# Iveta Kokyová: Chci obojí

** Dítě
Matka čeká čtvrté dítě − mě. Rozhoduje se, zda půjde na interrupci.
Probírala to s otcem. Je rozhodnuto, ona další dítě nechce, otec jí jen
tak přitakal.
Nastal osudný den, maminka odjela do nemocnice, kde ji začali
připravovat na zákrok. Otec je mezitím doma neklidný, myšlenky mu
splašeně víří hlavou. Vtom mu to dojde: "To nesmím dopustit!" Obléká se
a vyráží do nemocnice.
Maminka už leží na sále připravena k odebrání nevinného života. Přichází
anesteziolog, chystá se ji uspat. Na chodbě gynekologického oddělení
otec osloví sestřičku, shání se po své manželce. "Je právě na sále."
Otec se čím dál hlasitěji dožaduje své ženy. Přichází doktor a
vysvětluje mu, že do operační místnosti vstoupit nesmí. Otec to však
nechce vzdát a začne volat:
"Veron, jestli to dítě dáš pryč, tak mně nechoď na oči. Nebudu s tebou
žít!" Když to matka uslyšela, vytrhla se lékařům a téměř polonahá, bez
svých osobních věcí, utekla z nemocnice. Tak mi tatínek dal největší dar
pod sluncem, daroval mi život.
Nemocnice
V létě ve dvaasedmdesátém mi bylo šest měsíců. Tehdy jsem onemocněla
černým kašlem a hospitalizovali mě v jičínské nemocnici. Doma zůstali
ještě další tři sourozenci, kteří potřebovali matčinu péči. Otec
většinou nebyl doma, proto za mnou máma nemohla na dětské oddělení moc
často chodit na návštěvu. Neměla nikoho, kdo by jí děti pohlídal. Lékař
tedy napsal do zprávy sociálním pracovnicím, že o mě matka nejeví zájem,
a navrhl, abych byla umístěna do kojeneckého ústavu.
Maminka pak obdržela dopis, ve kterém stálo, že tam budu převezena. Když
to přečetla otci, ani minutu neváhal, nastartoval svůj zelený motocykl a
z Hořic jeli s maminkou pětadvacet kilometrů do nemocnice. Nechali si
zavolat primáře a prý jak je možné, že jim chtějí vzít dítě? Primář jim
vysvětloval, že když rodiče málo navštěvují své děti, mají za to, že o
ně nestojí. Tatínek mu na to rozčíleně řekl:
"Ty si myslíš, že mi dáš moji dcerku do ústavu?" a vytasil na něj nůž.
Primář se vyděsil. Matka mě tiskla v náruči a prosila otce, aby mu
neubližoval. Pak nasedli na motorku, mě dali mezi sebe a jeli jsme domů.
Primář potom otce zažaloval a ten dostal podmíněný trest. Mě tím ale
podruhé zachránil.
Banány
Za komunismu nebyly k sehnání banány. Tenkrát to bylo vzácné zboží, ale
tatínek měl všude známé a uměl si poradit i s tímhle. Když mi byly dva
roky, milovala jsem banány snad ze všeho nejvíc. Tatínek se na mě moc
rád díval, když jsem si na nich pochutnávala.
Vždycky, když jsem slyšela, že přichází domů, postavila jsem se mezi
dveře a hned se ptala: "Tati, máš banány?" A on na to:
"To víš, že mám, pro tebe vždycky." A já se natěšeně usmívala. Pak došlo
na rozdělování — sourozenci dostali každý po jednom banánu a mně dal
celé kilo.
Ti se na tatínka hněvali. "Jak to, že ona jich má tolik, a my jen
jeden?"
"Protože ona je má nejraději, a když je jí, je na ni krásný pohled,"
odpověděl.
Pouť
"Kde jsou všichni?" ptám se tatínka. "Jeli na pouť do Miletína." "Jak
to? Vždyť jsem chtěla jet s nimi!" Jednou do roka se čtrnáct dní po
pouti v Hořicích koná
jedna v Miletíně. Jako osmileté dítě jsem si takovou událost nechtěla
nechat ujít, přišla jsem to léto už o tu v Hořicích.
Zklamání z toho, že se mí sourozenci vydali na pouť beze mě, mi
přivodilo hysterický záchvat. Praštila jsem sebou o zem, začala kopat
nohama a šíleně brečet. Když mě tak tatínek viděl, neváhal a pro svůj i
můj klid mě posadil na motorku a vyrazili jsme do Miletína. Vzali jsme
to zkratkou přes Boháňku. Táta mě na motorce vozil jen zřídkakdy, nebyla
jsem na takovou jízdu moc zvyklá, a snad proto mě tehdy přepadl obrovský
strach, že se zabijeme. Hrozně jsem se bála a začala jsem brečet. Táta
zastavil a ptal se: "Co ti zase je? Chtěla jsi na pouť, tak jedeme!" Já
na to:
"Já se s tebou bojím, jedeš moc rychle." To už na tatínka bylo moc,
otočil motorku a jeli jsme domů. Tentokrát ale krokem, lágroval
jedničku.

** Okno
Bylo mi čtrnáct, když jsem se večer začala toulat. Chtěla jsem být
chvíli sama a procházet se krásnou nocí. O nic víc jsem nestála. Někdy
jsem hledala starší sestru, která v takovou hodinu mohla být ještě
venku, ale ta mě hned zaháněla domů, abych neměla průšvih. Dětský
pokojík jsme měli v přízemí, jeho okna byla tak nízko, že nebyl problém
z nich vyskočit a zmizet. Když jsem chtěla potají odejít z domu, vylezla
jsem oknem a rodiče neměli ani tuchy o tom, že nejsem v posteli. Jednoho
večera jsem obhlídla situaci, vzduch byl čistý, a tak jsem vyrazila ven.
Když jsem se vracela domů a lezla oknem zpátky do pokoje, čekalo mě
překvapení. Tatínek stál za závěsem a číhal na mě. Nechápala jsem, jak
zjistil, že nejsem doma a že polezu nazpět oknem. Nevěděla jsem, jak
zareagovat, a tak jsem zavtipkovala: "No, to nemá cenu, tati, ty jsi mě
odhalil!" Čekala jsem, že bude zle. Tatínek se lehce pousmál pod vousy a
odešel do své ložnice. Víckrát jsem oknem neutekla.
Hory
Vstanu brzo ráno, aby mě rodiče neviděli odcházet. Je sobota a ta je
zasvěcena úklidu našeho čtrnáctipokojového domu. Někdo taky musí ohlídat
mladší sourozence. Jen k vaření nás máma nepustí, protože táta by od
jiného než od ní nejedl. Tajně utíkám z domu, i když vím, že až se
vrátím, budu za to, že jsem nepomáhala, bita. To mi nevadí. Mě štve, že
si všichni doma myslí, že se někde tahám s klukama.
Musím se teple obléct, lyže mi půjčí kamarádky. Z Hořic nám do
Jablonečku jede vlak a celý den můžeme strávit na sjezdovce. Je mi
patnáct a chci umět lyžovat jako ony. Holky to naučili jejich tátové, to
mě nikdo z rodiny naučit nemůže. Ani plavat nebo jezdit na kole.
Nepoznala jsem, jaké to je vyrážet na výlety, jít na běžky, chodit po
horách, jezdit na dovolenou. Doma by nepochopili, proč se chci takovým
věcem učit, proč chci umět to, co mí vrstevníci. Ze své rodiny znám jen
domácí povinnosti. Jsem tak ráda, že jsem na chvíli venku z baráku a
můžu dělat něco nového. Radši ať si myslí, že jsem někde s klukama.
Na horách mi bylo skvěle. Jsem hrdá na to, že umím lyžovat.
Marky
Učila jsem se na strojního mechanika. Jednou jsem byla jako nejlepší
učnice za odměnu vybrána na čtrnáctidenní pobyt do tehdejšího NDR. Když
to slyšel můj tatínek, nesouhlasil, abych jela. Byla jsem z toho smutná.
Svěřila jsem se vychovatelce. Neváhala a z Jičína přijela za mými rodiči
do Hořic. Po dlouhém přesvědčování nakonec souhlasili. Byla jsem šťastná
jako blecha. Tenkrát se v Německu platilo východními markami, v přepočtu
stála jedna marka tři koruny. Pozdě v noci mě otec vzbudil. Nejdřív jsem
se vyděsila, že jsem něco provedla. On mi ale podal štůsek bankovek. Měl
všude dobré známé, a tak mi sehnal tři sta marek! Povídá:
"Tady máš, ale musíš mi koupit nějaký šikovný nožík!" Zírala jsem jako
blázen — můj tatínek mi sehnal marky!

** Cikánka
Z matčiny strany pocházím z rodiny východoslovenských Romů, po otci mám
olašské kořeny. Můj táta se vždy nad maminku povyšoval — měl se za
lepšího Roma, protože byl Olach. Nejen on, ale i celá jeho rodina měli
mámu za Rumungrici - Hanlivě Romka ze skupiny tzv. slovenských Romů,
kteří jsou některými skupinami Romů považováni za podřadné Romy.
Když docházelo k hádkám, tak v nich tohle slovo vždycky padlo. Máma na
nás mluvila slovenskou romštinou a táta olaštinou. Pokoušeli se na nás
mluvit česky, ale to jen proto, že jim bylo učiteli vtloukáno do hlavy,
že když budeme doma mluvit romsky, tak se budeme ve škole špatně učit.
Naši rodiče neměli téměř žádné vzdělání.
Česky jsem se naučila hlavně od českých kamarádů ze sousedství a později
ve škole. Před nimi jsem o Romech mluvila jako o Cigánech. Myslela jsem
si, že slovu Rom by nerozuměli, když neumí romsky. Zároveň jsem vnímala,
že když gádžové řeknou cikán, zní to pohrdavě, skoro jako nadávka. Moc
jsem se styděla, když mě tak učitel nebo spolužák nazval. Cítila jsem se
méněcenná, odstrkovaná a byla jsem z toho smutná. Zatímco když máma
vyprávěla o tom, jak v rodné vesnici Cigány uznávali, protože byli
pracovití, znělo mi to slovo úplně jinak. V pubertě jsem kvůli tomu byla
jednu dobu často naštvaná. Pamatuju si, že mi jeden kluk řekl:
"Škoda, že jsi Cikánka, jinak bych s tebou chodil." To se mě dotklo
možná nejvíc, protože jsem si začala myslet, že pro něj nejsem dost
dobrá. Tenkrát jsem jeho odmítnutí obrečela, nejvíc mě ale bolelo to
ponížení. Přestala jsem na dlouhou dobu věřit, že bych mohla jako žena
někoho zajímat.

** Děti přinášejí štěstí

Potkala jsem svého muže, jsem milována a šťastná jako nikdy předtím. Mám
svou domácnost, jsem si svou paní. Ze své svobodné vůle dělám pro děti
všechno přes den a v noci, když se jeden po druhém budí, nespím. Jsem
vyčerpaná, ale zároveň spokojená. Tohle jsem si vždycky přála. Cítit
upřímný srdečný zájem, aby mi někdo projevil city. To u nás v rodině
nebylo. Nikdo nás nepohladil, nepomazlil, nedal nám pusu. Bylo nás moc
dětí nebo tak rodiče byli vychovaní? Neslušelo se to? Jednou mi nebylo
dobře, máma mi proto masírovala bříško a já plakala. Myslela jsem si
totiž, že mě hladí, protože umírám. Nedokázala jsem si to jinak
vysvětlit.
Děti a mužova láska mi vše vynahrazují. Obětuju se pro ně. Nemám čas ani
pomyšlení na nějaká studia. Takto mi je dobře. Žiju bez vědomostí, žiju
tak, jak žiju. Dýchám pro rodinu. To je můj malý rodinný svět, který mi
přináší do života štěstí.
Jako gadži
"E diliňi Iveta avel! Ta so ajci le čhavoren zuňines the trapines? Nane
tuke pal lende pharo? Keci kilometri lenca adaďives phireha? Kaj lenca
hinke džas andro veš?!" — "Bláznivá Iveta přichází! Tak co ty děti zase
trápíš? Není ti jich líto? Kolik kilometrů dnes ty chuděry půjdou? Jak
je můžeš tahat do lesa?!"
Tak na mě pokřikovaly Romky, když jsem s dětmi procházela kolem jejich
domů a pokračovala vzhůru do kopce k lesu. Odmalička jsem vedla děti ke
zdravému pohybu, chodili jsme plavat, na túry po horách, jezdili jsme na
kole. Učila jsem je poznávat přírodu, navštěvovat divadlo, kino, no
prostě kam jsme mohli, tam jsme šli. Děti byly malé a dalo se s nimi
podnikat spoustu věcí.
Vzpomínám si, jak jsme se vydali na desetikilometrový hořický pochod o
Žižkův štít (když byly starší, ušli pětadvacetikilometrovou trasu).
Abych je dovedla do cíle, vyprávěla jsem jim hororové scény. To je
bavilo, chtěly vědět, jak to skončí, a zapomínaly při tom na bolavé
nohy. Mě bolela pusa od mluvení. Odměnou jim byly diplomy, na kterých
stálo jejich jméno. Statečně jsme všechno zvládli. To, co mě naučily
gádžovky, jsem dál předávala svým dětem.
Mám tě rád
Je mi dvaačtyřicet a nikdy jsem svého tatínka neslyšela říct, že mě má
rád. Před osmi lety jsem jednu nelehkou životní situaci řešila odchodem
od rodiny a začala žít sama v malém bytečku. Pro rodiče to byla nemilá
zpráva. Od té doby jsem s nimi nebyla ve styku. Jednoho květnového dne
ale přijela na návštěvu sestra, aby mi dala kázání o morálce a dobrém
vychování, a s ní přijeli i mí rodiče. Nelíbilo se jim, že jsem odešla
od manžela a dětí.
Ten den mi sestra poslala esemesku, že jsou před mou bytovkou, a prosila
mě, abych za nimi přišla ven. Ignorovala jsem ji, věděla jsem, co by mě
čekalo. Ale sestra se nenechala odbýt − vyjela výtahem do čtvrtého
patra, postavila se přede
dveře a klepala tak dlouho, dokud jsem neotevřela. Trvala na tom, abych
šla za rodiči, kteří čekali venku.
Něco se ve mně v tu chvíli zlomilo a já jsem s ní sjela dolů, přestože
pro mě bylo nepředstavitelně těžké odhodlat se po tolika letech k
osobnímu setkání. Když jsem zdálky viděla přicházet mámu, blesklo mi
hlavou: To snad není pravda, jsem celá ona! Tak moc jsem jí byla
podobná.
Sedli jsme si před bytovkou na lavičku. Otec mě začal poučovat, jak se
má chovat slušná romská žena. "Neopustí svého manžela, i kdyby ji
sebevíc trápil. Podívej se na svou mámu, mlátil jsem ji, a pořád se mnou
žije! To proto, že mě miluje a nedovolila by si odejít od dětí. A co
vyvádíš ty? Děláš rodině jen ostudu! Čeho jsem se to dožil?!" Matka mu
jen přitakávala. Nic jsem neříkala, upřeně jsem se dívala do země a
poslouchala ho. V duchu jsem si říkala, jak pohubnul a zestárnul.
Stydlivě jsem si ho prohlížela. Po tom všem kárání jsem se mu nechtěla
podívat do očí.
Vtom zazvonil telefon. Volala dcera, že neumí vykostit kuře. Maminka se
zeptala, co chtěla. Odpověděla jsem jí, že potřebovala poradit v
kuchyni. Máma se chytla za hlavu a pronesla: "Vždyť je jí čtyřiadvacet,
jak to, že neumí vařit? Okamžitě jeď domů udělat dětem jídlo!" Poníženě
jsem přikývla.
Bylo mi trapné s nimi dál mluvit venku, pozvala jsem je proto na
návštěvu k sobě do bytu. V tu chvíli sestře zazvonil telefon, a když
domluvila, zavelela: "Mami, tati, musíme jet." Než nasedli do auta,
přistoupil ke mně tatínek a řekl mi: "Běž, dceruško, domů, nedělej
hlouposti. Mám tě rád." Jako by se mi na chvíli zastavil dech, tak mě to
překvapilo. Tatínek pocity nikdy nedával najevo. Pak nasedl do auta a
všichni odjeli. Odcházela jsem domů se slzami v očích a přemýšlela, co
bude s mým životem dál.

** Moje cesta za vzděláním

Maturitu jsem si rozhodla udělat, až když mi děti odrostly. Bylo mi
tehdy třicet šest let. Pak jsem ve studiu pokračovala dál, na Univerzitě
Karlově, kde se dá studovat obor romistika. Dozvídám se toho spoustu o
historii a kultuře Romů, o svém rodném jazyce. Jsem pyšná na naše
pedagogy. Kde se vám stane, že si s učitelem popovídáte v romštině? Mám
z toho radost, stejně jako když slyším své neromské spolužáky mluvit
romsky. Cítím se s nimi dobře. Jsem hrdá na to, že jsem Romka.
Můj muž mi studium rozmlouvá. Pořád mi říká: "Na co jsou ti školy,
nechoď nikam! Jen srážíš své romství, nejsi doma s manželem, vracíš se
domů až večer. Romská žena má být u manžela, ne chodit do školy. Ztrácíš
svou rodinu, ztrácíš mě."
Slýchávám jeho řeči tak často, že se nad nimi chtě nechtě musím
zamýšlet. V něčem má pravdu, ale v duchu si říkám — proč nemůžu dělat
to, co mě baví, co žádá mé srdce? Protože jsem Romka? Protože jsem
matka, babička? Proč bych si měla od někoho nechat vzít své cíle? Proč
má rodina pociťuje, že mě ztrácí? Je to moc těžké! Někdy pochybuju a
ptám se, je správné bourat a měnit svazující tradice, nepsaná pravidla,
jak se má správná romská žena chovat? Je správné se vzdělávat a
emancipovat? Než jsem začala studovat, takové otázky jsem si nikdy
nekladla. Nyní si je kladu stále víc a víc. Jsem ještě vůbec kvůli všemu
tomu stresu ve škole, v práci a doma šťastná? Nebylo mi ve sladké
nevědomosti líp? Musím si vybrat, buď budu doma s rodinou, nebo budu
chodit na univerzitu.
Já chci ale obojí.
Možná netuší, jak mi je
"Karolínko, proč nechceš, aby se tvůj Pavlík kamarádil s tím romským
chlapečkem? Vždyť si vzpomeň, jaký to bylo, když ti mě vaši zakazovali!
Říkali ti, že budeš mít problémy, že jsem divná už jen proto, že jsem
Romka. A že přece každej Rom je špatnej a lže, krade a zneužívá dávky.
Říkali ti, že tě lidi kvůli našemu přátelství budou odsuzovat,"
telefonuju se svou nejlepší kamarádkou a snažím se, aby si vybavila,
jaká to byla od jejích rodičů nespravedlnost.
Pořád nemůžu uvěřit tomu, jak se zachovala, že svému synovi zakazuje
romského kamaráda. Vybavím si naše tajná setkání po škole u nich doma.
Jak jsem se vkrádala do jejich domu, abych nebyla spatřena rodiči nebo
sousedy. Ještě dnes se mi občas zdají sny, v nichž se lekám toho, že
Karolínini rodiče přicházejí zničehonic z práce a já se někam musím
rychle schovat. Co jsme spolu všechno prožily! Zachraňovaly jsme šneky,
jezdily na výlety, lyžovaly, chodily plavat...
"Já vím, ale bojím se o něj. Co když ho ten kluk zkazí. Víš, jaký jsou
lidi. Co by si o našem Pavlovi mysleli, když se bude tahat s Romy..."
Asi vůbec nechápe, jak mi je. Copak mě nezná celý život? Copak neví, že
jsem nikdy nic neukradla? Jak si mám tohle srovnat v hlavě? To mi celý
život lhala? Nebo až teď, když chce chránit své dítě, které se teprve
začíná rozkoukávat po světě? Sama za sebe a za svou romskou kamarádku se
postavit uměla, ale jako matka má stejné předsudky jako lidi kolem.
Naivně jsem si myslela, že jí ukazuju, jací Romové jsou. Že stejně jako
já nekradou ani nelžou, nebo aspoň úplně stejně často jako Češi. Že
chodí do práce, starají se o děti a doma mají čisto. Jasně, já jsem ta
výjimka, ta jiná, stejná jako oni, Češi. Už mi to došlo.

** Rebelka
I po tolika letech rebelantství manžel kvůli mému studiu stále ještě
hudruje, ale zároveň jeho výraz občas prozradí, že je na mě pyšný. Možná
si už zvykl, že jsem jiná. Možná mě má rád právě kvůli tomu. Své pocity
a emoce nikdy nedával příliš najevo. Můj boj za vzdělání se pomalu chýlí
ke konci, práce a dobrovolných aktivit ale naopak přibývá. Romka, která
dokáže mluvit a psát dvěma varietami romštiny, je na roztrhání. Jsem
zapojena do lingvistických projektů a "zachraňuju" romský jazyk. Naše
jedinečné bohatství. Moc mi na tom záleží! Jezdím po školách, přednáším,
natáčím videa, motivuju děti, aby vyprávěly nebo psaly své příběhy v
romštině. Ukazuju jim krásu mateřského jazyka, povídáme si o našich
dějinách. Přeju si, aby se nestyděly, že jsou Romové.
A stále je ponoukám ke vzdělání. Ptám se na jejich představy o životě.
Stojím před nimi jako důkaz, že i dospělá žena může studovat.
"Děti, představte si, že by se vaše maminka vrátila do školy, stejně
jako jsem to udělala já."
"To by nešlo. Náš táta by ji nepustil." "A proč by ji nepustil?" "No
máma se přeci musí starat o děti, vařit a uklízet, ne asi?! Táta nemůže
být doma sám. A na co by jí to bylo, když má děti?" zní od malých žáčků
sborem. Říkám jim, že stejné to bylo u nás, a přesto jsem si dokázala
střední a později i vysokou prosadit.
"Joj, to náš táta by to nedovolil, ten by si pro ni do školy došel,"
dávají mi děti najevo, že by u nich doma končila veškerá legrace.
"Neposlušná" manželka se v romských rodinách netoleruje. Ne všude se to
dá zlomit. Přesto romským ženám vzkazuju: musíte vytrvat! Když se
nevzdáte, vaši muži časem pochopí, že je pro rodinu lepší mít doma ženu,
která umí víc než jen uvařit. Co je ještě důležitější, uvidí to vaši
synové a dcery. Buďte jim příkladem. Chtějte od života víc. Chtějte
obojí. Rodinu i vzdělání.

Otázky:
Jaký má autorka názor na vzdělání?
Jakého dosáhla autorka vzdělání?