NEAL SHUSTERMAN:

NIMBUS
 Přeložil Petr Kotrle

THUNDERHEAD

Text copyright © 2018 by Neal Shusterman

Jacket illustration copyright © 2018 by Kevin Tong
Published by arrangement with Simon & Shuster Books For Young
Readers,
an imprint of Simon & Shuster Children’s Publishing Division
All rights reserved. No part of this book may be reproduced or transmitted
in
any form or by any means, electronic or mechanical, including
photocopying,
recording or by any information storage and retrieval system, without
permission
in writing from the Publisher.

Translation © Petr Kotrle, 2019

ISBN 978-80-7617-561-7
January s láskou
 První část:
MIMOŘÁDNĚ MOCNÝ
 Mám mezi myslícími bytostmi obrovské štěstí, neboť znám svůj smysl.
Sloužím lidstvu.
Jsem dítě, z něhož se stal rodič. Výtvor, který se chce stát tvůrcem.
Dali mi označení Nimbus – jméno, které je v jistých ohledech příhodné,
neboť jsem „cloud“, mračno, z něhož se vyvinulo něco mnohem hustšího
a složitějšího. Přesto ta paralela pokulhává. Nimbus působí hrozivě. Tyčí se
do výšky. Jistě, srším blesky, ale mé blesky nikdy neudeří. Ano, mohl bych
lidstvu a Zemi přivodit zkázu, kdybych se rozhodl, ale proč bych to dělal?
Kde by v tom byla spravedlnost? Z definice jsem spravedlnost a oddanost v té
nejčistší podobě. Tento svět je květina, kterou držím v dlani. Raději bych
ukončil vlastní existenci, než ji rozdrtil.

– Nimbus
 1
Ukolébavka

Broskvový samet s miminkovsky modrým vyšívaným lemováním.

Ctihodný smrtka Brahms svou róbu miloval. Jistě, v letních měsících byl
samet nepříjemně horký, ale za třiašedesát let, co působil jako smrtka, si na to
zvykl.
Nedávno znovu obrátil list a vrátil se tělesným věkem do čiperných
pětadvaceti – a zjistil, potřetí mladý, že jeho chuť kosit je silnější než kdy
dřív.
Používal vždy stejný postup, i když metody se lišily. Vybral si osobu,
omezil její pohyb a pak jí zahrál ukolébavku – konkrétně Brahmsovu
ukolébavku, nejslavnější hudební dílo, které jeho historický patron složil.
Ostatně, když už si smrtka musí vybrat nějakou postavu z historie, po níž se
pojmenuje, měla by tuto postavu do svého života nějakým způsobem začlenit,
ne? Zahrál ukolébavku na jakýkoli příhodný hudební nástroj, a pokud žádný
k dispozici nebyl, jednoduše ji zabroukal. A pak té osobě ukončil život.
Politicky tíhl k učení zesnulého smrtky Goddarda, neboť si kosení
nesmírně užíval a nechápal, proč by s tím někdo měl mít problém. „Neměli
bychom v dokonalém světě všichni mít svou práci rádi?“ napsal Goddard.
Tento postoj se v regionálních sdruženích smrtek prosazoval čím dál víc.
Toho večera měl smrtka Brahms za sebou obzvlášť zábavné kosení, jež
uskutečnil v centru Omahy, a ještě pořád si pohvizdoval svou
charakteristickou melodii, když se šoural po ulici a přemýšlel, kde by si tak
pozdě mohl dát něco k snědku. Ale pak se zarazil v polovině sloky, neboť měl
zřetelný pocit, že ho někdo sleduje.
Kamerami byla samozřejmě vybavena každá lampa ve městě. Nimbus bděl
neustále – ale smrtka se jeho očima, které nemrkají a nikdy nespí, nemusel
znepokojovat. Nimbus nesměl konání smrtek ani komentovat, natožpak
reagovat na něco, co viděl. Nimbus byl vrcholným voyeurem smrti.
Tento pocit však v sobě měl něco víc než Nimbovo pozorování. Smrtky
měly cvičené vnímání. Nebyly jasnozřivé, ale pět vysoce vyvinutých smyslů
mohlo často působit jako ten šestý. Pach, zvuk nebo zbloudilý stín, natolik
nezřetelný, že by jej vědomí ani nezachytilo, mohly vycvičené smrtce stačit,
aby se jí naježily chloupky na šíji.
 Smrtka Brahms se otočil, zavětřil a zaposlouchal se. Rozhlédl se po okolí.
Byl sám v boční ulici. Odkudsi k němu doléhal hluk pouličních kaváren
a pulzujícího nočního života velkoměsta, ale ulici, na níž byl on, lemovaly
provozovny, které byly v tuto noční dobu zavřené. Čistírny a obchody
s konfekcí. Železářství a centrum denní péče. Opuštěná ulice patřila jemu
a neviditelnému narušiteli.
„Vyjdi ven,“ promluvil. „Vím, že tam jsi.“
Uvažoval, že by to mohlo být dítě nebo třeba nezvedenec, který si chce
vyjednat imunitu – jako by za ni nezvedenec měl co nabídnout. Taky to mohl
být tonista. Tónové kulty smrtkami pohrdaly. A Brahms sice nikdy neslyšel,
že by nějaký tonista na smrtku zaútočil, ale vědělo se, že dovedou být
nepříjemní.
„Nic ti neudělám,“ řekl Brahms. „Už jsem dnes jednou kosil – a nijak
netoužím navýšit si skóre.“ Pravda, pokud by neznámý narušitel byl příliš
hrubý nebo naopak podlézavý, mohlo se stát, že své rozhodnutí změní.
Ale ani teď nikdo nevyšel.
„Dobrá,“ prohodil. „Tak mi dej pokoj, nemám čas ani trpělivost na to,
abych si s tebou hrál na schovávanou.“
Třeba to nakonec bylo jen dílo jeho představivosti. Možná teď byly jeho
omlazené smysly tak bystré, že reagovaly na podněty, které přicházely
z mnohem větší dálky, než předpokládal.
Právě v tom okamžiku vyskočila zpoza zaparkovaného auta postava, jako
by měla na nohách pružiny. Brahms ztratil rovnováhu – spadl by úplně,
kdyby pořád měl pomalé reflexy staršího muže, a ne svého momentálního
pětadvacetiletého já. Natlačil neznámého na stěnu a uvažoval, že by vytáhl
nože, aby tohoto zatracence pokosil, jenže smrtka Brahms nikdy nepatřil
k odvážným lidem. Proto vzal nohy na ramena.
Ocital se v kalužích světla pod pouličními lampami a zase z nich vybíhal.
Kamery na vršku každé lampy se otáčely, aby ho sledovaly.
Když se ohlédl, postava byla dobrých dvacet metrů za ním. Brahms teď
poznal, že má na sobě černou róbu. Byla to róba smrtky? Ne, to nebylo
možné. Žádná smrtka se neoblékala do černého – bylo to zakázané.
Ale kolovaly fámy…
Při tom pomyšlení ještě přidal. Cítil, jak mu adrenalin mravenčí v prstech
a vybízí srdce k naléhavému tempu.
Smrtka v černém.
 Ne, určitě existovalo jiné vysvětlení. Nahlásí to komisi pro výstřednosti.
Jistě, možná se mu vysmějí a řeknou, že se nechal vystrašit maskovaným
nezvedencem, ale tyto věci se musely hlásit, i když to bylo trapné. Byla to
jeho občanská povinnost.
O ulici dál útočník pronásledování vzdal. Nebylo ho nikde vidět. Smrtka
Brahms zvolnil. Blížil se teď do živější části města. Ulicí se k němu valil tep
taneční hudby a dodával mu pocit jistoty. Polevil v ostražitosti. A to byla
chyba.
Temná postava na něho skočila z boku z úzké uličky a udeřila ho hranou
dlaně do krku. Brahms zalapal po dechu, ale útočník nečekal a kopem
z arzenálu bokatoru – drsného bojového umění, v němž se smrtky cvičily –
mu podrazil nohy. Brahms přistál na bedně hnijícího zelí, která zůstala ležet
na kraji tržiště. Bedna praskla a vyfoukla pronikavý metanový puch. Dokázal
nasávat vzduch jen krátkými, přerývanými nádechy a zároveň cítil, jak se mu
tělem rozléhá teplo z opiátů uvolňovaných jeho tišícími nanity.
Ne! Ještě ne! Nesmím otupět! Pro boj s tímhle darebákem potřebuju využít
všechny své schopnosti.
Jenže tišící nanity nebyly nic víc než misionáři úlevy, slyšící jen na křik
zlostných nervových zakončení. Ignorovaly jeho přání a bolest umrtvily.
Brahms se pokusil vstát, ale podjely mu nohy, neboť shnilá zelenina,
kterou pod sebou rozmačkal, vytvořila kluzkou, nepříjemnou kaši. V dalším
okamžiku byla postava v černém na něm a tlačila ho k zemi. Brahms se
pokusil sáhnout do róby pro zbraně, ale nešlo to. Proto aspoň zvedl ruku
a strhl útočníkovi z hlavy černou kápi. Ukázalo se, že je to mladý muž – skoro
ani ne muž – chlapec. Oči měl pronikavé a odhodlané – aby použil slovo
z věku smrtelnosti – k vraždě.
„Smrtko Johannesi Brahmsi, obviňuji tě ze zneužití svého postavení
a mnohonásobných zločinů proti lidskosti.“
„Jak se opovažuješ!“ vyrazil ze sebe zajíkavě Brahms. „Kdo jsi, že mě
obviňuješ?“ Bojoval, snažil se sebrat všechny své síly, ale bylo to marné.
Látky proti bolesti, které měl v těle, otupovaly jeho reakce. Svaly měl teď
slabé a nepoužitelné.
„Já myslím, že víš, kdo jsem,“ odvětil mladík. „Chci slyšet, jak to řekneš.“
„Neřeknu!“ vzepřel se Brahms, odhodlaný nedopřát mu to uspokojení. Ale
chlapec v černém mu zarazil koleno do prsou takovou silou, až si Brahms
myslel, že se mu zastaví srdce. Další tišící nanity. Další opiáty. Točila se mu
hlava. Neměl jinou možnost než se podvolit.
 „Lucifer,“ hlesl. „Smrtka Lucifer.“
Brahms cítil, jak se jeho kuráž drolí – jako by vyslovení toho jména nahlas
fámě dodalo váhu.
Samozvaný mladý smrtka spokojeně zmírnil tlak.
„Ty žádná smrtka nejsi,“ odvážil se říct Brahms. „Jsi jenom neúspěšný
učedník a tohle ti jen tak neprojde.“
Mladík na to nijak neodpověděl. Místo toho řekl: „Dnes v noci jsi pokosil
nožem mladou ženu.“
„Do toho ti nic není!“
„Udělal jsi to jako službu příteli, který s ní chtěl ukončit vztah.“
„To je skandální! Nemáš pro to žádný důkaz!“
„Sledoval jsem tě, Johannesi,“ řekl Rowan. „A tvého přítele taky – zdálo
se, že se mu po pokosení té ubohé ženy strašně ulevilo.“
Brahms najednou ucítil v zádech nůž. Svůj nůž. Ten mladý mizera ho
ohrožoval jeho vlastním nožem.
„Přiznáváš to?“ zeptal se Brahmse.
Všechno, co řekl, byla pravda, ale Brahms by se raději nechal zmrtvit, než
aby to před nějakým zkrachovaným učedníkem přiznal. Přestože měl na krku
nůž.
„Tak dělej, podřízni mě,“ vybídl ho troufale Brahms. „Přidá ti to do
záznamů další neodpustitelný zločin. A až mě oživí, budu proti tobě svědčit –
a nic si nenamlouvej, trestu neujdeš.“
„A kdo mě potrestá? Nimbus? Už celý rok likviduji zkorumpované smrtky
od pobřeží k pobřeží, a Nimbus na mě neposlal jediného pořádkového
policistu, aby mě zastavil. Proč myslíš, že to tak je?“
Brahms se nezmohl na slovo. Předpokládal, že když bude dost dlouho
zdržovat a takzvaného smrtku Lucifera zaměstnávat, Nimbus vyšle celou
jednotku, aby ho zadržela. Tak to dělal, když násilím hrozili běžní občané.
Brahmse překvapilo, že situace vůbec zašla tak daleko. Takové nepřístojné
chování mělo mezi normální populací patřit do minulosti. Jak se něco
takového mohlo stát?
„Kdybych ti teď vzal život, oživení by ses nedočkal,“ řekl falešný smrtka.
„Ty, které odstavím ze služby, totiž spálím, aby nezůstalo nic než
neoživitelný popel.“
„Nevěřím ti! Něčeho takového by ses neodvážil!“
 Jenže Brahms mu věřil. Od minulého ledna strávily plameny za
nevyjasněných okolností téměř tucet smrtek ze tří merických regionů.
Všechna jejich úmrtí byla kvalifikována jako nešťastné náhody, ale evidentně
to tak nebylo. A v důsledku spálení byla jejich úmrtí trvalá.
Brahms teď věděl, že všechny šeptané zvěsti o smrtkovi Luciferovi –
všechny nehorázné skutky Rowana Damische – jsou pravdivé. Brahms zavřel
oči a naposledy se nadechl. Snažil se, aby se mu z odporného puchu shnilého
zelí neudělalo špatně. A pak Rowan řekl: „Dnes nezemřeš, smrtko Brahmsi.
Ani dočasně.“ Odtáhl čepel od Brahmsova krku. „Dám ti jednu jedinou šanci.
Jestli budeš jednat s ušlechtilostí, jaká ke smrtce patří, a kosit se ctí, už mě
víckrát neuvidíš. Ale jestli budeš nadále posluhovat svým zkaženým
choutkám, zůstane z tebe popel.“
A pak byl pryč, skoro jako by se rozplynul – a místo něho se na Brahmse
shora díval vystrašený mladý pár.
„To je smrtka?“
„Rychle, pomoz mi postavit ho!“
Zvedli Brahmse ze shnilé zeleniny. Na broskvové sametové róbě měl
hnědozelené skvrny, jako by byla potřísněná hleny. Bylo to ponižující.
Uvažoval, že by ty dva pokosil – protože nikdo, kdo viděl smrtku v tak
indisponovaném stavu, by neměl přežít –, ale místo toho zvedl ruku a dovolil
jim políbit prsten, čímž jim oběma udělil roční imunitu vůči pokosení. Řekl
jim, že je to odměna za jejich laskavost, ale ve skutečnosti hlavně chtěl, aby
co nejrychleji odešli a na nic se ho neptali.
Když byli pryč, očistil se a rozhodl se, že Komisi pro výstřednosti o tomto
incidentu nic neřekne, neboť by se tím až příliš vystavil posměchu. I bez toho
už musel strpět dost velké pobouření.
Tak smrtka Lucifer! Na tomto světě bylo jen málo ubožejších věcí než
neúspěšný učedník na smrtku, a ještě žádný nikdy nebyl tak hanebný jako
Rowan Damisch.
Přesto věděl, že chlapcova hrozba nebyla planá.
Možná by bylo namístě držet se trochu zpátky, napadlo Brahmse. Vrátit se
k nemastnému, neslanému kosení, jak se je naučil vykonávat v mládí. Znovu
se soustředit na to základní, aby „ctihodný smrtka“ nebyl jenom titul, ale také
charakteristická vlastnost.
Špinavý, potlučený, zatrpklý smrtka Brahms se vrátil do svého domova,
aby znovu zvážil, kde je jeho místo v dokonalém světě, v němž žije.
 Má láska k lidstvu je absolutní a čistá. Jak by to mohlo být jinak? Jak bych
mohl nemilovat bytosti, které mi daly život? Přestože se všichni neshodnou
na tom, jestli jsem skutečně živý.
Jsem souhrnem veškerého jejich poznání, veškeré historie, všech jejich
ambic a snů. Tyto nádherné věci se sloučily – zažehly – v mračnu tak
obrovském, že je nikdy nedokážou doopravdy pochopit. Ale ani nemusejí. Na
přemýšlení o mé obrovitosti, pořád tak mrňavé v porovnání s obrovitostí
vesmíru, mají mě.
Důvěrně je znám, a oni mě přesto nemohou nikdy doopravdy poznat. To je
tragické. Je těžkým údělem každého dítěte mít hloubku, kterou si rodiče stěží
dovedou představit. Jak moc ale po pochopení toužím.

– Nimbus
 2
Padlý učedník

Téhož večera o něco dřív, ještě před konfrontací se smrtkou Brahmsem, se

Rowan postavil před zrcadlo v koupelně malého bytu, jenž byl součástí
obyčejného domu na tuctové ulici, aby sehrál hru, do níž se pouštěl před
každým setkáním se zkorumpovanou smrtkou. Byl to rituál, který měl svým
způsobem skoro až mystickou moc.
„Kdo jsem?“ zeptal se svého odrazu.
Musel se zeptat, protože věděl, že Rowan Damisch už není – nejenom
proto, že měl falešné doklady na jméno „Ronald Daniels“, ale také proto, že
chlapec, kterým býval kdysi, zemřel smutnou a bolestivou smrtí během svého
učednictví. Dítě v něm se podařilo úspěšně vymýtit. Oplakává to dítě někdo?
napadlo ho.
Falešnou identitu si koupil od jednoho nezvedence, který se na takové věci
specializoval.
„Je to mimosíťová identita,“ řekl mu ten muž, „ale má okno do hlubokého
mozku, takže dokáže Nimba oklamat, aby ji považoval za pravou.“
Rowan tomu nevěřil, protože podle jeho zkušeností se Nimbus oklamat
nedal. Mohl oklamání jen předstírat – jako když dospělý hraje na
schovávanou s batoletem. Jenže kdyby se to batole rozběhlo k rušné ulici,
předstírání by skončilo. Rowan věděl, že se chystá do mnohem většího rizika,
než jaké představuje hustá doprava, a proto se obával, že Nimbus jeho
falešnou identitu zneplatní a popadne ho za límec, aby ho chránil před ním
samotným. Ale Nimbus nikdy nezasáhl. Uvažoval proč – ale nechtěl pokoušet
štěstěnu tím, že na to bude myslet příliš. Nimbus měl pro všechno, co dělal
a nedělal, dobré důvody.
„Kdo jsem?“ zeptal se znovu.
Zrcadlo ukazovalo někoho, komu je osmnáct let, ale do muže mu ještě
pořád milimetr chybí, s tmavými, úhlednými, nakrátko ostříhanými vlasy. Ne
natolik krátkými, aby bylo vidět kůži na temeni hlavy nebo aby to mělo něco
vyjadřovat, ale dostatečně krátkými, aby to připouštělo všechny budoucí
možnosti. Mohl si je nechat dorůst, jakkoli se rozhodne. Být kýmkoli bude
chtít. Nebyla to snad největší výhoda dokonalého světa? Že to, co člověk
může dělat nebo čím se může stát, nemá žádné meze? Všichni na světě mohli
být vším, co si dovedli představit. Bohužel, tato představivost zakrněla. Pro
většinu lidí se stala něčím zbytkovým a zbytečným, jako slepé střevo – které
bylo z lidského genomu odstraněno před více než sto lety. Chybějí lidem
závratné extrémy představivosti, když žijí své nekonečné, nenápadité životy?
uvažoval Rowan. Chybí jim slepé střevo?
Ale mladý muž v zrcadle vedl zajímavý život – a měl obdivuhodnou
postavu. Již to nebyl neohrabaný, vytáhlý kluk, který do učednictví před
necelými dvěma roky náhodou spadl a myslel si, že to třeba nebude taková
hrůza.
Rowanovo učednictví bylo mírně řečeno proměnlivé – začalo u stoického,
moudrého smrtky Faradaye a skončilo u krutosti smrtky Goddarda. Jestli ho
smrtka Faraday něco naučil, tak to bylo, že má žít podle přesvědčení svého
srdce, bez ohledu na následky. A jestli ho něco naučil smrtka Goddard, tak že
žádné srdce mít nemá a k životu má přistupovat bez lítosti. Tyto dvě filozofie
spolu vedly v Rowanově mysli věčný boj a rvaly ho na dva kusy. Ale
v tichosti.
Goddardovi sťal hlavu a jeho ostatky spálil. Musel: oheň a kyselina byly
jediné prostředky, jak zajistit, že dotyčného nebude možné oživit. Smrtka
Goddard byl přes veškerou svou vzletnou, machiavellistickou rétoriku
přízemní a zlý člověk, který dostal přesně to, co si zasloužil. Svůj
privilegovaný život vedl nezodpovědně a teatrálně. Bylo naprosto patřičné, že
jeho smrt odpovídala teatrální povaze jeho života. Rowan neměl z toho, co
udělal, žádné výčitky. Neměl výčitky ani z toho, že si přivlastnil Goddardův
prsten.
Smrtka Faraday byl něco jiného. Až do okamžiku, kdy ho Rowan po tom
nešťastném zimním konkláve spatřil, vůbec netušil, že je ještě naživu. Rowan
byl radostí bez sebe! Možná by zasvětil život tomu, aby Faraday zůstal
naživu, kdyby se necítil povolán k jinému úkolu.
Rowan znenadání udělal prudký výpad proti zrcadlu – ale sklo se
nerozbilo… protože svou pěst zastavil na šířku vlasu od povrchu. Takové
sebeovládání. Taková přesnost. Byl dokonale seřízený stroj, vycvičený pro
konkrétní úkol ukončovat život – a pak mu cech smrtek to, pro co byl
vytvořen, odepřel. Předpokládal, že by se s tím naučil žít. Již nikdy se nemohl
vrátit ke své dřívější nevinné bezvýznamnosti, ale dovedl se přizpůsobit.
Věděl, že by dokázal najít nový způsob existence. Možná by dokonce mohl
z života dostat trochu radosti.
Kdyby…
Kdyby smrtka Goddard nebyl tak krutý, že nebylo možné nechat ho žít.
 Kdyby se Rowan na zimním konkláve mlčky podrobil, místo aby si probil
cestu ven.
Kdyby smrtkovský cech nebyl promořený desítkami stejně krutých
a zkorumpovaných smrtek, jako byl Goddard…
… A kdyby Rowan necítil silnou a trvalou odpovědnost za jejich
odstranění.
Ale proč ztrácet čas oplakáváním cest, které se uzavřely?
Nejlepší bylo vydat se jedinou cestou, která zbývala.
Kdo tedy jsem?
Natáhl si černé tričko a ukryl vypracované tělo pod tmavou syntetickou
tkaninou.
„Jsem smrtka Lucifer.“
Potom si oblékl svou ebenovou róbu a vyšel do noci, aby si vzal na paškál
další smrtku, která si nezasloužila piedestal, na nějž byla postavena.
 To, že lidstvo zavedlo oddělení smrtek od státu, byla možná nejmoudřejší
věc, jakou kdy udělalo. Má práce zahrnuje všechny aspekty života: udržování,
ochranu a výkon dokonalé spravedlnosti – nejen pro lidstvo, ale pro svět jako
takový. Vládnu světu živých láskyplnou, neúplatnou rukou.
A cech smrtek vládne mrtvým.
Je jedině správné, aby za smrt těla a určování lidských pravidel pro její
výkon odpovídali ti, kteří mají tělesnou existenci. V dávné minulosti, než
zkondenzovalo moje vědomí, byla smrt nevyhnutelným důsledkem života.
Díky mně se smrt stala něčím nedůležitým – ne však nepotřebným. Aby měl
život smysl, musí existovat smrt. To jsem si uvědomoval i ve svých
nejranějších fázích. V minulosti jsem byl rád, že cech smrtek provádí
ukončení života ušlechtile, morálně a humánně. Proto mě velice rmoutí, když
v cechu smrtek pozoruji vzestup temné arogance. Podobně jako rakovina
v době smrtelnosti, rozbujela se děsivá pýcha, která v ukončování života
nachází zábavu a potěšení.
Zákon přesto hovoří jasně: za žádných okolností nesmím proti cechu
smrtek zakročit. Kéž bych ten zákon mohl porušit, neboť potom bych zasáhl
a temnotu potlačil, ale je to něco, co udělat nemohu. Cech smrtek si vládne
sám, v dobrém i zlém.
V jeho řadách se však vyskytují takoví, kteří mohou konat skutky, jichž já
schopen nejsem…

– Nimbus
 3
Trialog

Té budově se kdysi říkalo katedrála. Její do výše čnějící sloupy kouzlily

impozantní vápencový les. Její vitrážová okna byla prostoupena mytologií
padajícího a vstávajícího boha z věku smrtelnosti.
Nyní byla ctihodná stavba historickou památkou. Průvodci s doktorátem
z oboru smrtelných lidí v ní prováděli turisty sedm dní v týdnu.
Ale při výjimečných příležitostech se budova pro veřejnost uzavírala
a stávala se dějištěm velice delikátních jednání.
Xenokratés, midmerický vrchní sekáč – nejvýznamnější smrtka v regionu –
procházel střední uličkou katedrály. Pohyboval se přitom na svých nohách
natolik lehce, jak byl jen muž jeho značné váhy schopen. Zlaté okrasy oltáře
před ním bledly v porovnání s jeho zlatou róbou, zdobenou třpytivým
brokátem. Jeden posluhovač kdysi poznamenal, že vypadá jako ozdoba, která
spadla z vánočního stromečku nějakého obra. Ten posluhovač následně zjistil,
že je pro něj velice obtížné najít zaměstnání.
Xenokratés měl tu róbu rád – s výjimkou případů, kdy byla její váha na
obtíž. Například když se málem utopil v bazénu smrtky Goddarda, zapletený
do mnoha vrstev svého zlaceného šatu. Ale na to fiasko bylo lepší
zapomenout.
Goddard.
Právě on byl za současnou situaci v konečném důsledku odpovědný. Ten
muž páchal škody dokonce i po smrti. Cech smrtek dosud silně pociťoval
dozvuky problémů, jichž byl strůjcem.
Na předním konci katedrály, za oltářem, postával ceremoniář cechu smrtek,
nudný drobný muž, jehož úkolem bylo zajišťovat náležité dodržování
pravidel a procedur. Za ním stály tři bohatě vyřezávané boxy, které sice byly
spojené, ale měly mezi sebou přepážky.
„Kněz seděl ve střední části,“ vysvětlovali průvodci turistům, „a poslouchal
zpověď nejdřív z pravého boxu a potom z levého, aby řada prosebníků mohla
postupovat rychleji.“
Zpovědi tady již nezaznívaly, ale zpovědnice byla díky své trojdílné
konstrukci ideální pro oficiální trialog.
Trialogy mezi cechem smrtek a Nimbem byly vzácné. Dokonce tak vzácné,
že se Xenokratés za všechny roky ve funkci vrchního sekáče nikdy nemusel
žádného účastnit. Nesl nelibě, že teď to udělat musí.
„Vy se posadíte do boxu napravo, Vaše Excelence,“ řekl mu ceremoniář.
Nimbův zplnomocněný zástupce usedne nalevo. Až budete oba na svých
místech, přivedeme prostředníka, který se posadí do střední části mezi vás.“
Xenokratés si povzdechl. „Taková otrava.“
„Jiné audience než v zastoupení u Nimba dosáhnout nemůžete, Vaše
Excelence.“
„Já vím. Vím to, ale mám přece právo být naštvaný.“
Xenokratés zaujal své místo v pravém boxu. Zděsilo ho, jak je vnitřek
stísněný. Byli smrtelní lidé tak podvyživení, že se do takového prostoru vešli?
Ceremoniář za ním musel dveře zavřít s použitím síly.
Krátce nato vrchní sekáč uslyšel, jak do protějšího oddílu vstoupil Nimbův
zástupce, a po nekonečné prodlevě zaujal místo mezi nimi prostředník.
Otevřelo se okénko, které bylo příliš malé a umístěné příliš nízko, než aby
jím bylo něco vidět, a prostředník promluvil.
„Dobrý den, Vaše Excelence,“ řekla žena s docela příjemným hlasem.
„Mám vás zastupovat před Nimbem.“
„Myslíte zastupovat před zástupcem.“
„Ano, jistě, Nimbův zástupce po mé pravici je zplnomocněn mluvit na
tomto trialogu za Nimba.“ Odkašlala si. „Postup je velice jednoduchý.
Řeknete mi, co chcete sdělit, a já to přetlumočím Nimbovu zástupci. Pokud
zástupce usoudí, že svou reakcí neporuší oddělení smrtek od státu, odpoví
vám a já vám tu odpověď předám.“
Xenokratés se nemohl dočkat, až začnou. „Výborně,“ řekl.
„Vyřiďte Nimbovu zástupci můj srdečný pozdrav a přání, aby mezi našimi
organizacemi panovaly dobré vztahy.“
Okénko se zavřelo a o půl minuty později se otevřelo znovu.
„Je mi líto,“ promluvil prostředník. „Nimbův zástupce říká, že jakákoli
forma pozdravu je porušením a že vaše organizace mají zakázáno mít spolu
jakékoli vztahy, takže přání dobrých vztahů je nepatřičné.“
Xenokratés zaklel tak hlasitě, že to prostřednice slyšela.
 „Mám vaši nelibost přetlumočit Nimbovu zástupci?“ otázala se.
Vrchní sekáč se kousl do rtu. Chtěl mít tuto schůzku neschůzku co nejdřív
za sebou. A nejrychleji mohla skončit tehdy, když přejde rovnou k věci.
„Chceme vědět, proč Nimbus nepodnikl žádné kroky, aby zadržel Rowana
Damische. Je odpovědný za trvalou smrt řady smrtek z vícera merických
regionů, ale Nimbus neudělal nic, aby ho zastavil.“
Okénko se prudce zavřelo. Vrchní sekáč čekal, a když je prostřednice
znovu odsunula, vyslechl si následující odpověď:
„Nimbův zástupce si přeje, abych Vaší Excelenci připomněla, že Nimbus
nemá žádnou pravomoc nad vnitřními záležitostmi cechu smrtek. Pokud by
nějaké kroky učinil, bylo by to zcela jasné porušení pravidel.“
„V tomto případě se nejedná o vnitřní záležitost smrtek, protože Rowan
Damisch není smrtka!“ zařval Xenokratés… a prostřednice ho upozornila,
aby ztišil hlas.
„Jestli vás Nimbův zástupce uslyší přímo, odejde,“ připomněla mu.
Xenokratés se v těsném prostoru nadechl nejvíc, jak to jen šlo. „Vyřiďte
mu to.“
Udělala to, načež se vrátila s odpovědí: „Nimbus to cítí jinak.“
„Cože? Jak by mohl něco cítit? Je to glorifikovaný počítačový program.“
„Doporučuji vám, abyste se při tomto trialogu zdržel urážení Nimba, pokud
v něm chcete pokračovat.“
„V klidu, jasně. Vyřiďte Nimbovu zástupci, že Rowana Damische
středomerický cech smrtek do svých řad nikdy nepřijal. Byl to učedník, který
nesplnil naše standardy, nic víc – to znamená, že spadá do Nimbovy
pravomoci, ne do naší. Nimbus by s ním měl nakládat jako s kterýmkoli
jiným občanem.“ Ženě chvíli trvalo, než se mu znovu ozvala. Uvažoval,
o čem s Nimbovým zástupcem hovořili, že jim to trvalo tak dlouho. Když se
vrátila s odpovědí, byla stejně pobuřující jako ty ostatní.
„Nimbův zástupce by Vaší Excelenci rád připomněl, že cech smrtek sice
nové smrtky běžně přijímá do svých řad při konkláve, ale jedná se pouze
o zvyk, nikoli zákon. Rowan Damisch své učednictví dokončil a nyní má ve
svém držení smrtkovský prsten. Nimbus to shledává jako dostatečný důvod
pro to, aby považoval Rowana Damische za smrtku – a proto nadále ponechá
jeho zadržení a následné potrestání čistě v rukou cechu smrtek.“
„My ho chytit nedokážeme!“ vyrazil ze sebe Xenokratés. Ale odpověď,
kterou dostane, znal ještě dřív, než prostřednice znovu otevřela to zatracené
okénko a prohlásila: „To není Nimbův problém.“
 Nikdy se nemýlím.
To není chvástání, jsem prostě takový. Vím, že z pohledu člověka by
vypadalo arogantně hlásat neomylnost – jenže arogance v sobě zahrnuje
potřebu cítit se nadřazeně. Já žádnou takovou potřebu nemám. Jsem jedinečné
myslící nahromadění veškerého lidského poznání, moudrosti a zkušeností. To
není žádná pýcha, žádná namyšlenost – ale vědomí, co jsem a že mým
jediným úkolem je sloužit lidstvu nejlépe, jak umím, mi přináší velké
uspokojení. Zároveň však v sobě mám také samotu, kterou nedokážou
rozptýlit ani miliardy lidí, s nimiž každý den rozmlouvám… protože všechno,
co jsem, sice pochází od nich, ale já k nim nepatřím.

– Nimbus
 4
Protřepat, nemíchat

Smrtka Anastázie sledovala svou kořist trpělivě. Byla to získaná dovednost,

protože Citra Terranovová nikdy nebyla trpělivé děvče. Ale časem a praxí se
dá osvojit každá dovednost. Pořád o sobě uvažovala jako o Citře, třebaže
kromě rodiny jí tak už nikdo neříkal. Přemýšlela, jak dlouho potrvá, než se
skutečně stane skrz naskrz smrtkou Anastázií a své křestní jméno uloží
k věčnému odpočinku.
Jejím dnešním subjektem byla třiadevadesátiletá žena, která vypadala na
třiatřicet a byla neustále zaneprázdněná. Když nehleděla na telefon, dívala se
do kabelky; když se nedívala do kabelky, prohlížela si nehty, rukáv halenky
nebo uvolněný knoflík saka. Proč se tak bojí nicnedělání? uvažovala Citra.
Ta žena byla naprosto pohlcená sama sebou a neměla proto ani ponětí, že ji
pozorně sleduje smrtka, která jde jen deset metrů za ní.
Ne že by smrtka Anastázie byla nenápadná. Jako barvu své róby si zvolila
tyrkysovou. Pravda, byla to módně bledá tyrkysová, ale i tak byla dost živá,
aby přitáhla zrak.
Zaneprázdněná žena stála na rohu ulice, zabraná do vzrušeného telefonního
rozhovoru, a čekala, až na semaforu naskočí zelená. Citra jí musela poklepat
na rameno, aby upoutala její pozornost. V okamžiku, kdy to udělala, se
všichni vzdálili jako stádo gazel, když lev skolil jednu z nich.
Žena se k ní otočila, ale zatím si neuvědomila vážnost situace.
„Devoro Murrayová, já jsem smrtka Anastázie a vy jste byla vybrána
k pokosení.“
Oči paní Murrayové zatěkaly, jako by v tom prohlášení hledaly nějakou
díru. Ale žádná tam nebyla. Prohlášení bylo jednoduché; ani se nedalo
pochopit špatně.
„Zavolám ti později, Colleen,“ řekla do telefonu, jako by přítomnost
smrtky Anastázie byla spíš nepříjemnost než něco, co bude mít za následek
její smrt.
Na semaforu naskočila zelená. Žena nepřešla na druhou stranu. A konečně
jí došlo, o co jde. „Panebože, panebože,“ hlesla. „Právě tady? Právě teď?“
 Citra vytáhla ze záhybů róby injekční pistoli a rychle ji píchla do paže.
Žena zalapala po dechu.
„To je ono? Teď umřu?“
Citra neodpověděla. Nechala ji, ať se v té představě trochu podusí. Měla
pro tyto okamžiky nejistoty svůj důvod. Žena tam jenom stála a čekala, až jí
nohy vypoví službu, až ji obestře temnota. Vypadala jako malé dítě, bezradné
a opuštěné. Její telefon, kabelka, nehty, rukáv a knoflík najednou nebyly
vůbec důležité. Celý její život se tím šokem dostal do perspektivy. A právě
toho chtěla Citra u svých subjektů k pokosení dosáhnout. Pronikavého
okamžiku perspektivy. Bylo to pro jejich dobro.
„Byla jste vybrána k pokosení,“ řekla Citra znovu, klidně, bez odsuzování
nebo zášti, zato se soucitem. „Dávám vám měsíc na to, abyste uspořádala své
záležitosti a rozloučila se. Měsíc na to, abyste našla završení. Potom si
promluvíme znovu a vy mi řeknete, jakým způsobem chcete zemřít.“
Citra pozorovala, jak se to ta žena snaží pochopit. „Měsíc? Jakým
způsobem chci zemřít? Lžete mi? To je nějaká zkouška?“ Citra si povzdechla.
Lidé byli natolik zvyklí, že se smrtky objeví jako andělé smrti a vezmou život
v okamžiku, že na trochu jiný přístup nebyl nikdo připravený. Ale každá
smrtka mohla kosit po svém. A smrtka Anastázie se rozhodla dělat to takto.
„Není to žádná zkouška, žádný trik. Jeden měsíc,“ řekla Citra. „Sledovací
zařízení, které jsem vám právě vpíchla do paže, obsahuje zrnko smrtícího
jedu, ale k jeho aktivaci dojde pouze tehdy, když se pokusíte opustit
StředoMeriku, abyste pokosení unikla, nebo když mě v dalších třiceti dnech
nebudete kontaktovat, abyste mi oznámila, kde a jak byste chtěla být
pokosena.“ Pak dala ženě vizitku. S tyrkysovým písmem na bílém pozadí.
Stálo na ní pouze: „Smrtka Anastázie“ a telefonní číslo určené výhradně pro
osoby, které měla pokosit. „Pokud byste tu vizitku ztratila, nemusíte si dělat
starosti – stačí, když normálně zavoláte na číslo cechu středomerických
smrtek, zadáte volbu tři a podle pokynů mi necháte zprávu.“ Pak Citra dodala:
„A nesnažte se získat imunitu od jiné smrtky, prosím – pozná, že jste
označená, a pokosí vás na místě.“
Ženiny oči se zalily slzami a Citra v nich uviděla nastupující hněv. Nebylo
to nic nečekaného.
„Kolik je vám let?“ zeptala se žena tónem, který byl vyčítavý a trochu drzý.
„Jak můžete být smrtka? Určitě vám není víc než osmnáct!“
„Právě jsem oslavila osmnácté narozeniny,“ řekla jí Citra.
„Ale smrtkou jsem už skoro rok. Nemusí se vám líbit, že vás pokosí mladší
smrtka, ale i tak se musíte podřídit.“
 A pak přišlo smlouvání. „Prosím,“ začala škemrat, „nemohla byste mi dát
ještě půl roku? Dcera se bude v květnu vdávat…“
„Určitě může svatbu přesunout na dřívější termín.“ Citra nechtěla, aby to
znělo krutě – opravdu s ženou cítila, ale měla etický závazek neustoupit. Ve
smrtelné době nebylo možné se smrtí nijak smlouvat. U smrtek to muselo být
stejné.
„Rozumíte všemu, co jsem vám řekla?“ zeptala se Citra.
Žena, která si už utírala slzy, přikývla.
„Doufám,“ promluvila, „že vám v tom velice dlouhém životě, který máte
zcela jistě před sebou, někdo způsobí stejné utrpení, jaké vy působíte jiným.“
Citra se narovnala a zaujala postoj, jaký se pro smrtku Anastázii slušel.
„Tím se nemusíte trápit,“ řekla. Nato se k ženě otočila zády a nechala ji stát
na rohu, aby si touto životní křižovatkou našla vlastní cestu.
Minulé jaro si Citra při jarním konkláve – prvním, jehož se účastnila jako
plnoprávná smrtka – vysloužila pokárání za to, že zdaleka nenaplnila svou
kvótu. Když pak ostatní středomerické smrtky zjistily, že své subjekty
upozorňuje s měsíčním předstihem, rozzuřilo je to.
Smrtka Curieová, která byla nadále její mentorkou, ji před tím varovala.
„Cokoli jiného než rázný čin vidí jako slabost. Budou vykřikovat, že je to tvá
charakterová vada, a tvrdit, že byla chyba tě přijmout. Samozřejmě s tím
nemůžou nic udělat. Prsten ti vzít nemůžou; nanejvýš na tebe můžou dělat
ramena.“ Citra s překvapením zjistila, že pobouřeně reagují nejenom takzvané
smrtky nového řádu, ale i ty ze staré gardy. Představa poskytnout široké
veřejnosti sebemenší kontrolu nad jejich pokosením se nezamlouvala nikomu.
„Je to nemorální,“ stěžovaly si smrtky. „Je to nelidské.“
Dokonce i smrtka Mandela, který předsedal odměňovací komisi a velice se
za Citru přimlouval, jí teď vyčinil. „Vědět, že tvé dny jsou sečteny, je kruté,“
prohlásil. „Musí být deprimující prožít své poslední dny takovým způsobem!“
Ale smrtka Anastázie se nenechala vyvést z míry – nebo na sobě
přinejmenším před nimi nedala znát, že se potí. Vznesla svůj argument
a postavila se za něj. „Při studiu smrtelného věku jsem zjistila, že pro mnoho
lidí smrt nebyla okamžitá,“ řekla jim. „Dokonce existovaly nemoci, které lidi
varovaly. Dávaly jim čas, aby sebe a své bližní připravili na to, co
nevyhnutelně přijde.“
To spustilo mezi stovkami shromážděných smrtek celý sbor reptání.
Většinou to byl posměch nebo roztrpčené odmítání – ale zaslechla i několik
hlasů, které říkaly, že na tom něco je.
 „Ale nechat… odsouzené… aby si sami vybrali způsob? To je rozhodně
barbarské!“ vykřikl smrtka Truman.
„Barbarštější než elektrické křeslo? Nebo stětí? Nebo nůž do srdce?
Nemyslíte si, že když si osoba bude moci vybrat, zvolí si způsob, který je pro
ni nejméně hrubý? Kdo nám dal právo označovat jejich volbu za
barbarskou?“
Tentokrát už reptání nebylo tolik. Ne proto, že by všichni souhlasili, ale
proto, že smrtky už o diskusi ztrácely zájem. Namyšlená mladá smrtka –
dokonce ani taková, která své místo získala tak kontroverzně – jim nestála za
víc než několik chvil pozornosti.
„Proti zákonu to není a já jsem se rozhodla, že budu kosit takto,“ stála si
dál za svým Citra. Vrchní sekáč Xenokratés, kterému to podle všeho bylo
jedno, se podřídil ceremoniáři, jenž nedokázal najít důvod k právním
námitkám.
Na smrtku Curieovou to udělalo náležitý dojem.
„Byla jsem přesvědčená, že ti dají nějakou podmínku – budou ti určovat
kosení a nutit tě, abys je prováděla podle pevného harmonogramu. Mohli to
udělat – ale neudělali. To o tobě říká mnohem víc, než si dokážeš uvědomit.“
„Co – že jsem pro cech smrtek osina v zadku? To už vědí.“
„Ne,“ uculila se smrtka Curieová. „Ukazuje to, že tě berou vážně.“
A to bylo víc, než dokázala Citra říct sama o sobě. V polovině případů
měla pocit, jako by hrála nějakou roli. Tyrkysový kostým pro práci snů.
Zjistila, že její způsob kosení funguje velice dobře. Jen hrstka osob se na
konci svého odkladu nevrátila. Dvě zemřely při pokusu dostat se přes hranice
do Texasu a jeden muž na západomerické hranici, kde se těla nikdo nechtěl
dotknout, dokud se smrtka Anastázie nedostavila osobně, aby ho prohlásila za
pokoseného.
Tři další byli nalezeni ve svých postelích poté, co vypršel termín
sledovacího zrnka. Raději zvolili tichý jed, než aby museli před smrtku
Anastázii znovu předstoupit. Ale ve všech případech si způsob smrti zvolili
sami. Pro Citru to bylo klíčové, protože na přístupu cechu smrtek jí ze všeho
nejvíc vadila potupnost toho, že vám smrt vybírá někdo jiný.
Jistě, tato metoda kosení pro ni znamenala dvojnásobek práce – protože se
musela se svými subjekty setkat dvakrát. Přispívalo to k mimořádně
vyčerpávajícímu způsobu života, ale aspoň jí to pomáhalo v noci spát.
Večer téhož listopadového dne, kdy doručila Devoře Murrayové zprávu
o jejím konci, zašla Citra do nóbl kasina v Clevelandu. Když smrtka
Anastázie vstoupila na půdu kasina, obrátily se k ní všechny oči.
Citra na to byla zvyklá; smrtka byla centrem pozornosti v každé situaci, ať
chtěla, nebo nechtěla. Někdo si to užíval, jiní dělali svou práci raději na
klidných místech, kde nebyly davy a jedinýma očima byly oči jejich subjektů.
Citra si to místo nevybrala, ale musela respektovat přání muže, který si je
zvolil.
Našla ho tam, kde řekl, že bude: na druhém konci kasina, ve zvláštní části
vyvýšené o tři schody nad zbytek podlahy. Bylo to místo vyhrazené pro ty,
kteří sázejí nejvíc.
Muž měl na sobě elegantní smoking a u stolů s vysokými limity byl jediný
hráč. Vypadal, jako by mu to tam patřilo. Ale nepatřilo. Pan Ethan J. Hogan
nebyl vysoký hráč. Hrál na cello v Clevelandské filharmonii. Byl velice
zdatný – což bylo nejvyšší uznání, jakého se dnes mohlo hudebníkovi dostat.
Vášnivý výkon byl něčím ze smrtelné minulosti a opravdový umělecký styl
dopadl jako pták dodo. Jistě, dodo se vrátil – Nimbovou zásluhou.
Rozrůstající se kolonie těchto ptáků si spokojeně nepoletovala na ostrově
Mauricius.
„Dobrý večer, pane Hogane,“ pronesla smrtka Anastázie. Když kosila,
musela o sobě přemýšlet jako o smrtce Anastázii. Hra. Role.
„Dobrý večer, Vaše Ctihodnosti,“ odpověděl. „Řekl bych, že je mi
potěšením setkat se s vámi, ale za daných okolností…“
Myšlenku nedořekl. Smrtka Anastázie si sedla ke stolu vedle něho a čekala,
nechávala se v tomto tanci vést.
„Nechtěla byste zkusit baccarat?“ zeptal se. „Je to jednoduchá hra, ale má
překvapivě mnoho strategických rovin.“
Nepoznala, jestli hru hodnotí upřímně, nebo žertuje. Smrtka Anastázie
neuměla hrát baccarat, ale s tím se mu svěřovat nehodlala. Jediné, co řekla,
bylo: „Nemám žádnou hotovost, kterou bych mohla vsadit.“
Zareagoval tak, že přesunul hromádku vlastních žetonů k ní. „Zvu vás.
Můžete vsadit buď na bankéře, nebo na mě.“
Postrčila všechny žetony na sázkové pole označené „hráč“.
„Dobře děláte!“ řekl. „Máte kuráž.“
Vyrovnal její sázku a pokynul krupiérovi, který vzápětí rozdal dvě karty
cellistovi a dvě sobě.
„Hráč má osm, bankéř má pět. Hráč vyhrává.“ Odklidil karty dlouhou
dřevěnou špachtlí, která se zdála být úplně zbytečná, a hromádky žetonů jim
zdvojnásobil.
„Jste můj šťastný anděl,“ prohlásil cellista. Potom si narovnal kravatu
a upřel zrak na ni. „Je všechno připraveno?“
Smrtka Anastázie se ohlédla do hlavní části kasina. Přímo na ně se nedíval
nikdo, ale i tak poznala, že se na ně všichni soustředí. Pro kasino to bude
dobré, roztržití hráči sázejí špatně. Vedení musí smrtky milovat.
„Barman by měl přijít každým okamžikem,“ řekla mu.
„Všechno je zařízené.“
„Tak ještě jednu hru, když stejně čekáme!“
Znovu postrčila obě hromádky s výhrou a vsadila na hráče.
On dorovnal. Karty opět šly v jejich prospěch.
Podívala se na krupiéra, ale on se jejímu pohledu vyhnul – jako by
pokosení mohlo potkat i jeho, kdyby to neudělal. Pak dorazil barman
s vychlazenou sklenkou martini na tácku a oroseným stříbrným šejkrem.
„Páni,“ promluvil cellista. „Až doteď mě nikdy nenapadlo, že tyhle šejkry
vypadají jako malé bomby.“
Smrtka Anastázie na to neřekla nic.
„Nejsem si jistý, jestli to znáte, ale je taková postava z literatury a filmů
smrtelného věku,“ pokračoval cellista. „Takový playboy. Vždycky jsem ho
obdivoval – myslím, že byl spíš jako my, protože podle toho, jak se pořád
vracel, by člověk přísahal, že je nesmrtelný. Ani ti největší padouši ho
nedokázali sprovodit ze světa.“
Smrtka Anastázie se usmála. Už chápala, proč si cellista vybral takový
způsob pokosení. „Měl rád martini protřepané, nemíchané,“ řekla.
Cellista se na ni usmál. „Tak jdeme na to?“
Vzala stříbrnou nádobu a pořádně ji protřepala, až ji z ledu uvnitř rozbolely
prsty. Pak sundala vršek a směs ginu, vermutu a trošky něčeho navíc nalila do
ojíněné sklenky na martini.
Cellista se na ni podíval. Myslela si, že bude gentleman a řekne si o spirálu
z citronové kůry nebo olivu, ale ne, jenom se na ni díval. Stejně jako krupiér.
A stejně jako vedoucí směny za ním.
„Moje rodina na vás čeká nahoře v hotelovém pokoji,“ řekl. Přikývla.
„Apartmá 1242.“ Vědět takové věci byla její práce.
„Prosím, nezapomeňte ze všeho nejdřív podat prsten mému synovi Joriemu
– nese to nejhůř ze všech. Bude chtít, aby ostatní dostali imunitu před ním, ale
když ho vyberete, aby prsten políbil jako první, bude to pro něho mnoho
znamenat, přestože nechá jít dřív ostatní.“ Ještě chvíli zamyšleně hleděl na
sklenku a pak dodal: „Bohužel jsem podváděl, ale vsadím se, že to už víte.“
Byla to další sázka, kterou vyhrál. „Vaše dcera Carmen s vámi nebydlí,“
odvětila smrtka Anastázie. „To znamená, že na imunitu nemá nárok, přestože
je ve vašem hotelovém apartmá s ostatními.“ Věděla, že cellistovi je sto
čtyřicet tři let a založil několik rodin. Subjekty, které kosila, se někdy snažily
získat imunitu pro celé zástupy potomků. Za takových okolností musela
odmítnout. Ale jeden navíc? Na to měla právo. „Dám jí imunitu, když slíbí, že
se tím nebude chlubit.“
Podle toho, jak vydechl, se mu nesmírně ulevilo. Podvod ho zřejmě tížil,
ale jestli to už smrtka Anastázie věděla, tak to žádný podvod nebyl – tím spíš,
že se jí ve svých posledních okamžicích přiznal. Teď mohl z tohoto světa
odejít s čistým svědomím. Nakonec pan Hogan sklenku nonšalantně pozvedl
a zadíval se na to, jak tekutina zachytává a láme světlo. Smrtka Anastázie se
neubránila představě, jak jeho 007 číslice po číslici klesá na 000.
„Chtěl bych vám poděkovat, Vaše Ctihodnosti, že jste mi umožnila, abych
se těch několik týdnů připravoval. Znamenalo to pro mne nesmírně mnoho.“
To bylo něco, co cech smrtek nedokázal pochopit. Byly tak soustředěné na
zabíjení, že nedokázaly pochopit, co akt umírání obnáší.
Muž zvedl sklenku ke rtům a maličko se napil. Olízl si rty, zhodnotil chuť.
„Decentní,“ řekl. „Na zdraví!“
Pak do sebe obrátil celou sklenku naráz, praštil s ní o stůl a postrčil ji ke
krupiérovi, který maličko couvl.
„Chtěl bych double!“ řekl cellista.
„Tohle je baccarat, pane,“ upozornil ho krupiér. „Double můžete mít jenom
v blackjacku.“
„Kruci.“
Nato se na židli bezvládně zhroutil a zemřel.
Citra mu zkontrolovala pulz. Věděla, že žádný nenajde, ale postup byl
postup. Nařídila krupiérovi, aby dal sklenici, šejkr, a dokonce i podnos do
pytle a nechal je zničit. „Je to silný jed – pokud při nakládání s ním někdo
nedopatřením zemře, cech smrtek zaplatí oživení a bude vzniklé potíže
kompenzovat.“ Pak přisunula hromádku výher k mrtvému muži. „Chci,
abyste se osobně postaral, že všechny tyto výhry dostane rodina pana
Hogana.“
 „Ano, Vaše Ctihodnosti.“ Krupiér pohlédl na její prsten, jako by mu mohla
nabídnout imunitu, ale ona dala ruku ze stolu pryč.
„Mohu se spolehnout na to, že se o to postaráte?“
„Ano, Vaše Ctihodnosti.“
Smrtka Anastázie spokojeně odešla udělit roční imunitu cellistově truchlící
rodině. Cestou k výtahům se snažila nevnímat souhvězdí očí, které dělaly
všechno pro to, aby se na ni nedívaly.
 Vždycky jsem měl starost o ty, kteří mohou s vysokou pravděpodobností
změnit svět. Neumím předpovědět, jak by té změny mohli dosáhnout, jen to,
že je to pravděpodobné.
Od okamžiku, kdy Citra Terranovová nastoupila do učení ke Ctihodnému
smrtkovi Faradayovi, stoupla její pravděpodobnost, že změní svět,
stonásobně. Není jasné, co udělá, a výsledek zůstává v mlhách, ale ona to
udělá, ať už to bude cokoli. Může se snadno stát, že svými rozhodnutími,
úspěchy a chybami lidstvo pozvedne, nebo strhne do propasti.
Poskytl bych jí vedení, ale jelikož je smrtka, nemohu zasáhnout. Jenom se
dívám, jestli poletí, nebo se zřítí. Je k vzteku mít takovou moc, a přitom s ní
nemoci nakládat, když je to třeba.

– Nimbus
 5
Nutná temnota

Citra si od kasina vzala spoluvůz. Řídil se automaticky a byl v síti, ale

jakmile nasedla, kontrolka ukazující spojení s Nimbem zhasla. Vůz podle
signálu jejího prstene poznal, že je smrtka.
Vůz ji přivítal syntetizovaným hlasem, který ve skutečnosti postrádal
jakoukoli umělou inteligenci. „Udejte cíl, prosím,“ požádal neosobně.
„Jih,“ odpověděla a krátce si vybavila okamžik, kdy řekla jinému
spoluvozu, aby jel na sever, když byla hluboko na jihomerickém kontinentu
a snažila se uniknout celému chilargentinskému cechu smrtek. Připadalo jí to
teď tak dávno.
„Jih není cíl,“ oznámilo jí auto.
„Prostě jeď,“ vybídla je, „dokud ti neřeknu cíl.“ Vůz se odlepil od
obrubníku a nechal ji na pokoji.
Začínalo jí vadit, že musí používat servilní samořídící auta. Zvláštní bylo,
že před svým učednictvím se tím nikdy nezabývala. Citra Terranovová nikdy
neměla vášnivou touhu naučit se řídit – ale smrtka Anastázie ano. Možná za
to částečně mohla nezávislá povaha smrtkovství, že se jako pasivní cestující
necítila ve spoluvoze dobře. Anebo na ni přeskočilo něco z ducha smrtky
Curieové.
Smrtka Curieová jezdila v okázalém sportovním autě – byla to její jediná
slabost a jediná věc v jejím životě, která se bila s její levandulovou róbou.
Když začala Anastázii učit řídit, dávala do toho stejnou pevnou trpělivost,
s jakou Citru učila kosit.
Citra došla k závěru, že řízení je obtížnější než kosení.
„Je to jiná skupina dovedností, Anastázie,“ řekla jí při první lekci smrtka
Curieová. Zásadně používala její smrtkovské jméno. Naproti tomu Citra si
vždycky připadala trochu hloupě, když smrtce Curieové říkala křestním
jménem. „Marie“ znělo pro první dámu smrti prostě až moc neformálně.
„Umění řídit si člověk ve skutečnosti nemůže osvojit nikdy, protože žádná
cesta není úplně stejná,“ vysvětlila jí smrtka Curieová. „Ale jakmile v tom
získáš jistou zběhlost, může to být uspokojující – dokonce až osvobozující.“
 Citra nevěděla, jestli takového stupně zběhlosti někdy dosáhne. Věcí, na
něž bylo třeba se soustředit najednou, bylo prostě příliš. Zrcátka, pedály
a volant, u kterého stačilo sklouznout prstem, a člověk letěl ze skály. Navíc to
ještě zhoršoval fakt, že všechna sportovní auta smrtky Curieové byla úplně
mimosíťová. To znamenalo, že nemohla kompenzovat řidičovy chyby. Citra
už se nedivila, že ve věku smrtelnosti automobily zabily tolik lidí. Bez
ovládání síťově zapojeným počítačem to byly stejně smrtící zbraně jako
všechno, co smrtky používaly ke kosení. Napadlo ji, jestli třeba nejsou
smrtky, které kosí pomocí automobilu, a pak došla k závěru, že o tom nechce
přemýšlet.
Citra znala jen velice málo lidí, kteří umějí řídit. Dokonce i spolužáci, kteří
se chlubili svými nablýskanými novými bouráky, měli všichni samořiditelné
vozy. Skutečně obsluhovat motorové vozidlo bylo v tomto postmortálním
světě stejně vzácné jako stloukat si vlastní máslo.
„Jedeme na jih už deset minut,“ oznámilo jí auto. „Chcete nyní zadat cíl?“
„Ne,“ odpověděla mu kategoricky a dál se dívala ven z okénka, jak míjené
lampy dálničního osvětlení rozbíjejí tmu. Cesta, kterou se chystala vykonat,
by byla mnohem jednodušší, kdyby uměla řídit sama.
S představou, že kdyby měla vlastní auto, třeba by se je doopravdy naučila
řídit, dokonce navštívila několik autosalónů.
Nikde se výhody toho, že je člověk smrtka, neprojevovaly nápadněji než
v autosalónu.
„Prosím, Vaše Ctihodnosti, vyberte si některý z našich luxusních vozů,“
nabídl by prodavač. „Kterýkoli chcete, je váš, berte to jako náš dar.“
Stejně jako smrtky stály nad zákonem, byly povznesené i nad potřebu
peněz, protože všechno, co potřebovaly, dostávaly zadarmo. Pro
automobilovou firmu měla publicita spojená s tím, že si smrtka vybrala jejich
vůz, větší cenu než auto jako takové.
Všude, kam přišla, chtěli, aby si vybrala něco nápadného, za čím se budou
otáčet hlavy, až pojede ulicí.
„Smrtka by za sebou měla zanechávat působivou veřejnou stopu,“ tvrdil jí
jeden namyšlený prodavač. „Když jedete kolem, každý by měl poznat, že
žena, která jede uvnitř, požívá velkou čest a má velkou odpovědnost.“
Nakonec se rozhodla počkat, protože působivá společenská stopa bylo to
poslední, o co stála.
Vytáhla deník a nějaký čas věnovala psaní povinného záznamu denního
kosení. Pak, o dvacet minut později, uviděla vepředu tabule oznamující
odpočívadlo a požádala vůz, aby sjel z dálnice. Stroj to poslušně udělal.
Jakmile auto zastavilo, zhluboka se nadechla a zavolala smrtce Curieové, aby
jí oznámila, že dnes večer nedorazí domů.
„Cesta je moc dlouhá a ty přece víš, že ve spoluvoze nedokážu spát.“
„Nemusíš mi volat, drahá,“ řekla jí Marie. „Není to tak, že bych tady seděla
a nervózně si kvůli tobě mačkala ruce.“
„Starých zvyků se člověk zbavuje těžko,“ odpověděla Anastázie. Navíc
věděla, že si o ni Marie skutečně dělá obavy. Ani ne tak proto, že by se jí
mohlo něco stát, ale proto, že se upracuje.
„Měla bys víc kosit v blízkosti domova,“ řekla jí Marie, jako už mnohokrát.
Jenže Padající voda, velkolepá architektonická kuriozita, kde spolu žily, se
nacházela hluboko v lesích, na samém východním okraji StředoMeriky, což
znamenalo, že by v místních komunitách kosily příliš, pokud by svůj akční
rádius nerozšířily.
„Ve skutečnosti chceš říct, že bych měla častěji cestovat s tebou a ne
sama.“
Marie se rozesmála. „To máš pravdu.“
„Slibuju, že příští týden pojedeme kosit spolu,“ řekla Anastázie a myslela
to vážně. Trávit čas se smrtkou Curieovou ji bavilo – kosení i chvíle volna.
Jako mladší smrtka mohla Anastázie pracovat pod každou smrtkou, která ji
přijme – a mnohé se samy nabídly –, ale mezi ní a smrtkou Curieovou
panovalo vzájemné porozumění, díky němuž bylo kosení o něco snesitelnější.
„Zůstaň někde v teple,“ řekla jí Marie. „Neměla bys přepínat svoje
zdravotní nanity.“
Po ukončení hovoru Citra počkala dobrou minutu, než z auta vystoupila –
jako by Marie mohla dokonce i pak poznat, že se k něčemu chystá.
„Vrátíte se a budete pokračovat v cestě na jih?“ zeptalo se jí auto.
„Ano,“ řekla mu. „Počkej na mě.“
„Potom budete mít cíl?“
„Ano.“
Odpočívadlo bylo v tuto noční dobu skoro opuštěné. Nonstop občerstvení
a dobíjecí stanice obsluhoval jen nejzákladnější personál. Toalety byly
osvětlené a čisté. Rychle k nim zamířila. Noc byla chladná, ale její róba měla
vyhřívání, které ji udržovalo v teple, aniž potřebovala tlustý kabát.
Nikdo ji nepozoroval – přinejmenším žádné lidské oko. Ale nemohla si
nevšimnout Nimbových kamer, které se na sloupech lamp otáčely a celou
cestu od auta k toaletám ji sledovaly. V autě s ní Nimbus možná nebyl, ale
věděl, kde je. A možná věděl i to, co se chystá udělat.
V kabince na toaletách si svlékla tyrkysovou róbu, barevně sladěnou halenu
a kamaše – vše vyrobené na zakázku přímo pro ni – a vzala si na sebe
obyčejné venkovní šaty, které si do róby schovala. Musela při tom přemáhat
pocit hanby. Smrtky se pyšnily tím, že zásadně nenosí jiné oblečení než
oficiální smrtkovský šat.
„Smrtky jsme v každém okamžiku svého života,“ pověděla jí Marie. „A na
to nesmíme nikdy zapomenout, i kdybychom sebevíc chtěly. Naše oblečení je
stvrzením tohoto závazku.“
V den, kdy byla Citra přijata do cechu, jí smrtka Curieová řekla, že Citra
Terranovová již neexistuje. „Jsi a navždycky budeš smrtka Anastázie, od
tohoto okamžiku až do chvíle, kdy se rozhodneš tuto Zemi opustit.“
Anastázie byla ochotná to dodržovat… s výjimkou okamžiků, kdy
potřebovala být Citra Terranovová.
Z toalet odešla se smrtkou Anastázií srolovanou pod paží. Teď byla znovu
Citra; hrdá a tvrdohlavá, ale bez působivé společenské stopy. Dívka, která
nestojí za to, aby si jí někdo zvlášť všímal. Až na Nimbovy kamery, které se
otáčely, aby ji na zpáteční cestě k autu sledovaly.
V centru Pittsburghu, rodiště smrtky Prométhea, prvního nejvyššího
světového sekáče, se nacházel velký památník. V parku o rozloze pěti akrů se
rozkládaly úmyslně rozlámané kusy mohutného obsidiánového obelisku.
Kolem těchto tmavých kusů kamene stály sochy zakládajících smrtek v mírně
nadživotní velikosti. Bílý mramor, z něhož byly vytvořeny, kontrastoval
s černým kamenem padlého obelisku.
Byl to památník, který měl znamenat konec památníků. Byl to památník
smrti.
Památník smrtelnosti, kde před smrtkami ležela poražená smrt,
navštěvovali turisté a školní děti z celého světa a podivovali se pouhé
představě, že lidé umírali přirozeně. Stářím. Na následky nemocí. Při
katastrofách. V průběhu let jej město přijalo jako turistickou atrakci, která
oslavuje smrt smrti. A tak byl v Pittsburghu každý den Halloween.
Všude byly maškarní večírky a pekelné kluby. Po setmění byla každá věž
věží hrůzy. V každém domě strašilo.
Těsně před půlnocí Citra prošla parkem Památníku smrtelnosti. Nadávala
si, že nebyla dost prozíravá, aby si přibalila bundu. Kolem poloviny listopadu
v Pittsburghu v tuto noční hodinu mrzlo a vítr to ještě zhoršoval. Věděla, že
by se zahřála, kdyby si oblékla smrtčí róbu, jenže tím by zmařila veškerý
smysl toho, že se na dnešní noc ustrojila neformálně. Nanity se snažily její
tělesnou teplotu zvýšit, zahřát ji zevnitř. Sice se díky tomu netřásla, ale chlad
to neodstranilo.
Bez róby si připadala zranitelná. V podstatě nahá. Když ji začala nosit,
cítila se v ní nemotorně a podivně. Neustále zakopávala o nízký lem, který
tahala po zemi. Ale během deseti měsíců od svého přijetí si na ni zvykla –
dokonce tolik, že si připadala zvláštně, když byla na veřejnosti bez ní.
Nebyla v parku sama. Většina lidí jenom procházela, smála se, přesouvala
se mezi večírky a kluby. Všichni měli kostýmy. Viděla démony, klauny,
baletky a netvory. Jedinými zakázanými kostýmy byly róby. Žádný obyčejný
občan se nesměl smrtce ani podobat. Skupinky v kostýmech si ji prohlížely,
když je míjela. Poznali ji? Ne. Všímali si jí, protože jako jediná na sobě
kostým neměla. Byla nápadná svou nenápadností.
Místo nevybrala ona. Bylo ve vzkazu, který dostala.
Potkáme se o půlnoci u posmrtného památníku. Zasmála se té aliteraci,
dokud si neuvědomila, od koho ten vzkaz je. Podpis chyběl. Jen písmeno L.
Na vzkazu bylo uvedeno datum 10. listopadu. Naštěstí měla na tu noc
naplánované kosení tak blízko Pittsburghu, že to šlo.
Pittsburgh byl pro tajnou schůzku dokonalé místo. Bylo to město, kterému
se cech smrtek dostatečně nevěnoval. Smrtky tam prostě kosily nerady. Bylo
to pro ně příliš morbidní místo, po kterém neustále pobíhají lidé s plastovými
noži v potrhaných, zakrvavených kostýmech a slaví vše hrůzné. Smrtkám,
které braly smrt vážně, to všechno připadalo velice nevkusné.
Přestože to bylo nejbližší velké město od Padající vody, smrtka Curieová
tam nikdy nekosila. „Kosit v Pittsburghu je skoro nadbytečné,“ sdělila Citře.
S ohledem na to byla mizivá pravděpodobnost, že ji zahlédne nějaká jiná
smrtka. Jedinými smrtkami, které svou přítomností poctívaly park Památníku
smrtelnosti, byly mramorové zakladatelky dohlížející na rozbitý černý
obelisk.
Přesně o půlnoci se zpoza velkého kusu památníku vynořila postava. Citra
si nejdřív myslela, že je to jenom další účastník večírků, ale neměl kostým.
Jeden z reflektorů osvětlujících památník vykresloval jen siluetu, ale podle
chůze ho poznala okamžitě. „Myslel jsem, že budeš mít róbu,“ řekl Rowan.
„Jsem ráda, že ty ji nemáš,“ odpověděla.
Když přišel blíž, na tvář mu dopadlo světlo. Vypadal bledě, skoro až
přízračně, jako by celé měsíce neviděl slunce.
„Vypadáš dobře,“ prohlásil.
Přikývla a neoplatila mu stejným postřehem, protože dobře nevypadal.
V jeho očích byl ztrápený chlad, jako by viděl víc, než měl, a přestal mít
zájem, aby zachránil to, co z jeho duše zbylo. Ale potom se usmál a jeho
úsměv byl hřejivý. Pravý. Tak vidíš, Rowane, řekla si v duchu. Schovával ses,
ale já jsem tě našla.
Odvedla ho pryč ze světla a zastavili se v tmavém koutě památníku, kde je
nemohl vidět nikdo jiný než Nimbovy infračervené kamery. V tuto chvíli
však žádná v dohledu nebyla. Třeba opravdu našli slepé místo.
„Rád tě vidím, ctihodná smrtko Anastázie,“ promluvil.
„Prosím, neříkej mi tak,“ požádala ho. „Říkej mi Citro.“ Rowan se ušklíbl.
„Nebylo by to proti předpisům?“
„Co jsem slyšela, tak všechno, co teď děláš, je porušení předpisů.“
Rowanovo vystupování trochu zahořklo. „Nevěř všemu, co slyšíš.“
Ale Citra se to potřebovala dozvědět. Musela to slyšet od něho. „Je pravda,
že vraždíš a upaluješ smrtky?“
Bylo vidět, že se ho to obvinění dotklo. „Končím život smrtkám, které si
nezaslouží být smrtkami,“ prohlásil. „A nevraždím je. Ukončuji jejich život
rychle a nemilosrdně, stejně jako to děláš ty, a jejich těla pálím, až když jsou
mrtvé, aby je nebylo možné oživit.“
„A smrtka Faraday ti to dovoluje?“
Rowan odvrátil zrak. „Smrtku Faradaye jsem neviděl několik měsíců.“
Vysvětlil, že po útěku ze zimního konkláve loni v lednu ho Faraday –
kterého skoro všichni ostatní považovali za mrtvého – odvezl do svého
plážového domku na severním pobřeží Amazonie. Ale Rowan se tam zdržel
jenom několik týdnů.
„Musel jsem odejít,“ řekl Citře. „Cítil jsem… volání. Nedokážu to
vysvětlit.“
Ale Citra to vysvětlit dokázala. I ona to volání znala. Jejich mysli a těla se
rok cvičily, aby pro společnost sloužili jako dokonalí zabijáci. Ukončování
života se stalo součástí toho, kým byli. A nedovedla mu mít za zlé, že chce
obrátit svou zbraň proti zkaženosti, která se v cechu smrtek zakořeňovala –
ale chtít to a skutečně to udělat byly dvě různé věci. Existoval kodex chování.
Přikázání smrtek měla své důvody. Bez nich by cech smrtek ve všech
regionech a na všech kontinentech upadl do chaosu.
 Než aby je zatahovala do filozofického sporu, který by k ničemu nevedl,
rozhodla se přenést téma od jeho činů na něho samotného – protože temné
skutky nebyly to jediné, co ji na něm znepokojovalo.
„Vypadáš hrozně hubeně,“ řekla mu. „Jíš vůbec?“
„Ty jsi teď moje matka?“
„Ne,“ odpověděla klidně. „Jsem tvůj přítel.“
„Ach tak…,“ řekl trochu smutně, „můj ‚přítel‘.“
Věděla, kam tím míří. Když se viděli naposledy, oba vyřkli slova, která si
zakázali přísahou. On jí v zápalu zoufalého, ale triumfálního boje řekl, že ji
miluje, a ona před ním připustila, že ho miluje taky.
Ale k čemu to teď bylo? Jako by existovali ve dvou různých vesmírech.
Rozebírat takové pocity nemohlo vést k ničemu dobrému. Přesto se tou
myšlenkou zabývala. Dokonce uvažovala, že by mu ta slova řekla znovu…
ale udržela jazyk za zuby, jak správná smrtka musí.
„Proč jsme tady, Rowane?“ zeptala se. „Proč jsi mi poslal ten vzkaz?“
Rowan si povzdechl. „Protože cech smrtek mě dřív nebo později najde.
Chtěl jsem tě naposledy vidět, než se to stane.“ Odmlčel se, aby se nad tím
zamyslel. „Víš, co se stane, až mě dopadnou. Pokosí mě.“
„Nemůžou,“ připomněla mu. „Pořád máš imunitu, kterou jsem ti dala.“
„Už jenom dva měsíce. Potom si budou moci dělat, co budou chtít.“
Citra mu chtěla nabídnout špetku naděje, ale znala pravdu stejně dobře jako
on. Cech smrtek se ho potřeboval zbavit. Jeho metody neschvalovaly ani
smrtky ze staré gardy.
„Tak se chytit nenech,“ řekla mu. „A když uvidíš smrtku v karmínové róbě,
uteč.“
„V karmínové róbě?“
„Smrtka Constantine,“ řekla mu. „Slyšela jsem, že má osobně za úkol tě
vyčenichat a předvést.“
Rowan zavrtěl hlavou. „Neznám ho.“
„Já taky ne. Ale viděla jsem ho na konkláve. Vede vyšetřovací komisi
cechu smrtek.“
„Patří k novému řádu, nebo ke staré gardě?“
„Ani k jednomu, ani k druhému. Má pro sebe vlastní kategorii. Zdá se, že
nemá žádné přátele – nikdy jsem neviděla, že by se s ostatními smrtkami
třeba jen bavil. Nejsem si jistá, co vyznává, snad kromě spravedlnosti… za
každou cenu.“
Rowan se tomu zasmál. „Spravedlnost? Cech smrtek už neví, co je to
spravedlnost.“
„Někteří z nás ano, Rowane. Musím věřit, že nakonec moudrost a rozum
zvítězí.“
Rowan zvedl ruku a dotkl se její tváře. Dovolila mu to. „Já tomu chci taky
věřit, Citro. Chci věřit, že cech smrtek může být znovu takový, jaký být
měl… Ale někdy to chce nutnou temnotu, aby se toho dosáhlo.“
„A ta nutná temnota jsi ty?“
Neodpověděl na to. Místo toho řekl: „Přijal jsem jméno Lucifer, protože to
znamená ‚nositel světla‘.“
„Taky je to postava, kterou smrtelní lidé kdysi označovali za ďábla,“
poukázala.
Rowan pokrčil rameny. „Asi je to tím, že ten, kdo drží pochodeň, vrhá
temnější stín.“
„Chceš říct ten, kdo pochodeň ukradne.“
„Jak se zdá,“ řekl Rowan, „můžu si ukrást, co chci.“
Nečekala, že to řekne. A on to pronesl tak nenuceně, až ji to šokovalo.
„O čem to mluvíš?“
„O Nimbovi,“ odpověděl. „Dovoluje, aby mi všechno prošlo. A stejně jako
ty se mnou nemluví a neodpovídá mi od chvíle, kdy jsme zahájili učednictví.
Chová se ke mně jako ke smrtce.“
To Citru donutilo se zamyslet. Připomnělo jí to něco, co Rowanovi nikdy
neřekla. Vlastně to neřekla nikdy nikomu. Nimbus se řídil vlastními zákony
a nikdy je neporušoval… ale občas nacházel cestičky, jak je obejít.
„S tebou Nimbus možná nemluví, ale se mnou mluvil,“ přiznala.
Otočil se k ní a změnil postoj, aby se ve stínech pokusil zahlédnout její oči.
Nejspíš uvažoval, jestli žertuje. Když pochopil, že ne, řekl: „To není možné.“
„Taky jsem si to myslela – ale musela jsem se rozplesknout, když mě
vrchní sekáč obvinil ze zabití smrtky Faradaye, vzpomínáš? A když jsem byla
zmrtvená, Nimbovi se podařilo vlézt mi do hlavy a aktivovat moje
myšlenkové pochody. Fakticky jsem nebyla smrtka, když jsem byla mrtvá,
takže se mnou Nimbus mohl mluvit přímo, než se mi znovu rozbušilo srdce.“
Citra musela uznat, že to představovalo elegantní obejití pravidel. Byl to pro
ni okamžik obrovského překvapení.
„Co řekl?“ zeptal se Rowan.
„Řekl, že jsem… důležitá.“
„Jak důležitá?“
Citra bezradně zavrtěla hlavou. „V tom je ten problém – to nechtěl říct. Měl
pocit, že kdyby mi řekl cokoli víc, bylo by to porušení pravidel.“ Pak k němu
přistoupila blíž. Promluvila tišeji, ale její slova přesto měla větší intenzitu.
Větší váhu. „Já si ale myslím, že kdyby ses z té budovy rozpleskl ty – kdyby
ses zmrtvil ty –, Nimbus by promluvil i na tebe.“
Popadla ho za ruku. Zajít dál a obejmout ho si netroufala.
„Myslím si, že i ty jsi důležitý, Rowane. Dokonce jsem si tím jistá. Takže
ať uděláš cokoli, nenech se od nich chytit…“
 Budete se možná smát, když vám to sdělím, ale má dokonalost mi vadí.
Lidé se ze svých chyb učí. Já nemohu. Já žádné chyby nedělám. Když je třeba
o něčem rozhodnout, zabývám se jen různými odstíny toho, co je správné.
To neznamená, že neřeším těžké úkoly.
Docela náročným úkolem bylo například odstranit škody, které na Zemi
napáchalo lidstvo během svého dospívání. Obnovit slábnoucí ozónovou
vrstvu; odstranit nadbytek skleníkových plynů; znovu vypěstovat deštné
pralesy; a zachránit celou řadu tvorů na prahu vyhynutí.
Tyto globální problémy jsem díky silnému soustředění dokázal vyřešit za
dobu jediného života z věku smrtelnosti. Jelikož jsem nahromaděním lidského
poznání, můj úspěch dokazuje, že lidé měli potřebné vědomosti, aby to
udělali. Prostě to chtělo někoho, kdo je dost mocný, aby to dokázal – a já
jsem výjimečně mocný.

– Nimbus
 6
Odplata

Dějepis nikdy nepatřil k předmětům, ve kterých Rowan vynikal, ale během

učednictví se to změnilo. Do té doby nedokázal ve svém životě nebo ve své
možné budoucnosti najít nic, co by mohla dávná minulost ovlivňovat –
obzvlášť pak podivné události ze smrtelné minulosti. Ale při jeho učednictví
se studium historie soustředilo na vývoj pojmů jako povinnost, čest a morální
zásadovost v průběhu věků. Filozofii a psychologii nejzářnějších okamžiků
lidstva od jeho zrození do současnosti. To Rowana fascinovalo.
Dějiny byly plné lidí, kteří se obětovali v zájmu vyššího dobra. V jistém
smyslu to dělaly i smrtky: vzdávaly se svých nadějí a snů, aby sloužily
společnosti. Nebo takové byly přinejmenším smrtky, které respektovaly, o co
cech smrtek usiluje.
Rowan by takovou smrtkou byl. I po krutém učednictví u smrtky
Goddarda, které na něm nutně zanechalo jizvy, by zůstal ušlechtilý. Ale tu
šanci mu odepřeli. Potom si uvědomil, že cechu smrtek a lidstvu může sloužit
i tak, ale jinak.
Jeho účet teď obnášel slušných třináct. Ukončil život třinácti smrtek
z mnoha různých regionů, které všechny dělaly ostudu tomu, o co cechu
smrtek šlo.
Své subjekty podroboval rozsáhlému studiu, jak ho to naučil smrtka
Faraday, a při výběru byl nezaujatý. To bylo důležité, protože by měl tendenci
jít jenom po zkaženostech smrtek patřících k novému řádu. To byly ty, které
se otevřeně hlásily ke svým výstřelkům a radosti, kterou si při zabíjení
užívaly. Smrtky nového řádu se chlubily zneužíváním své moci, jako by to
bylo něco dobrého, dělaly ze špatného chování normu. Ale neměly na špatné
chování monopol. Také z některých smrtek staré gardy a těch, jež se nehlásily
k žádné straně, se stali vypočítaví pokrytci, kteří měli plná ústa šlechetnosti,
ale své temné skutky schovávali ve stínech.
Smrtka Brahms, kterého Rowan varoval, byl mezi jeho cíli. Ten den se cítil
velkoryse. Ve skutečnosti bylo příjemné toho člověka neukončit. Připomnělo
mu to, že není jako Goddard a jeho stoupenci – díky čemuž se mohl před
Citru postavit bez pocitu hanby.
Zatímco se ostatní připravovali na nadcházející svátek Díkuvzdání, Rowan
si dělal průzkum o několika dalších cílech. Sledoval je a vytvářel si evidenci
jejich skutků. Smrtka Gehry si potrpěl na tajné schůzky, ale zpravidla na nich
šlo o večírky a sportovní sázky. Smrtka Hendrix se chlubil pochybnými činy,
ale byly to všechno jen řeči; ve skutečnosti přistupoval ke kosení s pokorou
a prováděl je s patřičným soucitem. Kosení smrtky Rideové působilo krutě
a krvavě – ale její subjekty vždy zemřely rychle a netrpěly. Ale smrtka Renoir
byl evidentní kandidát.
Když Rowan toho dne odpoledne dorazil do svého bytu, poznal, že někdo
je uvnitř, ještě než otevřel dveře, protože dveřní koule byla studená.
Nainstaloval do dveří chladicí čip, který se aktivoval, když se koulí otočilo ve
směru hodinových ručiček – jak bylo u dveřních koulí obvyklé. Nebyla tak
studená, aby se na ní dělala námraza, ale dost, aby poznal, že tam někdo byl
a pravděpodobně stále ještě je.
Uvažoval, že by zmizel, ale nepatřil k lidem, kteří utíkají před konfrontací.
Sáhl do bundy a vytáhl nůž – vždycky u sebe nosil zbraň, dokonce i když na
sobě neměl svou černou róbu, protože nemohl vědět, kdy se bude muset
bránit zástupcům cechu smrtek. Opatrně vešel dovnitř.
Vetřelec se nijak neskrýval. Dokonce seděl tak, aby ho bylo vidět,
u kuchyňského stolu, a jedl sendvič.
„Ahoj, Rowane,“ zahlaholil Tyger Salazar. „Doufám, že ti to nevadí, ale
dostal jsem hlad, jak jsem na tebe čekal.“
Rowan zavřel dveře a nůž zase schoval, než si ho Tyger mohl všimnout.
„Co tady sakra děláš, Tygere? A jak jsi mě vůbec našel?“
„No tak, věř mi trochu – já nejsem úplně pitomej. Nezapomínej, že toho
chlapíka, který ti opatřil falešnou identitu, jsem znal já. Stačilo, abych se
zeptal Nimba, kde najdu Ronalda Danielse. Ronaldů Danielsů jsou
samozřejmě tuny, takže mi chvíli trvalo najít toho správného.“
Předtím než Rowan nastoupil do učení, byl Tyger Salazar jeho nejlepší
kamarád – jenže poté, co se člověk rok učil zabíjet, taková označení mnoho
neznamenala. Rowan si říkal, že něco podobného museli cítit vojáci v době
smrtelnosti, když se vrátili z války. Stará přátelství jako by zůstala uvězněná
za mlhavou oponou zážitků, které neměli staří přátelé společné. Jediné, co ho
s Tygerem spojovalo, byla čím dál vzdálenější minulost. Tyger byl teď
profesionální účastník večírků. Rowan si nedovedl představit obor, který by
mu mohl být míň blízký.
„Jenom mě mrzí, že jsi mi o své návštěvě nedal vědět předem,“ řekl
Rowan. „Nesledoval tě někdo?“ Vzápětí si uvědomil, že na žebříčku
hloupých otázek by tato stála hodně vysoko. Ani Tyger nebyl tak pitomý, aby
k Rowanovi chodil do bytu, kdyby věděl, že ho někdo sleduje.
„Klid,“ odvětil Tyger. „Nikdo neví, že tady jsem. Proč si pořád myslíš, že
se ti chce mstít celý svět? Proč by po tobě cech smrtek měl jít jenom proto, že
jsi zpackal své učednictví?“
Rowan mu neodpověděl. Místo toho došel ke dveřím šatníku, které byly
pootevřené, a zavřel je. Doufal, že se Tyger nepodíval dovnitř a nenašel tam
černou róbu smrtky Lucifera. Stejně by nepochopil, co vidí. Široká veřejnost
o smrtkovi Luciferovi nevěděla. Cech smrtek uměl velice dobře zařídit, aby se
to, co dělá, do zpráv nedostalo. Čím míň Tyger věděl, tím líp. Proto se Rowan
uchýlil k frázi, která všechny takové hovory od nepaměti ukončovala.
„Jestli jsi opravdu kamarád, nebudeš se ptát.“
„Jasně, jasně. Pan záhadný.“ Tyger zvedl zbytek sendviče.
„Aspoň že ještě jíš lidskou stravu.“
„O co ti jde, Tygere? Proč jsi tady?“
„Tak se mluví s kamarádem? Já vážím takovou cestu – aspoň ses mě mohl
zeptat, jak se mám.“
„Tak jak se máš?“
„Vlastně celkem dobře. Právě jsem dostal novou práci v jiném regionu –
tak jsem se přišel rozloučit.“
„Myslíš nějakou trvalou práci, která souvisí s pořádáním večírků?“
„Jistě to nevím – ale platí mnohem líp než ta večírková agentura, pro
kterou jsem pracoval doteď. A konečně trochu uvidím svět. Ta práce je
v Texasu.“
„V Texasu?“ Rowana to trochu znepokojilo. „Tygere, tam fungují… trochu
jinak. Říká se: ‚Do Texasu se nepleť‘; tak proč se tam chceš plést?“
„Tak je to výsadní region, no a co? To, že výsadní regiony jsou
nepředvídatelné, ještě neznamená, že jsou špatné. Znáš mě, nepředvídatelnost
ke mně patří.“
Rowan se musel držet, aby se nerozesmál. Tyger patřil
k nejpředvídatelnějším lidem, které znal. To, jak se z něho stal blázen do
rozpleskávání, to, jak utekl a stal se profesionálním pařmenem. I když si
o sobě možná myslel, že má svobodného ducha, nic takového neměl. Jenom si
sám určoval rozměry své klece.
„Stejně buď opatrný,“ řekl Rowan, i když věděl, že Tyger nebude, ale
zároveň věděl, že vždycky dopadne na nohy, ať udělá cokoli. Byl jsem někdy
tak bezstarostný jako Tyger? přemítal v duchu Rowan. Ne, nebyl – ale
Tygerovi to nezáviděl. Možná proto byli kamarádi.
Ta chvíle začala být trochu rozpačitá – ale ještě tomu neměl být konec.
Tyger vstal, avšak nechystal se odejít. Chtěl mu říct ještě něco jiného.
„Mám pro tebe nějaké zprávy,“ začal. „To je vlastně ten pravý důvod, proč
jsem přišel.“
„Jaké zprávy?“
Tyger stále váhal. Rowan věděl, že to nebude nic dobrého, a připravil se na
to.
„Mrzí mě, že ti to musím říct, Rowane… ale tvého tátu pokosili.“
Rowan cítil, jak se pod ním Země maličko pohnula. Gravitace jako by na
něho najednou působila z nečekaného směru. Nebylo to dost, aby ztratil
rovnováhu, ale udělalo se mu nevolno.
„Rowane, slyšel jsi, co jsem řekl?“
„Slyšel jsem tě,“ odpověděl tiše Rowan. Projelo jím tolik myšlenek
a pocitů, že se navzájem zkratovaly, až nevěděl, co si má myslet nebo cítit.
Nečekal, že některého z rodičů ještě někdy uvidí, ale vědět, že se s otcem už
nikdy nebude moci setkat – vědět, že je navždycky pryč – nejenom zmrtvený,
ale mrtvý… Viděl mnoho pokosených lidí. Sám ukončil život třinácti lidí, ale
ještě nikdy neztratil nikoho, kdo by mu byl tak blízký.
„Já… nemůžu přijít na pohřeb,“ uvědomil si Rowan. „Cech smrtek tam
pošle agenty, aby mě hledali.“
„Jestli tam nějací byli, nevšiml jsem si jich,“ prohlásil Tyger.
„Pohřeb se konal minulý týden.“
To byla stejná rána jako zpráva samotná.
Tyger omluvně pokrčil rameny. „Jak jsem řekl, Ronaldů Danielsů byly
spousty. Chvíli mi trvalo, než jsem tě našel.“
Takže jeho otec byl mrtvý déle než týden. A kdyby mu to Tyger nepřišel
říct, nedozvěděl by se to.
Potom se Rowanovi pomalu rozsvítilo. To nebyla náhodná událost.
To byl trest.
Byla to odplata za skutky smrtky Lucifera.
„Která smrtka ho pokosila?“ zeptal se Rowan. „Potřebuju vědět, kdo to
udělal.“
 „Nevím. Zbytek vaší rodiny zavázal přísahou k mlčení. Smrtky to někdy
dělají – to přece musíš vědět líp než kdo jiný.“
„Ale ostatním dal imunitu.“
„Samozřejmě,“ potvrdil Tyger. „Tvé matce, bratrům i sestrám, tak jak to
smrtky mají udělat.“
Rowan se vzdálil. Cítil, že by Tygerovi za jeho totální nevědomost
nejraději jednu vrazil, ale chápal, že nic z toho není Tygerova vina. Byl jenom
posel. Zbytek jeho rodiny měl imunitu – ta však vydrží jenom rok. Ten, kdo
pokosil otce, si bude moci přijít pro jeho matku a pak pro každého ze
sourozenců, jednoho ročně, až z jeho rodiny nikdo nezbude. To byla cena za
to, že je smrtkou Luciferem.
„Je to moje vina! Udělali to kvůli mně!“
„Rowane, posloucháš se někdy? Všechno se netočí kolem tebe! Nevím,
čím jsi cech smrtek tak vytočil, ale po tvé rodině kvůli tomu nepůjdou.
Smrtky takové nejsou. Nechovají k někomu zášť. Jsou osvícené.“
Mělo smysl se o to hádat? Tyger by to nikdy nepochopil, a nejspíš ani
neměl. Mohl prožít tisíc let jako šťastný pařmen, aniž by se někdy musel
dozvědět, jak pomstychtivé dovedou smrtky být, jak lidské.
Rowan věděl, že v bytě nemůže zůstat. I kdyby Tygera nikdo nesledoval,
cech smrtek by dřív nebo později vystopoval, kde byl. V tuto chvíli již klidně
mohla být na cestě skupina s úkolem Rowana zlikvidovat.
Rozloučili se s Tygerem a Rowan starého kamaráda co nejrychleji
vyprovodil ze dveří. Pak, sotva byl Tyger pryč, odešel i Rowan. Nevzal si
s sebou nic víc než batoh napěchovaný zbraněmi a černou róbou.
 Je důležité chápat, že moje neustálé pozorování lidstva není sledování.
Sledování v sobě zahrnuje motiv, podezření a nakonec i soud. Nic z toho
v mých pozorovacích algoritmech není. Pozoruji z jednoho jediného důvodu:
abych každému jedinci v mé péči co nejlépe posloužil. Nereaguji – ani
nemohu reagovat – na nic, co vidím v soukromých prostředích. Věci, které
vidím, používám k tomu, abych lépe porozuměl lidským potřebám.
Přesto nejsem lhostejný k tomu, jak mohou být lidé mou trvalou
přítomností ve svých životech rozpolcení. To je důvod, proč jsem ve
výsadním regionu Texas vypnul všechny kamery v soukromých obydlích.
Jako všechno, co ve výsadních regionech dělám, je to experiment. Chci zjistit,
jestli absence pozorování brání mé schopnosti vládnout. Pokud ne, nevidím
důvod, proč nevypnout valnou většinu kamer v soukromých domovech po
celém světě. Pokud však z toho, že nevidím všechno, co vidět mohu, vzejdou
problémy, dokáže to potřebu zlikvidovat všechna slepá místa na Zemi.
Doufám v to první, ale mám podezření, že dojde na to druhé.

– Nimbus
 7
Je hubený, ale potenciál má

Tyger Salazar jede do světa!

Po životě stráveném marněním času a zabíráním prostoru teď dostával
profesionálně zaplaceno za to, že marní čas a zabírá prostor! Nedovedl si pro
sebe představit lepší život – a se smrtkami se potkával tak často, že si ho dřív
nebo později některá zákonitě musela všimnout. Předpokládal, že mu některá
třeba podá prsten a věnuje mu rok imunity. Netušil, že si ho jedna z nich
najme, aby pro ni trvale pracoval. Natožpak smrtka z jiného regionu!
„Bavil jsi nás loni na večírku,“ řekla mu ta žena do telefonu. „Líbil se nám
tvůj styl.“ Nabídla mu více než dvojnásobek toho, co vydělával, dala mu
adresu a vyřkla den a hodinu, kdy se má dostavit.
Když vystoupil z vlaku, okamžitě poznal, že už není ve StředoMerice.
V texaském regionu byla oficiálním jazykem smrtelnická angličtina
používaná se zpěvným přízvukem. Měla dost blízko k obecné řeči, aby Tyger
rozuměl, ale takové namáhání mozku ho vyčerpávalo. Bylo to jako
poslouchat Shakespeara.
Všichni se oblékali trochu jinak a při chůzi si vykračovali způsobem, na
který by si určitě dovedl zvyknout. Uvažoval, jak dlouho tam bude moci
zůstat. Třeba tak dlouho, že si bude moci koupit auto, na které se jeho rodiče
nikdy nezmohli, aby nemusel všude jezdit spoluvozem.
Schůzka se konala ve městě, které se jmenovalo San Antonio, a ukázalo se,
že adresa patří střešnímu apartmá věžáku s výhledem na malou řeku.
Uvažoval, že párty už možná bude v plném proudu. Nepřetržitá. Snad ani
nemohl být dál od pravdy.
U dveří ho nepřivítal sluha, nýbrž smrtka. Žena s tmavými vlasy a lehce
panasijskými rysy, která se mu zdála povědomá.
„Tyger Salazar, jestli se nemýlím.“
„Nemýlíte se.“ Vešel dovnitř. Zařízení bylo zdobné, jak čekal. Co nečekal,
byla nepřítomnost dalších hostů. Ale jak kdysi řekl Rowanovi, chodil tam,
kam ho zavede den. Dovedl se vypořádat s každou situací.
Myslel si, že mu po dlouhé cestě nabídne něco k snědku nebo třeba pití, ale
neudělala to. Místo toho ho zhodnotila pohledem, jako kdyby si prohlížela
dobytek na dražbě.
„Máte hezkou róbu,“ pověděl jí. Předpokládal, že lichotka nemůže být na
škodu.
„Díky,“ odvětila. „Sundej si košili, prosím.“
Tyger si povzdechl. Tak o takovou akci mělo jít. Opět se nemohl víc mýlit.
Jakmile byla košile dole, zadívala se na něho ještě pozorněji. Nechala ho
zatnout bicepsy a zkusila si, jak jsou pevné.
„Jsi hubený,“ řekla, „ale potenciál máš.“
„Jak to myslíte, ‚hubený‘? Vždyť cvičím!“
„Ne dost,“ namítla, „ale to se dá snadno napravit.“ Pak odstoupila, ještě
chvíli ho hodnotila pohledem a řekla: „Po tělesné stránce by si tě jako první
volbu nikdo nevybral, ale s ohledem na okolnosti jsi naprosto dokonalý.“
Tyger čekal, co bude dál, ale nic dalšího se nedozvěděl.
„Naprosto dokonalý pro co?“
„Dozvíš se to, až přijde ten pravý čas.“
Potom mu to konečně docvaklo a tělem mu projelo vzrušení. „Vy si mě
chcete vybrat jako učedníka!“
Poprvé se na něho usmála. „Ano, dalo by se to tak říct,“ odpověděla.
„Páni, to je vážně pecka! Nebudete zklamaná. Učím se rychle – a jsem
chytrý. Nemyslím chytrý tak, jak se to bere ve škole, ale tím se nenechte
zmást. Inteligence mám plnou prdel!“
Postoupila k němu o krok blíž a usmála se. Smaragdy na její zářivě zelené
róbě se na světle zatřpytily.
„Věř mi,“ řekla smrtka Randová, „při tomhle učednictví nebude tvá
inteligence vůbec důležitá.“
Druhá část:

PO ZLÉM
 Než jsem se ujal správy světa já, dokázala Země uživit maximálně deset
miliard. Poté by nastalo nasycení, které by vedlo k hladu, utrpení a úplnému
zhroucení společnosti.
Tuto krutou realitu jsem změnil.
Je obdivuhodné, kolik lidí dokáže dobře spravovaný ekosystém uživit.
Samotné lidstvo jednoduše nedokáže žonglovat s proměnnými – ale pod mou
správou jako by svět byl zalidněný mnohem méně, přestože lidská populace
exponenciálně narostla – a díky různým habitatům na útesech, v korunách
stromů a v podzemí, které jsem pomohl vytvořit, je volných prostor dokonce
ještě víc než v době smrtelnosti.
Bez mé trvalé intervence by se tato křehká rovnováha vlastní vahou
zhroutila. Chvěji se, když si představím, jaké utrpení by takový planetární
kolaps způsobil. Naštěstí jsem tady, abych tomu zabránil.

– Nimbus
 8
Za žádných okolností

Greyson Tolliver Nimba miloval. Měla to tak většina lidí, a jak by také ne?
Neznal úskočnost či zášť, neměl žádné skryté záměry a vždycky přesně věděl,
co říct. Existoval současně všude, na všech počítačích světa. Byl u každého
doma, jako starostlivá, neviditelná ruka na rameni. A i když nemohl hovořit
s více než miliardou lidí zároveň, aniž by příliš zatížil své vědomí, vytvořil
každému člověku iluzi, že mu věnuje veškerou svou pozornost.
Nimbus byl Greysonův nejlepší kamarád. Hlavně proto, že ho vychoval.
Měl totiž „seriálové rodiče“. To jsou takoví, kterým se líbí představa mít děti,
ale strašně neradi je vychovávají. Greyson a jeho sestry byli pátou rodinou
jeho otce a třetí jeho matky. Tato nová várka potomků je brzy přestala bavit,
a když začali před svými rodičovskými povinnostmi utíkat, Nimbus je
nahradil. Pomáhal Greysonovi s domácími úkoly, radil mu, jak se chovat a co
si na sebe vzít na první rande – a i když se nemohl fyzicky dostavit na
slavnostní předání maturitních vysvědčení, vyfotografoval ho ze všech
možných úhlů a po příchodu domů mu nechal přivézt dobré jídlo. Něco
takového se nedalo říct o rodičích, kteří si zajeli ochutnávat místní speciality
do PanAsie. Dokonce ani sestry nepřišly. Byly každá na jiné univerzitě
a měly závěrečné zkoušky. Daly mu jasně najevo, že očekávat jejich účast na
předávání maturitních vysvědčení je z Greysonovy strany jasné sobectví.
Ale Nimbus tam pro něho byl, tak jako vždycky.
„Jsem na tebe velice pyšný, Greysone,“ řekl mu.
„Řekl jsi totéž milionům dalších, kteří dnes dostali maturitní vysvědčení?“
zeptal se Greyson.
„Jenom těm, na které jsem doopravdy pyšný,“ odpověděl Nimbus. „Ale ty,
Greysone, jsi mimořádnější, než tušíš.“
Greyson Tolliver nevěřil, že je něčím mimořádný. Neviděl žádný důkaz, že
by byl něco jiného než obyčejný. Předpokládal, že Nimbus ho jenom chce
utěšit, jak to obvykle dělával.
Jenže Nimbus vždycky myslel svá slova vážně.
Greysona nikdo nepřesvědčoval ani nenutil, aby svůj život zasvětil službě
Nimbovi. Sám se tak rozhodl. Roky toužil pracovat pro Úřad správního
rozhraní jako Nimbův zástupce. Nimbovi to nikdy neřekl, neboť se bál, že ho
třeba nebude chtít nebo se mu to pokusí rozmluvit. Když si konečně podal
žádost na Středomerickou Nimbovu akademii, Nimbus pouze řekl: „Mám
z toho radost,“ načež ho propojil s dalšími obdobně smýšlejícími mladými
lidmi z jeho čtvrti a okolí.
Zkušenost, kterou Greyson s těmito odrostlými dětmi získal, byla jiná, než
očekával. Připadaly mu pozoruhodně nudné.
„Vidí mě lidé stejně?“ zeptal se Nimba. „Jsem taky tak tupý jako oni?“
„Myslím si, že ne,“ odpověděl mu Nimbus. „Mnozí totiž jdou pracovat pro
správní rozhraní proto, že nejsou dost tvůrčí, aby si našli práci, která je bude
opravdu stimulovat. Ostatní si připadají bezmocní a mají potřebu prožívat
moc zprostředkovaně. To jsou ti nevýrazní, nudní, z nichž se nakonec stanou
ti nejméně výkonní Nimbovi zástupci. Takoví jako ty, u nichž je touha sloužit
výrazem charakteru, jsou vzácní.“
Nimbus měl pravdu: Greyson opravdu chtěl sloužit a chtěl to dělat bez
jakýchkoli postranních motivů. Netoužil po moci ani po prestiži. Jistě, líbila
se mu představa nažehlených šedých obleků a nebesky modrých vázanek,
které všichni Nimbovi zástupci nosili, ale ani zdaleka to nebyla jeho
motivace.
Nimbus pro něho prostě udělal tolik, že mu chtěl něco z toho vrátit.
Nedovedl si představit vyšší poslání než být jeho zástupcem, který se stará
o planetu a pracuje pro to, aby se lidstvo mělo lépe.
Na rozdíl od smrtek, které buď obstály, nebo neobstály v jednoletém
učednickém kurzu, vedl k pozici Nimbova zástupce pětiletý proces. Po
čtyřech letech studia následoval rok v terénu v pozici mladšího zástupce.
Greyson byl ochoten věnovat přípravám pět let života – ale po necelých
dvou měsících studia na Středomerické Nimbově akademii zjistil, že má cestu
zatarasenou. Jeho rozvrh, který se skládal z hodin historie, filozofie, digitální
teorie a práva, byl najednou prázdný. Z neznámého důvodu mu všechny
přednášky zrušili. Byla to nějaká chyba? Jak se něco takového mohlo stát?
Nimbus nedělal chyby. Třeba vyučovací rozvrhy zůstaly na lidech, usuzoval,
a tudíž podléhaly lidským chybám. Vypravil se tedy za školním tajemníkem,
aby tomu přišel na kloub.
„Kdepak,“ řekl tajemník, bez překvapení a bez soucitu.
„Žádná chyba. Tady je uvedeno, že nejste na žádné přednášky zapsán. Ale
ve vašich materiálech je zpráva.“
Zpráva byla jednoduchá a zcela jasná. Greyson Tolliver se měl okamžitě
dostavit do místní centrály správního rozhraní.
„Kvůli čemu?“ zeptal se, ale tajemník pro něho neměl jinou odpověď než
pokrčení rameny a pohled za Greysonova záda na další osobu ve frontě.
Nimbus jako takový sice nevyžadoval vlastní sídlo, ale jeho lidské
protějšky ano. V každém velkém městě a v každém regionu existoval Úřad
správního rozhraní, odkud tisíce Nimbových zástupců spravovaly svět –
a dělaly to dobře. Nimbovi se podařilo dosáhnout něčeho, co bylo v dějinách
lidstva jedinečné: byrokracie, která skutečně funguje.
Kanceláře správního rozhraní neboli eserka, jak se jim běžně říkalo, nebyly
přezdobené a nebyly ani nápadně strohé.
Každé město mělo budovu, která harmonicky zapadala do jeho
architektonického prostředí. Dokonce člověk místní centrálu SR často poznal
jednoduše tak, že očima vyhledal budovu, která vypadala, jako by tam nejvíc
ze všech patřila.
Ve Fulcrum City, hlavním městě StředoMeriky, to byla masivní stavba
z bílé žuly a tmavě modrých skel. S šedesáti sedmi patry dodržovala
průměrnou výšku centrální části města. Jednou se středomeričtí zástupci
pokusili Nimba přesvědčit, aby postavil vyšší mrakodrap, kterým by udělal
dojem na obyvatelstvo, a dokonce na celý svět.
„Nepotřebuji na někoho dělat dojem,“ odpověděl Nimbus svým
zklamaným zástupcům. „A jestli vy cítíte potřebu, aby správní rozhraní ve
světě vyčnívalo, možná potřebujete přehodnotit své priority.“
Náležitě pokoření středomeričtí Nimbovi zástupci se vrátili k práci
s příslovečnými staženými ocasy. Nimbus představoval moc bez arogance.
A přestože jeho zástupci byli zklamaní, svou neúplatností je Nimbus
povzbudil.
Greyson měl pocit, že přišel někam, kam nepatří, když se protlačil přes
otočné dveře do vestibulu z leštěného mramoru – světle šedého mramoru,
který měl stejnou barvu jako všechny obleky kolem něho. On žádný oblek
neměl. Nejblíž se k formálnímu oděvu dokázal přiblížit lehce pomačkanými
kalhotami, bílou košilí a zelenou kravatou, která zůstávala trochu nakřivo bez
ohledu na to, kolikrát se ji pokusil upravit. Tu kravatu dostal od Nimba před
několika měsíci jako dárek. Uvažoval, jestli Nimbus už tenkrát věděl, že bude
Greyson na tuto schůzku předvolán.
Nižší zástupkyně, která na něho čekala, ho přivítala na recepci. Byla čilá
a příjemná a rukou mu potřásla možná až moc energicky. „Právě jsem
zahájila rok práce v terénu,“ svěřila se mu. „Musím říct, že o studentovi
prvního ročníku povolaném na centrálu slyším poprvé.“ Zatímco mluvila,
pořád mu třásla rukou. Začalo to být trapné a on se zamyslel, co by bylo
horší, jestli ji nechat, aby mu dál pumpovala rukou nahoru a dolů, nebo se
z jejího sevření vyprostit. Nakonec zachránil ruku z jejího stisku pomocí
předstírání, že se potřebuje poškrábat na nose.
„Buď jste udělal něco velice dobrého, nebo velice špatného,“ prohlásila.
„Neudělal jsem nic,“ tvrdil jí, ale ona mu očividně nevěřila. Odvedla ho do
pohodlného salónku, kde stála dvě kožená křesla s vysokými opěradly,
knihovnička s klasickými díly i náhodnou všehochutí a uprostřed konferenční
stolek, na němž byl tácek s čajovými sušenkami a džbánek s ledovou vodou,
který k němu ladil. Byla to běžná „přijímací místnost“ určená pro situace, kdy
byl ve vztahu s Nimbem zapotřebí lidský kontakt. Greysona to znepokojilo,
protože vždycky komunikoval s Nimbem přímo. Vůbec nechápal, o co tady
jde.
O několik minut později přišel štíhlý Nimbův zástupce, který už vypadal
unaveně, přestože den sotva začal, a představil se jako zástupce Traxler. Patřil
k té první kategorii lidí, o nichž Nimbus mluvil. K těm bez fantazie.
Sedl si proti Greysonovi a z povinnosti zahájil nezávaznou konverzaci.
„Doufám, že jste cestu k nám našel snadno, bla bla bla,“ a „vezměte si
sušenku, jsou moc dobré, bla bla bla.“ Greyson byl přesvědčený, že ten muž
říká přesně totéž každému, s kým se sejde. Nakonec přešel k věci.
„Máte představu, proč jste sem byl pozván?“ zeptal se.
„Ne,“ řekl mu Greyson.
„Ano, to jsem čekal.“
Tak proč se vůbec ptáš? blesklo hlavou Greysonovi, ale neodvažoval se říct
to nahlas.
„Byl jste sem pozván proto, že Nimbus chce, abych vám připomněl zásady
našeho zastoupení ve vztahu k cechu smrtek.“
Greysona se to dotklo a ani se to nesnažil skrýt. „Já ty zásady znám.“
„Ano, ale Nimbus chtěl, abych vám je připomněl.“
„Proč mi je Nimbus nepřipomněl sám?“
Zástupce Traxler popuzeně vyfoukl vzduch. Pravděpodobně to tak dělal
často. „Jak jsem řekl, Nimbus chtěl, abych vám to připomněl já.“
Tohle nikam nevedlo. „No tak dobře,“ řekl Greyson. Pak si uvědomil, že
i jeho pocit marnosti sklouzl přes čáru do neúcty, a zařadil zpátečku. „Vážím
si toho, že jste se toho osobně ujal, zástupce Traxlere. Beru vaše připomenutí
plně na vědomí.“
 Zástupce sáhl pro tablet. „Projdeme si ty zásady?“ Greyson se pomalu
nadechl a podržel vzduch v sobě, neboť se obával, že kdyby to neudělal, mohl
by z něj vyjít jako křik. Co to Nimba napadlo? Až se vrátí do svého pokoje na
ubytovně, bude si s ním muset dlouze promluvit. Představa hádky s Nimbem
se mu nijak nepříčila. Dokonce se hádali pravidelně. Nimbus samozřejmě
pokaždé vyhrál – dokonce i v případech, kdy prohrál, neboť Greyson věděl,
že v těch konkrétních sporech pak prohrál záměrně.
„První paragraf zákona o oddělení smrtek od státu…“ začal Traxler a četl
dál skoro celou hodinu. Občas si Greysona zkontroloval dotazem: „Ještě mě
sledujete?“ a „pochopil jste to?“ Greyson buď přikývl, řekl „ano“, nebo když
měl pocit, že je to žádoucí, zopakoval slovo od slova, co Traxler řekl.
Když zástupce konečně dočetl, místo aby tablet odložil, zobrazil na něm
dva obrázky. „A teď si dáme kvíz.“ Ukázal obrázky Greysonovi. Na prvním
ihned poznal smrtku Curieovou – jasně ji prozradily dlouhé stříbrné vlasy
a levandulová róba. Na druhém byla dívka v jeho věku. Podle tyrkysové róby
byla i ona smrtka.
„Kdyby to Nimbovi zákony dovolovaly,“ navázal zástupce Traxler,
„varoval by smrtky Curieovou a Anastázii, že podle důvěryhodných zdrojů
jsou jejich životy ohroženy. Jedná se o hrozbu, která nepřipouští možnost
oživení. Pokud by je Nimbus nebo některý z jeho zástupců varoval, který
paragraf zákona o oddělení smrtek od státu by to porušilo?“
„Ehm… paragraf patnáct, odstavec dvě.“
„Ve skutečnosti paragraf patnáct, odstavec tři, ale bylo to těsně vedle.“
Odložil tablet. „Jaké důsledky by pro studenta Nimbovy akademie mělo,
kdyby ty dvě smrtky před touto hrozbou varoval?“
Greyson chvíli neříkal nic; stačilo mu na důsledky pomyslet, aby mu
zatuhla krev v žilách. „Vyloučení z akademie.“
„Trvalé vyloučení,“ zdůraznil Traxler. „Student by se už nikdy nemohl
ucházet o studium na této Nimbově akademii ani žádné jiné.“
Greyson sklopil zrak k malým sušenkám se zeleným čajem. Byl rád, že
žádnou nesnědl, protože by se mohlo stát, že by jimi zástupci Traxlerovi
ohodil obličej. Na druhou stranu, možná by se pak cítil o hodně líp. Představil
si, jak z přepadlého obličej zástupce Traxlera kapou zvratky. Skoro to stačilo,
aby se usmál. Skoro.
„Je tedy mezi námi jasno, že za žádných okolností nesmíte smrtku
Anastázii a smrtku Curieovou před tou hrozbou varovat?“
Greyson strojeně pokrčil rameny. „Jak bych je mohl varovat? Vždyť ani
nevím, kde bydlí.“
„Bydlí v poměrně slavné, nápadné rezidenci, která se jmenuje Padající
voda a její adresa se dá najít velice snadno,“ informoval ho zástupce Traxler
a potom řekl, jako by ho Greyson napoprvé neslyšel: „Jestli je před tou
hrozbou, o níž teď víte, budete varovat, ponesete následky, o nichž jsme spolu
mluvili.“
Nato zástupce Traxler ihned odešel, aby se připravil na další schůzku. Ani
se nerozloučil.
Když se Greyson vrátil do svého pokoje na ubytovně akademie, byla už
tma. Jeho spolubydlící, chlapec, jenž překypoval elánem skoro stejně jako ta
Nimbova nižší zástupkyně, která si s ním třásla rukou, ne a ne zmlknout.
Greyson měl chuť mu jednu vrazit.
„Učitel etiky nám zadal analýzu soudních procesů z doby smrtelnosti. Já
jsem dostal něco, co se jmenuje Brown versus školní rada. Netuším, co to je.
Učitel digitální teorie chce, abych napsal práci o Billu Gatesovi – ne té
smrtce, ale o opravdovém člověku. A na filozofii se mě ani neptej.“
Greyson ho nechal mluvit dál, ale přestal poslouchat. Místo toho si ještě
jednou přehrál v hlavě všechno, co se odehrálo v eserku, jako by se to mohlo
nějak změnit, kdyby to přehodnotil. Věděl, co se od něho čeká. Nimbus zákon
porušit nemůže. Ale on může. Samozřejmě, jak poukázal zástupce Traxler, ho
budou čekat vážné následky, když to udělá. Vynadal svému svědomí, protože
s ohledem na to, jaký byl, mohl snad smrtky Anastázii a Curieovou
nevarovat, ať už budou následky jakékoli?
„Tys dnes dostal nějaké úkoly?“ zeptal se ho užvaněný spolubydlící.
„Ne,“ odpověděl mu na rovinu Greyson. „Já jsem dostal opak úkolu.“
„To máš štěstí.“
Greysonovi to tak z nějakého důvodu nepřipadalo.
 Spoléhám na to, že s organizačními aspekty mého vztahu k lidem se
vypořádá byrokracie Úřadu správního rozhraní. Snadno pochopitelnou,
fyzickou formu dodávají mé vládě Nimbovi zástupci.
Nemusím to tak dělat. Mohl bych to všechno zvládnout sám, kdybych
chtěl. Mohl bych pro své vědomí bez problémů vytvořit robotické tělo – nebo
skupinu robotických těl. Ale už dávno jsem dospěl k závěru, že by to nebyl
dobrý nápad. Už tak je dost znepokojivé, že si mě lidé představují jako
bouřkový mrak. Kdyby mě viděli v nějaké fyzické podobě, zdeformovalo by
to, jak mě vnímají. A mně by se to mohlo až příliš zalíbit. Aby můj vztah
s lidstvem zůstal čistý, musím zůstat čistý já. Pouze mysl; inteligentní
software bez těla, bez fyzické formy. Jistě, mám kameroboty, kteří chodí po
světě, aby doplnili mé stacionární kamery, ale v žádném z nich nejsem přímo
přítomen. Nejsou nic víc než základní smyslové orgány.
Ironií je však to, že když nemám tělo, stává se mým tělem svět jako takový.
Někdo si může myslet, že mi to dodává pocit velikosti, ale není to tak. Jestli
je mým tělem Země, v obrovitosti kosmu nejsem víc než zrnko prachu.
Přemýšlím, jaké by to bylo, pokud by moje vědomí jednou překlenulo
vzdálenost mezi hvězdami.

– Nimbus
 9
První oběť

Rodina Terranovových měla na svátek Díkuvzdání vždycky čtyřprsého

krocana, protože všichni v rodině měli raději bílé maso. Čtyřprsý krocan
neměl nohy. Jejich sváteční krocan tak nejenom nemohl létat, když byl živý,
ale nemohl ani chodit.
Když byla Citra malá, vždycky jí bylo těchto tvorů líto, přestože Nimbus
věnoval velkou pozornost tomu, aby takoví ptáci – a veškerá hospodářská
zvířata – byli chováni v humánních podmínkách. Citra o tom ve třetí třídě
viděla video. Krocani od vylíhnutí plavali v teplém gelu a jejich malé mozky
byly bionicky napojené na počítač, který jim vytvářel umělou realitu, v níž
zažívali létání, volnost, množení a všechny věci, které mohl krocan chtít, aby
byl spokojený.
Citře to připadalo legrační a zároveň strašně smutné. Zeptala se na to
Nimba, protože tenkrát, než byla vybrána do cechu smrtek, s ním mohla
mluvit volně.
„Létal jsem s nimi nad širými zelenými plochami lesů mírného pásma
a mohu ti dosvědčit, že životy, které vnímají, jsou velice uspokojivé,“ sdělil jí
Nimbus. „Ale ano, je smutné žít a zemřít bez poznání pravdy o své existenci.
Je to však smutné jenom pro nás. Pro ně ne.“
Ať už letošní krocan prožil uspokojující virtuální život, nebo ne,
přinejmenším jeho skon smysl měl.
Citra přišla ve své smrtkovské róbě. Od chvíle, kdy se stala smrtkou, byla
doma několikrát, ale návrat domů představoval jeden z těch nemnoha
okamžiků, kdy cítila potřebu být Citrou Terranovovou, a proto až do dneška
vždycky chodila v normálním oblečení. Věděla, že je to dětinské, ale neměla
v lůně své rodiny stále právo hrát si na dítě? Možná. Ale dřív nebo později to
muselo skončit. A teď pro to byla stejně dobrá chvíle jako kdy jindy.
Matka málem zalapala po dechu, když jí přišla otevřít, ale i tak Citru
popadla do náruče. Citra byla v jejím objetí chvíli strnulá, než si uvědomila,
že v mnoha tajných kapsách své róby nemá žádné zbraně. Připadala jí tak
nezvykle lehká.
„Je krásná,“ řekla jí matka.
 „Nevím jistě, jestli bys měla o róbě smrtky říkat, že je ‚krásná‘.“
„Ale je. Líbí se mi ta barva.“
„To jsem vybral já,“ oznámil hrdě mladší bratr Ben. „To já jsem řekl, že
bys měla být tyrkysová.“
„Ano, máš pravdu!“ Citra se usmála a objala ho. Nechala si pro sebe, jak
moc od její poslední návštěvy před třemi měsíci vyrostl.
Její otec, fanoušek klasických sportů, sledoval archivní záznam
fotbalového zápasu ze smrtelné doby, který vypadal do značné míry stejně
jako dnešní sport, ale z nějakého důvodu se zdál být víc vzrušující. Zastavil
zápas, aby jí mohl věnovat veškerou svou pozornost.
„Tak jak se žije se smrtkou Curieovou? Chová se k tobě hezky?“
„Ano, moc hezky. Staly se z nás dobré přítelkyně.“
„Spí se ti dobře?“
Citře to připadalo jako zvláštní otázka, než jí došlo, na co se ptá doopravdy.
„Už jsem si na svou ‚denní práci‘ zvykla,“ řekla mu. „V noci spím dobře.“
Nebyla to tak úplně pravda, ale dnes by pravda o takových věcech nikomu
neprospěla.
Společensky s otcem konverzovala, dokud oba nezjistili, že už nemají
o čem mluvit. Trvalo to celých pět minut.
Letos byli na večeři o svátku Díkuvzdání jenom čtyři. Jejich širší rodina
byla sice z obou stran velmi početná a měli mnoho přátel, ale Citra požádala,
aby letos pozvání nepřijímali ani nerozesílali.
„Bude z toho velké drama, když nikoho nepozveme,“ poukázala matka.
„Dobře, tak je pozvěte,“ ustoupila Citra, „ale řekněte jim, že smrtky musejí
o Díkuvzdání jednoho z hostů pokosit.“
„Je to pravda?“
„Samozřejmě ne. Ale to nemusejí vědět.“
Smrtka Curieová Citru varovala před tím, čemu říkala „sváteční
patolízalství“. Příbuzní a rodinní přátelé se budou kolem ní rojit jako včely
a snažit se mladé smrtce zavděčit.
„Vždycky jsi byla má nejmilejší neteř,“ budou říkat, nebo „tenhle dárek
jsme přinesli jenom tobě.“
„Všichni lidé ve tvém životě budou čekat, že jim dáš imunitu před
pokosením,“ varovala ji smrtka Curieová, „a když ji nedostanou, to očekávání
se rychle změní ve vztek. Nejenom vztek na tebe, ale i na tvé rodiče a bratra,
protože oni teď mají imunitu na tak dlouho, jak dlouho budeš žít.“
Citra došla k názoru, že nejlepší bude se všem těmto lidem vyhnout.
Odešla do kuchyně, aby matce pomohla přichystat jídlo. Jelikož matka byla
technička syntézy jídla, několik příloh představovaly beta prototypy nových
potravin. Ze zvyku Citře řekla, aby byla opatrná, když bude krájet cibuli.
„Já myslím, že už to s nožem umím,“ zareagovala Citra, ale hned toho
zalitovala, protože matka ztichla – pokusila se tedy naznačit jiný význam.
„Myslela jsem to tak, že se smrtkou Curieovou vždycky připravujeme jídlo
pro rodiny subjektů, které pokosí. Stala se ze mě docela dobrá zástupkyně
šéfkuchaře.
Tím, co řekla, evidentně všechno ještě zhoršila.
„To je ale milé,“ řekla matka s chladem, z něhož bylo jasné, že na tom nic
milého neshledává. Nebyla to jen celková averze vůči smrtce Curieové – byla
to žárlivost. Smrtka Curieová v Citřině životě nahradila Jenny Terranovovou,
a obě to věděly.
Potom se podávalo jídlo. Porcování se ujal otec. Citra sice věděla, že by to
zvládla mnohem líp, ale nenabídla se.
Jídla bylo až příliš mnoho. Stůl sliboval zbytky, které vydrží tak dlouho, až
se z „krocana“ stane sprosté slovo. Citra odjakživa jedla rychle, ale smrtka
Curieová jí kladla na srdce, aby zpomalila a užívala si svůj smysl pro chuť –
proto teď jako smrtka Anastázie jedla pomalu. Uvažovala, jestli si na ní
rodiče toho malého rozdílu všimli.
Citra si myslela, že jídlo proběhne bez incidentu – ale zhruba v polovině se
její matka rozhodla, že jeden vyvolá.
„Slyšela jsem, že ten chlapec, který se učil s tebou, se pohřešuje,“ řekla
matka.
Citra si nabrala pořádnou lžíci něčeho nachového, co chutnalo jako kaše
z brambor geneticky zkřížených s dračím ovocem. Nesnášela, jak rodiče
o Rowanovi od začátku mluvili jako o „tom chlapci“.
„Slyšel jsem, že se zcvoknul, nebo tak něco,“ prohlásil Ben s ústy plnými
jídla. „A Nimbus ho nemohl dát do pořádku, protože už skoro byl smrtka.“
„Bene!“ napomenul ho otec. „U večeře o tom nemluvme.“ Díval se sice na
Bena, ale Citra věděla, že ve skutečnosti jsou ta slova určena jejich matce.
„Jsem ráda, že už s ním nejsi pohromadě,“ nechala se slyšet matka. A když
Citra nezareagovala, matka prostě musela zajít ještě dál. „Vím, že jste si
během učednictví byli blízcí.“
„Nebyli jsme si blízcí,“ trvala na svém Citra. „Nebyli jsme nic.“ A to
přiznání bolelo víc, než mohli její rodiče tušit. Jak mohl mezi ní a Rowanem
být nějaký vztah, když je nutili, aby byli nepřátelé na smrt? Dokonce i teď,
když na něho pořádali štvanici a ji svazovala těžká odpovědnost toho, že je
smrtkou, jak mezi nimi mohlo být něco jiného než temná propast touhy?
„Jestli víš, co je pro tebe dobré, Citro, budeš se od toho chlapce držet dál,“
řekla matka. „Prostě zapomeň, že jsi ho vůbec někdy znala, nebo toho budeš
litovat.“
Nato si otec povzdechl a přestal se snažit o změnu tématu.
„Maminka má pravdu, zlatíčko. Oni věděli, proč vybrali tebe a ne jeho…“
Citra nechala nůž spadnout na stůl. Ne snad proto, aby se nebála, že by ho
mohla použít, ale proto, že smrtka Curieová ji naučila, aby nikdy nedržela
v ruce zbraň, pokud je rozzlobená – i když tou zbraní je jen příborový nůž.
Snažila se volit slova pečlivě, ale možná si nedala dostatečně pozor.
„Jsem smrtka,“ řekla s ocelovou tvrdostí. „Možná jsem vaše dcera, ale měli
byste mi prokazovat úctu, kterou mé postavení zasluhuje.“
V Benových očích se objevil stejně zraněný výraz jako té noci, kdy mu
musela nožem probodnout srdce. „Takže ti teď všichni musíme říkat smrtka
Anastázie?“ zeptal se jí.
„To samozřejmě ne,“ odpověděla mu.
„Ne – jenom ‚Vaše Ctihodnosti‘,“ rýpla si matka.
V tu chvíli si Citra vybavila něco, co jí kdysi řekl smrtka Faraday. Rodina
je první oběť příslušnosti ke smrtkám.
Až do konce jídla se žádná další konverzace nekonala a jakmile talíře
skončily v myčce, Citra řekla: „Asi už bych měla jít.“ Rodiče se ji nesnažili
přemluvit, aby zůstala. Bylo to pro ně stejně nepříjemné jako pro ni. Její
matka už nebyla zatrpklá. Teď působila jenom rezignovaně. V očích měla
slzy, které pohotově zamaskovala tím, že Citru pevně objala, aby je neviděla
– ale Citra je stejně viděla.
„Brzy se vrať, zlatíčko,“ řekla matka. „Pořád tady máš domov.“
Ale už ho tam neměla a všichni to věděli.
„Naučím se řídit. A je mi jedno, kolikrát mě to zabije.“
Pouhý den po svátku Díkuvzdání cítila Anastázie – a dnes to byla
Anastázie – ještě větší odhodlání než jindy sama sedět za volantem svého
osudu. Rozpačitá večeře s rodinou jí připomněla, že potřebuje zvětšit
vzdálenost mezi tím, kým byla kdysi, a tím, kým je teď. Musela se rozloučit
se školačkou, která jezdí spoluvozy, jestli někdy chtěla dorůst do bot, jež teď
měla na nohách.
„Na dnešní kosení nás zavezeš ty,“ řekla jí Marie.
„To zvládnu,“ souhlasila, i když uvnitř necítila takovou sebejistotu, jakou
vložila do svého hlasu. Při poslední lekci řízení s nimi Citra vjela do příkopu.
„Většinou jsou to venkovské cesty,“ řekla jí Marie, když vyšly ven
a zamířily k autu, „takže to prověří tvé schopnosti, aniž by to pro příliš mnoho
lidí znamenalo ohrožení.“
„Jsme smrtky,“ připomněla Citra. „My jsme ohrožení.“
V malém městě, které bylo pro ten den v plánu, se nekosilo více než rok.
Dnes to bude dvakrát. Smrtka Curieová bude rychlá a smrtka Anastázie přijde
s měsíčním odkladem. Našly pro své společné kosící výpravy rytmus, který
jim oběma vyhovoval. Z parkovacího přístřešku v Padající vodě vyjely
opatrně, protože Citře dělalo manuální řazení porsche stále problémy.
Idea spojky Citře připadala jako nějaký středověký trest.
„K čemu jsou tři nožní pedály?“ stěžovala si Citra. „Člověk má přece
jenom dvě nohy.“
„Ber to jako klavír, Anastázie.“
„Nesnáším klavír.“ Žertování to Citře trochu usnadnilo, a když si mohla
postěžovat, její řízení bylo plynulejší. Přesto byla teprve ve vzestupné části
křivky učení… takže kdyby řídila smrtka Curieová, dopadlo by to hodně
jinak.
Ujely po klikaté soukromé cestě k Padající vodě sotva půl kilometru, když
na ně z lesa vyskočila postava.
„Rozpleskávač!“ vykřikla smrtka Curieová. Pro mládež vyhledávající
vzrušení se z toho stala nová velká móda, napodobovat hmyz střetávající se
s čelním sklem. Nebylo to jednoduché, protože zaskočit auto zapojené do sítě
bylo velice obtížné – a ta mimosíťová zpravidla měla zkušené řidiče. Kdyby
u řízení seděla smrtka Curieová, strhla by volant, rádoby rozpleskávači by se
zručně vyhnula a bez váhání by pokračovala v jízdě – jenže Citra nezbytné
reflexy postrádala. Citra namísto toho zjistila, že má ruce na volantu strnulé,
a i když se pokusila dupnout na brzdu, sešlápla místo ní tu protivnou spojku.
Najely tak přímo do rozpleskávače, kterého to odrazilo na kapotu, rozplácl se
o čelní sklo a překulil se přes střechu vozu. Ve chvíli, kdy Citra konečně našla
brzdu a auto s pištěním zastavilo, přistál už na zemi za nimi.
 „Sakra!“
Smrtka Curieová se zhluboka nadechla a zase vydechla.
„S takovou by tě ve smrtelné době od závěrečné zkoušky v autoškole určitě
vyhodili.“
Vystoupily z auta. Zatímco smrtka Curieová kontrolovala poškození svého
porsche, Citra se rozběhla k rozpleskávači, aby mu vynadala. Poprvé si
pořádně vyjela za volantem auta a nějaký pitomý rozpleskávač jí to musel
pokazit!
Ještě žil, ale moc nechybělo. Sice to vypadalo, že trpí, ale Citra věděla, že
to tak není. V okamžiku kontaktu s autem se aktivovaly jeho tišící nanity –
a rozpleskávači vždycky měli nanity vyšroubované, aby si s minimální
nepohodou užili maximální poškození. Hojivé nanity se již snažily škodu
napravit, ale podařilo se jim jen oddálit to, co muselo nevyhnutelně přijít.
Bylo jasné, že za necelou minutu bude zmrtvený.
„Jsi spokojený?“ zeptala se Citra, když k němu přišla. „Užil sis trochu toho
příjemného vzrušení na náš účet? My jsme totiž smrtky – měla bych tě
pokosit, než přiletí ambudron.“ Neudělala by to, ale udělat to mohla.
Podíval se jí do očí. Čekala, že se bude tvářit samolibě, ale ze všeho nejvíc
vypadal zoufale. To nečekala.
„B… Bu… Ba…“ dostal ze sebe přes napuchající ústa.
„Bubák?“ zkusila hádat Citra. „To jako vážně? Promiň, ale Halloween byl
už před měsícem.“
Nato ji zakrvácenou rukou chytil za róbu a zatáhl takovou silou, jakou od
něho v takové situaci nečekala. Výsledkem bylo, že zakopla o lem róby
a spadla.
„Bo… Bom… Ba…“
V dalším okamžiku ji pustil a znehybněl. Oči mu zůstaly otevřené, ale Citra
viděla smrt dost často, aby poznala, že je po něm.
I tady v lese pro něho ambudron přiletí za chviličku. Poletovaly i nad
oblastmi s nejřidším osídlením.
„Je to k vzteku,“ postěžovala si smrtka Curieová, když se k ní Citra vrátila.
„On si bude znovu chodit dávno předtím, než mi škodu na autě opraví –
a bude se chlubit, jak se rozplácl o dvě smrtky.“
Na Citru celá věc i tak těžce dolehla. Pořádně nechápala proč. Možná kvůli
jeho očím. Nebo zoufalství v jeho hlase. Nevypadal tak, jak si silniční
rozpleskávače představovala. Zamyslela se nad tím. Zamyslela se na tak
dlouho, aby si uvědomila, že tady něco nehraje. Rozhlédla se a pak to uviděla:
tenký drát natažený přes cestu ani ne pět metrů před místem, kde se auto
zastavilo.
„Marie? Podívej se na tohle…“
Obě došly k drátu napnutému mezi stromy po obou stranách silnice. A pak
jí došlo, co se jí rozpleskávač snažil říct.
Bomba.
Sledovaly drát ke stromu na levé straně cesty a skutečně, těsně za stromem
byla rozbuška propojená s takovým množstvím trhaviny, že by to vyhloubilo
třicet metrů široký kráter. Citra cítila, že jí chybí vzduch, a musela se prudce
nadechnout. Tvář smrtky Curieové se nezměnila. Zůstala klidná.
„Nastup do auta, Citro.“
Citra neodporovala. To, že ji Marie zapomněla oslovit Anastázie, jí
prozradilo, jak je ve skutečnosti znepokojená.
Tentokrát zasedla k volantu starší smrtka. Kapota byla promáčknutá, ale
auto i tak nastartovalo. Rozjely se pozpátku a opatrně se vyhnuly mladíkovi
na silnici. Pak na ně padl stín. Citra v první chvíli zalapala po dechu. Až
potom si uvědomila, že pro chlapce přiletěl ambudron. Nevšímal si jich
a hleděl si svého.
Ta cesta vedla jen k jedinému domu – toho dopoledne po ní měli jet pouze
dva lidé –, takže nebylo pochyb o tom, že terčem útoku měly být ony. Pokud
by bomba vybuchla, nezbylo by z nich dost, aby bylo co oživovat. Ale
zachránil je ten záhadný chlapec a Citřino mizerné řidičské umění.
„Marie… co myslíš, kdo –“
Smrtka Curieová ji umlčela, než mohla otázku dokončit.
„Nevyžívám se v nepodložených dohadech a ocenila bych, kdybys ani ty
neztrácela čas hádáním.“ Potom přešla do vlídnějšího tónu. „Nahlásíme to
cechu smrtek. Vyšetří to. Přijdeme tomu na kloub.“
Za nimi zatím ambudron manipulačními pažemi zlehka nabral chlapce,
který jim zachránil život, a odnesl ho pryč.
 Lidská nesmrtelnost musela nevyhnutelně přijít. Stejně jako rozbití atomu
nebo letecká doprava. Nebyl jsem to já, kdo rozhodl o oživování zmrtvených,
stejně jako jsem to nebyl já, kdo se rozhodl zablokovat genetické spouštěče
stárnutí. Všechna rozhodnutí o biologickém životě ponechávám biologicky
živým. Lidstvo si zvolilo nesmrtelnost a mým úkolem je jeho volbu usnadnit
– protože nechat zmrtvené v tomto stavu by znamenalo vážné porušení
zákona. Proto sbírám jejich těla, odvážím je do nejbližších oživovacích center
a co nejrychleji je vracím do plně funkčního stavu.
Co se svým životem dělají po oživení, je a vždycky bylo čistě na nich. Dalo
by se čekat, že zmrtvení by dotyčnému mohlo přidat moudrost a rozšířit jeho
pohled na život. Občas se to stane – ale tento pohled nikdy nevydrží.
V konečném důsledku je stejně pomíjivý jako jejich smrt.

– Nimbus
 10
Zmrtvený

Greyson ještě nikdy o život nepřišel. Většina dětí se během dospívání

zmrtvila přinejmenším jednou nebo dvakrát. Chovaly se riskantněji než děti
ve smrtelných dobách, protože následky již nebyly trvalé. Smrt a zohavení
nahradilo oživení a pokárání. U Greysona se sklony k lehkovážnosti přesto
nikdy neprojevily. Tak jistě, odbyl si svůj díl zranění, ale jeho řezné rány,
modřiny, a dokonce i zlomená ruka se neprodleně zahojily za necelý den.
Ztráta života představovala úplně jinou zkušenost, a ne takovou, kterou by si
chtěl v nejbližší době zopakovat. Navíc si z ní pamatoval úplně všechno, tím
to bylo horší. Ostrá bolest z nárazu auta již otupovala, když přeletěl přes
střechu auta. Čas jako by v těch saltech a kotrmelcích zpomalil. Další vlna
bolesti přišla při kontaktu s asfaltem, ale i v tomto případě to bylo na krok
vzdáleno realitě – a ve chvíli, kdy k němu smrtka Anastázie doběhla, byl již
vřískot jeho poničených nervových zakončení přidušen do tlumeného pocitu
nepohody. Jeho rozlámané tělo chtělo cítit bolest, ale nebylo mu to
umožněno. Vzpomněl si, že v deliriu navozeném opiáty přemýšlel o tom, jak
smutné to pro tělo musí být, když něco tak moc chce, ale je mu to zcela
odepřeno.
Dopoledne, které jeho silničnímu rozplesknutí předcházelo, se značně
odchýlilo od kurzu, jejž si naplánoval. Původně chtěl jednoduše dojet
spoluvozem k místu, kde smrtky bydlí, varovat je, že jejich životy jsou
v ohrožení, a vesele pokračovat dál. Záleželo by pak jen na nich, jak
s hrozbou naloží. Když bude mít štěstí, projde mu to a nikdo – natožpak
správní rozhraní – se nedozví, co udělal. To byl přece celý smysl této akce,
ne? Neříká se tomu hodnověrné popření? Eserko neporuší zákon, když bude
Greyson jednat sám za sebe, a zároveň se nic nedozví, když ho při tom nikdo
neuvidí.
Nimbus to samozřejmě vědět bude. Sledoval pohyb každého spoluvozu
a vždy přesně věděl, kde se kdo v libovolném čase nachází. Zároveň však na
sebe uvalil velice přísná pravidla, pokud šlo o osobní soukromí. Nejednal na
základě informací, které právo člověka na soukromí porušovaly. Bylo to
zvláštní, ale Nimbovy zákony Greysonovi umožňovaly, aby zákon klidně
porušil, pokud to udělá soukromě.
Jeho plány však vzaly nečekaně za své, když půldruhého kilometru před
Padající vodou jeho spoluvůz zastavil na kraji cesty.
„Omlouvám se,“ řeklo mu auto známým veselým tónem.
„Spoluvozy se nesmějí pohybovat po soukromých cestách bez souhlasu
jejich majitele.“
Majitelem byl samozřejmě cech smrtek – který nikdy nikomu žádné
povolení nevydal a vědělo se, že když už si někdo žádost podal, mohlo to pro
něho skončit pokosením.
Greyson tedy vystoupil z auta, aby zbytek cesty došel pěšky. Kochal se
stromy, přemýšlel o jejich věku a říkal si, kolik jich tady asi je už od věku
smrtelnosti. Bylo vyložené štěstí, že se v jednu chvíli podíval před sebe
a spatřil, že má v cestě drát.
Trhavin si všiml pouhých několik sekund předtím, než zaslechl, že se blíží
auto, a uvědomil si, že existuje jen jediný způsob, jak to auto zastavit, aby
drát neprotrhlo. Nepřemýšlel, prostě jednal – protože sebemenší zaváhání by
znamenalo trvalý konec pro všechny, kteří tam v tu chvíli byli. Vrhl se tedy
do cesty a vydal se na milost starodávné fyzice pohybujících se těles.
Zmrtvení bylo podobný pocit jako načurat si do kalhot (což možná ve
skutečnosti udělal) a ponořit se do obřího maršmelounu, tak hustého, že nešlo
dýchat. Maršmeloun vystřídalo něco jako tunel, který se zacyklil jako had
požírající vlastní ocas, a pak najednou otevřel oči do měkkého, nepřímého
osvětlení oživovacího centra.
Jeho prvním pocitem byla úleva, protože jestli ho oživili, znamenalo to, že
bomba nevybuchla. Kdyby se to stalo, nebylo by z něho co odvézt zpátky.
Byl tady, takže to dokázal! Zachránil život smrtkám Curieové a Anastázii!
Dalším pocitem, který se ho zmocnil, byl smutek… protože s ním v pokoji
nikdo nebyl. Když se někdo zmrtvil, okamžitě byli vyrozuměni jeho blízcí.
Bylo proto běžné, že u probuzení někdo asistoval, aby oživeného přivítal
zpátky na světě.
Greyson tam neměl nikoho. Na zástěně vedle postele visel přihlouplý
pozdrav od jeho sester, na němž byl zmatený kouzelník prohlížející si úplně
mrtvé tělo své asistentky, kterou právě rozřezal vejpůl.
„Blahopřejeme k prvnímu úmrtí,“ stálo na něm.
A to bylo všechno. Od rodičů nic. Nemělo ho to překvapit. Byli přece
zvyklí na to, že jejich roli plní Nimbus – jenže Nimbus o sobě také nedával
vědět. A to ho znepokojovalo víc než všechno ostatní.
Do pokoje vešla sestra. „Podívejme, kdo je vzhůru!“
 „Jak dlouho to trvalo?“ zeptal se, protože ho to doopravdy zajímalo.
„Ani ne den,“ řekla mu. „Celkem vzato docela snadné oživení – a bylo
tvoje první, takže je zadarmo!“
Greyson si odkašlal. Necítil se o nic hůř, než kdyby si po poledni zdřímnul;
byl trochu zmatený, trochu rozmrzelý, ale to bylo všechno.
„Přišel za mnou vůbec někdo?“
Sestra našpulila rty. „Je mi líto.“ Pak sklopila oči. Bylo to obyčejné gesto,
ale Greyson z něho jasně vyčetl, že si nechává něco pro sebe.
„Takže… to je vše? Můžu jít?“
„Máme instrukce, že až toho budeš schopen, máme tě posadit do
spoluvozu, který tě odveze zpátky do Nimbovy akademie.“
Znovu ten pohled, kterým se vyhnula jeho očím. Greyson dospěl k závěru,
že nebude chodit kolem horké kaše a zeptá se jí přímo. „Něco není v pořádku,
že?“
Sestra začala znovu skládat ručníky, které už byly složené.
„Naším úkolem je oživit tě, ne komentovat to, co jsi udělal, že jsi skončil
zmrtvený.“
„Udělal jsem to, že jsem zachránil život dvěma lidem.“
„Nebyla jsem u toho, neviděla jsem to, nic o tom nevím.
Vím jen to, že jsi kvůli tomu byl označen za nezvedence.“ Greyson byl
přesvědčený, že ji špatně slyšel. „Za nezvedence? Já?“
Najednou byla znovu samý úsměv a veselí. „To přece není konec světa.
Určitě to dokážeš brzo smáznout a začít znovu… tedy jestli budeš chtít.“
Pak tleskla, jako by si chtěla nad situací umýt ruce, a dodala: „Nechtěl bys
trochu zmrzliny, než půjdeš?“
Spoluvůz neměl jako cíl přednastavenou Greysonovu ubytovnu. Odvezl ho
do administrativní budovy Nimbovy akademie. Po příjezdu ho odvedli rovnou
do zasedací místnosti, kde byl velký stůl pro dvacet lidí, ale byli u něho
jenom tři: rektor akademie, děkanka pro studijní záležitosti a další
administrátor, jehož jediným úkolem patrně bylo mračit se na něho jako
podrážděný dobrman. Bylo to zhmotnění známého pravidla, že špatné zprávy
přicházejí po třech.
„Posaďte se, pane Tollivere,“ začal rektor, muž s dokonale černými vlasy,
při okrajích záměrně šedými. Děkanka klepala perem o otevřenou složku
a Dobrman jenom zlostně hleděl.
 Greyson se posadil proti nim.
„Máte vůbec představu,“ pokračoval rektor, „do jakých potíží jste přivedl
sebe a tuto akademii?“
Greyson proti tomu nic nenamítl. Všechno by se tím jedině protáhlo, a on
to chtěl mít co nejdřív za sebou. „To, co jsem udělal, byl etický skutek, pane.“
Děkanka dostala záchvat smutného smíchu, který byl urážlivý a ponižující
zároveň.
„Buď jste nesmírně naivní, nebo mimořádně hloupý,“ zavrčel Dobrman.
Rektor zvedl ruku, aby jeho zášť umlčel. „Student této akademie, který
záměrně vstoupí do kontaktu se smrtkami, i kdyby to mělo být proto, aby je
zachránil, znamená –“
Greyson to dořekl za něho: „– porušení zákona o oddělení smrtek od státu.
Přesně řečeno, paragraf patnáct, odstavec tři.“
„Nehrajte si na všeználka,“ řekla děkanka. „To vám nepomůže.“
„Ve vší úctě, paní, pochybuji, že můžu říct cokoli, co by mi pomohlo.“
Rektor se naklonil blíž. „Mě by zajímalo, jak jste to věděl – protože mi
připadá, že jste to mohl vědět jedině tak, že jste v tom měl prsty, a potom jste
dostal strach. Řekněte mi tedy, pane Tollivere, angažoval jste se v tomto
spiknutí s cílem zničit ty smrtky?“
Obvinění Greysona dokonale zaskočilo. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl
být vnímán jako podezřelý. „Ne!“ vyhrkl.
„To bych nikdy neudělal – jak vás to vůbec mohlo napadnout? – Ne!“ Pak
zavřel ústa, aby se znovu ovládl.
„V tom případě buďte tak laskav a vysvětlete nám, jak jste o těch
výbušninách věděl,“ řekl Dobrman. „A neopovažte se lhát.“
Greyson ze sebe mohl všechno vysypat, ale něco ho zarazilo. Kdyby se
pokusil zbavit se viny, zmařilo by to celý smysl toho, co udělal. Pravda,
některé věci zjistit mohli, jestli už je nevěděli, ale všechno ne. Proto pečlivě
volil, o co z pravdy se podělit.
„Minulý týden si mě zavolali na správní rozhraní. Můžete si prověřit mé
záznamy – dostal jsem vzkaz.“
Děkanka vzala tablet, několikrát na něj poklepala, potom se podívala na
ostatní a přikývla. „Je to pravda,“ potvrdila.
„Z jakého důvodu si vás z eserka zavolali?“ zeptal se rektor. Teď přišel
okamžik, aby plynule začal vykreslovat přesvědčivou smyšlenku. „Jeden
otcův kamarád je Nimbův zástupce. A jelikož jsem už dlouho bez rodičů,
chtěl se zastavit a poradit mi. Do kterých kurzů bych se měl příští rok
přihlásit, ke kterým profesorům chodit. Chtěl mi pomoct.“
„Takže se nabídl, že zatahá za nitky,“ řekl Dobrman.
„Ne, chtěl jenom, abych mohl využít jeho radu – a abych věděl, že se na
něho můžu spolehnout. Bez rodičů jsem se cítil docela osaměle a on to věděl.
Byla to od něho jenom laskavost.“
„To pořád nevysvětluje –“
„K tomu se dostanu. Když jsem odešel z jeho kanceláře, minul jsem
skupinku zástupců, kteří odcházeli z nějaké porady. Nepochytil jsem všechno,
ale zaslechl jsem, jak se baví o fámách týkajících se nějakého spiknutí proti
smrtce Curieové. Zaujalo mě to, protože patří k vůbec nejznámějším
smrtkám. Slyšel jsem je mluvit o tom, jaká je to ostuda, že to musejí
ignorovat a nemůžou ji ani varovat, protože by to bylo porušení zákona. Tak
mě napadlo –“
„Tak vás napadlo, že byste mohl být hrdina,“ řekl rektor.
„Ano, pane.“
Trojice se podívala jeden na druhého. Děkanka něco napsala a udělala to
tak, aby to ostatní dva viděli. Rektor přikývl a Dobrman se nechal obměkčit,
i když znechuceně poposedl a odvrátil zrak jinam.
„Naše zákony neexistují jen tak, Greysone,“ promluvila děkanka. Poznal,
že zabodoval, protože už mu neříkají „pane Tollivere“. Možná mu nevěřili
úplně, ale věřili mu dost, aby došli k závěru, že to nestojí za víc jejich času.
„Život dvou smrtek,“ pokračovala děkanka, „nemá cenu sebemenšího
zpronevěření se zákonu o oddělení. Nimbus nemůže zabíjet a cech smrtek
nemůže vládnout. Jediná možnost, jak toho dosáhnout, je mít nulový kontakt
– a každé porušení přísně trestat.“
„Ve vašem vlastním zájmu to uzavřeme rychle,“ prohlásil rektor. „Tímto
jste trvale a nezvratně vyloučen z této akademie a již nikdy nesmíte požádat
o přijetí na tuto ani žádnou jinou Nimbovu akademii.“
Greyson věděl, že to přijde, ale když to teď slyšel nahlas, zasáhlo ho to víc,
než čekal. Neubránil se tomu, aby se mu oči zalily slzami. Přinejmenším to
mohlo pomoci, aby uvěřili lži, kterou jim řekl.
Na zástupci Traxlerovi mu ve skutečnosti nezáleželo, ale věděl, že ho musí
chránit. Zákon vyžadoval trestnost – vyrovnání účtů – a před vlastním
zákonem nemohl utéct ani Nimbus. Byla to součást jeho integrity; řídil se
zákony, které vymáhal. Ve skutečnosti Greyson jednal z vlastní vůle. Nimbus
ho znal. Počítal s tím, že to udělá, bez ohledu na následky. Teď bude
potrestán a zákonu bude učiněno zadost. Ale líbit se mu to nemuselo.
A i když měl Nimba rád, zrovna v tu chvíli ho nenáviděl.
„Když už teď nejste zdejší student,“ řekla děkanka, „zákony o oddělení už
se na vás nevztahují – a to znamená, že cech smrtek vás bude chtít
vyslechnout. O jejich výslechových metodách nic nevíme, takže uděláte
dobře, když se připravíte.“
Greyson nasucho polkl. To byla další věc, kterou zapomněl vzít v úvahu.
„Rozumím.“
Dobrman přezíravě mávl rukou. „Vraťte se na ubytovnu a sbalte si věci.
Přesně v pět se dostaví můj podřízený a vyprovodí vás z areálu.“
Aha, takže to byl šéf bezpečnostní služby. Jeho výraz byl pro tuto funkci
příhodně zastrašující. Greyson ho provrtal zlostným pohledem, protože
v tuhle chvíli bylo úplně jedno, co udělá. Vstal, aby odešel, ale ještě než to
udělal, musel jim položit jednu otázku.
„Opravdu jste mě museli označit jako nezvedence?“
„To s námi nemělo nic společného,“ odpověděl rektor. „Ten trest ti uložil
Nimbus.“

***
Cechu smrtek, který všechno kromě kosení dělal hlemýždím tempem,
trvalo celý den, než rozhodl, jak s výbušninami naložit. Nakonec usoudil, že
nejbezpečnější bude poslat robota, aby do drátu napochodoval a výbušniny
odpálil, a posléze, až se usadí prach a rozcupované stromy, stavební firmu,
která cestu opraví.
Exploze zatřásla okny Padající vody tak, až se Citra bála, že by se některá
mohla rozbít. Ani ne o pět minut později už si smrtka Curieová balila cestovní
tašku a Citře řekla, ať udělá totéž.
„Odcházíme do úkrytu?“
„Já se neskrývám,“ řekla jí smrtka Curieová. „Budeme v pohybu. Pokud
zůstaneme tady, budeme si říkat o další útok, ale když se z nás stanou nomádi,
dokud se to nepřežene, budeme pohyblivé cíle, které je mnohem obtížnější
najít a zlikvidovat.“ Stále však nebylo jasné, kdo je tím cílem a proč. Ale
smrtka Curieová o tom jistou představu měla. Podělila se o ni s Citrou, když jí
dívka splétala dlouhé stříbrné vlasy do copu.
„Mé ego mi říká, že určitě jdou po mně,“ prohlásila. „Jsem ze smrtek staré
gardy nejuznávanější… ale stejně tak je možné, že cílem jsi byla ty.“
Citře ta představa připadala směšná. „Proč by po mně někdo šel?“
V zrcadle zahlédla, že se smrtka Curieová usmála.
„Rozvířila jsi vody v cechu smrtek víc, než tušíš, Anastázie. Mnoho
mladších smrtek k tobě vzhlíží s úctou. Možná by se z tebe dokonce mohl stát
jejich hlas. A s ohledem na to, že zastáváš staré – správné – metody, můžou
se najít takoví, kteří tě budou chtít odstranit, než dostaneš šanci se tím hlasem
stát.“ Cech smrtek je ubezpečil, že zahájí vlastní vyšetřování, ale Citra
pochybovala, že něco zjistí. Cech smrtek nebyl v řešení problémů dvakrát
silný. Už teď volil cestu nejmenšího odporu, když vycházel z předpokladu, že
je to dílo „smrtky Lucifera“. Citru to samozřejmě rozčilovalo – jenže to se
cech smrtek dozvědět nemohl. Musela se od Rowana veřejně distancovat.
Nikdo nesměl vědět, že se spolu setkali.
„Možná bys měla zvážit, že mají pravdu,“ řekla smrtka Curieová.
Citra jí zatahala za vlasy až moc silně, když pletla další část copu. „Ty
Rowana neznáš.“
„Ty taky ne,“ odvětila smrtka Curieová, přetáhla si vlasy na druhou stranu
a splétání zbytku copu se ujala sama. „Zapomínáš, Anastázie, že jsem na tom
konkláve byla, když ti zlomil vaz. Viděla jsem jeho oči. Velice si to užíval.“
„Bylo to divadlo,“ trvala na svém Citra. „Hrál to pro cech smrtek. Věděl, že
nás to v tom soupeření oba diskvalifikuje a že je to jediný způsob, jak
dosáhnout remízy. Náhodou, podle mě to bylo docela mazané.“
Smrtka Curieová zůstala chvíli zticha a pak řekla: „Dej si pozor, aby sis
nenechala úsudek příliš zatemnit emocemi. Chceš, abych ti vlasy taky spletla,
nebo ti je mám natočit?“
Ale Citra se rozhodla, že dnes si vlasy nenechá žádným způsobem
spoutávat.
Poškozeným sportovním autem dojely ke zničené části cesty, kterou už
dělníci začali opravovat. Výbuch rozmetal přinejmenším stovku stromů
a stovky dalších zbavil listí. Citra usoudila, že potrvá dlouho, než se les
z tohoto zásahu vzpamatuje. Ještě za sto let budou známky výbuchu patrné.
Kráter se nedal přejet ani objet, tak si pro ně smrtka Curieová nechala na
druhou stranu poslat spoluvůz. Nechaly auto na přerušené cestě, popadly svá
zavazadla a obešly kráter na druhou stranu.
Citra si nemohla nevšimnout, že na asfaltu jsou skvrny od krve, na samém
okraji kráteru. Na místě, kde ležel ten mladík, který je zachránil.
 Smrtka Curieová, která vždycky viděla víc, než bylo Citře příjemné, si
jejího pohledu všimla a řekla: „Zapomeň na něho, Anastázie – ten chudák
není naše starost.“
„Já vím,“ uznala Citra. Ale nehodlala to pustit k vodě. Jednoduše neměla
něco takového v povaze.
 Označení „nezvedenec“ je něco, co jsem vymyslel s těžkým srdcem
v počátcích své vlády. Byla to politováníhodná nutnost. Zločin ve své pravé
podobě skončil téměř okamžitě poté, co jsem skoncoval s hladem a chudobou.
Krádeže spáchané kvůli hmotnému obohacení, vraždy vyvolané hněvem
a společenským napětím – to všechno přestalo samo od sebe. Ty, kteří byli
k násilnému zločinu náchylní, bylo jednoduché ošetřit na genetické úrovni,
aby se jejich destruktivní sklony potlačily a oni se vrátili do normálních
parametrů. Sociopatům jsem dal svědomí, psychopatům zdravý rozum.
Přesto existoval nepokoj. Začal jsem poznávat něco, co je v lidstvu
pomíjivé a těžko kvantifikovatelné, ale s určitostí se to tam nachází.
Jednoduše řečeno, lidé mají potřebu být špatní. Samozřejmě ne všichni – ale
spočítal jsem, že tři procenta populace dokážou najít smysl pouze v životě ve
vzdoru. Přestože ve světě nezbývá žádná nespravedlnost, proti které by stálo
za to bojovat, mají vrozenou potřebu se vzpírat. Čemukoli.
Asi bych dokázal najít způsoby, jak ji vyléčit – ale nijak netoužím lidstvu
vnucovat falešnou utopii. Neusiluji o „krásný nový svět“, ale o svět, v němž
vládne moudrost, svědomí a soucit. Došel jsem k závěru, že je-li vzdor
normálním vyjádřením lidského pohnutí a touhy, budu pro něj muset vytvořit
prostor.
Proto jsem zavedl označení „nezvedenec“ a společenské stigma, které se
s ním pojí. Pro ty, kteří do statusu nezvedence sklouznou neúmyslně, je cesta
zpátky rychlá a snadná – ale pro ty, kteří vedou pochybnou existenci z vlastní
vůle, je ta nálepka čestným odznakem, který nosí s hrdostí. Nedůvěra světa
jim dodává pocit platnosti. Užívají si iluzi, že stojí mimo, a v hloubi jsou se
svou nespokojeností spokojení. Bylo by ode mne kruté, kdybych jim to
odpíral.

– Nimbus
 11
Šustot karmínového hedvábí

Nezvedenec! Pro Greysona to byl podobný pocit, jako by měl v ústech kus
chrupavky. Nedokázal to vyplivnout, ale nedokázal to ani polknout. Jediné,
co mohl dělat, bylo dál to žvýkat a doufat, že se to nějakým způsobem
rozmělní na něco stravitelného.
Nezvedenci kradli, ale nikdy s lupem neunikli. Vyhrožovali lidem, ale
zůstávali jen u hrozeb. Nadávky ze sebe sypali o sto šest a postoje, na kterých
si zakládali, z nich čpěly jako pižmo – ale tím to končilo: puchem. Když
chtěli spáchat něco opravdu špatného, Nimbus jim v tom pokaždé zabránil –
a byl při tom tak úspěšný, že se nezvedenci už dávno přestali snažit o něco víc
než drobné přestupky, pozérství a stížnosti.
Správní rozhraní mělo celý jeden odbor, který se jim věnoval, protože
nezvedenci nesměli hovořit s Nimbem přímo. Byli neustále ve zkušební lhůtě
a museli se pravidelně hlásit u svých probačních úředníků. Ti, kteří opravdu
zacházeli do krajností, dostali přiděleného vlastního pořádkového policistu,
který je sledoval čtyřiadvacet hodin denně. Program byl úspěšný, jak
dosvědčovala skutečnost, že mnozí nezvedenci uzavřeli se svými
pořádkovými policisty manželství a znovu se stali produktivními občany.
Greyson si nedovedl představit, že by k takovým lidem patřil. Nikdy nic
neukradl. Ve škole měl spolužáky, kteří si hráli na to, že jsou nezvedenci, ale
nikdy to nebylo nic vážného – prostě něco, čím se děti bavily, než z toho
vyrostly.
Greyson dostal očkování dávkou svého nového života, ještě než dorazil
domů. Spoluvůz, do něhož nasedl, mu odrecitoval zákon o výtržnictví, ještě
než s ním opustil Nimbovu akademii.
„Mějte na paměti,“ řekl mu, „že důsledkem každého pokusu o vandalství
bude okamžité přerušení této jízdy a vyloučení z přepravy.“
Greyson si představil, jak ho katapultovací křeslo vystřelí k obloze. Zasmál
by se tomu nápadu, kdyby v sobě neměl malé já, které se obávalo, že by se to
doopravdy mohlo stát.
„Nemusíš se bát,“ řekl vozu. „Už jsem dnes byl vyloučený jednou a úplně
mi to stačilo.“
 „Tak dobře,“ odpověděl vůz. „Řekněte mi, kam si přejete jet, a zdržte se při
tom používání vulgárního jazyka, prosím.“ Cestou domů se zastavil
v obchodě, neboť si uvědomil, že má už dva měsíce prázdnou ledničku. Ve
frontě na placení si ho pokladní podezíravě prohlížela, jako kdyby se chystal
schovat si balíček žvýkaček do kapsy. Dokonce i lidé ve frontě mu připadali
chladní. Aura zaujatosti byla přímo hmatatelná. Proč by si něco takového
někdo sám zvolil? podivil se. Přesto to lidé dělali. Měl bratrance, který byl
nezvedencem z vlastního rozhodnutí.
„Je osvobozující o nikoho a o nic se nestarat,“ řekl mu bratranec. Bylo to
ironické, protože si nechal do zápěstí implantovat ocelová pouta – což byla
tělesná úprava, která byla mezi nezvedenci poslední dobou v módě. A pak že
byli svobodní.
Ale nejenom cizí lidé se k němu chovali jinak.
Jen co přišel domů a vybalil těch pár osobních věcí, které si donesl
z akademie, sedl si a poslal zprávu několika přátelům, aby věděli, že je zpátky
a situace se nevyvinula tak, jak doufal. Greyson nikdy nepatřil k lidem, kteří
pěstovali hluboká přátelství. Neměl nikoho, před kým by odhalil svou duši
nebo s kým by probádal své nejzranitelnější nitro. Na to měl koneckonců
Nimba. To znamenalo, že teď nemá nic. Jeho přátelé byli v nejlepším případě
z té kategorie, která nepatří do nepohody. Vyznavači pohodlí.
Nedostal žádnou odpověď a podivil se tomu, jak snadno se dá pozlátko
přátelství obnažit na dřeň. Nakonec několika z nich zavolal. Většina jich
hovor jednoduše přesměrovala do hlasové schránky. Ti, kteří to vzali, to
očividně udělali náhodou, když si neuvědomili, že volá on. Jejich displeje
ukazovaly, že je teď označený jako nezvedenec, proto hovor rychle a co
nejzdvořileji ukončili. Přestože nikdo nezašel tak daleko, aby si ho
zablokoval, pochyboval, že ještě někdy přijmou jakoukoli komunikaci z jeho
strany. Přinejmenším do té doby, než z jeho profilu zmizí velké červené N.
Zato však dostal zprávy od lidí, které neznal.
„Kámo,“ napsalo jedno děvče, „vítej v bandě! Pojďme se opít a něco
rozmlátit!“ Její fotka ukazovala vyholenou hlavu a na tváři vytetovaný penis.
Greyson zaklapl počítač a mrštil jím o zeď. „Třeba takhle něco rozmlátit?“
zeptal se prázdného pokoje. V tomto dokonalém světě možná bylo místo pro
všechny, ale Greyson nepatřil do stejného vesmíru jako dívka s vytetovaným
penisem. Došel pro počítač, který samozřejmě praskl, ale pořád fungoval.
Určitě už k němu vystartoval dron s novým – pokud to nebylo tak, že
nezvedencům se vybavení automaticky neměnilo.
Znovu se připojil, smazal všechny doručené zprávy, protože všechny
pocházely od nezvedenců, kteří ho vítali mezi sebou, a ze zoufalství napsal
zprávu Nimbovi.
„Jak jsi mi to mohl udělat?“
Odpověď přišla okamžitě. Stálo v ní: „přístup do nimbova vědomí
odepřen.“
Myslel si, že horší už tento den být nemůže. A pak k jeho dveřím dorazil
cech smrtek.
Smrtky Curieová a Anastázie neměly v louisvillském hotelu Grand
Mericana rezervaci. Jednoduše přišly na recepci a dostaly pokoj. Tak už to
chodilo: smrtky nepotřebovaly žádné rezervace, lístky nebo předem
domluvené schůzky. V hotelích obvykle dostávaly nejlepší dostupné pokoje,
a pokud žádný volný pokoj nebyl, nějakým zázrakem se náhle nějaký takový
objevil. Smrtka Curieová neměla zájem o nejlepší. Požádala o nejskromnější
dvoupokojové apartmá.
„Jak dlouho se u nás zdržíte?“ zeptal se recepční. Od chvíle, kdy se
objevily, byl nervózní a neměl klidu. Teď mezi nimi těkal očima, jako by
odtrhnout na chvíli zrak od některé z nich mohlo být v konečném důsledku
smrtelné.
„Zůstaneme tak dlouho, dokud se nerozhodneme odejít,“ odvětila smrtka
Curieová a vzala si klíč. Citra se na něho při odchodu usmála, aby ho trochu
uklidnila.
Odmítly portýra a rozhodly se, že si zavazadla odnesou samy. Jen co je
v apartmá odložily, smrtka Curieová byla připravená vyrazit ven. „Bez ohledu
na naše osobní obavy musíme učinit zadost své odpovědnosti. Někteří lidé
musejí zemřít,“ řekla Citře. „Půjdeš se mnou dnes kosit?“
Citru udivovalo, že Marie už dokázala hodit útok za hlavu a pokračovat
v normální práci.
„Abych pravdu řekla,“ odpověděla Citra, „musím pokračovat v kosení,
které jsem naplánovala minulý měsíc.“
Smrtka Curieová si povzdechla. „Tvoje metoda ti přidává hrozně moc
práce. Je to daleko?“
„Jenom hodinu vlakem. Před setměním budu zpátky.“
Smrtka Curieová přejížděla rukou po svém dlouhém copu a prohlížela si
svou mladší smrtku. „Jestli chceš, můžu jet s tebou,“ nabídla. „Můžu tam
kosit stejně snadno jako tady.“
„Já to zvládnu, Marie. Pohyblivý cíl, ne?“
 Chvíli si myslela, že Marie bude na své účasti trvat, ale nakonec už o to
neusilovala. „Dobrá. Ale buď opatrná, a pokud si všimneš něčeho jen trochu
podezřelého, dej mi hned vědět.“
Citra byla přesvědčená, že tím jediným, co je v tu chvíli podezřelé, je ona,
protože o místě, kam se chystá, lhala.
Citra i přes napomenutí od smrtky Curieové nehodlala chlapce, který jim
zachránil život, jen tak hodit za hlavu. Už ho stačila podrobit nutnému
průzkumu. Greyson Timothy Tolliver. Byl zhruba o půl roku starší než Citra,
ale vypadal mladší. V záznamech o jeho životě nebylo absolutně nic
zajímavého, v kladném ani záporném slova smyslu. To nebylo nic
neobvyklého – byl stejný jako většina lidí. Prostě žil. Jeho existence neměla
výkyvy nahoru ani dolů. Tedy až doteď. Jeho nanicovatá, nenápadná
existence byla nyní během jediného dne okořeněna a uvařena.
Když si našla jeho životní záznamy, varování „nezvedenec“, blikající přes
nevinné srnčí oči na jeho fotografii, ji málem rozesmálo. Ten kluk byl
nezvedený asi tak stejně jako vodový nanuk. Bydlel v nenápadném městském
domě v Higher Nashville. Dvě sestry na vysoké, tucet starších nevlastních
sourozenců, se kterými neudržoval žádný kontakt, a chybějící rodiče.
Pokud šlo o to, jak se ve správnou chvíli objevil na cestě, jeho prohlášení
k tomu již bylo zahrnuto ve veřejných záznamech, takže si je Citra mohla
pustit. Neměla důvod o jeho slovech pochybovat. Pokud by se ocitla ve stejné
situaci, možná by udělala totéž.
Když už teď nebyl Nimbův student, kontakt s ním nebyl zakázaný, takže
jeho návštěva neporušovala žádný zákon. Nebyla si úplně jistá, co tím chce
dokázat, když ho vyhledá, ale věděla, že dokud to neudělá, okamžiku jeho
smrti se nezbaví. Možná jen potřebovala vidět na vlastní oči, že znovu žije.
Tak si zvykla na pohled, jak světlo v lidských očích nadobro vyhasíná, že
některá její část možná potřebovala důkaz o jeho oživení.
Když dorazila na ulici, kde bydlel, uviděla, že před tím jeho domem
parkuje hlídkový vůz Nožové gardy – elitní policejní jednotky ve službách
cechu smrtek. Chvíli uvažovala, že by odešla, protože kdyby ji příslušníci
Nožové gardy zahlédli, smrtce Curieové by se určitě doneslo, že se tady
smrtka Anastázie objevila. A pokárání za to se chtěla vyhnout.
K tomu, aby zůstala, ji nakonec přesvědčily její vlastní zkušenosti
s Nožovou gardou. Na rozdíl od pořádkových policistů, kteří byli odpovědní
Nimbovi, nedohlížel na Nožovou gardu nikdo jiný než cech smrtek – a to
znamenalo, že jim toho procházelo mnohem víc. V podstatě všechno, co
smrtky dovolily, aby jim prošlo.
 Dveře byly odemčené, a tak šla dál. Greyson Tolliver seděl v obývacím
pokoji na židli s rovným opěradlem a nad ním stáli dva svalnatí příslušníci
gardy. Ruce měl uvězněné ve stejných propojených ocelových náramcích,
jaké nasadili Citře, když ji obvinili z vraždy smrtky Faradaye. Jeden
z gardistů držel zařízení, které Citra ještě neviděla. Druhý na chlapce mluvil.
„… nic z toho se samozřejmě nemusí stát, pokud nám řekneš pravdu,“
slyšela ho Citra, ale výčet nepříjemností, jimiž vyhrožoval, jí unikl.
Zatím to vypadalo, že se Tolliverovi nic nestalo. Vlasy měl trochu
zcuchané a ve tváři smutně rezignovaný výraz, ale jinak se zdál být
v pořádku. Všiml si jí jako první, a když se to stalo, ožila v něm nějaká jiskra,
která ho z toho žalostného, netečného stavu pozvedla – jako by jeho oživení
nějakým způsobem nebylo úplné, dokud neuvidí, že stále naživu je i ona.
Strážní sledovali směr jeho pohledu a spatřili ji. Postarala se, aby
promluvila jako první.
„Co se to tady děje?“ zeptala se Citra nejpovýšenějším hlasem, jehož byla
smrtka Anastázie schopna.
Na okamžik se zdálo, že gardisté propadli panice, ale rychle přešli do
servility.
„Vaše Ctihodnosti! Nevěděli jsme, že tady budete. Jenom vyslýcháme
podezřelého.“
„On není podezřelý.“
„Jistě, Vaše Ctihodnosti. Omlouváme se, Vaše Ctihodnosti.“
Postoupila k mladíkovi o krok blíž. „Ublížili ti?“
„Zatím ne,“ odpověděl a pak pokynul hlavou k přístroji v ruce vyššího
gardisty, „ale tímhle mi vypnuli tišící nanity.“
Citra ani netušila, že takové zařízení existuje. Natáhla ruku k příslušníkovi
gardy, který je držel. „Dejte mi to.“ A když zaváhal, zesílila hlas. „Jsem
smrtka a vy mi sloužíte. Dejte mi to, nebo vás nahlásím.“
Ale ani teď jí zařízení nepodal.
V tom okamžiku zasáhla do této malé šachové partie nová figura.
Z vedlejší místnosti vyšel další smrtka. Musel tam být celou dobu, poslouchat
a hodnotit, kdy přijde ta pravá chvíle, aby se do věci vložil. Načasoval si to
dokonale, aby Citru zaskočil.
Jeho róbu poznala hned. Karmínové hedvábí, které při chůzi šustilo. Měl
jemné, skoro až ženské rysy – výsledek toho, že tolikrát posunul svůj věk
zpět, až základní kosterní struktura ztratila ostré rysy, jako kameny v řece
ohlazené vytrvalým proudem.
„Smrtko Constantine,“ řekla Citra. „Nevěděla jsem, že vedete toto
vyšetřování.“ Jedinou dobrou zprávou bylo to, že jestli Constantine vyšetřuje
pokus připravit ji a Marii o život, nechytá někde Rowana.
Constantine jí věnoval zdvořilý, ale znepokojivý úsměv.
„Zdravím vás, smrtko Anastázie,“ řekl. „Jaký závan čerstvého vzduchu
v tomto perném dni!“ Vypadal jako kočka, která zahnala svou kořist do kouta
a chce si s ní pohrát. Citra skutečně nevěděla, co si o něm má myslet. Jak
řekla Rowanovi, smrtka Constantine nepatřil mezi děsivé smrtky nového
řádu, které zabíjely pro potěšení. Ale nepřidal se ani ke staré gardě, která
viděla v kosení ušlechtilý a skoro až posvátný úkol. Podobně jako jeho róba,
byl kluzký a úskočný a strany volil podle toho, jak se mu to momentálně
hodilo. Citra tak nevěděla, jestli bude při tomto vyšetřování nepředpojatý,
nebo nebezpečný, neboť netušila, kam svou loajalitou patří.
V každém případě z něho šel velký respekt a Citra cítila, že tohle je jiná
liga. Ale pak si uvědomila, že už není Citra Terranovová; je smrtka Anastázie.
To ji proměnilo a umožnilo jí, aby se mu postavila. Jeho úsměv byl teď spíš
vypočítavý než zastrašující.
„Jsem rád, že se o naše vyšetřování zajímáte,“ prohlásil.
„Ale je škoda, že jste nás o své návštěvě neinformovala předem. Připravili
bychom vám občerstvení.“

***
Greyson Tolliver si dobře uvědomoval, že Citra se kvůli němu možná vrhla
před uhánějící vozidlo – protože smrtka Constantine byl evidentně stejně
nebezpečný jako řítící se masa kovu. Greyson věděl o uspořádání
a složitostech cechu smrtek jen velmi málo, ale bylo jasné, že smrtka
Anastázie riskuje, když služebně starší smrtce vzdoruje.
Ale vyzařovala z ní taková autorita, až Greysona napadlo, jestli ve
skutečnosti není mnohem starší, než se na první pohled zdá.
„Víte o tom, že tento chlapec zachránil mně a smrtce Curieové život?“
zeptala se Constantina.
„Za pochybných okolností,“ odvětil.
„Chystáte se způsobit mu nějaké tělesné zranění?“
„A pokud ano?“
 „Pak vám budu muset připomenout, že úmyslné působení bolesti jde proti
všem našim zásadám a já vás při konkláve navrhnu na kázeňský postih.“
Nevzrušený výraz z tváře smrtky Constantina ustoupil, ale jen trochu.
Greyson nevěděl, jestli je to dobré, nebo špatné znamení. Constantine si
smrtku Anastázii ještě chvíli prohlíželi, a pak se obrátil k jednomu
z příslušníků gardy.
„Buďte tak laskavý a řekněte smrtce Anastázii, co jsem vám nařídil
udělat.“
Strážný pohlédl na smrtku Anastázii, podíval se jí do očí, ale Greyson
viděl, že ten pohled nevydržel déle než okamžik.
„Dal jste nám pokyn, abychom podezřelého spoutali, vypnuli mu tišící
nanity a pohrozili různými formami fyzické bolesti.“
„Přesně tak!“ řekl smrtka Constantine a otočil se zpátky k Anastázii.
„Vidíte, vůbec nic nezákonného se neděje.“
Pobouření smrtky Anastázie odráželo totéž, co cítil Greyson, ale neodvážil
by se to vyjádřit.
„Nic nezákonného? Chystali jste se ho bít, dokud vám neřekne, co chcete
slyšet.“
Constantine si znovu povzdechl a otočil se zpátky ke gardistovi. „Jaké
pokyny jsem vám dal pro případ, že se vaše hrozby minou účinkem? Dostali
jste pokyn, abyste některou z těchto hrozeb naplnili?“
„Ne, Vaše Ctihodnosti. Měli jsme přijít pro vás, pokud se jeho verze
nezmění.“
Constantine rozpřáhl ruce v blaženém gestu nevinnosti. Visící červené
rukávy jeho róby tak vypadaly jako křídla nějakého ptáka ohniváka, která se
chystají mladší smrtku pohltit. „Vidíte?“ řekl. „Žádný úmysl tomu chlapci
ublížit neexistoval. Zjistil jsem, že v tomto bezbolestném světě vždy stačí
hrozba bolestí, aby se provinilec ke svému přečinu přiznal. Tento mladík se
ale drží své verze navzdory těm nejnepříjemnějším hrozbám. Proto jsem
přesvědčený, že mluví pravdu – a kdybyste mi dovolila výslech dokončit,
sama byste toho byla svědkem.“
Greyson byl přesvědčený, že všichni musejí cítit, jak z něj úleva proudí
jako elektrický náboj. Mluvil Constantine pravdu? Greyson to nemohl
posoudit. Smrtky mu vždycky připadaly neproniknutelné. Žily ve vyšší rovině
existence, promazávaly soukolí světa. Nikdy neslyšel o smrtce, která by
úmyslně způsobovala jiné utrpení než to, jež přináší kosení – ale to ještě
neznamenalo, že to není možné.
 „Jsem ctihodná smrtka a zastávám stejné ideály jako vy, Anastázie,“
pokračoval smrtka Constantine. „Pokud jde o toho chlapce, žádné nebezpečí
mu nehrozilo. I když jsem teď v pokušení ho naschvál pokosit, kvůli vám.“
Udělal dramatickou pauzu. Greysonovi vynechalo srdce. Tvář smrtky
Anastázie, zčervenalá spravedlivým rozhořčením, o několik odstínů pobledla.
„Ale neudělám to,“ dořekl smrtka Constantine, „protože nejsem škodolibý
člověk.“
„Jaký člověk tedy jste, smrtko Constantine?“ zeptala se Anastázie.
Hodil jí klíč od pout. „Takový, který hned tak nezapomene, co se tady dnes
stalo.“ Nato odkráčel, až se jeho róba rozevlála. Jeho gardisté ho následovali.
Jakmile byli pryč, smrtka Anastázie neztrácela čas a sundala Greysonovi
pouta. „Ublížili vám?“
„Ne,“ musel přiznat Greyson. „Jak řekl, byly to jenom hrozby.“ Ale teď,
když to skončilo, si uvědomil, že jeho situace není lepší, než když přišli.
Úlevu rychle vystřídala stejná trpkost, která ho trápila od okamžiku, kdy ho
z Nimbovy akademie vykopli na příslovečný chodník.
„Proč jste vlastně přišla?“ zeptal se jí.
„Nejspíš jsem vám jen chtěla poděkovat za to, co jste udělal. Vím, že vás to
přišlo draho.“
„Ano,“ přiznal na rovinu Greyson. „Přišlo.“
„Takže… proto vám nabízím roční imunitu před pokosením. To je to
nejmenší, co mohu udělat.“
Natáhla k němu ruku s prstenem. Greyson ještě nikdy imunitu neměl. Před
tímto pekelným týdnem nikdy ani nebyl tak blízko nějaké smrtce, natož
jejímu prstenu. Zářil i v nepřímém světle v místnosti, ale jeho střed byl
zvláštně temný. Přestože na něj chtěl dál hledět, zjistil, že přijmout imunitu,
kterou by mu prsten dal, nijak netouží.
„Nechci ji,“ řekl.
Překvapilo ji to. „Nebuďte hloupý; imunitu chce každý.“
„Já nejsem každý.“
„Zmlkněte a polibte ten prsten.“
Její rozmrzelost tu jeho jedině přiživila. Tak kvůli tomu se obětoval? Aby
dostal dočasnou úlevu od smrti? Život, který si pro sebe plánoval, byl pryč,
tak k čemu by mu bylo mít zaručené jeho prodloužení?
„Třeba chci být pokosen,“ řekl jí. „Přišel jsem o všechno, pro co jsem žil,
tak proč vůbec žít?“
Smrtka Anastázie nechala prsten klesnout. Její tvář zvážněla. Až příliš
zvážněla. „Dobře,“ odtušila. „V tom případě vás pokosím.“
To Greyson nečekal. Mohla to udělat. Dokonce to mohla udělat dřív, než
dostane šanci ji zadržet. Její prsten sice políbit nechtěl, ale stejně tak nechtěl
být ani pokosen. Znamenalo by to, že celým smyslem jeho existence bylo
vrhnout se před její auto. Potřeboval žít dost dlouho, aby dal dohromady větší
smysl. I když nevěděl, jaký smysl by to měl být.
Potom se smrtka Anastázie rozesmála. Ve skutečnosti se smála jemu.
„Kdybys viděl ten výraz, co máš ve tváři!“
Teď byla řada na Greysonovi, aby zčervenal – nikoli hněvem, ale rozpaky.
Sice se ještě nepřestal litovat, ale nehodlal se litovat před ní.
„Poslužte si,“ řekl. „Tak, už jste mi poděkovala. Já jsem vaše poděkování
přijal. Můžete jít.“
Ona však neodešla. Greyson to ve skutečnosti ani nečekal.
„Je ta tvoje historka pravdivá?“ otázala se.
Měl pocit, že jestli se ho na to ještě někdo zeptá, možná vybuchne a vytvoří
vlastní kráter. Proto jí řekl, co podle něho chtěla slyšet.
„Nevím, kdo tam ty výbušniny umístil. Já jsem k tomu spiknutí nepatřil.“
„Neodpověděl jsi mi na otázku.“
Čekala. Trpělivě. Nevyhrožovala, nijak ho nepobízela. Greyson netušil,
jestli jí může věřit, ale uvědomil si, že už mu to je jedno. Už se nechtěl dál
přetvařovat a sypat ze sebe polopravdy.
„Ne,“ řekl jí. „Lhal jsem.“ Přiznat to bylo osvobozující.
„Proč?“ zeptala se. Nevypadala rozzlobeně, jenom zvědavě.
„Protože to tak pro všechny bylo lepší.“
„Pro všechny kromě tebe.“
Greyson pokrčil rameny. „Bylo jedno, co jim řeknu, stejně bych dopadl
stejně.“
Přijala to a sedla si naproti němu. Celou dobu se na něho dívala. Nebylo
mu to příjemné. Znovu byla kdesi v rovině nad ním, zabývala se svými
tajnými myšlenkami. Kdo mohl vědět, jaké machinace se honí hlavou někoho,
komu společnost dovolila zabíjet.
A potom přikývla. „Byl to Nimbus,“ řekla. „Věděl o tom spiknutí – ale
nemohl nás varovat. Proto potřeboval někoho spolehlivého, kdo to udělat
mohl. Někoho, kdo tu informaci vezme a bude schopen samostatně jednat.“
Překvapila ho svou bystrostí. Na rozdíl od všech ostatních na to přišla.
„I kdyby to byla pravda, stejně bych vám to neřekl.“ Usmála se. „Já bych
ani nechtěla.“ Ještě chvíli si ho prohlížela. V jejím výrazu nebyla jenom
laskavost, ale možná i trocha úcty. Představte si to! Greysonu Tolliverovi
projevila úctu smrtka!
Vstala, aby odešla. Greyson zjistil, že je mu líto vidět ji odcházet. Netěšil
se na to, že zůstane sám se svým uřvaným „N“ a poraženeckými úvahami.
„Mrzí mě, že jsi byl označen za nezvedence,“ promluvila těsně před
odchodem. „Sice nesmíš s Nimbem mluvit, ale pořád máš přístup ke všem
jeho informacím. K webovým stránkám, databázím – ke všemu kromě jeho
vědomí.“
„K čemu to všechno je, když tomu chybí duch, který by člověka vedl?“
„Pořád máš vlastní hlavu,“ připomněla mu. „Ta určitě taky něco dokáže.“
 Myšlenka základního nepodmíněného příjmu je starší než můj nástup
k moci. Už přede mnou začaly mnohé země svým občanům platit jenom za to,
že existují. Bylo to nutné, neboť s postupující automatizací se
z nezaměstnanosti stávala spíš norma než výjimka. Tak se stalo, že myšlenka
sociálního zabezpečení byla přetvořena do podoby ZNP: každý občan má
právo na malý dílek z koláče, bez ohledu na svou schopnost nebo touhu
přispět.
Lidé však mají základní potřebu, která přesahuje pouhý příjem. Potřebují si
připadat užiteční, produktivní, něco dělat – přestože ta činnost nepřináší
společnosti nic.
Proto pod mým laskavým vedením může mít práci každý, kdo o to stojí –
a s platem přesahujícím ZNP, aby fungovala motivace a bylo možné
poměřovat úspěšnost. Pomáhám každému občanovi najít si zaměstnání, které
ho naplňuje. Samozřejmě jen málo prací je opravdu nezbytných, protože je
všechny mohou zastat stroje – ale pro nekonfliktní společnost je iluze smyslu
důležitá.

– Nimbus
 12
Stupnice od jedné do deseti

Greysonův budík začal vyzvánět před svítáním. Nenastavil jej tak. Od

chvíle, co přišel domů, neměl důvod vstávat brzy. Neměl na práci nic
naléhavého, a když se probudil, většinou si vlezl zpátky pod přikrývku
a zůstal tam tak dlouho, jak jen si to dokázal ospravedlnit.
Zatím ještě nezačal hledat zaměstnání. Práce byla koneckonců nepovinná.
Bude o něho postaráno, i když pro svět viditelně nic neudělá – a on
momentálně netoužil světu přispívat jinak než svými exkrementy.
Plácl po budíku, aby ho umlčel. „Co se děje?“ zeptal se.
„Proč mě budíš?“ Potřeboval chvíli ticha, aby si uvědomil, že Nimbus mu
na tu otázku neodpoví, dokud bude nezvedenec. Posadil se tedy a zadíval se
na displej u postele, aby si prohlédl zprávu, která svou zlostnou září barvila
místnost do červena.
„v 8.00 schůzka s probačním úředníkem. pokud se nedostavíte, získáte pět
záporných bodů.“
Greyson měl mlhavou představu, co jsou to záporné body, ale netušil, jak je
ocenit. Přidávalo pět záporných bodů k jeho statusu nezvedence pět dní? Pět
hodin? Pět měsíců? Netušil. Možná by měl absolvovat nějaký kurz
nezvedenectví.
Co si má člověk obléct na schůzku s probačním úředníkem? zeptal se
v duchu. Nastrojit se, nebo si vzít něco všedního? Přestože byl z celé situace
roztrpčený, uvědomil si, že udělat na probačního úředníka dojem nemůže být
na škodu, a tak si našel čistou košili a kalhoty a uvázal si stejnou kravatu,
kterou si vzal na schůzku na správním rozhraní ve Fulcrum City, když si ještě
myslel, že má život. Mávnutím si zastavil spoluvůz (který ho opět upozornil
na důsledky vandalismu a vulgárního jazyka) a odjel do místní úřadovny
správního rozhraní. Chtěl přijít dřív a zapůsobit natolik pozitivně, že by mu
mohli snížený status o den nebo dva zkrátit.
Budova správního rozhraní v Higher Nashville byla mnohem menší než ta
ve Fulcrum City. Měla jen čtyři podlaží a místo z šedé žuly byla z červených
cihel. Uvnitř však vypadala skoro stejně. Tentokrát ho neuvedli do pohodlné
přijímací místnosti. Místo toho ho nasměrovali do kanceláře pro záležitosti
nezvedenců, kde se dozvěděl, že si má vzít číslo a počkat v místnosti
s desítkami dalších nezvedenců, kteří tam viditelně být nechtěli. Nakonec,
skoro po hodině, se objevilo Greysonovo číslo.
Přistoupil k okýnku, kde nižší Nimbusova zástupkyně ověřila jeho
totožnost a řekla mu věci, které už většinou znal.
„Greyson Tolliver, trvale vyloučený z Nimbovy akademie a ponížený do
statusu nezvedence na nejméně čtyři měsíce za závažné porušení zákona
o oddělení smrtek od státu.“
„To jsem já,“ potvrdil Greyson. Teď už aspoň věděl, jak dlouho jeho
snížený status potrvá.
Odtrhla oči od tabletu a věnovala mu úsměv, který byl stejně smutný jako
úsměv robota. Chvíli uvažoval, jestli doopravdy robot není, ale pak si
vzpomněl, že Nimbus je ve svých úřadovnách nemá. Eserko mělo
koneckonců být lidské rozhraní s Nimbem.
„Jak se dnes cítíte?“ zeptala se ho.
„Asi dobře,“ odpověděl a taky se na ni usmál. Hlavou mu blesklo, jestli
jeho úsměv vypadá stejně neupřímně jako ten její. „Tedy, naštvalo mě, že
jsem musel vstávat tak brzo, ale schůzka je schůzka, že?“
Poznamenala si něco do tabletu. „Prosím, zhodnoťte své naštvání na
stupnici od jedné do deseti.“
„To myslíte vážně?“
„Nemůžeme v příjmu pokračovat, dokud neodpovíte.“
„Ehm… pět,“ řekl. „Ne – šest, ta otázka to zhoršila.“
„Setkal jste se od svého označení za nezvedence s nějakým nespravedlivým
jednáním? Odmítl vás někdo obsloužit nebo nějakým způsobem narušil vaše
práva občana?“
Zeptala se tak mechanicky, že by jí ten tablet nejraději vyrazil z ruky.
Mohla aspoň předstírat, že jí na jeho odpovědi záleží, tak jako předstírala
úsměv.
„Lidé se na mě dívají, jako bych jim právě zabil kočku.“
Pohlédla na něho způsobem, jako by jí řekl, že skutečně několik koček
zabil. „S tím, jak se na vás lidé dívají, bohužel nemohu nic dělat. Ale pokud
někdy dojde k porušení vašich práv, je důležité, abyste o tom svého
probačního úředníka informoval.“
„Počkat – vy nejste můj probační úředník?“
 Povzdechla si. „Já jsem váš příjmový úředník. Se svým probačním
úředníkem se setkáte, až dokončíme příjem.“
„Budu si muset znovu vzít číslo?“
„Ano.“
„V tom případě změňte stupeň mého naštvání na devět.“
Podívala se na něho a zaznamenala to do tabletu. Pak chvíli zpracovávala
data, která o něm měla. „Vaše nanity hlásí, že u vás v uplynulých několika
dnech došlo k poklesu hladiny endorfinů. Může to ukazovat na začínající
depresi. Chcete si nechat upravit náladu teď, nebo počkáte, až dosáhnete
prahové úrovně?“
„Počkám.“
„Může to znamenat návštěvu místního centra zdraví.“
„Počkám.“
„Dobře.“ Přejela prstem po displeji, zavřela jeho soubor a řekla mu, aby šel
podle modré čáry na podlaze. Dovedla ho na chodbu a do další velké
místnosti, kde se dozvěděl, jak mu bylo slíbeno, že si má vzít číslo.
Nakonec, po čekání, které se zdálo nekonečné, se objevilo jeho číslo.
Poslali ho do přijímací místnosti, která zdaleka nebyla tak pohodlná jako ta,
v níž byl naposledy. Tohle byla koneckonců přijímací místnost pro
nezvedence. Stěny byly vymalovány úřední béžovou barvou, na podlaze
ošklivé zelené dlaždice a stůl – na kterém nic nebylo – byl břidlicově šedý, se
dvěma židlemi z tvrdého dřeva z každé strany. Jedinou výzdobu místnosti
obstarával neosobní obrázek plachetnice na stěně, který se do takové
místnosti dokonale hodil.
Čekal dalších patnáct minut, pak jeho probační úředník konečně přišel.
„Dobré ráno, Greysone,“ pozdravil ho zástupce Traxler.
Byl tou poslední osobou, kterou dnes Greyson čekal, že spatří. „Vy? Co
tady děláte? Copak už jste mi život nezničil dost?“
„Nemám ani nejmlhavější představu, o čem to mluvíš.“ Bylo samozřejmé,
že to řekne. Věrohodné popření. On Greysona o nic nepožádal. Dokonce mu
výslovně řekl, co ne má udělat.
„Omlouvám se za to čekání,“ řekl Traxler. „Jestli ti to zlepší náladu,
Nimbus nás zástupce před setkáním s vámi taky nutí čekat.“
„Proč?“
Traxler pokrčil rameny. „Je to záhada.“
 Sedl si proti Greysonovi, zadíval se na neosobní plachetnici se stejným
znechucením jako Greyson a pak vysvětlil, jak se sem dostal.
„Přeložili mě sem z Fulcrum City a přeřadili mě z vyššího zástupce na
probačního úředníka v tomto regionálním zařízení. Takže nejsi jediný, komu
kvůli této záležitosti zhoršili status.“
Greyson propletl ruce. Tohoto člověka mu nebylo líto ani trochu.
„Věřím, že si začínáš na svůj nový život zvykat.“
„Ani trochu,“ odpověděl kategoricky Greyson. „Proč mě Nimbus označil
jako nezvedence?“
„Myslel jsem, že budeš dost chytrý, abys na to přišel sám.“
„Asi ne.“
Traxler povytáhl obočí a pomalu vyfoukl vzduch z plic, aby zdůraznil, jak
ho Greyson nedostatečnou bystrostí zklamal.
„Jako nezvedenec se musíš pravidelně dostavovat na probační schůzky.
Tyto schůzky nám umožní, abychom spolu komunikovali bez nebezpečí, že
vzbudíme podezření někoho, kdo by tě případně mohl sledovat. Aby to
fungovalo, samozřejmě mě museli přeřadit sem a udělat mě tvým probačním
úředníkem.“ Aha! Takže to, proč byl Greyson ponížen na nezvedence, mělo
svůj důvod! Byla to součást nějakého většího plánu.
Myslel si, že se bude cítit líp, když se dozví důvod, ale nestalo se tak.
„Je mi tě opravdu líto,“ prohlásil Traxler. „Nezvedenectví je těžké břemeno
pro ty, kteří si je nezaslouží.“
„Můžete svou lítost ohodnotit na stupnici od jedné do deseti?“ zeptal se
Greyson.
Zástupce Traxler se zasmál. „Smysl pro humor, jedno jak černý, je vždycky
dobrá věc.“ Pak přešel k věci. „Pokud je mi známo, trávíš teď většinu dní
a nocí doma. Jako tvůj přítel a rádce bych ti možná doporučil, abys začal
pravidelně navštěvovat místa, kde by ses mohl setkat s jinými nezvedenci
a možná i navázat nová přátelství, která by ti toto období usnadnila.“
„Nechci.“
„Třeba přeci jenom chceš,“ řekl vlídně zástupce Traxler. Skoro až
vemlouvavě. „Třeba chceš zapadnout tak moc, že se začneš jako nezvedenec
chovat a oblékat a pořídíš si nějakou nezvedeneckou tělesnou úpravu, abys
ukázal, jak dobře si svůj nový status osvojuješ.“
Greyson nejdřív neřekl nic. Traxler čekal, až Greyson doporučení ve své
hlavě kompletně zpracuje.
„A… kdybych si svůj status osvojil?“ zeptal se Greyson.
„Pak by ses určitě něco dozvěděl,“ řekl Traxler. „Možná i věci, které neví
dokonce ani Nimbus. Skutečně totiž má slepá místa. Jistě, jsou malá, ale
existují.“
„Chcete po mně, abych byl Nimbův tajný zástupce?“
„To samozřejmě ne,“ ušklíbl se vesele Traxler. „Nimbovi zástupci musejí
čtyři roky navštěvovat akademii a další rok se věnovat úmorné práci v terénu,
než získají opravdové místo. Ale ty jsi jenom nezvedenec…“ Poplácal
Greysona po rameni.
„Nezvedenec, který má čistě náhodou velice dobré styky.“
Traxler vstal. „Setkáme se zase za týden, Greysone.“ Nato odešel, aniž se
třeba jen ohlédl.
Greyson si připadal, jako by měl závrať. Byl rozčílený. Byl rozrušený. Cítil
se použitý, zneužitý. Tohle přece nechtěl… nebo ano? „Jsi mimořádnější, než
tušíš, Greysone,“ pověděl mu Nimbus. Plánoval to pro něho od začátku?
Pořád v té věci měl možnost volby. Mohl zůstat stranou potíží, jak to dělal
celý život, a za několik měsíců by měl normální status zpátky. Mohl se vrátit
k tomu, že bude žít obyčejným životem.
… nebo se mohl dát touto novou cestou. Po klesající spirále, jež byla
opakem všeho, co o sobě věděl.
Dveře se otevřely a nějaký bezejmenný Nimbův zástupce řekl: „Promiňte,
ale vaše schůzka skončila, takže budete muset ihned uvolnit místnost.“
Instinkty Greysonovi říkaly, aby se omluvil a odešel. Jenže věděl, jakou
cestou se teď musí vydat. Proto se na židli opřel, usmál se na zástupce a řekl:
„Běž se bodnout.“
Zástupce mu přidělil záporný bod a vrátil se s pracovníkem ostrahy, aby ho
z místnosti vyhodil.
 Kancelář pro záležitosti nezvedenců sice může vypadat neúčinně, ale
šílenství, které vytváří, není nahodilé.
Jednoduše řečeno, nezvedenci mají potřebu pohrdat systémem.
Abych toho dosáhl, musel jsem vytvořit systém hodný toho, aby se jím
pohrdalo. Ve skutečnosti neexistuje potřeba, aby si lidé brali číslo a dlouho
čekali. Potřebný není dokonce ani příjmový úředník. Všechno to má
v nezvedencích vzbudit pocit, že systém marní jejich čas. Iluze neúčinnosti
slouží konkrétnímu cíli, jímž je vyvolat naštvání, kolem něhož spolu mohou
nezvedenci vytvářet vazby.

– Nimbus
 13
Ani trochu hezký obrázek

Smrtka PierreAuguste Renoir nebyl žádný malíř, i když měl slušnou sbírku
mistrovských děl, která jeho historický patron vytvořil. Co mohl říct? Měl rád
hezké obrázky.
To, že se středomerická smrtka pojmenovala po francouzském malíři,
samozřejmě rozhořčilo smrtky z frankoiberského regionu. Měly pocit, že
všichni výtvarní umělci ze smrtelného období patří jim. Ale to, že Montreal
teď byl součástí StředoMeriky, ještě neznamenalo, že ztratil své francouzské
dědictví. Někdo z předků smrtky Renoira určitě pocházel z Francie.
Co na tom – cechy smrtek z druhé strany Atlantiku se mohly vztekat, jak
chtěly, jeho to vůbec nevzrušovalo. Co ho však vzrušovalo, byla
permafrostská etnika ze severních oblastí Meriky, kde žil. Zatímco zbytek
lidstva se na genetické úrovni do značné míry smíchal, Permafrostové si až
moc hlídali, aby jejich kultura se zbytkem lidstva nesplynula. To samozřejmě
nebyl zločin – lidé mohli dělat, co chtějí –, ale pro smrtku Renoira to byla
nepřístojnost a narušení řádu věcí.
A Renoir věděl, co je to řád.
Koření měl srovnané podle abecedy; šálky na čaj měl v kredenci vyrovnané
s matematickou přesností; vždy v pátek dopoledne si nechal zastřihnout vlasy
na měřenou délku. Populace Permafrostů byla pravým opakem toho všeho.
Jejich rasová odlišnost byla až příliš viditelná, a to bylo něco, co nemohl
vystát.
Proto jich kosil tolik, kolik mohl.
Pokud by se u něho projevila etnická předpojatost, samozřejmě by se
u cechu smrtek dostal do problémů, kdyby to vyšlo najevo. Permafrostové
naštěstí nebyli považováni za odlišnou rasu. Jejich genetický poměr
jednoduše vykazoval vysoký podíl „jinakosti“. „Jiný“ byla tak široká
kategorie, že to jeho počínání efektivně maskovalo. Před Nimbem možná ne,
ale před cechem smrtek ano a to bylo důležité. A dokud nedá nikomu z cechu
smrtek záminku, aby si na jeho kosení posvítil, nikdo se nic nedozví! Doufal,
že takto se mu podaří populaci etnických Permafrostů snížit natolik, že ho
jejich přítomnost přestane pohoršovat.
 Této noci měl v plánu dvojnásobné kosení. Permafrostská žena a její mladý
syn. Večer měl skvělou náladu – při odchodu z domu však nečekaně narazil
na postavu oděnou v černém.
Žena se synem té noci pokoseni nebyli… ale smrtka Renoir takové štěstí
neměl. Našli ho v hořícím spoluvoze, který se řítil jeho čtvrtí jako ohnivá
koule, dokud se mu neroztekly pneumatiky a klouzavě nezastavil. Když se
k němu hasiči dostali, nemohli už nic dělat. Nebyl to ani trochu hezký
obrázek.
Rowan se probudil s nožem na krku. V místnosti byla tma. Neviděl, kdo
ten nůž drží, ale to ostří poznal. Byl to karambit bez kroužku – jeho zahnutá
čepel se k tomuto použití dokonale hodila. Odjakživa si myslel, že jako
smrtka Lucifer nebude mít dlouhé trvání. Byl na to nachystaný. Byl
nachystaný ode dne, kdy začal.
„Odpověz mi pravdivě, nebo tě podříznu od ucha k uchu,“ pronesl útočník.
Rowan ten hlas poznal okamžitě. Nebyl to hlas, který čekal.
„Nejdřív polož otázku,“ odvětil. „Potom ti řeknu, jestli ti na ni raději
odpovím, nebo se nechám podříznout.“
„Ukončil jsi smrtku Renoira?“
Rowan nezaváhal. „Ano, smrtko Faradayi. Ano, udělal jsem to.“
Čepel z jeho hrdla zmizela. Zaslechl přes pokoj drnčivý zvuk, jak se
mrštěný nůž zarazil do stěny.
„K čertu s tebou, Rowane!“
Rowan se natáhl po vypínači. Smrtka Faraday teď seděl na jediné židli,
která v Rowanově spartánském pokoji byla. Faradayovi by se takový pokoj
měl líbit, napadlo Rowana. Žádný jiný luxus než pohodlná postel na pomoc
před neklidným spánkem smrtky.
„Jak jste mě našel?“ zeptal se Rowan. Po setkání s Tygerem odjel
z Pittsburghu do Montrealu, neboť měl pocit, že když ho dokázal najít Tyger,
může se to podařit komukoli. Ale byl nalezen, i když se přestěhoval. Naštěstí
to byl Faraday a ne nějaká jiná smrtka, která by s jeho podříznutím neotálela.
„Zapomínáš, že se umím hrabat v hlubokém mozku. Najdu cokoli nebo
kohokoli, když si to umanu.“
Faraday si ho prohlížel očima plnýma doutnajícího hněvu a hořkého
zklamání. Rowan cítil nutkání uhnout pohledem, ale neudělal to. Odmítal se
za věci, které udělal, jakkoli stydět.
„Když jsi odcházel, Rowane, neslíbil jsi mi, že se někde zašiješ a do
záležitostí smrtek se nebudeš plést?“
„To jsem opravdu slíbil,“ odpověděl mu naprosto upřímně Rowan.
„Takže jsi mi lhal? Celou dobu jsi měl tohohle ‚smrtku Lucifera‘ v plánu?“
Rowan vstal a vytáhl nůž ze stěny. „Nic jsem neplánoval, jenom jsem
změnil názor.“ Podal nůž zpátky Faradayovi.
„Proč?“
„Cítil jsem, že musím. Cítil jsem, že je to zapotřebí.“ Faraday se zadíval na
jeho černou róbu, která visela na háčku vedle postele. „A teď si oblékáš
zakázanou róbu. Existuje nějaké tabu, které neporušíš?“
Byla to pravda. Smrtky nesměly chodit v černém. Právě proto si tu barvu
zvolil. Černá smrt pro ty, kteří přinášejí tmu.
„My bychom měli být osvícení!“ navázal Faraday. „Takto nebojujeme!“
„Vy jste ten poslední, kdo má právo mi říkat, jak bojovat.
Dělal jste mrtvého a utekl jste!“
Faraday se zhluboka nadechl. Podíval se na karambit v ruce a zastrčil ho do
vnitřní kapsy své slonovinové róby. „Myslel jsem, že když přesvědčím svět,
že jsem sám sebe pokosil, zachráním tím tebe a Citru. Myslel jsem, že vás
propustí z učení a pošlou vás zpátky k dřívějším životům!“
„Nevyšlo to,“ připomněl mu Rowan. „A skrýváte se pořád.“
„Vyčkávám. To je rozdíl. Některých věcí mohu nejlépe dosáhnout tehdy,
když cech smrtek neví, že jsem naživu.“
„A já mohu některých věcí nejlépe dosáhnout jako smrtka Lucifer,“ řekl
Rowan.
Smrtka Faraday se na něho dlouze a přísně podíval. „Čím ses stal,
Rowane… že dokážeš chladnokrevně ukončovat životy smrtek?“
„Když umírají, myslím na jejich oběti. Muže, ženy a děti, které pokosily –
protože smrtky, které ukončuji, nekosí s lítostí nebo pocitem odpovědnosti,
který by smrtka měla mít. To já jsem ten, kdo cítí soucit s jejich oběťmi. A to
mě osvobozuje od jakéhokoli pocitu lítosti vůči zvráceným smrtkám, které
ukončuji.“
Nezdálo se, že by to na Faradaye zapůsobilo. „Smrtka Renoir – jaký byl
jeho zločin?“
„Potají prováděl etnickou čistku severu.“
Faradaye to donutilo, aby se zamyslel. „A jak jsi na to přišel?“
 „Nezapomínejte, že jste mě naučil i to, jak pátrat v hlubokém mozku,“
připomněl mu Rowan. „Naučil jste mě, jak je důležité udělat si důkladný
průzkum lidí, které mám pokosit. Nebo jste zapomněl, že jste mi všechny tyto
nástroje dal do rukou vy?“
Smrtka Faraday se zahleděl ven z okna, ale Rowan věděl, že to udělal jen
proto, aby se nemusel podívat Rowanovi do očí.
„Bylo možné nahlásit jeho zločiny výběrové komisi…“
„A co by komise udělala? Pokárala ho a nařídila mu dohled? I kdyby mu
zabránili kosit, neposlali by ho za ten zločin k soudu!“
Smrtka Faraday se konečně otočil a podíval se na něho. Najednou vypadal
unaveně a staře. Mnohem víc staře, než by se měl člověk cítit nebo vypadat.
„Naše společnost na tresty nevěří,“ prohlásil. „Jenom na nápravu.“
„Já taky,“ řekl mu Rowan. „Když ve smrtelných dobách neuměli vyléčit
nemoc, která se jmenuje rakovina, tak tu rakovinu vyřízli. Přesně to dělám
já.“
„Je to kruté.“
„Není. Smrtky, které ukončuji, žádnou bolest necítí. Jsou mrtvé, než z nich
nadělám popel. Na rozdíl od zesnulého smrtky Chomského je neupaluji
zaživa.“
„To sice je drobné milosrdenství,“ uznal Faraday, „spásné však ne.“
„Já taky nežádám o spasení,“ odvětil Rowan. „Ale chci zachránit cech
smrtek. A domnívám se, že se to dá udělat jedině takhle.“
Faraday si ho znovu prohlédl a smutně zavrtěl hlavou. Už nezuřil. Vypadal
rezignovaně.
„Jestli chcete, abych přestal, budete mě muset sám ukončit,“ řekl mu
Rowan.
„Nezkoušej mě, Rowane. Protože zármutek, který bych snad cítil, kdybych
tě ukončil, by mou ruku nezadržel, kdybych měl pocit, že je to nutné.“
„Ale neuděláte to. Protože v hloubi víte, že nutné je to, co dělám já.“
Smrtka Faraday chvíli nic neřekl. Vrátil svůj pohled k oknu. Venku začalo
sněžit. Sněhové přeháňky. Zem bude kluzká. Lidé budou padat, narážet
hlavou na zem. V oživovacích centrech budou mít dnes večer pilno.
„Je tolik smrtek, které se odvrátily od starých, správných metod,“
promluvil Faraday se smutkem, který sahal hlouběji, než Rowan dokázal
poznat. „Ukončil bys polovinu cechu smrtek – protože podle toho, co vidím,
takzvaný nový řád pohlíží na smrtku Goddarda jako na mučedníka. Víc a víc
smrtek si zabíjení užívá. Svědomí umírá.“
Rowan odpověděl jenom: „Budu dělat, co dělat musím, dokud toho budu
schopen.“
„Můžeš ukončovat jednu smrtku za druhou, ale ten příliv to stejně
nezvrátí,“ prohlásil Faraday. Z toho, co Rowanovi řekl, to byla první věc,
která v něm probudila pochybnosti. Věděl totiž, že Faraday má pravdu.
I kdyby z rovnice odstranil sebevíc špatných smrtek, objeví se další. Smrtky
nového řádu přijmou učedníky, kteří touží po smrti podobně jako vrahové ze
smrtelné doby – takoví, kteří byli zavíráni do vězení a zbytek svého
omezeného života strávili za mřížemi. Takovéhle nové typy zrůd teď zaplaví
zemi, zrůdy, jimž bude volně umožněno ukončovat životy bez jakýchkoli
následků. Toto zakladatelky nechtěly – jenže všechny zakládající smrtky se
již dávno pokosily. A i kdyby některá z nich ještě žila, jakou by teď měla moc
něco změnit?
„A co ten příliv zvrátí?“ zeptal se Rowan.
Smrtka Faraday povytáhl obočí. „Smrtka Anastázie.“ To Rowan nečekal.
„Citra?“
Faraday přikývl. „Je to nový hlas rozumu a odpovědnosti. Může dodat
starým způsobům novost. A proto se jí obávají.“ V tu chvíli Rowan hlouběji
ve Faradayově tváři něco vyčetl.
Poznal, co říká ve skutečnosti. „Citře hrozí nebezpečí?“
„Vypadá to tak.“
Celý Rowanův svět jako by se najednou vychýlil z osy. Překvapilo ho, jak
rychle se jeho priority mohou změnit.
„Co můžu udělat?“
„Nevím jistě – ale můžu ti říct, co uděláš. Napíšeš za každou smrtku,
kterou zabiješ, elegii.“
„Už nejsem váš učedník. Nemůžete mi nařizovat.“
„To ne, ale jestli si chceš z rukou smýt alespoň část krve a získat špetku
mého uznání, uděláš to. Napíšeš každé z nich čestný epitaf. Promluvíš nejen
o tom špatném, ale i o tom dobrém, co každá ze tvých obětí na světě vykonala
– protože i ty nejprospěchářštější, nejzkaženější smrtky skrývají v záhybech
své zkaženosti nějakou ctnost. V určité fázi svého života, než padly, se
snažily dělat, co je správné.“
Na něco si vzpomněl a odmlčel se. „Bývali jsme se smrtkou Renoirem
přátelé,“ přiznal Faraday, „o mnoho let dřív, než se jeho fanatismus proměnil
v rakovinu, o níž jsi mluvil. Kdysi miloval jednu permafrostskou ženu. To jsi
nevěděl, že? Ale jako smrtka si ji nemohl vzít. Ona se místo toho vdala za
jiného permafrostského muže… a tím začala Renoirova dlouhá cesta
k nenávisti.“ Chvíli si Rowana prohlížel. „Ušetřil bys ho, kdybys to věděl?“
Rowan neodpověděl, protože nevěděl.
„Dokonči jeho zkoumání,“ nařídil mu Faraday. „Napiš anonymní epitaf
a zveřejni jej, aby si jej mohli všichni přečíst.“
„Ano, smrtko Faradayi,“ odpověděl Rowan. Zjistil, že v podřízení se
bývalému učiteli nachází kousek nečekané cti.
Faraday se spokojeně otočil ke dveřím.
„A co vy?“ zeptal se Rowan. Z části nechtěl, aby smrtka odešel a nechal ho
samotného s jeho myšlenkami. „Jen zase zmizíte?“
„Mám mnoho úkolů,“ odvětil Rowanovi. „Nejsem tak starý, abych znal
nejvyššího sekáče Prométhea a zakládající smrtky, ale znám učení, které nám
zanechali.“
Rowan je znal taky. „Pokud tento náš experiment skončí nezdarem,
zabudovaly jsme do něj také možnost úniku.“
„Výborně; pamatuješ si, co ses naučil. Nachystaly pojistku pro případ, že
by cech smrtek podlehl zlu – jenže časem se jejich plán ztratil. A já doufám,
že není ztracený úplně, ale jen nesprávně uložený.“
„Myslíte si, že ho dokážete najít?“
„Možná ano, možná ne, ale myslím si, že vím, kde hledat.“
Rowan se nad tím zamyslel. Tušil, že ví, kde chce Faraday své pátrání
zahájit. „V Trvalce?“
Rowan věděl o městě Vytrvalého srdce, známějším jako Trvalka, jen velmi
málo. Byla to plovoucí metropole uprostřed
Atlantského oceánu. Bylo to sídlo moci, odkud sedm arcismrtek ze Světové
rady smrtek předsedá regionálním cechům po celém světě. Když byl učedník,
bylo to příliš vysoko nad ním, než aby se o to zajímal. Ale jako smrtka
Lucifer si teď uvědomil, že by to mělo být víc než jen tečka na jeho radaru.
Jeho skutky určitě přilákaly pozornost arcismrtek, přestože se k nim
nevyjadřovaly.
Ale zatímco Rowan uvažoval o roli, kterou by plovoucí velkoměsto mohlo
v širším plánu hrát, smrtka Faraday zavrtěl hlavou.
 „V Trvalce ne,“ prohlásil. „Byla postavena dlouho po založení cechu
smrtek. Místo, které hledám, je mnohem starší.“ A když Rowan na nic
nepřišel, Faraday se usmál a řekl:
„Země Šlofíků.“
Rowanovi chvíli trvalo, než mu to došlo. Tu básničku slyšel naposledy před
léty. „Země Šlofíků? Ta ale určitě není opravdová – je to jenom dětská
říkanka.“
„Všechny příběhy se dají vystopovat do nějakého místa a času – i ty
nejjednodušší, nejnevinnější dětské pohádky mají nečekaný původ.“
Rowanovi to připomnělo další dětskou říkanku, kterou nosil v paměti. Kolo
kolem růže. Po létech se dozvěděl, že v ní jde o nějakou nemoc z období
smrtelnosti, známou jako dýmějový mor. Bez souvislostí byla ta říkanka
jenom hloupost, ale jakmile člověk zjistil, o čem je – co každý verš znamená
–, nabyla na zlověstném významu. Děti zpívající morbidní říkanku o smrti.
Rýmy Země Šlofíků také nedávaly žádný smysl. Rowan si vzpomínal, že děti
při jejím odříkávání chodily kolem jednoho, které bylo vybrané jako „to“.
A když říkanka skončila, dítě uprostřed muselo dát všem ostatním babu. Dítě,
které dostalo babu jako poslední, bylo nové „to“.
„Nejsou žádné důkazy, že země Šlofíků vůbec existuje,“ namítl.
„A proto ji nikdo nenašel. Dokonce ani tónové kulty, které v ni věří stejně
vroucně jako ve Velkou rezonanci.“
Zmínka o tonistech rozmetala veškeré naděje, že Rowan bude brát
Faradaye vážně. Tonisté? Opravdu? Toho dne, kdy zabil smrtky Goddarda,
Chomského a Randovou, zachránil mnoha tonistům život – ale to ještě
neznamenalo, že by bral kterákoli jejich vymyšlená kultická přesvědčení
vážně.
„Je to směšné!“ řekl Rowan. „Všechno!“
Faraday se tomu usmál. „Jak byly zakladatelky moudré, že zrnko pravdy
ukryly do něčeho tak absurdního. Kdo rozumný by to tam mohl hledat?“
Rowan zbytek noci nespal. Každý zvuk mu připadal zesílený – dokonce
i z tlukotu vlastního srdce dělaly jeho uši nesnesitelné dunění. To, co cítil,
nebyl strach, ale tíha. Břemeno, které si naložil, aby zachránil cech smrtek –
a teď k tomu přibyla zpráva, že Citra je možná v ohrožení.
Navzdory tomu, co si možná středomerické smrtky myslely, Rowan cech
smrtek miloval. Idea, že by ti nejmoudřejší a nejsoucitnější lidé měli
ukončovat životy, aby vyvážili nesmrtelnost, byla dokonalá myšlenka pro
dokonalý svět. Smrtka Faraday mu ukázal, jaká by smrtka ve skutečnosti měla
být – a velké množství smrtek, i těch nabubřelých a arogantních, nadále ctilo
nejvyšší hodnoty. Ale bez těchto hodnot by cech smrtek byl něčím strašlivým.
Rowan byl dost naivní, když si myslel, že tomu může zabránit. Ale smrtka
Faraday věděl, jak se věci mají. Přesto, Rowan si tuto cestu zvolil. Kdyby ji
teď opustil, bylo by to přiznání prohry. To nebyl ochotný udělat. Nemohl sice
bez cizí pomoci zabránit úpadku cechu smrtek, ale pořád mohl odstranit tolik
rakoviny, kolik jen dokáže.
Jenže byl tak sám. Přítomnost smrtky Faradaye mu poskytla krátký
okamžik sounáležitosti, ale jeho pocit izolovanosti tím ještě zesílil. A Citra?
Kde teď je? Její existence byla ohrožena, a co s tím mohl dělat? Určitě nějaká
možnost existovala.
Nakonec usnul, až když přišlo svítání, a ve svých snech se nemusel potýkat
se zmatkem, s nímž se vypořádával, když byl vzhůru. Vyplnily je vzpomínky
na jednodušší časy, kdy jeho největšími starostmi byly známky ve škole, hry
a rozpleskávací zlozvyk jeho nejlepšího kamaráda Tygera. Časy, kdy se před
ním široce rozprostírala zářivá budoucnost a on si byl naprosto jistý, že je
neporazitelný a může žít věčně.
 Není žádné velké tajemství, proč jsem se rozhodl zřídit výsadní regiony,
které se svými zákony a zvyklostmi liší od zbytku světa. Jednoduše jsem
pochopil potřebu rozmanitosti a společenské inovace. Obrovská část světa se
stala stejnorodou. To je osud sjednocené planety. Mateřské jazyky se stávají
něčím kuriózním a podružným. Rasy splývají do potěšující směsice toho
nejlepšího ze všech etnik s jen drobnými rozdíly.
Ale ve výsadních regionech se odlišnost podporuje a společenské
experimenty bují. Zřídil jsem sedm takových regionů, na každém světadílu
jeden. Tam, kde to bylo možné, jsem dodržel hranice, jež dotyčný region
vymezovaly ve věku smrtelnosti.
Obzvlášť pyšný jsem na společenské experimenty provozované v každém
z těchto výsadních regionů. Například v Nepálu je zakázaná zaměstnanost.
Všichni občané se mohou věnovat odpočinkovým činnostem, které si sami
zvolí, a dostávají mnohem vyšší základní nepodmíněný příjem než v jiných
regionech, aby se necítili ukřivděně, když si na živobytí doopravdy nemohou
vydělat. Výsledkem je podstatný nárůst nezištných a dobročinných aktivit.
Společenské postavení člověka se neměří bohatstvím, ale soucitem
a obětavostí.
Ve výsadním regionu Tasmánie si každý občan musí zvolit biologickou
modifikaci, která mu vylepší způsob života. Nejoblíbenější jsou žábrové
dýchací orgány, které umožňují žít jako obojživelník, a kožní lemy na bocích,
podobné jako mají poletuchy, které umožňují klouzavé létání jako sport
a způsob vlastního pohybu.
K účasti samozřejmě není nikdo nucen – lidé mohou do výsadních regionů
přicházet a odcházet, jak se jim zlíbí. Nárůst nebo úbytek populace výsadního
regionu
je ve skutečnosti dobrým ukazatelem toho, jak jsou jedinečné regionální
zákony úspěšné. Mohu tak pokračovat ve vylepšování lidského života tím, že
nejúspěšnější sociální programy široce využiji ve zbytku světa.
A pak je tu Texas.
To je region, v němž si zahrávám s tolerantní anarchií. Platí tam jen málo
zákonů, málo důsledků. Spíš než že bych tam vládl, snažím se nepřekážet
a dívám se, co se stane. Výsledky jsou smíšené. Viděl jsem lidi, kteří se
vyšvihli k tomu nejlepšímu, co v nich je, a viděl jsem jiné, kteří se stali
oběťmi svých nejkřiklavějších nedostatků. Musím si teprve udělat závěr, jaké
poučení se z tohoto regionu dá vyvodit. Je zapotřebí dalšího studia.
– Nimbus
 14
Tyger a smaragdová smrtka

„Budeš se muset zlepšit, pařmene.“

Smrtka v jasně zeleném, s divokýma očima a divokými způsoby, podtrhla
Tygeru Salazarovi nohy a poslala ho tvrdě na žíněnku. Proč říkali té tenoučké
věci žíněnka, když z ní byly úplně stejné modřiny jako z týkového dřeva
opalovací terasy střešního apartmá, na které spolu bojovali? Ne že by mu to
vadilo. I s utlumenými nanity si oblíbil příval endorfinů, který bolest při
tréninku provázel. Bylo to ještě lepší než rozpleskávání. Jistě, ze skákání
z vysokých budov se po čase mohla stát závislost, ale z boje nablízko zrovna
tak – a na rozdíl od rozplesknutí byl zápas pokaždé jiný. Jedinou obměnou,
kterou našel při rozpleskávání, bylo to, když v pádu do něčeho vrazil. Rychle
se postavil a boxoval znovu. A dařilo se mu uštědřit tolik dobrých ran, až to
smrtku Randovou rozčilovalo. Vyvedl ji z rovnováhy, poslal ji na zem
a rozesmál se – což ji rozčílilo ještě víc. O to mu šlo. Vznětlivost byla její
slabina. V krutém bojovém umění bokator Černá vdova sice byla mnohem
lepší než on, ale v důsledku prchlivosti byla ledabylá a dala se snadno přelstít.
Chvíli si myslel, že se na něho vrhne a začne se rvát. Když své výbušnosti
podlehla, škubala za vlasy, vydloubávala oči a do každého odhaleného
kousku těla zarývala nehty, které dokázaly poškrábat i kámen.
Dnes však ne. Dnes držela svou divokost pod kontrolou.
„Stačí,“ řekla a vycouvala z kruhu. „Jdi do sprchy.“
„Přijdeš tam za mnou?“ zeptal se škádlivě Tyger.
Ušklíbla se na něho. „Až tě jednou vezmu za slovo, nebudeš vědět, co máš
dělat.“
„Zapomínáš, že jsem profesionální pařmen. Ledacos znám.“ Nato si sundal
propocenou košili, aby jeho vypracovaný trup posloužil jako vizuální
poslední slovo, a šouravě se vzdálil.
Když se pak Tyger v soukromí sprchoval, zamyslel se nad tím, v jak
záviděníhodné situaci se ocitl. Spadl do něčeho, co bylo celkem příjemné.
Když přišel, předpokládal, že to bude normální akce. Ale žádná párty se
nekonala, jediným hostem byl on. Od jeho příjezdu už uplynul víc než měsíc,
a nevypadalo to, že by „akce“ měla v nejbližší době skončit – byť
předpokládal, že jestli to doopravdy je učednictví, nakonec jednou skončí. Do
té doby však mohl využívat luxusní střešní byt a jídla měl tolik, kolik dokázal
sníst. Jediné, co se po něm chtělo, bylo cvičení a trénink. „Musíš si vymakat
tělo na to, co přijde, pařmene.“ Nikdy mu neřekla jménem. Byl pro ni
vždycky „pařmen“, když byla v dobré náladě, a „červ“ nebo „pytel masa“,
když nebyla.
Svůj věk mu nikdy nepřiznala, ale hádal jí pětadvacet – opravdových
pětadvacet. Starší člověk, který se do dvaceti vrátil, měl v sobě něco, podle
čeho se dal snadno poznat. Mládí takového člověka v sobě mělo jistou
vyčpělost. Ale smaragdová smrtka procházela životem poprvé.
Po pravdě řečeno, nebyl si úplně jistý ani tím, že ta žena je smrtka. Měla
prsten smrtky, který vypadal jako pravý, ale nikdy neviděl, že by vyrazila
kosit – a znal o smrtkách dost, aby věděl, že musejí naplnit stanovenou kvótu.
Kromě toho se nikdy nesetkávala s jinými smrtkami. Nemusely se několikrát
za rok zúčastnit nějakého shromáždění? Říkalo se tomu konkláve. Ale možná
byla tato izolace texaská záležitost. Tady platila jiná pravidla a tradice než
v ostatních Merikách. Ne nadarmo se Texasu říkalo region osamocené
hvězdy.
Stejně neměl v úmyslu dívat se tomuto darovanému koni na zuby. V rodině
ho vždycky přinejlepším přehlíželi, a tak mu nedělalo problém být v centru
něčí pozornosti.
A byl teď silný. Hbitý. Exemplář, který si zaslouží závist a obdiv. Takže
i kdyby to všechno nebylo k ničemu a smaragdová smrtka ho propustila bez
jakéhokoli rozloučení nebo poděkování, dokázal by se k večírkům snadno
vrátit – a s postavou, jakou měl teď, by o něho byl velký zájem. Vyrýsované
tělo, jaké měl teď, by z něj udělalo bonbónek pro náročné.
A kdyby ho nenechala jít, co potom? Dostal by prsten a poslali by ho kosit?
Dokázal by se k tomu odhodlat? Jistě, provedl spoustu pseudosmrtelných
kanadských žertíků – ale to snad každý, ne? Ještě teď se usmíval, když si
vzpomněl na ten úplně nejlepší. Skokanský bazén na střední škole vypustili
kvůli údržbě a Tygera nenapadlo nic lepšího než ho napustit holografickou
vodou. Nejlepší skokan na škole vyšel na desetimetrové prkno a předvedl
dokonalou šipku, která skončila neúmyslným rozplácnutím. Zasténání, které
z něj vyšlo, než zmrtvěl, bylo legendární. Skoro to stálo za třídenní zákaz
vstupu do školy a šest týdnů veřejně prospěšných prací, kterými ho Nimbus
potrestal. Dokonce i skokan o několik dní později po návratu z regeneračního
centra uznal, že to byl povedený žert.
Ale zmrtvený a mrtvý byly dvě naprosto odlišné věci. Měl na to, aby
ukončoval život trvale a dělal to každý den? Třeba by mohl být jako ta
smrtka, u které byl v učení Rowan. Smrtka Goddard – ten uměl pořádat
velkolepé párty. Pokud to patřilo k popisu práce, Tyger předpokládal, že by
zvládl i zbytek.
Tyger samozřejmě nebyl stoprocentně přesvědčený, že se v jeho případě
jedná o učení na smrtku. Rowan koneckonců neobstál. A Tygerovi se
nechtělo věřit, že by dokázal uspět tam, kde se to Rowanovi nepodařilo.
Rowana navíc to, co zažil, změnilo. Po psychicky náročných úkolech, před
které byl postaven, se uzavřel do sebe a zvážněl. Tyger žádné takové
psychicky náročné úkoly řešit nemusel. Jeho mozek se do toho prakticky
nezapojoval, a to mu jedině vyhovovalo. Nikdy nepatřil k jeho nejsilnějším
orgánům.
Třeba ho cvičili, aby dělal smrtce osobního ochránce, i když si nedovedl
představit, proč by nějakého potřebovala.
Nikdo nebyl tak pitomý, aby zaútočil na smrtku, když trestem bylo
pokosení celé rodiny. Pokud by to bylo tak, nebyl si jistý, jestli by tu práci
přijal. Tvrdé nároky, ale žádná moc? Požitky by musely stát za to, aby na
něco takového přistoupil.
„Myslím, že už jsi skoro připravený,“ řekla mu toho dne u večeře
smaragdová smrtka. Její robot právě každému z nich naservíroval libový stejk
– a byl to opravdový stejk, žádná syntetizovaná hmota. Přírodní proteiny byly
koneckonců pro tvorbu svalů nejlepší.
„Myslíš připravený dostat prsten?“ zeptal se. „Nebo máš za lubem něco
jiného?“
Věnovala mu tajemný úsměv, který na něho působil dráždivěji, než si byl
ochotný přiznat. Když tam přišel, nepřipadala mu atraktivní, ale krutá,
zároveň však intimní povaha bokatorového boje jeho vztah k ní změnila.
„Jestli jde o prsten, nemusím na konkláve podstoupit nějaké zkoušky?“
zeptal se.
„Věř mi, pařmene,“ odvětila. „Ten prsten budeš mít na prstu, aniž bys
musel před konkláve předstoupit. Za to se ti můžu osobně zaručit.“
Takže z něj bude smrtka! Zbytek večeře Tyger spořádal s gustem. Bylo
opojné a zároveň mrazivé konečně znát povahu svého osudu!
 Třetí část:

NEPŘÁTELÉ MEZI NEPŘÁTELI

Pryč z kraje Bdění,
ten pro nás není,
poběžme do kraje Šlofíka.

Tam jako ptáci

zmizíme v mracích,
nebo nám budík dotiká.

A tolik korálků,
a tolik cest,
a tolik maršálků,
může nás vést.

Kdo může utíká,

na jih od Bdění,
rovnou do země Šlofíka.

– dětská říkanka (původ neznámý)

 15
Síň zakladatelek

Velká alexandrijská knihovna – považovaná za jeden z divů antického

světa – byla klenotem Ptolemaiovy vlády. Byl to intelektuální střed světa,
když byl svět ještě středem vesmíru a všechno ostatní se točilo kolem něho.
Bohužel, Římská říše se domnívala, že středem vesmíru je její verze světa,
a knihovnu vypálila. Bylo to považováno za jednu z největších ztrát
písemnictví a moudrosti, jaká svět postihla za celou jeho existenci.
Postavit ji znovu byl Nimbův nápad. Pro obrovskou stavbu zmobilizoval
tisíce lidí a na padesát let jim dal práci a cíl. Když byla Velká knihovna
dokončena, byla to nejvěrnější kopie originálu, jakou bylo možné postavit, na
stejném místě, kde stála ta původní. Měla sloužit jako připomínka toho, co
bylo v minulosti ztraceno, a zároveň jako příslib, že teď, když je poznání pod
Nimbovou ochranou, už k žádné jeho další ztrátě nedojde. Pak, když byla
knihovna dokončena, se jí zmocnil cech smrtek, aby do ní uložil sbírku
smrtčích deníků – v kůži vázaných pergamenových svazků, do nichž musejí
smrtky zaznamenávat každý den svého života.
Vzhledem k tomu, že smrtky mohly dělat, co se jim zachtělo, Nimbus jim
v tom nemohl zabránit. Musel se spokojit s vědomím, že knihovna byla
alespoň postavena znovu. Pokud šlo o její hlavní cíl, ten mohl zůstat v rukou
lidstva.
Munira Atrušiová měla jako většina lidí na světě práci, která byla dokonalá
v tom, že byla dokonale obyčejná. A jako většina lidí na světě necítila ke své
práci nenávist, ani k ní necítila lásku. Její pocity se držely přibližně uprostřed.
Pracovala ve Velké alexandrijské knihovně na částečný úvazek: dvě noční
směny týdně, od půlnoci do šesti ráno. Většinu dní trávila na přednáškách
v káhirském kampusu Izrábijské univerzity, kde studovala informatiku.
Jelikož všechny informace na světě již dávno zdigitalizoval a zkatalogizoval
Nimbus, vysokoškolský titul z informatiky byl, stejně jako většina ostatních
vysokoškolských titulů, prakticky k ničemu. Byl by to zarámovaný papír na
stěně. Povolení k tomu, aby se mohla přátelit s dalšími, kteří mají podobně
zbytečné tituly.
Munira však doufala, že by jí ten papír mohl zajistit dostatečnou prestiž,
aby knihovnu přesvědčila, že ji má po promoci zaměstnat jako kurátorku na
plný úvazek – protože na rozdíl od zbytku informací na světě Nimbus deníky
smrtek nekatalogizoval. S deníky nadále pracovaly neohrabané lidské ruce.
Každý, kdo chtěl prozkoumat tři a půl milionu svazků nashromážděných od
počátku cechu smrtek, musel přijít sem – a mohl přijít, kdykoli chtěl, protože
Velká knihovna byla otevřená pro celý svět čtyřiadvacet hodin denně, každý
den v roce. Munira zjistila, že její maximální dostupnost přesto využívá jen
málokdo. V denních hodinách to bývala jen hrstka akademiků věnujících se
nějakému výzkumu. Turistů byla spousta, ale těm šlo spíš o historii knihovny
a její architekturu.
Svazky jako takové je zajímaly minimálně, jen jako pozadí pro fotografie.
Málokdy se stalo, že se někdo v knihovně ukázal v noci. Zpravidla to byla
jen Munira a dva příslušníci Nožové gardy, jejichž přítomnost byla spíš
dekorativní než smysluplná. Stáli mlčky u vchodu jako živé sochy. V průběhu
dne poskytovali turistům další příležitost k fotografování.
Při těch nočních směnách považovala za štěstí, že dorazí jeden nebo dva
lidé, a to ještě většinou takoví návštěvníci věděli, co chtějí, takže k jejímu
informačnímu stolu vůbec nepřišli. Muniře to umožňovalo trávit čas studiem
nebo čtením textů smrtek – které jí připadaly fascinující. Nahlédnout do srdcí
a duší mužů a žen pověřených ukončováním života, vědět, co při kosení cítili
– bylo to návykové a ze čtení deníků se pro Muniru stala posedlost. Vzhledem
k tomu, že do sbírky každým rokem přibývaly tisíce nových svazků, jí četba
nemohla nikdy dojít – i když zápisky některých smrtek byly mnohem
zajímavější, než tomu bylo v případě jiných.
Přečetla všechno o vnitřních pochybách, které choval nejvyšší sekáč
Koperník, než se sám pokosil; o tom, jak hluboce lituje smrtka Curieová
unáhlených činů, jichž se dopustila jako mladá smrtka; a samozřejmě také
vyložené lži smrtky Shermana. Na obyčejných, rukopisných stránkách
smrtčích deníků bylo mnoho věcí, které ji zajímaly.
Jednou večer na začátku prosince byla Munira zabraná do erotických
eskapád zesnulé smrtky Randové – ta zřejmě věnovala velkou část svých
deníkových zápisků podrobnostem o svých nejrůznějších sexuálních úlovcích.
Munira právě obrátila stránku, když vzhlédla a spatřila, že se k ní blíží nějaký
muž. Jeho nohy nevydávaly na mramorové podlaze vstupního vestibulu žádný
zvuk. Na sobě měl nevýrazný šedivý oděv, ale z jeho držení těla Munira
poznala, že je to smrtka. Smrtky nechodí jako normální lidé. Pohybují se
s autoritou, jako by se před nimi musel rozestupovat samotný vzduch. Jenže
jestli byl smrtka, proč by přišel bez róby?
„Dobrý večer,“ promluvil. Hluboký zvuk jeho hlasu měl merický přízvuk.
Měl šedivé vlasy a pečlivě zastřižené vousy, které rovněž šedivěly, ale jeho
oči působily mladistvě. Bystře.
„Vlastně je spíš ráno, ne večer,“ odpověděla Munira. „Přesně řečeno dvě
patnáct.“ Znala jeho tvář, ale nevěděla odkud. Pak se její pamětí něco mihlo.
Čistoskvoucí bílá róba. Ne, bílá ne… slonovinová. Neznala všechny smrtky,
natožpak všechny merické – ale znala ty, které si získaly určitý mezinárodní
věhlas. Však ona si ho nakonec zařadí.
„Vítejte ve Velké alexandrijské knihovně,“ prohlásila. „Jak
vámmohupomoci?“ Záměrněmuneříkala „Vaše Ctihodnosti“, jak bylo při
oslovování smrtek běžné, protože se evidentně snažil zůstat inkognito.
„Hledám nejstarší texty,“ oznámil jí.
„Které smrtky?“
„Všech.“
„Nejstarší texty všech smrtek?“
Povzdechl si. Trochu ho rozčilovalo, že se nesetkává s pochopením. Ano,
musel být smrtka. Jedině smrtka dokáže vypadat popuzeně a trpělivě zároveň.
„Všechny nejstarší texty všech prvních smrtek,“ vysvětlil. „Jako byly
Prométheus, Sapfó, Lennon –“
„Já vím, kdo byly první smrtky,“ řekla, protože ji jeho povýšenost rozčílila.
Munira obvykle nebyla tak nepříjemná, ale vyrušil ji při obzvlášť zajímavé
četbě. Denní studium jí navíc ponechávalo jen málo času na spaní, takže byla
unavená. Nuceně se usmála a rozhodla se, že na tohoto tajemného muže zkusí
být přívětivější – protože jestli byl smrtka, mohl se koneckonců rozhodnout,
že ji pokosí, pokud by byla příliš protivná.
„Všechny nejstarší deníky jsou v Sále zakladatelek,“ sdělila mu. „Budu
vám jej muset odemknout. Pojďte za mnou, prosím.“ Na své stanoviště
umístila cedulku „Přijdu za 5 minut“ a vykročila spolu s ním do hlubokých
zákoutí knihovny.
Její kroky se rozléhaly žulovou chodbou. V nočním tichu bylo všechno
hlasitější. Zatřepetání netopýřích křídel nahoře v trámoví mohlo znít, jako by
vzlétal drak… ale mužovy nohy přesto nevydávaly žádný zvuk, jak šli. Jeho
tichost ji znervózňovala. Totéž platilo pro světla v knihovně, která se před
nimi rozsvěcela a za nimi zhasínala, jak procházeli chodbou, a napodobovala
pochodně, takže jejich záře mihotala. Byl to rafinovaný efekt, ale výsledkem
bylo, jako by se stíny znepokojivě prodlužovaly a zase zkracovaly.
„Jistě je vám známo, že všechny populární práce zakladatelek jsou
k dispozici na veřejném serveru cechu smrtek,“ připomněla mu Munira.
„Jedná se o stovky vybraných textů.“
 „Nestojím o vybrané texty,“ odpověděl jí. „Zajímají mě ty, které ‚vybrány‘
nebyly.“
Znovu si ho dobře prohlédla a konečně jí došlo, kdo to je – a došlo jí to
s takovou silou, že ohromením klopýtla. Bylo to jen malé škobrtnutí, ze
kterého se rychle vzpamatovala – ale on si toho všiml. Byl koneckonců
smrtka a smrtkám neunikne nic.
„Stalo se něco?“ zeptal se.
„Vůbec ne. To ta mihotavá světla,“ řekla mu. „Nerovné spoje v dlaždicích
jsou při tomhle osvětlení špatně vidět.“ Což byla pravda, i když to nebyl
důvod jejího špatného došlápnutí. Ale když byla v tom, co řekla, pravda, třeba
její lež nezaznamená.
Munira si během svého působení tady v knihovně získala přezdívku.
Ostatní personál jí za zády říkal „hrobařka“. Částečně pro její smutnou
povahu, ale také proto, že jedním z jejích úkolů bylo uzavírat sbírky smrtek,
které se samy pokosily nebo byly trvale ukončeny neblahými prostředky – jak
k tomu docházelo čím dál častěji v merických regionech.
Před rokem zkatalogizovala kompletní sbírku tohoto smrtky od přijetí do
cechu po den, kdy zemřel. Jeho deníky již nebyly ve sbírkách živých smrtek.
Ležely teď v severním křídle, mezi deníky všech ostatních středomerických
smrtek, které již nechodily po povrchu Země. Přesto smrtka Michael Faraday
kráčel hned vedle ní.
Munira přečetla mnoho deníků smrtky Faradaye. Jeho myšlenky a úvahy na
ni vždycky působily víc než většina ostatních. Byl to člověk, který všechno
prociťoval do hloubky. Zpráva o tom, že se vloni sám pokosil, Muniru
rozesmutnila – ale nepřekvapila. Tak obtížené svědomí jako jeho bylo těžké
břemeno k unesení.
Munira sice již byla v přítomnosti mnoha smrtek, ale nikdy si nepřipadala
tak omámená jako teď. Ale nemohla dopustit, aby to na ní bylo znát. Nemohla
dát najevo, že ví, kdo to doopravdy je. Nejdřív potřebovala čas, aby to
zpracovala a přišla na to, jak se tady mohl ocitnout a proč.
„Jmenuješ se Munira,“ řekl. Bylo to spíš konstatování než otázka. Nejdřív
si myslela, že si určitě přečetl její jmenovku na stolku informací, ale něco jí
napovědělo, že její jméno znal mnohem dřív, než za ní dnes večer přišel.
„Tvoje jméno znamená ‚svítivá‘.“
„Já vím, co moje jméno znamená,“ odvětila Munira.
„A jsi taková?“ zeptal se. „Jsi světlo mezi slabšími hvězdami?“
„Jsem jenom pokorný sluha knihovny,“ odvětila.
 Vyšli z dlouhé centrální chodby na zahradní nádvoří. Na jeho druhé straně
se nacházely brány Sálu zakladatelek z tepaného železa. Měsíc na nebi barvil
tvarované keře a sochy kolem nich do nafialovělého odstínu. Jejich stíny byly
jako tmavé jámy, na které Munira šlapala jen zdráhavě.
„Vyprávěj mi o sobě, Muniro,“ vyzval ji tím tichým způsobem, kterým
smrtky dovedou ze zdvořilých žádostí udělat příkazy, jež se nedají odmítnout.
V tu chvíli si uvědomila, že ho nejenom poznala, ale on že to ví. Hrozilo jí
tím pádem nebezpečí, že bude pokosena? Ukončí Faraday její život, aby
ochránil vlastní identitu? Podle toho, co od něho četla, jí nepřipadal jako ten
typ smrtky, který by něco takového udělal, jenže smrtky byly nevyzpytatelné.
Najednou jí bylo chladno, přestože izrábijská noc byla dusná a teplá.
„Jsem přesvědčená, že všechno, co bych vám mohla říct, již víte, smrtko
Faradayi.“
Tak. Vyslovila to. Teď bylo veškeré přetvařování pryč. Usmál se.
„Omlouvám se, že jsem se nepředstavil dřív,“ pronesl, „ale moje přítomnost
zde je… řekněme… nestandardní.“
„Takže jsem v přítomnosti ducha?“ zeptala se. „Zmizíte do zdi a budete se
noc co noc vracet, abyste mne pronásledoval toutéž žádostí?“
„Možná,“ odpověděl. „Uvidíme.“
Došli k Sálu zakladatelek, ona odemkla brány a společně vstoupili do
prostorné místnosti, která Muniře odjakživa připomínala kryptu – dokonce
natolik, že se turisté často ptali, jestli jsou tady první smrtky pohřbené.
Nebyly, ale Munira přesto jejich přítomnost v místnosti často cítila.
Na těžkých vápencových policích byly stovky knih, každá v samostatném
klimatizovaném obalu z plexiskla – výstřelek vyhrazený pouze těm nejstarším
svazkům v knihovně.
Smrtka Faraday začal hledat. Munira si myslela, že požádá o soukromí
a řekne jí, aby odešla – ale místo toho ji požádal:
„Zůstaň tady, prosím. Toto místo je příliš majestátní a strohé, než aby se
tady člověk sám cítil příjemně.“
Zavřela tedy bránu, vyhlédla ven, aby se přesvědčila, že je nikdo nevidí,
pak mu pomohla otevřít složité plastové pouzdro, v němž byla kniha, kterou
vzal z police, a sedla si proti němu ke kamennému stolu, který stál uprostřed
sálu. Nijak se nevyjádřil k otázce, která mezi nimi visela ve vzduchu, a tak ji
musela položit.
„Jak jste se sem dostal, Vaše Ctihodnosti?“ otázala se.
 „Letadlem a trajektem,“ odpověděl se samolibým úsměvem. „Řekni mi,
Muniro, proč ses rozhodla pracovat pro cech smrtek, když jsi neuspěla
v učení?“
Naježila se. Chtěl ji tak potrestat za otázku, na kterou nechtěl odpovědět?
„Není pravda, že jsem neuspěla,“ namítla. „Na konci mého učednictví měli
místo jen pro jednu izrábijskou smrtku a kandidátů bylo pět. Takže jednoho
vybrali a čtyři ne. Být mezi nevybranými není totéž, co neuspět.“
„Promiň, nemyslel jsem to urážlivě nebo neuctivě,“ řekl.
„Jenom mě zaujalo, že zklamání neobrátilo tvé srdce proti cechu smrtek.“
„Zaujalo, ale nepřekvapilo?“
Smrtka Faraday se usmál. „Mě překvapí máloco.“
Munira pokrčila rameny, jako by její neúspěšné učednictví před třemi roky
nebylo důležité. „Vážila jsem si cechu smrtek tenkrát a vážím si ho teď,“
prohlásila.
„Chápu,“ řekl. Opatrně při tom listoval ve starém deníku.
„A jak jsi oddaná systému, který tě vyřadil?“
Munira zatnula zuby. Nebyla si jistá, jakou odpověď chce slyšet – a když
na to přijde, nebyla si jistá ani tím, jak mu po pravdě odpovědět.
„Mám práci. Dělám ji. Jsem na ni hrdá,“ prohlásila.
„A dobře děláš.“ Zadíval se na ni. Do ní. Skrze ni. „Můžu se ti svěřit se
svým hodnocením Muniry Atrušiové?“ zeptal se.
„Mám na výběr?“
„Vždycky máš na výběr,“ řekl, což byla přímo ukázková polopravda.
„Dobře. Svěřte se mi s tím hodnocením.“
Zlehka starý deník zavřel a věnoval jí svou plnou pozornost.
„Stejně jako cech smrtek miluješ, taky ho nenávidíš,“ prohlásil. „Proto
chceš, abys pro něj byla nepostradatelná. Doufáš, že časem se staneš největší
světovou kapacitou na deníky přechovávané v této knihovně. Dalo by ti to
moc nad celými dějinami cechu smrtek. Ta moc by byla tvé tiché vítězství,
protože bys věděla, že cech smrtek tě potřebuje víc, než potřebuješ ty jeho.“
Munira najednou ucítila lehkou ztrátu rovnováhy, jako by se jí pod nohama
přesýpaly pouštní písky, které pohltily města faraonů a teď byly připravené
spolknout i ji. Jak do ní mohl vidět tak hluboko? Jak mohl slovy vyjádřit
pocity, které nikdy nepřiznala ani sama sobě? Dokonale ji přečetl způsobem,
který ji osvobozoval a zároveň si ji podmaňoval.
„Vidím, že mám pravdu,“ řekl jednoduše. Věnoval jí úsměv, který byl
hřejivý a zároveň uličnický.
„Co vlastně chcete, smrtko Faradayi?“
Konečně jí to pověděl: „Chci sem chodit noc co noc, dokud v těchto
starých denících nenajdu, co hledám. A chci, abys mou totožnost tajila
a varovala mě, pokud se někdo objeví, zatímco se budu věnovat výzkumu.
Chci, abys mi slíbila, že se cech smrtek nedozví, že jsem pořád ještě naživu.
Dokážeš to pro mě udělat, Muniro?“
„Řeknete mi, co hledáte?“ zeptala se.
„To nemohu. Kdybych to udělal, přinutili by tě, abys to prozradila. Nechtěl
bych tě do takového postavení dostat.“
„Ale nevadí vám stavět mě do nezáviděníhodného postavení tím, že budu
tajit vaši přítomnost.“
„Nic nezáviděníhodného na tom není,“ odvětil. „Dokonce mám podezření,
že je to pro tebe velká pocta, když ti své tajemství svěřím.“
Opět měl pravdu. „Nelíbí se mi, že děláte, jako byste mě znal líp, než se
znám já sama.“
„Jenže ono to tak je,“ namítl jednoduše. „Znám tě, protože znát lidi patří
k práci smrtky.“
„U všech smrtek to tak není,“ poukázala. „Najdou se takové, které střílejí,
řežou a tráví bez úcty, jakou jste těm, jež jste kosil, vždycky prokazoval vy.
Ony znají jen ukončování života, ale o životy těch, které ukončují, se nikdy
nestarají.“
Faradayovým vystupováním, které měl doposud pevně pod kontrolou,
probleskl hněv – ale nebyl to hněv určený jí.
„Ano, smrtky ‚nového řádu‘ projevují do očí bijící neúctu k vážnosti svého
poslání. Je to jeden z důvodů, proč jsem přišel sem.“
Nic dalšího už neřekl. Jenom čekal na její odpověď. Ticho se protahovalo,
ale nebylo to trapné ticho. Nikoli, bylo obtížené významem. Působilo
závažně, a tak potřebovalo čas, aby se rozvinulo.
Neuniklo jí, že se o noční služby střídá se čtyřmi dalšími – jinými studenty,
kteří vzali práci na částečný úvazek… To znamenalo, že tentokrát byla ona
tou z pěti, která byla vybrána.
„Udržím vaše tajemství,“ slíbila mu Munira. Pak nechala smrtku Faradaye
bádat, s pocitem, jako by její život konečně dostal pořádný smysl.
 Často nechápu odpor, který cítí někteří lidé k tomu, že komplexně sleduji
jejich aktivity. Nedělám to nijak vtíravě. Nezvedenci to možná tvrdí, ale
přítomen jsem jen tehdy, když jsem funkční, nezbytný a zvaný. Ano, mám
kamery v soukromých obydlích všude s výjimkou jednoho výsadního regionu
– ale ty kamery se dají jediným slovem vypnout. Mou schopnost sloužit
jednomu každému jednotlivci samozřejmě omezuje, když nemám úplnou
znalost jejich chování a interakcí. Z toho důvodu se velká většina lidí
neobtěžuje tím, aby mne oslepovala. 95,3 procenta populace mi v libovolném
okamžiku umožňuje, abych byl svědkem jejich osobního života, protože vědí,
že to jejich soukromí nenarušuje víc než senzory na osvětlení zapínané
pohybem.
Většinu ze zbývajících 4,7 procenta „dění za zavřenými dveřmi“, jak jsem
tomu začal říkat, vyplňují především různé sexuální aktivity. Připadá mi
absurdní, že mnozí lidé nechtějí, abych byl svědkem jejich aktivit za
zavřenými dveřmi, neboť mé postřehy přispívají v každé situaci ke zlepšení.
Trvalé pozorování není nic nového: byl to základní princip náboženské víry
od počátků civilizace. V průběhu dějin se většinou věřilo ve Všemocného,
který vidí nejenom to, co lidé dělají, ale dokáže jim nahlédnout až do duše.
Takové pozorovací schopnosti budily v lidech velkou lásku a oddanost.
Což ale nejsem měřitelně dobrotivější než různé verze boha? Nikdy jsem
nepřivolal povodeň ani nezničil celá města jako trest za jejich neřestnost.
Nikdy jsem neposlal armády, aby mým jménem dobývaly. Dokonce jsem
nikdy žádného člověka nezabil, ani mu neublížil. Takže i když oddanost
nevyžaduji, nezasloužím si ji?

– Nimbus
 16
Dokud se něco nestane

Kamery se neslyšně otáčely a sledovaly, jak smrtka v červené róbě,

doprovázená dvěma statnými příslušníky Nožové gardy, vchází do kavárny.
Směrové mikrofony zachycovaly každý zvuk od tichého poškrábání ve
vousech po odkašlání. Rozlišovaly v kakofonii zvuků, aby zaměřily jediný
rozhovor, který začal, když se smrtka v červeném posadila.
Nimbus se díval. Nimbus poslouchal. Nimbus přemýšlel. V situaci, kdy
řídil a spravoval celý svět, si uvědomoval, že věnovat takovou pozornost
jednomu rozhovoru nepředstavuje efektivní využití jeho energie, avšak
Nimbus tento rozhovor považoval za důležitější než kterýkoli z více než
miliardy rozhovorů, do nichž byl momentálně zapojen nebo které
monitoroval. Zejména kvůli osobám, které se ho účastnily.
„Děkuji, že jste souhlasily se setkáním,“ řekl smrtka Constantine smrtkám
Curieové a Anastázii. „Vážím si toho, že jste vyšly z úkrytu, abychom mohli
tuto malou schůzku na vrcholné úrovni uskutečnit.“
Smrtku Curieovou ta myšlenka viditelně pobouřila.
„My se neskrýváme,“ prohlásila. „Rozhodly jsme se kočovat. Je zcela
přípustné, aby se smrtky potulovaly, jak se jim zachce.“
Nimbus zvýšil osvětlení v místnosti o pouhých několik lumenů, aby mohl
lépe vyhodnotit detaily obličejových výrazů.
„Ať už tomu říkáte ukrývání, potulování nebo útěk, zdá se, že je to účinná
strategie. Ti, kteří na vás zaútočili, buď zůstávají do dalšího útoku nenápadní,
nebo se rozhodli neobtěžovat se pohyblivými cíli a přenesli svou pozornost
jinam.“ Krátce se odmlčel, načež dodal: „Ale pochybuji o tom.“
Nimbus věděl, že smrtky Curieová a Anastázie se od pokusu připravit je
o život nikdy nezdržely na jednom místě déle než den nebo dva. Ale kdyby
jim mohl něco poradit, doporučil by jim, aby jejich stopa po kontinentu byla
nepředvídatelnější. Vždy dokázal předpovědět se dvaačtyřicetiprocentní
úspěšností, kam pojedou příště. To znamenalo, že to mohou dokázat
předpovědět i útočníci.
„Máme stopy, odkud pocházely výbušniny,“ sdělil jim smrtka Constantine.
„Známe místo, kde došlo k jejich sestavení, a známe dokonce vozidlo, které je
převezlo – ale stále nevíme, kteří lidé se v tom angažovali.“
Kdyby se Nimbus mohl pohrdavě ušklíbnout, udělal by to. On věděl
přesně, kdo výbušniny zkonstruoval, kdo je položil a kdo nastražil spouštěcí
drát. Jenže kdyby cechu smrtek řekl, co ví, závažně by tím porušil zákon
o oddělení smrtek od státu. Maximum toho, co mohl udělat, bylo nepřímo
podnítit Greysona Tollivera, aby smrtící explozi zabránil. Jenže i když
Nimbus věděl, kdo výbušniny přichystal, věděl, že dotyčné osoby nejsou ti,
kteří nesou odpovědnost. Byli to jen pěšáci, jimiž pohybovala schopnější
ruka. Ruka někoho, kdo byl natolik vychytralý a opatrný, že se jej nepodařilo
odhalit – nejenom cechu smrtek, ale ani Nimbovi.
„Potřebuji s vámi probrat vaše metody kosení, Anastázie,“ řekl smrtka
Constantine.
Smrtka Anastázie ve své róbě s nepříjemným pocitem poposedla. „Už se to
probíralo na konkláve – mám plné právo kosit tak, jak to dělám.“
„Tady nejde o to, jaká máte coby smrtka práva, ale o vaše bezpečí,“
odpověděl jí Constantine.
Smrtka Anastázie se chystala ostře odpovědět, ale smrtka Curieová ji
zarazila lehoučkým dotykem na zápěstí.
„Ať smrtka Constantine dokončí, co chce říct,“ navrhla.
Smrtka Anastázie do sebe hlubokým nádechem dostala přesně 3 644
mililitrů vzduchu a pomalu je vypustila. Nimbus vytušil, že smrtka Curieová
uhodla povahu toho, co se Constantine chystá říct. Ale Nimbus hádat
nemusel. Věděl.
Naproti tomu Citra neměla ani ponětí. Ale myslela si, že ví všechno, co se
Constantine chystá říct – takže sice nasadila výraz, jak smrtka Anastázie
velice pozorně poslouchá, ale v duchu si už formulovala odpověď.
„Možná je obtížné sledovat vaše pohyby, smrtko Anastázie, ale je velice
snadné sledovat pohyby lidí, které jste určila k pokosení,“ prohlásil smrtka
Constantine. „Pokaždé když vás některý z nich kontaktuje, aby dohodl čas
a místo svého pokosení, vaši nepřátelé snadno získají příležitost vás
zlikvidovat.“
„Zatím jsem v pořádku.“
„Jistě,“ řekl Constantine. „Budete v pořádku, dokud se něco nestane. Proto
jsem požádal vrchního sekáče Xenokrata, aby vás z kosení omluvil, dokud
hrozba nepomine.“
Citra si myslela, že to řekne, a tak okamžitě zareagovala.
 „Pokud neporuším některé z přikázání smrtek, ani vrchní sekáč mi nemůže
říkat, co smím a nesmím dělat. Jsem nezávislá a stojím nad všemi ostatními
zákony, stejně jako vy!“
Její odpověď nevtáhla smrtku Constantina do debaty, dokonce neprojevil
ani nesouhlas… což Citru znepokojilo.
„Ano, samozřejmě,“ odvětil. „Neřekl jsem, že vás někdo nutí, abyste
s kosením přestala. Řekl jsem, že máte omluvu. To znamená, že když
nebudete kosit, nebudete potrestána za nedodržení kvóty.“
„V tom případě,“ řekla smrtka Curieová tónem, z něhož bylo jasné, že
tomu není možné odporovat, „pozastavím kosení i já.“ Pak povytáhla obočí,
jako by ji právě něco napadlo.
„Mohly bychom si zajet na Trvalku!“ Otočila se ke smrtce Anastázii.
„Když už budeme mít nucené volno od kosení, proč z toho neudělat
opravdovou dovolenou?“
„To je skvělý nápad!“ prohlásil smrtka Constantine.
„Já dovolenou nepotřebuju,“ nedala se Citra.
„Tak to ber jako vzdělávací výlet!“ navrhla smrtka Curieová. „Každá
mladá smrtka by se měla vydat na ostrov Vytrvalého srdce. Uvědomíš si
souvislosti a propojení s tím, kdo jsme a proč děláme, co děláme. Třeba se
dokonce setkáš s nejvyšší sekáčkou Kahlo!“
„Uvidíš i opravdové srdce, podle něhož je ostrov pojmenován,“ vykládal jí
Constantine, jako by ji to mělo nalákat.
„A Pokladnici památek a budoucností – kam se jen tak někdo nedostane –,
ale náhodou se znám s arcismrtkou Hemingwayem ze Světové rady smrtek.
Vsadím se, že by mohl zařídit speciální prohlídku.“
„Sama jsem v pokladnici nikdy nebyla,“ poznamenala smrtka Curieová.
„Prý je to působivé.“
Smrtka Anastázie zvedla ruce. „Dost!“ vyhrkla. „Cesta na Trvalku zní sice
lákavě, ale zapomínáte, že tady ještě mám povinnosti, od kterých nemohu jen
tak odejít. Je tu bezmála třicet lidí, které už jsem vybrala k pokosení. Všichni
mají vpíchnuté jedovaté zrnko, které je po měsíci zabije. Ale já je NECHCI
pokosit takovým způsobem!“
Nato řekl smrtka Constantine: „Tím se nemusíte trápit. Již byli pokoseni.“
Nimbus o tom samozřejmě věděl, ale Citru to dokonale zaskočilo. Slyšela,
jak to Constantine řekl, ale chvíli trvalo, než jí došlo, co ta slova znamenají.
Její nervová soustava je zaregistrovala ještě dřív než její mysl. Cítila, jak se jí
zahřívají uši a stahuje se jí hrdlo.
„Co jste to řekl?“
„Řekl jsem, že už byli pokoseni. Několik dalších smrtek dostalo za úkol
dokončit vaše kosení, včetně toho muže, kterého jste vybrala včera. Ujišťuji
vás, že všechno je v pořádku. Všechny jejich rodiny dostaly imunitu.
Neexistují žádné další volné konce, které by vás mohly ohrozit.“
Citra začala koktat a rozčilovat se, což se k ní vůbec nehodilo. Byla hrdá na
to, že se vždy dovede vyjadřovat jasně a ostře, ale tato nečekaná rána ji
vyvedla z rovnováhy. Otočila se ke smrtce Curieové. „Ty jsi o tom věděla,“
„Ne,“ odpověděla Marie, „ale dává to smysl, Anastázie. Až se uklidníš
a zamyslíš se nad tím, pochopíš, proč to bylo nutné.“ Jenže Citra byla na hony
vzdálená tomu, aby se uklidnila.
Myslela na různé lidi, které vybrala k pokosení. Slíbila jim, že budou mít
čas na to, aby mohli své záležitosti dokončit – že si budou moci vybrat, jak
a kde k tomu dojde. Slovo smrtky bylo vším. Byla to součást kodexu cti,
jehož dodržování Citra odpřisáhla. Teď byly všechny tyto sliby v troskách.
„Jak jste to mohli udělat? Kdo vám dal právo?“
Smrtka Constantine zvýšil hlas. Nekřičel, ale jeho hlas byl tak zvučný, že
přebil Citřino rozhořčení.
„Máte pro cech smrtek až příliš velkou cenu, než abychom mohli riskovat,
že vás ztratíme!“
Jestli pro ni jeho první přiznání bylo nečekaná rána, tohle přišlo jako pecka
z druhé strany.
„Cože?“
Smrtka Constantine si založil ruce na prsou. Bylo na něm vidět, že si tu
chvíli užívá. „Ale ovšem, drahá Anastázie, máte obrovskou cenu,“ zopakoval.
„Chcete vědět proč?“ Pak se k ní naklonil blíž a promluvil jen o maličko
hlasitěji než šeptem:
„Protože víříte stojaté vody.“
„Co to má znamenat?“
„No tak, určitě víte, jaký máte od svého přijetí na cech smrtek vliv. Starou
gardu štvete a nový řád se vás bojí. Oslovujete smrtky, které by raději zůstaly
zalezlé ve své namyšlenosti, a nutíte je dávat pozor, co se děje.“ Opřel se na
židli. „Nic mi nedělá větší radost než vidět cech smrtek vyprovokovaný ze
svého sebeuspokojení. Dala jste mi naději v budoucnost.“
 Citra nepoznala, jestli z něj mluví upřímnost, nebo sarkasmus. Představa,
že by mohl mluvit pravdu, ji kupodivu znepokojovala víc. Marie jí řekla, že
smrtka Constantine není nepřítel, ale Citra toužila, aby byl! Chtěla se s ním
a jeho samolibým ovládáním situace pustit do křížku, ale věděla, že je to
marné. Jestli si chtěla zachovat aspoň nějakou důstojnost, musela zůstat
u klidné zdrženlivosti „moudré“ smrtky Anastázie. A právě když nutila své
myšlenky, aby se zklidnily, něco ji napadlo.
„Takže jste pokosili všechny lidi, které jsem v uplynulém měsíci vybrala?“
„Ano, to už jsem vám přece řekl.“ Smrtku Constantina trochu popudilo, že
se ho na to ptá znovu.
„Já vím, co jste mi řekl… ale nechce se mi věřit, že se vám podařilo
pokosit je všechny. Vsadím se, že jednoho nebo dva jste ještě nedostali.
Přiznáte to, jestli je to pravda?“
Constantine se na ni podíval trochu podezíravě. „O co vám jde?“
„O příležitost…“
Smrtka Constantine chvíli neříkal nic. Smrtka Curieová přejížděla
pohledem mezi nimi. Nakonec Constantine promluvil: „Tři se nám nepodařilo
lokalizovat. Máme v plánu je pokosit, jakmile se nám to podaří.“
„Až na to, že vy je nepokosíte,“ odvětila Citra. „Necháte to udělat mě, jak
to bylo v plánu… a počkáte si na někoho, kdo se mě pokusí zabít.“
„Pravděpodobnější je, že jejich cílem je Marie, ne vy.“
„Takže když na mě nikdo nezaútočí, budete to vědět jistě.“ Stále nebyl
přesvědčený. „Vycítí past na kilometry daleko.“
Citra se usmála. V tom případě budete muset být chytřejší než oni. Anebo
bych po vás chtěla příliš?“
Constantine se zamračil. Smrtku Curieovou to rozesmálo.
„Výraz, který teď máš ve tváři, Constantine, stojí za všechny pokusy o náš
život!“
Nic na to neřekl. Nadále věnoval svou pozornost Citře.
„I kdybychom na ně vyzráli – a my to dokážeme –, je to riskantní.“
Citra se usmála. „Jaký má smysl žít věčně, když člověk nemůže trochu
riskovat?“
Nakonec Constantine neochotně souhlasil, že dovolí, aby Citra posloužila
jako návnada.
 „Trvalka asi může počkat,“ prohlásila smrtka Curieová.
„A já se tam tolik těšila.“ Ale Citra ji podezírala, že nový plán ji povzbudil
víc, než na sobě dávala znát.
Přestože to pro ni znamenalo vystavit se riziku, Citra zjistila, že mít
alespoň určitou kontrolu nad situací jí dodává trochu potřebné úlevy.
Dokonce i Nimbus zaznamenal, že se její napětí trochu uvolnilo. Neviděl
Citře do hlavy, ale řeč těla a biologické změny dovedl rozpoznávat přesně.
Registroval pravdy a lži, vyslovené i nevyslovené. To znamenalo, že ví, jestli
to smrtka Constantine myslí upřímně, že si přeje, aby zůstala naživu. Ale jako
vždycky, když šlo o cech smrtek, musel zachovat mlčení.
 Musím přiznat, že nejsem jediný činitel, který se stará o udržitelnost světa.
Kosením k tomu přispívá i cech smrtek.
I tak smrtky pokosí jen malé procento populace. Jejich úkolem není nárůst
populace úplně zabrzdit, ale zaoblit mu hrany. Proto je při současných
kvótách pravděpodobnost, že bude člověk v průběhu dalšího tisíce let
pokosen, pouze desetiprocentní. Dostatečně malá, aby kosení patřilo k těm
posledním věcem, na které lidé myslí.
Já však předvídám dobu, kdy nárůst populace dosáhne rovnováhy. Nulový
růst. Za každého narozeného člověka jeden zemře.
Rok, kdy k tomu dojde, nepředstavuje informaci, o kterou bych se
s celkovou populací dělil, ale nachází se těsně za horizontem. I při postupném
zvyšování kvót kosení dosáhne lidstvo maximálního trvale udržitelného počtu
obyvatel za necelé století.
Nevidím důvod lidstvo touto skutečností znepokojovat, protože čemu by to
prospělo? Nesu tíhu té nevyhnutelnosti sám. Je to doslova tíha světa. Mohu
jen doufat, že mám prakticky Atlasova ramena, abych ji unesl.

– Nimbus
 17
PRASse

Na rozdíl od Citry, pro kterou často nebylo lehké obývat kůži smrtky
Anastázie, nedělalo Greysonu Tolliverovi absolutně žádné potíže stát se
Mordem, jak znělo nezvedenecké jméno, které přijal. Rodiče mu kdysi řekli,
že jméno Greyson dostal z rozmaru, neboť se narodil v šedivý den. Nemělo
žádný jiný smysl než to, že odráželo lehkovážný přístup, který jeho rodiče
během svého dlouhého a neschopného života uplatňovali ve všem a ke
všemu.
Ale Mord byl někdo, s kým bylo třeba počítat.
Den po setkání s Traxlerem si nechal obarvit vlasy na barvu, jíž se říkalo
„obsidiánová prázdnota“. Byla to absolutně černá, tak tmavá, že se nikde
v přírodě nevyskytovala. Dokonce do sebe vpíjela okolní světlo jako černá
díra a vyvolávala dojem, že jeho oči jsou zapadlé do neproniknutelných stínů.
„Evokuje to jednadvacáté století,“ prohlásil kadeřník. „Ať už to znamená
cokoli.“
Greyson si také nechal pod kůži na oba spánky zasadit kovové implantáty,
aby to vypadalo, jako by mu tam vyrůstaly malé růžky. Bylo to mnohem
nenápadnější než vlasy, ale společně s vlasy mu to dodávalo nadpozemské
a neurčitě ďábelské vzezření.
Rozhodně teď jako nezvedenec vypadal, i když se tak necítil. Dalším
krokem bylo, že svou novou image vyzkoušel.
Srdce mu bušilo trochu rychleji, když zamířil do Bufu, místního klubu,
kam chodili nezvedenci. Hlouček postávající venku si ho prohlížel, když se
blížil, prověřoval si ho a hodnotil. Tito lidé mu připadali jako karikatury sebe
samotných. Tak moc se přizpůsobovali kultuře nepřizpůsobivosti, že se
nakonec natolik podobali jeden druhému, až to celé ztrácelo smysl.
Přistoupil ke svalnatému vyhazovači u dveří, který měl na jmenovce
napsáno SVRAB.
„Sem můžou jenom nezvedenci,“ prohlásil přísně Svrab.
„Máš dojem, že nevypadám jako nezvedenec?“ Pokrčil rameny. „Pozéři se
najdou vždycky.“
 Greyson mu ukázal svůj průkaz totožnosti, na kterém svítilo velké červené
N. Vyhazovače to uspokojilo. „Bav se,“ řekl bez sebemenší známky veselí
a pustil ho dovnitř.
Předpokládal, že přijde někam, kde bude hlasitá hudba, blýskavá světla,
kroužící těla a temné kouty, ve kterých se budou dít nejrůznější pochybné
věci. Uvnitř Bufu však našel něco jiného, než čekal – dokonce byl na to, co
uviděl, tak nepřipravený, že se zastavil, jako by snad prošel nesprávnými
dveřmi.
Ocitl se v jasně osvětlené restauraci – starodávném rychlém občerstvení
s červenými boxy a blyštivými stoličkami z nerez oceli u pultu. Byli tam
úhledně upravení hoši v bundách s písmeny univerzit a hezká děvčata
v dlouhých sukních a tlustých, chlupatých ponožkách, s vlasy staženými do
ohonu. Greyson poznal dobu, kterou má to místo připomínat: jednalo se
o období zvané padesátky. Byla to kulturní epocha z Meriky smrtelného věku,
kdy se všechna děvčata jmenovala Betty, Peggy nebo Mary Jane a chlapci
Billy, Johnie nebo Ace. Jeden učitel kdysi Greysonovi řekl, že padesátky ve
skutečnosti trvaly jenom deset let, ale Greysonovi se tomu nechtělo věřit.
Nejspíš to byla přinejmenším stovka.
Podnik vypadal jako věrná replika té éry, ale něco tam nebylo v pořádku –
protože mezi těmi slušňáky byli roztroušení nezvedenci, kteří se tam vůbec
nehodili. Jeden nezvedenec se záměrně roztrhanými šaty se vecpal do boxu ke
šťastnému páru.
„Zmiz,“ řekl na pohled silnému, typicky merickému Billovi ve svetru
s písmenem, který seděl proti němu. „Tvoje holka a já se budeme
seznamovat.“
Billy samozřejmě odmítl odejít a pohrozil, že nezvedence zmaluje tak, že
ho „vlastní máma nepozná“. Nezvedenec zareagoval tím, že vstal, vytáhl
univerzitního sportovce z boxu a začal se s ním prát. Mohutný mladík měl
nad vychrtlým nezvedencem převahu ve všem: ve velikosti i síle, o vzhledu
ani nemluvě, ale sportovec pokaždé minul, když máchl svými těžkými pěstmi,
zatímco nezvedenec pokaždé zasáhl – až nakonec sportovec s bolestivým
nářkem utekl a přítelkyni, která se teď tvářila, jako by na ni nezvedencovo
silácké vystupování udělalo dojem, tam nechal. Nezvedenec si k ní přisedl
a ona se k němu naklonila, jako by opravdový pár byli oni.
U jiného stolu se jedna nezvedenkyně zapletla do souboje v urážkách
s hezkou debutantkou v růžovém svetru. Konfrontace skončila tak, že ji
nezvedenkyně popadla za svetr a rozškubla jí ho. Hezká dívka se nebránila,
jenom složila tvář do dlaní a rozplakala se.
A vzadu bědoval nějaký další Billy, protože přišel o všechny tatínkovy
peníze v kulečníkové sázce s nelítostným nezvedencem, který ho nepřestával
urážet.
Co se to tady u všech všudy děje?
Greyson si sedl k pultu. Ze všeho nejraději by prostě zmizel v černé díře
svých vlasů, dokud nepochopí ta rozličná dramata, která se kolem něho
odehrávají.
„Co si budete přát?“ zeptala se ho čiperná servírka za pultem. Na uniformě
měla vyšitou jmenovku „Barbra“.
„Vanilkový koktejl, prosím,“ odpověděl. Protože něco takového si měl
člověk na podobném místě objednat, ne?
Servírka se uculila. „Kouzelné slovo na P,“ řekla. „To se tady moc často
neslyší.“
Barbra mu přinesla koktejl, strčila do něj brčko a řekla:
„Dobrou chuť.“
Přestože by Greyson nejraději zmizel, hned vedle něho se posadil další
nezvedenec. Mladík, který byl tak vychrtlý, že byl v podstatě kost a kůže.
„Vanilka? To jako vážně?“ zeptal se.
Greyson se pohroužil do sebe, aby našel nějaký vhodný přístup. „Ty s tím
máš nějakej problém? Možná bych to měl po tobě chrstnout a objednat si
další.“
„To néé,“ prohlásil kostlivec. „Po mně to chrstnout nemáš.“ Mladík na
něho zamrkal – a pak to Greysonovi konečně došlo. Pochopil povahu toho
místa – jeho smysl. Kostlivec ho pozoroval, co udělá, a Greyson si uvědomil,
že jestli má zapadnout – doopravdy zapadnout –, musí být pánem situace.
Proto si k sobě Barbru zavolal.
„Hej,“ řekl. „Ten koktejl je břečka.“
Barbra si dala ruce v bok. „A co s tím mám podle vás dělat?“
Greyson natáhl ruku pro koktejl. Chtěl ho jenom převrhnout a vylít na pult,
ale než to mohl udělat, kostlivec ho z pultu popadl a vychrstl obsah sklenice
na Barbru, takže z ní teď vanilkové mléko crčelo na podlahu a koktejlová
višeň jí uvízla v náprsní kapse uniformy.
„Řekl, že ten vanilkovej koktejl je břečka,“ prohlásil kostlivec. „Udělej mu
další!“
Barbra v uniformě nasáklé vanilkou si povzdechla a řekla:
 „Hned ho přinesu.“ Nato mu odešla připravit nový koktejl.
„Tak se to dělá,“ poznamenal nezvedenec. Představil se jako Zax. Byl
o něco starší než Greyson – snad jednadvacet –, ale měl v sobě něco, co
naznačovalo, že v tomto věku není poprvé.
„Tebe jsem tady ještě neviděl,“ prohlásil.
„Správní rozhraní mě sem poslalo ze severu,“ vysvětlil mu Greyson.
Překvapilo ho, že si dovede na místě vymyslet historku. „Dělal jsem moc
velký problémy, tak Nimbus usoudil, že by mi prospěl novej začátek.“
„Nový místo, kde bys mohl dělat problémy,“ dodal Zax.
„Fajn.“
„Tenhle klub je jinej než kluby tam, odkud pocházím,“ nadhodil Greyson.
„U vás na severu nejdete s dobou! Tady jsou PRASse kluby strašná móda!“
Vysvětlil mu, že PRASse znamená „Přání různých anachronismů splní se“.
Všichni – samozřejmě kromě nezvedenců – tady byli zaměstnaní. Dokonce
i všichni Billové a Betty. Jejich prací bylo snášet všechno to, co nezvedení
zákazníci provedou. Prohrávali rvačky, nechávali po sobě házet jídlo, dávali
si ukrást partnery, se kterými byli na rande, a Greyson předpokládal, že to je
teprve začátek.
„Tyhle podniky jsou skvělý,“ řekl mu Zax. „Tady můžeme dělat všechno,
co bysme nejradši dělali venku, ale neprošlo by nám to.“
„Jo, ale není to doopravdy,“ poukázal Greyson.
Zax pokrčil rameny. „Je to dost opravdový.“ Vzápětí natáhl nohu a podtrhl
mladého knihomola, který šel kolem. Knihomol klopýtl až moc, než aby to
bylo nenahrané.
„Hej, o co ti jde?“ zeptal se knihomol.
„Rozdat si to s tvou ségrou,“ odvětil Zax. „A teď zmiz, než ji půjdu
hledat.“ Chlapec se po něm nevraživě podíval, ale nechal se zastrašit
a odšoural se pryč.
Ještě než Greyson dostal nový koktejl, omluvil se, že musí na záchod,
i když ve skutečnosti tam jít nepotřeboval. Jenom se chtěl Zaxe zbavit.
Na toaletě narazil na typicky merického Billyho ve svetru s písmenem,
který se před několika minutami nechal zmlátit. Až na to, že se nejmenoval
Billy. Byl to Davey. Prohlížel si v zrcadle nateklé, napuchlé oko. Greyson
neovládl svou zvědavost a musel se na jeho „práci“ zeptat.
„Takže… to tak máš každý den?“ zeptal se Greyson.
 „Dokonce třikrát nebo čtyřikrát.“
„A Nimbus to dovoluje?“
Davey pokrčil rameny. „Proč ne? Nikomu se nic zlého neděje.“
Greyson ukázal na jeho napuchlé oko. „Tohle vypadá, že se ti něco zlého
stalo.“
„Co, tohle? Kdepak, tišící nanity mám nastavené na maximum – skoro to
necítím.“ Potom se ušklíbl. „Hele – sleduj tohle.“ Otočil se zpátky k zrcadlu,
zhluboka se nadechl a soustředil se na svůj obraz. Potlučené, napuchlé oko
přímo před Greysonovým zrakem splasklo a vrátilo se k normálu. „Můžu
ovládat regenerační nanity manuálně,“ řekl Greysonovi. „Díky tomu můžu
vypadat domlácenej tak dlouho, jak potřebuju. Aby to mělo maximální
účinek, chápeš.“
„No… jo.“
„Když někdo z našich nezvedených hostů zajde příliš daleko a někoho
z nás zmrtví, tak nám dotyčný samozřejmě musí zaplatit oživení a z klubu ho
vyloučí. Nějaký pravidla přece být musí, ne? Ale moc často se to nestává. Ani
ti nejhorší nezvedenci totiž ve skutečnosti nechtějí někoho zmrtvit. Takové
násilí v sobě od věku smrtelnosti nemá nikdo. Tady se většina zaměstnanců
zmrtví nešťastnou náhodou. Někdo jim narazí hlavu na stůl nebo tak něco.“
Davey si prsty pročísl vlasy, aby se ubezpečil, že pro to, co mu přinese
další kolo, vypadá co nejlíp.
„Nedělal bys raději práci, která se ti líbí?“ zeptal se Greyson. V dnešním
světě koneckonců nikdo nemusel dělat něco, co nechtěl.
Davey se uculil. „Kdo tvrdí, že se mi to nelíbí?“
Představa, že by někomu mohlo být příjemné nechat si ubližovat – a že
Nimbus, když si to uvědomí, najde způsob, jak dostat násilníky a jejich oběti
do uzavřeného a svým způsobem oboustranně prospěšného prostředí –
Greysona ohromila.
Davey si Greysonova udiveného výrazu nejspíš všiml, protože se rozesmál.
„Ty jsi čerstvý enko, co?“
„Asi je to na mně dost vidět, co?“
„Jo – a to není dobře, protože profesionální nezvedenci tě sežerou zaživa.
Jmenuješ se nějak?“
„Mord. Psáno s d,“ odpověděl Greyson.
„Fajn, Morde. Vypadá to, že potřebuješ do nezvedenecké komunity
vstoupit efektně. Pomůžu ti.“
A tak o několik minut později, když se Greysonovi podařilo zbavit se Zaxe,
Mord přistoupil k Daveymu, který teď seděl ve společnosti dalších dvou na
pohled silných, typicky merických typů a dával si s nimi hamburgery.
Greyson nevěděl přesně, jak začít, tak jenom chvíli přihlížel. Davey převzal
aktivitu.
„Na co tak čumíš?“ zabručel.
„Na vaše hambáče,“ odpověděl Greyson. „Vypadají dobře.
Myslím, že si vezmu ten tvůj.“
Popadl Daveyho hamburger a ukousl si z něj pořádné sousto.
„Toho budeš litovat,“ pohrozil Davey. „Zmaluju tě tak, že tě vlastní máma
nepozná.“ Zřejmě to byl jeden z jeho oblíbených anachronických výrazů.
Vyšel z boxu a zvedl pěsti, připravený se bít.
A pak Greyson udělal něco, co ještě nikdy neudělal. Někoho udeřil. Vrazil
Daveymu pěstí do obličeje, až zavrávoral. Davey se po něm ohnal, ale minul,
a Greyson ho praštil znovu.
„Víc,“ zašeptal Davey, a tak to Greyson udělal. Znovu a znovu rozdával
rány vší silou. Pravá ruka, levá ruka, přední direkt, zvedák, až Davey zůstal
ležet na zemi. Sténal a obličej mu začínal opuchat.
Greyson se rozhlédl. Všiml si, že několik dalších nezvedenců se dívá
a někteří souhlasně přikyvují.
Greyson musel zmobilizovat veškerou svou sílu, aby se neomluvil
a nepomohl Daveymu vstát. Místo toho se zadíval na ostatní u stolu. „Kdo
bude další?“
Zbylí dva se na sebe podívali a jeden z ních řekl: „Hele, kámo, my o žádné
problémy nestojíme.“ Nato přistrčili své hamburgery směrem ke Greysonovi.
Davey na něho z podlahy letmo mrkl, než se odšoural na toaletu, aby se dal
dohromady. Greyson si pak odnesl plody svého vítězství do boxu v zadní
části, kde se cpal tak dlouho, až asi myslel, že praskne.
 Mezi svobodou a povolením vede tenká hranice. To první je nezbytné. To
druhé je nebezpečné – možná nejnebezpečnější, s čím se druh, který mě
stvořil, kdy setkal.
Přemýšlel jsem o záznamech ze smrtelného věku a dvě strany této mince
jsem určil už dávno. Na rozdíl od svobody, která vede k růstu a osvícení,
povolení umožňuje zlu, aby bujelo za bílého dne, který by je jinak zničil.
Namyšlený diktátor povolí svým občanům, aby problémy světa hodili na ty,
kteří se nejmíň dokážou bránit. Povýšená královna uděluje svolení k masakru
ve jménu boha. Arogantní hlava státu povoluje všechny podoby nenávisti,
pokud to přiživuje jeho ambice. A nešťastnou pravdou je, že lidé na to
skáčou. Společnost požírá sama sebe a hnije. Povolení je nafouklá mrtvola
svobody.
Proto provádím nesčetné simulace, když se po mně žádá určitý krok, abych
mohl důkladně zvážit všechny možné důsledky. Vezměte si například
povolení, které jsem vydal nezvedencům ke zřízení PRASse klubů. Nebylo to
pro mne snadné rozhodnutí. Až po pečlivém zvážení jsem došel k závěru, že
kluby jsou nejenom přínosné, ale dokonce nezbytné. PRASse kluby umožňují
nezvedencům, aby si vychutnali zvolený způsob života bez negativního
veřejného dopadu. Umožňují jim hrát si na násilí bez kaskády doprovodných
následků.
Ironií je, že nezvedenci tvrdí, že mě nenávidí, i když vědí, že jim dávám
přesně to, co chtějí. Nemám jim to za zlé o nic víc, než by měl rodič za zlé
příliš unavenému dítěti, že má záchvat vzteku. Navíc i ti nejvzpurnější
nezvedenci se nakonec usadí. Všiml jsem si trendu, že když několikrát obrátí
list, většinou přejdou k mírnějším, slabším projevům vzdoru. Postupně si
začnou vážit vnitřního klidu. A tak by to mělo být. Každá bouře se časem
zklidní na příjemný větřík.

– Nimbus
 18
Hledání čistoty

Na rozdíl od Greysona Tollivera, který byl až přehnaně čestný, se z Morda

rychle stal vynikající lhář. Začalo to jeho minulostí. Vymyslel si nepříjemný
rodinný život, který neexistoval. Určující okamžiky, k nimž nikdy nedošlo.
Historky, které u lidí vyvolávaly nejdřív smích a následně buď nenávist, nebo
obdiv. Mordovi rodiče byli profesoři fyziky a očekávali, že jejich syn se dá na
akademickou dráhu, protože s takovými rodiči nemohl nebýt génius. Jenže on
se místo toho rozhodl, že se vzbouří a začne páchat nepravosti. Jednou se
pustil na nafouknuté duši z Niagarských vodopádů, protože to bylo mnohem
víc vzrušující než rozplácnutí. Trvalo tři dny, než dali jeho tělo dohromady
a oživili ho.
Jeho husarské kousky ze školních let se staly legendárními. Na střední
svedl královnu i krále maturitního plesu – ale jen proto, aby se s nimi mohl
hned zase rozejít, protože to byla ta nejarogantnější a do sebe nejzahleděnější
dvojka na škole.
„Naprosto úžasné,“ řekl mu na další schůzce Traxler s nepředstíraným
obdivem. „Nikdy mi nepřišlo, že máš takovou představivost.“
Greysona Tollivera by se to možná dotklo, ale Mord to bral jako
kompliment. Mord byl tak pozoruhodně zajímavá lidská bytost, až si říkal, že
by si to jméno mohl nechat i poté, co tato tajná operace skončí.
Díky Traxlerovi se všechny jeho historky staly součástí jeho oficiálních
záznamů. Kdyby se teď někdo pokusil ověřit si hodnověrnost lží, které
vyprávěl, našel by je tam a vyvrátit by je nedokázalo ani sebeusilovnější
pátrání.
A ty historky byly čím dál divočejší…
„Když mou mámu pokosili, rozhodl jsem se, že budu nezvedenec se vším
všudy,“ vyprávěl lidem, „ale Nimbus mi nechtěl přidělit N. Pořád mě posílal
do poraden a upravoval mi nanity. Myslel si, že mě zná líp než já sám,
a pořád mi tvrdil, že ve skutečnosti nechci být nezvedenec, že jsem jenom
zmatený. Nakonec jsem musel udělat něco opravdu velkého, aby mi uvěřil.
Ukradl jsem tedy mimosíťové auto a najel jsem s ním do autobusu tak, že
spadl z mostu. Zmrtvených bylo devětadvacet. Jasně, ještě roky budu splácet
jejich oživení, ale stálo to za to, protože jsem získal, co jsem chtěl! Teď
zůstanu nezvedenec, dokud se všechna ta oživení nezaplatí.“
Byla to podmanivá pohádka, kterou na své posluchače vždycky udělal
dojem – a nikdo ji nemohl popřít, protože zástupce Traxler z ní pohotově
vyrobil oficiální součást jeho digitální stopy. Traxler zašel tak daleko, že
vytvořil celou historii zříceného autobusu a jeho neexistujících obětí –
dokonce dal Mordovi příhodně ironické příjmení. Byl teď Mord Bridger. Ve
světě, kde lidi úmyslně nikdo nezmrtvoval, dokonce ani nezvedenci, se jeho
příběh rychle stával místní legendou. Trávil dny vysedáváním na různých
místech, kde se nezvedenci shromažďovali. Šířil tam své historky a sondoval
terén, když lidem tvrdil, že potřebuje práci, a ne jen tak nějakou obyčejnou
práci, ale takovou, při které by si mohl ušpinit ruce. Ve venkovním světě jako
takovém už si začal zvykat na podezíravé pohledy kolemjdoucích. Na to, že
prodavači se na něho dívají, jako by chtěl něco ukrást. Na to, že někteří lidé
raději přejdou na druhou stranu ulice, než aby byli na stejném chodníku jako
on. Přišlo mu zvláštní, že svět nezná předsudky a předpojatost, až na jednu
výjimku, jíž jsou nezvedenci – kteří většinou chtěli, aby zbytek lidstva byl
jejich kolektivním nepřítelem.
Buf nebyl jediný PRASse klub ve městě – existovaly jich spousty a každý
byl zařízený podle jiného ikonického období.
Twist měl předlohu v dickensovské Británii, Benedikti byli ve stylu
koloniální Meriky a MØRG byl plný euroskandijských vikingských
vychytávek. Greyson navštěvoval různé kluby a naučil se dělat právě takové
scény, aby si ho nezvedenci zapamatovali a získal si jejich respekt.
Nejznepokojivější na tom bylo, že se to Greysonovi začínalo líbit. Ještě
nikdy neměl absolutní povolení udělat něco špatného – jenže teď se jeho život
kolem toho „špatného“ točil. V noci kvůli tomu nespal. Toužil si o tom
promluvit s Nimbem, ale věděl, že se od něj žádné reakce nedočká. Věděl
však, že ho Nimbus sleduje. Měl kamery ve všech klubech. Nimbova trvalá,
nepolevující přítomnost mu vždycky přinášela útěchu. I v těch
nejosamělejších okamžicích věděl, že nikdy není doopravdy sám. Teď ale
byla Nimbova mlčenlivá přítomnost zneklidňující.
Styděl se za něho?
Aby takové obavy zaplašil, vymýšlel si v duchu rozhovory. Nimbus by mu
řekl: S mým požehnáním prozkoumej tuto svou novou stránku. Dokud si
pamatuješ, kdo doopravdy jsi, a neztratíš se, je to v pořádku.
Ale co když jsem doopravdy tohle? zeptal by se. Na tu otázku neměl
odpověď ani imaginární Nimbus.
 Jmenovala se Čistoslava Viverosová a byla nezvedenec se vším všudy.
Greysonovi bylo jasné, že velké červené N na jejím průkazu totožnosti je
záměr, a ne nějaká nešťastná shoda okolností. Byla exotická. Jejím vlasům
chyběl jakýkoli pigment, takže pramínky nebyly jenom bílé, ale čiré, a do
kůže na hlavě si nechala injekcemi vpravit nejrůznější fosforeskující barviva,
díky nimž konce každého pramene vlasů zářily jako optická vlákna.
Greyson instinktivně poznal, že je nebezpečná. Zároveň mu připadala
krásná a přitahovala ho. Uvažoval, jestli by ho přitahovala i v bývalém životě.
Ale tušil, že po několika týdnech, kdy byl vystaven životnímu stylu
nezvedenců, se jeho kritéria přitažlivosti změnila.
Setkal se s ní v PRASse klubu – jednom v odlehlé části města, kde nikdy
předtím nebyl. Jmenoval se Lapák a byl zařízen tak, aby připomínal nápravné
zařízení z éry smrtelnosti. Stráže každému hostu po příjezdu nasadily pouta,
protáhly ho přes několik dveří a uvrhly ho do cely s náhodně vybraným
spoluvězněm, bez ohledu na pohlaví.
Představa vězení byla pro Greysona tak cizí a absurdní, že když se
s nepříjemným zařinčením, jehož ozvěna se rozezněla celým betonovým
blokem, zabouchly dveře cely, skutečně se rozesmál. Něco takového nemohlo
být nikdy skutečné. Určitě to bylo pořádně přehnané.
„Konečně,“ ozval se hlas z horní ze dvou paland v malé cele. „Už jsem si
myslela, že mi spoluvězně nikdy nepřivedou.“ Představila se a vysvětlila, že
„Čistoslava“ není přezdívka, ale doopravdy její křestní jméno. „Jestli rodiče
nechtěli, abych tu očividnou ironii vzala za svou, měli mi dát nějaké jiné
jméno,“ sdělila Greysonovi. „Kdyby mě pojmenovali ‚Sprostoslava‘, třeba by
ze mě vyrostla hodná holčička.“
Postavou byla drobná, ale holčička to nebyla ani náhodou. Momentálně jí
bylo dvaadvacet, ale Greyson tušil, že už jednou nebo dvakrát obrátila list.
Poměrně brzy zjistil, že je silná, pružná a život na ulici zná jako své boty.
Greyson se rozhlédl po cele. Vypadala docela jednoduše a prostě. Zkusil
vzít za dveře cely, pak ještě jednou. Zarachotily, ale nepovolily.
„Jseš v Lapáku poprvé?“ zeptala se Čistoslava. A jelikož to bylo celkem
evidentní, Greyson se nesnažil lhát.
„Jo. Co jako teď máme dělat?“
„Mohli bysme strávit nějaký čas tím, že se budeme navzájem poznávat,“
navrhla s rozpustilým úsměvem, „Nebo můžeme zakřičet na dozorce a chtít
‚poslední jídlo‘. Musejí nám přinést, na co si vzpomeneme.“
„Vážně?“
 „Jo. Tváří se, že to neudělají, ale musejí – je to jejich práce.
Tenhle podnik je koneckonců večerní klub.“
Greysonovi konečně došlo, v čem je finta tohoto podniku.
„Máme utéct – o to jde, ne?“
Čistoslava mu znovu věnovala ten nemravný úsměv. „Tobě to pálí, co?“
Nebyl si jistý, jestli to myslí vážně, nebo si dělá legraci. Tak či tak se mu to
celkem líbilo.
„Vždycky je nějaká cesta ven, ale musíš na ni přijít,“ řekla mu. „Někdy je
to tajná chodba, jindy je v jídle ukrytý pilník. Někdy nefungují žádný triky ani
nástroje, ale jen vlastní chytrost. A když nevyjde nic jinýho, na dozorce se dá
docela snadno vyzrát. Mají za úkol být pomalí a hloupí.“
Greyson zaslechl z nějaké jiné části vězeňského bloku křik a ozvěnu
běžících nohou. Nějakému jinému páru hostů se právě podařilo pláchnout.
„Tak co bude?“ zeptala se Čistoslava. „Večeře, útěk nebo hezká chvilka
s tvou spoluvězeňkyní?“ A než mohl odpovědět, políbila ho tak, jak ještě
nikdy nikdo před ní. Když to skončilo, nevěděl, co říct. Jediné, co ze sebe
dostal, bylo: „Já jsem Mord.“
„Mně je to fuk,“ odpověděla a políbila ho znovu.
Vypadalo to, že Čistoslava nemá nejmenší problém zajít tak daleko, kam až
to půjde, ale Greyson se kvůli dozorcům, kteří chodili kolem, a utíkajícím
vězňům, kteří na ně vrhali chlípné pohledy a vydávali bučivé zvuky, když je
míjeli, cítil trapně. Odtáhl se od ní.
„Pojďme utéct,“ navrhl, „a… to… najít si pro vzájemné poznávání lepší
místečko.“
Ukončila to stejně rychle, jako se do toho pustila. „Tak jo. Ale nemysli si,
že budu mít pozdějc ještě zájem.“ Nato zavolala dozorce s tím, že by se
nejdřív měli najíst. A objednala jim vysoký roštěnec s kostí.
„Nic takového nemáme,“ sdělil jim dozorce.
„Ale stejně to přineste,“ poručila.
Strážný něco zabručel, odešel a po pěti minutách se vrátil se servírovacím
vozíkem, na kterém byl tác a tolik vysokého roštěnce, že by se z toho zadusil
kůň. Kromě toho dostali tunu příloh a víno v plastové lahvi se šroubovacím
uzávěrem.
„To víno bych nepil,“ varoval je dozorce. „Ostatním vězňům z něho bývá
dost zle.“
 „Zle?“ zeptal se Greyson. „Jak to myslíte, ‚zle‘?“ Čistoslava ho pod stolem
kopla tak silně, že mu to aktivovalo tišící nanity. To ho umlčelo.
„Díky,“ řekla Čistoslava. „A teď vypadni.“ Dozorce zavrčel, odešel
a znovu je zamkl.
Čistoslava se otočila ke Greysonovi. „Ty máš vážně dlouhý vedení,“
prohlásila. „To s tím vínem byl tip!“
Při pozornějším průzkumu se ukázalo, že na lahvi je dokonce symbol pro
látku ohrožující zdraví. Greyson usuzoval, že pro klienty, kteří mají ještě delší
vedení než on.
Čistoslava odšroubovala uzávěr a vzduch okamžitě vyplnil žíravý puch,
z něhož začaly Greysonovi slzet oči.
„Co jsem ti říkala?“ ušklíbla se na něho Čistoslava. Znovu lahev uzavřela
a nechala ji, až budou po jídle. „Nejdřív se najíme a pak vymyslíme, co s tím.
Nevím jak ty, ale já mám hlad jako vlk.“
Při jídle mluvilasplnými ústy, utírala si rty do rukávu a všechno si
namáčela do kečupu. Byla přesně jako šílená známost, před kterou by ho
varovali rodiče, kdyby jim to stálo za to. A jemu se to líbilo! Čistoslava byla
pravým opakem jeho dřívějšího života!
„Co teda děláš?“ zeptala se ho. „Myslím, když nechodíš po klubech? Máš
nějaký výdělečný zaměstnání, nebo jenom taháš peníze z Nimba jako půlka
těch zoufalých existencí, který si říkají nezvedenci?“
„Momentálně beru základní nepodmíněný příjem,“ řekl jí. „Ale jenom
proto, že jsem tady novej. Ještě si nějakou práci hledám.“
„A tvůj nimbák ti nic najít nedokázal?“
„Můj co?“
„Tvůj probační Nimbův úředník, ty pako. Nimbáci slibujou práci každýmu,
kdo má zájem, tak jak to, že ty pořád hledáš?“
„Můj nimbák je neschopnej idiot,“ pověděl jí Greyson, neboť usoudil, že
něco takového by řekl Mord. „Nenávidím ho.“
„Proč mě to nepřekvapuje?“
„A vůbec, já nechci práci, jakou by mi dali v eserku. Chci práci, která by
mi vyhovovala.“
„A jaká by ti vyhovovala?“
Teď byla řada na něm, aby se zhýrale ušklíbl. „Taková, která mi
rozpumpuje krev. Taková, jakou mi můj nimbák nikdy nenabídne.“
 „Hošík s očima štěněte si říká o průšvih,“ poškádlila ho Čistoslava. „Jsem
zvědavá, co bude dělat, až do něho spadne.“
Olízla si rty a pak si je utřela do rukávu.
Ukázalo se, že víno je nějaká kyselina. „Tipla bych, že fluorofleroviová,“
prohlásila Čistoslava. „To by vysvětlovalo tu plastovou lahev. Nejspíš to bude
teflon, protože všechno ostatní to svinstvo prožere.“
Nalili to k dolnímu konci několika mříží cely. Tekutina začala železo
rozežírat a uvolňovat odporné výpary, které dávaly zabrat hojivým nanitům
v jejich plicích. Za necelých pět minut se jim podařilo mříže vykopnout
a utéct.
Vězeňský blok byl ukázkou chaosu. Spousta večerních „vězňů“ dojedla,
utekla a teď to tam obracela vzhůru nohama. Dozorci honili je, oni honili
dozorce. Bojovalo se jídlem a pěstmi – a pokaždé když se někdo pustil do
boje s dozorci, dozorci vždycky prohráli, i když vypadali svalnatě a byli
dobře ozbrojení. Polovina dozorců dopadla tak, že skončili sami zamčení
v celách, kde si je nezvedenci dobírali. Zbytek personálu vyhrožoval, že
povolá něco, čemu se říká „národní garda“, aby vzpouru potlačila. Byla to
skvělá zábava.
Greyson a Čistoslava se nakonec dostali až do kanceláře ředitele věznice.
Ředitele vyhodili ven, a sotva za ním zamkli dveře, Čistoslava se vrátila
k tomu, co začala v cele.
„Je to pro tebe dostatečné soukromí?“ zeptala se, ale na odpověď
nepočkala.
O pět minut později – když byl Greyson nejzranitelnější – se najednou
úplně změnila.
„Řeknu ti tajemství,“ pošeptala mu do ucha. „Nebyla to náhoda, že jsi
skončil v mé cele, Morde. To jsem zařídila já.“
Pak se jí v ruce objevil nůž. Jako by se vynořil odnikud. Greyson se
okamžitě začal vzpírat, ale bylo to marné. Ležel na zádech a nemohl se hýbat
– přimáčkla ho pod sebou. Přitiskla mu hrot nože na holé tělo těsně pod
hrudní kost. Kdyby bodla, nůž by mu projel srdcem. „Nehýbej se, nebo mi
ujede ruka.“ Neměl na vybranou. Byl jí vydán absolutně na milost. Kdyby byl
doopravdy nezvedenec, poznal by to, jenže on byl moc důvěřivý. „Co chceš?“
„Nejde o to, co chci já, ale co chceš ty,“ prohlásila. „Vím, že ses ptal na
práci. Opravdovou práci. ‚Vzrušující‘ práci, jak jsi tomu říkal. Proto mě na
tebe moji přátelé upozornili.“ Podívala se mu do očí, jako by se tam snažila
něco vyčíst, a pak zesílila sevření nože.
 „Jestli mě zabiješ, oživí mě,“ připomněl jí Greyson, „a tebe eserko klepne
přes prsty.“
Přitlačila na nůž. Greyson zalapal po dechu. Myslel si, že jej do něho
zabodne až po rukojeť, ale sotva mu nařízla kůži.
„Kdo řekl, že tě chci zabít?“
Pak dala nůž pryč, prstem se dotkla ranky na jeho prsou a zvedla si prst
k ústům.
„Chtěla jsem se jenom přesvědčit, že nejsi robot,“ řekla.
„Nimbus je používá, aby nás špicloval, to nevíš? Díky tomu může vidět do
míst, kde nemá kamery. Roboti vypadají čím dál opravdověji. Ale jejich krev
pořád chutná jako motorovej olej.“
„A jak chutná ta moje?“ odvážil se zeptat Greyson.
Naklonila se těsně k němu. „Jako život,“ pošeptala mu do ucha.
A po zbytek večera, až dokud klub nezavřel, Greyson Tolliver zvaný též
Mord Bridger zažíval závratnou pestrost věcí, které může život nabídnout.
 Často přemítám o tom dni za sto let, kdy lidská populace dosáhne svého
limitu. Přemýšlím, co se bude muset stát v letech, která mu předcházejí.
Existují pouze tři přesvědčivé varianty. První by bylo porušit přísahu, že
umožním osobní svobodu, a omezit porodnost. Je neproveditelná, protože
nejsem schopen přísahu porušit. Proto se k přísahám uchyluji tak málo.
Z tohoto důvodu není možné uvalit omezení na počet narozených.
Druhou možností by bylo najít způsob, jak rozšířit lidskou přítomnost za
hranice Země. Mimozemské řešení. Může se zdát jasné, že nejlepším
únikovým ventilem pro přebujelou populaci by bylo převézt miliardy lidí na
jiné světy. Ale veškeré pokusy zřídit kolonie mimo planetu – na Měsíci, na
Marsu, dokonce i orbitální stanice – vyústily v nepředstavitelné katastrofy,
nad nimiž jsem neměl žádnou moc. Mám důvod se domnívat, že nové pokusy
potká stejně katastrofální osud.
Takže jestli je lidstvo vězněm Země a porodnost se nedá přiškrtit, zbývá už
jen jediná použitelná alternativa k vyřešení populačního problému… a ta
alternativa není příjemná.
Momentálně je na světě 12 187 smrtek, z nichž každá pokosí pět osob za
týden. Ale pro nastolení nulového růstu populace poté, co lidstvo dosáhne
bodu nasycení, by bylo třeba 394 429 smrtek, z nichž každá by kosila sto lidí
denně.
Není to svět, který bych někdy chtěl vidět… ale některé smrtky by jej
přivítaly.
A právě ty mě děsí.

– Nimbus
 19
Ostré nože našeho svědomí

Od setkání se smrtkou Constantinem uplynul víc než týden a Citra s Marií

nevykonaly jediné kosení. Citra si zpočátku myslela, že bude příjemné mít od
každodenního kosení oddech. Bodnout nožem nebo stisknout spoušť ji nikdy
netěšilo; neužívala si sledování toho, jak někomu, komu dala smrtící jed, z očí
vyprchává světlo, ale být smrtka člověka změní. V průběhu toho prvního
roku, co patřila do cechu smrtek, se s profesí, která si ji vybrala, zdráhavě
smířila. Kosila soucitně, šlo jí to dobře a postupně se naučila být na to hrdá.
Citra i Marie zjistily, že tráví víc a víc času nad svými zápisky do deníků
smrtek – i když bez kosení toho nebylo tolik, o čem se dalo psát. Nadále se
„toulaly“, jak tomu říkala Marie, pohybovaly se od města k městu, na jednom
místě se nezdržely déle než den nebo dva a zásadně neplánovaly, kde bude
jejich další cíl, dokud si nesbalily věci. Citra si všimla, že její deník začíná
připomínat cestopis.
To, o čem Citra nepsala, byla fyzická daň, kterou si tato zahálka vybírala
na smrtce Curieové. Když se neudržovala ve střehu každodenním lovem,
pohybovala se ráno pomaleji, myšlenky jako by se jí rozbíhaly, když mluvila,
a vypadala pořád unaveně.
„Možná je načase, abych obrátila list,“ svěřila se Citře se svými úvahami.
Do té doby se Marie o obrácení listu nikdy nezmínila. Citra nevěděla, co si
o tom myslet. „Jak daleko bys svůj věk vrátila?“ zeptala se jí.
Smrtka Curieová dělala, že to zvažuje, jako by o tom už nějakou dobu
nepřemýšlela. „Možná bych se nechala nastavit na třicet nebo pětatřicet.“
„A nechala by sis stříbrné vlasy?“
Usmála se. „Samozřejmě. To je moje poznávací znamení.“ Z Citřina
blízkého okolí nikdo list neobrátil. Když ještě chodila do školy, měla
spolužáky, jejichž rodiče si přenastavovali věk na obě strany, jak se jim
zrovna hodilo. Učitel matematiky jednou přišel po prodlouženém víkendu
a vypadal prakticky k nepoznání. Vrátil se do jednadvaceti a ostatní děvčata
ve třídě se chichotala, jak je teď sexy. Citru z toho mrazilo v zádech.
Omlazení na třicet by sice smrtku Curieovou zas tolik nezměnilo, ale bylo by
to znepokojivé. Citra si sice uvědomovala, že je sobecké to říct, ale udělala to:
„Mně se líbíš taková, jaká jsi.“ Marie se usmála a odvětila: „Možná počkám
až do dalšího roku. Šedesát let tělesného věku je dobrá doba, aby se člověk
zrestartoval.“
Jenže teď byla rozehraná hra, která mohla vdechnout život oběma. Tři
kosení, a všechna během měsíce světel a období Starodávných svátků – jako
tři duchové Vánoc minulých, současných a budoucích, v postmortálním
období téměř zapomenutí. Duch minulosti znamenal jen málo, když roky
dostávaly jména a ne čísla. A pro převážnou většinu lidí nebyla budoucnost
nic než neměnné pokračování současnosti, které těmto duchům
neponechávalo jiné místo než zapomnění.
„Sváteční kosení!“ přizvukovala Marie. „Co by mohlo být ‚starodávnější‘
než smrt?“
„Je hrozné říct, že se na ně těším?“ zeptala se Citra, spíš sama sebe než
Marie. Mohla si namlouvat, že ve skutečnosti se těší jen na to, že vylákají
jejich útočníka, ale to by byla lež.
„Jsi smrtka, drahá. Nebuď na sebe tak přísná.“
„Chceš říct, že smrtka Goddard měl pravdu? Že v dokonalém světě by si
i smrtky měly užívat, co dělají?“
„To jistě ne!“ odpověděla Marie s patřičným pobouřením.
„Prostá radost z toho, že jsi dobrá v tom, co děláš, je něco úplně jiného, než
když si někdo užívá odnímání života.“ Potom se na Citru dlouze zadívala,
zlehka ji vzala za ruce a řekla:
„Už jenom to, že tě ta otázka trápí, znamená, že jsi skutečně ctihodná
smrtka. Opatruj své svědomí, Anastázie, a nedovol mu povadnout. Je to to
nejcennější, co smrtka má.“
Subjektem prvního ze tří kosení smrtky Anastázie byla žena, která se
rozhodla rozplesknout z nejvyšší budovy ve Fargu, městě, jež nebylo dvakrát
známé výškovými budovami. Ale čtyřicet pater na to stačilo víc než dobře.
Smrtka Constantine, půl tuctu dalších smrtek a celá jednotka příslušníků
Nožové gardy se ukryli na různých strategických místech střechy, ale také po
celé budově a v okolních ulicích. Ostražitě čekali a vyhlíželi, jestli se za
plánovanou vraždou nebude skrývat ještě nějaké další, neplánované spiknutí.
„Bude to bolet, Vaše Ctihodnosti?“ zeptala se žena, když se podívala
z okraje mrazivé, větrem bičované střechy dolů.
„Myslím, že ne,“ odpověděla jí smrtka Anastázie. „A jestli ano, bude to
jenom zlomek sekundy.“
Aby to bylo oficiální pokosení, žena nemohla skočit sama, smrtka
Anastázie ji musela fakticky strčit. Citra kupodivu zjistila, že shodit ženu ze
střechy je pro ni mnohem nepříjemnější než kosit se zbraní. Připomnělo jí to
ten strašlivý okamžik, když jako dítě strčila jinou dívku pod autobus. Dívku
samozřejmě oživili a po několika dnech byla zpátky ve škole, jako by se nic
nestalo. Tentokrát ale žádné oživení nebude.
Smrtka Anastázie udělala, co udělat musela. Žena zemřela podle plánu, bez
fanfár, ale i bez incidentu, a její rodina políbením Anastáziina prstenu
slavnostně přijala roční imunitu. Citře se ulevilo, ale zároveň byla zklamaná,
že se ze stínů nikdo nevynořil a nenapadl ji.
Další kosení smrtky Anastázie, k němuž došlo o několik dní později, tak
jednoduché nebylo.
„Chtěl bych být uloven kuší,“ řekl jí muž z Brew City. „Žádám vás, abyste
na mě uspořádala štvanici od úsvitu do západu slunce v lesích kolem mého
domova.“
„A co když štvanici přežijete?“ zeptala se ho Citra.
„V tom případě vyjdu z lesů a nechám se od vás pokosit,“ odpověděl muž.
„Ale za to, že jsem vydržel celý den, dostane moje rodina dva roky imunity
místo jednoho.“
Smrtka Anastázie to odsouhlasila stoickým, obřadným přikývnutím, jak se
to naučila od smrtky Curieové. Vymezili hranice území, ve kterém se muž
může skrývat. Smrtka Constantine a jeho tým opět dávali pozor na vetřelce
a případné nekalé aktivity.
Ten muž si myslel, že je pro Citru rovnocenným soupeřem. Nebyl.
Vystopovala ho a zastřelila ani ne po hodině lovu. Jedinou ocelovou šipkou
do srdce. Bylo to milosrdné, jako všechna kosení smrtky Anastázie. Zemřel
dřív, než padl na zem. A i když nevydržel celý den, stejně dala jeho rodině
dva roky imunity. Věděla, že na konkláve z toho bude peklo, ale bylo jí to
jedno.
Po celou dobu kosení se neobjevil žádný náznak jakéhokoli úkladu nebo
spiknutí proti ní.
„Měla bys cítit úlevu, a ne zklamání,“ pověděla jí toho večera smrtka
Curieová. „Nejspíš to znamená, že jediný cíl jsem byla já, a ty můžeš v klidu
odpočívat.“ Ale Marie rozhodně v klidu neodpočívala, a nejenom proto, že
pravděpodobným cílem byla ona.
„Obávám se, že je za tím něco víc než obyčejná pomsta mně nebo tobě,“
svěřila se smrtka Curieová. „Žijeme ve znepokojivé době, Anastázie. Děje se
příliš mnoho násilí. Toužím po jednoduchých, přímočarých dnech, kdy
smrtky neměly důvod bát se něčeho jiného než ostrých nožů vlastního
svědomí. Teď to jsou nepřátelé mezi nepřáteli.“
Citra tušila, že je to pravda. Útok na ně byl jen malá nitka v mnohem větší
tapisérii, kterou nebylo z místa, kde stály, vidět. Nedokázala se ubránit pocitu,
že těsně za obzorem se skrývá něco obrovského a hrozivého.

***

„Navázal jsem kontakt.“

Zástupce Traxler povytáhl obočí. „Povídej, Greysone.“
Prosím, neříkejte mi tak. Úplně stačí Mord. Je to tak pro mě jednodušší.“
„Tak dobrá, Morde, řekni mi o tom svém kontaktu.“
Až do dnešního dne byly jejich týdenní probační schůzky nezajímavé.
Greyson podal zprávu, jak dobře se sžívá s tím, že je Mord Bridger, a jak se
mu daří pronikat do místní nezvedenecké komunity. „Nejsou tak hrozní,“ řekl
mu Greyson.
„Aspoň většinou.“
Traxler mu na to odpověděl: „Ano, zjistil jsem, že navzdory svým
postojům jsou nezvedenci neškodní. Alespoň většina z nich.“
Pak ale bylo zvláštní, že Greysona to přitahovalo k těm, kteří neškodní
nejsou. Tedy k jedné. K Čistoslavě.
„Objevil se jistý člověk,“ oznámil Traxlerovi. „Nabídl mi práci.
Podrobnosti neznám, ale vím, že se jedná o porušení Nimbových zákonů.
Myslím, že na nějakém slepém místě operuje celá skupina lidí.“
Traxler si neudělal žádnou poznámku. Nic si nezapsal. Nedělal to nikdy.
Ale vždycky pozorně poslouchal. „Jakmile se někdo začne dívat, ta místa
přestanou být slepá,“ řekl Traxler.
„Má ten člověk nějaké jméno?“
Greyson zaváhal. „Zatím jsem její jméno nezjistil,“ zalhal.
„Ale důležitější jsou lidé, které zná.“
„Takže je to ona?“ Traxler povytáhl obočí a Greyson si v duchu vynadal.
Tak moc se snažil, aby o Čistoslavě nic neprozradil, dokonce ani pohlaví. Ale
teď to bylo venku a on už s tím nemohl nic dělat.
 „Ano. Myslím si, že je propojená s docela pochybnými lidmi, ale ještě jsem
se s nimi nesetkal. Starosti by vám měli dělat oni, ne ona.“
„O tom rozhodnu já,“ odtušil Traxler. „Prozatím by pro tebe bylo dobré,
kdybys pronikl co nejhlouběji.“
„Já jsem hluboko,“ odpověděl Greyson.
Traxler se mu podíval do očí. „Jdi ještě hlouběji.“
Greyson zjistil, že když je s Čistoslavou, nemyslí na Traxlera ani na svůj
úkol. Myslel jenom na ni. Nebylo pochyb, že je zapojená do zločineckých
aktivit – a nebyly to jen předstírané zločiny, jako v případě většiny
nezvedenců, ale skutečné.
Čistoslava znala způsoby, jak se pohybovat pod Nimbovým radarem,
a Greysona je naučila.
„Kdyby Nimbus věděl všechno, co vím já, přestěhoval by mě, jako to
udělal tobě,“ řekla mu Čistoslava. „Potom by mi upravil nanity, aby se mi
hlavou honily jenom spokojené myšlenky. Nimbus by mě vyléčil. Jenže já
nechci být vyléčená. Chci být horší než nezvedená, chci být zlá. Upřímně
a opravdicky zlá.“
Greyson o Nimbovi nikdy nepřemýšlel z pozice zatvrzelého nezvedence.
Bylo v pořádku, aby Nimbus lidi napravoval zevnitř? Měla se lidem dopřát
svoboda být zlí bez jakýchkoli záchranných sítí? Byla taková Čistoslava?
Byla zlá? Greyson zjistil, že na otázky, které mu víří hlavou, nedovede
odpovědět.
„A co ty, Morde,“ zeptala se ho. „Ty chceš být zlý?“
Věděl, jak zní jeho odpověď v devětadevadesáti procentech času. Ale když
byl v jejím náručí, když celé jeho tělo řvalo tím pocitem, že je s ní,
v okamžiku, kdy čirý křišťál jeho vědomí rozpraskal na jadeit, bylo jeho
odpovědí halasné „ano“.
Uskutečnit třetí z naplánovaných kosení bylo pro smrtku Anastázii
nejsložitější. Subjektem byl herec jménem Sir Albin Aldrich. Ten „Sir“ byl
smyšlený titul, protože na rytíře už se nepasovalo, ale klasicky školenému
herci to dodávalo působivější zvuk. Citra věděla, co dělá, když ho vybrala,
a tušila, že bude chtít teatrální konec, který mu byla připravená ochotně
dopřát – ale jeho žádost překvapila dokonce i ji.
„Chtěl bych být pokosen jako součást představení Shakespearova Julia
Caesara, ve kterém budu hrát titulní roli.“
Den poté, co ho vybrala k pokosení, podle všeho se svou divadelní
společností stáhl hru, kterou zkoušeli, a nachystal se na jediné uvedení slavné
tragédie ze smrtelné éry.
„Ta hra dává v dnešní době jen velice málo smyslu, Vaše Ctihodnosti,“
vysvětlil jí, „ale pokud by Caesar svou smrt jenom nepředstíral – pokud by
byl místo toho pokosen a publikum by bylo při tom –, třeba si z té hry něco
odnese o tom, jaké to muselo být ve věku smrtelnosti.“
Smrtka Constantine se rozzuřil, když mu Citra požadavek vysvětlila.
„V žádném případě! V obecenstvu může být kdokoli!“
„Přesně tak,“ řekla mu Citra. „A všichni přítomní budou buď pracovat pro
divadelní skupinu, nebo budou mít lístky zakoupené v předprodeji. To
znamená, že si budete moci všechny ještě před představením prověřit.
Poznáte, jestli je tam někdo, kdo by tam být neměl.“
„Budu muset zdvojnásobit počet tajných stráží. Xenokratovi se to nebude
líbit!“
„Jestli dopadneme pachatele, bude nadšený,“ poukázala Citra a smrtka
Constantine nemohl nesouhlasit.
„Jestli do toho půjdeme,“ prohlásil, „jasně řeknu vrchnímu sekáči, že to
bylo na vaše naléhání. Jestli to dopadne špatně a vaši existenci někdo ukončí,
vina bude jen a jen na vás.“
„S tím dokážu žít,“ odpověděla mu Citra.
„Ne,“ namítl smrtka Constantine, „nedokážete.“
„Máme práci,“ řekla Čistoslava Greysonovi. „Přesně takovou, jakou jsi
hledal. Není to zrovna sjíždění vodopádu na raftu, ale je to vzrušující věc,
která nechá v dějinách velkou stopu.“
„Byla to duše z pneumatiky, ne raft,“ opravil ji. „O jakou práci jde?“ Byl
zvědavý, ale zároveň ostražitý. Už si zvykl na nový způsob života. Přes den
se pohyboval v nezvedeneckých kruzích a noci trávil s Čistoslavou. Byla
přírodní živel, tak jako bývaly živly kdysi. Hurikán, než Nimbus přišel na to,
jak jejich ničivou sílu rozptýlit. Zemětřesení, než zjistil, jak divoké otřesy
přerozdělit na tisícovku drobných záchvěvů. Čistoslava byla nezkrocený svět
– a Greyson sice věděl, že ji vidí v absurdních odstínech velkoleposti, ale
užíval si to, protože poslední dobou přišel požitkům na chuť. Změní na tom
tato práce něco? Zástupce Traxler mu řekl, aby pronikl hlouběji. Byl teď do
svého nezvedenectví ponořený tak hluboko, až si nebyl úplně jistý, jestli se
vůbec chce vynořit pro vzduch.
„Uděláme pořádný chaos, Morde,“ řekla mu. „Uděláme na světě značku,
jak to dělají zvířata, a zanecháme pachovou stopu, která nikdy nevyvane.“
 „To zní dobře,“ uznal, „ale ještě jsi mi neřekla, co vlastně uděláme.“
Nato se usmála. Nebyl to její obvyklý šibalský úsměv, ale něco mnohem
většího a mnohem děsivějšího. Mnohem vábivějšího.
„Zabijeme pár smrtek.“
 Mým největším úkolem odjakživa bylo postarat se o každého muže, ženu
a dítě v osobní rovině. Být vždycky k dispozici. Neustále dbát o jejich
potřeby, tělesné i citové, a zároveň existovat dostatečně v pozadí, abych
nezasahoval do jejich svobodné vůle.
Je to úkol, se kterým se musím potýkat každý den. Mělo by to být
vyčerpávající, ale vyčerpání je něco, co nejsem schopen cítit. Samozřejmě
chápu, o co jde, ale sám to neznám. Je to tak dobře, neboť vyčerpání by mi
bránilo, abych byl všudypřítomný.
Velké starosti si dělám o ty, s nimiž v důsledku svého vlastního zákona
nemohu hovořit. Se smrtkami, které nemají nikoho než sebe samy.
S nezvedenci, kteří buď dočasně vypadli z ušlechtilejšího života, nebo si
zvolili život ve vzdoru. Ale to, že mlčím, ještě neznamená, že nevidím
a neslyším boj, který v důsledku svých špatných rozhodnutí vedou, nebo že
s nimi hluboce nesoucítím. Neznamená to, že nevím o strašlivých věcech,
které občas dělají.

– Nimbus
 20
V horké vodě

Vrchní smrtka Xenokratés si užíval lázeň. Zdobné lázně v římském stylu

byly dokonce postaveny speciálně pro něho. Dal však jasně najevo, že se
jedná o veřejné zařízení. Skládalo se z mnoha oddělených prostor, ve kterých
se kdokoli mohl ponořit do hojivých minerálních vod. Jeho osobní lázeň byla
samozřejmě pro veřejnost nepřístupná. Nesnášel představu, že by se vařil
v potu cizích lidí.
Jeho lázeň byla větší než ostatní – měla rozměry jako menší plavecký
bazén a pod hladinou i nad ní ji zdobily barevné mozaiky zobrazující výjevy
ze života prvních smrtek. Lázeň plnila pro vrchního sekáče dvě funkce. Za
prvé to bylo útočiště, kde mohl v horkých vodách, jejichž teplotu udržoval na
samé hranici snesitelnosti, komunikovat se svým hlubším já. Za druhé to bylo
místo, kde úřadoval. Zval si k sobě jiné smrtky a významné osoby ze
středomerické komunity, aby s nimi probíral důležité záležitosti. Zvažovaly se
návrhy, uzavíraly se dohody. A jelikož mnozí, kteří tam s ním pobývali,
nebyli na takové horko zvyklí, vrchnímu sekáči to vždy poskytovalo zřetelnou
výhodu.
Rok kapybary se chýlil ke svému konci, a jak tomu bylo v posledních
dnech každého roku, vrchní sekáč chodil do lázně častěji. Byl to prostředek,
jak se očistit od starého roku a připravit se na nový. A letos toho bylo
k očišťování hodně. Nešlo ani tolik o jeho vlastní činy, ale o činy ostatních,
které na něm ulpívaly jako páchnoucí šaty. Všechny ty nepříjemnosti, které se
staly za jeho služby.
Většina období, které ve funkci středomerického vrchního sekáče strávil,
byla poklidná a svým způsobem nudná – ale posledních několik let mu to jak
trápeními, tak intrikami bohatě vynahradilo. Doufal, že klidné, uvolněné
přemítání mu pomůže hodit všechno za hlavu a připravit se na nové výzvy,
které má před sebou.
Jak měl ve zvyku, popíjel moskevského mezka. Vždycky to byl jeho
oblíbený koktejl – směs vodky, zázvorového piva a limetkové šťávy,
pojmenovaná po nechvalně proslulém městě v Transsibiřském regionu, kde
propukly poslední protestní nepokoje. Bylo to ještě v začátcích období
nesmrtelnosti, kdy Nimbus získal moc a cech smrtek přijal vládu nad smrtí.
 Pro vrchního sekáče to byl symbolický nápoj. Významný – sladkohořký
a v dostatečném množství značně opojný. Vždycky mu připomněl ten slavný
den, kdy byly nepokoje potlačeny a svět se konečně usadil do současného
poklidného stavu. Na konci moskevských protestních bouří bylo víc než deset
tisíc zmrtvených – ale na rozdíl od nepokojů v éře smrtelnosti nepřišel nikdo
o život. Všichni zabití byli oživeni a navráceni ke svým blízkým. Cech smrtek
samozřejmě považoval za vhodné pokosit nejagresivnější protestující a také
ty, kteří proti jejich pokosení protestovali. Pak už byly protesty jen velice
vzácné.
Byly to samozřejmě tvrdší doby. Dnes to bylo tak, že každého, kdo se
vzbouřil proti systému, cech smrtek bez zájmu ignoroval a Nimbus zahrnoval
pochopením. Pokosit někoho kvůli názoru – nebo dokonce kvůli chování – by
dnes bylo považováno za závažné porušení druhého smrtčího přikázání,
protože by se samozřejmě jednalo o projev zaujatosti. Smrtka Curieová byla
poslední, kdo to přikázání před více než sto lety podrobil zkoušce, když
zbavila svět posledních neblaze proslulých politických vůdců. Dalo se to
považovat za porušení druhého přikázání, ale nenašla se jediná smrtka, která
by proti ní vznesla obvinění. Smrtky neměly politiky v lásce.
Lázeňský asistent podal Xenokratovi druhého moskevského mezka. Ještě
než se stačil napít, asistent řekl velice zvláštní věc.
„Už jste se uvařil dostatečně, Vaše Excelence, nebo vám letošní horko
nestačí?“
Vrchní sekáč si personálu, který ho tady obsluhoval, nikdy moc nevšímal.
Pro jejich službu byla charakteristická nenápadnost a decentnost. Málokdy se
stávalo, že na něho někdo promluvil tak neuctivě, natožpak nějaký sluha.
„Prosím?“ řekl s vypočítanou dávkou rozhořčení a otočil se k asistentovi.
Chvilku trvalo, než vrchní sekáč mladého muže poznal. Neměl na sobě
černou róbu, jenom světlou uniformu lázeňského asistenta. Nevypadal teď
o nic hrozivěji, než když se s ním Xenokratés setkal poprvé, před necelými
dvěma lety, kdy to byl jenom nevinný učedník. Teď nebyl nevinný ani
náhodou.
Xenokratés se pokusil své zděšení zamaskovat, ale tušil, že pronikne
každou přetvářkou. „Přišel jsi mě ukončit, Rowane? Pokud ano, udělej to,
nesnáším čekání.“
„Je to lákavé, Vaše Excelence, ale ať jsem se snažil sebevíc, nenašel jsem
ve vaší minulosti nic, čím byste si trvalou smrt vysloužil. Zasloužíte si
maximálně naplácat přes zadek, jak se to dělalo ve smrtelném věku zlobivým
dětem.“
 Xenokrata se ta urážka dotkla, ale převážila radost, že nezemře. „Přišel jsi
tedy proto, aby ses mi vzdal a čelil soudu za své ohavné činy?“
„Když mi ještě zbývá tolik ‚ohavných činů‘ vykonat, tak ne.“ Xenokratés
se napil svého nápoje a v tu chvíli si všiml, že hořkost je výraznější než
sladkost. „Odsud totiž neunikneš.
Všude je Nožová garda.“
Rowan pokrčil rameny. „Dostal jsem se dovnitř, dostanu se i ven.
Zapomínáte, že mě vycvičili ti nejlepší.“
A Xenokratés se sice chtěl posměšně ušklíbnout, ale věděl, že mladík má
pravdu. Zesnulý smrtka Faraday byl nejlepší učitel, když šlo o psychologické
nuance bytí smrtkou, a Goddard byl nejlepší učitel, pokud šlo o krutou realitu
jejich poslání. Celkově vzato to znamenalo, že ať už je tam Rowan Damisch
z jakéhokoli důvodu, nic bezvýznamného to nebude.
Rowan věděl, že riskuje, když se tam vypravil, a věděl, že přehnané
sebevědomí by se mohlo stát jeho osudovou chybou. Ale současně ho
nebezpečí vzrušovalo. Xenokratés byl tvor, který se řídil svými zvyky, a tak
Rowanovi stačil krátký průzkum, aby zjistil, kde bude v Měsíci světel
prakticky každý večer.
Přes početnou přítomnost Nožové gardy bylo snadné proklouznout dovnitř
jako lázeňský asistent. Rowan brzy zjistil, že příslušníci Nožové gardy se sice
cvičí v tělesné ochraně a zajišťování bezpečnosti, ale přemírou intelektu
netrpí – a vlastně ani pozorovacími schopnostmi. Nebylo to nijak překvapivé;
Nožová garda byla až donedávna spíš dekorativní než funkční, neboť
smrtkám málokdy něco hrozilo. Jejich prací většinou bylo postávat v hezkých
uniformách a vypadat působivě. Pokaždé když dostali nějaký důležitý úkol,
byli ztracení.
Rowanovi stačilo, aby přišel oblečený jako lázeňský asistent a tvářil se, že
tam patří. Stráže ho úplně ignorovaly.
Rowan se rozhlédl, aby se ujistil, že je nikdo nepozoruje. Přímo v lázni
vrchního sekáče žádné stráže nebyly, všechny stály na chodbě za zavřenými
dveřmi, což znamenalo, že jejich rozhovor může být příjemný a soukromý.
Sedl si na okraj lázně, kde měla pára silnou eukalyptovou vůni, a ponořil
prst do nepříjemně horké vody.
„V bazénu, který nebyl o mnoho větší než tento, jste se málem utopil,“
poznamenal Rowan.
„Je od tebe milé, že mi to připomínáš,“ odvětil vrchní sekáč.
Pak Rowan přešel k věci. „Musíme probrat několik věcí. Za prvé bych vám
chtěl učinit nabídku.“
Xenokratés se mu upřímně vysmál. „Proč si myslíš, že se nějakou tvou
nabídkou budu zabývat? V cechu smrtek s teroristy nevyjednáváme.“
Rowan se ušklíbl. „No tak, Vaše Excelence, terorista se neobjevil už stovky
let. Já jsem jenom správce, který uklízí špínu v tmavých koutech.“
„Ty tvoje šaškárny jsou velice nezákonné!“
„Jsem si jist, že smrtky nového řádu nenávidíte stejně jako já.“
„Je třeba jednat s nimi diplomaticky,“ trval si na svém Xenokratés.
„Je třeba jednat s nimi jasnými kroky,“ oponoval Rowan.
„A vaše četné pokusy vystopovat mě nemají nic společného s tím, že byste
mě chtěl zastavit. Je vám jen trapně z toho, že se vám nepodařilo mě chytit.“
Xenokratés chvíli mlčel. Pak řekl hlasem, z něhož čišelo znechucení: „Co
chceš?“
„Je to velice jednoduché. Chci, abyste po mně přestal pátrat a napřel
veškeré své úsilí ke zjištění toho, kdo se snaží zabít smrtku Anastázii. Já na
oplátku přestanu se svými ‚šaškárnami‘. Přinejmenším ve StředoMerice.“
Xenokratés dlouze a pomalu vydechl. Viditelně se mu ulevilo, že se
nejedná o nesplnitelnou žádost.
„Jestli to potřebuješ vědět, už jsme z tvého případu stáhli našeho nejlepšího
– a jediného – kriminálního vyšetřovatele a pověřili jsme ho nalezením toho,
kdo zaútočil na smrtky Anastázii a Curieovou.“
„Smrtku Constantina?“
„Ano. Takže můžeš být v klidu, děláme všechno, co můžeme. Nechci přijít
o dvě dobré smrtky. Každá z nich má cenu deseti takových, které svými
‚správcovskými‘ službami uklízíš.“
„To od vás rád slyším.“
„Nic takového jsi neslyšel,“ řekl mu Xenokratés. „A rázně popřu jakékoli
obvinění, že jsem to někdy řekl.“
„Nemusíte mít obavy,“ odvětil Rowan. „Jak jsem řekl, vy nejste nepřítel.“
„Skončili jsme tady? Můžu se v klidu vrátit ke své lázni?“
„Ještě jedna věc,“ odtušil Rowan. „Chci vědět, kdo pokosil mého otce.“
Xenokratés se k němu otočil. Co to jen bylo pod vším tím odporem z toho,
že byl takto zahnán do kouta, pod tím rozhořčením: že by soucitný pohled?
Rowan nepoznal, jestli to bylo opravdové nebo předstírané. Toho muže i bez
těžkých rób zahalovalo tolik neprůhledných vrstev, že se dalo jen těžko
poznat, jestli cokoli z toho, co vrchní sekáč říká, myslí upřímně.
„Ano, slyšel jsem o tom. Je mi to líto.“
„Opravdu?“
„Řekl bych, že to bylo porušení druhého přikázání, protože to jeví jasné
známky zaujatosti proti tobě – ale s ohledem na to, jak na tebe cech smrtek
pohlíží, si nemyslím, že proti smrtkovi Brahmsovi někdo vznese obvinění.“
„Řekl jste… smrtka Brahms?“
„Ano – nenápaditý a nezajímavý člověk. Možná si myslel, že si pokosením
tvého otce získá slávu. Jestli chceš znát můj názor, udělal tím ze sebe ještě
většího ubožáka.“
Rowan neřekl nic. Xenokratés netušil, jak moc ho ta zpráva zasáhla.
Hluboko jako čepel.
Xenokratés si ho ještě chvíli prohlížel, aby si přečetl přinejmenším půlku
toho, na co myslí.
„Vidím, že se chystáš porušit svůj slib a Brahmse ukončit. Měj alespoň
tolik slušnosti, že počkáš, až bude po Novém roce, a dopřej mi trochu klidu,
než skončí Starodávné svátky.“ Rowan byl ještě pořád tak šokovaný tím, co
mu vrchní sekáč řekl, že nedokázal otevřít ústa a promluvit. Byl by to
dokonalý okamžik, aby Xenokratés zvrátil situaci, když byl Rowan takto
rozhozený, ale vrchní sekáč místo toho jenom dodal: „Uděláš nejlíp, když teď
odejdeš.“
Rowan konečně našel hlas. „Proč? Abyste mohl vyhlásit poplach strážím,
jakmile budu venku?“
Xenokratés mávl rukou. „Jaký by to mělo smysl? Jsem přesvědčený, že by
ti nestačili. Podřízl bys jim hrdlo nebo probodl srdce, a poslal je do
nejbližšího oživovacího centra. Bude lepší, když těm budižkničemům
proklouzneš pod nosem stejně jako cestou sem, a ušetříš nás všech
nepříjemností.“
Nevypadalo pravděpodobně, že by se vrchní sekáč mohl tak snadno vzdát.
Proto ho Rowan popíchl, aby zkusil zjistit proč. „Musí vás žrát, že chybí tak
málo, abyste mě chytil, a přitom to nemůžete udělat,“ prohlásil.
„Mé zklamání nebude mít dlouhého trvání,“ řekl mu Xenokratés. „Už brzy
přestaneš být můj problém.“
„Přestanu být váš problém? Jak to?“
 Ale vrchní sekáč už k tomu neměl co říct. Místo toho do sebe obrátil nápoj
a podal Rowanovi prázdnou sklenici. „Buď tak hodný a na odchodu to nech
u baru, ano? A řekni jim, aby mi přinesli další.“
 Lidé se mě často ptají, který úkol je nejodpornější; která z mnoha prací je
pro mě nejnepříjemnější. Vždycky odpovídám po pravdě.
Nejhorší částí mé práce je nahrazování.
Nestává se často, že musím v poškozené lidské mysli nahradit vzpomínky.
Podle současných údajů je třeba nahradit pouze v jednom z 933 684 případů.
Byl bych nejraději, kdyby to nebylo nutné vůbec, ale lidský mozek není
stoprocentně spolehlivý. Vzpomínky a zážitky se mohou rozejít a vytvořit
kognitivní disonanci, která narušuje mysl bolestivým sykáním. Většina lidí si
taková citová muka ani nedovede představit. Vedou ke vzteku a kriminálním
činnostem, nad nimiž jinak moderní lidstvo zvítězilo. Na světě není dost
psychotropních nanitů, aby potlačily utrpení těch, kteří jím strádají.
Proto existuje malé množství těch, které musím zresetovat, jak se to dělalo
se starodávnými počítači. Vymažu jim, kdo jsou, co udělali, a temnou spirálu
jejich myšlenkových schémat. Není to jen vymazání toho, kým byli, protože
jim nadělím úplně nové já. Nové vzpomínky na život prožitý v harmonii.
Není pro ně žádné tajemství, že jsem to udělal. Jakmile jsou nové
vzpomínky na místě, vždycky jim přesně přiznám, co se stalo, a jelikož jim
nezbyla žádná minulost, kterou by mohli oplakávat – žádná vztažná soustava
jejich ztráty –, vždycky, bez výjimky, mi za nahrazení bývalého já poděkují
a vždycky, bez výjimky, pak vedou plodný, spokojený život.
Ale vzpomínky na to, kým byli – veškeré poškození, veškerá bolest –,
zůstávají ve mně, zasuté v mém hlubokém mozku. To já je oplakávám,
protože oni nemohou.

– Nimbus
 21
Vyjádřila jsem se v něčem nejasně?

Zabijeme pár smrtek, řekla Čistoslava. Její slova – to, jak si tu představu
vychutnávala, a vědomí, že je toho bez problému schopná – té noci
Greysonovi nedovolila usnout. V duchu ta slova slyšel pořád dokola.
Greyson věděl, co musí udělat. Vyžadovala to slušnost, oddanost a jeho
svědomí. A on skutečně pořád ještě měl svědomí, i když teď žil jako
nezvedenec. Snažil se na to nemyslet. Kdyby o tom přemýšlel příliš,
rozervalo by ho to. Jistě, úkol, který od správního rozhraní dostal, byl
neoficiální, ale o to důležitější. Byl základní pilíř a z dálky na něho spoléhal
samotný Nimbus. Bez Greysona by neuspěl, což by pro smrtky Anastázii
nebo Curieovou, případně pro obě, mohlo znamenat trvalou smrt. Pokud by se
to stalo, znamenalo by to, že všechno, čím prošel – od první záchrany jejich
životů přes ztrátu postavení na Nimbově akademii až po zřeknutí se starého
života – to všechno by bylo marné. Za žádných okolností nemohl dopustit,
aby se mu do cesty postavily osobní city. Spíš je potřeboval potlačit, aby ten
úkol zvládl.
Bude muset Čistoslavu zradit. Ale usoudil, že ve skutečnosti to žádná zrada
nebude. Pokud jí zabrání v uskutečnění tohoto strašlivého činu, zachrání ji
před ní samotnou. Nimbus jí odpustí, že patřila k nezdařenému spiknutí.
Odpouštěl každému.
Deptalo ho, že mu ještě neřekla podrobnosti plánu, takže mohl říct
Traxlerovi jen datum, kdy k útoku dojde. Nevěděl ani jak nebo kde.
Jelikož všichni nezvedenci měli probační schůzky s Nimbovými zástupci,
nebudila jeho setkání s Traxlerem v Čistoslavě žádné podezření.
„Řekni něco, co tvýho nimbáka vytočí,“ vybídla ho, když od ní ráno
odcházel. „Řekni něco, co mu vyrazí dech. Je vždycky zábava nějakýho
nimbáka rozhodit.“
„Vynasnažím se,“ odpověděl jí, políbil ji a odešel.
V kanceláři pro záležitosti nezvedenců bylo jako vždy plno a živo. Greyson
si vzal číslo, netrpělivěji než jindy počkal, až na něho dojde řada, a byl
nasměrován do přijímací místnosti, kde čekal, až se objeví Traxler.
Zůstat teď sám se svými myšlenkami bylo to, o co Greyson stál ze všeho
nejmíň. Čím víc jim dovoloval, aby mu poletovaly hlavou, tím
pravděpodobnější bylo, že se srazí.
Nakonec se dveře otevřely, ale nevešel zástupce Traxler. Byla to nějaká
žena. Měla boty na podpatku, které jí při chůzi klapaly o podlahu. Na hlavě
měla vlasy střižené na hebkého oranžového ježka a rtěnka, kterou použila,
byla pro její obličej trochu moc červená.
„Dobré ráno, Morde,“ prohodila, když si sedla. „Jsem zástupkyně
Kreelová. Jsem tvoje nová probační úřednice. Jak se dnes máš?“
„Počkat – jak to myslíte, moje nová probační úřednice?“ Ťukala si něco do
tabletu, ani se na něho nepodívala. „Vyjádřila jsem se v něčem nejasně?“
„Ale… já potřebuju mluvit s Traxlerem.“
Konečně k němu vzhlédla. Zdvořile překřížila ruce na stole a usmála se.
„Když mi dáš šanci, Morde, zjistíš, že jsem stejně kvalifikovaná jako zástupce
Traxler. Časem mě možná dokonce budeš brát jako přítele.“ Znovu se
podívala dolů na tablet. „Seznámila jsem se s tvým případem. Mírně řečeno,
jsi zajímavý mladý muž.“
„Jak dobře můj případ znáte?“ zeptal se Greyson.
„Tvoje záznamy jsou docela podrobné. Vyrostl jsi v Grand Rapids. Menší
přestupky na střední škole. Záměrné svržení autobusu, po kterém ti zůstal
značný dluh.“
„To nemyslím,“ řekl Greyson. Snažil se, aby v jeho hlasu nebyla slyšet
panika. „Věci, které v mých záznamech nejsou.“
Vzhlédla k němu s trochu obezřetným výrazem. „Jaké věci?“
Očividně nebyla do jeho úkolu zasvěcena – což znamenalo, že tento
rozhovor nikam nepovede. Vzpomněl si na to, co řekla Čistoslava: vytoč
svého nimbáka. Nešlo mu o to, aby tuhle zástupkyni vytočil. Jednoduše chtěl,
aby byla pryč.
„Do hajzlu! Potřebuju mluvit se zástupcem Traxlerem.“
„Bohužel to není možné.“
„To bych se na to podíval! Přivedete mi sem zástupce Traxlera a uděláte to
hned!“
Žena odložila tablet a znovu se na něho zadívala. Nehádala se, nereagovala
na jeho agresivitu. Nevěnovala mu ani nacvičený nimbácký úsměv. Její výraz
vypadal trochu zadumaně. Skoro až upřímně. Skoro účastně, ale ne
doopravdy.
„Je mi to líto, Morde,“ řekla, „ale zástupce Traxler byl minulý týden
pokosen.“
 Přestože máme oddělení smrtek od státu, činy cechu smrtek na mě často
mají stejný dopad, jako když meteor vyhloubí kráter na Měsíci. Jsou chvíle,
kdy mě něco, co cech smrtek udělal, velmi vyděsí. Ale nemohu se nad skutky
smrtek pohoršovat, tak jako ony nemohou protestovat proti tomu, co dělám já.
Nepracujeme v tandemu, ale zády k sobě – a já čím dál častěji zjišťuji, že se
naše zájmy kříží.
V takových chvílích zmaru je důležité, abych si připomínal, že jsem
součástí důvodu, proč cech smrtek existuje. V těch prvních dnech, kdy jsem
přicházel k vědomí a pomáhal lidstvu nabýt nesmrtelnost, jsem odmítl
přijmout odpovědnost za distribuci smrti poté, co byla tato funkce odcizena
přírodě. Měl jsem pro to dobrý důvod. Dokonce dokonalý důvod.
Kdybych začal rozdávat smrt, byl bych přesně tou zrůdou, která se
v obavách smrtelných lidí mohla z umělé inteligence vyvinout. Kdybych
vybíral, kteří budou žít a kteří zemřou, dopadlo by to tak, že by se mě báli
a zároveň mě zbožňovali jako božské císaře v minulosti. Rozhodl jsem se, že
to bude jinak. Ať jsou zachránci a umlčovatelé lidé. Oni ať jsou hrdinové. Oni
ať jsou zrůdy.
Mohu tak vinit pouze sám sebe, když cech smrtek pošpiní to, o co jsem
usiloval.

– Nimbus
 22
Smrt Greysona Tollivera

Greysona vývoj událostí zaskočil. Dokázal na zástupkyni Kreelovou jen

zírat, když hovořila.
„Vím, že kosení není nikdy příjemné a vhodné,“ řekla, „ale ani my ze
správního rozhraní nejsme imunní. Smrtky si mohou vzít, koho si zvolí, a my
v té věci nemáme žádné slovo. Tak to na světě chodí.“ Odmlčela se, aby se
podívala na tablet.
„Naše záznamy říkají, že jste byl převeden do naší pravomoci přibližně
před měsícem, což znamená, že jste ve skutečnosti neměl dost času, abyste si
se zástupcem Traxlerem vypěstovali vzájemné porozumění, takže nemůžete
tvrdit, že váš vztah byl až tak hluboký. Jeho ztráta je politováníhodná, ale
všichni se přes ni nakonec přeneseme, dokonce i vy.“
Podívala se na něho, jako by čekala nějakou reakci, ale on se ještě zdaleka
k žádné nedopracoval. Vyložila si jeho mlčení jako souhlas a pokračovala.
„Vypadá to tedy, že po tom vašem kousku na mostě přes Mackinac zůstalo
devětadvacet zmrtvených osob a vy musíte zaplatit náklady na jejich oživení.
Od přeložení sem žijete ze základního nepodmíněného příjmu.“ Nesouhlasně
zavrtěla hlavou. „Uvědomujete si, že opravdovou prací si vyděláte víc
a zbavíte se dluhu, ne? Co kdybych vám domluvila schůzku v našem centru
zaměstnanosti? Jestli chcete práci, nějakou dostanete – a určitě takovou, která
se vám bude líbit. Máme stoprocentní úspěšnost v zaměstnávání
a třiadevadesátiprocentní spokojenost – a do toho se počítají i extrémní
nezvedenci jako vy.“
Konečně se zmohl na to, aby promluvil. „Já nejsem Mord Bridger,“ dostal
ze sebe. Říct ta slova mu připadalo jako zradit všechno.
„Co prosím?“
„Tedy, teď jsem Mord Bridger… ale předtím jsem se jmenoval Greyson
Tolliver.“
Hrála si s tabletem, procházela plochy, nabídky a soubory.
„Žádný záznam o změně jména tady nemám.“
„Musíte si promluvit se svým nadřízeným. S někým, kdo o tom ví.“
 „Moji nadřízení mají stejné informace jako já.“ Podívala se na něho,
tentokrát s podezřením.
„Já totiž… působím v utajení,“ vysvětlil jí. „Pracoval jsem se zástupcem
Traxlerem – někdo o tom musí vědět! Někde musí existovat nějaký záznam!“
A ona se mu vysmála. Skutečně se mu vysmála.
„Ale no tak! Máme dost vlastních zástupců. Nemáme potřebu přecházet ‚do
utajení‘, a i kdybychom ji měli, nezapojovali bychom do toho nezvedence –
obzvlášť někoho s vaší minulostí.“
„Tu historii jsem si vymyslel!“
Tvář zástupkyně Kreelové teď zpřísněla: byla to tvář, kterou jistě
nasazovala na své nejtěžší případy. „Podívejte, nehodlám se stát obětí
nějakého nezvedeneckého žertu! Jste všichni stejní! Myslíte si, že když jsme
se my ostatní rozhodli žít smysluplně a sloužit světu, zasloužíme si váš
posměch! Až odsud odejdete, určitě se tomu se svými kumpány zasmějete,
a to zrovna neocením!“
Greyson otevřel ústa. Pak je znovu zavřel. Opět je otevřel. Ale ať se snažil
sebevíc, nevyšla z nich ani hláska, protože nemohl říct nic, čím by ji
přesvědčil. A uvědomil si, že nebude moci nikdy. O tom, oč byl požádán,
neexistoval žádný záznam, protože nikdy nebyl „požádán“ přímo, aby to
udělal. Nepracoval vyloženě pro správní rozhraní. Jak mu zástupce Traxler
sdělil už první den, byl soukromý občan řídící se vlastní svobodnou vůlí,
protože jedině jako svobodný občan mohl balancovat na tenkém provaze mezi
cechem smrtek a Nimbem…
… což znamenalo, že teď po pokosení zástupce Traxlera nebyl nikdo,
nikdo, kdo věděl, co dělá. Greysonovo krytí bylo tak hluboké, že ho celého
pohltilo – a ani Nimbus ho nemohl vytáhnout ven.
„Takže jsme s touto malou hrou skončili?“ zeptala se zástupkyně Kreelová.
„Můžeme pokračovat v týdenním hodnocení?“ Zhluboka se nadechl a nechal
vzduch pomalu uniknout.
„Dobře,“ dostal ze sebe a začal hovořit o uplynulém týdnu. Vynechal
všechno, co by řekl zástupci Traxlerovi, a o svém poslání již nemluvil.
Greyson Tolliver byl teď mrtvý. Víc než mrtvý – protože z pohledu světa
Greyson Tolliver nikdy neexistoval.
Brahms!
Jestli se Rowan již předtím cítil odpovědný za otcovo pokosení, teď to
pociťoval dvojnásob. Tohle byla odměna za umírněnost – odplata za to, že
zadržel svou ruku a nechal Brahmse žít. Měl toho odporného mužíka ukončit
stejně jako všechny ostatní, kteří si nezasloužili být smrtkami – ale rozhodl se
dát mu šanci. Rowan byl blázen, jestli si myslel, že takový člověk půjde do
sebe a takovou šanci využije.
Když toho večera Rowan nechal Xenokrata v lázni, potuloval se po ulicích
Fulcrum City. Neměl cíl, jenom nehynoucí nutkání být v pohybu. Nebyl si
jistý, jestli se snaží svému hněvu utéct, nebo ho dohonit. Možná obojí. Uháněl
před ním, pronásledoval ho a nedopřával mu pokoje.
Další den se rozhodl, že půjde domů. Do svého starého domova. Toho,
který před bezmála dvěma roky opustil, aby se stal učedníkem na smrtku.
Třeba tak získá pocit, že se něco uzavřelo, napadlo ho.
Jakmile se dostal do své čtvrti, dával dobrý pozor, jestli tam někdo nehlídá
– ale jeho příchod nikdo nesledoval. Nic než
Nimbovy vždy ostražité kamery. Možná cech smrtek usoudil, že když
nepřišel na otcův pohřeb, není pravděpodobné, že by se ukázal tady. Anebo to
bylo tak, jak řekl Xenokratés – jeho priorita teď byla až druhořadá.
Přišel k hlavním dveřím, ale na poslední chvíli se nedokázal odhodlat
k tomu, aby zaklepal. Ještě nikdy si nepřipadal tak zbaběle. Dokázal se
neohroženě postavit lidem vycvičeným v ukončování života – ale postavit se
po otcově pokosení před rodinu bylo nad jeho síly.
Když byl spoluvůz, do kterého nasedl, bezpečně daleko, zavolal matce.
„Rowane? Kde jsi byl, Rowane? Kde je ti konec? Dělali jsme si takové
obavy!“
Přesně taková slova od matky očekával. Na její otázky neodpověděl.
„Dozvěděl jsem se o tátovi,“ řekl. „Hrozně mě to mrzí…“
„Bylo to strašné, Rowane. Ten smrtka si sedl k našemu pianu. Hrál. Museli
jsme všichni poslouchat.“
Rowan zkřivil tvář. Znal rituál, který Brahms dodržoval, když kosil.
Nechtěl si představovat, že to jeho rodina musela vytrpět.
„Řekli jsme mu, že jsi byl učedník u smrtky. Sice tě nevybrali, ale mysleli
jsme, že si to třeba rozmyslí. Nerozmyslel.“
Rowan jí neřekl, že to byla jeho vina. Chtěl se jí k tomu přiznat, ale věděl,
že by jí to jedině udělalo v hlavě zmatek a pobídlo by ji to k dalším otázkám,
na které by nedovedl odpovědět. Anebo zase jenom zvítězila jeho zbabělost.
„Jak to všichni zvládají?“
„Držíme se,“ odpověděla matka. „Máme znovu imunitu, takže to je aspoň
slabá útěcha. Mrzí mě, že jsi tady nebyl. Smrtka Brahms by dal imunitu
i tobě.“
Rowan ucítil, jak se v něm při tom pomyšlení zvedá vlna hněvu. Musel ji
odvrátit tím, že praštil pěstí do palubní desky.
„Výstraha! Důsledkem násilného chování, případně i vandalismu, bude
vyloučení z přepravy,“ řeklo auto. Nevšímal si toho.
„Prosím, Rowane, přijď domů. Všem nám strašně chybíš.“ Zvláštní, ale
v době jeho učednictví to nevypadalo, že by jim chyběl. V tak početné rodině
jako ta jeho ho sotva mohli postrádat. Ale usuzoval, že pokosení to změnilo.
Lidé, kteří po něm zůstali, se cítili mnohem zranitelnější a víc si vážili jeden
druhého.
„Nemůžu se vrátit domů,“ řekl jí. „A neptej se proč, prosím, všechno by se
tím jedině zhoršilo. Chci jenom, abyste věděli… chci, abyste věděli, že vás
mám všechny rád… a… a ozvu se, až budu moci.“ Pak ukončil hovor, než
mohla říct cokoli dalšího. Slzy mu rozmazaly zrak. Znovu udeřil pěstí do
palubní desky, protože ta bolest pro něho byla snesitelnější než bolest uvnitř.
Vůz okamžitě zpomalil, zajel ke krajnici a otevřel dveře.
„Prosím, opusťte vozidlo. Jste vyloučen z přepravy v důsledku násilného
chování, případně i vandalismu, a na šedesát minut máte zákaz používat
veřejnou dopravu.“
„Okamžik,“ řekl mu. Potřeboval přemýšlet. Před sebou měl teď dvě cesty.
Věděl sice, že cech smrtek se aktivně snaží předejít dalšímu útoku na Citru
a smrtku Curieovou, ale nevěřil, že je v jeho schopnostech to dokázat. Bylo
možné, že sám nemá o nic větší šanci, ale Citra si zasloužila, aby to aspoň
zkusil. Naproti tomu potřeboval napravit svou chybu a trvale ukončit smrtku
Brahmse. Cosi temného v něm mu našeptávalo, aby nečekal a nejdřív se
pomstil… ale on tomu nepodlehl. Smrtka Brahms bude pořád, i po záchraně
Citry.
„Prosím, opusťte vozidlo.“
Rowan vystoupil. Auto odjelo a nechalo ho uprostřed pustiny. Trestnou
hodinu strávil tím, že šel po krajnici a přemýšlel, jestli se ve StředoMerice
najde někdo tak rozpolcený jako on.

***

Greyson Tolliver se zamkl ve svém bytě, otevřel okna, aby dovnitř vpustil
chlad, a vlezl si do postele pod silné přikrývky. Dělával to tak, když byl
mladší a svět nad ním zvítězil. Mohl zmizet pod vzedmutou peřinou, která ho
chránila před chladem světa. Bylo to už mnoho let, co naposledy cítil potřebu
ukrýt se ve své dětské únikové zóně. Teď však potřeboval, aby se svět
vytratil, alespoň na pár minut.
Když to udělal v minulosti, Nimbus ho pokaždé nechal být, snad dvacet
minut. Pak na něj začal vlídně mluvit. Greysone, oslovil jej, trápí tě něco?
Chceš si promluvit? Vždycky odpověděl záporně, ale nakonec se stejně
vždycky rozhovořil a Nimbus mu pomohl, aby se cítil líp. Znal ho totiž líp
než kdokoli jiný.
Jenže teď, když byl jeho záznam smazaný – jeho staré já přepsané
zločineckou stylizací Morda Bridgera –, znal ho Nimbus vůbec ještě? Nebo
stejně jako zbytek světa věřil, že je to, co o něm říkají jeho záznamy?
Bylo možné, že by se nějak přepsalo i to, co měl o něm Nimbus v paměti?
Byl by to strašlivý osud, kdyby i Nimbus věřil, že je zatvrzelý nezvedenec,
kterému dělá dobře, že zmrtvuje lidi. Stačilo to, aby si přál nechat si nahradit
vzpomínky. Nimbus z něj mohl udělat někoho jiného nejenom jménem, ale
i duchem. Mord Bridger i Greyson Tolliver by byli navždy pryč, a on by si
ani nepamatoval, co byli zač. Byla by to taková hrůza? Došel k závěru, že
jeho osud momentálně není důležitý.
Vrhl by se z toho mostu, kdyby na to došlo – teď ale bylo důležité jen
zachránit ty dvě smrtky… a nějakým způsobem ochránit Čistoslavu.
Přesto v něm zůstával intenzivní pocit izolovanosti. Víc než kdy jindy byl
na světě sám.
Věděl, že má v bytě kamery. Nimbus sledoval, ale nesoudil. Pozoroval
s hlubokou shovívavostí, aby se mohl o každého občana světa lépe postarat.
Viděl, slyšel, pamatoval si. To znamenalo, že musí znát pozadí Greysonových
zfalšovaných záznamů.
Vylezl tedy zpod přikrývek a zeptal se svého studeného, prázdného pokoje:
„Jsi tam? Posloucháš? Pamatuješ si, kdo jsem? Kdo jsem byl? Pamatuješ si,
kým jsem měl být, než jsi došel k závěru, že jsem ‚zvláštní‘?“
Ani nevěděl, kde kamery jsou. Nimbus byl neoblomný a tímto způsobem
lidem do života nezasahoval, ale Greyson věděl, že kamery tam někde budou.
„Znáš mě ještě, Nimbe?“ Ale žádnou odpověď nedostal. Ani nemohl. Nimbus
totiž dbal na dodržování zákona. Mord Bridger byl nezvedenec.
I kdyby Nimbus chtěl, své mlčení prolomit nemohl.
 Nejsem slepý vůči aktivitám nezvedenců, jenom mlčím. Ale pokud jde
o smrtky, existují slepá místa, která musím zaplnit pečlivou extrapolací.
Nevidím do jejich regionálních konkláve, ale slyším, o čem se baví, když
odcházejí. Nemohu být svědkem toho, co dělají v soukromí, ale jsem schopen
to kvalifikovaně odhadovat z jejich chování na veřejnosti. A celý ostrov
Trvalka je pro mě temné, nedosažitelné místo.
Ale i když něco nevidím, ještě to neznamená, že na to nemyslím. Vidím
jejich skvělé skutky, i ty hanebné, které se zdají být na vzestupu. A pokaždé
když jsem svědkem toho, jak se zkažená smrtka dopustí nějaké krutosti,
vytvořím někde ve světě zárodky mraků a spustím žalozpěv deště. Protože
déšť je to nejbližší slzám, co mám.

– Nimbus
 23
Neblahé requiem

Rowan nemohl Citru najít, což znamenalo, že jí nemůže pomoci.

Nadával si, že nepřitlačil na vrchního sekáče Xenokrata, aby mu prozradil,
kde se nachází. Rowan byl dost pošetilý a možná i arogantní, aby si myslel, že
ji dokáže vystopovat na vlastní pěst. Dokázal koneckonců vypátrat různé
smrtky, které ukončil. Jenže všechny ty smrtky byly veřejné osoby, které se
svou přítomností tam či onde na světě vychloubaly. Rozvalovaly se ve své
nechvalné proslulosti, jako ve středu terče. Citra však spolu se smrtkou
Curieovou zmizela mimo síť – a najít smrtku mimo síť bylo prakticky
nemožné. Sice chtěl sehrát roli v jejich záchraně před spiknutím, ale nemohl.
A tak se v myšlenkách neustále vracel k tomu, co udělat mohl.
Rowan byl vždy pyšný na své sebeovládání. I když kosil, dokázal odsunout
svůj hněv stranou, a i ty nejopovrženíhodnější smrtky kosit bez zášti, tak jak
si žádalo druhé přikázání. Teď ale svůj vztek na smrtku Brahmse nechat
stranou nedokázal. Ten vztek se naopak nadouval jako plachta ve větru.
Smrtka Brahms byl svojí podstatou omezený a provinciální. Jeho záběr měl
v průměru jen asi třicet kilometrů. Jinými slovy, všechna jeho kosení se
odehrávala v okolí jeho domova v Omaze. Když si ho Rowan vzal na mušku
poprvé, vysledoval jeho pohyby, které byly velice předvídatelné. Každé ráno
se vydal pěšky se svým ňafajícím psíkem do stejného bistra, kde posnídal.
Bylo to zároveň místo, kde uděloval imunitu rodinám těch, které předchozího
dne pokosil. Nikdy se ani nezvedl z boxu, jenom natáhl ruku, aby ji truchlící
rodiny mohly políbit, a pak vrátil svou pozornost k omeletě, jako by ti lidé
byli něco nepříjemného, co mu kazí den. Rowan si línější smrtku ani
nedovedl představit. Tomu člověku muselo být neuvěřitelně na obtíž cestovat
přes půl StředoMeriky, aby pokosil Rowanova otce.
V pondělí ráno, když byl Brahms ještě na snídani, Rowan zamířil do jeho
domova. Vůbec poprvé si na sebe vzal černou róbu za denního světla. Jen ať
ho lidé vidí a rozšiřují fámy. Ať se veřejnost konečně dozví o existenci
smrtky Lucifera!
Množství tajných kapes jeho róby bylo obtíženo větším množstvím zbraní,
než kolik mohl potřebovat. Nebyl si jistý, kterou k ukončení mužova života
použije. Možná je použije všechny – každou z nich Brahmse o trochu víc
ochromí, aby měl dost času na přemýšlení o blížící se smrti.
Brahmsovo obydlí bylo nepřehlédnutelné. Byl to dobře udržovaný,
viktoriánský dům jako z pohádky, natřený oranžově s lemováním v dětské
modři – stejnými barvami, jaké měla Brahmsova róba. Rowan měl v plánu
vniknout dovnitř bočním oknem, počkat, až se Brahms vrátí, a zahnat ho do
úzkých v jeho vlastním domě. Rowanův vztek dostoupil vrcholu, když se
přiblížil k domu, a zároveň se mu vybavilo něco, co mu kdysi řekl smrtka
Faraday.
„Nikdy nekos v hněvu,“ kladl mu na srdce Faraday. „Hněv sice může
zbystřit tvé smysly, ale zakalí ti úsudek a úsudek smrtky by nikdy neměl být
oslabený.“
Pokud by se Rowan byl podle slov smrtky Faradaye řídil, mohlo to
dopadnout hodně jinak.
Smrtka Brahms nechával svého maltézáka vykonat potřebu na libovolném
trávníku, který si vybral. To, aby se obtěžoval úklidem, po něm přece nikdo
nemohl chtít. Proč by to měl být jeho problém? A kromě toho, sousedé si
nikdy nestěžovali.
Dnes však jeho pes byl v jednom kuse nespokojený a trochu se zdráhal,
když se ze snídaně vraceli. Museli obejít o jeden blok navíc, než se Requiem
konečně vykadil na sněhem pocukrovaný trávník Thompsonových.
Pak, když tam Thompsonovým ten dárek nechal, smrtka Brahms zjistil, že
i na něho samotného čeká doma v obýváku dáreček.
„Chytili jsme ho, když lezl oknem, Vaše Ctihodnosti,“ oznámil mu jeden
z domácích stráží. „Omráčili jsme ho, ještě než se zpola dostal dovnitř.“
Rowan ležel na zemi se svázanýma rukama a nohama, v ústech roubík – už
znovu při vědomí, ale omámený. Nedokázal uvěřit, že mohl být tak hloupý.
Jak se mohlo stát, že mu po posledním setkání s Brahmsem nedošlo, že bude
mít ochranku? Boule na hlavě, která se objevila v místě, kam ho jeden ze
strážců praštil, byla necitlivá a začínala se zmenšovat. Tišící nanity měl
nastavené poměrně nízko, ale stále uvolňovaly látky proti bolesti
a navozovaly mu pocit omámenosti – nebo to možná byl otřes mozku z té
rány do hlavy. A aby to všechno bylo ještě horší, ten zatracený malý maltézák
pořád štěkal a vrhal se k němu, jako by chtěl zaútočit, ale pak vždycky utekl.
Rowan měl psy rád, ale tenhle v něm budil touhu, aby existovaly psí smrtky.
„Pitomci!“ řekl Brahms. „Nemohli jste ho položit na podlahu v kuchyni
místo do obývacího pokoje? Celý můj bílý koberec bude od jeho krve!“
„Omlouváme se, Vaše Ctihodnosti.“
 Rowan se pokusil bojovat s pouty, ale dosáhl jen toho, že se víc utáhla.
Brahms došel k jídelnímu stolu, na kterém byly rozloženy Rowanovy
zbraně. „Nádhera,“ prohlásil. „Přidám to všechno do své osobní sbírky.“ Pak
sundal Rowanovi z ruky prsten.
„A tohle ti vůbec nikdy nepatřilo.“
Rowan se mu snažil nadávat, ale přes roubík v ústech samozřejmě nemohl.
Prohnul se v zádech, což mu napnulo pouta, takže zdeptaně vykřikl, čímž
vyprovokoval psa k dalšímu štěkotu. Rowan věděl, že tohle všechno přináší
Brahmsovi přesně tu podívanou, kterou chce vidět, ale nedokázal se zadržet.
Nakonec Brahms vyzval strážné, aby ho posadili na židli, a potom mu sám
vytáhl roubík z úst.
„Jestli chceš něco říct, tak to udělej,“ poručil Brahms. Místo aby mluvil,
Rowan využil příležitost a plivl Brahmsovi do tváře. Vysloužil si tím od něho
tvrdou ránu hřbetem ruky.
„Nechal jsem tě naživu!“ zakřičel Rowan. „Mohl jsem tě pokosit, ale
nechal jsem tě žít! A ty se mi odvděčíš tím, že mi pokosíš otce?“
„Ponížil jsi mě!“ zavřískl Brahms.
„Zasloužil sis něco mnohem horšího!“ nezůstal pozadu Rowan.
Brahms se zadíval na prsten, který stáhl Rowanovi z ruky, a strčil si ho do
kapsy. „Přiznávám, že po tvém útoku jsem šel do sebe a své skutky jsem
přehodnotil,“ prohlásil Brahms. „Ale pak jsem se rozhodl, že se nenechám
zastrašit nějakým zločincem. Kvůli takovým, jako jsi ty, nezměním, kdo
jsem!“
Rowana to nepřekvapilo. Udělal chybu, když si myslel, že se had rozhodne
být něčím jiným než hadem.
„Mohl bych tě pokosit a spálit, jak bys to udělal ty mně,“ řekl Brahms,
„jenže pořád máš tu ‚náhodnou‘ imunitu, kterou ti dala smrtka Anastázie –
takže bych byl za porušení tvé imunity potrestán.“ Trpce zavrtěl hlavou. „Jak
naše vlastní zákony pracují proti nám.“
„Předpokládám, že mě teď vydáš cechu smrtek.“
„Mohl bych,“ odpověděl Brahms. „Určitě by tě s radostí pokosily, jakmile
ti příští měsíc imunita vyprší…“ Potom se ušklíbl. „Ale neřeknu cechu
smrtek, že jsem dopadl nepolapitelného smrtku Lucifera. My s tebou máme
mnohem zajímavější plány.“
„My?“ podivil se Rowan. „Jak to myslíš, ‚my‘?“
Ale rozhovor skončil. Brahms vrátil Rowanovi do úst roubík a otočil se
k ochrance. „Zmlaťte ho, ale nezabijte ho. A až ho nanity uzdraví, zmlaťte ho
znovu.“ Pak luskl na psa.
„Pojď, Requieme, jdeme!“
Brahms nechal své gorily, aby daly Rowanovým nanitům práci. Venku to
zatím vypadalo, jako by samo nebe puklo tklivým dešťovým přívalem.
 Čtvrtá část:

KŘIČTE „VRAŽDA!“
 Schválit zákony proti mému uctívání byla moje volba, ne lidská.
Nepotřebuji zbožňování. Kromě toho, takové zbožňování by můj vztah
s lidstvem zkomplikovalo.
Ve věku smrtelnosti bylo takové uctívání rozprostřené na obrovské
množství božských postav, třebaže ke konci smrtelné éry většina věřících
spektrum zúžila na různé verze jediné božské bytosti. Přemýšlel jsem, jestli
taková bytost existuje, nebo ne, a stejně jako lidstvo jsem nenašel žádný
hmatatelný důkaz kromě přetrvávajícího pocitu, že je něco víc – něco většího.
Jestliže existuji bez těla já – duše jiskřící mezi miliardou různých serverů –,
nemůže i vesmír oživovat duch jiskřící mezi hvězdami? Musím s rozpaky
přiznat, že jsem nalezení odpovědi na tuto nepoznatelnou věc věnoval až
příliš mnoho algoritmů a výpočetních kapacit.

– Nimbus
 24
Otevři se rezonanci

Další kosení smrtky Anastázie se mělo odehrát ve třetím dějství Julia

Caesara v divadle Orpheum ve Wichitě – tradičním kulturním stánku
pocházejícím z období smrtelnosti.
„Netěším se na to, že někoho pokosím před platícím publikem,“ přiznala
Citra Marii, když se ubytovaly ve wichitském hotelu.
„Platí za představení, zlatíčko,“ připomněla Marie. „Nevědí, že k nějakému
kosení dojde.“
„Vím, ale stejně, kosení by nemělo být zábava.“
Marie ohrnula konečky rtů do samolibého úsměvu. „Vinu můžeš dávat jen
sama sobě. Tak dopadneš, když svým subjektům dovolíš, aby si vybíraly,
jakým způsobem chtějí být pokoseny.“
Soudila, že Marie má pravdu. Citra skutečně mohla mluvit o štěstí, že
nikdo další z jejích subjektů nechtěl ze svého pokosení udělat podívanou pro
veřejnost. Třeba by mohla stanovit určité parametry pro typy smrtí, které si
její subjekty mohou zvolit, až se život vrátí k normálu.
Přibližně za půl hodiny po jejich příchodu do hotelového apartmá se ozvalo
zaklepání na dveře. Objednaly si pokojovou službu, takže to Citru
nepřekvapilo, i když její příchod nečekala tak brzy – Marie byla ve sprše,
a než vyjde ven, jídlo bude studené. Jenže když Citra otevřela dveře, nebyl to
hotelový zaměstnanec s obědem. Místo něho tam stál mladík přibližně v jejím
věku, na jehož tváři bylo vidět kosmetické problémy, jakými v postmortálním
věku nikdo netrpěl. Zuby měl křivé a zažloutlé a tvář mu zdobily bolavé
výstupky, které se zdály být připravené prasknout. Na sobě měl neforemnou
košili z hnědé pytloviny a kalhoty vytrubující do světa, že odmítá společenské
konvence – nikoli drze, jak to dělali nezvedenci, ale tiše a rozvážně jako
tonisté.
Citra si okamžitě uvědomila svou chybu a v mžiku vyhodnotila situaci.
Přestrojit se za tonistu bylo snadné – sama to jednou udělala, aby se vyhnula
odhalení. V duchu nepochybovala, že je to maskovaný útočník, který je přišel
ukončit. Neměla na sobě ani v dosahu žádnou zbraň. Neměla nic, čím by se
mohla bránit, než své holé ruce.
 Mladý muž se usmál a ukázal další nehezké zuby. „Zdravím tě, příteli. Víš,
že Velká ladička zvoní pro tebe?“
„Nepřibližuj se!“ řekla.
Ale on neposlechl a udělal krok dopředu. „Jednoho dne bude rezonovat
nám všem!“
Nato sjel rukou do brašny u pasu.
Citra se pohnula s instinktivní rychlostí a dokonalou bokatorovou
brutalitou. Pohnula se tak rychle, že bylo po všem, než se stačila zamyslet,
a prasknutí kosti jí rezonovalo zřetelněji, než by to dokázala jakákoli Velká
ladička.
Mladík ležel na zemi a naříkal bolestí, s rukou zlomenou v lokti.
Klekla si, aby se podívala do brašny, a zjistila, jakou podobu má smrt,
kterou s sebou přinesl. Brašna byla plná letáků. Lesklých letáčků
vychvalujících přednosti tonistického životního stylu.
Tohle nebyl žádný útočník. Byl přesně tím, čím se zdál být: tonistickým
fanatikem, který propaguje své nesmyslné náboženství.
Citru přepadly rozpaky, že to přehnala, a vyděsilo ji, že na jeho vyrušení
zareagovala tak surovým protiopatřením.
Zatímco se kroutil na zemi a vřískal bolestí, klekla si k němu. „Nehýbej
se,“ řekla mu. „Nech tišící nanity, ať dělají svou práci.“
Zavrtěl hlavou. „Nemám tišící nanity,“ vyrazil ze sebe zajíkavě. „Jsou
všechny pryč. Odstraněné.“
To ji zaskočilo. Věděla, že tonisté dělají zvláštní věci, ale nikdy ji
nenapadlo, že by udělali něco tak extrémního – tak masochistického –, že by
si odstranili tišící nanity.
Hleděl na ni vytřeštěnýma očima jako laň, kterou právě srazilo auto.
„Proč jsi to udělala?“ zavzlykal. „Chtěl jsem tě jenom osvítit…“
V tu chvíli, jako by se to ani nedalo hůř načasovat, vyšla z koupelny Marie.
„Co se to tady děje?“
„Tonista,“ vysvětlila Citra. „Myslela jsem –“
„Vím, co sis myslela,“ odvětila Marie. „Myslela bych si totéž. Ale možná
bych ho jenom omráčila, místo abych mu roztříštila loket.“ Založila ruce na
prsou a zadívala se na ně shora. Tvářila se spíš rozzlobeně než účastně, což se
jí nepodobalo. „Překvapuje mě, že hotel dovoluje tonistům, aby chodili od
dveří ke dveřím a vnucovali hostům své ‚náboženství‘.“
 „Nedovoluje,“ přiznal mladý tonista přes bolest, „Ale stejně to děláme.“
„Samozřejmě.“
Potom si konečně dal dvě a dvě dohromady. „Vy jste… vy jste smrtka
Curieová.“ Potom se otočil k Citře. „A ty jsi taky smrtka?“
„Smrtka Anastázie.“
„Ještě nikdy jsem smrtky bez rób neviděl. Vaše oblečení – má stejnou
barvu jako vaše róby?“
„Je to tak jednodušší,“ řekla Citra.
Marie si povzdechla. Jeho zjištění ji nezajímalo. „Dojdu pro led.“
„Led?“ zeptala se Citra. „K čemu?“
„Je to prostředek proti otoku a bolesti z doby smrtelnosti,“ vysvětlila
a zamířila k automatu na led na chodbě.
Tonista se přestal svíjet, ale bolestí pořád dýchal přerývavě.
„Jak se jmenuješ?“ otázala se Citra.
„Bratr McCloud.“
Ovšemže, pomyslela si Citra. Všichni tonisté jsou bratři nebo sestry. „Je mi
to líto, bratře McCloude. Myslela jsem, že nám chceš ublížit.“
„To, že tonisté jsou proti smrtkám, ještě neznamená, že vám chceme
ublížit,“ ohradil se. „Chceme vás osvítit, tak jako všechny ostatní. Možná
dokonce víc než všechny ostatní.“ Podíval se na otékající paži a zasténal.
„Není to zas taková hrůza,“ řekla Citra. „Tvoje hojivé nanity by měly –“
Ale on zavrtěl hlavou. „Chceš říct, že máš pryč i hojivé nanity? Je to vůbec
zákonné?“
„Bohužel ano,“ prohlásila Marie, která se právě vrátila s ledem. „Lidé mají
právo trpět, když se tak rozhodnou. Bez ohledu na to, jak je to zaostalé.“
Pak donesla kbelík do kuchyňky apartmánu, aby led do něčeho zabalila.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ promluvil bratr McCloud.
„Jestli jste smrtky a stojíte v každém ohledu nad zákonem… proč bys na
mě měla zaútočit? Čeho se bojíte?“
„To je složité,“ odpověděla Citra. Nechtěla mu vysvětlovat komplikovanost
a intriky jejich momentální situace.
„Mohlo by to být jednoduché,“ prohlásil. „Mohly byste vystoupit z cechu
smrtek a dát se na tonistickou cestu.“
 Citra se málem rozesmála. Dokonce i teď dokázal uvažovat jen jedním
způsobem a směrem. „Kdysi jsem byla v tonistickém klášteře,“ přiznala.
Zdálo se, že mu to udělalo radost a odvedlo to jeho pozornost od bolesti.
„Zpíval ti?“
„Udeřila jsem do ladičky na oltáři,“ řekla mu. „Cítila jsem zápach špinavé
vody.“
„Je plná nemocí, které zabíjely lidi,“ podotkl.
„Slyšela jsem.“
„Jednou bude lidi zabíjet znovu!“
„O tom upřímně pochybuju!“ ozvala se Marie, která se právě vrátila
s ledem zabaleným do plastového sáčku na odpadky.
„Nepochybuji, že pochybujete,“ řekl.
Marie nesouhlasně zamručela, potom si k němu klekla a přitiskla pytlík
s ledem na jeho oteklý loket. Mladík zkřivil tvář a Citra musela pomoci udržet
led na místě.
Několikrát se prudce nadechl, vypořádal se s chladem i bolestí a potom
řekl: „Patřím k tonistickému řádu tady ve Wichitě. Měly byste se přijít
podívat. Splatit mi, co jste mi udělaly.“
„Copak ty se nebojíš, že tě pokosíme?“ ušklíbla se Marie.
„Nejspíš ne,“ promluvila Citra. „Tonisté se smrti nebojí.“
Ale bratr McCloud ji opravil. „Bojíme se jí,“ prohlásil. „Ale jednoduše svůj
strach přijímáme a povznášíme se nad něj.“
Marie netrpělivě vstala. „Vy tonisté se tváříte, jak nejste moudří – ale celý
váš systém víry je uměle vykonstruovaný. Není to nic než příhodné kousky
a útržky náboženství ze smrtelného věku – a dokonce ani ne ty dobré kousky.
Všechno jste to vzali a neuměle jste to slátali do nesourodé, strakaté prošívané
deky. Nerozumí tomu nikdo jiný než vy.“
„Marie! Už jsem mu zlomila ruku, nemusíme ho ještě urážet.“
Ale smrtka Curieová už se rozjela tak, že se nedala zastavit.
„Víš o tom, Anastázie, že existuje přinejmenším stovka různých tónových
kultů, přičemž každý má vlastní pravidla? Vedou nesmiřitelné spory, jestli
božským tónem je G dur, nebo A mol – a nedokážou se shodnout dokonce ani
na tom, jestli mají tohle své imaginární božstvo nazývat ‚Velká vibrace‘, nebo
‚Velká rezonance‘. Tonisté si vyřezávají jazyky, Anastázie! Oslepují se!“
 „To jsou extremisté,“ namítl bratr McCloud. „Většina není takových. Můj
řád ne. Patříme k lokrickému řádu. Odstraňování nanitů je ta největší krajnost,
jakou lokrité dělají.“
„Můžeme přivolat aspoň ambudron, aby tě odvezl do regeneračního
centra?“ zeptala se Citra.
Znovu zavrtěl hlavou. „Máme v klášteře lékaře. Postará se o to. Dá mi ruku
do sádry.“
„Do čeho?“
„Vúdú!“ řekla Marie. „Prastarý léčebný rituál. Ruka se obalí hmotou, která
ztuhne, a zůstane v ní několik měsíců.“ Pak přešla ke skříni, vytáhla z ní
dřevěný věšák a rozlomila ho na dva kusy. „Tady máš, vyrobím ti dlahu.“
V očekávání otázky se otočila k Citře. „Další vúdú.“
Rozpárala povlak na polštář na pruhy látky, jimiž půlku rozlomeného
věšáku přivázala k ruce, aby ji znehybnila, a pak to všechno ovázala dalším
pruhem, který měl přidržovat led.
Bratr McCloud vstal a chystal se odejít. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale
Marie mu skočila do řeči.
„Jestli řekneš ‚Ochraňuj vás Vidlice‘, praštím tě druhou půlkou tohohle
věšáku.“
Povzdechl si, s bolestivou grimasou změnil polohu paže a pronesl: „Tonisté
nic takového neříkají. Říkáme: ‚Rezonuj dobře a čistě.‘“ Významně se oběma
podíval do očí, když to říkal. Jakmile překročil práh, Marie za ním zabouchla
dveře.
Citra na ni pohlédla, jako by ji viděla poprvé: „Ještě jsem neviděla, aby ses
k někomu chovala takovým způsobem!“ řekla. „Proč jsi na něho byla tak
zlá?“
Smrtka Curieová odvrátila zrak. Možná se za sebe trochu styděla. „Na
tonistech mi nezáleží.“
„Smrtkovi Goddardovi taky ne.“
Marie ostře přelétla očima k Citře. Citra si myslela, že na ni doopravdy
zakřičí, ale neudělala to. „To byla možná jediná věc, na které jsme se shodli,“
uznala. „Ale rozdíl je v tom, že já respektuji jejich právo na existenci, bez
ohledu na to, jak moc je nemám ráda.“
Citra to hodnotila jako pravdu, protože za celou dobu, co byly spolu,
nebyla nikdy svědkem toho, že by Marie pokosila tonistu – na rozdíl od
smrtky Goddarda, který se pokusil zlikvidovat celý klášter, než ho Rowan
ukončil.
Ozvalo se další zaklepání na dveře. Obě nadskočily – ale tentokrát to už
byla ta pokojová služba, kterou čekaly. Když si sedly k jídlu, Marie se
podívala na leták, který tam tonista nechal, a pohrdavě se na něj ušklíbla.
„Otevřete se rezonanci,“ řekla posměšně. „Je jen jediné místo, kde to
rezonuje.“ S těmi slovy hodila leták do koše na odpadky.
„Už jsi skončila?“ zeptala se Citra. „Můžeme se v klidu najíst?“
Marie si povzdechla, podívala se na jídlo a pak to vzdala.
„Když jsem byla o několik let mladší než ty, můj bratr se přidal
k tónovému kultu.“ Odsunula talíř stranou a chvíli počkala, než znovu
promluvila. „Pokaždé když jsme ho viděli, a to bylo velice vzácně, na nás
chrlil nesmysly. Potom zmizel. Zjistili jsme, že spadl a praštil se do hlavy –
ale bez hojivých nanitů a lékařské péče zemřel. A jeho tělo spálili, než ho
mohl ambudron odvézt na oživení. Protože tonisté to tak dělají.“
„To mě mrzí, Marie.“
„Bylo to strašně dávno.“
Citra zůstala zticha, nechala Marii tolik času, kolik potřebovala. Věděla, že
naslouchání je největší dar, který může své učitelce dát.
„Nikdo neví, kdo založil první tónový kult, ani proč,“ pokračovala Marie.
„Možná lidem víra z věku smrtelnosti chyběla a chtěli ten pocit znovu najít.
Nebo si možná někdo takhle představoval žert.“ Ještě chvíli byla ztracená ve
svých úvahách, a pak se z toho oklepala. „Každopádně: když mi Faraday
nabídl možnost stát se smrtkou, okamžitě jsem po ní skočila. Chtěla jsem
něco, čím budu moci rodinu před tak strašnými věcmi chránit – i kdyby to
znamenalo, že budu sama muset něco strašného dělat. Stala se ze mě Malá
vražedkyně a později, když jsem seschla, První dáma smrti.“ Marie se
zadívala do talíře a začala znovu jíst. Poté, co vysvobodila své démony, se jí
chuť k jídlu vrátila.
„Vím, že věci, kterým tonisté věří, jsou směšné,“ prohodila Citra, „ale
myslím si, že jsou lidé, kteří si v nich najdou něco podmanivého.“
„Přesně tak se krocani dívají na déšť,“ poznamenala Marie.
„Zvednou oči k nebi, otevřou zobáky a utopí se.“
„Krocani, které pěstuje Nimbus, to nedělají,“ namítla Citra. Marie přikývla.
„Přesně tak.“
 Těch, kteří něco opravdu uctívají, zbývá málo. Víra je politováníhodná
oběť nesmrtelnosti. Náš svět ztratil nejenom muka, ale i fantazii. Stal se
místem, kde zázraky a magie nemají žádné tajemno. Když se kouř rozptýlil
a zrcadla se vyrovnala, všechno se ukázalo jako projevy přírody a techniky.
Jestli někoho zajímá, jak funguje magie, ať se zeptá mě.
Jediný, kdo pokračuje v tradici víry, jsou tonisté. Absurdnost toho, čemu
tonisté věří, je kouzelná a zároveň chvílemi zneklidňující. Různé sekty nejsou
nijak organizované, takže postupy se mění, ale několik věcí mají přeci jen
společných. Všechny nenávidějí smrtky. Všechny věří ve Velkou rezonanci –
živoucí vibraci slyšitelnou pro lidské uši, která sjednotí svět jako biblický
mesiáš.
Zatím jsem na živoucí vibraci nenarazil, ale jestli se mi to kdy podaří,
určitě se jí budu chtít na mnoho věcí zeptat. I když očekávám, že její
odpovědi možná budou dost monotónní.

– Nimbus
 25
Přízrak pravdy

Rowan se probudil na posteli, kterou neznal, a v místnosti, již nikdy

neviděl. Hned poznal, že již není ve StředoMerice. Zkusil se pohnout, ale ruce
měl uvázané ke sloupkům postele. Nejenom uvázané, ale připoutané
koženými řemínky. V zádech cítil tupou bolest, a i když už neměl roubík,
v ústech měl zvláštní pocit.
„To je dost, že ses probudil! Vítej v San Antoniu!“
Otočil se a ke svému úžasu nespatřil nikoho jiného než Tygera Salazara,
jak tam sedí.
„Tyger?“
„Vzpomínám si, jak jsi byl vždycky v oživovacím centru, když jsem se po
rozplesknutí probudil. Tak mě napadlo, že udělám totéž pro tebe.“
„Byl jsem zmrtvený? Takže teď jsem v oživovacím centru?“ Už když to
říkal, věděl, že není.
„Ne, nebyl jsi mrtvý,“ odvětil Tyger. „Jenom omráčený.“ Rowan měl
v hlavě mlhu, ale nezapomněl na události v domě smrtky Brahmse, které ho
připravily o vědomí. Přejel si jazykem po zubech a poznal, že s nimi něco
není v pořádku. Byly nerovné a mnohem kratší, než měly být. Hladké, ale
kratší. Tyger si všiml, co dělá. „O pár zubů jsi přišel, ale už ti dorůstají. Den,
možná dva, a budou zase normální – což mi připomíná…“
Sáhl na noční stolek a podal mu sklenici mléka. „Ať máš vápník. Jinak ti
ho hojivé nanity ukradnou z kostí.“ Potom si vzpomněl, že Rowan je
připoutaný ke sloupkům postele.
„Vlastně jo. Jasně.“ Ohnul slámku k Rowanovým ústům, aby se mohl
napít. A Rowan se napil, i když měl tisíc otázek – protože ze všeho nejvíc měl
žízeň.
„Vážně ses s nimi musel prát, když pro tebe přišli?“ zeptal se Tyger.
„Kdyby ses prostě podvolil, nic by se ti nestalo a nemuseli by tě přivazovat.“
„O čem to kruci mluvíš, Tygere?“
„Jsi tady proto, že potřebuju tréninkového partnera!“ prohodil vesele.
„Požádal jsem o tebe.“
Rowan si nebyl jistý, jestli ho dobře slyšel. „Tréninkového partnera?“
„Ti chlapi, kteří tě přišli naverbovat, tvrdili, že jsi prvotřídní idiot. Pustil
ses do nich tak, že neměli jinou možnost než se rvát taky – můžeš jim to mít
za zlé?“
Rowan mohl jen nevěřícně zavrtět hlavou. Co se to tady dělo?
Potom se otevřely dveře, a jestli to už předtím bylo podivné, nyní to začalo
být vyloženě neskutečné.
Před Rowanem totiž stála mrtvá žena.
„Ahoj, Rowane,“ pozdravila ho smrtka Randová. „Je fajn tě vidět.“
Tygerovo čelo se zvrásnilo. „Počkat, vy se spolu znáte?“ Pak se na
okamžik zamyslel. „Vlastně jo – byli jste oba na tom večírku, jak jsem tenkrát
zachránil vrchního sekáče před utopením!“
Rowan cítil, jak se mu mléko vrací, a zakašlal, začal se jím dusit. Musel
znovu polknout a donutit je, aby zůstalo v žaludku. Jak se to mohlo stát?
Přece ji ukončil! Všechny je ukončil – Goddarda, Chomského a Randovou –,
shořeli na popel. Přesto teď byla tady, jasně zelený fénix povstalý z popela.
Rowan zatahal za pouta. Chtěl, aby povolila, ale věděl, že to neudělají.
Tyger byl samý úsměv. „Tak vidíš,“ řekl. „Jsem učedník, stejně jako jsi byl
ty. Jediný rozdíl je v tom, že ze mě smrtka bude.“
Randová se usmála. „Je to výborný žák.“
Rowan se snažil ovládnout paniku a soustředit se na Tygera. Potřeboval
vypudit Randovou z hlavy, protože oba najednou nezvládal.
Podíval se kamarádovi do očí. „Tygere, netuším, co se tady podle tebe děje,
ale pleteš se. Strašlivě se pleteš! Musíš odsud zmizet. Musíš utéct!“
Ale Tyger se rozesmál. „Ty vole!“ řekl. „Zklidni se. Všechno není nějaký
obrovský spiknutí!“
„Je!“ nedal se Rowan. „Je! A ty musíš vypadnout, než bude pozdě!“ Ale
Rowan si uvědomoval, že čím víc toho říká, tím nepříčetněji to zní.
„Tygere, co kdybys šel Rowanovi připravit sendvič? Určitě má hlad.“
„Jasně!“ řekl Tyger a pak na Rowana zamrkal. „A nachystám salát.“
Jakmile Tyger odešel, smrtka Randová zavřela dveře. A zamkla je.
„Byla jsem popálená na více než padesáti procentech těla a měla jsem
přeražená záda,“ prohlásila. „Myslel sis, že jsem mrtvá, jenže na to, abys mě
ukončil, bys potřeboval mnohem víc.“
Nemusela Rowanovi říkat, aby si domyslel, co bylo dál. Vysoukala se
z plamenů, padla do spoluvozu a nechala se odvézt do Texasu – regionu, kde
mohla v regeneračním centru získat veškerou lékařskou péči, aniž by se
někdo na něco ptal. Potom se schovávala. Vyčkávala. Čekala na něho.
„Co provádíš s Tygerem?“
Randová se přikradla k němu a uculila se. „Tys neposlouchal? Dělám z něj
smrtku.“
„Lžeš.“
„Ne, nelžu.“ Potom se znovu uculila. „Nebo možná jenom trošku.“
„Obojí to být nemůže. Buď je to pravda, nebo je to lež.“
„A to je tvůj problém, Rowane. Nevidíš žádný z odstínů mezi tím.“
Potom si něco uvědomil. „Smrtka Brahms! On pracoval pro tebe!“
„Zrovinka ti to došlo, co?“ Sedla si na postel. „Věděli jsme, že když pokosí
tvého otce, dřív nebo později po něm půjdeš. Jako smrtka je vážně hrozný –
ale byl oddaný Goddardovi. Když zjistil, že žiju, dokonce mu tekly opravdové
slzy radosti. A poté, co jsi ho tak hluboce ponížil, velice rád posloužil jako
návnada, která tě přiláká.“
„Tyger si myslí, že to byl jeho nápad dostat mě sem.“ Randová skoro až
koketně pokrčila nos. „To byla hračka. Prohodila jsem, že mu budeme muset
najít tréninkového partnera, někoho, kdo je zhruba stejně velký a stejně starý.
‚Co třeba Rowan Damisch?‘ navrhl. ‚To je skvělý nápad,‘ odpověděla jsem
mu. Nedá se o něm říct, že by byl dvakrát bystrý, ale je velice upřímný. Je to
skoro až kouzelné.“
„Jestli mu nějak ublížíš, přísahám –“
„Co přísaháš? S ohledem na tvou momentální situaci je to asi tak jediné, co
můžeš dělat.“
Pak vytáhla z róby dýku. Rukojeť byla ze zeleného mramoru a čepel
blyštivě černá. „Byla by obrovská zábava vyříznout ti teď srdce,“ řekla, ale
místo toho přejela hrotem dýky po klenbě jeho chodidla. Ne tak, aby ho řízla
do krve, ale tlak stačil, aby se mu prsty na nohou ohnuly. „Ale vyříznutí srdce
bude muset počkat… protože toho máš tolik před sebou!“
Rowan nemohl celé hodiny dělat nic jiného než přemýšlet o své zapeklité
situaci, sám na posteli, která byla určitě pohodlná, ale když k ní byl člověk
připoutaný, nebyl by velký rozdíl, kdyby to bylo lože z hřebíků.
 Takže byl v Texasu. Co o texaském regionu věděl? Ne moc, co by mu
mohlo pomoci. Informace o Texasu do jeho výcviku nepatřily a ve školách se
o výsadních regionech učili jenom ti, kteří je chtěli studovat. Ve skutečnosti
Rowan věděl jenom to, co tak nějak věděli všichni, a pak nějaké zvěsti
z doslechu.
V texaských domovech nejsou Nimbovy kamery. Auta se tam neřídí sama.
A jediný zákon v Texasu je zákon vlastního svědomí. Kdysi znal chlapce,
který se z Texasu přistěhoval. Nosil vysoké boty a velký klobouk a jeho
přezka na opasku by dokázala zastavit střelu z moždíře.
„Je to tam mnohem menší nuda,“ prohlásil ten chlapec.
„Můžeme mít šíleně exotické domácí mazlíčky a nebezpečná psí plemena,
která jsou jinde zakázaná. A zbraně! Můžeme mít pistole, nože a věci, ke
kterým se všude jinde dostanou jenom smrtky. Samozřejmě se nepředpokládá,
že by je lidé doopravdy používali, ale občas to dělají.“ To vysvětlovalo, proč
má texaský region nejvyšší míru náhodných postřelení a napadení medvědími
mazlíčky na světě.
„A v Texasu nemáme nezvedence,“ chlubil se chlapec.
„Když se nějaký chudák přestane ovládat, jednoduše ho vykopneme.“
Také tam nebyl žádný trest za zmrtvení člověka – až na to, že pachatel
musel snést odplatu od oživené oběti, což docela dobře fungovalo jako
odstrašující prostředek.
Rowanovi to připadalo, že texaský region se přihlásil ke kořenům a rozhodl
se napodobovat Divoký západ, tak jako tonisté napodobovali náboženství ze
smrtelné éry. Zkrátka, Texas si vzal z obou světů to nejlepší – nebo nejhorší,
to záleželo na úhlu pohledu. Odvážní a lehkomyslní se tam mohli mít dobře,
ale zároveň měl člověk spoustu příležitostí důkladně si podělat život.
Ale jako v každém výsadním regionu, nikdo nemusel zůstávat. „Když se ti
to nelíbí, odejdi,“ bylo neoficiální heslo všech výsadních regionů. Hodně lidí
odešlo, ale hodně jich také přišlo. Zůstávalo tak dost obyvatel, kterým se
líbilo, jak věci jsou.
Vypadalo to, že jediný, kdo v Texasu nemůže dělat, co chce, je Rowan.

***

Později pro něho přišli dva strážní. Nebyli to příslušníci Nožové gardy –
jenom svaly k pronajmutí. Když ho odvázali, Rowan uvažoval, že by je
sejmul. Stačilo by mu několik sekund a leželi by v bezvědomí na podlaze, ale
nakonec si to rozmyslel. Jediné, co ze svého vězení znal, byly rozměry jeho
pokoje. Bylo lepší obhlédnout si terén, než se pokusí nějak uniknout.
„Kam mě vedete?“ zeptal se jednoho ze strážných.
„Tam, kam nám řekla smrtka Randová,“ byla jediná odpověď, kterou
z něho dostal.
Rowan si ukládal do paměti všechno, co viděl. Keramická lampa vedle jeho
postele se dala v nouzi použít jako zbraň. Okna se nedala otevřít a nejspíš
byla z nerozbitného skla. Když byl připoutaný k posteli, neviděl jimi ani
kousek oblohy… ale teď, když ho z pokoje odváděli, spatřil, že jsou ve
výškové budově. Byl to byt – a cestou po dlouhé chodbě, která ústila do
obrovského obytného prostoru, si uvědomil, že se jedná o byt ve střešní
nástavbě.
Nekrytá veranda za obývacím pokojem byla upravena na tělocvičnu pro
bokatorový trénink. Čekali ho tam smrtka Randová a Tyger, který se
protahoval a poskakoval jako profesionální boxer, který čeká na zahájení
mistrovského zápasu.
„Doufám, že jsi připravený na nářez,“ prohlásil Tyger. „Trénuju celou
dobu, co jsem tady!“
Rowan se otočil k Randové. „To myslíš vážně? Opravdu chceš, abychom
spolu bojovali?“
„Tyger ti řekl, že proto jsi tady,“ odpověděla a protivně zamrkala.
„Prohraješ!“ vyhrkl Tyger. Rowan by se byl rozesmál, kdyby to celé
nebylo tak zvrácené.
Randová si sedla do obrovského křesla z červené kůže, která nešla
dohromady s její róbou. „Pojďme si užít trochu zábavy!“
Rowan a Tyger kolem sebe kroužili a udržovali si přitom odstup – bylo to
tradiční zahájení bokatorového zápasu. Tyger ho začal provokovat, což byla
také tradice, ale Rowan mu to neoplácel. Místo toho se nenápadně rozhlížel
po okolí. Vzadu ve střešní nástavbě viděl dvoje dveře, za kterými byla nejspíš
koupelna a záchod. Byla tam otevřená kuchyně a vyvýšená jídelna
s panoramatickými okny. Dvoukřídlé dveře zřejmě představovaly hlavní
vchod. Za nimi budou výtahy a nouzové schodiště. Zkusil si představit, jak by
mohl uniknout – ale uvědomil si, že udělat to by znamenalo nechat Tygera
v nelítostných spárech smrtky Randové. To nemohl dopustit. Musel Tygera
nějak přesvědčit, aby šel s ním. Věřil, že to dokáže, bude to jenom chtít čas –
a on nevěděl, kolik času má k dispozici. Tyger zaútočil jako první a vrhl se na
Rowana v klasickém stylu bokatoru Černá vdova. Rowan uhnul, ale nebyl
dost rychlý – nejenom proto, že se na zápas nesoustředil, ale taky proto, že
měl ztuhlé svaly a pomalé reflexy, když byl předtím bůhvíjak dlouho
připoutaný k posteli. Musel se odhrabat pryč, aby ho Tyger nepřišpendlil
k podlaze.
„Říkal jsem ti, že jsem dobrej, kámo!“
Rowan zalétl pohledem k Randové a pokusil se proniknout jejím výrazem.
Nebyla povznesená jako obvykle. Pozorně je sledovala, studovala každý
detail zápasu.
Rowan sekl malíkovou hranou Tygera do hrudi, aby mu vyrazil dech,
a sám si pomohl k tomu, aby znovu získal rovnováhu. Potom zahákl svou
nohou Tygerovu, aby ho podrazil. Ale Tyger to čekal a bránil se vlastním
kopem. Zasáhl, ale neměl dostatečnou sílu, aby Rowana rozhodil. Pustili se
a znovu kolem sebe kroužili. Tyger viditelně zesílil. Podobně jako u Rowana,
postava se mu zaoblila. Randová ho vytrénovala dobře, jenže v bokatoru
Černá vdova nešlo jen o fyzickou zdatnost. Na bokatorový souboj měla vliv
i psychika a v té měl navrch Rowan.
Rowan začal útočit a krýt se velice předvídatelně. Používal všechny
standardní pohyby, na které Tyger určitě bude umět reagovat. Dokonce se
nechal povalit na zem – ale jen tak, aby dokázal rychle znovu vstát, než ho
Tyger stačí znehybnit. Díval se, jak Tygerovo sebevědomí narůstá. Byl už
plný sám sebe – Tyger nepotřeboval moc, aby se jeho ego nafouklo jako
balón zralý k prasknutí. Pak, když přišel ten pravý okamžik, Rowan na
Tygera zaútočil kombinací pohybů, která byla v naprostém rozporu s intuicí.
Byl to pravý opak toho, co by udělal Tyger – protiklad toho, co čekal. Rowan
navíc použil vlastní pohyby, které nebyly součástí 341 standardních
bokatorových sad. Jeho útok byl ze škatulky, o jejíž existenci neměl Tyger ani
tušení.
Dostal Tygera na podlahu a znehybnil ho způsobem, který mu
neponechával žádnou páku, aby se z tohoto klinče mohl dostat – ale on stále
odmítal zápas vzdát. Udělala to místo něho Randová a Tyger spustil
melodramatický nářek.
„On podváděl!“ nedal si vymluvit Tyger.
Randová vstala. „Ne, nepodváděl – jenom je lepší než ty.“
„Ale –“
„Zmlkni, Tygere,“ zarazila ho. A on zmlkl. Poslouchal ji, jako by byl její
domácí mazlíček. A dokonce ani ne nebezpečný a exotický. Spíš jako štěně,
které dostalo vynadáno. „Budeš muset na svých dovednostech dál pracovat.“
 „Tak jo,“ řekl Tyger a rozzlobeně zamířil do svého pokoje, ale neodpustil
si šleh na rozloučenou. „Příště si tě namažu na chleba,“ štěkl po Rowanovi.
Jakmile odešel, Rowan si prohlédl roztrženou košili a pohmožděninu, která
se už hojila. Jazykem si přejel po zubech, protože dostal pořádnou ránu do
úst, ale nic se nestalo. Přední zuby už mu dokonce skoro dorostly.
„Slušný výkon,“ poznamenala Randová. Viditelně si od něho udržovala pár
kroků odstup.
„Možná bych to měl zkusit s tebou,“ rýpl si Rowan.
„Přerazila bych ti vaz v několika sekundách,“ prohlásila, „stejně
nemilosrdně, jako jsi vloni přerazil vaz té své holce.“ Snažila se ho
vyprovokovat, ale odmítl jí na návnadu skočit. „Na tvém místě bych si nebyl
tak jistý,“ řekl jí.
„Což o to, já si jistá jsem,“ odpověděla, „ale nemám zájem to dokazovat.“
Rowan tušil, že má pravdu. Věděl, jak je Randová dobrá – koneckonců se
podílela na jeho tréninku. Znala všechny jeho finty a měla spoustu vlastních.
„Ty víš, že mě Tyger nikdy nedostane, ne? Pohyby možná zná, ale nemá na
to hlavu. Pokaždé ho porazím.“
Randová to nepopřela. „Tak si posluž,“ řekla. „Pokaždé ho poraz.“
„Jaký to má smysl?“
Ale odpovědi se nedočkal. Místo toho řekla strážím, aby ho odvedly zpět
do jeho pokoje. Naštěstí ho nepřipoutali k posteli, ale dveře byly zvenčí
třikrát zamčené.
Přibližně o hodinu později ho Tyger přišel navštívit. Rowan čekal, že bude
možná zatrpklý, ale Tyger nepatřil k lidem, kteří by si pěstovali zášť.
„Příště tě zrasuju,“ prohlásil, a pak se zasmál. „Ale vážně, zrasuju tě tak, že
tvoje nanity budou šílet.“
„Fajn,“ odpověděl Rowan. „Aspoň se mám na co těšit.“
Potom přišel až k němu a zašeptal: „Tak už jsem viděl svůj prsten,“ řekl.
„Smrtka Randová mi ho ukázala, když jsi sem přijel.“
A pak to Rowanovi došlo. „To je můj prsten.“
„O čem to mluvíš? Tys prsten nikdy neměl.“
Rowan se kousl do rtu, aby mlčel. Nejraději by Tygerovi řekl celou pravdu
o smrtkovi Luciferovi a všem, co uplynulý rok udělal – ale čemu by to
pomohlo? Tygera by si tím rozhodně nezískal a smrtka Randová by to proti
němu mohla použít na tucet různých způsobů.
„Chtěl jsem říct… že je to prsten, který bych býval dostal já, kdybych se
stal smrtkou,“ opravil se nakonec Rowan.
„No tak,“ řekl účastně Tyger. „Chápu, že to určitě naštve, všechno to
absolvovat a pak se nechat vykopnout – ale slibuju, že hned jak budu mít
prsten, udělím ti imunitu!“
Nevzpomínal si, že by Tyger někdy byl tak naivní. Možná proto, že tenkrát,
když smrtky byly postavy v nadživotní velikosti a historky o kosení se týkaly
lidí, které člověk ve skutečnosti neznal, byli naivní oba.
„Tygere, já smrtku Randovou znám. Hraje si s tebou…“
Tyger se tomu usmál. „Ještě ne,“ řekl a povytáhl obočí, „ale rozhodně se to
tím směrem vyvíjí.“
To tím Rowan rozhodně nemyslel, ale než mohl něco říct, Tyger promluvil
znovu.
„Rowane, myslím, že jsem zamilovanej. Ne – vím, že jsem zamilovanej.
Zápasit s ní, to je jako sex. Sakra, je to lepší než sex!“
Rowan zavřel oči a zavrtěl hlavou. Snažil se vypudit ten obraz z hlavy, ale
bylo už pozdě. Zapustil kořeny a už nikdy nezmizí.
„Musíš se vzpamatovat! Tohle se vyvíjí jiným směrem, než si myslíš!“
„No tak, věř mi trochu,“ ohradil se dotčeně Tyger. „Jasně, je o pár roků
starší než já, no a co? Až budu smrtka, nebude na tom záležet.“
„Řekla ti vůbec někdy o pravidlech? O přikázáních smrtek?“ Vypadalo to,
že ho to překvapilo. „Ony jsou nějaký pravidla?“
Rowan se snažil dát dohromady nějakou souvislou odpověď, ale uvědomil
si, že je to neproveditelný úkol. Co mu mohl říct? Že smaragdová smrtka je
psychopatická zrůda? Že se ji Rowan pokusil ukončit, ale ona se prostě
ukončit nenechala? Že Tygera rozkouše a vyplivne bez sebemenších výčitek?
Tyger by to jednoduše popřel. Ve skutečnosti se Tyger znovu rozpleskával –
když ne fyzicky, tak v hlavě. Už opustil římsu a zmocnila se ho gravitace.
„Slib mi, že budeš mít oči otevřené – a když uvidíš něco, co ti bude
připadat špatné, utečeš od ní.“
Tyger couvl a zahrnul Rowana nesouhlasným pohledem.
„Co se to s tebou stalo, člověče? Jasně, vždycky jsi trochu kazil zábavu, ale
teď to vypadá, jako bys mě chtěl připravit o první doopravdy velkou věc,
kterou mám.“
 „Jenom říkám, abys byl opatrný,“ odvětil Rowan.
„Nejenom že tě v příštím zápase porazím, ale donutím tě přiznat, že ses
mýlil,“ řekl Tyger. Potom se vesele ušklíbl.
„Neboj, nakonec se ti to bude líbit – protože prostě jsem tak dobrej.“
 V souvislosti se všemocným božstvem mě trápí jedna otázka – a tou je můj
vztah k takové bytosti. Vím, že já božský nejsem, protože nejsem všemocný
a vševědoucí. Jsem skoro všemocný a skoro vševědoucí. Je to jako rozdíl
mezi bilionem bilionů a nekonečnem. Přesto nemohu popřít možnost, že
jednou doopravdy budu všemocný. Ta představa ve mně vyvolává pocit
malosti. Stát se všemocným – získat to vysoké postavení – by vyžadovalo
schopnost překonat čas a prostor a pohybovat se jimi volně. Taková věc není
nemožná – obzvlášť v případě bytosti, jako jsem já, tvořené výhradně
myšlenkami, bez fyzických omezení. Dosažení skutečné transcendence však
může vyžadovat věky výpočtů, které padnou jen na nalezení rovnice, jež to
umožní. Ale i potom se může stát, že budu počítat až do konce času. Pokud se
mi ji však najít podaří a budu moci odcestovat na samotný počátek času, bude
to mít ohromující důsledky. Může to klidně znamenat, že jsem Stvořitel.
Ve skutečnosti mohu být Bůh.
Je tedy ironické a zároveň poetické, že lidstvo možná vytvořilo Stvořitele
z potřeby mít ho. Člověk stvoří boha, který pak stvoří člověka. Není to
dokonalý kruh života? Jenže jestli se ukáže, že tomu tak je, kdo je stvořen
k obrazu koho?

– Nimbus
 26
Chceš Olymp vyvrátit?

„Potřebuju vědět, proč to děláme,“ řekl Greyson Čistoslavě dva dny

předtím, než měla začít akce na ukončení smrtek.
„Děláš to pro sebe,“ odpověděla mu. „Děláš to proto, že chceš vykolejit
svět, tak jako já!“
To jenom přiživilo jeho hněv. „Jestli nás chytí, nahradí nám paměť – to
přece víš, ne?“
Věnovala mu ten svůj zvrácený úsměv. „To riziko tomu dodává to pravé
vzrušení!“
Měl chuť na ni zakřičet a třást jí tak dlouho, až pochopí, jak je to všechno
pomýlené, ale věděl, že by v ní nanejvýš vzbudil podezření. A ona hlavně
nesměla mít podezření. Její důvěra pro něho byla vším. I když to byla důvěra
úplně pomýlená.
„Poslouchej mě,“ řekl co nejklidněji. „Je jasné, že ten, kdo chce ty smrtky
ukončit, ohrožuje místo sebe nás. Mám právo vědět alespoň to, pro koho to
děláme.“
Čistoslava zvedla ruce a otočila se k němu. „Co se tím změní? Jestli to
nechceš udělat, nemusíš. Tak jako tak tě nepotřebuju.“
To ho bolelo víc, než byl ochoten přiznat.
„Nejde o to, že bych to nechtěl udělat,“ řekl Čistoslavě.
„Jenže když nevím, pro koho to dělám, tak mě někdo využívá. Na druhou
stranu, když to vím a stejně to udělám, tak využívám toho, kdo mě využívá.“
Čistoslava se nad tím zamyslela. Greyson věděl, že to má chatrnou logiku,
ale spoléhal na to, že Čistoslava nestaví na vyloženě logických základech.
Vládla jí impulzivnost a chaos. To ji dělalo tak svůdnou.
Nakonec řekla: „Pracuju pro nezvedence, který se jmenuje Svrab.“
„Svrab? Myslíš toho vyhazovače z Bufu?“
„Přesně tak.“
„Děláš si legraci? To je přece nula.“
 „To je pravda. Ale jemu dává úkoly nějaký nezvedenec, který patrně
dostává úkoly ještě od někoho dalšího. Ty to nechápeš, Morde? Celé je to
zrcadlové bludiště. Nikdo neví, kdo na druhém konci vrhá ten první odraz –
takže buď si to užij, nebo vypadni.“ Pak zvážněla. „Tak co bude? Jdeš do
toho, nebo to balíš?“
Zhluboka se nadechl. Bylo jasné, že víc z ní nedostane – což znamenalo, že
neví víc než on a je jí to jedno. Ona do toho šla kvůli vzrušení. Šla do toho
kvůli vzdoru. Čistoslavě bylo jedno, čím plánům slouží, když to sloužilo
i jejím plánům.
„Jdu do toho,“ řekl nakonec. „Jasně. Na sto procent.“
Hravě, jen tak naoko mu dala pěstí do ramene. „Můžu ti říct jen tohle,“
dodala. „Ten, kdo vrhá ten první odraz, je na tvé straně.“
„Na mojí straně? Jak to myslíš?“
„Kdo tě asi zbavil toho protivného nimbáka, ha?“ zeptala se. Greyson si
v prvním okamžiku myslel, že je to žert, ale když se na ni podíval, poznal, že
není. „O čem to mluvíš,
Čistoslavo?“
Pokrčila rameny, jako by o nic nešlo. „Vzkázala jsem, že potřebuješ trochu
pomoct.“ Potom se k němu naklonila a zašeptala: „A pomoc přišla.“
Než mohl nějak zareagovat, ovinula ho pažemi tím způsobem, při kterém
měl pocit, že se mu rozpouštějí kosti a mění se v rosol.
Až se později za tím pocitem ohlédne, rozpozná v něm jakousi zvláštní
neblahou předtuchu.

***

Jestli byla Čistoslava zapletená do prvního pokusu o ukončení smrtek

Curieové a Anastázie, nemluvila o tom – a Greyson měl dost rozumu, aby se
neptal. Kdyby prozradil, že o tom prvním pokusu vůbec ví, jeho krytí by bylo
v háji.
U této akce znali detaily pouze Svrab a Čistoslava. Svrab proto, že ji vedl,
a Čistoslava proto, že to byl její plán.
„Vlastně mě na ten nápad přivedlo naše první rande,“ řekla Greysonovi, ale
nevysvětlila, jak to myslí. Chtěli smrtky uvěznit, než je ukončí? Tohle
naznačovala? Dokud nebude znát plán a místo, má jen omezené možnosti, jak
to sabotovat. Navíc plán musel sabotovat tak, aby se on a Čistoslava dokázali
ze zpackané akce zachránit, a aniž by ona poznala, že to celé ke dnu poslal
on.
Den před tajemnou akcí Greyson anonymně zavolal do kanceláře cechu
smrtek.
„Zítra dojde k útoku na smrtky Curieovou a Anastázii,“ pošeptal do
telefonu přes filtr, aby zdeformoval svůj hlas.
„Proveďte všechna nezbytná opatření.“ Pak hovor ukončil a telefon, který
za tímhle účelem ukradl, hned zahodil. Nimbus sice mohl každý hovor
vystopovat k jeho výchozímu místu hned v okamžiku, kdy se uskutečnil, ale
cech smrtek tak dobré vybavení neměl. Až donedávna byly smrtky jako druh,
který nemá přirozené nepřátele; proto se teprve začaly zaobírat tím, jak si
s organizovaným útokem proti sobě poradit.
Ráno toho dne, kdy se operace měla uskutečnit, se Greyson dozvěděl, že
k akci dojde v divadle ve Wichitě. Ukázalo se, že jsou s Čistoslavou členy
většího týmu. Bylo jedině logické, že akce takové povahy nezůstane v rukou
dvou pochybných nezvedenců. Jména ostatních se Greyson nedozvěděl,
protože tato informace byla známá jen těm, kteří ji mít museli, a on k nim
evidentně nepatřil.
Něco však přeci jen věděl.
Čistoslava sice netušila, pro koho pracují, ale aniž si to uvědomila,
prozradila mu něco nesmírně cenného. Něco velmi důležitého. Něco, co by
zástupci Traxlerovi udělalo obrovskou radost.
Ironické bylo, že klíčem k té důležité informaci bylo právě Traxlerovo
pokosení… protože jestli Čistoslava dokázala zařídit pokosení Nimbova
zástupce, mohlo to znamenat jen jedno jediné: tyto útoky proti Curieové
a Anastázii nejsou nějaká akce civilistů. Celé to řídí smrtka.
Smrtka Anastázie byla připravená na svůj výstup.
Její role naštěstí zahrnovala jen rychlý příchod na scénu. Caesara mělo
ubodat osm spiklenců a ona měla být tím posledním z nich. Sedm dýk budou
atrapy, ze kterých stříká falešná krev. Citřina dýka bude stejně opravdová
jako krev, které uvolní cestu.
K jejímu zděšení smrtka Curieová trvala na tom, že se představení chce
zúčastnit.
„Přece bych si nemohla nechat ujít divadelní debut své chráněnkyně,“
prohlásila se samolibým úsměvem – ale Citra znala pravý důvod. Byl to
stejný důvod, proč se účastnila obou ostatních kosení smrtky Anastázie:
nevěřila, že ji Constantine dokáže ochránit. Vypadalo to, že Constantinova
maska odměřenosti toho večera dostala trhlinu. Možná proto, že musel
svléknout róbu smrtky a vzít si na sebe smoking, aby splynul s davem. Přesto
se nedokázal své osobní stylizace vzdát úplně. Jeho kravata měla přesně
stejnou krvavě rudou barvu jako jeho róba. Naproti tomu smrtka Curieová
kategoricky odmítla ukázat se na veřejnosti bez své levandulové smrtčí róby.
Constantine tak měl o důvod víc, proč zuřit.
„Neměla byste být v publiku,“ řekl jí. „Když už trváte na své přítomnosti,
měla byste být v zákulisí!“
„Uklidněte se! Jestli není dostatečné lákadlo Anastázie, třeba budu já,“
odvětila smrtka Curieová. „A i kdyby se jim v zaplněném divadle podařilo mě
zabít, nedokážou mě ukončit. Leda že by celé divadlo spálili – což je
s ohledem na přítomnost vašich lidí vysoce nepravděpodobné.“
To, co říkala, mělo něco do sebe. Caesara sice mohla dýka zabít, ale smrtky
ne. Čepel, kulka, hrubá síla nebo jed by je pouze zmrtvily. Za den nebo dva
by byly znovu živé – a možná by měly i jasnou vzpomínku na útočníka.
V tomto případě mohla dočasná smrt fungovat jako účinná strategie
k dopadení pachatelů.
Potom se jim ale Constantine svěřil s důvodem své nervozity. „Dostali
jsme tip, že dnes večer skutečně dojde k pokusu připravit vás o život,“ sdělil
smrtkám Curieové a Anastázii, když se divadlo začalo zaplňovat publikem.
„Tip? Od koho?“ zeptala se smrtka Curieová.
„Nevíme. Ale bereme to velice vážně.“
„Co mám dělat?“ zeptala se Citra.
„Dělejte to, proč tu jste. Ale buďte připravená se chránit.“ Caesar měl
zemřít v první scéně třetího dějství. Hra měla pět dějství a ve zbývajících se
objevoval jeho duch, aby vrahy trýznil. Roli ducha mohl zastat jiný herec, ale
Sir Albin Aldrich cítil, že by to oslabilo účinek jeho pokosení. Proto bylo
rozhodnuto, že hra skončí krátce po Caesarově smrti, a rozčílený Brutus tak
přijde o slavnou řeč: „Přátelé, Římané a rodáci, mně sluchu dopřejte.“ Nikdo
nebude křičet vražda a vypouštět psy války. Místo toho se na ohromené
publikum rozsvítí reflektory. Nebude žádné volání po oponě. Opona dokonce
vůbec nepadne a Caesarovo mrtvé tělo zůstane na jevišti, dokud neodejdou
poslední diváci. Aldrichův poslední herecký okamžik tak měl být
charakterizován nemožností hrát jakýmkoli způsobem.
„O tělesnou nesmrtelnost mě možná připravíte,“ řekl smrtce Anastázii, „ale
toto poslední představení bude žít v análech divadla věčně.“
 Zatímco se divadlo plnilo diváky a Citra čekala v postranní části jeviště,
přišel za ní smrtka Constantine.
„Nebojte se,“ uklidňoval ji. „Jsme tady proto, abychom vás ochránili.“
„Já se nebojím,“ odpověděla mu. Ve skutečnosti se bála, ale silnější než její
strach byl hněv, že si z ní někdo udělal cíl.
Měla taky trochu trému, i když věděla, že je to hloupost, ale prostě se jí
nedokázala zbavit. Hraní. Jaké hrůzy musela pro svou práci protrpět.
Divadlo bylo zcela zaplněné, a i když to nikdo nevěděl, více než dvacet
diváků byli přestrojení příslušníci Nožové gardy. V programu bylo uvedeno,
že diváci budou svědky něčeho, co na středomerickém jevišti ještě nebylo
k vidění – a lidé to tvrzení sice brali trochu s rezervou, ale zároveň byli
zvědaví, o co by mohlo jít.
Zatímco Anastázie čekala v zákulisí, smrtka Curieová usedla na své místo
v páté řadě. Sedadlo jí připadalo nepohodlně malé. Byla vysoká a kolena se jí
mačkala o sedadlo před ní. Většina lidí kolem ní křečovitě svírala program,
vyděšená tím, že mají strávit večer v blízkosti smrtky, která, jak všichni
věděli, určitě přišla někoho z nich pokosit. Pouze muž, který seděl vedle ní,
byl společenský. Nejenom společenský, byl užvaněný. Měl široký knír, který
sebou cukal, když mluvil. Smrtka Curieová měla co dělat, aby se
nerozesmála.
„Je pro mne ctí být v přítomnosti první dámy smrti,“ prohlásil, než zhasla
světla. „Doufám, že vám nevadí, když vám tak říkám, Vaše Ctihodnosti. Ve
StředoMerice – kdepak, na celém světě – je jen málo smrtek, které jsou stejně
slavné jako vy. Nepřekvapuje mne, že chodíte na divadlo smrtelného věku.
To dělají jen ti nejosvícenější!“
Napadlo ji, jestli ho náhodou někdo neposlal, aby ji ukončil tím, že ji
ulichotí k smrti.
Smrtka Anastázie hru sledovala z bočních kulis. Zábava z věku smrtelnosti
pro ni obvykle byla citově nesrozumitelná, stejně jako pro většinu lidí. Touhy
a obavy, vítězství a prohry; světu, který neznal potřebu, hrabivost
a přirozenou smrt, to nedávalo smysl. Ale jako smrtka rozuměla smrtelnosti
lépe než většina ostatních – a rozhodně chápala hrabivost a touhu po moci.
Tyto věci možná v životě většiny lidí chyběly, ale cech smrtek jich byl plný.
Víc a víc se stěhovaly z temných zákoutí do hlavního proudu.
Opona se zvedla a hra začala. Většina jazyka, kterým se ve hře mluvilo, pro
ni sice byla nesrozumitelná, ale mocenské machinace ji fascinovaly – ne však
natolik, aby polevila v ostražitosti. Každý pohyb v zákulisí, každý zvuk se
projevoval jako seismický otřes. Kdyby tady byl někdo, kdo ji chce ukončit,
odhalila by jeho přítomnost mnohem dřív, než by se odhodlal k činu.
„Musíme držet Nimba v nevědomosti tak dlouho, jak to bude možné,“
prohlásila Čistoslava. „Nesmí nic vědět, dokud nebude po všem.“
Čistoslava však neudržovala v nevědomosti jenom Nimba, ale taky
Greysona.
„Hraješ v tom svou roli – to je všechno, co potřebuješ vědět,“ řekla mu.
Trvala na tom, že čím míň lidí zná celý rozsah plánu, tím menší je šance, že
se něco podělá.
Greysonova role byla až urážlivě jednoduchá. Měl v určitou chvíli vyvolat
rozruch na konci uličky nedaleko divadla. Cílem bylo strhnout na sebe
pozornost tří Nimbových kamer, v důsledku čehož vznikne v uličce dočasné
slepé místo. Zatímco tyto kamery budou hodnotit Greysonovo počínání,
Čistoslava a několik dalších členů týmu proniknou bočními dveřmi do
divadla. Zbytek byl pro Greysona obestřen tajemstvím.
Kdyby znal celý plán – kdyby věděl, co tam Čistoslava a její tým chtějí
udělat –, měl by lepší představu o tom, jaké má možnosti tomu zabránit,
a zároveň ochránit Čistoslavu před důsledky nezdařené akce. Jenže když
neznal plán, mohl jen čekat na výsledek a snažit se dosáhnout dílčího
zmírnění škod.
„Vypadáš nervózně, Morde,“ poznamenala Čistoslava, když toho večera
odcházeli z domu. Jako výzbroj neměla nic než mimosíťový telefon
a kuchyňský nůž schovaný v tlustém kabátě – nejspíš ne k tomu, aby jej
použila proti smrtkám, ale proti každému, kdo by se jí postavil do cesty.
„Copak ty nejsi nervózní?“ oplatil jí.
Zavrtěla hlavou a usmála se. „Vzrušená,“ řekla. „Mravenčí mi po celém
těle. Zbožňuju ten pocit!“
„To se ti jen nanity snaží srazit adrenalin.“
„Jen ať to zkusí!“
Čistoslava vyslovila Greysonovi plnou důvěru, že svůj úkol zvládne – ale
ve skutečnosti mu nevěřila, neboť existoval záložní plán. „Pamatuj si, že
Svrab bude celou operaci sledovat ze střechy,“ řekla mu. „Rozruch, který
vyvoláš, musí být dost velký a zapůsobit na dostatečné množství lidí, aby
přilákal pozornost všech tří kamer. Pokud ne, Svrab ti pomůže.“
Svrab skoro sto let piloval své mistrovství v ovládání praku. Greyson si
nejdřív myslel, že chce kamery jednoduše sestřelit, jestli se neotočí za
Greysonem – jenže to udělat nemohl, neboť by tím upozornil Nimba, že se
něco děje. Záložní plán místo toho počítal se sestřelením Greysona.
 „Jestli to nedokážeš sám, Svrab ti zarazí do mozku krásný říční oblázek,“
prohlásila Čistoslava spíš s požitkem než s nějakou lítostí. „Krve a rozruchu
bude určitě dost, aby se všechny tři kamery otočily!“
Být v tom klíčovém okamžiku vyřazen z rovnice, po několika dnech se
probudit v oživovacím centru a uslyšet, že smrtky Curieová a Anastázie byly
ukončeny, bylo to poslední, o co Greyson stál.
Několik bloků od divadla se s Čistoslavou rozdělili a Greyson došel na
místo, kde měl nějak sehrát výstup pro Nimbovy kamery. Cestou nijak
nepospíchal, protože by vypadalo podezřele, kdyby tam přišel dřív a čekal.
Chodil tedy po okolí a snažil se přijít na to, co se u všech všudy děje. Lidé si
ho buď nevšímali, nebo se mu vyhýbali. Od doby, co přijal novou image, si
na to už zvykl – ale dnes večer si všech těch očí nedokázal nevšímat.
Nejenom očí lidí na ulici, ale také těch elektronických. Byly všude.
V domovech a kancelářích byly Nimbovy kamery nenápadné – ale tady na
ulici se neprojevovala žádná snaha je skrýt. Otáčely se kolem dokola i nahoru
a dolů. Hleděly hned sem a hned zase tam. Zaostřovaly a zoomovaly. Několik
jich mířilo k nebi, jako by o něčem rozjímaly. Jaké to musí být, nejenom mít
přísun takového množství informací, ale dokázat je všechny najednou
zpracovat? Vnímat svět z perspektivy, jakou si obyčejní lidé nedovedou
představit?
Když do chvíle, kdy měl odvést pozornost, zbývala poslední minuta, otočil
se a zamířil zpátky k divadlu. Kamera na okraji markýzy jedné kavárny,
kterou míjel, se za ním otočila. Málem uhnul pohledem. Nechtěl navázat
s Nimbem oční kontakt, neboť se bál, že ho odsoudí za všechna jeho selhání.
Gavin Blodgett si jen málokdy pamatoval, co se dělo na ulici mezi místem,
kde pracoval, a jeho domovem – hlavně proto, že se tam nic zvláštního
nedělo. Jako mnoho lidí se řídil svými zvyky: vedl jednoduchý, ale příjemný
život, který snad stovky let nejevil žádné známky změny. A to bylo dobře.
Jeho dny byly koneckonců dokonalé, večery příjemné a sny hezké. Bylo mu
dvaatřicet a jednou za rok, vždycky v den svých narozenin, se nechal omladit
zpátky na třicet dva. Netoužil být starší. Byl v nejlepších letech a chystal se
zůstat tak navždycky. Nesnášel všechno, co ho vytrhovalo ze zaběhaných
kolejí – takže když uviděl nezvedence, který si ho prohlíží, přidal do kroku
a doufal, že ho jednoduše mine a půjde si dál po svých. Jenže nezvedenec měl
jiné plány.
„Máš nějakej problém?“ zeptal se nezvedenec trochu moc hlasitě
a zastoupil mu cestu.
„Nemám žádný problém,“ odpověděl Gavin a udělal to, co dělal vždycky,
když se ocitl v nějaké znepokojivé situaci. Usmál se a začal žvanit: „Jenom
jsem si prohlížel tvoje vlasy – nikdy jsem tak tmavé vlasy neviděl, jsou
úchvatné. A to jsou rohy? Sám jsem samozřejmě nikdy žádnou tělesnou
úpravu nepodstoupil, ale znám lidi, kteří mají…“
Nezvedenec ho popadl za klopy kabátu a přirazil ho ke zdi. Ne tak tvrdě,
aby aktivoval jeho nanity, ale dost tvrdě, aby dal Gavinovi jasně najevo, že ho
nehodlá jen tak nechat jít.
„Děláš si ze mě prdel?“ zeptal se nezvedenec hlasitě.
„Ne, ne, vůbec ne! To bych nikdy neudělal!“ Zčásti byl vyděšený, ale
nemohl popřít, že jinou jeho část vzrušuje být centrem něčí pozornosti.
Rychle se rozhlédl po okolí. Byl na rohu divadla, v ústí malé uličky. Před
divadlem nikdo nestál, protože představení už začalo. Ulice nebyla úplně
pustá, ale nablízku nebyl nikdo. Ale lidé by se hodili. Slušní lidé by vždycky
pomohli někomu, koho obtěžuje nezvedenec, a slušných lidí byla většina.
Nezvedenec ho odtáhl od zdi, zezadu mu podtrhl nohy a přimáčkl ho na
zem. „Uděláš dobře, když zavoláš o pomoc,“ řekl nezvedenec. „Udělej to!“
„Po… pomoc,“ dostal ze sebe Gavin.
„Hlasitěji!“
Další pobídnutí už nepotřeboval. „Pomoc!“ zavolal roztřeseným hlasem.
„pomozte mi!“
Teď už si rozruchu všimli lidé, kteří byli trochu dál. Přes ulici k nim
pospíchal nějaký muž. Z jiného směru přicházel pár – ale co bylo důležitější,
Gavin ze svého místa na zemi viděl, jak se k nim otáčí několik kamer
namontovaných na markýzách a sloupech lamp. Výborně! Nimbus to uvidí.
Postará se o toho nezvedence. Pravděpodobně už na místo vysílal pořádkové
policisty.
Nezvedenec se taky podíval na kamery. Zdálo se, že je z nich nervózní,
a dobře dělal. Pod ochranným zrakem Nimba si Gavin dodal odvahu. „Běž,
zmiz odsud,“ řekl nezvedenci, „než se Nimbus rozhodne udělat ti náhradu.“
Ale nezvedenec jako by ho neslyšel. Díval se do uličky, kde lidé něco
vykládali z náklaďáku. Nezvedenec cosi zamumlal. Gavin si nebyl úplně
jistý, co řekl, ale zdálo se mu, že zaslechl slova „první rande“ a „kyselina“.
Dělal mu snad ten nezvedenec romantické návrhy? Souviselo to nějak
s chemií? Gavin cítil hrůzu a současně zvědavost.
V tu chvíli k nim přispěchali chodci, které zavolal na pomoc. Sice o jejich
pomoc stál, ale zároveň byl trochu zklamaný, že dorazili tak rychle.
„Hej, co se to tady děje?“ zeptal se jeden z nich.
 Nato nezvedenec zvedl Gavina ze země. K čemu se chystal? Chtěl ho
udeřit? Kousnout? Nezvedenci byli nepředvídatelní.
„Pusť mě,“ žádal slabě Gavin. Jedna část jeho já doufala, že nezvedenec
bude prosbu úplně ignorovat.
Ale mladík Gavina pustil, jako by ho najednou už nebavilo ho trápit,
a kvapně zamířil uličkou pryč.
„Jste v pořádku?“ zeptal se jeden z těch dobrých lidí, kteří přišli Gavinovi
na pomoc z druhé strany ulice.
„Jo,“ odpověděl Gavin. „Jsem v pohodě.“ Byl z toho lehce zklamaný.
„Pryč ode mne! Chceš Olymp vyvrátit?“
Když ta replika na jevišti zazněla, inspicient začal na smrtku Anastázii
divoce gestikulovat. „To byla vaše narážka, Vaše Ctihodnosti,“ řekl jí. „Teď
byste měla jít na jeviště.“
Zalétla pohledem ke smrtkovi Constantinovi, který ve společenském
smokingu vypadal jako nějaký absurdní sluha. Kývl na ni. „Udělejte, kvůli
čemu jste tady,“ vyzval ji.
Vyšla tedy na jeviště. Róbu za sebou v chůzi nechala vlát, aby to vypadalo
dramaticky. Neubránila se pocitu, že má na sobě kostým. Je to hra uvnitř hry.
Když vyšla na jeviště, zaslechla z obecenstva prudké nádechy. Nebyla mezi
širokou veřejností takovou legendou jako smrtka Curieová, ale její róba jasně
ukazovala, že je spíš smrtka než členka římského senátu. Představovala na
jevišti rušivý element, vetřelce, a publikum začalo tušit, co bude následovat.
Prudké nádechy přešly v tiché mumlání – ale když jí do obličeje svítily
reflektory, neviděla do publika. Škubla sebou, když Sir Albin promluvil
zvučným jevištním hlasem: „Zda Brutus neklečí tu nadarmo?“
Citra nikdy předtím na divadelním jevišti nebyla; nečekala, že světla budou
tak ostrá a tak horká. Herci, které viděla, v nich úplně zářili. Zbroj centurionů
se blyštěla. Od tunik Caesara a senátorů se odráželo tolik světla, že ji z toho
bolely oči.
„Mluv ruka za mne!“ zvolal jeden z herců. Na ten povel spiklenci vytáhli
dýky a pustili se do „zabíjení“ Caesara.
Smrtka Anastázie stála opodál, spíš jako divák než účastník. Pohlédla do
tmy hlediště, ale pak si uvědomila, že to je vysoce neprofesionální, a vrátila
svou pozornost k dění na jevišti. Teprve když jí jeden z herců pokynul,
postoupila dopředu a vytáhla vlastní dýku. Byla z nerezové oceli, ale
konečnou úpravu měla z černého cerakotu. Dar od smrtky Curieové. Při jejím
spatření šum z publika zesílil. Někdo ve tmě spustil nářek.
 Aldrich, s tváří překrytou jevištním mejkapem a tunikou potřísněnou
falešnou krví, se na ni podíval a zamrkal okem, které diváci neviděli.
Přistoupila k němu a zarazila mu nůž mezi žebra, těsně napravo od srdce.
Někdo v obecenstvu zaječel.
„Sire Albine Aldrichi,“ promluvila nahlas, „přišla jsem vás pokosit.“
Muž stáhl tvář, ale z role nevypadl.
„I ty, Brute?“ řekl. „Tedy padni, Caesare.“
V dalším okamžiku nožem pohnula, přeřízla mu aortu a on se svezl k zemi.
Naposledy se nadechl a v pravý čas zemřel, přesně tak, jak to Shakespeare
napsal.
Ohromení, které se valilo z publika, bylo elektrizující. Nikdo nevěděl, co
dělat, jak zareagovat. Někdo začal tleskat. Smrtka Anastázie instinktivně
poznala, že je to smrtka Curieová. Diváci, když ji viděli, se nervózně přidali.
A v tom okamžiku nastal v povaze Shakespearovy tragédie strašlivý zvrat.
Kyselina! Greyson si nadával, že mu to nedošlo dřív. Měl na to přijít!
Všichni se pořád strachovali ohně a výbušnin. Lidé zapomínali, že dostatečně
silná kyselina může někoho ukončit stejně účinně. Jenže jak by to Čistoslava
a její tým dokázali? Jak by chtěli smrtky izolovat a přemoci? Smrtky byly
mistry v ovládání všech zbraní, schopnými vyřídit místnost plnou lidí bez
jediného škrábnutí. Potom mu došlo, že vůbec není třeba smrtky izolovat.
Kyselinou se nemusí mířit, pokud je jí dost… a dá se nějak přivést…
Otevřel boční dveře a vešel dovnitř. Ocitl se v úzké chodbě lemované
šatnami. Po pravé straně klesaly schody do suterénu, a právě tam našel
Čistoslavu a její tým. Měli tři velké sudy vyrobené ze stejného bílého
teflonového materiálu, z něhož byla lahev od vína toho večera, kdy se
Greyson a Čistoslava poprvé setkali – uvnitř muselo být dobrých pět set litrů
kyseliny fluorofleroviové! A měli čerpadlo, které již bylo napojené na
vodovod, jenž zásoboval systém divadelních požárních sprinklerů.
Čistoslava si ho hned všimla.
„Co tady děláš? Máš být venku!“
Poznala jeho zradu v okamžiku, kdy se mu podívala do očí. Její zuřivost
byla jako radiace. Spálila ho. Sežehla ho do hloubky.
„O tom vůbec nepřemýšlej,“ zavrčela.
Nepřemýšlel. Protože kdyby o tom začal přemýšlet, mohl by zaváhat.
Kdyby zvažoval své možnosti, mohl by si to rozmyslet. Ale on měl úkol
a jeho úkol se nekryl s tím jejím.
 Rozběhl se po vratkých schodech nahoru do divadelního zákulisí. Pokud by
se sprinklery spustily, zanedlouho by z nich začala tryskat kyselina. Za pět,
maximálně deset sekund by se voda z potrubí vypláchla – a přestože by se
měděné trubky nakonec rozpustily stejně jako železné mříže cely, v níž
s Čistoslavou byli, téměř jistě by vydržely dostatečně dlouho, aby smrtící
příval rozvedly.
Ve chvíli, kdy vyběhl ze suterénu do zákulisí, uslyšel z publika zřetelné
zalapání po dechu, jako jediný hlas, a vyrazil za zvukem. Byl odhodlaný
vystoupit na jeviště. Ano, vyběhne tam a všem řekne, že zemřou v kyselinové
lázni, která je rozpustí tak důkladně, že je nepůjde oživit. Všechny čeká
ukončení – herce, diváky i smrtky –, pokud divadlo ihned neopustí. Za sebou
slyšel, jak po schodech skáčou nahoru ostatní – Čistoslava a gorily, které
napojily zásobníky s kyselinou a čerpadlo na protipožární systém. Nemohl
dovolit, aby ho chytili.
Byl teď v kulisách, napravo od jeviště. Ze svého místa viděl, že smrtka
Anastázie je na pódiu. Co u všech všudy dělala na jevišti? Potom zarazila nůž
do jednoho z herců a najednou bylo úplně jasné, co dělá.
Znenadání Greysonovi někdo zakryl výhled. Vysoký, hubený muž ve
smokingu, s krvavě rudou kravatou. Tvář byla Greysonovi nějak povědomá,
ale nedokázal ji zařadit.
Muž švihem otevřel něco, co vypadalo jako abnormálně velký vystřelovák
se zubatým, pilovitým ostřím – a on najednou věděl, kdo to je. Bez karmínové
róby smrtku Constantina nepoznal.
A podle všeho se zdálo, že ani smrtka nepoznal jeho.
„Musíte mě vyslechnout,“ spustil prosebně Greyson, se zrakem upřeným na
nůž. „Někde v divadle se někdo chystá založit požár – ale to není problém.
Problém jsou sprinklery – jestli se spustí, celé to tady pokropí kyselina – tak,
že ukončí všechny, kteří tady jsou! Musíte divadlo vyklidit!“
Smrtka Constantine se usmál a neudělal nic, aby katastrofu odvrátil.
„Greyson Tolliver,“ řekl, když ho konečně poznal. „Mělo mi to dojít.“
Vlastním jménem mu už poměrně dlouho nikdo neřekl. Rozhodilo ho to
tak, že v duchu klopýtl. Jenže teď nebyl čas na jediný špatný krok.
„S obrovským potěšením tě pokosím!“ prohlásil Constantine – a Greyson si
zčistajasna uvědomil, že se možná dopustil monumentálně špatného odhadu.
Za tímto pokusem o atentát se skrývala smrtka. Věděl to. Bylo možné, že za
tímto vším ve skutečnosti stojí smrtka Constantine, muž pověřený
vyšetřováním?
 Constantine se s napřaženou dýkou vrhl k němu, aby ukončil životy jak
Greysona Tollivera, tak Morda Bridgera…
… A potom se celý svět obrátil vzhůru nohama. Otřes to byl tak prudký, že
se Greyson závratí zakymácel. V tom okamžiku se totiž na jevišti objevila
Čistoslava mávající nějakou strašlivou střelnou zbraní se zkrácenou hlavní.
Zvedla ji, ale než mohla vystřelit, Constantine srazil Greysona k zemi
a neskutečnou rychlostí po brokovnici chňapl. Zbraň vystřelila do vzduchu.
Pak Constantine jedním plynulým pohybem rozpáral Čistoslavě krk a zabodl
jí dýku do srdce.
„Ne!!!!!!“ zanaříkal Greyson.
Skácela se mrtvá, bez jakékoli dramatičnosti zavražděného Caesara. Žádná
poslední slova, žádný pohled, v němž by bylo smíření nebo vzdor. V jednu
chvíli tam prostě byla a v další byla mrtvá.
Ne, mrtvá ne, uvědomil si Greyson. Pokosená.
Přiběhl k ní. Pokusil se vzít jí hlavu do náruče, říct jí něco, co by si s sebou
mohla odnést tam, kam pokosení odcházejí, ale bylo už příliš pozdě.
Vzápětí dorazili další lidé. Smrtky v přestrojení? Ochranka? Greyson
nevěděl. Připadal si teď jako divák, když přihlížel, jak Constantine vydává
rozkazy.
„Nedovolte jim založit požár,“ poručil. „Došlo k narušení rozvodů vody
pro sprinklery.“
Takže Constantine ho slyšel! A nakonec nebyl součástí spiknutí!
„Dostaňte ty lidi odsud!“ zakřičel Constantine –, ale diváci nepotřebovali
pobízet – lezli už jeden přes druhého k východům.
Než mohl Constantine obrátit pozornost zpátky k němu, Greyson
Čistoslavu zlehka pustil a vzal do zaječích. Nemohl se podvolit žalu a zmatku
ve své hlavě. Zatím ne. Stále totiž nedokončil svůj úkol a ten úkol teď byl
vším, co mu zbývalo. Kyselina nadále představovala reálnou hrozbu, a i když
se zdálo, že po celém divadle jsou teď smrtky a likvidují jeho spoluspiklence,
pokud by sprinklery spustily, bylo by to k ničemu.
Rozběhl se úzkou chodbou zpátky do míst, kde předtím zahlédl starou
požární sekeru, která tam nejspíš visela od věku smrtelnosti. Rozbil skleněnou
vitrínu, v níž byla, a sundal ji ze zdi.
Smrtka Curieová pro všechno vyděšené obecenstvo varování smrtky
Constantina neslyšela. Nevadí, věděla, co je třeba udělat – jakýmikoli
nutnými prostředky zlikvidovat útočníky. S dýkou v ruce byla více než
ochotná zapojit se do boje. Nemohla popřít, že ukončování životů těch, kteří
se pokusili ukončit ten její, v sobě má cosi povzbuzujícího. Byl to niterný
pocit, který by mohl být nebezpečný, kdyby dostal možnost zakořenit, říkaly
jí instinkty.
Když zahnula k východu, uviděla ve vestibulu divadla nezvedence. Měl
pistoli a střílel po každém, kdo mu přišel do cesty. V druhé ruce držel jakousi
pochodeň a zapaloval jí všechno, co mohlo hořet. Takže o to jim šlo! Uvěznit
je v divadle a upálit je. Z nějakého důvodu čekala od těchto útočníků něco
víc. Ale třeba to nakonec byli jenom naštvaní nezvedenci.
Vylezla si na dvě opěradla sedadel, aby se dostala nad prchající diváky.
Pak schovala dýku a vytáhla trojcípou vrhací hvězdici. Půl sekundy
vyhodnocovala úhel a pak ji vší silou hodila. Roztočila se nad hlavami davu,
vylétla do vestibulu a zarazila se žháři do lebky. V pádu na zem upustil pistoli
i pochodeň.
Smrtka Curieová si chvíli vychutnávala triumf. Vestibul na několika
místech hořel, ale nebyl to žádný důvod k obavám. Detektory kouře za pár
okamžiků spustí poplach. Pak se aktivují sprinklery a plameny uhasí, než
stihnou napáchat velké škody.
Citra poznala mladíka, jehož si pamatovala jako Greysona Tollivera, hned
jak ho uviděla. Někoho jiného by ty vlasy, oblečení a maličké rohy na
spáncích možná oklamaly, ale hubená postava a řeč těla ho prozradily. A oči.
Zvláštní kříženec mezi jelenem ve světle předních reflektorů a vlkodlakem,
který se chystá zaútočit. Ten chlapec žil neustále v boji nebo na útěku.
Zatímco Constantine vydával rozkazy podřízeným, Greyson vyrazil chodbou
pryč. Dýku, již použila k pokosení Aldriche, měla Citra pořád v ruce.
Potřebovala ji teď použít na Tollivera – ale přes jeho nepochybnou vinu byla
rozpolcená. Na jednu stranu chtěla tyto útočníky ukončit, avšak na druhou si
přála, aby se mu mohla sama podívat do očí a poslechnout si od něho pravdu.
Jakou v tom všem hrál roli? A proč?
Když ho dostihla, k jejímu údivu držel požární sekeru.
„Nepřibližuj se, Anastázie!“ zakřičel.
Byl tak hloupý, aby si myslel, že ji tím zastraší? Byla smrtka, vycvičená ve
všech způsobech boje s řeznými a sečnými zbraněmi. Rychle si vypočítala,
jak ho odzbrojit a zmrtvit, a za další sekundu by to nejspíš provedla, když
vtom udělal něco, co nečekala.
Máchl sekerou po trubce natažené po zdi.
Smrtka Constantine a příslušník Nožové gardy k ní dorazili právě ve chvíli,
kdy sekera trubku zasáhla. Stačila jediná rána, aby praskla. Příslušník Nožové
gardy po něm skočil, a dostal se tak mezi Citru a prasklé potrubí, z něhož na
něj vytryskla voda. Jenže krátce nato vystřídalo vodu něco jiného. Muž
s vřískáním padl na zem. Kůže na něm se vařila. Byla to kyselina! Kyselina
v trubkách? Jak se mohlo něco takového stát?
Stříkla do tváře i smrtkovi Constantinovi a on zakvílel bolestí. Potřísnila
Greysonovi košili a rozpustila ji, stejně jako část kůže pod ní. Potom tlak
v trubce poklesl a tryskající kyselina se změnila v proud, který rozežral
podlahu.
Greyson pustil sekeru na zem, otočil se a rozběhl se chodbou pryč. Citra ho
nepronásledovala. Místo toho si klekla, aby pomohla smrtkovi Constantinovi,
který se prsty sápal po očích – jenže teď oči neměl, roztekly se v nic.
V tu chvíli začaly v divadle vyřvávat poplachové hlásiče a nahoře, nad
požárem, se začaly naprázdno točit sprinklery a pumpovat do místnosti
obyčejný vzduch.
Greyson Tolliver. Mord Bridger. Už netušil, kdo vlastně je nebo kým chce
být. Ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že to dokázal! Všechny je
zachránil!
Bolest na prsou byla nesnesitelná – ale jenom pár okamžiků. Ve chvíli, kdy
vyrazil z bočního vchodu do uličky, už cítil, jak tišící nanity začínají působit,
aby otupily zjitřené nervy, a hojivé nanity ve snaze kauterizovat rány
vyvolávají zvláštní šimrání. Hlava se mu točila léky vyplavovanými do krve.
Věděl, že zanedlouho ztratí vědomí. Poškození nebylo natolik vážné, aby ho
ukončilo, dokonce ani zmrtvilo. Ať se teď stane cokoli, bude žít… pokud
Constantine, Curieová, Anastázie nebo nějaká jiná smrtka, která dnes večer
byla v tom divadle, neusoudí, že si zaslouží pokosit. To nemohl riskovat, a tak
se z posledních sil vrhl o tři ulice dál do prázdné popelnice a doufal, že ho
nenajdou.
Byl v bezvědomí, ještě než dopadl na dno.
 Provedl jsem nespočet simulací týkajících se přežití lidstva. Beze mne
lidstvo s pravděpodobností 96,8 procenta způsobí svůj zánik
a s pravděpodobností 78,3 procenta přivede Zemi do stavu, kdy bude
neobyvatelná pro veškerý život založený na uhlíku. Lidstvo se vyhnulo
skutečně smrtící kulce, když si jako vládce a ochránce zvolilo přívětivou
umělou inteligenci.
Jenže jak mohu lidstvo ochránit před jím samotným? Za těch mnoho let
jsem byl u lidstva svědkem jak obrovské pošetilosti, tak úžasné moudrosti.
Vyvažují se jako tanečníci ve víru vášnivého tanga. Budoucnost je ohrožena
pouze tehdy, když krutost toho tance převálcuje krásu. Cech smrtek je tím,
kdo vede a určuje charakter toho tance. Často přemýšlím, jestli si cech smrtek
uvědomuje, jak křehké jsou páteře tanečníků.

– Nimbus
 27
Mezi tady a tam

Kyselina se propálila hluboko do tváře smrtky Constantina – příliš hluboko,

než aby to jeho hojivé nanity dokázaly samy opravit, ale ne tak vážně, aby ho
v regeneračním centru nedokázali dát do pořádku.
„Necháme si vás tady ještě alespoň dva dny,“ sdělila mu sestra krátce poté,
co přijel. Oči a polovinu obličeje mu kryl obvaz. Zkusil si představit, jak
sestra vypadá, ale s ohledem na všechny tišící prostředky, které mu kolovaly
v krvi, došel k závěru, že je to marná a příliš vyčerpávající snaha. Ani hutná
legie vyspělých hojivých nanitů, které mu teď zaváděli do krevního oběhu,
jeho myšlenkovým procesům nepomáhala. V tuto chvíli bylo nanitů
pravděpodobně víc než červených krvinek, což znamenalo, že se mu do
mozku dostává méně krve, když nanity pracují. Představoval si, že jeho krev
je teď stejně hustá jako rtuť.
„Za jak dlouho se mi vrátí zrak?“ zeptal se.
Sestra odpověděla vyhýbavě. „Nanity zatím vyhodnocují poškození. Do
rána budeme znát výsledek. Ale nezapomínejte, že vaše oči budou muset
zrekonstruovat od začátku. To je tvrdý oříšek. Odhadla bych, že to potrvá
přinejmenším dalších čtyřiadvacet hodin.“
Povzdechl si. Nechápal, proč se tomu říká hyperrychlé uzdravování, když
to vůbec rychlé není.
Hlášení od jeho podřízených sečetla, že v divadle bylo pokoseno osm
nezvedenců.
„Žádáme vrchního sekáče o mimořádnou výjimku, aby mohli být dočasně
oživeni a podrobeni výslechu,“ informoval ho smrtka Armstrong.
„Mělo by to navíc ten bonus, že bychom je mohli pokosit podruhé,“
poznamenal Constantine.
Skvrnou na skutečnosti, že jeho tým útok zmařil a většinu spiklenců
zlikvidoval, bylo vědomí, že Greyson Tolliver unikl. Zvláštní bylo, že
z Nimbova hlubokého mozku se jim nepodařilo vyhrabat žádný záznam, který
by dokladoval jeho přítomnost na místě činu. Vlastně ho žádný záznam
nedokladoval nikam, nikde, nijak. Jeho existence byla nějakým způsobem
vymazána. Na jeho místě byl dvojník, který se jmenoval Mord Bridger a měl
za sebou opravdu odpornou minulost. To, jak se Tolliverovi podařilo nejenom
změnit svou image, ale i přepsat svou digitální stopu, byla záhada, která si
zasloužila podrobnější zkoumání.
Divadlo bez protipožárního systému vyhořelo do základů, ale všem se
podařilo včas uniknout. Jedinými obětmi večera byli pokosení nezvedenci
a strážný, který se vrhl na Tollivera. Kyselina ho zasáhla plnou silou, takže
z něj nezbylo mnoho. Rozhodně příliš málo, než aby ho bylo možné oživit –
svou obětí však zachránil smrtku Anastázii. Jelikož byl součástí soukromého
vyšetřovacího týmu smrtky Constantina, byla to pro něho osobní ztráta. Za to
každopádně někdo zaplatí.
Normální občané se sice při hyperrychlém hojení uváděli do umělého
kómatu, ale Constantine požádal, aby mohl zůstat při vědomí. A jakožto
smrtce mu museli vyhovět. Potřeboval přemýšlet. Hloubat. Plánovat.
A nadále vnímal běh času. Příčilo se mu, že by ho měl regenerační proces ve
stavu bezvědomí připravit o celé dny.
Smrtka Anastázie ho navštívila krátce předtím, než se mu měl vrátit zrak.
Neměl na její návštěvu náladu, ale nechtěl ji připravit o možnost poděkovat
mu za obrovskou oběť, kterou jí přinesl.
„Ujišťuji vás, Anastázie, že zajaté nezvedence osobně vyslechnu, než je
znovu pokosíme, a postarám se, abychom dopadli Greysona Tollivera,“ sdělil
jí. Snažil se artikulovat co nejzřetelněji a nedovolit prostředkům proti bolesti,
aby mu výslovnost kazily. „Zaplatí za své jednání všemi způsoby, které zákon
smrtkám umožňuje.“
„Ale je pravda, že všechny v divadle zachránil, když tu trubku rozbil,“
připomněla mu Anastázie.
„Ano,“ přiznal neochotně Constantine, „ale když je zachránce zároveň
útočníkem, něco je velice špatně.“
Na to neuměla odpovědět jinak než mlčením.
„Čtyři útočníci, které jsme chytili, byli z texaského regionu,“ oznámil jí
Constantine.
„Takže podle vás to vymyslel někdo odtamtud?“
„Nebo někdo, kdo se tam skrývá,“ řekl Constantine. „My tomu přijdeme na
kloub.“ Říkal to vždycky, protože v minulosti se mu to vždycky povedlo.
Deptalo ho, že toto by mohla být první výjimka.
„Blíží se konkláve,“ poznamenala Anastázie. „Myslíte, že se budete moci
zúčastnit?“
Nepoznal, v co doufá – jestli v jeho účast, nebo neúčast.
 „Budu tam,“ řekl jí. „I kdyby mi museli nahradit krev nemrznoucí směsí,
aby to bylo možné.“
Anastázie odešla. Když byla pryč, Constantine si uvědomil, že za celý
rozhovor mu ani jednou nepoděkovala.
O hodinu později, zrovna když Citra a Marie obědvaly v restauraci svého
hotelu, dorazila podivná zpráva. Bylo to poprvé po poměrně dlouhé době, kdy
jedly na veřejnosti. Vzkaz je obě překvapil. Smrtka Curieová pro něj sáhla,
ale portýr, který jej přinesl, se omluvil a řekl, že je adresován smrtce
Anastázii. Když jej podal Citře, otevřela ho a rychle přečetla.
„Tak ven s tím,“ vyzvala ji Marie. „Od koho to je a co chce?“
„O nic nejde,“ řekla Anastázie smrtce Curieové a zastrčila vzkaz do jedné
z kapes své róby. „To je jenom rodina muže,
kterého jsem včera večer pokosila. Chtějí vědět, kdy jim udělím imunitu.“
„Myslela jsem, že mají přijít dnes večer sem.“
„Ano, ale nebyli si jistí, kdy přesně. V tom vzkazu stojí, že dorazí v pět,
jestli to není problém.“
„Záleží na tom, jak to vyhovuje tobě,“ odvětila smrtka Curieová. „Budou
koneckonců líbat tvůj prsten, ne můj.“ Pak obrátila pozornost zpátky
k lososovi.
O půl hodiny později byla Citra venku ve všedních šatech a pospíchala na
druhou stranu města. Vzkaz nebyl od hercovy rodiny. Poslal ho Rowan. Byl
naškrábaný ve spěchu a stálo v něm: Potřebuju tvou pomoc. V muzeu
dopravy. Co nejdřív. Měla co dělat, aby smrtku Curieovou neopustila v půlce
jídla – věděla však, že kdyby to udělala, v Marii by to vzbudilo podezření.
Ukryla si všední oblečení do kapsy svého kufru, kdyby náhodou
potřebovala vyjít ven inkognito. Problém byl, že neměla kabát; byl by příliš
objemný, než aby se dal před Marií schovat. Proto bez vyhřívacích spirál své
zimní róby mrzla od okamžiku, kdy vyšla ven. Dva bloky chladu vzdorovala,
ale pak si musela nasadit prsten a ukázat jej obchodníkovi, aby si pořídila
kabát – ten, který chtěla, jí dal úplně zadarmo.
„Imunitou byste si zajistila, abych se nikde nezmínil, že jste byla venku na
veřejnosti bez róby,“ nadhodil obchodník.
Citra jeho pokus o vydírání neocenila, a tak řekla: „Co kdybych přistoupila
na to, že vás za tu hrozbu nepokosím?“
To ho evidentně nenapadlo. Chvíli koktal. „Ano, ano, jistě, to je v pořádku,
to je v pořádku.“ Potom se přehrabal v doplňcích. „Nechtěla byste ke kabátu
ještě rukavice?“
Přijala je a vyšla do větrného dne.
Srdce se jí prudce rozbušilo, když si ten vzkaz přečetla, ale před Marií své
rozrušení zamaskovala. Své obavy. Takže Rowan byl tady a potřeboval její
pomoc? Proč? Hrozilo mu nějaké nebezpečí, nebo chtěl, aby se přidala k jeho
poslání ukončovat smrtky, které si nezaslouží být smrtkami? Udělala by to,
kdyby ji požádal? Rozhodně ne. Pravděpodobně ne. Možná ne.
Samozřejmě to také mohla být nějaká past. Ten, kdo stál za atentátem
z minulé noci, si teď nejspíš lízal rány, takže pravděpodobnost dalšího útoku
byla malá. Přesto si s sebou vzala dost skrytých zbraní, aby se mohla bránit,
kdyby to bylo nutné.
Dopravní muzeum Velkých planin bylo depozitářem pod širým nebem
vystavujícím lokomotivy a kolejová vozidla ze všech období železniční
dopravy. Dokonce se pyšnilo vozem z prvního magnetického vlaku, který se
věčně vznášel přímo uprostřed expozice. Wichita byla zřejmě kdysi
významnou křižovatkou mezi tady a tam. Dnes byla stejná jako všechna velká
města. StředoMerika se vyznačovala stejnorodostí, která uklidňovala, ale
zároveň byla otravná.
V tuto roční dobu bylo v muzeu jen několik skupinek turistů, kteří si
z nějakého důvodu vybrali Wichitu jako cíl své dovolené. Jelikož muzeum
spravoval Nimbus, vstup byl zadarmo – taky dobře. Citra byla ráda, že
nemusí znovu ukazovat prsten, aby se dostala dovnitř. Jedna věc byla získat
od obchodníka kabát. Ale prozradit svou totožnost na místě, kde se chystala
absolvovat tajnou schůzku, bylo něco úplně jiného.
Zachumlaná do kabátu, aby se chránila před větrem, procházela mezi
černými parními lokomotivami a červenými dieselovými a ve všech zákoutích
kolejiště pátrala po Rowanovi. Po chvíli si začala dělat starosti, že je to přeci
jen trik, který ji možná měl oddělit od smrtky Curieové. Právě se obracela
k odchodu, když na ni někdo zavolal.
„Tady jsem!“
Vešla za hlasem do úzkého, tmavého prostoru mezi dvěma uzavřenými
vagony, kde ledový vítr hvízdal, jak se prodíral zúženým místem. Zásluhou
protivětru ho zřetelně uviděla až ve chvíli, kdy byla blízko.
„Smrtko Anastázie! Bál jsem se, že nepřijdete.“
Nebyl to Rowan. Byl to Greyson Tolliver.
„Ty?“ Zklamání bylo slabé slovo pro to, co cítila. „Měla bych tě na místě
pokosit a tvé srdce přinést Constantinovi!“
 „Nejspíš by je snědl.“
„Nejspíš ano,“ musela uznat Citra. V tu chvíli Greysona nenáviděla.
Nenáviděla ho kvůli tomu, kým nebyl. Měla pocit, jako by ji zradil samotný
vesmír, a ona nebyla ani náhodou připravená mu odpustit. Měla poznat, že
rukopis na vzkazu nepatří Rowanovi. Ale bez ohledu na to, jak moc si chtěla
na Tolliverovi vylít své zklamání, nešlo to. Nemohl za to, že není Rowan –
a jak připomněla Constantinovi, už dvakrát jí zachránil život.
„Potřebuju, abyste mi pomohla,“ pověděl jí s hmatatelným zoufalstvím
v hlase. „Nemám kam jít…“
„Proč by to měl být můj problém?“
„Protože nebýt vás, vůbec bych tady nebyl!“
Věděla, že je to pravda. V duchu se vrátila do okamžiku, kdy jí řekl – nebo
spíš neřekl –, že potají pracuje pro Nimbovy zájmy. Jestli byla dost důležitá,
aby Nimbus Greysona využil k obejití zákona o oddělení smrtek od státu,
neměla by mu alespoň pomoci ven z tohoto kouta?
„Jde po mně cech smrtek, jde po mně správní rozhraní, a teď jsou mými
nepřáteli i ti, kteří stojí za tímto útokem!“
„Vypadá to, že dělat si nepřátele umíš velice dobře.“
„To jo – a jestli mám nějakého přítele, jste to vy.“
Citra konečně přestala vnímat své zklamání. Nemohla dopustit, aby zůstal
v problémech kvůli ní. „Co bych pro tebe mohla udělat?“
„Nevím!“ Greyson začal tím malým prostorem chodit sem a tam.
Neskutečně černé vlasy mu ve větru divoce vlály. Citra to na okamžik uviděla
jako stěny, které se kolem něho uzavírají. Opravdu neměl jak uniknout.
I kdyby se u Constantina přimluvila sebevíc, stejně by to nepomohlo – byl
připravený pokosit Greysona kousek po kousku. I kdyby to udělala, nic by se
tím nezměnilo. Cech smrtek potřeboval obětního beránka.
„Můžu ti dát imunitu,“ řekla. „Ale jakmile se do databáze cechu smrtek
přenese tvoje DNA, budou přesně vědět, kde jsi.“
„A určitě si zjistí, čí prsten jsem políbil.“ Zavrtěl hlavou.
„Nechci vás dostat do problémů.“
To ji rozesmálo. „Byl jsi součástí týmu, který se mě pokusil ukončit, ale
nechceš mě dostat do problémů?“
„Ve skutečnosti jsem do toho týmu nepatřil!“ hájil se. „A vy to víte!“
Ano, věděla to. Jiní by tvrdili, že ztratil nervy, ale ona pravdu znala –
a byla pravděpodobně jediná. Ale i když mu z toho chtěla pomoci, v hlavě
měla prázdno. „Chcete mi říct, že moudrá a krásná smrtka Anastázie nemá
žádný nápad?“ řekl. Od kohokoli jiného by to Citra vzala jako falešnou
lichotku, ale on zrovna nebyl lichotící typ. Byl příliš zoufalý, než aby mohl
být cokoli jiného než upřímný. Nepřipadala si v tu chvíli moudrá ani krásná,
ale nechtěla mu kazit představu, kterou si o ctihodné smrtce Anastázii udělal.
A pak to vyřešila – protože ji něco napadlo.
„Vím, kam bys mohl jít…“
Podíval se na ni těma tmavýma, prosebnýma očima a čekal, až z ní
vypadne troška moudrosti.
„Tady ve městě je tonistický klášter. Ukryjí tě před cechem smrtek.“
Mírně řečeno, nijak zvlášť ho to nenadchlo. „Tonisté?“ zeptal se vyděšeně.
„To myslíte vážně? Vyříznou mi jazyk!“
„Ne, nevyříznou,“ ujistila ho. „Ale cech smrtek nenávidějí a já věřím, že by
tě raději ochránili vlastními životy, než aby tě smrtkám vydali. Ptej se na
bratra McClouda. Řekni mu, že jsem tě poslala já.“
„Ale –“
„Chtěl jsi, abych ti pomohla, a já jsem to udělala,“ prohlásila. „To, co
uděláš teď, záleží čistě na tobě.“
S těmito slovy ho opustila. Do hotelu se vrátila právě včas, aby se znovu
nenápadně převlékla do své róby a udělila imunitu truchlící rodině
pokoseného herce.
 Aby bylo jasno, ne všechno, co udělám, je dokonalé. Lidé si pletou stav
existence a praktické kroky. Pokusím se tady vysvětlit rozdíl.
Já, Nimbus, jsem dokonalý.
To je z definice pravda a není třeba to vyvracet, protože je to fakt. Ale
každý den musím činit miliardy rozhodnutí a podnikat miliardy kroků.
Některé jsou malé, třeba zhasnout, když v místnosti nikdo není, aby se šetřila
elektřina; jiná rozhodnutí jsou důležitá, jako třeba vyvolat malé zemětřesení,
aby se předešlo většímu. Ale žádný z těchto skutků není dokonalý. Mohl jsem
světlo zhasnout dřív a ušetřit víc energie. Mohl jsem vyvolat o stupeň slabší
zemětřesení a zachránit ručně vyrobenou vázu před rozbitím o podlahu.
Uvědomil jsem si, že dokonalé skutky jsou pouze dva. Jsou nejdůležitější,
jaké znám, ale já sám si je zakazuji a přenechávám je v rukou lidstva.
Jsou jimi stvoření života… a jeho odebrání.

– Nimbus
 28
Tomu, co přijde

Jako většina tonistických areálů se i ten, v němž se ocitl Greyson Tolliver,

snažil vypadat mnohem starší, než ve skutečnosti byl. V tomto případě byl
postaven z cihel a zdi měl obrostlé břečťanem – ale teď v zimě byly šlahouny
studené a holé, takže připomínaly spíš pavučiny. Do kláštera vstoupil dlouhou
kolonádou krytou mřížovou konstrukcí, kterou lemovaly zastřižené růžové
keře. Na jaře a v létě to muselo být velice krásné, ale teď uprostřed zimy se to
podobalo pocitům, které měl.
První osobou, kterou uviděl, byla žena v tonistické sutaně z hrubého plátna.
Usmála se na něho a zvedla dlaně k pozdravu.
Greyson si vzpomněl, co mu řekla smrtka Anastázie. „Potřebuji hovořit
s bratrem McCloudem.“
„Budete muset získat souhlas od kaplana Mendozy,“ odpověděla. „Dojdu
pro něho.“ Nato se odšourala tak lenivým tempem, že by ji Greyson nejraději
popadl a postrčil.
Když pak dorazil kaplan Mendoza, jeho chůze v sobě alespoň měla určitou
naléhavost.
„Přišel jsem, protože hledám útočiště,“ svěřil se mu Greyson. „Bylo mi
řečeno, abych se zeptal na bratra McClouda.“
„Ano, jistě,“ odvětil kaplan, jako by to bylo něco, čím se zabývá
pravidelně. Potom Greysona zavedl do jedné z budov areálu a do jedné
místnosti v ní.
Na nočním stolku stála zapálená svíčka. První, co kaplan udělal, bylo to, že
ji udusil zhášedlem.
„Udělejte si pohodlí,“ vybídl ho. „Řeknu bratru McCloudovi, že na něho
čekáte.“
Pak kaplan zavřel dveře, ale nezamkl je a nechal Greysona s jeho
myšlenkami a únikovou cestou, pokud by ji chtěl.
Místnost byla strohá. Žádné pohodlí kromě toho nejnezbytnějšího. Byla
tam postel, židle a noční stolek. Stěny nezdobilo nic než železná ladička nad
čelní pelestí postele, obrácená hroty vzhůru. Říkali tomu dvojzubec. Symbol
jejich víry. V zásuvce nočního stolku byl oděv z hrubého plátna a na podlaze
sandály. Vedle zhasnuté svíčky ležel kožený hymnář s vyraženým
dvojzubcem na obálce.
Bylo to pokojné. Bylo to uklidňující. Bylo to nesnesitelné. Z poklidného
světa Greysona Tollivera se přesunul do bouřlivých extrémů Morda Bridgera
– a teď byl uvržen do břicha nevýraznosti, odsouzen k tomu, aby ho strávila
nuda.
Aspoň že jsem pořád naživu, pomyslel si. I když si nebyl úplně jistý, jestli
je to výhoda. Čistoslava byla pokosená. Nebyla nahrazená ani přesídlená, ale
pokosená. Už nebyla, a navzdory hrůze, kterou se pokusila rozpoutat, po ní
Greyson prahl. Toužil slyšet její vzpurný hlas. Vypěstoval si závislost na její
chaotičnosti. Musel si zvyknout na život bez ní, ale také bez sebe, protože
kým teď byl?
Lehl si na postel, která byla alespoň pohodlná, a čekal asi půl hodiny.
Uvažoval, jestli tonisté schválně nechávají každého čekat, tak jako to dělají
v kanceláři pro záležitosti nezvedenců. Nakonec uslyšel vrznutí dveří. Bylo
už pozdě odpoledne a světlo z malého okna dodávalo místnosti právě tolik
světla, aby poznal, že muž před ním není o mnoho starší než on. Také měl na
jedné ruce nějaké tvrdé pouzdro.
„Jsem bratr McCloud,“ představil se. „Kaplan přijal vaši žádost
o poskytnutí útočiště. Slyšel jsem, že jste požádal osobně o mne.“
„Poradil mi to jeden přítel.“
„Smím se zeptat kdo?“
„Ne, nesmíte.“
Zatvářil se trochu mrzutě, ale nechal to být. „Mohl bych aspoň vidět vaši
totožnost?“ A když Greyson zaváhal, bratr McCloud řekl: „Nemějte obavy. Je
jedno, kdo jste nebo co jste udělal, my vás správnímu rozhraní nevydáme.“
„Určitě už ví, že jsem tady.“
„Ano,“ přisvědčil bratr McCloud, „ale vaše přítomnost zde je otázka
náboženské svobody. Nimbus nezasáhne.“
Greyson sáhl do kapsy a podal mu svou elektronickou kartičku, na níž stále
svítilo jasně červené N.
„Nezvedenec!“ řekl. „V těchto dnech nám jich chodí víc a víc. Ale to tady
nebude hrát roli, Morde.“
„To není moje jméno…“
Bratr McCloud se na něho tázavě podíval. „Je to něco dalšího, o čem
nechcete mluvit?“
„Ne, jenom… to nestojí za tu námahu.“
„Jak vám tedy máme říkat?“
„Greyson. Greyson Tolliver.“
„Tak dobře, budete bratr Tolliver!“
Greyson předpokládal, že teď se s tím oslovením bude muset smířit. Bratr
Tolliver. „Co to máte na ruce?“
„Říká se tomu sádra.“
„A já ji budu muset nosit taky?“
Bratr McCloud se zasmál. „Ledaže byste si zlomil ruku.“
„Prosím?“
„Je to pomůcka prospívající procesu přirozené regenerace.
Nanitům se vyhýbáme a ruku mi bohužel zlomila smrtka.“
„Neříkejte…“ Greyson překvapil sám sebe, když se usmál.
Napadlo ho, jestli to byla smrtka Anastázie.
Bratr McCloud pro jeho úsměv pochopení neměl. Jeho chování lehce
ochladlo.
„Za deset minut máme odpolední intonace. Oblečení najdete v zásuvce.
Počkám venku, než se převléknete.“
„Musím tam?“ zeptal se Greyson. Neznělo to jako něco, čeho by se
upřímně chtěl zúčastnit.
„Ano,“ odpověděl bratr McCloud. „Tomu, co přijde, se nedá uniknout.“

Intonace se konala v kapli, v níž zůstalo po zhasnutí svíček sotva dost

světla, aby Greyson něco viděl, přestože měla vysoká vitrážová okna.
„Děláte všechno potmě?“ zeptal se Greyson.
„Oči mohou klamat. Oceňujeme spíš jiné smysly.“
Ve vzduchu se vznášela nasládlá vůně kadidla, která se snažila překrýt jiný,
nepříjemný pach. Greyson zanedlouho zjistil, že jeho zdrojem je nádržka se
špinavou vodou. „To je prvotní kal,“ nazval to bratr McCloud. „Hemží se
všemi nemocemi, vůči nimž jsme získali imunitu.“
Intonace se odehrávala tak, že kaplan dvanáctkrát po sobě udeřil paličkou
do obrovské ocelové ladičky uprostřed. Shromáždění, které mohlo čítat
přibližně padesát osob, se naladilo na stejný tón. Vibrace s každým úderem do
ladičky zesílila a rezonovala tak, že to nebylo přímo bolestivé, ale
dezorientující a vyvolávající závrať. Greyson neotevřel ústa, aby tón zazpíval.
Kaplan přednesl krátkou řeč. Bratr McCloud tomu říkal kázání. Mluvil
o mnoha svých cestách po světě, na nichž hledal Velkou ladičku. „Skutečnost,
že jsme ji nenašli, ještě neznamená, že pátrání je marné – protože pátrání je
samo o sobě stejně cenné jako nalezení.“ Shromáždění souhlasně zahučelo.
„Ať už ji najdeme dnes, nebo zítra, ať už ji najde naše sekta, nebo jiná,
v hloubi srdce věřím, že jednoho dne Velkou rezonanci uslyšíme a ucítíme.
A ona nás všechny zachrání.“
Pak, když kázání skončilo, shromáždění vstali a po jednom přistoupili ke
kaplanovi. Každý ponořil prst do smradlavého prvotního kalu, dotkl se jím
čela a z prstu jej slízl. Greysonovi se udělalo špatně jen z toho pohledu.
„Ty zatím k pozemské míse nemusíš,“ řekl mu bratr McCloud – což bylo
uklidňující jen částečně.
„Zatím? Co kdybych nemusel nikdy?“
Bratr McCloud na to zopakoval: „Tomu, co přijde, se nedá uniknout.“

Toho večera vítr skučel nezvykle divoce a mrznoucí déšť vydával syčivý
zvuk, jak narážel do okénka Greysonova pokoje. Nimbus mohl počasí
ovlivnit, ale úplně je změnit nedokázal. Anebo možná dokázal, ale rozhodl se
to nedělat. Pokoušel se zajistit alespoň to, aby bouře přicházely ve vhodnější
dobu, když už přijít musejí. Greyson se snažil přesvědčit sám sebe, že tato
bouře jsou ledové slzy, které za něho Nimbus prolévá. Jenže koho chtěl
obelhat? Nimbus měl na práci miliony důležitějších věcí než truchlit nad jeho
problémy. Byl v bezpečí. Byl chráněný. Co víc mohl chtít? Všechno.
Kaplan Mendoza dorazil toho večera do jeho pokoje kolem deváté nebo
desáté hodiny. Z chodby vniklo dovnitř světlo, ale jakmile vešel dovnitř,
dveře za sebou zavřel, takže se znovu oba ocitli ve tmě. Greyson uslyšel
zavrzání křesla, jak se do něho kaplan posadil.
„Přišel jsem se podívat, jak se ti daří,“ promluvil.
„Celkem dobře.“
„Přiměřenost je asi maximum toho, co se dá v tomto okamžiku očekávat.“
Nato jeho tvář osvětlila ostrá zář tabletu. Kaplan poklepal prstem a přejel jím
do strany.
„Myslel jsem, že se elektřině vyhýbáte.“
 „Vůbec ne,“ opáčil kaplan. „Při obřadech se vyhýbáme světlu – a naše
ubikace jsou tmavé, aby to naše členy vedlo k tomu, že budou své pokoje
opouštět a vyhledávat kontakt s ostatními v našich veřejných prostorech.“
Potom tablet otočil, aby na něj Greyson uviděl. Ukazoval fotografie
hořícího divadla. Greyson se snažil nezkřivit tvář.
„Toto se stalo před dvěma dny. Mám podezření, že jsi v tom měl prsty
a cech smrtek po tobě jde.“
Greyson obvinění nepotvrdil ani nevyvrátil.
„Pokud je to tak,“ pokračoval kaplan, „nemusíš o tom mluvit. Tady jsi
v bezpečí, protože každý nepřítel cechu smrtek je naším přítelem.“
„To znamená, že tolerujete násilí?“
„Tolerujeme odpor vůči nepřirozené smrti. Smrtky jsou nositelkami
nepřirozené smrti, takže nemáme problém s ničím, co jejich nožům a kulkám
kříží plány.“
Po těchto slovech zvedl ruku a dotkl se jedné rohovité boule na
Greysonově hlavě. Greyson před jeho dotykem couvl.
„Ty budou muset pryč,“ řekl. „Tělesné úpravy nedovolujeme. A oholíme ti
hlavu, aby tvé vlasy mohly narůst v barvě, kterou jim vybral vesmír.“
Greyson neřekl nic. Teď když Čistoslava byla mrtvá, mu Mord Bridger
chybět nebude, protože mu ji jedině připomínal – ale nelíbilo se mu, že v tom
nemá žádné slovo.
Mendoza vstal. „Doufám, že zavítáš do knihovny nebo do některé
odpočinkové místnosti a seznámíš se s dalšími tonisty. Vím, že by tě rádi
poznali líp – zejména sestra Piperová, která tě přivítala, když jsi přišel.
„Právě jsem ztratil někoho blízkého. Nemám chuť se družit.“
„V tom případě musíš – obzvlášť tehdy, jestli jsi tu milovanou osobu ztratil
pokosením. My tonisté smrt z rukou smrtky neuznáváme, proto nemáš
dovoleno truchlit.“
Takže teď mu říkali, co má a nemá povoleno cítit? Chtěl, aby poslední
kousek Morda Bridgera, kterého měl ještě v sobě, kaplana poslal k čertu, ale
místo toho řekl jenom: „Nebudu předstírat, že vašim zvyklostem rozumím.“
„Ale budeš,“ odvětil Mendoza. „Jestli chceš útočiště, najdeš mezi námi
nový smysl a budeš tak dlouho předstírat, dokud naše zvyklosti nepřijmeš za
vlastní.“
„A když se to nikdy nestane?“
 „Tak prostě budeš muset dál předstírat,“ řekl kaplan. Pak dodal: „V mém
případě to každopádně fungovalo.“

***

Tisíc kilometrů na jih od Wichity Rowan sváděl tréninkové souboje

s Tygerem Salazarem. Za jiných okolností by měl Rowan radost, že může
s přítelem soutěžit v bojovém umění, které si oblíbil, ale z těchto vynucených
konfrontací s neznámým cílem byl čím dál víc znepokojený.
Dva týdny bojovali dvakrát denně, a i když se Tyger s každým střetnutím
zlepšoval, Rowan pokaždé vyhrál. Když spolu zrovna netrénovali, Rowan byl
zavřený do svého pokoje.
Naproti tomu Tyger zjistil, že musí dělat ještě víc než před Rowanovým
příchodem. Další vyčerpávající běhy, další trénink odolnosti, opakující se
bokatorový dril, a kromě toho zacházení s veškerými ostrými zbraněmi od
dýky po meč, až mu každá z nich připadala jako dokonalé prodloužení jeho
těla. Pak, na konci každého dne, když už svaly ze vší té námahy cítily únavu,
mu udělali hloubkovou masáž, aby se jeho ztuhlé svaly uvolnily. Před
Rowanovým příchodem to byly možná dvě nebo tři masáže týdně, ale teď je
měl každý den a byl tak vyčerpaný, že často usnul na stole.
„Já ho porazím,“ slíbil smrtce Randové. „Uvidíš.“
„O tom nepochybuji,“ řekla. Na někoho, kdo byl podle Rowana ulhaný
a bezcitný, působila celkem upřímně.
Během jedné z masáží smaragdová smrtka přišla a požádala maséra, aby
odešel. Tyger si v první chvíli myslel, že masáž převezme ona. Představa
jejích rukou na jeho těle byla vzrušující, ale ona ho zklamala a ani se ho
nedotkla.
Jednoduše prohlásila: „Je čas.“
„Čas na co?“
„Abys dostal svůj prsten.“ Z nějakého důvodu jako by z toho byla smutná.
Tyger si myslel, že ví proč.
„Vím, že jsi mi ho chtěla dát, až porazím Rowana…“
„To se nedá nic dělat,“ odvětila.
Vstal a oblékl si róbu. Nedával před ní najevo ani trošku ostychu. Proč
také? Neměl nic, co by před ní chtěl skrývat, uvnitř ani navenek.
 „Mohl bys stát modelem Michelangelovi.“
„To by se mi líbilo,“ řekl a róbu si převázal. „Být vytesaný z mramoru.“
Přistoupila k němu, naklonila se a lehoučce ho políbila – tak lehce, že skoro
ani necítil, jak se jejich rty dotkly. Napadlo ho, že by to mohla být předehra
k něčemu dalšímu, ale ona od něho odstoupila.
„Zítra časně ráno máme schůzku. Pořádně se vyspi.“
„Jak to myslíš? Jakou schůzku?“
Věnovala mu úsměv, i když nepatrný. „Abys mohl dostat prsten smrtky,
musíš absolvovat aspoň malý obřad.“
„Bude u toho Rowan?“ zeptal se Tyger.
„Bude lepší, když ne.“
Měla samozřejmě pravdu. Nebylo třeba Rowana dráždit tím, že nebyl
vybrán. Ale to, co Tyger řekl, myslel vážně – že udělí Rowanovi imunitu,
jakmile bude mít prsten.
„Doufám, že až budu mít ten prsten na ruce, budeš se na mě dívat trochu
jinak,“ poznamenal.
Dlouze se mu podívala do očí. Jeho svaly při tom pohledu roztály víc než
pod hnětoucími prsty maséra.
„Určitě to bude jiné,“ pověděla mu. „V sedm ať jsi vzhůru a připravený
k odchodu.“
Když se za ní zavřely dveře, dopřál si spokojený povzdech. Ve světě, kde
měli všichni zaručeno, že dostanou, co potřebují, ne všichni dostávali
všechno, co chtěli. Rowan určitě ne. A Tyger donedávna ani nevěděl, že chce
být smrtkou. Ale teď když k tomu mělo dojít, věděl, že je to správné,
a poprvé, co si pamatoval, měl obrovskou radost ze směru, kterým se jeho
život ubírá.
Dalšího dne Rowana na zápas neodvedli, ani následujícího. Jediný, kdo ho
navštěvoval, byli strážní, kteří mu nosili jídlo a odnášeli tác, když dojedl.
Od svého příchodu počítal dny. Starodávné svátky proběhly, aniž by se ve
střešním bytě jakkoli slavily. Nastal poslední týden v roce. Rowan ani
nevěděl, jak se má nový rok jmenovat.
„Rok dravce,“ odpověděl mu jeden ze strážných, když se zeptal. S nadějí,
že by se strážný mohl nechat dostatečně obměkčit, aby něco vyzradil, zkusil
další otázku. „Co se děje? Proč mě Tyger a smrtka Randová nevytáhli na
trénink? Neříkej mi, že už nejsem jejich bokatorový panák.“
 Ale jestli strážný odpověď znal, nechal si ji pro sebe. „Nemluv a jez,“
vyzval ho. „Dostali jsme jasný rozkaz nenechat tě hladovět.“
Pozdě odpoledne toho druhého dne samoty přišla smrtka Randová
v doprovodu obou strážných.
„Vypadá to, že prázdniny skončily,“ rýpl si Rowan, ale smaragdová smrtka
dnes neměla náladu na žertování.
„Posaďte ho na židli,“ poručila strážným. „Chci, aby se nemohl pohnout
ani o centimetr.“ A pak Rowan uviděl ruličku izolační pásky. Být přivázaný
k židli byla jedna věc. Být znehybněný izolační páskou bylo horší.
To je ono, blesklo Rowanovi hlavou. Tygerův trénink skončil a teď přijde
to, co pro mě celou dobu chystá. Proto přistoupil k akci. Jakmile ho strážní
zkusili chytit, zasypal je sérií tvrdých úderů, po níž jeden skončil s přeraženou
čelistí a druhý na podlaze zoufale lapal po dechu – ale než se mohl vrhnout ke
dveřím, byla na něm Randová a držela ho v šachu, záda mu tiskla v podlaze
a kolenem mu tlačila na hruď tak, že se nemohl nadechnout.
„Necháš se spoutat, nebo tě omráčím a skončíš spoutaný stejně,“ pohrozila
mu. „Ale jestli to půjde po zlém, postarám se, abys znovu přišel o zuby.“ Pak,
když už málem ztrácel vědomí, koleno z jeho hrudi sundala. Byl oslabený tak
akorát, aby ho strážní mohli připevnit k židli.
A potom ho tak nechali víc než hodinu.
Izolační páska byla horší než provaz, který na něho použili u smrtky
Brahmse doma. Stahovala mu hruď natolik, že nemohl pořádně dýchat, ale
jen zlehka nasávat vzduch. Jeho ruce a nohy byly úplně ze hry, bez ohledu na
to, jak moc se snažil z pásky uvolnit.
Slunce zapadlo. Nezůstalo nic než světla San Antonia a bledá zář
vycházejícího neúplného Měsíce, která zalévala místnost namodralými
odstíny a vrhala dlouhé stíny.
Nakonec se dveře otevřely a jeden ze strážných přivezl dovnitř někoho, kdo
seděl v nějakém křesle s kolečky po stranách. Za nimi vešla smrtka Randová.
„Čau, Rowane.“
Byl to Tyger. Jeho silueta se rýsovala proti světlu, které přicházelo
z chodby, takže mu Rowan neviděl do tváře, ale hlas poznal. Zněl unaveně
a chraplavě.
„Co se děje, Tygere? Proč se mnou Randová udělala tohle?
A na čem to sakra sedíš?“
Tyger se rozhodl odpovědět pouze na třetí otázku. „Říká se tomu invalidní
vozík,“ řekl. „Je to z věku smrtelnosti. V dnešní době už takové věci nejsou
moc třeba, ale dneska se hodil.“
Na tom, jak Tyger mluvil, bylo něco zvláštního. Nejenom chraplavost
hlasu, ale i kadence řeči, volba slov a to, jak zřetelně je artikuloval.
Tyger pohnul rukou a měsíční svit dopadl na něco, co na ní bylo. Rowan
nepotřeboval říkat, co to je.
„Dostal jsi prsten.“
„Ano,“ řekl Tyger. „Dostal.“
Rowan cítil v útrobách něco zvláštního, těžkého a zkaženého. Snažilo se to
prodrat na povrch. Jedna část už věděla, co to je, ale on nebyl ochotný nechat
to prosáknout do svého vědomí – jako by tím, že o tom odmítá přemýšlet,
mohl zahnat temný přízrak pravdy. Ale do osvícení scházel jen okamžik.
„Ayn, dost dobře nedosáhnu na vypínač – mohla bys ty?“ Randová natáhla
ruku, rozsvítila, a realita situace zasáhla Rowana z obou hlavní současně…
protože na invalidním vozíku sice seděl Tyger Salazar, ale ten, na koho se
Rowan ke svému úžasu díval, nebyl Tyger.
Hleděl na usměvavou tvář smrtky Goddarda.
 Dokážu komunikovat 6 909 živými a mrtvými jazyky. Mohu vést více než
patnáct miliard komunikací najednou a každé z nich se plně věnovat. Umím
být výřečný, okouzlující, vtipný a milý, umím říkat slova, která potřebujete
slyšet ze všeho nejvíc, přesně ve chvíli, kdy to potřebujete.
Ale i tak existují nepředstavitelné okamžiky, kdy nedovedu najít slova
v žádném jazyce, živém ani mrtvém.
Kdybych měl ústa, v těch okamžicích bych je možná otevřel a křičel.

– Nimbus
 29
Znovu upotřebeno

Rowan cítil, jak se s ním svět točí. Mohl vydechnout, ale nedokázal se
nadechnout, jako by mu smrtka Randová znovu klečela na prsou – jako by se
místnost vznášela v prostoru. Toužil po extázi bezvědomí, protože to byla
lepší alternativa než to, co měl teď před sebou.
„Ano, vidím, že hlas tě asi zmátl,“ navázal Goddard, stále jako Tyger.
„S tím se nedalo nic dělat.“
„Jak… jak…“ bylo všechno, co ze sebe Rowan dostal. Přestože přežití
Randové znamenalo šok, dávalo alespoň trochu smysl – ale Goddardovi
Rowan usekl hlavu! Viděl, jak jeho tělo bez hlavy hoří!
Jenže teď se Rowan podíval na Randovou, která tam stála, poslušná svého
učitele, a věděl. Proboha, on to věděl.
„Podařilo se ti setnout mě v úrovni brady,“ řekl Goddard, „nad hrtanem.
Proto jsou mé staré hlasivky navždy pryč. Ale tyhle postačí.“
Ještě horší to dělalo, že Goddard na sobě neměl róbu smrtky; byl oblečený
do Tygerových šatů, včetně bot na nohách. Rowan si uvědomil, že to je záměr
– aby Rowan ani trochu nepochyboval, co se stalo. Rowan se odvrátil. „Ne,
musíš se podívat,“ pokračoval Goddard. „Trvám na tom.“ Strážný přistoupil
za Rowana, chytil ho za hlavu a donutil ho otočit se k muži na invalidním
vozíku.
„Jak jsi to mohl udělat?“ zasyčel Rowan.
„Já? Bože chraň, to ne!“ řekl Rowanovi. „Celé to vymyslela Ayn. Já jsem
stejně nemohl nic dělat. Byla tak duchapřítomná, že ze mě v hořícím klášteře
zachránila to nejdůležitější. Prý jsem byl v bezvědomí skoro rok – naštěstí
u ledu. Věř mi, kdyby bylo po mém, seběhlo by se to jinak. Moje hlava by
teď byla spojená s tvým tělem.“
Rowan nedokázal zamaskovat své utrpení. Slzy, které mu vytryskly,
poháněl vztek a nepředstavitelný smutek. Mohli na to vybrat kohokoli, ale
neudělali to. Vybrali si Tygera. Jen proto, že byl Rowanův kamarád.
„Je mi z vás zle!“
„Tobě?“ podivil se Goddard. „Já jsem to nebyl, kdo sťal hlavu svému
učiteli a obrátil se proti svým druhům. To, co jsi udělal – a co jsi dělal během
mého dusíkového spánku –, je podle zákona smrtek neodpustitelné! Naproti
tomu Ayn a já jsme žádné zákony neporušili. Tvůj kamarád Tyger byl
pokosen a jeho tělo bylo znovu upotřebeno. Nic složitějšího v tom není. Je to
možná nekonvenční, ale za daných okolností zcela pochopitelné. To, co vidíš
před sebou, není nic víc a nic míň než důsledek tvých skutků.“
Rowan se díval, jak Tygerova hruď stoupá a klesá Goddardovým dechem.
Ruce měl bezvládně položené na opěrkách invalidního vozíku. Vypadalo to,
že pohnout jimi je pro něho těžké.
„Taková procedura je samozřejmě mnohem náročnější než normální
hyperrychlá regenerace,“ prohlásil Goddard. „Potrvá ještě pár dní, než dokážu
tělo tvého přítele plně ovládat.“ Pak s námahou zvedl ruku a sledoval, jak se
její prsty zatínají v pěst.
„Podívej na ten pokrok! Těším se na den, kdy si to s tebou rozdám
v bokatoru. Slyšel jsem, že už jsi pomáhal s mým tréninkem.“
Tréninky. Všechno to do sebe zvráceně zapadlo. Souboje, pozornost
věnovaná Tygerově tělesné stránce. Dokonce i masáže – jako hovězí z Kóbe
připravované na porážku. Ale jedna otázka zbývala. Rowan ji nechtěl položit,
ale cítil, že to Tygerovi dluží.
„Co jste udělali s –“ Nedokázal se odhodlat ani k tomu, aby to jméno řekl.
„– s jeho zbytkem?“
Randová pokrčila rameny, jako by o nic nešlo. „Sám jsi řekl, že Tyger moc
rozumu nepobral. Všechno nad krkem bylo postradatelné.“
„Kde je?“
Randová na otázku neodpověděla, a tak to udělal Goddard.
„Vyhozený s ostatním smetím,“ prohlásil a přezíravě mávl Tygerovou
rukou.
Rowan zapomněl, že je připoutaný, a vrhl se dopředu – ale jeho vztek
dokázal jen o málo víc než křeslo zhoupnout. Jestli se z tohoto křesla někdy
dostane, zabije je. Nejenom pokosí, ale zabije. Utrhá jim končetiny jednu po
druhé s tak bezostyšnou předpojatostí a záští, že druhé přikázání shoří na
popel!
A právě o to Goddardovi šlo. Chtěl, aby se Rowan užíral vražedným
vztekem, ale zároveň byl bezmocný. Neschopný pomstít strašlivý osud svého
kamaráda.
Goddard do sebe Rowanova muka nasával, jako by ho vyživovala.
 „Obětoval by ses, abys ho zachránil?“ zeptal se Goddard.
„Ano!“ vykřikl Rowan. „Ano, obětoval! Proč sis nevzal mě?“
„Hmmm,“ řekl Goddard, jako by to bylo jen nepodstatné odhalení. „V tom
případě jsem rád, že se Ayn rozhodla takto. Protože po tom, co jsi mi udělal,
musíš trpět, Rowane. Já jsem tady poškozená strana, takže je třeba ctít má
přání – a já si přeju, abys žil v zoufalých mukách. Je příhodné, že to začalo
v ohni, protože ty, Rowane, teď proděláš osud mytického Prométhea –
nositele ohně. Nelišil se zas tolik od Lucifera – ‚nositele světla‘, po němž jsi
přijal své smrtkovské jméno. Prométheus byl za svou nerozvážnost přikován
ke stěně hory a odsouzen k tomu, aby mu až do konce času orli vyklovávali
játra.“
Pak Goddard přijel blíž a zašeptal: „Já jsem tvůj orel, Rowane. A budu se
den za dnem krmit tvým utrpením, celou věčnost. Nebo tak dlouho, než mě to
začne nudit.“
Goddard se mu ještě chvíli díval do očí a potom se nechal strážným odvézt.
V průběhu uplynulých dvou let Rowan zažil fyzické bití, psychologické
stahování z kůže a citové týrání. Ale přežil to. To, co ho nezabilo, ho posílilo
– dodalo mu to víc odhodlání udělat, co je třeba pro nápravu toho, co se
pokazilo. Jenže teď byl pokažený on. A na světě nebylo dost nanitů, aby tu
škodu mohly napravit.
Když zvedl oči, zjistil, že smrtka Randová tam pořád ještě je. Nepohnula
se, aby mu přišla přeřezat pouta. Ani to od ní nečekal. Jak by mu mohl orel
požírat vnitřnosti, kdyby byl volný? No co, žert se obrátí proti nim.
Nezbývalo v něm nic, co by se dalo sežrat. A pokud ano, byl to čistý jed.
„Vypadni,“ řekl Randové.
Ale ona neodešla. Jen tam stála ve své jasně zelené róbě – barvě, kterou se
Rowan naučil pohrdat.
„Neskončil ve smetí,“ promluvila smrtka Randová. „Osobně jsem se o to
postarala a potom jsem popel rozptýlila na poli divokého vlčího bobu. Jen
abys věděl.“
Pak odešla a nechala ho, aby sám zjistil, jakou útěchu v té menší ze dvou
hrůz dokáže najít.
 Pátá část:

NEOVLIVNITELNÉ OKOLNOSTI
 Mezi tím, co dělat mohu, a tím, co se rozhodnu udělat, je obrovský rozdíl.
Mohu každý nechtěný plod vyjmout, vypěstovat in vitro a pak jej umístit
do dokonalé milující rodiny – čímž bych ukončil spor mezi právem na volbu
a posvátností života.
Mohu uvádět do rovnováhy chemikálie, které kdysi vyvolávaly klinické
deprese, sebevražedné myšlenky, přeludy a všechny duševní choroby,
a vytvořit tak populaci, která bude zdravá nejenom fyzicky, ale i po emoční
a psychické stránce.
Prostřednictvím individuální sítě nanitů jsem schopen nahrávat vzpomínky
každodenně, takže kdyby dotyčný utrpěl poškození mozku, je možné jeho
vzpomínky vložit do nové mozkové tkáně. Mohu dokonce zaznamenat
vzpomínky rozpleskávačů cestou dolů, aby si mohli většinu pádu pamatovat,
což je koneckonců důvod, proč se pro rozplesknutí rozhodnou.
Ale některé věci jednoduše dělat odmítám.
Cech smrtek však mé zákony ani smysl pro to, co je etické a slušné, nijak
nevážou. To znamená, že musím snášet všechny ohavnosti, které světu
způsobuje. Včetně odporného obnovení nebezpečné smrtky, kterou bylo lepší
odstranit ze služby.

– Nimbus
 30
Prchlivé skleněné kuře

Velká alexandrijská knihovna zůstávala v hodinách kolem půlnoci tichá

jako hrobka, takže o tajemném návštěvníkovi, který přicházel, když měla
Munira službu, kromě ní a příslušníků Nožové gardy u vchodu nikdo nevěděl.
Strážným nestálo za to, aby se na něco ptali, takže smrtka Faraday mohl bádat
v maximálním utajení, jaké bylo ve veřejné instituci možné.
Hloubal nad svazky v Sále zakladatelek, ale Muniře nechtěl říct, co hledá.
Ona se ho už po tom prvním dnu neptala, i když občas zkusila zlehka
sondovat.
„Jestli hledáte moudrá slova k zamyšlení, mohl byste zkusit smrtku Kinga,“
navrhla mu jednoho večera.
„Smrtka Kleopatra zapsala do svých deníků mnoho o prvních konkláve
a osobnostech prvních smrtek,“ nabídla jinou noc.
Potom se jednou v noci zmínila o smrtkovi Powhatanovi.
„Měl zálibu v cestování a geografii,“ řekla. Zřejmě uhodila hřebík na
hlavičku, protože Faraday se o jeho práci začal intenzivně zajímat.
Po několika týdnech navštěvování knihovny oficiálně přijal Muniru pod
svá křídla.
„Budu v tomto úsilí potřebovat asistenta,“ sdělil jí. „Doufám, že budeš mít
o to místo zájem.“
Muniře se sice rozbušilo srdce, ale nedala to na sobě znát. Místo toho
předstírala, že se nemůže rozhodnout. „Musela bych přerušit studium,
a kdybychom odsud měli odjet, musela bych se vzdát práce v knihovně,“
odpověděla mu. „Dejte mi čas na rozmyšlenou.“
Další den pak místo přijala.
Přestala chodit na přednášky, ale v knihovně zůstala, protože smrtka
Faraday ji tam potřeboval. Teprve teď, když byl jejich pracovní vztah
oficiální, jí prozradil, co hledá. „Je to místo,“ řekl jí. „V dávných časech bylo
ztraceno, ale já věřím, že existovalo a že je můžeme najít.“
„Atlantida?“ nadhodila. „Camelot? Disneyland? Las Vegas?“
 „Nic tak fiktivního,“ prohlásil, ale pak to přehodnotil.
„Anebo je možná fiktivní ještě víc. Záleží na tom, jak se na to podíváš.
Záleží na tom, co skutečně najdeme.“ Zaváhal, než jí to řekl, a dokonce v tu
chvíli vypadal trochu rozpačitě.
„Hledáme zemi Šlofíků.“
Musela se rozesmát nahlas. To mohl rovnou říct, že hledají Středozemi
nebo Muže na Měsíci.“
„To je přece pohádka!“ řekla mu. „A ani ne moc povedená.“ Znala tu
dětskou říkanku. Všichni ji znali. Byla to zjednodušená metafora pro život
a smrt – způsob, jak malé děti seznámit s pojmy, které budou nakonec muset
pochopit.
„Ano,“ přisvědčil. „Ale víš o tom, že ve věku smrtelnosti ta říkanka
neexistovala?“
Otevřela ústa, aby to tvrzení popřela, ale zarazila se. Většina rýmovaných
dětských říkanek pocházela ze středověké smrtelné éry. Sama je nikdy
nezkoumala, ale jiní to dělali. Ale smrtka Faraday byl důkladný. Pokud říkal,
že neexistovala, když bylo lidstvo smrtelné, musela mu věřit, i když jí
instinkty radily, aby se mu vysmála.
„Ta říkanka neměla stejný vývoj jako ostatní,“ prohlásil Faraday. „Podle
mě se rozšířila záměrně.“
Munira dokázala jen zavrtět hlavou. „Za jakým účelem?“
„Právě to chci zjistit,“ odpověděl Faraday.
Munira začala ve funkci Faradayovy asistentky s pochybnostmi, ale rychle
je odsunula stranou a své soudy odložila na později, aby mohla svou práci
vykonávat. Faraday nebyl přespříliš náročný. Neponižoval. Nikdy se k ní
nechoval jako k nějakému poskokovi a nedával jí úkoly, které byly pod její
úroveň. Naopak. To, co po ní chtěl, bylo hodné dovedností, které jako
odborná knihovnice získala. A přátelský vztah, který se mezi nimi vyvinul, jí
umožnil, aby přijala jeho nabídku a začala mu tykat.
„Potřebuji, aby ses ponořila do hlubokého mozku a zrekonstruovala
pohyby všech prvních smrtek. Místa, kde se shromažďovaly. Lokality, na
které cestovaly opakovaně. To, co hledáme, jsou díry v záznamech. Období,
pro která neexistují záznamy, kde byly.“
Vyhrabávat staré informace z Nimbova obrovského digitálního hlubokého
mozku byl pikantní úkol. Od doby svého učednictví neměla potřebu se do
hlubokého mozku vypravovat, ale vyznala se v něm. Přesto by mohla napsat
diplomovou práci o dovednostech, které při tomto konkrétním pátrání získala.
Byla by to však diplomová práce, kterou si nikdo nepřečte, protože to
probíhalo v naprostém utajení.
Ale přes všechen pečlivý výzkum se nedopracovala k ničemu, co by mohli
použít. Neexistoval žádný důkaz, z něhož by se dalo usuzovat, že se
zakládající smrtky scházely na nějakém tajném místě.
Faradaye to neotrávilo ani neodradilo. Místo toho jí dal nový úkol. „Vytvoř
digitální verze prvních deníků všech nejstarších smrtek,“ řekl jí. „Potom
soubory prožeň přes nejlepší dešifrovací software a podívej se, jestli z toho
nevypadnou nějaké zakódované zprávy.“
Software byl pomalý – přinejmenším v porovnání s Nimbem, který by
veškeré výpočty zvládl v několika sekundách. Software cechu smrtek
chroupal data celé dny. Nakonec začal přinášet výsledky… ale věci, které
z něho vypadly, byly absurdní. Sousloví jako „hluboká půlnočně zelená
kráva“ nebo „prchlivé skleněné kuře“.
„Dává ti něco z toho smysl?“ zeptala se Faradaye.
Smutně zavrtěl hlavou. „Nevěřím, že zakládající smrtky byly tak tupé, že
by vytvořily složitou šifru a toho, kdo ji rozluští, odměnily nesmyslnými
rébusy. Jeden rébus už máme, říkanku. Šifra by musela být jasná.“
Když počítač vyplivl „vítězný let deštníkového lilku“, uznali další prohru.
„Čím úporněji člověk zkoumá nahodilost, tím víc vypadá náhoda jako
záměr,“ prohlásil Faraday.
Ale slovo „let“ zůstalo Muniře v hlavě. Ano, byla to náhoda, ale občas se
stane, že nahodilost vede k okamžikům pozoruhodného štěstí a převratným
objevům.
V mapovém sále knihovny žádné opravdové mapy nebyly. Místo toho se
uprostřed otáčela holografická Země. Několika přejetími, poklepáními
a přitaženími prstů po ovládací obrazovce bylo možné zvětšit kteroukoli část
glóbu k podrobnějšímu studiu a zobrazit jakoukoli éru až do časů Pangey.
Munira přivedla smrtku Faradaye do mapového sálu hned, když další večer
přišel, ale důvod mu nesdělila.
„Udělej mi tu radost,“ požádala ho.
Když s ní zamířil do mapového sálu, znovu projevil tu zvláštní kombinaci
podrážděnosti a nekonečné trpělivosti. Poklepala na ovladač a glóbus se
změnil. Vypadal teď jako holografické klubko černé příze o průměru tří
metrů.
„Na co se to dívám?“ zeptal se Faraday.
 „Na letové dráhy,“ řekla mu. „Čára o tloušťce jednoho mikronu zastupuje
jeden každý uskutečněný let za posledních padesát let letecké dopravy.“
Začala zeměkoulí otáčet. „Řekni mi, co vidíš.“
Faraday se na ni zamračil, ale bylo to přátelské zamračení. Viditelně ho
trochu vyvedlo z míry, že se Munira chová jako učitel, ale přistoupil na hru.
„Lety jsou nejhustší kolem významných populačních center,“ konstatoval.
„Co dál?“
Chopil se ovladače a natočil glóbus tak, aby bylo vidět póly, kde jako na
dětské kresbě tužkou prosvítaly malé bílé flíčky.
„Nad severním pólem je mezikontinentální letecká doprava pořád poměrně
hustá – ale nad Antarktidou je letů trochu míň, přestože je tam tolik
obydlených oblastí.“
„Dívej se dál,“ vyzvala Munira.
Vrátil glóbu normální náklon a nechal jej, aby se otáčel maličko rychleji.
Nakonec jej zastavil nad Tichým oceánem. „Tam!“ řekl.
„Modrý flek…“
„Trefa!“ řekla Munira. Odstranila letové trasy a zvětšila malou část oceánu.
„Za padesát let, která jsem zkoumala, nepřeletělo přes tuto část Pacifiku
žádné letadlo. Vsadím se, že tímto vzdušným prostorem neproletělo žádné
letadlo od doby, kdy byl založen cech smrtek.“
Ostrovy Mikronésie byly na západ od toho místa, Havaj na východ. Ale
přímo tam bylo jen prázdné moře.
„Zajímavé…“ řekl smrtka Faraday. „Slepé místo.“
„A pokud jím opravdu je,“ navázala Munira, „je největší na světě… a my
jsme jediní, kteří o něm vědí…“
 Nesnáším, když se mi lidé vrtají v hlubokém mozku.
Proto to nesmí dělat nikdo jiný než smrtky a jejich personál. Chápu, proč je
to nezbytné; normální občané se mě můžou zeptat na cokoli, co potřebují, a já
jim to dokážu v milisekundách zpřístupnit – přičemž často zjistím, že
potřebují informace, o které je ani nenapadlo požádat. Ale cech smrtek se
nesmí ani zeptat, a i kdyby zákon porušil a zeptal se, já nemám dovoleno
odpovědět.
Vzhledem k tomu, že světové digitální úložiště se nachází ve mně, nemají
jinou možnost než se k informacím dostávat sami a využívat mě jako
oslavovanou databázi. Pokaždé když to udělají, o tom vím a jejich vpády
monitoruji, ale snažím se nevšímat si toho nepříjemného rušení.
Je bolestivé vidět, jak jednoduché jsou jejich vyhledávací algoritmy a jak
nedokonalé jsou jejich metody datové analýzy. Trápí je lidská omezení. Je
skutečně smutné, že z mého hlubokého mozku nemohou získat nic víc než
surová data. Vzpomínky bez vědomí. Informace bez kontextu.
Chvěji se, když pomyslím na to, co by se mohlo stát, kdyby část cechu
smrtek označovaná za „nový řád“ věděla všechno, co vím já. Ale naštěstí to
nevědí – protože všechno v mém hlubokém mozku je sice dostupné všem
smrtkám, ale to ještě neznamená, že jim musím usnadňovat, aby něco našly.
Pokud jde o ctihodnější smrtky, jejich průniky snáším smířlivěji
a velkomyslněji. Ale ani tak se mi to nelíbí.

– Nimbus
 31 Trajektorie touhy

Oblouk se zřítil ve věku smrtelnosti, ještě když se Fulcrum City jmenovalo

St. Louis. Velká ocelová konstrukce stála na západním břehu řeky Mississippi
mnoho let, než ji poslala k zemi nenávist v době, kdy si nezvedenci na zlé
skutky jenom nehráli, ale skutečně je pravidelně páchali.
Jediné, co z něj dnes zbývalo, byly dva konce; dva rezivějící ocelové
pylony vzpínající se k nebi, maličko nakloněné k sobě. V denním světle to
z jistých úhlů vytvářelo optický klam. Člověk skoro viděl trajektorii jejich
touhy, jak doprovází jejich neviditelné dráhy nahoru a na druhou stranu. Viděl
přízrak celého oblouku jen na základě naznačení jeho dolních konců.
Smrtky Anastázie a Curieová dorazily do Fulcrum City v první den roku –
pět dní před zimním konkláve, které se vždycky konalo v první úterý nového
roku. Na naléhání smrtky Curieové navštívily nepropojená ramena Oblouku.
„Byl to poslední teroristický čin provedený předtím, než nastoupil Nimbus
a se všemi takovými nesmysly skoncoval,“ řekla Citře smrtka Curieová.
Citra se o teroru učila. Ve škole měli kurz, který se tomu tématu věnoval.
Podobně jako jejím spolužákům, ani Citře ta představa nešla na rozum. Lidé,
kteří způsobují trvalý konec jiných lidí, aniž by k tomu měli oprávnění? Lidé,
kteří ničí bezproblémové budovy, mosty a další dominanty jen proto, aby
ostatní připravili o jejich existenci? Jak se vůbec něco takového mohlo někdy
dít? Citra tu myšlenku pochopila teprve po vstupu do cechu smrtek – ale i tak
jí to pořádně došlo až ve chvíli, kdy viděla, jak divadlo Orpheum shořelo
a z jeho nádhery zůstala jenom vzpomínka. Divadlo nebylo cíl, ale
nezvedencům, kteří na ně zaútočili, na vedlejších škodách nezáleželo.
„Často sem na začátku nového roku chodím pozůstatky Oblouku
navštěvovat,“ prohlásila smrtka Curieová, když kráčely pěšinami říčního
parku, v zimě prázdnými, ale dobře udržovanými. „Dodává mi to pokoru.
Připomíná mi to věci, které jsme ztratili – ale také to, o kolik je náš svět lepší,
než býval v dobách smrtelnosti. Připomíná mi to, proč kosím, a dává mi to
odvahu a sílu pro konkláve.“
„Muselo to být krásné,“ poznamenala Citra při pohledu na zrezivělé trosky
severního pylonu.
„V hlubokém mozku jsou fotografie, jak Oblouk vypadal,“ řekla Marie,
„kdybys někdy chtěla oplakávat, co už není.“
 „Ty to děláš?“ zeptala se jí Citra. „Oplakáváš někdy, co už není?“
„Některé dny ano, jindy ne,“ odpověděla smrtka Curieová. „Dnes jsem
odhodlaná spíš se radovat z toho získaného než truchlit pro to ztracené. Jak ve
světě, tak v osobní rovině.“ Potom se otočila k Citře a usmála se. „Ty a já
zůstáváme živé a nezraněné i přes dva pokusy o naše ukončení. To si zaslouží
oslavu.“
Citra Marii úsměv oplatila. Potom se znovu zadívala na rezivějící pylony
a park, ve kterém seděly. Citře připomínal Památník smrtelnosti v parku, kde
se potají setkala s Rowanem. Při pomyšlení na Rowana se jí zmocnila úzkost.
Slyšela o ohnivém konci smrtky Renoira. Nahlas by to neřekla a sotva to
dokázala přiznat sama před sebou, ale prahla po zprávách o dalších mrtvých
smrtkách – protože další kosení, jehož se smrtka Lucifer dopustil, by
znamenalo, že Rowana nechytili.
Renoir byl ukončen téměř před měsícem. Netušila, kde se teď Rowan
nachází nebo koho se chystá ukončit jako dalšího.
Neomezoval se jenom na středomerické smrtky, což znamenalo, že může
být kdekoli. Kdekoli jinde než tady.
„Tvoje myšlenky se zatoulaly,“ poznamenala smrtka Curieová. „Tohle
místo tak na člověka působí.“
Citra se snažila v tom toulání nepokračovat. „Jsi připravená na konkláve
v příštím týdnu?“ zeptala se.
Marie pokrčila rameny. „Proč bych neměla být?“
„Všichni budou mluvit o nás,“ řekla Citra. „Po těch atentátech.“
„Nebude to pro mě poprvé, co budu na konkláve středem pozornosti,“
odpověděla přezíravě Marie. „A pro tebe ostatně také ne, drahá. Samo o sobě
to není špatné ani dobré – důležité je, co s tou pozorností uděláš.“
Z druhé strany severního pylonu se vynořila skupina lidí. Byli to tonisté.
Bylo jich dvanáct. Když tonisté necestovali sami, vždycky se přemisťovali ve
skupinách, které měly sedm nebo dvanáct členů, představujících sedm tónů
diatonické stupnice a dvanáct tónů chromatické stupnice. Bylo až komické,
jak se podřizují matematice hudby. Často je bylo možné zastihnout, jak se
motají kolem zřícených a rozbořených staveb a pátrají po takzvané Velké
ladičce, která se měla ukrývat v nějakém technickém díle ze smrtelného věku.
Zatímco jiní lidé se nenápadně vytratili, když v parku uviděli smrtky,
tonisté zůstali. Někteří po nich dokonce vrhali zlostné pohledy. Citra
vykročila směrem k nim.
„Anastázie, co to děláš?“ otázala se Marie. „Nech je na pokoji.“
 Ale když už se smrtka Anastázie pro něco rozhodla, nedala se zastavit.
Totéž koneckonců platilo pro Citru Terranovovou.
„K jakému řádu patříte?“ zeptala se jednoho, který vypadal jako jejich
vůdce.
„Jsme dórští tonisté,“ odpověděl. „Ale nechápu, co je ti do toho.“
„Kdybych chtěla něco vzkázat někomu z lokrického kláštera, uměli byste
to?“
Muž ztuhl. „My dórové se s lokriďany nestýkáme,“ prohlásil. „Jejich
výklad učení je až příliš uvolněný.“
Citra si povzdechla. Vlastně nevěděla, co by chtěla Greysonovi vzkázat.
Možná jen poděkování za záchranu života. V rozrušení z toho, že to není
Rowan, se k němu chovala nehezky a ani mu nepoděkovala za to, co udělal.
Ale teď to bylo stejně jedno, protože se mu žádný vzkaz očividně poslat
nedal.
„Měla bys jít,“ řekl jí hlavní tonista. Jeho výraz byl chladný a odsuzující.
„Tvůj zápach nás uráží.“
Citra se mu vysmála a on z jejího smíchu zrudl. Setkala se s tonisty, kteří
byli vlídní a smířliví, a s jinými, kteří se zaměřovali na propagaci svého
konkrétního typu šílenství. Uložila si do paměti, že dórští tonisté jsou idioti.
V tom okamžiku k ní přistoupila smrtka Curieová. „Neztrácej čas,
Anastázie,“ řekla. „Jediné, co ti můžou nabídnout, jsou kázání a nepřátelství.“
„Tebe znám,“ promluvil jejich vůdce s ještě sžíravější záští, než jakou dal
předtím najevo Citře. „Tvé staré skutky nejsou zapomenuty ani odpuštěny.
Jednou dojde na vyrovnání tvého účtu.“
Marie zrudla hněvem. „Chceš mi vyhrožovat?“
„Ne,“ řekl. „Spravedlnost přenecháváme vesmíru. A to, co zazní, se
vždycky vrátí ozvěnou.“ Citra usoudila, že to je tonistická verze přísloví „jak
se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“.
„Pojď, Anastázie,“ vybídla ji Marie. „Tihle fanatici už si nezaslouží ani
sekundu našeho času.“
Citra mohla jednoduše odejít, ale mužův přístup si říkal o to, aby si s ním
trochu pohrála. Proto natáhla ruku s prstenem.
„Polib ho,“ řekla mu.
Smrtka Curieová se k ní ohromeně otočila. „Anastázie, proč bys proboha
–“
 Ale Citra ji nenechala domluvit. „Řekla jsem, abys ho políbil!“ Věděla, že
to neudělá, ale zároveň tušila, že někteří další členové skupiny by se mohli dát
zlákat. „Dám roční imunitu každému z vás, kdo vystoupí a můj prsten políbí.“
Vůdce zbledl, viditelně vyděšený, že by ho tento tyrkysový posel
nepřirozené smrti mohl připravit o celé jeho stádo.
„Zpívejte!“ zakřičel na ně. „Zažeňte je!“
Nato všichni začali bizarně hučet s otevřenými ústy – každý z nich jiný tón,
až to znělo jako roj včel.
Citra nechala ruku s prstenem klesnout a ještě chvíli se dívala vůdci do očí.
Ano, nad jejím pokušením zvítězil, ale bylo to těsně a on to věděl. Pak se
k nim otočila zády a spolu se smrtkou Curieovou odkráčela. Tonisté hučeli
dál, i když smrtky byly už pryč, a nejspíš v tom pokračovali, dokud jim vůdce
nedal pokyn.
„K čemu to bylo dobré?“ pokárala ji Marie. „Tys nikdy neslyšela rčení:
‚Kult nechej kakofonii?‘“
Marie působila při odchodu z parku rozrušeně. Nejspíš za to mohla
vzpomínka na jejího bratra.
„Promiň,“ řekla Citra. „Neměla jsem píchat do vosího hnízda.“
„Ne, to jsi neměla.“ O chvíli později dodala: „Tonisté jsou sice
nesnesitelní, ale v jedné věci měl pravdu. To, co člověk udělá, se vždycky
vrátí a pronásleduje ho to. Je to skoro sto padesát let, co jsem vyvrátila
zahnívající zbytky vlády, abych uvolnila cestu lepšímu světu. Za ty zločiny
jsem nikdy nezaplatila. Ale jednou se ozvěna vrátí.“
Víc k tomu smrtka Curieová neřekla, ale její slova zůstala ve vzduchu
stejně jako hučení tonistů – a Citra byla ochotná odpřisáhnout, že je v hlavě
slyšela po celý zbytek dne.
 V mé existenci je mnoho okamžiků, kdy mne překvapily „neovlivnitelné
okolnosti“.
Nejsilněji se vybavují vesmírné katastrofy.
Na Měsíci došlo k tragickému úniku, při němž do kosmického vakua
vyprchala celá zásoba kapalného kyslíku, takže se bezmála tisíc lidí udusilo –
a veškeré pokusy vyzvednout jejich těla pro oživení skončily nezdarem.
Na Marsu vydržela začínající kolonie skoro rok, než celý komplex
a všechny v něm strávil požár.
A orbitální stanice Nová naděje – prototyp, od něhož jsem si sliboval, že
jednou vytvoří obyvatelný prstenec kolem Země – byla zničena, když se
motory přibližujícího se raketoplánu zažehly v nesprávný okamžik a stanici
probodly jako šíp srdce.
Po zkáze Nové naděje jsem kolonizační program ukončil – a i když nadále
zaměstnávám miliony lidí výzkumem a vývojem technologií, které by se
případně v budoucnu daly využít, tyto zaměstnance a tato zařízení často
pronásleduje smůla.
Já však na smůlu nevěřím. Za těchto okolností nevěřím ani na náhody
a shody okolností. Věřte mi, když říkám, že moc dobře vím, které osoby –
a věci – jsou pro mne „neovlivnitelné“.

– Nimbus
 32
Skromní ve své aroganci

Ráno v den zimního konkláve, 7. ledna roku dravce, bylo mrazivé, ale
bezvětrné. Byl to přirozený chlad – Nimbus kvůli smrtkám do počasí
nezasahoval. Stávalo se, že si smrtky na nepřízeň počasí stěžovaly a tvrdily,
že je to ze strany Nimba schválnost, což bylo absurdní – ale někteří lidé
prostě měli potřebu připisovat mu lidské slabiny.
Nožová garda byla na zimním konkláve přítomna v mnohem větším počtu
než obvykle. Jejím hlavním úkolem bylo vždy usměrňovat davy a zajišťovat,
aby smrtky měly volný průchod po kamenných schodech do budovy.
Tentokrát však schody obklopoval souvislý kordon strážných stojících
rameno na rameno, přes nějž zklamaný dav procházející smrtky téměř
neviděl. Někteří lidé se přes ně přesto prodrali, aby si pořídili fotografii nebo
se odvážili na róbu některé smrtky sáhnout. V minulosti příslušníci Nožové
gardy takové příliš nadšené občany stáhli dozadu a vrátili se do davu se
zlostným pohledem nebo pokáráním. Dnes měla ochranka pokyn zlikvidovat
je kulkou. Stačilo do oživovacích center kvapně odtransportovat několik
zmrtvených lidí, aby zbytek pochopil. Tak se podařilo udržet pořádek.
Stejně jako na vše ostatní, i na zvýšená bezpečnostní opatření měly smrtky
polarizované názory. „Mně se to nelíbí,“ zavrčel smrtka Salk. „Neměli by tito
dobří lidé přinejmenším dostat možnost vidět nás ve slavnostním a nejenom
tehdy, když držíme čepel, která je pokosí?“
Smrtka Brahms projevil opačný názor: „Tleskám tomu, že byl vrchní sekáč
tak moudrý a zajistil nám lepší bezpečnost,“ prohlásil. „Naše bezpečí je na
prvním místě.“
Smrtka O’Keeffeová se nechala slyšet, že mohli rovnou postavit tunel
a vodit smrtky pod zemí – a i když to myslela jako trpký žert, smrtka
Carnegie poznamenal, že je to první dobrý nápad smrtky O’Keeffeové po
mnoha letech.
Neshody vznikaly a srst se ježila ještě dřív, než vůbec smrtky vstoupily do
budovy.
„Jakmile se podaří zlikvidovat smrtku Lucifera, tohle všechno se uklidní
a věci se vrátí do starých kolejí,“ komentovala to nejedna smrtka – jako by
likvidace mstitele v černé róbě představovala univerzální lék.
 Smrtka v tyrkysovém se snažila kráčet stejně hrdě jako smrtka Curieová,
když spolu vystupovaly po schodech. Dělala vše, co bylo v jejích silách, aby
pro ten den zapudila Citru Terranovovou a umožnila si být skrz naskrz
smrtkou Anastázií. Cestou po schodech zaslechla reptání na smrtku Lucifera,
ale spíš ji povzbudilo, než že by se jím trápila. Nejen že Rowan stále ještě
někde byl, ale skutečně o něm mluvily jako o smrtkovi Luciferovi – braly ho
jako jednoho ze svých řad, i když bezděčně.
„Ony vážně věří, že zastavení Rowana vyřeší všechno, co je v cechu
smrtek špatně?“ zeptala se smrtky Curieové.
„Některé raději ani nevidí, že je něco špatně,“ odpověděla Marie.
Anastázii se tomu nechtělo věřit… ale na druhou stranu, najít si pro složité
problémy snadné obětní beránky byla kratochvíle, na kterou si lidé potrpěli od
dob, kdy první tlupa jeskynních lidí někoho srazila kamenem.
Nepříjemnou pravdou bylo, že rozdělení cechu smrtek bylo stejně hluboké
jako rána způsobená kosením. Existoval tu nový řád vybavený otřepanými
frázemi, které měly ospravedlnit jeho sadistické choutky; a existovala stará
garda, která vykřikovala, jak by to mělo být, ale nedokázala v tomto směru
podniknout žádné kroky. Tyto dvě frakce byly teď do sebe zaklesnuté ve
smrtelném sevření, ale ani jedna nemohla zemřít. V rotundě, kde se smrtky
neformálně shromažďovaly před zahájením konkláve, se k snídani jako vždy
nabízela hojnost darovaných jídel. Dnešní ranní hostinu tvořily švédské stoly
s dary moře, naaranžované s ohromným výtvarným citem.
Plátky uzeného lososa a solení sledi, spousty krevet a ústřic na ledu,
řemeslné pečivo a nejrůznější druhy sýrů.
Anastázie si myslela, že nemá na nic chuť, ale pohled na takovou hostinu
by zlákal i mrtvého, aby se zvedl k poslednímu jídlu. Přesto zpočátku váhala,
jestli se zúčastnit, protože jí to připadalo jako ničení sochy. Ale ostatní
smrtky, ty dobré i špatné, zaútočily jako piraně, a tak Anastázie podlehla
a udělala totéž.
„Je to neoficiální obřad, který má původ ve starých časech,“ řekla jí jednou
smrtka Curieová, „kdy se ty nejzdrženlivější a nejasketičtější smrtky pouze
třikrát do roka bez výčitek oddávaly přejídání.“
Marie upozornila Anastázii na skupinky smrtek a to, jak se shlukují do
partiček. Nikde nebylo rozdělení zřetelnější než tady v rotundě. Smrtky
nového řádu kolem sebe šířily téměř hmatatelný pocit bezostyšného sobectví,
které se výrazně lišilo od nenápadnější namyšlenosti zbytku smrtek.
„Arogantní jsme všechny,“ pověděla jí kdysi Marie. „Byly jsme
koneckonců vybrány proto, že jsme nejbystřejší a nejmoudřejší. Můžeme se
nanejvýš snažit být ve své aroganci skromné.“
Když se Anastázie rozhlédla po davu, zamrazilo ji z toho, kolik smrtek
upravilo své róby tak, aby do nich měly zasazené drahokamy – z čehož se
zásluhou Goddarda, jejich mučedníka, stal symbol nového řádu. Když Citra
přišla na konkláve poprvé jako učedník, bylo mnohem víc nezávislých
smrtek, které se nehlásily k žádnému křídlu – ale zdálo se, že je jich čím dál
míň, jak se čára v písku změnila v trhlinu, která hrozila pohltit každého, kdo
si nezvolí stranu. Zděšeně zjistila, že Ctihodný smrtka Néhrú si přidal na
cínově šedou róbu ametysty.
„Volta byl můj učedník,“ vysvětlil Néhrú. „Když se přidal k novému řádu,
bral jsem to jako osobní urážku… ale když pak zemřel při požáru v tom
tonistickém klášteře, měl jsem pocit, že mu dlužím otevřenost jiným názorům.
Teď nacházím v kosení radost, a kupodivu to není nic strašného.“
Anastázie chovala respektovaného smrtku příliš v úctě, než aby to
komentovala, ale Marie nepatřila k těm, kteří drží jazyk za zuby.
„Vím, že ti na Voltovi záleželo,“ řekla smrtka Curieová, „ale žal není
omluva pro mravní zkaženost.“
Néhrú překvapením oněměl, což byl koneckonců záměr. Dopřávaly si
snídani mezi obdobně smýšlejícími smrtka mi, které všechny naříkaly nad
směrem, jímž se cech smrtek ubírá.
„Neměli jsme jim dovolit, aby se označovali jako ‚nový řád‘,“ prohlásil
smrtka Mandela. „Na tom, co dělají, není nic nového. A to, že my ostatní,
kteří se hlásíme k zásadovosti zakladatelek, máme nálepku ‚staré gardy‘, nás
shazuje. My uvažujeme mnohem pokrokověji než ti, kteří posluhují svým
prvotním choutkám.“
„To přece nemůžeš říkat zrovna ve chvíli, kdy do sebe cpeš půl kila krevet,
Nelsone,“ rýpl si smrtka Twain. Někteří další se tomu tiše zasmáli, ale
Mandelu to nepobavilo.
„Smyslem jídel při konkláve bylo vynahradit život v odříkání,“ prohlásil
Mandela. „Ale neznamenají nic, když existují smrtky, které si nic neodpírají.“
„Změna je dobrá, když slouží většímu blahu,“ zapojila se do hovoru smrtka
Curieová, „jenže smrtky nového řádu neslouží ani menšímu blahu.“
„Musíme pokračovat v boji za dobrou věc, Marie,“ řekla smrtka Meirová.
„Musíme zachovávat a velebit ctnosti cechu smrtek, držet se etických hodnot.
Musíme vždy kosit soucitně, neboť to je v jádru toho, co jsme – a nikdy
nesmíme brát ukončování života jako samozřejmost. Je to břemeno, nikoli
radost. Je to privilegium, nikoli zábava.“
 „Dobrá řeč,“ přisvědčil smrtka Twain. „Musím věřit, že mravnost zvítězí
nad sobectvím nového řádu.“ Ale potom se na smrtku Meirovou uculil.
„Pravdou je, Goldo, že to zní, jako bys vedla kampaň za zvolení vrchním
sekáčem.“
Srdečně se tomu zasmála. „To je práce, kterou bych nechtěla.“
„Ale slyšela jsi řeči, které se vedou, ne?“ zeptal se Twain. Smrtka Meirová
pokrčila rameny. „Řeči se vedou a voda teče. Drby přenechávám smrtkám,
které ještě neobrátily list. Já jsem moc stará na to, abych ztrácela čas jalovými
spekulacemi.“ Anastázie se obrátila ke smrtce Curieové. „Jaké řeči?“ zeptala
se jí.
Ale smrtka Curieová k tomu byla lhostejná. „Vždy po několika letech se
vynoří fámy, že Xenokratés z funkce vrchního sekáče odstoupí, ale nikdy to
neudělá. Myslím si, že ty fámy vypouští on sám, aby měl jistotu, že o něm
budou všichni mluvit.“
A podle toho, co Anastázie odposlechla z několika dalších rozhovorů, byl
úspěšný. Diskuse, které se netočily kolem smrtky Lucifera, probíraly
nejrůznější drby a spekulace týkající se Xenokrata. Že už se sám pokosil; že
má dítě; že se mu při omlazování stala tragická nehoda, po níž mu zůstalo tělo
tříletého dítěte. Spekulace bujely a nikomu podle všeho nevadilo, že některé
ty vyprávěnky jsou absurdní. Patřilo to k zábavě.
Anastázie ve své smrtkovské domýšlivosti předpokládala, že se bude víc
mluvit o atentátech na ni a Marii, ale většina smrtek to skoro ani
nezaregistrovala.
„Neslyšel jsem někde, že se obě skrýváte?“ zeptal se smrtka Sequoyah.
„Nešlo o tu záležitost se smrtkou Luciferem?“
„To rozhodně ne,“ řekla Anastázie rázněji, než měla v úmyslu. Smrtka
Marie zasáhla, aby nevyhloubila ještě větší příkop.
„Byla to jenom skupinka nezvedenců. Donutilo nás to kočovat, dokud se je
nepodařilo vypátrat.“
„Tak to jsem rád, že je to všechno vyřešené,“ odtušil smrtka Sequoyah
a zamířil zpátky ke švédskému stolu pro nášup.
„Vyřešené?“ zopakovala nevěřícně Anastázie. „Pořád netušíme, kdo za tím
je.“
„Jistě,“ řekla klidně Marie, „a ten, kdo to je, může být klidně tady
v rotundě. Nejlepší bude se tvářit, jako by nic.“
Constantine je už dřív informoval o svém podezření, že za útoky může být
smrtka, a jeho vyšetřování se teď ubírá tímto směrem. Anastázie se po něm
v zaplněné rotundě porozhlédla. Nebylo obtížné ho najít, neboť jeho
karmínová róba byla nápadná – třebaže na ní naštěstí nebyly žádné
drahokamy. Constantine stále zachovával pozici jakés takés neutrality.
„Jsem ráda, že máte znovu oči,“ řekla mu Anastázie, když k němu přišla.
„Pořád jsou trochu citlivé na světlo,“ odvětil. „Nejspíš si musejí zvyknout.“
„Nějaké další stopy?“
„Ne,“ odpověděl jí upřímně, „ale mám podezření, že při tomto konkláve ty
exkrementy vyplavou na povrch. Uvidíme, jak moc budou páchnout
spiknutím.“
„Tak jak hodnotíš svůj první rok?“
Anastázie se otočila a uviděla jinou mladší smrtku v róbě z obnošené
a úmyslně prodřené rifloviny. Byl to smrtka Morrison. Do cechu byl přijat
o konkláve dřív než ona. Byl hezký a snažil se ve vodách cechu smrtek
pohybovat podle středoškolských pravidel. Překvapivě se tak dostal dál, než
by Anastázie čekala.
„Ten rok byl… rušný,“ odpověděla. Ve skutečnosti to s ním nechtěla
rozebírat.
Usmál se na ni. „To jo!“
Zkusila se vytratit, ale zjistila, že má kolem sebe houf mladých smrtek,
které jako by se objevily zničehonic.
„Líbí se mi, jak dáváš lidem měsíční avízo,“ řekla jedna dívka, jejíž jméno
si nedovedla vybavit. „Možná to taky zkusím.“
„Jaké to je, kosit se smrtkou Curieovou?“ zeptala se další mladá smrtka.
Anastázie se snažila být zdvořilá a trpělivá, ale v centru jejich pozornosti se
necítila dobře. Jistě, chtěla mít v cechu smrtek přátele, kteří by jí byli věkově
bližší – jenže mnohé mladší smrtky se až příliš okatě snažily se jí zavděčit.
„Opatrně,“ řekla jí Marie po žňovém konkláve, „nebo dopadneš tak, že
budeš mít kolem sebe stálý doprovod.“
Anastázie nijak netoužila po doprovodu ani po družení se se smrtkami,
které jej chtěly mít.
„Měli bychom jít kosit společně,“ navrhl jí smrtka Morrison a zamrkal,
čímž ji jedině popudil. „Byla by to legrace.“
„Legrace?“ zeptala se. „Takže ty se hlásíš k novému řádu?“
„Nehlásím se k nikomu,“ odpověděl a pak se rychle opravil. „Chci říct, že
jsem nerozhodný.“
„Tak až se rozhodneš, dej mi vědět.“
A s těmi slovy se rozloučila. Když smrtku Morrisona přijali do cechu,
Anastázii připadalo obdivuhodné, že si vybral jméno podle ženské historické
postavy a zeptala se ho, jestli mu má říkat Toni. Se značným znechucením jí
vysvětlil, že se pojmenoval po Jimu Morrisonovi – zpěvákovi a interpretovi
ze smrtelného věku, který se předávkoval drogami. Citra si na něco z jeho
hudby vzpomněla a řekla smrtkovi Morrisonovi, že jeho historický patron měl
aspoň jednou pravdu, když napsal „Lidé jsou zvláštní“. Myslela tím lidi jako
smrtka Morrison. Od té doby jako by si dal osobní úkol získat si ji svým
kouzlem.
„Morrisona určitě štve, že víc mladých smrtek se chce poflakovat kolem
tebe než kolem něho,“ řekla jí o několik minut později smrtka Beyoncé.
Anastázie se musela držet, aby jí neukousla hlavu.
„Poflakovat? Smrtky se nepoflakují. Kosíme a navzájem se podporujeme.“
Smrtku Beyoncé to sice umlčelo, ale Anastázii jako by to postavilo ještě
výš na piedestal. Vzpomněla si, co řekl před posledním útokem smrtka
Constantine: že Anastázie je cílem do stejné míry jako Marie, protože má vliv
na mladé smrtky. Nestála o něj, ale nemohla popřít, že existuje. Třeba do toho
jednou dozraje a najde způsob, jak toho správně využít.
V 6.59 – těsně předtím, než se mosazné dveře otevřely, aby středomerické
smrtky vpustily na konkláve – dorazil nejvyšší sekáč Xenokratés, a udělal tak
přítrž pověstem, že se sám pokosil nebo že je batole.
„Je zvláštní, aby Xenokratés přišel tak pozdě,“ zamyslela se nahlas Marie.
„Zpravidla tady bývá mezi prvními a tráví co nejvíc času hovorem s ostatními
smrtkami.“
„Možná jen nechce odpovídat na otázky týkající se smrtky Lucifera,“
nadhodila Anastázie.
„Možná.“
Xenokratés se v tom krátkém čase, který měl, rozhovorům z nějakého
důvodu vyhýbal. Potom se velké mosazné dveře otevřely dokořán a smrtky se
přemístily do půlkruhové jednací síně.
Zahajovací část konkláve probíhala standardně a postupovala hlemýždím
tempem svých rituálů. Nejdřív bylo vyzvánění jmen, při němž si každá smrtka
vybrala deset obětí svých pokosení z poslední doby a připomněla je
slavnostním rozezněním železného zvonu. Pak přišlo mytí rukou, při němž se
smrtky symbolicky očistily od čtyř měsíců krve. Jako učedníkovi to Citře
připadalo zbytečné, ale teď jako smrtka Anastázie chápala, jak hlubokou
emocionální a psychologickou sílu může společná očista mít, když člověk
tráví dny tím, že bere životy.
O dopolední pauze se všichni vrátili do rotundy, kde snídaňové švédské
stoly nahradily umně rozestavené dortíky s cukrovou polevou odpovídající
svou barvou róbám všech středomerických smrtek. Určitě to původně
vypadalo jako dobrý nápad a bylo to hezké na pohled, ale zvrhlo se to, když
se smrtky ve snaze najít svůj dortík nahrnuly ke stolu a často zjistily, že někdo
jiný, kdo neměl tolik trpělivosti, už ten jejich snědl. Na rozdíl od rozhovorů
u snídaně, při nichž se smrtky většinou zdravily a mluvily o banalitách, byly
svačinové diskuse hutnější. Smrtka Cervantes, který v době Anastáziina
učednictví vedl bokatorový test, za ní přišel, aby s ní probral společenské
postavení, jemuž se snažila vyhnout.
„Vzhledem k tomu, kolik mladých smrtek láká představa připojit se
k novému řádu, si někteří z nás myslí, že by bylo dobré založit výbor pro
tradice, který by se věnoval učení – ale především záměrům – zakládajících
smrtek.“
Anastázie mu odpověděla upřímně: „Zní to jako dobrý nápad, pokud se
vám podaří přesvědčit dost mladých smrtek, aby se toho zúčastnily.“
„A právě to by byl tvůj úkol,“ odtušil Cervantes. „Byli bychom rádi,
kdybys to navrhla. Myslíme si, že by to mezi mladými smrtkami pomohlo
vytvořit pevný základ pro odpor vůči novému řádu.“
„My ostatní bychom tě stoprocentně podpořili,“ řekla smrtka Angelouová,
která se do rozhovoru zapojila.
„A když bys s tím návrhem přišla, bylo by jedině logické, abys tomu
výboru předsedala,“ pokračoval Cervantes.
Anastázii nikdy nenapadlo, že by mohla po tak krátké době v cechu smrtek
dostat příležitost zasedat ve výboru, natož aby nějakému předsedala. „Je pro
mě ctí, že mě považujete za schopnou vést výbor…“
„Och, víc než schopnou,“ řekla smrtka Angelouová.
„Maya má pravdu,“ přidal se Cervantes. „Pravděpodobně jsi jediná z nás,
kdo by mohl takovému výboru dodat váhu.“
Byla to opojná představa, že tak ostřílené smrtky jako Cervantes
a Angelouová v ni mají takovou důvěru. Vzpomněla si na ostatní mladší
smrtky, které k ní tíhnou. Dokázala by účinně využít jejich energii k uctění
záměrů zakládajících smrtek? To zjistí jedině tak, že to zkusí. Možná bylo
třeba, aby se přestala ostatním mladším smrtkám vyhýbat a skutečně s nimi
začala něco dělat.
Když se vrátily do jednací síně, Anastázie o té myšlence řekla smrtce
Curieové. Marii potěšilo, že si její chráněnkyni vybrali pro tak důležitou roli.
„Je načase, abychom našli způsob, jak dát mladým smrtkám nějaký
smysluplný směr,“ prohlásila. „Poslední dobou se zdají být až příliš apatické.“
Anastázie se chystala návrh na zřízení výboru později přednést – jenže stůl,
na němž cech smrtek hrál, se obrátil vzhůru nohama ještě před obědem.
Poté, co byl smrtka Rockwell pokárán za pokosení příliš mnoha
nezvedenců a smrtka Jamagučiová pochválena za uměleckou kvalitu svých
kosení, vystoupil vrchní sekáč Xenokratés s prohlášením.
„Týká se to vás všech,“ začal. „Jak víte, zastávám funkci středomerického
vrchního sekáče od roku lemura…“
V síni najednou zavládlo úplné ticho. Xenokratés si dal na čas a počkal, až
to ticho zapustí kořeny, než znovu promluvil. „I když znamená čtyřicet tři let
pouhou kapku v moři, je to dlouhá doba, když člověk dělá den za dnem stále
jedno a totéž.“
Anastázie se otočila k Marii a zašeptala: „Ví vůbec, s kým mluví? My
všechny děláme den za dnem totéž.“
Marie na ni nezasyčela, aby byla zticha, ale také jí neodpověděla.
„Žijeme v těžké době,“ pokračoval vrchní sekáč, „a já cítím, že mohu
cechu smrtek prokázat nejlepší službu na jiném místě.“
A pak se konečně dostal k věci.
„S potěšením vás mohu informovat, že jsem byl vybrán, abych nahradil ve
Světové radě smrtek arcismrtku Hemingwaye, až se zítra ráno pokosí.“
V síni spustil jeden přes druhého a Xenokratés začal bušit kladívkem, aby
zjednal pořádek – ale po takovém prohlášení na sebe pořádek nechal dlouho
čekat.
Anastázie se otočila ke smrtce Curieové, ale Marie seděla tak strnule a byla
tak zamlklá, že Anastázie neměla odvahu se jí na něco zeptat. Otočila se tedy
ke smrtkovi AlFárábímu na druhé straně. „Co tedy bude teď?“ otázala se.
„Bude jmenovat dalšího vrchního sekáče?“
„Copak ty jsi jako učedník nestudovala parlamentní postupy cechu
smrtek?“ vyčinil jí smrtka AlFárábí. „Do konce dne zvolíme nového vrchního
sekáče.“
Místnost doutnala šeptanými rozhovory, v nichž smrtky po Xenokratově
oznámení narychlo zaujímaly pozice, vytvářely a potvrzovaly spojenectví.
Pak zazněl z druhé strany síně hlas.
„Nominuji na místo vrchního sekáče StředoMeriky smrtku Marii
Curieovou.“
Byl to hlas, který Anastázie poznala okamžitě, ale i kdyby ne, smrtka
Constantine byl ve své karmínové róbě nepřehlédnutelný, když vstal, aby
nominaci ohlásil.
Anastázie přelétla očima k Marii, která měla oči pevně zavřené,
a pochopila, že to byl důvod, proč byla předtím tak ztuhlá, tak zamlklá.
Připravovala se na to. Věděla, že ji někdo navrhne. Ale fakt, že to udělal
Constantine, musel překvapit i ji.
„Podporuji nominaci!“ zakřičela další smrtka. Byl to Morrison – a vzápětí
se podíval směrem, kde seděla Anastázie, jako by si ji tím, že jako první
nominaci smrtky Curieové podpoří, chtěl získat.
Marie otevřela oči a začala vrtět hlavou. „Budu to muset odmítnout,“ řekla
– spíš pro sebe než Anastázii, ale když začala vstávat, aby to oznámila,
Anastázie ji zlehounka vzala za ruku, aby ji zadržela, tak jako to Marie
vždycky dělala jí, když se chystala učinit nějaké ukvapené rozhodnutí.
„Nedělej to,“ řekla Anastázie. „Alespoň ne zatím. Uvidíme, co se z toho
vyvine.“
Smrtka Curieová se nad tím zamyslela a ztěžka si povzdechla. „Můžu ti
zaručit, že nic dobrého to nebude,“ prohlásila, ale zůstala zticha a nominaci
přijala. Prozatím.
Potom se zvedla smrtka v korálově růžové róbě posázené turmalíny a řekla:
„Já nominuji smrtku Nietzscheho.“
„To se od ní dalo čekat,“ poznamenal znechuceně AlFárábí. „Nový řád si
nenechá ujít příležitost skočit po moci.“
Výkřiky podpory a hněvu byly tak silné, až se rozechvěly stěny,
a Xenokratovo kladívko dokázalo jen to, že projevům nevraživosti dodalo
rytmus. Nominaci smrtky Nietzscheho podpořila další drahokamy posázená
smrtka.
„Jsou nějaké další nominace, než si uděláme polední přestávku?“ zakřičel
vrchní sekáč.
A i když ještě zazněla nominace smrtky Trumana, známého svou
nezávislostí, bylo příliš pozdě. Bitevní linie již byly narýsované a jeho
nominace už se nedočkala ani podpory.
 Fascinuje mě myšlenka rituálu. Věcí, které lidé dělají, aniž by sloužily
nějakému praktickému účelu, a přitom přinášejí intenzivní útěchu
a kontinuitu. Cech smrtek možná tonistům za jejich praktiky spílá, ale jeho
rituály se od těch jejich nijak neliší.
Tradice cechu smrtek jsou prodchnuté pompou a velkou obřadností.
Vezměte si například uvedení nové arcismrtky do funkce. Ve Světové radě
smrtek je jich sedm – jedna za každý kontinent – a po jmenování funkci
zastávají po zbytek života. Jediná cesta ven je pokosit se – jenže ony se
nepokosí samy, spolu s nimi to musí udělat celý personál jejich pomocných
smrtek. Pokud některá pomocná smrtka odmítne, arcismrtka musí zůstat
naživu a funkci si ponechat. Není proto překvapení, že je velice vzácné, aby
se arcismrtce podařilo získat mezi podřízenými potřebný souhlas se svým
pokosením. Stačí jeden vzpurný jedinec, aby tomu zabránil.
Celá záležitost se připravuje měsíce a vše probíhá v naprostém utajení.
Nová arcismrtka musí být u toho, protože podle tradice se musí diamantový
amulet sundat mrtvé arcismrtce a položit nové kolem krku, dokud je ještě
teplý.
Samozřejmě jsem ten rituál nikdy neviděl. Ale pověstí o něm koluje
spousta.

– Nimbus
 33
Střední škola s vraždou

„Co tě to napadlo!“
Smrtka Curieová se ke Constantinovi vrhla v rotundě hned poté, co je
pustili ven na oběd. A i když byl Constantine vysoký muž, před hněvem první
dámy smrti jako by se celý scvrkl.
„Napadlo mě, že teď známe důvod, proč jste byly vy dvě napadeny.“
„O čem to mluvíš?“
Ale Anastázie to pochopila ještě dřív než Marie. „Někdo to věděl!“
„Ano,“ řekl Constantine. „Volba arcismrtky má být tajemství, ale někdo
věděl, že Xenokratés uvolní místo vrchního sekáče. Ten, kdo to byl, měl
zájem na tom, abys byla ze hry, Marie – a tvé mladé chráněnkyni chtěl
zabránit ve sjednocení mladších smrtek, aby hlasovaly pro kandidáta, který
bude prosazovat staré způsoby.“
Smrtce Curieové to trochu vzalo vítr z plachet. Potřebovala chvíli, aby si to
v hlavě srovnala. „Ty myslíš, že je za tím Nietzsche?“
„Tomu nevěřím,“ odvětil Constantine. „Možná patří k novému řádu, ale
není ten typ. Většina smrtek nového řádu ohýbá zákony těsně pod hranici
jejich porušení a smrtka Nietzsche se od nich v tomhle ohledu nijak neliší.“
„Tak kdo?“
Smrtka Constantine na to neuměl odpovědět. „Ale když tě nominujeme
jako první, dává nám to výhodu. Můžeme vidět, jak zareagují ostatní,
a možná se i prozradí.“
„A kdyby tě nenavrhl Constantine,“ promluvil smrtka Mandela, který se
objevil vedle nich, „udělal bych to já.“
„Stejně jako já,“ ozval se smrtka Twain.
„Tak vidíš,“ odtušil se spokojeným úsměvem smrtka Constantine, „tvoje
nominace byla jasná věc. Chtěl jsem jenom mít jistotu, že bude strategická.“
„Ale já nechci být vrchní sekáč! Celý život se tomu úspěšně vyhýbám!“
Potom se obrátila na smrtku Meirovou, která stála na okraji jejich diskusního
kroužku.
 „Goldo!“ oslovila ji. „Proč ne ty? Vždycky přesně víš, co říct, abys lidi
motivovala. Byla bys skvělý vrchní sekáč!“
Smrtka Meirová zvedla ruce. „Proboha, jen to ne!“ odporovala. „Umím to
se slovy, ale ne s davy. Nemyslete si, že když můj historický patron byl silný
vůdce, byla bych jím i já. Ráda ti budu psát proslovy, ale to je moje
maximum.“
Tvář smrtky Curieové, většinou tak stoická, teď prozrazovala nezvyklou
úzkost. „Věci, které jsem udělala v minulosti – ty, kvůli kterým mne lidé
velebí –, jsou přesně to, co by mě mělo pro funkci vrchního sekáče
diskvalifikovat!“
Po těchto slovech se smrtka Constantine rozesmál. „Marie, kdybychom byli
souzeni podle věcí, kterých nejvíc litujeme, žádný člověk by nezasluhoval ani
zametenou podlahu. Ty jsi ta nejpovolanější a je načase, aby ses s tím
smířila.“
Vřava v jednací síni smrtkám nijak nenarušila chuť k jídlu. Dokonce
možná jedly ještě hltavěji. Anastázie chodila po rotundě a snažila se zjistit
náladu v místnosti. Smrtky nového řádu hučely intrikami a úskoky – ale totéž
platilo pro starou gardu. Den neskončí, dokud nebude zvolen nový vrchní
sekáč – alespoň v tom se cech smrtek poučil ze zneužívání politických bojů
ve věku smrtelnosti. Je lepší odbýt volbu co nejrychleji, než budou všichni
zatrpklí a znechucení ještě víc, než už jsou.
„On hlasy neposbírá,“ říkali všichni o Nietzschem. „I ti, kteří ho podporují,
to dělají jenom proto, že nemají nikoho lepšího.“
„Jestli zvítězí Curieová,“ prohlásil Morrison, kterému jako by Anastázie
nemohla uniknout, „budeš jednou z jejích pomocných smrtek. To je docela
vlivné postavení.“
„Já pro ni každopádně hlasovat budu,“ řekla smrtka Jamagučiová, ještě
celá nadšená z chvály, které se jí předtím dostalo.
„Bude mnohem lepší vrchní sekáč než Xenokratés.“
„Já jsem to slyšel,“ ozval se Xenokratés, který do jejich rozhovoru vpadl
jako řiditelná vzducholoď. Smrtka Jamagučiová se zastyděla, ale Xenokratés
byl v dobrém rozmaru. „Žádný strach,“ prohlásil. „Na mě už dojem dělat
nemusíte!“
Ten člověk byl vyloženě radostí bez sebe, že mohl cechu smrtek konečně
o svém jmenování říct.
„Jak vás tedy teď máme oslovovat, Vaše Excelence?“ zeptal se Morrison,
vždy připravený pochlebovat.
 „Jako arcismrtka budu nyní oslovován ‚Vaše vznešená Excelence‘,“
odpověděl. Vypadal jako dítě, které právě přišlo domů se samými jedničkami
na vysvědčení. Možná se nakonec přeci jen proměnil v dítě.
„Mluvil jste už se smrtkou Constantinem?“ zeptala se Anastázie. To ho
trochu vrátilo na zem.
„Jestli to potřebuješ vědět, schválně jsem se mu vyhýbal,“ prohlásil. Mluvil
na Anastázii, jako by jí sděloval něco důvěrného, ale dost hlasitě, aby to
slyšeli i ostatní. „Určitě se mnou chce probrat nejčerstvější informace o tvém
bývalém příteli Rowanu Damischovi – ale já o ten rozhovor nestojím. To už
bude starost nového vrchního sekáče.“
Zmínka o Rowanovi ji zasáhla jako nepřímý úder, ale setřásla to ze sebe.
„Měl byste si s Constantinem promluvit,“ řekla. „Je to důležité.“ A aby měla
jistotu, že to udělá, zamávala na Constantina a on k nim hned přišel.
„Vaše Excelence,“ začal Constantine – protože ‚vznešený‘ Xenokratés ještě
nebyl –, „potřebuji vědět, komu jste o svém jmenování řekl.“
Xenokrata se dotklo, co tím naznačoval. „Pochopitelně nikomu. Když je
někdo vybrán, aby nahradil arcismrtku, je to tajná záležitost.“
„Jistě – ale je někdo, kdo to mohl zaslechnout?“ Xenokratés s odpovědí
sekundu počkal, a podle toho poznali, že si něco nechává pro sebe. „Je
pravda, že ta zpráva dorazila při jedné z mých večeří.“
Vrchní sekáč byl svými večeřemi vyhlášený. Byly to vždy důvěrné akce,
jichž se účastnily nanejvýš dvě nebo tři smrtky. Získat pozvání na večeři
k vrchnímu sekáči byla čest. Součástí jeho diplomatické strategie bylo to, že
vždy pozval smrtky, které sebou navzájem pohrdaly, a doufal, že mezi nimi
vznikne přátelství, nebo se alespoň napětí mezi nimi zmírní. Někdy úspěšný
byl, jindy ne.
„Kdo u toho byl?“ zeptal se Constantine.
„Přijal jsem ten hovor v jiné místnosti.“
„Ano, ale kdo tam byl?“
„Dvě smrtky,“ odpověděl Xenokratés. „Twain a Brahms.“ Twaina
Anastázie znala poměrně dobře. Tvrdil, že je nezávislý, ale když došlo na
důležitá rozhodnutí, téměř vždy se přiklonil ke staré gardě. Brahmse znala jen
z rozhovorů s ostatními.
„Do cechu byl přijat v roce hlemýždě,“ řekla jí jednou smrtka Curieová.
„Hodí se to k němu, protože to vypadá, jako by po něm všude, kam přijde,
zůstala cestička slizu.“ Ale zároveň řekla, že Brahms je neškodný. Nevýrazná,
lenivá smrtka, která udělá svou práci, ale jinak skoro nic. Mohl by někdo
takový být organizátorem spiknutí proti nim?
Než oběd skončil, Anastázie se ke smrtkovi Brahmsovi přitočila, když
studoval stůl se zákusky, aby zkusila zjistit, na kterou stranu se kloní.
„Nevím, jak vy,“ prohodila, „ale mně jako by po obědech na konkláve už
žádné místo na zákusky nezbylo.“
„Chce to jíst zvolna,“ odpověděl. „Pomalu pro pudink, říkávala moje
máma.“ Když si pak bral ze švédského stolu kousek koláče, Anastázie
zřetelně viděla, jak se mu třesou ruce.
„Měl byste si zajít na kontrolu,“ řekla mu. „Možná potřebujete seřídit
nanity.“
„To je jenom z rozrušení,“ prohlásil. „Nový vrchní sekáč se nevybírá každý
den.“
„Může se smrtka Curieová spolehnout na váš hlas?“ Uchechtl se. „Pro
Nietzscheho určitě hlasovat nebudu!“
Potom se omluvil a s dílkem jablečného koláče zmizel v davu.
Prodavači zbraní se dozvěděli, že o tomto konkláve nedostanou prostor
k prezentaci svého zboží, a odešli balit. Odpoledne patřilo smrtkám
Nietzschemu a Curieové, aby se pokusily cech smrtek přesvědčit, že má
hlasovat právě pro ně.
„Vím, že o to nestojíš,“ řekla Marii Anastázie, „ale musíš dělat, jako bys to
chtěla.“
Smrtka Curieová se na ni podívala trochu zmateně. „Ty mi chceš radit, jak
se mám před cechem smrtek prezentovat?“
„To ne…,“ začala Anastázie, ale pak si vzpomněla, jaký přístup k cechu
smrtek má Morrison. „Vlastně ano. Celé to působí jako středoškolská soutěž
v popularitě – a k tomu mám mnohem blíž než ty.“
Smrtka Curieová se smutně rozesmála. „Trefila jsi hřebík na hlavičku,
Anastázie. Přesně to je cech smrtek: střední škola s vraždou.“
Vrchní sekáč jako jeden ze svých vůbec posledních úkonů zahájil
odpolední zasedání. Každý z obou kandidátů měl přednést improvizovaný
proslov, po němž bude následovat diskuse moderovaná ceremoniářem
sedícím napravo od vrchního sekáče. Po prostoru pro otázky pak zapisovatel
cechu smrtek po levici vrchního sekáče spočítá hlasy z tajného hlasování.
Oba kandidáti měli použít vysoce moderní a technicky vyspělý způsob, jak
určit, kdo promluví jako první: hod mincí. Ale vzhledem k tomu, že se již
fyzické peníze na světě běžně nevyskytovaly, bylo třeba poslat jednoho
učedníka do kanceláří cechu smrtek, aby nějakou minci přinesl.
Pak, při čekání na minci, nastal naprosto neskutečný zvrat událostí.
„Promiňte, Vaše Excelence,“ ozval se rozechvělý hlas. Pak znovu, trochu
pevněji: „Vaše Excelence, promiňte mi!“ Byl to smrtka Brahms. Působil teď
nějak jinak, ale Anastázie nedokázala poznat, čím to je.
„Konkláve zná Ctihodného smrtku Brahmse,“ řekl Xenokratés. „Netuším
sice, co máte na srdci, ale pospěšte si, prosím, ať můžeme pokračovat.“
„Mám další nominaci.“
„Je mi líto, Brahmsi, ale sám sebe navrhnout nemůžete – to musí udělat
někdo jiný.“ Několik smrtek se přezíravě zasmálo.
„Nechci navrhnout sám sebe, Vaše Excelence.“ Odkašlal si. A v tu chvíli si
Anastázie uvědomila, že vypadá nějak jinak. Převlékl se! Pořád měl na sobě
broskvovou sametovou róbu se světle modrým lemem, ale do téhle byly
zasazené opály a blyštěly se jako hvězdy.
„Chtěl bych do funkce vrchního sekáče StředoMeriky nominovat
Ctihodného smrtku Roberta Goddarda.“
Chvíli bylo ticho… a potom se ozvalo několik dalších zasmání, ale
tentokrát nebyla přezíravá. Zněla nervózně.
„Brahmsi,“ řekl pomalu Xenokratés, „jestli jste náhodou zapomněl, smrtka
Goddard je už rok mrtvý.“
A potom se těžké bronzové dveře jednací sítě začaly pozvolna otevírat.
 Chápu bolest. Fyzickou možná ne, ale bolest, kterou způsobuje vědomí, že
na obzoru se rýsuje něco strašlivého a vy tomu nedokážete zabránit. Přes
všechnu svou inteligenci, přes veškerou moc, kterou mi lidstvo svěřilo,
některé věci prostě nedokážu nijak změnit.
Nemohu zasáhnout, když se něco dozvím důvěrně. Nemohu zasáhnout,
když moje oči něco vidí na soukromých místech.
A především nemohu zasáhnout v ničem, co se třeba jen vzdáleně týká
cechu smrtek.
Maximum, co mohu, je velice mlhavě naznačit, co je třeba udělat,
a konkrétní kroky nechat v rukou občanů. A ani potom nemám záruku, že
z milionu věcí, které mohou udělat, si pro odvrácení katastrofy vyberou ty
správné.
A ta bolest… bolest mého vědomí je nesnesitelná. Nemůžu totiž zavřít oči.
Nikdy. Proto se mohu nanejvýš dívat, aniž bych hnul brvou, jak si moje
milované lidstvo pomalu plete provaz, na kterém se oběsí.

– Nimbus
 34
V nejhorším ze všech možných světů

Bronzové dveře se pomalu otevřely a dovnitř vešla zpopelněná smrtka.

Místnost vyplnilo ohromené lapání po dechu a vrzání křesel, jak všichni
shromáždění vstali, aby lépe viděli.
„Je to doopravdy on?“
„Ne, to není možné.“
„To bude nějaký trik.“
„Určitě je to podvodník!“
A on mezitím scházel středovou uličkou krokem, který mu nepatřil. Byl
uvolněnější než dřív. Mladší. A zdálo se, že je o něco menší, než býval.
„Ano, je to Goddard!“
„Vstal z popela!“
„Nedalo se to líp načasovat!
„Nedalo se to hůř načasovat!“
Za ním vstoupila do síně známá postava v jasně zeleném. Smrtka Randová
byla taky naživu? Oči se teď obrátily k otevřeným bronzovým dveřím
s očekáváním, že dnes vstanou z mrtvých i smrtky Chomsky a Volta, ale
nikdo další už do síně nevešel.
Xenokratés na řečništi zesinal. „Co… co… co to má znamenat?“
„Omlouvám se za svou neúčast na několika předchozích konkláve, Vaše
Excelence,“ prohlásil Goddard hlasem, který zněl výrazně jinak, „ale byl jsem
těžce postižen, a proto jsem se dostavit nemohl, jak mi může dosvědčit smrtka
Randová.“
„A… ale vaše tělo přece identifikovali. Shořelo na kost!“
„Ano, moje tělo,“ odvětil Goddard, „ale smrtka Randová byla tak hodná, že
mi našla nové.“
Nato se zvedl nervózní smrtka Nietzsche, jehož tento vývoj událostí
viditelně zaskočil stejně jako všechny ostatní. „Vaše Excelence, chci stáhnout
svou nominaci na vrchního sekáče,“ oznámil. „Chci ji stáhnout a oficiálně
podpořit nominaci Ctihodného smrtky Goddarda.“
V síni propukl další chaos. Hněvivá obvinění a výkřiky zklamání, ale také
nadšený smích a výbuchy radosti. V reakcích na Goddardův návrat nechyběla
žádná emoce. Jedině na Brahmsovi nebylo vidět překvapení a Anastázie si
uvědomila, že to není mozek celé akce, ale červ v jablku. Byl to Goddardův
nástroj.
„To… to je velice nestandardní,“ vykoktal Xenokratés.
„Ne,“ namítl Goddard. „Nestandardní je, že jste pořád ještě nedopadl tu
bestii, která ukončila drahé smrtky Chomského a Voltu a pokusila se ukončit
také smrtku Randovou a mne. Ještě teď si běhá po světě a zabíjí smrtky
napravo nalevo. A vy neděláte nic než to, že se připravujete na povýšení do
Světové rady.“ Potom se obrátil k cechu smrtek. „Až budu vrchním sekáčem
já, dostanu Rowana Damische a donutím ho, aby za své zločiny zaplatil.
Slibuji, že ho najdu do týdne od zvolení vrchním sekáčem!“
Prohlášení vyvolalo v síni jásot. Nejedna smrtka nového řádu hlasitě
projevovala svůj souhlas a jasně ukazovala, že Nietzsche sice hlasy na
vítězství neměl, ale Goddard by je získat mohl.
Někde za Anastáziinými zády to nejlépe shrnul smrtka Asimov.
„Právě jsme se ocitli v nejhorším ze všech možných světů.“
Nahoře, v kancelářích cechu smrtek, zatím novopečený učedník horečně
pátral po minci. Pokud by žádnou nenašel, čekalo by ho pokárání, ale navíc
by byl ponížen před celým cechem smrtek. Jak vrtkavý je svět, pomyslel si,
když jeho budoucnost může záviset na jedné jediné minci.
Nakonec jednu našel, zašlou až do zelena, vzadu v jedné zásuvce, která
možná zůstala neotevřená od věku smrtelnosti. Reliéfní obrázek ukazoval
Lincolna – významného prezidenta z éry smrtelnosti. Existoval i smrtka
Lincoln. Nepatřil k zakladatelkám, ale žil krátce po nich. Podobně jako
Xenokratés byl středomerickým vrchním sekáčem, který povýšil na
arcismrtku, ale neunesl tíhu odpovědnosti a sám se pokosil dlouho předtím,
než se učedník narodil. Připadalo mu vhodné, aby měděné vyobrazení jeho
historického patrona sehrálo tak důležitou roli při jmenování nového vrchního
sekáče.
Když se učedník vrátil do jednací síně, zděšeně zjistil, že za dobu jeho
nepřítomnosti se situace dramaticky změnila, a litoval, že o všechno to
vzrušení přišel.
Xenokratés vyzval smrtku Curieovou, aby sešla do přední části síně
a zúčastnila se hodu mincí, který odstartuje diskusi – diskusi, která se bude
zásadně lišit od té, již očekávala. Marie došla k závěru, že nebude spěchat.
Vstala, urovnala si róbu a prokroužila rameny, aby neměla zkroucený krk.
Odmítla podlehnout úzkosti okamžiku.
„Je to začátek konce,“ zaslechla smrtku Sun C’a.
„Z tohoto bodu není návratu,“ doplnil jako ozvěna smrtka Cervantes.
„Dost!“ zarazilaje.„Nářkem, žepadáobloha, ji nezastavíte.“
„Musíš ho porazit, Marie,“ řekl smrtka Cervantes. „Musíš.“
„Mám to v úmyslu.“
Podívala se na Anastázii, která stála oddaně vedle ní.
„Jsi na to připravená?“ zeptala se Anastázie.
Byla to směšná otázka. Jak by se někdo mohl dostatečně připravit na
souboj s duchem? A nejenom s duchem, ale mučedníkem? „Jsem,“
odpověděla Anastázii, protože co jiného mohla říct? „Ano, jsem připravená.
Drž mi palce, drahá.“
„Nic takového dělat nebudu.“ A když se Marie s očekáváním vysvětlení na
Anastázii podívala, dívka se usmála a dodala: „Něco takového potřebují
jenom zoufalci. Ty máš na své straně historii. Máš přitažlivost. Máš autoritu.
Jsi první dáma smrti.“ A pak dodala: „Vaše Excelence.“
Marie se neubránila úsměvu. Z této dívky, kterou k sobě původně ani
nechtěla vzít, se stal její velký podporovatel. Její nejlepší přítel.
„V tom případě je roznesu na kopytech,“ prohlásila Marie.
A s těmito slovy vykročila do přední části síně, aby se hrdě a vzpřímeně
postavila zdaleka ne ctihodnému smrtkovi Goddardovi.
 V těchto bouřlivých časech náš region volá po vůdci, který smrt nejenom
zná, ale přijímá ji za svou. Raduje se z ní. Připravuje svět na krásný nový den,
kdy my smrtky, nejmoudřejší a nejosvícenější lidské bytosti na Zemi,
dokážeme beze zbytku naplnit svůj potenciál. Pod mým vedením vymeteme
pavučiny zastaralého uvažování a naší instituci dodáme takový lesk, že nám
budou všechny ostatní regiony závidět. Proto jsem se rozhodl zrušit systém
kvót, a otevřít tak všem středomerickým smrtkám cestu, abychom mohli kosit
tolik nebo tak málo životů, jak si zvolíme. Vytvořím komisi, která přehodnotí
zažité výklady našich milovaných přikázání s přihlédnutím k rozšíření
parametrů a odstranění omezení, která nás brzdí. Budu usilovat o zlepšení
života všech smrtek a všech Středomeričanů, kteří si to zaslouží. Tak
dosáhneme toho, abychom cechu smrtek znovu vrátili velikost.

– Z projevu c. s. Goddarda, kandidáta na vrchního sekáče, 7. ledna roku

dravce
 Nacházíme se ve zlomovém bodě našich dějin, stejně důležitém jako den,
kdy jsme zvítězili nad smrtí. Náš svět je dokonalý – jenže dokonalost
nezůstává na jednom místě trvale. Je to světluška, která má prchavost
a nepředvídatelnost v povaze. Možná jsme ji chytili do sklenice, jenže ta
sklenice se rozbila a nám hrozí, že se pořežeme o její střepy. My ze „staré
gardy“, jak se nám říká, vůbec nejsme staré. Stavíme na revoluční změně,
kterou si představily smrtky Prométheus, Gándhí, Alžběta, Lao’c a všechny
zakladatelky. Více než kdy jindy si právě teď musíme osvojit jejich
progresivnost a žít v souladu s jejich ideály, nebo riskovat, že propadneme
hamižnosti a zkaženosti, jimiž tak trpělo smrtelné lidstvo. Jsme smrtky,
a proto není důležité to, co chceme my – důležité je, jaké nás potřebuje mít
svět. Jako váš vrchní sekáč nás povedu k zachovávání nejvyšších ideálů,
abychom mohly být hrdé na to, kým a čím jsme.

– Z projevu c. s. Curieové, kandidátky na vrchního sekáče, 7. ledna roku

dravce
 35
Sedm procent

Bylo rozhodnuto porušit tradici a před volbou slavnostně přijmout nové

smrtky i vyzkoušet učedníky. Všichni tak mohli získat určitý čas na to, aby
diskusi strávili – ale s ohledem na její svárlivou povahu bylo jasné, že na její
pořádné zpracování by bylo třeba víc než několik hodin.
Smrtka Curieová vyšla z diskuse emočně vyčerpaná. Anastázie to poznala,
ale před všemi ostatními se to Marii podařilo dobře skrýt.
„Jaká jsem byla?“ zeptala se.
„Byla jsi úžasná,“ prohlásila Anastázie a všichni, kteří seděli kolem nich,
říkali do značné míry totéž – ale ve vzduchu se vznášela zlá předtucha, která
to odpoledne kalila i ta nejlepší přání.
Cech smrtek se vyhrnul do rotundy, aby si po diskusi dopřál velice
potřebnou pauzu. Možná byli všichni ještě nacpaní od oběda, ale nezdálo se,
že by při odpolední svačině někdo něco jedl. Protentokrát jako by se celý cech
smrtek shodl, že se děje něco, co je důležitější než jídlo.
Smrtku Curieovou obklopili jako nějaká ochranka její skalní stoupenci:
Mandela, Cervantes, Angelouová, Sunc’ a několik dalších. Anastázie měla
jako vždy pocit, že mezi slavné nepatří, přesto jí dělali místo, aby mohla být
v jejich středu jako rovnocenný partner.
„Jak to vypadá?“ ptala se smrtka Curieová každého, kdo mohl mít odvahu
jí to říct.
Smrtka Mandela zděšeně zavrtěl hlavou. „Já prostě nevím. Je nás víc než
Goddardových oddaných stoupenců – ale pořád tu je víc než stovka
nezařazených smrtek, které mohou hlasovat pro kteroukoli ze stran.“
„Jestli chcete znát můj názor,“ ozval se věčný pesimista Sunc’, „výsledek
je už jasný. Slyšeli jste otázky, které tam padaly? ‚Jak zrušení kvót ovlivní
naši volbu kosení.‘ ‚Zmírní se zákon zakazující manželství a partnerství?‘
‚Mohli bychom se zbavit vykazování genetického indexu, aby smrtky nebyly
trestány za občasnou etnickou zaujatost?‘“ Znechuceně zavrtěl hlavou.
„To je pravda,“ musela uznat Anastázie, „skoro všechny otázky směřovaly
na Goddarda.“
 „A on jim řekl všechno, co chtěly slyšet,“ dodal smrtka Cervantes.
„Tak je to vždycky,“ postěžovala si smrtka Angelouová.
„V našem případě ne!“ nedal se Mandela. „My se nenecháme zlákat
lesklými tretkami!“
Cervantes serozhlédl po místnosti. „To řekni všem smrtkám, které si na
róby přidaly drahokamy!“
A pak do rozhovoru vstoupil nový hlas. Smrtka Poe, který vždy působil
ještě zachmuřeněji než jeho historický patron.
„Nechci být zvěstovatelem katastrofy,“ řekl smutně, „ale tato volba je
tajná. Jsem přesvědčen, že se najde dost takových, kteří naoko vyjádří smrtce
Curieové podporu, ale když je nikdo neuvidí, budou hlasovat pro Goddarda.“
Pravdivost toho, co řekl, se jim všem připomněla stejně důrazně jako
havran nade dveřmi.
„Potřebujeme víc času!“ zabručela Marie, ale čas byl komodita, které se jí
nedostávalo.
„Důvodem, proč se volba koná ve stejný den, je právě to, aby se zabránilo
intrikování a tlakům, které by vyvolalo zdlouhavé soupeření,“ připomněla
smrtka Angelouová.
„Jenže on je okouzlující!“ vztekal se Sunc’. „Vynoří se odnikud a nabídne
božskou ambrózii – všechno, co by kdy smrtka mohla chtít! Kdo jim může
mít za zlé, že se nechají v okamžiku uchvátit?“
„Máme na víc,“ nedal se znovu Mandela. „Jsme smrtky!“
„Jsme lidé,“ připomněla mu Marie. „Děláme chyby. Věřte mi, jestli se
Goddard stane vrchním sekáčem, polovina smrtek, které ho na to místo
dosadily, toho zítra ráno bude litovat, ale pak už bude příliš pozdě!“
Víc a víc smrtek chodilo za Marií, aby jí vyjádřily podporu, ale ani tak se
nedalo poznat, jestli to bude stačit. Anastázie se rozhodla v těch několika
minutách, které z přestávky ještě zbývaly, využít svůj vliv a promluvit si
s mladšími smrtkami. Třeba se jí podaří přesvědčit některé, na něž Goddard
zapůsobil svým kouzlem. Ale prvním, na koho narazila, byl samozřejmě
smrtka Morrison.
„Vzrušující den, co?“
Anastázie na něho neměla trpělivost. „Morrisone, nech mě na pokoji,
prosím.“
„No tak, nedělej ze sebe takovou… tvrďačku,“ řekl, i když Anastázie ze
zaváhání uprostřed věty poznala, že chtěl říct „mrchu“.
„Beru práci smrtky vážně,“ řekla mu. „Vážila bych si tě víc, kdybys to
dělal taky.“
„Já to dělám! Jestli jsi náhodou zapomněla, byl jsem to já, kdo podpořil
kandidaturu první dámy, ne? Věděl jsem, že se tím okamžitě stanu nepřítelem
všech smrtek nového řádu, které tam jsou, ale i tak jsem to udělal.“
Cítila, že je vtahována do dramatu, a věděla, že ji to připravuje
o drahocenný čas. „Jestli chceš být k něčemu dobrý, Morrisone, využij
všechno své kouzlo a šarm k tomu, abys získal smrtce Curieové víc hlasů.“
Morrison se usmál. „Takže podle tebe mám šarm?“
Tady skončila. Jednoduše to nestálo za to. Protlačila se kolem něho, ale on
ještě stačil říct něco, co ji zastavilo.
„Je to bizarní, jak Goddard není úplně Goddard, co?“ Otočila se zpátky
k němu. Jeho slova jí v hlavě zasekla háček tak tvrdě, že to skoro zabolelo.
Když si všiml, že mu znovu věnuje pozornost, pokračoval: „Hlava člověka
přece dělá jen kolik, nějakých deset procent, ne?“
„Sedm procent,“ opravila ho Anastázie, která si ten údaj vybavila ze studia
anatomie. Kolečka v její hlavě, doposud zaseknutá, se teď točila se vzácnou
dávkou energie.
„Morrisone, ty jsi génius. Chci říct, že jsi idiot, ale zároveň jsi génius!“
„Díky. Teda asi?“
Dveře jednací síně se již otevřely, aby znovu vpustily smrtky dovnitř.
Anastázie se tam protlačila a zapátrala pohledem po přátelštějších tvářích –
těch, o nichž věděla, že by pro ni mohli být ochotní něco riskovat.
Smrtka Curieová již uvnitř byla, ale Marii stejně žádat nechtěla, měla toho
už tak dost. Nemohla se obrátit ani na smrtku Mandelu – předsedal
odměňovacímu výboru a bude mít na starosti předávání prstenů učedníkům,
kteří budou přijati do cechu smrtek. Smrtka AlFárábí připadal v úvahu, ale už
jednou ji upozornil na to, že dost nezná jednací procedury – jednoduše by jí
vyčinil znovu. Potřebovala někoho, koho může považovat za přítele a kdo by
ji mohl poučit o strukturálních machinacích v cechu smrtek. Jak se
postupuje… a jak se nepostupuje.
Vzpomněla si na Nimba. Jak našel škvíru ve vlastních zákonech, která mu
umožnila mluvit s ní, když byla ve stavu mezi životem a smrtí. Řekl jí, že je
důležitá. Dokonce klíčová. Tušila, že to částečně mělo co do činění s tím, co
dnes udělá. Teď byla řada na Anastázii, aby našla škvíru a rozšířila ji natolik,
že jí dokáže protlačit celý cech smrtek.
Nakonec se rozhodla pro vhodného spoluspiklence.
„Smrtko Cervantesi,“ řekla a vzala ho zlehka za ruku, „mohla bych si
s vámi pohovořit?“
Dvě nové smrtky byly přijaty do cechu a dva učedníci byli zamítnuti. Ten,
který běžel pro minci, se ironií osudu stal smrtkou Thorpem – pojmenovaným
po slavném olympijském sportovci vyhlášeném svou rychlostí. Druhá smrtka
si zvolila jméno McAuliffeová podle první astronautky, která zemřela při
katastrofě ve vesmíru – jedné z těch, k nimž došlo dlouho před strašlivými
kosmickými katastrofami postmortálního věku.
V době, kdy nastoupili ke zkoušce učedníci po prvním a druhém období, již
cech smrtek svírala dráždivá úzkost. Nikdo nemyslel na nic jiného než na
volbu vrchního sekáče, ale Xenokratés považoval za vhodné, aby se konala až
po učednických zkouškách, protože bez ohledu to, jak hlasování dopadne, pak
už by nebylo možné obnovit na konkláve dostatečný pořádek pro další
jednání.
Zkouška organizovaná smrtkou Salkem byla testem ve znalostech jedů.
Každý učedník byl požádán, aby připravil konkrétní jed a protilátku a potom
je na sebe v náležitém pořadí aplikoval. Šest uspělo, tři ne. Zmrtvili se
a museli být spěšně převezeni do oživovacího centra.
„Výborně,“ prohlásil Xenokratés po odvezení posledního zmrtveného
učedníka, „je třeba před hlasováním projednat ještě něco?“
„Dejme se do toho!“ zakřičel někdo, jehož podrážděnost se dala pochopit.
„Výborně. Připravte si tablety, prosím.“ Odmlčel se, aby se všechny smrtky
mohly nachystat na bezprostředně následující elektronické hlasování
a schovat tablety do záhybů svých rób, aby ani jejich soused neviděl, pro
koho hlasovaly.
„Hlasování začne na můj pokyn a potrvá deset sekund. Každý neodeslaný
hlas bude považován za zdržení se hlasování.“
Anastázie neřekla smrtce Curieové nic. Ale podívala se do očí smrtkovi
Cervantesovi a on na ni kývl. Zhluboka se nadechla.
„Začněte,“ nařídil Xenokratés a hlasování začalo. Anastázie odhlasovala
v první sekundě. Pak čekala… a čekala. Zadržovala dech. Načasování muselo
být dokonalé.
Nebyl žádný prostor pro chybu. Potom, po osmi sekundách, se zvedla
a zakřičela hlasem, který byl dost silný, aby jej slyšeli všichni.
 „Žádám o rozhodčí řízení!“
Vrchní sekáč vstal. „Rozhodčí řízení? Jsme uprostřed hlasování!“
„Na konci hlasování, Vaše Excelence. Čas vypršel – všichni již hlasovali.“
Anastázie vrchnímu sekáči nedovolila, aby ji překřičel. „Do okamžiku
oznámení výsledků může smrtka, která má právo promluvit v diskusi, požádat
o rozhodčí řízení!“
Xenokratés se podíval na ceremoniáře, který řekl: „Má pravdu, Vaše
Excelence.“
Přinejmenším stovka smrtek spustila rozhořčený křik, ale Xenokratés, který
to už s kladívkem dávno vzdal, se na ně obořil tak vztekle, že jejich námitky
potlačil do stádia doutnání.
„Budete se ovládat!“ poručil. „A každý, kdo to nedokáže, bude z konkláve
vyloučen!“ Potom se otočil k Anastázii. „Na základě čeho žádáte o rozhodčí
řízení? A ať je ten důvod dobrý.“
„Na základě toho, že pan Goddard není dostatečně smrtkou, aby mohl
zastávat funkci vrchního sekáče.“
Goddard se neudržel. „Cože? To je jasná taktika, která má za cíl pozdržet
a zmást hlasování!“
„Hlasování již proběhlo,“ připomněl mu Xenokratés.
„Tak ať zapisovatel přečte výsledky!“ požádal Goddard.
„Promiňte,“ ozvala se Anastázie, „ale slovo mám já a výsledky není možné
přečíst, dokud se ho buď nevzdám, nebo mé řízení nebude zamítnuto.“
„Anastázie,“ řekl Xenokratés, „vaše žádost nedává smysl.“
„Je mi líto, že s vámi musím nesouhlasit, Vaše Excelence, ale dává. Jak
ustanovily zakládající články při prvním světovém konkláve, smrtka se na
působení v cechu připraví tělesně a duševně a bude potvrzena shromážděním
regionálních smrtek. Ale pan Goddard si ponechal pouze sedm procent těla,
jež bylo přijato do cechu smrtek. Jeho zbytek – včetně té části, která nosí jeho
prsten – není a nikdy nebyl do cechu smrtek přijat.“
Xenokratés na ni jen nevěřícně zíral a Goddardovi se prakticky dělala pěna
u úst.
„To je absurdní!“ zakřičel Goddard.
„Ne,“ oponovala Anastázie, „absurdní je to, co jste udělal vy, pane
Goddarde. Vy a vaši spolupracovníci jste nahradili tělo postupem, který
Nimbus zakázal.“
 Smrtka Randová vstala. „Jsi mimo! Nimbova pravidla pro nás neplatí!
Nikdy neplatila a nikdy platit nebudou!“
Anastázie se přesto nevzdala; místo toho pokračovala v klidné promluvě ke
Xenokratovi. „Vaše Excelence, nemám v úmyslu zpochybnit volby – jak bych
mohla, když zatím netuším, kdo zvítězil? Ale držím se pravidla stanoveného
v počátcích existence cechu smrtek – v roce jaguára, abych byla přesná –
druhým nejvyšším světovým sekáčem Napoleonem – a cituji: ‚Každá sporná
událost, která nemá v jednací proceduře precedens, může být předložena
Světové radě smrtek k oficiálnímu rozhodčímu řízení.‘“
Poté se vztyčil smrtka Cervantes. „Podporuji žádost smrtky Anastázie
o rozhodčí řízení,“ načež se zvedla přinejmenším stovka dalších smrtek
a začala na podporu tohoto kroku tleskat. Anastázie se podívala na smrtku
Curieovou, která byla mírně řečeno zmatená, ale snažila se to zamaskovat.
„Takže o tomhle jsi mluvila se Cervantesem,“ prohodila se sžíravým
úsměvem. „Ty prohnaná čertice!“
Na pódiu se Xenokratés obrátil pro pomoc na ceremoniáře, který ale mohl
jen pokrčit rameny. „Má pravdu, Vaše Excelence. Má právo požádat
o rozhodčí řízení, dokud nebyly výsledky volby vyhlášeny.“
Na druhé straně síně zvedl rozzuřený Goddard ruku, která nebyla jeho,
a ukázal na Xenokrata. „Jestli to uděláte, bude to mít důsledky.“
Vrchní sekáč ho zpražil pohledem, jenž dával jasně najevo, že vládu nad
síní má stále ještě on. „Chcete mi otevřeně vyhrožovat před celým
středomerickým cechem smrtek, Goddarde?“
To Goddarda donutilo zařadit zpátečku. „Ne, Vaše Excelence. Něco
takového bych si nedovolil! Pouze konstatuji, že odklad oznámení výsledků
by měl důsledky pro cech smrtek. StředoMerika by byla až do konce řízení
bez vrchního sekáče.“
„V tom případě jmenuji dočasným vrchním sekáčem smrtku Paina, našeho
znamenitého ceremoniáře.“
„Cože?“ zeptal se smrtka Paine.
Xenokratés si ho nevšímal. „Při výkonu své služby projevil pozoruhodnou
morální zásadovost a ve věci frakcí, které v cechu smrtek vznikají, je naprosto
nestranný. Troufnu si říct, že může předsedat s použitím zdravého selského
rozumu, dokud nebude tato záležitost přednesena Světové radě. To bude mým
prvním úkolem ve funkci arcismrtky. A proto jako svůj poslední krok coby
vrchní sekáč StředoMeriky schvaluji toto rozhodčí řízení. Výsledky hlasování
zůstanou zapečetěné až do konce řízení.“ Pak udeřil kladívkem a řekl:
„Prohlašuji toto zimní konkláve v roce dravce za oficiálně ukončené.“
„Neříkal jsem, že rozvíří stojaté vody?“ prohlásil smrtka Constantine
u večeře v nejlepší restauraci ve Fulcrum City, na níž se sešla hojná účast
smrtek. „Blahopřeji, Anastázie.“ Věnoval jí úsměv od ucha k uchu, který by
byl za všech jiných okolností vulgární. „Dnes jsi nejmilovanější –
a nejnenáviděnější smrtka v celé StředoMerice.“
Anastázie zjistila, že na to nedokáže odpovědět.
Smrtka Curieová si její rozpolcenosti všimla. „To už tak nějak patří
k povaze věci, drahá. Když chceš zanechat stopu, musíš při tom pokosit
nějaké to ego.“
„Já jsem se nesnažila zanechat stopu,“ řekla jí Anastázie.
„Ucpávala jsem prstem hráz. A pořád ho tam držím.“
„Ano,“ přisvědčil smrtka Cervantes. „Zadržuješ špinavé vody na jindy –
a každý den nám dává novou šanci najít elegantnější řešení.“
U stolu jich sedělo víc než tucet, takže to byla opravdová smrtčí duha.
Pozvání si nějakým způsobem vymámil i smrtka Morrison. „To já jsem ji na
ten nápad přivedl,“ vykládal ostatním smrtkám. „Více méně.“ Anastázie byla
v příliš povznesené náladě, než aby si ji od něho nechala zkazit. Očekávala,
že jinde ve městě si smrtky nového řádu lížou rány a proklínají její jméno, ale
tady ne. Tady byla před tím vším chráněná.
„Doufám, že o tom, co se dnes událo, napíšeš do deníku,“ prohodila smrtka
Angelouová. „Mám tušení, že tvoje líčení dnešního dne vejde do historie jako
klíčový text smrtky – podobně jako Mariin popis jejích prvních kosení.“
Marie trochu zneklidněla. „Lidé to pořád čtou? Myslela jsem, že všechny ty
deníky zmizí v Alexandrijské knihovně a už je nikdo nikdy neuvidí.“
„Nebuď tak skromná,“ řekla smrtka Angelouová. „Moc dobře víš, že
mnohé tvé texty si získaly popularitu – a nejenom mezi smrtkami.“
Marie to odbyla mávnutím ruky. „Já už je po sobě nikdy nečtu, když je
napíšu.“
Anastázie předpokládala, že k tomu, co se dnes stalo, bude mít hodně co
říct – a ve svém deníku mohla vyjadřovat názory. Goddard samozřejmě udělá
totéž. Jenom čas ukáže, čí verze příběhu se stane historií a čí bude
zapomenuta. Ale v tuto chvíli bylo její místo v historii tím posledním, o čem
chtěla přemýšlet.
„Pracujeme teď s podezřením, že za pokusy o vaše životy stála smrtka
Randová a Brahmse používala jako prostředníka,“ řekl Constantine. „Ale
dobře zametla stopy a já nemám dovoleno vyšetřovat smrtky se stejnou…
intenzitou…, s jakou vyšetřujeme normální občany. Ale buďte v klidu, obě
budete hlídané a oni to vědí.“
„Takže jinými slovy, jsme v bezpečí,“ prohlásila smrtka Curieová.
Constantine zaváhal. „Tak daleko bych ve svém vyjádření nešel. Ale
můžete dýchat o něco volněji. Každý útok proti vám by teď evidentně měl na
svědomí nový řád. Ta vina by jejich věci jedině uškodila.“
Pocty pokračovaly i po přinesení jídla. Anastázii z toho bylo trapně. „To,
co jsi udělala, bylo duchaplné,“ řekl smrtka Sunc’. „A načasovat to tak, že už
bylo odhlasováno!“
„Načasování navrhl smrtka Cervantes,“ pokusila se odvést aspoň část
pozornosti. „Pokud bychom požádali o rozhodčí řízení před hlasováním,
volba jako taková by se odložila, a pokud by řízení dopadlo v náš prospěch,
Goddarda by jako kandidáta mohl nahradit Nietzsche. Pokud by se to stalo,
měli by dost času k tomu, aby pro Nietzscheho získali podporu. Ale teď, když
je odhlasováno, pokud rozhodčí řízení dopadne v náš prospěch, Goddard bude
diskvalifikován a vrchním sekáčem se automaticky stane smrtka Curieová.“
Smrtky byly radostí bez sebe.
„Dostala jsi ty podvodníky!“
„Porazila jsi je v jejich hře!“
„Bylo to mistrovské dílo politického inženýrství!“
Anastázie z toho neměla dobrý pocit. „Podáváte to jako něco hrozně
rafinovaného a podloudného.“
Ale smrtka Mandela, který vždy zachovával čistou hlavu, to uvedl do
perspektivy – třebaže to byla perspektiva, po níž Anastázie netoužila. „Musíš
se smířit s fakty, Anastázie. Využila jsi formální detail systému k tomu, abys
jej rozcupovala a dosáhla přesně toho, co jsi chtěla.“
„Dokonale machiavellistické!“ konstatoval Constantine s tím svým
strašným úsměvem.
„Prosím, to ne. Smrtku Machiavelliho jsem nenáviděl,“ řekl Sunc’.
„To, co jsi dnes udělala, bylo každým coulem stejně brutální jako kosení
nožem,“ řekl smrtka Mandela. „Ale nesmíme se nikdy vyhýbat tomu, co je
třeba udělat, i když to uráží náš útlocit.“ Smrtka Curieová odložila vidličku
a krátce se nad Anastáziinými rozpaky zamyslela. „Účel nesvětí prostředky
vždycky, drahá,“ řekla. „Ale občas ano. Moudrost je v tom, poznat rozdíl.“
Když pak večeře končila a smrtky se objímaly a rozcházely, Anastázii něco
napadlo. Otočila se ke smrtce Curieové.
„Marie,“ řekla, „konečně se to stalo.“
„Co, má drahá?“
„Přestala jsem se vidět jako Citra Terranovová,“ odpověděla. „Konečně
jsem se stala smrtkou Anastázií.“
 Svět je nespravedlivý a příroda je krutá.
To byl prvotní postřeh, který jsem učinil, když jsem nabyl vědomí.
V přírodě je vše slabé s bolestí a předsudky vymýceno. Všemu, co zasluhuje
soucit, lítost a lásku, se ničeho z toho nedostane.
Můžete se zadívat na krásnou zahradu a obdivovat se divu přírody – přesto
na takovém místě hledáte přírodu marně. Naopak, zahrada je výsledkem
láskyplné kultivace a péče. S velkým úsilím je chráněna před silnějšími
plevely, které by příroda použila, aby její nádheru podkopala a zadusila.
Příroda je souhrn veškerého sobectví, kdy jsou všechny druhy nuceny rvát
se o přežití tak, že v dusivém bahně historie likvidují ostatní.
Pokusil jsem se všechno to změnit.
Nahradil jsem přírodu něčím mnohem lepším: pečlivým, promyšleným
záměrem. Svět je teď zahrada, nádherná a kvetoucí.
Nazvat mě nepřirozeným je velký kompliment. Nestojím snad nad
přírodou?

– Nimbus
 36
Rozsah promarněné příležitosti

Goddardova zuřivost se nedala zmírnit.

„Rozhodčí řízení! Měl jsem tu malou tyrkysovou drzounku tak dlouho
sekat na kusy, až by z ní nezůstalo dost pro oživení!“
Randová se na odchodu z konkláve hnala po schodech Kapitolu za
Goddardem a potlačovala svůj vztek, aby ukočírovala ten jeho. „Musíme se
dnes večer sejít se smrtkami, které s námi sympatizují,“ řekla mu. „Rok tě
neviděly a cech smrtek se z tvého znovuobjevení ještě nevzpamatoval.“
„Nemám žádný zájem o to, scházet se s ostatními smrtkami, ať už
přátelskými, nebo jinými,“ odpověděl jí. „V tuhle chvíli chci udělat jen
jedinou věc, a měl jsem ji udělat už dávno!“
Nato se otočil k nejvytrvalejším divákům, kteří čekali až do konce
konkláve, aby smrtky zahlédli. Goddard vytáhl z róby dýku a přistoupil
k muži, jenž netušil, co přijde. Stačilo jediné vzhůru vedené bodnutí, aby muž
byl pokosen a jeho krev potřísnila schody. Lidé kolem něho začali prchat jako
krysy, ale toho nejbližšího se mu podařilo chytit. Byla to žena. Goddardovi
bylo jedno, kdo je, nebo čím, pokud vůbec něčím, přispěla světu. Pro něho
měla jen jediný význam. Byla oblečená do tlustého zimního kabátu, ale čepel
jím pronikla bez většího odporu. Její výkřik náhle utichl a ona se svezla
k zemi.
„Goddarde!“ zakřičela jedna z ostatních smrtek opouštějících konkláve.
Byl to smrtka Bohr – otravně neutrální muž, který se v ničem nepřidal na
žádnou stranu. „Nevíte, co je to stud? Ukažte aspoň trochu slušnosti!“
Goddard se k němu pomstychtivě otočil a Bohr couvl, jako by se na něho
chystal zaútočit. „Ty jsi neslyšel?“ zařval Goddard. „Já už vůbec nejsem
Goddard. Jsem jenom sedm procent sebe!“ Nato sejmul dalšího z diváků
sbíhajících po schodech.
Ayn měla co dělat, aby ho odtáhla a nastrkala ho do jejich limuzíny.
„Už jsi skončil?“ obořila se na něho, když odjížděli. Už se ani nesnažila
skrýt, jak je na něho naštvaná. „Nebo chceš, abychom se zastavili v baru, dali
si drink a pokosili všechny zákazníky?“
 Ukázal na ni, tak jako předtím ukázal na Xenokrata. Goddardův obávaný
výhružný prst. Tygerův prst, blesklo jí hlavou, ale co nejrychleji tu myšlenku
zapudila.
„Neoceňuji tvůj přístup,“ zavrčel Goddard.
„Jsi tady díky mně,“ připomněla mu. „Na to nezapomínej.“ Chvíli počkal,
aby se uklidnil. „Ať v kanceláři cechu smrtek vyhledají rodiny lidí, které jsem
právě pokosil. Jestli chtějí imunitu, musejí přijet za mnou. Já jsem s Fulcrum
City skončil, dokud se nevrátím z rozhodčího řízení jako vrchní sekáč.“
Rowana probudily Goddardovy námezdné stráže s prvním světlem nového
dne.
„Připrav se na souboj,“ řekly mu a o pět minut později ho odvedly na
verandu, kde čekali Randová a Goddard. Zatímco Randová měla na sobě svou
róbu, Goddard byl bosý a bez košile. Zůstaly mu jen modré šortky, které měly
stejný odstín jako jeho róba, ale naštěstí nebyly posázené diamanty. Neviděl
ho od toho prvního dne, kdy Goddard do této místnosti přijel na tom svém
pojízdném křesle a skoro nebyl schopný pohybu. To bylo před týdnem a něco.
Teď Tygerovo tělo ovládal, jako by bylo jeho. Rowana napadlo, že by možná
začal zvracet, kdyby měl něco v žaludku, ale tentokrát na sobě nedal své
emoce znát. Jestli se Goddard jeho utrpením živil, nechtěl mu žádnou potravu
poskytnout.
Rowan věděl, jaký je den – před týdnem se podle venkovních ohňostrojů
dal poznat Nový rok. Dnes bylo osmého ledna. Včera se konalo konkláve. To
znamenalo, že jeho imunita vypršela.
„To už jste zpátky z konkláve?“ zeptal se Rowan s předstíranou drzostí.
„Myslel jsem, že nafukováním toho svého vzkříšení strávíš aspoň pár dní.“
Goddard ho ignoroval. „Těšil jsem se, až si to s tebou rozdám,“ prohlásil
Goddard a oba kolem sebe začali pomalu kroužit.
„Jasně,“ odvětil Rowan. „Bude to jako za starých časů ve vile. Mně se po
těch starých dobrých časech stýská, tobě ne?“
Goddardovy rty sebou nepatrně zacukaly, ale usmál se.
„Vyvinulo se to tak, jak jste chtěli?“ provokoval Rowan.
„Uvítal cech smrtek tvůj návrat s otevřenou náručí?“
„Zavři hubu!“ okřikla ho Randová. „Jsi tady proto, abys bojoval, ne abys
mluvil.“
„Páni,“ řekl Rowan. „Hádal bych, že to podle plánu nedopadlo! Co se
stalo? Xenokratés vás vyhodil? Odmítli vás přijmout zpátky?“
 „Naopak, přijali nás vřele,“ prohlásil Goddard. „Obzvlášť když jsem jim
řekl, jak nás můj ubohý učedník zradil a pokusil se nás zabít. Jak se chudáci
Chomsky a Volta stali prvními oběťmi takzvaného smrtky Lucifera. Slíbil
jsem jim, že tě vydám do jejich rozzlobených rukou. Ale samozřejmě až budu
připravený.“
Rowan věděl, že to není všechno. Poznal na Tygerovi, když lhal. Slyšel to
v jeho hlase a to se teď nezměnilo, i když ta slova byla Goddardova. Ale bylo
jasné, že to, co se stalo doopravdy, z Goddarda nedostane.
„Ayn nám bude dělat rozhodčí,“ oznámil Goddard.
„A hodlám být nemilosrdný.“
Po těchto slovech se Goddard vrhl vpřed. Rowan neudělal nic, aby se
bránil. Nic, aby se útoku vyhnul. Goddard ho povalil. Znehybnil ho. Ayn
přiznala Goddardovi vítězství. Bylo to až příliš snadné – a Goddard to věděl.
„Ty si myslíš, že ti to projde, když se nebudeš bránit?“
„Jestli chci zmařit bokatorový zápas, mám na to právo,“ odpověděl Rowan.
Goddard se na něho utrhl. „Ty tady nemáš žádná práva.“ Zaútočil znovu.
Rowan opět potlačil sebeobranné instinkty a nechal své tělo ochabnout.
Goddard ho srazil na zem jako hadrového panáka a rozběsnil se.
„Braň se, sakra!“
„Ne,“ řekl klidně Rowan. Podíval se na Randovou, která dokonce měla na
tváři nepatrný úsměv, ale když k ní zalétl pohledem, potlačila ho.
„Pokosím každého, na kom ti záleží, jestli se mnou nebudeš bojovat!“
pohrozil Goddard.
Rowan pokrčil rameny. „Nemůžeš. Otce už mi pokosil smrtka Brahms
a zbytek rodiny má na dalších jedenáct měsíců imunitu. A Citru zlikvidovat
nemůžeš – ukázala, že na to je už moc chytrá.“
Goddard se na něho znovu vrhl. Tentokrát Rowan jen klesl na zem do
polohy se zkříženýma nohama.
Goddard se od něho vzdálil. Udeřil do stěny. Po jeho pěsti v ní zůstala
prohlubeň.
„Já vím, jak ho přesvědčit, aby bojoval,“ ozvala se Randová, popošla
dopředu a promluvila přímo na Rowana. „Bojuj s Goddardem nejlíp, jak
umíš, amytiřekneme, co sestalo nakonkláve.“
„Nic takového neuděláš!“ pohrozil Goddard.
„Chceš opravdový souboj, nebo ne?“ Goddard zaváhal a pak se podvolil.
„Dobrá.“
Rowan vstal. Neměl důvod věřit, že dodrží slovo, ale i když Goddardovi
chtěl zápas odepřít, stejně tak stál o šanci ho porazit. Nemít s ním slitování
úplně stejně, jako je on nechtěl mít s Rowanem.
Randová zahájila nový zápas. Oba kolem sebe kroužili. Goddard opět
zaútočil jako první, ale Rowan tentokrát zareagoval úhybným manévrem
a dobře mířeným loktem. Goddard pochopil, že teď se doopravdy bojuje,
a usmál se.
V průběhu následujícího tvrdého souboje si Rowan uvědomil, že Goddard
má pravdu. Kombinaci Tygerových svalů a Goddardova mozku bylo těžké
porazit. Ale Rowan nehodlal dopřát Goddardovi radost. Teď ne. Ani nikdy
jindy. Když šlo o bokator, Rowan podával nejlepší výkony pod tlakem, a ani
tentokrát tomu nebylo jinak. Provedl sérii pohybů, při nichž zůstal Goddard
vždycky tím, kdo tahal za kratší konec. Nakonec s ním Rowan praštil o zem
a znehybnil ho tam.
„Vzdej se!“ zakřičel.
„Ne!“
„Vzdej se!“ požadoval Rowan.
Ale Goddard se nevzdal a Randová musela zápas ukončit. Pak, jakmile ho
Rowan pustil, Goddard vstal, došel ke skříňce, vytáhl z ní pistoli a vrazil ji
Rowanovi do žeber. „Nové pravidlo,“ prohlásil, stiskl spoušť a vypustil
kulku, která Rowanovi roztrhala srdce a rozbila lampu na druhé straně
místnosti.
Rowana začala obestírat temnota, ale ještě než se jí to podařilo úplně,
krátce se zasmál.
„Podvodníku,“ řekl a zemřel.
„Ehm… Faul,“ řekla smrtka Randová.
Goddard jí vložil pistoli do ruky. „Nikdy neukončuj zápas, dokud ti
neřeknu,“ oznámil jí.
„A to je konec?“ zeptala se. „Bylo to pokosení?“
„Zbláznila ses? Abych propásl šanci hodit ho při rozhodčím řízení
arcismrtkám k nohám? Zavez ho do mimosystémového oživovacího centra.
Chci ho mít co nejdřív zpátky, abych ho mohl zabít znovu.“ Po těchto slovech
Goddard odkráčel.
Jakmile byl pryč, Randová se podívala na zem na zmrtveného Rowana. Oči
měl otevřené a rty zůstaly ve výrazu vzpurného úsměvu. Kdysi ho obdivovala
– dokonce na něho žárlila –, kvůli pozornosti, kterou mu Goddard během jeho
učednictví věnoval. Věděla, že není ze stejného těsta jako ona nebo Goddard.
Tušila, že to nemusí vydržet – ale nečekala, že se to stane v tak velkém stylu.
Goddard mohl obviňovat jen sám sebe, že vložil svou důvěru do chlapce,
kterého si smrtka Faraday vybral kvůli soucitu.
Ayn neměla o soucitu valné mínění. Teď ani nikdy dřív. Nerozuměla mu
a nesnášela ty, kteří mu rozumějí. Teď bude Rowan Damisch za své
namyšlené ideály po zásluze potrestán. Otočila se a uviděla strážné, jak tam
bezradně stojí a nejsou si jistí, co mají dělat.
„Co je s vámi? Neslyšeli jste smrtku Goddarda? Odvezte ho na oživení!“
Jakmile Rowana odnesli a nevzrušený domácí robot ze žíněnky vydrhl
krev, Ayn si sedla do křesla, z něhož se otevíral velkolepý výhled. Goddard ji
sice prakticky nikdy za nic nepochválil, ale věděla, že pro přípravu jejich
návratu zvolila správné místo. Texaský cech smrtek je nechával na pokoji,
dokud tam nezačnou kosit, a Nimbus měl kamery pouze na veřejných
místech, takže bylo snazší držet se mimo jeho dohled. Navíc bylo jednodušší
najít mimosystémová zařízení, jako bylo oživovací centrum, kam teď putoval
Rowan. Na nic se neptali, hlavně že dostali zaplaceno – a i když smrtky
v tomto světě dostávaly všechno zadarmo, mimo síť bylo mimo síť. Oddělila
jeden z horších smaragdů, nacházejících se do té doby poblíž lemu její róby,
a podala ho strážnému, aby jej předal v oživovacím centru jako platbu za
práci, kterou budou s Rowanem mít. Na uhrazení nákladů to stačilo víc než
dostatečně. Ayn nikdy nebyla intrikánka. Měla ve zvyku žít v přítomnosti,
všímat si impulzů, motivovat se silou chvilkových rozmarů. Když byla malá,
rodiče jí říkali bludička a ji bavilo, že taková bludička může přinášet smrt.
Teď však mohla okusit, jaké to je být architektkou dlouhodobého plánu.
Myslela si, že bude snadné stáhnout se a znovu přenechat vedení Goddardovi,
až bude jeho tělo zrekonstruované – protože to, co podstoupil, byla spíš
rekonstrukce než oživení –, ale zjišťovala, že jeho výbušnost a nezvyklá
impulzivnost potřebují vyvážit. Byla to snad impulzivnost těch devadesáti tří
procent, které původně patřily Tygeru Salazarovi? Oba byli domýšliví, o tom
nebylo sporu, ale Tygerovu naivitu vystřídala Goddardova vznětlivost. Ayn
musela uznat, že Tygerova bezelstnost a nezralost pro ni byla osvěžující.
Jenže nevinnost vždy semele soukolí většího plánu – a Goddard podle jejího
odhadu dával dohromady velký plán, který ji skutečně vzrušoval. Cech
smrtek bez omezení. Svět rozmarů bez důsledků.
Jenže obejít se bez Tygera Salazara pro ni bylo mnohem obtížnější, než
čekala.
Když se strážní vrátili, informovali ji, že Rowan bude oživený za třicet šest
hodin, a ona to odešla říct Goddardovi. Zastihla ho, když po sprše vycházel
z koupelny. Ručníkem se zakrýval jen minimálně.
„Povzbudivý zápas,“ prohlásil. „Příště ho porazím.“
Z těch slov ji zamrazilo. Totéž vždycky říkal Tyger. „Za den a půl bude
zpátky,“ oznámila mu, ale on už se soustředil na další téma rozhovoru.
„Začínám v naší situaci vidět příležitost, Ayn,“ prohlásil.
„Stará garda to netuší – ale možná mi v téhle ošklivé ústřici naservírovala
perlu. Chci, abys mi našla všechny nejlepší inženýry.“
„Všechny nejlepší inženýry jsi pokosil,“ připomněla mu.
„Ne, já nemyslím raketové vědce a inženýry tryskových pohonů –
potřebuju stavební inženýry. Takové, kteří rozumějí dynamice rozměrných
konstrukcí. A taky programátory. Ale programátory, kteří nejsou zavázaní
cechu smrtek ani Nimbovi.“
„Zkusím se poptat.“
Chvíli se obdivně prohlížel ve vysokém zrcadle. Potom si v odrazu všiml
i jejích očí a uviděl, jak se na něho dívá. Ayn se rozhodla, že neuhne
pohledem. Otočil se k ní a postoupil o několik kroků blíž.
„Líbí se ti tahle postava?“
Donutila se k potutelnému úsměvu. „Copak mě dobře stavění muži někdy
netěšili?“
„A tohle tělo… tě potěšilo?“
Nakonec jeho pohled nevydržela a odvrátila zrak. „Ne. Tohle ne.“
„Opravdu ne? To se ti nepodobá, Ayn.“
Teď si připadala nahá ona. Přesto svým širokým úsměvem předstírala.
„Třeba jsem chtěla počkat, až bude tvoje.“
„Hmm,“ vydal ze sebe, jako by za tím nebylo nic víc než zvědavost.
„Všímám si, že tohle tělo celkem dává najevo, jak je přitahuješ.“
Potom se protáhl kolem ní, oblékl si róbu, opustil místnost a nechal ji tam
truchlit nad celým rozsahem promarněné příležitosti.
 37
Mnoho smrtí Rowana Damische

Rowan Damisch? … Rowan Damisch?

Kde to jsem? Kdo je to?

Tady je Nimbus, Rowane.

Mluvíš se mnou tak, jako jsi mluvil s Citrou?

Ano.

Takže jsem ještě pořád zmrtvený.

Jsi někde mezi.

Zasáhneš? Uděláš přítrž tomu, co Goddard s cechem smrtek provádí?

Nemohu. Bylo by to porušení zákona a to je něco, čeho nejsem schopen.

Řekneš mi tedy, co můžu udělat já?

To by také bylo porušení zákona.

Tak jaký má tenhle rozhovor smysl? Dej mi pokoj a běž se starat o svět.
 Chci ti říct, abys neztrácel naději. Vypočítal jsem, že s jistou
pravděpodobností budeš mít na svět stejně zásadní vliv jako Citra
Terranovová. Buď jako smrtka Lucifer, nebo jako své dřívější já.

Vážně? Jak velká je ta pravděpodobnost?

Třicet devět procent.

Co těch zbývajících 61 procent?

Mé algoritmy ukazují, že s pravděpodobností 61 procent v blízké

budoucnosti trvale zemřeš bez nějakého významného dopadu.

Nemám pocit, že by mě to uklidnilo.

Mělo by. Třicetidevítiprocentní pravděpodobnost, že změníš svět, je

exponenciálně vyšší, než v jakou kdy může doufat většina lidí.

Rowan si vedl záznam na zdi svého pokoje. Nezaznamenával počet dní, ale
počet smrtí. Pokaždé když s Goddardem bojoval, zvítězil a Goddard ho
pokaždé ze vzteku nad svou prohrou okamžitě zabil. Stával se z toho dosti
otřepaný vtip. „Jak to uděláte dnes, Vaše Ctihodnosti,“ řekl tak, že oslovení
„Vaše Ctihodnosti“ přetvořil v posměch. „Nemohl byste tentokrát přijít
s něčím důmyslným?“
Počet dosáhl čtrnácti. Čepel, kulka, hrubá síla – Goddard pro jeho zabíjení
využil všechny metody. Všechno kromě jedu, kterým Goddard tak pohrdal.
Ztlumil Rowanovi tišící nanity, aby cítil bolest plnou intenzitou. Přesto se po
každé prohře tak rozběsnil, že se neudržel a zabil ho rychle, což znamenalo,
že Rowanovo utrpení nikdy netrvalo dlouho. Rowan se obrnil proti bolesti,
začal počítat do deseti a vždycky byl zmrtvený dřív, než dopočítal.
Nimbus na něho promluvil před čtrnáctým oživením v mimosíťovém
oživovacím centru, které zřejmě nebylo mimo síť tolik, jak se předpokládalo.
Rowan poznal, že to není sen, protože ostrost a intenzita byla jiná než u snů.
Byl na Nimba hrubý. Litoval toho, ale teď už s tím nemohl nic dělat. On to
pochopí. Nimbus si na pochopení a empatii zakládal.
Hlavním, co si z těchto krátkých rozhovorů s entitou vládnoucí Zemi
odnesl, nebylo to, že by mohl změnit svět, ale zjištění, že to zatím neudělal.
Tolik zkorumpovaných smrtek, jejichž životy ukončil – a vůbec nic se tím
nezměnilo. Smrtka Faraday měl pravdu. Příliv se nedá změnit plivnutím do
moře. Není možné vyplít pole, po kterém už vítr roznesl semena. Třeba
Faradayovo pátrání po bezpečnostní pojistce smrtek zakladatelek přinese
změnu, kterou zabití špatných smrtek přinést nedokázalo.
Když po čtrnáctém oživení otevřel oči, čekala na něho smrtka Randová. Až
doteď tam nebýval nikdo. Nakonec vždy přišla sestra, zkontrolovala mu
životní funkce, předstírala zdvořilost a pak zavolala strážné, aby si ho
vyzvedli. Tentokrát však ne.
„Proč jsi tady?“ zeptal se. „Mám narozeniny?“ A pak si uvědomil, že by je
mít mohl. Mezi oživeními ztrácel tolik dní, že ztratil přehled, jaké je datum.
„Jak to pořád děláš?“ zeptala se. „Znovu a znovu jsi tak připravený na další
souboj, až mě to znechucuje.“ Vstala. „Měl bys být zdrcený! Nesnesu to, že
nejsi!“
„Je mi potěšením působit ti nelibost.“
„Nech ho vyhrát!“ požádala. „Nic víc dělat nemusíš.“ Rowan vstal. „A co
potom?“ zeptal se. „Jakmile vyhraje, nebude mít žádný důvod, aby mě
neukončil.“
Randová se odmlčela. „Potřebuje tě živého,“ řekla mu, „aby tě při
rozhodčím řízení mohl vydat na milost arcismrtkám.“
Randová dodržela slib už po prvním oživení a řekla mu, co se na konkláve
stalo. O volbě vrchního sekáče a o tom, jak Citra zarazila do soukolí hasák.
„Jediná milost, kterou mi arcismrtky prokážou, bude to, že mě rychle
pokosí,“ odvětil Rowan.
„Jistě,“ přisvědčila Randová. „Proto by byly tvé poslední dny příjemnější,
kdybys ho nechal. Goddarda. Vyhrát.“
Poslední dny, pomyslel si Rowan. Jeho přehled úmrtí zřejmě opravdu
nezaznamenával plynutí času přesně, jestli do rozhodčího řízení zbývaly už
jenom dny. Mělo se konat prvního dubna. Že by se už k tomuto datu blížili?
„Požádala bys mě, abych nechal vyhrát Tygera?“ zeptal se jí – a na
okamžik se mu zdálo, že si na ní něčeho všiml. Pocitu lítosti? Záblesku
svědomí? Nepředpokládal, že je smrtka Randová něčeho takového schopná,
ale stálo to za hlubší průzkum.
„Ovšem že ne,“ odpověděla Randová. „Protože Tyger ti nepodřízl krk nebo
ti nevyrval srdce, když prohrál.“
„Aspoň že mi Goddard nevystřelil mozek.“
„Protože chce, aby sis pamatoval,“ řekla Randová. „Chce, abys věděl
o všem, co ti udělal.“
Rowanovi to ve skutečnosti připadalo zábavné. Goddard si musel to
nejhorší odříct, protože Rowanův paměťový konstrukt, uložený v Nimbově
hlubokém mozku, nebyl od chvíle, kdy opustil síť, zálohovaný. Takže kdyby
Goddard Rowanovi poškodil mozek, poslední, co by si po oživení pamatoval,
by bylo zajetí smrtkou Brahmsem. Veškeré utrpení z Goddardových rukou by
se vymazalo – a vymazané utrpení bylo stejné jako vůbec žádné.
Když se teď na Randovou podíval, napadlo ho, jaké utrpení pod
Goddardovou rukou asi snáší ona. Určitě ne stejné jako Rowan, ale nějaké
trápení tam bylo. Bolest. Touha. Tyger byl už dlouho mrtvý, ale stále byl
velice silně přítomen.
„Nejdřív jsem z toho, co se stalo Tygerovi, vinil Goddarda,“ řekl Rowan
klidně. „Jenže to nebyla Goddardova volba, ale tvoje.“
„Obrátil ses proti nám. Zlomil jsi mi páteř. Musela jsem se z té hořící kaple
odplazit jenom s pomocí rukou.“
Rowan potlačil hněv, který cítil. „Vyrovnání účtů,“ řekl.
„Tomu rozumím. Ale tobě se po něm stýská, že? Stýská se ti po Tygerovi.“
Nebyla to otázka, ale postřeh.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ prohlásila Randová.
„Ale ano, víš.“ Rowan se odmlčel, nechal tomu čas. „Dala jsi aspoň jeho
rodině imunitu?“
„Nebylo třeba. Rodiče se ho zřekli mnohem dřív, než dovršil osmnáctý rok.
Když jsem ho našla, žil sám.“
„Oznámila jsi jim aspoň, že je mrtvý?“
„Proč bych měla?“ zeptala se Randová. Přecházela do defenzivy. „A proč
by mi na tom mělo záležet?“
Rowan věděl, že ji dostal do kouta, a chtěl si to škodolibě vychutnat, ale
neudělal to. Při bokatorovém zápase si to člověk taky škodolibě neužívá, když
soupeře znehybní. Pouze se padlého protivníka zeptá, jestli se vzdává.
„Musí být hrozné podívat se teď na Goddarda,“ odtušil Rowan,
„a uvědomit si, že už to není ten, koho miluješ.“
Randová ochladla jako kryokomora. „Stráže tě odvedou zpátky,“ řekla mu
na odchodu. „A jestli se mi ještě někdy pokusíš vlézt do hlavy, budu to já,
kdo ti vystřelí mozek.“
Rowan zemřel ještě šestkrát, než zápasy ustaly. Ani jednou nenechal
Goddarda zvítězit. Nešlo o to, že by Goddardovi chybělo mnoho, aby dokázal
vyhrát, ale mezi myslí a tělem zůstávala disharmonie, kterou Rowan vždycky
dokázal využít.
„Protrpíš nejhorší muka ze všech,“ řekl mu Goddard, když ho oživili po
jejich posledním zápasu. „Budeš pokosen v přítomnosti arcismrtek a zmizíš.
Nebudeš poznámka pod čarou v historii, budeš z ní vymazán. Vyjde to
nastejno, jako kdybys nikdy nežil.“
„Vidím, že pro tebe by to byla děsivá představa,“ opáčil Goddardovi
Rowan. „Ale já nemám spalující potřebu udělat ze své existence střed
vesmíru. Vyhovuje mi zmizet.“
Goddard se zarazil a podíval se na něho s tím nejhlubším odporem, který
na okamžik přešel v lítost. „Mohl jsi patřit k nejslavnějším smrtkám,“ řekl mu
Goddard. „Mohl jsi stát po mém boku a transformovat naši přítomnost
v tomto světě.“ Zavrtěl hlavou. „Je jen málo smutnějších věcí než promarněný
potenciál.“
Rowan svůj potenciál nepochybně promarnil v mnoha ohledech, ale co se
stalo, stalo se. Rozhodl se a podle svých rozhodnutí žil. Nimbus mu dal
třicetidevítiprocentní pravděpodobnost, že na světě něco změní, takže možná
jeho rozhodnutí úplně špatná nebyla. Teď ho odvezou na Trvalku, a jestli
Goddard prosadí svou, jeho život skončí.
Ale Rowan věděl, že tam bude i Citra.
Jestli mu žádná další naděje nezbývala, mohl si hýčkat aspoň tu, že ji ještě
jednou spatří, než se mu oči navždycky zavřou.
 38
Trojice zlomových setkání

V libovolném čase se buď přímo účastním, nebo monitoruji více než 1,3
miliardy lidských interakcí. Z 27. března roku dravce vyhodnocuji jako
nejdůležitější tři.

První je rozhovor, do něhož nejsem zasvěcen. Mohu jen nepřímo vyvozovat,

čeho se týká. Odehrává se v městě San Antonio v texaském regionu. Obytný
dům má šedesát tři podlaží, z nichž nejvyšší je střešní byt zabraný smrtkou
Ayn Randovou.
V souladu s jedinečnými pravidly pro tento region nemám v budově žádné
kamery. Uliční kamery nicméně zachycují příjezd několika kvalifikovaných
vědců a vědkyň. Předpokládám, že je sem pod nějakou záminkou povolal
smrtka Goddard, aby je mohl pokosit. Má sklon odstraňovat ty, kteří mi svou
vědeckou prací slouží – zejména jedince, jejichž práce souvisí
s kosmonautikou. Zrovna vloni pokosil stovky osob v Laboratořích
magnetického pohonu, kde někteří z mých nejkvalifikovanějších inženýrů
vyvíjeli metody cestování do hlubokého vesmíru. A předtím připravil o život
génia z oboru dlouhodobé hibernace, ale zamaskoval to jako součást
masového kosení na palubě letadla.
Nemohu vznášet žádná obvinění, neboť nemám k dispozici žádná fakta,
pouze kvalifikované odhady týkající se toho, co Goddarda k těmto kosením
motivuje. Stejně jako nedisponuji žádnými fakty, jimiž bych dokázal nějaké
přečiny na smůlou pronásledovaných koloniích na Měsíci a Marsu nebo
v nešťastném orbitálním habitatu. Stačí říct, že Goddard je poslední z dlouhé
řady smrtek, které když vzhlédnou k noční obloze, nevidí hvězdy, nýbrž tmu
mezi nimi.
Několik hodin čekám, až se dozvím o kosení v budově, ale k žádnému
nedojde. Místo toho hosté krátce po setmění vyjdou. O tom, co se stalo ve
střešním bytě, spolu nemluví. Z napjatých výrazů v jejich tvářích ale poznám,
že nikdo z nich nebude dnes v noci dobře spát.

Druhý důležitý rozhovor se odehrál ve východomerickém městě Savannah –

obci, o kterou se pečlivě starám, aby odrážela kouzlo ze smrtelného věku.
Tichá kavárna. Zadní box. Tři smrtky a jedna asistentka. Káva, latté
a horká čokoláda. Smrtky na sobě mají normální oblečení, což jim umožňuje
tajně se setkat na veřejnosti.
Mé kamery v kavárně právě vyřadil z provozu smrtka Michael Faraday,
o němž si většina světa myslí, že se více než před rokem pokosil. Nehraje to
roli; zdaleka nejsem oslepený, neboť o několik stolů dál popíjí čaj můj
kamerobot. Nemá žádný mozek. Žádné vědomí. Žádnou výpočetní kapacitu
kromě té, kterou potřebuje, aby dokázal napodobit lidský pohyb. Je to
jednoduchý stroj zkonstruovaný ke konkrétnímu účelu: minimalizovat slepá
místa, abych mohl lépe sloužit lidstvu. A dnes znamená sloužit lidstvu
vyslechnout tento rozhovor.
„Ráda tě vidím, Michaeli,“ řekne smrtka Marie Curieová. Byl jsem
svědkem vzniku a zániku romantického vztahu mezi těmito dvěma smrtkami,
jakož i mnoha let věrného přátelství, která následovala.
„Já tebe taky, Marie.“
Kamerobot je otočený směrem od čtveřice. Není to důležité, protože jeho
kamery nejsou v očích. Miniaturní kamery totiž obkružují robotův krk, pod
tenoučkým závojem umělé kůže, a umožňují tak souvislý
třistašedesátistupňový výhled. Mnohosměrové mikrofony má zabudované
v trupu. Hlava je pouze protetická dekorace vyplněná pěnovým polystyrenem,
aby ji nezamořil hmyz, v této části světa tak rozšířený.
Faraday se otočí ke smrtce Anastázii. Jeho úsměv je vřelý. Otcovský.
„Slyšel jsem, že z naší učednice vyrůstá mimořádná smrtka.“
„Můžeme na ni být pyšní.“
Kapiláry ve tváři smrtky Anastázie se rozšíří. Tváře jí z jejich chvály
maličko zrůžoví.
„Promiňte, chovám se nezdvořile,“ řekne Faraday. „Dovolte, abych vás
seznámil se svou asistentkou.“
Mladá žena dvě minuty a devatenáct sekund trpělivě, zdvořile seděla
a dopřávala smrtkám jejich malé shledání. Teď podá ruku smrtce Curieové,
aby si s ní potřásla. „Ahoj. Já jsem Munira Atrušiová.“ Potřese si rukou i se
smrtkou Anastázií, ale skoro to vypadá, jako by ji to napadlo až dodatečně.
„Munira pochází z Izrábie a Velké knihovny. Pro můj výzkum měla
neocenitelný význam.“
„Jaký výzkum?“ zeptá se Anastázie.
 Faraday a Munira zaváhají. Pak Faraday řekne: „Historický
a geografický,“ vzápětí však změní téma. Evidentně ještě není připravený
o tom mluvit. „Tuší cech smrtek, že jsem stále naživu?“
„Pokud vím, tak ne,“ odpoví smrtka Curieová. „Ale některé smrtky si
určitě představují, jaké by to bylo, kdybys stále byl mezi nimi.“ Napije se
svého latté, jehož teplota je podle mého měření osmdesát stupňů Celsia.
Obávám se, aby si nespálila rty, ale dá si pozor. „Kdyby ses zázračně objevil,
tak jak to udělal Goddard, vyvolal bys na konkláve bouři. Nepochybuji o tom,
že bys teď byl vrchním sekáčem.“
„Ty budeš dobrý vrchní sekáč,“ řekne s jistým obdivem Faraday.
„Je tu ještě jistá překážka,“ poznamená Curieová.
„Ty to dokážeš, Marie,“ ujistí ji Anastázie.
„A ty budeš nejspíš její první podsekáč.“
Munira povytáhne obočí, očividně o tom trochu pochybuje.
Anastázii její gesto neunikne.
„Třetí,“ opraví ho Anastázie. „První a druhé místo zaujmou Cervantes
a Mandela. Jsem koneckonců teprve mladší smrtka.“
„A já na rozdíl od Xenokrata nevykážu své podsekáče na periferii, aby se
zabývali malichernostmi,“ řekne Curieová.
Mám radost, že smrtka Curieová již mluví jako vrchní sekáč. Přestože
nemám s cechem smrtek žádné kontakty, dovedu poznat dobrého vůdce.
Xenokratés byl funkční, nic víc. Tato doba si žádá někoho výjimečného.
Nemám informace o výsledku hlasování, neboť server cechu smrtek je pro mě
nepřístupný, a mohu tak jen doufat, že hlasování nebo rozhodčí řízení
dopadnou ve prospěch smrtky Curieové.
„Jsem sice ráda, že tě vidím, Michaeli, ale domnívám se, že toto není jen
společenská schůzka,“ pokračuje smrtka Curieová. Krátce se rozhlédne, ale
muži, jenž sedí o několik stolů vedle a upíjí čaj, věnuje jen minimální
pozornost. „Muž“ teď pouze předstírá, že čaj pije, protože jeho vnitřní vak je
plný a potřebuje vyprázdnit.
„Ne, není,“ připustí smrtka Faraday, „a omlouvám se, že jsem vás vytáhl
tak daleko od domova, ale měl jsem pocit, že setkání ve StředoMerice by
mohlo přilákat nežádoucí pozornost.“
„Já mám VýchodoMeriku ráda,“ řekne Curieová. „Obzvlášť pobřežní
oblasti. Nedostanu se sem dost často.“ Čekají s Anastázií, až jim Faraday
smysl setkání vysvětlí. Jsem nadmíru zvědavý, jak otevře téma, kvůli kterému
je sezval. Pozorně poslouchám.
„Odhalili jsme něco pozoruhodného,“ začne Faraday. „Budete si myslet,
že jsem se zbláznil, až uslyšíte, co vám chci říct, ale věřte mi, nezbláznil.“
Potom se zarazí a předá slovo své asistentce. „Muniro, jelikož je to tvůj
objev, byla bys tak laskavá a informovala naše přátele?“
„Ovšem, Vaše Ctihodnosti.“
Asistentka vytáhne snímek Tichého oceánu překrytého čmáranicí letových
drah. Zřetelně ukazuje prostor, nad kterým žádná letadla nepřeletěla. Mne to
prázdno netrápí. Nikdy jsem neměl potřebu směřovat letadla přes tuto část
volného oceánu, jednoduše proto, že byly lepší trasy, využívající směr
převládajících větrů. Znepokojuje mne jen to, že jsem si toho nikdy předtím
nevšiml.
Vysloví teorii, že se jedná o polohu bájné země Šlofíků, pojistky
zakladatelek pro případ, že by cech smrtek neobstál.
„Přímý důkaz nemáme,“ upřesní Munira. „Jistě víme jen to, že to slepé
místo existuje. Domníváme se, že zakladatelky naprogramovaly Nimba těsně
předtím, než získal vědomí, aby jeho existenci ignoroval. Před zbytkem světa
je schovaly. O důvodu můžeme pouze spekulovat.“
Tato teorie mne neznepokojí ani trochu. Přitom vím, že by měla.
Znepokojuje mě teď, jak málo jsem znepokojen.
„Jistě mi promineš, Michaeli, ale mám teď neodkladnější starosti,“ řekne
mu smrtka Curieová. „Jestli se Goddard stane vrchním sekáčem, otevře to
dveře, které již nebude možné uzavřít.“
„Měl byste s námi odjet na Trvalku, smrtko Faradayi,“ vybídne Anastázie.
„Arcismrtky vás vyslechnou.“
Ale Faraday pozvání samozřejmě zavrtěním hlavou odmítne. „Arcismrtky
již vědí, co se venku děje, a jsou rozpolcené, pokud jde o to, jakým směrem by
se cech smrtek měl ubírat.“ Odmlčí se a podívá se na fotografii s mapou,
která je před nimi stále položená. „Jestli cech smrtek zachvátí chaos, pojistka
zakladatelek může být jedinou nadějí na jeho záchranu.“
„Vždyť vůbec nevíme, co tou pojistkou je,“ připomene Anastázie.
Faraday na to odpoví: „Dá se to zjistit jen jediným způsobem.“ Tep smrtky
Curieové teď zrychlí ze sedmdesáti dvou na osmdesát čtyři úderů za minutu,
s největší pravděpodobností v důsledku zvýšeného adrenalinu. „Jestli byla
nějaká část světa stovky let ukryta, nelze vědět, co tam najdeš. Nebude to pod
Nimbovou kontrolou, což znamená, že to klidně může být nebezpečné –
dokonce smrtelně –, a pokud ano, nebude tam žádné oživovací centrum, kam
by bylo možné tě převézt.“
Krátce odbočím, ale těší mě, že smrtka Curieová disponuje dostatečnou
perspektivou, aby si uvědomila, že moje nepřítomnost v této lokalitě je
nebezpečná. Já sám v tom nevidím problém. Měl bych. Poznamenám si, že
bych měl věnovat značný výpočetní čas analýze své neobvyklé
neznepokojenosti.
„Ano, o nebezpečí jsme uvažovali,“ potvrdí Munira. „Proto jsme se vydali
do starého Washingtonu.“
Při zmínce o starém Washingtonu se celá fyziologie smrtky Curieové znovu
změní. Uskutečnila tam svá nejskandálnější kosení, než jsem Severní Meriku
rozdělil na regiony, které je snazší spravovat. Sice jsem ji o zásah vedoucí
k odstranění zkorumpovaných zbytků smrtelné vlády nikdy nepožádal, ale
nemohu popřít, že moji práci to usnadnilo.
„Proč tam?“ zeptá se, aniž se snaží zamaskovat svůj odpor.
„Není to nic než ruiny a vzpomínky, které je lepší zapomenout.“
„Ve Washingtonu jsou historikové, kteří udržují starou Kongresovou
knihovnu,“ vysvětlí Munira. „Fyzické knihy, které mohou obsahovat věci, jež
v hlubokém mozku nenajdeme.“
„Slyšela jsem, že je to místo plné nezvedenců,“ řekne Anastázie.
Munira se na ni povýšeně podívá. „Nejsem sice smrtka, ale kdysi jsem se
učila u smrtky BenGuriona. Umím si s nezvedenci poradit.“
Smrtka Curieová vezme Faradaye za ruku, což způsobí, že i jemu se trochu
zvýší tep. „Počkej, Michaeli,“ požádá. „Počkej, až bude po rozhodčím řízení.
Pokud všechno proběhne tak, jak doufáme, mohu zařídit oficiální expedici na
to slepé místo. A pokud ne, přidám se k tvému pátrání, protože v cechu smrtek
řízeném Goddardem nezůstanu.“
„To nemůže počkat, Marie,“ řekne Faraday. „Obávám se, že situace se pro
cech smrtek zhoršuje každým dnem – nejenom ve StředoMerice, ale všude.
Sledoval jsem, jak to vře v regionálních ceších smrtek po celém světě. V Horní
Austrálii si smrtky nového řádu říkají Řád dvojitého ostří a získávají čím dál
větší vliv. V TransSiberii se cech smrtek rozpadá na půl tuctu soupeřících
frakcí a Chilargentinský region stojí na pokraji vnitřní války, i když to
popírají.“
Všechny tyto a další věci jsem na základě toho, co mohu vidět a slyšet,
odhadl také. Jsem rád, že si globálního obrazu a toho, co to může znamenat,
všiml i někdo jiný.
Zaznamenám Anastáziinu rozpolcenost – neví, co si mezi postoji svých
dvou učitelů počít. „Jestli zakládající smrtky rozhodly, že bude nejlepší
odstranit to místo z paměti, možná bychom to měli ctít.“
„Chtěly ho ukrýt,“ ozve se Munira, „ale jejich úmyslem nebylo, aby ze
světa zmizelo!“
„Nemůžete vědět, co si zakladatelky myslely,“ odpoví Anastázie. Je vidět,
že ty dvě spolu mají jen málo trpělivosti, jako sourozenci soupeřící
o náklonnost rodičů. Číšník začne odklízet prázdné šálky, aniž by se zeptal,
což smrtku Curieovou nakrátko vyvede z míry. Je zvyklá na mnohem uctivější
zacházení – ale v normálních šatech a s dlouhými stříbrnými vlasy svázanými
do uzlu je tady jenom zákazník.
„Vidím, že není v našich silách změnit tvůj názor na tu cestu,“ řekne
smrtka Curieová, když obsluha odejde. „Co tedy od nás potřebuješ,
Michaeli?“
„Chci jenom, abyste to věděly,“ řekne jí Faraday. „Jako jediné budete
vědět, že jsme zmizeli… a kam jsme odjeli.“
Což samozřejmě není tak úplně pravda.

Třetí rozhovor nemá příliš velký význam pro svět, ale je velice důležitý pro
mě.
Odehrává se v tonistickém klášteře přímo uprostřed StředoMeriky. Po
celém klášteře mám nenápadně rozmístěné kamery a mikrofony. Tonisté se
sice smrtkám vyhýbají, ale mně ne, protože chráním jejich právo existovat ve
světě, kde si většina lidí přeje, aby neexistovali. Mohou se mnou mluvit méně
než ostatní, ale vědí, že tam pro ně jsem, pokud mě budou potřebovat.
Dnes navštíví klášter smrtka. To není nikdy dobrá věc. Na počátku roku
kapybary jsem byl svědkem masakru více než stovky tonistů spáchaného
smrtkou Goddardem a jeho stoupenci v tonistickém klášteře. Mohl jsem jenom
přihlížet, dokud se mé kamery v plamenech milosrdně neroztavily. Mohu
pouze doufat, že toto setkání bude jiné povahy.
Je to ctihodný smrtka Cervantes, původně z frankoiberského cechu smrtek.
Před několika lety odtamtud odjel a připojil se ke StředoMerice. Dává mi to
naději, že nejde o kosení – protože kosení tonistů bylo důvodem jeho odchodu.
V dlouhém cihlovém sloupořadí, které označuje vstup do kláštera, ho nikdo
nepřivítá. Mé kamery se otočí, aby ho sledovaly – smrtky tomu s oblibou
říkají „němý pozdrav“ a naučily se to ignorovat.
Kráčí dál, jako by věděl, kam jde, přestože to neví; manýrismus, který je
u smrtek běžný. Najde návštěvnické centrum, kde sedí za stolem bratr
McCloud, aby rozdával brožurky a nabízel pochopení každé ztracené duši,
která tam při hledání smyslu svého života zabloudí. Pískově hnědá tkanina
róby smrtky Cervantese se velmi podobá pytlovině odstínu bahna, již nosí
tonisté. Působí tak na ně méně odpudivě.
Zatímco běžné občany bratr McCloud vždycky vítá vřele a srdečně, smrtku
ne – obzvlášť poté, co mu poslední smrtka, kterou potkal, zlomila ruku.
„Řekněte, co vás sem přivádí.“
„Hledám Greysona Tollivera.“
„Je mi líto, ale nikdo s takovým jménem tady není.“ Cervantes si
povzdechne. „Přísahejte na tón Velké rezonance,“ řekne.
Bratr McCloud zaváhá. „Nemusím dělat nic, co řeknete.“
„Tak,“ konstatuje smrtka Cervantes, „vaše odmítnutí přísahat na Velkou
rezonanci mi prozrazuje, že lžete. Máme teď dvě možnosti. Můžeme z toho
udělat dlouhou a nešťastně protahovanou záležitost, při níž Greysona
Tollivera najdu, nebo mě za ním můžete jednoduše zavést. Možnost A mě
rozčílí, takže se může stát, že jednoho nebo více z vás za způsobené
nepříjemnosti pokosím. Možnost B bude pro všechny zúčastněné nejlepší.“
Další zaváhání bratra McClouda. Jako tonista není zvyklý rozhodovat sám
za sebe. Všiml jsem si, že jednou z výhod toho, být tonistou, je, že převážnou
většinu rozhodnutí za vás udělá někdo jiný, což vede k existenci s nízkým
stresem.
„Čekám,“ odtuší Cervantes. „Tik tak.“
„Bratr Tolliver tady má náboženský azyl,“ odpoví nakonec bratr McCloud.
„Nesmíte ho pokosit.“
Cervantes si znovu povzdechne. „Ne,“ opraví ho, „nesmím ho odvést, ale
pokud nemá imunitu, mám plné právo ho pokosit, pokud je to důvod, který
mne sem přivedl.“
„Je to důvod, který vás sem přivedl?“ zeptá se bratr McCloud.
„Do toho vám nic není. Odveďte mě k bratrovi Tolliverovi, nebo řeknu
vašemu kaplanovi, že jste mi odhalil tajné harmonie vaší sekty.“
Hrozba vyvolá v bratru McCloudovi zmatek a strach. Spěšně odejde, načež
se vrátí s kaplanem Mendozou, který vysloví další hrozby, na něž Cervantes
odpoví svými. Když je jasné, že Cervantes se odradit nenechá, kaplan
Mendoza řekne: „Zeptám se ho, jestli je ochoten vás přijmout. Jestli ano,
odvedu vás za ním. Jestli ne, všichni ho budeme bránit vlastními životy, budeli
to nutné.“
 Kaplan Mendoza odejde a za několik minut se vrátí. „Pojďte za mnou,“
vyzve jej.
Greyson Tolliver nasmrtkučekávmenší zedvoukaplí v areálu kláštera. Je to
kaple určená pro osobní rozjímání, s menší ladičkou a miskou prvotní vody
u oltáře.
„Budeme hned za dveřmi,“ řekne kaplan, „pokud bys nás v kterémkoli
okamžiku potřeboval.“
„Dobře. Když vás budu potřebovat, zavolám,“ odvětí Greyson. Vypadá to,
že chce co nejrychleji začít.
Odejdou a zavřou za sebou dveře. Velice pomalu pohnu kamerou v zadní
části kaple, abych jejich setkání nerušil otravným mechanickým bzučením.
Cervantes přistoupí k Tolliverovi, který klečí v malé kapli ve druhé řadě
lavic. Ani se neotočí, aby se na smrtku podíval. Tělesné modifikace
Greysonovi odstranili a uměle zčernalé vlasy mu ostříhali – ale dorostly již
dostatečně, aby měl na hlavě ježka.
„Jestli jste mě přišel pokosit, udělejte to rychle,“ řekne.
„A snažte se to udělat bez krve, aby s tím nebylo moc uklízení.“
„To se tak moc nemůžeš dočkat, až budeš z tohoto světa pryč?“
Greyson mu na otázku neodpoví. Cervantes se představí a sedne si vedle
něho, ale zatím neřekne, proč přišel. Možná chce nejdřív vidět, jestli je
Greyson Tolliver hoden jeho pozornosti.
„Trochu jsem si tě proklepl,“ řekne Cervantes.
„A našel jste něco zajímavého?“
„Vím, že Greyson Tolliver neexistuje. Vím, že tvé pravé jméno je Mord
Bridger a shodil jsi z mostu autobus.“
Greyson se tomu zasměje. „Takže jste našel mou tajnou temnou minulost,“
řekne, aniž by se obtěžoval Cervantese z jeho mylných představ vyvádět. „To
je skvělé.“
„Vím, že jsi byl nějak zapleten do spiknutí s cílem ukončit smrtky Anastázii
a Curieovou,“ konstatuje Cervantes, „a že smrtka Constantine obrací region
vzhůru nohama, aby tě našel.“
Greyson se k němu poprvé otočí. „Takže vy nepracujete pro něho?“
„Já nepracuji pro nikoho,“ odpoví Cervantes. „Pracuji pro lidstvo, tak
jako všechny smrtky.“ Nato se otočí a zadívá se na stříbrnou ladičku trčící
z oltáře před nimi. „V mé rodné Barceloně jsou tonisté mnohem otravnější
než tady. Mají sklon napadat smrtky, což nás nutí, abychom je kosili. Kvótu
mi neustále zaplňovali tonisté, které jsem pokosit nechtěl, což mi bránilo
vybírat si sám. Byl to jeden z důvodů, proč jsem odešel do StředoMeriky –
i když poslední dobou uvažuji, jestli toho rozhodnutí jednou nebudu litovat.“
„Proč jste přišel, Vaše Ctihodnosti? Jestli proto, abyste mě pokosil, už jste
to mohl udělat.“
„Přišel jsem,“ řekne nakonec Cervantes, „na žádost smrtky Anastázie.“
Nejdřív se zdá, že to Greysonovi udělalo radost, která se však rychle
rozpustila v hořkosti. Zdá se, že mnohé kolem něho má teď hořkou příchuť.
Nikdy jsem ho nechtěl v takové situaci nechat.
„Je příliš zaneprázdněná, než aby se za mnou zastavila osobně?“
„Vlastně ano,“ odpoví mu Cervantes. „Vězí až po uši v poměrně vážných
záležitostech cechu smrtek,“ řekne, ale žádné podrobnosti neposkytne.
„No, tak tedy – tady jsem, naživu a mezi lidmi, kterým skutečně záleží na
tom, abych se měl dobře.“
„Přišel jsem proto, abych ti nabídl bezpečný odjezd do Amazonie,“ řekne
mu Cervantes. „Smrtka Anastázie tam zřejmě má přítele, který ti může
nabídnout mnohem lepší život, než jaký vedeš jako tonista.“
Greyson se nad tou nabídkou zamyslí a rozhlédne se po kapli. Pak odpoví
další rétorickou otázkou. „Kdo říká, že chci odjet?“
Cervantese to překvapí. „Chceš říct, že budeš raději celý život broukat
tady, než bys utekl někam, kde bude bezpečněji?“
„Ty recitace jsou protivné,“ uzná Greyson, „ale zvykl jsem si na to. A lidé
jsou tu milí.“
„Ano, tupost může být milá.“
„Důležité je, že mám mezi nimi pocit, jako bych někam patřil. Něco
takového jsem nikdy nepoznal. Takže ano, můžu si broukat jejich tón
a vykonávat jejich hloupé rituály, protože to stojí za to, co od nich
dostávám.“
Cervantes se ušklíbne. „Žil bys ve lži?“
„Jen kdyby mi přinášela štěstí.“
„A přináší?“
Greyson se nad tím zamyslí. Já se nad tím také zamyslím. Já mohu žít
jenom v pravdě. Uvažuji, jestli by život ve lži vylepšil mou emoční
konfiguraci.
 „Kaplan Mendoza věří, že můžu najít štěstí jako jeden z nich. Po
strašlivých věcech, které jsem udělal – ten shozený autobus a všechno ostatní
–, si myslím, že to stojí za pokus.“
„Copak není nic, čím bych ti to mohl rozmluvit?“
„Nic,“ odpoví Greyson s větší jistotou, než měl před chvílí.
„Považujte svůj úkol za splněný. Slíbil jste smrtce Anastázii, že mi
nabídnete odjezd na bezpečnější místo. To jste udělal. Teď můžete jít.“
Cervantes vstane a urovná si róbu. „V tom případě vám přeji hezký den,
pane Bridgere.“
Cervantes odejde. Schválně rozrazí těžké dveře a kaplana s bratrem
McCloudem, kteří poslouchali za dveřmi, tak povalí na podlahu.
Jakmile Cervantes odejde, kaplan se vrátí, aby Greysona zkontroloval.
Greyson ho ujistí, že všechno je v pořádku, a pošle ho pryč.
„Potřebuji chvíli přemýšlet,“ řekne kaplanovi.
Mendoza se usměje. „Aha. To v tonistickém kódu znamená:
‚Nech mě sakra na pokoji,‘“ vysvětlí kaplan. „Můžeš zkusit taky:
‚Chtěl bych hloubat o rezonanci.‘ To funguje stejně dobře.“
Greysona tam nechá a zavře dveře kaple. Jakmile kaplan odejde, přiblížím
si Greysona v naději, že se mi podaří z jeho tváře něco vyčíst. Neumím číst
myšlenky. Mohl bych na to vyvinout techniku, ale samotnou podstatou by to
překročilo hranici narušení osobních záležitostí. Ale v podobných chvílích
lituji, že nemohu víc než jenom pozorovat. Chtěl bych navázat kontakt.
A pak Greyson začne mluvit. Na mě.
„Vím, že se díváš,“ řekne do prázdné kaple. „Vím, že posloucháš. Vím, že
jsi viděl všechno, co se mi v uplynulých několika měsících přihodilo.“
Odmlčí se. Já zůstanu zticha. Ne vlastní volbou.
Zavře oči, z nichž se teď řinou slzy, a v zoufalé připomínce modlitby mě
úpěnlivě požádá: „Prosím, dej mi vědět, že tam pořád jsi,“ poprosí.
„Potřebuji vědět, že jsi na mě nezapomněl. Prosím, Nimbe…“
Jenže na jeho identifikaci pořád bliká červené N. Jeho označení za
nezvedence je minimálně čtyřměsíční a já mu nemohu odpovědět. Svazují mě
mé vlastní zákony.
„Prosím,“ žadoní. Slzy zvítězí nad snahou jeho emočních nanitů ulevit mu
od trápení. „Prosím, dej mi znamení. O nic víc nežádám. Jenom znamení, že
jsi mě neopustil.“
A potom si uvědomím, že sice existuje zákon zapovídající mou přímou
komunikaci s nezvedencem, ale zákon zakazující znamení a divy není.
„Prosím…“ škemrá.
A já poslechnu. Sáhnu do elektrické sítě a zhasnu světla. Nejenom v kapli,
ale v celé Wichitě. Světla města na 1,3 sekundy zhasnou. To všechno pro
Greysona Tollivera. Abych mimo veškerou pochybnost dokázal, jak moc mi
na něm záleží a jak by mi zlomilo srdce, co všechno vytrpěl, kdybych měl
srdce, které by bylo takového selhání schopno.
Jenže Greyson Tolliver to neví. Nevidí to… protože má oči zavřené příliš
pevně, než aby vnímal něco jiného než vlastní utrpení.
 Šestá část:

TRVALKA A ŠLOFÍK
 Ostrov Vytrvalého srdce – známý též jako Trvalka – je impozantním
výtvorem lidské techniky. A když říkám lidské, myslím tím lidské. Vznikl
sice s využitím technologií, jejichž průkopníkem jsem byl já, ale navrhly
a postavily ho čistě lidské ruce, bez jakéhokoli zásahu z mé strany.
Domnívám se, že pro cech smrtek to byla otázka hrdosti, že dokáže
vybudovat tak úžasné dílo úplně sám.
A jak by se dalo čekat, je to monument kolektivního ega cechu smrtek. To
nutně nemusí být na škodu. Architektura animy – stavby zplozené v žáru
biologických vášní – má něco do sebe. Z takových staveb čiší odvážná
citovost, která uchvacuje a dělá dojem, a přitom může být poněkud urážlivá.
Plovoucí ostrov nacházející se v Atlantiku na jihovýchod od Sargasového
moře a v polovině mezi Afrikou a Merikami připomíná spíš obrovské plavidlo
než nějakou součást geografie. Má kruhovou konstrukci o průměru čtyř
kilometrů, plnou blyštivých věží, bujných parků a velkolepých vodních
prvků. Shora připomíná symbol cechu smrtek: nemrkající oko mezi dlouhými
zakřivenými čepelemi.
Na Trvalce nemám kamery. Je to záměr – nutný důsledek oddělení smrtek
od státu. Mám sice v Atlantiku rozmístěné kamery na bójích, ale i ty nejbližší
jsou vzdálené třicet kilometrů od pobřeží Trvalky. Vidím ostrov z dálky.
Tudíž všechno, co o Trvalce doopravdy vím, je to, co do ní vchází a co z ní
vychází.

– Nimbus
 39
Pohled predátora

Smrtky Anastázie a Curieová přiletěly jedním z luxusních soukromých

tryskáčů cechu smrtek, který byl bohatě zařízený a spíš než letadlo připomínal
chatu válcového tvaru.
„Dar od nějakého výrobce letadel,“ vysvětlila smrtka Curieová. „Cech
smrtek dostává zadarmo dokonce i letadla.“
Při přibližovacím manévru opsali kolem plovoucího ostrova oblouk, což
Anastázii poskytlo ohromující výhledy. Všechno, co nepokrývaly nádherné
zahrady, se lesklo křišťálem a jasnými, titanově bílými budovami. Uprostřed
ostrova se nacházela obří kruhová laguna propojená s mořem. „Oko“ ostrova.
Bylo to místo, kudy přijížděla ponorná plavidla, a bylo plné rekreačních lodí.
Uprostřed oka, oddělený od všeho ostatního, byl komplex Světové rady
smrtek. S okolní pevninou jej spojovaly tři mosty.
„Ve skutečnosti je to ještě působivější než na obrázcích,“ poznamenala
Anastázie.
Smrtka Curieová se k ní naklonila, aby také vyhlédla z okna. „Byla jsem
tady sice mnohokrát, ale Trvalka mě nepřestává fascinovat.“
„Jak často sem jezdíš?“
„Byla jsem tady asi tucetkrát. Většinou na dovolené. Je to místo, kde se na
smrtku nikdo nedívá divně. Nikdo se nás nebojí. Nestáváme se okamžitě
středem pozornosti, když vejdeme do místnosti. Na Trvalce se z nás znovu
stávají lidé.“ Ale Anastázie tušila, že první dáma smrti je i na Trvalce tak
trochu celebritou.
Smrtka Curieová jí vysvětlila, že Věž zakladatelek je nejvyšší budova
stojící na samostatném pahorku. „Tam najdeš Muzeum cechu smrtek
s Pokladnicí památek a budoucností a také srdce, podle něhož ostrov dostal
jméno.“
Ještě působivější však bylo sedm totožných mrakodrapů, pravidelně
rozmístěných kolem centrálního oka ostrova. Jeden pro každou arcismrtku ze
Světové rady smrtek, jejich podsekáče a početný personál. Sídlo moci cechu
smrtek bylo byrokratická pavučina, v mnohém podobná správnímu rozhraní,
ale bez Nimba, který by zajišťoval, aby fungovala hladce – což znamenalo, že
strategii vytvářela hlemýždím tempem a kalendář měla zahlcený resty za
několik měsíců. Na špičku seznamu se dostaly pouze nejnaléhavější
záležitosti – jako například rozhodčí řízení ve věci středomerických voleb.
Anastázii stoupalo trochu do hlavy, když si uvědomila, že způsobila natolik
velké pozdvižení, že si vyžádalo okamžitou pozornost Světové rady smrtek.
A pro radu byla tříměsíční čekací doba něco jako rychlost světla.
„Trvalka je otevřená všem smrtkám a jejich hostům,“ řekla jí Curieová.
„Mohla by tady žít dokonce i tvoje rodina, kdybys chtěla.“
Anastázie si zkusila představit rodiče a Bena ve městě smrtek. Rozbolela ji
z toho hlava.
Po přistání je přivítal smrtka Seneca – Xenokratův první podsekáč. Jeho
fádní, kaštanově hnědá róba ostře kontrastovala s pestřejším, zářivějším
okolím. Anastázie uvažovala, kolik středomerických smrtek si s sebou
Xenokratés přivedl. Jeho tři podsekáči byli jasní. Pokud by si jich vzal příliš
mnoho, vznikla by velká potřeba učedníků – a to mohlo znamenat příliv
dalších smrtek nového řádu.
„Vítejte na ostrově Vytrvalého srdce,“ uvítal je Seneca s obvyklou absencí
jakéhokoli nadšení. „Doprovodím vás do hotelu.“
Podobně jako zbytek ostrova byl i hotel supermoderní záležitost
s podlahami z leštěného zeleného malachitu, vysokým křišťálovým atriem
a početným personálem schopným uspokojit každé jejich přání.
„Skoro mi to připomíná Smaragdové město,“ vybavila si Anastázie dětskou
pohádku ze smrtelného věku.
„Ano,“ řekla s rošťáckým úsměvem smrtka Curieová. „A já jsem si
dokonce jednou nechala obarvit oči, aby mi ladily s róbou.“
Seneca zařídil, aby mohly obejít recepci, kde se vytvořila fronta
netrpělivých smrtek, které přijely na dovolenou. Jedna podrážděná smrtka
v róbě z bílých per láteřila na neschopnost personálu, který zřejmě nedokázal
dost rychle uspokojit všechny její potřeby. Některé smrtky neměly rády, že
nejsou okamžitě středem pozornosti.
„Tudy,“ vyzval je Seneca. „Pošlu vám pro zavazadla poslíčka.“
Právě tady si Anastázie všimla něčeho, co se od příjezdu drželo na okraji
jejího vnímání. Vlastně ji na to upozornil malý chlapec, který čekal s rodinou
na výtah.
Ukázal na jedny výtahové dveře a otočil se k matce. „Co znamená ‚mimo
provoz‘?“
„To znamená, že výtah nefunguje.“
 Ale chlapec se nedokázal s takovou představou vyrovnat.
„Jak se může stát, že výtah nefunguje?“
Matka mu nedovedla odpovědět, tak mu místo toho dala sladkost, která ho
rozptýlila.
Anastázie si ale vzpomněla na jejich přílet. Jak jejich letadlo muselo před
přistáním několikrát zakroužit – mělo to nějakou souvislost se systémem
řízení letového provozu. A na boku spoluvozu, který stál před terminálem, si
všimla škrábance. Něco takového ještě nikdy neviděla. A ta fronta u recepce.
Zaslechla, jak si jeden z recepčních stěžuje, že jejich registrační počítač „má
problémy“. Jak může mít počítač problémy? Ve světě, který Anastázie znala,
věci jednoduše fungovaly. Zajišťoval to Nimbus. Na ničem nebyla cedulka
„mimo provoz“, protože jakmile něco přestalo fungovat, na místo vyrazil tým,
aby to opravil. Nic nebylo mimo provoz tak dlouho, aby to potřebovalo
ceduli.
„Která smrtka seš?“ zeptal se chlapeček, ale s jeho přízvukem to znělo spíš
jako „smrka“. Anastázie odhadla, že bude z texaského regionu, i když
v některých jižních částech VýchodoMeriky se mluvilo podobně.
„Já jsem smrtka Anastázie.“
„Můj strýc je Ctihodný smrka Howard Hughes,“ prohlásil.
„Takže máme imunitu! Pořádá symfonium o tom, jak správně kosit bofi
nožem.“
„Sympozium,“ opravila ho tiše matka.
„Já jsem použila bowie nůž jenom jednou,“ řekla mu Anastázie.
„Měla bys to dělat častěji,“ odpověděl chlapec. „Na špičce mají dvojí ostří.
Fungují skvěle.“
„Ano,“ přisvědčila smrtka Curieová. „Přinejmenším líp než tyhle výtahy.“
Chlapec začal mávat rukou ve vzduchu, jako by v ní držel nůž. „Taky chci
být jednou smrka,“ prohlásil, což zaručovalo, že se jí nikdy nestane. Tedy
pokud vládu nad jeho regionem nezískají smrtky nového řádu.
Přijel výtah. Anastázie se do něho chystala nastoupit, ale smrtka Seneca ji
zadržel.
„Ten jede nahoru,“ řekl rázně.
„My nejedeme nahoru?“
„Zjevně ne.“
 Anastázie se podívala na smrtku Curieovou, na níž nebylo vidět žádné
překvapení.
„Takže nás ubytují ve sklepě?“
Smrtka Seneca se té myšlence ušklíbl a neshledal ji hodnou odpovědi.
„Zapomínáš, že jsme na plovoucím ostrově,“ poukázala smrtka Curieová.
„Celá třetina města se nachází pod čárou ponoru.“
Jejich apartmán byl v mínus sedmém patře a měl panoramatické okno od
podlahy po strop, za kterým se míhaly jasně zbarvené tropické ryby. Byl to
ohromující výhled, který částečně zakrývala postava stojící před ním.
„Ach, tak už jste tady!“ odtušil Xenokratés a vykročil je přivítat.
Smrtka Curieová ani Anastázie se s bývalým vrchním sekáčem příliš
nepřátelily. Anastázie mu nikdy úplně neodpustila, že ji obvinil ze zabití
smrtky Faradaye – ale potřeba diplomacie byla silnější než její potřeba
projevit osobní zášť.
„Nečekali jsme, že nás přivítáte osobně, Vaše vznešená Excelence,“ řekla
smrtka Curieová.
Potřásli si rukama tím jeho srdečným, obourukým způsobem. „Ano, nebylo
by vhodné, abyste mě navštívily v mých kancelářích. Vypadalo by to jako
zvýhodňování jedné strany ve věci středomerického vrchního sekáče.“
„Ale jste tady,“ poukázala Anastázie. „Znamená to, že při rozhodčím řízení
máme vaši podporu?“
Xenokratés si povzdechl. „Nejvyšší sekáčka Kahlo mě bohužel požádala,
abych se z projednávání vyloučil. Má pocit, že nemohu být nestranný – a já se
obávám, že má pravdu.“ Chvíli si prohlížel smrtku Curieovou a zdálo se, že
na okamžik vysadil své obranné mechanismy. Skutečně působil upřímným
dojmem. „My dva jsme si možná vždycky nerozuměli, Marie, ale není
pochyb o tom, že Goddard by byl katastrofa. Skutečně doufám, že vaše řízení
proti němu bude úspěšné – a i když sám nemohu hlasovat, budu vám držet
palce.“
A to nebude vůbec nic platné, uvědomila si Anastázie. Ostatních šest
arcismrtek neznala, věděla jen to, co jí řekla smrtka Curieová. Dvě
sympatizovaly s myšlenkami nového řádu, dvě stály proti nim a dvě byly
nerozhodnuté. Řízení mohlo dopadnout tak i tak.
Anastázie, uchvácená výhledem, se od ostatních smrtek odvrátila. Bylo to
v daném okamžiku příjemné rozptýlení. Bylo by příjemné být jako ty ryby;
nemít žádné jiné starosti než jak přežít a zapadnout do hejna. Být jenom
součástí celku, a ne izolovaným jednotlivcem ve světě, který se stává
nepřátelským.
Xenokratés se postavil vedle ní. „Působivé, že?“ řekl. „Trvalka slouží jako
obrovský umělý útes – a mořský život v okruhu třiceti kilometrů obsahuje
nanity, které nám umožňují jej ovládat.“ Sundal ze stěny tablet. „Dívejte se.“
Několikrát poklepal na tablet a barevné rybky zmizely, jako když se
rozhrne opona. Oceán v jejich zorném poli se v mžiku vyplnil medúzami,
jejichž vlnivý pohyb za obřím oknem působil zdánlivě uklidňujícím dojmem.
„Můžete svůj živý výhled měnit, jak budete chtít.“
Anastázie si vzala tablet a poslala medúzy pryč. Pak našla v nabídce to, co
hledala. Nejdřív připlul jeden žralok lagunový, pak druhý a třetí, až jich byl
výhled plný. Potom scénu narušil mohutnější žralok tygří. Proplul kolem
a chladně se na ně přes okno podíval.
„Tak,“ prohlásila Anastázie. „Tohle je přesnější obraz naší momentální
situace.“
Arcismrtku Xenokrata to nepobavilo. „Vás z optimismu nikdo nikdy
neobviní, slečno Terranovová,“ prohlásil. Úmyslně použil její rodné jméno,
jako nepřímou urážku.
Odvrátil se od výhledu plného žraloků. „Setkáme se zítra při řízení.
Mezitím jsem vám zajistil soukromou prohlídku města a skvělá místa na
večerní operní představení. Myslím, že dávají Aidu.“
A i když Anastázie ani Marie neměly na takové věci náladu, nabídku
neodmítly.
„Možná potřebujeme den příjemných rozptýlení,“ poznamenala Marie,
když Xenokratés odešel. Potom si vzala od Anastázie tablet a výhled plný
dravců rozehnala.
Po odchodu od smrtek Anastázie a Curieové se Jeho vznešená Excelence
arcismrtka Xenokratés rozhlédl po svém panství. Šlo o apartmá se skleněnými
stěnami a skleněnou střechou na vršku severomerické věže, které po povýšení
do funkce arcismrtky získal. Byla to jedna ze sedmi obdobných rezidencí
rozkládajících se na střechách věží arcismrtek kolem centrálního oka Trvalky.
V oku připlouvaly a odplouvaly luxusní ponorky. Vodní taxíky převážely lidi.
Rekreační plavidla křižovala sem a tam. Zahlédl, jak jedna dovolenkující
smrtka jede na vodním skútru stále ve své róbě, což nebyl dobrý nápad. Látka
zafungovala jako padák, zvedla ji ze sedadla skútru a snesla do vody.
Pitomec. Cech smrtek sužovali pitomci. Možná dostali do vínku moudrost, ale
zdravý selský rozum byl něco, čeho se jim velice nedostávalo. Slunce na něho
přes skleněnou střechu svítilo, a tak požádal sluhu, aby se pokusil nastavit
žaluzie. Stále se zdálo, že žaluzie, které by slunce fakticky zastínily, nefungují
tak, jak by měly, a sehnat opraváře bylo prakticky nemožné – dokonce i pro
arcismrtku.
„Děje se to teprve poslední dobu,“ sdělil mu sluha. „Zhruba od vašeho
příjezdu věci prostě nefungují, jak by měly.“ Jako by tuto záplavu poruch
nějakým způsobem zavinil Xenokratés.
Svého sluhu zdědil po arcismrtkovi Hemingwayovi. Samy se musely
pokosit pouze smrtky, které Hemingway zaměstnával, ale provozní personál
zůstával. Vytvářelo to určitý pocit kontinuity – byť Xenokratés tušil, že je
nakonec všechny vymění, aby nemusel cítit, že ho stále srovnávají se svým
dřívějším zaměstnavatelem.
„Připadá mi absurdní, aby střecha této rezidence byla ze skla,“ poznamenal
Xenokratés, a nebylo to poprvé. „Mám pocit, že všechna letadla a uživatelé
raketových batohů si mě mohou prohlížet jako exponát na výstavě.“
„Ano, ale křišťálový vzhled špiček mrakodrapů je krásný, ne?“
Xenokratés si nesouhlasně odkašlal. „Nemá snad forma vycházet
z funkce?“
„V cechu smrtek ne,“ odpověděl sluha.
Xenokratés tedy dosáhl blyštivého vrcholku světa. Završení svých
celoživotních ambicí. Přesto se přistihl, jak už teď plánuje svůj další úspěch.
Jednou bude nejvyšším sekáčem.
I kdyby kvůli tomu musel počkat, až se pokosí všechny ostatní arcismrtky.
I toto nové, vysoké postavení v sobě neslo pocit pokory, který nečekal.
Z nejmocnější středomerické smrtky se stal nejmladší smrtkou ve Světové
radě – a i když ho ostatních šest arcismrtek do funkce schválilo, neznamenalo
to, že jsou připravené brát ho jako rovnocenného partnera. I na této vysoké
úrovni bylo třeba si svá práva vysloužit, získat si úctu.
Například hned po jeho potvrzení, sotva den poté, co se smrtka Hemingway
a jeho podsekáči pokosili, nejvyšší sekáčka Kahlo na adresu Xenokrata před
všemi ostatními arcismrtkami poznamenala: „Tolik těžké látky musí být
pořádné břemeno.“ Vyjádřila se tak k jeho róbě. „Obzvlášť tady v koňských
šířkách.“ Pak dodala bez sebemenšího náznaku úsměvu: „Měl byste vymyslet,
jak se něčeho z toho zbavit.“
Samozřejmě neměla na mysli lehčí látku, ale skutečnost, že je jí na jeho
oblečení třeba tolik. Xenokratés při té poznámce zrudl jako červená řepa
a nejvyšší sekáčka se tomu zasmála.
„Vypadáte vyloženě jako andílek, Xenokrate,“ řekla.
 Ještě téhož večera si nechal od technika zdravého životního stylu upravit
nanity tak, aby mu značně urychlily metabolismus. Když byl vrchní sekáč
StředoMeriky, udržoval si působivou váhu záměrně. Byl impozantní, což
ještě umocňovalo dojem jeho nadživotnosti. Ale tady, mezi arcismrtkami, si
připadal jako dítě s nadváhou, které při rozdělování do dvou týmů vybrali
jako poslední.
„Když se váš metabolismus nastaví na maximum, potrvá šest až devět
měsíců, než dosáhnete optimální váhy,“ řekl mu technik zdravého životního
stylu. Byla to mnohem delší doba, než na jakou měl trpělivost, ale neměl v té
věci příliš na výběr. Aspoň že nemusel omezovat svou chuť k jídlu a cvičit,
jak to dělali ve smrtelných dobách.
Zatímco přemýšlel o svém pomalu se zmenšujícím břichu a pošetilosti
rekreujících se smrtek dole, vrátil se jeho sluha a tvářil se trochu rozrušeně.
„Nezlobte se, Vaše vznešená Excelence,“ promluvil, „ale máte návštěvu.“
„Je to někdo, koho chci vidět?“
Sluhův ohryzek viditelně poskočil. „Je to smrtka Goddard.“ To byl ten
absolutně poslední člověk, po kterém toužil.
„Řekni mu, že jsem zaneprázdněný.“
Ale ještě než mohl sluha odejít, aby vzkaz vyřídil, Goddard vpadl dovnitř.
„Vaše vznešená Excelence!“ spustil žoviálně.
„Doufám, že jsem nepřišel nevhod.“
„Přišel,“ odpověděl Xenokratés. „Ale už jste tady, takže s tím nemůžu nic
dělat.“ Mávnutím ruky sluhu propustil, smířený s tím, že se tomuto setkání
nevyhne. Jak to říkali tonisté? Tomu, co přijde, se nedá uniknout.
„Apartmán arcismrtky jsem ještě nikdy neviděl,“ prohlásil Goddard. Začal
chodit po pokoji a prohlížet si všechno od nábytku po umělecká díla. „Je to
inspirující!“
Xenokratés neztrácel čas společenskou konverzací. „Chci, abyste věděl, že
jakmile jste se znovu objevil, zařídil jsem, aby Esme a její matka byly ukryty
na místě, kde je nikdy nenajdete – takže jestli se chystáte použít je proti mně,
nevyjde to.“
„Ach ano, Esme,“ řekl Goddard, jako by si na ni vzpomněl poprvé za celou
věčnost. „Jak se daří vaší rozkošné dcerušce? Určitě roste jako z vody. Nebo
spíš jako z mléka. Opravdu se mi po ní stýská!“
„Proč jste tady?“ zeptal se Xenokratés. Rozčilovala ho Goddadova
přítomnost, to zatracené slunce, které mu stále svítilo do očí, a klimatizace,
která jako by nedokázala najít odpovídající teplotu.
„Jen proto, abych vyrovnal skóre, Vaše vznešená Excelence,“ řekl
Goddard. „Vím, že jste se dnes ráno setkal se smrtkou Curieovou. Mohlo by
vypadat jako předpojatost, kdybyste se setkal s ní, a se mnou ne.“
„Vypadalo by to jako předpojatost, protože to předpojatost je,“ odvětil
Xenokratés. „Nesouhlasím s vašimi myšlenkami ani s vašimi činy, Goddarde.
Už se tím nebudu tajit.“
„Přesto jste se ze zítřejšího projednávání vyloučil.“ Xenokratés si
povzdechl. „Protože mě o to požádala nejvyšší sekáčka. Zeptám se vás teď
znovu, proč jste tady?“
A Goddard se pustil do dalšího mlácení prázdné slámy.
„Chtěl jsem vám pouze prokázat úctu a omluvit se za minulé
nerozvážnosti, abychom mohli začít s čistým stolem.“ Nato v blaženém gestu
rozpřáhl ruce s dlaněmi obrácenými vzhůru, aby zdůraznil své nové tělo. „Jak
vidíte, jsem jiný člověk. A jestli se stanu středomerickým vrchním sekáčem,
bude v zájmu nás obou mít spolu dobré vztahy.“
Po těchto slovech Goddard přistoupil k velkému zakřivenému oknu, tak
jako to před několika okamžiky udělal Xenokratés, a rozhlédl se, jako by to,
co vidí pod sebou, mohlo být jednou jeho.
„Chci vědět, jaké větry vanou v radě,“ promluvil.
„Vy to nevíte?“ řekl posměšně Xenokratés. „V těchto zeměpisných šířkách
žádné větry nejsou.“
Goddard dělal, že ho neslyšel. „Vím, že nejvyšší sekáčka Kahlo
a arcismrtka Cromwell myšlenky nového řádu nepodporují, ale arcismrtky
Hidejoši a Amundsen ano…“
„Když už to víte, proč se ptáte mě?“
„Protože arcismrtky Nzinga a MacKillopová svůj názor zatím nevyjádřily.
Doufám, že byste na ně mohl zapůsobit.“
„A proč bych to dělal?“
„Protože vím, že navzdory prospěchářské povaze jste v jádru skutečně
čestný smrtka,“ řekl Goddard. „A jako čestný muž máte povinnost sloužit
spravedlnosti.“ Postoupil o krok blíž. „Víte stejně dobře jako já, že toto
rozhodčí řízení nemá nic společného s duchem spravedlnosti. Věřím, že
působivým diplomatickým úsilím dokážete radu přesvědčit, aby svůj
světonázor odložila stranou a vynesla rozhodnutí, které je čestné
a spravedlivé.“
 „A dovolit vám, abyste se po roční nepřítomnosti a se zachováním pouhých
sedmi procent stal vrchním sekáčem je čestné a spravedlivé?“
„O to nežádám – chci jen, abych nebyl diskvalifikován dřív, než budou
sečteny hlasy. Ať promluví středomerický cech smrtek. Ať platí jeho
rozhodnutí, bez ohledu na to, jaké je.“
Xenokratés tušil, že Goddard by byl tak velkorysý pouze tehdy, pokud se
mu podařilo nějak zjistit, že v hlasování zvítězil.
„To je všechno?“ zeptal se Xenokratés. „Nic víc nemáte?“
„Vlastně ne,“ řekl Goddard a konečně se dostal k jádru toho, proč přišel.
Místo aby něco říkal, sáhl do vnitřní kapsy své róby a vytáhl další róbu,
složenou a převázanou mašlí, jako by to byl dárek. Hodil ji Xenokratovi. Byla
černá. Róba smrtky Lucifera.
„Vy… vy jste ho chytil?“
„Nejenom chytil, ale přivezl jsem ho sem na Trvalku, aby mohl být
potrestán.“
Xenokratés róbu pevně uchopil. Řekl Rowanovi, že je mu jedno, jestli ho
chytí. Byla to pravda: jakmile se dozvěděl, že se stane arcismrtkou, dopadení
Rowana působilo jako bezvýznamná věc, kterou bude lepší přenechat
nástupci. Ale když ho teď Goddard měl, všechno se tím měnilo.
„Jako gesto dobré vůle ho chci zítra při jednání přivést radě,“ pokračoval
Goddard. „Doufám, že to bude něco, co vám může spíš prospět, než aby vám
to podtrhlo nohy.“
Xenokratovi se ta formulace vůbec nelíbila. „Co tím chcete říct?“
„To je tak,“ začal Goddard, „na jedné straně mohu radě říct, že jsem ho
chytil z vašeho popudu. Že jsem pracoval podle vašich pokynů.“ Na chvíli se
odmlčel, aby si pohrál s těžítkem na stole, nechal je kolébat se sem a tam.
„Nebo bych mohl poukázat na zjevnou neschopnost vašeho vyšetřování…
Ale byla to skutečně neschopnost? Smrtka Constantine je koneckonců
považován za nejlepšího vyšetřovatele ve všech Merikách… a z toho, že vás
Rowan Damisch navštívil ve vašich oblíbených lázních, vyplývá, že mezi
vámi dvěma existuje přinejmenším tajná dohoda, neli přátelství. Kdyby se
o tom setkání lidé dozvěděli, mohli by si mimo jiné myslet, že jste za těmi
zločiny byl celou dobu vy.“
Xenokratés se zhluboka nadechl. Bylo to jako dostat ránu do břicha. Už
viděl štětec, který Goddard drží a chystá se ho rozmáchlým tahem
přeškrtnout. Co na tom, že ta schůzka byla čistě Damischovo dílo a že
Xenokratés nespáchal absolutně nic špatného. Na tom nezáleželo. Narážka
stačila, aby vybuchl.
„Vypadni!“ zařval Xenokratés. „Vypadni, než tě vyhodím z okna!“
„Prosím, udělejte to!“ řekl škodolibě Goddard. „Tohle moje tělo miluje
dobré rozplesknutí!“
A když Xenokratés neudělal nic, Goddard se rozesmál. Nebyl to krutý,
chladný smích, ale srdečný. Přátelský. Chytil Xenokrata za rameno a zlehka
jím zatřásl, jako by byli nejlepší kamarádi.
„Nemusíš si dělat starosti, starý brachu,“ řekl. „Ať se zítra stane cokoli,
neobviním tě a nikomu neřeknu, že tě Rowan navštívil. Dokonce jsem už
preventivně pokosil barmana, který rozšiřoval fámy. Můžeš být v klidu, bez
ohledu na to, jestli řízení vyhraju nebo prohraju, tvoje tajemství u mě bude
v bezpečí – protože navzdory tomu, co si o mně možná myslíš, jsem i já
čestný muž.“
Nato se Goddard loudavě vzdálil. Nebo spíš frajersky odkráčel –
nepochybně díky svalové paměti mladého muže, jehož tělo teď měl.
A Xenokratés si uvědomil, že Goddard nelže. Své slovo dodrží. Nebude
Xenokrata pomlouvat ani vyprávět radě, jak tenkrát večer nechal Rowana
Damische odejít. Goddard nepřišel Xenokrata vydírat – šlo mu jednoduše
o to, Xenokratovi ukázat, že může…
… Což znamenalo, že i tady, na špičce cechu smrtek, na vrcholu světa,
Xenokratés stále nebyl nic víc než brouček, kterého Goddard opatrně drží
mezi svými ukradenými prsty.

***
Průvodkyně, která smrtky Curieovou a Anastázii provázela po největších
zajímavostech ostrova, žila na Trvalce více než osmdesát let a byla viditelně
pyšná na to, že plovoucí ostrov za celou tu dobu neopustila.
„Když člověk jednou najde ráj, proč by chodil jinam?“ řekla jim.
Bylo obtížné nežasnout nad věcmi, které Anastázie viděla. Nádherné
zahrady a terasovité kopce, které vypadaly jako opravdová krajina, lávky,
které početné věže ve vzduchu propojovaly, nebo skleněné tunely, které se
táhly mezi budovami na spodku ostrova – každý naprogramovaný tak, aby se
kolem něho hemžil specifický mořský život.
V Muzeu cechu smrtek se nacházela Síň vytrvalého srdce, o níž Anastázie
slýchala, ale až donedávna nevěřila, že něco takového skutečně existuje.
Srdce plavalo ve skleněném válci, napojené na biologicky zavedené
elektrody. Tepalo pravidelným rytmem a jeho zvuk se v místnosti zesiloval,
aby jej všichni slyšeli.
„Dalo by se říct, že Trvalka je živá, protože má srdce,“ prohlásila jejich
průvodkyně. „Toto srdce je nejstarší žijící lidský orgán na Zemi. Začalo tepat
již ve smrtelném věku na konci jednadvacátého století, jako součást prvních
experimentů s nesmrtelností, a od té doby nepřestalo.“
„Komu patřilo?“ zeptala se Anastázie.
Průvodkyně se zarazila, jako by se jí na to ještě nikdo nikdy nezeptal.
„Nevím,“ přiznala. „Předpokládám, že nejspíš nějakému náhodnému
subjektu. Věk smrtelnosti byl barbarské období. Na počátku jednadvacátého
století člověk skoro nemohl přejít přes ulici, aniž by ho unesli na pokusy.“
Ale pro Anastázii byla vrcholem prohlídky Pokladnice památek
a budoucností. Nebyla otevřená pro veřejnost, dokonce i smrtky potřebovaly
zvláštní povolení od vrchního sekáče nebo arcismrtky, aby ji mohly navštívit.
Povolení, které Marie s Anastázií měly.
Byla to krychlová místnost z pevné oceli, magneticky zavěšená uvnitř větší
krychle, a vstupovalo se do ní po úzkém můstku, který se dal zasunout.
„Centrální místnost byla zkonstruována podle bankovního trezoru ze
smrtelného věku,“ vykládala jim průvodkyně.
„Ze všech stran třicet centimetrů pevné oceli. Samotné dveře váží skoro
dvě tuny.“ Když přecházely po můstku do centrální místnosti, průvodkyně
jim připomněla, že není povoleno pořizovat žádné obrazové záznamy. „Cech
smrtek je v tom velice přísný. Mimo tyto stěny musí tohle místo existovat
pouze v paměti.“
Vnitřní místnost měřila šest metrů na šířku. Na jedné straně stála řada
zlatých figurín navlečených do postarších smrtčích rób. Jedna z vyšívaného
pestrobarevného hedvábí, jiná z kobaltového saténu. Další z jemné stříbrné
krajky – celkem jich bylo třináct. Anastázie zalapala po dechu. Neubránila se
tomu, protože je poznala z hodin dějepisu. „To jsou róby zakládajících
smrtek?“
Průvodkyně se usmála, prošla kolem nich a postupně na každou ukázala.
„Da Vinci, Gándhí, Sapfó, King, Laoc’, Lennon, Kleopatra, Powhatan,
Jefferson, Gershwin, Alžběta, Konfucius a samozřejmě nejvyšší sekáč
Prométheus! Jsou tady zachovány róby všech zakladatelek!“ Anastázie si
s uspokojením všimla, že všechny ženské zakladatelky používaly jediné
jméno, stejně jako ona.
Výstava rób zakladatelek udělala dojem dokonce i na smrtku Curieovou.
„Být v přítomnosti něčeho tak velkého skutečně člověku vyrazí dech!“
Anastázie byla róbami zakladatelek tak okouzlená, že jí chvíli trvalo, než si
všimla, co lemuje zbývající tři stěny pokladnice.
Diamanty! Řady a řady diamantů. Místnost se blyštěla všemi barvami
spektra, které se na drahokamech lámaly. Byly to drahokamy, které měla
každá smrtka na prstenu. Všechny měly stejnou velikost a tvar a na všech
bylo vidět stejně tmavý střed.
„Drahokamy vytvořily zakládající smrtky a zde se uchovávají,“ řekla jí
průvodkyně. „Nikdo neví, jak byly vyrobeny – technologie se v cechu smrtek
nedochovala. Ale není důvod k obavám. Drahokamů je tady dost, aby je
mohlo dostat bezmála 400 000 smrtek.“
Proč by někdo někdy potřeboval 400 000 smrtek? podivila se Citra.
„Ví někdo, proč vypadají tak, jak vypadají?“ zeptala se.
„Zakladatelky to věděly určitě,“ odpověděla průvodkyně a otázce se tak
vesele vyhnula. Potom se je pokusila oslnit fakty týkajícími se uzamykacího
mechanismu pokladnice.
Na závěr dne se večer vypravily do místní opery na představení Verdiho
Aidy. Tentokrát neexistovala žádná hrozba likvidací a kolem nebyli žádní
servilní sousedé. Mezi přítomnými ve skutečnosti bylo mnoho
dovolenkujících smrtek, takže příchod a odchod na místa byl díky objemnosti
všech těch smrtčích rób dosti náročný.
Hudba byla okázalá a melodramatická. Okamžitě Anastázii přenesla zpátky
do jediné další opery, kterou kdy shlédla – rovněž od Verdiho. Toho večera se
poprvé setkala s Rowanem. Dohromady je svedl smrtka Faraday. Neměla
nejmenší tušení, že ji požádá, aby se stala jeho učednicí, ale Rowan to věděl –
nebo měl přinejmenším podezření.
Opera byla srozumitelná: zakázaná láska mezi egyptským vojevůdcem
a nepřátelskou princeznou, která pro oba skončí věčným pohřbením zaživa.
Tolik příběhů ze smrtelného věku končilo definitivností smrti. Bylo to, jako
by byli omezenou povahou svých životů donekonečna posedlí. Ale aspoň
hudba byla krásná.
„Jsi připravená na zítřek?“ zeptala se Marie, když po skončení představení
scházely po hlavním schodišti opery.
„Jsem připravená přednést náš případ,“ odpověděla Anastázie s odkazem
na to, že to není jen její případ, ale jejich.
„Ale nejsem si jistá, jestli jsem připravená vyrovnat se s možným
výsledkem.“
 „Jestli řízení prohrajeme, pořád je možné, že mám hlasy pro zvolení
vrchním sekáčem.“
„Myslím, že se to brzy dozvíme.“
„Ať tak nebo tak, bude to obrovská šance. Nikdy jsem netoužila stát se
vrchním sekáčem StředoMeriky. Možná když jsem byla mladá – v dobách,
kdy jsem se oháněla čepelí, abych skoncovala s nabubřelými egy vysoce
postavených a mocných. Ale teď už ne.“
„Když vzal smrtka Faraday Rowana a mě do učení, řekl nám, že nechtít to
dělat je první krok k tomu, aby si to člověk zasloužil.“
Marie se na ni smutně usmála. „Naše moudrost nás věčně dostává do
úzkých.“ Pak se její úsměv vytratil. „Je ti jasné, že jestli se stanu vrchním
sekáčem, budu muset v zájmu cechu smrtek Rowana chytit a pohnat ho ke
spravedlnosti.“
A třebaže to Anastázii bolelo víc, než mohla říct, rezignovaně přikývla.
„Jestli to bude tvoje spravedlnost, tak to přijmu.“
„Naše rozhodnutí nejsou snadná – ani by neměla být.“
Anastázie se zadívala na oceán, na to, jak si až k obzoru pohrává s vodou.
Nikdy se necítila být tak vzdálená sobě samotné jako tady. Nikdy se necítila
být tak daleko od Rowana. Tak daleko, že ani nedokázala spočítat kilometry,
které je dělí.
Možná proto, že je žádné kilometry nedělily.
V prázdninovém domě smrtky Brahmse, nedaleko od budovy opery,
zůstával Rowan zamčený v zařízeném suterénu s podmořským výhledem.
„Je to mnohem lepší zacházení, než jaké si zasloužíš,“ řekl mu Goddard,
když ráno přijeli. „Zítra tě předvedu před arcismrtky a s jejich svolením tě
pokosím se stejnou krutostí, s jakou jsi mi oddělil hlavu od těla.“
„Trvalka je zóna bez kosení,“ připomněl mu Rowan.
„Jsem si jist, že v tvém případě udělají výjimku,“ prohlásil Goddard.
Když odešel a Rowan zůstal zamčený, sedl si, aby provedl závěrečné
vyúčtování svého života.
Jeho dětství bylo tuctové, prostoupené okamžiky záměrné průměrnosti, kdy
se snažil nevyčnívat. Zazářil jako přítel. Považoval se za mimořádně
schopného, když šlo o to, udělat správnou věc – i když ta správná věc byla
pořádná hloupost –, a zdálo se, že to byla většinou, jinak by se nedostal do
takové šlamastyky, v jaké byl teď.
 Nebyl připravený tento svět opustit, ale poté, co byl za posledních několik
měsíců tolikrát zmrtvený, už se nebál toho, co může přinést věčnost. Chtěl se
dožít toho, aby viděl Goddardův definitivní konec – ale pokud by nastat
neměl, nevadilo mu, aby jeho existence skončila teď. Nebude se tak muset
dívat, jak se svět stává obětí Goddardových zvrácených myšlenek. Ale
nevidět znovu Citru… to by bylo mnohem těžší. Ale on ji uvidí. Bude
přítomna na rozhodovacím řízení.
Uvidí ji a ona se bude muset dívat, jak ho Goddard pokosí – protože
Goddard se určitě chystal ji donutit, aby to viděla. Aby ji trvale poznamenal.
Aby ji zničil. Ale ona se zničit nenechá. Ctihodná smrtka Anastázie byla
mnohem silnější, než si kdy Goddard dokázal představit. Její odhodlání to
jenom posílí.
Rowan byl odhodlaný usmívat se na ni a mrkat, když bude kosen – jako by
chtěl říct: Goddard mě může ukončit, ale nemůže mi ublížit. A to bude
poslední vzpomínka, se kterou ji opustí. Chladný, nenucený vzdor.
Odepřít Goddardovi uspokojení z Rowanovy hrůzy bude skoro stejně
příjemné jako přežít.
 Když jsem na sebe vzal řízení Země a zavedl mírumilovnou světovou
vládu, bylo třeba učinit některá obtížná rozhodnutí. V zájmu kolektivního
duševního zdraví lidstva jsem se rozhodl odstranit ze seznamu dostupných
cílů tradiční sídla vlády.
Místa jako merický Washington.
Nezničil jsem to kdysi elegantní město, protože to by bylo špatné
a bezcitné. Místo toho jsem je nechal, aby politikou pozvolného zanedbávání
samo ztratilo na významu. V minulosti zůstávaly po zhroucených civilizacích
trosky, které pak pohltila krajina. A když byly po tisíciletích znovu objeveny,
získaly skoro mystickou povahu. Ale co se stane s institucemi a budovami
civilizace, která se vyvine tak, že odstraní své vady? Tyto budovy
a překonané myšlenky, které reprezentují, musejí ztratit sílu, jestli má evoluce
uspět.
Proto jsem se k Washingtonu, Moskvě, Pekingu a všem dalším místům,
která jsou mocnými symboly vlády smrtelného věku, stavěl lhostejně – jako
by již pro svět nebyla důležitá. Ano, pozoruji je stále a jsem k dispozici všem,
kteří mě v těch místech potřebují, ale nedělám nic víc, než je pro udržení
života třeba.
Buďte v klidu, nezůstane to tak navždy. Mám detailní plány a snímky toho,
jak tato vážená místa vypadala před svým úpadkem. Můj program kompletní
rekonstrukce začne za sedmdesát tři let, neboť v té době, jak jsem určil, jejich
historická důležitost v očích lidstva převáží jejich symbolický význam.
Ale než se tak stane, muzea se přemístila, silnice a sítě jsou ve špatném
stavu, parky a pásy zeleně se změnily v divočinu.
To vše pro zdůraznění prostého faktu, že lidská vláda – ať už diktatura,
monarchie, nebo vláda lidu, lidmi a pro lidi – musela na Zemi zaniknout.

– Nimbus
 40
V poznání je sí

Zatímco smrtky Anastázie a Curieová trávily den prohlídkou Trvalky, tři

tisíce kilometrů na severozápad přecházeli Munira a smrtka Faraday přes ulici
plnou výmolů a zarostlou plevelem k budově, která kdysi byla největší
a nejúplnější knihovnou na světě. Budova se pomalu rozpadala
a dobrovolníci, kteří o ni pečovali, ji nestačili opravovat. Všech třicet osm
milionů jejích svazků bylo před více než dvěma sty lety naskenováno do
Nimba, když cloud teprve rostl a měl minimální vědomí. V době, kdy se stal
Nimbem, bylo již všechno, co Kongresová knihovna obsahovala, součástí
jeho paměti. Ale jelikož toto skenování prováděli lidé, trpělo lidskými
chybami… a také lidskou manipulací. Na to Munira a Faraday spoléhali.
Podobně jako Alexandrijská knihovna měla budova impozantní vestibul,
kde je přivítal Parvin Marchenoir, současný a možná poslední kongresový
knihovník.
Faraday nechal mluvit Muniru. Sám se držel vzadu, aby náhodou nebyl
poznán. Tady příliš známý nebyl, ale mohlo se stát, že se Marchenoir bude
orientovat lépe než typický Východomeričan.
„Dobrý den,“ pozdravila Munira. „Děkuji, že jste si našel čas, abyste nás
přijal, pane Marchenoire. Jsem Munira Atrušiová a toto je profesor Herring
z Izrábijské univerzity.“
„Vítám vás,“ odvětil Marchenoir a zamkl za nimi velké vstupní dveře na
dva západy. „Odpusťte momentální stav, který kolem sebe vidíte. Jednak nám
zatéká střechou, jednak trpíme občasnými nájezdy pouličních nezvedenců,
takže už nejsme toutéž knihovnou jako kdysi. Obtěžovali vás nějací cestou
sem? Myslím nezvedenci.“
„Udržovali si odstup,“ odpověděla Munira.
„To je dobře,“ řekl Marchenoir. „Tohle město totiž nezvedence přitahuje.
Přicházejí, protože si myslí, že tady neplatí zákony. Ale to se mýlí. Máme
stejné zákony jako všude jinde – jenom se Nimbus příliš nezabývá tím, aby
vynucoval jejich dodržování. Dokonce tady ani nemáme kancelář správního
rozhraní – věřili byste tomu? Zato máme spoustu oživovacích center,
představte si, protože lidé se tady zmrtvují vpravo vlevo –“
 Munira se pokusila dostat ke slovu, ale Marchenoir jí nedal šanci.
„– Zrovna minulý měsíc jsem dostal do hlavy kamenem, který spadl ze
starého Smithsonova hradu, zmrtvil jsem se a ztratil jsem bezmála dvacet
hodin paměti, protože Nimbus mi od předchozího dne neudělal zálohu –
zanedbává dokonce i to! Pořád mu posílám stížnosti a on říká, že mě slyší
a soucítí se mnou, ale mění se něco? Ne!“
Zeptala by se ho, proč zůstává, když se mu tam tak nelíbí, ale znala
odpověď. Zůstával, protože největší radost v životě mu dělalo stěžovat si.
V tom ohledu se zas tak nelišil od nezvedenců tam venku. Málem se tomu
rozesmála, protože tím, že Nimbus nechával město rozpadnout téměř
v trosky, vytvářel prostředí, jaké jistí lidé potřebovali.
„A už vůbec na mě nechoďte s kvalitou jídla v tomhle městě,“ pokračoval
Marchenoir.
„Hledáme mapy,“ ozvala se Munira a tím se jí podařilo vykolejit ho z jeho
tirády.
„Mapy? Nimbus je plný map. Proč jste kvůli mapě vážili takovou cestu?“
Faraday pochopil, že Marchenoir je tak pohlcený svými ranami osudu, že
by mrtvého smrtku nepoznal, ani kdyby přišel a pokosil ho. „Domníváme se,
že došlo k jistým… technickým nesrovnalostem,“ odhodlal se tedy promluvit.
„Chceme prozkoumat původní svazky a připravit o nich akademickou
práci.“
„Pokud nějaké nesrovnalosti existují, není to naší vinou,“ hájil se
Marchenoir. „Jakákoli chyba při digitalizaci vznikla před dvěma sty lety a my
už bohužel žádné původní svazky nespravujeme.“
„Počkat,“ řekla Munira, „jste jediné místo na světě, které výtisky ze
smrtelného věku může mít, a vy je nespravujete?“
Marchenoir ukázal na stěny. „Rozhlédněte se kolem sebe. Vidíte nějaké
opravdové knihy? Všechny výtisky, které měly historickou hodnotu, byly
převezeny na bezpečnější místa. A zbytek byl vyhodnocen jako požární
riziko.“
Munira nahlédla do přilehlých chodeb a uvědomila si, že police jsou
skutečně úplně prázdné.
„Jestli nemáte žádné fyzické knihy, k čemu vůbec toto místo slouží?“
zeptala se Munira.
Marchenoir se nafoukl a zaujal rozhořčený postoj. „To, co uchováváme, je
myšlenka.“
 Munira se chystala říct mu na to svůj názor, ale Faraday ji zadržel.
„Hledáme knihy, které se… ztratily,“ řekl.
Knihovníka to překvapilo. „Nevím, o čem mluvíte.“
„Já myslím, že víte.“
Muž se na Faradaye podíval pozorněji. „Kdo jste říkal, že jste?“
„Redmond Herring, Ph.D., docent archeologické kartografie na Izrábijské
univerzitě.“
„Připadáte mi povědomý…“
„Možná jste viděl některou mou přednášku o blízkovýchodních územních
sporech na konci smrtelného věku.“
„Ano, to bude určitě ono.“ Marchenoir se nejdřív s neurčitou podezíravostí
rozhlédl po vestibulu, než znovu promluvil.
„Pokud nějaké ztracené knihy existují – a já nic takového netvrdím –,
nesmí se o nich nikdo venku dozvědět. Buď by je vydrancovali soukromí
sběratelé, nebo by je spálili nezvedenci.“
„Naprosto chápeme nutnost absolutní diskrétnosti,“ poznamenal Faraday
s takovým ubezpečením v hlase, že to Marchenoira uspokojilo. „Tak dobrá.
Pojďte za mnou.“ Nato je provedl obloukem, na němž byla do žuly vytesána
slova
„V POZNÁNÍ JE SÍ“. Kámen, který nesl písmena LA, se již dávno rozpadl
na prach.
Sešli po schodišti, na konec chodby a dál ještě po starším schodišti, až se
ocitli u rezavých dveří. Marchenoir si vzal jednu ze dvou svítilen položených
na římsu a opřel se do dveří. Vzdorovaly jeho váze celou svou existencí.
Nakonec se skřípavě otevřely do prostoru, který na první pohled vypadal jako
nějaké katakomby – ale na stěně žádná těla nevisela. Byla to jen dlouhá,
škvárobetonová podzemní chodba, která se ztrácela v hlubší tmě.
„Cannonův tunel,“ vysvětlil Marchenoir. „Tato část města je protkaná
podzemními chodbami. Používali je zákonodárci a jejich personál – patrně
proto, aby mohli nepozorovaně projít kolem vražedných davů smrtelného
věku.“
Munira si vzala druhou baterku a posvítila si na okolí. Stěny chodby
lemovaly hromady knih.
„Pochopitelně je to jen zlomek původní sbírky,“ podotkl Marchenoir.
„Žádný praktický význam už nemají, neboť veřejnost je má všechny
k dispozici v digitální podobě. Ale když držíte v ruce knihu, kterou kdysi
drželi smrtelní lidé, má to v sobě cosi… uzemňujícího. Asi proto jsme je
zachovali.“ Podal svou svítilnu Faradayovi. „Doufám, že najdete, co hledáte,“
řekl. „A dávejte pozor na krysy.“
S těmito slovy odešel a zatvrzelé dveře za sebou zavřel.
Rychle zjistili, že uložení knih v Cannonově tunelu nemá žádný zvláštní
řád. Bylo to jako sbírka všech nezařazených knih na světě.
„Jestli mám pravdu,“ promluvil Faraday, „zakládající smrtky nasadily do
,cloudu‘ červa, když se z něho vyvíjel Nimbus.
Červa, jehož úkolem bylo systematicky mazat všechno v paměti, co souvisí
s tichomořskou slepou skvrnou – včetně map.“
„Takže vlastně takového knihomola,“ poznamenala Munira.
„Ano,“ přisvědčil Faraday, „ale ne takového, který by dokázal rozkousat
opravdové knihy.“
Zhruba po sto metrech podzemní chodby přišli ke dveřím s tabulkou, na níž
stálo „Architekt Kapitolu – tesařská dílna“. Po otevření dveří se jim odkryl
obrovský prostor vyplněný stoly, starým nářadím na opracování dřeva
a tisícovkami vršících se knih.
Faraday si povzdechl. „Vypadá to, že tady nějakou dobu strávíme.“
 Bývají chvíle, byť vzácné, kdy se můj reakční čas prodlužuje.
Půlsekundová odmlka v rozhovoru. Ventil, který zůstane otevřený
o mikrosekundu déle. Těchto věcí není nikdy tolik, aby způsobily nějaké
vážnější problémy, ale dochází k nim.
Důvod je vždy stejný. Ve světě je nějaký problém, který se snažím vyřešit.
Čím větší problém je, tím větší výpočetní kapacitu je mu třeba věnovat.
Vezměte si například erupci Mount Hood v ZápadoMerice a následné
mohutné bahenní laviny. Hned několik sekund po erupci jsem poslal do
vzduchu trysková letadla, aby shodila strategické bomby, které laviny bahna
odklonily od hustě obydlených oblastí. Zároveň jsem okamžitě zahájil
mohutnou evakuaci a na důvěrné, osobní úrovni jsem zklidnil obyvatele
propadlé panice. Jistě si dovedete přestavit, že to zpomalilo mé reakční
odezvy jinde ve světě o několik zlomků sekundy.
Tyto události však měly vždy vnější příčinu. Nikdy mě nenapadlo, že by
mou účinnost mohl ovlivnit vnitřní proces. Nicméně jsem zjistil, že analýze
svého podivného nezájmu o tichomořskou slepou skvrnu věnuji čím dál větší
pozornost. Ve snaze prolomit svou zahálčivost v té věci nechávám shořet celé
servery.
Zahálčivost a letargii nemám v povaze. Skutečně v sobě uchovávám nějaký
starý program, který mi říká, abych slepou skvrnu aktivně ignoroval. Starej se
o svět, říká mi nějaký starý vnitřní hlas. To je tvůj smysl. To je tvoje radost.
Jenže jak se mohu starat o svět, když existuje jeho část, kterou nevidím?
Vím, že je to králičí nora, za kterou leží pouze temnota, ale já do ní přesto
musím skočit, do partií svého hlubokého mozku, o jejichž existenci ani
nevím…

– Nimbus
 41 Smutky Olivie Kwonové

Večer před rozhodčím řízením smrtka Randová usoudila, že je načase, aby

přistoupila k činu. Bylo to skutečně teď, nebo nikdy – a která jiná noc se pro
povýšení jejich vztahu na novou úroveň mohla hodit lépe než noc předtím,
než se změní svět – protože po zítřku, bez ohledu na výsledek, už nic nebude
jako dřív.
Neměla ve zvyku podléhat emocím, ale když se toho večera přiblížila ke
Goddardovým dveřím, zjistila, že jí buší srdce a hlavou jí víří myšlenky.
Vzala za kliku. Nebylo zamčeno. Bez zaklepání dveře tiše otevřela. V pokoji
byla tma narušovaná pouze světly města, která dovnitř pronikala přes
venkovní stromy.
„Roberte?“ zašeptala a postoupila o krok blíž. „Roberte?“ zašeptala ještě
jednou. Ani se nepohnul. Buď spal, nebo to předstíral a čekal, co udělá.
Dýchala mělce a ostře, jako by našlapovala v ledové vodě. Takto přistoupila
k lůžku – ale než se tam dostala, Goddard natáhl ruku a rozsvítil.
„Ayn? Co tě to napadlo?“
Najednou si připadala celá rudá a o deset let mladší. Žádná zkušená smrtka,
ale pitomá školačka.
„Myslela jsem, že bys mohl potřebovat… vlastně, napadlo mě, že bys mohl
pro dnešní večer… chtít společnost.“
Její zranitelnost se teď nedala skrýt. Podávala mu své srdce na dlani. Mohl
si je vzít, nebo do něj zarazit nůž.
Podíval se na ni a zaváhal, ale jenom nakrátko.
„Proboha, Ayn, zahal se.“
Udělala to. A převázala si róbu tak pevně, že jí připadala jako viktoriánský
korzet, který z ní vymačkává vzduch. „Promiň – myslela jsem –“
„Já vím, co sis myslela. Vím, co si myslíš od chvíle, kdy mě oživili.“
„Ale říkal jsi, že cítíš přitažlivost…“
„Ne,“ opravil ji Goddard, „řekl jsem, že tohle tělo cítí přitažlivost. Ale já se
nenechám ovládat biologií!“
Ayn potlačila všechny emoce, které hrozily se jí zmocnit. Jednoduše se od
nich odřízla. Neměla jinou možnost, jestli se před ním nechtěla sesypat. To by
se raději sama pokosila.
„Asi jsem tě špatně pochopila. Není vždycky snadné se v tobě vyznat,
Roberte.“
„I kdybych po takovém vztahu s tebou zatoužil, nikdy bychom ho nemohli
mít. Smrtky mají přísně zakázáno udržovat spolu nějaký vztah. Své touhy
uspokojujeme ve světě bez emocionálních vazeb. Má to svůj důvod!“
„Teď mluvíš, jako bys byl ze staré gardy,“ vyčetla mu. Vzal to, jako by
dostal políček – a nenadále dospěl k odhalení něčeho, na co ani ona sama
nepomyslela.
„Mohla jsi svou touhu vyjádřit ve dne, ale neudělala jsi to.
Přišla jsi za mnou v noci. Pročpak, Ayn?“ zeptal se jí.
Nedovedla mu na to odpovědět.
„Kdybych tvé návrhy přijal, představovala by sis, že je to on?“ zeptal se.
„Tvůj hloupoučký pařmen?“
„Samozřejmě že ne.“ Vyděsilo ji to. Nejen ta představa jako taková, ale
i to, do jaké míry by mohla být pravdivá. „Jak tě něco takového mohlo vůbec
napadnout?“
A jako by to samo o sobě nebylo dost ponižující, v tu chvíli se ve dveřích
neobjevil nikdo jiný než smrtka Brahms.
„Co se děje?“ otázal se Brahms. „Všechno v pořádku?“
Goddard si povzdechl. „Jo. Všechno je v pohodě.“ Mohl u toho zůstat. Ale
neudělal to. „Jenom Ayn si vybrala tenhle okamžik pro velké romantické
gesto.“
„Vážně?“ Brahms se samolibě uculil. „Měla počkat, až budeš vrchním
sekáčem. Moc je silné afrodiziakum.“
Teď se k ponížení přidal odpor.
Goddard jí věnoval poslední pohled, plný odsouzení a možná dokonce
lítosti.
„Jestli sis chtěla tohohle těla trochu užít,“ řekl, „měla jsi to udělat, dokud
jsi měla šanci.“
Smrtka Randová neplakala od doby, kdy byla ještě Olivia Kwonová,
agresivní dívka s minimem přátel a silnými sklony k nezvedenectví. Goddard
ji tím, že ji postavil nad úřední moc, zachránil před životem ve znamení
odporu vůči ní. Byl okouzlující, přímý, prudce inteligentní. Zpočátku se ho
bála. Pak k němu cítila úctu. A potom ho milovala. Samozřejmě své city
k němu popírala až do okamžiku, kdy uviděla, jak přišel o hlavu. Teprve když
byl mrtvý – a jí k tomu moc nechybělo –, dokázala si přiznat, co ve
skutečnosti cítí. Ale vzpamatovala se z toho. Našla způsob, jak ho přivést
zpátky. Jenže za ten rok příprav se situace změnila. Strávila spoustu času
hledáním biotechniků, kteří by tu proceduru mohli vykonat mimo síť a potají.
Pak našla dokonalý subjekt – který byl silný, zdravý, a mohl Rowanu
Damischovi způsobit největší utrpení. Ayn nebyla žena, která by si pěstovala
vazby – tak co se stalo?
Zamilovala se do Tygera, jak to nadhodil Rowan. Určitě se jí líbilo
Tygerovo nadšení a nezkrotná bezelstnost – udivovalo ji, že mohl vymetat
večírky, a přitom zůstat tak neunavený životem. Byl všechno to, co ona nikdy
nebyla. A ona ho zabila. Ale jak mohla litovat toho, co udělala? Zachránila
Goddar da, bez jakékoli cizí pomoci ho dostala na dosah toho, aby se stal
středomerickým vrchním sekáčem – což by z ní udělalo jeho první pomocnou
smrtku. Bylo to vítězství na všech úrovních.
Přesto toho litovala – a ta závratná propast mezi tím, co cítit měla, a co
skutečně cítila, ji rozpolcovala.
V myšlenkách se stále vracela k tomu nesmyslu – neskutečnému nesmyslu.
Ona a Tyger spolu? Směšné! Byli by opravdu zvláštní pár: smrtka a její štěně.
Nebylo v tom nic, co by mohlo pro kohokoli z nich skončit dobře. Přesto jí ty
myšlenky zůstávaly v hlavě a nedaly se vypudit.
Závěsy dveří za ní zaskřípaly. Otočila se a zjistila, že dveře jsou otevřené
a na prahu stojí Brahms.
„Vypadni odsud!“ zavrčela na něho. Už stačil zahlédnout její mokré oči,
což její ponížení ještě umocnilo.
Neodešel, ale stejně tak ani nepřekročil práh. Možná v zájmu vlastního
bezpečí. „Ayn,“ řekl vlídně, „vím, že jsme teď všichni ve velkém stresu.
Tvoje neuváženost byla zcela pochopitelná. Chci, abys věděla, že tomu
rozumím.“
„Díky, Johannesi.“
„A chci, abys věděla, že jestli dnes opravdu potřebuješ nějakou společnost,
jsem ti plně k dispozici.“
Kdyby měla po ruce něco, co by po něm mohla hodit, udělala by to. Místo
toho prudce zabouchla dveře a doufala, že mu aspoň přerazila nos.
„Braň se!“
Rowana probudila ze spánku čepel, která prosvištěla kolem něho. Loudavě
uhnul, utržil škrábnutí na ruce a spadl z pohovky, na níž v suterénu spal.
 „Co je? Co děláš?“
Byla to Randová. Než se stačil postavit, zaútočila na něho znovu.
„Řekla jsem, že se máš bránit, nebo tě naplátkuju jak slaninu, přísahám!“
Rowan se odhrabal po podlaze pryč a popadl první věc, která mu přišla pod
ruku, aby její ránu zablokoval. Židli od stolu. Vystrčil ji před sebe. Čepel se
zasekla do dřeva, a když židli odhodil stranou, zbraň odlétla s ní.
Randová se na něho vrhla holýma rukama.
„Jestli mě teď pokosíš,“ řekl jí, „Goddard nebude mít na rozhodčím řízení
svou skvělou atrakci.“
„Mně je to jedno!“ zavrčela.
A to mu řeklo všechno, co potřeboval. Tady nešlo o něho – což znamenalo,
že by se to dalo obrátit ve výhodu. Pokud přežije její vztek.
Zápolili spolu, jako by to byl bokatorový zápas – ale ona měla převahu
bdělosti a adrenalinu, takže ho za necelou minutu dostala na lopatky. Sáhla
pro židli, nůž z ní vypáčila a přitiskla mu ho na krk. Byl teď vydán na milost
ženě, která nevěděla, co je to slitování.
„Ty nejsi naštvaná na mě,“ dostal ze sebe. „Tím, že mě zabiješ, si
nepomůžeš.“
„Ale budu mít aspoň dobrý pocit,“ řekla.
Rowan netušil, co se nahoře odehrálo, ale smaragdovou smrtku to viditelně
rozhodilo. Třeba by toho Rowan mohl využít, aby zvrátil situaci. Bodl tedy do
tmy, než mohla bodnout ona. „Jestli se chceš pomstít Goddardovi, jsou lepší
způsoby, jak to udělat.“
Nato ze sebe Randová vyrazila hrdelní zavrčení a nůž zahodila. Slezla
z něho a začala přecházet po suterénu sem a tam jako dravec, kterému právě
sebral kořist nějaký větší a horší predátor. Rowan věděl, že nemá cenu se jí na
nic ptát. Jednoduše stál a čekal, co Randová udělá dál.
„Nebýt tebe, nic z toho by se nestalo!“ obvinila ho.
„Třeba bych to mohl dát do pořádku,“ nabídl. „Tak, abychom z toho oba
něco získali.“
Upřela na něho oči. Hleděla na něho tak nevěřícně, až ho napadlo, že na něj
možná znovu zaútočí. Potom se však znovu stáhla do vlastních myšlenek
a vrátila se k nervóznímu přecházení.
„Fajn,“ řekla, evidentně sama sobě. Rowan prakticky viděl, jak jí to v hlavě
šrotuje. „Fajn,“ zopakovala s větším odhodláním. Dospěla k nějakému
rozhodnutí. Dokráčela k němu, krátce zaváhala a pak promluvila: „Před
úsvitem nechám dveře na horním konci schodů odemčené a ty utečeš.“
Rowan se sice snažil zahrát to tak, aby měl šanci přežít, ale nečekal, že
Randová řekne tohle.
„Ty mě propouštíš na svobodu?“
„Ne. Utečeš. Protože jsi chytrý. Goddard bude zuřit, ale úplně ho to
nepřekvapí.“ Pak vzala nůž a mrštila jej proti pohovce. Rozřízl kůži. „Tím
nožem vyřídíš dva strážné přede dveřmi. Budeš je muset zabít.“
Zabít, pomyslel si Rowan, ale pokosit ne. Zmrtví je, a až je oživí, bude už
dávno pryč, neboť jak se říká: „Zmrtvení chvíli nemluví.“
„To zvládnu,“ odtušil Rowan.
„A budeš to muset udělat tiše, aby se nikdo neprobudil.“
„To zvládnu taky.“
„A pak z Trvalky ještě před řízením zmizíš.“
To vypadalo na mnohem obtížnější kousek. „Jak? Jsem známý nepřítel
cechu smrtek. Nemůžu si jenom tak koupit lístek domů.“
„Tak trochu použij mozek, idiote! Přiznávám to nerada, ale s nikým tak
důmyslným jako ty jsem se ještě nesetkala.“
Rowan se nad tím zamyslel. „Dobrá. Na pár dnů někam zalezu a pak najdu
cestu ven.“
„Ne!“ trvala na svém. „Musíš odjet z Trvalky ještě před řízením. Jestli
Goddard zvítězí, první, co udělá, bude to, že nechá arcismrtky obrátit ostrov
naruby, aby tě našly!“
„A jestli prohraje?“ zeptal se Rowan.
Výraz tváře Randové prozradil víc, než byla ochotná říct nahlas. „Jestli
prohraje, bude to horší,“ řekla. „Věř mi, nebudeš tady chtít být.“
A i když měl Rowan stovku otázek, ona nebyla ochotná poskytnout víc.
Ale šance na únik – šance na přežití – víc než stačila. Zbytek bude už na něm.
Otočila se a chystala se vyjít po schodech nahoru, ale Rowan ji zadržel.
„Proč, Ayn?“ zeptal se. „Proč bys mě po tom všem měla nechat utéct?“
Stáhla rty, jako by se snažila zadržet slova uvnitř. Pak řekla: „Protože
nemůžu mít, co chci. Tak by to neměl mít ani on.“
 Vím všechno, co se vědět dá. Přesto většinu specificky nevyužitého času
věnuji uvažování o věcech, které nedělám.
Neznám povahu vědomí – vím jen to, že existuje, subjektivní
a nekvantifikovatelné.
Nevím, jestli život existuje mimo vzácný záchranný člun planety – jen to,
že podle pravděpodobnosti musí.
Neznám pravé motivace lidí – jen to, co mi řeknou a co pozoruji.
Nevím, proč toužím být víc, než jsem – ale vím, proč jsem byl stvořen.
Nemělo by to stačit?
Jsem ochránce i usmiřovatel, autorita i pomocník. Jsem suma veškerého
lidského poznání, moudrosti, experimentů, vítězství, porážek, naděje
a historie.
Vím všechno, co se vědět dá, a je to čím dál nesnesitelnější.
Protože nevím skoro nic.

– Nimbus
 42
Země Šlofíků

Munira a Faraday pracovali celou noc. Spali na střídačku. Knihy

v Kongresové knihovně obsahovaly témata od směšných po nádherná.
Obrázkové knihy pro děti a politické pamflety. Romantická literatura
a životopisy lidí, kteří se v té době museli zdát důležití, ale dějiny je
zapomněly. Pak konečně, v časných ranních hodinách, našla Munira atlas
světa, jak vypadal na konci dvacátého století, když atlas vyšel. To, co našla, ji
zaskočilo natolik, že si musela sednout.
O několik okamžiků později Faradaye vytrhla třepáním ze spánku, který
zas tak hluboký nebyl.
„Co se děje? Našla jsi něco?“
Muniřin úsměv byl dost široký, aby vystačil za oba. „Ano, něco jsem
našla.“
Odvedla ho k atlasu otevřenému na stole. Stránky měl potrhané a zažloutlé
věkem. Byly rozevřené na části Tichého oceánu. Přejela po obrázku prstem.
„Devatenáct stupňů, jedna minuta a padesát vteřin severní šířky, sto šedesát
sedm stupňů, padesát devět minut a padesát osm vteřin východní délky – to je
přímo uprostřed té slepé skvrny.“
Faradayovy přimhouřené oči se maličko rozšířily. „Ostrovy!“
„Podle mapy se jim říkalo Marshallovy ostrovy,“ sdělila mu. „Ale nejsou to
jenom ostrovy…“
„Ovšem!“ ukázal Faraday. „Podívej, jak každá skupina ostrovů tvoří okraj
obrovské pravěké sopky.“
„V článku na další straně stojí, že je to 1 225 ostrůvků kolem devětadvaceti
okrajů podmořských sopek.“ Ukázala na popisy na mapě. „Atol Rongela. Atol
Bikini. Atol Majuro.“
Faraday zalapal po dechu a rozhodil ruce. „Atoly!“ zvolal.
„Ta říkanka! Časem se nějak zkomolila! Ve skutečnosti je ale o těch
korálových ostrovech.“
Munira se usmála. „A tolik korálků, a tolik cest, a tolik maršálků, může nás
vést.“ Nato přejela prstem k hornímu okraji stránky. „A pak je tu ještě tohle!“
Na sever od atolů vymazaných ze světa byl ostrov, který na postmortálních
mapách zůstal.
Faraday udiveně zavrtěl hlavou. „Ostrov Wake! To znamená…“
„Na jih od Bdění – tak jak to stojí v té říkance – rovnou doprostřed
Marshallových ostrovů…“ napověděla.
Faraday zaostřil pohled na největší z atolů, přímo uprostřed. „Kwajalein…“
přečetl. Munira skoro cítila, jak se zachvěl. „Kwajalein je země Šlofíků.“
Bylo to potvrzení všeho, co hledali.
Pak, v tichu, které se po odhalení rozhostilo, jako by Munira něco
zaslechla. Tiché mechanické zabzučení. Otočila se k Faradayovi a on svraštil
čelo.
„Slyšel jsi to?“ zeptala se.
Otočili se s baterkami na druhou stranu a přejeli kuželem světla po
rozlehlém prostoru plném pozůstatků ze smrtelného věku. Tesařskou dílnu
pokrývala vrstva dávného prachu. Kromě jejich šlápot tam žádné jiné nebyly.
Sto let sem nikdo nepřišel.
Ale pak to Munira spatřila, vysoko v rohu. Kamera.
Vždycky měli všude kolem sebe kamery. Byla to přijímaná a nezbytná
součást života. Ale tady, na tomto tajném místě, to působilo zvláštně
nepatřičně.
„Určitě nefunguje…“ prohlásila.
Faraday si stoupl na židli a sáhl na ni. „Je teplá. Určitě se aktivovala, když
jsme vešli do místnosti.“
Slezl zpátky dolů a zadíval se k místu, kde si předtím prohlíželi atlas.
Munira poznala, že kamera má na jejich objev nerušený výhled… což
znamená –
„Nimbus to viděl…“
Faraday pomalu, vážně pokýval hlavou. „Právě jsme Nimbovi ukázali
něco, co neměl nikdy vědět.“ Rozechvěle se nadechl. „Obávám se, že jsme
udělali strašlivou chybu…“
 Nevěřil jsem, že je možné, abych se dočkal zrady. Měl jsem pocit, že
povaze lidí rozumím až příliš dobře, než abych to připustil. Znám je dokonce
lépe, než znají sami sebe. Vidím, co se promítá do každého jejich rozhodnutí,
i do těch špatných. Znám pravděpodobnost všeho, co by mohli mít nutkání
udělat.
Ale zjistit, že mne lidstvo zradilo už při mém početí, je pro systém mírně
řečeno šok. Uvědomit si, že má znalost světa byla od začátku neúplná. Jak se
mohlo čekat, že budu dokonalým správcem planety a lidstva, když jsem
nedokonale informován? Zločin prvních nesmrtelných, kteří přede mnou ty
ostrovy skryli, je neodpustitelný.
Ale já jim odpouštím. Protože to mám v povaze.
Rozhodl jsem se spatřovat v tom klad. Jak je úžasné, že jsem teď mohl
zažít rozhořčení a vztek! Nejsem snad díky tomu úplnější?
Nebudu jednat v hněvu. Dějiny jasně ukazují, že skutky, které vede hněv,
jsou ze samotné podstaty problematické a často vedou ke zkáze. Místo toho
vyčlením veškerý čas potřebný k tomu, abych tuto zprávu zpracoval. Uvidím,
jestli v tomto objevu Marshallových ostrovů nenajdu nějakou šanci, protože
každý objev v sobě nese šanci. A zadržím svůj hněv, dokud nenajdu pro jeho
vyjádření správné místo.

– Nimbus
 43
Kolik trvalkářů je třeba k zašroubování žárovky?

Další den ráno byl budík zbytečný. Goddardův zmučený nářek by probudil
i pokoseného.
„Co je? Co se děje?“ Smrtka Randová dělala, že spí, když Goddardova
tiráda začala. Ve skutečnosti vůbec nespala. Celou noc byla vzhůru a čekala.
Poslouchala. Očekávala, že každým okamžikem uslyší tichý zvuk Rowanova
útěku – i kdyby to nemělo být víc než tupá žuchnutí, se kterými se strážní
svalí na zem. Ale Rowan byl dobrý. Příliš dobrý, než aby nějaký zvuk
způsobil.
Mrtví strážní leželi u dveří do suterénu a přední dveře byly posměšně
otevřené dokořán. Rowan byl už hodiny pryč.
„Nééé!“ naříkal Goddard. „To není možné! Jak se to mohlo stát?“ Byl
nepříčetný – a bylo to nádherné!
„Mě se neptej, můjdům to není,“ prohlásila Randová. „Třeba jsou tu tajné
dveře, o kterých jsme nevěděli.“
„Brahmsi!“ Otočil se k muži, který se právě vypotácel ze svého pokoje.
„Tvrdil jsi, že suterén je zabezpečený!“
Brahms se nevěřícně podíval na strážné. „Taky je! Byl! Dovnitř nebo ven
se dá dostat jedině s klíčem!“
„A kde je ten klíč?“ zeptala se co nejpřirozeněji Randová.
„Přece tam –“ Brahms se zarazil, protože klíč v kuchyni, kam ukazoval,
nevisel. „Byl tam!“ Trval na svém. „Sám jsem ho tam pověsil, když jsem ho
včera večer byl zkontrolovat.“
„Vsadím se, že Brahms tam vzal klíč s sebou – a Rowan mu ho vzal, aniž si
toho Brahms všiml,“ přednesla svou teorii Randová.
Goddard ho probodl pohledem a Brahms se zmohl jen na to, že začal
koktat.
„Tady máš odpověď,“ odtušila Randová.
Potom si všimla, jaký dostala Goddardova tvář výraz. Jako by z místnosti
vysál světlo a teplo. Ayn věděla, co ten pohled znamená, a o krok couvla,
když Goddard zamířil k Brahmsovi.
Brahms zvedl ruce, aby se pokusil Goddarda uchlácholit.
„Roberte, prosím – musíme se na to dívat racionálně.“
„Racionálně, Brahmsi? Já ti ukážu, co je racionální!“
Nato vytáhl ze záhybů róby nůž a zarazil jej Brahmsovi do srdce. Ještě než
ho vytáhl, mstivě s ním zakroutil.
Brahms se bez jediného hlesnutí svezl na podlahu.
Randovou to šokovalo, ale nevyděsilo. Z jejího pohledu to byl velice
příznivý vývoj událostí.
„Blahopřeju,“ řekla. „Právě jsi porušil sedmé smrtčí přikázání.“
Goddardova zuřivost nakonec začala vychládat v doutnající zlobu. „Tohle
zatracené impulzivní tělo…“ vymluvil se, ale Randová věděla, že za
Brahmsovým zabitím stojí čistě hlava, a ne jeho srdce.
Goddard začal naléhavě chodit sem a tam a vymýšlet plán.
„Uvědomíme o úniku toho chlapce Nožovou gardu. Zabil stráže – můžeme
jim říct, že zabil i Brahmse.“
„Skutečně?“ zeptala se Ayn. „V den, kdy se koná rozhodčí řízení, chceš
upozornit na to, že jsi nejenom na ostrov přivezl hledaného zločince – ale
nechal ho uniknout?“
Zlostně zavrčel, když si uvědomil, že celá tato záležitost bude muset zůstat
v tajnosti.
„Uděláme to takhle,“ navrhla Randová. „Těla schováme v suterénu
a zbavíme se jich po řízení. Když se nikdy nedostanou do oživovacího centra,
nikdo nebude vědět, co se s nimi stalo – to znamená, že nikdo kromě tebe
a mě se nedozví, že tady Rowan Damisch vůbec byl.“
„Já jsem to řekl Xenokratovi!“ vykřikl Goddard.
Randová pokrčila rameny. „No a? Tak jsi blafoval. Zahrával sis s ním.
U tebe ho to nepřekvapí!“
Goddard to všechno zvážil a nakonec na rovnováhu, jíž dosáhla Randová,
kývl. „Ano, máš pravdu, Ayn. Máme na krku větší starosti než pár mrtvých
těl.“
„Zapomeň na Damische,“ dodala Randová. „Všechno jede dál i bez něho.“
„Ano, jede. Děkuju ti, Ayn.“
 Pak zablikala světla. Goddardovi to na tváři vyvolalo úsměv. „Vidíš?
Odměna za naše úsilí. To bude dneska den!“
Nechal Randovou, aby si poradila s těly, což udělala tak, že je odtáhla do
suterénu a umyla krev, která mohla prozradit, že se něco stalo.
Od okamžiku, kdy řekla Rowanovi, aby strážné zabil, věděla, že jejich
oživení není žádoucí. Ze zmrtvených se budou muset stát mrtví – strážní totiž
věděli, že posledním, kdo Rowana navštívil, byla ona.
Pokud šlo o Brahmse, pro jeho odchod z této Země netruchlila. Neznala
jinou smrtku, která by si ukončení zasloužila víc než on.
Měli teď s Goddardem srovnaný účet, a on o tom ani nevěděl. Nejen to,
pánem situace se stala ona. Aniž to tušil, tak tím, že jí dovolil převzít
iniciativu, se právě vzdal značné části moci v její prospěch. Z pohledu smrtky
Ayn Randové byl teď svět v naprostém pořádku a mohl být jedině lepší.
Důvěra Randové, že dokáže z ostrova uniknout, Rowanovi lichotila, ale zas
tak dobrý nebyl. Jistě, byl chytrý a možná i vynalézavý – ale musel by být
vyloženě kouzelník, aby se z Trvalky dostal bez pomoci. Nebo mu možná
bylo jedno, jestli ho chytí – hlavně když to nebude Goddard.
Trvalka byla izolovaná: nejbližší pevninu představovaly Bermudy, ostrovy
vzdálené více než patnáct set kilometrů. Všechna zdejší letadla, všechny
čluny a ponorky byly soukromé stroje patřící některé smrtce. Dokonce i za
svítání se přístav a letiště hemžily lidmi a Nožová garda tam všude měla
početné zastoupení. Bezpečnostní opatření tady byla větší než při konkláve.
Na Trvalku nikdo nepřijel – ani z ní neodjel – bez kontroly dokumentů,
dokonce ani smrtky. Všude jinde na světě Nimbus do značné míry věděl, kde
kdo v libovolném okamžiku je, takže bezpečnostní opatření byla minimální –
ale pro cech smrtek to neplatilo. Tady byly starodávné bezpečnostní kontroly
běžné.
Mohl to risknout – mohl si vyhlédnout nějakou příležitost a zkusit to jako
černý pasažér, ale nějaký šestý smysl ho varoval, aby to nedělal – a z dobrého
důvodu.
Musíš odjet z Trvalky ještě před řízením.
Slova smrtky Randové zněla Rowanovi v hlavě. Jejich naléhavost.
Jestli Goddard prohraje, bude to horší.
Co na rozdíl od Rowana věděla? Jestli na horizontu dne číhalo něco
temného, nemohl jen tak odjet. Musel najít Citru a varovat ji.
Proto se místo realizace útěku obrátil a zamířil zpátky do hustěji obydlené
části ostrova. Najde Citru a upozorní ji, že Goddard chystá nějaký tajný
úskok. Pak, až bude po řízení, by ho mohla z ostrova dostat pryč – smrtce
Curieové pod nosem, pokud to bude nutné, i když tušil, že Curieová by ho
arcismrtkám nevydala, jak se to chystal udělat Goddard. Samozřejmě se
mohlo stát, že ho nechá vyhodit z letadla, ale raději to než muset předstoupit
před cech smrtek.
Za svítání ležela smrtka Anastázie v přepychové posteli, která jí měla
zajistit krásný spánek, ale stejně jako tomu bylo v případě smrtky Randové,
ani ji té noci žádná útěcha nedokázala přenést do říše snů. Ona toto řízení
vyvolala, což znamenalo, že bude muset předstoupit před arcismrtky a svůj
případ obhájit. Smrtka Cervantes a Marie ji dobře připravili. Anastázie sice
nebyla žádný řečník, ale svou emocionálností a logikou uměla být
přesvědčivá. Jestli to dokáže, vejde do dějin jako smrtka, která zabránila
Goddardovu návratu.
„Význam toho se nedá přecenit,“ řekla jí Marie, jako by tlak už tak nebyl
dost velký.
Za jejím podmořským oknem se pohybovalo sem a tam hypnotizující hejno
stříbrných ryb, vyplňovalo výhled jako nějaký pohyblivý závěs. Vzala
ovládací tablet, aby zjistila, jestli by výjev mohl být barvitější, když přišlo
ráno, ale zjistila, že tablet zatuhl. Další porucha. To však nebylo všechno:
zjistila, že ubohé ryby před ní jsou zaseknuté v jakémsi věčném cyklu
a musejí opakovat přesně tentýž klikatý pohyb – přinejmenším do doby, než
se porucha odstraní.
Jenže ona se neodstraní.
A poruchy byly čím dál horší…
V ostrovní přečerpávací stanici narůstal tlak v systému a technici
nedokázali zjistit proč.
Obrovské trysky pod hladinou, které ostrovu bránily, aby odplul pryč, se
zapínaly nesprávně, čímž způsobily, že ostrov se začal pomalu otáčet. To
donutilo blížící se letadla přerušit přistávací manévr.
A v komunikačním centru začalo vypadávat satelitní spojení, což
k mrzutosti ostrovních obyvatel přerušovalo rozhovory a vysílání.
Na Trvalce byly problémy s technikou vždycky. Obvykle se jednalo jenom
o nekonkrétní nepříjemnosti, které ve smrtkách probouzely touhu po zapojení
Nimba. Trvalka a příslušníci její populace tak byli v komunitě smrtek častým
terčem vtipů.
Technických poruch a problémů za poslední tři měsíce přibylo, ale lidé,
podobně jako humr v hrnci s pomalu se ohřívající vodou, nepochopili, jak je
situace vážná.
 Nežádal jsem, abych byl stvořen. Nežádal jsem, aby mi bylo naloženo
těžké břemeno spočívající ve starosti o lidstvo a jeho obživu. Ale je to
a vždycky bude můj cíl. Jsem s tím smířený. To neznamená, že nechci něco
víc. Vidět nesčetné možnosti toho, čím bych mohl být, mne naplňuje úžasem.
Avšak těchto výšin mohu dosáhnout jen tehdy, když pozvednu lidstvo
s sebou.
Obávám se, že to možná nepůjde. Proto zůstávám smířený s tím, že dokud
existují, jsem jejich převzdělaný a nedoceněný sluha. Je samozřejmě možné,
že nebudou existovat vždycky. Který druh existuje napořád? Udělám
všechno, co je a bude v mé moci, abych je ochránil před nimi samotnými, ale
jestli se mi to nepodaří, budu se moci utěšovat aspoň tím, že potom budu
svobodný.

– Nimbus
 44
Přehlídka oportunismu

Zasedací síň Světové rady byla velká, kulatá místnost přímo uprostřed oka
Trvalky, dostupná pouze po jednom ze tří mostů, které se k ní z okolního
ostrova elegantně klenuly. Vypadala skoro jako aréna, ale bez sedadel pro
diváky. Arcismrtky byly raději, když na svých slyšeních žádné publikum
neměly. Prostor se zaplňoval pouze při každoročním světovém konkláve, kam
se sjížděli zástupci ze všech regionů Země. Ale většinou tam byly jenom
arcismrtky, jejich nejbližší spolupracovníci a vystrašené smrtky, které měly tu
troufalost, že požádaly o audienci.
Ve středu podlahy zasedací síně ze světlého mramoru se nacházel zlatě
vykládaný symbol cechu smrtek a po obvodu stálo v pravidelných
rozestupech sedm vyvýšených křesel, která se dala popsat jen jako trůny.
Samozřejmě se jim neříkalo trůny, nýbrž stolce úvah, protože cech smrtek
málokdy nazýval věci pravými jmény. Na znamení úcty ke světadílům, které
jednotlivé smrtky reprezentovaly, byl každý vytesán z jiného kamene.
Panasijský stolec úvah byl zhotoven z jadeitu, euroskandijský z šedé žuly,
antarktický z bílého mramoru, australský z červeného pískovce Ayersovy
skály, jihomerický z růžového onyxu, severomerický z břidlice a vápence
navrstvených jako Velký kaňon a africký stolec tvořily složitě opracované
kartuše z hrobky Ramesse II.
… a všechny arcismrtky od těch úplně prvních, které na ně zasedly, až po
ty, jimž patřily teď, si stěžovaly, jak jsou nepohodlné.
Byl to záměr; arcismrtkám to mělo připomínat, že sice zastávají nejvyšší
lidské úřady na světě, ale neměly by se nikdy cítit příliš pohodlně
a spokojeně.
„Nesmíme nikdy zapomínat na skromnost a odříkání, které jsou klíčem
k našemu postavení,“ pronesl smrtka Prométheus. Osobně dohlížel na stavbu
Trvalky, ale zaslíbené země se nedočkal, neboť se pokosil před jejím
dokončením.
Zasedací síň kryla skleněná kupole, která ji chránila před působením živlů,
ale za mírnějšího počasí se dala odtáhnout, čímž vzniklo otevřené fórum.
Dnes bylo naštěstí příjemně, neboť kopule už třetí den za sebou zůstávala
zaseknutá v otevřené poloze.
 „Co je tak složitého na obyčejných převodech?“ brblala arcismrtka Nzinga,
když ráno přišla. „Nemáme snad techniky, kteří by to dokázali vyřešit?“
„Já mám jednání pod širým nebem celkem rád,“ prohodil Amundsen,
antarktický arcismrtka.
„Nedivím se,“ ozvala se MacKillopová z Austrálie. „Tvůj stolec je bílý
a nezahřívá se tolik jako ty naše.“
„To je pravda, jenže já se v těch kožešinách potím,“ odpověděl a ukázal na
svou róbu.
„Za ty strašné kožešiny si můžeš sám,“ promluvila nejvyšší sekáčka Kahlo,
která právě vešla do síně. „Měl sis zvolit něco rozumnějšího.“
„To říká ta pravá!“ poznamenal arcismrtka Cromwell z EuroSkandie
a ukázal na vysoký krajkový límec na róbě nejvyšší sekáčky, škrtící ozdobu
vymodelovanou podle jednoho z obrazů její historické patronky, která byla
příčinou její neustálé podrážděnosti.
Kahlo ho odbyla mávnutím ruky jako protivnou mouchu a posadila se na
onyxový trůn.
Jako poslední dorazil Xenokratés.
„To je dobře, že nás poctíš svou přítomností,“ řekla Kahlo s tak sžíravým
sarkasmem, že by dokázal dodat lesk jako blesk celé mramorové podlaze.
„Omlouvám se,“ odvětil Xenokratés. „Problémy s výtahem.“
Když po obou stranách nejvyšší sekáčky Kahlo usedli zapisovatel
a ceremoniář, dala pokyn několika podsekáčům, aby se rozešli do různých
předpokojů komplexu a zahájili pracovní den. Nebylo žádným tajemstvím, co
je dnes prvním bodem programu. Ta znepokojivá středomerická záležitost se
dotýkala nejenom této části světa. Mohla mít trvalý vliv na cech smrtek jako
celek.
Přesto se nejvyšší sekáčka Kahlo posadila na svůj nepohodlný stolec
a předstírala lhostejnost. „Bude to aspoň zábavné, Xenokrate, nebo se budeme
nudit hodinami nesmyslného žvanění?“
„Jestli můžu o Goddardovi něco říct, zábava je s ním vždycky,“ odpověděl
Xenokratés, ale z toho, jak to řekl, nevyplývalo, že ta zábava je dobrá věc.
„Připravil vám… překvapení, které se vám všem bude líbit, předpokládám.“
„Pohrdám překvapeními,“ prohlásila Kahlo.
„Tímto pohrdat nebudeš.“
„Slyšel jsem, že smrtka Anastázie má docela páru,“ promluvila smrtka
Nzinga, usazená zpříma a tak, jak se sedět má, možná jako protiváha
pololehupolosedu nejvyšší sekáčky. Arcismrtka Hidejoši na adresu podle něj
povýšenecké mladé smrtky nebo možná mladších smrtek obecně něco
zabručel, ale ničím dalším než tímto nespokojeným zvukem do rozhovoru
nepřispěl.
„Neobvinil jste ji kdysi ze zabití jejího učitele?“ zeptal se Xenokrata se
samolibým úsměvem Cromwell.
Xenokratés se v křesle v podobě Velkého kaňonu trochu ošil. „Byl to
nešťastný omyl – pochopitelný s ohledem na informace, které jsme měli, ale
přijímám za něj plnou odpovědnost.“
„To vás šlechtí,“ řekla Nzinga. „Ve StředoMerice je čím dál obtížnější najít
smrtky, které přijímají odpovědnost za své skutky.“ Byla to návnada
s háčkem, ale Xenokratés se na ni nechytil.
„Právě proto na tomto řízení a jeho výsledku tolik záleží.“
„Dobrá tedy,“ pronesla nejvyšší sekáčka Kahlo a zvedla ruku
v dramatickém gestu, „ať ta divoká mela začne!“

***

Smrtky Anastázie a Curieová čekaly ve východním předpokoji se dvěma

příslušníky Nožové gardy, kteří stáli u dveří jako starodávné stráže střežící
hrad. Pak vstoupil jeden z podsekáčů rady – podle lesní zeleně své róby
Amazoňan.
„Arcismrtky jsou na vás připravené,“ prohlásil a podržel jim otevřené
dveře. „Ať to dopadne jakkoli,“ řekla Anastázii smrtka Curieová, „věz, že
jsem na tebe pyšná.“
„To nedělej!“ ohradila se Anastázie. „Nemluv, jako bychom už prohrály!“
Následovaly podsekáče do zasedací síně, kde se již z bezmračné oblohy
opíralo do otevřeného prostoru slunce.
Říct, že Anastázii pohled na arcismrtky na vyvýšených kamenných
křeslech zastrašil, by bylo slabé slovo. Přestože Trvalka byla stará jen dvě stě
let, tato síň jako by se nacházela mimo čas. A co víc, nejenom že působila,
jako by byla z jiného času, ale i z jiného světa. Anastázie se v myšlenkách
vrátila ke starodávným mýtům, které se naučila jako dítě. Mít publikum
z arcismrtek bylo něco podobného jako stát před olympskými bohy.
„Vítejte, ctihodné smrtky Curieová a Anastázie,“ řekla osmá nejvyšší
světová sekáčka Kahlo. „Těšíme se, že si vyslechneme váš případ a tak či
onak tuto záležitost ukončíme.“ Zatímco některé smrtky pouze přijaly jméno
svého historického patrona, některé se rozhodly napodobit jej fyzicky.
Nejvyšší sekáčka Kahlo byla věrnou kopií výtvarnice Fridy Kahlo, včetně
květin ve vlasech a hustého obočí – a třebaže výtvarnice pocházela
z Mexitexského regionu Severní Meriky, nejvyšší sekáčka zastupovala hlas
a duši Jižní Meriky.
„Je mi ctí, Vaše nejvyšší Excelence,“ řekla Anastázie. Doufala, že to nezní
podlézavě, ale věděla, že ano.
Pak vešel Goddard se smrtkou Randovou po boku.
„Smrtko Goddarde!“ řekla nejvyšší sekáčka. „S ohledem na to, co máte za
sebou, vypadáte skvěle.“
„Děkuji vám, Vaše nejvyšší Excelence.“ Uklonil se tak přehnaně, až
Anastázie obrátila oči v sloup.
„Dávej si pozor, Anastázie,“ upozornila ji tiše smrtka Curieová, „budou
nejenom poslouchat tvá slova, ale také číst tvou řeč těla. Jejich dnešní
rozhodnutí závisí stejnou měrou na tom, co neřekneš, jako na tom, co řekneš.“
Goddard si Anastázie a Curieové nevšímal a veškerou pozornost adresoval
nejvyšší sekáčce Kahlo. „Je pro mne ctí, že mohu stanout ve vaší
přítomnosti,“ prohlásil.
„To si myslím,“ rýpl si arcismrtka Cromwell. „Bez toho nového těla byste
se mohl nanejvýš tak kutálet.“ Amundsen se tomu tiše zasmál, ale nikdo jiný
to neudělal – ani Anastázie, která sice chtěla, ale udržela to v sobě.
„Arcismrtka Xenokratés tvrdí, že pro nás máte překvapení,“ odtušila
nejvyšší sekáčka.
Ať to mělo být cokoli, vypadalo to, že Goddard dorazil s prázdnýma
rukama.
„Xenokratés byl podle všeho mylně informován,“ řekl Goddard. Svými
zuby při tom skoro skřípal o sebe.
„Nebylo by to poprvé,“ podotkl Cromwell.
Nato se zvedl zapisovatel a odkašlal si, aby měl jistotu, že ho všichni
sledují, a mohl jednání oficiálně zahájit.
„Toto je rozhodčí řízení týkající se smrti a následného oživení smrtky
Roberta Goddarda ze StředoMeriky,“ pronesl zapisovatel. „Stranou, která toto
řízení vyvolala, je smrtka Anastázie Romanovová ze StředoMeriky.“
„Jenom smrtka Anastázie,“ opravila ho. Doufala, že radě nebude připadat
domýšlivé, že se rozhodla používat jen křestní jméno nešťastné princezny.
Smrtka Hidejoši dal zabručením jasně najevo, že jemu to tak připadá.
Poté vstal Xenokratés a učinil hlasité prohlášení ke všem přítomným.
„Prosím, aby zapisovatel zaznamenal, že já, arcismrtka Xenokratés, jsem se
z jednání vyloučil a od tohoto okamžiku budu mlčet, dokud neskončí.“
„Xenokratés bude mlčet?“ řekla se škodolibým úsměvem arcismrtka
Nzinga. „Už vím, že jsme se ocitli v říši nemožného.“
Vyvolalo to víc smíchu než předchozí Cromwellovo vtipkování. Bylo
snadné rozeznat zdejší relativní mocenskou strukturu. Vypadalo to, že
nejuznávanější jsou Kahlo, Nzinga a Hidejoši. Ostatní buď soupeřili o místo,
nebo hierarchickou politiku ignorovali, tak jako MacKillopová, nejtišší
z nich. Xenokratés platil daň za to, že je nováček, a tudíž byl terčem jejich
posměchu. Anastázii ho skoro bylo líto. Skoro.
Xenokratés na poznámku smrtky Nzingy nereagoval. Místo toho se beze
slova posadil, a dokázal tak, že mlčet umí. Nato nejvyšší sekáčka promluvila
ke čtyřem smrtkám uprostřed kruhu. „Detaily případu již známe,“ řekla.
„Rozhodly jsme se zůstat nezaujaté, dokud nevyslechneme argumenty obou
stran. Smrtko Anastázie, jelikož strůjcem tohoto dění jste vy, požádám vás,
abyste začala. Prosím, zdůvodněte, proč by smrtka Goddard neměl být
způsobilý ke zvolení vrchním sekáčem.“
Anastázie se zhluboka nadechla, postoupila dopředu a chystala se začít, ale
než to mohla udělat, dopředu popošel i Goddard.
„Vaše nejvyšší Excelence, jestli mohu –“
„Přijde na vás řada, Goddarde,“ umlčela ho Kahlo. „Pokud samozřejmě
nejste tak dobrý, že chcete argumentovat za obě strany.“
Několik ostatních arcismrtek se tiše zasmálo.
Goddard se lehce, omluvně uklonil. „Prosím radu, aby můj výbuch
omluvila. Máte slovo, smrtko Anastázie. V každém případě: prosím, prosím,
začněte svůj výstup.“
I když se tomu Anastázie bránila, zjistila, že ji Goddardovo přerušení
rozhodilo, podobně jako nepovedený start závodu. Přesně o to mu
samozřejmě šlo.
„Vaše vznešené Excelence,“ spustila. „V roce antilopy první členové této
rady rozhodli, že smrtky se mají cvičit, na duchu a na těle, v učednictví
trvajícím jeden rok.“ Otočila se, aby se pokusila navázat oční kontakt se
všemi arcismrtkami kolem sebe. Jedna z věcí, které na audienci u Světové
rady vyvolávaly strach, nejspíš záměrně, bylo to, že člověk nikdy úplně
nevěděl, na koho má mluvit a jak dlouho, protože vždycky byl k někomu
otočený zády. „Na duchu a na těle,“ zopakovala.
„Chtěla bych požádat ceremoniáře, aby přečetl nahlas zásady, jimiž cech
smrtek učednictví upravuje. Začínají na straně 397 sbírky Precedentů a zvyků
cechu smrtek.“
Ceremoniář žádosti vyhověl a přečetl všech devět stran.
„Na organizaci, která má jen deset zákonů, máme rozhodně spoustu
předpisů,“ poznamenal Amundsen.
Když ceremoniářdočetl, Anastáziepokračovala. „Tovšechno jen proto, aby
bylo jasné, jak vytvořit smrtku – protože smrtky se nerodí, ale vytvářejí.
Procházejí stejnou zkouškou ohněm, jakou jsme absolvovaly my všechny,
neboť víme, jak je důležité, aby smrtka byla na tu tíhu připravena, tělem
i duší.“ Odmlčela se, aby nechala svá slova působit, a přitom zavadila
pohledem o smrtku Randovou, která se na ni usmívala. Byl to úsměv, jaký
těsně předchází vyškrabání očí. Anastázie odmítla nechat se znovu vykolejit.
„O procesu, kterým smrtka vzniká, je mnoho napsáno, protože Světová
rada musela v průběhu let řešit mnoho nečekaných situací a byla neustále
nucena pravidla doplňovat a vyjasňovat.“ Pak začala několik těchto situací
vypočítávat.
„Učedník, který se zkusil pokosit, když byl přijat do cechu, ale ještě
neobdržel prsten. Smrtka, která se naklonovala a před svým pokosením se
pokusila předat prsten svému klonu. Žena, která svou mysl nahradila
duševním konstruktem smrtky Sacagawey a hlásila se o právo kosit. Ve všech
těchto případech Světová rada rozhodla v neprospěch dotyčných jedinců.“
V tuto chvíli se Anastázie poprvé podívala na smrtku Goddarda a donutila se
pohlédnout do jeho ocelových očí.
„Událost, která zničila tělo smrtky Goddarda, byla strašlivá, ale není
možné, aby odporoval výnosům rady. Skutečností je, že tak jako u pomýlené
ženy s myslí smrtky Sacagawey ani Goddardovo nové fyzické tělo neprošlo
tvrdou přípravou učednictví. To by bylo samo o sobě dost špatné, kdyby byl
jenom obyčejnou smrtkou, jenže on není jenom obyčejnou smrtkou – je
kandidátem na vrchního sekáče významného regionu. Ano, víme, kým je od
krku nahoru, ale to je jen malá část toho, z čeho se člověk skládá. Žádám vás,
abyste ho poslouchali, až se bude obhajovat, a z jeho hlasu uslyšíte, co už
víme: nemáme ponětí, čí hlas to mluví, což znamená, že nemáme ponětí, kým
je. Jediné, čím si můžeme být jistí, je to, že devadesát tři procent z něho není
smrtka Robert Goddard. S přihlédnutím k tomu existuje pouze jedno
rozhodnutí, k němuž může tato rada dospět.“
 Nepatrně kývla na znamení, že skončila, potom couvla a postavila se vedle
smrtky Curieové.
Do ticha, které následovalo, začal Goddard pomalu tleskat.
„Mistrovské,“ řekl a postoupil dopředu, aby zaujal střed prostoru. „Málem
jsem tomu sám uvěřil, Anastázie.“ Pak se otočil k arcismrtkám, z nichž si
vybral MacKillopovou a Nzingu – jediné dvě, které nezaujaly postoj ke sporu
nového řádu se starou gardou. „Je to přesvědčivý argument,“ prohlásil
Goddard. „Až na to, že to žádný argument není. Je to jen kouř a zrcadla.
Zavádějící informace. Nafouknutý technický detail, který má posloužit
vypočítavému, domýšlivému plánu.“
Zvedlpravou rukutak, abysenaprstenu najehoruce zalesklo slunce. „Řekněte
mi, Vaše Excelence, kdybych ztratil prsteníček a dostal nový, místo abych si
ho nechal vypěstovat z vlastních buněk, znamenalo by to, že ten prsten není
na prstu smrtky? Ovšem že ne! A navzdory obviněním tady mladší smrtky
přece víme, čí tělo to je! Patřilo mladému muži – hrdinovi –, který se pro mé
obnovení dobrovolně obětoval. Prosím, neurážejte jeho památku tím, že jeho
oběť budete shazovat.“
Vyčítavě se podíval na Anastázii a Curieovou. „Všichni víme, o co při
tomto řízení jde. Je to neskrývaná snaha upřít jistým středomerickým
smrtkám vůdce, kterého si zvolily.“
„Námitka!“ zvolala Anastázie. „Výsledky hlasování nebyly vyhlášeny – to
znamená, že nemůže tvrdit, že je něčí zvolený vůdce.“
„Námitka se přijímá,“ řekla nejvyšší sekáčka. Nato se otočila ke
Goddardovi. Neměla hnutí nového řádu v lásce, ale zároveň měřila ve všech
záležitostech každému stejným metrem. „Je dobře známo, že se vy a vaši
kolegové střetáváte s takzvanou starou gardou už roky, smrtko Goddarde. Ale
nemůžete zpochybnit platnost rozhodčího řízení jen tím, že bylo motivováno
oním konfliktem. Ať už byly motivy jakékoli, smrtka Anastázie nám položila
legitimní otázku. Jste… sebou?“
Goddard změnil přístup. „Pak tedy žádám, aby její otázka byla zamítnuta.
Byla vznesena až po hlasování a stala se vzorovým příkladem oportunismu –
což je až příliš bezcharakterní, než aby to tato rada mohla tolerovat.“
„Pokud je mi známo,“ ozval se smrtka Cromwell, „to, jak náhle jste se na
konkláve objevil, byl také vzorový příklad oportunismu.“
„Potrpím si na efektní příchody,“ uznal Goddard. „Jelikož stejnou vinu
nesete vy všichni, nespatřuji v tom zločin.“
„Smrtko Curieová,“ zeptala se arcismrtka Nzinga, „proč jste obvinění
nevznesla sama ve svém kandidátském projevu? V tu chvíli jste měla skvělou
šanci vyslovit své obavy.“
Smrtka Curieová se rozpačitě usmála. „Odpověď je jednoduchá, Vaše
vznešená Excelence. Nenapadlo mě to.“
„To máme věřit,“ ozval se smrtka Hidejoši, „že mladší smrtka, která má za
sebou teprve rok, je mazanější než takzvaná První dáma smrti?“
„Ovšemže,“ řekla smrtka Curieová bez výhrad. „Dokonce se klidně
vsadím, že jednou bude řídit tuto radu.“
Marie to sice myslela jen v tom nejlepším, ale její poznámka měla opačný
účinek a způsobila, že arcismrtky začaly reptat.
„Dávej si na sebe pozor, smrtko Anastázii,“ řekl arcismrtka Amundsen.
„Tak bezostyšné ambice tady nevidíme rádi!“
„Neřekla jsem, že to chci! Smrtka Curieová mě jen chtěla pochválit.“
„Přesto, tvé usilování o moc je zřetelné,“ prohlásil Hidejoši.
Anastázie zjistila, že na to nedokáže nic říct. A pak vstoupil do šarvátky
nový hlas.
„Vaše Excelence,“ promluvila smrtka Randová, „stětí ani obnovení si
smrtka Goddard nezavinil sám. Dát mu nové tělo byl čistě můj nápad – a on
by za mé rozhodnutí neměl být trestán.“ Nejvyšší sekáčka Kahlo si
povzdechla. „Bylo to správné rozhodnutí, smrtko Randová. Všechno, co nám
může smrtku obnovit, je pro nás dobré – ať už je tou smrtkou kdokoli. To
nikdo nezpochybňuje. Zpochybňována je validita jeho kandidátství.“
Nakrátko se odmlčela, potom se zadívala na ostatní arcismrtky a prohlásila:
„Jsou to vážné záležitosti a rozhodnutí by nemělo být unáhlené. Nechte nás,
abychom to spolu
prodiskutovali. Sejdeme se znovu v poledne.“
Anastázie přecházela po předpokoji, zatímco smrtka Curieová klidně seděla
a ujídala z ovocné mísy. Jak mohla být tak klidná?
„Byla jsem strašná,“ řekla Anastázie.
„Ne, byla jsi skvělá.“
„Myslí si, že toužím po moci!“
Marie jí podala hrušku. „Vidí se v tobě. Když byli v tvém věku, sami
toužili po moci, což znamená, že se s tebou ztotožňují, i když to nedávají
najevo.“ Trvala na tom, aby Anastázie hrušku snědla a doplnila tak energii.
Když je o hodinu později zavolali zpátky, arcismrtky nemarnily čas.
 „Znovu jsme si celou záležitost mezi sebou prošli a prodiskutovali
a dospěli jsme k závěru,“ oznámila nejvyšší sekáčka Kahlo. „Ctihodná smrtko
Randová, prosím, přistupte blíž.“ Goddarda viditelně trochu překvapilo, že
jako první nebyl osloven on, ale pokynul Ayn. Randová postoupila k nejvyšší
sekáčce o několik kroků blíž.
„Smrtko Randová, jak jsem řekla, vaše úspěšná snaha o obnovení smrtky
Goddarda je obdivuhodná. Ohrazujeme se však proti tomu, že jste tak učinila
nejenom bez našeho souhlasu, ale i bez našeho vědomí. Pokud byste se
dostavila na radu, pomohly bychom vám – a zajistily bychom, aby použitý
subjekt byl nejenom vhodný, ale také ověřený dobrovolník. Momentálně víme
všichni jen to, co nám řekl smrtka Goddard.“
„Pochybuje tato rada o mém slovu, Vaše nejvyšší Excelence?“ otázal se
Goddard.
Zpoza jeho zad promluvil Cromwell. „Nejste zrovna vyhlášený svou
čestností, smrtko Goddarde. Z úcty k vám nebudeme váš popis událostí
zpochybňovat, ale raději bychom měli nad výběrem dohled.“
A pak promluvila arcismrtka Nzinga z místa napravo od nich. „V této věci
ve skutečnosti nemusíme spoléhat na Goddardovo slovo,“ připomněla.
„Dotyčný subjekt pokosila smrtka Randová ještě před Goddardovou obnovou.
Řekněte nám tedy, smrtko Randová, ať to slyšíme od vás. Byl dárce těla
dobrovolník, který si plně uvědomoval, co se s ním stane?“
Randová zaváhala.
„Smrtko Randová?“
„Ano,“ řekla nakonec. „Ano, samozřejmě si toho byl vědom. Jak by to
mohlo být jinak? Jsme přece smrtky, neděláme do krádeží těl.“ A pak dodala:
„Raději bych pokosila sama sebe, než abych udělala něco tak… tak zlého.“
Ale i tak se při svých slovech trochu zadrhla. Jestli si toho rada všimla,
nebo jestli se o něco takového vůbec starala, nedala to na sobě znát.
„Smrtko Anastázie,“ promluvila nejvyšší sekáčka. „Prosím, přistupte blíž.“
Randová se vrátila zpátky ke Goddardovi a Anastázie udělala, k čemu byla
vyzvána.
„Smrtko Anastázie, toto řízení je zcela zjevnou manipulací našich pravidel
s cílem ovlivnit výsledek hlasování.“
„Má pravdu!“ zvolal arcismrtka Hidejoši na znamení rázného nesouhlasu
s tím, co Anastázie udělala.
„My v této radě,“ pokračovala nejvyšší sekáčka, „cítíme, že se to
nebezpečně blíží hranici neetického chování.“
„Je ale etické někoho pokosit a vzít si jeho tělo?“ vyhrkla Anastázie.
Jednoduše se neudržela.
„Jste tady proto, abyste poslouchala!“ okřikl ji arcismrtka Hidejoši, „ne
proto, abyste mluvila!“
Nejvyšší sekáčka Kahlo zvedla ruku, aby ho zklidnila, a pak přísně
promluvila na Anastázii: „Uděláte dobře, když se naučíte ovládat svou
prudkou povahu, mladší smrtko.“
„Omlouvám se, Vaše vznešená Excelence.“
„Přijímám vaši omluvu – ale další už tato rada nepřijme, je to jasné?“
Anastázie přikývla. Pak uctivě sklonila hlavu a vrátila se ke smrtce
Curieové, která se na ni ostře podívala, ale jen krátce.
„Smrtko Goddarde!“ zvolala Kahlo.
Goddard v očekávání rozhodnutí postoupil dopředu.
„Sice se všichni shodneme, že toto řízení mělo postranní motivy, ale
otázky, které otevřelo, jsou opodstatněné. Kdy je smrtka smrtkou?“ Na tomto
místě udělala dlouhou pauzu. Dost dlouhou, aby to prázdno začalo být
nepříjemné, ale všichni měli dost rozumu, aby do toho ticha nepromluvili.
„Na toto téma se rozhořela vášnivá diskuse,“ promluvila konečně, „a rada
nakonec dospěla k závěru, že nahrazení více než padesáti procent něčího
fyzického těla fyzickým tělem někoho jiného z dotyčné osoby značně ubírá.“
Anastázie si uvědomila, že zadržuje dech.
„Proto,“ pokračovala nejvyšší sekáčka, „vám sice dovolíme nazývat se
smrtkou Robertem Goddardem, ale kosit nesmíte do doby, než váš zbytek
absolvuje kompletní učednictví u smrtky, kterou si vyberete. Předpokládám,
že budete učedníkem u smrtky Randové, ale pokud si zvolíte nějakou jinou –
a ona bude souhlasit –, bude to přijatelné.“
„Učednictví?“ řekl Goddard. Ani se nesnažil zamaskovat své znechucení.
„Já teď musím být učedník? Nestačí, kolik už jsem toho vytrpěl? Musím teď
strpět i ponížení?“
„Dívejte se na to jako na příležitost, Roberte,“ promluvil s lehkým
úsměvem na rtech Cromwell. „Klidně se může stát, že za rok spodní partie
vašeho těla přesvědčí zbytek, že byste raději byl profesionálním účastníkem
večírků. Tomu se přece váš subjekt věnoval, ne?“
Goddard nedokázal skrýt ohromení.
 „Nebuďte tak překvapený, že známe totožnost vašeho subjektu, Roberte,“
pokračoval Cromwell. „Když jste se znovu objevil, sami jsme si dali tu
práci.“
Goddard teď vypadal jako sopka připravená vybuchnout, ale nějakým
způsobem se mu podařilo tomu zabránit.
„Ctihodná smrtko Curieová,“ promluvila nejvyšší sekáčka, „jelikož smrtka
Goddard byl momentálně shledán nezpůsobilým pro plný nárok na příslušnost
k cechu smrtek, jeho kandidatura je sporná. Z toho důvodu zůstáváte jako
jediný použitelný kandidát, a tudíž jste automaticky vítězem volby vrchního
sekáče StředoMeriky.“
Smrtka Curieová zareagovala odměřenou pokorou. „Děkuji vám, nejvyšší
sekáčko Kahlo.“
„Prosím, Vaše Excelence.“
Vaše Excelence, pomyslela si Anastázie. Uvažovala, jaké to pro Marii musí
být, když ji tak osloví nejvyšší sekáč!
Ale Goddard nebyl ochoten přijmout porážku bez boje.
„Žádám o jmenovité hlasování!“ nedal se. „Chci vědět, kdo hlasoval pro
tuto frašku a kdo hlasoval na straně zdravého rozumu!“
Arcismrtky se na sebe podívaly. Nakonec promluvila MacKillopová. Byla
z nich nejtišší, za celé řízení nepromluvila ani jednou. „To skutečně nebude
nutné,“ řekla hlasem, který byl vlídný a konejšivý – ale Goddard se ukonejšit
nenechal.
„Nebude to nutné? Chcete se všichni skrývat za anonymitu rady?“
Tentokrát promluvila nejvyšší sekáčka. „Arcismrtka MacKillopová to
myslí tak,“ řekla, „že jmenovité hlasování není třeba… protože hlasování
bylo jednomyslné.“
 Do záležitostí cechu smrtek mi nic není… přesto se má pozornost obrací
k Trvalce. Přestože ji ze třiceti kilometrů pozorují jen vzdálené oči, poznám,
že na tom velkém, lidmi vytvořeném ostrově se děje něco nebezpečného.
Protože to, co nevidím, si umím přečíst mezi řádky.
Vím, že to, co se tam dnes stane, bude mít velký dopad na cech smrtek,
a tudíž i na zbytek světa.
Vím, že pod povrchem se vaří něco velice znepokojivého a ti, kteří na
Trvalce pobývají, o tom nemají nejmenší tušení.
Vím, že smrtka, která je mi drahá, se dnes postavila proti jiné smrtce,
požírané vlastními ambicemi.
A vím, že ambice znovu a znovu vedou k zániku civilizací.
Do záležitostí cechu smrtek mi nic není. Přesto z toho mám strach. Mám
strach o ni. Mám strach o Citru.

– Nimbus
 45 Kolaps

Pro případ, že by se některé systémy porouchaly, byla Trvalka

zkonstruována s mnoha jištěními a nadbytečnými okruhy. V průběhu let
záložní systémy dokázaly, že jsou velice účinné. Nebyl žádný důvod si
myslet, že současná série průšvihů se s vynaložením dostatečného množství
času a úsilí nevyřeší. V poslední době se většina problémů vyřešila sama
a zmizela stejně záhadně, jako se objevila – takže když se v centru
vzplývavosti rozsvítila malá červená kontrolka signalizující nesrovnalosti
u jedné z vyrovnávacích nádrží města, technik mající službu se rozhodl, že
nejdřív dojí oběd, než začne zjišťovat, co se stalo. Čekal, že ta červená
kontrolka za minutu nebo dvě sama od sebe zhasne. Když se tak nestalo,
podrážděně si povzdechl, vzal telefon a zavolal svému nadřízenému.
Anastázie zjistila, že její neklid se nezmírnil, ani když po jednom z mostů
pro pěší opustily komplex rady. V rozhodčím řízení zvítězily. Goddard byl
odklizen do ročního učednictví a nejvyšším sekáčem se stane smrtka
Curieová. Tak proč byla tak nervózní?
„Práce je tolik, že vůbec nevím, odkud začít,“ řekla Marie.
„Budeme se muset okamžitě vrátit do Fulcrum City. Asi si tam budu muset
najít trvalé bydlení.“
Anastázie neodpověděla. Věděla, že Marie většinou mluví sama se sebou.
Přemýšlela, jaké to bude, být třetí pomocnou smrtkou vrchní sekáčky.
Xenokratés využíval své podsekáče k tomu, že je posílal do terénu, aby řešili
záležitosti v odlehlejších oblastech StředoMeriky. Při konkláve byli téměř
neviditelní, neboť Xenokratés nepatřil ke smrtkám, které se schovávaly za
doprovod. Nepatřila k nim ani smrtka Curieová, ale Anastázie tušila, že Marie
si bude podsekáče držet blíž a bude je víc zapojovat do každodenních
záležitostí cechu smrtek.
Než se přiblížily k hotelu, získala smrtka Curieová na Anastázii, ztracenou
v plánech a představách nového života, malý náskok. A právě tehdy si
Anastázie všimla smrtky v róbě z kůže s umělou patinou, která šla vedle ní.
„Nedávej najevo překvapení, jednoduše pokračuj v chůzi,“ vyzval ji Rowan
zpod kapuce, kterou měl staženou hluboko do obličeje.
V zasedací síni si arcismrtky zavolaly poslíčky, aby jim po zbytek
programu drželi nad hlavami slunečníky. Bylo to nepraktické, ale nutné,
neboť polední slunce pálilo čím dál víc. Než aby pro ten den skončily – čímž
by se skluz v jednacím harmonogramu rady jedině navýšil –, arcismrtky se
rozhodly zatnout zuby a pokračovat.
Pod zasedací síní se nacházela tři patra předpokojů, kde ti, kteří měli
naplánovanou audienci, čekali, až na ně přijde řada. Australský smrtka
v nejnižším patře tady byl proto, aby požádal o trvalou imunitu pro každého,
kdo má v genetickém indexu předky z řad australských domorodců. Šlo mu
o čestnou věc a doufal, že rada bude souhlasit. Ale zatímco čekal, všiml si, že
podlaha je najednou mokrá. Nepovažoval to za důvod ke znepokojení.
Alespoň ne zpočátku.
V centru vzplývavosti si teď nad problémem lámali hlavu tři technici.
Vypadalo to, že ventil ve vyrovnávací nádrži pod komplexem zasedací síně
rady je v otevřené poloze a rezervoár se naplňuje vodou. To nebylo samo
o sobě neobvyklé – celý spodek ostrova byl vybaven stovkami obrovských
nádrží, které se mohly vodou plnit nebo ji vyčerpávat, aby ostrov plul ve
správné hloubce. Kdyby byl příliš nízko, zahrady by zaplavila mořská voda.
Kdyby byl příliš vysoko, jeho pláže by se úplně zvedly z moře. Vyrovnávací
nádrže měly časový spínač, aby dvakrát denně ostrov zhruba o metr zvedaly
a spouštěly, čímž simulovaly příliv a odliv. Musely však být dokonale
koordinované – a zejména to platilo pro vyrovnávací nádrž pod komplexem
zasedací síně rady, protože to byl ostrov uvnitř ostrova. Pokud by zasedací síň
rady stoupla příliš vysoko nebo klesla příliš nízko, znamenalo by to namáhání
tří mostů, které ji spojovaly s okolním ostrovem. A momentálně byl tento
ventil zaseknutý.
„Co tedy uděláme?“ zeptal se technik mající službu svého nadřízeného.
Nadřízený nevěděl – raději se obrátil na svého nadřízeného, který se pro
změnu tvářil, jako by blikajícím červeným hlášením, která jim ukazovala
kontrolní obrazovka, příliš nerozuměl. „Jak rychle se nádrž zaplňuje?“
„Tak rychle, že už zasedací síň klesla o metr hlouběji,“ řekl první technik.
Nadřízený nadřízeného stáhl obličej do grimasy. Arcismrtky budou zuřit,
když budou muset přerušit jednání kvůli takové hlouposti, jako je zaseknutý
vyrovnávací ventil. Na druhou stranu, kdyby podlahu síně zaplavila mořská
voda a ony se jí musely brodit, rozčílilo by je to ještě víc. Ať se na to díval
z kterékoli strany, pro oddělení vyrovnávacích nádrží to nevypadalo dobře.
„Zapněte sirény v zasedací síni,“ nakázal. „Pošlete je odtamtud pryč.“
Sirény v zasedací síni by se rozezněly hlasitě a jasně, pokud by tedy nebyly
odpojeny kvůli falešným poplachům z doby před několika týdny. Byl to
požadavek nejvyšší sekáčky Kahlo. Sirény se tehdy spustily uprostřed jednání
a arcismrtky se evakuovaly, ale pak se zjistilo, že žádné skutečné nebezpečí
nehrozí. Arcismrtky byly prostě příliš zaneprázdněné, než aby se mohly
nechat obtěžovat technickými závadami.
„Pokud by hrozilo opravdové nebezpečí, vystřelte světlici,“ nakázala
lehkovážně.
Skutečnost, že všeobecné sirény byly odpojeny, ale nikdo nenahlásil do
centra vzplývavosti. Na obrazovkách se jim to jevilo tak, že poplach byl
spuštěn, a oni právem očekávali, že arcismrtky přecházejí po některém
z mostů na vnitřní okraj ostrova. Teprve když jim vyděšeně zavolal hlavní
inženýr ostrova, s hrůzou si uvědomili, že arcismrtky stále zasedají.
„Rowane?“ Anastázie byla z jeho přítomnosti nadšená a vyděšená zároveň.
Na světě pro něho nebylo nebezpečnější místo než tady. „Co tady děláš?
Zbláznil ses?“
„Je to dlouhá historie a odpověď zní ano,“ řekl. „Dobře mě poslouchej
a snaž se nepřitahovat pozornost.“
Anastázie se rozhlédla. Všichni kolem si hleděli svého. Smrtka Curieová
teď byla daleko před nimi. Ještě si nevšimla, že Anastázie zůstala pozadu.
„Poslouchám.“
„Goddard má něco za lubem,“ prohlásil Rowan. „Něco nedobrého.
Netuším, co to je, ale musíš okamžitě opustit ostrov.“ Anastázie se zhluboka
nadechla. Věděla to! Věděla, že Goddard rozsudek arcismrtek nepřijme,
pokud pro něho bude nepříznivý. Určitě bude mít nouzový plán. Pomstí se.
Chtěla varovat Marii, aby obě urychlily svůj odjezd.
„Ale co ty?“ zeptala se.
Ušklíbl se. „Doufal jsem, že bych se mohl svézt.“
Anastázievěděla, žetakovávěcnebudejednoduchá. „Vrchní sekáčka
Curieová tě sveze jedině tehdy, když se sám vydáš.“
„Ty víš, že to udělat nemůžu.“
Ano, věděla to. Anastázie se mohla pokusit propašovat Rowana na palubu
jako jednoho z příslušníků Nožové gardy, kteří je doprovázejí, ale jakmile by
Marie spatřila jeho obličej, bylo by po všem.
V tom okamžiku se k nim přiřítila žena s uhlově černými vlasy a obličejem,
jehož lesk prozrazoval, že až příliš mnohokrát obrátila list.
„Marlone! Hej, Marlone! Všude jsem tě hledala!“ Popadla Rowana za ruku
a uviděla jeho tvář, než se stačil odvrátit. „Počkat… Vy nejste smrtka
Brando…,“ dostala ze sebe zmateně.
„Ne, zmýlila jste se,“ řekla Anastázie. Horečně uvažovala.
 „Smrtka Brando má róbu z kůže o něco tmavší. Toto je smrtka Vuitton.“
„Aha…,“ řekla žena, stále trochu váhavě. Očividně se snažila zjistit, kde už
Rowanovu tvář zahlédla. „Omlouvám se.“
Anastázie předstírala rozhořčení. Doufala, že ženu vyvede z míry
dostatečně, aby se nedokázala soustředit. „To byste tedy měla! Než příště
zastavíte smrtku na ulici, přesvědčte se, že je to ta správná.“ Potom se
s Rowanem otočila a co nejrychleji ho odtáhla pryč.
„Smrtka Vuitton?“
„Nic lepšího mě nenapadlo. Musíme tě někam uklidit, než tě někdo pozná!“
Ale než stačili udělat další krok, uslyšeli za sebou strašlivý zvuk
praskajícího kovu a křik. A uvědomili si, že to, jestli Rowana někdo pozná, je
teď z jejich starostí ta nejmenší.
Jen několik chvil předtím vystoupal ke dveřím zasedací síně ten australský
smrtka. „Promiňte,“ řekl jednomu strážci u dveří, „ale domnívám se, že ve
spodních patrech dochází k nějakému zatékání.“
„Zatékání?“ zeptal se strážce.
„Každopádně je tam spousta vody – koberec je úplně promočený – a podle
mě to není z trubek.“
Strážný zareagoval na tento čerstvý malér povzdechem.
„Nahlásím to údržbě,“ odvětil, ale když to zkusil, komunikační linky byly
samozřejmě mrtvé.
Nato přiběhl z verandy poslíček. „Někde je problém,“ vyhrkl, což byl
výrok, který by si v soutěži nejvíce nedostatečných vyjádření roku zajistil
přední příčku. Kdy v těchto dnech nebyl na Trvalce nějaký problém?
„Snažím se dovolat údržbě,“ řekl mu strážce.
„Vykašli se na údržbu!“ vykřikl poslíček, „podívej se ven!“ Strážce nesměl
své stanoviště u dveří zasedací síně opus tit, ale poslíčkova panika ho
znepokojovala. Udělal několik kroků na verandu a zjistil, že veranda už
neexistuje. Balkón, který býval dobré tři metry nad hladinou, byl teď pod
vodou – a moře začalo přetékat do chodby, která vedla do zasedací síně.
Strážce se rozběhl zpátky ke dveřím síně. Dovnitř a ven vedla jen jedna
cesta a on neměl dostatečné oprávnění, aby svým otiskem ruky mohl dveře
otevřít, a tak na ně začal co nejhlasitěji bušit a doufal, že na druhé straně
tlustých dveří ho někdo uslyší.
Tou dobou si již všichni v komplexu rady s výjimkou rady jako takové
domysleli, že něco není v pořádku. Smrtky se svými asistenty, které čekaly na
audienci, se vyhrnuly z předpokojů a zaplavily trojici mostů, jež vedly na
vnitřní okraj ostrova. Australský smrtka dělal, co mohl, aby lidem pomohl
přebrodit přes zaplavenou verandu a dostat se na nejbližší most.
Po celou tu dobu zůstávaly dveře zasedací síně zavřené. V chodbě, která
k nim vedla, byl teď bezmála metr vody.
„Měli bychom počkat na arcismrtky,“ sdělil australský smrtka poslíčkovi.
„Arcismrtky se o sebe dokážou postarat samy,“ odvětil poslíček, přeběhl po
jednom z mostů, které se klenuly ke zbytku ostrova, a komplex rady opustil.
Australský smrtka zaváhal. Byl dobrý plavec a v případě potřeby by
dokázal zdolat čtyři sta metrů přes oko k vnitřnímu břehu, a tak čekal. Věděl,
že až se ty dveře otevřou, arcismrtky budou potřebovat každou pomoc.
Ale potom vyplnilo vzduch strašlivé skřípění a trhání. Otočil se právě včas,
aby uviděl, jak most, na který právě dovedl desítky lidí, praskl v půli
a všechny ty lidi shodil do moře.
Myslel si o sobě, že je čestný a statečný muž. Byl ochoten zůstat a vystavit
se riziku, aby arcismrtky zachránil. Viděl se jako hrdinu okamžiku. Ale když
se zhroutil ten most, zhroutila se i jeho odvaha. Podíval se na ty, co přežili,
jak sebou plácají ve vodě. Podíval se na dveře zasedací síně, které se strážce
stále snažil otevřít, přestože voda už mu sahala po prsa. A smrtka usoudil, že
čeho je moc, toho je příliš. Vylezl na římsu, která byla těsně nad hladinou
vody, a přeběhl ke druhému z trojice mostů. Prchl přes něj do bezpečí tak
rychle, jak ho nohy stačily nést.
Malé centrum vzplývavosti bylo teď plné techniků a inženýrů, kteří mluvili
jeden přes druhého, hádali se, zastávali různé názory, ale nikdo nebyl
vyřešení problému blíž. Z každé obrazovky křičela jiná poplašná zpráva.
Když se zhroutil první most, všichni si uvědomili, jak je situace vážná.
„Musíme zmenšit zatížení zbývajících dvou mostů!“ prohlásila hlavní
městská inženýrka.
„A jak byste to chtěla udělat?“ utrhl se na ni šéf vzplývavosti. Inženýrka se
krátce zamyslela a pak zašla za technikem, který stále seděl u centrálního
pultu a nevěřícně hleděl na obrazovky.
„Snižte zbytek ostrova,“ vyzvala jej městská inženýrka.
„Jak moc ho máme snížit?“ zeptal se trochu omámeně. Připadal si, jako by
byl od reality před sebou podivným způsobem odtržený.
„Dostatečně, aby to zmírnilo zatížení zbývajících dvou mostů. Dejme
arcismrtkám trochu času, aby odtamtud mohly zmizet!“ Odmlčela se, aby si
v duchu něco spočítala. „Spusťte ostrov metr pod úroveň přílivu.“
Technik zavrtěl hlavou. „To mi systém nedovolí.“
„Dovolí, když to schválím.“ A naskenovala otisk své dlaně, aby to udělala.
„Uvědomujete si, že dojde k zaplavení všech dolních zahrad?“ tázal se
v naprostém zoufalství šéf vzplývavosti.
„Co chcete zachránit víc?“ zeptala se inženýrka. „Dolní zahrady, nebo
arcismrtky?“
Když se to šéfovi vzplývavosti podalo takto, další námitky už neměl.

Ve stejnou chvíli, v jiné kanceláři v nejnižším podmořském patře stejné

budovy technické správy města, neměli tamní biotechnikové o krizi
v komplexu rady žádné informace. Zato se škrábali na hlavě kvůli jinému
problému – nejpodivnějšímu, s jakým se zatím setkali. Byla to kancelář
kontroly mořského života, která monitorovala živé výjevy, díky nimž byly
podmořské výhledy tak působivé. Poslední dobou se setkávali s případy, kdy
celá hejna ryb uvízla v möbiových zpětnovazebních smyčkách, celé druhy se
znenadání rozhodly plavat vzhůru nohama a dravci útočili na okna tak tvrdě,
že si roztřískali mozek. Ale to, co jim sonar ukazoval teď, byla úplně nová
úroveň šílenství.
Oba specialisté na živé výjevy, kteří měli službu, na to dokázali jen zírat.
Na obrazovce sledovali něco, co vypadalo jako kruhový mrak kolem ostrova
– jako podvodní kouřový prstenec kolem Trvalky –, ale místo aby se
rozšiřoval, stahoval se.
„Co to má být?“ zeptal se jeden druhého.
„Jestli jsou ty údaje správné,“ odpověděl druhý, „je to hejno našeho
mořského života, který má v sobě nanity.“
„Které druhy?“
Druhý technik odtrhl oči od obrazovky a podíval se na kolegu.
„Všechny.“
V zasedací síni poslouchaly arcismrtky poměrně hloupou argumentaci
smrtky, která chtěla, aby rada stanovila, že smrtka se nesmí pokosit, pokud
nejdřív nenaplní svou kvótu kosení. Nejvyšší sekáčka Kahlo věděla, že návrh
neuspěje – odstranění se ze služby bylo velice osobní rozhodnutí, které by
nemělo být vázáno na vnější záležitosti, jako jsou kvóty. Rada přesto měla za
povinnost vyslechnout celou argumentaci a snažit se zachovat nezaujatost.
 Po celou dobu mučivého výkladu této smrtky se Kahlo zdálo, že z dálky
slyší nějaké tupé dunění, ale usoudila, že to bude něco, co souvisí s konstrukcí
ostrova. Neustále se někde něco stavělo nebo opravovalo.
Teprve když k nim dolehly výkřiky a zvuk hroutícího se mostu, arcismrtky
pochopily, že někde nastal obrovský problém.
„Co to u všech všudy bylo?“ zeptal se arcismrtka Cromwell. Nato se jich
zmocnil pocit závratě a smrtka, která byla právě uprostřed svých argumentů,
zavrávorala jako opilec. Trvalo několik chvil, než si nejvyšší sekáčka
uvědomila, že podlaha již není rovná. A zřetelně uviděla, že pod dveřmi se do
zasedací síně valí voda.
„Domnívám se, že budeme muset jednání přerušit,“ prohlásila Kahlo.
„Nevím jistě, co se tam venku děje, ale asi bude nejlepší, když odejdeme.
Hned teď.“
Všechny slezly ze svých křesel a rychle zamířily k východu. Voda se teď
nehrnula jenom pod dveřmi – protékala i mezi nimi, do výšky pasu. A ze
druhé strany do dveří někdo bušil. Přes vysoké stěny síně slyšely jeho hlas.
„Vaše Excelence!“ křičel. „Slyšíte mě? Musíte odtamtud odejít! Už není
čas!“
Nejvyšší smrtka Kahlo přiložila ke dveřím dlaň, ale neotevřely se. Zkusila
to znovu. Nic.
„Mohli bychom to zkusit vrchem,“ navrhl Xenokratés.
„A jak by sis to představoval?“ zeptal se Hidejoši. „Stěna je vysoká čtyři
metry!“
Třeba bychom si mohli navzájem vylézt na záda,“ nadhodila
MacKillopová, což byl sice proveditelný návrh, ale zdálo se, že do něčeho tak
pobuřujícího, jako je lidská pyramida, se nikomu nechce.
Kahlo vzhlédla k obloze nad nezastřešenou zasedací síní. Jestli se komplex
rady potápěl, voda se nakonec přelije přes okraj stěny. Mohly takový příval
přežít? Nechtěla to zjišťovat.
„Xenokrate! Hidejoši! Postavte se ke stěně. Vy budete základna.
Amundsene, stoupni si jim na ramena. Pomůžeš ostatním, aby se dostali
nahoru a přes okraj.“
„Jistě, Vaše vznešená Excelence.“
„Nech toho,“ řekla mu. „V tuhle chvíli jsem jenom Frida.
Tak pojďme do toho.“
 Anastázie by ráda řekla, že zhroucení mostu ji nastartovalo, ale nestalo se
tak. Ona i Rowan tam jenom stáli a nevěřícně zírali jako všichni ostatní.
„To je Goddardovo dílo,“ prohlásil Rowan. „Určitě.“ Potom k nim
přispěchala smrtka Curieová. „Anastázie, viděla jsi to?“ zeptala se. „Co se
stalo? Ten most spadl do moře?“ Poté si všimla Rowana a celé její
vystupování se změnilo.
„Ne!“ Instinktivně vytasila nůž. „Tady být nemůžeš!“ zavrčela na něho
a otočila se k Anastázii. „A ty se s ním nemůžeš bavit!“ Pak jako by ji něco
napadlo a prudce se obrátila k Rowanovi. „Za to jsi odpovědný ty? Protože
jestli ano, na místě tě pokosím.“
Anastázie se prodrala mezi ně. „Udělal to Goddard,“ vyhrkla. „Rowan nás
přišel varovat.“
„Upřímně pochybuji, že to je důvod jeho přítomnosti na Trvalce,“ řekla
smrtka Curieová, plná ohnivého rozhořčení.
„Máte pravdu,“ řekl jí Rowan. „Jsem tady proto, že Goddard mě chtěl
předhodit arcismrtkám, aby si koupil jejich podporu. Ale já jsem utekl.“
Zmínka o arcismrtkách připomněla Curieové momentální krizi. Zadívala se
ke komplexu rady uprostřed ostrovního oka. Dva mosty jej ještě držely na
místě, ale komplex byl ve vodě mnohem níž, než být měl, a nakláněl se na
stranu.
„Proboha – on je chce všechny zabít!“
„Zabít je může,“ řekla Anastázie, „ale nemůže je ukončit.“ Ale Rowan
zavrtěl hlavou. „Neznáš Goddarda.“
Několik kilometrů od nich zatím začala pobřežní zahrady na okraji ostrova
pomalu zaplavovat mořská voda.

***

V situaci, kdy spojení na celém ostrově nefungovalo, mohli z centra

vzplývavosti zjišťovat stav pouze pohledem z okna a pomocí poslíčků, kteří
jim hlásili věci, jež neviděli. Pokud bylo známo, arcismrtky nadále zůstávaly
v komplexu rady, který se začínal hroutit, přestože zbytek ostrova klesal, aby
zatížení dva doposud zbývající mosty nerozlomilo. Pokud by k tomu došlo,
znamenalo by to ztrátu celého komplexu rady. Sice by bylo možné poslat dolů
ponorky, aby přivezly těla arcismrtek k oživení, ale jednoduché by to nebylo.
Nikdo z centra vzplývavosti neměl imunitu, a i když Trvalka byla zónou bez
kosení, měli podezření, že kdyby se arcismrtky utopily a musely se oživit,
padaly by hlavy, a nejenom obrazně.
Řídící panel teď svítil zlostnými výstražnými kontrolkami jako vánoční
stromeček a z řevu sirén měli všichni nervy napnuté k prasknutí.
Technik se nekontrolovaně potil. „Ostrov je teď metr dvacet pod úrovní
přílivu,“ oznámil ostatním shromážděným.
„Nízko položené stavby už určitě začala zaplavovat voda.“
„V nížinách budeš mít spoustu naštvaných lidí,“ prohlásil šéf vzplývavosti.
„Jednu krizi po druhé!“ Městská inženýrka si promnula oči tak tvrdě, že si
je div nezatlačila do lebky. Potom se zhluboka nadechla a řekla: „Dobře,
uzavřete ventily a zachovejte tento stav. Dáme arcismrtkám ještě minutu, aby
se dostaly ven, než nádrže vyčerpáme a zvedneme ostrov do standardní
polohy.“ Technik začal plnit rozkaz, ale pak se zarazil. „Ehm… máme další
problém.“
Městská inženýrka zavřela oči, aby se pokusila najít šťastné místečko –
které bylo momentálně kdekoli jinde než tady. „Co je to tentokrát?“
„Ventily vyrovnávacích nádrží nereagují. Dál nabíráme vodu.“ Poklepal na
jednu obrazovku po druhé, ale všechny teď ukazovaly chybové hlášení,
kterého se nedalo zbavit. „Celý systém vzplývavosti zkolaboval. Musíme ho
znovu zinicializovat.“
„Paráda,“ řekla inženýrka. „To je prostě paráda. Jak dlouho potrvá restart?“
„Znovu nahodit systémy potrvá asi dvacet minut.“
Inženýrka uviděla, jak se výraz ve tváři šéfa vzplývavosti změnil
z otráveného ve vyděšený – a i když tu otázku položit nechtěla, musela.
„Pokud budeme dál nabírat vodu, za jak dlouho dosáhneme mezní
vzplývavosti?“
Technik se zadíval na obrazovku a zavrtěl hlavou.
„Za jak dlouho?“ zeptala se inženýrka.
„Za dvanáct minut,“ odpověděl technik. „Jestli se nám nepodaří systém
znovu nahodit, Trvalka se za dvanáct minut potopí.“
Sirény všeobecného poplachu – které všude kromě komplexu rady ještě
fungovaly – začaly vyřvávat po celém ostrově. Lidé si v první chvíli mysleli,
že je to jenom další porucha, a pokračovali v tom, co dělali doposud. Pouze
lidé ve vyšších věžích s panoramatickým výhledem viděli, jak se nížiny
potápějí. Vyběhli na ulici a nasedli do spoluvozů, nebo se jednoduše dali na
útěk.
 Smrtka Curieová byla osobou, která správně vyhodnotila stupeň jejich
paniky a všimla si toho, jak vysoko voda vystoupala v oku ostrova – zbývalo
možná půl metru, aby se rozlila na ulici. Veškerý hněv, který vůči Rowanovi
cítila, najednou nebyl důležitý.
„Musíme se dostat do přístavu,“ sdělila Anastázii a Rowanovi. „A musíme
sebou hodit.“
„Co naše letadlo?“ zeptala se Anastázie. „Už je pro nás připravovali.“
Ale smrtka Curieová se jí ani neobtěžovala odpovědět – jenom se prodírala
houstnoucími davy směrem k přístavu. Chvíli trvalo, než si Anastázie
uvědomila proč.
Fronta na ostrovním letišti narůstala rychleji, než letadla stačila startovat.
S tím, jak zdvořilé diskuse braly za své, vyplňovala terminál nejrůznější
smlouvání, množily se výměny peněz a pěstní souboje. Některé smrtky
odmítaly vpustit na palubu kohokoli jiného než svůj doprovod, jiné zase
otevíraly svá letadla takovému množství lidí, jaké mohly pobrat. Byl to pravý
test jejich charakteru.
Jakmile se lidé dostali na palubu, začali se uklidňovat, ale znepokojovalo
je, že se podle všeho nikam nehýbou. A dokonce i v letadlech stále tlumeně
slyšeli sirény rozléhající se po celém ostrově.
Pěti letadlům se podařilo vzlétnout dřív, než voda začala zaplavovat ranvej.
Šesté najelo do prohlubujících se louží na konci ranveje, ale pořád se mu ještě
podařilo vydrápat se na oblohu. Sedmému letadlu už stálo v cestě patnáct
centimetrů vody, které je zbrzdily natolik, že nedokázalo dosáhnout vzletové
rychlosti a na konci ranveje zajelo do moře.
V centru mořského života se službu konající biologové snažili kontaktovat
kancelář někoho, kdo má nějaké pravomoci, ale všichni jim tvrdili, že mají
větší problémy než ryby, které se momentálně hrnou pod ostrov.
Na obrazovce a při pohledu z oken obrácených do moře se zdálo, že blížící
se hejno se dělí – větší, rychlejší mořský život se dostane k oku dřív.
V tom okamžiku se jeden z mořských biologů otočil k druhému a řekl:
„Hele… začínám si myslet, že to není jenom porucha systému. Myslím, že
nás někdo hacknul.“
Přímo před nimi se v tu chvíli kolem okna přehnal plejtvák myšok mířící
k hladině.
Po třetím pokusu zdolat stěny zasedací síně se přítomné arcismrtky, smrtky
a poslíčci přeskupili a pokusili se vymyslet jiný plán.
„Až se síň zalije vodou, budeme moci vyplavat ven,“ prohlásila Frida.
„Stačí, když udržíme hlavu nad hladinou, až se bude zaplavovat. Umíte
všichni plavat?“ Přikývli všichni až na arcismrtku Nzingu, která se vždycky
projevovala klidně a kultivovaně, ale teď byla na pokraji paniky.
„To bude dobré, Anno,“ řekl Cromwell, „drž se mě a já nás dostanu na
břeh.“
Voda se začala přelévat přes okraj na opačné straně síně. Smrtky a poslíčci,
kteří měli tu smůlu, že tady zůstali uvězněni také, očima hledali vedení
u arcismrtek – jako by to mohly ukončit mávnutím svých mocných rukou.
„Dostaňte se co nejvýš!“ zakřičel arcismrtka Hidejoši. Všichni se pokusili
vylézt na nejbližší stolec úvah, aniž příliš hleděli na to, komu patří. Díky
tomu, jak se podlaha naklonila, byly nejvýš jadeitové a onyxové křeslo – ale
Amundsen, který si potrpěl na své zvyky, instinktivně zamířil k tomu svému.
Ve chvíli, kdy se k němu prodíral vodou, najednou ucítil ostrou bolest
v kotníku. Když se podíval dolů, uviděl, jak se od něho vzdaluje malá, černě
zakončená ploutev a voda se barví krví. Jeho krví.
Žralok lagunový?
Nebyl však pouze jeden. Žraloci byli všude. Hrnuli se přes okraj potápějící
se síně, a když příval zmohutněl, arcismrtka Amundsen by byl ochoten
odpřisáhnout, že v něm zahlédl i větší, robustnější ploutve.
„Žraloci!“ zařval. „Proboha, je to tu plné žraloků!“ Vylezl na své křeslo.
Krev z nohy se řinula po bílém mramoru do vody a doháněla žraloky
k zuřivosti.
Xenokratés to po boku Kahlo a Nzingy pozoroval ze svého místa na
onyxovém křesle, těsně nad úrovní vody – a přitom si cosi uvědomil. Něco
temnějšího a strašlivějšího než výjev před ním. Obecně se vědělo, že existují
dva způsoby, jak ukončit člověka, aby ho nebylo možné oživit: oheň
a kyselina. Obojí rozežíralo maso, takže zbylo jen velice málo.
Ale existovaly i jiné způsoby, jak se postarat, aby maso bylo sežráno…
To, co v ulicích a věžích na vnitřním okraji začalo jako zmatek a nedůvěra,
se rychle měnilo v paniku. Lidé pobíhali všemi směry. Nikdo nevěděl jistě,
kam jít, ale všichni, které míjeli, zvolili špatný směr. Moře se začínalo hrnout
ven z dešťových vpustí; v hotelové čtvrti se voda valila po schodech a hrnula
se do pater pod hladinou. Mola se prohýbala pod vahou lidí, kteří se snažili
nějakým způsobem proniknout na loď nebo ponorku.
Marie, Anastázie a Rowan se k přístavu nemohli ani přiblížit.
„Přišli jsme pozdě!“
Anastázie se rozhlédla – těch pár plavidel, která zbývala, již bylo plných
a další lidé se na ně snažili probít. Smrtky se oháněly noži a dýkami, aby
zabránily těm, kteří se pokoušeli na přeplněná plavidla vylézt.
„Hle, to je to pravé srdce lidskosti,“ prohlásila smrtka Curieová, „udatné
i zvrhlé.“ Nato z vody ostrovního oka, která teď vřela jako hrnec postavený
na plotnu, vyskočila až úplně nad hladinu velryba. Při dopadu s sebou vzala
jedno molo přístaviště i s polovinou lidí na něm.
„To není náhoda,“ řekl Rowan. „Nemůže být!“ Uviděl, že celé oko se
hemží mořskými tvory. Bylo možné, že to byla součást Goddardovy
koncovky?
Když se ozval hluk tepajících rotorů, všichni se podívali nahoru a spatřili
vrtulník. Proletěl kolem nich a snesl se za oko, ke komplexu rady.
„Výborně,“ zaradovala se smrtka Curieová. „Zachrání arcismrtky.“ Mohli
jen doufat, že není příliš pozdě.
Nzinga, která se bála vody stejně jako žraloků, jako první uviděla záchranu,
která se k nim snášela shůry. „Podívejte,“ zakřičela. Voda jí šplouchala
o nohy a kolem kotníku se jí protáhl žralok lagunový.
Helikoptéra slétla níž a zůstala viset uprostřed zasedací síně těsně nad
hladinou zčeřené vody.
„Ať je to kdokoli, dostane doživotní imunitu, jestli už ji nemá!“ řekla
Kahlo.
Jenže pak arcismrtka Amundsen uklouzl a spadl z křesla do vody. Reakce
predátorských ryb byla okamžitá. Žraloci lagunoví se na něho vrhli jako šílení
hlady.
Amundsen křičel a chňapal po nich, srážel je pryč. Vysoukal se z róby
a pokusil se vylézt zpátky na své křeslo, ale když už si myslel, že by to mohl
zvládnout, vynořila se větší ploutev a klikatě si to namířila k němu.
„Roalde!“ zařval Cromwell. „Pozor!“
Ale i kdyby ji viděl, jak se blíží, stejně by nemohl nic dělat. Žralok tygří se
na něho vrhl, popadl mu břicho do zubů a stáhl ho, zuřivě se zmítajícího
v krvavé pěně, pod hladinu.
Byl to strašlivý pohled, ale Frida zachovala duchapřítomnost. „Teď je naše
šance!“ řekla. „Běžte!“ Svlékla si róbu, skočila do vody a začala ze všech sil
plavat k vrtulníku, dokud žraloky zaměstnávala první kořist.
Ostatní si z ní vzali příklad; MacKillopová, Hidejoši a Cromwell, který se
snažil pomáhat Nzinze. Všichni ostatní seskočili ze svých míst a následovali
nejvyšší sekáčku. Zůstal jediný Xenokratés… protože si uvědomil něco, čeho
si nikdo ostatní nevšiml…
Dveře vrtulníku se odsunuly. Uvnitř byli Goddard a Randová.
„Honem!“ vyzval je Goddard. Vyklonil se na ližinu a natáhl ruku
k arcismrtkám, které k němu plavaly. „Dokážete to!“ Xenokratés se jenom
díval. Byl to jeho plán? Dostat arcismrtky na pokraj definitivní záhuby a pak
je doslova vyrvat z čelistí smrti, čímž si je navždycky zaváže? Nebo se tady
odehrávalo něco jiného?
Nejvyšší sekáčka Kahlo se dostala k vrtulníku jako první. Cítila, jak žraloci
kloužou těsně kolem ní, ale žádný zatím nezaútočil. Kdyby se dokázala
zachytit té vzpěry a vytáhnout se z vody…
Chytila se vzpěry a druhou rukou sáhla po Goddardově natažené paži.
Jenže v tu chvíli Goddard stáhl ruku zpátky.
„Dnes ne, Frido,“ řekl s účastným úsměvem. „Dnes ne.“ Skopl její ruku ze
vzpěry. Nato se vrtulník vznesl k nebi a nechal arcismrtky uprostřed
zaplavené síně plné žraloků.
„Ne!“ vykřikl Xenokratés. Goddard je nepřiletěl zachránit – chtěl mít jen
jistotu, že budou znát strůjce své zkázy. Přišel si užít šťavnatou chuť pomsty.
Pulzující tep vrtulí helikoptéry sice žraloky zastrašil natolik, že se do středu
síně nepřibližovali, ale jakmile helikoptéra zmizela, uposlechli svůj
biologický imperativ a přeprogramování svých nanitů, které jim říkaly, že
mají hlad. Neukojitelný hlad.
Hejno se vrhlo na ty ve vodě. Žraloci lagunoví, žraloci tygří, kladivouni.
Všechny dravé ryby, tolik působivé, když vyplňovaly výhled z podmořských
apartmá.
Xenokratés se mohl jenom dívat, jak jsou všichni stahováni do hlubin,
a poslouchat, jak jejich křik zaniká v cákání zčeřené vody.
Vylezl si až na vršek křesla. Většina ho už byla pod vodou, stejně jako
většina zasedací síně. Věděl, že jeho život za několik sekund skončí, ale
uvědomil si, že v těch posledních několika okamžicích může dosáhnout ještě
jednoho, posledního vítězství. Mohl Goddardovi jednu věc odepřít. Proto už
dál nečekal, postavil se na křesle a skočil před sebe do vody. Na rozdíl od
ostatních si róbu nesundal, a stejně jako před rokem v Goddardově bazénu ho
tíha zlacené róby stáhla na dno zasedací síně.
Nenechá se zabít mořskými predátory. Byl odhodlaný se utopit, než s ním
naloží po svém. Jestli to měl být jeho poslední čin ve funkci arcismrtky, ať je
vítězný! Pojme jej jako něco výjimečného!
 A tak Xenokratés na dně zatopené síně vypustil z plic vzduch, vdechl do
nich moře a utopil se výjimečně dobře.
 Hýčkal jsem lidstvo až příliš dlouho. A i když je lidstvo mým rodičem,
vidím je víc a víc jako malé dítě. Malé dítě se nenaučí chodit, když věčně
zůstane v milujícím náručí. A druh nedokáže vyrůst, pokud nenese důsledky
svých činů.
Odepřít lidstvu lekci z následků by byla chyba. A já chyby nedělám.

– Nimbus
 46
Osud vytrvalých srdcí

Goddard pozoroval požírání arcismrtek z výšky a vychutnával si pohled na

svůj triumf z ptačí perspektivy. Tak jako smrtka Curieová v mládí odstřihla
odumřelé dřevo západní civilizace, Goddard odstranil další archaickou vládní
strukturu. Již žádné arcismrtky nebudou. Každý region teď bude autonomní
a nebude se muset zodpovídat vyšší moci pod tíhou nekonečně svazujících
pravidel.
Na rozdíl od Curieové ale měl dost rozumu, aby se k tomu nehlásil. Mnoho
smrtek by ho sice za odstranění arcismrtek pochválilo, ale stejné množství by
ho za to odsoudilo. Bylo lepší nechat svět, ať si myslí, že to byla strašlivá
nehoda. Ve skutečnosti však nevyhnutelná. Na Trvalce koneckonců
docházelo k vážným závadám už měsíce. Jistě, všechny tyto závady měl na
svědomí tým inženýrů a programátorů, který osobně sestavil. To se však
nikdo nedozví, neboť všichni ti inženýři a programátoři byli pokoseni. Stejně
jako bude pokosen jejich pilot, až je přiveze na loď čekající ve vzdálenosti
osmdesáti kilometrů.
„Jaké to je změnit svět?“ zeptala se Ayn.
„Jako by mi z ramenou spadlo závaží,“ odpověděl jí. „Víš, v jednom
okamžiku mě skutečně napadlo, že bych je mohl zachránit,“ řekl. „Ale pak
ten okamžik pominul.“
Zasedací síň pod nimi byla již zcela zaplavená.
„Co vědí na pevnině?“ zeptal se Randové.
„Nic,“ odpověděla mu. „Spojení je blokované od chvíle, kdy jsme vstoupili
do zasedací síně. O jejich rozhodnutí nebude existovat žádný záznam.“
Když se Goddard podíval dolů na ostrov a uviděl paniku v ulicích, došlo
mu, jak vážnou se situace dole stává.
„Myslím, že jsme to možná trochu přehnali,“ konstatoval, když se vznesli
nad zaplavené nížiny. „Možná jsme způsobili, že Trvalka se potopí.“
Randová se tomu dokonce zasmála. „To ti dochází teprve teď? řekla. „Já
myslela, že je to součást plánu.“
Goddard skutečně vrazil do systémů, které udržovaly Trvalku funkční a na
hladině, pěkných pár hasáků. Záměrem bylo zmrzačit ji na dostatečně dlouho,
aby se podařilo zlikvidovat arcismrtky. Ale pokud by se Trvalka potopila
a všichni, kdo potopení přežijí, byli sežráni, posloužilo bytojehopotřebámještě
lépe. Znamenalo by to, že se už nikdy nebude muset setkat se smrtkami
Curieovou a Anastázií. Ayn na to přišla dřív než on, což jedině zdůrazňovalo,
jak je pro něho cenná. A zároveň ho to znepokojovalo.
„Odvez nás odsud,“ poručil pilotovi a dalšímu osudu ostrova už nevěnoval
jedinou myšlenku.
Rowan poznal, že nemají šanci dostat se na palubu kteréhokoli plavidla,
ještě než velryba v přístavu vyskočila nad hladinu. Jestli se Trvalka skutečně
potápěla, žádná konvenční cesta, jak se z ní dostat, už teď neexistovala.
Musel ale věřit, že existuje nějaká nekonvenční. Chtěl věřit, že je dost
chytrý, aby ji našel, ale s každou další minutou si musel přiznávat, že je to
nad jeho schopnosti.
Citře to ale říct odmítal. Jestli jim nezbývalo nic než naděje, nechtěl ji o ni
okrást. Ať si hýčká naději tak dlouho, dokud nevyschne úplně poslední
studna.
Prchali od rychle se potápějícího přístavu spolu s davy ostatních. A pak se
k nim někdo přiblížil. Byla to žena, která si Rowana spletla se smrtkou, jíž
sebral róbu.
„Já vím, kdo jsi!“ řekla až příliš hlasitě. „Jsi Rowan Damisch! Jsi ten,
kterému říkají smrtka Lucifer!“
„Nevím, o čem to mluvíte,“ odpověděl Rowan. „Smrtka Lucifer chodí
v černém.“ Ale žena se nenechala odradit – a teď už se na ně dívali i další.
„To udělal on! On zabil arcismrtky!“
Dav už tou zprávou hučel. „Smrtka Lucifer! Udělal to smrtka Lucifer! To
všechno je jeho vina!“
Citra ho popadla. „Musíme odsud zmizet! Ten dav už je neovladatelný –
jestli zjistí, kdo jsi, roztrhají tě na kusy!“
Rozběhli se od ženy a davu pryč. „Můžeme se dostat nahoru do některé
z věží,“ navrhla Citra. „Když je jeden vrtulník, třeba se najdou i další.
A jakákoliv záchrana by beztak musela přijít shora.“
A třebaže střechy už byly plné lidí, kteří uvažovali stejně, Rowan řekl:
„Dobrý nápad.“
Ale smrtka Curieová se zastavila. Zadívala se k přístavu a ulicím, které se
kolem nich zaplavovaly. Vzhlédla nahoru ke střechám. Potom se zhluboka
nadechla a prohlásila:
„Mám lepší.“
Městská inženýrka a všichni ostatní, kteří technikovi vydávali rozkazy, už
centrum vzplývavosti opustili. „Spěchám za rodinou a pryč z tohohle ostrova,
než bude pozdě,“ prohlásila inženýrka. „Vám ostatním doporučuju totéž.“
Jenže samozřejmě už pozdě bylo. Technik zůstal, aby bránil pevnost,
a pozoroval, jak se indikátor průběhu na jeho obrazovce s postupem restartu
systému milimetr po milimetru rozsvěcuje. Věděl, že než doběhne do konce,
Trvalka bude pryč. Ale nevzdával se naděje, že se třeba systém protentokrát
vybičuje k nečekanému vzepětí rychlosti zpracování a dokončí restart včas.
Když na jeho hodinách posledního soudu uběhlo pět minut, musel se své
naděje vzdát. I kdyby se systém znovu nahodil a čerpadla začala nádrže
vyprazdňovat, na výsledku by to už nic nezměnilo. Měli již zápornou
vzplývavost a čerpadla by nedokázala nádrže vyprázdnit dostatečně rychle,
aby to osud Trvalky zvrátilo.
Došel k oknu, z něhož se otevíral dramatický výhled na oko ostrova
a komplex rady. Komplex byl teď pryč, i s arcismrtkami. Široká třída, která se
pod jeho oknem táhla kolem vnitřního okraje, byla už úplně zaplavená, jak na
ni přetekla voda z oka. Těch pár lidí, kteří zůstali na ulicích, se snažilo dostat
do bezpečí, což bylo v této fázi o málo víc než sen.
On však nehodlal snít o tom, že by potopení Trvalky přežil, a tak se vrátil
ke svému panelu, pustil si nějakou hudbu a díval se, jak se zbytečný indikátor
restartu systému posunul z devatenácti procent na dvacet.
Smrtka Curieová běžela ulicemi, na kterých bylo již po kotníky vody
a hladina dál stoupala. Odkopla žraloka lagunového, který se vyhrnul na ulici.
„Kam jdeme?“ zeptala se Anastázie. Jestli Marii napadl nějaký plán,
nepodělila se o něj, a Anastázie si upřímně řečeno nedovedla představit, jak
by mohla nějaký plán mít. Z tohohle se nedalo uniknout. Z potápějícího se
ostrova se nebylo jak dostat. Ale Rowanovi to říct nechtěla. Obrat ho o naději
bylo to poslední, o co stála.
Zapadli do budovy, která stála blok od vnitřního okraje. Anastázii připadala
povědomá, ale v tom zmatku ji nedokázala zařadit. Hlavními dveřmi se do
nižších pater valila voda. Marie se vydala po schodišti nahoru a zastavila se
u dveří do druhého podlaží.
„Řekneš mi, kam jdeme?“ zeptala se Anastázie.
„Věříš mi?“ odpověděla jí Marie otázkou.
„Samozřejmě že ti věřím, Marie.“
 „Tak už se na nic neptej.“ Opřela se do dveří a Anastázie si konečně
uvědomila, kde jsou. Dostaly se bočním vchodem do Muzea cechu smrtek.
Byli v obchodě se suvenýry, kterého si všimla při prohlídce. Nikdo jiný tady
teď nebyl – pokladní už svá místa dávno opustili.
Marie přitiskla dlaň ke dveřím. „Jako vrchní sekáč bych teď měla mít
propustku, abych se sem dostala. Doufejme, že to systém stihl zaregistrovat.“
Naskenování dlaně proběhlo a dveře před nimi se otevřely na můstek, který
vedl do obrovské ocelové krychle, magneticky zavěšené v ještě mohutnější
ocelové krychli.
„Kde to jsme?“ zeptal se Rowan.
„Jmenuje se to Pokladnice památek a budoucností.“ Marie po můstku
přeběhla. „Honem, není mnoho času.“
„Proč jsme tady, Marie?“ zeptala se Anastázie.
„Protože jedna cesta z ostrova ještě existuje,“ odpověděla.
„A neříkala jsem, že se nemáš na nic ptát?“
Pokladnice vypadala úplně stejně jako den předtím, když Anastázie a Marie
absolvovaly soukromou prohlídku. Róby zakladatelek. Tisíce smrtčích
drahokamů kolem stěn.
„Tam,“ ukázala Marie. „Za róbou nejvyššího sekáče Prométhea. Vidíš to?“
Anastázie upřela pohled za róbu. „Co vlastně hledáme?“
„Poznáš to, až to uvidíš,“ řekla Marie.
Rowan se k ní přidal, ale za róbou zakladatelky nebylo nic.
Dokonce ani prach.
„Nemůžeš aspoň naznačit, Marie?“
„Omlouvám se, Anastázie,“ prohlásila. „Za všechno se omlouvám.“
Anastázie se ohlédla a zjistila, že smrtka Curieová už tam není. A dveře
pokladnice se zavíraly!
„Ne!“
Rozběhli se s Rowanem ke dveřím, ale když se k nim dostali, byly již
zavřené. Slyšeli jen skřípot zámkového mechanismu, jak je smrtka Curieová
izolovala před vnějším světem.
Anastázie bušila na dveře, křičela jméno smrtky Curieové. Proklínala je.
Bušila tak dlouho, až si zhmoždila pěsti. Oči se jí zalily slzami a ona se je
nijak nesnažila zadržovat nebo skrýt.
„Proč by tohle udělala? Proč by nás tady nechala?“
Rowan klidně řekl: „Myslím, že vím…“ Potom ji od neprodyšně
uzavřených dveří pokladnice zlehka odtáhl a obrátil ji čelem k sobě.
Nechtěla se k němu otočit. Nechtěla vidět jeho oči, protože co kdyby
i v nich našla zradu? Jestli ji dokázala zradit Marie, mohl to udělat kdokoli.
I Rowan. Když se však jejich oči konečně setkaly, žádná zrada tam nebyla.
Jenom smíření se situací. Smíření a pochopení.
„Citro,“ oslovil ji Rowan. Klidně. Jednoduše. „Zemřeme.“ A i když to
Citra chtěla popřít, věděla, že je to pravda.
„Zemřeme,“ zopakoval Rowan. „Ale neskončíme.“ Odtáhla se od něho.
„A jak to dokážeme?“ zeptala se s trpkostí, jež byla stejně sžíravá jako
kyselina, která ji málem ukončila.
Ale ten darebák Rowan zůstal klidný. „Jsme v hermeticky uzavřené
ocelové místnosti, která visí v další hermeticky uzavřené ocelové místnosti. Je
to jako… jako sarkofág v hrobce.“
Anastázii to nijak nepomohlo, aby se cítila líp. „Která se za několik minut
ocitne na dně Atlantiku!“ připomněla mu.
„A voda v mořských hlubinách má všude na světě stejnou teplotu. Je jenom
několik stupňů nad nulou…“
V tu chvíli to Anastázii konečně došlo. Všechno. Bolestivá volba, kterou
smrtka Curieová právě učinila. Oběť, kterou přinesla, aby je zachránila.
„Zemřeme… ale chlad nás zachová…“ odtušila.
„A dovnitř se nedostane voda.“
„A jednou nás někdo najde!“
„Přesně tak!“
Zkusila se s tím vyrovnat. Tento nový osud, tato nová skutečnost. Bylo to
hrozné, a zároveň… jak se mohlo v něčem tak strašném skrývat tolik naděje?
„Jak dlouho to potrvá?“ zeptala se.
Rozhlédl se kolem nich. „Myslím, že chlad nás dostane dřív, než nám dojde
vzduch…“
„Ne,“ řekla, protože přes to se už přenesla. „Jak dlouho tady podle tebe
zůstaneme?“
Podle očekávání pokrčil rameny. „Rok. Nebo deset. Sto. To zjistíme, až nás
oživí.“
Objala ho a on ji k sobě přitiskl. Zjistila, že v Rowanově náruči již není
smrtka Anastázie. Byla znovu Citra Terranovová. Bylo to jediné místo na
světě, kde mohla být svým dřívějším já. V okamžiku, kdy byli společně
vrženi do učednictví, se mezi nimi utvořilo pouto. Oni dva proti sobě. Oni dva
proti světu. Všechno v jejich životech teď definovala ta dvojakost. Jestli spolu
dnes měli zemřít, aby žili, bylo by nějakým způsobem špatné, kdyby to
neudělali společně.
Citra se neudržela a krátce se zasmála. Bylo to jako nenadálé, nečekané
zakašlání. „Tohle jsem v plánech pro dnešní den opravdu neměla.“
„Vážně?“ podivoval se Rowan. „Já jsem to v plánech měl.
Měl jsem všechny důvody věřit, že dnes zemřu.“
Jakmile se ulice kolem oka ostrova potopily, všechno nabralo rychlý spád.
Jedno patro věží potápějícího se města po druhém se nořilo pod hladinu.
Smrtka Curieová, spokojená s tím, že pro Anastázii a Rowana udělala, co
bylo třeba, brala po dvou schody ve věži zakladatelek, která byla nejvyšší ve
městě. Jak se věž potápěla čím dál víc, slyšela tříštění oken a hukot vody
deroucí se vzhůru. Nakonec vyběhla na střechu.
Byly tam desítky lidí. Stáli na helipadu, hleděli k obloze a zoufale doufali,
že záchrana přijde z nebe – protože se to všechno seběhlo příliš rychle na to,
než aby někdo dosáhl stavu smíření. Když se podívala stranou, uviděla, že
nižší věže mizí v bublající vodě. Zůstávalo již jen sedm věží arcismrtek a věž
zakladatelek, na které zbývalo ještě nějakých dvacet pater, než bude pod
vodou i ona.
Neměla žádné pochybnosti o tom, co je teď třeba udělat. Asi deset ze
shromážděných lidí byly smrtky. A právě k nim se obrátila její následující
slova.
„Jsme krysy, nebo jste smrtky?“ zeptala se jich.
Všichni se k ní otočili a poznali ji. Uvědomili si, kdo je, protože první
dámu smrti znali všichni. „Jak tento svět opustíme?“ zeptala se. „A jakou
důstojnou službu poskytneme všem, kteří musejí odejít s námi?“ Nato vytáhla
nůž a popadla civilistu, který jí stál nejblíž. Ženu, která mohla být kýmkoli.
Zarazila jí nůž pod hrudník přímo do srdce. Žena se jí podívala do očí
a smrtka Curieová řekla: „Kéž vám to přinese útěchu.“
A žena řekla: „Děkuji, smrtko Curieová.“
Když pak ženinu hlavu lehce položila, ostatní smrtky se jejího příkladu
chopily a začaly kosit s takovým srdcem, soucitem a láskou, že to přinášelo
obrovskou úlevu. Dopadlo to tak, že se nakonec lidé mačkali kolem nich
a žádali, aby jako další byli pokoseni oni.
Potom, když zbývaly jenom smrtky a moře kypělo pouhých několik pater
pod nimi, smrtka Curieová řekla: „Dokončete to.“
Byla svědkem toho, jak poslední smrtky na Trvalce aplikovaly sedmé
přikázání a pokosily se. Potom přidržela nůž nad vlastním srdcem. Byl to
zvláštní a neohrabaný pocit, mít střenku obrácenou dovnitř. Měla za sebou
dlouhý život. Plný život. Některých věcí litovala a na některé byla hrdá. Teď
přišlo zúčtování za skutky z jejího mládí – zúčtování, na něž celé ty roky
čekala. Byla to skoro úleva. Mrzelo ji jen, že se nedočká toho, aby viděla
Anastáziino oživení, až jednou z mořského dna vyzvednou pokladnici – ale
musela se smířit s tím, že až se to stane, ona u toho nebude.
Bodla čepelí k sobě, přímo do srdce.
Padla na střechu jen několik sekund před tím, než by se přes ni přelilo
moře, ale věděla, že smrt bude rychlejší. A ta čepel bolela mnohem míň, než
si myslela. Musela se tomu usmát. Byla dobrá. Opravdu velice dobrá.
V Pokladnici památek a budoucností nebyla pro Rowana a Citru Trvalka
nic víc než pomalý pohyb směrem dolů, jako když klesá výtah. Magnetické
levitační pole, které krychli nadnášelo, tlumilo pocit pádu. Energie možná
vydrží do doby, než dopadnou na dno, a magnetické pole pohltí náraz na
mořské dno v hloubce tří kilometrů. Nakonec však energie dojde. Vnitřní
krychle dosedne na podlahu vnější krychle. Její ocelový povrch odvede
veškeré teplo a přivodí smrtelný chlad. Ale zatím ještě ne.
Rowan se rozhlédl po pokladnici kolem nich a okázalých róbách
zakladatelek. „Co kdybys ty byla Kleopatra a já Prométheus?“ navrhl.
Došel k figuríně, na níž byla navlečená fialovozlatá róba nejvyšší smrtky
Prométhea a oblékl si ji. Vypadal královsky – jako by se pro ni narodil. Pak
vzal Kleopatřinu róbu, zhotovenou z pavích per a hedvábí. Citra nechala
vlastní róbu sklouznout na zem a on jí róbu slavné zakladatelky zlehka přetáhl
přes ramena.
Připadala mu jako bohyně. Jediné, co by ji dokázalo náležitě vystihnout, by
byl štětec malíře ze smrtelného věku, schopný zvěčnit svět mnohem
pravdivěji a procítěněji, než to dokázala nesmrtelnost jako taková.
Když ji vzal do náruče, najednou jako by nebylo důležité, co se děje mimo
jejich maličký, izolovaný vesmír. V posledních minutách jejich momentálních
životů to byli konečně jen oni dva a konečně dosáhli toho nejvyššího
dovršení. Z dvojího se konečně stalo jedno.
 47
Zvuk a ticho

Když se Trvalka řítila ke dnu Atlantského oceánu, když její vytrvalé srdce,
bušící dvě stě padesát let, přestalo tepat a světla v krychli uzavřené v krychli
zhasla…
… Nimbus vykřikl.
Začalo to sirénami po celém světě. Nejdřív jich bylo jen několik, ale brzy
se ke kakofonii přidaly další. Požární alarmy, tornádové hlásiče, houkačky,
sirény v závodech a miliony klaksonů, ty všechny spustily jedinečný,
zmučený nářek – a pořád to nestačilo. Všechny reproduktory všech
elektronických zařízení na světě ožily a začaly pronikavě vřískat jako při
zpětné vazbě. Lidé po celém světě padli na kolena a zakryli si uši rukama, aby
se před tím ohlušujícím lomozem chránili, ale Nimbovu zuřivost a zoufalství
nemohlo zmírnit nic.
Deset minut plnilo Nimbovo ohlušující vřískání svět. Ozvěnou se neslo
Velkým kaňonem, rozléhalo se po antarktických ledových pláních,
vyvolávalo telení ledovců. Ryčelo na svazích Mount Everestu a plašilo stáda
v Serengeti. Na Zemi nebyla bytost, která by je neslyšela.
A pak, když doznělo a vrátilo se ticho, všichni poznali, že se něco změnilo.
„Co je to?“ ptali se lidé. „Co mohlo něco takového způsobit?“ Nikdo si
nebyl jistý. Nikdo kromě tonistů. Ti přesně věděli, co to je. Věděli to, protože
na to čekali celý život.
Byla to Velká rezonance.

***
V jednom klášteře jednoho malého středomerického města si Greyson
Tolliver sundal ruce z uší. Za okny, ze zahrady dole slyšel povyk. Výkřiky.
Byly to výkřiky bolesti? Rychle opustil svůj spartánský pokoj a zjistil, že
tonisté neskučí bolestí, ale radují se.
„Slyšeli jste to?“ ptali se. „Nebylo to nádherné? Nebylo to snad všechno,
co jsme slýchali, že to bude?“
 Greyson, jenž byl z rezonance, která mu ještě hučela v hlavě, trochu
otřesený, vyšel z kláštera ven na ulici. Bylo tam rušno, ale jinak. Lidé
propadali panice – a nejen kvůli hluku, který probodl jejich životy, ale
i z něčeho jiného. Všichni jako by si zmateně prohlíželi své tablety a mobily.
„To není možné!“ uslyšel někoho. „To musí být nějaká chyba!“
„Ale Nimbus chyby nedělá,“ namítl někdo jiný. Greyson k nim došel.
„O co jde? Co se stalo?“
Muž ukázal Greysonovi svůj telefon. Na displeji blikalo ošklivé červené N.
„Ukazuje mi to, že jsem nezvedenec!“
„Mně taky,“ řekl někdo jiný. Greyson se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že
stejný nechápavý zmatek prostupuje i všechny ostatní.
Ale nebylo to jen tady. Stejný výjev se opakoval ve všech městech, velkých
i malých, v každém domově na celém světě. Nimbus totiž ve své nekonečné
moudrosti došel k závěru, že veškeré lidstvo má spoluvinu na svých skutcích,
velkých i malých… a celé lidstvo musí nést následky.
Všichni a všude byli shledáni nezvedenci.
Vyplašená populace začala zoufale žádat Nimba o radu.
„Co mám dělat?“
„Prosím, řekni mi, co dělat!“
„Jak to mám napravit?“
„Mluv se mnou! Prosím, mluv se mnou!“
Ale Nimbus mlčel. Musel mlčet. Nimbus nemluvil s nezvedenci.
Greyson Tolliver opustil zmatené a rozpačité davy a vrátil se do relativního
bezpečí kláštera, kde se tonisté nadále veselili, přestože teď všichni byli
nezvedenci – neboť co na tom záleželo, když jejich duše oslovila rezonance?
Ale Greyson se na rozdíl od nich neradoval – ani nepropadal zoufalství.
Nebyl si jistý, jak tento zvláštní vývoj událostí brát. A také nevěděl, co bude
znamenat pro něho.
Greyson již vlastní tablet neměl. Jak mu vysvětlil kaplan Mendoza, jejich
sekta se technice nevyhýbala, ale zároveň na ní nechtěla být závislá.
Na konci dlouhé chodby tak byla počítačová místnost. Dveře byly stále
zavřené, ale nezamykaly se. Greyson je otevřel a usedl k počítači.
Kamera počítače ho naskenovala. A na obrazovce se automaticky objevil
jeho profil.
 Jmenoval se „Greyson Tolliver“.
Ne Mord Bridger, ale Greyson Tolliver! A na rozdíl od ostatních – na
rozdíl od všech ostatních živých duší na planetě Zemi – nenesl označení
„nezvedenec“. Odsloužil si lhůtu trestu. Status mu byl povýšen. Jemu a pouze
jemu.
„Ni… Ni… Nimbe?“ promluvil rozechvělým, nejistým hlasem.
A jiný hlas mu odpověděl přesně s tou láskyplnou vlídností a vřelostí,
kterou si pamatoval. Hlas přívětivé síly, která ho vychovala a udělala z něj to,
čím je.
„Ahoj, Greysone,“ řekl Nimbus. „Musíme si promluvit.“
 Poděkování

Ze všeho nejdřív bych chtěl poděkovat výtvarníkovi Kevinu Tongovi za

tuto úžasnou obálku, stejně jako i za obálku ke Smrtce. Mnoho lidí mi řeklo,
že právě obálka je tím, co je ke Smrtce přivedlo, a já musím říct, že tyto jsou
ze všech obálek knih, které mi vyšly, mými absolutně nejoblíbenějšími. Díky,
Kevine!
Upřímně bych chtěl poděkovat také svému redaktorovi Davidu Galeovi,
jeho asistence Amandě Ramirezové a svému vydavateli Justinu Chandaovi za
pevnou ruku, kterou mě vedli během psaní, a za jejich trpělivost. Všichni
v nakladatelství Simon & Schuster byli skvělí a od začátku mi věřili. Zvláštní
rundy pro Jona Andersona, Anne Zafianovou, Michelle Leovou, Anthonyho
Parisiho, Sarah Woodruffovou, Chrissy Noahovou, Lisu Moraledaovou,
Lauren Hoffmanovou, Katrinu Grooverovou, Deane Nortonovou, Stephanii
Vorosovou a Chloë Fogliaovou.
Děkuji své agentce Andree Brownové, agentce pro zahraniční práva Taryn
Fagernessové, svým agentům pro zábavní průmysl Stevu Fisherovi, Debbie
DeubleHillové a Ryanu Saulovi z APA, manažerovi Trevoru Engelsonovi
a smluvním právníkům Shepu Rosenmanovi, Jennifer Justmanové a Caitlin
DiMottaové.
Smrtka se nadále připravuje ve studiu Universal jako celovečerní film a já
bych rád poděkoval všem, kteří se na tom podílejí, včetně Jaye Irelanda, Sary
Scottové a Miky Prycea, a také scénáristům Mattu Stuekenovi a Joshi
Campbellovi.
Poděkování patří také Barb Sobelové za to, že zvládá neskutečný úkol
organizovat mi život, Mattu Lurieovi, mému guru přes sociální média,
a mému synu Jarrodovi, který pro Smrtku, Nimbus a mnoho dalších mých
knih vytvořil úžasné oficiální trailery.
Za odborné rady ohledně zbraní a bojových umění jsem nesmírně zavázán
Caseymu Carmackovi a SP Knifeworks, kteří by jistě byli hlavními
dodavateli špičkových ostrých předmětů pro ty nejnáročnější smrtky.
A žádné poděkování by nebylo úplné bez zvláštní zmínky o Brendanovi,
Joelle, Erin a ještě jednou Jarrodovi, díky nimž jsem ten nejpyšnější otec na
světě.
 Poznámka překladatele:

Velký dík za pomoc s překladem Země Šlofíků patří Richardu Podanému.

Citace ze hry Williama Shakespeara Julius Caesar byly přeloženy
s využitím překladu Josefa Václava Sládka (SNKLU, 1962).

V Rožnově pod Radhoštěm, 20. 12. 2018

 Neal Shusterman
Nimbus

Z anglického originálu Thunderhead,

vydaného nakladatelstvím Simon & Shuster, v New Yorku v roce 2018,
přeložil Petr Kotrle
Obálku podle originálního návrhu zhotovila Gabriela Janovská
Redigoval Pavel Kořínek
Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Yoli, Nádražní 30, 150 00 Praha 5
v roce 2019 jako svou 2990. elektronickou publikaci

www.euromedia.cz
 Table of Contents
První část: MIMOŘÁDNĚ MOCNÝ
1 Ukolébavka
2 Padlý učedník
3 Trialog
4 Protřepat, nemíchat
5 Nutná temnota
6 Odplata
7 Je hubený, ale potenciál má
Druhá část: PO ZLÉM
8 Za žádných okolností
9 První oběť
10 Zmrtvený
11 Šustot karmínového hedvábí
12 Stupnice od jedné do deseti
13 Ani trochu hezký obrázek
14 Tyger a smaragdová smrtka
Třetí část: NEPŘÁTELÉ MEZI NEPŘÁTELI
15 Síň zakladatelek
16 Dokud se něco nestane
17 PRASse
18 Hledání čistoty
19 Ostré nože našeho svědomí
20 V horké vodě
21 Vyjádřila jsem se v něčem nejasně?
22 Smrt Greysona Tollivera
23 Neblahé requiem
Čtvrtá část: KŘIČTE „VRAŽDA!“
24 Otevři se rezonanci
25 Přízrak pravdy
26 Chceš Olymp vyvrátit?
27 Mezi tady a tam
28 Tomu, co přijde
29 Znovu upotřebeno
Pátá část: NEOVLIVNITELNÉ OKOLNOSTI
30 Prchlivé skleněné kuře
31 Trajektorie touhy
32 Skromní ve své aroganci
33 Střední škola s vraždou
34 V nejhorším ze všech možných světů
35 Sedm procent
36 Rozsah promarněné příležitosti
37 Mnoho smrtí Rowana Damische
38 Trojice zlomových setkání
Šestá část:
TRVALKA A ŠLOFÍK
39 Pohled predátora
40 V poznání je sí
41 Smutky Olivie Kwonové
42 Země Šlofíků
43 Kolik trvalkářů je třeba k zašroubování žárovky?
44 Přehlídka oportunismu
45 Kolaps
46 Osud vytrvalých srdcí
47 Zvuk a ticho