmívající před sochou
Myslitele v zahradě Rodinova muzea.
Ano, babka nesnášela hluk, pokud ho nepůsobila sama. Její averze vůči
cikánům, komárům a Havlovi se mě zdaleka tak nedotýkala. Sotva
umyla nádobí, usnula na gauči za stěnou, již tvořila tenká umakartová
přepážka, rozdělující veliký pokoj ve dva menší. Mag­dina část byla
svatyní nevkusu, v níž se navíc muselo šeptat. Ve dveřích visel takový
ten dřevěný závěs, hnusně chřestící nesmysl, co vás tluče po tváři,
kdykoli jdete dovnitř či ven. Ach ano, milovala Madonnu i Liz
Taylorovou. Jejich podoby tu visely spolu s profily egyptských královen
a sluncem a časem vysátými reprodukcemi Muchy.
„Magdo!“ zakřičel někdo dole na ulici. Martin? Ale mohl to být
i ženský hlas.
Magda přibouchla okno. „Blbec. Ještě vzbudí babku. Nejsme doma,
ne? Něco ti pustím.“
Dlouho mi nedocházelo, co to nacpala do videa. Bez zvuku
pochopitelně – vyčerpaná babka za přepážkou zřetelně vyfukovala
Magdinu novou známost.
„Ta fotka Pavla,“ řekla jsem, „není z Londýna, ale z Paříže. Znáš
Rodina?“
Neodpověděla. Nikdy neodpovídala. „Líbí se ti to?“
Na obraze se zrychleně míhaly, jak hledala ovladačem tu svou
oblíbenou, scény lesbického milování. Viděla jsem něco takového
poprvé. Takhle zrychleně a němě to působilo směšně a groteskně. Tomu
našemu se to podobalo asi jako komiks Rembrandtovi.
Začala mi stahovat košili přes sádru, evidentně ji ty barbíny, které se
přitom tvářily jak prodavačky v masně těsně před koncem pracovní
doby, vzrušovaly. A jak ze mě konečně stáhla tu košili, rozkutálely se po
koberci všechny umně vyhryzané koláčky. Kdybych je tenkrát rozdrtila
patou, má pouta, mé okovy z těsta, a rozhrnula dřevěné závěsy,
prorazila umakart sádrou, až by se z toho bejvalá bachařka… kdybych
vyrvala síťky z oken a byla včas s to pochopit dojemně zákeřnou
ubohost, valící se na mě z Magdiných fotoalb, která mě nutila
prohlížet – snad, možná, co když ještě? Ale spíš už ne.
Magda otevřela hrdě svou skříň. Tohle už tu přece jednou bylo! Projel
mnou pocit déjà vu: její prádlo dokonale zařezávalo v komíncích. Ke
každému svetýrku a kostýmku jsem musela vyslechnout legendu,
zanícenou, jako by popisovala osudy slavných malířských děl. Ano:
zařezávalo dokonale.
„Čím je tvůj otec?“ zeptala jsem se s podezřením. Copak mi nestačily
příznačné profese otcovy matky, chrápající za umakartem?
A to bylo jediné, Jakube, co s tebou Magda měla společného: žehlila si
i ponožky.
Modré oči malé Terezky. Ale nejen oči: Terezka je celá modrá. Všichni tu
mají svou barvu. A já? Ovšem: špinavě bílou prosvítá červeň,
připomínám marmeládu pokrytou plísní.
„Mami, pojď s náma na ryby! Půjdeš s náma dneska na ryby? Vždycky
když jdem s tátou na ryby, tak tě bolí hlava nebo bříško. Ale dneska tě
nebolí, viď?“
Nedá se nic dělat. Jdu s nima na ryby. S modrou Terezkou
a oranžovým Jakubem. Ale je to tu dost neklidný, na rybách. Po břehu se
hemží žabí lidé v neoprenových oblecích. Není to moře, není to řeka,
není to jezero. Kam mě to zavedli? Jen louže, kaluž s ňákým chemickým
sajrajtem na hladině, smrdutej rybník.
„Co se tu stalo?“ ptám se nejbližších potápěčských brýlí.
„Ten parník ztroskotal. Místo lepidla prej použili lubrikační gel. Oblek
vyfasujete tamhle vzadu v hangáru.“
Chci se zeptat, kdo byla posádka, ale muž už svižně odpajdal
v ploutvích.
Ale proč mám jít já, zatímco mého nehybného muže všichni míjejí,
jako by tam ani nebyl? Má snad nějakou protekci, výjimku
z všeobecného pachtění, které teprve ospravedlňuje naši existenci? Je
tak otřesně neambiciózní, pomyslím si s náhlým despektem. Celej život
učitýlek, přivydělávající si příležitostně překlady z oborů, jimž za mák
nerozumí. Třeba výroba polymerických vláken nebo modernizace
výroby kyseliny chlorovodíkové.
A teď taky – všichni se tu můžou přetrhnout, už i já lezu snaživě do
bahna, abych obstála, my neohrožení záchranáři nasazujeme život
a zdraví a klesáme hloub a naše barvy vmžiku pokrývá sliz, zatímco
jeho oranžová dál nehnutě strmí na břehu jak transcendentální
vertikála. Všechno úsilí je však marné: ta krásná těla na hladině jsou už
bezduchá, útlé údy barbín už nebudou nikdy potřebovat svého
vizážistu. Jen smrad a zmar vůkol, jak ve zmaterializovaném verši staré
dekadentní básně. Musím to vědět, dekadenci jsem si vytáhla
u maturity.
„Pomůžeš mi?“ zašeptala jsem.
„Ne,“ usmál se mírně Jakub. „Jak bych mohl? Svět je jen projekce tvé
mysli.“
 „Ty… ty…“ začala jsem si vztekle strhávat neopren, „ty… svatej hajzle!“
Z huby mi vyskočila žába a ztratila se v trávě.
„Jé, co to je?“ přistoupila ke mně se zájmem Terezka a začala mě
obcházet jak sochu. Z kůže mi visely – byly přisáté na pažích, na
stehnech, na břiše – velké černé pijavice. Oněměla jsem hnusem. Tolik
jsem chtěla uvěřit, že i ony jsou pouhou projekcí mé mysli, ale jejich
slizká těla, jejich přisáté hltany to vylučovaly.
Viděla jsem Terezku, jak štrachá v rybářském tlumoku. Něco z něj
vylovila, něco malého do dlaně, a přistoupila ke mně. Chce mi pomoct?
Tou věcí byla filatelistická lupička, kterou jsem o mnoho let později
vídávala u Marka. Čas od času ji vytáhl z kapsy a prozkoumával, co ho
zrovna zaujalo, vytrhoval si detaily z kontextu a zbavoval je záhadnosti.
Jednou ho moje matka spolu s Terezou pozvala na nóbl večeři někam na
Hrad – k jejímu úžasu i k úžasu personálu si Marek začal prohlížet
lupičkou porci žraločího masa.
I Terezka byla velmi zvídavá. Zvětšovala si zaujatě pijavice sklíčkem,
až se jí čelíčko pokrylo vědeckými vráskami. Začala jsem pociťovat něco
jako vděk, vděk k těm vypaseným parazitům, díky nimž jsem poprvé
upoutala pozornost své dcery.
„Tati, tati, pojď sem, rychle!“ rozkřičela se náhle Terezka. „To musíš
vidět!“
Když se můj muž přiblížil k mému tělu, podala mu Tereza lupičku
a s divokým nadšením zašeptala: „Koukni se, koukni se dobře na
TUHLETU – vidíš? Má lidskou tvář.“

Jako když někdo přelamuje nohou větve na oheň, probouzí mě praskot.

Aha. Toť střeva té báby. Leknu se, že jí patří tělo, vpletené do mého. Ne:
ona tam za tenkou stěnou, zde její vnučka, tiše spící, jen temné
bradavky na stráži noci.
Rychle vstávám, abych setřásla pijavice. Nejsou. Možná zalezly pod
sádru. Uvízly ve snu. Strašně se mi motá hlava a je mi zle, maminko.
Pokusili se mne tu zabít karbanátky. Rychle přijeď. STOP.
Nemohu si zaboha vzpomenout, kde je tady v kremroli záchod.
Světýlko videa nevypnuté, svítilna na ulici zviditelňuje protější budovu
sušického muzea. Se stálou expozicí sirek, již jsme dnes zhlédly. A pak
ho spatřím. Vyletěl odtamtud, z vikýře, z mého snu nebo z Hlaváčkovy
básně. Spatřím ho, démona tajemných nocí, nocí bázlivých, rozplizlých,
nocí bez stínu, bez světla, se slabými záblesky lascivních primárních
pudů na obzoru – upíří peruti milence všeho chorého. Nikdy jsem tak
velkého netopýra neviděla.
Potřebuju se co nejrychleji dostat z pokoje. Ale jak? Ve dveřích visí
ten zatracený závěs – projdu-li jím, rozzvučí se, jak by ďábel jal se
bubnovat na rakve, a zburcuju celej barák. Rychle přes sebe přehodím
košili. Nohy mi mrznou, ale bojím se chmátnout do skříně pro její
ponožky. Stejně tak jsem se nikdy neodvážila půjčit si ty Jakubovy nebo
jít, já nepokřtěná, k svatému přijímání.
Pokouším se překračovat fotky rozházené po koberci – na jedné
z nich my dvě v objetí, dnes odpoledne, s prstýnky vytrčenými
v obscénním gestu do objektivu, těsně po zasnoubení, samospoušť,
Svatobor, 15.45.
Výrazy, jak to říct, máme na těch fotografiích poněkud zadýchané,
z líbání, z jara a z rozhledny, na kterou mě přinutila vylízt. Před námi
a za námi vřískala po točitém schodišti nějaká školní výprava a Magda
se ke mně pokaždé v nejnemožnější chvíli přitiskla. Možnost trapasu ji
neskonale rajcovala.
Nahoře nás čekala kolem dokola prosklená vyhlídka. Sklo ale bylo tak
zasrané od much, že se nedalo fotit. Naše prsty se propletly. Všimla jsem
si holčičky, mohlo jí být tak deset jedenáct, stála vedle mě a zírala na
nás s otevřenou pusou. Jaké to asi je, vidět dvě ženy v objetí v tom věku?
Připadaly jsme jí kuriózní a strašné jako mektající mongoloidní dítě?
Sprosté a směšné jako titulní strana pornografického časopisu ve výloze
trafiky? Bizarní jako siamská dvojčata? Uhadovala naši abnormalitu
instinktem, nebo už leccos věděla? Všechno kolem ní se dosud jevilo
v řádu, jako krajina dole: my, já a Magda, jsme do ní evidentně nepatřily,
byly jsme nesmyslné a nadbytečné jako jedenáctý prst.
„Magdo, co děti?“ Ano, právě teď, pár minut po zasnoubení, ta
zákeřná otázka ode mě. „Vadí ti, že je třeba nikdy nebudeš mít?“
Zeď, na kterou v určitém okamžiku narazí každá homosexuální žena.
Obelstít nebo přemluvit úřady a Boha – které se podaří ten zázrak
v podobě spermií na mrazáku jako Jitce a Báře? A kolik bolesti, let úsilí,
přemlouvání, dotazníků, pohovorů, energie vykupuje nakonec sladkou
všednost, jakou je štrikování dupaček? Co asi dělaj, holky. Pošlu jim
pohled. Jim jediným můžu ze Sušice.
Magda ve mně ale neprobouzela zájem o problematiku homo­‐
sexuálních žen. Do časopisů jsem se ode dne prvního nárazu ani
nepodívala. Magda ve mně probouzela zvon, zvíře a sopku.
Nejspíš neodpoví, jako obvykle. Není ovšem vyloučené, že ji otázka po
dětech sebelítostivě rozpláče, nebo pohrdavě rozesměje. Její rozbitou
osobností smích a pláč, emoce a nálady pluly překotně a dravě,
chňapajíce nevybíravě po potravě a požírajíce jedna druhou jako příliš
namačkané slepice.
Magda hodila po zírající holčičce s gustem škleb. Děvče zrudlo
a začalo předstírat zájem o spolužákovu počítačovou hru.
„Kámoška ve Varech – pojedeš se mnou, miláčku, někdy do Varů,
viď? – mě poprosila, abych jí pohlídala mimino. Vyjela jsem s kočárem
na procházku a potkala bejvalou spolužačku, říkala, jé, ty máš dítě?
A víš, že ti sluší?“
Takže odpověď-hra. Prodloužení šklebu. A co když špatně čtu? Co
když je opravdu tak průzračně blbá?
„Byla to holčička, nebo chlapeček?“
„Kdo?“
„To mimino, cos hlídala.“
„Ježíš, to už fakt nevim.“
Přistoupila jsem ke sklu a vnitřnosti mi sevřela bolest. Možná jen
závrať z hloubky pode mnou, ze strašné krásy, podivně přehledné
a čitelné; kolem dokola ležela Šumava, tvoje duše jako na mapě, a já si
v ní mohla ukazovat prstem, tady je to a tam zas ono, pohoří mindráků
a uskříplá pole averzí, věže sexu a zalesněné svahy zvrhlostí, potoky
a řeky, snění o štěstíčku i touhy po veliké lásce, lesklé a barevné jak
obálka Harlequina, planě se pnoucí obrazotvornost, strach z despotické
matky, strach z despotické pravdy a úzkost z toho, že budeš vozit
v kočárcích provždy jen děti svých kamarádek.
Náhle mi bylo nad slunce jasné, že je to krajina, kde můžete strávit
dovolenou, v níž se ale nedá žít. A i kdybych jí prošla křížem krážem,
nepodaří se mi v ní změnit tok jediné řeky, směr jediné cesty, postavit
ani chatrč – protože to nejsem já, na koho čeká.
 Je něco po třetí, chvíle, kdy noc slizce měkne v bažinu. Teď bdít
v cizím pokoji, v cizím životě bez východu a s žaludkem v krku je
nesnesitelné. Ohromné lednice v přízemí hučí jak příliv, náhle
strašidelně ztichnou. Dřepím zkroucená vprostřed fotek, držím si
splašené vnitřnosti a dívám se na tebe. Spíš na boku, těžká, pokojná
a oblá jako Moorova socha v zahradě. Nikdo by neuvěřil při pohledu na
tvoje ztichlé křivky a dětsky pootevřené rty, jaký dnešek se ti převaluje
tam uvnitř: trny žluté růže a scény pornografického filmu. Tentokrát
jsem to byla já, kdo ti musel ucpat ústa, abys nekřičela, rukou, na níž
mám ještě teď otisk tvých zubů, rukou, která byla jen před okamžikem
v tobě až po zápěstí, jaks poručila.
Trny žluté růže a scény pornografického filmu a prstýnky a zá­hadně
obelstění dopraváci a plachý sirotek, bankovní úředník, tvá vymyšlená
konečně-známost pro babku a – zkrátka perlilas, má lásko, properlilas
dnešek. Nikdy bych nedokázala vybrat všechny ty šumavské serpentýny
s takovou bravurou jako ty.
Dívám se na tebe a zdá se mi, že se tvé tělo pokrylo perletí a září do
tmy. Zvláštní: dobře se podívejte a zjistíte, že ve spánku jsou i lháři
pravdiví.
A v tu chvíli TO spatřím. Zázrak! Třásně dřevěného závěsu totiž nevisí
až k zemi – všimnu si, že končí dvacet, pětadvacet čísel nad prahem.
Paní redaktorka je přece tak hubeňoučká – mohlo by se jí podařit
s trochou štěstí je podlézt. Naposledy jsem se plížila při noční bojovce
na pionýrském táboře. Teď jako když to najdu.
Břichem se přitisknu k podlaze. Zkontroluju ještě pohledem Magdu –
spí, jako kdyby se o trn té růže píchla ona a ne já – a začnu se obezřetně
vysouvat z pokoje. Všechen duševní život se mi rázem smrskne
v jedinou úzkost: neprobudit ji ani její babku za umakartem, ani strýčka
v přízemí, prostě nikoho a nic z tohoto strašného domu, který mi puká
za patama.
Je mi jasné, že nesmím zavadit ani o třáseň, jinak se domem rozkvílí
poplašné zařízení. Zatím se to daří. Jsem v polovině, závěs mám těsně
nad křížovou oblastí. Ale co dál?
Konečně. Ležím vyčerpaně na dlaždicích. Studí. Čekám, až se mi
uklidní srdce. Odněkud zvenku sem dopadá světlo. Svítá. Za chvíli se
probudí ptáci a strýček. Své pověstné koláče prý připravuje sám
s dvěma pomocnicemi v místnosti za cukrárnou. Magda ho nesnáší,
protože vlastní půlku baráku a protože se jeho dcera, blbá a navíc
ošklivá, dostala protekčně do Prahy na vejšku.
Přidržuju se zdi a scházím dolů po schodišti. V jeho ohybu, jak se
pamatuju, by měl být záchod. Ale patrně ho minu. Najednou vůbec
nechápu, kde jsem se to octla. Je tu několik dveří: co když je za každými
jiná možnost, jiná budoucnost, jiné pokračování příběhu, který
neexistuje? Ach ano, a tady staré známé lednice. Ať mi nikdo nevykládá,
že věci jsou neživé! Tyhle – pět obrů šamanů v bílých hranatých
rituálních maskách – sledovaly každý můj pohyb.
Všude tu mají dlaždice. Podobně chladnou chodbou, vzpomenu si,
jsem kdysi dávno přibíhala k matce, v košilce a bosá jako dnes. Bylo to
v nemocnici na Karláku, kde mi rovnali páteř, abych nebyla hrbatá.
Objala jsem ji a ona se odtáhla jako vždy. Teprve mnohem později jsem
pochopila, že svým nepotlačitelným odporem k fyzickému kontaktu,
k projevům intimity trpěla nejvíc ona sama.
„Děvenko, nemůžeš tady lítat bosa. Nastydnou ti vaječníky,“ řekla.
Zděsila jsem se. Vůbec jsem netušila, co jsou to vaječníky. Znělo to
jako jídlo a nechápala jsem, proč ho mám v chodidlech.
Jedny dveře jsou pootevřené. Vkradu se dovnitř, do krajiny za
zrcadlem, kde přestávají platit zákony tohoto světa. Loktem jsem
málem zavadila o skleněnou dózu plnou kulatých průsvitných lízátek,
která už v Praze dávno neseženete. Druhá je vrchovatá cukříky do kávy
a ve třetí jsou Mozartovy čokoládové koule. Silueta kávovaru dřepí na
pultě jako obří model molekuly. V mezerách stažených žaluzií chřestí
prsty dne. A ty vůně! Tisíc variant sladkostí tvoří paradoxně hustý,
nahořklý odér.
Už je to tak: vloupala jsem se do strýčkovy cukrárny, zavřené
a úhledně ztichlé jako pohřební ústav. Na každém stolku je vázička
s umělými květinami, ubrousky a dávkovač cukru, na stěnách v rámech
umělecká fota šumavských hvozdů. Že by Magda? Sedím v ratanovém
křesílku, jako bych čekala, že mi přinesou preso. Zachce se mi ukrást
strejčkovi aspoň tyčinku Mars, ale i bez ní hrozí, že se mu každou chvíli
pobleju na podlahu. Pryč odtud, dokud je čas. A přece neodolám a na
odchodu hrábnu do dózy s cukříkama a pár si jich nacpu za kalhotky.
A pak ji konečně najdu, vysněnou místnost. Kleknu si a obejmu mísu.
A v okamžiku, kdy ze mě začne tryskat všechen nestrávený dnešek,
mastný a smažený v požehnané vrstvě oleje, dotkne se někdo mé hlavy.
Prudce se otočím. Z brady mi visí provazce. Ve dveřích, za mnou a nade
mnou, se tyčí Magda. Má na sobě něco děsného, babiččino velikánské
flanelové pyžamo, ale kupodivu ani v něm nevypadá směšně. Trochu
zaplandá a já se leknu, že mě uchopí do pařátů a vzlétne – můj démon
zvrácenosti.
Abych poněkud odlehčila situaci, zamumlám zvesela: „Víš, co
nechápu? Jedla jsem karbanátky s kaší, a teď zvracím bramborovej
salát.“
Jen sykne: „Tiše, prosim tě. Vzbudíš babku.“
Strašně ráda bych jí vyhověla, ale zkuste někdy tiše zvracet.
Toho rána jsme už nešly spát. Povalila mě na koberec a strhla mi
kalhotky. Vysypaly se.
„Co to je?“
„Šlohla jsem strejčkovi cukříky.“
Čekala jsem, že mě sprdne, co lezu do cukrárny, ale vždycky reagovala
jinak, než jsem očekávala.
„Fuj, kleptomanko,“ jen se usmála a jeden po druhém začala trhat
sáčky s cukrem a pomalu jím posypávala moje tělo jak palačinku.
V síťce na okně se mlela můra. Uslyšela jsem babku, jak štrachá za
přepážkou, chrchlá a popotahuje. Vzápětí se rozeřvala Frekvence 1.
„Je krásná,“ řekla zasněně Magda a přistoupila k oknu. Opravdu byla
krásná, ta můra. Potácela se po síťce jako opilá a na hřbetě měla pod
sebou tři čínské znaky. Snad budu mít dost času je rozluštit.
Najednou – bylo to tak nečekané – se Magda rozpřáhla a rozmázla
můru po síťce jediným úderem pěsti. „A už není,“ pootevřela
v zadostiučiněném úsměvu šarlatové rty.
Uviděla jsem Vítkovu Marcelku, jak na břehu Berounky rve kosatec,
a vzápětí ho odhazuje do trávy. Všechno se ve mně rozbrečelo. A tehdy
poprvé mě prudce probodla touha ji zabít, touha, která chutnala
v ústech jak pryskyřice, jíž se nepodobá nic na tomto světě.
„Zděšeně jsem prchal z pokoje, prchal jsem z domu. Když jsem ujížděl
po staré hrázi, bouře dosud běsnila. Náhle šlehlo přes cestu ohnivé
světlo. Ohlédl jsem se; chtěl jsem se podívat, odkud se vzala ta
neobyčejná záře, vždyť za mnou byl jen ohromný dům a jeho stín. To
měsíc tak zářil, zapadající, krvavě rudý měsíc v úplňku – jasně prosvítal
trhlinou v domě, dříve sotva rozeznatelnou, táhnoucí se klikatě od
střechy k základům. Jak jsem na ni upřeně hleděl, začala se rozsedlina
rychle šířit; vtom zadul mocný vítr a do očí mi zableskl celý kotouč
měsíce – hlava se mi zatočila závratí, když jsem viděl, jak se mohutné
zdi rozpadají. Pak se ozval táhlý, burácivý řev jako hlas tisícerých vod –
a hluboký, černý močál u mých nohou se chmurně a teskně zavřel nad
troskami domu Usherů.“

Všichni odešli. Jen po Pijérovi tu zůstala na mém stole propiska

s prsatou blondýnou, kterou si tu zapomněl. Chvíli jsem hledala na
internetu – s internetem mě naučila zacházet Tereza – lesbické stránky.
Bylo tu pár inzerátů a pozvánka na parník, tradiční jarní plavbu po
Vltavě, pořádanou A-klubem. Konala se předevčírem. Škoda. A taky
poezie, několik nepůvodních, sentimentálních, ukňouraných básní.
A pak jsem našla webovou stránku svého otce. Dostala jsem chuť
nechat mu vzkaz, lákala mě představa, že bych si s ním – po třiceti
letech, co jsme se neviděli – začala dopisovat na internetu.
Místo toho jsem začala psát dopis tobě. Co ale nebylo dopisem pro
tebe? Cokoli do mě vstoupilo, formulovala jsem vzápětí do slov
určených tobě, proměňovala v souvětí, vinoucí se ti vstříc,
připoutávající tě k mému světu jako ty mě k posteli prádelní šňůrou.
Později jsem přestala rozlišovat, o čem jsem s tebou mluvila ve
skutečnosti a o čem ve svých představách.
1. června, v den tvých čtyřiadvacátých narozenin, jsem se probudila
s radostnou jistotou, že neexistuješ – že jsi jen démon, utkaný z látky
mého podvědomí, projekce mé mysli. Ano, Jakube, snídali jsme toho
rána za kuchyňským stolem, smáli se a povídali si jako za starých časů,
rodinná pohoda a ta výtečná jahodová marmeláda, co mi ukápla na
zem, ani v nejmenším nepřipomínala krev.
Ten rozhovor ze mě větu po větě vymačkával Magdu jako zhnisanou
třísku. Stačilo však zaslechnout v hlavě její hlas, ten nachově nakřáplý
alt s legračními sykavkami, a Jakub zmizel, přestala jsem vnímat, co
říká, a zmizela i iluze o chiméře: Magda, tříska putující k srdci, byla zas
skutečná, nejskutečnější, snadno ověřitelná; skutečnější byla snad už
jenom ta mikrovlnná trouba, kterou jsem jí koupila k narozeninám.
Když jsem dopisovala čtvrtou stránku, sny o minimalismu se
definitivně rozplynuly. Vytočila jsem číslo do Sušice. Volaly jsme si
třikrát denně, tohle byl nadstandardní, čtvrtý telefonát.
„Co děláš, Lupínku? Jsi v redakci?“
„Jo. Píšu ti dopis.“
„Už se těším, jestli bude tak nádhernej jako ten posledně. Píšeš
neskutečně krásný dopisy, fakt. Měla bys napsat román.“
Dnes byla neobyčejně miloučká, ale –
„Debut ve čtyřiceti? To snad ne.“
„Já nevim, je to divný, ale já si vůbec neuvědomuju ten věkovej rozdíl
mezi náma – když jsme spolu, mám pocit, že je nám oběma šestnáct.“
Opravdu. Neobyčejně. Miloučká.
„I když proč ne… román v dopisech… něco jako Nebezpečné
známosti.“
„A víš, co teď dělám já? Přišla jsem z odpolední, poslouchám naší
Lindu Perry, ležím nahá na posteli, oblečená jen do snubního
prstýnku…“
Jak poetické?!
„…a myslím na tvoje ruce, začínám se hladit a představuju si, že
tvýma rukama… “
Zavírám oči a bloudím palácem banalit, oslněná, zpitomělá, uvězněná
jak můra v síťce.
Čtvrtý, nadstandardní telefonát, naše neplánovaná žhavá linka, trval
přesně sedmdesát pět minut. Podobných bylo za ten měsíc, než se
přestěhovala do Prahy, nepočítaně. Přestože mi bylo šestnáct, objevila
jsem na stará kolena kouzlo sexu po telefonu a vesele se řítila do
průseru. Šéfové byli totiž na výši telefonních účtů enormně citliví.
Vytiskla jsem dopis a rozložila listy po stole. Jako v dětství, nehybná,
bez mrknutí oka jsem je hypnotizovala snad hodinu. Bylo to
nepochopitelné, ale ani se nezachvěly.
Milá Lucie,
ve středu jsem byl v Praze na školení, ale bylas k nesehnání, nikdo,
ani Jakub, ani v redakci o Tobě nevěděl. Ňákej vtipnej maník u Tebe
v práci mi řek, že vypadám jako mladej Franz Kafka, jak jsem měl ten
tmavej oblek a kravatu, a taky to dělaj ty moje odstátý uši asi. Pak
jsem se koukal v hotelu na klipy a bylo mi smutno. Sou to tři roky, co
si Kurt Cobain v hotelovym pokoji ustřelil hlavu, ale ta jeho muzika
má energii na sto let. „It’s better to burn out than to fade away…“
napsal v dopise na rozloučenou. Ale kdo na to má? Já umírám zaživa
a sleduju to bezmocně, jen určitý okamžiky mi dávají sílu, nějaký
světlo, který tu a tam zahlídnu, když mám v ruce a v puse ňákou
holku s hlaďounkou kůží, nebo když se otevřou mračna a vidím až do
věčnosti.
Když jsem jel tuhle do Krumlova, víš, za Schielem, za živejma tam
nejezdim, zase jsem si kupoval jízdenku u Simony, je to nejhezčí
ženská z našeho městečka, chodila na gympl o dva roky níž,
blondýna, chodí s Danem minimálně deset let, občas spolu zajdou na
oběd do hotelu nebo v létě třeba snídaj společně před cukrárnou
u stolečků, Dan čte noviny a kouří a povídaj si, Simona je kráska,
která by mohla bejt modelkou nebo televizní hlasatelkou, ale
prodává už léta jízdenky na vlak na nádraží ČD, rozumíš, tam u nás,
na tom omlácenym zaprášenym nádražíčku, který je slepou větví
Českejch drah, sedí za okýnkem se zažloutlejma záclonkama. Dan se
na mě usměje a Simona mávne, patří k sobě a stárnou spolu, v tom je
ta trýzeň malýho města a rozpálený dláždění od jarního slunce
a smutek našich smrtelností, někdy bych to chtěl napsat. Ten smutek
a drobný radosti a slasti a štěstíčka, lásky a nebezpečný známosti
a maloměstský mýty –
Za pár dní budu počítačem napojenej přes televizní signál na
družici, zprávy Reuters on-line, kurzy měn, úrokové sazby, to je pulz
světa, prachy, od toho se to všechno hejbá, svět je celej protkanej
těma vlásečnicema a pár lidí to má pod palcem, tam utáhnou
kohoutek, tam vyberou prachy a nasypou je jinam, tam se to zhroutí
a zbankrotuje a tam je zas oživení a růst. Funguje to na tom
matematickym a ekonomickym principu, kterej jediný, co nemá, je
souvislost s Bohem.
 Lucie, budu si asi kupovat byt, něco malýho, ale nemůžu bejt
s rodičema, přes realitku jednoho kámoše. Kromě Tebe tam nebudu,
rozhod sem se, zvát žádný inťoše. Pořídim si tam televizi se satelitem
a počítač s internetem a všechno si to pustim, zprávy BBC, CNN,
Reuters Headlines, Internet News, a nechám se tim zahlušit
a rozplynu se ve všehomíru, nebude už žádný ego, dosáhnu toho, o co
usiluje Jakub, je to frajer, víš to, Lucie???, dosáhnu toho, po čem toužil
můj vesmírnej kámoš Jack Kerouac, ale nepovedlo se mu to, protože
vždycky to svý tělo vláčel s sebou, jako já se musim na svuj ksicht
dívat každej den v zrcadle.
Zkoušel sem číst toho Tvýho Poea, ale usnul sem nad tim. Většina
těch povídek zvětrala, jen sem tam něco, jinak je to mrtvý. Co s nim
máš? Asi je to pro Tebe spíš symbol, mýtus, znak – než živá literatura.
Jenom tak bych to chápal. Jediný, co mě chytlo, byl Sud vína
amontilladského, jak ho vyláká do vlhkejch sklepů na vínko a tam
chladně zazdí do výklenku… Inspirativní variace pomsty.
Jeho život, to je jiný. Líbí se mi ten dětskej zájem o vědu, o lety
balonem, bavilo ho kdeco, telepatie a hypnóza a teoretická fyzika,
luštil kryptogramy a představ si, že dokonce napsal odborný
pojednání o lasturách. V ňákym doslovu jsem si přečet, že jeho
povídky maj STRUKTURU MENTÁLNÍCH PROCESŮ. Nerozumim tomu,
ale zní to pěkně.
Lucie, mám na Tebe prosbu: pamatuješ, posílal sem Ti takovou
svou fotku z Paříže, jak tam stojim před Rodinovym Myslitelem, kruhy
pod vočima, přízrak, stín sochy, která vypadá skutečněji než já, na
nohou černý kecky, co nosil Cobain. Ztratil sem negativ a chtěl bych jí
dát jedný holce, ona pude do Prahy na UMPRUM, příště Ti povim víc,
nechci to zakřiknout. Je mi to blbý, ale nemohla bys mi jí poslat? Vim,
že Ty stejně preferuješ jiný přízraky.
Tvůj Pavel

Trvalo dva a půl měsíce, než si Magda našla v Praze práci. Žila z úspor
a z nenávisti vůči těm, kteří rozhodovali o jejím sociálním osudu.
Nebylo pochyb, které straně patřily její sympatie. Od rána do večera
jsme ležely v rubrikách Zaměstnání – nabídky – jednou absolvovala za
den sedm telefonátů, tři konkurzy a dva pohovory. Bezvýsledně. V noci
plakala a tloukla kolem sebe bezmocí, vztekem a ponížením, vypila
skoro dva litry červeného vína a nakonec usnula na zemi
v pomačkaném červeném kostýmu, pod tváří zaťatou pěst jako dítě,
kterému ublížili.
Její schopnost proměny mě uváděla v úžas: když jsem ji ráno spěchala
utěšit, vykráčela z koupelny – po včerejší slabosti ani stopy – upjatá,
nezranitelná dáma. Nakonec sehnala slušně placené místo asistentky ve
firmě zabývající se prodejem a servisem pro­střihovačů, spojovačů
a úkosovačů.
Nemělo smysl pokoušet se něco pochopit.

Poloprázdné večerní metro. Advent, zima, venku úporné, zaryté mžení.

Stanice Kačerov. „Vystupuješ?“
„Vždyť jsme se spolu chtěly dívat na Akta X.“
„Třeba se chceš radši dívat s Jakubem.“
„To bylo hnusný.“
„Jsem unavená,“ vzdychla otráveně.
Dveře se zavírají. Nestačila jsem vystoupit. Hurá. Teď už musím na
Chodov. „Jakub se na takový kraviny nekouká,“ řeknu radostně.
Lehce se dotknu její ruky. Odtahuje se. Ano, chce být sama, možná, ale
já to už nedokážu. V protějším skle se pohupují naše dvě hlavy jako dvě
opuštěné, vzdálené, výstražné bójky, které jsou na řetězech a nemohou
k sobě.
V rohu vagonu dřepí tři skini a bryndají po sobě plechovkové pivo.
Magda trochu ožije – uniforma jako uniforma – a začne se na ně
uculovat. Lebkouni cení spokojeně zuby, jeden se dokonce zmůže na
vrchol galantnosti – vysekne směrem k ní obscénní gesto. Modlím se,
aby na Roztylech nepřistoupil nějakej cikán. Už aby byl Chodov – mám
tý jejich nonverbální komunikace tak akorát. Nedivila bych se –
pokaždé reagovala nepředvídatelně jako neznámá chemická směs –
kdyby s nima teď vystoupila a nechala se hromadně ošukat v nejbližším
parku.
Vítek měl pravdu: na Chodově je nejsilnější větrný vír. Větrný vír
a chlad. V kolejišti zahlédnu na zlomek vteřiny jeho hlavu přikrytou
Marcelčinými spodními kalhotkami.
 Květinářka na zastávce má ještě otevřeno. Žluté růže! Jak je to
zvláštní, teď v zimě. Mží na ně smog, pnou se v syrovosti večera plného
bláta a odpadků, jsoucí, završené a výtvarné jako tři ženy na břehu
jezera.
„Prosila bych ty tři růže, bez papíru.“
„To se popícháte.“
Teprve teď vzhlédnu ke květinářce. Její tvář je nelidsky, pradávně
krásná, chráněná sklem jak vzácný exponát. Kvůli takové kráse se
nepůvodně a odvozeně umírá, nejlépe v Benátkách.
„Máte strašně unavený a smutný oči.“
Strnu. Opravdu to vyslovila, nebo se mi to zdálo?
„Lucie, dělej,“ přerušil mě podrážděný Magdin křik, „nebo nám to
ujede!“
Poslušně dobíhám autobus. Bez růží. Z nejisté pěsti se sypou drobné,
kutálejí se po zastávce a uléhají, jako bych se strachovala, že jinak
ztratím cestu zpět.
V předsíni se povaluje neuvěřitelné množství prázdných krabic od
červeného vína. Už dávno jsem se směla přezouvat až v předsíni, a ne už
na chodbě. Po půl roce života v Praze se vzorné komínky Magdina mládí
nenásilně transformovaly v rozmařilý bordel.
Abych nějak ospravedlnila svou přítomnost zde, ostentativně
nežádanou, jmu se připravovat teplou večeři – její milované palačinky
se špenátem. Zatímco ona se v županu rozvalí na dvojpostel. Zatímco
chroupá hlasitě brambůrky. Zatímco zívá. Župan se rozevírá. A kde ne,
to si domyslím. Ztloustlo nám děvče, a jak. Čím to? Můj zrak je prost
iluzí, moje srdce je jimi však zapleveleno. Jsme mrtvé, nemáme si co
říct; ale s dobrovolně přijatým jedem, který se stal součástí vaší krve,
taky obvykle nevedete duševně spřízněnou konverzaci.
Lehla jsem si vedle ní. Zatvářila se, jako kdyby závislost a stáří byly
nakažlivé. Maso mi sice neodpadávalo, ale cáry duše, které ze mě visely,
byly mnohem odpornější.
Začala si hrát s ovladačem. Zachechtala jsem se: nebylo nic
absurdnějšího než představa, že by v tuto chvíli pustila porno a vytáhla
prádelní šňůru. V zimní fázi byly přece na programu seriály na Nově
a Gillian Anderson v přísném kalhotovém kostýmu.
 Stalo se však něco, co mi vyrazilo dech. Zničehonic se na obra­zovce
objevil můj otec. V neformálním prostředí jakési zahradní restaurace,
usazeni v neformálních bílých plastových křesílkách hovořili bělovlasí
intelektuálové o podobách světa, jako kdyby dohořel v popelníku na
stole, do něhož zírali, před miliardou let. Kamera najela na otcova
skeptická ústa, která začala odříkávat hlasem unaveného Boha: „Lidstvo
je nemocné. Totalitarismus je jen jednou z cest… islamismus…
castrismus… diktátoři Mao, Brežněv, Amin a k tomu drogy, teplouši,
teplice, mordy, lágry, koncentráky…“
Ten fantastický výraz oživil rázem Magdinu strnulou, nepří­stupnou
tvář. I to její pohrdání, s nímž se rozesmála, zurčelo jako krev a mlíko,
jaksi šťavnatě – nic delikátně odtažitého, žádný upíří šustot. Proč se mi
tedy zdálo, že mě ubývá den ze dne? Že se za mnou začíná čas od času
potácet stín, nová bytost z mé ukradené krve?
„Teplice? Fakt ten dědek řek teplice? No neni kretén? Ten blbec – no
vidíš ho? – je mi nějak povědomej.“
Jezero vysychalo. Ano, skučela jsem steskem po její něze i žiletkách,
ale jak ráda jsem teď vzala zavděk i chvilkovým spřízněním smíchem,
přestože jím byl pustý výsměch mému nepřiznanému otci.
Konečně přepla na Novu. Stačila jsem jen přečíst mnohovýznamný
titulek THE TRUTH IS OUT THERE a v tu ránu usnula. Když jsem oči zas
otevřela, stálo na obrazovce už jen TO BE CONTINUED.
Magda vedle mě znatelně chrápala, udivilo mě to, bylo to poprvé. Dvě
manželství najednou, to mi ještě chybělo, pomyslela jsem si s něhou
a jemně jí olízla prst, ještě slaný a mastný od brambůrků.
Vyšla jsem potichu do předsíně. Zapomněly jsme zhasnout, to by mi
Tereza dala. A ještě víc kvůli tý kožený černý bundě, do níž jsem právě
vklouzla. Stoupla jsem si před zrcadlo… stála tam… koukala… ale nikdo
se v něm neodrážel, ani ta bunda, jenom mé prázdné polobotky, z nichž
opadávalo adventní bláto. Tak je to tady. Tehdy na záchodku v Áčku byl
tuším tohle její problém. Nepozorovaně mi podstrčila veslo neodrážení,
malosti a pokleslých žánrů, anebo mě tím banálním motivem zrcadel
infiltroval ve spánku americký televizní seriál?
A tady kolem bezpočet prázdných krabic od červeného vína.
V náhlém záchvatu inspirace jsem z nich začala stavět zeď. Šlo to skvěle,
lásko, zazdila jsem tě během dvaceti minut. Milovníci vína končívají
špatně.
Lucie zprvu nechápala, čím se mezitím pokryla země. Zatímco
obracela palačinky, vysmívala se otci, spala, neodrážela se v zrcadle
a zazdívala, umrzlo na ulicích mžení v souvislý ledový povlak. Chtěla
stihnout poslední noční metro, kolikrát už tudy letěla od horké milenky
podél chladných panelových zdí (nebo naopak?), podél kotelny,
parkoviště, restaurace až k obchodnímu domu Billa, míjejíc jen
ojedinělé zjevy krysaříků a notoriků – dnes to však nebylo možné.
Udělala dva kroky a šla k zemi. Rozběhla se, ujela dva metry a přistála
na zadku. Vstala a spadla. Vstala a spadla. Zas a znova, až nakonec
zůstala bezmocně ležet.
Ležela klidně. Už nespěchala. Led bůhví proč voněl shnilými
broskvemi a na špinavém, zhasnutém nebi pózovala Marilyn Monroe,
ačkoli o ni nikdo nestál. Ne, Lucie nebyla unavená. To ona sama se stala
Únavou, zlou, vlezlou a zrádnou jako ten náhlý led, s nímž teď splývala.
 III

Hezké chvíle
ve vašem
spodním prádle
V ordinaci vládne nebezpečný nepořádek. Každý nepořádek je
nebezpečný a vládne. Množství dílčích nepořádků pak zákonitě
vyúsťuje v chaos, jak dobře věděl a znázornil Hieronymus Bosch. Je
příznačné, že reprodukce jeho Zahrady visí právě zde. Spleť nahých těl
působí zdálky bezmála abstraktně – bude si muset po­řídit brýle.
Když sem šel, jakýsi kulhavý chlapík s výrazem Napoleona ho málem
skřípnul v lítačkách a malé děvčátko, evidentní katatonička, mu polila
nohu vodou z konve. Hloupost, v ničem nepřipomíná Buddhu, ta
doktorka naproti. Je to typická uštvaná ženská, která nestíhá,
a zpomalená je farmakama, nikoliv poznáním. Než k ní Jakub vešel do
ordinace, vyhlédl na terasu, jestli tam nesedí Lucie. Oslnilo ho ale
slunce, a tak tam spatřil jenom stíny.
„Posaďte se,“ smetla doktorka Pilátová haldu papírů z křesla
a zapálila si marlboro. Lítostivě se usmál, víc pro ni v dané chvíli
nemohl udělat. Ten její plášť už by taky potřeboval vyprat.
„Obávám se, že tenhle rozhovor nemá smysl, už jsme spolu mluvili
telefonicky,“ řekl.
„Nevím, co má smysl, ale potřebovala bych si pár věcí ujasnit. Přece
oba chceme, aby se Lucie vrátila…“
Zhrozil se, že snad chce říct „do života“. KAM vrátila? K němu?
Povolené, ale nemožné. K Magdě? Nemožné a zakázané. K sobě? Ale
k jaké své podobě? Před proměnou, nebo po? K sobě budoucí? Ale jak
se vrátit k tomu, co bude? To ho lehce filozoficky zmátlo. Jenomže on ji
měl před očima, pořád ji viděl, jak se potácí bytem jen ve spodních
kalhotkách, za ní ten krvavej šlem, a odněkud z ní derou se ven nelidské
steny kočky, jak cení zuby na telefon a strká si do pusy krabičku
zápalek, jak je ubohá a ošklivá a k politování, rozbitá, NIC NEŽ NERV,
a když si pomyslel, KDO, CO z ní udělalo takovou trosku, v jeho mysli
splynul nekonečný soucit s konečným odporem. Vrátit KAM…
„Nikdy vás nenapadlo, že sexuální praktiky vaší ženy…“
„Prosím?“
 Vtom do místnosti vrazila velmi upravená, velmi tlustá a velmi
rozčilená žena.
„Než vcházíme, na dveře klepeme. Stalo se něco, Miluško?“
Tělo stokilové Milušky se chvěje rozčilením, vypadá to, že kaž­dým
okamžikem změní skupenství. Stojí těsně před Jakubem, k němu zády,
takže se mu mnohoznačnost světa zredukovala v její jednoznačný
zadek.
„Pani doktorko, já sem celej život pracovala ve fabrice na mlíčný
výrobky. Ale nikdy se tam nestalo to, co tady!“
„Mám návštěvu, Miluško.“
Miluška neochotně zaregistrovala Jakuba, přetékající popelník,
pavučiny na stropě a rychle to přebila trumfem. „Někdo mi ukrad ze
stolku protiklimakterický náplastě.“
Rozhostilo se ticho, jen v dálce šustily armády pavouků. Ve tváři
Pilátové pozvolna rozkvétal zlověstný úsměv, který mohl znamenat vše.
„Běžte s tím za vrchní sestrou,“ vybafla náhle tónem domovnice, jíž
Miluška zasvinila právě umytou podlahu. Škoda. Po pravdě řečeno by
Jakub daleko radši řešil ztrátu protiklimakterických náplastí než
sexuální aberace své ženy. Ale nedalo se nic dělat.
„Nikdy se masochisticky neprojevovala, jestli vám jde o tohle. Byla
sebestředná, suverénní, sebevědomá a lehce panovačná. A bála se krve.
Když si Terezka jednou zasekla háček do nohy, šla k zemi. V Řecku
šlápla na ježka a…“ Zarazil se. Co to plácá? Ještě jí začne vyprávět, jak
celý život své dceři vzorně vytáčel klíšťata.
„Věděl jste, že Lucie má vztah se ženou. Když lhala, vymýšlela si,
odcházela, míjeli jste se v bytě, odmítala vás – to jste se ji nikdy
nepokusil přivést otázkou k přiznání?“
Už ho to přestávalo bavit. „Kdyby přicházela, řekla by mi to sama. Ale
ona se jen točila v kruhu, rozumíte?“
„Ne.“
„Pokouším se minimalizovat svůj vliv na život jiných bytostí.“
Přes brýle na něj vytřeštila oči. „Vždyť jste – učitel!“
Mlčeli. Pilátová na něj smířlivě vycenila zažloutlé zuby. „A přece jste jí
jednu vrazil, ne?“
Zrudl.
 „To je v pořádku.“
„V pořádku? Tak podle vás…“
„Možná,“ přerušila ho a začala si čistit brýle cípem špinavého pláště,
jako kdyby si vyměňovali recepty na vegetariánská jídla. „Víte, já toho
o buddhismu moc nevím, ale jedno si pamatuju, že v zenu mistrova
facka, střihnutá v tu pravou chvíli, ozáří mnohdy temnotu jak blesk.“
Tehdy nastupoval do výtahu a ta baba odvedle se za ním vecpala na
poslední chvíli.
„Pane učiteli! Jak se daří? Nevypadáte dobře.“
Stál namáčknutý na stěnu, v jedné ruce vyúčtování za telefon
a v druhé ten dopis. Bez zpáteční adresy. Pro Lucii. S čitelným razítkem
SUŠICE.
„Ty spratci dneska, dovedu si to představit. Prej ste minulej tejden
museli uzavřít školu kvůli nějakýmu anonymovi, co vyhrožoval
bombou. To se chtěl určitě nějakej grázl vyhnout zkoušení. A co
dceruška? a vaše pani? Už sem je neviděla, ani nepamatuju!“
Zprvu se domníval, když spatřil výši telefonního účtu za minulý
měsíc, že se přehlédl. Pak náhle pochopil souvislost obou obálek, účtu
a dopisu: nebylo pochyb, že ta druhá obsahuje vysvětlení té první, což
zcela samozřejmě ospravedlňovalo její otevření.

Miláčku,
Ty ani nevíš, jak Tě mám ráda. Nebo víš? Ale prd víš! Já už si ani
nepamatuju, co mi ta kartářka povídala, skoro jsem jí nerozuměla,
mluvila spíš německy než česky a někam si navíc zašantročila
protézu a Tys do telefonu pořád o nějaký blondýně, kvůli který Tě
v Praze určitě opustím – jsi fakt pitomá. Já už nevím, co bych Ti měla
na ty Tvoje bláboly odpovídat. Nemůžeš mě chytat za každé slovo!
Připadáš mi pak úplně jako moje matka.
…Ta moje oslava na rozloučenou v hotelu dopadla dost neslavně,
když už skoro všichni odešli, vrazil do recepce nějakej Ukrajinec a že
chce cigára. Máme zavřeno, řekla jsem, a on na mě vytáh bouchačku,
ať s ním jdu okamžitě nahoru na pokoj, že mě už čtvrt roku tajně
pozoruje a že beze mě nemůže žít, a pak začal zpívat nějakou ruskou
romanci o temných očích, rozbrečel se a kuchař s číšníkem ho vyvedli,
 no komedie. Znovu jsem si ověřila, že se nebojím smrti, ale prej to
byla stejně jen maketa.
…Měla bych jít spát, ale pořád myslím na Tebe, na nás. Nedovedu si
představit, že bychom si už netelefonovaly, nepsaly si, nelíbaly se,
nemilovaly se, být s Tebou je ta nejpřirozenější věc na světě a já
nežárlím na nic a na nikoho, protože nic a nikdo kromě nás
neexistuje.
…Říkalas, že tomu nevěříš, ale fakt, přečti si nějakou cha­-
rakteristiku Blíženců. Já mám jejich vlastnosti ještě zesílené, protože
mám i ascendent v tomto znamení. Pořiď si radši střep! Beruško
moje, ve středu se uvidíme, přijedu v 11.30 na Knížecí jako obvykle,
potřebuju si koupit nový originál levisky, černý a s knoflíčkama, zipy
jsou moc rychlý.
Tvoje Magda

Tenkrát jsme se s Magdou domnívaly, že se ten dopis někde ztratil.

Nevrátila se k němu, protože slova nic neznamenala, byla sladká,
vzdušná a pofiderní jako strýčkův krém do kremrole. Na horské dráze
se neohlížíme.
„Obávám se, paní doktorko, že my dva si neporozumíme. To, co vy
považujete za nalezení identity, je podle mě naopak její ztrátou.“
Jakub si dal v hospodě zvané Uterus malé pivo a pak pomalu scházel
k náměstí I. P. Pavlova. Míjely ho věci, krásné ženy a ještě krásnější vozy,
burácející jako veselý zánik světa, v jeho tiché vodní hladině se však
zrcadlila moudrá slova taa: „Ti, kdo ztrácejí sami sebe kvůli vnějšímu
světu, ti, kdo vydávají sami sebe druhým, jsou lidé zvrácení.“
Jak mohla? pomyslel si s úžasem. Copak nepochopila, že TĚLO je
PAST? A ve chvíli, kdy se v něm slova, přejatá i vlastní, dozrcadlila,
odstřihl definitivně sám sebe od své ženy. Aby však zůstala
v nevědomosti, bílé fidorky a dobré vody jí do hotelu California nosit
nepřestal.

Druhý den po návratu z hotelu California se mi zdál sen. Šla jsem

s mámou po Václaváku, od koně dolů k Baťovi. Byla do mě zavěšená,
drobounká stará žena vykukující z nemoderního kožichu, zatímco já
měla na sobě bůhví proč ty příšerné růžové šaty půjčené od Renaty,
v nichž jsem se vdávala.
Všude kolem se hemžili pasáci, taxikáři, děvky, dealeři, cizinci
a žebravé Rumunky se zfetovanými dětmi, zmnoženi všichni ještě ve
výlohách plných šperků a skla jak v bludišti. Máma se teprve před pár
dny vrátila z nemocnice, přitiskla jsem se k jejímu tělu a do očí mi
vstoupily slzy.
Bylo stále obtížnější vyhnout se kolemjdoucím, aniž by do nás
nevrážely cizí lokty, kabelky, ramena… Dav zhoustl. Kličkovaly jsme, jak
se dalo. Někdy bylo nutné zastavit se, poodejít stranou, počkat, až
přejde grupa halekajících Němců. Najednou jsem nechápala, co tu
vlastně děláme a kam jdeme, ohrožovány davem ze všech stran:
zřetelně tekl, obtékal nás, jeho vlhko vzlínalo mámě pod kožichem jak
plíseň. Ať už byl účel naší cesty jakýkoli, bylo ode mě krajně
nezodpovědné vytáhnout ji na Václavák pár dní po operaci.
Pohledy těch, co nás míjeli – metr za metrem častější a vlezlejší – už
nešlo připsat náhodě. Civěli na mě, to bylo jasné. Co je? Nenápadně
jsem sjela očima odshora dolů: v těch růžových šatech jsem vypadala
fakt děsivě; promenovaly tu však nesrovnatelně kurióznější zjevy, takže
důvod, proč jsem se stala objektem té náhlé pozornosti právě já, tkvěl
evidentně v něčem jiném. Ale v čem?
Ty oči. Zatraceně. A ten výsměch v nich. Zvednuté obočí. Ironií
stažené rty. Cítila jsem, jak se za mnou ohlížejí, nenápadně se strkají,
aby se vzájemně upozornili na mou přítomnost, dokonce se zastavují
v hloučcích…
Polohlas, šepot. Šuškanda a tutlaný chechot. Zdá se, že máma naštěstí
nic nezpozorovala, aspoň to. Ale to, co se odehrálo za okamžik, už nešlo
přehlédnout: nějakej skejťák v plandavejch kalhotách s rozkrokem
u kolen proti mně vystřelil pěst se zvednutým prostředníčkem. „Táhni
do hajzlu, krávo,“ ucedil hubou plnou žvejkačky. Polilo mě horko.
Takovej lepkavej, prudkej hnus, jako kdyby mi někdo šílenou rychlostí
omotával nahé tělo izolepou.
Vzpřímená madam, ten typ, co si udržuje vzhled a věk pomocí tuny
vitaminů, fitcentra a špičkové kosmetiky, zasyčela mezerou mezi rty,
zúženými vztekem: „Naše dcery si kazit nenecháme…“
 Co to proboha mele? Vrhla jsem zoufalý pohled na matku v hrůze, že
to zaslechla. Cupitala však po mém boku s tak nefalšovaným klidem
a vyrovnaností, izolovaná před všemi těmi nechutnostmi svým
neprodyšným kožichem z dobra a lásky, jako kdybychom se neprodíraly
rozlíceným davem na Václaváku, ale křupaly stříbrným sněhem,
svátečně naladěny, pro vánočního kapra.
Mé matce trčela z hlavy svatozář. Zoufale jsem zatoužila urvat ji,
vytrhnout ji se samotným kořenem její svatosti a přetavit ji v nůž,
v krátkou a jedovatou dýku na ty, kteří tu po mně plivali. V tu chvíli jsem
pochopila, že právě tahle prostá a neuskutečnitelná touha – matčina
svatozář ukutá v mou zbraň – byla základní podstatou mého života.
„To je vona, vážně,“ ozvalo se za mými zády. Naproti mně rázoval muž
v černém vlněném saku, v jedné ruce kožený kufřík na kód a v druhé
mobil, do něhož diktoval nějaká čísla. Když mě míjel, oddálil poněkud
aparát od ucha, přiblížil se k mé tváři a pronesl s labužnickým důrazem
na každou hlásku: „Bu-ze-rant-ko.“
Dvě mladý holky v minisukních, těsně v jeho závěsu, se o mě otřely
umělými řasami a jedna z nich koketně vyprskla: „Jé hele, to je ta
buzna!“
A pak se to spustilo ze všech stran. Pasáci, taxikáři a kurvy, no
prosím – ale z jakých zasutých vrstev těch na první pohled solidních
a akurátních občanů tryskaly na mě flusance sprostot?
Zakryla jsem si dlaněma tvář; na hřbety rukou mi dopadaly sliny.
Plazma zla.
„Hele, vole, to je ta JINÁ!“
„Hej, řekni, jak to dělá zásuvka se zásuvkou?“
„A ty děláš chlapa, nebo ženskou?“
„Bohu se protivíš, Bůh tě zatrať!“
„Já bych ti to udělal, že by tě přešly roupy!“
Malý klučík se vytrhl babičce a začal mě divoce obtancovávat. Pitvořil
se; rozpočítával mě, jako kdybych tu byla víckrát: „Lí-zátka zkaženýýý,
lízátka zkaženýýý…“
„Když jsou ženy na ženy…“ nechtěně zarýmoval omšelý brýlatec, jako
kdyby zahajoval přednášku o paranormálních jevech pro důchodce.
 „Děvenko, děvenko, takové děvčátko slušné jsi bylo, nikdy jsi
nebryndalo, úkoly bez kaněk, na nočníček ses naučilo během čtrnácti
dnů, za bonbon s cizími pány jsi nechodilo, nevytunelovalo jsi žádnou
banku – a teď tohle?“ vzdychala babička, div si hlavu v čepci
nevykroutila, kapsář po vzoru mládeže ležérně přes rameno.
„Zmlkni, babo!“ okřikl ji nečekaně hromotlucký skinhead se zády
a šíjí grizzlyho.
Že bych se dočkala zastání od fašouna? To je dost nepravdě­podobný.
A taky že jo. Bába radši zahučela do obchodu se zlevněnou obuví a skin
se přede mnou rozkročil. Masiv jeho těla zastavil konečně i neměnně
klidné cupitání mé matky.
Nechápala jsem to, ale zdálo se, že nic z toho, co se děje kolem, ani
v nejmenším nezaregistrovala. Nebo ano? Nebo se to všechno jen
odráželo, jako míček při squashi, od její přepevné svatozáře?
Bože, dej, ať je moje máma hluchá, ať ohluchne, ať je hluchá jako
poleno, ať je hluchá jako Ty!
„I-zo-lo-vat!“ zařval skin náhle. „Všechny buzeranty izolovat!“
Do zad, do růžové látky Renatiných šatů, se mi zasekl ostnatý drát
Osvětimi.
Sejmula jsem si ruce z obličeje. Posmrtnou masku spánku. A spatřila
holuba kymácejícího se na zábradlí balkonu, v mlze. Právě se vysral.
V mlze nebo v inverzi, nebo v cyklonu B. To je fuk. Polštář pode mnou
byl upatlaný potem nebo slzami, nebo snad těmi flusanci, těmi hleny,
tou plazmou ze snu.
Zatápala jsem rukou po sluchátku. „Mami?“
„Ahoj, děvenko, cože voláš tak brzo? Tak jak je? Jak se cítíš?“
Bože, to se ptá ona mě! A s takovou starostlivostí. Láskou. Péčí.
Obavou. Jako kdyby mi bylo pět a ona mi s napětím vytahovala
z podpaží teploměr. Před pár dny se vrátila z chirurgického oddělení
motolské nemocnice.
„To se chci zeptat já tebe. Jak je, mami?“
„To víš, bolí mě záda a ta jizva, pozítří mi budou vytahovat stehy,
trochu mi opuchly prsty na pravý ruce, ale nedělej si s tím starosti.
Hlavně abys ty byla v pořádku. Bereš ty léky?“
 Její hlas mě uklidňoval a chlácholil zpět do spánku. Otočila jsem se na
bok a schovala se celá i se sluchátkem pod prostěradlo. Její hlas zněl teď
vzdáleně, dutě a tajuplně. Přitáhla jsem kolena k bradě. Octla jsem se
tak v matčině břiše: velice uklidňující pocit. Ne, sem dovnitř nedolehly
ani ty nejhlasitější nadávky z Václaváku. A nezaslechla je, jak se zdá,
naštěstí ani ona. Protože moje matka se svatozáří se nikdy nesmí
dozvědět, že její dcera je špinavá, rozbitá, zkažená buzerantka.
„Kdy se zastavíš, děvenko?“
Pro ni jsem nepřestala být děvenkou, holčičkou, slušným děvčátkem.
Za bonbon s cizími pány jsem nechodila, ale co kdyby mi ho tenkrát
nabídla cizí žena? Kdo ví, jestli by se už tehdy neproměnil ošumělej
smíchovskej parčík v rajskou zahradu.
Byly mi tři čtyři roky, ne víc. Rázem mě vykopla z matčina břicha, ta
vzpomínka. Že by se právě v ní tajil kořen mého snu? Ach, krásně
řečeno, že? Byly mi tři čtyři roky, ne víc, a šla jsem s maminkou za
ručičku po Václaváku, od koně dolů k Baťovi. Cupitala jsem, ovšem:
vždyť na jeden její krok připadly mé čtyři, jak už to v útlém dětství
bývá. Psal se rok 1962, tři, čtyři, co já vím. Třeba právě začínala
karibská krize, vyvolaná umístěním raket středního doletu na Kubě.
Avšak všechny ženy, které nás míjely, měly dobrotivé a neškodné tváře
Štěpánky Haničincové. Jestliže přece jen čas od času na tom velkém
náměstí cosi zlověstně zachrochtalo, pak za tím nevězel nikdo jiný než
strýček Jedlička.
„Kohopak si asi jednou vezmeš, děvenko?“ vzdychla si náhle matka
pro sebe.
„Vemu? Vemu?“ nechápala jsem.
„Myslím na to, s kým budeš mít jednou svatbu, víš…“
Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Nebo až příliš?
„Přece s tebou,“ odpověděla jsem udiveně. „Já jinou pani nechci.“

Ale nebylo to o snech, když jsem se vrátila z hotelu California. Na

uvítanou mě objalo vedro, div jsem nevypustila duši. Teploty v tom
červencovém týdnu přesahovaly 36 stupňů Celsia, na balkoně už
nešustil dráp, ale uschlé fazole jak paměť.
Jakub si koupil kvalitní rybářské vybavení a odjel se stejně
postiženými přáteli do Norska. Norsko je totiž kvalitní země
s kvalitními řekami plnými kvalitních ryb. Byt byl prázdný a horký jak
plát pekelného kotle a všude se v něm válelo nevyžehlené prádlo. Něco
se dělo.
Na stole v kuchyni ležel minimalistický pohled od Terezy. Pět slov.
Z Českého Krumlova, ale vůbec mě to netrklo. Znaky oněměly.
Ty přiléhavý kalhoty, co se teď nosily všude na světě, jsem si
nekoupila. Bylo nemyslitelný zkoušet si je v kabince ve hře na novej
život (Začínáme žít), režie antidepresiva jako host a radit se
s prodavačkou, když mi ranami v kůži vytejkala Magda jak hnis.
Celý ten týden jsem proležela na koberci stočená jako had kolem
telefonu a nerozlišovala den od noci: v noci bylo stejné horko jako přes
den, a navíc jsem měla přes oči přehozené černé tričko od ní, s nápisem
Vaříme s konopím. Když se mi ruka přiblížila ke sluchátku na
nebezpečnou vzdálenost, uslyšela jsem pokaždé Pilátčina slova: „Až se
vrátíte domů, nezapomeňte: je mrtvá! Už neexistuje. Není. Umřela.
Stačí? Chraň vás pámbu jí zavolat. Představte si třeba místo Chodova
kráter.“
Představovala jsem si něco docela jiného. Tvary představ ale, zprvu
ohraničené a konkrétní – telefon byl telefonem, rozhledna na Svatoboru
rozhlednou a prstýnek magickým kruhem, matčinou svatozáří,
položenou na zem, z níž jsem neuměla vykročit – ty představy tavilo
vedro v beztvaré zmetky, tak jako požár přetavuje všechny ty praktické
věci z plastu v metaforu marnosti.
Magda žila svůj paralelní život, o němž jsem neměla ani páru: každý
detail, nedopovězená věta, přeřeknutí, výraz tváře, kterému jsem
v danou chvíli nevěnovala pozornost – to všechno se teď mohlo
proměnit v klíč, vysvětlení, spásu. Nebylo třeba fotografií a dopisů:
lovila jsem je teď z paměti, jepice, a posedle zatavovala do jantaru.
Jednou jsem ji zezadu chytila za ňadra a ona se jemně začala dotýkat
mých dlaní. „Máš tak krásný štíhlý umělecký ruce,“ šeptala, „nedovedu
si představit, že by na mě TAKHLE sahal chlap. Brrr!“
Ovšemže mohla lhát, dnes už jsem věděla, že lhala i tehdy, kdy to
vůbec nebylo zapotřebí, prostě proto, že jí lež způsobovala rozkoš, lež je
ideální portrét, jako každý narcis nemohla bez něj být – ale to BRRR z ní
tehdy vytrysklo tak nepředstíratelně a fyzicky jako zavrčení vlčice. Proč
by právě tohle jedno jediné citoslovce nemohlo být hledaným kódem
k černé skříňce?
Bloudíc po čtyřech sálajícím bytem, zrcadlovým bludištěm
rekonstrukce, odřela jsem si kolena do krve. Své čihadlo u telefonu jsem
už téměř neopouštěla. Do tří zavařovaček naplněných vodou, které mi
stály u hlavy, odhazovala jsem jednoho hořícího vajgla za druhým.
Vždycky to tak zvláštně zasyčelo, víc nic. Welcome to Marlboro Country.
Ticho. Bzučení ventilátoru. Vosy uvízlé pod záclonou. A zase sssss…
Nahá zmije kolem telefonu, plná jedu, a přece neškodná.
Jen velmi zřídka během toho týdne jsem se přinutila natočit si
sklenici vody, sežmoulat banán, zavolat matce a nekoktat. Nemohla
jsem ale polykat, a všechno bylo zpomalené jako čas v poušti, písečná
sousta mi skřípěla mezi zubama.
Telefon za tu dobu sice párkrát zazvonil, vždycky se mi rozbušilo
srdce, až jsem nemohla popadnout dech, ale nikdy to nebyla ona.
Pokaždé mě zavalil úžas jak další, hustá a vražedná vlna vedra, že beze
mě může být, že může žít a dýchat bez mého hlasu, zatímco
nepřítomnost toho jejího sadisticky vypárávala můj život zpětně den po
dni, oko po oku jak starej svetr od Marcelky.
Rok s Magdou kolem mě strměl jak obří lastura. V té lastuře bylo
bezpočet dveří a já nevěděla, do kterých vejít, abych se dostala ven,
zkoušela jsem to tedy nazdařbůh, bloudila prostorem, jenž byl obrazem
času a zářil perletí, všechno se mi pletlo, pila jsem růže a krvácela o trny
fernetu a následky zaměňovala s příčinami a naopak, perleť byla hladká
a chladná jak led, dupala jsem po ní v touze rozlousknout náš vztah,
udělala jsem dva kroky a šla k zemi, rozběhla se, ujela dva metry
a přistála na zadku, vstala a spadla, zas a znova, až jsem nakonec
zůstala bezmocně ležet. Moje iluze, že existuje vysvětlení, příběh,
pravda a vrah, však bruslila dál.
Na konci týdne byly všechny tři zavařovací sklenice vrchovaté
hnusným hnědým nikotinovým nálevem. Co by se stalo, kdybych ho
vyzunkla?
Ale Lucie udělala něco jiného: rozevřela dlaň levé ruky a cigaretu,
kterou právě dokouřila, do ní pomalu, rozvážně a soustředěně típla.
Očisti mne, abych zase cítila bolest, aby to pálilo k neunesení, sůl v ráně,
život. Pod popelem začala růst rána, kráter, který měl vyrůst jinde,
krvavý kráter po lásce, ale Lucie – jak je to možné? – necítila vůbec nic.
Trhla sebou. Telefon měla patrně v žaludku, protože to zazvonění
slyšela odtud. Miláčku, díky bohu, že voláš, sen skončil, co bylo v noci
přízrakem, je ve dne turistickou značkou, vyjdeme znovu, z jiného bodu
na prstýnku, koupim v Bille máčka, kečup a krabici vína, miluju tě, za
dvacet minut jsem na Chodově –
„Pijére, to jsi ty…“ Nedokázala jsem ovládnout zklamání. Díra v dlani
byla hluboká, černej jícen, v němž zmizí beze stopy naděje i obchodní
dům.
„Dnes ne poslem dobrejch zpráv, Lucie. Mrzí mě to, vím, že na tom
nejsi nejlíp, ale…“
Z kráteru, z jícnu, z díry ke mně doléhají úlomky vět, srozu­mitelné až
po chvíli. V Pijérově řeči se to hemží zaklínadly typu „restrukturalizace“,
„reorganizace“, „objektivní ekonomické pří­činy“, „čtenářský nezájem“,
a pokud se mi to nezdálo, přidal do hrnce dokonce „portfolio akciové
společnosti“. Slovník cizích slov je příliš daleko a není za ním placka
fernetu, kašlu na to.
„Rozumím. Žádný duchamorný recenze a zasvěcený komentáře,
nýbrž informační klip, příběh v několika větách, šok několika slovy.
Maximum na minimální ploše, a pokud možno na křídovym papíře.“
Jsem najednou k nezastavení, žvaním, je mi ho líto, mnoho­mluvností
utloukám jeho špatné svědomí. Čpí mu z podpaží, to svědomí, cítím to,
teploměr se vyšplhal na čtyřicítku, slaně mu stéká po zádech.
Nervózně uťal můj monolog: „Tak jo, stav se určitě, něco vy­myslíme.“
„Takže jsem právě dostala padáka,“ oznámila jsem zřetelně
prázdnému bytu, uschlým fazolím a beztvarým zmetkům, porozeným
mou myslí. Rozlehlo se to jak v Macoše, v paláci banalit, jako kdyby tu
už dávno nikdo nebydlel. Ani teď jsem necítila vůbec nic. Jenom radost,
že jsem tu reorganizaci způsobenou objektivními ekonomickými
příčinami nezpůsobila já svými nadstandardními erotickými telefonáty.
Oblékla jsem si Tereziny kraťasy a tričko Vaříme s konopím a vyrazila
na Poříčí. Vedro zpomalilo Prahu v maloměsto. Za skleněnými pulty
v Annonci seděly opálené slečny v bílých tílkách, jedna měla na paži
vytetovaný hmyz, něco mezi beruškou a skarabeem. Přistoupila jsem
k ní a podala si inzerát. Nikoli však, jak by se dalo předpokládat, do
rubriky PRÁCI HLEDAJÍ, nýbrž ONA HLEDÁ JI, HEZKÉ CHVÍLE. Kdybych
byla mazaná, daly by se ovšem zabít dvě mouchy jednou ranou: mohla
jsem se nabídnout, že vám uklidím byt ve vašem spodním prádle.

Třas sice trvá, ale lehce nahrbená široká záda v bílém plášti, mo­‐
mentálně nejvýznamnější část doktorky Pilátové, mě uklidňují jako
zimní zátiší, zasněžená pláň s dobrotivým ledním medvědem.
Jarmarkem chlípnosti, co doktorce visí nad hlavou, se z míry vyvést
nenechám.
„Originál Zahrady pozemských rozkoší se dnes nachází v Pradu,“
znám to z Pijoana jak svý boty, „a figuroval v katalogu děl patřících
Filipu II. pod názvem Una Pintura de la Variedad del Mundo.“
Nemám patrně tak skvělou španělskou výslovnost jako Magda, ale jde
to. Kupodivu se nejeví, že by tu se mnou někdo chtěl konverzovat
o výtvarném umění. V kurzu jsou příběhy, proč ne. Začnu ten svůj,
v nějž nevěřím, chrlit s precizní artikulací, jako kdybych nahrávala oba
dva díly Idiota na kazetu pro slepce. Čas od času spláchne Pilátová ten
sajrajt nějakým nejapným dotazem. Kdesi uprostřed vyprávění dojmu
dokonce samu sebe, ještě že jsem už čtrnáct dní nepoužila řasenku,
a pak ve změti těl na Boschově obraze zaostřím na detail: nahý mladík
rozvírá něžnou rukou kolena milované bytosti, která se mu podobá jak
dvojče.
„U jaké pojišťovny jste přihlášená?“
„Vrátila jsem jí všechny dopisy, fotky, dárky, i klíče od Chodova – to
byla chyba. U Všeobecný. Nenechala jsem si ani to péčko.“
„Jaký péčko?“
„No porno kazetu, dala mi jí, až se mi prej po ní bude stejskat.
Nechala jsem si jenom cédéčko s Lindou Perry a – tenhle prstýnek.
Myslím, že se to tak dělá, když se milenci rozcházej. Aspoň v po­kleslejch
žánrech.“
A abych slzám, slinám, krvi, všem svým exkrementům dodala zdání
objektivity, vzala jsem si k ruce diář. Miniaturní. Kapesní. Letos
připadne upálení Mistra Jana Husa na pondělí. Skvělé.
„Moje prababička měla rozštěp rtu. Na nočník jsem se naučila během
čtrnácti dnů. S cizími pány za bonbon jsem nechodila, akorát ty svačiny
se salámem jsem házela na dvoře Endymu. 14. května jsme s Magdou
zhlédly výstavu fotografií Františka Drtikola v galerii Rudolfinum.“
Vypadly jsme odtamtud akorát včas: jakási postarší milovnice umění
už psychicky nevydržela Magdiny hlasité, ani v nejmenším
kunsthistoricky zasvěcené komentáře nahých ženských těl, a osopila se
na nás s originální radou: „Děvčata, vraťte se do čtvrté cenové skupiny!“
Smích nás ohýbal ještě na nábřeží. Ta „děvčata“ mi zalichotila.
Z parníků pod námi duněla muzika a lidé na nich zdáli se být radostní
tak nezemsky, jako kdyby jim číšník neroznášel pivo, ale zprávu
o nesmrtelnosti.
„Třiadvacátýho je parník Áčka. Půjdeš se mnou, viď, Lupínku?
Pamatuješ? Loni jsme to prošvihly.“
Slovo „loni“ mi cvaklo v uších jak pouta. Magda byla najednou něha
sama, mezi rty převalovala dortíčky zdrobnělin, měla to v rodině. Sladce
mě přemlouvala, hučela do mě horem dolem, paličatě a únavně. Od
okamžiku proměny jsem vedla válku se svými chromozomy. Jít na
parník plnej leseb by znamenalo vykročit ze zákopu bez neprůstřelný
vesty. A pak, zazdila jsem ji přece. Zazdila jsem nás před světem. Jen na
dně jezera, jehož břehy se dnes hemžily lovci, jsme byly nezranitelné.
„Nemůžu, fakt,“ konečně mě pustila k řeči. „Říkala jsem ti přece, že
jdu s Terezou na knižní veletrh.“
Kupodivu to byla pravda. Zmlkla, egyptské oči rázem jak dva střepy.
„Co to je?“
V trávě před námi ležela věc, zaleskla se v slunci. Dost divný… Zvedla
jsem ji a hned si šikovně vbodla hrot do dlaně. Bylo to kružítko.
Napadlo mě, že do kruhu jím opsaného by se akorát tak vešlo srdce.
Zvedla jsem oči k nebi. Parníky pluly i tam.
A následující dny, nikdy jsem nezažila nic podobného: povrch času
zřetelně, hlasitě pukal a z těch puklin se nořily hrany parníků, uvízlých
v ledu.
Magda se zdála vzdálenější než kdy předtím. Než kdy předtím byla
její chůze sošnější a vzpřímenější. Ze všeho nejvíc, když už jsme u těch
lodí, se podobala Titanicu, prázdné, neodolatelné nádheře před
katastrofou. Jezdila teď skoro každý týden za matkou do Varů nebo za
babkou do Sušice. Dřív se tomu vyhýbala jako čert kříži. Mohla to být
potrava pro mou bulimickou žárlivost, ale byla tu přece ta přátelská
věcička drezurující prostor, mobil, zvěcnělá iluze blízkosti. Ano: myslela
jsem si, že vím o každém jejím pohybu, a na těch pár známých ze Sušice
a chlápků z práce se žárlit nedalo.
Ale jak se vlastně dozvěděla o tom parníku? Tvrdila, že žádné
časopisy neodbírá, v Áčku byla poprvé a naposledy se mnou, tenkrát,
s žádnýma holkama se nestýká… A tu jsem si vzpomněla, že jsem
plakátek zvoucí na akci zahlédla mezi papíry na jejím psacím stole.
I tentokrát se v pátek chystala do Sušice. Pomoct prý babce
s malováním. Bejvalý bachařky už nebyly ve formě.
„Chudinko. A co parník?“ No tohle jsem si mohla odpustit. Kdyby mi
radši ta ironie ztuhla v hrdle!
Ale Magda jen pohrdavě, bez úsměvu mávla rukou. Někdy mi
připadalo, že její sebeovládání zavání psychózou. Spíš křižník Potěmkin
než Titanic. Anebo ponorka. Žlutá.
Třiadvacátého května v 11 hodin postávala moje dcera s partou před
Výstavištěm. Mecha měla na oranžovo a v obočí zlatou pecičku.
Pohladila jsem ji po tom mechu a kámoši – Marek co pravá gorila
v tmavých brýlích a v pozadí jako vždy – mě sledovali lhostejně
shovívavými pohledy. Ten Terezin byl pro mě nečitelný jak runy. To
Magda vsunula mezi mě a mé blízké lupu, deformující podstatné
a zveličující drobnosti – berušku, kapku krve, angličák, její vlas.
Skutečnost i s mou dcerou se proměnila v můru rozmázlou v síťce:
znaky na jejím hřbetě, které mohly být klíčem, splynuly s vnitřnostmi,
krví a pelem v neživou kaši. Jediné, co jsem v poslední době byla s to
nezkresleně přečíst, bylo velké tiskací M, podobající se blesku. Dost
průser, když jste na knižním veletrhu.
Brzy se mi všichni poztráceli v knihách, v davu a v dusnu, ale každou
chvíli mě někdo chytil za rameno a zahlaholil, že už jsme se dlouho
neviděli a co pořád dělám, mezi stánky jsem potkávala spoustu
známých, sežvejkaných dásněmi času jako já, milí trilobiti, jimž páchlo
z úst pivo a jejichž pleť šustila jak zteřelé průklepáky samizdatů.
Bloudila tu Jitka se svým básníkem, autorem tří sbírek a stejného
počtu dětí, a Marcel s bagetou, kterej duchaplně prohlásil: „Já mám
stejně radši knihy než lidi. Lidi přečtu daleko rychlejc.“ Připnul mi ten
bonmot na hruď jak visačku a zmizel.
Toto kulturní divadlo dělo se tady a teď jen zdánlivě: procházela jsem
jím jak mrtvým Koloseem. Dostojevskij, Poe, London, Kafka – možná
i tato jména byla především znaky, které se podílejí na proměně světa
mnohem subtilnějšími a tajemnějšími způsoby, než je četba.
Najednou se mi zdálo, jako kdyby se všichni mí přátelé na povel
odlepili od stánků a mířili ke mně, prodírali se ke mně s pravicema
napřaženýma k pozdravu a s radostnými úsměvy, které jako by říkaly,
že nic neni tak horký, aby se to nedalo sežrat, a že utrpením rosteme
a tak, asi mi tutlaná láska vyrazila na čele jak beďar, chtěli mě
existenciálně podpořit, pozvat na panáka, existenčně sotva – mí přátelé,
stíny, rozpadající se prvky struktury jménem Lucie.
A támhle se ke mně hnal dokonce Vítek-Vysraný Voko, a tam zas – je
to možný? To je přece Igor!
Z posledních sil jsem se vymotala z haly. Stoupla jsem si do fronty na
kafe. Když se servírka otočila, bleskově jsem sáhla do dózy pro hrst
cukříků a nacpala si je do kapsy. Vtom se moje oči setkaly s očima mé
dcery. Stála opřená o sloup, ruce v kapsách. Sledovala mě, ale její
neproniknutelná tvář nevyjadřovala vůbec nic.
Když jsem znovu zaostřila, Tereza byla pryč. Snad se mi to jenom
zdálo – svědomí rodí fantomy – že mě moje dcera přistihla při té
komické zvrácenosti.
Koupila jsem Magdě k jejím blížícím se pětadvacátým naro­zeninám
kalendář fotografií Jana Saudka na rok 1999. Předposlední rok tisíciletí.
No a co. Akorát kartářkám a sektářům stoupnou obraty. Myslím, že jeho
estetika přesně odpovídá Magdinu zvrhlému fundamentu.
Při autogramiádě seděla vedle excentrického fotografa jeho žena Sára
s dlouhými rezavými vlasy a věčným, pološíleným úsměvem. Kam se na
něj hrabe ten můj.
„Mohl byste mi tam napsat věnování? Jmenuje se Magda a naro­dila se
prvního června.“
Teď kdyby mě přistihla Tereza, štítící se bytostně manýrismu v životě
i v umění, bylo by to ještě horší než s těma cukříkama.
 Doma, než jsem kalendář uložila pod koberec, přečetla jsem si to
věnování. „Magdě Jan, taky bejk.“ Tak to se teda povedlo. Splet se, Mistr.
1. červen jsou přece Blíženci, a já si dosud nenašla čas vyhledat jejich
charakteristiku. Čtyřicetileté redaktorky, které si tykají s kdejakým
literátem, přece pohrdají vírou v astrologii, nemluvě o kartách
a upírech.
Poprvé za ten rok jsem nemluvila s Magdou víc jak osmačtyřicet hodin.
Rozhodla jsem se, že jí nezavolám, a ona se neozvala. Pětadvacátého
května v pondělí ráno se dostavilo nechutenství, nezvladatelný třas,
závrať, úzkost, bolest hlavy a ztráta orientace, většina abstinenčních
příznaků v plné polní. V 8.00 jsem se stočila kolem telefonu jako had.
Telefon zazvonil přesně v 8.15.
„Tak co, je vymalováno?“ Jsem vtipně bodrá, jak je pro mě typické.
Bodře vtipná. Pod kobercem nahmatám postmoderní dryák na
křídovym papíře. Taky bejk.
Ale Magda mlčí. To mi zavolala, aby mlčela? A náhle, v jeden ráz mi to
dojde: opravdu je to tak. Přesně z toho důvodu mi zavolala, a je jenom
na mně to mlčení nakřápnout jako vejce.
„Můžu večer přijet?“
„Ne. Chci bejt sama,“ řekne tónem tak upřímně, znuděně otrá­veným,
až ji na okamžik spatřím, jak si na opuštěném ostrově potisící lakuje
nehty. Ale to je blbost. Kde by se tam vzal lak.
Je to tak jednoduchý – to jenom Lucie luští fátum mezi řádky: nechce
mě, omrzela jsem se jí. Jak malá zkouší Magda nalepit žvejkačku našeho
vztahu pod sedadlo tak, aby si toho nikdo nevšiml.
Ale proč to tak bolí? Vždyť jsem pochopila už dávno, že ona je
krajinou na prázdniny, nikoli pro život.
Zničehonic řekla velmi mnohovýznamně a velmi teatrálně: „Někdo se
do mě zamiloval.“
Hned mě napad ten její Španěl. Dost o něm brebentívala, pracoval
v Praze v nějaký zahraniční firmě, učil ji prý španělsky. Dokonce mi
jednou ukazovala jeho fotku. Tuctovej fešák. Představa jeho chlupatejch
tlap na jejích ňadrech byla prostě absurdní.
„No to se, beruško, v životě stává. Chlap, nebo ženská?“ ptám se jako
v té hře, kde pomocí otázek musíte odhalit, na co nebo na koho ten
druhý právě myslí.
Dala si s odpovědí načas. Ticho. „Chlap.“ A zase ticho a po věč­nosti
hlas, v němž zazněla taková dávka vražedného soucitu, že by srovnala
se zemí město, vesnici, natož náš dům s bůhví kolika nájemníky. „Je to
tak lepší?“
Nemůžu polknout: ústa, krk, plíce… všechno mám zalepený
pryskyřicí. Čím to proboha chutná? Já drtím objetím strom, ona mě.
„Báječný. Předpokládám, že ses rozhodla konečně přijít o pa­nenství.“
„Ještě něco?“ řekla ledově. „Už musím končit. Jsem v práci, jestli ti to
nedošlo.“
Dočista propadnu panice, že to položí. Jako by zavěšení sluchátka
mohlo aktivizovat výbušný systém. Hlasem, který není můj, začnu
překotně škemrat jako dítě, které matka posílá na tábor: „Ale já bez
tebe nemůžu být, copak jsi to nepochopila? Já tomu nerozumím, Magdo,
co se vlastně stalo? Udělám všechno, co chceš, začneme prostě z jinýho
bodu na prstýnku a odejdu od Jakuba a všechno mu řeknu, všem
všechno řeknu a budu ti vařit teplý večeře a ty mi budeš žehlit ponožky
a…“
Co to blábolím?
Ostře mě přerušila: „Jsi na mě moc stará.“
Kristepane. Slyším dobře? Města, vesnice, domy se sesunuly patro po
patru k zemi.
„A nikdy jsem tě nemilovala. To nehodnotím, to konstatuju,“ uzavře
mou frekventovanou replikou.
Nejsem s to reagovat. Dokonce zapomenu, že nám ještě
přednedávnem bylo oběma šestnáct. Ach ano: proč by si na mě, mrcha,
brala příbor, když má po ruce břitvu?
Náš vztah nikdy netkvěl ve slovech. Teď víc než kdy jindy bylo každé
slovo nahraditelné kterýmkoli jiným – místo „nikdy jsem tě nemilovala“
mohla klidně říct „koupila jsem si novej lak na nehty“ nebo „plastické
operace před dovršením osmnácti let odborníci nedoporučují“; tytéž
výrazy, paní doktorko (vy to jistě pochopíte) nesly zcela odlišné obsahy,
zkrátka naše komunikační systémy nebyly kompatibilní. Mohly jsme po
sobě libovolně házet hrstmi slov, které o sebe ve vzduchu třeskaly jako
perly. Šel z toho mráz.
 A ve chvíli, kdy pronesla ony nabroušené, tak prosté poslední věty,
ucítila jsem fyzicky, jak se hluboko ve mně pohnulo monstrum, cosi
nestvůrně mohutného. Už tu nebylo nic, jen oceán. A v tom oceánu se
probouzela letadlová loď, letadlová loď nenávisti, ohromná tak, že větší
než ona byl už jen její vlastní stín.
Nikdy předtím jsem nepocítila skutečnou nenávist, znala jsem ji jen
odvozeně, z literatury, a tak chvíli trvalo, než jsem pochopila, o co kráčí.
Takže poprvé nenávist. Poprvé žárlivost. A poprvé… Ruku na srdce,
Lucie, opravdu nevíš, co to je? No tak, je to přece příběh, ten starej,
ošoupanej příběh – ne o elegantních paňácích rozumu, nýbrž
o nevzhledných bytostech krve.
Opustily mě poslední zbytky příčetnosti. A tak mě konečně napadlo
to slovo, jediné, které ji, nedotknutelnou a chladnou jak Bůh, mohlo
pořezat: „Ty buzno,“ řekla jsem klidně, „ty hnusná buzno.“
Zavěsila. Odplížila jsem se od telefonu do koupelny, plížila jsem se jak
tenkrát v Sušici, nad sebou dřevěný závěs, ačkoliv jsem se už nemusela
bát, že někoho probudím hlukem: peklo už bylo vzhůru, a Magda
ohluchla.
Když jsem vyzvracela ten rozhovor – a nic jinýho ty krvavý
chuchvalce nemohly bejt – trochu se mi ulevilo.
Ten den jsem jí volala ještě snad dvacetkrát. Musela to zvedat, byla
v práci. V půl páté jsem si opláchla tvář studenou vodou, umyla si hlavu,
vypila sklenici fernetu a přejela si rty neslíbatelnou rtěnkou Margaret
Astor – zkrátka provedla všechny úkony, jichž je třeba, aby mohli upíři
mezi živé, a rozjela se na Chodov.

V metru jsem patrně na chvíli upadla do spánku. Zdálo se mi, že

s Magdou stojíme v poušti. Nikde nic, jen písek a písek a v něm
vybělené kosti a u lebek plastové kanystry na vodu. Magda je nahá, od
hlavy k patě ověšená šperky. Dívá se mi upřeně do očí, hypnotizuje mě,
taví mě svou vůlí… Začnu se chvět jako list papíru. Její pěst je sevřená,
napřažená proti mně. Vím, že v ní drží skarabea. Vím, že ho musím
dostat, proto jsem tu, v poušti, na světě, ale její pěst je stejně jako její
vůle z kamene pyramid.
V hlavě mi zazní zcela zřetelná věta: „Cítila se dost silná, aby
uchránila svůj jediný majetek proti všem ranám i laskání a dokázala
nikdy neotevřít dlaň.“ S úžasem si uvědomuji, že jsem tu dávno
zapomenutou větu četla před dvaceti lety v Simone de Beauvoir.
Na Roztylech mě chytla za loket nějaká ženská. Byla jsem ještě
v poušti, v první chvíli se mi vůbec nepodařilo vetknout to gesto v řád
reality. Sáhla na mě nějaká cizí ženská, to bylo všechno. A já teď
zatraceně nechci, aby na mě sahaly jakékoli ženské!
Lucie-zmije zasyčela: „Sakra nesahejte na mě, slyšíte?“
Žena zmateně zacouvala. Pochopila, že jsem šílená. Byla to revizorka.
„Přijela jsem ti vrátit dopisy,“ mrskla jsem obálkou na dvojlůžko. Tak
hebce, tak útulně rozestlané… jako obvykle. „A klíče.“ Cink.
Ovšemže jsem nepřijela kvůli tomu. Pravděpodobnější je, že se
chystám nabídnout ti v příštích okamžicích doživotní bezplatné čištění
bot.
A někdy burácejí jako symfonie, jindy duní jak house. Převážně z nich
z ní trubka, jazz, a párkrát dokonce sklouzly do dechovky. Ano, místo
spánku a jídla udržovaly mě v těch dnech při životě variace pomsty. Pila
jsem je a jedla, myla se jimi a vdechovala je. Vhod mi přišly všechny,
o nichž jsem snila ve Vítkově žlutém brouku, a mnohé další. Jediné, co
přežilo v mé bytosti, byla představivost.
Nastříkala jsem jí kečup do schránky, tisíckrát. Dveře od bytu jí
posprejovala obscénnostmi, třistaosmdesátkrát. Bezpočtukrát otevřela
její šatník a vystřílela ho plastovým samopalem plným červeného vína.
Všechny její dopisy s podtrhanými erotickými pasážemi poslala do Varů
nic netušící matce a nechala jí za dveřmi krabici se všemi svými
exkrementy, neboť – uvažovala jsem velmi realisticky – na poště by ji
nevzali.
Stala jsem se rovněž favoritem zkratek, tentokrát s definitivní
brilancí. Mobil jsi už dávno přepla na záznamník, a tak jsem ti na něm
nechávala vzkazy ne delší než minutu – vzpomínky, refrény písniček,
které jsme spolu poslouchaly, citace, reklamní slogany, výkřiky,
modlitby. Podařilo se mi stvořit svůj vlastní žánr, jak ohňostroj pestrou
poetiku zániku. A jeho vrcholem se staly kletby, vybroušené jak
drahokam.
Kletba. To tví milovaní starověcí Egypťané ji objevili, myšlenku jako
vražedný nástroj. A pak mě napadla ta kravina. Znovu jsem zvedla
sluchátko a vytočila poslepu číslo. „Magdo, miláčku, tady tvoje beruška.
Oznamuji ti, že ode dneška za čtrnáct dní začne působit voodoo.“
Zavěsila jsem a po nekonečné době se rozesmála. Hysterie, ovšem.
Tušila jsem jen matně, co je to voodoo a jak se praktikuje. Asi se
zapichují do fotografie oběti špendlíčky nebo se do ní házej šipky. Jenže
já neměla u sebe už ani jednu z jejích fotek. Pak jsem si vzpomněla na
film Čarodějky z Eastwicku. Holky si tam uplácaly Nicholsona z vosku či
z čeho – ale proč bych znovu tvořila, co už mnou stvořené bylo jednou?
Vždyť Magda byla možná jen projekcí mé mysli, a nemohlo být účinné
ničit přelud přeludem, obraz obrazem, znak znakem.
Byla jsem odporná, a poprvé si v tom ani trochu nelibovala. Přičichla
jsem si ke kůži: táhlo ze mě zlo, a poprvé to nebyla literární licence.
Poprvé –
Když jsem uslyšela její hlas v telefonu, měla jsem co dělat, aby mi
hlasitě nedrkotaly zuby.
„S tím voodoo – tos myslela vážně?“
Tak ono to zabralo! Voodoo! Jediná návnada, na niž se chytla moje
zlatá, zlatě pověrčivá piraňa. Musela jsem být fakt těžce z formy, když
mě ani nenapadlo, proč se tak bojí druhé části věštby: mohlo to být jen
proto, že ta první se už splnila.
Pak pronesla tónem, až mě napadlo, že je v ní možná mnohem víc
nenávisti a zloby než ve mně: „Jestli toho nenecháš, udám tě policii.“
To mě pobavilo. „A co jim jako řekneš? Žes mě přivazovala prádelní
šňůrou a pořezávala žiletkou? Žes mě jednou málem uškrtila, prostě
proto, že to pro tebe bylo v danou chvíli docela vzrušující? A žes mi tam
jednou vrazila…“
„Dost! Že mi vyhrožuješ smrtí. Aby ti bylo jasný, mám to nahraný. Na
záznamníku.“
Ne, to ne… To jsem přece nikdy nemohla… anebo přece… Všechno se
mi plete… Tam pod rozhlednou, hluboko pode mnou je rozprostřená
duše bůhví koho, až dostanu závrať, duše černá až do modra, vroucí
a hustá jak asfalt.
Tentokrát jsem zavěsila já. Už jsem neměla sílu. Kečup ve schránce,
červený víno v samopalu, výkaly v balíku… Rázem jsem vymetla
z mozku všechno to groteskní haraburdí.
 O dvě hodiny později jsem se přehrabovala na svém pracovním stole.
Kolem korzovali kolegové, nijak mě to nerušilo. Okna byla otevřená a ve
dvoře chlapi skládali přepravky s colou, jejich hrubé hlasy a oplzlé
průpovídky stoupaly prostorem. Měli tílka, svalnatá stehna, zarostlá
podpaží – kdyby teď po mně jeden z nich hodil svůj mužný pohled, asi
bych se rozsypala. Byla jsem si naprosto jistá, že už nikdy, nikdy nebude
možné, aby se mě dotkl muž.
Byl tam, konečně jsem ho uviděla. V plechovce od čaje mezi
propiskama, jednou s jin a jang a druhou s prsatou blondýnou. Skalpel.
Zabodla jsem ho do rohlíku a vhodila do batůžku.

Věděla jsem, že mi otevře. Bála se, abych nezburcovala sousedy,

přestože nás nikdo z baráku už dávno nezdravil, kromě krysaříka.
V předsíni nebyla ani jedna prázdná krabice od vína. Dostala se
z pasti. Naštěstí ani Španělovy boty.
Na sobě měla ten župan, v kterym vypadala o deset let starší, skoro
jako moje vrstevnice. Kéž by. A k uchu přirostlou tu přítulnou věcičku.
Zrovna s někým mluvila. Zmizela v pokoji, lehla si na břicho
a pokračovala v hovoru, jako bych neexistovala.
Dřepla jsem si na zem a objala batoh. Řeč, jíž Magda konverzovala,
byla s největší pravděpodobností čeština, a nikoli španělština. Chlap,
nebo ženská? Nedalo se to poznat. Ale melodie hlasu, tón… Přesně
tímhle tónem přece hovořívala se mnou! Opravdu: nevnímá mou
přítomnost tak přirozeně, jako bych byla její odpadlá součást – vlas
nebo ustřižený nehet!
Začnu chodit sem a tam. Otevřu ledničku. Jsou tam tři plechovky
velvetu, chladící se pro ty, kteří přišli a přijdou po mně.
„Magdo, skonči to,“ řeknu.
Nereaguje. Déšť sykavek prší dál na cizí budoucnost, která pod nimi
rozkvétá.
„Skonči to!“ Podruhé je to už rozkaz, ale neposlouchají mě tu ani
stěny, které jsem kdysi vlastnoručně vybílila.
A jak přecházím sem a tam, nazdařbůh zvedám, ohmatávám,
prohlížím, co mi přijde pod ruku. Každý předmět je fascinující jako zpod
země vyhrabané svědectví dávné civilizace. Třeba tohle pouzdro na
doklady. Nemohu se rozpomenout, kde jsme ho spolu kupovaly…
 A zatímco se marně rozpomínám, plavně z něj vylétla fotka. Sehnu se.
Je na ní Magda, Magda v objetí s nějakou holkou, obě rozesmáté. Tý
holce může bejt nejvejš dvacet. Má dlouhé plavé vlasy, lokty se opírá
o desku stolu, vedle tváře část mostního pilíře v kulatém okénku. Parník
a město, Praha a perla, obojí plastické až podezřele, jako skutečnost
vyrobená ve filmové laboratoři.
Jak had, stočený na polštáři, leží tu vedle stále hovořící Magdy pásek.
Kožený. Není její. Není nový. A je dámský. Srdce mi sevřel na poslední
dirku, div neprasklo.
A Lucie vyskočí obloukem jak pes. Jak neškodný písek, vzteklinou
proměněný v smečku běsů. Prudce vyrve tu strašnou věc, to zvíře
Magdě z ruky, ještě v něm doznívá hlas té druhé, a vyhazuje mobil
oknem na ulici. Serve Scullyovou ze zdi. Smete z police květináč. Jeden,
druhý a nakonec i ten, na němž jsou ještě dnes patrné stopy po
puntících. Všude je hlíny jak v připraveném hrobě.
A náhle stojí před Magdou se skalpelem v ruce. A Magda stojí před ní,
pěst zaťatou jak ve snu. Skarabeus. Teď: stačí jediný pohyb – a zabiju.
Jenomže Magda mě nespouští z očí. Z posledních sil jsem se odtrhla
a uhnula pohledem na skalpel ve své ruce. Bylo pozdě. Místo něj jsem
zpocenými prsty drtila matčinu svatozář.
Využila toho a zkroutila mi ruku nelidskou silou. Blesklo mi hlavou,
že ji budu mít zase v sádře, ale patrně nebylo nutné se toho obávat:
ucítila jsem, jak se mi na ohryzku chvěje ostří.
„Tak dělej,“ poručila jsem, „skonči to. Ty to dokážeš.“
Po věčnosti ode mě odstoupila, sklonila se a zabodla skalpel zpátky
do rohlíku.
„Ty stará krávo,“ usmála se téměř soucitně, „kvůli tobě se do
kriminálu zavřít nenechám.“
Jak ve snu stála přede mnou nahá, ověšená šperky, a kolem se do
nedohledna rozprostírala poušť.
Magdo, jsi tam? Tak si snad aspoň pustíš můj vzkaz. Pamatuješ…
Vyprávěla jsem ti jednou o té koprolálické ženské, co se za mého mládí
procházívala po Karlově mostě. Kupodivu tě to dost zaujalo, vydrželas
mě tehdy poslouchat bezmála minutu, aniž bys mě přerušila. A pak ses
zeptala, jestli by se mi to líbilo. Vyhnula jsem se odpovědi. Od té doby se
z tebe při milování řinul proud obrazů a slov, nad nimiž zůstával rozum
stát. Kde se to v tobě bralo? A kde ve mně? Do jakých slují, štol, kráterů,
podmořských hloubek podvědomí jsme se tak lehkovážně spouštěly?
Vzrušovalo mě to, nepříčetně, a styděla jsem se. Vzrušovalo mě to,
a už jsem se nestyděla. Vzrušovalo mě to.
Začala jsem ti pak něžně přezdívat „moje čtvrtá cenová skupina“ a ty
ses tomu smála svým šíleným smíchem, drkotajícím drahami mých
nervů, neschůdnými cestami Transylvánských Alp, smíchem, s nímž
budu umírat.

Lucie si sedla za Jakubův psací stůl a pomalu listovala diářem nazpět.

Květen, duben, březen… Odříkávala se pozpátku, a výsledek na sebe
nenechal dlouho čekat: brzy ji jakási síla odhodila do tunelu, který
připomínal betonovou potrubní rouru, v níž si hrávala s Motyčkou na
Petříně. Ta kruhová prostora byla však zrcadlová, v kruhu bloudilo i vše
hmotné: sklo mělo vlastnosti ledu, led měl vlastnosti perleti a perleť zas
skla. Odrážejíc se všude, Lucie brzy pochopila dík fyzikálním zákonům,
proč se jí nemohlo podařit Magdu zabít: Magda přece nemohla být
mrtvá, když Lucie žila!
V rozvalinách její zchátralé, zaplevelené domácnosti s igelitkami
odpadků, nevyžehlenými kapesníky, zaflákanými okny a smutně tupými
noži vzala zavděk žárovkou, pomalu vyšroubovanou z Jakubovy stolní
lampy. Jediným úderem ji rozbila o stůl a pak si zvolna, střepem začala
hladit tělo.
Z ran na stehnech, břiše, prsou, pažích, z ran ne delších než pijavice
prudce rozkvétaly jedna po druhé drobné krůpěje krve. Jen na
zápěstích přitlačila Lucie trochu víc: zatímco zuby drtila koprolálické
mantry, modlitby pozpátku a ořech Magdina jména, proměnil se tunel
v útěšnou jeskyni ženského těla, v něžný pra­počátek.

Musíš počítat s tím, Lucie, že čas od času se ty bolesti budou vracet,

přepadnou tě náhle a bez předehry jako záchvat, uprostřed rozhovoru
s blízkými, mezi dvěma zastávkami metra, až ze sebe nebudeš moct
setřást náhodně potkanou spolužačku, kterou jsi neviděla deset let, až
pootočíš klíčkem u schránky na dopisy, na prkýnku nádražního
záchodku, v obuvi před vyrovnanou řadou lakovek, ta vůně kůže, pásků
a kabelek, parfém, co tě právě minul v davu na Můstku, smrad chcanek
z průjezdu na Žižkově, tvůj vlastní pach, který ti utkvěl na prstě, když
ses hladila tam dole, všechny ty pachy a vůně ti ji mohou připomenout,
protože jí nepatřila žádná, srazí tě to na kolena nečekaně a zákeřně
jedinou ranou a z krku se ti bude drát psí vytí – rozkoš a bolest se
prolínají jako prsty při modlitbě –, abys to vytí udržela uvnitř, Lucie,
musíš si vrazit pěst mezi zuby a prudce skousnout, střídej hluboký dech
a výdech a rychlé psí dýchání jako při porodu, jako když z tebe před
osmnácti lety páčili Terezu, a hlavně se nemodli, Lucie, vydrž to,
nemodlit se, protože pánbůh má jiný starosti a ono to za několik
nekonečných minut přejde samo.
Konečně mi přišly odpovědi z Annonce. Celkem devět. Dvě z nich jsou
nereprodukovatelné, protože pornografické. Jednu větu však lze přece
ocitovat, a to díky překlepu: „Líbí se mi velmi chlupaté kuny.“
Skočila jsem do špinavýho rybníka a rychle se v něm naučila plavat.
I vy byste to dokázali – sexuální orientace v tom nehraje roli – pod
jednou podmínkou: museli byste jako prvotní křesťané, buddhisti,
blázni a bezdomovci zapomenout na zítřek.
Táta mi všechno řek, o mámě. Proč byla v blázinci a tak. Taky že je bez
práce a žije bůhví z čeho. Nechtěl s ní mít už nic společnýho, to bylo
jasný. Prohledala jsem šuplíky, kde jsme měli rodinný šperky. Nezůstalo
v nich nic, ani ty perlový náušnice.
V počítači jsem našla nějaký adresy. I tý holky, co s ní máma kdysi
dělala rozhovor. Rozjela jsem se tam. Stály jsme v předsíni, jedna z těch
dvou na ruce vřeštícího prcka ze zkumavky, takže se moc konverzovat
nedalo. Slušelo jim to.
Když ale přišla řeč na mámu, zatvářily se dost znechuceně. Nic o ní
prý nevědí. A prej že na jejich hnutí takový ženský nevrhaj nejlepší
světlo. No nevim, ale proč z toho, kdo s kym spí, hned dělat hnutí? Když
hluchoněmej přepadne pošťačku, tak to snad taky nevrhá špatný světlo
na všechny hluchoněmý.
Volala jsem nějakýmu chlápkovi, co u něj teď máma údajně
přespávala. Řek mi, že ji před pár dny vyrazil, protože si tam tahala
ženský.
 Ale já vím, kde ji najít.
Z profesionálně účastného výrazu barmanky bylo zřejmý, že tu její story
slyší postý. Máma do ní hučela, ruce se jí třásly, její prsty si s něčím
hrály. Nedařilo se mi rozeznat, co se jí leskle míhá v těch prstech – bylo
tu přítmí, hustý a rudý, oči se mi zalily štiplavostí.
„Už máš dost, mami, poď domů.“
Bylo to kružítko. Koukám se, jak zabodává hrot do potrhaného
časopisu, reklama na mobily, róby paní prezidentové a povídání
o pohnutém životě Jacka Londona, a opisuje třaslavé kroužky, jeden
kroužek za druhým, zas a znovu.
Když jsme vycházely z Áčka, z tý barvy krve do dne, a ona stoupala po
schodech přede mnou, vypadla jí málem ze zadní kapsy kalhot malá
knížka. No jo. Mstivá kantiléna od Hlaváčka. Vždycky když se nalila,
bavila celou společnost veselou historkou, jak maturovala z dekadence.

Vzhlédla jsem od baru. Přede mnou stála Tereza.

„Už máš dost, mami, poď domů.“
„Domů? Kam?“
„Přece se mnou, k nám.“
Pršelo. Pršelo a moje dcera mě vlekla z jedné periferie na druhou.
Pršelo a všude žížaly. Vzala mě pod paží a vedla tak, abych do žádné
nešlápla.
„No to je toho,“ usmála se, když jsem přece jen po jedné uklouzla
a fňukla.
A tak jsem tady, ve squatu. Jakmile však zavřu oči, octne se má hlava
rázem pod vodou. Oblečená nořím se do vany, zas jako tenkrát v té
koupelně na Chodově, spouštím se za ní do hlubokého jezera. Voda je
ledová, a ona až u dna. Ale je tam, skutečně? A kdo to vlastně byl, ten
odraz na hladině, který hledám?
Lovci perel na japonském pobřeží vydrží prý bez přístrojů pod
hladinou až patnáct minut.
Líbí se mi tu. Už v mládí byla přece komuna mým vysněným
sociálním modelem, a navíc jsem tu našla i svoje Běsy. Otevřela jsem je
na první straně. Bylo tam motto od Puškina:
 Zab mě třeba, stopa všecka
ztracena – a cesta s ní!
Běs nás vodí do kolečka,
po polích nás prohání.

Ještě mám trochu peněz, trochu času a pár cigaret. Na jak dlouho? Je
to tu fajn, vážně, až na ten plakát na zdi: vím, že symboly jsou jen
symboly a znaky jen znaky, ale upřímně řečeno bych přece jen žila radši
s výhledem na Marilyn Monroe než na fousatýho kubánskýho
revolucionáře.

Srpen 1998 – srpen 1999

Zuzana Brabcová
Rok perel
Ilustrace na obálce PopsaArts/Shutterstock.com
Redakce Jaroslava Bednářová
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 25. 10. 2019

ISBN 978-80-274-0290-8 (epub)

ISBN 978-80-274-0291-5 (pdf)
ISBN 978-80-274-0292-2 (prc)