Texty 2017 – 2018

Daniel Vašák: Cyklus

I
včerejší polibek, jako ten první
rozsvítil ve mně svůj starý plamen
láska mě netěší, procházím trním
milovat znamená…pocházet hladem

II
svírá mě pocit zející prázdnoty
dno láhve hledá své místo
co sis vzal, živote, propána za noty
že místo radosti slyším jen lítost

III
procházím ulicí, docela cizí
přísahám, že jsem tu holku už někde viděl
narážím na zlato, možná že ryzí
modré oči
a nevinnost motýlích křídel

IV
chystám se vydat do známých končin
pryč od světa a městských lamp
a když se s přáteli konečně loučím
propadám smutku jako ztracený tramp

V
zima tě polkla, převrhla číši
spěchala prostřít nejeden večer
a ty nahý svou lidskostí
políben životem
šermuješ ostrými slovy a mečem

jaro přichází, navléká prsten mládí

poslušně zvedáš svou dlaň
nad městem se smráká, blíží se bouře
přichází čas platit svou daň

VI
jsme křehké bytosti z duše a stínů
potahané divokými večery po tanečním parketu
a zrána zoufale nasávající východ slunce

čekáme na příchod slz

které odplaví trny nedokonalosti
a přinesou hřejivé doteky březnového rána
2018/2019
Hana Tihelková: Hodina času

Tak málo světla ve tmě

Hodina, jen hodina
Kdy vyplujeme ze všeho, co nás ovládá
Kdy budeme sami sebou
Žádná kopie, ani loutka

Je vzácná jako diamant

Leskne se na černém sametu
Je noc a my záříme
Jsme polapeni nervozitou
A zároveň dokonale sví a šťastní,
že jsme našli sebe
I když jen na hodinu

2017/2018

Hana Tihelková: Nikdo není ostrov

Nikdo není ostrov

Jsme obytné domy uvnitř města
Naše přátelství jsou jako zlatokopky
Kdo dá víc, je u nich vítězem
Každá vazba je tu ztrátou času

Chci, abys byl Central park

Chci, aby tě nezastavěli
Někdy je k tomu blízko
Snažím se tomu zabránit
Jenže nemůžu
Nemůžu, pokud ty chceš být zastavěn
A ty chceš

Ztrácím plíce
A chápu, že o činžák jsi nestál
Dnes pokáceli další tvoje stromy
S radostí přihlížíš
Dochází mi vzduch
Stala se z tebe další čtvrť
Veselíš se v centru těch domů
A já nedýchám
2017/2018
Hana Tihelková

Vysokorychlostní dálnice Země

topím se v oleji,
na kterém se smaží naše planeta
všechno to bublá a vře
vysoká teplota
vysoká rychlost
RYCHLEJI, RYCHLEJI!
topím se v oleji
dýchám palmový tuk
protože to jsou teď plíce planety
a do toho ve mně hlodá:
STEJNĚ NIC NEZMĚNÍŠ, CHÁPEŠ TO?
zkouším si představit,
že nejsem jen kapka v nádrži přepáleného tuku,
který bublá v rytmu tepu nás všech
do rytmu života, který duní:
RYCHLEJI, RYCHLEJI!
a proto stačí jen myslet na to,
že nejsem jen kapka
jenom kapka
a že tvořím čistý oceán

Noční obloha
Podívej! Malý vůz!
nákupní košík oblohy
podívej, poutač vybízející k nákupu!
noc je tak stará, proč z ní děláme komerci?
nefoť a jen se dívej
merci

Valčík
první tóny Straussova valčíku,
co se s ránem vždycky rozplynou
špinavé myšlenky povrchnosti
útočí na všechny přítomné
jako vídeňská smetánka
popíjím kávu
bez smetánky
je moc hořká, plavou v ní vzpomínky
a tak je vybírám kávovou lžičkou
a přitom nabývají obludných rozměrů
valčík v pozadí
a do hlavy mi hučí tvé staré já
výhružky s vídeňskou šlehačkou
už nechutnají po tom bezbřehém strachu,
který je jako rozestupující se puklina v zemi
ale teď, v rytmu valčíku
a bezduché okázalosti
působíš směšně a ne vážně
otáčím se za hudbou
a přijímám cizí nabídku k tanci

Svlékání kůže
vypij si oči až do dna,
abys věděla, jak se jimi koukat
a když to uděláš,
svět bude mlhavý, točitý, bude se ti plést jazyk
a všechny dadaistické pokusy
ztvárnit všechno, co běžná mysl nevidí,
vyzní jako zmatené blábolení.
Je vtipné, jak si do básní každý svlékne kůži z těla
a jindy a jinde by to neudělal

Mlčící
proč nic neříkáš?
zapomněla jsi už, že na dně moře je taky pevnina?
že za žádným obzorem nekončí svět?
že za tečkou je nová věta?
a za ničím ještě něco
tak mi vysvětli-
řekni mi-
proč máš tak ledové ruce a mlčíš

Sepuka
tajemství známých míst
v letokruzích života
smyčky mentálního stereotypu
nevyhnutelně vedou k sepuce
a sépie v lidských podobách
vypouští černá oblaka na nebohé Panny Marie Neposkvrněné
světice dnešní doby, čisté, lilie,
které najdeš možná tak v botanické zahradě
panebože, to není modlitba, ale prázdný výkřik
a která fráze už není prázdná
jako láhev od Republiky
bílý rum jen pro bílé – a to už prý nejsi tak konzervativní
oboustranně hnusnej pocit
bez kofeinu ani ránu ani ráno ani nic
a tak už mi dochází slova
a přebývají pocity
jaká obludně znepokojivá disharmonie!
...možná už je konečně čas na tu sepuku
Zvukotěšná samota
všichni jsme zvukotěšně osamělí
a za chvíli bude na světě víc psů než lidí,
protože s nikým jiným nebudeme chtít žít
na západě zapadá slunce naší civilizaci
zapišme si všichni do diáře datum zániku
a pojďme si to natočit
někteří se vymluví, že musí být v práci
a ani si nevšimnou vlastní smrti
jak prázdně zvukotěsně smutné

2017/2018
Hana Tihelková: Žiju, tě Brno

třítunový zvon, chlad a všechno je tak majestátní

cítím tě, Brno, mám jasný oči a slyším tě víc než dobře,
když nad hlavou mlátí mi zvon jako o život
žiju tě, Brno
a koukám na mihotající světla tvých hladin
na svítící bójky v přístavu
silnice bez lidí, zářící tlamy oken a tvoje bijící srdce
sálající vedrem letní noci
tváře mi rudnou
jako to rybízové víno od stánkaře
slaďounké, až jazyk přechází
musím ze sebe smýt ty rubínové odstíny
na veřejných záchodech obsluha sedí na stole
a večeří smažený sýr
mezi sousty pokývá: slečno, tudy!
Tak ze sebe jdu spláchnout to špatné
a to hezké mi zůstane kolem krku jako náhrdelník
a jako prstýnek z měděného drátku,
co se mi zákeřně zakousl do prstu,
ale nemyslí to zle
letní noc voní po rybízu
a já dýchám Brno celou kůží

2017/2018
Julie Hvižďová: FFtípek

do tanečních nechci… chytím těžkou lekci…

místo tance se všichni učí balit kance
a ten kdo nemá tělo boha
budiž mu souzena židle v koutě strohá
nebo tanečník budižkničemu
K tomu všemu drahá evice
neschopný oblek u její levice
naučit - tip-ti-dá se snažíce
řve jak ožralý cestou z pivnice
...ach nechci drazí soukročníci
nechci do tanečních více…

2017/2018
Kateřina Julíčková: Dvě ztracené planetky

Přišel čas ztrát

Jsme dvě ztracené planetky
Tak plujme dál
Lásko
Sami?
Spolu?
Každý zvlášť...
Přišel čas ztrát
Mám svou oběžnou dráhu
A ty tu svou
Naše cesty se rozdělily
Vesmír je všemocný
Třeba se zase střetnem
Naše cesty se spojí
Tak plujme dál, lásko
Zapomeňme...
Je tu čas ztrát
Vzdalujeme se
Velkou rychlostí
A zapomínáme
Byl tu čas ztrát
A(le) my jsme připraveni na čas nový
Čas nových začátků
Na naší oběžné dráze
Která nikde nekončí
2017/2018

Kateřina Julíčková

KLÍČ

Držíš klíč, ale nevíš o tom, protože jsi teď hrozně prázdný
Držíš klíč, ale jen ti v ruce zavazí
Držíš klíč, ale nevíš, co s ním.

Držíš klíč, ale vždycky si ho necháš proklouznout mezi prsty

Držíš klíč, který vždy zahodíš a pak ho znovu zoufale hledáš
Držíš klíč, který padá do stále vyšší a vyšší trávy

Držíš klíč, už víš, že stačí málo

Držíš klíč a opět se snažíš odemknout
Držíš klíč, ale do zámku už nějak nepadne

Odložíš jej …

A potom si uvědomíš – po kolikáté už – jak moc ti něco chybí …

TICHO

Potichu jsi byl, když mohl jsi mluvit

Teď chtěl bys mluvit, ale nemůžeš
Nic není věčné, ani ticho
Jednou ho někdo přeruší
Třeba slovy, která neublíží
Slova a ticho mezi slovy
Čekáš na pohyb rtů, které ti už nepatří
Už pro tebe nic nevysloví
Zbylo jen ticho
Nekonečné ticho…

VÍNO

Praskání v kamnech
Příjemné teplo linoucí se pokojem
Je pozdní hodina
A já sedím u stolu s vínem
Kus papíru a tužka
Málo stačí ke štěstí
Vzpomínám.
Minulá zima, plná nesplněných slibů
Odpouštím.
Časem budu myslet jen na hezké chvíle
Nadechuji se.
Už nechci na nic čekat
Vše krásné je teď přede mnou
A já se vrhám po hlavě
Zavírám oči.
A najednou cítím slanou chuť slz
Usínám…

2017/2018