LAURENT GOUNELLE

BŮH CHODÍ PO SVĚTĚ

VŽDYCKY INKOGNITO
Copyright © 2014 by Laurent Gounelle
Translation © Sabina Poláková, 2010
ISBN: 978-80-87067-72-7
Věnováno Jean-Claude Gounellovi (1932-2006).
Chybíš mi, tati.

Život je riziko.
Kdo nikdy neriskoval, ten jako by nežil.
Právě to životu dává... chuť šampaňského.
Sestra Emanuelle
 I.
Obklopovala mě příjemná vlahá noc. Brala mě do své náruče a unášela
mě. Cítil jsem, jak se v ní mé tělo rozplývá. Už teď jsem měl pocit, že se
vznáším vzduchem.
Ještě jeden krok...
Nebál jsem se. Ani trochu. Strach mi byl cizí a na mysli mi vytanul jen
proto, že mě v posledních dnech pronásledovala obava, že by se snad přece
jen mohl náhle objevit. Nechtěl jsem, aby se nečekaně přikradl a zadržel
mě, aby všechno pokazil...
Jen malý krůček...
Představoval jsem si, že uslyším ruch města, ale místo toho tu vládl
překvapivý klid. Ne ticho, ale klid. Všechny zvuky, jež z dálky doléhaly k
mým uším, byly tlumené a ukolébávaly mě, zatímco se mé oči ztrácely ve
světlech noci.
Ještě krok....
Pomalu, pomaličku jsem postupoval po nosníku z oceli, kterou toto
zvláštní osvětlení proměnilo v tmavé zlato. Té noci jsme já a Eiffelova věž
byli jedno. Kráčel jsem po zlatě a zvolna vdechoval vlahý a vlhký vzduch
podivné, přitažlivé, opojné chuti. O sto třiadvacet metrů níž mi pod nohama
ležela Paříž a odevzdávala se mi.
Svými hukotajícími světélky jako by na mě pomrkávala a vyzývala mě.
Dobře věděla, že je neodolatelná, a tak trpělivě čekala, až ji oplodním svou
krví.
Ještě jeden krok...
Svůj čin jsem si pečlivě promyslel, odhodlal se k němu, a dokonce si ho
připravil. Vybral jsem si ho, přijal ho a vzal za svůj. Zcela při smyslech
jsem se rozhodl skoncovat se životem, který postrádal jakýkoli cíl a smysl.
Se životem, který - jak jsem se postupně skálopevně přesvědčil - už mi
nemohl přinést nic, co by stálo za to.
Jediný krok...
Mou existenci tvořil sled nezdarů, který se započal dokonce již předtím,
než jsem se vůbec narodil. Můj otec - lze-li toho nicotného zploditele,
kterým byl, takto nazvat - mě nepovažoval za hodného toho, abych jej
poznal, a jakmile mu má matka oznámila, že je těhotná, opustil ji.
 Když pak odešla utopit svou beznaděj do jednoho pařížského baru, možná
tajně doufala, že se mě tím zbaví. Seznámila se tam ovšem s jistým
americkým byznysmenem a ani všechny ty sklenky, které spolu vypili, ji
nepřipravily o soudnost. Jemu bylo třicet devět, jí dvacet šest. Matka byla
zoufalá a uvolněnost, která z neznámého čišela, ji uklidňovala. Zdálo se, že
je dobře zajištěný, zatímco ona bojovala o holé přežití. Té noci se mu
vědomě odevzdala, vypočítavě a s nadějí. Ráno jej zahrnula něžnostmi a
láskou a já už se nikdy nedozvím, jestli jeho odpověď, že kdyby náhodou
otěhotněla, chce, aby si dítě nechala a zůstala s ním, byla upřímná, nebo šlo
jen o projev momentální slabosti.
Odjela s ním do Spojených států, vlasti obezity, kde se nikdo
nepozastavoval nad tím, že jsem přišel na svět v sedmi a půl měsících a
vážil přitom téměř tři kilogramy... Přidělili mi běžné místní jméno, a tak
jsem se stal americkým občanem Alanem Greenmorem. Moje matka se
naučila anglicky a horko těžko se jí podařilo se ve své nové vlasti
integrovat. To, co následovalo, už tak slavné nebylo. Po pěti letech přišel
můj adoptivní otec o práci, a jelikož v předreaganovské éře hospodářské
krize nemohl sehnat novou, dal se na pití. Jeho pád byl strmý. Zahořkl,
uzavřel se za hráz mlčení a propadal depresím. Moje matka byla z jeho
odevzdanosti zoufalá a neustále mu předhazovala, že se dost nesnaží. Měla
mu to z hloubi srdce za zlé a v jednom kuse se ho pokoušela vyprovokovat.
Sebemenší drobnost jí posloužila jako záminka k novým a novým
výčitkám. Když na ně nereagoval, její útoky se stupňovaly a přecházely v
čím dál jedovatější urážky. Zdálo se, že když se konečně rozzuřil, vlastně ji
to uspokojilo, jako by jeho vzteku dávala přednost před obvyklou apatií.
Mně tyhle její hry naháněly hrůzu. Měl jsem své rodiče rád a pohled na to,
jak se navzájem ničí, pro mě byl nesnesitelný. Otcovy záchvaty hněvu
nebyly časté, ale zato výbušné, a tak jako je má matka očividně
vyhledávala, já jsem se jich naopak k smrti bál. Matce se nakonec vždy
podařilo dostat z něj nějakou reakci, pohled v jeho očích nebo dokonce
nějaký čin. Konečně před sebou měla nepřítele, někoho, kdo stál proti ní.
Skrze něj ulevovala vší té zášti, která se v ní nahromadila, a zaplavovala jej
smrští zraňujících slov. Jednoho večera ji zbil a mě ještě víc než jeho násilí
poznamenalo zvrácené potěšení, které jsem matce vyčetl z tváře. Jedné
noci, kdy se hádali obzvlášť zuřivě, mu vmetla do tváře, že jeho syn ve
skutečnosti není jeho, a současně s ním jsem se pravdu dozvěděl i já...
Nazítří od nás odešel a už jsme ho nikdy neviděli. Tak mě opustil i můj
druhý otec.
Matka dělala, co bylo v jejích silách, aby nás uživila. Šest dní v týdnu
pracovala od rána do večera v prádelně. Každý večer se odtamtud vracela
domů obklopená pachem chemikálií, který ji všude doprovázel. Když mi
přicházela dát do postele dobrou noc, už jsem nepoznával tu milovanou
maminčinu vůni, která mě dříve uklidňovala, zahalovala něžností a
ukolébávala ke spánku.
Krok, a pak ještě jeden...
Střídala jedno mizerné zaměstnání za druhým v naději, že si polepší,
konečně ji povýší a bude vydělávat víc. Střídala milence a doufala, že u
sebe jednoho z nich udrží a založí s ním nové hnízdečko. Myslím, že
jednoho dne si uvědomila, že veškeré naděje spojené s jejím vlastním
životem jsou marné, a přesměrovala se na mě.
Tam, kde sama selhala, jsem měl uspět já. Chtěla, abych vydělával dost
peněz i pro ni. Od této chvíle se její absolutní prioritou stalo mé vzdělání.
Musel jsem nosit výborné známky. Naše hovory při jídle se točily kolem
školy, mých učitelů a dosažených výsledků.
Matka se stala mým trenérem a já jejím svěřencem. Mluvil jsem s ní
francouzsky a se všemi ostatními anglicky, takže jsem byl od narození
bilingvní. Stále dokola opakovala, že mě to oproti ostatním obrovsky
zvýhodňuje. Není prý pochyb o tom, že ze mě bude mezinárodní
byznysmen nebo tlumočník, třeba v Bílém domě! Jen ubožáci si nekladou
vysoké cíle. Jednou ve mně dokonce viděla ministra zahraničních věcí.
Hrozně jsem se bál, že ji zklamu, a tak jsem se ve škole urputně snažil a
dosahoval slibných výsledků, které jen stupňovaly její očekávání a dál ji
utvrzovaly ve zvolené strategii. Když zjistila, že ve Spojených státech se na
univerzitách platí školné, a to nijak zanedbatelné, byla to pro ni čára přes
rozpočet.
Nikdy předtím jsem ji neviděl tak zdrcenou. Chvíli jsem si myslel, že
dopadne stejně jako otec a propadne naprosté apatii. Všechny její plány se
zhroutily. Tentokrát byla opravdu ztracená. Netrvalo ale dlouho a její pravá
nátura se opět probudila k životu. Domluvila si schůzku s ředitelem školy,
aby ho přesvědčila, že přece nemůže hodit přes palubu mladého amerického
občana, jehož vynikající výsledky jsou zárukou skvělé služby, kterou může
pro svou zemi vykonat, bude-li mu umožněn přístup k vysokým funkcím,
které zajišťuje jen studium na univerzitě. Musí existovat nějaké řešení, jsou
přece stipendia a podobné věci... Ze školy se vrátila plná odhodlání. Prý je
to jednoduché. Řešení má pět písmen: SPORT.
Budu-li v nějakém sportu vynikat, mám slušnou šanci, že mi nějaká
univerzita odpustí školné jen proto, aby mě měla ve svém družstvu a zvýšila
tak své naděje na vítězství v meziuniverzitních kláních.
Byl jsem tedy nucen podrobit se intenzivní fyzické přípravě, aniž bych se
kdy matce odvážil přiznat, že sport odjakživa z duše nenávidím. Ždímala ze
mě maximum, podněcovala a povzbuzovala mne, a přitom napjatě
sledovala mé výsledky. Nikterak jí nevadilo, že do té doby byly mé známky
z tělocviku spíš průměrné. "Když se chce, všechno jde," omílala jako
kolovrátek. Nejméně špatných výsledků jsem nakonec dosáhl v baseballu.
Jako motivaci mi v pokoji polepila zeď plakáty s hvězdami detroitského
týmu Tigers.
K snídani jsem pil čaj z hrníčku s jejich emblémem. Byli úplně všude: na
klíčence, na tričkách, na ponožkách, na županu, na psacím peru. Jedl jsem s
Tigers, psal jsem s Tigers, myl jsem se s Tigers a dokonce jsem s nimi i
spal. Baseball mě občas děsil i ve snech. Matce se podařilo podplatit můj
mozek a zamořit plakáty i mé myšlenky. Pracovala přesčas, aby vydělala na
členské poplatky v místním klubu, kam mě bez meškání zapsala. Trávil
jsem tam minimálně tři hodiny denně, o víkendu pět. Ještě dnes, po tolika
letech, mi v uších zní trenérovy pokřiky. S nechutí se mi také vybavuje
odporný zápach, který naplnil šatnu, když se všichni mí propocení
spoluhráči po tréninku svlékli. Během několika vteřin se skla oken zamlžila
a vzduch se stal nedýchatelným. Nesnášel jsem ten sport, ale miloval jsem
svou matku a býval bych udělal cokoli, abych ji nezklamal. Celý život se
upínala ke svým nadějím a měl jsem pocit, že v den, kdy její tužby
zaniknou nebo se splní, jednoduše přestane žít.
Budoucnost mi dala za pravdu. Zemřela o pár let později, den poté, co
jsem obdržel univerzitní diplom. Najednou jsem byl na světě sám, v kapse
magisterský titul, po kterém jsem nijak netoužil.
Školní léta jsem strávil ve společnosti lidí, jejichž záliby a touhy mi byly
cizí, takže jsem neměl žádné přátele. Dostal jsem nabídku stát se zástupcem
vedoucího v účetním oddělení jedné velké firmy.
Plat jsem měl slušný, ovšem práce samotná mě brzy omrzela. Ale jelikož
jsem neměl žádná očekávání, nemohl jsem být ani zklamán.
 Matčin život mě velice záhy naučil, že dělat si jakékoli naděje je marné.
Ještě jeden krok...
Po několika letech prázdné a bezcílné existence jsem takřka z náhlého
popudu odjel do Francie. Byla v tom snad podvědomá touha vrátit se ke
svým kořenům, nebo jsem se chtěl pokusit rozmotat klubko matčina
zkaženého života tím, že se vydám opačným směrem? Sám nevím.
Každopádně jsem se ocitl v Paříži a krátce nato se rozhodl, že zde zůstanu.
Město se mi líbilo, ale to nebyl ten hlavní důvod. Bylo v tom cosi jiného.
Nějaká intuice či předtucha, že můj osud je zde. Tehdy jsem ještě netušil, že
tu budu chtít tak brzy zemřít.
Začal jsem se poohlížet po nějakém zaměstnání a byl jsem pozván na
pohovor k zástupci firmy Dunker Consulting, personální agentury
zabývající se náborem účetních pro velké firmy. Řekl mi, že jsem
"nezaměstnatelný", protože francouzské účetnictví se řídí diametrálně
odlišnými pravidly než anglosaské. Jsou to prý dvě úplně jiné věci. "To
abyste začal znova studovat," poznamenal s náznakem humoru, který
pobavil jen jeho samotného. Pokaždé, když se takhle zachechtal, se mu
roztřásla dvojitá brada. Já jsem po celou dobu nehnul brvou. Mé znalosti
daného oboru a americké kultury ze mne však podle jeho mínění činily
vhodného kandidáta... na pozici náborového konzultanta přímo v jejich
agentuře. Mezi jejich hlavní klienty totiž patřily velké americké společnosti,
a tak by jim vyhovovalo, kdyby měl najímání těchto účetních na starosti
právě Američan. "To nepůjde," namítl jsem, "nábor zaměstnanců není moje
profese, pranic o něm nevím." Podle se ušklíbl. Asi jako protřelý donchuán,
kterému mladá dívka na poslední chvíli v rozpacích přizná, že je ještě
panna. "To nechte na nás," odvětil, jako by tím bylo vše domluveno.
Byl jsem přijat a zařazen do čtrnáctidenního intenzivního školení
společně s dalšími mladými nováčky, kteří měli přispět ke slibnému rozvoji
firmy. Jejich průměrný věk byl kolem třiceti, což mi pro výkon této profese
připadalo neuvěřitelně málo. Chtěli po mně, abych hodnotil vlastnosti a
schopnosti uchazečů, což pro mě znamenalo soudit ostatní lidské bytosti.
Při představě, že bych na sebe měl vzít takovou zodpovědnost, mě jímala
úzkost. Mé kolegy však podobné obavy očividně netrápily. S viditelným
potěšením se naopak vtělovali do respektované pozice náborového
konzultanta, brali se nesmírně vážně a v nově nabyté funkci se cítili jako
ryba ve vodě. Ve skupině vládl pocit přináležitosti k jakési elitě. Hrdost
nenechávala místo pro pochyby.
Během těch dvou týdnů nám vštípili všechny fígle řemesla: jednoduchou,
ale rozumnou metodu, jak vést přijímací pohovor, a k tomu celou plejádu
doplňkových technik, které dnes považuji za nesmyslné.
Dozvěděl jsem se například, že po přivítání uchazeče musím chvíli mlčet.
Ujme-li se kandidát sám slova, jedná se s největší pravděpodobností o lídra.
Pokud trpělivě čeká, až bude ke slovu vyzván, lze za jeho rezervovaným
postojem tušit spíše stádní pasivní typ.
Nejprve jsme uchazeče měli vyzvat, aby se představil, a to velice
otevřeným způsobem: "Řekněte mi něco o sobě," aniž bychom zpočátku
kladli příliš konkrétní otázky. Jestliže kandidát spustí sám, jde o nezávislou
osobnost. Když se nejdříve zeptá, na co se má zaměřit, například zda má
začít studiem nebo naopak u svého posledního zaměstnání, vyznačuje se
nedostatkem iniciativy.
Dokonalá ovce.
Ve dvojicích jsme střídali role a procvičovali se v uplatňování
jednotlivých technik. Jeden z nás na sebe vzal úlohu konzultanta, zatímco
druhý se vžil do pozice uchazeče a vymyslel si vlastní scénář, nějakou
profesní minulost, aby se konzultant mohl cvičit ve vedení pohovoru, klást
otázky a odhalovat "pravdu" o kandidátově osobnosti.
Nejpřekvapivější, alespoň pro mě, byla soutěživost, jaká během těchto
cvičení panovala. Každý se snažil nachytat toho druhého, který byl v jeho
očích buď lhářem, jehož je třeba odhalit, nebo nepřítelem, kterého musí
oklamat. Zvláštní bylo, že dokonce i školitel, sám zaměstnaný u firmy
Dunker Consulting jako konzultant, se tohoto soupeření účastnil a se
škodolibou radostí poukazoval na naše opomenutí nebo šlápnutí vedle.
"Hraje to na tebe, copak to nevidíš!" zněla jeho oblíbená poznámka
vyslovovaná výsměšným tónem, když během cvičení obcházel dvojice. To
by se jemu samozřejmě nikdy stát nemohlo...
Po čtrnácti dnech nás prohlásili za způsobilé k výkonu povolání.
Od té chvíle jsem trávil dny v kanceláři a poslouchal nesmělé účetní zalité
ruměncem, kteří mi vyprávěli o své profesní dráze a snažili se mě
přesvědčit, že jejich největšími nedostatky jsou perfekcionismus, přehnaná
přísnost a sklon brát si příliš mnoho práce.
 Nikdy by je přitom nenapadlo, že jsem ve skutečnosti ještě nesmělejší a
zakřiknutější než oni. Jediný rozdíl mezi námi spočíval v tom, že má úloha
mi poskytovala nezanedbatelnou výhodu - nechat ostatní mluvit a sám
poslouchat. Pokaždé jsem však měl hrůzu z okamžiku, kdy budu muset
devíti uchazečům z deseti jako nelítostný soudce oznámit, že jsou pro
danou pozici nevhodní. Měl jsem dojem, jako bych je odsuzoval k
doživotnímu žaláři. Můj špatný pocit se přenášel i na ně a zpětně zhoršoval
můj stav jako v nějakém šíleném začarovaném kruhu. Dusil jsem se v této
roli a atmosféra panující uvnitř firmy mi na uvolněnosti rozhodně
nepřidávala. Navenek proklamované lidské hodnoty byly pouhou povrchní
zástěrkou. Všední realita byla tvrdá, chladná a plná soutěživosti.
Přežít nějakou dobu v této situaci jsem dokázal jen díky Audrey.
Seznámili jsme se jednoho nedělního odpoledne v čajovně Mariage Freres
na ulici Grands-Augustins. Stačilo, abych do tohoto nadčasového
svatostánku vešel, a okamžitě se mi ulevilo. Jakmile člověk otevřel dveře,
hned první krok na vrzajících dubových parketách jej ponořil do rafinované
atmosféry obchodu s čajem z doby francouzské koloniální říše. Už od
vchodu vás okouzlila směs vůní stovek druhů čaje pečlivě uchovávaného v
obrovských dobových plechovkách a ihned unášela vaši mysl na Dálný
východ
1. století. Stačilo zavřít oči a představit si, že jste na palubě trojstěžníku,
který právě nakládá staré dřevěné bedny plné vzácných lístků, aby se pak s
drahocenným nákladem na dlouhé měsíce vydal přes moře a oceány.
Když jsem si u mladíka stojícího za starým pultem objednával sto gramů
Sakury 2009, zašeptala mi Audrey do ucha, že Sakura Imperial je ještě
jemnější. Otočil jsem se, překvapený, že mě ve městě, kde každý žije sám
pro sebe a ostatní dokonale ignoruje, oslovila neznámá žena. Zeptala se:
"Nevěříte mi? Pojďte, dám vám ochutnat." Vzala mě za ruku a odvedla mě
přes celou místnost - cestou se opatrně protahovala mezi zákazníky a
sbírkami čajových konviček z dalekých krajů - k malému schodišti
vedoucímu do prvního patra, kde se nacházela místnost určená k degustaci.
Vládla zde intimní a elegantní atmosféra. Číšníci v oblecích ze surového
lnu tiše a obřadně procházeli mezi stoly. V uvolněném rozpoložení, v němž
jsem se nacházel, jsem si připadal jako nepatřičný přežitek. Posadili jsme se
do jednoho kouta ke stolku s bílým ubrusem prostřeným stříbrnými příbory
a porcelánovými hrníčky s emblémem tohoto slavného podniku. Audrey
objednala oba čaje, čerstvě upečené anglické sušenky scones a "dar slunce,"
specialitu, kterou podle ní prostě musím ochutnat. Náš rozhovor mi byl od
samého počátku příjemný. Audrey mi prozradila, že studuje výtvarné umění
a bydlí nedaleko odtud v pokoji vysoko nad střechami. "Je to tam moc fajn,
uvidíš," řekla a naznačila mi tím, že naše setkání neskončí na prahu
čajovny.
Její podkrovní pokojíček byl vskutku okouzlující, na stropě měl staré
trámy a vikýř nabízel výhled na řadu šedých střech, jejichž šikmé roviny se
rozbíhaly všemi směry. K dokonalosti chyběl už snad jen srpek měsíce. S
přirozeným šarmem se svlékla a já jsem byl okamžitě okouzlen jejím tělem
vyznačujícím se jemností, na jakou jsem nebyl zvyklý. Ramena a paže měla
nádherně útlá, jaká se u dívek odrostlých na kukuřičných lupíncích a
intenzivním sportu jen tak nevidí. Její božsky bělostná pleť kontrastovala s
jejími vlasy a její ňadra, ach bože, její ňadra byla... úchvatná, prostě
úchvatná. Té noci jsem jí nesčetněkrát děkoval, že nepoužívá parfém, a
kochal se rozkošnou vůní její kůže opojnou jako droga na všech místech
jejího těla. Na tu noc do smrti nezapomenu.
Nazítří jsme se probudili v objetí. Došel jsem pro croissanty a bez dechu
vyběhl šest poschodí až k ní. Vrhl jsem se jí do náručí a znovu jsme se
milovali. Poprvé v životě jsem se cítil šťastný. Byl to zvláštní, nezvyklý
pocit. Nikdy by mě nenapadlo, že je předzvěstí mého pádu do bezedné
propasti.
Následující čtyři měsíce se můj život točil okolo Audrey. Ve dne
okupovala mé myšlenky a v noci mé sny. Měla v rozvrhu spoustu mezer, a
tak jsme se přes týden často scházeli během dne. Předstíral jsem schůzku s
klientem a na hodinku dvě se ztratil v nedalekém hotelu, kde jsme si
pronajímali pokoj. Trochu jsem si to vyčítal. Ale opravdu jen trochu - štěstí
dělá z člověka sobce. Jednoho dne jsem byl právě ve své kanceláři, když mi
naše sekretářka Vanessa zavolala, že na pohovor dorazila uchazečka.
Nikoho jsem neočekával, ale vzhledem k tomu, že jsem v organizaci svých
záležitostí neměl tak úplně pořádek, zapochyboval jsem a řekl, ať ji pošle
nahoru.
Raději přijmu neohlášenou kandidátku, než abych dal Vanesse důkaz o
svém nedostatku organizace. Šéfovi by se něco takového doneslo do půl
hodiny. Čekal jsem ve dveřích kanceláře a málem jsem omdlel, když jsem
na konci chodby spatřil Vanessu, jak mi vede Audrey převlečenou za
karikaturu účetní, s vlasy v ohonu, sešněrovanou v kostýmku a s kovovými
brejličkami, které jindy nenosila. Dokonalé, téměř groteskní klišé. Se
staženým hrdlem jsem Vanesse poděkoval. Pozval jsem Audrey dál a zavřel
za námi dveře. S výmluvným gestem a potutelným úsměvem si sundala
brýle. Okamžitě jsem pochopil, kam míří. Polkl jsem a mým tělem projela
vlna strachu. Znal jsem ji dost dobře na to, abych věděl, že ji nic nezastaví.
Konferenční stůl se od onoho dne stal kusem nábytku, na který už jsem se
nemohl dívat tak jako dřív. Byl jsem mrtvý strachy, strašně jsem se bál, že
budeme přistiženi. Audrey byla šílená, ale zbožňoval jsem ji.
Když mě po čtyřech měsících opustila, můj život se náhle zastavil. Aniž
bych chápal její důvody a bez sebemenší předtuchy, jsem jednou večer
nalezl ve schránce malou obálku. Uvnitř stálo, vyvedené jejím typickým
písmem, jediné slovo: "Sbohem." Zůstal jsem před otevřenou schránkou
stát jako zkamenělý. Srdce se mi divoce rozbušilo. V hlavě mi hučelo.
Chtělo se mi zvracet. Dopotácel jsem se do starého dřevěného výtahu, který
mě vyvrhl v mém patře, a jako opařený jsem vešel do svého bytu. Všechno
se se mnou houpalo. Sesunul jsem se na pohovku a rozplakal se. Teprve po
dlouhé chvíli jsem najednou vyskočil na nohy. To není možné, to prostě
není možné! Musí to být vtip nebo něco jiného, já nevím, ale nemůže to být
pravda. Vrhl jsem se k telefonu a vytočil její číslo. Stokrát jsem si vyslechl
zprávu jejího záznamníku a pokaždé mi její hlas připadal nezaujatější,
vzdálenější, chladnější. Nechal jsem toho, až když přeplněná schránka
přestala přijímat zprávy. Pomalu se z hloubi mého srdce vynořil
zapomenutý, ale povědomý pocit, a postupně mě naplnil. To je normální,
normální, říkal ten pocit, je úplně normální, že tě opustila. Tak to prostě je.
Proti osudu nic nezmůžeš, Alane...
V tom okamžiku jsem pochopil, že má smrt je nevyhnutelná.
Nebylo to žádné náhlé vnuknutí. Neskočil bych v tu chvíli pod vlak. Ne,
bylo to nad slunce jasnější a nezpochybnitelné. Můj život nemá žádný
smysl, a to nejen proto, že mě opustila milovaná žena.
Odejdu na druhý břeh a všechno bude v pořádku. Mohu si zvolit místo a
čas, není kam spěchat. Nebyla to žádná morbidní sebemrskačská touha. To
vůbec ne. A ani mi nešlo jen o to, abych skoncoval se svým utrpením, ať
bylo sebenesnesitelnější. To, co mě čekalo na druhém břehu, mě pomalu a
neodolatelně přitahovalo. Měl jsem zvláštní pocit, že tam patřím, že právě
tam bude mé duši nejlíp. Můj život na zemi se vůbec neměl stát. Já jsem se
však domýšlivě odvážil na něj upnout, dělat jako by nic, a život mi seslal
Audrey, abych poznal nesnesitelnou bolest a konečně pohlédl svému osudu
do tváře, z očí do očí.
Místo pro vykonání činu mi našeptala paměť a jistě nebyla náhoda, že si
jej v jednom ze svých tajemných zákoutí uchovala.
V časopise, který u mě Audrey jednou zapomněla, jsem nedlouho předtím
četl kontroverzní článek od jistého Dubrovského nebo jak se jmenoval.
Autor v něm předkládal svou teorii práva na sebevraždu a myšlenku, že
když už ji člověk chce provést, měl by to udělat pořádně. Zmiňoval se také
o místě vhodném pro to, co poeticky nazýval "největším životním vzletem".
Tvrdil, že Eiffelova věž je dokonale zabezpečena, ovšem s výjimkou
jediného místa, o kterém je dobré vědět. Musíte vyjet do luxusní restaurace
Julesa Verna ve druhém patře, zamířit na dámské toalety a tam vejít do
malých dvířek nalevo od umyvadla, na nichž je napsáno "Privát". Vedou do
maličké místnůstky, která slouží jako kumbál pro úklidové potřeby. V okně
nejsou mříže a dá se z něj dostat přímo na nosníky.
Pamatoval jsem si tyto detaily, jako bych článek četl toho rána.
Zemřít skokem z Eiffelovy věže v sobě neslo cosi velkolepého. Byla to
pomsta mizernému životu.
Ještě jeden krok...
Potřeboval jsem se dostat tak daleko, aby prostor pode mnou byl zcela
volný, bez jakýchkoli kovových konstrukcí.
Za sebou jsem nenechával nic, žádné přátele, rodiče, potěšení, nic, kvůli
čemu bych svého činu litoval. Myslí i tělem jsem byl připraven.
Poslední krok...
A je to. Tady je to správné místo. Zastavil jsem se... Vzduch, který jsem
dýchal, mi připadal opojný jako božský nektar. Byl jsem tu sám se sebou a
vědomí už mě začínalo opouštět... Nadechl jsem se a pomalu natočil nohy
doprava, směrem k propasti, do níž jsem se neodvážil pohlédnout, ale jejíž
přítomnost - a krásu - jsem dokonale vnímal.
Nacházel jsem se na úrovni kladky soukromého výtahu restaurace.
Nehybné kolo kladky stálo přímo přede mnou. Dělily nás tři metry nicoty. Z
místa, kde jsem stál, jsem z ní viděl jen vroubkovanou část, která
zadržovala lano, jež kolem ní bylo obtočeno a pak se ztrácelo v prázdnotě.
Prázdnota. Okna restaurace vedla na druhou stranu. Nikdo mě nemohl
vidět. Zevnitř ke mně nedoléhal žádný hluk. Nic než jemný bzukot nočního
ticha. A v dálce pořád ta přitažlivá, poblikávající a omamná světla... a ten
opojný vlahý vzduch, který mě zaplavoval nadpřirozeným blahem...
Většina myšlenek už mě opustila, už jsem neobýval své tělo. Už jsem nebyl
sám sebou. Splýval jsem s prostorem, se životem, se smrtí. Již jsem
neexistoval jako samostatná bytost. Byl jsem život sám. Byl jsem...
Zakašlání...
Ten zvuk mě okamžitě vytrhl z toho opojného stavu, jako když hypnotizér
lusknutím prstů probere pacienta z transu.
Po mé pravici stál na konci nosníku muž a hleděl mi zpříma do očí. Bylo
mu kolem šedesáti, měl stříbřité vlasy a na sobě tmavý oblek. Jeho pohled,
ozářený odrazem světla z věže, jako by přicházel z nicoty. Celý život si ten
ocelově modrý pohled, při kterém mi ztuhla krev v žilách, budu pamatovat.
K mému překvapení se přidal pocit vzteku. Vždyť jsem si dal tak záležet,
abych nebyl spatřen. Byl jsem si jistý, že mě nikdo nesledoval... Připadal
jsem si jako ve špatném filmu, kde se v poslední chvíli jako zázrakem
objeví zachránce, aby zabránil hrozící sebevraždě.
Svůj život jsem zpackal, vzali mi ho jiní. Moje smrt však patří jen mně.
Mně a nikomu jinému. Nehodlám připustit, aby se mě někdo pokoušel
zadržet a konejšivými argumenty mě přesvědčit, že život je přece jen
krásný, že jsou lidé ještě nešťastnější než já a kdovíco ještě. Stejně mi nikdo
nemůže rozumět a já se nikoho o nic neprosím. Ze všeho nejvíc chci být
sám. Sám.
"Nechte mě být. Jsem svobodný člověk. Můžu si dělat, co chci.
Odejděte."
Mlčky na mě pohlédl a mě okamžitě přepadl matoucí pocit, že tu něco
není v pořádku. Ten člověk vypadal... uvolněně. Ano, to je ono, uvolněně!
S naprostým klidem přiblížil doutník k ústům.
"Tak dělej. Skoč!"
Jeho slova mě ochromila. Čekal jsem všechno, jen ne tohle. Co je to za
chlápka? Nějaký zvrhlík? Chce mě vidět skočit a tím se uspokojit?
Zatraceně! To se musí stát zrovna mně! To snad není možné! Co jsem komu
sakra udělal? Zuřil jsem. Byl jsem bez sebe vzteky, a všechen ten dlouho
zadržovaný hněv mi rozpaloval tvář.
Nemohl jsem té situaci vůbec uvěřit. To přece není možné, to není možné,
to není...
 "Na co čekáš?" řekl nesnesitelně klidným tónem. "Tak skoč!"
Ta situace mě úplně vyvedla z rovnováhy. Myšlenky mě napadaly jedna
přes druhou, ale nedávaly žádný smysl.
Konečně jsem se zmohl na několik slov.
"Kdo jste? Co po mně chcete?"
Pokojně potáhl z doutníku, chvíli počkal a pak vypustil kouř v lehkých
kroužcích, které odpluly mým směrem. Jeho pohled zabodnutý do mého mě
paralyzoval. Ten muž měl charisma, před kterým by se musela sklonit i
Eiffelovka.
"Ovládá tě vztek. Ale hluboko uvnitř trpíš," pronesl opět velice klidným
hlasem s nepatrným, mně neznámým přízvukem.
"Tomu tedy říkám objev."
"Jsi hrozně nešťastný a nesneseš dál žít."
Jeho slova mě znepokojila a přiměla mě pocítit vlastní bolest.
Po chvíli jsem němě přikývl. To ticho mi najednou připadalo tíživé.
"Řekněme, že... jsem se celý život musel potýkat s velkými problémy."
Pomalu, pomaličku potáhl z doutníku.
"Velké problémy neexistují. Jsou jen malí lidé."
V mém nitru se zvedala vlna hněvu. V rozpálených spáncích se mi divoce
rozbušila krev. Polkl jsem.
"Je lehké zneužít mé situace a takhle mě ponižovat. Kdo si myslíte, že
jste? A co vy, vy asi umíte vyřešit všechny své problémy, co?"
S neuvěřitelnou sebejistotou klidně odpověděl:
"Ano. I problémy ostatních."
Začínal jsem se cítit špatně. Najednou jsem si plně uvědomoval, že mě
obklopuje prázdnota. Myslím, že jsem se začínal... bát.
Strach si nakonec našel skulinku a pronikl do mě. Potily se mi ruce.
Hlavně se nesmím podívat dolů.
Muž opět promluvil:
"Je pravda, že když skočíš, tvé problémy zmizí spolu s tebou...
Budete si kvit. Ale situace není tak spravedlivá, jak na první pohled
vypadá..."
"Jak to myslíte?"
 "Trpět budeš zase jenom ty. Tvé problémy nic nepocítí. Jako řešení to
není moc... spravedlivé."
"Když člověk skočí z věže, nijak netrpí. Náraz je tak prudký, že prostě
přestane žít a ani nestihne nic cítit. Žádnou bolest. Zjišťoval jsem si to."
Tiše se zasmál.
"Čemu se smějete?"
"To je pravda... pokud vycházíš z předpokladu, že ve chvíli, kdy dopadneš
na zem, jsi ještě živý... A v tom se právě mýlíš... Živý se dolů nedostane
nikdo."
Dlouze si potáhl z doutníku. Bylo mi čím dál hůř. Přepadala mě závrať.
Potřeboval jsem si někam sednout.
"Pravda je taková," pokračoval, "že všichni umírají už při letu na zástavu
srdce způsobenou hrůzou, šílenou hrůzou z pádu a z nesnesitelného pohledu
na zem, která se přibližuje rychlostí dvou set kilometrů v hodině. Jsou
zničeni přívalem příšerného strachu, pod jehož vlivem vyzvrátí vnitřnosti a
potom jim pukne srdce. Umírají s vytřeštěnýma očima."
Roztřásly se mi nohy. Bylo mi na omdlení. Motala se mi hlava.
Bodalo mě u srdce. Hlavně se nepodívat dolů. Jen to ne. Zůstat stát.
Soustředit se na něj. Nespouštět ho z očí.
"Možná," řekl po chvíli a každé slovo pronášel pomalu, "bych pro tebe
měl nabídku."
Oněměl jsem a zůstal mu viset na rtech.
"Uzavřeli bychom takovou dohodu," dodal a nechal ta slova vznášet ve
vzduchu.
"Dohodu?" zakoktal jsem.
"Přesně tak. Ty zůstaneš naživu, a já se o tebe postarám, přivedu tě na
správnou cestu, udělám z tebe člověka schopného žít svůj život, řešit své
problémy, a dokonce být šťastný. Výměnou za to..."
Opět potáhl z doutníku a pokračoval:
"Výměnou za to se zavážeš udělat všechno, co ti řeknu. A to... na celý
život."
Jeho slova mě nanejvýš rozrušila a ještě zhoršila můj stav. Musel jsem
vynaložit obrovské úsilí, abych se soustředil, dal se dohromady a dokázal
uvažovat.
 "Co tím chcete říct, zavázat se na celý život?"
Ticho.
"Budeš muset svůj závazek dodržet."
"A když to neudělám?"
"Pak... nezůstaneš naživu."
"Na něco takového by přistoupil jen šílenec!"
"Co můžeš ztratit?"
"Proč bych měl vložit svůj život do rukou neznámého člověka výměnou
za nějaké hypotetické štěstí"!"
V jeho pohledu jsem spatřil jistotu hráče šachu, který ví, že svého soupeře
dostal ke zdi.
"A co získáš výměnou za jistou smrt?" namítl a špičkou doutníku ukázal
na prázdno pod námi.
Udělal jsem chybu a podíval se tím směrem. Přepadla mě příšerná závrať.
Ten pohled mi naháněl hrůzu a zároveň... mě ta prázdnota volala, jako by
mě chtěla vysvobodit z té strašné úzkosti, která mnou zmítala. Mými
končetinami probíhaly nekontrolovatelné nervové záchvěvy. Bylo to
strašné, nesnesitelné.
Déšť...
Začal padat déšť... Déšť. Panebože... Z kovového nosníku bude
klouzačka. Od toho muže, od okna, od spásy, mě dělilo pět metrů.
Pět metrů úzkého a kluzkého trámu. Musím se soustředit. Ano, to je ono,
soustředit se. Hlavně zůstat zpříma. Nadechnout se. Musím se pomalu
otočit doprava, ale... nedokázal jsem pohnout nohama.
Jako by byly přilepené ke kovu. Zůstal jsem v této poloze příliš dlouho,
svaly mi ztuhly a přestaly reagovat. Závrať byla jako zlý čaroděj, který
uhranul svou oběť. Nohy se mi začaly třást, nejprve neznatelně a pak čím
dál víc. Opouštěly mě sily.
Kladka výtahu...
Kolo se dalo do pohybu... Zvuk rozjíždějícího se výtahu. Z kola začala
odstřikovat voda. Rotace se zrychlila a bylo slyšet, jak výtah čím dál
rychleji klesá. Dopadaly na mě chladné a oslepující kapky vody. Bylo to
ohlušující. Ztratil jsem rovnováhu a rychle si přidřepl, stále pod útokem
tryskající vody. V tom hluku jsem uslyšel, jak muž zakřičel jako rozkaz:
"Pojď sem! Nezavírej oči! Dávej jednu nohu před druhou!"
Podřídil jsem se jeho autoritě a uposlechl. Přinutil jsem se slyšet jen jeho
příkazy a zapomenout na myšlenky a pocity, které mnou zmítaly. Udělal
jsem krok a pak další, jako robot mechanicky plnící každý jeho příkaz.
Podařilo se mi uniknout z dosahu vodopádu a ve stavu vytržení dojít až k
muži. Zvedl jsem nohu, abych překročil vodorovný trám, který mě od něj
odděloval, ale on pevně uchopil chvějící se smáčenou ruku, kterou jsem mu
podával, a odstrčil mě. Překvapením jsem vykřikl. Svou silou mě vyvedl z
rovnováhy a já jsem se zapotácel nad propastí. Jeho železné sevření mě
však pevně jistilo.
"Tak co, přijímáš závazek?"
Po tváři mu podél vrásek stékala voda. Pohlédl jsem do jeho
podmanivých modrých očí.
"Ano."
Ani jsem přesně nevěděl, co mě k této odpovědi přimělo.
 II.
Nazítří jsem se probudil ve své posteli, pěkně v teple a v suchých
peřinách. Skrze žaluzie pronikal dovnitř sluneční paprsek. Překulil jsem se
v posteli, abych dosáhl na noční stolek a nemusel přitom opustit laskavé
objetí přikrývky. Natáhl jsem ruku pro vizitku, kterou jsem tam před spaním
položil. Muž mi ji dal předtím, než odešel. Rozloučil se slovy: "Přijď zítra v
jedenáct."
Yves Dubreuil
23, avenue Henri-Martin
75116 Paris
Tel.: 01 47 55 10 30
Netušil jsem, co mě čeká, a nijak zvlášť se mi tam nechtělo.
Sáhl jsem po telefonu a zavolal Vanesse, ať zruší všechny mé dnešní
schůzky. Řekl jsem jí, že mi není dobře a nevím, kdy se vrátím do práce. Po
splnění tohoto nepříjemného úkolu jsem se vrhl pod horkou sprchu a zůstal
tam, dokud nebyl bojler prázdný.
Bydlel jsem v pronajatém dvoupokojovém bytě na návrší Montmartru.
Nájemné bylo vysoké a byt malý, ale zato s úchvatným výhledem na město.
Když na mě padly chmury, dokázal jsem prosedět hodiny na parapetu a
bloudit očima po obzoru mezi nekonečnými budovami a pamětihodnostmi.
Představoval jsem si miliony lidí, kteří tam žijí, jejich příběhy, jejich
starosti. Bylo jich tolik, že v jakoukoli denní i noční hodinu museli někteří z
nich nevyhnutelně pracovat, spát, milovat se, umírat, hádat se nebo se
probouzet. Říkal jsem si "teď" a odhadoval, kolik lidí přesně v tom
okamžiku vyprsklo smíchy, kolik z nich odešlo od manžela nebo manželky,
vyvrcholilo, rozplakalo se, kolik lidí zemřelo, porodilo, šíleně se
zamilovalo... Představoval jsem si ty tolik rozdílné emoce, které všichni ti
lidé prožívají současně, v jedné jediné chvíli.
Byt jsem měl pronajatý od paní Blanchardové, postarší dámy, která k mé
smůle obývala byt přímo pode mnou. Byla již dvacet let vdovou, ale
působila dojmem, že ještě stále drží smutek. Jako horlivá katolička
docházela několikrát týdně na mši. Někdy jsem si představoval, jak pokleká
před starou dřevěnou zpovědnicí v kostele svatého Petra na Montmartru a
tlumeným hlasem svěřuje mřížce pomluvy, které vyslovila předchozího
dne. Možná se také zpovídala z toho, jak mě neustále otravuje. Jakmile
jsem způsobil sebemenší hluk přesahující přípustnou normu - tedy absolutní
ticho - přišla mi důrazně zaklepat na dveře. Pootevřel jsem je a spatřil její
ztrhaný obličej, který na mě chrlil přehnané výčitky a vyzýval mě k
dodržování nočního klidu. Věk ji bohužel nepřipravil o sluch a já jsem
nechápal, jak vůbec může slyšet tak nepatrné zvuky, jako je bota kutálející
se po podlaze nebo sklenice trochu rázněji postavená na odkládací stolek.
Někdy jsem si představoval, jak na vrcholku starých štaflí s lékařským
stetoskopem přilepeným ke stropu a svraštěným obočím číhá na sebemenší
šramot.
Pronajala mi ten byt jen nerada a upozornila mě, že mi tím prokazuje
obrovskou laskavost. Obvykle totiž cizincům zásadně nepronajímá, ovšem
vzhledem k tomu, že jejího manžela za druhé světové války osvobodili
Američané, udělá v mém případě výjimku, kterou si však budu muset
zasloužit.
Je nasnadě, že jsem si Audrey nikdy nepřivedl domů. Trnul bych v
obavách, že do bytu vtrhnou agenti inkvizice v tmavých sutanách s tváří
skrytou ve stínu kápí a podrobí nás výslechu, pověsí nahou Audrey na hák
lustru s nohama a rukama svázanýma řetězy, zatímco její tělo začnou
olizovat plameny praskajícího ohně.
Toho rána jsem odešel z bytu - dal jsem si pozor, abych příliš hlasitě
nezabouchl dveře - a seběhl po schodišti všech pět pater.
Od rozchodu s Audrey jsem si ještě nikdy nepřipadal tak volný.
Přitom jsem neměl žádný objektivní důvod cítit se líp. V mém životě se
nic nezměnilo. I když... někdo se o mě zajímal, a ať už byly jeho úmysly
jakékoli, možná to stačilo k tomu, aby se mé srdce trochu povzneslo.
Žaludek jsem měl samozřejmě trochu stažený, podobně jako když jsem šel
do práce a věděl, že ten den budu muset výjimečně mluvit před větším
množstvím lidí.
Když jsem vycházel z domu, potkal jsem Etienna, místního pobudu.
Vchod do domu byl vyvýšený a ode dveří k ulici vedly malé kamenné
schůdky. Etienne měl ve zvyku na nich tábořit. Pro paní Blanchardovou,
nepochybně zmítanou mezi křesťanskou láskou k bližnímu a neméně
zanícenou láskou pro pořádek, musel představovat hrozné mravní dilema.
Toho rána Etienne vylezl ze své díry, s rozcuchanými vlasy se zády opíral o
zeď a slunil se.
 "Že je dneska ale krásně, co?" prohodil jsem, když jsem ho míjel.
"Je tak, jak je, kámo," odpověděl svým chraptivým hlasem.
Naskočil jsem do metra. Pohled na schlíplé Pařížany směřující do práce
jako na popravu mi málem vrátil včerejší splín.
Vystoupil jsem na stanici Rue de la Pompe a vyrazil do ulic jednoho z
bohatých obvodů hlavního města. Okamžitě mě praštil do nosu kontrast
mezi odporným zápachem temných podzemních chodeb a svěží vůní zeleně
panující v této sluncem zalité čtvrti.
Příčinou byl zřejmě malý počet aut v ulicích a nedaleký Buloňský lesík.
Avenue Henri-Martin byla krásná stáčející se třída se čtyřmi řadami
vzrostlých stromů uprostřed a po stranách a okázalými haussmannovskými
domy z tesaných kamenů ukrytými za vysokými zdobnými zlatočernými
branami. Pár elegantních dam a uspěchaných pánů. Některé z nich musely
absolvovat tolik liftingů, že bylo zhola nemožné odhadnout jejich věk.
Obličej jedné z nich mi připomněl Fantomase a napadlo mě, co člověk
vlastně získá tím, že se zbaví otisku času, když pak vypadá jako
mimozemšťan.
Do schůzky zbývala ještě spousta času, a tak jsem zašel do kavárny na
snídani. Vůně croissantů a teplé kávy. Posadil jsem se k oknu a čekal.
Číšník si dával načas. Mávl jsem na něj, ale přišlo mi, že dělá, že mě nevidí.
Nakonec jsem na něj zavolal a on se s brbláním dostavil. Objednal jsem si
horkou čokoládu a pečivo.
Čekání jsem si krátil letmým listováním v deníku Figaro, který ležel na
stolku z chladného mramoru. Přinesli mi kouřící čokoládu a já jsem se s
chutí vrhl na čerstvou bagetu s lahodným máslem, zatímco kolem baru se
rozproudil hovor místních štamgastů. V pařížských kavárnách podobné této
vládla jedinečná atmosféra a vůně, jaké jsem ve Spojených státech
nepoznal.
Po půlhodině jsem se zvedl a pokračoval v cestě. Avenue Henri-Martin
byla poměrně dlouhá, a zatímco jsem po ní kráčel, myslel jsem na Yvesa
Dubreuile. Co toho muže přimělo k tomu, aby mi nabídl tuto prapodivnou
"dohodu"? Jsou jeho úmysly skutečně čestné, jak sám tvrdí? Jeho chování
působilo přinejmenším dvojznačně a nebylo snadné mu důvěřovat. Když
jsem se k němu teď blížil, začínal jsem tonout v čím dál větších obavách.
Míjel jsem domy jeden krásnější než druhý a odpočítával čísla.
 Dorazil jsem k číslu 25. Jeho dům musí být ten další, ale řada budov se
náhle přerušila. Dům byl schovaný za mřížemi a hustou zelení. Došel jsem
k bráně. Číslo 23 nebyl obyčejný dům, ale městský palác, nádherná
soukromá rezidence z tesaného kamene. Byl obrovský. Vytáhl jsem vizitku,
abych se přesvědčil, že jsem na správné adrese. Skutečně bydlí tady. Jak
působivé... Tady že bydlí"
Zazvonil jsem. Malá kamera za sklem se pohnula a ženský hlas mě
vyzval, ať jdu dál. Dveře vedle brány se otevřely. Sotva jsem udělal pár
kroků po zahradě, se štěkotem se na mě vyřítil obrovský černý dobrman s
hrozivýma očima a tesáky lesklými od slin. Chystal jsem se uskočit na
stranu, ale řetěz, který měla ta obluda na krku, se najednou zasekl. Byl
zadržen v poslední vteřině, se zvednutýma předníma nohama, a řetěz ho
přiškrtil tak, že mu z tlamy vytryskl proud slin až na moje boty. Ihned
udělal čelem vzad, jako by mu ke spokojenosti úplně stačil příšerný strach,
který ve mně právě vyvolal.
"Omluv prosím tě Stalina," řekl mi Dubreuil, když mě uvítal na prahu. "Je
hrozný!"
"Tak on se jmenuje Stalin?" zamumlal jsem, když jsem mu s ještě divoce
bušícím srdcem podával ruku.
"Pouštíme ho na volno jen v noci, takže ve dne se rád občas protáhne,
když máme návštěvu. Trochu mé hosty terorizuje, ale aspoň jsou pak
povolnější! Pojď za mnou," vybídl mě a vykročil do rozlehlé vstupní haly,
kde se hned rozezvučela ozvěna jeho hlasu.
Strop byl úžasně vysoko. Na stěnách visely obrovské obrazy starých
mistrů ve zlatých patinovaných rámech.
Sluha v livreji mi odnesl kabát. Dubreuil se vydal nahoru po
monumentálním schodišti z bílého kamene a já ho následoval.
Uprostřed schodiště byl ve vzduchu zavěšený majestátní lustr se
slzičkami z černého křišťálu, který musel vážit třikrát víc než já.
V prvním patře vplul Dubreuil do široké chodby, jejíž stěny pokrývaly
tapiserie. Další obrazy. Ozdobné nástěnné svícny. Připadal jsem si jako na
zámku. Můj hostitel si vykračoval sebejistě a mluvil tak nahlas, jako bych
byl deset metrů od něj. Tmavý oblek kontrastoval s jeho stříbřitými vlasy.
Neposlušné kadeře mu dodávaly vzezření šíleného dirigenta. Pod sakem
měl bílou košili s vysokým límcem a ve výstřihu hedvábný šátek.
"Pojďme do mé kanceláře. Tam budeme mít soukromí."
 "Dobře."
Soukromí bylo přesně to, co jsem na tomto sice okázalém, ale pro
důvěrnou konverzaci nepříliš vhodném místě potřeboval.
Jeho kancelář na mě skutečně udělala útulnější dojem. Stěny obestavěné
dobovými knihovnami plnými knih, většinou starých, dodávaly místnosti
hřejivější nádech. Pod tlustým perským kobercem se ukrývaly parkety ve
versailleském stylu. Tlumenou atmosféru dokreslovaly těžké závěsy v
tmavě rudých tónech. Před oknem stál impozantní psací stůl z
mahagonového dřeva, zčásti potažený černou kůží s jemně zlacenými
okraji. Na stole leželo několik stohů knih a šanonů a přímo uprostřed trůnila
stříbrná řezačka na papír s hrotem namířeným na mě jako nějaká vražedná
zbraň, kterou tu pachatel při spěšném odchodu z nedbalosti zapomněl.
Dubreuil mě vyzval, abych se posadil do jednoho ze dvou rozložitých
křesel z hnědé kůže, která stála naproti sobě na naší straně psacího stolu.
"Dáš si něco k pití?" zeptal se, zatímco si sám naléval sklenku nějakého
alkoholu.
"Ne, díky. Teď ne."
Ve sklenici zacinkaly kostky ledu.
Poklidně se posadil a napil se. Čekal jsem, že se konečně dozvím, jaký
osud mě vlastně čeká.
"Poslouchej. Můj návrh zní následovně. Dnes mi budeš hlavně vyprávět o
svém životě. Říkal jsi, že ses musel potýkat se spoustou problémů. Chci
vědět všechno. Nebudeme si na nic hrát, neboj se svěřit se mi úplně se
vším. Já už jsem v životě tak jako tak slyšel dost a dost špinavostí na to, aby
mě ještě něco mohlo šokovat nebo překvapit. Na druhou stranu to ale
nemusíš nijak přikrášlovat, abys ospravedlnil čin, který jsi včera chtěl
spáchat. Chci jen porozumět tvému osobnímu příběhu..."
Odmlčel se a znovu se napil.
Má-li člověk vyprávět o svém životě někomu neznámému, má-li se mu
svěřit s něčím víc než jen s bezvýznamnými událostmi týkajícími se
zaměstnání, všedních vztahů a běžného denního kolotoče, je v tom cosi
obnažujícího. Měl jsem strach se mu otevřít, jako kdybych mu tím
odevzdával část moci nad sebou samým. Za chvíli jsem se do toho ale
dostal a přestal si klást tisíce zbytečných otázek.
 Odhodlal jsem se k tomu, že se mu odhalím - možná i díky pocitu, že mě
nijak nesoudí. Navíc musím přiznat, že jsem dokonale přistoupil na jeho
hru. Jakmile jsme překonali zábranu studu, bylo nakonec docela příjemné
moci se někomu vypovídat. V životě se nám příliš často nepoštěstí, aby
nám někdo skutečně naslouchal.
Cítit, že se vám ten druhý snaží porozumět, proniknout do zákoutí vašich
myšlenek a hlubin vaší duše... Předestřít před ním své nitro bylo
osvobozující a svým způsobem i napínavé.
Strávil jsem v zámku - jak jsem mu začal říkat - celý den. Dubreuil mluvil
málo a naslouchal mi s maximálním soustředěním.
Jen málo lidí by dokázalo udržet pozornost po tak dlouhou dobu.
Jen jednou, zhruba hodinu nebo dvě po začátku našeho setkání, jsme byli
přerušeni asi čtyřicetiletou ženou. Dubreuil mi ji představil pouze slovy:
"Catherine, která má mou naprostou důvěru."
Byla poměrně strohého vzhledu. Nevýrazné a neobratně upravené vlasy.
Její smutné a všední oblečení vypovídalo o jejím pohrdání ženskými
cetkami. Mohla by být dcerou paní Blanchardové, která ovšem nezdědila
její prudkost. Předložila Dubreuilovi list papíru popsaný krátkým textem a
požádala ho o vyjádření. Neměl jsem ani potuchy, o co se jedná. Na to, aby
to byla jeho žena, se chovala poněkud chladně. Možná jeho
spolupracovnice? Nebo asistentka"
Náš rozhovor - spíše bych měl říci můj téměř výhradní monolog -
pokračoval až do oběda. Jedli jsme v zahradním altánu. Bylo těžké uvěřit,
že se nacházíme uprostřed Paříže. Catherine poobědvala s námi, ale nebyla
příliš hovorná. Nutno ovšem poznamenat, že Dubreuil měl tendenci klást
otázky a sám na ně odpovídat, jako by si chtěl vynahradit mlčení, které
zachovával po celou dobu našeho setkání. Jídlo přinesl jiný sluha než ten,
který mě uvítal.
Dubreuilova sice distingovaná, ale bouřlivá povaha kontrastovala se
zdrženlivým a strojeným chováním jeho personálu. Jeho upřímnost a
přímočaré vyjadřování mě uklidňovaly, na rozdíl od soustředěných,
nicméně znepokojivých pohledů, kterých jsem si u něj všiml, když
poslouchal mé vyprávění.
"Vadilo by ti, kdyby s námi Catherine odpoledne zůstala? Funguje jako
moje oči a uši, a někdy i jako můj mozek," dodal se smíchem. "Nemám
před ní žádná tajemství."
 "Nic proti tomu nemám," zalhal jsem.
Navrhl mi, abych se šel na chvíli projít do parku, než budeme pokračovat.
Myslím, že jí mezitím shrnul to, co jsem mu vyprávěl dopoledne.
Všichni tři jsme se sešli v jeho kanceláři. V prvních minutách jsem se
necítil tak uvolněně, ale Catherine patřila mezi lidi, na které člověk
vzhledem k jejich krajní nezaujatosti brzy zapomene.
Bylo téměř sedm hodin večer, když jsme vyčerpali téma mého života
plného útrap. Catherine se nenápadně vytratila.
"Budu o tom všem přemýšlet," řekl mi Dubreuil zadumaně, "a nějakým
způsobem se s tebou zase spojím, abych tě zpravil o tvém prvním úkolu.
Dej mi na sebe kontakt."
"O mém prvním úkolu?"
"Ano, nebo prvním poslání, jestli chceš. O tom, co budeš muset vykonat,
než dostaneš další instrukce."
"Tomu moc nerozumím..."
"To, co jsi prožil, se na tobě nějak podepsalo a podmínilo způsob, jakým
vidíš svět a jak se chováš, tvé vztahy s druhými, tvé emoce... Mám-li to říci
stručně a jasně, výsledkem toho všeho je, že to nefunguje. Způsobuje ti to
problémy a jsi kvůli tomu nešťastný.
Dokud takhle budeš žít, nebude tvůj život stát za nic. Proto je potřeba pár
věcí změnit..."
Měl jsem pocit, že vytáhne skalpel a na místě mi bude operovat mozek.
On však pokračoval:
"Mohli bychom si o tom vyprávět celé hodiny, ale bylo by to k ničemu,
jen by ses dozvěděl o příčinách svého neštěstí. Ovšem zůstal bys
nešťastný... Je to jako s počítačem - když funguje špatně, je nutné
nainstalovat nové programy, které budou fungovat lépe."
"Jenže já nejsem počítač."
"Ale tady jde o princip: musíš si projít určitými zkušenostmi, které změní
tvůj pohled na svět a díky nimž překonáš své obavy, pochyby, úzkost a tak
dále."
"A jak mám mít jistotu, že mě... přeprogramujete správně?"
"Zavázal ses mi. Takže tou otázkou se vůbec nemusíš zabývat.
 Jen by se přidala k tvým obavám, kterých máš podle mého mínění už tak
víc než dost."
Chvíli jsem ho mlčky zamyšleně pozoroval. Dubreuil můj pohled tiše
opětoval. Tak uběhlo několik dlouhých vteřin, které mi připadaly jako
hodiny. Nakonec jsem promluvil.
"Kdo vlastně jste, pane Dubreuili?"
"Vidíš, to by mě občas taky zajímalo!" odvětil, vstal a vyšel na chodbu.
"Pojď, vyprovodím tě. Kdo jsem? Kdo jsem?" opakoval si při chůzi a jeho
hlas se rozléhal prostorným schodištěm.
 III.
Následující noci jsem měl noční můru, jakou jsem od dětství nezažil.
Sen se odehrával uvnitř zámku. Byla tma. Dubreuil tam byl se mnou.
Nacházeli jsme se v obrovském a velmi tmavém obývacím pokoji. Stěny
byly vysoké a černé jako zdi kobky. Ozařovaly nás jen svícny světlem
svých plápolajících plamenů, z nichž se uvolňovala vůně rozpáleného
starého vosku. Dubreuil na mě upřeně hleděl a v ruce držel list papíru. O
kus dál stála Catherine, oděná pouze do černého body, s vysokými podpatky
a vlasy svázanými do ohonu.
V ruce měla dlouhý bič, s netušenou vervou jím pravidelně práskala o
zem a s každým úderem ze sebe vydala chraptivý výkřik jako tenista při
podání. Stalin stál naproti ní a při každém dopadu biče zaštěkal. Dubreuil
mě nespouštěl z očí a ztělesňoval neotřesitelný klid člověka, který si je
zcela vědom své absolutní moci. Podal mi list.
"Tady máš! To je tvoje mise."
Třesoucí se rukou jsem si od něj papír vzal a naklonil ho tak, abych si ho
ve světle plamenů mohl přečíst. Jména. Seznam jmen a u každého z nich
adresa.
"Co to je?"
"Musíš je zabít. Všechny. To je tvůj první úkol. První mise."
Ozvalo se ohlušující prásknutí Catherinina biče, které spustilo lavinu
štěkání.
"Ale já přece nejsem zločinec! Nechci nikoho zabíjet!"
"Je to pro tvé dobro," pronesl s důrazem na každé slovo.
Zmocnila se mě vlna paniky. Roztřásly se mi nohy. Dokonce se mi
rozklepala brada.
"To tedy ne. Mně... mně se do toho nechce. Ani trochu. Já... já nechci."
"Potřebuješ to. Věř mi," řekl podbízivě. "Je to kvůli všemu, co jsi prožil.
Jen v temnotách se naučíš, jak se zase dostat ven na světlo. Neboj se."
"To nemůžu," zasupěl jsem. "Já... já prostě nemůžu."
"Nemáš na vybranou."
Jeho hlas zněl naléhavě. Probodával mě pohledem a pomalu se ke mně
blížil.
 "Nepřibližujte se ke mně! Chci odsud pryč!"
"To nejde. Už je pozdě."
"Nechte mě!"
Vrhl jsem se k velkým dveřím obývacího pokoje. Byly zamčené.
Zběsile jsem zalomcoval klikou.
"Otevřete!" křičel jsem a bušil do dveří pěstmi.
Dubreuil pomalu kráčel ke mně. Otočil jsem se, opřel se zády o dveře a
zkřížil ruce.
"K tomu mě nedonutíte! Nikdy nikoho nezabiju!"
"Nezapomeň, že ses mi zavázal."
"Co když od dohody odstoupím?"
Moje odpověď vyvolala u Dubreuile hurónský záchvat smíchu.
Byl to ďábelský smích, při němž tuhla krev v žilách.
"Co je? Čemu se smějete?"
"Když odstoupíš..."
S lehkým úšklebkem na rtech se otočil na Catherine. Ta na mě pohlédla a
její ústa se zkřivila do odporného širokého úsměvu, ze kterého se mi chtělo
zvracet.
"Když od dohody odstoupíš...," pokračoval pomalým lstivým hlasem,
zatímco mu plameny přízračně ozařovaly tvář. "Když odstoupíš, připíšu tvé
jméno na seznam... seznam, který dám... někomu jinému..."
V tu chvíli jsem uslyšel, jak za mými zády někdo odemyká dveře. Otočil
jsem se, otevřel je, odstrčil sluhu a vyběhl na chodbu.
Pronásledoval mě Dubreuilův hlas, odrážející se příšernou ozvěnou v hale
a na schodišti.
"Zavázal ses mi! Zavázal! Zavázal!"
S trhnutím jsem se probudil, celý udýchaný a zpocený. Pohled na známé
předměty kolem mě přenesl zpět do světa, nad kterým jsem měl kontrolu.
Uklidnilo mě, když jsem si uvědomil, že to byl pouhý sen, ale současně
mě znepokojovala představa, že skutečnost může klidně odpovídat tomu, co
jsem prožil ve svém nočním blouznění.
O Dubreuilovi a jeho skutečných úmyslech jsem koneckonců nevěděl
zhola nic... Zapletl jsem se do hry, jejíž pravidla a smysl mi zůstaly utajeny.
Jedinou jistotou bylo, že z ní nemohu odejít. Tak znělo pravidlo hry a já
jsem byl dost šílený na to, abych na něj přistoupil. Alespoň prozatím.
Zvědavost zatím převažovala nad obavami. Když z toho teď uteču, nejenže
se můžu obávat toho, jak Dubreuil zareaguje, nikdy se také nedozvím, o co
mu šlo. Navíc co když mi ten chlapík opravdu nějak pomůže změnit život?
Bylo to příliš bláhové, než abych tomu věřil, ale zcela se to vyloučit nedalo.
Bylo šest hodin. Vstal jsem a pomalu se chystal k odchodu do práce.
Povinnosti si žádaly své a já jsem se tam musel vrátit, přestože mi pouhá
představa toho hadího hnízda brala veškerou chuť do života.
Jakmile jsem dorazil, vrhla se na mě Vanessa a pronásledovala mě
chodbou až do kanceláře.
"Nevěděla jsem, jestli dneska přijdeš, ale říkala jsem si, že dokud se
neozveš, nebudu žádnou schůzku rušit. Mezi námi, Fausten nebyl z tvé
včerejší absence zrovna nadšený. Ale já jsem se tě zastala. Řekla jsem mu,
že jsi v telefonu opravdu zněl jako umrlec a vážně se mi zdálo, že jsi
nemocný. Proto to neříkám, ale nebýt mě, nikdy by ti to neuvěřil."
"Díky, Vanesso, to od tebe bylo hezké."
Vanessa natolik zbožňovala situace, které jí poskytovaly příležitost
dokazovat, že je nenahraditelná, že si je v jednom kuse vymýšlela. Nikdy se
nedozvím, jestli Fauster mou absenci vůbec zaznamenal... Byla tak závislá
na uznání druhých, že to klidně mohla hrát na obě strany a nahlásit šéfovi
mou absenci, aby si u něj šplhla... Musel jsem se před ní mít neustále na
pozoru.
Luc Fausteri, vedoucí oddělení náboru účetních a finančních specialistů,
byl podřízen řediteli podnikové divize pro nábor Grégoirovi Larcherovi.
Dunker Consulting patřil bez nadsázky mezi evropské špičky v oblasti
lidských zdrojů a dělil se na dvě velké divize: nábor a vzdělávání. Dva
měsíce po mém příchodu se akcie společnosti začaly obchodovat na burze.
Byla to pýcha našeho ředitele, který se teď považoval za burzovního
giganta, ačkoli firma měla jen pár stovek zaměstnanců (ovšem, pravda, ve
třech zemích). Ostatně první rozhodnutí, které po vstupu na burzu učinil,
byl nákup okázalého služebního vozu se šoférem. Musel přece čerstvě
nabyté jmění nějak využít. Druhým rozhodnutím bylo najmutí osobního
strážce, jako by se snad kótováním firmy na pařížské burze stával její šéf
vybraným terčem místního podsvětí. Bodyguard v tmavém obleku a
černých brýlích se od něj neodlepil ani na vteřinu a v jednom kuse kolem
sebe vrhal kradmé pohledy, aby odhalil ostřelovače poschovávané po
střechách. Ovšem skutečná změna, kterou tato událost přinesla, se týkala
atmosféry v podniku, která se ze dne na den změnila. Pohled všech byl teď
upřen na modrou čáru akciového kurzu. Nejprve jsme se všichni nechali
zatáhnout do hry a nadšeně jsme sledovali její strmý vzestup. Tato hra ale u
všech našich manažerů brzy přešla v posedlost. Je pravda, že společnost teď
musela každé čtvrtletí zveřejňovat své výsledky a špatná čísla by vedla k
okamžitému propadu hodnoty akcie. Vedení pravidelně vydávalo tisková
prohlášení, nicméně těžko mohlo v jednom kuse oznamovat jen samé dobré
zprávy. V jediné firmě lze stěží dennodenně činit senzační odhalení, ovšem
bylo zapotřebí se nějak projevovat, "udržovat tisk pod tlakem", jak říkal náš
ředitel.
Krmit média pozitivními výsledky se brzy stalo nezbytností a později
otrockou povinností.
Společnost se za léta své existence rozvíjela a rostla díky svému
profesionálnímu přístupu, serióznosti a kvalitě služeb poskytovaných
zákazníkům. Každému náboru pro klienta předcházela pečlivá práce. Bylo
vynaloženo maximální úsilí, aby byla nalezena jehla v kupce sena, uchazeč,
který se nejen vyznačuje požadovanou kvalifikací a schopnostmi, ale má i
charakter a temperament, díky němuž se úspěšně zařadí mezi zaměstnance
firmy, bude si rozumět se svým novým nadřízeným a nakonec brilantně
splní úkol, který mu bude svěřen.
Od vstupu firmy na burzu se však mnohé změnilo a zmíněné hodnoty se
staly podružnými. Hlavní teď byl obrat, který zveřejníme na konci čtvrtletí,
a tím pádem počet zakázek od klientů. Vše proto prošlo rozsáhlou
reorganizací. Vedle náboru uchazečů přibyla teď konzultantům úloha
obchodních zástupců. To nebylo nic pro mě. Museli jsme však za každou
cenu získávat nové klienty, nové smlouvy, cokoli, co zvýší obrat. Dostali
jsme pokyn omezit čas věnovaný přijímacím pohovorům na minimum a
maximálně se věnovat průzkumu trhu. Tím naše profese ztratila smysl a
ušlechtilý cíl, který v mých očích předtím měla.
Stejně tak se radikálně změnily vztahy mezi kolegy. Upřímné kamarádství
a týmový duch, které jsem poznal během prvních dvou měsíců, nahradil
zběsilý egoismus. Každý začal hrát sám za sebe, k čemuž nás motivovaly
soutěživé úkoly. Bylo přitom jasné, že společnost jako taková tím trpí,
protože aby si každý jednotlivec polepšil, házel ostatním klacky pod nohy
na úkor společného zájmu. Je pravda, že už jsme neztráceli tolik času u
automatu na kávu, kde jsme si dříve s oblibou sdělovali trapasy a lži
uchazečů, ale tyto odpočinkové chvíle v nás na druhou stranu posilovaly
pocit sounáležitosti, zvyšovaly u zaměstnanců oblibu firmy a ochotu sloužit
jejím zájmům.
Čím jiným koneckonců taková firma je než skupinou osob, s nimiž
sdílíme své pocity při práci na společném projektu? Hon za zvyšováním
obratu žádným takovým projektem nebyl. Nastolení vzájemné konkurence
do firmy také příliš pozitivních emocí nepřineslo...
Zazvonil telefon. Vanessa mi ohlásila příchod prvního uchazeče. Letmým
pohledem do diáře jsem zjistil, že jich mám na dnešek naplánováno sedm.
Čeká mě dlouhý den...
Rychle jsem si prošel emaily. Za jediný den se mi jich nahromadilo
čtyřicet osm. Ihned jsem rozklikl zprávu od Luca Fausteriho. Jako obvykle
neměla předmět. Sdělení bylo lakonické:

Po dni volna by bylo žádoucí dohnat zameškanou práci.

Připomínám Vám, že jste pozadu za svým měsíčním cílem.
Se srdečným pozdravem

Jeho "srdečný pozdrav", který byl součástí automatického podpisu, se ve

zprávě vyjímal jako pěst na oko. Adresáti v kopii: Grégoire Larcher a...
všichni kolegové z oddělení. Idiot!
Přijal jsem prvního kandidáta a zahájil pohovor. Bylo těžké soustředit se a
zase se vžít do své role. O dva dny dříve jsem z práce odešel přesvědčený,
že sem už nikdy nevkročím. Ve svých představách jsem ji vymazal ze své
budoucnosti. Nakonec jsem zůstal naživu, ale bylo to, jako by se všechny
údaje v mém mozku tak docela neaktivovaly... To místo mi připadalo téměř
cizí a mé působení zde naprosto postrádalo smysl. Byl jsem přítomný už jen
tělesně.
Kolem sedmé hodiny večer se mi konečně podařilo zmizet.
Zázrak. Sotva jsem vyšel ven na Operní třídu, oslovil mě muž v blejzru
námořnické modři. Pořádná korba. Světle modré oči, obličej bez výrazu,
ploché tváře bez vystouplých lícních kostí. Instinktivně jsem udělal krok
dozadu.
 "Pan Greenmor?"
Po chvilce zaváhání jsem odpověděl:
"Ano..."
"Pan Dubreuil vás čekat," řekl a nenápadně ukázal na dlouhý černý
Mmercedes stojící napůl na chodníku.
Za kouřovými skly nebylo nic vidět. S mírnými obavami jsem ho
následoval. Otevřel mi zadní dveře a já jsem s nepatrným bodnutím u srdce
nastoupil. Lehká vůně kůže. Dubreuil seděl na vedlejším sedadle, ale
vzhledem k šířce automobilu nás oddělovala nemalá vzdálenost. Ještě než
za mnou muž zavřel dveře, zachytil jsem překvapený pohled Vanessy
vycházející z budovy.
Dubreuil mlčel. Minutu poté se mercedes rozjel.
"Zůstáváš v práci dlouho," promluvil konečně.
"Někdy odcházím i mnohem později, třeba až v devět," odpověděl jsem a
ulevilo se mi, že se mlčení prolomilo... aby se vzápětí opět rozhostilo.
"Hodně jsem o tvém případu přemýšlel," řekl nakonec. "V podstatě tě
souží několik navzájem provázaných problémů. Kořenem všeho je tvůj
strach z lidí. Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale nejenže se neodvažuješ
prosadit a dokonce ani skutečně dávat najevo svá přání, ale dělá ti problémy
jít proti vůli druhých a otevřeně vyslovit nesouhlas. Zkrátka a dobře nežiješ
svůj život a příliš se řídíš druhými, protože máš strach z jejich reakcí. První
úkoly, které ti dám, tě naučí překonat obavu ze zaujetí protichůdného
stanoviska a odvážit se vystoupit proti vůli ostatních, abys prosadil své
touhy a dosáhl toho, co chceš.
Dále se budeš muset vyrovnat s tím, že nemusíš vždy odpovídat tomu, co
od tebe lidé čekají, že nemusíš vždy splňovat jejich kritéria, jejich hodnoty,
ale naopak můžeš najít odvahu přihlásit se ke své odlišnosti, i když někdy
může být někomu na obtíž. Musíš se prostě vzdát toho, jak chceš na lidi
působit, a naučit se nedělat si hlavu z toho, co si o tobě myslí.
Až svou odlišnost plně přijmeš, budeš schopný chápat i odlišnost druhých
a přizpůsobit se jim. Tak se naučíš lépe komunikovat, navazovat kontakt s
ostatními, budovat vztahy založené na důvěře a získat přijetí i od těch, kteří
nefungují stejně jako ty. Nejprve ale musíš přijmout to, co je na tobě
jedinečné, jinak budeš dál žít ve stínu ostatních.
 Také tě naučím, jak druhé přesvědčit, abys dosáhl toho, co chceš. Pak
budeme pracovat na tom, abys byl odvážnější a nebál se zkoušet nové věci
a naplňovat své sny. Jinými slovy rozbiji krunýř, který tě dnes tísní a v
němž jsi uvězněný, aniž by sis to vůbec uvědomoval. Osvobodím tě z něj,
abys mohl žít svůj život a abys ho žil naplno."
"A abych se to všechno naučil, budete mě nutit plnit nějaké úkoly?"
"Myslíš, že se něco změní, když budeš dál živořit jako dosud"
Jen se podívej, kam ses takhle dostal..."
"Díky za připomenutí, málem bych zapomněl."
"Víš, Alane, i kdybys nebyl dohnán k tak meznímu činu, když člověk
nežije tak, jak chce, je život dlouhý a nudný."
"Nemusíte mě přesvědčovat, tak jako tak jsem vám zavázán..."
Mercedes dojel na Haussmannův bulvár, řítil se pruhem pro autobusy a
předjížděl všechny automobily stojící v zácpě.
"Jedině v kontaktu s realitou zjistíš, že není zase tak hrozná, a díky tomu
si budeš moci dovolit to, co by sis dnes nedovolil. Také bych chtěl změnit
tvůj vztah k životním událostem. Když jsem tě včera poslouchal, často mě
zarazilo, jakým způsobem mluvíš o věcech, které běžně prožíváš. Připadá
mi, že se často stavíš do role oběti."
"Role oběti?"
"To je jen označení pro určitou pozici, do které se někteří lidé sami
nevědomky zařadí. Jde o to, že vše, co se nám děje, prožíváme jako něco,
co je nám vnuceno, a my to jen trpně snášíme."
"Nezdá se mi, že bych takový byl."
"Nejspíš si to neuvědomuješ, ale často se stavíš do role oběti, když
používáš spojení jako ,Mám smůlu', ,Věci se mi nedaří tak, jak bych chtěl',
nebo ,Raději bych, kdyby...'.
Jakmile se věci neodehrávají podle tvých představ, máš sklon říkat si ,Tak
nic, no', ,To je škoda', nebo ,To je jedno', ale neříkáš to s moudrostí člověka,
který se pokojně smiřuje se situací. Ne, z tvého postoje je cítit lítost.
Vyjadřuješ rezignaci a koneckonců někdy sám zmiňuješ, že tak jsi to sám
nechtěl. A pak... máš občas tendenci si naříkat. To všechno naznačuje, že si
libuješ v roli oběti..."
"Možná že se do té role nevědomky stavím, ale rozhodně si v ní nelibuji."
 "Právě že libuješ. Představuje pro tebe určité výhody. Náš mozek pracuje
následovně: v každém okamžiku nás vede k tomu, co považujeme za
nejlepší volbu. To znamená, že v každé situaci, kterou prožíváš, vybere tvůj
mozek ze všeho, čeho jsi schopný, právě to, co je pro tebe nejpřínosnější.
Tak fungujeme všichni. Potíž je v tom, že všichni nedisponujeme stejnou
paletou možností... U některých lidí se vyvinuly velmi rozmanité postoje a
způsoby jednání. Když se ocitnou v určité situaci, má jejich mozek k
dispozici širokou škálu možných reakcí. Jiní mají zase sklon dělat pokaždé
víceméně to samé, takže jejich manévrovací prostor je dost omezený. V
takovém případě bývá jejich volba málokdy tou nejvhodnější...
Dám ti konkrétní příklad: představ si rozhovor dvou neznámých lidí na
ulici. První toho druhého z něčeho křivě obviní.
Pokud má ten druhý v zásobě hodně možností, může například
argumentovat a pokusit se mu dokázat, že se mýlí, vnést do situace humor
nebo mu začít klást otázky na tělo a tak ho přimět, aby svou pozici obhájil.
Může se také pokusit do toho druhého vžít a pochopit, z čeho jeho obvinění
pramení, aby ho následně mohl vyvést z omylu a rozejít se s ním v dobrém,
nebo se rozhodnout, že ho bude ignorovat a prostě půjde dál... Pokud je
toho všeho schopný, má jeho mozek v okamžiku, kdy obvinění uslyší, celou
řadu možností, a je proto vysoká pravděpodobnost, že zvolí tu, která je pro
danou situaci skutečně vhodná. Tedy takovou, která je v jeho zájmu a pro
něj nejpřínosnější. Teď si představ, že jde o člověka, který nic z výše
uvedeného nedokáže, takže jediná volba, kterou bude mít jeho mozek k
dispozici, bude buď tomu druhému vynadat, nebo sklopit hlavu. Rozhodně
to ale nebude jeho nejlepší volba."
"Chcete mi naznačit, že jsem trochu omezený, je to tak?"
"Řekněme, že ve velmi specifickém kontextu, kdy se věci nevyvíjejí tak,
jak by sis přál, máš skutečně na výběr jen z mála možností. Máš většinou
tendenci stavět se do role oběti."
"I kdyby to byla pravda, co bych z toho měl?"
"Podle toho, co jsem se od tebe včera dozvěděl, se rád prezentuješ jako
někdo, kdo dělá věci za druhé, a doufáš, že odměnou za své ,oběti' získáš
jejich uznání. Také si rád stěžuješ a vzbuzuješ tak u ostatních soucit. Mezi
námi jsi úplně vedle. Všechny studie dokazují, že nás vždy mnohem víc
přitahují lidé, kteří vědí, co chtějí, a žijí svůj život podle svých představ.
Jediným, koho tvé nářky skutečně dojímají, jsi ty sám..."
 "Já si přesto myslím, že objektivně, skutečně objektivně jsem měl v životě
až dosud větší smůlu než ostatní. Už jen sociální vrstva, do které jsem se
narodil. Je mi líto, ale je mnohem snadnější být šťastný, když se člověk
narodí do bohaté rodiny, kde má všechno, co si jen může přát."
"Přestaň! To jsou nesmysly..."
"Nejsou. Všichni sociologové vám potvrdí, že děti pocházející ze sociálně
lépe postavených rodin mají statisticky mnohem větší šanci na
vysokoškolské vzdělání než děti z chudých poměrů a tím i na lépe placené
zaměstnání."
"To přece nemá se štěstím nic společného! Člověk klidně může být
nešťastným inženýrem nebo šťastným dělníkem. Mimochodem ty sám jsi
manažer... Nespravedlnost se týká především lásky a výchovy, kterou dítě
dostane od rodičů a které skutečně přispějí k jeho budoucímu štěstí. A v
tom s tebou musím souhlasit, že někteří z nás jsou v tomhle znevýhodnění.
To ale nijak nesouvisí se sociálním postavením. To, že je někdo bohatý,
ještě neznamená, že svým dětem umí dávat lásku a při výchově použít tu
správnou dávku autority. Jen se podívej kolem sebe."
"No dobře, ale ani v tomhle případě nemůžete tvrdit, že jsem měl štěstí.
Vždyť jsem ani neměl otce!"
"To je pravda, ale teď jsi dospělý a můžeš se naučit i něco jiného než jen
lomit rukama a naříkat si nad svým osudem."
Mercedes zatočil na Malesherbesův bulvár, přejel ho a zamířil na
Batignolles. Dubreuil mě těmi svými rozumy pěkně rozčiloval.
"Alane..."
"Co je?"
"Alane, šťastné oběti neexistují. Slyšíš mě? Neexistují."
Na chvíli se odmlčel, jako by mi chtěl dát prostor k tomu, abych jeho
slova vstřebal. Jeho poslední věta se mi zabodla do srdce jako šíp a svým
mlčením jako by teď sypal do rány sůl.
"Budiž, ale jak to mám tedy udělat, abych se už do role oběti nestavěl?
Protože jestli to ještě navíc dělám nevědomky, tak už vážně nevím, jak bych
se z toho měl dostat..."
"Podle mého je nejlepší naučit se dělat něco jiného. Je to zase tak, jak
jsem říkal - jestliže je role oběti tvou nejlepší volbou, je jasné, že tvůj
mozek nemá příliš jiných možností. Musíš se k nim proto dopracovat. Jde o
to, že příroda má hrůzu z nicoty. Když se pokusíš pouze zbavit role oběti,
ale nebudeš umět nic jiného, nebude to fungovat. Změna se nedostaví.
Nejlepší proto bude, když objevíš, že můžeš dělat i něco jiného. Jsem si
jistý, že tvůj mozek už si tuto novou možnost vybere sám, pokud je pro tebe
přínosnější."
"A co to má být za možnost?"
"Naučím tě, jak v každodenním životě dosáhnout toho, co chceš. Když se
ti to podaří, už se nebudeš muset stavět do pozice oběti. Poslouchej, já vím,
že to byla jen jedna příhoda, ale když jsi mi včera vyprávěl, jak se ti smůla
lepí na paty i při těch nejbezvýznamnějších událostech, nemohl jsem uvěřit
svým uším. Řekl jsi, že když si v pekárně kupuješ bagetu, často ti dají
přepečenou, ačkoli máš rád, když je pěkně bílá."
"Přesně tak."
"Ale to je přece nesmysl! To znamená, že ani nedokážeš říct: ne, tahle je
přepečená, chtěl bych tu vedle."
"To tedy dokážu! Jenom s tím nechci otravovat, když za mnou čeká tolik
lidí, to je celé."
"Vždyť by to netrvalo ani pět vteřin! Raději budeš jíst přepečený chleba,
který nemáš rád, než abys někoho obral o pár sekund. Ne, ty se ve
skutečnosti neodvažuješ to prodavačce říct. Máš strach, že ji svým
požadavkem rozzlobíš. Bojíš se, že tě bude považovat za vybíravého a
otravného a nebude tě mít ráda. A také se obáváš, že ostatní zákazníci
budou netrpěliví a naštvaní."
"To je možné..."
"Na smrtelné posteli si budeš moci říct: v životě jsem nic nedokázal,
nedosáhl jsem ničeho z toho, co jsem chtěl, ale všichni mě měli za dobráka.
Bravo."
Začínal jsem se cítit opravdu hrozně. Odvrátil jsem od toho muže
vykládajícího mi ty znepokojivé věci zrak a nechal jej spočinout na
budovách, obchodech a lidech, kteří ubíhali za okénkem.
"Mám pro tebe dobrou zprávu."
"Vážně?"
Ani jsem se na něj nepodíval.
"Ta zpráva zní, že to všechno je minulost. Už nikdy nebudeš jíst
přepečený chleba. Nikdy," pronesl a přitom se pátravě rozhlížel po okolí.
"Vladi, zastav!"
Řidič zastavil a zapnul výstražná světla. Automobily jedoucí za námi nás
s troubením předjely.
"Na co máš chuť?" zeptal se mě Dubreuil a ukázal na pekařství, před
nímž jsme zastavili.
"Zrovna teď na nic. Vůbec na nic."
"Dobrá. Takže vejdeš dovnitř, požádáš o chleba, koláč nebo cokoli jiného,
a až ho dostaneš, pod nějakou záminkou ho odmítneš a řekneš si o něco
jiného. Pak si vymyslíš jiný důvod, proč odmítnout i ten druhý, třetí a
čtvrtý. Potom jim řekneš, že si nakonec nic nedáš, a odejdeš."
Stáhl se mi žaludek a zrudl jsem ve tváři. Nejméně čtvrt minuty jsem
nebyl sto promluvit.
"To nedokážu."
"Ale ano. Za pár minut se o tom sám přesvědčíš."
"Je to nad moje síly."
"Vladi!"
Šofér vstal, otevřel mi dveře a čekal... Probodl jsem Dubreuile pohledem
a s nevolí vystoupil z auta. Letmo jsem se podíval na pekařství. Nával těsně
před zavírací dobou. Srdce se mi rozbušilo.
Zařadil jsem se do fronty, jako bych šel na popravu. Poprvé od mého
příjezdu do Francie mě vůně chleba odpuzovala. Uvnitř bylo živo jako v
mraveništi. Prodavačka přeříkávala objednávky zákazníků pokladní, která
je nahlas opakovala a vybírala peníze, zatímco prodavačka už obsluhovala
dalšího člověka. Zaběhlá rutina.
Když na mě přišla řada, stálo za mnou už osm nebo možná deset lidí.
Polkl jsem naprázdno.
"Pán si dá?" oslovila mě pištivým hlasem.
"Bagetu, prosím."
Můj hlas zněl tlumeně, jako by se mi zasekl v krku.
"A jednu bagetu pro pána!"
"Euro deset," řekla pokladní.
Šišlala a při mluvení prskala, ale nikdo se nenamáhal schovat svůj chleba
z dosahu jejích slin.
"Paní si dá?"
 Prodavačka už přešla k další zákaznici.
"Čokoládovou rolku."
"A čokoládovou rolku pro paní!"
"Promiňte, neměla byste nějakou méně opečenou?" vysoukal jsem ze
sebe.
"Euro dvacet pro paní."
"Tu máte," řekla prodavačka a podala mi jinou bagetu. "Co to bude,
slečno?"
"Promiňte, ale nakonec si vezmu celozrnný chleba."
Můj hlas přehlušil elektrický kráječ chleba. Neslyšela mě.
"Pro slečnu jeden krájený chleba!"
"Euro osmdesát."
"Paní si dá?"
"Ne, promiňte," ozval jsem se znovu. "Nakonec si vezmu celozrnný
chleba."
"A pro pána k bagetě ještě jeden celozrnný chleba!"
"Dělá to tři eura patnáct," řekla pokladní a pokropila mě sprškou slin.
"Co to bude, mladý pane?"
"Ne, to bylo místo té bagety, ne navíc."
"Dva chleby," řekl mladík.
"Takže dvě eura padesát pro pána a dvě eura deset pro mladého pána."
"A paní?" pokračovala prodavačka.
Bylo mi hrozně. Neměl jsem odvahu pokračovat. Pohlédl jsem
Dubreiulovým směrem. Řidič stál u auta se zkříženýma rukama.
Nespouštěl mě z očí.
"Půlku pořádně propečené bagety," řekla stařenka.
"Nezlobte se," obrátil jsem se na prodavačku, "ale rozmyslel jsem si to.
Nakonec si taky vezmu půl bagety."
"Ještě tak vědět, co vlastně chcete," zapištěla a vzala druhou polovinu
bagety, kterou rozkrojila pro starou paní.
Bylo mi horko. Pořádně jsem se v obleku potil.
"Šedesát centů pro paní, a pro pána stejně."
"Paní si dá?"
 "Ještě nevím," odpověděla dívka, která si s očividným pocitem viny
prohlížela vystavené zákusky.
Zřejmě odhadovala, kolik má který z nich kalorií.
"Zase není něco v pořádku?" zeptala se mě prodavačka podezřívavě.
"Promiňte... vážně se omlouvám.... já vím, že... to přeháním... ale vezmu
si světlý chleba. Ano, myslím, že chci světlý chleba. To je ono! Světlý
chleba!"
Rozčileně na mě pohlédla. Neodvažoval jsem se ohlédnout, ale měl jsem
pocit, že lidé stojící v řadě za mnou mě každou chvíli popadnou za límec a
vyvlečou ven.
Prodavačka si povzdychla a otočila se pro světlý chléb.
"Počkejte! Víte co, nakonec..."
"Ano?" zeptala se přeskakujícím hlasem, nepochybně na pokraji
nervového zhroucení.
"Já... si asi... nic nevezmu... Ne, nic nechci. Děkuji vám... a promiňte...
Díky."
Udělal jsem čelem vzad a se sklopenou hlavou prošel kolem lidí stojících
ve frontě, aniž bych se na ně podíval. Utekl jsem odtamtud jako zloděj.
Řidič na mě čekal s otevřenými dveřmi, jako bych byl nějaký ministr, a já
jsem se přitom styděl jako malý kluk, kterého přistihli, jak v obchodě krade
bonbón. Celý zpocený jsem vklouzl do mercedesu.
"Jsi rudý jako Angličan po hodině opalování na Azurovém pobřeží,"
pronesl viditelně pobavený Dubreuil.
"Na tom není nic k smíchu. Vůbec nic."
"Tak vidíš, žes to dokázal."
Ponechal jsem jeho poznámku bez odpovědi. Automobil se rozjel.
"Dobrá, možná jsem na to šel pro začátek moc zhurta," pokračoval. "Ale
slibuji ti, že za pár týdnů budeš schopný udělat to a ještě se u toho bavit."
"Ale já nechci! Netoužím po tom, aby se ze mě stal věčně nespokojený
nesnesitelný člověk! Tím spíš, že otravné lidi nesnáším!
Mám hrůzu z dotěrných lidí, kteří jsou každému jen na obtíž. Nechci být
jako oni!"
"Nejde přece o to, aby se z tebe stal otravný člověk. Nechci po tobě, abys
šel z extrému do extrému. Musíš se jen naučit dosáhnout toho, co chceš, i
kdybys při tom musel někoho trochu otravovat.
Proto tě budu tlačit k tomu, abys šel o trochu dál, než je nutné, takže pak
úplně bez problému dokážeš trvat na něčem, co je úplně přirozené."
"Jaký je tedy další krok?"
"V následujících dnech zajdeš nejméně třikrát denně do pekařství a budeš
vyžadovat jen dvě změny oproti původnímu přání. To přece není tak
strašné."
V porovnání s tím, co jsem právě absolvoval, mi to skutečně přišlo
přijatelné.
"Jak dlouho?"
"Dokud se to pro tebe nestane úplně přirozené a nebude tě to stát
sebemenší úsilí. A nezapomeň, že můžeš trvat na svém a přitom zůstat milý.
Není nutné být nepříjemný."
Mercedes dorazil před můj dům. Vladi vystoupil a otevřel mi dveře. Ucítil
jsem závan čerstvého vzduchu.
"Hezký večer," řekl Dubreuil.
Beze slova jsem odešel.
Zpod schodiště se vynořil Etienne a vyvalil oči.
"Pane jo, koukám, že pán si žije na vysoké noze," řekl a zamířil ke mně.
Sundal si klobouk, dělal, jako by mi zametal před nohama, a couval přede
mnou.
"Pane prezidente..."
Měl jsem pocit, že mu musím dát nějaké drobné.
"To je od pána moc hezké," řekl svým chraptivým hlasem a přitom mi
složil přehnaně uctivou poklonu.
V jeho očích jsem zahlédl vykutálený pohled člověka, který vždy dosáhne
svého.
***
Yves Dubreuil vzal do ruky mobilní telefon a stiskl dvě tlačítka.
"Dobrý večer, Catherine. To jsem já."
"Tak co?"
"Zatím spolupracuje. Všechno probíhá podle plánu."
"Myslím, že to nebude dlouho trvat. Silně o tom pochybuji."
 "Ty vždycky pochybuješ, Catherine."
"Nakonec se vzbouří."
"To říkáš jen proto, že ty by ses na jeho místě vzbouřila..."
"Možná."
"Každopádně jsem ještě neviděl člověka, který by se tak bál vlastního
stínu."
"Z toho mám právě strach. Proto si myslím, že se nikdy neodváží udělat
všechno, co po něm budeš chtít."
"Naopak. Jeho strach nám hraje do karet."
"Jak to?"
"Když nebude chtít pokračovat, přinutíme ho k tomu... pomocí strachu."
Nastalo ticho.
"Jsi strašný, Igore."
"Já vím."
 IV.
Týden nato jsem znal všechna pekařství v 18. pařížském obvodu.
Nakonec se stejně ukázalo, že nejlepší chleba mají v té kousek ode mě,
kam jsem obvykle chodil. Taky to ovšem mohlo být silou zvyku.
Kupoval jsem si tři bagety denně a přebytky nechával Etiennovi.
Zpočátku byl nadšený, ale po pěti dnech měl tu drzost mi říct, že už má
toho chleba po krk!
Člověk je předurčen k tomu, aby si zvykl na cokoli - nebo téměř na
cokoli. Musím přiznat, že to, co mě na začátku stálo nadlidské úsilí, bylo
koncem týdne otázkou prostého odhodlání. Ovšem i tak jsem se k tomu
musel vědomě rozhodnout. Musel jsem se připravit. Jednou večer jsem v
pekařství potkal svého souseda a ve frontě jsme se dali do řeči. Když na mě
přišla řada a prodavačka mi podala přepečenou bagetu, nenapadlo mě ji
odmítnout. Stačilo, aby má pozornost byla odvedena rozhovorem se
sousedem, abych se vrátil ke svému starému zvyku automaticky přijímat, co
mi dají.
Byl jsem tedy na dobré cestě, ale ještě ne zcela vyléčen.
V práci jsem nadále jen přežíval a situace byla čím dál bezútěšnější. Luc
Fausteri vyzval konzultanty svého oddělení, aby si s ním každé ráno od
osmi chodili zaběhat, což měl být zřejmě pokus o vylepšení zhoršující se
atmosféry na pracovišti. Byl jsem si jistý, že na to dokonce ani nepřišel
sám, jelikož jeho invence se rovnala nule. Nejspíš na tu myšlenku narazil v
nějaké příručce o team buildingu v duchu "Jak ze svých spolupracovníků
udělat vítěze"... Vedení každopádně projekt schválilo, protože Fausteriho
šéf Grégoire Larcher nechal v budově nainstalovat společné sprchy. Bylo to
k nevíře.
Konzultanti tak každé ráno plnými doušky vdechovali výfukové plyny na
Operní třídě a ulici Rivoli nebo jen nepatrně méně znečištěný vzduch v
Tuilerijské zahradě. Běhali mlčky, neboť šéfova výřečnost byla srovnatelná
s upovídaností zaměstnance pohřební služby. Ovšem celá akce si beztak
zřejmě kladla za cíl podněcovat v zaměstnancích pracovní morálku, a nikoli
posilovat vzájemné vztahy. Fausteri si zachovával svůj obvyklý odstup.
Dosáhl jsem heroického výkonu výzvu odmítnout a pekařství 18. obvodu na
tom měla nemalý podíl. Příšerné zážitky z baseballu mi jakoukoli sportovní
činnost jednou provždy znechutily. Mísit se se skupinou udýchaných
chlapů, kteří se cítí mužně, protože provozují nějakou fyzickou aktivitu,
bylo nad mé síly. Kromě toho jsem nenáviděl ten pitomý zvyk, kdy se
sportovci po výkonu ocitají nazí jeden vedle druhého ve sprše. Pokud se mě
týkalo, neměl jsem sebemenší touhu vidět svého nadřízeného v rouše
Adamově. Připadalo mi, že čím se muži cítí mužnější, tím je jejich sexuální
chování dvojznačnější.
Jak jinak si vysvětlit rituál fotbalistů, kteří si po zápase vymění dresy a
smísí tak svůj pot s potem soupeře"
Přicházel jsem do práce každý den za pět minut devět, abych byl už
zabraný do práce, až se tým vrátí ze své ranní rozcvičky. Dával jsem tak
jasně najevo: zatímco vy si někde pobíháte, někdo už pilně pracuje... Nikdo
mi tedy nemohl nic vytknout. Přesto jsem výčitek ušetřen nezůstal.
Fausteriho nepochybně popudilo, že když už má jednou nějaký originální
nápad, já na něj nepřistoupím. Zasedl si na mě a neustále mě peskoval kvůli
maličkostem. Od barvy mé košile přes nedostatečný lesk mých bot až po
čas věnovaný pohovorům... Vhodným terčem jeho kousavých poznámek se
mohlo stát cokoli.
Pes byl ale zakopaný jinde - v počtu podepsaných náborových smluv.
Každý konzultant měl teď za úkol sám vyhledávat podniky, které mu svěří
výběr uchazečů o pracovní pozice. Každý z nás se tak najednou ocitl na
dvou židlích: byl současně konzultantem a obchodním zástupcem. Od
našeho vstupu na burzu převážila druhá funkce nad první. Konzultantům se
teď přidělovaly individuální cíle obratu, od nichž se odvíjela i příslušná
výše odměn.
Naše oddělení se nyní každé pondělní ráno scházelo na obchodní poradě.
Toto rozhodnutí nejspíš nevycházelo od Fausteriho. Ten byl uzavřený sám
do sebe a setkat se najednou se všemi svými podřízenými mu bylo krajně
nepříjemné. Řekl bych, že mu to nakázal Larcher. Luc Fausteri se ovšem
vyznačoval vysokou inteligencí a záhy přišel na způsob, jak se z
nevděčného úkolu vedení této týdenní porady vyvléct. Schůzku totiž vedl
sám Larcher, což mu přišlo víc než vhod, neboť se rád stavěl na odiv a do
všeho se míchal. Fausteri jen mlčky seděl po jeho boku a hrál roli
povzneseného experta, který promluví, jen když je to skutečně nutné, a
nesnižuje se k účasti na plebejských debatách. Shlížel na tento malý svět
přezíravým a znuděným pohledem a jistě si v duchu kladl otázku, proč mají
hlupáci potřebu neustále opakovat ty samé pitomosti.
 V tom měl vlastně docela pravdu.
Onoho dne jsem na chodbě potkal kolegu Thomase.
"Předevčírem jsme mysleli, že je s tebou amen!" prohodil ironickým
tónem.
Kdybys jen věděl, kamaráde!
"Asi nějaká viróza, co šla kolem. Naštěstí jsem se z toho rychle dostal."
"Tak to jdu od tebe radši dál," řekl a o krok couvl. "I když vám všem by
se docela hodilo, kdybych byl marod, aspoň bych vám na konci měsíce
nemohl vytřít zrak jako obvykle!"
Thomas dosahoval nejlepších výsledků ze všech a nevynechal jedinou
příležitost nám to připomenout. Měl nutkavou potřebu rozhlašovat to do
celého světa. Musím uznat, že jeho obrat dosahoval úctyhodných čísel. Byl
to dříč, který trávil v práci nekonečné hodiny, pravidelně vynechával oběd a
tolik se soustředil na své cíle, že občas zapomněl pozdravit, když se na
chodbě míjel s kolegy. Rozhodně se nikdy nezdržoval planými řečmi - s
výjimkou případů, kdy měl příležitost se vytahovat - chvástal se kupříkladu
svými čtvrtletními výsledky, oznámil nám, že si právě koupil nejmodernější
coupé nebo nám sdělil, že předešlého večera jedl ve vyhlášené restauraci, o
které mluví celá Paříž. Nikdy si nenechal ujít příležitost machrovat a o to,
co říkali ostatní, se zajímal jen do té míry, pokud mu to umožňovalo
zareagovat zmínkou o svých vlastních obdivuhodných činech, výsledcích
nebo majetku. Pokud člověk například bezděčně prohodil: "Máš pěkné
auto", reagoval, jako kdybyste pochválili jeho jako takového nebo jeho
inteligenci, a odvděčil se vám samolibým úsměvem. Dokonce byl schopný
promptně zmínit jméno nějaké celebrity, která je šťastným majitelem
stejného modelu, nebo vám předstíraně nezaujatým tónem odhalit horentní
sumu, kterou za něj zaplatil. Každý detail týkající se jeho osoby byl pečlivě
promyšlený tak, aby dokresloval jeho image, od značky oblečení a doplňků
přes výtisk Financial Times, který nedbale nosil pod paží, když ráno
přicházel do práce, až po jeho duchaplné poznámky, účes či filmy a romány,
o kterých nám vykládal u oběda.
Nic nebylo ponecháno náhodě. Nic také neodráželo jeho osobní vkus.
Každé gesto, každé slovo bylo prvkem úchvatné persony, kterou si vytvořil
a s níž se identifikoval. Jedno mi stále vrtalo hlavou: dělá to všechno
vědomě, nebo lže i sám sobě"
 Občas jsem si Thomase představoval nahého na opuštěném ostrově, bez
obleku od Armaniho, kravaty značky Hermes, mokasín od Westona a
aktovky značky Vuitton, bez vyčíslených cílů a slávy, jichž je třeba
dosáhnout. V okruhu sto kilometrů nikdo, na koho dělat dojem. Viděl jsem
ho, jak tam bezcílně bloudí poté, co z jeho života zmizel hnací motor,
propadá se do nekonečné otupělosti a je neschopen žít bez obdivu ostatních,
tak jako se fíkus v naší čekárně neobejde bez Vanessiny pravidelné zálivky.
Myslím, že ve skutečnosti by prostě změnil roli, převtělil se do archetypu
Robinsona Crusoe a přijal vzezření a chování příkladného ztroskotance se
stejnou vervou, s jakou dříve pěstoval úlohu dynamického manažera. Poté
co by ho zachránili rybáři, mimochodem celí pryč z jeho schopnosti přežít,
by se vrátil do Francie jako hrdina. Jeho vyprávění o tom, jak se vlastními
silami dokázal zachránit v divočině, by se dostalo na titulní stránky všech
novin. Samozřejmě by si pečlivě pěstoval osmiměsíční plnovous a nevyšel
z domu jinak než v bederní roušce.
Kontext by se změnil, on však nikoli.
"Koukám, že se tady koná pavlačová sešlost, pánové..."
Michael byl další z mých kolegů, vtipálek hraničící s posměváčkem. Ale
aspoň se nebral vážně, přestože se považoval za nejchytřejšího ze všech.
"Někdo si to holt může dovolit," odvětil Thomas bleskově.
Sebeláska ho připravila i o smysl pro humor.
Michael se ani nenamáhal s odpovědí a se smíchem se vzdálil.
Byl maličko při těle, měl černé havraní vlasy a vykutálený výraz.
Vedl si poměrně dobře a dosahoval slušných výsledků, ačkoli jsem ho
podezříval, že se v práci rozhodně nepřetrhne. Několikrát jsem bez ohlášení
vešel do jeho kanceláře. Pokaždé působil dojmem, že je ponořený do
obtížného spisu nějakého uchazeče v počítači, zatímco odraz monitoru na
skle knihovny odhaloval obrázky, které by leckoho překvapily, pomyslel by
si nejspíš, že nezaměstnanost nutí lidi, aby ve snaze zvýšit své šance na
získání pozice účetního přikládali ke své kandidatuře vlastní akty.
"Závidí," pronesl Thomas důvěrným tónem.
Ti, kteří se o něm nevyjadřovali obdivně, byli v jeho očích nevyhnutelně
stiženi závistí.
Každý týden kontaktovaly naši firmu podniky, sdělovaly nám své
požadavky na uchazeče a informovaly se o našich podmínkách.
 Vanessa přijímala hovory, zapisovala informace a předávala je
konzultantům. Nemusím vám vykládat, jaký byl o poptávky zájem. Bylo
mnohem jednodušší podepsat smlouvu se společností, která nás sama
oslovila, než pátrat v neznámých vodách a obvolávat potenciální klienty.
Vanessa měla tedy za úkol mezi nás přijaté poptávky rovnoměrně
rozdělovat. Nedávno jsem ovšem zjistil, že výrazně upřednostňuje
Thomase. Očividně jí učarovala aura vítěze, kterou se obklopoval, a
libovala si v pocitu, že právě ona je pro jeho úspěch nepostradatelná. Byl
jsem přesvědčený, že mě naopak znevýhodňuje nejvíc ze všech, přestože v
oněch vzácných případech, kdy mi nějakou poptávku předávala, se tvářila,
jako by mi ve své neskonalé dobrotě schovala jedinou společnost, která se
na Dunker Consulting za poslední měsíc obrátila.
 V.
Dubreuil se opět objevil dva týdny po našem posledním setkání za
podobných okolností jako minule: když jsem odcházel z práce, spatřil jsem
jeho mercedes zaparkovaný přímo uprostřed chodníku.
Došel jsem k automobilu, Vladi vystoupil, obešel ho a otevřel mi zadní
dveře. Zašlápl jsem cigaretu a dlouze vydechl kouř z plic.
Bylo to k vzteku... po celém odpoledni bez jediné cigarety jsem si
konečně zapálil!
Už jsem se nebál tak jako minule, ale i tak se mi trochu stáhl žaludek,
když jsem si pomyslel, co mě asi dnes čeká za útrapy.
Mercedes nastartoval, sjel z chodníku, bez okolků přejel přes plnou čáru
napříč Operní třídou a otočil se směrem k Louvrů. Za okamžik už jsme
ujížděli po ulici Rivoli.
"Tak co, byl jsi za pomoci ozbrojených sil vykázán ze všech pařížských
pekáren?"
"Měsíc teď budu jíst toastový chleba ze supermarketu, aby se na mě
trochu zapomnělo."
Dubreuil se sadisticky uchechtl.
"Kam mě odvezete dnes?"
"No vida, jaké děláš pokroky! Minule ses ani neodvážil zeptat.
Nechal ses eskortovat jako nějaký vězeň."
"Jsem přece vězněm svého závazku, ne?"
"To je vlastně pravda," přisvědčil spokojeně.
Přijížděli jsme na náměstí Svornosti. Ticho panující uvnitř luxusní
limuzíny ostře kontrastovalo se shonem řidičů na náměstí, kteří odbočovali
na všechny strany a na pár metrech zrychlovali ve snaze předjet jedno dvě
auta. Když se jim to podařilo, na jejich křečovitě stažených obličejích se na
zlomek vteřiny mihlo lehké uspokojení, jakási iluze vítězství, jen aby se
zakrátko opět ocitli v obklíčení dalších účastníků silničního provozu. Na
bělostném nebi nad Národním shromážděním pluly velké černé mraky.
Zabočili jsme doprava na Champs-Elysées a před námi se rozprostřela
nádherná třída protínající město, ozářená jasným nebem na obzoru
Vítězného oblouku. Mercedes zrychlil.
 "Tak kam tedy jedeme?"
"Vyzkoušíme, jakých pokroků jsi od posledně dosáhl, abychom se ujistili,
že můžeme přejít k další etapě..."
Ta formulace se mi nelíbila. Připomněla mi některé z otravných testů,
kterými museli procházet uchazeči o zaměstnání.
"Nikdy jsem vám to neřekl, ale jednoznačně upřednostňuji teoretické
testy, třeba ty, kde máte na výběr z více možností a zaškrtnete správnou
odpověď."
"Život není žádná teorie. Věřím výhradně ve zkušenosti získané přímo v
terénu. Jen tak se člověk může opravdu změnit. Všechno ostatní jsou
povídačky nebo intelektuální onanie."
Po mé pravici ubíhaly stromy a pak se objevily první fronty před biografy.
"Tak co jste si na mě dnes vymyslel?" zeptal jsem se předstíraje
sebejistotu, ačkoli ve skutečnosti jsem jí neměl, ani co by se za nehet vešlo.
"Řekněme, že tuto kapitolu uzavřeme tím, že nepatrně změníme
působiště."
"Změníme působiště?"
"Ano. Místo do pekařství U Kůrčičky zajdeme do jednoho luxusního
klenotnictví."
"Děláte si legraci?" řekl jsem, ale moc dobře jsem tušil, že to myslí vážně.
"Ve skutečnosti v tom žádný zásadní rozdíl není."
"To tedy je! Vždyť je to jako nebe a dudy!"
"V obou případech jednáš s někým, kdo ti má něco prodat. Je to stejné.
Nechápu, v čem je problém."
"Ale chápete! Nehrajte si na hlupáka!"
"Hlavní rozdíl je ve tvé hlavě."
"Ale já jsem v žádném nóbl klenotnictví nikdy nebyl! Nejsem zvyklý se
na takových místech pohybovat..."
"Tak to prostě jednoho dne zkusíš. Všechno je jednou poprvé."
"V takovém obchodě mi bude trapně, ještě než otevřu pusu. To není fér..."
"Co ti konkrétně vadí?" zeptal se s pobaveným úsměvem na rtech.
"Já nevím... na takových místech nejsou na lidi jako já zvyklí... Nebudu
vědět, co si počít."
 "Neexistují tam žádná zvláštní pravidla. Je to obchod jako každý jiný, jen
dražší. To ti koneckonců dává právo být ještě náročnějším zákazníkem!"
Mercedes zastavil u chodníku. Nacházeli jsme se v nejhornější části
Champs-Elysées. Vladi zapnul výstražná světla. Zíral jsem před sebe a tušil,
že moje popraviště se nachází hned po mé pravici. Raději jsem se nechal
hypnotizovat automobily kroužícími po náměstí Charlese de Gaulla jako
stovky šílených mravenců, kteří změní směr pokaždé, když narazí na
překážku, a nikdy se navzájem nedotknou.
Sebral jsem odvahu a pomalu otočil hlavu doprava. Stála tam impozantní
budova z tesaného kamene. Ve dvou patrech se táhla obrovská výloha a nad
ní se zlatými písmeny skvělo jméno mého kata: Cartier.
"Představ si," řekl Dubreuil, "jak bude vypadat tvůj život, až na světě
nebude jediná situace, kterou bys nedokázal zvládnout."
"Bomba. Ale k tomu mám ještě daleko..."
"Jediný způsob, jak toho dosáhnout, je skočit rovnýma nohama do reality
a střetávat se s předmětem svých obav tak dlouho, až to strach vzdá, a ne se
schovávat ve skrýši, která jen posiluje tvou úzkost z neznáma."
"Možná," odpověděl jsem.
Ale přesvědčený jsem o tom tedy nebyl.
"Řekni si, že prodavači, se kterými budeš mít co do činění, jsou lidé jako
ty, zaměstnanci, kteří si jistě sami nemohou dovolit nakupovat šperky u
Cartiera..."
"A co mám přesně dělat? Co je mým úkolem?"
"Požádáš je, aby ti ukázali hodinky. Musíš si jich vyzkoušet asi tucet,
klást spoustu otázek a nakonec odejít s prázdnýma rukama."
Moje nervozita se ještě zvýšila.
"Nejdřív si musím zakouřit."
"A ještě něco..."
"Co?"
Vytáhl mobilní telefon, vytočil číslo a z vnitřní kapsy jeho saka se ozvalo
nenápadné zvonění. Vyndal z ní malý přístroj tělové barvy, stiskl ho a
zvonění přestalo.
"Tohle si dej do ucha. Tak uslyším, jak si vedeš, a ty zase uslyšíš mě,
když ti budu chtít něco říct."
 To mě dostalo.
"Co to má být za úlet"!"
"Ještě poslední věc..."
"Co zase?"
"Bav se u toho. To je ta nejlepší rada, jakou ti mohu dát. Když se ti to
podaří, máš vyhráno. Přestaň brát všechno tak vážně. Udělej si odstup a ber
tu zkoušku jako hru. Vždyť ani o nic jiného nejde, ne? Je to jen hra. Nemáš
co ztratit, můžeš jen získat nové zážitky."
"No jo..."
"Víš, život můžeme vnímat buď jako sérii nástrah, kterým se musíme
vyhýbat, nebo jako obrovské hřiště, které na každém kroku nabízí
obohacující zkušenost."
Neodpověděl jsem, otevřel dveře a vystoupil. Náhle ke mně pronikl hluk
okolního provozu a vlahý vítr probudil můj otupělý mozek. Po širokánském
chodníku se procházeli turisté a skupinky mladých z předměstí vyvržené
nedalekou podzemní stanicí metra.
Zdálo se, že automobily na náměstí Charlese de Gaulla donekonečna
objíždějí Vítězný oblouk.
Udělal jsem pár kroků, zapálil si cigaretu a beze spěchu ji vykouřil. S
trochou štěstí se objeví policie a vykáže mercedes, který tu nemá co dělat.
Dubreuil mluvil o zkoušce. Tvrdil, že chce otestovat mé pokroky. To
bezpochyby znamenalo, že je považuje za nedostatečné a že mi na další
týden zadá další otravné úkoly. Abych se tomu vyhnul, musím sebrat
odvahu a podat uspokojivý výkon. Nemám na výběr.
Tak jako tak mi nedá pokoj, tím jsem si byl jistý.
Odhodil jsem cigaretu na chodník, pořádně ji zašlápl a točil špičkou déle,
než bylo nutné. Pak jsem zvedl zrak ke skleněné stěně tohoto chrámu
přepychu. Po zádech mi přeběhl mráz. Tak tedy do toho.
 VI.
Zatlačil jsem do otočných dveří a naprázdno polkl. Hlavou mi proběhl
obraz matky, jak se až do úmoru dře v prádelně. Tři mladí muži v tmavých
oblecích stojící v prostorné vstupní hale s rukama svěšenýma podél těla mě
mlčky pozdravili a jeden z nich mi otevřel druhé dveře vedoucí přímo do
obchodu. Snažil jsem se působit sebejistě, ačkoli jsem byl vržen do světa,
který mi byl naprosto cizí.
Rozlehlý prostor s vysokými stropy, jemuž vévodilo monumentální
schodiště, přecházel ve velkou místnost plnou pultů ze vzácných dřevin
lesknoucích se jako zrcadla. Obrovský třpytící se lustr. Stěny potažené
sametem pohlcujícím světlo. Nenápadná jemná vůně, sotva znatelná,
zklidňující a uchvacující zároveň. Temně rudý koberec, velice tlustý, který
tlumí zvuky a do kterého by se člověk nejraději zabořil, zavřel oči, usnul a
na nic nemyslel. Dámské lodičky, krásné, s vysokými podpatky, nesmírně
ženské a směřující... ke mně, jedna po druhé, s vybranou grácií. Pomalu
zvedám oči... "tíhlé a nekonečné nohy, černá sukně, krátká, úzká, ale přitom
volná. Těsné sako. Velice těsné... Blondýna s bleděmodrýma očima a
dokonale uhlazenými vlasy svázanými do drdolu. Ledová kráska.
Pohlédla mi zpříma do očí a naprosto profesionálním hlasem se zeptala:
"Dobrý den, co pro vás mohu udělat?"
Na její tváři jsem nezaznamenal ani náznak úsměvu a napadlo mě, jestli
se takhle chová pokaždé, nebo už ve mně rozpoznala vetřelce. Návštěvníka,
u kterého možná vycítila, že se nikdy nestane zákazníkem. Cítil jsem se
odhalen, obnažen jejím sebejistým pohledem.
"Chtěl bych se podívat... na vaše pánské hodinky."
"Zlatá nebo ocelová kolekce?"
"Ocelová," odpověděl jsem, spokojený, že si mohu vybrat sortiment,
který je bližší tomu, co znám.
"Zlatá! Zlatá!" zařval Dubreuil do sluchátka.
Dostal jsem strach, že prodavačka něco zaslechla. Zdálo se však, že tomu
nevěnuje nejmenší pozornost. Nic jsem neřekl.
"Pojďte prosím za mnou," pobídla mě takovým tónem, že jsem své
odpovědi okamžitě zalitoval, tónem, který jako by říkal: "Já to tušila."
Nenáviděl jsem ji.
 Následoval jsem ji a můj pohled sklouzl na její boty. Chůze člověka vám
o něm prozradí všechno. Ta její byla neochvějná a propracovaná, bez
náznaku spontánnosti. Dovedla mě do první místnosti a zamířila k jednomu
z dřevěných pultů. Mezi jejími profesionálními prsty s červeně
nalakovanými a dokonale upravenými nehty se objevil miniaturní zlatý
klíček a vodorovná vitrína se zvedla. Vyndala z ní tenkou desku potaženou
sametem, na níž majestátně trůnily náramkové hodinky.
"Takže tu máme modely Pasha, Roadster, Santos a věhlasný francouzský
Tank. Jsou vybaveny mechanickým strojkem s automatickým natahováním.
Poněkud sportovnějšího stylu je model Chronoscaph s gumovým páskem
vykládaným ocelí, vodotěsný do hloubky sto metrů..."
Neposlouchal jsem její monolog. Slova mi rezonovala v hlavě a já se ani
nesnažil dávat jim smysl. Mou pozornost zcela pohltila přesná gesta, jimiž
svá slova doprovázela. Na každé hodinky ukázala svými dlouhými prsty,
aniž by se jich dotkla, jako by je sebemenší kontakt mohl poškodit. Tato
gestikulace sama o sobě jako by výrazně zvyšovala hodnotu těchto
nehybných strojů z obyčejného kovu.
Musel jsem promluvit, požádat o vyzkoušení, ale krajně profesionální
přístup prodavačky mi bránil vyjadřovat se spontánně jako obvykle. Její
slova a gesta vykazovala takové mistrovství a perfekcionismus, že jsem se
obával, že jakmile otevřu ústa, budu znít jako nějaký venkovský balík.
Najednou jsem si vzpomněl, že mě Dubreuil poslouchá... Musel jsem se
odhodlat.
"Rád bych si zkusil tyhle," řekl jsem a ukázal na hodinky s gumovým
páskem.
Navlékla si bílou rukavičku, jako by otisky mohly pošpinit jejich krásu,
uchopila je konečky svých obratných prstů a podala mi je. Bylo mi téměř
trapně, že na ně sahám holou rukou.
"Je to jedna z našich posledních kreací. Křemenný krystal v ocelovém
pouzdře, chronograf a tři počitadla."
Hodinky s křemenným krystalem... Dokonce ani nemají opravdový
hodinářský strojek. Křemenných hodinek se daly na tržištích sehnat tisíce
ani ne za deset eur...
Chystal jsem se, že si je nasadím, když vtom jsem si uvědomil, že mám
na ruce svoje vlastní. Zaplavila mě vlna studu. Nemohl jsem jí ukázat své
rozverné umělohmotné hodinky, dosud skryté pod rukávem saka...
Pohybem, který musel působit groteskně, jsem si je sundal, zakryl je dlaní a
spěšně je zasunul do kapsy, kde byly v bezpečí před jejím zrakem.
"Můžete si je položit sem," řekla falešně milým tónem.
Byl jsem si jistý, že si všimla mých rozpaků a chtěla je ještě zesílit.
Odmítl jsem její nabídku. Tváře mi hořely. Jen ať nezčervénám... Rychle
jsem začal mluvit o prvním, co mě napadlo, abych odvrátil její pozornost.
"Jaká je životnost baterie?"
Ta otázka okamžitě znásobila můj pocit trapnosti. Musel jsem být prvním
zákazníkem v dějinách obchodu Cartier, který se na něco takového zeptal.
Koho z jejich klientely mohla zajímat životnost baterie"
Prodavačka chvíli počkala, snad abych měl čas plně si uvědomit, do jaké
míry byla moje otázka nemístná, a nechat se prostoupit hanbou. Příšerná
muka. Bylo mi čím dál větší horko.
"Jeden rok."
Potřeboval jsem se uklidnit, zase přijít k sobě. Pokusil jsem se uvolnit a s
předstíraným zaujetím jsem si hodinky prohlížel.
Rychlým pohybem jsem si je navlékl na zápěstí, abych ukázal, že
zacházet s takovými luxusními předměty je mým denním chlebem. Snažil
jsem se zapnout řemínek, aniž bych zpomalil, ale musel jsem se zastavit.
Dvojitá kovová přezka se zasekla. Nejspíš jsem dal jednu část opačně.
Rychle jsem ji rozepnul a zkusil to znovu, trochu přitlačil, ale přitom se
snažil působit dojmem opatrného zacházení.
Mechanismus se ještě víc zablokoval.
"Přezka se otvírá na druhé straně," poznamenala prodavačka
samozřejmým tónem, jako by to ani jinak být nemohlo. "Dovolíte?"
Propadal jsem se hanbou. Hlava mi celá hořela. Dostal jsem strach, aby
na desku s vystavenými hodinkami nedopadly kapičky potu a nedaly tak
mému ponížení korunu. Raději jsem o pár centimetrů couvl.
Podal jsem jí zápěstí jako zločinec na útěku kapitulující před policistou a
nechávající si od něj nasadit želízka. Provedla gesto se samozřejmostí, která
ještě zdůraznila mou neobratnost.
Předstíral jsem, že hodnotím vzhled toho nákladného předmětu, otáčel
jsem rukou v prostoru a prohlížel si hodinky z nejrůznějších úhlů.
"Kolik stojí?" zeptal jsem se a snažil se u toho tvářit pokud možno
lhostejně, jako by šlo o zcela podružnou otázku.
 "Tři tisíce dvě stě sedmdesát eur."
Zdálo se mi, že jsem v jejím hlase a pohledu zaznamenal náznak
uspokojení, jaké pociťují někteří zkoušející, když vám oznamují, že musíte
opakovat maturitu nebo testy k získání řidičského průkazu.
Tři tisíce dvě stě sedmdesát eur... Za křemenné hodinky z oceli a s
gumovým náramkem! Měl jsem chuť zeptat se jí, čím se liší od hodinek
značky Kelton za třicet eur. Dubreuil by takovou otázku jistě ocenil, ale
nebyl jsem schopen ji položit. Teď ještě ne. Tato přemrštěná částka, v mých
očích naprosto absurdní, mi ovšem kupodivu pomohla zaujmout odstup. Ta
očividně přehnaná cena mě částečně osvobodila od tlaku, který jsem na
sebe sám vyvíjel, a kouzlo světa luxusu i úcty, kterou ve mně vzbuzoval, se
pomalu rozplývalo.
"Teď bych vyzkoušel tyhle," řekl jsem, ukázal na jiný model a sundal si
předchozí ze zápěstí.
"Francouzský Tank navržený v roce 1917. Mechanický strojek s
automatickým natahováním, kalibr Cartier 120."
Nasadil jsem si je a začal si je prohlížet.
"Nejsou špatné," poznamenal jsem a dělal, že váhám.
To máme dvoje. Kolik že si jich mám vyzkoušet? Neříkal tucet"
Začínal jsem se trochu, trošičku uvolňovat, když vtom se - tentokrát tišeji
- opět ozval Dubreuilův hlas.
"Řekni jí, že jsou ošklivé a že chceš vidět kolekci ze zlata!"
"Ještě bych se rád podíval na tyhle," řekl jsem a dělal, že ho neslyším.
Třetí.
"Řekni jí, že jsou..."
Zakašlal jsem, abych přehlušil jeho hlas. Co by si o mně pomyslela,
kdyby ho uslyšela? Napadlo mě, že by mě mohla mít za lupiče ve spojení s
komplicem venku. Bezpečnostní kamery ostatně už možná moje sluchátko
zaznamenaly. Začal jsem se znovu potit. Musím co nejrychleji splnit úkol a
zmizet odsud.
"Já nevím. Nakonec bych se možná rád podíval na vaše modely ve zlatě,"
řekl jsem se sebezapřením a s obavou, že to bude znít falešně.
Hbitě desku uložila do vitríny.
"Pojďte prosím za mnou."
 Měl jsem nepříjemný pocit, že se ani trochu nenamáhá mě uspokojit a
omezuje se na striktní minimum diktované jejím profesionalismem. Musela
vycítit, že se mnou jen ztrácí čas. Šel jsem za ní a pokradmu se rozhlížel
kolem sebe. Mé oči se střetly s jedním z mužů v tmavém obleku, kteří mě
přivítali u vchodu. Nepochybně člen ochranky v civilu. Zdálo se mi, že se
na mě dívá nějak divně.
Vešli jsme do jiné, větší místnosti. Několik přítomných zákazníků se
vůbec nepodobalo chodcům, které jsme viděli venku na ulici, jako by se tu
zjevili odnikud. Prodavačky proplouvaly prostorem jako tiché přízraky a
přispívaly k poklidné atmosféře obchodu.
Instinktivně jsem zaznamenal malé kamery umístěné na strategických
místech. Měl jsem dojem, že jsou všechny namířené na mě, pomalu se
otáčejí a sledují každý můj pohyb. Koncem rukávu jsem si nervózně otřel
čelo a snažil se zhluboka dýchat, abych se uvolnil. Potřeboval jsem
zvládnout narůstající nervozitu, zatímco jsem se každým krokem
přibližoval ke kolekci zboží určené miliardářům, o které jsem musel
předstírat zájem a prostředky k tomu, abych si je pořídil.
Postavili jsme se každý z jedné strany elegantního pultu.
Nabídka hodinek ze zlata byla početnější a prodavačka mi jednotlivé
modely představila skrz sklo horizontální vitríny.
"Tyhle se mi líbí," řekl jsem a ukázal na dost objemné hodinky ze žlutého
zlata.
"Jedná se o model Ballon bleu: tělo z osmnáctikarátového žlutého zlata,
vroubkovaná korunka ze žlutého zlata zdobená modrým hlazeným safírem.
Dvacet tři tisíc pět set eur."
Nemohl jsem se ubránit dojmu, že mi tu cenu oznámila jen proto, aby mi
dala najevo, že tento model naprosto přesahuje moje možnosti. Pohrávala si
se mnou a s ledovým klidem mě ponižovala.
Tím ovšem ťala do živého, což mě probudilo z letargie a přimělo
reagovat.
Neměla ani tušení, jak mi tím, že mě rozčílila, vlastně nahrála.
"Chci si je vyzkoušet," pronesl jsem suše, až mě to samotného překvapilo.
Mlčky poslechla, a když jsem viděl, jak bez námitek plní mé přání, na
okamžik jsem pocítil pro mě zcela novou emoci, nepatrnou rozkoš, která mi
až dosud byla cizí. Takhle tedy chutná moc"
 Nasadil jsem si hodinky, pět vteřin si je mlčky prohlížel, a pak pronesl
neodvolatelný ortel.
"Příliš masivní."
Sundal jsem si je a nedbale jí je podal, s pohledem již směřujícím k
ostatním modelům.
"Tyhle!" řekl jsem, aniž bych počkal, až uklidí ty předchozí.
Zrychlila pohyby svých hbitých prstů. Červený lak na nehtech odrážel
světlo bodových lamp pečlivě namířených na pult pro zesílení přirozeného
lesku hodinek.
Byl jsem poháněn netušenou silou, která se zjevila odnikud, záhadně se
vynořila z mého nitra. Prosazovat svou vůli mě najednou začalo bavit.
"Ještě si zkusím tyhle!" řekl jsem a ukázal na další model, abych ji
přinutil přijmout mnou nastolené tempo.
Nepoznával jsem se. Má nesmělost byla ta tam a já jsem v našem vztahu
získával převahu. Dělo se ve mně něco neslýchaného. Cítil jsem
nepopsatelnou radost.
"Prosím, pane."
S lítostí jsem si uvědomil, že teprve od chvíle, kdy jsem začal být
panovačný, mě začala respektovat. Vyzařovala ze mě autorita, která pro mě
byla něčím zcela novým, a prodavačka na mě přestala shlížet svým
povýšeným pohledem. Sklopenýma očima stále spočívala na hodinkách a
tiše plnila příkazy, které jsem jí uděloval. Držel jsem se zpříma jako ještě
nikdy a celou svou postavou jsem převyšoval její hlavu, mírně skloněnou
ke zručným prstům rychle a opatrně manipulujícím s hodinkami.
Nevím, jak dlouho ta scéna trvala. Přestal jsem být tak docela sám sebou
a trochu jsem ztratil kontakt s realitou... Ocitl jsem se v neznámé zemi a
objevoval jedinečnou rozkoš, o které se mi ještě před hodinou ani nesnilo.
Zvláštní pocit všemocnosti. Bylo to, jako by ze mě někdo najednou sňal
těžký poklop.
"Hned se vrať."
Dubreuilův hluboký hlas mě přivedl zpátky na zem.
Pomalu jsem se rozloučil. Prodavačka trvala na tom, že mě doprovodí, a
následovala mě, když jsem sebejistým krokem kráčel obchodem a přehlížel
okolí jako generál kochající se právě dobytým územím. Jednotlivé místnosti
mi teď připadaly menší a atmosféra všednější. Muži v černém mi otevřeli
dveře do vstupní haly a poděkovali mi za návštěvu. Všichni mi popřáli
hezký večer.
Vyšel jsem na Champs-Elysées a mé smysly okamžitě zaplavil hluk a
zápach provozu, vítr a silná záře oblohy, která mezitím úplně vybledla.
Přišel jsem k sobě a plně si uvědomil, co vlastně znamená to, co jsem
právě prožil: postoj ostatních ke mně je podmíněn mým vlastním
chováním... To já způsobuji jejich reakce.
Nemohl jsem nepomyslet na několik svých minulých vztahů...
Také jsem kdesi v sobě objevil netušené zdroje, které mi umožňovaly
chovat se jinak. Nijak jsem netoužil po tom zopakovat si vztah podobný
tomu, co jsem právě zažil. Nebyl jsem z těch, kteří prahnou po moci, a
rozhodně jsem se nehodlal takovým stát. Na to jsem měl příliš v lásce
srdečné vztahy rovného s rovným... Dále jsem zjistil, že se nemusím
omezovat na úlohu ovce, ale to nebylo to hlavní. Poznal jsem, že jsem
schopný dělat věci, které nemám ve zvyku, a to jediné pro mě bylo důležité.
Úzký tunel mého života se možná začínal mírně rozestupovat...
 VII.
"Co vás na pozici účetního motivuje?"
Můj uchazeč těkal očima na všechny strany a snažil se přijít na nejlepší
možné vysvětlení.
"No... víte... mám rád čísla."
Bylo zřejmé, že odpověď zklamala i jeho samotného. Byl by raději řekl
něco oslnivějšího, ale nic ho nenapadlo.
"Co máte na číslech rád?"
Měl jsem pocit, jako bych znovu roztočil losovací buben, kuličky s čísly
se opět daly do pohybu a kandidátovy tváře ještě o poznání zrudly. Bylo
vidět, že věnoval zvláštní péči tomu, jak se na pohovor oblékl. Na šedý
oblek a tmavou kravatu, které měl na sobě, evidentně nebyl zvyklý, což jen
zvyšovalo jeho nervozitu. Bílé ponožky natolik kontrastovaly s tmavou
seriózností zbytku jeho oblečení, že doslova svítily.
"No já... mám rád, když... to vyjde přesně... když je výpočet správný a
můžu si být jistý, že tam není chyba. Víte, ono to člověku dá takový pocit
uspokojení. Já mám rád ve věcech jasno. Když náhodou udělám chybu,
klidně ji celé hodiny hledám, dokud není všechno pinktlich. Tedy... celé
hodiny... ne že bych zbytečně ztrácel čas, umím se samozřejmě také
soustředit na to hlavní. Chci tím jen říct, že jsem velice pečlivý."
Chudák. Zuby nehty se snažil dokázat, že je pro tu pozici ideálním
kandidátem.
"Považujete se za samostatného člověka?"
Jen s vynaložením značného úsilí se mi podařilo soustředit se na jeho
obličej a nenechat sklouznout zrak k ponožkám.
"Ano, to ano, jsem velice samostatný. Žádný problém. Umím si poradit
sám a nikoho neotravuju."
"Můžete mi uvést příklad situace, kdy jste svou samostatnost prokázal?"
Šlo o známou náborovou taktiku. Když o sobě někdo tvrdí něco
pozitivního, musí být schopen uvést, za jakých konkrétních okolností se u
něj tato kladná vlastnost projevila. Přesněji řečeno musí doložit kontext, své
chování a výsledek. Pokud jedno z toho chybí, je jasné, že lže. Je to
logické: jestliže tuto vlastnost skutečně má, musí být s to uvést příklad
situace, v níž ji využil, co konkrétně udělal a co tím získal.
 "Ehm... ano, jistě."
"V jakém to bylo kontextu?"
Kuličky s čísly v bubnu se mlely jedna přes druhou, zatímco si ten
nebožák pokoušel takovou událost vybavit - nebo vymyslet.
Lehký ruměnec na jeho tváři ještě ztmavl a zdálo se mi, že jsem na jeho
čele zahlédl krůpěj potu. K smrti nerad jsem uchazeče uváděl do rozpaků a
rozhodně to nebylo mým záměrem. Musel jsem ale nějak zhodnotit jejich
vhodnost pro danou pozici.
"Podívejte se... samostatnost projevuji velice často, o tom není pochyb, to
mi věřte."
Natáhl si nohy, které měl předtím překřížené, zavrtěl se v křesle a zase
nohy zkřížil. Ty jeho ponožky by klidně mohly hrát hlavní roli v reklamě na
Ariel.
"Stačí, když mi uvedete jeden příklad, třeba kdy se to stalo naposledy. Na
jakém místě to bylo, za jakých okolností, při jaké příležitosti? Nespěchejte a
v klidu si vzpomeňte. Času máme dost."
Opět se začal vrtět v křesle a přitom si otíral zpocené ruce o kalhoty.
Uběhlo několik dlouhých vteřin, které mi připadaly jako hodiny. Pořád
nemohl přijít na žádnou kloudnou odpověď a cítil jsem, že je mu čím dál
trapněji. Musel mě nenávidět.
"Poslouchejte," přerušil jsem ticho, abych ukončil jeho muka, "já vám
řeknu, proč se vás na to ptám. Jde o pozici v malé firmě, jejíž účetní podal
výpověď. Našetřil si tolik dní dovolené, že po dobu výpovědní lhůty nemusí
pracovat. Odešel ze dne na den.
Nikdo z firmy nebude jeho nástupce schopný zaučit. Pokud tu práci
přijmete, budete si muset poradit sám jen na základě jeho dokumentace a
souborů v jeho počítači. Pokud opravdu nejste samostatný, může to pro vás
být noční můra a mým úkolem je neuvést vás do takové situace. Takže mi
nejde o to nachytat vás na švestkách, snažím se jen zjistit, jestli byste byl
schopný zhostit se tohoto úkolu.
Když se na to podíváte takhle, shodují se vaše zájmy se zájmy té firmy..."
Pozorně mě vyslechl a nakonec přiznal, že raději pracuje ve
strukturovaném kontextu, kde přesně ví, co se od něj čeká, a kde v případě
pochyb najde odpovědi na své otázky. Zbytek pohovoru jsme strávili
upřesňováním jeho profesních cílů a definováním typu pozice, který by lépe
vyhovoval jeho povaze, zkušenostem a schopnostem. Slíbil jsem mu, že si
jeho složku pečlivě uložím a budu ho kontaktovat, jakmile se objeví
nabídka lépe odpovídající jeho profilu.
Doprovodil jsem ho k výtahu a popřál mu hodně štěstí.
Po návratu do kanceláře jsem si prohlédl zmeškané hovory.
Přišla mi SMS od Dubreuile:
"Přijď za mnou do baru hotelu Georges V. Vezmi si taxíka a cestou
odporuj VŠEMU, co Ti řidič řekne. VŠEMU. Čekám na Tebe. Y. D."
Přečetl jsem si zprávu dvakrát za sebou a při pomyšlení na to, co mě čeká,
jsem útrpně zkřivil tvář. Všechno záleží na tom, co řekne šofér... Může to
taky být pěkně nepříjemné...
Pohlédl jsem na hodinky. 17:40. Další schůzky už jsem neměl, ale nikdy
jsem z kanceláře neodcházel před sedmou, a to byl ještě ten lepší případ...
Zkontroloval jsem e-maily. Bylo jich kolem deseti, ale nic naléhavého.
No co, pro jednou se snad svět nezboří.
Popadl jsem kabát a vykoukl na chodbu. Nikde nikdo. Rychle jsem vyšel
ven a zamířil k únikovému schodišti. Nebudu přece zbytečně lelkovat před
výtahem. Když jsem došel na konec chodby, vynořil se ze své kanceláře
Grégoire Larcher. Ve zlomku vteřiny si musel všimnout mých rozpaků.
"Copak že už chvátáš domů?" zeptal se uštěpačně.
"Já... už musím jít... je to naléhavé."
Mlčky se vzdálil, nepochybně spokojený, že mě přistihl. Vyrazil jsem
dolů po schodech, poněkud znechucen chodem událostí.
Vždyť tu proboha každý den tvrdnu bůhví do kdy, a ten jediný den, kdy
odejdu dřív, mě zrovna musí někdo vidět...
Když jsem vyšel na Operní třídu, byl jsem dost rozčilený a čerstvý
vzduch mi pomohl se zklidnit. Nebo to možná bylo zásluhou úkolu, který
mě čekal a dělal mi víc starostí než to, co se právě stalo. Vykročil jsem
směrem k Louvrů, kde se nacházelo stanoviště taxíků. V dohledu nebyl
jediný taxík. Získal jsem odklad a téměř si oddychl. Zapálil jsem si cigaretu
a nervózně potáhl. Jakmile jsem byl ve stresu, potřeboval jsem to. Hrozný
zlozvyk! Nikdy se ho nezbavím...
Cestou sem jsem měl zvláštní dojem. Zdálo se mi, že mě někdo sleduje.
Otočil jsem se, ale za mnou šlo poměrně dost chodců.
 Těžko říct... S nepříjemným pocitem jsem pokračoval v chůzi.
Pomyslel jsem na své poslední dvě jízdy taxíkem. Řidiči byli většinou
notoričtí mluvkové, kteří se bez zábran vyjadřovali ke všem aktuálním
tématům, a musel jsem přiznat, že jsem si vždy dával dobrý pozor, abych
nevyjádřil opačný názor. Dubreuil mě odhadl dobře. Ale to může být
nakonec jen z lenosti. Vyvádět lidi z omylu tak jako tak nemá smysl. Stejně
zarytě trvají na svém...
Zadíval jsem se do dálky. Provoz byl poměrně hustý, byla špička. Můžu
tu takhle čekat ještě pěkně dlouho.
A co kdyby to spíš než lenost byla zbabělost? Nic neříct koneckonců taky
není nijak příjemné. Často se to ve mně vaří... Čeho se vlastně bojím? Že se
tomu druhému znelíbím? Že u něj vyvolám nepředvídatelnou reakci? Kdo
ví.
"Kam to bude?"
Jeho pařížský přízvuk mě vytrhl z otupělosti. Zasnil jsem se natolik, že
jsem ho ani neviděl přijíždět. Řidič se vykláněl z okénka a netrpělivě na mě
zíral. Podsaditý plešoun s padesátkou na krku, černým knírkem a zlým
pohledem. Proč na mě dnes musel vyjít právě on"
"Tak co? Rozmyslel jste si to? Já nemám jenom vás!"
"Do hotelu Georges V.," zamumlal jsem a otevřel zadní dveře.
Špatný začátek. Musím rychle získat navrch. No tak, chce to odvahu a
odporovat všemu, co řekne. Úplně všemu.
Posadil jsem se a okamžitě se mi udělalo na zvracení. Zatuchlý pach
tabáku mísící se s levným automobilovým deodorantem. Nechutné.
"Říkám vám rovnou, že i když to není daleko, jen tak se tam
nedostaneme! To mi věřte! Nevím, co dnes ti lidi mají, ale všude je to
totálně ucpané!"
Hmm... Tomu se dá těžko odporovat... Co na to říct"
"S trochou štěstí se to uvolní a nakonec tam třeba budeme dřív, než si
myslíte, co říkáte?"
"To víte, že jo, velký kulový," odvětil se silným pařížským přízvukem.
"Dělám tuhle práci už osmadvacet let a vím, o čem mluvím. Krucinál,
vsadím se, že nejmíň půlka z nich by se obešla bez auta."
Mluvil tak hlasitě, jako bych neseděl na zadním sedadle taxíku, ale
autobusu.
 "Možná ho opravdu potřebují, co my víme..."
"Povídačky! Většina z nich s tou svojí károu neujede ani pět set metrů!
Jenže na to, aby šli pěšky, jsou líní, a za taxíka se jim nechce utrácet!
Pařížani jsou největší škrti na světě!"
Měl jsem pocit, že můj nesouhlas ani nezaregistroval. Mé poznámky bral
jen jako příspěvek do diskuze... Možná, že můj úkol bude nakonec snazší,
než se zdálo.
"Já mám Pařížany docela rád."
"Vážně? Tak to je asi moc dobře neznáte! To já už mám tu čest
osmadvacátý rok, takže mám ty potvory v malíčku. A řeknu vám, je to s
nima rok od roku horší. Už je nemůžu ani cítit. Mám jich po krk."
Chlupatými tlapami svíral volant potažený syntetickou kožešinou a bylo
vidět, jak se napětí šíří dál do svalů jeho ochlupených předloktí. Pod
černými chlupy prosvítalo dlouhé tetování, které mi připomnělo obří
hranolek tančící kankán z reklamy na fritovací olej. Když jsem byl malý,
dávali na americké televizi kreslenou reklamu, v níž se postavičky hranolků
pohupovaly do rytmu hudby.
V životě jsem neviděl směšnější tetování.
"Řekl bych, že se pletete. Lidé jsou jen odrazem toho, jak se k nim
chováme my sami."
Prudce sešlápl brzdu a se zuřivým pohledem se na mne otočil.
"Co jste to říkal?"
S tak živou reakcí jsem tedy nepočítal. Odtáhl jsem se, ale ani tak jsem
neunikl jeho páchnoucímu dechu. Nebyl cítit alkoholem"
Musel jsem odpálit bombu, zahrát si na odminovače...
"Říkal jsem, že lidé jsou možná uzavření, ale když je člověk trpělivý a
chápe, že možná mají ke stresu své důvody, a když s nimi mluví
ohleduplně," - na to slovo jsem dal zvláštní důraz - "mohou se otevřít, a
jakmile cítí, že se o ně někdo zajímá, hned jsou příjemnější."
Chvíli na mě zíral pohledem nasupeného kance, pak se otočil a znovu
nastartoval. V autě jako olověný poklop zavládlo dusivé ticho. Pokusil jsem
se uvolnit extrémní napětí, které jsem cítil po celém těle, a začal zhluboka
dýchat. Panečku... takže dědoušek je prchlivý. Budu na něj muset trochu s
citem... "inuli jsme se dál, ale mlčení se po chvíli stalo nesnesitelným.
Naprosto nesnesitelným. Musel jsem ho prolomit.
 "Co to tu máte vytetované?" zeptal jsem se v bláhové snaze aplikovat
myšlenku, kterou jsem mu právě předestřel.
"Jo tohle..." řekl téměř něžným hlasem, který dokládal, že jsem se trefil
do černého. "To je taková památka z mládí. Představuje to pomstu."
Poslední větu pronesl obřadně. Byl jsem v pokušení zeptat se ho, jak
může tančící hranolek symbolizovat pomstu, ale nechtěl jsem si pod sebou
podřezat větev, a tak jsem se jen v duchu usmál.
Přijížděli jsme na náměstí Svornosti.
"Nepojedeme po Champs-Elysées. Tam je to moc ucpané. Vezmeme to po
nábřeží až k Almě a zespoda přijedeme na třídu Georges V."
"No... Já bych radši jel po Champs-Elysées."
Neodpověděl, povzdychl si a navázal na nit hovoru.
"Zbožňuju tetování. Nenajdete dvě, která by byla úplně stejná.
Aby se člověk nechal tetovat, musí mít kuráž. Protože to se nedá jen tak
sundat. Pak už to máte na celý život. Takže to chce odvahu.
Na ženských to mám taky rád. Není nic rajcovnějšího, než když vás
najednou na nějakém schovaném místečku překvapí tetování, jestli chápete,
co myslím."
Ve zpětném zrcátku jsem spatřil jeho chlípný pohled. Jen klid, dědo.
Sebral jsem odvahu.
"Mně tetování nic neříká..."
"No jo, mladým už se to dneska nelíbí, protože chtějí vypadat všichni
stejně. Už se neumějí bavit! Pche! Stejně jsou to šašci."
"Ne... Možná že k tomu, aby byli jiní, nepotřebují zrovna tetování..."
"Jiní, jiní! O to nám nešlo, my jsme se hlavně chtěli bavit. Vzali jsme kola
nebo auta rodičů a uháněli, co to dalo... Tenkrát žádné zácpy nebyly!"
Ten člověk neuměl mluvit, aniž by u toho hulákal. Byl nesnesitelný a
zneklidňující. A ten zápach... No tak, ještě trochu přilít oleje do ohně...
"To sice ne, ale mladí už dnes vědí, že nemůžeme dál znečišťovat planetu,
a už vůbec ne jen tak pro zábavu."
"A je to tady! Zase ty ekologické nesmysly! Globální oteplování a
podobné kraviny. To vám vtloukají do hlavy chlápci, co vám chtějí prodávat
inteligenci a sami jí přitom nemají, ani co by se za nehet vešlo!"
"Co vy o tom víte?"
 Pro jednou to ze mě vypadlo samo. Prudce sešlápl brzdu a auto zastavilo.
Vrazil jsem do předního sedadla a odrazil se zpátky dozadu. Řidič vybuchl:
"Vypadněte! Slyšíte mě? Padejte odsud! Mám po krk blbečků, co mi chtějí
dělat kázání! Ven!"
Uhýbal jsem před ním a mé tělo se nořilo do starého molitanu, jímž bylo
sedadlo vycpáno. Uběhly dvě vteřiny, dvě vteřiny ticha, pak jsem otevřel
dveře a vyrazil ven. Zmizel jsem jako blesk, aby ho náhodou nenapadlo
vydat se za mnou. U člověka jeho ražení by mě nepřekvapilo, kdyby měl
pod sedadlem schovaný obušek.
Prokličkoval jsem mezi automobily až k širokému chodníku Champs-
Elysées a rozběhl se směrem ke vzdálenému Vítěznému oblouku. Tvář mi
osvěžoval drobný déšť. Když ze mě spadl strach, necítil jsem nic, ale běžel
jsem dál a míjel tváře kolemjdoucích turistů a zevlounů. Běžel jsem,
protože mě nic nedrželo. Podařilo se mi zbavit se malé části svého krunýře,
rozmotat pár zbytečných uzlů. Poprvé jsem se odvážil záměrně říci
neznámému člověku všechno, co si myslím, a začínal jsem si připadat lehký
a hlavně svobodný. Jemný deštík mi svými kapkami něžně bičoval tvář,
jako by mě chtěl probudit k životu.
 VIII.
Nastrojený portýr strčil do otočných dveří, abych jimi mohl bez námahy
projít a ocitnout se v majestátní vstupní hale hotelu Georges V, jednoho z
nejkrásnějších paláců hlavního města.
Celou podlahu pokrýval červený alicantský mramor a impozantní sloupy
čněly k závratně vysokému stropu.
Pult recepce byl obložen hřejivým dřevem. V atmosféře se mísila
vznešenost a tichá efektivita. Nosiči pilně přemísťovali zlacené vozíky
naložené kufry a zavazadly, většinou potaženými kůží s vyraženým
emblémem některé prestižní značky. Usměvavé a hbité recepční podávaly
hostům klíče či plánky Paříže nebo poskytovaly informace nepochybně
náročným zákazníkům. Náhle se v hale objevil klient v šortkách a teniskách
značky Nike - zjevení podobně nečekané jako raper vystupující na jedné
scéně se symfonickým orchestrem - a přešel ji s ležérností člověka, který je
na taková místa zvyklý. Zřejmě krajan...
Zamířil jsem k recepci.
"Dobrý den, kde je tu prosím vás bar?"
Bál jsem se, že se recepční zeptá, jestli jsem u nich ubytován.
S promočenými vlasy a potůčky vody stékajícími po tváři jsem musel
vypadat dost zuboženě. Pohled na turistu v šortkách mě však trochu
uklidnil.
"Jistě, pane. Tamhle za těmi třemi schody zahněte doprava a za okamžik
dojdete do baru," odpověděl recepční mile a krapet mnohomluvně.
Vyšel jsem po schodech a ocitl se v jakési rozlehlé prosklené chodbě
vedoucí skrz vnitřní dvůr nádherně osázený stromy. Pomerančovníky a
zimostráz v překrásných květináčích s tesanými ornamenty. Několik stolů z
cizokrajného dřeva a křesla ponoukající k siestě. V chodbě samotné byly
místy položeny přepychové koberce ohřívající mramor. Z bohatě zdobeného
stropu visely honosné lustry. Stěny z tesaného kamene ukrývaly výklenky
se sochami na majestátních podstavcích. Po straně chodby se táhla řada
nízkých stolků s hlubokými lenoškami vystlanými měkkými látkami, do
kterých by se člověk nejraději zanořil, nebýt ovšem rezervovanosti, jakou si
tak impozantní výzdoba vynucovala.
 Bar přímo navazoval na chodbu a ve srovnání s ní působil téměř stísněně.
Jeho stěny a podlaha potažené tmavě rudým sametem vytvářely mnohem
intimnější atmosféru. V tuto denní dobu zde bylo jen málo hostů. Na
nízkých křesílkách seděli proti sobě postarší muž a žena a o kus dál spolu
dva muži potichu, ale živě o čemsi diskutovali. Zřejmě obchodní jednání.
Po Dubreuilovi ani stopy.
Zamířil jsem k jednomu ze stolů v zadní části baru, abych ho viděl
přicházet. Když jsem míjel první dvojici, ucítil jsem ženin opojný parfém.
Na mém stolku ležely noviny. Několik velice seriózních deníků jako
Herald Tribune, New York Times nebo Le Monde a pár o poznání méně
seriózních. Sáhl jsem po vydání bulvárního plátku Closer, jehož stav
naznačoval, že zdaleka nejsem prvním, koho zaujal. K tomu, abych se
zajímal o životy slavných, jsem se koneckonců nacházel na tom
nejpříhodnějším místě.
Dubreuil zanedlouho dorazil a já jsem spěšně odložil kompromitující
časopis. Přešel kolem baru a všiml jsem si, že všichni čtyři přítomní hosté
se po něm otočili. Patřil k lidem, kteří vyzařují určitou energii,
magnetismus, který přitahuje pozornost.
"Tak povídej, jak ses předvedl!"
Všiml jsem si, že mě nikdy nezdraví. Při každém setkání jako by rovnou
navázal na nit hovoru, který přerušil jen před několika málo minutami, aby
si odskočil.
Objednal si bourbon a já jsem se spokojil s minerálkou.
Do detailu jsem mu popsal scénku s taxikářem. Řidičovo chování ho
náramně pobavilo.
"To jsi připadl na pěkné číslo! Kdybych chtěl vaše setkání sám
zinscenovat, lepšího bych nenašel!"
Svěřil jsem se mu s potížemi, jaké mi činilo vyjadřovat opačné názory,
než jaké zastával šofér, i s osvobozujícím pocitem, který mě nakonec
zaplavil navzdory našemu konfliktu.
"Jsem moc rád, že jsi to zažil. Hodně jsi mi vyprávěl o svém pracovním
životě, o tom, jak se v kanceláři dusíš a máš pocit, že tě pořád někdo soudí a
sleduje."
"Ano. V téhle firmě mi nedovolí být sám sebou. Nedávají mi téměř
žádnou svobodu. Připadám si jako vězeň. Mám pocit, že jakmile něco řeknu
nebo udělám, bude to někdo komentovat. Zrovna dneska, když jsem
odcházel z práce, mi vedoucí oddělení uštědřil urážlivou poznámku.
Pravda, bylo poměrně brzy, ale já tam jinak každý večer zůstávám strašně
dlouho. Bylo od něj nanejvýš nespravedlivé vyčíst mi, když jednou
jedinkrát odejdu dřív! Nenechají mě na pokoji. Dusím se."
Vrhl na mě pronikavý pohled a přitom si vychutnával doušek bourbonu.
Ucítil jsem jeho vůni.
"Víš, když tě slyším říkat ,nedovolí mi být sám sebou', mám chuť ti
odpovědět, že tě naopak nechávají být sám sebou a dokonce tě tlačí k tomu,
abys jím byl čím dál víc. To je to, co tě dusí..."
Nic jsem nechápal.
"Vůbec vám nerozumím."
Zaklonil se v křesle.
"Říkal jsi mi o několika svých kolezích. Vzpomínám si hlavně na jednoho
z nich, který je dost arogantní..."
"Thomas."
"Ano, to je on. Prý se rád předvádí."
"To je slabé slovo..."
"Představ si, že by dnes na tvém místě byl on, že by odešel z práce ve
čtyři nebo v pět a na chodbě by narazil na šéfa."
"To nebyl přímo náš šéf, ale vedoucí divize Larcher."
"Dobře, tak si tu scénu představ: Thomas výjimečně odchází brzy a na
chodbě potká vedoucího divize."
"Fajn..."
"Ty jsi myška a oba dva je vidíš ve chvíli, kdy se setkají..."
"Dobrá..."
"Co si řeknou?"
"No... já nevím... ehm... Je to zvláštní, ale představuji si, že se na něj
Larcher usměje... přátelsky, až spiklenecky."
"Zajímavé... Myslíš, že takhle by váš šéf pobočky reagoval, kdyby dnes
na chodbě místo tebe potkal Thomase?"
"Hmm... ano, asi ano. Rozhodně si to tak dovedu představit.
A bylo by to tedy pěkně nespravedlivé. Ale já mám opravdu pocit, že u
nás panuje protekce, že pro všechny neplatí stejná pravidla..."
 "A jak se jmenuje ten druhý kolega, ten, co si ze všech tropí šašky?"
"Michael?"
"Ano, to je on. Teď si představ stejnou scénu, tentokrát mezi Larcherem a
Michaelem. Michael odchází z práce v pět hodin. Jak to probíhá?"
"Počkat... Představuji si to... Řekl bych, že mu to Larcher vyčte stejně
jako mně!"
"Vážně?"
"A taky mu řekne: ,Copak že už chvátáš domů'" a možná ještě
sarkastičtějším tónem. Ano, přesně tak! Vyloženě si ho dobírá."
"Jak na to reaguje Michael?"
"Hmm... To si úplně nedovedu představit... Myslím, že... Řekl bych, že
Michael je dost drzý na to, aby mu to nějak trefně oplatil, třeba: ,A copak že
ty tu ještě trčíš"' nebo něco na ten způsob."
"Podívejme! A co na to Larcher?"
"Oba dva se tomu zasmějí a jdou dál."
"Zajímavé," poznamenal a dopil sklenku. "Co si o tom myslíš?"
"Nevím," odpověděl jsem zamyšleně. "Pokud by to skutečně proběhlo
tak, jak jsem to popsal, šlo by o jasný důkaz protěžování."
"Kdepak, Alane. Tak to není."
Mávl na číšníka a ten stál ve vteřině u nás.
"Ještě jeden bourbon."
Lokl jsem si minerálky. Dubreuil se ke mně naklonil a zadíval se na mě
svýma modrýma očima. Připadal jsem si jako nahý.
"Tak to není, Alane," zopakoval. "Je to mnohem zapeklitější.
Thomas si o sobě myslí bůhvíco a jeho postoj vyvolává u Larchera určitý
respekt. Michael si všechny dobírá a Larcher ví, že je přesvědčený, že
všechny přechytračí. Proto do něj rýpe, aby mu dokázal, že má za ušima
ještě víc než on. A ty..."
Dubreuil se odmlčel.
"Já si na rozdíl od ostatních na nic nehraju a chovám se přirozeně, čehož
on využívá."
"Ne, je to záludnější. Tebe, Alane, charakterizuje právě to, že... že nejsi
svobodný. Nejsi svobodný a to tě ještě o něco víc drží ve vězení, ve kterém
se nacházíš..."
 Nastalo výmluvné ticho, během něhož jsem zpracovával přijatý zásah do
černého. Pak se mi rozbušilo srdce a já jsem cítil, jak ve mně stoupá vlna
hněvu. Co mi to tu vykládá za nesmysly"!
"Vždyť je to naopak! Přesně naopak! Já nesnesu, když mi někdo odpírá
svobodu!"
"Podívej se, co se stalo s řidičem taxíku. Říkal jsi, že ses musel nutit, abys
vyjádřil opačné stanovisko. Lidi, jako je on, už nejspíš nikdy neuvidíš.
Nezávisí na nich tvůj život ani tvá budoucnost, na tom se shodneme. Přesto
cítíš potřebu víceméně se podřídit tomu, co ti podle tvého mínění zajistí
jejich přízeň. Bojíš se, že je zklameš a že tě zavrhnou. Proto si nedovolíš
vyjádřit to, co skutečně cítíš, a chovat se tak, jak bys opravdu chtěl. Ze
všech sil se snažíš přizpůsobit se očekáváním druhých. A to ze své vlastní
vůle, Alane. Nikdo to po tobě nežádá."
"Mně to ale připadá naprosto normální! Ostatně kdyby se všichni snažili
vyjít ostatním vstříc, lidé by spolu vycházeli mnohem líp."
"To ano, jenže v tvém případě nejde o dobrovolné rozhodnutí.
Ty si nezaujatě nepomyslíš: ,Co kdybych dneska dělal to, co se ode mě
čeká"' Ne, ty se k tomu nevědomky nutíš. Myslíš si, že jinak tě nikdo
nebude mít rád, nikdo tě nebude chtít. A tak, aniž by sis to uvědomoval, si
sám navlékáš svěrací kazajku. To tě v životě nesmírně omezuje, a právě
proto se necítíš svobodný. A navíc svaluješ vinu na druhé."
Byl jsem jako opařený. Jako by mě praštil palicí do hlavy. Čekal jsem
všechno, jen tohle ne. Slova, myšlenky, pocity, všechno se ve mně mlelo a
připravovalo mě o půdu pod nohama. Točila se mi hlava. Nejraději bych
Dubreuilovu analýzu smetl ze stolu, ale kdesi uvnitř jsem matně tušil, že má
pravdu. Byla to nepříjemná pravda.
Já, který jsem až dosud po celý svůj život těžce nesl sebemenší útok na
svou svobodu a nutnost podřizovat se druhým, jsem prý jediným strůjcem
vlastního neštěstí.
"Víš, Alane, když děláš všechno pro to, abys druhé nezklamal, uspokojil
jejich očekávání nebo respektoval jejich zvyky, může to u některých lidí
vést k tomu, že na tebe kladou o to větší nároky, jako by cítili, že je tvou
povinností podřídit se jejich přání. Vlastně jim to připadá úplně normální.
Pokud máš výčitky, že odcházíš z práce dřív, tvůj šéf je v tobě ještě posílí.
A nemusí to být žádný tyran. Dělá to podvědomě. Vnímá, že je pro tebe
nepřijatelné odejít dřív, a proto to tak cítí i on. Příčinou jeho reakce není
nikdo jiný než ty sám. Rozumíš?"
Neodpověděl jsem. Mlčky jsem pozoroval jemný pohyb jeho ruky, která
už nějakou chvíli opisovala ve vzduchu kroužky se sklenkou, a kostky ledu
kroužící v bourbonu cinkaly o stěny svého křišťálového vězení.
"Alane," pronesl po chvíli, "svoboda je v nás. Musí vzejít z našeho nitra.
Nečekej, že se objeví odněkud zvenčí."
Jeho slova mi zněla v mysli jako ozvěna.
"Možná máte pravdu," uznal jsem nakonec.
"Existuje řada studií o lidech, kteří se zachránili z koncentračních táborů
během druhé světové války. Jedna z nich zjistila, že téměř všichni mají
jedno společné: uvnitř zůstali svobodní. Když měli například na celý den
jen kousíček chleba, řekli si: ,Můžu ten chleba sníst, kdy chci. Můžu se sám
rozhodnout, kdy ho spolknu.'
I díky natolik bezvýznamným možnostem volby jako tahle si zachovali
pocit svobody. A zdá se, že právě tento pocit svobody jim pomohl přežít..."
Pozorně jsem ho poslouchal a pomyslel si, že já sám bych na místě těch
ubožáků pociťoval nadvládu a zneužití moci svými vězniteli tak silně, že
bych nikdy nebyl schopen zaujmout takový postoj.
"Jak se tedy mohu... sám od sebe osvobodit?"
"Na to neexistuje žádný recept ani jediný správný způsob, jak toho
dosáhnout. Je však užitečné rozhodnout se po nějakou dobu dělat něco,
čemu se obvykle vyhýbáme jako čert kříži..."
"Poslechněte, já mám trochu dojem, že jediné, co mi od samého počátku
radíte, je abych dělal to, co nemám rád. Takhle se tedy člověk v životě
vyvíjí?"
Dubreuil vyprskl smíchy. Starší dáma s opojným parfémem se po nás
ohlédla.
"Tak prosté to zase není. Ovšem když se v životě držíme zpátky od všeho,
z čeho máme strach, připravujeme se o příležitost poznat, že většina našich
obav jsou jen výplody naší mysli. Jediný způsob, jak zjistit, zda to, čemu
věříme, je pravda či nikoli, je ověřit si to v terénu! Někdy proto stojí za to
vzít sám sebe za ručičku, i kdyby to mělo trochu bolet, a zažít si to, co nám
nahání úzkost, abychom měli možnost zjistit, že jsme se možná mýlili."
"Co po mně tedy budete chtít tentokrát, abych se svého problému zbavil?"
 "Takže..." začal a pohodlně se usadil v křesle, viditelně potěšen, že nade
mnou může konečně vynést ortel. "Jelikož jsi přesvědčený - ač neprávem -
že tě lidé nebudou mít rádi, když se nebudeš chovat podle jejich kritérií, a
protože cítíš potřebu naplňovat obraz, který o tobě mají, zkusíš přehodit
výhybku."
Polkl jsem naprázdno. Tváře mi hořely.
"Přehodit výhybku?"
"Ano, budeš dělat opak toho, co se po tobě podle tvého mínění absolutně
vyžaduje. Například si každý den budeš nosit do práce ten časopis, který tě
tak zajímá, dokud nebude zaručeně jisté, že tě s ním všichni viděli."
K mé značné nelibosti sáhl po výtisku Closeru, který jsem při jeho
příchodu obrátil titulní stranou dolů.
"Když to udělám, u každého se shodím."
"Á! Zase ta tvá image! Vidíš sám, že vůbec nejsi svobodný..."
"Ale vždyť by mě to v práci úplně zdiskreditovalo. To prostě nemůžu
udělat!"
"Zapomínáš, že jsi mi opakovaně řekl, že ve vaší firmě se o lidi nikdo
nestará a jediné, co hraje roli, jsou dosažené výsledky. To, co čteš, jim bude
úplně ukradené."
"Ale já nemůžu... Styděl bych se!"
"Nemusíš se stydět za to, co tě zajímá."
"Ale mě to nezajímá. Ten časopis nikdy nečtu!"
"Já vím, nikdo ho nečte. A přesto se jich každý týden prodají stovky
tisíc... Ale zajímá tě, protože když jsem přišel, měl jsi ho v ruce!"
"No já nevím... to bylo jen ze zvědavosti."
"No vidíš, a ty máš přece právo být zvědavý. Zvědavost je kladná
vlastnost, za kterou se nemáš proč stydět."
Už jsem viděl, jak se tváří mí kolegové a nadřízení, až mě s ním uvidí.
"Alane," pokračoval, "skutečně svobodný budeš až tehdy, kdy tě nebude
ani trochu zajímat, co si pomyslí lidi, kteří tě uvidí s Closerem pod paží."
Pomyslel jsem si, že to bude trvat ještě hodně, hodně dlouho...
"To tedy bude pěkná fuška..."
"Kromě toho se každý den dopustíš řekněme... tří faux-pas.
 Konkrétně po tobě chci, aby ses třikrát denně zachoval nevhodně, a může
se to klidně týkat úplných maličkostí. Jde mi o to, aby ses na nějakou dobu
stal nedokonalým, dokud si neuvědomíš, že pořád žiješ, že se nic nezměnilo
a tvé vztahy s ostatními se nijak nezhoršily. A do třetice - nejméně dvakrát
denně odmítneš něco, o co tě někdo požádá, nebo mu budeš protiřečit. Máš
na výběr."
Mlčky jsem na něj hleděl. Nedostatek motivace, který ze mě vyzařoval,
nijak neubíral jeho vlastnímu zanícení. Zdálo se, že je svými nápady
nadšen.
"Kdy mám začít?"
"Teď hned! To, co nás posouvá dál, nesmíme nikdy odkládat na později!"
"Dobrá. V tom případě myslím, že odejdu bez rozloučení a nezaplatím za
sebe."
"Výborně! Tomu říkám podařený začátek!"
Byl evidentně spokojený, ale jeho šibalský pohled nevěstil nic dobrého.
Vstal jsem od stolu.
Přešel jsem přes celý bar až ke dveřím do chodby, když vtom na mě
zavolal. Jeho zvučný hlas protnul tlumené ticho. Všichni se otočili a snažili
se rozpoznat, čím to tak divoce mává.
"Vrať se, Alane! Zapomněl sis tu ten časopis!"
 IX.
Nenávidím pondělní rána. Předpokládám, že se jedná o nejvšednější a
nejrozšířenější pocit na světě. Já k němu mám ovšem pádný důvod - každé
pondělí se totiž koná naše pravidelná obchodní porada. Týden co týden si
při této příležitosti s kolegy vyslechneme, že vytyčené cíle nebyly splněny.
Jak to hodláte napravit? Jaká přijmete rozhodnutí? Jaká učiníte opatření"
Můj víkend a celý týden po setkání s Dubreuilem byly plné emocí. Během
prvních dnů jsem poctivě počítal své drobné každodenní výkony. Pak už
jsem neohroženě využíval každé příležitosti, která se naskytla.
Tak jsem se kupříkladu šinul v autě rychlostí dvou kilometrů za hodinu v
úzké uličce a odolával pokušení zajet ke kraji a nechat se předjet nebo
zrychlit, abych nevypadal jako nějaký páprda za volantem. Nadělal jsem
trochu hluku v bytě a dočkal se dvou napomenutí od sousedky zezdola, paní
Blanchardové. Položil jsem telefon komusi, kdo se mi pokoušel prodat
okna. Šel jsem do práce s každou ponožkou jiné barvy. V jedné malé
restauraci jsem si dal kachní játra a řekl číšníkovi, že ta paštika byla
vynikající. Kromě toho jsem každý den zašel na šálek kávy do protějšího
bistra v době špičky, kdy každý mění svět a nachází evidentní řešení - proč
na to proboha vláda ještě nepřišla - na hospodářské problémy země.
A samozřejmě jsem se nutil víceméně s ničím nesouhlasit.
To všechno bylo dost náročné, ačkoli jsem začínal pociťovat určité
uspokojení z toho, jak překonávám vlastní strach. Doufal jsem, že se mi
jednoho dne podaří osvobodit z jeho dusivého sevření.
Jakmile jsem onoho pondělního rána dokončil první pohovor s
uchazečem, pádil jsem na tu proklatou poradu. Bylo 11:05, měl jsem
zpoždění... Vešel jsem do zasedací místnosti se zápisníkem v ruce a...
výtiskem Closeru pod paží. Všichni konzultanti už seděli u stolů
rozestavených do kruhu. Čekalo se jen na mě.
Luc Fausteri mě zpražil pohledem. Grégoire Larcher sedící po jeho levici
si uchoval kamenný anglický úsměv. Věděl, že s pozitivním přístupem
dostane z lidí to nejlepší. Jsem si jistý, že si nechal vybělit chrup. Byl tak
zářivý, že připomínal umělohmotnou zubní protézu. Když mluvil,
nedokázal jsem se mu dívat do očí, ale musel jsem sledovat jeho zuby.
Posadil jsem se na volnou židli. Všechny tváře se otočily na mě.
 Položil jsem časopis na stůl tak, aby byl dobře vidět jeho název, a snažil
se, aby se můj pohled s nikým nestřetl. Příliš jsem se styděl...
Po mé levici seděl Thomas a předstíral zanícenou četbu Financial Times.
Michael žertoval se sousedkou, která se pokoušela listovat deníkem La
Tribune a sem tam se kolegovým nejapnostem zasmála.
"Výsledky za minulý týden jsou..."
Larcher měl v oblibě ujmout se slova a nedokončit větu, aby upoutal naši
pozornost. Vstal, jako by tím chtěl zdůraznit svou moc nad osazenstvem, a
stále se širokým úsměvem pokračoval: "Výsledky za minulý týden jsou
povzbudivé. Počet zakázek se oproti předchozímu týdnu zvýšil o 4 % a o
celých 7 % ve srovnání se stejným týdnem v loňském roce. Připomínám
vám ovšem, že naším cílem, pokud jde o poslední ukazatel, je navýšení o 11
%.
Vaše jednotlivé výsledky se samozřejmě různí a opět musím pochválit
Thomase, který se i nadále drží v čele pelotonu."
Thomas se zatvářil povzneseně a dal najevo lehkou spokojenost.
Zbožňoval masku vítěze, který své úspěchy nijak zvlášť neprožívá.
Přitom jsem dobře věděl, že chvála na něj působí jako dávka kokainu.
"Ale pro všechny ostatní tu mám skvělou novinu..."
Grégoire Larcher přejel svůdným pohledem po všech přítomných a před
sdělením zprávy ponechal dramatickou pauzu. Pak pokračoval:
"Nejprve vám musím říct, že Luc Fausteri pro vás udělal obrovský kus
práce. Už asi měsíc analyzuje všechna data, která máme k dispozici, a snaží
se racionálně vysvětlit, proč někteří z vás dosahují lepších výsledků než
ostatní, ačkoli pracujete všichni stejným způsobem. Luc se na problém
podíval ze všech možných úhlů, zohlednil nejrůznější faktory, vytvořil si
statistiky a prostudoval křivky. Ovoce jeho výzkumu je jednoduše řečeno
geniální. Známe řešení a všichni ho budou moci každodenně využívat. Ale
prezentaci závěrů už nechám na tobě, Lucu!"
Vedoucí našeho oddělení, vážnější než kdy jindy, zůstal sedět a
monotónním chladným hlasem se ujal slova.
"Na základě pečlivého studia vašich pracovních záznamů jsem
vypozoroval vztah nepřímé úměrnosti mezi průměrnou relativní délkou
pohovorů na konzultanta za posledních dvanáct měsíců a jeho průměrným
měsíčním obchodním výsledkem, a to i s ohledem na počet dnů placeného
volna, které si vybral."
V místnosti zavládlo ticho a všichni na Fausteriho tázavě zírali.
"Můžeš to říct ještě jednou tak, aby tomu rozuměl pokud možno i někdo
jiný než ty?" zeptal se Michael a vyprskl smíchy.
"To je prosté!" řekl Larcher a okamžitě se ujal slova, které teprve před
chvilkou předal svému zástupci. "Ti, kterým pohovory zaberou nejvíce
času, získají od společností nejméně nových náborových zakázek. Když se
nad tím člověk zamyslí, je to vcelku logické. Nemůžete být zároveň tady i
tam. Jestliže trávíte příliš času pohovory s kandidáty, zbude vám ho méně
na kontaktování firem a nabízení našich služeb a vaše výsledky proto budou
horší. To se rozumí samo sebou."
Přítomní mlčeli a v duchu tu informaci zpracovávali.
"Uvedu příklad," pokračoval Larcher. "Nejlepšímu z vás, Thomasovi,
zabere pohovor hodinu dvanáct minut, zatímco Alan, který je na chvostu -
Alane, promiň - jím stráví v průměru hodinu padesát sedm minut. Je vám to
jasné? To je téměř dvojnásobek!"
Zanořil jsem se do křesla a rádoby nezaujatě hleděl na stůl před sebou.
Ale na tom stole... nebylo nic jiného než můj Closer. Cítil jsem na sobě
pohledy všech přítomných.
"Můžeme samozřejmě pohovory zkrátit," ozvala se Alice, "ale tím
snížíme jejich úspěšnost. Já mám vždy na mysli záruku, kterou firmám
poskytujeme. Pokud jim přijatý uchazeč nebude vyhovovat nebo po půlroce
podá výpověď, musíme jim dodat náhradníka.
Nezlob se na mě, Thomasi," řekla a obrátila se na svého kolegu, "ale
vzpomínám si, že právě tvoji klienti záruku využívají nejčastěji. Mně se to
stává velmi zřídka."
Thomas na ni mlčky pohlédl s povýšeným úsměvem na rtech.
"Nechci se Thomase zastávat, on to rozhodně nepotřebuje," řekl Larcher,
"ale náklady na náhradu těchto nevyhovujících uchazečů jsou v porovnání s
obratem, který nám zajišťuje, naprosto směšné."
"Ale vždyť to není v zájmu našich klientů!" opáčila Alice.
"Z dlouhodobého hlediska je to i proti našim vlastním zájmům, protože to
zhoršuje naši pověst."
 "Ujišťuji tě, že klienti nám to nemají ani v nejmenším za zlé. Dobře vědí,
že nemáme moc nad lidskou povahou. Pohybujeme se v kalných vodách...
Vybrat správného kandidáta s naprostou jistotou je prostě nemožné."
Nikdo se neodvážil promluvit a Larcher s úsměvem přehlédl celou
místnost.
Po chvíli si vzal slovo David, který byl v týmu nejdéle ze všech:
"Problém je v tom, že struktura našich pohovorů je dlouhá a uchazeči
nemluví vždy k věci. Přece jim ale nemůžeme skákat do řeči..."
"A právě to je ta dobrá zpráva," řekl Larcher vítězně. "Lucu, předlož nám
druhý závěr, ke kterému jsi došel."
Luc Fausteri navázal na přerušenou nit svého hlášení. Při řeči se na nás
nedíval a oči měl zabodnuté ve svých papírech.
"Jak jsem řekl, průměrná délka Thomasových pohovorů byla o poznání
nižší než u obchodně méně úspěšných konzultantů. Když se na ta čísla
podíváme podrobněji, zjistíme, že v rámci tohoto průměru existují značné
odchylky. Délka pohovoru je výrazně kratší zejména u těch kandidátů, kteří
nakonec nejsou přijati a..."
"Jinými slovy," skočil mu do řeči triumfující Larcher, "stačí, abyste
ztráceli méně času s nulami, a hned ho budete mít k dispozici víc na
obchodní záležitosti. Jakmile zjistíte, že uchazeč dané pozici neodpovídá,
pohovor prostě ukončíte. Pokračovat v něm je naprosto bezúčelné."
V místnosti zavládlo trapné ticho.
"Tak jako tak," pokračoval Larcher s nuceným smíchem, "mu tu práci
nedáte, takže nač si brát servítky..."
Naše mlčení odráželo nelibost, jakou mezi námi tento návrh vyvolal.
Někteří se rozhlíželi kolem sebe a doufali, že někdo zareaguje. Jiní naopak
předstírali, že jsou pohlceni svými zápisky.
"Já s tím tak úplně nesouhlasím."
Pohledy všech se stočily na mě. Na poradách jsem se moc často
neprojevoval a nikdy jsem nevyjadřoval nesouhlas. Rozhodl jsem se jít na
to opatrně.
"Myslím, že to není v zájmu naší firmy. Kandidát, který se nehodí na
aktuálně nabízenou pozici, možná bude odpovídat profilu uchazeče, jakého
budeme hledat zítra. Z dlouhodobého hlediska můžeme jedině získat, když
si budeme budovat líheň uchazečů, kteří nás oceňují a chovají k nám
důvěru."
"Tak přátelé, takovéhle obavy můžete hodit za hlavu. S tím ať si nikdo
nedělá starosti. Momentálně - a řekl bych, že se to jen tak nezmění - je
uchazečů mnohem víc než pracovních míst, takže je rozhodně nemusíme
nijak pracně shánět. Sáhněte do odpadkového koše a vypadne vám jich
deset. Stačí je sebrat ze země."
Místností proběhla vlna smíchu.
Sebral jsem odvahu.
"Pokud jde o mě, vyznávám určité hodnoty, nebojím se říct jistou etiku.
Nejsme firma, která nabírá zaměstnance sama pro sebe.
Jsme personální agentura. Naším úkolem tedy není jen prostý výběr
kandidáta, ale řekl bych, že jsme také povinni radit těm, kteří dané pracovní
pozici neodpovídají. Je to svým způsobem naše sociální zodpovědnost.
Rozhodně je to to, co mám na téhle práci rád."
Larcher mě vyslechl, stále s úsměvem na rtech, ale jako vždy, když byly
ohroženy jeho zájmy, se jeho výraz neznatelně změnil a jeho úsměv mu teď
dodával vzezření dravce chystajícího se k útoku.
"Přátelé, já se obávám, že tady Alan zapomněl na jednu maličkost - že
pracuje pro Dunker Consulting a ne pro matku Terezu."
Rozesmál se a záhy se k němu připojil Thomas a pak i Michael.
Nepatrně svraštil obočí a pohled stále upíral na mě.
"Pokud bys o tom náhodou pochyboval," pokračoval, "podívej se na to
malé políčko úplně dole na výplatní pásce a dojde ti, že ten, kdo tě platí, asi
nebude žádná charitativní organizace."
Několik přítomných se uchechtlo.
"Teď ale budeš muset hnout kostrou, aby sis takový plat zasloužil, Alane.
A určitě toho nedosáhneš tím, že si budeš hrát na Armádu spásy."
"Firma vydělává díky mně. Můj plat se jí bohatě vrátí, takže je
zasloužený."
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Všichni kolegové klopili zrak. Ve
vzduchu bylo cítit nesmírné napětí. Larchera má neobvyklá reakce
evidentně zaskočila. Nejvíc ho asi rozhodilo, že zrovna ode mě by něco
takového nikdy nečekal.
 "O tom ty nerozhoduješ," řekl nakonec útočně, zřejmě protože byl
přesvědčený, že musí mít za každou cenu poslední slovo, aby si před
zbytkem týmu uchoval autoritu. "Tvoje cíle určujeme my. Ne ty. A pokud
vím, ještě nikdy jsi je nebyl schopný splnit."
Porada brzy nato skončila. Larcher byl viditelně popuzen sledem událostí,
který oslabil dopad jeho sdělení. Pro jednou jsem se odvážil vyjádřit
nesouhlas, ale možná bych udělal lépe, kdybych tentokrát mlčel. Přesto
jsem byl rád, že jsem dal najevo své přesvědčení a nezpronevěřil se svým
hodnotám.
Spěšně jsem odešel ze zasedací místnosti a zamířil do kanceláře.
Přece jen se mi nechtělo střetnout se s ním tváří v tvář. Vlastně jsem
nechtěl mluvit vůbec s nikým. V poledne jsem počkal, až všichni odejdou
na oběd, a teprve potom jsem vyrazil. Pootevřel jsem dveře. V budově
vládlo ticho. Vyklouzl jsem na chodbu. Mé kroky tlumené kobercem nijak
nenarušily téměř znepokojivý klid, který tu vládl.
Když jsem procházel kolem Thomasovy kanceláře, prořízlo ticho zvonění
a já jsem sebou téměř trhnul. Jeho telefon. Někdo musel vytočit jeho
přímou linku. Na ústředně v tuto hodinu nikdo nebyl. Zvonění se rozléhalo
vylidněnou budovou jako zoufalé volání do nicoty.
Nevím, co mě to popadlo. Nebylo to mým zvykem ani běžnou praxí ve
firmě, ale telefon zněl tak naléhavě, že jsem se rozhodl sluchátko zvednout.
Otevřel jsem dveře od jeho kanceláře. Všechno bylo dokonale srovnané,
spisy v úhledném sloupečku a pěkně na očích ležérně odložené psací pero
značky Montblanc. Ve vzduchu se vznášela lehoučká vůně. Možná jeho
voda po holení... Zvedl jsem sluchátko přístroje, mnohem elegantnějšího,
než byly ty v ostatních kancelářích. Vyjednal si to u šéfa? Byl by klidně
schopný koupit si ho sám, jen aby vystoupil z řady.
"AI..."
Chtěl jsem se představit, aby člověk na druhém konci věděl, že nehovoří s
Thomasem, ale on mě okamžitě přerušil a nenávistným tónem spustil:
"To, co jste udělal, od vás bylo pěkně hnusné. Jasně jsem vám řekl, že
jsem ještě nepodal výpověď, a spoléhal jsem na vaši absolutní diskrétnost.
Vím, že jste zavolal mému řediteli a řekl mu, že vedoucí administrativy
odchází a že mu rád najdete náhradu..."
"Počkejte, já..."
 "Mlčte! Vím, že jste to byl vy, protože jsem životopis nikam jinam
neposílal. Slyšíte mě? Nikam! Takže je mi jasné, že jste to byl vy. Je to
odporné a jednou se vám to vrátí."
 X.
Při odchodu z budovy jsem narazil na Alici. Evidentně na mě od konce
porady čekala.
"Jdeš na oběd?" zeptala se rovnou.
Usmívala se, ale v její tváři se zračil stín obav. Bála se snad, že ji se mnou
někdo uvidí"
"Ano," odpověděl jsem.
Chviličku počkala, jako by si přála, aby ten nápad vzešel ode mě, a pak
navrhla:
"Půjdeme spolu?"
"Fajn."
"Znám jednu parádní malou zastrčenou restauraci. Tam si můžeme v klidu
promluvit..."
"Jak se jmenuje?"
"Artušovo doupě."
"To neznám."
"Je docela... svérázná. Víc ti o ní neřeknu. Uvidíš sám..."
"Pokud se tam nepojídají žádné podivné potvory, tak není problém."
"Vy Američani jste ale citlivky..."
Vykročili jsme po Moliérově ulici, na jejím konci vklouzli do klenuté
pasáže a došli až k podloubí královského paláce lemujícího vnitřní zahrady.
Jaká oáza klidu uprostřed této rušné čtvrti v samém středu Paříže... Zahrady
jsou velice prosté a připomínají předválečný školní dvůr. Řady kaštanů, na
zemi udusaná půda a všude kolem starý palác, ze kterého dýchají dějiny.
Pod podloubím byla cítit jemná vůně studeného kamene a zvuk našich
kroků na dlaždicích opotřebovaných a sedřených staletími se s ozvěnou
rozléhal kolem dokola. Atmosféra byla prosycena nostalgií. Přede dvěma
sty lety se tu zastavil čas a ani by nás nepřekvapilo, kdyby na dvůr najednou
vyběhly děti v dobovém oblečení křičící radostí, že zvoní na přestávku, a
vyplašily všechny vrabce.
V severním cípu zahrady jsme vyšli několik schodů po schodišti
zdobeném pěkným zábradlím z kovaného železa hrubého na omak.
 Minuli jsme vitrínu obchůdku se starými hracími skříňkami rámovanou
dřevěným obložením a dorazili na ulici Petits-Champs.
Projít bez zastavení po úzkém chodníku této roztomilé rušné uličky staré
Paříže nebylo snadné. Každý z těch nesčetných krámků byl jedinečný, na
hony vzdálený frančízám a nejrůznějším obchodním řetězcům prodávajícím
navlas stejné zboží ve všech městech světa.
Tady každá výloha překvapovala originální výzdobou a jedinečností
vystavených výrobků. Vedle krámku s deštníky byl uzenář sousedící s
kloboučnictvím, na které navazoval obchůdek s čajem a umělecký
klenotník. Všechno od potravin přes obuvnictví až po knihkupectví
specializované na staré knihy svádělo návštěvníka k tomu, aby se zastavil,
pokochal se těmi krásnými předměty, dotknul se jich...
"Znáš pasáž Vivienne?"
"Ani trochu."
"Tak si uděláme malou okliku."
Přešli jsme ulici mezi automobily šinoucími se krokem v dlouhé řadě.
Řidiči byli očividně rozhořčeni, že se pohybují pomaleji než chodci. Prošli
jsme pod vysokánským portálem mezi dvěma krámky a ocitli jsme se v
jakési uličce zakryté starou střechou ze zažloutlého skla a kovaného železa.
Smutná navlhlá vůně. I uvnitř pasáže se nacházelo několik obchodů a
restaurací, ale vládla tu zcela jiná atmosféra než venku na ulici. Pasáž ležela
stranou od proudu chodců a ruchu velkoměsta a byla zalita zasmušilým
světlem a nábožným klidem. Sebemenší hluk či útržek hlasu se měkce
odrážel od skel. Lidé tudy chodili pomalým krokem. Vládl tu
melancholický poklid.
"Pasáž pochází z počátku 19. století. Během Restaurace sloužila jako
mondénní salon. Chodím sem, když si potřebuju dát pauzu a zapomenout na
práci."
Pasáž měla tvar podkovy a my jsme vyšli ven na druhém konci. Na ulici
jsme ucítili vůni teplého chleba linoucí se z nedaleké pekárny. Najednou
jsem dostal hrozný hlad.
"A jsme tady!" řekla Alice a ukázala na výlohu restaurace pečlivě
obloženou dřevem natřeným pěknou sytou šedivou.
Vešli jsme do malé místnosti s barokní výzdobou a sotva dvaceti místy.
Na stěnách visela celá řada obrazů tvořených různými citáty a
zarámovaných do krásného vyřezávaného dřeva. Majitel, pomenší
světlovlasý muž kolem čtyřicítky s hedvábným šátkem kolem krku a v
růžové košili, byl zabrán do hovoru s dvojicí hostů. Jakmile Alici spatřil,
hovor přerušil.
"Má drahá náborová četařka!" zvolal strojeně a nebýt spikleneckého
úsměvu, jenž jeho pozdrav doprovázel, zněl by přehnaně uctivě.
"Artuši, kolikrát vám mám opakovat, abyste mi tak neříkal," odpověděla
se smíchem.
Políbil jí ruku.
"A co je to za krásného prince, který vás dnes doprovází?" zeptal se a při
tom mě lačně sjel pohledem od hlavy až k patě. "Máte vkus... ale zatraceně
riskujete, když si ho přivádíte k Artušovi."
"To je Alan, můj kolega," řekla tónem, jakým se uvádí věci na pravou
míru.
"A, takže vy to děláte taky! Varuju vás, nepokoušejte se mě zkazit, já
jsem do firmy nezařaditelný."
"Hledám výhradně účetní," odpověděl jsem.
"Ach tak," povzdychl si s předstíraným zármutkem, "jeho zajímají jen
počtáři..."
"Měl byste pro nás dvě místa, Artuši? Nemám rezervaci..."
"Můj astrolog mi řekl, že dnes přijde osoba důležitá pro můj život, a tak
jsem tenhle stůl nechal volný. Je váš..."
"To je moc milé."
Ladným pohybem nám podal jídelní lístky. Alice ho položila na stůl, aniž
by do něj nahlédla.
"Ty se ani nepodíváš?" zeptal jsem se jí.
"To je zbytečné."
Tázavě jsem na ni pohlédl, ale ona se jen tajuplně pousmála.
Nabídka byla bohatá a všechno vypadalo lákavě. Mezi tak rozmanitými
jídly se nevybíralo snadno. Ještě jsem ani nedočetl, když náš hostitel přišel
vyslechnout objednávku.
"Alice?"
"Nechám to na vás, Artuši."
 "Ach! Mám rád, když to ženy nechávají na mně! Odteď jste jen má! Můj
krásný princ už má vybráno?" řekl a lehce se ke mně naklonil.
"Ehm... no... Dám si rajčatový millefeuille s bazalkou z Aix a..."
"Ne, ne, ne..." mumlal si potichu pod vousy.
"Prosím?"
"Ne, ne, to není předkrm hodný prince. Věřte mi. Udělám vám radši...
čekanky s rokfórem."
Jeho přístup mě poněkud vyvedl z rovnováhy.
"Ehm... Co je to rokfór?"
Artuš předstíral, že mu překvapením spadla brada, a zůstal stát s
otevřenými ústy.
"Co prosím? Můj princ žertuje, není-liž pravda?"
"Kolega je Američan," vysvětlila Alice. "Žije ve Francii teprve několik
měsíců."
"Vždyť nemá přízvuk!" namítl překvapeně. "A navíc je roztomilý, žádný
americký svalovec. Copak vy jste nevyrostl na kukuřičných lupíncích a Big
Macu?"
"Jeho matka byla Francouzka, ale odmala žil v Americe."
"Dobrá, v tom případě ho budeme muset vzdělat. Spoléhám na vás, Alice.
Bude třeba s ním projít všechno od začátku. Já se o něj postarám jakožto
kulinář," pronesl a u posledního slova si dal záležet na každé slabice.
"Začněme tedy rokfórem. Víte, že ve Francii se vyrábí přes pět set druhů
sýra..."
"V Americe jich taky pár máme."
"Ale kdež!" zvolal s hraným zoufalstvím. "To je přece něco docela jiného!
Ne, ne, ne! U vás to není sýr, ale plast v celofánu, želatinová guma
ochucená solí... Achich achich! Budeme ho muset všechno naučit! Tak
začneme rokfórem... Rokfór je králem sýrů, a ovšem také sýrem králů..."
"Dobrá, přineste mi tedy ty čekanky s rokfórem," přerušil jsem ho.
"Schváleno! A po čekankách bych zvolil..."
"Tady se nevolí, můj princi. Nejsme v parlamentu..."
"Dobře, tak potom bych zkusil..."
"Ne, ne, na mě nic nezkoušejte..."
Pečlivě jsem vážil svá další slova:
 "Potom si dám burgundské hovězí se spařenými jablky."
"V žádném případě!" pronesl rozhodně. "To nepřipadá v úvahu.
To se k vám vůbec nehodí. Přece se nesnížíte k burgundskému hovězímu.
Kdepak... Ne, přinesu vám... počkejte... krůtu po myslivecku na žlutém víně
a soloňských hlívách."
Byl jsem mírně zaskočen.
"Mohu si alespoň vybrat dezert?"
"Vy můžete všechno, můj princi..."
"Dám si jablečný koláč."
"Výborně! Takže jsme říkali," pronesl s důrazem na každou slabiku a
soustředěný na své poznámky, "čokoládovou pěnu. Díky a dobrou chuť!
Artuš se nemůže dočkat, až si pochutnáte!"
Po těch slovech zmizel v kuchyni.
"Co je to za úlet?"
"Ten jídelní lístek je fraška. Ve skutečnosti mají jedno jídlo pro všechny.
Ale je to moc dobré, všechno dělají z čerstvých přísad.
O přípravu těch dobrot se stará Leon," dodala a ukázala na vysokého
černocha za kulatým okénkem od kuchyně.
"Umírám hlady."
"Tady jsou rychlí. To je výhoda jediného jídla... Mají svou stálou
klientelu. Jen jednou sem zabloudil nějaký německý turista.
Artušova hra ho hrozně rozčílila. Ztropil scénu a se spoustou nadávek
odešel..."
Artuš se téměř okamžitě objevil a na stole nám přistál předkrm.
"A tady jsou čekanky s rokfórem!"
Chystal jsem se pustit do předkrmu, když vtom...
"Alice," zašeptal jsem.
Z pohledu na obsah mého talíře se mi najednou udělalo hrozně špatně.
"Co je?"
"Alice," zopakoval jsem potichu, "můj sýr je zkažený. Je na něm... plíseň.
Je to odporné."
Chvíli na mě mlčky zírala a pak vyprskla smíchy.
"Ale to je normální!"
 "Je normální, že můj sýr je zkažený?"
"Takhle se to jí, to je..."
"Ty po mně chceš, abych jedl zkažený sýr?"
Měl jsem pocit, jako by šlo o další Dubreuilův úkol.
"Ten sýr není zkažený, je jen plesnivý a..."
"To vyjde nastejno, zkažený, plesnivý..."
"Ne! To je zdravá plíseň. Přísahám, že se ti po tom nic nestane.
Ostatně bez plísně by ten sýr vůbec nebyl dobrý."
"Děláš si ze mě legraci."
"Ne! Vážně! Podívej."
Napíchla si na vidličku několik kousků té "věci" a přiblížila ji k ústům.
Rozžvýkala to a s úsměvem spolkla.
"To je odporné!"
"Tak to aspoň ochutnej!"
"Nikdy!"
Spokojil jsem se s čekankovými listy a pečlivě vybíral ty, které se
nedostaly do kontaktu s tou nechutností.
Když Artuš přišel odnést talíře, zatvářil se zkroušeně.
"To budu muset před Leonem schovat. Kdyby viděl, že jsme jeho
předkrm takhle zneuctili, dal by se do pláče. Já ho znám, byl by k
neutišení..."
Zmizel s našimi talíři v kuchyni. Alice položila předloktí na stůl a lehce se
ke mně naklonila.
"Víš, ráno na poradě jsi mi vyrazil dech. Nikdy bych si nemyslela, že se
Larcherovi postavíš. Hodně jsi riskoval..."
"To nevím, ale každopádně jsem to myslel upřímně. Jsem přesvědčený, že
zanedbávat uchazeče, pro které momentálně nemáme místo, není v zájmu
firmy."
Zahleděla se mi do očí. Nikdy předtím jsem si nevšiml, jak je krásná. Její
světle kaštanové vlasy sepnuté na šíji odhalovaly velice jemný ženský krk.
Její modrooký pohled byl něžný a současně pevný a jiskřící inteligencí.
Vyzařoval z ní zvláštní půvab.
 "To ano, jenže já mám čím dál víc pocit, že Larcher, Dunker a ostatní
členové vedení schválně přijímají rozhodnutí, která zájmům firmy
neslouží..."
"Proč by to dělali?"
"Jejich rozhodnutí se řídí především finančním trhem. Prostě burzou."
"Tedy našimi akcionáři."
"Tak nějak."
"To na věci přece nic nemění. To, aby se firmě dařilo, je i v jejich zájmu."
"Přijde na to..."
"Na co?"
"Záleží na tom, jaká je motivace akcionářů. Mezi našimi akcionáři najdeš
kdekoho: jednotlivce, banky, investiční fondy..."
"No a?"
"Myslíš si, že většinu z nich zajímá zdravý a harmonický rozvoj naší
společnosti? Jim jde jen o jednu věc, vlastně o dvě: aby kurz akcií stoupal a
abychom každý rok vypláceli dividendy."
"To samo o sobě není nijak šokující... Kapitalismus přece funguje na
principu, že ti, kteří finančně riskují a investují do společností, vydělají v
případě, že to vyjde, nejvíc. Je to odměna za riziko, které na sebe vzali a
díky němuž se firma může rozvíjet. Když se firmě daří, cena akcií stoupá,
protože pak se riziko zdá nižší a mnohem víc lidí je ochotných zapojit se do
hry. Pokud jde o dividendy, mezi akcionáře se nerozděluje jen zisk. Aby se
mohly vydávat dividendy, musí podnik prosperovat..."
"Teoreticky máš pravdu, ale fakticky je dnes celý systém zkažený. V
současnosti je jen málo akcionářů, kteří by opravdu sázeli na dlouhodobý
rozvoj společnosti. Většinou o ní stejně nic nevědí...
Buď chtějí udělat terno, a jakmile cena akcií dostatečně vzroste, hned je
prodají, nebo jich mají dost na to, aby mohli ovlivňovat rozhodnutí
společnosti, a věř mi, že jim nejde o to, aby se harmonicky rozvíjela, ale jen
o to, aby během těch několika let, kdy budou jejími akcionáři, vyplácela
tučné dividendy, i kdyby to mělo znemožnit financování jejího dalšího
vývoje a ohrozit její existenci."
"A ty si myslíš, že Dunker a jeho poskokové hrají tuhle hru a slouží
zájmům akcionářů na úkor firmy?"
 "Ano."
"Společnost ale přece založil sám Dunker. Je to jeho podnik.
Nedokážu si představit, že by ho nechal takhle pomalu zničit."
"Firma už mu tak úplně nepatří. Uvedl ji na burzu a od té doby vlastní jen
8 % kapitálu. Je to, jako kdyby ji prodal."
"To ano, ale zůstal v jejím čele. To znamená, že ji má přece jen rád..."
Alice se ušklíbla.
"Dunker není moc sentimentální člověk. Ne, myslím, že to, že zůstal ve
vedení, je součástí dohody mezi ním a dvěma hlavními akcionáři, kteří do
společnosti vložili kapitál při jejím uvedení na burzu."
Artuš položil na stůl omamně vonící krůty, ze kterých se ještě kouřilo, a
šel přivítat další ze stálých hostů.
"Hraběnko, hned jsem u vás!"
"Ubohý Artuši," odpověděla paní, "až kam sahá můj rodokmen, vyskytují
se v něm pouze rolníci, prosťáčci a sluhové... A kromě toho, jak jistě víte,
byla šlechta v roce 1790 zrušena..."
"Ano, ale v roce 2003 ji Artuš opět zavedl!"
Krůta na žlutém víně chutnala znamenitě. Kvůli takovému jídlu by zůstal
na území Francie každý Američan. Sbohem, drahá vlasti. I
ultranacionalistický konzervativec by po jediném soustě zapřel svou rodnou
hroudu.
"Znal jsi Tonera?" zeptala se Alice mezi dvěma sousty.
"To byl ten, co dal výpověď krátce po mém příchodu?"
"Ano. Patřil k nejlepším konzultantům. Měl na to. Byl to jedinečný
obchodník. Byl si vědom své hodnoty a pokusil se vyjednat si zvýšení
platu."
"A oni odmítli, pokud si dobře vzpomínám."
"Ano. Ale on se jen tak nevzdal. Vypočítal, že jeho odchod je bude stát
víc, než když mu přidají. Vzal v úvahu náklady na hledání svého nástupce,
jeho zaškolení, dobu, po kterou bude placený, aniž by skutečně pracoval, a
tak dále. Rozdíl byl nebetyčný: zvýšit Tonerovi plat by je vyšlo mnohem
levněji než ho nechat jít. Oni to přesto udělali. A víš proč?"
"Z ješitnosti? Aby nemuseli měnit názor?"
 "Kdepak. Chladně mu oznámili, že kdyby začali zvyšovat platy, okamžitě
by se to projevilo v předběžných propočtech a mělo by to negativní dopad
na kurz akcií. Zato převážná část nákladů na hledání jeho nástupce by byla
zahrnuta do nákladů na honoráře a školení, což burzu zajímá mnohem míň."
"To je absurdní."
"V oddělení vzdělávání na tom nejsou o moc líp. Pamatuju se, že dřív
končily stáže v 18 hodin. Teď tam už v 17 hodin není ani noha."
"Jak to?"
"Chceš slyšet důvod oznámený klientovi, nebo ten, který jim nadiktovaly
obchodní zájmy?"
"Povídej..."
"Vážený kliente, z pedagogického hlediska jde o zásadní věc.
Naše výzkumy ukázaly, že mírné snížení pracovní doby napomáhá učení
a lepšímu vstřebání nových informací stážistou..."
"A ve skutečnosti?"
"Školitel sedí od 17:05 u telefonu a shání nové klienty. V 18 hodin už se
nikam nedovoláš, chápeš..."
Napil jsem se vína.
"Když už mluvíme o nepoctivých praktikách, náhodou jsem zjistil, že
jeden kolega prozradil firmě zaměstnávající jednoho z našich uchazečů, že
se chystá odejít, ještě než jim to oznámil on sám..."
"Cože, ty o tom nevíš?"
"O čem?"
"Bylo to ten den, kdy jsi nepřišel do práce. Dunker se dostavil na naši
týdenní obchodní poradu. Naznačil, že tímhle způsobem se dají dělat dobré
obchody."
"Děláš si legraci?"
"Vůbec ne."
"Marc Dunker, náš ředitel, navádí své konzultanty k takovýmhle
praktikám? Ale to je strašné!"
"Neřekl otevřeně, že to máme takhle dělat, ale v podstatě to tak vyznělo."
Pohlédl jsem na šedé nebe za sklem. Začínalo pršet.
"Víš, i když je fajn takhle si o tom mezi sebou promluvit, stejně mi to
připadá zdrcující. Já potřebuju tomu, co dělám, věřit.
 Abych ráno dokázal vstát z postele, musím mít pocit, že moje práce má
nějaký smysl, i když to není přímo žádné bohulibé poslání. Chci alespoň
cítit uspokojení z dobře vykonané práce. Ale kdybych měl dělat tohle, sedřít
ze sebe kůži jen proto, aby na tom zbohatli akcionáři, kterým je naše
společnost ukradená, to nemůžu. Já potřebuju, aby moje práce měla smysl."
"Jsi idealista, Alane."
"Asi ano."
"To je hezké, ale spletl sis dobu. Žijeme mezi cyniky, a tak se cynikové
musejí stát i z nás, abychom se vůbec nějak protloukli."
"No... s tím já nesouhlasím. Nebo se spíš odmítám téhle vizi podřídit.
Jinak by už nic nestálo za to. Nemůžu se smířit s myšlenkou, že celý můj
život se omezuje na práci s jediným cílem - abych měl z čeho platit jídlo,
nájem a koníčky. Tím by pozbyl smyslu."
"Tak co moje krůtičky?" zeptal se Artuš s pohledem na naše talíře, jistý si
úspěchem svého pokrmu.
"Takové důvěrnosti jsme si nedomluvili," odpověděla Alice zdánlivě
pobouřeným tónem.
Artuš se se smíchem vzdálil.
"Potřebuji práci, která ostatním něco přináší, i když zrovna od základu
nemění svět. Chci večer usínat s vědomím, že můj den byl užitečný, že jsem
přiložil ruku k dílu."
"Víš, budeš si muset přiznat pravdu. Svět prostě nezměníš."
Položil jsem vidličku. Přešla mě chuť i na tu krůtu na víně.
Spatřil jsem Artuše, jak nějaké návštěvnici líbá ruku. On žil ve světě,
který si sám stvořil.
"Ne, jsem přesvědčený, že každý z nás může změnit svět. Ovšem pod
podmínkou, že to nevzdá, že se nezpronevěří tomu, co považuje za správné,
a nezradí své hodnoty. Jinak se stává spoluviníkem toho, co se kolem něj
děje."
"Dobrá, ale to jsou jen slova. Konkrétně jsou k ničemu. To, že ty sám
budeš riskovat a dál se v práci chovat čestně, ostatním nezabrání, aby
jednali nepoctivě."
Zadíval jsem se na ni. Bylo to zvláštní, ale měl jsem pocit, že ačkoli se mi
pokouší dokázat, že mé úsilí je marné, hluboko uvnitř si přeje, abych měl
pravdu. Možná už v to nedoufala, ale toužila po nové naději.
Zasnil jsem se a začal si prohlížet nádherné stěny restaurace.
Můj pohled se zastavil na jednom z citátů, které tu Artuš vyvěsil.
Pocházel od Gándhího:
"Změnou, které chceme ve světě docílit, se musíme stát my sami."
 XI.
"Jisté je, že od druhých změna nepřijde!"
Yves Dubreuil se zabořil do hlubokého křesla a dal si nohy na stůl.
Vychutnával jsem příjemnou vůni kůže a starých knih, kterou jsem si oblíbil
a spojil s tímto místem, kde jsem se mu po celý den zpovídal nazítří po
našem prvním setkání. Měkké večerní světlo pronikající dovnitř skrze
mohutné stromy jeho parku podtrhovalo anglickou atmosféru panující v
místnosti. Dubreuil otáčel kostkami ledu v bourbonu, jak bylo jeho dobrým
zvykem.
"Jsem přesvědčen," pokračoval, "že každá změna musí vzejít z našeho
nitra, nikoli zvenčí. Tvůj život nemůže změnit žádná organizace, vláda,
nový šéf, odbory ani nová partnerka. Jen se podívej na politiku: copak to
někdy fungovalo, když lidé vsadili na někoho, kdo měl změnit jejich život?
Vzpomeň si na Mitteranda v roce 1981, na Chiraca v roce 1995, na Obamu
v roce 2008... Pokaždé přišlo zklamání. Potom si lidi vždycky myslí, že se
spletli, že nezvolili toho správného. Jenže pes je zakopaný jinde. Skutečnost
je taková, že tvůj život nezmění nikdo jiný než ty sám. Proto se sebou
člověk musí něco dělat.
Nicméně je pravda, že takovému Gándhímu šlo o víc než jen osobní
zájmy a touhu jednotlivce po změně. Domnívám se, že měl na mysli
proměnu společnosti, po jaké obecně toužíme všichni, a svými slovy chtěl
říct, že když člověk sám ztělesňuje směr, kterým by se společnost měla
ubírat, a nakonec se stane vzorem pro ostatní, má to mnohem větší sílu, než
když jen všechno odsuzuje a kritizuje."
"Ano, to chápu a je to zajímavá myšlenka, ale i kdybych se stal dokonale
vyrovnanou osobností, nic to přece nezmění na tom, co po mně požaduje
moje firma, a šéf mě kvůli tomu taky najednou nezačne respektovat..."
"Svým způsobem ano. Jestliže trpíš tím, že tě tvůj šéf neuznává, nečekej,
že se sám od sebe změní. To ty se musíš naučit, jak dosáhnout toho, aby tě
druzí respektovali. Podívej se, co u sebe můžeš změnit, abys byl víc hodný
úcty: možná své postavení ve vztahu k ostatním, způsob mluvy, to, jak
hovoříš o svých výsledcích...
Možná by ses měl vyhnout nevhodným poznámkám... Perverzní
manažeři, kteří šikanují své podřízené, koneckonců neútočí na všechny
kolegy a nevybírají si své oběti náhodou."
 "Snad nechcete tvrdit, že si za to oběť může sama!"
"Ne, to jsem neřekl. Samozřejmě že to není její vina, a nelze ani říct, že
by to způsobila nevědomky. Nikoli. Jen říkám, že se chová určitým
způsobem, který šikanu umožňuje. Tyran vycítí, že když si za cíl zvolí
právě ji, bude na ni mít skutečně zničující dopad, zatímco u jiných by to
třeba nezabralo."
"To je strašné."
"Ano."
"No a... čím to, že se člověk ocitne v téhle kategorii?"
"To je složité, může v tom hrát roli řada faktorů, ale určující je
nepochybně míra sebevědomí. Pokud člověk hluboko uvnitř není dostatečně
přesvědčen o své vlastní hodnotě, představuje slabinu, kterou někteří zvrhlí
jedinci okamžitě zaregistrují. Pak stačí zatlačit tam, kde to bolí."
Najednou jsem se potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu.
"Mohli bychom trochu vyvětrat?"
Vstal a otevřel okno dokořán. Místnost naplnil vlahý vzduch prosycený
vlhkostí stromů a zavál k nám konejšivou vůni letního večera. Z listí
vysokých platanů se ozývalo tiché ptačí štěbetání a majestátní větve
stoletého cedru se jemně pohupovaly sem a tam.
"Říkám si, že... mám pocit, že... možná trochu trpím nedostatkem
sebevědomí... Ne že bych se neměl rád, to ne, připadám si... normální, ale je
pravda, že mě snadno rozhodí, když mi někdo něco vyčte nebo mě
kritizuje..."
"Taky mám ten pocit. Příště ti dám úkol, který ti zvýší sebevědomí a
sebedůvěru, abys získal vnitřní sílu."
Napadlo mě, jestli jsem raději neměl mlčet...
"Ale vraťme se k věci. Připouštím, že když se člověk sám změní, může se
změnit i pohled a postoj jeho nadřízeného na něj, ale na běh věcí v podniku
to přece nemůže mít žádný vliv..."
"Řekněme, že to vyžaduje komunikační dovednosti, ale jsem přesvědčen,
že své nadřízené, na které si neustále stěžuješ, dokážeš přimět k tomu, aby v
některých otázkách změnili názor. Měl bys být schopný je ovlivnit a
dosáhnout určitých ústupků."
"To nebude jen tak..."
 "To říkáš teď, protože ještě nevíš, jak na to, ale není to nic, co by bylo
předem dané. A kromě toho, když člověku nějaká situace nevyhovuje, může
taky odejít pracovat jinam... Kdybys věděl, kolik lidí je v zaměstnání
nespokojených, ale nestěžuje si a zůstává tam, kde je. Lidská bytost má
strach ze změn, z nových věcí, a raději zůstává v tom, na co je zvyklá, i
když je to k uzoufání, než aby se vydala do nové situace, kterou dobře
nezná. Je to jako ta Platónova jeskyně! Platón popisoval lidi, kteří se
narodili v temné jeskyni, ze které za celý život nevyšli. Ta jeskyně
představuje celý jejich vesmír, a přestože je strašidelná, dobře ji znají a
dává jim pocit bezpečí.
Zatvrzele odmítají vydat se ven, protože o světě venku nic nevědí a
představují si, že je nepřátelský a nebezpečný. Tak nemohou nikdy zjistit,
že ten neznámý prostor je ve skutečnosti plný slunce, krásy, svobody... V
dnešní době žije v Platónově jeskyni nevědomky spousta lidí. Mají hrůzu z
neznáma a odmítají jakoukoli změnu, která by se jich osobně dotkla. Mají
sice nápady, plány a sny, ale nikdy je neuskuteční, protože jsou ochromeni
falešnými obavami.
Nohy a ruce mají svázané v poutech, od nichž mají klíč jen oni a nikdo
jiný. Visí jim na krku, ale oni na to nikdy nepřijdou. Já si myslím, že život
jako takový tvoří neustálá změna a pohyb. Nemá smysl lpět na
momentálním statu quo. Jen mrtví jsou nehybní... Je v našem vlastním
zájmu změny nejen přijímat, ale sami je podněcovat, abychom se mohli
vyvíjet žádoucím směrem."
Dubreuil si dolil slzu bourbonu a přidal pár kostek ledu, které vesele
zacinkaly o sklo. Zhluboka jsem se nadechl. Vzduch přicházející zvenčí byl
prosycený jemnou vůní.
"Pokud jde o změny, je jedna věc, po které opravdu toužím, ale nedaří se
mi ji uskutečnit, přestože záleží jen na mně samotném: přestat kouřit.
Nemohl byste s tím něco udělat?"
"Přijde na to. Pověz mi o tom víc... Proč s tím chceš přestat?"
"Ze stejného důvodu jako všichni ostatní. Je to svinstvo, které člověka
pomalu zabíjí..."
"Co ti tedy brání s tím skoncovat?"
"Tak za prvé si musím přiznat, že mi to chutná. Je těžké obejít se bez
něčeho, co člověku dělá dobře. Chybělo by mi to, hlavně když jsem ve
stresu. Pomáhá mi to se uvolnit."
 "Dobrá, tak si představ, že existuje jiná dobrá látka, velice příjemná, která
navíc zbavuje stresu. Můžeš si ji vzít, kdykoli budeš chtít. Představ si to."
"Dobře."
"V takovém případě by pro tebe bylo snadné přestat?"
"No... asi ano."
"To nezní zrovna přesvědčivě!"
"Já nevím..."
"Jen si to představ: máš k dispozici kouzelnou látku, která ti přináší
potěšení a uvolnění, kdykoli ho potřebuješ. Dává ti cigareta oproti tomu
něco navíc?"
"No... nedává."
"Co by ti tedy v tom případě bránilo, aby ses jí vzdal?"
Ať jsem si tu zázračnou látku, která mi zajistí potěšení a uvolnění bez
omezení, představoval jak chtěl, něco mě na myšlence, že bych se měl
kouření vzdát, přece jen trápilo. Ale co? Co to jen může být? Měl jsem
mlhavý pocit, že odpověď znám, ale nedokážu ji formulovat. Teprve po
dlouhé době se objevila a najednou přede mnou stála jako samozřejmost.
"Svoboda."
"Svoboda?"
"Ano, svoboda. I když mám chuť s kouřením skoncovat, existuje tu tak
silný společenský tlak, až mám pocit, že to ve skutečnosti není moje
rozhodnutí a že kdybych s kouřením přestal, vzdal bych se své svobody."
"Vzdal by ses své svobody?"
"Všichni mě kvůli kouření otravují. Pořád mi omílají: ,Měl bys přestat',
takže kdybych je poslechl, měl bych pocit, že jsem podlehl jejich nátlaku,
že jsem se podřídil vůli druhých."
Po tváři mu přeběhl úsměv.
"Dobrá. Pošlu ti instrukce. Musíš je dodržet do písmene. Jako obvykle."
Ucítil jsem v zádech závan vzduchu a ohlédl se. Catherine pootevřela
dveře a vklouzla dovnitř. Tiše se posadila do rohu a krátce se na mě usmála.
V tu chvíli jsem ho spatřil. Byl to šedý, poměrně velký zápisník položený
na pracovním stole. Na deskách jsem vzhůru nohama přečetl své křestní
jméno, vyvedené ručně písmeno po písmenu černým inkoustem a podtržené
linkou, která, jak bylo vidět, byla načrtnuta rychle, ale rozhodně. Dubreuil
si o mně vedl zvláštní sešit? Hořel jsem touhou si ho přečíst. Co obsahuje?
Seznam úkolů, které mi hodlá zadat? Poznámky o mně, o našich setkáních"
"Tak," promluvil Dubreuil, "trochu si to shrňme, abychom věděli, jak na
tom celkově jsi. Naučil ses dávat najevo nesouhlas, vyjadřovat svá přání a
touhy a prosadit se ve vztahu k druhým."
"Dá se říct."
"Teď, a to souvisí s tím, o čem jsme před chvílí hovořili, se musíš naučit
lépe komunikovat s ostatními. To je naprosto zásadní. Nejsme na světě
sami. Žijeme ve vztazích a v interakci s druhými a ne vždy to zvládáme
zrovna nejlíp. Jsou určité věci, které je užitečné znát, aby nás druzí
respektovali a abychom s nimi udržovali dobré vztahy."
Něco se mi na jeho formulaci nelíbilo.
"Nechce se mi aplikovat nějaké metody pro lepší komunikaci.
Chci zůstat sám sebou, a ne říkat něco zvláštního, abych měl dobré
vztahy."
Překvapeně na mě pohlédl.
"Proč ses tedy vůbec učil mluvit? No ano, mluvíš přece francouzsky a
dokonce i anglicky, ne? Proč ses ty jazyky učil?"
"To je něco jiného..."
"Jak to? Když ses narodil, mluvit jsi taky neuměl... Naučil ses pravidla
jazyka a teď je používáš k vyjadřování. Máš snad pocit, že když mluvíš,
přestáváš být sám sebou?"
"Samozřejmě že ne."
"Víš to jistě? Abys zůstal opravdu přirozený, možná bys radši mluvil v
onomatopoiích nebo vydával skřeky..."
"Ale mluvit jsem se naučil jako dítě. To je obrovský rozdíl."
"To znamená, že to, co vstřebáme do určitého věku, je naší součástí, a
všechno, co se naučíme potom, je umělé, a když to používáme, přestáváme
být sami sebou?"
"To nevím, ale když nedělám věci sám od sebe, necítím se přirozeně."
"Chceš vědět, čím to je?"
"Čím?"
"Zase jen odpor ke změně! To je ten hlavní rozdíl mezi dítětem a
dospělým: Dítě má chuť se vyvíjet. Dospělý dělá všechno proto, aby se
nezměnil."
"Možná."
"Povím ti, co si myslím."
Lehce se ke mně naklonil a nasadil důvěrný tón.
"Když člověk přestane mít chuť se vyvíjet, znamená to, že pomalu začíná
umírat..."
Polkl jsem naprázdno. Catherine se rozkašlala. Venku nějaký pták vydal
zvuk, který připomínal dlouhé zachechtání.
"Uvědomil jsem si jednu znepokojivou věc," pokračoval. "U většiny lidí
se tato touha přestat měnit své chování objevuje kolem dvaceti až
pětadvaceti let. Víš, čemu tento věk z biologického hlediska odpovídá?"
"Ne."
"Je to věk, kdy končí proces vývoje mozku."
"Takže možná není žádná náhoda, že právě v tomhle věku přestaneme mít
chuť se vyvíjet. Třeba je to přirozené..."
"Ano, ale to není všechno. Dlouho se předpokládalo, že počet našich
neuronů se až do konce života nenávratně snižuje. Nedávno však bylo
dokázáno, že i v dospělém věku můžeme vytvářet neurony nové."
"To jste mě uklidnil. Už jsem si začínal připadat starý..."
"Přesněji řečeno, tento proces regenerace může nastat zejména vlivem
určitých faktorů, mezi které patří právě učení. Stručně řečeno, když se
člověk rozhodne dál se učit a vyvíjet, zůstane mladý.
Tělo a mysl jsou spolu úzce propojené. Chceš důkaz?"
"Ano."
"Oficiální statistiky ministerstva zdravotnictví. V okamžiku, kdy lidé
odejdou do důchodu, se u většiny z nich prudce zhorší zdravotní stav. Proč
myslíš, že tomu tak je? Dokud jsou aktivní, musejí se víceméně
přizpůsobovat situacím a alespoň minimálně se vyvíjet, aby nebyli za staré
skořápky. Jakmile odejdou do důchodu, přestanou v tomto ohledu
vynakládat jakékoli úsilí. Ustrnou na svých zvycích a začnou chátrat..."
"To nezní moc růžově..."
"Aby člověk zůstal naživu, stačí zůstat v životě, to znamená být stále v
pohybu, vyvíjet se. Znám ženu, která v jednaosmdesáti začala hrát na klavír.
To je něco úžasného! Každý ví, že než se člověk naučí pořádně hrát, trvá to
roky. To znamená, že v jednaosmdesáti jí ještě stojí za to věnovat se několik
let hudebnímu nástroji, aby se na něj naučila hrát! Vsadil bych se, že ta paní
bude žít ještě dlouho.
Chceš-li zůstat celý život mladý, musíš se dál vyvíjet, učit se, objevovat, a
neustrnout na zvycích, díky nimž tvá mysl zkostnatí, ani na otupujícím
pohodlí toho, co už umíš."
"Dobrá, co jste mě tedy chtěl naučit o vztazích?"
Pohlédl na mě s náznakem spokojeného úsměvu na rtech.
"Prozradím ti tajemství. Tajemství, které ti umožní navázat vztah s
kýmkoli, i kdyby pocházel z jiné kultury. Navázat kontakt a podnítit toho
druhého, aby měl chuť se s tebou bavit, poslouchal tě, respektoval tvůj
názor, i když se liší od jeho, a byl k tobě upřímný."
Taková představa zněla samozřejmě lákavě...
Vzal ze stolu list papíru smetanové barvy, sáhl po peru, jehož černý
lakovaný povrch odrážel okolní světlo, a začal rozšafně a plynule psát.
Zlatý hrot pera hlasitě škrábal po papíru. Potom mi list podal. Mokrý
inkoust se leskl, jako by papír odmítal vstřebat tajemství, které mu nebylo
určeno.
Nastav náruč vesmíru svého bližního a on se ti otevře.
Přečetl jsem si to jednou, pak podruhé, a zamyslel se. Ta formulace se mi
líbila, ale připadala mi jako nějaká kouzelná průpovídka, jejíž smysl mi
zatím trochu unikal.
"Dáte mi k tomu taky návod?"
Usmál se.
"Kdybychom zůstali čistě na rozumové rovině, formuloval bych to
tajemství jinak. Řekl bych ti něco jako: ,Dřív než druhý porozumí tobě, se
snaž porozumět ty jemu.' Ale jde o mnohem víc. Komunikaci mezi dvěma
bytostmi nelze omezit na pouhou intelektuální výměnu. Současně totiž
probíhá i na mnoha jiných úrovních..."
"Jiných úrovních?"
"Ano, zejména v rovině emocí. Pocity, které v přítomnosti druhého
člověka cítíš, vnímá - často nevědomě - i on. Pokud ho například nemáš
rád, i kdybys to nedal ani trochu najevo, tak či onak to bude vnímat."
"Nejspíš ano..."
 "Kromě toho druhý vnímá také tvůj záměr."
"Myslíte to, o co mi v rozhovoru jde?"
"Ano, a nejen vědomě... Dám ti příklad: pracovní porady. Když se někdo
na něco zeptá, jeho záměrem většinou není dostat odpověď."
"Jak to?"
"Jeho záměrem může být prostě ukázat, že klade inteligentní otázky...
Nebo chce dotazovaného před ostatními ztrapnit, dokázat, že se o danou věc
zajímá, nebo zaujmout ve skupině vůdčí postavení..."
"Ano, to mi skutečně něco připomíná!"
"Dotázaný poměrně často spíš než samotnou otázku vnímá právě
skutečný záměr. Když se nás někdo snaží zahnat do kouta, moc dobře to
cítíme, i když v jeho slovech objektivně nenajdeme nic, co by se mu dalo
vytknout."
"To je jasné..."
"Myslím si, že při komunikaci se také dějí určité věci na duchovní rovině,
ovšem v téhle oblasti je těžké cokoli dokazovat."
"Dobrá, co si mám tedy s tím vaším zaříkadlem počít?"
"Nastavit vesmíru svého bližního náruč znamená nejprve v sobě probudit
chuť vstoupit do jeho světa. Znamená to zajímat se o něj do té míry, že
budeš chtít zažít, jaké to je být v jeho kůži: s potěšením zkusit myslet jako
on, věřit v to, v co věří, a dokonce i mluvit jako on, pohybovat se jako on...
Až se ti to podaří, budeš schopen poměrně spolehlivě cítit to, co cítí ten
druhý, a dokážeš mu opravdu porozumět. Oba dva budete v harmonii, na
stejné vlně. Potom se samozřejmě můžeš vrátit do své pozice. Zachováte si
kvalitu komunikace prospěšnou pro oba dva. Uvidíš, že i ten druhý se ti
bude snažit porozumět. Začne se zajímat o tvůj svět, zejména proto, že bude
toužit po trvání takového vztahu."
"Připadá mi to celé trochu přitažené za vlasy. Nezapomínejte, že jsem
povoláním účetní. A věřte mi, že to není žádná náhoda, jsem totiž rozumově
založený člověk..."
"Dobrá, pokusím se, abys to pocítil na vlastní kůži. Uděláme si takový
pokus, který se týká jen jedné stránky toho, o čem jsem právě mluvil.
Musím se na to trochu připravit," řekl a vstal. "Dojdu pro dvě židle. V těch
křeslech by to nefungovalo, člověk je v nich moc zabořený."
 Vyšel z kanceláře a Catherine ho následovala. Slyšel jsem, jak se jejich
kroky vzdalují chodbou. Byl jsem rozpolcený. Část mě, kterou ty tak trochu
tajemné věci o mezilidských vztazích přitahovaly, byla nedočkavá. Druhá
část, ta víc při zemi, zaujala spíše pochybovačný postoj.
Můj pohled náhle padl na zápisník. Ten zápisník... Bylo tak snadné po
něm sáhnout... nahlédnout do něj... Zvuk kroků ustal.
Museli vejít do jiné místnosti. Teď, nebo nikdy. Rychle! Vyskočil jsem.
Parkety mi zavrzaly pod nohama. Ztuhl jsem. Ticho. Obešel jsem stůl a
natáhl ruku... Útržky hlasů, kroky... Vracejí se! Zatraceně! Honem jsem se
vrátil do křesla, ale parkety vrzaly tak hlasitě, že mě museli slyšet...
Nesmím se posadit. Rychle, musím dělat, že si prohlížím... knihovnu.
Knihy.
Vešli dovnitř. Upíral jsem zrak na police.
"Postavíme je sem!"
Otočil jsem se. Položili židle proti sobě, ani ne metr od sebe.
"Sedni si sem," řekl Dubreuil a ukázal na jednu z nich.
Posadil jsem se. Chviličku počkal a pak si sedl na druhou židli.
"Rád bych," pokračoval, "abys mi řekl, jak se cítíš, když naproti tobě
takhle sedím."
"Jak se cítím? No, nijak zvláštně... Je mi fajn."
"Teď zavři oči."
Poslechl jsem a čekal, co mi provede.
"Až je za pár vteřin otevřeš, chci, aby ses soustředil na své pocity a řekl
mi, jak se změnily. Můžeš otevřít oči."
Pořád seděl na židli, ale změnil pozici. Ruce měl položené na kolenou,
což předtím neměl. Hned jsem si toho všiml. Mé pocity"
Trochu zvláštní, ale těžko o tom říct něco konkrétního...
"Řekl bych, že je to zvláštní."
"Cítíš se líp, nebo hůř než předtím?"
"Jak to přesně myslíte?"
"Když jedeš výtahem s někým neznámým, navázat s ním hovor většinou
není tak snadné, jako kdybyste byli například na ulici, nemám pravdu?"
"Jistě..."
 "Přesně o tom mluvím. Rád bych, abys zhodnotil, jak dobře se ti
komunikuje v závislosti na mé pozici."
"Dobře, už je mi to jasnější."
"Takže se zeptám znova: kdybys se mnou měl navázat rozhovor, cítil by
ses od chvíle, kdy jsem změnil pozici, líp nebo hůř?"
"Spíš hůř."
"Dobrá. Zase zavři oči... Tak... A teď je otevři."
Opět změnil pozici. Bradu měl položenou v dlani a loket opřený o stehno.
"Cítím se... jak bych to řekl... pod dozorem. Není to moc příjemné."
"Dobře. Zase zavři oči a... můžeš se podívat."
"Mnohem lepší!"
Obě předloktí měl položená na stehnech a trochu se na židli hroutil.
"A znova."
Postupně vystřídal asi tucet poloh. Dvakrát nebo třikrát jsem se cítil
mnohem líp než u ostatních.
"Catherine?" řekl a otočil se k ní.
"Je to naprosto jednoznačné," obrátila se na mě. "Říkáte, že se cítíte dobře
pokaždé, když Yves zaujme stejnou pozici jako vy. Jakmile je jeho tělo v
jiné poloze než vaše, cítíte se hůř."
"Chcete říct, že pokaždé, kdy jsem se cítil dobře, to bylo proto, že seděl
stejně jako já?"
Najednou jsem si uvědomil pozici vlastního těla na židli.
"Ano."
"To je šílené!"
"Viďte..."
"Takhle to funguje u každého?"
"Ano."
"Přesněji řečeno," dodala Catherine, "u naprosté většiny lidí, ne však
úplně u všech. Existuje pár výjimek."
"Netrap nás, Catherine! To na věci nic nemění..."
"Ale čím to je?" zeptal jsem se.
"Jde o přirozený jev, na který poukázali američtí vědci. Myslím, že
původně chtěli dokázat, že když spolu dva lidé dobře komunikují,
nevědomky se synchronizují a nakonec zaujímají podobné pozice. Toho si
ostatně může všimnout každý. Například když vidíte v restauraci
zamilovaný pár, není výjimkou, že mají úplně stejné držení těla, ať už jsou
to lokty položené na stole, hlava opřená o dlaň, trup v předklonu či v
záklonu, ruce na kolenou nebo hrající si s příbory..."
"To je neuvěřitelné..."
"Potom tito vědci zjistili, že tento jev můžeme sami vyvolat tím, že ho
obrátíme naruby: když se vědomě synchronizujeme s postojem toho
druhého, velice záhy se oba budeme cítit s tím druhým dobře. Velice to tedy
zlepšuje kvalitu komunikace. Ovšem aby to fungovalo, nestačí to použít
jako pouhou techniku. Je třeba upřímně toužit po tom proniknout do světa
toho druhého."
"Je to jistě znepokojující a zase mi řeknete, že kladu odpor změnám, ale
pokud mám zkoumat gesta druhého člověka a přizpůsobit se jim, úplně
ztratím veškerou přirozenost!"
Pobaveně se pousmál.
"Chceš něco vědět?"
"Co?"
"Už to sám přirozeně děláš..."
"To není pravda!"
"Ale je, věř mi."
"Nesmysl! Ještě před pěti minutami jsem o něčem takovém neměl ani
ponětí!"
Usmál se ještě víc.
"Jak si počínáš, když chceš navázat kontakt s malým, třeba tříletým
dítětem?"
"To se mi moc často nestává..."
"Vzpomeň si, kdy se ti to stalo naposled."
"To bylo... když jsem mluvil se synem domovnice, asi před čtrnácti dny.
Řekl jsem mu, ať mi vypráví, co celý den dělal v jeslích..."
Jak jsem odpovídal na Dubreuilovy otázky, čím dál víc jsem si
uvědomoval pravdu o to překvapivější, že byla ještě živá v mé paměti.
Když jsem s malým Markem mluvil, dřepl jsem si, abych byl ve stejné
výšce, přirozeně jsem začal mluvit vyšším hlasem a volil jsem co
nejjednodušší slova, která se co nejvíc blížila jeho slovníku.
Přirozeně. Nestálo mě to žádné zvláštní úsilí. Měl jsem jen upřímnou
chuť přimět ho, aby mi vyprávěl, jak vypadají francouzské jesle.
"A víš, co je na tom nejneuvěřitelnější?"
"Povídejte."
"Když se člověku podaří vytvořit a udržet tuto kvalitu komunikace po
určitou dobu, je to tak vzácný okamžik, že každý nevědomky dělá všechno
pro to, aby ho prodloužil. Například mám-li zůstat u gest, když jeden mírně
pozmění postoj, druhý ho napodobí, aniž by si toho byl vědom."
"Chcete říct, že když budu dost dlouho zaujímat něčí postoj a pak ho
změním, bude ten druhý nevědomky následovat můj pohyb a změní pozici
tak jako já?"
"Ano."
"To je naprosto šílené!"
"Ale nezapomeň, že hlavní je upřímná touha navázat s druhým vztah."
"Stejně je to úžasná věc!"
Tento nový objev mě naprosto nadchl. Měl jsem pocit, že jsem byl až
dosud slepý a hluchý vůči některým stránkám své komunikace s lidmi,
které tu přitom stále byly. Teď jsem s podivem zjistil, že kromě slov se děje
spousta dalších věcí, o kterých nemáme ani ponětí, že spolu vlastně
komunikují i naše těla. A to se Dubreuil zmínil ještě o dalších úrovních
komunikace...
Pokusil jsem se z něj dostat víc, ale odpověděl, že pro dnešek to stačí, a s
Catherine mě vyprovodili ke dveřím. Venku byla tma.
Rozloučil jsem se s Catherine, jejíž osobnost a úloha po boku Dubreuile
mi byly stále trochu záhadou. Patřila k lidem, kteří toho moc nenamluví a
zahalují se závojem tajemství.
Už jsem překročil práh zámku a učinil několik kroků zahradou směrem k
bráně, přičemž jsem po očku sledoval Stalina, když vtom mě Dubreuil
zavolal zpátky.
"Alane!"
Otočil jsem se.
"Vrať se! Zapomněl jsem ti uložit úkol."
 Strnul jsem. Takže ani tentokrát tomu neuniknu...
Šel jsem za ním dovnitř a následoval ho chodbou. Naše kroky se odrážely
od chladného mramoru. Vstoupili jsme do místnosti, kterou jsem ještě
neznal. Vládla v ní atmosféra starého anglického klubu. Všechny stěny byly
až ke stropu zdobenému římsami pokryté starými knihovnami. Dva lustry,
každý tvořený desítkou lamp ukrytých pod stínidly barvy koňaku, zalévaly
místnost teplým intimním světlem a podtrhovaly krásu tisíců starých knih.
O knihovny bylo opřeno několik mahagonových schůdků. Versailleské
parkety z velké části zakrývalo několik íránských koberců. Po místnosti
byly rozestavěny hluboké lenošky potažené tmavou kůží a pár čalouněných
křesílek.
Dubreuil sáhl po jedné tlusté knize. Catherine zůstala stát ve dveřích a
pozorně nás sledovala.
"Řekni číslo od 0 do 1000."
"Číslo? A proč?"
"Povídám číslo!"
"328!"
"328... kdepak to máme..."
Otevřel knihu a začal v ní listovat. Očividně hledal stránku s číslem, které
jsem zvolil.
"Tady je to. Výborně. A teď ještě jedno číslo, řekněme... od 0 do 20."
"Ale co to děláte?"
"Číslo!"
"Dobrá, 12."
Podíval jsem se zblízka. Byl to slovník a Dubreuil přejížděl prstem po
seznamu slov uvedených na stránce.
"10, 11, 12, loutka. To není špatné. Mohl jsi mít větší smůlu, třeba
připadnout na příslovce."
"Prozradíte mi už konečně, co to má znamenat?"
"Je to velice jednoduché. Říkal jsi, že máš v práci dva nadřízené, je to
tak?"
"Ano, tedy mám jednoho oficiálního nadřízeného a potom jeho šéfa, který
často jedná přímo se mnou."
 "Výborně. Zajdeš za nimi, za každým zvlášť. Najdeš si nějakou záminku
k hovoru a tvým úkolem je, aby oba jednou pronesli slovo Loutka'."
"Co je to za šílenost?"
"A je tu jedno zásadní pravidlo: nesmíš to slovo vyslovit sám a
samozřejmě nesmíš ukázat žádnou fotografii nebo předmět, který by ho
zobrazoval."
"Ale k čemu to celé je?"
"Hodně štěstí!"
Pomalu jsem odcházel ze zámku, zastavil se na schodišti a zahleděl se na
hvězdy. V Paříži byly vidět málokdy. Našim očím oslepeným září "Města
světel" se obloha jevila tmavá.
Trochu mě trápilo, že nechápu smysl úkolu, který mi Dubreuil zadal. Už
dříve jsem jeho pokyny sice plnil s nelibostí, protože z mé strany
vyžadovaly značné úsilí, ale dosud jsem vždy věděl, v čem jsou užitečné.
Tentokrát jsem ale neměl ani tušení... A taky jsem nesnášel ten jeho zvyk
neodpovídat mi na otázky a jednoduše je ignorovat. Tak trochu jako kdyby
věděl, že jsem mu stejně zavázán, a tak se nebude zbytečně unavovat a
přesvědčovat mě... Kdy vůbec tahle hra skončí? Je pravda, že jeho snaha
naučit mě některé věci a posunout mě v životě dál se zdála upřímná,
nicméně bylo čím dál těžší snášet pocit, že mě někdo řídí na dálku, byť by
to byl člověk s dobrými úmysly. Byly jeho úmysly vůbec čestné? K tomu,
aby se o mě takhle staral, musel mít dobrý důvod, musel z toho něco mít.
Ale co"
Vzpomněl jsem si na zápisník. Zápisník, který byl celý věnován mně a
určitě obsahoval odpovědi na všechny mé otázky... Byl jasným důkazem
toho, že tahle situace není normální. Nemohl jsem dál zavírat oči před tím,
co toho neznámého člověka motivovalo k tomu, aby se o mě zajímal, radil
mi, ba dokonce mi diktoval, jak se chovat, to vše na základě dohody, kterou
mě přiměl uzavřít za strašných okolností. Při tom pomyšlení mě zamrazilo.
Byla opravdu škoda, že jsem během těch několika minut, kdy Dubreuil
odešel z místnosti, nestačil do zápisníku nahlédnout. Zatraceně! Promeškal
jsem příležitost, která už se možná nebude opakovat. Musím za každou
cenu najít způsob, jak se sešitu zmocnit... Co kdybych se sem vydal někdy v
noci? Za takového horka určitě nechávají otevřená okna...
Náhle mě z úvah prudce vytrhl kovový zvuk. Stalin mířil přímo na mě a
táhl za sebou svůj těžký kovový řetěz. Uskočil jsem do strany přesně ve
chvíli, kdy se řetěz za hlasitého štěkání napnul.
Stalin mi svýma šílenýma očima a uslintanými tesáky na otázku
odpověděl: ne, v noci se sem nevrátím. Noc patří jemu. V noci je konečně
volný a přebírá vládu nad zahradou.
***
Catherine se posadila na pohovku. Dubreuil jí nabídl doutník a ona jako
obvykle odmítla.
"Tak co, jak se cítíš?" zeptal se jí a sáhl po ořezávači.
Catherine se zamyslela a pomalu stočila zrak na nejbližší lustr.
"Docela dobře, ale na konci jsem byla trochu rozčilená. Upřímně řečeno
jsem sama nepochopila smysl posledního úkolu, který jsi mu zadal."
"Přimět své nadřízené, aby vyslovili náhodně vybrané slovo?"
"Ano."
Škrtl dlouhou zápalkou a na jejím konci se zablýskl plamen.
Přiblížil ji k doutníku, začal z něj pomalu bafat a při tom jím otáčel.
Do vzduchu se vznesly první obláčky kouře a místností zavanula
charakteristická vůně kubánských doutníků. Zabořil se do hlubokého křesla
a dal si nohu přes nohu. Kůže tiše zavrzala.
"Potíž s Alanem je v tom, že mu nestačí ukázat, jak správně komunikovat.
Tím ve své firmě ničeho nedosáhne, a o to mu přece jde. Stejně by mu v
tom něco zabránilo."
"A co?"
"Má příliš ve zvyku ustupovat... Teď se postupně učí odolávat, stavět se
proti. To je dobré, ale nestačí to. Ani zdaleka. Jedna věc je umět odolávat,
ale umět něčeho dosáhnout, to je něco jiného. Aby se to člověku vůbec
mohlo podařit, je tu jeden nezbytný předpoklad."
"Předpoklad?"
"Rozvinout v sobě přesvědčení, že je toho schopný."
"Chceš říct, že pokud v hloubi duše není přesvědčený o tom, že je v jeho
moci u svých nadřízených něčeho dosáhnout, nezíská nic, i kdyby nakrásně
aplikoval ty nejlepší komunikační dovednosti na světě?"
"Přesně tak!"
"Chápu."
 "To je dokonce to nejdůležitější. Když je člověk hluboce přesvědčen, že
může ovlivňovat rozhodnutí druhých, nakonec se mu to vždy podaří, i
kdyby si počínal trochu nejistě. Prostě si poradí...
Zato pokud tomu nevěří, zastaví se u prvního úskalí a bude ho považovat
za důkaz toho, že jeho snaha je marná."
Přiblížil doutník k ústům.
"Takže jsi mu uložil, aby ze svých nadřízených vytáhl jedno konkrétní
slovo jen proto, aby zjistil, že na ně může mít nějaký vliv?"
"Pochopilas to naprosto správně. Chci, aby uvěřil ve svou schopnost
ovlivňovat ostatní."
"Zajímavé..."
Catherine najednou něco napadlo a prudce zvedla hlavu.
"To slovo jsi nevybral náhodou, že ne? To ty ses rozhodl pro ,loutku', aby
se Alan podvědomě vžil do role toho, kdo tahá za nitky, nemám pravdu?"
Dubreuil se místo odpovědi jen usmál.
"Dost dobré, Igore..."
Dubreuil si dlouze potáhl z doutníku.
 XII.
Generální ředitel společnosti Dunker Consulting Marc Dunker byl vysoký
a statný muž. Při svých šestadevadesáti kilogramech a metru devadesát
patřil mezi těžké váhy francouzské personalistiky.
Pocházel z provinčního městečka v srdci kraje Beaujolais. V rodině se z
otce na syna dědilo povolání obchodníka se skotem a místní obyvatelé
neměli rod Dunkerových příliš v lásce, protože jejich profesi považovali za
nutné zlo. Rodina měla dost peněz, víc než okolní chovatelé, a ti často trpěli
pocitem, že toto jmění získali Dunkerovi na jejich úkor, aniž by si jako oni
protrpěli těžké roky, kdy cena hovězího klesla.
Do školy chodil malý Marc společně s místními dětmi. Byl pyšný, že je
synem nejbohatšího muže ve vesnici, ale současně si proto připadal
odstrčený. Nelamentoval ovšem nad svým osudem a naopak se z něj stal
bojovník. Při sebemenší narážce na svou osobu vyvolával rvačky.
Jeho matka tím však trpěla ještě mnohem víc. Její muž se těšil
záviděníhodnému postavení, zatímco všechny negativní důsledky dopadaly
na ni. Její společenský život se omezoval na prohnaně nepřátelský pohled
žen, které potkávala ve vesnici, a hromadu nevyřčených, ale o to tíživějších
poznámek. Po letech hořkosti a zloby rodina podlehla, přerušila tradici
panující po několik generací a odstěhovala se do města, daleko od drbů a
pomluv. Dunkerovi se usídlili v Lyonu, takže otec rodiny teď musel každý
den cestovat mnoho kilometrů až do vesnice. Marc toto stěhování prožíval
jako kapitulaci a pohrdal svým otcem pro to, že odešel.
Matčina spokojenost však neměla dlouhého trvání. Vzala za své v
okamžiku, kdy pochopila, že okolí, složené převážně z bílých límečků - ať
už manažerů či úředníků - vnímá ji a její rodinu jako venkovany. Marc byl
raději odmítán ze závisti než z pohrdání, a tak tímto novým vyloučením
trpěl a přetvořil jej v touhu pomstít se životu.
Složil maturitu a ve dvaceti dokončil studium dvouletého obchodního
oboru. Téměř deset let pracoval jako obchodní zástupce pro zemědělské
produkty a s jistým nadáním využíval vyjednávací dovednosti, které zřejmě
zdědil v genech. Asi třikrát změnil zaměstnavatele, přičemž pokaždé dosáhl
významného zvýšení platu.
Při každém pohovoru použil stejný scénář a namluvil náborovému
konzultantovi, že místo, z něhož odchází, zahrnuje celou řadu pravomocí,
které sice nejsou oficiální, ale kterých se sám ujal.
Rychle z těchto zkušeností vyvodil, že konzultanti o své profesi nic
nevědí a dají se snadno obalamutit. Jednoho dne mu jeho momentální
zaměstnavatel prozradil, kolik za jeho nábor zaplatil, a Marc nevěřil svým
uším. Za úkol, který nakonec neměl daleko k tomu, co dělal jeho otec,
připadla konzultantovi podle jeho mínění astronomická částka. Marc měl
pocit, že je jednodušší přesvědčit podnik o kvalitách daného uchazeče než
přesvědčit farmáře o fyzických parametrech krávy, které si farmář může
velice snadno sám ověřit.
Půl roku nato si Marc založil vlastní firmu. Pronajal si kancelář v centru
Lyonu, absolvoval krátký kurz náborových metod a na dveře vyvěsil štítek
"Marc Dunker, náborový konzultant". Brzy poznal, že jeho "čich" stojí za
víc než kterákoli z technik pro výběr kandidátů, které se naučil. Faktem je,
že se málokdy zmýlil. Těžil ze silné intuice. Měl čich na lidi, podniky i
uchazeče a dokázal vycítit, kdo se bude na danou pozici hodit.
Nejtěžší bylo získat první klienty. Neměl žádné reference, a tak mohl
těžko působit důvěryhodně. Když ho na to někdo upozornil, reagoval
přehnanou podrážděností. Brzy začal lhát, vymýšlet si prestižní klienty a
hlavně uvádět firmy, které odmítl, protože byly podle něj moc malé a
nezasluhovaly jeho služeb. Tato taktika se mu vyplatila, získal díky ní první
zakázky, po nichž následovaly další a další. Jeden úspěch se nabaloval na
druhý.
V nové profesi se cítil jako ryba ve vodě. Měl pocit, že pohrdaví měšťáci,
kteří se dříve odmítali s jeho rodinou bavit, jsou na něm teď při hledání
zaměstnání závislí. Cítil, že se ho obávají a mají z něj respekt. Ti lidé mu
doslova zobali z ruky. Nejraději by ovládl celý náborový trh ve městě jen
proto, aby na něm záviseli ještě víc.
Pravdou však je, že jeho nově získané postavení k zotavení jeho
pošramoceného ega nestačilo. Něco ho neustále nutilo jít ještě dál, rozvíjet
své podnikání čím dál víc, rozšiřovat svou moc a mít v oboru čím dál větší
autoritu. Byl posedlý prací a zdvojnásobil své úsilí, aby si jeho firma
polepšila.
Po roce už zaměstnával tři konzultanty. To mu přineslo značné
zadostiučinění, ale místo aby se s tím spokojil, přimělo ho to jít ještě dál. O
půl roku později si otevřel kancelář v Paříži, v hlavním městě, v té slavné
Paříži, a okamžitě se tam přestěhoval. Při této příležitosti přejmenoval svou
firmu na "Dunker Consulting". Během následujících let zakládal novou
pobočku v některém městě v průměru každé tři měsíce.
Svůj úspěch poměřoval počtem zaměstnanců a byl posedlý neustálým
rozšiřováním jejich řad. "Rozmnožovat stádo", což byla jedna z řady jeho
oblíbených venkovských průpovídek, jimiž nevědomky prozrazoval svůj
jinak pečlivě skrývaný původ, mu přinášelo značné uspokojení. Jeho osobní
hodnota jako by byla úzce spjata s počtem lidí, kteří jsou mu podřízeni, a
jeho moc se měřila velikostí jeho stád. Nikdy si ostatně nenechal ujít
příležitost počet zaměstnanců zmínit, zejména když se představoval
neznámým lidem.
Bouřlivý rozkvět podniku jej přiměl k expanzi do zahraničí, a když
otevřel první pobočku v jednom evropském hlavním městě, připadal si
vítězoslavně jako nějaký dobyvatel.
O dva roky později konečně dosáhl zlatého hřebu a rozhodl se - nazval tu
operaci výrazem, který prozrazoval jeho mužnou extázi - proniknout do
lůna burzy.
 XIII.
Toho rána jsem přišel do práce s Closerem v podpaží jako každý den za
poslední týden. Křivé pohledy kolegů, zpočátku neskrývané, nahradila
absolutní lhostejnost. Přesto jsem se od jejich očekávání ještě úplně
neoprostil a stále jsem pociťoval určitý stud, ačkoli i ten už ustupoval.
Musel jsem uznat, že mé vztahy s okolím to nijak nepoznamenalo. Ale než
budu podle Dubreuilovy definice opravdu "svobodný", ještě to chvíli
potrvá.
I doma jsem vynakládal méně úsilí než dřív, to znamená, že jsem
produkoval normální úroveň hluku, což mělo za následek téměř každodenní
návštěvy paní Blanchardové. Už jsem se jim nesnažil vyhýbat jako dřív, ale
pokaždé jsem se ještě pořádně rozčílil.
Měl jsem pocit, že ji od toho dotírání nedokáže vůbec nic odradit.
Zpočátku jsem se snažil být trpělivý, ale teď jsem zcela nepokrytě dával
najevo podrážděnost a jen jsem pootevřel dveře, abych jí dal na
srozuměnou, že mě obtěžuje. Ona se ale pokaždé přiblížila, jako by se
chtěla dostat dovnitř násilím. Se svraštěným obočím a obviňujícím
pohledem mi svým ječákem kázala o morálce a sousedské slušnosti.
Právě jsem vešel do budovy firmy a čekal společně se dvěma kolegy na
výtah, když mi přišla SMS. Pohlédl jsem koutkem oka na displej telefonu.
Byl to Dubreuil. Otevřel jsem zprávu.
"Okamžitě si dej cigaretu. "
Co to má znamenat? Chce po mně, abych teď kouřil"
Dveře výtahu se otevřely. Kolegové nastoupili dovnitř.
"Nečekejte na mě," řekl jsem jim.
Proč Dubreuil chce, abych kouřil, když chci naopak přestat"
Vyšel jsem na ulici a zapálil si. Snad na něj nejde senilita... Kouřil jsem a
sledoval početné kolemjdoucí, většinou lidi spěchající do práce, když vtom
jsem si všiml muže nehybně stojícího v davu, který se podobal Vladimu.
Vyklonil jsem se, abych na něj mezi proudem lidí lépe viděl, a on okamžitě
udělal čelem vzad.
"Vladi! Vladi!"
Muž mi zmizel z očí.
 Měl jsem z toho divný pocit... Byl jsem si téměř jistý, že to byl on.
Sledoval mě? Ale proč? Snad po něm Dubreuil nechtěl, aby dohlédl na to,
že úkol splním? To by bylo šílené... Co mu do toho koneckonců bylo?
Anebo mám skutečný důvod k obavám a musím za každou cenu zjistit, co
je důvodem jeho zájmu o mě...
Se staženým žaludkem jsem vešel do vstupní haly budovy.
Na chodbě ve svém patře jsem prošel kolem kanceláře svého šéfa Luca
Fausteriho. Už byl u sebe, což znamenalo, že musel zkrátit svůj ranní
jogging. Měl otevřené dveře, což bylo krajně nezvyklé. Obvykle se raději
zavíral, aby se od kolegů co nejvíce izoloval.
Jakýkoli kontakt s ostatními ho vyčerpával a hodiny poté se druhým
vyhýbal, aby se z něj vzpamatoval.
Ty otevřené dveře představovaly příležitost, kterou jsem si nemohl nechat
ujít. Musel jsem splnit úkol... Odvahu. Přimět ho, aby pronesl ono náhodně
vybrané slovo, bude o to těžší, že patří k nejzamlklejším lidem, jaké znám.
Vešel jsem dovnitř a pozdravil. Počkal, až budu ani ne metr od něj, a pak
teprve zvedl oči od stolu, aniž by přitom o chlup pohnul hlavou. Stiskli
jsme si ruku, což u něj nevyvolalo sebemenší náznak úsměvu. Jeho rty se
nepohnuly ani o setinu milimetru.
Pokusil jsem se navázat hovor a připomněl si Dubreuilovo slavné
tajemství. Ach bože, je tak těžké nastavit náruč vesmíru, který člověk nemá
rád...
"Dnes ráno je akcie na 128. Za jediný den stoupla o 0,2 % a za týden
skoro o 1 %."
"Ano."
Evidentně nebyl v nejlepší náladě. Potřeboval jsem rozproudit hovor,
mluvit s nadšením, dát najevo, že se o téma živě zajímám.
Když bude mít pocit, že sdílím jeho starosti, otevře se mi.
"Zvláštní je, že od začátku roku stoupla o 14 %, zatímco naše pololetní
výsledky se zvýšily o celých 23 %. To nedává moc smysl."
"To ne."
"Určitě je podhodnocená..."
"Ano."
"Neodráží koneckonců skutečnou hodnotu podniku."
 "Ne."
Tohle nebude jen tak... Jen do toho, ať to stojí co to stojí.
Hlavně ať nenastane ticho.
"Je to vážně škoda... Bylo by lepší, kdyby kopírovala naše výsledky, když
jsou dobré."
Ani se nenamáhal s odpovědí. Místo toho se na mě podíval, jako by
nechápal, že člověk může otevřít ústa jen proto, aby vykládal takové
bláboly.
Pocítil jsem náznak studu. Ale jen náznak. Stejně mě už považoval za
věrného čtenáře Closeru. Už jsem ho nemohl nijak zklamat. Tak tedy do
toho.
"Přitom je to dobrá akcie. Měla by strmě stoupat."
Zamračil se. Pokračoval jsem s o to větším nadšením.
"Kdybych obchodoval na burze, klidně bych na ni vsadil všechno.
Zatvářil se sklíčeně, skoro bych řekl zarmouceně, a obrnil se mlčením.
Dobrá, změňme taktiku. Zkusím mu klást otázky.
"Jak si ten rozdíl mezi našimi výsledky a kurzem akcie na burze
vysvětlujete?"
Následovalo několik vteřin ticha, během nichž se Fausteri ani nepohnul.
Zřejmě sbíral síly a kuráž nezbytné pro komunikaci s vesnickým cvokem.
"Příčin je několik. Jednak jde o to, že finanční trhy se spíš než o minulé
výsledky zajímají o budoucí perspektivu."
"Ta je přece dobrá! Larcher nám to každé pondělí opakuje!"
"Dále burzu ovlivňuje psychika."
Poslední slovo pronesl s lehkým pohrdáním.
"Psychika?"
Nadechl se. Bylo vidět, že hrát si na profesora ho ani trochu nebaví.
"Obavy, fámy... A taky Fisherman."
"Fisherman?"
"Ten ekonomický novinář, který nevěří v náš rozvoj a donekonečna to ve
svých článcích omílá. To má na investory určitě vliv, protože jeho názorům
se přikládá velký význam. Zajímalo by mě proč."
 "A co když za ním stojí někdo jiný, kdo tahá za nitky? Co když je
Fisherman jen jeho... no, víte, co myslím?"
"Nechápu, kdo by na tom měl zájem."
Proboha svatého, to nemůžeš odpovídat na otázky"
"A nemá třeba Fisherman osobní zájem na tom, aby se naše akcie trochu
zbrzdily?"
"Jak to můžu vědět?"
"A pokud tomu tak není, stojí za ním lidé, kteří ho tlačí k tomu, aby nás v
tisku očerňoval. Fisherman je jen jejich..."
Předstíral jsem, že hledám to správné slovo, a přidal k tomu i gesta, abych
mu naznačil, že mi vypadlo.
"Nejsem příznivcem konspiračních teorií."
"To je hrůza! Nesnáším, když si nemůžu vzpomenout na nějaké slovo! Jak
se říká člověku, kterým někdo jiný manipuluje? Je to jeho..."
"Poslyšte, Alane, já mám práci."
"Jistě, jen mi odpovězte na tuhle otázku. Jestli na to nepřijdu, zkazí mi to
celý den..."
"Soustřeďte se na práci a všechno bude v pořádku."
"Ale já mám to slovo na jazyku..."
"Tak ho vyplivněte, ale ne u mě v kanceláři."
Projednou se pokusil o humor, ale mně se zrovna smát nechtělo. Dobrá,
tak honem, musím ho nějak motivovat k odpovědi.
"Řekněte mi to slovo a já okamžitě zmizím."
"Panák."
Zmateně jsem na něj pohlédl.
"Ne, to není ono... Je to jiné slovo."
"Už mě s tím štvete."
"Řekněte mi synonymum."
"Šašek. Je to jeho šašek. Spokojený?"
"Ne, to taky není ono."
"To vám musí stačit."
"Dejte mi ještě jedno synonymum..."
"Mám na práci jiné věci, Alane."
 "Prosím vás..."
"Nashle, Alane."
Jeho tón byl neoblomný. Ponořil se do spisu a už se na mě nepodíval.
Vyšel jsem ven poněkud ukřivděný. Ale co, hlavně že jsem to nevzdal. Už
to je úspěch. Chyba nejspíš spočívala v mém nadšení.
K tomu, abych "nastavil náruč jeho vesmíru", nestačilo mluvit o tématu,
které ho zajímá. Možná jsem měl použít jeho styl komunikace. Měl jsem
být vážný, racionální, vyjadřovat se přesně a stručně. A ještě lépe: měl jsem
to dělat s potěšením... Ale podařilo by se mi ho vůbec rozmluvit? To není
jisté. Každopádně mi k úspěchu mnoho nechybělo.
Sotva jsem dorazil do své kanceláře, přišla za mnou Alice a chtěla si
promluvit o jednání s jedním klientem. Asi deset minut po jejím příchodu
jsem na chodbě uslyšel Fausteriho kroky. Poprvé prošel kolem mých dveří,
pak udělal krok zpátky a nakoukl dovnitř se stále stejně lhostejným
výrazem.
"Je to loutka!"
A odešel.
Alice se na mě otočila, evidentně pobouřená výrazem, kterým mě šéf
počastoval.
Zato já jsem byl štěstím bez sebe.
 XIV.
V případě Grégoira Larchera bude úkol možná těžší. Jestliže Fausteri
nemá v oblibě hovory nezajímavé z intelektuálního hlediska, Larcher zase
nesnáší ty, které ho odvádějí od jeho cílů, neboť každá vteřina jeho
drahocenného času musí být využita k budování jeho úspěchu.
Určitá možnost se tu ovšem nabízela. Jakožto zručný manipulátor byl
ochoten čas od času na nezávazné tlachání přistoupit, jestliže cítil, že může
u jeho podřízeného zvýšit motivaci. Spokojený zaměstnanec rovná se
produktivní zaměstnanec, a to v konečném důsledku plně sloužilo jeho
vlastním zájmům.
Poměrně snadno jsem ho proto přiměl, aby se rozhovořil o své rodince.
To nás přivedlo na téma volného času, jeho trávení s dětmi, a tak se zcela
přirozeně dostaly do konverzace i loutky.
Manipulovat manipulátorem bylo nakonec docela příjemné.
Během dne jsem od Dubreuile dostal pět SMS, v nichž mi pokaždé
přikazoval, abych si šel ven na chodník vykouřit cigaretu, aniž bych stále
chápal proč.
Můj den skončil v kanceláři Alice, kde se mi opět svěřila se svými
obavami o fungování firmy. Při odchodu se s námi přišel rozloučit Thomas
a nenápadně si přitom pohrával s nejnovějším modelem telefonu
BlackBerry, jehož byl čerstvým majitelem. Náhle mě přepadla neodolatelná
touha.
"Dnes mi přišel na pohovor úchvatný uchazeč," řekl jsem. "Zatracený
chlap."
"Vážně?"
Pokaždé, když bylo v jeho přítomnosti řečeno cokoli pozitivního o někom
jiném, lehce mu ztuhl úsměv na rtech, jako by ten druhý najednou ohrozil
jeho vlastní hodnotu.
"Je to bývalý finanční ředitel. Pořádné eso, ale hlavně... ta jeho image!
Prostě třída."
Alice se na mě podívala, poněkud překvapená mými slovy.
"Vytáhl pero, aby si něco poznamenal," pokračoval jsem. "Nádhera!
Hádejte, co to bylo..."
"Montblanc?" řekl Thomas.
 To byla jeho značka. Kdepak, chlapečku.
"Vedle. Hádej znova."
"Tak to vybal," odpověděl s nuceným úsměvem.
"Dupont. A se zlatým hrotem! Chápete? Dupont!"
Koulel jsem přitom očima, abych svým slovům dodal na váze.
Thomasovi ztuhl úsměv na rtech. Z výrazu Alice jsem vyvodil, že mou
hru pochopila.
"Pravý Dupont?" zeptala se nevěřícně.
"Pravý."
"Páni! To je teda třída chlap..."
"To tedy ano... To se nevidí každý den."
"Dodává mu to image vítěze. Ten si bez problému najde nějaké skvělé
místo."
Říkal jsem si, kam až můžeme zajít, aniž by Thomas pojal podezření...
"Ženské po něm musejí šílet."
"To si piš."
To už bylo dost ujeté... Ale Thomas se nadále tvářil sklíčeně.
Byl natolik přesvědčený, že jeho osobnost je posuzována podle hodnoty
jeho módních doplňků, že nedokázal prohlédnout absurdnost našich slov.
Příliš dobře totiž zapadala do jeho vidění světa.
Nakonec nám popřál hezký večer a odešel. Počkali jsme, až se vzdálí, a
vyprskli smíchy.
Bylo už skoro osm hodin, a tak jsem se měl brzy také k odchodu. Když
jsem vyšel na chodník, nemohl jsem si pomoci a rozhlédl se kolem. Neviděl
jsem nikoho, kdo by tu na mě číhal. Sešel jsem do metra, ale vzápětí musel
vyjít ven. Dubreuil chtěl, abych si zakouřil. To načasování mě znepokojilo...
Znovu jsem se pečlivě rozhlédl po okolí. V tuto pozdní hodinu byl počet
chodců v této obchodní čtvrti omezený. Nezaznamenal jsem však nic
zvláštního.
O tři minuty později jsem byl opět v podzemí metra. Rozhodl jsem se
procvičit v synchronizaci gest, kterou jsem zatím nechával stranou. Raději
jsem do vesmíru svého bližního vstupoval tak, že jsem se pokoušel přijmout
jeho způsob myšlení, jeho starosti a hodnoty.
 Do stanice přijela souprava metra. Kola zaskřípěla skoro tak pronikavě
jako křída na tabuli. Bezdomovec podřimující na lavičce cosi
nesrozumitelně zavrčel a do okolí zavanul silný zápach alkoholu. Vagony se
mi míhaly před očima a najednou prudce zastavily. Několik málo
cestujících sebou škublo, aniž pohnulo brvou. Byli na takové nešetrné
zacházení zvyklí. Nastoupil jsem. Dubreuil tvrdil, že je takto možné navázat
kontakt i s lidmi z velice vzdálených kultur a se značně odlišnými názory.
Pohlédl jsem na několik sedících cestujících a všiml si vysokého černocha v
teplákách a černé kožené bundě. Pod ní měl síťované tričko, pod nímž se
rýsovalo mohutné prsní svalstvo. Posadil jsem se naproti němu a zaujal
stejně ztrhaný postoj jako on. Hledal jsem jeho pohled, ale byl ztracený v
prázdnu. Snažil jsem se cítit to, co mohl cítit on, abych lépe pronikl do jeho
světa. Nebylo to snadné. Byl jsem, pravda, ve svém obleku trochu
sešněrovaný... Povolil jsem si kravatu a pokusil se představit si, že jsem
oblečený jako on a že mi na krku také visí těžký zlatý řetěz. Byl to zvláštní
pocit. Brzy změnil pozici a já jsem ho okamžitě napodobil. Potřeboval jsem
udržet kontakt...
Nespouštěl jsem ho z očí. Pár vteřin poté zkřížil paže. Udělal jsem to
samé. Zajímalo mě, kolik času je potřeba na to, aby došlo k vytvoření
skutečné vazby, až ten druhý nevědomě začne napodobovat mé pohyby.
Měl jsem nesmírnou chuť to zažít... Natáhl si nohy. Chvilku jsem počkal a
udělal to samé. Neměl jsem ve zvyku takhle se v metru rozvalovat, ale
nakonec to bylo celkem zábavné.
Nikdy dřív jsem se vlastně nepokusil vžít do někoho velice odlišného,
chovat se jako on a sledovat, co se stane. Položil si ruce na stehna.
Napodobil jsem ho. Díval se přímo před sebe, ale i když jeho pohled
směřoval na mě, měl jsem pocit, že mě ve skutečnosti nevidí. Výraz jeho
obličeje byl poměrně ztuhlý a já jsem se pokoušel tvářit stejně. Chvíli jsme
takhle zůstali, stále dokonale sehraní.
Jeho pohled byl nevyzpytatelný, ale měl jsem pocit, že nás něco sblížilo.
Určitě musel cítit, že jsem na stejné vlně. Napřímil se na sedadle a já jsem
ho hned následoval. Pak se ke mně naklonil, tentokrát se mi zadíval přímo
do očí a evidentně se snažil navázat kontakt. Poznal jsem, že se chystá něco
říct. Vyhrál jsem, podařilo se mi vytvořit vazbu, přimět cizího člověka, aby
se mi otevřel, aniž bych ho vůbec oslovil. Moc gest nad podvědomím.
Nadřazenost těla nad řečí. Bylo to něco úžasného, neslýchaného. S temným
pohledem a silným africkým přízvukem konečně promluvil: "Budeš si ze
mě utahovat ještě dlouho?"
 XV.
Toho rána jsem dorazil na týdenní poradu s lehkou hlavou a ani ve snu by
mě nenapadlo, že mě čeká jedna z nejhorších hodin celé mé existence, která
vyústí v jednu z nejpřínosnějších změn. Život už je takový: málokdy si v
okamžiku samém uvědomíme, že těžké chvíle mají skrytý význam - že díky
nim rosteme. Andělé se převléknou za čarodějnice a přinesou nám skvělé
dary pečlivě zabalené v odporných obalech.
Ať už se jedná o neúspěch, nemoc nebo všední zvraty, pokaždé se nám
"dar" nechce přijmout a rozbalit ho, abychom odhalili skryté poselství, které
obsahuje. Máme se naučit vůli a odvaze? Nebo naopak přestat lpět na tom,
co nakonec není tak důležité? Chce po mně život, abych víc naslouchal
svým niterným touhám a ambicím"
Abych se odhodlal využít nadání, kterým mě obdařil? Abych přestal
přijímat to, co odporuje mým hodnotám? Čemu mě tato situace má naučit"
Když jsme podrobeni zkoušce, často reagujeme hněvem či zoufalstvím a
po právu odmítáme to, co nám připadá nespravedlivé.
Jenže hněv nás ohlušuje a zoufalství zaslepuje. Necháváme si ujít
příležitost k růstu. Neúspěchů a ran osudu přibývá. Ve skutečnosti se na nás
však nevybíjí osud, ale život, který se znovu a znovu snaží předat nám své
poselství.
Zasedací místnost byla plná. Zbývalo jedno volné místo vedle Alice, které
mi nejspíš držela. Bylo nás mnohem víc než obvykle.
Jednou za měsíc se scházela celá náborová divize, nejen naše oddělení.
Hodil jsem Closer na stůl a klidně se posadil. Nakonec nebylo nepříjemné
dorazit jako poslední. Bylo to, jako by se na mě čekalo.
"Podívej se na Thomase," zašeptala mi Alice do ucha.
Rozhlédl jsem se po přítomných a našel ho.
"Co je s ním?"
"Podívej se pořádně."
Předklonil jsem se, abych si ho mohl lépe prohlédnout, ale nezaregistroval
jsem nic jiného než jeho obvyklý povýšený a povznesený výraz. A v tu
chvíli jsem ho spatřil. Nevěřil jsem svým očím. Položil ho jakoby nedbale
na stůl, ale přitom přímo bilo do očí. Zbrusu nové pero značky Dupont.
Alice si vedle mě zakrývala rukou nos a ústa, aby nevyprskla smíchy.
 "Dobrý den všem!"
Když jsem uslyšel ten silný hlas, téměř jsem sebou trhl. Marc Dunker, náš
generální ředitel, nás poctil svou návštěvou. Při příchodu jsem si ho ani
nevšiml. V místnosti zavládlo ticho.
"Nebudu vás dlouho zdržovat od vašich záležitostí," řekl, "ale rád bych
vás seznámil s novým typem vyhodnocovacího testu, který jsem objevil na
cestě do Rakouska, kde jsme právě otevřeli osmnáctou pobočku. Vím, že už
máte k dispozici nejméně tucet nástrojů, ale tento je zcela jiného druhu a já
bych vám ho rád představil osobně."
Zahořeli jsme zvědavostí. S čím zase přijde"
"Všichni víme," pokračoval, "že těžší než posoudit uchazečovy
schopnosti je zhodnotit jeho charakter. Všichni jste původně vykonávali
povolání, pro které teď provádíte nábor, takže umíte klást ty správné otázky,
abyste zjistili, zda je kandidát vybaven náležitými kompetencemi pro dané
pracovní místo. Není ovšem vždy snadné rozlišit mezi jeho skutečnými
kvalitami a těmi, kterými se chlubí. A to ani nemluvím o nedostatcích, o
nichž 90 % uchazečů tvrdí, že jsou to perfekcionismus a sklon k
přepracování, viďte? Vezmeme-li v úvahu tyto imaginární přednosti a
klasické nedostatky, není jednoduché udělat si o jeho pracovních
schopnostech jasný obrázek.
Test, o kterém tu mluvím, umožňuje posoudit charakterový rys, který má
zásadní význam u mnoha pozic s velkou zodpovědností a zejména tam, kde
má člověk vedoucí postavení. Nazval jsem ho sebevědomí. To se při
pohovoru velice těžko posuzuje. Znal jsem lidi, kteří už prošli tolika
pohovory, že v tomto kontextu působili velice sebejistě, ale pak přijdou do
firmy, a jakmile je nějaký kolega jen trochu zkritizuje, roztečou se jako
máslo. Při pohovoru si člověk může hrát na světáka, a v týmu kolegů pak
úplně pohořet."
"V tom máš sice pravdu, ale většinou je to tak, že ten, komu chybí
sebevědomí v životě, ho má nedostatek i tváří v tvář náborovému
konzultantovi."
V sále to zašumělo. Poznámku pronesl mladý kolega, který k nám
nastoupil teprve nedávno z konkurenční firmy, kde bylo zavedené tykání.
My konzultanti jsme si mezi sebou samozřejmě také tykali, ovšem náš
ředitel se této pseudofamilérní módě nikdy nepodvolil. Šlo skutečně o dost
pokryteckou zvyklost, ale Markovi Dunkerovi se na ní příčilo něco jiného:
zakládal si na tom, aby mu jeho podřízení prokazovali úctu.
"Pokud vím, tak my dva jsme spolu krávy nepásli, vážený pane."
To byla jeho obvyklá replika v podobných situacích. Naklonil jsem se k
Alici.
"Ví, o čem mluví..."
Alice vyprskla smíchy. Fausteri nás zpražil pohledem.
Dunker pokračoval a na konzultantovu poznámku se nenamáhal nijak
reagovat.
"Test, který vám chci představit, je náročný, protože vyžaduje přítomnost
nejméně tří osob. Ale nemusejí to být konzultanti.
V praxi do toho můžete zapojit vlastně kohokoli," dodal s úšklebkem.
To ještě víc podnítilo naši zvědavost. Chtěli jsme zjistit, o co jde. Dunker
pokračoval:
"Test je založen na principu, že skutečné sebevědomí nezávisí na pohledu
druhých. Je to čistě osobní charakteristika, která je nám vlastní. Představuje
jakousi nezlomnou víru člověka v jeho vlastní hodnotu, v jeho schopnosti, a
jakákoli kritika zvenčí ji tedy nemůže ohrozit. Zato sebevědomí falešné či
předstírané v nepřátelském prostředí neobstojí a člověk v něm o velkou část
svých schopností přijde... Ale dost bylo řečí. Názorná ukázka vydá za víc
než dlouhé proslovy! Budu potřebovat jednoho dobrovolníka..."
S nevyzpytatelným úsměvem přejel pohledem po přítomných.
Všichni zabodli oči do země nebo se dívali do prázdna.
"Ideální by byl někdo z náboru účetních, protože potřebuji někoho, komu
jde matematika!"
Polovina přítomných si oddechla, zatímco ta druhá ztuhla.
Smyčka se utahovala. Dunker si dával na čas a cítil jsem, že mu to napětí
přináší sadistickou rozkoš.
"Kdo se hlásí?"
Bylo jasné, že nikdo se nepřihlásí, když nemá tušení, jaké útrapy ho
čekají.
"Dobrá, budu tedy dobrovolníka muset určit sám..."
Myslím, že tohle dělali už nacisté - snažili se vzbudit v oběti dojem
odpovědnosti na mukách, která jí chystali.
 "Takže..."
Zatvářil jsem se pokud možno co nejpovzneseněji a pohledem spočinul na
titulní straně svého Closeru. Má Angelina Jolie z kojení opravdu vytahaná
prsa? Napínavé téma... V místnosti by člověk slyšel spadnout špendlík.
Atmosféra se stávala nedýchatelnou.
Cítil jsem, jak se Dunkerův těžký pohled zaměřuje mým směrem.
"Pan Greenmor."
Volba padla na mě... Srdce se mi divoce rozbušilo. Musím to zvládnout.
Nepoddat se. Tak jako tak mě veřejně podrobí tomu svému pitomému testu.
Co když je to pomsta? Larcher se mu určitě svěřil s naší hádkou z minulé
porady. Třeba mi chce přistřihnout křidélka, aby mě přešla chuť se bouřit a
abych se zařadil do řady...
Hlavně klid. Nevzdat to. Tu radost mu neudělám.
"Pojďte, Alane."
Podívejme, říká mi křestním jménem. To aby mě zmátl. Abych přestal být
ostražitý. Tím spíš se budu mít na pozoru. Vstal jsem a vykročil směrem k
němu. Všechny pohledy směřovaly na mě.
Strach, ještě před pár vteřinami hmatatelný, vystřídala zvědavost.
Jako na divadle. Nebo spíš v Koloseu... Pohlédl jsem na Dunkera.
Ave Caesar, morituri te salutant... Ne, já nemám duši gladiátora.
Ukázal mi židli, která stála dva metry od něj čelem k přítomným. Posadil
jsem se a snažil se působit lhostejně a zároveň sebejistě, což nebylo zrovna
snadné...
"Postup je následující," obrátil se ke konzultantům. "Nejprve je třeba
uchazeči vysvětlit, že se jedná o hru a že nic z toho, co mu řekneme, není ve
skutečnosti pravda. Je to jen za účelem testu. Je důležité ho o tom
informovat, aby pak nenastaly potíže. Už takhle si nás v tisku podávají..."
Co to má znamenat? Bylo mi jasné, že mě nečeká nic veselého...
Musím za každou cenu obstát.
"Moje role," pokračoval, "spočívá v tom, že budu panu Greenmorovi klást
poměrně jednoduché početní příklady."
Početní příklady? To není tak hrozné, čekal jsem něco horšího.
To zvládnu.
 "Mezitím," vysvětloval, "mu vy budete říkat věci, které... mu nebudou
příliš lichotit... kritiku, výčitky... Vaším úkolem je prostě říkat na jeho
adresu jakékoli nepříjemné věci, které vás napadnou, abyste ho zlomili.
Vím, že někteří z vás Alana Greenmora znají jen málo nebo dokonce vůbec.
Ale to nevadí. Znovu opakuji, že nejde o to říkat mu pravdu, jen
nepříjemnou kritiku, aby ztratil půdu pod nohama."
Co je to za šílenost? Přece se nenechám veřejně lynčovat...
"Nechápu, jaký má ten test smysl," zaprotestoval jsem.
"Přitom je to úplně jasné: uchazeče, který má skutečné sebevědomí,
nevyvedou takové poznámky nikterak z míry, protože se nezakládají na
pravdě."
Okamžitě jsem pochopil, že Dunker mě považuje za ideální objekt, na
kterém dokáže, jak jeho test funguje. Ten zvrhlík očividně vycítil, že se
nechám snadno vyvést z rovnováhy. Byl si téměř jistý, že se mu jeho
demonstrace podaří na výbornou a pobaví na můj úkor celé osazenstvo.
Nesmím se na tom podílet... V žádném případě. Nemohu tím nic získat, jen
vše ztratit... Rychle najít nějakou výmluvu, cokoli, abych se z toho vyvlékl.
"Pane Dunkere, ten test při pohovoru těžko můžeme použít...
Připadá mi dost... neetický."
"To vůbec nevadí, jestliže dopředu otevřeně řekneme, o co jde.
Je ostatně na uchazeči, jestli k němu svolí či nikoli."
"No právě, nikdo na to nepřistoupí."
"Pane Greenmore, vy jste konzultant, že ano?"
Nesnáším lidi, kteří pokládají otázky, na něž znají odpověď, jen abyste
jim museli přitakat.
Neodpověděl jsem a jen se mu díval do očí.
"Měl byste tedy vědět, že kandidáti jsou připraveni vynaložit značné úsilí,
chtějí-li získat vysoce postavené místo..."
S tímhle si na něj nepřijdu. Vždycky si najde nějakou odpověď.
Tak honem, něco jiného. Teď hned... nebo... říct pravdu.
"Nechci se toho cvičení účastnit," řekl jsem a začal vstávat.
V sále to zašumělo. Byl jsem hrdý, že jsem našel odvahu odmítnout. Ještě
před pár týdny bych to určitě nedokázal.
Už jsem udělal tři kroky směrem ke své židli, když mě Dunker oslovil:
 "Pane Greenmore, víte, jak je ve francouzském právu definováno závažné
pochybení?"
Znehybněl jsem, stále otočen zády k němu. Neodpověděl jsem.
V místnosti zavládlo naprosté ticho. Atmosféra se dala krájet. Polkl jsem
naprázdno.
"Závažné pochybení," pokračoval odporným hlasem, "je definováno jako
úmysl zaměstnance poškodit svého zaměstnavatele.
Odmítnutí účasti v tomto testu by mě poškodilo, zkazilo by celou ukázku
před všemi zaměstnanci, kteří se tu sešli speciálně za tímto účelem... To jste
přece neměl v úmyslu, viďte, pane Greenmore?"
Pořád jsem k němu stál zády a nedokázal ze sebe vypravit hlásku. Krev
mi bušila ve spáncích.
Dál už mi nic vysvětlovat nemusel. Následky závažného pochybení jsem
znal dokonale: žádné odstupné, žádná výpovědní lhůta, žádné placené
volno... Znamenalo by to okamžitý vyhazov s prázdnýma rukama...
"Nemám pravdu, pane Greenmore?"
Měl jsem pocit, že mé tělo se proměnilo v dvoutunový blok betonu
přilepený k zemi. V hlavě jsem měl prázdno.
"Rozhodněte se, Greenmore."
Měl jsem opravdu na výběr? Bylo to strašné. Asi jsem neměl hned
odmítnout. Neocitl bych se tak v téhle ponižující situaci. Jediným řešením
bylo přistoupit na ten jeho pitomý test. Musím se přemoci. Potlačit svou
hrdost. No tak... Přiměl jsem se k nadlidskému výkonu a otočil se.
Spočívaly na mně pohledy všech přítomných. Došel jsem k židli, aniž bych
se na Dunkera podíval, a se zrakem upřeným do země se tiše posadil. Celý
jsem hořel a v uších mi hučelo. Musím se ovládnout. Rychle. Hodit tu
ostudu za hlavu. Dát se dohromady. Znovu najít energii. Nasměrovat ji.
Dýchat. Ano, to je ono. Dýchat... Uklidnit se.
Dunker chvíli počkal a pak začal chrlit početní příklady.
"9 krát 12?"
Nespěchat s odpovědí. Nejsem jeho žák.
"108."
"14 plus 17?"
"31."
 "23 mínus 8?"
Přinutil jsem se zpomalit tempo svých odpovědí. Potřeboval jsem se
soustředit, znovu nabrat síly. Ještě je budu potřebovat.
Hlavně klid.
"15."
Mohutnými gesty podněcoval kolegy, aby mě zasypali kritikou.
Stále jsem se vyhýbal jejich pohledům. Slyšel jsem pokašlávání, nervózní
šum a... ani slovo. Vyskočil a udělal krok jejich směrem.
"Teď je to na vás! Musíte říct všechno, co vás napadne... cokoli
negativního o panu Greenmorovi."
Opět jsem se stal "panem".
"Nebojte se," pobízel je, "znovu připomínám, že nejde o to říkat pravdu.
Všichni ostatně víme, že Alan má spoustu předností. Je to jen taková hra v
rámci testu. Tak do toho!"
Hm, tak už jsem zase Alan. Mohl by mě rovnou nazvat svým kamarádem.
A mám spoustu předností. Ten manipulátor... Ubožák.
"Nejde ti to!"
Zazněla první kritika.
"8 krát 9?" rychle se zeptal Dunker.
"72."
"47 krát 2?"
"94."
"Ještě, ještě," pobídl skupinu a doprovodil svá slova významnými gesty.
Povzbuzoval mé kolegy jako generál vybízející vojáky, aby vylezli ze
zákopů a pod palbou nepřítele vyrazili do boje.
"Neumíš počítat!"
Druhá kritika.
"38 děleno 2?"
Dal jsem si načas, abych se nadechl a zlomil tempo, které se pokoušel
nastolit.
"19."
"Honem! Honem!"
 Působilo to dojmem, jako by křičel na lidi tlačící porouchané auto, aby
dosáhli rychlosti, při které motor nastartuje.
"Nemáš na to!"
Až dosud se mě kritické poznámky nijak nedotýkaly. Zněly falešně,
kolegům bylo ještě trapněji než mně...
"13 krát 4?"
"52."
"Amatére!"
"37 plus 28?"
"Jsi pomalý!"
"65."
"Rychleji! Zaberte!" zakřičel na skupinu.
"Šneku!"
"19 krát 3?"
"Loudáš se!"
"Moc pomalé!"
"57."
"V počtech jsi nula!"
Na Dunkerově tváři se skvěl spokojený úsměv.
"64 mínus 18?"
"Špatně!"
"Neumíš počítat!"
"Fuj!"
Útoky se množily ze všech stran.
Musím se soustředit na Dunkerovy otázky. Zapomenout na ostatní.
Neposlouchat je.
"46."
"Nicko!"
"Bačkoro!"
"Leze to z tebe jak z chlupaté deky!"
"Jsi pomalý!"
Soukolí se rozjelo. Všichni na mě křičeli zároveň. Dunker vyhrál.
"23 plus 18?"
"To nedáš!"
Neposlouchat je. Představit si před sebou čísla. Nic než čísla.
23, 18.
"Nezvládáš to!"
"Moc pomalé!"
Sálem zazněl zlomyslný smích.
"Hlemýždi!"
"Tupče!"
"Kde ses učil počítat"!"
"Nemáš šanci, prohráls!"
"Smůla!"
Zabrali se do hry a staly se z nich divoké šelmy.
"23 plus 18?" zopakoval Dunker a celý se tetelil radostí.
"42, ne..."
Usmál se ještě víc.
"Vedle jak ta jedle!"
"Nemáš na to!"
"41."
"12 plus 14?"
"To nedáš."
"Jsi totální nula!"
"Hrůza!"
12 plus 14. 12, 14.
"24. 26!"
"Jde ti to čím dál hůř!"
"8 krát 9?"
"Špatně!"
"62. Ne... 8 krát 9, 72."
"Neumíš násobilku, stojíš za starou bačkoru!"
Ztrácel jsem hlavu. Úplně. Soustředit se. Odříznout se od po citů.
"4 krát 7?"
 "Nulo!"
"To nezvládneš!"
"Nevíš!"
"Jsi lůzr!"
"4 krát 7?" zopakoval Dunker.
"Hlupáku!"
"Dvacet... čtyři."
"Špatně!"
"Jsi nula!"
"Úplná nicka!"
"Darmožrout!"
"3 krát 2?"
"Ha ha ha! Neumí počítat!"
"Je to tupec!
"Hlava dubová!"
"Třasořitko!"
"3 krát 2?"
Strašný, hlasitý smích ze všech stran. Někteří se lámali v pase Úplně jsem
zapomněl, co mám vlastně počítat.
"2 plus 2?"
"Neumí počítat ani do dvou!"
"Nulo! Nulo! Nulo!"
"Osle!"
"Blbečku!"
"2 plus 2?" zopakoval Dunker v euforii.
"Ehm..."
"2 plus 2?" řekl rozzářený Dunker.
"Blbečku!"
Zničehonic Dunker přestal, vyskočil ze židle a skupinu umlčel.
"Tak, to stačí. Přestaňte!"
"Padavko!"
"Dost, to stačí, to už stačí..."
 Byl jsem omráčený, zničený. Cítil jsem se příšerně. Dunker si to najednou
uvědomil a okamžitě zvážněl. Pěkně se to zvrtlo, on věděl, že je za to
zodpovědný, a určitě znal rizika, která mu z toho plynou.
"Je konec," řekl. "Trochu jsme to přehnali... To je v praxi zbytečné... Tady
jsme ovšem měli silnou osobnost... Takže jsme si to mohli dovolit, viďte?
Navrhuji, abychom Alanovi za jeho odvahu zatleskali. Byla to těžká
zkouška!"
Skupina najednou procitla z transu. Všichni vypadali zaraženě.
Rozpačitě a mdle zatleskali. Všiml jsem si, že Alice má oči zalité slzami.
"Výborně, příteli! Zvládl jsi to na výbornou," řekl a při odchodu mě
mohutně plácl po zádech.
 XVI.
Hned jsem odešel z práce a nehodlal se ten den už vrátit. Věděl jsem, že
se mi to nikdo neodváží vytknout. Vyšel jsem na ulici, zahnul doleva a
rychlým krokem vyrazil nazdařbůh ulicemi. Potřeboval jsem ze sebe dostat
všechen ten stres.
Ta náročná zkouška mě úplně vyvedla z rovnováhy. Byl jsem na Dunkera
pekelně rozzuřený. Jak se teď budu svým kolegům moci podívat do očí?
Ten prevít mě veřejně ponížil. To mi zaplatí.
A pěkně draho. Ještě bude litovat, že si takhle zahrává s lidmi.
Skutečnost, že test prokázal můj nedostatek sebevědomí, mě paradoxně
stavěla do pozice síly. Před zraky všech tu došlo k pochybení a Dunker za
něj nesl odpovědnost. Bylo jasné, že ho po právní stránce mohu řádně
potrápit, a on to musel vědět. Stal jsem se takřka nedotknutelným...
Dostal jsem SMS od Dubreuile a zapálil si cigaretu, jak mi poručil. Ten
mi určitě s pomstou pomůže, to je jisté. Kéž by mi jen přestal v jednom
kuse přikazovat, abych si zakouřil! Cigaretu si člověk vychutná, když se pro
ni sám rozhodne, ne když si ji musí dát...
Bloumal jsem ulicemi Paříže a osnoval pomstu. Nade mnou viselo
hrozivé nebe, po kterém rychle plula obrovská černá mračna. V dusném
vzduchu nabitém elektřinou byla cítit bouřka. Šel jsem rychle a na čele mi
vytryskly kapičky potu. Bylo to svižnou chůzí, nebo vztekem? Jistěže ho
mohu zažalovat a domoci se odškodnění, ale co potom? Jak za takových
podmínek dál pracovat"
V podobné atmosféře by se nedalo dýchat. Nikdo z kolegů už by se
neodvážil ukázat v mé přítomnosti... Jak dlouho bych tam za těchto
okolností vydržel? Bylo to předem ztracené.
Vztek postupně vystřídala hořkost a po ní sklíčenost. Opustila mě veškerá
energie. Nikdy mi nebylo tak špatně ode dne, kdy se se mnou rozešla
Audrey. Audrey. Proletěla mým životem jako kometa, ukázala mi radost a
zase zmizela ve tmě. Kdyby mi alespoň prozradila důvody svého
rozhodnutí, něco mi vyčetla, kritizovala mě...
Mohl bych její výčitky a kritiku přijmout a cítit se vinen, nebo ji
považovat za nespravedlivou a snáze se od ní odpoutat... Její náhlý a
neobjasněný odchod mi však bránil obrátit list a definitivně náš vztah
pohřbít. Krutě jsem pociťoval její nepřítomnost. Když k ní mé myšlenky
občas zabloudily, zelo mé srdce trýznivou prázdnotou. Vzpomínka na její
úsměv mě zaplavovala smutkem. Spolu s ní jsem přišel o část sebe samého.
Mému tělu se stýskalo po jejím a má duše byla osiřelá.
Spustil se déšť, drobné melancholické mrholení. Kráčel jsem dál, teď už
pomaleji. Domů se mi nechtělo. Otočil jsem se zády k Louvrů, prošel ulicí
Rivoli a vstoupil do Tuilerijské zahrady. Byla liduprázdná, přeháňka odsud
všechny vyhnala. Šel jsem pod stromy po udusané hlíně, na níž se sem tam
povaloval předčasně spadlý list. Stromy kapku po kapce a jakoby nerady
cedily vodu spadlou z nebe obohacenou o svou jemnou vůni. Nakonec jsem
se posadil pod osamělý kmen. Život je někdy nespravedlivý. Příčinou mého
nedostatku sebevědomí bylo nepochybně mé dětství. Nebyla to má vina a
jen jsem trpěl jeho následky. A jako by to samo o sobě nestačilo, přitahoval
jsem perverzní jedince, kteří si mě vybírali za oběť, a tak jsem byl trestán
znovu a znovu. Život nemá s trpícími slitování a nakládá jim na bedra
dvojnásobné břímě.
Dlouho jsem tam tak seděl a nechával se konejšit přírodou, až se mé
myšlenky postupně rozplynuly v atmosféře toho pokojného místa.
Nakonec jsem vstal a automaticky zamířil do Dubreuilovy čtvrti. Jen on
mi teď dokáže zvednout náladu.
Po tvářích a krku mi začaly stékat potůčky deště. Měl jsem pocit, že ze
mě smývá to, co mě postihlo, a odnáší s sebou všechnu tu ostudu.
Na sklonku dne jsem dorazil k bráně Dubreuilova paláce.
Okna byla zavřená a celá budova se zdála zkamenělá a bez života.
Okamžitě mi bylo jasné, že Dubreuil tu není. Obvykle kolem sebe šířil
takovou energii, že jsem dokázal vycítit jeho přítomnost, aniž bych ho
viděl, jako by jeho aura zářila napříč zdmi.
Zazvonil jsem.
Sluha mi oznámil, že pán odešel. Prý neví, kdy se vrátí.
"A Catherine?"
"Nikdy tu není, když zde není on."
Chvíli jsem se toulal po okolí a vymýšlel si důvody, proč nejít domů.
Nakonec jsem si v jednom bistru, kterých tu bylo jako hub po dešti, dal
něco k jídlu. Rozčilovalo mě, že se s Dubreuilem nemohu setkat. Najednou
mě něco napadlo: co když i on je jedním z těch perverzních jedinců
přitahovaných mou slabostí? Seznámili jsme se koneckonců za krajně
nezvyklých okolností, které dokonale obnažily mou zranitelnost... To mě
opět přivádělo k otázce, co ho vlastně motivuje k tomu, aby se o mě takhle
zajímal a pomáhal mi.
Proč to všechno dělá? Tak rád bych tomu přišel na kloub, jenže jak"
Neměl jsem žádnou možnost, jak se dopátrat něčeho víc.
Vtom mi na mysli vytanul obraz. Zápisník. V něm se určitě nachází
alespoň část odpovědi na mou otázku. Jenže jak se k němu dostat, aniž by
mě ten zpropadený pes roztrhal na kusy? Musí existovat nějaký způsob...
Zaplatil jsem, koupil si výtisk Les Echos, který prodávali u pokladny, a
vrátil se k zámku. Tentokrát jsem zůstal na protějším chodníku. Posadil
jsem se na lavičku na druhé straně ulice a otevřel noviny. Od brány mě
dělily čtyři řady stromů.
Považoval jsem své stanoviště za dobrou pozorovatelnu, kde nemohu být
spatřen. Něco mě napadlo a chtěl jsem si to ověřit... Prolistoval jsem noviny
a začetl se do aktualit ze světa středních a velkých firem. Všechny
sledovaly stejný cíl: zvýšit svou hodnotu na burze.
Čas od času jsem zvedl zrak k zámku. Nic. Čas se neskutečně vlekl.
Kolem půl desáté se v přízemí rozsvítilo jedno světlo a brzy následovaly
sousední místnosti. Okno Dubreuilovy kanceláře jsem neviděl, protože
vedlo na druhou stranu, do zahrady. Díval jsem se pozorně, ale nikoho jsem
nespatřil. Dal jsem se znovu do čtení novin a po očku sledoval okna. Asi za
půl hodiny se setmí. Potom už s těmi novinami budu trochu nápadný...
Musím přijít na něco jiného. Narazil jsem na článek od Fishermana, v němž
opět vyjadřoval své pochyby o strategii společnosti Dunker Consulting.
"Vedení postrádá vizi," tvrdil novinář. Bylo smutné, že to zašlo až sem, ale
přečetl jsem si tu negativní zprávu o své vlastní firmě s potěšením.
Začínal jsem toho čekání mít dost. Stmívalo se. Aut ubývalo.
Vzduch provlhlý po odpoledním dešti byl prosycen výraznou vůní lip
lemujících ulici. Nakonec jsem se s novinami pod hlavou místo polštáře
natáhl na lavičku. Nespouštěl jsem ze zámku oči. Vládl tu překvapivý klid,
který jen zřídka narušil vzdálený hluk zrychlujícího motocyklu.
Přesně v deset hodin jsem v dálce zaslechl nepatrné cvaknutí, které jsem
okamžitě rozpoznal: elektrický zámek branky. Díval jsem se pozorně, ale
nikoho jsem neviděl. Přitom jsem si byl jistý, že jsem ten charakteristický
zvuk slyšel...
 Najednou se otevřely vstupní dveře domu. Ztuhl jsem. Měl jsem chuť se
narovnat, abych lépe viděl, ale bál jsem se, že na sebe upoutám pozornost.
Raději zůstanu v téhle pozici. Několik vteřin jsem nic neviděl, a pak vyšly
na terasu čtyři osoby. Zavřely za sebou dveře a přešly zahradu. Vyšly ven
brankou, která byla zevnitř elektricky odemčena. Byli to sluhové. Zběžně si
vyměnili pár slov a rozešli se. Jeden z nich zamířil přes ulici mým směrem.
Rozbušilo se mi srdce. Všiml si mě? Těžko... Rozhodl jsem se, že se
nebudu hýbat. Pokud dojde až ke mně, zavřu oči a budu předstírat spánek.
Koneckonců jsem se odpoledne u Dubreuile stavoval, bylo mi řečeno, že
není doma, a tak není nic absurdního na tom, že jsem na něj čekal na
lavičce a usnul. A kdyby se mezitím vrátil, mohl jsem ho klidně propásnout,
když jsem zrovna večeřel. Přimhouřil jsem oči a nespouštěl sluhu z
dohledu. Když došel na chodník, zamířil doleva a zastavil se pod
přístřeškem na zastávce autobusu. Oddechl jsem si. Opět jsem se ponořil do
všudypřítomného klidu a vrátil se k trpělivému pozorování zámku. Za sedm
minut přijel autobus. Přesvědčil jsem se, že sluha skutečně nastoupil. Bylo
22:13. Začínaly mě chytat křeče. Potom se dlouho nic nedělo. Mé
nepohodlí začínalo být nesnesitelné. Nakonec jsem se narovnal.
Přesně v tu chvíli ozářilo zahradu před zámkem jako projektor v tmavém
sále silné světlo. Zalehl jsem na lavičku a všechno mě zase rozbolelo.
Vzápětí se otevřely dveře a na prahu se zjevil Dubreuil. Stalin se ihned
radostně rozštěkal. Jeho pán zamířil k němu. Zaslechl jsem útržky hlasů a
zahlédl psa vrtícího ocasem. Dubreuil se k němu sklonil a krátce nato kolem
něj Stalin začal poskakovat. Byl volný. Přesně v půl jedenácté.
Pes se postavil na zadní a Dubreuil ho přátelsky chytil za krk.
Chvíli si takhle hráli, načež se pán vrátil do domu, zhasl venkovní světlo a
zahrada se opět ponořila do tmy. Pes odběhl na druhou stranu zahrady
schovanou za zámkem.
Celý rozlámaný jsem vstal a došel na zastávku autobusu. Podíval jsem se
na jízdní řád. Autobus, který přijel ve 22:13, tu měl být ve 22:10. Měl tři
minuty zpoždění.
Mezi odchodem služebnictva a vypuštěním Stalina tedy uběhlo sedmnáct
minut. Sedmnáct minut. Stačí to na pokus o proniknutí do domu? Možná...
Ale nezůstávají uvnitř ještě nějací sluhové"
A jak se dostat do zahrady? Odtud už bych do zámku pronikl snadno,
protože v tuto roční dobu zůstávají okna často otevřená, ovšem jak se dostat
do kanceláře pána domu, aniž bych byl přistižen? Připadalo mi to celé příliš
riskantní. Budu si muset opatřit více informací.
Šel jsem na metro a vrátil se domů. Ani ne pět minut po mém příchodu se
objevila paní Blanchardová. Jak může obtěžovat svého nájemníka v tak
pozdní hodinu? A to jsem ani neměl pocit, že bych se dopustil nějakého
zvláštního hluku.
Nevím, zda to způsobil vztek na Dunkera, který se ve mně od rána
nahromadil, ale poprvé jsem dal hněvu vůči své nájemkyni volný průchod.
Nejprve ji to zaskočilo, ale nenechala se vyvést z míry a s vervou mi
připomněla svá pravidla slušného chování.
V konečném důsledku byla ta ženská horší než všichni ostatní
dohromady. Na světě neexistovalo nic, co by ji dokázalo zastavit.
 XVII.
Yves Dubreuil vyprskl smíchy. Smál se upřímně a dlouho. Nemohl
přestat. Dokonce i Catherine, obvykle citově nezaujatá, se lámala v pase.
Svěřil jsem se jim totiž se svým neúspěšným pokusem o synchronizaci gest
s urostlým černochem v metru.
"Nechápu, co je na tom k smíchu. Kvůli vám jsem málem dostal
nakládačku."
Neodpověděli a dál se bavili na můj účet.
"Smát bych se měl spíš já vám! Ten váš trik vůbec nefunguje!"
Mezi dvěma záchvaty smíchu zopakoval Dubreuil s africkým přízvukem
onu inkriminovanou větu:
"Budeš si ze mě utahovat ještě dlouho?"
Znovu propukli v hurónský smích, který byl tak nakažlivý, že jsem se k
nim nakonec připojil i já.
Nacházeli jsme se na terase Dubreuilovy vily s vyhlídkou do zahrady a
hověli si v hlubokých teakových křeslech. Bylo příjemně, mnohem lépe než
předchozího dne. Podvečerní slunce obarvilo budovu z tesaného kamene do
zlatohněda. Kámen začínal uvolňovat nahromaděné teplo a spolu s ním i
jemnou vůni obrovského popínavého růžového keře vinoucího se po zdi.
Naplno jsem si tuto chvíli odpočinku užíval, neboť jsem začínal pociťovat
únavu z předešlé noci. Třikrát jsem totiž byl vyrušen ze spánku, abych si
povinně zakouřil.
Dolil jsem si pomerančový džus a s námahou nadzdvihl masivní karafu z
broušeného křišťálu, v níž cinkaly kostky ledu. Povečeřeli jsme brzy a
pochutnali si na lehkém thajském pokrmu z dílny zámeckého kuchaře. Jedli
jsme na nádherně prostřeném stole s podivuhodnými pyramidami z různých
druhů koření umístěnými přímo uprostřed na stříbrných talířcích.
"V podstatě se dá říct," promluvil Dubreuil, který postupně opět vážněl,
"že ses dopustil dvou chyb, které vysvětlují tvůj neúspěch.
Za prvé, když se synchronizujeme s pozicí toho druhého, je třeba dodržet
určitý časový odstup, aby neměl pocit, že ho napodobujeme. Za druhé, a to
je naprosto zásadní, jsi synchronizaci prostě aplikoval jako nějakou
techniku. Tady ale o žádnou techniku nejde! Jedná se především o stav
mysli, který musíš zaujmout, o filozofii objevování toho druhého. Funguje
to pouze tehdy, máš-li chuť vstoupit do jeho vesmíru, vnitřně ho prožít, vžít
se do něj, abys cítil to co on a viděl svět jeho očima. Pokud je tvá touha
upřímná, synchronizace gest už je jen takovým drobným kouzlem, které ti
pomůže, umožní ti navázat kontakt a vytvořit vztah takové kvality, že ho
ten druhý bude chtít prodloužit, takže pak bude nevědomky následovat tvé
vlastní pohyby. To už je ale jen výsledek, který se nesmí stát tvým cílem
sám o sobě."
"To ano, ale musíte uznat, že se jedná o něco tak neuvěřitelného, že
člověk má chuť hned to vyzkoušet!"
"Samozřejmě."
"Zkusil jsem ještě jednu věc, která docela zafungovala. Navázat kontakt
se šéfem tak, že jsem se synchronizoval s jeho způsobem myšlení. Byl to
Luc Fausteri, chladný, racionální typ, který se nerad baví s lidmi..."
"Vybral sis moc dobře."
"Proč myslíte?"
"Když chceš nastavit náruč vesmíru svého bližního, je nejlepší vybrat si
někoho, kdo je úplně jiný než ty. Dává to větší smysl a cesta je o to
zajímavější... Už jsem ti říkal, co o tom napsal Proust?"
"Marcel Proust, ten spisovatel? Ne, nevzpomínám si."
Dubreuil zpaměti citoval:
"Jedinou opravdovou výpravou za něčím novým, jedinou omlazující lázní
by bylo ne snad to, že bychom zamířili do nových krajin, ale že by nám
bylo dáno mít jiné oči, vidět svět očima druhého, očima stovky druhých,
vidět ten starý svět, jak ho vidí každý z nich, svět, kterým každý z nich je.
"1
Catherine souhlasně pokývala hlavou.
Na kraj stolu usedl ptáček, kterého evidentně zaujal obsah nádherného
talíře plného chlebíčků, které jsme sotva ochutnali. Musí být zvláštní vidět
svět očima ptáka. Mají zvířata také osobnost, díky níž prožívá každé z nich
stejnou situaci různě?
Dubreuil si vzal chlebíček s lososem a ptáček odletěl.
"Není to jednoduché," pokračoval jsem, "vžít se do někoho, jehož vesmír
nemáme zrovna v lásce. To na tom u Fausteriho bylo to nejtěžší. Nejsem
jako on posedlý čísly, vývojem výsledků nebo kurzu akcií naší firmy.
Přinutil jsem se o těchto tématech mluvit, ale zřejmě jsem nebyl dost
přesvědčivý... nebo dost upřímný. Každopádně jsem neměl pocit, že by se
mi otevřel..."
"Chápu, že nemáš rád čísla. Tady ale nejde o to předstírat zaujetí pro
zájmy či záležitosti toho druhého. Kdepak. Princip spočívá v tom zajímat se
o jeho osobu do té míry, že sám ucítíš potěšení, které mu ta čísla přinášejí.
V tom je nebetyčný rozdíl. Takže když se synchronizuješ s jeho pohyby, ať
už vyznáváš jeho hodnoty a sdílíš jeho zájmy či nikoli, dělej to jednoduše
se záměrem vcítit se do něj, abys jeho vesmír mohl prožít zevnitř."
"Dobrá. Chcete říct, že se nemám snažit zajímat o čísla, ale jen se vžít do
jeho kůže a říct si: Jaké to asi je? Co člověk cítí, když se zajímá o čísla"' Je
to tak?"
"Přesně tak! A s potěšením si vyzkoušet něco, co je pro tebe úplně nové.
Právě tady dojde ve vašem vztahu k onomu zázraku a ocitnete se v
opravdové harmonii."
Natáhl jsem ruku a vzal si chlebíček. Tenký plátek jemně uzeného lososa
na světlém chlebu, ověnčený trochou šlehačky a ozdobený kousíčkem
chřestu pokapaným citronem. Lahodný pokrm rozplývající se na jazyku...
"Má to ale své meze. Na každého to nefunguje."
"Jistěže funguje. To je dokonce základní rys tohoto postoje."
"Aby to fungovalo, musí se člověk upřímně zajímat o osobu toho
druhého. S nepřáteli je to ale téměř nemožné."
"Naopak, je to ten nejlepší způsob, jak je porazit. Nastavím svému
soupeři náruč a pak ho v ní udusím. "
"Když někoho nenávidíme nebo nám ubližuje, tak přece nemáme
sebemenší chuť být na jeho místě a cítit to co on..."
"To je pravda, ale přitom je to často jediný způsob, jak pochopit, proč se k
nám chová právě tak, jak se chová. Dokud jsme uzavření sami v sobě, jen
trpíme nebo toho druhého zavrhujeme, ale tím se situace nijak nezmění.
Nemáme na něj sebemenší vliv. Zato když se do něj vžijeme, můžeme
zjistit, proč se tak chová. Pokud je to tyran, podívej se na tu scénu očima
tyrana a pochopíš, co ho vede k tomu, že ostatní mučí. To je jediná šance,
jak ho zastavit. Tím, že člověk lidi odmítá a zavrhuje, nikoho nezmění."
"Když někoho zavrhuješ, byť i jen jeho myšlenky, nutíš ho, aby se obrnil
a trval na svém. Proč by se měl zajímat o to, co říkáš, když ty sám jeho
pohled na věc odmítáš?"
 "Na tom něco je..."
"Když si dáš tu práci zaujmout jeho stanovisko - i když to někdy skutečně
nemusí být nic příjemného - pochopíš, proč myslí tak, jak myslí, a proč
jedná tak, jak jedná. Když se bude cítit pochopený a ne odsuzovaný, možná
ti bude naslouchat a změní se."
"Určitě to nefunguje na sto procent..."
"Jistě, ale opačný postup nefunguje nikdy."
"Chápu."
"Obecně platí, že čím usilovněji se snažíš někoho přesvědčit o své pravdě,
tím silnější u něj vyvoláš odpor. Čím víc chceš, aby změnil názor, tím menší
je šance, že to udělá. Fyzici to ostatně vědí dávno..."
"Fyzici? Co má proboha společného fyzika a mezilidské vztahy?"
"Je to zákon akce a reakce. Isaac Newton dokázal, že když na těleso
působí určitá síla, vzniká stejně velká síla opačného směru."
"Ano, to mi něco říká..."
"V mezilidských vztazích to funguje stejně. Když se mermomocí snažíš
někoho přesvědčit, je to, jako bys jeho směrem vysílal sílu, která na něj
působí a tlačí ho. On ji vnímá, a proto tlačí opačným směrem. Zatlač na něj
a on zatlačí zpátky."
"Dobrá, ale jaké je tedy řešení? Pokud je to, co tvrdíte, skutečně pravda,
pak čím víc přesvědčujeme, tím menší to má efekt, je to tak? Co má tedy
člověk dělat?"
"Netlačit, ale tahat..."
"Hm... A konkrétně?"
"Tlačit znamená vycházet ze své vlastní pozice a chtít ji vnutit druhému.
Táhnout znamená vyjít z pozice toho druhého a postupně ho přivést k sobě.
Jak vidíš, stále se nacházíme na poli filozofie synchronizace. I tady
vstupujeme do vesmíru svého bližního, tentokrát ovšem proto, aby se mohl
změnit. Výchozí bod však zůstává stejný - jít za tím druhým tam, kde je."
"Zatlač na něj a on zatlačí zpátky. "
Polohlasně jsem si Dubreuilovu formulku zopakoval a pomyslel si,
kolikrát jsem se někoho marně pokoušel přesvědčit.
"Opak koneckonců platí také. Když se snažíš zbavit někoho vlezlého, čím
víc ho odstrkuješ, tím víc se na tebe nalepí."
 To mi připomnělo mé trápení s paní Blanchardovou: čím víc jsem se
snažil bojovat proti jejím výčitkám a nepřístojnému zasahování do mého
soukromí, tím víc mě otravovala. Když jsem se naposledy vážně rozčílil a
zabouchl jí dveře téměř před nosem, strčila do nich a zahrnula mě
výčitkami ještě zarytěji než kdy předtím...
Vyprávěl jsem tu scénu Dubreuilovi. Pozorně a v tichosti mě poslouchal,
načež se mu zablýsklo v očích. Poznal jsem, že dostal nápad, na který je
náležitě hrdý.
"Máte nějaké řešení?"
"Poslouchej, co uděláš..."
Předestřel mi svůj nápad.
Když jsem ho poslouchal, šly na mě mrákoty. Čím dál postupoval ve
výkladu, tím autoritativnější byl ve svých pokynech ohledně toho, jak se
mám chovat. Možná měl pocit, že musí mou nevěřícnost překonat přesnými
instrukcemi. To, co po mně chtěl, mi připadalo jednoduše ne-pří-pust-né. V
minulosti jsem již několikrát vyslechl jeho úkoly s nelibostí, ale nakonec
jsem se jim vždy podvolil. Tentokrát to však bylo zhola nemožné. Už při
pouhé představě toho, co po mně žádá, jsem upadal do mdlob.
"Ne, přestaňte. Je vám snad jasné, že tohle nikdy neudělám."
Pohlédl jsem na Catherine v naději, že mě podpoří. Zdálo se, že je stejně
zaskočená jako já.
"A tobě je zase jasné, že nemáš na výběr."
"Nedržíte se svých zásad. Čím větší kladu odpor, tím víc využíváte své
převahy..."
"To je pravda."
"A to je vám jedno? Měl byste mi jít příkladem, a ne kázat vodu a pít
víno..."
"Mám k tomu dobrý důvod."
"Jaký?"
"Mám moc, příteli. Moc. Tak co bych si bral servítky?"
Řekl to spokojeně a s úsměvem. Donesl si k ústům sklenku bílého, které
bylo tak vychlazené, že se na skle udělal mlžný opar.
Dolil jsem si pomerančový džus. Litoval jsem, že jsem se mu se svými
sousedskými lapáliemi vůbec svěřoval. Ponoukal jsem ho, aby mi pomohl,
a pak jsem se zlobil, že mi vnucuje svá řešení. Možná jsem nakonec přece
jen tak trochu masochista...
Majestátní větve vysokého cedru byly dokonale nehybné, jako by
zadržovaly dech. Obklopoval nás vlahý večer. Z výšky na nás ochranitelsky
shlížely obří platany. Zabloudil jsem zrakem ke Catherine a náhle strnul.
Byl tam, měla ho položený na kolenou. Jednou rukou ho přidržovala a ve
druhé měla tužku. Ten zápisník...
Zachytila můj pohled - nebo ho možná vycítila podvědomě protože na něj
náhle položila i druhou ruku, jako by ho chtěla zakrýt.
Něco mě napadlo. Co kdybych se prostě zeptal, jestli se do něj mohu
podívat? Za to nic nedám. Třeba svolí... Možná že si úplně zbytečně
vymýšlím nějaké nesmysly.
Pokusil jsem se nasadit nezaujatý výraz.
"Vidím, že na tom zápisníku je moje jméno. Mohl bych se do něj
podívat?" zeptal jsem se Catherine a natáhl k ní ruku. "Jsem od přírody
hrozně zvědavý..."
Trhla sebou, neodpověděla a podívala se po Dubreuilovi.
"V žádném případě!" odpověděl Dubreuil jednoznačně.
Nevzdal jsem to. Teď nebo nikdy. Nesmím se prořeknout.
"Jestli se tam píše něco o mně, mám přece právo si to přečíst..."
"Ukazuje snad režisér divákům během projekce filmu scénář?"
"Já ale v téhle záležitosti nejsem jen divákem. Dokonce bych řekl, že
jsem jednou z hlavních postav..."
"Právě proto! Herec hraje lépe, když ho se scénou seznámíme na poslední
chvíli. Je pak spontánnější."
"Mně to jde líp, když se můžu připravit předem."
"Scénář tvého života není napsaný předem, Alane."
Jeho slova zůstala viset ve vzduchu. Catherine se dívala do země.
Ta dvojznačná odpověď se mi nelíbila. Co vlastně znamená? Že nikdo
dopředu nezná svůj osud? Nebo že on, Yves Dubreuil, právě sepisuje scénář
mého života? Při tom pomyšlení mě zamrazilo.
Bezděčně jsem pohlédl na fasádu vily. Okno od kanceláře v prvním patře
bylo otevřené dokořán. Pod ním se po celé délce budovy táhla vytesaná
římsa. Od ní vedl až na zem kamenný okap. Byla by hračka vyšvihnout se
na římsu a odtamtud se dostat až k oknu od kanceláře...
Vzal jsem si další lososový chlebíček.
"Pokud jde o moc a využívání převahy, v práci se mi teď stalo něco
hrozného..."
Vyprávěl jsem mu o poradě z předešlého dne, kdy mě Marc Dunker
podrobil tomu svému početnímu testu. Pozorně mi naslouchal. Věděl jsem,
že se tak vystavuji riziku, že mi zase udělí nějaký strašný úkol, ale byl jsem
svolný ke všemu, jen abych se řediteli pomstil, a k tomu jsem Dubreuile
potřeboval. Disponoval Dunkerovou silou, ale kromě toho byl geniální.
"Chci se mu pomstít."
"Na koho jsi vlastně v tomhle příběhu naštvaný?"
"To je snad jasné, ne?"
"Odpověz."
"Co byste řekl?"
"Ptám se tebe."
"Samozřejmě že na Dunkera!"
Lehce se ke mně naklonil a zabodl mi do očí svůj pronikavý pohled, jaký
by zhypnotizoval i hyperaktivního jedince.
"Alane, na koho jsi skutečně naštvaný?"
Připadal jsem si jako v pasti. Musel jsem se vzdát příliš snadné odpovědi,
pohlédnout do svého nitra a dotknout se vlastních emocí.
Co může být skutečným předmětem mého hněvu, když ne Dunker"
Dubreuil stále seděl bez hnutí a zíral na mě. Jeho oči byly zrcadlem mé
duše. Spatřil jsem v nich odpověď, která se mi náhle jevila jako
samozřejmost. Zašeptal jsem mu ji:
"Jsem naštvaný sám na sebe. Proto, že jsem podlehl jeho nátlaku... A
neobstál v tom jeho podlém testu."
Ticho panující v zahradě mi připadalo tíživé. Byla to pravda: měl jsem na
sebe vztek za to, že jsem dovolil, abych se ocitl v tak ponižující situaci. To
mi ovšem nebránilo mít vztek i na Dunkera, který to celé způsobil.
Nenáviděl jsem ho za to.
"Stejně je to jeho chyba. On to celé zosnoval. Chci se mu pomstít. Všemi
možnými prostředky. Nemyslím na nic jiného..."
 "Ach! Pomsta, pomsta! Celé roky jsem nemyslel na nic jiného, když mi
někdo zkřížil cestu! Kolikrát jen jsem se pomstil! Kolikrát jsem triumfoval
při pohledu na utrpení svých protivníků! Kolikrát jsem je s radostí přinutil,
aby mi zaplatili za své činy... A pak jsem si jednoho dne uvědomil, že je to
všechno marné, k ničemu, a hlavně... že tím ubližuji sám sobě."
"Ubližujete sám sobě?"
"Když člověk spřádá pomstu, cítí energii, která má sice velkou sílu, ale je
to energie negativní, ničivá, která nás stahuje ke dnu.
Nikam nás neposouvá. A je tu ještě něco..."
"Ano?"
"Když se někomu mstíme, je to proto, že nám ublížil. Pomstou mu to
chceme vrátit, že ano? V podstatě jednáme jako on, přistupujeme na jeho
způsob fungování..."
"Jistě..."
"Vyhrává tedy on. Podařilo se mu vnutit nám svůj model chování, i když
tak učinil nevědomky. Přiměl nás k tomu, abychom byli stejně zlí jako on."
To mě nikdy nenapadlo. Byla to poměrně znepokojující analýza.
Pokud se mi podaří Dunkerovi ublížit, po čemž jsem samozřejmě prahnul,
vlastně se mu podřídím... Hrůza! Ale přece tu událost nemohu jen tak přejít
mlčením...
"Víš," pokračoval Dubreuil, "až se lidé přestanou mstít, bude na zemi
mnohem méně válek. Podívej se na izraelsko-palestinský konflikt. Dokud
budou příslušníci každého z táborů chtít pomstít svého bratra, sestřenici
nebo strýce zabité nepřítelem, bude válka pokračovat a každým dnem bude
přibývat mrtvých... které je třeba pomstít. Nikdy to neskončí, dokud těm
trpícím mužům a ženám nepomůžeme pohřbít - nikoli jejich mrtvé, ale
touhu po pomstě."
Bylo zvláštní a téměř nepřístojné hovořit o válce zde, v tomto přístavu
míru, jaký představoval zámecký park a jeho konejšivé vůně, vysoké
uklidňující stromy a pokoj tak opojný, že člověk úplně zapomínal na okolní
město.
Ovšem to, co se může při pohledu na konflikty druhých jevit jako
samozřejmost, vypadá najednou úplně jinak, když si to člověk vztáhne sám
na sebe. Nutnost odpuštění na Blízkém východě se mi zdála evidentní, ale
odpustit Dunkerovi, to jsem si nedokázal ani představit.
 "Říkáte, když se člověk chce pomstít, ubližuje sám sobě. Na to jsem
ochotný přistoupit, ale mám pocit, že dusit v sobě svůj vztek není o nic
lepší."
"Tvůj vztek produkuje energii, sílu, a ty tuto sílu můžeš přesměrovat a
využít ji tak, aby sloužila tvým zájmům, zatímco pomsta ti nepřináší vůbec
nic, jen všechno ničí."
"To zní náramně, ale jak to konkrétně provést?"
"Nejdřív ze všeho musíš vyjádřit to, co máš na srdci - buď tak, že tomu
člověku jednoduše řekneš, co si myslíš o tom, co udělal, nebo symbolicky."
"Symbolicky?"
"Ano, můžeš mu například napsat dopis, ve kterém mu vyliješ své srdce a
vyjádříš všechen svůj hněv, načež ten dopis hodíš do Seiny nebo ho spálíš."
Měl jsem pocit, že mi něco uniklo.
"Co z toho budu mít?"
"Očistíš se od nahromaděné nenávisti, která ti působí bolest.
Musíš to ze sebe nějak dostat, chápeš? Jen tak budeš moci přejít do druhé
fáze. Dokud setrváváš ve stavu hněvu, tvoje mysl je omámená touhou po
pomstě, a tak nemůžeš jednat sám za sebe. Osnuješ plány, utápíš se v pocitu
ukřivděnosti a nehneš se z místa. Tvé emoce tě blokují. Musíš je osvobodit.
A právě to ti takový symbolický čin umožní."
"A v čem spočívá druhá fáze?"
"Ve druhé fázi využiješ energii hněvu k činu, například uděláš něco, čeho
by ses nikdy neodvážil. Něco konstruktivního, co je skutečně ve tvém
zájmu."
Představa, která mi vytanula na mysli, byla poměrně odvážná.
Snil jsem o tom, že změním běh věcí v podniku, stanu se tvůrčí silou,
místo abych jen bědoval nad sledem událostí a stále dokola nad ním
hořekoval s Alicí.
Zajdu za Markem Dunkerem osobně. Jeho včerejší faux-pas ho vůči mě
staví do ošemetné situace. Využiji toho. Určitě si netroufne okamžitě mé
podněty zavrhnout a bude mě muset vyslechnout, tím jsem si byl jistý.
Svěřím se mu se svými poznatky a nápady a pokusím se vyjednat jejich
vyzkoušení. Nemám koneckonců co ztratit.
 Potom však přes mé nadšení přešel stín. Proč by se měl Dunker řídit
nápady někoho, komu sám dokázal nedostatek sebevědomí"
Vzhledem ke svému vlastnímu přebujelému egu mnou teď musí hluboce
pohrdat.
Svěřil jsem se Dubreuilovi se svými plány i pochybnostmi.
"Jisté je, že sebedůvěra člověku nesmírně pomůže v tom, aby v
zaměstnání dosáhl svého..."
Polkl jsem naprázdno.
"Slíbil jste mi, že na tom budeme pracovat."
Chvíli na mě mlčky hleděl a pak se chopil sklenky s vodou.
Měla křišťálovou nožku a vyznačovala se téměř nadpřirozenou jemností.
Dal ji nad pyramidu šafránu a začal ji pomaličku naklánět.
Nespouštěl jsem ten broušený křišťál, v němž voda jako by světélkovala,
ani na vteřinu z očí.
"Všichni se rodíme se stejným potenciálem sebedůvěry," řekl.
"Potom slyšíme poznámky rodičů, vychovatelů, učitelů..."
Kapka vody se oddělila, dopadla na vrcholek pyramidy a vytvořila
jakousi lupu, která zvětšovala každé zrnko vzácného koření.
Kapička nejprve zaváhala, potom si našla cestičku a čím dál rychleji
stékala po úpatí pyramidy dolů.
"Pokud máme tu smůlu," pokračoval, "že jsou všechny negativní,
představují kritiku a výčitky a zaměřují naši pozornost na naše neúspěchy,
chyby a selhání, zakoření v našem myšlení pocit nedostatečnosti a
sebekritiky."
Dubreuil opět pomaličku naklonil sklenici a na stejné místo dopadla další
kapka. I ona nejprve zaváhala a poté se vydala stejnou cestou jako ta první.
Třetí kapka stekla dolů stejně jako ostatní, jen o něco rychleji. Po několika
vteřinách se na úbočí vytvořila brázda, do níž se kapky vrhaly střemhlav a
pokaždé ji trochu prohloubily.
"Nakonec nás sebemenší neobratnost znejistí, sebenepatrnější selhání nás
přiměje k pochybování o sobě samých a zcela bezvýznamná kritika nás
zdrtí a vyvede z míry. Mozek si zvykne reagovat negativně a při každé další
zkušenosti se tyto neuronové spoje posilují."
 To byl evidentně můj případ. Všechno, co říkal, ke mně promlouvalo a
nacházelo ve mně ozvěnu. Byl jsem obětí života, oba moji otcové mě
opustili a matka mě ustavičně deptala, protože jsem jí nikdy nebyl dost
dobrý. A teď, přestože už jsem dospělý, budu dál platit za toto dětství, které
jsem si nevybral. Moji rodiče už tu nejsou, ale já budu muset dál snášet
zhoubné následky jejich výchovy. Začínal jsem propadat depresi, když
vtom jsem si náhle uvědomil, že tato deprese nepochybně ještě ubere z toho
mála, co mi ze sebevědomí zůstalo...
"Existuje vůbec způsob, jak se z toho začarovaného kruhu dostat?" zeptal
jsem se.
"Není v tom nic fatálního. Ale dostat se ven není snadné. Vyžaduje to
nemalé úsilí..."
Naklonil hlavu na stranu, nechal na vrcholek pyramidy skápnout další
kapku a foukl do ní, aby se musela vydat jinudy. Pomalu stekla novou
cestičkou až dolů.
"A co je hlavní," pokračoval, "to úsilí musí být za každou cenu
dlouhodobé. Naše mysl totiž na svých myšlenkových návycích velice lpí,
přestože nám způsobují utrpení."
Nechal na vrchol kopečku stéct další kapku a ta se vrhla do původní
brázdy.
"Je proto třeba..." řekl a odmlčel se.
Nepřerušeně foukal tak jako předtím, takže další kapky se musely vydat
novou brázdou a postupně ji vyhloubit. Po chvíli přestal foukat a kapky už
touto novou cestičkou stékaly samy.
"...vytvořit v mysli návyky nové. Dostatečně často reprodukovat
myšlenky spojené s pozitivními emocemi, dokud se nevytvoří nové
neuronové spoje, které zesílí a převáží nad těmi starými. A to se nestane ze
dne na den."
Nespouštěl jsem z očí tu krásnou oranžovou pyramidu, nyní
poznamenanou dvěma výraznými brázdami.
"Špatné návyky mysli nelze vymazat," dodal. "Je ovšem možné přidat k
nim nové a dosáhnout toho, že se stanou neodolatelnými.
Lidi nezměníš. Můžeš jim jen ukázat cestu a probudit v nich chuť se po ní
vydat."
 Říkal jsem si, jak hluboká je asi brázda mého nedostatku sebevědomí...
Podaří se mi někdy získat sebejistotu a neochvějnost tváří v tvář nelítostné
kritice? Budu schopen vyvinout onu vnitřní sílu, která člověka činí
nedobytným, protože utlačovatelé se zaměřují jen na ty nejzranitelnější z
nás"
"Jaké řešení mého problému mi tedy navrhujete?"
Položil sklenici s vodou, dolil si bílého vína a klidně se opřel v křesle. Pak
se napil.
"Dám ti úkol, který budeš muset plnit každý den po dobu... sta dní."
"Sto dní"!"
To, co mi nahánělo strach, nebyla ani tak délka trvání úkolu jako spíše
představa, že budu ještě tak dlouho v Dubreuilově moci.
"Ano, sto dní. Právě jsem ti to vysvětlil: nové návyky v mysli nelze
vytvořit ze dne na den. Pokud úkol, který ti zadám, budeš plnit týden, k
ničemu to nepovede. Nic to nezmění. Je potřeba opakovat ho dostatečně
dlouho na to, aby se u tebe projevily jeho účinky."
"O co jde?"
"Je to něco velmi jednoduchého, ale pro tebe nového. Každý večer se na
chvilku zamyslíš a někam si zaznamenáš tři věci, které jsi ten den dokázal a
na které jsi hrdý."
"Nejsem si jistý, jestli každý den vykonám tolik hrdinských činů...
"Nejedná se o hrdinské činy. Můžou to být úplné drobnosti a nemusí k
nim dojít zrovna v práci. Třeba převedeš přes ulici nevidomého člověka, i
když spěcháš. Nebo prodavačku upozorníš, že ti vrátila moc, nebo někomu
řekneš něco dobrého, co si o něm myslíš. Jak vidíš, může to být úplně
cokoli, na co jsi pyšný. A vlastně to ani nemusí být čin. Můžeš být
spokojený s tím, jak jsi zareagoval, jak ses cítil. Pyšný na to, že jsi zachoval
klid v situacích, které tě obvykle rozčílí..."
"Chápu..."
Byl jsem trochu zklamaný. Čekal jsem, že mi zadá nějaký pořádný,
náročnější úkol.
"Ale... vážně si myslíte, že mi to zvýší sebevědomí? Zní to tak
jednoduše..."
"Cha! Je vidět, že nejsi stoprocentní Američan! Nezapřeš v sobě
francouzské kořeny. Francouzi mají za to, že hodnotná myšlenka musí být
složitá, jinak hned pojmou podezření, že je prostoduchá.
Proto je v téhle zemi všechno tak komplikované. My prostě rádi děláme z
komára velblouda!"
To mi připomnělo, že má přízvuk, jehož původ se mi nikdy nepodařilo
odhalit.
"Ve skutečnosti," pokračoval, "neexistuje žádné zázračné řešení, které by
ti dodalo sebevědomí ze dne na den. Úkol, který ti svěřuji, musíš chápat
jako malou sněhovou kouli. Strčím ji z vrcholu hory, a pokud se s ní budeš
kutálet dost dlouho, možná se na ni nabalí víc a víc sněhu, až nakonec ve
tvém životě způsobí lavinu pozitivních změn."
O jednom jsem byl přesvědčený: sebevědomí je klíčem k mé
vyrovnanosti v mnoha oblastech. Když se mi ho podaří rozvinout, výrazně
to zlepší kvalitu mého života.
"Díky tomuto úkolu," navázal Dubreuil, "si uvědomíš, co všechno děláš
dobře, co všechno se ti každý den daří. Tak se postupně naučíš zaměřovat
pozornost na své kladné vlastnosti, na své silné stránky, na všechno, co z
tebe dělá dobrého člověka. Pocit tvé osobní hodnoty v tobě poroste, až se
stane nezlomnou jistotou. Pak už tě žádná kritika ani výtka nedokáže
rozhodit. Nedotkne se tě, a dokonce budeš schopný tomu, kdo na tebe
zaútočil, odpustit a soucítit s ním..."
Představa, že soucítím s Markem Dunkerem, mi připadala hodně
vzdálená. To zřejmě naznačovalo, jak dlouhá cesta k vytouženému cíli mě
čeká.
Dubreuil vstal.
"Pojď, vyprovodím tě. Už je pozdě."
Pozdravil jsem Catherine, která mě pozorovala jako nějaké laboratorní
zvíře, a následoval ho. Obešli jsme zámek skrz zahradu.
Ubývající světlo jí propůjčovalo tajemnou atmosféru.
"Musí to být pořádná práce, udržovat tak velkou budovu a park. Nedivím
se, že zaměstnáváte služebnictvo."
"Ano, těžko bych se bez nich obešel."
"Já bych se ale v přítomnosti všech těch lidí nedokázal cítit jako doma. To
je tu máte ve dne v noci?"
"Ne, v deset večer všichni odcházejí. V noci tu straším jen já!"
 Minuli jsme vysoký cedr, jehož nejnižší větve ve tmě hladily zem jako
dlouhé paže oděné do tmavého kabátu z jehličí. Vlahým večerním
vzduchem se linula vůně smůly.
Došli jsme beze slova až k vysoké černé bráně a zachovali tak
znepokojivý klid, který zde panoval.
Stalin zůstal ležet, ale nespouštěl mě z očí. Zřejmě čekal na vhodný
okamžik k tomu, aby vyrazil. Náhle jsem si uvědomil, že za ním nestojí
jedna, ale hned čtyři boudy.
"Vy máte čtyři psy?"
"Ne, všechny ty boudy patří Stalinovi. Každý den si sám vybere, ve které
stráví noc. Nikdo jiný tak neví, kde spí. Má totiž silně paranoidní sklony..."
Občas jsem měl pocit, že jsem vkročil do blázince.
Otočil jsem se k Dubreuilovi. Ve světle pouličních lamp byl celý bledý.
"Stejně by mě zajímala jedna věc," prolomil jsem mlčení.
"Ano?"
"Staráte se o mě a já jsem vám za to vděčný, ale rád bych se cítil... volný.
Kdy mě zbavíte mého závazku?"
"Svobodu si člověk musí zasloužit!"
"Řekněte mi kdy. Chci vědět, jak dlouho to potrvá."
"Dozvíš se to, až budeš připravený."
"Přestaňte si hrát na schovávanou. Chci to vědět hned. Celá záležitost se
přece týká především mě samotného..."
"Ta záležitost se tě netýká, v téhle záležitosti o tebe jde."
"Vidíte, zase si hrajete se slovíčky, to je přece to samé, ne?"
"Vůbec ne."
"Prosím vás! Jaký je v tom podle vás rozdíl?"
"To máš jako vajíčka na slanině."
"Co to povídáte?"
"Ale to ví přece každý! Vajíčka na slanině se týkají slepice, ale jde v nich
o prase."
 XVIII.
Vážený pane, rád bych Vám sdělil, že cvičení, které jste před několika dny
uspořádal za přítomnosti zaměstnanců náborové divize Vaší společnosti, mi
bylo krajně nepříjemné. Při vší úctě k funkci, již zastáváte, Vám musím
sdělit, jaké pocity vůči Vám od této události chovám: nenávidím Vás jste
idiot idiot idiot idiot nesnáším Vás je mi z Vás na blití proklínám lidi jako
jste Vy jste ubožák hajzl tupec a debil.
S pozdravem a přáním hezkého dne Alan Greenmor
 XIX.
Devět hodin večer. S dopisem v kapse jsem vyšel z domu. Večerní vzduch
byl prosycen těžkou vůní lip. Sešel jsem po schůdcích a minul Etienna.
Seděl opřený o zeď a zaujatě pozoroval oblohu.
"Dneska večer je příjemně, co?"
"Je tak, jak je, kámo."
Šel jsem po okraji chodníku a strčil dopis do prvního kanálu.
"A je to, donáška až do domu."
Klidným krokem jsem po pařížském dláždění došel až do stanice metra.
Montmartre má tu výhodu, že se nachází na vršku, takže dává člověku
jedinečný pocit, že je v Paříži, aniž by byl přímo ve městě. Člověk se díky
tomu necítí pohlcený městem, utopený v hluku a znečištění velkoměsta,
jehož hranice jsou v nedohlednu. Ne, na Montmartru pořád vidíte nebe a
můžete volně dýchat. "La Butte", tedy "Pahorek", jak se návrší Montmartru
odedávna přezdívá, je vesnička sama pro sebe, a když pod sebou z
křivolaké uličky zahlédnete město, vypadá tak vzdálené a ušlápnuté, že si
najednou připadáte blíž mrakům než pařížskému shonu.
Ve 21:40 jsem dorazil k Dubreuilovi a posadil se na svou lavičku. Byl to
už třetí večer, kdy jsem před zámkem držel hlídku. Nakonec jsem se vzdal
snahy zůstat ležet bez hnutí. Místo toho jsem si nasadil čepici a stáhl si ji až
k obočí. Takhle by mě z dálky neměl nikdo poznat.
Sotva jsem se posadil, objevil se na ulici dlouhý mercedes zámeckého
pána. Zastavil před branou a Vladi spěšně vystoupil.
Obešel automobil a otevřel zadní dveře. Vystoupila z nich mladá žena,
vzápětí následovaná Dubreuilem, který jí ovinul ruku kolem pasu. Krátké
tmavé vlasy a půvabná šíje. Kratičká sukně a nekonečně dlouhé nohy. Měla
výrazně ženskou chůzi, nepochybně i díky vysokým podpatkům, ale zdála
se mi tak trochu... vratká. Zavěsila se Dubreuilovi kolem krku. Její smích
vypovídal o tom, kolik toho asi vypila...
Vešli do zahrady, vystoupali po schodech na terasu a zmizeli v domě. V
oknech se postupně rozsvěcela světla.
Asi deset minut se nic nedělo, načež jsem uslyšel zámek branky stejně
jako v minulých dnech. 22:01. Nespouštěl jsem z toho místa oči a číhal na
odchod služebnictva. Objevili se o pětapadesát vteřin později. Uběhla stejná
doba jako v předchozích dnech, plus mínus dvacet sekund. Stejné
rozloučení na chodníku, kde si vyměnili pár slov, a skupinka se rozešla.
Sluha, který jezdil autobusem, přešel ulici. Spoj dorazil ve 22:09. O minutu
napřed oproti jízdnímu řádu. Blížil se klíčový okamžik: za jak dlouho přijde
Dubreuil vypustit Stalina? Doufal jsem, že dodrží stejný čas jako v
minulých dnech: přesně 22:30.
Přebíhal jsem pohledem mezi dveřmi paláce a hodinkami.
S každou minutou rostly mé naděje i obavy. Ve 22:18 se rozsvítilo světlo
v chodbě a mně se stáhl žaludek. Celý napjatý jsem čekal, až se dveře
otevřou. Visel jsem na nich pohledem. Nic. Potom se objevilo další světlo,
tentokrát v knihovně, a já si oddechl. Bylo 22:21.
Autobus odjel před dvanácti minutami. Uvolnil jsem se. Nedělo se nic
nového. 22:24. Pořád nic. 22:28. Nic. 22:30. Teď jsem si přál pravý opak:
aby se Dubreuil objevil co nejdříve. Můj klid pro den D závisel na neměnné
pravidelnosti momentu vypuštění Stalina.
Bylo 22:31, když se dveře otevřely. Hlasitě jsem si oddechl. Tři dny po
sobě vypustil Dubreuil svého psa ve stejnou dobu, na minutu přesně. Zdálo
se, že jde o železný zvyk.
Zítra nepřijdu. Byl pátek a o víkendu bude organizace pravděpodobně
jiná. Musím se zaměřit na všední dny.
Počkal jsem na konec operace a vyrazil k metru. Kráčel jsem mlčky s
pohledem upřeným do země, ztracený ve svých myšlenkách. Krátké
zazvonění telefonu mě vytrhlo z pohroužení. SMS.
Byl to on. Nezapomíná na mě ani ve vybrané společnosti... Vytáhl jsem z
krabičky předepsanou cigaretu a za chůze si zapálil. Raději bych vdechoval
jemný večerní vzduch prosycený vlhkostí stromů vysázených na ulici.
Začínalo mi opravdu vadit, že musím kouřit, když na to vůbec nemám chuť.
Přehrál jsem si v hlavě svůj den. Na co dnes mohu být pyšný"
Hmm... Potřebuji tři věci. Pyšný... Tak předně jsem byl pyšný na to, že
jsem našel odvahu odejít z práce v šest hodin. Dřív bych měl pocit, že tam
musím zůstat do sedmi jako všichni ostatní, i když mám hotovo. Co dál...
Už vím, byl jsem pyšný, že jsem v metru pustil sednout těhotnou paní. A
nakonec jsem byl pyšný na své skálopevné rozhodnutí, že skoncuji s
neustálými otázkami ohledně toho zatraceného Dubreuilova zápisníku,
které mi nedaly spát.
 V pondělí večer, přesně za dvaasedmdesát hodin, pro mě jeho obsah
přestane být tajemstvím.
 XX.
Následující noc byla neklidná. Čtyřikrát jsem byl probuzen s příkazem,
abych si dal cigaretu. Nejhorší byla ta v pět hodin ráno. Vykouřil jsem ji u
okna, promrzlý a v polospánku, aby tabákový kouř nezamořil celý byt. Ta
cigareta byla nechutná. Dubreuil mě nutil kouřit asi třicet cigaret denně a to
i na mě začínalo být moc. Došlo to tak daleko, že jsem někdy s určitou
posedlostí čekal na další zprávu, která mi přikáže si zapálit. Přistihl jsem se,
že jím čím dál rychleji z obavy, že než stačím dojíst, budu si muset jít
zakouřit. Už při zaslechnutí onoho krátkého zabzučení ohlašujícího ten
protivný úkol se mi dělalo špatně, načež jsem se sebezapřením sahal do
kapsy pro tu prokletou krabičku.
Byla neděle, a tak jsem si pospal do jedenácti a částečně dohnal spánkový
deficit. Po pořádné osvěžující sprše jsem si dal kávu a pečivo zakoupené
předešlého večera a rozpečené v troubě. Byt zaplavila vůně teplých
croissantů. Za běžných okolností by mi to dodalo chuť k jídlu.
Sobota byla odjakživa mým oblíbeným dnem. Jediný volný den v týdnu,
po němž následoval další. Dnešek byl ale něčím zvláštní.
Byl jsem nervózní. Sužovala mě latentní, podprahová nervozita, která
zůstávala přítomná a stahovala mi žaludek i ve chvílích, kdy jsem na její
příčinu vůbec nemyslel. Rozhodl jsem se, že dnes splním úkol, který mi
Dubreuil uložil ohledně paní Blanchardové. Udělat to musím tak jako tak, a
čím dřív, tím líp. Za hodinu už si na to ani nevzpomenu. Nejdřív ale budu
muset sebrat odvahu...
Přežvykoval jsem proto croissanty dost úzkostlivě a jen teplo kávy šířící
se mým hrdlem mi pomohlo trochu se uvolnit. Vychutnal jsem si ji do
poslední kapky, ani ne tak pro její chuť, jako spíš abych oddálil onu
osudovou chvíli.
Nakonec jsem vstal a bosky došel k mini hifivěži. Málem jsem vytáhl
permanentně zapojená sluchátka, ale pak jsem se zarazil.
Nesmím jí dát oprávněný důvod ke stížnostem. Mohu se koneckonců
obejít úplně bez hudby, ale cítil jsem, že mě to povzbudí.
Dokonce jsem měl chuť na něco... odvázanějšího. Tak co třeba...
Co bych si tak pustil... Ne, tohle ne, to taky ne... To je ono: cover verzi
skladby My Way od bývalého basáka Sex Pistols. Frank Sinatra v podání
hard-rockerů. Nasadil jsem si sluchátka. Byla to taková ta velká, která vás
izolují od světa, takže máte pocit, že jste úplně sami. Zaduněl z nich
hluboký hlas Sida Viciouse a velice klidně zanotoval první sloku. Zvýšil
jsem hlasitost a udělal pár kroků s kabelem od sluchátek v ruce jako zpěvák
držící kabel mikrofonu.
Najednou se zuřivě rozběsnily elektrické kytary. Začal jsem se pohybovat
do rytmu a tančit bos po podlaze. Zpěvákův hlas se všemožně svíjel a
kroutil, jako by tu píseň zvracel. Zapomenout na sousedku. Zvýšit hlasitost.
Ještě. Uvolnit se. Zavřít oči. Do toho.
Splynout s hudbou. Hudba ve mně, v mém těle. Hýbat se, vibrovat, tančit.
Naplno. Od všeho se osvobodit. Skákat, procítit to...
Teprve po několika minutách jsem si uvědomil, že bicí jsou mimo
rytmus... To pravidelné dunění přicházelo odjinud, a já jsem navzdory
transu dobře věděl odkud...
Rychle jsem si sundal sluchátka a ocitl se v ohlušujícím tichu místnosti. V
uších mi ještě hučelo.
Náhle se zvuky zpoza dveří ozvaly znovu a hlasitěji. Už neklepala, ale
bušila.
"Pane Greenmore!"
A je to tady...
Zatlač na ni a ona zatlačí zpátky... a platí to i naopak, říkal Dubreuil: Čím
víc ji zaháníš, tím bude dotěrnější...
"Pane Greenmore! Otevřete!"
Stál jsem bez hnutí a náhle mě přepadly pochyby. Co když se Dubreuil
mýlí"
Bušení zesílilo. Jak může být tak příšerná? Vždyť jsem při tanci neskočil
víc než pětkrát šestkrát. U ní to skoro nemohlo být slyšet. Vážně mi chce ze
života udělat peklo. Zatracená ženská!
Vztek mě dohnal k činu. Jedním pohybem jsem si svlékl svetr a pak i
tričko. Zůstal jsem jen v džínech, od pasu nahoru nahý a bos.
"Pane Greenmore, já vím, že tam jste!"
Udělal jsem krok ke dveřím a zastavil se. Cítil jsem, jak mi divoce buší
srdce.
Jen do toho.
 Sundal jsem si džíny a nechal je ležet na podlaze. Ten Dubreuil je stejně
cvok...
"Otevřete ty dveře!"
Její hlas zněl panovačně a nenávistně. Došel jsem až k tolik obávaným
dveřím. Byl jsem příšerně nervózní.
Teď.
Se zadrženým dechem jsem nechal sklouznout trenky na zem a pak je
odhodil. Bylo strašné ocitnout se v takové situaci nahý.
"Já vím, že mě slyšíte, pane Greenmore!"
Odvahu.
Natáhl jsem ruku po klice. Nemohl jsem uvěřit, že to skutečně dělám.
Nebyl jsem tak úplně při smyslech.
Když jsem stiskl kliku, Blanchardová třikrát výhružně zabušila. Měl jsem
pocit, že spouštím vlastní gilotinu. Přitáhl jsem dveře k sobě, a jakmile byly
pootevřené, polechtal mě na šourku závan chladného vzduchu, jako by mi
chtěl připomenout, že jsem nahý.
Jaká muka!
Ta věta. Musím říct onu větu. A s vervou. Do toho, už není cesty zpět.
"Paní Blanchardová! Rád vás vidím!"
Takový šok ještě nezažila. Byla celá v černém a popelavé vlasy měla
stažené do drdolu. Zřejmě se předtím opřela o dveře, aby se jí líp bušilo,
protože když se otevřely, málem ztratila rovnováhu. Couvla a pak ztuhla,
vyvalila oči a její obličej se zabarvil do temně ruda. Otevřela ústa, ale nic z
nich nevyšlo.
"Jen pojďte dál, nebojte se!"
Zůstala tam stát, zkamenělá a s ústy dokořán. Zírala na mou nahotu a
nedokázala ze sebe vypravit jediné slovo.
Bylo hrozné stát tam před svou starou sousedkou nahý, ale její reakce mě
povzbudila. Skoro jsem měl chuť zajít ještě dál.
"Tak pojďte, něčeho se spolu napijeme!"
"Já... já... ne... já... ale... Pa... pane... já... ale... já..."
Vypadala jako socha, s ruměnou tváří blekotala nesrozumitelná slova a
zírala na mé přirození.
 Trvalo jí několik minut, než se alespoň částečně vzpamatovala,
zamumlala nějakou omluvu a vycouvala do chodby.
Od té doby už si nikdy stěžovat nepřišla.
 XXI.
Neděle, šest hodin ráno. Z hlubokého spánku mě vytrhlo zvonění.
Není nic horšího, než když vás někdo vzbudí přímo uprostřed snu.
Padla na mě obrovská únava. Byla to už třetí SMS za noc. Slitování!
Už jsem nemohl dál. Neměl jsem ani sílu vstát. Dlouho jsem ležel bez
hnutí, nutil se mít otevřené oči a bojoval se spánkem. Tomu říkám noční
můra!
S nadlidským úsilím jsem se v posteli posadil. Byl jsem celý otupělý. Už
nesnesu muset kouřit v jakoukoli denní a noční dobu.
Bylo to utrpení. Roztrpčeně jsem nakonec otočil hlavu k nočnímu stolku.
Neznám nic odpornějšího než tu červenobílou krabičku. Je ošklivá a
páchne.
Natáhl jsem ruku, chopil se jí a vytáhl cigaretu. Neměl jsem sílu vstát a jít
k oknu. Kašlu na zápach. Nedopalek a popel zabalím do kapesníku, abych
při usínání necítil ten odporný pach vychladlého tabáku.
Sáhl jsem po zápalkách. Byla to maličká krabička s kresbou Eiffelovy
věže. První zápalka se mi zlomila v nemotorných prstech.
Druhá zapraskala a na jejím konci vzplanul s typickou vůní plamínek. To
byl jediný příjemný okamžik před tím protivným úkolem.
Přiblížil jsem zápalku k cigaretě. Plamen ožehl její konec a já jsem si
potáhl. Špička cigarety se začervenala a má ústa zaplavil kouř pronikavě
trpké chuti, který mi sežehl patro, jazyk a hrdlo. Bylo to příliš. Co nejdříve
jsem ten zkažený vzduch vydechl. V ústech mi zůstala jen odporná pachuť.
Nechutné.
Potáhl jsem si podruhé. Kouř mě pálil v krku a spaloval mi plíce.
Rozkašlal jsem se. Suchý kašel ještě zesílil hnusnou pachuť na jazyku. Bylo
mi do pláče. Takhle to dál nejde. Už ne. Je to nad mé síly. Dost. Slitování...
Zoufale jsem se rozhlédl kolem sebe a hledal něco, co by mi ulevilo. Můj
zrak padl na posla těch hrozných zpráv - mobilní telefon. Dubreuilovy
SMS... Dubreuil! Nervózně jsem natáhl ruku po telefonu. Prošel jsem si
přijaté zprávy. Oči mě pálily a špatně se mi četlo. Konečně jsem našel číslo,
ze kterého byly odeslány. Chvíli jsem váhal a pak zmáčkl zelené tlačítko. Se
zběsile bušícím srdcem jsem si přiložil přístroj k uchu a čekal. Ticho, pak se
ozvalo vyzvánění. Druhé. Třetí. Pak to někdo zvedl.
 "Haló?"
Dubreuilův hlas.
"Tady Alan."
"Já vím."
"Já... já už nemůžu dál. Přestaňte mi pořád posílat ty zprávy.
Vzdávám to."
Ticho. Neodpověděl.
"Prosím vás. Chci přestat. Chci úplně přestat kouřit, slyšíte"
Už ty vaše cigarety nesnesu. Dovolte mi přestat..."
Zase ticho. Chápe vůbec, jak mi je"
"Prosím vás..."
Velice klidným hlasem přerušil mlčení.
"Platí. Jestli to opravdu chceš, dovoluji ti přestat kouřit."
Zavěsil dřív, než jsem mu stačil poděkovat.
Zaplavila mě vlna úlevy a štěstí. Zhluboka jsem se nadechl.
Vzduch byl opojný, lehoučký. Bylo šest hodin ráno, ležel jsem sám ve své
posteli a blaženě se usmíval.
S jásajícím srdcem jsem típl o noční stolek svou poslední cigaretu.
 XXII.
Dubreuil mi nejprve s přípravou rozhovoru s Markem Dunkerem odmítal
pomoci. "Neznám tvoji firmu, co ti tak můžu radit?" namítl. Po troše
naléhání mi ale přece jen pomohl.
"Co je na tom pro tebe těžké?" zeptal se.
"Je to nepoctivý člověk, který lidem snadno činí nespravedlivé výčitky.
Jakmile po něm něco chcete nebo poukážete na něco, co nefunguje,
okamžitě na vás zaútočí, aby se vyhnul odpovědi..."
"Chápu... A co ty a tví kolegové děláte, když vám něco vyčte?"
"Nedáme se. Snažíme se mu dokázat, že nemá pravdu, že jeho výčitky
jsou nespravedlivé..."
"Takže se snažíte ospravedlnit, je to tak?"
"Ano, samozřejmě."
"Takže je to celé na vás!"
"Tomu nerozumím..."
"Proti smyšleným výčitkám se nesmíte snažit ospravedlnit, jinak
přistupujete na jeho hru!"
"Dobrá, ale co tedy podle vás máme dělat?"
Nasadil svůj typický pobavený výraz.
"Mučit ho."
"Moc vtipné."
"To není vtip..."
"Na něco jste při tom zapomněl..."
"Na co?"
"Že nechci přijít o práci."
"Udělej to jako středověká inkvizice. Jak říkala nesnesitelnému mučení,
kterému své oběti podrobovala?"
"To nevím..."
"Vyslýchání."
"Vyslýchání?"
"Ano."
"Jak to proboha souvisí s mým šéfem?"
 "Když tě křivě obviní, musíš ho mučit tím, že mu budeš klást otázky jako
při výslechu..."
"A konkrétně?"
"Místo aby ses ospravedlňoval, pokládej mu otázky, aby se musel
ospravedlnit on! A nevzdávej to. Je na něm, aby své výčitky doložil, ne na
tobě, abys dokázal, že jsou neoprávněné! Nech ho trochu podusit ve vlastní
šťávě..."
"Chápu..."
"Zažeň ho do úzkých. Zeptej se ho, na čem zakládá svá tvrzení, a nenech
se obalamutit výmluvami. Jdi do hloubky, chtěj po něm upřesnění a
konkrétní důkazy. Jestli je nepoctivý, prožije si horké chvilky... A víš co?"
"Co?"
"Nejlepší na tom je, že vůbec nemusíš být agresivní. Když na to půjdeš
správně, můžeš ho složit na kolena velice elegantně, tónem, který napohled
zachovává respekt. Prostě ho přinutíš, aby své výčitky obhájil, a to
způsobem, kterému nelze cokoli vyčíst."
"Dost dobré..."
"A když si povedeš dobře, je velká šance, že ti dá navždycky pokoj..."
***
Domluvil jsem si telefonicky schůzku s Markem Dunkerem
prostřednictvím jeho asistenta. Ano, asistenta a nikoli asistentky, protože -
ač je to ve firmách velkou vzácností - se jednalo o muže, konkrétně o
mladého a velice distingovaného Angličana jménem Andrew. Jeho přijetí
do této pozice bylo pro všechny překvapením.
Dunker byl šovinista každým coulem a člověk by spíš čekal, že si vybere
nějakou nymfičku v minisukni a s výstřihem, která se podřídí všem jeho
rozmarům a bude dost zkušená na to, aby mu dobře posluhovala, ale
současně dost hloupá na to, aby se mohl stále ujišťovat o své mužské
nadřazenosti.
Jeho volba však jistě nebyla náhodná. Podezříval jsem ho, že tajně trpí
komplexem pro svůj venkovský původ. Anglický asistent, který ho
doprovázel na všech cestách, tento nedostatek v jeho image kompenzoval
dokonalou elegancí, slušností a distingovaností. Třešničkou na dortu byla
jeho vytříbená mluva se silným britským přízvukem. Prvotřídní exemplář
poddaného Jejího Veličenstva, který pouhou svou přítomností dodával
svému šéfovi na noblese. Jeho dokonalost narušovalo snad jen pár
gramatických chyb, které jen podtrhovaly jeho šarm.
Toho rána jsem schválně dorazil s pětiminutovým zpožděním, abych
Dunkerovi naznačil, že mu neležím u nohou. Přivítal mě Andrew.
"Budete muset okamžik posečkat," pronesl se silným přízvukem. "Pan
Dunker vás ještě nemůže přijmout."
Jak jinak... Oplácel mi pozdní příchod zpožděním ještě větším.
Ve Francii je čas nástrojem moci.
Andrew mě vyzval, abych se posadil na pohovku potaženou červenou
kůží, která kontrastovala s bělostnými stěnami. Místnost byla poměrně
velká a její součástí byl i koutek s pohovkou určený pro čekání návštěv.
Naproti stál dokonale srovnaný stůl mladého Angličana, celý potažený
stejnou červenou kůží jako pohovka. Neválel se na něm jediný list papíru.
"Dáte si kávu?"
"Ne, děkuji... Nebo víte co, nakonec si dám..."
Andrew tiše přikývl a zamířil do rohu místnosti, kde se nacházel
supermoderní kávovar, kompletně z nerezu. Přístroj chvíli bublal a šálek se
naplnil kávou. Jedna kapka dopadla na neposkvrněnou nerezovou ocel.
Andrew okamžitě vytáhl vlhčený ubrousek a vzpurnou kapku otřel s
hbitostí chameleóna, který rychlým vymrštěním jazyka polapí kořist. Nerez
byl zase jako nový.
Potom s přehnanou pečlivostí položil hrníček na odkládací stolek přede
mnou. Zářivě rudý šálek byl předesignovaný spíše než hezký.
"Prosím," utrousil Andrew a vzdálil se.
"Děkuji."
Andrew se vrátil ke svému stolu a ponořil se do četby jakéhosi spisu.
Seděl na židli velice vzpřímeně a hlavu držel vysoko, takže když při čtení
sklopil oči k dokumentu, měl je napůl zavřené. Čas od času sáhl po černě
lakovaném peru, něco si poznamenal na okraj a zase pero položil přesně na
stejné místo v pravém úhlu k hraně stolu.
Po několika dlouhých minutách se dveře od Dunkerovy kanceláře náhle
rozletěly, jako by je rozrazil ramenem agent zásahové jednotky, a ve středu
místnosti se ocitl ředitel podniku.
"Kdo má na svědomí tohle hlášení?" vykřikl obviňujícím tónem.
 "Alice, pane řediteli."
Andrew odpověděl, aniž hnul brvou. Ředitelův bouřlivý vpád nevyvolal
na jeho tváři sebemenší změnu. Byl jako James Bond, kterému se nepohne
ani pramínek vlasů, i když kolem něj následuje jedna exploze za druhou.
"To snad není možné! Dělá chyby větší než ta její zadnice!
Vyřiďte jí, ať si po sobě ty svoje poznámky laskavě přečte, než mi dá číst
takové žvásty!"
Vyhodil dokument do vzduchu a jeho jednotlivé listy přistály na
asistentově stole. Ten je posbíral a stůl se v mžiku vrátil do původního a
ničím nenarušitelného řádu.
Polkl jsem naprázdno.
"Dobrý den, Alane."
Následoval jsem ho do jeho svatyně. Byla to prostorná místnost, v jejímž
středu trůnil majestátní trojúhelníkový psací stůl s jedním hrotem
namířeným na návštěvníka. Posadil se za stůl a mně ukázal křeslo naproti
sobě, s velice propracovaným designem, nicméně značně nepohodlné.
Okno bylo pootevřené, ale zvuky z ulice přicházely zdaleka, jako by jim
nebylo dovoleno vystoupat až do posledního patra budovy. Nad střechami
byla vidět špička obelisku na náměstí Svornosti a v dálce vrcholek
Vítězného oblouku. Dovnitř pronikal lehký vánek. Chladný vzduch byl
prost jakékoli vůně. Byl to mrtvý vzduch.
"Mám tady pěkný výhled, co?" poznamenal ředitel, když viděl, že můj
pohled směřuje ven.
"Ano, pěkný. Jen je škoda, že na Operní třídě nejsou stromy,“ řekl jsem,
abych rozproudil hovor. "Trocha zeleně pod okny by sem vnesla příjemnou
vůni..."
"Je to jediná pařížská třída bez stromů. A víte proč?"
"Ne."
"Když ji Haussmann na objednávku Napoleona III. zrealizoval, ustoupil
požadavku architekta Opery, který trval na tom, aby výhledu na jeho dílo od
Tuilerijského paláce nestálo nic v cestě.
Celá perspektiva musela zůstat volná."
Do kanceláře vlétla moucha a začala kolem nás poletovat.
"Chtěl jste se mnou mluvit," řekl.
 "Ano, děkuji, že jste si na mě udělal čas."
"Nemáte za co. Co pro vás mohu udělat?"
"Chtěl bych se zmínit o několika věcech, které by se v našem podniku
daly zlepšit."
Nepatrně se zamračil.
"Zlepšit?"
Moje přesvědčovací strategie spočívala v tom nastavit náruč jeho vesmíru
a synchronizovat se s jeho hodnotami "efektivity" a "výnosnosti". Nemluvil
o ničem jiném. Jimi se řídila všechna jeho rozhodnutí. Chtěl jsem mu
přesvědčivě dokázat, že mé požadavky jsou i v jeho zájmu.
"Ano, v zájmu všech a za účelem zvýšení výnosnosti firmy."
"Ty dvě věci se ovšem většinou vylučují," poznamenal a zatvářil se
pobaveně.
To byla pro začátek silná káva.
"Ne pokud připustíme, že zaměstnanec, který se cítí lépe, také lépe
pracuje..."
Moucha usedla na jeho stůl. Odehnal ji rukou.
"Jestli se u nás necítíte dobře, Alane..."
"To jsem neřekl."
"No tak se hned nerozčilujte."
"Já se nerozčiluji," zaprotestoval jsem a snažil se působit co nejklidněji,
ačkoli jsem už teď měl chuť strčit ho z okna.
Neinterpretuje náhodou moje slova schválně špatně, jen aby mě rozhodil"
Přestaň odpovídat. Musíš ho mučit otázkami. Otázky.
"Ovšem," pokračoval jsem, "jak spolu souvisí můj názor, že zaměstnanec,
který se cítí lépe, také lépe pracuje, a vaše domněnka, že se u vás necítím
dobře?"
Tři vteřiny ticha.
"To je snad jasné, ne?"
"Ne, co tím chcete říct?" zeptal jsem se a snažil se, aby to znělo nevinně.
"Chci tím říct, že... špatné výsledky nelze omlouvat vnějšími vlivy..."
"Ale moje..."
Neospravedlňovat se. Klást otázky. Zachovat klid...
 "Kdo má špatné výsledky?" zeptal jsem se.
Na jeho tváři se mihl podrážděný výraz. Moucha mu usedla na psací pero.
Znova ji odehnal. Potom změnil téma.
"No tak povídejte: co vás napadlo ohledně těch zlepšení?"
První bašta dobyta...
"Tak především si myslím, že by naše oddělení mělo přijmout druhou
asistentku jako posilu pro Vanessu. Je toho na ni moc a to ji stresuje. Nová
asistentka by mohla psát hlášení místo nás. Spočítal jsem si, že my
konzultanti trávíme téměř 20 % času zaznamenáváním hlášení o
pohovorech. Vzhledem k naší průměrné hodinové mzdě je to pro firmu
značně nerentabilní. Kdybychom měli druhou asistentku, mohla by
stenograficky zapisovat, co chceme do hlášení uvést, a pak je sama psát.
Takto získaný čas bychom mohli využít k úkolům, které zvládneme jenom
my."
"Ne ne, každý konzultant musí sepisovat svá hlášení osobně, tak zní
pravidlo."
"Právě tohle pravidlo se snažím zpochybnit..."
"Když má člověk ve věcech pořádek, zase tolik času mu to nezabere."
"Ale je přece logické, aby tuto práci vykonával někdo s nižší hodinovou
mzdou. Konzultant by měl svůj čas využívat k úkolům, které jsou pro firmu
rentabilnější."
"No právě, zaměstnání další osoby by rentabilitu oddělení snížilo."
"Naopak, myslím..."
Přestaň argumentovat... Pokládej otázky.
"Jak by to mohlo snížit rentabilitu?"
"Přirozeně by to zvýšilo celkový objem mezd oddělení."
"Ale tím, že by konzultanti vyšetřili čas na získávání nových klientů, by
nám narostl obrat. Ve finále by to bylo přínosné..."
"Nemyslím si, že by to zvýšilo obrat."
"Proč si to nemyslíte?"
"Každý ví, že čím méně práce člověk má, tím méně jí udělá."
Pokládej otázky. Jemně...
"Každý? Koho tím myslíte?"
Chvíli hledal slova a těkal očima ze strany na stranu.
 "Já to každopádně vím."
"A... jak jste k tomu došel?"
Moucha si mu sedla na nos. Zuřivým gestem ji odehnal.
"Tak to prostě chodí, to je jasné!"
"Aha... vy už jste to někdy zažil?"
"Ano... vlastně... ne, ale dobře vím, jak to je."
Aby mi nemohl vytknout sebemenší agresivitu, snažil jsem se tvářit
pokud možno nevinně, téměř jako vesnický cvok.
"Jak to můžete vědět, když jste to nikdy nezažil?"
Zdálo se mi, že mu na čele naskočilo pár kapek potu, ale možná to bylo
jen dílem mé představivosti. Každopádně nemohl nalézt žádnou
uspokojivou odpověď.
"Znamená to," pokračoval jsem, "že kdybyste toho vy sám měl méně na
práci, dělal byste toho čím dál míň?"
"U mě je to něco jiného!" vyletěl, ale hned se zase vzpamatoval.
"Poslouchejte, Alane, začínáte být dost arogantní!"
Konečně... Dal jsem si načas.
"Arogantní?" zopakoval jsem po něm a s klidem se opřel do křesla.
"Nedávno jste přece přede všemi dokázal, že trpím nedostatkem
sebevědomí..."
Dunker ztuhl. Slunce zakryl mrak a kancelář náhle potemněla.
V dálce houkala siréna sanitky.
Nakonec se zhluboka nadechl.
"Poslouchejte, Greenmore, vraťme se k věci. Pokud jde o vaši žádost o
reorganizaci, ať oddělení nejprve plní své cíle, a teprve potom si
promluvíme o nějaké nové asistentce!"
"Ano, jistě, jistě," odpověděl jsem a předstíral hluboké zamyšlení. "Ale
nepomůže nám ke splnění cílů právě přijetí další asistentky?"
Zatvářil se nesmírně blahosklonně.
"Vy to vidíte jen ze svého omezeného úhlu pohledu. Já mám strategickou
vizi rozvoje společnosti. A tato vize mi neumožňuje navýšit objem mezd.
Nemáte k dispozici všechny informace, abyste mohl záležitost
kvalifikovaně posoudit, nemůžete tomu rozumět..."
 "Skutečně mohu těžko posuzovat strategickou vizi podniku, když s ní
zaměstnanci nejsou seznámeni... Ale víte, já uznávám selský rozum. A řekl
bych, že pro rozvoj potřebuje firma prostředky.
To je nepopiratelné, ne?"
"Zapomínáte na jednu věc, Alane. Na jednu zásadní věc. Naše společnost
je nyní kótovaná na burze. Jsme pod drobnohledem trhu. Nemůžeme si
dovolit nějaké hlouposti."
"Najmout zaměstnance za účelem rozvoje je podle vás hloupost?"
Moucha poletovala kolem nás. Dunker vzal ze stolu sklenici, její obsah
vylil do květináče a prázdnou sklenici si ponechal v ruce.
"Trh prognózuje budoucnost na základě aktuálních výsledků.
Investoři nebudou čekat, až se ukáže, zda přijímání dalších zaměstnanců
přináší dlouhodobě pozitivní efekt. Jakmile se zvýší objem mezd, kurz
akcie klesne. Tak to prostě funguje. Sledují nás jako ostříži. Hlavně tady
ten," dodal a ukázal mi novinový výstřižek.
Byla na něm fotografie novináře Fishermana, Dunkerova úhlavního
nepřítele, a název článku si bral na mušku naše akcie: "Potenciál zde
existuje, ale je třeba přidat."
Moucha usedla na stůl. Dunker ji hbitým a obratným gestem přiklopil
sklenicí. Po tváři mu přeběhl sadistický úsměv.
"Připadá mi, že si nás ten kurz akcie doslova zotročil... Ale když se na to
podíváme s odstupem, co nám to jako firmě vlastně přináší, takové
krátkodobé vzestupy a pády kurzu? Nám by to vlastně mohlo být jedno,
ne?"
"To říkáte proto, že žádné akcie nevlastníte!"
"Ale i pro člověka, který je vlastní, jako jste třeba vy, je důležité, aby kurz
stoupal dlouhodobě. Pokud se podnik rozvíjí, dříve či později se růst musí
projevit i na kurzu akcií."
"Ano, ale nemůžeme si dovolit, aby naše akcie klesala, a to ani
krátkodobě."
"Proč ne?"
"Kvůli nebezpečí veřejné nabídky. To byste měl vědět, studoval jste přece
ekonomii, ne? Jedině vysoký kurz nás ochrání před pokusem o odkoupení
jinou společností, protože by ji přišlo moc draho získat množství akcií
potřebné k tomu, aby nad naším podnikem převzala kontrolu. Proto musí
náš kurz na burze stále stoupat, a navíc rychleji než kurz našich
konkurentů."
"Pokud nám toto nebezpečí hrozí, proč jsme na burzu vůbec vstupovali?"
"Abychom se mohli rychle rozvíjet. Jak víte, když společnost vstoupí na
burzu, získá finance od všech, kdo se chtějí stát jejími akcionáři. Tak se dají
financovat nové projekty."
"Ano, ale pokud to pak brání přijímat rozumná rozhodnutí, která tento
rozvoj umožňují, jen abychom udrželi vzestup kurzu akcie, dosáhneme
pravého opaku..."
"To jsou jen překážky, s nimiž se musíme vyrovnat."
"Ale vždyť jsme tím přišli o veškerou svobodu! Fausteri říkal, že jsme
letos nemohli otevřít pobočku v Bruselu, protože loňský zisk byl vyplacen
akcionářům v dividendách a navíc by se to projevilo ve výsledcích
následujícího roku."
"Ano, to je ovšem něco jiného. To nemá s kurzem akcie co dělat.
Je to jen požadavek našich akcionářů."
"Ale proč? Když letos budeme mít výdaje nutné pro rozvoj, můžeme se
bez zisku obejít a příští rok zase zisk mít budeme, ne?"
"Máme dvě velké skupiny akcionářů, které vyžadují, abychom každý rok
dosahovali 12 % zisku a většinu z něj jim vyplatili v podobě dividend. Je to
logické - dividendy jsou odměna pro akcionáře. Je to příjem z jejich
investic do podniku."
"Pokud ale tento požadavek škodí růstu jejich firmy, mohou přece rok dva
počkat, nebo ne?"
"Ne, naše problémy se jich netýkají. Oni do naší společnosti investovali,
ale ne nutně s dlouhodobou perspektivou. Chtějí rychlý výnos z investic a
mají na to plné právo."
"Ale když nás to opět nutí přijímat rozhodnutí, která firmě škodí..."
"Tak to prostě je. Nemáme na vybranou: skutečnými pány jsou
akcionáři."
"Jestliže opravdu sledují jen krátkodobé finanční cíle, nepochybně s
úmyslem v blízké době naše akcie odprodat, je jim dlouhodobý osud firmy
lhostejný..."
"To patří k pravidlům hry."
 "Hry? Ale to přece není žádná hra, to je skutečnost! Tady pracují skuteční
lidé! Jejich životy a životy jejich rodin do značné míry závisí na tom, jak se
téhle společnosti bude dařit. Tomu vy říkáte hra?"
"Co vám na to mám říct"!"
"Takže když to shrnu, nejenže jsme otroky kurzu akcie, ale navíc musíme
plnit absurdní požadavky akcionářů, kteří brzy ani našimi akcionáři
nebudou... Nezdá se vám, že je to trochu postavené na hlavu? Vážně mi
není jasné, jaký smysl mělo vstupovat na burzu. Vaše firma se mohla dál
rozvíjet i bez ní, už jen investováním každoročního zisku."
"To jistě ano, ale ne tak rychle."
Rychle, rychle... To mě zarazilo, tuhle posedlost rychlostí jsem nikdy
nepochopil. Proč musí být všechno hned? K čemu to vůbec je? Ten, kdo
spěchá, už je mrtvý...
"Když se na to podíváme s odstupem, jaký má smysl rozvíjet se rychle?"
"Je třeba co nejdříve zaujmout dominantní pozici, aby se na trhu
dlouhodobě neprosadili konkurenti."
"Co by se jinak stalo?"
"Jinak by bylo těžší přebrat jim jejich část trhu a zvyšovat obrat."
"Ale pokud pomalým a zdravým růstem zlepšíme kvalitu nabídky a
služeb, najdeme přece nové klienty, ne?"
Ticho. Už si Dunker někdy tuhle otázku položil"
"Šlo by to pomaleji."
"Ale... v čem je problém? Nechápu, co nám brání dělat svou práci
pomaleji, dát si načas, ale dělat ji pořádně..."
Zvedl oči ke stropu.
"Když už mluvíme o čase, vy mě o ten můj právě obíráte...
Mám na práci jiné věci než vést plané řeči..."
Začal si urovnávat stohy spisů na stole a přestal se na mě dívat.
"Já mám pocit," řekl jsem a hledal slova, "že nikdy není na škodu...
podívat se na věci s odstupem, zamyslet se nad... nad smyslem toho, co
děláme..."
"Smyslem?"
"Ano, proč to děláme, co nám to přináší..."
Moucha uvězněná pod skleněným poklopem zběsile poletovala.
 "Nesmíte pátrat po smyslu tam, kde žádný není. Vy si myslíte, že život má
nějaký smysl? Svět patří těm nejsilnějším a nejchytřejším, to je celé. Oni
mají peníze a moc. A když máte peníze a moc, můžete mít v životě
všechno. Nic světobornějšího na tom není, Greenmore. Zbytek je jen
intelektuální onanie."
Zamyšleně jsem ho sledoval. Jak může někdo byť jen na vteřinu uvěřit, že
v životě jde jen o to mít moc a peníze? Kdo dokáže lhát sám sobě natolik,
že se považuje za šťastného jen proto, že má porsche"
"Ubohý Alane," pokračoval, "vy asi nikdy nepoznáte, jak opojně chutná
moc!"
Tváří v tvář takovým úvahám jsem si skutečně připadal jako
mimozemšťan... Byl jsem teď téměř zvědavý. Dubreuil mi ostatně poradil,
abych se vžíval do různých lidí a snažil se pochopit jejich niterná hnutí.
"Když... tohle všechno děláte, cítíte se... mocný?"
"Ano."
"A kdybyste to nedělal... tak byste se cítil..."
Dunker zrudl. Najednou se mi chtělo vyprsknout smíchy, ačkoli jsem to
neudělal schválně.
"Každopádně na tu asistentku říkám ne. Máte ještě nějaké návrhy?"
Představil jsem mu své další nápady, ale jeho podporu nezískal ani jeden.
Nepřekvapilo mě to, když jsem teď chápal jeho způsob fungování a
pravidla "hry".
Měl jsem ještě poslední žádost - tentokrát o vysvětlení.
"Všiml jsem si v tisku, že náš podnik začal najednou zveřejňovat
obrovské množství inzerátů."
"Ano, to máte pravdu," odvětil spokojeně.
"Já ale momentálně nedostávám víc zakázek než dřív... Jak je to možné?"
"Tím se netrapte, to je normální."
"Jak to myslíte, normální?"
"Ujišťuji vás, že nejste oproti svým kolegům nijak znevýhodněn. Zakázky
jsou rozdělovány spravedlivě. A teď se s vámi, Alane, musím rozloučit,
mám práci..."
Na důkaz svých slov se chopil jednoho spisu ze stolu. Ani jsem se nehnul.
"Ale jak je tedy možné, že nedostávám víc zakázek? To nemá logiku."
 "Ale Alane, vy musíte vždycky všemu rozumět... Uvědomte si, že v
podniku naší velikosti se přijímají určitá rozhodnutí, která se nerozhlašují
do celého světa. To, že zveřejňujeme víc inzerátů, ještě neznamená, že
máme skutečně v nabídce víc pracovních míst..."
"Chcete říct, že zveřejňujeme... falešné inzeráty? Falešné pracovní
nabídky?"
"Falešné, falešné, proč hned ta silná slova?"
"Ale proč?"
"Vidím, že vám zcela chybí strategická vize, Greenmore. Už hodinu vám
tady vysvětluji, proč je klíčové, aby kurz našich akcií každý den rostl. Měl
byste vědět, že trh nereaguje jen na objektivní výsledky! Svou roli tu hraje i
psychologie. Když investoři uvidí v novinách hodně našich inzerátů, udělá
to na ně dobrý dojem."
Nevěřil jsem svým uším.
"Ale to je podvod!"
"Musíme se nějak odlišit od ostatních."
"Takže vy zveřejňujete falešné inzeráty jen kvůli zlepšení image a růstu
akcií? Ale... co potom s těmi uchazeči, kteří se přihlásí?"
"Pro ně to vyjde úplně nastejno!"
"Ale tráví přece čas tím, že nám posílají životopisy, sepisují motivační
dopisy..."
Místo odpovědi si povzdychl.
"Nemluvě o tom," dodal jsem, "že čím víckrát jsou odmítnuti, tím víc jim
klesá sebevědomí a chuť hledat si práci!"
Zvedl oči ke stropu.
"Alane, nechtěl byste pracovat v nějaké asociaci pro nezaměstnané?"
Chvíli jsem zůstal jako opařený v úžasu nade vším, co jsem právě
vyslechl. Nemohl jsem pochopit, jak někdo může být tak lhostejný k osudu
druhých, byť je nezná osobně...
Nakonec jsem se zvedl a zamířil ke dveřím. Stejně bylo jasné, že tady
ničeho nedosáhnu. Nemělo smysl zůstávat. Jeho rozhodnutí se řídila
pokřivenou logikou, v níž nebyl prostor pro myšlenky vycházející z
upřímné snahy něco zlepšit.
 Udělal jsem dva kroky a zastavil se. Připadalo mi tak nepochopitelné, že
se někdo může spokojit s vizí existence, která naprosto postrádá smysl,
jakou mi Dunker právě předestřel, že jsem se o tom chtěl ještě jednou
přesvědčit.
"Pane Dunkere, jste díky tomu všemu... opravdu šťastný?"
Zatvářil se podrážděně, ale neodpověděl a dál zíral do papíru.
Čas, který mi byl ochoten věnovat, vypršel. Možná že mu tuhle otázku
ještě nikdy nikdo nepoložil. Se zvědavostí a možná i trochou lítosti jsem ho
ještě chvíli pozoroval, načež jsem neslyšně přešel místnost po tlustém
koberci, který pohlcoval zvuk mých kroků. Když jsem za sebou zavíral
dveře, otočil jsem se. Pořád upíral zrak na papír a nejspíš už na mě
zapomněl. Zdálo se mi však, že hledí do prázdna, a stále měl onen podivný
výraz ve tváři. Možná bloudil ve svých myšlenkách. Potom pomalu sáhl po
sklenici a zvedl ji.
Moucha okamžitě vyletěla a zmizela v okně.
 XXIII.
Toho večera jsem nasedl na autobus a vydal se k zámku. Zmítaly mnou
protichůdné pocity: neodolatelná touha konečně proniknout k obsahu
Dubreuilova zápisníku, o němž jsem byl přesvědčen, že mi prozradí nemálo
o jeho motivaci, a na druhé straně strach z pokusu vloupat se v noci na
místo, které vzbuzovalo úctu i ve dne, strach, že budu přistižen...
Navzdory pokročilé hodině nebyl autobus zdaleka prázdný. Po mé pravici
seděla stařenka a naproti mně chlapík s knírkem. Položil jsem si k nohám
igelitovou tašku s obrovskou jehněčí kýtou za169
koupenou v místním řeznictví. Po deseti minutách nasákl horký vzduch
uvnitř autobusu pachem syrového masa. Zprvu lehký odér postupně zesílil a
stal se vyloženě odporným. Stařenka po mně začala vrhat podrážděné
pohledy a nakonec se ostentativně otočila na druhou stranu. Kníratý chlapík
na mě začal tupě zírat, sice nepřítomně, ale přesto s jistým znechucením. Už
už jsem se chtěl zvednout a přesednout si, ale pak jsem se zarazil: vždyť tu
kýtu mám dnes místo Closeru... Musím se oprostit od pohledu druhých.
Život je úžasný, neustále nám nabízí příležitosti k růstu.
Zůstal jsem tedy na svém místě a snažil se uvolnit a zbavit se pocitu
studu, který se ve mně usadil. Vzít si do autobusu jehněčí kýtu přece není
zakázané...
Byl jsem na své rozhodnutí náležitě pyšný a přitom jsem si vzpomněl na
svůj úkol zapsat si každý den tři věci, které mě ctí.
Takže... co bych si tak poznamenal dnes? No jistě, schůzku s Dunkerem!
Pravda, ničeho jsem nedosáhl, ale měl jsem tu odvahu se s ním střetnout a
také se mi podařilo nehájit se vůči jeho útokům.
Dokonce jsem měl pocit, že taktika kladení otázek, kterou mi Dubreuil
poradil, ho trochu vykolejila. Mohl jsem na sebe být právem hrdý.
Muž s knírkem teď podezřívavě hleděl na mou igelitovou tašku a zřejmě
se snažil uhodnout, co je uvnitř. Možná si myslel, že se projíždím po Paříži
s kousky nějaké mrtvoly...
Vystoupil jsem o zastávku dřív, abych několik posledních stovek metrů
došel pěšky. Autobus okamžitě odjel, spolu s ním se vzdálil i hluk motoru a
ve čtvrti se opět rozhostilo ticho. Vzduch byl vlahý, jemně prosycený
lehkou vůní stromů, které jako by čekaly, až padne noc, a uvolnily svůj
delikátní parfém. Kráčel jsem směrem k zámku, soustředil se na svou misi a
minutu po minutě si přehrával jednotlivé kroky.
21:38. Akce číslo jedna začne za dvaadvacet minut. Oblékl jsem si tmavé
sportovní oblečení, abych se mohl volně pohybovat a nebyl ve tmě vidět.
Čím víc jsem se blížil k zámku, tím víc ve mně rostly obavy, které
otvíraly cestičku pochybám. Je správné chtít se za každou cenu zmocnit
toho zápisníku? Není téměř jisté, že budu přistižen"
Není čiré bláznovství pouštět se do takové expedice? Tyto obavy mě
sužovaly, ale přehlušoval je ještě větší strach. Dubreuil přede mnou něco
skrývá, to je jisté. Proč by jinak on, který jindy jedná na rovinu, dělal tolik
tajností? Proč mi mé otázky nechce zodpovědět? Musím to zjistit. Pro klid
duše. A pro vlastní bezpečí...
Dorazil jsem na místo ve 21:47. Do klíčového okamžiku zbývalo třináct
minut. Zaujal jsem místo na lavičce na protější straně ulice s igelitovou
taškou po boku. Čtvrť byla liduprázdná. Většina obyvatel byla teď
uprostřed léta nejspíš na dovolené někde hodně daleko. Snažil jsem se
zhluboka dýchat, abych se uvolnil.
Fasáda paláce se ztrácela ve tmě a bledé světlo nejbližší pouliční lampy jí
dodávalo pochmurný vzhled. Strašidelný zámek. Svítilo se jen v oknech
velkého obývacího pokoje z boční strany budovy.
Ve 21:52 jsem se zvedl. Se staženým žaludkem jsem pomaličku vyrazil
šikmo přes ulici. Teď musím zůstat poblíž brány, aniž bych působil
nápadně, kdyby si mě všiml někdo místní.
21:58. Okamžik pravdy se přiblížil. Prošel jsem podél celého plotu
zahrady, zastavil se, dělal, že si zavazuji tkaničku, a pak se vydal opačným
směrem. 22 hodin. Nic. Začínal jsem počítat vteřiny, když vtom jsem
uslyšel cvaknutí zámku branky. Srdce se mi rozbušilo, přidal jsem do kroku
a přitom se rozhlížel kolem sebe, abych se přesvědčil, že jsem sám. Ani ne
o deset vteřin později jsem stál před černou brankou. Rychle jsem vytáhl z
kapsy malou kovovou krabičku zakoupenou předešlého dne v obchodě s
potřebami pro kutily. Nastražil jsem uši. Nikde nikdo. Zatlačil jsem do
dveří a ony se otevřely. Přidřepl jsem si a opřel krabičku na zem o zárubeň.
Dalo mi trochu práce udržet ji v rovnováze. Pustil jsem dveře a napjatě
sledoval, jak se pomalu zavírají. Když narazily na mou krabičku, kovy se s
charakteristickým zaskřípěním střetly. Připadalo mi, že se ten zvuk od
běžného zavírání dost liší. Znovu jsem do dveří zatlačil a k mé úlevě se
otevřely. Krabička byla dost široká na to, aby zabránila zaklesnutí západky.
Pustil jsem dveře a poodešel o pár kroků, zkontroloval, zda je místo stále
opuštěné, a znovu přešel ulici. Ještě jsem ani nedorazil k lavičce, když jsem
uslyšel útržky hlasů z terasy. Služebnictvo bylo na odchodu. Vyšli na ulici a
zdálo se, že si ničeho nevšimli. Perfektní. Rychle se rozprchli a jeden z nich
zamířil jako obvykle k zastávce autobusu.
22:06. Zatím probíhalo všechno hladce. Do příjezdu autobusu zbývaly
čtyři minuty.
Na protějším chodníku se objevila paní s pejskem. Z dálky jsem viděl
hořící konec její cigarety opisující ve tmě vlnky. Její společník, trochu
dýchavičný pekinéz, ji hlemýždím krokem následoval a každých dvacet
centimetrů se zastavil, aby něco očenichal, přičemž svými dlouhými
světlými chlupy zametal chodník. Žena si pokaždé potáhla z cigarety, jejíž
konec vždy červeně zahořel, a trpělivě čekala, až se její psík nabaží
každého pachu.
22:09. Autobus by tu měl každou chvíli být, ale věnčící paní mi bránila ve
vstupu do zámku. Taková smůla... Jediná obyvatelka čtvrti, která tu přes
prázdniny zůstala, se zrovna teď musí procházet přesně na místě, kde
potřebuji být sám.
Stála teď na úrovni brány zámku. Chvílemi se zdálo, že už ji nebaví čekat,
až si pejsek dokonale očmuchá to či ono zajímavé místo chodníku, a lehce
zatáhla za vodítko. Zdálky to vypadalo, jako když za sebou táhne smeták.
Pekinéz ani v nejmenším nehodlal přání své paničky vyhovět, zapřel se,
zastrčil zamračenou hlavu mezi ramena a přikrčil se k zemi. Panička to tedy
vzdala a opět si potáhla z cigarety.
22:11. Autobus měl zpoždění. Sluha stále čekal. Já také. Ale i kdyby
autobus dorazil teď hned, paní s psíkem potrvá ještě nejméně pět minut, než
vyklidí pole. Nezbylo by mi dost času. Budu svou misi muset odložit...
Zrovna jsem si říkal, že zítra bude kýta cítit ještě víc, když vtom jsem
uslyšel povědomé vrčení motoru. Ve chvíli, kdy autobus zastavil, se stal
zázrak. Paní vzala psa do náruče a rozběhla se k zastávce. Pekinézovi se
kývala hlavička ze strany na stranu jako takovým těm pejskům z umělé
hmoty, jací se v sedmdesátých letech dávali na zadní sklo automobilu.
Stihla to a nastoupila. Dveře se za ní zavřely a autobus ihned odjel.
Nemohl jsem tomu uvěřit... Najednou jsem měl na výběr, ale musel jsem
se rozhodnout okamžitě. Bylo 22:13. Za sedmnáct minut Dubreuil vypustí
tu svou obludu... To by mělo stačit. Do toho!
Vyskočil jsem a přešel ulici. Na okamžik jsem se zastavil u branky,
nastražil všechny smysly a zatlačil. Podle očekávání se otevřela.
Vklouzl jsem dovnitř. Stalin okamžitě vstal a se štěkáním vyrazil mým
směrem. Postavil jsem se o kousek dál než tam, kde jsem věděl, že se řetěz
obludy pod její vahou napne, a sáhl do igelitky. Mé prsty sjely po studeném
a kluzkém mase, které jsem se snažil uchopit. Podařilo se mi chytit ho za
kost a rychlým pohybem ho vytáhnout z tašky jako nějaký obří obušek.
Podřepl jsem, abych psa uklidnil, a natáhl ruku před sebe. Stalin okamžitě
přestal štěkat, vzal maso do tlamy a zakousl se do něj svými uslintanými
tesáky.
Několika slovy jsem ho tiše pochválil. Sázel jsem na to, že mě dostatečně
zná a ten neodolatelný dar ode mě přijme. I psi jsou úplatní. Rychle jsem
tašku zmuchlal a dal si ji do kapsy. Mokrou ruku jsem si otřel o kalhoty.
Nemohl jsem jít podél zámku, protože bych pod osvětlenými okny mohl
být spatřen. Vnořil jsem se tedy do křoví lemujícího obvod zahrady a
hbitým krokem vyrazil.
Když jsem celý udýchaný došel na druhou stranu, čekalo mě nemilé
překvapení: navzdory vlahému večeru a horku, které se muselo nahromadit
uvnitř, byla všechna okna v prvním patře zavřená. Otevřených jich bylo jen
pár v přízemí, mezi nimi jedno okno do chodby. To bylo mnohem
riskantnější... 22:19. Už jen jedenáct minut. To se ještě dá zvládnout.
Vylezl jsem z úkrytu křoví, se zběsile bušícím srdcem přeběhl zahradu a
dorazil k domu. Když jsem se přiblížil, uslyšel jsem hudbu... Dubreuil
poslouchal nějakou klavírní skladbu. Rachmaninovu první sonátu. Hudbu
měl puštěnou velmi hlasitě. Štěstí mi opět hrálo do karet.
Chvíli jsem popadal dech, a pak jsem se staženým žaludkem vklouzl
dovnitř.
Ve vzduchu se vznášel opojný ženský parfém. Ten parfém byl... ďábelsky
přitažlivý... Zámecký pán má dnes večer společnost.
Zvučné tóny klavíru doléhaly až do prostorné chodby pokryté mramorem,
kde jsem se nacházel. Monumentální lustr byl zhasnutý, ale i ve tmě
odrážely jeho křišťálové slzičky slabé paprsky světla přicházející zvenčí na
všechny strany. Dveře od obývacího pokoje musely být otevřené, protože
od nich až na mramorovou podlahu dopadal žlutý pruh světla a připomínal
reflektor osvětlující místo, kde se právě natáčí filmová scéna.
 Bylo zde značné riziko, že když se vydám přes chodbu ke schodišti, budu
spatřen... Budu se po všech těch útrapách muset vzdát cíle, když jsem se
dostal tak blízko".
V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného: zazněla falešná nota a po ní
zaklení v cizím jazyce. Dubreuilův hlas. Po dvouvteřinové přestávce hudba
pokračovala. Nebyl to tedy záznam, ale Dubreuil sám! Takovou šťastnou
náhodu jsem tedy nečekal.
Ten parfém...
Ještě zbývala jeho společnice, která by mě mohla vidět... Pokud ovšem
hrál pro ni, bylo pravděpodobné, že se na něj dívá. Jediná posluchačka má
nepochybně oči jen pro klavíristu.
Nezbývalo mi než to risknout...
Udělal jsem to víceméně bez rozmyslu, na pokyn svého instinktu, a
možná také v opojení tím parfémem, který mi vnukl prudkou touhu spatřit
tu, která jej nosí.
Se sevřeným hrdlem jsem poslepu vykročil ke schodišti. Každým krokem
jsem se přibližoval k nebezpečné zóně, která mě zároveň přitahovala.
Prostorem se rozléhala Rachmaninova trýznivá, bouřlivá a hlasitá hudba,
jejíž vibrace pronikaly hluboko do mého nitra. Každý centimetr mého
pomalého postupu mi odhaloval čím dál větší část obývacího pokoje a srdce
podněcované ďábelskými akordy, které silné ruce vyhrávaly na klavír, mi
tlouklo čím dál zběsileji.
Rozlehlý obývací pokoj s vysokými stropy s římsami vyzařoval navzdory
svým rozměrům silnou a hřejivou atmosféru. Versailleské parkety byly
pokryty obrovskými perskými koberci zářivých barev.
Podél stěn se tyčily vysoké knihovny ze dřeva poznamenaného staletími,
které překypovaly starými knihami vázanými v tmavé kůži.
Pomalu jsem postupoval dál. V mém zorném poli se zatím nikdo
neobjevil. Všechno tu bylo okázalé: sofa potažené rudým sametem,
pohovky hluboké jako postele, zlacené podstavce s bohatě zdobenými
nožkami, vysoká barokní zrcadla, impozantní obrazy starých mistrů s
postavami v šerosvitu, jejichž obličeje jako by vystupovaly z temnot času,
dlouhý černý stůl, na jehož koncích trůnila dvě černá čalouněná křesla s
opěradly čnějícími do výšky téměř dvou metrů. Oba velké křišťálové lustry
byly zhasnuté, ale na každém podstavci, každém stole, na každém okraji
stály svícny s obrovskými svícemi nestoudně tyčícími vzhůru ke stropu,
jejichž komíhající se plameny vrhaly světlo tančící po černě lakovaném
povrchu stolu a... klavíru. Ten klavír...
Dubreuil oděný v tmavém obleku byl ke mně otočený zády, seděl u
klavíru a rukama přebíhal po celé jeho délce. Prostorem se rozléhala
Rachmaninova sonáta. Před ním rovnoběžně s klaviaturou ležela na boku na
klavíru světlovlasá... a zcela nahá žena. Hlavu si jemně podpírala dlaní a
nezaujatě klavíristu sledovala. Nemohl jsem odtrhnout oči od jejího
nekonečného půvabu, zůstal jsem tam stát a obdivoval se její vytříbené a
nesmírně ženské kráse...
Čas se zastavil a teprve po dlouhé době jsem si uvědomil, že ženin pohled
se obrátil na mě a že mě tiše pozoruje. Byl jsem plně pohlcen nastalou
situací, ve střehu a hrůzou bez sebe, že jsem byl přistižen, a současně...
zmatený, fascinovaný těma očima, které upoutaly můj pohled a nechtěly jej
pustit. Zůstal jsem zkamenělý a neschopný sebemenšího pohybu.
Já, který jsem udělal všechno pro to, abych zůstal nespatřen, oblékl se do
černého, abych se ztratil ve tmě, jsem měl velice zvláštní pocit, že se na mě
někdo dívá tak jako ještě nikdy - tak intenzivně. Ta žena měla pohled
sfingy. Nijak jí nevadilo, že je nahá v přítomnosti neznámého člověka.
Vyzařovala z ní naopak zneklidňující smělost a upírala na mě pohled
skrývající v sobě výzvu.
Byl bych dal všechno, co mám, jen abych si mohl přivonět k její kůži...
Zatímco Dubreuilovy prsty zběsile běhaly po bílých a černých klávesách a
zaplavovaly zámek zvuky plnými barev, vyvstal ve mně najednou pocit - a
poté dokonce jistota - že ta žena mě neprozradí. Ačkoli se mi zdála plně
přítomná v dané situaci a ve svém těle, cítil jsem, že je současně naprosto
povznesená nad cokoli, co by se mohlo stát.
Po urputném boji se sebou samým jsem nakonec pomalu, pomaličku
vycouval až do okamžiku, kdy - zřejmě s pocitem vítězství - odvrátila zrak.
Tiše jsem vyšel po velkém schodišti, ještě celý rozrušený a s jejím
obrazem před očima. Když jsem trochu přišel k sobě, podíval jsem se na
hodinky. 22:24! Za šest minut může být Stalin vypuštěn... Rychle!
Co nejrychleji, ale zároveň tak, aby mě hluk neprozradil, jsem se vydal
chodbou ponořenou do pološera. Zhaslé svícny vrhaly na stěny slabé stíny a
kreslily na tapiserie pochmurné motivy.
Ozvala se další falešná nota následovaná zaklením, načež se hudba opět
rozezněla. Rychle do kanceláře! Otevřel jsem dveře a se staženým hrdlem
vklouzl dovnitř.
Zápisník jsem spatřil okamžitě. Byl položený vedle řezačky na papír, jejíž
hrot stále výhružně mířil na návštěvníka. S bušícím srdcem jsem vyrazil. Už
jen čtyři minuty. Bylo to čiré bláznovství...
Honem.
Sebral jsem zápisník, došel k oknu, kde slabě svítil měsíc, a otevřel ho
náhodně někde uprostřed. Zespoda mě pronásledoval Rachmaninův nářek a
ještě zvyšoval mou nervozitu. Zápisník byl veden jako osobní deník psaný
rukou a každý nový odstavec začínal úhledně podtrženým datem. Spěšně
jsem prolétl pár útržků, rozčilený, že si nemohu přečíst všechno.
1. července - Alan vyčítá druhým, že mu upírají svobodu, a neuvědomuje
si, že se jim podřizuje on sám... Dobrovolně se jim poddává, protože si
myslí, že musí splňovat jejich očekávání, aby ho přijali. Je otrokem, který
své otroctví dává za vinu svým pánům...
Alan je obětí pochyb jakožto fixace mysli, když je v područí svého
kompulzivního popudu vyhýbat se odlišnosti...
Každý odstavec byl plný poznámek o mně a mé osobnosti. Připadal jsem
si jako pokusné zvíře pozorované pod lupou nějakým vědcem.
Listoval jsem stránkami pozpátku. Náhle mě bodlo u srdce...
1. července - Alan za plného provozu spěšně vystoupil z taxíku a
zabouchl za sebou dveře, což naznačuje, že zřejmě splnil uložený úkol ve
všem řidiči odporovat.
Tak jsem tedy skutečně sledován... Má intuice mě nezklamala... Ale v tom
případě... Při té myšlence jsem se otřásl: možná ví, že jsem teď tady"
Zrychlil jsem a zbrkle listoval stránkami pozpátku. Náhle jsem si
uvědomil, že klavír ztichl. Zámek se ponořil do děsivého ticha.
Naposledy jsem otočil deset dvanáct stránek současně a dál šel zpátky v
čase. Když můj zrak padl na text, srdce se mi zastavilo a krev mi ztuhla v
žilách.
Poprvé jsem se s Yvesem Dubreuilem setkal v den pokusu o sebevraždu
skokem z Eiffelovy věže. To datum pro mě bylo nezapomenutelné, protože
s sebou neslo bolest, úzkost a taky stud: 27. červen.
Odstavec, který jsem měl před očima, byl datován z jedenáctého.
 XXIV.
Stál jsem tam ještě celý zkoprnělý se zápisníkem v ruce, když jsem za
sebou zaslechl nepatrné vrznutí. Otočil jsem se a s hrůzou spatřil, jak klika
klesá.
Krev mi ztuhla v žilách. Položil jsem zápisník na stůl a vklouzl za tlustý
závěs s pocitem, že má snaha je marná a moje přítomnost v těchto místech
je tak jako tak již prozrazena...
Tkanina závěsu byla navzdory jeho tloušťce relativně řídká, takže jsem
viděl skrz, ale současně jsem se bál, že budu vidět i já.
Dveře se pootevřely, dovnitř se naklonila čísi tvář a pátrala ve tmě. Patřila
oné mladé ženě. Srdce se mi sevřelo. To, co viděla, zřejmě odpovídalo
jejímu očekávání, protože zatlačila do dveří a vešla.
Byla zcela nahá a její nádherně tvarované nohy se bořily do tlustého
koberce.
Zamířila přímo ke mně. Zadržel jsem dech. Zastavila se před psacím
stolem a já jsem si napůl s úlevou a napůl zklamán oddechl.
Pátrala očima ve tmě a něco hledala. Nebyla ode mě ani metr.
Naklonila se nad stůl, ňadra se jí půvabně zavlnila, a natáhla se po
zápisníku... Dolehla ke mně její vůně, zaplavila mě svou smyslností a
zažehla ve mně touhu. Stačilo natáhnout ruku a dotknout se její kůže,
naklonit se a spočinout na ní svými rty...
Odstrčila zápisník a naklonila se ještě víc, aby dosáhla na hranatou
krabičku. Otevřela ji a vytáhla obrovský doutník.
Nechala krabičku otevřenou a k mé značné lítosti se hned vrátila ke
dveřím. V prstech jemně svírala doutník pro zámeckého pána.
Počkal jsem dvacet vteřin, a teprve pak se pohnul. 22:29. Co když
Dubreuil využil dívčiny krátké nepřítomnosti k tomu, aby vypustil svou
obludu? Co teď? Zkusit štěstí, nebo se celou noc ukrývat v zámku a odejít
brzy ráno, až bude pes opět přivázaný"
Znovu se rozezněl klavír. Hluboce se mi ulevilo. Teď rychle, hlavně
neztrácet čas. Odejdu oknem. Otevřel jsem ho a vyhoupl se ven. Vzduch
byl v porovnání s kanceláří chladný. Nacházel jsem se sice jen v prvním
patře, ale v přízemí byly tak vysoké stropy, že jsem se ocitl na římse čnějící
více než čtyři metry nad zemí. Jako náměsíčný provazochodec jsem
postupoval se zkříženýma rukama u těla a snažil se zahnat hroznou
vzpomínku, která mi vytanula na mysli... Došel jsem až na roh budovy,
chytil se okraje a svezl se po okapu. Hbitým krokem jsem obešel zahradu
po vnějším obvodu tak jako předtím. Když jsem spatřil boudy, s úlevou
jsem vydechl. Stalin byl stále přivázaný a se zaujetím okusoval kost. Když
mě uviděl vylézat z křoví, okamžitě se vztyčil a nastražil slechy. Tiše jsem
na něj zavolal jménem ve snaze uklidnit ho, aby se nerozštěkal na celé kolo.
S roztřesenými pysky na mě přesto ošklivě zavrčel a odhalil hrozivé tesáky,
načež se opět posadil před kost, aniž mě spouštěl z očí. Nevděčník jeden.
V zámku se rozsvítilo světlo. Honem! Vrhl jsem se k brance, zatáhl a...
ani se nepohnula! Byla zamčená, západka zaklesnutá v zámku. Moje
plechová krabička se válela na zemi hned před brankou. Když jsem šel
dovnitř, zabýval jsem se psem a zapomněl si při zavírání dát pozor...
Byl jsem v pasti. Jako myš. Bylo otázkou několika vteřin, než budu
odhalen. Zaplavila mě prudká a tísnivá úzkost, k níž se přidal vztek a pocit
bezmoci. Žádný jiný východ tu nebyl! Celá zahrada byla obehnána
nedobytným mřížovaným plotem vysokým přes tři metry a nahoře
zakončeným bodci... Poblíž nebyl jediný strom, o který bych se mohl opřít,
žádná zídka, žádné... Můj pohled padl na Stalina. Pohyboval hlavou, v
čelistech svíral kost a jeho tesáky chvílemi vrhaly do tmy bílé odlesky. Za
ním byly dokonale seřazeny jeho čtyři velké boudy, přímo... přímo pod
plotem.
Polkl jsem.
Dubreuil tvrdil, že ve firemním světě si tyrani nevybírají své oběti
náhodně. A co psi? Zaútočí na mě Stalin, když při prvním pohledu na něj
nezblednu strachy? Jak zareaguje, když zůstanu dokonale klidný, uvolněný,
a dokonce... sebevědomý"
Je to jediná možnost úniku...
V mém nitru se ozval slabý hlásek, potichoučku šeptající, že tuto zkoušku
musím podstoupit. Plechová krabička jistě spadla náhodou, ale náhoda, jak
říkal Einstein, je ve skutečnosti Bůh, který chodí po světě inkognito... Měl
jsem předtuchu, že život mi tuto zkoušku přichystal, aby mi dal šanci růst, a
pokud se nabízené příležitosti nechopím, zůstanu navždy v područí svého
strachu.
Strach... Měl jsem ze Stalina hrůzu. Do jaké míry byla jeho zloba
způsobena tím, jak ho sám vidím? Byl můj strach výsledkem jeho
agresivity, nebo snad... jejím spouštěčem? Budu mít odvahu postavit se
svému strachu, zkrotit ho a jít k němu? Říká se, že odvážný umírá jen
jednou, zatímco zbabělec zemřel už tisíckrát...
Zhluboka jsem se nadechl vlahého večerního vzduchu a pomalu vypustil
všechen vzduch z plic. A pak znova, hluboký nádech a výdech, při němž
jsem se uvolnil, povolil ramena, svaly, sebemenší napětí. S každým
výdechem jsem se uvolňoval a zklidňoval o něco víc. Po chvíli jsem cítil, že
mi srdce bije pomaleji.
Stalin je můj přítel, hodný pes... Je mi dobře... cítím se dobře... věřím si...
věřím Stalinovi... mám ho rád a on mě taky...
Všechno je v pořádku.
Pomalu jsem vykročil s pohledem zaměřeným na první boudu, klidně
jsem dýchal a čím dál víc se uvolňoval... Všechno je v pořádku...
Šel jsem dál a psa si nevšímal. Soustředil jsem se na barvu boudy, vlahý
večer, klid panující v zahradě...
Ani jednou jsem na něj nepohlédl, ale koutkem oka jsem zaznamenal, že
zvedl hlavu. Šel jsem dál a zaměřoval přitom pozornost na drobné detaily v
okolí, které mi pomáhaly udržet si pocit sebedůvěry a uvolněnosti. Nakonec
jsem se pomalu vyšvihl na boudu. Hodný pes se ani nepohnul. Přelezl jsem
přes plot, svezl se na zem a zmizel ve tmě.
 XXV.
Už přes měsíc jsem nechával lidi, které jsem vůbec neznal, řídit svůj
život. Dělal jsem všechno pro to, abych dodržel svůj závazek.
Co jsem si od toho vlastně sliboval? že Dubreuil dodrží slovo a učiní ze
mě svobodného a šťastného člověka? Ale jak se mohu stát svobodným,
když se podvoluji vůli někoho jiného? Až dosud jsem před tou skutečností
zavíral oči, odmítal jsem vidět ten do nebe volající paradox, zaslepen
sobeckým potěšením, že se o mě někdo zajímá. Teď jsem najednou zjistil,
že k našemu setkání nedošlo náhodou. Ti lidé měli skryté motivy, které
jsem neznal.
Pochopil bych, že se Dubreuil zajímá o můj osud poté, co mě vytáhl z
bryndy na Eiffelově věži. Zachránit někomu život je jako jíst buráky. Cosi
neodolatelného vás nutí pokračovat pořád dál směrem, kterým jste se
vydali. To, že si o mně psal zprávy už před naším setkáním, bylo ovšem
nevysvětlitelné...
Tato záhada ve mně vzbudila úzkost, které jsem se nemohl zbavit.
Nedokázal jsem klidně spát. Přes den jsem byl napjatý, ustaraný, váhající,
bezmocný, a trnul jsem v obavách, že dojde k nějaké další události.
Neustále jsem měl na mysli formulaci podmínek naší společné dohody.
Budeš muset svůj závazek dodržet, jinak... nezůstaneš naživu.
Postupně jsem na ni zapomněl, tiše ji přešel. Náhle se tato slova vynořila
z mé paměti, vrátila se z hlubin mého vědomí jako bumerang.
Můj život byl plně v rukou tohoto muže.
Odteď jsem navíc věděl, že jsem sledován. Za takových podmínek je
těžké žít. Ať jste v metru, v supermarketu, nebo jen klidně sedíte na terase
kavárny a pozorujete, jak uspěchaní Pařížané chvátají, aby jim náhodou
neutekl ten jejich stres, někde v koutku mysli je stále přítomná myšlenka, že
vás někdo pozoruje.
Během prvních dnů jsem proto zavedl novou strategii, například
vystupovat z metra na poslední chvíli, těsně než se dveře zavřou, nebo
odcházet z kina nouzovým východem. Tyto směšné pokusy však - místo
aby mou mysl osvobodily - jen prohlubovaly mé obavy, a tak jsem se
nakonec rozhodl s tím přestat.
 V následujících dnech jsem od Dubreuile nedostal žádnou zprávu, což mě
nijak neuklidnilo, ale naopak podnítilo mou představivost a znásobilo mé
dohady. Byl o mé návštěvě informován"
Byl jsem toho večera sledován? Prozradila mě ta nahá dívka? Jaký to
bude mít dopad na dohodu, kterou jsme spolu uzavřeli? Vrátí mi svobodu,
nebo naopak ještě zesílí tlak, který na mě vyvíjí? Nebyl z těch, kteří se jen
tak vzdávají...
Celou sobotu jsem se bezcílně toulal po Paříži a snažil se zapomenout na
bezvýchodnou situaci, v níž jsem se ocitl. Chodil jsem nazdařbůh úzkými
uličkami čtvrti Marais, kde jsou středověké budovy někdy tak nakloněné, až
si člověk říká, že takhle drží jen silou vůle. Zastavil jsem se v podloubí na
náměstí Vosges, kde se rozléhaly tóny jazzového saxofonisty svádějící k
tanci. Zabloudil jsem do ulice Rosiers, kde jsem vešel do pravé židovské
pekárny, jež si uchovala půvab a atmosféru dávných časů. Když člověk cítil
vůni pečiva sotva vytaženého ze staré trouby, měl chuť ochutnat úplně
všechno. Odešel jsem s ještě teplým jablečným štrúdlem, do kterého jsem
se pustil hned za chůze po starých dlážděných chodnících mezi
sympatickými kolemjdoucími na víkendové procházce.
Když nadešel večer, vrátil jsem se do své čtvrti, u konce sil, ale spokojený
s příjemně stráveným dnem a s pocitem zdravé únavy z chůze.
Došel jsem na roh dvou tmavých opuštěných uliček. Vtom jsem na
rameni ucítil něčí ruku. Trhnul jsem sebou a otočil se. Proti mně se tyčila
Vladiho statná postava.
"Pojďte za mnou," řekl klidně a bez vysvětlování.
"Proč?" zeptal jsem se hned, rozhlédl se kolem a s politováním zjistil, že
jsme bohužel sami.
Nenamáhal se s odpovědí a ukázal na mercedes zaparkovaný na
chodníku. Zbytek jeho těla zůstal nehybný jako skála.
Neměl jsem sílu dát se na úprk. Křičet by bylo k ničemu.
"Jen mi řekněte proč."
"Příkaz pan Dubreuil."
Stručněji odpovědět nemohl... Bylo mi jasné, že z něj víc nedostanu.
Otevřel dveře. Zůstal jsem stát. Ani on se nehýbal a klidně, bez jakékoli
agresivity, mi hleděl do očí. Nakonec jsem, ač nerad, přece jen nasedl.
Dveře se s tlumeným bouchnutím zavřely. Byl jsem jediný pasažér. Deset
vteřin nato jsme vyrazili.
V pohodlném měkkém sedadle přešel můj strach ve sklíčenost.
Propadl jsem odevzdanosti. Uprchlík polapený na útěku policií, který už
je na cesty policejní dodávkou tak zvyklý, že v nich téměř pociťuje úlevu.
Dokonce jsem začal zívat.
Vladi zapnul rádio. V reproduktorech zapraskal starý varietní šlágr, který
byl v příkrém kontrastu s jeho osobností. Mercedes se vydal neutěšenými
vylidněnými uličkami, jejichž obyvatelé raději odjeli na pláže Azurového
pobřeží nebo Atlantiku. Dojeli jsme na bulvár Clichy, také smutně
liduprázdný. Potkali jsme pár automobilů. V některých z nich se vezly
dvojice nastrojené do společnosti.
Červená. Taxi, na jehož zadním sedadle seděl muž hltající lákavá světla
sex-shopů. Vladi se znovu rozjel a otevřel okénko. Do automobilu pronikl
závan teplého nočního vzduchu a smísil se s melancholickými tóny varieté.
Přejeli jsme křižovatku a pokračovali po bulváru. Autobus vychrstl vlnu
turistů před Moulin Rouge.
Mercedes dorazil až na náměstí Clichy, ale místo aby pokračoval ve
směru Dubreuilova paláce po bulváru Batignolles, zabočil náhle doleva a
vjel do Amsterdamské ulice mířící přímo na jih.
"Kam mě to vezete?"
Žádná odpověď. Byl slyšet jen hlas Freda Astaira praskající na dobové
nahrávce skladby Let Yourself Go.
"Řekněte mi, kam jedeme, nebo vystoupím!"
Žádná reakce. Zvedla se ve mně vlna hněvu a strachu.
Automobil zastavil na semaforu. S napjatými svaly a připravený vyskočit
jsem zatáhl za páku dveří. Byly zablokované!
"Já dát dětská ochrana, aby vy dnes v noci nevypadnout na dálnici."
"Cože, dnes v noci na dálnici?"
"Já vám radit spát. Auto celou noc."
Zachvátila mě panika a bezděčně jsem se napřímil. Co to má zase
znamenat? Rychle, musím odsud pryč.
Přijížděli jsme na dohled od Madeleine. Mercedes ji minul a zahnul do
ulice Royale. V dohledu nebyl jediný policista, na kterého bych mohl přes
okénko zamávat. Okénko... No jistě, okénko!
Tudy se dostanu ven... Vladiho bylo otevřené a proudil jím dovnitř
vzduch zvenčí. Když otevřu to svoje ve chvíli, kdy bude auto zrychlovat,
nic neuslyší.
Nervózně jsem čekal s prstem položeným na tlačítku. Přijížděli jsme na
náměstí Svornosti. V jednu chvíli Vladi otočil hlavu směrem k Fontaine des
Fleuves, pod níž po sobě několik dospívajících s křikem stříkalo vodu. S
vědomím, že je to má poslední šance, jsem stiskl tlačítko a okénko se
otevřelo. Žádná reakce. Zadržel jsem dech. Projeli jsme před Obeliskem a
na rohu Champs-Elysées nám naskočila červená. Automobil se zastavil.
Vrhl jsem se ven.
Vladi mě okamžitě chytil za nohu a zatáhl dovnitř. Křičel jsem a držel se
dveří, abych zůstal trupem venku. Výmluvně jsem gestikuloval na pár
sousedních aut. Všichni cestující byli však otočeni na druhou stranu a tupě
zírali na rozsvícené Champs-Elysées.
Vzpouzel jsem se, křičel, bušil do karoserie. Všechno bylo marné.
Vladimu se podařilo vtáhnout mě celého dovnitř, přičemž mi málem urval
ucho.
"Klid, klid," řekl.
Nic člověka nerozčílí víc než právě tohle. Zejména z úst muže, jehož tep
je na pětadvaceti, zatímco ten váš se právě vyšplhal na dvě stě.
Dál jsem se vzpouzel a marně se mu pokoušel zasadit několik úderů.
Potom, když se mu podařilo násilím mě znehybnit, jsem to navzdory vzteku
vzdal a automobil se opět rozjel. Pak už šlo všechno jako na drátkách.
Seina, Národní shromáždění, bulvár SaintGermain, Lucemburská zahrada...
O deset minut později najížděl dlouhý mercedes jako dravec řítící se tmou
na dálnici směr jih.
 XXVI.
Probudily mě otřesy. Otevřel jsem oči a narovnal se, zcela zmatený a
netušící, kde to jsem. Situace mě rychle vrátila na zem. Mercedes stoupal
krokem po velice strmé kamenné cestě. Vladi se ani nesnažil vyhýbat
četným dírám ve vozovce. Do tmy zářily světelné svazky reflektorů, které
osvětlovaly kamení nebo se ztrácely ve hvězdách.
Snažil jsem se zůstat vzhůru, ale dlouhé monotónní hodiny na dálnici mě
nakonec ukolébaly ke spánku.
V ústech jsem měl sucho.
"Kde to jsme?" zeptal jsem se ztěžka.
"Už tam budeme."
Automobil šplhal po svahu, který vypadal velmi vyprahle. Žádné obydlí v
dohledu. Z kamení a trsů suché trávy vystupovaly jen temné obrysy
neduživých stromů s pokroucenými kmeny. Připadal jsem si, jako by mě
vezli na galeje.
Mercedes zastavil na rovince téměř na vrcholu pahorku. Cesta byla poseta
velkými kameny spadlými z napůl rozpadlé zídky. Vladi vypnul motor a
kolem dokola zavládlo najednou naprosté ticho.
Chvíli zůstal sedět bez hnutí a zdálo se, že se rozhlíží po okolí. Pak
vystoupil z auta. Dovnitř zavál teplý vzduch zvenčí. Srdce se mi rozbušilo.
Co děláme na takovém místě?"
Několika pohyby si protáhl záda. V tmavém obleku vypadal jako obr a
připomínal strašáka rozevlátého nočním větrem. Otevřel mi dveře. Zachvěl
jsem se.
"Vystupte, prosím."
Poslechl jsem. Celé tělo mě bolelo. Jeho "prosím" mě trochu uklidnilo,
ale když jsem lépe viděl místo, kde jsme se ocitli, mé obavy ještě vzrostly.
Před námi se tyčily zneklidňující impozantní trosky opuštěného hradu. Na
pozadí černého nebe se v záři reflektorů mercedesu, které je z dálky
osvětlovaly a dodávaly jim přízračný ráz, rýsovaly částečně zborcené zdi.
Středověká věž s cimbuřím stála jen zázrakem, neboť jejím základům
chybělo mnoho kamenů, na jejichž místě zely obrovské tmavé díry.
Panovalo zde ticho jako v hrobě, občas přerušované truchlivým nářkem
puštíka.
 "Pojďte," řekl.
Proklestil nám cestu skrz rozeseté kameny a divokou trávu.
Trní nám hlasitě drásalo kalhoty a zpomalovalo náš postup.
Moje poslední hodinka tedy nadešla. Bylo jasné, že tady, na tak zapadlém
místě, kde nás nikdo neuvidí a neuslyší, mě zlikviduje. Ani nevím, z čeho
jsem měl větší hrůzu - jestli z představy jisté smrti, nebo toho přízračného
místa jako vystřiženého z nějakého hororu.
Už po pár metrech se otočil.
"Zvednout ruce."
"Cože?"
"Vy, zvednout ruce, prosím."
Ten zloduch se mě chystal odprásknout jako psa a ještě měl tu drzost hrát
si na slušnost. Cítil jsem, jak mi ve spáncích buší krev.
Vzpažil jsem.
Přistoupil ke mně a seshora dolů, od ramen až ke kolenům, mě
prošacoval. Dvakrát se zastavil, prohledal mi kapsy a vyprázdnil je.
Vzal mi peněženku se všemi doklady a penězi, šekovou knížku a lístky na
metro, strčil to všechno do černé tašky a pečlivě zapnul tlustý zip. Nikdo
nebude schopen identifikovat mou mrtvolu, a jelikož nemám žádné
příbuzné, nikdo mě nebude hledat. Skončím v hromadném hrobě.
Kradmo se rozhlédl kolem, aby se ujistil o nepřítomnosti svědků, a
zasunul ruku do kapsy.
Naposledy jsem se podíval po okolí v touze odnést si s sebou poslední
obrazy z tohoto světa, ovšem to místo bylo tak děsivé, že jsem raději zavřel
oči. Ze všech sil jsem se snažil zapomenout na blížící se smrt a zaměřit
veškerou pozornost do svého nitra. Poslouchal jsem svůj dech, cítil své
srdce, svaly, pokoušel jsem se představit si před sebou své tělo, uvědomit si
své vědomí. Naposled jsem chtěl "být", nic než být. Vnímat svůj život.
"Vezměte to."
Pootevřel jsem víčka. Něco mi podával. Snad po mně nechce, abych své
dny ukončil sám...
"Tady!"
Sklonil jsem se, protože jsem na malý předmět, který držel v ruce, ve tmě
neviděl. Byla to... mince. Jedno euro.
 "Co to... co to... co s tím mám podle vás dělat?"
V tu chvíli jsem uslyšel hrdelní zvuk a trhl sebou. Z jedné ze střílen věže
vyletělo se strašným šustěním křídel mračno netopýrů.
Vladi se nenechal vyrušit a znovu řekl:
"Vezměte to, prosím vás. Vy na to mít právo. To je všechno."
"Ale... já to nechápu."
"Pan Dubreuil říká vy muset naučit postarat sám o sebe. Úplně sám.
Jedno euro, to je všechno. Pan Dubreuil vás čekat dnes večer v sedm hodin
na večeře u něj. Vy přijít včas. Pan Dubreuil nesnášet večeřet pozdě."
Když splnil svou misi, udělal čelem vzad.
Z celé mé bytosti spadlo obrovské břímě. Připadal jsem si... prázdný.
Nohy se mi třásly. Nemohl jsem tomu uvěřit... Kdybych na to měl sílu, vrhl
bych se mu kolem krku.
"Počkejte!"
Ani se neotočil, došel k autu a nastartoval. Vydal se zpátky po strmé cestě
a zvedl za sebou mračno prachu, které ve světle reflektorů jako by vzplálo.
Potom se dlouhý mercedes, otřásaný na všechny strany vyjetými kolejemi,
pomalu vzdálil. Zmizel a opět se rozhostilo ticho tíživé jako olověný
poklop. Kolem se rozprostírala téměř naprostá tma. Otočil jsem se k hradu a
zachvěl se. Ve slabém světle zacházejícího měsíce vypadala zřícenina ještě
hrozivěji. Jen vzdálené blýskající se hvězdy na nebeské klenbě mi přinášely
světýlka útěchy. Z toho místa vyzařovalo cosi hluboce zneklidňujícího,
něco víc než jen přirozený strach, jaký může člověk na podobných místech
oprávněně pociťovat. Přepadl mě nevysvětlitelný a ničím nezpochybnitelný
pocit, že tyto ruiny v sobě nesou tíživé emoce a prožité utrpení. Musely se
zde odehrát strašné věci, po nichž tu zůstala jen neviditelná stigmata na
kamenech. Klidně bych to odpřisáhl.
Rozběhl jsem se dolů po svahu, abych z tohoto úzkost nahánějícího místa
byl co nejdříve pryč. Několikrát jsem si na štěrku málem vyvrtl kotník. Bez
dechu jsem dorazil k prvním obydlím, starým domům z šedých kamenů a se
střechami pokrytými zvláštními kulatými taškami. Zpomalil jsem a
postupně trochu přicházel k sobě.
Začal jsem cítit hlad. Hlavně na něj nemyslet. Předešlého večera jsem nic
nejedl, chtěl jsem se navečeřet až doma. Teď jsem toho hořce litoval.
 Šel jsem dál a dorazil do staré, ještě spící vesnice přiléhající k pahorku.
Do východu slunce jsem nemohl podnikat zhola nic.
Posadil jsem se na lavičku z kamene opotřebovanou časem, zhluboka
dýchal a rukama přejížděl po jejím drsném povrchu. Za silnými kamennými
stěnami domů jsem si představoval vesničany pokojně oddychující v
postelích s povlečením hrubým na omak a vonícím po slunci, na kterém
uschlo. Byl jsem šťastný, že jsem naživu, zpátky mezi lidmi.
Konečně přišlo slunce a s ním i jemné ranní vůně přírody. Před očima mi
pomalu vyvstal okouzlující pohled, jehož krása mi brala dech. Vesnička, v
níž jsem se nacházel, přiléhala k úbočí nevysoké hory se strmými svahy
pokrytými stromy a špalírovými terasami.
Přede mnou se otevíral obrovský prostor sestupující do údolí. Přímo
naproti mně ve vzdálenosti několika set metrů vzdušnou čarou se tyčila
další malá hora, co do výšky srovnatelná s tou, na níž jsem se nacházel. Na
jejím vrcholu se prostírala podobně vyhlížející vesnička tvořená starými
domy z šedých kamenů. A všude kolem, na svazích hor i v údolí, rostly
keře, křoviny a stromy, povětšinou trnité, a vytvářely paletu odstínů zelené
s nádechem modré.
Vyšlo slunce, ozářilo nádheru tohoto místa a probudilo vůni pinie, jejíž
ochranitelská klenba se nade mnou skláněla.
Vydal jsem se na průzkum vesnice. Potřeboval jsem co nejrychleji získat
informace nezbytné pro organizaci svého návratu. Brzy jsem zjistil, že je
zde pouze jedna hlavní ulice sestupující po úbočí svahu. Rychle jsem
podlehl kouzlu této půvabné osady s malebnými domy, kde vládl
blahodárný klid na hony vzdálený pařížskému shonu. Prošel jsem ji v celé
její délce a nepotkal ani živáčka. Sem tam jsem však z otevřeného okna
zaslechl útržky hlasů s obhroublým přízvukem.
Za zatáčkou jsem spatřil kavárnu, která byla umístěna v posledním domě
vesnice, či spíše v prvním z pohledu člověka přicházejícího z údolí. Její
terasa táhnoucí se podél cesty poskytovala závratný výhled. Dveře zely
dokořán. Vešel jsem dovnitř.
Hovor asi desítky lidí rozesetých po místnosti u stolů z umakartu
okamžitě ustal. Barman, nejméně padesátiletý chlapík s knírkem, utíral za
barem sklenice. Vykročil jsem jeho směrem. Cestou jsem nesměle prohodil
"dobrý den", ale odpovědi se mi nedostalo. Přítomní byli náhle zamyšlení a
klopili zrak ke svým sklenicím.
 U baru jsem opět pozdravil, tentokrát přímo barmana, který se spokojil s
tím, že zvedl hlavu.
"Mohl bych prosím vás dostat sklenici vody?"
"Cože?" řekl nahlas a rozhlédl se po přítomných.
Otočil jsem se a všiml si posměšných pohledů, načež se tváře opět
sklonily.
"Sklenici vody. Nemám u sebe peníze a umírám žízní."
Místo odpovědi vzal z police sklenku, naplnil ji ve dřezu vodou z
kohoutku a mužným pohybem ji položil na bar.
Párkrát jsem si lokl. Ticho bylo velice tíživé. Musel jsem to mlčení
prolomit.
"Vypadá to, že dneska bude hezky, viďte?"
Žádná odpověď. Pokračoval jsem:
"Ale doufám, že nebude moc velké vedro..."
Vrhl na mě lehce výsměšný pohled a dál utíral sklenice.
"Odkud přicházíte?"
Zázrak. Promluvil.
"Teď zrovna... jdu z hradu... tam nahoře. Dnes ráno jsem odtamtud
přišel."
Začal zvedat oči k ostatním hostům.
"Poslouchej, chlapečku, to, že nejsi místní, ještě neznamená, že si z nás
můžeš utahovat, jasný? Každý ví, že tam nahoře nikdo nebydlí."
"To ne... ale... totiž... dnes v noci mě tam vysadili a ráno jsem sešel dolů.
To je celé. Neutahuju si z vás."
"Jseš z Paříže, co?"
"Ano, dá se říct."
"Tak jseš z Paříže nebo ne? Neptám se, jestli se to dá říct."
Měl natolik zpěvný přízvuk, že nebylo jasné, jestli tímhle tónem mluví
normálně, nebo je to rozčilením. Potřeboval jsem ho.
Musel jsem rozproudit konverzaci.
"Z jaké doby ten hrad vlastně pochází?"
"Ten hrad," řekl a přestal utírat sklenice, "ten hrad patřil... markýzi de
Sade."
 "Markýzi de Sade"?"
Zpětně jsem se otřásl hrůzou.
"Ano."
"A... kde to vůbec jsme?"
"Jak to myslíš, kde to jsme?"
"Tady to místo, kde teď jsme - kde to je?"
S pobaveným úsměvem na rtech se rozhlédl po přítomných.
"Poslouchej, chlapečku, ty nepiješ jenom vodu, co?"
"Ne, ale... to je složité... Jen mi řekněte, kde jsem."
"Já jsem v Lacoste v kraji Lubéron. Ale ty jseš na úplně jiný planetě,
milánku..."
Ze sálu se ozval tlumený smích. Barman se sebou byl spokojený.
"Lubéron... To je v Provence, je to tak?"
"No vidíš, že to jde, když se chce!"
Provence... to je od Paříže takových osm nebo devět set kilometrů.
"Kde je tady nejbližší nádraží?"
Znovu se podíval po hostech.
"Nejbližší nádraží je v Bonnieux," řekl a ukázal na vesničku posazenou na
protější hoře.
Byl jsem zachráněn. Jedna dvě hodinky svižné chůze a jsem tam.
"Nevíte, v kolik odjíždí příští vlak do Paříže?"
Sálem zazněly salvy smíchu. Barman jen zářil.
"Co se děje, co je na tom k smíchu? Ujel mi, je to tak?"
Podíval se na hodinky. Další výbuchy smíchu.
"Ale vždyť je brzy!" namítl jsem. "Určitě ještě něco pojede.
V kolik odjíždí poslední vlak?"
"Poslední vlak odjel... v roce 1938."
Exploze smíchu mezi přítomnými. Polkl jsem naprázdno. Barman si
vychutnával svůj triumf. V radostném opojení nabídl všem rundu zdarma.
Hovory navázaly tam, kde před mým příchodem skončily.
"Tady máš, chlapečku, zvu tě na skleničku," řekl a položil přede mě
sklenku bílého vína. "Ať ti slouží!"
 Přiťukli jsme si. Nemohl jsem mu říct, že nebudu pít nalačno.
Pro dnešek už se mi nasmáli dost a dost.
"Podívej, nádraží v Bonnieux je už přes sedmdesát let zavřené.
Všechny vlaky do Paříže teď odjíždějí z Avignonu. Blíž nic nenajdeš,
chlapče."
"A Avignon... je odsud daleko?"
Napil se vína a rukávem si otřel knírek.
"Čtyřicet tři kilometrů."
To je hodně...
"Nejezdí tam autobus?"
"Přes týden ano, ale kdepak v neděli, chlapče. Dneska tu kromě mě nikdo
nepracuje," dodal a znovu se napil.
Měl opravdu zvláštní přízvuk, který jsem z Paříže neznal.
"A... neznáte někoho, kdo by mě tam odvezl?"
"Dneska? V takovém vedru sedí každý radši doma, chlapče. Lidi
maximálně zajdou do kostela. Nemůžeš počkat do zítřka?"
"Ne, musím být za každou cenu dnes večer v Paříži."
"Ach jo, vy Pařížani pořád někam chvátáte, dokonce i v neděli!"
Rozhodl jsem se odejít a rozloučil se s osazenstvem, které můj pozdrav
tentokrát opětovalo.
Znovu jsem se vydal po ulici vedoucí z vesnice. "Na Avignon je to dolů a
doleva," poradil mi. Snad mě někdo vezme stopem...
Silnička se malebně vinula po úpatí svahu mezi voňavým trnitým
porostem. Jsem v Provence! Provence... Kolikrát už mi o ní vyprávěli...
Byla ještě krásnější než v mých snech. Představoval jsem si vyprahlý kraj,
krásný, ale pustý. Teď se přede mnou rozprostírala zeleň, kam oko
dohlédlo, tvořená neslýchaně bohatou vegetací. Zelené duby, borovice s
kmeny vyrudlými od slunečního žáru, cedry, buky, cypřiše pozvedající
namodralé větvoví až k nebi, a u země bodláky, kručinky, mohutné trsy
rozmarýnu, keře s lesklými listy dávající bezostyšně na odiv svou
pozlátkovou krásu, a tisíc dalších druhů rostlin, které jsem užasle objevoval.
Slunce, ač stálo ještě nízko, už začínalo pražit. Jeho teplo probouzelo k
životu vůně přírody a šířilo tisíce lahodných parfémů, které mě v tomto ráji
smyslů doprovázely.
 Na úpatí hory se silnička klikatila údolím mezi sady a háji. Šel jsem už
přes hodinu, aniž bych potkal jediné auto. Vidím, že s tím stopováním to
nebude jen tak... Měl jsem v žaludku obrovskou díru a trochu mě bolela
hlava. Začínalo být opravdu horko. Příliš dlouho v pochodu pokračovat
nedokážu...
Uběhlo dalších dvacet minut, načež jsem zaslechl vrnění motoru. V
zatáčce za mnou se objevila nepříliš rychle jedoucí šedá dodávka. Byla
vyrobena nejméně před dvaceti či třiceti lety. šlo o model Citroën 2CV,
který jsem jako kluk vídal v obrázkových knížkách o Francii. Postavil jsem
se přímo doprostřed silnice a zkřížil ruce. Dodávka se skřípěním brzd
prudce zastavila, zakašlala a motor se zasekl. Okamžitě se rozhostilo
původní ticho. Z automobilu vyšel řidič, malý pupkatý chlapík s šedými
vlasy a zarudlou kůží, viditelně naštvaný na mě a možná i na motor, že se
mu zasekl...
"Co vás to napadlo? Proč proboha provádíte takovéhle věci"
Tahle kára nemá brzdy jako ferrari, málem jsem vás přejel! A kdo by mi
to auto spravil? Na tohle už se pěkně dlouho nedají sehnat náhradní díly."
"Moc se omlouvám. Poslyšte, mám problém: musím se co nejrychleji
dostat do Avignonu. Už dvě hodiny jdu pěšky pod žhavým sluncem. Od
včerejšího odpoledne jsem nic nejedl, už nemůžu dál... Nejedete náhodou
tím směrem?"
"Do Avignonu? Ne, do Avignonu nejedu ani omylem! Co bych tam asi
dělal?"
"Nemohl byste mě aspoň kousek svézt?"
"Nó... já jedu do Poulivets... To je tak trochu tím směrem, ale ještě se
cestou musím někde stavit, potřebuju něco zařídit..."
"To nevadí! Hlavně když mě kousek svezete. Pak stopnu někoho
dalšího..."
Cítil jsem, že jsem ho téměř přemluvil.
"Prosím vás..."
"Tak dobře, ale nastupte si dozadu, protože vepředu mám spoustu věcí a
nebudu to kvůli vám všechno stěhovat. Vždyť vás ani neznám!"
"Skvělé!"
Sedadlo spolujezdce bylo skutečně plné věcí. Obešli jsme vůz a on otevřel
dvoukřídlé dveře.
 "Tak, sedněte si sem!" řekl a ukázal na dvě dřevěné bedny, které zabíraly
omezený prostor uvnitř.
Sotva jsem nastoupil, zabouchl za mnou dveře a já jsem se ocitl v
naprosté tmě. Nahmatal jsem bedny a horko těžko se vtěsnal na jednu z
nich.
Na druhý pokus nastartoval, motor zakašlal a dodávka se celá roztřásla.
Kolem mě zavanul silný zápach nafty.
Udržet se na bedně mě stálo nadlidské úsilí. Její horní část byla podivně
nakloněná a při každém zrychlení, v každé zatáčce a při každém přibrzdění
jsem měl co dělat, abych nespadl. Vůbec nic jsem neviděl a ať jsem poslepu
šmátral po boční stěně vozidla jak chtěl, nenašel jsem nic, čeho bych se
mohl chytit. A tak jsem tam seděl, stehny z obou stran svíral bednu, abych z
ní nespadl, a dodávka s rachotem uháněla dál. Situace byla tak komická, že
jsem dostal hurónský záchvat smíchu. Nemohl jsem přestat, házelo to se
mnou na všechny strany a v naprosté tmě jsem vdechoval výpary nafty.
Myslím, že jsem se poprvé v životě smál úplně sám...
Nakonec dodávka zastavila. Motor utichl a uslyšel jsem bouchnutí dveří
řidiče. A pak už nic. Ticho. Snad mě tady u všech svatých nezapomene"
"Haló! Hej!"
Žádná odpověď.
Najednou jsem zaslechl slabé bzučení. Bylo to zvláštní, měl pocit, že
přichází zespoda automobilu... Pár útržků hlasů zvenčí. Když je člověk
slepý, ostatní smysly získají najednou mnohem větší důležitost. Bzučení
bylo čím dál hlasitější, ale... ano, skutečně, přicházelo... z vnitřku bedny!
Ale... panebože! Snad to není... ÚL!
Vstal jsem a uhodil se hlavou do stropu. V tu chvíli se zabouchly dveře
řidiče, motor zakašlal a dodávka poskočila dopředu. Byl jsem vržen na
dveře a spadl jsem. Ocitl jsem se uvízlý mezi nimi a oběma úly.
Museli jsme jetpo nerovné cestě, protože to s námi házelo na všechny
strany. Všude to vrzalo. Zůstat v této pozici bylo asi to nejlepší, co jsem
mohl udělat. Bál jsem se jen jedné věci: že budu pobodán tisíci svých
spolucestovatelek. Nemohou se z úlů dostat ven?"
Motor se naposledy otřásl a my jsme zastavili. Přední dveře se zabouchly.
Čekal jsem. Zadní dveře se najednou otevřely a já jsem se skutálel na zem k
nohám svého zachránce.
 "Já jsem si říkal, že z tebe táhne víno! Nic nejíš, ale dát si do nosu, to je
jiná, co?"
Zvedl jsem k němu oči, zcela oslepené světlem.
"To není tak, jak si myslíte... Nevěřte tomu."
"Já věřím tomu, co vidím, jako svatý Tomáš, nebo spíš tomu, co cítím!"
Zvedl jsem se a přitom stále mrkal, abych přivykl silnému světlu.
Krajina, kterou jsem spatřil, byla naprosto okouzlující. U mých nohou se
rozprostíraly bohaté trsy levandulí zaplavující svou modří dolinu, v níž
jsme se nacházeli, přiléhaly ke kmenům ovocných stromů, které rostly na
jejích okrajích, a vystupovaly na protější svah. Z té barevné nádhery
stoupala opojná vůně, díky které jsem téměř zapomněl na svou prekérní
situaci. Ovšem ze všeho nejpůsobivější, zřejmě proto, že jsem si ho tak ani
zdaleka nepředstavoval, byl zpěv - co zpěv, řev cikád! Neboť ten
libozvučný cvrkot, který se dokonale snoubil s teplým, suchým a
provoněným vzduchem, byl tak hlasitý, až jsem měl dojem, že se tu sešly
všechny cikády Provence, aby mě sborově přivítaly.
"Tak dělej, uhni, já mám práci!"
Naklonil se do dodávky a chopil se jednoho z úlů.
"Pomoz mi! Každý vezmeme jeden."
Následoval jsem ho s úlem v pažích natažených co nejdál před sebe.
"Položíme je sem," řekl a ukázal na přichystané místo mezi květinami.
"Tak vy vyrábíte levandulový med..." poznamenal jsem užasle.
"To si piš! Nutella z toho asi nebude."
"To je zvláštní, nikdy by mě nenapadlo, že se úly odnášejí do
levandulových polí."
"A co sis myslel? Že jim stačí dát do ruky mapu a říct jim, ať se cestou
nezastavují u jiných květin?"
Po těchto slovech vyrazil zpátky k autu.
"Tak, a teď to vyklop. Proč na vlak do Avignonu tak spěcháš?"
"Víte, ono je to trochu složité... Řekněme, že je to taková sázka. Vzali mi
doklady a peníze a já si teď musím nějak poradit a jakýmkoli možným
způsobem se dostat do Paříže. Abych sázku vyhrál, musím se vrátit
nejpozději v podvečer."
"Sázka? Takže je to nějaká hra?"
 "Ano, dá se říct."
Podíval se na mě úkosem, a pak mu zajiskřilo v očích.
"A! Už to mám, ty se účastníš konkurzu do nějaké televizní soutěže, jako
je Trosečník. Nemám pravdu?"
"Víte, to máte tak..."
"Pane jo! To až budu vyprávět Josette, nebude mi to věřit!"
"Ale ne..."
"Takže když tě vyberou, uvidíme tě v zimě v televizi!"
"Počkejte, já jsem..."
"Nebude mi věřit! Prostě nebude!"
"Poslouchejte..."
"Počkej, počkej..."
Zdálo se, že ho něco napadlo.
"Poslyš," pokračoval, "když tě dovezu až na nádraží v Avignonu, tak ten
úkol určitě splníš?"
"Ano, ale..."
"Tak mě dobře poslouchej, chlapečku: vezmu tě až na nádraží, ale nejdřív
se stavíme u mě doma a vyfotíš se na památku s mojí rodinou. Co ty na to?"
"No, víte..."
"Jen pár fotek a letíme na nádraží! Pak tě vyberou a my tě uvidíme v
televizi!"
"Nemyslete si, že..."
"Tak honem, jedeme! Pospěš si, chlapče!"
Celý rozrušený otevřel zadní dveře.
"Zůstaneš vzadu, nebudu to všechno stěhovat, na to nemáme čas, musíme
splnit misi!"
Posadil jsem se na zem a nijak mi nevadilo, že tentokrát pojedu sám.
Dodávka s velkými potížemi nastartovala, rozhrkala se a zase se mnou
začala házet sem a tam, až mě z toho rozbolel zadek.
Z druhé strany tenké kovové přepážky jsem zaslechl hlas. Řidič
telefonoval.
"Haló, Josette! Připrav pohoštění, vezu ti kandidáta z Trosečníka. Ne,
povídám z Trosečníka. Z Trosečníka! Haló? V zimě ho uvidíme v televizi.
Povídám, že je to pravda! Dojdi pro foťák a podívej se, jestli jsou v něm
baterky! Povídám baterky. Ano. A řekni to Michelovi, ten tomu nebude
věřit. A taky zavolej Babette, ať kouká přijít, jestli na té fotce chce být.
Ztrácím signál. Pospěš si. Haló?"
Proboha, on snad svolává celou vesnici... To snad ne... Co jim tak budu
vykládat"
Ani ne po čtvrt hodině cesty automobil zastavil a uslyšel jsem rozrušenou
konverzaci.
Zadní dveře se otevřely. Když mé oči znovu přivykly oslepujícímu světlu,
spatřil jsem nejmíň tucet nehybných lidí, seřazených jako přivítací výbor,
kteří na mě zírali a doširoka vyvalovali zvědavé oči. Seděl jsem na té
zaprášené zemi jako dobytek a připadal si nesmírně hloupě.
"Hele," oslovil mě můj řidič, "jak se vlastně jmenuješ?"
"Alan."
"Alan? To je jméno jak pro nějakou americkou hvězdu. To se do televize
hodí."
"Alan..." zašeptala jedna těhotná žena zasněně.
Odvedli mě do domu, načež se všichni seskupili v zahradě kolem grilu,
kde už se opékaly lákavě vonící klobásy. Voněly skutečně neodolatelně. A
začalo se s focením. Co jsem jim asi měl vyprávět"
Byl jsem zmítán mezi odhodláním být upřímný a snahou nezklamat tyto
lidi, kteří naplno prožívali sen, který si sami vysnili. Nemluvě o mém
úkolu...
Řekl bych, že za celý život mě ještě nikdo tolikrát nevyfotil. Už jsem se
viděl, jak se až do začátku příští série toho pořadu vyjímám na nesčetných
krbových římsách.
Můj řidič zářil štěstím. Připadal si jako hrdina dne. Házel do sebe jednu
skleničku za druhou a začínal se zabarvovat do ruda.
Třikrát odmítl mou žádost o svezení na nádraží. "Až potom, až potom,"
opakoval.
Ještě jsem se ani nedostal k jídlu, jak se o mě všichni přetahovali, abych s
nimi pózoval.
"Poslouchejte," řekl jsem mu nakonec, "už vážně musím jet, jinak mi ten
vlak ujede a tohle všechno bude k ničemu."
 "Počkej, počkej... Ach jo, vy Pařížani se pořád jen stresujete!"
Vzal do ruky telefon.
"Mámo, říkám ti, pospěš si. A dědu vezmi s sebou, to by mi neodpustil!"
"Tak to ne," řekl jsem, "takhle to dál nejde. Musíte dodržet, co jste
slíbil..."
Moje poznámka se mu ani trochu nelíbila a rudá barva jeho obličeje
přešla do šarlatova.
"Poslouchej, chlapečku, já jsem tě nenutil, abys do mojí dodávky
nastupoval, jasný? Dokonce bych řekl, že to bylo spíš naopak!
Tak teď nebuď nevděčný, nebo tě do žádného Avignonu neodvezu!"
Dědoušek byl poněkud prchlivý...
Jak s ním pohnout? Čas běžel a já jsem neměl ponětí o jízdním řádu.
Možná už to do sedmi k Dubreuilovi nestihnu. Dubreuil...
Tvrdil, že v životě je důležité umět u druhých dosáhnout toho, čeho
chceme... Ale jak na to jít v téhle situaci? Jak by na to asi šel Dubreuil?"
Zatlač na něj, a on zatlačí zpátky...
Netlač, tahej...
Hned mě něco napadlo, ale... cosi mi na té myšlence vadilo. Až dosud
jsem se sice vezl na nedorozumění, ale otevřeně lhát se mi nechtělo. Tak to
formulujeme jinak...
"Víte, jestli se někdy ocitnu v televizi, určitě si budu moct vzít jednoho
dva lidi s sebou..."
Najednou zpozorněl a zvedl ke mně zrak.
"Ale nechci vám dávat nějaké falešné naděje..."
"Chlapče..."
"Ne, ne... To po mně nechtějte..."
"Když tě hned teď odvezu na nádraží, slíbíš mi, že mě vezmeš do
televize?" zeptal se náhle tak vážně, jako by sjednával umístění sta úlů na
mém levandulovém poli.
"Dobrá... ale nerad vám ruším tady tu oslavu..."
Obrátil se k přítomným a hlasitě promluvil.
"Přátelé," řekl, "pokračujte bez nás. Vrátím se za hodinku, musím Alana
odvézt do Avignonu, Abych splnil svou misi."
 O půl hodiny později jsem stále ještě s prázdným žaludkem a jedním
eurem v kapse naskočil na TGV směr Paříž.
Pravidla jsem znal: cestující bez lístku musí zaplatit pokutu.
Jelikož u sebe nemám doklady, bude mě na příjezdu čekat policie...
Měl jsem nejistý plán, který ale stál za pokus. Zůstal jsem stát a z dálky
vyhlížel revizora. Když jsem ho na druhém konci vagonu zahlédl, zašel
jsem na toaletu a zavřel - ale nezamkl - za sebou dveře. Když si bude
myslet, že je toaleta prázdná, půjde dál. Čekal jsem. Minuty ubíhaly a nic se
nedělo. Byl jsem sám, zavřený s hlukem vlaku, jeho otřesy a občasnými
nárazy, které ohrožovaly mou rovnováhu, a samozřejmě i s odporným
zápachem zamořujícím tento stísněný prostor.
Najednou se dveře prudce rozletěly a tváří v tvář mi stanul nějaký velmi
překvapený cestující. Za jeho ramenem se můj pohled střetl s malým,
viditelně potěšeným mužem s černým knírkem a hustým svraštělým
obočím, který měl na hlavě námořnicky modrou čepici... a na sobě
uniformu.
 XXVII.
Catherine svraštila obočí a lehce se předklonila.
"Chtěla bych si promluvit o tom, jak jsi Alanovi pomohl přestat kouřit."
Yves Dubreuil se opřel do hlubokého teakového křesla a s lehkým
úsměvem na rtech krouživým pohybem zamíchal kostkami ledu ve sklenici
bourbonu. Nesmírně rád se vracel ke svým úspěchům a komentoval je.
"Přinutil jsi ho," pokračovala Catherine, "aby kouřil čím dál víc, což ho
samotného znechutilo, je to tak?"
"Vůbec ne," odpověděl se samolibostí člověka, jehož činy jsou natolik
geniální, že jim nerozumějí ani profesionálové.
"Myslela jsem, že..."
"Ne, prostě jsem jen přehodil výhybku," pronesl falešně skromným tónem
toto obrazné vyjádření, aby svou společnici přiměl k dalším otázkám.
"Přehodil výhybku?"
Odmlčel se a pomalu si vychutnal jak doušek alkoholu, tak Catherinino
napjaté čekání.
Toho dne bylo obzvlášť horko a s večerem přišel příjemný chládek,
kterého si teď nonšalantně užívali v zahradě, pohodlně usazeni před tácem
se sladkými zákusky, jeden chutnější než druhý.
"Vzpomeň si. Alan se nám svěřil, že jeho problémem je svoboda. Někde
uvnitř toužil přestat, ale bránil mu v tom pocit svobody, který si s cigaretou
spojoval. Všichni mu radili, ať přestane, takže neměl pocit svobodné volby.
Kdyby s kouřením skoncoval, připadalo by mu, že se vzdal své svobody a
podřídil se vůli druhých."
"Ano, to je pochopitelné."
Catherine ho poslouchala s velkým soustředěním, od něhož se nenechala
odradit ani sladkostmi ležícími přímo před ní, které její pozornost mohly
snadno rozptýlit.
"A tak jsem přehodil výhybku. Dosáhl jsem toho, aby se pro něj kouření
stalo omezující činností přikázanou zvenčí. Tím se svoboda ocitla na druhé
straně barikády... Svou žízeň po svobodě teď mohl ukojit jen tím, že
přestane."
 Catherine na to nic neřekla, ale bedlivý pozorovatel by si všiml, že se v
jejích očích zablýskla jiskřička obdivu.
 XXVIII.
Jako malý chlapec trávil inspektor Petitjean víkendy a prázdniny tím, že
na kole špehoval chodce pohybující se v uličkách Bourg-laReine na
předměstí Paříže. Všechny postřehy si pečlivě zapisoval do modrého
spirálového bločku, který měl vždy u sebe. Někteří mířili na nádraží.
Poznamenal si čas a skrz mříže železničního plotu kontroloval, zda
skutečně nastoupí do příštího vlaku. Mohli totiž cestu na vlak jen předstírat,
zase se vrátit a třeba zavraždit souseda. Není lepší alibi než být spatřen
hromadou svědků na nástupišti těsně předtím, než dojde k činu... Jiní se
vraceli domů a jeho zajímalo, proč se zabedňují uvnitř, když je venku tak
krásně. Musejí k tomu mít nějaký skrytý důvod. A on na něj přijde.
Podívejme...
Tu paní v objemné modré sukni viděl už minulý týden. Kdepak to
máme... Zalistoval v zápisníčku a pokaždé neomylně našel informaci,
kterou hledal. Minule šla do lékárny? No tohle! Proč se tam tedy dnes
vrací? Podruhé v rozmezí několika dnů, to je krajně podezřelé. Co když si
tam chodí pro nějaký nebezpečný lék, s jehož pomocí se hodlá zbavit
manžela? No jistě, to je do očí bijící!
Musí si na ni dát pozor...
Když ho o řadu let později nevzali na práva, byl hluboce zklamán. Jeho
zářná kariéra v policejních službách, o níž odjakživa snil, mu unikala mezi
prsty. Ale mladý Petitjean nebyl z těch, kteří se jen tak vzdávají svých
dětských snů. Co na tom, když do policejní dvorany slávy nevejde hlavním
vchodem! Začlení se k policii jako pěšák a postupně bude stoupat od
úspěchu k úspěchu.
Vstoupil do policejních složek ve funkci inspektora a byl odvelen na
nádraží v Lyonu do oddělení cestujících bez jízdního dokladu. V den, kdy
poprvé oblékl uniformu, skutečně cítil, že má konečně své poslání, jako by
na jeho ramenou spočívala bezpečnost celé Francie.
Když prohlédl naprostou bezvýznamnost své funkce, nehodlal propadnout
beznaději. Řekl si, že je to přechodné a že musí vytrvat. Byly samozřejmě
dny, kdy mu všudypřítomná mrzutost spolu se zchátralostí nádražních
prostor přece jen pokazila náladu. Přesto však věřil dál. Jeho slavný den na
sebe nedá dlouho čekat.
 Policejní stanice byla umístěna v podzemním patře nádraží, takže neměla
okna ani dveře na ulici. Pár neonových trubek připevněných za starými
kryty ze zažloutlého plastu vydávalo slabé světlo stejně přízračné jako
stěny, které jako by nikdy nikdo nenatřel, či šedý kovový nábytek z
poloviny minulého století. Pach plísně, který se z tohoto nezdravého místa
uvolňoval, jen občas ustupoval závanům z nedalekých toalet.
Nejtěžší na tom všem byl ale vztah s jeho nadřízeným, mužem v
důchodovém věku ztrhaným policejní mašinérií a naprosto odevzdaným
svému osudu, jehož jediným potěšením bylo vyrážet ze sebe příkazy, aniž
by ho kdy zajímalo, jakými konkrétními činy se projeví v terénu. Nezajímal
se už o nic, snad kromě několika erotických časopisů a lístků do loterie,
které si rovnal do řady na psací stůl a jimž smutné světlo neonů dodávalo
stejně zašlý vzhled jako šedému nábytku.
Jedno si inspektor Petitjean slíbil: nikdy nepropadne depresi a ztrátě
motivace. "Jakmile ztratíš víru, je konec," opakoval si stále dokola. A tak se
tělem i duší oddal jedinému úkolu, který mu byl svěřen, a podroboval
cestující bez lístku výslechu hodnému těch největších případů
kriminalistiky. Čas od času z nich tímto způsobem vymámil i přiznání k
dalším drobným přestupkům, a hlavně - to byla jeho posedlost - odhaloval
jejich utajené záměry. Dalece překračoval svou pravomoc a vedl nadmíru
důkladné vyšetřování.
Dokonce si občas šel některé skutečnosti ověřit přímo do terénu, což mu
umožňovala totální absence kontroly jeho práce ze strany nadřízených.
Většinu pachatelů přestupků tvořili nemajetní studenti, jejichž jediným
zločinem byla jízda vlakem načerno. Několik z nich se při výslechu
zhroutilo a Petitjean, ačkoli to nebylo přímo jeho záměrem, to přičítal své
jedinečné profesionalitě. Někteří si následně stěžovali u jeho šéfa, kterému
po tom ale vůbec nic nebylo a nechtěl o tom ani slyšet.
Onoho dne se inspektor Petitjean nacházel v dost špatném rozpoložení.
Byla to jeho třetí pracovní neděle za sebou. Začínalo mu docházet, že jeho
píle z něj činí vhodný terč pro takovéto nepříjemné povinnosti.
V sousední místnosti zazvonil telefon. Staromódní a velmi hlasité
zvonění. "éf mlčky zvedl sluchátko a stroze položil stejné otázky, které
opakoval už roky nesčetněkrát za den.
"Vlak? Nástupiště? Čas?"
Hřmotně zavěsil a zařval přes zavřené dveře:
 "Petitjeane! Kolej 19! Marseille! 18:02!"
Inspektor beze slova vyrazil. Odvahu a trpělivost. Jednoho dne, tím si byl
jistý, takhle připadne na zločince na útěku a vrhne světlo na jeho nekalé
skutky. Jeho detektivní nadání se tak konečně dočká uznání. Povýšení na
sebe nedá dlouho čekat.
 XXIX.
Kůže zavrzala, když usedali do hlubokých křesel ponoukajících k
uvolnění. Klidně čekali, až je číšník hotelu Intercontinental obslouží.
"Kdybyste cokoli potřeboval, pane Dunkere, stačí zazvonit,“ prohodil
úslužně a vzdálil se.
Dveře soukromého salonku vypolstrované hnědou kůží se tiše zavřely a
uvedly do pohybu výpary koňaku vznášející se ve vzduchu. Marc Dunker
se rozhlédl kolem sebe. Luxusní mahagonové knihovny zaplněné knihami
vázanými v červené kůži, poněkud příliš zářivé na to, aby působily starým
dojmem. Lampy na zlatých nožkách zdobené matně zelenými smaragdy
kolem sebe šířily tlumené světlo, aniž by narušovaly intimní a spíše tmavou
atmosféru místnosti.
Dunker si toto místo vybral na radu svého asistenta Andrewa.
Nacházelo se na náměstí Opery, tedy pár kroků od sídla firmy, a nabízelo
interiér, který podle něj inspiroval k úctě a určité rezervovanosti, což byla
podle anglického zvyku kritéria vhodná pro úspěšné jednání. Trojice se zde
scházela již potřetí a Dunker byl se svou volbou stále spokojen. Oceňoval
především velká křesla, která jako by jeho dva největší akcionáře
pohlcovala, zatímco on sám dokázal díky své statné postavě udržet hlavu ve
vhodné výšce, což mu propůjčovalo výhodnou pozici. Byl přesvědčen, že
tato konfigurace má na jejich vztahy nezanedbatelný vliv.
"Dohodli jsme se," řekl ten kulatější z nich a podíval se po třetím
přítomném.
Hovořil s úsměvem a čas od času zvedl obočí, což na jeho ze tří čtvrtin
lysé lebce vytvářelo vlnité záhyby. Dunker byl toho názoru, že jeho jméno
se k němu dokonale hodí - David Poupon čili Buclátko. Byl malý a
obtloustlý a navzdory svému věku se podobal usměvavému boubelatému
kojenci s přátelským výrazem, před nímž se měl Dunker obzvlášť na
pozoru. Raději měl toho druhého, Rosenblacka, který byl mnohem
odtažitější a méně laskavý - na nic si nehrál. Ostatně se ani nijak nenamáhal
svůj naprostý nezájem o Dunkerovu osobu skrývat a nikdy nezvedal oči od
papírů, které měl rozložené na klíně a jimiž ustavičně listoval. Téměř
neustále se škrábal za pravým uchem.
Dunker přimhouřil oči a soustředil se na toho, který právě hovořil. David
Poupon pokračoval: "Došli jsme k závěru, že jak pro investiční fond,
kterému předsedám, tak pro penzijní fond zastupovaný tady naším
přítelem,“ poznamenal a usmál se přitom na svého kolegu stále ponořeného
do papírů, "musí vaše společnost od příštího čtvrtletí vykazovat 15% zisk a
burzovní kurz minimální roční nárůst ve výši 18 %."
Oznamoval tyto požadavky se stále stejným úlisným úsměvem na tváři.
Dunker ho nespouštěl z očí a mlčel, dokud si nebyl jistý, že domluvil.
Potom se pomalu napil koňaku. Dobře znal sílu mlčení vnuceného tomu,
kdo čeká na vaše slova.
"K 18% nárůstu kurzu se zavázat nemohu, neboť jak víte, nemám pod
kontrolou všechny parametry. Kromě toho..."
Znovu se napil, aby svého posluchače udržel v napětí.
"Kromě toho," pokračoval, "je tu ten zatracený novinář Fisherman, který
nám pořád kazí pověst a šíří za našimi zády nesmysly. Jeho analýzy mají
bohužel na finančních trzích velkou váhu..."
"Jsme přesvědčeni, že si s takovými situacemi dokážete poradit. Proto
jsme se ostatně na posledním valném shromáždění dohodli ponechat vás v
čele společnosti."
Dunker plně pochopil téměř explicitní výhrůžku vyslovenou stále s
úsměvem.
"Víte stejně dobře jako já, že novináři jsou neovladatelní... Ačkoli ho bez
ustání krmíme dobrými zprávami, Fisherman pořád jen chrlí články o tom,
že naši zaměstnanci nejsou dost produktivní, což je naprostá lež. Tlačím na
ně a musejí tvrdě dřít," řekl s pýchou kapitána, který brání své mužstvo.
"Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu," poznamenal
Rosenblack, aniž zvedl zrak.
Na nejvyšší míru rozčilený Dunker se napil koňaku. Je hrozné skládat
účty lidem, kteří vaší práci ani za mák nerozumí a nikdy nepoznali tvrdou
realitu oboru!
"Ale no tak," odporoval Poupon, "já pevně věřím, že vy už si nějak
poradíte."
Nastalo několik dlouhých vteřin ticha.
"Jeden nápad bych měl, ale potřebuji k tomu nejdříve váš souhlas, protože
by se to neobešlo bez následků."
"A! No vidíte, že to jde, když se chce!"
 Tlustý Poupon byl evidentně spokojený, že se jeho slova potvrdila.
Zavrtěl se v křesle, jako to děláme v kině po reklamách, abychom našli
pohodlnou pozici, než začne film.
"Můj nápad spočívá v umělém navýšení obratu..."
Rosenblack konečně vrhl Dunkerovým směrem vyhaslý pohled
připomínající starého ospalého psa podřimujícího u krbu, který si není jistý,
jestli náhodou v hovoru svého pána nezaslechl - ač tomu moc nevěří - slovo
"procházka".
"Až dosud," jal se Dunker vysvětlovat, "jsme před podepsáním smlouvy
dodržovali přísný postup ověřování solventnosti klientů.
Mají-li finanční potíže, požadujeme zaplacení veškerých nákladů předem,
na což samozřejmě málokdo přistoupí. Kdybychom toto pravidlo změnili a
nad stavem financí nových klientů přimhouřili oko, dosáhli bychom
okamžitého zvýšení obratu asi o 20%."
Soustředěný Poupon měl na tváři spiklenecký výraz. Rosenblack se tvářil
skepticky a vyčkával.
"Vypočítal jsem," pokračoval Dunker, "že z tohoto obratu nedostaneme
zaplaceno asi 30 %, což nás příliš neznepokojuje, a to ze dvou důvodů. Za
prvé, burzu zajímá jen obrat a na nedoplatky tolik nehledí. A za druhé, naši
konzultanti nedostávají odměny na základě dosaženého, ale zaplaceného
obratu. Co se nezaplatí, z toho nebudou odměny. Takže tohle bychom měli
vyřešené. Celkově na tom moc neproděláme a akcie vyletí nahoru..."
"Výtečně," pronesl Poupon.
Rosenblack se zatvářil souhlasně a s úšklebkem na rtech pomalu přikývl.
"A co ten 15% zisk?" zeptal se.
Dunker se pomalu napil koňaku.
"O ten se postarám," procedil pak mezi zuby Poupon se usmál.
"Výborně! V tom případě pro vás mám špatnou zprávu: na ten
třímilionový zlatý padák, na který máte podle smlouvy nárok v případě
propuštění, si budete muset ještě počkat!"
Oba se tomu od srdce zasmáli a dokonce i Rosenblack se pokusil o
náznak úsměvu. Sklenice o sebe zacinkaly.
"Podívejte," dodal Poupon, "vám připadá, že jsme nároční, ale tak to na
světě chodí: vy jste tvrdý na své zaměstnance, my na vás, naši vlastní
klienti zase na nás... Vždycky stojí někdo nad námi, nemám pravdu?"
 "Nevěřím vám ani slovo."
Ta věta padla jako neodvolatelný rozsudek, po němž se v deprimujícím
svitu starého unaveného neonu rozhostilo tíživé ticho.
"Ale já vám říkám pravdu," odpověděl jsem zoufale.
Inspektor Petitjean mašíroval sem a tam napříč kanceláří. Já jsem velice
nepohodlně seděl na čemsi, co se podobalo žákovské židličce. Z toho místa
na mě šly chmury. Umíral jsem hlady. A měl jsem toho plné zuby.
"Tak ještě jednou od začátku."
"Vždyť to už je počtvrté..."
Začal jsem odpovídat na jeho otázky a snažil se dávat co nejneurčitější
odpovědi, mluvil jsem o sázce, snažil jsem se ho přesvědčit - aniž bych
vysloveně lhal - že jsem obětí jakési šikany. Ten chlap měl ale tuhý kořínek
a bral celou záležitost nesmírně vážně. Tolik povyku kvůli jedné cestě
načerno... To nemá nic lepšího na práci"
Nakonec na mě spustil palbu otázek a já jsem musel jít s pravdou ven a
vyprávět mu o svém vztahu k Dubreuilovi. Přesto jsem viděl, že je i nadále
na pochybách. Zatvrzele mi odmítal uvěřit. S vynaložením veškeré energie
jsem se ho pokusil přesvědčit o své upřímnosti, ale čím víc jsem
argumentoval, tím víc má slova zpochybňoval.
"Říkáte, že plníte pokyny nějakého muže, kterého neznáte, kterému jde o
vaše dobro, ale ze kterého máte přesto strach, který vám vzal doklady a
nechal vás odvézt mercedesem na druhý konec Francie, abyste se o sebe
naučil postarat. Je to tak?"
"Ve zkratce ano."
"A vy si vážně myslíte, že vám něco takového spolknu? Za celou dobu, co
tuhle práci dělám, jsem ještě neslyšel tak směšnou historku!"
Nikdy mi neuvěří. Strávím tu celý večer, možná i noc...
Musím na to jít jinak... Jak jen ho přesvědčit o své upřímnosti"
Když na něj zatlačíš, zatlačí zpátky. Přehoď výhybku...
Dostal jsem nápad.
"Je tu ještě jedna věc..." řekl jsem kajícně, jako bych se k něčemu
doznával.
Nedokázal potlačit náznak úsměvu ve víře, že ze mě konečně dostane
pravdu.
 "Ano?"
Na chvíli jsem se odmlčel.
"Anebo ne, to vám neřeknu."
Trochu zaskočeně na mě zíral.
"Proč ne?"
Pohlédl jsem mu přímo do očí.
"Protože vám nevěřím."
Nepatrně zčervenal ve tváři.
"Jak to... jak to myslíte, že mi nevěříte?"
S odpovědí jsem si dal načas.
"Nevěřím... že mi dokážete naslouchat."
"Co to povídáte?" zakoktal a ještě o poznání zrudl.
Odvrátil jsem zrak, zatvářil se smutně a zaryl oči do podlahy.
"Je to taková... osobní věc a nechce se mi to vyprávět někomu, kdo se ani
neposadí, aby mě vyslechl."
Polkl naprázdno.
"A navíc," dodal jsem, "mi stejně nebudete věřit, takže vám to ani
nemusím vyprávět."
Uběhlo několik vteřin. Nedíval jsem se na něj, ale cítil jsem, že mě
nespouští z očí a je celý rudý. Slyšel jsem jeho dech.
Posadil se.
Dlouho bylo ticho. Nic se nehýbalo. I zatuchlý vzduch v místnosti jako by
zkameněl.
Rozhodl jsem se jít s pravdou ven.
"Před nějakou dobou jsem se pokusil o sebevraždu. Ocitl se u toho jeden
muž - náhodou, tedy alespoň jsem si to myslel. Zachránil mi život výměnou
za neodvolatelný závazek, že udělám všechno, co po mně bude chtít. Pro
moje dobro."
Tiše mě poslouchal.
"Je to taková dohoda," pokračoval jsem. "Přistoupil jsem na ni z vlastní
vůle."
V kanceláři bylo nesnesitelné dusno. Potřeboval jsem na vzduch.
"A to jste opravdu... udělal všechno, co po vás chtěl?"
 "Ano, dá se říct."
"Uvědomujete si, že pokud vás dohnal k nelegálním činům, odpovědnost
nesete vy?"
"Nic takového po mně nechtěl. Koneckonců mi výslovně neřekl, abych jel
vlakem načerno. O to nejde..."
"Stejně nechápu, proč jste se řídil všemi jeho příkazy. Mohl jste přece vzít
svůj závazek zpátky. To by na vašem místě udělal každý."
"To jsem si často taky říkal. Nevím, myslím, že jsem chtěl dodržet slovo."
"Ale no tak, nežijeme v době tří mušketýrů! Loajalita je sice krásná věc,
ale tady jde přece o vaše zájmy!"
"To, co po mně chtěl, ode mě až donedávna sice vyžadovalo značné úsilí,
ale zároveň mi to hodně dávalo... Měl jsem pocit, že se vyvíjím..."
"Já vážně nechápu, jak by vám to mohlo přinést cokoli jiného než potíže."
"Víte, když jsem ho poznal, byl jsem hodně sám... A vlastně... ono je
docela příjemné, když se o vás někdo zajímá, stará se o vás..."
"Počkejte. Když to shrnu, vynutil si váš závazek ve chvíli, kdy jste byl
slabý a zoufalý. Stará se o vás, vy do písmene plníte jeho pokyny a zavíráte
oči před jeho záměry, je to tak? Ale takhle přece fungují sekty!"
"Ne, z toho strach nemám. Sektám navíc jde o peníze. On po mně nic
nechce. Vzhledem ke svému věku a bohatství už toho nejspíš moc
nepotřebuje."
"Takže to asi dělá z čisté lásky k bližnímu!"
"O to právě jde. Nevím, co ho vlastně motivuje. Nedávno jsem zjistil, že
mě nechává sledovat a že s tím začal už... už před naším setkáním na
Eiffelově věži."
"Takže v den vašeho..."
"...pokusu o sebevraždu..."
"Ano, nebyl tam náhodou."
"Ne, nebyl tam náhodou. Ale nikdy předtím jsem ho neviděl, na to bych
mohl přísahat. Nevím, proč mě nechal sledovat už předtím. Nemám pro to
vysvětlení a běhá mi z toho mráz po zádech."
Starý neon praskal a poblikával. Vypadalo to, že brzy vypoví službu.
Inspektor na mě starostlivě zíral. On, který mě na začátku výslechu tak
mučil, teď dával najevo určitou empatii. Cítil jsem, že ho můj osud upřímně
zajímá.
"Můžete pro mě něco udělat?" zeptal jsem se.
"Nic. Vůbec nic. Pokud se nedopustil trestného činu, nemohu ani zahájit
vyšetřování."
"Má u sebe zápisník plný poznámek o mně. Ty poznámky dokazují, že mě
nechává sledovat."
"Jestliže je ten zápisník u něj, nemám k němu přístup. Na to bychom
potřebovali povolení k domovní prohlídce, což nám žádný soudce nedá,
když tu není ani náznak trestného činu. A krom toho, na sledování lidí není
nic nezákonného. Dělá to každý malý kluk."
"Víte, nejsložitější na celé té záležitosti je to, že mám pochyby a trochu si
vyčítám, že jsem vám to vůbec vyprávěl."
"Tomu nerozumím."
"Nevím jistě, jestli má nekalé úmysly. Pravda, vyděsilo mě, když jsem
zjistil, že mě sledoval už před naším prvním setkáním.
Ale mimo to mu dosud nemám co vyčítat. Zcela objektivně vzato mi
nikdy nijak neuškodil..."
"Poslouchejte, nemůžeme vyloučit, že je to jen starý blázen, který si o
sobě myslí kdoví co a libuje si v roli spasitele a rádoby učitele.
Nejjednodušší bude prostě mu říct, že už v tom nechcete pokračovat.
Zrušíte tu dohodu. Řeknete mu: ,Díky za všechno a na shledanou', a tím je
to celé vyřízené."
"To nejde."
"Co vám v tom brání?"
"Ještě jsem vám to neřekl, ale... zavázal jsem se mu na celý život."
"Jak to myslíte, na celý život?"
"Souhlasil jsem, že když neudělám, co po mně bude chtít, může mi vzít
život."
Chvíli na mě zaraženě zíral.
"To má být vtip?"
"Ne."
"Chcete říct, že jste na to přistoupil?"
"Musíte se vžít do mé situace..."
 "Jste stejný blázen jako on! Teď po mně nechtějte, abych vám pomáhal!"
"Nemohl jsem tušit, že..."
"Stejně to byla jen ústní dohoda. Neexistuje o ní žádný důkaz. Nemohu
pro vás nic udělat."
"Ale když teď znáte mou situaci, nemůžete mě přece nechat v
nebezpečí?"
"A co čekáte? Že vám daňoví poplatníci zaplatí agenta, který vás bude ve
dne v noci hlídat a čekat, až se vás ten starý cvok rozhodne zabít? Vždyť
nejsou prostředky ani na vyšetřování zločinů, k nimž opravdu došlo..."
Pronesl ta slova s lítostí a já jsem cítil, že navzdory rozhořčení, které dává
najevo, mu moje situace přece jen leží na srdci.
Pohlédl jsem na smutně vyhlížející hodiny pověšené na zdi.
"Tak já už budu muset jít. Do sedmi musím být u něj."
Vstal jsem.
Mlčky se na mě podíval, byl hluboce zamyšlený, a pak najednou
znepokojeně vyskočil.
"Počkejte... Jak mi dokážete, že... že mi nevěšíte bulíky na nos"
Že jste si tuhle povedenou historku nevymyslel jen proto, abyste mohl v
klidu odejít?"
Mračil se a byl opět celý rudý.
"Jestli mi nevěříte... pojeďte k němu se mnou."
S takovou odpovědí evidentně nepočítal. Chvíli zůstal stát bez hnutí a pak
začal očima přejíždět mezi mnou a hodinami.
"Kde to je?"
Zašmátral jsem v kapse a vytáhl Dubreuilovu vizitku. Měla zohýbané
rohy a papír byl celý změklý. Vzal si ji ode mě a se zamračeným obočím si
ji přečetl.
"V šestnáctém obvodu?"
Chvíli zaváhal, potom přešel místnost a lehce zaklepal na dveře.
"Poraďte si sám, Petitjeane!" zahromoval hlas z druhé strany.
Inspektor se na minutu zamyslel, viditelně zmítaný protichůdnými
popudy, a šel otevřít malou kovovou skříňku. Vyndal z ní klíč od
automobilu.
"Pojďte se mnou!"
 XXX.
O hodinu později uložil inspektor Petitjean pečlivě klíč zase do skříňky.
Jeho šéf, stále zavřený ve své kanceláři, si očividně ničeho nevšiml.
Nesmí ztrácet čas. Případ, na který celé měsíce čekal, mu právě spadl do
klína, přesně jak doufal. Tušil to, ba co víc, byl o tom přesvědčen: má v
rukou opravdovou pecku. Ten mladý muž nelže. Sám se o tom přesvědčil
návštěvou paláce patřícího muži jménem Dubreuil. To byl ale dům! Nikdy
nic takového neviděl. Podobné stavby se kolem lyonského nádraží ani v
dalších čtvrtích, kde se pohyboval, nevyskytovaly. Kdo si něco takového
vůbec může dovolit"
Musejí v tom být špinavé peníze, říkal si.
Musí se pustit do vyšetřování, aniž by u šéfa vzbudil podezření, protože
ten by všechno zastavil nebo mu odebral případ, který o tom nepochyboval
- mu umožní konečně ukázat světu svůj jedinečný detektivní talent.
Lyonské nádraží se brzy bude muset obejít bez něj.
 XXXI.
Temná budova zámku oplývající záhadami a zahalená tajemstvím se
rýsovala na ještě světlém podvečerním nebi.
Byl jsem odveden do knihovny. Když jsem procházel chodbou, nemohl
jsem si odpustit letmý pohled do obývacího pokoje, kde jsem minule spatřil
onu nahou dívku na klavíru. Nyní byl však hudební nástroj smutně utopený
v šeru obrovské místnosti, kde nebylo múzy ani hudebníka, kteří by jej
přivedli k životu.
Dubreuil si hověl v knihovně v jednom z hlubokých kožených křesel a
kouřil. Byl jsem si jistý, že od vesnice Lacoste mě nesledoval. Bylo to
neproveditelné. Nemohl tedy vědět, že jsem informoval policii.
Naproti němu seděla Catherine. Pozdravila mě. Na odkládacím stolku
před nimi jsem uviděl svou peněženku a zbytek svých osobních věcí.
"Konečně vidíš, že peníze jsou k ničemu. Člověk se bez nich klidně
obejde!" prohlásil s obrovským kubánským doutníkem v zubech.
Co se za jeho úsměvem skrývalo? Co po mně vlastně ten záhadný muž
chtěl? Co když má inspektor pravdu? Možná je to guru nějaké sekty, nebo
možná vysloužilý guru, který má kapsy plné peněz vymámených ze svých
stoupenců a ukájí se na poslední zbloudilé ovci, aby zahnal nudu...
"Ani jsi mi neřekl," pokračoval, "jak proběhla tvá schůzka s ředitelem."
Od té doby se mi toho přihodilo tolik, že rozhovor s ředitelem mi připadal
jako dávná minulost.
"Docela dobře."
Už den a půl jsem hladověl, ale nezdálo se, že by Dubreuil spěchal k
večeři.
"Odolal jsi pokušení hájit se vůči jeho útokům a kladl jsi mu naopak
dotěrné otázky?"
"Ano, a zabralo to skvěle. Ničeho jsem ale nedosáhl. Chtěl jsem vyjednat
další asistentku pro naše oddělení. Bylo to marné."
"Pokusil ses dostatečně vstoupit do jeho vesmíru, abys myslel stejně jako
on, než jsi ho začal přesvědčovat?"
"Ano, víceméně. Řekněme, že jsem se mu pokusil dokázat, že moje
nápady jsou v souladu s jeho požadavky na efektivitu a výnosnost. Ale
stejně si myslím, že máme tak odlišné názory, že nemohu jeho pohled na
věc přijmout ani něco takového předstírat... Víte, je těžké ztotožnit se s
hodnotami svého nepřítele..."
Dubreuil si potáhl z doutníku.
"Nejde o to se s jeho názory ztotožnit. Pokud je nesdílíš, je to jednoduše
nemožné. Je ovšem užitečné rozlišovat v mysli mezi člověkem a jeho
názory. I když jsou jeho hodnoty nízké, člověk jako takový je vždy...
napravitelný. Důležité tedy je dočasně přestat jeho názory soudit, říct si, že i
když tě šokují, jediná naděje, že daný člověk změní svůj pohled na věc,
spočívá v tom, že ho nebudeš odsuzovat spolu s jeho idejemi. Vstoupit do
jeho vesmíru tedy znamená pokusit se do něj vžít, jako bys byl v jeho kůži a
prožil zevnitř, jaké to je - věřit v to, v co věří, myslet si to, co si myslí, cítit
to, co cítí, a pak se teprve vrátit ke svému vlastnímu postoji. Jedině tak
budeš schopný skutečně porozumět jeho osobě, popudům, na jejichž
základě jedná, a možná i tomu, proč se mýlí, pokud tomu tak je."
"Hm..."
"Ztotožnit se s něčím a pochopit to, jsou dvě různé věci. Když se budeš
dostatečně snažit vžít se do svého šéfa, abys pochopil jeho způsob myšlení,
aniž bys ho odsuzoval, budeš k němu tolerantnější, on to bude vnímat a pak
je zde šance, že se změní..."
"Pochybuji o tom, že pohled druhých na svou osobu vůbec nějak vnímá a
že si z něj něco dělá! Ale dobrá, když připustím, že tomu tak je a že se mi
podaří dostatečně proniknout do jeho vesmíru, aby přestal mít pocit, že ho
soudím a odsuzuji, co ho přiměje, aby se svého současného postoje vzdal?
Neutvrdí se naopak v tom, že je naprosto správný?"
"Vzpomínáš si, jak jsme si jednou procvičovali synchronizaci gest? Řekl
jsem ti, že když to děláš dost dlouho s upřímnou snahou proniknout do
vesmíru daného člověka, a pak pomalu změníš pozici, ten druhý tě
napodobí a ani si to neuvědomí?"
"Ano."
"Myslím, že je to tím, že na nevědomé a velice hluboké úrovni vztahu
dochází k jakémusi splynutí, aniž by nastala jakákoli výměna slov. Tuto
kvalitu vztahu člověk nějak vycítí a je tak vzácná, že se ji každý snaží
udržet a prodloužit její trvání."
"Chápu..."
 "Takže abych odpověděl na tvou předchozí otázku, řekl bych, že když se
ti podaří bez posuzování proniknout do vesmíru toho druhého a ocitnout se
v jeho kůži, zažít jeho pocity a myšlenky, vytvořit tuto kvalitu mezilidského
vztahu, která je tak vzácná, že ji možná ještě nikdy nezažil, hluboko ve
svém nitru bude mít takovou chuť ji udržet, že úplně stačí, když se v jeho
přítomnosti postupně zase staneš sám sebou a přirozeně vyjádříš své vlastní
názory, abys v něm probudil zájem o ně. Nemusíš po něm chtít, aby se
změnil, ani mu nebudeš dělat kázání. Úplně postačí, když zůstaneš sám
sebou, a to právě díky vztahu, který jsi předtím navázal. Přiměješ ho, aby se
ti nevědomky otevřel, aby přijal tvou odlišnost, objevil tvé hodnoty a
nakonec se nechal trochu ovlivnit, ustoupil ze svých pozic a změnil svůj
pohled na věc."
"Chcete říct, že když půjdu za ním na jeho hřiště, dostane on zase chuť
přijít na to moje a objevit ho?"
"Svým způsobem ano. A v tu chvíli budeš sám sebou a seznámíš ho s
jiným modelem světa, jiným způsobem chování a jednání, o které se bude
zajímat, aniž bys mu něco vyčítal nebo ho o cokoli žádal."
"To mi připomíná náš rozhovor o Gándhím..."
"Ano: Změnou, které chceme ve světě docílit, se musíme stát my sami..."
Na chvíli jsem se zasnil. Ta představa mi připadala na jednu stranu krásná
a obdivuhodná, ale současně těžko dosažitelná. Najdu potřebné odhodlání,
odvahu a trpělivost, abych vytvořil takovýto vztah, o němž Dubreuil hovořil
jako o nezbytné podmínce pro to, aby se druhý změnil"
"Víte, dělá mi opravdu velký problém se do něj vžít, připadám si úplně
jiný, na míle vzdálený jeho starostem... Abych řekl pravdu, nedokážu ani
pochopit, co může lidi jako on vést k tomu, aby se každý den od rána do
večera honili, aby nepatrně zvýšili svůj podíl na trhu nebo o pár desetinek
zlepšili výnosnost podniku. Jaký to má smysl? Když se na to podíváte
trochu s odstupem, z pohledu lidského života, co jim to v konečném
důsledku přináší? Jak se mohou se svou inteligencí vrhat tělem i duší do
šílené honby za růstem něčeho, co vždycky zůstane jen a jen podnikem? Žít
pro svoji firmu. Vždyť je to tak směšné. Ve Spojených státech jsem znal
jednoho chlápka, Briana, který říkával: Chcete rozesmát Boha? Tak mu
řekněte o svých plánech!"
Catherine vyprskla smíchy. Úplně jsem na ni zapomněl. Dubreuil se napil
bourbonu.
 "Možná to pro tvého šéfa představuje způsob, jak zapomenout na drama
vlastní existence..."
"Drama vlastní existence?"
"Víš, jsem přesvědčený, že výrazná převaha mužů nad ženami ve vedení
společností není žádná náhoda. Jsem toho názoru, že ti, kteří pranýřují
diskriminaci žen, se mýlí. Finančníkům, v jejichž rukou se naše ekonomika
momentálně nachází, je pohlaví těch, které umísťují do čela společností, v
nichž mají uložený kapitál, naprosto ukradené, tak jako jsou jim
koneckonců ukradení lidé jako takoví. Jediné, co má v jejich očích nějakou
váhu, jsou dosažené výsledky. Ne, já si myslím, že nízký počet žen ve
vedoucích pozicích je způsoben něčím jiným."
Catherine zvedla oči od zápisníku a pohlédla na Dubreuile.
"Čím?"
"Ženy mají dar z nebes, požehnání od bohů, které z nich činí natolik
privilegované bytosti, že necítí potřebu bít se kvůli takovým
malichernostem..."
"Chcete říct..."
"Když někdo dokáže stvořit duši, život, nosit ho v sobě, a pak ho darovat
celému vesmíru, myslíš, že se najednou dokáže nadchnout pro burzovní
kurz nějaké akcie?"
Stvořit duši... To je vážně něco úžasného, když se nad tím člověk
zamyslí... Příchod dětí na svět je pro nás něčím tak běžným, že někdy
zapomínáme na nádheru, velikost, kouzlo této podivuhodné události. Stvořit
duši...
Dubreuil pomalu otáčel sklenkou bourbonu mezi prsty, jak bylo jeho
dobrým zvykem.
Podobné výroky, které jsem slyšel z jeho úst, mě po znepokojující četbě
jeho tajného zápisníku svým způsobem uklidňovaly.
Copak by někdo, kdo tak žasne nad zázrakem života, mohl někomu
usilovat o život"
Catherine nepřítomně hleděla před sebe a nechávala se unášet
myšlenkami.
"Nás muže," pokračoval Dubreuil, "hluboko v nitru tíží naše neschopnost
nosit a dávat život. Jsem přesvědčený, že profesní ambice, které jsou mezi
námi tak časté, vycházejí z neuspokojené potřeby kompenzovat tento
nedostatek, zaplnit toto existenciální prázdno."
"Vážně tomu věříte?"
"Aby se o tom člověk přesvědčil, stačí pozorně naslouchat rozhovorům
manažerů v kanceláři. Slova, která volíme, nejsou nikdy věcí náhody. Jsou
tak trochu zrcadlem duše... Dobře ty konverzace poslouchej a často uslyšíš
metafory spojené s plozením a rozením dětí. Neříkají se snad ve firmách
věci jako stát u zrodu projektu, podnik je ještě v plenkách, v našem týmu se
zrodil plán, tyto výsledky jsou plodem naší práce...?"
Zůstal jsem jako opařený a nedokázal ze sebe vypravit slovo. To mě v
životě nenapadlo, nikdy jsem si to nespojil. Onu zběsilou honbu za mocí
jsem považoval za následek směsice agresivity a soutěživosti, tedy oněch
typicky mužských vlastností...
Bylo zvláštní slyšet něco takového z úst Dubreuile, který měl podle mého
mínění sám pro moc určitou slabost. Uvědomoval si tuto skutečnost i sám u
sebe"
Za mizogynií některých mužů se tedy možná paradoxně skrývá komplex
méněcennosti...
"Abych se vrátil ke své situaci ve firmě, nevím, jestli ředitel závidí své
ženě, nebo má jen přebytek testosteronu, ale každopádně se mi nedaří
něčeho u něj dosáhnout."
Dubreuil se zatvářil podrážděně. Zlobil se na mě, že nejsem schopen
uvést do praxe všechno, co mě naučil, nebo sám na sebe, že mi nedokáže
svou moudrost předat tak účinně, jak by si přál"
Zahodil doutník do velkého popelníku z tepané mědi.
"Máš teď v sobě všechno, co potřebuješ k tomu, abys žil svůj život tak,
jak chceš, a nemusel se podřizovat tomu, co ti chtějí vnutit druzí."
Jedním lokem zhltl zbytek bourbonu, nedbale položil sklenici na
odkládací stolek a vstal.
Catherine stále se sklopenýma očima hleděla do poznámek.
"Poslouchej, co teď uděláš," pronesl s ďábelským úsměvem a přecházel
přitom sem a tam mezi knihovnami. "Bude to tvůj další úkol."
"Ano?"
Vzduch byl naplněn vůní doutníku.
 "Myslíš si, že ředitel se mýlí a jeho rozhodnutí firmě škodí?"
"O tom nepochybuji."
"Máš pocit, že by ji měl řídit jinak a brát v potaz i jiné než finanční
faktory?"
"Přesně tak."
"Musíš tedy nastoupit na jeho místo."
"Moc vtipné."
Pohlédl mi do očí.
"Já si nedělám legraci, Alane."
"Ale děláte!"
Svraštil obočí.
"Ujišťuji tě, že ne."
Náhle jsem zapochyboval. Opravdu to myslí vážně"
Všiml si mých rozpaků a chvíli na mě mlčky hleděl.
"Co ti v tom brání?" zeptal se nevinně.
Ta otázka byla natolik nepatřičná, že mě naprosto zmátla. Co můžete
odpovědět člověku, který se vás zeptá, co vám brání v tom stát se ministrem
nebo slavným hercem"
"Ale... to je přece... jasné... Buďme realisté, lidské schopnosti mají určité
hranice..."
"Jediné hranice jsou ty, které si stanovujeme sami."
Cítil jsem, jak ve mně roste vztek. Znal jsem ho příliš dobře na to, abych
věděl, že se toho nápadu jen tak nepustí... Byl jsem v pěkné kaši. Ten
člověk viditelně osciloval mezi okamžiky bystrosti a umění analýzy a
nesmyslnými úlety.
"Uvědomujete si, že to ani není můj nadřízený? Je to nadřízený
nadřízeného mého nadřízeného! Dělí nás tři hierarchické stupně?"!"
Catherine vzhlédla od poznámek a nevěřícně na Dubreuile zírala.
"Kdo chce zdolat horu, nesmí padnout na kolena před její výškou."
"Už jste v té firmě někdy byl? Tam se nedá takhle přeskakovat!
Platí tam určitá pravidla!"
"Kdo se podrobuje pravidlům, odmítá přemýšlet. Když budeš uvažovat
zaběhlým způsobem, nikdy nenajdeš řešení, na která už nepřišel někdo před
tebou. Musíš vystoupit z řady."
"To se lehce řekne, ale jak byste to na mém místě konkrétně provedl?"
Posadil se na opěrku křesla a s úsměvem se na mě zadíval.
"Poraď si, Alane. Využij svých schopností."
Vstal jsem s úmyslem odejít. Nehodlám večeřet s šílencem.
"Neznám způsob, jak toho dosáhnout."
Pomalým hlubokým hlasem pronesl:
"Je to tvůj poslední úkol. Když ho splníš, vrátím ti svobodu."
Moje svoboda... Svoboda... Zvedl jsem k němu oči. Klidně se usmíval a
působil neoblomně.
"Nemůžete mou svobodu podmínit nesplnitelným úkolem. Na to
nepřistoupím."
"Ale ty přece nemáš na výběr, drahý Alane. Chceš, abych ti připomněl
tvůj závazek?"
"Jak mám dodržet svůj závazek, když mi to znemožňujete?"
Panovačně, neústupně a nelítostně se mi zahleděl do očí.
"Nařizuji ti, aby ses stal ředitelem firmy Dunker Consulting."
Jeho kazatelský hlas se rozléhal prostornou místností.
Neústupně jsem jeho pohled opětoval.
"Dávám ti tři týdny," dodal.
"To je nemožné."
"Je to rozkaz. Ať se stane cokoli, přijď za mnou 29. srpna. Budu čekat do
20 hodin... v restauraci Julesa Verna."
Bodlo mě u srdce. Restaurace Julesa Verna... na Eiffelově věži... Řekl ta
slova tiše a jméno restaurace pronesl velice pomalu s pohledem stále
upřeným na mě. Byla to jednoznačná a strašná výhrůžka. Roztřásly se mi
nohy. Všechny mé naděje, které jsem si dosud dělal, byly marné. Můj život
je tedy skutečně v rukou šílence.
Dlouho jsme zůstali tiše a bez hnutí stát proti sobě. Potom jsem se otočil.
Cestou ke dveřím se můj pohled střetl s Catherininým.
Vypadala stejně zdrceně jako já.
 XXXII.
"Yves Dubreuil neexistuje."
"Prosím?"
"U telefonu inspektor Petitjean. Slyšel jste dobře: Yves Dubreuil
neexistuje."
"Ještě před dvěma hodinami jsem s ním mluvil."
"Jeho skutečné jméno zní Igor Dubrovski."
Když jsem to uslyšel, okamžitě mě zaplavila nepříjemná tíseň, aniž bych
tušil proč.
"Je to bělogvardějec," pokračoval, "jinými slovy šlechtic. Jeho rodiče
uprchli za revoluce z Ruska. Vzali si s sebou nastřádaný majetek. Zřejmě se
jednalo o pěkné jmění. Synáček pak vystudoval v Paříži a ve Spojených
státech. Stal se z něj psychiatr."
"Psychiatr?"
"Ano, lékař se specializací psychiatra. Svou profesi ale vykonával jen
krátce."
"Jak to?"
"Nemám dost informací, zjistit něco touhle dobou a navíc v neděli není
jen tak... Prý byl vyloučen z lékařské komory. To je něco, co se stává jen
velmi zřídka, takže se musel dopustit něčeho vážného."
"Něčeho vážného..."
Zamyslel jsem se.
"Na vašem místě bych si dával pozor."
V tu chvíli jsem uslyšel, jak v pozadí kdosi zařval. Útržky vět.
"S kým to mluvíte, Petitjeane? Kdo je to?"
Tlumené zvuky. Inspektor musel chvílemi přiložit ruku na sluchátko.
"Volali z centrály. Prý jste si vyžádal nějakou dokumentaci. Co je to za
bordel? Nechci žádné oplétačky, je vám to jasné, Petitjeane"
A pak...
Inspektor zavěsil. Přerušovaný tón zněl stále dokola. Náhle jsem si
připadal hrozně osamělý a začala mne jímat úzkost.
 Položil jsem telefon. Můj byt se mi najednou zdál příliš tichý a prázdný.
Došel jsem k oknu. Pro nesčetná světla Paříže nebyly na obloze vidět
hvězdy.
Byl jsem jako opařený. Prostý fakt, že mi Dubreuil lhal ohledně své
totožnosti, mě krajně zneklidňoval. Muž, kterému jsem se svěřil, nebyl tím,
za koho jsem jej považoval.
Něco vážného... Kam až sahala závažnost jeho přestupku"
Najednou na mě jako kámen dopadla nervová a tělesná únava
nahromaděná od únosu, od něhož uplynulo dvacet čtyři hodin, a náhle jsem
se cítil prázdný a vysílený.
Zhasl jsem světlo a zaplul do postele. Spánek však navzdory únavě
nepřicházel.
Na mysl mi neustále přicházela ohlušující a tíživá formulace mého
závazku vůči Dubreuilovi a pomalu se mě zmocňoval strach.
Na celý život...
Ten člověk je schopný přejít k činu. Teď už o tom nepochybuji.
***
Probudil jsem se celý zpocený uprostřed noci. Ve spánku, v hodině, kdy
vládu přebírá naše podvědomí, jež je schopné nalézt ztracenou informaci
utopenou v bezedné studni našich znalostí, zážitků a miliard dávno
zapomenutých faktů skrytých v hlubinách mysli, se mi zjevila odpověď.
Dubrovski - tak přece znělo jméno autora článku o sebevraždě, v němž
jsem se dozvěděl o existenci přístupu k římsám Eiffelovy věže,
prezentované jako ideální místo pro grandiózní skoncování s vlastním
životem.
 XXXIII.
Následující den jsem strávil v podivném stavu. Kromě všudypřítomného
strachu, který mě už neopouštěl, jsem se opět cítil příšerně osamělý. Sám na
celém světě. To na tom bylo asi to nejhorší.
V tomto nepřátelském vesmíru si v mých očích zasloužila milost pouze
Alice. Jistě, byla to jenom kolegyně, nikoli přítelkyně, ale oceňoval jsem
její upřímnost a přirozenost. Věděl jsem, že si mě opravdu váží a nemá
žádné postranní úmysly. A to je velká vzácnost.
Během dne jsem vyslechl čtyři uchazeče o zaměstnání. Byli to jako vždy
neznámí lidé, kteří mi vyprávěli o svém životě v těch nejlepších barvách.
Přistihl jsem se, jak jim závidím a toužím po tom být na jejich místě,
bezstarostně se hnát za kariérou a nemuset si klást metafyzické otázky o
smyslu života. Měl jsem chuť se s nimi spřátelit a zapomenout, že jediným
cílem jejich vřelých pohledů je získat si mou přízeň a tím i vytouženou
pozici.
Z práce jsem tentokrát odešel brzy. Před domem jsem se dal do řeči s
Étiennem. Posadili jsme se spolu na ošoupané stupínky starého kamenného
schodiště. Netuším proč, ale jeho přítomnost a pokojný výraz mi dodávaly
jistotu ohledně mého osudu. Mluvili jsme páté přes deváté a pochutnávali si
na ještě teplých jablečných koláčích, které jsem koupil v pekařství přes
ulici. Před námi přecházeli chodci, uspěchaní i v tuto pozdní hodinu.
Když jsem dorazil domů, začal jsem pročesávat byt odshora dolů a slídil
po případných štěnicích. Nic jsem nenašel.
Pak jsem usedl k internetu. Zadal jsem do Googlu jméno "Igor
Dubrovski" a se staženým žaludkem spustil hledání. Sedm set tři výsledky.
Většina z nich byla v pro mne neznámém jazyce, kterým byla zřejmě
ruština... Procházel jsem stránku po stránce, přejížděl očima výsledky a
hledal nějakou srozumitelnou informaci. Zahlédl jsem několik řádků ve
francouzštině. Byl to seznam jmen, kde byla ke každému přiřazena
procenta: "Bernard Vialley 13,4 % - Jérôme Cordier 8,9 % - Igor Dubrovski
76,2 % - Jacques Ma..."
Krátký pohled na adresu: societe.com - stránky obsahující informace
finančního charakteru o obchodních společnostech. Nejspíš jen shoda
jmen... Přesto jsem odkaz rozkliknul, abych měl jistotu. Na webové stránce
stál seznam akcionářů společnosti jménem Luxares. Nic zajímavého. Vrátil
jsem se do Googlu k nalezeným výsledkům... Další odkaz ve francouzštině:
"Zabil Dubrovski Francoise Littreca?" Zachvěl jsem se. Informace byla
zveřejněna na stránkách s aktualitami. Srdce mi bušilo čím dál zběsileji.
Kliknul jsem na odkaz.
Chybové hlášení. Stránka nenalezena. Panebože, to nemohou ty odkazy
aktualizovat...
Návrat na Google. Následovaly další články zveřejněné na různých
zpravodajských serverech a evidentně hovořící o stejné aféře.
"Případ Dubrovski: obviněný vytáhl do boje." Kliknul jsem. Text
odhaloval průběh soudního procesu, ale místo aby prozradil, o co v případu
vlastně šlo, jen popisoval chování jmenovaného Dubrovského při slyšení.
Neustále prý skákal svému právníkovi do řeči a nakonec se své obhajoby
ujal sám. V článku bylo uvedeno, že členové poroty byli jeho projevem
viditelně rozrušeni...
Členové poroty... To znamená, že se jednalo o porotní soud, kde se řeší
vraždy.
Přečetl jsem si další článek: "Dozvíme se někdy pravdu?" Novinář v něm
vysvětloval zvrat v procesu a divil se, že se muži prezentovanému policií
jako jednoznačný pachatel podařilo zasít do myslí všech zúčastněných
pochyby.
Několik dalších článků mluvilo víceméně o tom samém. Všechny se
datovaly ze sedmdesátých let. Téměř třicet let nazpátek...
Nacházely se v archivech, které deníky zveřejnily na internetu.
Článek z deníku Le Monde. "Freude, probuď se, oni se zbláznili!"
Rozkliknul jsem ho. Byl pod ním podepsaný nějaký Jean Calusacq a
datoval se z roku 1976. Dlouhý text tvrdě odsuzoval metody psychiatra
Igora Dubrovského považované autorem za nebezpečné. Otřásl jsem se. Byl
to on... Autor útočil na psychoterapeutické modely původem ze Spojených
států, které Dubrovski hlásal.
Poměrně ostře pranýřoval fundovanost jeho práce. Článek neponechával
nejmenších pochyb o Dubrovského vině - bylo podle něj evidentní, že
mladého Francoise Littreca za dodnes neobjasněných okolností dohnal k
sebevraždě. Calusacq se dožadoval jeho smrti.
Byl jsem zdrcen. Vrhl jsem se do náručí nebezpečného psychiatra, který
byl zřejmě ještě větší šílenec než ti, které léčil, když ještě vykonával svou
profesi... Ach bože...
Nacházel jsem další a další články. Najednou mi před očima vyskočila
slova "zproštěn viny". "Dubrovski byl zproštěn viny" zněl titulek v deníku
Le Parisien. Rozkliknul jsem ho.
"Lékařská komora s Dubrovského zproštěním viny nesouhlasí.
Jak mohl soud propustit muže, jehož vina byla očividná?"
Další článek si kladl otázku, zda psychiatr porotu nezhypnotizoval, aby
ovlivnil její rozhodnutí, a citoval znepokojivé komentáře osob přítomných
soudnímu líčení.
Další dva články se o jeho vyloučení z lékařské komory zmiňovaly již v
názvu a odsuzovaly neprůhlednost rozsudku soudu, který odmítal sdělit
tisku přesné důvody svého rozhodnutí.
To mi stačilo.
Se sevřeným žaludkem jsem vypnul počítač. Musím se chránit a dostat se
z téhle šlamastyky ven. Ale jak? Jisté je jen jedno: o ten nesplnitelný úkol,
který mi uložil, se rozhodně pokoušet nebudu.
 XXXIV.
Dva dny jsem převracel v hlavě všechny možnosti. Ani jedna mě
neuspokojovala. Nezbylo mi, než se smířit s realitou - jelikož policie mě
chránit odmítá, žádné řešení neexistuje. Nakonec jsem si musel přiznat, že
mou jedinou nadějí je přesvědčit Dubreuile, aby slevil ze svých požadavků
a vzal ten nesplnitelný úkol nazpátek. To je to nejrozumnější, co mohu
učinit. Využiji toho, co mě naučil, proti němu samotnému, a přiměji ho, aby
změnil názor.
Vypracoval jsem si podrobný scénář obsahující sled postojů, otázek a
argumentů, předvídající všechny možné námitky, předpokládající všechny
eventuální situace a nejrůznější potenciální reakce.
Svůj postup jsem několik dní zdokonaloval, až jsem si uvědomil, že už
jsem dávno připravený a jediným důvodem mých pokračujících příprav je
snaha oddálit čin samotný. Měl jsem z Dubreuile strach a představa, že se
mám dobrovolně vrátit do jeho doupěte a vrhnout se mu do spárů, mi
naháněla hrůzu.
Nakonec jsem si naplánoval samotnou akci. Rozhodl jsem se, že se u něj
nečekaně objevím někdy po večeři, v době, kdy má zajisté nejméně energie,
ale ještě před odchodem služebnictva.
Dorazil jsem do jeho ulice o půl desáté. Vystoupil jsem z autobusu o
zastávku dřív. Potřeboval jsem, aby se mi při chůzi trochu okysličil mozek a
uvolnil žaludek stažený nervozitou. Vzduch byl prosycen vůní lip. Byl však
teplý a dusný a nejvíc v něm byla cítit bouřka.
Čtvrť byla stále klidná, přestože někteří z obyvatel se již vrátili z
červencových dovolených a znovu osídlili své příbytky. V duchu jsem si
přehrával jednotlivé scénáře, které by mohly nastat. Moje šance byly
poměrně slabé, ale přesto jsem doufal v úspěch, poháněn absolutní nutností
osvobodit se z Dubreuilova sevření.
Jak jsem se blížil k zámku, pomalu přede mnou vyvstal jeho stín. Zastavil
jsem se před vysokou černou branou zdobenou hrozivými bodáky. Okna
byla ponořena v temnotě. Místo se zdálo opuštěné a vládlo zde hrobové
ticho. Čas od času se na nebi tiše blýsklo.
Chvíli jsem čekal a váhal, načež jsem zazvonil a upřeně zíral do tmy.
Najednou jsem uslyšel prudké útržky hlasu. Patřil jakési ženě.
 Světlo na chodbě se rozsvítilo.
"Už toho mám po krk! Končím!" zakřičela.
Dveře se rozletěly a ve světle se objevila silueta. Zkameněl jsem
překvapením a zmatením. Ona mladá žena utíkající po schodech terasy
nebyla nikdo jiný než... Audrey. Audrey, má láska...
Než jsem se stačil sebeméně pohnout, dvířka brány se rozletěla a Audrey
mi stanula tváří v tvář. Na místě se zarazila. V jejím výrazu se zračil úžas a
oči měla doširoka otevřené.
"Audrey..."
Neodpověděla, ale vrhla na mě zmučený pohled. Obličej jako by měla
stažený bolestí.
Na temném nebi dál tiše přebíhaly blesky.
"Audrey..."
Z očí jí vytryskly slzy. Ve snaze utéct začala couvat.
"Audrey..."
Udělal jsem krok směrem k ní. Zmítaly mnou emoce - nezměněná
přitažlivost, kterou ve mně vzbuzovala, se mísila s nesnesitelnou bolestí
vyvolanou jejím odmítnutím.
Pohybem ruky mě zastavila a s pláčem mi mezi dvěma vzlyky řekla:
"Já... já nemůžu."
Potom utekla, aniž se ohlédla.
Bolest záhy přešla v prudký hněv. Zapomněl jsem na strach a vrhl se do
dveří brány. Byly zavřené. Začal jsem zběsile zvonit na zvonek,
nesčetněkrát ho stiskl, a pak jsem na něm nechal prst.
Nikdo neodpovídal.
Chytil jsem se oběma rukama mříže a ze všech sil s ní lomcoval. Dal jsem
volný průchod vzteku, křičel jsem z plných plic, až můj hlas přehlušil
Stalinův štěkot.
"Vím, že tam jste!"
Znovu jsem zazvonil, stále marně. Konečně se spustila bouře a tlumeně
zahřmělo. Objevily se první kapky, nejprve roztroušené a teplé, brzy však
déšť zhoustl a padal v provázcích.
Bezmyšlenkovitě jsem útočil na bránu. Svislé tyče byly mokré a kluzké,
takže se jich vůbec nedalo zachytit, ale vztek, který mnou cloumal,
znásoboval mou energii. Silou paží jsem se vyšvihl nahoru a horko těžko
jsem se postavil na vrcholu s nohama zakleslýma mezi bodce. Pak jsem
skočil do prázdna.
Keře ztlumily můj pád. Vstal jsem a bez dechu se vrhl k těžkým dveřím.
Pronikl jsem do chladné vstupní haly. Z velkého obývacího pokoje
přicházelo světlo. Dlouhými kroky jsem přešel halu. Mé podpatky klapaly o
mramor a jejich ozvěna se rozléhala obrovským prostorem. Vešel jsem do
obývacího pokoje. Tlumené osvětlení kontrastovalo s mým hněvem.
Okamžitě jsem Dubreuile spatřil.
Nehybně seděl u klavíru, otočený zády ke mně a s rukama na kolenou.
Byl jsem promočený až na kost. Voda mi stékala po tváři a oblečení a
skapávala na perský koberec.
"Jsi rozčilený," řekl s ledovým klidem, aniž se otočil. "To je dobře.
Frustraci a zlobu by si člověk neměl nikdy nechávat pro sebe... Do toho.
Řekni mi, co máš na srdci. Jestli chceš, můžeš klidně křičet."
To mi vzalo vítr z plachet. Měl jsem v úmyslu na něj křičet, ale... křičet
najednou znamenalo uposlechnout jeho příkaz... Byl jsem jako v pasti, jeho
slova úplně zlomila mé odhodlání. Přepadl mě odporný pocit, že jsem jen
loutka, kterou někdo jemně vodí za neviditelné nitky a manipuluje tak
jejími emocemi a činy. Rozhodl jsem se vymanit z jeho vlivu a dát svému
vzteku volný průchod.
"Co jste Audrey provedl?" vybuchl jsem.
Žádná odpověď.
"Co u vás vůbec dělala?"
Ticho.
"Zakazuji vám míchat se do mého milostného života! Naše dohoda vám
nedává právo zahrávat si s mými city!"
Stále neodpovídal. Všiml jsem si, že v rohu pokoje na jedné z pohovek
sedí Catherine. Pokračoval jsem:
"Vím, že láskou pohrdáte. Nemá pro vás žádnou cenu. Ve skutečnosti
nejste schopný milovat. Vršíte za sebou románky se ženami, kterým není
ani z poloviny tolik co vám, protože máte strach, že byste se do jedné z nich
mohl opravdu zamilovat. Je dobré umět v životě dosáhnout toho, co
chceme, mít odvahu prosadit svou vůli a jít za svými sny. Za to jsem vám
vděčný a uznávám, že to má velkou cenu. Ale když člověk nedokáže
milovat, milovat jednoho člověka a milovat lidi jako takové, je to všechno k
ničemu... Kouříte na veřejných místech, jezdíte v pruhu pro autobusy a po
chodníku.
Pohrdáte štěstím druhých. Ale k čemu je vám, že dokážete získat, co
chcete, když se odříznete od ostatních? Člověk nemůže žít jen sám pro
sebe, takový život postrádá smysl. Všechen luxus světa nikdy nenahradí
krásu vztahu, čistotu citu, a dokonce ani upřímný úsměv souseda nebo
kolemjdoucího, kterému podržíte dveře, nebo vřelý pohled neznámého
člověka. Ty vaše slavné teorie jsou dokonalé, účinné, dokonce geniální, ale
zapomínáte na jednu věc, jednu jedinou věc, která je ovšem zásadní:
zapomínáte milovat."
Odmlčel jsem se a můj hlas, znásobený silou hněvu, náhle v té rozlehlé
místnosti utichl a nahradilo jej absolutní ticho. Dubreuil dál seděl zády ke
mně, Catherine klopila zrak a ani jeden se nepohnul.
Vykročil jsem k odchodu. U dveří jsem se otočil.
"A Audrey nechte na pokoji!"
***
Slova mladého muže zněla v rozlehlém obývacím pokoji ještě dlouho po
jeho odchodu. Potom zavládlo v místnosti hrobové ticho.
Catherine byla scénou, která se právě odehrála, hluboce otřesena. Nebyla
na emocionální výlevy zvyklá a nesnášela, když musela být jejich svědkem.
Držela se zpátky, mlčela a čekala na Igorovu reakci.
Ten se však ani nepohnul, tvářil se vážně a stále upíral pohled do země.
Ticho se táhlo donekonečna. Potom zaslechla, jak dutým hlasem zašeptal:
"Má pravdu."
 XXXV.
Nazítří můj vztek pomalu vyprchal a na jeho místo nastoupilo totální a
zdrcující nepochopení.
S postupem času docházelo k dalším a dalším nevysvětlitelným
událostem, které můj vztah k Dubreuilovi - či spíše Dubrovskému -
zahalovaly čím dál neprostupnějším závojem tajemství. Jak mohl do takové
míry proniknout do mého života? A hlavně - oč usiloval? Nebyl to jen starý
psychiatr, kterému chybí pacienti. Byl to nebezpečný šílenec a manipulátor,
který se nezastaví před ničím.
Měl jsem nicméně pocit, že se mi podařilo odhalit jeho slabinu, stejně
jako slabinu jeho teorií o mezilidských vztazích. Aby ve vztahu skutečně
došlo k něčemu magickému, je třeba dovolit si toho druhého milovat.
Milovat druhého. Jak jinak, to je ten klíč. Klíč ke všem vztahům, ať už
přátelským či pracovním. Klíč, který Dubrovskému scházel. A který
scházel i mně, když jsem se pokoušel přesvědčit svého šéfa. Neměl jsem ho
rád a on to samozřejmě vycítil...
Veškerá má snaha byla marná a zbytečná. Bylo třeba najít způsob, jak mu
odpustit jeho hnusné chování do té míry, abych ho dokázal mít alespoň
trochu rád, aspoň maličko... Jen tehdy, pod touto podmínkou, by se mi mohl
skutečně otevřít, mně a mým nápadům a návrhům... Jak ale najít odvahu
mít rád svého největšího nepřítele?"
Po práci jsem dorazil do své ulice a díky návratu do tohoto známého
prostředí jsem se dokázal trochu uvolnit. Vesnička Montmartru v sobě měla
něco nesmírně příjemného... Téměř jsem zapomínal, že jsem ve
velkoměstě.
Ještě jsem byl ponořený do svých myšlenek a úvah o lásce, když vtom
jsem si všiml své staré sousedky, která se blížila mým směrem jako vždy
oděná od hlavy až k patě v černém. Od své poslední návštěvy na mě
nepromluvila.
Naše pohledy se střetly, ale ona se hned odvrátila a předstírala, že si
prohlíží nejbližší výlohu. K její smůle šlo o obchod s obzvlášť sexy
spodním prádlem. Ocitla se tak se zrakem upřeným na tanga a podvazkové
pásy navlečené na figurínách zaujímajících velmi odvážné pozice.
Uprostřed výlohy, přímo naproti ní, nešlo přehlédnout řadu jedné velké
značky spodního prádla vytištěnou na obrovském plakátu, který odhaloval
vnady jakési kypré krásky: "Lekce č. 36: Zaoblit hrany." Rychle odvrátila
hlavu a s pohledem upřeným do země pokračovala v chůzi.
"Dobrý den, paní Blanchardová!" zvolal jsem vesele.
Pomalu zvedla oči.
"Dobrý den, pane Greenmore," odpověděla a nepatrně se začervenala,
zřejmě při vzpomínce na okolnosti našeho posledního setkání.
"Jak se máte?"
"Dobře, děkuji."
"Že je ale dneska nádherně! Ne jako včera..."
"Ano, to je pravda. Když už vás vidím, musím vám něco říct.
Nechám kolovat petici proti sousedce ze čtvrtého patra. Její kočka se
prochází po římse a producíruje se po bytech ostatních nájemníků. Onehdy
jsem ji našla u sebe na pohovce. To je nepřípustné."
"Myslíte toho šedého kocourka?"
"Ano. A pokud jde o pana Roberta, už mám dost těch jeho výparů z
kuchyně. Když vaří, může snad zavřít okno. Už jsem o tom mluvila na
domovní schůzi nejméně třikrát, ale když si stěžuji jen já..."
Co takhle změnit téma... Měl jsem neodolatelnou chuť naladit ji
pozitivně.
"Jdete na nákup?"
"Ne, do kostela."
"V týdnu?"
"Chodím tam každý den, pane Greenmore," pronesla hrdě.
"Každý den..."
"Samozřejmě!"
"A... proč tam chodíte každý den?"
"Ale no tak! Abych Pánu Ježíši řekla o lásce, kterou k němu chovám."
"Aha, chápu..."
"Ježíš je..."
"Chodíte každý den do kostela, abyste Ježíši řekla, že ho milujete?"
"Ano..."
Na vteřinu jsem zaváhal.
"Víte, paní Blanchardová, musím vám říct..."
 "Co?"
"Mám... jak bych to řekl... určité pochyby..."
"Pochyby, pane Greenmore? Ale o čem pochybujete?"
"No... Nejsem si jistý, jestli jste dobrá křesťanka..."
Ťal jsem do živého. Celá ztuhla, pak zrudla a roztřásla se.
"Co si to dovolujete!"
"Víte... Řekl bych, že se neřídíte Ježíšovými přikázáními..."
"Ale jistěže řídím!"
"Nejsem žádný odborník, ale... nevzpomínám si, že by Ježíš někdy řekl
,Milujte mě'. Zato jsem si jistý, že řekl ,Milujte se navzájem'..."
Mlčky na mě zírala s ústy dokořán a byla naprosto vyvedená z rovnováhy.
Stála tam jako solný sloup.
Zůstala takhle stát ještě dlouho, jako by dočista zkameněla, a valila na mě
oči. Připadala mi téměř dojemná. Nakonec jsem se nad ní slitoval.
"Na druhou stranu," řekl jsem, "musím uznat, že se plně řídíte Ježíšovými
slovy, když říká ,Miluj bližního svého jako sebe sama' ".
Její pohled se zakalil nepochopením. Dál zaraženě mlčela a byla čím dál
dojemnější. Co nejjemněji a naprosto upřímně jsem se jí zeptal: "Paní
Blanchardová, proč se nemáte ráda?"
 XXXVI.
Dvě hodiny ráno. Nemohl jsem usnout a hlavou se mi honily dokola stále
stejné myšlenky. Odpověď na své otázky jsem stejně nenašel. Nemohl jsem
přijít na to, o co Dubrovskému skutečně jde.
Je šílené, jak nemožnost pochopit situaci může člověka stresovat...
A co ten seznam akcionářů, který jsem našel na Googlu, mezi nimiž bylo
i jeho jméno? Šlo opravdu o shodu jmen? Co když to byl on? Možná jsem
to neměl jen tak odbýt... Cože to bylo za společnost? Luxores nebo
Luxares, tak nějak...
Jakmile se mé úvahy vydaly tímto směrem, bylo mi jasné, že neusnu,
dokud si to neověřím... To je ale otrava! Proč jen nemohu v noci vypnout
svou mysl, přestat nad tím koumat jako šílený a v klidu spát"
Natáhl jsem ruku k vypínači lampičky a přivřel oči.
Prásk! Lampa se zablýskla a zhasla. Praskla žárovka. Zatraceně... Nevadí,
aspoň se tolik neproberu, a pak budu moct lépe usnout.
Ve tmě jsem vstal a poslepu došel k oknu. Poodtáhl jsem závěs, aby
dovnitř pronikla bledá noční zář. Spící město dál nesměle světélkovalo.
Přešel jsem pokoj a sedl si k počítači. Když jsem ho zapnul, rozlilo se do
tmy jeho slabé chladné světlo. Hluboké noční ticho náhle narušily tři tóny, s
nimiž se vždy probouzel.
Ztuhlými prsty jsem Igorovo jméno zadal do Googlu.
Na obrazovce se opět objevily výsledky v ruštině. Procházel jsem jednu
stránku po druhé a zběžně přelétal očima výsledky. Zívl jsem a zachvěl se
zimou. Byl jsem jen v trenkách a noc byla chladná.
Ihned jsem rozpoznal onen seznam jmen, po nichž následovala procenta.
Rozkliknul jsem odkaz. Společnost, jíž byl onen Igor Dubrovski se svými
73,2 % většinovým akcionářem, se jmenovala Luxares. Stránky, na nichž
byly tyto informace zveřejněny, však neuváděly nic dalšího než údaje o
účetnictví firmy.
Zkopíroval jsem jméno společnosti do vyhledávacího pole Googlu a stiskl
Enter. Jen třiadvacet výsledků. Tím líp. Stránky zpravodajských serverů,
finanční portály, a pak jsem narazil na něco, co vypadalo jako oficiální
stránky společnosti: "luxares.fr, Luxares, společnost specializující se na
restau..."
 Rozkliknul jsem odkaz.
Když jsem spatřil to, co se na stránce objevilo, instinktivně jsem ucouvl.
Celý monitor pokrývala fotografie pořízená v noci, která pro-trhla tmu
pokoje. V popředí se v temnotě rýsovaly odporné kovové římsy, které se
navzájem proplétaly, jako by chtěly zatarasit cestu neviditelným útočníkům.
Za nimi zářila osvětlená okna odhalující luxusní výzdobu restaurace Julesa
Verna.
 XXXVII.
Měl jsem strach. Už to nebyla jen lehká obava, která mě provázela od
počátku naší dohody, ale úzkost, jež mě trýznila a nedávala mi spát. Muž,
který přebral kontrolu nad mým životem, byl stejně nebezpečný jako mocný
a bohatý. Toužil jsem po jediném: vysvobodit se z jeho područí.
Zavolal jsem inspektoru Petitjeanovi, svěřil se mu s tím, co jsem zjistil, a
dožadoval se policejní ochrany. Zopakoval to, co mi už jednou řekl: jsou to
všechno jen domněnky, nepochybně znepokojivé, ovšem nepředstavují ani
náznak trestného činu. Nemůže prý pro mě nic udělat.
Marně jsem bádal nad všemi myslitelnými možnostmi, jak se osvobodit.
Jediným víceméně realistickým nápadem bylo pokusit se s Igorem
dohodnout. Přítomnost Audrey tento pokus zhatila a po povyku, který jsem
minule ztropil, už jsem neměl odvahu se tam vrátit. Urazil jsem ho v
přítomnosti Catherine, a on nebyl z těch, co snadno odpouštějí...
Nezbývalo mi, než se podívat pravdě do očí: mou jedinou nadějí, jak s
touto dohodou skoncovat, bylo splnit poslední úkol, který mi uložil, což
bylo samozřejmě zhola nemožné. Byl jsem v pasti, dostal mě.
Následující dva dny pro mě představovaly nepřetržitá muka.
Zoufale jsem hledal řešení této bezvýchodné situace. V noci jsem nemohl
klidně spát, neustále jsem se budil. V práci jsem se dokázal soustředit na
pohovory jen s krajním vypětím sil. Jeden uchazeč mě jemně upozornil, že
jsem mu položil dvakrát za sebou stejnou otázku... Alice mi řekla, že
vypadám jako zombie, a poradila mi, ať si co nejdřív zajdu k lékaři. Šlo to
se mnou zkrátka z kopce...
Druhého dne večer, když jsem se vracel do kanceláře pro zapomenutou
peněženku, jsem překvapil Vladiho, který byl jakoby náhodou pár metrů za
mnou na Operní třídě. Můj strach ještě zesílil.
Další noc se mi zdál zvláštní sen. Odehrával se v Americe na farmě ve
státě Mississippi. Do vědra se smetanou spadla žába. Vědro mělo velmi
vysoké okraje a žába se ocitla v pasti. Smetana byla příliš řídká na to, aby
se od ní mohla odrazit a vyskočit ven. Neměla nejmenší šanci se odtamtud
dostat. Její osud byl zpečetěn. Nezbývalo jí než čekat na smrt. Byla ovšem
příliš hloupá na to, aby si to uvědomila, a tak se dál bezvýsledně snažila ze
všech sil, aniž si uvědomovala marnost svého počínání, a plýtvala energií v
pokusu o únik ze smrtící pasti. Svými zběsilými pohyby nakonec proměnila
smetanu v máslo, odrazila se od něj, vyskočila z vědra a dostala se na
svobodu.
Brzy ráno jsem byl rozhodnutý. Budu se zuby nehty bít, abych nastoupil
na místo ředitele.
 XXXVIII.
Neztrácel jsem ani vteřinu.
Ještě ten den jsem si ze stránek obchodní komory stáhl stanovy
společnosti Dunker Consulting, poslední zveřejněné účetní výsledky a
oficiální tiskové zprávy. Potřeboval jsem proniknout do soukolí podniku.
Dva večery po sobě jsem strávil ponořen do této extrémně vzrušující
literatury. Proč francouzští právníci používají tak šněrované formulace k
vyjádření tak jednoduchých věcí? Brzy jsem pochopil, že mé vzdělání v
anglosaském právu mi neumožňuje té hatmatilce porozumět. Potřeboval
jsem pomoc.
Jednou ze světlých stránek profese náborového konzultanta je skutečnost,
že člověk během krátké doby získá působivý seznam kontaktů. Obrátil jsem
se na mladého finančního ředitele, kterého jsem před pár týdny najal pro
jednu středně velkou firmu. Byl to sympatický chlapík, který na mě udělal
dobrý dojem. Diskrétně jsem se mu zmínil o pomoci, kterou bych od něj
potřeboval. Okamžitě souhlasil. Ještě ten večer jsem mu expresní kurýrní
službou zaslal všechny dokumenty, které jsem měl k dispozici.
O několik dní později jsme se v podvečer sešli na terase kavárny poblíž
Lucemburské zahrady. Dorazil na minutu přesně. Byl vysoký a štíhlý,
oděný do elegantního bezového obleku a bílé košile, u níž si rozepnul
poslední knoflíček. Kravatu měl ležérně povolenou.
Byl tak hodný, že si to doma všechno pročetl.
"Dunker Consulting je zjednodušená akciová společnost kótovaná na
Novém trhu pařížské burzy," informoval mě.
"Zjednodušená akciová společnost?"
"Přesně tak. To je právní forma vyznačující se tím, že většina pravidel
jejího fungování se řídí jejími stanovami ,a nikoli obecným právem."
"Takže zakladatelé firmy si svá pravidla vytvářejí sami?"
"Svým způsobem ano."
"A jaká jsou pravidla v našem případě?"
"Celkem běžná, s výjimkou jmenování ředitele."
"To mě právě zajímá..."
 "Ředitel je volen přímo valnou hromadou akcionářů, což není příliš
obvyklé."
"To znamená, že volby ředitele se účastní všichni akcionáři?"
"Ne tak docela. Jen ti, kteří jsou přítomni na valné hromadě.
Právo účasti mají samozřejmě všichni, ale ve skutečnosti to prakticky
nikoho nezajímá... samozřejmě kromě velkých akcionářů."
"Velkých akcionářů..."
"Ano. Společnost má dva hlavní a desítky tisíc drobných akcionářů."
"Nechte mě hádat... Vsadím se, že jedním z těch velkých akcionářů je
Marc Dunker..."
"Ne, ten vlastní pouze 8 % akcií."
V tu chvíli jsem si vzpomněl, že mi to řekla už Alice. Dunker si při
vstupu na burzu ponechal jen malou část firmy. Už nad ní tedy nemá plnou
kontrolu. Výborně.
"Kdo jsou ti ostatní?"
"Investiční fond INVENIRA, zastupovaný svým ředitelem Davidem
Pouponem, a americký penzijní fond STRAVEX, který reprezentuje jistý
Rosenblack, vedoucí francouzské filiálky. Společně vlastní 34 %
společnosti. Žádný další akcionář, s výjimkou samotného Dunkera, nedrží
sám víc než 1 % akcií. Tím pádem je jasné, že dva největší akcionáři si
mohou dělat, co se jim zlíbí..."
Kolemjdoucích před námi přibývalo. Většinou šlo o turisty či lidi na
procházce ve slunečních brýlích, kteří byli méně uspěchaní než Pařížané
odcházející z práce. Na protějším chodníku se řada z nich zastavovala a
prohlížela si velkoformátové fotografie vystavené na plotě Lucemburské
zahrady. U vedlejšího stolu seděla dívka a ládovala se teplými koblihami, z
nichž stoupala vůně jablek a karamelizovaného cukru.
Za cenu obrovského rizika jsem svému společníkovi prozradil, v čem
spočívá můj plán.
Byl natolik ohleduplný, že se nerozchechtal na celé kolo, a jen se ušklíbl.
"Nechci vám brát iluze, ale nebude to jen tak..."
"Ano, o tom nepochybuji..."
"Matematicky vzato nemáte sebemenší šanci. Jestliže se Dunker udržel v
pozici ředitele, znamená to, že dostal hlas obou hlavních akcionářů."
 "Jak to? Mají přece jen 34 a ne 50 %..."
"Z důvodu, o kterém jsem se zmínil před chvílí: malí akcionáři na valné
hromady nechodí. Nic by z toho neměli... Objeví se tam jen pár důchodců,
kteří se nudí a doufají, že po valné hromadě bude občerstvení. Sejde se jich
tam pět a půl. Na volbu ředitele samozřejmě nemají vliv. Připomínám, že
malých akcionářů jsou desítky tisíc, takže aby měly jejich hlasy nějakou
váhu, museli by se dostavit téměř všichni... To se ovšem nikdy nestane,
snad s výjimkou případu, kdy se podnik řítí do záhuby a oni mají strach, že
přijdou o své skromné úspory. To pak přijdou a sborově si naříkají..."
V tomto případě se chtělo naříkat hlavně mně.
"Jestliže byl Dunker opětovně zvolen ředitelem," pokračoval, "znamená
to, že má podporu obou hlavních akcionářů. Ti společně vlastní 34 % akcií,
což představuje nejméně 80 % hlasů akcionářů přítomných na valné
hromadě... Nechci podceňovat vaše nadání a přesvědčovací schopnosti, ale
nedovedu si představit, proč by ti dva měli změnit názor a podpořit mladého
konzultanta, který je zaměstnancem podniku..."
Zamyslel jsem se. To, co říkal, znělo logicky.
Před plotem zahrady nadále nonšalantně korzovali letně odění turisté a
obdivovali se fotografiím.
"Je mi to líto," řekl nakonec a snažil se znít opravdu upřímně.
Když se člověku nic nedaří, soucit druhých vždy zahřeje u srdce, ale já
jsem ještě nehodlal složit zbraně. Potřeboval jsem najít řešení, vymyslet
bitevní plán. Nějaké východisko přece musí existovat...
"Co byste na mém místě udělal vy? Co je v téhle situaci nejlepším
řešením?"
Odpověděl bez váhání.
"Vzdal bych to. Nemůžete dělat vůbec nic. Ve své situaci nemáte co
získat a můžete jen ztratit."
V mé situaci... Kdybys jen věděl, v jaké já jsem situaci, kamaráde...
Zaplatil jsem za obě minerálky a poděkoval mu za pomoc. Rozloučili
jsme se.
Vydal jsem se přes Lucemburskou zahradu. Chůze mi vždycky pomáhala
uvolnit se, setřást ze sebe úzkost a najít novou sílu. Byl jsem zdrcený, ale
odmítal jsem kapitulovat. Tato bitva představovala mou jedinou naději, jak
znovu získat svobodu, možná dokonce jak zůstat naživu. Byl jsem odhodlán
vrhnout se do ní tělem i duší, přestože se mé šance na vítězství blížily nule.
Potřeboval jsem jen najít vhodný úhel k prvnímu výpadu.
Záviděl jsem lidem procházejícím se po parku jejich bezstarostnost.
Staříci a stařenky krmili ptáky chlebem. Natahovali paže a jejich ruce
sloužily jako bidýlko jemným nožkám vrabců, kteří se přicházeli najíst a
vzápětí odlétali na nejbližší strom. Studenti zkoušeli štěstí při svádění dívek
opakujících si univerzitní látku na hezkých kovových židlích natřených
nazeleno a omámených vůní růžových keřů. Parkem procházelo procesí
poníků osedlaných nadšenými dětmi s přehnaně starostlivými rodiči v
těsném závěsu.
Vyšel jsem ze zahrady poblíž Senátu a vydal se uličkami klikatícími se
pod divadlem Odeon.
Celý večer jsem bloumal po hlavním městě, obracel situaci ze všech stran,
snažil se nalézt v systému nějakou slabinu, vymýšlel nejrůznější scénáře.
Měl jsem předtuchu, že se mi podaří najít vstupní bod, nějaký nápad, který
mi umožní znovu rozdat karty a získat příležitost aspoň se v téhle záležitosti
o něco pokusit. Byla to ale skutečná intuice, nebo jen výraz mé zanícené
touhy najít řešení?"
Při příchodu domů jsem na klice od bytu spatřil zavěšenou papírovou
tašku. Vešel jsem a na kuchyňském stole ji vybalil. Uvnitř bylo ještě teplé
jídlo zabalené do alobalu. Na něm ležela malá modrá obálka s jemně
vroubkovaným okrajem. Otevřel jsem ji. Uvnitř byla vroubkovaná kartička
stejné barvy. Písmo bylo velmi pravidelné, vyvedené perem a pečlivými
tahy, jaké už dnes jen tak někdo neumí. "Dobrou chuť Vám přeje paní
Blanchardová."
Ten večer jsem si pochutnal na vynikajícím čokoládovém dortu.
 XXXIX.
Navzdory odhodlání pokusit se za každou cenu splnit poslední úkol bylo
nutné myslet i na zadní vrátka. Mé šance na úspěch byly tak mizivé, že
jsem musel počítat i se selháním a připravit se na to, že budu muset nést
jeho důsledky. Byla to otázka přežití.
Rozhodl jsem se proto zahájit pečlivé vyšetřování podivné minulosti
Igora Dubrovského. Pokud dosáhl zproštění viny tím, že zhypnotizoval
porotce, což se zřejmě nikdy s jistotou nedozvím, možná že ještě mohu
odhalit důležité skutečnosti, které posílí mou pozici při vyjednávání.
Kdybych vykopal mrtvoly, měl bych v kapse trumf... Byl jsem pevně
přesvědčen, že klíč k mému vysvobození spočívá právě v jeho minulosti.
Vrátil jsem se na internet a začal pátrat po onom útočném článku novináře
z deníku Le Monde, jehož jméno jsem zapomněl - po tom, který o
inkriminované sebevraždě informoval mnohem podrobněji než ostatní.
Vzpomínal jsem si, že obsahoval tak přesné detaily o Dubrovském a jeho
metodách, že ho jeho autor musel s největší pravděpodobností znát. Musím
s ním za každou cenu mluvit.
Článek jsem na internetu našel snadno. Jeho autor se jmenoval Jean
Calusacq. Hned jsem sáhl po telefonu.
"Dobrý den, sháním kontakt na novináře, který pro Le Monde pracoval v
sedmdesátých letech, nevím, jestli u vás ještě je..."
"Jak se jmenuje?"
"Jean Calusacq."
"Jak prosím?"
"Calusacq. Jean Calusacq."
"To jméno jsem v životě neslyšela. A to jsem tady už osm let...
Ten váš kamarád už je nejspíš v důchodu!"
"To není můj kamarád... ale musím ho za každou cenu najít. Je to velice
důležité. Určitě je u vás někdo, kdo ho znal a má na něj kontakt."
"Jak to mám vědět? Nenechám ho přece vyvolávat rozhlasem!"
"Musíte mít jméno tehdejšího šéfredaktora. Ten by o něm mohl něco
vědět."
Ozval se vzdech.
 "Kdy že to bylo?"
"V roce 1976."
"Nezavěšujte..."
Několik dlouhých minut zněla ze sluchátka jazzová melodie v podání
saxofonu. Trvalo to tak dlouho, že jsem si říkal, jestli na mě nezapomněla.
"Dám vám ho, ale je to bez záruky. Už dlouho s ním nejsme v kontaktu.
Raymond Verger, nula jedna, čtyřicet sedm, dvacet..."
"Počkejte! Zapíšu si to... Raymond Verger, nula jedna, čtyřicet...?"
"Čtyřicet sedm, dvacet osm, jedenáct, nula tři."
"Výborně! Díky!"
Rychle zavěsila, abych po ní náhodou ještě něco nechtěl.
Vytočil jsem to číslo s obavou, že už možná nefunguje... Vyzvánění. Uf!
Aspoň že tak. Čtvrté zvonění, páté... Nic. Sedmé, osmé...
Rozhodl jsem se to vzdát, když vtom to někdo zvedl. Ticho, po němž se
ozval trochu roztřesený ženský hlas. Zatnul jsem pěsti a zformuloval svou
prosbu.
"Kdo volá?"
"Alan Greenmor."
"Zná vás?"
"Ne, ještě ne, ale rád bych s ním mluvil ohledně jednoho jeho bývalého
kolegy."
"Skvělé! To ho zabaví... Artikulujte pořádně, aby vám rozuměl."
Následovalo dlouhé ticho. Trpělivě jsem čekal. Pak jsem zaslechl šepot a
znovu nastalo ticho.
"Haló..." ozval se nakonec loudavý hlas.
Řídil jsem se ženinou radou a pečlivě vyslovoval každou slabiku.
"Dobrý den, pane Vergere. Jmenuji se Alan Greenmor a vaše číslo mi dali
v deníku Le Monde. Dovolil jsem si vám zavolat, protože nutně potřebuji
mluvit s jedním z vašich bývalých novinářů.
Je to pro mě velice důležité a řekli mi, že vy byste na něj možná mohl mít
kontakt."
"Bývalý novinář? Ano, s několika z nich se ještě vídám. Jak se jmenuje?
Pamatuji si je všechny. Moje žena vám dosvědčí, že moje paměť je naprosto
neomylná."
"Jean Calusacq."
"Jakže?"
"Jean Calusacq."
Dlouhé mlčení.
"Pane Vergere, jste tam?"
"Nic mi to neříká," přiznal.
"Už je to přes třicet let..."
"Ne, ne! O to nejde! To bych si pamatoval... Ne, musel to být nějaký
pseudonym."
"Pseudonym?"
"Ano, novináři se jimi často podepisují pod články, které nejsou v jedné
linii s tím, co píší obvykle."
"A... mohl byste mi zjistit jeho skutečné jméno?"
"Ano. Mám seznam svých novinářů a všech jejich pseudonymů.
Všechno jsem si to schoval, víte... Zavolejte mi za půl hodiny."
Po půlhodině mi ho žena znovu předala a doporučila mi, abych byl
stručný a neobíral ho o odpočinek.
"Na seznamu žádného Calusacqa nemám. Jste si tím jménem jistý?"
"Ano, naprosto."
"Tak to musel být někdo slavný. V takových případech se pseudonym
nikam nezaznamenával kvůli maximální ochraně anonymity."
"Někdo slavný? Proč by se zajímal o sebevraždu neznámého člověka?"
"Je mi to líto," řekl evidentně zklamán. "Nemohu vám pomoci. Ale nechte
mi na sebe kontakt, kdybych si náhodou na něco vzpomněl..."
 XL.
Říká se, že odvážnému štěstí přeje. V mém případě si tedy dávalo načas.
Potácel jsem se od jednoho nezdaru k druhému. Pokoušel jsem se splnit
nemožný úkol v osamělém souboji s geniálním a mocným šílencem.
Hvězdy však evidentně nebyly na mé straně.
Toho rána jsem dorazil do práce pozdě. První uchazeči už čekali na
recepci v přízemí, všichni stroze odění a bez jediného nadbytečného skladu
na kalhotách či sukni. Spěšně jsem přešel halu, v níž se vznášely závany
parfémů a vod po holení, a vyšel nahoru po schodech, abych se náhodou
neocitl ve výtahu se šéfem, čímž jsem nás oba ušetřil trapného ticha, které
by nás tížilo během celé cesty.
Sotva jsem dorazil do kanceláře, přišla za mnou Alice a pečlivě za sebou
zavřela dveře.
"Podívej," řekla a podala mi dva listy papíru.
Vzal jsem si je od ní. Jeden z nich pocházel z administrativního oddělení.
Poznal jsem v něm černou listinu společností stižených finančními
potížemi, které projevily zájem o služby našeho podniku. Vedoucí
jednotlivých oddělení dostávali každý měsíc aktualizovaný seznam a
obvykle nám ho předávali. Tento měsíc jsme ho však nedostali.
Na dalším papíru bylo rozdělení potenciálních klientů mezi konzultanty,
kteří je měli během týdne kontaktovat. Ten jsme dostávali vždy v pondělí.
Stačil letmý pohled ke zjištění, že většina jmen společností figurovala na
obou dokumentech současně. Černá listina se datovala z prvního srpna.
Druhý seznam byl z pátého...
"Chápeš to?" řekla pobouřeně. "Je ti jasné, co to znamená? Tlačí nás k
tomu, abychom zvyšovali obrat spoluprací s klienty, z nichž nám větší část
nezaplatí! To absolutně nedává smysl! Vedení přijímá čím dál pomatenější
rozhodnutí! Já tenhle podnik nechápu.
A uvědomuješ si, co to znamená pro nás? Když klient nezaplatí,
nedostaneme provizi! Chápeš? Budeme pracovat zadarmo..."
Už jsem ji neposlouchal. Mé myšlenky mě odvedly pryč a plně mě pohltil
nápad, který se právě zrodil v mé mysli a pomalu se rýsoval jako ještě
rozmazaný obraz v hledáčku fotoaparátu, předtím než zaostří, ale o němž už
víme, že bude ostrý, přesný, jasný...
 "Čemu se směješ?" zeptala se podrážděně, jelikož jsem nesdílel její
pobouření.
"Alice... Můžu si ty papíry nechat? Prosím?"
"Ano, jistě, ale..."
"Díky. Tisíckrát díky. Možná jsi mi právě zachránila život..."
"To nevím, ale aspoň díky mně nebudeš pracovat zadarmo..."
"Promiň, Alice, ale musím jít..."
Zatelefonoval jsem Vanesse a požádal ji o přesunutí všech schůzek.
Potřeboval jsem si vzít volno. Určitě to způsobí poprask, ale moje
budoucnost jakožto zaměstnance firmy je tak jako tak zpečetěná.
***
Valná hromada akcionářů se měla sejít 28. srpna. 28. srpna... Igor
Dubrovski mi řekl, ať přijdu dvacátého devátého... Byl tedy dokonale
informován a nezvolil to datum náhodou. A já jsem si bláhově myslel, že ho
ten poslední úkol napadl přímo na místě během našeho setkání... Měl to na
mě pěkně vymyšlené.
Když jsem se vrátil domů, zavolal jsem do banky a koupil si akcii Dunker
Consultingu, což byla nezbytná podmínka k tomu, abych se mohl ucházet o
post ředitele. Ve stanovách bylo uvedeno, že není nutné předložit
kandidaturu předem, stačí až na začátku valné hromady. Mohl jsem tedy
zůstat ve stínu až do posledního okamžiku.
Šance na úspěch mého nápadu byla jedna ku tisíci. Pokud by to přece jen
vyšlo, mohl bych předstoupit před akcionáře a pokusit se je přesvědčit.
Panebože, už při té představě jsem se celý rozechvěl... A to jsem měl trému,
když jsem měl promluvit na schůzi před desítkou kolegů...
Při tom pomyšlení se mi dělalo sucho v krku a rozklepaly se mi ruce.
Musím něco podniknout... Nehodlám propásnout svou jedinou šanci jen
kvůli trémě. Musí přece existovat metoda, jak se naučit klidně vystupovat
na veřejnosti...
Začal jsem hledat na internetu. Kurzy a semináře vystupování na
veřejnosti nabízelo několik institucí. Podařilo se mi dovolat jen do jedné z
nich, všechny ostatní měly v srpnu zavřeno. Její jméno znělo slibně:
SPEECH-MASTERS. Navrhli mi, abych se před zápisem sešel s lektorem
kurzu. Domluvil jsem si schůzku.
 Potom jsem zavolal Alici do práce.
"Říkal jsem ti, že Dunker zveřejňuje v tisku falešné nabídky zaměstnání?"
"Ano, Alane. Ještě jsem se z toho nevzpamatovala."
"Poslouchej, potřebuju tě. Mohla bys mi sestavit jejich seznam?"
"Seznam těch falešných nabídek?"
"Ano, přesně tak."
Ticho.
"To by zabralo hrozně moc času. Jak moc nazpátek to potřebuješ?"
"Nevím... Dejme tomu za poslední tři měsíce."
"Musela bych najít každý jednotlivý inzerát ve všech novinách a porovnat
ho s našimi interními seznamy..."
"Mohla bys to pro mě udělat? Je to... strašně důležité."
"Dneska jsi samá záhada."
"Alice, moc tě o to prosím."
 XLI.
Jelikož se mi nepodařilo vystopovat bývalého novináře deníku Le Monde,
rozhodl jsem se pátrat po informacích přímo u zdroje. Bylo to riskantní a
emočně náročné, ale říkal jsem si, že tímhle způsobem snad zjistím víc.
Najít dům nebylo příliš těžké. Tehdejší deníky popsaly to místo poměrně
přesně. V dané čtvrti bydlel jen jeden člověk toho jména a adresu jsem
našel snadno v internetových zlatých stránkách.
Obec Vitry-sur-Seine se nacházela několik kilometrů jihovýchodně od
Paříže. Vydal jsem se tam autem. Věděl jsem, že mohu být sledován, a tak
jsem řídil s očima přilepenýma na zpětné zrcátko. Nezaznamenal jsem nic
zvláštního, ale nemohl jsem si dovolit riskovat. Igor se v žádném případě
nesmí dozvědět, kam jedu.
U Porte d'Orléans jsem proto najel na jižní dálnici a po pár kilometrech
zastavil v odstavném pruhu. Potom jsem vycouval po nájezdu. Manévr to
byl náročný, ale zato spolehlivý.
Zorientovat se na předměstí Paříže není nikdy snadné. Na každé
křižovatce, kde jsem stál na červenou, jsem se nořil do plánku rozloženého
na sedadle spolujezdce.
Do Vitry jsem dorazil po bulváru Maxima Gorkého, projel jsem kolem
Makarenkovy základní školy, pokračoval po Gagarinově třídě a
Stalingradském bulváru. Kde jsem se to proboha ocitl? Myslel jsem, že
Sovětský svaz se rozpadl před dvaceti lety... Otočil jsem hlavu doprava a
spatřil radnici. Byl jsem tak překvapený, že jsem málem vrazil do auta
jedoucího přede mnou. Radniční budova připomínala miniaturní Kreml.
Bylo to celé prazvláštní, ale já jsem hlavně potřeboval najít cestu k cíli...
Kde to jsem? Robespierrova třída, Maratova ulice... hm... samí velcí
demokraté... Nadobro jsem zabloudil. Zapnul jsem výstražná světla a
zastavil vedle řady zaparkovaných aut, abych se zorientoval v mapě. Aha,
dobrá, stačí vydat se po třídě Povstání, pokračovat po Šibeniční aleji a
přejet po mostě Zastřelených. Lákavá vyhlídka...
Nakonec jsem se ocitl ve velmi klidné ulici lemované předměstskými
domy, skromnými příbytky dojímajícími svou jednoduchostí. Zaparkoval
jsem a pokračoval pěšky. V čísle 19 se nacházel vysoký a úzký domek z
cihel natřených nabilo. Kdysi musel být jistě okouzlující, než na něm čas
zanechal svou stopu v podobě chmurné barvy smogu. Nátěr se místy
odlupoval a částečně odhaloval cihly jako hnědé skvrny na churavé kůži.
Došel jsem k dřevěné brance. Zahrada, lze-li tak nazvat skrovný prostor
oddělující dům od ulice, byla neupravená, a plevel si razil cestu štěrkem
nerovnoměrně rozesetým po zemi.
Číslo 19 bylo namalováno na vyduté smaltované tabulce umístěné pod
poštovní schránkou beze jména.
Sebral jsem odvahu a krátce zazvonil.
Dlouho se nic nedělo a dům byl nadále ponořen do hrobového ticha.
Potom se dveře pootevřely a objevila se v nich strhaná tvář starého muže s
rysy vyrytými časem. Zdálo se, že jejich hlavním sochařem byl smutek.
Hned jsem pochopil, že jsem na správné adrese.
"Pan Littrec?"
"Dobrý den."
"Jmenuji se Alan Greenmor a přicházím za vámi, protože bych vám rád
položil několik otázek. Předem se omlouvám, že ve vás jitřím nepříjemné
vzpomínky, ale potřeboval bych si s vámi promluvit o vašem synovi."
Svislá vráska mezi jeho obočím se ještě prohloubila a stařec odmítavě
zakroutil hlavou.
"Nezlobte se," hlesl. "Nechci o tom mluvit. Je mi líto."
Nevzdával jsem to.
"Mám důvod se domnívat, že se nacházím v podobné situaci jako kdysi
váš syn a..."
"Ať jde dál!" zakřičel ženský hlas zevnitř domu.
Muž sklopil zrak, smutně si povzdychl, odevzdaně otevřel dveře a vešel
do domu.
Otevřel jsem dřevěnou branku, která mírně zavrzala, a vstoupil.
Vnitřní výzdoba byla prostá a obstarožní, ale na první pohled bylo jasné,
že dům je navzdory lehkému zatuchlému zápachu udržován v naprosté
čistotě.
"Nemůžu vstát, abych vás pozdravila, trápí mě nohy," pronesla stařena se
svázanými vlasy zabořená v křesle.
"Jistě, jen seďte, a děkuji vám, že jste mě pozvala dál," odpověděl jsem a
posadil se na vyplétanou židli, kterou mi ukázala.
 Její manžel zmizel v patře po rozvrzaném dřevěném schodišti.
"Momentálně žiji v područí jistého muže, psychiatra jménem Igor
Dubrovski. Pokud jsou mé informace správné, žalovali jste ho, když došlo
k..."
"...sebevraždě našeho syna, ano."
"Vyvlékl se z toho, byl zproštěn viny pro nedostatek důkazů. Můžete mi
říci všechno, co o tom muži víte?"
"Už je to přes třicet let..." řekla zamyšleně.
"Vyprávějte mi všechno, co si pamatujete, je to důležité, abych se před
ním mohl ochránit."
"Víte, vyprávěla jsem to před procesem jen jednou..."
"On vašeho syna léčil..."
"Ano, on také, a v den, kdy jsme mu s manželem svěřili Francoise do
péče, jsme s ním mluvili. Upřímně řečeno si ani nepamatuji, co nám tenkrát
řekl..."
"Jak to myslíte, on také?"
"Starali se o Francoise dva."
"Váš syn měl dva psychiatry?"
"Ano. Doktora Dubrovského a ještě jednoho, doktora z nemocnice."
Zamyslel jsem se.
"Chcete, aby vám manžel udělal kávu?" zeptala se vlídně.
"Ne, jste moc hodná. Povězte mi, co vám syn o Igoru Dubrovském říkal?"
"Mně neříkal nic. Víte, on toho moc nenamluvil. Měl ve zvyku nechávat
si všechno pro sebe."
Na chvíli se odmlčela a pak dodala:
"To ho nejspíš tolik tížilo..."
"Ale proč jste žalovali jen Dubrovského, když byl v péči dvou
psychiatrů?"
"Víte, pane, jsou věci mezi nebem a zemí. Nám o to ani tolik nešlo, stejně
jsme věděli, že nám to našeho Francoise nevrátí. Byl to náš jediný syn.
Když zemřel, zhroutil se nám svět. Všechno ostatní pozbylo na významu.
Podali jsme tu žalobu, protože to po nás chtěli, ale nikdy nám nešlo o mstu.
Proti osudu nemá smysl bojovat."
 "Ale proč jste žalovali Igora Dubrovského a už ne toho druhého
psychiatra? Proč ne oba dva? A vůbec... z čeho jste ho vlastně vinili?"
"Vysvětlili nám, že ho k té sebevraždě dohnal on. Víte, my jsme si nic
nevymysleli. Vypověděli jsme jen to, co nám řekli. A navíc jsme každý den
chodili k soudu jen neradi. Ze všeho nejvíc jsme chtěli být sami."
"Počkejte, počkejte... Kdo vám to řekl?"
"Ten pán, který nám radil. Pořád opakoval: ,Pomyslete na ty mladé,
kterým zachráníte život.' "
"Máte na mysli svého právníka?"
"Ne, právníka ne. Ten tu za námi nikdy nebyl..."
"Kdo vám tedy radil?"
"Už si moc dobře nevzpomínám. Je to přes třicet let... Tenkrát tu za námi
byla spousta lidí... Nejdřív hasiči, pak policie, detektiv, pojišťovací... Samí
lidé, které jsme já ani manžel neznali."
"A ten muž... nevíte, jaká byla jeho oficiální funkce?"
Zaváhala a marně pátrala v paměti.
"Ne... ale byl to nějaký vysoce postavený pán."
"Mohla byste mi ho popsat?"
"Ach... to ne, je mi líto... Jeho obličej si vůbec nepamatuji. Jediné, na co
si vzpomínám, je to, že byl posedlý svými botami. Tak nám to vrtalo
hlavou, že mi to v ní zůstalo!"
S takovou informací se daleko nedostanu...
"Byl jimi vážně posedlý," pokračovala a se smutným úsměvem si v duchu
vybavila onu scénu. "Důrazně nás žádal, aby se náš pes nepřibližoval k jeho
mokasínám. Přiznávám, že trochu slintal...
Během rozhovoru několikrát vyndal z kapsy kapesník, aby si boty očistil.
Při odchodu si je dlouho otíral o rohožku. Musím říct, že mě to trochu
urazilo..."
 XLII.
Nepřátelé našich nepřátel nemusejí být vždy našimi přáteli. Muž, s nímž
jsem měl to dopoledne schůzku za burzou, jím nebyl a rozhodně se jím
nikdy nestane.
Byl to přitom jediný člověk schopný obrat Dunkera o klidný spánek.
Fisherman. Novinář, který pravidelně zveřejňoval negativní názory na naši
společnost ve finančním deníku Les Echos.
Fisherman, který, aniž kdy vkročil do našich kanceláří, se jednoho dne
odvážil napsat, že zaměstnanci firmy Dunker Consulting nejsou dostatečně
produktivní, čímž spustil lavinu interních opatření nejtěžšího kalibru, která
ještě zvýšila tlak, jemuž jsme byli vystaveni.
Po telefonu se mi ho podařilo přesvědčit, aby se se mnou sešel, protože
jsem vzbudil jeho zvědavost, ale současně neprozradil příliš.
Dorazil jsem s předstihem a posadil se ke kulatému mramorovému stolku
osazenému kovem. Na sklonku dopoledne nesedělo v kavárně příliš hostů,
ale s blížícím se obědem tu přece jen bylo poměrně rušno. Jeden číšník
prostíral stoly k jídlu. Barman naléval piva pár štamgastům za barem, kteří
spolu hovořili rádoby mužným tónem, zatímco kávovar za ním ze sebe
chrlil espresa a šířil kolem sebe vůni arabské kávy. Uklízeč myjící
kachličky plynule pohyboval stěrkou a jako zázrakem mazal stopy mýdlové
vody, které tam před chvílí zanechala jeho houbička. Po chodníku
nepřetržitě defilovaly obleky s kravatami a tmavé kostýmky.
Popsal jsem Fishermanovi, jak vypadám, aby mě poznal, až přijde. Když
jsem však spatřil muže, který vešel dovnitř, oděného do tvídového saka a
košile rozepnuté u krku, s velice vážnou tváří a velkými brýlemi z hnědé
želvoviny stěží zakrývajícími jeho husté obočí, tušil jsem, že je to on, ještě
než mě uviděl.
Na půl úst a bez náznaku úsměvu mě pozdravil. Nabídl jsem mu kávu a
on odmítl.
"Jak jsem vám říkal po telefonu," začal jsem, "budu v blízké budoucnosti
schopný informovat vás o očekávaném vývoji kurzu akcií společnosti
Dunker Consulting v nejbližších dnech."
"Kde tu schopnost vezmete?"
 "Čas od času se dovídám o určitých událostech ještě předtím, než vejdou
ve známost."
Podezřívavě na mě pohlédl.
"A jak k těmto informacím získáváte přístup?"
"Jsem zaměstnancem firmy."
Upřel na mě pohled, v němž se zračilo pohrdání.
"Co za to chcete?" řekl tónem člověka, který si nedělá iluze o lidské
povaze.
"Nic."
"Kdybyste na tom neměl žádný zájem, nedělal byste to."
"To máte pravdu."
"Co z toho tedy máte?" zeptal se jako inkvizitor.
Neuhnul jsem pohledem.
"Nenávidím Marka Dunkera. Všechno, co mu nějak uškodí, mě nesmírně
těší."
Zdálo se, že mou odpověď přijal. Byla v souladu s jeho viděním světa.
Naznačil číšníkovi, aby mu přinesl kávu. Pokračoval jsem: "Vždycky
když o jeho podniku zveřejníte negativní článek, je zlostí bez sebe."
Nedal najevo sebemenší reakci a zachoval kamennou tvář.
"Takže mě budete předem informovat o událostech, o nichž se dozvíte, je
to tak?"
"Ne, o konkrétních událostech vám říkat nebudu. Ale když budu mít
jistotu, že nějaká informace bude brzy zveřejněna, upozorním vás na to."
"Co se tím změní?"
"Když to vezmete v potaz a zveřejníte negativní názor na vývoj akcií ještě
předtím, než bude taková významná informace publikována, posílí to
celkový dojem, že Dunker Consultingu se nedaří.
Ještě víc mu topřitíží. A o to mi jde."
Chvíli mě mlčky sledoval.
"Mě zajímá i ta informace," řekl, " nikoli jen to, že vyjde najevo."
"Tu vám dát nemohu. Nesmíte toho chtít moc... Vaším povolaním je
ostatně činit odhady ohledně kurzu společností kótovaných na burze, ne? Já
vám dávám příležitost oznámit dřív než kdokoli jiný, kdy akcie Dunker
Consultingu poklesne. Už to je hodně..."
Neodpověděl, ale dál na mě upíral nedůvěřivý pohled.
"Exkluzivně," dodal jsem.
"Nic mi nezaručuje, že se vaše předpovědi vyplní..."
"To posoudíte sám počínaje tímto týdnem."
Zvedl jedno obočí.
Lehce jsem se k němu naklonil a ztišil hlas, abych podtrhl důležitost
svého odhalení.
"Pozítří," pronesl jsem, "spadne akcie Dunker Consultingu nejméně o 3
%."
Chvíli na mě zasmušile hleděl, načež s velice pochybovačným výrazem
mlčky vypil kávu.
"Tak jako tak," vypadlo z něj nakonec, "nemohu zveřejnit svůj názor na
základě fámy od někoho, koho ani neznám."
"Dělejte, jak myslíte. Dám vám... řekněme... tři upozornění.
Pokud je nevyužijete, nabídnu své informace některému z vašich kolegů z
konkurenčních deníků."
Vstal jsem, vytáhl z kapsy drobné za svou kávu a položil je na stůl. Tu
jeho jsem nezaplatil. Pak jsem odešel a nechal ho utápět se ve vlastní
skepsi.
 XLIII.
Z úvah mě vytrhlo zvonění telefonu. Zvedl jsem sluchátko.
"Nezavěšujte, předám vám manžela..."
Dlouhé ticho.
"Haló? Pan Greenmor?"
Okamžitě jsem ten loudavý hlas poznal.
"U telefonu."
"Tady Raymond Verger. Bývalý šéfredaktor deníku Le Monde, jestli si
vzpomínáte..."
"Ano, ano, samozřejmě. Jak se vám daří?"
"Výborně, děkuji vám, drahý pane. Volám, protože si myslím, že jsem
přišel na jméno toho muže, který se skrýval za pseudonymem Jean
Calusacq..."
Štěstí se začínalo obracet na mou stranu. Konečně si budu moci pohovořit
s autorem onoho sice podlého, ale velice přesného článku o Igoru
Dubrovském, kterého ten muž určitě musel znát osobně.
"Je to tak, jak jsem si myslel," pokračoval, "šlo o slavnou osobnost. Proto
jeho jméno na mém seznamu pseudonymů chybělo."
Srdce se mi rozbušilo jako o závod.
"Povídejte. Jak se jmenuje?"
"Prosím?"
Zapomněl jsem, že špatně slyší. Zopakoval jsem otázku pomalu a nahlas:
"Jak se jmenuje?"
"Tak nejdřív vás musím upozornit, že dodržuji zvyklosti, drahý pane.
Odhalím vám jeho identitu jen proto, že už je pěkně dlouho po smrti, jinak
bych chránil jeho anonymitu. Ale teď už je to promlčené...."
Krev mi ztuhla v žilách. Je to ztracené.
"Jeho jméno se mi vybavilo proto, že jsem si vzpomněl, jak se někteří
novináři bavili tím, že si za pseudonym vybírali anagram svého skutečného
jména. Nejmíň hodinu jsem nad tím dumal, než jsem přišel na to, že za
Jeanem Calusacqem se skrýval Jacques Lacan."
"Lacan, ten slavný psychoanalytik?"
 "Přesně ten."
To mě zmátlo. Proč měl Lacan na Dubrovského tak spadeno, že proti
němu napsal ten jedovatý článek"
Položil jsem tu otázku šéfredaktorovi.
"Tak to nevím, drahý pane. Na to by vám odpověděl jedině odborník...
Mohl byste se zkusit zeptat Christine Vespallesové."
"Koho?"
"Christine Vespallesové, bývalé novinářky z časopisu Sciences humaines.
Psychoanalýza a všechno kolem, to je její vášeň. Moc ráda vám vaše otázky
zodpoví. Najdete ji snadno. Od té doby, co je v důchodu, tráví odpoledne v
Les Deux Magots."
"Myslíte tu kavárnu v Saint-Germain-des-Prés?"
"Jak prosím?"
Zopakoval jsem to a pečlivě vyslovil každou slabiku.
"Přesně tu. Můžete se tam za ní stavit. Poznáte ji snadno, vždycky má na
hlavě nějaký výstřední klobouk. To už se dnes moc nevidí... Snadno se s ní
dáte do řeči, uvidíte. Cinknu jí a povím jí o vás."
***
Nemohl jsem tu ulici najít. Byla zastrčená za náměstím Bastily směrem k
République, v nezrenovované čtvrti, která si uchovala omšelé kouzlo
starých lidových uliček. V přízemí většiny domů sídlil nějaký obchodník či
řemeslník. Dveře měli otevřené do ulice, všichni se radostně setkávali na
chodníku a místní drby je zaměstnávaly nejméně stejně tolik jako vlastní
práce. Dodavatelé vykládali uprostřed vozovky zboží, oslovovali známé
tváře a vstupovali do probíhajících hovorů tím, že mluvili hlasitěji než
ostatní. Rámusili s paletovými vozíky a občas se jim podařilo omylem
shodit nějakou tu bednu, což vyvolávalo posměch přihlížejících.
Byl tu obuvník, kterého bylo možné vidět z ulice při práci u stroje, z
něhož se do okolí šířila vůně zahřáté kůže. Jeho sousedem byl drogista s
poetickým vývěsním štítem "Obchodník s barvami". Krátký pohled do jeho
výlohy potvrzoval, že nelže. Byla tam neuvěřitelná změť předmětů denní
potřeby, jejichž šíři a rozmanitost si nedovedete představit. Ramínka,
pestrobarevné kolíčky na prádlo, houbičky na nádobí, kostkované
kuchyňské utěrky, zelené, žluté a modré zástěry, celá sbírka lavórů a kýblů
z červené, žluté či béžové umělé hmoty... To všechno vesele přetékalo na
chodník.
Zelinář hřmotným hlasem vykřikoval ceny ovoce a zeleniny a lákal
zákazníky. O kus dál stál přímo uprostřed chodníku kovový regál prodavače
tisku, jehož plátky velkými titulky oznamovaly skandály, a bránil chodcům
v průchodu. Odvedle se ozývalo tryskání páry barvíře, který zaplavoval
ulici svou typickou vůní. Naproti se vyjímala oslňující výloha uzenářství
stavějící na odiv obrovské klobásy z Morteau, sýrové pečivo, ze kterého se
ještě kouřilo, korzické salámy zavěšené na niti na železných hácích a tisíce
dalších pochutin, jedna lákavější než druhá.
Já, který jsem až příliš dobře znal neosobní a chladná americká obchodní
centra, jsem si uvědomil, jaké mají Francouzi štěstí, že jim ještě tu a tam
zůstal místní život plný malých obchůdků. Uvědomují si to, nebo je nechají
vymřít a odnést si s sebou lidskou vřelost, která ve městě ještě přežívá? K
čemu je konzumovat více za méně peněz v hypermarketech, a pak se vracet
domů do čtvrtí, kde se jen přespává a z nichž tyto obchůdky, duše měst, již
dávno vymizely"
V čísle 51 se tyčil dům s fasádou poznamenanou zubem času.
Hezká tabulka, evidentně dělaná ručně a připevněná vedle vchodových
dveří, pyšně hlásala: "Asociace SPEECH-MASTERS schodiště ve dvoře"
Vklouzl jsem dovnitř a ocitl se na vnitřním dvoře. Naproti stál další dům,
jehož dveře byly zavřené. Ke vstupu bylo třeba zadat kód. Nikde žádná
tabulka, po asociaci ani stopa. Zvláštní... Otočil jsem se a znovu přešel
dvůr. V tom jsem si všiml schodiště sestupujícího podél dlouhé postranní
zdi oddělující oba domy. Z dálky jsem zahlédl štítek připevněný drátem k
zábradlí. Moc jsem si od toho nesliboval, ale pro jistotu jsem se šel podívat.
Takové schodiště nemohlo vést nikam jinam než do sklepa. Když jsem se
přiblížil, rozpoznal jsem ručně napsané jméno asociace, vedle něhož byla
nakreslena šipka dolů. Naklonil jsem se nad schodiště. Jen na prvních pár
schodů dopadalo trochu denního světla, zatímco další mizely v příšeří a
ztrácely se v naprosté tmě. Konec schodů byl v nedohlednu. Nepříliš
povzbudivé...
S pocitem, že se nořím do útrob čtvrti, jsem po schodišti přesto sešel.
Úplně dole stály železné dveře a zvonek. Zazvonil jsem a čekal. Bylo tu
chladno a vlhko. Dveře se otevřely a pozdravil mě muž kolem třicítky se
zrzavými vlasy.
 "Dobrý den. Jmenuji se Eric."
"Alan. Těší mě."
Usmál se, ale nijak mu to neubralo na vážnosti. Šel jsem dál.
To místo se mi hned zalíbilo. Byl to překvapivě rozlehlý prostor pod
nádherným klenutým stropem z kamenů. V každém rohu pronikalo dovnitř
skleněnými dlaždicemi denní světlo. Osvětlení doplňovaly levné
halogenové lampy. Na zemi byla stará, úplně ošoupaná podlaha, místy
velmi poničená. Muselo se na ní odehrát spousta věcí. Na druhém konci
místnosti stála dřevěná katedra, jaké kdysi bývaly ve školách. Neuvěřitelně
okouzlující. Téměř všechen prostor v místnosti zabíralo několik desítek -
možná stovka - židlí.
Poblíž vchodu vedle nás se nacházel kuchyňský stůl s kávovarem a
závratným množstvím plastových kelímků naskládaných v sobě.
Dole tiše předla malá lednička.
"To byl původně sklep?"
"Nacházíte se v bývalém skladišti rodiny ebenistů. Profese se po několik
generací dědila z otce na syna až do roku 1975, kdy poslední z nich odešel
do důchodu a nenašel nikoho, kdo by po něm řemeslo převzal."
Představil jsem si řemeslníky, jak pracují s noži, nůžkami a kladívky,
načež své výtvory ukládají na toto místo, které muselo být prosyceno vůní
borového, dubového, ořechového, palisandrového či mahagonového dřeva.
"Tak povídejte. Proč se k nám chcete zapsat?" zeptal se mě velice vážně.
Působil sebejistě, nikoli však nadutě, a vyjadřoval se klidným, příjemným
hlasem. Díval se na mě ale téměř přísně, jako by si mě odhadoval. Měl jsem
pocit, že se najednou musím obhajovat, ačkoli bych čekal, že se naopak sám
začne chlubit přednostmi své instituce...
"Proč se chci zapsat? Protože neumím mluvit na veřejnosti, mám strašnou
trému, která mě úplně ochromuje, a v blízké době budu nucen promluvit
před početným shromážděním. Chtěl bych si svůj projev předem trochu
natrénovat a předejít tak katastrofě..."
"Chápu."
"Jak probíhají vaše kurzy?"
"To nejsou kurzy."
"Aha..."
 "Každý člen se cvičí tak, že se vrhne do vody a deset minut mluví před
ostatními na téma, které si sám zvolí. Potom mu každý napíše na kus papíru
hodnocení a předá mu ho."
"Hodnocení?"
"Ano, to, jak se mu vystoupení líbilo. Poznámky ohledně oblastí, ve
kterých má co zlepšit: drobné vady, řečové tiky, chyby, prostě všechno, na
čem by měl pracovat, ať už se to týká hlasu, postavení těla nebo struktury
projevu."
"Rozumím."
"Když je nás třicet, dostanete třicet papírků. Pak už je na vás, abyste se
podíval, co se v komentářích objevuje nejčastěji, a příště to vzal v úvahu,
opravil chyby a podal lepší výkon."
Zdůraznil slova "opravil" a "lepší" a mírně přitom svraštil obočí jako
učitel. Ta metoda mě ovšem zaujala.
"Kdy můžu začít?"
"Začneme se zase scházet od 22. srpna. Schůzky se konají jednou týdně."
"Až 22. srpna? Do té doby nic?"
"Ne, všichni jsou někde na dovolené."
Byl jsem ztracen... Valná hromada, pokud se jí tedy zúčastním, se koná
dvacátého osmého. Budu tedy moci přijít na jediné setkání, což je žalostně
málo... Svěřil jsem se mu se svým problémem.
"Není to ideální, to máte pravdu. Naše pedagogika vyžaduje dlouhodobé
úsilí. Ale i tak získáte komentáře, které vám pro vaše vystoupení trochu
pomohou... Měl jste se tím začít zabývat dřív."
Poslední věta zněla jako výčitka.
 XLIV.
"Můj milý Alane Greenmore! Jak se vám daří?"
Skutečnost, že mě žena, kterou vidím poprvé v životě, oslovuje tak
familiérně, jako bychom byli už dvacet let přátelé, mě poněkud vyvedla z
míry... Polovina hostů se po nás ohlédla. S teatrálním gestem a přivřenými
víčky mi podala uvolněnou ruku obrácenou dlaní dolů. Chtěla snad, abych
ji políbil"
Neobratně jsem ji stiskl.
"Dobrý den, paní Vespallesová."
"Můj drahý Raymond Verger mi o vás řekl tolik dobrého..."
Nedokázal jsem si představit, jak na mě bývalý šéfredaktor deníku Le
Monde pěje chválu.
"Posaďte se," řekla a ukázala na vedlejší židli. "Toto je můj stůl a vy jste u
něj vítán. Georgesi?"
"Ano prosím?"
Obrátila se ke mně.
"Co si dáte, Alane? Mohu vám říkat Alane, viďte? Je to krásné jméno...
Předpokládám, že jste Angličan."
"Američan."
"To vyjde nastejno. Tak na co máte chuť?"
"Ehm... na kávu."
"Ale kapku šampaňského si se mnou dáte, ne? Dvě šampusky, Georgesi!"
Terasa Dvou magotů byla onoho srpnového podvečera nacpaná k
prasknutí, a to turisty i místními štamgasty, kteří měli ve zvyku bavit se
spolu od jednoho stolu k druhému. Christine Vespallesová měla na hlavě
podle očekávání monumentální klobouk světle růžové barvy se zdviženým
závojem a sytě růžovým ptáčkem přišitým ke krempě. Byla celá v růžovém
a navzdory své výstřednosti působila velice elegantně. Muselo jí být nejmíň
sedmdesát, ačkoli z ní vyzařoval duch a životní síla hodné dvacetileté
mladice.
"Můj drahý Raymond mi řekl, že prý se zajímáte o Jacquota."
"O Jacquota?"
 "Ano, řekl mi: ,Pověz mu všechno, co víš o Lacanovi.' Odpověděla jsem:
,Drahoušku, vidím, že naprosto podceňuješ šíři mých vědomostí o tomto
tématu! Na to by nám nestačila ani celá noc, a to nevím, kolik má Alan
času...'"
"Mě by konkrétně zajímaly jeho vztahy s jiným psychiatrem, jistým
Igorem Dubrovským."
Řekl jsem jí o článku, který jsem od něj četl.
"Ach ano! Lacan a Dubrovski. O těch dvou a jejich věčné rivalitě by se
dal napsat román!"
"Rivalitě?"
"No jistě! Je třeba nazývat věci pravými jmény a vztah těch dvou se nedá
nazvat jinak než rivalitou! Lacan Dubrovskému záviděl, to je jasné..."
"Záviděl... ale kdy to bylo?"
"V sedmdesátých letech, když Dubrovský vešel ve známost."
"Ale pokud se nemýlím, Jacques Lacan byl tou dobou slavný a uznávaný.
Bylo to na sklonku jeho života, ne? Jak mohl závidět neznámému
mladíkovi?"
"Víte, musíte to zasadit do tehdejšího kontextu. Lacan byl ve Francii
hvězdou psychoanalýzy. Vzhledem k povaze tohoto oboru připadalo
každému normální, že pacient stráví patnáct let na pohovce a vykládá
psychoanalytikovi o svých problémech. A jednoho krásného dne se objeví
mladý Rus, který potíže svých pacientů vyřeší během několika málo
seancí... To trochu nadělá vlny, nemyslíte?"
"Možná že je neléčil... do hloubky?"
"To nemám možnost posoudit. Ale faktem je, že pacient trpící fóbií, já
nevím, třeba z pavouků, měl na výběr mezi patnácti lety na gauči u Lacana
a půlhodinou s Dubrovským. Co byste si vybral vy?"
"Takže Lacan Dubrovskému záviděl jeho výsledky..."
"Ano, a nejen to... Tvořili protiklady po všech stránkách."
"To znamená?"
"Prostě ve všem. Jeden byl starý, druhý mladý. Lacan byl intelektuál,
který své postupy konceptualizoval a psal o nich knihy.
Dubrovski byl pragmatik, kterému šlo o konkrétní činy a jejich výsledky.
A pak je tu také původ modelu, ze kterého každý z nich vycházel."
 "Máte na mysli metody, které používali?"
"Ano. Psychoanalýza vznikla v Evropě. Dubrovski se ve Francii stal
průkopníkem využití kognitivní terapie, která přišla ze Spojených států."
"V čem byl problém?"
"Řekněme, že to bylo v době, kdy se v intelektuálních kruzích nosil
antiamerikanizmus. Ale to není všechno... Rozdělovaly je taky peníze."
"Peníze?"
"Ano. Dubrovski byl bohatý, velmi bohatý. Rodinné jmění. To nebyl
Lacanův případ, ten měl navíc k penězům značně problematický vztah."
Napila se šampaňského.
"Já si myslím," pokračovala, "že Lacan se stal Dubrovským úplně
posedlý. Záviděl mu rychlost terapie, a tak začal zkracovat délku svých
vlastních seancí. Skončilo to tak, že sotva k němu pacient dorazil a otevřel
ústa, Lacan ho zarazil a pronesl: ,Vaše seance právě skončila.' "
"To je šílené..."
"A to není všechno. Záviděl Dubrovskému jeho jmění natolik, že začal
závratně zvyšovat sazby. Tenkrát si říkal o pět set franků, což byla za pár
minut terapie opravdu horentní suma. Jedna z jeho pacientek měla námitky.
Lacan jí vzal kabelku a sám si peníze vzal z peněženky. Chudáčkovi
Jacquotovi vážně přeskočilo."
Napil jsem se šampaňského a vychutnal si jeho jemnou vůni. Na druhé
straně náměstí stál kostel Saint-Germain-des-Prés. V hřejivém podvečerním
světle vypadal krásnější než kdy jindy.
"Největší škoda," pokračovala Christine, "je to, že kdyby Lacan
Dubrovského prostě ignoroval, brzy by se na něj zapomnělo."
"Na Dubrovského? Jak to? Měl přece lepší výsledky..."
"Ach, drahý příteli, je vidět, že jste Američan. Vy oceňujete výsledky.
Tady ve Francii obdivujeme intelekt. Výsledky jsou pro nás něčím téměř
podružným..."
Zašmátrala v kabelce z růžové imitace krokodýlí kůže a vytáhla z ní
knížku.
"Tumáte! To jsem vám přinesla. Otevřete ji kdekoli a kousek si z ní
přečtěte..."
Vzal jsem si od ní knihu, jejímž autorem byl Jacques Lacan.
 Otevřel jsem ji někde uprostřed.
"Charakterizací struktury těch, jež synovské téma vykládají
prostřednictvím citové deprivace projevující se častou nelegitimností tohoto
námětu, a duševní konstrukcí typu románu objevujícího se běžně ve věku
osm až třináct let, ztotožňují autoři tento mýtus náhradního dítěte, mýtus,
jenž od tohoto věku zraje a podle nějž se nějaká vesnická stará panna
identifikuje se svou štěstěnou obdařenější souputnicí, s nároky několika
falešných dědiců trůnu, jejichž zdůvodnění se zdá býti shodným. Nicméně
ač posledně zmíněný domněle opírá svá práva o podrobný popis stroje
zvířecího vzezření, v jehož břiše by se musel ukrýt, aby došlo k původnímu
odnětí... "
"Vůbec tomu nerozumím, ale nejsem psychiatr."
"Ujišťuji vás, že z toho nejsou moudří ani psychiatři. Ale jsme ve Francii:
čím jsou vaše výplody nesrozumitelnější, tím víc vás všichni mají za
génia."
"Aha..."
"Teď si představte Dubrovského - konkrétního, pragmatického a
zaměřeného na výsledky. Vedle Lacana vypadal skoro jako hlupák..."
V ten okamžik jsem neobratným pohybem převrhl svou sklenku
šampaňského. Vylilo se na stůl a steklo mi na boty. Naštěstí jen na moje...
"Z tohohle by Jacquesa Lacana trefil šlak."
"Kdyby si vylil šampaňské na nohy?"
"To si pište! Byl svými botami přímo posedlý."
Zachvěl jsem se.
"Posedlý botami..."
"Byla to jeho vášeň! Dokázal nechat tvrdnout pacienty v čekárně, odejít z
ordinace zadními dveřmi a jít si koupit nové boty. Prostě génius."
 XLV.
Takže mladý Francois Littrec spáchal sebevraždu. Měl dva psychiatry, z
nichž jedním byl Igor Dubrovski. Jacques Lacan, který mu chorobně závidí,
udělá všechno pro to, aby tato událost způsobila jeho pád. Pod
pseudonymem vydá v deníku Le Monde zabijácky článek, v němž odsoudí
jeho metody. Kromě toho navštíví mladíkovy rodiče, zmanipuluje je a
přiměje je, aby Dubrovského zažalovali.
Prozradí ho jeho posedlost botami... A to byl prosím psychiatr.
Když se mu nepodaří dosáhnout odsouzení nenáviděného kolegy u soudu,
ovlivní lékařskou radu a vynutí si jeho vyloučení, čímž rázně ukončí jeho
kariéru, která je mu na obtíž. Dobrá. Proč ne...
Ovšem byl-li Igor Dubrovski v této záležitosti skutečně nevinný, jak
vysvětlit všechny přetrvávající nejasnosti? Proč se svým článkem o právu
na sebevraždu pokoušel přilákat depresivní osoby na Eiffelovu věž, svou
pevnost, kde je odchytával těsně před spácháním činu? Aby s nimi mohl
lépe manipulovat? Aby mu byli zavázáni"
Za jakým účelem? Co tím chtěl získat? A jak si vysvětlit poznámky o
mně z doby před mým sebevražedným pokusem? A co jeho vztah k
Audrey?"
Ztratil jsem se v bezedné hlubině svých úvah a naprosto jsem nesledoval
průběh naší pondělní obchodní schůze. Luc Fausteri a Grégoire Larcher s
jistým rozhořčením komentovali sloupky čísel na videoprojektoru, čísla,
další a další čísla, po nich křivky, sloupkové diagramy, koláčové grafy...
Cítil jsem se na hony vzdálen jejich starostem a všechny ty výsledky
postrádající smysl mi byly naprosto cizí. Doléhaly ke mně jejich tlumené,
vzdálené a nesrozumitelné hlasy. Dva zřízenci psychiatrické léčebny zarytě
vyčítající shromážděným bláznům, že na lístcích do loterie zaškrtli špatná
čísla. Jsme prý špatní, neschopní, nedokážeme ani uhodnout, která čísla
budou vylosována. Promítali nám obrázky trestů, které nás čekají: bičování,
natažení na skřipec a den bez moučníku. Potom nám ukázali, že v budoucnu
bude bič ještě delší a vzedme se k útoku jako had, skřipce se natáhnou ještě
víc a na moučník můžeme zapomenout úplně. Blázni zatleskali. Museli to
být masochisté.
Schůze skončila pozdě a všichni se okamžitě rozprchli na oběd.
 Všichni až na mě. Vrátil jsem se do kanceláře a počkal, dokud jsem si
nebyl jistý, že na patře nikdo nezůstal. Potom jsem otevřel složku
položenou na nejvyšší polici, vytáhl z ní dva listy schované pod několika
zamítnutými životopisy a uložil je do plastové fólie.
Vyšel jsem na chodbu, rozhlédl se na obě strany a nastražil uši.
Panovalo tu naprosté ticho. U schodiště jsem se znovu zastavil. Nikde
nikdo. Tiše jako kočka jsem sešel o poschodí níž a chvilku počkal. Ticho.
Vykoukl jsem na chodbu. Vzduch byl čistý. Začínala ve mně stoupat
nervozita. Došel jsem k místnosti, kde se nacházel fax, a s bušícím srdcem
vklouzl dovnitř. Vložil jsem oba listy do přístroje a pečlivě je urovnal.
Hlavně ať se tam nezaseknou... Naposledy jsem zkontroloval chodbu. Pořád
nic. Otevřel jsem blok a vytočil první číslo. Klepaly se mi prsty. Při každém
stisknutí tlačítka vydal fax pípnutí, které mi připadalo naprosto ohlušující.
Nakonec jsem zmáčkl Start a stroj začal polykat první stránku.
Po necelých dvaceti minutách dorazily falešné pracovní nabídky
společnosti Dunker Consulting do redakcí všech francouzských deníků.
Tedy až na Les Echos.
 XLVI.
Igor Dubrovski byl toho večera sám. Sám ve svém obrovském obývacím
pokoji s pečlivě naaranžovaným osvětlením vytvářejícím jemnou a hřejivou
atmosféru. Sám za svým klavírem, po němž zběsile přebíhaly jeho svalnaté
prsty, podrobovaly si ho, podmaňovaly si ho a vyluzovaly z něj
Rachmaninovu sonátu. Absolutně čistý zvuk nástroje značky Steinway se v
celé své nádheře rozléhal obrovským prostorem.
Náhle se dveře za ním prudce rozletěly. Ohlédl se přes rameno, aniž
přerušil hru. Podívejme, Catherine. Neměla ve zvyku vstupovat do
místnosti tak prudce.
"Vladi něco zjistil!" vykřikla neklidně.
Igor sundal ruce z klavíru a sešlápl pravý pedál, aby nechal doznít
poslední akord.
"Vladi tvrdí," pokračovala, "že Alan se na příští valné hromadě chystá
kandidovat na post ředitele společnosti!"
Igor polkl naprázdno. čekal všechno, jen ne tohle.
Sundal nohu z pedálu. Doznívající hudba okamžitě ustala a nahradilo ji
tíživé ticho. Catherine, obvykle tak klidná, byla krajně rozrušena, dál
mluvila a přitom nervózně přecházela po místnosti.
"Prý se zapsal do kurzu vystupování na veřejnosti. Na jedinou lekci.
Jednu jedinou. A za tři týdny se ocitne před zástupem lidí a pokusí se je
přesvědčit, aby hlasovali pro něj... Dokonale se ztrapní, bude to totální
fiasko. To je katastrofa!"
Hluboce zasažený Igor odvrátil tvář.
"To je pravda," zamumlal.
"Vždyť ho to zničí! Uvědomuješ si to? Veřejné ponížení je to nejhorší, co
se člověku může stát. Úplně se z toho sesype. Všechno, čeho jsme od
začátku dosáhli, se rozpadne na prach. Veškeré jeho pokroky budou ve
vteřině smazány. Bude ještě slabší a zranitelnější než dřív..."
Igor neodpověděl a jen pomalu pokýval hlavou. Měla samozřejmě úplnou
pravdu.
"Proč jsi mu u všech svatých tenhle úkol zadal?"
 Igor si povzdychl a pak monotónním hlasem a s pohledem upřeným do
prázdna odpověděl:
"Protože jsem byl přesvědčený, že ho odmítne..."
"No a... proč jsi mu ho tedy zadával?"
"Právě proto, abych ho přiměl odmítnout..."
Nastalo dlouhé mlčení.
"Já už ti vůbec nerozumím, Igore."
Pohlédl na ni.
"Chtěl jsem ho přimět k tomu, aby se vzbouřil. Proti mně. Chtěl jsem ho
dostat do tak nepřijatelné situace, aby neměl jinou možnost než odvážit se
mi postavit a skoncovat s naší dohodou. Nadešel čas, kdy se žák osvobodí
od svého učitele. Je ti snad jasné, že je absurdní vést někoho ke svobodě a
přitom ho na dálku řídit. Tahle přísná kontrola byla zpočátku nutná, protože
díky ní učinil to, k čemu by se jinak nikdy neodhodlal, ale teď se z mé moci
musí vymanit, aby se stal skutečně svobodným... Já mu svobodu dát
nemohu. Musí vzejít od něj, jinak svou svobodu nikdy opravdu nezíská..."
Igor se chopil sklenky bourbonu položené na klavíru. Kostky ledu už
roztály. Krátce se napil. Catherine ho nespouštěla z očí.
"Chápu."
"Tím, že jsem mu přikázal, aby nastoupil na místo ředitele, i když je to
nemožné, jsem mu dal svolení k tomu, aby se vzbouřil proti autoritě. Vyslal
jsem mu metaforickou zprávu ohledně našeho vlastního vztahu..."
Položil sklenku zpátky na klavír. Cítil na sobě Catherinin pohled plný
výčitek.
"Jenže to nezafungovalo," namítla. "Nevzbouřil se a naopak pokračuje..."
Igor pokýval hlavou.
"Ano."
"Musíme mu pomoct. Musíme něco udělat. Nemůžeme ho v téhle situaci
nechat samotného, když jsme ho do ní sami přivedli!"
Nastalo dlouhé ticho, po němž si Igor smutně povzdychl.
"Tentokrát bohužel vážně nevím, co by se dalo udělat..."
"Co kdybys mu prostě řekl, ať se na to vykašle, že si uvědomuješ, že po
něm žádáš něco příliš obtížného a že..."
 "V žádném případě! To by bylo to nejhorší. Znamenalo by to, že já, jeho
učitel, nemám důvěru v jeho schopnosti. Jeho sebevědomí by to zasadilo
obrovskou ránu. Nemluvě o tom, že by to dlouhodobě posílilo jeho
závislost na mně, s níž chci naopak skoncovat!"
"Dobrá, ale něco udělat musíme! Nemůžeme jen nečinně přihlížet tomu,
jak se řítí do záhuby! I když nemůžeme změnit běh událostí, musíme
alespoň zajistit, aby na něj selhání nemělo tak zničující dopad. Musíme za
každou cenu zabránit jeho totálnímu ponížení na veřejnosti. Musí si
zachovat tvář, aby si nepřipadal jako naprostá nula, jako nicka, aby..."
"Nic mě nenapadá. Nevidím žádné řešení. Nech mě prosím tě o samotě."
Catherine chtěla protestovat, ale pak se zarazila a odešla.
Z chodby byla slyšet ozvěna jejích kroků. Igor poslouchal, jak se vzdalují
a mizí ve tmě.
Znovu se rozhostilo prázdné a tíživé ticho. Igor se ocitl sám tváří v tvář
svému monumentálnímu a neomluvitelnému pochybení. Pochybení s
těžkými následky.
Pomalu položil ruce na klavír a spolu s Rachmaninovem se oddal
neklidnému snění.
 XLVII.
Když jsem to ráno vycházel z bytu, zahlédl jsem u paty schodiště černou
siluetu paní Blanchardové. Podávala něco Etiennovi. Podle tvaru jsem
poznal, že jde o podobný dort jako ten, který věnovala mně. Etienne
vypadal nadmíru překvapeně...
Se žaludkem staženým nervozitou jsem přešel ulici k novinovému stánku.
Z pekárny byla cítit vůně čerstvých baget a teplých čokoládových závitků.
Koupil jsem si všechny deníky, které byly v prodeji, a šel se posadit na
terasu sousedního bistra. Otevřel jsem Le Figaro a za šustění papíru spěšně
listoval stránkami, až jsem se dostal k hospodářské rubrice. S bušícím
srdcem jsem přejížděl pohledem jednotlivé články a přeskakoval od nadpisu
k nadpisu. Marně jsem procházel stránky plné textu, mé šance postupně
slábly a stres narůstal. Vtom se mi zarazil dech.
"Dunker Consulting: podezření z podvodu"
Následovalo několik řádků, na nichž bylo relativně neutrálním tónem
vysvětleno, o co se jedná.
"Co si dáte?" zeptal se mě nepříliš vlídně číšník, kníratý chlapík s
nepřístupným výrazem.
"Máte čokoládové závitky?"
"Ne, croissanty nebo chleba s máslem," odpověděl, aniž se na mě podíval.
"Tak prosím dva croissanty a velké preso!"
Bez odpovědi se vzdálil.
Celý napnutý jsem se chopil výtisku Le Monde a i tam jsem našel krátkou
zprávu na stejné téma, po níž následoval článek o personálních agenturách,
jejich metodách a nešvarech, které jsou jim často vytýkány. Deník
Libération zveřejnil relativně krátký, ale dobře viditelný článek s fotografií
sídla naší společnosti a poutavým nadpisem "Lovci mozků si z nás střílejí".
Le Parisien vypočítal čas, který by uchazeč odpovídáním na všechny ty
podvodné inzeráty strávil, a náklady na vytištění a odeslání životopisů.
France Soir uváděl, že v odvětví personalistiky existuje značná konkurence,
která vede agentury k tomu, aby se zviditelňovaly prostřednictvím inzerátů,
a zřejmě byla i tím, co Dunkera přimělo jednat nekalým způsobem. Deník
L'Humanité věnoval zprávě celou půlstranu. Velká fotografie zobrazovala
imaginárního kandidáta, jak si černým fixem kroužkuje inzeráty v
novinách, a nadpis hlásal: "Skandál falešných pracovních nabídek agentury
Dunker Consulting." Článek odsuzoval nezdravé dopady divokého
liberalismu a jeho důsledky pro nebohé uchazeče o zaměstnání. Obsahoval
také několik výpovědí nezaměstnaných, kteří nikdy nedostali odpověď na
zaslané životopisy. Aby taky ano, poznamenal novinář, vždyť za nimi žádné
nabídky zaměstnání nebyly! Satirický týdeník Canard enchaîné vydal
článek s titulkem "Náboráři ti lžou".
V novinovém stánku neměli lokální tisk, ale byl jsem přesvědčený, že
zpráva vyšla i tam, tím spíš, že Dunker měl pobočky hned v několika
krajích. Nejdůležitější pro mě však bylo to, co napsaly finanční deníky.
Všechny od La Tribune přes Le Journal des finances až po La Cote
Desfosés informaci zveřejnily. Sice bez jakýchkoli komentářů o etické
stránce věci a citových výlevů, ale to bylo podružné. Informace se dostala k
důležitým osobám. Můj cíl byl splněn.
Rychle jsem vyrazil do práce. Chtěl jsem tam být před devátou, abych
mohl v přímém přenosu sledovat otevření trhů pařížské burzy a vývoj kurzu
akcie.
Deset minut před devátou jsem seděl u počítače a měl před sebou
otevřenou webovou stránku deníku Les Echos. Netušil jsem, zda bude mít
zveřejnění takovéto informace na kurz akcie nějaký dopad. Možná si jen
dělám iluze... Byl jsem nervózní a napjatý.
Přesně v devět hodin se na monitoru červeně zobrazil výchozí kurz akcie
společnosti Dunker Consulting. Poklesl o 1,2 %. Nevěřícně jsem na tu šifru
hleděl. Vzápětí se mě zmocnilo nadšení, radost, extrémní vzrušení. Já, Alan
Greenmor, jsem ovlivnil kurz akcie Dunker Consultingu na pařížské burze!
Bylo to neuvěřitelné!
Neslýchané! O 1,2 %! Úžasné! Monumentální!
Vzpomněl jsem si na předpověď, kterou jsem dal Fishermanovi. Ohlásil
jsem mu, že v průběhu dne klesne akcie o 3 %. To číslo jsem si samozřejmě
vycucal z prstu. Bylo však třeba se mu co nejvíc přiblížit. Šlo o mou
důvěryhodnost. A má důvěryhodnost byla v této záležitosti naprosto
zásadní a klíčová. Představovala úhelný kámen celého plánu... Proto jsem
potřeboval, aby se klesající vývoj kurzu potvrdil a prohloubil.
Podstatnou část dne jsem strávil sledováním kurzu akcie na monitoru.
Stokrát, dvěstěkrát, možná třistakrát jsem se k němu vrátil. Ani během
pohovorů jsem si nemohl pomoci a čas od času se tam podíval.
 Sestup pokračoval po celý den s výjimkou lehkého vzestupu kolem
poledního. Ve čtyři hodiny odpoledne, kdy burza zavírá, činil konečný
pokles kurzu 2,8 %. Štěstí mi hrálo do karet.
V euforii jsem vyrazil z kanceláře a zamířil do společenské místnosti.
Samozřejmě jsem nečekal, že v nápojovém automatu najdu šampaňské. Své
první vítězství jsem zapil minerálkou.
Cestou zpět do kanceláře jsem prošel kolem skleněných tabulí, za nimiž
se dřeli kolegové vystresovaní čím dál náročnějším a odlidštěnějším
vedením firmy, tlačení imperativem burzovní rentability a nikoli už
motivovaní účastí na naplňujícím projektu. Bylo smutné vidět všechny ty
nešťastné zaměstnance, když se každý z nich mohl ve své práci realizovat a
nechat se jí naplňovat! Rozpor mezi nimi a mým momentálním nadšením
byl do očí bijící.
Náhle jsem si uvědomil, že ke splnění posledního úkolu mě nežene jen
strach z Dubrovského. Nechal jsem se zatáhnout do vzrušující hry, jejíž
první metu jsem s přehledem získal, a cítil jsem, jak se ve mně rodí vědomí
poslání. Navzdory riziku, že přijdu o všechno a skončím na dlažbě, mě teď
hnala jediná touha: dosáhnout cíle, ať to stojí co to stojí.
***
Po návratu z oběda Marc Dunker letmo zkontroloval kurz akcie svého
podniku na internetu.
"Co je to za bordel?" pronesl nahlas sám k sobě.
Z vedlejší místnosti se ozval Andrewův hlas.
"Potřebujete něco, pane řediteli?"
Dunker ho ignoroval. Na internetových stránkách nebylo zveřejněno
žádné vysvětlení. Přitom za tím musí něco být...
"Co se to k čertu děje?"
Ve dveřích se objevila Andrewova vytáhlá silueta.
"Četl jste ty noviny, které jsem vám ráno položil na stůl, pane řediteli?"
"Ne, proč? Co se děje?" zeptal se znepokojeně.
"No... zdá se, že došlo k úniku informací..."
Marc Dunker sebou trhl. Vyskočil ze židle a sáhl po hromadě tiskovin.
"Cože? Co to má znamenat?"
 Vzal do ruky deník La Tribune a začal jím zběsile listovat, šustil
stránkami a napůl je přitom trhal.
"Strana dvanáct, pane řediteli."
Dunker okamžitě spatřil článek, který mu Andrew označil žlutým
zvýrazňovačem. Přečetl si ho, zavřel noviny a pomalu se posadil.
"Máme mezi sebou černou ovci," pronesl zamyšleně.
Byl klidný, ale obličej měl zbarvený doruda.
"O nic nejde," prohlásil, jako by o tom chtěl přesvědčit sám sebe. "Za
čtrnáct dní se na to zapomene."
 XLVIII.
Dlouhý černý mercedes s potížemi vybral zatáčku, vjel do obchodní
uličky a zůstal stát za dodávkou vykládající přepravky s broskvemi a
nektarinkami.
Igor nechal automobil Vladimu, vystoupil a pár posledních metrů došel
pěšky v ranním davu. Pomyslel si, že Paříž skutečně není město dělané pro
auta. Platí to hlavně o těchto starých a napůl zchátralých čtvrtích, které by
měli zbořit a znovu postavit podle současných norem.
Prošel pod portálem, vskutku životu nebezpečnou konstrukcí, ocitl se na
dvoře a spatřil schodiště, o kterém mu řekl Vladi. Došel k němu a naklonil
se nad schody utápějící se ve tmě, které jako by se nořily do útrob země.
Bylo to ještě horší, než jak to jeho řidič popisoval. Proč si Alan musel
vybrat zrovna takové krysí doupě?"
Sešel po schodech a stanul před něčím, co připomínalo dveře žaláře.
Důrazně zazvonil. Nebylo zdaleka jisté, že touhle dobou v téhle díře někoho
zastihne. Duchové a netopýři se probouzejí jen v noci.
Dveře se pootevřely a objevil se v nich zrzek. Igor vešel dovnitř.
Navzdory letnímu suchu byl sklep silně cítit vlhkostí. V zimě to muselo
být teprve něco.
"Co pro vás mohu udělat?" zeptal se zrzek.
Igor se rozhlédl kolem sebe, pohledem spočinul na poničené podlaze,
napůl shnilé staré katedře a kuchyňském stole pokrytém umakartem. Stará
lednička pod ním neuvěřitelně lomozila.
Zrzek založil paže. Igor si dával načas.
"Přišel jsem si s vámi promluvit o jednom z klientů vaší společnosti."
"Chcete říct o členovi naší asociace?"
"V tom je snad nějaký rozdíl?"
"Jsme nezisková organizace."
Igor se pousmál.
"Je vtipné definovat se záporně, tím, že řeknete, co není vaším cílem..."
Zrzek se krátce zarazil a potom pomalu odpověděl. Dal si záležet na tom,
aby použil slova, která co nejvýstižněji vyjadřovala jeho myšlenky.
"Cílem členů je rozvíjet svou schopnost vyjadřování na veřejnosti."
 "Aha, rozvíjet... Dobrá, dobrá. A vy sám jste členem?"
"Samozřejmě."
Igor souhlasně pokýval hlavou.
"Gratuluji vám. Myslím to upřímně. V dnešní době je jen málo těch, kteří
se chtějí rozvíjet... Učíme se a rozvíjíme jako děti, a pak už nic! Jakmile
dospějeme, nechceme na tom, jak se chováme a jak komunikujeme, nic
měnit. Lidé říkají: ,Ne, chci zůstat sám sebou', jako by snad to, že se budou
rozvíjet v oblasti mezilidských vztahů, znamenalo, že přestanou být sami
sebou. To je stejné, jako kdyby se dítě odmítalo naučit mateřský jazyk s tím,
že chce zůstat samo sebou!"
Zrzek přisvědčil.
Igor udělal pár kroků.
"Člen, o kterém s vámi chci mluvit, se jmenuje Alan Greenmor. Před pár
dny se sem přišel zapsat."
"To souhlasí."
"Možná vám řekl, že se koncem měsíce chystá promluvit před početným
publikem."
"Ano."
"Jistě vám ale neřekl, že ve hře je celá jeho budoucnost. Tím mám na
mysli jeho psychickou rovnováhu."
Zrzek svraštil obočí.
"Přesněji řečeno hodlá přesvědčit přítomné obecenstvo, aby mu dalo hlas
v jistém soukromém hlasování. Na tom, jestli se mu to podaří či nikoli,
nezáleží. V jeho situaci je ovšem zásadní a dokonce bych řekl životně
důležité, aby se veřejně nezesměšnil. Kdyby se ztrapnil, dlouhodobě by ho
to zdrtilo a destabilizovalo. Je totiž ještě velice zranitelný. Mělo by to pro
něj strašné důsledky."
Igor sklopil hlavu a představil si tu scénu. Jeho společník mlčel.
"Také asi ještě nevíte, že pokud jde o veřejné vystupování, začíná téměř
od nuly. Nemá to rád, necítí se v takové situaci ve své kůži. Když to shrnu,
má před sebou ještě kus práce..."
"Rozumím vám, ale s námi v tomto ohledu příliš počítat nemůžete. Víte,
vyžaduje to dlouhodobé úsilí. Takové věci se člověk nenaučí během tří
seancí a... on se navíc zúčastní jen jediné."
 "Povězte mi něco o svých metodách."
"To je velice jednoduché. Člen přednese před ostatními členy, kteří hrají
roli publika, desetiminutový projev. Potom každý anonymně napíše na kus
papíru, co by podle jeho mínění měl ve svém vystupování zdokonalit.
Všechny papírky se odevzdají řečníkovi, což mu umožní se příště zlepšit.
Od jednoho setkání k druhému tak dělá pokroky. Po roce se všichni
dostanou na slušnou úroveň."
"Po roce," zopakoval Igor zamyšleně.
"Už jsem vám říkal, že je to běh na dlouhou trať."
"Jenže on se zúčastní jen jediné seance..."
"Měl se k tomu odhodlat dřív."
"Mám pro vás jeden návrh," řekl Igor a zabodl mu do očí svůj ocelově
modrý pohled.
Podrobně ho seznámil se svým plánem. Zrzek jej mlčky vyslechl až do
konce, ale bylo jasné, že se mu nikterak nezamlouvá.
Nakonec zavrtěl hlavou.
"Ne, to nejde."
"Ale jistěže jde. Je to dokonce poměrně jednoduché."
"Tak jsem to nemyslel. Je to v rozporu s našimi metodami. Je mi líto, ale
my takhle nepracujeme."
"Tak to berte jako příležitost zkusit jednou něco nového!"
"Ne, naše asociace má svá pravidla. Naše techniky se nám osvědčily.
Možná jsou pomalé, ale je potřeba dát tomu čas. Je důležité dělat věci
pořádně. Odmítám změnit metodu, kterou používáme již přes čtyři roky."
Igor se ho marně pokoušel přesvědčit, ale zrzek trval na svém, neboť byl
evidentně přesvědčen, že vlastní pravdu tesanou do žuly.
Nakonec Igor zamířil k východu. U těch hrozných vězeňských dveří se
otočil.
"Je zarážející," řekl, "že člověk, který věnuje svůj čas tomu, že druhým
pomáhá se rozvíjet, se sám rozvíjet odmítá... Byl jsem přesvědčený, že
budete flexibilní, připravený se změnit, otevřený novým věcem, ochotný
zkusit něco nezvyklého... Zřejmě jsem se ve vás zmýlil."
 XLIX.
Burza má krátkou paměť. Akcie společnosti Dunker Consulting se asi
deset dní udržela na úrovni, na kterou klesla, a potom začala pomalu opět
stoupat. Osud nešťastných uchazečů reagujících na neexistující nabídky
zaměstnání byl investorům zjevně ukradený.
Stačilo, aby ředitel zveřejnil prognózy účetních výsledků, které vyznívaly
tak optimisticky, až to bylo k smíchu, a opět si získal ztracenou důvěru
finančních trhů. Investoři si nikdy nekladou příliš otázek, rádi přimhouří
oko, a pokud jde o skutečné schopnosti podniku, klidně se dobrovolně
nechají obalamutit. Touha po zisku jde ruku v ruce s důvěřivostí. Na realitě
koneckonců pramálo záleží, pokud se kola systému točí. Naštěstí jsem měl
v rukávu malé překvapení, které by jim mělo udělat trochu čáru přes
rozpočet.
Dlouho před utažením smyčky jsem zavolal Fishermanovi do deníku Les
Echos. Spojili mě s redakcí a představil jsem se člověku na druhém konci.
Novinář souhlasil, že hovor přijme. Skoncovala má potvrzená předpověď s
jeho skepsí? Teď tento zárodek důvěry musím posílit.
"Mám pro vás další informaci," pronesl jsem důvěrným tónem.
Žádná reakce. Ale nezavěsil.
"Pozítří poklesne akcie Dunker Consultingu o více než 4 %."
Opět jsem si to číslo vycucal z prstu. Něco mi napovídalo, že
nahromadění skandálních informací musí na burze vyvolat silnější reakci.
"Pozítří?"
Zázrak, Fisherman promluvil. Špičkou jazyka už olizoval návnadu...
"Ano, pozítří."
Tím jsem mu nechal čas na to, aby svou předpověď zveřejnil v zítřejším
vydání.
Fisherman mlčel.
Nakonec jsem zavěsil. Začínal jsem litovat, že jsem si vybral zrovna jeho.
Vsadil jsem na něj proto, že mou společnost ve svých sloupcích neustále
kritizoval. Mylně jsem se ovšem domníval, že má osobně spadeno na
ředitele a ochotně skočí po čemkoli, co společnost pošpiní. Možná jsem na
něj přenesl své vlastní pocity...
 Když jsem se nad tím zamyslel, připadalo mi, že Fisherman je prost
jakýchkoli emocí. Kritizoval Dunkera prostě proto, že nevěřil v jeho
strategii.
Toto poznání mi pokazilo zbytek dne. Večer jsem nemohl usnout. Na
Fishermanovi spočíval celý můj plán. Začíná už ztroskotávat?"
Nazítří jsem za úsvitu sešel do novinového stánku a koupil si výtisk
deníku Les Echos. O Dunker Consultingu ani řádka. Byl jsem znechucen.
Na to, abych oslovil jiného novináře, bylo příliš pozdě. Můj poslední
trumf možná přijde vniveč, ale musím opět vsadit na Fishermana. Když
hráč v kasinu celý večer marně sází na červenou, málokdy má odvahu
umístit poslední sázku na černou, protože kdyby náhodou zrovna vyšla
červená, nikdy by si to neodpustil.
Kolem oběda jsem zopakoval svou poslední akci. Během polední pauzy
jsem se zavřel v kanceláři a odeslal všem redakcím nezvratný důkaz toho,
že společnost Dunker Consulting se zcela vědomě rozhodla poskytovat své
služby insolventním firmám.
Vybrat si téma projevu mi zabralo téměř tři dny. Je jasné, že člověk
dokáže dobře mluvit jen o tématech, v nichž se vyzná. Měl jsem tedy na
výběr mezi svým původním oborem, účetnictvím, a současným povoláním -
náborem zaměstnanců. Ten jsem však považoval za minové pole. Hrozilo
totiž, že se posluchačům vybaví jejich vlastní nepříjemné zážitky, jaké v
této oblasti zažil snad každý, a nevědomky přesměrují svou zášť na mou
osobu. Mohl jsem si tak připravit pěkně horké chvilky...
Uchýlil jsem se proto raději k problematice spojené s účetnictvím. Není
ostatně právě účetnictví útočištěm všech nesmělých?"
Bylo zde samozřejmě riziko, že můj projev tím pádem nebude příliš
poutavý, ale alespoň tak minimalizuji hrozbu, že si pokazím vztah s
posluchači. A navíc - pokud usnou, nebudu tak nervózní.
Nad přípravou textu jsem strávil spoustu času. Když je člověk obětí
trémy, je velice užitečné mít svůj projev předem napsaný a moci se ho
držet, aby se neocitl ochromený, marně hledající slova, se suchem v krku a
prázdnou hlavou.
Dorazil jsem na místo s předstihem. Říkal jsem si, že bude lepší vidět je
přicházet jednoho po druhém, než se muset postavit před jednolitou masu.
Zároveň se tak budu moci aklimatizovat, dostat svůj strach pod kontrolu a
nedovolit mu, aby mě ovládl a znemožnil.
 Eric, rusovlasý člen asociace, který mě minule zapsal, mě vlídně přivítal,
což mě okamžitě uklidnilo. Pohlédl jsem na stupínek jako odsouzenec na
smrt hledící na popraviště. S překvapením jsem spatřil mikrofon a
ozvučovací soupravu. Při předchozí návštěvě jsem si tohoto vybavení vůbec
nevšiml.
Postupně začali přicházet další. Všichni se s Ericem přátelsky zdravili a
pak vtipkovali mezi sebou, jako by se znali už roky. Bylo to sympatické a
uklidňující, ačkoli jsem si zároveň říkal, že pokud jsou členy už dlouho,
musejí na tom být mnohem lépe než já...
Přesně v domluvený čas zavřel Eric dveře, což se v Paříži, kde všichni
považovali za normální mít půl hodiny zpoždění, rovnalo zázraku. S
ulehčením jsem konstatoval, že přítomných není víc než pětadvacet. Budu
mnohem klidnější, než kdyby jich tu byl dvojnásobek.
Éric vystoupil na katedru, vzal do ruky mikrofon a zaklepal na něj, aby
zkontroloval, že je zapnutý. Zvuk zazněl z reproduktorů.
Dokonale vyrovnaným, vážným a jistým hlasem, který se velmi příjemně
rozléhal místností, se ujal slova. Byl ve svém oboru mistrem.
Oznámil začátek nové sezóny činnosti asociace, která se rýsuje velice
slibně. Připomněl několik základních pravidel, jako povinnost platit včas
příspěvky, chodit na každou seanci ves mluvený čas či dodržovat určitou
pravidelnost v účasti.
"A dnes," řekl nakonec, "mám to potěšení přivítat mezi námi nového
člena..."
Bodlo mě u srdce.
Dýchej, zhluboka dýchej a uvolni se.
"...který hned přednese svůj první projev: Alan Greenmor."
Všichni přátelsky zatleskali. Vyšel jsem na stupínek a Eric se šel posadit
na svou židli mezi ostatní členy. Tep mi vystoupal na sto padesát. V sále
zavládlo ticho. Všechny pohledy směřovaly na mě. Proč se proboha
nemohu zbavit té proklaté trémy"! Je to hrůza... Vzal jsem mikrofon do
pravé ruky a v levé držel papír s textem, abych se do něj mohl případně
podívat.
Je strašné vědět, že všichni čekají na to, až promluvíte...
"Dobrý den všem."
 Můj hlas zněl tupě, jako by se mi zasekl v krku. Chvěly se mi rty a cítil
jsem se hrozně ztuhlý a prkenný.
Když si pomyslím, že tito lidé právě slyšeli Erica, který si byl sám sebou
tak jistý a dokonale ovládal svůj hlas a tělo... Musel jsem jim připadat
naprosto nemožný.
"Budu hovořit o tématu, které není zrovna vzrušující: anglosaské
účetnictví."
Všichni vyprskli smíchy a následoval bouřlivý potlesk.
"Panečku... Co se to děje?"
Úplně mě to rozhodilo...
Je pravda, že jsem hledáním vtipného začátku projevu, jaký je ve
Spojených státech zvykem, strávil téměř hodinu, ale takový úspěch jsem
tedy nečekal. Ihned mě to zahřálo u srdce. Moje nervozita se snížila na
polovinu.
Tak dál... Ale musím lépe artikulovat, lépe nasadit tón hlasu.
"Studoval jsem tento obor čtyři roky ve Spojených státech a... ehm..."
Sakra... co mám říct teď? Totální okno... Vždyť jsem ten projev znal
nazpaměť! Panebože, to snad není možné... Rychle, podívat se do papíru.
Začal jsem číst:
"Když jsem dorazil do Francie, odkud pocházela moje matka, abych tu
hledal práci..."
Musejí mě mít za blbce. číst přede všemi z taháku, to je trapas...
"...konzultant jedné velké personální agentury, kterou každý zná, mi s
úsměvem oznámil, že pravidla francouzského účetnictví jsou natolik
odlišná, že můžu svůj americký diplom rovnou hodit do koše."
Opět smích. Všichni se na mě usmívají, dívají se na mě tak vlídně...
Jsou úžasní.
"On se taky smál, když mi to říkal. Zato mně tedy do smíchu nebylo."
Další výbuchy smíchu a hlasitý potlesk. Nevěřil jsem svým očím. Je
zatraceně příjemné, když se člověku podaří rozesmát celý sál. Dodá vám to
sílu, stimuluje vás to... Je to k nevíře. Najednou mi bylo docela jasné, proč
se tomu někteří lidé věnují profesionálně.
"To mě přivedlo ke studiu rozdílů mezi anglosaským a francouzským
účetnictvím."
 Nemám trému... Už nemám trému... Je mi dobře, lehko. Jeto nádhera...
"Ve Francii určují účetní standardy státní úředníci, zatímco ve Spojených
státech jsou to nezávislé organizace, které usilují o to, aby účetnictví
sloužilo zájmům investorů a poskytovalo jim informace, které potřebují k
přijímání racionálních rozhodnutí. Klasifikace pozic je opačná než ve
Francii..."
Takhle jsem pokračoval ještě asi deset minut a podařilo se mi téměř úplně
se obejít bez poznámek. Posluchači se zdáli být tématem upřímně zaujati,
čehož vůbec nebylo jednoduché docílit.
Zřejmě se mi podařilo upoutat jejich pozornost a vzbudit u nich zájem.
Cítil jsem se překvapivě dobře a byl jsem čím dál uvolněnější. Dokonce
jsem si dovolil procházet se při řeči po katedře, volně se pohybovat a dívat
se přitom do publika. Zjistil jsem, že vystupovat na veřejnosti je nakonec
velice vzrušující.
Když jsem skončil, spustil se bouřlivý potlesk, do něhož se mísily
pochvalné výkřiky. Několik členů vstalo, přidali se k nim další a nakonec
stál celý sál. Potlesk vestoje... Nemohl jsem tomu uvěřit!
Začali skandovat moje jméno... Byl jsem štěstím bez sebe, dojatý a
unesený...
Eric vyšel za mnou na stupínek a předal mi tlustou obálku plnou na
čtyřikrát přeložených papírků. šel jsem se posadit do rohu místnosti a
netrpělivě je jeden po druhém rozbaloval. Hořel jsem touhou zjistit, jaké
měl můj projev podle přítomných členů nedostatky a na čem bych měl
pracovat. Čím víc papírků jsem přečetl, tím víc rostl můj údiv. Sto procent
všech komentářů bylo pozitivních! Sto procent?"! Bylo to neuvěřitelné,
neslýchané... Nechápal jsem to a měl jsem pocit, že za mým až dosud
ochromujícím strachem se musel skrývat opravdový talent, jakýsi přirozený
dar, který jen čekal na příležitost se projevit.
Eric mi přišel říci, že po první seanci je nejlepší neposlouchat ostatní
projevy a jít rovnou domů, aby si člověk uchoval v paměti svůj vlastní
výstup a v klidu domova si znovu přečetl obdržené komentáře.
Rozloučil jsem se s ostatními členy a odešel. Obklopil mě chladný večerní
vzduch. Vystoupal jsem po temném schodišti jako po schodech nějakého
paláce, nadnášen svým úspěchem. Vynořil jsem se na povrch města plný
nově nabyté síly a připravený střetnout se s osudem tváří v tvář.
 L.
"Máme mezi sebou černou ovci!"
"Prosím, pane?" zeptal se Andrew stojící ve dveřích.
Dunker postrčil dva otevřené deníky ležící na stole jeho směrem. Potom
se se sklíčeným výrazem opřel do křesla.
Andrew šel k němu.
Titulek deníku La Tribune hlásal: "Dunker Consulting: po falešných
inzerátech falešní klienti?"
Le Figaro: "Po nabídkách zaměstnání bez zaměstnání přicházejí klienti
bez peněz."
"To pro naši společnost není dobré!" poznamenal se svým silným
přízvukem Andrew.
Dunker ho probodl pohledem.
"Ještě nějaký pronikavý postřeh, Andrewe?"
Angličan neodpověděl, ale lehce se začervenal. Měl raději od začátku
zůstat zticha. Když se jeho šéf nacházel v tomto stavu, ulevoval svému
vzteku tím, že proti člověku použil jakoukoli větu, kterou pronesl.
"Máme v týmu černou ovci, to je jasné!" zopakoval Dunker.
"Kurz akcie zase poklesne..."
Aby nezůstal jen u slov, obrátil se k počítači a nervózně něco vyťukal na
klávesnici.
"No vidíte! Už je to tady... Taková banda tupců... Stačí, aby se objevila
nějaká pitomá fáma, a ti zbabělci hned zpanikaří a začnou akcie prodávat!
Jsou to srabi. Pokles o 2 %! A to je teprve ráno! Krucinál..."
"A... až tak! Vy jste ho tedy nešetřil!"
"Řekl jste, ať se usmívá, tak jsem ho tak udělal..."
"No, tomu tedy říkám úsměv, jak má být! Ale to je v pořádku, jsem
spokojený."
Zaplatil jsem cenu, na níž jsme se předešlého dne dohodli, a s potížemi se
prodral hloučkem čumilů, kteří se nad obraz zvědavě nakláněli.
Na náměstí Tertre bylo onoho pěkného slunečného odpoledne pod stromy
šířícími jemnou letní vůni rušno. Turisté si nechávali udělat portrét u
některého z četných malířů rozesetých po náměstí s dřevěným stojanem
před sebou, paletou s barvami v jedné a dlouhým štětcem v druhé ruce.
Nejpůsobivější na těchto malířích byly jejich oči. Upírali svůj bystrý pohled
na tváře, které načrtávali, obnažovali povrchní úsměvy a vystihovali výraz,
který člověka nejlépe charakterizuje.
Procházely se tu zamilované páry. Rodiče každých pět vteřin opakovali
svým dětem: "Nešij sebou, jinak tě ten pán nenakreslí!"
Stařenka se strnulým úsměvem sedící naproti umělci, který ji právě
zvěčňoval, ho prosila, aby se mohla přesunout do stínu, ale on odpovídal:
"Vždyť už to skoro mám..." a dával si načas.
Zevlouni se malířům dívali přes rameno, porovnávali kresby s předlohami
a komentovali jejich podobu. Někteří z pózujících byli viditelně pyšní na to,
že najednou přitahují pohledy druhých.
Jiní se naopak rozpačitě červenali. Několik z nich se dokonce tvářilo
podrážděně.
Stavil jsem se doma, abych obraz zabalil. Od uzavření burzy jsem byl v
sedmém nebi: akcie Dunkeru poklesla téměř o 5 %! To byl kolosální
úspěch. Najednou jsem překypoval štědrostí...
Deset minut nato jsem zaklepal u paní Blanchardové.
"Kdo je?"
"Alan Greenmor, váš soused..."
Otevřela mi.
"Tu máte, to je pro vás."
"Pro mě?" zeptala se a neskrývala údiv. "Ale čím jsem si to zasloužila?"
"To já jen tak. Udělalo mi velkou radost, jak jste mi onehdy dala ten dort.
Tak jsem vám to chtěl tak trochu oplatit."
Rozbalila ho a chvíli si ho prohlížela.
"Je to krásné. Moc hezky namalované. Moc vám děkuji, pane
Greenmore."
Cítil jsem, že se mě neodvažuje zeptat.
"Líbí se vám to?"
"Ano, moc. A... kdo to vlastně je?"
"Ale paní Blanchardová! To je přece Ježíš Kristus!"
"Aha..."
Zírala na obraz s vyvalenýma očima. Chtěl jsem ji nějak uklidnit.
 "Je pravda, že se takhle moc často nevidí..."
Nedokázala ze sebe vypravit slovo.
"Musíte uznat," řekl jsem, "že to od lidí není moc hezké, zobrazovat ho
věčně na kříži s tváří zkřivenou utrpením... Vy byste snad chtěla, aby vás
vyfotili na smrtelné posteli v poslední hodince a po vaší smrti tu fotografii
rozeslali všem, kteří vás znali?"
 LI.
Naplánoval jsem si, že koncem odpoledne zavolám Fishermanovi, abych
mu nedal moc času do uzávěrky. Chtěl jsem, aby jednal okamžitě a neměl
šanci si to rozmyslet.
Nepočítal jsem ovšem s tím, že se poslední pohovor tak protáhne.
Uchazeč přijel zdaleka a nemohl jsem tedy schůzku předčasně ukončit a říci
mu, ať přijde jindy. Odešel až v 19:35. Uzávěrka novin byla v osm. Vrhl
jsem se k telefonu v obavě, že už je pozdě.
"Haló, tady Les Echosl"
"Dejte mi prosím redakci, pana Fishermana, je to naléhavé!"
"Nezavěšujte."
Skladba Čtyři roční období vyhrávala donekonečna. Kdyby tu verzi slyšel
Vivaldi, otáčel by se v hrobě.
Tak to proboha zvedni...
19:41.
"Haló..."
"Pan Fisherman?"
"Kdo volá?"
Odpověděl jsem a musel jsem si znovu vyslechnout smyčku "Léta". Bylo
ovšem ledové.
19:43. Zvedni to, zvedni to... Do uzávěrky v osm hodin už nic napsat
nestihne...
"Haló?"
Konečně se v telefonu ozval jeho dutý hlas.
"Dobrý večer. Mám... mám pro vás novou informaci."
Mlčel a pak odpověděl.
"Poslouchám."
"Když jsem vám volal poprvé, předpověděl jsem propad akcie Dunker
Consultingu asi o 3 % a to se potvrdilo."
"Téměř," opravil mě.
"Podruhé jsem předpověděl přes 4 %. Nakonec to bylo 4,8 %."
"Ano."
 Soustředil jsem se. Potřeboval jsem znít přesvědčivě a zároveň uvolněně.
Nebyl jsem zvyklý blafovat a tohle... to byl blaf přímo kolosální.
Nezakládal se absolutně na ničem... Už jsem neměl žádný skandál, který
bych tisku odhalil.
Zhluboka jsem se nadechl.
"Zítra dojde k největšímu propadu akcie v její historii. Během jediného
dne poklesne nejméně o 20 %."
"O 20 %? Za jediný den? To není možné..."
Neustoupit, jinak je vše ztraceno...
"Ve skutečnosti jsem přesvědčený, že propad bude ještě větší.
Mnohem větší. Možná dojde dokonce k pozastavení kótování, aby její
hodnota nespadla na nulu."
Ticho.
"To uvidíme," řekl nakonec.
Ta dvojznačná odpověď se mi ani trochu nelíbila. Co tím chce říct? Že
předpověď zveřejní a pak uvidí, o kolik akcie poklesne"
Nebo že se jako v minulosti bude držet stranou a bude její vývoj sledovat
zpovzdáli? Jestli si bude dál hrát na diváka, je se mnou amen.
Rozloučili jsme se.
Kostky byly vrženy.
Začalo dlouhé čekání... Mučil jsem se snahou odhadnout, jak se budou
události vyvíjet. Napíše o tom? Stačily mé dvě předchozí předpovědi k
získání jeho důvěry? Celý večer se mi tyto otázky převracely v hlavě.
Střídavě jsem pociťoval obavy, důvěru, a pak opět pochyby. Chtěl jsem
tomu věřit, ale strašně jsem se bál, že se zmýlím...
Fishermanovy burzovní rady měly na finančním trhu takovou váhu, že
jediné slovo z jeho pera stačilo k tomu, aby se akcie zhroutila. Jednou
provždy.
Ani za nic jsem nemohl usnout, a když se mi to konečně podařilo, spal
jsem neklidným spánkem. Nesčetněkrát jsem se vzbudil a díval se na budík.
Zeleně podsvícené číslice mi připadaly neskutečně líné a pomalé. V šest
hodin jsem vstal a začal se chystat. Přinutil jsem se poslouchat rádio, abych
nemohl myslet na nic jiného. V 6:55 jsem vyšel na ulici. Bylo ještě chladno.
Pár lidí venčilo psa před odchodem do práce. Další už tam s nepříliš
nadšeným výrazem mířili.
Bistro otevřelo před mýma očima. Objednal jsem si kávu a požádal o
výtisk Les Echos.
"Za chvíli noviny dovezou. Musíte si počkat," řekl mi číšník svým
tradičně nevrlým způsobem.
Počkat, počkat. Čekání už jsem měl po krk.
Káva byla příliš silná. Po prvním doušku mi v ústech zůstala hořká
pachuť. Požádal jsem číšníka, aby mi ji zředil, a zajedl jsem hořkost
croissantem. Nepřítomně jsem ho přežvykoval a byl myšlenkami úplně
jinde.
Číšník mě z úvah vytrhl a napůl noviny hodil přede mě na bar, až jsem
sebou trhnul.
Sáhl jsem po nich a se sevřeným žaludkem lačně obracel stránky. Náhle
mi ten titulek vyskočil před očima a já jsem se zarazil.
V ten okamžik jsem necítil nic, vůbec nic, jako by mě ten šok odřízl od
myšlenek a pocitů.
"Dunker Consulting: prodejte, než bude pozdě."
Chtělo se mi křičet radostí. Nevěřil jsem svým očím. Bylo to šílené,
neskutečné, úžasné!
Objednal jsem si další kávu a druhý croissant a začetl se do krátkého
článku, který následoval. Fisherman, ten mocný a uznávaný Fisherman,
radil akcionářům, aby své akcie prodali! Vysvětloval, že nedávné důkazy o
zpronevěře, k nimž se přidávaly další peprné zvěsti, to vše spolu s
jednoznačnými strategickými chybami posledních měsíců naznačují jen to
nejhorší. Jde prý o příliš riskantní akcii a nejlepší je co nejrychleji se jí
zbavit.
Yes! Super! Bomba!
Kdyby Fisherman v tu chvíli seděl vedle mě, navzdory jeho
nepřístupnosti, která by zpražila i hordu toreadorů, bych se mu vrhl kolem
krku!
Hodinu nato jsem byl v práci, třásl se nedočkavostí před monitorem a
čekal na otevření pařížské burzy. Minutu po deváté se tolik očekávané číslo
konečně zobrazilo: v okamžiku otevření burzy propad o 7,2 %. Nevěděl
jsem, co si o tom myslet. Bude to stačit?"
 Celý den jsem neodlepil oči od obrazovky.
Kurz akcie celé dopoledne stoupal a zase klesal, ale celková tendence
byla přece jen sestupná. V době oběda činil pokles 9,8 %.
Odběhl jsem si koupit do automatu bagetu. Než jsem se vrátil, stačila
akcie spadnout o 14,1 %. Sevřel se mi žaludek. Jediným možným
vysvětlením takového propadu byl hromadný odprodej akcií během
několika minut. Jeden z velkých akcionářů podlehl. Yes! Byl jsem štěstím
bez sebe. Spouštěcím faktorem byl zřejmě psychologický práh propadu o
10 %. Investiční fondy přijímají rozhodnutí o prodeji na základě předem
stanovených kritérií.
Už zbývá jen jeden! Už jen jeden! Ať prodá i druhý akcionář, a mám
volné pole působnosti!
Jakou hranici si asi stanovil? 15 %? Netroufal jsem si v to doufat. Cíl byl
tak blízko...
Během následující hodiny se nic moc nedělo. Hořel jsem nedočkavostí.
Snědl jsem jen polovinu bagety. Neměl jsem hlad. Rychle jsem si do
společenské místnosti doběhl pro kávu a cestou zpátky jí polovinu vylil.
Tentokrát se kurz nepohnul.
Webové stránky deníku Les Echos na dvou řádcích bez dalších komentářů
informovaly, že fond INVERA prodal svůj podíl v Dunker Consultingu.
O půl čtvrté překročil propad hranici 15 %. Se zadrženým dechem jsem
čekal, co bude následovat.
No tak, ať svůj podíl prodá i ten druhý!
Minuty ubíhaly a nic se nedělo. Špatné znamení. Byl jsem jako na trní.
15,3 %. Pokles pokračoval postupně, bez spásného skoku, v nějž jsem
doufal. 15,7 %.
Tak už proboha prodávej!
Sestup pokračoval jistě, ale pomalu.
Při uzavření burzy skončila akcie na historickém propadu o 16,8 %. To
bylo sice terno, dokonce něco neslýchaného, ale stále tu zbýval jeden velký
akcionář, což výrazně komplikovalo situaci.
Ve spojení s Markem Dunkerem mohli společně získat většinu hlasů
přítomných akcionářů v den valné hromady... Můj úkol nebude snadný.
Strávil jsem celý den ve stavu krajního napětí, povzbuzován více než
slibnými výsledky, a najednou to celé vyšumělo. Soukolí se zadřelo. Dosud
milosrdné nebe se náhle zatáhlo. Měl jsem pocit polovičního vítězství
zakaleného nezdarem. Můj adrenalin se dal na ústup jako ctitel, který cítí,
že se vítr otáčí, a zničehonic jsem si připadal zemdlelý, vyčerpaný a
prázdný.
I když se mi podaří přednést na valné hromadě přesvědčivý projev, k
čemu mi to bude? Co zmůžou desítky či dokonce stovky hlasů, které bych
mohl získat od ostatních, tváří v tvář hlasovacímu podílu největšího z
akcionářů?"
 LII
Andrew vysypal na psací stůl obsah plátěné tašky, kterou mu odevzdala
recepční. Bílé obálky se navršily na červené kůži do stejné výše jako v
předchozí dny. Tři dopisy spadly na zem. Andrew je spěšně sebral. Poté
přisunul napravo od stolu odpadkový koš na papír, odstrčil pyramidu dopisů
doleva, načež s nožem na papír v pravé ruce opatrně levou rukou uchopil
první obálku, přesným a rychlým gestem ji rozřízl, vyndal z ní obsah,
položil jej před sebe, obálku hodil do koše a jal se celý dokonale zvládnutý
postup opakovat.
Půl hodiny nato uslyšel řev svého nadřízeného. Telefonuje snad?
Zběžným pohledem na displej zjistil, že nikoli. Raději se půjde podívat, co
se děje.
Jako obvykle dvakrát zaklepal a otevřel dveře. Dunker mu ani nedal čas
zeptat se, co potřebuje.
"Jsou to všechno stádní ovce!"
"Pane..."
"Všichni do jednoho! Nějaký pitomý novinář se míchá, do čeho nemá, a ti
idioti neschopní vlastního úsudku se řídí jeho hloupými radami, prodají
akcie, takže kurz trochu klesne, a ostatní je bezmyšlenkovitě následují! Jak
ty ovce!"
Andrew ze zkušenosti dobře věděl, že když se ředitel takhle rozohní,
nejlepší je nic neříkat a nechat ho vyšumět. Až do dna.
Teprve potom dokázal normálně komunikovat a opět se stát oním
distingovaným gentlemanem, kterým za jistých okolností uměl být.
"A Poupon je stejná ovce jako všichni ostatní. Před třemi dny nás ta jeho
INVERA nechala na holičkách a já se už tři dny snažím zachránit situaci,
volám mu a chci toho mamlase přesvědčit, aby znovu investoval, když je
teď kurz nízký. Není k zastižení! To určitě... Spíš bych řekl, že je to srab! S
takovým jménem není divu... Přitom by ho to nepřišlo draho. Od té doby,
co tisk zveličuje naše imaginární problémy, se akcie propadá. Říkám vám,
že se propadá, oslabuje, hroutí se! Za chvíli nebude stát ani cent!"
Andrew nehnul brvou, přestože nesnášel, když ředitel, schopný používat
toho nejvytříbenějšího jazyka, začal mluvit jako dlaždič, jak tomu bylo
vždy, když ztrácel kontrolu nad událostmi.
 Trpělivě vyčkával, a když měl pocit, že z ředitele vztek vyprchal, pokusil
se změnit téma.
"Pane řediteli, už jsem se vám zmiňoval o nadcházející valné hromadě
a..."
"O té valné hromadě mi nemluvte, to je moje poslední starost!
Přišel jsem o největšího akcionáře a kurz si vede bídně. To, co těm třem
čumilům, co se dostaví, protože nemají nic lepšího na práci, budu vykládat,
na situaci nezmění zhola nic! Kdyby to ostatně nebyla zákonná povinnost,
nejradši bych tu valnou hromadu zrušil."
"To máte pravdu. Sezvat jednou za rok akcionáře je skutečně povinnost
daná zákonem."
"Akcionáři, akcionáři! To je trochu nadnesené slovo pro ty páprdy, co
mají našetřeno pár šupů a investují je na burze v naději, že jim to přinese
víc než spořitelna. Většinou stejně na valnou hromadu nechodí, až na pár
troubů, co si o sobě jen proto, že vlastní hrst akcií, myslí bůhvíco."
"Ehm, tedy... obávám se, že jich bude mnohem víc, než si myslíte, pane
řediteli. Už několik dní dostáváme den za dnem čím dál víc odpovědí na
pozvání na valnou hromadu. Právě to se vám od včerejška marně pokouším
sdělit. Musíme valnou hromadu přesunout jinam, protože do té zasedací
místnosti, kterou jsme pronajali v hotelu Lutetia, se všichni nevejdou."
"Nevejdou? Jak to myslíte, nevejdou? Co je to za nesmysl?"
"Myslím, že propad akcie jim nahnal strach, a tak se rozhodli podívat se
na společnost, v níž mají podíl, trochu zblízka..."
"Ale vždyť mých akcií mají jako šafránu. Každý z nich jich vlastní
maximálně pět šest. Ať mě neštvou. Nehodlám se o strategii rozvoje bavit s
každým Hejpočkej. Nebudu jim nic vykládat!"
"Lidé, kteří kurz svých akcií bedlivě nesledují a probudí se ve chvíli, kdy
se propadly o 30 %, si uvědomí, že na prodej je příliš pozdě. Znamenalo by
to moc velkou ztrátu. Jejich jediná naděje tak spočívá v tom, že dojde k
nápravě situace, a proto se najednou zajímají o to, jak je společnost řízena,
ačkoli ještě před pár dny jim to bylo ukradené. Ke stejnému jevu došlo,
když se propadla akcie Eurotunnelu. Drobní akcionáři se rozhodli
hromadně dostavit na valnou hromadu a bránit své zájmy."
"Buďte tak laskav a odpusťte si taková nepřístojná srovnání."
"To místo konání každopádně změnit musíme, aby se tam všichni vešli."
 "Vešli, vešli... Snad nechcete, abych si rovnou pronajal Zénith!"
"Ehm... ne, pane řediteli, do Zénithu by se taky nevešli. Jestli to takhle
půjde dál, připadá v úvahu už jen stadion Paris-Bercy."
 LIII.
Jako všichni akcionáři, mezi něž jsem teď patřil i já, jsem v doporučeném
dopise se čtrnáctidenním předstihem obdržel pozvání na valnou hromadu.
Přes týden jsem sepisoval svůj projev, vylepšoval ho jako sochař pracující
na svém díle a obrušující mramor, aby na něm nezůstala jediná nežádoucí
nerovnost. Tolikrát jsem si ho v koupelně před zrcadlem přeříkal a
představoval si před sebou nepočetnou skupinku akcionářů, které se snažím
přesvědčit, že už jsem ho znal téměř nazpaměť. Takřka nepřetržitě jsem na
něj myslel, ať jsem šel po ulici, seděl v metru nebo čekal někde ve frontě.
Dokonce jsem občas deklamoval některé pasáže ve sprše a představoval si
publikum, které si svými slovy podmaním, zatímco mi na hlavu dopadala
horká voda, stékala mi po kůži, zahřívala mi tělo i srdce a rozechvívala je v
unisonu s mým hlasem v dokonalém souznění s mým imaginárním
posluchačstvem. Neustále jsem si připomínal svůj fenomenální úspěch u
Speech-Masters, což mi dodávalo důvěru ve vlastní schopnosti.
Byl jsem na svůj proslov poměrně hrdý a považoval ho za přesvědčivý.
Na místě drobných akcionářů bych pro sebe určitě hlasoval.
Začátkem týdne bylo místo konání valné hromady změněno a v oficiálním
dopise jsem byl informován o nové adrese: POPB, 8 boulevard de Bercy,
12. obvod. Čerstvému Pařížanovi, jakým jsem tehdy byl, to nic neříkalo.
Den před valnou hromadou jsem si vzal volno, abych se odreagoval,
uvolnil a duševně se připravil. Když ale slunce zmizelo za melancholickou
krajinou střech a komínů a ponechalo mě o samotě, má sebedůvěra začala
pomalu skomírat. Na povrch se postupně vynořovala tvrdá realita, která
mazala mé sny a neúprosně mi vyvstávala před očima - realita události,
která se neodvratně blížila, a především toho, co bylo ve hře.
Bylo jasné, že Dunker mi protikandidaturu nikdy neodpustí.
Zítra touhle dobou budu buď generálním ředitelem Dunker Consultingu,
nebo bývalým konzultantem, nyní nezaměstnaným a pronásledovaným
pološíleným psychiatrem ve výslužbě.
Hlava převážila nad srdcem a zasela ve mně strach pronikající až do
morku kostí.
Následující dopoledne uběhlo velmi rychle. Pomilionté jsem si přečetl
svůj projev a pak se šel projít, abych si okysličil neurony a pokusil se snížit
hladinu stresu. Bylo mi všelijak a sužovala mě tréma. Když jsem vycházel z
domu, zahlédl jsem pod schody Étienna a pocítil nutkání se mu svěřit, snad
abych se uklidnil vedle někoho ještě slabšího než já. Nebo abych se lépe
seznámil se situací, v níž se dost možná brzy ocitnu já sám.
"Mám trému," svěřil jsem se mu.
"Trému?" zopakoval svým chraplavým hlasem.
"Ano, budu dnes mluvit před lidmi o tom, jak vidím určité věci... a mám z
toho trému."
Nevěřícně zíral na kolemjdoucí chodce.
"Nechápu, v čem je problém. Já když si něco myslím, tak to řeknu, a tím
je to vyřešené."
"To není tak jednoduché... Nebudu tam sám. Všichni mě budou sledovat,
poslouchat, soudit..."
"Když se jim to nebude líbit, je to jejich smůla! Člověk musí říkat, co si
myslí. Poslouchat svoje srdce a ne strach. Pak nemůžete mít trému."
Uvařil jsem si lehký oběd a pak si pustil rádio. Hlasatel oznámil
zpravodajství ve 14:30. 14:30... Se staženým žaludkem jsem si vyhrnul
rukáv. Moje hodinky ukazovaly 13:07. Běžel jsem do pokoje. Na budíku
bylo také půl třetí! To není možné! Valná hromada začíná ve tři... na
druhém konci Paříže!
Strhl jsem ze sebe košili a džíny, sáhl po šedém obleku, navlékl si bílou
košili a uvázal si kravatu. Až napotřetí se mi povedlo udělat uzel ve správné
výšce. Tkaničky jsem si zavázal ve vteřině. Vzal jsem pozvánku a projev,
strčil je do papírových desek, zabouchl za sebou dveře a seběhl po
schodišti.
14:38. Do tří to nestihnu. Nemám šanci. Nezbývalo než se modlit, aby
valná hromada začala pozdě. Kandidaturu na post ředitele je třeba oznámit
na začátku. Jestli to propásnu, je konec...
Běžel jsem jako o život a u konce s dechem jsem dorazil na nástupiště
metra v okamžiku, kdy se dveře soupravy začaly zavírat.
Vletěl jsem dovnitř a celý zadýchaný dopadl na sedačku naproti stařence,
která na mě nechápavě poulila oči.
Byl jsem zlostí bez sebe. Proč se mi musí zastavit hodinky zrovna v den,
kdy si nemohu dovolit jedinou chybičku!
"To snad není možné!" vybuchl jsem nahlas.
 Bylo mi, jako bych dostal ránu palicí.
"To snad ne, to snad ne!" zoufal jsem si s hlavou v dlaních.
Stařenka si přesedla.
Celou cestu jsem hořel nedočkavostí a neklidně sebou šil.
Když jsem vystoupil z metra, bylo na mém mobilním telefonu
15:05. Ukazoval ale správný čas? Vyběhl jsem ven a hledal bulvár Bercy
číslo 8. Ulice vypadala zvláštně. Podél ní se táhl jakýsi vysoký násep
pokrytý trávníkem, v němž místy jako otevřená ústa zely otvory
naznačující, že pod zemí se zřejmě nachází nějaký hangár či parkoviště.
Nikde žádná popisná čísla. Byl jsem ztracen. Doběhl jsem chodce, ale když
jsem na něj promluvil, odvrátil hlavu a odešel. Zkusil jsem dalšího.
"Promiňte, kde bych našel bulvár Bercy číslo 8?"
Nechápavě na mě pohlédl.
"No já nevím, co tam má být?"
Vytáhl jsem pozvánku.
"POPB. Má to být..."
"Přímo tady," řekl a ukázal na jeden z vchodů hned vedle obřího plakátu
Madonny. "Ale žádnou paniku, ten koncert je až zítra!"
Rozběhl jsem se jako o závod, vrazil dovnitř a vytasil na hlídače svou
pozvánku. "Sportovní palác Paris Bercy," hlásala tabule ve vestibulu.
Netušil jsem, že stadiony pronajímají místnosti firmám.
Zvláštní.
"Běžte na registraci," řekl mi hlídač a ukázal na několik stolů v řadě, za
nimiž seděly znuděné hostesky v modrém.
Vyrazil jsem k nim s papírem v napřažené ruce.
"Jdu pozdě," poznamenal jsem netrpělivě, když jsem jim ukazoval
pozvánku.
Hosteska si dala načas, hledala moje jméno na seznamu a přitom dál
klábosila s kamarádkami. Hlemýždím tempem vynuceným jejími přehnaně
dlouhými rudě nalakovanými nehty mi začala připravovat visačku, ale pak
přestala, protože jí zazvonil mobil.
"No jo, už budu končit," řekla se smíchem. "Počkej na mě, protože pak
jdu ke kadeřnici, ona je..."
 "Promiňte," přerušil jsem ji. "Mám velké zpoždění a musím se za každou
cenu dostat dovnitř. Je to strašně důležité."
"Zavolám ti potom," řekla, probodla mě pohledem a zavěsila.
S naštvaným výrazem dopsala mé jméno na visačku, podala mi ji a
pohledem mi naznačila, kudy mám jít dál.
"Tamhletudy, druhý vchod vlevo," dodala vyčítavě.
"Díky. Ale... nevím, jestli mám jít tam, kam ostatní. Já totiž... chci se
ucházet o funkci generálního ředitele."
Trochu vylekaně na mě pohlédla, a pak na telefonním přístroji vytočila
nějaké číslo.
"No hele, tady Linda z registrace. Mám tu někoho, kdo chce kandidovat
na ředitele. Co s ním mám dělat? Co? Jó, jó, dobře."
Zvedla ke mně oči.
"Přijdou si pro vás."
15:20. Čas běžel a nikdo nepřicházel.
Panebože, to snad není možné! Nestihnu to...
Ta myšlenka mě tak sžírala, že jsem úplně zapomněl na trému.
Zmizela, docela se vypařila. Nevědomky jsem našel protilék.
Když jsem ho zdálky uviděl přicházet, polkl jsem naprázdno.
Náš finanční ředitel. Došel k hostesce a ta na mě ukázala. Jakmile mě
poznal, nevěřícně vyvalil oči, pak se vzpamatoval a přistoupil ke mně:
"Pan Greenmor?"
Kdo jiný bych asi měl být"
"Osobně."
Samým překvapením mě zapomněl pozdravit.
"Řekli mi, že..."
"Přesně tak, kandiduji na funkci generálního ředitele."
Chvíli zaraženě mlčel. V pozadí bylo slyšet štěbetání hostesek.
"Ale... informoval... informoval jste o tom pana Dunkera?"
"Ve stanovách se o žádné takové podmínce nemluví."
Bylo mu trapně a mlčky na mě zíral.
"Tak jdeme?" pobídl jsem ho.
Pomalu zamyšleně přikývl.
 "Pojďte za mnou."
Následoval jsem ho rozlehlou chodbou s vysokým stropem, v níž
panovala chladná kovová atmosféra. Připadal jsem si jako ve skladu nějaké
továrny. To prostředí bylo na hony vzdálené vytříbené eleganci, kterou
Dunker rád stavěl na odiv.
Nějakou chvíli jsme šli chodbou, a pak zabočili do uličky hlídané
ostrahou. Hlídač kývl na můj doprovod. Ocitli jsme se v protáhlé chodbě s
nízkým stropem, kde panovalo šero. Byla tak dlouhá, že její konec se
ztrácel v nedohlednu. Páchlo to tam jako ve sklepě.
Člověk měl pocit, že je v podzemí. Nakonec jsme došli k šedým kovovým
dveřím, nad nimiž svítilo červené světlo. Následoval jsem ho, vešel do
dveří a... zažil největší šok svého života.
Ocitl jsem se na pódiu obrovského sálu - sálu šílených a naprosto
nepředstavitelných rozměrů, který byl narvaný k prasknutí.
Všude kolem, na sedadlech přede mnou, vlevo i vpravo, se tlačili lidé.
Mohlo jich být patnáct dvacet tisíc, možná ještě víc... Jejich impozantní
počet mě ze všech stran bil do očí. Byli jako tisíce zubů obrovské příšery,
která otvírala tlamu dokořán a chystala se jediným chramstnutím polknout
celé pódium. Bylo to závratné a vzrušující.
Měl jsem se z toho radovat. Bylo jich dost na to, aby převážili zbývajícího
velkého akcionáře. Můj osud byl nyní plně v mých rukou. .. Žaludek se mi
ale čím dál víc stahoval úzkostí. Z pouhé představy, že budu muset
promluvit před tím obrovským davem, mi bylo na zvracení.
Najednou jsem si uvědomil, že finanční ředitel šel dál a získal náskok.
Vykročil jsem, abych ho dohnal. Není nic příjemného kráčet před dvaceti
tisíci lidmi, kteří vás sledují. Je zhola nemožné pohybovat se v takové
situaci přirozeně. Zamířili jsme napravo od obrovského pódia, kde se
nacházel dlouhý stůl pokrytý ubrusem modré barvy - barvy našeho loga,
které projektor promítal na obří plátno. U stolu čelem k publiku sedělo asi
deset lidí. Uprostřed Dunker, kolem něj nejvyšší management a několik
neznámých tváří. Za nimi stálo v několika řadách kolem padesáti křesel pro
hosty.
Poznal jsem mezi nimi jen pár vyvolených kolegů, kteří úspěšně prošli
přísným výběrem.
Když finanční ředitel došel na deset metrů od stolu, otočil se na mě a
gestem ruky mi naznačil, ať počkám. Pak zamířil k manažerům sedícím za
stolem a bez zjevného důvodu mě nechal stát ve světle reflektorů. Komu by
v takové situaci nebylo trapně... Dal jsem si ruku do kapsy a snažil se
působit uvolněně, přestože jsem si připadal směšný, sešněrovaný v obleku a
ponížený tím, jak mě nechal stát stranou.
Finanční ředitel teď stál u Dunkera a lehce se k němu nakláněl.
Neslyšel jsem z jejich hovoru nic, ale bylo jasné, že moje kandidatura
narušila běh událostí.
Dunker se několikrát za sebou otočil k lidem sedícím v křeslech za ním,
divoce gestikuloval a ukazoval na něco prstem. On ani nikdo jiný na mě ani
jednou nepohlédli. Já jsem dál trapně postával uprostřed prázdného pódia a
neodvažoval se zvednout oči k publiku.
Konečně se ke mně finanční ředitel vrátil a pokynul mi, abych ho
následoval.
"Posaďte se támhle," řekl a ukázal na křeslo, které nějaký svalovec právě
přinášel zezadu.
Vyrazil jsem směrem k němu a byl jsem rád, že se konečně mohu pohnout
z místa a navíc se otočit zády k obecenstvu. K mému značnému překvapení
položil muž křeslo určené pro mě daleko od ostatních. Co to má znamenat?
Drželi mě stranou, jako bych byl nakažený morem. Šel jsem se posadit a při
tom jsem cítil, jak ve mně bublá vztek. Vztek, který mi dodal špetku
ztracené odvahy a touhu po pomstě.
O pár vteřin později se jeden z neznámých sedící u dlouhého stolu zvedl a
došel ke mně. Představil se jako notář, požádal mě o průkaz totožnosti a dal
mi podepsat dokument, který jsem v rychlosti přelétl očima. Bylo to
prohlášení o kandidatuře. Potom si šel zase sednout a nechal mě samotného
v zadní části pódia. Ze svého místa jsem viděl záda manažerů - řadu
tmavých obleků jeden jako druhý. Jediná žena mezi nimi měla šedé vlasy
stejně krátké jako její kolegové, jako by chtěla smazat svou ženskost, aby
mezi ně lépe zapadla.
"Dámy a pánové, dobrý den."
Hlas zazněl ze silných reproduktorů a po nevyhnutelné vlně zakašlání
těch, kteří se zřejmě domnívají, že později už něco takového nebude možné,
se postupně rozhostilo ticho.
"Jmenuji se Jacky Kériel a jsem finančním ředitelem Dunker Consultingu.
Byl jsem pověřen, abych zahájil naše výroční valné shromáždění a oznámil
vám některá fakta, jak předepisuje zákon. Nejprve tedy počet přítomných..."
Monotónním hlasem přednesl seznam čísel. Hovořil o podílech, kvótách,
výsledcích, míře zadlužení, schopnosti samofinancování, peněžních tocích a
dokonce i o vlastním kapitálu - pojmech, kterým jistě ne všichni přítomní
laici rozuměli.
Brzy jsem jeho číselnou litanii přestal poslouchat a nechal pohled i
myšlenky spočinout v sále. Nikdy by mě nenapadlo, že strmý pád akcie
přiláká na valnou hromadu tolik lidí. Bylo to k nevíře.
Museli být zahořklí, vystrašení a nespokojení. To ještě bude zajímavé.
Jistě, měl bych se radovat, neboť jen jejich hojná účast mi dávala šanci
zvrátit hlasování ve svůj prospěch navzdory zbývajícímu velkému
akcionáři, ale na to jsem ani nepomyslel. Místo toho mě děsila představa, že
budu muset promluvit před tolika lidmi a na tomto pódiu, kde jsem se cítil
obklíčený a terčem pozornosti.
Dokonalá noční můra. Bylo to nad mé síly, nad mé schopnosti. Sled
událostí mě naprosto zaskočil. Nejsem člověk na svém místě. Na svém
místě.... Ale kde vlastně je moje místo? Jsem stvořen pro bezvýznamné
funkce bez zodpovědnosti? Možná... Ta myšlenka mě rozhodně
uklidňovala. Ale proč? Jistě nejde o dosažené vzdělání. Existuje přece tolik
výjimek v obou směrech. Je to tedy otázka osobnosti? Zdálo se mi, že
ředitelé podniků se jeden od druhého velmi liší a nelze určit žádný
vyhraněný osobnostní profil. Ne, musí v tom být něco jiného. Možná že
naši touhu vykonávat povolání v mnohem vyšším postavení než naše rodina
podvědomě brzdí naše výchozí společenské postavení. Možná že se
zdráháme sami sobě něco takového dovolit. Nebo se neodvažujeme
překročit úroveň, která nám přísluší v očích našich rodičů, a hluboko v nitru
se cítíme jako na zakázaném území? Zní to velice pravděpodobně, ale na
druhou stranu není jisté, že vzestup na společenském žebříčku zaručuje
automaticky také osobnostní rozvoj...
"Teď si prosím připravte otázky a my se na ně pokusíme co nejlépe
odpovědět. V uličkách se pohybují naše hostesky s mikrofony.
Když se budete chtít ujmout slova, stačí na ně mávnout."
Začalo kladení otázek a jejich zodpovídání, které se protáhlo nejméně na
hodinu. Dotyční ředitelé odpovídali zpoza stolu, někteří velmi lakonicky,
jiní byli mnohomluvnější a ztráceli se v nudných detailech.
 "A nyní předávám slovo našemu generálnímu řediteli Marku Dunkerovi,
opětovně kandidujícímu na funkci, kterou nyní zastává, který nám přednese
svou analýzu současné situace a představí vám svou strategii pro
budoucnost."
Dunker vstal a sebejistě vykročil ke středu pódia, kde byl připraven
řečnický pultík s mikrofonem. Nehodlal mluvit od stolu jako Kériel,
přestože tam měl mikrofon také. Musel se odlišit od ostatních a vystupovat
jako lídr.
V sále se rozhostilo ticho. Jeho vystoupení bylo zjevně tím, na co všichni
čekali.
"Drazí přátelé," začal pokryteckým tónem, jaký občas používal. "Drazí
přátelé, nejprve bych vám chtěl poděkovat, že jste se dostavili v tak hojném
počtu. Chápu to jako výraz vašeho zájmu o náš podnik a jeho
budoucnost..."
Ten to s lidmi ale umí...
"Nacházíme se v paradoxní situaci: našemu podniku se daří jako ještě
nikdy, jak ostatně dosvědčují naše výsledky, s nimiž vás právě seznámil můj
finanční ředitel. Kurz naší akcie přitom klesl na historické minimum..."
Lehkost, s jakou se vyjadřoval, i jeho nepopiratelné charisma mi bolestně
připomněly mé vlastní slabiny. Jak budu po tak bravurním řečníkovi asi
vypadat já"
"Na praktikách, které jsou nám tiskem - a zejména jedním konkrétním
novinářem - vyčítány, není nic neobvyklého. V naší profesi jsou denním
chlebem a zpravidla se nad nimi nikdo nepozastavuje. Měl bych se
koneckonců cítit touto kritikou a těmito útoky polichocen, neboť takové
jednání je vyhrazeno velkým, na něž se soustředí závist slabších a méně
úspěšných..."
To od Dunkera nebylo zrovna nejchytřejší. Kam sami sebe asi řadí lidé
přítomní v publiku? Mezi velké - jen proto, že vlastní tři akcie? Nebo...
mezi malé, které Dunker označil za "slabé"?
"Musím se bohužel podívat pravdě do očí. U zrodu celého toho zmatku
stojí s největší pravděpodobností informátor pracující přímo v naší firmě,
prašivá ovce, která tyto pomluvy předala novinářům a ti si na nich náležitě
smlsli. Pro člověka v mém postavení je těžké si to přiznat, ale nedá se svítit
- do jablka se prokousal červ.
 Máme ve svých řadách zrádce. Svými nekalými činy poškodil kótování
naší společnosti a obral vás o vaše úspory. Já se však zde před vašimi zraky
zavazuji k tomu, že ho odhalím a zbavím se ho způsobem, jaký si zaslouží."
Chtělo se mi zmizet. Nejraději bych se teleportoval někam jinam, vypařil
se daleko odsud. Pokoušel jsem se zachovat kamennou tvář, ačkoli ve mně
vřela příšerná směsice studu a pocitu provinění.
Publikem proběhla vlna potlesku. Dunkerovi se podařilo přesměrovat
hněv drobných akcionářů na tajemného obětního beránka, zatímco on sám
se stavěl do role ochranitelského vůdce, který zajistí spravedlnost.
"Zakrátko se celá tato epizoda promění v pouhou ošklivou vzpomínku,"
pokračoval. "Když se přežene smršť, tráva taky začne znova růst. Pravda je
taková, že naše společnost je v plném rozkvětu a naše strategie je zárukou
úspěchu..."
Pokračoval dál v tomto samolibém tónu, podrobně rozebíral svá
jednotlivá strategická rozhodnutí, obhajoval je a prohlašoval, že je odhodlán
pokračovat v nich i v budoucnosti.
Když domluvil, okamžitě se ozval potlesk nejvyšších manažerů a
pozvaných hostů sedících za nimi, k němuž se záhy přidala i značná část
obecenstva. Dunker v klidu počkal, až se sál opět utiší, a velice uvolněným
tónem pokračoval.
"Na poslední chvíli se nám tu objevil jeden uchazeč... Jeho kandidatura je
poněkud... poněkud bláhová..."
Zabořil jsem se co nejhloub do křesla.
"...neboť se jedná o mladého muže, který je shodou okolností
zaměstnancem naší firmy. Dalo by se říct poměrně novým zaměstnancem,
protože naše řady rozšířil teprve před několika měsíci...
Přišel do naší společnosti rovnou ze školních škamen."
Z publika zazněl smích. Zabořil jsem se do křesla ještě víc. Dal bych
všechno na světě, jen kdybych teď mohl být někde jinde.
"Nejprve jsem mu to chtěl rozmluvit, abych vás zbytečně neobíral o čas,
ale pak jsem si řekl, že po těch těžkých chvilkách, jaké jsme společně
prožili na burze, nebude od věci, když se teď pro změnu společně trochu
zasmějeme. Zdá se, že nemá strach, že se zesměšní, a my zase máme smysl
pro humor."
 V sále to zašumělo smíchy a Dunker se se spokojeným úsměvem na rtech
poklidně vydal zpět na své místo.
Byl jsem jeho podlým projevem naprosto šokován. Bylo to od něj hnusné.
Odporné.
Cestou na své místo otočil hlavu mým směrem a vrhl na mě pohrdavý
sarkastický pohled.
Ještě ani nedošel ke svému křeslu, když finanční ředitel sedící za stolem
opět promluvil do svého mikrofonu.
"Předávám tedy slovo druhému uchazeči o post generálního ředitele
společnosti, panu Alanu Greenmorovi."
Polkl jsem naprázdno a žaludek se mi sevřel jako ještě nikdy.
Cítil jsem se přibitý ke křeslu, jako bych byl zalitý do betonu.
Běž. Musíš. Už nemáš na Śvybranou. Vstaň!
S nadlidským úsilím jsem se zvedl. Všichni z podnikového vedení se na
mě otočili, někteří s posměšným výrazem ve tváři. Stejně na mě zírali
všichni hosté sedící po mé pravici. Připadal jsem si osamělý, strašně
osamělý a pod takovým tlakem, že jsem ani nemohl pořádně dýchat.
Vzal jsem do ruky papíry s připraveným projevem. První kroky směrem k
řečnickému pultu byly nejtěžší. Přešel jsem přes pódium a předstoupil před
ten obrovský dav. Kdyby v sále alespoň zhasli a nechali rozsvícenou jen
rampu oslepujících reflektorů, abych neviděl ty tisíce neznámých tváří s
posměšným výrazem, které mě sledovaly jako pouťovou atrakci.
Cesta přes pódium mi připadala nekonečná. Každý krok pod tíhou
pohledů byl sám o sobě zkouškou. Byl jsem gladiátor vypuštěný do arény,
předhozený lvům před zraky nelítostného plebsu lačnícího po krvi. Čím víc
jsem se k nim přibližoval, tím víc posměšků jsem slyšel. Byla to skutečnost,
nebo jen výplod mé nervozitou zmítané mysli"
Konečně jsem došel k řečnickému pultu v samém středu pódia, na nějž se
soustředila veškerá pozornost, v srdci probuzené stvůry, která se chystala
každým okamžikem spustit strašný řev. Byl jsem hrůzou bez sebe, zůstal ze
mě jen stín.
Položil jsem papíry na pult a nastavil si výšku mikrofonu. Ruka se mi
třásla a srdce mi bilo jako o závod. Ve spáncích jsem cítil, jak mi tělem ve
zběsilém tempu srdečního tepu proudí krev. Než začnu, musím se za každou
cenu trochu zklidnit... Dýchej. Dýchej.
 V duchu jsem si přeříkal první věty svého projevu. Najednou mi připadal
špatný, nevhodný, nevyvážený...
Odněkud z dálky se vysoko nahoře ozvalo z obecenstva: "Tak dělej,
chlapečku, na co čekáš"!" Zvolání doprovodil smích několika stovek lidí.
Není nic příjemného, když se vám posmívají dva tři lidé. Když jsou jich
tři čtyři stovky a k tomu patnáct tisíc přihlížejících, je to opravdu
nesnesitelné. Rychle, musim tomu učinit přítrž. V pudu sebezáchovy jsem
sebral všechny síly a vrhl se do toho po hlavě.
"Vážené dámy, vážení pánové."
Můj hlas, ač výrazně zesílený velkými reproduktory, mi i tak zněl hluše,
jako by mi uvízl v hrdle.
"Jmenuji se Alan Greenmor..."
Nějaký vtipálek prohodil: "Greenmor pro nás má fór!" a spustil tak lavinu
smíchu silnější než ta předešlá. To nebylo dobré.
"Jsem náborový konzultant, má profese je tedy srdcem činnosti Dunker
Consultingu. Předstupuji dnes před vás, abych se ucházel o..."
Není to ono... Ten proslov zní falešně...
"...pozici generálního ředitele. Uvědomuji si, že tato funkce s sebou nese
velkou odpovědnost..."
Po mé levici na mě kdosi posměšně zavolal: "Nemáš na to, padavko!"
Další lavina smíchu. Soukolí nabíralo rychlost. Drobní akcionáři,
nastartovaní Dunkerovými pochlebovačnými poznámkami, s jeho tichým
souhlasem a plným dobrozdáním popouštěli uzdu svým emocím. Byl jsem
jim předhozen jako mršina lvům a oni byli odhodlaní si na mně řádně
pochutnat. Bylo po mně.
Být všem pro smích - to bylo to nejhorší, co mě mohlo potkat.
Katastrofa. Podkopávalo to mou důvěryhodnost a bralo mi to veškerou
naději. Snad i nepřátelství by bylo lepší než výsměch. Nepřátelství vybízí k
reakci, zatímco výsměch k útěku. Měl jsem chuť navždy zmizet. Být jinde...
kdekoli, jen ne tady... Musím to okamžitě zastavit. Teď hned! Udělám
cokoli, jen aby se mi přestali posmívat.
Tlačen naléhavostí situace, která se každou vteřinou zhoršovala, v hrůze z
představy, že mě celý sál brzy vypíská, a zaplaven vlnou studu jsem
zapomněl na svůj projev, na své poznámky a dokonce i na to, o co tu
vlastně jde, a zvedl jsem oči k ochozům, odkud se v reakci na mé mlčení
ozýval čím dál častější smích. Pohlédl jsem tváří v tvář tomuto bezcitnému
publiku, nechal na sobě spočinout posměšné pohledy, a nakonec přiblížil rty
k mikrofonu, až se dotkly chladného kovu.
"To já jsem informoval tisk o Dunkerových nekalých praktikách!"
Můj hlas působivě zaduněl tímto chrámem posměchu a okamžitě nastalo
ticho. Naprosté, absolutní a ohlušující ticho. Nevídané ticho sálu
naplněného patnácti tisíci lidmi. Výsměch byl vystřídán úžasem. Klaun na
jevišti náhle přestal být klaunem. Stal se nepřítelem, nebezpečným
zloduchem, který je připravil o úspory.
Je neuvěřitelné, jakou jedinečnou energii v sobě má sál plný lidí. Přímo
ohromující. Ta energie je víc než jen součtem jednotlivých emocí a
myšlenek, z nichž se skládá. Je to energie kolektivní, vyzařující z celé masy
lidí jako samostatná síla. Jak jsem tam stál, sám uprostřed těch patnácti tisíc
shromážděných duší, cítil jsem tu energii až do morku kostí. Vnímal jsem
její vibrace. Chvíli kmitala okolo mrtvého bodu, a pak se přehoupla směrem
k nepřátelství. A ačkoli teď nepadlo z obecenstva jediné slovo, cítil jsem to
nepřátelství ve vzduchu, mohl jsem se ho téměř dotknout. Bylo tam,
vznášelo se sálem jako neslyšné, ale o to tíživější vlny zla.
Kupodivu jsem z něj ale neměl strach. Dělo se totiž cosi mnohem
silnějšího, cosi úžasného a transcendentního.
Ty duše, které mě obklopovaly a nedozírně mě svým počtem převyšovaly,
byly spojeny záští, nepřátelstvím, zlobou, ale ať už byla jejich motivace
jakákoli, byly navzájem propojené, a to bylo to jediné, na čem v tu chvíli
záleželo. Cítil jsem tu neviditelnou energii, která z nich vyzařovala, jako by
tvořili jediný celek. Bylo to strhující. Vnímal jsem to v samém nitru své
bytosti. Jejich tiché spolčení bylo znepokojivé, fascinující a téměř... krásné.
Stál jsem tváří v tvář těm lidem úplně sám. Začal jsem jim závidět, chtěl
jsem být na jejich místě, toužil jsem se k nim připojit. Nejraději bych s nimi
splynul. To, co nás rozdělovalo, mi najednou připadalo podružné a v
podstatě bezvýznamné. Byly to jen lidské bytosti jako já. Ti lidé chtěli
chránit své úspory, svůj důchod, tak jako jsem já bojoval o přežití. Nešlo
nám ve své podstatě o to samé"
Náhle mi na mysli vyvstala slova Igora Dubrovského, která najednou
působila jako neoddiskutovatelná samozřejmost. Už ale nešlo o metodu,
kterou je třeba aplikovat. Jen o filozofii, kterou člověk musí přijmout.
Nastav náruč vesmíru svého bližního a on se ti otevře.
 Nastav náruč vesmíru svého bližního... Nebyli jsme jednotlivci stojícími
proti sobě, ale lidskými bytostmi spojenými stejnými touhami, stejným
usilováním, stejnou touhou žít a žít co nejlépe.
To, co nás stavělo proti sobě, byl nakonec pouhý detail, nepatrný ve
srovnání s tím, co nás spojovalo a sjednocovalo jako lidské bytosti. Ale jak
se s nimi o tento pocit podělit, jak jim ho vysvětlit"
A jak v sobě vůbec najít sílu promluvit"
Před očima se mi zjevila scéna z lekce u Speech-Masters a znovu ve mně
probudila úžasný pocit, který mě při té příležitosti zaplavil. Někde hluboko
uvnitř mám všechno, co potřebuji. Když k tomu najdu odvahu, jsem
schopný vyjít vstříc lidem, hovořit k nim a sdílet s nimi své niterné pocity.
Řečnický pult přede mnou mi náhle připadal jako překážka, zábrana,
ochranný mantinel ztělesňující to, co nás stavělo proti sobě. Natáhl jsem
ruku a chopil se mikrofonu, sundal ho ze stojanu, obešel jsem pult, na němž
zůstaly mé papíry s poznámkami, a vykročil k davu, sám a bezbranný,
předstoupil před něj a nabídl mu svou zranitelnost. Kráčel jsem pomalu a
motivovala mě upřímná touha po usmíření. Měl jsem strach, ale ten
postupně ustupoval a na jeho místě sílil nově se rodící pocit - nezvyklý
pocit sebedůvěry.
Pociťoval jsem paradoxní potřebu odevzdat se jim ve vší své
zranitelnosti. Vnímal jsem to jako způsob, jak jim dokázat upřímnost a
průhlednost svého jednání. Poslechl jsem svůj instinkt, rozvázal si kravatu a
nechal ji spadnout na zem. To samé jsem udělal se sakem.
Dopadlo na pódium s lehkým zašustěním mačkající se látky.
Došel jsem do popředí scény. Odsud jsem dokázal rozlišit vážné rysy lidí
sedících nejblíže. O kus dál byly tváře rozmazané a nakonec přecházely v
barevné skvrny impresionistické malby. V tíživém a intenzivním tichu jsem
však na sobě cítil pohledy všech akcionářů včetně těch, které ode mne dělila
značná vzdálenost.
Náhle mi bylo jasné, že můj text je nepoužitelný. Byl týden starý a
odtržený od přítomného okamžiku, neměl s momentálními emocemi pranic
společného. Nezbývalo mi než improvizovat. "Člověk mluví srdcem," řekl
mi jednou Etienne.
Rozhlédl jsem se po všech těch lidech. Jejich vnitřní zmatek a
nespokojenost naplňovaly atmosféru. Ozvěnu jejich pocitů jsem cítil na
vlastní kůži.
 Přiblížil jsem mikrofon ke rtům. Byl cítit kovem.
"Vím, co právě prožíváte..."
Můj hlas zneuctil ticho. Rozléhal se obrovským prostorem a nabýval
netušené a působivé síly.
"Chápu vaše starosti a obavy. Investovali jste své peníze do akcií naší
společnosti. Skutečnosti, které jsem odhalil tisku, způsobily jejich pokles, a
vy na mě teď kvůli tomu máte vztek. Máte mě za bídáka, zrádce a ničemu."
V publiku to ani nešustlo.
Silné reflektory mě pálily v obličeji.
"Na vašem místě bych si myslel to samé."
Celý sál zůstal ponořený do naprostého, napjatého, elektřinou nabitého
ticha.
"Vaše naděje na finanční zisk se nenaplnily. Možná jste ty peníze
potřebovali na zvýšení své životní úrovně a kupní síly, abyste si přilepšili k
důchodu nebo rozmnožili kapitál, který odkážete svým dětem. Ať jsou vaše
důvody jakékoli, chápu je a plně je respektuji.
Snad si myslíte, že jsem tyto informace předal tisku z nenávisti k Marku
Dunkerovi, z jakési osobní pomsty. Po tom, čemu mě podrobil, by ani
nebylo divu. Ale tak to není, to nebyl ten důvod. Zveřejnil jsem je s
konkrétním záměrem způsobit strmý pád kurzu akcie..."
Z publika vylétlo několik nadávek. Pokračoval jsem:
".. .způsobit strmý pád kurzu akcie a tak vás přimět, abyste sem dnes
přišli a abych si s vámi mohl promluvit z očí do očí."
Napětí v sále dostoupilo vrcholu. Cítil jsem, jak se všichni do jednoho
naplno soustředí na můj projev, hoří zvědavostí odhalit mou pozici a
pochopit smysl mého jednání.
"Máte totiž právo vědět, co stojí za vaším zcela pochopitelným přáním,
aby kurz této akcie s každým měsícem a s každým rokem stoupal. V době
založení burzy bylo její funkcí umožnit firmám, aby získaly finance na svůj
rozvoj. Ti, kteří se rozhodli investovat, ať už to byli drobní či velcí
akcionáři, projevili důvěru určité společnosti a její schopnosti dlouhodobě
se rozvíjet. Ztotožnili se s jejími plány. Potom však lákadlo zisku způsobilo,
že někteří začali investovat čím dál krátkodoběji, přemísťovali svůj kapitál
z jedné společnosti do druhé ve snaze využít krátkodobých fluktuací kurzu
a dosáhnout tak co nejvyšších příjmů. Toto spekulování se postupně stalo
pravidlem a bankéři vynalezli to, čemu říkají finanční nástroje, umožňující
nejrůznější sázky na vývoj kurzu včetně možnosti vsadit na pokles. Ten,
kdo vsadí na pád akcie, dosáhne zisku, když se společnosti povede špatně.
Je to trochu, jako kdybyste spekulovali o zdraví svého souseda. Představte
si, že má rakovinu. Vsadíte tisíc eur na to, že se jeho zdravotní stav během
příštích šesti měsíců výrazně zhorší. O tři měsíce později se mu udělají
metastázy. Hurá! Vydělali jste dvacet procent... Samozřejmě si říkáte, že to
je něco úplně jiného, že jde o člověka a nikoli o podnik. Jenže ouha. Od té
doby, kdy se burza proměnila v kasino, se zapomnělo na její prvotní funkci
a především na to, že za jmény podniků, na které sázíme jako v ruletě, se
skrývají lidé z masa a kostí, kteří v nich pracují a zasvěcují jim část svého
života.
Víte, kurz vašich akcií je přímo závislý na krátkodobé perspektivě zisku.
Aby akcie stoupala, musí společnost každé čtvrtletí zveřejňovat úchvatné
výsledky. Jenže taková společnost, to je něco jako člověk. Zdravotně je na
tom někdy líp a někdy hůř a je to úplně normální. A někdy, stejně jako u
člověka, jí nemoc umožní získat odstup, podívat se na věci jinak,
přesměrovat se a začít znovu, vyrovnanější a silnější než dřív. Je však
potřeba to přijmout a být trpělivý. Pokud jakožto akcionáři tuto skutečnost
popíráte, bude podnik zapírat své těžkosti, bude vám lhát nebo přijímat
rozhodnutí, jejichž cílem je přinést v krátkodobém horizontu příznivé
výsledky za každou cenu. Zveřejňováním falešných nabídek zaměstnání či
záměrným oslovováním insolventních klientů Marc Dunker pouze reagoval
na požadavky hry, jejíž pravidla jsou neudržitelná.
Tento požadavek na růst kurzu vytváří na všechny - od generálního
ředitele až po posledního ze zaměstnanců - obrovský tlak.
Brání lidem ve smysluplné a klidné práci. Nutí ke krátkodobému řízení,
které není dobré ani pro firmu, ani pro zaměstnance, ani pro její dodavatele,
kteří tento tlak přenesou na své vlastní zaměstnance a své vlastní
dodavatele... Tak dochází k tomu, že společnosti, kterým se vede dobře,
propouštějí zaměstnance jen proto, aby si udržely nebo zvýšily míru
výnosnosti. Tato hrozba teď visí nad každým z nás a tlačí nás k
individualismu, který kazí atmosféru panující mezi kolegy na pracovišti.
Výsledkem toho všeho je, že všichni žijeme ve stresu. Práce už není
potěšením, ačkoli jsem přesvědčen, že by jím být měla."
 V sále panovalo hrobové ticho. Reakce publika byla na hony vzdálená
povzbudivým výbuchům smíchu z lekce Speech-Masters.
Ale má vlastní upřímnost mě poháněla dál. Vyjadřoval jsem jen to, co
jsem hluboko ve svém nitru cítil. Netvrdil jsem, že jedině já mám pravdu,
ale to, co jsem říkal, jsem si opravdu myslel, a to mi dávalo dost síly na to,
abych pokračoval.
"Dnešní svět nepředěláme, přátelé. I když... Nedávno jsem se dozvěděl,
že Gándhí řekl: ,Změnou, které chceme ve světě dosáhnout, se musíme stát
my sami.' A je koneckonců pravda, že svět není ničím jiným než součtem
nás všech.
Dnes tedy stojíte před volbou. Na celosvětové úrovni tato volba jistě
neznamená příliš. Bude však mít dopad přinejmenším na několik set osob
pracujících pro Dunker Consulting, na několik tisíc uchazečů o zaměstnání,
kteří k nám přicházejí, a nepřímo možná i na zaměstnance našich
dodavatelů. Pravda, není to mnoho, ale úplně bez významu to taky není.
Vaše volba je následující: Pokud si přejete, aby se kurz vašich akcií rychle
vyšplhal na hodnotu, kterou měl před několika týdny, a dál strmě stoupal,
radím vám, abyste opětovně zvolili toho, kdo stál v čele naší společnosti
dosud.
Jestliže se rozhodnete zvolit do vedení společnosti mě, nemohu vám v
tomto ohledu nic slíbit. Je dokonce pravděpodobné, že se akcie bude
nějakou dobu držet dost nízko. Zavazuji se ovšem k tomu, že z Dunker
Consultingu udělám lidštější společnost. Přál bych si, aby každý
zaměstnanec, bez ohledu na jeho funkci a postavení, ráno vstával s radostí,
že půjde do práce využít své nadání.
Rád bych, aby úkolem našich manažerů bylo vytvořit podmínky pro
rozvoj a úspěch každého člena týmu a zajistit, aby mohl průběžně
zdokonalovat své kompetence.
Jsem přesvědčen, že v takovém prostředí by ze sebe každý vydal to
nejlepší, nikoli proto, aby splnil cíl vynucený nějakými vnějšími
požadavky, ale prostě pro potěšení z pocitu, že je kompetentní, že ovládá
své řemeslo a neustále překonává sám sebe.
Víte, já si myslím, že každý člověk má v genech zakódovanou potřebu se
vyvíjet, a ze všeho nejraději by jí dal volný průchod. Nesmí ovšem být
podkopávána požadavky vedení, které nás nutí klást odpor, abychom se
cítili svobodní. Chci vybudovat společnost, v níž budou výsledky plodem
nadšení lidí pro svou práci, a nikoli důsledkem nátlaku, který všem kazí
potěšení a narušuje jejich vnitřní rovnováhu.
Také bych chtěl, aby byli respektováni naši dodavatelé, naši klienti, naši
uchazeči i my samotní. Nevidím důvod, proč by to mělo být v rozporu s
rozvojem podniku. Právě naopak. Když myslíme jen na sebe a vedeme
jednání s cílem srazit toho druhého na kolena, podněcujeme ho k tomu, aby
při nejbližší příležitosti udělal totéž nám. Nakonec se všichni ocitáme v
soutěživém světě, kde se každý snaží těm druhým uškodit. V takové situaci
ale nevyhnutelně prohrávají úplně všichni. V konfliktu či vztahu založeném
na síle nelze vybudovat zhola nic. Zato úcta plodí zase úctu. A ten, koho
poctíme svou důvěrou, se nám bude snažit dokázat, že si ji zaslouží.
Dále se zavazuji k naprosté transparentnosti ohledně vedení a výsledků
podniku. Konec lží. Jestliže se naše výsledky přechodně zhorší, proč to
skrývat? Abyste neprodali své akcie? Ale proč byste to dělali, pokud se
ztotožňujete s naší dlouhodobou strategií"
Každý někdy dostane rýmu nebo chřipku a musí zůstat týden v posteli.
Tajíte to snad před svým partnerem či partnerkou ze strachu, že vás opustí?
Chci náš rozvoj chápat v dlouhodobém horizontu.
Toto pojetí totiž není žádným bláhovým snem nějakého utopisty.
Jsem přesvědčený, že společnost, jejíž fungování spočívá na zdravých
hodnotách, se klidně může rozvíjet a vytvářet zisk. Honba za ziskem by se
však neměla proměnit v posedlost připomínající narkomana, který potřebuje
svou dávku drogy. Zisk je přirozeným plodem zdravého a harmonického
řízení."
Na mysli mi vytanula Igorova slova:
Lidi nezměníš. Můžeš jim jen ukázat cestu a probudit v nich chuť se po ní
vydat.
"Volba je na vás. Nakonec nejde ani tolik o výběr ředitele jako spíš o typ
uspokojení, které pocítíte. V jednom případě zvolíte satisfakci z toho, že
jste dosáhli maximálního zisku, a možná budete moci jet na dovolenou do o
něco vzdálenější destinace, koupit si trochu větší auto nebo odkázat svým
dětem o něco víc peněz. V druhém případě vás čeká uspokojení z účasti na
úžasném dobrodružství, jakým je snaha o návrat trochy lidskosti do světa
obchodu.
A možná, že každý den pocítíte špetku hrdosti na to, že jste přispěli k
tomu, aby náš svět byl lepší, a abyste ten o trochu lepší svět odkázali svým
dětem."
Zvedl jsem oči k publiku. I když jich bylo tolik, připadali mi blízcí.
Řekl jsem jim, co jsem měl na srdci, a bylo zbytečné cokoli dodávat.
Necítil jsem potřebu zakončit svůj projev vypointovanou formulkou, která
spustí potlesk. Koneckonců to ani nebyl projev, ale pouze vyjádření mého
nejhlubšího přesvědčení a víry v možnost jiné budoucnosti. Chvíli jsem je
mlčky sledoval a to ticho už mi nenahánělo strach. Potom jsem došel ke
svému osamocenému křeslu stojícímu stranou od ostatních. Manažeři sedící
za stolem klopili zrak.
Volba a sčítání hlasů trvaly celou věčnost. Byla už tma, když jsem se stal
generálním ředitelem Dunker Consultingu.
 LIV.
Čím víc jsem se k ní blížil skrz vonící aleje zahrad Martových polí, tím
víc mi Eiffelova věž připadala obrovská, jak se nade mnou tyčila. V
purpurové záři zapadajícího slunce působila majestátním a současně
zneklidňujícím dojmem. Přitom k mým obavám už neexistoval žádný
objektivní důvod. Úspěšné splnění posledního úkolu z předešlého dne mě
osvobodilo z Igorova sevření, budeme tedy moci oslavit mé vítězství v
míru. Věž však v mých očích nadále zůstávala pastí, kterou tam ten starý
kocour nastražil. Měl jsem pocit, že se vracím do klece, z níž jsem právě
unikl.
Když jsem došel až k Železné dámě, zvedl jsem hlavu k jejímu vrcholu.
Zapotácel jsem se závratí. Připadal jsem si maličký a zranitelný jako
kajícník klečící u nohou obra představujícího jeho boha a prosící o
smilování.
Zamířil jsem k jižnímu pilíři, protlačil se mezi turisty a představil se muži,
který hlídal vstup do soukromého výtahu restaurace Julesa Verna.
"Na jaké jméno máte rezervaci?" zeptal se a chystal se podívat do
seznamu, který držel v ruce.
"Jdu za panem Igorem Dubrovským."
"Výborně, pojďte za mnou," odpověděl okamžitě, aniž pohlédl do papíru.
Následoval jsem ho do prostoru uvnitř pilíře. Dal nenápadné znamení
kolegovi, který tam čekal s nějakými klienty. Předběhli jsme je a vklouzli
do úzkého starého výtahu se stěnami ze železa a skla. Dveře se za námi
hlučně zavřely jako dveře kobky a my jsme se uprostřed kovového bludiště
tvořícího pilíř vznesli do výše.
"Pan Dubrovski ještě nedorazil."
Výtah rychle stoupal k nebi, jako by ho k sobě přitahovaly neviditelné
hvězdy, a nechával pod sebou město, které se odhalovalo u našich nohou v
celé své kráse a velikosti.
Když jsme vyjeli do druhého patra, s bodnutím u srdce jsem poznal velké
kolo uvádějící do pohybu lano. Cítil jsem, jak se mi potí ruce. Muž mě
dovedl k vrchnímu, který mě velice uctivě přivítal. Následoval jsem ho přes
celou restauraci až k našemu stolu stojícímu hned u prosklené stěny. Nabídl
mi, abych si čekání na Igora zkrátil aperitivem. Dal jsem si minerálku.
 V restauraci panovala příjemná poklidná atmosféra. Výzdoba byla
černobílá a strohá. Horizontální sluneční svit pronikal prostorem až do těch
nejmenších zákoutí a dokresloval nadpozemský dojem tohoto místa.
Několik stolů již bylo obsazených. Zaslechl jsem útržky hovorů v cizích
jazycích.
Podíval jsem se ven a zachvěl se strachy. Ty trámy jsem znal až příliš
dobře. Drze se mi vysmívaly a připomínaly mi prožité zoufalství a utrpení.
Prázdno pode mnou bylo tak strhující, že mě přepadl závratný pocit, že se
vznáším v oblacích.
Když se to tak vezme, bylo dobré vrátit se na místo mého traumatu.
Prožíval jsem to jako příležitost, která se mi nabídla - nikoli proto, abych
smazal minulost, ale alespoň abych ji přepsal jiným příběhem. Záznam na
starém pásku filmu, který úplně nepřekryje ten původní, ale do značné míry
ho zatemní.
Ušel jsem od onoho dne pořádný kus cesty. Tolik emocí, napětí, úzkosti,
ale také nadějí, pokroků, úspěchů... Jako člověk jsem se samozřejmě
nezměnil. Byl jsem stále sám sebou a jinak tomu ani být nemohlo. Měl jsem
však pocit, že jsem se osvobodil z okovů jako loď uvolněná z lana, jež ji
poutalo k břehu. Zjistil jsem, že většina mých strachů byly pouhé výplody
mé mysli. Skutečnost na sebe někdy bere podobu strašlivého draka, který
omdlí, jakmile se odvážíme pohlédnout mu do tváře. S Igorovou pomocí
jsem zkrotil draky své existence a ta se mi nyní zdála plná dobrotivých
andělů.
Igor... Igor Dubrovski. Yves Dubreuil. Vrhne světlo na temné a
nevyjasněné stíny, které ještě přetrvávají, když teď naše dohoda skončila?
Pochopím konečně, co bylo motivací jeho jednání, nebo pro mě nadále
zůstane starým a napůl šíleným psychologem"
Čas plynul a Igor nepřicházel. Restaurace se postupně zaplňovala a valčík
číšníků, vrchních a sommeliérů plynul v neslyšné choreografii. Objednal
jsem si další pití, tentokrát bourbon. Ač jsem ho nikdy nepil, najednou jsem
na něj dostal chuť.
Slunce zacházelo nad městem a nebe ze zabarvilo donachova.
Oblohu zaplavila teplá světle růžová barva, z níž vyzařoval neuvěřitelný
poklid. Nebylo nic, co bych měl dělat či říkat, stačilo jen čekat a
vychutnávat si přítomný okamžik. Čas se zastavil a přítomnost nonšalantně
plynula.
 Vzal jsem sklenici a pomalu, pomaličku jí začal otáčet kolem dokola.
Kostky ledu se postupně roztančily, začaly cinkat o tenké stěny a vydávat
křišťálový, sotva slyšitelný zvuk.
Igor nepřijde. Hluboko uvnitř jsem to věděl. Nejasně jsem to cítil.
Zabloudil jsem pohledem na oblohu a bylo to, jako by se celá má bytost
rozpustila v její nádheře. Doušek lahodného alkoholu mě pohladil po patře,
rozlil mi své hřejivé teplo po celém těle a okamžitě ho uvolnil.
Na Paříž se snesla tma. Město se ozdobilo blýskavými světélky a zahalilo
restauraci do okouzlující večerní atmosféry.
Povečeřel jsem sám obklopen sametovou tmou a kolébán toužebnými
akordy jazzového pianisty. Na nebi pokojně svítily hvězdy.
 LV.
Muž se pohodlně usadil do altánu a položil si vedle sebe šálek kouřící
kávy, který si s sebou přinesl. Vytáhl cigaretu a vložil si ji mezi rty. Škrtl
zápalkou o boční stranu krabičky, ona se však zlomila a muž ji se zaklením
hodil na zem. Druhá zápalka okamžitě vzplála, muž si připálil a poprvé si to
ráno potáhl.
Byl to nejkrásnější okamžik dne. Koutek přírody před domem ještě spal a
květiny, na jejichž ospalých růžových, bílých a žlutých okvětních lístcích
ještě spočívaly kapičky připomínající miniaturní lupy, uvolňovaly do okolí
jemnou vůni rosy. Slunce teprve začínalo vycházet na ještě bledé modři
nebe. Vypadalo to na teplý den.
Muž otevřel deník La Provence a přelétl titulky na první straně.
Koncem srpna žádné zajímavé zprávy. Další lesní požár rychle zvládnutý
marseilleskými hasiči za použití vodního bombardéru.
Nejspíš dílo nějakého žháře, pomyslel si, nebo možná zase ti
nezodpovědní turisté, kteří porušují zákaz táboření v přírodě. Jeden článek
komentoval nárůst návštěvnosti letních festivalů, jejichž příjmy stále
nedokážou pokrýt náklady. Takže koncerty Pařížanů zase zaplatíme ze
svých daní, řekl si v duchu.
Napil se kávy a otevřel noviny, aby si přečetl další stránky.
Ta fotografie ho ihned praštila do očí. Velký titulek pod ní tučným
písmem hlásal: "Čtyřiadvacetiletý mladík zvolen generálním ředitelem
největší francouzské náborové agentury."
Cigareta mu vypadla z koutku úst.
"No teda! Josette! Pojď se na něco podívat!"
***
Šaty nedělají člověka a funkce už vůbec ne. Nevyhnutelně ale změní
způsob, jak vás ostatní vnímají. Můj návrat do práce dva dny po mém
zvolení mě trochu vyvedl z míry. Ve vstupní hale se při mém příchodu
vytvořil početný hlouček, dalo by se říct téměř dav. Jako by zpráva o mém
zvolení byla tak neskutečná, že si ji všichni kolegové chtěli ověřit na vlastní
oči. Každý mě pozdravil po svém, ale všichni se mnou mluvili nezvyklým
způsobem. Ve vzduchu už byly cítit osobní zájmy, za což jsem se na ně
nemohl zlobit. Někteří zaujali spíše opatrný postoj, zatímco jiní se snažili
navázat se mnou bližší vztah, z něhož by dříve či později mohli něco
vytěžit. Jako největší lichotník se ukázal Thomas, což mě nijak
nepřekvapilo.
Jediná Alice reagovala opravdově a cítil jsem, že její radost je upřímná.
Neotálel jsem a zamířil do své kanceláře. Nebyl jsem tam ještě ani čtvrt
hodiny, když vešel Marc Dunker osobně.
"Nemá cenu chodit kolem horké kaše," vybafl bez pozdravu.
"Je jasné, že mě vyhodíte, tak proč to neudělat hned. Tady to podepište a
je to vyřízené!"
Podal mi dokument vytištěný na hlavičkovém papíře podniku.
Přečetl jsem si ho, aniž bych si ho vzal do ruky. Byl to hotový dopis
adresovaný jemu samotnému, který mu oznamoval ukončení pracovního
poměru. Pod místem pro podpis bylo napsáno: "Alan Greenmor, generální
ředitel."
Ten člověk byl tak navyklý všechno řídit, že si sám oznámil své
propuštění! Vzal jsem dopis do ruky, roztrhl ho napůl a hodil do koše.
Nechápavě na mě zíral.
"Dlouho jsem přemýšlel," řekl jsem. "Rozhodl jsem se, že zůstanu pouze
generálním ředitelem, ale do funkce výkonného ředitele jmenuji někoho
jiného. Rád bych tu pozici nabídl vám. Vyznáváte kult efektivity a posedlost
výsledky. Obojí využijeme pro vznešené poslání. Pokud tuto funkci
přijmete, bude od nynějška vaším úkolem udělat z této firmy lidštější
společnost, která poskytuje kvalitní služby a přitom všechny respektuje - od
klientů přes dodavatele až po vlastní zaměstnance. Jak víte, sázím na to, že
šťastní zaměstnanci ze sebe vydávají to nejlepší, že dodavatelé braní jako
partneři budou mít snahu prokázat, že naše důvěra je oprávněná, a že naši
klienti ocení hodnotu toho, co jim nabízíme."
"To nebude fungovat. Sám jste viděl, jak je na tom akcie: den po valné
hromadě klesla o dalších 11 %!"
"To není důvod ke znepokojení. Druhý velký akcionář prostě prodal svůj
podíl. Teď drží všechny akcie drobní akcionáři, kteří se ztotožňují s naší
novou vizí. Je konec s velkými investory, kteří nám diktovali svá pravidla!
Teď jsme jako jedna velká rodina..."
 "Jen počkejte, jak si na vás smlsnou. Nedávám vám víc než půl roku. Do
té doby se vás nějaká konkurenční společnost pokusí odkoupit! Ani ne za
čtrnáct dní se stane většinovým akcionářem a vás odvolají z funkce."
"K žádnému odkupu nedojde. Jediné, co se může stát, je to, že nějaký
investor nabídne akcionářům, že jejich podíly odkoupí za cenu převyšující
kurz na burze. Ale dovolte, abych vám připomněl, že pro mě hlasovali i
poté, co jsem je upozornil, že akcie poroste pomaleji než s vámi. Vzdali se
tedy krátkodobých nadějí na zisk a přistoupili na naši dlouhodobou
strategii. Jsem přesvědčen, že nám zachovají věrnost a nenechají se nalákat
na vábničku rychlého zisku."
"Jen si něco namlouváte. Podlehnou, to je jasné. Jakmile jsou ve hře
peníze, jdou city stranou."
"Vy jste nepochopil, že situace se změnila. Vašim akcionářům na podniku
vůbec nezáleželo. Jejich jedinou motivací bylo lákadlo zisku. To proto jste
byl otrokem výnosnosti jejich investic. Ti, kteří zůstali se mnou, jsou nyní
spojeni společnou vizí, skutečným firemním projektem založeným na určité
filozofii a hodnotách. Neexistuje důvod, proč by se těchto hodnot najednou
měli zříci. Proto zůstanou s námi."
Dunker se na mě celý zkoprnělý podíval. Otevřel jsem složku, která ležela
přede mnou, vytáhl z ní list papíru a podal mu ho.
"Tady je vaše nová pracovní smlouva. Její náplň je stejná, jen už nebudete
generální, ale výkonný ředitel."
Chvíli na mě nechápavě hleděl. Potom se mu v očích mazaně zablesklo.
Vyndal z kapsy pero, naklonil se nad stůl a smlouvu podepsal.
"Dobrá, přijímám."
V tu chvíli mi zazvonil telefon.
"Ano, Vanesso?"
"Volá nějaký novinář, mám vám ho předat?"
"Dobře."
Dunker na mě kývl a odešel.
"Pan Greenmor"
"U telefonu."
"Tady Emmanuel Valgado z BFM TV. Chtěl bych vás pozvat do našeho
úterního pořadu. Rádi bychom, abyste nám vyprávěl o vašem převzetí moci
v Dunker Consultingu."
"Nepovažuji to tak úplně za převzetí moci..."
"To je právě to, co nás zajímá. Natáčení se koná v pondělí ve dvě
odpoledne, mohl byste přijít?"
"Ehm... mám jednu otázku. Bude na natáčení publikum?"
"Maximálně dvacet diváků. Proč se ptáte?"
"Mohl bych si pozvat jednoho dva známé? Kdysi jsem jim to totiž
slíbil..."
"Beze všeho."
***
Marc Dunker odešel z kanceláře Alana Greenmora s potutelným
úsměvem na rtech. Tomu floutkovi se zachtělo moci, ale nemá na to dost
kuráže. Proto ho jmenoval výkonným ředitelem. Nedokáže stát sám v čele
podniku a dobře to ví...
Bývalý generální ředitel už si spokojeně mnul ruce a cestou do své
kanceláře o patro výš bral schody po dvou. Však on toho mladého ňoumu,
který je tak naivní, že si vůbec nedává pozor, slupne jako malinu. Jistě,
nemá nejmenší smysl pro moc. Nakonec zůstane všechno při starém.
Podnik bude dál řídit Marc Dunker ze své pozice výkonného ředitele a
generální ředitel mu bude poslušně zobat z ruky. Za rok předstoupí Dunker
před valné shromáždění, a až jim prozradí, že všechnu práci odvedl on, s
přehledem zvolí zase jeho...
Když došel ke dveřím své kanceláře, náhle mu ztuhly rysy a při myšlence,
která ho napadla, se zbarvil doruda. Jeho padák... jeho zlatý padák v
hodnotě tří milionů, který měl dostat v případě vyhazovu... No jistě, o to mu
šlo?"! To proto ho Greenmor požádal, aby zůstal?"! A on to podepsal...
Vstoupil dovnitř a bez povšimnutí prošel kolem Andrewa. Bezděčně z něj
vypadla věta: "Ten hajzl mě už podruhé přechcal!"
Jeho asistent zvedl jedno obočí.
"Prosím?"
 LVI.
Odešel jsem z práce brzy a vydal se k Dubrovskému. Dlužil mi
vysvětlení. Bylo příliš jednoduché prostě se neukázat, jak to udělal
předešlého večera.
Nechal jsem se k němu odvézt šoférem, který mi teď jakožto generálnímu
řediteli byl stále k dispozici. Bylo to zvláštní. Hověl jsem si na měkoučkém
zadním sedadle a rozvaloval se na té nejjemnější kůži, zatímco ulice Rivoli
se hemžila vystresovanými řidiči.
Připadal jsem si veledůležitě. Když jsme stáli na semaforu, přistihl jsem
se, jak sleduji pohledy ostatních. Spatřím v nich úctu? Možná určitý obdiv?
Ve skutečnosti se zdálo, že mi nikdo nevěnuje sebemenší pozornost. Každý
byl plně zaměstnán snahou nastartovat rychleji než sousední automobil a
hbitě přejet do vedlejšího pruhu.
My jsme v této hře byli značně znevýhodněni rozměry našeho vozu a
všichni nás předjížděli. V co jsem vlastně doufal? Obdivoval bych já sám
někoho jen proto, že má vlastního šoféra? Jistěže ne... To je nabíledni.
Takže další iluze. Má touha po uznání byla ostatně zcela marná. Jak by
obdiv druhých mohl nahradit můj vlastní nedostatek sebevědomí? Nic, co je
vně, nemůže vyléčit naše vnitřní zranění...
Tato úvaha mi dodala chuť vrátit se k úkolu, který mi Igor kdysi zadal -
každý večer si zapsat tři věci, pro které na sebe mohu být pyšný. Přerušil
jsem ho po odhalení Igorovy falešné identity a s nástupem znepokojujících
událostí, které si vyžádaly veškerou mou energii.
O pár minut později jsme uvízli na náměstí Svornosti v obří zácpě a já
jsem nakonec zalitoval, že jsem raději nejel metrem, které by mě dopravilo
do cíle za necelých dvacet minut.
Když jsme konečně dorazili na místo, zastavila naše objemná limuzína
před černou branou městského paláce a já jsem vystoupil.
Na nebi se stahovala hustá mračna. Vzduch byl prosycený vlhkostí ze
stromů z ulice a z parku. Zámek utopený v šedi připomínal zbloudilý koráb
unášený vlnami.
Poznal jsem sluhu, který mi otevřel a mlčky mě odvedl až do velkého
obývacího pokoje. Pošmourné počasí halilo místnost do jemného
melancholického příšeří. V rozporu s místními zvyklostmi bylo rozsvíceno
jen málo světel.
Catherine seděla na pohovce, vyzuté boty měla pod sebou na koberci a
nohy pokrčené na polštářích.
"Dobrý den."
Zvedla ke mně oči a místo odpovědi jen lehce kývla hlavou.
Rozhlédl jsem se po místnosti. Byla sama. Velký klavír se zavřeným
víkem připomínal v šeru náhrobní kámen z černého mramoru. Za vysokými
okny vedoucími do zahrady byly vidět první kapky deště stékající po
listech.
"Kde je Igor?"
Neodpověděla hned a nejprve odvrátila pohled.
"Takže znáš jeho pravé jméno..."
"Ano."
Nadlouho se odmlčela.
"Alane..."
"Ano..."
Povzdechla si.
"Alane... musím ti něco říct..."
"Co?"
Zhluboka se nadechla. Cítil jsem, že není ve své kůži.
"Igor je mrtvý."
"Igor je..."
"Ano. Včera ráno dostal infarkt. Služebnictvo mu nedokázalo nijak
pomoci. Když přijela sanitka, bylo už pozdě."
Igor je mrtvý... Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to nepochopitelné.
Přestože pocity, které jsem k němu choval, byly smíšené, a během jednoho
léta prošly celou škálou emocí od obdivu přes strach až po nenávist, nic to
neměnilo na tom, že právě on mě osvobodil ze svěrací kazajky mých zábran
a učinil ze mě člověka schopného žít naplno. Takže Igor je mrtvý... Náhle
jsem měl pocit, že jsem jeho doživotním a hlavně nevděčným dlužníkem.
Nikdy mu nebudu moci poděkovat.
Pomalu mě začal zaplavovat smutek a postupně mě úplně přemohl.
Najednou jsem si připadal poražený a sklíčený. Ten starý lev tedy odešel na
věčnost...
Na mysli mi náhle vytanula myšlenka: Zmizely spolu s ním i odpovědi na
mé otázky"
"Catherine, mohu se vás na něco zeptat?"
"Alane, já..."
"Ten proces. Francois Littrec. Igor byl vinen, viďte?"
"Ne, měl v tom případu čisté svědomí."
"Ale proč tedy zhypnotizoval porotu? To přece udělal, ne?"
Catherine se smutně pousmála.
"Nijak by mě to u něj nepřekvapilo, ale pokud to udělal, tak určitě proto,
že to bylo jednodušší než se obhajovat... Nebo možná prostě neměl, jak
svou nevinu prokázat. S tím mladým mužem se ostatně viděl jen párkrát,
léčil se jinde. S jeho sebevraždou neměl Igor každopádně nic společného."
"A co já? Naše setkání na Eiffelově věži nebylo náhodné, že ne?"
Soucitně na mě pohlédla.
"Máš pravdu, nebylo..."
"Schválně mě vlákal do své svatyně, je to tak?"
Přikývla.
Polkl jsem. Byla jeho komplicem, o všem věděla a připustila to.
"Catherine, víte, jak to, že znal Audrey?"
Otočila hlavu k oknu, a pak s pohledem upřeným na déšť, který hlučně
padal v zahradě, zasněně promluvila.
"Igor o vašem vztahu a jeho intenzitě věděl. Seznámil Audrey se svými...
s plány, které s tebou měl. Přesvědčil ji, aby u tebe nechala ten článek o
sebevraždě, a pak se s tebou rozešla."
"To on Audrey přiměl, aby mě opustila"!"
Byl jsem zlostí bez sebe. Jak jen mohl udělat něco tak podlého"
"Nebylo nijak snadné ji přemluvit, ale Igor to s lidmi umí. Podařilo se mu
dokázat jí, že je to v tvém zájmu, a vyjednal s ní dobu, po jejímž uplynutí se
k tobě bude moci vrátit."
Nemohl jsem uvěřit, že Audrey na jeho hru přistoupila. Zdálo se mi, že na
něco takového měla příliš silnou osobnost.
"A když jsem ji tenkrát viděl vycházet z jeho paláce..."
 "Přišla mu říct, ať táhne ke všem čertům, že už to nevydrží a že je to celé
postavené na hlavu. Igor ji přemluvil, aby dodržela smluvenou lhůtu.
Alane..."
Nemohl jsem uvěřit svým uším. Cítil jsem, jak ve mně narůstá rozhořčení.
"Jak jen mohl..."
"Alane..."
"Je vážně odporné takhle si zahrávat s lidskými city!"
"Alane..."
"Co kdyby se mezitím zamilovala do někoho jiného?"
"Alane..."
"Znamenalo to obrovské riziko jen proto, aby..."
Catherine zvýšila hlas, aby mě překřičela.
"Alane, Igor byl tvůj otec!"
Její hlas zazněl obývacím pokojem. Jeho vibrace mi dál rezonovaly v
hlavě. Kolem dokola se rozprostřelo ticho. Byl jsem v naprostém šoku.
Mou myslí zmítal nápor emocí a myšlenek.
Catherine seděla bez hnutí. Bylo vidět, že je jí celá situace značně
nepříjemná, ale přesto mě nespouštěla z očí.
"Můj otec..." zamumlal jsem. Na víc jsem se nezmohl.
"Nevím, jestli ti to tvá matka někdy řekla," pokračovala velice tiše, "ale
ten muž, který tě v Americe vychoval, nebyl tvůj skutečný otec."
"Ano, to jsem věděl. Věděl jsem to..."
"Řadu let po tom, co tě Igor zplodil, se na dva týdny ujal holčičky, jejíž
matka, zaměstnaná u Igora jako služebná, onemocněla a musela do
nemocnice. Byla to svobodná matka a o dívenku se po dobu její
hospitalizace neměl kdo postarat. Byla to rozkošná holčička přibližně
stejného věku jako tenkrát ty... Pěkné sídlo, dívenka plná života, rozpustilá
a legrační. Ještě jí teklo mléko po bradě, ale už si uměla stát za svým. Igor
si ji dočista zamiloval. On, který se do té doby o děti a jejich svět ani trochu
nezajímal, teď trávil dny tím, že o ni pečoval. Díky ní objevil úplně nový
svět. Ta zkušenost mu přinesla obrovské prozření. Když se matka vrátila z
nemocnice a vzala si holčičku zpátky, Igor ji přemluvil, aby se o ni mohl
dál pravidelně starat. Stal se jejím kmotrem a ochráncem a zůstal jím až do
její dospělosti. Vstup této dívenky do Igorova života se však stal
spouštěčem ještě něčeho. Igor si náhle vzpomněl na dítě, které zplodil a
které nikdy nepoznalo svého otce. Ta myšlenka ho začala pronásledovat ve
dne v noci. Sžíraly ho výčitky a nedokázal se smířit se skutečností, že jeho
jediný potomek žije někde na světě bez něj. Dal se proto do intenzivního
pátrání, na které vynaložil všechny dostupné prostředky. Ale bylo to jako
hledat jehlu v kupce sena... Trvalo mu téměř patnáct let, než připadl na tvou
stopu. Náhoda tomu chtěla, že ses přestěhoval do města, kde žil, aniž jsi
cokoli tušil..."
"Náhoda..."
"Nekontaktoval tě hned. Váhal a ze dne na den okamžik setkání
oddaloval. Nejspíš to bylo studem. Poté co tě tak dlouho hledal a konečně
dospěl k cíli, najednou ztratil odvahu pohlédnout ti do očí. Bál se, že ho
zavrhneš, že mu nedokážeš prominout, že tebe a tvou matku opustil, ještě
než ses narodil. V jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že se s tebou nikdy
nesetká a definitivně to vzdá.
Potom tě nechal sledovat z čím dál větší blízkosti. Byl tím téměř posedlý.
Každý večer si ta hlášení pročítal. Věděl o tvém životě všechno, znal každý
tvůj krok, tvé obavy, zklamání a pocity.
Jenže Vladi už na sledování sám nestačil. Dříve či později by sis ho určitě
všiml. Poprosil tedy o pomoc svou chráněnkyni. Souhlasila. Jenže on, který
měl tak rád všechno pod kontrolou, netušil, co se stane. Ta dívka, která tě
sledovala a pozorovala, se do tebe bezhlavě zamilovala. Od té doby Igorovi
odmítala předávat hlášení a..."
"Snad nechcete říct, že..."
"Ano..."
"Audrey?"
Catherine na mě chvíli mlčky hleděla a pak přikývla.
Audrey... Panebože, Audrey tedy byla Igorovou chráněnkyní...
"Tehdy se rozhodl, že... že se o tebe postará. Myslím, že to pro něj byl
způsob, jak se vyrovnat s pocitem viny z toho, že tě nevychoval. Taky je
ovšem možné, že tím chtěl získat kontrolu nad situací, která mu unikala...
Pátral po tobě patnáct let, a zrovna ve chvíli, kdy se chystal objevit ve tvém
životě, ses tělem i duší vrhl do náruče té dívky. Možná si tě nevědomky
chtěl nechat chvíli pro sebe...
 Já jsem dost dobře nevěděla, co si o tom jeho nápadu postarat se o tebe
vlastně myslet. Říkala jsem si, že až se o tom dozvíš, může to vaše shledání
ještě zkomplikovat. On o tom ale nechtěl ani slyšet.
Jako obvykle měl svou hlavu..."
"Ale jaký vztah jste k němu měla vy? To mi vždycky vrtalo hlavou..."
"Původně jsme byli kolegové, a pak se z nás stali přátelé. Jsem taky
psycholožka a v době, kdy Igor ještě oficiálně provozoval svou profesi,
jsem se doslechla o jeho zázračných výsledcích. Kontaktovala jsem ho a
požádala ho, abych ho mohla doprovázet a přiučit se tak od něj jeho
metodám. Ihned souhlasil a byl moc rád, že se o něj a jeho znalosti někdo
zajímá. Fakt je, že tvůj otec byl génius, Alane, navzdory svým trochu...
nestandardním metodám."
"Ale musíte uznat, že je šílené dohnat svého syna k sebevraždě jen proto,
aby ho pak měl ve své moci a pomohl mu. Vždyť jsem se opravdu mohl
zabít, a klidně i jiným způsobem, než jaký se mi pokusil podsunout."
"Nemohl, byl jsi pod přísným dohledem..."
Bylo tu ovšem stále něco, co mě trápilo a hluboce znepokojovalo, ale
nemohl jsem přijít na to, co to je. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a náhle mi
na mysli prudce vytanula ona vzpomínka.
"Catherine... V den, když jsme se setkali poprvé, tenkrát na Eiffelově
věži, jsem na tom byl... opravdu bídně."
"Já vím."
"A Igor mi řekl... řekl mi, ať skočím. Přísahám. Ještě ho slyším, jak říká:
,Tak dělej, skoč!' "
Catherine se zádumčivým úsměvem přikývla.
"Ano! Ta scéna zachycuje celou Igorovu osobnost. Věděl toho o tobě a
tvé povaze dost na to, aby měl jistotu, že přikázat ti, ať skočíš, je ten
nejlepší způsob, jak ti v tom zabránit..."
"Ale co kdyby se zmýlil? Vždyť strašně riskoval!"
"To je právě to, proč my nikdy nebudeme jako on. Igor riskoval celý
život. Ale je třeba říct, že tvůj otec znal lidi líp než oni sami. Měl pro to cit.
Dokázal přesně vycítit, co je v danou chvíli potřeba říct. A v tomhle se
nikdy nespletl. Nikdy."
Venku přestalo pršet. Zahradu teď zaplavovalo jasné světlo, které se
odráželo od mokrého listí. Skrz otevřená okna k nám pronikl lehký závan
vůní.
Ještě dlouho jsme o mém otci hovořili. Nakonec jsem Catherine
poděkoval za všechno, co mi svěřila. Před odchodem mi ještě sdělila datum
pohřbu. U dveří obývacího pokoje jsem najednou zaváhal a otočil se.
"Věděl Igor o mém zvolení?"
Catherine zvedla oči a přikývla.
Hlodala ve mně otázka, ale trochu jsem se styděl ji položit.
"A byl... byl na mě pyšný?"
Otočila hlavu směrem do zahrady, chvíli mlčela, a pak mi zastřeným
hlasem odpověděla: "Přišla jsem za ním ještě ten večer, hned po Vladiho
telefonátu. Nemohl se mu dovolat. Když jsem vešla, Igor seděl u klavíru.
Neotočil se, ale přestal hrát, aby mě vyslechl. Věděl, proč přicházím.
Oznámila jsem mu tvé vítězství. Přijal tu zprávu mlčky, nepronesl jediné
slovo. Ani se nepohnul. Po dlouhé chvíli jsem se k němu přiblížila."
Catherine se na chvíli odmlčela, a potom dodala: "Měl oči zalité slzami."
 LVII.
V životě jsou období bohatá na události a emoce, které nedokážeme
vysvětlit a v nichž nespatřujeme žádný zvláštní smysl. K dlouhému
seznamu takových událostí, který během posledních dnů výrazně narostl,
přibylo mé shledání s Audrey. Dát se znovu dohromady a uzavřít tak
bolestnou etapu našeho odloučení pro mě představovalo nesmírné štěstí.
Byl jsem radostí bez sebe, když jsem zjistil, že mě stále miluje. Připadal
jsem si lehký, šťastný, unesený svými city a tím, že ji mohu opět vidět,
dotýkat se jí, cítit její vůni a líbat ji. Přísahali jsme si, že už jeden druhého
nikdy neopustíme, ať se stane cokoli. Samozřejmě jsme mluvili i o Igorovi,
sdíleli smutek a společně plakali. Vyprávěla mi o svém dětství s ním a já
zase jí o našem krátkém, ale intenzivním vztahu. Smáli jsme se strachu,
jaký jsem z něj měl, zkouškám, kterým mě podrobil, a dobrodružstvím,
která z nich vzešla.
Pohřeb se konal na ruském hřbitově v Saint-Geneviéve-des-Bois a
předcházela mu ortodoxní mše v pařížské katedrále svatého Alexandra
Něvského.
Kromě služebnictva stojícího pohromadě se mezi sebou většina
přítomných neznala. Až na ně spolu proto lidé nemluvili, každý přešlapoval
na místě v zastíněných uličkách hřbitova a čekal, až přivezou tělo. Mezi
pozůstalými převažovaly ženy. Některé z nich byly velmi krásné a oblečené
v jasných barvách.
Pak se objevila rakev a lidé se instinktivně shlukli. Nesli ji čtyři muži v
černém následovaní Vladim, který vedl na vodítku překvapivě klidného
Stalina.
Kráčeli jsme za nimi v dlouhém tichém procesí v jasném slunečním svitu.
Přešli jsme takto celou rozlehlou zelenou plochu tohoto krásného a
zneklidňujícího místa, obrovského a tichého, zarostlého vysokými břízami,
smrky vonícími smůlou a borovicemi, jejichž sukovité kmeny se skvěly na
pozadí zářivě modrého nebe.
V ohybu jedné uličky mě náhle bodlo u srdce. Přímo před námi stál
klavír. Seděl u něj mladý muž s vážnou tváří, slovanskými rysy a bledě
modrýma očima. Začal hrát a křišťálově čisté a zádumčivé tóny zazněly do
ticha okolní přírody. Zástup se zastavil, plně pohlcen tímto emocemi
nabitým okamžikem. Audrey se ke mně přitiskla. Melodie přešla k
srdceryvným akordům, jejichž krása by pronikla krunýřem i toho
nejsilnějšího z mužů, zasáhla ho přímo v srdci a proti jeho vůli ho vtáhla do
království citů, zármutku a rozjímání.
Tu skladbu bych poznal mezi tisíci jiných... Mého otce do místa jeho
posledního spočinutí doprovázel Rachmaninov. Ani ti nejnepřístupnější z
nás nedokázali potlačit slzy, které jim při té nádherně smutné hudbě
vytryskly.
 LVIII.
Uběhlo několik měsíců. Jednoho zimního rána, kdy zahradu městského
paláce pokryla nadýchaná přikrývka a sněhové vločky se hromadily na
dlouhých majestátních větvích vysokého cedru, jsme se nastěhovali. Byla
zima a vzduch voněl jako na horách.
Představa života v tak velkém a pohodlném domě mě lákala.
Během prvního týdne jsme každou noc spali v jiném pokoji a jedli
střídavě ve velkém obývacím pokoji, v knihovně a v nádherné jídelně. Byli
jsme jako dvě děti v paláci plném hraček. Všední povinnosti zmizely, o
všechno se postaralo služebnictvo.
Po čtrnácti dnech jsme si trochu zvykli a zorientovali se. Náš život se
postupně ustálil ve dvou místnostech, všechny ostatní jsme přirozeně
nechali stranou.
Několikrát za námi přišli na návštěvu přátelé Audrey, ale nebylo to ono.
Přestože náš postoj se v ničem nezměnil, hosté se na tomto místě, z nějž
jsem i já měl dlouho úctu, nedokázali uvolnit. Viděli nás jinak a našim
rozhovorům chyběla přirozenost, vřelost a bezprostřednost. Naše vztahy
vybledly, ochladly a rozdrolily se. Věděli, že jsme bohatí, a někteří po nás
bez skrupulí žádali finanční podporu, což jsme nedokázali odmítnout. Po
nějaké době jsme se proměnili z přátel v bankéře... Jiní se nám zase snažili
za každou cenu vetřít do přízně, aby se mohli pyšnit tím, že se s námi
stýkají.
Bohatství přitahuje prospěcháře a ty, co se rádi předvádějí. Postupně jsme
se proto obrnili a uzavřeli před okolním světem.
Všudypřítomnost služebnictva jsme brzy začali pociťovat jako překážku
našeho soukromí. Mohli se objevit kdykoli, takže jsme se nikdy nemohli
úplně uvolnit. Ve vlastním domě jsme si připadali jako cizinci.
Za necelé tři měsíce jsme ztratili chuť do života a rozpustilost, která nám
byla společná. Ta situace nás zaskočila a nevěděli jsme si s ní rady.
Když jsme si svůj bezútěšný stav uvědomili, přimělo nás to k činu. Snažil
jsem se pochopit smysl toho, co se nám stalo. Už jsem se naučil, že věci se
nedějí náhodou. Náhoda... Podíval jsem se na to s odstupem a zamyslel se
nad tím, proč se v mé existenci náhle objevil takový přepych. Možná chtěl
život zpochybnit mé hodnoty... Možná jsem spadl do pasti a spletl si
potřebu, která je nám všem společná - potřebu se vyvíjet - se společenským
vzestupem.
Neodehrává se ale skutečný vývoj uvnitř? Šťastnými se můžeme stát jen
tehdy, když změníme sami sebe, nikoli své okolí.
V okamžiku spásného prozření jsme se rozhodli, že se toho tíživého
břemene zbavíme. Městský palác jsme prodali a peníze rozdělili - část jsme
věnovali Armádě spásy, část jsme dali služebnictvu.
Po tom, co celý život zasvětili službě mému otci, si je zasloužili.
Svůj díl dostala i matka Audrey, která rok předtím odešla do důchodu.
Vladi, který se postaral o Stalina, dostal krom jiného také mercedes, který
nám dvěma byl k ničemu. Krásná auta přitahují závist průměrných,
pohrdání intelektuálů a lítost osvícených duší.
Takže není o co stát. Restauraci Julesa Verna jsem daroval charitativní
organizaci Restos du Coeur. Představa, že si teď na Eiffelovu věž budou
chodit pochutnat na vybrané kuchyni bezdomovci, mi připadala docela
zábavná.
Potom jsme s Audrey se zatajeným dechem zavolali paní Blanchardové.
Když nám prozradila, že můj byt stále ještě nepronajala, protože všechny
prozatímní zájemce podezřívala, že budou příliš hluční, vyskočili jsme oba
radostí.
Jedné krásné dubnové soboty jsme se nastěhovali zpátky a vzali si s sebou
jen to, co jsme potřebovali ke štěstí. Sotva jsme všechny krabice nanosili
dovnitř, otevřela Audrey okna dokořán a nasypala na parapet drobečky
chleba. Sluneční svit prozářil celý byt a pařížští vrabci brzy doprovodili
naše zabydlování veselým štěbetáním.
Toho večera uspořádala paní Blanchardová na dvoře večírek na oslavu
našeho návratu. Něco se na ní změnilo, ale nedokázal jsem přijít na to, co to
je. Na starý stůl položila velký bílý ubrus a pokryla ho záplavou slaných i
sladkých koláčů, které přes den napekla a jejichž lákavá vůně brzy
provoněla celý dům. Pozvala všechny sousedy, kteří rádi využili jednoho z
prvních vlahých jarních večerů, a k mému úžasu osobně došla pro Etienna.
Ten snědl, co se dalo, a vzal na sebe roli opatrovníka lahve Crozes-
Hermitage, kterou za celý večer nedal z ruky. Starý magnetofon na baterky
vyhrával poněkud zastaralé, ale veselé francouzské šansony, v jejichž rytmu
jsme se se smíchem pohupovali. Bezstarostnost a lehkost žití se vrátily.
 Můj pohled několikrát za večer spočinul na paní Blanchardové a já se
marně pokoušel přijít na to, co se na ní změnilo. Byla už skoro půlnoc, když
mi odpověď náhle vyvstala před očima jako ta největší samozřejmost.
Odhodila totiž svou tradiční černou a měla na sobě hezké květované šaty.
Těch nejdůležitějších věcí si často všimneme až naposled.
 Laurent Gounelle
BŮH CHODÍ PO SVĚTĚ VŽDYCKY INKOGNITO

Z francouzského originálu
Dieu voyage toujours incognito,
vydaného nakladatelstvím Anne Carriere v Paříži roku 2010,
přeložila Sabina Poláková.
Publishing © Frust Company.

Vydalo nakladatelství Rybka Publishers,

V Jirchářích 6, 110 00,
v Praze na podzim roku 2010.
www.rybkapub.cz

Vydání první
 Poznámky
[←1]
Marcel Proust, Hledání ztraceného času, sv. V - Uvězněná, Praha, Odeon, 1985, s. 261.
Překlad: Jiří Pechar.