Michael

Když se roku 2003 narodíte do Francouzského provinčního městečka Alés, kde

je pohoda žít se svými rodiči, sourozenci a s celým příbuzenstvem, tedy skoro
s celým, tak máte zaděláno na úspěch.
Jak se to však stává, život vám přinese mnoho radosti a překvapení v podobě
průšvihů, jaké kluk může uskutečnit. Ať už sám nebo se svými kamarády,
spolužáky, cizími kluky a dalšími dětmi.
V prvních letech života jsem byl asi velmi hýčkané a milované dítko, ne že by
tomu už tak teď nebylo, ale jaksi to přešlo na mého mladšího bratříčka.
Můj starší bratr už studuje nějaké lyceum, má to složitý název, něco přes stroje
a říká, že jednou bude inženýr. On, který si pořádně neumí zavázat tkaničky u
bot, prý inženýr. Táta občas říká, že bude inženýr přes maléry, ale myslí to
v legraci a Christ, bratr to tak taky bere. A má už holku. Nedávnou jsem je
přistihl, jak se líbali. Brr.
Nevím od kdy, ale asi od pořád
mě lákala hudba, zpívání a také
vše s přírodou a
dobrodružstvím. Proto jsem,
tedy proto mě rodiče dali
v okamžiku, kdy jsem začal
chodit do školy na skauta.
V oddílu jsem dodnes a je to
bezva, vůdce oddílu občas říká
tátovi, že jsem jak z divokých
vajec, sice moc nevím, co to
znamená, ale vím, že si tak moc
na mě nestěžuje. A za ten propálený stan z letošního letního tábora nemohu,
fakt, tu prskavku jsem chtěl nad svíčkou opatrně vysušit, jelikož několik dní
pořádně lilo a já mě strach aby nezvlhla. A nebýt toho, že do mě Pierre omylem
strčil, když si oblékal ponožku, tak by nechytla.
Ve škole mi to docela jde, jsem prý šprt, to říkají hloupí kluci z druhého konce
ulice, co spolu občas po škole hrajeme fotbal anebo lovíme Raky v řece. Oni se
moc dobře neučí, asi nechtějí. Mě to baví, hlavně matematika a zpívání, taky
tělák je fajn. Ten se nemusíte doma doučovat ani na něj dělat nějaké domácí
úkoly. Jo na domácí úkoly, každou chvilku zapomenu, a když už kvůli tomu dostanu
nízké hodnocení tak táta rákoskou ohodnotí můj zadek. Ale jen tak abych si to
pamatoval a vzpomněl si vždy na školní povinnosti. To Christopher, brácha, prý
dostával víc. Ale, on mi to nechce potvrdit. Prý to nebylo tak strašné.
Také chodím do pěveckého sboru. Rád zpívám a chodím tam už od svých osmi let.
Už půl roku. Jednou jdeme s maminku kolem hudební školy a tam zrovna děti
zpívali, bylo léto tak ve třídě měli otevřená okna, takže jsem se zastavil a
poslouchal, zpívali zrovna písničku, kterou jsem znal a znám jí dodnes. Začal jsem
jí taky zpívat, tak nějak sám od sebe a na druhý den mě maminka zavedla do této
školy a já tam pak za týden začal chodit. Zpívání mě baví, prý mám hudební sluch
po dědovi, on byl divadelní ochotník a všechno co šlo, odzpíval, nebo odskákal?
To nevím, prý byl za vlastenectví za mřížemi a za někoho něco odskákal, a že se
z toho vyzpíval.
Ale nemohl zpěv studovat, jelikož byla válka a on se musel dát pak k partyzánům
anebo něco v té podobě. Maminka mi to vyprávěla, ale já tomu nerozumím.

Sníh
Venku je velká zima a spousta sněhu, z kterého se dají dělat úžasné věci,
například jsme jednu sobotu s klukama nahrnuli mnoho sněhu na velkou hromadu,
pořádně jí uplácali a hned se vyhrabala dovnitř díra a vevnitř v té hromadě sněhu
se vyhrabal prostor, něco jako místnost. Tři jsme se tam vešli a mohli jsme si
hrát na Eskymáky. Jen nám byla za chvilku zima a taky se už stmívalo a já měl
všechno mokré, od toho jak jsme leželi v tom eskymáckém domě a hráli si na ty
Eskymáky. Kluci už taky museli jít domu a já měl být doma do tmy. Tma ještě
není, ale za chvilku už bude a domu to mám větší kousek. Kluci bydlí hned naproti
našemu eskymáckému domu a já bydlím s rodiči hned v domku přes dvě ulice od
velkého hřiště.
Když jsem přišel, domu a maminka mě viděla, tak povídala, že jsem zmrzlý jak
Eskymák a taky tak studený. Nevím, jak mohla vědět, že jsme si hráli na
Eskymáky, když tam s námi nebyla. Ale zato mě hned postavila i s oblečením do
vany a když jsem se svlékal, zjistil jsem, že mám za bundou a i jinde pod
oblečením spoustu sněhu. V teplé vodě se sníh hned rozpustil a já se rozehřál.
Maminka říkala, že nechce, abych byl nachlazený, jelikož bych nemohl do školy a
taky bych nemohl nějaký ten čas zpívat.
Tak jsem dostal tak trochu strach, že by se to mohlo stát. Mamince jsem slíbil,
že na sebe už dám pozor. Tedy pokud se mi nestane podobná patálie, že se mi
sníh dostane až pod oblečení. Dodnes nevím, jak k tomu dochází.
Na hodinách zpívání s naším souborem kam už chodím dlouho, asi tři týdny, se
také hrají hry, ale takové zpívací, nebo se hledají poschovávané noty. Hudební
mistr, co nás kluky vede ve zpěvu, občas říká, že jsme jak Paviáni a křikem si
ničíme hlas. Ale, jinak nás má rád. Tuhle přišel kamarád Bernard o trochu pozdě
na zkoušku a za trest hned musel zazpívat stupnici, nahoru a dolu. Pak se mohl
zařadit na své místo. Ve škole by už dostal zápis do notýsku. Tady ne.
Když jednou končila hudební hodina, řekl nám mistr, že pojedeme zpívat do
města Les Mages na slavnost lesníků. A že, je to pro nás nové zpěváčky veliká
zkouška a pokud jí zvládneme, tak že zvládneme vše.
Doma jsem to říkal rodičům, ale ti z toho moc nadšení nebyli, protože je venku
sníh a zima a taky je to moc brzo, to jako že toho zase tak moc neumím.
Musel jsem je skoro přemlouvat, abych mohl jet. Myslím si však, že to jen tak
naoko hráli, že mě jako nechtějí pustit. Ale, taky to mohli myslet vážně. Ptal jsem
se na to bratra a on mi řekl, že je mu to putna, jestli mě sežerou na cestě Vlci,
nebo jestli zapadnu sněhem.
Tak jsem ho nakopl do nohy a on mě ohnul přes koleno a pořádně mě plácl přes
zadek, až to štíplo. Takovou potupu jsem si nenechal líbit a hned jsem mu skočil
za krk na záda a začal jsem ho lechtat.
Naší bitvu ukončil tatínek, zavolal nás k večeři a napřed se ptal, co že se zase
pereme. My jsme řekli že, se nic nestalo a že nás to baví. Načež povídal, že se
rád pobaví nad našimi notýsky ze školy. Naštěstí v nich nic tentokrát není
zapsáno. Vlastně je, jen jedno dobré hodnocení úlohy z matematiky.
Po večeři, nastal společný čas, jako každý den, na povídání a poslouchání večerní
rozhlasové četby. Táta se ptal, kdy že to jedeme zpívat. To jsem však nevěděl a
docela jsem se vylekal, jestli to hudební mistr povídal a já nedával pozor, tak by
mi klidně mohli zítra třeba ujet. Beze mě. To by byla strašná ostuda!
Poprosil jsem tatínka, jestli by nezavolal mistrovi a nezeptal se jej na to.
Táta řekl, že jsem Ťunťa a ukázal mi list z hudební školy, kde jsou napsány
všechny termíny zájezdů a taky kam a tak podobně.
Takže pojedeme až v pátek a ve čtvrtek se dozvíme na zkoušce víc.
Když jsem šel spát, tak venku hustě sněžilo a v dálce štěkal nějaký pes. Brácha
povídal, že je to hladový Vlk a že čeká na mé měkoučké masíčko. Tak jsem po
něm hodil polštář a za chvilku jsem už spal.

Pokecánek a házení gumou na gumování.

Tak dneska je úterý a včera bylo pondělí, to je docela logické to pochopí i malé
dítě. Zpívat do sousedního města jedeme až v pátek, takže na přípravu času dost.
Jo a ještě dnes máme skautskou schůzku, na kterou se těším, je totiž vždy
super.
Na co se však netěším, je to, že dnes ve škole píšeme diktát z Frániny.
Paní učitelka nás na to upozorňovala už v pátek, tedy ten pátek co už byl, a dnes
píšeme. Jak se na takový diktát mám asi připravit, to nejde a navíc proč se učit
Francouzštinu, když jsem Francouz a žiju ve Francii? Když se začne psát tak se u
toho nedá moc přemýšlet, tedy ne moc dlouho. A pak najednou je konec diktátu,
paní učitelka zavelí odložit pera a kdo jej neodloží a je přistižen, tak už má nižší
hodnocení, i kdyby měl diktát na výbornou.
Teď je ráno, já ještě ležím jen tak v posteli, jelikož budík bude zvonit až v půl
sedmé a já se těším, až skočím na bratra, začnu jej budit. Jelikož to on většinou
budí mně. Ale dnes jsem se vzbudil dřív já.
Tak tu ležím v postýlce a trpělivě přemýšlím o čemkoliv. Pod hlavou mám polštář
od babičky ve tvaru Medvěda a na něm se spí velmi dobře.
A jéje, bratra se vzbudil ještě před zvoněním budíku, mám to já ale smůlu.
„Čau Christophere“ povídám mu, ale on něco zabručel a otočil se na bok, jakoby
chtěl spát dál. Já však nelenil a skočil jsem na něj. ZRADA!
Brácha to čekal a hned mě objal rukama a snažil se mně jakoby rozmáčknout, při
tom se smál a hned mě začal lochtat. Tak jsme měli takovou normální rozcvičku,
než přišel tatínek, s tím že je rád, když vstáváme včas, a že studená voda ve
sprše nás ještě víc probudí.
To se nám strašně nikdy nechce ráno vlézt pod
ledovou sprchu a nechat se otužovat. Radši
nikdy neprotestujeme, jelikož by to stejně
nemělo smysl a je lepší, když se osvěžíme rychle
a je pak klid, než aby nám to rodiče připomínali.
Pyžamo skončilo na posteli a jen tak bez šatů
jsem přeběhl do koupelny, abych předběhl
bratra. Ale, Christopher mě dohonil a hned
jsme se jeden druhého snažili podržet pod
sprchou déle, než bylo potřeba.
Pak už byl jen čas na usušení, učesání, oblečení
se a i s rodiči i s malým bráškou se scházíme
v kuchyni. Christopher, přišel o chvilku díl,
jelikož uklízel koupelnu a stal postele u nás
v pokojíku. My, se totiž poctivě v úklidu
střídáme. Zítra to čeká mně.
Maminka nám každému dala pusu na čelo a tatínek popřál dobré chuti.
No, zrovna housky se sýrem nemusím, takhle s džemem, nebo s povidly od
babičky, to by bylo něco jiného, ale sýr. Tatínek říká, že mléčné výrobky jsou
dobré na svaly a kosti, jelikož obsahují hodně vápníku a další látky. Ve škole jsme
se to taky učili, ale z mléčných výrobků zrovna sýr nemusím. I tak jsem se
přemohl a kousek housky snědl, také máme kakao a to je vždy výborné a mám jej
moc rád. Při snídani jsem se snažil povídat, co že mě dnes čeká a při tom mi
kousek housky zaskočil v krku, takže jsem začal kuckat a brácha mě plácl do zad,
to aby houska vyskočila. Při tom jsem si pobryndal nové tričko kakaem.
Tatínek se trochu zlobil, načež mě nespravedlivě potrestal, musel jsem po snídani
uklidit vše ze stolu a dát nádobí do myčky, a pak si jít vzít na sebe nové tričko.
To jsem si však na truc nevzal, stejně bude pod košilí a dnes nemáme ve škole
tělocvik, takže to pobryndané tričko nikdo neuvidí.
Ve škole bylo mnoho učení a ten diktát se mi nakonec povedl a mám dobré
hodnocení, než jiné děti. O přestávce jsme s klukama házeli po sobě gumami na
gumování. Když jí správně hodíte, dostane velkou rychlost, a když se ještě odrazí
od země, nebo od něčeho jiného a vy tou gumou dostanete do těla, tak to pořádně
bolí. Každý jsme dostali několik zásahů, já do kolene do ramene. Trochu jsem po
zásahu začal kulhat, jaká to byla pecka. Kdybych začal brečet, tak by se mi kluci
začali posmívat, že jsem Bábovka, to radši vydržíte jakoukoliv bolest.
V tom nejlepším však přišel do třídy pan učitel, a když viděl, co provádíme, dal
nám všem klukům, co jsme bojovali, zápis do notýsku. Prostě průšvih, to to zase
doma schytám a navíc se mi ztratila guma na gumování.
Trochu mrzutý jsem šel na skautskou schůzku, rameno mně trochu bolelo.
To mi však bylo jedno, ale nebylo mi jedno, že jsem zapomněl, že dnes jdeme do
tělocvičny, hrát hry a cvičit dovednosti. A já mám na sobě to špinavé tričko.
No co budu cvičit jen v trenýrkách, ty mám čisté a tričko budu muset svléct tak
aby to neviděli kluci. To bych hned u nich byl Pokecánek. Je to taková přezdívka
z letního tábora, tak se říká tomu kdo o sebe a svoje ošacení nepečuje.
Takové jméno se nelíbí nikomu, a proto se všichni snažíme být čistí a upravení.
V tělocvičně je fajn, hned se dělíme na dvě družstva a budeme hrát vybíjenou,
polovina je bez triček jen v trenkách a na boso a druhá polovina má ještě trička.
Po hře jsem kulhal a na rameni jsem mněl modřinu z dopolední bitvy ve škole.
Kluci se mně na ní ptali a tak jsem jim řekl, co jsme dělali. Pak jsme nacvičovali
pochodování, stavbu stanu a šifrování.
Schůzka utekla jako voda, při oblékání jsem si na sebe vzal to špinavé tričko a už
jsem byl Pokecánek, prostě jsem na tu skvrnu docela zapomněl. Kluci se smáli a
mně nezbylo než se začít taky smát. A pak jsem taky pověděl, jak jsem k té
skvrně přišel. Asi jsem byl hodně červený v obličeji, když jsem jim to říkal.
Kluci hned začali vyprávět, jak a kdo byl z nich Pokecánek. Za pár dní jedeme
taky na hory, budou totiž zimní prázdniny. Na to už se těším. Snad si od tamtud
nepřivezu Pokecánka.
Doma to však už taková sranda nebyla, když jsem dával tatínkovi podepsat
poznámku v notýsku, byl jsem připraven i na nějaké to kázání i na potrestání.
Vím, že to byl hloupý nápad stou gumou na gumování, ale když ono se to pozná, až
když je pozdě. Tatínek na hlas četl z notýsku:
„O přestávce mezi vyučováním se chová neukázněně a ohrožuje svoje zdraví!“
Tak jsem mu to všechno popravdě řekl, jak jsme po sobě házeli gumou a jak jsem
dostal do kolene a do ramena. Myslel jsem, že za přiznání nebude výprask, ale
mýlil jsem se. Tatínek se mě zeptal kolik si myslím, že stojí taková guma na
gumování a já to nevěděl, tak jsem odhadl, že asi tři eura. Tatínek povídal, že
jsem to odhadnul dobře, je to o něco míň, ale tři plácnutí na zadek budou stačit.
Byl jsem docela rád, že jenom tři, chtěl jsem říct pět euro a asi by to bylo těch
plácnutí pět. No dostal jsem na zadek, co jsem si zasloužil a bylo to.
Rodiče se k podobným průšvihům už nevracejí a to je fajn. Jiní kluci mají smůlu
v tom, že jim rodiče problémy a průšvihy pořád připomínají. Než byl čas na
večeři, tak jsem si do školy s bratrovou pomocí udělal úkoly a taky jsme si začali
stavět nový model letadla, co jsem dostal k narozeninám. Už jsme jich postavili
víc a taky namalovali a polepili obtiskem. Než jsem šel k večeři, tak jsem si na
sebe vzal nové čisté tričko, aby mi to rodiče nemuseli připomínat.
U večeře si povídáme, co nás za celý den potkalo a co jsme kdo zažili a co na nás
čeká zítra. Zítra je středa, máme školu, hodinu zpěvu, pak jdu k holiči, jelikož
moje vlasy už jsou dlouhé, i když mně by to nevadilo, ale vadí to tatínkovi.
K holiči mně doprovodí brácha, jelikož bych tam prý nemusel přes rošťárny dojít.
Christopher se nad touto nenadálou povinností ušklíbl, ale nezmůže nic. Venku za
okny sněží a mrzne. Dívám se z okna a ležím v posteli. Avšak za chvilku už spím.

Co sebou?
Ve čtvrtek odpoledne měla maminka moc práce a neměla čas mi zabalit brašnu na
cestu do města Les Mages, kde budeme
zpívat. Řekla, abych si zkusil zabalit sám.
Jako na výpravu se skautským oddílem.
Ale, zabalit si na výpravu je jiné a zabalit
si na koncert je taky jiné. A navíc jedu
poprvé. Sice máme sborovou uniformu, a
tak je polovina vyřešena. I když ty kalhoty
jsou trochu velké a bez pásku mi padají.
Maminka řekla, že do nich dorostu, že je
to dobré. Je to nedobré, jsou velké. Vzal
jsem tedy svou šedo oranžovou, nebo
žlutou, asi vajíčkovou brašnu, něco jako
batoh a do ní vše dám.
Rozhodl jsem se začít balit od toho, co
budu potřebovat k mytí. Takže mýdlo,
zubní kartáček a zubní pastu, k tomu
kelímek. Přemýšlel jsem, jestli opravdu
budu kelímek potřebovat. Budeme totiž
ubytovaní v takovém malém hotelu a tam asi kelímky na zuby budou mít.
Tak jsem kelímek zase odnesl do koupelny.
Totéž jsem udělal i s ručníkem, jistě tam ručníky budou mít.
Pak jsem se rozhodl, že si zabalím pyžamo. Ale, to byl největší problém.
Jaké pyžamo budou kluci ze sboru mít? Když si vezmu pyžamu s kačerem
Donaldem, budou se mi smát, že jsem ještě malý. Já však mám spoustu pyžam
s postavičkami z filmů. Nakonec jsem to nechal být a řekl jsem si, že budu spát
jenom v trenýrkách a v tričku.
Když nebudeme zpívat, tak asi budeme někde chodit po výstavách, nebo budeme
hrát fotbal a hry. Řekl jsem si, že to je jednoduché, na výstavu nebo i jinak budu
v tom, v čem normálně chodím do školy a na fotbal, nebo hry budu v teplákovce.
Tak jsem jí zabalil a bylo to podle mě vše. Ještě jsem přidal ešus a příbor,
k tomu nůž a knížku, mám totiž rozečteného Robinsona. Pak jsem ke všem věcem
dal ještě svůj oblíbený polštářek a tabulku čokolády.
Nakonec jsem si řekl, že ešus a ani příbor nebudu potřebovat, když budeme
v tom hotelu. Tak jsem ešus a příbor zase vyndal a uložil jej do skříně. Tam jistě
dostaneme jídlo na talíře. Nakonec jsem brašnu zavřel na zip a šel jsem to
oznámit mamince, že už mám zabaleno. Řekla mi, že jsem moc šikovný a abych si
ještě přečetl lístek, co všechno mám mít a bych to podle něj zkontroloval.
Když jsem jej četl, tak jsem zjistil, že spát v hotelu nebudeme, ale v tělocvičně
s dalším pěveckým sborem. A že mám mít i spací pytel a karimatku. Taky ten ešus
a příbor a ještě teplé oblečení a přezůvky do tělocvičny. Ach jo, tak jsem zase,
co jsem vyndal, ten ešus a příbor dal zpátky do brašny a dal jsem tam taky
náhradní cvičky a hned jsem přemýšlel, jaké to teplé oblečení si mám vzít.
Bundu budu mít, svetr taky, přeci si nebudu brát punčocháče. Copak jsem holka,
ještě se mi budou kluci smát. Tak jsem to tak nechal být a brašnu jsem zase
zavřel. A je to hotovo, oznámil jsem mamince a tatínkovi. Opět řekli, že jsem
šikovný a hned se mě táta ptal, jestli jsem na něco nezapomněl a jestli mám
všechno potřebné. Já trval na svém, že mám všechno a že mi nic nebude chybět.
Tatínek asi chtěl brašnu zkontrolovat, ale nakonec z toho sešlo. Přesto jsem
přemýšlel, jestli opravdu mám vše? Co když mi něco bude chybět? Tak si to
prostě půjčím. A bylo po přemýšlení.
Teď už byla venku tma, to balení mě trvalo nějak dlouho. Maminka to má hned.
Asi ví co kdy a jak budu potřebovat. Takže zítra odpoledne po škole jedeme.

Jedeme
To je hlaholu, to je shonu, takové jsem ještě nezažil. Moji kamarádi ze sboru
přijíždějí se svými rodiči a hned se všichni vítáme, jako bychom se velmi dlouho
neviděli. Rodiče s jinými rodiči a my kluci zase mezi sebou a tak. Tatínek se vítá,
nebo něco zjišťuje u sbormistra a maminka mě chce mít ještě u sebe a dávat mi
rady jak mám o sebe pečovat a jak si mám dávat na svoje věci pozor. Když jedu
na výpravu se svým skautským oddílem je to podobné. Už bych byl s kamarády
rád sám, ale to ještě nejde.
Musí si nás přepočítat sbormistr a pak můžeme nastoupit do vlaku.
Vlakem jezdím rád, je to pohodlné a může hrát i různé hry. Také si můžeme
vyndat svačinu a sníst jí kolik chceme. Většinou jí sníte všechnu, a když má být
hlavní svačina tak nemáme nic a za chvilku máme hlad. Takže někdo vozí víc
svačiny a někdo svačinu sní v ten určený čas. Kdykoliv kamkoliv jedu vlakem je to
stejné.
Stále jsme na peronu a je zima. Je Únor, mrzne, ale sněhu je málo. S klukama,
jsme se dali do malého koulování u nedaleké hromady sněhu. Když nás to začalo
pořádně bavit, tak nás zavolal sbormistr a my hned k němu přiběhli a stoupli si
tak, aby nás mohl přepočítat pak, se ještě loučíme s rodiči. Já dostal od rodičů
pusu na čelo a tvář a ještě čokoládu od tatínka. Christopher mi řekl Čau brácha a
to bylo vše. Nastoupil jsem do vagonu s brašnou a našel to svoje sedadlo.
Když se vlak rozjel, stáli jsme v okýnkách a mávali rodičům, jakmile vlak vjel do
zatáčky a nádraží zmizelo z dohledu, dali jsme se do hraní slovní přestřelky.
To nám ale, vydrželo chvilku. Starší kluci co jsme s nimi seděli v řadě, nám
nováčkům začali vyprávět, jak to vlastně na takovém koncertu chodí. Chtěli nás
vystrašit, ale nepovedlo se jim to. Nakonec jsme se všichni tomu zasmáli.
Vlak se kodrcal krajinou a
postupně jsme jeden po
druhém usnuli. Vzbudil jsem se
těsně před zastavením vlaku,
chvilku jsem nevěděl co se
děje a kde to vlastně jsem, ale
za chvilku už mi vše bylo jasné.
Jedu na svůj první koncert.
Jaké to asi bude.
Začali jsme se oblékat do bund
a brát si batohy i brašny.
Měl jsem velký hlad, a v brašně
jsem měl velkou lákavou svačinu. Kdy jí asi sním? Jdeme se všemi svými věcmi ke
dveřím vlaku a to úzkou uličkou, u dveří však nastal problém, jaksi nešli otevřít.
Chvilku s nimi kluci cloumali a pak se otevřeli, že skoro vypadli ven. Tedy kluci ne
ty dveře. Rychle jsme vystoupili a vlak se dal hned do odjezdu.
Jen ty dveře nikdo nezavřel. Nám to však nevadilo. Hned jsme začali povídat,
jaké by to bylo, kdybychom nestačili vystoupit? To bychom asi museli vyskočit
z vlaku, nebo jet do další stanice.
Cesta přes město Les Mages netrvala dlouho, všude hodně lidí, sněhu a zima.
A já měl větší a věští hlad a už se i stmívalo. Do školní tělocvičny jsme dorazili
jako poslední sbor. Byli tu už dva, které přijeli o chvilku dřív, před námi. Kluci i
holky. Samozřejmě nikoho neznáte a tváříte se, že je vše nad vámi a že už toho
víte a umíte hodně. Tak se asi snažili tvářit i ti druzí. Ale ani ne za hodinku jsme
se všichni seznámili, promíchali, a když byl čas na společné jídlo ve školní jídelně,
byli jsme všichni kamarádi, jako bychom se znali dlouho. K večeři jsem si dal i tu
svou housku se sýrem, plátkem salámu a listem něčeho zeleného. Plíseň to nebyla.
Plesnivý sýr mám ale rád, to je takový ten zrající.
Guláš se k housce hodil a bylo to moc dobré. Ani jsem se nepobryndal, jak to
občas umím, byl jsem na to hrdý. Zpět do tělocvičny jdeme pro kabáty a čepice i
boty. Jdeme, se totiž podívat na místo kde budeme zítra zpívat.
Každý sbor bude zpívat v jiné části města a v jiný čas, aby lidé mohli přejít
k dalšímu místu, kde bude zpívat sbor. Nám přidělili výstavní halu. Bylo tam fajn
teplo. Trochu mi bylo líto kluků a holek z těch druhých sborů, jelikož jeden sbor
bude zpívat v kostele, kde je jistě zima a druhý na stadionu. Asi máme štěstí.
Ta výstavní hala je kousek od velkého náměstí, ona je to spíš nějaká galerie plná
obrazů, kterým nerozumím. Kluci povídají, že by to dovedli taky namalovat a hned
by si vydělali velké peníze. Každý obraz je jen několik čar, kruhů a rozmazané
barvy. Náš průvodce nám říká, že je to nějaký abstraktní umění, mě to tak
nepřipadá. Za to bych ve škole dostal špatné hodnocení.
Mezitím, jsme došli na místo, kde budeme zpívat. Je to na konci těch
vystavených obrazů a je tam pódium. Takže jsme si vyzkoušeli, jak se tam
vejdeme a hned jsme zkusili zpívat. Sbormistr nás trochu různě přeházel, tedy
přemístil několik kluků na jiné místo a ti jiní zase na jejich původní co z nich
odešli ti, co je nahradili. Pak už to bylo fajn. Po takovéto zkoušce se vracíme do
tělocvičny.
Už je tma, je taky večer a mrzne. Mám jen krátké kalhoty a teplé podkolenky,
jako ostatní kluci, ale jim zima není, mají ještě teplé svetry pod bundou.
Já si svetr nebral, nechal jsem jej ve škole.
V tělocvičně je fajn teplo. Jsou tu dvě velké oddělené zatahovací stěnou, a proto
v jedné z nich jsou pouze dívky a my ostatní, tedy kluci jsme v té druhé.
Po večeři byl už jen čas na večerní hygienu, jak tomu dospělí říkají. Postupně
jsme šli do sprch, vždy asi tak po deseti. To aby nás tam moc nebylo. Tam jsem
zjistil, že nemám ručník. Jaksi jsem jej znovu nezabalil a taky, že nemám kelímek
pro čištění zubů.
To by nevadilo, vodu na zuby si naberete přímo z kohoutku. Vidět to táta, tak
řekne, že se to nedělá, je to totiž neslušné. Ten ručník, to už bylo horší, neměl
bych se do čeho utřít a hned tak neuschnete, nikdo neměl sebou dva.
Až sbormistr mi půjčil jeden svůj, měl náhradní. S tím, že mu jej donesu vypraný
a vyžehlený na příští zkoušku.
Když jsme šli spát, všiml jsem si, že spousta kluků ze sboru a i z toho cizího
sboru, má pyžamo s různými postavičkami a i jinými obrázky. To jsem si ho mohl
vzít taky. Teď jsem toho litoval. Spát jen v tričku a trenkách není ono.
Přesně v deset večer se zhaslo. Ještě jsme chvilku povídali a pak usnuli.
 Koncert
Ráno jsem se vzbudil a přemýšlel jsem, proč nás Akela nebudí kytarou, tedy hrou
na kytaru. Akela je totiž náš Vůdce Vlčat ve skautském oddílu. Došlo mi to až po
chvilce. Nejsem přece na výpravě s oddílem, ale na zájezdu se sborem a dnes
budu mít s klukama svůj první koncert. Nás nových, co už chodíme, do sboru asi
půl roku, sebou na zájezd sbormistr vzal. Abychom se otrkali a zvykli si. Vím, že
Koza trká rohama, ale jak to máme udělat my, když žádné nemáme. Když jsem o
tom mluvil s klukama, tak mi to vysvětlili a trochu se smáli, že to nevím. To mi
však nevadilo. Já se jim budu zase třeba smát, když jim něco nepůjde.
Ale, jen trochu, pak jim pomohu.
Je to totiž špatné, když se vám někdo
směje a nepomůže. Než jsme vyrazili
na snídani do školní jídelny, převlékly
jsme se do jevištního úboru, jak se
tomu říká. Já bych řekl, že jsme si na
sebe vzali teplé podkolenky, tmavě
modré krátké kalhoty s opaskem.
S opaskem proto, že jsme muži a
každý muž má mít na kalhotách
opasek. To říká táta, je to prý tak
správné oblečení. Když už musíme mít
opasek, tak bychom mohli mít i dlouhé
kalhoty. To prý však nejde, jelikož
jsme ještě kluci. Až vyjdeme základní
školu a bude nám asi tak patnáct, tak
pak dlouhé kalhoty dostaneme.
Je to tak od dávných let a je to
tradice. Tomu samozřejmě moc
nerozumím, tak na opasek jsem muž a
na dlouhé kalhoty muž nejsem, ale jen kluk. Je to tak trochu nespravedlivost.
Ke kalhotám mám světlezelenou košili a pod ní bílé tílko. Na košili si bereme taky
vestu, která má barvu jako kalhoty. No a boty jsou polobotky, které si poneseme
zvlášť. Do výstavní síně půjdeme v našich normálních botách. Jak jsem však
zjistil, jedna moje bota zmizela. Nevím, kam se vydala, nebo kam jsem jí zakopl, a
tak jí hledám i když už ostatní odcházejí na snídani. Hledat mi však pomáhají i mí
nejlepší kamarádi ve sboru, všechno jsme přerovnali, až jsme jí našli postavenou
na radiátoru u stěny. To je velká vzdálenost a všiml si jí Patrick. Jak se tam
dostala to nevím, byl jsem však velmi rád a všichni jsme hned běželi na snídani.
Akorát nás předběhli ve frontě dívky.
To však nevadilo, mohli jsme si s nimi povídat a vyptávat se jak se jmenují, odkud
jsou, jak dlouho zpívají a co budou dělat odpoledne po koncertech a tak podobně.
Dívky se nás ptali skoro na to samé. Nakonec jsme si každý vzali tác se snídaní a
s holkami jsme se rozloučili.
K snídani byli housky se sýrem, máslem se salámem a i koláč s kakaem, jablko a
sušenka. Prostě to bylo prima. Vůbec mi nevadilo, že housky se sýrem nemusím,
prostě měl jsem hlad a tak jsem to všechno snědl a ještě jsem koukal, zda by
nebylo něco na přidání. Ale, nebylo. Jen kakao a tak jsem si ho šel přidat.
Málem z toho byl malér, jelikož jsem se zadíval tam kde seděli holky a srazil
jsem se klukem z druhého sboru, který taky koukal jinam, než měl. Naštěstí jsme
oba měli hrnky prázdné. Tak jsme se tomu zasmáli a šli jsme pro kakao spolu.
Hned jsme se představili, jmenuje se Oliver a je asi o dva roky starší.
Tedy myslím si to. Ptal se mě, jak dlouho zpívám, a já na to že asi půl roku, Oliver
povídal, že zpívá od svých devíti let a že by chtěl jednou studovat konzervatoř.
Tak to jsme povídali a popíjeli kakao, za chvilku na nás zamával sbormistr, že je
čas jít. Tedy mával na náš sbor.
Jdeme ještě zkoušet. Je kolem osmé hodiny ráno a první vystoupení máme před
desátou. Loučím se s novým kamarádem Oliverem, odnáším hrnek i tác tam kam
to patří a kluci dělají totéž. Z jídelny běžíme a strašně se těšíme na vystoupení.
Jaké asi bude? A povede se nám? Ptal jsem se sám sebe a věřil, že se to povede.
Děda mi jednou povídal, že když něco moc chci, mám o to poprosit Boha a to ve
jménu Ježíše Krista. Sice tomu tak trochu nerozumím, tedy tomu ve jménu, ale
občas to tak dělám. Hlavně před písemkami a před dalšími zkouškami ve škole.
Nebo když vím, že jsem udělal nějaký průšvih a že z toho může být pořádný
problém. Tedy můj problém, který občas tatínek vyřeší výpraskem. Ale není to
zase často. Tak třikrát do roka, asi.
Z tělocvičny si bereme bundy i brašny s dalšími potřebami, notami a talismany
pro štěstí. Pak se jde přes město do výstavní haly, kde na nás už čekají ti, co tu
jsou přes světla, zvuk a přes nalíčení obličejů. To se mi moc líbí, maminka se sama
musí před zrcadlem zkrášlovat, ale tady to dělají šikovné paní. Ne že, bychom to
nutně potřebovali, jsme přece kluci a ne holky. Ale, prý je to potřeba kvůli světlu
a fotkám a i kamerám, které nás budou točit. To asi budeme v televizi.
Zkoušíme už plných patnáct minut, napřed jak přijít na jeviště, jak a kam se
postavit, kdo a kdy bude zpívat sólo a tak všelijak podobně.
Pro mě je to nové, zatím jsem zažil jen v hudební škole nějaké to seřazení, ale
tady je to lepší. Já zatím sólo zpívat nebudu, taky žádné neumím. To budou,
zpívat jen straší kluci.
Před vystoupením máme půl hodiny na odpočinek. Nemáme moc dovádět, ani moc
pít, nebo hlasitě mluvit. Prostě odpočívat a duševně se připravovat na vystoupení.
Říkal sbormistr, sice nevím, co to znamená, ale asi to budu dělat stejně jako
kluci.
Tak jsem se rozhlížel okolo sebe a nic jsem nezjistil. Ptal jsem se kamarádů, co
tím jako sbormistr myslel a oni se dali trochu do smíchu, pak mi to vysvětlili,
prostě odpočívat a třeba si přezkoušet v hlavě slova písniček a tak podobně.
Byl jsem sám na sebe naštvaný, že jsem na takovou jednoduchou věc nepřišel.
Teď asi vypadám jako malý hlupák.
Nadešel čas vystoupení, měli jsme možnost si naposledy zajít na záchod, to aby
se nám nechtělo na jevišti, kluci se po mě podívali, jestli to náhodou nebudu chtít
vysvětlit, ale nakonec jsme se tomu všichni zasmáli. Tedy jen ti z nás, kteří o tom
věděli. Druzí se ptali, čemu se smějeme, my jim řekli, že ničemu.
Pak už se řadíme a čekáme na povel, abychom vstoupili na jeviště, tak jak jsme to
nacvičovali. Mám trochu trému, tedy takový divný pocit, to je ta tréma, člověk by
chtěl utéct, ale nemůže, nebo nechce. Máte pocit, že nic nevyslovíte.
To vám tam v hale bylo lidí, a všichni se na nás dívají. Kouknul jsem se po
ostatních klucích, co jsou tu také poprvé a asi jsou na tom stejně. Jen ostatní
straší kluci jsou v pohodě.
Při tom koukání jsem málem přehlédl pokyn sbormistra a začátek zpívání.
Prostě jsem zapomněl na ty lidi v sále a začal zpívat, tak jak jsme se to učili.
A ono to najednou šlo dobře, vůbec to nebylo špatné, slova písniček a jak je
zpívat, jakoby sami vyskakovali z mé pusy, tedy z krku. Ta půlhodina prvního
vystoupení byla hned za námi, ani jsem nevěděl jak.
Už se lidem v sále ukláníme, lidi tleskají a já poprvé cítím takovou radost, kterou
jsem dlouho neměl, snad z dobrého vysvědčení, nebo z vyhrané hry na táboře, ale
ani to není ten pocit. Je to něco jiného, neumím to popsat.
Když už jsme v šatně v zákulisí, za oponou, jak se tomu říká, tak si o tom všem
s klukama povídáme. My nováčci hlavně, a každý chceme říci všechno najednou,
starší kluci hodnotí také vystoupení a při tom všem popíjíme dobrou limonádu, ale
ne moc a můžeme jíst i nějaké to ovoce. Do dalšího vystoupení máme čas asi tak
na jednu exkurzi do nedaleké továrny na výrobu strojů pro práci v lese, když je
ta slavnost Lesníků.
Exkurze mě moc nebavila, strašně jsem se těšil na další vystoupení. Rád bych se
zeptal sbormistra, jak mi to šlo, ale stydím se a bojím se, že by mi asi
neodpověděl to, co bych chtěl slyšet. Takže s otázkou počkám.
Cestou zpátky do výstavní haly jsem šlápl do louže plné rozbředlého sněhu,
prostě tam najednou byla a já v ní byl jednou nohou, pravou a do boty mi natekla
studená ledová voda a špinavá, ta podkolenka to i s botou odnesla. Ještě, že mám
náhradní podkolenky, to musíme mít, a mám přece i suché polobotky v šatně.
Snad ta zimní bota aspoň trochu uschne. Navíc se mi nikdo nesmál, to bylo fajn.
Každý mi chtěl nějak pomoci, ale tady ve městě to ani nešlo.
Sbormistr si v šatně vzal mojí botu, vycpal jí novinami, a postavil na takové topení
u zdi. Kde vzal tolik novin, to nevím. Nikde jsem je neviděl a najednou jich měl
spoustu.
A jako poprvé i teď se opakovalo to stejné co před prvním vystoupením, možnost
si dojít na záchod na poslední chvilku, seřazení, a odchod na jeviště na pokyn
pořadatele. Lidé už tleskali a někteří tu byli podruhé. Asi jsme se jim moc líbili.
Teď už jsem trému moc neměl a dal jsem si i pozor na pokyn sbormistra,
abychom správně začali zpívat. Bylo to pět nádherné, už jsem si dovedl užít
zpívání jednotlivých písniček. Řekl jsem si pro sebe, že se budu víc snažit, abych
byl lepším zpěvákem. Tak se mi to líbilo.

Opět doma.
Po příjezdu na nádraží jsem se nemohl dočkat, až budu rodičům vyprávět, jaké to
bylo na koncertu. Tak jsem se těšil, že jsem málem ve vlaku zapomněl kabát a ven
jsem šel jen ve vestě. Naštěstí si toho všimnul kamarád a kabát mi donesl.
Poděkoval jsem mu a hned jsem kamaráda ze sboru představil rodičům, můj
kamarád se jmenuje Marcel, tatínek mu podal ruku a povídá, že je mu potěšením
se seznámit se správným mladým mužem, kterému není lhostejné pomoci
kamarádovi. Tím myslel ten zapomenutý kabát a mě. Pak se maminka začala
Marcela vyptávat, jak jsme se tam mněli, zdali nám nebyla zima a jestli jsem se
dobře choval. Marcel se chtěl rozloučit, jelikož tu mněl taky svoje rodiče a
sourozence, ale vzhledem k tomu, že je až
moc slušně vychovaný, odpovídal na otázky
mojí maminky. Viděl jsem na něm, že je mu to
trochu nepříjemné, docela se červenal.
Vysvobozen byl tím, že na něj zavolali jeho
rodiče. Jistě si oddechl jako já. Maminka se
asi chtěla ujistit, že jí budu říkat pravdu.
Stejně jsem jí chtěl všechno povědět, i
tatínkovi a bratrovi. Pak jsme se šli rozloučit
se sbormistrem. Povídal, že rád poznává moje
rodiče, ale podle mě je zná dost dlouho.
Aspoň si to myslím. Pak když jsme, odcházeli
z nádraží, nesl jsem brašnu a taškou plnou
suvenýrů.
Tak jsem se rozhodl ještě zaběhnout za
sbormistrem a vyptat se jak jsem si vedl.
Poprosil jsem rodiče, aby šli napřed, že je dohoním a brašnu jsem dal do ruky
Christopherovi. Tašku se suvenýry a dárky jsem si vzal sebou, pro jistotu.
Sbormistra jsem našel, jak teď s nikým nemluvil, takže jsem nemusel zdvořile
čekat, ptal jsem se, jak jsem si vedl a on povídá, že docela dobře na to, že to byl
můj první koncert. A když budu hodně cvičit a nebudu zbytečně moc často
nachlazený, mohu pomýšlet i na sólový zpěv.
Dokonce mě pochválil i za dobré chování a kamarádství. Já mu za odpověď
poděkoval a rozloučili jsme se podáním ruky.
Cestou domu jsme se zastavili v cukrárně a já tam ještě stále popisoval ten náš
koncert. On to byl můj první, a byl skvělý. Všechna slova písniček, tedy skladeb,
jak by řekl sbormistr, jsem si pamatoval.
Vyprávěl jsem o nehodě s botou a no prostě všechno i to, že jsem si doma nechal
ručník a ten půjčený musím vyprat a donést sbormistrovy na zkoušku.
Maminka říkala, že mi to příště pomůže zabalit, aby mi nic nechybělo. Když jsme
snědli zmrzlinu a několik zákusků, vydali jsme se konečně domu.
Doma byla babička a hlídala mého malého bratříčka. Babička nás vítala, jakoby
nás strašně moc dlouho neviděla, a mně velmi silně k sobě přitiskla. Pak mě
pohladila a nakonec jsem jí také všechno vyprávěl. Při tom jsem jedl velmi dobré
buchty a zapíjel je mlékem. Tatínek povídal, že z toho všeho sladkého mohu mít
žaludeční problémy, ale já jsem tomu nevěřil.
Pak jsem si šel do pokojíku vybalit a uložit všechno čisté prádlo, všechny věci co
jsem měl sebou a vzal jsem si na sebe jen domácí tričko a tepláky. Na večerní
koupání je brzo a na přípravu do školy taky. Začal jsem si tedy hrát s Legem,
stavěl jsem takový stavební jeřáb, pak se do pokojíku přišla podívat maminka,
jestli jsem si už vybalil a uklidil věci z brašny. Na posteli jsem měl dvě hromady,
jednu s čistým prádlem a ta druhá byla určená k vyprání. A všechno ostatní se
tam válelo taky. Úplně jsem na to zapomněl a začal jsem si stavět jeřáb.
Tak jsem spolu s maminkou všechno uklidil a odnesl špinavé oblečení k pračce a
dokonce jsem vybalil i suvenýry, byli to různé drobnosti, medvídci, kytičky
z plastu, autíčko, plakátky, a další zajímavé věci. Vyrovnal jsem si to na poličku a
jeden plakát, který informoval o našem koncertu a kde jsou vyfocení kluci, ještě
beze mě, jsem si dal bokem, s tím, že poprosím tatínka, aby mi jej pověsil, na zeď
nad mojí postel. Christopher tam má plakáty s hokejisty a letadly a tak já si budu
na zeď lepit plakáty z našich koncertů.
Pak už byl jen čas na lehkou večeři, párky s hořčicí mám moc rád a snědl bych
jich velmi moc, ale po tom všem sladkém jsem už ani na ně neměl chuť, tak jsem
snědl jen dva. U večeře jsme ještě povídali o zítřku, tedy jestli mám vše
připravené do školy a tak podobně. Náhodou jsem na to nezapomněl a ráno si asi
přivstanu, abych si přečetl to, co jsme se v pátek učili. Byl jsem pochválen a hned
jsme si povídali o naší letní společné dovolené. Je sice Únor, ale ten čas tak
rychle letí, povzdychla si maminka a mě bylo úplně jedno, co se na léto vymyslí.
Já pojedu na skautský tábor, možná i někam zpívat a tak podobně.
Požádal jsem o svolení odejít se koupat s tím, že půjdu brzo spát. Rodiče se
trochu podivovali, co že tak brzo, ale já byl vážně nějak unaven.
Do koupelny jsem šel rovnou od stolu, samozřejmě jsem si napřed po sobě uklidil
talíř a příbor, dal jsem vše tam, kam to patří, do myčky.
Christopher se mě zeptal, jestli jsem v pořádku, že většinou po sobě neuklízím, já
jej dloubnul do zad a utekl jsem do koupelny. Ještě jsem slyšel, jak povídá „je
v pořádku“.
Vana plná skvěle teplé vody a pěny do koupele, mě málem uspala. Věděl jsem od
rodičů, že je to nejvyšší čas vylézt ven, jelikož mnoho lidí se takto snadno
utopilo a to já jsem nechtěl. Pak bych už nemohl zpívat a hrát s klukama fotbal a
pošťuchovat bráchu a těšit se až povyroste menší bráška. Prostě by nebylo nic.
Z vany, kterou jsem aspoň vypláchl sprchou, jsem šel do pokojíku bez pyžama.
Jelikož jsem do koupelny šel rovnou od večeře a všechno oblečení jsem si nesl
v náručí. Mimo spodního prádla, tedy trenek, ty skončili v koši na špinavé prádlo.
V pokojíku, jsem jen rozsvítil malou lampičku a zkontroloval ještě věci do školy, i
připravil jsem si školní uniformu na židli. Přemýšlel jsem, jestli si mám na sebe
vzít pyžamo, ale nakonec jsem zalehnul do postele nahatý. Zhasnul jsem lampičku
a ani ne za chvilku tu bylo ráno. A mě se tak nechtělo vstávat.

Příprava na zimní hory.

Těch čtrnáct dní, co jsme se vrátily z koncertu uteklo neskutečně rychle.
To bych tomu nevěřil, kdybych u toho nebyl. A co se událo? No měli jsme čtyři
zkoušky našeho pěveckého sboru, ve škole jsem dostal jedno špatné hodnocení
z počtů a tatínek neměl radost, takže se mnou několik dní pečlivě procházel
vybrané učení z matematiky a ono to pomohlo, jelikož v další písemce jsem získal
velmi dobré ohodnocení. I když, jsem místo opakování matematiky mohl taky
dostat v ten den, kdy jsem donesl špatné hodnocení, na zadek, ale můj tatínek je
moudrý a věděl, že jsem chytrý a že je potřeba tu chytrost najít.
Tak jsme jí našli.
Christopher se během těch uteklých čtrnácti dnů, rozešel se svou holkou a našel
si jinou holku, ta se sním, rozešla za dva dny a Chris se vrátil a usmířil s tou
původní holkou. No, je to složité ty vztahy mezi klukama a holkami. Doufám, že u
mě to tak nebude. Maminka říká, že mám na tokové záležitosti čas a že se mám
radši zajímat o míč, hry s klukama, o svůj skautský oddíl a hlavně o zpěv.
Co se týká zpěvu, málem jsem byl nachlazený, jelikož jsme venku s klukama o
jedné sobotě našli na řece nezamrzlé místečko a rozhodli jsme se vyzkoušet jaké
to je být otužilcem. Jelikož pan učitel tělocviku nám o tom vyprávěl a on sám je
velký otužilec a tak jsme to chtěli zkusit.
Všude byl sníh a tak nám dalo chvilku práci najít i nezasněžené místo, je to starý
rybářský přístřešek. Nemohli jsme se však shodnout, jestli do vody půjdeme
nahatí, nebo v trenkách. Nakonec jsme tam šli nazí. Bylo to poprvé, co jsem byl
na sněhu bez oblečení, trochu zima, ale pak jsem si zvykl. Do vody jsme však
nevlezli celý, jen po kolena a bylo to na nás až moc ledové. Tak jsme aspoň zkusili
cákácí vodní bitvu, ale i stou jsme skončili rychle a rychlé bylo naše oblékání.
Moc jsme tedy obdivovali našeho pana učitele na tělocvik, jak může tak ledovou
vodu vydržet?
Druhý den ráno v neděli jsem ani nevstal z postele, jaksi se mi zdálo, že se
všechno se mnou točí, byl jsem zpocený a asi jsem byl nemocný. Maminka okolo
mě chodila a stále jsem musel pít čaj, polykat nějaké prášky a měřit se
teploměrem, mě se jen chtělo spát. Až k večeru jsem se vzbudil a už mi bylo
jakoby dobře. Jen jsem trochu chraptěl, byl jsem z toho velmi špatný a o tom
zimním koupání jsem radši řekl tatínkovi, stejně by se to nějak dozvěděl.
Bál jsem se, že nebudu moct delší dobu zpívat, ale nějaký ten čaj s medem vše
spravil. Ani k doktoru jsme nemuseli. Tam se mi nechce nikdy.
Tatínek s maminkou se trochu zlobili, že jsem byl neopatrný a říkali, že mi asi
zakážou hrát si s kamarády, co mně svádějí k neplechám. Ale, to nepůjde, jelikož
to jsou taky spolužáci a to bych pak nemohl chodit s nimi do školy. Ve škole jsem
se dozvěděl, že jeden kamarád po tom našem otužileckém koupání má velkou
angínu a málem musel do nemocnice. Další kamarád dostal výprask, jelikož doma
nic neřekl a jeho rodiče se to dozvěděli od rodičů mého kamaráda s angínou.
Ve čtvrtek byla
zkouška sboru, před
tím, než pojedeme
na zimní hory se
školou, tedy učit se
lyžovat a tak
podobně.
Sbor mistr se na mě
občas díval tak
jakoby chtěl slyšet
víc můj hlas, asi
jestli se po tom
všem nezhoršil.
Ale, nakonec byl
spokojen a navrhl mi, zda bych nechtěl zkusit sólový zpěv. Říká se, že komu to
navrhne, má velkou budoucnost. Já, jsme s tím nadšeně souhlasil a hned jsem si
domu nesl noty a text k jedné lidové písničce, sice jí znám, ale asi to zase nebude
tak jednoduché. A nebylo, tedy bylo to jednoduché v to, že jsem se nemusel učit
slova, ty umím, není to jednoduché v tom, přiřadit ty noty ke slovům správně.
Pouštěl jsem si občas nahrávku písničky a zkoušel to, co mám zpívat zpívat.
I tak jsem začal pochybovat, že jsem na to dobrý. Christopher se mě snažil
trochu rozzlobit, nenápadně zvýšil rychlost přehrávání písničky a než jsem na to
přišel docela se bavil. Za to jsem jej pořádně zlochtal a chvilku jsme se jako
prali.
Jednoho odpoledne v neděli, jsme začali balit na hory. Maminka řekla, že mi radši
zabalí, abych něco nezapomněl. Tatínek zase prohlížel lyže a boty a vosky a tak
podobně. Já jsem si jenom nedovedl představit, jak to všechno poberu a ponesu a
podle mě bylo těch věcí na jeden týden velmi moc. Nakonec z toho byl velký
batoh a takový pytel s lyžemi. Příšerně těžký.
Na poslední zkoušce jsem se sbormistrovi omlouval, že na dvě zkoušky nepřijdu,
jelikož jedu se školou na hory. Sice nebyl rád, ale to se prý nedá nic dělat a mám
hlavně pravidelně cvičit. Tak jsem to slíbil.
V pozdním odpoledni když už bylo všechno zabaleno, jsem si vyprosil, zda bych
nemohl ještě chvilku jít za klukama ven, že je týden neuvidím a rozloučit se.
Tatínek se ptal, jestli se nechceme opět náhodou otužovat, chvilku jsem
nechápal, ale pak jsem pochopil, tatínek si jen dělal srandu.
Kluci byli venku všichni, tedy postupně jsme se obešli a vyzvedli. Teď jsme
přemýšleli co podniknout, nebo kam jít. Tak jsme šli stavět další iglú, a pak v té
hromadě sněhu hrabat díru pro prostor uvnitř. Ale, nepovedlo se nám to, když už
to vypadalo, že je všechno hotovo, tak to vše nás najednou všechno spadlo.
Lavina, sníh jsme měli všude, ale byla to sranda, váleli jsme se v té hromadě a
plavali a užívali si. Když jsme si užili, tak jsme vyklepávali sníh z pod oblečení,
z bot i z rukavic, a že ho bylo. Cestou zpátky domu, jsme zkoušeli sněhovými
koulemi zasáhnout cokoliv. Takových terčů je všude spousta. Mně se však
podařilo sněhovou koulí rozbít jedno přízemní okénko od sklepa. A to byl malér.
Mohli jsme utéct a nikdo by nic nevěděl, kluci to navrhovali, avšak já jsem se
tentokrát rozhodl zazvonit na zvonek u dveří a říci co jsem vyvedl.
A, že to chci udělat sám, bez kamarádů. Poslal jsem je pryč, rozloučili jsme se a
já šel zazvonit. Měl jsem strach, co bude, kdo otevře, co asi řeknu a co mi
řeknou. To bylo to, co mi běželo hlavou po tu dlouhou dobu, než někdo přišel
otevřít.
Otevřel starší pán, a já mu vysvětlil, co jsem provedl. Pán se na to okýnko podíval,
a pak si napsal moje jméno a telefonní číslo na tatínka. Popřál mi hezký večer a
rozloučili jsme se.
Když jsem odcházel domu, pomyslel jsem si, že to mám pěkný malér a že to asi
schytám.

Na horách.
Nadešlo vytoužené pondělí a my odjeli na hory, cvičit se v umění lyžařském.
U nás ve Francii je mnoho hor a mnoho příležitostí jet v zimě někam lyžovat.
Celkem vzato jsem se docela těšil. Trochu mě mrzelo, že přijdu o dvě zkoušky se
sborem, ale vezl jsem si noty a nějakou tu nahrávku. Potom s klukama ze školy
večer občas budeme zpívat. Moji spolužáci vědí, že chodím do pěveckého sboru.
Napřed se mi posmívali do holčiček, ale pak přišli na to, že je to docela fajn.
Zval jsem je do sboru několikrát, ale nikdy nepřišli. Asi si myslí, že neumí zpívat.
Na hory jedeme kousek k jihu, tedy do města Le Vigan, tam odtud je několik
možností kam chodit na lyže. My co to neumíme, tedy skoro neumíme, nám to
bude stačit. Jiné třídy, vyšší ročníky jedou jinam, už několikrát byli na horách a
docela to s lyžemi umí. Jeli jsme objednaným autobusem, ten odjížděl od školy,
takže docela pohoda. Učitelé si nás přebírali od rodičů, tedy brali si takové ty
důležité papíry, jako je potvrzení od lékaře, že můžete na lyžařský výcvik, jo
k doktoru chodím rád, tedy když jsem zdráv a potřebuji jen nějaké to potvrzení,
jako teď na ty hory. Když jsem nemocný nebo když je nějaké to plánované
očkování tak se trochu bojím, nemám rád injekce, i když vím, že je to občas
potřeba. Maminka říká, že už bych se neměl bát, že už jsem velký kluk a neměl
bych brečet.
Ale to si můžete říkat pořád, nebudu
brečet, nebudu brečet. Když do vašeho
zadku píchnou velkou jehlu a to co je
v té injekci taky bolí. Pak trochu
brečím, ale ne moc.
Teď jsem se k doktorovi těšil, nebude
žádná prohlídka, nebude ani injekce jen
si vyzvednu s maminkou to potvrzení a
taky nějakou kartičku od pojišťovny a
to bude vše. Tak to je tedy k těm
papírům co si vybírají naši učitelé, kteří
tam jedou s námi.
Učitel tělocviku se moc těší, my ne,
známe ty jeho rozcvičky ze školy
v přírodě. Ach jo. Ale, nás s klukama
moc nezajímalo, co si říkají učitelé s
rodiči, radši jsme se koulovali na
nedalekém zasněženém trávníku.
Celkem od nás ze školy jedou dvě třídy, našeho ročníku. Autobus bude plný.
Před odjezdem se loučím s rodiči, ale i s bráchou Christopherem a malým
bráškou. Ostatní kluci dělají totéž.
Jak už to bývá, rodiče vám dávají nejrůznější rady a vy se musíte tvářit chápavě
a moudře. Stejně na vše hned zapomenu a vzpomenu si na to možná až někdy
jindy.
Než autobus zabočil do ulic, tak jsme mávali rodičů z okýnek, tedy za okny
autobusu. Cesta do vzdáleného města netrvala dlouho. Vždyť je to jen nějakých
padesát kilometrů a jste na horách, sice nejsou velké, ale dá se na nich lyžovat.
Radši jsme hned snědli svačiny a jiné dobroty. Pan řidič vzkázal přes našeho
třídního učitele, že jestli mu ušpiníme sedačky, tak nám dá pětadvacet na holou.
Radši jsme se snažili neupustit ani drobek, jelikož pan řidič autobusu je obr a
stěží za tím volantem může sedět, má velké svaly a říká se, že je to bývalý
zápasník v těžké váze a že občas, aby se to nevědělo, ještě tajně zápasí.
Takže radši jej máme rádi a uctivě ho zdravíme a plníme jeho pokyny, jak by řekl
pan učitel. Je zajímavé, že takhle neplníme pokyny rodičů ani učitelů, no já tedy
ano, asi, snad. Rád plním rady a pokyny sbormistra, co řekne je pro mě víc než
tatínkovo slovo, i když tatínek se musí taky poslouchat na slovo.
Tak nevím, až budu velký a budu mít taky děti, jestli mě taky tak budou
poslouchat jako já svoje rodiče. Prý se ve vyšším ročníku budeme učit
rodičovství, tam se asi dozvím víc.
Když jsme dojeli k penzionu, nadešlo ubytování, tam jsme se vešli všichni, 40 dětí
a učitelé. Samozřejmě se nám moc nelíbilo, že kluci a holky budou zvlášť, ale to
už tak bývá. Na pokoji nás je celkem šest na třech palandách. Jsme tu samí
kamarádi, takhle jsme se domluvili. Jinak bydlíme v prvním patře. Do jídelny je to
po schodech dolu. To nám však nevadí. Ale, horší je, že dole v přízemí jsou i
sprchy a záchody. Tady v patře není nic. To se však nedá dělat nic.
Je odpoledne a za chvilku jdeme na sjezdovku, sice trochu umím na lyžích jezdit,
ale trochu se bojím. Jak se ukázalo, tak si nás učitelé napřed vyzkoušeli, mně dali
k trochu pokročilým. Jsem za to rád, nejsem aspoň začátečník. Ve skupině jsou i
kamarádi z pokoje a to je moc fajn.
Kolikrát jsem za to odpoledne spadnul ani nevím, sníh byl pak opravdu všude za
oblečením i v botách. Zkoušeli jsme zatáčet doprava, do leva, jezdit obloučky a
jiné. Sjet kopec rovnou dolu nás zatím nenechali, i když jsme prosili, že budeme
jinak hodní a tak podobně, co se říká, když něco chcete.
Po návratu na penzion, jsme dali lyže a boty do lyžárny a všechno mokré oblečení
do sušárny. Pak se nám ani mě už nic nechtělo dělat, jen ležet a odpočívat, asi
jsme to přehnali s tím lyžováním, domluvili jsme se s klukama, že zítra nebudeme
tak aktivní.
Je večer a někteří kamarádi před večeří usnuli, my ostatní využíváme volna a
radši včas jdeme do koupelny, tedy do sprch, než tam bude narváno.
U nás v městském bazénu jsou sprchy lepší, je tam možnost dát si oblečení
jinam, do skříněk.
Tady ne, tady jsou přímo v místnosti, kde se umýváte věšáky na oblečení, ale to
navlhne a pak vám může být zima. My se rozhodli to řešit tak, že vždy půjdeme
do sprch jen v nejnutnějším oblečení. Holky mají sprchy jinde, takže nás ani
neuvidí.
Taková horká sprcha vás ještě více přesvědčí, že máte jít spát a vstávat až ráno.
Málem jsme kvůli tomu prošvihli skvělou večeři, při níž vypadla elektrika a tak
jsme jedli při svíčkách. Bylo to hezké.
Je první noc na penzionu v horách, nikde za okny nic nesvítí, všude je nezvyklé
ticho a padá sníh. V takovém tichu asi neusnu. Zháším svítilnu a už je tu zase
ráno.

Velký závod.
Tak se nám všem jaksi nechce vstávat, ale musíme a musíme být za deset minut
venku na rozcvičce. Kluci jen v trenýrkách a botách a dívky oblečené. Taková
nespravedlnost, však jsme hned rozpoutali velkou sněhovou bitvu. Nevyhrál nikdo,
a jak se ukázalo, tak nám zase taková zima nebyla. Jen naše těla zčervenala.
Na konci rozcvičky, jsme se sněhem dokonce umyli. Jak jsme se dozvěděli tak
elektrika nešla až do rána, takže ti co se šli náhodou sprchovat poslední, měli už
jen studenou vodu. Teď ráno teče teplá voda taková vlažná, akorát na zuby.
Kluci začali v umývárně blbnout a plivali po
sobě zubní pastu, nakonec byla pasta
všude, na zrcadlech, na zemi a i na
stěnách. Byl by to skoro průšvih,
kdybychom to nakonec všechno pracně
neuklidili. A abych řekl pravdu, taky jsem
si plivnul zubní pastu, prostě sranda.
Ještě na snídani jsem si pastu vytahoval
z vlasů. Už docela zaschla.
Dnes budeme trénovat a každý den je
závod, to vždy na konec tréninku. Na konci
týdne můžeme být první nebo poslední.
Tak uvidím, jak mi to půjde. V pokoji
máme docela binec, neustláno, všude se
nám povaluje nějaké to oblečení a než
bude ranní prohlídka pokojů, tak to vše
musíme uklidit. Ustlat si je jednoduché,
ale srovnat si svoje věci do poliček a tak
podobně to už je horší, Nenašel jsem
včerejší ponožky ani tričko, za to mi přebývají dvě košile, které nejsou moje.
A tak se s klukama smějeme a vyměňujeme si všechno, co nám přebývá. Nakonec
všichni máme vše svoje. Jdeme do sušárny a pak do lyžárny. Na sobě máme pouze
teplé spodní oblečení a svetry, v sušárně se dooblečeme do takových teplých
kombinéz a vezmeme si i rukavice a čepice. I boty tu jsou už suché. V lyžárně na
nás čekají naše lyže. Dostáváme od učitele vosky a vysvětluje nám jak upravit
lyže, aby se na nich dalo jezdit. Za chvilku už ale odcházíme na kopec trénovat
lyžování. Opět jsem hodně padal a jednou jsem si narazil o pařez pod sněhem
zadek, to jak jsem padal po zadu, nebo tak nějak. Pod tím sněhem nebyl vidět.
Dost to chvilku bolelo, ale přece nebudu před klukama brečet. Tak jsem to
vydržel a jel dál.
Na oběd jsme se vrátili do penzionu a dobře se najedli. I na přidání bylo.
Polední klid jsem prospal a někteří spolubydlící taky. Vstával jsem o druhé
odpolední. Hned jsme šli ven lyžovat, byl vyhlášen závod družstev. Odpoledne se
vždy závodí. Napřed se sjíždělo podle předepsané sestavy a pak slalom.
Naše družstvo nevyhrálo, ale ani jsme nebyli poslední. Do penzionu se vracíme po
setmění, do večeře zbývá hodně času a tak je společná zábava, všichni hrajeme
nějaké ty hry ve společenské místnosti a taky si různě povídáme o horách a jak
se na nich chovat. Pak si pan učitel vzpomněl, že bychom si mohli zazpívat.
Napřed se domlouvalo, jakou písničku budeme zpívat, a pak se zpívalo, zrovna
nejlepší to nebylo, tak nějak normální zpěv když se sejde parta kamarádů.
Kluci mezitím pověděli panu učiteli, že chodím do pěveckého sboru a že bych jim
všem měl jako něco zazpívat. Napřed jsem nechtěl, ale nakonec jsem jim zazpíval
několik písniček, které teď ve sboru nacvičujeme. Pan učitel mě dokonce
doprovázel na kytaru, ale ta kytara to spíš kazila. I tak to mělo velký úspěch.
Pak až do večeře bylo osobní volno. Já jej využil k napsání spousty pohledů
s pozdravy z hor. Psal jsem domu rodičům, babičkám, dědečkům, strýcům,
tetičkám, i kamarádům, kteří tu nejsou. Ten volný čas vyšel na to psaní tak
akorát. Pohledy jsem hodil do schránky u jídelny a šel s klukama na večeři.
Po ní byl jen pro zájemce uskutečněn večerní výlet lanovkou na nejvyšší místní
kopec. Tak jsem se přidal. Tam nahoru jsme vyjeli za chvilku, bylo to bezva.
I pohled z vyhlídky kopce dolu na osvětlené vesnice byl skvělý, a viděli jsme
spoustu hvězd, takhle nevidím nikdy jsou krásné, ale pak nás překvapil pan učitel
s tím, že dolu půjdeme pěšky po cestě, kterou se jinak na horu chodí.
Ve dne to jistě je pohoda, ale teď potmě? A v zimě?
No tak jsme se chvilku snažili pana učitele přemluvit, ale už se nedalo nic dělat.
Ty tři kilometry jsme šli skoro dvě hodiny, pořádně mrzlo, takže to klouzalo a my
občas dost padali. Ale jinak to bylo dobrodružné, tam kde to šlo, jeli jsme po
cestě po zadku. Já si přál, aby to moje kalhoty vydrželi. No vydrželi a ošoupali se
a to hodně. Maminka nebude mít radost, ty teplé kalhoty na lyže stáli hodně
peněz. Snad z toho nebude průšvih.
Do penzionu, jsme se vrátily těsně před večerkou. Měli jsme dovoleno být o půl
hodiny déle vzhůru, to abychom se vykoupali a dali si vše mokré do sušárny.
Tak jsme to taky tak udělali a sprcha tentokrát byla suprová, když venku
vymrznete, tak hned v teplé vodě rozmrznete. Jen kdyby se zítra nemuselo tak
brzo vstávat.
 Poslední den na horách.
Tak nám ten týden tak nějak moc rychle utekl. Vstávám do posledního dne, zítra
už jedeme domu. Za ten týden jsem se docela dobře naučil lyžovat a chtěl bych a
i ostatní, co jsou v těch skupinách, které to na začátku moc neuměli na lyžích,
chtěli bychom vyzkoušet nějakou velkou sjezdovku.
Už předevčírem jsme se nato ptali pana učitele, a že prý se uvidí.
Je tu poslední, tedy lyžovací ráno a vidím, že se nic nezmění. Všichni kluci
v pokoji už vstali, a buď se oblékají, nebo jako uklízejí, nebo po sobě házejí
polštáře a před rozcvičkou se perou. Já ještě budu lenošit. Tedy myslel jsem si
to, už jsem skoro opět usínal, když mě probudil útok kluků na mou postel a hlavně
na mě.
„Michaeli, vstávat, vstávat. My tě
vzbudíme!“
Volali jeden přes druhého a než jsem se
nadál, byl jsem na zemi, kde mě lochtali
a tak podobně. Já se samozřejmě té
přesile statečně bránil, smál jsem se a
lochtal je taky.
A asi to buzení bylo moc hlučné, neboť
přišel pan učitel a hlasitě nám
připomenul, že za pět minut je rozcvička.
No rozcvička byla, venku bylo nezvykle
teplo, sníh místy tál. Přišla obleva, to je
když se v zimě najednou na chvilku oteplí
a vše taje. Pak se zase ochladí a je tu
opět normální zima.
U snídaně jsme se dozvěděli velkou
novinu, pojedeme na největší místní
sjezdovku a opravdu na ní budeme
lyžovat. To je skvělé a hned jsme, tedy
aspoň já snědl víc snídaně. Tak se nám to
přání splnilo.
Na tu sjezdovku pojedeme autobusem, který tam také na nás počká.
Do autobusu, dolu do takového prostoru pro zavazadla jsme dali lyže, batohy se
svačinou a lyžařské boty. Do autobusu půjdeme v normálních botách. Kolem
deváté hodiny už jedeme. Je to fajn, jak pak ta velká sjezdovka bude asi
vypadat?
A vypadala velmi hodně strmě, jako střecha! Říkal jsem si, že tohle v životě
nesjedu, kluci si mysleli totéž, už jsme se tak nesmáli a poslušně nastupujeme do
lanovky.
Než jsme nastoupili, viděli jsme něco neuvěřitelného, kluka, který byl o hodně
mladší než my, bylo mu asi tak šest, tak on jel velmi rychle po té sjezdovce a
uměl to lépe než my. Nemohli jsme se vynadívat. Pan učitel nás musel pobídnout,
abychom nastoupily. Lanovka nás vyvezla až na vrchol kopce. Cestou jsme se dívali
na jednotlivé lyžaře, jak jedou dolu a chtěli to umět taky tak.
Když jsme vystoupili, byl v nás opravdu strach, aspoň já měl strach. Pan učitel,
nám však řekl, že si napřed vyzkoušíme pozvolnější část sjezdovky, tedy že
sjedeme boční sjezdovku, která je spíš do oblouku a není tak rychlá. Ale i tak
jsem se stále bál.
Několik kluků i dívek se odvážili vyrazit na sjezdovku, a abych nebyl poslední tak
jsem se odvážil jet taky. Odrazil jsem se a s myšlenkou, že si radši sednu na
zadek a zastavím, jsem začal dělat obloučky, vybírat zatáčky a vše co jsem se za
ten týden stačil naučit. Nakonec se mi to strašně moc líbilo, ani jednou jsem
nespadnul a dojel až dolu ke stanici lanovky. Dole si všichni radostně povídali,
jaká byla, jízda a strach už neměl nikdo. Tak se jezdilo celé dopoledne. Po
krátkém obědě v restauraci jsme konečně vyrazili na tu velkou sjezdovku, to vám
byla jízda.
Dolu jsem přijel vždy rychleji, než lanovka vyjela nahoru. Dokonce jsme i závodili
ve dvojicích nebo ve skupině, kdo bude dřív dole.
Samozřejmě jsem několikrát upadl, ale sníh je tady nějaký měkký, vůbec jsem si
nenatloukl.
Do penzionu se vracíme pozdě odpoledne. Dnešní den byl prostě fajn.
Zbytek času do večeře máme volno. Není to jako normální volno, musíte se
postarat o svoje věci, co je mokré dát sušit, namazat lyže, a vzhledem k tomu, že
zítra jedeme už domu tak si zabalit kufr, nebo batoh, tedy kdo co má.
Takže volna jsme moc neměli.
V restauraci jsem chtěl ještě poslat několik pohlednic rodičům a kamarádům, a
jak jsem se prohraboval krabicí tou spoustou pohlednic a nemohl si vybrat jakou
koupit, našel jsem podivnou pohlednici, kde byl vyfocený nějaký klukovský
pěvecký soubor. Měli na sobě zajímavé jevištní oblečení a na pohlednici bylo
napsáno, že se jedná o Francouzský národní chlapecký pěvecký sbor.
Nikdy jsem o nich neslyšel, tak jsem si tu pohlednici taky koupil a ptal jsem se
paní prodavačky, zdali o nich něco neví. Věděla, byli zde na horách minulý rok na
soustředění, něco jako škola v přírodě a že zpívají nádherně. S paní prodavačkou
jsme si o zpívání povídali skoro až do večeře, a dokonce našla v jedné založené
krabici nějaké plakáty a prospekty co tu zanechali. Všechno mi to dala.
Já byl strašně moc rád. Pokusím se o nich něco zjistit. Teď už mě však kluci
volají k večeři, že prý je jiná než jako obvykle.
Taky byla, je poslední a je slavnostní, prostě spousta dobrot a sníst můžeme
cokoliv. Během večeře se vyhlašují výsledky z celého lyžařského školního kurzu.
Jak se kdo umístil nebo jak se mu dařilo.
Já dostal dobré hodnocení, ale nebyl jsem zase na prvním místě. To však nevadí.
Už umím lyžovat a příští rok pojede naše třída do vyšších hor.
Večeři vystřídala slavnost, kde se zpívalo a já taky zazpíval nějaká ta sóla, hráli
se různé hry a soutěžilo se o sladkosti.
Spát se šlo až k půlnoci. Dnešní den byl super.

Zpátky doma.
Je tu poslední ráno a poslední snídaně a poslední dopolední lyžování. Pak poslední
oběd a už zbylo jen pořádně dobalit ty naše batohy, kufry a krosny. Občas se
stalo, že jsme museli sedět na kufru, aby šel zapnout zámek. Nějak se ošacení a
další věci namnožily nebo nafoukli. I moje krosna byla jaksi přeplněná. Prospekty
a plakáty od paní prodavačky v recepci si ponesu raději zvlášť, nerad bych je
pomačkal v batohu.
Taky jsme v pokoji, tedy každý pokoj, musel svléct povlečení z postelí a peřin a
dát to do vozíku, který byl připraven na chodbě. To jsme si užili nejvíce zábavy,
zabalili jsme třeba kamaráda do prostěradla jako mumii, pak jsme si to oblékli
jako Římané a prostě fajn zábava. Ale, uklidili jsme docela dobře.
Naše věci jsme odnosili dolu do autobusu a pak se ještě seřadili k přepočítání, ke
krátkému zhodnocení lyžařského týdne a k poslechnutí spousty slov jak to mají
dospělí ve zvyku.
Trochu nás to s klukama nudilo,
ale pan učitel skončil svou řeč
v čas a my nastoupili do
autobusu. Cestou se zpívala i
nějaká ta písnička, povídalo se a
my také pozorovali měnící se
krajinu. Z horské zasněžené
krajiny jsme dorazili skoro do
jarní krajiny bez sněhu, nebo jen
s málo sněhem. Ke konci jízdy
jsme skoro všichni usnuli.
Do našeho města přijíždíme
pozdě odpoledne, vyndáváme kufry a batohy z autobusu, rodiče si nás přebírají a
my se navzájem s klukama loučíme, ale ne nadlouho, jelikož v pondělí jdeme zase
do školy a já taky do pěveckého sboru.
Když jsem se vítal s rodiči a s Christoferem, vzpomněl jsem si, že jsem
v autobusu zapomněl ty svoje plakáty a prospekty. Naštěstí tu ještě autobus stál
a tak jsem tam pro to běžel. Hned jsem to dal tatínkovi do rukou, aby mi to
pohlídal. Já jsem tajně doufal, že si to bude se zájmem prohlížet a že mi pomůže
něco o to m sboru zjistit. Tatínek si to však hned neprohlídnul, to až doma.
Cestou jsme se ještě zastavili v cukrárně na nějaký ten dobrý dortík. Měl jsem,
možnost rodičům vyprávět jaké to bylo na horách a je to zajímalo. Jen bratr se
radši věnoval svému zákusku.
Doma hned všechno s maminkou vybalujeme a co je určeno do pračky jde do koše
na prádlo a co je čisté zpět do skříněk. Do té pračky toho moc není, jelikož jsem
se snažil ušetřit mamince práci a tak jsem za celý týden použil jen dvoje trenky a
dvě tílka a taky dvoje ponožky. I mýdlo jsem dovezl zabalené v tom obalu,
v jakém jej prodávají. Maminka se mě hned ptala, zda jsem se tam vůbec umýval,
já na to že ano a že mýdlo tam měli.
Před večeří jsem se strašně moc vyptával na soubor, zda mi něco nevzkazují a
tak podobně. Samozřejmě nevzkazují nic a hned jsem se ptal tatínka, zda mohu
zavolat kamarádovi ze sboru, a optat se jaké to byli na zkouškách. Tatínek mi to
dovolil. Použil jsem na to náš starý telefon, ne mobil, to by bylo drahé.
Volal jsem Perrovi, kamarádovi co se známe právě ze sboru a naše maminky se
znají ze školky. Tedy když jsme chodili s Pierrem do školky tak se tam naše
maminky seznámili. Ale, to si ani jeden nepamatujeme, že bychom spolu chodili do
školky.
Telefon vzala Pierrova maminka a za chvilku se ozval Pierr, povídali jsme o všem
možném a taky o sboru, ono se zase toho v týdnu tak moc neudálo, tedy asi nic.
Pierr byl rád, že jsem již doma. Zítra je sobota, takže se můžeme sejít na našem
plácku, možná tam přijdou i další kluci. Rozloučili jsme se tak akorát včas.
Maminka nás už volala k večeři. A byla moje oblíbená, špagety.
Po večeři si povídáme ještě o lyžování, tatínek by rád jel někam o jarních
prázdninách na hory, nebo jen na víkend. A že to nechá na mě, jestli budu mít
volno ze sboru, nebo jestli jen ten víkend.
Napřed jsem si myslel, že si rodiče dělají srandu, ale když jsem koukal tak
udiveně, že by něco rodinného mělo záležet jen na mě, tak mě tatínek ujistil, že
to myslí doopravdy. Slíbil jsem, že to tedy zjistím.
Ještě než jsem šel spát, tak jsem si s tatínkem prohlížel plakáty a prospekty
toho zajímavého chlapeckého pěveckého sboru. Vyčetli jsme, že se jedná o
internátní několika leté studium.
Co internátní jsem nevěděl, až tatínek mi to vysvětlil. Znamená to, že od pondělí
do pátku jste ubytovaní někde poblíž té školy a na víkend jezdíte domu.
Dočetli jsme se, že je to z důvodu rozšířené hudební výuky a dalších věcí. Nejvíc
mě zaujalo, že kluci jezdí zpívat po celém světě, tedy aspoň skoro po celém.
„To asi se v tu dobu neučí, viď tati.“ Řekl jsem. Tatínek se začal smát, a povídá.
„Víš i na takovém koncertním turné se kluci učí školní předměty, tady se o tom
píše, podívej.“ A ukázal mi to v prospektu - Ze života školy, malých zpěváků.
Byli tam i fotografie kde se kluci učí jak v hotelu, nebo třeba i na louce a tak
podobně.
Nakonec jsme našli i nějakou adresu, kde se toho můžeme dozvědět víc, třeba
kdy a kde budou mít koncert. Tatínek mi slíbil, že se tam v pondělí pokusí zavolat.
Bylo už čas jít rovnou do koupelny, kde mě maminka vydrhla, když jsem se podle
ní na horách nekoupal a nemyl. Pak jsem dostal pusu na dobrou noc a šel jsem
spát, zítra si chceme s kamarády hodně povídat o horách a o všem co se kde za
ten týden událo. V těch snech co se mi pořád zdáli jsem neustále lyžoval a pak
jsem jel na lyžích z velkého kopce a ten neměl konec, tedy měl za hodně dlouho,
ale to už jsem se probudil, jelikož bylo ráno.

Prima sobotní den.

Já nevím, že ta noc musí být tak krátká a ráno, když se vzbudíte, je takové
ospalé, že se radši otočíte na bok a spíte dál. To by, jste toho však nesměli mít
naplánované hodně na celý den. Christofer je už někde za prací, on totiž občas
pomáhá v jedné továrně jako brigádník. Takže mně nemá kdo budit a ani já
nemám koho budit. Ani dnes nebude polštářová bitva.
Tak jsem vstal a šel jsem se podívat, jestli tatínek ještě spí, maminka byla už
v kuchyni, tu jsem slyšel, jak mluví k malému bráškovi. Tatínek ještě spal, opatrně
jsem si lehnul k němu do postele a začal jsem jej trochu tahat za vousy, otevírat
mu oko a tak podobně. Vždycky se ošil a nic. Nevzbudil se, to až za chvilku, ale to
jsem nepostřehl. Nejednou na mně vybafl, až jsem se leknul a trochu jsem
zakřičel. Pak už jsme se smáli a snažili se jeden
druhého zlochtat.
Tatínek vyhrával, no a pak jsme jen tak
zadýchaní leželi a povídali si o dnešním dni, co
jako budeme dělat a tak. Pak do ložnice rodičů
nahlédla maminka a popřála nám dobré ráno
s tím, že už je snídaně na stole.
Šli jsme se tedy s tatínkem osprchovat
studenou vodou, to však bylo velmi krátké,
neboť studená voda byla moc studená, řekl
tatínek a hned jsme se utřeli do sucha, oblékli
a učesali. Tatínek mi vytvářel různé účesy, a
když jsme se vynasmáli a byl čas na snídani, tak
jsem ještě poklidil koupelnu, vytřel nacákanou
vodu, srovnal různé věci a pověsil ručníky, aby
uschli.
Snídaně byla moc fajn, bráška žvatlal a maminka jej krmila, já ulamoval včerejší
housku a namáčel jsem si jí do kakaa a ještě mazal džemem. Tatínek se po snídani
chystal do města na nákup, s tím že se poptá po tom sboru, jak se mi líbí.
Ale že si myslí, že by to mohl vědět náš pan sbormistr.
Já mezitím poklidil kuchyni, a také svůj pokojík, pak jsem si dovolil od maminky,
jestli mohu jít do oběda ven, za klukama na plácek. Maminka souhlasila, s tím, že
ještě vynesu odpadky do popelnice.
To je hračka, vynést odpadky, teď když tu není Christofer. Nemohu říkat „Proč
já, ať je vynese Chris, je na řadě.“
Prostě vezmu pytel z koše a vynesu je. Pak tam ještě dám nový pytel a mamince
pusu a už běžím zimně oblečen na plácek.
Mnoho dětí teď je buď doma a sedí u svých počítačů, nebo mobilů. Já mobil
nechci, tedy zatím ho nepotřebuji a počítač mně nebaví. A nejsem sám, kluci co
se známe ze školy a z ulice, tak taky radši jdou ven, než třeba sedět doma u
televize.
Na plácku se už hraje fotbal, jsou tu skoro všichni moji kamarádi ze sboru a ze
školy, celkem nás je pět, jen tu není Pierr, je nachlazený z hor. Je mi to líto, už
na horách nějak kašlal.
Maminka říká, že my chlapci, máme hravou povahu avšak v okamžiku kdy je
potřeba něco poctivě udělat, nebo se za něco důležitého postavit, tak zvážníme a
plně se oddáme úkolu.
To říká náš sbormistr taky, ale nevím, jestli to slyšel od maminky, nebo maminka
od něj. Je to však jedno, stejně tomu nerozumím. A když mohu s kamarády
dovádět, nebo hrát si, tak si taky hrajeme poctivě a vážně. Pokud jdeme do míst,
kde se staví nové domy, nebo na Třešně do nedalekých sadů, tak jdeme docela
vážně potichu a trochu se i bojíme, aby nás někdo neviděl. Jelikož se to moc
nesmí.
Fotbal na plácku je fajn, i když tu je místy trochu louží se studeným rozteklým
sněhem. A za chvilku se plácek mění místy i v bahýnko. Takže se naše boty a
oblečení začíná měnit ve špinavé. Robert říká, že ho maminka roztrhne, když si
rozmáčí boty, hraje tedy tam, kde nejsou ty louže. Já nevím, co mi rodiče
udělají, když přijdu domu špinavý, ale vím, že nesmím nastydnout.
Před polednem jdeme s klukama k řece, chceme si umýt boty a trochu i oblečení.
Voda v řece teče hrozně rychle, asi někde pršelo nebo taje sníh. V loni tu byli i
kry a vůbec v loni byl sníh. Letos občas sníh je a pak není, to se moc nejde
koulovat, nebo stavět hrady anebo někomu dávat sníh za krk.
Umýváme si boty od bláta na mělčině, já se při tom rozhodl, že si umyju i nohy.
Kluci se smáli, že tak v ledové vodě nevydržím ani deset sekund. Docela mě
zlobili, tak jsem se rozhodl jim to ukázat, že v té vodě vydržím po kolena dvacet
sekund. Když jsem to řekl, kluci se dali do velkého smíchu, ale když viděli, že to
myslím vážně, že se už vyzouvám a vykasávám kalhoty nad kolena, najednou byli
potichu.
Někteří na nic nečekali a hned sundávali boty taky. Téda, ta voda byla studená,
hned začala kousat a pálit a já chtěl hned z vody ven, ale to už nešlo. Musel jsem
dodržet slovo, jinak bych byl holka a zbabělec a to by se mi nelíbilo.
Docela jsem chtěl i brečet bolestí. Robert do vody nešel, ale měl hodinky tak
počítal vteřiny nahlas. Kluci vylezli z vody za chvilku, jak je zábla. Já, se v té
vodě kroutil a prosil, aby už těch dvacet vteřin bylo za mnou. A bylo! Jakmile
Robert řekl dvacet, tak jsem byl venku z vody rychle jak nikdy, sedl jsem si na
kámen a začal si nohy utírat do kapesníku a hned jsem na ně soukal ponožky, to
však tak hned nešlo, nevím proč, nakonec se to povedlo a já se opět obul do
teplých bot.
Kluci mě uznale plácali po ramenou, chválily mou statečnost a mě to těšilo.
Avšak kdybych byl sám, tak bych asi brečel, jelikož to ještě při obouvání docela
bolelo.
K poledni jdeme všichni domu, na oběd. Možná se ještě sejdeme, ale nikdo neví,
jestli náhodou na sobotní odpoledne jeho rodiče něco nenaplánovali.
Tatínek už byl doma, povídal si s maminkou a choval na klíně brášku, já pozdravil a
šel se do pokoje převléct do domácího oblečení. Při tom mě začali opět pálit nohy
a bolet kotníky. Zapřísahal jsem sám sebe, že to nemohu říct rodičům. Asi by z
toho bylo kázání. Cestou do kuchyně na oběd už jsem trochu kulhal. Tatínek si
toho všimnul a ptal se, z čeho to mám. Já chtěl napřed říct, že nic, ale on by to
poznal, že mu lžu. No nedalo se nic dělat, musel jsem říct pravdu. Maminka se
zlobila, že jsem nezodpovědný a hned se mi dívala na nohy, byli trochu červené a
kotníky jsem měl oteklé. Tatínek, řekl, že to nic tak vážného nebude, že to spraví
jeho domácí léčba, které bude účinkovat i v budoucnu. Jeho slova jsem pochopil,
když mě ohnul přes koleno a dvakrát plácnul přes zadek.
„Tím je první část léčby vyřešena, teď ta druhá, dnes už nikam, jen ležet a po
obědě, ti dám obklad na ty kotníky. Nerozvážně jsi je prochladil. Modli se, ať
nenastydneš.“
Řekl tatínek a já věděl, že jsem s tím koupáním udělal hloupost.
Po obědě, mi na kotníky dal obklad z domácí pálenky, prý to pomůže. A tak jsem
na půl ležel v posteli, opřený zády o zeď a četl si knížku. Pak jsem si opakoval
stupnice a to co jsme se měli naučit. Docela mi to šlo. A kotníky přestali bolet.
Venku se setmělo. Ani nevím, jak jsem usnul, ale když jsem se v noci probudil, měl
jsem na sobě pyžamo a byl jsem v přikrytý peřinou.

Pondělní novina.
V pondělí jsem už byl zcela v pohodě, i do školy jsem se těšil, nejen na spolužáky,
ale i na to, že písemku, kterou máme mít z matematiky, chci napsat co nejlépe,
tedy na to nejlepší hodnocení. A v neděli jsem se docela učil.
Kluci co se se mnou v sobotu zkoušeli koupat v řece, byli z písemky rozmrzelí, prý
jsem „nějakej divnej“, že mě škola baví. Ne všechno mě na škole baví, ale když
chci být nejlepší ve zpívání, musím mít dobré školní zprávy. A pokud jsou rodiče
spokojení, že se ve škole dobře učím, tak občas přehlédnou nějakou tu naší
klukovskou neplechu, nebo se nad ní moc nepozastavují.
Před hodinou matematiky, jsme měli hodinu hudební výchovy, po takovém tom
zpívání a výuce not, což já už umím, jsem se ptal pana učitele na ten, pro mě
tajemný sbor. Pan učitel nevěděl, ale že se optá, a tak jsem mu dal jeden
prospekt o sboru.
O přestávce přišel Pierr s tím, že budeme po sobě házet mokrou nevypranou
houbu plnou rozteklé křídy, tedy nevypranou houbou po smazání tabule.
Nevím, jestli to byl dobrý nápad, napřed ano, byla to super sranda, když se vlhká
houba o vás otřela a vaše šaty dostaly bílý šrám. To se pak snadno vyčistí, nechá
se to uschnout a pak se to vypráší. V tom nejlepším však do cesty letící houbě
vstoupila moje oblíbená spolužačka Janet a tou houbou dostala přímo do obličeje.
Napřed jsme my kluci ztichli, co že
jako bude dělat, předpokládal jsem,
že Janet začne brečet a bude si
stěžovat, ale ona ne, prostě vzala
vzteky tu houbu, co se jí rozplácla po
obličeji a hodila jí po mně, já stál u
dveří a tak jsem se sehnul, abych se
vyhnul zásahu. Houba přistála v ruce
panu učiteli na matematiku, který
právě vešel do dveří. Bílá voda tekla
z houby na podlahu, jak jí pan učitel
zmáčkl. Hned jsem musel jít pro
hadr na podlahu a loužičku křídové
vody uklidit.
Matematika tak byla o to přísnější na
zkoušení i na tu písemku a ještě jsme
dostali několik početních úloh jako
domácí úkol.
Jak jsem předpokládal, písemka
dopadla aspoň u mne na dobrou, uspěl
jsem a i pak u tabule jsem zaválel.
Kluci se mi tajně posmívali z lavic do šprtů, ale já vím, že to tak ošklivě nemyslí,
protože je znám a v matematice jsou taky dobří.
Já mněl jen dnes jaksi super štěstí. Do notýsku mi napsal pan učitel pochvalu a
připojil i dobré hodnocení.
Odpoledne jsme to s klukama, cestou do sboru oslavili koulováním zbytkem sněhu,
co je všude na šedých hromadách. Pierr mi dal sníh za košili a to to studilo, pak
se mi to podařilo udělat i jemu, prostě jsme se tomu pak smály. Na zkoušku jsme
přišli tak akorát včas, ani pozdě, ani brzo. Vlastně přijít pozdě se nesmí, to by
nebylo moc vhodné. Napřed máme hlasovou hru, pak drobné pohybové cvičení,
zkoušíme stupnice a pomalu se dostáváme i k písničkám, které už známe.
A když už jsme takto rozezpívaní tak začínáme zkoušet novou píseň, nebo se
rozdělíme na skupiny a každá skupiny cvičí v jiné místnosti. Tam se učitelé hlavně
věnují sólistům a my tvoříme doprovod. I tak se učíme jak reagovat na dirigenta a
na hudbu a prostě je toho mnoho. Za ty dvě hodiny, které uběhnou jak voda je
toho asi hodně, ale mě přijde, že je toho málo, jak vše rychle uteče.
Na závěr ještě hrajeme nějakou tu hru. Prostě je to fajn.
Po zkoušce jsem šel za sbormistrem a pověděl jsem mu o tom sboru, z hor.
Povídal, že už s mým tatínkem o tom mluvil a že mu už poslal nějaké ty materiály
a kontakt. Povídal taky, že jej těší, že mám zájem o tento sbor, jelikož je jedním
z nejlepších ve Francii. A když bych se rozhodl jít na konkurz, tak mi ve všem
pomůže, ale to ostatní, tedy snažit se musím já sám. Protože i když budu mít
mnoho dobrých hodnocení odkudkoliv, tak to ještě neznamená, že v konkurzu
uspěji.
Domu jsem šel plný nejrůznějších myšlenek a nadějí i strachu ze zklamání.
Tak jsem se zamyslel, že jsem prošel okolo našeho domku a šel jsem dál, až jsem
došel na konec ulice, kde je železnice. Nedaleké houkání vlaku mě probudilo.
Napřed jsem nevěděl, kde to jsem a pak jsem se začal smát, docela nahlas,
jedna paní v ulici začala říkat něco o uličnících a rošťácích. To jsem jí však už
neposlouchal a utíkal jsem domu.
Vítám se s maminkou, malým bráškou a hned bych nejraději i s tatínkem, ale ten
je ještě v práci. Christopher, je na brigádě a přijde až večer.
Cestou do svého pokojíku už vyprávím mamince, co se dnes ve škole událo a co
jsem zjistil o tom zatím ještě pro mě tajemném chlapeckém sboru. Ale jaksi jsem
si neuvědomil, že mě maminka v kuchyni nemůže slyšet. Zarazilo, mě totiž, že mi
nikdo neodpovídá, nevyptává se. Mluvil jsem tedy celou dobu jen sám k sobě.
Převlékl jsem se do domácího oblečení, vlastně si stačilo vysvléct košili a místo
kalhot si vzít k tričku kraťasy, takové podobné plavkám do vody.
Hned jsem utíkal za maminkou do kuchyně, abych jí vyprávěl všechno znovu.
Jak jsem běžel, tak jsem zakopl o práh, mezi obývacím pokojem a kuchyní.
Do kuchyně, jsem tedy vpadl a vystrašil tak malého brášku, který se rozbrečel.
Hned jsem se omlouval a mnul si při tom natlučené koleno a loket.
Maminka, povídala něco o tom, abych se nepřerazil, že by to byla škoda.
A věnovala se bráškovi, při tom jsem jí všechno znovu pověděl. Pak se mě zeptala,
jestli si jako troufám jít na ten konkurz, já na to, že ano, že to aspoň zkusím.
Bylo ještě venku trochu vidět a tak jsem poprosil, jestli mohu jít ven za klukama,
chtěl jsem totiž s nimi probrat ty moje dnešní noviny.
Maminka svolila, ale jen maximálně na dvě hodiny, to už bude velká tma a mně se
tma nelíbí, mám rád sluníčko a spoustu světla. Tedy pokud nemám spát, to zase
chci tmu.
Kluci na plácku nebyli, tak jdu naproti tatínkovi k jeho úřadu. Tatínek je
úředníkem na městském úřadu a má na starosti něco městskou zelení. Pomalu
přicházím k úřadu a z jeho dveří vychází tatínek, hned k němu běžím, skoro jsem
mu skočil okolo krku, ale asi bychom spolu upadli na zem, vítáme se. Tatínek se
ptá, zda se něco děje, že jsem mu přišel naproti, já že nic, že kluci na plácku
nebyli a tak jsem se vypravil za ním. Cestou domu vyprávím, co jsem zjistil od
sbormistra, a tatínek mi pověděl, že už ví, kdy a kde jsou konkurzy a že se o tom
všem ještě poradí s maminkou. Tak jako maminka i tatínek se mě ptal, jestli to
chci zkusit, chci, byla moje jediná odpověď.

Důležitý dopis.
Téměř hned po příchodu domu, maminka s tatínkem se připravovali večeři a já
prostíral stůl, tak trochu povídali o mém nenadálém zájmu. Já jsem radši odešel
do svého pokojíku. Tam už Christopher četl nějakou knihu, když mě viděl, přivítal
mě slovy, „Čau prcku, jak se máš?“
Prý prcku, jako bych byl kdovíjak malý, je mi sice osm, ale ve třídě jsem docela
velký, měřím na výšku metr a třicet pět centimetrů.
„Mám se fajn, co ty?“ Optal jsem se na oplátku.
Chris zamumlal, že taky fajn a
tím to skončilo. Pak se ptal, jestli
chci opravdu zpívat v tom novém
sboru. A tak jsme o tom mluvili
až do večeře. Při tom našem
rozhovoru jsem si stihnul ještě
udělat úkoly do školy a připravit
tašku na druhý den. Večeře,
každá je strašně fajn, jsou děti,
které takto s rodiči a se
sourozenci společně nejedí, asi
nemohou, nebo se nesejdou. Tatínek po chvilce povídal, že se s maminkou
domluvil, že mě v tom mém novém zájmu podpoří, ale všechno ostatní je jen na
mně. To znamená, že školní hodnocení musí být aspoň dobré a to další si musím
vybojovat sám.
Tomu jsem plně rozuměl. Prostě, opravdu musím zabrat a já vím, že to dokážu.
Po večeři, jsme s bráchou uklidili stůl a tatínek si mě vzal do pracovny, kde jsme
napsali dopis na vedení toho jakoby tajemného chlapeckého pěveckého sboru.
Teď jsem už věděl, že má název Les Petits Chanteurs à la Croix de Bois.
Tatínek popsal zdvořile můj zájem a požádal o bližší informace. Nakonec jsme i
s maminkou dopis společně podepsali.
Dovolil jsem se rodičů, abych mohl tak důležitý list, hned odnést do nejbližší
poštovní schránky. Rodiče svolili.
Velice rychle jsem se oblékl a ještě jsem za sebou slyšel Christophera volat,
abych v té tmě nezakopl a nerozbil si nos.
Schránka byla na konci naší ulice, mrzlo a v té tmě svítily lampy jen občas někde.
Když jsem se vracel od schránky, vzpomněl jsem si, že se vlastně takovéto tmy
bojím. Jiná tma je na letním táboře a jiná v pokojíku a tady na ulici je taky jiná
tma. Této se bojím, co když mě někdo přepadne? Nebo unese? Nebo se najednou
ztratím?
Tak rychle běžím až do našeho domu a jsme rád, že dveře za mnou zapadly.
Udýchaný jsem v pokojíku padl zády na postel a Chris se začal smát.
„Ty jsi se bál!“ volal ve smíchu.
Tak jsem po něm skočil a už jsme se váleli po jeho posteli, pak na zemi jak jsme
spadli. Prostě docela normální jako pranice, ale plná lochtání a smíchu.

Dlouhé čekání.
Venku v ulicích čím dál častěji svítilo sluníčko a i ptáci začali na stromech i
v parku víc zpívat. Vzduch tak podivně voněl a najednou jsem se ve škole strašně
začal nudit. Jako bych měl vyběhnout někam do lesa, nebo na kopec. Pan učitel
povídal, že na nás kluky opět přišlo Jaro, zase nedáváme pozor, co říká, zase jen
tak postáváme u oken a někam koukáme. Ani se nepereme.
S naším pěveckým sborem jsme byli na zájezdu ve velkém městě u Paříže, moc se
nám všechno povedlo. Sbormistr nás pochválil a pak se mě ptal, zda-li už přišla
nějaké zpráva z ředitelství sboru, kam tatínek psal.
Povídal jsem, že ještě ne.
Pravdou je, že každý den chodím ke schránce na dopisy dost často, to abych
nějaký ten list nepromeškal. I v našem skautském oddílu, se na to ptají.
A v pátek třináctého jedeme na jarní skautskou výpravu. Budeme spát ve srubu
v lese, budeme si sami vařit, to si vaříme sami vždy a uklízet po sobě budeme
taky. Vůdcové nám víc neřekli, než abychom si vzali všechny potřebné věci.
Zbytek informací vzkáží rodičům. Takže jsem stejně nevěděl, kam jedeme.
Doma jsem si začal balit sám, tatínek se divil, jindy by mi pomáhala hodně
maminka, ale když jsem si řekl, že něco chci dokázat, tak nějak musím začít.
Už jsem měl nějaké zkušenosti, takže to zase takový problém nebude. A snad
opravdu nic nezapomenu. Christopher mě pořád slovy popichoval, že nás tam
sežerou medvědi, a pak zase, že přijde strašlivý rytíř a všechny nás pobije
mečem. On ten srub je totiž nedaleko městečka Portes a u něj je hrad. To mi
prozradil tatínek. Asi omylem. Takže Chris mě hodně strašil. Nakonec jsem po
něm vždy něco hodil, pantofli, míč a tak. Ale, to mu nevadilo. Nakonec, když jsem
se šel večer koupat tak mě zamknul v koupelně, udělal to potichu a já tam zůstal
skoro hodinu.
Klepal jsem na dveře, prosil, sliboval a vyhrožoval mu vším možným. Nakonec mi
odemkl, ale jen proto, aby z toho neměl průšvih. Jak se otevřely dveře, už jsme
se ve smíchu prali.
Nastalo páteční ráno, napřed jsem spěchal do školy, pak ještě koupit drobnost na
výpravu a hned domu. Přivítal jsem se s maminkou a malým bráškou, povídal jsem,
co a jak bylo ve škole, hned na to jsem si vzpomněl na naší poštovní schránku a
běžel jí prohlédnout. Opět nic. Stále se těším, na nějaký ten list. Pak už mi zbyl
jen čas se obléci do skautského kroje a vyrazit na stanoviště autobusů. Pro batoh
se včera večer stavil jeden z našich skautských Vůdců. To abychom v autobusu
pohodlně mohli cestovat. Batohy pojedou zvlášť autem.
Rozloučil jsem se s maminkou,
povídala mi mnoho rad a pak mi
dala pusu na tvář. Ještě jsem jí
zamával od vrátek a rozběhl
jsem se za klukama na
autobusové stanoviště. Už tam
byli skoro všichni, hned jsme se
vítali a začali se předhánět
v tom, jaké to tam v těch lesích
u hradu asi bude. Každý totiž
nějak věděl, že jedeme na srub
u hradu. Taky jsme hned
zkoumali naše svačiny, kdo co sebou má a jak to asi bude chutnat. Na stanovišti
autobusů byl v jednom koutě starý trochu splasklý míč. Hned jsme využili ještě
krátkého času ne fotbálek na nedalekém trávníčku. Jak tak hrajeme tak Pierre
míč vykopl do vzduchu a ten míč spadl na cizí zahradu a rovnou do pítka pro
ptáky. Strašně jsme se lekli. Pan majitel se jistě bude zlobit. Náš Vůdce oddílu,
jen s úsměvem povídá, že je to na nás, abychom si ten problém vyřešili. Tak jsem
s Pierrem šel zazvonit na vrátka. Z domu vyšel pan majitel, a my mu povídali, co
se stalo a moc jsme se omlouvali a že rádi nahradíme škodu, nebo si jí
odpracujeme.
Pan majitel se jen zasmál a povídal, že je taky skaut, ale už v důchodu a že moc
dobře zná, co takový míč dovede. Hned šel s námi k našemu oddílu, co stál na
stanovišti autobusů a pozdravil se s naším Vůdce. My koukali, oni se znali, hned se
oslovovali skautskými jmény.
Takže pan majitel je bratr Chrom a vedl taky skautský oddíl. Teď jen oddílům
pomáhá. Všichni jsme si s bratrem Chromem podali levou ruku. Byli jsme rádi, že
známe dalšího skauta.
Ze zatáčky vyjel autobus, zastavil a my do něj spořádaně nastoupili.
Naše cesta do srubu u hradu začala.
 Guláš
Do městečka Portes jsme asi jeli celou věčnost, ta cesta se nám zdála moc
dlouhá, ono totiž za okny padla večerní tma a tak jsme neviděli kam jedeme,
kolem čeho jedeme a trochu jsme se nudili.
Někteří kluci se rozhodli, že radši usnou, někdo spal a někdo jen tak koukal ven
z okna do tmy, nebo jsme si povídali i hráli třeba slovní fotbal.
Konečně autobus zastavil na správné zastávce a my s chutí vystoupili, ne že by
autobus zastavoval na špatných zastávkách, ale nebyla ještě zastávka Portes.
Na svoje záda jsme nandali batohy a do rukou vzali oddílové potřebné věci, hlavně
proviant a ten se jak se patří, pořádně pronesl. To byla tíha.
Jak už jsem říkal, byla tma, vítr se snažil foukat studeně a občas někde zaštěkal
pes. K hradu vedla odbočka z hlavní silnice lesem. Když jsme ušli asi kilometr,
uvědomil jsem si, že nikdo nemluví, že jdeme potichu, pomyslel jsem si, že se kluci
asi bojí. Ale, bylo v tom něco jiného, těžké batohy a zima a tma a tak, nám vzali
chuť do mluvení.
V dálce už svítilo okno srubu, byl tam
jeden náš oddílový vůdce, bratr Ron, který
přijel o něco dřív a dovezl část batohů. To
co neseme, jsme buď zapomněli dát
k odvozu, nebo se nám nechtělo ukazovat,
že to nezvládneme.
Ve srubu se všichni vítáme, skládáme svoje
batožiny a opět je všude hlahol a halas.
Kluci opět mluví.
Vůdce zapískal na píšťalku a my ztichli.
Byli jsme poučeni, kde bude v patře spát
jaká družina, kde jsou v temném lese
latríny a umývárna na potoce a taky, že
k večeři bude Guláš, který byl uvařen u
vůdce doma a my jej máme za úkol jen
ohřát a nakrájet chleba. Pro tento úkol se
losovali dobrovolníci. Nikdo si nechtěl
nechat ujít večerní hru v temném lese.
Los padnul na mně a na Jessiho. Já jsem
moc nadšený nebyl, tak moc jsem se těšil na hru a teď budu míchat na plotně
Guláš. Jessi, naopak byl radostí samou, je o dva roky mladší a trochu se potmě
bojí. Já se v šesti taky bál.
Kluci odešli do temného lesa a já jako starší jsem vyslechl pokyny a rady od
bratra Rona. Asi tak za hodinu se všichni vrátí a my máme nakrájet chleba na
tácy, ohřát Guláš a uvařit čaj.
Jessi se hned dal do krájení chleba, ale jak to neuměl, tak vznikaly hrozné
krajíce. Hned jsem mu ukázal jak na to, aby z bochníku bylo co nejvíce hezkých
krajíců chleba. Mezitím jsem topil v kamnech a míchal Guláš, ochutnat jsem se
neodvážil, to se u nás nedělá, šlo by to jen tehdy, když bychom jej vařili, ale my
jej jen ohříváme a mícháme.
Pak jsem se leknul, on totiž Jessi vykřikl, jak se řízl při tom krájení chleba do
prstu a já, jak jsem přikládal do kamen jsem se tak leknul se, podařilo se mi
strčit do kamen tak silně až z vrchovatého hrnce Guláše, trochu toho Guláše
vyšplíchlo na rozžhavenou plotnu a ten se začal připalovat.
Nevěděl jsem, co mám hned dělat, tedy jestli napřed ošetřovat Jessiho, nebo
utírat ten Guláš z plotny. Ve srubu se začala tvořit mlha z připáleniny a Jessi se
tomu všemu jen smál. To jeho říznutí nebylo tak vážné, jelikož si říznutý levý
ukazováček cucal v puse.
Zakřičel jsem na něj „Jessi!!“ on se jen zasmál a huhlavě se ptal, co jako je, že on
je v pohodě a co že se to tak pálí. V tom zmatku jsem přestal míchat Guláš a on
se u dna hrnce přichytil. To jsem ale nevěděl. Guláš jsem zamíchal i stou
připáleninou a otevřel okna srubu, aby se vše vyvětralo. Než se oddíl vrátil
z večerní hry, tak bylo k večeři vše připraveno. I to Jessiho říznutí, jsem
odborně zalepil leukoplastí.
Při večeři povídá Ron, že ten Guláš je hořký a že jsme jej připálili. I kluci si
stěžovali na vůni nějaké připáleniny ve srubu. Ron věděl, co se nám přihodilo, ale
netušil, že se ten Guláš přichytl. Trochu mě to mrzelo, že se nám služba
nepovedla. Než jsme zalehli do svých spacáků a usnuli, bylo večerní zpívání
skautských písniček a i povídání. Kluci chtěli, abych zpíval hlavně jen já, ale Ron
řekl, že některé písničky budeme zpívat společně. Byl to krásný večer, a
kdybychom nemuseli jít spát, jakože se nám nechtělo, tak bychom zpívali a
povídali až do rána.

Lesní soutěže a tajemný hrad.

Ráno nás budí zpěv ptáků, předzvěst jara i sluníčko se probudilo a svítí do oken
srubu. Srub je postaven tak, aby jeho okna stále zaléval sluneční svit. Není potom
nutno tolik svítit.
Vstáváme docela rozespalí a na rozcvičku jdeme ven do lesa, kde jsou i zbytky
sněhu. Naší rozcvičkou je honička mezi stromy a pak hned oplachování
v nedalekém potoce. Nemusíme se svlékat, jelikož jsme do půl těla, jen
v kraťasech. Není ani taková zima.
Za chvilku se vracíme i ze sněhové koulovačky do srubu, kde už voní Mátový čaj a
na stole jsou krajíce chleba s máslem a džemem. Ke slovu přicházejí i zásoby
z domova, které se včera nesnědli. Bratrsky se dělíme.
Dopolední činnost máme rozdělenou po družinách. Ostříži se vydali hledat vše, co
se týká ptáků a my Bobři zase hledáme všechno okolo nějaké zvěře, co nelétá.
Samozřejmě když najdeme něco, co by mohlo zajímat Ostříže, tak jim to
předáme a naopak. Přece si nebudeme kazit bratrství.
Netopýři, to je naše třetí družina, zatím ve srubu uklízí, vaří oběd, řežou dřevo.
No, jako na táboře.
A sluníčko svítí a snaží se nás hřát. Stále mrzne a to už tu bude Jaro.
Na sluníčku je fajn, ve stínu je mráz a zimno. V jednu chvíli jsem zahlédl pohyb
v koruně stromu, Veverka! Vykřikl jsem na celý les. Kluci hned, že mám vidiny, že
Veverka v zimě spí, ale za chvilku tam byla zase a to už jí viděli i kluci.
Celá černá, snažila se hledat
něco k jídlu, asi. Občas shodila
ze stromu šišku, když jí
okousala. Pak si nás všimla a
začala, švihat ocasem, asi se
zlobila.
Občas vydala pisklavý zvuk.
Pak k nám slezla o něco níž. Asi
proto, aby se na nás podívala.
Když jsme jí přestali zajímat,
a když asi zjistila, že jí
neublížíme, vrátila se
k okusování šišek a dalších
dobrot. Nakonec zmizela ve větvích Smrku.
Bylo skoro k polednímu a nám byla už pořádná zima. A to sluníčko zalezlo za
mraky. Začal vát vítr, ledový, strhával zbytky sněhu ze stromů, které padali na
nás a nám za krk a když jste se podívali nahoru tak i do obličeje. Rozhodli jsme
se vrátit do srubu. Cestou přes kopec a několik vývratů jsme potkali Ostříže.
Nesli spoustu ptačích per, ze Sojky, Sýkorek, Vraní a vzácná z Káněte. Těch našli
pět. Malá i velká. Jsou to pera dravce, takže budou využita třeba k ozdobě
klubovny, nebo nějakého výrobku podle vzoru od Indiánů.
My jim dali několik Vrabčích per a taky několik per Holubích. Nic víc jsme
nenašli. Ostříži nám zase dali paroží ze Srnce, bylo však hodně staré, už bylo
porostlé mechem, ale i tak jsme byli rádi.
Všichni společně jsme se odebrali do srubu. Tam už na nás čekali naši vůdcové.
Vůdcové dopoledne taky nezaháleli, vyrazily na hrad, něco pro nás připravovali.
Snad to nebude za tmy, já se totiž tmy docela bojím, tedy pokud není ta tma
doma, tam se tmy nebojím.
Netopýři připravili skvěle chutnající oběd, Gulášovou polévku z Guláše co zbyl ze
včerejšího večera a pak opekli spoustu Vuřtů na pánvi s cibulí, paprikou a dalšími
skvělými dobrotami.
Bylo toho celkem hodně, dva velké hrnce a přesto nic nezbylo. Jak nám chutnalo.
Myšáček se ptal, co bude k večeři a kluci mu začali popisovat, že k večeři budou
nadívané šišky jedlým lišejníkem. Myšáček napřed poslouchal a pak mu došlo, že
si z něho kluci dělají srandu.
O poledním klidu, který samozřejmě nebyl moc klidný, kluci většinou leželi na
verandě srubu na dece a vyhřívali se na sluníčku. Nebo, taky hráli šachy a jiné
hry. Když tento klid skončil, začalo procvičování skautských dovedností, napřed
byla soutěž v uzlovací regatě. To jsou za sebou položené roztažené uzlovací
šňůry a vaším úkolem je v co nejkratším čase je spojit všemi skautskými uzly.
Samozřejmě musíte začít tím správným uzlem a pak už je to na vás jak to
dopadne. Občas se kluci spletli a museli nějaký ten uzel předělávat. Byla to
docela napínavá zábava. Když jsme se naběhali dosti, zapojili naši vůdcové naše
mozky a my luštili jednu šifru za druhou, od lehkých a ž po náročnější kombinace.
Tady se ukázalo, jak to komu v matematice myslí.
Po drobné odpolední svačině připravujeme společně menší táborový oheň na
místním ohništi, které se k podobným účelům používá, jsou tu lavice dělané
z kulatinek a zdobené vším zajímavým z lesa, je tu taky totem s Hromovým
ptákem a s mnoha jinými znaky.
Ohniště bylo připraveno a my si hned na jiném ohništi, na takovém kuchyňském
začali vařit večeři. Každá družina dostala stejné suroviny a na ní samotné bylo,
jak to využije. Netopýři vařili polévku, Ostříži se dali do nějaké kaše a my Bobři
jsme to všechno dali pod kotlík na pánev a okolo kotlíku jsme topili, aby to bylo
jako v troubě. K tomu všemu každá družina musela z přírodnin uvařit čaj.
Ale, v zimě je problém, kde najít ty správné přírodniny? Takže jsme si nechali
poradit vedoucími. Jednak se dají použít Smrkové větvičky, pak teď už skoro na
jaře začínají rašit Kopřivy a mnoho dalšího lze najít. My se spokojili s těmi
Smrkovými větvičkami.
Naše pečení v troubě se ukázalo, že jídlo je v troubě. Skoro všechno se nám
spálilo. Moc jsme topili, aspoň nám nebyla zima a i tak jsme to všechno snědli, jen
některé opravdu spálené kousky zůstali. Ale, v soutěži vaření čaje jsme vyhráli.
Byl chutný a sladký, tedy po lese.
Než se všechno umylo, nastala skoro tma, tady v lese se stmívá dřív, a to je skoro
Březen. Naši vůdcové nám pověděli, že než se půjde k večernímu ohni, je potřeba
smýt trochu té lesní špíny, tak jsme šli k potoku, kde se vytvořili takové zátoky
s větším množstvím vody, naši vůdcové nám pověděli, abychom dělali to co oni.
Tedy pokud jsme odvážní a nejsme malí kluci.
Tak jsme ze sebe svlékli skoro všechno oblečení a jen v trenkách a někteří i bez
nich, jsme vstoupili do ledové vody, až po kolena, pak jsme se oplachovali vodou,
říkali si jak je teplá a při tom cvakali zubama. Kdyby bylo více světla, asi bychom
viděli, jak naše těla zčervenala. Pak jsme se rychle utírali ručníkem a oblékali se.
Najednou nám už nebyla zima, ale teplo. Je to zajímavé, myslel jsem si, že mi
bude zima stále, ale nebyla.
U večerního ohně zpíváme, povídáme příběhy a také si říkáme, co nás v několika
dalších dnech a týdnech čeká, já jsem povídal o dopisu, který psal tatínek tomu
chlapeckému pěveckému sboru, a jak se těším na odpověď.
Večerní oheň končíme krátkou modlitbou. Avšak pak nám naši vůdcové, každému
dávají lístek se šifrou. Je mi jasné, že půjdeme do hradu, a asi každý jinam, na
jiné místo. Taky, že jo. Na lístku je taky napsáno, že nemusíme, pokud nebudeme
chtít. Kdo by nechtěl, že. Ani jeden z nás na to nepomyslel nejít.
Ale kdybych tady byl úplně sám, bez kamarádů, tak bych tam potmě nešel.
Teď je to však něco jiného. I když tam půjdu sám, každý tam jedeme po jednom.
Až, k hradu můžeme pohromadě, pak se rozdělíme a budeme sami. Jessi se
trochu bojí, nesměje se, ale nechce se vzdát dobrodružství. Do studené vody se
mu taky nechtělo, pak tam vlezl a moc se mu to líbilo, dokonce se do ní položil.
Tak tedy jdeme. Bez svítilen, jen se svíčkou a s několika zápalkami.
Teď až k hradu nesvítíme, svítí Měsíc a mrzne.

Na hradě.
Kluci se rozcházejí na různé strany, podle toho
kde v hradu mají hledat. Občas blikne svítilna
nebo pruh světla ozáří starou zeď. Zůstal jsem
na chvilku stát a zkoumal svůj plánek, Jessi stál
opodál a rozmýšlel, zda jít dál, nebo to vzdát.
Přišel jsem k němu a povídám. Jessi to zvládneš,
tady na hradě stejně nebudeš sám, vždycky asi
někoho potkáš a uvidíš i světla baterek. A když
tak stačí zavolat. Jessi se tedy odhodlal jít
hledat svůj poklad.
Můj plánek mě zavedl do hradní věže, kde je i
vchod do sklepení. A tam jsem měl jít. Dolu vedlo
kluzké schodiště a zezdola nahoru se tlačil
studený vzduch, zatuchlina a občas i nějaký ten
Komár. Trochu jsem si svítil, ale ne moc. Aby si
moje oči nepřivykli na světlo. Najednou mi podklouzla noha a já si sednul na
zadek, tedy spadl jsem na zadek a hned jsem sjel až dolu jak po klouzačce.
Dopadl jsem na tvrdou oslizlou zem a zadek mě bolel. Naštěstí se mi nic jiného
nestalo. I svítilnu jsem z ruky nepustil.
Postavil jsem se a pomalými kroky jsem prohlížel sklepení hradní věže. Chtěl jsem
se podívat do plánku, ale ten jsem ztratil při tom pádu. Šel jsem jej hledat, asi
byl někde na schodech, po kterých se teď nahoru skoro nedalo jít, jak byli kluzké
a sešlapané do šikma a do klouzačky.
Tak jsem to všelijak zkoušel, až se mi dařilo postupovat pomalu nahoru.
Plánek jsem našel, a měl jsem tak radost. Dolu jsem sjel po té hradní klouzačce.
Moje oblečení bude asi hodně špinavé, ale ve tmě to není vidět. Podle plánku mám
jít druhou chodbou od schodů vlevo. Tam by měl být můj poklad. Taky, že byl.
Na takovém kameni a uprostřed tůňky kam pořád kapala a přitékala voda. Ta pak
tekla pod jednu zeď. Ten kámen byl jen tři metry od břehu tůně, ale jak se
k němu dostat. Nikde, nic nebylo co by šlo použít, nikde nebylo ani vidět jak se na
ten kámen ten dopis dostal.
Posvítil jsem do vody a na dně byli vidět šlápoty, zřetelně tam a zpět někdo šel
bos. A tam voda je čistá, že těžko odhaduji jak je hluboká. Lehl jsem si na břicho
a zkusil rukou sáhnout na dno, nedosáhl jsem. Svítilnu jsem postavil, tedy položil
tak, aby svítila rovnou na kámen s dopisem.
Radši jsem se svlékl do naha, co kdyby ta voda byla hlubší a já musel plavat.
Tak jsem do tůně opatrně vlezl, voda začala ledově útočit na moje tělo, ale
nemohl jsem vylézt a vzdát to. Nakonec tůň byla hluboká jen nad pas. Takže jsem
nemusel plavat. Ke kameni se dno zvedalo a u kamene jsem stál ve vodě jen po
kotníky. Svítilna sem moc nedosvítila a tak beru dopis a vracím se vodou zpět.
Podařilo se mi v pohodě vylézt, ale oblékat se mokrý do suchých šatů se mi
nechtělo. Tak jsem v tom sklepě cvičil, běhal a snažil se jednak uschnout a
jednak zahřát, to jak se do mě dala zima. Nakonec jsem se jakž takž osušil a
oblékl. Bylo mi hned teplo. Teď byl čas otevřít dopis. Stálo v něm.:

„Náš bratře Michaeli, prokázal jsi odvahu získat dopis. Blahopřejeme. Tvým
dalším úkolem je najít zbývající bratry a společně se vrátit do srubu u hradu.“

A to je jako vše? Ptal jsem se sám sebe a byl jsem trochu zklamaný. Tak já si
natluču na schodech zadek, tady se koupu nahatý v ledové vodě a nakonec je to
jen Blahopřání?
Ale, i tak to bylo super dobrodružství, které bych doma nezažil. Vracím se ke
schodům a vyvstává otázka jak na denní světlo, tedy na noční světlo.
Schody kloužou, je tu však ve výšce asi tak čtyř metrů okno, kterým bych se
mohl dostat ven. K oknu vede jakoby cesta z vypadaných kamenů. Je i čeho se
držet. Svítím do okna a zvažuji, jestli bude lepší občas padat na schodech, nebo
spadnout na kameny z lezení do okna.
Když jsem tak svítil do toho okna, objevili se vněm hlavy kluků. Měl jsem radost,
asi mě hledají.

„Halóó, kdo je dole.?“

Ozvalo se, tak jsem se ozval a řekl jim, že cesta ven je trochu komplikovaná.
Kluci se radili, podle hlasů jich tam bylo víc než dva a vymysleli, že mi dolu po
schodech spustí svázané uzlovačky a pak mě po nich vytáhnou.
Pak na schodech zarachotil kámen a na něm byl konec uzlovačky. Uvázal jsem si
kolem těla dračí smyčku a zavolal na kluky, že jdu nahoru. Opravdu to moc
pomohlo, kdykoliv jsem upadl, kluci mě drželi a já nesjel dolu po schodech.
Po chvilce snažení jsme se shledali. Radostí jsme se plácali po ramenou a kluci
chtěli vyprávět co, že jsem dole dělal. Tak jsem jim to řekl. Oni mě zase řekli o
svých místech, kde měli své dopisy. Také to někteří neměli jednoduché. Mezi
chlapci byl už taky Jessi, i on byl nadšený a strach ten mu prý zmizel, když
opravdu všude slyšel hlasy bratrů a viděl občas světlo svítilen. Jeho dopis byl nad
hradním příkopem, na kmenu padlého stromu, asi dva metry vysoko a musel si pro
něj dojít po tom kmenu. Tedy pak se přiznal, že na něm seděl a tak se pro něj
dostal.
Do srubu, jsme se vrátili před
půlnocí. Ve světle jsme byli opravdu
hodně špinavý, tedy někdo víc, jako
já, a někdo míň. Jak jsme zjistili,
srub měl ještě jedno tajemství,
koupelnu s možností ohřát vodu a
vysprchovat se. Naši vůdcové to před
námi tajili. A napřed nám řekli, že se
půjdeme vykoupat do potoka. Nám se
do ledové vody nechtělo a trochu
jsme protestovali. Pak se nás zeptali,
zda-li by nám nevadila na koupání teplá voda ve sprše. My jsme se smáli, že kde
by se tady vzala teplá voda a sprcha. No, smát jsme se přestali ve chvíli, když
nám to tajemství srubu ukázali. Byli jsme nadšení. Z potoka vedla odbočka do
srubu a když se někde na potoce uvolnila přehrádka pro odbočku, tekla voda do
srubu a zpět do potoka. Takže bylo vody dost. Ohřívala se ve velkém kotli. Do
sudu nad sprchou se pumpovala, ruční pumpou. Prostě skvěle vymyšlené. Celkem
nás bylo dvacet, takže jsme se sprchovali po dvou, aby to bylo rychlé. Tohle až
budu doma vyprávět, tak mi to nebudou věřit a kluci ve škole budou závidět.

Nedělní brouzdání
Nedělní ráno je vždycky zvláštní, jakoby se nic nemuselo. Ale, hned tento pocit
přejde. Musíte vstát, jednak musíte a jednak to po vás stejně bude za chvilku
někdo chtít. Doma to po vás chtějí rodiče, na výpravě Vůdcové oddílu, a když jste
na škole v přírodě tak učitelé.
Ale, tady s klukama vstáváme rádi, a i když včerejší noční hra byla drsná, tak
nám se už spát ani nechce. To napřed jen tak ležíte, posloucháte, jak ostatní spí
a vy ne, pokukujete po paprscích slunce, které svítí do srubu oknem, a neděláte
nic.
Za chvilku se probudí další bráška a už si šeptem povídáte, pak další a šepot už je
normální mluvení. A abychom se připravili na rozcvičku, tak se začneme třeba
lechtat, nebo házet po sobě oblečení co je okolo nás až se všichni vzbudí.
Takový normální nedělní ráno. Pak nahoru na půdu nakoukne jeden z vůdců a
popřeje nám dobré ráno s tím, že za chvilku je rozcvička u potoka. A ještě poví,
že pro prvního je tam kartička s tolika body kolik nás tu je a pro posledního jen
jeden bod. Ale, to nebyla tak docela pravda.
Pro nás to znamenalo, rychle sundat pyžamo nebo jiný spací oděv, najít někam
hozené trenýrky, obléci se do toho jednoho kousku šatů, k tomu najít ponožky a
běžet k potoku. A to je kolem vás zima, v noci mrzlo. Ti odvážnější kluci běží bez
bot, na boso. Já tam byl až třetí, mám tedy sedmnáct bodů z dvaceti. Jak se
ukázalo tak na ty poslední, tedy od pátého co přiběhl, bylo na každé kartičce po
deseti bodech. Takže je to velmi spravedlivé. Nikdo nebyl ani poslední a není
zatím ani první. Stále se něco hraje o body. Asi by mi bylo líto, kdyby poslední
bráška měl jen jeden bod.
Rozcvička je vodní, cákáme po sobě studenou vodu, a dost nás to baví.
Celý umáčení běžíme po cestičce, kam už svítí sluníčko až do srubu. Náš další
úkol, ale bez bodů, je usušit se a připravit na snídani.
Ta je báječná, kakao, chleba s máslem a džem, Angreštový. K tomu i jablko.
Dopoledne jdeme na hrad, podívat se na naše včerejší noční dobrodružství za
denního světla. A zděšeně zjistit, že jsme mohli spadnout sem, nebo tam a tak
podobně.
Hrad byl kdysi postaven, to je jasné, že se tu neobjevil jen tak. Měl střechu, teď
je bez ní, měl mnoho oken s tím středověkým sklem, měl taky bránu s mohutnými
vraty a asi i padací most. Tady je už most normální, vede přes ten vodní příkop
kde je občas voda. Prý vodní příkop byl hlubší. To kvůli obraně. V hradu se
bydlelo, jako když bydlíte doma v domě, nebo v městském bytě. Bydleli tu kluci
jako my, holky a jejich rodiče. Kdybych tu tenkrát bydlel, tam by můj táta byl asi
nějaký zbrojnoš a tak podobně, maminka by mohla pracovat v hradní kuchyni.
My kluci bychom si pořád hráli na rytíře a holky by se učili vařit, prát a tak.
Ale, prý to bylo jinak. I kluci v té době se spíš učili vařit, a ti šťastnější mohli
být k ruce nějakému řemeslník, nebo se učili na vojáka.
Náš vůdce povídal, že bychom asi v té době moc dlouho nepřežili, jsme slabí a
nemáme vytrvalost.
Tak jsme hned povídali, že to není pravda, a ukazovali jsme, jakou máme sílu. Byli
jsme se podívat i v té hradní věži. Nakonec se do ní dalo jít zadem, takže
v pohodě. Ale, ten vchod byl maskovaný keřem a já si uvnitř věže odbočky
nevšiml.
Nakonec na hradě hrajeme báječné hry na dobyvatele a obránce hradu. Máme
všude okolo plno šišek z Borovic. Takže kdo je zasažen prohrál a jde na určené
místo. Jen musíme dávat pozor, kam se trefíme do těla kamaráda.
 Nesmíme mířit na obličej. Schytal jsem několik pěkných zásahů do zad a zadku,
ty šišky jsou docela ostré. Ale, v další hře jsem zasáhl spoustu kluků a byl jsem
nakonec vítěz. Do srubu se vrací v poledne na oběd, tedy toho co kde zbylo a kdo
co vyndal z batohu i tak jsou to docela hody. Brambory na loupačku s mlékem,
spousta sušenek, jablka a i rajčata. Sýr, turistický salám, no prostě bašta. Každý
můžeme sníst cokoliv a radši všechno, aby se to nemuselo odvážet zpět do města.
Po takovém lahodném obědě je akorát čas na polední odpočinek. Oblíbili jsme si
verandu, na ní opět svítí jarní sluníčko, je tu teplo a hezky se tu leží, čte a hrají
se i hry, jako jsou ty Šachy, Dáma, a i Člověče nezlob se.
Ono by se to lenošilo hezky, ale v jeden čas se nedaleko lesa začalo blýskat,
jakoby tam někdo zrcátkem na nás posílal prasátka. Kluci napřed hartusili, že je
to hloupý vtip, pak ale zjistili, že je to vlastně morseovka. Hned začali zprávu
zapisovat. Napřed to nešlo, ale zpráva sem opakovala a najednou jsme měli zprávu
celou. I mě se podařilo uhodnout několik písmen.
Ve zprávě bylo, že máme jít ke studánce. Tak jsme šli, tam byl lístek s další
zprávou, opět v šifře a u ní ještě poznámka, že jí mají luštit jen kluci mladší
devíti let. Tak jsme se do toho dali a dalo nám to zabrat. Byli to obrázky. A než
jsme přišli na to, že jejich první písmeno z názvu věci je to správné písmeno,
uplynul nějaký čas.
Ta zpráva nás poslala k umývárně, tam byla číselná šifra pro starší kluky. V ní
bylo vzkázáno, že si máme odnést zapomenuté zubní kartáčky, pasty a kelímky.
No, něco v umývárce po nás vždy zůstane. Konec zprávy nás poslal do srubu.
Ve srubu už čekali naši vůdcové a velká obálka. V ní byla rozstříhaná zpráva.
Po jejím složení, náš úkol by jasný. Máme si zabalit, máme uklidit srub a vydat se
na autobus.
 Doma
Je nedělní večer a my jsme před chvilkou přijeli ze skvělé výpravy, tolik se toho
prožilo. A už se mi po dalším dobrodružství docela stýská. Vybaluji s maminkou
z batohu špinavé oblečení a v hlavě vzpomínám, jak k tomu ušpinění došlo.
Když jsem vyndal trochu ubahněnou košili a trochu potrhané kalhoty, tak se mě
maminka ptala, jak jsem k tomu přišel. Moc se mi vyprávět příběh z hradní věže
nechtělo, ale nakonec jsem jí řekl všechno. A že to bylo moc fajn. Mamince se to
moc fajn nezdálo, hlavně to moje koupání v té tůni. Christopher taky všechno
poslouchal, jelikož máme společný
pokojík a jen odvětil, že doufal, že
uslyší příběh, jak mě honili Vlci a tak
podobně. Trochu jsme se tomu zasmáli.
Pak jsem všechno co bylo špinavé, bylo
to asi všechno, odnesl rovnou do
pračky a maminka mi ukázala jak
prádlo třídit, na barevné a bílé, jak do
pračky dát prací prášek a kolik prádla
tam mohu dát. Taky už vím, jak
takovou pračku zapnout a na který
program jí nastavit.
Tedy to je tak složité, snad si to taky
někdy zapamatuji. Hned na to lezu do
vany a při umývání jsem objevil
modřiny, o kterých jsem myslel, že je
to špína.
Hlavně na nohou a taky trochu i všude
jinde. Asi z toho dobrodružství na
hradě. Maminka nic radši neříkala a
poslal za mnou tatínka, aby si mě taky prohlédnul. Tatínek je v těchto chlapských
záležitostech v pohodě, povídal, že to nic není a že on v mém věku byl občas i
hodně odřený, jak pořád někam šplhali, lezli, nebo i padali. Prostě měl skautskou
dobrodružnou výchovu, jak tomu říká.
U večeře jsem stále občas, někdy povídal o výpravě, taky jsem se ptal na poštu a
Chris hned na to, že jsem asi v lese upad na hlavu, že o víkendu pošta nechodí.
Hned jsem ho kopl pod stolem do nohy, až asi toho všiml tatínek a ten nás hned
napomenul, abychom se chovali slušně. Chtěl, jsem něco říct, ale radši jsem
neříkal nic.
Po večeři jsem uklidil stůl, a utřel jej. Byla na mě řada a Chris zatím vynesl
odpadky do popelnice.
 Byl hezký večer, všechno bylo hotovo a tak se všichni scházíme v obývacím
pokoji a jednak posloucháme rádio, nějakou četbu a taky si povídáme, co nám
přinese další týden a co bychom chtěli, aby nám přinesl.
Já bych moc chtěl, aby už přišla odpověď z toho pěveckého souboru. Ale taky se
může stát, že mi neodpovědí. To bych byl asi smutný.
Chris bude mít školu a praxi, pak nějakou brigádu. Trochu jsem ho popíchl a
zeptal jsem se jen tak, jako hloupě, jestli ta brigáda není ta jeho holka. Chris mi
zahrozil pěstí, jako že si to se mnou vyřídí později.
Maminka se bude o nás všechny starat a hlavně o našeho malého brášku. Zatím si
sním moc nepopovídá nikdo, ale mám radost, když on má radost. Asi jsem byl taky
takový. Pokud můžu tak mamince hodně pomáhám. Příště třeba roztřídím prádlo
do pračky a zvolím program.
Pak tatínek povídal, že už mám čas jít do hajan, tak jsem dal všem pusu a Chris
mě na dobrou noc dloubl do žeber. Se smíchem jsem odběhl do pokojíku.
Tak zítra je další pondělí. A už Březen, první Březen, konečně nějaké to pořádné
Jaro přijde.

Konečně dopis
Je tu opět krásné ráno, venku za okny
je mráz, ale v pokojíku pod peřinou je
hezké teplo. Musím do školy, kam se
mi vůbec nechce, jsem trochu po
výpravě rozlámaný, tedy skoro mě
všechno co se hýbe, bolí. Asi nejsem
na taková dobrodružství dost
trénovaný. Chris už je pryč, ani postel
po sobě neustlal a to by měl mít
dneska službu v úklidu. Avšak já byl o
víkendu pryč, tak to tedy po něm
uklidím.
Cestou do školy potkávám nejen svoje
nejlepší kamarády, ale taky spoustu
spolužáků, co se s nimi znám, hned se
mnozí vyptávají, jaké to bylo na
výpravě se skautským oddílem. A tak
jim to hned povídám, a když přijde
někdo další, tak skoro musím začít
vyprávět znovu.
Ještě štěstí, že už zvoní a my musíme do lavic, jelikož se zvoněním přišla do třídy
paní učitelky a my hned první hodinu máme přírodopis. Kluci trochu vyrušovali,
hráli piškvorky a byli chyceni tak, dnes budou o chvilku déle ve škole.
Tedy po škole. A ještě dostali do notýsku poznámku.
O přestávkách si nejen hrajeme, třeba fotbal s míčkem na dvoře školy, ale taky
si povídáme o té naší víkendové výpravě. O jedné přestávce jsem zašel za
kamarády z pěveckého sboru, abych se ujistil, že o víkendu nic nebylo. Je jasné,
že nic nebylo, ale co kdyby náhodou bylo. Kluci se trochu divili, na co se jich ptám,
ale pak jsme si povídali, co asi dnes ve sboru budeme zpívat, nebo cvičit.
Já jsem přitom povídání nějak cvičil s klikou u dveří, až mi zůstala v ruce.
My jsme si totiž povídali u dveří třídy. Kluci se smáli, ale nikdo z nás nevěděl co
s tím. Taky říkali, abych jí položil učiteli na stůl. Že se to jako samo rozbilo a
nikdo o tom neví.
Což se mi nelíbilo, není to správné, něco rozbít, byť omylem a neříci pak nic.
Tak jsem tu závadu hned nahlásil panu učiteli a ten poslal kamaráda za panem
školníkem, že nám vypadla klika ze
dveří, jestli by nám jí nepřišel
opravit.
Já jsem byl panem učitelem
pochválen, že se dovedu postarat
i o malé věci.
Pan školník za chvilku přišel a
kliku tam znovu našrouboval.
My se místo učení dívali, jak pan
školník opravuje tu kliku. Tak se
na nás pan učitel trochu zlobil.
Když pan školník potom odešel,
zbylo nám zase jen to učení.
Cestou do jídelny, na oběd, jsem si vzpomněl, zda už náhodou nepřišel ten dopis
z toho sboru. Moc by mě to potěšilo. A i když by mě jako nechtěli, tak by to bylo
i tak fajn. A třeba bych to za půl roku zkusil znovu jim napsat, tedy napsal by to
tatínek, já podepsal s rodiči a vidělo by se. Viděl jsem jeden film, kde jeden kluk
chtěl být bojovníkem v nějakém Japonském bojovém sportu. A když ho dlouho
odmítali, tak on je stále žádal o přijetí do školy toho sportu, až se mu to povedlo
a vzali ho. Pak se stal nejlepším mistrem toho sportu. Já bych to taky tak zkoušel
stále jim psát.
K obědu byli nudle s nějakým masem a takovou zvláštní omáčkou. Nevypadalo to
moc nic, tedy nic moc, ale chutnalo mi to a nic jsem nevyhodil. Polívka byla moje
oblíbená, písmenková. S klukama jsme na okraj talířů tvořili naše jména, mně se
to nepovedlo, chyběla nějaká písmenka. Ale, Celestínovi ano. Měl velkou radost a
ukazoval to skoro všem.
Ve sboru bylo skvěle, napřed se hrála jedna hrana na tóny a my měli hádat, o jaký
jde. Stáli jsme na konci zkušebny a pan sbormistr vždy zahrál nějaký tón, a kdo
uhodl tak udělal krok vpřed, pak když se řeklo o jaký tón jde a ten co neuhodl se
musel zase vrátit o krok zpět.
Byla to skvělá hra. Já jsem sice nevyhrál, ale ani jsem nebyl poslední. Pak se
zpívalo a taky jsme studovali noty nové skladby, povídali si o hudební nauce a
ukazovali si jak trénovat správně hlasivky, aby nám dlouho vydrželi a my je
nepokazily. Pan sbormistr říkal, že někdy míň hlasitého mluvení je lepší než náš
řev. Tím myslel, že občas moc nahlas mluvíme, ve škole o přestávce, nebo při
fotbale hodně nahlas fandíme a tak.
Cestou domu jsme to vzali s kamarády okolo řeky, vzpomínali jsme na naše
odvážná zimní koupání a pak na ty následky, kdy někteří z nás nejen onemocněli,
ale i dostali výprask na zadek. Dost jsme se nasmáli. Na keřích už jsou první něco
jako lístky a za chvilku tu budou i Velikonoce, to se může Pomlázkou trochu
natlouct holkám. A taky budeme koledovat, už se těším.
Smluvili jsme se, že se tak za dvě hodinky sejdeme na našem plácku. Rozloučili
jsme se a já pospíchal domu, cestou jsem sem tam odkopnul nějaký ten kamínek,
tatínek by řekl, že ty boty nejsou na hraní fotbalu a trochu by se zlobil. Ale, já si
myslím, že vím jak do takového kamínku kopnout, aby to bota nepoznala.
Doma se vítám s maminkou, a malým bráškou a taky s babičkou a dědou, kteří
k nám přijeli na návštěvu. Mám vždycky radost, když přijedou. Je u toho spousta
vyptávání a smíchu a taky jim mohu zazpívat a vždycky se dozvím, jak jsem už
vyrostl a tak. Taky hodně mluví o mém malém bráškovi, pak o Chrisovy a je to
všechno fajn.
Doma mě však dnes čekalo velké překvapení. Pošta doručila dopis ze sboru, kam
jsme s rodiči psali. Maminka dopis neotevřela a čekal s tím až na mě. Tatínek je
ještě v práci, tak aspoň se všemi ten dopis otevřeme. Rozstřihl jsem obálku a v ní
jsou dva listy. Jeden pro rodiče a jeden pro mě. Každý je ještě zvláštně zalepen
a na něm je napsáno, komu je určen.
Na tom mém je napsáno:

pan Michael Labrune

 POZVÁNKA
Chvilku jsem na ten list koukal jako, jako ta Vrána na kus sýra. Jak by řekl Chris,
a stále jsem nemohl uvěřit, co tam čtu – pan -, vždyť jsem ještě kluk, sice když
se učitel ve škole na nás kluky trochu zlobí, říká nám Pánové, ale to je takové
normální.
Nakonec jsem opatrně obálku otevřel a nahlas jsem četl, aby to všichni slyšeli. :

„Vážený Michaeli,

Přijali jsme Vaši žádost, o účast v konkurzu do našeho pěveckého chlapeckého

sboru.
Dovolujeme si Vás pozvat, na třetího Dubna, letošního roku, na zámek Glaignes. …

Celý dopis jsem přečetl jedním dechem, je tu spousta informací, co sebou vzít,
co se naučit, jak být oblečen a další informace.
V dopise rodičů to bylo napsáno taky, ale ještě podrobněji, já bych tomu
nerozuměl. A ten konkurz je už za měsíc. A já tam pojedu s rodiči, ale je to
docela daleko, přes celou Francii a to je nějakých asi dvěstě kilometrů.
Opravdu pojedu? Když je to tak daleko. Ptal jsem se sám sebe a jakoby na mně
někdo volal.
Opravdu maminka s babičkou se mě ptali, jestli jsem překvapený a jestli se
těším.

„Mami a opravdu tam pojedeme?“ ptal jsem se takovým hláskem, který jsem
nepoznával, asi jsem měl strach, že maminka řekne něco jiného než,

„Samozřejmě Michaeli, pojedeme tam, děda s babičkou nám pohlídají malého a

my čtyři se tam vypravíme.“

Měl jsem obrovskou radost, dovolil jsem se maminky, jestli bych to mohl jít říct
kamarádům a maminka my dala svolení. Běžel jsem ještě ve školní uniformě na náš
plácek, kluci už tam hráli s míčkem fotbal, divili se, že mám na sobě školní
oblečení, ale za chvilku jim to bylo jedno. Všem jsem povídal, jaký skvělý jsem
dostal dopis, kluci se sice vyptávali, co všechno po mě na tom konkurzu budou
chtít, ale moc je to nezajímalo. Tak jsme chvilku hráli fotbal a pak Pierr povídal,
jestli bychom teď nešli do staré továrny, na průzkum, že zná tajný vchod.
Tak jsme všichni souhlasili a hned se tam rozběhli, když běžíte tak ta vzdálenost
se rychle krátí, než kdyby, jste šli. Ale zase se zadýcháte a je vám taky horko a
pak máte žízeň.
Stará továrna není daleko, jen dva bloky ulic od našeho domu. Kdysi se v ní
vyráběla kuchyňská kamna. Ale teď je zavřená a nikdo tam nesmí.
Když jsme k továrně přišli, zavedl nás Pierr tam, kde už okolo plotu rostlo husté
křoví a byl tam i nějaký starý odpad. Bylo to mimo ulice, takže tudy nikdo
nechodil.
Když se prolezlo křovím, dostali jste se k plotu, který tu už vlastně nebyl, a vy
jste tak vešli do továrny na její dlážděný dvůr, který taky už zarůstal křovím.
Já jsem kluků řekl, že do toho křoví nepolezu, jelikož mám na sobě školní
uniformu a nechci, aby se potrhala nebo umazala. Za to bych dostal od tatínka
pár na zadek.
Kluci řekli, že jsem srab a že se bojím, ale já
se jen bál o to svoje oblečení.
Taky mě hned napadlo, jak to udělám, prostě
jsem se svlékl do trenýrek a do tílka. Sice
bylo trochu zima, ale mně to nevadilo. Pak už
jsem s klukama se složenou školní uniformou
do té továrny vlezl. Když jsme přišli na to
nádvoří, slyšeli jsme z továrny moderní
hudbu a taky se tam svítilo. Vylezli jsme na
takovou přistavěnou boudu a zní jsme se
podívali oknem dovnitř. Viděli jsme nějaký
hudební klub nebo co to je. Všude jsou starší
kluci a holky a tančí na hudbu a kouří a tak
se chovají divně dospělácky.
Jak se později dozvíme, tak z části továrny
udělalo město hudební klub pro mládež.
Tak jsme zase slezli dolu na nádvoří a šli do
jiných míst. Vlezli jsme vyvrácenými dveřmi do nějaké dílny, byli tu staré stroje a
spousta dílů, oleje a i pavučin. A skoro tma. Skoro všechno jsme si prohlíželi a
sahali na to a tak to všelijak zkoumali. Pak jsem se podíval náhodou na hodinky a
zjistil jsem, že už je čas být skoro doma. Rychle jsme našli cestu ven z továrny a
při tom prolézání křovím, při kterém jsme běželi, jsem zakopl o nějaký drát nebo
kořen, tu už nevím, jen vím, že, když jsem padal, pustil jsem z rukou složenou
školní uniformu a spadnul na dlaně a kolena, taky mě po krku šlehla nějaká větev
s trny.
Prostě jsem byl najednou odřený a poškrábaný. Tekla mi krev z pravého kolene a
v dlaních jsem mněl drobné kamínky. Uniformě se nic nestalo, to bylo štěstí.
Kluci my pomohli vstát a já skoro brečel, jak to pálilo a bolelo.
To koleno a dlaně se dali před rodiči skrýt, aspoň na chvilku, ale ten škrábanec na
krku ne. Kluci říkali, že je velký a že se bude muset zašít. Asi mě chtěli vystrašit
anebo to říkali ze srandy. Avšak tvářili se vážně.
Rozhodl jsem doma říct pravdu. Nevím, co mi řeknou rodiče, ale stejně by na to
přišli. Ani jsem se neoblékal do školní uniformy, stejně je už skoro tma a nikoho
nepotkáme, a abych jí zašpinil od krve z těch mých odřenin, to jsem nechtěl.
Když jsem přišel domu, trochu jsem se bál, že se budou rodiče moc zlobit.
Maminka hned, co se mi stalo, a jak to vypadám a co ty šaty a hned mně
prohlížela. A já povídal o továrně a tak.
Tatínek mi poblahopřál ke konkurzu, který teprve bude a při tom se jen trochu
smál, trochu proto, aby to moc nepoznala maminka, tatínek povídal, že každý
velký hudebník byl malý kluk s rozbitými koleny a špinavým obličejem. Taky řekl,
že je rád, že se mi zase tak moc nestalo, pochválil mě, že jsem myslel i na šaty.
Když si prohlédl košili, povídal, „to se vypere“. Ona ta košile přece měla sem tam
skvrnku od té mojí krve.
Ale, to už jsem byl ve vaně a ujal se mě tatínek. Napřed jsem se umyl a pak mi
malou pinzetou, vyndal drobné kamínky z kolene a dlaní. Docela to bylo
nepříjemné, ale já to statečně vydržel. A ten škrábanec na krku je jen škrábanec
a nic to není. Takže mě kluci opravdu jen strašili.
Chris, můj bratr, v tu dobu právě přišel domu. Napřed se podivoval nad tím
shonem, ale pak smál. Taky mi gratuloval k budoucí pěvecké kariéře s tím, že chce
volňásky na koncerty.
Já se jej ptal, co to jsou ty volňásky, strašně se divil, že to nevím, nakonec mi to
vysvětli, že to jsou vstupenky, za které se neplatí.
Po večeři, u které jsme trochu mluvili o konkurzu a o škole, jsem si připravil věci
na zítra do školy a po chvilce s rodiči a společném večeru, jsem šel spát.
To byl teda zajímavý den.

PŘÍPRAVY
Rána jsem ani nemohl dospat, vstal jsem asi o hodinu dřív, než bylo nutné. Mě to
však nevadilo, v hlavě jsem stále musel myslet na konkurz. Za ten měsíc co zbývá,
se toho má docela dost zvládnout. Tatínek, mi včera říkal, že si nemám dělat
starosti s dopravou na zámek Glaignes. Mým hlavním úkolem bude se domluvit se
sbormistrem na více hodinách cvičení a pak si vyzvednout několik hodnocení.
První je to nejdůležitější, školní, pak poprosím našeho vůdce oddílu, zda by mi
nenapsal doporučující dopis a hodnocení mojí činnosti ve skautském oddíle.
No a třetí doporučující hodnocení, my jistě napíše můj sbormistr.
Jinak vím, tedy byl jsem poučen tatínkem a maminkou, že si zase tak velké
naděje na úspěch dělat nemám, ale že se mám co nejlépe připravit podat nejlepší
výkon a dojem.
Bude to něco velkého.
Do školy jsem vzal dopis, abych jej mohl ukázat třídnímu učiteli a poprosit o
hodnocení a taky dopis chci ukázat klukům ze třídy. Do školy jsem spěchal, tedy
kulhal, po tom včerejším dni mě to koleno ještě bolí.
Kluci se zajímali, jak to na takovém konkurzu bude vypadat a co se tam bude po
mně chtít. Ale to já ještě nevím. Pan učitel si dopis přečetl a slíbil mi, že mi
hodnocení vystaví a že mi drží palce a že je rád, že se hlásím na tak prestižní
školu.
Sice nevím co to slovo prestižní, znamená, ale asi něco čím se označuje něco
velkého a dobrého. Ve škole jsem se co nejvíce snažil, kluci si opět ve srandě
šeptají, že jsem šprt. Ale, já dnes dostal i horší hodnocení ze zeměpisu. Nějak
jsem si nemohl vzpomenout na hlavní Francouzské řeky.
Když dneska zazvonilo naposledy, vyběhl
jsem s klukama na ten náš oblíbený plácek a
chvilku jsme hráli fotbálek. Bylo to prima.
Pomyslel jsem si, že když by mě náhodou
přijali do toho pěveckého sboru, tak už si
s klukama tady fotbálek nezahraju. Ale, to
je ještě za dlouho a kdo ví, jak to bude.
Po fotbálku běžím já a Patrick na zpívání do
našeho sboru. Přišli jsme včas, a pan
sbormistr měl ještě chvilku a tak jsem si
dovolil mu říci o dopisu ze školy. Sbormistr,
měl velkou radost, hned vytáhnul svůj notes
a hledal, dny kdy by se mi mohl věnovat víc
než jiným dětem. Nakonec jsme se domluvili
na pondělí, středě a pátku. Všechno jiné
taky stihnu a to je fajn. Ze zpívání běžím
ještě k našemu vedoucímu skautského
oddílu a měl jsem štěstí v tom, že jsem jej
zastihnul doma. Jinak náš vedoucí má moc práce a většinou není do večera doma.
Jedině když máme skautskou schůzku nebo výjimečně jako dnes odpoledne.
Vysvětlil jsem, o co jde, ukázal jsem mu dopis a poprosil jej o nějakou tu zprávu.
Zítra je úterý, máme schůzku, tak mi řekne kdy mi jí přinese.
Rozloučili jsme se a já spěchal přes takovou starou část města domu. Tady skoro
nikdo nebydlí a prý to bývala velkolepá čtvrť města. Je tu několik starých kin a
jedno divadlo. V kterém se stále hraje. A bydlí tu kluci, kteří nemají rádi, když se
jim po jejich, jak tomu říkají, čtvrti někdo cizí potuluje. Tedy mají na mysli pouze
cizí kluky, jako jsem já. A tak jsem měl trochu strach, jestli mě náhodou
nezahlédnou. Asi jsem měl jít tou delší cestou.
Už se skoro stmívalo, domy byli velmi vysoké a sem tam jenom v některém okně
se svítilo. A přitom bylo jen šest večer. Nefoukal tady ani vítr a bylo takové
divné ticho. Někde něco občas zašustilo nebo odněkud vyskočila kočka a já se
vždy tak moc lekl. Protože jsem to nečekal.
Najednou se odněkud ozvalo tiché zapískání a pak zase odjinud a já si hned
myslel, že se na mně někdo svolává. Začal jsem utíkat a za mnou přes zeď někdo
seskočil. Hned volal, abych stál.
To tak, já zastavím a do rána si mně tu nechají nebo mi natlučou. Pak okolo mě
začali létat kamínky, bylo mi divné, proč rovnou neházejí na mě. Zaběhl jsem do
jedné uličky a přes cestu stáli tři kluci, byli tak nějak podivně zahaleni a krokem
se blížili ke mně. Byl jsem zadýchaný, měl jsem trochu strach a couvnul jsem až
ke zdi, to proto, aby za mnou už nikdo nebyl.
Když došli ke mně, najednou společně udělali BAF a já se hrozně lekl. Kluci se dali
do smíchu, teď jsem je poznal, jsou to kluci od nás ze školy, ze sboru i ze
skautského oddílu.

„Michaeli, řekli jsme si, že tě trochu vystrašíme a ono se nám to dokonale

povedlo, šli jsme za tebou dost dlouho a tady nás to v těch uličkách napadlo.“

Společně jsme se tomu všemu zasmáli, ale ne nadlouho. Na začátku ulice se

objevili skuteční vládci této čtvrti. Bylo jich stejně jako nás. Takže když jsme si
navzájem vyměnili nějaké to trochu drsné klukovské slovo. Pozvali jsme je na
fotbálek. Kluci ze čtvrti, užasle koukali, to se jim asi ještě nestalo, aby jim někdo
nabídl přátelství. Řekli, že si to rozmyslí a že nám dají vědět.
Pak jsme se rozešli, my jim řekli Ahoj, oni nám Čau a bylo to.
Když jsem to vyprávěl doma rodičům a Chrisovi, tatínek říkal, že ta čtvrť byla
krásná ale, že i v té době, tedy v době kdy byl kluk, tam taky byla parta vládců
čtvrti. A ona je tam stále, podivoval se tatínek.
Ale, je to divné, vždyť kluci jednoho dne vyrostou a stanou se z nich dospělí,
nebo že by ti kluci byli nesmrtelní a nestárli?
Chris se toho chytil a hned říkal, že mám pravdu, že jsou nesmrtelní a koho
chytnou, tak z něj udělají taky nesmrťáka. Tedy pokud se neubrání.
Tatínek se smál a vysvětlil mi, že na svět přichází spousta dětí a ti jednoho dne
nahradí kamarády, co už jsou skoro dospělí a pak další a další.
Tak snad to tak bude.

Konkurz
Ten měsíc přípravy na konkurz utekl strašně rychle. Hodně jsem se snažil, abych
zvládnul doporučené skladby a taky nastudoval nějaké ty informace o sboru.
Tatínek sehnal rychlou dopravu tam a zpět. Pojedeme o den dřív vlakem.
To, abychom tam byli v den konkurzu včas. Ubytujeme se v penzionu a nic nám
nebude chybět, řekl tatínek. A já byl rád.
Den před odjezdem ještě kontrolujeme všechny náležité tiskopisy a taky
oblečení no prostě vše.
Je ráno a my nastupujeme do vlaku, celá naše rodina. Tedy bez nejmladšího
brášky o toho se budou teď chvilku starat dědeček s babičkou.
Ve vlaku máme své rezervované kupé. Nemusíme tedy hledat nějaká volná místa.
Pozdě odpoledne vystupujeme v městečku, které je od zámku kousek, takže tam
dojdeme zítra pěšky. V penzionu na nás čekají dva připravené pokoje. Jeden pro
rodiče a druhý pro mě a pro Chrise. To se máme, jako nějací páni, máme svůj
pokoj. Po večeři jdeme na krátkou procházku, došli jsme i k zámku, kam jsem
mohl, nahlédnou přes plot. Na hřišti hráli kluci fotbal a z oken byla slyšet hudba
a zpívání chlapců. Trochu jsem se zasnil a představil si, jak to bude, až budu taky
na takovém místě.
Chris mého zasnění využil a strašně
mě polechtal na žebrech, až jsem se
leknul a uhodil se čelem o kovový
plot. Sice velkou bouli mít nebudu,
ale i tak je to nepříjemné. Tatínek
Chrise pokáral a požádal nás dva,
abychom aspoň na tu dobu co tu
budeme, vynechali svoje neplechy.
Zlobil jsem se na Chrise, za to co mi
udělal, ale ne dlouho. Já to vlastně
ani neumím. Když jsme se vrátili do
penzionu, poslala mě maminka hned
do koupelny, abych se na zítra
pořádně umyl, jako by na tom
záleželo. Chtěl jsem se jen trochu
namočit a hned vylézt, ale maminka
mě přišla umýt. Takže jsem
pořádnému mytí neušel. Pak jsem se
už jen těšil na postel, jelikož se mi
chtělo dost spát. To cestování
jednoho unaví.
A už je tu ráno, ani nevím, jak tak rychle mohla noc skončit. Rychle jsme se
s Chrisem oblékli a šli i s rodiči na snídani ta byla v krásné jídelně. A mohli jsme
sníst, co jsme chtěli, bylo zde moc dobrot a chutnalo nám všechno.
Tatínek mi poradil, abych se moc nenajedl, že by mi to pak nemyslelo. Tak jsem
snědl jen trochu těch báječných dobrot.
Do zámku jsme přišli včas. Když jsme vešli do velké vstupní haly, hned se nás
ujala nějaká paní a také nám představila chlapce o trochu staršího, než jsem byl
já. Měl na sobě školní uniformu takovou, co v nich taky zpívají. Jmenuje se Jessi
a po celou dobu konkurzu se o mě bude starat.
Mně to nevadilo, ale byl jsem překvapený a trochu se styděl, trochu jsem se i bál
a přesto jsem se moc těšil. Asi to byla ta tréma.
Nejsem si jist, jaké to bude a jestli tu nejsou i kluci co lépe zpívají než já.
Jessi to asi na mně poznal a povídal mi, že to bude všechno v pohodě. Že, i on
prošel stejným konkurzem.
V hale už bylo asi dalších deset kluků, kteří také přijeli na konkurz. A taky stejný
počet hochů co se o zájemce vstoupit do sboru starali. V hale bylo i občerstvení,
čaj, limonáda, chlebíčky a další dobroty. Nikdo to však nejedl, tedy občas.
Většinou se dívali do not, nebo si povídali s novými kamarády ze sboru.
Když měl jít někdo před komisy, přišla paní, co nás vítala a vyvolala jeho jméno.
Před tu komisy jej pak doprovázel i člen sboru, který se o něho staral.
Po chvilce čekání, paní vyvolala moje jméno a já se trochu lekl. Nakonec jsem
se Jessim vydal do malého hudebního sálu ke zkušební komisi.
Vstoupily jsme dovnitř, měl jsem za to, že se mnou půjdou i rodiče, ale toto jsem
musel zvládnout sám. Zcela sám, teď jsem měl tu trému, ale tu jsem měl, i když
jsem poprvé zpíval se sborem. Tahle dnešní, je však velká.
Pomyslel jsem si, že jsem ještě dítě a chtěl jsem utéct, ale zase jsem si
vzpomněl, že bych to rád dokázal.
Tak jsem si opakoval několikrát, že to zvládnu. Jessi mě trochu v místnosti
popostrčil dopředu ke komisi a sám se posadil na nedalekou lavici.
Za větším stolem seděli tři lidé, dva páni a jedna paní. Pozdravil jsem, jak nejlépe
jsem dokázal a můj hlas zněl tak nějak jinak.
Přivítali mě zdvořile a také se mi představili a požádali mě, abych jim něco o sobě
pověděl. Začal jsem tedy tím, jak se jmenuji, kolik mi je let, kam chodím do školy,
jaké mám zájmy a záliby a od kdy zpívám. Povídal jsem i svojí rodině, kolik mám
sourozenců a tak podobně.
Pak mi paní ředitelka sboru, na klavír zahrála několik tónů a já je měl poznat, což
bylo lehké, ještě lehčí bylo jiné tóny a akordy zazpívat. To se mi povedlo.
Sbormistr, který byl jedním z těch dvou pánů, se mě zeptal, co vím o pěveckém
sboru do kterého se hlásím. A já jim pověděl všechno, co se mi podařilo o něm
zjistit.
Druhý pán se mě optal, jaké je poslání chlapců v Chanteurs à la Croix de Bois.
Tady jsem jen věděl, že cestují po světě a přináší poselství míru a naděje celému
světu. No a nakonec jsem jim zazpíval dvě písně, jednu co jsem si připravil a
jednu z not, které mi půjčili. K oběma písním mě na klavír doprovodila paní
ředitelka sboru madam Clothilde Sebert.
Poděkovali mi za dobrou přípravu a ještě mi pověděli, že si však nemám dělat
velké naděje, že budu přijat. Všechno ještě jednou budou probírat a opravdu
vyberou ty nejlepší. Ale, i když nebudu vybrán, tak konkurz mohu znovu zkusit
další rok.
To jsem věděl, rodiče mi to říkali a povídal mi to i náš sbormistr u nás doma ve
městě. Takže jsem nebyl vůbec zklamaný. Ale rád, že se mi všechno povedlo.
Nakonec se se mnou rozloučili a mám čekat na další dopis, ve kterém se dozvím,
zda jsem uspěl nebo neuspěl.
Vyšel jsem s Jessim do haly, kde mi povídal, že to bylo skvělé a že si myslí, že mě
přijmou. Byl jsem rád za jeho slova, ale to už jsme došli k rodičům. Zde jsme si
ještě společně povídali a dokonce jsme se vyfotili u zábradlí naproti zámku.
Tady se loučíme a já věřím, že ne nadlouho. S tatínkem, maminkou a Chrisem
jsme vyšli do ulic, tak akorát čas jít do penzionu pro brašny s věcmi a jít na vlak.
Dnešní den byl skvělý.

OPĚT DOMA A ČAS PLYNE.

Teď po konkurzu ten čas plynul nějak pomalu, stále jsem se nepřestával těšit na
dopis. Zatím mi nebylo jedno, zdali mě přijmou, nebo nepřijmou. Strašně jsem si
přál být malým zpěvákem dřevěného kříže a rozdávat radost všem lidem na
světě.
Ale, zatím zpíváme s naším sborem v našem městečku, občas, tedy často jedeme
na koncert někam dál. Jako nedávno. Jeli jsme do Horského městečka a já si asi
ne moc dobře přečetl co sebou za oblečení, když nebudeme koncertovat. Teď už
je skoro Květen a teplo. To mě však nenapadlo.
Četl jsem Horské městečko a to je většinou na horách plného sněhu, že.
Takže k radosti kluků ze sboru jsem si nabalil kulicha, rukavice a teplou bundu a
další teplé věci. Tady u nás jsme už chodili
v tričkách a v sandálech k autobusu jsem
tedy přišel poněkud teple oblečen, s tím,
že kluci budou taky tak oblečeni.
Jenže oni nebyli. Jejich oblečení bylo
takové normální k místnímu počasí a já
teprve pochopil, že je asi někde chyba.
Nakonec za pomoci maminky a tatínka,
jsme u autobusu přebrali moje oblečení
navíc a do Horského městečka, jsem jel
jako ostatní kluci. Tatínek mně na to
upozorňoval, že toto Horské městečko
není na horách, ale já asi neposlouchal a
balil jsem na zájezd a moc jsem se těšil.
Na cestě se už tak moc nic nepřihodilo,
jen Nicolas utrhl ze stěny autobusu
takovéto kladívko na rozbíjení oken.
Hrál si, sním v tom uchycení tak dlouho,
až praskla pojistka, které jej tam držela.
Naneštěstí to v zrcátku uviděl pan řidič. Na nejbližší zastávce autobusu, trochu
Nicolasovi vynadal a pak jej vzal do uličky autobusu a třikrát jej pořádně plácl
přes zadek. Nicolas nestačil překvapením nic říct. Nic neříkal ani náš sbormistr,
prostě to bylo vyřízeno. Nicolas se až do konce cesty na sedadle vrtěl.
Věděli jsme proč.
Horské městečko bylo krásné, teď ve večerní Dubnový den zvláště. Nicolas se
při vystupování z autobusu ještě panu řidiči omluvil. Ten mu dal velkou čokoládu.
To jsme nikdo nechápali ani Nicolas. No co, čokoláda se snadno využije.
A já se rozhlížel, po nějakých horách, ale oni nikde nebyli, skoro samá rovina.
Tak proč se to městečko jmenuje Horské? V penzionu, kde jsme ubytovaní nám
to paní recepční vysvětlila.
Horské proto, že tu je po celý rok horské klima, tedy počasí a vzduch jako na
horách. To sem proudí nějakým způsobem právě z dalekých hor.
Takže jsem zase nic nevěděl.
Zpívat se bude zítra. Teď je čas akorát na ubytování v pokojích po šesti a na
krátké cvičení před večeří.
Kluci říkali, že jsou moc unavení na zpívání, ale sbormistr jim se smíchem povídal,
že to je právě nejlepší pro zkoušení.
Na pokoji jsme s klukama losovali, kdo bude spát nahoře na palandě, protože to je
super, když spíte na palandě a ještě nahoře. Já jsem prohrál a tak spím dole.
Máme i vlastní ledničku, ale nic v ní není. Taky je tu koupelna, takže nemusíme
někam jít do společných sprch jak, to bývá jinde.
V penzionu je malý sál, tam se v přesně určený čas setkáváme a začíná naše
zkouška na zítřejší vystoupení. Napřed cvičíme hlasivky, pak tóny a nakonec se už
skutečně zpívá. Za oknem, tedy v místnosti za oknem létá motýl a chce ven do
přírody. Já ho pozoruji a představuji si, co asi může takový motýl vidět.
Nedávám tak pozor na zpěv, ani na sbormistrovi pokyny a v okamžiku kdy nemám
zpívat, zpívám dál. Já si toho všiml, že všichni ztichli, ale to už bylo pozdě.
Sbormistr se po mě podíval udiveně a prohlásil, že jsme asi už opravdu unavení
z cesty. Takže jsme si na závěr zkoušky zazpívali naší oblíbenou písničku a byl
konec zkoušky.
Ještě jsme dostali několik pokynů k zítřku, tedy co sebou, jako bychom to
nevěděli, kdy bude snídaně, kam půjdeme a takové další nezbytnosti. Já jsem se
optal, jestli se můžeme projít okolo penzionu, aspoň na chvilku. Sbormistr
souhlasil. Jen máme být v postelích před devátou hodinou, že si nás zkontroluje.
Což dělá vždy, ale nikomu to nevadí. Rodiče by nás taky doma kontrolovali.
Rozhodl jsem se vypustit toho motýla ven, do přírody. Otevřel jsem okno a
motýla jsem lehce foukáním nasměroval ven z místnosti. Za chvilku byl venku.
Odletěl někam ke stromům. Snad se mu to líbí.
Kdo nechtěl jít na procházku, zůstal v penzionu, my kluci z našeho pokoje a další
jsme se vydali do okolí a našli jsme bezva skvělé hřiště se spoustou prolézaček,
klouzaček, houpadel a tak podobně. Už jsme tedy dál nešli. Strašně nás to tu
baví, je to tu fajn to u nás doma nemáme. Vydrželi jsme na hřišti do osmi a pak
jsme se vydali zpět do penzionu.
Byl tak akorát čas na přípravu ke spaní. Hned jsme se rozhodli vyzkoušet sprchu,
ale nás je šest a do sprch se vejdou tak dva. Opět jsme tedy losovali, která
dvojice se tak vydá jako první, která druhá a tak dál. Tady jsem já a Nicolas
vyhráli, hned jsme v ní byli a ostatní museli počkat. Když jsme se vykoupali a
vyčistili si zuby, zbylo trochu času na čtení z knížky, nebo jsme si mohli hrát
nějakou stolní hru, nebo nic nedělat. Já jsem si četl a kluci nic nedělali, nebo se
prali, samozřejmě z legrace.
Když bylo chvilku po deváté večer, ozvalo se zaklepání na dveře, to nás přišel
zkontrolovat sbormistr. Jestli je všechno v pořádku, jestli jsme se umyli, před
spaním a jestli něco nepotřebujeme. Tak jsme řekli, že všechno máme a že nic
nepotřebujeme. Popřál nám dobrou noc a my opravdu za chvilku usnuli.

KONCERT na TRHU
Ráno nás vzbudilo zpívání ptactva a taky sluníčko, které se dostalo skrz okno až
do našeho pokoje.
Napřed jsme si jen tak povídali a nevstávali, ale to mě dlouho nebavilo a tak po
chvilce jsem vstal a šel se osprchovat studenou vodou do koupelny. Kluci si
mysleli, že tento zvyk dnes vynechám, když nejsem doma, ale já nechtěl, prostě
jsem si už zvyknul.
Bernard se rozhodl, že to taky vyzkouší a ptal se mě, jakou vodou jsem se
sprchoval. No přece studenou, odpověděl jsem mu a on, že asi zkusí teplejší.
Ale, nezkusil. I z kohoutku na teplou vodu tekla studená. Přes noc se
vypotřebovala a nová se musí teprve ohřát. Takže měl stejně studenou jako já.
To už jsme byli vstalí z postelí
všichni. Jen uklidit, obléci se a jít
na snídani.
To se nám povedlo rychle, občas
byla i polštářová bitka.
V jídelně se vítáme s ostatními
chlapci i s naším sbormistrem,
povídáme o všem možném, hlavně o
dnešním koncertu. Bude na jednom
z významných trhů tady v regionu.
A nás pozvali na jeho zahájení.
Snídaně byla fajn, mnoho zeleniny,
salámů, pečiva a k pití čaj, bílá
káva, nebo kakao. Co kdo chtěl.
Po snídani byla chvilka na čištění
zubů a přípravu ke zkoušce před koncertem. Zpívat se má od tří odpoledne, takže
budeme mít i krátké volno.
Kluci zjistili, že v penzionu je také bazén a hned se ptali, sbor mistra jestli se
mohou jít, až budeme mít volno vykoupat.
Povídal, že můžeme, ale domluvit se musíme s paní na recepci, jestli je to možné.
Tedy, pochopil jsem, že to za nás vyjednávat nebude.
Tak jsme s klukama ještě před zkouškou zašli na recepci a vyptali se co a jak
s bazénem. Paní recepční napřed říkala, že je to jen pro dospělé, ale pak volala
panu řediteli penzionu a on souhlasil, že se můžeme v bazénu vykoupat.
Měli jsme radost a paní na recepci se optala, kdy bychom mohli přijít, a my že
třeba dnes po zkoušce před koncertem.
Paní recepční se podívala do velké knihy a souhlasila. Musíme však splnit všechny
podmínky pro vstup do bazénu, tedy před vstupem se řádně osprchovat a mít na
sobě plavky. To se však ukázalo jako malý problém, nikdo z nás neměl plavky.
Paní se zamyslela a umožnila nám koupání v čistém spodním prádle, nebo bez
oblečení. Jak kdo bude chtít.
Tak jsme si už domluvili odpolední před koncertní činnost a s radostí, jsme to
oznámili jak ostatním hochům, tak i sbormistrovi. Pochválil nás za naší
samostatnost a hned na to začala dopolední zkouška. To se nám zpívalo s chutí a
zpívali jsme podle sbormistra dobře.

„Kluci, jde vám to dobře a jsem spokojen, když takto budete zpívat na koncertu,
tak to bude skvělé.“

Pověděl a my byli nadšeni, že se nám daří. Ale to už z dopoledne zbyl čas na

proběhnutí se po okolí penzionu, šli jsme samozřejmě na hřiště, co jsme včera
našli a hráli chvilku fotbal.
Při takovém fotbalu se vám nic nemůže skoro stát, jen když šikovně spadnete
v souboji o míč, tak si můžete třeba odřít loket, jako mně. A to jsme hráli na
trávníku, ale tam kde jsem spadl byli vysypané malé kamínky s pískem a tam jsem
si loket odřel.
Nic moc, jen když jsem to pak za pomoci kluků z pokoje umýval, tak to pálilo.
K obědu je nějaká dobrá zelenina s kuřecím a k tomu další dobroty. Nikdo se však
nepřejedl. Ale bylo to fajn. Děláme i posuňkové grimasy, na naše kamarády u
jiných stolů a oni zase na nás, je u toho legrace.
Už se těším na odpoledne, jednak půjdeme do toho bazénu, jednak na koncert,
který si moc užiji a taky pošlu domu nějaký ten pohled s pozdravem. Kluci už
posílali, já chtěl taky, ale pak jsem na to zapomněl.
Máme krátký polední klid, ležíme na trávníku před penzionem, hrajeme stolní hru
anebo si čteme. Také hlídáme čas, až budeme moct jít do bazénu, to bude za
chvilku. Hned po obědě to nešlo.
 V BAZÉNU
Nadešla naše dlouho dnes očekávaná chvíle, jdeme na chvilku do bazénu.
Do koncertu zbývají tři hodiny. Tak v bazénu můžeme být jen chvilku, asi tak
celkem hodinu. Je nás deset a paní recepční se domluvila s jedním z plavčíků, že
nás ohlídá. Plavčík, tedy zaměstnanec penzionu se jmenuje Brett.
Brett nám ukázal, kde jsou skříňky na šaty a kde sprchy. Docela nám i nařídil, že
před vstupem do bazénu se musíme pořádně umýt, jinak nás tam nepustí. Jako
bychom to nevěděli. Asi si myslí, že jdeme do bazénu poprvé.
Nakonec budeme plavat v bazénu v trenýrkách, každý jsme si na to donesli čisté,
nepoužité.
V šatnách jsme začali hned
soutěžit, kdo bude první nahatý,
kdo bude první namydlen pod
sprchou, ale to se těžko hodnotilo.
Pak jsme vyrazili do bazénu. Brett
si tam na lavičce četl noviny. Když
jsme k němu přišli, tak je odložil,
čekali jsme, že nám něco poví,
třeba nějaká pravidla, ale on jen
řekl:

„Tak si to užijte, já jen na vás

dohlédnu.“

A to bylo vše. Tak jsme se s jásotem pustili do bazénu, plavalo se na závody,

potápěli jsme se i jen tak srandovně dováděli.
Ani bych neřekl, jak ta hodina v bazénu rychle utekla. Brett zapískal na píšťalku
a oznámil nám, že už máme nejvyšší čas jít z bazénu ven, to abychom stihli
koncert.
Moc se nám nechtělo, nikdo z kluků však neprotestoval, všichni jsme hned
poslechli. Poděkovali jsme Brettovi a rozloučili jsme se s ním. V šatnách už to
bylo jen o rychlosti, osušit se, převléci se do oblečení na koncert, tedy do
jevištního kostýmu, nebo-li do školní chlapecké uniformy. Věci na koupání, jako
mýdlo, ručník a mokré trenýrky, které posloužili jako plavky, jsme ještě odnesli
do svých pokojů.
Pak už si jen bereme nezbytné věci, trochu not, lahvičku s pitím, tedy kdo chtěl a
sbíháme do jídelny, kde už čekají ostatní kluci. Stihli jsme to včas. Akorát.
Sbormistr byl rád a pochválil nás za dodržení slova, že budeme včas připraveni
k odchodu na velký trh a na slavnost.
 TRH
Jdeme pěšky, není to daleko, není ani zima ani horko, tak akorát.
Jdeme spořádaně ve dvouřadu, nemusíme se samozřejmě držet za ruce, a taky
nemusíme mlčet. Můžeme si povídat, asi tak polohlasně. Prostě tady už začíná ta
disciplína, jak říká sbormistr a rodiče.
Trh je veliký a už tam je spousta lidí, samý stánek s různými dobrotami, s různým
hospodářským zbožím i s výrobky zemědělců, řemeslníků a jiných zručných lidí.
Rozhlížíme se, a kdyby to šlo, tak bychom si hned všechno prohlídli.
Pódium je velké, pro spoustu účinkujících kapel, zpěváků herců a pro nás. Hned
za pódiem se řadíme tak jak budeme stát vedle sebe při zpívání, také jsou zde
paní, které nás obcházejí a upravují naše obličeje, maskérky. Je to pro nás
zábava.
Je to, jako bychom byli slavné hvězdy.
A proč ne, trochu té slávy si asi zasloužíme.
Vždyť jen se na nás budou dívat a
poslouchat nás spousty lidí a jistě tam mezi
nimi jsou i kluci s dívkami, které by také
jednou rádi zpívali v podobném sboru.
Už nás ohlašuje konferenciér, a už jdeme
po schodech na pódium, trochu mám trému,
a kluci asi taky, protože tu je opravdu
hodně lidí a už nám tleskají i když jsme
zatím nezazpívali ani tón.
Za chvilku se vše utišilo a nastalo velké
ticho. Sbormistr nám pokynul, my se ještě
více soustředily, a jakmile mávnul rukou
v taktu, tak jsme začali zpívat.
Zpívali jsme jednu písničku za druhou,
občas zpívali sólisté a my je doprovázeli.
Po skoro hodince, zpíváme poslední písničku, je to místní lidová a má ještě větší
úspěch než předešlé písničky.
Ukláníme se, Děkujeme a publikum stále tleská. Takový dlouhý potlesk jsem ještě
nezažil. Sbormistr rozhodl, že přidáme ještě dvě písničky. A také se tak stalo,
byl to velký úspěch našeho sboru.
Dokonce každý z nás dostal na závěr malého plyšáka a sbormistr velkou kytici.
Když jsme sestoupili z pódia do zákulisí, hned se k nám vydal jeden televizní štáb,
aby s námi natočil reportáž, sbormistr si k sobě vybral mě a ještě Bernarda.
Ostatní kluci nás obklopili tak, aby byli v záběru. Byl jsem hodně překvapen, že
budu odpovídat na nějaké otázky a že mě rodiče uvidí v televizi.
Pan redaktor nám pokládal různé otázky a my střídavě odpovídali, třeba jak jsme
se dostali do sboru, kolik nám je let, jaké máme ještě jiné záliby mimo zpěv a jak
se nám to líbí. A tak podobně. Nakonec to bylo natočené a pan redaktor se s námi
rozloučil.
Za chvilku přišel hlavní pořadatel trhu a oznámil nám všem, že jsou moc spokojení
a za odměnu můžeme v každém stánku s potravinami, občerstvení a tak podobně
sníst zadarmo co uznáme za vhodné. Je to další dárek místních farmářů.
Sbormistr si nás tedy svolal a oznámil nám, že cestu do penzionu již známe.
Večeře je v sedm večer a do té doby se máme vrátit do penzionu. Máme také
pamatovat na slušné chování a stále myslet na to, že jsme reprezentanti sboru.
Pak nás ještě pochválil za velmi dobrý výkon a rozpustil nás. My jsme utvořili
skupinky a vydali se po trhu.
A opravdu, za chvilku nám již mnozí trhovci, nabízeli dobroty a my ochutnávali.
Bylo to nejskvělejší z celého zájezdu, vlastně nejskvělejší za tu dobu co zpívám
se sborem.
Kdyby naše žaludky, mohli být bezedné, tak bychom opravdu snědli všechny
dobroty. Do penzionu jsme se vrátily před sedmou večer. Na večeři se nám ani
nechtělo, ale jak jsme se dozvěděli, byla posunuta na osmou hodinu večer.
A my mohli jít ještě chvilku dovádět na hřiště, nebo jinak odpočívat.
Prostě skvělý den.

DOPIS
Začíná nám poslední měsíc školy do velkých prázdnin roku 2011. Já už vím, co
budu všechno o prázdninách dělat, tedy co bych chtěl dělat a kam bych se chtěl
podívat.
Ale, občas rodiče rozhodnou jinak. Proč my děti musíme vždycky poslechnout, co
chtějí rodiče a jiní dospělí, tedy ne všechny dospělé, co je znám, bych neposlech,
třeba našeho pana sbormistra. Toho rád poslechnu ve všem, a taky naše vedoucí
skautského oddílu. Neumím si představit, že by je někdo z kluků někdy
neposlechl. Samozřejmě tak nějak klukovsky říkáme, že tohle nechceme a že se
nám nějak nechce, ale to je jen takové naoko.
Já tedy o prázdninách pojedu na skautský tábor, tři skvělé týdny u řeky, pak
pojedu na týdenní zájezd s naším sborem a pak to co zbyde do dalšího školního
roku, to se uvidí. Rodiče budou chtít jet někam na dovolenou. A asi pojedeme
k moři, nebo ke vzdáleným příbuzným a tak.
Ale nakonec bylo skoro všechno jinak. Jelikož jednoho dne jsem přišel ze školy
domu a maminka povídá, že přišel dopis z toho pěveckého sboru, kde jsem byl na
konkurzu. Já se hned ptal, jak to dopadlo, co píší.
Maminka řekla, že dopis ještě neotevřela a že by bylo vhodné počkat na tátu, až
přijde z práce, aby u toho taky byl.
 Maminka má pravdu, tatínek by u toho být
měl, ale z práce přijde až za tři hodiny.
To je strašně dlouhá doba. To asi
nevydržím, pomyslel jsem si.
Takové mučení.
A tak jsem si povzdechl a prohlížel si
aspoň tu velkou obálku, která byla krásně
zdobená a měla krásně napsanou naší
adresu. Takhle bych to nikdy nedovedl.
Po obědě, jsem se vypravil na náš plácek
kde, jsme o tom velkém a hezkém dopisu
chvilku s klukama mluvili. Říkali, že oni by
se do toho dopisu podívali, ale já vím, že
bych pak byl zklamaný, že u toho nebyl
tatínek.
Po takovém, malém fotbálku jsem šel do
sboru, hned jsem o dopisu pověděl i panu
sbormistrovi, ale že vlastně nevím co
v něm je. Tak jsem slíbil, že hned jak to budu vědět, tak mu to zatelefonuji.
Všichni kluci se hned přidali, že jim mám taky zavolat, jak to dopadlo. Tak nevím,
jestli s tím telefonováním budou rodiče souhlasit. Pak se zpívalo, hráli se hudební
soutěže a cvičili jsme i na prázdninový zájezd. Navštívíme několik měst na severu
Francie. Už je to vše domluvené.
Ta dnešní zkouška trvala stejnou dobu, ale pro mě to bylo strašně dlouhé a ještě
dnes máme taky skautskou schůzku.
Na schůzce našeho skautského oddílu proběhlo skoro všechno, ohledně dopisu
stejně. Vedoucí se radovali a gratulovali mi, zatím nikdo neví k čemu, ale to
nevadí. Kluci chtěli hned po schůzce, jít k nám domu a přečíst ten dopis společně
s námi doma. Vedoucí jim to však rozmluvili. To by nebylo vhodné. Taková událost
se musí napřed uskutečnit v rodinném kruhu a pak se to může oslavit i s dalšími
lidmi.
Dnes jsme se učili nové vazby tyčí, k sobě, docela to bylo na začátku motanice
s provazy, ale na konci schůzky nám už to šlo. Hráli jsme i takové hry, vedoucí jim
říkají úpolové, to jsou hry, při kterých se jako s druhým perete, ale vlastně
zápasíte, takže si nenatlučete a jedem druhému neublížíte. Na takových hrách se
pozná, jak je kdo hbitý, jakou má sílu, nebo jak umí přemýšlet.
A pokud si přesto odnesete nějakou tu bouli nebo škrábanec, tak jste někde
udělili něco jinak, než vám vedoucí řekli. Třeba jste si všechno nevyndali z kapes
a klíče v kapse vás poškrábali, nebo máte najednou vztek, že jste slabší, než
nejslabší kluk v oddílu a on vás položil na lopatky, tak se uhodíte, při té snaze se
otočit a hned máte bouli. Takové to hry nás baví.
Domu jsem přišel k večeru, tatínek už byl doma a hrál s malým bráškou.
Pozdravili jsme se a já, že se hned podíváme na ten dopis. Tatínek však, povídal,
že ještě chvilku vydržím, prý až po večeři, to bude všechno uklizené, bude klid a
čas.
Já to asi nevydržím, tak trochu jsem se vztekal, ale tak, aby to nikdo nepoznal.
Nebo jsem byl netrpělivý? To nevím.
Po večeři, jsem rychle pomohl mamince, uklidit nádobí, utřít v kuchyni co bylo
potřeba a už jsme seděli za stolem a přede mnou ležela ta krásná obálka. Tatínek
mi řekl, abych jí otevřel a já jí opatrně otevřel.
V obálce byli dva dopisy, jeden pro mě a jeden pro rodiče, ten byl větší.
Když jsem otevřel svůj dopis, stálo v něm,
Vážený pane Michaeli, sdělujeme Vám, že jste úspěšně prošel konkurzem a byl
jste přijat na zkušební dobu do Sborové školy v Glaignes.

RADOST
Obrovská radost mě najednou zaplavila, nebo jak se to říká, prostě jsem to četl
stále dokola. Chvilku mi trvalo, než jsem tomu uvěřil. Byl jsem přijat, sice na
zkoušku, ale byl jsem přijat. Rodiče mi gratulovali, maminka mě objala a dala mi
spoustu pus na čelo a na pusu a tak, tatínek hned plánoval oslavu a byl taky moc
rád, že se mi to povedlo.
Já si svůj dopis musel samozřejmě dočíst dál.
Stálo v něm, že mám nastoupit do školy hned první
pondělí v září a mám přijet s rodiči, dále v dopisu
je seznam, co si mám sebou vzít, moc toho není,
vždyť školní uniformu a další oblečení mi tam bude
zapůjčeno, nebo dáno. Měl jsem si sebou vzít i
třeba hudební nástroj, na který hraji, nebo další
věci, které mi budou připomínat domov.
Dále bylo v listu napsáno, jak probíhá vyučování,
jaký čas máme pro sebe a tak podobně. Byli, zde
popsány i jednotlivé koleje, tedy něco jako školy ve
škole a ty mezi sebou soutěží.
V dopise rodičů bylo zase napsáno, jaká je výše
školného, kdy a jak se budu vracet na víkendy
domu a takové další úřední věci, třeba, že si mám sebou vzít i mojí zdravotní
kartu, jelikož můj lékař teď nebude tady u nás ve městečku, ale Glaignes.
Najednou jsem si uvědomil, že toto jsou moje poslední normální prázdniny, hned
jsem o tom začal mluvit s rodiči, ujistili mě, že je prožiju, jak jen budu chtít.
Takže pojedu na skautský tábor, pojedu po městech zpívat se sborem a pak
s naší rodinou podnikneme rodinnou dovolenou. Prostě to je jednoduché.
Strašně moc se těším do nové školy, já budu Malým zpěvákem dřevěného kříže.
Taky o tom musím říci všem kamarádům a i ve sboru a prostě všem.
Bylo kolem deváté hodiny večerní, když jsem chtěl tuto radostnou zprávu skoro
všem zatelefonovat, ale rodiče mi to rozmluvily, už je dost pozdě a zítra jim to
mohu říci osobně, to bude lepší. Tak se tedy těším.
Než jsem usnul, stále jsem si říkal, co si sebou vezmu a jaké to asi bude.
Samozřejmě budu muset se snažit být dobrým ještě víc, ale prý to není tak
těžké. To mi při konkurzu říkal Jessi.
Celou noc jsem skoro nespal, občas jsem se probudil a kontroloval budík, jestli už
není čas vstávat, tak jsem se těšil do školy na kamarády, až jim budu moct říci,
že jsem byl přijat do sborové školy. A když už budík zvonil, tak se tak chtělo moc
spát.
ŠKOLNÍ DOBRODRUŽSTVÍ – ZAMČENÉ DVEŘE.
Pomalu jsem vstal, rád bych, aby byl ještě víkend, nebo mimořádné prázdniny.
To bych však nemohl tu velkou událost říct klukům ve škole a dalším kamarádům.
Studená sprcha mě probudila, bylo to jako každé ráno, tatínek byl již v práci,
bratr Chris ve škole, nebo na brigádě, to nikdy nevím a maminka připravovala
v kuchyni snídani s mým malým bráškou.
A přesto to bylo úplně jiné ráno. Těšil jsem se do školy jako bych tam šel poprvé,
do školy chodím rád, ale dnes, jdu ještě raději. Vítám se s maminkou a bráškou
v kuchyni, jsem super čistě oblečený, aspoň jsem si na tom dal záležet. Maminka
si toho všimla a moc se jí ve školní uniformě líbím. Vzal jsem si totiž novou košili,
ty co nosím, jsou taky dobré, ale starší. Novou jsem si šetřil, až jedna z těch co
nosím mi bude malá, nebo jinak doslouží. Košile a trička i kalhoty a jiné oblečení
rychle doslouží,
většinou se něčím
nevypratelným
polejí, nebo nějakým
divným způsobem
potrhají a taky
občas něco někam
v pračce zmizí,
hlavně ponožky.
Pračka je asi sežere,
i když je to jen
stroj.
Když jsem byl malý,
myslel jsem si, že
v televizi, nebo
v rádiu, jsou miniaturní lodičkové a oni tam hrají, mluví, spí a bydlí. Tak jako my
na tomto světě.
Snídaně je báječná, a já si dávám pozor, abych se nepolil, nebo i jinak nezašpinil.
Máme kakao s chlebem a džemem. To mám rád.
U snídaně si maminkou povídáme o tom, jaké snídaně asi budou v internátu, já si
myslím, že budou podobné našim, ale jistě tam hladovět nebudeme. Možná budou
snídaně a obědy i svačina a ta další jídla, bohatší, nebo o trochu bohatší.
To uvidím, až tam budu.
Po snídani jsem pomohl uklidit kuchyni a zbylo jen trochu času na rozloučení se
s maminkou a bráškou a hned jsem běžel do školy. Cestou potkávám svoje
kamarády i další spolužáky, jak tak jdeme tak si povídáme o tom, co nás čeká a já
jim s radostí povídám, že jsem byl přijat na školu v Glaignes. Všichni jásají a hned
dostávám hobla a poplácání po ramenou a po škole to půjdeme oslavit do cukrárny.
To ale musíme ještě pořádně domluvit, abychom stihli i zkoušku sboru a také
abychom byli včas doma. Tedy aspoň já.
Ve škole to za chvilku věděli skoro všichni, že jsem byl přijat na pěveckou školu, a
všichni mi gratulují. Dnešní den je jiný, takový příjemný. Asi takhle se mají skvělý
herci a zpěváci. Každý je obdivuje a chválí. Ale, stejně zkoušení ani písemkám
jsem se nevyhnul. To však nevadí, dneska umím všechno co je potřeba.
O velké přestávce, jsme s klukama našli otevřené dveře do sklepa, jindy jsou
zamčené. Říká se, že tam za války, byly ukryté zbraně a tajné dokumenty a že se
je po válce nepodařilo najít, jak byli dobře schované. Asi tam jsou dodnes.
A tak jsme si řekli, že se tam jen na kousek podíváme. Sešli jsme po schodech
dolu a Bernard rozsvítil.
Protože dolu po schodech jsme šli potmě a nevšimli si, že nahoře na schodišti je
vypínač pro světla.
A když Bernard dole našel vypínač a rozsvítil, tak jsme strašně lekli. Bernard se
tomu smál. Prý už s tátou jednou ve sklepě byl a nic zajímavého tu není.
Avšak je tu spousta zajímavých věcí, ne že ne. Třeba skříně s různými pomůckami
na vyučování, různá vycpaná zvířata, stará rozebraná kola a spousta věcí, o
kterých nevíme, k čemu jsou. A všude na tom je spousta prachu, i na zemi není
čisto. Když jsme chtěli už jít zpátky, tak najednou zhaslo světlo a dveře někdo
zabouchl a zamknul. Takže my čtyři z jedné třídy jsme zůstali v pasti.
 CESTA VEN ze SKLEPA.
Chvilku jsme jen tak stáli a postupně nám došlo, co se stalo. Jsme tady dole ve
sklepě a zamčeni. Nikdo o nás neví a jistě to bude velký průšvih. Bernard, řekl, že
nemáme panikařit, že zná cestu ven druhou stranou na parkoviště. Trochu tmy
ubylo, jelikož jsme se rozkoukali a světlo se do sklepa dostávalo skrz několik
okýnek u stropu. My, si však opět vypínačem dole u schodiště rozsvítili.
Přesto jsme šli velmi pomalu a opatrně až k těm dveřím vedoucím na parkoviště.
Byli však zamčené. Jaké to bylo zklamání. Co teď? A tak jsme hledali jinou cestu.
Nebyla. Nikde neleželi na stolech zapomenuté klíče, okýnka byla tak malá, že jimi
nešlo prolézt. Olivier, který byl o rok mladší, skoro začínal brečet, že doma bude
bit a že nás asi vyloučí ze školy a tak. Celestin mu na to pověděl, že nemá být
baba a že ještě nezvonilo a že musíme využít všech možností jak se do třídy
dostat včas. Jediná cesta však vedla skrz zamčené dveře. Snad půjde nějaký žák
okolo a uslyší naše klepání a odemkne nám.
Nezbylo tedy nic jiného než
vystoupat po schodech nahoru,
dveře byli opravdu zamčené,
Olivier trochu zkoumal zámek a
zjistil, že klíč je stále v zámku!
A že, ví jak se k němu dostat,
potřebuje jen velkou čtvrtku
papíru a nějaký dlouhý drát,
nebo štětec, nebo něco co může
strčit do zámku, aby vysunul
klíč a on spadl na čtvrtku,
kterou podstrčí pode dveře a
pak klíč i se čtvrtkou vtáhne dovnitř k nám a my si zevnitř, tedy od nás
odemkneme.
Celestin hned běžel dolu do sklepa a my za ním. Za chvilku jsme našli starý pevný
plakát a dlouhý tenký štětec.
Olivier, podstrčil plakát pode dveře, štětcem šťáral v zámku, až klíč se zvoněním
vypadnul na plakát. Chvilku jsme čekali, jestli se neozvou kroky, nebo nějaký jiný
zvuk. Nic, bylo ticho. Tak Olivier pomalu vtáhl klíč až k nám. Celestin radostí, že
se to povedlo, nahlas zvolal HURÁ, až jsme se lekli. Rychle odemykáme dveře a
rychleji běžíme do své třídy. Právě včas. Jelikož začalo zvonit.
Byla to nejdelší velká přestávka, jakou jsem zažil a také plná strachu.
No, nakonec to taky bylo velké dobrodružství.
 UŽ TU BUDOU VELKÉ PRÁZDNINY.
Když zbýval asi tak týden do velkých prázdnin (2011), měli jsme doma všichni
napilno. Hlavně rodiče, byli totiž velké přípravy na můj odjezd do internátní
školy, ten sice nastane až za dva měsíce, ale všichni si chceme užít prázdniny.
Myslím, že rodiče všechno chtějí stihnout teď, ještě když je škola, abych měl
volné prázdniny a užil si je.
Tak kupujeme podle seznamu ze školy oblečení, knihy, hygienické potřeby a další
věci. Moc toho není, avšak sehnat třeba nějaké to oblečení v takové větší
velikosti, do kterého během prázdnin nedorostu a nebude mi malé je starost.
V dopise se seznamem, píší, že spoustu hlavního oblečení a dalších školních věcí i
věcí pro volný čas dostanu tam, na škole. Ale přesto něco nakupujeme. Maminka
říká, že je lepší chlapce v mém věku jen živit než oblékat. Ptal jsem se, co to
znamená, jelikož tomu
nerozumím, maminka mi
vysvětlila, že děti v mém
věku rostou velmi rychle
a proto by bylo lepší je
jen krmit. A než by
přestali růst, tak chodili
bez šatů. Když jsem si to
představil, musel jsem se
smát, vždyť by všude byli
děti bez šatů a dospělí
oblečení.
Byli jsme také s naší
třídou na školním výletě,
jeli jsme na hrad a do Zoo. Nejvíce se nám líbilo v Zoo, jelikož jsme s klukama
zase zažili dobrodružství. Bernard to však odnesl rozbitým kolenem a Celestin
schytal vytahání za ucho od jednoho zřízence. A úplně na závěr každý z nás doma
od rodičů byl kázněn.
My kluci jsme se totiž vsadili, že kdo si pohladí Varana, tak mu budeme po zbytek
výletu kupovat různé dobroty, o jaké si řekne.
Našli jsme v oddělení plazů, otevřený vchod za výběhy, tedy za terária. Varan a
jiné plazící se ještěrky utekli, ale hned jak jsme vešli a hledali Varana tak nás
uviděl zřízenec, který se o plazy stará, dali jsme se na útěk, avšak ve dveřích
terária jsme se srazili a spadli na zem a pak i zřízenci do rukou.
Jednak si při tom pádu Bernard odřel koleno o zem a Celestina chytil zřízenec za
ucho a pustil jej, až když přišla paní učitelka, která nás už hledala.
Paní učitelka se velmi zlobila a my se museli omluvit, potom napsala každému
poznámku do notýsku.
Když jsme se vrátili z výletu, věděl jsem, že mě nečeká nic dobrého. Přinesl jsem
rodičům notýsek k podepsání a řekl jim, co jsme s klukama provedli.
Tatínek to vyřešil, několika plácnutími přes můj zadek s čímž jsem jaksi počítal.
Potom mě rodiče poučili, že když něco podobného provedu na té hudební škole,
tak mě hned vyloučí. A já se docela leknul, až teď jsem si uvědomil, že rodiče
mají pravdu a vzpomněl jsem si taky, co jsem sám sobě slíbil, že budu ten
nejlepší.
Tatínek se mě ještě zeptal, jestli jsem si toho Varana opravdu pohladil. Já mu
řekl, že nám utekl a že by to jistě bylo stejné, jako když si chytíte obyčejnou
Ještěrku v trávě. Takové suché a šupinaté. Tatínek se zasmál a řekl, že jsem
stejný kluk jako byl on.
Než jsem šel spát, tak jsme si ještě povídali, jaké to asi bude v té nové škole.
Něco už vím, ale všechno se dozvím, až tam budu. Před usnutím, jsem si ještě
četl dopis ze školy, kam po prázdninách půjdu, strašně moc se těším.

ŠKOLNÍ ZPRÁVA A HURÁ NA PRÁZDNINY.

Tak dnes poslední školní den, on zase nebude tak školní, učit se nebudeme.
Do školy jdu jen s kyticí pro, naší paní učitelku a dnes asi naposledy potkávám
svoje spolužáky, naposledy jdu do svojí školy. Od Září budu chodit do školy
v Glaignes. S klukama co spolu kamarádíme i mimo školu se jistě uvidím vždy o
víkendu a s ostatními občas, jen když se potkáme.
Ve škole je mnoho radosti a povyku, vždyť za chvilku, jakmile dostaneme školní
zprávy tak se rozejdeme na prázdniny. Sice podle dospělých jsou až od zítra, ale
pro nás už jsou v okamžiku, kdy vyjdeme ze školy ven.
Ve třídě si povídáme
kam, kdo pojede a co
bude chtít prožít za
dobrodružství, nebo
dokázat. Sice to už
všichni od všech
víme, ale stále je
príma si to opakovat
a poslouchat druhé
spolužáky a
kamarády.
Zazvonilo a my s naší
třídní paní učitelkou,
jdeme do školní auly,
tam se sešla celá škola k projevu pana ředitele, k vyhlášení nejlepších studentů a
k rozloučení s těmi, co už jsou starší a přecházejí na jinou vyšší školu.
O mně pan ředitel mluvil taky, byl jsem velmi překvapen, to jsem nečekal.
Musel jsem jít jako jiní na pódium, jednak se ukázat všem, a taky aby mi pan
ředitel potřásl rukou a předal mi mojí školní zprávu. Kterou bych jinak dostal ve
třídě.
Pak hrála školní kapela a o proslovy se vystřídali další učitelé. Jako každý rok
nuda. Po skončení školní slavnosti, jdeme opět do třídy, máme na chvilku
přestávku, kterou využíváme s klukama k malému fotbalu se starou ztracenou
pantoflí, hrajeme na chodbě, což se hned tak nesmí. Kdyby nás přistihl některý
z učitelů, byl by to malér. Proto máme na stráži dva spolužáky. Samozřejmě by
chtěli taky hrát fotbal, ale při losování strážců, jim padl los, že budou těmi
strážci. Každý je na jedné straně chodby, a když vidí přicházet učitele, tak
začne hvízdat nějakou melodii. Zatím se nám nestalo, že by nás učitel při hře
přistihl. Když jsou rozdány školní zprávy a paní učitelka nám popřála krásné
prázdniny, tak jsme všichni rozloučili a hned s pořádným Huráá, běžíme ze školy.
Já ještě běžím do pěveckého sboru. Máme poslední zkoušku, před krátkými
sborovými prázdninami. Budou jen týden, pak jedeme na koncert, tedy zpívat.
Na zkoušce zpíváme takové písničky, které chceme my kluci zpívat, dnes je
vybíráme my a je u toho velká zábava. Sbormistr povídal, že jsme vždy v tento
den rozpustilí. Já jsem však rozuměl rozpustní a tak jsem nevěděl jak to myslí až
my došlo, že jsem špatně slyšel, co sbormistr povídal.
Také v krátké vážné chvilce povídal o mně, že:

Stát se malým zpěvákem v tom sboru kam jdu, znamená:

Žít s mimořádnou lidskou zkušeností a rozvíjet dobrá přátelství.
Naučit se zpívat v nejslavnějším francouzským chlapeckým sboru.
Cestovat a přenášet poselství míru a naděje v po celém světě.
Mít vysoce kvalitní školní vzdělání.
Přijímat duchovní výcvik a žít podle křesťanských hodnot.
Následovat mnohé chlapce, kteří byli přede mnou a mít je za vzor.
Mít odvahu opustit svou rodinu a vstoupit do školy života.

Po skončení zkoušky sboru jdu domu, tedy skoro jdu domu, ještě musím
s kamarády na plácek si zahrát fotbal, protože zítra začínají prázdniny tak
někteří kluci už jedou pryč a vrátí se až na konci prázdnin. Takže se s nimi musím
i rozloučit. No vlastně já taky za dva dny pojedu na skautský tábor s naším
oddílem. Budeme týden pod stanem, pak budeme týden cestovat a už se na to
moc těší. Na plácku je spousta dětí, kluci i holky a hraje se jak fotbal, nebo se
jen tak povídá a i jiné hry. Tak je to každý poslední den školy před velkými
prázdninami.
Obloha se zatáhla a asi bude pršet, jen aby nebyla bouřka. Tu já nemám zase tak
moc rád. A nemám sebou ani pláštěnku. Na druhou stranu se v bouřce dají dělat
jiné věci, než když neprší. Třeba na velkých loužích, pouště loďky ze všeho
možného, nebo je přeskakovat.
Přesto však bouřka přišla, plácek se hned vyprázdnil, my kamarádi jsme se ukryli
do velkých betonových rour pro nějakou stavbu, co bude nedaleko.
Opravdu hodně prší, už se dělají skvělé velké louže, ale dnes nic pouště po nich
nebudeme, jen tak sedíme a povídáme si. Bouřka však trvá už dost dlouho a já měl
už být dávno doma. Takže mi nezbývá se rozloučit s kamarády a vydat se do toho
deště. Prší hodně a je to studené, není to jako letní déšť, který je teplý.
Za chvilku jsem byl celý mokrý a neměl jsem na sobě nic suchého. Domu jsem
doběhl za deset minut. Tatínek mě už vyhlížel z okna. Hned mi šel otevřít a
trochu se zlobil, kde že se v tom dešti toulám. Hned mě poslal do koupelny, abych
ze sebe sundal všechno mokré oblečení a usušil se.
Když už jsem byl bez šatů a utíral se ručníkem, přinesl mi moje domácí oblečení.
Povídal jsem, kde jsem odpoledne byl a co jsem dělal.
Tatínek zatím rozvěsil na šňůru nad vanu mokré oblečení a pak jsme se vydali do
obývacího pokoje. Tam byla maminka s malým bráškou, který spal v postýlce.
Než bude večeře tak se společně díváme na mojí školní zprávu. Asi je poslední
z této školy. Další dostanu už na nové škole.
Po večeři se pomalu balím na svůj skautský tábor, jedeme k jedné rezervaci, jak
tatínek říká, do lesů a do polí, k vodám hlubokým. Nevím, co si mám pořádně
sebou vzít, sice tady mám seznam, ale chtěl bych si vzít spoustu věcí, avšak můj
velký batoh je jaksi malý a do kufru se mi všechno stejně nevejde. Nechávám
tedy všechno rozložené a jdu spát.

TROCHU O
MÝCH
PRÁZDNINÁCH.
Užíval jsem si je od
prvního dne, ne jako by
měli být poslední ve
starém způsobu života,
ale jako by byli první
v tom mém novém životě
s hudbou a zpíváním.
Podnikal jsem každý den
skoro nový zážitek a
objev, i když už jsem to třeba dávno znal.
Vaření v naší skautské kuchyni na táboře bylo pro mě velkým svátkem, a když
jsem se velmi snažil neudělat nějakou botu, tak jsem třeba nakrájel moc cibule,
nebo mi jindy uteklo mléko z hrnce, které jsem měl jen ohřát. Prostě tento tábor
byl pro mě nejkrásnějším po všech stránkách.
Taky nám pršelo jen v noci a přes den bylo velmi krásně a i pořádně horko.
Ráno se nad táborem vznášela mlha, že nebylo skoro vidět na nos, postupně jí
však sluníčko ukrajovalo, až jsme na sebe viděli. Po celou dobu tábora byl každý
můj den jako první, jako bych tu byl poprvé, tak to bylo hezké.
Náš letní tábor byl ukončen krásným velkým táborovým ohněm, tedy ne jako tím
ohněm, ale bylo spoustu divadelních scének a zpívali se naše skautské i jiné
písničky, vyprávěli se příběhy. Také se udělili různé odměny a ocenění. Naši
vůdcové pak mluvili i o mě, trochu jsme se, asi červenal, jelikož tolik krásných
slov jsem ještě neslyšel. Ano, taky se povídalo i o mých trochu trapných
příhodách, a všichni jsme se, i já, tomu smáli. Poděkovali mi a popřáli mnoho
úspěchů na nové cestě životem. A udělili mi odznak čestnosti, odvahy a lásky.
Takové naše nejvyšší oddílové vyznamenání.
Já si myslím, že se však ještě setkáme, třeba o některých prázdninách.
Po letním táboře jsem byl krátce doma s rodiči a bratrem Chrisem, jeli jsme
k příbuzným a i tam se trochu slavilo moje přijetí na školu. Já si však našel vždy
chvilku na kamarády, které mám v těch místech, kde žije moje teta, strejda
anebo, babička s dědou a tak podobně.
Pak jsem skoro v polovině letních prázdnin jel na několik koncertů s naším
pěveckým sborem. Vždy jsme v tom městě, kam jsme přijeli, měli velký úspěch.
Navštívili jsme spoustu, tedy několik hradů a zámků, dvě ZOO a tři velké aqua
parky. V těch to bylo nejlepší. Na jedné skluzavce jsem si prodřel plavky na
zadku, jelikož tam bylo málo vody. A aniž bych o tom věděl, jsem se ještě tu
poslední hodinu v aqua parku koupal a jezdil na skluzavkách. V plavkách byla sice
jen malá trhlina, ale bylo vidět kousek mého pozadí. Stále mi bylo divné, proč se
kluci smějí a i pohledy cizích lidí byli s velkým úsměvem.
To proč tomu tak bylo, jsem zjistil až při převlékání v šatnách bazénu. Hochům
jsem se smíchem slíbil pořádné zlochtání. To jsme společně uskutečnili na pokoji
v hotelu.
Koncertování však jednoho dne skončilo, sbormistr a všichni kamarádi ze sboru
mi popřáli mnoho úspěchů v novém pěveckém působišti a byl jsem ujištěn, že
v tomto svém starém sboru jsem stále členem a vždy vítán.
Po návratu domů byl krátký čas na jako odpočinek, rodiče chtěli, abych se
pořádně vyspal, najedl a připravil si věci na cestu k našim blízkým i vzdáleným
příbuzným.
Ale, já jsem byl vyspaný, najedený a věci si zabalím za chvilku. Už přece dávno
vím jak na to. Místo odpočinku jsem s klukama, co se dlouho známe a kamarádíme,
podnikli výpravu do jednoho sadu. Třešně už tam nejsou a na další ovoce je brzo.
Sad je dávno opuštěn a zarůstá vším možným. Na jednom stromě už kluci začali
stavět takový domek. Tak mě vzali sebou, abych jim jednak pomohl a taky proto,
že k nim patřím. Přitloukali jsme stará prkna z jednoho zbořeného domu, i
takovou lepenku co se dává na střechu, jsme přinesli od toho bouraného domu.
Bylo to skvělé odpoledne, až příště přijedu, bude domek hotový. Kluci mi slíbili,
že to se mnou pořádně oslaví.
Když jsem přišel večer domu, hned jsme, musel jít do vany, jelikož tak moc ze mě
padal prach a i písek z té stavby. Asi jak jsme nesli tu lepenku.
Maminka se trochu zlobila a chce, abych na sebe dával pozor, aby se mi nic
nestalo. Slíbil jsem tedy, že budu opatrný.
Druhý den ráno, jsem si všimnul, že mám na dlaních a na některých prstech
puchýře, tedy budoucí mozoly jak říkal tatínek.
Návštěvy u našich nejrůznějších příbuzných byli hezké a každá tetička, nebo
sestřenice, mě hned dávala pusu na čelo a tváře, byl jsem hodně objímán. Skoro
bych řekl, že se mě snažili umačkat. Strejdové a bratranci, mi jen podali ruku,
poplácali mě po ramenou a říkali pochvalná slova. Taky jsem na každé návštěvě
zpíval. Mě to nevadilo, naopak byl jsem rád. Bylo to takové cvičení.
Jinak cvičím minimálně dvě hodiny denně, zpěv i hudební nauku a občas si opakuji
jiné školní předměty. Docela mě baví cvičit vlastním tempem a tak jak potřebuji.
Jen tu nemám někoho, kdo by mi řekl, jestli to dělám dobře, nebo špatně a co
bych měl zlepšit.
Pak přišli poslední dva dny prázdnin před odjezdem na sborovou školu. Ty jsem
opravdu využil k přípravě věcí, oblečení a tak podobně. Trochu jsem vždy večer
před usnutím vzpomínal, jak jsem se nemusel připravovat na další ročník do té
mojí normální školy.
Strašně moc se těším a taky mám trochu strach, jaké to bude. Vždyť tam budu
bez rodičů, bratra a kamarádů.

Konec první části.