Nocturnalia

Posted originally on the Archive of Our Own at http://archiveofourown.org/works/53703010.

Rating: Not Rated

Archive Warning: No Archive Warnings Apply
Category: M/M
Fandom: Harry Potter - J. K. Rowling
Characters: Mundungus Fletcher, Original Characters
Additional Tags: Illnesses, Chronic Illness, Drug Use
Language: Čeština
Stats: Published: 2024-02-11 Words: 664 Chapters: 1/1
 Nocturnalia
by wendell_borton

Summary

1. kapitola série Nocturnalia.

Upřímně, zatím si ani nejsem jistx, kdo je vlastně hlavní postava. Mám dva nápady, kdo by to
mohl být.
Omlouvám se za chyby a prosím o shovívavost, jedná se o delší text po hrozně dlouhé době.
Enjoy!
1.
Plížil jsem se podél zdí, protože kolem ulice hlídkovaly hloučky bystrozorů. Týpci v dračích
pláštích, některé jsem poznal ze setkání konaných v našem domě. Dokud jsem ještě nějaký
doma měl, pomyslel jsem si s hořkostí. Hoši to pěkně hráli na obě strany, tu špatnou a tu ještě
horší. Galeony si cpali plnými hrstmi do těch svých plášťů z umučených zvířat a přitom měli
pár centimetrů nad dlaněmi vypálený lebky s hadem. Kdo ale jsem, abych je soudil.

Nemohl jsem dopustit, aby mě našli. Už jsem si docela zvykl na vyhnanství a nikterak jsem
netoužil se setkat s despotickým tatíkem ani mámou konstantně mimo. Ačkoli to byla asi ta
distinktivní vlastnost, kterou jsem zdědil. A částečně proto jsem se taky dnes v noci vydal do
těchhle špinavých uliček Obrtlý ulice. Potřeboval jsem něco, aby to přestalo.

Bylo to temný rodinný tajemství. Kletba, která se dědila z generace na generaci a nikdo se
neobtěžoval s tím cokoli udělat. Zvednout prdel ze svý pohodlně vypolstrovaný židle a
přetnout ten kruh. Stačilo si opatřit dost lektvaru z makovic a úponice jedovaté. Taková
maličkost, která se rovnala nákupu hadrů u madame Malkinové, pokud jste pocházeli z té
správné rodiny. Nevím, jak se to dělo, nejspíš za to mohly celý generace domácích skřítků, co
se zrovna tudy toulaly stejně jako já.

Opatrně jsem zabočil za roh. Neodvážil jsem se provést zastírací kouzlo, i zašeptání mi přišlo
moc riskantní a na neverbální jsem si netroufl už vůbec. Moje mysl byla vždycky příliš
roztříštěná, rozběhnutá příliš mnoha směry, než aby se dokázala zaměřit na jedinou věc a
pouhou vůlí beze slov něco vyčarovat. Potichu jsem se ztratil ve výklenku s půltuctem
popelnic, zatímco kolem hlučně prošel další bystrozor. Nemohl jsem si dovolit, aby mě našli,
sakra.

Počkal jsem několik minut a pak se dal znovu do pohybu, protáhl se dírou ve zdi,
nepochybně způsobenou jedním z nájezdů Smrtijedů a dostal se na obvyklé místo. Najednou
se mi zdálo pošetilé, že by tu dnes byl, když kolem čmuchalo tolik čaropoldů. Ale byl tu. V
ošoupané kožené bundě s nápisem Hell’s angels na zádech a bezprstých rukavicích.
Špinavýma rukama zrovna pojídal lékořicovou hůlku, když se otočil a při pohledu na mě
chvíli zaváhal.

“No to se podivejme, kdo zase přišel do smrdutý krysí díry.”

“Taky tě rád vidím,” ušklíbl jsem se.

“O tom vůbec nepochybuju. Tak co to bude dneska? Jako obvykle?” Místo odpovědi jsem
kývnul, ale tlak na šíji v tu chvíli zesílil. Doufal jsem, že si nevšiml bolestivého šklebu, co mi
přeběhl přes obličej. Marně.

“Hrome, asi to pěkně bolí, co?” zeptal se až trochu moc entuziasticky. Čas vycenit zuby.
Hrábl jsem do kapsy a vytáhl menší, zato pořádně naplněný měšec.

“Nemám na tebe dneska náladu. Koukej mi navalit, na čem jsme se domluvili a půjdeme si
každej svou cestou. Je tu bystrozorů jako psů, chci vypadnout co nejdřív.”
“A myslíš, že já ne? Myslíš, že mě baví se tady vystavovat riziku, jen pro takový princátko
jako ty? Za těch pár mincí mi to skoro nestojí,” odplivl si na zem. Skoro jsem to ale
nevnímal, protože v tu chvíli začal zesilovat třes. Jako by se kolem mě snášelo na zem
padesát mozkomorů. Jako lusknutí prsty. Věděl jsem, co přijde dál, že možná brzy ztratím
vědomí. Bolest mi probíjela páteř od lebky až ke kostrči. Neměl jsem v plánu ho prosit, místo
toho jsem natáhl obě ruce, jednu s váčkem a druhou prázdnou.

“Víš, možná bys neměl chodit sám, když se sotva držíš na nohách. Možná bys měl mít
někoho s sebou, jenom pro případ, že...se ti jednou na tu charitu vyseru.”

“Ale prosím, nač taková hrubá slova.”

“Dej mi ten posranej lektvar!”

V tu chvíli jsem uslyšel hlasité prásknutí a ztuhnul. Musel to být bystrozor a já pochopil, že
jsem pěkně v prdeli.

Jedním z hlavních důvodů bylo, že jsem začal ztrácet rovnováhu vinou mdlob. Před očima se
mi rozlívaly černé tůně nevědomí, ale tvrdohlavě jsem se snažil stát na nohou. I ty mě
nakonec zradily a já konečně omdlel.
Please drop by the Archive and comment to let the creator know if you enjoyed their work!