Zjizvený král

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na
www.fragment.cz
www.albatrosmedia.cz

Leigh Bardugo

Zjizvený král – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.
Kniha byla zakoupena na serveru Palmknihy.cz.

Kupující: Gabriel Marných

ID 9707-24677616306642813523-201791-37107

Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.

Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále
zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky
dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a
také k nám fér.
print-ne9bw-margin-0
Napsala Leigh Bardugo
České vydání © Albatros Media a. s., 2019
Copyright © 2019 by Leigh Bardugo
Cover photos © Andrey_Kuzmin; maxstockphoto / Shutterstock.com
Jacket art © 2019 Leigh Bardugo.
Translation © Dana Chodilová, 2019

ISBN tištěné verze 978-80-253-4405-7

ISBN e-knihy 978-80-253-4493-4 (1. zveřejnění, 2019)
Věnováno Morgan Faheyové –
generálce v dobách války,
poradkyni v časech míru,
nejdražší přítelkyni
a (většinou) laskavé královně
 GRIŠOVÉ
VOJÁCI DRUHÉ ARMÁDY
MAGISTŘI MALÉ VĚDY

KORPORÁLČICI
(ŘÁD ŽIVÝCH A MRTVÝCH)
Smrtiči
Hojiči

ETERÁLČICI
(ŘÁD PŘIVOLAVAČŮ)
Větrostrůjci
Ohňostrůjci
Vlnostrůjci

MATERIÁLČICI
(ŘÁD VÝROBCŮ)
Řemeslníci
Alchymici
 OSTROV RT I
K A SM
DIV Ů EZ
ST
JELK A

V ILK I

NOVÁ W EDDL E

ZEMĚ

R EB
H A R BOR

PR AVÉ
E A MES MOŘE
H A R BOR

SHR IF T PORT

COF TON

K ET TER DA M
Map illustration by Keith Thompson

IŽ
J

N
ÍK
OL
ON
K ERCH
IE
 K E NS T H J E RT E

ISEN V EE

ELLING
AV FA LLE
OV ERÜ T

F J E R DA ELBJEN

PER M A FROST
DJER HOL M

H A LMHEND CHER NA ST

SIBEJA
U L ENSK
R AV K A
A R K E SK
Í
OŘ

NOVO - RY EVOST
K R IBIR SK
ZM

K R IBIR SK OS A LTA
BE

BA L A K IR EV
OS
K ERVO

POLIZNAJA
K ER A M ZI N
TSE M NA

ŠU H A N
KOBA
BH EZJU

A HMR AT JEN
TONOUCÍ
MUŽ
 1
Dima

DIMA USLYŠEL BOUCHÁNÍ VRAT stodoly dřív než všichni ostatní.

V kuchyni jejich malého statku to bublalo jako v rendlíku na plotně, okna
pečlivě zavřeli kvůli vichru, v místnosti visel teplý, vlhký vzduch. Stěny se
otřásaly halasným dohadováním bratrů, brebentili jeden přes druhého, matka
si do toho pobrukovala písničku, kterou Dima neznal, a do taktu si podupá-
vala nohou. Na klíně si přidržovala roztržený rukáv otcovy košile, jehlou klo-
vala do látky jako dychtivý vrabčák, špulka vlněného vlákna se jí táhla mezi
prsty jako tučná žížala.
Dima byl nejmladší ze šesti chlapců, pozdní dítě, narozené dlouho po-
tom, co doktor, který v létě přijížděl do vesnice, matce oznámil, že už se dal-
ších dětí nedočká. Nečekané požehnání, říkávala máma, hlídala si Dimu a ob-
skakovala ho, zatímco ostatní odcházeli za prací. Nechtěný hladový krk, šklebil
se jeho starší bratr Pjotr.
Dima byl malý, a tak ho při bratrském vtipkování často opomíjeli, v hluč-
ných domácích debatách na něj pozapomínali. Proto také oné podzimní noci,
zatímco stál u škopku a myl poslední hrnce, které mu tam bratři nechali,

15
zaslechl to výmluvné břink stodolních vrat. Pustil se do drhnutí ještě náruži-
věji, aby dokončil práci a dostal se do postele, než někoho napadne poslat ho
ven do tmy. Mezi vzteklými nápory vyjícího větru slyšel fenu Molniju, jak
skučí u kuchyňského prahu, žebrá o zbytky a teplé místo k přespání.
Do oken šlehaly větve. Matka zvedla hlavu, zasmušilé rýhy kolem úst se jí
prohloubily. Zamračila se, jako by chtěla poslat uličnický vítr do postele bez
večeře. „Zima přichází brzy a zůstává dlouho.“
„Inu,“ ozval se otec, „úplně stejně jako tvoje matka.“ Máma ho nakopla
botou.
Ten večer nechala za pecí sklenku kvasu, dar pro domácí duchy, kteří do-
hlížejí na statek a přespávají v teple za starými železnými kamny. Aspoň to tak
máma řekla. Táta jen obrátil oči v sloup a zabručel, že je škoda dobrého pití.
Dima věděl, že až všichni odejdou na kutě, Pjotr do sebe tu sklenku obrá-
tí a sní kus medového koláče, který tam máma položila, zabalený v plátýnku.
„Bude tě chodit strašit prababiččin duch,“ varoval ho někdy Dima. Ale Pjotr
si jen otřel rukávem bradu a odbyl ho: „Žádný duch tu není, ty idiote. Babu
Galinu už žerou červi na hřbitově a ty dopadneš taky tak, jestli to vyžvaníš.“
Teď se Pjotr sehnul a tvrdě do Dimy rýpl. Dimu občas napadalo, že si ty
ostré lokty snad nějak pěstuje. „Slyšíš to?“ zeptal se Pjotr.
„Není co slyšet,“ odsekl Dima a srdce se v něm zhouplo. Ta vrata stodoly…
„Něco je tam venku, žene se to s bouřkou.“
Takže se ho bratr jenom snaží vylekat. „Pitomost,“ odbyl ho Dima, ale ule-
vilo se mu.
„Poslouchej,“ pobídl ho Pjotr. Vítr otřásl střechou domu, oheň zaprskal
a Dimovi se vážně zdálo, že zaslechl něco víc než bouřku – vzdálený pisklavý
výkřik, snad zavytí hladového zvířete nebo dětské zakvílení. „Když vítr fouká
hřbitovem, probudí duchy všech děcek, co umřely, než stačily dostat jména
svatých. Malenčiki. Jdou krást duše a pak si jimi vykupují cestu do nebe.“ Pjotr
se sehnul a dloubl prstem Dimu do ramene. „Vždycky seberou toho nejmlad-
šího.“
Dimovi bylo osm, dost na to, aby měl vlastní rozum. Stejně ale zabloudil po-
hledem k temným oknům, na měsícem osvětlený dvorek, kde se stromy ohýbaly

16
a třásly ve větru. Škubl sebou. Byl by přísahal – vážně by přísahal, že se tam ven-
ku na okamžik mihl stín, tmavá skvrna čehosi mnohem většího než pták.
Pjotr se rozesmál a cákl na něj vodu z nádobí. „Páni, ty jsi čím dál větší
hlupák. Kdo by stál o tvou ubohou dušičku?“
Pjotr tě pokouší jenom proto, že před tebou byl benjamínek on, říkávala mu
máma. Snaž se na něj být hodný, je starší, ale ne moudřejší. Dima se snažil. Váž-
ně ano. Ale někdy se mu prostě chtělo do Pjotra strčit, až si kecne na zadek.
Pak uvidí, jaké to je být malý.
Vítr ustal a v náhlém náporu ticha se nedalo přeslechnout pronikavé
prásknutí, rozlehlo se po celém dvoře.
„Kdo nechal otevřeno do stodoly?“ zamračil se otec.
„Stáje měl dneska na starosti Dima,“ ohlásil Pjotr svědomitě a bratři,
shromáždění kolem stolu, se rozkdákali jako poplašené slepice.
„Já je zavřel,“ bránil se Dima. „A pořádně zastrčil závoru!“
Otec se na židli opřel. „Tak se mi to práskání jenom zdá?“
„On si asi myslí, že to dělá nějaký duch,“ posmíval se Pjotr.
Matka vzhlédla od spravování. „Dimo, běž to zavřít a zajistit.“
„Já to udělám,“ povzdechl si odevzdaně Pjotr. „Všichni víme, že se chlape-
ček potmě bojí.“
Ale Dima vycítil, že je to výzva. Otec od něj čeká, že to zařídí sám. „Já se
nebojím,“ prohlásil. „Klidně půjdu a ty vrata zavřu.“ Ignoroval Pjotrův uště-
pačný pohled, otřel si ruce a vzal si kabát a čepici.
Matka mu podala cínovou lucernu. „A pospěš si,“ pobídla ho a přitáhla mu
límec ke krku. „Rychle se vrať a já tě uložím do postele a povím ti pohádku.“
„Novou?“
„Ano, a pěknou, o mořských pannách na severu.“
„Budou tam kouzla?“
„Spousta. Tak už běž.“
Dima sjel očima k ikoně svatého Felixe na stěně u dveří. Zasmušilý obličej
světce odrážel poblikávající světlo svíček, tvářil se soucitně, jako by věděl, jak
chladno je tam venku. Felixe nabodli na rožeň z jabloňové větve a upekli zaži-
va jen pár hodin poté, co provedl zázrak se sady. Neječel, ani nekřičel, jen

17
požádal vesničany, ať ho otočí, aby se k němu plameny dostaly i z druhé stra-
ny. Felix by se bouřky nebál.
Sotva Dima otevřel kuchyňské dveře, zkusil mu je vítr vyškubnout z ruky.
Zabouchl je za sebou a slyšel, jak je někdo na druhé straně zajistil. Věděl, že
je to třeba a že mu za chvíli zas otevřou, ale stejně mu to připadalo jako trest.
Ohlédl se na zářící okna a přinutil neochotné nohy sejít po schodech na ka-
menitou zem dvorku. Přepadlo ho přitom děsivé pomyšlení, že jen co opustil
bezpečné teplo kuchyně, rodina na něj zapomněla. Pokud se nevrátí, nikdo
pro něj plakat nebude, nikdo nevyvolá poplach. Vítr jim Dimu navždy vyma-
že z paměti.
Prohlížel si dlouhý, měsícem osvícený pás země kolem slepičích kurníků
a boudy pro husy. Musel ho přejít, aby se dostal ke stodole, kde chovali staré-
ho koníka Gerasima a krávu Mathildu.
„Vybavený ocelovými lopatkami,“ zašeptal, když míjel nový pluh a přejel
po něm rukou, jako by to byl talisman pro štěstí. Netušil, proč jsou tyhle
lopatky lepší, ale když pluh dorazil, otec tahle slova pyšně opakoval před sou-
sedy a Dimovi se líbilo, jak znějí. O tom pluhu se vedly dlouhé debaty u ku-
chyňského stolu a taky o všech králových zemědělských reformách, o potížích
a nadějích, jež přinesou.
„Jsme na cestě k další občanské válce,“ bručela máma. „Král je moc zbrklý.“
Ale otec byl spokojený. „Jak si můžeš dělat starosti, když máš plné břicho
a na střeše čerstvý dehet? Tenhle rok jsme poprvé sklidili dost, aby se dalo jít
na trh a ještě nám zbylo dost pro sebe.“
„Protože král snížil desátek vévodovi Radimovovi na zlomek toho, co bý-
val!“ prohlásila máma.
„A toho máme litovat?“
„Budeme, až vévoda a ti jeho šlechtičtí kamarádíčci zamordují krále v posteli.“
„Král Nikolaj je válečný hrdina!“ Otec máchl rukou do vzduchu, jako by
se všechny potíže daly rozehnat jako kouř z dýmky. „A bez podpory armády
žádný puč nebude.“
Mluvili pořád dokola, večer co večer probírali stejné věci. Dima tomu moc
nerozuměl, věděl jen, že se má za mladého krále modlit.

18
 Husy v boudě kejhaly a šramotily, rozdrážděné počasím nebo Dimovými
nervózními kroky. Už se před ním tyčila velká dřevěná vrata stodoly, houpala
se v pantech, jako by sama budova vzdychala, jako by vrata byla ústa a mohla
ho jediným vdechnutím nasát dovnitř. Za dne, když mezi taškami na střeše
pronikalo slunce, všechno vonělo senem, Gerasim frkal a Mathilda bučela,
měl tu stodolu rád. Ale v noci se proměnila v dutou skořápku, čekající, až ji
naplní něco příšerného – lstivé stvoření, které nechá vrata otevřená, aby nalá-
kala pošetilého chlapce. Protože Dima věděl, že je zavřel. Byl si tím jistý a ne-
mohl si pomoct, myslel na Pjotrovy malenčiki, malé duchy, kteří kradou duše.
Nech toho, vynadal si. Ty vrata otevřel sám Pjotr, abys musel jít ven do zimy
nebo abys řekl, že nepůjdeš, a udělal si ostudu. Ale Dima bratrům a rodičům do-
kázal, že umí být statečný. To pomyšlení ho hřálo, stejně si však vytáhl límec
až na uši a třásl se v kousavém větru. Teprve tehdy si uvědomil, že už neslyší
Molnijino štěkání. Nebyla u dveří, nepokusila se proklouznout do kuchyně,
když Dima vycházel ven.
„Molnijo?“ hlesl a vítr jeho hlas sebral a odnesl ho pryč. „Molnijo!“ zavo-
lal – ale jen krapet hlasitěji. Co kdyby tam číhalo něco jiného než pes?
Krok za krokem přecházel dvůr, pod nohama mu poskakovaly a chvěly se
stíny stromů. Za stromy se rýsovala široká stuha cesty. Táhla se až do města,
až ke hřbitovu. Dima se tam radši nedíval, co kdyby uviděl šourající se tělo
v rozedraných hadrech, jak se po ní vleče a trousí za sebou hřbitovní hlínu.
Odkudsi mezi stromy se ozvalo tiché zaskučení. Vyjekl. Ze tmy na něj zí-
raly žluté oči. Světlo jeho lucerny dopadlo na černé tlapy, rozježený kožich
a vyceněné zuby.
„Molnijo!“ vydechl s úlevou. Najednou byl vděčný za hlasité kvílení bou-
ře. Nelíbilo se mu, že by bratři zaslechli jeho ostudné pisklavé vykviknutí, vy-
běhli ven a našli jen chudáka psa krčícího se v křoví. „Pojď sem, holka,“ lákal
ji. Molnija ležela s břichem přitisknutým k zemi a ušima přitaženýma k hlavě.
Nehýbala se.
Dima se ohlédl ke stodole. Petlice, která měla držet vrata zavřená, se vále-
la roztříštěná na kousky ve křoví. Zevnitř uslyšel tiché, vlhké popotahování.
Schovalo se snad do stodoly nějaké raněné zvíře? Možná vlk?

19
 Zlaté světlo z oken statku mu připadalo neskutečně daleko. Asi by se měl
vrátit pro pomoc. Jistě by nikdo nečekal, že se sám vypořádá s vlkem. Jenže co
když ve stodole nic není? Nebo jenom nějaká neškodná kočka, do které se Mol-
nija pustila? Pak by se mu vysmáli všichni bratři, nejenom Pjotr.
Dima se šoural dál, lucernu držel v natažené ruce před sebou. Počkal, až se
vichřice uklidní, přidržel těžká vrata za okraj, aby ho nepraštila, a vešel do stodoly.
Byla tam tma, měsíční zář dovnitř skoro nepronikala. Popošel o kousíček
dál. Myslel na laskavé oči svatého Felixe, na jabloňovou větev, která mu probod-
la srdce. Pak, jako by bouře chytila dech, zavál vítr. Vrata se za Dimou zabou-
chla a slabé světlo lucerny zaprskalo a uhaslo.
Venku slyšel zuřit bouři, ale ve stodole vládlo ticho. Zvířata zmlkla, jako
by na něco čekala, přes sladkou vůni sena cítil kyselý pach jejich strachu –
a ještě cosi. Ten pach Dima znal, takhle to smrdělo, když zabíjeli husu na svá-
teční stůl: horká měďnatá vůně krve.
Vrať se, řekl si.
Ve tmě se něco pohnulo. Dima zachytil odlesk měsíčního světla, jakýsi zá-
blesk, mohly to být oči. A pak jako by se jeden stín odlepil a plynul stodolou.
Dima udělal krok dozadu, vyhaslou lucernu si tiskl na hruď. Stín měl na
sobě potrhané cáry, kdysi snad elegantní oblečení, a Dima na chviličku zadou-
fal, že se do stodoly uchýlil pocestný, aby tu prospal bouři. Ale ta věc se nepo-
hybovala jako člověk. Byla moc ladná, moc tichá a postupovala přikrčená.
Dima kvílel a stín se kradl blíž. Oči měl černé jako noc a od špiček prstů s drá-
py se mu táhly černé žíly, jako by si namočil prsty do inkoustu. Ty temné
úponky na jeho kůži vypadaly, že pulzují.
Uteč, pobízel Dima sám sebe. Křič. Myslel na to, jak se husy důvěřivě blíži-
ly k Pjotrovi, jak ani hláskem nezaprotestovaly v těch několika vteřinách, než
jim bratr zakroutil krkem. Hlupačky, myslel si Dima tehdy, ale teď to chápal.
Tvor se vztyčil, na zádech se mu rozevřela mohutná křídla, jejichž okraje
se kroutily jako kouř.
„Táto!“ zkusil Dima vykřiknout, nevyšlo z něj však víc než vzdech.
Stvoření se zastavilo, jako by to slovo znalo. Zaposlouchalo se, naklonilo
hlavu ke straně a Dima zas couvl o krok a pak ještě o další.

20
 Netvor k němu sjel pohledem a najednou byl až u něj, tyčil se nad ním.
V šedém měsíčním světle Dima viděl, že temné skvrny kolem jeho úst a na
hrudi jsou od krve.
Stín se k němu naklonil a zhluboka se nadechl. Takhle zblízka měl tvář
mladého muže – dokud nerozevřel rty, neroztáhl koutky úst a neodhalil
dlouhé černé tesáky.
Usmíval se. Netvor se usmíval. Věděl, že se brzy dobře nakrmí. Dima ucí-
til, jak mu po noze teče něco teplého, a došlo mu, že se počural.
Obluda po něm skočila.
Vrata za Dimou se rozletěla, bouře se vedrala dovnitř. Zazněla hlasitá
rána, netvora srazil nápor větru a mrštil jeho okřídleným tělem o zadní stěnu.
Dřevěné trámy se tím nárazem roztříštily a temná silueta se zhroutila na zem
jako pytel brambor.
Do stodoly vešla postava v nevýrazném šedém kabátě, divný vítr jí povlá-
val dlouhými černými vlasy. Do tváře jí dopadl měsíční svit a Dima hlasitě vy-
jekl, protože na obyčejného člověka byla moc krásná. Takže to musí být světi-
ce. Jistě umřel a ona ho přišla doprovodit do požehnaných končin.
Ale nezastavila se u něj, nevzala ho do náruče, nepronesla tiché modlitby,
ani slova útěchy. Místo toho se se vztaženýma rukama přiblížila k netvorovi.
Musí to být nějaká svatá bojovnice jako Sankt Juris, jako Sankta Alina z Vrásy.
„Dej pozor,“ vypravil ze sebe šeptem Dima, měl strach, že svatá dojde
k úhoně. „Má to… ty zuby.“
Ale světice měla pro strach uděláno. Šťouchla netvora špičkou boty a pře-
kulila ho na bok. Nestvůra zavrčela, zvolna se probouzela a Dima sevřel lu-
cernu pevněji, jako by ho mohla ochránit.
Svatá bojovnice rychle a zručně spoutala nestvůře ruce s drápy těžkými
okovy. Rázně škubla řetězem a přinutila ji vstát. Obluda na ni vycenila zuby,
ale svatá se ani trochu nepolekala. Plácla netvora po čenichu jako neposlušné
domácí zvířátko.
Její zajatec syčel a marně se vzpínal v poutech. Jednou, dvakrát máchl kří-
dly, snažil se ji zvednout do vzduchu, ale ona sevřela řetěz v hrsti a škubla dru-
hou rukou. Do netvora se opřel další nápor větru a narazil ho na stěnu stodoly.

21
Dopadl na zem, svezl se na kolena, vyvrávoral do stoje a zakolébal se, trochu
teď připomínal člověka – třeba Dimova otce, když se zdrží v hospodě. Svatá
zatáhla za řetěz, něco zamumlala a tvor zase zasyčel a kolem zavál vítr.
Není to svatá, uvědomil si Dima. Je to griša. Voják Druhé armády. Přivo-
lávač, který umí ovládat vítr.
Žena si stáhla šál z ramen, přehodila ho netvorovi přes hlavu a ramena
a vedla vzpouzejícího se a chňapajícího zajatce ven.
Když míjela Dimu, hodila mu stříbrnou minci. „Za napáchané škody,“ vy-
světlila a oči jí v měsíčním světle zazářily jako drahokamy. „Dnes v noci jsi nic
neviděl, rozumíš? Drž jazyk za zuby, jinak ho příště nevezmu na vodítko.“
Dima přikývl a cítil, jak se mu z očí zase řinou slzy. Griša povytáhla obočí.
Jaktěživ neviděl takovou tvář, byla krásnější než malovaná ikona, modré oči
připomínaly nejhlubší říční vody. Hodila mu další minci a on ji taktak zachy-
til ve vzduchu.
„Tahle je pro tebe. Bratrům nic nedávej.“
Dima ji sledoval, jak proplouvá vraty stodoly. Přinutil nohy k pohybu.
Měl sto chutí upalovat do domu, najít matku a zabořit se jí do sukní, ale zou-
fale toužil ještě naposled se podívat na grišu a jejího netvora. Kradl se za nimi
jako myš. Ve stínech měsícem osvětlené cesty čekal veliký kočár s kočím zaha-
leným v černém plášti. Vozka seskočil, chopil se řetězu a pomohl vtáhnout
netvora dovnitř.
Dima věděl, že se mu to jistě jenom zdá, přestože ho v dlani tížilo chladné
stříbro. Vozka se na netvora nepodíval a neřekl Tak pojď, ty potvoro! ani Tyhle
lidi už nikdy trápit nebudeš!, jak to dělávají hrdinové.
Místo toho z hlubokých stínů rozkývaných borovic zaznělo cosi, co Di-
movi připadalo jako: „Pozor na hlavu, Vaše Veličenstvo.“

22
 2
Zoja

V KOČÁŘE SE VZNÁŠEL HUTNÝ pach krve. Zoja si tiskla rukáv

k nosu, aby to necítila, ale plesnivý smrad špinavé vlny to moc nevylepšil.
Hnus. Dost na tom, že se musela uprostřed noci vléct venkovskou kraji-
nou Ravky ve vypůjčeném, špatně pérovaném kočáře, ale navíc ještě v tomhle
úboru? Nesnesitelné. Stáhla si kabát z těla. Pach se už stejně vsákl do vyšívané
hedvábné kefty pod ním, aspoň se však cítila trochu víc sama sebou.
Byli deset mil za Ivetsem, skoro stovku mil od bezpečí hlavního města, ří-
tili se po úzkých cestách vedoucích zpátky na panství jejich hostitele, vévody
Radimova, pořadatele obchodní schůzky na nejvyšší úrovni. Na modlení si
Zoja nepotrpěla, a tak mohla jenom doufat, že nikdo neviděl, jak Nikolaj
unikl ze svých komnat a vznesl se k nebi. Doma v Os Altě by se taková patálie
nestala. A to si myslela, že se dostatečně zabezpečili. Chyba lávky.
Kopyta koní dusala, kola kočáru rachotila a poskakovala a král Ravky ve-
dle ní skřípal ostrými zubisky a vzpínal se v řetězech.
Zoja se od něj držela dál. Viděla, co může natropit Nikolajovo kousnutí,
když se nachází v tomhle stavu, a nemínila přijít o končetinu nebo dopadnout

23
ještě hůř. Něco v ní by uvítalo, kdyby Tolja nebo Tamara, sourozenci a královi
osobní strážci, jeli uvnitř kočáru s nimi, dokud se Nikolaj nevrátí do lidské po-
doby. Jejich otec, šuhanský žoldák, je vycvičil k boji, po matce griše oba zdědili
nadání smrtičů. Ráda by tu viděla kterékoli dvojče. Ale nepožádala je o dopro-
vod, bránila jí v tom hrdost a taky věděla, jak by to ublížilo králi. Stačil jeden
svědek jeho mizérie.
Vítr venku vyl. Nezněl ani tak jako skučení netvora, spíš jako pisklavý di-
voký smích starého kamaráda, zvoucí je dál. Vítr sloužil Zojině vůli už od
dob, kdy byla dítě. A přece jí v podobných nocích připadalo, že není její slu-
žebník, ale spojenec. Vichřice se zvedla, aby přehlušila vrčení netvora, utopila
zvuky boje v té chatrné stodole, rozdmýchala neklid na ulicích a ve vesnických
hospodách. Tohle byl západní vítr, rošťácký adezku, cenný společník. I kdyby
ten kluk ze statku vyžvanil všem v Ivetsu, co viděl, lidé to svedou na adezku.
Vítr, který tropí neplechy, zanáší ženy do sousedovic postelí a míchá mužům
v hlavách bláznivé myšlenky jako kotouče suchého listí.
O míli dál vrčení v kočáře utichlo. Chřestění řetězů se utišilo a tvor jako
by se propadal hlouběji a hlouběji do stínů sedadla. Nakonec se ozval chrapla-
vý a utrápený hlas: „Asi jsi mi nevzala čistou košili?“
Zoja sebrala z podlahy kočáru balíček a vytáhla z něj sněhobílou košili
a plášť lemovaný kožešinou. Byly to ukázky výtečné krejčoviny, ale strašlivě
pomačkané – vhodný úbor pro panovníka, který prohýřil noc.
Nikolaj beze slova napřáhl spoutaná zápěstí. Drápy se zatáhly, ovšem ruce
zůstaly zjizvené slabými černými čarami. Měl je tam od konce občanské války
před třemi lety. Často nosil rukavice, aby je schoval, a Zoja to považovala za
chybu. Ty jizvy byly připomínkou mučení, jež podstoupil z rukou Temnyje,
a cena, kterou zaplatil spolu se svou zemí. Jistě, byla to jenom část příběhu,
jenže tuhle část dovedli lidé z Ravky strávit nejlépe.
Zoja odemkla řetězy těžkým klíčem, který nosila na krku. Doufala, že se
jí to jenom zdá, ale jizvy na Nikolajových rukou jí poslední dobou připadaly
tmavší, jako by si umínily nevyblednout.
Jakmile měl král ruce volné, stáhl si z těla zničenou košili. Látkou a vodou
z lahve, kterou mu podala, si omyl krev z hrudi a z úst. Pak si nalil do dlaní

24
další a vetřel si ji do vlasů. Voda mu stékala po krku a po ramenou. Třásl se
jako osika, už však zase vypadal jako Nikolaj – oříškové oči jasně zářily, vlhké
zlaté vlasy si odhrnul z čela.
„Kde jsi mě našla tentokrát?“ zjišťoval. Dal si záležet, hlas se mu přitom
skoro nezachvěl.
Zoja nakrčila nos. „Na husím statku.“
„Doufám, že byl aspoň moderní.“ Potýkal se s knoflíky čisté košile, prsty
se mu pořád třásly. „Víme, co jsem zabil?“
Nebo koho? zůstalo viset nevyslovené ve vzduchu.
Zoja odstrčila jeho třesoucí se ruce a chopila se toho úkolu sama. Skrz
tenkou bavlnu cítila, že se mu na kůži drží noční chlad.
„Byl by z tebe výborný komorník,“ zabručel. Dobře věděla, jak Nikolaj ty-
hle drobné úsluhy nesnáší a jak nenávidí vlastní slabost.
Lítost by to jenom zhoršila, a tak se do něj místo toho obula: „Nejspíš jsi
zamordoval spoustu hus. A možná i nějakého střapatého koníka.“ A nic víc?
Zoja nemohla vědět, do čeho se netvor zapletl, než ho našli. „Ty si to nepama-
tuješ?“
„Jenom záblesky.“
Budou si muset počkat na zprávy o mrtvých nebo zmrzačených.
Potíže začaly před šesti měsíci. Tehdy se Nikolaj probudil na poli skoro
třicet mil od Os Alty, celý zkrvavený a podřený, nepamatoval si, jak se dostal
z paláce, ani co dělal v noci. Vypadá to, že se ze mě stal náměsíčník, oznámil
Zoje a zbytku Triumvirátu grišů, když se dostavil na ranní schůzi se zpoždě-
ním a s dlouhým šrámem na tváři.
Znepokojilo je to a zmátlo. Tolja a Tamara nebyli stráže, jakým by mohl
král jen tak proklouznout. Jak ses skrz ně dostal? vyptávala se Zoja, zatímco
mu Žeňa spravovala tvář a David vedl monolog o náměsíčnosti. Pokud to Ni-
kolaje nějak znepokojilo, nedal to najevo. Vynikám ve spoustě věcí, prohlásil.
Proč by ne i v nečekaných únicích? Nechal si na dveře ložnice umístit další zám-
ky a trval na tom, aby pokračovali v projednávání denních záležitostí a podiv-
ných zpráv o zemětřesení v Rjevostu, které vypustilo z pukliny v zemi tisíce
stříbrných kolibříků.

25
 O měsíc a něco málo později si Tolja četl v křesle před královou komnatou,
když tu uslyšel tříštění skla. Vtrhl dovnitř a uviděl, jak Nikolaj seskakuje z oken-
ní římsy a ze zad mu trčí křídla z vířících stínů. Tolja vzbudil Zoju a společně
krále vystopovali až na střechu sýpky o patnáct mil dál.
Poté začali krále poutat řetězy k posteli – tohle účinné řešení fungovalo
jedině díky tomu, že Nikolajovi sluhové nesměli vstoupit do jeho ložnice.
Král byl koneckonců válečný hrdina, sužovaný nočními můrami. Od té doby
ho Zoja každou noc zamykala a každé ráno pouštěla a Nikolajovo tajemství
se udržovalo v bezpečí. Pravdu znali jen Tolja, Tamara a Triumvirát. Kdyby
někdo zjistil, že král Ravky tráví noci v řetězech, stal by se dokonalým terčem
vraždy nebo puče, o výsměchu nemluvě.
Kvůli tomu byly výpravy mimo hlavní město tak nebezpečné. Ale nemoh-
li držet Nikolaje v hradbách Os Alty navěky.
„Král nemůže trčet zamčený ve vlastním hradě,“ prohlásil, když se rozho-
dl vydat se zas na cesty. „Nakonec by místo monarchy vypadal jako rukojmí.“
„Máš posly, kteří státní záležitosti zvládnou,“ namítla Zoja, „máš vyslance,
podřízené.“
„Veřejnost by zapomněla, jak jsem pohledný.“
„To pochybuju. Vidí tvou tvář denně na mincích.“
Nikolaj si nechtěl dát říct a Zoja musela uznat, že není tak daleko od
pravdy. Jeho otec se dopustil chyby, když přenechal záležitosti vlády na jiných,
a zaplatil za to. Mínila, že je třeba udržovat rovnováhu mezi opatrností a trou-
falostí, což byl oříšek podobně jako každý kompromis. Život by byl zkrátka
snazší, kdyby bylo po jejím.
Nikolaj a Zoja se nemohli vypravit mimo bezpečí paláce s truhlou plnou
řetězů, zvědavé služebnictvo by ji brzy objevilo. A tak sáhli k silným utišujícím
prostředkům, které měly udržet Nikolaje v posteli a netvora v šachu.
„Žeňa mi musí namíchat silnější lék,“ poznamenal nyní král a soukal se
do kabátu.
„Nebo můžeš zůstat v hlavním městě a nechat hloupého riskování.“
Netvor se prozatím spokojil s útoky na hospodářská zvířata, vybíral si
oběti mezi ovcemi a dobytkem. Ale oba věděli, že je to jenom otázka času.

26
Ať síla Temnyje nechala v Nikolajovi vřít cokoli, hladovělo to po něčem pod-
statnějším, než je zvířecí maso.
„Poslední případ se stal ani ne před týdnem.“ Promnul si obličej. „Myslel
jsem, že máme víc času.“
„Zhoršuje se to.“
„Rád tě udržuju ve střehu, Nazjalenská. Trvalá úzkost prospívá pleti.“
„Pošlu ti děkovnou kartičku.“
„Už se těším. Doslova záříš.“
Je na tom hůř, než dává najevo, pomyslela si Zoja. Nikolaj vždycky hýřil
komplimenty, když byl vyčerpaný. Měl pravdu, vypadala skvěle dokonce i po
mučivé noci, ale přitom věděla, že králi je její vzhled naprosto ukradený.
Zvenku uslyšeli pronikavý hvizd a kočár zpomalil.
„Blížíme se k mostu,“ oznámila.
Obchodní schůzka v Ivetsu byla zásadní pro vyjednávání s národy Kerchu
a Nové Země, ale záležitosti cel a daní jim současně posloužily jako krytí pro
jejich pravou misi: návštěvu dějiště posledního domnělého zázraku v Ravce.
Před týdnem se vesničané z Ivetsu vydali v průvodu za stuhami ověnče-
ným vozem vévody Radimova, slavili festival svatého Grigorije. Bušili do bub-
nů a hráli na malé harfy, napodobeniny nástroje, který Grigorij vyrobil před
svou mučednickou smrtí, aby uklidnil lesní netvory. Ale když se dostali k řece
Obol, dřevěný most klenoucí se nad její roklí povolil. Než se vévoda a jeho va-
zalové mohli zřítit do běsnících vod dole, vyrašil pod nimi nový most, jako by
vyklíčil ze samotných stěn propasti a rozeklaných skal dna kaňonu. Aspoň to
tak tvrdily zvěsti. Zoja na povídačky nedala, považovala je za přehánění, do-
konce snad za masový přelud – dokud most neviděla na vlastní oči.
Vykoukla z okna kočáru. Projížděli zatáčkou na cestě a most se objevil ve
výhledu, vysoké štíhlé pilíře a dlouhé nosníky se bíle zaleskly v měsíčním svět-
le. Neviděla ho poprvé, dokonce se už po něm s králem i prošla, ale stejně to
byl úchvatný pohled. Z dálky vypadal jako vyřezaný z alabastru. Teprve zblíz-
ka bylo jasné, že není z kamene.
Nikolaj zavrtěl hlavou. „Od někoho, kdo se pravidelně mění v netvora, to
zní asi divně, ale víme jistě, že je to bezpečné?“

27
 „Vůbec ne,“ připustila Zoja a snažila se ignorovat uzel v žaludku. Když po
mostě jela předtím s dvojčaty, soustředila se na nalezení Nikolaje a se stabili-
tou si hlavu nedělala. „Ale je to jediná cesta přes propast.“
„Možná bych si měl vzpomenout, jak se modlí.“
Zvuk kol se změnil, jakmile kočár najel na most, z rachotu cesty přešel ve
vytrvalé buch, buch, buch. Most, který tak zázračně vyrašil z ničeho, nebyl z ka-
mene, cihel ani z dřevěných trámů. Jeho bílé nosníky a trámy tvořily kosti
a šlachy, opěry a pilíře spojovaly vláknité svazky chrupavek. Buch, buch, buch.
Přejížděli po páteři.
„Ten zvuk se mi nelíbí,“ poznamenala Zoja.
„Souhlasím. Zázrak by měl znít mnohem důstojněji. Snad jako zvonky
nebo chór nebeských hlasů.“
„Neříkej tomu tak,“ vyštěkla Zoja.
„Chór?“
„Zázrak.“ Zoja za svého dětství pronesla spoustu marných modliteb a vě-
děla, že svatí nereagují. Most musí být grišovské dílo, jeho zjevení má nějaké
rozumné vysvětlení a ona na to přijde.
„Jak jinak bys nazvala most z kostí, který se zjeví v okamžiku, kdy je třeba
zachránit před smrtí celé město?“ podivil se Nikolaj.
„Celé město to nebylo.“
„Půlka města,“ připustil.
„Nečekaná událost.“
„Ti lidé by si možná mysleli, že je to na takový div málo.“
A že to byl pravý div – elegantní a současně groteskní masa křížících se
trámů a vznosných oblouků. Od té doby, co se most objevil, tábořili na obou
jeho koncích poutníci a drželi hlídky dnem i nocí. Když kolem projel kočár,
ani nezvedli hlavy.
„A jak bys nazvala zemětřesení v Rjevostu?“ pokračoval Nikolaj. „Nebo
sochu svaté Anastazie ronící slzy u Tsemny?“
„Potíž.“
„Pořád si myslíš, že je to dílo nějakého griši nakrmeného paremem?“
„Jak jinak by se dal vybudovat takový most nebo přivolat zemětřesení?“

28
 Jurda parem. Zoja si přála, aby tahle slova nikdy neslyšela. Ta droga byla
výsledkem experimentování v jedné laboratoři v Šu Hanu. Dokázala grišov-
skou sílu proměnit v něco zbrusu nového a skrz naskrz nebezpečného, jenže
cenou za ten kousek slávy byla závislost a nakonec smrt. Nějaký nevyzpyta-
telný výrobce by díky ní možná dovedl otřást zemí nebo korporálčik vyrobit
most z těla. Ale proč? Že by Šu Han využíval grišovské otroky, aby destabili-
zoval Ravku? Mohl by do toho být zapleten Aparátus, údajný duchovní rádce
koruny? Prozatím jenom oznámil, že se za ony události modlí a plánuje pro-
cesí do jejich dějišť. Zoja tomu knězi nikdy nevěřila a byla přesvědčena, že
kdyby našel způsob, jak provést zázrak, jistě by objevil i cestu, jak ho využít
pro vlastní blaho.
Ovšem skutečná otázka, ta, která je přivedla do Ivetsu, zněla, jestli jsou
tyto podivné události v Ravce nějak spojeny s temnou silou ukrývající se v Ni-
kolajovi. Zázraky začaly přesně ve stejnou dobu jako jeho noční prokletí.
Mohla to být náhoda, ale do Ivetsu přijeli v naději, že najdou nějaké vodítko,
nějaké spojení, které jim pomůže zbavit Nikolaje netvorovy vůle.
Dostali se na druhou stranu mostu a kočárem se znovu rozlehlo konejšivě
běžné rachocení kol na prašné cestě. Jako by pominulo kouzlo.
„Dneska budeme muset vévodu Radimova opustit,“ řekl Nikolaj. „A dou-
fat, že mě nikdo neviděl, jak poletuju nad krajinou.“
Zoja by ráda souhlasila, ale když už vážili tu cestu… „Zdvojnásobím ti
dávku Ženina léku. Zbývá jenom jeden den jednání.“
„Ať se toho ujme Uljašin. Chci se vrátit zpátky do hlavního města. Máme
vzorky mostu pro Davida. Možná zjistí něco, co by se dalo využít a co by nás
zbavilo mého…“
„Utrpení?“
„Nezvaného hosta.“
Zoja protočila panenky. Mluvil, jako by ho navštívila žlučovitá teta. Jenže
měli důležitý důvod, proč zůstat v Ivetsu. Byla opatrná, co se týkalo jejich vý-
pravy, skeptická ohledně mostu, bála se rizik, ale zároveň věděla, že obchodní
schůzka pro ně představuje skvělou příležitost – jistého Hirama Schencka
a jeho dvě dcery na vdávání.

29
 Zabubnovala prsty o sametové sedadlo. Nevěděla, jak dál. Doufala, že ne-
nápadně nastrojí schůzku Nikolaje se Schenckovými dívkami. Král se nerad
nechával dirigovat, a jakmile vycítil, že ho někdo do něčeho tlačí, uměl být za-
tvrzelý jako… no, jako Zoja sama.
„Mluv, Nazjalenská. Když takhle špulíš rty, vypadáš, žes obcovala s citronem.“
„Mohl by si gratulovat,“ odfrkla Zoja a uhladila si látku kefty na klíně.
„S Hiramem Schenckem přijela do Ivetsu jeho rodina.“
„No a?“
„Má dvě dcery.“
Nikolaj se rozesmál. „Tak proto ses se mnou vydala na tuhle výpravu? Aby
sis zahrála na dohazovačku?“
„Jela jsem, protože se někdo musí postarat, abys nikoho nesežral, když ten
tvůj nezvaný host dostane hlad. A nejsem všetečná máma, která chce vidět sy-
náčka v chomoutu. Snažím se ochránit tvůj trůn. Hiram Schenck je vážený
člen Obchodní rady. Mohl by zajistit shovívavost s ravskými půjčkami z Ker-
chu, nemluvě o obrovském jmění, které zdědí jedna z jeho rozkošných dcer.“
„Jak moc jsou rozkošné?“
„Komu na tom záleží?“
„Mně rozhodně ne. Ale ty dva roky práce s tebou mi pochroumaly hrdost.
Nechci se celý život dívat, jak jiní muži házejí zamilované pohledy po mé ženě.“
„Pro ten případ máš k dispozici kata.“
„A koho bych nechal připravit o hlavu? Ty muže, nebo svou ženu?“
„Obojí. Jenom se předtím postarej, abys shrábl její věno.“
„Jsi cynická.“
„Praktická. Jestli tu zůstaneme ještě jednu noc –“
„Zojo, nemůžu se ucházet o nevěstu, když hrozí, že si z ní udělám noční
svačinku.“
„Jsi král. Nemusíš se ucházet o nikoho. Od toho je trůn, klenoty a titul,
a jakmile se oženíš, královna se stane tvým spojencem.“
„Anebo s jekotem uteče ze svatebního lože a požaluje papínkovi, že jsem
jí začal ožužlávat lalůček a pak se jí chystal zhltnout celé ucho. Mohla by vy-
volat válku.“

30
 „Ale to neudělá, Nikolaji. Než si vyměníte manželský slib, dávno si ji
omotáš kolem prstu a zamiluje se do tebe. Pak už to bude její problém, jak se
s tím vyrovná.“
„I moje kouzlo má své hranice, Zojo.“
Pokud ano, ještě na ně nenarazila. Věnovala králi nevěřícný pohled.
„Pohledný manžel netvor, který jí vloží na hlavu korunu? To je dokonalá po-
hádka pro naivní dívenky. Na noc tě může zamykat, ráno tě probouzet slad-
kým polibkem a Ravka bude v bezpečí.“
„Proč mě ty nikdy neprobudíš sladkým polibkem, Zojo?“
„Já nedělám sladce nic, Vaše Veličenstvo.“ Povytáhla si manžety. „Proč
s tím otálíš? Dokud se neoženíš a nezplodíš dědice, zůstane Ravka zranitel-
ná.“
Nikolajův lehký tón se rozplynul. „Nemůžu se oženit, dokud jsem
v tomhle stavu. Nemůžu uzavřít manželství založené na lži.“
„Copak na ní nestojí většina manželství?“
„Romantička až na půdu.“
„Praktička až na půdu.“
„A nechme teď stranou vyhlídky na manželský svazek s Kerchem. Musí-
me zmizet, než se mě Schenck stačí vyptat na izmarsja.“
Zoja zaklela. „Takže dvojčata měla pravdu – z našeho starého výzkumné-
ho zařízení prosakují informace.“ Izmarsja byly lodi, které dovedly plout pod
hladinou. Nyní, když sílilo fjerdské loďstvo, mohly být pro přežití Ravky ži-
votně důležité, zvlášť pokud by je Nikolaj mohl vyzbrojit, jak plánoval.
„Vypadá to tak. Ale Keršani nevědí, jak jsme s nimi daleko, aspoň zatím ne.“
Ta slova Zoju nepotěšila. Kerch už měl na Ravku dost pák. Schenck by té-
matem izmarsja krále pěkně potrápil. Co s tou tajnou informací hodlá provést?
Zvenku zazněl další pronikavý hvizd, dva rychlé tóny – Toljův signál, že
se blíží ke strážnímu domku.
Zoja věděla, že stráže budou zmatené. Nikdo neviděl kočár odjíždět
a nenesl žádný královský znak. Tolja a Tamara ho měli připravený mimo vé-
vodovy pozemky, právě pro případ, že by Nikolaj vyklouzl z vodítka. Jakmile
zjistila, že se ztratil, vypravila se za nimi.

31
 Dneska v noci měli štěstí, našli krále dřív, než se stačil zatoulat moc
daleko. Když Nikolaj odletěl, Zoja vycítila, jak pluje po větru, a díky nepravi-
delnostem proudění vysledovala postup netvora. Ale kdyby se na statek nedo-
stala včas, co by se stalo? Zabil by Nikolaj toho chlapce? Stvůra v něm nebyla
jenom hladové zvíře, ale něco mnohem horšího, a ona naprosto jistě věděla, že
touží po lidské kořisti.
„Takhle to dál nejde, Nikolaji.“ Nakonec by byli odhaleni. Nakonec by je
ty večerní lovy a bezesné noci vyčerpaly. „Všichni musíme dělat, co se po nás
žádá.“
Nikolaj si povzdechl a rozpřáhl náruč, zatímco kočár s rachotem zastavil.
„V tom případě pojď sem, Zojo, a polib mě sladce jako novomanželka.“
Sbohem, decentní chování. Kvůli Zojiným pozdně večerním návštěvám, při
nichž zajišťovala, aby byl král bezpečně připoután ve svých komnatách, už kolo-
valy řeči, že jejich vztah je víc než politický. Králové si dopřávají milenky a o pa-
novnících se už klevetilo i hůř. Zoja jen doufala, že Schenckova děvčata jsou
volnomyšlenkářky. Králova pověst by drobný skandál ustála, ale pravdu ne.
Zoja vytáhla z vaku druhou lahev a potřela si bourbonem pulzující místa
na těle jako parfémem, pak ji podala Nikolajovi, ten si dal pořádný doušek
a zbytkem si štědře polil kabát. Zoja si rozcuchala vlasy, nechala si keftu spad-
nout z jednoho ramene a vklouzla králi do náruče. Bylo to nezbytné předsta-
vení a hrálo se to lehce, někdy až moc.
Zabořil jí tvář do vlasů a zhluboka se nadechl. „Jak to, že já páchnu husími
hovínky a laciným bourbonem, a ty voníš, jako bys právě proběhla rozkvetlou
loukou?“
„Krutost života.“
Znovu se nadechl. „Co je to za vůně? Nedovedu si to zařadit, ale něco mi
to připomíná.“
„Poslední dítě, co ses pokusil sežrat?“
„To bude ono.“
Dveře kočáru se rozletěly.
„Vaše Veličenstvo, netušili jsme, že jste si dneska v noci vyjel.“
Zoja tvář strážného neviděla, ale podezíravost v jeho hlase slyšela dobře.

32
print-ne9bw-margin-0

„Váš král nemá ve zvyku o něco žádat a nejmíň ze všeho o dovolení,“ pro-
nesl Nikolaj líně, ale s nádechem přezíravosti panovníka, který zná jen samé
radosti.
„Jistě, jistě,“ souhlasil strážný. „Jde nám jenom o vaši bezpečnost, můj králi.“
O tom Zoja pochybovala. Západní Ravku spoutaly nové daně a zákony,
které přišly se sjednocením. Tyto stráže sice nosily dvouhlavou orlici, ale zů-
stávaly věrné vévodovi vládnoucímu tomuto panství a při každé příležitosti
vystupujícímu proti Nikolajově vládě. Jejich pána by bezpochyby nadchlo,
kdyby objevil králova tajemství.
Zoja nasadila svůj nejžalostnější tón. „Proč nejedeme?“
Vycítila posun jejich zájmu.
„Takže to byla příjemná noc?“ otázal se strážný. Málem viděla, jak zvědavě
civí do kočáru.
Odhodila si dlouhé černé vlasy dozadu a odpověděla ospalým, lenivým
tónem uspokojené ženy: „Moc dobrá noc.“
„Ona to táhne jenom s panovníky?“ zeptal se strážný. „Vypadá, že je s ní
zábava.“
Zoja cítila, jak se Nikolaj napjal. Dojalo ji to a zároveň rozzlobilo. Myslí
si snad, že jí záleží na názoru nějakého šaška? Ale dnes v noci nebylo třeba
hrát si na dvornost.
Věnovala strážnému dlouhý pohled a utrousila: „Co ty o tom víš.“ Zasmál
se a nechal je pokračovat.
Kočár se valil dál. Zoja cítila, jak v Nikolajovi pořád doznívá slabé chvění
jeho proměny a jak na ni samotnou dotírá vyčerpání. Bylo by snadné zavřít
oči, položit mu hlavu na hruď a poddat se iluzi pohodlí. Ale cena za takový
požitek byla moc vysoká. „Nakonec se lidé o netvorovi dozvědí,“ řekla. „A za-
tím se nám nepovedlo najít léčbu ani náznakem. Ožeň se. Vybuduj spojenec-
tví. Pořiď si dědice. Zabezpeč trůn sobě a budoucnost Ravce.“
„Udělám to,“ kývl unaveně. „Všechno to udělám. Ale ne dnes v noci. Dnes
v noci se tvařme, že jsme starý manželský pár.“
Navrhnout jí to kterýkoli jiný muž, odnesl by si ránu do zubů. Nebo by
ho možná zatáhla na pár hodin do postele. „A co to znamená?“

33
 „Budeme si navzájem lhát, jako to dělají sezdané dvojice. Bude to dobrá
hra. Tak do toho, ženuško. Povídej mi, že jsem hezký chlapík, který nikdy ne-
zestárne a který umře s pusou plnou vlastních zubů. Přesvědč mě, ať tomu
uvěřím.“
„Ani nápad.“
„Chápu. Klamat jsi nikdy neuměla.“
Zoja věděla, že ji popichuje, ale její hrdost to stejně zabolelo. „Co ty víš?
Možná je seznam mých schopností tak dlouhý, že ses ještě nepropracoval na
konec.“
„Tak do toho, Nazjalenská.“
„Nejdražší manžílku,“ spustila medovým hlasem, „víš, že ženy z mé rodi-
ny umějí číst budoucnost z hvězd?“
Zafuněl smíchy. „To nevím.“
„Tak abys věděl, já v nich viděla tvůj osud. Budeš starý, tučný a šťastný.
Zplodíš mnoho nevychovanců a budoucí generace si budou vyprávět tvůj pří-
běh v legendách a písních.“
„Přesvědčivé,“ ocenil to Nikolaj. „Tahle hra ti jde.“ Rozhostilo se dlouhé ti-
cho, vyplněné jenom rachocením kol kočáru. „A teď mi ještě řekni, že z toho-
hle maléru najdu cestu ven. Řekni mi, že se to dá do pořádku.“
Mluvil vesele a škádlivě, ale Zoja ho znala dobře. „Spraví se to,“ prohlásila
se vší přesvědčivostí, jaké byla schopna. „My ten problém vyřešíme, stejně jako
jsme vyřešili všechny předtím.“ Zvedla hlavu a podívala se na něj. Oči měl za-
vřené, na čele mu vystoupila ustaraná vráska. „Věříš mi?“
„Ano.“
Odstrčila se od něj a uhladila si oblečení. V manželství je klamání nevyhnu-
telné, snad dokonce nutné. Generálka a její král si ho však dovolit nemůžou.
„Vidíš?“ řekla. „Tahle hra nám jde taky.“

34
 3
Nina

NINA SVÍRALA NŮŽ A POKOUŠELA se ignorovat masakr kolem.

Shlédla na svou oběť, na další bezmocně roztažené tělo.
„Promiň, kamaráde,“ zamumlala fjerdsky. Vrazila rybě čepel do břicha,
trhla jí směrem k hlavě, chytila vlhkou růžovou masu vnitřností a odhodila je
na špinavou prkennou podlahu, odkud je později někdo spláchne. Vyvržené
rybí tělo putovalo do sudu po její levici, jejž pak nějaký posel odnese k balení.
Nebo zpracování. Nebo k naložení. Nina netušila, co se s rybou stane, a bylo
jí to fuk. Po dvou týdnech práce v konzervárně nad přístavem Elling nemínila
už nikdy vzít do pusy nic, co mělo šupiny nebo ploutve.
Představ si, že sedíš v teplé koupeli s mísou plnou karamelek. Možná by tu
vanu mohla bonbony rovnou naplnit a být pořádně dekadentní. Ještě by se
z toho stala velká móda. Koupele v karamelách a drhnutí vaflemi.
Nina zavrtěla hlavou. Tohle místo ji pomalu přivádělo k šílenství. Ruce
měla věčně scvrklé, kůži plnou drobných ranek vinou vlastní nešikovnosti s vy-
kosťovacím nožem, vlasy jí páchly rybinou a záda bolela od toho, jak byla na
nohou od úsvitu do soumraku, za deště či slunce venku před konzervárnou,

35
chráněná jen markýzou z vlnitého plechu. Ale ve Fjerdě nebylo práce pro ne-
provdané ženy nazbyt, a tak Nina – pod jménem Mila Jandersdatová – to
místo ráda přijala. Práce to byla vyčerpávající, avšak díky ní mohla snadno pře-
dávat vzkazy po své místní spojce a stanoviště mezi sudy s rybami jí skýtalo
skvělý výhled na hlídky střežící přístav.
Dneska jich tam bylo jako máku, bloumaly po docích v modrých unifor-
mách. Kalfiskové, tak jim říkali místní – olihně – protože svými chapadly do-
sáhli všude. Elling ležel v místě, kde se řeka Stelge vlévala do Isenvee, a byl to
jeden z mála přístavů na fjerdském skalnatém severozápadním pobřeží, kde se
velká plavidla snadno dostala až k moři. Přístav byl proslulý dvěma věcmi: pa-
šováním a rybami. Tmavé tresky, mořští ďasi, pikše; lososi a jeseteři z měst na
řece na východě; štíhlice a stříbroboké makrely z hlubokých pobřežních vod.
Nina pracovala vedle dvou žen, hedjutské vdovy jménem Annabelle a Mar-
ty, staré panny z Djerholmu, tak hubené, že by propadla mezi prkny, a věčně
načepýřené, jako by ji všechno rozčilovalo. Jejich klábosení Ninu rozptylovalo
a zásobovalo ji drby a fakty, byť se to někdy dalo od sebe těžko rozlišit.
„Říká se, že kapitán Birgir má novou milenku,“ nakousla například Anna-
belle.
Marta našpulila rty. „S těma úplatkama, co bere, si ji jistě může dovolit.“
„Hlídkují víc od tý doby, co chytili ty černý pasažéry.“
Marta mlaskla jazykem. „To znamená víc práce a asi víc malérů.“
„Dneska je tu hodně lidí z Gäfvalle. Řeka tam nahoře u staré pevnosti
zhořkla.“
Martina hlava se na krku zavrtěla sem tam jako ocas veselého psa. „To je
znamení Djelovy nemilosti. Někdo by tam měl poslal kněze, aby se modlil.“
Gäfvalle. Jedno z měst na řece. Nina tam nikdy nebyla, dokonce o něm ani
neslyšela, dokud sem před dvěma měsíci nedorazila spolu s Adrikem a Leoni
na rozkaz krále Nikolaje. Název toho města v ní vyvolával úzkost, jakýsi vnitř-
ní povzdech, jako by to nebylo ani tak jméno jako spíš začátek zaříkávání.
Marta zaklepala střenkou nože o dřevěnou desku stolu. „Jde sem předák.“
Mezi řadami stolů se k nim blížil zamračený Hilbrand a volal na posly,
aby vzali kýble s rybami.

36
 „Už jsi zase pozadu,“ vyštěkl na Ninu. „Jako bys nikdy dřív ryby nekuchala.“
Už to tak bude. „Omlouvám se, pane,“ šeptla. „Budu se víc snažit.“
Máchl rukou do vzduchu. „Jsi moc pomalá. Dorazila ta dodávka, na kte-
rou jsme čekali. Přesuneme tě do balírny.“
„Ano, pane,“ zahučela Nina mrzutě. Svěsila ramena a sklopila hlavu, ale
ve skutečnosti jí bylo do zpěvu. V balírně se platilo podstatně méně, takže
bylo třeba hrát zklamání, ovšem pochopila, co jí tím Hilbrand ve skutečnosti
sděluje: poslední z grišů uprchlíků, na které čekali, se konečně dostal do bez-
pečného domu v Ellingu. Teď bylo na Nině, Adrikovi a Leoni, aby všech sedm
příchozích propašovali na palubu Verstotenu.
Vykročila za Hilbrandem, který ji vedl zpátky ke konzervárně.
„Budete muset postupovat rychle,“ oznámil jí, aniž se na ni podíval. „Mlu-
ví se o přepadové inspekci dnes večer.“
„Dobře.“ Překážka, ale nic, co by nezvládli.
„A to není všechno,“ pokračoval. „Službu má Birgir.“
Kdo jiný. Ta inspekce byla jistě jeho nápad. Ze všech kalfisků byl nejzka-
ženější, ale zároveň i nejbystřejší a nejpozornější. Potřeboval-li člověk protla-
čit legální náklad přístavem, aniž by na celé věky uvízl na celnici – nebo chtěl-
‑li nepozorovaně propašovat něco nelegálního – neobešlo se to bez úplatku
Birgirovi.
Muž beze cti, ozval se jí Matthiasův hlas v hlavě. Měl by se stydět.
Nina si odfrkla. Kdyby se lidé styděli vždycky, když mají, nedělali by nic jiného.
„Něco tě pobavilo?“ zeptal se Hilbrand.
„Jenom posmrkávám ze zimy,“ zalhala. Ale z Hilbrandova mrzoutského
chování ji píchlo u srdce. Byl širokoramenný, škrobený a bolestně jí připomí-
nal Matthiase.
On není vůbec jako já. Ty jsi ale šovinistka, Nino Zeniková. Ne všichni Fjer-
dané jsou stejní.
„Víš, co Birgir provedl těm černým pasažérům,“ varoval ji Hilbrand. „Ne-
musím ti snad připomínat, abys byla opatrná.“
„Ne, to nemusíš,“ odpověděla Nina ostřeji, než měla v úmyslu. Ve své prá-
ci byla dobrá a přesně věděla, co je v sázce. Hned první ráno v docích viděla,

37
jak Birgir a Casper, jeden z jeho oblíbenců, vyvlekli matku a dceru z velrybář-
ské lodi směřující do Nové Země a zmlátili je do krve. Kapitán jim pověsil
kolem krků těžké řetězy se znaky drüsje – čarodějnic. Pak je polil splašky
z odpadků a rybích vnitřností z konzervárny a uvázal je před přístavní stanicí
na pražící slunce. Jeho muži se na to dívali a chechtali se. Smrad a příslib jídla
přilákal racky. Nina se musela celou směnu dívat, jak se žena pokouší chránit
dceru vlastním tělem, poslouchala jejich zoufalý křik, zatímco na ně racci do-
ráželi a klovali je. Fantazie jí spředla tisíc představ, jak na místě zavraždit Bir-
girovy stráže a dopravit matku s dcerou do bezpečí. Mohla by ukrást loďku.
Mohla by přinutit kapitána nějaké lodě, aby je odvezl někam daleko. Mohla
udělat prostě něco.
Jenže si moc dobře pamatovala, jak Zoja varovala krále Nikolaje, že se
Nina na misi v hlubokém utajení nehodí: „Není na to dost rafinovaná. Chtít
po Nině, ať nepřitahuje pozornost, je jako žádat vodu, aby tekla do kopce.“
Král s Ninou zariskoval a ona tu příležitost nemínila promarnit. Nezkazí
svou misi. Nezničí své krytí a neohrozí Adrika a Leoni. Aspoň ne za jasného
denního světla. Jakmile však slunce zapadlo, proklouzla zpátky do přístavu
vězeňkyně osvobodit. Byly fuč. Ale kam zmizely? Do jakého utrpení? Nevěři-
la už, že nejhorší hrůza, jaká griši čeká z rukou fjerdských vojáků, je smrt. To
ji až moc dobře naučil Jarl Brum a jeho lovci čarodějnic.
Následovala Hilbranda do konzervárny, v hlavě jí rachotil skřípot maši-
nerie a dusil ji pach solených tresek. Nebude litovat, že na chvíli opustí Elling.
Nákladový prostor Verstotenu byl plný grišů, které její tým – nebo spíš
Adrikův – pomohl zachránit a přivedl do Ellingu. Po skončení občanské vál-
ky věnoval král Nikolaj prostředky a zdroje na posílení tajné sítě informátorů,
která ve Fjerdě existovala už roky a jejímž úkolem bylo pomoct grišům žijícím
v utajení uniknout ze země. Ta síť si říkala Hringsa, strom života, po mohut-
ném jasanu zasvěceném Djelovi. Nina věděla, že Adrik už dostal od skupiny
další zprávy, a jakmile se Verstoten bezpečně vydá na cestu do Ravky, Nina
s ostatními budou moct zamířit do vnitrozemí hledat další griši.
Hilbrand ji odvedl do své kanceláře, zavřel dveře a pak přejel prsty po zdi
vzadu. Ozvalo se cvaknutí a otevřely se druhé, skryté dveře vedoucí na

38
Fiskstrahd, rušnou ulici, kde úřadovali prodavači ryb a kde se osamocená dív-
ka lehce vyhne pozornosti přístavní policie prostě tím, že zmizí v davu.
„Děkuju,“ řekla Nina. „Brzo pošleme další.“
„Počkat.“ Hilbrand ji chňapl za paži, než stačila vyklouznout do sluneční-
ho jasu. Zaváhal a pak vyhrkl: „Jsi vážně ona? Ta dívka, co porazila Jarla Bru-
ma a nechala ho krvácet v doku v Djerholmu?“
Nina mu vyškubla paži ze sevření. Udělala, co musela, aby osvobodila
přátele a udržela tajemství jurdy parem mimo ruce Fjerdy. Ale byla to právě ta
droga, co jí vítězství umožnilo, a vyžádala si příšernou cenu, změnila běh Ni-
nina života a samotnou povahu její grišovské síly.
Kdybychom se nevypravili do Ledového paláce, byl by Matthias pořád naživu?
Bylo by moje srdce pořád vcelku? Jalové otázky. Neexistovala odpověď, která by
ho přivedla zpátky.
Nina počastovala Hilbranda ničivým pohledem, který se naučila od Zoji
Nazjalenské.„Jsem Mila Jandersdatová. Mladá vdova, která bere příležitostné prá-
ce, aby se uživila, a doufá, že získá práci tlumočnice. Jaký blázen by se pustil do
křížku s velitelem Jarlem Brumem?“ Hilbrand otevřel pusu, ale Nina pokračovala:
„A jaký blázen by riskoval odhalení agentova krytí, když je v sázce tolik životů?“
Obrátila se k němu zády a ponořila se do přílivu lidí. Nebezpečné. Člověk,
který žije život v hlubokém utajení, by neměl být tak ledabylý. Ale Nina věděla,
že osamělost s sebou nese nerozum, chuť říkat něco jiného než jen lži. Hilbrand
přišel o ženu, zabili ji Brumovi muži, krutí drüskellové, vycvičení k lovu a zabí-
jení grišů. Od té doby se stal jedním z nejdůvěryhodnějších agentů krále Niko-
laje ve Fjerdě. Nina o jeho oddanosti nepochybovala a jeho vlastní bezpečí zá-
viselo na tom, jak bude diskrétní.
Nině netrvalo ani deset minut, než se dostala na adresu, kterou jí dal Hil-
brand, k další konzervárně, stejné jako budovy kolem – až na nástěnnou mal-
bu na západní straně. Na první pohled to vypadalo jako příjemná scéna u ústí
řeky Stelge: skupina rybářů rozhazuje sítě do moře, spokojení vesničané tomu
přihlížejí pod zapadajícím sluncem. Ale když člověk věděl, co hledat, všiml si
bělovlasé dívky v davu, jíž slunce lemovalo profil jako svatozář. Sankta Alina.
Sluneční světice. Znamení, že toto skladiště je útočištěm uprchlíků.

39
 Svatí nebyli mezi lidmi na severu nikdy zvlášť oblíbení – dokud Alina
Starková nezničila Vrásu. Pak pro ni začaly v zemích daleko za Ravkou vzni-
kat oltáře. Úřady ve Fjerdě se snažily, jak mohly, aby potlačily kult sluneční
světice. Označovaly ho za cizácký, ale malé oázy věrných, tajně opečovávané
zahrádky, stejně rašily. Příběhy svatých, jejich zázraků a mučednictví se staly
kódem pro ty, kdo sympatizovali s griši. Růže pro Sanktu Lizavetu. Slunce
pro Sanktu Alinu. Rytíř probodávající draka kopím mohl být Darg Udatný
z dětské pohádky – anebo taky Sankt Juris, který zavraždil velkého netvora
a byl sežehnut jeho plameny. Dokonce i tetování táhnoucí se po Hilbrando-
vých předloktích bylo něco víc, než se zdálo – změť parohů, častá u sever-
ských lovců, ale uspořádaná do kruhových pásů, aby symbolizovala silný
umocňovač, který kdysi nosila Alina.
Nina zaklepala na boční vstup do konzervárny a po chvíli se dveře otevře-
ly. Adrik ji vehnal dál, zasmušilou tvář měl pod pihami bledou. Byl hezký, ale
jeho věčně poraženecké chování mu dodávalo výraz ubývající svíčky. Nině se
hned začaly zalévat oči slzami.
„Já vím,“ řekl Adrik ponuře. „Elling. Když tě nezabije zima, udělá to ten
smrad.“
„Žádná ryba nemůže takhle smrdět. Pálí mě z toho oči.“
„To je louh. Celé nádrže. Zřejmě do něj nakládají ryby jako nějakou míst-
ní lahůdku.“
Málem slyšela Matthiasův rozhořčený protest: Je to lahůdka. Podáváme to
na toustu. U všech svatých, jak jen jí chyběl. Jeho nepřítomnost ji bolela tak,
jako by měla do srdce vražený háček. Ta bolest ji neopouštěla nikdy, ale ob­
čas, jako právě teď, jí připadalo, jako by se někdo chopil udice a zatáhl.
Nina se zhluboka nadechla. Matthias by chtěl, aby se soustředila na misi.
„Jsou tady?“
„Jsou. Ale máme problém.“
Zdálo se jí, že je Adrik zasmušilejší než obvykle. A to už bylo co říct.
Nina nejprve uviděla Leoni, skláněla se nad provizorní deskou z bedýnek ve-
dle řady nádrží, lucernu u lokte, obvykle veselou tvář zakaboněnou odhodláním.
Pletence vlasů si svázala ve stylu Nové Země a tmavě hnědá kůže se jí leskla

40
potem. Na zemi vedle sebe měla otevřenou svou soupravu – nádobky s inkous-
tem a práškovými barvivy, svitky papíru a pergamenu. Ale to nedávalo smysl.
Emigrační listiny už měly být dávno vyhotoveny.
Pochopila to, jakmile se jí přizpůsobil zrak a uviděla postavy choulící se ve
stínech – vousatého muže v ondatřím kabátě a dalšího, mnohem staršího,
s hustou kšticí bílých vlasů. Zpoza nich vykukovali dva malí vyjukaní hoši
s vykulenýma očima. Čtyři uprchlíci. Mělo jich být sedm.
Leoni vzhlédla k Nině, pak se podívala na grišovské uprchlíky a věnovala
jim vřelý úsměv. „Je to přítel. Nebojte se.“
Nevypadali, že by je to uklidnilo.
„Jormanen end denam danne näskelle,“ pronesla Nina tradiční fjerdský po-
zdrav poutníků. Buďte vítáni a přečkejte u nás bouři. Ne že by se to úplně ho-
dilo k jejich situaci, ale bylo to to nejlepší, co jim mohla nabídnout. Muži se
po jejích slovech viditelně uklidnili, ale děti se dál tvářily vyplašeně.
„Grannem end kerjenning grante jut onter kelholm,“ vyslovil starší muž tra-
diční odpověď. Děkuji ti a přináším tvému domu jedině vděk. Nina doufala, že
to neplatí. Ravka vděk nepotřebovala, potřebovala další griši. Potřebovala vo-
jáky. Mohla si jenom představovat, co Zoja s těmito nováčky podnikne.
„Kde jsou zbylí tři?“ zeptala se Adrika.
„Nedostavili se za spojkou.“
„Zajati?“
„Nejspíš.“
„Možná si to rozmysleli,“ nadhodila Leoni a otevřela lahvičku čehosi mod-
rého. Vždycky se na ni dalo spolehnout, že najde nějaké pozitivní vysvětlení,
jakkoli nepravděpodobné. „Není to lehké, opustit všechno, co má člověk rád.“
„Pokud má rád jenom rybí smrad a zoufalství, pak ano,“ zabručel Adrik.
„Emigrační listiny?“ zeptala se Nina Leoni tak zlehka, jak jen dovedla.
„Dělám, co můžu,“ odpověděla Leoni. „Říkala jsi, že ženy necestují samy,
takže jsem připravila dokumenty pro rodiny. A teď nám chybí dvě manželky
a dcera.“
To nebylo ani trochu dobré. Zvlášť když se to po docích hemží kalfisky.
Ale Leoni byla jednou z nejnadanějších řemeslnic, jaké kdy Nina poznala.

41
 V posledních letech začala fjerdská vláda pečlivěji hlídat své hranice a za-
kazovat svým občanům cestování. Úřady pátraly po griších, kteří se pokouše-
li uniknout, ale zároveň chtěly zpomalit nápor lidí putujících přes Pravé moře
do Nové Země za lepší prací a teplejším podnebím, lidí ochotných čelit ne-
známému světu, aby se zbavili hrozby války. Mnoho obyvatel Ravky dělalo
totéž.
Úřadům Fjerdy se zvlášť nelíbilo pustit ze země tělesně schopné muže
a perspektivní vojáky a postaraly se, aby se nezbytné listiny téměř nedaly zfal-
šovat. Proto měli s sebou Leoni. Nebyla žádnou obyčejnou padělatelkou, ale
řemeslnicí, která dokázala napodobit inkoust a papír do poslední molekuly.
Nina vytáhla z kapsy čistý kapesník a otřela Leoni čelo. „To zvládneš.“
Zavrtěla hlavou. „Potřebuju víc času.“
„Ten nemáme.“ Litovala, že to musí říct.
„Třeba by to šlo zařídit,“ pronesla Leoni s nadějí. Většinu života prožila
v Nové Zemi, než se vydala do Ravky na výcvik, a stejně jako mnoho výrobců
se nikdy nedostala do boje. Výrobci se dokonce ani neučili bojovat, dokud se
do čela Druhé armády nepostavila Alina Starková. „Vzkážeme na Verstoten,
požádáme je, ať počkají, dokud –“
„To nejde,“ namítla Nina. „Loď musí do soumraku zmizet z přístavu. Ka-
pitán Birgir plánuje na dnešní večer přepadovou akci.“
Leoni si dlouze povzdechla a pokývla k muži v ondatřím kabátě. „Nino,
musíme tě vydávat za jeho manželku.“
Nebylo to ideální řešení. Nina už celé týdny pracovala v přístavu a hrozi-
lo, že ji někdo pozná. Ale bylo to rozumné riziko. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se
toho muže.
„Enok.“
„To jsou tví synové?“
Přikývl. „A tohle je můj otec.“
„Všichni jste grišové?“
„Jenom já a chlapci.“
„No, tak to máš štěstí, Enoku. Dostaneš mě za manželku. Mám ráda
dlouhé spaní a krátké manželské povinnosti a volím si levou stranu postele.“

42
 Enok překvapeně zamrkal a jeho otec se zatvářil vyloženě pohoršeně.
Nina absolvovala u Ženi úpravu, aby vypadala co nejfjerdštěji, ale ostýchavost
severských žen se napodobovat neobtěžovala.
Nina se snažila nepřecházet sem tam, zatímco Leoni pracovala a Adrik
tiše mluvil s uprchlíky. Co se stalo se zbylými třemi griši? Nina sebrala zaho-
zené emigrační listiny, zbytečné papíry, které se už nepoužijí. Scházely dvě
ženy a šestnáctiletá dívka. Usoudily snad, že život v úkrytu je lepší než nejistá
budoucnost v cizí zemi? Nebo je uvěznili? Trčí někde v žaláři, vyděšené a opuš-
těné? Nina se na dokumenty zamračila. „Ty ženy byly vážně z Kejerutu?“
Leoni přikývla. „Připadalo nám jednodušší město zachovat.“
Enokův otec udělal ve vzduchu varovné znamení. Bylo to staré gesto, kte-
ré mělo spláchnout ďábelské myšlenky silou vod Djelových. „Z Kejerutu se
ztrácejí dívky.“
Nina se zachvěla, hlavou se jí zas rozezněl ten divný povzdech. Kejerut le-
žel jen pár mil od Gäfvalle. To všechno ještě nemuselo nic znamenat.
Promnula si paže, pokoušela se zahnat náhlý chlad, který se v ní usadil.
Kéž by Hilbrand nezmínil Jarla Bruma. Přes všechno, co měla za sebou, nad
ní to jméno pořád mělo moc. Nina ho porazila i s jeho muži. Její přátelé vyho-
dili do vzduchu Brumovu tajnou laboratoř a ukradli jeho nejcennější rukojmí.
Měl by být zdiskreditovaný. Mělo to znamenat konec jeho velení drüskellů
a jeho krutých pokusů s jurdou parem a vězněnými griši. A přesto to dopadlo
tak, že Brum přežil a dál se mu dařilo v nejvyšších kruzích fjerdské armády.
Měla jsem ho zabít, když jsem měla tu možnost.
Měla jsi slitování, Nino. Toho nikdy nelituj.
Ale slitování byl luxus, který si mohl dovolit Matthias. A ten je teď mrtvý.
Je kruté to připomínat, lásko.
A co čekáš od Ravčanky? Kromě toho, Brum a já jsme spolu ještě neskončili.
Proto jsi sem přišla?
Přišla jsem sem proto, abych tě pochovala, Matthiasi, pomyslela si a hlas
v její hlavě zmlkl jako vždycky, když si dovolila vzpomínat na to, o co přišla.
Nina se pokusila setřást pomyšlení na Matthiasovo tělo, zachované díky do-
vednostem výrobců, omotané provazy a celtou jako zátěž, skryté pod dekami

43
a bednami na saních, které čekaly vzadu za jejich domem. Přísahala, že ho dopra-
ví domů, že pohřbí jeho tělo v zemi, kterou miloval, aby si našel cestu ke svému
bohu. Skoro dva měsíce už s tím tělem putovali, vláčeli to pochmurné břemeno
od města k městu. Měla nespočet příležitostí uložit ho k odpočinku a rozloučit
se s ním. Tak proč je nevyužila? Nina věděla, že Leoni a Adrik o tom nechtějí za-
čínat, jistě je však netěší, že se účastní měsíce trvajícího pohřebního procesí.
Musí to být to pravé místo, lásko. Poznáš to, až to uvidíš.
Ale vážně to pozná? Nebo bude prostě putovat dál a dál a nedovede se
s ním rozloučit?
Někde v dálce se rozezněl zvon na znamení konce pracovního dne.
„Došel nám čas,“ oznámil Adrik.
Leoni nic nenamítla, jen se protáhla a požádala ho: „Pojď osušit inkoust.“
Adrik máchl rukou, nasměroval na dokumenty teplý závan větru. „Je pri-
ma být užitečný.“
„Ještě se nám budeš moc hodit, až půjdeme pouštět draky.“
Ti dva si vyměnili úsměv a v Nině zahlodal vztek. Hned by se nejradši na-
kopla, že je tak nespravedlivá. Jenom proto, že je mizerně jí, nemusí být mi-
zerně všem ostatním.
Ale když se vydali k dokům s uprchlíky v patách a Adrik jim začal dávat
instrukce, cítila, jak v ní zas roste rozčilení. I když byl její velitel, za dob
v Ketterdamu si odvykla přijímat rozkazy.
Leoni a Adrik je vedli k Verstotenu. Byli nápadní, ale tak, aby to zapadlo
do ruchu přístavu – žena z Nové Země a její manžel, dvojice obchodníků,
kteří mají něco na práci v přístavu. Nina se zavěsila do Enoka a držela se ma-
ličko vzadu se svou novou rodinou, aby udržovala pečlivý odstup.
Nahrbila ramena, snažila se soustředit, ale to jen prohloubilo její napětí.
Necítila se ve své kůži. V Os Altě ji Žeňa Safinová přizpůsobila, jak jen do­
kázala. Nininy nové vlasy byly ulízané, rovné a bílé skoro jako led, oči měla
užší, zelené panenky se změnily na bledou modř severského ledovce. Lícní
kosti se zvýraznily, čelo snížilo a ústa rozšířila.
„Vypadám jako nedopečená,“ postěžovala si, když spatřila svou novou,
mléčnou pleť.

44
 S Žeňou to ani nehnulo. „Vypadáš fjerdsky.“
Nina měla pořád pevná stehna, silný pas, ale Žeňa jí přitáhla uši k hlavě,
zploštila prsa, a dokonce změnila úhel ramen. Proces upravování kostí občas bo-
lel, ale Nině to bylo jedno. Nechtěla být dívkou, jakou bývala, dívkou, kterou mi-
loval Matthias. Pokud z ní Žeňa dokázala udělat někoho jiného navenek, možná
se poddá i její srdce a začne bušit v novém rytmu. Jistěže to tak nefungovalo. Fjer-
dané viděli Milu Jandersdatovou, ale v jádru byla pořád Nina Zeniková, legen-
dární griša a nesmlouvavý zabiják. Dál byla dívka, která milovala vafle a která ve-
čer před usnutím plakala, když se natáhla po Matthiasovi a nikoho tam nenašla.
Enokova paže se jí pod prsty napjala. Všimla si, že u můstku na palubu
Verstotenu čekají dva členové přístavní policie.
„To se zvládne,“ zamumlala Nina. „Dostaneme vás všechny na loď.“
„A co pak?“ zeptal se Enok třesoucím se hlasem.
„Jakmile vyplujeme ze zálivu, vezmu si s ostatními veslici a vrátíme se na
břeh. Ty a tvá rodina poplujete do Ravky, tam budete žít beze strachu.“
„Vezmou mi tam chlapce? Odvedou je do té speciální školy?“
„Jenom když si to budeš přát,“ řekla Nina. „Nejsme žádné nelidské stvůry.
O nic víc než vy samotní. A teď už tiše.“
Ale něco v ní by se nejradši obrátilo a namířilo si to zpátky k bezpečnému
domu, jakmile si všimla, že jeden ze strážných je Birgirův oblíbený bijec,
Casper. Zabořila obličej hlouběji do límce.
„Z Nové Země?“ zeptal se Casper a podíval se na Leoni. Místo odpovědi
přikývla.
Casper ukázal na Adrikovu chybějící ruku. „Jak jsi o ni přišel?“
„Nehoda na statku,“ odpověděl Adrik fjerdsky. Moc z toho jazyka ne­
uměl, ale pár vět dovedl říct bez ravského přízvuku, a tuto lež opakoval už
mnohokrát. Skoro každý, koho potkali, se ho na ruku zeptal, jakmile uviděl
zašpendlený rukáv. Mechanickou paži, kterou mu vyrobil David Kostyk, mu-
sel nechat v hlavním městě, protože křičela do světa svůj grišovský původ.
Stráže jim položily obvyklou řadu otázek – Jak dlouho jsou v zemi? Co
navštívili během svého pobytu? Nevědí o nějakých cizích agentech působících
uvnitř hranic Fjerdy? – a pak jim bez velkých ceremonií mávly, že můžou jít.

45
 Teď přišla řada na Enoka. Stiskla mu paži a on předstoupil. Viděla, jak se
mu na spánku perlí pot, cítila slabý třes jeho rukou. Kdyby mu mohla ty do-
kumenty vyškubnout a podat je strážím sama, udělala by to. Ale fjerdské ženy
se vždycky podvolovaly svým manželům.
„Rodina Grahnova.“ Casper nepříjemně dlouho zíral na papíry. „Smlou-
vy? Kde budete pracovat?“
„Na jurdském statku u Coftonu,“ odpověděl Enok.
„To je tvrdá práce. Tady pro starého tatíka moc tvrdá.“
„On bude v domě s chlapci,“ vysvětlil Enok. „Umí to s jehlou a nití a chlap-
ci můžou dělat poslíčky, než vyrostou a budou pracovat na poli.“
Na Ninu zapůsobilo, jak plynule Enok lže. Pokud se coby griša celý život
skrývá, musí mít spoustu zkušeností.
„Takové smlouvy se těžko získají,“ uvažoval Casper.
„Zajistil nám je můj strýc.“
„A proč je ohýbání zad v Nové Zemi lepší než poctivá práce tady ve Fjerdě?“
„Kdyby bylo po mém, žil bych a umřel na ledu,“ prohlásil Enok s takovým
zápalem, z nějž Nina poznala, že mluví pravdu. „Ale práce je málo a plicím
mého syna se zima nelíbí.“
„Jsou tvrdý časy.“ Strážce se obrátil k Nině. „A co budeš v Coftonu dělat ty?“
„Když to půjde, šít, když bude třeba, pracovat na poli.“ Sklonila hlavu.
Dokáže být nenápadná, sakra. Ať si Zoja myslí, co chce. „Jak si bude přát
manžel.“
Casper si dál prohlížel papíry a čekal. Nina šťouchla Enoka loktem. Ten
vypadal, že se pozvrací, ale sáhl do kapsy a vylovil váček plný fjerdských peněz.
Podal ho Casperovi. Strážný povytáhl obočí, ale pak se mu po tváři rozlil
spokojený úsměv. Nina si vzpomněla, jak sledoval racky trhající griši připou-
tané řetězy na slunci a na krvavé zobáky, potřísněné kusy kůže a vlasy.
Casper jim pokynul. „Ať vás Djel provází.“
Ale ještě ani nevkročili na můstek a Nina uslyšela: „Momentík.“
Birgir. Copak nemůžou mít kapičku štěstí? Slunce ještě ani nezapadlo.
Měli mít víc času. Enokův otec zaváhal na můstku vedle Leoni a Adrik na
Ninu nenápadně zavrtěl hlavou. Bylo jasné, co jí tím sděloval: Nedělej potíže.

46
Nina pomyslela na další griši uprchlíky, nacpané v nákladním prostoru lodi,
a držela jazyk za zuby.
Birgir se zastavil mezi Casperem a druhým strážným. Na Fjerdana byl
malý, ramena měl mohutná jako býk a uniforma mu seděla tak dokonale, až se
Nině zdálo, že mu ji ušili na míru.
Držela se za Enokem a zašeptala chlapcům: „Běžte za dědečkem.“ Ale ne-
pohnuli se.
„Máme za sebou těžké celodenní putování,“ řekl Enok Birgirovi přátelsky.
„Chlapci už by se rádi uložili.“
„Nejdřív se podívám na vaše papíry.“
„Právě jsme je ukázali vašemu člověku.“
„Casper nemá zdaleka tak dobré oči jako já.“
„Ale ty peníze –“ namítl Enok.
„Jaké peníze?“
Casper a druhý strážný pokrčili rameny. „O žádných penězích nic nevím.“
Enok neochotně ukázal dokumenty.
„Možná,“ řekl jeho otec, „se nějak domluvíme?“
„Zůstaň, kde jsi,“ nařídil mu Birgir.
„Naše loď už se však chystá odplout,“ troufla si Nina pípnout zpoza Eno-
kova ramene.
Birgir se podíval na Verstoten, na chlapce tahající otce za ruce. „Cestou na
moři se budou mačkat jako sardinky.“ Pak se podíval zase na Enoka a na Ninu.
„Zajímavé, jak se drží otce, a ne matky.“
„Mají strach,“ ozvala se Nina. „Děsíte je.“
Birgirovy chladné oči přejely po Adrikovi a Leoni. Plácl si dokumenty do
dlaně v rukavici. „Tahle loď nikam neodpluje, dokud ji neprohledáme kousek
po kousku.“ Ukázal na Caspera. „Něco tu nesedí. Přivolej ostatní.“
Casper sáhl po píšťalce, ale než se stačil nadechnout a písknout, Ninina
paže vystřelila. Z pouzder všitých do rukávů jejího pláště vylétly dva drobné
kostní úlomky – všechno, co nosila, jimi bylo vybaveno. Šipky se Casperovi
zarazily do průdušnice a z úst mu vyšlo jen zasípání. Nina zkroutila prsty
a šipky se otočily. Strážný se svezl na palubu a svíral si krk.

47
 „Caspere!“ Birgir a druhý strážný vytasili zbraně.
Nina postrčila Enoka a děti za sebe. „Odveď je na loď,“ zavrčela. Nedělej
potíže. Nedělala je, ale umínila si to skončit.
„Já tě znám,“ vyhrkl Birgir a namířil na ni zbraň, měřil si ji očima tvrdýma
a jasnýma jako říční kameny.
„To je odvážné tvrzení.“
„Pracuješ u konzervárny lososů. Holka od sudu. Já věděl, že je s tebou
něco špatně.“
Nina se neubránila úsměvu. „Spousta věcí.“
„Milo,“ varoval ji Adrik, použil její krycí jméno. Jako by na tom ještě zále-
želo. Čas na úplatky a jednání už vypršel. Tyhle chvíle, když všechna tajemství
opadnou, měla nejradši.
Máchla prsty. Kostní úlomky se vymanily z Casperovy průdušnice
a vklouzly zpátky do skrytých pouzder v rukávu. Žuchl sebou na palubu, rty
vlhké od krve, oči se mu obracely v sloup a bojoval o dech.
„Drüsje,“ zasyčel Birgir. Čarodějka.
„To slovo se mi nelíbí.“ Nina popošla blíž. „Říkej mi grišo. Říkej mi zowo.
Nazývej mě smrtí, jestli chceš.“
Birgir se zasmál. „Míří na tebe dvě zbraně. Myslíš, že nás dokážeš oba za-
bít dřív, než jeden z nás vypálí?“
„Ale ty už umíráš sám, kapitáne,“ zazpívala tiše. Kostní brnění, které jí vý-
robci stvořili v Os Altě, bylo pohodlné a prokázalo svou užitečnost víckrát,
než by spočítala. Někdy však cítila, jak smrt už číhá v jejích obětech, stejně
jako teď v tomhle muži, stojícím vedle ní, s bradou vystrčenou kupředu, s lesk-
noucími se mosaznými knoflíky hezké uniformy. Byl mladší, než si uvědomi-
la, ve zlatém strništi zela řídká místa, jako by si nedokázal vypěstovat pořádné
vousy. Má ho snad litovat? Kdepak.
Nino. Matthiasův hlas, vyčítavý, zklamaný. Možná je odsouzena zůstat
v docích a vraždit Fjerdany. Jsou i horší osudy.
„Ty to víš, že?“ pokračovala. „Někde uvnitř. Tvé tělo to ví.“ Popošla blíž.
„Ten kašel, co se ho nemůžeš zbavit. Ta bolest, co si o ní namlouváš, že je to
zhmožděné žebro. To, jak jídlo ztratilo chuť.“ V ubývajícím denním světle

48
viděla, jak se do Birgirovy tváře vkrádá strach, padá stín. To jí dodalo odvahu
a divné vnitřní kvílení zesílilo, šeptající chór se zvedl, jako by ji chtěl podpořit,
zatímco Matthiasův hlas ustoupil.
„Pracuješ v přístavu,“ pokračovala. „Víš, jak snadno se krysy dostanou do
zdí, vykoušou si místo zevnitř.“ Birgirova ruka třímající pistoli malinko po-
klesla. Teď ji pozorně sledoval – ne pronikavým policejním zrakem, ale pohle-
dem muže, který nechce poslouchat, avšak musí, protože se potřebuje dozvě-
dět konec příběhu. „Nepřítele už máš v sobě, špatné buňky pomalu požírají ty
ostatní, přímo tam, ve tvých plicích. Je to neobvyklé u tak mladého člověka.
Umíráš, kapitáne Birgire,“ oznámila mu měkce, málem laskavě. „Já ti jenom
trochu pomůžu.“
Kapitán jako by se probral z transu. Zvedl pistoli, jenže byl pomalý. Nini-
na síla už se chopila nemocného shluku buněk v něm a smrt nastoupila své
příšerné množení. Možná by žil ještě rok, snad dva, ale teď se ty buňky pro-
měnily v černý příliv a ničily všechno, co jim stálo v cestě. Kapitán Birgir tiše
zasténal a zhroutil se. Než stačil zbylý strážný zasáhnout, švihla Nina prsty
a zabodla mu kostní střep do srdce.
V docích zavládlo podivné ticho. Slyšela vlny dorážející na trup Verstote-
nu, pisklavý křik mořských ptáků. Šeptající chór v ní poskočil, rozezněl se
téměř radostně.
V tu chvíli se jeden z Enokových chlapců rozplakal.
Nina okamžik stála sama se smrtí na molu, dva unavení poutníci, dávní
společníci. Ale pak zaznamenala, jak se na ni ostatní dívají – uprchlíci grišové,
Adrik a Leoni, dokonce i kapitán lodi a jeho posádka, naklánějící se přes zá-
bradlí lodi. Možná by na to měla dbát, snad i něco v ní na to dbalo. Ninina síla
byla děsivá, zkomolená síla smrtiče, s níž se narodila, pokroucená jurdou pa-
rem. A stejně jí byla drahá. Matthias tu temnou věc v ní přijal a pobízel ji, aby
udělala totéž – ale to, co Nina cítila, nebylo jen přijetí. Byla to láska.
Adrik si povzdechl. „Po tomhle městě se mi stýskat nebude.“ Zavolal
na posádku lodi: „Přestaňte zírat a pomozte nám vytáhnout těla na palubu.
Na moři se jich zbavíme.“
Někteří lidé si zaslouží tvé slitování, Nino.

49
 Jistě, Matthiasi. Nina se dívala, jak Enok a jeho otec zvedají Birgirovo tělo.
Dám ti vědět, až někoho takového potkám.

Adrik držel jazyk za zuby, dokud nenastoupili do malé veslice a nezamířili

zpátky ke břehu. Přistanou v jedné zátoce severně od Ellingu a vydají se zpát-
ky do svého bydlení pro věci.
„Až se zjistí, že se ti muži ztratili, nastane pozdvižení,“ upozornil ji.
Nina se cítila jako peskované děcko a nelíbilo se jí to. „Dobře, že tou do-
bou budeme dávno pryč.“
„Z tohohle přístavu už nebudeme moct operovat,“ dodala Leoni. „Zpřísní
bezpečnostní opatření.“
„Nestav se na jeho stranu.“
„Já se na žádnou stranu nestavím,“ urazila se Leoni. „Jenom to připomínám.“
„Chtěli jste snad obětovat celou loď? Chtěli jste obětovat griši v náklad-
ním prostoru?“
Adrik otočil kormidlem. „Nino, já se na tebe nezlobím. Jenom se snažím
vymyslet, co dál.“
Opřela se do vesel. „Trochu naštvaní na mě jste.“
„Nikdo není naštvaný,“ řekla Leoni a přizpůsobila se Nininu tempu.
„Osvobodili jsme loď plnou grišů z toho hrozného místa. A ne že by Birgir
a ti jeho grázli kalfiskové neměli v přístavu dost nepřátel. Při té přepadové in-
spekci se mohli dostat do křížku s každým. Já to považuju za vítězství.“
„Jistěže,“ kývl Adrik. „Když se dá najít způsob, jak něco nabarvit narůžo-
vo, tak to uděláš.“
Byla to pravda. Leoni byla jako krystalická dobrá nálada – a ani měsíce ve
Fjerdě její záři neudusily.
„Ty si vážně pobrukuješ?“ zeptal se jí jednou Adrik nevěřícně, když jim ne-
zbylo než vyhrabávat sáně z bahna. „Jak můžeš být věčně tak optimistická? To
není zdravé.“
Leoni si přestala broukat a zamyslela se nad tím, zatímco se snažila při-
mět koně, aby zabrali. „Asi je to proto, že jsem jako malá skoro umřela. Když
ti bohové dopřejí další pohled na svět, je nejlepší si ho užít.“

50
 Adrik maličko povytáhl obočí. „Mě střelili, bodli nožem i bajonetem, stí-
nový démon mi urval ruku. A s mou povahou to nehnulo.“
Byla to pravda. Pokud Leoni byla ztělesněný sluneční svit, Adrik byl zkor-
moucený bouřkový mrak, příliš ztýraný, než aby se vypršel.
Teď upřel oči na třpytivé hvězdy nad jejich hlavou a naváděl loďku ke bře-
hu. „Verstoten bude třeba přetřít, dát mu novou dokumentaci a novou historii.
Operace se musí přesunout do jiného přístavu. Třeba do Hjaru.“
Nina sevřela vesla. Král Nikolaj poslal Verstoten kotvit do Ellingu skoro
rok předtím, než Adrikův tým zahájil svou misi. V přístavu už byl známý, ni-
kdo si ho ani nevšiml. Dokonalé krytí. Že by opravdu jednala zbrkle? Kapitán
Birgir byl lačný člověk, nespravedlivý. Možná ho chtěla vidět mrtvého až moc.
Ale taková byla od té doby, co umřel Matthias – jednu chvíli klidná, a hned
nato připravená vrčet a chňapat jako divoké zvíře.
Ne, jako zraněné zvíře. A stejně jako zraněné zvíře se nějakou dobu drže-
la při zemi. Strávila měsíce v Malém paláci, oživovala stará přátelství, jedla
známá jídla, vysedávala u ohně v síni Zlaté kopule. Zkoušela si vzpomenout,
kým byla před Matthiasem, předtím než jeden nasupený Fjerdan převrátil její
život naruby svou nečekanou ctí. Než poznala, že lovec čarodějnic dokáže se-
třást nenávist a strach a stát se chlapcem, jehož si zamilovala. Než jí ho vzali.
Ovšem pokud existovala cesta zpátky k dívce, kterou bývala, nenašla ji. A teď
se ocitla tady, v Matthiasově zemi, na tomto chladném a nehostinném místě.
„Vydáme se na jih,“ říkala právě Leoni. „Bude tam jenom trochu chladněji.
Za pár měsíců, až se na starého dobrého kapitána Birgira zapomene, se mů-
žeme vrátit.“
Byl to rozumný plán, ale šeptající chór v Ninině hlavě zesílil. Přistihla se,
jak říká: „Měli bychom jít do Kejerutu, do Gäfvalle. Ty uprchlice, které se ne-
dostaly do bezpečného domu, si to jen tak nerozmyslely.“
„Víš, že je nejspíš chytili,“ namítl Adrik.
Řekni jim pravdu, lásko.
„Ano, vím,“ potvrdila Nina. „Ale slyšel jsi, co říkal ten stařec. Z Kejerutu
se ztrácejí dívky.“
Řekni jim, že slyšíš volat mrtvé.

51
 To nevíš jistě, Matthiasi.
Jedna věc byla slyšet hlas mrtvého milence a něco docela jiného bylo tvr-
dit, že cítí… co přesně? Nevěděla. Ale nepovažovala ten šepot v hlavě jen za
fantazii. Táhlo ji to na východ k městům na řece.
„A ještě něco,“ dodala. „Ženy, s nimiž jsem pracovala, tvrdily, že řeka
u Gäfvalle zkysla, že město je prokleté.“
Tohle Adrika upoutalo. Cože to kdysi řekla Jesperovi v Ketterdamu? Víš,
jak nejlíp najdeš grišu, který nechce být nalezen? Pátrej po zázracích a poslouchej
vyprávěnky před spaním. Pohádky o čarodějnicích a zázračných událostech,
varování před prokletými místy – to jsou ukazatele k věcem, kterým běžní
lidé nerozumějí. Někdy v tom není nic než místní folklor. Ale někdy se na
těch místech skrývají grišové, tají své schopnosti a žijí ve strachu. Grišové,
jimž můžou pomoct.
Řekni jim pravdu, Nino.
Nina si promnula paže. Jsi jako pes zahryznutý do kosti, Matthiasi.
Vlk. Vyprávěl jsem ti někdy o tom, jak by mi Trassel zničil boty, kdybych je
neuvázal na větev, aby na ně nedosáhl?
Vyprávěl. Matthias jí vyprávěl nejrůznější historky, aby ji zabavil, když se
zotavovala z účinků paremu. Udržel ji naživu. Jak to, že ona nedokázala udě-
lat totéž pro něj?
„Prokletí, zkažené řeky,“ pokračovala Nina. „Pokud to nic nebude, namíří-
me si to na jih a já vás oba pozvu na dobrý oběd.“
„Ve Fjerdě?“ zeptal se Adrik. „To si nechám zajít chuť.“
„Ale jestli se nemýlím…“
„Tak dobře,“ poddal se Adrik. „Vzkážu do Ravky, že potřebujeme zajistit
nový přístav, a mezitím půjdeme do Gäfvalle.“
Šepot ztichl do mírného mumlání.
„Nino…“ Leoni zaváhala. „Je tam volná krajina. Krásná krajina. Třeba
tam pro něj najdeš nějaké místo.“
Nina hleděla na temnou vodu, na světla poblikávající na břehu. Najít pro
něj nějaké místo. Jako by Matthias byl stará almara nebo rostlina, která potře-
buje přesnou dávku slunce. Jeho místo je u mě. Jenže to už neplatilo. Matthias

52
odešel. Zbylo po něm jenom tělo a bez Leoniny svědomité péče už by dávno
podlehlo hnilobě. Nina cítila, jak se jí vzadu v krku tlačí slzy. Nebude plakat.
Ve Fjerdě strávili dva měsíce. Pomohli skoro čtyřiceti grišům uniknout fjerd-
ské vládě. Překonali stovky mil holých polí a zasněžených plání. Na spoustě
míst by se dal Matthias uložit k odpočinku. Teď je to třeba udělat. A udělá se
to. Jeden ze slibů, které mu dala, se splní.
„Postarám se o to,“ slíbila.
„Ještě něco,“ řekl Adrik. Zaslechla v tom velitelský tón, tak odlišný od
jeho běžné zasmušilosti. „Naším úkolem je hledat nováčky a uprchlíky. Kdoví,
co v Gäfvalle objevíme, ale nejdeme tam zahájit válku. Sbíráme informace, na-
vazujeme komunikaci, zajišťujeme únikovou cestu pro ty, kdo o ni stojí, a to je
všechno.“
„Takový je plán,“ potvrdila Nina. Dotkla se prsty kostních šipek ve svých
rukavicích.
Ovšem plány se můžou měnit.

53
 4
Nikolaj

NAVZDORY ZOJINÝM PROTESTŮM ODMÍTL Nikolaj zůstat

v Ivetsu. V hlavě se mu začínal rýsovat plán a nechtěl promarnit další den trá-
pením se na obchodní schůzce. Nezajímal ho Hiram Schenck, ani jeho dcery
na vdávání, a až si Nikolaj příště promluví s nějakým členem keršské Ob-
chodní rady, bude to za jeho vlastních podmínek.
Proto se musel při návratu zastavit u hraběte Kirigina, i když ho v hlav-
ním městě čekala spousta práce. Potřeboval získat zprávy a promluvit si se
svým nejcennějším výrobcem. Navíc, má-li člověk příležitost navštívit palác
zábav, udělá to. Zvlášť když zmíněný palác slouží jako krytí pro tajnou labo-
ratoř.
Hrabě Kirigin starší byl obchodník ze Západní Ravky, který vydělal
spoustu peněz prodejem zbraní a tajných zpráv – a čehokoliv jiného, co neby-
lo přibito – nepřátelům Ravky. Ale jeho syn sloužil s Nikolajem v Halmhen-
du a výměnou za to, že si mohl ponechat značné jmění a vyhnul se hanbě
ztráty titulu a uvržení otce do žaláře za vlastizradu, přislíbil mladý Kirigin
peníze i věrnost koruně. Víc než rozumný obchod.

54
 Nikolajovy požadavky byly nekonvenční. Kirigin byl sám o sobě trochu
zvrhlík. Na královo přání měl žít dekadentně, náruživě utrácet a udržovat
si pověst notorického nemravy a kariéristy. Mladý hrabě se té role nadšeně
chopil, začal pořádat nóbl oslavy pověstné hýřením a dělal, co mohl, aby si vy-
koupil cestu do domů ravské šlechty, ověnčené zářnými tituly a starým, byť
méně hojným jměním. Oblékal se jako klaun, pil jako duha a hrál si na hlupá-
ka s tak dětinsky veselým rozpoložením, že se jeho jméno stalo synonymem
pro bohatství a šaškování: Ach, ten Grickisův syn je pohroma a nejspíš z něj nic
nebude, ale do Kirigina má daleko.
A proto se nikdo nepodivil, když Kirigin koupil rozlehlý kus půdy vý-
chodně od Os Alty. Jistě, Kirigin chce být blízko hlavnímu městu, šeptalo se
v přijímacích pokojích a salonech. Určitě se chce vetřít do přízně krále a starých
rodů. Ale kdo s kouskem rozumu a vychování by pustil dceru do blízkosti tohohle
burana? A když si Kirigin najal jistou chytrou hlavu z Nové Země, aby mu na-
vrhla palác rozkoší, jaký nikdo nikdy v Ravce neviděl – včetně obranných
náspů, což si vyžádalo najmout tisíce mužů, aby vykopali údolí tam, kde nikdy
žádné nebylo, a vinného sklepa, táhnoucího se prý míli pod zemí, a rozlehlého
jezera, které museli naplnit grišové vlnostrůjci a jehož přeplutí trvalo několik
dní? Inu, nikdo ani nemrkl. Jen vrtěli hlavami, když se Kirigin pustil do létání
horkovzdušnými balony, a smáli se do dlaní, když se po loukách, kde pořádal
exkurze, často táhly mlhy. Marnotratné, směšné, nemravné, tvrdili unisono.
A všichni se těšili na pozvání na některou Kiriginovu velkolepou oslavu.
Kirigin nazval svůj úchvatný areál Lazlajon, Pozlacené údolí – i když bylo
tak často zahalené mlhou a vlhké, že se mu říkalo Pozlacený močál – a večír-
ky, které tam pořádal, byly vážně legendární. Ale také byly součástí velkolepé
lži, zásadní pro budoucnost Ravky.
Jak se ukázalo, Kiriginův vinný sklep se táhl pět mil daleko, ne jen jednu,
a nebyl to žádný vinný sklep, ale podzemní bunkr věnovaný vývoji zbraní. Jezero
se využívalo pro zkoušky prototypů podmořských plavidel a Nikolajových
nových námořních bitevních projektů. Ona hustá mlha zahalující údolí byla dí-
lem větrostrůjců na obranu před slídivýma očima a fjerdskou vzdušnou špioná-
ží. Balonová louka byla ve skutečnosti letiště, propracované zahrady skrývaly dvě

55
dlouhé rovné ranveje pro testování experimentálních letounů a časté ohňostroje,
které Kirigin pořádal, maskovaly rámus palby a bombardování.
Žádný záhadný architekt z Nové Země samozřejmě neexistoval. Sám Niko-
laj navrhl Pozlacený močál a jeho výstavbu financoval majetek mladého hraběte
Kirigina. Král se občas zúčastnil nějaké slavnosti, vyjížďky, lovu nebo pití výteč-
ných Kiriginových vín. Ale častěji přicházel v tajnosti jedním z vlastních soukro-
mých vstupů a hned zamířil zkontrolovat pokrok svého nejnovějšího projektu.
Nikolaje se vždycky zmocnilo nadšení, když vstupoval do Pozlaceného
močálu. Palác v Os Altě byl plný duchů. Otcových zločinů. Matčiných selhá-
ní. Vzpomínek na bratrovo tělo krvácející na zemi, když se stínoví vojáci Tem-
nyje probourali okny Orlího hnízda. Ale Lazlajon byl Nikolajův výtvor. Tady
démon, který ovládal jeho noci a sužoval jeho sny, na chvíli ustoupil, držen
v šachu rozumem, nadějí na pokrok a veselou zábavou budování obřích věcí
určených k vyhození do povětří. Ovšem Pozlacený močál nebyl jenom hřiště
pro jeho vynálezy, bylo to současně místo, kde se síly První a Druhé armády,
tradiční výzbroj a grišovská moc měly přetavit v něco nového.
Snad, pomyslel si Nikolaj, když s Toljou došli ke schodišti před hlavní bu-
dovou. Nebo na to utratím poslední zdroje Ravky a nebudu mít co předvést, jen
hromadu rezavých vrtulí a studené jezero, vhodné nanejvýš k plachtění.
Ravka pro něj znamenala mnoho věcí: vlivnou dámu, vyžadující neustálé
dvoření, umíněné děcko, které odmítá být samo, a nejčastěji tonoucího
muže – čím víc se Nikolaj snažil ho zachránit, tím víc se bránil. Ale s pomocí
vědců a vojáků z Pozlaceného močálu možná svou zemi na břeh dovleče.
„Vaše Veličenstvo!“ spustil Kirigin a hnal se ze schodů, aby Nikolaje uví-
tal. Oranžové vlasy měl upravené do uhlazeného účesu, vystrojil se do fialové-
ho kabátu a zlatého brokátu, naprosto nevhodných pro tuto hodinu. Vedle
Tolji, oblečeného do bezvýrazné olivové barvy a usazeného v sedle mohutné-
ho koně, působil Kirigin jako herec, který si spletl scénu. „Jak se ode mě může
čekat, že připravím nejlepší zábavu, když mě neuvědomíte o svém příjezdu?“
„Ach, Kirigine.“ Nikolaj ignoroval formální poklonu hraběte, objal ho
a poplácal po zádech. „Já vím, že rád improvizuješ.“
„Pro začátek bude nejlepší návštěva vinného sklepa. Račte dál.“

56
 „Tolja a já bychom se raději projeli po tvých pozemcích. Doplníš nějakou
zvěř na loveckou sezonu?“
„Jistě, Veličenstvo. Musíme se nějak zabavit, abychom se v zimě zahřáli,
a když ne, postarají se o to tři stovky lahví keršské brandy, které jsem opatřil.“
U všech bohů. Nikolaj měl občas strach, že Kirigin bere svou roli zhýralce
až moc nadšeně. „Jen nedrž v lihu celou mou vládu,“ napomenul ho. „Potřebu-
ju mít aspoň pár ministrů při smyslech.“
„Jistě, jistě,“ sliboval Kirigin a zahleděl se na příjezdovou cestu s jasně či-
telnou nadějí ve tváři. Doufá marně.
„Zoja jela přímo do hlavního města.“
Kirigin si odkašlal. „To mi vůbec nevadí. Jen jsem chtěl vědět, jestli mám
připravit její oblíbený likér. Je velitelka Nazjalenská v pořádku?“
„Rozkošná jako obrázek a plná zášti.“
„Je báječná, že?“ zasnil se Kirigin. „Takže vás tu nechám. A kdybyste…
ji ode mě pozdravoval?“
„U všech svatých,“ zaburácel Tolja. „Ta by si tě dala k snídani.“
Hrabě se zaculil. „To možná není tak špatná představa, ne?“
„Kirigine, starý příteli,“ povzdechl si Nikolaj, „ty jsi dobrý chlapík. Proč si
nenajdeš milé děvče, které má slabost pro lov a pro marnotratníky?“
Kirigin zašoupal nohama jako školáček. „Nemůžu si pomoct, zdá se mi,
že velitelka Nazjalenská tím ledovým chováním maskuje něžnou duši.“
Tolja si odfrkl. „Ta by ti vymačkala srdce a vypila ho.“
Kirigin se zatvářil užasle, ale Nikolaj měl podezření, že se Tolja nemýlí.
Postupně sám pochopil bizarní fenomén Zojiny krásy, o níž muži s oblibou
básnili. Tvrdilo se, že je krutá, protože jí bylo v minulosti ublíženo. Tvrdilo se,
že je chladná, protože zatím nenašla toho pravého, kdo by ji zahřál. Obrousit
její hrany a osladit její povahu – co by v tom bylo za zábavu? Zojina společ-
nost byla jako silný doušek. Vzpružující – a pokud člověk ten nápor nezvlád-
ne, ať se ho radši zdrží.
Nikolaj se vytáhl zpátky do sedla. „Ledový zevnějšek velitelky Nazjalen-
ské maskuje ještě ledovější vnitřek, ale rozhodně jí vyřídím, že jí přeješ hodně
zdraví.“

57
 Pobídl koně do klusu a Tolja se vydal za ním. Zamířili po bílé štěrkové
stezce vedoucí souběžně s východní stranou hlavní budovy. Z oken slyšel
hudbu salonů a heren. Zahlédl postavy oděné v hedvábí a špercích a všiml si
i muže, který na sobě neměl nic než admirálskou čepici, běžel po chodbě
a tloukl lžící do velikého hrnce.
Tolja se mračil jako čert. „Koruna by se neměla spojovat s takovým řádě-
ním.“
„Možná ne,“ uznal Nikolaj. „Ale lidé z Ravky mají rádi, když je na jejich
vůdcích něco maličko nepatřičného. Přehnaně slušnému člověku nevěří.“
Tolja přimhouřil zlaté oči. „A ty věříš takovému nízkému člověku?“
„Já vím, že to neschvaluješ. Ale Kirigin hraje roli, o kterou jsem ho požá-
dal. Možná není nejbystřejší chlapík, je však oddaný.“
„Nemůže si přece myslet, že by si ho Zoja všimla.“
„Modleme se, aby to neudělala. Chudák Kirigin by na tom byl líp, kdyby
si začal s medvědem.“
Nikolaj byl přesvědčen, že Zoja ani Tolja mladého hraběte nedoceňují.
Kiriginova přátelskost a chabá ctižádost skrývaly dobré srdce. Byl to poctivý
muž s romantickými představami o povinnosti vůči své zemi a silným poci-
tem hanby nad tím, co provedl jeho otec – a to Nikolaj dokázal pochopit, sám
si silně uvědomoval reputaci vlastního otce. Byl to jeden z mnoha důvodů,
proč své veřejné návštěvy Lazlajonu omezoval na minimum. Od chvíle, kdy
začal zvažovat, že převezme trůn, Nikolaj věděl, že bude muset být lepší člo-
věk než otec a lepší král, než by kdy mohl být bratr. Vasilije zabil Temnyj
a Nikolaj se pro něj ze všech sil snažil truchlit, ovšem pravda byla, že bratrova
předčasná smrt přišla vhod.
Nikolaje potěšilo, když se z křoví vynořili dva správci, sotva s Toljou opus-
tili štěrkovou cestu. Veškerý Kiriginův personál, od umývačky nádobí přes če-
ledína až po hlavního hospodáře, tvořili královi agenti.
„Nějací sokoli na nebi?“ zavolal Nikolaj heslo, které jim mělo umožnit
projet bez bezpečnostních prověrek.
„Ne, ale slyšeli jsme, že jsou v lesích lišky,“ odpověděl jeden z mužů a oba
se zas vrátili ke své práci.

58
 Hesla se měnila každý týden. Byl to jeden z řady způsobů, jak udržet
v bezpečí to, co se doopravdy děje v Pozlaceném močálu.
Jižní břeh jezera tížila nepřirozená mlha, a teprve když s Toljou projeli
tím oparem, uviděli doky hemžící se inženýry z První armády a grišovskými
inženýry. Na vodě se předváděly poslední prototypy Nikolajovy flotily křídlo-
vých lodí. Pravá flotila se ale měla budovat ve skryté základně na pobřeží
Ravky – malé dělové lodě a velká dopravní plavidla, která unesou všechno od
jednotek až po letadla. Pokud Nikolaj nějak sežene peníze na financování
projektu. Dokonce ani Kirigin nebyl tak bohatý, aby mohl modernizovat celé
válečné loďstvo.
Nikolaj by se rád zdržel a sledoval zkoušky, dnes měl však jiné priority.
S Toljou uvázali koně u jedné z mechem zarostlých jeskyní a vešli dovnitř.
Dal by se tu čekat vlhký vzduch, ale jeskyně nebyla přírodní a vlhkost v labo-
ratořích a na chodbách přísně regulovali větrostrůjci. Nikolaj našel příslušný
vryp v kameni poblíž trsu falešných lilií a vrazil do něj palec. Kámen se pohnul
a odhalil mosaznou kabinu. Zatáhl za páku, dveře se s cvaknutím zavřely a už
s Toljou klesali, dolů a dolů, šest pater pod zem do Kiriginova pověstného
„vinného sklepa“. Dalo se do něj dostat skrytými výtahy, rozmístěnými po ce-
lém areálu.
„Tohle nesnáším,“ zabručel Tolja. „Jako by mě pohřbívali.“
Nikolaj věděl, že Tolja málem přišel o život při závalu během dob se svět-
lonoškou. „Měl jsi počkat nahoře. Podívat se, jak testují nové motory. Hodila
by se mi zpráva o jejich pokroku.“
Tolja si přitáhl uzel, který mu držel dlouhé černé vlasy, a založil si mohut-
né potetované paže. „Tamara říká, že strachy jsou jako semena. Když se o ně
nepečuje, rozrostou se jako plevel.“
Tamaře se to lehko říkalo – Toljovo dvojče mělo pro strach uděláno. „Tak-
že když se přinutíš jít pod zem, je to pro tebe jako zahradničení?“
Tolja zaskřípal zuby. „Kdybych tomu nečelil, nikdy se přes to nepřenesu.“
Nikolaj se rozhodl držet jazyk za zuby. Pokud mohl soudit podle potu na
Toljově mohutném čele a jeho zaťatých zubů, tyhle výpravy pod zem mu ani
trochu neprospívaly. Ale válka je všechny poznamenala a Tolja měl právo o své

59
rány pečovat, jak uzná za vhodné. Nikolaj napjal prsty v rukavicích a pomyslel
na černé jizvy na nich. Měl bych odvahu pohlédnout tomu netvorovi do očí? Na-
mouduši nevěděl.
Když se dveře výtahu otevřely, vyšli do další mosazné kabiny, uzavřené sil-
nými ocelovými dveřmi. Nikolaj se dal do otvírání Schuylerových kombinač-
ních zámků, o nichž se dozvěděl od jistého mistra zloděje v Ketterdamu. Za
chviličku se dveře otevřely a on se ocitl na místě.
Laboratoře byly rozděleny do čtyř hlavních oddílů, které však podle po-
třeby spolupracovaly: děla a tělesné pancíře, boj na moři, boj ve vzduchu a la-
boratoře věnované vývoji protijedu k jurdě parem a drogy, která by grišům
umožnila posílit jejich sílu a nebyla přitom návyková. Ty poslední laboratoře
byly vždycky jeho první zastávkou. Krátce promluvil se svými alchymiky, aby
si ověřil něco ohledně protijedu z jejich poslední zprávy, a vzal si malou am-
pulku látky, kterou předvede Triumvirátu. Potřeboval něco konkrétního, čím
by zamával před svými poradci, vzhledem k tomu, co jim hodlal navrhnout.
O něco déle jim trvalo najít Davida Kostyka, protože tenhle výrobce pra-
coval ve všech částech laboratoře. Ale nakonec ho našli. Skláněl se nad nákre-
sy u velikých nádrží, v nichž se stavěly zmenšené verze nejnovějších prototy-
pů posledních ponorek. Rukávy purpurové kefty výrobců měl odřené
a s mizerně ostříhanými hnědými vlasy připomínal chundelatého psa, hlubo-
ce ponořeného v myšlenkách.
Skrz sklo Nikolaj viděl nejnovější verzi izmarsja, podmořské flotily. Na
pevné zemi ta plavidla vypadala těžkopádně: široká, plochá a neohrabaná,
jako by někdo vzal kvalitní kus kovu a udělal z něj okřídlenou palačinku. Ale
pod hladinou se z nich stalo cosi elegantního, vlnící se predátoři klouzající
hlubinami, navádění vlnostrůjci, jejichž posádky byly zásobovány vzduchem
pomocí kombinace síly větrostrůjců a filtru, který Nikolaj s Davidem dovádě-
li k dokonalosti skoro rok. Opravdovým oříškem bude vyzbrojení flotily.
Teprve potom se jeho lodě stanou pravým žraločím hejnem. A pak? Pak bude
jedno, kolik válečných lodí nepřátelé Ravky postaví. Izmarsja se budou pohy-
bovat světovými oceány neviděny a útočit, aniž by se vynořily. Změní to celou
podstatu námořního boje.

60
 David vzhlédl od porady s Naďou Žabinovou o kyvadlovém a ventilovém
způsobu, vyvíjeném pro zaměřování střel. „Dneska testují hladinové motory,“
oznámil.
„Taky ti přeju dobré ráno, Davide.“
„Ono je ráno?“
„Aspoň soudím podle toho, že vyšlo slunce,“ uchechtl se Nikolaj. „Jak ty
nové střely vypadají?“
„Pořád se je snažíme naučit udržovat kurz,“ řekla Naďa a její bledé špičaté
rysy měly ve světle odrážejícím se od nádrže modrý nádech. Byla větrostrůj-
kyně, bojovala po boku světlonošky i s mladším bratrem Adrikem, ale svůj
pravý potenciál odhalila až při návrzích zbraní. Při vývoji izmarsja byla nepo-
stradatelná. „Myslím, že jsme blízko.“
Vynálezce v Nikolajovi nad tou zprávou zajásal, ale jeho nadšení tlumil
rozhovor, který vedl v Ivetsu s Hiramem Schenckem. Málem cítil, jak mu
Kerch dýchá na záda, a to se mu ani trochu nezamlouvalo.
Nikolaj měl pro své nolniky – vědce a vojáky pracující v Pozlaceném mo-
čálu, jeho nuly, kteří nebyli ani První, ani Druhá armáda, ale obojí – dvě pra-
vidla. Především, buďte zloději. Berte práci nepřátel a obraťte ji proti nim.
Nezáleží na tom, jestli Ravka měla dotyčnou technologii jako první, hlavně
když najde způsoby, jak ji vylepšit. Fjerdané vyvinuli motor pro nákladní vozy
a jednotky obrněných tanků a Ravčané ho posílili tak, aby dovedl pohánět
mohutné lodě. Fjerdané postavili ocelové letectvo, které nepotřebovalo piloty
s dovednostmi větrostrůjců, a výrobci z Ravky ten projekt ukradli a vybudo-
vali lehčí letouny z bezpečnějšího a lehčího hliníku. A druhé pravidlo? Buďte
rychlí. Fjerda za poslední rok ve vývoji vojenské technologie obrovsky posko-
čila – jak se jí to povedlo, to ještě nevěděl – a Ravka musela najít cestu, jak s ní
udržet krok.
Nikolaj zaklepal na schémata na stole. „Pokud zkoušky s palivem u těch
hladinových motorů dopadnou dobře, za jak dlouho budou izmarsja připra-
veny k provozu?“
„Během několika týdnů,“ odpověděla Naďa.
„Výborně.“

61
 „Ale bez další oceli nevyrobíme nic.“
„A taky ji dostanete,“ slíbil jim Nikolaj. Mohl jenom doufat, že neslibuje
nemožné.
„Děkujeme, Veličenstvo,“ řekla Naďa s úsměvem a úklonou.
Jaksi svému králi pořád věřila, ale Nikolaj si nebyl jistý, jestli ho její důvěra
uklidňuje, nebo trápí. Vždycky našel cestu, jak udržet tu rezavou chatrnou
mašinu jménem Ravka v pohybu. Nacházel zvláštní fondy, když jich bylo tře-
ba nejvíc, uzavíral správná spojenectví ve správnou dobu, dával dohromady
nápady, které dělaly z chabého stálého vojska rovnocenného soupeře přesilám
nepřátel u hranic. Pro Nikolaje znamenal problém vždycky příležitost, po-
dobnou jako ten fjerdský motor. Rozeberete ho na díly, zjistíte, jak pracuje,
a pak z těch dílů sestavíte něco, co pracuje pro vás místo proti vám.
Démon nesouhlasil. Démona nezajímalo řešení problémů, ani státnictví, ani
budoucnost. Zajímal ho jen hlad, chvilková potřeba, to, co se dá zabít a sežrat.
Já najdu způsob. Tomu Nikolaj věřil celý život. Jeho vůle stačila na to, aby
zformovala nejen jeho osud, ale i jeho identitu. Volil si, co mají lidé vidět –
poslušného syna, nezodpovědného ničemu, schopného vojáka, sebejistého
politika. Netvor v něm to všechno ohrožoval. A za šest měsíců se nedostali
blíž zjištění, jak tu věc vypudit. Co se dá dělat než jít dál? Méně schopná zví-
řata kvílí a bojují, když se chytí do oka. Lišák si najde cestu ven.
„Davide, spal jsi tady minulou noc?“ zeptal se Nikolaj.
Výrobce se zamračil. „Myslím, že ne.“
„Byl tady,“ objasnila Naďa. „Ale nespal.“
„A ty?“ zeptal se Nikolaj.
„Já… si trochu zdřímla,“ odpověděla Naďa neurčitě.
„Odvezu tě domů k Tamaře.“
„Ale já ji potřebuju u testování paliva,“ namítl David.
„A tebe odvezu domů za Žeňou,“ dodal Nikolaj.
„Ale –“
„Nehádej se se mnou, Davide. Jinak ti tu vyhodím něco do vzduchu, abych
prosadil svou autoritu. Potřebuju mít Triumvirát pohromadě. A tebe a Naďu
budu potřebovat, abyste začali pracovat na novém prototypu izmarsja.“

62
print-ne9bw-margin-0

Naďa si odsunula světlé vlasy z čela. „Můžu se do toho pustit hned, Veli-
čenstvo.“
„Neplaš se, nemusíš mi hned předvádět svou nekonečnou schopnost. Po-
staráte se, aby ten prototyp nefungoval.“
David začal svinovat své plány, pečlivě urovnávat tužky a nástroje.
„Nemám rád, když říká nesmysly.“
Naďa povytáhla obočí. „Předpokládám, že k tomu má Veličenstvo nějaký
důvod?“
Vždycky ho mám. Odtáhne toho tonoucího muže na břeh, i kdyby kopal
a ječel, bude-li třeba – bez ohledu na to, co požaduje démon.
„Chci uspořádat malé představení,“ oznámil jí Nikolaj a už si představoval
měsícem osvětlené jezero a velkolepý chaos, který tam mínil vyvolat. „A to
znamená, že potřebuju správné rekvizity.“

63
 5
Nina

GÄFVALLE.
Čím blíž byli k městu, tím hůř se dal ignorovat šum šepotu v hlavě. Někdy
by Nina přísahala, že slyší hlasy, nejasné obrysy slov na hranici srozumitel-
nosti. Jindy se ten zvuk scvrkl do šelestění větru rákosím.
Řekni jim to, lásko.
Ale co by měla říct? Ten zvuk nemusel nic znamenat. Mohla to být slu-
chová halucinace, nějaký pozůstatek jejího období s paremem.
Nebo jsou to mrtví, přitahují si ji k sobě.
Město samo leželo ve stínu nízkého horského hřebenu, pod mohutnou si-
luetou toho, co dříve bývala pevnost a později továrna na munici, vklíněná do
útesu vysoko nahoře. Netrvalo dlouho uvědomit si, že stará továrna byla pře-
budována na něco nového – o tom jasně svědčil rušný provoz vozů a lidí pu-
tujících sem a tam – ale na co?
Žádné pořádné hospody tu nebyly, jen jeden hostinec se dvěma pokoji
pro hosty a ty už byly obsazené. Majitel jim poradil, že občas ubytovává kláš-
ter na kopci.

64
 „Ženy tam v klášteře perou pro vojáky,“ řekl. „Nebude jim vadit, když zís-
kají pár rukou navíc.“
„Máte tu rušno, když teď pracuje ta stará továrna,“ pronesla Nina fjerdsky.
„Prospívá to živnosti.“
Hostinský zavrtěl hlavou. „Vojáci přišli asi před rokem. Žádné místní si
nenajímají, svou špínu lijí do řeky.“
„To nevíš,“ ozvala se mohutná žena, která loupala hrách za barem. „Řeka
byla plná odpadů z dolů, ještě než vojáci znova rozpálili komíny.“ Dlouze si
změřila Ninu i ostatní. „Stěžovat si cizincům se nevyplácí.“
Pochopili tu narážku a zamířili ven na hlavní ulici. Bylo to překvapivě
hezké městečko, s malými útulnými domy, střechami se štíty, dveřmi natřený-
mi jasnými barvami, žlutou, růžovou a modrou.
Leoni vzhlédla k hoře, kde se tyčila stará továrna s mohutnými hranatými
budovami plnými tmavých oken. „Možná vyrábějí jenom pušky nebo munici.“
Adrik se tvářil ještě pochmurněji než obyčejně. „Nebo ty nové obrněné
tanky, které mají v takové oblibě.“
„Pokud je to tak, budeme mít aspoň zprávy pro hlavní město,“ řekla Nina.
Doufala, že to nebude všechno.
Překvapilo ji, že tady zahlédla znamení svatých, na místech, o kterých vě-
děla, že nejsou zasvěcená síti Hringsa. Viděla je i na cestě – oltáře se symboly
Sankta Aliny místo posvátného Djelova jasanu, ikonu Sankt Demjana od
Rimu ve výkladu obchodu, dvě trnité větve zkřížené nade dveřmi na znamení
požehnání svatého Felixe. O zázracích a podivných událostech se mluvilo po
celé Ravce a vypadalo to, že i ve Fjerdě zavládlo nové nadšení pro svaté. Bylo
riskantní hlásit se veřejně ke kacířství, když byl dohled tak blízko, ale možná
šlo o drobné akty odboje lidí z městečka, kteří nenáviděli vojáky držící hlídky
nahoře u továrny.
Klášter Žen od pramene ležel na severním okraji města, skoro přímo pod
svahem a továrnou. Byla to zaoblená mléčně bílá budova se střechou s věžič-
kou a připomínala věž hradu. Velká kaple vedle ní byla postavena z mohut-
ných hrubě otesaných klád se vchodem z jasanových větví, spletených do slo-
žitých uzlů.

65
 Sáně nechali ve stájích a zazvonili na zvon u bočních dveří kláštera. Ote-
vřela jim mladá žena ve světle modré vyšívané šatové zástěře novicky a za
chvíli už se setkali s matkou představenou. Postarší žena v tmavě modrých
vlněných šatech měla kulaťoučkou růžovou tvář s hlubokými vráskami, jako
by se jí sama poskládala do úhledných bledých záhybů a nezkrabatila se vě-
kem.
Nina se ujala představování. Vysvětlila, že dělá tlumočnici páru obchod-
níků, kteří prodávají své zboží, a požádala, jestli by mohli v klášteře bydlet,
zatímco budou zkoumat oblast.
„Umí vůbec něco fjerdsky?“
„Bine,“ ozval se Adrik. Trochu.
„De forenen,“ dodala Leoni s úsměvem. Učíme se.
„A kde máš manžela?“ zeptala se matka představená Niny.
„Zmizel na moři,“ odpověděla Nina a sklopila oči ke stříbrnému prstýnku
na ruce. „Ať ho Djel opatruje.“
„Takže to nebyl voják?“
„Rybář.“
„Aha. Dobře.“ Znělo to, jako by ji tak nekrvavá smrt neuspokojila. „Můžu
dát tobě a té ženě pokoje dole u kuchyně. Její muž však musí zůstat ve stájích.
Sice pochybuju, že by děvčatům nějak uškodil,“ poznamenala s pohledem na
zašpendlený rukáv Adrikova kabátu, „ale přesto.“
Byla to podobně bezohledná poznámka, jakých se lidé v Adrikově pří-
tomnosti často dopouštěli, ovšem on se jen mile usmál a jedinou rukou nabídl
peníze za týden bydlení.
Matka představená je poučila o tom, jak to v klášteře chodí, a přitom je
provedla jídelnou do stájí. „Dveře se zamykají večer při zvonění o desáté a ot-
vírají se až ráno. Žádáme vás, abyste se v té době věnovali četbě nebo tiché
meditaci a nerušili dívky při studiu.“
„Jsou to všechno novicky?“ zeptala se Nina.
„Některé se stanou Služebnicemi pramene. Jiné tu jsou, aby se vzdělaly,
než se vrátí ke svým rodinám nebo k manželům. A co to tady vlastně vezete?“
zajímala se matka představená a zvedla roh plachty upevněné k saním.

66
 Nina ji málem instinktivně plácla po ruce, ale udržela se, nadšeně popošla
a natáhla se po řemenech plachty. „Tihle dva vynalezli nový nabíječ pušek.“
Leoni pohotově vytáhla z kabátu pestrý leták. „Je za dostupnou cenu
a v novém roce plánujeme velké prodeje,“ spustila. „Poohlížíme se po drob-
ných investorech. Kdybys to chtěla předvést –“
„Ne, to jistě ne,“ pospíšila si matka představená s odpovědí. „Určitě je to
něco úchvatného, ale obávám se, že finance kláštera jsou moc napjaté na,
hm… obchodní spekulace.“
Tohle nikdy nezklamalo.
„Jídlo se podává v šest po ranních modlitbách – kterých se samozřejmě
můžete zúčastnit – a večer taky při zvonění o šesté. V kuchyních je k mání
chléb a sůl. Voda je na příděl.“
„Na příděl?“ opakovala Nina.
„Ano, bereme ji ze studny ve Felstedu a to je dost daleká cesta.“
„Není Gjela blíž?“
Matka představená našpulila kypré rty. „Je mnoho způsobů, jimiž slouží-
me Djelovi. To putování nám dává dobrou příležitost k tichému rozjímání.“
Řeka u staré pevnosti zkysla. Takže matka představená nechce, aby její svě-
řenkyně pily z tohoto přítoku řeky, ale zároveň o tom nehodlá mluvit. Možná,
že Služebnice pramene jen perou vojákům uniformy, ale třeba vědí, co se v to-
várně děje.
Jakmile matka představená odešla, navrhl Adrik: „Pojďme se projít.“
Nina zkontrolovala úvazy plachty a pak se vydali po svahu hory, nasadili
volné tempo a schválně se dali do hlasitého hovoru v jazyce Nové Země. Šli
souběžně s cestou vedoucí k továrně, ale dávali si na čas. Ukazovali si ptáky
a zastavovali se na vyhlídkách nad údolím. Tři turisté na procházce, nic víc.
„Nebude ti tam ve stáji nic chybět?“ zeptala se Leoni, když procházeli bo-
rovým hájkem.
„Já si poradím,“ odpověděl Adrik. „Koně dovede ukrást i jednoruký lotr.
To matku představenou nenapadlo.“
Leoni se zasmála. „Vlci, co se připlíží tajně, sežerou nejvíc ovcí.“ Adrik si
odfrkl, tvářil se však skoro potěšeně.

67
 Nina za nimi protočila oči. Jestli ji čeká výprava s párečkem, který se pus-
tí do téhle hry umírněných lichotek a náhlých ruměnců, zabije ji to. Jedna věc
je najít štěstí a ztratit ho, a něco úplně jiného, když vám druzí podsouvají své
vlastní štěstí jako nechtěný kus koláče. Na druhé straně, ona kus koláče nikdy
neodmítla. Tohle mi prospěje, řekla si. Jako čerstvá zelenina a lekce z aritmetiky.
A užiju si to asi tak stejně.
Nakonec zamířili k mezeře mezi stromy, kterou byl vidět vstup do továr-
ny. Při pohledu na ni šum hlasů v její hlavě zesílil, přehlušil vítr šelestící v bo-
rovicích. U mohutných dvojitých vrat stáli na stráži dva vojáci a další byli
rozmístěni podél zdí.
„Původně to byla pevnost.“ Nina ukázala na něco, co vypadalo jako staré niky
vytesané do kamenných stěn. Za hlavní budovou se nacházela velká vodní nádrž.
Napadlo ji, jestli se voda používá k chlazení mašinerie, která pracuje uvnitř.
„Podle mě je to dobré strategické postavení,“ pronesl Adrik svým obvyk-
lým pochmurným hlasem. „Vysoko položené. Bezpečné místo, kde se dá ukrýt
při útoku nebo když se řeka vylije ze břehů.“
Djelova síla, pomyslela si Nina. Záplava, hněv řeky.
Komíny chrlily do pozdně odpoledního nebe šedomodrý dým, zatímco
sledovali zakrytý vůz směřující k bráně. Neslyšeli, co si říkají stráže s kočím.
„Co si myslíte, že v tom voze je?“ zeptal se Adrik.
„Může to být cokoli,“ mínila Leoni. „Ruda z dolů. Ryby. Bušle jurdy.“
Nina si přejela dlaněmi po pažích a podívala se na komíny. „Jurda to nebu-
de. Tu bych vnímala.“ Malé dávky běžné jurdy jí pomohly přežít martyrium
s paremem, ale vypěstovala si vůči ní citlivost. „Co myslíš?“ zeptala se Adrika.
„Zdržíme se tu?“
„No, rád bych se do té pevnosti podíval, ale spokojím se se zjištěním, co to
sakra vypouštějí do vody.“
„Mohlo by to být z dolů,“ přemýšlela Leoni.
„Kdyby to byly doly, rybáři by se bouřili, aby se zavřely. Jenže lidi z měs-
tečka se bojí a mlčí.“
„Naberme si vzorky vody,“ navrhla Leoni. „Pokud tu špínu izoluju, možná
zjistíme, co v pevnosti provádějí.“

68
 „Jsi na to vybavená?“ zeptal se Adrik.
„Ne tak docela. Připravila jsem se na padělání dokumentů, ne na rozbory
jedů. Ale možná si něco seženu.“
„Kdybych řekl, že potřebujeme kouzelný prášek, co mě přiměje zvracet
větrové bonbony, asi bys taky řekla, že si něco seženeš.“
„Nejspíš,“ odtušila Leoni s úsměvem. „Musím to prostě zkusit.“
Adrik nevěřícně zavrtěl hlavou. „Unavuje mě jenom na to myslet.“
„Budu potřebovat čas,“ upozornila Leoni a Nina si všimla, že se jí po tváři
mihl ustaraný stín. „S jedy je ošemetná práce.“
„Nemůžeme se tu zdržet moc dlouho, vyvolalo by to podezření,“ varoval
je Adrik. „Neobchoduje se tu tolik, aby se to dalo ospravedlnit. A nechci tu
zapadnout, jestli udeří sněhová bouře.“
„Já vím,“ přisvědčila Nina. To ona je donutila, aby sem přijeli, a doufala, že
najdou víc než jen obnovenou továrnu na munici. „Dejme tomu týden.“
Rozhostilo se ticho a Nina vycítila starosti Leoni i Adrika.
Leoni jí lehce sáhla na ruku. „Nino…,“ začala a Nina věděla, co se chystá
říct.
V hlavě se jí zase rozezněl šepot, ale nevšímala si ho. Místo toho se zahle-
děla na údolí, na hustý les, na lesknoucí se přítok, vinoucí se mezi stromy jako
třpytivý řetízek v klenotnici, na úhledné městečko přetnuté silnicí. Nepůsobi-
lo to tady jako nepřátelské území. Působilo to jako klidné místo, kam si lidé
přijdou vybudovat domov a zařídit si život, kde záležitosti vojáků a války jen
obtěžují a ruší.
V jiném životě by si možná s Matthiasem zvolili domov na podobném
místě. Pohádali by se o to, jak blízko budou žít k městu. Nina by toužila po
lidech a vzrušení, Matthias by reptal, že chce klid. Hádali by se a pak by se na
usmířenou políbili. Ale kde by se spolu mohli cítit v bezpečí? Ve Fjerdě?
V Ravce? Existovalo nějaké místo, kde by byli opravdu svobodní a šťastní?
Snad v jiném životě, v jiném světě.
Je čas, Nino. Vrať mě mému bohu.
Nina se dlouze nadechla. „Potřebuju dva dny, abych ho odvezla tam, kde
je voda čistá.“

69
 Vyslovit to bylo, jako by jí puklo srdce, jako těžké máchnutí sekerou, jako
by čepel skrz kůru zajela do měkkého bílého dřeva.
„Neměla bys jít sama,“ poznamenal Adrik bez velkého nadšení. Znělo to,
jako by zvažoval, zda si natáhne promáčené ponožky.
„Můžu jít sama –“
Odněkud zespoda se něco ozvalo. Ztuhli, napjali se, čekali. Ticho a pak
výkřik.
„Na louce,“ šeptla Nina.
Adrik se vydal z kopce a naznačil jim, aby šly za ním. Jeho zasmušilé cho-
vání se v okamžiku vytratilo, objevil se ostřílený bojovník. Drželi se ve stí-
nech, pohybovali se opatrně, kradli se blíž.
„Vojáci,“ sykla Leoni a vykukovala mezi větvemi.
Kolem potoka se shromáždila skupina mladých mužů v šedých fjerdských
uniformách a křičeli jeden na druhého. Dva byli v sedlech, ostatní sesedli
a pokoušeli se uklidnit koně, který se něčeho lekl a shodil jezdce. Nina viděla,
že se vojákovi zachytila noha ve třmenu. Kůň ho vlekl potokem, pobíhal sem
a tam na mělčině, jeho kopyta tak tak míjela vojákovu hlavu. Stačil by jediný
tvrdý úder a chlapci praskne lebka.
„Měli bychom jim pomoct,“ mínila Leoni.
„Měli bychom se vrátit do bezpečí města,“ řekl Adrik. „Oni si poradí.“
„Nebo bude o jednoho otravného fjerdského vojáka míň,“ hlesla Nina.
Nino.
Adrik a Leoni na ni zírali. Adrik se tvářil jako truchlící pozůstalý na po-
hřbu, a dokonce i Leoninu běžnou zářivost zakryla starost.
Neschvalovala to. Adrik to taky neschvaloval. Sakra, hluboko v srdci to
neschvalovala ani ona sama.
Ale protože ji Matthias opustil – byl jí odebrán – ztratila Nina starostli-
vou část sebe. Jaký je smysl toho všeho? Zachráníš jeden život, jen abys viděla,
jak bude druhý odebrán. Dobří odcházejí. A špatní? Nina se dívala na mladé
Fjerdany v uniformách, budoucí zabijáky. Jaké právo mají přežít, když
Matthias, její krásný barbar, odešel?
Nino.

70
 Kéž by si dokázala připlácnout ruce na uši a říct mu, ať ji nechá být. Ale
to byla ta poslední věc, kterou by chtěla.
Musíš mě nutit, abych zůstala lidská? postěžovala si tiše.
Já vím, jak jsi silná, Nino. Má smrt tě neporazí.
„Tak co teda uděláme?“ zeptala se nahlas.
„Já to s koňmi umím,“ nabízela se Leoni.
Adrik protočil panenky. „A je to tady.“
„Uděláme si dobré oko u místních,“ tvrdila Leoni a už se drala mezi stro-
my. „Přátelé mezi vojáky se nám budou hodit.“
„Přátelé mezi vojáky?“ opakovala Nina nevěřícně.
„Pojďme,“ pobídl ji Adrik. „Jestli necháme Leoni, ať si dělá, co chce, ještě je
pozve na noční babinec.“
„Gedrenen,“ vykřikl jeden voják, když vešli na paseku. Cizinci. Měl málem
dětský hlas.
„Můžeme vám pomoct?“ zavolala Nina fjerdsky.
„Ne!“ křikl z říčního břehu. „Držte se zpátky!“
Tehdy si Nina uvědomila, že to rozhodně nejsou muži – ale mladé ženy
převlečené za fjerdské vojáky.
Zvedla smířlivě ruce. „Nechte nás vaší družce pomoct. Má přítelkyně
z Nové Země to s koňmi umí.“ Doufala, že Leoni nepřehání, že to není jen její
optimistické pojetí Jednou jsem si pohladila poníka.
Leoni došla ke břehu potoka, tiše ržála jako kůň a mumlala něco v novozem-
štině. Přecházela pomalu doleva a doprava s rukama doširoka roztaženýma.
„Potřebuju provaz,“ pronesla tiše, aniž spustila oči z koně.
Jedna z jezdkyň popošla dopředu. Měla jistě metr osmdesát a byla samý
sval a šlacha. Její kůže měla onen teplý zlatohnědý odstín, který takhle daleko
na severu obvykle naznačoval dědictví Hejdutů, zpod vojenské čapky vykuko-
valo pár pramínků červenohnědých vlasů. Teď, když se dostali blíž, viděla
Nina, že jim jsou uniformy moc velké, nesedí. Jsou ukradené.
Ta vysoká dívka zvedla bradu. Byla zhruba Ninina věku, a pokud se bála
odhalení, dobře to skrývala. Hodila Nině provaz, ta ho podala Leoni a držela
se z cesty. Co to ty dívky provádějí? Ženy ve fjerdské armádě nesloužily. Ani

71
moc nejezdily na koni, a když už, rozhodně ne obkročmo. Dokonce ani neno-
sily kalhoty, jen těžké sukně, které měly uchránit jejich cudnost.
Dívka chycená ve třmenu zakvílela a snažila se zvednout. Měla slámově
žluté vlasy, které se jí uvolnily a visely jí na ramena, ošklivě krvácela z rány na
čele. Ale žila a lebku měla pořád celou – prozatím.
Leoni upírala oči na koně a zároveň smotala provaz do lasa. Mírnými lí-
nými smyčkami ho roztočila, přitom dál tiše a konejšivě mumlala, zatímco
všichni stáli a sledovali to. Pak, aniž by porušila rytmus, nízkým obloukem
laso hodila. Přistálo přímo na koňské hlavě, zvíře zařehtalo a vzepjalo se. Leo-
ni znovu popošla doleva a doprava, obracela provaz, zakláněla se, nasazovala
svou sílu, ale nebojovala. Nakonec se kůň uklidnil.
Vysoká dívka, která dala Nině provaz, popošla dopředu. Leoni rychle za-
vrtěla hlavou.
„Nech ji,“ řekla Nina tiše. Dívce na ostře řezané tváři vyskočil ruměnec.
Leoni se pomalu přiblížila ke koni, položila mu ruku na krk a pohladila
ho po hřívě. „Něco tě vylekalo?“ řekla novozemsky a opatrně se kradla kolem
boku koně. Sklonila se ke třmeni, naznačila však dívce ležící s otupělým po-
hledem ve vodě, aby se nehýbala. Nechtěla riskovat, že se kůň znovu splaší.
Nina doufala, že je dívka při vědomí a rozumí jí. „Není se čeho bát,“ zamum-
lala Leoni.
Uvolnila její botu ze třmenu, poté rychle zatáhla za provaz a koně odvedla.
Dívka chvíli jen ležela ve vodě. Pak vzlykla a zvedla se. Její družky se k ní
rozběhly a vytáhly ji z potoka.
Leoni přivedla koně k vysoké dívce, která stála s Ninou. „Ví, co ho popla-
šilo?“ zeptala se novozemsky.
Nina to přeložila, ale dívka neodpověděla, jen přimhouřila měděné oči.
„Co tady děláte?“
„Kromě toho, že zachraňujeme život tvé kamarádce?“ odpověděla Nina
klidně.
„Nemyslím si, že by umřela.“
„Ne? Jenom by krvácela, až by omdlela z otřesu mozku, nebo by ji kůň
udupal.“

72
 „Měly jsme to pod kontrolou,“ stála si za svým. Pak vzhlédla ke stromům.
„Přišli jste ze severních lesů. Tam nic není.“
„To jsme taky brzo zjistili. Jsme tu noví. Bádání se tady v Gäfvalle považu-
je za zločin?“
„Tam nahoře je dobrá vyhlídka na továrnu.“
„Aha!“ pousmála se Nina a obrátila se k Adrikovi a Leoni. „Takže ta budo-
va, co jsme viděli, je nějaká továrna.“ Nejlépe bude držet se svých rolí pro případ,
že by některá z dívek uměla jazyk Nové Země. Obrátila se zpátky k té vysoké.
„Připadala nám trochu jako pevnost. Co se tam vyrábí?“ zeptala se nevinně.
„To není moje věc a pochybuju, že vaše ano. Jste ubytovaní v klášteře?“
Kolik toho asi tahle holka ví a proč je tak nepřátelská? Možná je to sestra
nějakého vojáka, vychovaná k podezíravosti. Nině zacukaly ruce. Ucítila, jak
se pohnuly kostní šipky. Nechtěla jí ublížit, ale když bude muset, udělá to. Po-
slední, co potřebovali, bylo, aby se někdo rozběhl domů se zvěstí o cizincích
v lese, kteří obhlíželi továrnu. Pak vysoká dívka zaťala pěsti a vypravila ze
sebe: „Já… Neřeknete matce představené, že jste nás tu viděli?“
Dívčina opatrnost najednou dávala smysl. Ty ukradené uniformy. Výpra-
va do lesa uprostřed dne. Pokoušela se útočit, přitom měla strach, že budou
prozrazeny.
„Vy jste novicky?“ zeptala se Nina.
„Všechny se vzděláváme v klášteře. Některé z nás se vdají. Některé se sta-
nou Služebnicemi pramene a zasvětí život Djelovi.“ Neznělo to, že by byla
nadšená ani z jedné vyhlídky.
Nina nasadila vážný výraz a uvědomila si, že napodobuje Matthiase. „Jíz-
da obkročmo, kalhoty, dovádění v lese bez dozoru… Bylo by nezodpovědné,
kdybychom nic neřekli matce představené, zvlášť když je tak pohostinná.“
Vysoká dívka zbledla jako stěna a Nina cítila, jak ji zabodala provinilost.
Pokud je vážně zhruba Ninina věku, pak je na novicku moc stará. Stejně jako
ostatní. Takže jsou to ztracené případy? Dívky, které si nikdo nevybral za ne-
věsty? Co se děje s fjerdskými ženami, jež nezaujmou postavení manželky
a matky? Ravka byla pokažená v mnoha směrech, ale například Nina směla
absolvovat vojenský výcvik a stát se tím, co jí bylo souzeno.

73
 Svobodně bojovat a umřít spolu se svými muži?
Ano, Matthiasi. Svobodně.
Co by si asi pomyslel o těchto dívkách v ukradeném oblečení?
„Kde jste vzaly uniformy?“ zeptala se Nina.
„V prádelně. Vojáci je posílají do kláštera na praní.“
„Takže jste i zlodějky.“ Nina sice s dívkami soucítila, ale nemínila kvůli
nim odhalit své krytí.
„My jsme si je jenom půjčily! Byl to žert. Už to neuděláme.“
Nina o tom pochybovala. Není to poprvé ani naposled, kdy si tyto dívky
„půjčí“ uniformy nebo koně. Zdálky vypadají jako vojáci ve výcviku a můžou se
toulat po krajině tak svobodně, jak by bez převleku nemohly. Ale s jakým rizi-
kem? Nina si nedovedla představit, jaký trest by je čekal, kdyby se prozradily.
„Co říkáš ty, Adriku?“ zeptala se Nina pokorně jediného muže ve skupině,
jak by to udělala řádná fjerdská dívka – i když byl cizinec.
Adrik sjel kritickým pohledem po novickách a tvářil se, že uvažuje. „No
dobře. Nebudeme o dnešním dni mluvit.“
Nina kývla na vysokou dívku a té se viditelně ulevilo. I na ostatních bylo
vidět, že jim spadl kámen ze srdce, když vytahovaly zraněnou kamarádku do
sedla.
„Odvezte ji domů a uzdravte ji,“ pronesla Nina upjatě a nadřazeně jako
studentka, která nikdy, za žádných okolností, neporuší pravidla. „Dneska ve-
čer byste měly v modlitbách děkovat Djelovi, že svým služebnicím toleruje ta-
kovou neukázněnost.“
Vysoká dívka se uklonila. „Djel jerendem.“ Nasedla na koně.
„A příště my ať vás tu už nevidíme!“ dodal Adrik těžkopádnou fjerdštinou.
„Ne, pane. Jistěže ne,“ odpověděla dívka, ovšem jak se otáčela, zachytila
Nina v jejích měděných očích vzdornou jiskru. Ostatní měly možná nahnáno,
tahle dívka však ne. Ta měla statečné srdce. Bude jezdit na koni. Bude lovit.
Bude bojovat, když bude moct. A díky tomu bude aspoň trochu žít.
Když novicky opustily paseku, řekla Nina: „Ty mluvit nebudou.“
„Ne,“ souhlasil Adrik. „Měly strach, že to matce představené řekneme my.
Naplňme si polní lahve. Odvezeme vzorky do stájí.“

74
 Jenže Nině se nechtělo opouštět horu. Šepot zase začal a tentokrát ho ne-
mínila ignorovat. „Chci se ještě podívat na továrnu.“
„Proč?“
Co na to říct? „Jenom… jenom jsem si myslela, že tam bude víc k vidění.“
Chór v ní si povzdechl.
Adrik se tvářil skepticky. „Tak běž, ale buď opatrná. A do ničeho se sama
nezapleť, rozumíš?“ Nina přikývla, Adrik však v jejím výrazu zřejmě rozpo-
znal něco, co se mu nelíbilo. „Nino, do ničeho se nepouštěj. Kdyby tě chytili,
ohrozí to všechny naše operace tady ve Fjerdě. To je rozkaz, ne žádost.“
„Ano, pane,“ povedlo se Nině odpovědět beze stopy zoufalství, které cíti-
la. Poslušnost k jejím silným stránkám nepatřila a už dlouho se rozhodovala
sama za sebe. Ale chtěla být vojákem Ravky a to znamenalo, že se musí naučit
dělat, co se jí řekne.
Trasselovi se nezamlouvalo plnit mé rozkazy. Uplácel jsem ho kousky flákoty.
Vážně, Matthiasi? Mám prostě Adrika kousnout, až mě příště naštve? Já
nejsem vlk. Jsem dobře vychovaná dáma… ale flákota, to zní dobře.
„Leoni a já nabereme vzorky tady a u přítoku blíž k městu,“ dodal Adrik
a Nina byla ráda, že jí nedokáže číst myšlenky. „Vrať se před setměním.“
Nina zamířila mezi stromy a zvolna se toulala zpátky k továrně, kdyby ji
snad někdo sledoval. Tentokrát nešla po cestě. Poslouchala šepot a zdálo se jí, že
vnímá vzrušení těch hlasů, když stoupala po hoře a nechávala se vést dál na vý-
chod. Jejich očekávání táhlo její unavené nohy dál, šum sílil, zněl jako vzrušeně
brebentící dav před začátkem divadelního představení. Nebo snad popravy.
Slunce už skoro zapadalo, když se jí konečně zase naskytl výhled na pev-
nost. Proč si dobrodružství vždycky žádá tolik putování? napadlo ji. Nějak se jí
povedlo dostat se za budovu, takže byla na její druhé straně, blíž východnímu
křídlu. Z tohoto úhlu viděla, že je tam prašná cesta vedoucí k další bráně,
střežené dvěma od pohledu znuděnými strážemi. Tato část továrny vypadala,
že je v havarijním stavu. Část oken byla vytlučená, neviděla žádné známky
osídlení.
Měla také lepší výhled na nádrž. Do její zadržovací stěny byl vytesán obří
jasan, větve a kořeny se rozbíhaly jako silné zkroucené vybouleniny otesaného

75
kamene. Jistě byl požehnán, když se nádrž budovala. Fjerdané se modlili
všude, kde se užívala nebo shromažďovala voda, u mlýnů a v přístavech, ve
velkých dolech na severu, tam se svatá slova každou sezonu tesala do ledu.
V dolní části přehrady byla kulatá vrata a Nina viděla v bahně kolem odpad-
ky. Pošpinit Djelovy vody se ve Fjerdě považovalo za smrtelný zločin. Tihle
vojáci asi moc nábožensky založení nejsou.
Nebylo tam nic vidět, ale šepot v Ninině hlavě zesílil v křik a teď už slyše-
la, že ty hlasy nejsou vzrušené – nýbrž zmučené.
Napřela sílu, kterou v ní vytvořil parem. Cítila proud neviditelné řeky, kte-
rou žádný člověk nedokázal spoutat. Byla to smrt, chladný a nevyhnutelný
tok, a když se soustředila, vycítila, kam se hrne a kde víří. Dovolila své mysli
ponořit se do toho chladu, hledala ty hlasy.
Kde jste? ptala se tmy. Kdo jste?
Zalapala po dechu, když se jí ten proud chopil, jako by ji chtěl strhnout
s sebou a vtáhnout do hlubiny. Kvílení v ní zesílilo jako strašlivá potopa. Smrt
si ji chtěla vzít. Cítila to. A netoužilo se snad něco v ní poddat?
Nino, vrať se.
Voda už jí nepřipadala studená.
Připadala jí laskavá. Jako by ji vítala.
Nino. Nevzdávej se tomu přívalu.
Prudce otevřela oči. Zase ji obklopoval svět živých – zpěv ptáků, vlhký
pach půdy pod nohama, šelestění drobných tvorů v křoví.
Dívala se na mohutnou siluetu továrny a cítila, jak jí mráz proniká do kos-
tí. Hlasy se ztišily, ale pořád je slyšela plakat. Věděla, co jsou zač. Ženy a dív-
ky, celé stovky žen a dívek. Všechny mrtvé.
Tady, na vršku hory, Ninu obklopovaly hroby.

76
 6
Nikolaj

NIKOLAJ A TOLJA ODVEDLI DAVIDA a Naďu zpátky do hlavního

města podzemní chodbou, která se táhla z Pozlaceného močálu až na pozem-
ky Velkého paláce – patnáct mil cesty pod zemí. Chudák Tolja si celou dobu
pro sebe něco mumlal. Ve verších.
Nikolaj by byl rád ušetřil Tolju i vlastní uši traumatu putování, ale vůdce
jeho ochranky tvrdil, že je v pořádku. Kromě toho dostal Nikolaj zprávu, že
dav poutníků tábořící před hradbami města se v posledních dnech rozrostl
a že někteří požadují audienci u krále. To by mu ještě tak chybělo, aby se ně-
jaký horlivý fanatik vrhl pod kopyta královského jezdce. Nikolaj dnes nemínil
vytvářet mučedníky.
Vynořili se zpoza hlučného umělého vodopádu nedaleko královských stá-
jí, k němuž hlídali cestu dva Nikolajovi nejvěrnější palácoví strážci. V bílých
a zlatých uniformách, s tmavými vlasy po straně úhledně rozdělenými pěšin-
kou, s nepřítomným výrazem vojáků v pozoru vypadali jako bratři, ale pova-
hou byli každý jiný. Truchkin byl věčně rozesmátý a užvaněný, Isaak naopak
tak stydlivý, že se často ani nedokázal podívat druhému do očí.

77
 Stráže nedaly najevo překvapení, když se Nikolajova skupina vynořila
z keřů.
„Truchkine,“ oslovil ho Nikolaj. „O co jsem přišel, když jsem byl na ces-
tách?“
Truchkinův vážný výraz se okamžitě proměnil v lehký úsměv. „Vítejte
zpátky, Vaše Veličenstvo. Nemám skoro co hlásit, jen že jeden ohňostrůjce za-
ložil požár v lese za jezerem.“
To vypadá na Kuweje. Nikolaj obdivoval dar toho šuhanského chlapce
tropit zmatek. Zvlášť když ten mladý ohňostrůjce byl Zojin problém. „To mi
nepřipadá jako nějaká hrůza.“
Truchkinův úsměv nabral lítostivý tón. „Myslím, že v tom požáru uvízl
ministr obrany. Ale žádná zranění neutrpěl.“
„Ještě že nikdo nezapálil ministra financí. Cav anenye?“ zeptal se Nikolaj
Isaaka novozemsky. Talent pro jazyky v něm objevil během své služby
v Halmhendu a podporoval ho.
Isaak se maličko uklonil. „Váš přízvuk se vylepšuje, Vaše Veličenstvo.“
„Nelichoť mi, Isaaku.“
Strážce si odkašlal. „Jenom, hm, novozemské slovo pro den je can, ne cav.
Pokud jste se nechtěl zeptat, jak se vede mému oslovi.“
„Tvému oslovi přeju všechno dobré. A ty mě vždycky bez obav oprav, když
udělám chybu.“
„Ano, Vaše Veličenstvo,“ hlesl Isaak stísněně.
„Žádné strachy,“ dodal Nikolaj, když se otočili zády k zahradám a zamíři-
li k Velkému paláci. „Nestává se to často.“
To se lehko řekne. Ale s každým dnem hůř dokáže.
Mezi stromy Nikolaj zahlédl pozlacené terasy Velkého paláce, navršené
na sebe jako vrstvy nejdražšího dortu na světě. Jeho předkové měli k dispozici
všechno – kromě dobrého vkusu. Ale tam se zatím nemínil zastavit. Zahnul
doleva k Malému paláci, prošel mezi stromy a naskytl se mu výhled na zlaté
kopule na pozadí třpytivého modrého jezera s ostrůvkem uprostřed.
Nikolaj tu strávil hodně času, a přece mu na tomhle místě s vysokánskými
věžemi a prastarými dřevěnými zdmi vykládanými perletí s nejrůznějšími

78
vyřezanými květinami a zvířaty připadalo něco zvláštního. Jako by pokaždé
putoval do jakéhosi cizího teritoria, opustil moderní svět a vstoupil někam,
kde se uzavírají temné dohody. Asi by měl přestat číst romány.
Hemžilo se to tu griši v pestrých keftách – uniformách, které Tolja a Ta-
mara rezolutně odmítali nosit a raději volili bezvýraznou olivovou barvu vojá-
ků První armády. Paže měla dvojčata holé, tmavě bronzovou kůži zdobily vy-
tetované znaky sluneční světice.
Zoja a Žeňa už je čekaly ve válečném kabinetu.
„Přišli jste pozdě,“ uvítala je Zoja.
„Král jsem já,“ namítl Nikolaj. „A to znamená, že vy jste přišly brzy.“
Ve věci většiny státních záležitostí navštěvoval grišovský Triumvirát Ni-
kolaje ve Velkém paláci, ve stejné místnosti, kde se setkával se svými ministry
a veliteli. Ale když si potřebovali promluvit – vážně promluvit bez obav, že je
někdo vyslechne – přišli sem, do komnat, jež vybudoval Temnyj. Ten člověk
uměl pěstovat tajemství, štáb byl bez oken, přístupný jen z nitra Malého palá-
ce. Stěny lemovaly mapy Ravky ve starém stylu. Malého Nikolaje by byly
okouzlily – kdyby se sem tehdy dostal.
„Máme malér,“ spustil Nikolaj bez úvodu a usadil se v křesle v čele stolu
s šálkem čaje na koleni.
„To je, jako bys řekl, že má Tolja hlad,“ odpověděla Zoja. Ignorovala, jak se
dotyčný zakabonil, a nalila si čaj ze samovaru. „Má mě to překvapit?“
Oblékla si modrou vlněnou keftu, jaké nosila v chladném počasí většina
eterálčiků, se stříbrným vyšíváním u manžet a kolem okraje, s šedou liščí ko-
žešinou u límce. Navzdory dnům a nocím cestování zpátky do Os Alty na ní
nebyla vidět únava. Zoja byla vždycky generál a dokonalý vzhled patřil k její-
mu brnění. Nikolaj se podíval na vlastní perfektně vyleštěné boty. Tuhle vlast-
nost respektoval.
„Ale tohle je zvlášť vybraný malér,“ zdůraznil.
„To ne,“ zasténala Žeňa. „Když mluvíš takhle, všechno se vždycky hrozně
pokazí.“ Její kefta měla červenou barvu korporálčiků, jen o odstín tmavší než
její vlasy, manžety vyšívané tmavě modře – tuhle barevnou kombinaci nosila
jenom ona a její regiment krejčích. Ovšem manžety a lem Ženiny kefty byly

79
vyzdobeny i zlatým vláknem, aby ladily ke slunci na její pásce přes oko na pa-
mátku Aliny Starkové. Nikolaj to vycházející slunce přidal do svého erbu
Lantsovů a ochotně by přiznal, že ho k tomu vedla jak potřeba získat si veřej-
né mínění, tak osobní sentiment. Stejně mu občas připadalo, že je Alina sle-
duje v každém pokoji a její přítomnost je podobně hmatatelná jako žár letní-
ho slunce, i když dívka byla už dávno mimo dění.
Nikolaj zaťukal lžičkou o šálek. „David a Naďa jsou krok od vylepšení
zbraňového systému izmarsja.“
David se ani neobtěžoval vzhlédnout od čtení, které si vzal s sebou, pojed-
nání o osmotických filtrech, které Nikolaj považoval za zvlášť přínosné. „Máš
pravdu, Žeňo. Tohle musí být fakt vážný malér.“
Žeňa naklonila hlavu ke straně. „Proč to říkáš?“
„Začíná dobrou zprávou.“
Nikolaj se Zojou si vyměnili pohled a Zoja oznámila: „Na obchodním se-
tkání v Ivetsu oslovil krále Hiram Schenck. Keršská Obchodní rada ví o naší
podmořské flotile.“
Tamara se se židlí nespokojeně odstrčila od stolu. „Sakra. Já věděla, že
z toho starého zařízení prosakují zprávy. Měli jsme se přesunout do Lazlajo-
nu dřív.“
„Nakonec by na to stejně přišli,“ konejšil ji Tolja.
David zabručel: „Existují i nenásilná využití ponorek. Pro výzkum a bádání.“
Nerad o sobě uvažoval jako o tvůrci zbraní. Ale takovou naivitu si dovolit
nemohli.
Tamara se postavila ke zdi a opřela si o ni patu. „Netvařme se, že nevíme,
k čemu chce Kerch využít naše žraloky.“
Hiram Schenck a obchodníci keršské rady tvrdili, že chtějí izmarsja na
obranu proti svým sousedům ze Šu Hanu a kvůli potenciální fjerdské bloká-
dě. Ale Nikolaj znal pravdu. Všichni ji znali. Kerch už měl svůj cíl v hledáčku:
lodě Nové Země.
Nová Země si vybudovala námořnictvo a vlastní obchodní trasy. Nepo-
třebovala už keršské přístavy, ani keršská plavidla. Mocný Kerch, který tak
dlouho jednoznačně vládl mořím a světovému obchodu, se musel obávat

80
konkurence. A nejenom to, Nová Země měla navíc výhody, kterým se Kerch
nemohl rovnat – rozlehlé plochy zemědělské půdy, stavební dříví a vlastní
doly. Nikolaj by musel upřímně přiznat, že žárlí na to, jak ta mladá země
vzkvétá. Tohle národ dovede, nemá-li na hranicích nepřátele a není-li zatížen
neustálou hrozbou války.
Ale pokud keršská Obchodní rada získá plány na flotily žraloků z Ravky,
nebude mít s loděmi Nové Země slitování. Mohla by je napadat kdekoli
a Kerch by znovu získal monopol nad moři – monopol, který z toho nepočet-
ného národa udělal jeden z nejbohatších a nejmocnějších na světě.
„Nová Země byla silný spojenec,“ uvažoval Tolja. „Pomohla nám, stála při
nás, když nikdo jiný ne.“
Tamara si založila ruce. „Ale půjčky nám prominout nemůže. A zadlužení
Ravky ovládá Kerch. Mohl by nás ochromit škrtnutím pera.“
Nikolaj si prohlížel mapu před sebou. Šu Han na jihu, Fjerda na severu.
Ravka sevřená mezi nimi. Pokud neudrží hranice, stane se z jeho země pouhé
bojiště mezi dvěma mocnými silami – a Nikolaj svému lidu slíbil mír, šanci
k novému budování. Fjerda i Šu Han měly početné stálé armády, zatímco ta
z Ravky se po letech válčení na dvou frontách ztenčila. Když Nikolaj převzal
po občanské válce vedení armády, věděl, že se svým nepřátelům početně nevy-
rovnají. Ravka přežije jen díky nasazení inovací, které jí umožní být o krok
napřed. Jeho země nestojí o novou válku. On nestojí o novou válku. Ale stavět
letouny, lodě a vyrábět zbraně v potřebné kvalitě si žádalo peníze a přístup ke
zdrojům, jež jim mohly zajistit jenom keršské půjčky. Vypadalo to na jedno-
duché rozhodnutí – až na to, že žádné rozhodnutí není nikdy jednoduché,
i když je člověk ochoten potlačit myšlenky na čest a spojence.
„Oba máte pravdu,“ promluvil Nikolaj. „Potřebujeme Novou Zemi a po-
třebujeme Kerch. Ale k tomuhle tanečku si nemůžeme vybrat dva partnery.“
„Správně,“ potvrdila Zoja. „S kým teda chceme jít domů, až se přestane
hrát?“
Tamara zaklepala patou o zeď. „Musí to být Kerch.“
„Nedělejme žádná ukvapená rozhodnutí,“ krotil je Nikolaj. „Vybereme si
špatného partnera a z taneční zábavy bude fiasko.“

81
 Vytáhl z kapsy ampulku s kalnou zelenou tekutinou a položil ji na stůl.
Zoja se prudce nadechla a Žeňa se naklonila dopředu.
„Je to to, co si myslím?“ zeptala se Zoja.
Nikolaj přikývl. „Díky informaci, kterou jsme získali od Kuweje Yul-Boa,
se naši alchymici přiblížili vytvoření protijedu k paremu.“
Žeňa si sevřela ruce. V jediném jantarovém oku jí stála slza. „Potom –“
Nikolaj jí nerad bral naději, ale všichni potřebovali pochopit, jaká je
situace. „Bohužel, ten protijed si žádá velké množství stonků jurdy. Desetkrát
víc rostlin, než je třeba na výrobu unce jurdy parem.“
Zoja vzala ampulku a obrátila ji v rukou. „Jurda roste jenom v Nové Zemi.
Žádné jiné podnebí nesnese.“
„Protijed potřebujeme,“ upozornila Tamara. „Všechny tajné zprávy tvrdí,
že Šu Han a Fjerda se blíží k vyvinutí použitelného druhu paremu.“
„Další zotročení grišové,“ povzdechla si Zoja. „Další grišové nasazení coby
zbraně proti Ravce. Další mrtví grišové.“ Položila ampulku zpátky na stůl.
„Jestli dáme Kerchu plány izmarsja, přijdeme o spojenectví s Novou Zemí
a o šanci chránit naše griši – možná i griši na celém světě – před paremem.“
Cvrnkla prstem a pomalu roztočila ampulku. „Jestli řekneme Kerchu ne, ne-
budeme mít peníze na pořádné vyzbrojení a vybavení První armády. Prohra-
jeme v každém případě.“
Žeňa se obrátila k Nikolajovi. „Pak se musíš vydat na diplomatickou vý-
pravu. Navštívíš Kerch, navštívíš Novou Zemi. Budeš dělat ta svoje kouzla se
slovy, hodně mluvit a hodně mlžit.“
„Každá příležitost, kdy můžu žvanit, se mi zamlouvá,“ ušklíbl se Nikolaj.
„Ale bohužel, mám další špatné zprávy.“
Žeňa se svezla na židli níž. „Další?“
„Jsme v Ravce,“ řekla Zoja. „Vždycky jsou další špatné zprávy.“
Nikolaj věděl, že se tahle chvíle blíží, a přece si pořád přál, aby se mohl ně-
jak omluvit a schůzi zastavit. Je mi líto, přátelé. Potřebují mě ve sklenících v zá-
ležitosti národní bezpečnosti. Nikdo jiný neumí tak skvěle prostříhat pivoňky.
I když tu všichni věděli, co se s ním děje, stejně mu to připadalo jako špinavé
tajemství. Nechtěl démona vpouštět do tohoto pokoje. Jenže říct to musel.

82
 „Zatímco jsme byli se Zojou pryč, netvor mě zase ovládl. Při návštěvě na
vévodově panství jsem se osvobodil a dopřál jsem si exkurzi na místní husí
statek.“
„Ale ten spánkový elixír –“ začala Žeňa.
„Netvor sílí.“ Tak, a bylo to venku. Vyslovil to. Hlas se mu nezachvěl, ne-
projevil ani nejmenší známku starosti, i když by se těmi slovy raději zalkl.
Žeňa se otřásla. Líp než kdo jiný rozuměla temnotě žijící v Nikolajovi,
svázané s ničevoji, netvory, kteří terorizovali i ji. Temnyj na ni poslal své stíno-
vé vojáky, když ho zradila. Ti tvorové ji připravili o oko a po jejich kousancích
jí zbyly na těle jizvy, jež se nedaly zakrýt. Nikolaj dodnes žasl nad tou krutos-
tí. Temnyj věděl, že Žeňa vnímá svou krásu jako štít, a tak ji o ni připravil. Vě-
děl, že Nikolaj spoléhá na svou mysl, na své nadání vymyslet cestu z jakékoli
situace, a tak nechal démona krást královu schopnost mluvit a racionálně my-
slet. Temnyj je mohl klidně zabít, přesto je raději vytrestal. Ano, byl prastará
síla, ovšem rozhodně měl v sobě něco nízkého.
„Davide,“ řekla Žeňa a tvář pod jizvami jí zbledla. „Je to možné? Může to
sílit?“
David si odsunul střapaté hnědé vlasy z čela. „Nemělo by to tak být. Po-
tom, co to tak dlouho dřímalo. Ale síla, která vytvořila bytost v královi, není
běžná grišovská síla. Je to merzost.“
„Hnus,“ zabručel Tolja.
„Teď tomu říkáme bytost?“ zeptal se Nikolaj. „Spíš se mi zamlouvá
‚netvor‘. Nebo ‚démon‘. Dokonce i ‚ďábel‘ mi zní docela dobře.“ Netvor je já
a já jsem netvor. A kdyby si z toho Nikolaj nedělal legraci, jistě by se zbláznil.
„Pokud chceš, můžeme mu klidně říkat Maribel.“ Zoja odsunula prázdný
hrnek. „Nezáleží na tom, jak to nazýváme, ale co to dokáže.“
„Záleží, jestli špatně pochopíme jeho povahu,“ namítl David. „Četli jste
grišovskou teorii, Morozovovy deníky. Grišovská síla nemůže vytvořit život,
ani oživit hmotu, jen s ní manipulovat. Pokaždé, když se ta hranice naruší, ná-
sleduje odezva.“
„Vrása stínu,“ dodal Nikolaj. Pás temnoty hemžící se netvory rozděloval
Ravku na dva kusy, dokud ho Alina Starková za občanské války nezničila. Ale

83
rána zůstávala – pustina mrtvého písku, kde se neuchytilo nic živého, jako by
Temnyjova moc vysála ze země sám život. Merzost vytvořila Vrásu, tvory v ní
i Temnyjovy stínové vojáky – a stejnou sílu Temnyj použil k nakažení Nikolaje.
David pokrčil rameny. „Ta síla je nepředvídatelná.“
„Nevíme, co všechno se může stát,“ prohlásil Nikolaj. „To možná zní jako
napínavá věc, jenže co když ten démon ovládne mé vědomí a zkusí vládnout
Ravce a týrat mé poddané?“ Jak to, že z něj ta slova vycházela tak lehce, přes-
tože uvažoval o tom, že přijde o rozum a o vůli? Protože to tak bylo vždycky.
A on ta slova potřeboval. Potřeboval vybudovat hradbu slov a důvtipu a rozu-
mu, aby se netvor udržel v šachu, aby si on sám pamatoval, kdo je.
Nikolaj se pokoušel netvora zbavit všemožně. Nechal se vystavit extrém-
nímu žáru i chladu. Pozval si rozpačité světlonoše, aby na něj nasadili svou
sílu, ale nedocílil ničeho, jen pocitu, že se zvolna opéká zevnitř. Jeho agenti
propátrali knihovny po celém světě, měsíce kopali v troskách Kolovratu a na-
konec objevili deníky legendárního výrobce Ilji Morozova – ale nepřineslo to
nic než zklamání. To zklamání ho zavedlo do Ivetsu, na most z kostí, k jalové-
mu pokusu najít spojení mezi temnotou v sobě a podivnými událostmi v Rav-
ce. Možná doufal, že pro něj svatí udělají zázrak. Jenže zázraky jsou vzácné
zboží.
„Takže chápete ten problém,“ shrnul to teď. „Nemůžu cestovat, abych se
neodhalil, ale nemůžu se ani schovávat v hlavním městě, to by vyvolalo pode-
zření a ohrozilo budoucí vztahy Ravky s Novou Zemí a Kerchem. Tak co, ne-
slíbil jsem vám zvlášť pikantní malér?“
„Pardon,“ ozvala se Žeňa. „Ale co je na tom pikantního?“
„To, jak se z toho dostaneme.“ Nikolaj se schoulil v křesle, natáhl nohy
a překřížil je u kotníků. „Uspořádáme slavnost.“
„Aha,“ ušklíbla se Zoja. „Jak moc se budu muset namazat, než mi to všech-
no začne připadat lepší?“
„Na to zřejmě není dost vína v celých Kiriginových sklepích,“ připustil
Nikolaj. „A nerad říkám, že u toho budeme muset zůstat střízliví. Všechny je
sem pozveme – Kerch, Novou Zemi, Fjerdu a Šu Han. Uspořádáme malé
představení, aby poznali, že Ravka a její král se těší dokonalému zdraví.“

84
 „To je všechno?“ zeptala se Zoja. „Naučíš se kvůli tomu žonglovat?“
„Neblázni,“ pohoršil se Nikolaj. „To už dávno umím. Doslova i obrazně.
Obnovíme spojenectví s Novou Zemí –“
„Ale co Kerch –“ začala Žeňa.
„A Kerchu tajně předvedeme náš prototyp izmarsja.“
„Vážně?“ zeptal se David.
„Bude to samozřejmě naprostá blamáž. Například pořádná exploze, léta-
jící kovové trosky. Naoko utopíme pár námořníků. Hlavně když to Kerch pře-
svědčí, že naši žraloci na moře nemůžou, a získá nám to trochu času.“ Nikolaj
málem cítil, jak démon ustupuje, zatahuje drápy, jak ho odrazuje vyhlídka na
kurz dění. „Dostaneme všechny ty diplomaty a obchodníky a politiky pod
naši střechu. Necháme je mluvit a budeme poslouchat. Zojo, potřebujeme tvé
větrostrůjce, aby vytvořili akustickou mapu. Musíme mít uši všude.“
„To se mi nelíbí,“ postěžoval si Tolja.
„Já to věděl,“ kývl Nikolaj.
„Není mravné špehovat vlastní hosty.“
„A proto nejsi hlavou mé špionážní sítě ty, ale tvoje sestra. Králové špehy
potřebují a špehové si nemůžou dovolit tanečky s morálkou. Máš nějaký pro-
blém s vedením odposlouchávání, Tamaro?“
„Vůbec žádný.“
„Takže je to na tobě.“
Tamara o tom uvažovala. „Zamlouvá se mi nápad, že se s nimi vypořádá-
me najednou. Ale pod jakou záminkou dostaneme naše nepřátele a spojence
pod tuhle střechu, aby to nevzbudilo ještě větší podezření?“
„Bude se slavit den tvého svatého,“ navrhla Žeňa nadšeně. „Sáňkování,
táboráky –“
„Ne,“ zamítl to Nikolaj. „Nechci čekat na slavnost svatého Nikolaje.“
A rozhodně se nemohl spolehnout na to, že počká i démon. „Oslava se bude
konat za šest týdnů ode dneška. Nazveme to… Festival podzimního nesmys-
lu nebo tak nějak. Oslavíme rovnodennost, dary sklizně, nějaký symbol.“
„Za šest týdnů?“ zhrozila se Žeňa. „Událost takového rozsahu nestačíme
připravit tak rychle. Už jenom bezpečnostní opatření –“

85
 Nikolaj na ni zamrkal. „Kdyby tomu velel někdo jiný než Žeňa Safinová,
asi bych se bál.“
Zoja protočila panenky. „Ona nepotřebuje mazat med kolem pusy. Už tak
je dost namyšlená.“
„Jen ho nech,“ obořila se na ni Žeňa. „Od Davida pořádnou lichotku neu-
slyším, jak je rok dlouhý.“
„Že ne?“ podivil se David. Roztržitě se poplácal po kapse. „Někde tady
mám seznam tvých předností, cos mi ho dala.“
„Vidíte, co musím snášet.“
„Potřebuju mít Žeňu spokojenou,“ řekl Nikolaj, „nebo se pustí do mě.“
„Možná se do tebe pustím já,“ pohrozila mu Zoja.
„No, tomu se nevyhnu. Ale na tebe moje lichotky neplatí.“
Zoja škubla ramenem. „Zkus šperky a peníze.“ Zvedla se a on přímo viděl,
jak jí pracují kolečka v hlavě – generál zvažuje útok. Pomalu přecházela před
mapou, Vrása se objevovala a zase mizela za ní. „Jestli sem máme přivést takové
síly, potřebujeme lepší záminku než slavnost dýní a pšeničných snopů.“
„Zojo,“ varoval ji Nikolaj. Přesně uhodl, na co myslí.
„Je to perfektní příležitost najít ti nevěstu.“
„To v žádném případě.“
Ale Zoja už nasadila domýšlivý výraz ženy, která vyhrála hádku, ještě než
začala. „Jak jsi sám řekl, cestovat už nemůžeš, takže je třeba, aby případné ne-
věsty přijely za tebou.“
Zavrtěl hlavou. „Nemůžu se oženit. Je to velké riziko.“
„A přesně proto se oženit musíš,“ namítla Zoja. „Všechny sem pozveme.
Dokonce si myslím, že v sobě máš dost kouzla a podlosti, abys naše nepřátele
přechytračil. Ale kolik času nám tím získáš? Šest měsíců? Rok? A co pak,
Veličenstvo?“
„Je to ideální záminka, jak je sem všechny dostat,“ souhlasila Žeňa.
Nikolaj se ušklíbl. „Já věděl, že se do mě pustíte. Jenom jsem netušil, že to
bude tak brzo.“
„Nikolaji,“ pronesla Zoja tiše. „Řekl jsi, že netvor sílí. Jestli je to tak, mož-
ná to bude tvá nejlepší šance.“

86
 Tvá jediná šance. Ta nevyslovená slova zůstala viset ve vzduchu.
Ravka potřebuje královnu. Nikolaj potřebuje dědice.
A přece se v něm při pomyšlení na ženitbu všechno vzpouzelo. Měl spous-
tu práce, nezbýval mu čas se někomu náležitě dvořit. Nechtěl si vzít někoho,
koho sotva zná. Netroufal si odhalit svá tajemství cizímu člověku. Ženě, kte-
rou by si vybral, by hrozilo velké nebezpečí. Měl po ruce všechny dobré důvo-
dy. Všechny přesvědčivé výmluvy. Ale netvor nastavil odpočítávání.
Nikolaj se rozhlédl po místnosti. Tito lidé ho znali jako nikdo jiný. Věřili
mu. Ale démon, který se v něm skrývá, může všechno změnit. Co když zesílí
a dál bude nahlodávat jeho sebeovládání, ujídat vůli, která ho tak dlouho ved-
la? Hnus. Vzpomněl si, jak se Žeňa otřásla. Co když je to on, ten tonoucí muž,
a je to Ravka, kterou s sebou stáhne dolů?
Nikolaj se dlouze nadechl. Proč odkládat nevyhnutelné? Popravčí četa má
oproti dlouhému mučení rozhodně své výhody. „Bude třeba sestavit seznam
kandidátek,“ začal.
Zoja se zašklebila. „To si piš.“ Vážně byla připravená se ho zbavit.
„Ty to chceš vést jako vojenské tažení, co?“
„Je to vojenské tažení.“
„Moji ministři a vyslanci budou mít taky své návrhy.“
„Pozveme je všechny,“ rozzářila se Žeňa a přisunula si pero a inkoust, ne-
dovedla zakrýt nadšení. „Všechny uložíme v paláci. Jenom si představte ty
hostiny, čaje a tancování.“
„Jenom si představte všechny ty hostiny, čaje a tancování,“ opakoval David
zasmušile.
Žeňa odložila pero a vzala ho za ruce. „Slibuju, že se budeš moct schovat
v dílně. Chci po tobě jen pět akcí a jeden banket.“
„Tři a jeden.“
„Čtyři.“
„Dobře.“
„Ty jsi hrozný vyjednávač,“ povytáhl obočí Nikolaj. „Byla by se spokojila se
dvěma.“
David se zamračil. „Vážně?“

87
 „Rozhodně ne,“ odmítla to Žeňa. „A Veličenstvo ať se do toho laskavě ne-
plete.“
„Bude třeba provést další kontroly celé palácové bezpečnostní služby,“ ob-
rátil se Nikolaj k Toljovi. „Předpokládat, že každý sluha, každý strážný, každá
dvorní dáma je potencionální zvěd nebo zabiják.“
„Když je o tom řeč,“ vzpomněla si Tamara, „Dunjaša Lazarevová je
mrtvá.“
Uchazečka o Lantsovův trůn. „Kdo ji dostal?“
„Nikdo z našich. Vím jenom to, že ji po dražbě našli ležet na dlažbě před
Chrámem obchodu.“
Nepříjemné. Vydala se ho snad hledat do Ketterdamu? Nebyla jediný
uchazeč o Lantsovův trůn. Každých pár měsíců se vynořil někdo, kdo tvrdil,
že je ztracený Lantsovův dědic a zaklínal se, že unikl vyvraždění královské ro-
diny z rukou Temnyje, nebo prohlašoval, že je levoboček Nikolajova otce –
což mohla být vzhledem k chování starého krále pravda. Jistě, Nikolaj měl
možná menší právo na ravský trůn než polovina z nich. Byl největší podvod-
ník z nich ze všech.
„Přijdou další,“ řekla Zoja. „Někdo se určitě zas přihlásí ke jménu Lant-
sov. Další důvod, proč zplodit dědice a zabezpečit trůn.“
„Řekl jsem, že si nevěstu vyberu, a taky to udělám.“ Nikolaj se snažil, aby
to neznělo tak podrážděně, jak se cítil. „Dokonce kleknu na koleno a zarecitu-
ju milostnou báseň, jestli chceš.“
„Připravím ti nějaký výběr,“ nabídl se Tolja a poprvé od chvíle, co zašli pod
zem v Pozlaceném močálu, se zatvářil opravdu spokojeně.
„Výborný nápad. Ať je to krátké a rýmuje se to.“
Nikolaj se znovu podíval na starou mapu Ravky – bouřlivé, beznadějné,
neukojitelné ve svých neustálých potřebách. Ravka byla jeho první láska, za-
slepení, které začalo za Nikolajova osamělého chlapectví a s věkem jenom sí-
lilo. Věděl, že by jí dal všechno, co by chtěla. V lásce k této zemi byl pošetilý
a nemohl už dál dopustit, aby jeho strach diktoval budoucnost Ravky.
„Rozešlete pozvánky,“ nařídil. „Ať ta velká královská romance začne.“

88
Zbytek dne mu zabraly schůze s ministry, plánování silnic a akvaduktů, které
si nemohli dovolit, psaní dopisů Keršanům se žádostmi o rozšíření půjček
a dohánění korespondence se všemi počínaje maršálem Ostrova divů a konče
admirály námořnictva žádajícími fondy na opravy stávající ravské flotily.
Všechno to vyžadovalo soustředění, obratnost a nekonečnou trpělivost –
a přece to bylo snazší než úkol najít si královnu. Nakonec nastal večer a Niko-
laj musel čelit Zoje a její armádě možných nevěst.
Nikolaj a generálka pracovali sami v jeho obývacím pokoji, v kamnech
praskal oheň. V pokoji pořád zůstávaly stopy jeho otce – dvouhlavá orlice vy-
tepaná ve zlatě, těžké koberce, závěsy tak obtěžkané brokátem, až se zdálo, že
by se daly roztavit a nadělat z nich mince.
Zojin seznam byl nekonečný – dívka za dívkou, procesí svolných panen.
„Ty nevěsty mají být jenom kamufláž našich schůzek s Kerchem a Novou
Zemí,“ zamračil se. „Snad by se to dalo pojmout jako první krok, ne hned jako
zásnuby, ale jen úvod k nim.“
Zoja srovnala papíry před sebou. „Dvě mouchy jednou ranou, Veličen-
stvo. Je to tak efektivnější. A jde o vyhlídky. Potřebuješ nevěstu a zatím jsi po-
řád dobrá partie.“
„Zatím?“
„Jsi ještě mladý. Máš všechny zuby. A vojsko Ravky ještě nebylo poraženo
na hlavu. Tohle váhání králi nepřísluší. Nepodobá se ti to.“
Měla pravdu. Rozhodování mu šlo dobře. Užíval si to. Bylo to jako čistit
les od spadaných stromů, aby člověk viděl volnou stezku.
Ale když pomyslel na to, že by si měl vybrat ženu, větve se před ním shluk-
ly a on se přistihl, že je rád, že zůstal sám ve tmě. Vlastně ne tak docela sám.
Měl moc rád klid tohoto pokoje, teplo ohně a tu tvrdou harpyji usazenou na-
proti sobě.
Zoja plácla papírem, který držela, aby jí věnoval pozornost. „Princezna
Ehri Kir-Tabanová.“
„Druhá následnice šuhanského trůnu, že?“
„Ano, a jedna z nejideálnějších kandidátek. Je mladá, přátelská a mezi
svým lidem hodně oblíbená. Nadaná ve hře na khatuur.“

89
 „Dvanáct strun, nebo osmnáct?“
„Záleží na tom?“
„Je důležité mít úroveň, Nazjalenská. Víš jistě, že ji Šu Han pošle?“
„Pozvánka bude adresována královské rodině. Ale při tom, jak lidé prin-
ceznu Ehri zbožňují, nebude její starší sestře vadit vypoklonkovat ji ze země.
Pokud pošlou některou z mladších sester…“ Pokrčila rameny. „Poznáme, že
to se spojenectvím nemyslí vážně. Ale šuhanská nevěsta by nám ulehčila, ne-
potřebovali bychom keršské zlato.“
„Jak dlouho myslíš, že by Ravka po takovém sňatku zůstala nezávislá? Šu
Han by ani nepotřeboval invazi. Naservírovali bychom jim pozvání na podnose.“
„Žádné dokonalé řešení není,“ namítla Zoja.
„Kdo je tam dál?“
Povzdechla si a podala mu další dokument. „Elke Marie Smitová.“
Nikolaj shlédl do složky. „Je jí sotva šestnáct!“
„Pochází z jedné z nejmocnějších rodin v Kerchu. Kromě toho, Alina byla
jenom o pár let starší, když jsi jí vnutil rodinný smaragd.“
„A já taky.“ Pomyšlení na Alinu bylo vždycky nepříjemné. Věděl, že byl
blázen, když ji požádal o ruku. Ale tehdy potřeboval spíš přítelkyni než poli-
tického spojence. Nebo mu to tak aspoň připadalo.
Zoja se zaklonila a věnovala mu dlouhý pohled. „Neříkej mi, že ještě po-
řád truchlíš pro ztrátu naší malé sluneční světice?“
Jistěže ano. Měl Alinu rád, možná ji dokonce začínal milovat. A nějaká
arogantní část v něm snad čekala, že řekne ano. Byl koneckonců král a slušný
tanečník. Jenže ona znala Temnyje líp než kdo jiný. Možná vycítila, co v něm
hnisá. Roky plynuly, ovšem její odmítnutí pořád bolelo.
„Soužit jsem se nikdy neuměl. Ale můj zachmuřený profil se v okně vyjí-
má moc dobře.“
„Rodiče Elke Marie Smitové ji stejně provdají, nejspíš za nějakého ob-
chodníka. Krále by měla jistě raději.“
„Nemám zájem. Další?“
„Nataša Beritrovová,“ oznámila Zoja.
„Baronka Beritrovová?“

90
 Zoja se svědomitě zahleděla do papírů. „Přesně ta.“
„Je jí padesát.“
„Je to velice zachovalá vdova s pozemky poblíž Carjeva, které by mohly se-
hrát zásadní roli při jakémkoli tažení na jih.“
„Ne, Zojo.“
Obrátila oči ke stropu, ale vzala další papír. „Linnea Opjerová.“
„Ne.“
„Ach, u všech svatých a jejich utrpení, Nikolaji. Teď už jenom kalíš vodu.
Je jí třiadvacet a podle všeho je krásná, klidné povahy, nadaná v matematice –“
Nikolaj si smetl z rukávu jakési smítko. „Od své nevlastní sestry bych nic
jiného nečekal.“
Zoja ztuhla. Zářila ve své keftě jako namalovaná ikona, světlo ohně ji ob-
klopilo jako svatozář. Přísahal by, že žádná žena nikdy v modré nevypadala
líp. „Takže je to pravda?“
„Pravda jako každá jiná povídačka.“ Řeči o Nikolajově nemanželském pů-
vodu kolovaly už dávno před jeho narozením a on dělal, co mohl, aby se s nimi
smířil. Ale pravdu o svých rodičích svěřil jenom jednomu člověku – Alině
Starkové. Proč to teď říká Zoje? Když to prozradil Alině, uklidnila ho, řekla,
že stejně bude skvělý král. Zoja ho žádnou takovou laskavostí nepoctila. Stej-
ně však odemkl vršek stolu a vyndal miniaturu, kterou dostal od matky. Dala
mu ji předtím, než byla přinucena odejít do vyhnanství. Tehdy mu svěřila, kdo
je jeho skutečný otec – fjerdský lodní magnát, který kdysi sloužil jako velvy-
slanec ve Velkém paláci.
„U všech svatých,“ žasla Zoja a zírala na portrét. „Ta podoba…“
„Nápadná, já vím.“ Jen oči byly jiné – drobné a modré, ne oříškové – a vou-
sy, samozřejmě. Ale dívat se na tu miniaturu bylo jako hledět do budoucnosti,
na trochu staršího Nikolaje, trochu vážnějšího, s vráskami v koutcích očí.
Zoja ji hodila do ohně.
„Zojo!“ houkl a vrhl se k roštu.
„Co jsi to za blázna?“ obořila se na něj.
Natáhl ruku, plameny však sahaly moc vysoko, stáhl se. Při pohledu na
malé plátno rozpouštějící se v rámu se v něm rozhoříval vztek.

91
 Prudce se k ní obrátil. „Přestala ses ovládat.“
„Ten portrét byl jako nabitá zbraň namířená na tvoje srdce.“ Bodla mu
prstem do hrudi. „Na srdce Ravky. To všechno bys riskoval, a proč? Pro hlou-
pý sentiment?“
Chňapl ji za ruku, než do něj stačila znovu šťouchnout. „Já nejsem jeden
z tvých chlapců, se kterými si můžeš hrát a poučovat je. Jsem tvůj král.“
Zojiny modré oči zaplály. Brada se zvedla, jako by chtěla odseknout Co je
smrtelný král proti královně, která dovede přivolat bouře? „Jsi můj král. A chci,
abys mým králem taky zůstal. I když jsi moc hloupý, aby sis nárok na trůn
chránil.“
Možná ano, ale tohle nemíní poslouchat. „Neměla jsi právo.“
„Přísahala jsem, že tě budu chránit. Že budu chránit tuhle říši. Mám
naprosté právo.“ Vyškubla mu ruku. „Co když Magnus Opjer přijde sem do
paláce? Nebo ho pozvou na nějaký banket v Kerchu společně s tebou? Stačí
jediný pohled a lidé poznají –“
„Oni už to vědí,“ povzdychl si Nikolaj. Najednou se cítil unavený. „Nebo
se dovtípili. Šeptá se o tom od chvíle, co jsem se narodil.“
„Měli bychom zvážit, jestli se ho nezbavíme.“
Zaťal pěsti. „Zojo, nic takového neuděláš. Zakazuju ti to. A jestli zjistím,
že jsi jednala bez mého svolení, přijdeš o hodnost a zbytek života můžeš učit
grišovskou drobotinu, jak dělat zvířátka z obláčků.“
Chvíli to vypadalo, že zvedne ruce, rozpoutá bouři a rozmetá celý palác.
Ale pak vysekla dokonalé pukrle, které přes to všechno jaksi vyjadřovalo její
opovržení. „Jistě, moj car.“
„Vážně jsi tak krutá, Zojo? Je to nevinný člověk. Provinil se jenom tím, že
miloval mou matku.“
„Ne, provinil se tím, že s ní spal.“
Nikolaj zavrtěl hlavou. Musel Zoje uznat, že umí jít přímo k jádru věci.
Jistě, nemohl vědět, jestli mezi matkou a jeho skutečným otcem byla láska, ale
doufal, že to bylo něco víc než jen chtíč a osamělost.
Sebral z opuštěného tácu od večeře svou vinnou sklenku a vypil ji až do
dna. „Jednoho dne to přeženeš a já už nebudu tak shovívavý.“

92
print-ne9bw-margin-0

„Toho dne mě můžeš dát do želez a vsadit do svých žalářů.“ Přešla po po-
koji, vzala mu sklenku z ruky a postavila ji na stůl. „Ale dneska budeš v řetě-
zech ty.“
Znělo to málem laskavě.
Nikolaj si povzdechl. „Po tom, co se dnes projednávalo, to bude skoro úleva.“
Odemkl ložnici. Sluhové tam směli uklízet jedině pod dohledem Tolji a Ta-
mary a jenom jednou týdně. Osobního sluhu neměl a v lázni se obstaral sám.
Ten pokoj, byť se stal jeho nočním vězením, pro něj znamenal útočiště,
možná jediné místo v paláci, o němž měl vážně pocit, že mu patří. Stěny byly
vymalovány temnou mořskou modří a mapu nad krbem sem převezli z kaju-
ty, již kdysi obýval coby Sturmhond, když se vydával za korzára a plavil se po
mořích na palubě lodi Volkvolny. U prosklené stěny stál na trojnožce dlouhý
dalekohled. Moc jím neviděl – jen hvězdy a domy horního města – ale už to,
že ho tu měl, mu propůjčovalo jakýsi pocit klidu, jako by k němu mohl jed-
noho dne přiložit oko a vidět vzdouvající se vlny šedého moře.
„Máme v žilách slanou vodu,“ řekl mu kdysi jeden z jeho posádky. „Zbláz-
níme se, když jsme dlouho na souši.“ Nikolaj se nezbláznil, aspoň ne z toho,
že uvízl na pevnině. Byl zrozen ke kralování, ačkoli jeho krev mluvila jinou
řečí. Dovede svou zemi k dalšímu vítězství. Ale nejdřív musí přečkat noc.
Posadil se na okraj postele, stáhl si boty a zaklapl si ocelové okovy na kot-
níky, uložil se na záda. Zoja čekala a on jí za to byl vděčný. Byla to maličkost,
upoutat se sám, ale díky tomu si udržel kontrolu ještě o chvilku déle. Teprve
když si upevnil pouto na levé zápěstí, přiblížila se.
„Připraven?“
Přikývl. V takových chvílích mu její tvrdost všechno usnadňovala. Zoja
by ho nikdy nerozmazlovala, nikdy by ho nezahanbila lítostí.
Škubla speciálním zámkem, který sestrojil David. Ozvalo se řinčení a kla-
pot a tři řetězy se přetáhly přes jeho tělo u kolen, přes břicho a přes ramena.
Měl sílu, když ho ovládl netvor, a nesměli nic riskovat. Věděl to, dávno si mohl
na to omezení zvyknout, přesto nechtěl nic jiného než vzdorovat.
Avšak přinutil se poddat, nabídl Zoje pravé zápěstí. „A jaké plány na ve-
čer máš ty, drahá žalářnice? Míříš na tajné dostaveníčko?“

93
 Zoja, skloněná k poslednímu okovu a kontrole zámků, si rozladěně
odfrkla. „Jako bych na to měla čas.“
„Já vím, že někam pozdě v noci chodíš, Zojo,“ popíchl ji. Byl zvědavý a po-
třeboval se rozptýlit. „Viděli tě v areálu, ale nikdo netuší, kam míříš.“
„Chodím na spoustu míst, Veličenstvo. A jestli budeš strkat nos do mého
osobního života, poradím i tobě, kam máš jít.“
„Proč ten poměr držíš v tajnosti? Stydíš se za něj?“ Nikolaj napjal prsty
a pokoušel se zklidnit dech. Zoja se ohlédla, světlo lampy zachytilo linii její
lícní kosti a pozlatilo temné vlny kadeří. Nikdy se mu úplně nepovedlo obrnit
se vůči její kráse a byl rád, že má paže připoutané k posteli, jinak by se možná
neubránil a natáhl se po ní.
„Lež klidně,“ obořila se na něj. „Jsi horší než děcko na hostině.“
Požehnán buď její jedovatý jazyk. „Můžeš tu zůstat, Zojo. Pobav mě vese-
lými historkami ze svého dětství. Tvá nevraživost mě uklidňuje.“
„Co kdybych řekla Toljovi, aby tě uklidnil recitací básní?“
„To je ono. Ostrá jako břitva, jedovatá jako had. Lepší než všechny uko-
lébavky.“
Poslední zámek zapadl a Zoje přitom sklouzl rukáv a odhalil stříbrný pá-
sek na zápěstí, kousky kostí nebo snad zuby spojené kovem. Nikdy ji bez něj
neviděl a ani netušil, jestli se dá sundat. O umocňovačích něco věděl. Dokon-
ce pomáhal Alině získat šupiny mořského draka, druhého z Morozovových
legendárních umocňovačů. Ale uznával, že existuje celý vesmír, o němž nic
neví. „Řekni mi něco, Nazjalenská. David tvrdil, že překročení hranic grišov-
ské síly nese následky. Jenže copak právě tohle nedělá umocňovač? Je parem
něco jiného?“
Zoja se zatvářila zamyšleně a přejela prsty po kovu. „Nejsem si jistá, jestli
se parem tolik liší od merzosti. Stejně jako merzost vyžaduje droga strašlivou
oběť za sílu, kterou dává – grišovskou vůli. Někdy i život. Ale umocňovače
jsou něco jiného. Jsou to vzácní tvorové, spojení s tvořením v srdci světa, zdro-
jem všeho tvoření. Když umocňovač položí život, je to oběť, již si žádá vesmír.
Navěky se ukuje pouto s grišou, který zasadil smrtící úder. Je to hrozná věc,
ale zároveň i krásná. Merzost je –“

94
 „Hnus. Já vím. Dobře, že mám tolik rád sám sebe.“
„Všechny griši to k merzosti přitahuje, toužíme poznat, co bychom doká-
zali, nebýt ničím omezovaní.“
„Přitahuje i tebe?“
Zoje se maličko zvedly koutky. „Mě zvlášť. Síla je ochrana.“ Než se Niko-
laj stačil zeptat, co tím myslela, dodala: „Ale cena za tuhle sílu je moc vysoká.
Když se Temnyj pokusil vytvořit vlastní umocňovače, vznikla Vrása.“ Zvedla
paži a náramek se zaleskl ve světle lampy. „Mně tohle stačí.“
„Žraločí zuby, co nosí dvojčata,“ uvažoval Nikolaj. „Ženiny kosti poštolky.
Slyšel jsem historky o tom všem. Ale nikdy jsi mi nevyprávěla příběh umoc-
ňovače, který nosíš ty.“
Zoja povytáhla obočí. Zamyšlená dívka se obratem ruky ztratila a vrátila
se odtažitá generálka. „Ocel je třeba si zasloužit, Veličenstvo. Stejně tak příbě-
hy.“ Zvedla se. „A myslím, že jen zdržuješ.“
„Odhalila jsi mě.“ Nerad ji viděl odcházet, ať byla zrovna kýmkoli. „Dob-
rou noc, velitelko.“
„Dobrou noc, králi Ničemo.“
Neprosil Zoju, aby zůstala. Neměl v povaze nikoho o nic prosit, tak to mezi
nimi nechodilo. Nežádali po sobě útěchu. Udržovali se navzájem v chodu. Udr-
žovali se navzájem při síle. A tak si nehledal další záminku, jak ji přimět k řeči.
Nesvěří se jí, jak se bojí zůstat sám s tou věcí, v niž se může proměnit, nepožádá
ji, aby nechala lampu hořet, to dětské kouzlo na zahnání temnoty.
Ale ulevilo se mu, když ji nesfoukla.

95
 7
Zoja

ZOJA VSTALA, KDYŽ BYLO nebe ještě temné. Dohlédne na ranní zále-
žitosti, než se vydá do Velkého paláce odemknout Nikolaje. Byl to týden, co
dorazili zpátky do města, a k její úlevě se králův netvor zatím nevynořil.
Tamara a Naďa už čekaly ve společenské místnosti před jejími komnata-
mi, usazené u kulatého stolu, který kdysi patřil osobní stráži Temnyje. Naďa
byla ještě v modrém županu, ale Tamara si oblékla uniformu, paže měla holé,
u pasu se jí leskly sekery.
„Hlášení o dvou dalších útocích Kherguudů,“ hlásila Tamara a zvedla sva-
zek papírů pokrytých hustým písmem.
„Potřebuju čaj,“ povzdechla si Zoja. Jak to, že se svět dokáže rozpadnout
ještě před svítáním? To není civilizované. Nalila si sklenici ze samovaru a vza-
la si od Tamary listiny. Další ležely rozložené na stole. „Kde udeřili tento-
krát?“
„Tři grišové byli uneseni ze Sikursku a osm dalších jižně od Carjeva.“
Zoja sebou ztěžka žuchla na židli. „Tolik?“ Šu Han využíval své zásoby
jurdy parem k vývoji nového typu válečníků: vojáků stvořených grišovskými

96
výrobci, vybroušených k větší síle, obdařených křídly, těžkými pěstmi, nezlo-
mitelnými kostmi a posílenými smysly. Nazývali je Kherguudové.
„Řekni jí i ten zbytek,“ pobídla ji Naďa.
Zoja se vpila pohledem do Tamary. „Je toho víc?“
„Jsme přece v Ravce,“ odtušila Tamara. „Ti grišové od Sikursku cestovali
tajně. Buď se Šu Han dozvěděl o jejich výpravě –“
„– nebo měla Nina pravdu a noví vojáci vážně dovedou griši vyčmuchat,“
dořekla Naďa.
„Nina nás varovala,“ připomněla Tamara.
„To ano, že?“ povzdechla si Zoja hořce. „Jaké tedy štěstí, že náš dobrý král
poslal hlavní zdroj informací o šuhanských vojácích na tisíce mil pryč.“
„Nastal čas,“ namítla Tamara. „Nina se topila v lítosti. Prospěje jí, když
bude užitečná.“
„To bude pěkná útěcha, až ji chytí a popraví,“ odsekla Zoja. Sevřela si ko-
řen nosu. „Šuhané nás zkouší, pouští se dál na naše území. Musíme je zahnat.“
„Čím?“ zeptala se Naďa. „Přísným varováním?“
„Dobré by bylo, kdybychom si je mohli vzít na mušku u nich doma,“ uva-
žovala Tamara. „Ale mým zdrojům se nepodařilo odhalit místa, kde tvoří
a cvičí Kherguudy.“
Zoje se stáhl žaludek, když pomyslela na ty základny, na grišovské „dob-
rovolníky“, které Šu Han navykl na parem, aby z nich vytvořil nestvůrné vojá-
ky. Natáhla se po další složce.„Tohle jsou ty pitvy?“ Tamara přikývla. V Ketter-
damu získali těla dvou vojáků Kherguudů a převezli je do Malého paláce ke
zkoumání. Tolja měl námitky, tvrdil, že je špatné „znesvětit“ tělo padlého vo-
jáka. Ale Zoja neměla náladu na útlocit, když byli unášeni lidé přímo uvnitř
jejich vlastních hranic.
„Ten kov.“ Zoja ukázala na poznámky, které David připsal na okraj jedno-
ho podrobného anatomického náčrtku vytvořeného korporálčiky. „Ten, který
používají na pokrytí kostí. To není jen grišovská ocel.“
„Je to slitina,“ vysvětlila Naďa. „Kombinují grišovskou ocel s rutheniem.
Je méně tvárné, ale odolnější.“
„O tom jsem nikdy neslyšela.“

97
 „Je nesmírně vzácné. Na světě je jenom pár známých nalezišť.“
Tamara se naklonila dopředu. „Ale Šu Han to odněkud získává.“
Zoja zaklepala prstem na složku. „Najděte ten zdroj. Vystopujte dodávky.
Tak zjistíme, kde se vyrábějí Kherguudové.“
Tamara si přejela palci po sekerách. „A až se to stane, povedu útok.“
Zoja přikývla. „Budu vedle tebe.“
Naďa se zašklebila. „A já vám ohlídám záda.“
Zoja doufala, že to bude brzo. Nemohla se dočkat boje. Pohlédla na ho-
diny na krbové římse. Nastal čas vzbudit krále.
V noci se přikradla na pozemky chladná mlha, pokryla stromy a kamen-
né stezky oblačným závojem. Zoja procházela mezi stromy, pod baldachýny
zkroucených větví. Pokvetou bíle, pak růžově a nakonec rudě jako krev, až při-
jde jaro, ale zatím bylo vidět jen šedé dřevo a trny. Vynořila se před pečlivě
upravenými živými ploty a rozlehlými trávníky obklopujícími Velký palác.
Lucerny vysílaly světlo jako rozmazanou svatozář na ještě tmavé pozemky.
Palác vypadal jako nevěsta před svatbou, bílé kamenné terasy a zlaté sochy
věnčila mlha. Mohlo by to působit poklidně, tahle měkká šedá hodina před
svítáním. Ale ona dokázala myslet jenom na Kherguudy, na Novou Zemi, na
Fjerdu a na Kerch.
Každý den pracovala v Malém paláci s novými vojáky a spravovala zále-
žitosti Druhé armády. Pod jejím vedením rostla a pomalu se zotavovala z ran,
které jí uštědřil Temnyj – z ran, které byly málem smrtelné. Jak se mu to po-
vedlo? divila se pořád. Temnyj budoval sílu Druhé armády po generace, roz-
šiřoval její počet, zdokonaloval její výcvik, upevňoval vlastní vliv. Pěstoval
nadání mladých grišů, pomáhal jim rozvíjet jejich dovednosti. Vychovával je
jako děti. A když dětičky zlobily? Když nevyšel jeho pokus o puč a někteří
grišové se opovážili postavit se s Alinou Starkovou proti němu? Zavraždil je.
Bez váhání a bez výčitek. Zoja je viděla, jak padli. Nechybělo moc a sama
byla mezi nimi.
Nechybělo moc, připomněla si, když stoupala do schodů paláce. Ale přežila
jsem, abych mohla vést armádu, kterou postavil a málem zničil. Zoja přísahala,
že udělá z Druhé armády zase sílu, s níž se musí počítat. Pronikla hluboko za

98
hranice Fjerdy a Šu Hanu, pronikla na pobřeží Ostrova divů a za hranice
Nové Země, pátrala po griších, kteří by se chtěli učit bojovat a odevzdat se
Ravce. Umínila si využít ten růst, shromáždit větší sílu, než kdy dal dohroma-
dy Temnyj. Ale to by nestačilo. Měla v úmyslu najít způsob, jak chránit griši
po celém světě, aby už žádný nikdy nemusel žít ve strachu nebo skrývat své
nadání – vytvořit vládnoucí sbor ze zástupců všech národů, který by vedl
země k odpovědnosti, zaručil práva a trestal každého, kdo by se pokusil uvěz-
nit lidi jejího druhu nebo jim ublížit. Aby se ten sen stal něčím víc než lákavou
fantazií, musela být Ravka silná – a stejně tak její král.
Zoja došla chodbami Velkého paláce k Nikolajovým komnatám a střelila
pohledem po dvou služkách lelkujících před jeho dveřmi, až se scvrkly a při-
tiskly ke zdi jako vyplašené mořské sasanky.
Věděla, jak vzdychají nad svým ubohým králem. Od války už není takový
jako dřív, šeptaly si, omdlévaly a otíraly si oči, kdykoli byl poblíž. Nemohla
jim to mít za zlé. Nikolaj byl bohatý, hezký a sužovaný tragickou minulostí.
Dokonalé téma na snění. Jenže při Zojině štěstí bude král ignorovat vhodné
nevěsty, které mu našla, zakouká se do nějaké prosté služky a bude se chtít
oženit z lásky. Přesně k takovým romantickým nesmyslům tíhl.
Pozdravila se s Toljou, zazvonila pro tác se snídaní, vešla do královy lož-
nice a rozhrnula závěsy. Ranní světlo už bylo bledé a narůžovělé.
Nikolaj ji ze svého místa mezi polštáři probodl zlostným pohledem. „Jdeš
pozdě.“
„A ty jsi připoutaný k posteli. To není nejlepší chvíle ke kritizování.“
„Je moc brzo na to, kritizovat krále,“ zavrčel.
Dřepla si k němu a pustila se do uvolňování pout. „S prázdným žaludkem
jsem schopná i zabíjet.“
Byla vděčná za to jalové žvanění, aspoň vyplnilo tichý pokoj. Po pohromě
v Ivetsu vklouzli zpátky do příjemné rutiny, ale nezvykla si ještě na tuhle dů-
věrnost – na klidné svítání, zmačkané pokrývky, rozcuchané vlasy, na Nikola-
je, který spíš než jako král vypadal jako chlapec, jež potřebuje políbit.
Pobav mě veselými historkami ze svého dětství, řekl jí. Zoja pochybovala, že
by krále její příběhy bavily. Mám ti snad povídat o starci, za kterého mě chtěla

99
matka provdat, když mi bylo devět? Mám ti vyprávět, co se stalo o mém svateb-
ním dni? O tom, co se mi pokusili provést? O tom, jaká hrůza po mně zůstala?
Zoja uvolnila pouta a dávala si přitom pozor, aby se jeho spánkem roze-
hřáté kůže dotýkala co nejméně. Pak ho nechala se umýt a obléknout.
O chvíli později zaklepal na dveře obývacího pokoje sluha a vešel s hor-
kým čajem a tácem s přikrytými talíři. Zoje neušlo, jak se po ní nenápadně
podíval, než se poroučel. Možná by se měla prostě poddat klepům, že je Ni-
kolajova milenka, a nechat lidi mluvit. Aspoň by si ušetřila cesty z Malého pa-
láce před svítáním, mohla by přespávat přímo tady.
Nikolaj se přiloudal do pokoje, zlaté vlasy úhledně učesané, dokonale
ustrojený jako vždycky.
„Vypadáš, že ses dobře vyspal,“ poznamenala kysele.
„Skoro jsem nespal a probudila mě křeč v zádech, jako by Tolja hrál tenis
s mou páteří. Ale král se nehrbí, má zlatá Zojo. To jíš mého sledě?“
Nacpala si do pusy poslední sousto. „Ne, já snědla tvého sledě. A teď –“
Než se Zoja stačila pustit do denních záležitostí, rozletěly se dveře a ve-
šla Tamara. V patách měla bratra, zlaté oči se jim leskly, oba byli plně vyzbro-
jení.
„Mluvte,“ pobídl je Nikolaj, veškerá uvolněnost se vytratila.
„Potíže s poutníky, co táboří za městskými hradbami. Aparátusovi se ne-
líbí, co tenhle nový kult hlásá. Zavolal si do dolního města knězovu gardu.“
Zoja byla okamžitě na nohou. Aparátus měl sloužit jako králův duchovní
poradce, ale byl to skrz naskrz zrádce a potížista.
Nikolaj do sebe rychle hodil čaj a vstal. „Jsou naši lidé na pozicích?“
Tolja přikývl. „Máme v davu rozmístěné smrtiče v prostém oblečení a od-
střelovače na zdech a na nejbližším svahu, ale nedá se tam pořádně schovat.“
„Tys věděl, že k tomu dojde?“ zeptala se Zoja Nikolaje, zatímco spěchali
s dvojčaty po palácových chodbách.
„Měl jsem takové tušení.“
„A neudělal jsi nic, abys ho zastavil?“
„Jak?“ zeptal se. „Měl jsem ho zabarikádovat v kapli?“
„Slyšela jsem i horší nápady. Nemá žádné postavení.“

100
 „Ale má své prostředky a ví, že proti němu nevytáhnu s ozbrojenými jed-
notkami.“
Zoja se zamračila. „Měli jsme se knězovy gardy dávno zbavit.“ Byli to bo-
jovní mnichové, učenci a vojáci zároveň, a nebylo pochyb, že jsou oddáni Apa-
rátusovi, ne svému králi.
„Jenže to by vyvolalo rozruch mezi prostými lidmi, a rozruch já nemám
rád. Leda by se při něm tancovalo a slavilo. Co je tohle za lidovou oslavu, Ta-
maro?“
„Nechali jsme naše agenty každý den chodit mezi poutníky a pak se nám
hlásit. Shromáždění je vesměs mírumilovné. Ale dneska ráno ho jeden kaza-
tel rozdráždil a Aparátusovi se jistě nelíbilo, co slyšel.“
Královi vojáci čekali u fontány dvouhlavé orlice s dalšími koňmi.
„Žádní uniformovaní vojáci nepůjdou za nižší hradbu, pokud to neschvá-
lím,“ nařídil Nikolaj. „Grišové jsou tam jen pro kontrolu davu, dokud nedám
signál. Držte odstřelovače na pozicích, ale nikdo nebude nic dělat bez mých
přímých rozkazů, jasné?“
Král měl právo velet svým jednotkám, jak uznal za vhodné, a Zoja věřila,
že dvojčata využijí své smrtiče k ochraně koruny co nejlépe, ale pořád ji rozči-
lovalo, že se dostali do této situace. Nikolaj si příliš potrpěl na kompromisy.
Aparátus zradil každého, kdo byl dost naivní, aby mu věřil. Byl to kluzký had,
a kdyby bylo po jejím, on a jeho přisluhovači z knězovy gardy by po občanské
válce dostali na vybranou – popravu, nebo exil.
Nasedli na koně a mířili k bráně, když se Nikolaj ozval: „Potřebuju tě
klidnou, Zojo. Aparátus nemá rád grišovský Triumvirát –“
„To mi rve srdce.“
„Otevřené nepřátelství z tvé strany by nepomohlo. Vím, že neschvaluješ,
že jsem ho nechal v hlavním městě.“
„Nemám nic proti tomu, aby tady zůstal. Nejlíp vycpaný nad mým kr-
bem.“
„O tom by se dalo diskutovat, ale nemůžeme si dovolit udělat z něj mu-
čedníka. Má na lidi moc velký vliv.“
Zoja zaskřípala zuby. „Je to lhář a zrádce. Hrál velkou roli ve svržení tvého

101
otce. Pokusil se držet mě a Alinu uvězněné pod zemí. Za války ti nikdy nena-
bídl pomoc.“
„To je všechno pravda. Až budu studovat na zkoušku z historie, vím, na
koho se obrátit.“
Proč ji neposlouchá? „Ten kněz je nebezpečný, Nikolaji.“
„Je nebezpečnější, pokud nevidíme, co dělá. Jeho síť sahá daleko a s jeho
vlivem na lidi bojovat nemůžu.“
Projeli branou a do ulic horního města. „Po válce jsme měli uspořádat
soudní proces,“ vrčela Zoja. „Aby se vědělo o jeho zločinech.“
„Ty si vážně myslíš, že by to k něčemu bylo? I kdyby se sama Alina Starková
vynořila z Vrásy obklopená slunečním světlem a obžalovala ho, Aparátus by si
stejně našel cestu, jak přežít. Na to má talent. A teď nasaď svou nejzbožnější tvář,
Zojo. Jsi má milá kacířka, ale potřebuju, aby ses tvářila jako svíčková bába.“
Zoja ho poslechla, ale vyhlídka na zúčtování s Aparátusem ji vždycky na-
plnila vztekem a zoufalstvím zároveň.
Nikolaj po válce obnovil na pozemcích paláce královskou kapli a nechal ji
vysvětit samotným Aparátusem – coby gesto smíření. Konala se tam Nikola-
jova korunovace, zde mu byla na hlavu dána lantsovovská koruna a na ramena
položena moly prožraná, ale údajně posvátná medvědí kůže svatého Grigori-
je. Z trosek byl vytažen a renovován malovaný triptych svatých s jasně zářící-
mi svatozářemi – Sankt Ilja v řetězech, Sankta Lizaveta z růží. Doplnili
k nim Alinu s jejími bílými vlasy a náhrdelníkem z paroží, takže nyní z místa
nad oltářem shlíželo čtrnáct svatých, shromážděných jako poklidný sbor.
Zoja tu korunovaci málem nepřečkala. Nemohla si pomoct, musela myslet
na noc, kdy se stará kaple zřítila, kdy Temnyj povraždil většinu Druhé armády,
griši, o nichž celý život tvrdil, že je bude chránit. Nebýt Tolji a Tamary, válka
by tu noc skončila. Zoja uznávala, že svou roli sehrály i Aparátusovy síly, svatí
válečníci známí jako Sluneční soldateska, mladí muži a ženy zasvěcení sluneč-
ní světici, z nichž mnozí byli v poslední bitvě s Temnyjem ve Vráse stínu obda-
rováni její silou. Ten drobný zázrak upevnil Alinino dědictví – a nešťastně
podpořil i vliv Aparátuse. Těžko ho nepodezírat, že nemá nic společného
s mostem z kostí v Ivetsu a záplavou podivných událostí po celé Ravce.

102
 Když přejeli přes most a vjeli do ulic dolního města, slyšela Zoja davy za dvo-
jitými hradbami, ale teprve když sesedli a dostali se na cimbuří, naskytl se jí po-
řádný výhled na lidi shromážděné dole. Sama sebe slyšela, jak zalapala po dechu,
cítila, jak jí projel šok jako políček. Nebyli to jenom běžní poutníci, kteří putovali
přes celou zemi, aby vzdali čest svatým, nebyl to sluneční kult, jenž se vytvořil ko-
lem Aliny Starkové a který ji často přicházel uctívat ke zdem paláce. Tito lidé byli
ustrojeni v černém. Na transparentech nesli zatmění slunce – symbol Temnyje.
Přišli sem uctít člověka, který zničil Zojin život.
Na kameni stál jakýsi mladý kněz s dlouhými barbarskými vlasy, jako nosí
knězova garda, ale měl černé, ne hnědé roucho. Byl vysoký a vyhublý a pochy-
bovala, že je mu přes dvacet.
„Začínáme svůj život ve tmě,“ zahřímal k davu, „a do temnoty se vracíme.
Kde jinde jsou si boháč a chudák rovni? Kde jinde je člověk souzen jedině po-
dle čistoty své duše?“
„Co je to za žvanila?“ zeptala se Zoja.
Nikolaj si povzdechl. „To je kult Bezhvězdného světce.“
„Oni uctívají –“
„Temnyje.“
„A kolik mají stoupenců?“
„Netušíme,“ odpověděla Tamara. „Objevily se zvěsti o novém kultu, ale ji-
nak nic nevíme.“
Aparátus zahlédl krále a blížil se po cimbuří. Zoja viděla, že se za ním
shromáždila knězova garda v rouchách s Alininým zlatým sluncem – a ozbro-
jená opakovacími puškami.
„Čím dál lepší,“ zabručela.
„Veličenstvo.“ Aparátus se hluboce uklonil. „Jsem poctěn, že sis našel čas
projevit mi podporu. Málokdy tě vidím v kapli. Někdy se až bojím, že ses za-
pomněl modlit.“
„Ale kdepak,“ odpověděl Nikolaj. „Jen nerad klečím. Neprospívá to klou-
bům. Přivedl jsi ozbrojené muže k městským hradbám.“
„A sám vidíš proč. Slyšel jsi to rouhání? Tohle odporné kacířství? Chtějí,
aby církev uznala Temnyje za svatého!“

103
 „Co je zač ten nový kněz?“ zeptala se Zoja a snažila se mluvit klidně. „Byl
členem knězovy gardy?“
„Je to nejbídnější typ zrádce.“
A o tom ty něco víš, pomyslela si zasmušile. „Má to znamenat ano?“
„Je to mnich,“ potvrdila Tamara. „Juri Vedenen. Před rokem opustil kně-
zovu gardu. Mé zdroje nevědí proč.“
„Původ toho kluka si probereme jindy,“ řekl Nikolaj. „Jestli vypustíš kně-
zovu gardu, riskuješ krveprolití a vznik spousty nových mučedníků, což je-
nom ospravedlní jejich věc.“
„Nemůžeš po mně žádat, abych toleroval tohle kacířství –“
Nikolajův hlas byl chladný jako led. „Nežádám nic.“
Aparátusův voskový obličej zbledl ještě víc. „Odpusť, Veličenstvo. Ale mu-
síš pochopit, že tohle není záležitost, kterou rozhodují králové. Je to bitva
o samotnou duši Ravky.“
„Řekni svým mužům, aby odešli, knězi. Nedopustím, aby se v hlavním
městě prolila další krev.“ Nikolaj nečekal na Aparátusovu odpověď a začal se-
stupovat z hradeb. „Otevřete brány,“ rozkázal. „Král vyjede ven.“
„Víš jistě, že je to moudré?“ zahučela Tamara. „Slyšela jsem, jaké řeči se
vedou v tom táboře. Ti poutníci tě v lásce nemají.“
„Možná je to jenom tím, že mě ještě nepoznali. Držte se blízko. Toljo, ty
se postarej, aby knězova garda neměla nějaké hloupé nápady. Snaž se ji držet
dál od mých vojáků. Nepotřebuju vyvolat pozdvižení.“
„Jdu s tebou,“ prohlásila Zoja.
Nikolaj jí věnoval dlouhý pohled. „Nemám nic proti impulzivním roz-
hodnutím, Zojo, ale tohle je delikátní záležitost. Budeš se muset kousat do
jazyka.“
„Až mi bude krvácet.“ Chtěla se blíž podívat na lidi, kteří uctívají památku
Temnyje. Chtěla si zapamatovat každou tvář.
Brána se zvedla a všichni zmlkli, když král vyjel z města a zamířil do davu.
Poutníci sice o mladého panovníka Ravky nestáli, ale kromě nich tam byla
spousta lidí, kteří dorazili do Os Alty z jiných důvodů, za obchodem nebo na
návštěvu dolního města. Pro ně nebyl Nikolaj Lantsov jen král nebo válečný

104
hrdina. Byl to muž, který nastolil řád po chaosu občanské války, který jim zajistil
roky míru, který jim slíbil prosperitu a snažil se jí docílit. Svezli se na kolena.
Re’b Ravka, křičeli. Korol Rezni. Syn Ravky. Zjizvený král.
Nikolaj zvedl ruku v rukavici na pozdrav, tvářil se klidně, držel se vzpří-
meně, mrknutím oka přešel z role velitele k rozené vznešenosti.
Někteří černě odění poutníci si klekli spolu se zbytkem davu, ale pár jich
zůstalo stát, soustředěno kolem hubeného proroka, který dál stál vzdorně na
kameni. „Zrádce!“ vykřikl, když se Nikolaj blížil. „Podvodník! Zloděj! Vrah!“
Hlas se mu však třásl.
„Stihl jsem toho hodně,“ poznamenal Nikolaj. Dojeli blíž a přinutili pout-
níky ustoupit, takže mnich zůstal stát sám na kameni proti králi.
Možná mu dvacet ani není, pomyslela si Zoja. Mnichův úzký hrudníček se
rychle zvedal a klesal. Tvář měl protáhlou, kůži bledou až na ruměnec ve tvá-
řích, připomínal tak chlapce s horečkou. Jeho oči měly melancholickou zele-
nou barvu, jež neseděla k jejich žhavému výrazu.
„Co to má na bradě?“ zašeptala Zoja Tamaře.
„Myslím, že si pěstuje vousy.“
Zahleděla se na jeho úzkou tvář. „To si spíš vypěstuje roh uprostřed čela.“
Mnich zamáchal černými rukávy jako vrána, která se snaží vzlétnout.
„Řekni svému falešnému knězi, ať udělá, co má, a uzná Bezhvězdného za sva-
tého.“
„Zvážím to,“ prohodil Nikolaj přívětivě. „Ovšem nejprve tě musím požá-
dat, abys mi dělal společnost u snídaně.“
„Já se nenechám získat! Nenechám se uplatit!“
„To jistě ne. Ale dáš si čaj, nebo kávu?“ Dav se začal chichotat, napětí se
mírně uvolnilo.
Chlapec zvedl paže k nebi. „Věk svatých nadešel! Znamení se objevují od
Permafrostu po Sikursoj! Myslíš, že se nechám pohnout tvými lehkými slovy
a přátelským jednáním?“
„Ne,“ odtušil Nikolaj zlehka a sesedl. Zoja s Tamarou si vyměnily pohled.
Pokud tohle všechno byla nějaká složitá příprava k pokusu o atentát, pak král
hrál svou roli velmi dobře. „Můžu se k tobě připojit?“

105
 Mladý mnich překvapeně zamrkal. Znervózněl. „M-možná?“
Nikolaj vyšplhal na kámen. „Nečekám, že se necháš nalákat nebo uplatit
mým nesporným kouzlem,“ pronesl tak tiše, že ho slyšeli jen mnich, Zoja
a Tamara. „Ale možná tě přesvědčí odstřelovač, který čeká tamhle za tím pa-
horkem – vidíš ho? Výborné místo na piknik – a má rozkaz ustřelit ti hlavu
jako meloun, jakmile mávnu pravou rukou.“ Nikolaj zvedl ruku a chlapec se-
bou škubl, král si však jen upravil klopu kabátu.
„S radostí se stanu mučedníkem –“
„Ale kdež, ty se nestaneš mučedníkem… Juri, že? Nestaneš se ničím. Kul-
ka mě škrábne do ramene a já si dám záležet, abych se pěkně dramaticky ská-
cel k zemi. Střelec se přizná, že je zabiják, který chtěl zavraždit krále Lantsova.
Možná dokonce prohlásí, že je oddaný věci Bezhvězdného světce.“
„Ale to… to je nesmysl,“ vyhrkl mnich.
„Větší nesmysl, než že se král Ravky dobrovolně staví do dráhy kulky od-
střelovače, aby zbavil království arogantního mnicha? Protože tohle, můj pří-
teli, je zajímavý příběh.“ Nikolaj natáhl ruku. „Pojď na snídani. Můj kuchař
umí skvělou vepřovou pečeni.“
„Nejím maso.“
„Jistěže ne,“ neodpustila si Zoja. „Protestuješ proti zabíjení zvířat, ne lidí.“
„Temnyj –“
„Ušetři mě svého kázání,“ zasyčela. „Jedině věrnost králi mi brání vymlátit
z tebe dech a rozdrtit ti plíce jako vydlabané tykve.“
„Viděl jsem ji přitom,“ potvrdil Nikolaj. „Vydá to takový legrační zvuk.“
„Jako že to lupne?“ zajímala se Tamara.
„Vlhčí,“ uvažoval Nikolaj. „Spíš to čvachtne.“
„Půjdu,“ rozhodl se mnich. „Ale jestli se nevrátím ke svým stoupencům
živý a zdravý, poteče na ulicích krev. Oni –“
„Prosím, pusť mě na něj,“ ozvala se Zoja. „Ten nikomu chybět nebude.“
„Nehloupni,“ namítl Nikolaj. „Určitě má někde maminku. Viď, Juri? Hod-
nou ženskou. Nežije náhodou ve Valčenku?“
Juri si sáhl na prsa, jako by ho král udeřil. Tamařini zvědové na tohohle
chlapce očividně sesbírali dost informací.

106
 „Já vím.“ Nikolaj poplácal mnicha po rameni. „Nejvíc člověka vyleká, když
mu dojde, že si zahrává se životy jiných, ne s vlastním. Půjdeme?“
Juri přikývl a Nikolaj se obrátil k davu.
„Setkáme se,“ prohlásil dunivým hlasem. „Promluvíme si.“ Pokrčil rame-
ny. „Možná se i pohádáme. Ale na pití čaje se obyvatelé Ravky vždycky shod-
nou.“
V davu se rozlehl smích, lidé pořád klečeli, byli však vděční a ulevilo se
jim. Tamara přidělila mnichovi koně a rozjeli se zpátky k bráně.
Jakmile byli uvnitř, už se k nim hnal Aparátus se svou gardou. „Vezmeme
ho do vazby. Mám na toho kacíře spoustu otázek –“
„Juri Vedenen je můj host,“ prohlásil Nikolaj mile.
„Trvám na tom, abych byl přítomen jeho výslechu.“
„To je ale divné jméno pro snídani.“
„Nemůžeš myslet vážně, že by –“
„Toljo,“ přerušil ho Nikolaj. „Odveď našeho hosta do Kosatcového salon-
ku a postarej se, aby se řádně nasytil a napojil. Brzo se k vám připojím.“ Po-
čkali, až mnicha odvedou. Bylo jasné, že Aparátus chce něco říct, ovšem než
stačil otevřít pusu, svezl se Nikolaj z koně. „Knězi,“ řekl a v hlase mu zněl
temný, zlostný hukot špatně ovládaného vzteku. „Nemysli si, že když jsem tě
nechal naživu tak dlouho, nemůžu si to rozmyslet. Nehody se stávají. Dokon-
ce i věřícím lidem.“
„Promiň, Veličenstvo. Ale… takovému tvorovi se nedá věřit.“
„Pokračuj, prosím,“ ozvala se Zoja. „Ráda bych zjistila, jestli se člověk do-
káže zalknout ironií.“
„Proč ten mnich opustil knězovu gardu?“ zeptal se Nikolaj.
„Nevím,“ připustil Aparátus. „Byl to učenec. A dobrý. I víc než to. Jeho
teorie byly neobvyklé, nicméně skvělé. Před rokem se bez vysvětlení ztratil.
A pak se objevil na našem prahu a kázal tyhle absurdity.“
„Víme, kde ten kult vznikl?“
„Ne,“ odpověděl Aparátus. Povzdechl si. „Ale podle mě se dalo čekat, že
lidé budou chtít Temnyje prohlásit za svatého.“
„Proč?“ zeptala se Zoja. „Prostý lid ho v lásce neměl.“

107
 „Za života ne. Po smrti se z člověka může stát cokoli. Disponoval velkou
silou a umřel velkolepě. Někdy to stačí.“
Nemělo by. Po všem, co provedl.
„Dobrá,“ uzavřel to Nikolaj. „Udělíme tomu mnichovi audienci a uvidíme,
co řekne.“
Vypadalo to komicky, jak Aparátusovi málem vypadly oči z důlků. „Ne-
můžeš myslet vážně, že s ním budeš mluvit, že jeho věci dodáš takovou váhu!
To je nanejvýš lehkomyslné!“
I když by Zoja s knězem ráda souhlasila, stejně měla sto chutí popadnout
ho za umazané roucho a zatřást s ním, aby si uvědomil, že mluví se svým krá-
lem, ne s nějaký prosebníkem. Ne že by ona sama byla v rozhovoru s Nikola-
jem zvlášť pokorná, šlo však o věc zásady.
Nikolaje se to nedotklo, vztek ho opustil. „Uklidni se, knězi. Nemíním
dopustit, aby byl Temnyj prohlášen za svatého. Ale pokud si z toho chlapce
můžeme udělat přítele, tak to udělejme. Mám v úmyslu z něj přitom vydolo-
vat veškeré možné informace.“
„Mým stoupencům se to líbit nebude,“ přehrával Aparátus lítost. „Já sám
samozřejmě chápu nutnost postupovat diplomaticky, oni se však možná bu-
dou bát duchovního poskvrnění svého krále.“
„To by ale byla tragédie. Možná existuje způsob, jak je uklidnit a tebe od-
škodnit za tento náročný den.“
Aparátus se naježil. „Svatí zlato nepotřebují.“
Nikolaj se zatvářil pohoršeně. „Nemyslel jsem nic tak přízemního.“
„No.“ Aparátus okázale předstíral, že uvažuje. „Uljosk a Rjevost potřebují
nové kostely. Lidé by měli vědět, že král sdílí jejich víru, a takové gesto by po-
mohlo posílit jejich důvěru v panovníka.“
Nikolaj dlouho uvažoval a pak kývl. „Dostaneš své kostely.“
„Jsou to kostely svatých, Veličenstvo.“
„Tak ty svaté prosím informuj.“
„To se král tak snadno skloní před neurozeným člověkem?“ chtěla vědět
Zoja, když odjeli. Slíbila, že se bude kousat do jazyka, a taky to dělala, ale o to víc
v ní vřel vztek. „Pomáháš Aparátusovi vybudovat jeho síť zvědů. Posiluješ ho.“

108
 „Jednou tě možná napadne, že bys se mnou mohla jednat jinak než jako
s hlupákem. Věř mi, Zojo, třeba si to vychutnáš.“
„Přesně tohle mi řekla Tamara o absintu.“
„A?“
„Pořád mi chutná jako cukr namočený v petroleji.“
Zoja se ohlédla přes rameno a viděla, jak je kněz pozoruje od městské brá-
ny, oči temné jako dvě jámy. Nikolaj si může vtipkovat, jak chce, ale každý
ústupek Aparátusovi jí připadal jako chybný krok. Starý král, Temnyj, Alina
Starková – ti všichni s ním vyjednávali, a zaplatili za to krví.

Zoja po zbytek dne dohlížela na novou jednotku větrostrůjců a posílala roz-

kazy na základny u jižních hranic. Doufala, že je jednotky grišů dokážou
ochránit před možným útokem Šu Hanu. Povečeřela v síni Zlaté kopule spo-
lu se Žeňou a Davidem, jedním uchem poslouchala Ženiny plány na příjezd
hostů z ciziny a přitom listovala shrnutím Davidovy práce s Kuwejem Yul-
-Boem. Mladý ohňostrůjce seděl u stolu obklopený dalšími griši. Jeho nyní už
zesnulý otec svého času vytvořil parem a Kuwej se ze všech sil snažil podělit se
o znalosti z té práce s Davidem a dalšími výrobci ve snaze pozměnit vedlejší
návykové účinky drogy. Ale byl spíše voják než vědec. I když ho Žeňa maličko
upravila, jeho největší maskou bylo nadání ohňostrůjce – nikdo v Šu Hanu
o jeho schopnostech nevěděl. Když přišel do Malého paláce, změnil si jméno:
Nhaban. V jazyce Šu Hanu to znamenalo „vstávající fénix“. Chlapec byl stejně
snobský jako nadaný.
Po jídle se jí povedlo další hodinu pracovat a pak se vydala do Velkého pa-
láce zamknout Nikolaje na noc, načež si dovolila uchýlit se do svých komnat.
Kdysi patřily Temnyjovi. Žeňa a David je odmítli, když se chopili svých povin-
ností v Triumvirátu, ale Zoja si ty prostorné místnosti klidně zabrala. Ráda
převzala všechno, co bývalo jeho, a jako první se rozmáchla kladivem, když na-
stal čas zlikvidovat staré vybavení a přebudovat prostory podle svého. Bylo to
gesto. Nemínila si způsobit mozoly a skutečnou práci nechala na dělnících.
Vyžádalo si to dlouhé měsíce a značnou dovednost výrobců, než se pokoje
upravily podle jejího vkusu, ale klenutý strop teď byl vymalován jako zatažená

109
obloha a stěny vypadaly jako rozbouřené moře. Málokdo si všiml malé loďky
namalované v jednom ze šesti rohů nebo její vlajky se dvěma drobnými hvěz-
dami. A nikdo z těch, kdo si všimli, netušil, co to znamená.
Zoja se umyla a převlékla do postele. Bývaly časy, kdy dokázala pod ko-
pulemi Malého paláce spát tvrdě, ale to bylo před Temnyjovým pučem. Ten
otřásl její vírou, že se tohoto místa, tohoto domova, který kdysi býval útočiš-
těm, nic nedotkne. Teď spala jako na jehlách – a okamžitě se probudila, když
se ozvalo zaklepání na dveře ložnice.
Ten mnich, pomyslela si. Já věděla, že ho nemáme pouštět do paláce.
Ale jakmile odsunula petlici a otevřela dveře, vyhrkla na ni Tamara: „Ni-
kolaj je pryč.“
„To není možné,“ namítla, už se však natahovala po botách.
Tamara povytáhla obočí, zatímco si Zoja přehazovala kabát přes noční
košili, pavučinkové stříbrné hedvábí, které se zamihotalo jako blesk v bouřko-
vém mraku, jakmile na tenkou látku dopadlo ve správném úhlu světlo lampy.
„Pro koho ses dnes v noci tak nastrojila?“ vyzvídala.
„Pro sebe,“ vyštěkla Zoja. „Víme, kam zamířil?“
„Tolja řekl, že ho viděl letět na západ směrem k Balakirevu.“
„Ještě někdo ho viděl?“
„Myslím, že ne. Žádný poplach nevznikl. Ale nemůžeme si být jistí. Ještě
že se to nestalo v létě.“
Kdy slunce nikdy pořádně nezapadne a netvora na nebi by si každý všiml.
„Jak?“ zeptala se Zoja, šťouchla do panelu ve zdi a odhalila dlouhé scho-
diště. Při přestavbě pokojů si nechala vykopat chodbu vedoucí do sítě průcho-
dů pod Os Altou. „Řetězy byly zpevněny grišovskou ocelí. Jestli ještě zesílil –“
„Nebyly zlomené,“ ozvala se Tamara za ní. „Byly odemknuté.“
Zoja zakopla a málem se svalila ze schodů. Odemknuté? Takže někdo od-
halil Nikolajovo tajemství? Snažil se sabotovat jejich úsilí uchovat to v tajnos-
ti? Důsledky budou drtivé.
Po dlouhém putování se protlačily do sklepa kláštera Sankty Lizavety.
V zahradách čekal Tolja se třemi koňmi.
„Mluv,“ pobídla ho, jakmile s Tamarou nasedly.

110
 „Slyšel jsem řinkot skla,“ začal Tolja. „Vběhl jsem dovnitř a viděl jsem krá-
le, jak odlétá oknem. Jeho dveřmi nikdo nevešel ani neodešel.“
Sakra. Takže se netvorovi nějak povedlo vypáčit zámky? Zoja pobídla
koně do trysku. Měla tisíc otázek, ale tím, jak se Nikolaj osvobodil, se můžou
zabývat, až ho chytí.
Hnali se přes most a ulicemi dolního města. Dali signál strážím, prořítili
se branou a pověstnými dvojitými hradbami Os Alty. Jak daleko se Nikolaj
dostal? Jak daleko poletí? Dobře, že odletěl z města do řidčeji osídlené oblasti.
Zoja se natáhla po neviditelných proudech, které kolem nich pluly, výš a výš,
pátrala po narušení ve větru, které způsobil Nikolaj. Nebylo to jenom jeho va-
hou a velikostí, ale samotným zlem v něm, co alarmovalo její sílu. Merzost.
Hnus. Poskvrnění něčím nestvůrným v jeho krvi.
„Pořád míří na západ,“ oznámila a cítila, jak jí jeho přítomnost krvácí ve
smyslech. „Je v Balakirevu.“ Rozkošné městečko. Jedno z oblíbených míst,
kam se grišové za lepších časů vydávali na vyjížďky na saních a slavnosti.
Zpomalili, když se přiblížili k okraji městečka a prašná cesta přešla v dla-
žební kostky. Balakirev spal, jeho okna byla temná a domy tiché. Tu a tam
Zoja viděla za sklem lucernu, matku konejšící nespokojené děcko, úředníka
pracujícího dlouho do noci. Nasměrovala vnímání k nebi a ukázala dvojča-
tům dopředu. Nikolaj směřoval ke středu městečka.
Hlavní náměstí bylo tiché, lemované správní budovou, radnicí, kancelářemi
místního správce. Od mohutné fontány se rozbíhaly kamenné chodníčky. Zoja
věděla, že tam chodí ženy prát prádlo. Uprostřed se tyčila socha svatého Jurise,
kopím probodával srdce velkého draka, z jehož křídel se řinula voda. Zoja tuh-
le pověst odjakživa nesnášela. Velký bojovník Juris působil jako surovec.
„Střecha,“ zašeptala a ukázala na radnici. „Já to pohlídám kolem.“
Tamara a Tolja se tiše svezli z koní s pouty v rukou a zmizeli v budově.
Kdyby se Nikolaj vznesl, pokusila by se ho dostat dolů nebo aspoň vysledo-
vat. Ale svítání se blížilo. Museli jednat rychle.
Čekala ve stínech, upírala oči na vížky radnice. Noc působila příliš tiše.
Zoja měla nepříjemný pocit, že ji někdo pozoruje, ale krámky a domy kolem
náměstí nevykazovaly žádné známky života. Vysoko nahoře se silueta střechy

111
radnice jakoby pohnula. Odlepil se z ní stín, roztáhl křídla proti měsícem
ozářené obloze. Zoja zvedla ruce a připravila se Nikolaje stáhnout dolů, ov-
šem ten zakroužil a usadil se na věži zvonice kostela.
„Sakra.“
Tolja s Tamarou se budou hnát do schodů radnice, jenom aby nahoře zjistili,
že jim kořist unikla. Kdyby se Zoja rozběhla na zvonici, Nikolaj se zase rozletí
a bude dávno pryč, než by se dostala nahoru. Nebe už začínalo šedivět, a jestli se
vydá do volné krajiny, nemuseli by ho dopadnout nikdy. Na váhání nebyl čas.
Prohlédla si stupínky v kamenném zdivu zvonice. Ani se svým umocňo-
vačem by nikdy nedovedla létat. Takový kousek by dokázal jen griša zaplave-
ný účinky jurdy parem.
„Tohle bude bolet,“ zabručela a zakroužila rukama, povolala proud a opsa-
la pažemi oblouk. Nápor větru ji zasáhl zezadu a vynesl ji nahoru. Stálo ji
veškerou vůli, aby odolala nutkání zamávat rukama a nechat se vynést výš.
Máchla jimi dopředu a vítr ji postrčil k mezeře v kameni – moc tvrdě, moc
rychle. Nebyl čas přesně zamířit. Zoja si chránila hlavu a tvář, narazila rame-
nem do okraje sloupu, až hekla. Neohrabaně se zřítila na zem zvonice, překu-
lila se na záda a snažila se vzpamatovat.
Zachytila záblesk očí netvora ve tmě vysoko nahoře, usazeného na okapu.
Stěží rozeznala jeho obrys. Hruď měl nahou, rozedrané kalhoty mu visely
nízko na bocích. Nohy opatřené drápy se držely trámů zvonice.
Dolehlo k ní tiché vrčení, jako by se šířilo ozvěnou prkny podlahy. Dneska
v noci bylo něco jinak. On byl jiný.
U všech svatých, uvědomila si. Má hlad.
V předchozích případech nenašla Nikolaje tak brzy, objevila ho až poté,
co lovil a nakrmil se. Ještě nikdy nezabil člověka, připomínala si. Pak si připus-
tila dodatek: pokud víme. Ale cítila v kostech, že dneska je kořistí ona.
Nech si zajít chuť.
Vyštrachala se do stoje a sykla bolestí, jak jí zatepalo v rameni. Vykloubila
si ho, možná i zlomila. Projela jí vlna bolesti, až se jí zvedl žaludek. Pravou
ruku měla k ničemu. Zbývala jí jenom levačka, ale pokud si tak poradí Adrik,
ona to dovede taky.

112
 „Nikolaji,“ spustila přísně.
Vrčení ustalo a pak zase začalo, temnější a hlasitější než předtím. V břiše
se jí začal plazit strach. Takové to je být malým bezmocným tvorečkem zasti-
ženým v lese?
„Nikolaji,“ vyštěkla a nedopustila, aby jí v hlase zazněl strach. Mohlo by to
dopadnout moc špatně, kdyby poznal, že se bojí. „Slez odtamtud.“
Vrčení zakolísalo a zahučelo. Znělo to skoro jako smích.
Než tomu stačila porozumět, vrhl se na ni.
Máchla rukou a do netvora se opřel nápor větru, ale její pokus měl jenom
poloviční sílu než jindy. Zatlačil ho dozadu, narazil na zeď, ovšem jen lehce.
Viděla, jak netvor vnímá její zranění, její slabost. Dlouze se nadechl, svaly
se mu napjaly. Kolik nocí mu upřela tuhle zábavu? Jak dlouho čekal na příle-
žitost jí ublížit? Potřebovala pomoc.
„Toljo!“ vykřikla. „Tamaro!“ Ale uslyší ji na takovou dálku? Zahleděla se
na zvon.
Netvor zaútočil. Vrhla se doprava a zaječela, zraněným ramenem narazila
na prkna, ale druhou rukou máchla vší silou, jaké byla schopna, a v duchu
prosila vichřici, aby zareagovala. Vítr se chopil zvonu a rozkolébal jeho mo-
hutný kovový plášť. Srdce do něj udeřilo, rozezněla se zvučná kovová rána,
rozvibrovala se jí lebkou a netvor zavrčel. Zvon zazněl podruhé, mnohem sla-
běji, houpání se zpomalilo.
Zoja se potila, bolestí jí černaly okraje zorného pole. Vlekla se ke zdi.
Nikolaj – netvor – se k ní plížil přikrčený, nohy s drápy se neslyšně kradly
po prknech podlahy děsivě nelidským pohybem. Byl to Nikolaj, a přitom to
nebyl on. Na pohledných rysech tváře se nic nezměnilo. Nicméně oči byly čer-
né jako inkoust. Stíny jeho křídel jako by pulzovaly a kypěly.
„Nikolaji,“ začala znova. „Dostanu vztek, jestli se mě pokusíš sežrat. A víš,
jaká jsem, když se naštvu.“
Rty se mu roztáhly úsměvem – jinak se to říct nedalo – a odhalily tesáky
ostré jako jehly, lesknoucí se jako obsidiánové střepy.
To, co se k ní kradlo, nebyl její král.
„Kapitáne,“ zkusila to. „Sturmhonde.“ Nic. Plížilo se to dál. „Sabáško,“

113
dodala. Štěně, to byla jeho přezdívka v dětství, jakou ho ještě nikdy neoslovi-
la. „Nech toho.“
Někde hluboko dole zaslechla prásknout dveře. Tolja? Tamara? Stejně už
to bylo jedno. Nedostanou se sem včas. Mohla by přivolat blesk, ale nedokáže
ho ovládat jednou rukou, tím by Nikolaje zabila.
Znovu zvedla paži. Nápor větru netvora zatlačil zpátky, drápy se však za-
chytily dřevěné podlahy a tvor se dral dál, křídla přitisknutá k tělu, temný po-
hled upřený na ni.
Tvrdě odrazil její zdravou ruku, možná ji taky zlomil. Vítr se rozplynul
a netvor roztáhl doširoka křídla.
Otevřel ústa – a promluvil.
„Zojo.“
Škubla sebou. Netvor nemluvil. Nemohl. Ale nebyl to jen šok z toho, že
stvůra mluví, co ji tak vyděsilo. Tohle nebyl Nikolajův hlas. Byl tichý, chladný
jako sklo, známý.
Ne. To není možné. Strach jí zamlžil mozek.
Tvor pootevřel rty. Zuby se zaleskly. Popadl ji za vlasy a škubl jí hlavou
dozadu, když se bránila. Chystal se jí vyrvat hrdlo. Jeho rty jí přejely po krku.
Do hlavy se jí nahrnulo tisíc myšlenek. Měla si vzít zbraň. Neměla se spo-
léhat jen na svou sílu. Neměla si myslet, že se nebojí umřít. Neměla věřit, že jí
Nikolaj neublíží.
Dveře se otevřely, objevila se Tamara a Tolja hned za ní. Vylétly Tamařiny
sekery. Jedna se zaťala netvorovi do ramene, druhá do křídla. Netvor se k nim
obrátil, zavrčel a Tolja máchl rukama.
Zoja se dívala, rozervaná mezi přetrvávajícím strachem a okouzlením, jak
netvor poklesl v kolenou. Zavrčel a ztichl, jakmile mu Tolja zpomalil srdce
a uvedl ho do bezvědomí.
Zoja se zvedla, hýčkala si vykloubenou ruku, pozorovala stvoření na zemi,
jak se mu zatahují drápy, tmavé žíly se scvrkávají a mizí, křídla se rozplývají do
stínů. Na podlaze zvonice teď ležel král Ravky, s rozcuchanými zlatými vlasy
vypadal klukovsky a krvácel.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Tamara.

114
 „Ano,“ zalhala Zoja.
Zojo. Ten hlas, co ji oslovil, hladký jako sklo, ani lidský, ani nelidský…
Znamená to, že to, co se v něm skrývá, není bezduché monstrum, jak si mys-
leli? Nebyl jenom hladový, v jeho touze bylo něco mstivého. Probudil by se
Nikolaj s její krví na rtech?
„Víš, co to znamená,“ řekla Tamara.
Nedokážou ho ovládat. V paláci už není bezpečno ani pro Nikolaje.
A právě teď si velvyslanci, hodnostáři, šlechtici a bohatí obchodníci balí své
nejlepší svršky a připravují se na cestu do Os Alty – nemluvě o vhodných
princeznách a uchazečkách z řad šlechtičen, které je budou doprovázet.
„A my si pozvali vyslance ze všech zemí, aby viděli tuhle hrůzu,“ postěžo-
val si Tolja. Aby se dívali, jak Nikolaje přepadá krvežíznivost, aby na vlastní
oči viděli, jak se král mění z muže v monstrum.
Zoja zasvětila srdce Druhé armádě, snu, že vybudují něco lepšího. Věřila,
že pokud její země bude dost silná, svět se pro lidi jejího druhu změní. Teď se
ten sen hroutil. Myslela na historky, které jim Nina vyprávěla ve vězení v Le-
dovém paláci. Myslela na Kherguudy snášející se z nebe a unášející griši z bez-
pečí jejich domova. Vzpomínala na těla povalující se po pozemcích Malého
paláce tu noc při útoku Temnyje. Tohle znovu nedopustí. Tohle odmítá.
Zoja se nadechla a vrátila si rameno zpátky na místo. Ignorovala nápor
nevolnosti, který se dostavil s bolestí.
„Najdeme léčbu,“ prohlásila. „Jinak Ravka padne.“

115
 8
Nina

„MNĚ SE NELÍBÍ NECHAT tu Leoni,“ pronesl Adrik vážným hlasem,

který zněl jako vyzvánění zvlášť nešťastného zvonu. „V klášteře nejsou moc
přátelští a ona nemluví jejich jazykem.“ Nina a Adrik se vydali z údolí, sáně
táhli jejich dva koně, do zad se jim opíral silný vítr. Nina seděla bokem, těžké
sukně poskládané za sebou. Nebyla zvlášť dobrý jezdec a tenhle ústupek
fjerdské prudérnosti byl jeden z nejtěžších prvků jejího krytí.
Jak se dostávali dál z města, šepot v její hlavě jako by protestoval. Teď,
když věděla, že ji do Gäfvalle dovedli mrtví, ten zvuk jako by zesílil, vysoké
sladké hlasy ztracených jí okupovaly myšlenky. Adrikovi ani Leoni o hrobech
u továrny ještě neřekla. Po incidentu u východní brány byla moc otřesená.
„Leoni si poradí,“ soustředila se Nina zas na Adrika. „Je pohotová a umí
být nenápadná. Kromě toho, zítra v poledne jsme zpátky.“ Adrik neříkal nic,
a tak dodala: „Rozmazlováním si ji nezískáš.“
Z chladu Adrikovi zrůžověla kůže pod pihami, vypadal trochu jako roz-
mrzelý herec, kterému nabarvili tváře na scénu. „Je voják pod mým vedením.
Tuhle hranici bych nikdy nepřekročil.“

116
 „Nebude pod tvým vedením, až tahle mise skončí, Adriku, a je jasné, že tě
má ráda.“
„Vážně?“ hlesl, jako by z toho byl nešťastný. Nina se ale ošidit nenechala.
Upravila si popruhy batohu. „K mému velkému úžasu.“
„Ty mě máš taky ráda, Zeniková. To musí být mým optimistickým vzhle-
dem.“
„Adriku, když si mám vybrat, jestli brát rozkazy od tebe, nebo od Zoji
Nazjalenské, vždycky vyhraješ.“
Od pusy mu šla v chladném vzduchu pára. „Býval jsem do ní po uši zami-
lovaný.“
„Copak jsme nebyli všichni? Dovede sice člověka roztrhnout na dva kusy
několika dobře volenými slovy, ale ten přitom myslí jenom na to, jak jí to sluší.“
„Hrůza,“ vzpomínal Adrik. „Jednou jsem viděl, jak si jeden student zapálil
vlastní vlasy, když zíral na Zoju. A ona si ho ani nevšimla.“
Nina upřela na Adrika pohrdavý pohled a svým nejopovržlivějším hlasem
ucedila jako Zoja: „Vylijte někdo na toho idiota vědro vody, než zapálí celý palác.“
Otřásl se. „To bylo přesné.“ Dostali se na křižovatku, podíval se do mapy.
„Na Zoju se hezky koukalo,“ přemítal a vedl je dál na západ, „ale nejenom to.
Ona jediná se mnou jednala stejně, když jsem přišel o ruku.“
„Stejně příšerně?“
„S nekonečným pohrdáním. Ovšem urážky se snášely mnohem líp než to,
jak kolem mě Naďa věčně poskakovala.“
„To už sestry dělají. Myslím. Ty jsi byl taky jako matka kvočna, potom co
jsme se všichni vrátili z Vrásy.“ Oba byli vlastně děti. Nina studovala v grišov-
ské škole, když je evakuovali do sirotčince v Keramzinu. Ale Adrik žebral, aby
mohl jít se sestrou, bojovat po boku světlonošky. Nebyl u toho, když Temnyj
vzal Ninu a další studenty jako rukojmí.
„Já se nebál o tebe,“ vysvětlil Adrik. „Ale umíš si představit, jaká by to byla
otrava žít s pocitem viny, kdybyste všichni umřeli, a já jediný ne, protože jsem
ze školy odešel?“
Nina se přiměla zasmát, ovšem o pocitu viny toho věděla dost. Často uva-
žovala, jak to, že toho tolik přežila – zajetí drüskellů, ztroskotání lodi, bláznivé

117
krádeže Kaze Brekkera a utrpení paremu. Coby jediný griša přežila dávku té
drogy. Jak se to mohlo stát? Bylo to tím konkrétním druhem jurdy parem?
Bylo to její touhou naštvat Jarla Bruma a jeho lovce čarodějnic tím, že přežije?
Náhoda, štěstí, osud. Nevěděla, jaké jméno tomu dát. Někdy jí připadalo,
jako by ji Matthias udržoval v tomhle světě čirou silou své vůle.
Zklamala jsem tě, Matthiasi. Nebyla jsem dost silná, abych tě zachránila.
Ptáčku červený, každý den si volíš, jak žít. Každý den si volíš, co dál. Nezkla-
mala jsi mě, Nino.
„Zoja je lepší vůdce, než jsem čekal,“ připustil Adrik. „I když bych jí to ni-
kdy neřekl.“
„Umíš si to představit? To už by ses jí mohl rovnou zeptat, jestli se k tobě
nechce přitulit. Generál Zoja Nazjalenská tvé uznání nepotřebuje a nechce.“
Umlkli a slunce na obloze stoupalo výš, sáně se kodrcaly po zemi. Pokud
začne sněžit, budou muset vyměnit skluznice, ale snad se dostanou zpátky do
Gäfvalle, než se zhorší počasí. Bylo to skrovné pohřební procesí a Nina se ne-
ubránila pocitu, že si Matthias zasloužil něco víc. Něco plného pompy a ob-
řadnosti, pohřeb vhodný pro hrdinu, i když si jeho lidé mysleli, že je zrádce.
Byl jsem stvořen, abych tě chránil. I ve smrti si najdu nějakou cestu.
Jeho hlas teď zněl jasně, silně. Protože to bylo jejich poslední rozloučení.
Protože jakmile se Matthias ocitne v zemi, bude patřit Djelovi.
Nebyla si jistá, jestli to dokáže. Nesnesla pomyšlení, že jeho tělo nechá
chladné hlíně a temnotě.
Nech mě odejít za mým bohem.
Ráda by měla vedle sebe Inej, aby Mora, temný přízrak, byla někde tady
ve všem tom tichu. Nina toužila po jejím poklidu, po její laskavosti. Byla ráda,
že tu má Adrika, ale ten Matthiase neznal. A vlastně pořádně neznal ani
Ninu. Už ne.
Když se konečně dostali k soutoku řeky, vybudovali si tábor, skromný stan
z plachtoviny pokrytý zvířecími kůžemi proti chladu. Rozdělali oheň, napojili
koně a usadili se k prostému jídlu, čaji a nasolené tresce, kterou se Nina muse-
la nutit polykat. Kdyby jel někdo kolem, řekli by, že putují do Malsku předvést
své zboží. Sáně byly obtěžkány spoustou nabíječů. Ale Nina pochybovala, že

118
budou muset někomu něco vysvětlovat. Krajina byla jako většina Fjerdy – pus-
tá a prázdná, městečka připomínala květiny řídce kvetoucí ve sněhu.
Adrik vytáhl z kapsy lahev, nalil trochu tmavé tekutiny do měděného ka-
líšku a skepticky si ji prohlížel.
„Co to vlastně je?“
„Jenom vím, že se to destiluje z borové smůly. Jeden rybář říkal, že je to
dobré na zahnání zimy.“ Napil se, okamžitě se rozkašlal a začal se bít do pr-
sou. „U všech bohů, to je hnus.“
„Možná chtěl říct, že tě to zabije a zima už tě trápit nebude.“
„Nebo prostě rádi prodávají předražené splašky turistům.“ Nabídl jí lahev
a Nina ji bez váhání odmítla. Nějakou dobu seděli a hleděli na vodu ubíhající
řeky. Nakonec řekl: „Nikdy jsi mi neřekla, jak umřel.“
Nina nevěděla, co říct. Nebo jestli vůbec chce něco říct. O podrobnostech
ketterdamské dražby většina lidí v Ravce nic nevěděla, dokonce ani grišové,
a Nina pochybovala, že by Adrika potěšilo, kdyby zjistil, že se tahala s bandou
kriminálníků. „Já vlastně ani nevím. My jsme… pracovali společně v Ketterda-
mu. Nejhorší část mise byla za námi. Věděli jsme, že jsme všichni v bezpečí. Ale
pak se objevil Matthias, krvácel. Střelili ho.“ Našel si cestu k ní, i přes smrtelné
zranění, i přes bolest. Pro poslední polibek, pro rozloučení. „Ve městě byli drüs-
kellové a ti měli důvod, proč chtít Matthiase vidět mrtvého. Ale měli spadeno na
nás na všechny. Lidi žíznili po naší krvi a na ulicích byl hrozný binec.“
Pořád v duchu viděla krev na jeho košili, cítila pod prsty jemné strniště
v jeho zátylku. Právě mu začaly pořádně růst vlasy, husté a zlaté. „Neřekl mi,
kdo mu to udělal,“ dodala. Matthias ji tím nechtěl zatěžovat. Věděl, že by ve
svém žalu útočila. Ale mohl pochopit, že ji bude trápit záhada jeho smrti. My-
slela si, že její nová mise, práce se sítí Hringsa ve Fjerdě, osvobozování grišů,
ulehčí jejímu žalu a provinilosti, jenže se necítila o moc líp než na začátku
toto všeho. „Ničí mě to.“
„Ten pocit znám.“ Adrik si dal další doušek z lahve a škubl sebou.
„Pomsta, ta mě vedla na konci války. Chtěl jsem, aby Temnyj zaplatil za mou
paži, za životy mých přátel. Chtěl jsem, aby umřel.“
„Což se ti splnilo.“

119
 „A ruka mi přece nenarostla. A nikdo z přátel neožil.“
„S tím jsem mohla pomoct,“ řekla Nina a ulevilo se jí, když se Adrik svým
suchým, zdráhavým způsobem zasmál. Někteří grišové bledli při každé zmín-
ce její nové síly. Kdysi bývala smrtič, cítila pulz světa bijící současně s jejím
srdcem. Parem ji změnil. Cítila se jako podvodník, když seděla pod zlatou ko-
pulí v Malém paláci ve své rudé keftě. Nedovedla už manipulovat se živými,
neslyšela tok jejich krve ani zpěv jejich buněk. Ale mrtví ji poslouchali – a ona
měla za to, že slyší zase je. Koneckonců proto přišla do Gäfvalle.
Dopila čaj. Cítila, že Adrik čeká. Věděla, že nastal čas. Možná, že když
uloží Matthiase k odpočinku, osvobodí si srdce od toho břemene. Věděla je-
nom to, že takhle pokračovat nemůže.
Vstala. „Jsem připravena,“ oznámila, i když to nebyla pravda.
Vyjeli z tábora podél řeky.
Pověz mi nějaký příběh, Matthiasi. Potřebovala ho teď slyšet, potřebovala
vědět, že nějaká část něj s ní zůstane. Vyprávěj mi o své rodině.
Vyprávěj mi ty o své, Nino. Proč o ní nikdy nemluvíš?
Protože ji nikdy nepoznala. Vyrostla v domově pro nalezence, podobném
sirotčinci v Keramzinu. O jejích rodičích se nezachovaly žádné záznamy. Byla
jen další dítě, které se k nim dostalo bez dokumentů a bez minulosti. Kelečka,
tak tomu říkali – bedýnka od ovoce. Jméno dostala po jedné patronce domo-
va a nosila darované šatstvo, které přiváželi svázané ve velkých pytlech, pách-
noucí po chemikáliích, v nichž se vyvářelo, aby se zbavilo vší.
Byla jsi nešťastná, Nino?
Ne, Matthiasi.
Neměla jsi to v povaze, ani tehdy.
Teď už ano, pomyslela si. Jiskra, která v ní ještě hořela, se nemohla rovnat
jejímu žalu.
Tehdy ale nebyla nešťastná, navzdory povinnostem a nudným učebním
hodinám a jídlu, které sestávalo většinou ze zelí. Věčně tam vládl rámus, měla
společnost, hrály se hry. Ustanovila se oficiální vítačkou domova, zdravila pří-
chozí, vymýšlela jména novým dětem a nabízela svou hadrovou panenku Fe-
odoru každému, kdo potřeboval kamaráda první noc ve společných ložnicích.

120
 Kromě toho, personál s ní vždycky jednal laskavě. Pojď, Ninočko, řekni
nám, co je nového, říkávala baba Inessa a usazovala ji na stoličku v kuchyni.
Mohla cumlat chlebové kůrky a pozorovat ženy při práci.
Nině bylo teprve sedm let, když potkala svého prvního tyrana. Jmenoval
se Tomek a v domově všechno změnil. Nebyl nejvyšší ani nejsilnější, jen pros-
tě nejničemnější, ochotný mlátit a kousat i ty nejmenší sirotky. Měl-li někdo
hračku, rozbil mu ji. Když nějaké dítě tvrdě spalo, štípal ho, až se probudilo.
Jakmile se ocitl na obzoru někdo z personálu, byl jako mílius, ale sotva zmi-
zel, vrátil se kruťas Tomek.
Jako by jen čekali na vůdce, utvořila se kolem něj skupina násilníků – klu-
ci a holky, dřív hodní, dokud si nevypěstovali zálibu v slzách druhých. Nina se
jim snažila vyhýbat, jak se dalo, ale Tomek zřejmě cítil její štěstí jako kouř
z kuchyňského ohně.
Jednou ráno hned po slavnosti svatého Nikolaje dala baba Inessa Nině
pomeranč, aby se o něj rozdělila s ostatními dětmi. Nina kamarády varovala,
aby byli zticha, ale oni se hihňali a výskali, až se přišel Tomek podívat, co se
děje, a vyškubl jí pomeranč z rukou.
Vrať mi ho! křičela, zatímco zarýval prsty do voskové kůry pomeranče. Ten
je pro všechny!
Ale Tomek a jeho kumpáni se jen posmívali. Stejně jsi tlustá, řekl jí a strčil
do ní, až se svalila na zadek.
Nacpal si celý pomeranč do pusy a skousl, chechtal se a šťáva mu tekla po
bradě. A rozřehtal se ještě víc, když se Nina ke své velké hanbě rozbrečela.
„Koukejme, jak jsi rudá,“ zahuhlal ještě s plnou pusou. „Vypadáš jako
shnilé jablko.“
On a jeho kumpáni se nahrnuli kolem Niny a začali ji šťouchat do břicha,
do paží, do nohou. „Páni, ta je shnilá!“
Nina se bála, ale hlavně měla vztek. Jak se tak choulila na podlaze, ucíti-
la, jak se v ní něco pohnulo. Bylo to takové dlouhé, požitkářské protažení,
jako když se kočka vyhřívá na sluníčku. Veškerá dušnost a strach z ní vypr-
chaly, zdálo se jí, že cítí Tomkovy plíce, jak se nafukují a smršťují. Pevně se-
vřela pěsti.

121
 „Koukejte, jak –“ Tomek škytl. Pak se rozškytali i jeho kamarádi. Bylo to
legrační. Zpočátku. Přestali do Niny šťouchat. Dívali se po sobě a hihňali se
a do toho poplašeně funěli.
Škytání neustávalo. „Bolí to,“ vyjekl jeden a třel si hruď.
„Nemůžu přestat,“ postěžoval si další a schoulil se.
A tak to šlo dál, všichni škytali a kvíleli až dlouho do noci, jako shromáž-
dění nespokojených žab.
Nina přišla na to, že dokáže nejrůznější věci. Utěšit plačící dítě. Utlumit
bolest břicha. Uměla zařídit, aby Tomkovi teklo z nosu tak, až měl celou košili
mokrou od soplů. Občas se musela zarazit, než stačila provést něco hrozného.
Nechtěla být taky tyran. O pár měsíců později přišli do domova examinátoři
a odvedli Ninu do Malého paláce.
„Sbohem!“ volala, běhala po chodbách a loučila se. „Sbohem! Pořád mi
pište, prosím! A ty nezlob,“ varovala Tomka.
„Je to veselé děcko,“ pravila baba Inessa té grišovské ženě v červené keftě.
„Snažte se to v ní nezlomit.“
To nikdo neudělal, Nino. A nikdo nikdy neudělá.
Tím si nejsem tak jistá, Matthiasi. Válce se to nepovedlo. Ani zajetí. Ani
mučení. Ale ztráta, to je něco jiného, protože nemá konec, jen vzdálený hori-
zont, táhnoucí se dál a dál.
Nina to místo poznala, jakmile ho uviděla – houští stromů u řeky, kde se
zastavují pocestní a kde voda víří, jako by i řeka odpočívala. Tady, řekla si,
když sesedala a brala ze saní lopatu a krumpáč. Tady.
Kopání jí zabralo celé hodiny. Adrik jí pomoct nemohl, ale bránil aspoň vět-
ru, aby jí necloumal oblečením, a chránil lucernu, když začalo nebe tmavnout.
Nina netušila, jak hluboko má kopat, ale pokračovala, dokud se v kabátě
nezpotila, dokud neměla ruce samý puchýř a dokud jí ty puchýře nepraskly.
Když se zastavila a oddechovala, Adrik nečekal na její pokyn a začal uvolňo-
vat plachtu ze saní. Donutila se jít mu na pomoc, odsunout krabice a náčiní,
které zakrývaly jejich pravý náklad. Tady.
Matthias byl zabalený v tkanině zvlášť upravené výrobci z Malého paláce,
aby zabránila rozkladu těla, a posílené Leoniným uměním. Nina uvažovala, že

122
print-ne9bw-margin-0

ji rozhalí a ještě jednou pohlédne do milované tváře. Ale nesnesla představu, že

by uviděla nehybný, studený obličej a šedou kůži. Dost na tom, že si bude na-
věky pamatovat jeho krev na svých rukou, zranění pod svými dlaněmi, srdce,
jež přestávalo bít. Smrt měla být jejím přítelem a spojencem, ale stejně jí ho
vzala. Může se aspoň pokusit zapamatovat si ho takového, jaký býval.
Společně nemotorně skulili jeho tělo přes bok saní. Bylo velké a těžké.
Dopadlo do hrobu s příšerným žuchnutím.
Nina si přikryla tvář rukama. Nikdy nebyla Adrikovi vděčnější, že mlčí.
Matthiasovo tělo ležící v hrobě vypadalo jako kukla, jako by byl na počát-
ku, ne na konci. S Ninou si nikdy nevyměnili dárky ani prstýnky, neměli žád-
ný společný majetek. Byli tuláci a vojáci. Ale stejně ho tu nemohla nechat
jenom tak. Vytáhla z kapsy tenkou větvičku jasanu, hodila ji do hrobu a po ní
hrst uschlých rudých okvětních lístků tulipánů, které mu jejich krajané polo-
žili na hruď, když se s ním v Ketterdamu loučili.
„Já vím, že jsi o sladkosti nikdy nestál.“ Hlas se jí chvěl, když sypala do
hrobu hrstku karamel. Dutě zapleskaly. „Ale díky nim budu s tebou. Schovej
mi je, až se příště uvidíme. Já vím, že je nesníš.“
Věděla, co má následovat. Hrst zeminy. A další. Miluju tě, řekla mu a sna-
žila se nemyslet na nepříjemný zvuk hlíny, znělo to jako rachocení šrapnelu,
jako náhlé nápory deště. Milovala jsem tě.
Oči se jí zamlžily slzami. Už ho neviděla, přikryla ho hlína. Brzo bude
sněžit, možná dokonce tento večer. Sníh přikryje její dílo, bílý a neposkvrněný
pohřební rubáš. A až přijde jaro, sníh roztaje, najde si cestu půdou a odnese
Matthiasova ducha do řeky, k Djelovi. Konečně bude se svým bohem.
„Odvezeš sáně zpátky do tábora?“ zeptala se Adrika. Potřebovala ještě
něco říct, ale jenom Matthiasovi.
Adrik přikývl a vzhlédl k tmavnoucímu nebi. „Hlavně tu nezůstávej dlou-
ho. Blíží se bouře.“ To je dobře, pomyslela si. Jen ať sníh přijde brzy. Ať přikryje
naše dílo.
Klekla si na studenou zem a poslouchala slábnoucí klapot kopyt Adriko-
va koně. Slyšela proud řeky, cítila vlhkou zemi skrz těžkou vlnu svých sukní.
Voda slyší a rozumí. Led neodpouští. Fjerdská slova. Slova Djelova.

123
 „Matthiasi,“ zašeptala, pak si odkašlala a zkusila to znova. „Matthiasi,“
pronesla hlasitěji. Chtěla, aby ji slyšel, potřebovala tomu věřit. „Ach, u všech
svatých, nechci tě tu nechat. Nechci tě nechat nikde.“ Ale to nebyla oslavná
řeč, jakou si zasloužil hrdina. Aspoň tu mu mohla dopřát. Nina se dlouze
a rozechvěle nadechla. „Matthias Helvar byl voják a hrdina. Zachránil mě
před utopením. Oba nás udržel naživu na ledu. Přetrpěl rok v nejhorším vě-
zení na světě za zločin, který nespáchal. Odpustil mi, že jsem ho zradila. Bo-
joval po mém boku, a když mě měl opustit, obrátil se místo toho zády k jediné
zemi, jakou kdy poznal. Za to ho označili za zrádce. Ale on zrádce nebyl. Vě-
řil, že jeho země může být něčím víc, než byla. Žil se ctí a zemřel se ctí.“ Hlas
se jí zlomil, přinutila se to překonat. Chtěla být v tuto chvíli důstojná. Chtěla
mu dát aspoň to. „Nebyl vždycky dobrý člověk, ale měl dobré srdce. Velké,
silné srdce, které mělo bít ještě roky a roky.“
Červený ptáčku, nech mě jít.
Otřela si slzy z očí. První půlka jejího dluhu je tedy splacena. Odvezla ho
domů, do země, kterou miloval. Tato chvíle by si zasloužila nějak zdůraznit,
měl by zaznít zvon, zazpívat mu sbor, mělo by se stát něco, aby věděla, že je
čas říct poslední sbohem.
Ale ty jsi ještě neskončila, lásko.
„Ty s tím svým smyslem pro povinnost,“ zasmála se hořce.
Šepot v její hlavě zesílil. Nechtěla ho teď slyšet, tady ne.
Poslouchej, Nino.
Nechtěla, ale věděla, že se před tím nemůže déle skrývat – před hlasy mrt-
vých, které ji volaly z hory, skrz město, přes led. Hlasy žen, dívek, sklíčená srd-
ce. Něco se jim na tom kopci přihodilo.
Pomoz nám, volaly. Aspoň nás vyslechni.
Slova teď zněla jasně a utápěla Matthiasův hlas. Přestaňte, okřikla je. Ne-
chte nás být. Nechte mě na pokoji.
Ale mrtvé hlasy nepřestaly. Spravedlnost, žádaly, spravedlnost.
Nebyla to žádná halucinace. Nebylo to ani šílenství. Ten chór byl skutečný,
nepřivedl ji sem bez důvodu. Nina doufala, že výprava s Adrikem a Leoni bude
stačit, aby se začala hojit. Nestačila. Ale ty dívky na hoře se nenechaly odmítnout.

124
 Spravedlnost. Přivedly ji až sem – a potřebovaly, aby poslouchala je, ne
ozvěnu lásky, k níž se nemohla upínat.
Položila si ruku na srdce, bolest v ní propukla, led se poddal. Pod ním byla
jen temná voda, strašlivá bolest z vědomí, že Matthias je vážně pryč, strašlivé
pochopení, že už nikdy neuslyší jeho hlas.
Protože ten chór byl skutečný.
Ale Matthiasův hlas ne. Nikdy nebyl skutečný.
„Nikdy jsi tu nebyl,“ zašeptala a slzy se jí valily z očí jako vodopád. „Nikdy
jsi tu nebyl.“ Celou tu dobu chtěla věřit, že je pořád s ní, ovšem byl to jenom
její hlas, to ona mluvila do ticha, nutila se do života, když nechtěla nic jiného
než se vzdát.
Sbohem, Matthiasi.
Nikdo jí neodpověděl. Zůstala sama v tichu.

125
 9
Nikolaj

„MŮŽEME JE ODVOLAT,“ ŘEKLA Žeňa a přecházela sem a tam před

krbem. „Ještě není pozdě. Vyšleme posly a těm dívkám a jejich rodinám prostě
vzkážeme, že došlo ke změně plánů.“
Dnes ráno se shromáždili ve válečném kabinetu a Nikolaj objednal kávu
místo čaje. Zamiloval si ji během svých univerzitních dob v Ketterdamu. Ale
při svém vyčerpání a bolesti hlavy, která ho sužovala od včerejšího incidentu
v Balakirevu, by se nebránil ani něčemu ostřejšímu.
Incident. Jak velkorysé označení. Tolja mu popsal jeho výstup ve zvonici
do všech chmurných podrobností. Málem zabil jednoho ze svých nejcenněj-
ších generálů, jednoho z mála opravdových přátel, člověka, který mu dva roky
pomáhal řídit tuhle prokletou loď Ravku, který zachovával jeho tajemství
a o kterém věděl, že to dělá bez otázek. Málem zabil Zoju.
„Vzkážeme jim, že králi není dobře –,“ pokračovala Žeňa.
„To je to poslední, co bychom jim řekli,“ namítla Tamara.
„Tak jim oznámíme, že tu vypukla cholera nebo nás zaplavily splašky,“
ozval se Tolja.

126
 Tamara máchla rukama. „Čili budeme vypadat nerozhodně, slabě, nebo
vyhlásíme, že se naše hlavní město koupe ve výkalech?“
Zoja prozatím po celou schůzi mlčela, postávala se založenýma rukama
u samovaru. Udržovala si odstup. Věděl, že se jí musí omluvit, ale poprvé v ce-
lém jeho absurdním životě mu chyběla slova. A než se bude moct vypořádat
s tímhle nezdarem, je tu problém slavnosti, kterou tak důmyslně naplánoval –
a kterou si démon v něm zřejmě usmyslel zničit.
Nikolaj si dal další doušek hořké kávy, doufal, že mu pročistí hlavu. „Pod-
le mě teď máme zdroj, který jsme předtím neměli.“
Zoja k němu zalétla pohledem, jako by mu četla myšlenky. „Jestli zmíníš
toho odporného hubeného mnicha, tak já –“
„Užasneš nad mým důvtipem? Vlepíš mi vděčný polibek na tvář? Umístíš
pamětní desku věnovanou mému géniu?“
„Přitluču na palácovou zeď desku na památku tohoto dne, kdy Nikolaj
Lantsov přišel o rozum. Ten kluk je šílenec, fanatik. Uctívá člověka, který za-
čal občanskou válku a vyvraždil půlku Druhé armády.“
„Uctívá ideál. Toho se občas dopouštíme všichni.“
Zoja Nazjalenská se odvrátila, aby neviděl ublíženost v její tváři. Neškubla
sebou, její bolest se však nedala popřít. Nikolaj chtěl tu schůzi zastavit a jen…
nevěděl, co přesně chce, ale uvědomoval si, že když někoho málem zabije, není
dobré pokoušet se s ním druhý den diskutovat.
„Pak tedy do toho,“ rozhorlila se Zoja. „Uveďme bývalého člena knězovy gardy
do válečného kabinetu a vložme svou budoucnost do jeho umouněných rukou.“
„Není rozkošná, když se mnou souhlasí?“ zeptal se Nikolaj a vychutnával
si Zojino kabonění. Bylo to mnohem lepší než sledovat její přísný zraněný vý-
raz a vědět, že ho sám způsobil. Ale o chvíli později by se nejradši nakopl, když
Tolja přivedl mnicha do štábu a Zojin zachmuřený výraz se proměnil v poba-
vení.
„Veličenstvo,“ utrousil Juri upjatě. Byl tak vysoký, že se musel sehnout,
když vcházel, a tak vychrtlý, až to vypadalo, že ho odnese závan vzduchu. „Byl
jsem varován před tvým pokryteckým jazykem. Mluvil jsi o chlebu, a zatím
jsem strávil noc v něčem, co se rovnalo cele –“

127
 „V Kosatcovém salonku? Zařizovala ho má teta Ludmila osobně. Pravda,
dost nezřízeně si potrpěla na hnědofialovou barvu, ale cela, to mi připadá tro-
chu nevděčné.“
„Barva mi nevadila. Můj jemnocit urazily ty ozbrojené stráže. Takhle se tu
nakládá se všemi hosty?“
„Toljo,“ zašeptal Nikolaj, „myslím, že tě považuje za špatnou společnost.“
Opřel se v křesle a položil si předloktí na područky. „Juri, máš nepřátele. Ty
stráže tam byly pro tvou ochranu.“
Juri si odfrkl. „Tohle mí stoupenci nestrpí.“
A proto také Nikolaj poslal chléb, uzené sledě, ba i dobrý kvas lidem tábo-
řícím u městských hradeb, jako pozornost od koruny – lidé s plnými břichy si
tolik nestěžují. Pravda byla, že se mínil s Jurim včera setkat, jenže odpolední
zaměstnání ho připravilo o čas. A noc, no, ta ho připravila o mnohem víc.
„Juri, můžu ti představit –“
„Ne, nemůžeš. Přeju si mluvit o záležitosti Bezhvězdného a –“ Najednou
se Juri napřímil. Vykulil oči a brada mu klesla, když se rozhlédl po místnosti
a zřejmě mu došlo, kam se to dostal. Sepjal ruce jako sopranistka chystající se
ke zpěvu. „Ach,“ zalapal po dechu. „Ach. To jste vy. To jste vy všichni. Já…“
Obrátil se ke členům Triumvirátu a hluboce se uklonil. „Moj soverenje, je to
pro mě čest.“ Uklonil se podruhé. „Naprostá čest.“ A znovu. „Je to jako sen,
vážně.“
Nikolaj potlačil zaúpění. Co si to na sebe upletl? Zoja a Žeňa si vyměnily
zmatený pohled, a dokonce i David vzhlédl od své práce na tak dlouho, aby se
stačil popleteně zamračit.
„Nech toho klanění,“ obořila se na mnicha Zoja. „Vypadáš jako ropný vrt.“
„Velitelko Zojo Nazjalenská,“ vypravil ze sebe Juri přiškrceně. „Včera…
Neuvědomil jsem si to. Myslel jsem, že jsi jenom –“
„Jeden z králových lokajů?“ Zoja ignorovala Juriho protesty a pokračova-
la: „Uvědomuješ si, že každý člen tohoto Triumvirátu bojoval za občanské vál-
ky proti tvému milovanému Bezhvězdnému?“
„Ano, ano, jistě.“ Mnich si posunul brýle s drátěnými obroučkami výš na
dlouhém nose. „Ano. Ale, no, David Kostyk, velký výrobce, který vytvořil

128
první umocňovač pro samotnou Sanktu Alinu.“ David mu věnoval bezvýraz-
ný pohled a vrátil se ke čtení. „Zoja Nazjalenská, jedna z nejoblíbenějších vo-
jákyň Temnyje.“ Zoja se ušklíbla. „A pak, samozřejmě, Žeňa Safinová, první
krejčová, která nosí znamení požehnání Temnyje.“
Žeňa sebou škubla. „Požehnání?“
„Prosím?“ zeptala se Zoja a užuž zvedala ruce, aby buď přivolala bouři, nebo
zakroutila Jurimu krkem. Tamara sáhla po sekyrách. Tolja slyšitelně zavrčel.
Nikolaj zaklepal klouby na stůl. „To stačí. Všichni se uklidněte. Juri, pouš-
tíš se na půdu, které ani vzdáleně nerozumíš.“
Přes svou výšku mnich vypadal jako nemotorné děcko, které rozbilo má-
minu oblíbenou vázu. „Já… pardon. Nemínil jsem nikoho urazit.“
Žeňa pomalu vstala a kolem ní zavládlo ticho. „Kolik je ti let, Juri?“
„Osmnáct, moj soverenji.“
„Když jsem byla o rok starší než ty, poslal na mě Temnyj své netvory, stvo-
ření zrozená z moci, kterou tolik uctíváš. Měli chuť na lidské maso. Musel je
násilím zastavit.“
„Takže nebyl tak krutý –“
Žeňa zvedla ruku a Nikolaj s radostí viděl, že Juri zavřel pusu. „Temnyj
nechtěl, abych umřela. Chtěl, abych žila – takhle.“
„Tím větší hlupák,“ pronesl Nikolaj tiše. „Nechat naživu vojáka.“
Žeňa nepatrně přikývla. „Rozmysli si dvakrát, než použiješ slovo požehná-
ní, mnichu.“ Posadila se a založila si ruce. „Pokračuj.“
„Jenom chviličku,“ vmísil se do toho David a označil si prstem místo na
stránce v knize. „Jakže se to jmenuješ?“
„Juri Vedenen, moj soverenji.“
„Juri Vedenene, ještě jednou rozčílíš mou manželku a na místě tě zabiju.“
Mnich polkl. „Ano, moj soverenji.“
„Ach, Davide,“ rozplývala se Žeňa a vzala ho za ruku. „Ještě nikdy jsi kvů-
li mně nikomu smrtí nevyhrožoval.“
„Vážně ne?“ zabručel nepřítomně, políbil jí ruku a vrátil se ke čtení.
„Já jsem… Promiňte, jsem uchvácen.“ Juri se posadil, pak zase vstal, jako
by se nemohl rozhodnout. „Když si jen pomyslím, že jsem v komnatách, které

129
postavil Bezhvězdný osobně.“ Přejel prsty po černých švech, jež označovaly
Vrásu stínu na mapě. „Je to… úžasné pomyšlení. Tohle je hovězí kůže?“
„Myslím, že sobí,“ odpověděl Nikolaj.
„Pozoruhodné!“
„Počkat,“ ozvala se Zoja a zadívala se na něj přimhouřenýma modrýma
očima. „Řekl jsi Bezhvězdný osobně. Ne jeho předkové.“
Juri se obrátil od mapy s namyšleným úsměvem. „Ano, to jsem řekl. Vím,
že byl jenom jediný Temnyj, jeden muž veliké síly, který mnohokrát předstíral
svou smrt. Opatření proti omezeným myslím, jež by se mohly bát jeho výji-
mečné síly a dlouhého života.“
„A jak jsi dospěl k této teorii?“ zeptal se Nikolaj.
Juri zamrkal. „To není teorie. Já to vím. Temnyj mi to odhalil ve vizi.“
Zoja povytáhla obočí a Nikolaj měl co dělat, aby neprotočil panenky.
Místo toho spojil prsty do stříšky a zahučel: „Aha.“
Ovšem Juri se usmál ještě víc. „Já vím, myslíš si, že jsem blázen, ale já viděl
zázraky.“
Přesně proto ho sem Nikolaj přivedl. „Tuhle jsi říkal něco o tom, že se blí-
ží věk svatých. Co jsi tím myslel?“
„Jak jinak hodnotit zázraky, které se dějí po celé Ravce?“
„A je to tady,“ zabručela Zoja.
„Slyšeli jsme historky,“ reagoval Nikolaj klidně.„Jenže ty události mají rozum-
né vysvětlení. Žijeme v těžké době a lidé jsou náchylní k tomu, hledat zázraky.“
K Nikolajovu překvapení se mladý mnich posadil ke stolu a s vážným vý-
razem se nad něj naklonil. „Veličenstvo, já vím, že nejsi věřící člověk. Jenže lidé
věří, že ty události nejsou jenom fenomény, které čekají na vysvětlení. Věří, že
je to dílo svatých.“
„Je to dílo grišů,“ zdůraznila Zoja. „Možná ze Šu Hanu. Možná tvého
drahého přítele Aparátuse.“
„Ach,“ ušklíbl se Juri, „někteří lidé věří, že všechny staré zázraky byly dí-
lem grišů.“
„Pak to nazývejme Malá věda a skoncujme se vší pověrčivostí.“
„Smíříte se pak snáz s božským zásahem?“ zeptal se Juri a brýle se mu

130
zaleskly. „Jestli nazvu ta díla ‚tvoření v srdci světa‘, pomůže to? Já taky studo­
val grišovskou teorii.“
Zojiny oči byly tvrdé jako drahokamy. „Nejsem tu proto, abych diskutova-
la o teologii s násadou od koštěte.“
Juri se posadil rovně a tvářil se blaženě. „Svatí se vracejí do Ravky. A Bez­
hvězdný bude mezi nimi.“
„Temnyj je mrtvý,“ prohlásila Žeňa a Nikolaji neušlo, jak jí zbělely klouby
spojených rukou. „Viděla jsem hořet jeho tělo.“
Juri vyslal nervózní pohled k Davidovi, ale neodpustil si namítnout: „Ně-
kteří lidé věří, že Temnyj nezemřel ve Vráse a že jen čeká na šanci k návratu.“
„Já u toho byla taky, mnichu,“ pustila se do něj Zoja. „Viděla jsem ho sho-
řet na popel na pohřební hranici stravované plameny ohňostrůjců.“
Mnich na okamžik zavřel bolestně oči. „Ano. Jistě. To byl jeho mučednic-
ký čin a jeho tělo bylo zničeno. Ale síla Temnyje byla výjimečná, prastará.
Možná odešla a možná pořád žije někde ve světě a jeho duch s ní.“
Zoja stiskla rty k sobě a pevně si založila ruce na prsou, jako by se bránila
chladu.
Nikolajovi se nelíbilo, co slyší. Kousek té prastaré síly přežíval v jeho vlast-
ním těle – a pokud se dalo soudit podle poslední noci, každým dnem sílil.
„Myslíš si, že ty jednotlivé incidenty, ty domnělé zázraky, jsou spojeny
s Temnyjem?“ zeptal se.
„Ne!“ prohlásil mnich. Naklonil se ještě víc dopředu. Ještě kousek a brada
by se mu ocitla na stole. „Já to vím.“ Zvedl se a ukázal na mapu za nimi.
„Můžu?“ Rozhlédl se, naklonil se doleva a doprava, roucho mu zavlálo jako
křídla nepříčetného ptáka.
„Takhle vypadají přívrženci Temnyje?“ zašeptala Zoja. „Kdyby mu zůstalo
tělo, obracelo by se v hrobě.“
„Á, tady!“ Juri objevil malé vlaječky, které se daly připíchnout na kůži.
Mapy byly pokryty drobnými dírkami v místech, kam bývalí vůdci plánovali
vojenská tažení.
„Zemětřesení v Rjevostu, socha v Tsemně, střecha z myrhy v Arkesku, krvá-
cející zdi v Udově, růže v Adeně.“ Vypočítával domnělé zázraky jeden za druhým

131
a zabodával špendlíky do mapy. Pak ustoupil. „Začalo to tady, daleko na pobřeží,
v horách a u hranic, ale každým dnem je toho víc a víc a blíží se to k –“
„Vráse,“ dořekl Nikolaj. Vzorec byl jasně viditelný, vějíř se středem v Bez-
moří.
„U všech svatých,“ vydechla Zoja.
„Je to tam, kde –“ začala Žeňa.
„Ano,“ potvrdil Nikolaj, i když si toho z poslední bitvy moc nepamatoval.
Byl už nakažený netvorem, bojoval s ním o vládu nad svým vědomím. A vy-
hrával mnohem častěji než teď. Byl při smyslech v dlouhých záblescích, do-
konce i v proměněném stavu, a vyhledal pomoc u Aliny. Při posledním střetu
se dokonce pokusil pomoct jejich silám.
Dějiště zázraků postupovala k jedinému ústřednímu bodu, k místu, kde
kdysi bývala Vrása, kde si Temnyj vybudoval poslední stanoviště, kde se střetl
s Alinou Starkovou a zemřel její rukou. Vítězství. Aspoň tak to tehdy vypa-
dalo – sjednocená země, vyhlídka na mír a Nikolaj náhle a rychle zbavený dé-
mona, který s ním bojoval o moc. Věřil, že temnota v něm se rozplynula
v okamžiku smrti Temnyje. Věřil, že válka skončila.
A přece netvor povstal a znovu ho ovládl. Byl tam ten démon pořád, tížil
ho ve snech, stal se jeho neustálým společníkem, čekal na svou chvíli? Nebo jej
něco probudilo?
Nikolaj se díval na špendlíky rozmístěné po mapě. Byl v tom nějaký vzo-
rec, nebo Juri vidí, co chce vidět? A nehraje tenhle domněle naivní fanatik ně-
jakou závažnější hru?
„Nezlob se, Juri,“ řekl,„ale tvým cílem je, aby církev Ravky uznala Temnyje za
svatého. Máš všechny důvody pokusit se připsat tyhle události Bezhvězdnému.“
„Nemám důvod lhát,“ namítl Juri. „Je to pár dní, co se ve Vráse objevilo
znamení, jezero černého kamene, zapadající slunce.“
Zoja rozčileně vydechla. „Nebo geologická anomálie.“
Juri šťouchl kostnatým prstem do mapy. „To není jenom místo, kde
Bezhvězdný opustil život. Je to místo prastaré síly, místo, kde Temnyj poprvé
roztrhl svět a vytvořil Vrásu.“
„To nemůžeš vědět,“ máchla Zoja opovržlivě rukou.

132
 „Tuhle věc jsem studoval u knězovy gardy. Bylo to ve všech textech.“
„V jakých textech?“ zeptala se a Nikolaje napadlo, že si mnicha schválně
dobírá.
„V Knize Aljošově. V Sikurských žalmech. Ilustrované si to přečtete v Živo-
topisech svatých.“
„V dětské knize?“
„Bylo to svaté místo,“ stál na svém Juri. „Místo, kde svatého Felixe probod-
li jabloňovými větvemi, prastaré místo léčení a úžasné síly, kam se lidé přichá-
zeli očistit.“
Nikolaj se v křesle vzpřímil. „Očistit od čeho?“
Juri otevřel pusu a zase ji zavřel. „Nevyjádřil jsem se správně –“
„Ne, to ne,“ zpozorněl Tolja. „Mluvil o obisbaje. Viď, mnichu?“
„Já… já…“
„Nerad přiznávám svou nevědomost,“ zamračil se Nikolaj. „Lidi mnohem
víc pobaví, když ji odhalí sami. Ale co přesně je to obis… Jak to bylo?“
„Netuším,“ odpověděla Zoja. Žeňa pokrčila rameny, a dokonce i David
zavrtěl hlavou.
K Nikolajově překvapení promluvila Tamara.
„Obisbaja,“ opakovala. „Rituál hořícího trní. Víš, jak vznikla knězova gar-
da?“
„To jsou dětské povídačky,“ odbyla ji Zoja opovržlivě.
„Možná,“ uznal Tolja.
„Tak mi ten příběh vypovězte,“ pobídl je Nikolaj.
Tamara si založila ruce. „Co kdyby ses toho ujal, mnichu?“
Juri zaváhal a pak spustil: „Začíná to prvním králem Lantsovem, Jaromi-
rem Odhodlaným.“ Zavřel oči a jeho hlas nabral sebejistější tón, klidnou in-
tonaci. „Před ním nebyla krajina, která se měla stát Ravkou, o moc víc než hrst
válčících provincií vedených rozhádanými králi. Podrobil si je a sjednotil je
pod svým praporem s dvouhlavou orlicí. Ale vytrvalé invaze z Fjerdy na seve-
ru a Šu Hanu na jihu dostaly mladé království do stavu neustálé války.“
„To mi zní povědomě.“ Nikolaj tenhle příběh znal z vlastních školních la-
vic. Odjakživa ho skličovalo, že Ravka byla od svého zrodu ve válce.

133
 „Tehdy nebyla žádná Druhá armáda,“ pokračoval Juri. „Vojáci Ravky bojo-
vali a umírali stejně jako ostatní muži. Ale legenda tvrdí, že Jaromir postavil
na jednom kopci v Os Altě oltář –“
„Svou první královskou kapli,“ dodal Tolja.
Juri přikývl. „Mladý král se pomodlil ke všem svatým, kteří ho mohli sly-
šet, a druhý den dorazila k jeho dveřím skupina mnichů a nabídla mu, že
bude bojovat po jeho boku. Nebyli to obyčejní mnichové. V bitvě na sebe
mohli brát podobu zvířat. Bojovali ne jako lidé, ale jako nejrůznější tvorové –
vlk, drak, jestřáb, medvěd. Král slyšel o takových mniších historky, ale nevěřil
jim, dokud ty zázraky neviděl na vlastní oči.“
„Pořád nějaké zázraky,“ reptala Zoja.
„Ano.“ Juri otevřel oči. Zářil mu v nich zápal jako žhavé uhlíky. „Pořád.
Mnichové svolili, že budou bojovat za krále. Nežádali si zlato ani pozemky,
ale jen to, aby jeden z nich vždycky byl po králově boku a Ravka tak zůstala
navždycky věrná uctívání svatých. Mnichové se vrhli do boje a rozehnali ne-
přátele Ravky, zatlačili je a vybudovali hranice, které vydržely víceméně tisíce
let.“ Juriho hlas v zápalu vyprávění sílil, veškeré váhání se rozplynulo. „Ale bi-
tva trvala dlouho, a když bylo konečně po ní a oni se měli vrátit do své lidské
podoby, nešlo to. Jejich vůdce je přivedl na místo prastarého trnitého lesa
a tam podstoupili nebezpečný rituál: obisbaju. Ti, kdo ho přežili, se stali zase
lidmi, a jejich vůdce zaujal místo po boku Jaromira. Kněz, který zastával úřad
nejblíž králi, nakonec dostal titul Aparátuse a svatí vojáci, kteří ho obklopova-
li, se stali knězovou gardou.“
„Někteří lidé tvrdí, že první garda byli grišové,“ poznamenal Tolja.
Tamara si pohladila žraločí zuby, jež nosila na krku. „V té verzi ta zvířata,
kterými se stali, byla první umocňovače. Jejich duch posílil sílu mnichů.“
Nikolaj si Juriho prohlížel. Ta historka byla bezpochyby podivná, spíš vý-
mysl než skutečnost. Ale stejně… „Rituál k vyhnání zvířete z člověka. Co
přesně to obnášelo?“
Juri si postrčil brýle na nose, sebejistý učenec tím jediným gestem zmizel.
„Nevím přesně. Texty… si odporují.“
„Ty ve skutečnosti nejsi žádný buřič, že, Juri?“

134
 Mnich se nepatrně pousmál. „Myslím, že ne.“
„A přece jsi skončil u mých bran, nazýval mě zrádcem a zlodějem.“ Juri
měl aspoň dost slušnosti, aby stísněně poposedl. „Co tě tam přivedlo?“
„Svatí. O tom jsem přesvědčen.“
Nikolaj měl své pochybnosti. „Pověz mi o tom rituálu.“
„Proč?“ zeptal se Juri a zamračil se.
„Jsem král. Chci se pobavit.“
Mnich se zatahal za rozčepýřené vousy. „Podrobnosti neznám. Popisy
v textech si odporují a já ne… nemám povoleno…“
„Jsou to náboženské texty, že?“ uhodl Nikolaj. „Z knihovny knězovy gar-
dy. Nemáš tam už přístup.“
„Nemám.“ Bolest v jeho hlase byla přímo hmatatelná. Nikolaj měl pocit,
že rozumí. Bývaly doby, kdy nacházel útěchu jedině ve slovech. Žádná kniha
s ním nikdy neztratila trpělivost ani ho nenapomínala, aby seděl rovně. Když
jeho učitelé zoufale lomili rukama, byla to knihovna, kdo Nikolaje naučil
vojenskou historii, strategii, chemii, astronomii. Každý hřbet knihy předsta-
voval otevřené dveře šeptající Pojď dál, pojď dál. Zde leží krajina, jakou jsi ještě
neviděl. Zde je místo, kde se můžeš schovat, když budeš mít strach, kde si můžeš
hrát, když se budeš nudit, kde spočineš, když se ti svět bude zdát nepřívětivý. Juri
tu útěchu znal. Kdysi býval učenec. Možná by se jím rád zase stal.
Nikolaj vstal. „Děkuju ti, Juri. Hodně jsi nám pomohl.“
Mnich se pomalu zvedl. „Vážně? Takže propůjčíš své jméno naší žádosti,
Veličenstvo? Aparátus nemůže ignorovat králův hlas. Pokud se na něj obrátíš –“
„Popřemýšlím o tom, Juri. Byla to zajímavá debata. Prozatím tě nechám
odvést zpátky do tvých komnat.“
„Takže jsem pořád vězeň?“
„Jsi vítaný host a já nechci, aby ses zatoulal moc daleko. Možná bych ti
mohl zajistit přístup k nějakým písemným materiálům.“
Juri se zastavil, jako by si nebyl jistý, že dobře rozuměl. „K mým… knihám?“
„Možná.“
„To by bylo… Ale ne, musím se vrátit ke svým druhům, k věřícím tam za
hradbami. Nemůžeš mě tu držet –“

135
 „A taky se za nimi vrátíš. Ovšem musíme tě požádat, aby sis ještě nějaký
čas užíval naši pohostinnost. Mezitím zvážíme klady tvé věci.“
Juri zvedl bradu. „Kvůli Bezhvězdnému můžu čekat celou věčnost. Ale ne-
hraj se mnou žádné hry, Veličenstvo. Nepřišel jsem do hlavního města, abych
byl k smíchu nebo chytal lelky.“
„Lovy lelků jsem zrušil už dávno,“ zašklebil se Nikolaj.
Zoja protočila panenky a Tolja vypoklonkoval Juriho ze dveří a předal ho
dvěma palácovým strážcům.
Když byl Juri pryč, Nikolaj si šel zblízka prohlédnout špendlíky na mapě.
Po mnichově odchodu se v místnosti rozhostilo tíživé ticho, jako by se do-
vnitř vplížilo něco jiného, něco starého a bezejmenného.
„Ten kluk je blázen,“ ulevila si Zoja.
„Je to věřící,“ opravil ji Tolja. „To není totéž.“
„A já mám radši upřímně věřícího než člověka, jako je Aparátus,“ dodala
Žeňa.
„Jak můžeš říct takovou věc?“ podivila se Zoja. „Uctívá tyrana, vraha,
muže, který tě mučil.“
Žeňa si povzdechla. „Můžeme mu vyčítat, že ho přitahuje síla Temnyje?
Všem se nám to stalo.“
„Tehdy jsme nevěděli, co je zač.“
„Ne?“ Žeňa si upravila pásku přes oko. „Juri je vyjukaný kluk, hledá něco
většího, než je on sám, aby dal svému životu smysl. Lidé jako on jsou po celé
Ravce.“
„To mi právě dělá starosti.“
Tolja se posadil vedle sestry a Nikolaj zachytil pohled, který si vyměnili.
Teď nebyl čas na tajnosti. „Copak je?“
Tolja se napřímil v mohutných ramenou. „Na Juriho příběhu možná něco
je. Knězova garda nebyli vždycky jen lokajové Aparátuse. Byli to svatí bojov-
níci, sloužili i koruně. Když jsem byl mladší, po ničem jsem netoužil tolik jako
přidat se k nim.“
„A co ti v tom zabránilo?“ zeptal se Nikolaj. Nijak zvlášť ho to nepřekva-
pilo. Tolju i Tamaru vychovala církev a on si dobře uvědomoval, že kdyby

136
Alina Starková nedala Nikolaji coby králi požehnání, dvojčata by se nikdy
jeho strážci nestala.
„Nedovolili mi to,“ odpověděla za něj Tamara. „Ženy neberou.“
Tolja přikývl. „Nezbylo mi než zpochybnit svatý řád, který tvrdí, že chce
válečníka, a přitom odmítne takového bojovníka jako Tamaru.“
Jeho sestra si položila ruce na sekery. „Svatí s námi měli jiné plány.“
„Aha,“ řekl Nikolaj. „Ale co svatí naplánovali teď? Když jsem unikl ze síd-
la vévody Radimova v Ivetsu, kde jsi mě našla, Zojo?“
„Na husím statku u cesty do Vareny.“
Nikolaj bodl prstem do mapy. „Směr na severovýchod. Ale pokaždé, když
jsem unikl z paláce, zamířil jsem na severozápad. Pokaždé jsem se vydal stej-
ným směrem, jen se dostal o kousek dál. Co když se netvor snaží dostat na to
místo ve Vráse? Co když se ze mě chce osvobodit, stejně jako se já chci zbavit
jeho?“
„Nebo co když jsou ty údajné zázraky ve skutečnosti plán, jak tě vylákat
z paláce?“ opáčila Zoja.
„Do Vrásy? Proč?“
Zoja rozhodila rukama. „To nevím.“
„Ty ‚zázraky‘ začaly, když se démon ve mně probudil. Možná je spojený se
silou Temnyje, možná Juri plácá nesmysly, ale ten vzorec tu je. Něco se děje
a je to spojeno s místem ve Vráse stínu.“
„Není bezpečné opouštět palác –“ namítla Zoja.
„Žádná bezpečná místa nejsou. Už ne.“ To sám předvedl uplynulou noc.
„Žeňa mi namíchá silnější lektvar. David uková silnější řetězy. Vydám se na
pouť.“
„Do nějakého mystického trnitého lesa?“ zeptala se Zoja. „I kdyby kdysi
existoval, Vrása všechno vyhladila. Nic tam už není.“
Tolja vychrlil dlouhou řadu slov, z nichž Nikolaj pochytil jenom pár. Pak
dodal: „Ztracená víra, to jsou kořeny zapomenutého lesa, čekající, kdy zase za-
čnou vzkvétat.“
Zoja přimhouřila oči. „Dohodli jsme se, že se na schůzích nebudou reci-
tovat žádné básně.“

137
 „Je to ravská liturgie,“ namítl Tolja. „Je to z Knihy Aljošovy. Možná bys ji
znala, kdybys někdy zašla do kostela.“
„Jaký div, že jsem bez toho přežila takhle dlouho.“
„Toljo,“ přerušil je Nikolaj. „Budu potřebovat najít všechny texty o obisba-
je, jaké objevíš, a všechno, co je s tím spojeno. Nechci se spoléhat na jediného
učence, na Juriho.“
„Já nejsem žádný učenec,“ bránil se Tolja.
„Možná jsi jím byl v minulém životě,“ řekl Nikolaj.
„Jak to myslíš, jen na Juriho?“ chtěla vědět Zoja. „Snad nemyslíš vážně, že
pocestuješ s tím mnichem?“
Žeňa si na židli poposedla. „Bude to vypadat, že podporuješ kult Bez­
hvězdného. To se mi nelíbí.“
„Postaráme se, aby byl Juri zamaskovaný, a nemíním se vydat k Vráse pří-
mo,“ vysvětlil Nikolaj. „Možná něco zjistíme na dalších místech, kde se staly
zázraky. Ta cesta mi dá příležitost porozhlédnout se mezi poddanými, než si
vyberu nevěstu. Na obou hranicích se shromažďují vojska, objevují se noví fa-
lešní Lantsovové, chystají se vznést nárok na trůn. Naše pokladnice jsou
prázdné a spojenců máme málo. Nemůžu si dovolit ztratit podporu prostých
lidí. Zanedlouho ji budeme potřebovat.“
„A co když to všechno k ničemu nebude?“ zeptala se Žeňa. „Co když ti
Temnyj nechal tohle prokletí a žádné odpovědi se nenajdou?“
Zoja roztáhla dlaně na stole. „Co když se Juri dozví o netvorovi?“
„Pak se modleme, aby se mi ho povedlo umlčet a udržet to tajemství, než
se zajistí budoucnost Ravky. I bez dědice se dá zabezpečit trůn a postarat se,
aby země nezůstala ohrožená.“
„A jak přesně?“ povytáhla obočí Zoja.
„Vážně mi nezkusíš věřit, Zojo? Je to opojný pocit.“ Ten nápad dostal mi-
nulý týden, když dorazili od hraběte Kirigina a uvítal je Truchkin s Isaakem.
Zoja našpulila rty. „Mně se to vůbec nelíbí. Je tam spousta prostoru na
maléry.“
To Nikolaj věděl. Docházel jim čas a putování k Vráse zavánělo zoufal-
stvím. Nemohl popřít strach, který se ho držel, a pochyby v srdci. Co když se

138
jeho mysl rozpadne a jeho vůle s ní? Co když zase napadne někoho z přátel
a nebude u toho nikdo, kdo by ho zastavil? Co všechno by mohl provést li-
dem, které miluje? Světu?
Nemohl ty strachy popřít, ale odmítal se jim poddat. Nepředloží netvoro-
vi vítězství na stříbrném podnose.
Obrátil se k lidem shromážděným před sebou – svým rádcům, vojákům,
ke své rodině. Potřeboval, aby něčemu věřili, když ne Juriho historkám, pak
samotnému Nikolaji, člověku, jakým byl před Temnyjem a před válkou. Na-
rovnal si klopy sametového kabátu a zamrkal.
„Když se nic nemůže podělat, není to napínavé.“
Cítil, jak se netvor stáhl. Akce. Rozhodnutí. Ve chvílích jako tato si připa-
dal skoro jako dřív. Pokud se ta bytost chce zmocnit jeho duše, bude s ní sakra
tvrdě bojovat – a bitva začala tady, teď, odmítnutím odevzdat jakýkoli kousí-
ček svého ducha té hrůze, která se ho pokoušela stáhnout do temnoty. Udělá
to, co dělal vždycky: vrhne se kupředu a bude se modlit, aby naděje čekala
jako kořeny trnitého lesa – těsně pod povrchem.

139
 10
Nina

KDYŽ SE KONEČNĚ VYŠKRÁBALA na nohy, padl už soumrak.

Nebe bylo spíš šedé než purpurové, připomínalo temnou modřinu. Na
tvářích cítila vlhký vzduch. V lehkých závanech se začal snášet sníh.
Nezůstaly lehké dlouho.
Nina ještě nikdy nezažila, že by bouře nastoupila tak rychle. Vítr se rozfučel
a sníh obarvil celý svět na bílo. Gruzeburja. Dokonce i v Ravce měli pro tenhle vítr
jméno. Hrubián. Ne pro chlad, který přinášel, ale kvůli tomu, že člověka oslepil
jako surovec v nečisté rvačce. Nina váhala, jestli se má pustit za zvukem řeky zpát-
ky do tábora. Měla strach, že zabloudí moc blízko ke břehu a spadne do vody.
Vlekla se dál a šilhala do té běloby. Jednou se jí zdálo, že zaslechla Adriko-
vo volání a že zahlédla jasně žlutou vlajku, kterou vztyčil nad stanem, ale za
okamžik se to zase ztratilo.
Pitomče, pitomče, pitomče. Nebyla stavěná pro takováhle místa. Bez přístřešku
by v tomhle počasí nepřežila ani noc. Neměla na vybranou, musela jít dál.
Pak nějakým zázrakem vítr ustal, závěsy sněhu se roztáhly jako opona
a ona uviděla v dálce temný obrys. Tábor.

140
 „Adriku!“ vykřikla. Ale jak se blížila, neviděla žádnou vlajku, žádný stan,
jenom houpající se siluety hájku stromů – a ve sněhu před nimi mírný hrbo-
lek. Opsala kruh a vrátila se k Matthiasovu hrobu.
„No skvěle, Zeniková,“ povzdechla si. Je jí teprve osmnáct, tak proč se cítí
tak unavená? Proč všechno za ní vypadá jasné a všechno před ní pochmurné?
Možná sem nepřišla pochovat Matthiase a najít svůj nový cíl. Možná přišla do
toho ledu, do toho chladu a nemilosrdné krajiny umřít.
Žádní svatí ji nebudou zdravit na jasnějším břehu. Grišové nevěří v po-
smrtný život. Když umřou, vrátí se do tvoření v srdci světa. To pomyšlení ji na
duchu nijak neposilovalo.
Nabrala zase směr k táboru. Nezbývalo jí než začít šlapat. Ale než stačila
udělat krok, uviděla je – pět mohutných siluet na sněhu. Vlci.
„No jasně,“ ulevila si. „Matthiasi, ta tvoje země mi může políbit můj tučný
grišovský zadek.“ Vlci se kradli kolem ní, obkličovali ji, odřezávali jí ústupo-
vou cestu. Z hrudí se jim linulo tiché vrčení. Vlci byli pro drüskelly posvátní.
Možná vycítili Matthiasovu přítomnost. Nebo snad vyčenichali Ninu, grišu,
nepřítele. Nebo chutné, šťavnaté jídlo.
„Mažte pryč,“ nařídila jim fjerdsky. „Nechci vám ublížit.“ Nechci umřít.
Matthias byl nucen bojovat s vlky během svého roku v Branách pekel-
ných. Djel měl zvláštní smysl pro humor. Nina napjala prsty, cítila, jak se kost-
ní dýky hlásí o slovo. Na zvířata fungovaly stejně dobře jako na lidi. Odhrnula
si plášť, ucítila, jak se do ní zakousl mráz, ale uvolnila si tím brnění z kostních
úlomků na zádech. Byla jako svatá, obklopená svými relikviemi.
Dva vlci po ní skočili. Nina máchla rukama, kostní střepy vylétly a dvěma
čistými, tvrdými zásahy se zabodly do zvířecích těl. Vlci zakňučeli, zhroutili
se do sněhu a už se nepohnuli. Ten zvuk jí lámal srdce. Aspoň že to byla rych-
lá smrt, v co lepšího se dá koneckonců doufat?
Jenže zbylí vlci se už blížili. Na tom, jak se pohybovali, bylo něco zvláštní-
ho. Oči se jim leskly skoro oranžově, hrbili se a cukali sebou, jako by je pohá-
nělo něco jiného než hlad. Co je to s nimi? Na úvahy nebyl čas.
Skočili. Nina zaútočila. Tentokrát nezamířila tak dobře. Jeden vlk padl,
ale druhý se na ni vrhl a přistál na ní s takovou silou, až ji srazil do sněhu.

141
 Sevřel jí předloktí v čelistech, projela jí bolest. Ten vlk páchl něčím div-
ným. Vyjekla.
Uslyšela hlasité vrčení a věděla, že zemře. Všechna ta hezká slova pro
Matthiase. Kdo je vysloví pro mě?
Pak se cosi mihlo jako rozmazaná skvrna, vrazilo to do vlkova těla a uleh-
čilo jí od jeho váhy. Nina se překulila, tiskla si krvácející paži na prsa, lapala po
dechu. Vrazila ruku do sněhu, snažila se ránu vyčistit. Začínala se třást, jako
by vlčí kousnutí bylo jedovaté. Cítila, jak se v ní šíří záchvat, jako by se jí mělo
zastavit srdce. Viděla smrt všude kolem – Matthiasovo tělo dole v zemi, hřbi-
tov na severu, vypuknutí nákazy, úpadek země, rozklad všeho. V hlavě jí zněl
chór hlasů.
Tiskla si sníh k tvářím, chvěla se, zkoušela si vyčistit myšlenky, ale když
otevřela oči, pomyslela si, že ji jed připravil o rozum. Ve sněhu se rvali dva
vlci – jeden šedý, druhý bílý a mnohem větší. Váleli se a ten bílý svíral v čelis-
tech hrdlo šedého, avšak neskousl. Nakonec šedý ochabl a zaskučel. Bílý po-
volil stisk, menší vlk se stáhl a odplížil s ocasem staženým mezi nohama.
Bílý vlk obrátil k Nině zkrvavenou tlamu. Bylo to mohutné a dlouhé zvíře,
ale nekroutilo se a netřáslo jako ti šedí. Ty něco nakazilo, něco, co se dostalo
i do Ninina krevního oběhu. Tohle stvoření se však pohybovalo s přirozenou,
sebejistou grácií divokých tvorů.
Blížilo se k ní. Nina se zvedla na kolena, vztáhla ruce, aby ho zahnala,
chystala se vypálit další kostní šipku.
Pak zaznamenala jizvu, která se mu táhla podél žlutého oka.
„Trassele?“
Vlk zaškubal ušima.
Matthiasův vlk? To není možné. Jednou jí řekl, že když drüskell zemře,
jeho bratři vrátí jeho isenulfa zpátky divočině. Přišel sem Trassel hledat chlap-
ce, jehož miloval, aby s ním zůstal i ve smrti?
„Trassele,“ řekla něžně. Vlk naklonil velkou hlavu ke straně.
Nina uslyšela klapot kopyt. Než stačila pochopit, co se děje, vjela na mý-
tinu dívka.
„Zpátky!“ křikla a nasměrovala koně mezi Ninu a bílého vlka.

142
 Nině chvíli trvalo, než pochopila, co vidí – byla to ta vysoká dívka z kláš-
tera. Tentokrát ustrojená v kožených kalhotách a kožešinách, po zádech jí
spadal vodopád červenohnědých vlasů, tvář lemovaly dva dlouhé copy. Vypa-
dala jako královna válečníků – sylfa z ledu, jako vystřižená z fjerdských le-
gend. Zvedla pušku.
Trassel couvl a vrčel.
„Ne!“ vyjekla Nina. Mrštila po dívce kostní šipku, zasáhla ji do ramene.
Výstřel šel mimo. „Uteč!“ křikla na Trassela fjerdsky. Vlk klapl čelistmi, jako
by chtěl něco namítnout. „Djel commenden!“ houkla Nina. Slova drüskellů.
Trassel zafuněl, obrátil se a dlouhými skoky zmizel v bouři. Ještě předtím jí
věnoval poslední zklamaný pohled, jako by se mu nechtělo věřit, že po něm
žádá, aby utekl z boje.
„Co to provádíš?“ chtěla vědět vysoká dívka. Vyškubla si šipku z ramene
a zahodila ji do sněhu.
Nina kvílela vztekem. Matthiasův vlk, jeho rváč, jeho Trassel, si k ní nějak
našel cestu, a tahle hlupačka ho zahnala. Popadla ji za nohu a stáhla ji z koně.
„Hej!“ Dívka se pokusila Ninu odstrčit, očividně překvapená její silou, ale
Nina měla vojenský výcvik. Nebyla sice stavěná jako fjerdská bojovnice, síly
však měla dost.
„Tys ho zahnala!“
„Byl to vlk,“ houkla jí dívka do tváře. „Víš to, ne? Už tě kousl. Jenom proto,
že tě občas poslechne –“
„On mě nekousl, ty tupče. To byl ten druhý vlk!“
„Ten druhý… Přeskočilo ti? A odkud vůbec znáš povely drüskellů?“
Nina si uvědomila, že jí po tvářích tečou horké slzy. Možná už Trassela
nikdy neuvidí. Co když jí ho poslal Matthias? Zavolal ho sem, aby jí pomohl?
„Neměla jsi právo!“
„Nechtěla jsem –“
„To je fuk, co jsi chtěla!“ Vykročila k ní. „Neopatrná, bláznivá, pitomá.“ Nevě-
děla, jestli to říká té holce, nebo sama sobě, a nedbala na to. Bylo toho na ni moc.
Tvrdě do ní strčila a podrazila jí nohu.
„Nech toho!“ zavrčela dívka a svalila se.

143
 Ale Nina se nemohla zastavit. Chtěla dostat ránu. Chtěla ji oplatit. Po-
padla tu holku za límec.
Vyjekla, hruď jí náhle zaplavila bolest, jako by jí srdce sevřela pěst. Dívka
stála se zvednutýma rukama, v měděných očích se jí zračilo něco mezi hrůzou
a nadšením. Nina cítila, jak jí těžkne tělo, pohled se jí zamlžoval. Znala tenhle
pocit z výcviku korporálčika. Ta holka jí zpomaluje srdce.
„Griša,“ hlesla Nina.
„Já ne… nejsem.“
Nina se do té holky opřela vlastní sílou, cítila, jak její životní síla kolísá.
S posledními zbytky energie máchla prsty a z pochvy na stehně jí vyletěl kost-
ní střep. Zasáhl dívku do boku, jen lehce – a odrazil se do sněhu. Ale stačilo
to, aby ztratila koncentraci.
Nina se zapotácela dozadu, pokoušela se chytit dech a tiskla si ruce na
hrudní kost. Nikdo proti ní nenasadil sílu smrtiče celé roky. Zapomněla, jak
je to děsivé.
„Ty jsi griša,“ hlesla.
Dívka vyskočila na nohy a v ruce třímala nůž. „To nejsem.“
Zajímavé, pomyslela si Nina. Disponuje silou, ale neumí ji ovládat. Myslí si,
že čepel je něco víc.
Vztáhla ruce, aby zjednala klid. „Neublížím ti.“
Teď dívka nevykazovala známky váhání. Byla uvolněná, jako by se s ocelí
v ruce cítila jistěji. „Před chviličkou jsi rozhodně vypadala, že mi ublížit chceš.“
„No, to ano, ale vzpamatovala jsem se.“
„Snažila jsem se ti zachránit život! A co je ti vůbec po nějakém vlkovi? Jsi
horší než drüskell.“
Tohle by Nina nikdy nečekala, že uslyší. „Ten vlk mě zachránil před úto-
kem. Nevím proč. Ale nechtěla jsem, abys mu ublížila.“ Ta dívka je griša
a Nina ji málem zabila. „Já… jsem to kapku přehnala.“
Vysoká dívka schovala nůž zpátky do pochvy. „Kapku něco přehnat, to je
třeba vztekat se, když ti někdo sní poslední buchtu.“ Namířila na Ninu vyčí-
tavě prst. „Ty jsi šla po krvi.“
„Upřímně řečeno, kvůli poslední buchtě bych klidně zabíjela.“

144
 „Kde máš kabát?“
„Asi jsem si ho stáhla.“ Nina uvažovala, jak vysvětlit, proč to udělala, aniž
by musela mluvit o kostním brnění. „Možná mě přepadlo sněžné šílenství.“
„To existuje?“
Nina našla plášť, už málem pohřbený pod vlhkými bílými vločkami. „Jistě.
Aspoň v mé vesnici.“
Dívka si promnula svalnaté stehno. „A čím jsi mě to zasáhla?“
„Šipkou.“
„Tys po mně mrštila šipku?“ opakovala nevěřícně. „To je legrační.“
„Fungovalo to, ne?“ Ta šipka byla z lidské kosti, ale některé podrobnosti
bylo lépe vynechat. Nastal čas na protiútok. Nina se nasoukala do vlhkého
kabátu. „Uspala jsi stráže u kláštera. Tak ses dostala ven.“
Všechna dívčina sebejistota vyprchala, strach udusil její oheň jako bezo-
hledná vlna. „Nikomu jsem neublížila.“
„Ale mohla jsi. To je ve skutečnosti velice choulostivá práce. Mohla jsi ně-
koho dostat do kómatu.“
Dívka ztuhla ve vyjícím větru. „Jak to víš?“
Nina to měla rozmyšlené. Grišovské nadání se v této zemi rovnalo roz-
sudku smrti nebo něčemu ještě horšímu.
„Moje sestra byla griša,“ zalhala.
„Co… co se jí stalo?“
„To se na vyprávění uprostřed bouřky nehodí.“
Dívka zaťala pěsti. U všech svatých, že ale byla vysoká – a k tomu stavěná
jako tanečnice, samá šlacha a sval.
„Nesmíš nikomu říct, kdo jsem,“ vyhrkla. „Zabili by mě.“
„Já ti neublížím a nemíním s tím ani nikomu pomoct.“ Dívka se tvářila os-
tražitě. Zvedal se ostrý vítr. „Ale to je stejně fuk, jestli tady obě umřeme.“
Vysoká dívka se podívala na Ninu, jako by ji vážně přepadlo sněžné šílen-
ství. „Neblázni.“
„Chceš říct, že odsud najdeš cestu?“
„Ne.“ Poplácala svého koně po boku. „Ale Helmut ano. Nedaleko odtud je
lovecká chata.“ Znovu zaváhala a Nina si domýšlela, co se jí asi honí hlavou.

145
 „Uvažuješ, že mě necháš na milost sněhu,“ odhadla. Dívka provinile uhnula
pohledem, měla v něm cosi nemilosrdného. Nině se tím jaksi zamlouvala ještě
víc. „Možná to nepřežiju. A možná přežiju. A vem jed na to, že prvnímu, koho
potkám, řeknu o griše smrtičce, která žije v tajnosti mezi ženami v klášteře.“
„Já nejsem griša.“
„Pak ji výborně napodobuješ.“
Dívka prohrábla koňskou hřívu rukou v rukavici. „Umíš jezdit?“
„Když musím.“
„Jestli nechceš, vyspi se ve sněhu.“
„Umím jezdit.“
Dívka se jediným plynulým pohybem vyšvihla do sedla. Podala Nině ruku
a ta se nechala vytáhnout na koňský hřbet.
„Tobě chutná, viď?“ zafuněla dívka námahou.
„Když je co.“
Nina se jí chytila kolem pasu a brzy už jely narůstajícími závějemi.
„Abys věděla, mohli by tě zbičovat, že používáš tyhle rozkazy,“ poučila ji
dívka. „Djel commenden. Považuje se to za rouhání, když to neříká drüskell.“
„Dneska večer si dám modlitbičku navíc.“
„Ještě jsi mi neřekla, jak to, že ty povely znáš.“
Takže další lhaní. „Sloužil u nich jeden kluk od nás z vesnice.“
„Jak se jmenuje?“
Nina vzpomínala na bitvu v Ledovém paláci. „Lars. Myslím, že nedávno
umřel.“ A nikomu se po něm nestýská. Omotal ji bičem a dostal ji na kolena,
než dorazil Kaz Brekker.
Bílý svět se táhl dál a dál, zmrzlý a beztvarý. Když se teď Nina nepohybo-
vala, cítila ten chlad silněji, jeho váha ji tížila. Právě když ji začínalo napadat,
jestli dívka ví, kam jede, rozeznala skrz sníh temný obrys a kůň se zastavil.
Dívka se svezla na zem.
Nina ji napodobila, přistála na znecitlivělých a bolavých nohou. Odvedly
Helmuta do krytého přístřešku vedle chaty.
„Vypadá to, že jsme tenhle nápad neměly samy,“ povzdechla si. V oknech
malé boudy se svítilo, zevnitř zaznívaly dunivé hlasy.

146
 Dívka zkroutila otěže v rukou, stáhla si rukavici a pohladila koně po tla-
mě. „Nedošlo mi, že o tomhle místě ví tolik lidí. Uvnitř je někdo, kdo sem při-
šel přečkat bouři. Nebudeme tu v bezpečí.“
Nina o tom uvažovala. „Máš v sedlové brašně sukni?“
Dívka si zatáhla za opasek a záhyby kabátu vytvořily sukni, která jí zakry-
la kalhoty. Nina musela uznat, že to na ni udělalo dojem. „Co za triky máš ješ-
tě v rukávu? Nebo v sukních?“
Dívčiny rty zvlnil úsměv. „Pár dalších.“
Dveře boudy se rozletěly a ve světle se rýsovala mužská silueta se zbraní.
„Kdo je tam?“
„Nech to na mně,“ zamumlala Nina a křikla: „Ach, díkybohu. Bály jsme
se, že tu nikdo nebude. Pospěš, Inger!“
„Inger?“ hlesla dívka.
Nina se hnala ke dveřím. Zbraně, která na ni mířila, si nevšímala. Doufa-
la, že ten muž není opilý nebo podrážděný natolik, aby vystřelil na neozbro-
jenou dívku – či spíš na dívku, která vypadá neozbrojeně.
Vyšla po schodech se svou společnicí v závěsu a sladce se usmála na mo-
hutného muže. „Díky Djelovi, že jsme přece jen našly přístřeší na noc.“ Na-
hlédla mu přes rameno do chaty. Místnost byla plná mužů, bylo jich nejmíň
deset, všichni shromáždění těsně kolem ohně. Ninou projelo napětí. V téhle
situaci by raději viděla drüskelly, kteří nepijí a ve vztahu k ženám se řídí přís-
nými zásadami. Musela ale dělat jakoby nic. „A mezi džentlmeny, kteří nás
ochrání!“
„Co jste zač?“ zeptal se muž podezíravě.
Nina se kolem něj protlačila, jako by jí to tam patřilo. „No nemáme my
štěstí, Inger? Pojďme k ohni. A zavři dveře…“ Položila muži ruku na hruď.
„Promiň, jakže se jmenuješ?“
Zamrkal. „Anders.“
„Buď tak hodný a zavři ty dveře, Andersi.“
Vbelhaly se dovnitř a Nina s úsměvem čelila mužským pohledům. „Já to
věděla, že Djel povede naše kroky, Inger. Tvůj otec jistě tyto milé pány štědře
odmění.“

147
 Dívka se tvářila zmateně a Nina si už začínala myslet, že je s nimi konec.
Ale pak se jí tvář rozjasnila. „Ano! Ano, jistě! Můj otec je nesmírně štědrý, co
se týká mého bezpečí.“
„A vzhledem k tomu, že jsi zasnoubená s nejbohatším mužem v Overütu.“
Nina zamrkala na muže shromážděné u ohně. „No, myslím, že Djel vám, pá-
nové, tuto noc dopřál štěstí. Tak co, který z vás nám bude dělat hlídku?“
„Hlídku?“ zeptal se muž s huňatým oranžovým obočím u ohně.
„Přes noc.“
„Kočičko, já myslím, že ti přeskočilo –“
„Otec lady Inger je velice štědrý, ale nedá se čekat, že věnuje deset tisíc kry-
ddů každému z vás. Takže si musíte vybrat, kdo je shrábne.“
„Deset tisíc kryddů?“
„Tolik to bylo posledně, viď, Inger? Když jsme uvízly na tom zábavném
místě tam dole na jihu. Ale myslím, že teď, když jsi zasnoubená s nejbohatším
mužem v Overütu, by to mohlo být i dvakrát tolik.“
„Kdo má být ten ženich?“ zeptal se vousáč.
„Slyšel jsi o Bernhardu Bolleovi, co nadělal majetek na uzených pstru-
zích? A o Ingvaru Halsovi, který vlastní lesy od Elbjenu po Isenvee? No, tak
to jsou žebráci oproti Lennartu Bjordovi.“
„Lennartu Bjordovi?“ opakoval vousáč.
„To mi něco říká,“ ozval se někdo u krbu. Nina o tom dost pochybovala,
protože si ta jména právě vymyslela.
„Já je pozdravil jako první,“ hlásil se obr s puškou. „Spravedlivý by bylo,
abych tu odměnu dostal já.“
„Co je na tom spravedlivýho? Náhodou jsi stál u dveří!“
„Ach, nerozčilujte se,“ nasadila Nina učitelský tón, když se muži začínali
dohadovat, kdo se ujme hlídky. „Lennart Bjord bude mít maličkost pro každé-
ho z vás.“
Zatímco se muži přeli, Nina a „Inger“ se usadily do rohu zády ke stěně.
„To bylo ubohé,“ zuřila dívka, opřela si lokty o kolena a přetáhla si sukni
přes špičky bot.
„Co prosím?“

148
 „Udělala jsi z nás slabošky. Když se tak chováme, mužští nás pak považují
za nějaké křehotinky.“
„Na slabosti není nic špatného.“ Nině pomalu docházela trpělivost. Byla
vyčerpaná a prochladlá a dnes večer vykopala hrob svému milému. „Teď se na
nás aspoň dívají jako na dva pořádné pytle peněz, ne jako na dvě osamělé
bezbranné dívky.“
„Nebyly jsme bezbranné. Já mám pušku a nůž. A ty zas ty svoje směšné
šipky.“
„Máš v tom kabátě taky schovaných dvanáct paží? Protože jsme v menšině.“
Nina sice měla podezření, že by se vypořádala s nimi se všemi, ale to by musela
odhalit svou pravou sílu, a pak by jí nezbývalo než pohřbít i tuto dívku.
„Jsou nalití. Zvládly bychom je.“
„Neder se do rvačky, kterou nemůžeš vyhrát,“ odpověděla Nina popuze-
ně. „Hádám, žes musela trénovat v tajnosti a nikdy jsi neměla pořádného bo-
jového instruktora. Být silná neznamená být nedbalá.“
Šlachovitá dívka si přitáhla plášť k tělu. „Nenávidím to. Nenávidím, jak se
na nás dívají. Můj otec je taky takový. Myslí si, že žena, která chce bojovat nebo
lovit nebo se živit sama, je zvrácenost, muži pak nemají možnost ji chránit.“
Nina si odfrkla. „To je pro ně vážně tragédie. A co na to říká tvá matka?“
„Má matka je dokonalá manželka, až na to, že otci nedala žádné syny.
Dělá, co jí přikáže.“ Dívka si povzdechla. Najednou vypadala unavená, zápal
z boje a bouře vyprchal. Její vlasy – výjimečné barvy podobné stromům na
podzim, kaštanová, rudá a zlatá – se jí vlhce lepily na snědé tváře. „Nemůžu jí
to vyčítat. Tak svět funguje. Má strach, že se ze mě stane vyvrhel.“
„A tak tě poslali do kláštera uprostřed pustiny?“
„Kde se nezapletu do žádného maléru a neztrapním je před jejich přáteli.
A netvař se, že si myslíš něco jiného. Viděla jsem, jak se na mě díváš, když jsi
nám pomáhala tam na té pasece.“
„Byla jsi převlečená za vojáka. Zaskočilo mě to, to se dalo čekat.“ A muse-
la si svou masku udržet, nepřátelit se s grišou – která by ji mohla dostat blíž
k továrně. „Pokud sis nevšimla, cestuju sama, vydělávám si na živobytí.“
„To je něco jiného. Jsi vdova.“

149
 „Nemusíš to říkat tak závistivě.“
Dívka si promnula čelo. „Promiň. To jsem přehnala.“
Nina si ji prohlížela. Výrazné lícní kosti, rovný nos, v té tváři bylo něco ne-
smiřitelného. Jen plné rty naznačovaly měkkost. Byla to vyzývavá tvář tvrdo-
hlavé bytosti. Krásná tvář.
„Nelišíme se od sebe tak moc, jak by sis možná myslela.“ Nina pokývla
hlavou k mužům, kteří teď soupeřili v páce o právo na štědrou odměnu, již ni-
kdy neuvidí. „To strach, ten nutí tvého otce jednat, jak jedná. Ten nutí muže
stanovovat hloupá pravidla o tom, že nesmíme cestovat samy nebo jezdit na
koni, jak by se nám zlíbilo.“
Dívka potlačila smích. „Čeho by se měli bát? Svět jim přece patří.“
„Ale představ si, čeho všeho bychom dosáhly, smět dělat to, co dělají oni.“
„Kdyby se opravdu báli, nemusela by ses culit a šňořit se.“
Nina na ni mrkla. „Culit se jsi mě už viděla. A až se jednou rozhodnu na-
šňořit, kecneš si z toho na zadek.“
Dívka si tiše odfrkla. „Já jsem Hanne.“
„Ráda tě poznávám,“ kývla Nina. „Já jsem Mila.“ Dnes večer napovídala
spoustu lží, a přece se jí jaksi zajídalo představit se falešným jménem.
„Nebudeme doopravdy spát, že ne, Milo?“ Hanne se zatvářila vědoucně.
„Ani náhodou. Budeš držet ruku pořád na dýce a já si vezmu první hlídku.“
Nina si sáhla na rukáv a uklidnilo ji, když ucítila kosti lemující látku. Za-
hleděla se do tancujících plamenů.
„Odpočiň si,“ nařídila Hanne a uvědomila si, že se poprvé po mnoha mě-
sících usmívá.

150
 11
Zoja

PŘÍPRAVY NA NIKOLAJOVU VELKOU výpravu do dějišť zázraků si

vyžádaly několik dní plánování králova personálu. Bylo třeba zajistit proviant,
připravit vozidla do proměnlivého počasí, nabalit vhodné oblečení a rozeslat
dopisy šlechticům a správcům měst, která hodlali navštívit. Zoja se přistihla,
že se na všechny utrhuje víc než obvykle. Věděla, že kolují řeči, že má jednu ze
svých nálad, ale k výhodám vládnutí patřilo i to, že nemusela svá slova obalo-
vat medem. Dělala svou práci. Dělala ji dobře. Pokud její studenti, sluhové
a druhové grišové nesnesou pár úsečných odpovědí, pak si vybrali zatraceně
špatnou zemi.
Snad by se dokázala uvolnit, kdyby všichni nebyli tak hrozně pomalí. Ale
nakonec byly vozy přece jen naloženy, kočár připraven a eskorta vyslána na
cestu, aby prozkoumala stav cest před královským průvodem. Konkrétní tra-
sa se držela v tajnosti, avšak Nikolajův lid brzy zjistí, že se král vydal do kraje,
a bude houfně hlídat, aby zahlédl svého zlatého válečného hrdinu.
Zoja nevěděla, co si má myslet o historkách toho mnicha o trnitém lese
a o vyprávění dvojčat o knězově gardě a obisbaje. Něco v ní věřilo, že je bláhové

151
upínat naděje k takové výpravě, ke žvanění fanatika, který očividně věří ve svaté
a veškerou pompu a nesmysly kolem nich.
Říkala si, že to putování prospěje koruně a Nikolajovu postavení, ať na-
jdou, co najdou. Říkala si, že jestli to všechno bude k ničemu, přijdou na ně-
jaký jiný způsob, jak přečkat příštích pár měsíců, jak uklidnit své spojence
a udržet nepřátele v mezích. Říkala si, že vládu třímá pořád skutečný Nikolaj,
ne netvor, jehož viděla tu noc ve zvonici.
Ale Zoja dosud přežila jedině díky tomu, že byla upřímná sama k sobě, tak-
že si musela přiznat, že v ní číhá další strach – mimo úzkostí, jež doprovázely
přípravy na tohle putování, mimo martyrium při pohledu do očí démona,
v nichž viděla jeho hlad. Bála se toho, co asi najdou ve Vráse. Co když ti servilní
hlupáci, kteří uctívají Bezhvězdného, mají ve skutečnosti pravdu a tyhle bizarní
události předznamenávají návrat Temnyje? Co když si nějak našel cestu zpátky?
„Tentokrát na něj budu připravena.“ Zašeptala ta slova do tmy pod stře-
chou komnat, jež kdysi obýval Temnyj, v paláci, jejž postavil od základu.
Nebyla už naivní holčička, která se zoufale touží při každé příležitosti před-
vést. Byla generál s dlouhým seznamem mrtvých za sebou a ještě delší pamětí.
Strach je jako fénix. Slova, která jí řekla před lety Lilijana a která Zoja
mnohokrát opakovala jiným. Můžeš ho vidět tisíckrát shořet a stejně se vrátí.
Nenechá se ovládnout vlastním strachem. Takový luxus nemá. Možná ano,
pomyslela si, ale to ti nezabránilo se Nikolajovi od té noci ve zvonici vyhýbat. Ne-
snášela tu křehkost v sobě, nesnášela, že si teď drží Tolju nebo Tamaru poblíž,
když krále na noc připoutává k posteli, že je ve střehu dokonce i ve schůzov-
ních místnostech, jako by čekala, že pohlédne přes jednací stůl a uvidí, jak se
jeho oříškové oči lesknou černě. Její strach byl jalový, neproduktivní – a tušila,
že by se netvorovi zamlouval.
Když konečně nadešlo ráno jejich odjezdu, sbalila si malou truhlu. Na
rozdíl od zavazadel, která jí sluhové připravili na keftu a cestovní oblečení,
bude tohle zamčené. Ukrývalo Nikolajova pouta, dvakrát zpevněná a s no-
vým zamykacím mechanismem, který se učila ovládat celé hodiny. Okovy byly
povzbudivě těžké, stejně se jí však dýchalo líp, když do jejích komnat dorazila
Žeňa s Davidem.

152
print-ne9bw-margin-0

Zoja si prohlížela malou lahvičku, kterou jí Žeňa podala. Byla opatřena

skleněnou zátkou. „Stačí to?“
„Bohatě,“ odpověděla Žeňa. „Těsně před spaním mu dej jedinou kapku
a v případě potíží dvě. Víc už by ho mohlo zabít.“
„Dobře, že to vím. Královraždu nemám na seznamu oblíbených zločinů.“
Ženiny rty se prohnuly úsměvem. „Chceš říct, žes nikdy neměla chuť Ni-
kolaje zabít?“
„To jistě měla. Jenom nechci, aby to prospal.“
Žeňa jí věnovala další lahvičku, tentokrát kulatou a červenou. „Tímhle ho
ráno vzbudíš. Stačí to otevřít a přidržet mu to pod nosem.“
„Co to přesně je?“
„Destilovaná jurda a čpavek. V zásadě velice rychle působící stimulant.“
„To není přesné,“ ozval se David. „Funguje to –“
Zoja zvedla ruku. „Mně to takhle stačí.“
Žeňa přejela prsty po vyřezávané truhle. „Nebude to pro něj lehké. Bude
to trochu, jako by se každý večer utopil a každé ráno ho oživili.“
Zoja zabalila lahvičky do látky a opatrně je uložila do truhly, ale když se
chystala zamknout víko, položila jí Žeňa dlaň na ruku.
„Udělali jsme to sedativum nejsilnější, jak to šlo,“ zdůraznila. „Ale pořádně
nechápeme, co se vlastně snažíme ovládnout. Možná s ním nebudeš v bezpečí.“
Zoja to věděla líp než kdo jiný. Viděla hrůzu, která číhá v Nikolajovi, tak
zblízka, že ji nemohla popřít. „A co mi radíš?“
K jejímu překvapení Žeňa navrhla: „Mohla bych jet já.“
David stiskl rty do úzké čárky a Zoja pochopila, že to už probírali a že to
Žeňa myslí vážně. V krku se jí udělal knedlík, jen však povytáhla obočí. „Že
bys byla tak dobrá v boji? Nikolaj s sebou potřebuje mít bojovníka.“
„Ničevojové nechali své znamení i na mně, Zojo. Chápu volání té temnoty.“
Zoja zavrtěla hlavou, odtáhla ruku a schovala si klíč do kapsy. „Na takový
boj nejsi připravená.“
Ozvalo se zaklepání, obrátili se a uviděli ve dveřích Toljovu mohutnou
postavu. „Kočár čeká.“ Zavolal přes rameno: „A Tamara se loudá!“
„Neloudám,“ zahudrala sestra zpoza něj. „Moje stará je jenom nevrlá.“

153
 Zoja nakoukla za Tolju a viděla, že Tamara drží za ruku Naďu a očividně
se ji pokouší pozvednout na duchu.
„Mám na mrzutost nárok,“ zabručela Naďa. „Ty odjíždíš. Můj bratr je ně-
kde ve Fjerdě a po mně se žádá, abych postavila prototyp ponorky, která ne-
bude fungovat, pro večírek, na který se mi nechce.“
„Vrátíme se, než se naděješ,“ ujišťovala ji Tamara. „A přivezu ti dárek.“
„Kéž by to byly nové brýle.“
„Uvažovala jsem o něčem romantičtějším.“
David se zamračil. „Co je romantičtějšího než brýle?“
„Jsme připraveni,“ oznámila Zoja. Předala Toljovi truhlu. „Žeňo, často mi
hlas, jak se nám ozývají královské nápadnice a co bezpečnostní přípravy. Já
budu posílat zprávy prostřednictvím naší sítě.“ Zaváhala. Měla veliké nutkání
Žeňu obejmout… a pro jednou se mu poddala.
Cítila na sobě Toljův nevěřícný pohled a vnímala, jak Žeňa nejprve pře-
kvapeně ztuhla a pak opětovala její objetí.
„Opatruj se,“ zašeptala Zoja. Opatruj se. Jako by to bylo nějaké zaklínadlo.
„Hrozí mi jedině, že se přecpu při plánování jídelníčku,“ zasmála se Žeňa.
Odtáhla se a Zoju zděsilo a dojalo zároveň, když v jejím jantarovém oku uvi-
děla slzy. „Vážně si myslíš, že existuje nějaká léčba?“
„Musím tomu věřit. Ravka by nepřežila další přechod moci, další puč, dal-
ší válku. Nikolaj je nesnesitelný, ale je jediná možnost, jakou máme.“
„Je to dobrý král,“ řekla Žeňa. „To já poznám. Přivez nám ho zpátky celého.“
„Přivezu,“ slíbila Zoja, i když nevěděla, jestli je v jejích silách ten slib splnit.
„A dej na sebe pozor, Zojo. Ravka potřebuje i tebe.“
Zoja cítila, jak ji pod víčky podezřele pálí, a spěchala ze dveří, než se situa-
ce stane plačtivější, než by snesla.

Cestovali v luxusu, obklopeni eskortou a vojáky s vlajkou s dvouhlavou orlicí.

Juriho vezli v kočáru, izolovaného s Toljou. Ti dva pročítali staré svitky a nábo-
ženské texty a hledali informace o obisbaje. Další kočár byl plný knih, které se-
brali z knihoven ve Velkém paláci a Malém paláci – a několika dalších, jež
Tamara získala v tajnosti z katakomb knězovy gardy – učená pojednání vázaná

154
v kůži, rozpadající se zpěvníky, dokonce i staré dětské knihy, ilustrace toho, co
mohlo být trnitým lesem, namalované na okrajích žloutnoucích stránek.
Přestože Juri lomil rukama a plačtivě protestoval, přiměli ho odložit černé
roucho a vzít si běžnou hrubě tkanou mnišskou kutnu, aby putoval nepo-
znán. K cestě se však dal přesvědčit snadno. Věřil, že tajným účelem této vý-
pravy – návštěvy míst, kde se staly zázraky, a Vrásy – je rozhodnout, zda je
možno Bezhvězdného prohlásit za svatého a na místě jeho mučednické smrti
vybudovat kostel.
„Ale aby se to mohlo stát,“ upozornil ho Nikolaj, „potřebuju vědět všech-
no, co zjistíš o obisbaje – o rituálu, o poloze trnitého lesa, všechny podrobnos-
ti očištění.“
Při posledním slově se Jurimu rozsvítily oči. „Očištění,“ opakoval. „Návrat
k pravé víře. Znovunastolení víry lidí.“
Zoja věděla, o co Nikolajovi jde. Doufal, že je mnichův výzkum dovede
k rituálu, který by ho zbavil netvora. Ale i kdyby se jim to povedlo, musela
uvažovat, kde by to všechno končilo.
„Co s ním uděláš, až bude po všem?“ zeptala se Nikolaje. „Lidé se budou
otevřeně bouřit, jestli se vážně pokusíš udělat z Temnyje svatého. Mohl bys
vyvolat svatou válku a dát Aparátusovi perfektní příležitost, aby se ti otevřeně
postavil – a on to udělá pod Alininým praporem.“
„Najdeme nějaký kompromis,“ odpověděl jí tehdy Nikolaj. „Vybudujeme
Jurimu hezkou, útulnou poustevnu, aby připravil pojednání o dobrých činech
Temnyje a využil všechny knihy, které potřebuje. Řekneme mu, že se ta zále-
žitost musí předložit lidem. Pošleme ho na Ostrov divů, aby šířil evangelium
Bezhvězdného.“
„To mi podezřele připomíná exil.“
„Ty říkáš exil, já říkám dlouhá dovolená.“
„Měli bychom ho poslat do Ketterdamu kázat Kazu Brekkerovi a ostat-
ním lotrům,“ navrhla Zoja.
Nikolaj sebou škubl. „Tam by se jistě stal mučedníkem.“
Král se na cestu po své zemi naposled vydal bezprostředně poté, co byl
Temnyj poražen. Tehdy vyplnil prázdnotu, která zbyla po jeho vyhnaných

155
rodičích, a nastoupil na trůn. Místo aby zůstal v hlavním městě, jak očekávala
aristokracie, se Nikolaj vypravil na cesty a neúnavně putoval. Zoja tehdy krá-
le ještě moc neznala a rozhodně mu nedůvěřovala. Chápala, že představuje
nejlepší naději na přežití zničené země, a byla ochotna připustit, že za občan-
ské války prokázal důvtip, ale přece jen to byl Lantsov a jeho otec nepřinesl
Ravce nic než trápení. Zoja tehdy netušila, jestli nový král není jen pohledná
a výřečná nadcházející katastrofa.
Ale Nikolaj dokázal to, co se povedlo málokomu. Překvapil ji. Posílil hra-
nice Ravky, vyjednal nové půjčky s Kerchem, obnovil vojenské základny a flo-
tilu, již vybudoval za svého tajného života coby pirát Sturmhond, použil
k tomu, aby čelil Fjerdanům na moři. Navštěvoval města a městečka, rozdělo-
val jídlo, mluvil s místními vůdci a šlechtici, nasazoval každou unci svého pů-
vabu, aby si získal jejich podporu a veřejné mínění po zkáze Vrásy. Když se
konečně vrátil do Os Alty, vytvořil novou vlajku se sluncem vycházejícím za
lantsovovskou dvouhlavou orlicí a nechal se Aparátusem korunovat v nově
postavené královské kapli. Zoja cítila záchvěvy jisté naděje.
Tehdy tvrdě pracovala s Triumvirátem, snažila se znovu vybudovat Dru-
hou armádu a naplánovat její budoucnost. Někdy se cítila hrdá a plná nadše-
ní, ale jindy si připadala jako děcko, které si hraje na vůdce. Bylo to trýznivé
a vzrušující, vědět, že společně stojí na prahu něčeho nového.
Ale teď, zatímco putovali od města k městu, Zoja pochopila, že úkol sjed-
nocení Ravky a vybudování nového základu Druhé armády byla ta snadná
část. Vytvořit zemi novou budoucnost se ukázalo jako mnohem těžší. Nikolaj
celý život čekal, až bude vládnout, a připravoval se na to, ale zatímco toužil po
změně, Ravka se jí bránila. Jeho reformy desátků a zákonů týkajících se vlast-
nictví půdy vzbudily u šlechty nevoli. Ano, vazalové by měli mít svá práva, na-
mítali, časem. Král zachází moc daleko a postupuje moc rychle.
Zoja věděla, že Nikolaj vnímá odpor, který proti němu vzrostl, a že ho
chce tímto výletem zmírnit. Dny byly zasvěceny putování a získávání přízně
prostých lidí pomocí představení a darů v podobě mincí nebo jídla. O veče-
rech se jejich výprava věnovala návštěvám šlechticů a místních správců a velko-
lepým hostinám, táhnoucím se hluboko do noci. Po jídle se Nikolaj sešel

156
o samotě s pánem domu, probral s ním reformy, požádal o pomoc, uhladil pír-
ka rozčepýřená problémy spojenými se změnami. Občas požádal Zoju, aby se
k nim připojila, i když netoužila po ničem jiném než padnout do postele.
„Co je mi po něm?“ reptala na dače barona Levkina v Kelinku. „Tvůj šarm
na něj stačí.“
„Oni potřebují vidět mého generála,“ namítl.
To byla pravda. Šlechtice pořád okouzlovala vyprávění o válce a síle Dru-
hé armády. Ale Zoja taky věděla, že její přítomnost – byť nabroušená a mrzu-
tá – změnila atmosféru v místnosti, spíš než vyjednávání připomínal rozhovor
přátelskou rozmluvu. I proto Nikolaj zoufale potřeboval královnu. A tak se
snažila udržovat úsměv a být příjemná a občas se vyjádřila na téma grišov-
ských sil, když někoho napadlo se zeptat. Vyčerpávalo ji to.
„Jak to děláš?“ vyštěkla na Nikolaje jednoho večera, když opustili zvlášť
plodné posezení s vévodou v Grevjakinu. Šlechtic si umínil odmítnout Niko-
lajův návrh využít jeho pole na výrobu bavlny, šlo mu o návrat starých způso-
bů. Celý jeho dům byl plný mistrných řezbářských děl a ručně tkaných látek,
připomínek prostých dob, kdy se dalo spolehnout na to, že vazal bude pro své-
ho pána vyrábět hezké věci a zdvořile mlčky hladovět. O dvě hodiny a několik
sklenek silného alkoholu později se už starý vévoda hlučně chechtal Nikolajo-
vým vtipům a souhlasil, že dva ze svých statků vyčlení pro výrobu bavlny. Po
další hodině slíbil, že dovolí, aby na jeho pozemcích vyrostla nová přádelna
a čistička bavlny. „Jak to děláš, že změní názor a ještě ti za to poděkují?“
Nikolaj pokrčil rameny. „Coby šlechtic opovrhuje komercí, ale zamlouvá
se mu představa, že je velký dobrodinec. A tak jsem ho jednoduše upozornil,
že při všem tom čase a penězích, které jeho pracovníci ušetří, budou mít mož-
nost věnovat se těm cetkám, jež tolik miluje. Jeho panství se stane střediskem
umělců a řemeslníků – nový svět rozvine ten starý, místo aby ho nahradil.“
„Ty tomu vážně věříš?“
„Kdepak. Jeho vazalům zachutnají peníze a vzdělání, začne jim vrtat hla-
vou, že si vybudují vlastní život a podnikání, místo aby žebrali o blahovůli
svého pána. Ale to už bude pozdě. Pokrok je jako řeka. Jak se jednou spustí,
nedá se zadržet.“

157
 „Ale já myslela ještě něco jiného,“ řekla Zoja, zatímco je Tolja vedl do po-
kojů vyhrazených Nikolajovi. „Jak děláš tohle?“ Mávla rukou ke koruně na
jeho zlaté hlavě a pak dolů až k dokonale naleštěným botám. „Celé dny na ces-
tě, nevyspaný.“ Ztlumila hlas do šepotu. „Každou noc jsi nadrogovaný, hostíš
v sobě nesmrtelného vnitřního démona. Ale stejně pořád vypadáš čerstvý
a spokojený. Vsadím se, že kdyby o to vévoda požádal, klidně s ním budeš
hrát ještě hodinu karty a vyprávět válečné příhody.“
„Má práce to vyžaduje, Zojo. Vládnutí nejsou jenom vojenská vítězství.
Neznamená to ani vydat správné zákony a dohlížet, aby se dodržovaly. Jde o ty-
hle chvíle, o muže a ženy, kteří se rozhodli vložit své životy a živobytí do našich
rukou.“
„Jen přiznej, že potřebuješ být milovaný, stejně jako oni tě potřebují milovat.“
„Naštěstí jsem k pomilování.“
„Mě teda pěkně štveš. Nevypadáš ani trochu unaveně. To není normální.“
„Podle mě ti únava sluší, Zojo. Ta bledost. Ty kruhy pod očima. Vypadáš
jako hrdinka z románu.“
„Vypadám jako žena, která ti brzo dupne na nohu.“
„Ale, ale. Vedeš si pozoruhodně dobře. A to usmívání tě zatím nezabilo.“
„Zatím.“
U dveří do Nikolajových pokojů čekala Tamara. „Nějaké problémy dnes
večer?“ zeptal se Nikolaj. Při předchozí zastávce Tamara přistihla jednoho
sluhu, jak se schovává v králových komnatách a hrabe se mu ve věcech, nejspíš
na rozkaz svého pána.
„Nic,“ odpověděla. „Ale pro všechny případy znovu prohledám dům
a později večer se podívám do vévodovy pracovny.“
Vypadalo to sice, že starého vévodu získali na svou stranu, nicméně potře-
bovali vědět, zda nemá kontakty s Nikolajovými oponenty v Západní Ravce
nebo s některým uchazečem o trůn.
Jakmile si Nikolaj sundal boty a usadil se na postel pod groteskní malbou
svaté Anastazie léčící epidemii úbytí, vytáhla Zoja z kapsy lahvičku.
Nikolaj se otřásl. „Tahle směs, co David se Žeňou namíchali, působí jako
rána do brady.“

158
 Zoja neřekla nic. Sedativa, která mu dávali dřív, byly prosté lektvary, utlumily
ho a často usnul, ještě než Zoja odešla z místnosti. Ale po tomhle novém pro-
středku upadal do bezvědomí v rozmezí jediného nádechu – a vůbec nevypadal,
že spí. Byl tak nehybný, až se několikrát přistihla, že mu tiskne prsty ke krku a pá-
trá po slabém pulzu. Jako by se každý večer dívala, jak před ní umírá.
„Já vím jenom to, že je to dost silné, aby tě to vyřídilo,“ poznamenala.
Zvedla lahvičku, ale držela ji z jeho dosahu. „Řekni mi, jak to zvládáš. Jak pře-
žíváš všechno to vítání a nekonečné předstírání?“
„Ty to v Malém paláci zvládáš každý den, Zojo. Přes všechno tvé chvástání
dobře vím, že se vždy necítíš dostatečně bystrá ani silná, dobře to však hraješ.“
Zoja si přehodila vlasy přes rameno. „Možná. Jenže jsem to pořád já. Ty se
měníš jako světlo na hladině. Jako by ti tyhle chvíle a tahle jednání dodávaly
sílu. Co máš za tajemství?“
„Tajemství…“ Nikolaj uvažoval. Natáhl ruku a ona mu vložila stříbrnou
ampulku do dlaně. „To tajemství je asi to, že nesnesu být sám.“ Vytáhl zátku.
„Ale jsou místa, kam se mnou nikdo jít nemůže.“
Dotkl se lahvičky jazykem a Zoja mu ji vyškubla z ruky. Král už se hroutil
naznak a nořil se do tmy, ještě než se hlavou dotkl polštáře.

Zoja cestovala s eskortou předjezdců. Nikolaj jel někdy v kočáře s Toljou

a Jurim, ale většinou zůstal v sedle jednoho ze svých bílých koní, obklopený
strážemi, Tamara ho následovala v diskrétní vzdálenosti. Neoblékal slavnost-
ní vojenský úbor a šerpu, kterou si oblíbil jeho otec, ale nevýrazný olivově
zelený kabát, standardní výbavu vojáků své První armády. Vysloužil si jejich
respekt během služby u pěchoty, než se stal důstojníkem, a medaile, které no-
sil na hrudi, nebyly obřadné, ale získané v bojích.
V každé vesnici a městě Zoja sledovala, jak král nasazuje svou zvláštní ma-
gii. Dokonce i způsob, jakým seděl na koni, se měnil podle davu, který ho vítal.
Někdy byl uvolněný, lehce spočíval v sedle, slunce mu zlatilo vlasy a třpytilo se
na dokonale naleštěných botách, když se smál a mával svým milovaným pod-
daným. Někdy byl zasmušilý a impozantní, stál na pódiích a balkonech a oslo-
voval dav, který se modlil v kostelích a shromažďoval se na náměstích. I když si

159
se Zojou dávali pozor, aby utajili naléhavost své mise, každý den urazili velkou
vzdálenost a nikde se nezdrželi na víc než jednu noc. Na putování si vyhradili
tři týdny. Ať ve Vráse objeví, nebo neobjeví cokoli, vrátí se do hlavního města
tak, aby měli dost času na přípravu slavnosti.
V Rjevostu, který postihlo velké zemětřesení, se Nikolaj svlékl do košile
a dal se do práce bok po boku s muži z města, odklízel trosky a zvedal trámy.
Zastavil se na místě, kde pukla velká kamenná pečeť svatého Lubova a vychr-
lila příval drobných stříbrných kolibříků, kteří dva týdny jako štěbetavý oblak
kroužili po městském náměstí a pak se rozletěli. Slíbil, že na tomto místě ne-
chá postavit kostel, financovaný zlatem Lantsovů.
„A odkud ty peníze přitečou doopravdy?“ zajímala se Zoja ten večer.
„Z Kerchu? Od mé bohaté nevěsty? Nebo by Aparátus mohl prodat ně-
který exkluzivní oltář.“
Teď však viděla, co zamýšlel, když vyhověl Aparátusově žádosti o nové
kostely. Kněz dostane svatostánky, další místa, kde shromáždí své zvědy, ov-
šem lidé nebudou myslet na něj, když se budou modlit a uslyší zvony. Budou
myslet na svého zlatovlasého krále a na den, kdy navštívil jejich vesnici.
„Na podobném místě jsem vyrostla,“ poznamenala Zoja, když dorazili do
dalšího bezútěšného zapadákova. „Beznadějném. Hladovém. Zoufalství nutí
lidi k hrozným věcem a jako první vždycky trpí dívky.“
„Proto jsi tak naléhala, ať se stavějí nové továrny?“
Zoja maličko škubla rameny. „K máchání sekerou a stěhování kamenů
jsou třeba široká záda, ale tahat za páku nebo mačkat tlačítka sílu nevyžaduje.“
Vycítila, že ji Nikolaj upřeně pozoruje. „Netušil jsem, že soucítíš s prostý-
mi lidmi.“
Kdysi jsem bývala dost prostá. Lilijana a Lada byly prosté. „Se soucitem to
nemá nic společného. Aby grišové prospívali, potřebujeme silnou Ravku.“
„Aha, takže jsi jenom praktická, samozřejmě.“
Slyšela skepsi v jeho hlase a ani trochu se jí to nelíbilo. Ale bylo těžké ne-
dívat se na ty blátivé ulice, šedé domy s pokroucenými střechami a křivými ve-
randami, na nakloněnou kostelní věž a nemyslet přitom na Pachinu, místo,
jež opustila. Odmítala ho nazývat domovem.

160
 „Víš, co změnilo všechno v mé vesnici?“ Upírala oči na cestu plnou děr
a kamení po dešti z předchozí noci. „Odvody. Když už válka byla tak hrozná,
že koruna musela začít brát i dívky.“
„Já myslel, že se odvody chápaly jako prokletí.“
„Někdo to tak bral,“ připustila Zoja. „Ale jiným nabídly únik, šanci na
něco jiného, než jen na to stát se něčí manželkou a umřít při porodu. Když
jsem byla malá, než se projevily moje síly, snila jsem, že budu vojačkou.“
„Malá Zoja s bajonetem?“
Odfrkla si. „Odjakživa jsem měla generálské schopnosti.“ Ale matka vidě­
la hodnotu jen v dceřině kráse. Zojina tvář byla jejím věnem už v útlém věku
devíti let. Nebýt Lilijany, prodali by ji jako mladé tele. Jenže mohla to matce
vyčítat? Pamatovala si Sabininy rozedřené ruce, unavené oči, vyzáblé tělo –
neustále vyčerpané a bez naděje. A přece Zoja ani po všech těch letech nena-
lezla špetku odpuštění pro svou zoufalou matku ani pro slabého otce. Ať si
klidně shnijí. Škubla otěžemi.
Zoja a další z Nikolajovy skupiny projeli poli s ječmenem a prohlédli si
novou továrnu na výzbroj, přetrpěli zpěv dětského sboru a nakonec vypili čaj
s místní radou a sbormistrem.
„Měl jsi toho chlapa otrávit, že nás týral tou ukrutností,“ zavrčela Zoja.
„Byli milí.“
„Byli falešní.“
Zoja byla přinucena k malé ukázce práce s větrem pro skupinu tamních
žen. Měla sto chutí sfouknout místnímu úředníkovi paruku z hlavy.
Když to všechno měli za sebou, směli si konečně vyjet se správcem podívat
se na velký pás lesa, který údajně během jediné noci popadal. Byl to děsivý po-
hled. Ve vzduchu se těžce vznášela vůně smůly a stromy se zhroutily v dokona-
lých řadách až nahoru na hřeben kopce, pod nímž stála malá kaple zasvěcená
svatému Iljovi v řetězech. Všechny stromy ležely stejným směrem, jako těla ulo-
žená k odpočinku, jako by jim ukazovala na západ směrem k Vráse. Dovolili
Jurimu vystoupit z kočáru, aby si protáhl nohy a prohlédl si místo domnělého
zázraku. Tolja se tyčil nad ním jako jediný strom, který odolal a nepadl. Svěřil se
jim, že začali dávat dohromady text, jenž mohl být původním popisem obisbaje.

161
 „Napadlo tě někdy,“ zauvažovala Zoja a sledovala, jak se hubený mnich
živě baví s mrzutě se tvářícím Toljou, „že je to všechno machinace? Že Apará-
tus a tenhle mnich nejsou žádní nepřátelé? Že tě oba chtěli dostat z bezpečí
hlavního města a že se jim to podařilo?“
„Jistěže ano,“ potvrdil Nikolaj. „Aparátus má sice dlouhé prsty, ale tyhle
jevy jsou mimo jeho dosah. Nerad to říkám, možná tu však zasáhlo něco, co
je větší než my oba.“
„Mluv za sebe,“ zabručela. Ale jak se tak dívala na popadané stromy, při-
padalo jí, že je vedla nějaká neviditelná ruka, a nelíbilo se jí to. „Já mu nevě-
řím,“ zavrčela. „Ani jednomu.“
„Aparátus je ctižádostivý člověk a to znamená, že se dá zvládnout.“
„A tvůj přítel mnich? Juri se dá taky snadno zvládnout?“
„Juri je upřímně věřící. A pokud ne, pak je to největší herec, jaký kdy žil.
A to je vyloučeno.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Protože největší žijící herec jsem samozřejmě já sám. Podařilo se mi pře-
ce přetrpět celý ten koncert s úsměvem.“ Nikolaj pobídl koně patou. „Vyrazí-
me do dalšího města, Nazjalenská. Držme se naděje, jinak zeslábneme.“

Zoja byla ráda, když dorazili do Adeny, poslední zastávky před Vrásou. Brzo
budou mít odpovědi, nebo zamíří domů. Konečně se osvobodí od očekávání
a strachu z toho, co najdou, až dorazí k Bezmoří.
Vesnice byla jako všechny ostatní, až na hezké jezero, nad nímž se rozklá-
dala. Tentokrát je uvítala neladící kapela a přehlídka dobytka a obří zeleniny.
„Ta dýně je širší než já vysoký,“ hlesl Nikolaj, zatímco se usmíval a mával.
„A dvakrát tak hezká.“
„Způlky tak.“
„Možná,“ připustila Zoja, „zato však nemluví.“
Nakonec se zvedli ze sedadel v hudebním pavilonu a vydali se ke kostelu.
Tentokrát je místní nenásledovali. Zoja, Nikolaj, Juri a dvojčata se vydali stez-
kou z města jen v doprovodu jediného místního mnicha.
„Žádní poutníci?“ zeptal se ho Tolja, když opustili městečko.

162
 „Poutníky držíme ve vesnici,“ vysvětlil kněz. Byl to postarší muž s úhled-
nými bílými vousy a brýlemi jako Juri. „Návštěvníci sem smějí jenom pod do-
hledem a v určitých hodinách. Katedrála se opravuje a my chceme zachovat
práci Sankty Lizavety.“
„To je tak křehká?“ zeptal se Juri.
„Je výjimečná a nechceme ji nechat rozebrat na suvenýry.“
Zoja cítila, jak se do ní vkrádá chlad. Něco ve vzduchu tady bylo jiné.
Hmyz zmlkl. Neslyšela zpěv ptáků z okolních stromů, zatímco procházeli
chladnými stíny lesa. Ucítila Tamařin pohled, kývly na sebe. Možná jde o po-
svátné místo, králi by však mohl hrozit atentát.
Vynořili se na vršku vysokého kopce u katedrály pod lešením. Její zlaté
kopule se leskly v pozdně odpoledním slunci, před vchodem stála socha Sank-
ty Lizavety. Z kamene vyrašila změť rudých růží, lebka pod závojem praskla.
Květiny se hrnuly po soše v divoké záplavě, obklopovaly mramorové sukně
v širokém kruhu jako kaluž krve. Jejich sladká vůně pulzovala v husté sirupo-
vité vlně, která jako by se leskla letním žárem.
Juri byl u vytržení. „Chtěl jsem věřit. Věřil jsem, ale tohle…“
Zoja si všimla, že pláče. „Mlč,“ utrhla se na něj. „Jinak tě osobně nacpu
zpátky do kočáru.“
„Podívej se,“ hlesl Tolja s jakousi neznámou úctou v hlase.
Z Lizavetiných očí tekly černé slzy. Leskly se jako obsidián, jako by na
místě ztuhly nebo byly vytesány z kamene.
V údolí dole Zoja zahlédla Kribirsk a za ním lesk mrtvých bílých písků,
které kdysi bývaly Vrásou stínu. Nacházeli se blízko.
Nikolaj prudce sykl a Zoja po něm střelila pohledem. Ostatní upírali oči
na sochu, ale než si stačil Nikolaj zase vytáhnout okraj rukavice, zahlédla
Zoja, jak temné žíly na jeho zápěstí černě pulzují, jako… jako by to, co měl
v sobě, na tomhle místě rozpoznalo něco známého a probudilo se. Něco v ní
se toužilo odtáhnout ve strachu, že uvidí, jak se vynořuje démon, ale byla vo-
ják, nemohla zakolísat.
„Jaký byl příběh Sankty Lizavety?“ zeptal se Nikolaj. Mluvil napjatě,
ostatní si toho však zřejmě nevšimli.

163
 „Krásný a tragický zároveň,“ spustil Juri nadšeně.
Zoja by ho nejradši srazila do těch růží. „Nejsou všechny mučednické pří-
běhy postaveny, aby tak působily?“
Ale Juri ji buď ignoroval, nebo neslyšel. „Bylo jí teprve osmnáct, když
pobřeží Západní Ravky přepadli nájezdníci, vydrancovali a vypálili každou
vesnici, na kterou narazili. Muži z jejího městečka se báli, ale Lizaveta se vojá-
kům postavila na poli bílých růží a prosila je o slitování. Vrhli se na ni a ona
padla na kolena a začala se modlit. Z květů vyletěly včely a celý roj zaútočil na
vojáky. Lizavetino městečko bylo zachráněno.“
Zoja si založila ruce. „A teď našemu králi popiš, jak se lidé mladé Lizavetě
za ten zázrak odvděčili.“
„Inu…“ Juri si pohrával s vláknem vytaženým z rukávu roucha. „Lidé na se-
veru chtěli, aby zázrak zopakovala a zachránila i jejich městečko, ale nedokázala
to.“ Odkašlal si. „Nechali ji vykuchat a rozčtvrtit. Růže prý zčervenaly její krví.“
„A tahle žena má vyslyšet modlitby lidí.“ Zoja utrhla jednu růži, zděšení
místního kněze ignorovala. Květ nasládle voněl. Všechno tady ji rozčilovalo.
Připadalo jí, jako by ji něco pozorovalo z kopulí katedrály, ze stínů mezi stro-
my. „Proč museli být všichni tví svatí mučedníci?“
Juri zamrkal. „Protože… protože to svědčí o ochotě se obětovat.“
„Myslíš si, že se Lizaveta chtěla nechat vykuchat? A co Demjan, kterého
ukamenovali? Nebo Ilja, spoutaný v řetězech a svržený do řeky, aby se uto-
pil?“ Tyhle zázraky ji unavovaly, unavoval ji strach, jenž ji provázel každý den,
a naprosto ji znechucovaly historky končící utrpením těch, kteří si troufali být
stateční, zvláštní nebo silní. „Já být Lizavetou, neztrácím čas posloucháním
kvílení –“
Vtom zachytila nějaký pohyb na střeše katedrály. Vzhlédla právě včas, aby
si všimla, jak se na ni řítí něco mohutného. Prorazilo to Lizavetinu sochu, až
se okvětní lístky a kusy kamene rozletěly. Mohutné ruce sevřely Zoje ramena,
zaryly se jí do těla, zvedly ji ze země. Kopala nohama, cítila pod sebou příšer-
ný pocit prázdnoty.
Něco ji táhlo nahoru a ona ječela, růži stále svírala v ruce.

164
 12
Nikolaj

„ZOJO!“
Něco se jí zmocnilo – mělo to křídla a Nikolaj se na chvíli zděsil, jestli
z něj nevyskočil démon. Ale ne, křídla jejího únosce byly velké mechanické zá-
zraky, které máchaly do vzduchu a stoupaly výš a výš.
K Nikolajovi se řítil další okřídlený voják – tohle byla žena, černé vlasy
měla stažené do drdolu, bicepsy obalené pásy šedého kovu. Kherguud. Šuha-
né si dovolili napadnout královské procesí!
Tolja a Tamara se vrhli před Nikolaje, ale cílem vojačky nebyl král – pus-
tila se do králových smrtičů. Přišla lovit griši. Jediným pohybem vypustila
kovovou síť, která se zaleskla ve vzduchu a snesla se na dvojčata s takovou va-
hou, že je srazila na zem. Kherguud je vlekla po zemi, nabírala rychlost, chys-
tala se s nimi stoupat k nebi.
Nikolaj nezaváhal. Jsou chvíle na jemnost a chvíle, kdy nezbývá než zaú-
točit. Rozběhl se přímo ke Kherguudovi, přehnal se přes bránící se Tolju
a Tamaru, kteří hekli, když na ně dopadly jeho boty. Začal pálit z obou pis-
tolí.

165
 Kherguud sebou ani neškubla, kůži měla zpevněnou úžasně odolnou sli-
tinou grišovské oceli a ruthenia. Ten problém Nikolaj vyřeší později.
Odhodil zbraně, ale nezpomalil. Vytáhl dýku a skočil vojačce na záda. Vy-
kopla jako divoký kůň. Nikolaj četl zprávy, věděl, že silou a palbou se proti to-
muhle nic nezmůže. Takže nastal čas na precizní práci.
„Doufám, že v tobě ještě zbylo maso a krev,“ vyštěkl. Popadl Kherguuda
za límec, nasměroval dýku do mezery mezi čelistí a krkem, modlil se, aby to
bylo přesné, a zarazil čepel dovnitř.
Kherguud se zapotácel, ztratil hybnost a pokusil se dýky zbavit. Nikolaj
se nedal, zatlačil ji ještě hlouběji, cítil, jak mu ruku zalila horká krev. Konečně
se vojačka zhroutila. Nikolaj nečekal, až se Tolja a Tamara osvobodí, už pátral
na nebi po Zoje a jejím únosci.
Zápasili spolu vysoko nad zemí, Zoja kopala a bojovala s Kherguudem,
který ji držel. Voják jí ovinul mohutnou paži kolem krku. Chtěl ji přidusit,
aby se poddala.
Zoja najednou znehybněla – trochu moc rychle na to, aby ztratila vědo-
mí. Nikolaj cítil, jak vzduch kolem něj praská. Kherguud předpokládal, že
Zoja je jako jiní grišové, kteří nedovedou přivolávat sílu s chycenýma rukama.
Ale Zoja Nazjalenská nebyla žádný obyčejný přivolávač.
Na kovových křídlech vojáka ze Šu Hanu zapraskal blesk. Zachvěl se
a zatřásl. Jeho tělo ochablo. Spolu se Zojou se řítil k zemi. Ne, ne, ne. Nikolaj
se k nim hnal, mozek mu vymýšlel a hned zase zavrhoval plány. Marné. Bez­
nadějné. Nestihne se k ní dostat včas. Z hrudi se mu vydralo zavrčení. Skočil,
vzduch se mu řítil do tváře, a najednou ji svíral v náruči. Nemožné. Fyzikální
zákony tohle nedovolují…
Dole zahlédl vlastní stín – moc hluboko pod sebou, temnou skvrnu s kří-
dly, která mu vyrážela ze zad. Netvor je já a já jsem netvor. Škubl sebou, jako
by mohl nějak uniknout sám sobě, a díval se, jak sebou škubl i netvorův stín.
„Nikolaji?“ Zoja se na něj dívala a ve tváři jí viděl jenom hrůzu.
„To jsem já,“ pokusil se říct, vyšlo z něj však jen zavrčení. Vteřinu nato mu
tělem projel šok – v kostech mu zavibrovala Zojina síla. Vykřikl, vyšlo z něj
rozechvělé zavrčení, cítil, jak se mu křídla scvrkávají a mizí.

166
 Padal. Oba zahynou.
Zoja máchla volnou paží dolů, pod nimi se vytvořil polštář vzduchu, cuk-
lo to s nimi, jak je zastavil. Skulili se z něj a nemotorně se zhroutili na zem je-
den na druhého. Okamžitě z něj slezla, natáhla ruce, rozšířenýma očima se
rozhlížela.
Zvedl ruce nad hlavu. „To jsem já,“ opakoval, a když slyšel, že mu ze rtů
vychází lidská řeč, nejradši by se vděčně rozjásal. Nikdy neochutnal nic tak
sladkého jako slova, která se mu vrátila na jazyk.
Zoje se roztáhly nozdry. Soustředila se na Kherguuda, který ji napadl, ty-
čila se nad jeho tělem a hledala místo, kde by si vylila vztek. Ten pád ho měl
zabít, ale už se zvedal na nohy. Zoja máchla dlaněmi nahoru, zaburácel hrom,
ze špiček prstů jí vyjely blesky. Prameny vlasů se jí kroutily jako hadí svatozář
kolem hlavy. Opřela se rukama o vojákovu hruď. Zazmítal se, tělo mu zrudlo
a začalo doutnat, vzplál jakoby zevnitř.
„Zojo!“ houkl Nikolaj. Vyštrachal se na nohy, ale netroufal si dotknout se
jí, když jí probíhal ten proud. „Zojo, podívej se na mě, sakra.“
Zvedla hlavu. Kůži měla bledou, oči divoké vztekem. Chvíli jako by ho
nepoznávala. Pak pootevřela rty, ramena jí poklesla. Stáhla ruce a spálené tělo
Kherguuda se zhroutilo. Dřepla si a dlouze se nadechla.
Pach vycházející ze spálené mrtvoly Kherguuda byl nepříjemně nasládlý.
Z výslechu nic nebude.
Tolja s Tamarou se osvobodili ze sítě. Stáli u Juriho, který se třásl tak, až
se Nikolajovi zdálo, že má záchvat. Copak ten kluk nikdy neviděl boj? Bylo to
brutální, ale krátké, a on sám cílem nebyl. Pak si Nikolaj uvědomil…
„Ty… on…,“ zadrmolil Juri.
„Veličenstvo,“ oslovil ho Tolja.
Nikolaj shlédl na vlastní ruce. Prsty měl pořád černé a zkroucené, rukavi-
cemi se prodraly drápy. Zhluboka se nadechl. Uplynula dlouhá chvíle, pak
další. Konečně se drápy zatáhly.
„Já vím, Juri,“ pronesl tak klidně, jak jen dovedl. „Zábavný trik. Omdlíš
nám tu?“
„Ne. Snad. Já nevím.“

167
 „Zvládneš to. Všichni to zvládneme.“ Znělo to tak velice nepravděpodob-
ně, že měl Nikolaj co dělat, aby se nerozesmál. „Potřebuju, abys mlčel. Toljo,
Tamaro, není vám nic?“ Oba zavrtěli hlavami. Nikolaj se přinutil podívat se
na Zoju. „Ty nejsi zraněná?“
Roztřeseně se nadechla. Napjala prsty a odpověděla: „Pár šrámů. Ale
kněz…“ Kývla bradou na místo, kde ten muž ležel a ze spánku mu vytékala krev
na sněhobílé vousy. Uspala ho rána kouskem Lizavetina kamenného závoje.
Nikolaj si k němu klekl. Pulz měl stabilní, zřejmě utrpěl těžký otřes
mozku.
„Ve vesnici nevznikl žádný poprask,“ řekla Tamara a svými schopnostmi
prověřila knězovy životní funkce. „Žádný poplach. Kdyby někdo zahlédl
Kherguudy, přihnal by se sem.“
Snad se ten útok odehrál dost daleko od městečka a nikdo si ho nevšiml.
„Nechce se mi vysvětlovat vojáky s mechanickými křídly,“ řekl Nikolaj.
„Budeme muset těla schovat.“
„Uložme je k těm růžím,“ navrhla Tamara. „Po setmění sem pošlu dva
jezdce, aby je odvezli.“
Když byly mrtvoly schovány z dohledu v hromadách Lizavetiných rudých
růží, upravili oblast kolem sochy a pak Tamara probudila kněze. Dění jako
obvykle zmírnilo napětí, které v Nikolajovi vřelo. Nicméně věděl, že se na to
zdání, že mají věci pod kontrolou, nemůže spolehnout. Byl to balzám, ne léč-
ba. Netvor se dostavil za bílého dne. A dovolil mu zachránit Zoju. Nikolaj
netušil, co to znamená. On toho démona neovládal, sám se protlačil do po-
předí. Aspoň si myslel, že to tak bylo. Co když se to bude opakovat? Vlastní
mysl mu připadala jako nepřátelské teritorium.
Kněz se s leknutím probral a zasténal, osahal si rostoucí bouli na spánku.
„Dostal jsi pořádnou pecku do hlavy,“ oznámil mu Nikolaj zlehka.
„Byli tam vojáci!“ zalapal kněz po dechu. „Na nebi!“ Nikolaj s Tamarou si
vyměnili hraný ustaraný pohled. „Člověk… Snesl se z mraků. Měl křídla!
A další ze střechy katedrály.“
„Obávám se, že máš otřes mozku,“ řekl Nikolaj a pomohl mu vstát.
„Já ho viděl! Ta socha… Vidíš, rozbil sochu, naši sochu Sankty Lizavety!“

168
 „Ne.“ Nikolaj ukázal na trám, který se jim podařilo strhnout z převislé
střechy katedrály. „Nevidíš ten zlomený trám? Zhroutil se a dopadl na tebe
a na sochu. Máš štěstí, že tě to nezabilo.“
„Zázrak,“ konstatovala Zoja suše.
„Bratře,“ zapřísahal kněz Juriho. „Řekni mi, že jsi neviděl to, co já!“
Juri se zatahal za střapatou bradu a Nikolaj čekal. Mnich na něj zíral od
chvíle, kdy Kherguud zaútočil. Nakonec ze sebe Juri vysoukal: „Já… Neviděl
jsem nic, co by se nedalo vysvětlit.“
Kněz bezmocně a zmateně zahučel a Nikolaj pocítil, jak ho dloubla pro-
vinilost. „Pojď,“ pobídl ho. „Jestli tě nebolí hlava teď, tak brzo začne. Seženeme
ti pomoc.“
Vrátili se zpátky po lesní stezce do městečka, kde místní na náměstí pořád
slavili, a odevzdali kněze do jejich péče.
„Nelíbí se mi lhát knězi,“ mračil se Tolja, když nasedli na koně a vyjeli na
faru, kde měli přespat.
„Souhlasím,“ přidal se Juri tiše.
„Pravdu by snesl hůř,“ upozornila je Tamara. „Pomyslete na to, jak by byl
nešťastný. Pořád by se ohlížel přes rameno a bál se, že se něco snese z nebe
a sebere ho ze země, jako když jestřáb loví lasici.“
„Stejně je to lež,“ namítl Tolja.
„Pak budeš muset vykonat pokání,“ okřikl ho Nikolaj, čím dál podráždě-
nější. Byl Toljovi vděčný. Respektoval víru dvojčat a to, jak je pro ně důležitá,
ale nemohl se zabývat Toljovým svědomím, když se jeho mysl pokoušela srov-
nat s útokem Šu Hanu na královské procesí a s démonem, kterému se už ne-
chtělo čekat na soumrak.
„Můžeš začít tím, že mi namasíruješ chodidla,“ řekla Zoja mnichovi.
„To není žádné kajícné pokání,“ namítl Juri.
„Ještě jsi neviděl její chodidla,“ uchechtl se Nikolaj.
Zoja si přehodila vlasy přes rameno. „Jeden muž mi kdysi nabídl, že na mě
převede svůj letní dům v Polvostu, když mu dovolím se dívat, jak vkročím do
hromady borůvek.“
„A udělala jsi to?“ zajímalo Tamaru.

169
 „Jistěže ne. Polvost je hrozná díra.“
„Kněz se s tím srovná,“ ujistil Nikolaj Juriho. „A já si cením tvé diskrétnosti.“
„Udělal jsem, co jsem považoval za správné,“ zadrmolil mnich, zamlklejší
a rezervovanější než kdy předtím, zuby umíněně zaťaté. „Ale budu čekat vy-
světlení, Veličenstvo.“
„A co teď?“ zeptala se Zoja, zatímco se dívali, jak Juri pobídl koně a jede
před nimi.
„Myslíš teď, když jsi upekla neocenitelný zdroj informací jako krocana?“
Měl v hlase ostří, kterého tak úplně nelitoval. Jeho generálka nemívala ve zvy-
ku dělat takové chyby.
Zoja se napřímila v zádech. „Možná jsem se neovládla. Myslím, že ten po-
cit dobře znáš.“
Protože to nebyl jen útok Kherguudů, co ji rozhodilo. Byla to vzpomínka
na noc ve zvonici, na okřídlené monstrum. Na to, jež dnes znovu vystrčilo
drápy.
„Letmo,“ zabručel.
„A já nemluvila o Kherguudech,“ řekla Zoja a potlačila ten náhlý chlad
mezi nimi. „Co s tím mnichem hodláš udělat?“
„Mám pár hodin na vymýšlení, co mu říct. Na něco přijdu.“
„Pravda je, že máš nadání pro absurdity,“ poznamenala Zoja a pobídla
koně do trysku. „A celá tahle prokletá země si na ně zřejmě potrpí.“

Bylo dlouho po západu slunce, když mohl Nikolaj konečně odejít od večeře
a připojit se k ostatním v prostorách, jež jim určil místní správce.
Pokoj byl očividně nejlepší v celém domě a kam se Nikolaj podíval, tam
viděl připomínky Sankty Lizavety – včelí plástev na dlaždičkách na zemi,
růže vytesané do krbové římsy, dokonce i samotné stěny komnaty byly vydla-
bány tak, aby to připomínalo obří úl. V krbu hořel oheň a zaléval pískovcové
stěny zlatým světlem. Ta veselá zář se k hrozným událostem toho dne jaksi
nehodila.
Tamara se vrátila ke katedrále, jakmile padla tma, aby vyzvedla těla Kher-
guudů a zařídila jejich převoz do hlavního města ke zkoumání. Toljovu nechuť

170
znesvětit tělo padlého vojáka ten přepad značně umenšil a Nikolaj vůbec žád-
né pochybnosti neměl. Jeho stráže byly napadeny. Zoju málem unesli. Kromě
toho, něco v něm zůstane navěky pirátem. Pokud chce Šu Han vést tenhle
druh války, ať si nese důsledky.
Tolja dostal za úkol hlídat mnicha a zajistit, aby neposlal svým stoupen-
cům zprávy o tom, co viděl. Juri teď seděl u ohně a pořád vypadal otřesený.
Tolja a Tamara hráli šachy u nízkého stolku a Zoja seděla na okenním para-
petu, jako by to byla ona, kdo by mohl odletět.
Nikolaj zavřel dveře a nevěděl, jak začít. Myslel na tělo vojáka ze Šu Hanu,
rozříznuté někde na stole. Viděl protokoly o pitvě, podrobné nákresy výrobců
a korporálčiků. Dal by se jeho problém vyřešit taky tak? Aby ho někdo rozřízl
a vykuchal? Já bych to udělal s radostí, pomyslel si. Kdyby se netvor dal izolovat
a odstranit jako nádor, lehnu si pod skalpel a sám povedu chirurgovu ruku.
Ale nebylo to tak jednoduché.
Byl to Juri, kdo promluvil první. Ozval se ze svého místa na zemi: „To ti
provedl on, že?“
„Ano,“ odpověděl Nikolaj jednoduše. Promýšlel si lži, které by mohl
splést, aby uklidnil mnichův strach a zvědavost. Ale nakonec si uvědomil, že
pravda – aspoň částečná – bude nejvýhodnější. Juri chtěl věřit ve svaté a svatí
vyžadovali mučednictví.
Ale teď, když nastal čas vysvětlovat, se Nikolajovi nechtělo vyprávět svůj
příběh. Nechtěl, aby to byl jeho příběh. Myslel si, že válka zůstala v minulosti,
jenže tam odmítla být.
Vytáhl z kredence lahev brandy, vybral si židli a natáhl si nohy před kr-
bem. Tuhle uvolněnou a sebejistou pózu zaujal už mnohokrát. Připadala mu
najednou falešná.
„Za války,“ začal a stáhl si rukavice z rukou, „mě Temnyj zajal. Jistě jsi sly-
šel, že mě tvůj Bezhvězdný mučil.“
Juriho oči klesly k síti černých linek, které se králi táhly po prstech a klou-
bech. „Korol Rezni,“ pronesl tiše. „Zjizvený král. Slyšel jsem ty historky.“
„A připisoval je královské propagandě? Pomlouvačné kampani, namířené
proti padlému hrdinovi?“

171
 Juri si odkašlal. „No –“
„Podej mi tu brandy,“ požádala Zoja. „Takovouhle hloupost nedokážu
snášet s čistou hlavou.“
Nikolaj si nejprve nalil sám a pak jí předal lahev, ovšem věděl, že výsměch
Jurimu nepomůže. Nemělo by vyslovení pravdy osvobozovat? Neměl by to
být lék pro duši? Podle Nikolajových zkušeností byla upřímnost něco jako
bylinkový čaj – něco, co se doporučí v dobré víře, když dojdou všechna lepší
řešení.
„Temnyj měl dar způsobovat trápení,“ pokračoval. „Věděl, že bolest nebo
uvěznění bych snášel lehce. A tak na mě nasadil svou sílu a nakazil mě živou-
cí temnotou. Byl to trest za to, že jsem pomohl uniknout z jeho spárů světlo-
nošce. Stal jsem se… Nevím, co přesně se ze mě stalo. Z části netvor, z části
člověk. Zůstalo ve mně dost mého vlastního vědomí, abych se bránil nutkání
netvora, a dokonce shromáždil volkry, aby Temnyjovi čelily ve Vráse.“
Tou dobou Nikolaj netušil, jestli má nějaký smysl dál bojovat, jestli někdy
ještě bude sám sebou. Nevěděl ani to, jestli jde Temnyje zabít. Ale Alině, vy-
zbrojené stínovou čepelí obalenou vlastní Temnyjovou silou a smáčenou krví
jeho vlastního rodu, se to povedlo.
„Než světlonoška umřela, zabila Temnyje a temnota ve mně zmizela spo-
lu s ním.“ Nikolaj si dal pořádný doušek brandy. „Nebo jsem si to aspoň mys-
lel.“ Padal k zemi a byl by umřel, kdyby Zoja nenasadila vítr, aby ztlumila
jeho pád, podobně jako to udělala dneska. „Před několika měsíci něco začalo
ovládat mé podvědomí. Některé noci spím tak dobře, jak by se dalo čekat –
jen líný panovník má lehký spánek. Ale jiné noci se ze mě stává netvor. Na-
prosto mě ovládá.“
„Naprosto ne,“ opravila ho Zoja. „Žádného člověka jsi o život nepřipravil.“
Nikolaj pocítil nával vděčnosti, že právě ona řekla tahle slova, ale přinutil
se dodat: „Pokud víme. Ty útoky se zhoršují. Dějí se častěji. Léky, a dokonce
i řetězy, které používám, jsou jenom provizorní řešení. Může to být jen otázka
času, než se moje mysl vzdá netvorovi a jeho hladu. Je možné…“ Teď se slova
vzpouzela, jako by měl v puse jed. „Je možné, že se mě netvor zmocní úplně
a já už se nikdy nebudu moct vrátit do lidské podoby.“

172
 V místnosti zavládlo ticho jako na pohřbu. Proč nepřihodit ještě trochu
hlíny na rakev? „Dneska se netvor objevil za denního světla, když jsem byl
vzhůru. To se nikdy předtím nestalo.“
„Bylo to úmyslné?“ zeptal se Juri. „Zvolil sis –“
„Nezvolil jsem si nic. Prostě se to stalo. Myslím, že ten šok, který mi Zoja
vyslala do těla, mi pomohl vrátit se sám k sobě.“ Dal si dlouhý doušek ze skle-
nice. „Nemůžu dopustit, aby se mě netvor zmocnil na bitevním poli nebo
uprostřed státnických povinností. Pozice Ravky je svízelná. Lidé se teprve za-
čali zotavovat z války. Chtějí stabilitu a vedení, ne stvůru z nočních můr.“
Klid. Šanci se vzpamatovat, budovat si život bez neustálého strachu z bi-
tvy, z hrozby hladovění. Během tohoto putování Nikolaj viděl na vlastní oči,
jaký pokrok Ravka udělala. Jeho země si nemůže dovolit pustit se znovu do
války a on udělá všechno pro to, aby nemusela. Ale jestli se netvor objeví, jest-
li Nikolaj ukáže toho temného tvora v sobě, možná se právě on stane příči-
nou, která uvrhne zemi zpátky na cestu násilí.
„Třeba svým lidem dost nevěříš,“ nadhodil Juri.
„Ne?“ ozvala se Zoja ze svého bidýlka. „Těm lidem, kteří pořád spílají
grišům do čarodějů, i po těch letech, co udržují tuhle zemi v bezpečí? Kteří
jim zakazují vlastnit nemovitosti ve městech –“
„To je nezákonné,“ namítl Nikolaj.
Zoja zvedla skleničku k posměšnému přípitku. „Povím jim to, až příště
nějakou grišovskou rodinu vyženou z domova uprostřed noci.“
„Lidé věčně hledají někoho, na koho by mohli svést své utrpení,“ pronesl
Juri vážně. „Ravka zažila moc bojů. Je jenom přirozené, že –“
Nebylo na tom nic přirozeného.
„Juri,“ přerušil ho Nikolaj. „O předsudcích Ravky si popovídáme někdy
jindy. Řekl jsem ti, že jsme se na tohle putování vydali proto, abychom pro-
zkoumali místa zázraků, zvážili svatost Temnyje.“
„Bylo něco z toho pravda?“
Na tuhle otázku Nikolaj nemínil odpovědět přímo.
„Temnyj si možná zaslouží zaujmout místo mezi svatými, ale to se nesta-
ne, dokud se nezbavím tohohle trápení.“

173
 Juri přikývl a pak znova. Shlédl na své kostnaté ruce. „Ale je třeba se toho
zbavovat?“
Zoja se hořce zasmála. „On si myslí, že jsi byl požehnán Bezhvězdným
svatým.“
Juri si postrčil brýle výš na dlouhém nose. „Požehnání a prokletí jsou dvě
slova pro stejnou věc.“
„Možná máš pravdu.“ Nikolaj se nutil držet diplomatického přístupu, který
ho nikdy nezklamal. Když posloucháte, co člověk říká, možná zjistíte, co chce.
Trik byl v tom, nahlédnout do jeho srdce a zjistit jeho potřeby. „Ale Juri, Tem-
nyj se nedá považovat za svatého, dokud se nedovrší jeho mučednictví.“ Zoja
přimhouřila oči. Nikolaj si jí nevšímal. Řekne, co říct potřebuje, udělá, co musí,
aby se téhle nemoci zbavil. „Nebyla to náhoda, co tě přivedlo k branám paláce.
Bylo ti souzeno, aby ses stal svědkem posledních zbytků moci Temnyje. Bylo ti
souzeno přivést nás do trnitého lesa. Bylo ti souzeno nás oba zachránit.“
„Mně?“ vydechl tiše Juri, ale Nikolaj viděl, že chce věřit. Nechceme snad vě-
řit všichni? Kdo si nechce myslet, že osud s ním měl nějaký plán, že jeho rány
a neúspěchy byly jen úvodem k velkolepějšímu příběhu? Mnich, který se sta-
ne svatým válečníkem. Bastard, který se stane králem. „Mně,“ opakoval Juri.
Zoja za ním protočila panenky. Tolja ani Tamara se netvářili nadšeně.
„Jenom ty můžeš dovršit mučednictví Temnyje,“ potvrdil Nikolaj. „Pomů-
žeš mi? Pomůžeš jemu?“
„Pomůžu,“ ujistil ho Juri. „Jistěže pomůžu. Dovedu tě do trnitého lesa. Po-
stavím svatou hranici.“
„Tak moment,“ ozvala se Zoja ze svého bidýlka. „Chceš říct, že hodláš dát
krále Ravky na pohřební hranici?“
Juri zamrkal. „No, třeba by to mohla být jenom hranice?“
„To je zásadní a povzbudivý rozdíl,“ podotkl Nikolaj, i když nemohl říct,
že by ho ta představa nadchla. „Tohle vyžaduje obisbaja?“
Tolja sebral z šachovnice věž a obracel ji v ruce. „Není to úplně jasné, ale
zdá se, že na to poukazuje většina textů.“
„Ano,“ potvrdil Juri, teď už dychtivý. „Existuje domněnka, že svatý Felix byl
ve skutečnosti členem knězovy gardy, a existuje také text k rituálu, který se má

174
během toho procesu číst. Tolja a já jsme se pokoušeli zjistit, jestli je ten jazyk
nedotčený.“
Nikolaj povytáhl obočí. „Svatý Felix? Nenabodli ho na větev a neupekli
jako svatý kebab?“
Tolja odložil figurku. „Čas a překlad mohly fakta zkalit.“
„Doufejme, že jsou zkalená pořádně,“ ušklíbl se Nikolaj. „Třeba vymácha-
ná v bažině.“
Ale teď se figurky chopila Tamara. „Felixovy větve se vždycky zobrazují
silně trnité, nepřipomínají větev jabloně. Dávalo by to jistý smysl,“ uvažovala.
„Pokud se nemýlíme, co se týče polohy trnitého lesa.“
„Pokud z něj něco zůstalo,“ dodala Zoja.
„Pokud najdeme dost na postavení hranice,“ řekl Tolja.
„A pak je tady ten problémek s přežitím v plamenech,“ upozornila Zoja.
„Přežije to,“ prohlásil Juri. „Král to přežije a Bezhvězdný získá své nefalšo-
vané mučednictví.“
„Zítra vyjedeme k Vráse,“ uzavřel to Nikolaj.
„Pojď, Toljo.“ Juri vstal, tvář rozzářenou nadšením. „Mám pár nápadů na
překlad té třetí části. Musíme být připraveni.“
Tolja pokrčil rameny a napřímil své mohutné tělo. „Je to něco jako báseň.“
Nikolaj dopil, co mu zbylo ve sklence. „Není to všechno jedna báseň?“
Tamara se chystala vyjít za nimi z místnosti, ale ještě předtím se obrátila
k Nikolajovi. Ve světle ohně její bronzové paže zářily jako jantar, černé linky
slunečního tetování se jasně rýsovaly na kůži.
„Já vím, řekl jsi to, abys zapůsobil na mnicha, ale já s Toljou jsme na náho-
dy nikdy nevěřili,“ prohlásila. „Stalo se nám toho v životě už moc na to, než
abychom si mysleli, že víra a osud nehrají svou roli. Možná ji hrají i teď.“ Uk-
lonila se. „Dobrou noc, Veličenstvo.“
Zoja seskočila z bidýlka a chystala se ho na noc uspat. Zabolelo ho, když
se přistihl, že se po událostech dnešního dne na chvíli zapomnění těší.
„Osud,“ pronesl Nikolaj, když otevřel dveře své ložnice. „Víra. Mám strach,
že vstupujeme na neznámé teritorium, Nazjalenská. Myslel jsem, že budeš
proti mému probodnutí protestovat trochu víc.“

175
 „Proti čemu jsem měla protestovat?“ zeptala se Zoja a uspořádala šachové
figurky, které dvojčata rozházela. „Jestli trnitý les zmizel, naše naděje se roz-
padnou na prach, vrátíme se do paláce s holýma rukama a absolvujeme tu
slavnost nebo summit nebo jak tomu chceš říkat, jak nejlíp to půjde.“
Nikolaj usedl na kraj postele a stáhl si boty. „A pokud tam je? Pokud nás
celou dobu vedl osud?“
Zoja povytáhla obočí. „Pak doufej, že si osud myslí, že budeš dobrým králem.“
Nikolaj slýchal, že naděje je nebezpečná věc, mnohokrát ho před ní varova-
li. Ale nikdy na ta varování nedal. Naděje byla vítr, který přichází odnikud, opře
se do plachet a dopraví vás domů. Ať je vedl dál osud, nebo čiré zoufalství, tam
ve Vráse aspoň dostanou odpovědi.
„Pošleme do Keramzinu falešný kočár,“ rozhodl, „a pocestujeme v utajení.
Pokud vážně míníme vykopat jámu uprostřed Vrásy, nechci to dělat pod vlaj-
kou Lantsovových.“
„Myslíš, že Šu Han věděl, co jsme zač? Útok na krále –“
„Je aktem války,“ dořekl Nikolaj. „Ale oni nešli po mně. Myslím, že netu-
šili, kdo jsme. Lovili griši a objevili vás tři.“
„Tak daleko od hranic,“ přemítala Zoja a postávala u dveří ložnice. „Připa-
dá mi, jako by se nám vysmívali.“
Nikolaj si postavil boty k posteli. „Dlužím ti omluvu.“
„Dlužíš mi jich celou úrodu. Proč s tím teď začínat?“
„Mám na mysli tu noc v Balakirevu. Ve zvonici.“ Měl o tom promluvit už dřív,
ale pocit hanby byl větší, než by čekal. „Zojo, je mi to líto. To, co jsem udělal –“
„Tos nebyl ty,“ mávla rukou. „Nehloupni.“ Ovšem dál stála ve dveřích.
„Nemůžeme pracovat bok po boku, pokud se mě bojíš.“
„Já se nebojím tebe, Nikolaji.“
Jenže jak dlouho ještě bude sám sebou?
Konečně přešla k posteli a posadila se na roh. Její úhledné prsty udělaly
hladký záhyb z modrého hedvábí kefty. „Ptala jsem se tě, jak to všechno děláš,
ale nikdy jsem se tě nezeptala proč.“
Nikolaj se opřel o čelo postele, natáhl si nohy a prohlížel si její profil.
„Myslím, že ze stejných důvodů jako ty.“

176
 „O tom dost pochybuju.“
Promnul si obličej, pokoušel se silou vůle potlačit únavu. Byl to den mno-
ha odhalení, ale jestli je Zoja ochotná sedět tu s ním sama, v tichu tohohle po-
koje, a pokud to, co řekne, může zacelit trhlinu mezi nimi, pak tu příležitost
nepromarní.
Ovšem jak odpovědět? Proč mu záleží na tom, co se stane z Ravky? Ze
zlomené, nuzné, otravné Ravky? Vysoce postavené dámy. Brečícího děcka.
Tonoucího muže, který tě spíš stáhne s sebou, než se nechá zachránit. Tahle
země, jež si toho tolik vzala, a nedala nic. Možná to bylo tím, že věděl, že on
a ta země jsou stejní. Nikolaj chtěl vždycky víc. Víc pozornosti, víc lásky, něco
nového. Byl velké sousto pro své učitele, chůvy, sluhy. Pro svou matku. Nikdo
pořádně nevěděl, co si s ním počít. Bez ohledu na to, jak ho přemlouvali nebo
jaké tresty vymýšleli, nevydržel v klidu. Dali mu knihy a on si je v noci četl.
Absolvoval lekci fyziky a pak se pokusil shodit ze střechy paláce dělovou kou-
li. Rozebral nesmírně cenné pozlacené hodiny a sestavil z nich příšernost,
která bez ustání hučela a bimbala, a když matka bědovala nad zničeným ro-
dinným klenotem, podíval se na ni zmatenýma oříškovýma očima a řekl:
„Ale… ale teď kromě času udávají i datum!“
Jediný, kdo dovedl mladého prince přivést k poslušnosti, byl jeho starší
bratr. Nikolaj zbožňoval Vasilije, který uměl jezdit a ohánět se šavlí a který se
směl účastnit státních záležitostí dlouho potom, co Nikolaje poslali do poste-
le. Vasilij byl důležitý. Vasilij se měl jednoho dne stát králem.
Všechno, co dělal bratr, chtěl Nikolaj dělat taky. Když jezdil, chtěl Nikolaj
jezdit taky. Když Vasilij bral lekce šermu, Nikolaj žebral a prosil, až se směl
přidat. Protože Vasilij musel studovat státnictví a zeměpis a vojenskou histo-
rii, tvrdil Nikolaj, že je na ty lekce taky připravený. Toužil jen po tom, aby si
ho bratr všiml. Ale pro Vasilije byl Nikolaj jen užvaněný střapatý vilejš, který
se vší silou drží své královské ulity. Když Vasilij poctil Nikolaje úsměvem
nebo si ho trochu všímal, byl klid. Ovšem čím víc Vasilij malého bratříčka ig-
noroval, tím víc Nikolaj vyváděl.
Jeho učitelé odcházeli za prací do divočiny Sibeje. Moje nervy, říkali. Ten
klid jim prospěje. Chůvy opouštěly práci, odcházely pečovat o své matky na

177
pobřeží. Moje plíce, vysvětlovaly. Mořský vzduch je vyléčí. Sluhové kvíleli, král
zuřil, královna si chodila lehnout s prášky na bolení hlavy.
Jednou ráno, když mu bylo devět, dorazil Nikolaj do třídy celý rozjívený.
Nesl si v nádobě myš, chtěl ji vypustit do učitelovy brašny. Jenže zjistil, že při-
byla další lavice a židle a že s nimi sedí další chlapec.
„Seznam se s Dominikem,“ představil ho učitel a tmavovlasý chlapec se
zvedl a hluboce se uklonil. „Bude se učit spolu s tebou.“
Nikolaje to překvapilo a zároveň potěšilo, protože neměl v paláci žádné
kamarády svého věku – ale bylo mu čím dál nepříjemnější, jak sebou Domi-
nik škubl pokaždé, když na něj promluvil.
„Nemusíš být tak nervózní,“ šeptal mu. „S Mitkinem není velká legrace,
ale někdy vypráví fajn historky o starých králích a nevypouští ty krvavé části.“
„Ano, moj carevič.“
„Můžeš mi říkat Nikolaji, jestli chceš. Nebo si vymyslíme nová jména. Ty
budeš třeba Dominik… co já vím jaký. Vykonal jsi nějaké hrdinské činy?“
„Ne, moj carevič.“
„Nikolaji.“
„Tiše, chlapci,“ napomenul je Mitkin a Dominik znovu nadskočil.
Ale Nikolaj pro jednou mlčel. Měl moc práce s uvažováním, jak Dominika
rozmluvit.
Když si Mitkin odskočil z místnosti pro větší glóbus, rozběhl se Nikolaj ke ka-
tedře a strčil myš, kterou našel ve východním křídle, pod kožešinu ležící na stole.
Dominika to vyděsilo, Nikolaj byl však tak nadšený, že si toho nevšímal.
„Počkej, až uslyšíš, jak umí Mitkin vykviknout,“ těšil se. „Jako vylekaná ča-
jová konvice.“
Učitel vážně vykvikl a Nikolaj, který měl sedět s kamennou tváří, se neu-
bránil smíchu – dokud Mitkin nepřikázal Dominikovi, aby přišel za ním
a napřáhl ruce.
Vytáhl ze stolu rákosku a před Nikolajovým zděšeným pohledem práskl
Dominika do dlaní. Ten tiše zaskučel.
„Co to děláš?“ vykřikl Nikolaj. „Nech toho!“
Zavolal stráže, volal do chodby o pomoc, jenže Mitkin toho nenechal.

178
Nadělil Dominikovi do dlaní a na předloktí deset ran, až měl chlapec kůži
samý šrám a tvář zkrabatělou a vlhkou slzami.
Mitkin odložil rákosku. „Pokaždé, když se budeš předvádět nebo něco
provedeš, odnese si to Dominik.“
„To není správné! To není spravedlivé – mám být potrestaný já!“ Ale na
královského prince by nikdo rákosku nevztáhl.
Nikolaj si stěžoval matce, otci, každému, kdo měl uši. Všem to bylo jedno.
„Když budeš dělat, co ti řekne učitel Mitkin, žádné problémy nebudou,“ od-
byl ho otec.
„Slyšel jsem to štěně kňourat,“ pokýval hlavou Vasilij. „Bylo to jenom pár
ran. Nevím, proč z toho děláš takovou vědu.“
Následující den seděl Nikolaj na židli jako zařezaný. Mlčení porušil je-
nom jednou, když Mitkin vyšel ze třídy.
„Za ten včerejšek se omlouvám,“ řekl Dominikovi. „Už se to nestane.“
„Od toho jsem tady, moj carevič. Prosím, nedělej si s tím hlavu.“
„Jsi tady od toho, aby ses naučil číst a psát a počítat, to je všechno,“ namítl
Nikolaj. „Budu hodnější. Slibuju.“
A slib dodržel. Od té doby byl hodný každý den. Nevplížil se do kuchyně
krást mandlovou pastu. Nerozebral nic cenného, neběhal v portrétní síni, ne-
rozdělával ohně. Všichni žasli nad proměnou mladého prince a tleskali učite-
li Mitkinovi za jeho vynalézavost.
Co však nevěděli, bylo, že ve všem tom klidu a tichu se Nikolaji a Domi-
nikovi povedlo se spřátelit. Vymysleli si vlastní kód, jak spolu komunikovat
v sešitech, stavěli si loďky s plachtami, které pak pouštěli v opuštěné vodní za-
hradě, kam nikdo nikdy nechodil. Dávali si navzájem tituly a každý den je
měnili, některé velkolepé – Dominik Chrabrý, Nikolaj Spravedlivý – a jiné
méně – Dominik Uprděný, Nikolaj Blechovrah. Zjistili, že pokud nenaruší
poklid paláce, každému je jedno, co provádějí, a že když se tváří jako pilní stu-
denti, nikdo se nebude obtěžovat zkoumat, jestli se učí zpaměti data, nebo
promýšlejí sestrojení bomby.
Když mu bylo dvanáct, požádal Nikolaj o zvláštní kurzy chemie a kaelišské
historie, každé odpoledne chodil do knihovny a tiše tam studoval. Ve skutečnosti

179
mu čtení a eseje zabraly málo času, a jakmile se s nimi vypořádal, převlékl se do
prostého rolnického oděvu a vytratil se z paláce za Dominikovou rodinou na
venkově. Pracoval na polích, učil se spravovat káry a farmářské vybavení, dojit
krávy a hřebelcovat koně a ve třinácti vyzkoušel první lok domácího alkoholu
z otlučeného cínového pohárku.
Každou noc padl do postele vyčerpaný a šťastný, že má poprvé v životě
zaměstnání, a ráno předkládal učitelům bezchybné práce, až žasli, že se z něj
snad nakonec stane učenec. Jak se ukázalo, Nikolaj nebyl zlé dítě, jen prostě
nedokázal vydržet v nečinnosti.
Byl šťastný, ale nebyl slepý. Dominikova rodina měla díky synovu postave-
ní v paláci zvláštní privilegia, a přesto taktak přežila z úrody statku. Viděl, jak
jejich sousedi trpí pod břemenem daní, odváděných jak králi, tak vévodům,
jimž patřila jejich půda. Slyšel, jak Dominikova matka pláče, když jí nejstarší-
ho syna odvedli do armády, a za jedné zvlášť zlé zimy zaslechl, jak si šeptají, že
sousedka Luša přišla o dítě.
„Co se s ním stalo?“ zajímal se Dominik.
„Přišla si pro ně chitka,“ odpověděla jeho matka. Ale Nikolaj a Dominik
už nebyli děti a povídačky o zlých lesních duších na ně neplatily.
„Utopila ho sama,“ prozradil Dominik Nikolajovi druhý den. „Přišla
o mléko, protože rodina hladoví.“
Tak by všechno pokračovalo dál, kdyby jednoho dne Vasilij Nikolaje ne-
přistihl, jak se krade zpátky do paláce. Bylo mu tehdy patnáct a po letech, kdy
mu ty podvody procházely, začal být lehkomyslný.
„Už chodíš klátit rolnické holky,“ ušklíbl se Vasilij. „Jsi horší než otec.“
„Prosím,“ žebral Nikolaj, „neříkej to nikomu. Potrestali by Dominika.
Možná by ho poslali pryč.“
Jenže Vasilij nemlčel a druhý den stály u každých dveří nové stráže a Do-
minik zmizel, v nemilosti ho vyhnali z paláce.
Nikolaj zastihl bratra v Lapisovém salonu. „Chápeš, co jsi udělal?“ pustil
se do něj vztekle.
Bratr pokrčil rameny. „Tvůj kamarád už nebude studovat s vrchností a ty
se nebudeš courat po polích jako prosťáček. Oběma jsem vám prospěl.“

180
 „Jeho rodina přijde o rentu. Bez ní se možná neuživí.“ Viděl vlastní zlost-
ný obličej, odrážející se v lesklých modrých panelech protkaných zlatými
skvrnkami. „Dominik nedostane příští rok výjimku u odvodu.“
„To je dobře. Koruna vojáky potřebuje. Možná se poučí, kam náleží.“
Nikolaj se podíval na bratra, jehož kdysi tak zbožňoval, jehož se pokoušel
ve všem napodobovat. „Měl by ses stydět.“
Vasilij byl pořád vyšší než Nikolaj, pořád těžší. Zabodl mu prst do prsou.
„Ty mi nebudeš říkat, co mám a co nemám dělat, Sabáško. Králem se stanu já
a ty budeš vždycky jenom Nikolaj Nikdo.“
Ale zatímco Vasilij cvičil s instruktory, kteří nikdy moc nenapínali jeho
síly a vždycky si dali pozor, aby budoucí král vyhrál, Nikolaj se pral s rolníky
a ti nevěděli, čí nos rozbíjejí.
Chňapl Vasilije za prst a zkroutil mu ho. Bratr vyjekl a svezl se na zem.
Působil tam nemožně malý.
„Král nikdy neklečí, bratře.“
Nechal Vasilije hýčkat si vymknutý prst a zraněnou hrdost.
Nikolaj znovu přísahal, že to s Dominikem napraví, ale tentokrát to bylo
těžší. Začal vymýšlením způsobů, jak posílat peníze jeho rodině. Ovšem aby
mohl udělat víc, potřeboval vliv, jaký měl bratr jen na základě toho, že se na-
rodil jako první.
Protože Nikolaj nemohl být důležitý, nasměroval svou bystrou mysl na to,
jak se stát okouzlujícím. Jeho matka byla ješitná, a tak jí lichotil. Oblékal se
dokonale, do barev, které lahodily jejímu oku, a kdykoli ji navštívil, přinesl
s sebou malý dárek – krabici sladkostí, orchideje ze skleníku. Bavil její přítel-
kyně zajímavými klepy, recitoval zábavné verše a překvapivě přesně imitoval
otcovy ministry. Stal se oblíbencem v královniných salonech, a když se neob-
jevil, dvorní dámy se hned dotazovaly: „Kdepak je ten drahý hoch?“
S otcem se Nikolaj bavil o lovu a koních, o tématech, která jeho samotné-
ho nezajímala, nicméně otec je miloval. Vychvaloval jeho vtipnou řeč a bystré
postřehy a naučil se zařídit, aby si král připadal moudrý a zkušený.
Nespokojil se jen s rodiči. Představil se členům otcovy vlády a lichotil jim
otázkami na vedení státu a finance. Psal vojenským velitelům, blahopřál jim

181
k vítězstvím a vyptával se na strategie. Dopisoval si s výrobci zbraní a stavite-
li lodí, dokonce se pustil do studia jazyků – jediné věci, v níž nijak zvlášť ne-
vynikal – aby s nimi mohl komunikovat v jejich řeči. Když Dominikova dal-
šího bratra poslali na frontu, nasadil Nikolaj všechen svůj vliv, aby docílil jeho
přeložení na místo, kde se moc nebojovalo. A tou dobou už to byl značný vliv.
Dělal to, protože se mu líbilo řešit skládačku každého člověka. Dělal to,
protože bylo příjemné cítit, jak roste jeho autorita a vědomosti. Ale přede-
vším to dělal, protože si uvědomoval, že musí zachránit svou zemi. Nikolaj
potřeboval zachránit Ravku před vlastní rodinou.
Jak bylo mezi šlechtici tradicí, Vasilij přijal své důstojnické pověření a vo-
jenskou službu pojal jako symbolickou. Nikolaj se dal k pěchotě. Základní
výcvik absolvoval s Dominikem v Poliznaji a společně se vydali na svou první
misi. Dominik byl u toho, když Nikolaje poprvé postřelili, a Nikolaj byl
u toho, když Dominik u Halmhendu padl a už nevstal.
Tam na bitevním poli, zahaleném kouřem a pachem střelného prachu, Ni-
kolaj volal medika, grišovského léčitele, kohokoli, kdo by jim pomohl. Ale ni-
kdo se nedostavil. Tady nebyl králův syn, byl jen další hlas křičící v krveprolití.
Dominik přiměl Nikolaje slíbit, že se postará o jeho rodinu, vyřídí matce,
že umřel v pokoji, a pak hlesl: „Znáš příběh Andreje Žirova?“
„Toho revolucionáře?“
Žirov býval radikál za dob Nikolajova dědy.
Po Dominikových zakrvácených rtech přejel úsměv. „Když ho chtěli pově-
sit za vlastizradu, provaz se přetrhl a on se skulil do příkopu, kde mu vojáci
vykopali hrob.“
Nikolaj se pokusil usmát. „O tom jsem nikdy neslyšel.“
Dominik přikývl. „To je mi ale země, křičel Žirov. Neumějí ani pořádně obě-
sit člověka.“
Nikolaj zavrtěl hlavou. „Je to pravda?“
„Já nevím,“ odpověděl Dominik. Z hrudi mu vyšel jakýsi vlhký zvuk, jak
se snažil dýchat. „Jenom vím, že ho stejně zastřelili.“
Vojáci nebrečí. Princové nekvílejí. Nikolaj to dobře věděl, ale stejně mu
tekly slzy. „Dominiku Statečný, vydrž ještě chvíli.“

182
print-ne9bw-margin-0

Kamarád mu stiskl ruku. „Tahle země tě nakonec dostane, bratře. Neza-

pomeň na to.“
„Nás ne,“ namítl. Jenže Dominik už ho opustil.
„Já si povedu líp,“ slíbil Nikolaj, stejně jako to před lety udělal v Mitkinově
třídě. „Najdu nějaký způsob.“
Od té doby viděl tisíce smrtí. Ve zlých snech se mu zjevovala další nesčet-
ná bojiště. A přece to byl ten slib daný Dominikovi, co ho pronásledovalo, jak-
mile se probudil. Ale jak má tohle všechno vysvětlit Zoje, která pořád trpělivě
seděla v rohu postele a udržovala si odstup?
Vzhlédl k plástvovému stropu, dlouze vydechl. „Myslím, že to můžu spra-
vit,“ pronesl nakonec. „Odjakživa jsem věděl, že je Ravka narušená, a viděl
jsem, jak naopak ona narušuje lidi. Války nikdy nekončí. Potíže nikdy neustá-
vají. Ale stejně věřím, že najdu způsob, jak přechytračit všechny krále, co vlád-
li přede mnou, a tuhle zemi napravit.“ Zavrtěl hlavou a zasmál se. „Páni, to je
teda vrchol drzosti.“
„Nic míň bych od tebe nečekala,“ řekla Zoja, neznělo to však zle. „Proč jsi
poslal Ninu pryč?“
„Cože?“ Ta otázka ho překvapila – a ještě spíš to, jak rychle a bez dechu ji
Zoja vyslovila, jako by se k tomu nutila.
Nepodívala se na něj. „Už jsme o ni málem přišli. Sotva se nám vrátila,
a tys ji zase poslal do nebezpečí.“
„Je voják,“ pokrčil rameny. „Udělala jsi ho z ní ty, Zojo. Posedávat nečinně
v paláci a nimrat se ve smutku by jí neprospělo.“
„Ale byla by v bezpečí.“
„A všechno to bezpečí by ji zabilo.“ Nikolaj si Zoju pečlivě prohlížel.
„Můžeš mi odpustit, že jsem ji poslal pryč?“
„Nevím.“
„Nebudu po tobě chtít odpuštění za tamto ve zvonici.“
„Mluvil jsi,“ pronesla pomalu. „Tu noc v Balakirevu. Oslovil jsi mě.“
„Ale –“ Nikolaj se na posteli napřímil. Netvor nikdy dřív nemluvil, ani
když ho posedl za války, a pokud věděl, ani teď, když se vrátil. Jakmile ho po-
sedl Temnyj, i ve chvílích, kdy Nikolaj protlačil do popředí vlastní vědomí,

183
nebyl schopen číst, nebyl schopen komunikovat. Byl to jeden z nejbolestněj-
ších prvků jeho transformace. „Možná je to dobrá věc. Možná se mé vědomí
pokoušelo prorazit. Dneska –“
Zavrtěla hlavou. „Neznělo to jako ty.“
„No, v té zvířecí podobě –“
„Mluvil jsi jako on.“
Zarazil se. „Rád bych řekl, že tě přemohl strach nebo že ses nechala unést
fantazií –“ Vraždila ho pohledem. „Jenže si nechci vysloužit facku.“
„Já vím, že to nedává smysl. Mohlo to být strachem nebo v zápalu boje, ale
vážně jsem si myslela, že mě chceš zabít. Nebyl jsi jen hladový. Byl jsi lačný.“
Zoja zaťala pěsti na stehnech. „Líbilo se ti, že mě děsíš.“
Chtěl říct, že by jí neublížil, že by tu věc v sobě zastavil, než by to stačila
udělat. Avšak odmítal je tou lží oba urazit.
„Je to možné?“ zeptal se místo toho. „Mohlo by vědomí Temnyje nějak
přežít s jeho silou?“
„Doufám, že ne.“ Uvolnila pěsti. „Doufám, že pod písky Vrásy leží trnitý
les. Doufám, že se ze všech těch řečí o magických rituálech a knězích váleční-
cích vyklube jenom bizarní pohádka. Ale jestli neexistuje léčba a jestli ten tvor
v tobě je víc než jen prokletí, které po sobě nechal Temnyj, pokud se snaží
tvým prostřednictvím najít cestu zpátky na tento svět…“ Podívala se na něj,
modré oči jí ve světle lampy divoce plály. Vycítil v ní hlubokou studnu ztráty,
bolest, kterou se ze všech sil snažila skrývat. „Proženu ti kulku mozkem, než
bych to dopustila, Nikolaji.“
Muži, kteří vládli Ravce, milovali moc víc, než milovali svůj lid. Byla to
nemoc. Nikolaj to věděl a přísahal, že nebude takový vůdce, že nepodlehne.
A přece si nemohl být jistý, že pokud by nastal čas, dokáže ustoupit a vzdát se
trůnu, o který tak dlouho a tak tvrdě bojoval. A jestli dopustí, aby se stal víc
netvorem než člověkem, bude to znamenat, že zklamal. A tak odloží své po-
chyby a své touhy. Pokusí se být lepší. Tahle žena před ním se postará, aby
Ravku chránil. Dokonce i sám před sebou.
Vzal ji za ruku a vtiskl jí polibek na klouby. „Má krutá Zojo, sám bych ti
tu zbraň nabil.“

184
 13
Nina

NINA A HANNE STŘÍDAVĚ DŘÍMALY, tiskly se rameny k sobě a tvá-

řily se, že spí, zatímco jejich „strážci“ hlídali. Když jim oběma hrozilo, že se
poddají vyčerpání, kladly si navzájem otázky na oblíbené sladkosti, oblíbenou
knihu, oblíbené kratochvíle. Nina zjistila, že Hanne miluje smetanové bo-
chánky s vanilkovým krémem, že tajně holduje hrůzným románům populár-
ním v Ketterdamu, čím krvavější, tím lepší, i když překladů bylo jako šafránu,
a že ráda… šije.
„Šiješ?“ zašeptala Nina nevěřícně a vzpomněla si, jak Hanne vjela před-
chozí večer na paseku s puškou v pohotovosti. „Já myslela, že máš ráda lov
a rvanice a…“ Nakrčila nos. „Přírodu.“
„Je to užitečná dovednost,“ bránila se Hanne. „Kdo látal tvému manželovi
ponožky?“
„Já, samozřejmě,“ zalhala Nina. I když si vojáci měli s jehlou a nití pora-
dit, ona to nikdy nezvládla. Chodila prostě v děravých ponožkách. „Ale netě-
šilo mě to. To se matce představené musí zamlouvat.“
Hanne si opřela hlavu o zeď. Vlasy jí uschly do hustých růžovohnědých

185
vln. „Čekalo by se to, že? Ale jak to vypadá, pro dámy je vyšívání, šití se má ne-
chat služebným. Stejně tak pletení a pečení.“
„Ty umíš péct?“ zeptala se Nina. „Tak to jsi můj člověk.“
Ráno se Nina zářivě usmála na muže v místnosti a kladla jim na srdce, že
musí navštívit dům Lennarta Bjorda, až pojedou do Overütu.
„Copak vás tam nemůžeme doprovodit hned?“ zeptal se vousáč.
„To bychom byly samozřejmě rády,“ procedila Nina zaťatými zuby.
K jejímu překvapení se ozvala Hanne: „Nečekaly jsme, že byste se s námi
chtěli zastavit na naše pokání u Žen od pramene. Ale to je skvělé! Pokud vím,
sestry moc rády za mírný poplatek provedou skad všem mužským návštěvní-
kům.“ Nina o skadu četla. Přečkat ho bylo ve Fjerdě známkou mužnosti, ale tu
a tam i rozsudkem smrti. Vyžadovalo to tříměsíční slib celibátu a rituální po-
tírání louhem, aby se očistila duše.
Vousáč zbledl. „Odvezeme vás na kraj Gäfvalle, ale pak máme povinnos-
ti… ehm… jinde.“
„Ano,“ dodal ten s huňatým obočím. „Moc povinností.“
„A kde přesně najdeme dům Lennarta Bjorda?“ zeptal se další, když za
nimi vycházel ze dveří. Na zemi ležela pořádná vrstva sněhu, ovšem Nina už
viděla, že pod vycházejícím sluncem trochu taje. Silný vítr se proměnil v lehký
vánek. Hrubián se musel vysílit.
„Namiřte si to prostě na hlavní náměstí v Overütu,“ vysvětlovala Nina.
„Je to největší dům na bulváru.“
„Hledejte ten s největšími štíty,“ dodala Hanne. „Nejšpičatějšími ve městě.“
„To je váš kůň?“ zeptal se. „Kde máte dámské sedlo?“
„Muselo se ztratit ve sněhu,“ zalhala Nina, vděčná za to, že Hanne jela bez
sedla a že nemusí vysvětlovat, proč mají mužské sedlo. „Prostě ho do Gäfvalle
dovedeme.“
Sotva se ocitly bezpečně z dohledu, nasedly.
„Skad?“ zeptala se Nina a položila zlehka ruce kolem Hannina útlého
pasu, opíraly se o sebe stehny.
Hanne se ohlédla přes rameno a věnovala Nině překvapivě šibalský úsměv.
„Aspoň se mé náboženské vzdělání k něčemu hodí.“

186
 Namířily si to zpátky k táboru, a když teď přestalo sněžit, bez potíží našly
žlutou vlajku a Adrikův stan.
Zamával na ně a Nina věděla, že má upřímnou radost, že přečkala bouři.
Přesto si neodpustil dát najevo pobouření nad Hanninými kalhotami.
„Já myslela, že lidem z Nové Země jsou takové věci jedno,“ zabručela Hanne.
„Jeho manželka je odtamtud. On je Kaelišan a má starosti, proč jsi byla
venku sama. Vlastně… co jsi tady doopravdy včera dělala?“
Hanne zvedla tvář k nebi a zavřela oči. „Potřebovala jsem se projet. Nej-
lepší je to, když se má změnit počasí. Tehdy jsou pole prázdná.“
„Nebudeš mít malér, že jsi nebyla v noci v klášteře?“
„Přihlásila jsem se, že přivezu čerstvou vodu. Matka představená bude
prostě ráda, že nemusí vysvětlovat mému otci, proč jeho dcera umřela ve sně-
hové bouři.“
„A tvoje kamarádky? Ty nejely s tebou?“
Hanne upírala pohled na vzdálený obzor. „Pro ně je to hra. Dětinská hra
na převlékání, šance si na něco troufnout. Ale pro mě…“ Pokrčila rameny.
Hanne šlo o přežití. Bylo v ní něco samotářského. Nina nemohla předstí-
rat, že tomu doopravdy rozumí. Sama milovala společnost, hluk, ruch plného
pokoje. Ovšem tahle dívka? Být navěky uvězněná v klášteře, sledovaná sestra-
mi a nucená neustále předvádět zbožné fjerdské ženství? Depresivní myšlen-
ka. Ale Hanne byla z kláštera, což znamenalo, že může mít nějaké informace
o továrně. Ačkoli byla jenom novicka, jistě slyšela o návštěvách Služebnic pra-
mene na hoře.
„Jeď s námi ještě kousek,“ pobídla Nina Hanne, když nasedla na vlastního
koně.
Hanne se zatvářila, jako by chtěla prásknout do bot, ale Nina věděla, že
nebude riskovat, že je urazí. Pořád ještě zoufale potřebovala Ninino mlčení.
„Pojeď,“ pobídla ji Nina jemně. „Nezdržím tě dlouho.“
Nasadily mírné tempo a Adrik jel za nimi se sáněmi.
„Kolik ti vlastně je?“ zeptala se Nina.
Hanne zatínala zuby, její profil se ostře rýsoval proti stříbřitému nebi.
„Devatenáct. A ano, na novicku je to dost.“

187
 Takže se Nina nemýlila, byly skoro stejně staré. „Nejsi připravená složit
slib.“ Hanne jen krátce zavrtěla hlavou. „Ale domů nemůžeš.“ Další zavrtění
hlavou. „Tak co teď?“
Dívka neříkala nic, upírala pohled do sněhu. Nechtěla mluvit, nebo se jí
snad zdálo, že už toho řekla dost.
Nina se po ní úkosem podívala. „Řekla bych, že by ses ráda ještě projela,
než se vrátíš zpátky.“
„Je to tak vidět?“
„Poznám to z toho, jak bloudíš pohledem po obzoru, jak držíš otěže.“
Nina zaváhala a pak dodala: „Trik je v tom, že když něco hraješ, musíš tomu
sama věřit, aspoň trochu. Hraní začíná v těle. Jestli chceš někoho o něčem
přesvědčit, dej si pozor, jak se pohybuješ. Vypoví to na tebe tisíc historek, ješ-
tě než otevřeš pusu.“
„A jaké historky vyprávím?“
„Vážně to chceš vědět?“ Jedna věc byla vnímat něčí pravdu. Něco jiného
mu ji líčit.
„Do toho,“ řekla Hanne, otěže však svírala křečovitě.
„Jsi silná, jenže se bojíš, že si toho někdo všimne, takže se krčíš a děláš se
menší. Uvolníš se jedině, když si myslíš, že tě nikdo nevidí. Ale pak…“ Natáh-
la se a poplácala Hanne po stehně. „Pak jsi úžasná.“
Hanne po ní střelila ostražitým pohledem. „Já vím, jak vypadám.“
Vážně? Nina by jí ráda řekla, že by mohla vkráčet do Os Alty, v celé své
výšce sto osmdesáti centimetrů, s těmi nádhernými kaštanovými vlasy líznu-
tými jahodovým sirupem a očima jako měděné mince, a tisíc ravských dvořa-
nů by psalo ódy na její krásu. Nina by byla první. Ale to by vedlo k různým
otázkám.
Přinejmenším mohla Hanne něco navrhnout. „Neřeknu nikomu, co jsi
zač.“
Hanne nasadila tvrdý pohled. „Proč? Odměnili by tě. Informace o griších
se cení stříbrem. Proč bys byla tak laskavá?“
Nejsem laskavá. Získávám si tvou důvěru. Ale neodsoudím tě k smrti, když
to není třeba.

188
 „Protože jsi zasáhla, abys mi zachránila život, i když jsi mohla jen projet
kolem,“ odpověděla Nina a pak do toho skočila rovnýma nohama: „A protože
nevěřím, že z tebe grišovská síla dělá netvora.“
„Je to hřích,“ sykla Hanne. „Kdybych se toho mohla zbavit, udělám to.“
„Chápu,“ kývla Nina, i když všechno v ní protestovalo. „Ale nemůžeš to
udělat. Takže otázka zní, jestli chceš nenávidět to, co jsi, a vystavit se velkému
riziku odhalení, nebo přijmout to, co máš v sobě, a naučit se to ovládat.“ Nebo
opustit tuhle bohy zapomenutou zemi úplně.
„Co když… Co když to jenom posílím?“
„Podle mě to tak nefunguje,“ odpověděla Nina. „Ovšem vím, že když griša
nepoužívá svou sílu, nakonec onemocní.“
Hanne polkla. „Ráda ji používám. Pokaždé se nenávidím, ale prostě se mi
to chce udělat znova.“
„Někteří,“ zkusila to Nina opatrně, „věří, že taková síla je dar od Djela,
žádná pohroma.“
„To je našeptávání kacířů a pohanů.“ Když na to Nina nic neřekla, Hanne
pokračovala: „Neřekla jsi mi, co se stalo tvé sestře.“
„Naučila se svou sílu ovládat a dočkala se štěstí. Je teď vdaná a žije s man-
želem u hranic Ravky.“
„Opravdu?“
Ne, opravdu ne. Moje sestra by byla smrtička vedoucí válku s tvou ignorant-
skou a krátkozrakou vládou. „Ano,“ lhala Nina. „Pamatuju si toho hodně z je-
jích lekcí. Existovaly obavy, že se i ve mně skrývá… zkáza, a tak mě cvičili spo-
lu s ní. Mohla bych ti pomoct naučit se tu sílu ovládat.“
„Proč bys takovou věc riskovala?“
Protože mám v úmyslu tahat z tebe přitom informace a zároveň do tebe
vtlouct trochu rozumu. Koneckonců, Nině už se podařilo proniknout k jedno-
mu tvrdohlavému Fjerdanovi. Možná se ukáže, že na to má talent.
„Protože kdysi někdo tohle udělal pro mou sestru,“ vysvětlila. „Je to to nej-
menší, co můžu udělat. Ale potřebujeme nějakou záminku, proč spolu v kláš-
teře trávíme čas. Co kdyby ses začala učit jazyku Nové Země?“
„Rodiče by byli radši, kdybych se zdokonalovala v kerštině.“

189
 „Keršsky neumím,“ zalhala Nina.
„Nechci ti být zavázaná,“ namítla Hanne.
Bojí se své síly, pomyslela si Nina. Ale já ji toho strachu dokážu zbavit.
„Najdeme něco, čím mi to vynahradíš,“ řekla. „Slibuju. A teď se běž ještě
projet, než začne zase sněžit.“
Hanne se zatvářila poplašeně, skoro nevěřícně. Pak zaryla paty koni do
slabin a tryskem se vzdalovala, přikrčená, tvář obrácenou do větru, jako by
ona a zvíře byli jedno, zkřížená bytost zrozená z divočiny. Kolik lidí bylo kdy
k Hanne laskavých, že ji tak zaskočilo drobné šlechetné gesto?
Jenže ty nejsi šlechetná, připomněla si Nina, když pobízela vlastního koně.
Nejsi laskavá. Chystala se Hanne využít. Pokud jí přitom bude schopna po-
moct, ať se tak stane. Ale Nininým úkolem byly ty ztracené dívky na hoře,
ženy v hrobech. Spravedlnost.
Mohla té dívce jen hodit lano. Chytit ho bude muset sama Hanne.

O hodinu později Nina s Adrikem vjeli do stájí kláštera. Byli pryč jednu noc,
Nině se však zdálo, jako by uběhlo celé roční období. Mozek měla přetížený
city a novými informacemi. Matthias. Trassel. Hanne. Ty ženy pohřbené
u továrny. Rány tepající jí na předloktí. Napadli ji vlci, proboha. Potřebovala
horkou koupel, talíř vaflí a asi tak dvanáct hodin spánku.
Leoni na ně zamávala, jakmile je spatřila. Seděla na nízké stoličce v tma-
vém koutě stájí, schovaná před zvědavýma očima kolemjdoucích několika
bednami, které jí Nina s Adrikem nechali. Postavila si tam malá tábornická
kamínka a zem kolem ní byla plná nádob a skleněných ampulí, používala je
zřejmě k testování vzorků vody.
„Já myslela, že se vrátíte dřív,“ poznamenala s úsměvem.
Adrik odvedl svého koně do stájí. „Nina se rozhodla, že podnikne dobro-
družství.“
„Dobré?“ zeptala se Leoni.
„Poučné,“ upřesnila Nina. „Jak dlouho tu pracuješ?“
„Celou noc,“ přiznala Leoni. Nevypadala moc dobře.
„Pojďme do města na oběd,“ navrhla Nina. „Další klášterní kaši už nesnesu.“

190
 Leoni se zvedla a hned se opřela rukou o zeď. „Já –“ Obrátila oči v sloup
a prudce se zakymácela.
„Leoni!“ vykřikla Nina a hnali se s Adrikem k ní, stihli to právě včas, než
se zhroutila. Jemně ji uložili vedle kamínek. Byla propocená, kůži měla jako
v ohni.
Zachvěla se jí víčka, otevřela oči. „To bylo nečekané,“ vydechla a měla tu
drzost se usmát.
„Teď není čas na veselost,“ kabonil se Adrik. „Pulz máš splašený a celá hoříš.“
„Ale mrtvá nejsem.“
„Přestaň na tom hledat to nejlepší a řekni mi, kdy to začalo.“
„Myslím, že jsem zpackala testování,“ pronesla Leoni chabým hlasem.
„Pokoušela jsem se vytáhnout polutanty ze vzorků, izolovat je. Možná se mi
nějaké dostaly do těla. Říkala jsem vám, že s jedy je ošemetná práce.“
„Odvedu tě do pokoje,“ nabídla se Nina. „Přinesu čistou vodu –“
„Ne. Nechci, aby si Služebnice pramene něčeho všimly.“
„Ošetříme ji tady,“ rozhodl Adrik. „Ulož ji za sáně. Já rozdělám oheň a na-
chystám čistou vodu na čaj.“
„V brašně mám výtažek z živočišného uhlí,“ řekla Leoni. „Přidej tam pár
kapek. Pohltí to toxiny.“
Nina jí připravila lůžko z dek, skryté pohledům ze dvora, a pokusila se ji
tam pohodlně uložit.
„Ještě něco,“ vzpomněla si Leoni, když si lehala.
Nině se nelíbil šedý nádech její kůže ani to, jak se jí chvěla víčka. „Jenom
odpočívej. To může počkat.“
„Přišla za mnou matka představená.“
„Co se stalo?“ zeptal se Adrik a klekl si k ní s kouřícím šálkem čaje. „Tu-
máš, zkus si dát doušek. Neřekla jí některá z novicek, že nás viděla v lese?“
„Ne. Ale jedna z nich umřela.“
Nina ztuhla. „Ta, co spadla z koně?“
„Já si neuvědomil, že se tak moc zranila,“ uvažoval Adrik.
„Taky že ne,“ zavrtěla hlavou Leoni a pomalu upíjela čaj. „Podle mě to způ-
sobila řeka. Ta dívka byla nějakou dobu ve vodě a měla otevřenou ránu.“

191
 „U všech svatých,“ žasl Adrik. „Co to sakra v té továrně vyrábějí?“
„Já nevím, ale –“ Nina zaváhala, než to řekla. „Ale všude na té hoře jsou
hroby. Za nádrží, po celých pozemcích továrny. Cítila jsem je všude.“
„Cože?“ podivil se Adrik. „Proč jsi nám to neřekla? Jak to víš?“
Leoni zavřela oči. Zrychlený pulz se jí trochu zpomalil – což bylo dobré
znamení.
„Máme ještě čistou vodu?“ zeptala se Nina. „Měli bychom zkusit srazit
horečku. A podíváme se, jestli má ve výbavě kyselinu karbolovou.“
„Proč?“ zeptal se Adrik a vzal svou polní lahev a dezinfekci. „Je zraněná?“
„Ne, zraněná jsem já. V noci mě pokousal vlk.“
„To jistě.“
Nina shodila kabát a odhalila roztrhaný a zakrvácený rukáv.
„Počkat,“ zarazil se Adrik. „To myslíš vážně?“ Posadil se vedle Leoni a za-
čal si mnout spánky. „Jedna vojačka otrávená, další napadena vlky. Tahle mise
jde vážně hladce.“
Nina vytáhla ze saní hadřík a přetrhla ho na dva kusy. Z jednoho udělala
obklad pro Leoni a druhým si vyčistila a ovázala ránu na paži.
„Takže ta holka Hanne tě zachránila před vlky?“ zeptal se Adrik.
„Něco takového.“ Nině se ještě nechtělo mluvit o Trasselovi. Poslední, co
potřebovala, byl Adrikův skepticismus. „Podle mě je možné, že v tom kousnu-
tí byl parem.“
„Cože?“
Nina se podívala na Leoni, které se zachvěla víčka. „Jistě to nevím, ti vlci
se však nechovali normálně. Působilo to jako parem.“
„A tvá závislost –“
Nina zavrtěla hlavou. „Zatím jsem v pořádku.“ Nebyla to tak úplně prav-
da. Už jen zmínka o paremu stačila, aby ucítila tu zvířecí touhu. Ovšem neby-
la tak pronikavá, jak by čekala.
„U všech svatých,“ zhrozil se Adrik a naklonil se dopředu. „Jestli je to ve
vodě a Leoni dostala dávku –“
„Leoni nepůsobí jako griša vystavená paremu. Sápala by se po zdech, zou-
fale by chtěla další dávku.“ Nina to znala až moc dobře. „Ale její ostatní

192
příznaky jsou podobné a silná dávka paremu by zabila každého, kdo nedispo-
nuje grišovskými silami, jako ta novicka.“
„Nebyl to parem,“ zamumlala Leoni. „Nemyslím si.“
„Já myslela, žes usnula.“
„Taky že ano. V té vodě bylo něco žíravého.“
„Napiješ se ještě čaje?“ zeptal se Adrik.
Leoni přikývla a podařilo se jí zvednout se na loktech. „Ještě jsem to nei-
zolovala. Proč jsi nám neřekla o těch hrobech, když jsi je objevila, Nino?“
„Nechtěla bys radši ještě spát?“ zeptala se Nina a pak si povzdechla.
Shlédla na složený obklad ve svých rukou. „Nevím proč. Myslím… Odvedly
mě k východnímu vchodu.“
„Kdo tě odvedl?“
Nina si odkašlala a opatrně osušila Leoni čelo. „Slyšela jsem ty mrtvé…
mluvit. Slyšela jsem je celou cestu zpátky do Ellingu.“
„Dobře,“ řekla Leoni opatrně. „Co přesně ti řekly?“
„Potřebují naši pomoc.“ Moji pomoc.
„Ty mrtvé,“ opakoval Adrik. „Potřebují naši pomoc.“
„Já si uvědomuju, že to zní, jako že mi přeskočilo, ale musíme se dostat do
továrny. A já myslím, že znám někoho, kdo by nám v tom mohl pomoct.“
Před soumrakem Nina odvedla Leoni zpátky do pokoje a uložila ji do poste-
le. Horečka klesla a už se cítila líp – další důkaz, že to, co našla ve vodě, nebyl pa-
rem. Co tedy bylo špatného s vlky a co bylo v tom kousnutí? A co zabilo novicku?
Odnesla k lesu talíř zbytků z kuchyně a položila je ke kmeni stromu
v hloupé naději, že si k ní Trassel najde zase cestu. Nejspíš je slupne nějaký
nevděčný hlodavec.
Jak tak stála na kraji lesa, vzhlédla k továrně, jejíž světla zlatě zářila v nad-
cházejícím soumraku, jen okna ve východním křídle byla temná. Pomyslela
na zkroucené kořeny Djelova jasanu vytesané do stěn nádrže.
Na tom místě je jed. Málem cítila jeho hořkost na jazyku. Ale jak hluboko sahá?

Následující ráno Nina s potěšením zjistila, že jí někdo podstrčil pode dveřmi

lístek s pozváním do kanceláře matky představené. Měla se s ní setkat po

193
ranních modlitbách, aby probraly možnost jazykových lekcí. Takže se Hanne
vážně chce naučit něco víc o svém grišovském nadání – i kdyby jen proto, aby
ho dovedla ovládat.
Adrikovi se její plán samozřejmě nezamlouval.
„Spíš bychom měli sbírat informace tady a v sousedních městech,“ stěžoval
si. „Fjerda se na něco chystá. Se správnými informacemi by naše síly mohly
přepadnout nějaký vůz, zmocnit se lodního nákladu nebo to tu naprosto zni-
čit. Jenže to nevyjde, pokud Fjerdané vyčenichají, co děláme, a přesunou své
operace. Ty nevíš, jak snadno se zlikviduje krytí, Nino. Je to nebezpečná hra.“
Nině se chtělo ječet. Dělala zvěda Zoje Nazjalenské na Ostrově divů. Rok
strávila sama v Ketterdamu, pracovala pro Kaze Brekkera. Pronikla do Ledo-
vého paláce coby dívka ze Zvěřince. V téhle hře je sice nováček, ale o vysoké
sázky hrála už mockrát.
„Já to zvládnu, Adriku,“ ujistila ho, jak nejklidněji mohla. „Ty víš, že ona je
naše nejlepší možná výhoda. Přijdeme na to, co se děje v továrně. Nepotřebu-
jeme, aby to udělal někdo jiný.“
„Co o té dívce vlastně víme?“
„Je to griša a je na tom bídně. Nejsme tu od toho, abychom zachraňovali
lidi jako ona?“
„Podle toho, co jsi mi řekla, tahle o zachraňování nestojí.“
„Možná ji přiměju, aby si to rozmyslela. A mezitím si získám přístup do
zbytku kláštera.“ Nina a Leoni byly ubytovány v pokoji vedle kuchyně, v pro-
storách oddělených od většiny budovy a společných ložnic. „Služebnice pra-
mene jsou jediné místní, které smějí do továrny. Možná se mi nějak povede
vymyslet cestu, jak nás dostat dovnitř.“
„Nic nepodnikneš, pokud to neschválím,“ varoval ji Adrik. „A nejdřív mu-
síš zvládnout matku představenou.“
Nina nechala Adrika a Leoni ve stájích a vydala se po dvoře ke kapli, pro-
šla těžkými dveřmi ověnčenými složitě propletenými jasanovými větvemi.
Obklopila ji sladká vůně dřevěných stěn a chvíli trvalo, než se jí oči přizpůso-
bily šeru. Vzduch byl chladný a nehybný, lavice byly osvětlené lucernami
a slabým slunečním světlem z několika štíhlých oken umístěných vysoko ve

194
zdech. Nebyl tu oltář, nebyly tu žádné malby svatých – místo toho se přes ap-
sidu táhl mohutný strom a jeho kořeny sahaly až k první řadě lavic. Djelův ja-
san napájený z pramene.
Čí modlitby slýcháš? uvažovala Nina. Slýcháš slova vojáků? Nebo fjerdských
grišů zamčených v celách Jarla Bruma? Hlasy šeptající v její hlavě jako by si po-
vzdechly. Lítostivě? Toužebně? Nevěděla. Uhladila si sukně a pospíchala boč-
ní uličkou ke kanceláři matky představené.
„Enke Jandersdatová,“ řekla ta žena, když Nina vešla, oslovila ji titulem
vdova. „Hanne mi řekla, že hodláš dávat kurzy jazyka Nové Země. Doufám,
že si uvědomuješ, že ti klášter nemůže poskytnout učitelský plat.“
Hanne mlčela, oblečená v bledě modré šatové sukni a úhledné bílé blůze,
pohled upírala na neprakticky působící pantofle. Červenohnědé vlasy měla
upraveně zapletené do copů a zatočené kolem hlavy. Ta uniforma jí neslušela.
Nina měla nutkání vytáhnout sponky, které copy držely, a dívat se, jak se ty
skvostné vlasy sesypou dolů.
„Samozřejmě,“ odpověděla. „Žádnou odměnu nežádám. Chci jenom to,
abys nás nechala ještě chvíli využívat své pohostinnosti, a pokud máš měděný
hrnec, aby si ho mí zaměstnavatelé mohli půjčit.“ Leoni si byla jistá, že může
bezpečně pokračovat ve svých experimentech, když teď věděla, s čím se potý-
ká, ale pomohly by jí měděné nástroje.
„To je mi nějak moc štědrá nabídka,“ zamračila se matka představená
a podezíravě sešpulila rty.
„Odhalila jsi mě,“ řekla Nina a Hanne vykulila oči. U všech svatých, pokud
Hanne hodlá dál přebývat v téhle zatracené zemi, musí se naučit, jak se přetva-
řovat. Hodil by se jí zácvik v Ketterdamu. Nina nebyla odhalena při ničem, ale
poznala, že matka představená hledá nějaký háček, a tak si usmyslela jí ho dát.
„Pravda je, že už nemůžu dlouho pokračovat v práci průvodkyně. Cestování je
náročné a časem si budu muset najít stálé místo, abych se uživila.“
„My si nenajímáme nikoho mimo řád –“
„Ach ne, jistě, tomu rozumím. Ale doporučení od matky představené
z Gäfvalle by hodně znamenalo pro jiné Fjerdany, kteří hledají učitelku pro
své děti.“

195
 Matka představená se napřímila, zvedla bradu. Ani zbožnost ji neudělala
imunní vůči lichocení. „No, teď vidím, že to pro tebe může být vážně dobro-
diní. Uvidíme, jak si povedeš tady s naší Hanne. Je na ni trochu pozdě, aby se
začala učit nový jazyk. Ale upřímně řečeno, je to úleva, že se zajímá o něco, co
nezahrnuje blátivé skotačení v lesích.“
Matka představená je doprovodila do prázdné učebny a řekla jim, že mů-
žou pracovat až do oběda. „Očekávám, že nezanedbáš své další povinnosti, Ha-
nne. Tvému otci by se nelíbilo, kdyby ses stala břemenem pro tuto instituci.“
„Ano, matko představená,“ odpověděla Hanne svědomitě. Ovšem když
žena odešla, střelila pohledem ke dveřím a svezla se na jeden ze stolů.
„Schválila nám lekce,“ řekla Nina. „Mohlo to být horší.“
„Považuje mě za vlastní neúspěch. Neprovdaná v devatenácti, bez vyhlí-
dek a bez známek upřímné oddanosti Djelovi.“
„Jsou mu upřímně oddané všechny Služebnice pramene?“ zeptala se
Nina, chopila se křídy a začala na břidličné tabuli, která pokrývala většinu
jedné zdi, časovat novozemské sloveso.
„Já nevím. Některé tvrdí, že ano, prohlašují, že mají vidiny. Ale já nevím, jest-
li se Djel zajímá o dívky, jako jsem já. Vážně chceš nechat života průvodkyně?“
„Kdepak.“ Nina se pokoušela psát křídová písmena rovně. „Nejsem ještě
připravená žít na jednom místě.“ Teprve když ta slova řekla, uvědomila si, že
jsou možná pravdivá. V Ravce neměla klid a teď ji napadlo, jestli by to nebylo
stejné kdekoli, kde by se usadila.
Vytáhla z kapsy svazek papírů. „Tohle jsou základy lekcí v novozemštině.
Budeš si je muset opsat do sešitu, aby to vypadalo, že doopravdy pracujeme.“
„Chceš říct, že se ten jazyk musím vážně naučit?“
„Trochu. Nemusíš v něm být dobrá.“ Ukázala na tabuli. „Začneme tímhle
slovesem: bes adawa.“ Zvedla ruce a zaujala první postoj, který se učí každý
griša. „Bojovat.“

Lekce trvala dvě hodiny. Nina ji zahájila stejně, jako začalo její vlastní vzdělá-
vání v Malém paláci: učila Hanne používat sílu smrtiče na sobě.
„Zkusila jsi to někdy?“ zeptala se jí.

196
 „Ne… Vlastně nevím jistě. Někdy, když nemůžu spát, myslím na to, že se
mi zpomaluje srdce –“
Nina sebou škubla. „Máš štěstí, že ses neuvedla do kómatu.“
Provedla ji nejjednoduššími dýchacími technikami a základními bojový-
mi postoji. Naučila ji zpomalit si srdce a pak ho zase zrychlit. Jen lehce se
dotkla grišovské teorie a toho, jak fungují umocňovače, a pečlivě se vyhnula
jakékoli zmínce o jurdě parem.
„Jak tohle všechno víš?“ žasla Hanne. Tváře měla zčervenalé od toho, jak
nasazovala svou sílu, vlasy se jí uvolnily z copů a kroutily se jí na spáncích. „To
ses vážně všechno naučila od sestřina učitele?“
Nina se k ní obrátila zády, aby smazala tabuli a skryla svůj výraz. Možná
se nechala unést. Nevíš, jak snadno se zlikviduje krytí, Nino. V duchu slyšela
Adrika, jak prozpěvuje Co jsem ti říkal?
„Ano,“ odpověděla. „Dávala jsem dobrý pozor. A ty jsi navíc přirozený ta-
lent. Chápeš to hodně rychle.“ Alespoň tohle byla pravda. Hanne svou sílu
ovládala tak snadno, až to bylo zvláštní. Tvářila se však ustaraně. „Copak?“ ze-
ptala se Nina.
„To slovo. Přirozený.“ Hanne přejela prstem po jednom z papírů, na který
načmárala časování dalšího slovesa. Rukopis měla prachbídný. „Když jsem
byla mladší, otec mě bral všude s sebou. Na vyjížďky. Lovit. Bylo to neobvyk-
lé, ale toužil po synovi a nejspíš si myslel, že to ničemu neškodí. Milovala jsem
to. Bojování, jezdectví, volnost. Jenže později, jakmile nastal čas představit mě
u dvora… Nedovedla jsem to opustit.“
A proč bys měla? pomyslela si Nina. Netrpěla žádnou velkou láskou ke ko-
ním a běhu neholdovala, pokud ji někdo nepronásledoval, ale přinejmenším jí
to nikdo nezakazoval.
Hanne si založila ruce, svěsila ramena a vypadala, jako by se chtěla zhroutit
do sebe. „Nepřirozená, tak mi říkali. Ženské tělo má být měkké, jenže to mé je
tvrdé. Dáma má cupitat drobnými ladnými krůčky, ale já rázuju. Smáli se mi.“
Vzhlédla ke stropu. „Otec si vyčítal, že mě zkazil. Neuměla jsem zpívat ani ma-
lovat, ale dovedla jsem vyvrhnout jelena a napnout tětivu. Dokázala jsem posta-
vit přístřešek. Nechtěla jsem nic než uniknout do lesů. Spát pod hvězdami.“

197
 „To zní… No, to zní hrozně,“ připustila Nina. „Ovšem asi to dovedu po-
chopit.“
„Pokoušela jsem se změnit. Vážně.“ Hanne pokrčila rameny. „Zklamala
jsem. Jestli zklamu znova…“
Dívala se zasmušile a Nina uvažovala, jakou chmurnou budoucnost před
sebou asi vidí. „Co se stane, když zase selžeš?“
„Tahle škola ze mě má udělat vhodnou dívku na vdávání. Pokud mě matka
představená nenapraví, nikdy se nemůžu vrátit domů, nikdy mě nepředstaví
u dvora. Mělo se to stát už před dvěma roky.“
„Bylo by tak zlé nevrátit se?“
„A nikdy už nevidět rodiče? Žít jako vyhnanec?“
„Takové jsou možnosti?“
„Najdu si způsob, jak zapadnout, nebo složím řeholní slib a prožiju zby-
tek života tady, ve službě Djelovi mezi Ženami od pramene.“ Zamračila se.
„Radši bych byla ohňostrůjce místo smrtiče.“
„To je absurdní,“ vyhrkla Nina bez uvažování a její hrdost se naježila. Jak
by někdo mohl chtít být přivolavačem místo korporálčikem? Všichni vědí, že
jsme nejlepší řád. „Chci říct… proč by někdo chtěl být ohňostrůjcem?“
Hanniny jasné oči se zableskly, jako by ji vyprovokovala. „Aspoň bych
mohla roztavit Ledový palác zevnitř. Spláchnout celou tu věc do moře.“
Nebezpečná slova. Nina by snad měla předstírat, že je pohoršena. Avšak
místo toho se zašklebila. „To by byla nejvznešenější kaluž na světě.“
„Přesně tak.“ Hanne opětovala její úsměv, rty se jí prohnuly tím jejím ulič-
nickým způsobem.
Nině se najednou zachtělo jí všechno vyklopit. Mí přátelé a já jsme vyrazi-
li díru ve zdi Ledového paláce! Ukradli jsme fjerdský tank! U všech svatých, váž-
ně se chce vychloubat? Nina zavrtěla hlavou. Tohle je šance získat její důvěru,
řekla si. Tak ji využij.
Posadila se na lavici vedle Hanne a řekla: „Kdybys mohla jít kamkoli, dě-
lat cokoli, co by sis vybrala?“
„Novou Zemi,“ odpověděla Hanne okamžitě. „Našla bych si práci, vydělá-
vala si jako ostrostřelkyně.“

198
 „Jsi tak dobrá?“
„Jsem,“ potvrdila Hanne bez zaváhání. „Myslím na to pokaždé, když si vy-
jedu. Prostě zmizet. Ať si všichni myslí, že jsem se ztratila v bouři nebo že mě
odnesla řeka.“
Odporná představa. Jeď radši do Ravky. „Tak proč to neuděláš? Proč prostě
neodejdeš?“
Hanne na ni zírala v šoku. „To bych svým rodičům nemohla udělat. Ne-
mohla bych je tak zostudit.“
Nina málem protočila panenky. Tihle Fjerdané a jejich čest. „Jistěže ne,“ při-
svědčila rychle. Ovšem nemohla si pomoct nemyslet na to, jak Hanne vjela na
paseku s puškou připravenou a s volnými copy jako rozená válečnice. Skrýva-
lo se v ní zlato, to Nina viděla, jeho zář tlumily roky, kdy jí tvrdili, že je s ní
něco špatně. Ty záblesky pravé Hanne, té Hanne, jakou měla být, ji rozptylo-
valy. Nejsi tady od toho, aby sis pořídila novou přítelkyni, Zeniková, vynadala si.
Jsi tady proto, abys získala informace.
„Co když tě matka představená vyžene?“ zeptala se.
„Nevyžene. Můj otec je štědrý dárce.“
„I kdyby tě přistihla, jak chodíš v mužských kalhotách?“ popíchla ji Nina.
„Neudělá to.“
„Být já a mí přátelé méně velkorysí, možná by to udělala.“
Hanne se zaklonila a sebejistě se usmála. To je ono, pomyslela si Nina.
„Bylo by to vaše slovo proti mému. Dávno bych byla úhledně oblečená v zá-
stěře a zpátky za zdmi kláštera, než byste zaklepali na její dveře.“
Zajímavé. Nina vložila do hlasu veškerou pohrdavost, jaké byla schopna,
a utrousila: „To ti tak věřím.“
Hanne se napřímila a bodla prstem do lavice. „Znám tady každý schod,
který vrže. Vím přesně, kam kuchařka schovává klíč od dveří západní kuchy-
ně, a mám zástěry a šaty na převlečení schované všude – od kaple až po stře-
chu. Nedám se přistihnout.“
Nina zvedla ruce, aby ji uklidnila. „Jen jsem si říkala, že bys mohla zkusit
být opatrnější.“
„To říká dívka, která mě učí grišovské dovednosti v Djelových prostorách.“

199
 „Možná nemůžu ztratit tolik jako ty.“
Hanne povytáhla obočí. „Nebo si možná myslíš, že jsi smělejší než já.“
Vyzkoušej si mě, pomyslela si Nina. Ale řekla jenom: „Zpátky do práce.
Uvidíme, jestli mi dokážeš zrychlit srdce.“

200
 14
Zoja

PO VÁLCE ZOJA V KRIBIRSKU moc nepobývala. Neměla k tomu dů-

vod a neslo to s sebou moc špatných vzpomínek. V dobách, kdy byla Ravka
od svého západního pobřeží oddělena Vrásou stínu, sloužil Kribirsk jako po-
slední bezpečné místo. Město, kde se obchodníci a stateční cestovatelé vyba-
vovali na své putování a kde mohli vojáci prožít poslední noc zapíjením bu-
doucí hrůzy nebo placenou útěchou v ženské náruči, než nasedli na písečnou
loď a byli vypuštěni do nepřirozených temnot Vrásy. Mnozí se z těch míst ni-
kdy nevrátili.
Kribirsk býval přístav, ale temná krajina známá jako Bezmoří už zmizela
a Kribirsk se proměnil v malé městečko, které nemělo co nabídnout, leda svou
smutnou minulost.
Zachovaly se stopy bývalé slávy města – vězení a kasárna, budova, která
dřív hostila důstojníky První armády a kde se Triumvirát prvně setkal s no-
vým králem Ravky. Ale rozlehlý tábor stanů, koní a vojáků už neexistoval. Ří-
kalo se, že se v prachu pořád dají najít nevypálené kulky a občas i cáry hedvá-
bí z černého pavilonu, kde Temnyj kdysi zasedal.

201
 Temnota Vrásy a netvoři, kteří ji osídlovali, sice zmizeli, písek však zůstal
a pohyblivá půda mohla být ošidná pro vozy. Obchodníci putující přes Ravku
stále přicházeli do suchých doků, aby si koupili jízdu na písečných lodích, ale
stráže se dnes najímaly proto, aby chránily náklad před nájezdnými lupiči
a zloději, ne kvůli hrozbě masožravých volker, jež dřív sužovaly cestovatele.
Nestvůry zmizely, zbyla jen rozlehlá holá plocha šedého písku, děsivá svou
prázdnotou. V mrtvé krajině, zbylé po síle Temnyje, nerostlo nic.
Podniky v Kribirsku byly stejné jako dřív – hostince, bordely, obchody
s oblečením – jen jich bylo míň. Změnil se jedině kostel. Prostá bílá budova
s modrou kopulí byla kdysi zasvěcena svatému Vladimirovi. Nyní nad vcho-
dem plálo zlaté slunce, znamení, že stánek byl zasvěcen Sanktě Alině z Vrásy.
Trvalo dlouho, než Zoja začala brát Alinu jinak než jako soupeřku. Ne-
snášela nadání té siroty, záviděla jí pozici u Temnyje. Tehdy nechápala, co
znamená moc, ani jakou cenu za ni budou muset zaplatit. Po válce si Alina
zvolila život v klidu a anonymitě, vykoupený šarádou s její smrtí, ale jméno
a legenda světice dál rostly. Zoju překvapilo, když zjistila, že se jí líbí vidět Ali-
nino jméno na kostelích, slyšet ho v modlitbách. Ravka dala příliš mnoho ze
své lásky lidem jako Temnyj, Aparátus, dokonce i lantsovovští králové. Tro-
chu jí dlužila i sirotkovi s příšerným vkusem v oblékání.
I když se symbol nad vstupem do kostela změnil, vnější stěny zůstaly stej-
né. Byly pokryty jmény mrtvých, obětí vraždění Temnyje v Novokribirsku,
sesterském městě Kribirsku, které kdysi leželo skoro přímo naproti za Vrá-
sou stínu. Sluncem a časem písmo vybledlo, stalo se téměř nečitelným pro ně-
koho, kdo nenosil jména mrtvých v srdci.
Jednoho dne se ta jména vytratí úplně, pomyslela si Zoja. Lidé, kteří truchli-
li po mrtvých, odejdou taky. Já odejdu. Kdo si je pak bude pamatovat? Věděla, že
kdyby došla k jihozápadnímu rohu, najde jméno Lilijany Garinové a její svě-
řenkyně. Ale nepůjde tam, nepřejede ta těžkopádná písmena špičkami prstů.
Ani po té dlouhé době nedospěla ke konci truchlení. Byla to temná stud-
na, rozlehlé místo, do nějž kdysi hodila kámen, přesvědčená, že dopadne na
dno a ona se přestane trápit. Jenže kámen padal dál a dál. Nemyslela na něj,
nemyslela na studnu někdy celé dny, nebo dokonce týdny v kuse. Pak si

202
vzpomněla na Lilijanino jméno nebo uvízla pohledem na lodičce namalované
na stěně ložnice, s vlajkou se dvěma hvězdami, ztuhlou ve větru. Posadila se,
aby napsala dopis, uvědomila si, že nemá komu psát, a ticho, které ji obklopo-
valo, se stalo tichem studny, tím neustále padajícím kamenem.
Ne, nezahne za roh kostela. Nepřejede prsty po těch písmenech. Dnes ne.
Pobídla patami koně a nasměrovala ho zpátky k městu.
Zoja, Tamara a Nikolaj se ubytovali v hotýlku nešťastně pojmenovaném
Vrak, postaveném tak, aby připomínal velkou loď, která najela na mělčinu.
Zoja si pamatovala, jak za svého rozkvětu kypěl vojáky a obchodníky a příšer-
ným harmonikářem, který vyhrával na prahu od rána do večera, aby nalákal
cestovatele. Aspoň že ten dávno zmizel.
Tolju ubytovali na druhé straně ulice s mnichem. Společně byla dvojčata
moc nápadná a tahle zastávka v královském itineráři se držela v tajnosti. Vel-
ký zlatý kočár a jeho vyšňořenou eskortu poslali do Keramzinu. Tam společ-
nost přijme dvojice, která vede sirotčinec a které se dají svěřit tajnosti koruny.
Zoja shledala, že koupel je vlažná a jídlo – veverka s dušeným tuřínem –
nechutné, byla však moc unavená, než aby si stěžovala. Usnula a zdálo se jí
o netvorech.
Ráno probudila Nikolaje červenou lahvičkou stimulantu a usadili se
v obývacím pokoji, aby probrali denní záležitosti. Prastarý trnitý les pohřbe-
ný v písku možná najdou později, ale Ravka vyžadovala neustálou pozornost
a státní záležitosti dnes ráno nemohly počkat.
Zoja pár hodin probírala korespondenci. Poslala Ženě a Davidovi šifro-
vaný dopis se stručným popisem útoku Kherguudů a instrukcí, aby zdvojná-
sobili ostrahu nebe kolem Os Alty. Hlavní město bylo nechráněno a jí se ani
trochu nelíbila představa, co by se mohlo stát, kdyby Kherguudové napadli
grišovskou školu. Jakýkoli útok na Malý palác by se považoval za otevřený akt
války. Sice pochybovala, že by si to Šu Han troufl, ale nemínila nic riskovat.
Podobné zprávy poslala grišům rozmístěným po Ravce, s instrukcí, aby byli
na pozoru dnem i nocí, a požádala, aby kontakty u První armády postavily další
vojáky na věže a vysoké vyhlídky. Vhodnější by bylo, kdyby grišové na těch zá-
kladnách vznesli žádosti přímo, jenže protokol byl protokol. Něco v ní tyhle

203
tanečky odjakživa nesnášelo, ale ta gesta měla zachovat důstojnost zúčastněných.
Grišové nechtěli být ohrožení a První armáda si chtěla udržet svou autoritu.
Jakmile se Nikolaj nasnídal, pracovali bok po boku, většinou mlčky, jen
občas se o něčem poradili.
„Podle jednoho Tamařina zdroje se proslýchá, že někdo ze šuhanské krá-
lovské gardy chce zběhnout,“ oznámila Zoja, co vyčetla ze složky.
„Z Tavgharadu? To by teda bylo něco.“
Zoja přikývla. „Ta slavnost bude perfektní příležitost k navázání kontaktu.“
„Chceš říct, že můj Festival podzimního nesmyslu byl přece jenom bri-
lantní nápad?“
„Nic takového netvrdím. Ovšem postaráme se, abys měl dost času koke-
tovat s šuhanskou princeznou a Tolja a Tamara dostali možnost promluvit si
s královskou gardou.“
„S vyhlídkou na takové tajné zprávy v sobě rozhodně probudím vášeň pro
hru na khatuur.“
„Co když má jenom dvanáct strun, a ne osmnáct?“
„Zkusím zatajit pohrdání.“
Zoja odložila složku. „Necháš Penského přesunout víc vojáků do Arkes-
ku na hlídky?“ Byl to generál První armády, s nímž Zoja jednala nejčastěji.
„Myslím, že tam by mohli být obzvlášť vystavení útoku Kherguudů.“
„Proč mu nenapíšeš sama?“
„Protože jsem mu poslala žádost o dvě jednotky minulý měsíc. Bude lepší,
když se mu tentokrát ozveš ty.“
Nikolaj zabručel s perem mezi zuby, pak si ho vyškubl a přikývl: „Napíšu
mu. Ale znamená to, že bychom měli přesunout griši u Halmhendu? A poda-
la bys mi ubrousek? Polil jsem čajem celou zprávu kaelišskému vyslanci.“
Zoja mu přivála přes stůl dva ubrousky a nechala je klesnout na hromád-
ku u Nikolajova lokte. Byla vděčná za klid dnešního rána, za přirozený návrat
k rutině.
V takových chvílích, kdy uvolněně pracovali bok po boku, jí mysl podstr-
kovala zrádné myšlenky. Pozorovala Nikolajovu rozcuchanou zlatou hlavu
skloněnou nad korespondencí nebo jeho dlouhé prsty rozbalující nějaký

204
svitek a napadalo ji, jaké to bude, až se konečně ožení, až bude patřit někomu
jinému a ona přijde o tyto klidné chvilky.
Zůstane Nikolajovým generálem, ale věděla, že to nebude stejné. On bude
mít někoho jiného, koho bude popichovat, na koho se bude spoléhat a s kým
se bude dohadovat nad sleděm. Dřív, když byla mladá a krutá a ráda si zkou-
šela svou moc, sváděla muže, aby se do ní zamilovali. Zoja netoužila, ostatní
toužili po ní. A tak se jí to taky zamlouvalo. Rozčilovalo ji, když si musela při-
pustit, že si není vůbec jistá, zda by dovedla Nikolaje přimět, aby ji chtěl.
A ještě trpčí bylo pomyšlení, že něco v ní toužilo to zkusit a poznat, jestli je
vážně tak netečný vůči její kráse, zjistit, jestli by někdo jako on, plný naděje,
světla a optimistického úsilí, dokázal milovat někoho jako ona.
Ale i když s ní mysl hrála tyhle kruté hry, uvědomovala si, že to nesmí ne-
chat zajít moc daleko. Její opatrná jednání s První armádou, její sledování gri-
šovských záležitostí po celé Ravce dávaly jasně najevo, že – i kdyby ji Nikolaj
považoval za něco víc než jen schopného velitele – Ravka by grišu za královnu
nikdy nepřijala. S Alinou to bylo něco jiného, ta byla svatá, lidem drahá, zna-
menala symbol naděje pro budoucnost. Jenže prostí lidé Ravky by Zoju
vždycky brali jako čarodějku s havraními vlasy, která vládne bouřím. Nebez-
pečnou. Nedůvěryhodnou. Nikdy by nepřenechali svého vzácného zlatovla-
sého syna dívce zrozené z blesku, hromu a prosté krve. A já bych to ani jinak
nechtěla. Koruna je dobrá věc, funguje jako sentiment podporující dojemná
melodramata, ale Zoja se už dávno poučila, jakou sílu má strach.
Ze zasnění ji vytrhlo zaklepání na dveře. Na chodbě našla Tamaru a Tol-
ju – uniformy měli schované pod těžkými nevýraznými kabáty – a mezi se-
bou vedli Juriho s vážnou tváří zahalenou v šále. Všichni pocestují do Vrásy
zamaskovaní, v kabátech s vysokými límci a hrubých rolnických svrchnících.
„Proč se nikdy nepřevlečeme za boháče?“ postěžovala si Zoja, když si bra-
la odporný plášť, který jí přinesla Tamara, a oblékala si ho přes keftu.
„Třeba za obchodníka s hedvábím a jeho okouzlující modelku?“ navrhl
Nikolaj.
„Ano. Dokonce bych klidně hrála tu obchodnici. A ty bys mohl být má
pohledná inspirace.“

205
 „Zojo, vážně jsi o mně řekla, že jsem pohledný?“
„To by se taky muselo předstírat, Vaše Veličenstvo.“
Chytil se za srdce, jako by mu zasadila ránu, pak se obrátil k ostatním.
„První výpravu podnikneme pomalu. Víme přesně, kam jedeme? Ve Vráse
není moc orientačních bodů.“
„Stoupenci Bezhvězdného budou svatého čekat.“ Mnich nedočkavostí
málem poskakoval. „Oni vědí, kde padl. Pamatují si to.“
„Vážně?“ odsekla Zoja. „Já si zase nepamatuju, že by u toho někdo z nich
byl. Kdyby ano, pak by si pamatovali jména všech mrtvých, nejen tvého vzác-
ného Temnyje.“
„Předtím jsem byla v docích,“ ozvala se Tamara rychle. „Mluví se o novém
tábořišti asi deset mil na západ.“
„Já to říkal,“ podotkl Juri.
Nikolaj musel vycítit Zojinu touhu zpřelámat mnichovi všechny kosti
v těle, protože vstoupil mezi ně a zasáhl. „Pak tedy začneme tam. Juri, ty zů-
staneš s námi a nebudeš mluvit s poutníky.“
„Ale –“
„Nechci, aby tě někdo poznal. Nechci, aby poznali kohokoli z nás. Pama-
tuj, co je v sázce.“ Položil Jurimu ruku na rameno a bezostyšně dodal: „Samot-
ná duše národa.“
Kdyby se Zoja v tu chvíli pozvracela, aspoň by to bylo na ten příšerný plášť.
V docích pro ně byla připravena písečná loď – široké rovné saně na zaoble-
ných skluznicích, určené k převozu nákladů po písku. Tato stará vozidla se kon-
struovala tak, aby jela tiše, protože zvuk přitahoval pozornost volker, a levně,
protože byla často velmi brzy zničena. Loď nebyla o moc víc než pouhá plošina
s plachtou.
U stěžně stáli připraveni dva mladí větrostrůjci, v modrých keftách vypa-
dali dychtiví a absurdně dětští. Snadný úkol pro studenty připravující se k ab-
solutoriu – nedostanou se do boje, ale můžou si procvičovat jazyky a naučí se
plnit rozkazy. Tolja stanul na přídi, záď si zabral Nikolaj, obklopený Zojou
a Jurim. Tamara hlídala po druhém boku mnicha, pro případ, že by se pokusil
komunikovat se svými fanatickými druhy.

206
 Zoja si přidržovala šál na puse, ale pozorně sledovala větrostrůjce, jak
zvedli ruce a přivolali větrné proudy do plachet. Bylo těžké nevzpomínat na
vlastní první dny u Druhé armády, na hrůzu z prvního přechodu Vrásy, kdy
obklopená tmou zadržovala dech a čekala, že uslyší vřeštění volkry, pleskání
jejích křídel ženoucích se za kořistí.
„Naklánějí to doleva,“ zabručela k Nikolajovi, sotva loď vyrazila.
„Snaží se, jak můžou, Zojo.“
Snaha je naživu neudrží, chtělo se jí vyštěknout. „Viděla jsem na těchto pís-
cích umírat přátele. To nejmenší, co tihle tupci můžou udělat, je naučit se po
nich navádět poloprázdné saně.“
U všech svatých, že to tady ale nenáviděla. Od zničení Vrásy uplynuly
skoro tři roky, ovšem na jejích hranicích se drželo podivné ticho – klid bojiště,
na němž padli dobří vojáci. Skleněné lodě, které používal Temnyj ke vstupu
do Vrásy, už byly dávno vyrabovány a rozebrány, ale vraky jiných plavidel
zůstaly roztroušeny široko daleko. Někteří lidé považovali zlámané stěžně
a zničené trupy za svatyně mrtvých. Ale jiní z nich vybrali, co se dalo – trámy,
plátno, veškerý náklad, který ztracená plavidla nesla.
A přece, jak tak mířili hlouběji do šedých písků, Zoja uvažovala, jestli to
uctivé ticho na okrajích Bezmoří není jen čirá fantazie, přízraky minulosti,
které jí zamlžují vidění. Protože jak pronikali dál na západ, Vrása ožívala.
Kam se podívala, viděla oltáře věnované sluneční svaté. Chatrné podniky bu-
jely na písku jako neštovice: hostince a restaurace, kaple, prodavači posvát-
ných léků, úlomků Alininých kostí, perel z jejího kokošniku, útržků její kefty.
Zoje z toho naskakovala husí kůže.
„Vždycky nás měli radši mrtvé,“ zabručela. „Nikdo neví, co si počít s ži-
vým svatým.“
Nikolaj však upíral pohled na obzor. „Co je to?“
Daleko vpředu Zoja uviděla temnou skvrnu. Vypadalo to jako stín vrhaný
hradbou mraků, ale nebe bylo jasné. „Jezero?“
„Ne,“ ozval se Juri. „Zázrak.“
Zoja zvažovala, že ho shodí přes zábradlí. „Ty bys prohlásil za zázrak i ka-
pající kohoutek.“

207
 Jenže když se dostali blíž, rozpoznala, že silueta na obzoru není vodní tě-
leso, nýbrž lesknoucí se černý kamenný disk, nejméně míli dlouhý, dokonale
kulatý a lesklý jako zrcadlo.
Kolem tohoto kamenného kruhu vyrostlo neuspořádané městečko stanů
a provizorních přístřešků. Nebyla tu žádná znamení sluneční světice, žádné
zlaté ikony ani obrázky Aliny s bílými vlasy a límcem z paroží. Zoja viděla jen
černé prapory se dvěma překrývajícími se kruhy představujícími zatmění
slunce. Symbol Temnyje.
„Tohle je místo, kde padl Bezhvězdný,“ pronesl Juri s uctivostí v hlase.
Vážně? Zoja si nebyla jistá. Z bitvy si pamatovala jen fialové plameny
a strach. Harshawa krvácejícího na zemi, nebe plné volker.
„Před stovkami let,“ pokračoval Juri, „stanul Bezhvězdný na tomto místě
a zaútočil na pravidla, která svazovala vesmír. Jedině on si troufl napodobit
experimenty Kostitepce Ilji Morozova. Jedině on vzhlédl ke hvězdám a žádal
ještě víc.“
„Troufl si,“ zdůraznila Zoja. „Ale selhal a způsobil trhlinu ve světě.“
„Vrásu stínu,“ dodal Nikolaj. „Jediné místo, kde jeho moc neplatila. Svatí
mají vážně slabost pro drama a ironii.“
Zoja rozčileně máchla rukou do vzduchu. „Svatí ne. Tohle nebyl žádný
boží trest.“
Juri na ni upřel prosebné oči. „Jak to můžeš vědět? Jak můžeš vědět, že
Vrása nebyla výzva svatých, kterou postavili před Temnyje?“
„Řekl jsi to sám. Čelil zákonům, jež poutají vesmír, jež vládnou naší síle.
Ohrozil přirozený řád věcí.“
„Ale kdo ten přirozený řád nastolil?“ stál na svém Juri. „Kdo je odpovědný
za tvoření v srdci světa?“
Jak jen tomu klukovi záviděla jeho jistotu, jeho vize, jeho absurdní víru, že
bolest má účel, že svatí mají nějaký plán.
„Proč by to měl být někdo?“ opáčila. „Možná tak prostě funguje svět, tak
běží. Podstatné je, že když griša přežene svou sílu, zaplatí za to. Ta lekce se na-
chází ve všech pověstech, dokonce i v pohádkách, které se vyprávějí okazaťsja,
malým opuštěným dětem jako ty.“

208
 Juri umíněně vrtěl hlavou. „Černý heretik si tohle místo vybral pečlivě.
Muselo to mít důvod.“
„Možná se mu zamlouval výhled,“ vyštěkla.
„Ale stejně –“ ozval se Nikolaj.
Opřela si ruce v bok. „Ještě ty začínej.“
„Taková místa jsou po celé Ravce,“ pokračoval smířlivým hlasem. „Místa,
která sloužila starým bohům a novým svatým, která byla postavena a zničena
a znovu vybudována, protože se tam lidé vraceli znovu a znovu uctívat.“ Ni-
kolaj pokrčil rameny. „Možná je přitahuje ta síla.“
„Nebo pěkné počasí nebo levný stavební materiál,“ utrousila Zoja po-
drážděně. Už toho měla po krk. Jakmile loď zastavila, přeskočila zábradlí.
„Postarejte se, ať Juri zůstane tady,“ slyšela říkat Nikolaje dvojčatům, za-
tímco seskakoval za ní.
„Vítejte, druhové poutníci!“ oslovil je muž v černém rouchu s blaženým
úsměvem.
„Díky,“ zahučela Zoja. Nikolaj po ní střelil varovným pohledem, který ve-
sele ignorovala. „Ty tu velíš?“
„Jsem jen jeden z mnoha věrných.“
„Věrných Temnyjovi?“
„Svatému bez hvězd.“ Poutník ukázal na lesklý kamenný disk. Nebyly na
něm vidět žádné nedokonalosti, byl černější než noc. „Hle, znamení jeho ná-
vratu.“
Zoja ignorovala mráz, jenž jí sjel po zádech. „A můžeš mi říct, proč ho
uctíváš?“
Muž se znovu usmál, očividně nadšený příležitostí kázat. „On miloval
Ravku. Chtěl nás udělat silnějšími a zachránit nás před slabými králi.“
„Slabí králové,“ uvažoval Nikolaj, „to je skoro tak otravné jako slabý čaj.“
Ale Zoja na tyhle nesmysly neměla náladu. „On miloval Ravku,“ opakova-
la. „A co je Ravka? Kdo je Ravka?“
„My všichni. Rolník i princ.“
„Jistě. Miloval Temnyj taky mou tetu, která umřela spolu s mnoha nevin-
nými civilisty v Novokribirsku, aby on mohl ukázat světu svou moc?“

209
 „Nech to být,“ zahučel Nikolaj a položil jí ruku na paži.
Setřásla ji. „Miloval taky tu dívku, kterou přinutil spáchat vraždy? A co
dívku, kterou hodil do postele starému králi pro vlastní výhody a pak ji zmr-
začil, když si troufla se mu postavit? Nebo ženu, kterou oslepil, protože mu
nenabídla neochvějnou oddanost?“ Kdo se postaví za Lilijanu, za Žeňu, Ali-
nu a Baghru, když to neudělá ona? Kdo se postaví za mě?
Avšak s poutníkem to ani nehnulo, usmíval se vyrovnaně, mírně, nesnesi-
telně. „Velcí lidé se často stávají oběťmi lží, které šíří jejich nepřátelé. Který
svatý chodil mezi námi a nečelil těžkostem života? Učili nás bát se tmy –“
„Což sis k srdci nevzal.“
„Ale ve tmě jsme všichni stejní,“ tvrdil poutník. „Boháč i chudák.“
„Boháč si může dovolit nechat svítit světla,“ poznamenal Nikolaj mírně.
Tvrdě škubl Zoje paží a odvlekl ji od poutníků zpátky k lodi.
„Pusť mě,“ zuřila. „Kde je svatyně pro mou tetu? Pro svatého Harshawa?
Pro Sergeje nebo Marii nebo Fedjora? Kdo bude uctívat je, kdo za ně zapálí
svíčky?“ V krku se jí tlačil nezvaný proud slz. Spolkla je. Tihle lidé tady si její
slzy nezaslouží, jen vztek.
„Zojo,“ zašeptal Nikolaj. „Jestli budeš takhle jančit, někdo nás pozná.“
Měl pravdu, věděla to sama. Ale tohle místo, ten symbol na praporech…
Bylo to na ni moc. Obrátila se k Nikolajovi. „Proč ho milují?“
„Milují sílu. Žít v Ravce znamená žít dlouho ve strachu. Dal jim naději.“
„Pak jim my musíme dát něco víc.“
„Dáme, Zojo.“ Naklonil hlavu. „Nemám rád, když se na mě díváš takhle.
Jako bys přestala věřit.“
„Všechny ty ztracené životy, všechno, pro co jsme pracovali, a tihle blázni
jsou tak dychtiví přepsat dějiny.“ Zavrtěla hlavou a přála si, aby mohla vydloub-
nout vzpomínky, vykořenit je jednou provždycky. „Ty to nevíš, Nikolaji. Bitva
v Kolovratu. Vidět Adrikovu ruku utrženou od těla. Jeho krev… se vsákla do
paluby. Nemohli jsme ji vyčistit. Ti lidé, o které jsme tam přišli. Na těchto pís-
cích. Ty si to nepamatuješ. Byl jsi tehdy démon. Ale já si to pamatuju všechno.“
„Pamatuju si dost,“ namítl a v hlase mu zaznělo jakési ostří, které dřív ne-
slyšela. Položil jí ruce na ramena a pevně sevřel. „Pamatuju si, Zojo, a slibuju,

210
že nedopustím, aby na to svět zapomněl. Jenže potřebuju, aby ses vrátila zpát-
ky ke mně. Potřebuju teď vedle sebe svého generála.“
Zoja se rozechvěle nadechla, pokoušela se najít klid, potlačit ty obrazy.
Neohlížej se. Neohlížej se na mě. Viděla Lilijanin čajový šálek na pultě jejího
obchodu, vonící teplou pomerančovou vůní bergamotu.
Nemohla se nadechnout. Hlava jí připadala těžká a pohled se rozostřoval,
když se nechala odvést na loď. Mladí větrostrůjci už opustili své pozice, aby
měli lepší výhled na černý kámen. Žádná disciplína.
Nikolaj mávl na dvojčata. „Toljo, Tamaro, přiveďte sem zpátky ty větro­
strůjce. Pak vyjděte proti sobě kolem téhle velké lesklé ohyzdnosti a obejděte
ji. Zjistěte, co se dá, o tom, kdy se objevila a kolik lidí sem každý den přichází.
Budeme se s nimi muset nějak vypořádat, jestli chceme někde blízko kopat.
My se Zojou a s Jurim zajedeme s lodí ještě kousek na západ. Sejdeme se za
hodinu a rozhodneme se, co dál.“
„Můžu pomoct,“ namítl Juri, když viděl, jak Tolja a Tamara seskočili do
písku. „Dám se do řeči s poutníky –“
„Zůstaneš s námi. Popojedeme a rozhodneme se, co dělat. Nedovedu si
představit, jak bychom tady mohli kopat, aby se nám do toho ti lidé nepletli.“
Juri si posunul brýle na dlouhém nose a Zoja by mu je nejradši rozlomila
na dva kusy. „Možná bychom je měli zapojit,“ řekl. „Nebo prohlásíme, že pát-
ráme po relikviích z bitvy pro nějaké muzeum –“
„To je jenom popudí,“ zamítl to Nikolaj. „Prohlásí, že tohle místo je svaté
a nesmí být porušeno, nebo budou chtít kopat sami a hledat objekty pro své
oltáře.“
Zoje bylo jedno, co chtějí poutníci. Jestli se na ně a na jejich černé prapory
bude muset dívat ještě chvíli, asi přijde o rozum.
Vyhrnula si rukávy a cítila na zápěstí váhu umocňovače. „Dost politikaře-
ní. Chtějí temnotu? Já jim ji dám.“
„Zojo –“ varoval ji Nikolaj.
Ale její vztek se vymkl kontrole. Cítila, jak narůstá bouře. Stačilo lehce
máchnout zápěstími a písky se pohnuly, rozvlnily se, vytvořily duny rostoucí
výš a výš. Viděla Žeňu choulící se v černém šálu, ruce poseté jizvami. Viděla

211
v písku mrtvého Harshawa, rudé vlasy jako padlou vlajku. Zoja měla nozdry
plné vůně bergamotu a krve. Vítr zavyl, jako by hlásal její vztek.
„Zojo, nech toho,“ zasyčel Nikolaj.
Poutníci na sebe křičeli, schovávali se pod přístřešky, choulili se k sobě. Je-
jich strach se jí zamlouval. Zformovala písek do tvaru zářícího slunce, pak do
tváře ženy – Lilijaniny tváře, i když ji tu nikdo neznal. Vítr vyl a písek se zve-
dal jako přílivová vlna, zaclonil slunce a ponořil tábor do tmy.
Poutníci se rozutekli.
„Tady máte svaté,“ řekla s uspokojením.
„Dost, Zojo,“ ozval se Nikolaj z temného stínu, který vyslala její síla. „To je
rozkaz.“
Nechala písek klesnout. Přepadla ji závrať, svět se před ní chvíli mihotal
a křivil. Kolena se jí podlomila, tvrdě se zhroutila na palubu lodi, vyděšená
návalem nevolnosti, jenž ji zaplavil.
Nikolaj ji popadl za paži. „Jsi –?“ Ale pak se taky zapotácel a obrátil oči
v sloup.
„Nikolaji?“
Juri zvracel přes zábradlí.
„Co se to stalo?“ vyhrkla a vyštrachala se na nohy. „Proč –“ Slova jí ale od-
umřela na rtech.
Pomalu se otáčela dokola. Tábor poutníků zmizel, ztratily se stany i lesk-
lý kámen. Modrá obloha vybledla do šedivého soumraku.
„Kde je Tolja a Tamara?“ hlesl Nikolaj.
Tolja, Tamara, větrostrůjci, všichni, kdo stáli u lodi, zmizeli také.
„Kde jsou?“ vyjekl Juri. „Co se jim stalo? Cos to udělala?“
„Já jsem neudělala nic!“ bránila se Zoja. „Byla to malá bouře. Nikomu nic
nehrozilo.“
„Mám snad vidění?“ zeptal se Nikolaj a zíral do dálky. „Nebo to vidíte taky?“
Zoja se obrátila k západu. Nad nimi se tyčil palác ze stejného bledého písku
jako Vrása. Nebyl to však ani tak palác, jako spíš město, mohutná stavba, jež se
skvěla v obloucích a štítech, zatímco kolem jejích nejvyšších věží vířily mraky.
Něco v její konstrukci, v tom obřím měřítku, jí připomnělo most v Ivetsu.

212
print-ne9bw-margin-0

Odkudsi z dálky zaznělo zavřískání. Volkra, pomyslela si Zoja, i když vě-

děla, že je to nesmysl.
„Je to zázrak,“ hlesl Juri a padl na kolena.
Zazněl další výkřik, pak další, následovalo zahřmění hromu, z paláce se
vynořily temné siluety a nesmírnou rychlostí se hnaly k nim.
„To není zázrak,“ zavrčel Nikolaj a sáhl po svých revolverech. „Je to past.“

213
ČARODĚJKA
V LESE
 15
Nikolaj

NIKOLAJ UŽ VIDĚL SPOUSTU ohromujících věcí – mlžné koně na

hranicích s Novou Zemí, tak rychlé, že když běží, stávají se prý neviditelný-
mi, mořského hada prolamujícího se severským ledem, plynoucí svět pod se-
bou, když se nesl s větrem na křídlech netvora – ale jeho oči nedovedly zpra-
covat to, co se k němu teď neslo z oblohy.
Juri byl na kolenou, modlil se. Zoja stála se zvednutýma rukama a Nikolaj
už cítil, jak se kolem lodě zvedá písek – dívka povolala na obranu vítr.
Uslyšel vřískot, vytasil revolvery a připravil se čelit volkře. Čekal stínové
netvory nebo nějaké nové ztělesnění síly Temnyje. Sakra, něco v něm snad če-
kalo i Temnyje samotného, oživlého Bezhvězdného svatého, který je všechny
přichází nakazit svým kouzlem a zlými úmysly.
Místo toho uviděl… včely, veliký roj, ženoucí se nebem barvy ovesné kaše,
přesouvající se a shlukující se do něčeho, co snad mělo připomínat siluetu
ženy. Za rojem se řítila po písku zrůda, její mohutné tělo se neustále promě-
ňovalo – dvě hlavy, pak tři, tisíc rukou, hrbatá záda s páteří zkroucenou do
klikatých hřebenů, deset, dvacet, třicet dlouhých pavoučích nohou v pohybu.

217
Podoba byla tu lidská, tu zase zvířecí, pokrytá kožichem a se skřípajícími
zuby. A tam, vysoko nahoře, kroužila třetí nestvůrnost s roztaženými křídly
a lesknoucími se šupinami…
„Zojo, řekni něco nenávistného.“
„Proč?“ hlesla slabě.
„Protože myslím, že mám halucinace, a v mých snech jsi mnohem milejší.“
„Ty jsi ale idiot, Nikolaji.“
„To nebyla žádná sláva.“
„Tak promiň, že ti teď nepředvedu nic lepšího. Vypadá to, že jsem ochro-
mená strachem.“
Hlas se jí třásl. Pokud se děsí i nemilosrdná, neotřesitelná Zoja, pak je
skutečné všechno, co vidí: včely, zrůda a ano, neskutečný, ale přesto přítomný
obrovský drak s roztaženými kožnatými křídly, šupinami lesknoucími se čer-
ně, zeleně, modře a zlatě v plochém šedém světle.
„Zojo, ať je to, co je to, cos nám to přivolala, je načase to odvolat.“
„Kdybych mohla, tak to odvolám,“ zavrčela a odpálila větrnou stěnu.
Včely do ní narazily, rozdělily se jako voda kolem skály v proudu, jejich
hlasité bzučení Nikolaje ohlušovalo.
„Udělej něco!“ vyjekla Zoja.
„Co jako?“
„Máš zbraně!“
„Nebudu přece střílet po včelách.“
„Tak střílej na tamhleto.“
Nikolaj začal pálit na zrůdu. Jeho kulky zasáhly proměňující se tělo – hla-
vu, paži, další paži, širokou hruď. Teď, když se ta věc přiblížila, zahlédl drápy,
čelist plnou špičáků a hustý hnědý kožich podobný medvědímu. Tělo zrůdy
pohltilo všechny jeho kulky a o vteřinu později se z něj zase vynořily, jako
by je svíjející se maso vyplivlo.
Vysoko nahoře drak řval a roztahoval obrovská křídla. Z tlamy mu vyra-
zila fontána plamene a hnala se k nim.
Zoja zvedla ruce a nad hlavami se jim vytvořila kopule vzduchu. Plameny
dorážely na tu bariéru, zatímco Nikolaj cítil, jak mu žár spaluje obočí.

218
 Nápor polevil a drak zase zavřískal a zakroužil nad nimi.
„Asi si musíme přiznat, že jsme v menšině,“ konstatoval Nikolaj.
„Odlož ty zbraně,“ pronesla zrůda chórem hlasů ze stovky úst.
„Za moment,“ odpověděl Nikolaj. „Zatím mi nepřekážejí. Juri, zvedni se
z těch zatracených kolen a zkus se aspoň tvářit, že dokážeš bojovat.“
„Ty tomu nerozumíš,“ hlesl Juri s očima plnýma slz.
„Tos na to kápl.“
„Zvednu zase písek,“ rozhodla se Zoja. „Když rozpoutám pořádnou bou-
ři, schová nás a můžeme utéct… někam. Budete muset obsluhovat plachty.
Nestačím ovládat bouři a k tomu řídit loď.“
„Do toho.“ Nikolaj si prohlížel provazy. To nejlepší, co se o nich dalo říct,
bylo, že jsou primitivní, ale on už zvládl i dramatičtější moře.
Začal pálit, pokoušel se krýt Zoju, která máchla rukama a písky Vrásy –
nebo čeho – zasvištěly a zvedly se. Teď už v tom nebyla žádná jemnost, neby-
lo třeba nic maskovat, aby se zmátli poutníci. Bouře ožila prudce jako člověk,
který se probere ze zlého snu, náhlá stěna síly odhodila netvory zpátky. Písek
utvořil vířící zeď a kryl únik lodi.
Nikolaj schoval revolvery a chopil se lan, uvolnil plachtu. Ta se napjala,
chytila vítr a nesla je na východ, zpátky tam, kde doufali, že jsou pořád hrani-
ce Vrásy. Ať byli tito tvorové cokoli, jejich moc se jistě pojila s tímto místem.
Najednou jako by se země pod nimi vzepjala. Loď se naklonila nebezpeč-
ně doprava, jedna skluznice se odlepila od písku. Zoja a Juri se zhroutili, ale
Zoja se nepoddala, i vleže na zádech dál udržovala vítr v akci. Nikolaj pevně
svíral lana, pokoušel se využít bouři k ustálení lodě. Ale země jančila jako di-
voké zvíře, jako by samotný písek pod nimi ožil.
Loď se na jediné skluznici naklonila ještě víc. „Převrátíme se!“ křikl Niko-
laj. Měl zvláštní pocit, jako by je nějaká obří ruka schválně vyklápěla do písku.
Přistáli na jedné hromadě. Nikolaj byl okamžitě zas na nohou, chňapl
Zoju a Juriho a chtěl je odtáhnout do bezpečí. Ale loď se ustálila a písek se
okamžitě uklidnil.
Bez Zojiny zuřící bouře bylo nebe zase jasné. Z písku před nimi se vyno-
řila silueta, pak další – celý regiment písečných vojáků. Neměli tváře, ale

219
uniformy byly propracované do posledního detailu. Vypadali jako obrazy sta-
rých ravských vojáků, armáda Jaromira Odhodlaného, oblečená v kožešinách
a bronzu, ale všechno to bylo z písku. Zoja zvedla ruce a poslala jim vstříc
prudký nápor větru, vojáci však stáli pevně, ani se nepohnuli.
„Co jsou zač?“ žasla.
Vojáci se dál vynořovali z vlnícího se písku, armáda se táhla až k obzoru,
kde se pořád tyčil palác.
„Já myslím, že nám předvádějí, v jaké jsme menšině,“ povzdechl si Nikolaj.
„Ale kdo?“
Píseční vojáci jako jeden muž pokročili kupředu, zaznělo to jako výstřel
z brokovnice. Zoja a Nikolaj stáli zády k sobě, obklíčení. Vedle nich klečel
Juri, tvář zářící šílenou euforií.
„Nevím, jak s tímhle bojovat,“ přiznala Zoja. Nějak se jí povedlo ustálit
hlas, ale stejně v něm slyšela strach. „To je ta chvíle, kdy padneme se ctí?“
Drak jim kroužil nad hlavami. Pokud tyhle kreatury chtěly Nikolaje za-
bít, vybraly si na to dost složitý způsob. Ve hře muselo být něco jiného – snad
něco, co mu umožní vyjednávat o Zojino a Juriho bezpečí.
„Ne, tohle je ta chvíle, kdy se král Ravky vzdá a naše nenaplněná láska ve-
jde do balad a písní.“
„Nikolaji,“ vyštěkla Zoja. „Ať tě to ani nenapadne.“
„Napadá tě jiná možnost, Nazjalenská? Jeden z nás to přežít musí.“ Ztlu-
mil hlas. „Vrať se do Os Alty a shromáždi griši.“ Pokud se odsud do hlavního
města vůbec dostane.
Odhodil revolvery do písku a zvedl ruce. Přejížděl pohledem řady píseč-
ných vojáků, postavy na nebi a obří tělo zrůdy tyčící se za vojáky. „Nevím jistě,
komu se vzdávám –“
Drak na nebi se prudce stočil a snášel se k nim. Možná je přece jenom
chce zabít.
„Zojo, dolů!“ houkl Nikolaj a vrhl se po ní.
„Ani nápad,“ zabručela, srazila ho do písku, postavila se před něj, zapřela
se do země a zvedla ruce.
Drak vychrlil oheň a Zoja vypustila bouři. Chvíli to vypadalo, že jsou síly

220
vyrovnané – kaskáda zlatých plamenů proti větrné stěně. Opsala pažemi
smyčku a máchla jimi do stran, jako když dirigent končí symfonii. Nikolaj
tomu chvíli nerozuměl, ale pak se plameny vytratily. Drak se vzepjal a z hrdla
mu vyšlo přiškrcené sípění. Zoja ho připravila o dech, sebrala ohni vzduch,
vzala mu palivo a nechala draka lapat po dechu.
Nikolaj se vrhl po svých zbraních, připravený chopit se příležitosti, kterou
mu nabídla, ale než stačil zamířit, drak vydal ohlušující řev. Otevřel čelisti
a vychrlil oheň. Tentokrát plál modře, byl jasnější a žhavější než předtím, dost
horký na to, aby roztavil kámen – nebo písek.
„Zojo!“ křikl Nikolaj, Zoja však už zaťala ruce do pěstí a zase je zvedala,
nasměrovala proti dračímu útoku ledový vítr.
Modrý oheň jí ozářil obličej. Vlasy se jí zvedly jako černá koruna kolem
hlavy a oči zaplály kobaltově, jako by i ona hořela dračím ohněm.
Vyjekla, když dračí plameny narazily na její obranu. Zaťala zuby a Niko-
laj viděl, jak se jí na čele perlí pot. Začal na draka pálit, jenže kulky se rozta-
vovaly, ještě než pronikly do blízkosti dračích šupin. Na převrácené lodi se
tvořil led, pokrýval Nikolajovy ruce i jednotky písečných vojáků, kteří je ob-
klopovali.
A pak se Zoja zhroutila. Padla na kolena a zimní bouře se vytratila, ne-
zbylo po ní nic než tenká skořápka rozpouštějící se námrazy.
Nikolaj už byl na nohou, klopýtal k ní, bál se, že ji stravuje oheň. Ale drak
ho přestal chrlit. Vznášel se ve vzduchu a díval se.
„Zojo.“ Nikolaj si klekl vedle ní a chytil ji do náruče, než se stačila skácet.
Kůže jí zářila světlem grišovské síly, z jejího nosu však tekla krev a třásla se.
Drak přistál před nimi, složil mohutná křídla. Možná si chtěl se svou po-
travou nejdřív pohrát.
„Drž se zpátky,“ varoval ho Nikolaj, i když neměl netvora jak zastavit.
Zbraně mu byly platné asi tak jako dětské hračky. Juri byl pořád na kolenou,
kolébal se jako opilec, který se nemůže rozhodnout, jestli stojí za námahu
zkusit vstát.
„Chlapecký král,“ pronesl drak a plížil se kupředu, ocasem máchal do
vzduchu. Jeho hlas zněl jako temné dunění, jako hrom na vzdáleném vrcholu.

221
„Válečný hrdina. Princ s démonem schouleným v srdci.“ Nikolaj nevěděl, co
ho děsí víc: jestli to, že drak mluví, nebo že ví, co je vedlo k tomuto prokleté-
mu putování.
Drak se naklonil dopředu. Oči měl veliké a stříbrné, zorničky jako černé
škvírky.
„Kdybych jí chtěl ublížit, je z ní už dávno popel, chlapče. A z vás všech taky.“
„Rozhodně to vypadalo, že jí ublížit chceš,“ odsekl Nikolaj. „Nebo se tvoje
rasa takhle přátelsky zdraví?“
V drakovi to zadunělo, snad to byl smích. „Chtěl jsem zjistit, co dovede.“
Zoja čirou sklíčeností zavyla. Byl to tak zoufalý, tak syrový zvuk, až se Ni-
kolajovi nechtělo věřit, že to vyšlo z úst jeho generálky.
„Copak je?“ Sevřel ji kolem ramen, pátral po zraněních, po krvi.
Ale odstrčila ho, štrachala se v písku, z hrdla se jí vydral další vzteklý a bo-
lestný výkřik.
„U všech svatých, Zojo, co se děje?“
Popadla něco, zalesklo se jí to v ruce, přitiskla si to na hruď, zavzlykala
tak, jak nikdy nikoho vzlykat neslyšel. Chvíli mu trvalo, než jí vypáčil prsty.
V dlani jí uviděl zlomený stříbrný náramek. Zničený umocňovač.
„Ne,“ vzlykala. „To ne.“
„Ano,“ zasyčel drak.
„Nech toho, Jurisi,“ okřikla ho žena, která se vynořila mezi řadami vojáků.
Měla na sobě šaty z růží, jež rozkvétaly a umíraly v popínavých pásech vinou-
cích se kolem jejího těla. Její zlaté vlasy tvořila bzučící masa včel, které se jí ro-
jily a shlukovaly kolem zářícího obličeje. „Své bitvy ses dočkal. Oni vědí, čemu
čelí.“
„První kapička vzrušení po letech, Jelizabeto, a ty mi chceš tu zábavu
upřít. No dobře.“
Drak svěsil ramena a pak se přímo před Nikolajovýma nevěřícnýma oči-
ma proměnil ve vysokého muže v jemně tepaném kroužkovém brnění, lesk-
noucím se jako černé šupiny. Píseční vojáci se rozestoupili a za nimi se objevi-
la zrůda, její tělo se dál proměňovalo, objevovaly se stále nové oči, jako by si je
jimi chtěla lépe prohlédnout.

222
 „Co je to?“ chtěl vědět Nikolaj. „Co jste zač?“
„Copak se lidé nemodlí ke svatým?“ zeptal se muž zvaný Juris.
„Konečně,“ kvílel Juri, pořád na kolenou. „Konečně.“
„Pojďte,“ pobídla je Jelizabeta a natáhla ruku. Včely kolem ní mírně bzuče-
ly, znělo to málem konejšivě. „Všechno vám vysvětlíme.“
Ale Nikolajova mysl už přeskočila propast do krajiny absurdna. Sankta
Lizaveta, umučená v poli růží. Sankt Juris, který…
„Ty jsi zabil draka,“ řekl. „Je to… je to ve všech historkách.“
„Občas jsou ty historky v detailech dost drsné,“ poznamenal Juris a zářivě
se usmál. „Pojď, chlapecký králi. Je čas, abychom si promluvili.“

223
 16
Isaak

ISAAK SE SNAŽIL NEPROPOTIT si uniformu a tou snahou se jen po-

til víc a víc. Netížila ho ani tak bolest z transformace jako blízkost Ženi Safi-
nové, která mu přejížděla prsty po nose a čele. Byl s ní už skoro dva dny o sa-
motě ve výcvikové místnosti, kterou obvykle okupovali korporálčici. Neměla
okna a jediné dveře vždycky hlídalo jedno z Bataarových dvojčat. Světlo pro
Ženinu pečlivou práci přicházelo velkým střešním oknem, jehož sklo bylo tak
čiré, že to mohlo být jedině grišovské dílo.
Po Isaakovi se toho nechtělo moc, jen se pokud možno nehýbat, hledět na
Žeňu a nechat myšlenky putovat po stezce, která ho zavedla do téhle nepo-
chopitelné situace. Začalo to úmrtím jeho otce? Odvodem? Začalo to během
severního tažení, kdy sloužil pod Nikolajem Lantsovem? Princi bylo čers-
tvých osmnáct, jen o pár měsíců víc než Isaakovi. Ten se naučil svého velitele
obdivovat, nejen za jeho statečnost, ale i za to, jak dokázal vyplout z každé ob-
tížné situace. Nikdy nezapomněl žádné jméno, nikdy se nezapomněl zeptat
na churavého příbuzného nebo na to, jak se hojí rána.
Po bitvě u Halmhendu princ navštívil nemocnici, aby si promluvil

224
s raněnými. Zdržel se tam celé hodiny, popovídal si s každým vojákem,
okouzlil každou sestru, pozvedl všechny na duchu. Posadil se vedle Isaakova
lůžka, naplnil mu sklenici vodou, a dokonce mu ji přidržel u rtů, aby se mohl
napít. Isaak z toho byl tak ohromený, že málem zapomněl, jak se polyká.
Mluvili o Isaakově dětství a o jeho sestrách. Isaak se přistihl, že princi vy-
práví o otci, který byl učitelem v domě barona Velčika. Nemluvil o otcově
smrti celé roky a nikdy nikomu nelíčil, jak se mu život po té tragédii změnil,
jak byla jeho rodina nucena opustit baronovo panství a usadit se v malém
pronajatém pokoji nad krejčovskou dílnou, kde matka dělala, co mohla, aby
prací vydělala dost a nakrmila a ošatila Isaaka a jeho sestry.
Princ ocenil Isaakovo jazykové nadání a navrhl, aby svůj talent kultivoval,
když teď nastal čas, aby opustil frontu.
„Nevím, jestli si to moje rodina může dovolit,“ přiznal Isaak trochu za-
hanbeně. „Ale rozhodně o tom budu uvažovat, Výsosti.“
Vrátil se domů a hned jak to jen šlo, si začal hledat práci. Měsíce ubíhaly,
Isaak bral příležitostné nabídky a čekal, až se uzdraví natolik, aby se mohl vrátit
do aktivní služby a vydělávat peníze, jež rodina tak zoufale potřebovala. Jednoho
večera dorazil domů a zjistil, že na něj matka čeká s dopisem. Měl za sebou dlou-
hý den, přehazoval hnůj, za což si vydělal šest vajec a přinesl je opatrně domů
v záhybech košile. Málem je všechna upustil na zem, když viděl, že dopis v mat-
čině ruce je opatřený světle modrým voskem princovy pečeti s dvouhlavou orlicí.

Drahý Isaaku,
rád vidím, že jsme oba přežili mé vojenské vedení. Kdyby se ti chtě-
lo opustit svou vesnici a podniknout náročnou cestu do Os Alty, čeká na
tebe práce v královské gardě Velkého paláce. Chce to umět dlouho stát
v pozoru, netvářit se znuděně ani při těch nejnudnějších událostech,
jaké si člověk dovede představit, otvírat dveře a udržovat si naleštěné
knoflíky, takže ti nebudu vyčítat, jestli dáš přednost jinému zaměstnání.
Ale pokud máš kuráž čelit takovým hrůzám, najdeš tu i mé učitele, kte-
ří tě milerádi budou vzdělávat v jazycích, jaké si vybereš. Doufám, že
zvolíš jazyk Šu Hanu, Kerchu a Nové Země, protože ty můžou nejlépe

225
 posloužit princi nebo králi, ale samozřejmě se můžeš oddat své lásce ke
kaelišské poezii. Já to udělal a od té doby mě bolí žaludek.

Se srdečnými pozdravy
Nikolaj Lantsov,
velkovévoda z Udovy,
princ Ravky atd.

Isaakova matka a sestry se seběhly, aby osahaly hebký silný papír a při-
tiskly prsty na kulatou voskovou pečeť. Matka se rozplakala, protože syn ode-
jde a protože jim princ projevil takové uznání. Místa v palácové gardě bývala
vyhrazena pro válečné hrdiny a syny nižších šlechticů.
Co se týče Isaaka, ten strávil zbytek týdne spravováním děr ve střeše, kte-
ré domácí spravit odmítal. Jakmile s tím byl hotov, políbil matku a sestry a slí-
bil, že jim bude psát, jak často to půjde. Obul si vojenské boty a záplatovaný
kabát a vyrazil k hlavnímu městu.
Isaak si svou práci v paláci vychutnával, těšil ho klid Os Alty po chaosu
války a útrapách domova, ve volném čase se vyžíval ve studiu jazyků. Díky pe-
nězům, které každý měsíc posílal domů, se jeho rodina mohla přestěhovat do
útulného domku se zahradou, dost velkou na pěstování zeleniny, a s oknem
obráceným na sever, kde mohla matka na sluníčku šít.
Nebylo to vždycky lehké. Neznal skoro nic než vlastní městečko a vojen-
skou rutinu a nebyl si jistý, co ho děsí víc: mísy se zlatým filigránem, dámy se
šperky, nebo prostě jen pohled na vojáky Druhé armády v červených, mod-
rých a purpurových keftách pohybující se po areálu. Ale časem si našel své
místo a přizpůsobil se rytmu a požadavkům palácového života. Když Temnyj
podnikl útok na trůn, Isaak se chopil zbraně ve jménu Lantsovových. A jak-
mile se z prince Nikolaje stal král Nikolaj, stál v pozoru v nově vybudované
kapli a s hrdostí v srdci sledoval korunovaci svého panovníka.
Život šel dál. Isaak dokázal plynule mluvit v šuhanském, keršském, novo-
zemském a sulijském jazyce. Coby tlumočník koruny si vydělával peníze navíc
a přes králova varování si vypěstoval lásku k poezii všeho druhu.

226
 Pak přišlo předvolání. Isaak měl právě službu u vstupu do jižního křídla,
když ho vyhledala Tamara Kir-Bataarová. Isaak byl zmatený a nemálo vydě-
šený. Nestávalo se každý den, aby člověka povolali před grišovský Triumvi-
rát – ale ulevilo se mu, když zjistil, že Zoja Nazjalenská je na cestách s krá-
lem, takže se vyhne jejímu jedovatému a pohrdavému pohledu. Stačilo jí
povytáhnout obočí a muži seschlo moudí.
Volný čas trávil v Malém paláci a nikdy se neodvážil za síň Zlaté kopule,
ale Tamara ho provedla velkými dvojitými dveřmi ozdobenými shlukem šípů
Triumvirátu a po klikatých chodbách do malé místnosti lemované propraco-
vanými mapami Ravky a světa.
Byli tam Žeňa Safinová a David Kostyk, také Tamařin bratr Tolja, tak vy-
soký, že hlavou málem drhl o strop. Isaak si s ním občas vyměňoval svazky
básní. Překvapilo ho, že vidí obě dvojčata – vždycky se dalo čekat, že nejméně
jedno je ve společnosti krále.
„Posadíš se, kapitáne Andrejeve?“ vyzvala ho Žeňa Safinová. K jeho úža-
su ho pohostila čajem, poptala se ho na zdraví a teprve pak pronesla slova, jež
měla změnit chod jeho života: „Král se ztratil.“
Následovala opravdu podivná historka a Isaak věděl, že mu prozrazují je-
nom to nejnutnější: král Nikolaj a velitelka Nazjalenská cestovali s dvojčaty
Bataarovými a ztratili se v písku Bezmoří. I když Tamara s Toljou pátrali, jak
jen jim utajení dovolovalo, nenašli po nich ani stopu.
„Ještě nevíme, jestli král potřebuje zachránit, nebo ne,“ vysvětlovala dál
Žeňa. „Ale víme, že jestli se nepřátelé dozvědí o jeho zmizení, jistě naší zrani-
telnosti zneužijí. Není žádná jednoznačná linie nástupnictví na trůn a je na-
nejvýš nutné, aby se nikdo nedozvěděl, že jsme bez panovníka, dokud se král
nenajde nebo se něco nevymyslí.“
„Jistě,“ zamumlal Isaak a představil si paniku, jakou by to vyvolalo mezi lidmi.
Žeňa se zhluboka nadechla. „Jenže za dva týdny dorazí do Os Alty sedm-
náct princezen, šlechtičen a vysoko postavených dam, obklopených svým slu-
žebnictvem. Všechny budou doufat, že se setkají s Nikolajem Lantsovem
a stanou se královnou Ravky. Bohužel nám chybí jeden monarcha. Proto po-
třebujeme tebe.“

227
 „Mě?“
„Abys sehrál roli krále.“
Isaak se usmál, nenapadalo ho, jak jinak reagovat. Tomu žertu sice nero-
zuměl, ale byl ochoten hru hrát. Žeňa Safinová však jeho úsměv neopětovala.
„Máme plán pro nepředvídatelné případy, který vymyslel sám král, kdyby
byl zraněn nebo… neschopen vládnout,“ řekla citlivě, „ale netušili jsme, že na
něj dojde tak brzo a s tak malými přípravami. Jsi na jeho seznamu kandidátů.
Jsi přibližně správně vysoký. Mluvíš mnoha jazyky. Věřím, že tě dokážu pře-
dělat a připodobnit králi tak, abys oklamal i stráže, jež ho celé roky hlídají.“
„Aspoň na pohled,“ dodal Tolja.
„Správně,“ potvrdila Žeňa. „Vypadat jako Nikolaj bude jenom první úkol.
Ale mluvit jako on, chodit jako on a všechno ostatní… no, to už bude na
tobě.“
„Já… To nemůžete myslet vážně, že bych ho měl hrát,“ hlesl Isaak. Bylo to
nemyslitelné. Absurdní.
„Můžeme,“ opáčil Tolja se založenýma masivníma rukama. „A myslíme.“
„Ta akce se dá jistě odložit. Jestli si má král vybrat královnu –“
„To se odložit dá,“ připustila Tamara. „Ale záležitosti národní bezpečnos-
ti ne. Máme tajné zprávy, které naznačují, že jedna členka Tavgharadu je při-
pravena zběhnout. Může to být naše jediná šance, jak se s ní zkontaktovat
a zjistit rozmístění významných vojenských zařízení v Šu Hanu.“
Tavgharad. Přesný překlad zněl „se železnou pěstí“, ale Isaak věděl, že to
slovo označuje elitní vojáky, kteří hlídají královskou rodinu ze Šu Hanu
a slouží jí. Je-li někdo z nich ochoten zradit, daly by se od něj získat neoceni-
telné informace.
Tamara Kir-Bataarová se do něj zabodla tvrdýma zlatýma očima a pro-
hlásila: „Tvá země tě potřebuje.“
Ale byla to Žeňa se svými zjizvenými ústy, kdo ho přesvědčil. Dodala:
„A tvůj král taky.“
Isaak souhlasil. Jistěže souhlasil. Byla to jeho povinnost vojáka a to nej-
menší, co mohl udělat pro krále, který toho tolik udělal pro něj a pro jeho
rodinu.

228
 A tak se do toho pustil – do lekcí chování, řečnického umění, správného
sezení a stání. Nešlo jen o to předstírat, že je bohatý a mocný muž. Musel
předstírat, že je král. A ne jen tak ledajaký král, ale chlapecký král, který se stal
legendou. Nikolaj byl všechno, co Isaak nebyl. Sebejistý, troufalý, kosmopolit-
ní. Isaakovým jediným nadáním byl talent na jazyky – a dokonce i z toho se
vyklubala nevýhoda, protože mluvil jazykem Šu Hanu lépe než král a měl lep-
ší přízvuk v novozemštině.
Ale nejpodivnější ze všech těch procesů byla doba, kterou trávil tady, pod
touto skleněnou kopulí, kdy se potil v přítomnosti Ženi Safinové s jejím jedi-
ným jantarovým okem a vlasy barvy západu slunce. I když Isaak věděl, že
griša jen plní úkol, stejně mu připadalo, že ho studuje a plýtvá na něj svou po-
zorností, a přistihl se, že se do ní kapičku zakoukal. Hloupé pobláznění. Byla
očividně zamilovaná do Davida Kostyka, výtečného výrobce, který mlčky se-
děl u mnoha jejich setkání, studoval hromady dokumentů a zapisoval něco na
obří desku hrubého papíru. Ale Ženina zjevná záliba v nenáročných mužích
ho nutila milovat ji ještě víc. Jedna z jizev jí maličko táhla levý koutek úst dolů
a on se tu a tam přistihl při představách, že by ji tam políbil. Obvykle ho pak
rychle vzpamatovalo ostré dloubnutí prstu do ramene. „Narovnej se, Isaaku,“
napomínala ho nebo: „Cloníš mi světlo, Isaaku.“
Někdy mu jiní přicházeli předčítat o keršské historii nebo ho zkoušet
z obchodních tras, zatímco Žeňa pracovala. Jindy probírali strategii a od něj
se nečekalo nic, než že bude sedět jako hrouda hlíny.
„Propašujeme ho do paláce chodbami po setmění,“ řekla Tamara a točila
si sekerou v rukou tak, až se Isaak zapotil ještě víc. „Druhý den ráno pak ozná-
míme králův návrat z pouti. Bude to vypadat, že se zastavil na panství hraběte
Kirigina.“
„Jak vysvětlíme Zojinu nepřítomnost?“ zeptal se Tolja.
Žeňa se opřela, aby si prohlédla svou práci na Isaakově bradě. „Řekneme,
že se ještě vydala do Os Kerva.“ Promnula si oči a natáhla se po šálku čaje. „Já
to nechápu. Nikdo nemůže jen tak zmizet.“
„To se musí Nikolajovi nechat, zvládne nemožné,“ konstatoval Tolja.
„Třeba si chtěl udělat volno,“ nadhodila Tamara.

229
 Tolja zavrčel: „Nebo už ho Zoja měla plné zuby a pohřbila ho někde pod
hromadou písku.“
Ale Žeňa se nezasmála. „Nebo je to dílo Aparátuse, zase se pokouší o puč.“
„Pokud ano,“ ozval se David, „tak se teď pustí do nás.“
„Díky, lásko. To je povzbudivé.“
Tamara zpomalila svou sekeru. „Pokud to nastrojil Aparátus, čekala bych,
že se touhle dobou už pokusí odhalit královo zmizení.“
„Každopádně,“ navázal Tolja, „ho musíme držet dál od Isaaka. Kněz je
moc mazaný, než aby si neuvědomil, že král… není sám sebou.“
Žeňa se svezla na židli a složila si hlavu do dlaní. Isaak ji nikdy neviděl tak
poraženou a zabolelo ho u srdce. „Koho chceme ošidit? Tohle nevyjde.“
„Vyjde,“ namítla Tamara. „Musí.“
„Už teď je od krále skoro k nerozeznání.“ David si Isaaka prohlížel. „Řekl
bych, že je to tvá nejlepší práce.“
Žeňa tu chválu odbyla mávnutím ruky. „Nejde jenom o tvář. Jde o to, jak ji
Nikolaj oživuje, jak prohýbá rty, jak naklání hlavu. Hosty možná ošidíme,
možná dokonce i pár dvořanů, ale sluhy? Královské ministry? Lidi, kteří ho ví-
dají každý den, kteří s ním jídali a tančili? Zapomeňte na to. Je to beznadějné.“
„Omlouvám se,“ špitl Isaak. Nesnášel pomyšlení, že zklame svou zemi,
krále a tu nadanou dívku před sebou.
Žeňa rozhodila rukama. „Přesně tohle mám na mysli. Nikolaj by nikdy
nesklonil hlavu a tak upřímně se neomluvil.“
„Omlouvám se,“ zopakoval Isaak bez uvažování a vzápětí sebou škubl.
„Jiné řešení nemáme,“ pokrčila rameny Tamara. „Buď odvoláme slavnost
a budeme riskovat, že se odhalí Nikolajovo zmizení, nebo se pustíme do téhle
šarády.“
„A když to praskne?“ zeptal se Tolja.
„Ani nevím, čím bychom se provinili,“ uvažoval David. „Je napodobování
krále zrada, když to děláme pro královo dobro?“
Isaak polkl. Zrada. Na to ani nepomyslel.
„Možná naservírujeme Aparátusovi způsob, jak zničit celé grišovské vede-
ní jediným tahem,“ poznamenala Tamara.

230
 Žeňa si povzdechla. „Isaaku, já vím, že děláš, co můžeš, ale chceme toho
po tobě moc. Tohle byla hloupost od samého začátku.“
Isaak nerad viděl, jak tihle lidé ztrácejí naději. Vzpomněl si na Nikolaje
Lantsova, dřepícího vedle něj na nemocničním lůžku, pomyslel na mámin
úsměv a buclaté tváře sester, když je naposledy navštívil doma.
Zaklonil se, položil ruku na opěradlo křesla a pronesl s veškerou ledaby-
lou, lenivou arogancí, jaké byl schopen: „Žeňo, lásko moje, zazvoň o brandy.
Nemůžete ode mě čekat, že půjdu do jisté zkázy střízlivý.“
Zůstali na něj hledět.
David si poklepal prstem od inkoustu na rty. „Lepší.“
„Lepší?“ vyjekla Žeňa a radostí zatleskala. „To bylo perfektní! Udělej to
znova.“
Isaaka na okamžik přepadla panika, ale okamžitě povytáhl obočí. „Copak,
přebíráš tady velení? Doufám, že to znamená, že si můžu dopřát královské
schrupnutí.“
Tamara se zakřenila. Tolja zavýskal. Žeňa se sklonila a vlepila Isaakovi na
tvář pořádnou pusu – a Isaak udělal to, co by Nikolaj Lantsov nikdy neudělal.
Začervenal se.

231
 17
Nikolaj

LOĎ ZŮSTALA OPUŠTĚNÁ A PÍSEK nesl Nikolaje, Zoju a Juriho

k obřímu paláci, duny jim klouzaly pod nohama, až se Nikolajovi kymácel ža-
ludek. Odjakživa byl hrdý na to, jak se vždy dokáže lehce přizpůsobit, ale jed-
na věc je zavádět nové technologie, použít nové palivo nebo přijít k večeři
troufale jen v košili bez vesty. Něco úplně jiného ale je zažít, jak se přirozený
svět za jediné odpoledne rozpadne na kusy.
„Nevypadáš dobře, chlapecký králi,“ zaduněl Juris, který zase nabral dračí
podobu.
„To je tím nezvyklým způsobem dopravy. Asi by se ti nelíbilo nést nás po-
staru na zádech?“
Drak zafuněl. „Jenom kdybys mi to pak oplatil.“
Nikolaj musel zaklánět hlavu, aby obsáhl pohledem celý palác, jak se blí-
žili. Tak velkou stavbu v životě neviděl. Chtělo by to velkou armádu inženýrů
pracující tisíc let, jen aby vymysleli takový výtvor, natož aby ho zvládli posta-
vit. Paláci dominovaly tři hlavní věže: jedna z černého kamene, jedna z něče-
ho, co vypadalo jako zářící jantar, a jedna z čehosi, co mohly být jedině kosti.

232
Ale něco na tom nebylo v pořádku. Neviděl žádné známky života, nekroužili
tam ptáci, v četných oknech nebyl vidět pohyb, po mnohých mostech nepře-
cházely žádné postavy. Vypadalo to jako město, ale působilo to jako hrobka.
„Copak tu nikdo jiný není?“ zeptal se.
„Nikdo,“ odpověděla proměnlivá zrůda chórem barytonových hlasů zdů-
razněných bručením medvěda. „Už skoro čtyři sta let.“
Čtyři sta let? Nikolaj se podíval na Zoju, ale ta hleděla někam do neurčita,
ruku sevřenou na holém levém zápěstí.
Písek se zvedl, nesl je výš a Nikolaj viděl, že ty tři věže obklopují klenutou
stavbu se spoustou teras, paláců a vodopádů padajícího písku, který se třpytil
v šedivém soumraku.
Prošli pod mohutným obloukem do široké kruhové komnaty, jejíž stěny
se leskly slídou. Písek se jim pod nohama proměnil v kámen, ze země vyjel
kulatý stůl s mléčnou geodou uprostřed. Jelizabeta jim pokynula, aby se posa-
dili na kamenné židle, které se objevily kolem.
„Bohužel vám nemůžeme nabídnout žádné jídlo ani pití,“ omluvila se.
„Postačí, když nám naservírujete odpovědi,“ řekl Nikolaj.
Juri si klekl na kamennou podlahu, sklonil hlavu a spustil něco, co Niko-
laji připadalo jako ravský liturgický text, jelikož jen tu a tam pochytil nějaké
slovo – zaslíbený, prorokovaný, temnota.
„Nech toho, prosím,“ pobídla ho Jelizabeta a včely nespokojeně bzučely.
„A posaď se.“
„Nech ho být. Ponižuje se sám a vychutnává si to.“ Juris si složil křídla
a usadil se na zemi hezky daleko od Juriho. „Kde začít?“
„Dobrým zvykem je začít tím, kdo sakra jste?“
„Podle mě jsme to už zodpověděli, chlapecký králi.“
„Ano. Ale svatost vyžaduje mučednictví. A vy všichni mi připadáte za-
traceně živí. Leda že jsme se ocitli v posmrtném životě, v tom případě jsem
naprosto nedostatečně oblečen. Nebo přehnaně. To záleží na vaší představě
nebes.“
„To je vždycky takhle užvaněný?“ zeptal se Juris Zoji. Ta však neřekla nic,
jen hleděla na rozlehlou bezbarvou oblohu nad nimi.

233
 „Všichni jsme v jistou dobu zemřeli a v další se znovu zrodili,“ vysvětlila
Jelizabeta. „Někdy ne úplně takoví, jací jsme byli předtím. Můžeš nám říkat,
jak se ti zlíbí, grišové, svatí –“
„Relikvie,“ doplnil Juris.
Jelizabeta našpulila rty. „To slovo se mi moc nezamlouvá.“
Juri tiše vzrušeně vzlykl. „Všechno je to tak, jak bylo slíbeno,“ blábolil.
„Všechno, v co jsem měl doufat –“
Jelizabeta k němu vyslala popínavý šlahoun, který se mu ovinul kolem
ramen jako konejšivá paže. „To stačí,“ řekla mírně. „Teď jsi tady a musíš se
uklidnit.“
Juri popadl šlahoun, vtiskl tvář do jeho listů a rozplakal se. Takhle končí
velcí učenci.
„Kde to přesně jsme?“ chtěl vědět Nikolaj.
„Ve Vráse stínu,“ odpověděla jedna z úst zrůdy, která se představila jako
Grigorij. Sankt Grigorij. Pokud si Nikolaj dobře vzpomínal, roztrhali ho
medvědi, to však nevysvětlovalo jeho současný stav. „V jisté její verzi. Ze které
nemůžeme ven.“
„Záleží na tom?“ zeptala se Zoja sklesle. „Proč jste nás sem přivedli? Co
chcete?“
Juris k ní nasměroval štěrbiny svých očí, dlouhý ocas se zavlnil a zaškrábal
na podlaze. „Podívejme se, jak ta malá čarodějka smutní. Jako by věděla, o co
přišla nebo co může získat.“
Nikolaj čekal, že Zoje vztekle zaplanou oči, ale jen dál netečně hleděla
k nebi. Vidět ji takhle – zbavenou prudké, nebezpečné energie, která ji vždyc-
ky oživovala, bylo znepokojivější než všechny bizarní výjevy, jež se jim naskyt-
ly. Co je to s ní? Znamenal pro ni ten umocňovač tolik? I bez něj byla silná.
Byla silná i s oběma rukama svázanýma za zády a zatížená pytlem olověných
kuličkových ložisek.
„Ráda bych vás přivedla někam jinam, mladá Zojo,“ ujala se zase slova Je-
lizabeta. „Třímali jsme moc už tehdy, než se poprvé zašeptalo slovo griša, když
se výjimečnostem pořád ještě říkalo zázraky a magie. Prožili jsme životy tak
dlouhé, že historie Ravky je proti nim maličkost. Ale tento bod ve Vráse byl

234
vždycky posvátný. Na tomto svatém místě byla naše síla největší, tady jsme
byli nejhlouběji spojeni s tvořením v srdci světa. Tady bylo možné všechno.
A tady nás to uvěznilo, když Temnyj vytvořil Vrásu.“
„Co?“ zeptala se Zoja a v očích se jí konečně objevila jiskřička zájmu.
„Jsme vetkáni do látky světa tak jak žádný jiný griša, ta vlákna zpevněla
roky a používáním naší síly. Když si Temnyj pohrál s přirozeným řádem svě-
ta, stáhlo nás to sem, a když selhal jeho experiment s merzostí, byli jsme uza-
vřeni v hranicích Vrásy.“
„Nemůžeme tohle místo opustit,“ dodal Grigorij. „Nemůžeme nabýt fy-
zickou podobu jinde než tady.“
„Fyzickou podobu,“ odfrkl si Juris a zabušil ocasem. „Nejíme. Nespíme.
Nepamatuju si, co to je potit se, mít hlad nebo snít. Klidně si uříznu levé kří-
dlo jen proto, abych slyšel, jak mi kručí v břiše, abych zas ochutnal víno nebo
se vyčural z okna.“
„Musíš být tak vulgární?“ zeptala se Jelizabeta unaveně.
„Musím,“ odsekl Juris. „Otravovat tě je moje jediná zábava.“
Grigorij se proměnil v cosi, co vypadalo jako tři medvědí hlavy na těle jed-
noho obrovského člověka, a založil si všechny čtyři ruce. „Přetrpěli jsme ten-
hle nekonečný soumrak, protože jsme věřili, že náš očistec skončí se smrtí
Temnyje. Měl mnoho nepřátel a my jsme doufali, že bude mít krátký život.
Ale on žil pořád dál.“
„A dál,“ zabručel Juris.
„Přežil a stal se skoro tak mocný jako jeden z nás,“ vykládal Grigorij.
Drak si odfrkl. „Nelichoť mu.“
„No, jako jeden z nás v našem mládí,“ připustila Jelizabeta. „A pak koneč-
ně nastal čas, kdy byla Vrása zničena a Temnyj zabit. A přesto naše pouta ne-
povolila. Zůstáváme vězni. Protože síla Temnyje žije dál. V tobě.“
Nikolaj povytáhl obočí. „Takže samozřejmě musím umřít. To je velice ci-
vilizovaný přístup, ale jestli jste mě chtěli zamordovat, proč jste to neudělali
v té bitvě?“
Juris si znovu odfrkl a z mohutných nozder se mu zakouřilo. „To nebyla
žádná pořádná bitva.“

235
 „Tak během té příjemné koktejlové party, kdy jste nás uštvali a pokusili
jste se mi spálit vlasy.“
„Nemůžeme tě zabít, chlapecký králi. Především víme, jaký nepokoj by to
vzbudilo ve tvé zemi, a nechceme vidět další lidi umírat, když to není nutné.
Kromě toho by ta síla mohla přežít i po tvé smrti. Ne, prokletí Temnyje se
z tebe musí vypálit.“
„Obisbaja,“ pochopil Nikolaj. „Hořící trní.“
Jelizabeta přikývla. „Takže ten starý rituál znáš.“
„Je to tedy pravda!“ vykřikl Juri. „Všechno. Zde se rozkládal trnitý les,
kam přišli první členové knězovy gardy.“
„Gratuluju, Juri,“ povzdechl si Nikolaj. „Vypadá to, že mě na tu pohřební
hranici dostaneš.“
„Na pohřební hranici?“ opakoval udiveně Grigorij.
„Není to hranice,“ řekla Jelizabeta. „Trnitý les je starší než my všichni, star-
ší než první magie. Je to les, z nějž byly vyrobeny první oltáře a postaveny zdi
Malého paláce. Můžu ho vytáhnout z kořenů, které přežily pod Vrásou, aby
rituál započal. Ale přivolat netvora z lesa a zabít ho, to už bude na tobě.“
„To vy jste udělali ty zázraky,“ promluvila Zoja. „Most, růže, zemětřesení,
krvácející sochy, černý kotouč, to všechno proto, abyste nás sem přivedli.“
„Věk svatých,“ prohlásil Juri. „Přesně jak slíbil.“
Jelizabetina popínavka se mnichovi sevřela kolem ramen. „Naše síla pořád
dosáhne za hranice Vrásy, ale jenom na místa, která jsou stále uctívána.“
„Grišovská síla se neopírá o víru,“ zaškaredila se Zoja.
„Jsi si tím jistá, malá čarodějko?“ zeptal se Juris.
Zoja se do něj zabodla upřeným pohledem a Nikolaj věděl, že pro draka
plánuje tisíc trestů. Z příslibu odplaty v jejích očích se mu trochu ulevilo.
Ale nemohl si dovolit nechat se vtáhnout do mechanismu grišovské síly.
„Řekla jsi, že chceš, abych přivolal netvora, jenže ta věc ve mně rozkazy nepo-
slouchá.“
„Pak ji to musíš naučit,“ odtušil Juris.
Jelizabeta sevřela ruce, na zápěstí jí vykvetly růže a pokryly jí prsty. „Jakmile
trny vyraší, proniknou ti do těla. Jestli nepřemůžeš stín v sobě, spálí tě zevnitř.“

236
 Takže se to přece jen podobá Felixovi z jabloňových větví. Najednou se
mu ta pohřební hranice nezdála tak špatná. „Díky bohům, že nejsem lechtivý.“
„Jaká je pravděpodobnost, že to přežije?“ zeptala se Zoja.
Jelizabetě rozkvetly růže kolem ramen. „Jak řekl Juris, nepřejeme si desta-
bilizovat Ravku.“
„To není odpověď.“
„Je to… nebezpečné,“ připustila světice. „Existují prostředky, kterými tě na
tu zkoušku můžeme připravit, ale nemůžu ti slíbit, že to přečkáš nezraněný.“
„Nebo že to vůbec přečkáš,“ dodal Juris.
Jelizabeta si povzdechla. „Je nutné ukazovat to v nejnepříjemnějším světle?“
„Líp, když to budou vědět.“
Nikolaj na kamenné židli poposedl. Nebyla určená pro pohodlné sezení.
„Takže když mě nabodnete a opečete a já se vypořádám se svými démony, co
se stane?“
„Síla Temnyje bude zlikvidována jednou provždycky. Hranice Bezmoří se
prolomí. Do Vrásy se vrátí život a my budeme svobodní.“
„K čemu konkrétně svobodní?“ zeptala se Zoja. Byla to správná otázka.
Sice truchlila pro ztracený umocňovač, ale pořád byla generálka. A Nikolaj se
možná chtěl tak moc vyléčit, že neuvažoval jako král. Síla, které byli svědky, by
nejspíš neměla být vypuštěna.
„Ty to nevíš, malá čarodějko?“ podivil se Juris. „Velká síla nikdy není zadarmo.“
Jelizabeta maličko pokývla hlavou. „Když opustíme hranice Vrásy, budeme
zase smrtelní.“
„Smrtelní?“ opakovala Zoja.
„Okazaťsja, jak říkáte vy. Bez grišovské síly. Lidé, kteří prožijí krátký život
a zemřou natrvalo.“
Zoja přimhouřila oči. „Proč byste se vzdávali takové síly?“
„Nemysli si, že je to snadná volba,“ poznamenala Jelizabeta s kapkou hoř-
kosti v hlase. „Probírali jsme to stovky let. Ale takhle pokračovat nemůžeme.
A vesmír si to žádá za osvobození z tohohle polovičatého života.“
„Jedna věčnost stačí,“ přidal se Juris. „Chci zase chodit po světě. Vrátit se
ke břehům své domoviny. Možná se znovu zamilovat. Chci plavat v moři

237
a polehávat na slunku. Chci zestárnout a umřít a přejít do říší, které jsem ješ-
tě neprozkoumal.“
„Měli byste pochopit,“ řekl Grigorij, „že v sázce není jenom váš život, ale
i vaše země. Jestli selžeme a nepřečkáš rituál, možná vytvoříme další trhlinu
ve světě a způsobíme, že se tohle zkažené místo vylije ze břehů.“
„Ale to se může stát tak jako tak,“ upozornila Jelizabeta. „Všechno je pro-
pojené, svázané s tvořením v srdci světa. Síla v tobě roste, těžko říct, jakou ře-
tězovou reakci může spustit.“
„Jistě se budete chtít poradit,“ pronesl Grigorij. „Ale rozhodněte se rychle.
Merzost je nepředvídatelná a netvor se v tobě každý den usídluje pevněji.“
„Není o čem se radit,“ reagoval okamžitě Nikolaj. Odpovědi dostali a času
nazbyt nebylo. „Kdy se do toho pustíme?“

238
 18
Nina

TU NOC NINA ZŮSTALA vzhůru, dokud Leoni nezačala zhluboka

a rovnoměrně oddechovat. Pokoušel se o ni spánek, ale splétala si potmě vlasy
a čekala, doufala, že uslyší zvuky nějaké aktivity z úzkého okénka nad svou
postelí. A taky že ano, hned po půlnoci se ozvaly tiché hlasy a nakládání vozu.
Postavila se na špičky a viděla v prádelně svítit lucerny a Služebnice pramene
nosit převázané balíky zabalené v papíru, nejspíš oblečení.
Nina pospíchala do klášterní jídelny, kde vládl přísný rozvrh. Věděla, že se
Hanne může vždycky spolehnout, že bude v tu a tu hodinu prázdná. Kdyby
nespokojená novicka hledala bezpečné místo, kam si schovat oblečení, nabí-
zelo by se tohle. Svezla se na kolena a oblezla síň po obvodu, lehce klepala
klouby na břidlicové desky podlahy. Málem už to vzdala, když se ozval zvlášt-
ní zvuk. Dutina.
Vklínila prsty pod dlaždici a zvedla ji. Boty, vojenské kalhoty, dvě čepice,
opasek na zbraň a – díky bohům – dlouhá světle modrá šatová zástěra a bílá
blůza. Nina je vytáhla, sepnula si copy do nepořádné koruny a vklouzla do ku-
chyní. Po dlouhém pátrání tam odhalila kuchařčin klíč, zastrčený pod nádobou

239
na mouku. Když odemkla kuchyňské dveře a vyšla na dvorek, Služebnice pra-
mene už zavíraly dveře vozu a chystaly se na cestu.
Nina věděla, kam míří, a tak se nezdržovala silnicí, prodírala se mezi stro-
my, brala to přímější cestou k hlavnímu vchodu do staré pevnosti. Uvědomo-
vala si, že jedná nezodpovědně. Měla do svých plánů zapojit Adrika a Leoni.
Měla počkat a provést další průzkum. Ale situace byla taková, že nemůžou
zůstat v Gäfvalle o moc déle, aby nevzbudili pozornost. Ženy od pramene
můžou kdykoli přijít o přístup do pevnosti. A kdyby měla být Nina sama
k sobě upřímná, musela by si přiznat, že potřebuje jednat. Potřebuje zjistit,
proč ji sem ten šepot přivedl a co se stalo na kopci. Ty mrtvé nemluvily
k Adrikovi ani k Leoni. Volaly Ninu – a ona měla v úmyslu odpovědět.
Nasadila rychlý krok, prodírala se mezi stromy, kontrolovala směr pomo-
cí světel továrny v dálce.
Přes smutek a vztek, který si s sebou nesla do Fjerdy, si musela přiznat, že
se jí putování po této zemi líbí. Bavilo ji sledovat běžný chod fjerdských životů,
připomínat si, že jsou to lidé, a ne netvoři, že většina z nich touží po rozkvětu
a míru, dobrém jídle a teplé posteli. Ale zároveň si uvědomovala předsudky,
jaké si v sobě nesla spousta z nich – pořád byli přesvědčeni, že grišové si za-
slouží upálit na hranici. A nikdy nemohla zapomenout, čeho je schopná fjerd-
ská vláda, na utrpení z rukou drüskellů, kteří ji nechali vyhladovět v náklado-
vém prostoru lodě, na noční můru grišovských cel v Ledovém paláci, kde se Jarl
Brum pokusil proměnit lidi jejího druhu ve zbraně proti nim samotným.
Nina se dostala ke skalám nad hlavním vchodem právě včas, aby viděla, že
klášterní vůz dorazil a brána se otevřela. Sešla po svahu na cestu, boty jí klou-
zaly, málem ztratila rovnováhu. Postava, jakou ji Žeňa vybavila, jí pořád při-
padala cizí a plížit se tajně neuměla nikdy.
Procházela pod stíny stromů lemujících cestu a viděla, jak poslední Slu-
žebnice pramene zmizely v bráně, obtížené balíky šatstva. Teprve pak vešla na
cestu a bez dechu přispěchala ke vchodu.
„Omlouvám se,“ řekla. „Opozdila jsem se.“
„To je tvůj problém,“ odsekl hlídač. „Víš, jak je ta brána těžká? Jen si na ses-
try počkej tady.“

240
 „Ale… ale… ty to nechápeš… já musela… musela…,“ zašeptala Nina bo-
lestně.
„Musela jsi co?“
„Musela jsem… si ulevit.“ Strážný se hned zatvářil rozpačitě. Požehnaní
Fjerdané a jejich prudérnost! „Musela jsem jít čurat.“ To poslední slovo Nina
zdůraznila. „Do lesa.“
„Do… do toho mi nic není,“ vyštěkl.
Nina se donutila zaslzet. „Ale já musela jííít,“ kvílela. „A ony se na mě bu-
dou moc zlobiiit.“
„U svatého Djela, nebreč!“
„Je mi to moc líííto,“ vzlykala Nina. „Já nechci, aby na mě za-za-se křičely.“
„Tak dělej!“ okřikl ji hlídač rychle, odemkl petlice a odtáhl bránu, aby
mohla dovnitř. „Jenom toho nech!“
„Díky, díky,“ vyhrkla Nina, ukláněla se a popotahovala, dokud se za ní
brána nezavřela. Otřela si nos a pořádně se rozhlédla. Továrna byla tichá, na
noc zavřená. Věděla, že někde tu muži hrají karty nebo se ukládají ke spaní.
Další budou držet hlídky.
Pospíchala vstupní chodbou, která vedla do rozlehlé ústřední místnosti
plné těžké mašinerie, mohutně a nehybně se rýsující ve slabém měsíčním svět-
le z oken. V další místnosti objevila velké nádrže, ale těžko říct, co v nich bylo.
Přejela rukou po boku jedné z nich. Ještě teplá. Taví tu kovy? Mísí barvy?
Odpověď se skrývala v další hale: úhledné nekonečné spousty krátkých,
jako projektily tvarovaných válců velikosti tykví – řady a řady munice pro
tanky.
Vážně tu vyrábějí jenom munici? Jsou ty jedy v řece nějaký žíravý vedlejší
produkt montážních linek? Ale pokud ano, jak to, že jí vlčí kousnutí vyslalo
do krve výboj blesku? Nedávalo to smysl.
Nina nevěděla, kam jít dál. Tady zevnitř jí továrna připadala mnohem vět-
ší. Litovala, že nemá nadání zvěda jako Inej nebo Kazův talent pro intrikaření.
Vypadalo to, že má jen Jesperův dar špatného rozhodování. Věděla, že vý-
chodní křídlo je neosídlené a v havarijním stavu, Služebnice pramene tedy
nejspíš zamířily do západního křídla, srdce pevnosti. Tam zřejmě vojáci jedli,

241
bydleli a cvičili, když právě nepracovali v továrně. Kdyby byla Inej, vylezla by
na okapy a získala prvotřídní tajné informace. Ale Nina nebyla drobný tichý
stín, který to umí s nožem.
Nebylo ještě pozdě vrátit se. Ověřila si, že je to továrna na munici, vojen-
ský cíl pro bombardování z Ravky, kdyby nastala válka. Ale šeptající hlasy ne-
ustávaly, nechtěly, aby odešla. Zavřela oči a poslouchala, nechala se jimi navést
doprava, do tmavého ticha opuštěného východního křídla.
Všechno v ní protestovalo, že plýtvá časem, když se kradla chodbou. Toto
křídlo továrny bylo pusté. Po setmění neviděla svítit v oknech lampy a střecha
v zadním rohu se propadla pod tíží sněhu nebo času a nikdo ji neopravil. Ale
hlasy ji táhly dál. Blíž, šeptaly mladé i staré hlasy. Zněly teď jinak – byly jas-
nější, hlasitější, v každém slově vibrovala vzpomínka na bolest.
Vládla taková tma, že se musela držet u zdi, prsty přejíždět po nerovném
cihlovém zdivu a doufat, že nezakopne o nějakou opuštěnou strojní součást-
ku a nesvalí se na zadek. Pomyslela na zničenou střechu. Stala se snad v továr-
ně nějaká nehoda, která vedla k opuštění křídla? Byly to ty hroby, co vycítila?
Pracovaly ty ženy tady a byly pohřbeny pod sutinami na hoře? Pokud ano, ne-
najde tu nic než stáří a bídu.
A pak to uslyšela – vysoké tenké kvílení, při kterém se jí zježily chlupy na
těle. Chvíli si nebyla jistá, jestli to zní v její hlavě, nebo zda se to nese odněkud
hlouběji z východního křídla. Byla příliš dobře obeznámená s mrtvými, aby
věřila na duchy.
Záleží na tom, odkud to vychází? pomyslela si s bušícím srdcem. Co by ně-
jaké děcko dělalo v rozpadlém křídle staré továrny? Přinutila se jít dál podél
zdi, poslouchala, ignorovala rozechvělý zvuk vlastního dechu.
Konečně uviděla pásek tlumeného světla pode dveřmi vpředu. Zastavila
se. Jestli jsou za těmi dveřmi vojáci, nemá jak vysvětlit, co tu dělá. Ocitla se da-
leko od hlavní části budovy, nemohla jednoduše předstírat, že se ztratila.
Uslyšela za sebou hluk a uviděla, jak se blíží kývající se kruh světla lucer-
ny. Přitiskla se ke zdi a čekala, že uvidí vojáka v uniformě. Ale lampa ozářila
profil ženy v zástěře Služebnice pramene s copy omotanými kolem hlavy. Co
tu dělá, tak daleko od ostatních?

242
print-ne9bw-margin-0

Když ta žena procházela dveřmi, zahlédla Nina další tmavou chodbu

osvětlenou lucernami rozestavenými daleko od sebe. Sebrala kuráž a vydala
se za ní dovnitř. Následovala ji tak zblízka, jak si troufla, a srdce jí v hrudi di-
voce bilo. Z temnoty vpředu k ní začaly doléhat zvuky – tiché mumlání žen-
ských hlasů, jeden zpíval něco, co znělo jako ukolébavka, a pak sladký pisklavý
radostný zvuk. Dětský smích.
Šepot v Ninině hlavě zase zesílil, spíš než vztekle zněl toužebně. Tiše, ří-
kal, tiše.
Služebnice pramene prošla průchodem do… společné ložnice. Nina se
schovala do stínů u průchodu, nechtělo se jí věřit vlastním očím.
V úzkých postelích ležely ženy a dívky a Služebnice pramene procházely
mezi nimi. Vzadu Nina zahlédla řadu kolébek. Místnost byla jinak holá,
prašná ruina továrního křídla s vyklizeným vybavením. Okna byla polepena
černým papírem – aby zvenku nebylo vidět světlo lamp a nevzbudilo otázky.
Jedna Služebnice pramene vodila uličkou sem a tam dívku, stěží šestnác-
tiletou. Nohy měla holé, světle šedé šaty se jí napínaly na vzdutém břiše.
„Já nemůžu,“ kvílela. Vypadala nevýslovně křehká, kulaté břicho nesedělo
k vystouplým kloubům a kostnatým končetinám.
„Ale můžeš,“ prohlásila Služebnice pramene pevně a vedla ji za loket dál.
„Potřebuje jíst,“ ozvala se další z žen z kláštera. „Vynechala snídani.“
Služebnice pramene nespokojeně zamlaskala. „Víš, že to nemáš dělat.“
„Nemám hlad,“ zaskuhrala dívka mezi těžkými nádechy.
„Buďto budeme chodit, abychom pomohli děcku přijít, nebo se posadíš
a dáš si semlu. Cukr ti dodá energii na porod.“
Dívka se rozbrečela. „Nepotřebuju cukr. Víš, co potřebuju.“
Ninou projel třes, najednou jí to došlo. Poznala to zoufalství, ten pronika-
vý hlad, který do člověka zaboří zuby, až nezná nic než touhu. Znala tu tou-
hu, jež promění všechno, o co člověk kdy dbal – přátele, jídlo, lásku – v popel,
až si sám ze sebe pamatuje jen touhu po droze. To zesláblé tělo, temné kruhy
pod očima – dívka byla závislá na paremu. A to znamená, že musí být griša.
Nina vykoukla na řadu postelí se ženami a dívkami. Nejmladší vypadaly
zhruba na patnáct, nejstarší na třicet, ale s pustošivými účinky drog se to nedalo

243
přesně poznat. Některé si pod tenkými dekami hýčkaly malé boule, jiné se hrbi-
ly nad výrazně vystupujícími břichy. Pár jich možná nebylo těhotných – nebo to
na nich ještě nebylo vidět.
Nina cítila, jak se chvěje, slyšela v uších dunění vlastního srdce. Co je tohle
za místo? Kdo jsou tyhle ženy?
Pomoz nám. Mohly to být ty hlasy, které slyšela? Ale žádná z žen se na
Ninu nedívala. Byly to ty mrtvé, ty ji přivolaly. Spravedlnost.
Dveře za Ninou se zase otevřely a pacientky v postelích otočily hlavy jako
květiny za sluncem.
„Je tady!“ vykřikla jedna z nich, když dovnitř vplula matka představená.
Tlačila vozík. Ženy se začaly zvedat z postelí, ale matka představená krátce
a ostře vyštěkla: „Nehýbejte se!“ Poslušně se svezly zpátky na polštáře. „Nestr-
pím žádný chvat ani strkání. Svou injekci dostanete, až na vás dojde řada.“
Nina sledovala řady injekčních stříkaček na vozíku a červenou tekutinu
v nich. Nebyla si ani jistá, jestli je to parem, ale cítila lákání drogy, přísahala by,
že ji cítí ve vzduchu. Před rokem by se prodrala k těm stříkačkám bez rozmy-
slu, že se odhalí. Tvrdě bojovala, aby se osvobodila od závislosti, a zjistila, že
jí pomáhá používání její nové síly. Teď se na tu sílu soustředila, na proud oné
studené a tiché řeky. Potřebovala veškerý rozum a klid, jakých byla schopna,
protože nic z toho, co viděla, jí nedávalo smysl.
Grišové pod vlivem paremu byli víc než silní. Dokázali věci jinak nepřed-
stavitelné ani s tím nejvýjimečnějším umocňovačem. Jarl Brum se pokusil ex-
perimentovat s griši na drogách v naději, že z nich udělá zbraně proti Ravce –
ale vždycky za pečlivě kontrolovaných podmínek. Jeho grišovští zajatci byli
zavřeni ve speciálně vybudovaných celách, které jim bránily nasazovat sílu,
a parem se míchal se sedativem, aby dělal vězně povolnějšími.
Tyhle ženy neměly ani pouta.
Matka představená postupovala uličkou, rozdávala injekce sestrám a ty
vpichovaly oranžovou směs do nastavených paží. Nina slyšela pár vzlyků, spo-
kojené zasténání, reptání: „Vždycky začne na tamtom konci. To není fér.“
Těhotná dívka, kterou vodili uličkou, zakňourala: „Prosím. Jenom trošku.“
„Tak brzo před porodem ne. Oba by vás to ohrozilo.“

244
 Dívka se rozplakala. „Ale když matky porodí, nic jim už nedáte.“
„Tak budeš muset zase otěhotnět, co?“
Dívka se rozplakala ještě víc a Nina nevěděla, jestli je to z hladu po droze,
nebo ze strachu z toho, co jí Služebnice pramene navrhovala.
Ženy se zhroutily na postelích, zatínaly prsty u boků. Oheň v lampách
poskakoval. Závan větru zvedl hromadu prostěradel. Nad postelí jedné dívky
se udělala mlha – musela být vlnostrůjce. Ale všechny byly povolné, ani jediná
známka odporu. Grišové závislí na paremu se takhle nechovají. Je to stimu-
lant. Byla ta droga snad zkombinovaná s jinou látkou? Tohle otrávilo vlky?
Kdyby se Nině nějak povedlo ukrást injekční stříkačku, dovedla by Leoni
zjistit, jaké další zvěrstvo Fjerdané spáchali? A jak to, že dívky na droze přeži-
ly tak dlouho, že donosily děti, možná i několikrát za sebou?
V jedné kolébce začalo plakat dítě. Služebnice pramene popadla lahev za-
strčenou vespod vozíku, vzala dítě do náruče a utišila ho. „Tumáš, srdíčko,“
broukala mu.
Nina se opřela o zeď, měla strach, že se pod ní podlomí nohy. Tohle není
možné. Ale jestli ty matky přijímaly parem… pak děti taky. Narodily se na
něm závislé. Dokonalí grišovští otroci.
Nina se otřásla. Je to Brumova práce? Nebo někoho jiného? Existují i jiné
základny, které se věnují těmto experimentům? Proč jsem si myslela, že tyhle
noční můry skončily v Ledovém paláci? Jak jsem mohla být tak naivní?
Pohled jí padl na ženu ležící v omámení, tvář bledou skoro jako polštář.
V posteli vedle ní spočívala mladá dívka. Nina se chytila stěny, aby se ustálila.
Poznala je. Matka a dcera z doků Elling. Birgir je poslal sem. Nina litovala, že
ho nezabila pomaleji.
Tohle se tedy stalo s grišovskými ženami, které se nedostavily do bezpeč-
ného domu v Ellingu? Jsou právě teď v této místnosti? Z Kejerutu se ztrácejí
děvčata. Ne jen tak nějaká děvčata. Griši.
Někde v továrně se rozezněl zvon. Matka představená zatleskala a něko-
lik Služebnic pramene zamířilo k ní.
„Dobrou noc, Marit,“ řekla jedné z uniformovaných žen, když odcházela.
„Zítra večer přivezeme další směnu, aby tě vystřídala.“

245
 Nina vyklouzla za nimi, když opouštěly ložnici. Držela se ve tmě, pokoušela
se zklidnit a myslet na úkol, který měla před sebou – jak se dostat ven. Ale v hla-
vě měla prázdno, míhaly se jí tam jen divoké vzpomínky na to, co viděla v pokoji.
Pomoz nám. Ty hlasy mrtvých. Bolest živých.
Už viděla, jak se Služebnice pramene blíží ke strážím u hlavního vchodu.
„Našla vás ta opozdilá?“ slyšela strážného.
„Jaká opozdilá?“
„Co já vím, měla copy, zástěru. Vypadala stejně jako vy ostatní.“
„O čem to mluvíš? Jsme už všechny unavené a –“
„Seřaďte se, spočítáme vás.“
„Je to vážně nutné?“
„Seřaďte se.“
Nina nečekala, až uslyší zbytek. Rozběhla se zpátky chodbou k východní-
mu křídlu, pokoušela se běžet nehlučně. Hlavním vchodem už ven nemůže.
Jestli stráže zjistí, že je tu o jednu Služebnici pramene víc –
Rozezněl se zvon, jiný než posledně, vysoký a pronikavý. Poplach.
Všude kolem se rozsvítila světla, náhlá zář oslepovala.
Nedostane se zpátky skrz ložnici k východní bráně.
Nina vklouzla za zaprášený kus mašinerie, kolem se přehnali dva strážní
s tasenými zbraněmi.
Vzhlédla. Několik oken tu bylo rozbitých, ale jak se k nim dostat? A co je
na druhé straně?
Nebyl čas o tom uvažovat. Teď už hlídači a matka představená vědí, že ně-
jaká neposlušná Služebnice pramene nebo žena oblečená do klášterní zástěry
vnikla do továrny. Nina se musí dostat z hory dolů a zpátky do kláštera, než
někdo objeví, že její postel je prázdná. Vyšplhala na starý kus vybavení a sáhla
po okraji okna. Snažila se vytáhnout nahoru. Povedlo se jí vklínit nohu mezi
dvě cihly a vyvléct se na kamennou římsu.
Skrz rozbité sklo viděla poblikávající světla města v dálce, políčka sněhu
na lesní zemi hluboko dole.
Uslyšela kroky a uviděla další jednotku ozbrojených vojáků, jak v těžkých
botách dusají východním křídlem.

246
 „Uzavřete perimetr,“ rozkazoval zrovna jeden. „Pročešeme to tu, budeme
postupovat zpátky k hlavní hale.“
„Jak ale poznáme, že tu někdo je?“ postěžoval si někdo.
Kdyby vzhlédli –
Ale pokračovali dál a jejich rozhovor utichl.
Nina se naposledy podívala z okna.
„Žádnej funus,“ zašeptala a vrhla se skrz rozbité sklo.
Padala rychle a na zem dopadla tvrdě. Rameno a bok pod nárazem za-
úpěly, ale Nina ani nehlesla a koulela se ze svahu, nedovedla tu hybnou sílu
zastavit. Nakonec narazila do řady stromů, přistála u borovice a přinutila se
vyškrábat na nohy.
Dopřála si chvilku, aby se zorientovala, a pak se rozběhla, kličkovala mezi
stromy, držela ruce nahoře, aby zadržela šlehající větve, pokoušela se ignoro-
vat bolest v boku. Musela se dostat zpátky ke klášteru a dovnitř, než se vrátí
matka představená. Pokud se jí to nepodaří, Leoni a Adrik budou zastiženi
nepřipravení a jejich krytí bude zničeno.
Doběhla k potoku a prohnala se jím, boty jí čvachtaly na mělčině, řítila se
dolů z dalšího kopce.
Tam je, klášter – jeho okna pořád tmavá, ale viděla lucerny ve stájích, dvůr
kaple a talíř se zbytky, jejž tam nechala pro Trassela.
Běžela, zapotácela se, zase nabrala rovnováhu, teď už napůl padala, po-
koušela se dostat z hory. Dorazila na kraj lesa, zpomalila a kradla se k jihu,
aby se vyhnula stájím.
Uslyšela zvuk kopyt a vyhlédla na cestu. Uviděla vůz, kočí pobízel koně.
Matka představená se vrací z továrny a Nina věděla, že za pár minut začne
pátrání v pokojích.
Stáhla si zablácené boty, vklouzla do kuchyně, zamkla dveře a zastrčila
klíč pod nádobu s moukou. Pospíchala do ložnice a po cestě už si stahovala
zničené šaty přes hlavu.
„Co se děje?“ zeptala se Leoni mátožně, když Nina vklopýtala do pokoje
a rychle za sebou zavřela dveře.
„Nic,“ zašeptala Nina. „Tvař se, že spíš.“

247
 „Proč?“
Nina uslyšela práskání dveří a hlasy u vchodu do kláštera. Strhla ze sebe
šaty, otřela si tvář a ruce dočista vnitřkem blůzy a nacpala celou tu navlhlou
masu do truhly v nohách postele. „Celou noc jsem byla tady.“
„Ach, Nino,“ zasténala Leoni. „Řekni mi, prosím, žes šla jenom na půlnoč-
ní svačinku.“
„Přesně tak,“ potvrdila Nina a soukala se do noční košile. „Pořádně bah-
nitou.“
Vrhla se pod přikrývky, právě když se dveře rozletěly a do pokoje se vlilo
světlo z chodby.
Nina předstírala, že se s leknutím probudila. „Co je?“
Dovnitř vtrhly dvě Služebnice pramene, zástěry zašustily. Nina slyšela
hlasy v ložnicích nahoře, klapání otvíraných dveří, dívky probouzené ze spán-
ku. Aspoň že nejsme jediné podezřelé, pomyslela si Nina. Možná si myslí, že to
vyklouzla nějaká studentka za vojákem v kasárnách.
„Co se děje?“ vyptávala se Leoni.
„Mlč,“ vyštěkla jedna z žen. Zvedla lucernu a pátrala pohledem po pokoji.
Nina to uviděla ve stejnou chvíli jako ona – blátivou šmouhu na zemi
u její postele.
Služebnice pramene podala lucernu své družce, otevřela truhlu a zahraba-
la uvnitř. Vytáhla umazanou zástěru a blůzu.
„Proč tu máš uniformu novicky?“ chtěla vědět. „A proč je od bláta? Přive-
du matku představenou.“
„Není třeba.“ Dotyčná už stála na prahu, kulatou tvář přísnou, paže zalo-
žené na tmavě modré vlněné zástěře. „Vysvětli to, Enke Jandersdatová.“
Nina otevřela pusu, ale než stačila říct jediné slovo, objevila se za matkou
představenou Hanne. „To oblečení je moje.“
„Cože?“
„Je moje,“ opakovala Hanne, ve tváři popelavá a ztrhaná, vlasy se jí v sil-
ných narudlých vlnách kroutily po ramenou. „Šla jsem jezdit, když jsem ne-
měla, a spadla jsem z koně.“
Matka představená přimhouřila oči. „Proč bys je schovávala sem?“

248
 „Věděla jsem, že v mém pokoji by je někdo objevil, chtěla jsem je tajně vyprat.“
„A vdova Jandersdatová si jaksi nevšimla hromady zabláceného oblečení
ve své truhle?“
„Mila řekla, že mi je tam schová, dokud se o ně nepostarám.“
Matka představená si prohlížela umazanou zástěru. „To bláto vypadá čerstvé.“
„Šla jsem jezdit dneska ráno. Uvidíš, že ty šaty jsou moje velikost, na Milu
jsou moc dlouhé. Je to moje vina, ne její.“
„Je to pravda?“ zeptala se matka představená Niny.
Nina se podívala na Hanne.
„Je to pravda?“ naléhala matka představená.
Nina přikývla.
Žena si nespokojeně odfrkla. „Dokončete pátrání,“ nařídila Služebnicím
pramene. „Hanne, jsem nevýslovně zklamaná. Budu muset okamžitě napsat
tvému otci.“
„Já to chápu, matko představená,“ špitla Hanne, očividně zoufalá. To ne-
bylo žádné předstírání. Riskovala svou budoucnost v klášteře, aby Ninu za-
chránila.
„A ty, Enke Jandersdatová,“ pokračovala matka představená. „Máš tu za
úkol učit Hanne novozemštině, ne jí usnadňovat nepřístojné chování. Budu si
muset celou tu dohodu rozmyslet.“
„Ano,“ přisvědčila Nina kajícně a dívala se, jak žena pobízí Hanne na
chodbu a zavírá dveře.
Leoni sebou plácla zpátky na polštáře. „Prosím, řekni mi, že co jsi zjistila
v té továrně, za to stálo.“
Nina si lehla, tělem jí pořád proudil adrenalin. „Stálo to za to.“ Ale viděla
výraz v Hanniných očích, když ji matka představená vedla pryč – bude si žá-
dat odpovědi.
Pomyslela na trest, jaký Hanne dostane, co dopis jejímu otci může znamenat.
Je Hanne zavázána – možná jí vděčí i za svůj život. Rozhodně jí dluží pravdu.
Pomoz nám.
Ale tu pravdu jí Nina v žádném případě svěřit nemůže.

249
 19
Zoja

ZOJA SI MYSLELA, ŽE budou odvedeni do dalších pokojů, které jim po-

slouží k ubytování. Ale Juris a Grigorij odešli, Jelizabeta máchla rukou a stůl
se židlemi se vnořily do podlahy. Za okamžik se kolem nich zvedly nové zdi.
Písek se kroutil a klenul, vytvořil troje dveře kolem ústřední místnosti –
všechno z nijaké barvy sluncem vybělených starých kostí.
Zoja netušila, kolik toho ještě vydrží. Připadalo jí, jako by se svět roztrhl.
„Kéž bychom vám mohli nabídnout pohodlnější ubytování,“ posteskla si Je-
lizabeta. „Ale na tomhle místě moc pohodlí není. Odpočiňte si, jestli můžete.“
Zojin pokoj vypadal jako ložnice na starém hradě: špičatá okna, těžká kože-
ná křesla před velikým krbem, obrovská postel s nebesy a sametovými závěsy.
A přesto nebylo v oknech sklo. Nebyla tam ani kůže, ani samet. Všechno to byl
jenom jemný písek, každý předmět, každý povrch ve stejném odstínu naplavené-
ho dřeva. Oheň v krbu plápolal modře jako ty strašné drakovy plameny. Byl to
přízračný pokoj. Zoje sjela ruka k zápěstí. Potřebovala si promluvit s Nikolajem.
Otevřela dveře – i když bylo těžké vnímat je jako dveře, když tu ještě před
chvílí nebyly.

250
 Nikolaj stál ve dveřích pokoje stejného jako ten její.
„Je to jako dívat se na nákres něčeho velkolepého.“ Pomalu se otáčel a pro-
hlížel si své ubytování. Přejel rukou po šedé krbové římse z písku. „Luxusní
v detailech, ale není tu nic, díky čemu by tu člověk chtěl zůstat.“
„Tohle je chyba,“ zachmuřila se Zoja. Hlava ji bolela. Srdce ji bolelo. Mu-
sela se hlídat, aby jí prsty neustále nesjížděly k zápěstí. Ale potřebovala uva-
žovat jasně. Jsou v sázce větší věci než to, o co přišla. Vždycky byly.
„Kde je Juri?“ zeptal se.
„Nejspíš někde klečí. Nikolaji, chtěli jsme takovouhle dohodu uzavřít?“
„Přišli jsme sem pro léčbu a byla nám navrhnuta.“
„Můžeš umřít.“
„To riziko jsme už dávno ochotni podstoupit. Vlastně mám dojem, že to
není tak dlouho, cos mi sama nabídla kulku do hlavy.“
„Do slavnosti v Os Altě zbývají necelé tři týdny,“ namítla.
„Tak to musím netvora zvládnout do té doby.“
„Viděl jsi, co dokážou. Co když otřeseme hranicemi Bezmoří a vypustíme
je do Ravky? Tohle riziko na sebe chceš vzít?“
Nikolaj si prohrábl vlasy. „Já nevím.“
„A přesto jsi nadšeně přitakal, sotva se tě zeptali, jako kluk na venkov-
ském bále.“
„To ano.“
A ani vzdáleně to neznělo, že by toho litoval. „Nemůžeme jim věřit. Ani
nevíme, co jsou doopravdy zač.“
„Já to chápu. Stejně jako chápu to, že tuhle možnost musíme využít. Proč
se tomu bráníš, Zojo?“
Zoja si opřela hlavu o okraj okna a vyhlížela do nicoty. Hleděli svatí takhle
do prázdna stovky let?
„Pokud jsou tohle svatí,“ uvažovala, „ke komu jsme se to celou dobu
modlili?“
„Ty se modlíš?“ Nikolaj nedovedl zatajit překvapení.
„Modlila jsem se. Zamlada. Nikdy nereagovali.“
„Seženu ti jiný.“

251
 „Jiný…?“ Chvíli jí trvalo, než pochopila, co myslí. Aniž by si to uvědomila,
přesunula ruku na místo, kde mívala umocňovač. Přinutila se pustit zápěstí.
„Nemůžeš mi opatřit jiný,“ řekla hlasem plným opovržení. Dobře. To je lepší
než sebelítost. „Tak to nefunguje. Nosila jsem ten náramek, ty kosti, od svých
třinácti let.“
„Zojo, já na zázraky nevěřím. Nevím, kdo jsou tihle svatí doopravdy. Já je-
nom vím, že jsou poslední naděje, již máme.“
Pevně zavřela oči. Jelizabeta mohla být laskavá, jak chtěla. Nic to neměni-
lo na tom, že byli uneseni. „Drží nás tu jako vězně, Nikolaji. Nevíme, co od
nás budou chtít.“
„Jako první to, abys spolkla svou hrdost.“
Nikolaj a Zoja nadskočili. Ve dveřích stál Juris. Měl lidskou podobu, ale
kolem něj jako by se mihotala dračí silueta.
„Pojď, Zojo Nazjalenská, malá bouřková čarodějko. Je čas.“
„Na co?“ vyštěkla Zoja a cítila, jak se v ní rozpaluje vztek – známý, vítaný
cit, mnohem užitečnější než žal.
„Na tvou první lekci,“ oznámil jí. „Chlapecký král není jediný, kdo se musí
něco naučit.“

Zoje se nechtělo jít s drakem, ale přinutila se následovat ho dolů do klikatých

chodeb šíleného paláce. Říkala si, že aspoň zjistí něco víc o rituálu, který má
Nikolaj podstoupit, a pozná pravé úmysly svatých. Silnější hlas v ní tvrdil, že
jestli pozná Jurise blíž, najde způsob, jak ho potrestat za to, co jí vzal. Až moc
si uvědomovala pulz tepající jí pod kůží na holém zápěstí. Připadalo jí nahé,
ohrožené a naprosto špatné.
Ale i když by ráda uvažovala o pomstě, celou její pozornost si vyžádala
cesta, kterou šli. Palác byl rozlehlý, některé pokoje sice byly význačné, ovšem
většinu chodeb, schodišť a průchodů tvořil stejný třpytivý bezbarvý písek.
A bez ohledu na to, kde se člověk v té mohutné stavbě nacházel, nabízel se mu
věčně stejný výhled: rozlehlý šedý prostor nicoty.
„Cítím tvůj vztek, bouřková čarodějko,“ poznamenal Juris. „Praská jím
vzduch.“

252
 „To slovo je urážlivé,“ pronesla k jeho zádům a konejšila se představou, jak
by ho shodila z dlouhého schodiště.
„Můžu ti říkat, jak chceš. V mé době říkali muži čarodějky ženám, jimž se
měli vyhýbat. Podle mě to na tebe sedí.“
„Pak se řiď vlastní radou a drž se ode mě dál.“
„Myslím, že ne. Jedna z posledních zábav, jaké mi zbývají, je koketovat
s nebezpečím, a Vrása k tomu moc příležitostí nedává.“
Upadl by, kdyby do něj strčila, nebo by prostě roztáhl křídla a lehce dolé-
tl pod schodiště? „Jak jsi vlastně starý?“
„Už dávno na mě všichni zapomněli.“
Juris vypadal na muže kolem čtyřicítky. Byl mohutný jako Tolja, možná
i víc, a Zoja si dovedla představit, že s mečem se širokou čepelí musel být obá-
vaný bojovník. Na oholené lebce rozeznala stopy šupin, jako by dračí rysy
pronikly do jeho lidského těla.
Přemohla ji zvědavost. „Máš radši lidské tělo?“
„Nedávám přednost ničemu. Pořád jsem člověk i drak. Když si chci číst,
hádat se, pít víno, vezmu na sebe lidskou podobu. Když si chci zalétat a osvo-
bodit se od lidského otravování, jsem drak.“
„A když bojuješ?“
Ohlédl se přes rameno a oči mu zaplály stříbrně, panenky se stáhly, když
se usmál, zuby měl trochu moc dlouhé a dravčí na tahle lidská ústa. „Přemohl
bych tě v každé podobě.“
„O tom pochybuju,“ odsekla s větší sebejistotou, než cítila. Mít umocňo-
vač, nezaváhala by.
„Nezapomeň, že v prvním životě jsem byl válečník.“
Zoja nevzrušeně povytáhla obočí. „Sankt Juris, který zabil draka, byl váž-
ně griša a udělal si z něj umocňovač?“ Znala ten příběh dobře, znalo ho každé
dítě z Ravky – válečník, který se vypravil porazit netvora a bojoval s ním tři-
krát, než ho konečně přemohl. Ale teď ji napadalo, kolik z toho je legenda
a kolik fakta.
Juris se zamračil a šel dál ze schodů. „Umocňovač. Myslíš tu bídnou tretku,
na které tak zoufale lpíš? Když jsem zabil draka, vzal jsem si jeho podobu a on

253
moji. Stali jsme se jedním. Za starých časů to tak chodilo. To, co praktikujete
dnes, je zkomolenina, nejslabší forma tvoření v srdci světa.“
Za starých časů. Takže na příbězích o hořícím trní je něco pravdy? Ti mni-
chové nebyli obyčejní lidé, ale grišové, kteří získali podobu zvířat, aby mohli
lépe bojovat s nepřáteli Ravky? Mýlili se tolik grišovští teoretikové a nábožen-
ští učenci? Zoja netušila. Její unavená, zbitá mysl z toho nebyla moudrá.
Vešli do obrovské místnosti, která vypadala jako jeskyně a zároveň jako
rozlehlá síň starého hradu vytesaná v černém kameni. Na stěně vysoko nad
velikým krbem, do kterého by se Zoja vešla celá, visel erb. Byly na něm tři šes-
ticípé hvězdy, podobal se znakům kaelišských rodů, ovšem Zoja neznala je-
jich ikonografii natolik, aby poznala, ke kterému jménu se mohl Juris kdysi
hlásit. Jedna stěna byla ponechána naprosto otevřená, táhl se za ní široký ob-
zor mrtvého písku. Díky rozeklanému převisu to Zoje připadalo, že vyhlíží
na svět ústím jeskyně. Nebo ústy netvora, jemuž zabloudila do břicha.
„Co ode mě chceš?“ zeptala se.
„Až vejdu do smrtelného světa, má magie půjde se mnou, ale mé vědo-
mosti ne. Poneseš je ty.“
„Jaká čest,“ řekla bez nadšení.
„Všechna ta pravidla, jež si grišové vytvořili, podle nichž žijete, barvy, kte-
ré nosíte… Myslíte si, že jste vycvičeni, abyste byli silnější, ale ve skutečnosti
vás vycvičili, aby omezili vaši sílu.“
Zoja zavrtěla hlavou. Nejprve ji tahle přerostlá ještěrka připraví o umoc-
ňovač, který si vysloužila vlastní krví, a teď uráží výcvik, jemuž zasvětila život.
Brala své vzdělávání v Malém paláci vážně, teorii, již četla v knihovně, postoje
a techniky nacvičované v Baghřině boudě u jezera. Trénovala a ladila své
schopnosti, ukula svůj syrový talent do něčeho lepšího. Existovali eterálčiko-
vé, kteří začali vybaveni větším nadáním, ale nikdo z nich nepracoval tak tvr-
dě. „Říkej si, co chceš, výcvik ze mě však udělal lepšího větrostrůjce.“
„To ano, ale udělal z tebe lepšího grišu?“
„Neřekla jsem to právě teď?“
„Ne tak docela. Nicméně já začal ve stejně hluboké neznalosti jako ty –
přesně jako ty – jen s divokým větrem na špičkách prstů.“

254
 „Tys byl větrostrůjce?“ zeptala se Zoja překvapeně.
„Tehdy nebylo jméno pro to, co jsem byl.“
„Ale dokázal jsi povolat vítr?“ naléhala.
„Dokázal. A dělal jsem to. Byla to jedna ze zbraní v mém arzenálu.“
„V jaké válce?“
„V nesčetných válkách. Pro některé jsem byl hrdina. Jiní mi říkali vetřelec,
barbar, plenitel chrámů. Pokoušel jsem se být dobrý člověk. Aspoň co si pa-
matuju.“
Jak rádi muži líčí své skutky.
„Ne všichni z nás si oblíbí šlechetnost tolik jako tvůj král.“
Zoja přecházela po obvodu místnosti. Nebylo tam toho moc k vidění. Až
na sbírku zbraní na zdech bylo všechno z černého kamene – římsa velkého
krbu, kde poskakovaly a tančily modré plameny, ozdoby na ní, erb na stěně.
„Jestli čekáš, že zatratím Nikolaje za jeho dobrotu, tak si počkáš.“
„A kdybych ti řekl, že Ravka potřebuje krutějšího vládce?“
„Řekla bych, že to zní jako argument krutého muže.“
„Kdo tu mluví o mužích?“
Co to ten tvor hraje za hru? „Chceš, abych králi ukradla trůn? Tos špatně
pochopil mou ctižádost.“
Juris se dunivě zasmál. „Nic jsem špatně nepochopil. Vážně si myslíš, že je
ti souzeno strávit život ve službě? Nemusíš mi říkat, žes neuvažovala, jaké by
to bylo, stát se královnou.“
Zoja vzala z krbové římsy drobného achátového koníka, jednoho ze stáda
čítajícího snad stovky kusů rozestavených na kameni. Takhle Juris tráví svou
věčnost? Pomocí ohně vyrábí drobné vzpomínky na jiný život? „Jako by i krá-
lovna nežila život ve službě. Já sloužím grišům. Sloužím Ravce.“
„Ravce.“ Písmeno „R“ chrčivě převalil v ústech. „Sloužíš národu duchů.
Všem těm, které jsi zklamala. Všem těm, které ještě zklameš, dokud se nesta-
neš tím, čím máš být.“
Všem těm, které jsi zklamala. Co o tom může vědět? Zoja odložila koníka
a promnula si paže. Nelíbilo se jí, jak drak mluví. Jeho slova v ní drnčela, při-
pomínala ten padající kámen, prázdnou studnu a nekonečnou prázdnotu.

255
Neohlížej se, varovala ji Lilijana jednou. Neohlížej se na mě. Zoja tehdy nepo-
slechla, ale naučila se dávat na tahle slova pozor.
„Dovyprávěj ten příběh, starouši, nebo mě nech, ať si najdu sklenku vína
a schrupnu si.“
„Tady žádné víno nenajdeš, malá čarodějko. Ani spánek. Žádný oddech
od zapomenutí.“
Zoja přezíravě máchla rukou. „Tak mě propusť, najdu si zajímavější spo-
lečnost.“
Juris pokrčil rameny. „Už toho moc k vyprávění není. Do naší země dorazila
lačná bestie, pálila všechno za sebou, polykala všechny, kdo si troufli jí čelit.“
Zoja nepřítomně přejela prstem po řemdihu na stěně. Juris musel mít ty
zbraně s sebou, když byl uvězněn ve Vráse. „Vždycky jsem si myslela, že drak
byl jen metafora.“
Juris se zatvářil skoro uraženě. „Čeho?“
„Pohanského náboženství, cizích nájezdníků, hrozeb moderního světa.“
„Někdy je drak prostě drak, Zojo Nazjalenská, a já tě můžu ujistit, že
žádná metafora nikdy tolik lidí nezavraždila.“
„To jsi nikdy neslyšel Tolju recitovat básně. Takže velký válečník vytáhl na
draka v jeho doupěti?“
„Přesně tak. Dovedeš si představit mou hrůzu?“
„Mám matnou představu.“ Nikdy nezapomene na to, jak Jurise poprvé
uviděla, s mohutnými roztaženými křídly – a zajímalo ji, jak netvora porazil.
„Co jsi udělal?“
„To, co dělají všichni vyděšení lidé. Noc předtím, než jsem se měl s drakem
setkat, jsem padl na kolena a modlil se.“
„Ke komu se modlí svatý?“
„Já nikdy netvrdil, že jsem svatý, Zojo. To jméno mi dal jen zoufalý svět.
Tu noc jsem nebyl nic než vystrašený muž, spíš chlapec, sotva osmnáctiletý.
Modlil jsem se k bohu nebes, který dohlíží na mou rodinu, k bohu bouří, kte-
rý zalévá pole a krmí se nedbalými námořníky. Možná na mě tenhle bůh do-
hlíží pořád. Vím jenom to, že mi něco odpovědělo. Když jsem stanul proti
drakovi a on vychrlil oheň, na můj povel se zvedl vítr. Povedlo se mi připravit

256
ho o dech, stejně jako ses o to pokusila ty se mnou. Dvakrát jsme se střetli
a dvakrát se zase stáhli ošetřit si rány. Ale při třetím střetu jsem mu zasadil
smrtelnou ránu.“
„Juris a jeho triumf.“ Nedopřeje mu tu laskavost, aby to řekla ohromeně.
Ale překvapil ji: „Možná jsem se měl cítit triumfálně. Jenže když drak
padl, cítil jsem jenom lítost.“
„Proč?“ zeptala se, i když jí samotné bylo vždycky líto draka z Jurisova pří-
běhu, tvora, který se nemohl vzepřít své přirozenosti.
Juris se opřel mohutným tělem o čedičovou zeď. „Ten drak byl první
opravdová výzva, jakou jsem kdy jako válečník poznal, jediný tvor, který se se
mnou mohl střetnout jako rovný s rovným. Nemohl jsem si pomoct, vážil
jsem si ho. Když do mě zaťal zuby, věděl jsem, že to cítí stejně jako já. Ten drak
a já jsme byli stejní, spojení se srdcem tvoření, zrozeni z živlů, odlišní od
ostatních.“
„Stejné přitahuje stejné,“ poznamenala měkce. Znala ten pocit spřízně-
nosti, náruživosti. Kdyby zavřela oči, cítila by led na tvářích, viděla by krev ve
sněhu. „Ale nakonec jsi ho zabil.“
„Ten den jsme umřeli oba, Zojo. Já mám jeho vzpomínky a on má moje.
Prožili jsme společně tisíc životů. Stejné to bylo s Grigorijem a tím velkým
medvědem, s Jelizabetou a včelami. Napadlo tě někdy, jak je možné, že někte-
ří grišové jsou umocňovače sami?“
O tom Zoja neuvažovala. Grišové, kteří se narodili jako umocňovače, byli
vzácní a často sloužili jako examinátoři, díky svým schopnostem zjišťovali
přítomnost grišovské síly v dětech. Temnyj sám byl umocňovač a jeho matka
taky. Byla to jedna z teorií vysvětlujících jeho sílu. „Ne,“ připustila.
„Jsou spojení s tvořením v srdci světa. V dobách, než se vůbec začalo pou-
žívat slovo griša, byly hranice, které nás oddělovaly od jiných tvorů, méně pev-
né. Nebrali jsme si jen tak zvířecí život, ale na oplátku jsme se vzdali něčeho ze
sebe. Avšak někdy během času začali grišové zabíjet, přivlastňovat si kousek
moci tvoření a nedávat nic ze sebe. To je žalostná tradice vašich umocňovačů.“
„Měla bych se snad cítit provinile, že jsem získala umocňovač?“ vyjekla. Na
tyhle soudy neměl právo. Jak často Zoja plakala? Kolik horečných modliteb

257
vyslovila, neschopná zbavit se té umíněné hloupé víry, že jí někdo odpoví? „Musí
být snadné rozvažovat o vesmíru v bezpečí paláce, mimo přízemní brutální lid-
ské záležitosti. Možná si nepamatuješ, jaké to je být bezmocný. Já ano.“
„Možná je to tak,“ připustil Juris. „Ale pořád pláčeš pro toho tygra.“
Zoja ztuhla. To nemohl vědět. Nikdo nevěděl, co udělala tu noc a co vidě-
la. „Jak to myslíš?“
„Když jsi svázaná se vším, neexistují hranice tvých vědomostí. Ve chvíli,
kdy ti náramek spadl ze zápěstí, jsem to všechno viděl. Mladou Zoju krváce-
jící ve sněhu, srdce plné udatnosti. Zoju ze ztraceného města. Zoju ze zahra-
dy. Nemohla jsi je ochránit tehdy, a nemůžeš je ochránit ani teď, ty ani ten tvůj
nestvůrný král.“
Neohlížej se na mě. Ta studna v ní neměla dno. Hodila kámen do tmy a pa-
dala s ním, dál a dál. Potřebovala se dostat z tohoto pokoje, pryč od Jurise. „Už
jsme tady skončili?“
„Ještě jsme ani nezačali. Řekni mi, bouřková čarodějko, když jsi zabila ty-
gra, necítila jsi v sobě jeho duši, necítila jsi, jak nabírá podobu tvého vzteku?“
Zoja o té noci nechtěla mluvit. Drak věděl věci, které vědět nemohl. Při-
nutila se zasmát. „Říkáš, že bych se mohla stát tygrem?“
„Možná. Ale jsi slabá, takže kdo ví?“
Zoja se ušklíbla. Nehýbala se, vztek v ní však bouřil. „Chceš mě vyprovo-
kovat? K tomu je třeba víc než přezíravost starce.“
„Když jsme bojovali, předvedla jsi kuráž, vynalézavost, pevné nervy.
A přesto jsi prohrála. Budeš dál prohrávat, dokud neotevřeš dveře.“
Najednou se obrátil a vrhl se na ni, tělo mu vyrostlo, roztažená křídla zaclo-
nila světlo. Mohutné čelisti se rozevřely a odkudsi z útrob mu vyšlehl plamen.
Zoja si přikryla rukama hlavu, kryla se.
Plameny náhle uhasly a před ní stál Juris ve své lidské podobě. „Vybral
jsem si slabocha?“ ušklíbl se znechuceně.
Ale teď se zase usmála Zoja. „Nebo dívku, která se za něj umí vydávat.“
Napřímila se a máchla rukama dopředu. Zaútočila na něj vichřice, přímý
nápor větru a zloby, srazil ho na zem, sklouzl po hladké kamenné podlaze
a z ústí jeskyně ven. Slabá. Jen zlomek síly, kterou by přivolala se svým

258
umocňovačem. Ale překulil se přes okraj a zmizel. Jeho překvapená tvář byla
balzám na Zojino srdce.
O chvíli později se v otvoru objevil drak na obřích křídlech. „Zlomil jsem
tvou vůli, když jsem ti propíchl tu hloupou bublinu?“
Vážně to udělal? Bez umocňovače bylo přivolání síly, jako když po něčem
sáhne a neodhadne vzdálenost, jako by prsty svíraly jen vzduch. Vždycky byla
silná, ale ten tygří život, ten jí dával pravou sílu. A teď zmizel. Co je ona – kdo je
ona bez něj? Pokud se kdy od tohoto místa osvobodí, jak získá kontrolu zpátky?
„Vyber si zbraň,“ vybídl ji Juris.
„Na to jsem moc unavená.“
„Dopřej mi poctivý boj a pak se můžeš jít schovat, kam se ti zachce. Vyber
si zbraň.“
„Já jsem zbraň.“ Nebo bývala. „Nepotřebuju palici ani čepel.“
„Dobře,“ kývl Juris a hladce se proměnil do lidské podoby. „Já ti ji vyberu.“
Sebral ze stěny meč a hodil jí ho.
Chytila ho nešikovně oběma rukama. Byl těžký. Ale neměla čas uvažovat.
Juris už na ni útočil mohutným mečem se širokou čepelí.
„Jaký to má smysl?“ zeptala se, když narazil do její čepele a jí se rozvibro-
valy obě ruce. „Šermování mi nikdy nešlo.“
„Celý život sis vybírala jen cesty, na nichž bys mohla vynikat. Zlenivěla jsi.“
Zoja se ušklíbla a odrazila jeho nápor, snažila se vybavit si dávný výcvik
s Botkinem Yul-Erdenem. Používali nože a rapíry, a dokonce stříleli na cíl
z pistolí. Zoja si to všechno užívala, zvlášť souboje zblízka, ale od té doby ne-
měla důvod se zdokonalovat. Proč by měla používat pěsti, jestliže může při-
volat bouřku?
„To nebylo špatné,“ pochválil ji, když se jí povedlo vyhnout se jeho výpadu.
„Nasazovat sílu už pro tebe bylo moc snadné. Když bojuješ takhle, musíš se
tolik soustředit na přežití, že přestaneš myslet na všechno ostatní. Nemůžeš
se zabývat tím, co bylo předtím a co se stane pak, co bylo ztraceno nebo co
můžeš získat. Je jenom tahle chvíle.“
„A jakou to má výhodu?“ nechápala Zoja. „Není lepší předvídat, co přijde?“
„Když máš mysl volnou, dveře se otevřou.“

259
 „Jaké dveře?“
„Dveře k tvoření v srdci světa.“
Zoja naznačila výpad doprava a pronikla blíž, aby Jurise připravila o vý-
hodu delšího dosahu. „To už dělám, když přivolávám vítr,“ řekla. Z čela jí za-
čínal kapat pot. „To dělají všichni grišové, když nasazují svou sílu.“
„Vážně?“ zeptal se a zase máchl mečem. Uši jí naplnilo zvonění kovu.
„Bouře je pořád mimo tebe, něco, co vítáš a zároveň střežíš přede všemi. Vyje
za dveřmi. Rachotí okny. Chce pustit dovnitř.“
„To nedává smysl.“
„Pusť tu bouři dovnitř, Zojo. Nepřivolávej ji. Nenatahuj se po ní. Nech ji
k sobě přijít. Ať vede tvé pohyby. Dopřej mi pořádný boj.“
Zoja hekla, jak jeho meč narazil do jejího. Už se jí nedostávalo dechu,
paže ji bolely od váhy zbraně. „Nejsem tak silná, abych tě porazila bez nasaze-
ní své síly.“
„Ty ji nepoužíváš. Ty jí jsi. Máš bouři v kostech.“
„Přestaň – s těmi – nesmysly,“ zavrčela. Nebylo to fér. Nutil ji do hry, kte-
rou nemohla vyhrát. A Zoja vždycky vyhrávala.
Dobře. Jestli chce, aby bojovala bez přivolávání, udělá to a porazí ho i tak.
Pak si Juris může svěsit tu svou velkou šerednou hlavu v hanbě. Zaútočila,
poddala se zápalu boje, ignorovala bolest, která jí vibrovala pažemi, jak se če-
pele znovu a znovu srážely. Byla menší a lehčí, takže stála na špičkách a drže-
la se v jeho dosahu.
Jeho ostří jí zasyčelo na paži, ucítila bolest jako spáleninu. Věděla, že kr-
vácí, ale nedbala na to. Chtěla jen vědět, jestli i on může krvácet.
Výpad. Vykryj. Útoč. Reaguj. Reaguj. Reaguj. Srdce jí bušilo jako hrom.
V krvi cítila svištění větru. Cítila, jak se její tělo hýbe dřív, než mu to poručila,
vítr sviští kolem ní, skrz ni. Krev měla nabitou bleskem. Máchla mečem a cí-
tila v tom sílu nezadržitelného hurikánu, rvoucího stromy z kořenů.
Jurisova čepel se roztříštila.
„To je ono,“ pronesl se svým dračím úsměvem.
Zoja stála a chvěla se, oči jako talíře. Cítila, jak se její síla zdvojnásobuje,
ztrojnásobuje, cítila sílu tornáda v končetinách. Nemělo by to být možné,

260
nemohla však popřít, co vnímá – nebo co udělala. Důkazem byla rozbitá
zbraň, která jí ležela u nohou. Sevřela ruku na jílci meče. Bouři máš v kostech.
„Vidím, že jsem si konečně získal tvou pozornost,“ dodal drak.
Vzhlédla k němu. Ukradl jí umocňovač, něco v ní zlomil. Za to se mu po-
mstí – a on sám ji naučí, jak na to.
„Ještě něco?“ zeptala se.
„Ještě mnohem víc,“ odpověděl Juris.
Zaujala zas bojový postoj a zvedla čepel, připadala jí lehká jako vítr. „Tak
to aby sis vzal nový meč.“

261
 20
Nina

ADRIK ZUŘIL – SICE SVÝM zasmušilým způsobem, ale přesto zuřil.

Jako by na ni ječel vlhký ručník.
„Co sis myslela?“ spustil následující ráno. Vydali se do jižní části města
i s Leoni a saněmi, údajně proto, aby se pokusili něco prodat místním lovcům
a traperům. Ale zastavili se u staré koželužské boudy, aby mohl Adrik v sou-
kromí Nině vysvětlit, jak hrozně se chovala. „Dal jsem ti přímé rozkazy. Ne-
měla ses do ničeho zapojovat, a zvlášť ne sama. Co kdyby tě chytili?“
„Nechytili mě.“
Leoni se opřela o vozík. „Kdyby ti Hanne nepřišla na pomoc, chytili by tě.
Teď jsi té holce zavázaná.“ „To jsem byla už předtím. A zapomněli jste, že je to
griša? Nikomu to neřekne. Leda by se chtěla sama vystavit nebezpečí.“
Adrik vzhlédl k továrně tyčící se nad údolím. „Měli bychom ji zničit. Bylo
by to milosrdné.“
„Ne,“ namítla Nina. „Musí existovat cesta, jak ty dívky dostat ven.“
Adrik na ni upřel tvář se sklíčeným výrazem rozpouštějící se svíčky. „Víš,
co dělá parem. Z toho se nevzpamatují. Jsou prakticky mrtvé.“

262
 „Nebuď tak otravný,“ odsekla Nina. „Já jsem se vzpamatovala.“
„Z jedné dávky. Tvrdíš nám, že ty dívky tam dopují celé měsíce.“
„Ne obyčejným paremem. Fjerdané zkouší něco nového, něco jiného. Pro-
to Leoni onemocněla, ale pravou reakci neměla. Proto se znovu nespustila
moje závislost.“
„Nino –“
Chytila ho za paži. „Druhá armáda teď ví víc, než jsme věděli, když jsem si
já vzala parem, Adriku. Udělali pokroky s protilátkou. Možná, že by jim ře-
meslníci a hojiči v Malém paláci dovedli pomoct.“
Adrik její ruku setřásl. „Chápeš, co jsi provedla, Nino? I kdyby usoudili,
že minulá noc nebyla nic než nedorozumění, posílí v továrně ostrahu. Možná
to nahlásí nadřízeným. Musíme tohle město opustit, dokud to ještě jde, jinak
ohrozíme celou síť Hringsa a všechny šance, že by Ravka mohla reagovat na
informaci, kterou jsi zjistila. Nemáme ani vzorek té drogy, kterou vyvinuli.“
Neměla možnost ji ukořistit – a byla moc otřesená, neuvažovala jasně.
Ale nedopustí, aby ty dívky tam na hoře zaplatily za její chybu.
„Já to neudělám, Adriku. Můžeš mě nechat tady. Řekni králi, že jsem de-
zertovala.“
„Ty ženy umřou. Můžeš si vymýšlet šťastné konce, jaké chceš, ale sama víš,
že je to tak. Nechtěj po mně, abych obětoval naději živých za pohodlí mrtvých.“
„Nejsme tu jen proto, abychom nabírali vojáky –“
Adrikův modrý pohled se vyostřil. „Jsme tu na rozkaz krále. Jsme tu, aby-
chom zachránili budoucnost našich lidí. Ravka nepřežije bez dalších vojáků
a grišové nepřežijí bez Ravky. Viděl jsem Druhou armádu zničenou Temny-
jem. Vím, o co jsme přišli a kolik toho ještě můžeme prohrát. Musíme zachrá-
nit síť. Dlužíme to všem grišům žijícím ve strachu.“
„Já je tu nemůžu nechat, Adriku. A nenechám.“ Přivedly mě sem. Díky nim
taky konečně dokázala uložit Matthiase k odpočinku. Ty hlasy mrtvých ji vo-
laly zpátky k životu. Nezklame je. „Leoni,“ zaprosila. „Kdybys byla tam nahoře
ty, někdo, koho miluješ…“
Leoni usedla na spadlý kmen stromu a vzhlédla k pevnosti.
„Leoni,“ domlouval jí Adrik, „máme misi. Nemůžeme ji opustit.“

263
 „Oba mlčte,“ okřikla je Leoni. „Nenechám se přetáhnout na jednu nebo na
druhou stranu, protože si řeknete.“ Zavřela oči a nastavila tvář zimnímu slun-
ci. Dlouho bylo ticho a pak spustila: „Řekla jsem vám, že jsem jako dítě málem
umřela, ale neřekla jsem vám, že to bylo potom, co jsem se napila jedovaté vody
ze studny. Ta zowa, hojička, která mi pomohla, zahynula, aby mi zachránila ži-
vot. Zemřela, když vytahovala jed z mého těla.“ Leoni otevřela oči, na rtech jí
hrál smutný úsměv. „Jak jsem vám vyprávěla, jedy jsou ošemetná věc. A tak teď
nosím dva drahokamy.“ Dotkla se zlatých kamenů, jež měla vpletené do vlasů
na levé straně. „Topaz pro sílu, za matku, která mi dala život a vychovala ze mě
bojovnici.“ Malinko pootočila hlavu a světlo se zalesklo na třech purpurových
kamenech vpravo. „Ametyst za Aditu Hilliovou, výrobkyni, která mi vrátila ži-
vot, když jsem byla lehkomyslná a málem jsem o něj přišla.“
„Hilliovou?“ zeptal se Adrik. „Vy jste byly spřízněné?“
„Ne. Vzala jsem si její příjmení a přísahala jsem, že budu ctít její oběť, že
život, který mi dala, nepromarním.“ Kývla bradou k továrně. „Jestli nepomů-
žeme děvčatům v tom pokoji, co tady potom děláme?“
Adrik si povzdechl. „Víš, že tady velím já. Nehlasujeme.“
Leoni se usmála svým zářivým úsměvem tisíce východů slunce. Adrik se
prudce nadechl, jako by dostal ránu do břicha. „Já vím,“ kývla. „Ale taky vím,
že jsi bojoval po boku Aliny Starkové. Paži ti utrhl stínový démon, a tys bojo-
val dál. Nepřišel jsi do téhle země, abys hrál na jistotu, Adriku.“
„Leoni,“ ozvala se Nina. „Jedla jsi někdy keršské vafle?“
Leoni povytáhla obočí. „Nejedla.“
„No, dostaneš jich ode mě hromadu tak vysokou, že ji nepřelezeš.“
„Já nevěděla, že umíš vařit.“
„Neumím. Ani trochu. Ale umím lidi přesvědčit, aby vařili pro mě.“
Adrik si škubnutím upravil sešpendlený rukáv. „Protože jste obě tak od-
hodlané zničit naši misi, vysvětlete mi laskavě, jak přesně dostaneme skupinu
dětí a těhotných žen z tohoto bídného města a přesuneme je uprostřed noci
do nějakého přístavu?“
Nina vzhlédla k hoře, na tovární cestu vinoucí se jako dlouhý lačný jazyk, se
strážní budkou dole – první hranicí zabezpečení pro vojáky pracující nahoře.

264
Pamatovala si lekce, které se naučila v Ketterdamu, když utekla ne s vojáky váza-
nými ctí, ale s lháři, zloději a lupiči. Vždycky udeř tam, kam se oběť nedívá.
„To je lehké,“ odpověděla. „Provedeme to uprostřed dne. A postaráme se,
aby nás viděli přicházet.“

Nina vůbec netušila, jestli se Hanne ukáže na jejich příští lekci – buď jí to
matka představená zakáže, nebo už nebude chtít s Ninou mluvit. Ale rozhod-
la se, že stejně do třídy zajde.
Po cestě se zastavila u kuchyní pro čerstvé zbytky a vydala se s nimi k lesu,
nechat tam čerstvý talíř pro Trassela. Chvíli si dala načas, třídila si myšlenky,
vděčná za ticho stromů, nadechovala se vůně smůly, chladný vzduch pořád
svěže voněl napadaným sněhem. Dovedla uznat, že její výprava do továrny
byla katastrofa, ale to nic neměnilo na tom, co se děje tam nahoře, ani na pří-
ležitosti, jakou dostala. Připadala si, jako by stála na začátku něčeho většího,
než jsou ty hrůzy tam na vršku, že je jí souzeno udělat něco víc.
„Ale co?“ zabručela.
„Enke Jandersdatová?“
Nina málem leknutím vyskočila na nejbližší větev. Na kraji lesa stála mla-
dá žena, rukama si nervózně popotahovala sukni světle modré šatové zástěry.
Nině dlouho trvalo, než si uvědomila, že tuhle novicku už viděla – převleče-
nou za fjerdského vojáka na břehu říčky. Slyšela snad Ninu mluvit ravsky?
„Ano?“ řekla Nina.
„Nechtěla jsem tě vylekat.“
„Trocha vzrušení mi neuškodí,“ prohlásila Nina, jako by nedávno nevy-
skočila z okna a neřítila se z hory jako o život. Ta dívka měla světlé vlasy a pleť
barvy mladé broskvičky. Nevypadala vůbec ostražitě, jen nervózně.
„Chtěla jsem tobě a těm obchodníkům z Nové Země poděkovat, že jste
neřekli nic o… tom, co jste viděli u řeky. Ani po tom, co se stalo Grette.“
Grette… Musela mít na mysli dívku, která umřela na účinky vody.
„Tragédie už bylo dost,“ podotkla Nina.
Dívka se otřásla, jako by na ni sáhla smrt. „Její matka si přijela převzít tělo.
Bylo to strašné. Ale kdyby rodina zjistila, jak k těm zraněním přišla… Ta hanba –“

265
 „Chápu,“ přisvědčila Nina a pak se odvážila zeptat: „Vyjedete si zase?“
„Jistěže ne,“ vyhrkla dívka upřímně, málem prosebně. „Už nikdy.“
Nina jí věřila.
„Řekni mi,“ pobídla ji. „To napadlo Hanne, ukrást uniformy?“ Hanne byla
pro Ninin plán zásadní. Čím víc jí porozumí, tím líp. Ale musela přiznat, že
je i zvědavá.
Dívka se kousala do spodního rtu. „Já… ona…“
„Já to matce představené neprozradím. Kdybych s tím teď začala, uvažo-
vala by, proč jsem tak dlouho mlčela. Nikomu by to neprospělo.“
Po těch slovech se dívka uvolnila. „Hanne… Hanne riskuje a neměla by.“
Maličko se pousmála. „Ale je těžké nechtít ji napodobit.“
„Jezdíte s ní často?“
„Jenom když nám to dovolí.“
„Dost velké riziko pro trochu svobody.“
„Nejde jen o to. Hanne… Někdy se lidé obrátí na klášter o pomoc a mat-
ka představená jim ji nedopřeje – ze správných a náležitých důvodů, samo-
zřejmě.“
„Samozřejmě. Jací lidé?“
„Rodiny, které si nemůžou dovolit zaplatit výpomoc s prací, když někdo
z nich onemocní.“ Dívka se začervenala. „Neprovdané ženy, které se… dosta-
ly do maléru.“
„A Hanne za nimi jezdí?“ žasla Nina. Ta divoká, šlachovitá holka s puš-
kou na zádech a dýkou u pasu? Nepředstavitelné.
„Jistě,“ potvrdila dívka. „Má pro to nadání. Přivedla nejeden beznadějný
případ zpátky z prahu smrti, a dokonce pomáhala rodit děti – jedno se v mat-
čině břiše úplně obrátilo.“
Ona je hojič, uvědomila si Nina. Používá svou sílu, a ani o tom neví. Vzpo-
mněla si, jak Hanne řekla o ostatních novickách: Pro ně je to hra. Dětinská hra
na převlékání, šance si na něco troufnout. Nina si tehdy myslela, že jí rozumí, ale
ve skutečnosti jí nerozuměla.
„Kdybys to na nás řekla,“ pokračovala dívka, „musela by toho Hanne ne-
chat. Matka představená –“

266
 „Neřeknu ani slovo,“ prohlásila Nina. „Myslím si, že by Djel takovou las-
kavost schválil.“
„Ano,“ pronesla dívka zamyšleně. „Já si to taky myslím.“
„Je mi líto tvé kamarádky Grette.“
„Mně taky.“ Dívka vytrhla z větvičky chumáč borových jehliček. „Někdy…
si říkám, že nás tu Gäfvalle nechce.“
„Klášter?“
Zavrtěla hlavou a upírala oči do prázdna. „Dívky… Nás všechny.“
Nina by se na to ráda vyptala, ale v kapli se rozezněl zvon.
Děvče udělalo rychlé pukrle. „Ať tě Djel opatruje, Enke Jandersdatová,“
rozloučila se a odkvačila na hodinu.
Nina pospíchala za ní. Jestli se Hanne rozhodla přijít na lekci, nechtěla se
opozdit. Adrik už vzkázal síti Hringsa v Hjaru a nechal si připravit loď – po-
kud se jim ovšem nějak povede dostat ty ženy z továrny. Ale jestli Hanne dnes
nepřijde, bude ji Nina muset vyhledat a najít si cestičku zpátky do její přízně.
Potřebovala Hanne pro plán, který měla v hlavě, a kdyby měla být upřímná
sama k sobě, musela by si přiznat, že se jí nelíbí představa, že by se na ni Ha-
nne zlobila.
Napsala na tabuli polovinu denní lekce slovíček a začínala si myslet, že ta
snaha byla marná, když tu se Hanne objevila ve dveřích třídy. Nina nebyla
připravená na vztek, který z ní sálal. Stála tam a tiše zuřila, zatímco Nina sví-
rala křídu a pokoušela se vymyslet, co smířlivého říct. Hanniny měděné oči
vypadaly na pozadí tváří jako živé jiskry, ale Nina ze zkušenosti věděla, že Jsi
krásná, když se zlobíš nikdy není dobrý začátek.
„Nečekala jsem, že přijdeš,“ prohlásila místo toho.
„Matka představená řekla, že můžu pokračovat v lekcích. Nechce, abych
zahálela.“
„To je úž-“
„Neřekla jsem, že já chci pokračovat,“ zašeptala Hanne prudce. „Co jsi dě-
lala v továrně? Chci slyšet pravdu.“
A já bych ti ji ráda řekla. Celou. Ale přes to, co se dozvěděla od dívky u lesa,
natolik Hanne nevěřila. Ještě ne.

267
 Pokynula jí, aby šla dovnitř, zavřela dveře a opřela se o ně. Uplynulou noc
přemýšlela o tom, jak odpovědět na její otázky. „Vzpomínáš si na sestru, o kte-
ré jsem ti říkala?“ zeptala se. „O té, co je provdaná a žije na jihu?“ Hanne při-
kývla. „Chytili ji.“
Hanne sevřela pěsti. „Ale říkala jsi –“
„Nevím, jak se to stalo, byla však přistižena, jak nasazuje grišovskou sílu,
a odvedli ji drüskellové.“
„Co se stalo s jejím manželem?“
„Toho vzali taky. A odsoudili k smrti, že skrýval její tajemství. Myslím, že
Thyru přivedli sem.“
„Přivedli tvou sestru do továrny na munici?“
„Ta továrna je tam jenom zčásti. Vojáci drží v opuštěném křídle pevnosti
grišovské dívky. Experimentují na nich. Matka představená jim pomáhá spolu
s některými Služebnicemi pramene.“
Hanne si založila ruce. „To by neudělaly. Odhalení grišové jsou odváděni
do Ledového paláce k procesu.“
K procesu, při němž nikdy nejsou shledáni nevinnými, při němž jsou
vždycky odsouzeni k smrti. Ale ty rozsudky se málokdy vykonají. Místo toho
Jarl Brum griši tajně vězní a dává jim dávky paremu.
„Nepřikrývej si uši a netvař se, že nevíš, čeho jsou muži schopní, Hanne.
Něco mi řekni: ztrácejí se ženy a dívky z Kejerutu? Z Gäfvalle? Ze všech měst
na řekách?“
„Ztrácejí se?“ Hanne se zamračila.
„Jak vysvětlují ta zmizení?“ naléhala Nina. „Nemoc? Najednou se rozhod-
ly, že podniknou výlet? Divoká zvěř? Banditi?“
„Všechno tohle se stává. Takový je život tady. Fjerda je tvrdá země.“ Její
hlas zněl nejistě, ale i hrdě.
Nina však měla dojem, že jí neušlo to drobné zaváhání, letmý záblesk
strachu v Hannině tváři.
„Tys viděla Ledový palác, Hanne.“
„Jak to s tím souvisí?“
„Vážně věříš, že byl postavený lidskýma rukama? Co když je to grišovské

268
dílo? Co když Fjerda griši potřebuje stejně, jako je nenávidí?“ Jakmile to Nina
vyslovila, pomyslela na nové zbraně, které vyvíjí fjerdské vojsko, náhlý skok
v jejich postupu. Jako by pracovali s výrobci. Možná se jim nepodařilo udělat
zbraň z paremu, ale rozhodně našli nové cesty, jak využít grišovské otroky.
Hanne se kousala do rtu a vyhlížela z okna třídy. Na kořeni nosu měla
shluk pih, ne zlatých jako Adrik, ale růžových, barvy zralého tomelu. „Byla
tady jedna dívka,“ začala váhavě. „Ellinor, novicka. Vždycky se držela stranou.
Jednou ráno prostě zmizela. Sestry nám řekly, že přijala nabídku k sňatku
a odjela do Djerholmu. Ale když jsem ten den vyklouzla do lesa se projet, vi-
děla jsem matku představenou. Pálila Ellinořiny věci.“
Nina se otřásla. Byla Ellinor v tom pokoji? Nebo už leží v hrobě na hoře?
„A jedna žena, bydlela na cestě do Kejerutu,“ pronesla Hanne pomalu,
jako by s těmi slovy bojovala. „Sylvi Wintherová. Ona… právě prodělala zlou
nemoc. Dařilo se jí dobře. Ona a její manžel se prostě sbalili a odjeli.“
Patřila k ženám, které Hanne tajně ošetřovala? Přijela snad jednoho
chladného odpoledne k jejím dveřím, zaklepala a zjistila, že Sylvi a její manžel
zmizeli?
„Já vím, že tě učili nenávidět griši, Hanne… Nenávidět sama sebe. Ale to,
co matka představená a vojáci provádějí těm ženám, je neodpustitelné.“
Hanne už nevypadala zlostně. Vypadala nemocně a vyděšeně. „A co s tím
máme udělat?“
Nina pomyslela na Matthiase krvácejícího jí v náruči. Myslela na dívky se-
řazené jako pokřivené panenky v šeru staré pevnosti. Myslela na to, jak Ha-
nne svěsila ramena, jako by se mohla udělat neviditelná.
„Zachránit je,“ prohlásila. „Všechny je zachránit.“

269
 21
Isaak

ISAAK SEDĚL NA RAVSKÉM trůně – vyrobeném legendárním výrob-

cem Eldeni Dudou ze sibejského zlata, opatřeném dvojhlavou orlicí, útočiš-
těm zadků nesčetných generací Lantsovových. Dokázal myslet jenom na to,
jak moc se mu chce na záchod.
Už dvě hodiny absolvovali různá představení, poslouchali projevy a přijí-
mali dary dorazivších delegací. Odhadoval, že mnoha lidem přítomným v pře-
hřátém trůnním sále je mdlo, slabo z dlouhého stání a že je ty procedury nudí.
Ale Isaak by byl naprosto bdělý i bez hrozivé přítomnosti Tolji Yul-Bataara
po své levici a Tamary Kir-Bataarové po pravici.
Nečekalo se od něj víc než „děkuju“, když dostane elegantní pár nových re-
volverů z Nové Země nebo lapisovou truhličku plnou drahokamy vykláda-
ných ptáčků z Kerchu. Ale přes okázalost těch darů a dvoření Isaak věděl, že
v tomhle pokoji plném spojenců číhají nepřátelé. Kdo je potenciální spojenec
krále? Kdo by mu chtěl uškodit?
Isaak se usmíval do tváří fjerdské delegace – všichni byli vysocí, světlovlasí
a vznosní, štíhlé postavy oděné do jiskřivě bílé a světle šedé barvy, jako by

270
vystoupily z ledu. Přijal jejich dary, mořské perly, a vzpomněl si na dvě fjerdské
kulky, které mu vytáhli ze stehna po Halmhendu. Fjerdané se v občanské válce
postavili za Temnyje. Byli přinejmenším částečně odpovědní za smrt králova
staršího bratra Vasilije. Každý člen každé delegace byl prověřen, ale stejně exi-
stovalo riziko. Isaakova práce strážného ho na takové hrozby připravila.
Delegace Šu Hanu byla výlučně ženská. Princezna Ehri Kir-Tabanová vy-
nesla smaragdové hedvábí s vyšitými stříbrnými listy, dlouhé tmavé vlasy si
zkrotila hřebeny s drahokamy. Byla považována za nejméně krásnou, ale nej-
oblíbenější z pěti královských sester. Strážkyně z Tavgharadu pochodovaly za
svou velitelkou, ve tvářích tvrdý prázdný pohled, jaký si Isaak sám osvojil bě-
hem služby palácové stráže. Ale tohle nebyly žádné obyčejné vojačky. Byly to
elitní bojovnice, od dětství cvičené pro službu dynastii Tabanů. Měly na sobě
černé uniformy, na levé epoletě skřehotající zobák sokola vyrytý z granátu,
hranaté černé čapky zešikma nasazené na hladce ulízaných vlasech. Tamara
řekla, že jedna z nich má v úmyslu zběhnout. Ale která? uvažoval Isaak a pát-
ral jim ve tvářích. Vypadaly jako sokoli s těmi přísnými ústy a lesknoucíma se
zlatýma očima. Proč by se některá z nich měla obrátit zády k vlastní zemi
a zradit ženy, které byla vycvičena bránit? Chce jedna z nich vážně zběhnout,
nebo je to nějaká léčka na krále? Princezna se při úkloně maličko zapotácela,
nad horním rtem se jí nepatrně perlil pot a Isaak si všiml, že tvář strážkyně za
ní ztvrdla ještě víc. Věděl, že by neměl, ale soucítil s princeznou, když se na-
přímila a věnovala mu rozechvělý úsměv. Sám jen maličko přičichl k tomu, co
to znamená být panovníkem, a ani trochu se mu to nelíbilo.
Isaak předem netušil, co bude znamenat nosit královu tvář, vydávat se za
něj. Tolja a Tamara ho předchozí noci tajně přepravili z paláce na panství pro-
slulého hraběte Kirigina. Byl by rád viděl místa pověstného Pozlaceného
­močálu, ale za svítání ho navlékli do hrubého olivového kabátu, který král
rád nosil, posadili ho na hřbet nádherného bílého valacha a společnost za­
mířila zpátky na dramatickou jízdu do hlavního města. Připojila se k nim
skupina stráží a vojáků v uniformách – králova družina – a to byla první Isa-
akova zkouška. Ale nikdo neudělal víc, než se mu uklonil nebo zasalutoval.
Byl bezpečně obklopen Bataarovými dvojčaty a posádkou grišovských vojáků

271
včetně Tamařiny ženy Nadi, společně projeli venkovskou krajinou a dolním
městem.
Vzpomněl si, jak poprvé viděl Os Altu, jak žasl nad jejím ruchem a veli-
kostí. Teď, když ji sledoval očima krále, vypadala stejně.
„Nech toho,“ zašeptal Tolja.
„Čeho?“
„Zíráš na všechno jako vyjevený balík,“ obula se do něj Tamara. „Musíš se
na svět dívat, jako by ti patřil.“
„Protože jsi král a patří ti,“ dodal Tolja.
„Jako by mi patřil,“ opakoval Isaak.
„Mohl bys nechat tohle město a všechny domy v něm vypálit do základů.“
Tohle mu má pomoct, aby se mu ulevilo? „Snad by mi v tom někdo zabránil?“
„Někdo by to možná zkusil,“ připustila Tamara. „A pak by za to visel.“
Isaak se otřásl.
„Aspoň že umí pořádně sedět na koni,“ zabručel Tolja.
Ale Isaakovi se povedlo zkazit i tohle. Skutečný král přece neseskočí
z koně a neodvede ho do stájí, nýbrž počká na pacholka. Král mu hodí otěže
s úsměvem a pokývnutím a nějakým tím Díky, Kliminte nebo Co tvůj kašel,
Ljove? Protože Nikolaj samozřejmě znal jménem všechny sluhy v paláci. Kdy-
by byl línější panovník, bylo by to snazší.
Isaaka děsilo, jak na něj všichni zírají. Isaak byl nikdo, nejdřív malá rybka
z První armády a pak palácová stráž. V dolním městě s ním lidé jednali
s úctou nebo vztekem, když viděli jeho uniformu. Pamatoval si, s jakou hr-
dostí si poprvé oblékl tu bílou a zlatou parádu, na ten zvláštní zážitek, jak mu
lidé ustupovali z cesty nebo mu jen tak nabízeli sklenici kvasu, kdežto jiní si
odplivovali a tiše kleli, když viděli vojáky procházet. Bylo to něco úplně jiného
než teď. Díval se tehdy na krále tak jako nyní tito lidé – naplněný neskrýva-
ným vděkem a obdivem? A co ostatní, kteří si panovníka měřili podezíravě
a někdy i s jasně viditelným strachem?
„Proč na mě tak civí?“ zašeptal. „Co čekají, že uvidí?“
„Už nejsi jen člověk,“ vysvětlila mu Tamara. „Jsi armáda. Jsi dvouhlavá or-
lice. Jsi celá Ravka. Samozřejmě, že lidé koukají.“

272
print-ne9bw-margin-0

„A tyhle?“ Isaak kývl hlavou k jednomu z oken, v němž se usídlila děvča-

ta, vystrojená v nejlepších šatech, s nakroucenými vlasy, namalovanými rty
a tvářemi. „Král není na… On nekoketuje s prostými ženami, že ne?“ „Ne,“
odpověděl Tolja. „Nikolaj není člověk, který by využíval svého postavení.“
„O co těm holkám potom jde?“
Tamara se zasmála. „Četl jsi přece pohádky o tom, jak se princové zamilu-
jí do prostých dívek a králové si berou za manželky rolnické ženy. Nikolaj
nemá nevěstu. Můžeš jim vyčítat, že doufají, že si jich všimne? Že se třeba
okamžitě a bez váhání zamiluje do její krásy nebo do křivky jejího krku nebo
jejích kaštanových vlasů, jak se to stává králům v pohádkách?“
„Nemusíš nám tak dokonale předkládat všechno, co nabízí dolní město,“
podotkla Naďa kousavě.
Tamara se neomluvila, jen po ní střelila vědoucím úsměvem, až se Nadě
nahrnula krev do tváří. „Sice okukuju vystavené zboží, ale poznám opravdo-
vou kvalitu, když ji vidím.“
Teď se Isaak rozhlédl po přeplněném trůnním sále a napadlo ho, jestli by
se nemohl prostě rozběhnout zpátky do stájí, vzít si toho dobrého bílého
koně a ujíždět pryč, dokud ho nechytí nebo nezastřelí.
Tolja ho nenápadně šťouchl špičkou nohy a Isaak si uvědomil, že je čas
promluvit.
Vstal. „Přátelé moji –“ Hlas se mu zlomil a viděl, jak Žeňa zavřela oči jako
v bolestech. Odkašlal si a zkusil to znova. „Přátelé moji,“ začal ravsky a opakoval
to v jazyce Šu Hanu, Nové Země a Fjerdy. „Vítám vás v Ravce a děkuji vám, že
jste podnikli ten malý krůček k míru, který bude výnosný a prospěšný pro nás
pro všechny, jak doufám. Tady a teď nejsme národy, jsme přátelé, kteří společně
pojedí –“ Tady udělal pauzu, přesně jak ho naučili, a přidal kapičku Nikolajova
rošťáckého úsměvu. „A popijí. Nechť tento večer znamená začátek nové doby.“
A nechť zvládnu večeři a neudusím se jehněčí kotletkou a nevyvolám válku.
Pokývl, po obou stranách trůnu se otevřely dveře a dav se rozdělil, aby
mohl projít.
Panovník se ještě ani nedostal do hodovního sálu, když nastala potíž. Slu-
hové otevřeli dveře a Isaak, který myslel na to, jak moc se mu potí ruce

273
v rukavicích, automaticky udělal to, k čemu byl vycvičen a co dělal celé roky –
ukročil stranou, postavil se do pozoru, upřel oči do dálky, jak to do něj vtlouk-
li nadřízení spolu s tím, jak si naleštit boty a jak si pořádně přišít knoflík, pro-
tože lidé jako my nemusí obtěžovat žádného sluhu.
Stráže vždycky uvolňovaly cestu těm s vyšším postavením, a v paláci měli
vyšší postavení skoro všichni – včetně mnoha vážených sluhů. Ale nikdo ne-
stál výš než král Ravky.
Isaak uslyšel kolektivní zalapání po dechu, vnímal ho celým tělem a na-
jednou se mu zdálo, že se pod ním podlaha rozpustila, že jí propadne a bude
padat a padat, dokud nenarazí na tvrdou zem. A tam se nad něj postaví Žeňa
a nakopne ho nohou v pantofli.
„Vaše Veličenstvo?“ zeptala se šuhanská princezna, která měla vejít do
síně jako první, protože její delegace se představila jako poslední. Tvářila se
skoro stejně zděšeně, jak se on sám cítil.
Nejprve ze všeho Isaaka přepadlo nutkání zapátrat v místnosti po někom,
komkoli, kdo by mu pomohl a řekl, co má dělat. Nepanikař. Králové nepanika-
ří. Ale ty nejsi král. Ještě je pořád čas vyskočit z okna.
Vysekl mírnou poklonu a využil těch pár vteřin k tomu, aby nasadil sebe-
jistý úsměv. „Dneska večer jsem především hostitel a až pak král.“
„Jistě,“ hlesla princezna, ač vypadala naprosto vyvedená z míry.
Zbytek hostů následoval za nimi, někteří se tvářili pobaveně, jiní potěše-
ně, další odmítavě. Isaak stál a nehnutě se usmíval, bradu zvednutou, jako by
to všechno byla jen zkouška budoucí královny Ravky.
Když do síně vpluli poslední zahraniční hodnostáři, vešli i Žeňa s Davi-
dem. Žeňa se tvářila klidně, ale pozoroval jí v koutcích úst napětí. David vy-
padal roztržitý jako vždycky.
„Žádné strachy,“ povzbudila ho Žeňa. „Vedeš si skvěle.“
David se zamyšleně zamračil. „Takže když jsi řekla Tohle je fiasko –“
„To je jen taková fráze.“
„Ale –“
„Mlč, Davide.“
„Bylo to tak zlé?“ zašeptal Isaak zoufale.

274
 Žeňa mu věnovala odměřenou napodobeninu úsměvu. „V nejlepším případě
si naši hosté pomyslí, že je Nikolaj výstředník, a v nejhorším, že je blázen.“
To všechno kvůli drobnému překročení etikety? Isaak dělal, co mohl, aby na
sobě nedal znát tíseň, když si sedal a hostina začala. Co se týkalo slavnostního
hodování, existovalo tisíc pravidel, ale většinu z nich tento první večer obešli
tím, že pro hosty uspořádali hostinu v ravském venkovském duchu i s housle-
mi a tancem.
Večer probíhal klidně a Isaak za to děkoval všem svatým. Další napjatý oka-
mžik však nastal, když se fjerdský velvyslanec zeptal na vydání Niny Zenikové.
Žeňa si pospíšila s odpovědí, že ta grišovská dívka je už skoro dva roky na
obchodní výpravě v Kerchu.
„Nepravděpodobný příběh,“ řekl vyslanec paličatě.
Žeňa pod stolem šťouchla Isaaka a ten se na vyslance přátelsky usmál.
„Mám moc plný žaludek, než abych strávil ještě i diplomacii. Počkejte aspoň
do zmrzliny.“
V jednu chvíli Tolja naklonil hlavu k Isaakově uchu a zamumlal: „Jez, Ve-
ličenstvo.“
„Všechno mi chutná jako zkáza,“ zašeptal.
„Tak si to přisol.“
Isaakovi se podařilo rozžvýkat a spolknout pár soust a zanedlouho, k jeho
velkému úžasu, bylo po večeři.
Hosté se rozešli do svých pokojů a Tolja s Tamarou ho hnali chodbou
a vedlejšími průchody určenými pro krále až do panovníkových pokojů.
Už už se chystali vejít, když tu položil Tolja mohutnou ruku Isaakovi na
hruď. „Počkat.“ Začichal ve vzduchu. „Cítíte to taky?“
Tamara zvedla nos a opatrně se blížila ke dveřím. „Česnek,“ kývla. „Arsan.“
Mávla na stráž. „Přiveď nějakého větrostrůjce a Davida Kostyka. S těmi dveř-
mi si někdo pohrál.“
„Jedovatý plyn?“ zeptal se Isaak, když ho dvojčata odváděla od králov-
ských komnat.
Tolja ho poplácal po zádech. „Blahopřeju,“ usmál se pochmutně. „Musel
jsi být přesvědčivý, když se tě už teď někdo pokouší zabít.“

275
 22
Nikolaj

NIKOLAJ SE SNAŽIL AKLIMATIZOVAT ve svých pokojích, té divné

směsi písku a kamene. Mohlo to být dobře vybavené, byť trochu zastaralé
apartmá v jeho vlastním paláci, nebýt té bezbarvosti a jednotného složení.
Jako by na to člověk hleděl z dálky skrz mlhu. Výjimka byla jen postel, ab-
surdně romantická besídka z rudých růží, zřejmě práce Jelizabety. Položil se
na ni, odhodlaný odpočívat, ale spánek nepřicházel. Kdyby usnul, dostaví se
netvor? Pokusí se lovit na tomhle pustém místě?
Nikolaj byl k smrti unavený, a přece mu připadalo, jako by jeho tělo ztra-
tilo pojem o čase. Bylo pozdní dopoledne, když se vydali do Vrásy, jenže
v tom­hle soumraku netušil, jestli uběhly dny, či hodiny. Cítil, jak mu čas uni-
ká. Nejíme. Nespíme. Nepamatuju si, co to je potit se, mít hlad nebo snít. Ti svatí,
nebo co byli zač, tady byli lapeni stovky let. Jak to, že nepřišli o rozum?
Nikolaj zavřel oči. Spát nemohl, ale mohl si zkusit uklidit v hlavě. Démon
neustále nahlodával jeho pocit kontroly, a ten bizarní zážitek, jak byli vytrženi
ze své reality a vrženi do téhle, mu neprospíval. Ale byl král a musel myslet na
budoucnost země.

276
 Tolja a Tamara viděli, jak Nikolaj se Zojou a s Jurim zmizeli v písečné
bouři. Co udělali? Zorganizovali pátrání, pak vymysleli nějakou krycí histor-
ku, dva mladé větrostrůjce uklidili někam, kde nebudou moct mluvit. Dvojča-
ta vylíčí jeho zmizení Ženě a Davidovi… Ale na víc už jeho fantazie nestačila.
Jaký postup si zvolí? Kdyby býval mohl pracovat s Isaakem nebo s nějakým
jiným kandidátem na záskok, měli by řešení. Ale podniknout něco takového
bez přípravy? No, Nikolaj by byl možná dost hloupý na to, aby se o to poku-
sil, ale Žeňa a ostatní jsou až moc rozumní a s takovým malérem koketovat
nebudou.
Ještě pořád byl čas slavnost zachránit, nasadit páku na Kerch, všechno – po-
kud svatí splní své sliby. A pokud Nikolaj přežije hořící trní. Pak by mohl dát
Ravce aspoň šanci. Byl by zase sám sebou. Svou mysl by měl zase sám pro sebe.
Musel by si hned najít nevěstu, uzavřít spojenectví, do kterého ho Zoja
tolik tlačila. Manželství s cizinkou. Nucená zdvořilost bez pravého přátelství.
Bude po zbytek života hrát. Povzdechl si. Tohle místo z něj dělalo morouse.
Nikolaj se zprudka posadil. Uslyšel zvenčí zvuk, tiché popotahování. Ote-
vřel dveře, nic však neviděl – dokud neshlédl. Za nohavici ho lesklými drápky
tahalo medvídě. Hustý kožich se mu leskl a v místě, kde mělo mít zadní nohy,
byla připevněná dvě kola, jejich paprsky podezřele připomínaly kosti prstů.
Vypadalo to kouzelně a bizarně zároveň.
Medvídě zatahalo znovu a Nikolaj se vydal za ním, vešel do středové míst-
nosti. Teprve tam uviděl Grigorijovo mohutné proměnlivé tělo, opřené o zeď.
„Odpusť mi,“ pronesl Grigorij třemi ústy současně, objevovala se v rozo-
střených obličejích a zase mizela. „Jsme tady sami už dlouho a v uzavřených
prostorech mi není příjemně.“
Nikolaj ukázal na šedé písečné stěny. „Nemůžeš je prostě proměnit?“
„Jsou to teď tvé pokoje. To by bylo… neomalené.“
Popotahující medvídě jezdilo kolem místnosti a naráželo do dveří Zojina
a Juriho pokoje.
„Máš kouzelného mazlíčka.“
„Tvoření mě uklidňuje a vím, že pro otzakaťsja je snažší vidět nestvůrnost
v konkrétních podobách.“

277
 Nikolaj mlčel, nebyl si jistý, jakým protokolem se má člověk řídit při jed-
nání se svatým. „Proto se choulíš v rohu?“
„Ano.“
„Kvůli mně se prosím neobtěžuj. Říká se, že sám jsem obdařen nestvůrností.“
Grigorijovy četné hlavy se uchechtly, celá porota smějících se Grigorijů.
„Já už svou podobu neovládám. Kdysi jsem byl jenom já a medvěd, ale teď mi
do hlavy vejde myšlenka a moje tělo se za ní žene. Vyčerpává mě to.“
Grigorij se smrskl a Nikolaj zahlédl postavu muže s laskavýma očima
a tmavými kudrnatými vlasy. Kolem ramen měl medvědí kůži s medvědí hla-
vou jako plášť… ale pak se medvěd pohnul a působilo to, jako by člověk a zví-
ře byli jedno.
„Nevím, jestli se o tom mám zmiňovat,“ začal Nikolaj, „ale pokud vím, ko-
žich medvěda, který tě zabil, je v kryptě královské kaple v Os Altě. Měl jsem
ho na sobě při korunovaci.“
„Obávám se, že tvým kněžím prodali padělek,“ řekl Grigorij a na ramenou se
mu zase zamihotal obrázek pláště. „Ten medvěd nikdy neumřel, stejně jako já.“
„Stal se tvým umocňovačem?“
„To je složitější.“ Grigorijovo tělo zas nabobtnalo a narostla mu spousta
končetin.
„Myslím, že si tvůj příběh pamatuju. Byl jsi hojič.“ Mladý léčitel, pověstný
tím, že vyléčil i naprosto beznadějné případy. Uzdravil z nemoci šlechtického
syna a jeho doktor, který se nejspíš bál, že přijde o práci, Grigorije obvinil, že
má pletky s černou magií. Grigorije poslali do lesů, aby ho tam roztrhala dra-
vá zvířata, ale on si vyrobil lyru z kostí těch, kdo vešli do lesa před ním, a hrál
melodii tak uklidňující, že si mu medvědi lehali k nohám. Druhý den, když
vyšel z lesa bez úhony, mu šlechticovi vojáci svázali ruce a poslali ho zpátky.
Grigorij už nemohl hrát a titíž medvědi, kteří mu noc předtím spali u nohou,
ho roztrhali. Krvavé čtení pro mladého prince. Zázrak, že Nikolaj jako dítě
vůbec dovedl usnout.
„Byl jsem hojič,“ přisvědčil Grigorij, četné nohy se ohnuly v kolenou, jako
by si o ně chtěl opřít četné brady. „Ale dělal jsem věci, které jsem asi dělat ne-
měl. Stvořil jsem děti ženám, které žádné neměly. Stvořil jsem nevěsty

278
mužům, kteří po nich toužili. Stvořil jsem skvělého vojáka, dvanáct stop vyso-
kého, s pěstmi jako balvany, na obranu hraběcího hradu.“
„Jako z pohádek pro děti.“ Nikolaj vzpomínal na vyprávění chův o čaro-
dějnicích a golemech z perníku.
„Teď ano. Tehdy… jsem se nezabýval hranicemi své síly. Merzost bylo moc
velké lákadlo. Neuvažoval jsem o tom, jestli něco smím udělat, zajímalo mě
jenom, jestli to dovedu.“
„Taková moc je nepředvídatelná,“ citoval Nikolaj Davida.
Grigorij se zase zasmál, znělo to žalostně a mumlavě. Spousta nových
hlav se shlukla k sobě, tvářily se truchlivě.
„Smrt je snadná. Ale zrození? Oživení? Práce tvoření náleží jen a jen Prv-
nímu tvůrci. Pletl jsem se do merzosti a ztratil jsem kontrolu nad vlastní osob-
ností. A tak jsem se stal poustevníkem, aspoň načas. Nakonec mě samozřej-
mě lidé našli, chtěli se dozvědět má tajemství, i když je děsilo, jak vypadám.
Vždycky nás to přitahuje k síle, bez ohledu na cenu. Nazývali mě Tělotvůrce
a během let jsem měl stovky studentů. Učil jsem je, jak užívat jejich nadání
k uzdravování a k boji. Vydali se do světa a všichni nesli moje jméno či aspoň
jeho zdrobnělinu.“
„Griša,“ hlesl Nikolaj překvapeně. Grigorij vycvičil první hojiče a smrtiče,
první korporálčiky. „Tam to všechno začalo?“
„Možná,“ připustil Grigorij. „Nebo je to možná jiný příběh. Už je to tak
dávno.“ Celá jeho postava jako by ochabla, spící medvěd, unavený muž, zatí-
žený břemenem věznění. „Tady ve svých prostorách mě často nezastihneš.
Nejsem rád, když se na mě někdo dívá, nedovedu změnit své poustevnické
způsoby. Ale jestli něco potřebuješ, prosím, neváhej a přijď do mé věže. Vím,
že to není pohostinné místo, avšak ujišťuju tě, že budeš vítán.“
„Děkuju ti,“ řekl Nikolaj, i když by musel přiznat, že se mu do věže z kos-
tí a chrupavek nechce.
„Jelizabeta umí být drsná učitelka, nicméně doufám, že necouvneš před
cílem. Na tvém úspěchu toho závisí hodně. Pro nás pro všechny.“
„Co budeš dělat, až tě vysvobodím z Vrásy?“
„Jsi si tak jistý, že tu zkoušku přečkáš?“

279
 „Vždycky si rád vsadím sám na sebe. Ale obvykle za cizí peníze.“
Grigorijova sklíčená postava jako by znovu nabrala strukturu, objevila se
zkroucená páteř a několik založených rukou. Vypadal jako podivný strom na-
klánějící se za sluncem. „Až má síla zmizí a stanu se smrtelníkem, budu mít
zase stabilní postavu. Nebo možná umřu. Každopádně budu svobodný.“
„Pak pro nás pro všechny udělám, co budu moct.“
Grigorij k němu naklonil skupinu lidských hlav s temnýma očima, ústa
jako tlamy plné špičatých zvířecích zubů. Nikolaj měl co dělat, aby neucouvl.
„To musíš, příteli. Všechno je propojeno. Svět se mění a s ním i grišovská
síla. Jestli bude Vrása dál existovat, ani ona nezůstane stejná.“
Nikolaj to cítil taky, ten nápor změn. Hranice se posouvaly, zbraně se vy-
víjely. Těžko říct, co přijde dál. „Juri tvrdí, že vstoupíme do věku svatých.“
Grigorij si povzdechl, až to zaválo komnatou. „Víš, proč se v tobě probou-
zí netvor? Proč se síla Temnyje dokázala vynořit po tak dlouhé době? Začalo
to drogou parem. Ta umožnila věci, které se neměly nikdy stát. Pozměnila
hranice grišovské síly.“
„Parem?“
„Kdyby ta droga byla zničena –“
„Zkoušeli jsme to.“
Zuby v Grigorijových četných ústech se protáhly. „Nezkoušeli. Zkoušeli
jste ji pozměnit, přizpůsobit své vůli. To je lákání síly.“
Nikolaj to nemohl popřít. Věděl, že pokud nenajdou cestu, jak spoutat
moc paremu, objeví ji nějaká jiná země, dokonce i bez Kuwejových znalostí.
Ale na druhé straně, ravské experimenty… „Pomohl jsem probudit démona.“
Grigorijovy hlavy přikývly. „Všichni jsme spojeni, králi Nikolaji. Grišové,
Vrása i ta síla v tobě. Vrása je rána, která se možná nikdy nezacelí. Ale snad to
není souzeno. Pamatuj na to, až budeš čelit své zkoušce.“
Nikolaj cítil, že by měl říct něco hlubokého, položit si ruku na srdce, pro-
nést slavnostní přísahu. Zachránil ho před tím Juri, který vešel do místnosti
z chodby. Takže mnich si nemumlal žalmy ve svém pokoji.
„Svatý Grigoriji,“ prohlásil a hluboce se uklonil, brýle se mu zaleskly jako
mince. „Odpusť mi. Nechtěl jsem rušit.“

280
 „Vůbec nerušíš,“ odpověděl Tělotvůrce, ale Nikolaj už viděl, jak se smrská-
vá, ruce, které se vynořily z jeho těla, ho postrkují chodbou, jako by sám sebe
odháněl před zájmem zvědavých očí. „Hodně štěstí, králi Nikolaji,“ dodal ješ-
tě a byl pryč.
„Já… jsem ho nechtěl urazit,“ vykoktal Juri.
„Bohužel si myslí, že on sám uráží.“
„Jeho postava zneklidňuje, to ano, ale je přece svatý, božský tvor.“
„Jsme naučeni chápat všednost a bát se odlišného, i když je to odlišné
božské.“ Nikolaj spojil ruce. „Tak co, už víme, jak mě zabít?“
„Ach, Veličenstvo, ne, ne. Jistěže ne. Ale mám nějaké myšlenky ohledně
toho rituálu a Jelizabeta –“ Zaváhal nad tím jménem, jako by i jeho vyslovení
bylo svatý rituál. „Jelizabeta si přeje zahájit tvůj výcvik.“
„Vzkázala to po tobě?“
„Mám tě doprovodit,“ oznámil Juri hrdě.
„Dobře,“ kývl Nikolaj a upravil si manžety. „Zastavíme se pro Zoju.“
Juri si odkašlal. „Velitelka Nazjalenská nebyla žádána.“
„Ta je žádána málokdy, ale stejně ji u toho chci mít.“ Juri se zamračil, Ni-
kolaj však věděl, že v tomhle králi odporovat nebude. „Teď ji jen musíme najít.“
Ucítil zatahání za nohavici a shlédl. Medvídek na kostních kolech. Juri
tiše vyjekl.
„Ten ti neublíží,“ konejšil ho Nikolaj. „Doufám.“
Společně se vydali za medvídětem chodbou a jak tak šli, stěny se kolem
nich vlnily, jako by reagovaly na jejich průchod. Nikolaj znovu zavnímal cosi,
co je jako živé, ale bez života. Nedalo se dělat nic než pokračovat. Jeho svět
sklouzl do podivna a on se mohl buď přizpůsobit, nebo se zbláznit.
Putovali kroutícími se chodbami, až se dostali na dlouhý úzký most ve-
doucí k další z mohutných věží – Jurisově panství. Věž byla vytesána z drsné
černé skály a působila jako ruiny starého hradu, jaké viděl na Ostrově divů.
Základna byla protkána jeskyněmi a vrchol vypadal jako spár chňapající po
obloze.
Když přecházeli most, všiml si Juriho neklidu. „Copak, nemáš rád výšky,
nebo neschvaluješ velitelku Nazjalenskou?“

281
 „Veličenstvo, nikdy bych neřekl, že ji neschvaluju.“
„To mi jako odpověď stačí. Proč ji nemáš rád?“ Zoja neusilovala o to, aby
ji někdo měl rád. To byla jedna z jejích nejmilejších vlastností. Stejně to však
chtěl vědět.
„Ty věci, které řekla poutníkům…“ Juri zavrtěl hlavou. „Já ten její vztek ne-
chápu. Temnyj se dopustil mnoha zločinů, nicméně ona patřila k jeho oblí-
bencům.“
O tomhle Zoja mluvila nerada. Svou minulost pálila jako roznětku na vá-
lečku dynamitu.
„Co myslíš, že živí její vztek?“ zeptal se Nikolaj.
„Nenávist?“
„Jistého druhu. Každé palivo hoří jinak. Některé rychleji, jiné žhavěji. Ne-
návist je jeden druh paliva. Ale nenávist, která začala jako oddanost – z té
bývá úplně jiný druh plamene.“
Juri si přejel kostnatou rukou po hrubé látce roucha. „Četl jsem dějiny.
Vím, že dělal zlé věci, ale –“
„Knihy nevyprávějí celou historii.“
„Já vím, jistě, ano. Ano. Jenže já zjišťuju… že nemůžu úplně nesouhlasit
s jeho motivy.“
„A s jeho metodami?“
„Ty byly extrémní,“ připustil Juri. „Ale možná… možná v některých přípa-
dech nutné?“
„Juri, jestli si chceš zachovat hlavu na krku, nikdy o tomhle nemluv v do-
slechu velitelky Nazjalenské. Ovšem ne že by ses úplně pletl.“
Juri zamrkal. „Ne?“
„Temnyj chtěl mír. Silnější Ravku. Útočiště pro griši. To všechno jsou věci,
které bych rád uskutečnil i za své vlády.“
„Ano,“ souhlasil Juri. „Přesně tak! Nebyl to dobrý člověk, ale byl to člověk
s vizí –“
Nikolaj zvedl ruku. Pochyboval, že by to dokázal Jurimu vymluvit, ale po-
kud uctívá Temnyje, měl by to aspoň dělat s otevřenýma očima – a Nikolajo-
va nestrannost měla svoje hranice. „Je rozdíl mezi vizí a iluzí. Temnyj tvrdil, že

282
slouží Ravce, ale to přestalo platit, jakmile Ravka přestala sloužit jemu. Tvr-
dil, že miluje griši, jenže láska se vytratila, když si ho nevybrali za svého pána.
Porušil vlastní pravidla a přitom málem zničil národ.“
Juri se kousal do rtu.
„Pokračuj,“ pobídl ho Nikolaj. „Vidím, že máš na srdci ještě něco.“
Juri si upravil brýle. „Kdyby tvůj otec… kdyby bývalý král nebyl tak…“
„Slabý? Úplatný? Neschopný?“
„No –“
„Rozhodně mě netěší přiznávat otcovy chyby. Nebo chyby jeho otce.
Nebo otce jeho otce. Byli dobří lantsovovští králové a byli špatní. Král Ana-
stas dal Ravce silnice, ale skoro dva tisíce mužů odsoudil k smrti za kacířství.
Ivan Zlatý budoval školy a muzea, ale nepovedlo se mu udržet Sikursoj před
Šu Hanem. Můj otec… Přál bych si, abych na něj mohl být hrdý. Říká se, že
lantsovovský rod pochází od ohniváků, jsme však jenom lidé a často dost slabí
lidé. Nemůžu změnit, co udělali mí předkové. Můžu jenom doufat, že část
škod napravím a nasměruju nás na jinou cestu.“
„A co tvůj syn?“
Nikolaj se zašklebil. „Možná jsem měl divoké mládí, ale byl jsem opatrný.“
Juri se začervenal. „Myslel jsem tvé budoucí syny a dcery. Víš jistě, že se
budou hodit pro vládnutí?“
Nikolaj se zasmál, zatímco procházeli pod klenutým vchodem do Juriso-
vy věže. „Takže nejsi jenom kacíř, ale i radikál?“
„Jistěže ne, Veličenstvo!“
„To je v pořádku, Juri,“ uklidňoval ho. „Není to jen tak, že jsem posílil
místní správce a vložil víc moci do rukou jejich sborům. Ravka možná nebude
vždycky potřebovat panovníka, ale změna chce čas.“
A třeba ani nebude možná. To, co řekl Zoje, myslel vážně. Obyvatele Rav-
ky přitahují mocné postavy, síla. Nikdy se nesměli učit vládnout si sami, roz-
hodovali za ně vždycky králové, Temnyjové, generálové, kněží. Časem se to
snad změní. Nebo možná při tomhle rituálu umřu a v zemi vypukne chaos.
Opustil Ravku neodpustitelně zranitelnou. Měl ministry, kteří by za jeho
nepřítomnosti mohli vládnout, ale nezanechal žádné jasné instrukce ohledně

283
následnictví. Neměl dědice. Neměl manželku, jež by se stala jednotícím sym-
bolem. A stejně, kdo by ji chránil, tuhle imaginární dívku, kterou by si vzal?
Odpověď byla jasná: Zoja Nazjalenská by to dokázala – pokud by se ovšem
dostala z tohoto očistce.
Udělá z ní svou první ministryni a Protektorku říše, ne jenom velitelku
grišovských sil. Kdyby Nikolaj zemřel dřív, než dospěje jeho dědic, Zoja
­dohlédne na Ravku a na nástupnickou linii. Lidé se jí naučili věřit – nakolik
dovedou věřit grišovi. A navzdory jejím temným náladám a mstivému srdci se
jí naučil věřit i on. Dozrávala ve vyrovnaného, sebejistého vůdce.
Nebo ne, pomyslel si, jakmile je medvídě uvedlo do Jurisovy vnitřní svaty-
ně. Právě tam spolu zápasili dva bojovníci. Zoja cenila zuby, třímala dvě seke-
ry toho typu, jaký měla v oblibě Tamara, ale tyhle vypadaly starší a ne tak pro-
pracované. Juris na ni dorážel s velikým plochým mečem.
Juri se nervózně zatahal za řídké vousy. „To vůbec nevypadá bezpečně.“
„Ani pro jednoho z nich,“ dodal Nikolaj.
Kolem bojovníků se shlukovaly bouřkové mraky, podlahou otřásl hrom.
Medvěd poodjel a drobnými packami si přikryl uši, jako by chtěl tomu zvuku
uniknout.
Na chvíli, jakkoli nepravděpodobně to vypadalo, působili jako vyrovnaní sou-
peři. Ale Nikolaj věděl, že Zojino nadání nespočívá v tomhle typu boje. A nemýlil
se. Juris naznačil falešný výpad doleva, Zoja udělala chybu a nechala se zmást.
„Hlídej si bok!“ houkl Nikolaj.
Juris se prudce otočil a rozmáchlým obloukem se ohnal mečem. Zoja
zvedla sekery, které jako by zazářily modrým ohněm. Jakmile se její zbraně se-
tkaly s Jurisovým mečem, z čepelí jim vylétl blesk, mohutný bojovník zařval
a z černého šupinatého brnění začal stoupat kouř.
Co to Zoja udělala? A jak se jí povedlo odolat síle Jurisova úderu?
„Dobře!“ hekl Juris, když se od sebe odlepili. Protáhl si ramena, jako by se
mu stávalo běžně, že je málem uvařen zaživa. Možná je to pro prastarého dra-
ka vážně obnošená vesta.
Zoja měla vlasy vlhké potem, košile se jí lepila na kůži a její úsměv byla
čirá radost – takový u ní ještě neviděl. Přistihl se, že mu to kazí náladu.

284
 Odkašlal si. „Pokud jsi skončil s pokusy rozpoltit mou generálku na dva
kusy, potřeboval bych ji.“
Zoja se otočila a rukávem si otřela pot z čela. „Co se děje?“ Oči měla tak
modré, jako by zářily.
„Byli jsme povoláni k Jelizabetě. Chci tě mít u toho, aby ses poučila o rituálu.“
Drak zafuněl. „Líp bude, když zůstane se mnou. Po trnité stezce půjdeš
sám, chlapecký králi.“
„Ale je to dost náročná stezka,“ namítl Nikolaj. „Kdo mi ponese svačinu?“
Juris zavrtěl hlavou a obrátil se k Zoje, která už věšela sekery na zeď.
„Ztrácíš čas maličkostmi.“
„Budoucnost mé země není maličkost.“
„Král a země není totéž.“
Zoja si shrnula rukávy a zapnula knoflíky na zápěstích. „Ale skoro totéž.“
Jurisovo tělo nabobtnalo do dračí podoby, roztáhl křídla. Nikolaj se při-
nutil udržet klid i přes ryzí hrůzu, jakou v něm ten pohled vyvolal. Vypadá
snad takhle on sám, když se v něm probudí netvor?
Juris znovu zafuněl, tentokrát velkým čenichem a s takovou silou, až to
v místnosti zavířilo. „Uvidíš časem. Až on zestárne a ty jen zesílíš.“
Zoja bez zájmu škubla ramenem. „A ty už budeš dávno jen prach, takže
z toho ani nebudeš moct mít radost.“
Drak nevrle odletěl. Nikolaj mu vesele zamával, nicméně Jurisova slova
mu vířila hlavou, když se se Zojou a s Jurim vraceli chodbami. Měl strach, že
zabloudí, ale vlnění stěn jako by je navádělo a brzy se ocitli na dalším mostě.
Nikolaj doufal, že vede do Jelizabetiny věže.
Nikolaj věděl, že grišové žijí dlouhý život a že čím větší je jejich síla, tím
déle přežijí. Kolik let by mohla Zoja žít a chránit Ravku a rod Lantsovových?
Dovedla by moudře vést Ravku, nebo by podlehla šílenství věčnosti stejně
jako Temnyj? A přijmou ji vůbec obyvatelé Ravky? Nebo ji časem začnou po-
važovat za nepřirozenou? Tehdy už bude mrtvý a tyhle problémy nebudou
jeho starost ani úkol, ale stejně mu to vrtalo hlavou.
Juri se zastavil tak prudce, že do něj Nikolaj málem vrazil. „Ach…“
vydechl. „Ach.“

285
 Před nimi se tyčila Jelizabetina věž, jantarové pláty zlatě zářily v divném
plochém světle Vrásy. Nikolaj viděl v každém tom panelu ztuhlé obrysy obří-
ho hmyzu, celá stavba hučela jako obří úl.
„Sankta,“ zašeptal Juri nadšeně.
Drakovi takovou úctu neprokázal, všiml si Nikolaj. Jenže Jurisova věž pů-
sobila jako zvířecí doupě, tohle připomínalo děsivý posvátný chrám.
„S tou pohřební hranicí ses mýlil,“ řekla Zoja Jurimu. „Víme doopravdy
něco o tom, co ten rituál vyžaduje?“
„Jenom že je nebezpečný,“ sdělil jí Juri.
„To se podívejme! A já myslela, že král bude muset slupnout bonbon
a pronést monolog.“
„Už jsem si jich pár připravil,“ zašklebil se Nikolaj.
Jak se tak blížili, panely věže se přesunuly a vytvořily vchod. Uvnitř to
vonělo po růžích a medu, všechno se třpytilo máslovým světlem zlaté hodiny
před soumrakem. A přece tu žádný soumrak nebyl.
Jelizabeta jako by sama byla odlita ze zlata, obklopená včelami a vážkami,
růže jejího roucha rozkvétaly a uvadaly a znovu rozkvétaly.
„Vítejte,“ pozdravila je vřele. Pokud byla překvapena nebo popuzena, že vidí
Zoju, nedala to najevo. Místo toho se na ně na všechny usmála. „Můj králi, zku-
síme, jestli dokážeme přivolat netvora?“
Nikolaj se uklonil a Jelizabeta ukázala na stůl, kde ležel malý hliněný květináč.
„Až přijde čas na rituál, vyzvednu trnitý les z písku Vrásy.“ Přitom zatřepala prsty
a z květináče vyrašil trnitý šedivý výhonek. „V dospělosti budou jeho trny dlouhé
jako šavle. Zavoláš netvora, a až se objeví, probodneš trnem obě vaše srdce.“
„Jak má takovou věc přežít?“ pozastavila se nad tím Zoja.
Malý trnitý stromek rostl, ostny se prodlužovaly.
„To závisí na králi. Můžeme nacvičit pomoc při přivolávání a ovládání
­netvora, ale na boj bude sám. Bude-li mít dost silnou vůli, přežije. Jestli ne,
­netvor ho ovládne.“
Nikolaj zjistil, že si tře dlaní hruď, a přinutil se toho nechat. „Vůli?“
„Ta zkouška je fyzická i duševní. Má oddělit člověka od zvířete a zvíře od člo-
věka. Bolest bude taková, jakou jsi ještě nezažil, ale horší bude čelit netvorovi.“

286
 „Co ten netvor vlastně je?“ zeptal se Nikolaj.
Tentokrát byl Jelizabetin úsměv soucitný, jako by cítila strach, který v sobě
Nikolaj nese, vztek a zmatek, jež ho sužovaly od doby, co se ho zmocnil dé-
mon. „Pozůstatek síly Temnyje. Kousek jeho vlastního záměru a ctižádosti.
A dál, to si nejsem jistá. Ten netvor nechce být vyhnán. Pokusí se tě zmást,
abys nedokončil rituál a nepoužil trn. Pokud se to stane, ovládne tě naprosto.
Myslíš, že jsi schopen zvítězit?“ zeptala se mírně.
„Jednou už jsme Temnyje porazili.“
„Porazila ho Alina,“ připomněla Zoja.
Jelizabetě přejel po tváři znechucený výraz. „Sluneční světice,“ odfrkla si.
„Jak zoufale lidé touží po zázracích. Jak moc se dovedou ponížit.“ Nikolaj vi-
děl, jak Zoja přimhouřila oči, a položil jí ruku na paži. Nejsou tady proto, aby
bránili Alinin odkaz.
„Ovšem nebude to Temnyj, čemu budeš čelit,“ pokračovala Jelizabeta. Tr-
nitý strom se dral vzhůru. Květináč praskl, prorazily ho pátravé úponky koře-
nů. „Ne úplně. Tohle je tvor oživený Temnyjovou vůlí, stejně jako oživil své
stínové vojáky, ničevoje. Ale žije v tobě přes tři roky. Sdílí tvé myšlenky a touhy
a nasměruje je proti tobě. Bude bojovat o svůj život, stejně jako ty o svůj.“
Nikolaje napadlo, že by ho to mělo děsit. Moudrý člověk by si nejspíš dva-
krát rozmyslel, jestli se nechá nabodnout na obří trn, on však necítil nic než
očekávání. Pomyšlení, že se té věci postaví a podrobí si ji, nebo se dokonce
i nechá zničit, bylo mnohem přijatelnější než představa, že tu noční můru
bude muset snášet navždycky. Už si začínal myslet, že se netvora nikdy nezba-
ví. Některé části sama sebe nesnášel – nekonečnou ctižádostivost, nádech vy-
počítavosti, na kterou Alina kdysi tak přesně upozornila – a jestli má Jeliza-
beta pravdu, netvor se chopí těchto zbraní a ještě horších a nasadí je do boje
proti němu.
Tak ať. Věděl, že jeho touha žít se nakonec prosadí.
„Až přijde čas,“ slíbil Nikolaj, „budu připravený.“
Strom najednou seskočil ze stolu, silný kmen pulzoval, trny připomínaly
železné dýky. Přehnal se po podlaze a zastavil se jen vlásek od Nikolajovy
hrudi, smrtelně ostrý hrot dlouhého trnu mu mířil přímo na srdce.

287
 „Taky doufám,“ kývla Jelizabeta. „Čekali jsme na tebe celou věčnost, Niko-
laji Lantsove. Byla by škoda, kdybys nás teď zklamal.“
Nikolaj si vyměnil pohled se Zojou. Juri zíral na Jelizabetu s nepokrytým
zbožňováním. Nápomocný jako obvykle.
„Mám silný pocit, že se mě snažíš vylekat.“ Nikolaj natáhl prst a dotkl se
špičky trnu. „Nevím proč, ale co kdybys radši zkusila pavouka v obleku?“
„Proč v obleku?“ zamračila se Zoja. „Proč ne prostě pavouka?“
„Kde vzal ten oblek? A jak si zapnul knoflíky? Proč měl potřebu se pro tu
příležitost vystrojit?“
Jelizabeta je studovala pohledem. Mávla prsty a trnitý strom se stáhl.
„Měla jsem v plánu mučit mnicha, abych vynesla do popředí tvou temnou
stránku,“ řekla zamyšleně. „Avšak lepší bude jít přímo k věci.“
Zvedla ruku. Podlaha kolem Zoji se zvedla a obklíčila ji lesklými pláty
jantaru.
Zoja vyjekla, ve tváři se jí objevily leknutí a děs, než naskočily instinkty.
Máchla rukama nahoru a nasměrovala na ty světélkující stěny svou sílu. Od
nohou jí začala stoupat nějaká zlatá látka a plnila vytvořenou dutinu.
Nikolaj se po Zoje natáhl, ale vyrostl mezi nimi divoký, neprostupný trni-
tý les. Všude kolem byly trny, stěna vražedných šedých ostnů.
„Nech toho, Jelizabeto,“ houkl, ovšem svatou už neviděl.
Slyšel Zoju ječet.
„Já dobře vím, že ji nemíníš zabít,“ prohlásil, i když nic takového nevěděl.
„Juris ji potřebuje.“
Jelizabeta se vynořila z houští, obklopená růžemi. „Myslíš, že dbám na to,
co potřebuje Juris? Já chci svobodu. A jestli tě její ztráta přiměje jednat, zdá se
mi to jako malá cena.“
Nikolaj po ní skočil, Jelizabeta však zmizela v trnitém lese. Vrhl se do os-
tružiníku, ignoroval bolest, jak ho trny drásaly přes oblečení. Byly nepříjemně
ostré a zakusovaly se mu do těla jako zuby.
„Budeš muset vzlétnout, můj králi,“ ozval se Jelizabetin hlas. „Nebo nebu-
deš nikdy svobodný a my taky ne.“
Zoja se rozkřičela hlasitěji.

288
 Odněkud z křoví vyjekl Juri: „To ne! Prosím, to nesmíš. Prosím tě.“
Nikolaj se donutil zavřít oči. Pojď, ty bestie, lákal netvora. Chceš roztáhnout
křídla? Teď máš příležitost. Jako prémii ti dovolím pokousat tu svatou.
Ale jestli netvor poslouchal, musel se jen smát. Temná věc v něm neměla
zájem hrát tuhle hru.
Svatá jí neublíží, říkal si Nikolaj. Je to jen hra.
A pak Zojiny výkřiky ustaly.
Juri vzlykal.
„Zojo?“ vykřikl Nikolaj. „Zojo!“
Vrhl se na trnité křoví. „Zojo!“ zařval, jenže vyšlo z něj zavrčení.
Tentokrát cítil, jak se netvor v něm dere na povrch, jako by mu drápy
škrábaly o hrudní koš.
Ne. Tohle nechtěl, nechtěl tomu monstru předat vládu.
Ale nějaký jiný hlas v něm zasyčel Ano.
Pamatuj, říkal si, pamatuj, kdo jsi.
Cítil, jak se objevují drápy, cítil, jak se mu protahují zuby.
Jsem Nikolaj Lantsov, korzár a král.
Hekl, když mu ze zad vyrazila křídla, vyletěl nad trnitý les do výšek jesky-
ně. Pamatuj, kdo jsi.
Jelizabeta k němu vzhlížela, na tváři triumfální výraz. Juri plakal. Zoja ve-
dle nich plula ve zlatém sarkofágu jako anděl uvězněný v jantaru, nehybná.
Nepoznal ten zvuk, který se mu vydral z hrdla, když se vrhl na Zojino vě-
zení. Narazil do něj s žuchnutím, které mu mohlo zlámat kosti, stěny se však
nepoddaly.
Obrátil se k Jelizabetě, vrčel. Já jsem netvor a netvor jsem já. Cítil, jak dé-
mon bojuje o nadvládu, i když mu propůjčoval svoji sílu. Ale Jelizabeta se jen
usmála, zlehka, laskavě. Máchla rukou, stěny věznící Zoju se zhroutily, trnitý
les seschl a vnořil se do země.
Popadl Zojino ochablé tělo, než se stačilo zhroutit. Byla pokrytá zlatou
smůlou. Jelizabeta sevřela pěst a Zoja se rozkašlala. Otevřela oči, zmateně za-
mrkala slepenými řasami, pak se jí tvář naplnila hrůzou, začala sebou v jeho
náruči mlátit.

289
 Chtěl ji utěšit. Chtěl… Pach jejího strachu se mísil se smůlou. Připadal si
z toho opilý. Připadal si z toho hladový.
Nechtělo se mu nic než zatnout jí drápy do těla. Nechtělo se mu nic než ji
sežrat.
Pamatuj, napomenul se. Pamatuj, kdo jsi.
Nikolaj Lantsov. Vládce Ravky. Korzár. Voják. Druhý syn diskreditova-
ného krále.
Projelo jím hladové zavrčení. Zoja se pokusila odplazit, v pohybu ji ovšem
brzdila váha smůly.
Pamatuj, kdo jsi. Zoja sedící vedle něj a vyřizující korespondenci. Zoja za-
bodávající se pohledem do skupiny nových studentů. Zoja držící ho v kočáru,
když se třásl a třásl a čekal, až ho opustí netvor.
Pevně lpěl na vzpomínce na ten pocit, na to hrozné chvění. Táhni, nařizo-
val mu, táhni.
Netvor se zlostně a váhavě ponořil na to temné místo, kde přebýval, zbyl
po něm jen palčivý pocit spáleniny v Nikolajových ústech.
Zhroutil se na kolena a třásl se.
Nesnesl pohled do Zojiny tváře, viděl by tam znechucení. Z tohohle není
návratu. Ucítil její ruce na ramenou, přinutil se podívat se jí do očí.
Zářila.
„Tys to dokázal,“ vydechla. „Přivolal jsi ho a pak jsi ho zase zahnal.“
„Málem jsi umřela,“ řekl nevěřícně.
Usmála se ještě víc. „Ale neumřela.“
Jelizabeta zaklepala na stůl. „Takže je mi odpuštěno, větrostrůjkyně?“
„To záleží na tom, jestli dostanu ten hnus z vlasů.“
Jelizabeta zvedla ruce a zlaté pramínky smůly sklouzly, stekly na zem
a tam ztuhly.
Juri si otřel slzy z tváře. „Bude… bude velitelka Nazjalenská muset přetr-
pět tohle martyrium pokaždé?“
„Udělám to, když budu muset,“ prohlásila Zoja.
Jelizabeta pokrčila rameny. „Doufejme, že ne.“
Zoja mu podala ruku. „Tys otevřel dveře.“

290
 Nikolaj si nechal pomoct vstát a přinutil se slavit s ostatními. Cítil ale vůli
netvora a uvažoval, jestli dokáže čelit jeho zuřivosti, až přijde čas.
Podařilo se mu otevřít dveře.
Pochyboval, že bude stejně snadné je příště zavřít.

291
 23
Isaak

POVEDLO SE MU ZVLÁDNOUT tři dny slavností, hostin a setkání

a nikdo se ho nepokusil znovu zabít. Trochu to připomínalo boj na frontě.
Přežiješ hodinu, pak další. Doufáš, že zvládneš celý den. Večer Isaak padl do
postele, ležel a zíral na strop, srdce mu bušilo, myslel na spoustu věcí, které
udělal špatně, a na spoustu věcí, které jistě zkazí zítra.
Dnes si měli užít plavbu na loďkách po jezeře vedle Malého paláce a pak
piknik na jeho březích. „Zařídili jsme ti setkání se šuhanskou princeznou
před obědem,“ oznámila mu Tamara.
„A… co s ní mám dělat?“
„Okouzluj ji. Zeptej se jí na její stráže a na to, jak dlouho je zná. Vytáhni
z ní co nejvíc informací.“
„To si s Toljou nemůžete s Tavgharadem prostě poklábosit o vašem dět-
ství v Šu Hanu?“
Dvojčata se na sebe podívala. „Jsme pro ně horší než Ravkané,“ vysvětlila
Tamara. „Měli jsme šuhanského otce, ale nosíme tetování sluneční svaté
a sloužíme cizímu králi.“

292
 „A proč jste si vlastně vybrali službu Ravce?“
„Nevybrali,“ odsekla Tamara.
Tolja si položil ruku na srdce. „Vybrali jsme si Alinu. Vybrali jsme si Nikola-
je. Tohle všechno –,“ ukázal na palácové pozemky, „– pro nás nic neznamená.“
Isaak nevěděl, co na to říct. Považoval se za patriota, ale musel připustit,
že na rozdíl od krále k němu Ravka nikdy zvlášť přívětivá nebyla.
„Poklábos si s princeznou Ehri,“ řekla Tamara. „Rozpovídej ji.“
„A kdybych čistě hypoteticky neměl přirozené charisma a dar vtipně kon-
verzovat, jak to mám provést?“
Tamara protočila panenky, Tolja mu však poradil: „Zalichoť jí. Vyjádři ob-
div k šuhanské kultuře. Možná bys mohl zarecitovat –“
„U všech bohů, Toljo, to je to poslední, co by měl dělat.“ Tamara si klekla
před Isaaka. „Prostě ji poslouchej. Dávej jí otázky. Ženy nechtějí být sváděny.
Chtějí být sledovány a poslouchány. A nic z toho nemůžeš dělat, pokud si bu-
deš promýšlet strategie, jak si ji získat – nebo recitovat Čtvrtou epopej o Kregim.“
„Žádná Čtvrtá epopej o Kregim není,“ zavrčel Tolja. „Ani tu třetí básník
Elaan nedokončil.“
„Tím spíš by ji měl recitovat.“
Proč se při pomyšlení na prostý rozhovor Isaakovi rozechvělo srdce?
Možná proto, že nikdy neuměl mluvit s děvčaty – kromě svých sester. Ale há-
dat se s Belkou a Peťou o ceně stužek bylo něco úplně jiného než vést lehkou
konverzaci s urozenými lidmi. A ještě se po něm chce, aby z princezny vymá-
mil nějakou informaci? Zkoušel si připomenout, že je teď pohledný – což ho
překvapovalo pokaždé, když se zahlédl v zrcadle. Nebýval dřív ošklivý, jen
­nezajímavý. Úhledné hnědé vlasy, které se kroutily, když je nechal přerůst,
pravidelné rysy, maličko křivé spodní zuby. Matka mu říkávala, že je hezký, ale
sestře koneckonců zase tvrdila, že pěkně zpívá, a to rozhodně pravda nebyla.
Teď se Isaak pokoušel vypadat uvolněně, když usedal na nadýchaný divan
královské bárky a snažil se co nejlépe napodobit Nikolajův uvolněný posed.
Příliš mnoho let strávil v pozoru. Jezero před ním bylo poseto elegantně zdo-
benými šalupami a bárkami jako lekníny, prapory se třepetaly, markýzy byly
pruhované ravskou modrou a zlatou.

293
 Na plavání bylo jezero studené, ale vlnostrůjci jeho hladinu zahřáli tak, že
z vody stoupaly husté mraky mlhy, které větrostrůjci modelovali do znaků
různých zemí a vlivných rodů. Isaak si dovolil párkrát usrknout z drobné lah-
vičky meruňkového vína, aby si zklidnil nervy, ovšem pořád zůstával napjatý
a poslouchal konverzaci. Jeden z fjerdských vyslanců se zajímal, jestli by moh-
li absolvovat prohlídku grišovské školy.
„Jistěže ano,“ odpověděla Žeňa. „Bude to pro nás velká čest.“
Isaakovi se zdálo, že zachytil nápor vzrušení, které projelo mezi vyslan-
cem a dalším členem delegace.
Žeňa si uhladila sukně a dodala: „Ale obávám se, že vám to bude připadat
nudné. Studenti s učiteli jsou právě teď v rámci výuky na cestách.“
„Všichni?“
„Ano,“ přisvědčila Žeňa. „Práci v terénu považujeme za velice prospěšnou
vzdělávání dětí. A musím říct, že mi ten klid a ticho vyhovují. Mladí grišové
umějí být dost rozverní, jak si jistě umíte představit. Nechtěli jsme, aby se tu
pletli během návštěvy tak významných nových přátel.“
Isaak nikdy nezažil, že by se grišovští studenti pletli pod nohama. Měli
pořád co dělat a škola byla od zbytku paláce tak izolovaná, že by se ani ne-
mohli někam dostat bez povšimnutí. Ne, byli odsunuti v zájmu vlastního
bezpečí. A Fjerdané to věděli.
„Vy jste je evakuovali všechny?“ otázal se vyslanec chladně.
„Evakuovali?“ opakovala Žeňa a pobaveně se zasmála. „To by naznačovalo,
že existuje nějaká hrozba.“ Laškovně poplácala vyslance po koleni. „Hrozba!
Skupině dětí, které by dovedly zapálit tuhle loď a zastavit srdce všech na ní
máchnutím ruky.“ Otřela si oči. „To je příliš komické.“
Když se Fjerdané vzdálili k zábradlí obdivovat výhled a snad i tiše zuřit,
obrátil se Isaak k Ženě. „Vy jste poslali studenty pryč, abyste je chránili?“
„Samozřejmě,“ řekla Žeňa, po veselí ani stopy. „Myslíš, že necháme jeden
z největších pokladů Ravky tady, kde by nějaká bomba nebo jedovatý plyn
mohly za pár chvil vyhladit celou novou generaci grišů? Ovšem čím víc se
Fjerdané budou bát, tím méně se dá čekat, že něco podniknou, a mně se za-
mlouvá představa, že mají zlé sny o bandě školáků.“

294
 Isaak nepatrně zavrtěl hlavou. „Poslouchat tě je jako sledovat námořníka,
který zná tajnou podobu zálivu, všechna místa, kde přicházejí bouře, a skály,
kde ztroskotávají lodě. Proplouváš těmi vodami s takovou jistotou.“
Žeňa dlouho mlčela. „Hodili mě do vody brzo,“ vysvětlila. „Temnyj mě dal
královně Ravky darem, když jsem byla ještě holčička, rozkošná věcička, která
jí mohla sloužit.“
„Takže jsi znala krále jako chlapce?“
„Občas jsem ho a jeho bratra vídala. Byla jsem vážený služebník, ale stejně
jenom služebník. Oni byli hrozně hluční.“ Pohrávala si s jednou ze svých topa-
zových náušnic. „Domácí personál jim říkal Dva otravové. Jak jsem jim závi-
děla, že si můžou volně pobíhat a dělat neplechy!“
„Nicméně být oblíbenkyní královny,“ uvažoval Isaak, „to přece musela být
velká čest?“
Žeňa si hodila do pusy plátek švestky. „Nějakou dobu jsem byla královni-
na panenka. Oblékala mě do rozkošných šatiček, kartáčovala mi vlasy, nechá-
vala mě spát v nohách své postele a sedávat vedle sebe u jídla. Sledovala jsem
ty žraloky a učila se. Když jsem povyrostla, měla jsem tu smůlu, že si mě všiml
starý král…“ Žeňa si pomalu otřela prst o lněný ubrousek, na látce zůstaly
stopy švestkové šťávy. „Přesvědčila jsem sama sebe, že moje trápení je čest,
protože jsem voják a zvěd Temnyje. Věřil mi víc než všem ostatním a jednoho
dne se měli všichni dozvědět, kolik jsem toho pro něj vykonala. Nezvládl by
svůj puč tak snadno bez informací, které jsem mu dodávala.“
Isaak na ni jen zíral. „Ty se tu přiznáváš k vlastizradě,“ zašeptal.
„Milý Isaaku,“ spustila s úsměvem. „Nikolaj Lantsov mě omilostnil už
dávno a v tu chvíli si navěky získal mou oddanost. Temnyj mě hodil do vody
a pak se díval, jak se topím, abych posloužila jeho cílům.“
„Takže byl tak krutý, jak se říká?“
„Krutý? No jistě. Ovšem nenechal mě králi na pospas proto, aby mě tres-
tal. Jen se prostě nikdy nezamyslel nad mým trápením. Co jsou muka jedné
dívky, když mu to pomůže získat impérium? Hrál dlouhou a komplikovanou
hru. Teprve když jsem si troufla myslet sama na sebe, když jsem zasáhla do
jeho velkolepého plánu, tehdy na mě poslal nestvůry a –“

295
 Odněkud z jezera se ozvalo hlasité šplouchnutí. Zvedli se právě včas, aby za-
hlédli oblak žlutého hedvábí nořit se pod hladinu poblíž bárky plné členů kerš-
ské delegace. Jedna z kupeckých dcer spadla do vody a rychle klesala ke dnu.
„Skoč tam,“ zašeptala Žeňa horečně. „Zachraň ji.“
„Jsou tu grišové –“
„Nikolaj by na griši nečekal.“
Měla pravdu, ale… „Neumím plavat.“
„Prosím, řekni mi, žes to myslel obrazně.“
„Bohužel ne,“ hlesl s rostoucí panikou.
„Proč jsi mi to neřekl?“
„Nepřišla na to řeč!“
„Prostě tam skoč,“ rozkázala mu Žeňa. „A neopovažuj se sebou mlátit. Co
nejrychleji se ponoř a ostatní už zařídíme my.“
Isaakovi se nechtělo věřit, že to myslí vážně, avšak stačilo se na ni podívat
a poznal, že nevtipkuje. No co, pomyslel si, když vyskočil na zábradlí a vrhl se
do vody – doufal, že snad aspoň se špetkou grácie – jestli se utopím, aspoň ne-
budu muset přetrpět další hostinu.
Voda byla štiplavě chladná. Potápěl se a všechno v těle po něm chtělo, aby
se pohnul, bojoval, udělal něco, aby se vrátil zpátky do tepla a na vzduch. Ne-
mlať sebou. Zůstal nehybný, v plicích mu rostla bolest, začínala ho ovládat pa-
nika. Vzhlédl nahoru, nahoru k tlumenému jasu na hladině. Připadalo mu to
nemožně daleko, jezero kolem něj bylo temné a tiché jako nekonečná bez­
hvězdná obloha. Mizerné místo na umření. Je to konec? uvažoval. Vážně se uto-
pím, abych zachoval královu pověst hrdiny?
Pak ho za paži chytila Naďa. Obklopovala ji bublina vzduchu, kterou si
vytvořila a kterou dva vlnostrůjci vedle ní postrkovali kupředu. Vtáhla ho do
té koule a on se dlouze a ztěžka nadechl.
„Pojď,“ pobídla ho. Cítil, jak se proud kolem něj pohybuje, táhne je s se-
bou jako rychlá řeka.
Ve vodě před nimi se vlnil balík žlutého hedvábí. Ta dívka – Birgitta
Schencková – se nehýbala. Oči měla zavřené a vlasy jí splývaly kolem hlavy
jako svatozář. U všech svatých, je mrtvá?

296
 „Chyť ji,“ nařídila mu Naďa, a jakmile sevřel ruku na jejím zápěstí, znovu
se dali do pohybu vodou.
Vynořili se na druhé straně malého ostrůvku uprostřed jezera, dál od vý-
letních loděk. Tolja s Tamarou už čekali. Vytáhli Birgittu na schody jednoho
z pavilonů a pustili se do oživování.
„Řekněte, prosím, že žije,“ zaúpěl Isaak.
„Pulz cítím,“ odpověděl Tolja. „Ale má v plicích vodu.“
Za chvíli se Birgitta rozkašlala a z pusy jí vyrazila jezerní voda.
„Mizíme,“ zavelel Tolja.
„Buď okouzlující,“ poradila mu Tamara, když se ztrácela s ostatními
v mlze. „Jsi hrdina.“
Isaak se sklonil nad dívkou a snažil se mít na mysli, že to bude králova
tvář, kterou uvidí. „Slečno Schencková? Birgitto? Jste v pořádku?“
Dlouhé řasy se zachvěly. Vzhlédla k němu omámenýma zelenýma očima
a propukla v pláč.
Aha. Takže pohlednost možná neznamená léčbu na všechno.
„Málem jste se utopila,“ konejšil ji. „Máte důvod být rozjitřená. Pojďte,
musíme vás zahřát.“
Isaakovi byla taky zima a připadal si vyčerpaný, ale přinutil se udělat, co
by podle něj působilo nejlíp. Chytil dívku pod koleny a zvedl ji do náruče.
U všech svatých, ta ale byla těžká. Vážně musí mít na sobě tolik toho hedvábí?
Opřela si mu hlavu o hruď a Isaak vykročil po ostrově, zuby mu cvakaly,
v botách čvachtalo, až se vynořili mezi stromy na druhém břehu ostrova.
Všichni upírali pohledy na vodu, rádoby zachránci pádlovali kolem kerš-
ské lodě, grišovští vlnostrůjci pročesávali jezero a zvedali masy vod nad hla­
dinu.
Někdo Isaaka a Birgittu zahlédl a křikl: „Tamhle jsou!“
„Je zdravá jako rybka!“ zavolal Isaak. „Ale dvakrát tak promočená. Uvítali
bychom suché oblečení a horký čaj.“
Dav se roztleskal. Isaak Birgittu položil, než mu paže stačily vypovědět
službu, sesunul ji do písku jako hromadu mokrého prádla. Uklonil se a poda-
řilo se mu ustálit zuby, aby mu necvakaly, aspoň než jí políbil ruku.

297
 Postoupil od drobných přestupků etikety k tomu, že se i se svým hostem
málem utopil. Zítra se mu možná podaří spálit palác.

Birgitta Schencková a Isaak byli kvapem naloženi na královskou bárku, zaba-

leni do dek, napojeni horkou brandy a sluhové jim třeli ruce. Ale teprve až
když se dostal zpátky do Nikolajových pokojů a ponořil se do horké lázně
v králově veliké vaně, začal se Isaak konečně zase zahřívat.
Žeňa a ostatní vedli zapálený hovor v obývacím pokoji a Isaaka nechali
v klidu se prohřívat. Tahle vana mu bude chybět, až se král vrátí. Beze všeho
ostatního se obejde.
Zůstal ve vaně, dokud voda nevychladla a nedala se do něj zima. Nijak
zvlášť se mu nechtělo čelit lidem čekajícím za dveřmi, ale přinutil se vylézt
a osušit se velkým koupelovým prostěradlem.
Nikolaj neměl žádného sluhu, což byla pro Isaaka úleva, od dětství mu ni-
kdo s oblékáním nepomáhal. Vzal si královy měkké kalhoty a boty, košili
a šle, na míru šitý kabát s vyšitou lantsovovskou orlicí. Musel uznat, že oble-
čení je příjemnou součástí téhle akce. Bylo pečlivě ušité a stejně pohodlné jako
elegantní. Když si Isaak zapínal kabát, prsty nahmataly něco v pravé kapse.
Pořád nacházel něco zastrčeného v kapsách králova oblečení – poznámku,
kterou si král napsal, náčrtek snad nějakého nového vynálezu, malý stříbrný
korálek. Tentokrát vylovil z kapsy malou drátěnou věcičku ve tvaru plachetni-
ce. Položil ji na králův stolek.
„Myslíme si, že by to mohla být prospěšná věc,“ říkala právě Tamara, když
Isaak vešel do obývacího pokoje.
Došel za nimi ke krbu, vděčný za jeho teplo. „Takže se mám zkoušet uto-
pit častěji?“
„Nebylo to ideální,“ upřesnila Žeňa a nalila mu šálek čaje. „Propásl jsi
možnost popovídat si s princeznou Ehri. Ale udělali jsme, co jsme mohli,
a král působil jako hrdina.“
„Dobré bylo, jak ji přinesl,“ poznamenala Tamara.
„Velice hrdinské,“ potvrdil Tolja. „Jako princ z eposů. A tak ji Ivan Zlato-
vlas nesl přes –“

298
 „Recituj dál a já tě vlastnoručně utopím v jezeře,“ zavrčela Tamara.
Tolja se zakabonil a zabručel do šálku čaje: „Je to klasika.“
Isaak nesouhlasil, ale zdálo se mu, že teď není čas probírat poezii.
Žeňa šťouchla do Davida a ten vzhlédl od pojednání, které četl. „Pro-
zkoumali jsme to spouštěcí zařízení s arsinem použité u králových dveří. Se
vší pravděpodobností je fjerdské.“
„Uvězníme je?“ zeptal se Isaak.
Tamaru to skoro pobavilo. „Jistěže ne. Prokázat to nemůžeme a svým
způsobem je to dobrá zpráva.“
„Aha,“ kývl Isaak a poškrábal se na uchu. „A v čem je dobrá?“
„Měli jsme podezření, že se Fjerdané nepřijeli jen tak bavit. Kdyby to byl
Kerch nebo Šu Han, měli bychom vážný důvod k obavám. Tohle znamená, že
se Šu Hanem je pořád možné uzavřít spojenectví. Byli jsme zvědaví, kdo se
pokusí zaútočit na králův život.“
„A samotného krále jste přitom neohrozili,“ poznamenal Isaak a samot-
ného ho překvapilo, jak ostře to řekl.
Tolja mu položil obří ruku na rameno. „Nikdy bychom nedopustili, aby se
ti něco stalo, Isaaku.“
„Já vím,“ uznal. Ovšem byla to pravda? A mohl si vlastně stěžovat? Vojáci
jsou ze své podstaty nahraditelní. Úkolem stráže je vrhnout se mezi panovní-
ka a zkázu. Nedělá snad teď přesně tohle?
Tamara se v křesle opřela a překřížila si dlouhé nohy. „Prohledala jsem
komnaty šuhanských stráží.“
„Jsou to naši hosté,“ namítl Tolja.
„Jsou to naši nepřátelé,“ opravila ho Tamara.
„A potenciální spojenci,“ dodala Žeňa. „Nebylo by dobré je naštvat.“
„Byli jsme opatrní. Ale moc jsme se nedozvěděli. Těch pár deníků, co jsme
našli, bylo šifrovaných, a pochybuju, že by někdo z Tavgharadu byl tak hloupý
a zapisoval si usvědčující podrobnosti.“
„A Keršané se pokusili proniknout do našich laboratoří,“ oznámil Tolja.
David poplašeně vzhlédl od svého čtení. „Dostali se dovnitř?“
„Nechali jsme je proplížit se až do dílen výrobců.“

299
 „Aha,“ řekl David a ztratil zájem.
„To nám nedělá starosti?“ podivil se Isaak.
„Opravdová práce se děje jinde,“ vysvětlila Tamara. „Dokonce jsme jim
tam nastražili pár falešných plánů. To všechno by mělo pomoct připravit scé-
nu na naše představení v Pozlaceném močálu.“
„My půjdeme do Pozlaceného močálu?“ Isaak nedokázal zatajit vzrušení.
„Bohužel ano,“ potvrdil Tolja.
Žeňa si skrčila nohy v pantoflích pod sebe. „Použijeme jezero hraběte Ki-
rigina a předvedeme na něm Keršanům náš prototyp izmarsja.“ Ostatní si vy-
měnili pohled, kterému Isaak nerozuměl, ale to nebylo nic nového. Předpo-
kládal, že mu někdo vyloží, co přesně je izmarsja, aby mohl moudře přikyvovat,
až přijde čas.
„Ty tam budeš pracovat,“ dodala Tamara, „ne si vychutnávat Kiriginovy
zábavy.“
„Jistě,“ zahučel Isaak. Ale mohl by mít aspoň tušení, kvůli čemu je celý ten
povyk.
Žeňa k němu posunula svazek papírů. „Tady jsou poznámky pro dnešní
hostinu. Nečeká se od tebe, že předneseš projev, ale bude to slavnostnější zá-
ležitost, takže se hodně snaž, abys působil uvolněně. Zítra bude lov.“
„Aspoň že lovit umím,“ ulevilo se Isaakovi.
„Ne jako urozený člověk. Ale Nikolaj na tohle stejně nikdy moc nebyl. Má
lišky rád. Ten lov je jen příležitost se projet a poznat uchazečky. Nezapomeň
se jim věnovat rovným dílem. Podrobnosti si probereme po večeři.“
Rozešli se a Isaak si opřel hlavu a hleděl na pozlacený strop. Připadal si
unavený a nepokojný. Pohlédl na poznámky o prostírání a způsobu konzu-
mace ústřic a odhodil je. Potřeboval si vyčistit hlavu.
Jakmile otevřel dveře, zjevil se Tolja. „Něco se děje?“
„Chci se jenom projít.“
Tolja se držel pár kroků za ním, když Isaak vykročil chodbou, ale stejně
bylo nepříjemné vědět, že ho hlídá. Tvrdilo se, že Nikolaj utekl z univerzity
a vrhl se do dobrodružného života na volném moři coby pirát Sturmhond.
Absurdní historka, ale Isaak tomu nutkání rozuměl. Kdo by nezvolil takovou

300
svobodu před neustálým přetvařováním? Prošel portrétní galerii, obrazů ne-
sčetných lantsovovských králů a královen si nevšímal, a vstoupil do skleníku.
To bylo Isaakovo oblíbené místo ve Velkém paláci. Prostor s vysokým
stropem se táhl přes půlku jižního křídla. Sluneční světlo proudilo dovnitř
stěnami ze skleněných panelů a podlahu z červených dlaždic vyhřívaly parní
trubky. Klikaté stezky lemovaly ovocné stromy v nádobách a vysoké palmy,
kvetoucí keře se natahovaly na pěšinky a živé ploty byly zastřižené do stupňo-
vitých oblouků a mřížek. Prostředkem protékal umělý potůček, tu se zužoval,
tam zase rozšiřoval a vytvářel leknínové zátoky a zrcadlová jezírka.
U jednoho z jezírek seděla dívka – ne dívka, ale princezna. Ehri Kir-Ta-
banová. Dcera nebes. Obyvatelé Šu Hanu obvykle nesli jméno jednoho nebo
obou rodičů, celá královská rodina však používala jméno první královny a za-
kladatelky dynastie Tabanů. Po obvodu místnosti stály ravské stráže a šuhan-
ský Tavgharad. Měl si jich všimnout dřív, jenže nedával pozor. Rozptýlení, to
je věc, jakou si nesmí dovolit stráž ani král.
Takže se mu naskytla příležitost. Vynahradí si zmeškané setkání s prin-
ceznou a pokusí se získat informace, které chtěla Žeňa a ostatní. Buď okouz-
lující. Dobře. Okouzlující.
Ale než si stačil rozmyslet vhodnou větu na úvod, zvedla princezna hlavu.
Rychle vstala a udělala pukrle. „Veličenstvo.“
„Nechtěl jsem narušit váš klid,“ pronesl šuhansky.
„Jsem tady jako host. O žádném narušování nemůže být řeč.“ Pohlédla na
stráže. „Nechtěl byste… nechtěl byste si sednout a chvíli si povídat?“
A je to. Nemusel jsem se ani ptát. A přesto by se nejradši obrátil a rozběhl
se pryč. Jenže odmítnout by byla urážka. Kromě toho, Tolja by mohl klidně
zatarasit dveře a nepustit ho ven.
Posadil se vedle ní na široký kámen u jezírka. Vzduch voněl sladkými po-
merančovými květy a tiché cákání ryb ve vodě uklidňovalo. Bylo by to příjem-
né místo k odpočinku, nebýt stráží kabonících se ve dveřích. Isaak si sliboval,
že až zase dostane zpátky vlastní tvář a vrátí se do služby, vynasnaží se vystu-
povat trochu přátelštěji.
„Děkuju vám, že jste se ke mně přidal,“ špitla Ehri.

301
 „Potěšení je na mé straně.“
„To sotva,“ pousmála se. „Jistě jste sem šel, abyste byl sám – tak sám, jak
jen můžete být – stejně jako já.“
„Ale pokud si přejete být sama, proč jste mě zvala, ať se k vám přidám?“
„Musím se nechat vidět, že se snažím, jinak to stráže nahlásí mé sestře a já
to budu mít na talíři.“
„Vaší sestře?“
„Makhi Kir-Tabanové, zrozené z nebes, naší nejbožštější princezně, která
zdědí korunu a bude moudře a spravedlivě vládnout mnoho let.“
„A co budete dělat vy?“ zeptal se Isaak. Žena chce být poslouchána.
„Vdám se za vás, samozřejmě.“
„Samozřejmě.“ Isaak měl co dělat, aby se nezavrtěl. „A kdybyste si mě ne-
měla vzít?“
Zatvářila se skoro vylekaně, jako by na takovou otázku nebyla naučena
a vůbec netušila, jak upřímně může mluvit. Isaak to dovedl pochopit. „Pro-
sím,“ pobídl ji zlehka, aby ji uklidnil, a taky proto, že ho to vážně zajímalo.
„Rád bych to věděl.“
Přejela si palcem po hedvábí šatů. „Myslím, že kdybych se nebyla narodila
jako Tabanová, chtěla bych být vojákem… Možná dokonce členkou Tavgha-
radu.“
„Vážně?“ Neubránil se smíchu. Taková absurdní situace: strážce předstí-
rající, že je princ, mluví s princeznou, která by chtěla být královskou stráží.
Trochu se zamračila. „Není laskavé se mi smát.“
Isaak okamžitě zvážněl. „Nechtěl jsem vás urazit. Jenom mě to překvapilo.
Sloužit v královské gardě je moc ušlechtilé poslání. A dává jistou svobodu,
přestože i stráže mají své povinnosti.“
„Ano, ale nemusí pózovat a předvádět se jako majetek na prodej.“ Zbled-
la, uvědomila si, co řekla. „Odpusťte mi, nechtěla jsem… Bude mi tou největší
ctí –“
„Neomlouvejte se, prosím. Chtěl jsem po vás upřímnost. Nečekám, že si
mě bude chtít vzít každá žena, kterou potkám.“
Mezi obočím jí vyskočila vráska. „Vážně ne?“

302
print-ne9bw-margin-0

Sakra. Další chyba. Mrkl na ni. „Aspoň ne okamžitě.“ To už mnohem víc při-
pomínalo Nikolajovu odpověď – avšak princezna se tvářila maličko zklamaně.
„Mohl byste mi to oplatit,“ navrhla Ehri. „Byla jsem k vám upřímná. Teď bys-
te se zase vy mohl podělit o nějaké tajemství se mnou. Bylo by to spravedlivé.“
Nejsem král Ravky, jen malá rybka, která se snaží nepotit se v těch nóbl had-
rech. Ne, to rozhodně nebyla správná odpověď. Isaaka napadlo, že by měl říct
nějakou lichotku, jenže netušil, jaká tajemství patří jemu a jaká králi.
„Dobře. Mé tajemství je, že jsem si vážně přál být sám, ale teď si vychutná-
vám vaši společnost. Bylo to náročné dopoledne.“
„Vážně?“
„Jedna dívka se málem utopila.“
Ehri si naprosto neprinceznovsky odfrkla. „Ten pád do jezera byla její
vlastní práce.“
„Prosím?“
„Vsadím svou nejlepší sekeru na to, že na něm nebylo nic náhodného.“
„Svou nejlepší sekeru?“
Ehri si zastrčila pramínek tmavých vlasů za ucho. „Jsem nadšená sběratelka.“
Princezna, která chce být palácovou stráží a má ráda zbraně. Byla přinej-
menším zajímavá.
„Jak si můžete být tak jistá, že tam ta Schenckova dívka skočila?“ zeptal se.
„Protože mi mí vlastní poradci včera večer navrhli totéž.“
Isaak na ni zůstal hledět. „Chcete říct, že riskovala vlastní život, jen aby –“
„– jen aby si jí král všiml a dala mu možnost zahrát si na hrdinu?“ Ehri si
odfrkla a uhladila si hedvábí šatů. „To je celkem rozumné riziko, ovšem já
k němu ochotná nebyla.“
Prohlížel si ji. „Protože vám stačí si prostě počkat na zamyšleného krále,
až půjde kolem a zahlédne vás jako obrázek v zeleném hedvábí s květy ve vla-
sech?“ Provinile uhnula zlatýma očima. „Jak dlouho jste tu seděla a čekala,
jestli se náhodou neobjevím?“
Kousla se do rtu. „Dvě hodiny a dvanáct minut. Zhruba.“
Rozčílilo ho a zároveň potěšilo, že k němu byla upřímná. „Na tom kameni
to nebylo žádné pohodlí.“

303
 „Nerada to říkám, ale už necítím zadek.“
Isaak se rozesmál, pak se však zarazil. Tohle nebyl Nikolajův smích. Viděl,
jak jeden palácový strážný zaujatě naklonil hlavu. Truchkin. Odpracoval s Isa-
akem v paláci spoustu směn. Měl všechny důvody poznat jeho smích.
U všech svatých, že ho ale tahle šaráda už unavuje. Jenže princezna mu
dala příležitost.
„Když vám vadí krátké sezení na kameni, nedovedu si představit, jak bys-
te zvládla roli strážného, který stojí v pozoru celé hodiny.“
„Můžu tedy děkovat bohům, že jsem se narodila v královské rodině.“
„Přiznám se, že toho o Tavgharadu vím málo.“ Isaak doufal, že to zní při-
rozeně. „Jsou ti lidé nabíráni ze šlechtických rodin?“
„Nejsou nabíráni odnikud,“ odpověděla Ehri překvapivě ostře. „Přicházejí
ze všech měst a vesnic, kde trénují a cvičí a doufají, že budou vybráni. Neexis-
tuje větší čest.“
„Než chránit vás?“ Neubránil se úsměvu.
Ehri se kousla do rtu. „Rodinu Tabanových. Já jsem jeden z menších dra-
hokamů v koruně.“
Isaakovi se tomu nechtělo věřit. Byla nesmírně hezká. Nedovedl si před-
stavit, jak vypadají její sestry, pokud je ona z nich nejobyčejnější.
Naléhal dál. „Musí to být tvrdý život, i když výnosný. Vzdávají se svých
rodin podobně jako grišové?“
Nepatrně ztuhla. „Dělají to rádi.“ Přejela rukou nad vodou. „Myslím, že
nejtěžší je to pro dvojčata.“
„Pro dvojčata?“
„Těch je mezi našimi lidmi dost.“ Pokývla hlavou směrem k Toljovi. „Jako
Keb-Bataar.“
„To je zajímavé slovo, kebben. Takové v našem jazyce nemáme.“ Mohlo to
znamenat blízký druh neboli dvojčata, ale taky někoho drahého vašemu srdci.
Ehri zavřela oči a zarecitovala: „Každý želí prvního kvítku. Kdo zapláče pro
ostatní spadlé?“
Isaak se musel usmát. Vypadalo to, že se Toljova rada nakonec bude ho-
dit. „Já ti budu zpívat ještě dlouho poté, co jaro odejde.“

304
 „Vy to znáte?“ zeptala se Ehri překvapeně.
„Naučil jsem se to, když jsem studoval šuhanštinu.“ Byla to báseň jedno-
duše nazvaná „Kebben’a“ a hodně se debatovalo o tom, jestli se to má překlá-
dat jako Můj drahý, Má rodina nebo Můj jediný.
„Je to stará báseň, dávno nemoderní, avšak podstatu kebben popisuje dobře.“
„Myslím, že byla zhudebněna,“ vzpomněl si Isaak. „Slyšel jsem, že hrajete
na khatuur?“
Sevřela v rukou hedvábí šatů a tvář se jí zase napjala. „Ano,“ odpověděla
krátce. Co zase zkazil?
„Zjistil jsem…“ Zápolil se slovy, měl strach, že všechno strašlivě zpacká.
„Zjistil jsem, že tohle postavení, tenhle život všem na očích ubírá šťávu mno-
ha věcem, které jsem si dříve užíval.“
Ehri se chvíli tvářila zaraženě, dokonce vyděšeně, pak jí něco zajiskřilo
v očích a naklonila se dopředu. „Já vím,“ zašeptala. „Kdybychom byli stráže,
mohli bychom aspoň celé dny dělat něco napínavějšího.“
„Jezdit na koni.“
„Jíst rukama.“
Ehri sklonila hlavu a špitla: „Krkat.“
„S gustem.“
„Mohli bychom – ach,“ zarazila se Ehri. „Myslím, že máme společnost.“
A nemýlila se, na stezkách se zjevily nápadnice a jejich gardedámy, blížily
se jako hejno vyšňořených dravců. „Někdo je musel upozornit, že tu vedeme
rozhovor o samotě.“
„Možná se všechny vrhnou do jezírka, abyste si jich všiml,“ zašeptala Ehri
a Isaak měl zase co dělat, aby se nezasmál.
„Co krále tolik pobavilo?“ zajímala se fjerdská princezna, když se přiblíži-
la. Její elegantní vějíř připomínal zmrzlý květ jinovatky.
„Mnoho věcí, musím přiznat,“ odpověděl Isaak. „Král je jednoduchý člověk.“
Nebyla to pravda, ovšem v posledních dnech byla pravda máloco.

305
 24
Nina

NINA VĚDĚLA, ŽE DOSTAT ženy z pevnosti nebude žádná hračka.

Ostraha bude po tom jejím kousku přísnější, ale mohli snad doufat, že ho vo-
jáci považovali za dílo nějaké novicky, která chtěla provést rošťárnu nebo se
pokusila sejít s vojákem, ne za práci ravského zvěda.
Když se Nina sešla s Leoni a Adrikem, aby akci naplánovali, mluvili novo-
zemsky a dali si pozor, aby to bylo daleko od kláštera. Vzdálili se pod zámin-
kou jedné z prodejních výprav nabíjecích zařízení. Něco ze svého zboží vážně
prodali několika místním rybářům, kteří se pokoušeli lovit zvěř na kůže
a maso, když teď ryby vymíraly. Brzo si budou muset doplnit zásoby.
To ráno, když vyjížděli z města, si Nina všimla, jak se mezi stromy mihl
záblesk bílého kožichu. Oddělila se od Adrika a Leoni a namířila si to do lesa,
co nejtišeji mohla. Uviděla Trassela, jak se krade po druhém břehu řeky. Srd-
ce jí vyskočilo do krku, zahlédla v lese další siluety. Šedé vlky. Tato zvířata se
však nepodobala těm s oranžovýma očima a vytáhlými těly, která potkala
u Matthiasova hrobu. Pokaždé, když se některé z nich přesunulo k vodě, Tra-
ssel klapl čelistmi a šedí vlci couvli zpátky do lesa.

306
 On je hlídá, uvědomila si. Nepustí je k otrávené řece.
Ráda by tam zůstala a dívala se, jestli se k ní přiblíží – i když nad jejími
kuchyňskými zbytky ohrnoval nos. Ale Adrik a Leoni čekali. A ty dívky na
hoře taky. Neochotně nechala Trassela jeho osudu a vrátila se k saním.
Plán působil docela jednoduše: dostat ženy a jejich děti z továrny a pro-
niknout skrz stanoviště kontroly pod kopcem, než někdo zjistí, že se zajatky-
ně ztratily. Leoni nenadchlo, když zjistila, že potřebují výbušniny. „Nemám na
ně pořádný výcvik,“ stěžovala si, zatímco balili své zboží, „a s dlouhými roz-
nětkami bývají jenom problémy.“
„Potřebujeme odvést pozornost,“ řekla Nina. „Jakmile zmizíme, bomby
založí požár v aktivní části továrny a ten se rozšíří až do mateřského pokoje.
Než ho uhasí a dojde jim, že chybějí těla, dívky už budou dávno na cestě do
Hjaru.“ Tam bude kotvit velrybářská loď objednaná členy sítě Hringsa, která
je dopraví do Ravky. Posádka bude sice čekat grišovské uprchlíky, ne skupinu
mladých žen a dětí navyklých na to, co Leoni považovala za syntetický parem
nebo něco hodně podobného. Nina však najde způsob, jak to vysvětlit. „Ne-
můžeme těm ženám říct, kdo jsme. Chceme přece, aby byly povolné.“
Leoni se tvářila stísněně. „Neměly by mít na vybranou?“
„Parem nedává možnost výběru. Všechny budou myslet jenom na to, kdy
přijde další dávka. Pokud s námi mají jít dobrovolně, nesmějí se dozvědět, že
je odvádíme od zdrojů. Měli bychom zkusit sehnat běžnou jurdu. Pomohlo by
jim to v odvykání.“
Adrik zamžoural na cestu. „Co se stane, až jim dojde, že žádná další dávka
nepřijde?“
„Leoni, dovedla bys vyrobit sedativum? Něco bezpečného pro těhotné?“
„Vážně mluvíme o sedativech pro těhotné ženy?“ zeptal se Adrik. „Co
když jim dáme špatnou dávku?“
„Mně se to taky nelíbí,“ odtušila Nina. „Ale vím, jak je člověku ve spárech
touhy po droze.“
„Dokážu to,“ potvrdila Leoni. „Myslím. Jenže…“ Shlédla na uzel, který
právě zavazovala. „Co když to nepřežijí? Možná je odsuzujeme k strašlivému
putování, třeba i ke smrti.“

307
 Nina si moc dobře pamatovala agonii své vlastní bitvy s paremem. Žebra-
la o smrt, modlila se za ni. Bez Matthiase by to asi nedokázala. A to byla je-
nom první bitva. Co by si počala bez Inej, která jí dala cíl? Bez Jespera, který
ji rozesmával? I ten grázlík Kaz sehrál svou roli, nemilosrdný až do konce. Po-
třebovala je všechny, aby ji vedli v těch dlouhých neúprosných dnech, kdy se
snažila vybojovat si cestu zpátky k sobě. Ty ženy budou bez rodiny a přátel
v cizí zemi. Musí se naučit spoléhat se na sebe navzájem. Pokud přežijí.
Nina se podívala na Leoni i na Adrika. „Nebudu předstírat, že nejsem za-
ujatá. Když jsem viděla ty ženy, ty dívky… já vím, co parem dělá. Já tou válkou
prošla. Já vím, co bych si vybrala.“
„A jsi ochotna volit za ně?“ zeptal se Adrik.
„My všichni musíme být ochotní.“
Leoni se zhluboka nadechla. „Já bych nechtěla žít pod kontrolou někoho
jiného. Nechtěla bych své dítě odsoudit k takovému životu.“
„Adriku?“ zeptala se Nina.
„Řekl jsem ti, co si myslím, Nino. Riskujeme své životy a životy dalších
grišů, abychom do Ravky dopravili plnou loď mrtvol. Ale neobrátím se k nim
zády. Když nic jiného, aspoň si budu mít do smrti na co stěžovat.“
„Rádo se stalo,“ zamumlala Nina.
Adrik jí vysekl zarputilou poklonu. „Ovšem jak přesvědčíme matky a taky
stráže, že tam má co dělat jednoruký muž a dvě ženy?“
„Opatříme ti uniformu a rukáv vycpeme. Leoni a já si vezmeme zástěry
Služebnic pramene.“
„To si nevšimnou, že skoro neumím fjerdsky a že se snažím řídit koně jed-
nou rukou?“
„Hanne nám pomůže.“
„Víš to jistě?“ zeptala se Leoni. „Tuhle večer jsem viděla, jak se tváří. Už
dlouho je pod palcem matky představené.“
Nejenom matky představené. Taky rodičů. A celé Fjerdy. Nicméně Ha-
nne stejně kvůli Nině lhala. Vzepřela se klášterním pravidlům, aby pomohla
lidem, kteří ji potřebují. I na tomhle zkaženém místě si dovedla uchovat naži-
vu divokou část svého srdce.

308
 Adrik se opřel zády o vůz. „Jestli zjistí, že jsme grišové –“
„Ona je taky griša.“
„A nenávidí se za to. Nemysli si, že by tu nenávist nenamířila na nás.
I kdyby se nám povedlo tímhle projít a neodhalit se, ona tu zůstane a ponese
následky, až budeme pryč.“ Nina se stísněně zavrtěla a Adrik povytáhl obočí.
„Ty si myslíš, že půjde s námi. Ach, Zeniková. A to jsem se domníval, že bez­
nadějná optimistka je tady Leoni.“
Hanne sem nepatří. I kdyby svou sílu udržela v tajnosti, Fjerda ji nakonec
zlomí na duchu. Nině připadalo, že takovou ztrátu by v téhle válce nesnesla.
Adrik si ji pozorně prohlížel. „Nedávej jí jedinou možnost, Nino. To by ti
Hanne neodpustila.“
Možná mi neodpustí, pomyslela si Nina, ale aspoň to přežije.

Jakmile Nina dorazila druhý den do třídy, s leknutím zjistila, že na ni nečeká

jen Hanne, ale i jedna Služebnice pramene.
„Kori od pramene by se ráda učila taky,“ oznámila Hanne sklesle.
Nina se pokusila předstírat nadšení. „Další studentka! Výborně. Umíš
něco z jazyka Nové Země?“
„Ne,“ utrousila Kori nevrle. Očividně nebyla nadšená, že dostala na krk
tenhle úkol. A matka představená si očividně myslela, že Ninu a Hanne není
radno nechávat samotné.
„V tom případě začneme od začátku. Slovesem modlit se.“
Hanne protočila panenky a Nina měla sto chutí se zasmát. Pokud je tohle
to nejtěžší, co je v příštích dnech čeká, bude to považovat za velké štěstí.
Ale když s Hanne a Kori procházela základní slovíčka – židle, stůl, okno,
obloha, dívka, mrak – ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř místnosti strčila
hlavu nějaká novicka. Byla to ta s broskvovými tvářemi, s níž se Nina setkala
u lesa, jedna z těch, které jezdily s Hanne na koních, převlečené za fjerdské
vojáky.
Dívka udělala pukrle před Hanne a ta se zeptala: „Co se děje?“
„Matka představená mě poslala, abych tě přivedla, Hanne,“ oznámila no-
vicka. „Je tu tvůj otec.“

309
 Hanne najednou ochablo celé tělo jako květina, která zchřadne v nečekaném
mrazu. Nina už ji viděla vylekanou i vzteklou, ale tohle bylo něco nového a neví-
taného, jako by všechen oheň, jenž ji oživoval, najednou a prudce vyhasl.
Dokonce i Kori vypadala ustaraně, když Hanne pobídla: „Tak běž.“
Hanne zavřela sešit a zvedla se. Nina věděla, že by to neměla dělat, ale
když ji Hanne míjela, popadla ji za ruku a pevně stiskla. Hanne pohlédla na
Služebnici pramene, která je sledovala, a pak stisk opětovala.
„To bude v pořádku,“ zašeptala Nina. „Adawe.“ To bylo první sloveso, kte-
ré Hanne naučila. Bojuj.
Hanne se nepatrně napřímila. Pustila Nininu ruku, novicka však dodala:
„On se chce setkat i s tebou, Enke Jandersdatová.“
Dobře. Pokud chce Hannin otec poznat dceřinu učitelku, udělá, co bude
moct, aby ho zvládla a uklidnila. Možná, že to pomůže tuhle bouři přečkat.
Vstala.
„Adawesi,“ řekla Hanne a plné rty se prohnuly úsměvem. Bojujeme.
Došly do kaple a novicka je vedla dlouhou chodbou. Nina si uvědomila,
že míří do stejné kanceláře, kde se s Hanne sešly s matkou představenou, aby
prodiskutovaly otázku jazykových lekcí.
Čekala za svým stolem stejně jako předtím a u okna stál vysoký muž vo-
jenského držení těla, ruce sepjaté za zády. Po kraji bledé lebky se mu táhla sil-
ná rudá jizva. Nina cítila, jak se jí v břiše šíří cosi chladného.
„Matko představená,“ pozdravila Hanne a udělala hluboké pukrle. „Min
fadder.“
Nina věděla, kdo to je, ještě než se obrátil. Ale nedokázala nijak zastavit
tu hrůzu, která se jí zmocnila, když znovu pohlédla do chladných modrých
očí Jarla Bruma.
Když se s ním Nina setkala naposled, pokusil se ji uvěznit a zotročit. Na-
cházela se hluboko v sevření své první a jediné dávky jurdy parem, když ho s jeho
drüskelly potkala v přístavu v Djerholmu. Chtěla ho zabít a dokázala by to jedi-
ným pomyšlením. Ovšem Matthias ji prosil, aby projevila milosrdenství, a ona
to udělala. Nechala Bruma a jeho muže naživu, avšak coby poslední škodolibý
pozdrav mu servala skalp z hlavy. Někdo mu ho očividně přišil zpátky.

310
 Nina udělala hluboké pukrle, upírala oči na podlahu, snažila se získat
okamžik, aby se vzchopila a zakryla strach. Vzpamatuj se, Zeniková, nařídila
si. Brum prohlédl její neobratné zamaskování, když se s ním setkala v Ledo-
vém paláci, ale teď ji upravila mistryně, Žeňa Safinová. Měla pozměněné tělo
i kosti a věděla, že fjerdský jazyk ovládá dokonale. Vzpomněla si, co řekla Ha-
nne, že představení začíná v těle, a teď potřebovala předvést přímo životní vý-
kon. Místo aby skrývala strach, využije ho. Potřebuje jen pohřbít odpor.
Když se narovnala, nebyla už Nina Zeniková. Byla Mila Jandersdatová,
dívka, jejíž živobytí by mohlo záviset na přízni Jarla Bruma.
Brum se však soustředil na Hanne. Tvář mu při pohledu na dceru zjihla.
„Hanne,“ řekl, popošel k ní a objal ji. „Vypadáš… zdravě.“
Hanne se nahrbila o něco víc. „Děkuju, papá.“
„Měla bys křehčí postavu, kdybys nechala toho rajtování.“
„Je mi to líto, papá.“
Povzdechl si. „Já vím.“ Přesunul se pohledem k Nině, která sklonila hlavu
a ostýchavě sklopila oči k zemi. „A tohle je tvá nová učitelka? Je tak mladá, že
by tu mohla sama studovat.“
„Dělá průvodkyni obchodníkům z Nové Země, kteří přijeli minulý tý-
den,“ vysvětlila Hanne.
„To mi matka představená řekla,“ kývl Brum a popošel k Nině. „Objeví se
tu neznámá žena se dvěma cizinci a jen pár dní potom někdo pronikne do to-
várny. Zvláštní náhoda.“
Nina se na něj dívala a doufala, že se jí povedlo nasadit výraz zmatku
a hrůzy. Brum ji chytil za bradu a nasměroval jí obličej k sobě.
Ten, kdo mu přišil kůži zpátky na hlavu, si vedl velice dobře, ale zlaté vla-
sy zmizely a jizva táhnoucí se kolem hlavy jako tlustý krysí ocas se zakrýt ne-
dala. Grišovský hojič nebo krejčí by to dokázal, ale to by si je samozřejmě nej-
dřív musel pustit k tělu. Nina by nejradši opětovala jeho ironický pohled.
Místo toho se přinutila zaslzet.
Brum se zamračil. „Kolik ti je?“
„Osmnáct, pane.“
„Ovdověla jsi mladá.“

311
 „Měla jsem smůlu.“
Maličko prohnul rty. „Proč se tak chvěješ?“
„Nejsem zvyklá jednat s mohutnými muži.“
Brum povytáhl obočí, ale neušlo jí, jak se mu v očích spokojeně zablesklo.
Takže na tohle si velitel Brum potrpí – na lichotky, plachost, strach. Když se
s ním setkala naposled, byla drzá a koketní. Teď chápala svou chybu.
„Kde ses naučila novozemštině?“ zeptal se.
„Můj manžel měl malou živnost, dopravoval mražené zboží a ryby. Často
obchodoval s Novou Zemí. Měla jsem pro to talent a ujala jsem se komunikace.“
„A jak zemřel?“
„Ztratil se na moři.“ Po tváři se jí skoulela slza. Nemohla si přát lepší na-
časování.
Brum ji sledoval skoro hladově. „Škoda.“ Pustil jí bradu a ustoupil. „Budu
chtít vyzpovídat ty obchodníky z Nové Země,“ oznámil matce představené.
„A co moje lekce, papá?“ zeptala se Hanne.
„Tvoje lekce,“ opakoval Brum zamyšleně. „Ano, myslím, že vliv dívky s pro-
stými způsoby ti prospěje, Hanne. Můžeš pokračovat.“
Nina udělala další pukrle. „Děkuju, pane,“ pípla a podívala se na něj zpod
vlhkých řas. „Je to pro mě čest.“
Brum a Hanne odešli, aby si promluvili v soukromí, a Nina se uklonila
matce představené a obrátila se k odchodu.
„Já vím, co máš za lubem,“ poznamenala ta žena.
Nina ztuhla s rukou na klice. „Prosím?“
„Velitel Brum je šťastně ženatý se ženou šlechtického původu.“
Nina zamrkala a málem propukla v smích. „Proč bych se o to měla sta-
rat?“
Matka představená přimhouřila oči. „Pochybuju, že by ti to dělalo starosti.
Vím, že ti jde o víc než o učitelství.“
„Chci si jen vydělávat na živobytí.“
Matka představená se nevěřícně uchechtla. „Tvým cílem je získat si boha-
tého chlebodárce. Možná jsi toho hodného velitele popletla svýma velkýma
očima a chvějícími se rtíky, ale nejsi upřímná.“

312
 A ty jsi pokrytec nejhrubšího zrna, pomyslela si Nina a zaplál v ní vztek. Ta-
hle žena dopuje mladé dívky a ženy paremem – nebo nějakým ekvivalentem.
Bere si na sebe zbožnou zástěru, chodí chodbami továrny s prokletou drogou
a pomáhá vojákům vyrábět otroky. Ale až se dívky ztratí, postarám se, aby Jarl
Brum obvinil tebe. Pak uvidíme, jak si vychutnáš pozornost toho hodného velitele.
Avšak nahlas řekla jen: „Velitel Brum je dost starý na to, aby byl mým otcem.“
„A dost moudrý, aby odolal tvému nemotornému lákání, to tě ujišťuju.
Nicméně já budu na stráži.“
Nina zavrtěla ustaraně hlavou. „Jsi tady izolovaná už moc dlouho, matko
představená, pokud tak pohotově myslíš na hřích.“
„Jak si dovoluješ –“
Nina si upjatě natřásla sukně. „Nejsem si jistá, jestli je to prospěšná atmo-
sféra pro dívku jako Hanne. Škoda,“ dodala a obrátila se k odchodu. „Ale
budu se za tebe modlit.“
Opustila ji zrudlou a prskající.
Nina si popichování matky představené vychutnávala a byla za její pode-
zíravost vděčná. Jak nejsnáz ukradneš člověku peněženku? Kaz Brekker jí to
kdysi vysvětlil. Řekneš, že mu chceš ukrást hodinky. Pokud si ta zakyslá babice
myslí, že Nininým cílem je stát se milenkou boháče, aspoň si nevšimne jejich
pravého plánu.
A co když Brum blufuje? Co když přesně ví, kdo jsem? Nina už se Brumem
jednou nechala ošidit a málem za to zaplatila životem. Tentokrát bude opatr-
nější. Až se s Jarlem Brumem zase zaplete, rozhodně ho nenechá to přečkat.
Nebyla však připravená na bouři, která ji čekala ve třídě.
„Co to bylo?“ vyjela na ni Hanne. Kori zmizela a Hanne přecházela sem
a tam, až za ní zástěra vlála. „Třásla ses jako list ve vichřici. Brečela jsi jako vy-
jukané děcko. To jsi nebyla ty.“
Ninu zaplavil vztek. Po tom, co viděla v pevnosti, po šoku ze setkání
s Brumem, po zločinech matky představené už toho na ni bylo moc. „Skoro
mě neznáš,“ vyštěkla.
„Vím, že jsi statečná, protože chceš pomoct své sestře, a dost lehkomyslná,
aby ses kvůli tomu vloudila do vojenské pevnosti. Vím, že jsi dost chytrá, abys

313
ošidila plnou místnost opilých lovců, a dost štědrá, abys pomohla zoufalé pří-
telkyni. Nebo to všechno bylo taky jen předstírání?“
Nina zaťala pěsti. „Snažím se zařídit, abych přežila, abychom obě přežily.
Tvůj otec… Znám jeho pověst. Je to krutý člověk.“
„Musí být.“
Nině se chtělo křičet. Jak může být tahle divoká, statečná Hanne Brumovou
dcerou? A jak to, že nevidí, co je zač? „Co by udělal, kdyby věděl, že jsi griša?“
Hanne se obrátila k oknu. „Nevím.“
„Co kdyby věděl, že se ti snažím pomoct?“
Hanne pokrčila rameny. „Nevím,“ zopakovala.
Ale víš, pomyslela si Nina. Víš, co by ten fanatický grázl udělal, jenže se bojíš
to přiznat.
Nejraději by ji chytila za ramena a zatřásla s ní. Nejradši by vyvlekla Ha-
nne na koně a uháněla s ní pryč, dokud by se nedostaly k pobřeží. Ale na nic
z toho nemohla ani pomyslet, pokud chtějí osvobodit dívky z pevnosti. Ada-
wesi. Bojujeme. A Nina věděla, že bojovat znamená použít všechny zbraně, jež
má k dispozici – dokonce i Hanninu provinilost.
„Máš vůči otci povinnost to utajit.“ Nině samotné bylo z těch slov zle, vě-
děla, co vyvolají. Hanne neměla žádnou povinnost, ovšem Nina se přinutila
pokračovat. „Kdyby věděl, že jsi griša, dostalo by ho to do neřešitelné situace.
Vážně by to ohrozilo jeho pověst a kariéru.“
Hanne se svezla na lavici a složila si hlavu do dlaní. „Myslíš, že si to neu-
vědomuju?“
Nina si dřepla vedle ní. „Hanne, podívej se na mě.“ Nina čekala a Hanne
konečně vzhlédla. Její živé oči byly suché, avšak utrápené a Nina věděla, že ta
bolest není kvůli ní samotné, ale pro ostudu, jakou by otci způsobila. „Tahle
země… Tahle země provádí hrozné věci svým ženám a mužům. Tvůj otec
uvažuje tak, jak uvažuje, protože ho tak vychovali. Ale já mu nemůžu pomoct.
Nemůžu ho napravit. Můžu pomoct své sestře. Můžu pomoct tobě. A udě-
lám, co budu muset, abych to dokázala. Pokud to znamená mžikat řasami na
tvého otce a přesvědčit ho, že jsem ukázková fjerdská žena, tak to udělám.“
„Je to nechutné. Dívala ses na něj, jako by byl ztělesněný Djel.“

314
 „Dívala jsem se na tvého otce tak, jak chce, aby se na něj lidé dívali – jako
na hrdinu.“
Hanne přejela mozolnatým palcem po starém dřevěném stole. „Provádíš
to i se mnou?“
„Ne,“ ujistila ji Nina a aspoň tohle byla pravda. Napovídala Hanne ne-
sčetné lži, ale nikdy jí nelichotila, nikdy s ní tak nemanipulovala. „Když jsem
řekla, že jsi nadaná, myslela jsem to vážně. Když jsem řekla, že jsi skvělá, mys-
lela jsem to taky vážně.“ Hanne se jí podívala do očí a Nina se na chvíli cítila,
jako by netrčely v téhle třídě, a dokonce ani ne v této zemi. Ocitly se na něja-
kém lepším místě, na nějakém svobodném místě. „Naším prvním úkolem je
vždycky přežít,“ řekla. „A za to se nebudu omlouvat.“
Hanne se pousmála. „Vždycky jsi si tak jistá sama sebou?“
Nina pokrčila rameny. „Ano.“
„A tvůj manžel si nestěžoval?“
„Stěžoval,“ opáčila Nina – a najednou musela uhnout pohledem, protože
jí na mysl nepřišel žádný fiktivní obchodník, ale Matthias se svou přísnou
slušností a nesouhlasným, zlostným pohledem a milujícím, velkorysým srd-
cem. „Stěžoval si věčně.“
„Byl to vztekloun?“ zeptala se Hanne.
Nina zavrtěla hlavou a přitiskla si dlaně na oči, nedovedla zastavit slzy,
které přišly, aniž chtěla. U všech svatých, že je ale unavená. „Ne. Ne že bychom
spolu vždycky souhlasili.“ Usmála se a cítila na rtech sůl. „Vlastně jsme se ne-
shodli skoro nikdy. Avšak miloval mě. A já milovala jeho.“
Hanne se natáhla přes stůl a lehce Ninu pohladila po ruce. „Neměla jsem
právo se ptát.“
„To nevadí. Ta bolest mě vždycky překvapí. Je to záludná potvora.“
Hanne se zaklonila a prohlížela si ji. „Nikdy jsem nepotkala někoho, jako
jsi ty.“
Nina věděla, že by měla sklopit hlavu, poznamenat něco o ovládání svého
smělého ducha, předvést, že kašle na fjerdské způsoby. Ale místo toho popo-
táhla. „Jistěže ne. Jsem úžasná.“
Hanne se zasmála. „Uřízla bych si palec za kapku tvé sebejistoty.“

315
 Nina si otřela slzy a stiskla Hanne ruku, cítila teplý tlak její dlaně, mozoly
na jejích prstech. Na rukou, které umějí šít. Napínat luk. Konejšit nemocné
dítě. Bylo příjemné přijmout tuto drobnou útěchu – i když jí zároveň připa-
dalo, že ji krade.
„Jsem ráda, že jsem tě poznala, Hanne.“
„Myslíš to vážně?“
Přikývla a samotnou ji překvapilo, jak moc. Hanne sice není hlučná ani
výřečná, sice sklání hlavu před otcem a matkou představenou, ale nikdy by se
Fjerdou nenechala zlomit. Přes svá pukrlata a řeči o rodinné cti zůstává
vzdorná.
Hanne si povzdechla. „Dobře. Protože můj otec chce, abys s námi dneska
povečeřela, jakmile se vrátí z prohlídky továrny.“
„Kdy odjede do hlavního města?“
„Zítra ráno.“ Hanne se na ni dívala nehnutě, vědoucně. „Ty máš něco za
lubem.“
„Ano,“ potvrdila Nina. „Tys věděla, že to udělám. Nepodniknu nic, dokud
neodjede. Ale budu potřebovat tvou pomoc.“
„Co ode mě chceš?“
Hodně. A nic z toho nebude snadné. „Chci, aby ses stala tím, koho si tvůj
otec vždycky představoval.“

316
 25
Zoja

NIKOLAJ SE V PŘIVOLÁVÁNÍ NETVORA vylepšoval, ale jeho nála-

da jako by temněla. Po každé návštěvě u Jelizabety byl tišší a odtažitější,
i když utopení čelila Zoja. Teď už Jelizabetu nepodezírali, že ji chce zabít, ov-
šem netvor té hrozbě zřejmě stále věřil – což Zoje moc nevyhovovalo. Díky
lekcím s Jurisem by se snad už dovedla probourat jantarovými stěnami, které
kolem ní svatá stavěla, a jakmile jí smůla začala stoupat od nohou výš, bylo
těžké se o to nepokusit. Ale nebyla tu proto, aby dokázala svou sílu, jen aby
pomohla Nikolajovi probudit netvora.
Z generála grišovské armády návnadou pro netvora. Takovou pozici si roz-
hodně nevychutnávala a svůj temperament udržovala na uzdě jedině díky po-
kroku, který dělala v Jurisově doupěti.
Dneska dorazila do Jelizabetiny věže brzy. Juri a Nikolaj se ještě neukáza-
li a ani svatá nebyla k nalezení. Nebo ano? Velká zlatá komnata bzučela. Po-
kud se dalo věřit Jurisovi, byly ty včely ona.
Šest stěn komnaty. Šest stran každého jantarového panelu, které tvořily
její vysoké zdi. Proto byl Malý palác postaven na šestiúhelníkovém půdorysu?

317
Zoja viděla ten tvar na grišovských budovách, hrobkách, cvičištích. Začalo to
všechno Jelizabetiným úlem? Z každé ze šesti zdí vedla chodba. Zoja uvažo-
vala, kam asi.
„Patřila jsi k jeho žákům, že?“
Zoja nadskočila, když uslyšela Jelizabetin hlas. Svatá stála u stolu a trnitý
strom, který nechala vyrůst, se pořád táhl po jeho desce.
Zoja věděla, že Jelizabeta myslí Temnyje, ale žák nebylo správné slovo.
Přesnější by bylo uctívatel nebo přisluhovač. „Byla jsem voják Druhé armády
pod jeho velením.“
Jelizabeta si ji změřila úkosem. „Nemusíš přede mnou hrát ostýchavou,
Zojo. Já ho taky znala.“ Na Zoje muselo být vidět překvapení, protože Jeliza-
beta pokračovala: „No jistě, všichni jsme s ním v jistou dobu zkřížili cestu. Já
se s ním setkala, když teprve začínal sloužit ravským králům. Tehdy jsem byla
ještě mladá.“
Zoja se zachvěla při pomyšlení, jak stará musí tahle žena být. Její spojení
s tvořením v srdci světa jí zajišťuje věčný život. Vážně je připravena se ho vzdát?
„Věděl, co jsi zač?“ zeptala se Zoja místo toho. „Co dokážeš?“
„Ne,“ řekla Jelizabeta. „Netušila jsem to pořádně ani já sama. Ale věděl, že
mám velkou sílu, a přitahovalo ho to k ní.“
To ho přitahovalo odjakživa. Temnyj si cenil síly nade všechno ostatní.
Zoja měla někdy obavy, jestli není taky taková.
„Tak tos měla štěstí. Kdyby znal velikost tvého nadání, byl by tě pronásle-
doval, dokud by ho nezískal.“
Jelizabeta se zasmála. „Ty mě podceňuješ, mladá Zojo.“
„Nebo ty podceňuješ jeho.“
Svatá skepticky kývla hlavou. „Možná.“
„Jaký tehdy býval?“ neodolala Zoja otázce.
„Arogantní. Idealistický. Krásný.“ Jelizabeta se teskně usmála, prsty přejela
po kmínku trnitého stromu. Napjal se jí pod rukou jako kočka prohýbající
hřbet. „Během let jsem se s ním setkala mnohokrát a on nasadil mnoho masek,
aby zakryl své pravé já. Ale tváře, které nosil, byly vždycky hezké. Byl marnivý.“
„Nebo chytrý. Lidé si krásy cení. Nemůžou si pomoct, reagují na ni.“

318
 „Ty bys to měla vědět,“ pokývala hlavou Jelizabeta. „Pohádky lžou, viď?
Slibují, že dobrota a laskavost udělají člověka krásným, ale ty nejsi ani dobrá,
ani laskavá.“
Zoja pokrčila rameny. „Měla bych se o to snažit?“
„Tvůj král si takových věcí cení.“
A má Zoja usilovat o jeho uznání? Předstírat, že je něco jiného, než doo-
pravdy je? „Můj král si cení mé oddanosti a schopnosti vést armádu. Na úsmě-
vy, culení a hlazení sirotečků bude mít manželku.“
„To se ho vzdáš tak lehce?“
Zoja překvapeně povytáhla obočí. „On přece není můj.“
„Existuje důvod, proč používám tebe, a ne toho mnicha, abych vyprovo-
kovala jeho démona.“
„Král by bojoval za záchranu každého – ať je to princezna, nebo rolník na
poli.“
„Nic víc v tom není? Vidím, jak tě jeho oči sledují.“
Potěšilo to něco v ní? Něco pošetilého a pyšného? „Muži se po mně dívají
celý můj život. Nestojí za to si toho všímat.“
„Opatrně, mladá Zojo. Jedna věc je, když se na tebe dívá pouhý muž,
a něco úplně jiného, když získáš pozornost krále.“
Pozornost se jí získávala snadno. Muži se na ni dívali a chtěli věřit, že pod
jejím brněním vidí dobrotu, laskavou dívku, něžnou dívku, která se vynoří,
jakmile dostane příležitost. Ale svět je k laskavým dívkám krutý a ona si
vždycky cenila toho, že to po ní Nikolaj nechtěl. Proč by taky měl? Nikolaj
mluvil o partnerství a spojenectví, ale byl romantik. Chtěl lásku takového
druhu, jakou Zoja dát nemohla a jakou by nikdy nepřijala. To pomyšlení
možná bolelo, ovšem bodnutí bolesti, ten nepříjemný pocit, že je něco ztrace-
no, pocítila dívka, ne voják.
Zoja se podívala do jedné z chodeb. Připadala jí temnější než ostatní.
Pach medu a smůly, který se z ní linul, nepůsobil moc dobře, byla to sladkost
zkažená náznakem hnití. Možná si to jenom představovala, avšak i ty včely
tady zněly jinak, spíš než bzučení pilného hmyzu to připomínalo líné hučení
much krmících se na mrtvých na bitevním poli.

319
 „Co je tam dole?“ zeptala se. „Co je to s nimi?“
„Ty včely jsou každou částí mě,“ řekla Jelizabeta. „Každým vítězstvím, kaž-
dým smutkem. Tato část úlu je unavená. Unavená životem. Ta hořkost se šíří
do zbytku úlu, veškerá existence ztrácí chuť. Proto musím opustit Vrásu, pro-
to přijmu život smrtelníka.“
„Vážně jsi připravená vzdát se své síly?“ zeptala se Zoja. Nedokázala to
pořádně pochopit.
Jelizabeta pokývla k temné komoře. „Většina z nás dokáže skrývat své nej-
větší bolesti a touhy. Tak přežíváme každý den. Tváříme se, že bolest není, že
si neseme jizvy místo ran. Ten úl mi nedopřává luxus takové lži. Nemůžu
takhle pokračovat. Nikdo z nás to nedokáže.“
Z trnité popínavky kroutící se pod Jelizabetinou rukou najednou vyrazily
bílé květy, před Zojinýma očima zrůžověly a pak nabraly krvavě rudou barvu.
„Kdoule?“ zeptala se a myslela na bajky o netvorech a pannách, které slý-
chala jako malá, o svatém Felixovi a jeho jabloňových větvích. Co to Juris ří-
kal? Občas jsou historky v detailech drsné.
Jelizabeta přikývla. „Většina žen přetrpí trny kvůli květům. Ale my, kteří
třímáme moc, se zdobíme květy, abychom zakryli bolest svých trnů.“
Buď milejší. Buď příjemnější. Usmívej se, když trpíš. Zoja tohle nabádání ig-
norovala, často k vlastní škodě. Byla samý trn.
„Tvůj král má zpoždění,“ poznamenala Jelizabeta.
Zoja se přistihla, že toho nelituje. Nechtělo se jí dneska topit ve smůle.

Juris vycítil Zojinu náladu, jakmile vešla do jeskyně.

„Byla jsi za Jelizabetou,“ poznamenal a odložil obsidiánového koníka, kte-
rého vyřezával. „Cítím to z tebe.“
Zoja přikývla a natáhla se po sekerách. Postupně si je oblíbila. Zamlouva-
la se jí jejich tíha a vyvážení a připomínaly jí Tamaru. Stýskalo se jí po domo-
vě? Ztratila už pojem o čase. Žádné jídlo. Žádný odpočinek. Hodiny splývaly
do dnů. „Všichni jsou tak zaměstnaní pojmenováváním svých zranění a jejich
ošetřováním,“ postěžovala si. „Je to únavné.“
Juris jen vyhýbavě hekl. „Dneska žádné zbraně.“

320
 Zoja se zamračila. Těšila se, že se pomocí boje vypořádá se svou melan-
cholií. „Takže co?“
„Doufal jsem, že teď už budeš o něco dál.“
Zoja si opřela pěsti o boky. „Vedu si skvěle.“
„Pořád dokážeš přivolat jenom vítr. Měla bys ovládat i vodu a oheň.“
„Takhle grišovská síla nefunguje.“
„Myslíš si, že drak neumí ovládat oheň?“
Takže se Juris hlásí k tomu, že je ohňostrůjce stejně jako větrostrůjce?
„A nejspíš jsi i vlnostrůjce, co?“
„Voda je můj nejslabší živel, uznávám. Pocházím z vlhkého ostrova. Déšť
jsem nikdy neměl rád.“
„Tvrdíš, že bych mohla být přivolavačkou všech řádů?“
„Na co si to tu hrajeme, pokud to není tvým cílem?“
Zdálo se to nemožné, ale za ten krátký čas jí Juris ukázal, že hranice
­grišovské síly jsou pružnější, než si kdy myslela. Copak nejsme všechno dohro-
mady? Tato slova si pamatovala z dávné doby, z díla Ilji Morozova, jednoho
z nejmocnějších grišů všech dob. Teoretizoval, že by neměly existovat žádné
grišovské řády, žádné rozdělení sil – pokud je věda dost malá. Pokud se dá
veškerá materie rozbít na stejné malé částečky, pak by dostatečně nadaný griša
měl umět s těmi částmi manipulovat. Morozov doufal, že tvorba a spojování
umocňovačů je cestou k posílení grišovské síly. Ale co když existuje jiná cesta?
„Ukaž mi to.“
Juris se pohnul, kosti mu popraskaly a přestavěly se, nabyl dračí podoby.
„Vylez si na mě.“ Zoja zaváhala, měřila si pohledem obří zvíře před sebou.
„Tohle nenabízím jen tak někomu, bouřková čarodějko.“
„A co když ti něco přeletí přes nos a napadne tě, že mě shodíš?“ zeptala se
a položila ruce na šupiny jeho krku. Byly na dotek ostré a chladné.
„Pro ten případ jsem tě udělal tak silnou, abys pád přežila.“
„To mě uklidňuje.“ Zaryla mu botu do boku a vytáhla se na hřeben jeho
krku. Nic pohodlného to nebylo. Draci nebyli stvořeni k tomu, aby se na nich
jezdilo.
„Drž se,“ vybídl ji.

321
 „No, pokud to mám –“ Zoja zalapala po dechu a přitiskla se k němu, Ju-
risova křídla jednou, dvakrát máchla a vznesli se k bezbarvé obloze.
Vítr se jí opřel do tváře, zvedal jí vlasy, nutil ji slzet. Neletěla poprvé, ces-
tovala na Nikolajových létajících vymyšlenostech. Ale tohle bylo něco úplně
jiného. Cítila každý Jurisův pohyb s proudy vzduchu, jak jel na větru, pohyb
svalů pod jeho šupinami, dokonce i to, jak se mu s každým nádechem nafuko-
valy plíce. Vnímala v těle pod sebou sílu davové mánie, vzdouvání rozbouře-
ného moře.
Ve Vráse svatých nebylo nic k vidění. Byla to jen pustá země a rovný
­obzor. Pro Jurise to možná bylo nesnesitelné – letět celé míle a nikam se ne-
dostat. Ale Zoje to bylo jedno. Vydržela by takhle navždycky, obklopená jen
nebem a pískem. Smála se, srdce jí poskakovalo. Tohle byla magie, kterou jí
slibovali jako dítěti, sen, který nabízely všechny pohádky, a nikdy ho nesplnily.
Litovala, že to ta dívka, jakou bývala, nemohla zažít.
„Otevři dveře, Zojo.“ Drakova slova zaduněla jeho tělem. „Otevři oči.“
„Není tu nic k vidění!“ Ale nebyla to tak docela pravda. Daleko před nimi
zahlédla v krajině nepravidelnou skvrnu. Okamžitě poznala, co to je. „Obrať
se,“ vyjekla. „Chci se vrátit.“
„Víš, že nemůžeš.“
„Obrať se.“ Síla bouře jí naplnila kosti, pokusila se pohnout drakovou hlavou.
„Zojo ze ztraceného města,“ řekl. „Otevři dveře.“
Drak se začal snášet k ruinám Novokribirsku.
Působilo to jako pád. Zoja byla kámen a ta studna neměla dno, prázdno-
ta v ní neměla konce. Neohlížej se na mě.
Nahrnula se na ni minulost. Proč teď? Kvůli Jelizabetiným řečem o ranách?
Kvůli Jurisovu posměchu? Kvůli mučení při topení každého dne, kdy se jí Niko-
laj vzdaloval? Nechtěla myslet na Lilijanu ani na to, co ztratila. Před ní byl je-
nom vítr a temnota, mrtvá šedá obloha nad ní, ruiny ztraceného města dole.
A přece to byla vzpomínka na matčinu tvář, co naplnilo Zojinu mysl.
Sabinina krása byla úchvatná, taková, jaká zastavuje na ulici muže i ženy.
Ovšem naložila s ní špatně. Vdala se z lásky – za hezkého sulijského chlapce
se širokými rameny a ne příliš slibnými vyhlídkami. Nějakou dobu byli chudí,

322
ale šťastní, a pak už jenom chudí. Jak tak hladověli a živořili, ubývalo i lásky
mezi nimi. Dlouhé dny plné práce a dlouhé měsíce zimy vyčerpávaly Sabini-
nu krásu a ducha. Zbývalo jí málo lásky pro dceru, kterou porodila.
Zoja velice usilovala o matčinu přízeň. Byla ve třídě vždycky první, vždyc-
ky si dala pozor, aby snědla jenom půlku večeře a druhou dala Sabině. Byla
zticha, když si matka stěžovala na bolesti hlavy, a kradla pro ni broskve z vé-
vodových sadů.
„Mohli tě za to zbičovat,“ pokárala ji matka. Ale stejně ty broskve snědla,
jednu po druhé, spokojeně vzdychala, dokud se jí neobrátil žaludek a u hrani-
ce dříví je zase nevyzvracela.
Všechno se změnilo, když si Zoji všiml Valentin Grankin, majetný výrob-
ce kočárů ze Steltu. Byl to největší boháč v okruhu sta mil, dvojitý vdovec,
třiašedesát let starý.
Zoje bylo devět. Nechtěla se stát nevěstou, ale nechtěla ani rozzlobit mat-
ku, která ji teď hýčkala a cukrovala s ní jako nikdy dřív. Sabina se poprvé cíti-
la šťastná. V kuchyni si zpívala a vařila složitá jídla z masa a zeleniny, které jim
posílal Valentin Grankin.
Večer před svatbou Sabina napekla pomerančové koláče a připravila pro-
pracovaný perlový kokošnik a malé svatební šatečky ze zlaté krajky, které po-
slal Zojin ženich. Zoja nechtěla plakat, jenže slzy jí tekly a nechtěly se zastavit.
Teta Lilijana přijela na obřad až z Novokribirsku – nebo si to aspoň Zoja
myslela, dokud ji nezaslechla, jak Sabinu prosí, aby si svatbu rozmyslela.
Lilijana byla mladší než Sabina a v rodině se o ní mluvilo málokdy. Odešla
z domu bez velkých cavyků a podnikla děsivou cestu přes Vrásu stínu, aby si
vybudovala život v chudém městě Novokribirsku. Bylo to dobré místo pro
osamocenou ženu. Daly se tam levně pořídit nemovitosti a zaměstnavatelé
tak zoufale prahli po pracovnících, že ochotně nabízeli ženám i místa, která
by byla jinak určená jen mužům.
„On jí neublíží, Lilijano,“ prohlásila Sabina ostře, zatímco Zoja seděla
u kuchyňského stolu, bosýma nohama jezdila po dřevěných prknech podlahy,
před sebou na talíři dokonale kulatý nenačatý pomerančový koláč. „Říkal, že
počká až na její periodu.“

323
 „A za to mu mám tleskat?“ zamračila Lilijana. „Jak ji ochráníš, když si to
rozmyslí? Prodáváš vlastní dítě.“
„Všichni se prodáváme a kupujeme. Zoja aspoň získá snadný život.“
„Brzo bude dost stará na to, aby se stala vojákem –“
„A pak co? Budeme žít z jejího bídného platu? Bude sloužit, dokud ji ne-
zabijí nebo nezraní, a pak bude žít sama a v bídě jako ty?“
„Mně se vede dobře.“
„Myslíš, že nevidím, jak máš boty svázané provázkem?“
„Líp je ženě samotné, než když je odevzdána starci, který nezvládne ženu
svého věku. Já si to vybrala sama. Za pár let bude Zoja dost stará na to, aby se
rozhodovala za sebe.“
„Za pár let si Valentin Grankin najde jinou hezkou dívku, jež ho zaujme.“
„To bude nejlepší!“ odsekla Lilijana.
„Vypadni z mého domu,“ zuřila Sabina. „Zítra tě nechci vidět nikde ko-
lem kostela. Vrať se do svého prázdného domu a k prázdným plechovkám na
čaj a nech mou dceru na pokoji.“
Lilijana odešla a Zoja se rozběhla do svého pokoje, zabořila tvář do dek
a snažila se nemyslet na slova, která matka řekla, a na představy, které vyvola-
ly. Vroucně se modlila, aby se Lilijana vrátila, aby ji svatí zachránili, a přitom
zmáčela polštář slzami.
Druhý den ráno si Sabina vztekle stěžovala na Zojinu flekatou tvář, když
ji oblékala do zlatých šatů a když dorazili hosté, aby nevěstu doprovodili do
kostela.
Ale u oltáře vedle zmateného kněze čekala teta Lilijana a odmítla se
hnout.
„Udělejte někdo něco s tou bláznivou ženskou!“ křičela Sabina. „To není
moje sestra!“
Muži Valentina Grankina Lilijanu popadli a vlekli ji uličkou. „Nemravo!“
houkla na ženicha. „Pasáku!“ ječela na Sabinu. Pak obrátila vyčítavé oči ke
shromážděným lidem z městečka. „Vy všichni jste svědci! Je to dítě!“
„Mlč,“ zavrčel Valentin Grankin, a když Lilijana neposlechla, popadl svou
těžkou vycházkovou hůl a praštil ji do lebky.

324
 Lilijana mu plivla do tváře.
Udeřil ji znovu. Tentokrát se jí oči obrátily v sloup.
„Nech toho!“ křikla Zoja a zmítala se v matčině náruči. „Přestaň!“
„Zločinec,“ hlesla Lilijana. „Špína.“
Grankin znovu zvedl hůl. Zoja v tu chvíli pochopila, že teta bude za-
vražděna přímo před oltářem v kostele a nikdo jí nepřijde na pomoc. Proto-
že Valentin Grankin je bohatý a uznávaný muž. Protože Lilijana Garinová
je nikdo.
Zoja vykřikla, vydral se z ní zvířecí řev. Do Valentina Grankina narazil
prudký nápor větru a strhl ho, až mu hůl vylétla z ruky a zarachotila na zemi.
Zoja zaťala ruce do pěstí, strach a vztek se z ní linuly jako příval. Vytvořila se
kolem ní vířící stěna větru, vrhla se ke stropu kostela, s ohlušujícím prásknu-
tím vyrazila střechu z kotvišť. Na bezmračné obloze zaduněl hrom.
Svatební hosté se rozkřičeli hrůzou. Zojina matka hleděla na dceru vydě-
šenýma očima, držela se kostelní lavice, jako by se měla zhroutit.
Lilijana si tiskla ruku ke krvácející hlavě a vykřikla: „Teď ji nemůžeš pro-
dat! Je griša. Je to proti zákonu. Je majetkem krále a půjde na výcvik do školy.“
Ale na Lilijanu se nikdo nedíval. Všichni hleděli na Zoju.
Ta se rozběhla k tetě. Nevěděla pořádně, co udělala, ani co to znamená.
Věděla jen, že chce být co nejdál z kostela a od těch lidí a toho odporného sta-
rého muže.
„Nechte nás být!“ křikla na nikoho a na všechny zároveň. „Nechte nás jít!“
Valentin Grankin skuhral, když Zoja s Lilijanou pospíchaly kolem něj
uličkou. Zoja na něj shlédla a zasyčela.

Byla to Lilijana, kdo dopravil Zoju, ještě pořád vystrojenou ve svatební pará-
dě, do Os Alty. Neměly peníze na hostince, a tak spaly v příkopech a v houš-
tích, třásly se zimou. „Představ si, že jsme na lodi,“ říkala Lilijana, „a vlny nás
kolébají ke spánku. Slyšíš skřípat stěžně? Pomocí hvězd najdeme cestu.“
„Kam to plujeme?“ ptala se Zoja, přesvědčená, že slyší něco šustit v lese.
„Na ostrov plný květin, kde voda v potůčcích chutná jako med. Koukej na
tyhle dvě hvězdy a naveď nás do přístavu.“

325
 Každou noc cestovaly na nějaké nové místo: na pobřeží, kde štěkali stříbr-
ní tuleni, do jeskyně drahokamů, kde je uvítal zelenožábrý vládce hlubin – až
nakonec dorazily do hlavního města a podnikly dlouhou pouť k palácovým
branám.
Tou dobou už byly umouněné, vlasy zcuchané, Zoja měla zlaté svatební
šaty potrhané a zaprášené. Lilijana ignorovala pohrdavé úšklebky stráží, když
vznesla svou žádost, a hrdě vzpřímená stála se Zojou před branami. Čekaly
a čekaly a dál čekaly, třásly se zimou, až konečně k bráně sešel mladý muž
v purpurové keftě a starší žena v červeném.
„Ze které vesnice jste?“ zeptala se žena.
„Z Pachiny,“ odpověděla Lilijana.
Ti dva si chvíli něco mumlali o zkouškách a o tom, kdy těmi místy napo-
sled putovali examinátoři. Pak žena vyhrnula Zoje rukáv a položila jí dlaň na
holé předloktí. Zoja ucítila, jak jí projel nápor síly. Vítr zarachotil branami pa-
láce a prohnal se korunami stromů.
„Ach,“ vydechla dlouze žena. „Jaký dar to dorazil na náš práh v tak ucou-
raném balení? Pojď, nakrmíme tě a zahřejeme.“
Zoja popadla Lilijanu za ruku, připravená pustit se s ní do nového dobro-
družství, ale teta si klekla a mírně řekla: „Já s tebou jít nemůžu, Zojinko.“
„Proč ne?“
„Musím domů, postarat se o slepice. Nechceš přece, aby se nachladily, že
ne? Kromě toho,“ pokračovala a odhrnula jí vlasy z tváře, „ty patříš sem. Tady
objeví, jaký poklad se skrývá uvnitř tebe, ne jenom ty tvé krásné oči.“
„Za tvou snahu,“ pronesl mladík a vložil Lilijaně do dlaně minci.
„Nestane se ti nic?“ zeptala se jí Zoja.
„Nestane se mi vůbec nic, když vím, že jsi v bezpečí. A teď už běž, slyším,
jak ty slepice kdákají. Budou se na mě zlobit.“ Lilijana políbila Zoju na obě
tváře. „Neohlížej se, Zojo. Neohlížej se na mě, ani na matku, ani na Pachinu.
Čeká na tebe budoucnost.“
Ale Zoja se stejně ohlédla, doufala, že skrz obrovskou bránu ještě napo-
sled zahlédne tetu, jak jí mává. Jenže do cesty se tlačily stomy, a pokud tam
Lilijana ještě byla, Zoja ji neviděla.

326
 Hned ten den začal její výcvik. Dostala pokoj v Malém paláci, začala se
učit jazyk a písmo, začala se učit šuhansky, studovala s příšernou ženskou
známou jen pod jménem Baghra v boudě u jezera. Každý týden psala tetě
a každý týden od ní dostala dlouhý dopis plný novinek s obrázky slepic v ro-
zích a vyprávěním o zajímavých kupcích, kteří projeli Novokribirskem.
Podle zákona se rodičům grišů ve výcviku vyplácela renta, štědré dávky,
které jim měly zajistit pohodlí. Když se to Zoja dozvěděla, požádala kvestora,
aby peníze posílal tetě do Novokribirsku.
„Lilijana Garinová je moje opatrovnice,“ řekla mu.
„Takže tví rodiče jsou mrtví?“
Zoja mu věnovala dlouhý pohled a odpověděla: „Ještě ne.“
Už v deseti letech měla tak velitelský výraz v očích, že prostě jen přiložil
pero k papíru a požádal ji: „Budu potřebovat adresu a celé jméno.“
Trvalo šest let, než Zoja podnikla první přejezd Vrásy stínu, coby mladší
větrostrůjce Druhé armády. Grišové kolem ní se chvěli, někteří dokonce bre-
čeli, když se nořili do temnoty, ale Zoja nedala najevo strach, dokonce ani ve
tmě, kdy by ji nikdo neviděl se třást. Jakmile dorazili do Novokribirsku, vy-
stoupila z písečné lodi, přehodila si vlasy přes rameno a prohlásila: „Jdu si
opatřit horkou koupel a pořádné jídlo.“
Rozběhla se, teprve když vyšla z doků a opustila své druhy. Srdce se jí roz-
letělo a neslo ji na lehkých nohou přes dlažební kostky do Lilijanina krámku
na rohu.
Vrazila do dveří, až vylekala Lilijanina jediného zákazníka. Teta se vyno-
řila zezadu, utírala si ruce do zástěry a spustila: „Co je to tu za povyk –“
Jakmile uviděla Zoju, přitiskla si ruce na srdce, jako by jí mělo vyskočit
z hrudi. „Moje holčička,“ hlesla. „Moje skvělá holčička.“ A to už ji Zoja pevně
tiskla v náručí.
Zavřely krám, Lilijana uvařila večeři a představila Zoju dítěti, které si
k sobě vzala a jehož rodiče se nevrátili z posledního přechodu Vrásy – hube-
nou holku s pršáčkem jménem Lada, která po Zoje hned chtěla, aby jí po-
mohla podrobně namalovat Malý palác. Louskaly ořechy u ohně a probíraly
povahu jednotlivých slepic a všechny drby z okolí. Zoja tetě vyprávěla o svých

327
učitelích, o kamarádech, o svých pokojích. Předala Lilijaně dárky, boty z tele-
tiny, rukavice lemované kožešinou a drahé pozlacené zrcadlo.
„Co s tím budu dělat? Prohlížet si svůj starý obličej?“ podivila se Lilijana.
„Pošli to mámě na usmířenou.“
„Je to dárek pro tebe,“ namítla Zoja. „Každé ráno se do něj podíváš a uvidíš
toho nejkrásnějšího člověka, jakého znám.“

Když Temnyj využil Alinu, aby získal kontrolu nad Vrásou a rozšířil ji, zničil No-
vokribirsk, aby nepřátelům předvedl svou sílu. Město pohltila temnota, proměni-
la domy v prach a lidi v nepřirozená monstra, která se toulala jejími hlubinami.
Po té pohromě byly všechny přechody zastaveny a trvalo týdny, než se
zprávy o obětech dostaly do Kribirsku. V Druhé armádě vládl chaos, světlo-
noška zmizela nebo byla zabita a Temnyj se prý objevil někde v Západní Rav-
ce. Ale Zoje to bylo jedno. Dokázala myslet jenom na Lilijanu. Bude sedět ve
svém krámku s Ladou a se slepicemi, říkala si. A všechny budou v pořádku. Če-
kala a modlila se ke každému svatému, den po dni chodila do doků Kribirsku
a žebrala o zprávy. A nakonec, když jí nikdo nepomohl, si zabrala malou loď
a pustila se do Vrásy na vlastní pěst, bez pomoci.
Věděla, že jestli ji objeví volkra, je s ní konec. Neměla světlo ani oheň, kte-
rými by s nimi mohla bojovat. Neměla žádné zbraně, jen svou sílu. Ale vstou-
pila do temnoty na tom malém plavidle sama, tiše. Putovala dlouhé míle k po-
zůstatkům Novokribirsku. Polovina města byla pryč, spolknutá temnotou,
která dosahovala až k fontáně na hlavním náměstí.
Zoja doběhla k tetině krámku a nikoho tam nenašla. Dveře byly odemče-
né. Na dvorku kdákaly slepice. Na pultu stál hrnek Lilijanina oblíbeného ber-
gamotového čaje, dávno vychladlého.
Zbytek města byl tichý. Odněkud zaštěkal pes, zaplakalo dítě. Neobjevila
žádné zprávy o Lilijaně ani o její svěřenkyni, až nakonec zahlédla onoho zá-
kazníka, kterého tehdy dávno zastihla v tetině obchodě.
„Lilijana Garinová? Viděl jste ji? Je naživu?“
Starcova tvář zbledla. „Já… Snažila se mi pomoct, když přišla ta temnota.
Odstrčila mě z cesty, abych mohl utéct. Nebýt jí –“

328
 Zoja vzlykla, víc vědět nechtěla. Statečná Lilijana. Samozřejmě, že utíkala
do doků, když to začalo, připravená pomoct. Proč jsi nemohla být aspoň jednou
zbabělá? Zoja se neubránila představám temné skvrny Vrásy krvácející nad
městem, nestvůr sestupujících ze vzduchu s vyceněnými zuby a drápy, jak
s jekotem trhají tetu na kusy. Všechna její laskavost, její štědrost, její milující
srdce neznamenaly nic. Nebyla pro ně nic než maso. A ještě míň znamenala
pro Temnyje, muže, který rozpoutal tu hrůzu, jenom aby se předvedl, muže,
jehož málem uctívala.
„Měla tě nechat umřít,“ vyštěkla Zoja na starého zákazníka a obrátila se
k němu zády. Našla tichou ulici, dřepla si k nízké kamenné zídce a brečela
tak, jak nebrečela od dětství.
„Usmívej se, krasavice,“ vybídl ji nějaký kolemjdoucí. „Jsme naživu! Pořád
je naděje!“
Vytlačila mu vzduch z plic a přimáčkla ho na kolena. „Usmívej se sám,“
nařídla mu, když se mu do očí nahrnuly slzy a obličej zrudl. „Usmívej se za
mě. A povídej mi o naději.“
Nechala ho tam na zemi lapat po dechu.
Znovu překonala Vrásu, tichá a nepovšimnutá ve svém plavidle, vrátila se
do Kribirsku a k pozůstatkům tábora grišů. Tam zjistila, že Temnyj zvedl
prapor a povolal k sobě své oddané griši. Příslušníci Druhé armády dezerto-
vali, přidávali se na jeho stranu, nebo se vraceli do Os Alty pokusit se zahájit
tažení proti němu.
Zoja si ukradla koně a celou noc jela do hlavního města. Najde Temnyje.
Zničí ho. Připraví ho o sen vládnout Ravce, i kdyby měla vést Druhou armá-
du sama.
Zoja nikdy nesvěřila Alině podrobnosti toho, proč se rozhodla bojovat po
jejím boku, proč se obrátila proti muži, jehož kdysi uctívala. Nezáleželo na
tom. Stála bok po boku se sluneční světicí. Bojovaly a vyhrály. Viděly, jak
Temnyj shořel.
„A stejně ta rána krvácí,“ promluvil drak. „Nikdy nebudeš doopravdy sil-
ná, dokud se neuzavře.“
„Já ji nechci zahojit,“ odsekla Zoja vztekle, tváře vlhké slzami. Dole viděla

329
verzi Novokribirsku, jaká existovala v tomhle soumračném světě, černou jizvu
na písku. „Potřebuju ji.“
Ta rána byla připomínkou její hlouposti, toho, jak ochotně vložila důvěru
do Temnyjova slibu síly a bezpečí, jak snadno mu odevzdala své schopnosti –
a nikdo ji kvůli tomu nenutil jít uličkou v kostele. Udělala to dobrovolně.
Ty a já změníme svět, řekl jí. A ona byla tak bláhová, že mu věřila.
„Zoja ze ztraceného města. Zoja ze zlomeného srdce. Mohla jsi být mno-
hem víc.“
„Proč jste nepřišli?“ vzlykla, překvapená čerstvými slzami, které se v ní ro-
dily. Myslela si, že už je dávno všechny prolila. „Proč jste ji nezachránili? Je
všechny?“
„Nevěděli jsme, co má v úmyslu.“
„Měli jste to zkusit!“
Navždycky bude tou holčičkou plačící do polštáře, šeptající modlitby, kte-
ré nikdo nevyslyší. Navždycky bude dítětem navlečným do zlata, vedeným
jako dobytče na porážku. Byla to síla, která ji ten den v kostele zachránila,
a na ni se naučila spoléhat, pěstovat ji. Ale Lilijanu to zachránit nestačilo. Po
válce se pustila do pátrání po Ladě, doufala, že snad aspoň to dítě přežilo. Ne-
našla po něm ani stopu. Nikdy už se nedozví, co se stalo s holčičkou s jasný-
ma očima a mopsličí tvářičkou.
„Můžeš nám odpustit?“ zeptal se Juris. „Naši bláhovost? Naši křehkost?
Že jsme chybovali navzdory své velké síle? Můžeš odpustit sama sobě?“
To, že milovala Temnyje. To, že ho následovala. To, že nezachránila Lili-
janu. To, že neochránila Druhou armádu. Seznam jejích zločinů byl příliš
dlouhý.
Zojo, zaduněl drak. Nebylo to ani tak vyřčené slovo, spíš myšlenka, která
jí vstoupila do hlavy, pocit věčnosti. Otevři dveře. Spoj svou minulost se svou bu-
doucností.
Zoja si položila hlavu na dračí krk a cítila, jak jí projíždí síla. Slyšela, jak jí
srdce bije spolu s jeho, pomalu a vytrvale, a pod tím slyšela něco hlubšího, niž-
šího, zvuk, který se dotýkal všeho, zvuk vesmíru, tvoření v srdci světa. Přála si
na to být dost silná, ale ať po ní chtěl Juris cokoli, nemohla k tomu najít cestu.

330
 Jsi kanál, Zojo. Ty přivedeš griši zpátky k tomu, co měli být, než čas a tragédie
pokřivily jejich sílu. Ale jenom když dokážeš otevřít dveře.
Proč já? chtěla vědět.
Protože ty jsi vybrala tuhle cestu. Protože ti tvůj král věří. Juris naklonil kří-
dla a obrátil se zpátky k paláci. Protože jsi dost silná na to, abys přežila pád.

331
 26
Isaak

ISAAK PŘEDAL INFORMACI, KTEROU získal v rozhovoru s Ehri,

i když něco v něm to považovalo za nepoctivé. Podělil se o všechny podrob-
nosti o Tavgharadu a jak se dalo čekat, Tamařiny zdroje zjistily, že jedna pří-
slušnice, mladá rekrutka jménem Mayu Kir-Kaatová, má bratra dvojče, který
taky slouží v šuhanském vojsku. „Byl zařazen do jednotky v Kobě,“ vykládala
Tamara. „Ale vypadá to, že se po něm slehla zem.“
„To je dobře, nebo špatně?“ chtěl vědět Isaak.
„Dobře pro nás. Špatně pro naši tavgharadskou strážnou,“ řekla Tamara.
„Vysledovali jsme dodávky ruthenia do Koby. Pokud jejího bratra odveleli do
programu Kherguudů, asi z toho nebude nadšená. Mnoho kandidátů nepře-
žije a ti, kteří ano, se hodně změní.“
Isaak toho o vojácích Kherguud moc nevěděl, slyšel jen zvěsti, že jsou
něco mezi lidmi a vraždícími mašinami. „Takže pokud je tahle strážná Mayu
ten přeběhlík,“ zeptal se, „navážete s ní kontakt?“
„Nebude to lehké,“ odpověděl Tolja. „Šuhanské stráže bývají málokdy
samy. Ale zaměříme se na to.“

332
print-ne9bw-margin-0

Tamara souhlasila. „Potřebujeme, abys ses co nejlépe připravil na setkání

s Kerchem.“
Jenže žádné přípravy nemohly Isaaka nachystat na tíživé setkání s Hira-
mem Schenckem.
Zpočátku večera byl Isaak nadšen, že navštíví Pozlacený močál, uvažoval,
jakou šílenou zhýralost uvidí a jestli zahlédne vinné sklepy hraběte Kirigina.
Vydali se na cestu jen s hrstkou vojáků, dvojčaty, Hiramem Schenckem a jeho
strážemi. Navzdory mrazivému večeru byl Schenck v euforii.
„Tohle je tak vzrušující, Veličenstvo,“ horoval. „Šťastná chvíle pro obě naše
země.“ Měl stejnou zdravou barvu pleti a kaštanové vlasy jako jeho dcery.
„Jistě,“ podotkl Isaak. Bylo to velmi užitečné slovo.
Hrabě je uvítal v zahradách své oslnivé usedlosti, oděný v křiklavě karmí-
novém kabátě s klopami posetými rubíny velkými jako slepičí vejce.
„Rád vás vidím!“ pronesl ravsky. „Vítejte v mé malé skrýši.“
„Díky za tvou pohostinnost,“ odpověděl Isaak, jak mu nařídili. „Víme, že
se můžeme spolehnout na tvou diskrétnost.“
„Samozřejmě,“ ujistil ho Kirigin. „To je nezbytná součást státnických zále-
žitostí i hýření. Poslal jsem všechny své hosty pryč a pozemky jsou vaše. Až
skončíte se svými radovánkami, doufám, že se přijdete vzpamatovat k mému
skromnému krbu a dát si šálek něčeho na zahřátí.“ Pak si odkašlal a snížil
hlas. „Poslal jsem velitelce Nazjalenské pozvání na své podzimní slavnosti pří-
ští týden. Snad by ji Veličenstvo mohlo přesvědčit, aby přišla?“
„Jistě,“ přisvědčil Isaak. „Právě teď není ve městě, ale jistě se té zábavy ráda
zúčastní.“
Kirigin zamrkal. „Opravdu?“
„Měli bychom už vyjet, Veličenstvo,“ zasáhl Tolja a odehnal Isaaka od
hraběte, který na něj divně civěl. „Budou nás čekat u jezera.“
„Udělal jsem něco špatně?“ zašeptal Toljovi, když jeli po štěrkové cestě
osvětlené loučemi.
„Zoja Nazjalenská se nerada účastní čehokoli u hraběte Kirigina,“ vysvět-
lil Tolja.
Tamara škubla otežemi. „A ze všeho nejmíň zábav.“

333
 Žeňa a David na ně čekali na březích zhola bezútěšného jezera. Společně
se nalodili na malé plachetní plavidlo s příslušníkem ravského královského
námořnictva u kormidla. Večer byl klidný, a tak větrostrůjce, který stál u stěž-
ně, zvedl ruce a poslal do plachty vítr. Noční nebe nad nimi osvětlovaly oh-
ňostroje odpalované odněkud z Kiriginových pozemků. Isaaka napadlo, pro
koho jsou, když byli všichni hosté vypoklonkováni, ale aspoň vytvářely pří-
jemnou atmosféru.
Loď se zastavila a lehce se houpala na vlnách. Nedaleko viděl zakotvená
nejrůznější plavidla, plachty osvětlené lucernami. Zdálo se, že na palubách ni-
kdo není.
„Jak víte,“ spustil Isaak keršsky řeč, kterou mu připravila Žeňa s Toljou,
„nikdy mi nestačilo být upoután na souši. Putoval jsem po nebi. Plul jsem po
moři. Ale pak mě začalo napadat, proč by nám měly být uzavřeny hranice
toho, co je pod vlnami, které tolik miluju? A tak se zrodily“ – máchl rukama
dramaticky k přístavu – „izmarsja!“
Voda vedle lodi se začala pěnit a vzdouvat. Na hladině se objevilo něco, co
vypadalo jako hřbet stříbrného zvířete. Isaak málem zalapal po dechu. Škoda,
že ho ostatní nepřipravili na to, jak obrovské to bude. Jejich loď proti tomu vy-
padala jako trpaslík.
Schenck svíral zábradlí a pokoušel se to všechno strávit. „Neuvěřitelné,“
hlesl. „To pomyšlení, že to bylo celou dobu pod námi. A teď se podívejme, co
to umí.“
„Jistě.“ Isaak zvedl ruku a dal signál.
Izmarsja se zase ponořila a zmizela pod hladinou. Všechno zmlklo, bylo
slyšet jen praskání a kvílení ohňostrojů zasypávajících oblohu kaskádami světla.
Pak se odněkud zblízka ozvalo hlasité bum. Voda vedle sousední lodi ex-
plodovala v obrovském sloupci k nebi. Štíhlý škuner se naklonil na pravobok
a položil se, světla jeho luceren zapálila plachty. Plavidlo se začalo potápět, dě-
sivě rychle nabíralo vodu, jako by mu někdo rozerval trup.
Bum. Zhroutila se další loď – tentokrát velká stará galeona. A další – ele-
gantní klipr. I kdyby ta plavidla měla posádku a pokusila se o obranu, nebylo
na co střílet. Po izmarsja nebylo ani stopy, byla vidět jen klidná hladina jezera.

334
 Isaakem projel mráz, který neměl nic společného s chladnou nocí ani kal-
nou mlhou u břehů. Proto byli Keršané tak dychtiví těch podvodních plavi-
del. Mohli by kdykoli udeřit a nic neriskovat – neviditelný nepřítel. Byla to
děsivá myšlenka.
Schenck tleskal a výskal. „Úžasné! Lepší, než bych si dovedl představit.
Rada bude nadšená. Jaký to má dosah? Proniknou střely i ocelovým trupem?
Jaké palivo budeme potřebovat?“
Isaak nevěděl, co odpovědět. Na takový výslech ho nikdo nepřipravil. My-
slel si, že to bude jen demonstrace a pak se uchýlí do domu hraběte Kirigina
zahřát se.
„Všechno se dozvíte v pravý čas,“ řekl Isaak – nebo by byl řekl. Ale vypra-
vil ze sebe sotva první slovo, když tu izmarsja s ohlušujícím rámusem prořízla
hladinu vedle jejich lodi. Kovovým bokem do ní narazila a smetla Isaaka
a ostatní na palubu. Hiram Schenck zaječel.
Trup izmarsja se rozlomil a obnažil se vnitřek plavidla. Plnil se vodou, po-
sádka křičela a snažila se šplhat po kovových stěnách. Ozvala se další hlasitá
rána, explodovaly palivové nádrže, objevily se obří ohnivé mraky. Isaak uslyšel
hlasité zakvílení, pak další a další, a střely izmarsja vylétly k noční obloze, při-
daly se ke Kiriginovým ohňostrojům.
Jedna zbloudilá střela zasáhla stěžeň jejich lodě a přelomila ho vejpůl. Isa-
ak odstrčil Hirama Schencka, než se stožár stačil na obchodníka zhroutit.
„Dostaň nás odsud!“ zařval kapitán, větrostrůjce napřel vítr do zbylých
plachet a dopravil je bezpečně ke břehu.
Zbytek pohromy byl jako rozmazaná skvrna: promočení vojáci, hysterie
Hirama Schencka, hrabě Kirigin volající: „Takže se vážně nezdržíte na večeři?“
ze schodů svého domu, zatímco se jejich společnost chvatně vracela do paláce.
Když se konečně dostali do králova obývacího pokoje a Isaak si stáhl
mokrou vestu, byl připraven na dlouhou noc strategizování a obviňování. Ale
Tamara se svezla na gauč a rozchechtala se. Tolja chytil Davida pod jednu
paži a Žeňu pod druhou a zatočil se s nimi.
„Brilantní,“ funěla Žeňa a plácala Tolju do ramene, aby ji postavil na zem.
„Představení hodné samotného chytrého lišáčka.“

335
 „Jak Schenck vřískal,“ jásala Tamara. „Podle mě se počural.“
„Já skoro taky,“ přiznal Tolja. „Měla ta střela zasáhnout stěžeň?“
„Jistěže ano,“ potvrdil David upjatě. „Řekli jste, že chcete spektákl.“
Žeňa mu vlepila pusu na tvář a zopakovala: „Brilantní.“
Isaak na něj nechápavě zíral. „Takže… to nebyla nehoda?“
„Byl to triumf,“ zářila Tamara.
„Aha,“ hlesl Isaak.
„Ach, Isaaku,“ ozvala se Žeňa, „promiň. Prostě jsme nevěděli, jestli doká-
žeš předstírat překvapení.“
„Potřebovali jsme, abys reagoval přirozeně,“ dodala Tamara.
Tolja se zatvářil kajícně. „Měli jsme jenom jednu šanci, jak to provést.“
Isaak se posadil na gauč. „Sakra.“
„Omlouváme se.“ Žeňa si dřepla a prosebně k němu vzhlédla. „Vážně.“
„Můžeš nám to odpustit?“ zeptal se Tolja.
„Stejně jsem měl radost,“ prohlásil Isaak. Stáhl si levou botu a díval se, jak
z ní vytéká na koberec asi tak půlka jezera. „Konečně se pokazilo něco, v čem
jsem neměl prsty.“

336
 27
Nikolaj

NOC PŘED RITUÁLEM SEDĚL Nikolaj se Zojou před krbem ve svých

pokojích. Juri se odešel modlit.
Ten oheň v krbu byl naprosto zbytečný. Ve Vráse nebylo horko ani zima –
střídání počasí by znamenalo nějakou změnu v ničivé monotónnosti tohoto
místa. Ale plameny byly to jediné, čím se mohli nějak zabavit, a Nikolaj roz-
ptýlení zoufale potřeboval.
Trval na tom, že je na rituál připraven. Jelizabeta ho chtěla odložit ještě
o pár dní, aby si upevnil kontrolu, ale Nikolaj to nechtěl riskovat. Potřeboval
se vrátit do hlavního města. Ovšem bylo v tom ještě něco víc. Cítil, jak netvor
každým dnem sílí, a měl podezření, že démona dovede vyvolat snáz, protože
chce sám roztáhnout křídla. Možná vycítil možnost svobody.
„Ještě nějaký čas,“ naléhala Jelizabeta.
Nikolaj se však nepoddal. „Zítra,“ oznámil jí. Nebo co může být zítřkem
na tomhle prokletém místě.
Nikdy víc netoužil po spánku, po úlevě od myšlenek na nadcházející úkol.
Vnímal, jak netvor číhá. Vycítil, že se zítra utkají, a byl připravený. Netvorovo

337
očekávání bylo děsivější než fakt, že si Nikolaj bude muset za pár hodin bod-
nout trn do hrudi. Zoufale toužil po sklenici vína. Ne, po sklenici ne. Dal by
si rovnou lahev.
Ale žádné víno tu nebylo. Ani jídlo na talíř. Měl hlad, a přece mu v žalud-
ku nekručelo. Měl žízeň, a přece mu v ústech nevyschlo.
Díval se, jak Zoja sleduje plameny. Napjala prsty a vyskočily jiskry. Pořád
nedovedl pořádně pochopit, co ji Juris za tu krátkou dobu naučil. Měla na
sobě stejné oblečení jako to ráno, kdy zmizeli, jen hrubý plášť už dávno zmi-
zel. Byl vděčný za známé tmavě modré hedvábí kefty.
Seděla a opírala si tvář o zvednuté koleno. Uvědomil si, že ji ještě neviděl
tak uvolněnou. U dvora se Zoja vždycky pohybovala s grácií, plavným kro-
kem, s pohledem ostrým a nesmiřitelným jako čepel nože. Ale teď mu dochá-
zelo, že je to ladnost herečky na scéně. Vždycky hrála, vždycky byla ve střehu.
Dokonce i s ním.
Nikolaj se uchechtl. Podívala se na něj. „Copak je?“
Zavrtěl hlavou. „Myslím, že žárlím.“
„Na koho?“
„Na draka.“
„Jen ať to Juris neslyší. Už tak je dost namyšlený.“
„A právem. Umí létat a chrlit oheň a nejspíš má někde nashromážděné
hromady zlata.“
„To je příšerné klišé. Klidně to můžou být drahokamy.“
„A díky němu vypadáš takhle.“
Zoja povytáhla obočí. „Jak přesně?“
„Spokojeně.“
Napřímila se v zádech. S lítostí zaznamenal, že se její brnění vrátilo na místo.
Po chvilce se zeptala: „Co myslíš, že se stane, až odsud odejdeme?“
„Doufejme, že toho nebude moc hořet.“
Zoja si povzdechla. „David a Kuwej zůstali dlouho bez dozoru. Klidně
mohli vyhodit do vzduchu půlku města.“
„To je bohužel možné,“ připustil Nikolaj. Přejel si rukou po lebce. Červené
víno. Bílé víno. Ten nápoj z kvašených třešní, který vyzkoušel ve Vraním klubu.

338
Cokoliv, co by mu dalo na chvilku oddech, noc opravdového odpočinku. Do-
konce ani Ženina uspávací směs tady nefungovala. Jen mu po ní zlenivěl mozek.
„Já nevím, co najdeme. Ani nevím, kým budu zítra.“
„Budeš tím, kým jsi měl být vždycky. Králem Ravky.“
Možná, pomyslel si. Nebo zbude na tebe, abys Ravku přivedla k pořádku.
Vytáhl z kapsy složený dokument a položil jí ho k ruce.
Vzala ho a obrátila, zamračila se na voskovou pečeť s otiskem jeho prste-
nu. „Co je to?“
„Žádné strachy, nenapsal jsem ti milostný dopis.“ Obrátila tvář k ohni.
Byla i pouhá zmínka o lásce příliš na Zojinu nesmlouvavou přecitlivělost? „Je
to královský rozkaz jmenující tě Protektorem Ravky a velitelem První i Dru-
hé armády.“
Zůstala na něj hledět. „Přišel jsi úplně o rozum?“
„Pokouším se chovat odpovědně. Až mě z toho bolí žaludek.“
Zoja hodila papír na zem, jako by jí popálil prsty. „Myslíš si, že zítřek ne-
přežiješ.“
„Naděje Ravky by neměly žít a umírat se mnou.“
„Takže je místo toho hodíš na mě?“
„Jsi jeden z nejsilnějších grišů, jakého kdy svět poznal, Zojo. Jestli někdo
dovede Ravku ochránit, pak jsi to ty.“
„A když ti řeknu, že o ten úkol nestojím?“
„Oba víme, že je to jinak. A zmínil jsem se, že ti ta pozice vynese pár vážně
úchvatných safírů?“ Položil si ruce na kolena. „Pokud se dvojčatům a Trium-
virátu nepovedlo zatajit naše zmizení, je v Ravce chaos možná už teď. Oba
víme, že rituál možná nepřežiju. Někdo bude muset nastolit pořádek. O trůn
bude usilovat každý, kdo prohlásí, že má v žilách kapku lantsovovské krve,
a nepřátelé skočí po příležitosti naši zemi zničit. Vyber jednoho z uchazečů,
nejchytřejšího nebo nejšarmantnějšího nebo –“
„Nejsnáz ovladatelného?“
„Vidíš? Jsi pro to jako dělaná. Sjednoť griši. Zkus zachránit naše lidi.“
Zoja hleděla do ohně a tvářila se utrápeně. „Jak to, že je pro tebe tak snad-
né uvažovat o vlastní smrti?“

339
 „Raději čelím věcem rovnou, než bych jim dovolil, aby mě zaskočily.“ Uš-
klíbl se. „Neříkej mi, že bych ti chyběl.“
Zoja zase uhnula pohledem. „Myslím, že bez tebe by svět nebyl tak zají-
mavý. Abys věděl, nenechala bych se topit v jantarové komnatě jen tak kvůli
někomu.“
„Jsem dojatý.“ Žádnou lepší lichotku mu nikdy neřekla.
Vytáhla si zpod límce kefty tenký řetízek a stáhla si ho přes hlavu. Klíč k jeho
poutům. Zahoupala si jím na prstě. „Tohle už po zítřku nebudeš potřebovat.“
Vzal si ho od ní, cítil jeho váhu na dlani. Kov byl zahřátý její kůží. Cere-
moniál zamykání mu nescházel, ale chyběla mu příležitost moct s ní mluvit
každý večer a každé ráno. S tím je teď asi taky konec.
Zaváhal. Nechtělo se mu kazit jí náladu. „Tvůj umocňovač…“ Zojina ruka
sebou škubla, věděl, že potlačila nutkání sáhnout si na holé zápěstí. „Řekneš
mi, jak jsi k němu přišla?“
„Záleží na tom?“
„Nevím.“ Ale rád by se to dozvěděl. Chtělo se mu tu sedět a poslouchat
její vyprávění. Protože přes všechen čas, který spolu strávili, pro něj byla Zoja
pořád záhadou. Tohle je možná poslední příležitost ji rozluštit.
Uhladila si hedvábí kefty na kolenou. Myslel si, že nepromluví, bude jen
sedět, němá jako kámen, dokud to čekání nevzdá. To Zoja dovedla dokonale.
Ale nakonec řekla: „Bylo mi třináct. Žila jsem v Malém paláci skoro pět let.
Temnyj odvezl skupinu grišů do Sibeje. Tvrdilo se, že se vrátili bílí tygři z Il-
misku, a on měl podezření, že nejméně jeden z nich je umocňovač.“
„Poblíž Permafrostu?“
„O něco jižněji. Byla jsem z té skupiny nejmladší a moc pyšná, že mě vy-
brali. Už tehdy jsem do něj byla napůl zamilovaná. Žila jsem pro ty vzácné
chvilky, kdy se objevil ve škole.“ Zavrtěla hlavou. „Byla jsem nejlepší a chtěla
jsem, aby to poznal… Starší grišové o ten umocňovač soupeřili. Měli tygry vy-
stopovat a pak by se vidělo, kdo si vyslouží právo ho zabít. Skoro týden sledo-
vali samici, zahnali ji do úzkých v lese u Chernastu, ale nějak jim unikla.“
Zoja si objala kolena. „Opustila svoje mláďata, měla tři. Temnyjovi muži
je zahnali do klece a grišové se dohadovali, kdo si nejvíc zaslouží jejich zuby.

340
Celou noc jsme slyšeli, jak se jejich matka plíží kolem tábora, vrčí a skučí. Ka-
marádi mluvili o tom, že se vydají do tmy za ní. Věděla jsem, že se jenom vy-
chloubají, ale musela jsem pořád myslet na ta tygřata. A tak když tábor usnul,
srazila jsem náporem větru jeden stan, abych zaměstnala stráže, a pustila jsem
je. Byla tak malá,“ pousmála se. „Neuměla ještě ani utíkat, spíš se koulela, klo-
pýtala, potácela se. Navedla jsem je z tábora pryč. U všech svatých, že jsem ale
měla strach.“ Oči teď upírala někam do daleka, jako by hleděla do té dávné
noci. „Byla jsem ještě v dohledu loučí, když mi došlo, že nejsem sama.“
„Ta samice?“
Zavrtěla hlavou. „Samec. Nevím proč, ale šel rovnou po mláďatech. Zpa-
nikařila jsem. Měla jsem bojovat, nasadit sílu, napadlo mě však jenom zakrýt
je vlastním tělem. Když zaútočil, drápy se mi prodraly kabátem a keftou až do
kůže na zádech.“ Zoja zaťala pěsti. „Ale mláďata jsem zachránila. Pamatuju
si… Pamatuju si, že jsem měla pevně zavřené oči, a když jsem je otevřela, sníh
v tom měsíčním světle vypadal černý.“ Obrátila tvář k ohni. „Byl potřísněný
mou krví. Cítila jsem, jak se mláďata ke mně tisknou, skučí strachem, drápky
jako jehličky. To mě vzpamatovalo – ty protivné drobné drápky. Sebrala jsem
poslední sílu a povolala nejsilnější nápor, jaký jsem zvládla. Samec odlétl pryč,
když jsem roztáhla ruce. A pak už přiběhl Temnyj a jeho stráže. Myslím, že
jsem ječela.“
„Zabili toho tygra?“
„Byl už mrtvý. Když jsem ho odrazila, vlétl do stromu. Zlomil si vaz. Mlá-
ďata unikla.“
Zoja se zvedla. Obrátila se k němu zády a k jeho úžasu si stáhla hedváb-
nou keftu z ramen, nechala si ji spadnout k bokům. Projel jím nečekaný nápor
touhy a pak to uviděl – po hladké kůži zad se táhlo osm dlouhých zvrásně-
ných jizev.
„Ostatní grišové zuřili,“ vykládala dál, „ale bílého tygra jsem zabila já.
Umocňovač mohl patřit jen mně. A tak mi zavázali rány a já si vzala tygří
zuby na zápěstí. A zůstalo mi po něm i tohle.“
Světlo ohně ozářilo růžovou tkáň jizev. Zázrak, že to přežila.
„Nenechala sis je zahojit? Upravit?“

341
 Natáhla si keftu zpátky na ramena a upevnila přezky. „On nechal svou sto-
pu na mně a já na něm. Navzájem jsme se poškodili. Zaslouží si tu památku.“
„A Temnyj ti umocňovač neupřel, přes to, cos udělala?“
„Byl by to spravedlivý trest, ale ne. Tak silný umocňovač je vzácná věc, ško-
da ho vyplýtvat. Dali mi okov, zasadili zuby té staré kočky do stříbra, abych je
nemohla sundat. Tak se to dělá s nejsilnějšími umocňovači.“
Vyhlížela otevřeným oknem na rozlehlou plochou šedou oblohu. „Když
bylo po všem, nechal mě Temnyj přivést do svého stanu a řekl: ‚Tak, Zojo,
osvobodila jsi tygří mláďata. Zachovala ses obětavě. A přece se stalo, že sis na-
konec vysloužila největší sílu. Víc než ti starší, kteří trpělivě čekali na svou pří-
ležitost. Co na to řekneš?‘
Jeho nesouhlas byl bolestnější než všechny rány od tygřích drápů. Nějaká
část se pořád bála, že mě pošle pryč a navždy mě vyžene z Malého paláce.
Řekla jsem mu, že se omlouvám.
Ale Temnyj mě prohlédl. ‚Je to vážně to, co chceš říct?‘ zeptal se.“
Zoja si zastrčila tmavý pramínek vlasů za ucho. „A tak jsem mu sdělila
pravdu. Zvedla jsem bradu a prohlásila: ‚Ať se jdou bodnout. Tam ve sněhu je
moje krev.‘“
Nikolaj potlačil smích a Zoje zahrál na rtech úsměv. Skoro okamžitě zase
zmizel a nahradilo ho ustarané zamračení. „To ho potěšilo. Řekl mi, že to byla
dobrá práce. A pak… ‚Dej si pozor na moc, Zojo. Ani ta největší je nedonutí,
aby tě měli rádi.‘“
Na Nikolaje dopadla váha těch slov. Není to snad to, o co usilujeme všichni?
Nepátral po tom ve všech knihách v knihovně? Při svých neklidných putová-
ních? Ve své nekonečné snaze získat a udržet si trůn? „Ty jsi stála o lásku,
Zojo?“
Pomalu zavrtěla hlavou. „Neřekla bych. Chtěla jsem… sílu. Bezpečí. Ni-
kdy jsem se nechtěla cítit zase bezmocná.“
„Zase?“ Bylo nemožné představit si Zoju jako něco míň než mocnou.
Ale řekla jen: „Když Juris zlomil ten okov, jako by mi urval končetinu
z těla. Nedovedeš si to představit.“
Nedovedl. A netušil ani, jaká slova by ji mohla utěšit. „Co se stalo s mláďaty?“

342
 Zoja přejela prstem po okenní římse, písek se z ní sypal jako třpytivý sníh.
„Řekl mi… Temnyj řekl, že na sobě nesou můj pach a matka je nepřijme.“ Hlas
se jí trochu zachvěl. „Prý že jsem je odsoudila k smrti tak jistě, jako kdybych je
podřízla. Že jsem je nechala umřít ve sněhu. Ale já tomu nevěřím, ty ano?“
Tvář měla klidnou, oči však úpěnlivě prosily. Nikolaj si připadal, jako by
viděl tu dívenku v oné studené a krvavé noci.
„Ne,“ prohlásil pevně. „Nevěřím tomu ani trochu.“
„Dobře,“ kývla. „Dobře…“ Pevně si stáhla manžety a vypadalo to, že je z ní
zase stará známá Zoja. „Každý z mých milenců se mě na ty jizvy ptal. Pro
každého jsem si vymyslela jiný příběh.“
Přistihl se, že se mu nechce myslet na Zojiny milence. „A čím jsem si já vy-
sloužil pravdu?“
„Tím, že jsi mi nabídl zemi a že čelíš nadcházející smrti?“
„Je důležité držet se svých zásad, Nazjalenská.“
Zoja kývla bradou k zapečetěnému rozkazu, který pořád ležel na zemi.
„Ještě není pozdě to spálit.“
Nikolaj pomyslel na její hladká záda pruhovaná zvrásněnými jizvami. Po-
myslel na její tvrdohlavě zvednutou bradu. Představil si ji, jak se choulí ve sně-
hu, riskuje své postavení u učitele, kterého uctívala, riskuje vlastní život kvůli
záchraně tygřích mláďat.
„Čím víc tě znám,“ prohlásil, „tím jsem si jistější, že jsi přesně to, co Ravka
potřebuje.“
V tu chvíli si moc přál, aby to všechno bylo jinak. Aby zítra neumřel. Aby
se mohl nechat vést srdcem, ne povinností.
Protože Zoja nebyla laskavá a nebyla jednoduchá.
Ale byla už hotová královna.

343
 28
Nina

NINA JEŠTĚ NIKDY NEABSOLVOVALA tak dlouhou a divnou veče-

ři. V jednom z hezčích pokojů u kaple byla prostřena soukromá hostina pro
Bruma, jeho dceru a její novou učitelku jazyků. Jídlo bylo nápadně honosněj-
ší než běžná klášterní strava: pečený okoun podávaný s mušlemi, mladými
zelnými listy a smetanou, uzený úhoř, nakládané houby a dušený pórek. Nina
si schovala do sukní dvě malá křepelčí vajíčka, kdyby dal Trassel přednost ně-
čemu lepšímu, a přistihla se, že uvažuje, jestli hostinu zakončí mandlové cuk-
roví. Člověk může klidně plánovat drzou špionáž a přitom se těšit na dezert.
Brum odpoledne vyzpovídal Adrika a Leoni a jejich odpovědi ho zjevně
uspokojily. Nina čekala, že Adrik odmítne pokračovat v plánu, když se ocitili
v hledáčku velitele drüskellů, ale překvapil ji.
„Vždycky jsem si myslel, že umřu mladý,“ prohlásil zasmušile jako vždy.
„Tak proč nenacpat botu tomu vrahounovi do zadku?“
Dnes večer byla Ninou Zenikovou, usazenou naproti svému největšímu
nepříteli – Matthiasovu učiteli a architektovi některých nejhorších zločinů
spáchaných na jejích lidech. Ale zároveň byla Milou Jandersdatovou, chudou

344
dívkou večeřící s lidmi mnohem vyššího postavení a přitom sledující, jak ka-
marádka trpí.
Protože Hanne byla její kamarádka. Pomyslela na ni, jak se plíží z klášte-
ra, aby pomohla porodit nechtěné dítě. Představila si ji, jak se tiskne ke krku
svého koně a žene se po polích, jak stojí ve třídě, ruce zvednuté v bojovém po-
stavení, tváře zrudlé. Rozená válečnice. Měla v sobě cosi divokého a velkole-
pého, co mohlo vykvést v něco kouzelného, jen kdyby to smělo vzkvétat.
V Ravce by se to stát mohlo. Avšak u tohoto stolu rozhodně ne.
Brum podrobil Hanne nekonečnému výslechu ohledně výuky chování
a jejích plánů na příští rok.
„Tvé matce a mně se po tobě stýská, Hanne. Už jsi z Djernholmu moc
dlouho pryč.“
„Mně se po vás taky stýská, papá.“
„Kdybys tak poslala k vodě ty své nepatřičné zájmy a věnovala se sama
sobě, vím, že by tě uvítali zpátky u dvora. Jen pomysli, jak by to bylo hezké,
kdybychom byli zase všichni spolu.“
„Ano, papá.“
„Nelíbí se mi pomyšlení, že tě tu necháváme, zvlášť když na taková malá
městečka působí cizí vlivy. Matka představená mi řekla, že jednu novicku při-
stihli s ikonou nějakého pohanského svatého pod polštářem. Ty patříš do Le-
dového paláce.“
„Ano, papá.“
Hanniny pokusy mluvit o studiu byly zavrženy máchnutím ruky. „Tys
byla vždycky chytrá, Hanne. Ale to ti nezajistí vlivného manžela.“
„Copak by si nepřál ženu, se kterou by mohl probírat politiku a státní zá-
ležitosti?“
Brum si povzdechl. „Muž, který celé dny jedná o záležitostech země, ne-
chce o takových věcech mluvit ještě i se svou ženou. Chce, aby ho konejšila,
bavila, připomínala mu něžnější záležitosti tohoto světa, věci, které se tak tvr-
dě snaží chránit.“
Nina měla co dělat, aby se jí nezvedl žaludek. Nebyla si jistá, jestli v něm
tu skvělou večeři udrží.

345
 Jak se debata mezi Hanne a jejím otcem stávala čím dál vášnivější, diskrét-
ně se omluvila. Brum byl ubytován v továrně, útok budou muset pozdržet do
doby, než ráno odjede.
Nina si zašla na toaletu, pak prohlédla kapsy Brumova kabátu, který ne-
chal úhledně složený na židli v obývacím pokoji. Našla dopis plný řečí o „tom
malém Lantsovovi“ a o někom jménem Vadik Demidov. Dělala, co mohla,
aby si ty informace uložila do paměti, ale nemohla si dovolit vzdálit se od sto-
lu na dlouho.
Sfoukla svíčku a vyklouzla z pokoje. V setmělé chodbě stál Jarl Brum.
„Ach!“ vyjekla a ruka jí vyjela k výstřihu šatů. „Polekal jste mě.“
„Zabloudila jsi snad cestou z toalety?“
„Ne, pane,“ řekla schválně trochu zadýchaně. „Viděla jsem dohořívat svíč-
ky a šla jsem je uhasit.“
„Není to práce pro služebnictvo, Enke Jandersdatová?“
„Říkejte mi Milo, prosím.“
Brum na ni v šeru shlédl. „To by se nehodilo.“
Jak jen ti Fjerdané milují svou prudérnost. Začínala však uvažovat, jestli si
ta pravidla nevytvářejí jen pro radost, že je můžou porušovat.
„Promiňte,“ omluvila se a udělala zbytečně hluboké pukrle. „Nechtěla
jsem vás urazit. Obávám se, že vás zvyky mé země popudily.“
Brum ji chytil prstem pod bradou, ale tentokrát ji jen lehce ponoukl, aby
se narovnala, a zvedl jí tvář k sobě. „To vůbec ne, považuju je za osvěžující. Ča-
sem se naučíš zvládat společnost výše postavených.“
Nina sklopila oči. „Mám štěstí, že k tomu mám příležitost.“
Brum si ji prohlížel. „Zítra ráno odjíždím, ale často se zastavím v Gäfvalle,
abych se přesvědčil, že továrna na munici běží hladce.“ A zkontroloval své ex-
perimenty, pomyslela si Nina s jiskrou vzteku. „Těším se, až uvidím, jak postu-
puje Hannina výuka.“
„Nemám tu stálé místo,“ hlesla Nina a kroutila si ruce. „Nevím, jak dlou-
ho bude matka představená snášet mou přítomnost.“
Brum položil dlaň na její ruce a ona ztuhla. „Ty jsi ale nervózní stvoření.
Matka představená pro tebe bude mít vždycky místo, když jí to nařídím.“

346
 Nina k němu vzhlédla se vší posvátnou úctou, jaké byla schopna. Pevně
mu sevřela ruku. „Děkuju, pane,“ řekla zaníceně. „Děkuju.“
Vrátili se za Hanne do jídelny, aby se rozloučili.
Jakmile otec odešel, svezla se Hanne s úlevou na zeď. „Díky Djelovi, že je
to za námi. Máš, co potřebuješ?“
Nina zvedla kuličku teplého svíčkového vosku, do níž vtiskla Brumův pe-
četní prsten a vytvořila dokonalou napodobeninu jeho pečeti. „Ano. Zbytek
je na tobě.“

Adrik měl se vstupem do továrny pravdu. Ani s Brumovou pečetí na vojen-

ském rozkazu by stráže u východního vchodu nikdy ženy a dívky nepropusti-
ly bez doprovodu přesvědčivého fjerdského vojáka ve službě.
Hanne druhý den ráno nevstala z postele. Prohlásila, že jí po včerejší hos-
tině není dobře.
Matka představená na to neměla trpělivost. „Nejsme povinny opatrovat
rozmazlenou holku se slabým žaludkem.“
„Samozřejmě,“ přisvědčila Hanne. „Postará se o mě Enke Jandersdatová.“
S těmi slovy se naklonila přes okraj postele a začala zvracet.
Matka představená si přitiskla rukáv k nosu. „Dobře. Ať vylije kbelík
a uklidí tu spoušť.“
„Leonino dávidlo zafungovalo zatraceně dobře,“ poznamenala Nina, jak-
mile osaměly a dveře byly pevně zavřené.
Hanne zasténala a padla zpátky do polštářů. Ve tváři byla zřetelně zelená.
Nina se posadila na postel a přidržela jí u rtů šumící skleněnou ampulku. „Tu-
máš, tohle ti pomůže. Léky na uvolnění umí Leoni stejně dobře jako na nevol-
nost.“
„To doufám,“ zasténala Hanne.
Zatímco Hanne odpočívala, uklidila Nina pokoj a pak ji donutila sníst
kousek chleba a vejce. „Budeš potřebovat sílu.“
Hanne se nadzvedla na posteli, podložila si záda polštářem. Vlasy se jí
jako červenohnědá záplava kroutily kolem ramen a Nina měla sto chutí na-
motat si jednu z těch kudrlin na prst.

347
 „Já nevím, jestli to dokážu,“ stýskala si Hanne. „Nikdy jsem nezkoušela ni-
koho předělat.“
Nina roztáhla závěsy a vpustila dovnitř co nejvíc slunečního světla. Han-
nin pokoj byl ve druhém podlaží, slídivých pohledů se bát nemusely. „Je to je-
nom jiný způsob, jak manipulovat s tělem.“
„Už jsi to viděla?“
„Jednou,“ zalhala Nina. Celou tvář a tělo měla předělané grišovskými krejčov-
skými dovednostmi, že byla k nepoznání. Dokonce to sama několikrát zkoušela.
„Co když se mi to pak nepovede vrátit?“
„Tak najdeme někoho, kdo to umí,“ slíbila. I kdybych tě kvůli tomu měla od-
vléct do Ravky. „Ale podle mě s tím problém nebude. Uděláš jenom hodně
malé změny.“ Nina se posadila před Hanne a zvedla zrcadlo, které už předem
dokonale vyleštila.
Hanne se na sebe podívala. „Kde mám začít?“
„Zkus čelist. Do nosu se pustíme, až získáš cvik. Nechci, aby sis omylem
uzavřela dýchací cesty.“ Hanne vykulila oči. „Dělám si legraci!“ konejšila ji ho-
nem Nina. Většinou.
Hanne se rozdýchala a zlehka si přitiskla prsty na levou stranu čelisti.
„Soustřeď se na buňky kůže,“ vybídla ji Nina. „Mysli na to, kam je chceš
přesunout.“
„To je děsivé,“ zašeptala Hanne, jakmile se jí čelist zvolna začala měnit.
„Děsivější než matka představená, když někoho přistihne, jak si užívá?“
Hanne se prohnuly rty a vypadalo to, že se trochu uvolnila. „To ani zdaleka.“
Trvalo hodiny, než si Hanne narovnala bradu, dala jí hranatější tvar, udě-
lala si výraznější čelo a nakonec si rozšířila nos. Nina seděla schoulená vedle
ní na úzké posteli, sledovala její pokrok v zrcadle a pomáhala návrhy a podpo-
rou. Pravidelně odcházela z pokoje pro hrnky s vývarem a předstírala, že vy-
náší kbelík, aby se zdálo, že je Hanne pořád zle.
Až nastal čas na poslední tah.
„Myslíš to vážně?“ zeptala se Nina a chopila se narudlých pramenů Han-
niných vlasů. Byly prokvetlé zlatem a na dotek chladné a hedvábné jako proud
v bystřině. „Můžeme ti je prostě zastrčit pod čepici.“

348
 „Neohrozím celý plán jenom kvůli své marnivosti.“ Pevně stiskla víčka.
„Dělej.“
Nině připadalo jako zločin ustřihnout tak nádherné vlasy, ale vzala nůžky
a pustila se do hustých pramenů. Práci dokončila břitvou, zkrátila jí vlasy až
k lebce ve stylu fjerdských vojáků. Jenom drüskellové nosí vlasy dlouhé. Až si
Hanne vrátí tvář do původního stavu, může tvrdit, že si vlasy ostříhala na
znamení pokání.
Nina uklidila vlasy, smetla je do lavoru a vyhodila do smetí, dala pozor,
aby byly dobře schované. Když se vrátila, našla Hanne sedět na posteli a se sl-
zami v očích hledět do zrcadla.
„Nebreč.“ Zavřela za sebou dveře a přispěchala k Hanne. „Zase ti naros-
tou. Slibuju.“
„O to nejde,“ odbyla ji Hanne a hleděla na sebe. Ze zrcadla se na ni díval
chlapec. Brada, čelo, nos, hrubší kůže na tvářích, aby to vypadalo, že se holí.
Změny drobné, nicméně účinek ohromující. „Kdybych tak byla chlapec. Byla
bych ten syn, jakého otec chtěl…“
Nina jí sevřela ramena. „Jsi dokonalá, Hanne. Jestli otec neumí ocenit
tvou sílu, svědčí to jenom o jeho slabosti.“
Hanne se zas zahleděla do zrcadla a zamrkala, aby zahnala slzy. „Rty mám
pořád moc plné.“
„Nech je být,“ nařídila jí Nina prudce a zvedla se, aby zakryla ruměnec.
„Jsou tak akorát.“

349
 29
Isaak

PO CHAOSU DEMONSTRACE U POZLACENÉHO močálu by se

Isaak neměl cítit nervózní, když šel následující den na obchodní schůzku. Ale
nebyl důvod, aby se jí účastnil Triumvirát, a tak musel čelit Keršanům, Kae-
lišům a Novozemcům sám, jen s Nikolajovými ministry financí. Bál se, že
bude odhalen. Bál se, že udělá z krále hlupáka. Bál se, že pošle ravskou ekono-
miku do vývrtky jenom tím, že se nevhodně poškrábe na nose.
Než schůze začala, sešel se na radu Ženi a ostatních se svými ministry. „Rád
bych, kdyby ses ujal vedení ty, Uljašine,“ pověřil ho. „Věřím, že to zvládneš.“
Ministr obchodu se rozzářil a s potěšením po celou schůzi probíral tarify
a importní daně a přitom se elegantně vyhýbal rýsující se hrozbě ravských
půjček. Isaak mu byl nekonečně vděčný. Snad by mu mohl darovat loď nebo
titul nebo čím to vůbec králové vyjadřují vděk.
Schůze skončila v pozitivní atmosféře a Isaakovi se ulevilo, když vstával
a potřásal si rukama s účastníky. Ale právě když si myslel, že mu to prošlo, od-
chytil ho Hiram Schenck a horečně zašeptal: „Myslíte si, že s námi můžete
dál hrát ty své hry?“

350
 Žeňa mu poradila, že když si v nějaké situaci nebude vědět rady, má se
otázat Pardon? tak povýšeně a majestátně, jak jen dokáže.
Isaak se k té strategii teď uchýlil, shlédl na něj pohrdavě přes nos. „Par-
don? Nevytáhl jsem náhodou nedávno vaši promočenou dceru z jezera?“
Schenck se nenechal zastrašit. „To jste si vážně myslel, že se necháme
zmást tím včerejším divadýlkem? Blížili jste se dokončení ponorek a raketové-
ho systému, už když jsme o tom před pár měsíci dostali informaci, a všichni
víme, že si nedáte pokoj, dokud vaše vynálezy nebudou perfektní. Nemůžete
s námi jen tak koketovat jako debutantka na bále. Dostaneme náš prototyp,
jinak s vámi budeme jednat jako s nuzným státem, kterým jste.“
Nikolaj Lantsov by takovou urážku nikdy nesnesl. Odpověděl by přesně
zacílenými slovy, po nichž by se Schenck rozechvěl strachem a zalitoval, že
kdy otevřel pusu.
„Pardon,“ pronesl Isaak pevně a prošel kolem Schencka do bezpečí otevře-
ných dveří.
Spěchal z místnosti a všechno se v něm míchalo. Na chodbě objevil dvoj-
čata, čekala tam, aby ho odvedla k další strašidelné překážce.
„Kerch nám nespolkl to včerejší představení,“ vyhrkl, když vykročili
chodbou.
„My víme,“ přisvědčila Tamara. „Poslouchali jsme.“
„Možná ty zbloudilé střely byly trochu moc,“ mínil Tolja.
Isaak si uhladil švestkově zbarvený kabát. „Co teď?“
„Nevím,“ připustila Tamara. „Pojďme prostě přežít odpoledne.“
Ještě pár dní, říkal si Isaak. Ještě pár setkání. Zvládnu to.
Ale kde je král?
Předchozího večera, když se odcházel převléknout do suchých šatů, vysle-
chl, jak se ostatní baví v obývacím pokoji.
„Stačí nám zvládnout závěrečný ples,“ řekla Tamara a vzala Žeňu kolem
ramen. „Pak se rozhodneme.“
„Jak to, že po nich není ani stopy?“ popotáhla tiše Žeňa. „Už jsou to skoro
tři týdny. Lidé jen tak nemizí. Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale stýská
se mi po Zoje.“

351
 „Mně taky,“ přidal se Tolja. „I když vím, že by mi nakopala zadek za to, že
ztrácím čas starostmi.“
„Podle mě Aparátus něco ví,“ uvažovala Tamara. „Poslal žádost o audienci
u krále, chce se dozvědět o jeho putování a vyžaduje informaci o Jurim. Ne-
můžeme se vymlouvat věčně a na můj vkus tráví moc času mimo Os Altu. Má
vlastní bludiště chodeb, vedoucí do města a z města. Je spousta míst, kde se
může schovávat.“
„Mohli bychom ho více zaměstnat s hosty,“ navrhl Tolja. „Požádat ho, aby
uspořádal bohoslužbu –“
Ale Tamara mu skočila do řeči. „Nemůžeme si dovolit pustit kněze do Isa-
akovy blízkosti. Na to je moc mazaný.“
„Tak ho zabijeme,“ nadhodil David.
Žeňa se zase rozplakala. „Když takhle mluvíš, stýská se mi po Zoje ještě víc.“
Co bude dál? uvažoval Isaak. Možná přečká odpoledne, možná přečká ce-
lou řadu slavností a okázalostí a nevyvolá další potíže. Ale to neznamená, že
je schopný vládnout zemi. Nedovedl by posloužit ani jako loutka, i kdyby ve
skutečnosti vládla Žeňa s ostatními.
Zahnul za roh do portrétní galerie a narazil na princeznu Ehri a několik
jejích stráží – přesně jak přepověděly hlídky dvojčat. Dělal, co mohl, aby vy-
padal překvapeně, když princeznu pozdravil a pustil se s ní do hovoru o do-
poledních zábavách.
„Zjistily jsme, že je moc chladno na zahradní slavnost,“ vysvětlila Ehri.
„A tak jsme si řekly, že se projdeme po portrétní galerii.“
„Jak se vám líbí obrazy?“
„Jsou všechny moc přísné.“
Jenom se nedívej moc pozorně, pomyslel si Isaak. „Snad bych vám mohl na-
bídnout prohlídku tohoto křídla paláce?“ Přísahal by, že vycítil souhlas jejích
stráží. Vážně musí hlásit Ehriny úspěchy a selhání její sestře.
Prošli modrou nádherou Lapisového salonu a koncertní síní a pak
skromnějšími částmi paláce: zatuchlým trofejním pokojem se zdmi plnými
jeleního paroží a hlav divoké zvěře, zbrojnicí se staromódními sedly a meči
a nakonec výcvikovými prostorami.

352
 „Račte dovnitř,“ pozval ji. Ta slova zněla jeho uším těžkopádně a strojeně,
ale přinejmenším věděl, že princezna má slabost pro sekyry.
„Tady trénují vaše stráže?“
„Ano,“ potvrdil Isaak. Sám tady cvičil s králem. „Tamaro, snad bys nám to
mohla předvést?“
Tamara vzala ze zdi dvě tupé sekery. „Ty,“ ukázala na jednu členku Tavgha-
radu. Byla mladá, s vážnou tváří, špičatou bradou. Musela to být Mayu Kir-
-Kaatová, jejíž bratr dvojče se ztratil a kterou už služba šuhanské koruně
možná unavuje.
Místo ní popošla dopředu starší žena. „Já se s tebou ráda utkám.“ Přes ele-
gantní nos se jí táhla dlouhá jizva.
Tamara natáhla krk. „V téhle smečce je jenom jedna lvice?“
„Já s ní budu bojovat,“ prohlásila dívka se špičatou bradou.
„Mayu,“ pronesl někdo další tiše.
Ale Mayu už vystoupila, nedala se odradit – možná to pozvání čekala.
V místnosti se rozhostila stísněná atmosféra.
„Co bychom se utkali i my dva?“ navrhl Isaak. Dvojčata chtěla, aby Tav-
gharad sledoval Ehri, ne Tamaru ani Mayu. Sundal ze zdi dřevěný meč.
„Já nejsem na boj moc nadaná,“ bránila se Ehru nervózně.
„Já myslel, že celá rodina Tabanových je vycvičena, aby se dovedla bránit.“
„To jistě. Ale mé sestry jsou lepší bojovnice.“
„Snad bych vás mohl několik triků naučit.“ Isaak ji nechtěl nutit, ale záro-
veň věděl, že na něj Tamara spoléhá, že se postará o rozptýlení, zatímco se ona
pokusí promluvit s Mayu. Rozmluva během boje nebyla ideální řešení, nemě-
li však jinou možnost, jak zastihnout někoho z Tavgharadu o samotě.
Hodil Ehri cvičný meč a ona ho lehce chytila ve vzduchu. Zaslechl nespo-
kojené mumlání Tavgharadu.
„Princezno –“ začala ta starší žena.
Ale Ehri už útočila.
Své nadání značně podcenila. Byla talentovaná šermířka a pohybovala se
beze stopy váhání. V pozadí zaslechl hekání dalších bojovnic a dovolil si po-
hlédnout na ně. Viděl, jak Tamara lehce svalila Mayu na zadek. Sklonila se

353
k ní, když jí pomáhala na nohy, a on mohl jenom doufat, že si vyměňují po-
třebná slova – pokud ovšem je Mayu opravdu ta strážná, která chce zběhnout.
Najednou ho Ehrin meč naplocho zasáhl do břicha. Hekl, jak z něj vyra-
zila vzduch.
Ehri povytáhla obočí. „Král Ravky se nesoustředí.“
„Je snad někdo, koho by nerozptýlila vaše krása?“ V nejlepším případě
chabá odpověď.
Ehri se jenom zasmála. Působila uvolněněji než kdy dřív.
„Máte jiný způsob boje, než jsem čekala,“ poznamenala. Možná proto, že
jsi čekala krále od narození zvyklého třímat meč, pomyslel si Isaak. Místo toho
tu bojuje se synem učitele, který se čepele nedotkl, dokud ho neodvedli.
„Totéž bych mohl říct já vám,“ odpověděl upřímně. Měl pocit, že se Ehri
drží zpátky, ale jistý si nebyl. Jsou všechny princezny v Šu Hanu cvičeny k ta-
kové obratnosti s mečem? Nemohl by ji naučit nic.
Uslyšel za sebou výkřik a on i Ehri se obrátili. Viděli, jak se Mayu sklání
a lapá po dechu.
„Dost!“ houkla postarší strážná ostře.
„Omlouvám se,“ řekla Tamara s hlubokou úklonou.
„A já taky,“ dodal Isaak. Co se to stalo? Dostala Tamara informaci, kterou
chtěla? Patřilo to k plánu? „Můžu vás odvést na naši ošetřovnu. My –“
„Ne,“ sípala Mayu Kir-Kaatová. „To nic není.“
„Prosím,“ naléhal Isaak. „Nerad bych, aby můj host utrpěl újmu při tom,
co mělo být přátelskou zábavou.“
„Byla to nehoda,“ zasáhla princezna Ehri. „To všichni víme.“
Místnost se chvíli ježila napětím, jako by nesoulad putoval od jedné mys-
li k druhé a hledal, kde se ujme.
„Jestli můžu něco navrhnout, princezno,“ narovnala se Mayu, „u nás v Šu
Hanu by se žádalo odškodnění.“
Tamara se zamračila. „Co máš na mysli?“
Strážná si vyměnila pohled s Ehri. „Snad večeře v soukromí?“
Tamara zavrtěla hlavou. „To by ostatní uchazečky považovaly za nepří-
pustnou výhodu.“

354
 Ehri se zatvářila ztrápeně. „Nechceme působit králi problémy.“
„Ostatní se to samozřejmě nemusí dozvědět,“ vyhrkl Isaak, než si to stačil
rozmyslet.
Tamara se zamračila ještě víc, ale kývla. „Jistě, Veličenstvo.“
Když Ehri a její stráže odešly, Tamařiny chmury se rozplynuly. Šťouchla
Isaaka do ruky. „Dobrá práce. Další příležitost vytáhnout z nich informace.“
Ve tváři mu však muselo být vidět zklamání, protože Tamara couvla. „Ale ne.
Isaaku, ty pitomče. Ona se ti líbí, co?“
„Nebuď směšná,“ odbyl ji, ale cítil, jak se červená. „Vím, co za hru tu hra-
jeme. Co jsi zjistila od Mayu?“
„Nic.“ Tamara se zatvářila zamyšleně. „Řekla jsem jí, že jsem slyšela, že je
keb. Zeptala jsem se jí na její dvojče, ale moc mi toho neprozradila, jen že po-
cházejí z provincie Bol.“
„Možná to není ona.“
„Možná. Jenže měla z něčeho strach a nebojovala tak dobře, jak bych če-
kala. Nechtěla jsem jí ublížit, ale špatně jsem odhadla její reakce. Je mladá
a u stráží nová, přirozeně je horší bojovnice než ostatní z Tavgharadu. Ovšem
jestli se jí ve výcviku nedaří, třeba by se ráda dostala pryč, než se jí zbaví.“
„Nemůže prostě přestoupit do armády?“
„Poté, co poznala Tabanovy a jejich slabá místa? To rozhodně ne. Za neú-
spěch by ji poslali do exilu. Nikdy už by neviděla bratra ani zbytek rodiny.“
Tamara vrátila meč na stěnu. „Mohl by to být někdo jiný. Nebo nikdo. Naše
zpravodajská síť v Šu Hanu není taková, jaká by měla být. Zkusím to zařídit
a soukromě si promluvit s každým z Tavgharadu během tvého romantického
dostaveníčka s princeznou. Jenom to protáhni na hezky dlouhé stolování.“
„Když musím.“
„Yueh sesh, Isaaku,“ řekla Tamara a mávla na sluhu, aby uvedl výcvikovou
místnost do pořádku.
Pohrdni svým srdcem. Šuhanské rčení. Udělej, co je třeba udělat. Věděl, jak
má odpovědět, jak by odpověděl voják ze Šu Hanu, možná i král. Niewh sesh.
Já nemám srdce. Ale místo toho ho napadla slova z „Kebben’a“ a skon prvního
kvítku.

355
 Nebyl bojovník ze Šu Hanu a nebyl ani král Ravky. Byl jen prostý chlapec
a chtěl povečeřet s dívkou, která na něj byla milá.
Odešel mlčky z místnosti.

Když se Isaak ten večer sešel se Žeňou, Davidem a dvojčaty ve svém obýva-
cím pokoji, čekal, že budou z vyhlídky na jeho tajnou večeři s Ehri nadšení.
Jenže to vypadalo, jako by přišel na smuteční shromáždění.
„Co je?“ zeptal se. „Něco s králem?“
Tolja se tvářil zasmušile, Tamara měla vražedný výraz a Žeňa vypadala,
jako by zestárla o dvacet let. Dokonce i David odložil své čtení a působil ne-li,
jako by končil svět, pak aspoň mírně ustaraný.
„Dostali jsme zprávy z Fjerdy,“ oznámila mu Tamara. „Připravují se vytáh-
nout na Ravku. Může to být za týden nebo za měsíc, ale válka se blíží.“
Isaak ztěžka dosedl. Válka. Neměli ani tři roky míru.
„A je to ještě horší,“ dodal Tolja. „Táhnou pod lantsovovským praporem.“
Isaak k němu vzhlédl. „Tomu nerozumím.“
„Jejich vládci se vyslovili pro Vadika Demidova.“
„Koho?“
„Tvrdí, že je příbuzný Lantsovových a právoplatný dědic trůnu Ravky.“
„Ale to je nesmysl. I kdyby byl Lantsov –“
„Jeho nárok podporuje muž jménem Magnus Opjer,“ řekla Žeňa, „fjerd-
ský lodní magnát.“
„Kdysi byl velvyslancem v Ravce,“ pokračovala Tamara. „Opjer tvrdí, že
měl románek s ravskou královnou. Prý je Nikolajův pravý otec.“
„To není možné,“ namítl Isaak. „To je jenom fjerdská propaganda.“
„Má její dopisy,“ pípla Žeňa. „Kdyby byly ověřeny –“
„A i kdyby nebyly,“ dořekla Tamara, „je to pro Fjerdany dostatečná záminka.“
„Ne.“ Isaak vstal, i když vlastně nevěděl proč. „Ravka svého krále miluje.
Postaví se za něj.“
„Možná,“ kývl Tolja. „Cítil bych se líp, kdyby se nám povedlo vystopovat
Aparátuse. On a většina jeho gardy se někam schovali. Jestli podpoří toho
uchazeče –“

356
 David si posunul knihu na klíně. „Možná jsme ho měli nechat zabít.“
Tamara si promnula obličej. „Budeme muset uzavřít smlouvu s Kerchem.“
„Na moři potřebujeme Novou Zemi,“ připomněl Tolja. „Naše námořnic-
tvo se s fjerdským nemůže měřit.“
„Bez keršských peněz to nepůjde,“ namítla Tamara.
„A i pak bychom potřebovali čas na budování loďstva.“
Isaakovi se nechtělo věřit vlastním uším. Otevřel pusu, aby něco řekl,
a zděsilo ho, když z něj vyšel trochu hysterický smích. „Copak jste se všichni
zbláznili?“ Soustředily se na něj všechny pohledy. „Já nejsem Nikolaj Lantsov.
Nemůžu vést národ do války. Tahle šaráda musí skončit.“
Na dlouho se rozhostilo ticho.
Nakonec promluvila Žeňa: „Fjerdská delegace je ještě tady?“
„Ano,“ potvrdila Tamara. „Mám zvědy v Ledovém paláci, ale o ničem z to-
hohle se běžně neví, dokonce ani mezi jejich vládními úředníky.“
„Dobře. Dotáhneme to do konce týdne a k závěrečnému plesu. Až hosti
odjedou, sestavíme si plán.“ Vzhlédla k Isaakovi. „Takový, se kterým se srov-
náme všichni.“

Zprávy z Fjerdy naprosto zlikvidovaly očekávání, které Isaak vkládal do veče-

ře s Ehri. Vážně by po něm mohli chtít, aby žil jako Nikolaj navždycky, kdyby
se král nevrátil? Snad by ho měla těšit vyhlídka na to, že bude bohatý a ope-
čovávaný. Copak přesně tohle pohádky neslibují prostým chlapcům s dobrým
srdcem? Ale Isaak věděl, že není žádný pohádkový hrdina. Je jen plachý kluk
a průměrný voják, který měl to štěstí, že si ho král všiml – a za ten zásah štěs-
těny možná zaplatí svou totožností.
V lese na ostrově uprostřed jezera, daleko od Velkého paláce a všetečných
pohledů, byl prostřen stůl. Na okolních stromech visely lucerny a odněkud ze
stínů slyšel tiše vyhrávat balalajku. Velice romantická scéna – a Tamaře dopře-
je spoustu příležitostí dostat se ke strážím Tavgharadu, rozestaveným v lese.
Isaaka dopravili na ostrov pod rouškou tmy. Oblékl si na to modrozelený
sametový kabát, zdálo se mu totiž, že hezky sedí ke králově pleti. V kapse na-
šel další chumel stříbrných korálků.

357
 Čekal a byl čím dál nervóznější. Už ho unavoval luxus a elegantní obleče-
ní. Dál psal dopisy domů, předstíral, že v paláci je všechno, jak má být, ale po
ničem netoužil víc než sedět v mámině kuchyni, vyhlížet do zahrady a hrát
karty s mladšími sestrami. Chtěl být s lidmi, kteří ho opravdu znají.
Ale znají ho? Rozhodně by ho teď nepoznali. Každý den procházel kolem
svých druhů, palácových strážných, mužů, které znal celé roky, a občas se mu
chtělo křiknout To jsem já! Isaak Andrejev! Jeho kapitánovi oznámili, že ho
potřebují v Os Kervu kvůli nějakým překladům, a tím to bylo vyřešeno. Tak
jednoduché bylo nechat ho zmizet.
Konečně se ozval Tolja. „Už přichází.“
Na paseku zvolna vplula Ehri. Měla na sobě vyšívané šaty z trávově zele-
ného hedvábí a ve vlasech složitě propracovaný zlatý diadém se smaragdy vel-
kými jako nehet na jeho palci.
„Kolik to váží?“ zašeptal, když byli usazeni a podával se první chod.
„Ani nevím,“ odpověděla Ehri. „Ale připadá mi, jako by mi na hlavě sedě-
lo stádo zvířat, takže něco mezi dvěma a dvanácti voly?“
„Musíte kvůli tomu trénovat krční svaly?“
„Jistěže ne. Ženy z rodu Tabanových se rodí se silnými krky, což je dar
a boží záměr.“
„Jsem to ale hlupák.“ Cítil, jak se uvolňuje. S Ehri se prostě snáz povídalo
než s… kýmkoli jiným. S dvojčaty, Žeňou, Davidem, a rozhodně líp než
s ostatními nápadnicemi. Ostatní perspektivní nevěsty jako by pečlivě volily
slova, říkaly to, co by Isaak – nebo spíš Nikolaj – chtěl slyšet. Ale Ehri jako by
nezáleželo na tom, jestli si ji vybere za nevěstu. To pomyšlení ho uklidňovalo
a roztrpčovalo zároveň. Nepochyboval o tom, že pravý Nikolaj by ji uchvátil.
Žárlí tady na muže, se kterým se nikdy nesetkala!
Ehri shlédla do talíře. „Copak nám váš kuchař dneska připravil?“
„Něco v rosolu. Zřejmě je přesvědčený, že když se něco dá šoupnout do
aspiku, patří to tam.“
„Co máte rád vy?“
„Matčinu zelnou roládu.“
„Královna vařila?“

358
 Sakra. „No, vařili to samozřejmě sluhové, ale matka mi to servírovala, když
jsem býval nemocný.“ Netušil, jestli je to pravděpodobné. Ale znělo to dobře.
„A co vy?“ zeptal se honem.
Dlouze uvažovala. „Existuje jedno jídlo, které jíme jenom jednou do roka
na jarních slavnostech. Mléčný pudink tvarovaný jako měsíc a ochucený rů-
žovou vodou. Já vím, nezní to nic moc, ale jde o tradici, jak se to jí. Sedíte s ce-
lou rodinou, vyprávíte si příběhy a sledujete ohňostroje a snažíte se, aby vám
ten pudink vydržel celou noc.“
„Tohle dělá i královská rodina?“
Pomalu přikývla. „Ano. Jenže už je to dlouho, co jsme byli všichni spolu.
Někdy uvažuju, jestli ještě někdy budeme.“
„Myslíte pokud se vdáte a budete žít v Ravce?“
V očích se jí zableskly slzy, zamrkala a zahnala je. „Ano.“
Isaak se přistihl, že ho její smutek vyvádí z míry. „Já bych… já bych vás ne-
chal navštěvovat je, jak by se vám zlíbilo.“ Netušil ale, jestli král vůbec může
takový slib splnit.
„Nemysleme na to.“ Ehri si osušila slzy ubrouskem. „Teď jsme tady, užívej-
me si to.“ Dala si sousto a jemu neušlo, jak se jí zkroutila tvář, když polkla.
Střelil pohledem ke strážím na kraji lesa, pak nenápadně naklonil talíř
a nechal tu rosolovitou hroudu spadnout na zem. Nohou ji postrčil pod stůl.
Ehri se zašklebila a napodobila ho.
Společně přetrpěli ještě několik chodů a mnoho rosolů, uvítali poctivý
zvěřinový steak a shodli se, že jim chutná ta šedá věc, ať je to cokoli.
„Je to těžké, že?“ zeptala se pak. „Sedět tu a předstírat, že naše země ne-
jsou nepřátelé.“
„A musí být nepřátelé?“ Znělo to nepromyšleně a prostě. Nebo jako ne-
bezpečný návrh.
„To nezáleží na mně,“ posteskla si. „Nejsem královna. Jsem nikdo.“
„Jste princezna!“ namítl Isaak.
Ehri si přejela prsty po čelence. „Ale necítíte se někdy jako… no, jako pod-
vodník?“
Každý den. Co by však asi řekl Nikolaj? Isaakovi to najednou bylo jedno.

359
 „Ano, cítím. Pořád.“
Ehri se naklonila dopředu. „Kdyby se mi lidé neklaněli, kdyby mě neoblé-
kali do hedvábí a nelíbali lem mého roucha, byla bych pořád princezna? Nebo
bych byla jenom dívka s luxusním cedníkem na hlavě?“
Isaak se zasmál. „Dobrá otázka. Já vím jenom to, že si nepřipadám jako král.“
„A jak si připadáte?“
„Unaveně,“ přiznal upřímně. „Zralý na zelnou roládu.“
„Právě jsme slupli sedm chodů.“
„Jste plná?“
„Ani zdaleka ne. Snad bude jako dezert další steak?“
Isaak se zase zasmál. Napil se vychlazeného vína, které se podávalo s po-
sledním chodem, a položil Ehri stejnou otázku, jakou si kladl sám. „Kdyby
bylo souzeno stát se královnou vám, a ne vaší sestře…“ Ehri povytáhla obočí
a Isaak věděl, že zabloudil na ošemetné území. Monarchové tak jalově neuva-
žují. „Jak byste vládla v Šu Hanu?“
Ehri si pohrávala s nožkou své sklenky. Isaak měl sto chutí vzít ji za ruku,
ale věděl, že to není povoleno. Zvláštní. Král může velet celé armádě, nicméně
nemůže vzít za ruku dívku, která se mu líbí. A Ehri se mu líbila. Byl zblázně-
ný do Ženi, imponovalo mu její postavení a pomyšlení, že si ho taková žena
všimla. S Ehri to bylo něco jiného. Pravda, skoro ji neznal. Byla princezna ze
starého královského rodu. Seděla před ním se smaragdy, za které by se dalo
koupit a prodat celé jeho rodné město. Ale na každém kroku ho překvapova-
la. Byla vřelá a pozorná a zdálo se, že přetvářku nesnáší stejně jako on. Být dva
prostí lidé, potkat se na vesnické tancovačce, ne v komnatě mezi dvořany…
Isaak se musel sám sobě divit. Jako bys měl někdy kuráž promluvit s takovou
dívkou. Ale možná, že Ehri – laskavá a zábavná Ehri – by se slitovala a šla
s ním do kola.
„Jak bych vládla?“ uvažovala Ehri a zvedla si skleničku ke rtům.
„Jistě jste o tom už uvažovala?“
„Pro někoho, jako jsem já, jsou to nebezpečné myšlenky.“ Ehri pomalu za-
vrtěla hlavou a smaragdy se jí ve vlasech zaleskly. „To, co si představuju, to,
v co doufám, nejsou myšlenky královny.“

360
 „Tedy princezny.“
Ehri se usmála. „Spíše prosté dívky. Konec války. Možnost, aby si obyčejní
lidé sami zvolili budoucnost. Svět, ve kterém rodiny nerozděluje strádání…
ani povinnost. Asi vám to zní hrozně pošetile.“
„Ani trochu,“ ujistil ji Isaak. „Kdybychom nesnili, kdo to za nás udělá?“
Ehri přikývla, její úsměv byl však poznamenaný smutkem. „Kdybychom
nesnili, kdo to za nás udělá?“
Naservírovali jim poslední chod. Brzy přijdou stráže, aby je odvedly. Jak-
koli byl Isaak zpočátku úzkostlivý, teď zjistil, že lituje končícího večera.
„Vrátíte se domů hned po plese na konci týdne?“ zeptal se.
„Ano.“ Zdálo se mu, že se jí v očích mihla lítost.
„Sejděte se se mnou během plesu ve skleníku,“ vyhrkl, než se stačil zasta-
vit. „Jinak se nedočkáme chvilky o samotě.“ Vlastní slova ho šokovala.
A ještě víc to, že Ehri souhlasila.

361
 30
Nikolaj

ČEKALI POD MONOTÓNNÍ ŠEDOU oblohou. Možná to bylo svítání,

možná to byl soumrak. V takových chvílích se stávají kouzelné věci. Morozo-
vovy posvátné umocňovače se objevily za soumraku. Jelen. Mořský bič. Ohni-
vák. Možná je to se svatými stejné.
Nikolaj stál spolu se Zojou a Jurim na písku nad místem, kam kdysi
­chodili kněží bojovníci, aby se nechali proměnit, kde Temnyj rozerval svět
a vytvořil Vrásu a kde byl po letech konečně poražen. Pokud na tomhle místě
existovala nějaká síla, mohl Nikolaj jenom doufat, že zničí pozůstatky prokle-
tí, jež po sobě Temnyj nechal.
Jelizabetino roucho z růží kvetlo rudě, tvář jí lemoval vysoký límec z květů
i poupat, ve vlasech jí bzučely včely. Grigorijovo mohutné tělo se smrskávalo
a zase bobtnalo jako proměnlivá masa končetin. Nikolaj uvažoval, jakou po-
dobu by si asi vybral pro svůj krátký smrtelný život. Juris se neobjevil.
„Ten drak se neobtěžuje dostavit?“ zašeptal Nikolaj Zoje.
„On to chce víc než kdo jiný.“ Vzhlédla k jeho černé kamenné věži v dálce.
„Jistě se dívá.“

362
print-ne9bw-margin-0

Jelizabeta na ně pokývla a její hmyz k tomu zabzučel a zacvakal. „Jsi při-

praven, můj králi? Neúspěch nesmíme připustit.“
„Škoda,“ zabručel Nikolaj. „Moje neúspěchy jsou velice zábavné.“ Hlasitě
ale řekl: „Jsem připraven.“
Juri stál vedle Zoji, celý se chvěl napětím nebo snad nedočkavostí. V tře-
soucích se rukou držel stránky textu, který dál překládal bez Toljovy pomoci.
Jelizabeta trvala na tom, aby zůstal s Nikolajem a odříkal rituál.
„Je to vážně nutné?“ ptala se Zoja.
„Ta slova jsou posvátná,“ odpověděla Jelizabeta. „Je třeba vyslovit je tak,
jak se vyslovovala kdysi. Juri v tom musí sehrát svou roli.“
Mnich si teď tiskl stránky na hruď. Oči měl za brýlemi velké a vyjukané.
„Já myslím… Myslím, že nevím, za co se modlit.“
Nikolaj mu povzbudivě stiskl rameno. „Tak se modli za Ravku.“
Mnich přikývl. „Jsi dobrý člověk. Dokážu věřit v Bezhvězdného a v tohle
taky.“
„Děkuju ti,“ kývl Nikolaj. Neměl radost z toho, že Juriho zklame, ale ať už
Nikolaj dnešní den přežije, nebo zemře, Temný se svatosti nedočká. Bude tře-
ba najít nějaký způsob, jak mnicha uklidnit. Juri byl mladík, který si teprve
hledá, pro co se nadchne, a to dovedl Nikolaj pochopit. Obrátil se na Zoju.
„Máš ten rozkaz? Jestli mě netvor přemůže –“
„Vím, co dělat.“
„Nemusíš to říkat tak dychtivě.“
K jeho překvapení ho Zoja chytila za ruku. „Vrať se,“ naléhala. „Slib, že se
k nám vrátíš.“
Protože ho s největší pravděpodobností čekala smrt, dovolil si na oka-
mžik vzít její výjimečnou tvář do dlaní. Její kůže ho na prstech chladila.
„Jistěže se vrátím,“ slíbil. „Protože nevěřím, že by se někdo na mém po-
hřbu zmohl na důstojnou řeč.“
Rty se jí prohnuly. „Už sis ji napsal?“
„Je výtečná. To bys koukala, kolik existuje synonym pro pohledný.“
Zoja zavřela oči. Natočila tvář a na okamžik ji nechala spočinout v jeho
dlani. „Nikolaji –“

363
 Jelizabetin hmyz se rozbzučel. „Je čas.“ Světice zvedla ruce. „Nikolaji Lant-
sove, připrav se.“
Zoja pustila jeho ruku a ustoupila. Zoufale si ji chtěl stáhnout zpátky do
náruče a zjistit, co chtěla říct.
Tohle není sbohem, namlouval si. Ovšem rozhodně mu to tak připadalo.
Na šedivé obloze zaburácel hrom. Hned potom si Nikolaj uvědomil, že to
nepřichází seshora, ale zespoda. Země se rozechvěla a odněkud z jejích hlu-
bin se ozýval vzdálený dusot kopyt. Sílilo to, blížící se úprk, který otřásal pís-
kem. Jelizabeta se ušklíbla a na čele se jí zaperlil pot.
Vydral se z ní výkřik a z písku vyrazil trnitý les. Nikolaje a Zoju obklopi-
ly stvoly, kroutily se a ovíjely, houští kolem nich rostlo, jako by ho spřádal ne-
viditelný tkalcovský stav. Juri začal prozpěvovat.
„Nikdy jste se nepodivili síle lesa?“ zeptala se Jelizabeta a s rozzářenou
tváří vytahovala výhonky výš a výš. „Té magii v srdci tolika příběhů? Bodnutí
trnu? Kouzlu, které v sobě nese jediná růže? Tyto stromy jsou starší než
všechno na světě, vyrazily z prvotního tvoření, před člověkem a zvířaty a vším
ostatním. Jsou staré jako hvězdy a patří mně.“
Z trnitých stvolů jako by se začalo snášet zlato, sbíralo se pod kmeny
a rozteklo se klikatými pramínky k Zoje. Smůla kolem ní vytvořila kouli, za-
tímco tvrdla v jantar. Nikolaj viděl, jak Zoja tiskne ruce na boky koule, když
jí tekutina začala stoupat kolem kotníků. Stonky vrzaly, ovíjely se kolem sebe
a ten zvuk splýval s drsnými slabikami prastarého ravského jazyka.
Zachraň ji. Ten impulz byl vždycky stejný a Nikolaj se s tou temnou věcí
v sobě jaksi vždycky shodl. Možná proto, že Temnyj si kdysi Zoji cenil a pěs-
toval její sílu. Ale Nikolaj věděl, že tentokrát nebude těžké netvora povolat.
Čekal, chabě spoutaný, skřípal zuby.
„Tas, můj králi!“ vykřikla Jelizabeta.
Nikolaj si vzal šavli k boku a cítil, jak se netvor objevuje. Pamatuj, kdo jsi.
Z rukou mu vyrazily drápy, zařval a ze zad se mu vydrala křídla.
Naplnil ho hlad démona, touha rvát maso a krmit se byla silnější než kdy
předtím. Než jí Nikolaj stačil podlehnout a přijít o rozum, přesekl mečem
nejbližší větev, usekl ze stonku trn. Byl skoro tak dlouhý jako šavle. Schoval

364
čepel a uchopil trn do spárů. Vážně to dokáže? Vážně ho zarazí do vlastního
srdce?
Do obou jejich srdcí. Zabij netvora. Osvoboď se.
Slyšel, jak v něm démon ječí, jako by pochopil jeho záměr. Tohle přežije je-
nom jeden z nás, přísahal si Nikolaj. Je čas, aby ses střetl s vůlí krále.
Jakého krále? zeptal se temný hlas v něm. Je to bastard, kterého jsem přišel zabít.
Byla to jeho ruka, jež držela trn? Nebo to byl netvor, který mu jím mířil na
srdce?
Nikolaj Nikdo, pronesl ten hlas. Lhář. Podvodník. Ničí dědic. Hochštapler
na trůně. Já vím, kdo jsi.
Ale Nikolaj tyhle krutosti znal. Snášel je celý život. Chce to víc než jenom
krev, aby vznikl král.
Řekni mi, co si žádá vládnutí, pošklebovala se ta věc. Kuráž? Udatnost? Lás-
ku k lidem?
To všechno dohromady. Nikolaj zesílil sevření. Cítil váhu trnu v dlani.
A pořádný vkus.
Jenže lidé tě nemilují, ty bastarde. Přes to, jak se pořád snažíš. Ten hlas teď
zněl jinak. Chladně, známě, hladce jako sklo. Jak dlouho žebráš o jejich lásku?
Malý Nikolaj Lantsov hraje klauna pro svou mámu, pochlebuje otci, dvoří se Ali-
ně… Byla sirotek, prosťáček a ani ona tě nechtěla. A přesto pokračuješ, žebráš
o zbytky jako chudák, kterým jsi.
Nikolajovi se podařilo usmát, nebylo to však snadné. Poznal jsem dost chu-
dáků a dost králů, abych to nebral jako urážku.
Co myslíš, že v tobě viděli, čím jsi byl tak nehodný? Všechny ty vysloužené medai-
le, tvá flotila lodí, tvé hrdinské skutky, tvé vážně míněné reformy. Víš, že to nikdy ne-
bude dost. Některé děti od narození nedovedou vzbudit lásku. Jejich matky je nekojí.
Nechají je umřít v lese. A teď jsi tady, přišel jsi brečet naposled, sám v trnitém lese.
Nejsem sám. Měl Zoju, vlastně i Juriho, a hlídal je Grigorij s Jelizabetou.
Mám tvou příjemnou společnost.
Temný hlas se teď zasmál, nízce a dlouze, smích přetékal jako temný pří-
liv. Tak do toho. Zaraz si ten trn do hrudi. Vážně si myslíš, že na tom bude zále-
žet? Vážně si myslíš, že z tebe něco udělá člověka, jakým jsi byl dřív?

365
 Před válkou. Před tím, než na něj Temnyj uvalil kletbu. Před Vasilijovou
vraždou, před odhalením otcových zločinů, před útokem na Kolovrat, před
nesčetnými bitvami, jež stály tolik životů.
Jak myslíš, že jsem se dokázal zmocnit tvého srdce a zavrtat se do něj tak hlu-
boko? Dal jsi mi úrodnou půdu a já zakořenil. Nikdy nebudeš tím, čím jsi byl.
Hniloba se moc rozšířila.
Je to lež. Jelizabeta Nikolaje varovala, že se ho démon pokusí ošidit. Tak
jak to, že ta slova znějí tak pravdivě?
Musím uznat, že jsi pěkně předstíral. Ústupky, trpělivost, nekonečné předvá-
dění dobrých skutků, abys dokázal, že jsi pořád ten sebejistý princ, drzý pirát, celý,
šťastný a nebojácný. Tolik práce k zakrytí démona. Proč?
Pro lidi… Lidé se drží pověr. Bojí se cizího. Ravka si nemůže dovolit další
narušení, dalšího slabého krále.
Dalšího slabého krále. Ten hlas byl vědoucí, skoro soucitný. Řekl jsi to sám.
Já nejsem můj otec.
Jistěže nejsi. Ty nemáš otce. Řeknu ti, proč skrýváš démona, proč se halíš do
kompromisů a diplomacie a kličkování, zoufalého šarmu. To proto, že víš, že kdyby
viděli, jaký jsi doopravdy, odvrátili by se. Viděli by noční můry, které tě budí,
­pochybnosti, které tě sužují. Poznali by, jak jsi slabý, a obrátili by se k tobě zády.
Zvolíš trn, vyženeš mě, a pořád budeš zlomený muž – ať s démonem, nebo bez něj.
Byl tohle ten strach, který ho pronásledoval celé dlouhé měsíce? Že nena-
jdou léčbu, protože jeho nemoc není démon? Že ta temnota v něm nepatří
něčemu jinému, ale jen jemu? Byl blázen. To, co přetrpěl ve válce, volby, které
učinil, životy, které ukončil kulkami a čepelemi a bombami – žádná magie to-
hle nedovedla spálit. Tehdy býval člověk. Neměl žádného démona, na něhož
by to mohl svést. Může vyhnat netvora ze svého těla, ale chaos viny a lítosti by
zůstal. A co by se stalo, kdyby zase začaly boje? Z toho pomyšlení byl nesku-
tečně unavený.
Válka už měla skončit.
Zaplavil ho démonův smích. Pro tebe ne, řekl ten hlas. Pro Ravku ne. Nikdy.
Nikolaj věděl, že sem přišel s jasným záměrem. Vyhnat démona. Zachrá-
nit svou zemi. Zachránit sám sebe. Ale to nemuselo být totéž. Nemohl se

366
vrátit. Nemohl se uzdravit. Nemohl si vzít zpátky tu část sebe, která byla ztra-
cena. Tak jak má postupovat?
Odlož ten trn.
Trn? Nikolaj už ho v ruce necítil.
Odlož ten trn. Ne každý den může skončit vítězstvím. Ne každý voják může
být zachráněn. Tahle země nepřežije zlomeného krále.
Nikolaj měl vždycky za to, že on a Ravka jsou jedno. Jenom nechápal, jak
to. Nebyl plačící dítě ani tonoucí muž. Byl věčný voják, navždycky ve válce, ne-
schopný svěsit ruce a smířit se se situací.
Odlož ten trn, chlapecký králi. Copak sis nevysloužil trochu odpočinku? Nejsi
unavený?
Byl. U všech svatých, byl. Myslel si, že si na své jizvy zvykl, ale nikdy nepo-
chopil, kolik vůle ho bude stát je schovat. Bojoval a obětoval a krvácel. Dlouhé
dny byl bez odpočinku a dlouhé noci bez pohodlí. To všechno pro Ravku, všech-
no pro ideál, jehož nikdy nedosáhne, a pro zemi, již to nikdy nebude zajímat.
Trochu klidu, zašeptal démon. Máš na něj právo.
Právo umýt si ruce před nekonečným bojem a přestat předstírat, že je
něco lepšího než jeho otec, cennějšího než bratr. Má na to nárok, nebo ne?
Ano, zabroukal démon. Já Ravku bezpečně doprovodím ke břehu.
Zoja by mu to nikdy neodpustila, ale šla by stále dál. S vlastními ztrátami
a zraněními. Zoja by si neodpočinula.
Ocel je třeba si zasloužit, Veličenstvo, řekla jeho nemilosrdná generálka.
Co si vysloužil on? Na co má nárok? Co je jeho po právu?
Věděl, co by řekla Zoja: Nedluží se ti nic.
Ocel je třeba si zasloužit. Pamatuj, kdo jsi.
Bastard, zasyčel démon.
Jsem Nikolaj Lantsov. Nemám právo na svou korunu.
Ale každý den se mohl snažit si ji vysloužit. Kdyby si troufl pokračovat
s touhle ranou v srdci. Kdyby si troufl být člověkem, jakým byl, místo aby se
modlil o návrat k člověku, jakým býval.
Možná, že všechno, co netvor řekl, byla pravda. Všechno, co Nikolaj udě-
lal nebo udělá pro své lidi, nebude nikdy stačit. Něco v něm nepůjde nikdy

367
opravit. Možná nikdy nebude doopravdy šlechtic ani opravdu ctihodný král.
Nakonec možná nebude nic víc než pohledná tvář s nadáním klamat.
Ale jedno věděl: nespočine, dokud nebude moct spočinout i jeho země.
A nikdy, nikdy by se neobrátil zády ke zraněnému člověku – i kdyby ten
člověk byl on sám.
Nikolaji Nikdo, zavrčel démon. Ravka nikdy nebude tvoje.
Možná že ne. Ale když něco miluješ, tvá práce není nikdy hotova. Pama-
tuj, kdo jsi.
Nikolaj to věděl. Byl král, který teprve začal dělat chyby. Byl voják, pro
kterého válka nikdy neskončí. Byl bastard, zanechaný v lesích. A nebál se
dneska umřít.
Popadl trn a zarazil si ho do srdce.
Netvor zavřískal. Ale Nikolaj necítil bolest – jenom žár, jako by se mu
v hrudi rozhořel oheň. Vteřinu si myslel, že je snad mrtvý, jenže když otevřel
oči, svět zůstal na svém místě – trnitý les, soumračná obloha, zlatá koule. Oka-
mžik uvažoval, proč Jelizabeta Zoju ještě neosvobodila. A pak uviděl netvora.
Byla to postava z čirého stínu, vznášela se před ním jakoby v zrcadle. Její kří-
dla lehce máchala ve vzduchu. Na místě, kde měla mít srdce, zářil tenký střípek
světla. Trn. Takže tohle je ten démon. Ta temná věc, která ho poháněla, hrála si
s ním, kradla mu vůli. Já jsem netvor a netvor jsem já. Nebyli tak oddělení, jak by
rád předstíral, ale pamatoval si Jelizabetina slova: Přežije jenom jeden z vás.
Nastal čas zabít démona a ukončit to. Chtěl sáhnout po meči.
Ale nemohl pohnout rukama, nemohl pohnout nohama. Trnitý les ho
chytil, jeho výhonky se mu pevně ovíjely kolem končetin, ostny se mu zarýva-
ly do masa.
Zlatou kouli kolem Zoji dál naplňovala smůla, i přesto, že už netvora při-
volal. Zoja křičela a bušila pěstmi do stěn.
Něco bylo moc špatně.
Rukou mu náhle projela pronikavá bolest. Vyjekl, shlédl a zjistil, že mu
trn pronikl levou dlaní. Další pak pravou dlaní i nohama.
„Já vím, ta bolest je zlá,“ řekla Jelizabeta a vznášela se mezi trním. „Ale
trny tě zadrží, abys nepřiměl temnotu ustoupit.“

368
 „Co to má znamenat?“ zasípal Nikolaj. Pokoušel se uvolnit, bolelo to.
„Doufala jsem, že prostě necháš netvora, aby se tě chopil. Že tvůj démon
zvítězí. Všechno by se tím usnadnilo.“
Nikolajův mozek se snažil pochopit, co to Jelizabeta říká. „Jsi tu jako vě-
zeň. Po tom všem přece nemůžeš chtít tady zůstat!“
„Jistěže ne. Hranice Vrásy zůstanou nedotčeny a mí druhové pořád zůsta-
nou zajatci. Ale já budu svobodná, protože se svážu s ním.“
Nikolaj se nemusel ptát, koho tím myslí. „S Temnyjem.“
Přikývla. „Opravdovým králem Ravky. Jeho duch přežil s jeho silou. Jen
potřebuje nádobu.“
Trní se rozestoupilo a Nikolaj uviděl na márách z větví bledé tělo.
To není možné. Stál tehdy na březích Vrásy, díval se, jak Temnyj hoří –
a přece je jeho tělo tady, celé a neporušené. Musela to být nějaká iluze nebo
skvělá kopie.
Juri stál vedle már, stránky liturgie odhodil pryč, roucho z temných růží
mu zdobil symbol zapadajícího slunce. „Promiň,“ řekl s kajícnou tváří. „Lituju,
že to muselo být právě takhle. Kéž byste mohli dnešní den přežít oba. Ale
Bez­hvězdný je největší naděje Ravky. Musí se vrátit.“ Myslím, že nevím, za co
se modlit.
„Pokračuj, Juri,“ pobídla ho Jelizabeta. „Patří ti ta pocta.“
Nikolaj si vzpomněl, jak Juri drmolil, když přišli do Vrásy svatých. Všech-
no je to tak, jak bylo slíbeno. Pomyslel na kroutící se popínavku, kterou Jeliza-
beta konejšivě položila Jurimu kolem ramen. Nepokoušela se ho tehdy uklid-
nit. Bála se, co by dál řekl. Juri v tom musí sehrát svou roli. Tvrdil, že k němu
Temnyj přišel ve vizi.
Juri popošel ke stínovému netvorovi a natáhl se po zářícím střepu vraže-
ném do jeho srdce. Nikolaj najednou věděl jistě, že jestli vytáhne trn z netvo-
rovy hrudi jako první, bude to znamenat konec všeho.
„Nedělej to, Juri.“ Nelíbil se mu prosebný tón vlastního hlasu. Nepatřil
králi. „Nedělej to.“
„Jsi dobrý člověk,“ odpověděl Juri. „Ale Ravka potřebuje víc než člověka.“
Natáhl se a sevřel trn.

369
 Ne. Nikolaj to nedovolí. Otevřel dveře. Bylo načase jimi projít. Ten netvor
není Temnyj, ještě ne, je to pořád ještě něco jiného, něco, co touží po vlastním
životě, co má vlastní chutě, s čím žil tři roky.
Proč schováváš démona? Protože byl vzteklý, hladový, plný touhy zlomené-
ho zvířete. A i když se to Nikolajovi nemuselo líbit, všechny tyhle věci byly po-
řád jeho součástí. Stejné přitahuje stejné. Bojoval s démonem. Teď ho nakrmí.
Zavřel oči a udělal, co po něm chtěl ten temný hlas. Nechal být dokonalé-
ho prince, dobrého krále. Sáhl po všech těch zraněných, ostudných věcech,
o nichž byl tak přesvědčen, že je musí skrývat. V tu chvíli nebyl laskavý, ani
milosrdný, ani spravedlivý. Byl netvor.
Opustil své smrtelné tělo.
Když otevřel oči, díval se na Juriho z jiného úhlu – tak zblízka, že viděl
šmouhy na jeho brýlích, drsné vousy rozčepýřené brady. Cítil, jak jeho křídla
máchají do vzduchu, cítil, jak buší jeho srdce démona. Zavrčel a vrhl se na
mnicha.

370
 31
Nina

MUSELI SI TO PŘESNĚ načasovat. Matka představená a její Služebnice

pramene obstarají své svěřenkyně v nemocničním pokoji v továrně a vrátí se
někdy po půlnoci. Nina nechtěla riskovat, že se jim připlete do cesty, ale záro-
veň potřebovala zajistit, aby měli čas vyzvednout dívky, rozmístit výbušniny
a projít kontrolou na silnici do města. Pokud strážní dostanou varování, že se
v továrně něco stalo, mohli by začít kontrolovat projíždějící vozy. A kdyby
k tomu došlo, neměli by se kde schovat.
Dvě hodiny před svítáním si Hanne ovázala prsa a přetáhla si šatovou zá-
stěru přes jednu z ukradených vojenských uniforem. Kolem hlavy si omotala
šálu.
S Ninou vyklouzly z kuchyní, šly za Leoni a Adrikem do opuštěné kože-
lužské boudy a tam čekaly u uzavřeného vozu, který si opatřili. Pomohly
Adrikovi do uniformy, vycpaly mu volný rukáv bavlněnou cupaninou, konec
mu přišpendlily do kapsy, aby schovaly chybějící dlaň. Hanne si stáhla zástěru
a posadila se na místo kočího s Adrikem po boku. Nina a Leoni, obě ustroje-
né jako Služebnice pramene, si vlezly dozadu.

371
 Jeli tmou mlčky. Nina si nastrkala do rukávů úlomky kostí a teď se jich
dotkla svou silou, aby se uklidnila. Uvědomovala si, co žádá po lidech kolem
sebe, do jakého nebezpečí je všechny zavléká.
Když zastavili, poznala, že se dostali ke kontrole pod kopcem. Vykoukla
mezi laťkami a viděla, jak Hanne ukazuje mužům u strážnice zfalšovaný pří-
kaz – ten s Brumovou pečetí. Zadržela dech a čekala. Po chvíli uslyšela prás-
knutí otěží a už byli zase v pohybu.
Pěšina vedoucí k východnímu vchodu byla přímá, ale kamenitá a Nina cí-
tila, jak jí srdce bije spolu s kopyty koní, jak zvolna postupovali do kopce. Teď
už nebylo cesty zpátky. Nelhala jenom Hanne, ale i Adrikovi a Leoni o tom,
co má v plánu dneska vykonat. Napadlo ji to během dlouhé večeře s Jarlem
Brumem. Možná je to šílenství. Možná to ve velkém stylu nevyjde, ale začína-
lo ji napadat, jestli se až dosud nepokoušeli spravit Fjerdu nesprávným ná-
strojem.
Konečně koně zpomalili a Nina zaslechla hlasy strážných. Vůz znovu za-
stavil. Dorazili k východnímu vchodu do pevnosti. Šepot v její hlavě zesílil,
pobízel ji dál. Nino, říkaly ty hlasy sborem. Zachvěla se. Mrtvé znají její jméno.
Spravedlnost, žádaly. Pomyslela na hroby, které tohle místo obklopovaly,
na všechny ty ženy a děti, jež tu zahynuly.
Vy budete poslední, slíbila jim.
Matthias ji kdysi prosil, aby měla trochu shovívavosti pro jeho zem, a ona
přísahala, že ji bude mít. Ale dívky v tom pokoji byly Fjerdanky. Jejich děti
byli Fjerdané. Byli to obyvatelé Gäfvalle a Gjely a Kejerutu. Lidem této země
to bylo třeba připomenout.
Stráže si prohlížely rozkaz a dávaly si načas. „Řekni jim, ať si pospíší,“ za-
šeptal Adrik.
„Sedjet!“ vyštěkla Hanne. Pospěšte. Pronesla to hlubším hlasem a zaznělo
to děsivě, jako by houkl její otec.
„Jaký spěch?“ zeptal se jeden strážný. „Proč ty vězně potřebujete přesu-
nout zrovna teď?“
„Ne všichni vědí o práci, kterou tu povolil velitel Brum,“ odpověděla Ha-
nne podle scénáře, který sestavila Nina. „Dostali jsme zprávu, že se do továrny

372
chystají místní správci, chtějí prověřit stížnosti na jed v řece. Nestojíme o dal-
ší potíže.“
„Ti byrokrati,“ zabručel strážný. „Jistě jim jde zas o úplatek.“
Zas o úplatek? Znamená to, že místní úředníci dostávají zaplaceno, aby se dí-
vali jinam, pokud jde o otrávené řeky – nebo o dívky v opuštěném křídle továrny?
Brzy nato se brána se skřípotem otevřela.
„Nechte ji tak,“ žádala Hanne. „Nemáme moc času.“
„Počkat,“ zarazil ji strážný. Otevřel zadní dveře vozu a zabodl se pohle-
dem do Leoni a Niny v zástěrách. „Co tu dělají ty dvě?“
„U svatého Djela, myslíš si, že se budu sám starat o bandu ubrečených
ženských a pokaděných děcek?“ vyjela na něj Hanne. „Co kdybys jel s námi ty
a utíral jim zadky?“
Páni, ta ale byla přesvědčivá.
Strážný se zatvářil zděšeně.
Zabouchl dveře a hned nato už projížděli branou do bývalého východní-
ho nákladního doku továrny.
„Pojďme,“ popoháněl je Adrik k velkým dvojitým dveřím. „Všechno to tr-
valo déle, než by mělo.“
Leoni nakapala kyselinu do zámku dveří vedoucích k pokoji a ty zasyčely,
klaply a poddaly se.
Nina zlehka otevřela dveře. Vešli do tmy, postupovali chodbou k tlume-
nému světlu lucerny. Cítila těla, pach kyselého mléka, použitých plen, starý
industriální pach maziva a uhlí.
V pokoji se ozývaly otupělé zvuky spánku, tiché chrápání, sténání ženy
obracející se na posteli. Poblíž lucerny ležela dívka v tenké haleně a hubenýma
rukama si hýčkala břicho jako obří perlu.
Když spatřila Ninu a Leoni, tvář se jí rozsvítila šťastným úsměvem plným
naděje. „Přišly jste dřív!“ vykřikla. „Máte pro mě dávku?“
„Kde je má dávka?“ zpozorněla další a zvedla se zpod přikrývky.
„U všech svatých,“ ulevil si Adrik, když lucerny osvítily řadu postelí a ce-
lou hrůzu pokoje.
Vypadalo to, že se mu dělá zle. Leoni stály slzy v očích.

373
 Hanne si přitiskla ruku na pusu a vrtěla hlavou.
„Hanne?“ zamumlala Nina.
„Ne.“ Vrtěla hlavou ještě víc. „Ne. To neudělal. To nemohl. Nemohl o tom
vědět.“
Jedno dítě se rozplakalo. Syrová realita hladu dívek po droze, jejich nefo-
remných těl, jejich nadšených výrazů je přemáhala. Jak si Nina mohla myslet, že
to všechno zvládnou? Ale jednou už nastavila tenhle kurz – pro ně pro všechny.
„Sylvi,“ vzlykla Hanne.
Sylvi Wintherová, vzpomněla si Nina na jednu z žen, kterou Hanne tajně
ošetřovala.
Dívka vzhlédla prázdnýma očima, ale žádné poznání se v nich nezračilo.
Hanne k ní popošla a děvče se zmateně stáhlo.
„To jsem já,“ řekla Hanne. „Já…“ A pak si vzpomněla na svou uniformu,
na pozměněný obličej. „Já… tě moc lituju.“
„Pojďme,“ pobídla je Nina. „Musíme se pohnout.“ Z kapsy vytáhla sedati-
vum, které namíchala Leoni. Bylo mléčně bílé, uvařené ze stonků rostliny jur-
da, ne z listů.
„To nevypadá jako moje dávka,“ zamračila se dívka u lucerny.
„Je to něco nového,“ odpověděla Nina konejšivě. „Přemístíme vás všechny
na jinou základnu.“
„Nás všechny?“ zeptala se jedna z dívek. „I děti?“
„Ano.“
„Jsou na té nové základně okna?“ zeptala se Sylvi.
„Ano,“ potvrdila Hanne chraplavě. „A čerstvé jídlo a mořský vánek. Bude
to tvrdá cesta, ale zpříjemníme vám ji, jak jen to půjde.“ Aspoň tohle byla
pravda.
Podali dívkám postupně dávku a začali je odvádět k vozu.
Adrik se podíval na hodinky. „Musíme jet.“
Zvedl ruku a Nině luplo v uších. Snížil v továrně tlak, vytvořil akustický
plášť, aby zamaskoval hluk jejich přesunu.
Nina znala plán továrny nejlépe, měla proto pomoct Leoni s výbušnina-
mi, zatímco Adrik a Hanne nakládali zajatkyně a jejich děti. Pomohla Leoni

374
uložit podomácku vyrobené bomby do koše pod hromadu špinavých plen
a kradly se spolu do středu pevnosti. Vládlo tam požehnané ticho, den ještě
nezačal a díky Adrikovi neporušovaly ticho ani jejich kroky.
Nina se rozběhla předem do hlavní části továrny a do západního křídla,
co nejblíž ke kasárnám a kuchyním, jak si jen troufla. Nechtěla riskovat, že
narazí na hlídky. Po cestě zpátky rozložila výbušniny podél zdi, všechny spo-
jené dlouhou roznětkou.
Zrovna umístila poslední bombu, když uslyšela výkřik. Leoni. Tiše jako
myš se hnala zpět do hlavní síně. Jakmile se tam dostala, zaslechla hlasy. Při-
tiskla se k zaprášené nádrži a vykoukla zpoza ní.
Leoni stála zády k Nině se zvednutýma rukama. Jarl Brum na ni mířil pis-
tolí. Nina se tiskla k nádrži, nehybná, jak jen to šlo.
„Kdo tě poslal?“ chtěl vědět. „Všechno mi řekneš, nebo to z tebe vymáčknu.“
„Jsi nechutný,“ odsekla Leoni novozemsky.
Jejich hlasy zněly divně, tlumeně. Slyší to i Brum? Uvědomuje si, že tu
funguje grišovská síla? Nina se pomalu kradla kolem řady strojů. Dostat se
tak za Bruma, mohla by ho odzbrojit.
„Já tím tvým odporným jazykem nemluvím,“ zakabonil se. „A vím, že ro-
zumíš víc, než se tváříš.“
Leoni se usmála tak krásně, až to bralo dech. „A ty rozumíš míň, než kdy
vůbec zjistíš.“
„Já vím, že jste nebyli jenom obchodníci. Kde máš svého krajana? A co ta
průvodkyně, Mila Jandersdatová? Ta ví, že jste zvědi?“
„Jsi odporně plešatý,“ pokračovala Leoni pořád novozemsky. „Ale Mila
Jandersdatová ti provede mnohem horší věci.“
„Ona v tom jede taky?“ zavrčel nevrle Brum.
„Kolik žen?“ přešla Leoni do lámané fjerdštiny. „Kolik ty ublížil?“
„To nejsou ženské,“ odfrkl si Brum. „Jsou to grišové a já ti moc rád dám
osobně první dávku. Poznáš moc Fjerdy.“
Natáhl se po páce ve zdi a Nina pochopila, že se brzy rozezní alarm.
„Počkat!“ houkla, sama nevěděla, co udělá – a v tu chvíli se Jarl Brum sve-
zl k zemi.

375
 Za ním stála Hanne s hasákem a těžce oddechovala. „On o tom věděl,“ vy-
dechla zlomeně. „On o tom věděl.“ Padla na kolena vedle něj a hýčkala jeho
krvácející hlavu. „Papá,“ šeptala a po tvářích se jí valily slzy. „Jak jsi to mohl
udělat?“
„Pojďme,“ ozvala se Nina. „Musíme sebrat děvčata a zmizet odsud.“
Hanne si otřela oči do rukávu. „Nemůžeme ho tu nechat umřít.“
„Viděla jsi, co má na svědomí.“
„Co má vláda na svědomí,“ opravila ji Hanne. „Můj otec je voják. Řekla jsi
to sama, tohle z něj udělala tahle země.“
Nina nevěděla, jsetli se jí chce se smát, nebo křičet. Jarl Brum byl velitelem
drüskellů, mozku, který stál za mučením nesčetných grišů. Nebyl jenom vo-
ják. Schovej si trochu smilování pro mé lidi.
„Musíme jít,“ domlouvala jí Leoni. „Jestli brzy neodpálíme první roznět-
ku, nevybuchnou bomby včas. Pokud vybuchnou vůbec.“
„Je to můj otec,“ zavrčela Hanne s pohledem plným divokého odhodlání,
jaké Nina tolik milovala. „Neopustím ho.“
Nina zoufale rozhodila rukama. „Dobře, tak mi ho pomoz zvednout.“
Odvlekly Brumovo tělo chodbou a pokojem. Byl to obrovský muž a Nina
měla sto chutí ho pustit na zem už jen pro uspokojení, jaké by z toho měla.
„Takže velitel Brum neodjel z města?“ zeptal se Adrik a spustil paži zpátky
k boku. Nině zapraskalo v uších a do pokoje se vrátily zvuky.
„Asi se chtěl rozloučit,“ zabručela, zatímco ho vlekly do zadní části vozu.
Dívky se na něj dívaly s vlažným zájmem. Sedativum rozhodně zabralo.
„A co tvá sestra?“ zeptala se Hanne.
„Není tady,“ odpověděla Nina. „Zřejmě ji přestěhovali.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Musíme jet,“ odbyla ji Nina, seskočila a běžela zpátky do pokoje odpálit
roznětky.
Zapálila poslední z nich a právě se chystala za ostatními do nákladního
doku, když tu nějaký hlas houkl: „Počkat!“
Obrátila se. Pokojem se řítila matka představená obklopená vojáky s puš-
kami. Samozřejmě, Brum tu nebyl sám.

376
 „Ty!“ vyprskla matka představená, tvář rudou vztekem. „Jak si dovoluješ
nosit úbor Služebnic pramene? Kde jsou vězeňkyně? Kde je velitel Brum?“
„Pryč,“ zalhala Nina. „Vyklouzly ti.“
„Chyťte ji!“ křikla matka představená, ale Nina už zvedala ruce.
„To bych nedělala,“ varovala je Nina a vojáci zmateně zaváhali.
Ucítila kolem sebe chladný nápor řeky, vířila v hlubokých tůních – hro-
bech bezejmenných a opuštěných, pohřbených bez obřadu, žen a dívek při-
vlečených sem v tajnosti, které trpěly a umíraly a byly ponechány temnotě
a nikdo pro ně netruchlil.
Pojďte ke mně, zavelela jim Nina.
„Je to jenom holka,“ vyštěkla matka představená. „Co jste to za zbabělce?“
„Ne jenom jedna holka,“ opravila ji Nina. Šepot v ní sílil. Fjerdské ženy.
Fjerdské dívky. Volaly po spravedlnosti, ječely v tichu země. Otevřela pusu
a nechala je mluvit.
„Jsem Petra Toftová.“ Ta slova vyšla z Nininých rtů, ale nepoznávala vlastní
hlas. „Rozřízla jsi mě a vytáhla mi dítě z dělohy. Nechala jsi mě vykrvácet, zatím-
co jsem žebrala o pomoc.“
„Jsem Siv Engmanová. Řekla jsem ti, že jsem potratila, že nejsem schopna do-
nosit dítě, ale nutila jsi mě počít znova a znova. Každé své mrtvé dítě jsem držela
v náruči. Každé jsem si pojmenovala.“
„Jsem Ellinor Berglundová. Byla jsem studentka, svěřená do tvé péče. Věřila
jsem ti. Říkala jsem ti matko představená. Žebrala jsem o slitování, když jsi obje-
vila mou sílu. Umírala jsem a žadonila o další dávku.“
„Co je to?“ zarazila se matka představená a tiskla si ruce na srdce. Třásla
se, kulila oči.
Žena za ženou, dívka za dívkou, všechny se představovaly a Nina je pobí-
zela. Pojďte za mnou. Přicházely ze země, draly se hlínou, masa hnijících kon-
četin a zlámaných kostí. Některé z nich lezly.
Dveře do pokoje se rozletěly a mrtvé se valily dovnitř. Pohybovaly se neu-
věřitelně rychle, jako tichá hrůza, vyškubly fjerdským vojákům pušky, zatímco
se pokoušeli pálit. Pár z nich bylo skoro celých. Z jiných zbyly jen kosti
a hadry.

377
 Matka představená couvala, tvář jako masku hrůzy. Zakopla o vlastní zá-
stěru, zhroutila se na kamennou podlahu. Šinulo se k ní dítě po čtyřech, mělo
buclaté nožky a ručky, ale rty modré a oči prázdné.
Mrtvé se rychle vypořádaly se strážemi, nechaly je ležet jako krvavé hro-
mádky na zemi. Namířily si to k matce představené. Nina se obrátila k od-
chodu.
„Neopouštěj mě,“ žebrala matka představená a dítě už se chytilo jejích
sukní.
„Řekla jsem ti, že se za tebe budu modlit,“ prohodila Nina, když zavírala
dveře a vydávala poslední povel svým vojákům: Dopřejte jí takové slitování,
jaké si zaslouží.
Obrátila se zády k jejímu křiku.

„Jeď!“ nařídila Nina, jakmile vylezla do vozu. Na jemnosti už nebyl čas. Pro-
řítili se východní branou na silnici. Když se obrátila, čekala, že uvidí stráže,
jak na ně míří puškami. Ale spatřila jen dvě zkrvavená těla a cestičku tlap ve-
doucí do lesa.
Trassel. Rozum jí říkal, že je blázen, když si to myslí, ovšem srdce vědělo
své. Teď chápala, proč si nikdy nevzal jídlo, které mu nachystala. Matthiasův
vlk si rád kořist lovil sám. Odněkud seshora z hory uslyšela dlouhé žalostné
zavytí a v údolí se rozezněl chór odpovědí. Jsou to ti šedí vlci, které zachránil?
Možná, že Trassel už dál nebude sám. Možná se konečně taky rozloučil.
Leoni zírala na Ninu, zatímco se vůz hnal od továrny. V náruči držela dítě.
„Připomeň mi, ať tě nikdy nenaštvu, Zeniková,“ houkla do rachotu kol
vozu.
Nina pokrčila rameny. „Hlavně to nedělej poblíž hřbitova.“
„Co se děje?“ zeptala se jedna z dívek mátožně.
„Nic,“ konejšila ji Nina. „Zavři oči. Odpočívej. Brzo dostaneš další dávku.“
Za chvíli se rozezněly zvony. Někdo v továrně spustil poplach. Přes kon-
trolu se v žádném případě nedostanou, zastavit se však už nemohli.
Řítili se dolů z kopce. Brum ležel pod dekou, jeho tělo se převalovalo sem
a tam, jak vůz kodrcal.

378
 Nina se natáhla a zatahala Hanne za kabát.
„Zpomal!“ křikla. „Nesmíme vypadat, že utíkáme.“
Hanne přitáhla otěže a ohlédla se na Ninu přes rameno. „Co jsi zač?“ Ne-
znělo to bázlivě, jen vztekle.
„Nic dobrého,“ odbyla ji a zabořila se zpátky do sedadla. Vysvětlování
a omluvy musí počkat.
Vůz zpomalil a ona vykoukla skrz laťky. Blížili se ke stanovišti kontroly.
Věděla, že je třeba to správně načasovat, a teď –
„Stát!“
Vůz se zastavil. Mezerami Nina viděla skupinu fjerdských vojáků s puš-
kami v pohotovosti. Za nimi, o něco dál z kopce, mířil do práce do rybárny
dlouhý průvod mužů a chlapců. Nesli si nádoby s obědem, klábosili mezi se-
bou, stráží ani vozu si nevšímali.
„Jednáme na rozkaz velitele Bruma,“ oznámila Hanne chraplavě. „Nechte
nás projet!“
„Slez, nebo tě zastřelíme.“
„Vezeme –“
„Velitel Brum tudy projel nahoru asi před hodinou. Řekl, že nikoho ne-
smíme pustit bez jeho výslovného povolení.“ Obrátil se k dalšímu strážnému.
„Pošli někoho nahoru do továrny, ať zjistí, co se děje.“
Pak zmizel z dohledu. Za chvíli se otevřely dveře vozu.
„U svatého Djela,“ žasl voják, jak časné ranní světlo padlo na natěsnané
ženy. „Zatkněte kočí! A odvezte tyhle vězně zpátky nahoru.“
Dítě v Leonině náruči se rozplakalo.

379
 32
Zoja

ZOJA NEJEČELA. POTLAČILA PANIKU, zatímco jí smůla stoupala

kolem hrudního koše, a přestala bušit do zlaté koule. Nechápala, co vidí.
Před třemi roky byla svědkem toho, jak Temnyjovo tělo shořelo na popel.
Šeptala tetino jméno, když zmizel v žáru plamenů ohňostrůjců vedle těla
Sankty Aliny.
Ale nebyla to Alina Starková, kdo ležel na té hranici, jen dívka upravená
tak, aby vypadala jako ona. Použili snad pomahači Temnyje stejný trik?
Nechápala, co všechno má Jelizabeta v úmyslu, věděla jen, že to Nikolaj
nepřežije. A že je Juri, ta malá zbožná bradavice, zradil. Od začátku jsi věděla,
co je zač, nadávala si. Věděla jsi, který oltář si vybral k uctívání. Ale ignorovala
ho, zavrhovala ho, protože ho nikdy nepovažovala za vážnou hrozbu. A mož-
ná i proto, že nechtěla vidět, jak se v jeho horečných očích odráží její vlastní
bláhový idealismus.
Dívala se, jak se Juri blíží ke stínové kreatuře, která se vznášela jako divný
duch před Nikolajem. Vycítila Temnyjovu přítomnost tu noc ve zvonici, ale
nechtělo se jí věřit, že by se mohl vrátit.

380
 Slepá. Naivní. Sobecká. Zoja zadržela dech, když se Juri natáhl po zářícím
trnu – netvor však najednou na mnicha zaútočil. Podívala se na Nikolajovo
tělo, visící na trní jako hmyz nabodnutý na listu papíru. Oči měl zavřené.
Ovládá snad netvora?
Nebyl čas o tom uvažovat. Pokusila se zaútočit na kouli silou bouře, ale
marně. Teď se soustředila na smůlu, která tvořila její stěny, vnímala drobné
částečky, z nichž byla složena, to, jak byla hmota formována. Nebyla žádný vl-
nostrůjce. Před Jurisem by to šlo mimo ni. Jenže teď… Copak nejsme všechno
dohromady? Soustředila se na to, aby ty drobné částečky přiměla vibrovat
rychleji, zvýšila teplotu smůly, narušovala strukturu koule. Pot se jí lil z čela,
žár rostl a ona se bála, že se uvaří ve vlastní kůži.
Zničehonic struktura koule povolila. Zoja tu vřelou tekutinu odrazila ná-
porem vzduchu, než jí stačila spálit kůži, a už utíkala, nechala se větrem nést
přes písek k paláci.
Kam to uháníš, malá čarodějko? Za Jurisem. Pro pomoc. Ale co když drak
věděl, co má Jelizabeta v plánu? Co když ji právě teď sleduje ze své černé věže
a směje se její naivitě?
Vítr zeslábl, Zojino tempo se zpomalilo. Vzhlédla k černé skále. Jak dlou-
ho dokáže Nikolaj využívat tělo netvora, aby udržel Juriho a tu svatou v ša-
chu? Žene se Zoja ke spojenci, nebo do pasti a plýtvá drahocenným časem?
Další zrada. Nebyla si jistá, jestli by ji snesla. Ale bude muset. Nebyla dost sil-
ná na to, aby Jelizabetě čelila sama. Potřebovala drakův hněv.
Nebyl čas potýkat se s klikatými chodbami paláce a stejně pochybovala,
že by našla cestu. Raději se nechala vichrem zvednout vysoko do nebe a k ústí
Jurisovy jeskyně.
Místnost byla prázdná. Oheň v krbu vyhaslý.
V tu chvíli uviděla tělo. Juris ležel na zemi ve své lidské podobě, plochý
meč se válel vedle. Lesk jeho černého šupinatého brnění jako by v plochém
soumračném světle zmatněl.
„Jurisi!“ vykřikla. Svezla se k němu na kolena.
Otevřel oči. Mihotaly se stříbrně, panenky měl jako škvírky.
„Ta Jelizabeta,“ zasípal. „Taková herečka.“

381
 „Co se stalo? Co ti udělala?“
Vydal ze sebe cosi, co mohl být smích nebo taky zakvílení. „Nabídla mi
víno. Po stovkách let. Medovinu z ovoce z jejích vinic. Prý ji uchránila. Bylo to
sladké, ale víno to nebylo.“
Podívala se na jeho spálené rty, na zčernalý jazyk a pochopila. „Bylo to palivo.“
„Může nás zničit jenom naše vlastní síla. Mé plameny mě spálily zevnitř.“
„Ne,“ vyjekla Zoja. „Ne.“ Srdce měla příliš plné ztráty. „Seženu Grigorije.
Ten tě uzdraví.“
„Je pozdě.“ Juris ji překvapivou silou popadl za zápěstí. „Poslouchej mě. My-
sleli jsme si, že jsme přesvědčili Jelizabetu, aby se vzdala moci, ale to neměla ni-
kdy v úmyslu. Pokud se vymaní z pout Vrásy, nic ji nezkrotí. Musíš ji zastavit.“
„Jak?“ chtěla vědět Zoja.
„Víš, co musíš udělat, Zojo. Obleč si mé kosti.“ Couvla, ale sevření nepo-
volil. „Zabij mě. Vezmi si mé šupiny.“
Zoja zavrtěla hlavou. Dokázala myslet jen na odhodlanou tetinu tvář.
Zoja měla na svědomí její smrt. Mohla Temnyje zastavit, kdyby se dívala po-
zorněji, kdyby pochopila, kdyby se nenechala užírat vlastními ambicemi.
„Tebe mi už nevezme.“
„Já nejsem tvoje teta,“ zavrčel Juris. „Jsem tvůj učitel. Byla jsi schopná žač-
ka. Dokaž mi, že jsi skvělá.“
Nemohla to udělat. „Řekl jsi, že je to zkomolenina.“
„Jenom když nedáš nic ze sebe na oplátku.“
Zoje došla ta pravda a poznala, že se bojí.
„Trochu víry, Zojo. Víc k tomu není třeba.“
Hořce se uchechtla. „Já tu víru nemám.“
„Síla, jakou můžeš získat, je nekonečná. Tvoření v srdci světa nemá hrani-
ce. Neslábne. Neunaví se. Ale musíš mu jít vstříc.“
„Co když to zase celé pokazím?“ Co když Jurise zklame, jako zklamala
ostatní? Její život byl příliš plný duchů.
„Přestaň se trestat za to, že máš srdce. Před trápením se ochránit nemů-
žeš. Žít znamená truchlit. Neuchráníš se tím, že se vyčleníš ze světa. Jen se
omezuješ, stejně jako jsi to dělala při tréninku.“

382
 „Prosím,“ žadonila Zoja. Stala se tím, čeho se vždycky bála: ztracenou, bez-
mocnou dívkou vedenou uličkou kaple v Pachině. „Neopouštěj mě. Ještě i ty.“
Šťouchl rukou do plochého meče. „Zoja ze ztraceného města. Zoja ze za-
hrady. Zoja krvácející ve sněhu. Jsi dost silná, abys pád přežila.“
Vyrazil ze sebe výkřik, který začal jako jek a proměnil se v řev, jeho tělo se
proměnilo z lidského v dračí, kosti praskaly, šupiny se zvětšovaly, až byla kaž-
dá velká jako její dlaň.
Zlehka ji obalil křídly. „Teď, Zojo. Už se déle neudržím.“
Zola vzlykla. Žít znamená truchlit. Byla ztracená dívka – a taky generál.
Chopila se meče a silou bouře v dlaních mu zarazila čepel do srdce.
V tom okamžiku ucítila, jak jí dračí drápy pronikají do hrudi. Vykřikla,
bolest byla jako hrot blesku, rozpoltila ji. Cítila vlastní krev, jak prosakuje
hedvábím na jejím těle, oběť. Juris ztěžka vzdychl a zavřel zářivé oči. Zoja při-
tiskla tvář k šupinám, poslouchala těžké bušení jeho srdce, svého vlastního.
Tohle je tedy smrt? Plakala pro ně oba, když se rytmus začal zpomalovat.
Uplynula chvíle. Celý věk. Jurisovy drápy se stáhly. Teď už slyšela jenom
jedno bušení, své vlastní.
Nevnímala bolest. Shlédla a viděla, že má keftu roztrženou, ale krev už
netekla. Přejela si prsty po kůži. Rány, které Juris způsobil, se zacelily.
Nebyl čas smutnit, pokud má Jurisova oběť něco znamenat, dokud má
ještě naději na záchranu Nikolaje a zastavení Jelizabety. Zoja si svou pomstu
vybojuje. Zachrání svého krále.
Sebrala ze zdi dýku. Než se stačila zase rozplakat, seškrábla šupiny z hře-
bene táhnoucího se po Jurisových zádech.
Ale co má dělat teď? Není výrobce. To je Jelizabetino nadání.
Copak nejsme všechno dohromady?
Zoja prolomila hranice svého řádu, ale troufne si zpochybnit hranice řádů
samotných?
Všechno, co za to stojí, vždycky začalo jako špatný nápad. Nikolajova slova.
Příšerná rada. Ale možná je teď čas jí dbát. Soustředila se na šupiny ve své
ruce, cítila jejich okraje, částečky, které je tvořily. Působily cize a divně a ona
hned poznala, že tahle práce pro ni nikdy nebude přirozená, ovšem v tuhle

383
chvíli její chatrné dovednosti musely stačit. Nechala se těmi šupinami vést.
Vycítila tvar, jaký chtěly nabrat, cítila, jak jí hoří v mysli jasně jako černé kolo –
ne, jako koruna. Juris. Arogantní až do konce. Potlačila ten obraz a přinutila
šupiny utvořit dvě pouta na jejích zápěstích.
Jakmile se šupiny dotkly a spojily se, pocítila, jak jí protéká Jurisova síla.
Ale bylo to jiné než s tygrem. Otevři dveře. Cítila jeho minulost, proudily jí
eony, jež prožil on i drak, hrozily, že převezmou ten krátký okamžik, jaký trval
její život.
Tak si ho vezmi, řekla mu. Jsem dost silná, abych pád přežila.
Cítila Jurisovo omezení, cítila, jak se stahuje, chrání ji a navádí ji, jako to
dělal uplynulé týdny. Jako to bude dělat pořád.
Drak byl s ní. A budou bojovat.

384
 33
Nina

PŘES RAMENO STRÁŽNÉHO NINA viděla, jak se rybáři ohlížejí za

pláčem dítěte. Strážný pospíchal zavřít dveře vozu.
„Pomoc!“ vykřikla Nina. „Pomozte nám!“
„Co se to tam děje?“ zpozorněl jeden z mužů.
Požehnaná Fjerda a její víra v bezmoc dívek. Od mládí je učili chránit sla-
bé, zvlášť ženy. Ta laskavost se obvykle na griši nevztahovala, ale mrtvé se
ozvaly a Nina měla v úmyslu je nechat mluvit.
Rozplakalo se další dítě. „To je ono, drobečku,“ zašeptala Nina. „Dělej, co
můžeš.“
Rybáři se už vydali do kopce ke stanovišti kontroly.
„Tohle není vaše věc,“ houkl strážný a konečně se mu povedlo zavřít dve-
ře vozu.
„Co to tam máte?“ zeptal se nějaký hlas.
Nina vykoukla mezi laťkami. Hanne a Adrika stáhli z vozu, byli obklope-
ni ozbrojenými muži. Dav místních kolem vozu narůstal.
„Jenom náklad do továrny,“ odbyl je strážný.

385
 „Tak proč ten vůz jede z hory?“
„Obraťte ho a odjeďte s ním,“ zavrčel strážný na vojáky, kteří už seděli na
kozlíku. Otěže práskly, koně popošli o pár váhavých kroků kupředu, ale rybá-
ři se nahrnuli na cestu a zablokovali cestu.
„Ukažte mi, co je v tom voze,“ ozval se mohutný chlap v červené čepici.
Předstoupil další, rozhodil rukama otevřeným, uvážlivým gestem. „Slyší-
me tam plakat děti. Proč je chcete odvézt do továrny na munici?“
„Řekl jsem jasně, že vám do toho nic není. Vám se nezodpovídáme, a jest-
li se budete plést do věcí fjerdského vojska, smíme použít násilí.“
Odkudsi, kam Nina neviděla, se ozval další hlas.„Vážně chcete střílet do lidí?“
Nina se přesunula na druhou stranu vozu a viděla, že se shlukli další lidé
z městečka, přilákaní rozruchem kolem kontroly.
„Proč by ne?“ vyjekla nějaká žena. „Řeku už nám otrávili.“
„Mlč,“ zasyčel voják.
„Má pravdu,“ podpořil ji hostinský, kterého Nina poznala jejich první den
ve městě. „Zabilo to tu dívku tam v klášteře. Zabilo to Geritův dobytek.“
„Jestli nás chcete postřílet, tak do toho,“ zavolal někdo. „Na nás na všechny
nemáte dost kulek.“
„Zpátky!“ křikl voják, střelbu však Nina neslyšela.
Za okamžik se dveře vozu zase otevřely.
„Co je to?“ zarazil se muž v červené čepici. „Co je to za ženy? Co je s nimi?“
„Ony… jsou nemocné,“ vyhrkl hlídač. „Jsou v izolaci pro své vlastní dobro.“
„To není žádná nemoc,“ promluvila Nina z hloubi vozu. „Vojáci na těchto
ženách dělali pokusy.“
„Ale ony jsou všechny… Ony jsou těhotné?“
Nina to nechala bez odpovědi, cítila, jak se nálada davu posouvá od pode-
zření k otevřenému hněvu.
„Ty jsi z kláštera?“ zeptal se muž a Nina přikývla. Jen ať jí ta bídná zástěra
a příšerné světlé copy dodají na důvěryhodnosti.
„Tihle vězni nejsou ženy,“ vyštěkl strážný. „Jsou to grišové. Všechny jsou
potenciální hrozba pro Fjerdu a vy nemáte právo do čehokoli zasahovat.“
„Vězni?“ opakoval muž v červené čepici znepokojeně. „Grišové?“

386
 Dav se pohnul kupředu a zíral na ženy a děti. Nina věděla, jakou sílu mají
předsudky. Pozorovala to v Matthiasovi, cítila tu váhu. Ale taky viděla, jak se
to břemeno posouvá, jak tu domněle nehybnou skálu nahlodává porozumění.
Pokud to tak mohlo být s drüskellem, vychovaným, aby nenáviděl lidi jejího
druhu, nezbývá jí než věřit, že se to může stát i s těmito lidmi. Dívky ve voze
nebyly mocné čarodějky dštící zkázu. Nebyly anonymní nepřátelští vojáci.
Byly to fjerdské dívky vytržené ze svých životů a mučené. Pokud prostí lidé
nepoznají rozdíl, nemá naději už nikdo.
„Cille?“ vyjekl mladý rybář, který se protlačil davem. „Cille, jsi to ty?“
Křehká dívka s nažloutlou pletí otevřela oči. „Live?“ hlesla.
„Cille,“ opakoval a do očí mu vstoupily slzy, když lezl do vozu a hlavou se
praštil do stropu. „Cille, já myslel, že jsi mrtvá.“ Klekl si a zvedl ji do náruče.
„Okamžitě odtamtud zmiz,“ nařídil mu strážný.
„Co jste jí provedli?“ vykřikl rybář, tváře vlhké, obličej skoro fialový vztekem.
„Je to griša a vězeň –“
„Je to moje sestra,“ zaburácel.
„Není tamto Idony Ahlgrenová?“ zeptal se muž v červené čepici a nataho-
val krk.
„Já myslela, že odešla do Djerholmu sloužit jako guvernantka,“ ozvala se
nějaká žena.
Nina vzhlédla k továrně. Kolik času uplynulo? „Ellinor Berglundová,“ řek-
la. „Petra Toftová. Siv Engmanová. Jannike Fiskerová. Sylvi Wintherová. Lena
Askelová.“
„Oni ukradli Cille!“ křičel mladý rybář. „Ukradli je všechny!“
Zazněl výstřel. Strážný stál s puškou namířenou do vzduchu.
„To stačilo! Uvolníte tu silnici, nebo –“
Buuum. Horou otřásla první exploze.
Všechny oči se obrátily k továrně.
„Znělo to mnohem silněji, než mělo,“ poznamenala Leoni.
Buuum. Další výbuch a další. Právě včas.
„U svatého Djela,“ vypravil ze sebe muž s červenou čepicí a ukázal ke staré
pevnosti. „Ta nádrž.“

387
 „A sakra,“ hlesla Leoni. „Něco je špatně. Asi jsem to špatně spočítala, já –“
Zazněla další rána a po ní strašlivý rachot. Zničehonic lidé ječeli a hnali
se z kopce. Mladý rybář popadl sestru do náruče a seskočil z vozu.
„Musíme pryč!“ křičel.
„Není čas,“ zabručel ten s červenou čepicí.
Nina a Leoni vylezly ven z vozu. Vysoko nahoře stoupaly z plamenů v to-
várně černé sloupy kouře. Ale mnohem děsivější byla zeď vody, která se k nim
hrnula. Nádrž praskla a vrčící zpěněná vlna se řítila z hory, trhala stromy
z kořenů a drtila všechno, co jí stálo v cestě.
„Možná se vyčerpá,“ zadoufal rybář a přitiskl k sobě sestru.
„Pohyb!“ zařvala Leoni. „Ta voda je plná jedu! Koho se dotkne, s tím je ko-
nec.“ Provinilost a strach v její tváři svíraly Nině srdce, ale muselo to takhle
být. Fjerda nepotřebuje slitování. Potřebuje zázraky.
„Udělali jsme to my,“ ozvala se Hanne. „A my to taky musíme zastavit.“
Někteří lidé z městečka se drali do svahů, ale voda se blížila moc rychle.
„Za mě!“ křikl Adrik na dav.
„Honem!“ zavelela Nina fjerdsky, když lidé zaváhali.
„Leoni,“ obrátil se k ní, jakmile se dav shlukl do zástupu za ním. „Dokážeš to?“
Odhodlaně přikývla, pohladila si prsty drahokamy ve vlasech, rty se jí po-
hnuly šeptanou modlitbou. Nina slyšela Leonino varování ve vlastní hlavě:
S jedy je ošemetná práce.
Vlna se k nim hnala s burácením, vířila a pěnila, nesla trosky, byla tak vy-
soká a široká, až se zdálo, že zaclonila slunce.
„Připravte se!“ křikl Adrik.
Leoni rozpažila.
Adrik máchl rukou dopředu a vlna se rozdělila, rozražená náporem vzdu-
chu, který povolal, obtekla dav jako vzteklá povodeň.
Když je voda míjela, zvedla Leoni ruce a Nina viděla, jak se ve vzduchu
kolem ní objevil žlutavý mrak. Vytahovala jed z vody.
Griša. Nina slyšela, jak se to slovo nese davem. Drüsjen. Čarodějky.
Oblak jedu nad nimi rostl a voda se valila a valila. Konečně se proud vy-
čerpal, ale Leoni dál vytahovala jed, dokud se ze záplavy nestal jen pramínek.

388
 Stála s pažemi zvednutými v náhlém tichu, dav zíral nahoru na vražed-
nou masu blátivé žluté síly vznášející se nad jejich hlavami.
„Pestilja!“ křičeli. „Morden!“ Jed. Smrt. „Ne,“ zabručela Nina pro sebe. „Pří-
ležitost.“ Natáhla se do vod záplavy, vyhledala, co potřebovala, její síla se do-
tkla kostí dívek ztracených v temnotě. Chopila se jich.
Leoni se třásly paže, rty se stáhly v grimase. Adrik se obrátil, soustředil
vítr, zformoval z něj malou vichřici, sebral jed a nasměroval ho do prázdné
strážnice. Máchnutím zápěstí se dveře zabouchly. Stáhl k sobě Leoni dřív, než
se stačila zhroutit.
V tichu, které se zase rozhostilo, Nina slyšela, jak kvílejí děti, jak lidé plá-
čou. Netušila, kolik škody voda napáchala na domech dole.
Dav zíral na Adrika a Leoni. Vojáci zvedli pušky. Nina se připravila povo-
lat mrtvoly z továrny na ochranu. Ale doufala, doufala…
„Koukejte!“ vykřikl muž v červené čepici.
Tam, kudy přešla voda, se uprostřed cesty tyčil obrovský jasan, jeho bílé
větve se natahovaly k nebi, silné kořeny se táhly bahnem.
„U Djela a všech jeho vod,“ vyjekl muž z hostince a dal se do pláče. „Je z kostí.“
Z kostí dívek, které zahynuly na hoře a jež Ninina síla proměnila v něco
nového.
„Chvála Djelovi,“ vydechl mladý rybář a padl na kolena.
Nina teď byla ráda, že už neslyší Matthiasův hlas, že nebyl svědkem toho,
jak využila jeho boha. Trik, který udělala, nebyl činem vojáka se ctí v těle. Bylo
to představení, mrzká iluze podvodníků a zlodějů.
Nicméně nelitovala. Práce, kterou ona, Adrik a Leoni dělali, práce
Hringsa, nestačila. Bez ohledu na to, kolik grišů zachránili, vždycky budou
další, které zachránit nemůžou. Vždycky bude Fjerda se svými tanky a po-
hřebními hranicemi a muži jako Jarl Brum, kteří zapálí sirku. Pokud Nina ne-
najde způsob, jak to všechno změnit.
„Odložte zbraně,“ zaburácel muž v červené čepici, když vesničané
z Gäfvalle padli na kolena. „Dnes jsme byli svědky zázraků.“
„Chvála Djelovi!“ vykřikla Nina. Klekla si v zástěře Služebnic pramene
před Adrika a Leoni. „A chvála novým svatým.“

389
 34
Zoja

ZOJA SE HNALA NAD písky a modlila se, aby nedorazila pozdě. Kdysi si
myslela, že létat dovede jen griša pod vlivem paremu. Teď se nesla na bouři,
udržovaná ve výšce pomocí mraků. Skoro jako by pod sebou cítila Jurise.
Uvítal ji děsivý pohled.
Grigorij se roztáhl nad trnitým lesem jako obří kopule, stavěná a přesta-
vovaná ze šlach, pokoušel se držet Jelizabetu a Juriho dál od Nikolaje a jeho
stínového já. Zoja viděla, jak Jelizabetiny trny bodají Grigorije do masa, její
stvoly se kroutí jako hadi a dorážejí na něj, bodají ho znova a znova.
Ovšem když se Tělotvůrce rozječel, uvědomila si Zoja, že to nebyly trny, co
ho zničilo, ale hmyz, který na něj Jelizabeta poslala. Na těle se mu začaly obje-
vovat drobné dírky a rýhy, jak ho hmyz stravoval. Tělo se mu rozpadlo, pokou-
šelo se uniknout. Rozechvěl se a otevřel tisíc úst k výkřiku, jak byl polykán.
Juri stál za Jelizabetou jako dítě, které se schovává matce za sukněmi, ruce
si tiskl ke rtům, aby potlačil hrůzu. Hloupý kluk. Věděl, co se Jelizabeta chys-
tá rozpoutat? Slíbil mu jeho Bezhvězdný svatoušek menší krveprolití, nebo je
to fanatikovi jedno?

390
 Tělotvůrce se otřásl a zhroutil se. Jelizabeta vítězně vykřikla a snesla se na
přišpendlená těla Nikolaje a stínového tvora, jež teď věznily šlahouny trnité-
ho lesa.
Zoja vytáhla z rukávu dva kousky obsidiánu a křísla jimi o sebe. Nic víc
než jiskru nepotřebovala. K Jelizabetě vyrazil nápor plamene a ta překvapeně
couvla.
Pak se rty světice pobaveně prohnuly. „Já myslela, žes měla dost rozumu
a utekla jsi, Zojo. Máš zpoždění. Duch Temnyje brzy znovu vstoupí do svého
těla. Není důvod, abys v téhle bitvě zahynula.“
„Můj král krvácí. Jsem jeho poddaná a jeho voják a přišla jsem za něj bo-
jovat.“
„Jsi griša, Zojo Nazjalenská. Nemusíš být poddaná nikomu a ničemu.“
Zoja i teď cítila lákání moci. Nikdy ji neopustí, tenhle hlad po něčem víc.
Ale tyrany už poznala. „Poddaná nikomu než tobě? Temnyjovi?“
Jelizabeta se zasmála.„My nebudeme panovníci. Budeme bohové. Jestli stojíš
o korunu, vezmi si ji. Posaď se na ravský trůn. Budeme vládnout celému světu.“
„Viděla jsem jeho tělo na hranici. Viděla jsem ho hořet.“
„Ukradla jsem ho z písku Vrásy a nechala na jeho místě kopii. Taková věc
byla v mých možnostech.“ Přesně jak si Zoja myslela. O podrobnosti nestála.
Ale chtěla udržet Jelizabetu v hovoru.
„Tys uchovala jeho tělo?“
„V naději, že by se dalo oživit. Uskladnila jsem ho ve svých úlech. Ano, já
vím, že jsi byla připravená uvěřit historce o mém zranění, o mé únavě. Ale ne-
troufla sis jít tou tmavou chodbou, že ne? Nikdo se nechce dívat příliš zblízka
na bolest druhého. Vážně jsi věřila, že bych obětovala celý věk vědomostí a síly
tomu, abych se stala smrtelnou? Ty bys to udělala, Zojo?“
Ne. Nikdy. Ale sílu, s níž byla nyní svázaná, nebylo třeba sebrat ani ukrást.
„A co si počneš se světem, až ho budeš vlastnit?“
„Mám ti teď předložit svou velkolepou vizi míru? Sjednoceného impéria
bez hranic a vlajky?“ Jelizabeta pokrčila rameny. „Mohla bych ten proslov pro-
nést. Možná že z toho Bezhvězdný udělá náš cíl. Já jenom vím, že chci být vol-
ná a chci znovu cítit svou sílu.“

391
 Tuhle potřebu Zoja chápala a věděla, jaké otázky položit. Stejné, jaké si
v temnotě kladla sama.
„Nemáš toho dost?“ zeptala se a postupovala pomalu podél lesa. Hruď
stínového tvora už nezářila – někomu se tedy podařilo trn odstranit. Jeho si-
lueta se zvolna vpíjela do ležícího Temnyjova těla. Nikolaj umíral, nabodnutý
na trní, jeho krev se vsakovala do země.
„Co je moc, když není nikdo, kdo by ji třímal? Žila jsem v izolované nád-
heře příliš mnoho životů. Na co být bohem bez uctívání? Královnou bez pod-
daných? Byla jsem čarodějkou v lesích, královnou na trůnu, bohyní v chrámu.
Zase jí budu. Znovu si vychutnám strach a touhu a posvátnou úctu.“
„Já ti k tomu nepomůžu,“ řekla Zoja. Zvedla ruce, vyhrnuly se jí rukávy,
v soumračném světle se zaleskly černé šupiny.
Jelizabeta si rozčileně povzdechla. „Měla jsem vědět, že se Juris udrží na-
živu tak dlouho, aby udělal něco šlechetného a hloupého. No, starý příteli,“
uchechtla se. „Na tom nezáleží.“ Máchla rukou, k Zoje vyrazily dva stvoly a je-
jich trny se zaleskly jako ostnatý ocas nějakého mořského tvora.
Zoja zvedla ruce a stvoly zachytil dravý vír, zkroutil je dohromady a vytr-
hl je z kořenů. Mrštila jimi na Jelizabetu.
„Ty jsi ale divoká,“ pošklebovala se světice. „Juris si zvolil žačku dobře.
Škoda, že jeho schopnosti umřou s tebou.“
Tentokrát jako by se zvedla půlka lesa, celá vrčící masa silných trnitých ston-
ků. Zoja vytáhla ze vzduchu vlhkost a ta studená vlna pokryla úponky námra-
zou, zmrazila v nich mízu. S dunivým náporem vzduchu je roznesla po větru.
„Taková síla. Ale mě porazit nemůžeš, Zojo. Mám výhodu věčnosti.“
„Já se spokojím s výhodou překvapení.“
Zvedla písek jako clonu a bleskurychle se vrhla do trnitého lesa. Zatímco
Jelizabeta mluvila, dostala se Zoja na vzdálenou stranu kruhu, k márám, na
nichž spočívalo dokonale zachované tělo Temnyje. Měla chviličku, aby po-
hlédla na tu krásnou tvář, na ty elegantní ruce. Svého času ho milovala se vší
lačnou uctivou touhou dívčího srdce. Věřila, že si jí váží, že o ni stojí. Udělala
by pro něj cokoli, bojovala by za něj a umřela. A on to věděl. Pěstoval to, stejně
jako pěstoval své vlastní tajemství, jako opečovával osamělost Aliny Starkové

392
print-ne9bw-margin-0

a Ženinu touhu někam patřit. Využil nás všechny, stejně jako teď využívá Jeli-
zabetu. A já to dopustila.
Znova to už nedopustí. Zvedla ruce.
„Ne!“ vykřikla Jelizabeta.
„Shoř, jak jsi měl shořet,“ zašeptala Zoja. Máchla paží dolů a tak snadno,
jako by přivolávala lehký vánek, se objevil blesk a s ohlušujícím prásknutím
sjel dolů. Zasáhl máry, zajiskřilo to, rozkvetl plamen. Zoja viděla, jak se
z ohně vynořil stín, jako by se pokoušel uniknout žáru.
„Co jsi to udělala?“ zaječela Jelizabeta. Hnula se k Temnyjovi, zatímco se
ho trnitý les pokoušel odnést do bezpečí, dál od toho žáru.
Ale Zoja se soustředila na žár plamenů, až plály modře jako Jurisův dračí
oheň. Trnitý les se začal hroutit do sebe.
Stonky se ovíjely Zoje kolem kotníků, avšak pomocí jisker je spalovala
a přitom i sama sebe. Práce s ohněm vyžadovala jistou zkušenost.
Jelizabeta se vrhla na máry a pokusila se sebrat to, co zbylo z Temnyjova
těla. Zoja věděla, že i když plameny Jelizabetě působí bolest, nezastaví ji. Gri-
šu takového stáří může zlikvidovat jen její vlastní síla. Zoja na to měla pouze
pár minut.
Objevila Juriho, utíkajícího před plameny, a vyškubla mu hořící trn z ruky.
„S tebou se vypořádám pak,“ vyštěkla a prudkým náporem na něj nahrnula
dvě duny. Pohřbily ho až po krk v písku.
Pozůstatky stínového tvora se vznášely mezi Nikolajem a žárem Temny-
jových már, jako by nevěděly, co dělat. Byly teď už sotva vidět, křídla rozerva-
ná, ruce s drápy visely ochable u boků. Zarazila zářící trn zpátky tam, kde by
měl mít srdce.
Nikolaj zalapal po dechu a probral se. „Vyndej to ze mě,“ zasípal a kývl
hlavou ke své hrudi, v níž vězel skutečný trn. „Skonči to s ním.“
A co když to tím skončím i s tebou? Nebyl čas váhat. Zoja vyškubla trn. Ni-
kolaj zavyl a z hrudi se mu vylila černá krev. Zoju odrazil dozadu mrskající se
kmínek stromu.
Všude kolem ní trnitý les rozkvetl, když se Jelizabeta s křikem zvedla
z pohřební hranice Temnyje. Byla roj včel. Byla louka v květu. Byla žena šílená

393
smutkem. Trnitý les se sevřel Zoje kolem zápěstí, pevně ji držel a Jelizabeta se
k ní hnala, z úst jí proudila sarančata, natáhla ruce a sápala se Zoje po krku.
To nic, pomyslela si Zoja. Zachránila jsem Nikolaje. Udržela jsem Jelizabetu
zavřenou ve Vráse. Konečně zastavila Temnyje. Jen ať si Jelizabeta vezme její
srdce. Ale zaduněl v ní Jurisův hlas, málem viděla, jak se šklebí: To jsem se
vzdal svých šupin pro tohle? Jsme drak. My si jen tak nelehneme a neumřeme.
Zoja cítila, jak ji větve svírají pevněji. Trnitý les byl Jelizabetin výtvor. Ale
míza v něm tekla jako krev, jako řeka poháněná proudy.
Jelizabeta vztekle zaječela a Zoju ohlušilo bzučení hmyzu.
Soustředila se na smůlu ve větvích trnitého lesa, na smůlu, která ji tolikrát
utápěla, a zatáhla.
Stvoly se otočily a vražedné hroty jejich trnů vyrazily k Jelizabetě tak
rychle, že se nestačila vyhnout ani změnit podobu. Její tělo narazilo na bodce
s tupým vlhkým žuchnutím. Visela tam, jen kousek od Zoji, nabodnutá na
čelisti vlastního výtvoru.
Zoja trny zkroutila a dívala se, jak se Jelizabetě vytrácí z očí světlo. Byla by
přísahala, že slyší draka spokojeně vrčet.
Ravka možná padne. Grišové a Druhá armáda budou rozehnáni. Ale svět
bude v bezpečí před Jelizabetou a Bezhvězdným.
Pomyslela na mláďata ve sněhu, na Lilijanu louskající ořech u ohně, na síň
Zlaté kopule v Malém paláci plnou grišů, jak se smích odrážel od jejích zdí,
než Temnyj zaútočil. Pomyslela na Nikolaje čelícího démonovi, na trn jako
dýku v jeho rukou.
Tentokrát jsem tě zachránila, pomyslela si, zatímco se hroutila. Tentokrát
jsem to vzala za správný konec.

394
 35
Nina

NEBYLO BY BEZPEČNÉ, ABY grišovské ženy a jejich děti ani Adrik

a Leoni zůstávali ve Gäfvalle, bez ohledu na cítění lidí z města. Přeživší vojáci
z továrny se vzpamatují. Budou poslány jednotky, aby po neštěstí zjednaly po-
řádek. Do té doby musí všichni zmizet.
V tom chaosu se Hanne vrátila do kláštera navrátit si svou tvář, převlék-
nout se do zástěry a předstírat, že je z hrůz, které postihly městečko, stejně
překvapená jako ostatní. Matka představená nebyla k nalezení, takže Hanne
mohla lehce zase vyklouznout a vrátit se na křižovatku. Našla tam Ninu, jak
instruuje mladého rybáře, který se nabídl, že odveze vůz do přístavu.
Nina věděla, že dojde k zúčtování, a jakmile rybář odešel uložit svou sest-
ru zpátky do vozu, obrátila se, aby čelila Hannině hněvu.
Ale Hanne byla klidná a její hlas taky. „Nedávala jsem správné otázky, co?
Ptala jsem se, co jsi, ne kdo jsi.“ Nina už byla zase převlečená do Miliných
šatů. Uhladila si dlaněmi těžké sukně. „Myslím, že to už víš.“
„Nina Zeniková.“ Hanniny měděné oči byly tvrdé. „Dívka, která zmrzači-
la mého otce. Čarodějnice mrtvol.“

395
 „Tak mi teď říkají Fjerdané?“
„Tak i jinak.“
„Jsem agentka pracující pro vládu Ravky. Přišla jsem do této země osvobo-
zovat lidi jako ty, lidi s grišovskými silami žijící ve strachu.“
„Jak to, že tě můj otec nepoznal?“
„Než jsem sem přišla, upravili mě. Tohle,“ ukázala na sebe Nina, „nejsem já.“
„Je na tobě aspoň něco pravého?“
„Dovednosti, které jsem tě naučila. Všechno, co jsem ti řekla o tom, jak ta-
hle země funguje, o korupci v jejím jádru.“ Nina se nadechla a poklepala si
dlaní na srdce. „Tohle je pravé, Hanne.“
Hanne uhnula očima. „Využila jsi mě.“
„Ano,“ přisvědčila Nina. „To nepopírám.“
Hanne se k ní vrátila pohledem. A založila si ruce. „Ale nelituješ toho, co?“
„Lituju bolesti, kterou jsem způsobila. Lituju, že jsem přišla o tvou důvě-
ru. Ale jsme vojáci, Hanne, rození bojovníci. A děláme, co je třeba udělat.
V sázce byly životy. A pořád jsou. Nevěřím, že to bylo jediné místo, kde tvůj
otec experimentoval s griši.“
Hanne polkla a Nina věděla, že si vzpomněla na dívky v postelích v tom
pokoji, na děti v kolébkách, na jejich utrpení. „Je jich víc?“
„Víc základen. Víc továren. Víc laboratoří. Nebudu předstírat, že všichni
grišové jsou dobří. Ani všichni Ravkané. Nejsou. Možná ani já ne. Já jenom
vím, že to, co dělá tvůj otec a jeho muži, je špatné. Někdo je musí zastavit.“ Po-
ložila ruku Hanne na rameno, měla strach, že se odtáhne. „My to dokážeme.“
Hanne vzhlédla k továrně, na vůz plný vězeňkyň, na velký javor tyčící se
nad cestou s kostlivými větvemi. Přejela si rukou po ostříhané hlavě, rysy za-
rputilé tváře byly výraznější bez hustého oblaku vlasů, který je zjemňoval.
Když se vrátila pohledem k Nině, měla v očích zase oheň. „Zachráníme je
všechny,“ prohlásila.
Přes smutky a nebezpečí uplynulého dne, přes úkoly, které před nimi leže-
ly, Nina cítila, jak se jí ulevuje. „Zachráníme je všechny.“
„Ale Nino,“ varovala ji Hanne. „Už žádné lži.“
„Žádné lži,“ slíbila a z celého srdce si přála, aby to bylo možné.

396
 „Co uděláme nejdřív?“ zjišťovala Hanne.
„Postaráme se o tvého otce.“
„Já ho nezabiju.“
Nina cítila, jak se jí zvedají koutky. „To je to poslední, co bych ti svěřila.“

Když Hanne odešla odvléct pořád ještě bezvědomého Bruma do lesa, obrátil
se Adrik k Nině.
„Žádné lži?“ zeptal se.
„Poslouchal jsi nás, Adriku?“ Ohlédla se přes rameno. „Leoni je ve voze? Je
v pořádku?“
„Je. Ale ne díky tobě. Ona neudělala chybu s rozbuškami. To ty jsi tu ne-
hodu způsobila,“ prohlásila. „Nastražila jsi výbušniny tak, aby odpálily nádrž.
Ohrozila jsi mě, Leoni a spoustu nevinných civilistů.“
Byla to pravda. Provedla zavrženíhodnou věc. Tak proč toho nelituje?
„Víš, co jsem se naučila v Ketterdamu?“ zeptala se a dívala se na strom
z kostí, který postavila. „Nikdo není nevinný. Ty jsi dneska odvrátil proud,
Adriku. Nejenom že jsi zadržel vodu, ale změnil jsi pohled těch lidí na griši.
Udělal jsi zázrak.“
„To nebyl zázrak. Byla to dovednost a štěstí a ta elegantní rekvizita, co jsi
postavila z lidských kostí.“
Nina pokrčila rameny. „Fjerdané nás nepřijmou jako lidi, tak je snad nača-
se, aby nás vnímali jako svaté. A tak to taky uděláme, město od města, zázrak
od zázraku. Tady už si šeptají tvoje jméno, stejně jako si šeptají jméno Sankty
Aliny. Zaručuju ti, že zítra budou podél téhle cesty stát svatyně na tvou po-
čest.“ Povytáhla obočí. „Možná se ti ale nebude líbit, jak vám dvěma říkají.“
„Mně se na tom nelíbí nic,“ zavrčel, pak ho však přemohla zvědavost. „Tak
ven s tím.“
„Sankta Leoni z vod.“ Odmlčela se. „A Sankt Adrik Mrzák.“
Adrik protočil panenky. „Musíme jet, Nino. Čas se krátí.“
„A ještě něco,“ dodala Nina, i když věděla, že jí Adrik nikdy neodpustí, co
mu teď řekne. „Neprozradila jsem ti všechno, co bylo v Brumově dopise.“
Adrik znehybněl. „Co jsi provedla, Nino?“

397
 „Psalo se tam o plánu na zavraždění krále.“
„Fjerdany?“
„To nebylo jasné. Psalo se tam jen, že pro někoho jako Demidov nebude
Lantsov žádný problém. Že si jejich zvědové myslí, že se situace vyřeší brzy
sama bez zasahování.“
Adrik zaklel. „Musíme se co nejrychleji dostat do Hjaru. Jak sis mohla ne-
chat zprávu o ohrožení králova života pro sebe?“
Jaký by v tom byl rozdíl, kdyby něco řekla? Králi pořád někdo usiluje o ži-
vot. Nikolaj má Tolju a Tamaru, ti ho hlídají, a Adrik by trval na tom, že celý
plán odvolají, poženou se do Hjaru, najdou člena sítě, který má přístup k le-
tounu a může dostat zprávu do hlavního města. Král Ravky má na svou
ochranu spoustu lidí. Dívky na kopci měly jenom Ninu.
„Je to ztráta jednoho dne,“ namítla. „Máme dost času poslat králi vzkaz.“
„To rozhodnutí nebylo na tobě. Ale o tom se teď s tebou nebudu dohado-
vat. Budeš se zodpovídat, až se dostaneme do Ravky.“
„Já s tebou nepojedu.“
„Nino –“
„Já vím, co musím udělat, Adriku. Takovou šanci už mít znovu nebudu.
Ravka ze mě udělala vojáka. Ketterdam ze mě udělal zvěda. Hanne mi pomů-
že stát se někým úplně jiným.“
„Nino, přece nemíníš –“
„Míním.“
„Nebudeme se k tobě moct dostat. Zůstaneš bez spojenců, bez zdrojů.
Jestli se něco pokazí, nebudeš mít cestu ven.“
Nina se podívala na doutnající trosky továrny. „Tak mi nezbude než vyra-
zit díru ve zdi.“

398
 36
Nikolaj

TRNITÝ LES KRVÁCEL. SMŮLA, která prýštila z jeho kmenů, už neby-

la zlatá, ale rudá, jako by s Jelizabetinou smrtí umřel i on. Stvoly se začínaly
scvrkávat, trny chřadly. Nikolaj se osvobodil a krev mu z rukou a nohou kapa-
la do písku. Hruď mu tepala, ovšem jedinou známkou toho, že byl probod-
nut, byla jizva ve tvaru hvězdy. Další do jeho sbírky.
Viděl, jak se mohutný palác v dálce rozpadá, věže se hroutí k zemi. Co
zbude? uvažoval. A jak se odsud se Zojou dostanou?
Přiklopýtal k ní. Ležela na zvadlém lůžku z trnitých stromů a rudých
kdoulových květů, vlasy rozprostřené kolem tváře. Před ní se mezi větvemi vr-
šila temná hromada mrtvých včel. Sankta Jelizabeta. Jen o kousek dál viděl
hromádku kostí, medvědích i lidských, rozpadajících se na popel. Rozsype se
snad celý tento svět na prach? Klekl si vedle Zoji a zkontroloval jí pulz. Byl sta-
bilní. Překvapilo ho, když si na jejích zápěstích všiml okovů z černých šupin.
„Zojo,“ oslovil ji a lehce jí zatřásl. „Velitelko Nazjalenská.“
Řasy se jí zachvěly, vzhlédla k němu. Nikolaj couvl. Chvíli se mu zdálo, že
vidí… Ne, to není možné. Zoja se na něj dívala energickýma modrýma očima.

399
 „Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla.
„Opravdu?“
„Který z nás zabije mnicha?“
„Posluž si.“
Pomohl jí na nohy a společně došli na místo, kde vězel Juri, pohřbený až
po krk v písku. Ta krysa mezitím omdlela. Z nosu jí tekla krev.
Nikolaj si povzdechl. „Nerad to říkám, ale budeme ho muset nechat naži-
vu. Potřebuju z něj dostat všechny informace o kultu Bezhvězdného a o tom,
jak nás sem svatí dostali. Myslím, že to byla Jelizabeta, ta mi odemkla pouta
tu noc, kdy jsem unikl z paláce.“
„Jak by to udělala?“
„Říkala, že se její síla dokáže natáhnout za Vrásu, ale jenom tam, kde je
lidská víra nejsilnější. Juri byl ten večer v paláci. Možná ho Jelizabeta využila
a propašovala své výhonky nebo hmyz kolem stráží.“
Zoja si odfrkla. „To ty jsi ho pozval do paláce.“
„Příště budeš hosty vybírat sama. Já chci odpovědi, takže mnich zůstane
naživu. Prozatím.“
„Tak aspoň kapka mučení? Dovol mi kopat ho hodinku do hlavy.“
„Nic by se mi nezamlouvalo víc, ale necítím se úplně dobře a nerad bych
umřel v těchhle hadrech. Musíme zjistit, jestli se odsud dostaneme.“
Zoja uvolnila duny, vytáhli Juriho a položili ho na záda. Svázali mu ruce
pásy látky ze Zojiny kefty a nádavkem mu dali roubík.
„Nikolaji.“ Zoja mu položila ruku na paži, když přivolala lůžko vzduchu,
na němž mnicha přepraví. „Vyšlo to aspoň? Jsi svobodný?“
Zamrkal na ni. „Tak svobodný, jak jen můžu být.“
Neměl to srdce přiznat jí, že v sobě pořád netvora cítí – oslabeného, líza-
jícího si rány, ale čekajícího na příležitost znovu povstat.

Ať to byla jakákoli síla, která je věznila v permanentním soumraku, zahynula

spolu se svatými. Nikolaj a Zoja nešli ani hodinu, když uviděli první hvězdy.
Putovali dál, navzdory zraněním a únavě, až konečně uviděli v dálce světla

400
a nakonec se mrtvý šedý písek Vrásy proměnil v měkkou louku. Nikolaj sice
netoužil po ničem jiném než se odevzdat do péče nějakého statkáře, ale ne-
mohli riskovat odhalení. Uchýlili se do staré boudy na nářadí. Bylo to tam
vlhké a nepohodlné, ovšem kromě toho se nabízelo už jen spaní pod větvemi
švestkového sadu, a Nikolaj po společnosti stromů netoužil.
Bylo potěšení zavřít oči a cítit, jak na něj zase doléhá spánek. Už nikdy to
nebude brát jako samozřejmost.
Zoja se před svítáním vydala do Kribirsku a vrátila se dřív, než čekal,
s koňmi, balíkem cestovního oblečení a mladým grišou hojičem, aby ošetřil
Nikolajovy rány.
„Je mi líto, Veličenstvo,“ omlouval se hoch, když uzavíral rány na jeho ru-
kou. „Tady zřejmě zůstane jizva. Jsem ještě ve výcviku.“
„Jizva dobrodruha?“ zeptal se Nikolaj.
„No… hluboká…“
„To taky jde.“
Když byl hotov, Zoja ho vypoklonkovala. „Někomu o tomhle cekneš a já
to budu považovat za velezradu.“ Upřela na chlapce tvrdý pohled a dodala:
„To je zločin, za který se věší.“
Vyklopýtal pozpátku ze dveří. „Ano, velitelko. Jistě, velitelko.“
Zoja se zamračila a zavrtěla hlavou. „Zdá se mi, že z výcviku vycházejí čím
dál větší poseroutkové. Podíváš se na něj a hned by potřeboval čichací sůl.“
Nikolaj neřekl nic. Tentokrát už o tom nebylo sporu. Když se Zoja na
chlapce zadívala, oči jí zaplály stříbrně a panenky se stáhly do škvírek. Oka-
mžik se díval do očí draka. Co to jen Zoja udělala, aby je osvobodila? Ta otáz-
ka však musí počkat, dokud se v bezpečí nedostanou zpátky do paláce.
Potlačili vyčerpání a zbytek dne uháněli jako o život. Nikolaje občas bod-
lo v hrudi, jako by tam měl pořád vražený trn. Juri seděl mlčky a třásl se v pou-
tech, kapuci staženou do tváře.
Brzy zjistili, že to, co se stalo v Bezmoří, pocítili po celé Ravce, možná
i dál. Byla hlášena zemětřesení až na severu v Ulensku a na jihu ve městě Dva
Stolba. Nikolaj věděl, že to bude mít i další následky. Tři z nejmocnějších
grišů světa zemřeli a rituál rozhodně nevyšel tak, jak bylo naplánováno.

401
 Než vjeli do Os Alty, svázala Zoja Nikolajovi ruce a provazy přivázala
k uzdám jeho a Juriho koní, aby to vypadalo, že veze vězně do dolního města,
přes široký kanál a na bulváry, které je zavedou do mírného svahu a zlatými
branami do paláce. Neviděli žádné smuteční prapory, žádné vlajky na půl žer-
di. Žádné nepokoje na ulicích. Buď byl Nikolaj méně oblíbený, než doufal,
nebo se Ženě a Davidovi podařilo udržet jeho zmizení v tajnosti.
Nikolaj byl rozpolcený mezi očekáváním a strachem. Když Zoja odjela
do Kribirsku, vyndal mnichovi roubík a brzy pochopil, že i když je to zlé,
bude to ještě mnohem horší. Otevři dveře. Udělal to a těmi dveřmi prošlo
něco hrozného.
A přece mu při prvním pohledu na korunovanou dvouhlavou orlici nad
branami a na pozlacenou střechu Velkého paláce v dálce poskočilo srdce. Do-
stal se domů. Přežil, a i když není vyléčený, on a Zoja a ostatní nějak najdou ces-
tu, jak jít dál. Démon v něm ho znal dobře, ovšem teď znal i Nikolaj démona.
Zoja dojela ke strážím ve službě, stáhla si kapuci a nařídila: „Otevřete své
velitelce.“
Stráže okamžitě vyskočily do pozoru. „Moj soverenji.“
„Jsem unavená a mám tu vězně, které musím předat ostatním členům Tri-
umvirátu.“
„Mají doklady?“
„Beru si je na odpovědnost. Ale jestli mě budete ještě chvíli zdržovat před
teplou koupelí, vezmu si na odpovědnost i vaši pomalou smrt.“
Strážný si odkašlal a uklonil se. „Vítej doma, velitelko.“
Brána se otevřela.

Bylo jasné, že se odehrává nějaká velká slavnost. Cesty byly osvětleny lucerna-
mi a z rozzářených oken Velkého paláce se nesla hudba.
„Je to možné, že to všechno zvládli?“ žasla Zoja nevěřícně.
„Jak se dá uspořádat ples pro nepřítomného krále?“ zeptal se Nikolaj. Ne-
pokusili se snad někoho předělat, aby zaujal jeho místo, nebo ano? Neměli by
čas ho vycvičit, zvlášť na událost, na které tolik záleží.
„Možná navlékli strašáka a dali mu na hlavu korunu,“ popíchla ho Zoja.

402
 „Tuhle strategii bych měl využít při schůzích rady.“
Netušili, co je čeká uvnitř, a tak zkontrolovali mnichova pouta a navíc mu
dali kapku Ženina spánkového lektvaru. Nacpali ho za keř a dohodli se, že se
rozejdou, dokud nenajdou nějakého člena Triumvirátu nebo někoho, s kým
budou moct mluvit a nevzbudí povyk.
Nikolaj se vydal podél jižního křídla paláce, držel se ve stínech, zatímco
k němu doléhala hudba z oslavy uvnitř. Zahlédl pohyb ve skleníku. Nějaká
dvojice na dostaveníčku? Nebude je rušit. Pospíchal podél skleněné stěny le-
mované malými pomerančovníky a už se chystal zahnout za roh, když spat-
řil… sám sebe.
Zmocnila se ho panika, v hlavě se mu rozběhly zmatené myšlenky. Co
když už není Nikolaj? Co když je jenom netvor? Co když je pořád uvězněný
v soumračné Vráse a tohle všechno je jenom sen? Shlédl si na ruce – zjizvené,
ale lidské, bez drápů. Jsem Nikolaj Lantsov. Jsem tady. Jsem doma.
Podíval se znovu skrz sklo. Ten druhý Nikolaj stál mezi ovocnými stromy
a fontánami skleníku, na světle modré šerpě na hrudi se mu leskly medaile.
Proto tedy nevznikla žádná panika na venkově ani ve městech, nebyly vyvěše-
ny smuteční vlajky. Nasadili jeho vlastní plán. Žeňa uzpůsobila nějakého ubo-
hého moulu, aby sehrál roli krále.
Nikolaj byl nadšen a pohoršen zároveň. Pomyšlení, že někdo tak lehce za-
ujal jeho místo, no – někdo jiný by to snad považoval za ponižující. A přece si
nemohl pomoct, mozek už vymýšlel možnosti. Mohl by nechat tohoto herce
vysedávat na státních hostinách a slavnostně otevírat sirotčince a koncertní
haly. Nikolaj by mohl být na dvou místech najednou. Ale co dělá jeho dvojče
tady, mimo ostatní hosty?
Odpověď se dostavila v elegantních zelených šatech a se smaragdy – dív-
ka. Velice hezká dívka se zjevně velice drahými šperky. Je to princezna Ehri
Kir-Tabanová? V dohledu nebyli žádní průvodci.
Jeho zástupce přecházel sem a tam a něco rychle říkal. Nikolaj neslyšel,
co, ale k jeho veliké hrůze to vypadalo jako vyznání lásky. Do čeho je to tenhle
falešný král dostává? A schválili Žeňa s Davidem tuhle věc? Taková chvíle si
říká o zásah, ale jak to má Nikolaj udělat, aby celou tu šarádu nezkazil?

403
 Možná se pletu a probírají státní záležitosti, zadoufal.
V tu chvíli ti dva vykročili k sobě. Falešný král Ravky vzal princeznu do
náruče. Vzhlédla k němu, zvolna zavřela oči, pootevřela rty. A v tu chvíli si
Nikolaj všiml nože v jejích rukou.

404
 37
Isaak

ISAAKOVI SE POTILY DLANĚ. Nebylo snadné vyhnout se Toljovi

a Tamaře. Dvojčata byla zkušenými vojáky a uměla se zjevovat přesně tam,
kde je nikdo nechtěl vidět.
Ale jakmile zahlédl Ehri ve skleníku, věděl, že by se klidně vyhnul i tisí-
covce trénovaných vojáků, jen aby se sem dostal. Netušil, jak se jí podařilo se-
třást stráže ani kolik času s ní bude mít, než je někdo objeví. Věděl jenom to,
že by se na ni chtěl dívat věčně. Její šaty měly odstín zelených perel, složité
záhyby byly vyšívané sokoly. V záplavě tmavých vlasů se leskly smaragdové
hřebeny.
„Nikolaji?“ pípla a nahlédla do setmělého skleníku.
Isaaku, opravil by ji nejradši. Jaké by to bylo, slyšet ji říkat mu pravým
jménem?
„Jsem tady,“ zašeptal. Obrátila se a usmála a na něj to zapůsobilo jako
rána do hrudi. „Nevěděl jsem, jestli přijdete.“
„Nevěděla jsem, jestli budu moct přijít. Moje dámy se kolem mě točily od
svítání. Netušila jsem, jestli najdu vteřinku, kdy bych jim mohla uniknout.“

405
 „Jsem rád, že se to povedlo.“ Bylo to velice zdrženlivě řečeno, jenže nic ji-
ného ho nenapadlo.
Popošla o krok k němu a on bez uvažování couvl, udržoval mezi nimi od-
stup. Viděl jí ve tváři, jak se jí to dotklo, a připadal si jako největší pitomec.
„Omlouvám se,“ vyhrkl, i když věděl, že krále na omluvy neužije.
Sevřela ruce před sebou. „Snad… snad jsem to špatně pochopila?“
„Ne,“ ujistil ji. „To ne. Ale musím vám něco říct.“ Obrátil se na patě a začal
přecházet před pomerančovníky, jejichž květy sladce voněly ve vzduchu. Na-
plánoval si, že řekne spoustu věcí, žádná z nich mu však teď nepřipadala
správná. Byl chudý kluk z malého města. Byl palácová stráž. Myslel si, že je
šťastný. Byl šťastný, dokud tohle všechno nezačalo. Ale teď?
Toužil ji vzít do náruče a políbit, nemohl to však udělat, když každé slovo,
které jí řekl, byla lež. Jenže pravdu říct nemohl – to by ohrozilo celý národ.
„Ehri…,“ začal. „Kdybych nebyl král…“ Odmlčel se. Cože se jí to pokou­
ší říct? Zkusil to znova. „Copak se vám na mně líbí?“
Zasmála se a on si vděčně oddechl. „To je nějaká zkouška? Nebo jenom
potřebujete pošimrat svou pýchu?“
„Má pýcha si potrpí na něžné zacházení,“ zapředl a v duchu zaklel. To
z něj mluvil Nikolaj a on dnes večer Nikolaj být nechtěl. „Počkejte. Řeknu
vám, co se mi líbí na vás. Vaše odvaha. To, jak umíte zacházet s mečem. To, že
vždycky říkáte, co si myslíte. To, jak vypadáte, když vyprávíte historky o svém
domě u jezera.“
Naklonila hlavu a po tváři jí letmo přejel veliký smutek.
„Copak?“ Nechtěl nic víc než jí vymazat z hlavy to, co ten náhlý smutek
způsobilo.
„Nic,“ odpověděla. „Jenom bych chtěla, aby tahle chvíle trvala déle.“
Chtěl jí říct, že by mohla trvat, ale nevěděl, jestli je to možné. Nemohl jí
nabídnout nic. Nepříjemným faktem bylo, že netušil, co od něj Triumvirát
doopravdy chce. Má tuhle roli hrát napořád, zatímco oni budou vládnout
Ravce? Byl přesvědčen, že rozhodně nemůže být králem, jakého potřebují, ale
když večeřel s Ehri, napadalo ho, jestli by to s ní po boku přece jen nedokázal.
Dovolila by vůbec Žeňa a ostatní takové dvoření? A kdyby odmítli, měl by

406
odvahu se jim postavit? A ještě horší byla myšlenka, která mu nedávala spát
od toho šťastného večera na ostrově: co když se vrátí pravý král a vybere si
Ehri za manželku? Bude se na něj Isaak muset dívat, jak se o ni uchází a žení
se s ní? Bude stát v pozoru v kapli na královské svatbě? Uvědomí si Ehri ně-
kdy, že muž, jehož si vzala, není ten, který stojí tady v tomto skleníku, tuhle
noc, se srdcem plným touhy?
„Taky si přeju, aby to trvalo déle,“ ujistil ji. „Přeju si, aby na světě nebyl ni-
kdo než vy a já, aby nebyly žádné země, žádní králové a královny.“
Popošel k ní o krůček a ona mu vplula do náruče. Byla pružná, skoro šla-
chovitá. Byla dokonalá.
„Ehri.“ Přitáhl si ji k sobě a ona k němu zvedla hlavu v pozvání. „Mohla
bys mě milovat, i kdybych nebyl král?“
„Mohla,“ přisvědčila. Nechápal, proč se jí oči najednou zalily slzami. „Vím,
že bych mohla.“
„Copak je?“ Vzal jí tvář do dlaně a otřel slzy palcem.
„Vůbec nic,“ zašeptala.
Pocítil cuknutí, jako by do něj strčila, a shlédl. Něco mu trčelo z prsou.
Mozku došlo, co to je, jakmile ho zaplavila bolest. Dýka. Do bílé rukojeti byl
vyřezaný vlk. Uslyšel naléhavé bušení na sklo, jako by se do skleníku pokoušel
dostat nějaký pták.
„Proč?“ hlesl a už klesal k zemi.
Svezla se spolu s ním na kolena, slzy se jí teď řinuly po tvářích. „Pro mou
zemi,“ vzlykla. „Pro mého bratra. Pro mou královnu.“
„Ty to nechápeš,“ pokusil se říct. Zasmál se, ale znělo to divně, jako za-
bublání.
„Odpusť mi to,“ dodala a vytrhla mu dýku z těla.
Projela jím bolest, ucítil horký nával krve řinoucí se z rány.
Vtiskla mu lehký polibek na rty. „Má jediná útěcha je, že jsi nikdy nemohl
být můj. Ale věz, že bych moc ráda byla tvoje.“
„Ehri,“ zasténal, když svět začínal temnět.
„Nejsem Ehri.“
Odněkud slyšel křik, chvatné kroky blížící se k nim.

407
 „Každý želí prvního kvítku,“ odříkala měkce.
Kdo zapláče pro ostatní spadlé?
Isaak se bezmocně díval na to, jak sevřela dýku a zarazila si ji do vlastního
srdce.

408
 38
Nina

NINA SE OBLÉKLA PEČLIVĚ. Její roucho bylo ze světle levandulové lát-

ky, skromně střižené a dokonale sladěné s pletí Mily Jandersdatové a její buj-
nou postavou. Nevzala si žádné šperky. Jaké cetky by si taky mohla ubohá
vdova dovolit? Největší ozdobou fjerdské ženy je její mravnost. Nina se usmá-
la do zrcadla na tu dívku se sladkým a bezelstným výrazem.
Uhladila si plavé vlasy do elegantní koruny spletených copů, kterou by
schválila i matka představená, a vydala se do solária. Velká skleněná okna byla
pokrytá námrazou a skrz ně viděla ledový příkop a za ním lesknoucí se věže
Bílého ostrova. Ledový palác byl stejně oslnivý, jak si pamatovala.
Zaslechla za sebou kroky, obrátila se a uviděla, jak se blíží Jarl Brum a do
něj zavěšená jeho manželka. Byla to pozoruhodně pohledná dvojice, vysoká
a dobře stavěná.
„Enke Jandersdatová,“ oslovil ji vřele. „Má zachránkyně. Dovol mi, pro-
sím, abych tě představil své manželce Ylvě.“
Nina udělala pukrle. „Je mi největší ctí.“
Brumova žena uchopila Ninu za ruku. Husté kaštanové vlasy jí padaly

409
skoro k pasu, v šatech ze zlatého hedvábí její snědá kůže zářila jako podzim.
Nina poznala, odkud Hanne přišla ke své kráse.
„Potěšení je na mé straně,“ usmála se Ylva. „Dozvěděla jsem se, že můj
manžel vděčí za svůj život tobě.“
Když už byl vůz dávno pryč, probudily Nina a Hanne Bruma. Řekly mu,
že po explozi vyběhly ven a našly jeho tělo u cesty. Měl štěstí, že unikl vodě
a pohromě v továrně a neodnesl si nic horšího než ošklivou ránu do hlavy. Ať
mohl mít jakákoli podezření ohledně Mily Jandersdatové, vyléčil je fakt, že
zůstala v Gäfvalle, když novozemský pár a grišovské vězeňkyně unikly.
Nina a Hanne trpělivě čekaly v klášteře, zatímco se Brum vrátil do továrny
zjistit, kdo přežil, a dát všechno, co mohl, do pořádku – a nejspíš se i ujistit, že ne-
zbyl žádný důkaz jeho nezdarů. Průmyslová nehoda, která skončila smrtí cen-
ných zajatkyň, byla jedna věc, ale úspěšný pokus o únik grišů po jeho loňském po-
nížení v Ledovém paláci by mohl znamenat pohromu pro jeho kariéru. A pro
Ninu bylo moc důležité, aby Jarl Brum neztratil svou výhodnou pozici ve fjerdské
hierarchii. Pro plán, který měla za lubem, bude potřebovat všechny jeho styky
a přístup k vysoce postaveným úředníkům, vojenským velitelům a šlechticům.
„Já neudělala nic,“ řekla Nina Ylvě. „Byla to Hanne, ta projevila opravdo-
vou kuráž.“
„A to je další dluh, který vůči tobě máme,“ pokývala hlavou Ylva. „Jarl mi
řekl, že to ty jsi způsobila tu pozoruhodnou změnu u naší dcery.“
„Za to si nemůžu připsat zásluhy! Přisuzuju to vašemu vlivu a vytrvalému
působení matky představené, ať je jí Djel milostivý.“
Brumovi vážně přikývli, pak se na Ylvině tváři rozlil široký úsměv.
„Hanne!“ pozdravila svou dceru, která vešla do místnosti.
Pravda byla, že se Nina na Hannině proměně vážně podepsala. Naučila ji
oblékat se tak, aby to slušelo její vysoké štíhlé postavě, naučila ji stát vzpřímeně
a kráčet s grácií dámy, a především ji naučila se přetvařovat. Co se týče Hanniny
důvěry, ještě najde způsob, jak si ji získat, a možná si ji dokonce zaslouží. Nějak.
Ylva dceru objala a Brum se obrátil k Nině: „Hanne se mi svěřila, že je ko-
nečně připravena vzdát se svých pošetilých kousků a najít si manžela. Nevím,
jaká kouzla jsi na ni nasadila, ale jsem ti vděčný. Tolik se změnila.“

410
 Předtím byla dokonalá, pomyslela si Nina. Nebo by byla, kdybys ji neproře-
zával a neotrhával, jako když se horlivý zahradník pokouší formovat vzpurný keř.
Nina se usmála. „Myslím, že to byla jenom záležitost času, než Hanne po-
chopila svou pravou podstatu.“
„Musíš se naučit přijímat chválu, Milo.“ Vtiskl jí polibek na klouby. „Dou-
fám, že to časem dokážeš.“ Zatleskal. „Najíme se?“
Hanne se obrátila k otci se spokojenou a klidnou tváří. Byla oblečena
v tmavě červenohnědém a její pihy připomínaly pyl rozsypaný po tvářích.
Vlasy jí ještě nenarostly.
„Obávám se, že přijde spousta generálů probírat nudné válečné záležitos-
ti. Do města brzy dorazí sám Vadik Demidov,“ poznamenal Brum. Nina v to
doufala. Měla v úmyslu zjistit všechno, co se dá, o zájemci o Lantsovův trůn
a o fjerdských plánech na boj. „Budeme se snažit neunudit naše dámy.“
„My se rády zabavíme mezi sebou, papá,“ usmála se Hanne. „Je třeba pro-
brat nové modely šatů od Gedringe.“
Shovívavě se na ni usmál a nabídl manželce rámě.
Jakmile se obrátil zády, zamrkala Hanne na Ninu a z pohledu jí sálal oheň.
„Půjdeme?“ vyzvala ji.
Nina vklouzla rukou do její dlaně a vydaly se za Ylvou a Jarlem Brumem
do jídelny.
Budou budovat nový svět společně.
Ale nejprve musí spálit ten starý.

411
 39
Zoja

ZOJA USLYŠELA ROZRUCH A ROZBĚHLA se. Vycítila v téhle

noci něco špatného, ještě než uslyšela Tolju vykřiknout. Cítila to ve vzdu-
chu, jako by praskání blesku, které teď tak snadno ovládala, bylo všude, ve
všem. Vnímala to tak od té doby, co si přivlastnila Jurisovy šupiny. Byl s ní,
všechny jeho životy, všechno, co se naučil, zločiny, které spáchal, zázraky, jež
učinil. Jeho srdce – dračí srdce – bilo s tím jejím a ona cítila, jak ji ten ryt-
mus spojuje se vším. Tvoření v srdci světa. Věřila v něj už předtím? Možná.
Ale nic to pro ni neznamenalo. Síla byla ochrana, její získávání, její pěstová-
ní, jediná obrana, jakou dovedla napřít proti vší bolesti, jakou znala. Teď to
bylo něco víc.
Všechno bylo teď jiné. Vidění jí připadalo ostřejší, jako by každý objekt
ozařovalo světlo. Cítila zelenou trávu venku, kouř ze dřeva ve vzduchu, do-
konce i mramor – nikdy netušila, že mramor může vonět. Právě teď, když se
hnala po známých chodbách k povyku ve skleníku, necítila strach, jen naléha-
vou potřebu nastolit pořádek a vyřešit potíž, o níž věděla, že ji tam najde.
Ale takový chaos přece jen nečekala. Zavřela za sebou dveře do skleníku

412
a zahalila sklo mlhou, kdyby někdo šel kolem. Během její nepřítomnosti se
bezpečnost rozpadla. Ani ji to nepřekvapovalo.
Tamara klečela u nějaké šuhanské dívky, jíž trčela z hrudi dýka. Žeňa plaka-
la. Tolja, David a Nikolaj, pořád oblečený ve vězeňském úboru, stáli kolem dal-
šího těla – mrtvoly, která velice připomínala krále. Jeden přes druhého křičeli.
Zoja je umlčela zahřměním.
Skupina se k ní otočila jako jeden muž a okamžitě se hotovila k boji.
„Jak máme vědět, že jsi to opravdu ty?“ řekla Žeňa.
„Je to opravdu ona,“ potvrdil Nikolaj.
„Jak máme vědět, že ty jsi opravdu ty?“ zavrčela na něj Tamara, aniž by
přestala pracovat na šuhanské dívce. Vypadalo to na beznadějný případ. Ra-
něná měla ve tvářích stále barvu, ale zdálo se, že jí dýka pronikla srdcem. To
druhé tělo si Zoja schválně neprohlížela. Bylo těžké nevzpomenout si na Ni-
kolaje přitisknutého k trnitému lesu, na jeho krev stékající do písku Vrásy.
„Žeňo,“ pronesla Zoja klidně. „Kdysi jsem se opila a chtěla po tobě, ať ze
mě uděláš blondýnu.“
„Zajímavé!“ podivil se Nikolaj. „A jak to dopadlo?“
„Slušelo jí to,“ odtušila Žeňa.
Zoja si smetla smítko z rukávu. „Vypadala jsem lacině.“
Žeňa svěsila ruce. „Klid. Je to vážně ona.“ A pak už Zoju divoce objímala,
zatímco Tolja sevřel Nikolaje do medvědího objetí a zvedl ho ze země. „Kde
jste sakra byli?“
„To je dlouhý příběh,“ zafuněl Nikolaj a nechal se zas postavit.
Zoja by se nejradši dál tiskla k Ženě, dýchala květinovou vůni jejích vlasů,
položila jí tisíc otázek. Místo toho ale ustoupila a zeptala se: „Co se to tu stalo?“
„Ta dýka je fjerdská,“ hlásil Tolja.
„Možná ano,“ připustil Nikolaj. „Ale držela ji šuhanská dívka.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se Tamara a horečně se snažila obnovit jí pulz.
„Taky byla napadena.“
„Má ránu v srdci?“ zeptala se Zoja.
„Ne,“ odpověděla Tamara. „S tím bych nic nezmohla. Dýka šla trochu do-
prava.“

413
 „Zachráníš ji?“ zeptala se Žeňa.
„Nevím. Snažím se ji jen stabilizovat. Zbytek bude záviset na našich hojičích.“
„Já to celé viděl,“ oznámil Nikolaj. „Zaútočila na něj – na mě? Na něj. A pak
zarazila dýku do sebe.“
„Takže se Šu Han pokouší hodit to na Fjerdu?“
Ženě zase začaly téct slzy. Klekla si a položila dlaň na tvář falešného krále.
„Isaaku,“ zachroptěla.
„Kdo?“ chtěla vědět Zoja.
„Isaak Andrejev,“ vysvětlil Nikolaj tiše a klekl si k jeho tělu. „Vojín první
třídy. Syn školního učitele a švadleny.“
Tolja si promnul dlaní oči. „On to nechtěl.“
„Můžeš mu vrátit jeho tvář?“ zeptal se Nikolaj.
„Když neproudí krev, je to těžší,“ zamračila se Žeňa. „Ale zkusím to.“
„Dlužíme to jeho matce.“ Nikolaj zavrtěl hlavou. „Přežil frontu. Měl být
z nejhoršího venku.“
Žeňa potlačila vzlyk. „My… jsme věděli, že ho posíláme do rizika. Mysleli
jsme, že děláme dobře.“
„Princezna dýchá,“ oznámila Tamara. „Musím ji dostat ke korporálčikům
do Malého paláce.“
„Nedává to smysl,“ uvažovala Žeňa. „Proč prostě nezabila krále – nebo
toho, o kterém si myslela, že je král? Proč se chtěla taky zabít? A proč by se
princezna takhle obětovala?“
„Neobětovala se,“ řekl Nikolaj. „Dejte mi čisté oblečení. Vrátím se na slav-
nost a ukončím ji. Chci si promluvit s Hiramem Schenckem. Je to nejvýše po-
stavený člen keršské Obchodní rady, co sem přijel, že?“
„Ano,“ potvrdila Žeňa. „Ale nemá tě v oblibě.“
„Brzy bude mít. Načas. Nechte dveře do skleníku zamčené a Isaakovo tělo
ať tu zůstane.“
„Neměli bychom –“ začal Tolja, Nikolaj však zvedl ruku.
„Jenom prozatím. Slibuju, že se dočká pohřbu, jaký si zaslouží. Za hodi-
nu přiveďte delegaci Šu Hanu do pokojů mého otce.“
„Co když stráže princezny Ehri vyvolají poplach?“ zeptala se Žeňa.

414
 „Nevyvolají,“ zavrtěla hlavou Zoja. „Dokud se nepřesvědčí, že jejich plán
vyšel a král je mrtev.“
Nikolaj se zvedl, jako by ho rány už nebolely, jako by se hrůza posledních
několika dní nestala, jako by démon v něm byl přece jenom poražen. „Pak ať
žije král.“

O dvě hodiny později se oslava smrskla na pár spokojených opilců prozpěvu-

jících ve fontáně s orlicí. Většina hostů se rozešla do postelí vyspat se z hýření
nebo proklouzla do nějakého tichého koutku zahrady hýřit dál.
Zoja a ostatní se vrátili do skleníku, a když se dostavil Nikolaj, vlekl s se-
bou vyděšenou ženu ze šuhanské stráže. Měla ztrhanou obyčejnou tvář a uni-
formu Tavgharadu, dlouhé černé vlasy stažené do drdolu.
„Mayu Kir-Kaatová,“ povytáhla obočí Tamara. „Co ta tady dělá?“
Při pohledu na tělo na zemi u citroníků se strážná rozechvěla. „Ale on…,“
vypravila ze sebe a zírala na mrtvého krále a pak zas na Nikolaje. „Ale ty –
kde je princezna?“
„To je ovšem fascinující otázka,“ podivil se Nikolaj. „Předpokládám, že
mluvíš o dívce, kterou jsme našli s dýkou v hrudi jen kousíček od aorty – díky
štěstí nebo nedůslednosti, to se rozhodni sama. Právě teď se zotavuje u našich
hojičů.“
„Musíte vrátit královskou princeznu do naší péče,“ vyprskla strážná.
„Ona nic takového není,“ houkl Nikolaj ostře. „A na tyhle podvody už
není vhodná doba. Dnes v noci zemřel nevinný člověk, jen proto, abyste moh-
li zahájit válku.“
„Vysvětlí nám to někdo?“ zašeptala Žeňa. Zoja myslela na totéž.
„S radostí.“ Nikolaj ukázal na strážnou. „Dovolte, abych vám představil
skutečnou princeznu Ehri Kir-Tabanovou, milovanou dceru Šu Hanu, dru-
hou v linii nástupnictví na trůn.“
„Samé lži,“ sykla strážná.
Nikolaj ji chytil za ruku. „Především, žádná členka Tavgharadu by nedovo-
lila muži, aby jí chňapl zápěstí jako poslední proslazenou švestku.“ Strážná se
opožděně pokusila si ruku osvobodit. „Za druhé, kde má mozoly? Voják by je

415
měl mít na dlaních, jako Isaak. Místo toho je má na špičkách prstů. To jsou mo-
zoly, jaké člověk získá od hraní –“
„– na khatuur,“ doplnila Zoja. „Osmnáct strun. Princezna Ehri je v tom mistr.“
„A tak na místo princezny dosadili vražedkyni, aby se dostala ke králi,“ po-
chopila Tamara. „Ale proč chtěla zabít i sama sebe?“
„Aby to vrhlo další podezření na Fjerdany?“ mínila Žeňa.
„Ano,“ potvrdil Nikolaj, „a aby Šu Han získal důvod pustit se do války.
Panovník Ravky mrtvý, členka šuhanské královské rodiny zavražděna. Šu
Han by měl všechny důvody, jaké potřebuje, aby napochodoval se svou armá-
dou do naší země bez vůdce a použil ji jako základnu k útoku na jižní hranice
Fjerdy. Dorazili by masově a nemínili by odejít.“
Strážná – nebo spíš princezna – zavřela oči, jako by byla poražena. Ale
neplakala a netřásla se.
„Co by se stalo s tebou, princezno?“ zeptal se Nikolaj a pustil její ruku.
„Měla jsem dostat nové jméno a klidný život na venkově,“ odpověděla tiše.
„Nikdy jsem se nestarala o politiku ani o život u dvora. Mohla bych se volně
věnovat hudbě a zamilovat se, jak by se mi zlíbilo.“
„Krásný obrázek sis namalovala,“ pochválil ji Nikolaj. „Neznamenat to ne-
bezpečí pro budoucnost mé země, byla by tvá nezáludnost okouzlující. To sis
vážně myslela, že tě sestra nechá žít si v nějaké horské vesničce? Opravdu jsi
věřila, že tenhle komplot přežiješ?“
„Já nikdy nechtěla korunu! Neznamenám pro sestru žádné nebezpečí.“
„Mysli,“ vyštěkla Zoja, které už docházela trpělivost. „Jsi oblíbená, zbož-
ňovaná, ta z dcer, již by všichni chtěli vidět na trůně. Tvá smrt je přesně to, co
by tvůj národ sjednotilo k válce. Jak by tě sestra mohla nechat žít a riskovat
prozrazení? Byla bys jen přítěž.“
Princezna zvedla špičatou bradu. „Tomu nevěřím.“
„Tvé strážkyně jsme zajistili,“ oznámila jí Zoja. „Vsadím se, že některá
z nich má rozkaz nechat tě zmizet, ještě než by ses stačila dostat do té své ven-
kovské idylky. Klidně si je vyslechni sama.“
Ehri se nějak povedlo zvednout bradu ještě výš. „Čeká mě soud, nebo
budu prostě popravena?“

416
 „Takové štěstí mít nebudeš,“ usmál se Nikolaj. „Ne, mám pro tebe vymyš-
lený mnohem horší osud.“
„Budu tvou zajatkyní?“
„Na eufemismy moc nedám, ale jak chceš.“
„Vážně mě tu hodláš držet?“
„No jistě. Ne jako svého vězně, ale jako svou královnu.“
Zoja žasla, jak ta slova zranila – co, její srdce? Její hrdost? Věděla, že to
takhle nevyhnutelně dopadne. Byl to směr, o který usilovala a který prosazo-
vala. Tak proč se teď cítí, jako by si zase nechala odkrytou obranu?
„Naše zasnoubení mi vynese skvělé věno,“ pokračoval Nikolaj, „a tvá po-
pularita mezi lidem Šu Hanu zabrání tvé sestře ohrožovat naše hranice.“
„Na to nepřistoupím,“ prohlásila Ehri se zarputilou tváří – s výrazem krá-
lovny.
„V tom případě tě čeká poprava, holubičko moje. Ber to takhle. Nebudeš
viset, za což zaplatíš životem v luxusu a v mé brilantní společnosti.“
„Zvaž tu šibenici,“ poradila jí Zoja. „Je to rychlejší a míň bolestivé.“ Laho-
dilo jí to na jazyku, popíchnout ho, dokud ještě může.
Nikolaj kývl na Tolju a Tamaru. „Odveďte ji zpátky do jejích komnat a hlí-
dejte ji. Dokud neoznámíme královské zásnuby, je možné, že se pokusí utéct
nebo se zabít.“ „Co uděláme s tou zraněnou dívkou?“ zeptala se Žeňa, jakmile
princeznu odvedli ze skleníku a dvojčata se vrátila.
„Držte ji pod silným dozorem v Malém paláci. Sice je zraněná, ale je člen-
kou Tavgharadu. Na to nezapomeňme.“
„Chtěla pravá Mayu někdy vážně zběhnout?“
„Podle mě ano,“ mínila Tamara. „Má bratra, dvojče. Myslím, že ho odved-
li k výcviku Kherguudů. Třeba doufala, že je oba dostane ze Šu Hanu.“
„Kebben,“ řekl Tolja a položil ruku na sestřino rameno. Tohle slovo Zoja
neznala. „Možná byla prozrazena a nabídla vlastní život, aby vykoupila brat-
rovu svobodu.“
„Bude to zajímavé téma k rozhovoru, až se probere.“ Nikolaj si zas klekl
k Isaakovi. „Zítra napíšu dopis jeho matce. Přiznáme jí aspoň penzi po hrdi-
novi a postaráme se, aby jeho rodina nestrádala.“

417
 „A tělo?“ zeptal se Tolja tiše.
„Proneste ho chodbami do Lazlajonu.“
Žeňa pohladila Isaakovu klopu. „Začnu na něm pracovat hned. On… on
nezaváhal. Když jsme mu řekli, co je v sázce, tak…“
Tolja silnými pažemi opatrně zvedl jeho tělo. „Měl srdce krále.“
„Co jsi řekl Hiramu Schenckovi?“ zeptala se Žeňa a otřela si čerstvé slzy
ze zjizvené tváře. „Culil se od ucha k uchu.“
„Předal jsem mu plány našich ponorek.“
„Izmarsja?“ podivila se Tamara.
„Vyzbrojených?“ žasl Tolja a zatvářil se ustaraně.
„Bohužel ano. Pokud vím,“ pokračoval Nikolaj, „Aparátus se ztratil a Fjer-
da se rozhodla podpořit uchazeče o Lantsovův trůn. Vypadá dobře?“
Tamara se zamračila. „Aparátus?“
„Ten uchazeč. No, to je asi jedno. Ale ano, dal jsem Schenckovi pravé plá-
ny. Půjdeme do války. Budeme nutně potřebovat keršské fondy a taky nové
šuhanské přátele.“
„Nová Země –“ namítl Tolja.
„Žádný strach,“ uklidňoval ho Nikolaj. „Dal jsem Schenckovi, co chtěl, ale
přijde na to, že to není to, co potřebuje. Občas je třeba nakrmit démona.“
„Co to má znamenat?“ zeptala se Žeňa. „A hodláš nám prozradit, kde jsi
byl?“
„A jestli jste našli léčbu?“ přidala se Tamara.
„Našli,“ potvrdil Nikolaj. „Ale tak docela nezabrala.“
„Takže ten mnich nepomohl?“ zajímal se Tolja.
Nikolaj se podíval na Zoju. Dlouze se nadechla a přikývla. Nastal čas, aby
se to ostatní dozvěděli. „Máme špatné zprávy.“
„Je jich víc?“ zeptala se Žeňa.
„Jsme přece v Ravce,“ řekli Nikolaj a Zoja současně.
„Tady je špatných zpráv vždycky víc,“ slyšela ho dokončit, zatímco odchá-
zela do předpokoje pro jejich vězně. Probudila ho pomocí Ženiny rudé lah-
vičky, vychutnala si, jak se lekl, ten krátký zmatek v jeho očích.
„Juri?“ řekla Žeňa. „Co provedl? Unudil někoho k smrti?“

418
 Zoja zatáhla za provaz a mnich s pevně spoutanýma rukama vyšel do
světla. Kapuce se mu svezla z hlavy.
Žeňa zalapala po dechu, ruka jí vylétla ke klapce na chybějícím oku. „Ne.
To není možné. Ne.“ Nikolaj jí položil ruku na rameno, aby ji uklidnil.
Mnich byl pořád příliš vysoký a příliš hubený, ale pohyboval se s nezvyklou
grácií. Tvář měl čerstvě oholenou, brýle zmizely. Vlasy vypadaly tmavší, uhlaze-
né dozadu z čela, samotné rysy se jaksi pozměnily, kosti jako by se uspořádaly
do ostřejších, elegantnějších tvarů. Oči mu plály šedě, barvou křemene.
Tamara se postavila před Žeňu, jako by ji chtěla chránit. „To je nemožné.“
„Nepravděpodobné,“ opravil ji Nikolaj mírně.
Když Zoja zničila tělesnou schránku, kterou Jelizabeta s takovou láskou
zachránila, uviděla, jak z ohně uniká stín, ale tehdy nechápala, co to znamená.
Temnyjova síla se rozdělila – část jí zůstala ve zraněném stínovém vojákovi,
kterého rituál málem zničil a který dál přebýval v Nikolajovi. Ale zbytek,
duch, jenž začal z vojáka pronikat do těla připraveného Jelizabetou… Zoja
měla tušit, že si Temnyj nenechá ujít šanci na svobodu.
Juri se dočkal svého přání. Pomohl svému svatému v návratu. Poddal se
mladý mnich ochotně? S radostí? Nebo v těch posledních chvílích ohně
a hrůzy žebral, aby si udržel život? Zoja věděla, že od Bezhvězdného se žádné
slitování čekat nedá. Temnyj neměl ve zvyku vyslyšet modlitby.
Nikolaj to zjistil v boudě, kam se uchýlili, během hodin, kdy se Zoja vyda-
la do Kribirsku.
„Nech mě, ať ho zabiju,“ rozohnila se, jakmile jí to ukázal. „Pohřbíme ho
tady. Nikdo se nikdy nemusí dozvědět, že se…“ Klopýtla o vlastní slova. Že se
vrátil. Nedovedla to vyslovit. Odmítla to vyslovit.
„Jestli ho zabijeme, možná se nikdy neosvobodím od svého démona,“ na-
mítl tehdy Nikolaj. „A čeká nás válka. Chci využít každý zdroj, jaký máme.“
Drželi ho s roubíkem po celou cestu do Os Alty, ale už jen při pohledu na
pobavenou jiskru v těch známých šedých očích měla sto chutí zlámat mu vaz.
Nikolaj tvrdil, že existuje způsob, jak využít jeho sílu. Zoja ho chtěla zno-
vu vidět shořet.
Takže si bude muset počkat. Umí být trpělivá. Netvor v ní poznal věčnost.

419
 Teď se Zoja podívala na Žeňu a její zjizvené ruce přitisknuté na ústa, na
Toljův vztek, na Tamaru s tasenými sekerami. Podívala se na svého krále a na
ženu, která se brzy stane jeho manželkou.
Jsme drak a počkáme si na svůj čas.
„Tolik starých přátel, všichni společně,“ pronesl Temnyj ústy oddaného,
důvěřivého chlapce, dalšího blázna, který ho miloval. „Je příjemné být zas
doma.“

420
 Poděkování

PŘEDEVŠÍM DĚKUJU SVÝM ČTENÁŘŮM, novým i starým, kteří mi

umožnili pokračovat v tomto putování po vesmíru grišů. Lepší společníky na
cestu jsem si přát nemohla.
Mnoho díků patří skvělé partě v Imprintu: mé geniální redaktorce Erin
Steinové, která si ode mě nechala vnutit tuhle knihu během oběda na comic-
-conu v San Diegu, výtvarným čarodějkám Natalii C. Sousaové a Ellen Du-
daové, dále Johnu Morganovi, Nicole Ottové, Raymondu Ernestu Colónovi,
Melindě Ackellové, Dawn Ryanové, Weslie Turnerové a Jessice Chungové.
Byla bych ztracená bez geniální úderky MCPG: Mariel Dawsonové, Morgan
Dubinové, Molly Ellisové, Teresy Ferraiolové, Julii Gardinerové, Kathryn Li-
ttleové, Katie Halataové, Lucy Del Prioreové, Allison Verostové, Melissy Za-
rové a týmu Fierce Reads, Jennifer Gonzalezové a prodejního týmu, Kristiny
Dulaneyové a věčně neohroženého Jona Yageda.
Veškerá láska a vděk patří mé rodině New Leaf Literary: Pouyu Shahba-
zianovi, Hilary Pecheoneové, Devinu Rossovi, Joeu Vopleovi, Kathleen Orti-
zové, Mie Romanové, Veronice Grijalvaové, Abigail Donoghueové, Kelsey

421
Lewisové, Cassandře Baimové a samozřejmě Joanně Volpeové, která mě drže-
la za ruku a kryla mi záda, kamkoli jsem se obrátila. A zvláštní dík patří Me-
lisse Rogalové, zabijákovi obrů.
Chci poděkovat Holly Blackové a Sarah Rees Brennanové, které mi po-
skytly neocenitelnou zpětnou vazbu při prvních verzích tohoto rukopisu.
Dále Morgan Faheyové, která mi pomáhala třídit svaté a pojmenovávat krále,
Rachael Martinové, která mi poskytla vedení a povzbuzení při poslední verzi,
Robyn Baconové, která dělá úžasné zapékané maso a skvělou zmrzlinovou
„pečenou Aljašku“, Ziggymu – lidské dělové kouli, která mě znova a znova ro-
zesmívá, a Erin Daffernové, která mě udržuje v pohybu, i když se mi už váž­
ně, vážně chce zastavit. Díky také Marii Luové, Rainbow Bowellové, Robinu
Wassermanovi, Cassandře Clareové, Sabae Tahirové, Robin LaFeversové,
Danielu Josému Olderovi, Carrie Ryanové, Christine Patrickové, Gretchen
McNeilové, Julii Collardové, Nadine Semerauové, Petty Pattiesové (ať dlou-
ho vládnou) a Erikovi za každé jeho aloha.
Děkuju Emily, Ryanovi, Christine a Samovi za všechnu jejich lásku a tr-
pělivost a mé výstřední a úžasné mámě, která přečkává mé bouřky.

422
print-ne9bw-margin-0
Leigh Bardugo
Zjizvený král

Poprvé vydalo v roce 2019 nakladatelství Imprint, součást MacMillan Publishing Group,
LLC, 175 Fifth Avenue, New York, New York 10010.
Text copyright © 2019 by Leigh Bardugo
ISBN 978-1-250-23107-9

Z anglického originálu King of Scars přeložila Dana Chodilová.

Odpovědná redaktorka Ilona Sedláčková
Technická redaktorka Lucie Mikešová
Vydalo nakladatelství Fragment ve společnosti Albatros Media a. s.
se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 36 135
Sazbu zhotovilo Grafické a DTP studio Albatros Media, Július Muránsky

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou spotřebitelskou cenu.

www.fragment.cz
e-shop: www.albatrosmedia.cz
www.facebook.com/nakladatelstvi.fragment
Kompletní nabídku titulů naleznete na
www.albatrosmedia.cz