Lapači prachu

Lucie Faulerová
Znění tohoto textu vychází z díla Lapači prachu tak, jak bylo vydá-
no nakladatelstvím Torst v Praze v roce 2017. Pro potřeby vydání
Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§
Text díla (Lucie Faulerová: Lapači prachu), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,
je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem
č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 24. 9. 2021.
 OBSAH

Nula. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
Jedna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Dvě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
Tři. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
Čtyři. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65
Pět . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
Šest . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
Sedm. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
Osm. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
Osm a půl. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167
Janu Černošovi, protože byl na začátku.
Jáchymu Topolovi, protože to poslal dál.
Hance a Hájeně, protože proto.
Michaele.
Včera jsem umřel
dneska už zase
sedím v práci

Vždycky jsem tušil

že to tak bude

že umřu
a hovno se stane

Milan Ohnisko, Milancolia

 Nula

Byla to ta nejhorší chvíle jejího života, tedy kromě všech ostatních.

Byla to ta nejhorší chvíle mého života, tedy kromě všech ostatních.
Kromě těch, co už byly za mnou a mávaly mi s výrazem spokojenosti
z dobře odvedené práce, a kromě těch, co se na mě těšily, přešlapo-
valy nedočkavostí, vyhlížely mě s vytrčenými bradami a s doširoka
se rozevírající náručí.
Jenže legrace je, že zvyknout se dá opravdu na všechno. A tak
vás to po čase začne tak nějak nudit. Přestanete se třást strachy,
přestanete si hlodat nehty z nervozity a na tu facku nastavíte tvář,
ještě prstem ukážete, kam si to štiplavé požehnání přejete tento-
krát, ó ano, prosím, ještě, ještě, plesk z jedné strany, plesk z druhé.
A pokud to dost nezabolí, pokud vás to nezaskočí, nepřekvapí,
nepodlomí nohy, nekopne do slabin, nesvrhne na zem, nepřizabije
a nepřidupne vám to krk, jste dokonce lehce zklamaní. To bylo
všechno…? Vážně – tohle? Nic lepšího neumíš? Pche a palec dolů.
Tohle byla ale ta nejhorší chvíle mého života. S přehledem. Na
plné čáře. Bez debat. Tedy kromě těch ostatních, to dá rozum.
Prázdným jevištěm znějí unavené bicí, ba‑dam tsss, odklízím se
ze scény a zhasínám poslední rozblikanou zářivku.

–8–
 Jedna

Rušnou ulicí prochází mladá žena, ačkoli ve skutečnosti je starší,

než si představujete. Je jeden z těch podzimních dnů, kdy se o slovo
hlásí dozvuky léta. Ano, lze říci babí léto, ale byl to jeden z těch
podzimních dnů, kdy se o slovo hlásí dozvuky léta. Slunce už ne-
hřálo dost natolik, abyste vysedávali na lavičce v parku, ale ještě to
stačilo na procházku jen v tenkém svetru. A v jednom z takových
svetrů šla právě mladá žena, vážně je starší, než si představujete, po
rušné ulici. Vlastně jde v kabátě… ne, ve svetru. Hm. Mladá žena šla
ulicí jen v lehkém smetanovém kabátě. Bylo přívětivé odpoledne,
tak přívětivé, jak si jen dokážete přívětivé odpoledne představit
v jednom z těch podzimních dnů, kdy se o slovo hlásí dozvuky léta.
Byla to štíhlá, vysoká žena, třebaže byla spíš hubená a líně vy-
táhlá, a její plné rty, i když si představujete zcela mylně smyslné
plné rty namísto kachní protáhlé pusy, která i přes lehký úsměv
budí dojem dětsky nazlobeného nafouknutí – což nyní pro potřeby
vyprávění opomeneme a budeme myslet na to, že – její plné rty
směřovaly koutky lehce vzhůru, do úsměvu, co byl stejně svěží jako
jeden z těch podzimních dnů, kdy se o slovo blablabla. Jen si to
představte, tu vlídnou atmosféru, která se snáší na město, když vítr,
ani chladný, ani teplý, ani prudký, ani slabý, cuchá její vlasy, roztančí
plátěný kabát kolem jejích boků, ani oblých, ani ladných.
Chystala se přejít ulici, zastavila se na obrubníku, zahleděla se
do korun stromů na protější straně. Zelené listy se měnily v žluté.
Ty v oranžové. Ty v hnědé. Ty v zelené. Tentokrát se mohla usmát
téměř okouzleně, jenže představit si tuhle postavu okouzlenou,
to je stejné jako představit si sníh v červenci, jako představit si
grizzlyho, co vás hladí po vlasech, jako představit si páry holubů
tančících do rytmu samby, mohla se ale usmát téměř okouzleně,

–9–
pokud přimhouříte jedno oko a to druhé radši rovnou zavřete,
okouzleně, když vykročila do silnice, protože myslela na to, že tento
její krok je krokem, který symbolizuje naději a odhodlání, je krokem
do budoucna, v němž –
A teď to přijde! Už se to stalo! Auto ji srazilo tak náhle, že se ani
nestačila ve zpomaleném záběru vyděšeně podívat na reflektory
vozu. Ani jí nestačil hlavou proběhnout celý život, co by taky probí-
halo, to by se jí hlavou spíš jen líně provalil kotouč smetí a prachu.
Ale ani to ne. Prostě bum prásk a šlus. A žádné světlo na konci
tunelu, ani chabý záblesk. Byla tuhá. A krev se poeticky rozlévala
po jejím smetanovém kabátě a ani lísteček se nepohnul a svět se
nezastavil a lidi se nezastavili a auto, co ji srazilo, se nezastavilo,
a Země se točila a den šel dál a byl to stále stejně hezký den, stejně
přívětivé odpoledne, jeden z těch podzimních dnů, kdy se o slovo
hlásí dozvuky léta.
Probudila jsem se na gauči s hlavou vklíněnou mezi opěradlo
a sedák. Vyprostila jsem hlavu, zvedla ji za pomoci dlaně tak, abych
zkontrolovala, kolik je. Měla bych si zapamatovat, které z těch tří
hodin, co tu mám (ve vitríně, na truhlici, na zemi), jsou nastaveny
správně, protože po ránu člověk může být lehce dezorientovaný
a zmatený, a i když se budí vždy přesně, skutečně bez výjimky, v ten-
týž čas, plus minus pět minut, pokud nezaspíte nebo vůbec usnete,
už pár let, to pak zaváháte, zda je tolik, kolik si myslíte, že je, a zda
jste tam, kde si myslíte, že jste. A já myslím, že jsem tam, kde mám
být, tedy ve svém obýváku živá a zdravá, hurá, a myslím, že je tolik,
kolik má být, tedy šest padesát dva až šest padesát sedm, teda po-
kud jsem nezaspala nebo vůbec usnula a pak se probudila. S chras-
těním přemístím své zatuhlé kosti do koupelny, do pusy zabořím
zubní kartáček s pastou a dosednu na záchod, kde se vyčurám. Pak
překročím kalhotky, postavím se jednou nohou na mísu a povolím
ventilek na nádržce s vodou. To je má rutina, hodlám‑li spláchnout,
což někdy, fuj fuj, nechutná, nechutná holka, nedělám. Zatáhnu za

– 10 –
špagát od splachovadla, utáhnu ventilek od protékajícího záchodu,
seskočím, odplivnu do umyvadla. Tradadá, zářivý úsměv herečky
v reklamě na zubní pastu.
A jdem se poblít z dalšího dne.
A koupím si smetanový kabát.
Bum prásk a šlus.
Cvak‑cvak. Těžko bych věděla o větší slasti po té celodenní maš-
karádě, po tom vycpávání si mozku plejádou otevírajících se hlav,
od kulatých po hranaté, od těch se špičatými bradami po ty bez
brady, těžko bych věděla o lepší slasti po tom několikahodinovém
úmorném pachtění se na prknech mojí práce mezi nadřízenými,
kolegy a zákazníky a jejich otevírajícími se hlavami, klap klap,
na prk­nech města, kde žiju, od sámošky přes tramvaj až po poštu,
na prknech, co znamenají můj svět, skoro neznám větší slast než
si po tomhle dni, po dni jako každém jiném, kdy už od vteřiny pro-
buzení odpočítávám jeho konec, skopnout boty z nohou a zahrát
si své komorní vystoupení. Takže se dostavím do záře reflektorů,
do kruhu ozářeného kuželem světla, kde se obklopím rekvizitami,
které se po poslední inscenaci nikdo neobtěžoval odklízet. Jdu si
sem předvést svou vlastní one woman show, tentokrát na prknech
mého mikrosvěta, zapadnu mezi chomáče smetí, kužel světla tu
už na mě čeká, míří přímo na pomyslnou značku, kam patří můj
zadek a ze které se po dobu celého představení ani nehne. Je to
přesně to místo tady, tady u stěny, kam už nedosahuje běhoun
s tradičním béžovým vzorem a velkým ornamentem do tvaru koso-
čtverce v jeho středu, takový ten běhoun, co měly v bytech paničky
továrníků z filmů pro pamětníky. Jeho pocuchané třásně mě šimrají
na stehnech.Cvak‑cvak. Přesně takhle tu chvíli sedím, před sebou
láhev s levným portským a u nohou popelník s krabičkou cigaret.
V jedné ruce kovový zapalovač, ten s uzávěrem, co ho palcem po-
řád dokola zavírám a otvírám, cvak‑cvak, otevřeno‑zavřeno. Je na
něm z malých bílých kamínků vysázená lebka, no, některé kamínky

– 11 –
už vypadaly. A popelník je malý kovový kalíšek vsazený do kera-
mické kočky. A portské obvykle upíjím ze sklenky, velké a baňaté
bez stopky, z broušeného skla. Zapalovač jsem vzala před časem
z okenního parapetu ze záchodů v práci, popelník jsem koupila ve
starožitnictví. A co se týče sklenice, už si nepamatuju, kde se u mě
vzala. Buď to byl dárek, nebo jsem ji někde odcizila – to by možná
objasnilo, proč mám jen jeden kus. Ale taky jsem mohla dostat
úhledně zabalenou krabici se čtyřmi kusy těchhle sklenic, každá
ve svém kartonem vymezeném prostoru. V hlavě vidím, jak jedna
padá z kuchyňské linky a štěpí se o dlaždičky, vidím, jak druhá
letí vzduchem a tříští se o stěnu, vidím, jak mi třetí klouže z ruky,
když ožralá usnu na gauči. Třeba. Příběh mých baňatých skleniček
beze stopky. Jen jedna zbyla. Jedna přežila. Ta nejsilnější. Zvedám
tu hrdinku do výše a prohlížím si ji. Na dně je zaschlá nachová
tekutina, protože tu moje statečná sklenička na mě čekala od před-
chozího večera. Blbý, ráda bych si do ní rozlila půl lahve, co tu taky
čekala, ale ta zatuchlá kapka mě trochu odrazuje. Hm? Jak se tato
mladá žena, ačkoli opravdu mrháte fantazií na představu mladší
ženy, než ve skutečnosti je, rozhodne? Dolije si do zasmrádlé skle-
nice, nebo vstane a dojde ji vymýt? Můj vypravěč slyší ohlušující
tikot hodin, který vyplnil celý prostor mého obýváku, já slyším
gradující bu‑bu‑bu‑bu‑bubnování. Tikot utichne stejně jako bubny
a já se napiju z láhve. C je správně. Vypravěč znechuceně mávne
rukou a na chvíli se zase odklidí, já slyším ba‑dam tsss, džingl, co
na komorních vystoupeních laciných bavičů doprovází vydařený
skeč. Očekávám i smích a potlesk z hlediště. Ale byl to špatný skeč.
Takže břink bác a nic. A pak cvak‑cvak.
Mám své obvyklé předměty, které používám, věci, co nosím, jídla
a nápoje, co jím a piju. Nenazvala bych je oblíbenými, jen obvyklý-
mi. Aby byly oblíbené, musel by jim předcházet proces získávání
obliby, proces srovnávání, při němž by si vydobyly prvenství v oné
oblíbenosti. Ale to obvykle s obvyklými věcmi nedělám. Sáhnu po

– 12 –
prvním/nejlevnějším/nejbližším k mojí líné ruce a tomu jsem pak
nějakou dobu věrná, dokud nenarazím na jiné, které je v danou
chvíli první/nej­levnější/zrovna po ruce. V současnosti je to tedy
levné portské, mentolové cigarety, zapalovač s prořídlou lebkou,
baňatá broušená sklenice, kočkový popelník. A lampa s červeným
stínidlem, která zaručeně pochází z nějakého nacistického bordelu
a po které se zrovna natahuji, abych ji rozsvítila, protože na město
sedla tma, jak říká můj vypravěč, a vetřela se ke mně okny.
Tlumeně ke mně doléhá vyzvánění telefonu. Nejspíš z kapsy
kabátu. Je to sestra, nemá cenu vstávat a dojít se o tom přesvědčit.
Je to sestra, nemá cenu vstávat a přijmout hovor. Pro dnešek mám
telefonování ažaž. Jako každý den. Jsem totiž telefonní operátorka.
Už asi čtyři roky. Telefonistky mají prý trvanlivost tři roky, takže
přesluhuju.
Nohou si přišoupnu popelník a natáhnu se po krabičce cigaret.
A pak cvak, připálit, cvak. Přejedu palcem nohy kočce po oprýska-
né náprsence. Znovu se mi rozezvoní telefon, tak mě napadne, že
moje sestra by ten popelník nenáviděla. Ona by nenáviděla celý
můj byt, ale nedala jsem jí k tomu příležitost, nikdy u mě nebyla.
Toho kýče a prachu by na ni bylo víc, než by zvládla snést. Kon-
centrace nevkusu, v tom si rochním. Moje skládka věcí, výstavka
škváru, sbírka zbytečností, na kterých nikomu včetně mě nezáleží.
Krámy potřebné asi jako celá moje existence. Žádné umění, žádný
suvenýr, žádní nositelé vzpomínek, žádné sběratelské libůstky. Jen
lapače prachu, které nakupuji a kradu. Někdy něco dostanu, ale spíš
nakupuju a kradu. Spíš kradu. Skoro i na ni už se začínalo prášit,
když tu už druhou hodinu v tichu místnosti seděla, říká vypravěč.
Úplné ticho mi nikdy nevadí, dokud si neuvědomím, jak úplné je. Jen
troje hodiny tikají, každé jinak, každé mají svůj čas a jedny občas
vynechávají, dělá jim problém přehoupnout se přes tři čtvrtě na
dvanáct, občasné zapraskání parket, zvuk pálícího se papírku hořící
cigarety a cvak‑cvak.

– 13 –
Probudila jsem se na podlaze v šest padesát dva, možná padesát
sedm, a možná jsem se neprobudila, a první, co mě uhodilo do nosu,
byl zakyslý puch rozlitého vína. Posadila jsem se a prokřupala krční
páteř. Přetáhla si triko přes hlavu a hodila ho na rudý flek vsáknutý
do parket vedle překlopené láhve. Bosou nohou jsem louži tričkem
přešudlala a pak ho vyhodila do koše. Čas na nové triko, čas na nový
zvyk. Tak, a den odznova, však to už znáte. Kartáček do pusy, čurání,
ventilek, splachování. Tentokrát svou očistu doplním a zbavím se
pachu vína a kouře. Do sprchového koutu seskočím rovnou z mísy
i s kartáčkem v puse.
Vzbudil mě fluor v krku a studená voda. Nějakým způsobem jsem
se ve sprše svezla do dřepu a usnula, můj šlofík nějakou tu minutu
zabral, soudě podle vyčerpání teplé vody. Promodralými prsty jsem
otevřela dvířka od sprchy. Sedm dvacet. Delší šlofík, než jsem si
myslela. Zbavila jsem se toho sajrajtu v puse a vydala se do ložnice,
kde jsem ze sbírky černočerných nudných slušných kousavých šatů
knihovnice po přechodu vybrala jeden kousek. Vlasy ulízla za uši.
K snídani jsem si dala hořké kafe a cigáro. Kručení v žaludku mi ale
poroučelo denní příjem koblihy. Teď totiž snídám koblihy.
Jste to, co jíte. Jsem mouka a cukr a tuk s čímsi lepkavým uvnitř.
Přehodila jsem si přes rameno kabát a tašku a vyšla do chmur-
ného počasí. Dozvuky léta byly tytam, říká vypravěč, léto si strč do
prdele i s dozvukama, říkám já. Na rohu ulice jsem se zastavila v pe-
kárně a koupila jednu s čokoládovou a jednu s borůvkovou náplní.

K sestře jsem dorazila lehce po páté. Hned ve dveřích mě uvítala

s celou trojicí svých potomků za zády. Chuděry.
„Ty chodíš, to je skvělý,“ řekla jsem a skutečně se snažila, aby
to znělo takovým tím rozjuchaným hurá tónem, za to, jak to znělo
v reálu, už jsem odmítala nést odpovědnost. Marek se nejistě opíral
o máminu nohu, ale s pyšným dětským výrazem se na mě při tom
usmíval.

– 14 –
 „Jsi čím dál hubenější,“ uvítala mě sestra. Proboha, jí už vážně
někdo na obličej ten přemateřštělý a káravý, leč takovým tím způ-
sobem já‑to‑přece‑myslím‑dobře, výraz nadobro přišil nebo co.
Nejhorší ale je, že si ji takhle vlastně pamatuju odvždycky. Tuhle
tvář měla, už když jí bylo deset.
„Ty trochu nabíráš,“ řekla jsem já. Po tomto vřelém sesterském
přivítání jsem se posadila v kuchyni a čekala, než mi udělá kafe.
„Kde je?“ zeptala jsem se a začala listovat bulvárem na jídelním
stole.
„Zdeněk?“ otočila se na mě a zpátky k rychlovarné konvici. Ta
alchymie, co se odehrává v nádobě z plastu, si prostě zaslouží po-
zornost. Jsou chvíle, kdy má moje sestra tolik práce, když se sejde-
me – a obvykle je to zády ke mně. „Šel na jedno.“ Šok! hlásá titulek
na první straně. Přikývla jsem. Takže to bude pryč dlouho.
Přiběhla za mnou Karolína s panenkou a začala mi něco vysvět-
lovat s důležitým výrazem a neméně důležitými gesty. Jen jsem
zmateně přikyvovala, jelikož mě zaskočilo, jak tak malá holka doká-
že nasadit totožně ustaraný výraz své matky. Ještěže je sestra zády,
protože se vsadím, že by jí neuniklo, jak jsem se nepatrně oklepala,
jako kdybych si nalila do krku lžíci octa. Tomuhle se lidi obvykle
smějí, že? Když děti nasazují dospělácké výrazy, říkají dospělácké
věty, co naposlouchaly od dospěláků, dokonce i když se oblékají
do máminých šatů, pokud se do nich neoblékají chlapci, tomu už
se opravdu nikdo moc nesměje. Já z tohohle byla akorát nervózní
a mírně zhnusená. Dokonce mě samotnou překvapovalo, že mi něco
připadá tak nějak nepatřičné, to je to slovo, a mně jen tak něco
nepatřičné nepřijde, ne, mě jen tak z míry něco nevyvede. Karolína
mi svým lamentováním připomněla pořad, který jsem zahlédla při
brouzdání kabelovkou, co jsem platila, když jsem doma ležela se
salmonelózou, promítali tenkrát přenos z předávání jakési dětské
miss. Celé se to odehrávalo v bohem zapomenutém jižanském měs-
tečku ve Spojených státech. Na pódiu se natřásaly holčičky, kterým

– 15 –
bylo mezi čtyřmi a osmi lety, dětský obličej se ztrácel za tunou lí-
čidel, dětské vlásky za bohatými příčesky. A jako by tohle samotné
nebylo dost, producírovaly se po molu na podpatcích s vycpanými
prsy, kroutily svými dětskými boky a posílaly lascivní pusinky do
hlediště. Kolem nich věčně lítaly jejich hysterické matky, které by šlo
rozřadit do tří vzorových kategorií. Jedny byly abnormálně hnusné,
takže si potřebovaly kompenzovat, co samy nemohly, druhé abnor-
málně mladé, takže si potřebovaly kompenzovat, co samy nestihly,
třetí staré bývalé miss prdelákova, co si potřebovaly kompenzovat,
že už mají vše za sebou. Beztak je jasné, že všechny tři skupiny
matek objíždějí tyhle soutěže z jediného primárního důvodu. Jasně,
mají z toho peníze, jasně, jsou hrozitánsky hrdé, ale prd pac a pusu,
je za tím něco jiného, je to snadné. Výčitky. Černé svědomí. Všechny
se touhle maškarou snaží překřičet výčitky svědomí, že občas tajně
litují, že kdy nějaké děti měly. Nikdy by nepřiznaly, že je aspoň v je-
diné vteřině, aspoň v jedné jediné slabé chvililince, kdy smradlavé
od zvratek bulily nad starýma fotkama z maturiťáku, napadlo, jak
by se měly, kdyby se teď mohly rozhodnout znovu.
Nemůžu říct, že bych Daniny děti neměla ráda. Nemůžu ale ani
říct, že bych k nim cítila nějakou intenzivní náklonnost. Já vlast-
ně ani nevím jak vyjádřit, co pro mě znamenají. Jak popsat, když
necítíte prostě nic? Jako bych se na ně dívala a pozorovala rybky,
co plavou v akváriu. Tak nějak to je. Jevím o ně tolik zájmu, jako
kdyby šlo o duhovky nebo piraně – což rozhodně nebudu vyprá-
vět sestře ani nikomu jinému. Nikdo by to nepochopil, ihned by
to odepsal jako odpornost nejvyššího kalibru, protože klidně vy-
cpěte čtyřletýmu děcku hrudník, zhuntujte mu pleť, vlasy, postavu
a charakter, ale jen o nich pro rány boží neříkejte, že vám na nich
sejde asi jako na skalárách. Ne že by sešlo na tom, co si lidi myslí,
ale nepotřebuju úplně živit cizí negativní mínění o mé osobě. Život
je bez takových starostí snazší. A o to mi jde především. Nebudu
si hrát na takové to: ať si o mně kdo chce myslí, co chce. Jasně, ať

– 16 –
si myslí, co chtějí, ale ta o číslo menší bota (rozuměj život, rozuměj
metafora) je pohodlnější, když si nemyslí nic. Každopádně pokud
bychom brali v úvahu, že své synovce a neteř potají přirovnávám
k rybičkám v akváriu, nejstarší Zdenda by se dal považovat za mou
oblíbenou rybku. Příští rok má jít do školy. Na rozdíl od ostatních
dětí nežvatlá kraviny, namísto toho je občas duchem mimo. Je jiný,
což naopak mé sestře dělá starosti. Vždycky jsme na tom opačně.
Až příště nebudu vědět, co mám cítit, co si myslet nebo říct, stačí
podívat se na Danu, pomyslet na to, co cítí, uhodnout, co si myslí,
poslouchat, co řekne, a zvolit si přesný opak.
Nikdy jsem nechápala, proč si ségra uhnala všechny tři děti
tak brzo po sobě. Ještě s Kuřincem. Ano, jeho jméno mi poněkud
nahrávalo. To, za co se Zdeněk Kuřinec celý život styděl, v dětství
se mu pro to smáli, v pubertě ho šikanovali, v dospělosti to taktně
obcházeli, se stalo v mé moci rýčem do jeho ega. Šlapala jsem mu
na kuří oko, abych tak řekla. Rozmazávala to slepičí hovno.
Alchymický proces dosahuje svého vrcholu. Voda se vaří, voda
bublá. Pozoruju sestřina záda a vlasy stažené na temeni hlavy. Cvak.
Shlédnu zpět k celulitidě zpěvaček na šesté straně.
S tím, že ji zmlátil, za mnou přišla, ještě než byli vůbec svoji. Měla
nateklé oko a modřiny na rukou. Probrečela nejdřív hodiny a ho-
diny, než byla vůbec schopná mluvit. Do noci jsme pak plánovaly,
jak ke mně půjde na chvíli bydlet a jak si hned ráno, mezitím co on
bude v práci, sbalí všechny věci, co u něj má. Jenže Kuřinec nešel
do práce, počkal si na ni doma. Střízlivý, s kyticí růží do její rakve.
A ani ne za rok se narodil Zdenda.
„Co je u tebe novýho? Máš už konečně někoho?“ zeptala se, když
mi zalévala instantní kafe a sobě čaj.
Neubránila jsem se úsměvu. Ne, nešlo ani o tu otázku. Respek-
tive nešlo o to, co položila za dotaz, to Dana asi nehodlala vzdát
nikdy – dotírat na můj osobní život. Ale to její „konečně“. Danino
konečně. Významné konečně. Jestli nemůžu své sestře něco upřít, je

– 17 –
to dar, jak do nenápadného vycpávkového slova dokáže napěchovat
celý kód informací. Člověk, který ji nezná, by to nepostřehl. Není to
tónem, který používá, není to výrazem, který má při tom ve tváři,
již nastavuje, když přede mě pokládá hrnek smradlavé tekutiny.
Pro tato její slova charakteru zároveň nic i všeříkajícího není žádný
výkladový slovník. Pokaždé tím může říct něco jiného, dá se to roz-
luštit pouze skrze prizma kontextu, který se táhne daleko dozadu.
Daleko zpátky. Jsem už tak okontextovaná, že si vždy automaticky
přeložím pravý smysl sdělení. Dešifruju všechny znaky, které to
dané konečně, mimochodem, respektive, možná má. A co na to já? Já
jí vždy oplácím tím, že předstírám, že konečně je jen konečně, a není
třeba na něj nijak reagovat.
„Jo, minulej tejden jsem s někým spala.“
Dana střelí pohledem po Karolíně, co se stoletou hadrovou pa-
nenkou v podpaží stále předvádí sestřinu zmenšenou, těžko říct,
zda tragičtější nebo komičtější verzi, a potom ji pošle do pokoje.
„Bude z toho něco?“ zeptá se, když usedá naproti mně.
„Doufám, že ne, beru prášky.“
„Takhle budeš do smrti sama.“
„No jo, sakra,“ řekla jsem a vyvalila oči. To jsem si vůbec neuvě-
domila.
„Doplatíš na to,“ přešla Dana moje přehrávání a popadla papíro-
vý lísteček na konci čajového pytlíku.
„Rybičky nebudou.“ Naštěstí se na mě nestihla ani zmateně po-
dívat, protože jsem se zašklebila nad tou ohavnou břečkou, co mi
naservírovala. „Bože, co to kupuješ za spálenej kekel?“
„Jsi ztracenej případ,“ oddychla si a v pravidelném nahoru‑dolů
tahala pytlík nad hladinu vody a zase ho nořila zpět.
„Taky si myslím,“ kývnu a začnu po lžících sypat do hrnku cukr.
„Myslela jsem, že nesladíš.“
„Nesladím si jen kafe,“ řeknu s tou hořkokyselou seškvařenou
pachutí stále na jazyku.

– 18 –
 Zopakovala svou domněnku o ztraceném případu. Tentokrát
beze slov.
Já si myslím totéž. Ale o ní. Dana je ztracený případ. Můj vypravěč
má ruce v bok a zmateně kroutí hlavou, co mi to tu nalháváš, co mi
mateš čtenáře, teď si budou klást otázku, která ze sester je teda
zatraceně ten ztracený případ. On by to řekl jinak, jak ho znám, řekl
by: Milý čtenáři, především je podstatné zmínit, že každá z nich
považuje za onu ztracenost naprosto odlišný způsob žití. Připočte-
me‑li k tomu fakt, že každá žije naprosto odlišný život, je tu střet
dvou domněnek o dvou ztracených existencích. To by řekl. Sklapni,
říkám já a ženu ho z hlavy ven, ven, ven.
„Nic jsem neřekla,“ ohradí se náhle sestra.
Řekla jsem to nahlas? „Co?“
„Co?“
„Co?“ řeknu tak rychle, až naše hlasy skoro splynou. „A ty jsi
chlapa vyhrála v tombole, co?“ dodám, ať se na mé interní mono-
logy zapomene.
„To chceš bejt celej život sama?“ chytne se.
Povzdechla jsem si, usrkla cukr s kafem a připálila si. Dana
společně s prvním kouřovým výdechem vstane, aby zavřela dveře
a otevřela okno dřív, než cigareta stačí nasytit vzduch.
„Stejně doufám, že tě to přejde, až někoho potkáš,“ dodala.
A kdy to tobě dojde? V první chvíli jsem si nedokázala uvědomit,
jestli jsem to opět nevyslovila nahlas. Dana na to nereagovala, ale
to nutně neznamenalo, že jsem si to jen pomyslela.
Tramtará. Moje sestra. Moje doufající sestra. Ne, nemá cenu se
jí ptát, proč proboha ona doufá v to, že někdo jiný změní názor
na to, jak chce vést svůj život. To je prostě ona. Všechny názory
a pohledy na život, co se vymykají jejímu chápání, jak je to normální
a jak to má být, jsou automaticky pokřivené, špatné, divné. A někdy
se to chudinka chvíli i snaží vážně pochopit. Proč to tak je. Lidi
přece nejsou tolik různí, že by neměli toužit po stejném ideálu. Že

– 19 –
by nespatřovali smysl života v evolučně daném modelu složeném
z partnerství a reprodukce. Ne, kdepak, vidím malou Karolínu, jak
vrtí hlavou ze strany na stranu a spolu s ukazováčkem zdviženým
před svou panenku říká: E‑e, tak to holčičko není. No, a když to tak
není, tak to tak není, a tak jsem divná, špatná a pokřivená. Já byla
odjakživa ten vadný článek, co nám to sesterství kazí. Podle mě
Dana vždycky chtěla, abychom byly jedny z těch pošahaných sester,
co jsou zároveň nejlepší kamarádky, co si zaplétají copánky, pilují
nehty, objímají se na přivítanou a drží si vlasy, když jedna přebere.
Přála by si, abych byla stejná jako ona. Abych dělala normální věci,
jako našla si chlapa a žila s ním. Abych chtěla normální věci jako
zakládat rodinu. Abych se spokojila s Daniným způsobem života.
Podřizovala se tyranovi, vařila mu teplý večeře a bála se zvednout
prdel ze židle, abych neposlouchala, jaká jsem běhna, ale na dru-
hou stranu si hlídat, abych na té židli zas neseděla moc dlouho,
abych neposlouchala, jaká jsem lemra. Složenky, mytí hajzlu, děti
do školky, čevabčiči s bramborem, složenky, mytí hajzlu, lahváče
a buřty. Ne, bohužel o tomhle fakt nesním. Vinna v plném rozsahu.
Proč ženy vůbec chtějí děti? Protože si připadají důležitější a vá-
ženější, mají přece takovou zodpovědnost. Žena je ženou, až když
je matkou. Kecy. Vidím se stát na své míse a povolovat ventilek na
nádržce, abych mohla ty hovna pořádně spláchnout. A snad i proto,
že si myslí, že svůj smutek promění v radost, když budou moct in-
vestovat energii do někoho jiného, kdo bude dělat věci tak, jak ony
chtějí. Na mateřské lásce není nic přirozeného, nic instinktivního.
Zapomeňme na chvíli na Darwina. Mateřská láska je splácaná z nej-
zvrácenějších choutek, na kterých není nic ryzího. Rodí se z touhy
mít doživotní moc nad lidským životem.
Co by mi na to řekla Mercedes? Řekla by třeba: „A co je jako
ryzí, zlato? Ryzí zlato?“ A Ondřej by řekl: „Kdo si nechce nechat
ubližovat, tomu nikdo neubližuje.“

– 20 –
Vracela jsem se domů od sestry a litovala, že jsem si nevzala auto.
Šla jsem pěšky snad tři kilometry, stmívalo se neuvěřitelně rychle
a začalo přituhovat. Vzpomněla jsem si, že když jsem byla malá
a vracela se domů za soumraku, letěl mi hlavou příběh, letěla mi
hlavou představa, že se celá ta část města plná identických malých
uliček přetransformovala v paralelní svět, který vypadá na chlup
stejně, ale kde je všechno docela jinak. Jenže o té zlé transformaci
jsem věděla jen já, protože jedině já zůstala stejná. Všechno bylo
najednou temné a cizí. Šla jsem vystrašeně tmou a představovala
si, že až přijdu domů, všichni budou jiní. Matka, otec, sestra. Přijdu
tam a budu vědět, že jsou to jen napodobeniny mojí rodiny. Třeba
mechanické stroje, co vypadají jako lidi, nebo ufoni, co vypadají
jako lidi, nebo ďáblové z pekla, co vypadají jako lidi. A nebylo na
tom to nejhorší, že se všechno změní a odcizí, že všechno potemní
jako ty ulice, kterými jsem procházela. Nejvíc mě děsilo to, že jen
já zůstanu stejná. A nebudu to moct nikomu říct. Nebudu se o to
ani moct pokusit, protože všichni budou oni. A oni budou vědět,
že já zůstala já. Vždycky jsem se pak po příchodu domů dotazovala
matky a sestry a někdy i otce (a je to většinou poměrně vytáčelo)
na věci, které mi mohli zodpovědět jen „ti praví“ oni.
To mi bylo asi sedm nebo osm.
A když jsem se takhle po nějaké době vracela znovu domů tmou
a ztichlými ulicemi, už to nebylo děsivou představou. Bylo to přá-
ním. Uvědomila jsem si, že se nemají v co horšího přetransformovat.
Že pokud bych přišla domů a svět by se mezitím změnil, stal by se
možná místem, kde bych byla ráda.
To bylo předtím, než mi Miriam zabila otce.
Ba‑dam tsss.

Jsem operátorka s prošlou lhůtou trvanlivosti soukromé informační

linky. Informuji lidi. O všem. Když něco nevíte, neváhejte a brnk-
něte mi. Řeknu vám úplně všecko. Teda to, co se dá najít v našich

– 21 –
databázích nebo na internetu, takže jestli chcete ušetřit, prostě si
to najděte sami. Řeknu vám, kolik zubů má veverka, v kolik vám
jede autobus, jaký je současný kurz amerického dolaru, která dál-
nice je právě ucpaná, kolik váží Justin Bieber, jakou pobočku vaší
banky máte nejblíž, jaké je číslo na poštu, kolik hodin právě mají
v Arunáčalpradéši. Jsem vaše instantní obligátní odpověď. Celý den
nedělám nic jiného, než poslouchám, co lidi chtějí, hledají a potře-
bují. Svět pokládá otázky, já odpovídám. Práce nezbytná jako celá
Annina existence, jak si myslí můj vypravěč, v době internetu a ma-
ximální dostupnosti všedních informací si tu hraju na všeználka.
Spása negramotné populace na drátě. Vše vám povím, a co nevím,
tam vás přepojím.
Od doby, co jsem nastoupila, se několikrát změnila frekvence,
s jakou mi na linku padaly příchozí hovory, a mění se i ráz poklá-
daných otázek. Když jsem nastoupila, volali pořád a ptali se na
všechno. Internet už sice všichni znali, ale přece jenom ne všichni
s ním kamarádili a v telefonu ho téměř nikdo neměl. Byla doba,
kdy jsem mimo jiné pomáhala rozluštit tajenky v křížovkách, psala
domácí úkoly a referáty, přednášela o historických a zeměpisných
zajímavostech, četla programy kin a anotace knih, objednávala
lístky do divadla. Potom se lidi naučili používat internet i v mobilu
a vyházeli polovinu operátorského stáda.
Sice přesluhuji, sice neoplývám sympatickým cvrlikáním, ale
mám jisté kvality, které jsou pro týmlídry operátorů považovány
za důležité. Jsem prostě jeden z nejvýkonnějších pracovníků, dělám
přesčasy každý měsíc, sloužím o svátcích, kdy chtějí být ostatní
s lidmi, které nazývají svými blízkými, jsem stručná a nejsem vý-
bušná, takže klidně budu neschopná kráva, a nijak mě to nerozhází,
a hezký den a na slyšenou. Takže mojí šéfové visí za hlavou nástěn-
ka s optimistickými kecy a povzbudivými citáty a uprostřed moje
fotka pořízená polaroidem, na které vypadám, že mám právě křeč
v pravé půlce obličeje, jak se nemůžu rozhodnout mezi zdvořilým

– 22 –
úsměvem, panickým hledáním nejbližšího únikového východu
a znechuceným odříhnutím, a nad fotkou přišpendlený papír s rů-
žovým nápisem Zaměstnanec roku.
Řeknu vám to na rovinu, tahle práce pro citlivky není. Po pětistém
hovoru na konci dvanáctihodinové šichty, kde vám nevrlý důchodce
nadá tak, že to ani nemohu reprodukovat, neb sprostá mluva kurví
karmu, vám můžou rupnout nervy. A když takhle rupají den co den,
začnete trpět komplexem méněcennosti, stane se z vás uzlíček ner-
vů, který nevydrží tlak ze stran volajících, abyste nebyli blbá (tři
tečky jako karmická cenzura), tlak šéfa, abyste hovory odbavovali
rychleji, tlak manželů a rodiny, abyste fungovali vyrovnaněji, tlak
vlastních nervů, abyste se donutili v době volna vůbec komunikovat
s okolním světem. A pokud nezvládáte naspeedované fretky, které
vám šéfují, nutí vás do týmbildingových hovadin, nutí vás být sluníč-
koví a srdíčkoví a táhnout za provaz a blableblibloblu, tak sem vůbec
nelezte. Ne, já skutečně nejsem sluníčková a nejsem ani srdíčková
a už vůbec vám nezatáhnu za provaz, ale umím to docela dobře hrát,
nebo se umím vymlouvat tak chytře, že mi dávají pokoj.
„Dobrý den, u telefonu Anna Kaplanová, jak vám mohu pomoci?“
ptám se s prsty připravenými na klávesnici počítače. Všech deset
s upilovanými nehty jich čeká, až rozehrají svou symfonii pro de-
bily. Až spustí zuřivou pátračku za pravdou a informacemi. Mých
deset dychtivých pomocníků. Jsme tu. Čekáme tu. Lační po otázce.
Potřebujete mě. Tak se ptejte.
„Potřeboval bych vlakóva spojéni z Ostrávy‑Poruby do Práhy.“
Hledám nejbližší spoj a při předčítání možných časů odjezdu
ukusuju lékořicový pendrek. Léta praxe vás naučí, jak jíst, aniž by to
bylo poznat na vašem hlase. Navíc my zaměstnanci roku můžeme.
Šéfová na mě od svého stolu mává, klepe si prstem na náramko-
vé hodinky a čeká, až kývnu. Tohle je její gestikulační kód, abych
nezapomněla na poradu. Jo, takhle jsme tu akční. Znakujeme na
sebe, protože není kdy na sebe promluvit. Vidím, jak má obtloustlá

– 23 –
čtyřicetiletá šéfová, namačkaná do vojenského mundúru s černou
vazelínou pod očima na mě mává, skočí na zem, doválí sudy ke
stěně, kde se neobratně přikrčí, předvede nějaké zvířátko, třeba
kachnu, prsty mi pak vyšle nelogické signály, vrhne stínovou žirafu
na nástěnku, na závěr si poklepe na náramkové hodinky a odplazí
se za prosklené dveře. Vytáhnu z kapsy granát, zuby odervu pojist­
ku a házím ho do zasedačky.
Po promarněné hodině z mého jinak zcela plnohodnotného živo-
ta plného vzestupů a pádů, akce a reakce, reprodukce a reinkarnace,
po poradě, kde se vždycky všichni se všema radí a sluníčko a šup do
prdele a nějaký ten vtipný slogan, za břicho se popadám, ba‑dam
tsss, jak bych chtěla být taky tak vtipná, ach jo, se vrátím k svému
kotci. Pro dnešek padla, takže si balím věci do tašky, a pak ucítím
lehké poklepání na rameno. Trhnu sebou. Šéfová na mě cvrliká, že
by mě ráda vytáhla na jednu zpětnou vazbu, což znamená, že vás
odvedou k svému stolu, tam nahoru, tam k oknům, na jejich trůn
v čele telefonního sálu. Znamená to, že vás usadí do čalouněného
křesla, většího a pohodlnějšího, než je to, na kterém sedíte ve vašem
kotci, že vám nabídnou sametem vypolstrovaná a drahým kamením
vysázená sluchátka, sluchátka krásnější a kvalitnější, než jsou ta,
co máte na uších ve vašem kotci, tam vám pak pustí hovor či dva,
hovor, který jste ten den vy odbavili a který si oni poslechli, k němuž
vám chtějí něco říct, chtějí vás za něj pochválit, obvykle však na-
opak, obvykle něco poserete a sluníčko se zatáhne malými černými
mráčky, ne, není to buzerace, je to zpětná vazba přece. Nasazuji si
na uši sluchátka a šéfová pouští hovor. Věděla jsem, že pustí tenhle.
Jeho hlas zněl, jako když lžičkou klepnete do krusty z karamelu,
a já chtěla, aby mi chvíli křupal přímo do ucha.
Ptala jsem se ho: „Kam že?“
„Na náplavku.“ Křup.
„Promiňte, prosím, můžete to zopakovat? Spojení je asi trochu
slabé.“

– 24 –
 „Jistě,“ křup. „Na náplavku.“
„Můžete mi to vyhláskovat?“
„En, á…“
„En jako Naďa?“
„Ano, en jako Naďa, á jako Aleš.“
Pak řekl p jako Petr. Řekl k jako Karel. Křup křup.
Řekl: „Víte, já nejsem z Prahy.“ A pak: „To byste byla hodná, já už
jsem zoufalej.“
„Víte, proč vám to pouštím?“ ptá se pak šéfová.
„Nevím. Cestu jsem mu poradila správně.“
„Vážně jste ho neslyšela? Já mu rozuměla hned napoprvé.“
„Omlouvám se, já ne. Jinak bych to po něm přeci nechtěla hlás-
kovat.“
Šéfová vypadá trochu zmateně, možná by se i mračila, kdyby to
uměla.
„Postup byl správně, ne?“
„Postup byl správný, jen ten hovor trval o dvě minuty déle, než
bylo třeba.“
„Ale já mu nerozuměla.“
Zavřená hlava. Mávne rukou. „Nebudu to hodnotit. Nebylo to
špatně, ale příště pozorněji poslouchejte. Hm?“ dodá na závěr po-
vzbudivě cvrliky cvrk. Kývnu.
„Tak to je vše.“
„Pustila bych si to ještě jednou, jestli můžu.“
Šéfová nejprve překvapeně vytáhne obočí o dvě čísla výš, pak se
na mě usměje. „Nemusíte se tím trápit, o nic nejde.“
Nebudu se trápit.
„Já vím, stejně bych si to ještě pustila, jestli to nevadí.“
„Dobře, ale víte, že je pátek? Běžte brzo domů.“
„Nebojte,“ kývnu.
„Nechystáte se náhodou s přítelem zase na Šumavu?“ ptá se,
když vstává, falešnou vuittonku pošoupne po masitém rameni.

– 25 –
 „Chystáme, však hned půjdu.“
„Dobrá. A nemusíte mít obavy. Však víte,“ hodí bradou k nástěnce
s mojí fotkou a spiklenecky na mě mrkne. To teda vím. Mávne mi
a odchází a já hážu druhý granát přes rameno. Nasadím zpět slu-
chátka. Řekl: „Jsem zoufalej“ a já, jen já ho mohla z jeho zoufalství
vysvobodit. Řekl: „To byste byla hodná“ a já se jeho pomýlenosti
usmála. Měla bych běžet, vždyť přece jedu na tu Šumavu. Zoufalej,
zoufalej, zoufalej.
Jo, to jsem vlastně zapomněla, trkám se do čela, když z uší sta-
huju sluchátka. Já občas lžu.

– 26 –
 Dvě

Jsou dvě ráno, prdel mám dřevěnou stejně jako ty parkety, na který
jsem si sedla už nějakou chvíli zpátky. V tuhle dobu si jindy obvykle
spokojeně dřímám, zachumlaná v peřinách trpělivě vyčkávám na
noční můru. Ale dnes únava nepřichází. Neskonale tichá one woman
show začíná být nudná za hranici trapnosti, neskonale tichý život,
neskonale nudná já, o které není co vyprávět, no vážně, vypravěč čeká
se založenýma rukama a dolévá mi portské, ať může můj odchod do
limbu urychlit. Nudí se. Můj vypravěč se nudí a já mám obavy, že mě
možná opustí, že si možná najde jinou Annu, že si možná najde tako-
vou, která mu nepřidělává tolik práce. Zakřupou parkety, zakřupou
kosti. Ba‑dam tsss. Nervózní pokašlávání a vrzání sedadel pod zadky
ošívajících se diváků. Hodiny si vteřinu za vteřinou šuškají, dloubají
do sebe lokty a ukazují si na mě, dabují mi němý film, otevírající se
hlavy v televizi. Zkuste se někdy dívat na televizi bez zvuku. O co, že
budou ti lidi na obrazovce říkat ve skutečnosti něco jiného než herci,
podobně je to i naopak, když posloucháte hlasy bez obrazu, v tom
filmu se najednou dějou úplně jiný věci. Lidi, co mi volají, dělají třeba
různý věci. Někteří si telefon přidržují u ucha ramenem a u toho vaří
a já vařím s nima. Kuřecí vývar je nejsilnější, když maso i s kostmi
dáte nejdřív na chvíli péct nebo ho osmažíte na pánvi. Ale připravo-
vat s nima polívku mě nebaví. Jenže oni mě nutí. Potřebují mě. Jsem
jejich jediná naděje na poctivý domácí vývar. Někteří si mě pouštějí
na handsfree a já s nima jedu na výlet. Z Velké Bíteše můžete jet do
Znojma buď přes Brno, nebo přes Hrotovice. Přes Hrotovice je to
kratší, ale přes Brno rychlejší. Takový běžný věci s nima dělám. Vařím
a peču a cestuju a posílám kurýra s kyticí pivoněk a jdu k doktorovi
a do kina a ke kadeřníkovi. Třeba jsem už byla na víkend v Krkono-
ších s někým, s kým jsem dávno předtím byla na suši v tom novým

– 27 –
podniku na jičínským náměstí. Kdo ví. Těch hlasů jsou desítky, stovky,
tisíce, většina z nich se slívá ve dva ve tři univerzální tóny. Do zkres-
lenýho zvuku, co mi pošlou elektrickými signály do ucha. De facto
mi pošlou svůj téle fóné, rozuměj z řečtiny: téle rovná se vzdálený,
fóné rovná se hlas. Ale někdy vám nějaké to téle fóné uvízne v hlavě.
Zaostřím na němou televizi. Gauner v černých brýlích mluví
s gaunerem s hlavou zaraženou do ramen. Dabuju je se sklenicí na
břiše a hlavou zalomenou o stěnu, dokud tomu bez krku neproletí
hlavou kulka. Mně zas hlavou prolítne vzpomínka, kterou nechám
ihned (pu‑chšššš, záchodový vír se točí) spláchnout. Jenže já uta-
huju ventilek, seskakuju z mísy a ono je to pořád tady. A mně je
pět šest let. A stejně jako v televizi běží závěrečný titulky, vidím
jedno ze sobotních nebo nedělních dopolední, kdy si otec sedával
k televizi, zkracoval si čekání na oběd. To vím, protože matka v ku-
chyni škrábala brambory, na sporáku bublala polívka, z trouby se
linula vůně masa, anebo taky ne, nebo taky na sporáku smrděla
hrachovka, to přišlo na to, jak moc daleko bylo do desátého. Dana
u matky buďto přicmrndávala a spíš se jí tam pletla. Nebo si hrála
s panenkami. Ona už odmala měla asi tři panenky, se kterými si
pořád hrála, krmila je a vychovávala, sekýrovala je a česala, plácala
přes jejich plastové zadky a utěšovala je, ať nepláčou, že to zas bude
dobré, otírala imaginární sople. Vydrželo jí to hrozně dlouho, snad
do dne, kdy nás odvedli. Pak měla místo panenky mě, schovala si
jen jedinou, tu hadrovou. To je ale jiná vzpomínka. Pu‑chšššš. Otec
se díval na televizi v obýváku. Chodil doma často jen v trenkách.
Taková klasická česká idyla muže. Lempl ve vytahaných slípkách,
ze kterých mu co chvíli vykoukne něco, co by nikdy nemělo samo-
volně vykouknout, v ruce lahvové pivo, občas si klimbnul, hlava mu
klinkla o rameno, a grknul, zaražený v křesle, nohy natažené před
sebou, kotník na kotníku. Obříma patama bušil do koberce, když si
co chvíli přendával nohu přes nohu, popraskané paty o sebe šustily.
A já se klasicky nudila. Kopala jsem se do zadku, nic mě nebavilo

– 28 –
a nevěděla jsem, co bych měla dělat. Většinu času jsem vlastně strá-
vila otráveným bloumáním po bytě, hledáním skrýší nebo děláním
naschválů Daně, které mi většinou procházely, protože já byla ta
menší. Ale hlavně proto, že si mě vůbec nikdo nevšímal.
Bloumala jsem i tenkrát, jen jsem se vyhýbala kuchyni, abych
neschytala nějaký úkol, na který už jsem zas tak malá nebyla. Za-
kotvila jsem teda v obýváku a sledovala mufloní balet otcových
chodidel. Dávali nějaký chlapský film. Dva grázlové, co se většinu
filmu honí a jeden druhého chce zabít. On se díval jen na tyhle fil-
my. Nebo to bylo tím, že tyhle filmy o víkendech běžely v televizi,
nevím. Občas to byl western, občas indiánka nebo nějaká klasika se
Segalem, s Van Dammem, hora svalů a dutý hlavy a zbraně a drsný
hlášky. Jaký to asi je, když tenhle chlap (pata bum šust šust pata
bum) sleduje tyhle chlapy (bang bum prásk prásk bang bum). Já se
ho někdy zeptala, kdo je ten hodný a kdo zlý. A on mi to někdy řekl.
Když se mu chtělo, prohodil: „tenhle je ten dobrej“ a hodil hlavou
na nějakýho úlisňáka s pomádou ve vlasech. Tehdy jsem se ho zase
zeptala, který je ten hodný a který je ten zlý. Chvíli mlčel, tak jsem si
už myslela, že neodpoví, ale on najednou řekl, že jsou oba hodní. To
mě zmátlo. Komu mám teda fandit? Kdo má vyhrát? Proč by spolu
dva hodní soupeřili? To nedává smysl, nemůžou být radši oba zlí?
Koniec filma.

Dana už samozřejmě čekala na našem obvyklém místě. Vždycky je

všude včas. Ne, je to jinak, vždycky je všude dřív, abych já mohla být
ta, co přijde pozdě, i když přijde včas. Scházíme se tady v nejvyšším
patře obchoďáku. Kompromis mezi kuřáckou kavárnou a místem
s dětským koutem. Zvěř je vypuštěna do ohrádky, já už cvak‑cvakám
a Dana ze zvyku odkašlává. Vše je tedy stejné jako vždy. Vím, že jí
kouření vadí, nikdy ji neunaví mě o tom ubezpečovat pokaždé, kdy
se vidíme. Ale vím, co jí vadí ještě víc. Že tady a teď nemůže vstát,
otevřít okno a zavřít dveře.

– 29 –
 „Jsi někde v noci byla?“ zeptá se mě.
„Tak jasně, že jsem někde byla.“
„?“
„Každej někde je.“
„Někde na tahu,“ doplní.
„Byla jsem normálně doma. Proč jako?“
„Máš pytle pod očima.“
„Já vím, padají mi na tváře.“
„Seš blbá,“ řekne a pousměje se.
„Hm, pověz mi, co ještě jsem.“
„To pověz ty mně,“ řekne a upije si čaje. V první chvíli to jen vy-
pustila z úst, konverzační automatika, v druhé se zvláštně zarazila
a zatěkala očima. Vypustila do vzduchu duševní plyn, myšlenkový
prd, který skoro není slyšet, skoro není cítit, ale když vám ujede, je
to venku, nedá se to vzít zpět. A vy nevíte, jestli o tom víte jen vy,
nebo jestli si toho všimli i ostatní, a nezbyde vám než jen čekat na
reakce. Vypustila do vzduchu duševní plyn, a my si to uvědomily až
o vteřinu později, v tu vteřinu, kdy to nasytilo prostor mezi náma,
a zase se to rozplynulo jako ten kouř, co před ním obvykle zavírá
dveře a vypouští ho oknem pryč.
Karolína špatně skočí na nějaké plastové kuličky nebo písek
nebo hromady střepů, nebo co to tam v tom bazénku mají nasypa-
né, co já vím. Samozřejmě že brečí na raz dva tři, ale až potom, co
Dana její pád zaregistruje, dle intenzity jejího nabírání to vypadá
na ty střepy. Běží si pro útěchu k mámě a já bych jí nejradši běžela
naproti, abych jí nastavila nohu.
Odpálím si druhou cigaretu od prvního nedopalku a trochu neuro-
ticky klepu nohou pod stolem a hraju si se zapalovačem. Cvak‑cvak.
„Prosím tě,“ reaguje na mě v průběhu konejšení své zmenšené jí,
„co budeš dělat, až budeš mít svoje.“ (Padám tak z třiceti – no, radši
padesátimetrový věže.) „Kájo, klid, vždyť to nic není.“ (Rozplácla
jsem se. Nehýbu se. Je to dobrý.)

– 30 –
 „To je tak, když si člověk nedá pozor,“ prohodím tiše.
„Jo, teta má pravdu,“ podívá se na křičící tekoucí minihlavu. „Mu-
síš si dávat pozor.“ I tak se na tu záležitost s opatrností dá dívat.
Každej si vyber, co se ti hodí.
„No,“ čichne si ke svetru, když je Karolína utěšena a vypuštěna
zpět do ohrady. „Už je to ze mě cejtit. Prosím tě, tobě fakt nevadí,
že od toho pořád smrdíš?“
„Ne, vyžívám se v tom,“ řeknu.
Sestra zakroutí hlavou.
„Občas se dokonce přistihnu, jak si vlasama vytírám popelník.“
Danina hlavička ještě jednou zaševelí vzduchem zleva doprava
zleva doprava. Moje sestra má díky mé přítomnosti vždy dokonale
protaženou krční páteř.
Tramtará. Moje sestra. Jak ráda by vychovala všechno, co jí přijde
do cesty. Všechny srovnat do latě. Olíznout kapesník a vydrhnout
všem špinavou pusu, nechat je vyčurat do kanálu na ulici a pak je
oklepat a natáhnout spoďáry, dokud se nezaříznou, lísknout jim jed-
nu výchovnou za ucho, to se nedělá, přistrčit židli ke stolu a zavázat
jim bryndák za krkem, foukej, je to horký, moje sestra, co už nade
mnou zmůže jen vysíleně vrtět hlavou. Svět ji nechce poslouchat.
Tak aspoň zastrčí synovi podolek do punčocháčů.
Vypráví mi o oblíbené rybce Zdendovi. O tom, že je tak trochu
idiot, jenom proto používá jiná slova, o tom, že má o něj starosti.
„Nemysli si, že to napadlo jen Zdeňka… Napadlo to vlastně spíš
mě. Jestli to nemůže mít souvislost se mnou nebo s našima. Jestli
v tom není něco genetickýho, co bych na něj přenesla…“
„Kuřincovy geny taky nebudou zrovna vzorový.“
„Zdeňkovy geny možná nejsou vzorový, ale určitě ne tak zjevně
vadný jako ty naše.“
„Není to jen o genech, ne?“
„Jak to myslíš?“
„Výchova třeba?“ Cvak‑cvak.

– 31 –
 „No promiň, ale chceš mi tím naznačit, že špatně vychovávám
svoje děti?“
Neubráním se úsměvu. Myslím, že ta věta pokračuje – ty, která
žádný děti nemá? Myslím, že ta věta pokračuje nějakýma kecama
o zodpovědnosti a vyzrálosti.
„No promiň, ale ty seš na tu výchovu sama?“ zeptám se jí.
„Tak co mi tím teda chceš říct?“
„Říkám, že kdybys nevychovávala tvoje děti“ (ano, tvoje děti, Dano,
jsou tvoje, ne moje, já vím, vlastně nevím – vždyť co já můžu vědět)
„s despotickým idiotem, co se ti snaží namluvit, že ty a tvůj syn jste
blázni, možná by ses nemusela bát o to, jestli je Zdenda v pohodě.“
„Přestaň si hrát s tím zapalovačem! S tebou se o tom nedá vůbec
bavit.“
„Tak se se mnou o tom nebav!“
Obě na chvíli zmlkneme. Tentokrát ji zaujme nějaký látkový ple-
vel, co slouží jako dekorace uprostřed stolu. Já nedělám nic, akorát
si po půl minutě uvědomím, že mám zevnitř rozkousané tváře.
„Tak si o něm s někým promluv. Je kupa různých psychologů,
výchovných poradců…“ řeknu po chvíli.
„Jo, to už jsem udělala.“
„A?“
„No, není to dětský psycholog… jen jeden známý, se kterým jsem
o tom mluvila.“
„Ty znáš nějakýho psychologa?“ podivím se.
„No. Trochu. Už to není psycholog.“ Trochu ji podezírám, že se
vyhýbá mému pohledu a zjevně se jí nechce mi tak docela říct, oč
jde. Jako by mi popisovala, že se jí udělal pupínek na choulostivým
místě.
„Aha,“ řeknu, ale stále to zní trochu jako otázka.
„To je jedno. Každopádně si nemyslí, že by bylo se Zdendou něco
v nepořádku. Možná je jen zpomalenej. Ale ten známý mi taky řekl,
že si mám promluvit s nějakým odborníkem.“

– 32 –
 „Našla sis odborníka, aby ti řekl, ať si najdeš odborníka? A Kuři-
nec o tvých schůzkách s panem bývalým psychologem ví?“
„Hele, nejsou to žádný schůzky. Jen jsem s ním občas v kontaktu.“
„Takže neví.“
„Co myslíš. O Zdendovi se s ním nedá moc mluvit.“
„To si dokážu představit,“ odfrknu. „A o tom, že se vídáš s cizím
chlápkem asi taky ne.“
„To druhý nekomentuju. A co se týče Zdeňka – znáš ho z tý nej-
horší stránky,“ řekne plevelu. „To je pak těžký s tebou o něm mluvit,
budeš ho vždycky vnímat jenom černě.“
„Jasně.“
„On to se mnou taky nemá jednoduchý. Každej jsme nějakej.
Manželství je dřina.“
„Jasně.“
„Když neděláš kompromisy, nikdo s tebou nevydrží.“
Kompromis znamená, že se záležitost vyřeší jen zjevně. Jen
naoko. Ale prd pac a pusu, ani jedna zúčastněná strana neskončí
spokojená s výsledkem, zato se můžou poplácat po rameni, jak do-
spěle to vyřešili. Protože kompromis je dospělá věc a manželství je
dřina. Dovolte, abych si ublinkla.
„To mi připomíná, že bys neuhodla, koho jsem potkala.“
Někoho, kdo se mnou nevydržel asi.
A za pár sekund se dozvím, že jsem se trefila. Protože oslí můstky
mojí sestry jsou sestaveny s architektonickou přesností tak, abyste
si na nich rozbili hubu. A ještě se u toho tváří jako naivní holčička, že
žádný osel, žádný most. A já se na ni usměju, jak nejkrásněji dovedu.
Takhle zas já přemosťuju.
„Jakuba,“ řekne a zvláštně rozjuchaně se na mě podívá. Co uděláš?
Jak se zatváříš? Co mi na to povíš? Jak rychle se z tý země zvedneš?
„Toho fotbalistu?“ zeptám se.
„Jakýho –? Co? Ne, Anno, jakýho, Jakuba asi.“
Jakuba, který se mnou nevydržel asi.

– 33 –
 Nejistý úsměv a pozvednuté obočí jako výraz nepochopení. Už
jsem skoro přešla na druhou stranu. Jak dlouho jí to ještě bude ba-
vit? Jak dlouho bude ještě rejpat klackem v tom hovně? Jak dlouho
ještě? A ani stopa po škodolibosti. Ani náznak zlomyslnosti. Jen
naivní hravý tón a dychtivý výraz.
„Tvýho Jakuba přece,“ řekne a s prvním slovem se vyloženě pomazlí.
„Hm,“ div se neplesknu do čela. Napiju se přitom a pak pokrčím
rameny.
„Vypadal dobře, byl –“
„Proč mi to vykládáš?“ usmívej se, most už za tebou pomalu hoří,
stejně jako tvůj zátylek.
„Myslela jsem, že tě to zajímá.“
Zkus se někdy zeptat, jestli mě zajímá, co říkáš.
„Aha,“ kývnu a poškrábu se zezadu na krku. „No moc ne. Už s ním
nemám nic společnýho. Snad se má, jak chce.“
„Zvláštní,“ řekne. Ano, i tuhle hru známe. Upusť slovo a čekej,
až ho někdo sebere, ofouká ze všech stran a podá ti ho zpět. Tahle
hra mě nudí ze všech nejvíc. Když řekne půlku a čeká, až se zeptám
na druhou. Tak nechám její slovo ležet, a vidím se, jak si stahuju
kalhotky, dřepnu si a čurám na něj nezastavitelným proudem, který
zní jako uklidňující zurčení lesního potůčku.
„To je fakt zvláštní,“ řekne ještě jednou. Sebere to slovo sama a hodí
ho na zem z větší výšky. Plesk. Cítím, jak mi pulzuje žíla na spánku.
„Že to takhle dokážeš brát,“ dodá, jako by mi odpovídala na otáz-
ku: a co je zvláštní, Dano? Ten její plevel je opravdu docela zajímavá
záležitost, jak teď sama vidím.
„Jako že je to minulost. A konec.“
„No… jo, dokážu. Taky to tak je, ne?“
„Ale furt to byl člověk v tvým životě. Dost důležitej.“
„Jak ty víš, kdo je pro mě důležitej?“ vyprsknu, protože tentokrát
mě opravdu upřímně pobaví. Začnu si znovu, tentokrát vytrvaleji,
hrát se zapalovačem.

– 34 –
 „Hádám, že když jsi s někým tak dlouho, jsi s ním asi z nějakýho
důvodu.“
„Jsi dobrá hádačka. Vybírej za to drobný.“
„Zase to děláš.“
„Před hlavním vchodem jsem viděla cikánku prodávat pašova-
ný parfémy, můžeš se postavit vedle ní a nabízet hádání, ani ruku
k tomu nepotřebuješ.“
„Že jsem nemlčela.“
Odmlčím se, abych si užila její minicuknutí s každým cvaknutím
zapalovače. Pak ustanu, přestane mě to bavit.
„Jo, umím házet minulost za hlavu. Taky to zkus. Ušetříš si tím
spoustu starostí. Možná by ses pak nemusela pídit po tom, kdo je
marod přes hlavu a s čím a proč a jak.“
„Některý mosty se ale spálit nedaj. Neděláš to dobře.“
Ale dají. A všechny.
„Zato ty děláš dobře.“
Umlknem. Obě s pohledem na plevel. Místnost se zamořuje sal-
vou duševních plynů.
„Nechme to bejt,“ řeknu rychle, protože vím, že jinak bych to
neřekla vůbec.
Podívá se od plevele ke mně a pokrčí rameny.
„Spěcháš?“ zeptá se.
„Chci se podívat po obchodech.“
„Něco sháníš?“ zeptá se a taky vytahuje peněženku, aby za sebe
zaplatila útratu, čaj, džus, jemně perlivá minerálka.
„To ani ne, chci prostě za něco utratit peníze,“ pokrčím rameny,
smetanový kabát, ostřelovač, dovolená na Bahamách. Přikývne. Jo,
vidím ti to v očích. Už ani nevíš, jaký to je mít čas a peníze nazbyt
na nákupy. Už ani nevíš, kdys měla naposled na sobě něco hezkýho,
protože už tu svou prdel do ničeho nenarveš. Což ti tvůj milovanej
manžel určitě říká den co den, když se vrací z „jednoho“ domů. A ty
se prohlížíš v zrcadle a koušeš se při tom do rtu, když si uhlazuješ

– 35 –
sukni a měříš se z profilu, a díváš se na seriály, kde jsou všichni
hezcí, i když jim táhne na čtyřicet, a dáváš si za vinu, že už nepři-
tahuješ svýho manžela, že už možná nepřitahuješ žádnýho chlapa.
A dáváš si za vinu, že to v posteli nestojí za nic. Tváříš se, jak na to
máš chuť, ale pravda je, že celou tu dobu, kdy ti to dělá, kdy ležíš
na zádech a díváš se do stropu, hekáš jenom ze zvyku a doufáš, že
to brzo skončí. A možná taky proto, že si myslíš, že se tak rychleji
udělá. A hejbeš se co nejmíň, nejen proto, že tě to nebaví, ale pro-
tože máš strach, že když se hneš z místa, rovnou utečeš. Ale víš co?
To nevadí, protože manželství je dřina. To nevadí, protože ty umíš
dělat ty kompromisy.
„Tak zas v pondělí?“
„Zas v pondělí,“ kývnu a mezi náma se zvětšuje prázdný prostor,
který se zaplňuje lidmi vyjíždějícími po eskalátorech. Pořád se na
mě dívá, vidím, jak otvírá pusu, vidím, že mi ještě něco říká. Mohla
jsem ji neslyšet. Mohl ji přehlušit rámus nákupního centra, řekla to
přece tak potichu. Vyjdu zadním vchodem ven a jdu rovnou k sobě.
Řekla „ptala se na tebe“, nebo mohla taky říct cokoli jiného.
Jakub měl hlas jemnější, než byla jeho tvář. Mohli jste si před-
stavovat, jaké to bude, až promluví, mohli jste si představovat, jaký
má hlas, když ještě mlčel, a přestože se vaše představa neshodovala
s tím, jak ten hlas ve skutečnosti zněl, nepřekvapil vás. Řekli jste
si: ale no jistě, jaký jiný by mohl být – jedině takovýhle. Ten hlas ho
povlékl saténovým prostěradlem.
Jako když pokryjete dort fondánem.
Jako když nalijete mléko do černočernýho kafe.
Jako když zakápnete zmrzlinu horkými malinami a posypete skořicí.
Poznali jsme se u banánů. Poznali jsme se u banánů kilo za pět-
advacet. A pak jsme na sebe narazili ve frontě u kasy. Táhla se až
k mrazicím boxům. Bylo před Vánoci. A my stáli na konci fronty
a jedli banány. Každý ze svýho košíku. Každý ze svýho kila za pět-
advacet.

– 36 –
 Před domem se zastavím u popelnice a vyházím do ní z kapsy
kousky rozpáraného plevelu.

Tik tak jedny, tik tak druhé, tik tak třetí.

Marně pátrám v paměti, kdy naposledy jsem trávila večer jiným
způsobem než na svém vysezeném důlku tady v rohu místnosti.
Když přetáčím pásku dozadu, mám pocit, jako bych luxovala sajrajt,
co se nepozorovaně snáší den za dnem, noc za nocí, takovej ten
sajrajt, co není vidět, dokud už hubice vysavače nic nebere, dokud
se nepodíváte dovnitř a nezjistíte, že kapacita zásobníku na bordel
je přeplněná dovrchovata. Takže moje paměť, ta, ve který marně
pátrám, je jako tenhle chomáč z nahromaděného nic, co se vám ne-
pozorovaně snáší na koberce, tenhle chrchel z namotanýho prachu
a smetí, co se zaseknul v trubce od vysavače. Jo, to je součet nahro-
maděných one woman show posledních dní, týdnů, měsíců a let
plus minus děleno na druhou. Večer za večerem se sbírá ten prach,
to smetí, popel a špína. No vážně, sotva to postřehnete, dokud to
nesesbíráte, dokud to nevidíte pěkně na kupě. A tak se dívám na ten
megachrchel odpudivosti, mám ho přímo před sebou a práším na
něj další minuty. A zatím se od rohu k rohu prohání kotouč slámy,
taková ta scéna z westernovýho filmu, do který kdosi ve stínu, mož-
ná je to můj vypravěč, falešně hraje na foukací harmoniku. Sláma
se mýmu vypravěči zamotá pod nohy. Zavrávorá, zakleje, opráší si
kolena. Omluvně pokrčím rameny.
A tehdy ke mně možná přišel, tehdy se možná objevil – můj vy-
pravěč, tehdy, když jsem zavedla tyhle sedánky, tehdy, kdy zmizel
Jakub a zmizela Mercedes a zmizel Ondřej. Našel si mě, protože si
myslel, že když bude můj život vyprávět on, bude se zdát, že ten
život není úplně na hovno. Že se v něm něco děje. Že si budu moct
nalhávat, že za něco stojí. Anebo to možná bylo jinak, možná se
objevil, protože jsem ho přivolala. Možná jsem to byla já, kdo si
myslel, že když můj život bude někdo vyprávět, bude mít větší cenu.

– 37 –
Bude něco vážit. Bude mít smysl. Anebo to bylo úplně jinak. Už si
to nepamatuju. Sedl na to prach. A pak se Anna zvedla, zvedla se
z prachu a rozhodla se opustit místo ozářené kuželem světla, opus-
tit za nevzrušeného potlesku diváků záři reflektorů na prknech, co
znamenají její mikrosvět, a zavřela za sebou dveře.
Na firemní večírky obvykle nechodím, ale dnes tu jsem, stojím
u baru a otáčím v ruce sklenici s nějakou whiskou, vůbec tomuhle
pití nerozumím, vůbec mi nechutná, ale vypadá to dobře, a pozo-
ruju, jak se hlavičky kolem dokola otevírají a zavírají, lijí do sebe
čiré i nečiré tekutiny, panákové skleničky cinkají, tisknou se ruce,
lípají se pusy na tváře, já jsem ten z kotce u dveří, těší mě, rád tě
poznávám. A když tu chvíli stojím sama, přijde někdo, kdo se chce
seznámit, kdo se chce přátelit, kdo se na mě usměje a kdo mi podává
ruku. A tak tu mluvím s lidmi, co v tuto chvíli netouží po ničem
jiném než mě poznat, objednávají mi další whisku, protože za ni
nic neplatí, a mně je dobře, protože jsem jim právě řekla, že jsem
zasnoubená, protože jsem jim právě řekla, že moji rodiče umřeli,
když jsem byla malá. Řekla jsem jim, že uhořeli. Ptají se mě na sou-
rozence, a já říkám, že jsem jedináček.
Sedím pak u baru, hrajou český devadesátky, na který všichni ko-
lem křepčí, a je mi trochu špatně. Chcete být svědkem nakumulova-
né osamělosti a zoufalství? Svědkem toho, jak hluboce dokážou lidi
klesnout pod únosnou míru soudnosti? Jak dokážou zapomenout
i na svoje nejnižší nároky v otázce toho, s kým stráví aspoň jedinou
noc? Za prvé běžte do baru. Za druhé počkejte si do půlnoci, kdy
už bude většina mít trochu naváto. Za třetí rozhlédněte se. Uvidíte
křečovitý smích, trapné upoutávání pozornosti, hysterii skrytou
za masku uvolněnosti a hravosti. Přehlídka ubožáků, cink drink,
hahahehe, koukněte na mě, vyhrnu si klidně i tričko, pohlaďte mě
někdo, prosím, podívejte se na mě, tady jsem.
Přisedne si ke mně kluk, který je určitě mladší než já. Je vysoký,
má účes nacistickýho fracka a dle palce by mohl být i dobře vyba-

– 38 –
ven. Mluvíme spolu. Nevím už o čem, vím jen, že jsem hrozně lhala,
že jsem se nemohla zastavit. Vyprávěl mi o tom, že je už rok a půl
sám. Objednal mi panáka. Ani nevím, jestli to byla whiska. Mluvili
jsme o sexu. Nerada se o něm bavím. Objednal mi dalšího. Hráli
Mňágu a Žďorpa. Bylo mi blbě.
Šli jsme potom na terasu a on zapálil jointa. Vzpomněla jsem si
na Mercedes, s tou jsem naposledy kouřila trávu, je to už pár let.
Ta mě taky naučila ten dětinský odhad mužské vybavenosti, prý že
palec na ruce – jeho poměr ke zbytku dlaně, jeho tvar, šířka a délka
odpovídají velikosti, délce a šířce penisu dotyčného. Splachuju
Mercedes a její zastřený smích a nejde to, a tak si potáhnu o to
víc a je mi trochu víc špatně a klukovi klape hlava a já nevím, co
říká. Pozoruju ho a představuju si, jak při sexu asi vypadá, jak se
pohybuje, jak vzdychá, představuju si, jak ho mám v puse, a ptám
se ho, jestli nejedem ke mně. V taxíku sedíme oba vzadu, přisaje se
ke mně jazykem a myslím, že má ruku v mých kalhotkách, když se
ptá, co můj snoubenec, a já říkám, že není doma, říkám, ať o něm
nemluví, říkám, že jde jen o jednu noc, a barvy města se míhají
za okny auta jako horizontální ohňostroj, řekl by můj vypravěč.
A já mu říkám, ať chvíli mlčí, že mi je trochu špatně. A Anna říká
klukovi s účesem nacistického fracka, ať chvíli mlčí, že je jí trochu
špatně, a neuvědomuje si, že ten, ke komu skutečně promlouvá, je
ona sama, když divoce plaší pochyby, co jí plní hlavu, pochyby, oč je
jiná než banda ubožáků z baru, jimiž před chvílí opovrhovala. Mlč!
„Nic neříkám, kotě,“ vzdychá mi do kůže kluk, když se mnou praští
ve snaze o výpad plný vášně o stěnu, o stěnu v mojí předsíni, ale já
neudržím rovnováhu a spadnu. Hlavou narazím o botník takovou
silou, že se leknu, jestli nemám otřes mozku. Myslím, že se tomu
smějeme, ale mám pocit, že moje hlava vypadá jako otevřená krabice,
a je mi z toho tak nějak divně a myslím jen na spát, spát, spát, lehnout
si a spát a v hlavě mi zní písnička Mňágy a Žďorpa. Zvednu se, on mi
pomůže, zastrčí mi ofinu za ucho a začne mě líbat, cítím stopu po jeho

– 39 –
slinách na bradě a alkohol z pusy i pórů na tváři, vyhrne mi sukni
a kalhotky jedním prstem uhne na stranu. Všechno se děje hrozně
rychle a já se cítím nějak nezúčastněná, jako by se to nedělo mně,
chvíli je to tady, chvíli je to pryč, jsem na kolotoči, jenže pak ho do mě
vrazí nečekaně a surově, a to mě probere, a možná ne, možná to trvá
dlouhou dobu, ale vyhrknou mi do očí slzy, tak si říkám, že to asi je
surový a že to asi zabolelo a že asi proto mi vyhrkly ty slzy. A díváme
se na sebe a jeho oči se najednou promění v jiné, v ty, co říkají: „Vážně,
Anno. Vážně?“ A tak je to vždycky. A tak zavřu oči, ale z toho je mi
ještě hůř, tak je zase otevřu, podívám se stranou, jenže on mě chytne
za bradu, zaboří mi prsty do tváří a natočí mi hlavu k sobě, ale to
nevydržím, proto se k němu otočím zády. Našpulím zadek a opřu se
o stěnu, chvíli čekám a pak ho v sobě ucítím. Jenže já vidím ty oči, co
vidím vždycky „Vážně, Anno?“, ty oči, co mi vytetovali do hlavy, tak
mu řeknu, ať zrychlí, řeknu mu, ať to udělá tvrději, přitlačí mi hlavu
ke stěně a chytne mě jednou rukou za obě zápěstí za zády. A pak se
slyším říkat, ať mě zatahá za vlasy, a on to udělá.
„Víc.“
Zatáhne, až zvrátím hlavu do záklonu tak, že se nemůžu ani po-
řádně nadechnout a vůbec ne polknout. V tu chvíli se to všechno
stane, i když se snažím tu myšlenku zatlačit, ale vrací se to jako
bumerang. Nedosáhnu na ventilek a vidím ho, v obleku, který ni-
kdy nenosil, a já už nevím, proč ho tehdy měl, snad byl někomu na
funuse nebo na svatbě, kdo ví, ale pamatuju si, že přišel a lehl si,
ani se nezul. Když jsem ho našla, ležel na zádech na gauči v saku
a kravatě. Jako by byl mrtvý. Jako by ležel v otevřené rakvi.
„Víc.“
A tak mi není osmadvacet, nejsem zhulená a právě mě nešuká
v mojí předsíni cizí člověk. Je mi deset nebo jedenáct a stojím
u gauče. Klekám si k němu na zem se zdvořilou obřadností nebo
s obřadnou zdvořilostí, vypravěč nehodící se škrtne, a pozoruju ho.
Jenže on byl mrtvý, jen dokud se nepřetočil na bok.

– 40 –
 Vyskakuje mi to do hlavy mezi jednotlivými přírazy. Bolest byla
už tak silná, že mi slzy tekly proudem, a teklo mi i z nosu, a protože
jsem ho neměla rukou jak zastavit, obě držel, výrazem nijak upo-
zornit, protože jsem k němu byla zády, a nemohla jsem ani zařvat,
protože jsem se dusila, povolila jsem svaly na nohou a spadla na
zem. Lupla jsem a rozsypala se. A chtěla jsem strašně, strašně, dala
bych za to v tu chvíli všechno, aby tu byl zoufalej kluk, co nemůže
najít náplavku.
Lekl se a měřil si mě, nejdřív jen vystrašeně. A já si v tu chvíli
připadala jak dítě na dětským táboře, kde nechce bejt. Jako kdybych
věděla, že přesně v tom okamžiku se řítím a každou chvíli spadnu
a zabiju se nebo něco horšího. Jako kdyby mě nemohlo vůbec nic
hodit do klidu, jako by to nemělo nikdy skončit. Jsem dítě na dět-
ským táboře, kde nechce bejt, a přitom to, co cítím, ani není stesk.
Nestýskalo se mi po nikom a po ničem, a přesto se to tomu pocitu
hrozně podobalo. Zůstala jsem odhozená na zemi, napůl ležela,
napůl seděla a napůl se slyšela, jak hrozně nahlas brečím a skučím
a naříkám, a on na mě shlížel s patkou v čele s ještě rozepnutým
poklopcem a výrazem, v němž se mísil děs a odpor, a jako by vycítil,
že se v mý hlavě promítá psychedelickej film, kterej nechtěl ani
trochu vidět, kterej by nikdo nechtěl vidět, a během pár vteřin za
sebou zabouchl dveře, aniž by cokoli řekl.
Řvala jsem tam strašně dlouho, cítila jsem, jak mi nudle zatýkají
do pusy, hrudník mě bolel tak, jako by mě do něj udeřila boží pěst,
a vůbec jsem nechápala, co se to děje. Čas se pohyboval, jak se mu
zachtělo, a možná že chvíli běžel i dozadu, dokud mu nedošel dech.
Ba‑dam tsss.
Dívám se na dveře do obýváku. Jsou pootevřené, dívám se na
ně a nedokážu se ubránit tušení, že mě za nima čeká něco hrůzo-
strašnýho. Je to tak děsivý, že se neodvažuju přemýšlet o tom, co to
může být. Jako bych těma dveřma musela dřív nebo později projít.
A možná jima projdu, protože možná mě tam čeká vysvobození. I za

– 41 –
cenu toho, když vysvobození bude konec celý mojí existence. Jenže
co když konec nestačí?
Ba‑dam.
Asi jsem usnula. A asi jsem se zase vzbudila, ale doufala jsem,
že to tak není. Odněkud se na mě sype mokrý písek. Sypají mi ho
do klína. Jenže to nebyl písek. Sledovala jsem jedním zamlženým
okem, jak se kolem mě rozšiřuje kaluž vlastní moči, a ani jsem se
nepohnula.
Tsss.
S každým polknutím jako by hrozilo, že se mi odpojí hlava od
hrdla. Otevřela jsem oči. Už se rozednilo, svítilo na mě škvírou
otevřených dveří v obýváku. Měla jsem výhled na svou výstavku
zbytečností na poličkách a ve vitrínách a na stěně a na zemi, zírali
přímo na mě, moji lapači prachu, moji kamarádi, moje zrcadlo.
A co jsi ty, Anno? A co jsi ty.
Střih a zatmívačka.

– 42 –
 Tři

Je mi dobře jako už dlouhou dobu ne. Jasně, ráno se vzbudím s po-

někud špatnou náladou, ale kdo se budí sluníčkově kromě mojí
šéfový? A komu by se navíc líbilo probuzení záchvatem kašle?
Prostě mě škrábe v krku, ucpaný dutiny, občas mi stoupne teplota,
jsem holt nachcípaná. No takže se vzbudím, nasnídám, před cestou
do koupelny se dokonce i na poslední chvíli rozhodnu mírně, no
jo, fakt mírně, ale aspoň něco, že jo, rozhýbat, trochu protáhnout
končetiny, omylem při tom shodím láhev ze stolu, ta se rozbije, pak
omylem šlápnu na střep, krev roznesu po koberci, když se daří, tak
se daří. Před zrcadlem si pak opatrně natřu odřený nos mastičkou,
kápnu si do očí plných rýmy nějaké zázračné kapky a vyrážím do
práce. Těch pár stanic se projdu pěšky, to je teď moje nová rutina,
zjistila jsem, že je to lepší než sedět v zaprděné tramvaji, kde všichni
ještě páchnou spánkem, navíc proč pro sebe něco neudělat, proč
nenasát trochu čerstvého vzduchu, než si svou půlhodinovou zdra-
vou životosprávu pokazím dvojičkou cigaret před vrátnicí. Dana je
tam vždycky na moment v mojí hlavě se mnou, její hlavička švihá
napravo nalevo, napravo nalevo – otevírám okno a svou sestru z něj
shazuju ven, pak zavřu dveře a v klidu dokouřím.
A taky dokud ještě nemrzne, přeci jenom do zimy už není tak
daleko, i když je pořád podzim, takový ten podzim, kdy se na město
snáší déšť a kdy už listí pomalu ztrácí svoji zlatou barvu, jak by řekl
můj vypravěč, no ale pořád je to podzim, že jo, říkám já, podzim
znamená, že není zima.
V práci pak chci nastoupit do výtahu, ale nakonec si to rozmys-
lím, nemusím si vyměňovat bacily s dalšími lidmi, ne asi, oni něco
mají, já něco mám, když se to sečte, tak to bude jedině na škodu, jim
určitě, ale co mi na nich sejde, mně to rozhodně neprospěje. Šéfová

– 43 –
mě odchytne na cestě k mému kotci, nastane pětiminutovka přesvěd-
čování jako každý z posledních pár dní, že jsem už v pohodě, že jsem
přece proležela už týden doma a zle mi opravdu není, ba naopak. No
a pak přetáčíme, prostě všední den, telefony a telefony a hezký den
a na slyšenou, pracovní osmihodinovka, tři pětiminutové pauzy na
cigáro a asi deset odběhnutí na záchod, no jo, když marodím, mám
běhavku. Navíc pořád zapíjím ty prášky na chřipku, určitě je znáte, je
na ně nějaká vtipná reklama, kde huhlá manžel v posteli, manželka
mu duchapřítomně vprostřed noci s dokonalým makeupem podá
krabičku těchhle prášků, nejspíš je vyšoupne zpod polštáře, protože
tadá – tady jsou, manžel to do sebe lupne, pak krátká demonstra-
ce pro debily, počítačově zvizualizovaný panák, kterému vidíte na
vnitřnosti, polyká prášek a všechna místa, co mu blikají po těle rudě,
najednou zmodrají, pak střih na manžela, jak je šťastný, olalá, úsměv
od ucha k uchu, střih, někdo vedle něj pšíkne v práci nebo na zastávce
nebo kdekoli a on mu nabídne tuhle zázračnou pilulku. No, tak přesně
tuhle super krabičku mám před sebou, bez makeupu a bez zářivého
úsměvu, to byste po mně chtěli trochu moc. Skončí šichta, ahoj, čapá-
nek papánek, ať je ti líp, Anno, neboj, už jsem jak rybička, esemeskou
zrušit kafe se sestrou, ještě bych něco přetáhla na děti, to pak nebudu
poslouchat, no a ještě nakoupit pár nezbytností k žití. A pak k sobě.
No a co pak. Pak jsem u sebe, dám si večeři, možná nějakej film
a půjdu spát. Normálka.
Leda hovno.

Za jednoho z těch podzimních polední, kdy se na město snáší déšť

a kdy už listí pomalu ztrácí svou zlatou barvu, za jednoho z těchto
podzimních polední seděla mladá žena, no ačkoli už jsme si o tom
jejím mládí/stáří něco řekli, že ano, prostě za jednoho z těchto pod-
zimních polední seděla v restauraci u jídelního stolu. Byl to takový
ten čtvercový stůl pro čtyři osoby, ale ona u něj seděla docela sama,
možná víc než sama, a možná vás napadne, že je to docela smutný

– 44 –
pohled na ženu, které táhne na třicet a vypadá jako bezvýznamná
tečka v restauraci, kde je kolem ní plně obsazen každý kout, smutný
pohled na ženu, která vypadá jako bezvýznamná tečka v restau-
raci, kam přišli ostatní společně poobědvat, popovídat si a strávit
příjemnou chvilku v jednom z těch podzimních polední, kdy se na
město snáší déšť a kdy už listí pomalu ztrácí svou zlatou barvu.
Stará mladá sedí potichu a čeká, až jí obsluha donese jídlo, pro-
tože je poslední z hostů, která před sebou nemá plný talíř. Otáčí
se pokaždé, když se kolem ní mihne číšník, ten si jí ale nevšímá
a obsluhuje ostatní, kteří už všechno mají, a jen těžko by je mohl
ještě něčím obsloužit. Žena sedí shrbená nad prázdným stolem
s bílým ubrusem – ne modrým – ne bílým… smetanovým? To už
tady bylo… nad prázdným stolem bez ubrusu a najednou se před ní
ve chvilce její nepozornosti objeví talíř, na něm kopeček těžko iden-
tifikovatelného jídla, třeba špagety, třeba s boloňskou omáčkou. Je
hladová, je opravdu hladová, a tak pozře první sousto, jenže to se
jí zadrhne v krku. Nemůže polknout, nemůže to ani vyplivnout.
Patová situace, hehe, co teď, že. V první chvíli ji napadne, že se po-
třebuje napít, ale kolemjdoucí číšník srazí její sklenici s vodou na
zem, takže její kostnatá ruka sáhne po prázdnu. Lap a nic. Žena se
chytá za hrdlo, vstává, oči se jí zalévají slzami. Nikdo si jí nevšímá.
Nikdo si nevšímá dusící se ženy – no dobře, ještě má dva roky do
třicítky, ale těžko se jich dožije – nikdo si jí nevšímá, za jednoho
z těch podzimních polední, kdy se na město moře kuře stavení…
Potácí se k číšníkovi, který zrovna přátelsky koketuje s dámami
u vedlejšího stolu, klepe mu rukou na záda, on ji ale odstrčí, aniž
by se na ni ohlédl, odstrčí ji podobně, jako by odháněl mouchu, a tak
žena stojí vprostřed příjemné restaurace, kde je obsazený každý
stůl, kde není volný jediný kout, včetně toho, který právě uvolnila
a ke kterému zasednou noví hosté, na něž se číšník pohotově otočí,
co si budete přát, ptá se, a tak žena stojí vprostřed restaurace, kde
nikdo neobědvá sám, kde všichni jedí a pijí a baví se a smějí se, no

– 45 –
jen si to představte, možná tu někde hraje někdo na klavír hudbu,
která tak zapadá do atmosféry dnešního poledne, zatímco ona se
dáví a sípe a fialoví ve tvářích (konečně se do nich dostala barva),
zatímco ona se mlčky dožaduje záchrany. Vtom padne na zem. Tak
leží na podlaze a všichni jedí dál a všichni se smějí dál a nikdo si
jí nevšímá a číšník dokoketuje a překročí ji (jako fialový koberec)
a Země se točí a slunce svítí a čas se nezastaví a za okny je stále to
krásné poledne, prostě jedno z těch podzimních polední, kdy se
na město snáší déšť a kdy už listí pomalu ztrácí svou zlatou barvu.

Probere mě vlastní kašel, anebo se probudím a pak se rozkašlu,

anebo jsem kašlala dávno předtím, než jsem se vzbudila, anebo je
to úplně jedno, nic to nezmění na faktu, že se mi stalo to nejhorší,
co mohlo, totiž že jsem se probudila. Stáhnu z očí škrabošku. Ne,
opravdu nespím v žádné roztomilé saténové, bavlněné nebo co-
jávímjaké masce na spaní, ne, moje škraboška nevypadá jako ty,
v nichž spí kudrnatá pipina ze Sexu ve městě, ani nevypadá jako
maska, kterých jsou plné Benátky – jako ty, co mi nakřivo visí nad
postelí v ložnici a co už možná nános prachu shodil dolů. Tahle
škraboška je taková ta modrá gelová věc, co strčíte do mrazáku, pak
si ji natáhnete přes hlavu, nasadíte na oči a ono to vydrží pár hodin
chladit. Je to dobré na otoky. Třeba na otoky z pláče tak zuřivého, že
vám z něj napuchne půlka obličeje, tak třeba na ty je ideální, kdy-
byste to nevěděli, teda pokud jste tak výkonní jako já a jde vám to
mistrovsky co do kvality, tak do kvantity, pak je tahle maska jediná
šance, abyste na druhý den zvládli kupříkladu luxus mrkání. Mrkání
je nevědomý fyziologický proces, při němž dochází k opakované-
mu otevírání a zavírání očních víček, přičemž po povrchu rohovky
a spojivek je tak šířena slzní tekutina, která odstraňuje nežádoucí
mikroorganismy, odumřelé buňky a jinej hnus, a v průměru prů-
měrný člověk průměrně mrkne desetkrát za minutu, z čehož jedno
průměrné mrknutí trvá průměrnou čtvrtinu průměrné sekundy.

– 46 –
 Hodím masku na stůl a posadím se na gauči, zastavím záznam,
co mi hrál z počítače ve smyčce celou noc, a zapnu televizi. Sebe-
ru ze stolu krabičku s brufenem, lup tam jeden, lup tam druhý,
vždycky si při tom vzpomenu na matku. Jak ta uměla dramaticky
polykat prášky. Položila si pilulku na spodní ret a horním ji stáhla
do pusy a pak přivřela oči a pak trénovaným gestem trhla hlavou
dozadu a pak upila vodu z čiré sklenice a pak si hřbetem ruky
otřela pusu. Tak manifestovala, jak už je s těmi prášky jedna ruka.
Ventilek a pu‑chšššš. Nech to plavat, glogloglo.
Já sice spolknu prášek nasucho, ale jazyk se mi přilepí na patro,
tak se sehnu k zemi pro láhev minerálky, párkrát si loknu a posta-
vím flašku vedle láhve od vína na konferenční stůl. Konferenční
stůl, ze kterého trčí třísky, lak je dávno seškrábaný, všude vyžraná
otlačená kolečka od sklenic a hrnků, tři stopy po típnutí cigarety,
nožem vydřené číslo osm a flek od odlakovače na nehty.
Tuhle část dne mám vlastně nejradši, tedy co se týká těchhle no-
vých dní, těchhle dní s letopočtem „po předsíni“. Protože mozek ještě
spí, protože jsem tak příjemně otupělá a nic necítím, jen biologické
potřeby, ty mrzké a automatické potřeby, co sdílím třeba i s opicemi,
třeba i s prasetem, jsme si teď tak úžasně rovni a mně to stačí. Chvíli
ještě civím na láhev a na bublinky, co se třepotají k hladině, kde puka-
jí, a odhodlávám se k tomu slavnostnímu zahájení dne, co mě čeká, co
o sobě už dává vědět hlučnými pohyby, odhodlávám se k ceremonii,
která svým úvodem tak krásně zapadá do atmosféry mého života,
která tak krásně podtrhuje závažnost mojí existence, ano, která tak
krásně demonstruje, jak přeplněná je moje duše, jak jsem plná krásy
světa, kterou jsem se tak bezostyšně napásala, a teď je čas nechat ji
vyjít ven. Sežrala, natrávila, vyloučila. Dřív než moje hlava se v těchto
nových dnech budí moje střeva. Jenže až bude po ceremonii, po tom
úžasně primitivně královském obřadu, ne nadarmo se o vyměšování
mluví jako o trůnění, probere se hlava, proto bych nejradši tenhle
moment prodloužila, jak bych jen mohla. Freud by si na mně smlsnul,

– 47 –
řekl by, že jsem právě v anální fázi lidského vývoje, tedy jsou mi de
facto asi tři roky, hurá, už začínám reagovat na vnější instance. Od
orální fáze s flaškou nebo penisem v puse jsem se dostala sem na
gauč a zažívám rozkoš zadržování stolice, v mojí dospělosti bude
mít průběh a osvojení si této fáze zásadní vliv na dávání a braní. Už
se na to těším. Vstanu, počkám, dokud se hlava nedomotá, přiložím
levé ucho k levému rameni, pravé ucho k pravému rameni, rozhlédnu
se po obýváku, jako kdybych se nad něčím zamýšlela, dokonce se za-
myslím nad tím, jestli se nad něčím zamýšlím, a pak jedním vláčným,
ale rychlým pohybem shodím láhev od vína ze stolu, až mi křupne
v zádech, láhev se roztříští a já dupnu na střep, aniž bych věděla proč.
Když pak sedím na zemi s nohou v sprchovém koutu, myslím
na to, že všechno je jinak. Celý můj systém, moje zavedená rutina,
koblihama k snídani počínaje, one woman show v koutku konče,
všechno se mi to vysmálo, vyšpulilo na mě zadek, ukázalo nesluš-
ný gesto, zasmálo se, prásklo dveřma a zmizelo. Před zrcadlem si
mažu nos odřený od toho, jak ho neustále drhnu kapesníkem, do
očí leju kapky, protože jedině tak moje bělmo zvládne aspoň trochu
vyrudnout. Do práce teď chodím pěšky, protože v tramvaji na mě
přicházejí jakési návaly čiré hrůzy, při nichž se mi rozbuší srdce
a začne s obdivuhodnou přesností soustředěně narážet do místa,
kde už musím mít proražená žebra, návaly, při nichž se mi orosí čelo
potem, podlomí kolena, vyschne v puse, při nichž chci ječet a brečet
a šíleně se smát, někoho zmlátit, při nichž nemůžu popadnout dech.
Po cestě snídám rohlík, protože nic jiného můj žaludek nesnese
dřív než kolem druhé odpoledne. Nemůžu chodit na obědy, protože
posledně jsem ani nestála za pozornost číšníkovi, málem se udusila,
a sotva jsem se zvedla, abych za obsluhou došla sama, někdo mi za-
sedl místo. Jediný zvyk, který jsem schopná dodržovat, je dvojička
cigaret před vchodem do práce. A samozřejmě Danina hlava je tam
se mnou, kmitá doprava doleva, doprava doleva. Tentokrát je to
sestra, koho zavírám za dveře, pak otevírám okno a skáču.

– 48 –
 A když procházím vrátnicí, poroučím si, ať se sakra uklidním,
protože moje ruce připomínají jazzové prstíky tanečníků osmde-
sátých let a tohle do prdele není horečka sobotní noci. Do třetího
patra chodím po schodech, protože nedokážu být zavřená s ostat-
ními ve výtahu. Pak se vždy obloukem vyhnu stolu bezejmenného
kluka s účesem nacistického fracka, který jako Ježíš stál na konci
starého letopočtu a začátku toho nového. Děkuji pěkně.
To se řekne osm hodin. To je čtyři sta osmdesát minut a to je
dvacet osm tisíc osm set vteřin. A každá z nich je nejhorší chvíle
mého života, tedy kromě těch zbylých. Měla jsem připíchnuté oči
na jeden bod, který jsem si vybrala na desce stolu, a neodvažovala
se vzhlédnout. A přesto jsem se nedokázala uklidnit, bortily se na
mě ministěny mého kotce, bortily se na mě maxistěny celého sálu,
všichni kolem mluvili do svých mikrofonů šíleně nahlas, jejich hlasy
zaplavovaly moji hlavu zevnitř. Cítila jsem, jak mi lebka rupe ve
švech a každou chvíli musí s hlasitým žuchnutím odpadnout celý
čelní lalok na klávesnici počítače. Zbytek hlavy se pomalu drobí
a padá všude kolem za zvuků, co připomínají drolící se pískovec ze
skal. A když se takhle rozdrolím a mohl by být všemu konec, místo
toho, co by ze mě zbyla jen drť, začne to nanovo. Sedím tady, moje
hlava na svém místě a vcelku. A tak to zkouším jinak, zavírám oči
a abraka dabraka, najednou tu nikdo není. Po operátorském sále
se prohánějí papíry a listí, co sem přilétá z dokořán otevřených
oken a co už ztrácí tu svojí podělanou zlatou barvu, kolem uší mi
sviští jen průvan. Židle prázdné. Žádné zvuky krabích nožiček po
klávesnicích počítače. Žádné vyzvánění. Nic. Jenže tohle nefunguje
dlouho, protože tahle představa klidu, tahle představa nezaplněné-
ho prostoru mě k smrti děsí a paralyzuje, takže zadýchaná otvírám
oči, ale to zase padají stěny, drolí se hlava, všichni křičí, tentokrát
jako by to ale běželo na dvě stě procent, dvakrát tak hlasitě, dva-
krát tak rychle. A z toho se mi zase zvedá žaludek. Pořád dokola,
dokud mi nezazvoní telefon v uchu a nedovolá se ke mně někdo,

– 49 –
kdo chce říct adresu Úřadu práce. A z toho mi zase do krku padne
knedlík a cítím se, jak kdyby mi někdo dal roubík a připoutal mě ke
kancelářskému křeslu. A tak pořád běhám na záchod, protože to je
jediné místo, kde se zvládám uklidnit. Je na to jednoduchý způsob.
Proplesknout, hlavou o zeď, pěstí do stehen. Někdo se řeže nožem
do rukou, někdo si prostě dává do držky.
A tak nespím a ani nebdím a ani nemyslím. To je na tom to nejpo-
divnější. Já vůbec na nic nemyslím, nic osobního se mi nežene hla-
vou, neujíždím na žádných vzpomínkách, necítím lítost ani smutek
ani opuštěnost ani vztek ani nic. A zároveň se ve mně všechno žene
jako šílený splašený vír chomáčů prachu, jako písek při pouštní
bouři, hrne se to jistě a nezastavitelně jako tsunami nebo lavina.
Pochopila jsem, že z tohohle ustavičného irelevantního strachu,
hrůzy a úzkosti se zblázním, pokud už se to nestalo. Pochopila jsem,
že si musím zjednat řád, novou rutinu, že se sebou musím uzavřít
dohodu. Zjistila jsem, že když večer povolím ventilek, počkám, až
nateče voda, tak můžu bez problémů spláchnout a jedeme dál, zjis-
tila jsem, že když večer přestanu ten vír udržovat v sobě a pustím
ho ven, pěkně se vykňourám v celé své teatrální kráse, dostaví se
spánek a ráno si naordinuju celodenní klid, poručím si fungovat
jako normální člověk a slíbím si za to zákusky a fňukací orgie.
Zasloužená odměna. Mňam a mlask.
A jak si poručím, tak to taky splním. Přes den zvládám fungovat,
vím, že se mám vyhýbat tramvaji a výtahu, vím, že musím neustále
něco dělat. Odbavuju jeden hovor za druhým, při volných chvílích
si hraju s propiskou nebo kreslím kruhy, rovné čáry, luštím sudoku,
cokoli, na co se musím soustředit, počítám kachličky v naší pracovní
kuchyňce, přemýšlím, jak se jmenovali poslední dva trpaslíci ve Sně-
hurce, cokoli, musím být aktivní, protože vím, že jakmile se zastavím,
začne něco ve mně pracovat a ten proces je pak příliš těžké zastavit.
A je to vlastně sranda, dopoledne se pak chvíli i cítíte, po té vášnivé
noci, v dobrém rozmaru, v rozverném modu, však to znáte, víte, o čem

– 50 –
mluvím, jako když se probudíte po slastném spánku, co vystřídal
vydařený sex. Když si dobře vrznete, zlepší se vám nálada, vyplaví-
te hormony, vím to, protože jsem to četla, protože mi to vyprávěli,
protože jsem to viděla ve filmech, protože mě to napadne jako první
věc, když vidím někoho, kdo si po ránu prozpěvuje, ha, ten si zašukal,
a jestli vám něco závidím, tak je to tenhle pocit, kterej já nikdy neza-
žila, a když, tak jen párkrát a jen na chvíli, a dokud jsem nepoznala
Jakuba, protože kvůli němu jsem začala sex vlastně nenávidět.
Taky jsem ale s tímhle novým nastavením denního řádu zjis-
tila, že je potřeba se podle něj zaopatřit. Připravit se. Pojistit se.
A uklidit po sobě. Jako když se chystáte spáchat zločin – zosnovujete
postup, zajistíte co nejlepší podmínky a pak zahladíte stopy. Takže
po práci chvátám dokoupit zásoby všeho, čím se hodlám obklopit
při mé malé apokalypse, při mém soukromém mejdanu, co je ne-
zbytně nutné na ten rej démonů v mojí hlavě, které vypustím ven
jedině tak, že vystřídám všechny možné i nemožné druhy pláče,
ačkoli jsem se dosud domnívala, že pláč je prostě jen jeden. Jsem
malý ufňukánek, troska a parodie, vypravěč se musí popadat za
břicho, když mě sleduje s nohama na stole, zatímco do sebe háže
kuličky rozpukaného popcornu, jak valím domů, když mě sleduje,
jak skoro natěšeně popobíhám po ulici, abych už za sebou mohla
zabouchnout dveře a zahájit svou zbrusu novou one woman show,
která je konečně aspoň trochu zábavná pro všechny zúčastněné
včetně herečky, dámy a pánové, tu ji máme! A kužel světla se stáčí
k usoplenému hovádku, co se s manickým výrazem šklebí do hlediš-
tě. A při tom všem musíte myslet hlavně na to, že je třeba dodržovat
pitný režim, jestli nechcete dehydrovaní zkolabovat. Že nemůžete
věčně smrkat do těch nejobyčejnějších papírových kapesníků, co
po třetím kole začnou škrábat jako šmirgl. Že si musíte oplachovat
obličej, pokud nechcete, aby vám sůl zasychala na tvářích a nechala
po sobě ohavnou vyrážku.
A pak…

– 51 –
 Pak to utne. Moje tělo mi prozradí, že už je to pro dnešek všech-
no, hrnečku dost, opona padá, koniec filma, že pro dnešek prd pac
a pusu, zavíráme krám. Ulehnu na gauč, vložím flashku do počítače,
pustím si záznamy hovorů, co jsem odbavila v práci, záznamy hovo-
rů, co jsem ukradla z počítače sluníčkový šéfový, obejmu si kolena
a nechám se ukolíbat anonymními voláními o pomoc.

Byla neděle, ale já se donutila ráno vstát z gauče, jako bych šla do
práce. Odcházela jsem od sebe bez nejmenšího tušení, co hodlám
dělat, kam hodlám jít. Šla jsem přes náměstí a zastavila se v hlado-
vém okně pro čerstvé bavorské vdolky. Skoro bych zapomněla na
to, že se tu všude sdružují bezdomovci, rádoby umělci a všelijací
výběrčí nejrůznějších příspěvků, kupte si klíčenku, a děti nebudou
mít hlad, hoďte mi do kasičky padesátku, a rakovině bude konec,
zaplať, měj dobrý pocit, nemysli na to, kam ty peníze ve skuteč-
nosti dojdou. Třeba za ně socka z azyláku, co mu házíš dvacku do
kasičky, pozve kámoše na pivo. Taky dobrej skutek. Jdu po obvodu
náměstí, dívám se do výloh zavřených obchodů, nahlížím tam přes
cikána bez nohy, co se opírá o berle a natahuje před sebe kšiltovku,
která už dávno zapomněla, jakou má barvu. O kus dál jakýsi Jarek
Nohavica pro chudé, namísto kšiltovky otevřený futrál na kytaru,
hraje nějaké lidové lovesongy, takové ty písničky, co mají hrozně
jednoduchou, ale samozřejmě hlubokou pointu, skrytou ryzí životní
pravdu, při nichž si uvědomíte, jak je svět vlastně krásnej a že se
všichni máme rádi a máme bejt k sobě hodný, Vánoce každej den.
U kašny stál slepec se zlatým labradorem, kasičkou na krku a što-
sem časopisů v náručí. Složenou bílou hůlku měl pověšenou volně
na zápěstí. Koukala jsem na něj nejdřív z dálky, když jsem ukusovala
bavorský vdolek, a přišlo mi zvláštní si uvědomit, že ho můžu klidně
pozorovat z těsnější blízkosti, že těžko může nastat jakkoli trapná
situace. Šmírujete někoho, kdo o vás neví, přestože se neschováváte.
Dokázal by si někdo vůbec představit takovou bezmoc, tuší vůbec

– 52 –
on svou bezmoc? Podivně perverzní voyeurské vědomí. Šla jsem
blíž, viděla jsem mu do obličeje. Zvláštní, že slepce prostě poznáte
(když si odmyslíte tu hůl nojonojo), myslím, skutečného slepce, ne
ty filmové, kde vám předhodí nagelovaného hezkého týpka, jehož
hendikep z něj tak rázem dělá sexuální objekt. Poznáte to na tom,
jak se tváří, na tom, co dělají s obličejem. Podivně ho kroutí, neovlá-
dají mimiku, stejně jako tenhle, dělá něco divného s nosem a pusu
drží našikmo a ještě víc ji zkroutí, když prohodí název časopisu, co
nabízí, něco jako Lucerna nebo Tma nebo jiné podobně výstižné
heslo. Neví, jak se tvářit, protože neví, jak to vypadá, protože to
neměl kde odkoukat, protože nekouká.
Stála jsem tam, bavorský vdolek mi přestal chutnat, lidi, co pro-
cházeli kolem a jemu se vyhýbali velkým obloukem z přílišného
strachu, že by se ho mohli dotknout, nebo prostě jen ze strachu, si
mě pohoršeně měřili, protože já jsem tu přece ten úchyl, co sleduje
bezbranného slepce. Ale i já z něj měla divné pocity, a přesto nebo
proto nebo kdovíproč jsem šla přímo k němu, odhodlaná koupit si
tu jeho tmu. Než jsem vůbec otevřela pusu, cítila jsem ten hnusný
známý pocit, který začíná štípáním v nose. Jako když si čichnete
pepře.
„Dobrý den,“ řekl, než jsem k němu nakročila. Přistiženě jsem
sebou cukla.
„Dobrý,“ řekla jsem. Slepec se otočil po mém hlase, ale přivře-
nýma očima mířil někam stranou k zemi. Možná přesně tam ve
skutečnosti jsem.
„Dobrý den,“ řekl znovu a u toho se šišatě usmál, „vás jsem nevi-
děl, ani nepamatuju,“ řekl a usmál se ještě šišatěji. Sevřel se mi krk
a vyšlo ze mě trapné přiškrcené píp.
„Co se děje?“ zeptal se a úsměv mu zamrzl.
„To nic, to nic…“ opakovala jsem s rukou před pusou a vrazila si
malou facku. Myslím, že ten pleskanec ale slyšel.
„To byl jenom náš slepecký humor,“ řekl rychle.

– 53 –
 „Však já se směju,“ řekla jsem a radši rychle začala lovit v peně-
žence. „Kolik stojí váš časopis?“
„Čtyřicet korun českých,“ řekl a znovu se usmál.
Vytáhla jsem kovovou padesátikorunu. „Vložím vám to do ruky,
ať víte, kolik to je… tak to asi děláte, ne?“
„Kdepak, hoďte to do kasičky.“
„Ale –“ zaprotestovala jsem, „to nejde, jak budete vědět, kolik
to je?“
„Budu vám věřit.“
„Ale –“ a dál už jsem raději nic neřekla, protože na mě šla hrozná
hysterie. A začala jsem budit pozornost lidí kolem. Těch lidí, co vidí.
Hodila jsem mu tam padesátku a srolovanou stovku. Vzala jsem si
časopis a on mi popřál hezký den a pěkně poděkoval. Nutila jsem
se odvrátit od něj konečně pohled a jít si po svých, ať už to jsou mé
jakékoli, jenže mi někdo promluvil za zády a já se lekla. Když jsem
se otočila, stál tam potrhaný bezdomovec, co byl cítit jako deset
let ne­praný vaťák prodojený skrz naskrz, možná to bylo tím deset let
nepraným vaťákem prodojeným skrz naskrz, co měl zrovna na sobě.
„Slečinko, prosím vás, vy budete taková hodná. Nemáte ještě
nějaký drobný?“
„Co?“
„Já už sem dva dny nejed, slečinko.“
Fascinovaně jsem na něj zírala. Co by na to řekla Mercedes?
Řekla by něco jako: „Každej máme svůj smutnej příběh, brouku.“
„Stačila by mi koruna, fakt,“ mlel dál a natahoval ke mně plesni-
vou ruku.
„Zapomeň!“ vykřikla jsem a uskočila. Zdálo se, že se mě trochu
lekl.
„Slečinko, já už sem dva dny nejed, fakt. Víte, jaký to je mít hlad?“
„Nevím, protože vydělávám peníze.“
„To ste nefér, slečinko, já za to nemůžu, že sem na ulici,“ zaprotes-
tuje a zatváří se fakt do morku kostí dotčeně, asi jsem urazila jeho

– 54 –
pýchu, pýchu toho, co před slepcem somruje o korunu, ale protože
stále držím v ruce peněženku, nechává pýchu pýchou a nevzdává to
se mnou. „Já nemám co jíst, tak potřebuju nějaký peníze.“
„Nasrat.“
„Já mám kdyžtak v kapse nějaké drobné,“ ozve se trochu nejistě
slepec, jako by se tam vzadu hlásil skromně o slovo. Oba s bezdo-
movcem se na něj podíváme.
„Žádný takový, vy mu rozhodně nic dávat nebudete! Jak to, že jste
tak důvěřivej? To vás ještě nikdo neokrad? Stojíte si tady s kasičkou
na krku… Lidi jsou hnusný, to snad víte, že jsou hnusný. Nebo to ne-
víte?“ Bezdomovec ke mně natahuje špinavý ruce. „Ty seš hnusnej!“
dodám ještě.
„Pane! Pane, já jsem už čtyři dny nejed,“ mávne nade mnou bez-
domovec rukou a chytí se příležitosti jinde.
„Nech ho na pokoji!“ zdvihnu na něj výhružně ukazovák, ale
protože slepec něco vytahuje z náprsní kapsy, otočím se po něm:
„A ty to hned schovej!“ Slepec šlápne psovi na ocas, ten vyjekne.
„Máš hlad?“ otočím se na bezdomovce. „Na!“ podám mu nakou-
saný bavorský vdolek.
„Co to je?“ ohrne ret, milostpán čekal nejspíš kaviár.
„Padej!“
Bezdomovec ještě stojí, já na něj tak nějak podivně zadupu,
bubububu, a on vážně poodběhne pryč. Ani nevím proč, ale celá
jsem se při tom představení zadýchala, otočím se a poodejdu tři
kroky, abych si sedla na lavičku za slepcovými zády. Hlasitě si od-
dechnu a zapálím si.
„Jste tady ještě?“ zeptá se.
„Vždyť víte, že jo.“
„A on?“
„Už odešel.“
„Já bych mu ale nějaké drobné klidně dal.“
„Ale o to přece nejde. A nedívejte se na mě tak.“

– 55 –
 Rozesměje se. „Učíte se rychle.“
„Do prdele,“ vzdychnu si a snad bych se v návalu sentimentu za
tím bezďákem i rozeběhla a vysypala mu do rukou všechny pení-
ze, co mám, ale zůstanu ještě chvíli sedět. Pak se rozhlédnu kolem
a pochopím, že rozhodně tahle scénka neunikla několika nezvaným
divákům, tentokrát ses vytáhla, Anno, příště si nezapomeň klobouk
a stepky, nějaké drobáky ti hodí, můžeš je pak dát bezdomovcům.
Střetnu se pohledem s přihlížejícím chlapem v obleku. Pokrčím na
něj rameny, nezareaguje a pokračuje dál tam, kam měl namířeno.
To jsou celí oni, lidi. Vstřebat, nic nevrátit a odejít. V tomto případě
s vydařenou historkou v kapse – to takhle stojí slepec, bezdomovec
a blondýna…

„Vypadáš nějak zvláštně,“ zkoumá mě Dana, když konečně zaparkuje

Markovy golfové hole vedle stolu. Buď jsem ztratila schopnost číst
mezi sestřinými řádky, ztratila schopnost dešifrovat její maskovaná
slova, anebo je výjimečně její nějak jen nějak a zvláštně jen zvláštně.
„Zvláštně jak?“ zatřesu nechápavě hlavou.
„Já nevím,“ řekne a stále mě studuje, zatímco noří pytlík s čajem
do hrnku s horkou vodou. „Vypadáš…“
Čekám a zvednu obočí. Její pohled mi začíná být krajně nepří-
jemný. Jako by měla uhodnout, jakým způsobem trávím noci, jako
by se jí mohlo podařit nahlídnout do tý černý jámy, jakkoli je to
absurdní, nemůže, nemůže si to vůbec představit, nemůže, těžko by
kdy mohla, ale přesto znejistím, snad bych se i zastyděla, kdybych
si ještě pamatovala, jak se to dělá.
„Děje se něco?“ zeptá se, když jí neujde, že se bezděčně ošiju
a cuknu hlavou.
„Děje.“
„A co?“
„Neustále se něco děje, ne? Jinak by se zhroutil vesmír nebo tak
něco.“

– 56 –
 Její dychtivý výraz plný očekávání, že se s ní podělím o střípek ze
svého života, se promění v pohrdlivý a otrávený, to sis mohla mys-
let, co ségra? Hlava sem, hlava tam, pytlík s čajem v jejích prstech
se jako beztvaré jojo noří do hrnku a vynořuje ven. Soustředěně
ho sleduje.
„Jíš?“ ptá se dál.
„Jako zrovna teď?“
„Přestaň ze sebe dělat debila,“ řekne rychle, tak nějak automa-
ticky. Zarazím se. Ta její věta se mi ještě asi dvakrát přetočí v hlavě
a pak mě z toho něco vyruší a já si uvědomím, že je to můj smích,
Dana ke mně nechápavě zvedá oči a já se slyším, jak nabírám na
hlasitosti i intenzitě.
„Co děláš?“ zeptá se mě způsobem, jako bych právě vyskočila na
stůl nebo řezala do stolu kapesním nožíkem. Trochu nejistě se pak
usměje, i když usilovná snaha to potlačit se jí nedá upřít. Zasyčí na
mě, ať se trochu ztiším, ale tím jenom fouká do plamínku, a nakonec
se nechá stáhnout, nakonec v tom jedem spolu a já už snad ani nevím,
čemu se směju, snad ani ona neví, čemu se směje, a je to docela jedno.
Hlasitě si pak vydechnu, jako bych doběhla osmistovku, ona si pod
stolem rovná imaginárně pomačkanou sukni a chvíli je klid. Chvíli.
„Ale já to myslím vážně, vypadáš čím dál nezdravěji.“
„Měla jsem střevní chřipku, psala jsem ti to.“
„A bylas už někde s těma zádama? Sedíš tady zkroucená jak pa-
ragraf.“
„Můžeš toho nechat?“
„Čeho? No promiň, nemůžu projevit starost?“
„Starost?“ Pleskneš mě pravítkem přes záda? Řekla jsem to na-
hlas? Řekla jsem nahlas, že jsem to řekla nahlas?
Zírá, jako by se snažila zařadit si do paměti, odkud se známe, jako
kdyby se snažila přijít na to, kdo jsem.
Zašeptá něco jako ježišikriste, Anno, vytáhne dokonale vylou-
hovaný pytlík s čajem a odloží ho, řádně vyždímaný pomocí lžičky

– 57 –
samozřejmě, na podšálek, opře se do židle a za dvě vteřiny má na
práci sledovat falešný suk na falešném dřevě falešného stolu. Což jí
nevydrží moc dlouho a já zjistím, na jaký seriál se mám začít koukat,
jak vypadá jejich nová sousedka, její fascinující vyprávění o životě
matky tří dětí a manželky jednoho slepičího hovna naruší Karolína,
když za ruku přivede Marka.
„Mami, Mára chce napít.“
„Mami, Máa ce apí,“ opakuje Marek. Celé to odehrají ještě tak dva-
krát třikrát, zaseknutá páska, než sestra stihne odejít k baru pro džus.
„Máa ce apí,“ řekne mi Marek a zakoulí na mě modrýma očima.
Díváme se na sebe, významný pohled z očí do očí, chvíli mi to při-
padá, jako bychom byli sobě rovni, těžko říct, kdo se snížil na čí
úroveň. Marek tu podobnost zjevně necítí, protože když zjistí, že
jeho sestra ho tu nechala napospas žízni a mně a utekla si zpátky
hrát a on se nemá za koho schovat, začne natahovat.
„Ani na to nemysli,“ procedím skrz zuby. „Jako bych toho sama
neměla dost.“ Kdo by hádal, že toto doporučení nezabere? Naštěstí
sestra už mu nese džus, jakmile si strčí brčko do pusy, na svoje
plány ohledně hysterického záchvatu ihned zapomene.
A pak si toho všimnu.
„No, takže kde jsme to skončily,“ řekne sestra, když Marek zase
odběhne.
„Ty si ze mě musíš dělat srandu,“ vyjde ze mě.
„Proč?“ vzhlédne ke mně.
„Ty si ze mě musíš dělat prdel.“
„Co to zas meleš?“
Natáhla jsem se přes stůl, abych jí rukáv vyhrnula o něco výš.
Modřiny byly ještě s tmavě rudým nádechem, čerstvé jako ranní
rohlíky. Zčervenala ve tvářích a rukávy si překotně začala stahovat
až k dlaním a chytat se za cípy jak puberťačka.
„To nic není,“ pohodila bradou. „Ne, fakt, nekoukej na mě tak, vy-
padá to hrozně, já vím, ale není. Víš, že se mi modřiny dělají hned.“

– 58 –
 Popadnu ji znovu za ruku. Rychle, aby nestihla cuknout. Stisknu
ji. A zatlačím. Tlačím jí na všechny modřiny, co se jí dělají hned,
možná dokonce dřív, než na ni vůbec člověk šáhne, tlačím jí na ně,
ať si nána pitomá, nána pitomá, nána pitomá uvědomí, že ji to bolí.
„Co děláš? To –“
„Co? No?“ pobídnu ji s palcem zabořeným do její kůže, namísto
toho, co by dokončila větu o tom, že ji to bolí – protože kdyby teď
byla její ruka pískovec, zbyde po ní jenom prach, je teda víc než
jasné, že ji to bolí –, se přestane bránit. Povolí křeč a zadívá se na
mě. Klidně. A možná jemně pokývne hlavou. Ne ze strany na stranu,
ale nahoru a dolů. Jako kdyby to pochopila. Pustím ji a opřu se do
židle. Zadívám se k ohrádce, Zdenda stojí a pozoruje nás.
„Oni o tom nevědí, to bych nedovolila,“ řekne Dana, jako by mi
četla myšlenky.
„Tak to jo,“ usměju se, „ono to vlastně stojí celý na tobě a na tom,
co dovolíš.“
„Je to jiný než u našich, i když si myslíš, že ne,“ zkusí to znovu.
„Nechci ho omlouvat, ale –“
Ale děláš to.
„Ale děláš to.“
Je mi sedm a sleduju stínohru velký stín versus malý za skleněnou
výplní dveří dětského pokoje, výplní s vybroušeným vzorem čtyřlístků.
Větší stín obříma všemocnýma rukama svírá titěrný krk toho malého.
Pu‑chššš. Držíme se s Danou za ruce, klečíme v rohu u botníku. On
před námi vláčí její tělo po podlaze jen za vlasy, pračlověk v jeskyni,
a Dana vyskakuje ze země a vrhá se bez rozmyslu mezi ně, dostává
ránu zprava zleva zprava zleva, aha!, tak odtud to její věčný kroucení
hlavou, a nakonec ji otec, tak automaticky a aniž by vynaložil jakoukoli
námahu, odmrští zpět ke mně do rohu mezi polobotky a holínky.
„Anno, co ti je?“ ucítila jsem pro změnu sestřinu ruku na své.
Bylo mi osmadvacet a seděla jsem v kavárně. Rychle jsem stáhla
svou dlaň zpod její a otřela si oči a tváře.

– 59 –
 „To se mi teď děje furt, slzí mi oči. To asi kvůli tomu věčnýmu
zírání do monitoru v práci.“ Vím, že se na mě dívá, tuším, jak se na
mě dívá, ale oči k ní nezvednu.
Pak něco řekne. Tak potichu, tak tichounce… ale já ji neslyším,
smrkám. A ona to nezopakuje. Mohla jsem ji naprosto snadno ne-
slyšet. Mohla jsem ji naprosto snadno neslyšet, pomyslí si Anna, ale
skutečnost je taková, že svou sestru slyšela velice zřetelně. Řekla jí:
jsi jí vážně podobná. Přehluším to další salvou nevkusného hlasité-
ho smrkání. Ale nepřehlušíš, chechtá se vypravěč.
„To už je tolik hodin?“ vyděsí se sestra, když se podívá na svítící
displej telefonu, co se rozvibruje po stole. „Anno, budu muset jít,
mám ještě něco domluveného.“
„Kdo to je?“ hodím bradou k telefonu.
„To?“ zvedne obočí a odmítne hovor. „Jeden… člověk,“ řekne a už se
zvedá, aby si z opěradla židle vzala kabát a přivolala své potomstvo.
„No tak to je šikovnej člověk, že umí vytočit číslo,“ utrousím,
Dana se roztěkaně usměje a loučí se.
Přemístím se k baru a zabručím na číšnici s vyčesaným ohonem
a ostře růžovou rtěnkou poslední objednávku. „Perlivou, nebo ne-
perlivou?“ zeptá se.
„Čistou,“ řekla jsem nechápavě.
„Pardon, chtěla jste…?“
„Vodku,“ zopakovala jsem svou objednávku a odolala pokušení
na ni vypláznout jazyk, když si mě měřila přes pult dost jednoznač-
ným výrazem, který po střetnutí s mým také dost jednoznačným
výrazem vyměnila za poněkud nepřesvědčivý úsměv.
Když pak odcházím, mám dojem, že periferně zahlédnu Zdendu
venku před obchodem. V první chvíli tomu nevěnuju pozornost,
protože už periferně nezaregistruju ani sestru, ani ostatní děti, když
ale zaostřím, uvidím, že je to skutečně on, a ne sám, ale s nějakým
chlapem. Malý Zdenda s cizím chlapem, který je k němu skrčený,
ohýbá se v páteři a rukama se opírá o kolena.

– 60 –
 „Máte problém?“ říkám nahlas ještě dřív, než k němu stihnu
dojít. „Hele! Mluvím na vás.“
„Prosím?“ otočí na mě hlavu, ale zůstane ve svém postoji.
„Zdendo, kde je máma?“
„Vevnitř. To je strejda,“ řekne Zdenda, který zřejmě ucítí potřebu
objasnit situaci.
„Jo, to je chvíli každej, co tady děláš bez mámy?“
„Vy jste Anna?“ zeptal se ten chlap a narovnal se. Jako by přede
mnou najednou vyrostl, jako když se díváte na jednu z těch prezen-
tací, co se posílají mailem, na které vám v pár vteřinách zrychleně
představí postupnou rekonstrukci Eiffelovy věže nebo vám před
očima vyroste stéblo trávy, rozpukne z kořene a natáhne se do
výšky. A ještě k tomu na vás hledí. Jak na ducha.
„Co?“ zadívala jsem se na něj pozorněji a přemýšlela, jestli jsem
ho už někdy viděla, protože se na mě díval tak, jako bychom se měli
znát. Pochybuju ale, že bych ho kdy spatřila, tak atypickou tvář si
zapamatujete.
„Anno?“ ozvala se za mnou sestra.
Otočila jsem se, šla s Karolínou, co se držela golfových holí, v nich
Marek.
„Co?“ řekla jsem znovu.
„Myslela jsem, že už jsi šla domů,“ řekla Dana a přišlo mi, že
zbledla.
„Šla jsem ještě na nákup.“
„Aha. No… tohle je Viktor… už jste se představili?“
„Tak nějak,“ řekl on. „Vaše sestra si myslela, že jsem pedofil.“
Jasně, strejdo.
„Cože?“ nechápala Dana a pitomě se zahihňala.
„Viktor Kavi,“ podával mi ruku Viktor Kavi a pousmál se. Měl
podivný obličej, pousmála se jeho pusa, ale ne jeho oči – oči velké,
ale ne vykulené, spíš naopak, jako by byly vsazené hluboko do tváře.
Podala jsem mu ruku a neřekla nic. Tak proto ten pohled, když se

– 61 –
rozpuknul z kořene a vyrostl ke mně? Sestra mu o mně vyprávěla
nějaké hezké příhody? Bylo jí trapně, poznala jsem to podle toho
odkašlávání a ošívání, oči jezdily ze mě na Viktora Kaviho a zpět.
„Viktor je psycholog,“ řekla.
„Už ne,“ řekl on.
„Jistě, už ne,“ řekla ona.
Pokrčila jsem rameny a pustila jeho ruku. Dlouhé hubené prsty.
Tak odtud vítr fouká, pro koho jiného by historky o mně mohly být
víc zneklidňující než pro cvokaře. Jistě to je ten pan bývalý psycho-
log, o kterém nedávno mluvila.
„Tak…“ uvědomím si, že mě bolí obličej od toho, v jaké ho mám
křeči. Musím se šíleně mračit, „se mějte,“ zvednu ruku k ramenu
a prostě se otočím.
„V pondělí?“ křikne ještě sestra, otočím se po ní, usmívá se tak
nějak uměle, tak nějak nedanovsky, tak nějak se mi z toho udělá
divně. Kývu hlavou, ale už za chůze. Myslím, že Viktor Kavi řekne
velice tiše na shledanou.
Tramtará. Moje sestra. Moje sestra mi vypráví o hlasitém vysa-
vači souseda, který bydlí nad ní, je to ten samý soused, kterému
dva roky zpátky umřela žena a který krmí na balkoně ptáky, slítá
se k němu enormní množství holubů a někdy se netrefí a okupují
i sestřin balkon. Jí to šíleně leze na nervy, ale neodvažuje se pětaše-
desátiletému sousedovi nic říct, protože jí ho je líto. Starý. Vdovec.
Navíc tak pořádný. Moje sestra mi vypráví o tom, že se jí do kreden-
ce dostali moli, objevila je v mouce. Slyšela o nějakém zázračném
návodu, jak se molů můžete zbavit. Udělala to (ať už to bylo cokoli,
ne, vážně nemám dostatečnou kapacitu na tyhle informace, můj
mozek je ochoten přijmout jen omezené množství kravin), a neza-
bralo to. Moje sestra mi vypráví o sousedech, vypráví mi o molech,
vypráví mi o všem. Ale je zjevné, že v tomto případě to není tak, že
neměla důvod mi o Viktoru Kavim vykládat, ale že měla důvod mi
o něm vůbec nic nepovědět.

– 62 –
Je půl druhé ráno. Tik tak jedny, tik tak druhé, tik tak třetí. Pustila
jsem si už dva extra béčkové dojáky, deset z devíti kritiků by tomu
přidělilo pět slziček ze čtyř, ale nic. Nic. Mně neukápla ani jedna.
Chodila jsem po bytě tam a zpátky. Myslela na věci, co by mě mohly
přimět k pláči. Jako třeba umírající štěňata. Vlastně to bylo to jediné,
co mě napadlo. Nic. Moje sestra se rozbrečí pokaždé, když si vzpome-
ne na něco z našeho dětství, nebo to tak aspoň měla dřív, když se se
mnou snažila mluvit o Miriam a o tom, co bylo, když mi vyprávěla, jak
se tehdy cítila sklíčeně, tehdy, když mě od ní odvedla vychovatelka,
co mi nabídla, abych jí říkala teto Jarko. Pamatuju si, jak natahovala,
když mi před pár lety říkala: „A pak jsem tě sledovala, jak jsi šla po
schodech do toho domu. Odcházelas a odnášela sis mojí rukavici. Víš,
prostě jsi ji držela a šla jsi s ní. Zůstala ti v ruce, když ses mě pouštěla.
Přišlas mi tak malinká, a přitom už ti bylo jedenáct.“ Mne nemůže
dojmout k slzám nic, na co si vzpomenu. Všechno je to spláchnutý.
Nic. Nic se neděje. Tlak na prsou roste, ale nemá kudy utéct.
Vzpomenu si na papiňák, co mi Dana tři roky zpátky koupila k na-
rozeninám, ačkoli ví, že nevařím. To bude jeden z důvodů, proč mě
žádnej nechce a proč mě žádnej nemiluje, proč mě žádnej nemá rád,
moje sestra by o mně mohla psát lidové písničky. Říkám si, že když
to nastartuju silou, dál to třeba půjde samo. Jako když si bulimička
strčí prst do krku a pak už dáví a zvrací jedna radost pokaždé, když
něco sní. Dívám se na stěnu a nemrkám. Násilím držím oči dokořán
a čekám, až se mi začnou vysušovat panenky. Vydržím to zatraceně
dlouho, štípe to a konečně cítím, jak kape jedna falešná slza, jak
kape druhá, dál zírám na zeď přes clonu slané vody a myslím na
umírající štěňátka a na papiňák, ze kterého je guláš prostě nejlepší,
a taky na to, jak jsem šíleně směšná, jak může být možné, že mě
nedokáže dojmout ani tahle moje vlastní ubohost, absurdnost téhle
chvíle, a snad se i zdá, že přes tu mlhavou zástěnu je líp vidět můj
vypravěč, že ho konečně rozeznávám, že už chápu, kdo to je. Ale pak
mrknu, slzy stečou, zástěna se rozplyne a s ní i jeho rysy.

– 63 –
 Ještě chvíli se snažím, ale pak musím zavřít oči a nechat je tak.
Prostě tak. Je konec. Nefunguje to, jsem špatná emoční bulimička.
A další den se to opakuje. A další den znova. A mám vztek. Sotva
jsem si na tenhle systém začala zvykat, zhroutil se. Přestal fungo-
vat. Jeden večer brečím, až se mi z toho zablokuje páteř, další už
jen zírám do tmy. Nádrž se vypustí, nutkavá potřeba pláče odezní
stejně jako moje anální stadium, což by byl ideální stav, kdyby ta
změna zasáhla jen dobu od příchodu domů do odchodu z domu,
jenže systém selže dokonale. Dny se zpomalí, to se dalo čekat, ale
nejenže se vše nevrátí do starých kolejí, všechno je jinak než dřív.
Těžko to popsat. Když odečtu ty poslední dny, ty dny mého nového
letopočtu, které teď vnímám jako zrychlenou grotesku složenou
z ran do hlavy, smrkání a telefonování, bum frk, jak vám mohu po-
moci, když to, co je teď, srovnám s tím, co bylo před groteskou, je
to, jako byste si pustili dva filmy. Oba jsou stejné, a přece jiné. Ale
nemůžete přijít na to, čím to je. Jiní herci? Jiná kamera? Jiný dabing?
Co to je? Barvy jsou jiné? Co to sakra je? Ten první film byl možná
o ničem, ale tenhle je jak plný podprahového sdělení, je na něm
něco špatně, víte, že je to špatně, cítíte se z něj špatně. A nevíte proč.
Jako bych se dívala na výstavku svých přátel lapačů a měla pocit,
že jeden z nich chybí.
Jako bych si chtěla připálit cigaretu, a přitom už dávno kouřila.
Snažila jsem se vzít si zpátky grotesku, když na původní film
už nedosáhnu, jenže to nešlo. Co by na to řekla Mercedes? Řekla
by něco jako: „Jo, kotě, víš, co musíš, máš dvě možnosti… Spolkni
to, nebo vyplivni. Spolkni, nebo vyplivni.“ A já říkám: Zaručeně ta
nejhorší chvíle mýho života. Kromě těch ostatních.
Ta sestřina rukavice byla světle modrá a párala se na palci.

– 64 –
 Čtyři

„Novotný, prosím?“
Ucítila bušit srdce až v krku, slyším už lehce pod parou vypravě-
če a vyprsknu nad tím smíchy.
„Haló? Je tam někdo?“
„Ucítila bušit srdce až v krku, taková blbost.“
„Cože??? Kdo je tam?“
Seděla jsem na podlaze v obýváku a držela si u ucha telefon. Po-
slouchám otázky na to, kdo jsem, dokud ho to nepřestane zajímat.
Pak jen cvak a nic. Každýho to nakonec přestane zajímat.
Po dalším kole mi už telefon zvedne jen jeden, a to aby mě poslal
do prdele. Žádný z nich se mnou nechce mluvit, protože nepotřebu-
je znát cestu, protože nepotřebuje vědět, jaké bude zítra počasí. Od-
ložím list šampionů posledních dní s dvakrát podtrženou volačkou
pro utajení volajícího čísla v horním řádku. To abych nezapomněla.
Co by mi asi řekli? Ahoj, jak ti mohu pomoci? Co by řekli, kdybych
se ozvala? Kdybych je poprosila, ať se mnou mluví, ať mi vyprávějí
pohádku, ať mi řeknou něco strašně hloupýho, ať mi řeknou, co
celý den dělali a co budou dělat teď, co kdybych škemrala, ať mi
vyprávějí, co by dělali se mnou, se mnou, se mnou, co, kdyby mě
měli u sebe?
Mobil držím před sebou, palcem listuju adresářem a zastavím
se na Jakubově jménu. Jakub Pošta. Když jsme spolu telefonovali,
ohlašoval se „haló, tady Pošta“ a já mu říkala „haló, tady informa-
ce“. Přišlo nám to asi vtipné. Odhodím telefon, udělá na parketách
přemet ke stínu v rohu místnosti, zřejmě k mému vypravěči, který
si na mě ukazuje prstem a směje se, až se za břicho popadá. Fakt mi
tě je líto, Anno, fakt jo. Přitáhnu si nohou kočkový popelník a típnu
nedokouřenou cigaretu. Zapalovač cvak‑cvak a letí za telefonem.

– 65 –
Zajedu si rukou pod triko. Jste to, co nosíte. Jsem vetchej hadr, bez
barvy a bez tvaru, co ztratil – dávno, předávno, možná ještě dřív,
než ho sešili – krásu i funkci. Vyjedu po břiše nahoru. Zašátrám po
hrudníku, prsa si jedno po druhém hravě schovám do dlaně, až mě
překvapí, jak jsou malá. Palec se mi zastaví na bradavce. Stisknu ji
mezi prsty a chvíli tak zůstanu. Druhá ruka mi skoro samovolně
sjede do kalhotek, opatrně, jako by se bála, co tam na ni čeká, jako
by zapomněla, co tam je. Opřu si temeno hlavy o stěnu. Připrav
se, ke startu, teď. Až na pár prvních záchvěvů, kdy jsem byla spíš
překvapená, že disponuji klitorisem, než vzrušená, to se mnou nic
nedělalo. Atletická postava Ghaňana nebo Keňana nebo Somálce
sprintuje po dráze, svaly na stehnech skáčou, převislý spodní ret
se chvěje, ale dochází mu dech, protože cílová páska nikde. Zavřela
jsem oči a myslela na jeden z hlasů. Myslela na to, co mi všechno
šeptá, ale nešlo si představit jeho ruce, nešlo si představit jeho pach
a najednou jsem si uvědomila, že ten hlas se z mojí hlavy zatím
ztratil. Už jsem si na něj nevzpomněla. Nešlo si ho znovu vybavit.
Rozčilovalo mě, že se nic neděje, nevěděla jsem, koho si představit,
a tak jsem zas viděla tu tvář, viděla jsem ta ústa, na chvíli jsem je
snad i cítila. Štípla jsem se do bradavky, zajíkla se, odlepila se od
stěny a prudce se předklonila. Otevřela jsem oči a měla pocit, jako
kdyby se všechno zastavilo. Jen na chvíli, jen na chviličku, ale zasta-
vilo. Jako bych se vynořila z vody, kde jsem minuty zadržovala dech.
Zadívala jsem se na vypravěče, který jako by sám zaraženě čekal,
co se bude dít, jako by se chystal podat mi ruku, ale já už padala
zpět. Praštila jsem se do zad o stěnu, a protože jsem na poslední
chvíli zaklonila hlavu, i do temene. Anno, do prdele, proboha, prostě
nemysli na nic, prosím, jen si to udělej. Udělej a běž spát. Zrychlila
jsem tempo, soustředěně kmitala prostředníčkem mezi nohama
a hnětla si kůži po celém těle. Jenže čím víc jsem se usilovně snažila
koncentrovat jen na jediný cíl, čím zuřivější byly moje pohyby, tím
víc se mi zaplňovala hlava, tím hůř to šlo.

– 66 –
 Jakubovy rty líbaly přesně tak, jak zněl jeho hlas. Stejně překva-
pivě a zároveň samozřejmě, měkčeji, než jaký budily dojem. Suše,
ale hebce. O tom polibku jste tak nějak věděli ještě chvíli po tom,
co odezněl.
Jako když cítíte rezonanci, ale samotný zvuk už slyšet není.
Jako když vám ulpí mastný film ze šlehačky na puse.
Jako čmouha na zamlženým skle.
Jako když sfouknete sirku.
S rukou v kalhotkách a druhou za krkem jsem se ukolébala
k spá­nku.

Chvíli jsem vydržela předstírat, že Danu poslouchám, dnes jsme

byly u ní, protože Marek marodil. Sledovala jsem její záda, dokonale
narovnanou páteř, i když se skláněla nad kuchyňskou linkou, sypala
sušenky z pytlíku a skládala je na talíř do vějíře. A k čemu? Ty su-
šenky položí před nás, sníme je, nebo spíš bude pozorovat, jak já
do sebe házím jednu za druhou, zatímco ona bude jednu uždibovat
jako veverka aspoň minutu.
„Proč to děláš?“ zeptám se jí a sypu si cukr do kafe.
„Co?“ otočila se na mě přes rameno a pak zas zpátky.
„Proč to na ten talíř tak zdobíš?“
Nechápavě se po mně zase otočila. Co to je za otázku? „Prostě
aby to vypadalo hezky.“
„Ale proč? Jsme tu jen my dvě. Můžem to sníst klidně z toho
pytlíku, ne?“
„Tak můžeš aspoň chvíli předstírat, že jsi civilizovanej člověk,
ne?“ pousměje se. Říkáš tohle i Kuřincovi, když ti jednu ubalí? Pak
přede mě položí talířek s bébéčkama naaranžovanýma jako spadlé
domino. No, není to hezké a civilizované? Vezmu si sušenku zpro-
středku a celou tu uměleckou instalaci tak naruším. Kousnu si a při
chroupání se dívám na Danu. Zakroutí hlavou – vzdávám to s tebou,
zase. Z pusy mi vypadne drobek.

– 67 –
 „Skočím dát ještě Markovi sirup,“ řekla, připravila si hnědou
skleněnou lahvičku. „To by mě zajímalo, kam pořád mizejí ty lžič-
ky? Tady je snad někdo žere nebo co,“ hudrovala nad příborníkem.
Záhada ztracených lžiček. Jedna ze záhad, co mojí sestře nejdou na
mysl. Druhá je záhada ztrácejících se ponožek. V pračce mají licho-
žrouta. To jsem jednou řekla, Karolína z toho dostala hysterický
záchvat, protože si začala představovat strašidlo, co mají zalezlé
v pračce a žere jim fusekle. Takže pak chodila asi dva měsíce vel-
kým obloukem kolem pračky, aby jí lichožrout náhodou nestáhnul
k sobě a nezhltnul, a týden se budila s nočními můrami. Jediný,
komu to přišlo vtipné, jsem byla já.
„Máma říká, že lichožrout neexistuje, že sis ho vymyslela,“ řekla
mi pak ve chvilce, kdy jsme osaměly.
„Když to říká máma…“ pokrčila jsem rameny.
„A fakt sis ho vymyslela?“ ujišťovala se s očima navrch hlavy.
Znovu jsem pokrčila rameny a tajemně se zadívala na pračku. Za-
fungovalo to dokonale.
Když se Dana vrátila a líčila mi konzistenci hlenů v Markově
krku, skočila jsem jí do řeči a zeptala se, jak dopadlo její rande.
„O čem to zas meleš?“ nakrabatila čelo a rychle se zvedla, aby
zavřela dveře. Kouř a Kavi nesmějí být vypuštěni z místnosti. Okno
neotevřeš?
„Viktor Kavi?“ řeknu a dám si záležet na každé slabice.
„Je to známý, žádný rande.“
„Známej? Žes o něm nikdy nemluvila.“
„Myslíš si, že nemám život krom mých dětí, tebe a…“ – Kuřince
spolkla – „nebo co?“
„Bývalej psycholog, jo?“
„Jo,“ řekla, prohrábla si rukou vlasy a začala měnit barvy.
„Ten, co si s ním řešila Zdendu?“
„No, to je on!“ Vidím, jak se jí ulevilo, jak si myslí, že to je všecko,
a nadechuje se, aby načala nějaké nové téma, třeba o tom, co běželo

– 68 –
v televizi, nebo jakou řasenku si kupuju, že mám tak hustý a dlouhý
řasy, protože na to se ptá pořád.
„Spali jste spolu?“ zarazím její nádech, takže polkne vzduch.
„Co? Proč? Ne! Co?“
Zasmála jsem se jí. „Ale chtěla bys.“
„Co to meleš?“
„Líbí se ti.“
„Ježiš, tak normálně. Tobě snad ne?“
Upřímně jsem znovu zabublala do hrnku smíchy. „Vždyť vypadá
jak nějakej kubistickej obraz.“
„Jako co?“
„Co s ním máš?“
„Proč bych s ním měla něco mít?! Tobě úplně hráblo nebo co…“
„Jsi z něj nervózní. I jak jsi o něm tenkrát mluvila, jsi byla divná.
A evidentně ti bylo nepříjemný, že jsem vás potkala, tak proč mi
neřekneš, o co jde.“
„Promiň, ale myslím, že si až moc domejšlíš. Sešli jsme se kvůli
Zdendovi, když to potřebuješ vědět. Chtěla jsem, aby s ním pro-
hodil pár vět. Dal mi kontakt na nějakýho jeho známýho dětskýho
psychologa. Tak jsme to probírali, no. To je všechno, spokojená?“
„Proč jste si to neřekli po telefonu?“
„Vždyť ti to povídám, protože jsem chtěla, aby Zdendu viděl
a mluvil s ním.“
„Ví o nás?“ zeptám se jí.
„Jak to myslíš?“
„No řeklas mu o našem dětství? O otci? O ní? Je to psycholog, ne?“
Pokrčí rameny. „Já mu nic neříkala.“
Nevěřila jsem jí, ale nehodlala jsem z ní nic páčit. Zapálila jsem
si cigaretu a čekala na příval dennodenních fekálií jejího dne, ale
překvapila mě.
„Co se s tebou poslední dobou děje?“ zeptala se, když otevřela
okno a chvíli z něj vyhlížela ven.

– 69 –
 „?“ Teď jsem to zas já, kdo vůbec neví, o čem mluví.
„Nejdřív zrušíš několik schůzek, pak předvedeš…,“ na moment
zaváhá, „pak vystřídáš asi čtyři různý rozpoložení během hodiny,
teď se mě ptáš na věci, který tě za normálních okolností vůbec
nezajímaj.“
„Myslím, že si až moc domejšlíš.“
Zakývala na mě hlavou, jako že to určitě, a odskočila si na zá-
chod. Počkala jsem, než za ní v předsíni cvakly dveře do koupelny,
a když přišla zpět do kuchyně, její telefon ležel naprosto nehnutě
a nenápadně na stole, já nic, já muzikant, ačkoli obrazovka zhasla
téměř na poslední chvíli.

Probrala jsem se s nohama na zemi, s trupem na gauči a hlavou

zabořenou mezi sedákem a molitanovým opěradlem. Zase. Soukala
jsem se ven se značnými obtížemi, nejen kvůli krkolomné pozici, ale
byla jsem dokonale dezorientovaná. Nakonec jsem skončila zadkem
na podlaze. Podívala jsem se na hodiny, hodiny a hodiny a zjistila,
že tikají jedny, tikají druhé, ale u třetích jsem zaváhala, respektive
nedalo se říct, že nejdou, tikaly až ke mně, ale minutová ručička
se nehýbala. Dolezla jsem k nim po čtyřech, sundala je z police,
přiložila si je k uchu a zaposlouchala se do jejich šepotu, který mě
skoro znovu ukolébal. Z mikrospánku mě probrala rána, jako by mě
vypravěč praštil do čela, nebo spíš jen tak decentně pleskl patou
dlaně, zaspalas, Anno, už to není vtipný, tak sebou pohni. Zvedla
jsem se ze země, záchod, ventilek, spláchnout, sprcha, zuby, zrcadlo,
jednu zprava, jednu zleva, rolák, kalhoty, obout, zout a obout správ-
nou botu na správnou nohu, nejrychlejší tempo, kterého je moje
líné tělo schopné. Za pět minut jsem měla být v kotci. Míjela jsem
zastávku, právě když přijížděla tramvaj. Dvě vteřiny jsem váhala
a nakonec naskočila.
Stála jsem u dveří, snažila se zhluboka dýchat do límce od roláku,
filtrovala jsem pach lidí, kteří si z očí ještě vytírali ospalky, bylo

– 70 –
mi špatně od žaludku a tmělo se mi před očima, příliš mnoho lidí
v přílišné blízkosti, slyšela jsem všechno kolem jako z plechovky,
jako z tunelu, jako zdálky, namísto toho jsem zřetelně slyšela, jak mi
bije srdce, jak mi pulzuje krev v těle, všechno jsem to slyšela, zevnitř
a nahlas, jako bych naslouchala zas tomu tikotu hodin, co nejdou.
Polkla jsem naprázdno a snažila se ignorovat slabost v kolenou.
Soustředila jsem se jen na to, abych tik‑tak dýchala pěkně tik‑tak
pravidelně. Snažila jsem se na nic nemyslet, ale tududumtum, ne-
vyšlo to, prohrála jsem otázku za tisíc a vzpomněla si na Jakuba.
S Jakubem jsme se poznali na zastávce. Rozměňoval si u mě
drobné do jízdenkového automatu. A pak jsme nastoupili do jed-
nadvacítky. Nastoupili jsme do jednadvacítky prostředními dveřmi.
A vystoupili na konečné. I když tam ani jeden z nás nejel.
„Je vám dobře?“ ozvalo se z plechovky. „Slečno?“
Předkláněla jsem se tak moc, že jsem se nosem skoro dotýkala
madla na sedadle přede mnou. Tik‑tak. Tma. Hlas z plechovky zněl,
jako když přiložíte ucho k lambis truncata. Té mušli, co se mnou žije
v druhé polici odshora. Mezi dlažební kostkou a sádrovým Budd-
hou na třínohé žábě. Ten název mě naučil Jakub. Opakovala jsem
to pak stále dokola, chvíli rychle, chvíli pomalu. Bylo to zaklínadlo.
Sáhl mi na rameno. Otevřela jsem oči. Mlha. Lambis truncata
se mě dotýkal. Mlha se rozplynula, hodiny se zastavily, ukončete
výstup a nástup, dveře se zavírají.
Stála jsem na chodníku.

Potom, co jsem zrána načurala na dva různé těhotenské testy, třeba

čekám frackovo dítě, že, a oba byly tentokrát negativní, jsem zašla
k obvodnímu doktorovi. Ukázalo se, že to byl špatný nápad. Tak
nějak jsem tušila, že budu odcházet naštvaná. Jenže já byla prostě
přesvědčená, že za mým stavem musí být něco víc než nějaký guláš
v hlavě. Že se za mým stavem schovává výsledek krevních testů, co
já vím, že v tom musí být někde zakopaný pes, nějaký racionální,

– 71 –
nějaký faktický zakopaný pes, kterého mi ukáže na rentgenu, na
ultrazvuku, změří ho v tlaku, kterého vykope a dá mi na něj předpis.
Jenže můj doktor se na mě díval takovým tím pohledem… no, přesně
tím pohledem, a zeptal se mě, jestli radši nechci navštívit někoho
přes hlavu, a ne, nemyslel neurologa, kterého jsem se dožadovala já,
měl na mysli toho doktora přes hlavu. Sešla jsem tedy na poliklinice
schody o patro níž a vyseděla si příjem k neurologovi i bez písemné-
ho doporučení, protože mám nádor na mozku, a nikoho to nezajímá.
Když mi mladá fiflena v bílém plášti s tím… jo, přesně s tím pohle-
dem dala jasně najevo, že mi žádného psa nevykope, protože údajně
nikde žádný není, pokrčila jsem rameny a zeptala se jí, jestli mi teda
může napsat nějaká antidepresiva. Dostala jsem přednášku, že ta
můžu dostat jen na základě diagnostiky cvokaře a že bych se měla
snažit svoje problémy odbourat jinak než pomocí medikamentů,
protože se na nich snadno získává závislost a blableblibloblu. Dívala
jsem se na ni a nechala jí obličej pokrývat bradavicemi a puchýři, co
bobtnaly a pukaly, zaplňovala jí pusu gigantickým oslím penisem
a bez pozdravu odešla. Na ulici jsem si koupila trdelník, procházela
jsem městem, dala si rande naslepo se slepcem, co o mé přítomnosti
na lavičce nevěděl, a přemýšlela, co mám dělat, co mi zbývá, jak jsem
se sem vůbec dostala. Jak se to stalo? Přišlo to zčistajasna? Nebo
se to ke mně už nějakou dobu kradlo? Slyšela jsem to snad pomalu
přicházet, slyšela jsem snad, jak pod tím vržou parkety, jak praská to
staré dřevo, jen mě nenapadlo se ohlédnout, protože parkety prostě
vržou a protože staré dřevo prostě praská?
Neuroticky jsem vykopávala nohu před sebe a uvědomila si, že
zároveň kouřím a přikusuju trdelník. Měla jsem hroznou chuť něco
ukrást, podkopnout někomu berli, stáhnout kalhoty, vlepit pohla-
vek, nastavit nohu, hodit do davu petardu a schovat se do křoví se
zacpanýma ušima, rozdupat bábovičky, shodit pod autobus, pro-
hnat kulku hlavou. Já říkám: Komukoli. Vypravěč říká: Třeba sobě.
Kostel říká: bimbam‑bimbam celá.

– 72 –
 Nikdy jsem v nic nevěřila. Měla jsem jen víru v neexistenci –
mnoha věcí, jako třeba lásky, ta je jen výsledek spolupůsobení
několika podmínek. Načasování. Guláš emocí a okolností, poptávky
a nabídky. Vezmete kilo lidský slabosti, hrstku nudy a dvě špetky
osamělosti, nasypete tam někoho, kdo se zrovna namane, takří-
kajíc co dům dá, že, a bumho!, je tu láska, až se z ní kouří, pěkně
naservírovaná na podnosu z falešnýho stříbra. Minus a minus dá
plus. A pak vám to shnije přímo pod nosem, zhořkne na jazyku
a nakonec to vydávíte.
Na vteřinu jsem se usmála nad myšlenkou, že když mi nepomohl
lékař, třeba pomůže obrátit se k víře. Kdybych nebyla takový nihi-
lista, měla bych důvod se bát položit svůj hříšnej zadek na místo
pokropený svěcenou vodou. Ale jsem tu. Sedím tu v lavici a směju se
na zarostlýho šaška na kříži, docela sama v celém promrzlém, ztich-
lém kostele. Přehnaně si nahlas odkašlu a poslouchám tu směšnou
ozvěnu. Vzápětí pomrkávám po kříži, jako bych si ověřovala, jestli
číhá, hele, hele, slyšels?
Nikdo mě nikdy nevedl k bohu a postupem času jsem si sama
vytvořila k celé té trapné záležitosti s fousáčem, co se vyvaluje na
mracích, přímo odpor. Ach, ti lidi. Jak zoufale potřebují věřit v čisté
dobro, protože sami ho v sobě nemají ani za nehet, jak zoufale po-
třebují věřit, a na víru sami v sebe nemají, potřebují něco jiného,
něco, co je víc než oni, něco „nad“ nimi, pane, dej, aby byl život
snesitelnější, aby byl důvod, proč ráno vstát, aby byl důvod vést
slušný život, aby byl důvod k morálce a etice a lásce, protože jinak
bychom ve jménu evoluce jen zabíjeli, souložili a žrali. Pro silné
je tu Darwin, pro slabé Ježíš. Bůh, co nás přesahuje, jak dokonalá
výmluva, jak dokonalý argument, protože jak žít s tím, že se věci
dějí jen tak bez důvodu? Jak bychom se naučili skromnosti, kdyby
za veškeré zásluhy v našem životě nemohl bůh a jeho velkory-
sost? Jak bychom žili třeba se smrtí vlastního dítěte, s rakovinou
nebo ve vybombardované vesnici než s vírou, že to byl boží plán,

– 73 –
s hledáním vyššího principu, hledáním smyslu, je to svýho druhu
intelektualizace, obranný mechanismus, nic víc. Co by na to řekla
Mercedes? Řekla by něco jako: „Víra je jedna z lidských bazálních
potřeb.“ Řekla by: „Každej musí něčemu věřit, aby přežil. I ty, zlato.“
A Ondřej by řekl: „Spolkni to, nebo vyplivni.“ To by řekl.
Ani u nás nikdo nebyl věřící, alespoň si to myslím, i když praro-
diče jsem nezažila. Existovala ale jediná výjimka trapná jako víra
sama. Na Štědrý den u večeře byla matka jednou v roce pobožná.
Trvala na Otci našem, my se sestrou nechápaly proč a dělaly jsme si
z ní legraci, a pán věděl, že matka v něj nevěří. Místo abych spínala
ruce k modlitbě, vytlačovala jsem z nich vzduch tak, aby vydávaly
puf a plop. Místo amen jsem říkala: já chci do pekla. „To neříkej,
takový vtipy se nedělají.“
Pak po letech, když jsem trávila Štědrý večer u sestry, to když
už měla jedno dítě a druhé čekala, seděla s Kuřincem naproti mně
a najednou sepjala ruce a začala, posvěť se jméno tvé. Předstírala,
že si nevšimla, jak si podpírám rukama bradu, že si nevšimla, jak
nevzývám království tvé.
A nebyl nikdo, kdo by se tomu se mnou smál.
A tak jsem se nesmála ani já.
Vidíš, co děláš? šlehla jsem pár plamenů ke kříži. Neměla jsem na
něj nic, jen pár odkašlání, zavrtění se v lavici a poslouchání vlastní-
ho popotahování v ozvěně. A byl to on, kdo se mi smál.
Já chci do pekla.

Procházela jsem ulicí, která lemovala park, už se setmělo a dělalo se

ticho. Pusto, prázdno, na konci ulice právě zmizel chlap v dlouhém
plášti s jezevčíkem, co za ním cupital na vodítku. O dva domy dál
cvakly vchodové dveře, před očima se mi mihla hnědá bota, která
zmizela uvnitř spolu s posledním zvukem téhle ulice. Jako by se
přede mnou všichni schovali. Co když teď je to ta chvíle? Co když
teď zjistím, že je všechny vyměnili?

– 74 –
 Kéž by.
Na konci ulice jsem měla zaparkované auto, odemkla jsem ho,
sedla si dovnitř, nastartovala a otočila páčku na topení na čtyřku.
On už na mě čekal.
Svírala jsem v rukou volant a podívala se do okna přízemního
domku přede mnou. Jde mi naproti, naproti k oknu. Včera volal,
uvízl v dopravní zácpě a zajímalo ho, jestli má cenu dál čekat v ko-
loně, nebo to na nejbližším výjezdu vzdát.
Měl hlas, jako když přejedete dlaní po vlhké trávě. Stáhl žaluzie
a já už z něj neviděla nic. Co když teď je to ta chvíle? Možná ta
nejhorší, možná ta jako všechny ostatní? Co když mě zatím, aniž by
si toho kdokoli všiml, vyměnili?

– 75 –
 Pět

Takovéhle ráno zažijete jen na počátcích zimy, takové ráno, kdy ve

vzduchu ucítíte první mráz, už dost surový, aby vás zaštípal v nose,
ale také stále dost nejistý na to, aby vám křehly kosti v těle. Náměstí
se plní lidmi, bezdomovci se mačkají na sebe podél uliček s napřa-
ženýma rukama, podpatky kancelářských nanynek klapou na koči-
čích hlavách, když se snaží udržet důstojnou chůzi, nesmeknout se,
nezahučet do spár dlažby, děti obtěžkané aktovkami kreslí prsty po
výlohách a pak utíkají pryč, až za nimi vlají šály a bambule zimních
kulichů, muži se zarudlými nosy vypouštějí páru z pusy, když si
sjednávají schůzky přes mobilní telefon a popíjejí kafe z kelímků
s plastovým uzávěrem to go. Takovéhle ráno, kdy si toužíte dát hor-
ký čaj a zachumlat se zpátky do peřiny, tohle ráno, o němž všichni
budou celý den mluvit, už je to tady, zima už přišla, je to potvrzené,
protože vy cítíte ve vzduchu mráz, ten první mráz, už dost surový,
aby vás zaštípal v nose, ale stále dost nejistý na to, aby vám křehly
kosti v těle. Tohle ráno, které je posledním ránem Annina života.
Anna stojí na místě, kde obvykle stává slepec, stojí tam a rozhlíží
se kolem, náměstí se plní, lidé přibývají, ale žádný neubývá, hemží
se kolem, prodírají se mezi sebou, budují si vlastní cestičky mezi
nabalenými těly, nevrle bručí a razí a budují a razí a budují v tohle
ráno, kdy cítíte ve vzduchu první mráz, dost surový, aby vás za-
štípal v nose, ale pořád nejistý na to, aby vám křehly kosti. Nikdo
však nevráží do Anny, ne, udržují si od ní odstup, stojí vprostřed
pomyslného kruhu o průměru dvou tří metrů, a pokud zaostříte na
její oči, i když proč byste to dělali, ona dneska umře a je to úplně
jedno, ale tedy pokud zaostříte na její oči, neujde vám zaražený
vyděšený pohled. Jako by nechápala, že vyšlo slunce, že nastal ten-
to den. Cítila, že něco drží v ruce, pohlédla na ni. Jistě. Co jiného.

– 76 –
Držela nůž. Nabroušený nůž s dlouhou čepelí. Ví, co má dělat. Ví,
co má dělat v tomhle ránu, kdy cítíte ve vzduchu mráz – surový –
v nose – kosti. Bodne se nejprve tam, kde si myslí, že je srdce. Ucítí
bolest, která jí projede do celého těla, a fííííí, ještě dál. Čekala by,
že se jí podlomí kolena, že se jí zamotá hlava, že nenajde dost síly
na to, aby z hrudníku nůž vytáhla a bodla znovu. Ale překvapivě se
ukazuje, že v tomto úsilí dokáže setrvat, že tohle je něco, co jí pro
změnu jde. Drží v roztřesených rukou nůž s čepelí od krve, hrudník
jí zalévá podezřelé teplo, zvedá hlavu a nikdo si jí nevšímá, nikdo se
nezastaví. Bodne znovu a zakřičí při tom, oprava, chce zakřičet, ale
nevydá ze sebe ani hlásku. Tak je to sen? Mohl by být, to se tak ve
snech stává, ten nehlasný křik. Ale ne, to není sen. Děje se to. A děje
se to za rána, kdy cítíte ve vzduchu první mráz. Stále ale neumírá,
i když síly jí ubývají. A tak se bodne ještě několikrát rychle a mělce,
šup šup šup, až nakonec spadne, a pára, která jí při tom vyjde z úst,
je to poslední, čím zanese tenhle svět.
Je to potvrzené, Anna je mrtvá. Kaput, tuhá, mrtvola, the end.
Pomyslný kroužek mizí, lidé z náměstí mizejí. Je to potvrzené, ale
nikdo o tom nebude celý den mluvit, nikdo se o tom ani nezmíní
tohoto rána, ach, kdy ve vzduchu cítíte první mráz, dost surový,
aby vás zaštípal v nose, ale ještě stále nejistý na to, aby vám křehly
kosti v těle.

Seděla jsem v čekárně advokátní kanceláře, dohodla jsem si schůz-

ku na jednu hodinu. Pozorovala jsem ubohé vybavení místnosti,
nebylo tu nic k obdivu, nic k prohlížení. Samé dekorační paskvily,
co se tvářily jako minimalistický vkusný design. Váza s umělými
kytkami, květináče se zeleným plevelem, konferenční stolek s pro-
sklenou deskou, malá, nepohodlná koženková křesílka s nesmyslně
umístěným knoflíkem uprostřed sedáku, takže vás škrábal do zad-
ku, tři obrázky, na každém z nich černobílá fotka nějaké další kytky
nebo kameny nebo ulice, a v tom vždy do červené nebo modré nebo

– 77 –
žluté barvy vytažený jeden prvek. Všechno bylo laděno do šedé, jen
sem tam nějaká agresivní pastelová barva. Zdálo se, že tu už řádil
někdo přede mnou a sebral, co šlo.
Měla jsem ještě pět minut čas. Zvedla jsem se z knoflíku a došla
k jednomu z obrázků. Žlutý brouk – auto brouk – na šedé zaprášené
ulici. Pohla jsem s ním na stranu, takže visel nakřivo. Ukročila jsem
dozadu, abych si to lépe prohlédla. Vrátila jsem se, abych to ještě
trochu upravila, ale zaslechla jsem za sebou kroky. Pomalu jsem se
otočila. Vyrostl tu v celé své vysoké nádheře.
„Dobrý den,“ valil na mě oči.
Kývla jsem.
Chvíli mě pozoroval, ale pohledem těkal k obrazu. „Anna, že?
Domluvila jste si tady s někým schůzku, nebo…“ Asi čekal, že ho
přeruším, ale místo toho se z toho stalo jen nebo a tři tečky. Podíval
se pak někam na stranu a pak znovu k obrazu.
„Volala jsem vám.“
„Aha,“ řekl a podíval se na mě a na brouka. A na mě. „Jana No-
váková?“
Nejsem příliš originální při falešném představování.
„Asi,“ řekla jsem. Ticho. Já a brouk.
„Potřebujete mediátora?“
„Ať už je mediátor cokoli, určitě to nepotřebuju,“ řekla jsem. Jen
zíral. „Kvůli tomu jsem vám nevolala.“
„Aha.“
Ani jsem se nemusela příliš snažit, nemusela jsem příliš lovit
a hledat. Stačilo se podívat na internet. Dokonce jsem ani nemuse-
la brát sestře to telefonní číslo z mobilu. Viktor Kavi je jen jeden.
Viktor Kavi, mediátor.
Vybídl mě ke dveřím kanceláře, kam sám zamířil a odemkl. „Po-
saďte se,“ řekl a zase odešel. Otočila jsem se za ním. Stál u obrazu
s broukem a rovnal ho. Pak se vrátil za mnou. Neposadila jsem se.
Rozhlédla jsem se kolem. Nic. Žádní lapači. Jen jedno těžítko na

– 78 –
dokonale uklizeném stole a fotka malé holky na korkové nástěnce,
u toho obrázek. Na něm růžovou pastelkou Pro tátu.
„Takže, co byste potřebovala, Anno?“ zeptal se, když zavřel dveře.
Sundal si kabát a pověsil ho na věšák.
„Předpis. Však víte, něco, co jste předepisoval běžně, když jste
nebyl médium.“
„Jaký předpis? Jak to myslíte?“
„Potřebuju něco utlumujícího. Apaurin nebo mirzaten…“
„Už jste něco z toho brala?“
„Našla jsem si to, měly by mi stačit.“
„Počkejte, počkejte,“ zatřásl lehce hlavou a přiložil prsty na
kravatu, jako by ji chtěl povolit, ale neudělal to. „Hm. Můžu vám
nabídnout něco k pití?“
„Nestihla bych to dopít, tohle je krátká návštěva.“
„Dobře. Chcete po mně předepsat prášky na léčbu úzkosti a na
léčbu deprese, říkám to správně?“
Dívám se na něj a chci kývnout hlavou nebo něco říct, ale když to
trvá pár okamžiků a já neudělám ani jedno, tak vím, že už neudělám
nic. Nastane další pauza, kdy se ani jeden z nás nepohne.
„Navštívila jste nějakého psychologa nebo psychiatra? Docházíte
na nějaké terapie nebo sezení?“
Dívám se na něj a chci zavrtět hlavou nebo říct, že ne, ale když
to trvá pár okamžiků…
„To by měl být první krok, Anno. Já už nejsem psycholog, navíc
bych řekl, že když máte přesnou představu, jakou léčbu potře-
bujete, zjistila jste si taky, že psycholog ani prášky předepisovat
nemůže.“
„Vím. Ale taky si nedělám iluze, že se to nedá nějak obejít, pokud
je to ze známosti.“
„Aha. Ale my se ani neznáme, Anno.“
„Znáte mou sestru.“
„Nemůžu vám napsat léky.“

– 79 –
 Po chvíli vzájemného studia se otáčím a doprovázím se sama ke
dveřím.
„Můžu vám ale dát pár kontaktů na dobré terapeuty, s kterými
byste si mohla nejprve promluvit.“
„Doufám, že se aspoň, i když už nejste psycholog, držíte těch
vašich zásad o mlčenlivosti,“ řeknu ještě zády k němu.
„Neřeknu vaší sestře, že jste za mnou byla.“
Beru za kliku.
„Počkejte,“ řekne.
Otočím se k němu bokem. Nepodívám se na něj. Čekám.
„To nemůžete…“
„Co nemůžu?!“
„No jen tak odejít. Nemůžete mi říct, že chcete apaurin, a pak
prostě odejít.“ Kouknu na něj jen tak koutkem. Jeho oči vypadají
rozrušeně, v jednom mu snad dokonce zacuká, jeho hlas zní na-
prosto bez emocí.
Nemůžu?
„Opravdu znám někoho, kdo vám může pomoct,“ dodá po chvíli.
„Nepotřebuju žádnou pomoc.“
„Lidé, kteří berou, nebo se domnívají, že by měli brát psychofar-
maka, potřebují pomoc.“
„Tak proč mi teda nepomůžete?“
„Snažím se o to.“
Tím, že se mě zbavíš, Viktore Kavi? Jeho brada je směšně malá
v poměru ke zbytku obličeje. Asi ji maskuje zarostlou tváří oproti
minule, kdy byl hladce oholený. Jeho obličej si protiřečí.
„Zapomeňte na to,“ řeknu rychle a zmizím.

Lehla jsem si do sprchy tak, jak jsem byla. Ve svetru a v kalhotách.

Tak, jak jsem byla, když jsem prvně vyhnala Jakuba. Ne, já ho ne-
vyhnala. Já se ho vždycky jen snažila dohnat k tomu, aby se vyhnal
sám. Aby to vzdal. Aby to zabalil. Aby to pochopil. Aby si do prdele

– 80 –
uvědomil, že mu to za to nestojí. Jenže on se na mě vždycky díval
jen tím svým pohledem, co říkal: „Vážně, Anno? Vážně?“
Tenkrát jsem byla opilá nebo sjetá. Tenkrát nevěděl, kde jsem
celou noc byla a co jsem dělala. Neptal se jako obvykle. Jenom přišel
do koupelny a uviděl mě v otevřeném sprchovém koutě. Byl rozcu-
chaný, ale poznala jsem, že nespal.
„Píchala jsem s Adamem.“ To jsem řekla. A odpovědí mi byl
výraz, zase ten výraz, za který jsem ho nenáviděla ještě víc. Bylo
jasný, co měl udělat. Dala jsem mu tři kvízové možnosti, za a: jednu
jí vrazím a řeknu, že je děvka, za b: jednu jí vrazím a řeknu, že je
děvka, za c: jednu jí vrazím a řeknu, že je děvka. Jakub si vybral
za d: budu na ni beze slova zírat, moje ústa skoro nebudou vidět,
ztratí se v tom lese z mých krátkých vousů, prozradí mě jedině
obočí, podle jejich linie Anna vždycky pozná, že jsem smutný, že
mě zklamala, že v nitru zase ustupuju o další kilometr vzad, že už
se skoro ztrácím, že za chvíli už budu definitivně pryč, a pokaždý,
když si bude chtít podkopnout nohy, bodnout kudlu do zad, říct si,
to je ta nejhorší chvíle mýho života, bez debat, teď a nikdy jindy,
pokaždý, když dostane tyhle její choutky, vybaví si moje ústa scho-
vaná v lese z vousů, co mi pokrývají tvář, a oči, co ji sledují a jimiž
se ptám: „Vážně, Anno? Vážně?“
Já měla chuť vzít nůž a vrazit ho do něj. Jednu hlubokou do srd-
ce a pak šup šup šup. A víš, co jsi provedla, Anno, vzpomínáš, cos
provedla? Ptá se vypravěč a mne si ruce. Počkej, počkej, já to povím.
Představte si, milí čtenáři, Annu, oblečenou, jak sedí ve sprchovém
koutu, voda jí kape na vlasy, smáčí jí obličej, smáčí jí líčidla, smáčí
jí kalhoty a bílý nátělník. Mezi ní a Jakubem stoupá pára jako tenký
závěs, jako clona, jako zeď – sice slabá, ale skoro přes ni není vidět –
jen občas prosvitne Jakubova tvář. Teď, jen tak pro efekt – vezměme
si to z jeho pohledu. Jakub shlíží k ženě, která pro něj znamená víc
než cokoli, co kdy poznal, shlíží k ní, odporné, špinavé, ještě ulepené
od sexu s jeho kamarádem. Mísí se v něm zklamání a odpor a smu-

– 81 –
tek a křivda, ale překvapen přesto není. Neví co dělat, a tak nedělá
nic, neví co říct, a tak neříká nic, čeká, až Anna udělá tečku. Až to
rozhodne. A co Anna udělá? Snad se mu v první chvíli zdálo, že je
to jen optický klam, že za to může ta pára. Počkal si, až ji uvidí jas-
něji, počkal si… Tak opravdu, žádný klam. Co viděl, byl škleb. Annin
opovržlivý úšklebek, a v tom nebylo nic dobrého, v Anně nebylo nic
dobrého, přitom celý svůj čas s Annou zasvětil právě hledání dobra
v ní. Otáčel se k odchodu, právě když se poprvé od smrti matky
rozplakal, a myslel si, a ještě dnes si to myslí, že to Anna neviděla.

Poslední volný stůl byl v těsné blízkosti důchodce, který kolem sebe
šířil puch staroby. Zatímco mi sestra vyprávěla ztišeným hlasem
o dokumentu nějaké mrtvé celebrity, co šel včera na dvojce, ztiše-
ným, protože důchodce natahoval uši, pozorovala jsem, jak stařec
distingovaně přikládal mátový čaj třesoucí se rukou k ústům, co
měla stejnou barvu jako jeho kůže. Prořídlé vlasy, jejichž barva byla
spíš zažloutlá než bílá, měl sčísnuté dozadu, byly na nich vidět ces-
tičky od zoubků bezpochyby takového toho malého hřebínku bez
rukojeti, co má nejspíš zasunutý v náprsní kapse bílé košile, která
je ale už zažloutlá podobně jako ty vlasy. Na spánku měl tři hně-
dé pigmentové skvrny a obličej zvrásněný, obzvlášť čelo. Díval se
z okna jakoby někam daleko, možná se ohlížel zpátky do let, co jsou
za ním, do své minulosti, do budoucnosti těžko, tam už ho toho moc
nečekalo. Na prstě měl snubní prsten, klasický široký zlatý kroužek,
což nutně neznamenalo, že na něj jeho žena čeká doma. Možná
čeká úplně jinde. Sestra si držela před nosem a pusou ruku, slyšela
jsem jen uauaua blabla uauaua. Ví ten stařec, že tak páchne? Cítí to
ze sebe? Ten zápach neříkal jen, jsem starý, říkal, jsem zpuchřelý
jak stránky staré knížky, co někdo zapomněl na půdě, co už nikdo
nemá zájem číst. Moji duši pokryla plíseň. Rozhlédla jsem se po těch
kolem, jak by to tu asi smrdělo, kdyby se ze všech linul pach jejich
duše. A zpátky k uauauaua blabla uaua. Jak asi páchne moje sestra?

– 82 –
 A co ty, Anno? Jak jsi cítit ty?
„Posloucháš mě vůbec?“ zeptala se.
Kývla jsem. Hledala jsem její vůni. Cítila jsem jen směs pačuli
a růžového pepře z parfému, co jsem jí koupila k loňským Vánocům.
Z Jakuba byla často cítit aviváž. A po návratu z jeho osmikilo-
metrové běžecké trasy v parku z něj byl cítit navíc vítr a pot. Vrátil
se a někdy zmizel rovnou ve sprše, někdy jsem ho tam nepustila
a sledovala, jak si stahuje přes hlavu triko, sledovala jeho naběhlé
žíly na rukou, jak v nich pulzuje krev, sledovala, jak mu všechno
tepe pod kůží, sledovala ten proces jeho žití a cítila se při tom klidná
a taky trochu vzrušená.
Odpad mi vyplavil vzpomínku.
Skrz žaluzie do ložnice probleskuje ranní slunce v tenkých pruzích.
Pomalu jsem si stoupala na prkýnko.
Probouzím se, protahuju se, ruce, nohy, páteř, do ticha se ozve
zakřupání kloubů.
Pomalu sahám na ventilek.
Jakub leží na zádech, oči má zavřené, ale usměje se, a tak po-
znám, že je napůl bdělý, že se baví mými starými kostmi. „Dobré
ráno, stařenko,“ řekne potichu a já mu zcuchám vlasy do čela.
Pomalu uvolňuji ventilek.
Mračí se a natahuje kolem mě ruku, znamení, abych si lehla blíž,
abychom si užili tuhle ospalou chvíli.
Však už s ním otáčím, už s ním otáčím, už to bude.
Jeho dlaň se mi zastaví na rameni. Přikládám hlavu pod jeho
ruku, zavrtávám mu nos do podpaží. „Úchyle,“ zašeptá a zasměje se.
Pu‑chššš.
Narazím dlaní zespod do stolu, z druhé mi na zem spadne za-
palovač. Vytáhnu postiženou ruku a k popálenému místu přiložím
ústa a zafoukám. Zátylek přesto pálí víc.
„Fúj, mami, co to tady tak smrdí?“ zeptala se Karolína, když se
přišla napít ke stolu. Sestra ji jen zpražila hlasitým zasyknutím,

– 83 –
tudíž Karolína pochopila, že udělala něco špatně, ale těžko moh-
la pochopit co vlastně. Tenhle aspekt výchovy mi přišel vždycky
nejpraštěnější. Karolíně asi taky. Ale je jí to prd pac a pusu platný.
A stařec by nejspíš na Karolíninu otázku nezareagoval, nejspíš by si
ji nespojil se svou osobou, ale právě tahle upjatá reakce mojí sestry
to změnila. Tedy pravděpodobně, protože stařec se k nám pootočil.
Zachytil můj pohled, podívala jsem se stranou. Sestra lovila v igelit-
ce za stříškou golfových holí kapesníky a při tom jí vypadl na zem
hřbitovní kahánek.
„Chceš si udělat hezkej večer?“ zeptala jsem se.
„No jistě,“ pousmála se a svíčky napěchovala zpátky.
„Někdo umřel?“
„No jo, před pár rokama…“ řekla a začala smrkat, i když kapes-
níky vytahovala pro Karolínu.
„?“
„Nevíš, kdo má výročí?“
„Jako výročí smrti? Tomu se tak říká, jo?“ zasměju se.
„Nech to být, kde jsme to skončily?“
„Tak kdo má to výročí?“
„Táta, Anno. Táta,“ řekne najednou důrazně, už toho mám dost,
Anno, už toho mám dost!, a s planým smrkáním to vzdá.
„Jo tak táta,“ zakroutím nevěřícně hlavou.
„No co je? Co? Jen mi to pověz,“ rozhodí rukama. „Běž si hrát,
Karolínko,“ poplácá dceru po zádech.
„Děláš si srandu, že tomu sráčovi chodíš na hrob? Doneseš mu
tam i věnec se stužkou Vzpomínáme, nebo co?“
„Nech toho. Nějakou úctu snad zachovat můžu, ne? Byl to náš
otec.“
„A že on byl uctivej až do prdele.“
„No jo no,“ zavlní rameny a upije čaj. Srovná ubrus. „Někdo na
ten hrob chodit musí.“
„Ne, nemusí, Dano. Opravdu nemusí. Co je to s tebou?“

– 84 –
 „Co je to s tebou?! A neřvi.“
Stařec po nás střelí pohledem.
„Musím na záchod,“ řeknu a vstanu od stolu.
Když se vrátím, děti už jsou nastoupené v řadě před sestrou,
Zdenda se motá do šály a zakopává si o svou vlastní nohu.
„My už musíme jít,“ povídá Dana.
„Hm,“ kývnu a dosednu.
„Ty tu ještě budeš?“ ptá se a má spoustu práce s dopínáním
kabátu.
„Hm, jo.“
„Tak se měj, zaplatím na baru. Zavoláme si.“
„Ahoj, teto.“
„Čau,“ hlesnu, a když odejdou, podíváme se se starcem na sebe
a chvíli tak vydržíme. Objednám si ke stolu vodku.
Tak tatínek má výročí. Asi jsem ten velký den vypustila z hlavy
nebo vytěsnila nebo potlačila nebo vytlačila a spláchla. Ještěže
mám sestru, aby mi to připomněla. Aby mi připomněla osobu, která
ji řezala, jistěže někdo takový musel zůstat v jejím srdci, jistěže
k někomu takovému chová úctu, někdo musí, kdo jiný než ona. Jí
aspoň věnoval nějakou pozornost, a asi v ní vybudoval potřebu si
vážit právě jenom téhle formy pozornosti, Kuřinec je toho zářným
důkazem. A přitom ji nikdo tolik neotravoval ze sociálky a z té řád-
ky psychologů a obhájců, každému to stačilo říct jenom jednou.
Vyslechli ji, zapsali to, na nic se neptali, politovali ji a pustili. Mne
se každý ptal nejméně stokrát, co mi prováděl, jestli mě nebil, jestli
mě nemučil, jestli mi nenadával, jestli mě nezneužíval, jestli o mě
netípal vajgly, jestli se mě nedotýkal tady a tady, jestli mě nepusin-
koval tady a tady, ukaž nám to na panence. Mluvili se mnou jako
s exotem, přestože jsem už byla v pubertě. A já stokrát říkala, že
ne, že se mě nikdy ani nedotkl, že na mě sotva promluvil, že se
na mě sotva podíval. Ale oni to chtěli slyšet, oni chtěli, abych byla
znásilňovaná a zneužívaná holčička, nedokázali si to vysvětlit a já

– 85 –
si pro ně už skoro začala vymýšlet historky, protože to chtěli slyšet
a já to možná taky chtěla slyšet, možná by nám to pak všem bylo
všechno jasný, mohli bychom se politovat a pustit. Ale kdepak, on
se mě tolik štítil, že se mě nikdy nedotkl. Na to měl matku. A sestru.
Těm by jedna panenka nestačila. Ale já žádnou nepotřebovala. Já
žádnou nikdy ani neměla.
„Tady máte.“
Stařec mi roztřesenou rukou podával čistý látkový kapesník, a když
jsem na to nereagovala, položil ho přede mě na stůl. A odešel pryč.
Smrdím hnilobou a prachem. Jako zvlhlý sklep, jako opuštěná
chalupa.
Zadívala jsem se k výloze jednoho z obchodů poblíž, zdálo se, že
mají vystavený smetanový kabát, možná spíš béžový. Výhled mi ale
znemožnilo dlouhé tmavé stéblo trávy, které zčistajasna vyklíčilo
a vyrostlo v mém zorném úhlu. Viktor Kavi ke mně vykročil docela
pomalu, a když stál u mého stolu, ani jeden z nás nepozdravil.
„Už odešla,“ řekla jsem.
„Kdo?“
„Nemáte snad zase rande se sestrou?“
„Ne.“
Ticho.
„Šel jste si nakoupit?“
„Ne.“
Ticho.
„Anno, přišel jsem za vámi.“
„Sledujete mě?“
„Buď vás sleduju, nebo vím, že se tu v pondělí scházíte.“
Je tak vážný a nevzrušený a podivně dramatický s těma svýma
vyvalenýma očima a hustým obočím, že bych ho nejradši polechtala,
nebo si před ním vyhrnula svetr, abych viděla aspoň nějaký pohyb
v jeho tváři, aspoň nějakou emoci. Tyčí se nade mnou a z podhledu
vypadá ještě zlověstněji.

– 86 –
 „Proč jste za mnou přišel?“
„Myslím, že víte.“
„Rozmyslel jste si to?“
„Co? Ten předpis? Ne, to jsem si určitě nerozmyslel, není na tom
co rozmýšlet.“
„Jasně,“ kývnu a kopnu do sebe lok vodky. „Tak co chcete?“
Pořezala bych se, kdybych se ho dotkla? Skláněl ke mně hlavu,
skláněl ke mně svůj špičatý dlouhý nos a ostré lícní kosti. Stéblo
trávy se ohýbalo. Posadí se bez vyzvání na sestřino místo.
„Sjednat vám schůzku s jedním známým.“
„Určitě je to milý člověk, ale chci být teď sama,“ hodím do placu
klišé frázi emancipovaných žen.
„Je to terapeut, po dvou sezeních zjistí, jestli potřebujete léky.“
„Na to já nepotřebuju žádný sezení. Jen klid, doktore, prášky se
dají sehnat i bez vás. Víte, co všechno lidi překupují na internetu?“
„Jste si jistá, že na mě chcete tohle zkoušet?“
„Co na vás zkouším?“ zeptám se ho.
„Nepřipadá vám to trochu průhledné?“
„Co jako?“ Zapálím si. Do těch jeho divných očí se nedá moc
dlouho koukat.
„Vím, o co se pokoušíte.“
„O co se pokouším? Rozeberte mě, doktore.“
„Nejsem doktor.“
„Tak o co se pokouším, mediátore?“
„Pokoušíte se manipulovat s lidmi často?“
„Manipuluju s váma?“
„Snažíte se.“
„A jak, prosím vás?“ podepřu si bradu.
„Ne, tohle tady hrát nebudeme. Neházejte na mě odpovědnost
za vaše samoléčitelství.“
„Hm, co ještě?“
„Měla byste si odklepnout.“

– 87 –
 Moment jsem se snažila dešifrovat to sdělení, jako by mi řekl
nějakou metaforu v psychologické hantýrce, v žargonu pro cvoky,
pak jsem pochopila, že si mám prostě jen odklepnout, protože se
mi prodlužuje oharek od cigarety.
„Nemůžete si pomoct, co?“ zeptám se ho po chvíli mlčení, které
vyplňuje jen moje pokuřování a jeho nazlobené sledování toho, kam
se všude rozlétává popel.
„Jak to myslíte?“
„Říkáte, že na vás hážu zodpovědnost, ale hodil jste ji na sebe už
ve vaší středně propečený kanceláři sám.“
Zírá na mě, na čele mu přibude vráska zmatení, která se ale
rychle rozplyne. „Ha, médium, vtip,“ řekne skoro jako robot. „Proč
bych to dělal?“
„Asi degenerace z psychologické praxe.“ Nebo z rodičovství,
řeknu si v duchu.
„Stačí vám vědět, co člověk dělal a že má dítě, abyste nabyla
dojmu, že ho znáte a mohla o něm vynášet soudy?“
Tak to nebylo v duchu.
„Shoříte.“
„Co?“
„Propálíte si svetr.“
Típnu cigaretu do popelníku. Mlčíme. Číšníka, který se ho přijde
zeptat, co si dá, odmítne s tím, že už odchází.
„Co děláte vy?“ zeptá se.
„Co bych dělala?“
„Za práci.“
„Sestra vám to neříkala?“
„Možná, nevím.“
„Na telefonních informacích.“
„Vážně?“ zeptá se. Tón překvapený, oči ne. „Mohla byste mi něco
zjistit? Pokud to tedy jde…“
„Co?“

– 88 –
 „Často mi někdo volá ze skrytého čísla.“
„To může být kdokoli. Nemusí to být ani jeden a ten samý člověk.“
„To já samozřejmě vím, ale když to vezmu, je chvíli ticho a pak
to ten dotyčný položí. Dá se nějak dopátrat, z jakého to je čísla?“
Pokrčím rameny. „Pochybuju. My to určitě neděláme.“
Pokývá hlavou a zvedne se. „Na shledanou, Anno.“
„To je všechno?“
„Prosím?“
„To je všechno?“
Pozvedne obočí. „Jak to myslíte?“
„Dal jste si tolik práce, abyste mě tu potkal, a tohle je všechno?“
„Tolik práce jsem si nedal. A ano, je to všechno. Chtěl jsem vám
znovu nabídnout pomoc, ale jste dospělá, nutit vám ji nebudu.“
Pomoc? ptá se vypravěč. Pomoc, odpovídám mu v duchu. „Po-
moc…“ říkám nahlas.
Shlíží na mě, sem dolů, sem ke mně, tam, kde přesně právě teď jsem.

Ten mráček jsem viděla už od svého kotce po první hodině odba-

vených hovorů, po první hodině sledování otevírajících se hlav
a poslouchání otevírajících se hlav, po první hodině pracovní středy,
kdy jsem si stihla ublinknout při otevírání interní pošty, která se
skládala mimo jiné z hromadného mailu s motivačním materiálem
(powerpointová prezentace s fotkami kotěte a mláděte šimpanze
za doprovodu průpovídek o sounáležitosti a přátelství) a z po-
zvánky na jakési školení o ergonomickém uspořádání pracovních
povinností a nástrojů. Trefili se přesně – s tím školením. Jestli něco
momentálně jsem, tak naprosto a zcela, plně a beze zbytku neergo-
nomicky uspořádaná. Jsem výsledek takové té středoškolské kolek-
tivní koláže z hodiny výtvarné výchovy, rozstříháte plakát postavy
s obličejem a pak lepíte části těla tam, kam nepatří. Ruka místo
hlavy, ucho na břiše a podobně. Všechno špatně, všechno jinak, ale
umělecké dílo to tedy určitě není.

– 89 –
 Ten mráček jsem viděla, byl tam, trčel šéfové přímo z tváře,
když stála tam nahoře, tam na hoře Olymp, ostatní vedle ní na
svých trůnech předstírali, že něco dělají, že pracují, předstírali, že
nebrouzdají na internetu a nerozesílají maily se šimpanzem a ko-
tětem, že dohlížejí na řád a chod a že bez nich by se celý systém
zhroutil.
Takže když směrem ke mně vyslala jeden z  jejích mariňác­
ko‑skautských, tentokrát naprosto nesluníčkových posunků, odbav
poslední hovor a přijď, napadlo mě, že je něco špatně. Vidím ji, jak
namačkaná ve vojenském mundúru s vazelínou pod očima gestem
pravé ruky naznačuje telefonní sluchátko u ucha, jak ho pak po-
kládá na imaginární stůl kamsi do prázdna před sebe, poklepe si
na náramkové hodinky, dvakrát zatahá za ucho a vyplázne jazyk
a na závěr si hřbetem křečovitě propnuté dlaně pomalinku přejede
po krku. Kývu hlavou, která je stále na svém místě, ačkoli je celá
neergo­nomická, ale ještě drží na krku, vytahuju zpod stolu kalaš-
nikov, vystřelím jí na pozdrav a pak ho schovám zpátky.
„Děje se něco?“ ptám se jí, když vystoupám k ní, tam do výšin.
„Ano, Anno, vlastně děje. Posaďte se, něco vám pustím,“ řekne
bez náznaku úsměvu. Sedám si do trůnu, přijímám sluchátka, která
by si přál mít na uších každý operátor na světě, a slyším cvaknutí
a dva hlasy, svůj a cizí ze včerejšího odpoledne.
„Co mi k tomu povíte?“ zeptá se mě šéfová po třech minutách,
kdy si z uší sejmu sluchátka.
Přesně jsem věděla, že mi pustí tenhle hovor.
„Já nevím,“ řeknu.
„Tak nevíte?“ řekne a obočí jí vyskočí až ke skalpu zlakovaných
vlasů.
Mlčím.
„Na podobný telefonát jsem narazila už včera, jak víte. Co to má
znamenat? Proč to děláte?“
„Proč dělám co?“

– 90 –
 „Co? Děláte si ze mě legraci? Poslouchala jste se?“
Její obočí jsou dva slepýši na trampolíně.
„Uvědomujete si, co jste mohla tím hovorem způsobit? Připadá
vám to normální?“
Slepýš patří do třídy plazů, ale není had, ačkoli za něj bývá často
mylně považován, a je to silně ohrožený druh.

Navzdory všemu harampádí, co si žilo vlastním životem v mým obý-

váku, v mojí kuchyni i ložnici, nenašli byste skoro žádnou fotku. Měla
jsem jen tři, o kterých jsem věděla. A jedna z nich ani nebyla moje.
Nikdy jsem neměla fotoalbum jako moje sestra, která si stále chodila
vyvolávat fotky z každé dovolené a školní besídky svých dětí. Měla
je krásně uspořádané podle osob a událostí. Třeba „Zdenda – naro-
zeniny“ a každý rok do nich doplnila vždy pár fotek, na nichž její syn
sfoukává svíčky z dortu, dostává a rozbaluje dárky. Nebo to velké bílé
album plné trapnosti s nápisem „Svatba“, případně to oranžové album
plné lží s názvem „Máma a táta“. A pak měla to, co si schovávala jako
poslední nárok na tajemství, co jí zůstalo po založení toho velkého
bílého. Měla tam vyrovnané fotky svých dětských lásek a dospělejších
lásek. Živě ji vidím, jak se občas těma fotkama probírá a představuje
si, s kým z nich by měla lepší život, než je ten, co si vybrala.
Já měla fotoalbum v hlavě, co se týče těch mužů. Ale nebyly na
nich obličeje. Měla jsem své pornoalbum. Podívala jsem se na stěnu
před sebou a představila si zbrusu novou polici, která by vévodila
těm zbylým s kameny a vázami a porcelánem a keramikou a kovem,
se soškami a figurkami z vyfouknutého skla a s dřevěnými kostkami
a korkovými zátkami. Představila jsem si speciální vitrínu plnou
mužských penisů. Ne všechny byly ve mně, ale dozajista jsem všech-
ny měla v puse. To byla totiž moje doména. Tak jak jsem nesnesla,
když mi to někdo dělal jazykem, tak jsem zbožňovala kouření. Radši
jsem se ani nepokoušela počítat, jak dlouho jsem se na žádného
nepodívala zblízka, jak dlouho jsem si ho nezasunula do pusy, jak

– 91 –
dlouho jsem necítila tu nezaměnitelnou specifickou příchuť se-
mene. Když jsem jim to dělala, obvykle jsem je při tom sledovala,
pozorovala, jak se tváří, naslouchala jejich vzdechům.
Klekla jsem si na kolena, zvedla hlavu a představovala si, jak fik-
tivní hlava nade mnou slastně přivírá oči. Takhle vkleče. Na podlaze.
Tak jsem to měla nejradši. Na úrovni ročního dítěte, zamrzlá ve fázi
orální závislosti, ukojena jedině sáním, cucáním, strkáním do úst,
olizováním, žužláním, mňam a mlask.
Jako ve zrychleném filmu jsem viděla, jak se střídají polohy je-
jich rukou, někteří si je dávali na temeno, snad to okoukali z porna,
někteří mě rvali za vlasy, někteří mi tlačili hlavu do jejich klína tak,
že jsem se sotva mohla nadechnout, žalud narvaný v krku a oči
plný slz. A pak přesun na závěr, na to lepkavé grand finále, ten se
mi udělal na hrudník, ten mi to rozplivnul po obličeji, jeden si to
dokonce udělal do dlaně a pak mi to rozetřel do vlasů. Nejčastěji to
ale dělali rovnou do pusy. A nechali na mně, jak si s tím poradím.
„Spolkni to, nebo vyplivni,“ zpívala si často Mercedes do melodie
I do it my way.
„Zpívá se tam něco jinýho,“ opravovala jsem ji.
„Jak to? Frank zpívá: Eat it up or spit it out.“
„Za prvý s tím začal Paul –“
„Jakej Paul?“
„Paul Anka, vygoogli si to. Za druhý je to: I ate it up and spit it out.“
„A co?“
„Spolk jsem to a vyplivnul.“
„Do prdele no jo. Do prdele…“
„Promiň.“
„To je jedno. Moje verze je lepší. Poděkoval by mi Frank i Paul.“
Chtěla jsem ten pocit. Chtěla jsem být na kolenou. Chtěla jsem,
aby se na mě díval z té neuvěřitelné výšky a aby mi rozpuknul v puse.
Spolkni to, nebo vyplivni.
A já to většinou spolkla.

– 92 –
Podle adresy to mělo být přesně tady. Seděla jsem v autě před jeho
domem a střídavě kouřila a jedla dětské piškoty.
Jste to, co jíte. Já jsem vyšlehané nic, co se vám lepí na patro.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale vím, že se trochu
stmívalo, když vyšel ze dveří, v závěsu za ním skákalo jak na péru
cosi podivně mrňavého a asymetrického. Paranoidně jsem se za-
bořila do sedadla a posunula jsem se níž. Připadala jsem si trochu
jako v televizní kriminálce. Škoda že tu nemám americké koblihy
a kafe v kelímku a na nose velké černé brýle, na hlavě uvázaný šá-
tek nebo naraženou modrou kšiltovku baseballového týmu. Místo
toho jsem si po balíčku piškotů narvala pusu gumovými medvíd-
ky a sledovala, jak jeho vysoká postava kráčí po kraji chodníku
s fretkou/lemurem/kočkou/psem na špagátě. Když jsem ho měla
z dohledu, vyšla jsem pomalu z auta a šla k brance jeho domu.
Byl to malý rodinný domek ve čtvrti plné malých rodinných domů
s vanilkově žlutou omítkou a bílými vchodovými dveřmi, s hnědě
natřenou brankou, na ní hnědou poštovní schránkou se štítkem
s jeho pitomým jménem a vedle se zvonkem, kovovým a malým,
s vizitkou s jeho pitomým jménem. Zadívala jsem se mu do oken
a za jedním v přízemí se mihla ženská postava. Něco nesla, zmize-
la, pak se zas objevila. Zastavila se u konferenčního stolku blízko
okna. Měla jsem na ni dobrý výhled z profilu. Držela v ruce tablet,
dívala se do něj, dlouhé hnědé vlasy, nejspíš kaštanové, určitě
kaštanové, jí ležely na ramenou. Když mluvila před pár minutami
se svým mužem, něčemu se zasmáli. A já si myslela, že Viktor Kavi
se nesměje. Ale on se nesměje jen na mě.
Trhaně se nadvakrát otočila mým směrem, zabořila jsem oči do
popraskaného chodníku a šla a šla a šla a na konci ulice jsem v dálce
zahlédla Viktora Kaviho s kočkoprasetem na špagátě, otočila jsem
se a zamířila zpátky do auta, které jsem rovnou nastartovala a od-
jížděla a odjížděla a odjížděla tak rychle, že to popelnice neustála
a spadla na zem. Viktor Kavi bude mít co uklízet, až se vrátí. Až

– 93 –
se vrátí za svou ženou s kaštanovými vlasy, co jí leží na ramenou,
s vlasy, co jistě voní po meruňkovém nebo mandlovém nebo levan-
dulovém šamponu, vlasy, kterými se Viktor Kavi rád probírá, rád
v nich šmejdí prstama, pořádá dlouhé výpravy po pěšinkách, vlasy,
do kterých boří svůj špičatý nos, vlasy, co ho po ránu jemně šimrají
na tváři, když se nad ním jeho žena sklání, aby ho probudila.

V noci mě ze spaní vytrhla ruka, která mi zacloumala ramenem.

Nejdřív cloumání, pak škrábání zezadu na krku.
„Co?!“ vyhrkla jsem a praštila se loktem o futra v koupelně, když
jsem se ohnala. Po ruce, kterou jsem nenahmatala.
„Anno?“ ozvalo se mi u ucha šeptem. Mlčela jsem a čekala. I ka-
pající kohoutek čekal a umlknul. Kolem byly cítit jen zakyslé výpary.
„Hej, Anno, s nikým ses nevyspala. Jen jsi chtěla, aby to byla prav-
da,“ ozvalo se ještě blíž. Cítila jsem, jak se mi naježila kůže podél
páteře.
„A tak jsi tomu uvěřila,“ zasmál se vypravěč.

– 94 –
 Šest

„Dobrý den,“ pozdravil mě, jako kdyby mě čekal. Jako kdyby bylo
naprosto v pořádku, že postávám před jeho domem, zády k hnědé
brance s poštovní schránkou.
„Viděla jsem vás tu jednou, jak venčíte kočku,“ řekla jsem.
„Kočku? Já nemám kočku.“
„Venčil jste kočku,“ pokrčila jsem rameny.
„To asi myslíte psa.“
Byli jsme ticho a já se chvíli i pokoušela zrcadlit jeho vykulený pohled
a smrtelně vážný výraz. Myslím, že mu to nedošlo, jen rychleji zamrkal.
„Já nemám kočku,“ zopakoval.
„Vypadalo to jako kočka,“ řekla jsem skoro dřív, než on dořekl
„kočku“, a vzdychla u toho, takže mi možná ani nebylo rozumět, pro-
tože jsem tušila, kam do nikam se zase tenhle dialog ubírá. Hodila
jsem nedopalek na zem, zasyčel na zvlhlém chodníku.
„Ne, myslím, že nevypadalo.“
Pokrčila jsem rameny.
„Tamhle je popelnice,“ řekl.
„Co?“
„Tamhle je popelnice,“ řekl s pohledem přilepeným na cigaretě
u mojí boty. Podívala jsem se na ni taky. S Viktorem Kavim se velmi
snadno dokáže čas zastavit.
„Spěcháte do práce nebo tak?“ zeptala jsem se s pohledem stále
upřeným k zemi.
„Docela,“ podíval se na náramkové hodinky, když si jediným
gestem odhrnul lem rukávu. Na zápěstí se mu zableskl ciferník
hodinek v mosazné barvě a na prsteníčku cejch. Tolik informací
na jedné končetině. Jedna pro něj, jedna pro okolí. Čas a stigma
příslibu na levé ruce. Asi proto, že je blíž k srdci.

– 95 –
 „Jedete autem?“ zeptám se ho, i když vím, že mají jen jedno auto,
a tím už před půl hodinou odjela kaštanová žena s vlasy na opěradle
a s dcerou v autosedačce.
„Pěšky.“
„Můžu vás vzít, jsem tu autem.“
„Vy do práce nespěcháte?“
„Ne.“
Zamířila jsem k autu zaparkovanému na konci ulice nebo taky na
začátku, záleží, odkud se na to podíváte, a když jsem se po Viktoru
Kavim otočila, skopával můj nedopalek do kanálu a ptal se mě, jestli
touhle cestou jezdím do práce. Neodpověděla jsem, už jsem si se-
dala do auta. Když dosedl vedle mě, snažil se nedotknout botami
odpadků na zemi. Těžko říct, jestli měl z jízdy strach, rozhodně ale
poněkud vystrašeně vypadal. Jenže u Viktora Kaviho nikdy nevíte.
Nikdy nevíte, co si myslí, když nejste jeho žena. Nebo když jste já.
Nastartovala jsem a vyjela z ulice.
„Proč už neděláte psychologa?“ zeptala jsem se.
„Těch důvodů je víc. Nejste připoutaná, Anno.“
„Já vím. Mediátorství vás baví víc?“
„Tak se to říct nedá.“
„Nic jinýho k tomu neděláte?“
„Jak to myslíte? Vy se nebudete poutat?“
„Nepřišlo mi, že by to byla práce na plný úvazek.“
„Jak to myslíte?“
Sáhla jsem pravou rukou po přihrádce v palubní desce, omylem
jsem zavadila o jeho kolena, jistě neuvěřitelně špičatá pod tmavými
kalhotami. Neřízla jsem se.
„Chcete něco podat?“ zeptal se. Ta kolena mě trochu rozhodila,
cukla jsem s řízením. Nic na to neřekl, ale ruka mu instinktivně
vystřelila k volantu. Pravá.
„Koblihu.“
„Co?“

– 96 –
 „Mám tam koblihu.“
„Chcete podat koblihu?“ Otevřel přihrádku, vypadl mu do klína
papírový sáček s logem pekárny.
„Vytáhněte ji, doktore,“ řekla jsem.
„Mám do toho pytlíku sáhnout a podat vám koblihu?“
„Můžete to zkusit, aniž byste po ní šáhnul.“ Snad se i trochu po-
usmál. „Jo, podejte mi, prosím vás, jednu koblihu. Dejte si taky, jestli
chcete, je jich tam dost.“
Konečky dlouhých prstů Viktora Kaviho mi naservírují koblihu,
vezmu si ji od něj, aniž bych se ho dotkla.
„Myslela jsem, jestli vám nezbyli ještě nějaký pacienti.“
„Pacienti?“
„Klienti, cvoci…“ říkám s koblihou v puse.
„Nerozumím vám.“
Dokoušu tedy řádně sousto a zopakuju to. Ale on se na mě dívá,
jako kdybych na něj mluvila s celým pytlíkem koblih přilepeným na
jazyku. Napadne mě zahučet bububu, co by to s ním udělalo.
„Neměl jsem vlastní praxi,“ řekne, ale nezní to jako konstatování.
Spíš otázka.
„Tak jakej jste byl druh psychologa?“
Zírá na mě jako na ducha. „Sestra vám to neříkala?“ zeptá se, ale
nezní to jako otázka. Spíš konstatování.
„Neřekla mi o vás vůbec nic. Zeptala jsem se jí,“ řekla jsem, když
jsem dojížděla kolonu na křižovatce, „jestli jste spolu spali.“
Stála jsem na červenou, dívala se na espézetku auta přede mnou
a periferně cítila, jak se hlava Viktora Kaviho pomalu otáčí ke mně.
Špička stébla se klaněla po větru. Taky jsem si všimla, jak otevírá
pusu, jak chce něco říct, pak sáhl do papírového pytlíku, co mu stále
ležel v klíně, a vytáhl koblihu. Zakousl se.
„Co vám řekla?“ zeptal se klidně, když pečlivě rozžvýkal sousto
a já se spolu s kolonou rozjela.
„Co myslíte, že mi řekla?“

– 97 –
 „Pravdu.“ Co jiného by Dana mohla říkat. „Proč vás napadlo, že
se mnou spala?“
„Že kolem vás dělá takový ofuky.“
„Ofuky?“ zeptá se a dokonce zapomene, že s plnou pusou se
nemluví.
„Jo, je podobně záhadná jako vy.“ Akorát u toho tak nevalí oči.
„A protože je záhadná, tak vás napadlo, že jsme spolu spali?“
„Jakou máte?“
„Cože?“
„Jakou jste si vzal? Těch náplní je tam víc.“
„Nevím, asi…“ kouše a přemýšlí, „lesní směs?“
„To bude borůvka.“
„Bydlíte někde poblíž?“
„Pojedeme kolem. Na rohu Komenského. Odkud se teda znáte?“
Kavi kouše s očima nalepenýma na zadním nárazníku auta před
námi. „Chodila k vám na terapie nebo tak něco?“
„Anno, já nejsem zrovna ten správný člověk, kdo by vám tuhle
informaci měl sdělit.“
Zaparkovala jsem před domem s kanceláří Viktora Kaviho.
„Děkuju vám za odvoz,“ řekl, když si odepínal pás. Kývla jsem.
Vracel pytlík do přihrádky, ale nešla mu zavřít.
„Musíte do toho bouchnout,“ řekla jsem.
„Máte…“ ukázal si na pusu.
„?“
„Máte modrou pusu.“
„Já vím, měla jsem borůvkovou koblihu.“
Skoro automaticky kývl, než se zarazil. To je vinou intonace,
a tou můžete člověka docela snadno zmást, když nedává pozor.
Viktor Kavi se usměje. Ne moc, jen trochu. Jinak než na ženu
s kaštanovými vlasy. Sáhnu pak na klopu stínidla se zrcátkem, co
má nad hlavou, aby se mohl podívat. Otře si pusu, otře si pusu, otře
si pusu, pusu, pusu. A zaklopí stínítko zpět. Je pořád modrá.

– 98 –
 Pousměje se ještě jednou. Pak se podívá před sebe, jemně při-
kývne a vystoupí. Zadívám se do zpětného zrcátka a čekám, až
v něm zahlédnu jeho záda. Místo toho se ale znovu otevřou dveře
u spolujezdce a on dosedne zpátky.
„Anno, asi vám nemůžu pomoct,“ povídá.
„Já nepůjdu k žádnýmu vašemu známýmu,“ povídám já.
„To je mi už jasné.“
„Ani k žádnýmu jinýmu psychologovi.“
„Já vím,“ kývne. „Ale já vám nemůžu pomoct,“ řekne a skoro to
zašeptá. Nevím, odkud to vím, snad z práce, že při šeptání hlasivky
nekmitají, ale vpředu jsou sblíženy, vzadu, u chrupavek, oddáleny,
a tím vzniká turbulence vzduchu, která je slyšitelná.
Málokdo ví, že šepot je vlastně poruchou hlasu.
Že zdraví škodí.
Že šeptat se nemá.

„Dej zatím vařit vodu, já jen něco dodělám,“ houkla na mě sestra,

když mi otevřela dveře a běžela kamsi do obýváku. Šla jsem tedy
rovnou do kuchyně a nalila vodu z kohoutku do konvice. Připravila
jsem dva hrnky, do sestřina vložila pytlík černého čaje, do svého
tři lžičky instantního kafe. Zkoušela jsem si zahrát na Danu, dívala
jsem se na alchymii vařící se vody v plastové konvici se spirálou,
na kterou se věčně usazuje vodní kámen, ale moje sestra ji pečlivě
drhne, vyvařuje s octem, a tak nestíhá nakazit vodu, kterou si kaž-
dý den zalévá své čaje. Dívám se na světélkující oranžové okýnko,
které oznamuje, že konvice běží, opírám se o precizně vyleštěnou
linku, vzhlédnu k nablýskaným sklenicím v prosklených skřínkách,
shlédnu ke srovnanému hadru na okraji dřezu. Hodím do něj špunt
a pustím plným proudem studenou vodu.
Tramtará. Moje sestra. Ta, co vždycky toužila mít všechno hezké,
srovnané, čisté, úhledné, v pořádku. Ta, co nosila ze školy jednič-
ky, protože chtěla udělat rodičům radost, ta, co každý den vařila

– 99 –
a pekla, protože chtěla manželovi dělat radost, ta, co navštěvovala
Miriam ve vězení a teď v její garsonce kdesi na periferii, protože tak
je to správné, ta, co mě vždycky nakonec pozvala na kafe, protože
tak to mělo být. A jak dopadla, ve vycíděném panelákovém bytě,
ta potřebná, co si nemůže dovolit nikoho potřebovat, ta opřená
o čistou kuchyňskou linku, co čeká, čeká, čeká, než se jí uvaří voda
na čaj, a opřít se nemá o koho včetně vlastní sestry.
Otočím s kohoutkem doleva a zabořím hlavu do dřezu plného le-
dové vody. Nikdy nevíte, jak je ledová, dokud se neponoříte, dokud
vám nenateče do uší, dokud ji nepocítíte u kořínků vlasů. Vynořím
se, kap na linku, a vezmu konvici, kap na lino, zaleju můj i sestřin
hrnek, kap, kap, otevřu lednici a vytáhnu z dvířek Kuřincův rum, co
si naleju do kafe, kap, kap, kap, a taky si trochu rovnou loknu. Glo-
gloglo. Glo. Pak uslyším sestřino zavolání, ledabyle si utřu vlasy do
utěrky, co visí na háčku, suchá a voňavá, čistá a vyžehlená. Zamířím
do obýváku, Dana sedí na zemi před jakousi dřevěnou figurínou.
„Co to máš na hlavě?“ vzhlédne ke mně s nití mezi zuby.
„Co to máš na krku?“ napodobím její panický tón a v klidu si
sednu na křeslo. „Co to je?“ hodím bradou k panákovi o velikosti
dvou metrů, kterému sestra podle všeho právě zaentlovala rukáv.
„Cos dělala? Tys něco rozlila?!“
„Neboj, všechno je v suchu. Co to je?“
„To je do divadla, občas teď pro ně něco dělám, vyhodili kos-
tymérku, co měli na záskok.“
„A tohle…?“
„Na představení, ani nevím, na jaký. Potřebovali na něj ušít ob-
lečení. Tak,“ přetrhne mezi zuby nit. „Pomož mi ho zvednout, ať se
podívám, jestli všechno sedí.“
Zvednu se lenivě z křesla a popadnu panáka za ruce.
„Ty vole, Anno, kape z tebe voda. Cos dělala?!“
„Je to voda, tak to uschne, ne?“ zahučím a společně opřeme
figurínu muže s vyřezaným obličejem o stěnu. Váží snad metrák,

– 100 –
zatímco ho podpírám v oblasti trupu, sestra mu rovná chodidla tak,
aby zůstal stát na rovných ploskách a nepřevážil se.
„Zvoní ti telefon,“ funím pod váhou dřevěného muže, jehož nos
se mi boří do ramene. Sestra odběhne za zvoněním do kuchyně
a já se narovnám v zádech v rámci možností mojí zkřivené páteře,
abych si panáka prohlédla tváří v tvář. Po pár vteřinách jsem se
otočila a prošla kamsi k imaginárnímu cílovému místu v pokoji,
odkud jsem se po něm znovu ohlédla. Slyšela jsem sestřin hlas
z druhého konce bytu, telefonovala, smála se. Vrátila jsem se k pa-
nákovi, k tomu univerzálnímu muži, co se vás nemůže dotknout,
ale ani se vám nemůže bránit, přišla jsem k němu a vyhrnula mu
volný svršek z lýka, abych si pod něj mohla zalézt, abych se mohla
přilepit tváří a prsy a břichem na to dřevěné tělo a nechat si spad-
nout tvrdou látku přes záda, abych se k němu mohla celá schovat,
obejmout ho, zavřít oči, zabořit si hlavu na místo, kde by za živých
okolností měl jamku pod klíční kostí. Zadřeš si třísku, upozorňuje
mě vypravěč. Kéž by, snad, říkám já. Kdesi za mnou jsem zaslechla
chůzi bosých nohou na linoleu. Když jsem se vymanila z dřevěného
náručí, byla jsem tu stále jen já a panák a z kuchyně už se ozýval
jen tikot hodin.

Když jsem Ondřeje viděla poprvé, tedy poprvé po letech, protože

jsme se od vidění znali ještě ze základní školy, zachránil mě před
jedním zoufalcem v klubu. V tom klubu, kde jsme se pak vídali
i společně s Mercedes.
„Co piješ?“ zeptal se mě trouba s ustupujícími kouty, když si bez
pozvání přisedl po vystoupení, co jsem sledovala od barového pultu.
„Cokoli,“ řekla jsem já.
„To se mi líbí,“ povídá a důležitě se zahleděl na barmana, aby si
vynutil jeho pozornost. To se mi líbí? Co to mělo být? Kdybych řekla
krysí chcanky, řekl by, to se mi líbí, a možná na mě ještě namířil
ukazovák, tos mě dostala, byl to přesně tenhle typ chlápků.

– 101 –
 Objednal mi becherovku a já si uvědomila, že úplně cokoli nepij
u, ale jestli jsem se chtěla nechat odvést tímhle, usoudila jsem, že
je možná načase začít právě s becherovkou.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se, když se ke mně natahoval, že si
ťukneme.
„Hele, tohle nemusíme dělat,“ řekla jsem. Podle výrazu bylo zjevný,
že mě nechápe. „Markéta,“ řekla jsem nakonec. Určitě se mu to líbí.
Řekl, že se jmenuje Petr nebo Milan nebo Aleš, což mě samozřej-
mě hrozně zajímalo, proto jsem se ho taky nezeptala.
„Jsi tady sama, Markéto?“ zeptal se.
„Jo. Přítel se se mnou včera rozešel.“ Řekla jsem přesně tohle.
Řekla jsem to, protože jsem si to chtěla představit a nikdy to není
tak skutečný, dokud to neřeknete nahlas, řekla jsem to, protože
jsem tím Jakubovi ublížila, aniž by to tušil, řekla jsem to tomuhle
kouťákovi, protože mi bylo jasný, že se mu to líbí, protože jsem
věděla, že mu právě hlavou prolítlo, že opuštěná zranitelná holka
bude nejsnadnější kořist. Dost smutně osamělá, aby toužila po
někom, kdo bude s ní, dost čerstvě osamělá na to, aby od toho oče-
kávala něco víc, měl to být jeden večer, morální kocovina a ende,
šlus, koniec filma.
„Tohle nechceš,“ zaslechla jsem pak z druhé strany a v první chví-
li si ani neuvědomila, že to patřilo mně. Otočila jsem se na stoličku
vedle a zahlédla pravý opak kouťáka Petra nebo Milana nebo Aleše,
metrosexuální mláďátko. Jen se na mě díval a já se dívala na něj,
dokud se mě Petr nebo Milan nebo Aleš nezačal ptát, asi co dělám
za práci nebo jestli se mi tu líbí nebo co já vím.
„Jo, jasně,“ kývnu na něj automaticky a jeho zmatený pohled
napovídá, že jsem se netrefila.
„Ráno toho budeš litovat.“
„Prosím?“ otočím se znovu na druhou stranu.
„Tohle prostě nechceš,“ usměje se takovým tím vševědoucím
samolibým způsobem.

– 102 –
 „Otravuje tě?“ naklonil se ke mně Petr nebo Milan nebo Aleš
a pokusil se mi konverzačně sáhnout na paži nebo něco podobného.
Zakroutila jsem hlavou, ale další jeho dotaz jsem zase přeslechla.
„Hm, hm,“ kývala jsem na to, co plácal, ať to bylo cokoli.
„Nechá si ponožky…“ ozve se z levoboku.
„… takže si přijdu na docela pěkný peníze. Znáš to, vždycky chceš
víc, ale vystačíš si i s tím, co máš.“
„… chlupatý záda…“
„… ale po celým tom tejdnu toho máš dost, že jo. Jdeš se pobavit
mezi lidi…“
„… zapařený zvadlý koule…“
„Jo, dobrý, pochopila jsem to,“ otočila jsem se nalevo a pak hned
napravo: „Běž pryč.“
Petra nebo Milana nebo Aleše se dalo zbavit docela snadno a já
pak osiřela na baru s metrosexuálem, který mi najednou neměl
co říct. Oba jsme civěli před sebe. Periferně jsem viděla, že se
pousmívá, sáhla jsem po jeho skleničce a vypila její obsah, už si
nepamatuju, co to bylo, ale ať to bylo cokoli, nebyl to becher.
Rozesmál se a připálil si cigaretu.
„Takže… co to mělo bejt?“ zeptala jsem se ho, když jsem praštila
s jeho sklenicí o bar.
„Prosím tě, co bys s ním dělala? Dvakrát by na tobě zahekal
a usnul.“
„A co je tobě do toho?“
A tohle – to si pamatuju úplně přesně. Pokrčil rameny a vyfouk-
nul kouř nosem a řekl: „Asi ve jménu ženský pospolitosti, Twiggy.“

Zírala jsem fascinovaně s lahví u pusy na Horsta Fuchse nebo jiného

oplzlého Němce nebo Rakušáka, jak žongluje s noži, pánvemi, mixé-
ry, a poslouchala neuvěřitelné dialogy složené ze spousty údivů
a radosti a opravdu a to snad ne a tak to je fantastické, no není to
fantastické?

– 103 –
 Až tihle lidi umřou, dostanou se do nebe plného zázračných auto­
laků, na nichž můžete grilovat přímo na kapotě auta, a olalá, lak jako
nový, a famózních hrnců, v nichž se nikdy nic nepřipálí, i když v nich
budete smažit podrážky od bot nasucho dva dny v kuse. Podívej se,
Anno, no není to fantastické?
Nadzdvihla jsem se na loktech, abych vydolovala ovladač, pře­
pnula jsem televizi na jiný kanál, kde šla reklama na vložky a na žrá-
dlo a na chlast a na prášky při poruše erekce, protože jen krvá­címe
a žereme a chlastáme a souložíme, přepnula jsem dál na cikánku
ověšenou šmukem, která vám z karet řekne, co vás čeká, když jí
zavoláte, protože se nedokážeme vyrovnávat s tím, co bylo, s tím,
co je, co zbývá jinýho než doufat, že si líp poradíme s tím, co bude,
haló, jak vám mohu pomoci, řekněte, že se budu mít dobře, ano,
budete se mít dobře, protože hovor stojí skoro kilo za minutu. Co
by na to řekla Mercedes? Řekla by zase: „Každej musí něčemu věřit,
aby přežil. I ty, zlato.“ Přepínám dál na reality show, ve které stanice
sponzoruje dokonalou a vysněnou svatbu dokonalému a vysněné-
mu páru, který si nezaslouží nic než dokonalý a snový svatební
den. Protože je to přece nejdůležitější den života, říká holka sedící
v kadeřnickém křesílku s alobalem na hlavě, protože je to přece
nejdůležitější den života, říká kameře do zrcadla a pak se podívá
na svůj satelitní odraz a usměje se.
Jak se asi satelitka těší na manželství, na tu cestu plnou tole-
rance, ústupků a kompromisů? Rozesměje mě představa svazku
Viktora Kaviho s mou sestrou, ti by dělali tolik kompromisů, že by
si nestíhali ustupovat, prosím, bude po tvém, já se toho pro tebe rád
vzdám, ne, ne, to ani náhodou, já se toho vzdám, uděláme to, jak
chceš ty. Ukompromisovali by se k smrti. Ustupovali by tak moc, až
by se sobě jednou ztratili. Kroužek z bílého zlata na dlouhém úzkém
prstě Viktora Kaviho znamená, že je to kompromisman, ba co víc,
je to taky psycholog, takže vládce všech kompromismanů. Vždycky
když vidím na něčí ruce prsten, vzpomenu si na krávy a na značku,

– 104 –
co mají na uchu. A vždycky mě pobaví ten alibismus, to pozérství, ta
hra na to, že prsten něco znamená, že jeho nošení symbolizuje snad
nějaký závazek, jako kdyby se nedal jedním pohybem stáhnout –
a je po závazku. Čárový kód na čele by mi byl sympatičtější. No a pak
už jen pusu a ano. Ano je částice vyjadřující souhlas.
Představím si sebe ve svatebních šatech a zabublám smíchy.
Otáčím se k ukrutně vážnému Kavimu, který mi roboticky nasazuje
prstýnek, otáčím se na druhou stranu, tam stojí Jakub, nasazuje
mi prstýnek, nejspíš nějaký pouťový šunt, a oba se smějeme, oba
víme, jak je to směšné, a právě proto to děláme, oba víme, jak je to
k popukání, oba se smějeme, i když zároveň vím, že je tak trochu
dojatý, ale kvůli mně se to snaží skrýt, i když si uvědomuju, že se
směju tak nějak víc. A že to tak bylo vždycky, si taky uvědomuješ,
Anno? Snažím se vypravěčovu otázku ignorovat, ale on ignoruje
mou ignoraci a  pokračuje. Jakubovi nikdy nepřišly svatby tak
směšné a rodiny tak směšné, nepřišla mu romantická vyznání tak
směšná, ani kytky a svíčky ne, ne, nepřišlo mu to směšné. Nikdy se
tomu tolik nesmál. Jako Anna.
S Jakubem jsme se poznali v kině. Každý šel na představení sám.
On seděl v jedenácté řadě na kraji, já v desáté uprostřed. Všimla
jsem si ho ještě u reklamy. Podpíral si bradu a díval se na mě.
Při prvních ukázkách už seděl v mojí řadě. A po úvodních titul-
cích vedle mě.
S Jakubem jsme se seznámili na filmu, na který si ani jeden z nás
později nepamatoval.
Celou dobu jsem pozorovala jeho ruku, kterou měl většinu času
volně položenou vedle mého lokte na opěradle. Měl velké ruce.
Ruce dělníka, ruce dřevorubce. Vypadaly tvrdě, tvrději, než jak se
dotýkaly. Jeho ruce neměly jediný mozol, jedinou záděru, a když
vám přejely po kůži, řekli jste si: no jistě… jak jinak, jak jinak by se
mohly dotýkat než právě takhle.
Jako když vás překvapí vůně léta v dubnovém větru.

– 105 –
 Jako když v iglú vklouznete do vyhřátých peřin.
Jako když jako když jako když.
Přepínám.
„Jak se jmenuješ?“ škytám na chlápka do obrazovky. „Jsi Horst,
nebo Hans?“
„Fritz,“ usmál se na mě zdvořile a znovu ukázal na pánev. „Když
si teď objednáš naši superpánev max turbo, dostaneš k tomu dvě
superpokličky max turbo extra zdarma! No není to fantastické?“
„Umíš vyprávět pohádky?“ zeptala jsem se. A poslední, co jsem
viděla, byl Fritzův zmatený pohled. Myslím, že pak jsem usnula a že
Fritz chvíli marně ťukal na obrazovku, pak naštvaně odhodil pánev,
německy zaklel a nechal mě samotnou zavrtanou v pouštním písku,
do něhož se bořím a bořím a bořím, až po mně nezbude nic, nic, nic.

Stačilo trochu víc zapátrat na internetu. Jen o trochu víc. Bylo to

úplně snadný. Tak strašně snadný. Trapně snadný. Snadný na tři
kliky. Ryc pic bum hotovo. Stránky společnosti, kde pracuje Viktor
Kavi. Viktor Kavi, který je jen jeden. Klik. Odkaz na mediátora. Klik.
Profesní životopis. Klik.
A netrvalo mi ani tři vteřiny, než mi to došlo, když jsem si pře-
četla jeho zaměstnání v letech 2005–2008.
Ne, Dana mu nic neřekla, říkala přece, že mu nic neřekla. Je vy-
chcanější, než jsem si myslela. Ona ne. Což ale neznamenalo, že to
nevěděl.
Ne, ona ne. Miriam mu to řekla sama.

V hlavě se mi žene vír tak silně, že zachytávám jen nesrozumitelné

útržky slov, které občas vykřiknou, jako když rádio na moment
zachytí signál, co se pak zase ztratí. Když se takhle bez upozornění
posune volume samovolně doprava, skoro se leknu, trhnu sebou,
trhnu s volantem a silnice se zvlní. Světla na křižovatce se slévají
s mlhovými světly a mlhová světla se slévají s blinkry a blinkry se

– 106 –
slévají se citylighty a zelená a oranžová a červená a zdá se, že pro-
jíždím impresionistickým obrazem zapršenýho města.
Jenže neprší.
Zajedu do jednosměrky, což pochopím teprve, když narazím do
sloupku. Prudce zařadím zpátečku a podivný tvor sedící na místě
pro spolujezdce narazí čenichem na palubní desku.
„Sorry,“ uteče mi bezděčně z pusy a zabrzdím. To má ale za
důsledek to, že tvor zmizí pod sedadlem a zakňučí. Zůstanu chvíli
paralyzovaně sedět a čekám, dokud nezahlédnu lesklé hnědé oči.
„Sorry,“ zopakuju. „Vrať se, už dám pozor.“
Tvor mě poslechne a vyskočí si zpátky na sedadlo. Zůstane na mě
nedůvěřivě civět, cosi jako chomáč zkroucených dlouhých chloupků
mu směšně trčí z brady, zakrslá zadní noha mu trčí do vzduchu.
Opatrně vycouvám vjezdem k sídlišti a po menších obtížích se vy-
motám z bludiště panelových králíkáren, dokud nedorazím k sobě.
Zaparkuju před domem a potom, co zatáhnu za ruční brzdu, se
otočím na psa. Ta zrůdička mě skoro dojímá, musím si vlepit jednu
zprava a jednu zleva.
Unesla jsem Kaviho psa, řeknu si v duchu. „Unesla jsem Kaviho
psa,“ řeknu nahlas. Anebo to bylo naopak a řekla jsem to nejdřív
nahlas a pak v duchu. A pak se někdo zasmál, možná jsem to byla
taky já.
Vystoupím a přejdu ke dveřím na jeho straně, otevřu je a chvíli
si s ním vyměňuju pohled, pak mu ukážu prázdné dlaně (mír) a na-
značím mu, co se chystám udělat. Nechá se vzít do náručí, ale moc
se mu to nelíbí.
Položím ho v obýváku na křeslo a sednu si naproti němu.
Tik tak jedny. Tik tak druhé. Ticho třetí.
Už to musel zjistit. Věděl, kde bydlím, nebála jsem se možnosti,
že by se každou chvílí nerozdrnčel domovní zvonek. Ačkoli jsem
netušila, jestli ještě vůbec zvoní. Na moje jméno prst nikdo nepři-
kládá.

– 107 –
 Zvedala jsem se, že se půjdu přesvědčit, jestli funguje, když vtom
se ten trhaný zvuk ozval. Pes dvakrát ňufnul a já dopadla zadkem
zpátky na místo, odkud jsem se zvedla.
Pes si lehl a hlavu položil na přední packy. Trrrrr trrrrr.
„Co jsi to provedla, co jsi to provedla,“ řekla jsem nahlas první věc,
co mi přišla na jazyk, a to jen z toho důvodu, abych slyšela, jak zní
můj hlas. Abych se přesvědčila, že se mi nebude trapně třást nebo
přeskakovat, že mě nezradí, až budu Viktorovi Kavimu řvát do tváře.
Trrrrr trrrrr.
Zvedla jsem se a u dveří zvedla sluchátko od zvonku, přiložila jsem
si ho k uchu. Zaslechla jsem motorku, která se prohnala ulicí, čekala
jsem, až zaslechnu jeho dech, ale neslyšela jsem nic, stiskla jsem čer-
vené tlačítko s obrázkem klíče. Bzučení. Klapnutí dveří. Bzzz a klap.
Přesunula jsem se ke kukátku. Chichot mě ale přinutil ohlédnout se.
Vypravěč stál ve stínu u vstupu do kuchyně. Anno, tohle se tak úplně
nepovedlo, co? To jsem na tebe zvědav, založí si dlaně do podpaží.
Tři důrazná zabušení těsně u mého ucha mi málem zlomí nohy
v kolenou. Skoro zaslechnu to lupnutí, jen ne ušima. Otočím se zpět
ke kukátku. Kaviho velká hlava. Nos a oči větší než kdy jindy.
„Otevřete!“ řekne důrazně a zadívá se přímo do kukátka. Na-
přímím se a vezmu za kliku.
Stojíme naproti sobě a je to takový ten okamžik, kdy oba chceme
něco říct, ale nakonec je jen ticho. Udýchané ticho.
„Žofré,“ zavolá pak a z obýváku zaslechneme seskočit psisko
z křesla. Rychle přibouchnu dveře do obýváku, aby nestihl ke svému
páníčkovi doběhnout. Ten stojí v mojí předsíni dřív, než se k němu
stihnu otočit, a taky přibuchuje dveře, ale vchodové.
„Co to má sakra znamenat?!“ zeptá se a je jasně znát, že udržet
tichý tón hlasu mu dělá problém. Pravá strana tváře mu cuká.
„Co myslíte?“ ptám se, a ačkoli jsem se snažila o pohrdlivý tón,
znělo to spíš neutrálně díky fascinaci jeho tikajícím okem a kout-
kem úst.

– 108 –
 „Unesla jste mi psa?“ Tik cuk. „Co po mně sakra chcete? A vů-
bec… kdo‑kdo‑kdo tohle dělá? Jste normální?“
Chtěla jsem zařvat něco teatrálního, chtěla jsem zařvat „Hádejte!
Už to vím, doktore, už to vím!“ Přimhouřit oči a připadat si jako
oklamaná hrdinka telenovely. Připadat si podvedená a zrazená.
Jenže jsem se tak zase necítila. A necítila jsem už ani vztek, jen
jsem sledovala, jak sebou rozrušením škube, a myslela na to, že je
to snad vážně pravidlo, že lidi, co pomáhají magorům, jsou magoři
ze všech největší.
„Už vím,“ řekla jsem jako v tranzu jen výstřižek z mojí nachys-
tané repliky.
„Víte co?!“ zeptá se, ale jeho výraz se změní ještě dřív, než to
dořekne, a v tu chvíli mi dojde, že mě pochopil. Z jeho čela zmizí
pár zlobných vrásek, jeho obočí se najednou nezdá tak směšně
rozčepýřené. Chvíli nedělá a neříká nic a pak mu cukne koutek tak
mocně, až mu vystřelí do poloviny tváře. „Tak jste mi ukradla psa?“
„Neukradla. Co bych s takovou obludou dělala.“
„Tak unesla? Co chcete?“
Pes vedle zakňučel. Rozčilovalo mě to.
„Žofré?“ ušklíbla jsem se. „To jako vážně?“ zeptala jsem se a kop-
la do dveří jako puberťák, co se snaží o vzdor jen tak pro formu.
Mlčel, ale skoro se zdálo, jako by výmluvně pohodil jedním ra-
menem.
„Možná bych uvítala, kdyby mi konečně někdo řekl, co má tohle
celý vaše punktování s mou sestrou znamenat,“ řekla jsem a začala
se do toho zase dostávat.
„Netuším, co přesně nazýváte punktováním, a předně si myslím,
že na mým místě měla být vaše sestra. Nelíbí se mi, že mě do toho
zatahujete.“ Po jeho zlobě a tiku postupně nezbylo nic. Chtěla jsem
ho ještě něčím rozčílit, popíchnout, přece by bylo na místě, aby se
v takovou chvíli vytočil. Ječel na mě. Možná mě praštil…
„Ale jděte, zatáhl jste se do toho sám. Tak mluvte!“

– 109 –
 „Co chcete vědět? Pracoval jsem ve věznici, kde byla zavřená vaše
matka. Předpokládám, že to je to, co víte.“
„Chodila k vám na terapie nebo co?“
„Jo. Chodila.“
„A co máte s Danou? Staráte se o příbuzný vašich vězňů, nebo
jak to, že se znáte?“
„Nestarám se o nikoho.“
„Jak to, že ji znáte? K tomu snad vůbec nemělo dojít, ne? Není
to proti nějakým vašim regulím nebo kodexu, přísaze, co já vím?“
„Byla to náhoda…“ poškrábal se na hlavě a zadíval se ke dveřím
obýváku. „Neporušil jsem žádný kodex. Jen… praxe někdy nefun-
guje tak, jak by měla…“
„Jak to myslíte? Mluvil jste s Danou o matce?“
„To ne,“ střelil ke mně pohledem, „ne přímo. Neprobíral jsem s ní
nic, co jsem věděl od vaší matky, jestli se ptáte na tohle. Navíc jsem
s ní prakticky nemluvil vůbec. Ve věznici jsem v té době, co jsem se
s Danou potkal, končil.“
„Ale zůstal jste s ní v kontaktu.“
„Dal jsem jí tenkrát číslo, ano.“
„Proč?“
Trhnul rameny. „Pro případ.“
„Rozdával jste svoje čísla rodinám zavřených vražedkyň? Pro
případ?“
„Tohle byl nestandardní případ,“ řekl potichu a promnul si oči,
opřel se zády o stěnu. Sledovala jsem ho a stále cítila, že mám tělo
v našponované bojovné pozici. Jen nebylo s kým bojovat.
„V čem?“
Teď si promnul bradu, dotek jeho dlaní zašustil po černém str-
ništi. Ruku pak nechal u pusy a nic neříkal.
„V čem, doktore, v čem byl tohle nestandardní případ?“
„Nic vás nenapadá?“ zvedl sklopené oči, zabodl je do mě a svraš­
tilo se mu čelo.

– 110 –
 „Co tím chcete naznačit?“
„Nic. Vaši matku i sestru trápilo, že jste ji nikdy nenavštívila. Dě-
laly si o vás starosti. Chtěl jsem dát vaší sestře číslo… kdyby neměla
komu zavolat.“
„To snad není vaše povinnost.“
„Není.“
„Pak tomu nerozumím.“
„Neměl jsem to dělat. Byl jsem psycholog vaší matky, příliš se
jejím případem nechal…“ zmlknul a znovu si promnul obličej. Pak
spustil ruce k tělu, dlaně mu hlasitě pleskly o stehna, pes za dveř-
mi dvakrát ňufnul. „Udělal jsem chybu, neudržel jsem si potřebný
profesní odstup. To je celé.“
„To vás ta naše rodinná historka tak sebrala?“
Nezareagoval. Jen civěl. Vzpomněla jsem si při pohledu do jeho
černých očí na Mariánský příkop, na to, co jsem o něm říkala do
telefonu muži, který psal se svou dcerou domácí úkol ze zeměpisu,
a pak se mu podívala na prsty levé ruky.
„Chodila k vám po celou dobu, co jste tam pracoval?“
„Ne, přeložili ji z jiné věznice, nastoupila asi rok před mým od-
chodem.“
„A proč jste odešel?“
„To už vás nemusí zajímat.“
„Nemá to s ní nic společného?“
Zavrtěl hlavou.
„Nic s tím naším nestandardním případem, hm? I když přizná-
váte, že jste si to nechal přerůst přes hlavu?“
„Anno, vraťte mi mýho psa.“
„Neshánějí se po něm vaše žena s dcerou?“
„Odjely pryč. A nic vám do toho není.“ Obě informace jsem věděla
i bez něj. Natáhla jsem se po klice, ale než jsem ji stiskla, otočila
jsem se ještě zpět k Viktoru Kavimu. „Jste s mou sestrou v kontaktu
po celou dobu?“

– 111 –
 „Ne. Nebo spíš se ozve jednou za čas… dvakrát do roka… teď
jsme spolu mluvili častěji kvůli jejímu synovi.“
„A řešili jste spolu mě?“
„Vás?“
„Přece jste říkal, jak se obě trápí, jak si dělají starosti… Když jsme
se potkali tenkrát poprvé, tvářil jste se na mě, jako bych někoho
zabila, tak jste o mně asi slyšel víckrát.“
Tentokrát si přiložil obě dlaně přímo na tvář a chvíli je tak bez
hnutí nechal. Prudce se pak otočil, opřel o stěnu a vrátil do původní
polohy. Sledovala jsem ho skoro s napětím.
„Anno, chápu, že jste dotčená, že jste určité věci nevěděla, ale
co teď chcete? Co jste vlastně čekala? Nikdy jste za svou matkou
nepřijela, nikdy jste se o tom nechtěla se sestrou bavit, nikdy jste
matce ani nenapsala. Dala jste dostatečně najevo, že tuhle část své-
ho života hodláte ignorovat, tak co jste čekala, že vám vaše sestra
řekne? Nejspíš se obávala vaší reakce… oprávněně, řekl bych, soudě
podle toho, že unášíte psy. Nejspíš očekávala, že byste s ní o tom
beztak nechtěla mluvit. Tak o co vám teď jde, hm? Proč vám na tom
vlastně tak sejde? Co se mi snažíte říct?“
Chtěla jsem mu ublížit. Připadala jsem si jako slepice. Potupená
ve chvíli, kdy jsem měla mít navrch. Udělal ze mě hloupou hysterku,
co se snaží být důležitá, ačkoli není, není, není, nikdy nebyla.
„Bože, do který z nich jste se zamiloval?“ řekla jsem tak potichu,
že jsem snad sama nechtěla, aby mě slyšel. Vydal ze sebe něco mezi
smíchem a zavrčením a jeho tvář byla najednou sotva na pár cen-
timetrů od mé. Chytil mě za zápěstí ruky, kterou jsem svírala kliku.
Dívala jsem se na jeho ústa, sledovala, jak se nadechl a jak na-
konec nic neřekl. Vzala jsem za kliku a nechala vyběhnout ven po-
stiženého tvora, který vrtěl vypelichanou oháňkou, když se drápal
po nohách Viktora Kaviho. Nicméně ten se přesto neměl k odchodu
a jeho pohled mě pálil na krku. Sáhla jsem si na to místo, abych se
přesvědčila, že se mi neškvaří kůže.

– 112 –
 Nenáviděla jsem ho.
„Zavoláte sestře?“
„Proč se staráte. Běžte už, doktore,“ řekla jsem a natočila hlavu od
něj pryč. Dívala jsem se přesně do toho koutu, kde si mě bral zajíček
s účesem nacistického fracka, dokud jsem se nepovalila na zem.
„Nechcete mi říct, co se vám děje?“
Uchechtla jsem se, ale nepřiměla se na něj podívat. „Najednou
vás to zajímá? Dáte mi číslo – pro případ?“
„To už dávno máte,“ řekl. Přistiženě jsem k němu vzhlédla, tvářil
se stále stejně, klidná tvář, neklidné oči. Polkla jsem nasucho a má-
lem se z toho rozkašlala. „Zavolejte sestře.“
„Proč bych to dělala?“
„Asi byste si měly promluvit.“
„Takhle spolu nemluvíme.“
„Jak spolu mluvíte?“
„Ona mi vypráví o svým nudným životě a kritizuje ten můj, to je
celá naše konverzace.“
„Vy jí o ničem nevyprávíte?“
„Ne. O ničem.“ Zírala jsem škvírou otevřených dveří na dlažební
kostku v nejvyšší polici. „Jednou mi volali. Z věznice, myslím.“
„Kdo?“
„Nějaká sociální pracovnice. Ptala se, jestli za ní nechci přijít. Za
Miriam.“
Čekala jsem, že se zeptá, proč jsem za ní nikdy nepřišla. Ale nezeptal.
„Máte někoho, s kým mluvíte? Kamarádku? Přítele?“
„To je dost neoriginální způsob, jak ze mě dostat, jestli někoho
mám, doktore.“
Zamračí se na mě. Pokrčím rameny, myslím, že je to ta nejjasnější
odpověď, jakou jsem mu mohla poskytnout.
Čekala jsem, že se zeptá, proč se se mnou nikdo nepřátelí, proč
nikoho nemám, proč mě žádnej nechce, proč mě žádnej nemiluje,
proč mě žádnej nemá rád. Ale nezeptal.

– 113 –
Už několikrát mi hlavou proběhla nechtěná představa, co moje mat-
ka, ta křehká osoba, která měla vrásky vyražené hluboko do tváře
už od doby, co si ji pamatuju, ta křehká osoba, které se propadala
hodnota tlaku tak nízko, že se často během dne musela zastavit
v jakékoli rozdělané činnosti a opřít se, přidržet se, odpočinout si
a několikrát se zhluboka nadechnout, ta křehká osoba, která do sebe
lupala jeden prášek za druhým, s tím typickým trhnutím hlavou do
záklonu, když je polykala, nikdy jsem nevěděla, na co všechny jsou,
vím, že některé byly na migrény, kterými cyklicky trpěla, ano, už
několikrát mi hlavou proběhla nechtěná představa, co moje matka
dělala od rána do večera dvanáct let ve vězeňském mundúru za
mřížemi se ženami, které uškrtily svoje mladší sourozence, otrá-
vily plynem své rodiny, znásilňovaly své syny, zastřelily své muže,
podpálily budovu, kde pracovaly. Nikdy mě nenapadlo, že tráví čas
vysedáváním u psychologa. V představě mé matky v prostředí mně
natolik neznámém, protože jsem ho nikdy nenavštívila, v představě
života ženy, která je mi už dávno cizí, najednou Viktor Kavi vy­rostl
jako stéblo trávy, vedle Miriam, předčasně zestárlé s vráskami
ještě hlouběji vraženými do kůže, tak hluboko, až jí skoro skrze
slabá místa prosvítají kosti, vedle Miriam, které určitě zrovna teď
třeští hlava, masíruje si prsty spánky a bojuje se závratěmi v gar-
sonce kdesi na kraji města. Miriam, která mého otce zabila hned
nadvakrát, pro jistotu. Přede mnou. Anna stála nad metaforickou
záchodovou mísou svého života a sledovala, jak se její splašky vra-
cejí zpět, říká vypravěč, ve skutečnosti klečím u hmotné záchodové
mísy, opírám si o ni čelo a čekám, dokud nezačnu dávit.
Nevím, jakou mi byla matkou, nepamatuju si to, pamatuju si
zato, jakou byla matkou Daně, pouštím si v hlavě diáky, v nichž
spolu vykrajují vánoční cukroví, v nichž ji učí háčkovat, v nichž se
společně smějí, pak následuje obzvlášť dlouhý záběr, jak se k sobě
choulí pod jednou dekou u televize. Do krku mi vypluje první salva
žaludečních šťáv. A jak se jedna zastává druhé před otcem, jak mu

– 114 –
jedna pro druhou nastavuje tvář. To, jak dopadají natrávené útroby
mého žaludku do záchodu, pouze slyším – skrz křečovitě zavřené
oči nepronikne ani kousek světla. Nebyla na mě zlá, snad nikdy na
mě nekřičela, to ne, moc se mnou nemluvila… sice víc než otec, ale
ne moc. Bylo to pochopitelné, jasné jako facka, zprava i zleva, jak
jinak by to mohlo být, tak a ne jinak, že k Daně měla blíž, protože
Dana ji také víc potřebovala, a někdo mojí sestře musel vynahradit
ty rány, co utržila. Otřu si pusu do toaletního papíru, zvednu se na
roztřesených nohou, abych mohla otočit s ventilkem a čekat, než
nateče voda do nádrže.
Já? Já jsem si mohla hrát s krabičkou sirek ve stohu slámy, a všem
to bylo u prdele.
Pu‑chššš.

– 115 –
 Sedm

Není příjemněji stráveného odpoledne, ne, není, ach není, tu není,

co by vás těšilo víc, za zimních odpolední, kdy za okny padá sníh
a pokrývá zem bílou peřinou, není příjemněji stráveného času, ach
není, než ve vyhřáté posteli, s rukama, které patří vašemu milova-
nému, s rukama, jež vás objímají, s tělem rozpáleným životem nebo
s životem rozpáleným tělem, jež se přimyká k vašim holým zádům,
ach není, za těch zimních odpolední, kdy za okny padá sníh a pokrý-
vá zem bílou peřinou. Představte si to – představujete si to? – celým
pokojem se rozléhá Roy Orbison a jeho Crying, ta krásná smutná
píseň, Jakubovy silné ruce vás obemykají, jedna kolem pasu, druhá
kolem ramen, cítíte jeho dotyk, co je, jako když vás překvapí vůně
léta v dubnovém větru, jako když v iglú vklouznete do vyhřátých
peřin, jako když jako když jako když, a Jakubovy horké rty vás líbají
na zátylku a Jakubův hlas šeptá, šeptá, šeptá tak potichu, že mu
nerozumíte, ale to nevadí, nevadí to, protože je to Jakubův hlas, a to
je to jediné, na čem záleží za těch zimních odpolední, kdy za okny
padá sníh a pokrývá zem bílou peřinou.
Anna lenivě zamrká při pohledu z okna a myslí na to, ne, není,
ach není příjemněji stráveného času, není jiného místa, kde bych
si teď přála být, jsem přesně tam, kde mám být, ve chvíli, kdy tam
mám být, s osobou, s níž tam mám být. A je to neskonale dlouhá
chvíle, Orbison právě zpívá refrén, jenž se skládá z jediné prosté
věty, refrén, do nějž Jakub cosi šeptá, a Anna se chvíli snaží rozšif-
rovat ta slova, ale neslyší nic než stále zesilující tóny písně, co hraje
znovu dokola, a nesrozumitelný šepot, ten, co ničí hlasivky, a skoro
nikdo to neví. Anna však ví, že ta slova nemohou znamenat nic ne-
dobrého, protože patří Jakubovi. A už skoro upadá znovu do snu,
ach, už skoro znovu usíná za jednoho z těch zimních odpolední, kdy

– 116 –
za okny padá sníh a pokrývá zem bílou peřinou, když vtom ztichne
zpěvákův hlas, ztichne i orchestr, který ho doprovází (právě když
zazpívá „stopped“), a v tu chvíli, v tuhle tichou chvíli, která trvá sot-
va okamžik, než se zpěv rozezní dál („to say hello“) a než orchestr
znovu spustí, to Anna konečně uslyší, uslyší, co Jakub šeptá, uslyší
jeho hlas, co ho vždy povlékne saténovým prostěradlem, jeho hlas,
co zní, jako když pokryjete dort fondánem, jako když nalijete mlé-
ko do černočernýho kafe, jako když zakápnete zmrzlinu horkými
malinami a posypete skořicí, jako když jako když jako když, uslyší,
jak říká: „Cos to provedla?“
Anna se lekne, lekne se, co provedla, tuší, že je to něco hrozného,
víc než tuší, ví to, jen neví co. Chce se rychle otočit, potřebuje se
co nejrychleji podívat do Jakubových očí, přesvědčit se v nich, že
nezpůsobila nic nenapravitelného, ačkoli ví, že provedla něco ne-
napravitelného, protože všechno, co udělá, je nenapravitelné. Otáčí
se snažně dál, jeho oči, to je to, co potřebuje, jsou jediná jistota,
jediná odpověď, jenže jeho ruka, ta, co ji drží kolem ramen, jí strhne
hlavu zpět, srazí ji zpět a přimáčkne ji uchem k polštáři. Anna pak
ucítí jemný polibek, ach ten polibek, ten nejjemnější polibek, co jste
o něm věděli ještě chvíli po tom, co odezněl, jako když cítíte rezo-
nanci, ale samotný zvuk už slyšet není, jako když vám ulpí mastný
film ze šlehačky na puse, jako čmouha na zamlženým skle, jako když
sfouknete sirku. Jako když jako když jako když.
A ukonejší se, na chvíli se ukonejší, pak ale ucítí Jakubovy zuby,
ucítí ostrou bolest, tu nejostřejší bolest, co kdy cítila, když jí jeho
tesáky a řezáky a jedničky, dvojky, trojky prokusují kůži, když jí rvou
maso přímo z obratle, když jí praskají nervy v jeho ústech jako hous­
lové struny, a slyší to, slyší trhavý zvuk, jako když rozpářete vetché
hadry, a cítí to, cítí teplo, které ji náhle zalévá, a ví, že je to krev, co se
jí lije z těla, ach, za jednoho z těch zimních dní („now you’re gone“).
Anna pak vynaloží zbytky sil a pomalu se otáčí a Jakub jí pomáhá,
přidržuje ji lepkavými prsty bradu, Anna se mu zadívá do očí, do

– 117 –
těch očí, co tentokrát nevyslovují otázku. A chce promluvit, chce mu
říct to jediné, co se v tu chvíli patří, to jediné, co tomuto okamžiku
náleží, ale jen k němu němě natahuje ruku, příliš slabou, natolik
slabou, že zvládne pouze zatřepotat prsty. Leží na zádech a sleduje,
jak se Jakub vzdaluje, jak se jí vzdaluje, aby mohl dokončit, co začal.
A Anna pocítí úlevu jako nikdy, cítí úlevu, ach, jakou můžete cítit
jen v takovém okamžiku, jen za jednoho z těch zimních odpolední,
kdy za okny padá sníh a Jakub vás zadusí bílou peřinou.

Seděla jsem v tramvaji, dívala se z okna a sledovala pouliční lampy

ověšené vánočními žárovkami ve tvaru hvězd a vloček a zvonků
a stromků a sněhuláků a komet. Od výstupních dveří se ozývá žen-
ská, co chvíli zahuláká nesrozumitelný blábol a při tom sebou silně
škubne. Prohlížím si ji, pokaždé když vyjekne, sklopí hlavu, jako
by se styděla. Před každým dalším výkřikem se jí zkřiví tvář, nej-
spíš ve snaze nepoddat se tomu šotkovi, co ji lechtá na hlasivkách
a otevírá pusu. Tourretův syndrom, záškubům předchází nutkání,
nemá smysl ho potlačovat, protože delší zadržování vygraduje
v o to intenzivnější vybití nashromážděného napětí. Lidi kolem se
dívají všude, jen ne na ni, přemýšlím, jestli to má být známka taktu,
nebo ignorance, nebo obojího naráz. Možná je to tím, že se blíží ty
svátky, advent je tady, dudlajdudlajda, ublinknu si až za moment.
S Jakubem jsme Vánoce slavili naším způsobem. Což znamená, že
jsme pořídili ten nejhnusnější stromek, poházeli ho harampádím,
které nás napadlo, jednou jsme místo špičky nebo hvězdy na vrch-
ní větvi stromku měli připíchnutého plyšového medvídka, jednou
jsme společně vyrobili sněhuláka z papírových koulí a přilepili mu
k puse doutník. Dávali jsme si třeba i dvacítku dárků, které se sklá-
daly ze sortimentu obchodů „vše za 39,–“ nebo „lidovka“ a podobně.
Slavili jsme spolu troje takové.
Člověk sedící na místě za mnou dýchá tak usilovně, že cítím, jak
dozvuky jeho dechu dopadají na můj zátylek. Sáhnu si na to místo

– 118 –
a syknu bolestí. Srdce ucítila bušit až v krku, říká vypravěč, zavři
hubu, říkám já, přestaň na mě mluvit. „Ugháááájá,“ křičí ženská u vý-
stupních dveří, Anně se zamotala hlava, říká vypravěč, zavři hubu,
říkám já, nemohla se nadechnout, říká vypravěč, „beghááujááá“, křičí
ženská u výstupních dveří, cítila, jak jí hoří zátylek, to místo, co vždyc-
ky patřilo jen Jakubovi, zavři hubu!, říkám já. Nastane překvapivé
ticho, vzduchem zasviští jen šum otáčejících se hlav a udivených ná-
dechů. Lidé v tramvaji se po mně otáčejí, shlížejí na mě, vidím zmatek
a vidím pohoršení a slyším chichot hlásku, co říká, že blázním, že
jsem se dočista pomátla, šouplo ti v hlavě, Anno, šoupity doupity!
„Dost! Zavři! Hubu!“ Vyletí to z mých útrob tak mocně, až mě to
samotnou zaskočí. Všechny okolo zrovna tak, nejspíš to berou jako
výsměch ženě u výstupních dveří, která ke mně otočí hlavu taky
a při dalším svém „guhuámmá“ zapomene zkřivit obličej a sklopit
hlavu, řve to přímo ke mně.
„Šoupity doupity,“ odpovím jí hlasitěji. Pak nastane v tramvaji
hrobové ticho, uběhne pár vteřin, nastane chvíle pro ženin pra-
videlný výstup, ale nic se nekoná. Zapomene na to. Zvednu se ze
sedadla, přemístím se k zadním výstupním dveřím a vyskočím na
další zastávce. Otočím se ještě na chodníku zpět do tramvaje a řek-
nu: „Až přijdu domů, všechny vás spláchnu!“

Jak jsem seděla na podlaze ještě v kabátě, rozepnutém a s cípy pod

sebou, ucítila jsem, jak mě na zadku tlačí něco, co se zdálo být vlhké
a blemcavé, zdálo se to být něčím, co na zadek nepatří, a tak jsem
se naklonila na stranu, abych si vytrhla cíp kabátu zpod sebe, sáhla
do kapsy a vytáhla plesnivou koblihu a hned za ní hodinky mojí
bývalé sluníčkové šéfové. Byl to pozlacený šmuk, co jí klouzal z ruky
a věčně se jí válel u klávesnice počítače na stole. To měla za to, že
mě vyrazila. Aspoň myslím.
Zazvonil mi telefon v druhé kapse. Nechala jsem ho tam. Byla
to sestra, nikdo jiný mi nevolal. Nikdo jiný mi nezavolal už možná

– 119 –
rok, lidi mi volali jen do práce. A tam už se nevrátím, protože jsem
po lidech chtěla, aby mi říkali věci, o které se nežádá. Počkala jsem,
dokud nedohraje melodie mého vyzvánění, a pak jsem popaměti
vyťukala několik telefonních čísel s předvolbou utajeného volající-
ho. Poslední z nich byl Viktor Kavi. Zvedl to. Věděla jsem, že ví, že
jsem to já.
Myslela jsem na něj a kdovíproč jsem myslela i na jeho ženu, na
jeho šťastný život, a měla jsem pocit, jako bych je viděla zřetelně
a jasně, jako bych jim stála pod okny a nahlížela do jejich životů,
a tak je taky vidím, skutečně je vidím za těmi jejich velkými okny
s bílými závěsy staženými na stranu, nařasenými a nadýchanými,
jak si užívají všechno, co jim život přinesl, co jim naservíroval, a oni
to jen přijali, vzali si to a žijí to. Vidím, jak se večer sejdou všichni
doma, celá rodina, v obýváku spojeném s kuchyní, kde jim nad
stojanem s keramickými noži visí nějaká moderní dekorace, něja-
ká zarámovaná tabule s nápisem Live! Laught! Love!, kde všichni
povečeří něco, co přichystala jeho žena s kaštanovými vlasy, něco
dobrého a lehkého, něco zdravého a výživného, protože jste to, co
jíte, povykládali si, co se za den všechno přihodilo, co dalšího jim
život nachystal, a oni to přijímají, berou si to a žijí to, a pak si všichni
tři zahrají třeba Člověče, nezlob se, a vůbec nikdo se nezlobí, smějí
se a nevyhazují se před domečkem, a on hladí jejich dceru po vla-
sech a ona ho chytá za jeho malou bradu, když mu dává pusu, a pak
je vidím, jak ukládají dceru k spánku a spokojeně se na ni dívají ode
dveří, a pak, zatímco on se sprchuje, ona už leží v posteli a čte si
nějakou chytrou knížku, nějakou, kde je plno hlubokých myšlenek,
nějakou, co ji chytá za srdce, a on ji pozoruje, jak je roztomilá, když
krčí nos dojetím nad svými hrdiny, a lehá si k ní, vine se k ní a políbí
ji na její provoněnou a pěstěnou kůži na rameni, a ona se usmívá
a zavírá knihu, ona se usmívá a otáčí se k němu, a pak si to rozdají
za svitu lampičky a nikdo z nich se nepotí a ona svůdně vzdychá
a jemu se napínají svaly a pak si usnou v náručí.

– 120 –
 A já ji vidím, jak dřív nebo později, je to jen otázka času, čurá
v jejich nablýskané, čistotou provoněné koupelně na bílomodrou
tyčinku, vidím ji, jak slzí, když se jí před zraky vyrýsují dvě čárky,
vidím ji, jak volá svému muži, aby se s ním podělila o tu úžasnou
novinu, že jich bude o jednoho víc.
I já na tu tyčinku močila i já tam měla dvě čárky i já jsem slzela.
A pak nás bylo o dva míň.

„Co tady chcete?“ vyštěkla jsem na Viktora Kaviho, který postával

před mými vchodovými dveřmi, když jsem zrovna vyšla na ulici.
Vypadal dost nezvykle, trochu jako stydlivý školák, kterého jsem
zrovna přistihla, jak mi strká psaníčko do penálu. Měl ruce zaražené
do předních kapes od kalhot, vykulené oči budily trochu ustrašený
a trochu bezradný dojem.
„Neměl jsem dobrý pocit z toho, za jakých okolností jsme se
posledně rozloučili,“ řekl.
„A?“ rozhodila jsem rukama na znamení, že nějaký jeho pocit
není tak docela můj problém.
„Ta informace ve vás zjevně něco vyvolala – což je pochopitelné –
a nevím, jestli je ideální, abyste to… trávila sama.“
„A kde jste vzal, že to trávím sama?“
Rychle zamrkal. Zaskočený Viktor Kavi. To je dnes nezvykle
mnoho podob a emocí výjimečně vypátratelných v obličeji, hlasu
i řeči těla.
„Jsem podle vás takovej zoufalec, že mě s okolním světem spojuje
jenom moje ulhaná sestra a vy? Pěkně děkuju.“
Schválně jsem chvíli vyčkávala, co z něj ještě vypadne. Nesro-
zumitelně zablekotal něco jako „promiňte“ a pak „takže jste jí
nezavolala?“, na což jsem mu řekla, že ne a že mu do toho nic není.
„Nemáte tedy potřebu… nechcete mi nic říct… na nic se zeptat?“
„Nemám potřebu. Ani malou, ani velkou. Teď když dovolíte…“
„Jistě, někam se chystáte…“ kývne, ale ani se nepohne.

– 121 –
 Prošla jsem kolem něj, vzdalovala se a bylo mi šíleně líto, že
nemám zpětná zrcátka, abych mohla pozorovat doktorův výraz
a pohyby. Myslela jsem si, že mám o trochu víc hrdosti a neohlédnu
se už po dvaceti třiceti metrech, ale udělala jsem to. K mému úžasu
Viktor Kavi nebyl ani pryč, ani nestál před domem s přilepeným
pohledem na mých zádech, ale následoval mě. Dokonce se zdálo,
že si v první chvíli ani nevšiml, že jsem ho zahlédla, ačkoli se díval
mým směrem. Po pár sekundách si to ale skutečně uvědomil, jeho
krok na chvíli váhavě vybočil z rytmu, ale přece jen došel až ke
mně – čekající na vysvětlení. A čekající zbytečně, protože neřekl
ani slovo. Hráli jsme spolu naši tichou hru, jeho výraz už se zdál
téměř stabilní, najel na svůj klasický režim ledové sochy s živýma
očima. Nechtěla jsem se ho ptát, co tohle má znamenat, co po mně
chce, ani o co se momentálně pokouší. Nechtěla jsem se ptát možná
proto, že by můj tón hlasu vyjadřoval podráždění a příliš emotivní
rozpoložení, kterým jsem před ním nepotřebovala plýtvat, anebo
jsem se ho nechtěla ptát možná proto, že mě zajímalo, kam až dojde
a jak se bude chovat. Bez hlesu jsme si tedy stvrdili, že pokračujeme
společně, a já se dala znovu do chůze, s Viktorem Kavim po pravici.
Pravda je, že jsem měla v úmyslu „to trávit sama“ nad skleničkou
(a druhou a třetí), a doufala, že mě jedna z otevírajících se hlav snad
pozve, že sfoukneme na záchodech jedno krátké číslo, případně že
si mě dotáhne k sobě do bytu, odkud se v noci vypařím a odnesu
si s sebou nějaký suvenýr do vitríny, nebo že si ho vezmu k sobě
já, a nejlíp, když zůstaneme jen v předsíni, a nejlíp, když mě v tom
rohu místnosti, který všechno změnil, zase vrátí do normálu. Do
mého normálu.
Dorazili jsme do klubu, sedli si na barové židle, já si objednala
martini, protože se mi v tu chvíli chtělo pít martini, a Viktor Kavi
Heinekena.
„Sem chodíte často?“ zeptal se po podivně neohrabaném a nejis-
tém pokusu o přiťuknutí, které ale nakonec nedopadlo.

– 122 –
 „Sem tam.“
„Sama?“
Neudělala jsem nic, ani jsem nekývla, ani jsem nezavrtěla hlavou.
„Takže nemáte žádné kamarádky?“
Zabublala jsem smíchy a vyplivla si do dlaně olivu. „Zajímavé
zahájení konverzace, doktore. Ne, nemám.“
„Sestře se taky nesvěřujete, ani s nikým nechodíte…“
„Zase se ze mě snažíte dostat, jestli někoho mám?“
„Ptám se, jestli navazujete intimní vztahy.“
„Jediný, co se tomuhle označení blíží, jsou ti, se kterými občas
spím, těm se vážně nesvěřuju.“
„Takže máte milence?“
„Milence… jste z devatenáctýho století, prosim vás? Řekněte rov-
nou amanta nebo nápadníka,“ usměju se a upiju mu z Heinekena.
Na moment se zarazí tím jeho autistickým způsobem, ale rozhodne
se to nekomentovat.
„Jak tomu říkáte vy?“ zeptá se s očima přilepenýma na hrdlo svojí
lahve, jako by tam sledoval hemžící se bakterie z mojí bakteriální
pusy.
„Já nevím, doktore. Nedávám jim jména, ale milenec je hrozný
slovo.“
„Proč vám vadí?“
Povzdychnu si. Nevím, proč ty sklenice na martini dělají tak malý.
A nevím, jak z paní kaštanové po boku tohohle tazatele nemůže být
násoska první ligy, já bych byla v lihu furt. „Nevim, milenec… asi že
je to od slova milovat, to mě irituje. Co to s tím má společnýho?“
„Možná je to spíš od milovat se.“
Obdaruju ho obzvlášť znechuceným pohledem – stoupnu si pro
něj až na špičky a vydoluju ho z nejvyšší imaginární police. Připálím
si cigaretu.
„Tak nemáte ráda sex?“
„Ale… to, co jste řekl… zní to hrozně, tenhle eufemismus.“

– 123 –
 „Ale sex máte ráda.“
Pingl otírající bar vlhkým hadrem k nám vzhlédne se zaraženým
pohledem.
„Vy ne?“
„O mně se tu nebavíme.“
„Jo tak takhle to funguje? Takhle vedete konverzaci? Pokládáte
otázky, a o vás se tu nebavíme?“
„Já ale mám s kým konverzovat, Anno. Vy ne.“
V první chvíli se nemůžu rozhodnout mezi opovržlivým smíchem
a dotčeným zalapáním po dechu. „Takže mi tu činíte laskavosti, jo?!“
vyletím. „Ubožátko nemá kamarády, nemá rodinu, nemá nikoho,
s kým by slavila Valentýna, tak zatnu zuby, objednám si lahváče
a budu se jí chvíli na něco vyptávat? Mimochodem kdo do prdele
v hospodě pije pivo z láhve, co to s váma sakra je!“ zvedám se, ale
Viktor Kavi mě chytne. Přiloží mi dlaň na mou, stále opřenou o des-
ku barového stolu.
„Nerozčilujte se, takhle jsem to nemyslel. Sedněte si. Prosím,“
dodá ztišeně, ale důrazně. Vyskočím zpátky na barovou židli.
„Nikdy jste s nikým neměla vážný vztah?“
„Co to je?“
Zatváří se zmateně.
„Jak definujete vážný vztah?“
„To si asi může každý definovat sám, ne? Buď to pro vás z něja-
kého důvodu je vážné, nebo není. Definici bych tomu nedával.“
„Měla.“
„Co se stalo?“
„Jdete na to přímo, doktore, to se vám musí nechat. Nemáte ka-
marádky? Máte ráda sex? Co se stalo… Otěhotněla jsem. Nechala si
to vzít. Tak to skončilo.“
„On dítě chtěl?“
„Měla jsem i kamarádku.“
„A co se stalo s ní?“

– 124 –
 Pokrčila jsem rameny a kývla na barmana, aby mi donesl druhé
martini. „Znáte to. Holky jsou krávy.“
„Ublížila vám?“ Kéž by, kéž by, kéž by.
„Chcete ji vidět?“ vyhrknu najednou.
„Teď?“ nechápe a snad si v první chvíli myslel, že mám v plánu
vytáhnout peněženku a ukázat mu fotku.
„Teď,“ kývnu a znovu seskočím ze židle. Barman přede mě po-
staví sklenici. „Doktor zaplatí,“ oznámím pinglovi a žahnu do sebe
obsah skleničky na tři loky. Kavi se nebrání, zmaten tahá ze zadní
kapsy kalhot peněženku, hází na bar dvoustovku a doprovází mě
do lokálu, který je odtud nedaleko.
Když se posadíme ke stolu do putyky plný ženských mezi tři-
cítkou a padesátkou, uvědomím si, že jsem tu naposledy byla před
dvěma lety a že poprvé jsem tu byla o další dva nazpátek. Octla
jsem se tady spíš náhodou o jedné ze svých protrajdaných nocí, kdy
Jakub usínal v mojí posteli a já tam nedokázala usínat s ním. O jedné
z těch nocí, kdy jsem někde s někým nasávala a vracela se domů až
ráno opilá a ulepená od všemožných tělních tekutin, které patřily
mně nebo někomu cizímu, případně o jedné z těch nocí, kdy jsem se
vůbec nevrátila. O těch večerech jsem pila první ligu, musela jsem
být kompletně mimo sebe, mimo stav běžného vnímání, protože
když ve mně zbyla jen malá bublina, kterou nespláchl nějaký líh,
v té bublině byl obraz, který jsem nedokázala vyklepat pryč. Jakub
v mojí posteli. Jakub, který mi nikdy nepsal, kde seš a kdy se vrátíš,
který mi nikdy nevolal, aby mi vynadal, že už tohle trpět nehodlá.
V té bublině byl Jakub, který usíná v mojí posteli. Sám.
Tenkrát jsem tu byla sama jako většinou, moc přátel jsem nikdy
neměla, asi nic, čemu by se dalo divit. Prostě jsem na tohle místo
narazila po cestě z práce. Bylo při cestě, a tak jsem vešla dovnitř,
zapadla k baru a objednala si něco jako Sex on the Table nebo Pink
Mountain nebo Dirty Love nebo Mr. Big Drink nebo cojávim. Seděla
jsem na nepohodlné stoličce na konci baru a překládala čtvercový

– 125 –
pivní tácek tak dlouho, dokud ho šlo lámat, dokud bylo co přehýbat.
Všimla jsem si výstředně vymóděné ženské, co si občas něco špitla
s jedním z barmanů, někdy zmizela kamsi do zákulisí, ale většinu
času prostě jen tak postávala opřená o vchod místnosti pro perso-
nál, kouřila a pozorovala mě. Bylo na ní něco až étericky hezkého,
ale schovávala to za vrstvou makeupu a vyčesaných černých vlasů,
anebo působila étericky právě proto, anebo éterická vůbec nebyla,
anebo to bylo ještě jinak, anebo je to jedno. Nakráčela si to ke mně
pak lehkým krokem na vysokých kramflecích. Postavila se čelem
a vydržela v té póze několik vteřin, dokud jsem na ni neotočila
hlavu. Hudba hrála nahlas, ale rozuměla jsem jí, i když spíš šeptala.
„Připálíš mi?“ Svůdně se na mě usmívala, když se ke mně naklá-
něla s cigárem zasunutým mezi zuby, jazykem pak cigaretou mávla
nahoru a dolů. Chvíli jsem na ni jen civěla, ale ani nevím proč, aniž
bych řekla jediné slovo, jsem jí podávala zapalovač. Jenže ona si ho
nevzala, trochu provokativně zamrkala a s cigaretou znova zavrtěla,
tentokrát ze strany na stranu. Tak jo, teda, přistoupila jsem na její
podivnou hru a připálila jí, už jen proto, že mě zajímalo, co bude
dělat dál. Naklonila se ještě blíž, tváří se blížila k té mé a při tom se
letmo otřela prsy o mé rameno.
„Díky, Twiggy,“ zašeptala mi do ucha, napřímila se a teprve pak
vypustila kouř z pusy a odkráčela si to zpátky mezi futra, kde mě
zase sledovala.
To jsem ještě nevěděla, že jsem přišla na večer travesti a že Merce-
des je Ondřej převlečený v dámských šatech, s makeupem a parukou,
že Ondřej si mě pamatoval ze základní školy, kde chodil o ročník níž,
šikanovaný za svou zženštilost, za svou jinakost, za to, že byl to, co byl.
„Vaše kamarádka tady pracuje?“ ozval se Viktor Kavi.
„Tak něco,“ kývla jsem, „už jde.“ DJ zahlaholil do šíleně ozvuče-
ného mikrofonu jak na pouti, že Sugars nastupují na scénu. Ondřej
jako jediný z té trojice vypadal neprokouknutelně jako krásná žen-
ská, jemné rysy ve tváři a útlá postava, sen každé transky.

– 126 –
 „Uprostřed,“ řekla jsem doktorovi a napila se, abych snáz polkla.
Ženské v klubu vřískaly a smály se laciným vtipům, které transky
trousily a které byly stoleté, mohla bych je s nimi unisono opako-
vat („Po Vánocích jsem se na sebe podívala do zrcadla. Řekla jsem
si, že bych měla něco shodit, tak jsem shodila zrcadlo.“), a zpívaly
si s nima popové odrhovačky, co dávaly na playback.
Otočila jsem se na doktora, který z lahvového pivečka přešel
na točenou dvanáctku. Byl zjevně nesvůj, ale přišlo mi, že spíš
z vřeštícího davu než z partičky chlapů převlečených za ženské.
Jistě, psychologa jen tak něco z míry nevyvede, tím spíš, když dělal
terapeuta vražedkyním. Zvláštně se na mě pousmál, jakože všech-
no je v pohodě a tahle situace není vůbec divná, a když si navrch
upil z půllitru, neubránila jsem se trochu škodolibému úsměvu.
Zaregistroval můj pohled a tiše se pozasmál, uvědomila jsem si, že
snad prvně vidím jeho zuby. Přidala jsem se k němu. Tichý a krátký
smích, který se skládal spíš z úsměvů než skutečného smíchu, bylo
zjevně něco, co bylo typické pro nás oba.
Předpokládala jsem, že si mě Mercedes nevšimla, ale u ní člověk
nikdy nevěděl. Měla pohled úplně všude, dokonce až ve vás, a to
bylo to nejhorší.
„Můžeme jít, doktore, mučit vás nebudu.“
„Ještě vám objednám,“ řekl místo toho a odešel k baru. Sledovala
jsem ho, Sugars se šly zrovna připravit do zákulisí na závěrečné čís-
lo, barman pustil nějakou vypalovačku, na kterou si mohly ženský
při svých single ladies nights zahopsat. Viktor Kavi všechny u baru
převyšoval minimálně o dvě hlavy a ženské v jeho přítomnosti se
staly ještě nebezpečnějšími, protože se mezi nimi objevil chlap, co
si svoje koule neschovával do stahovaček.
Na scénu konečně nastoupily všechny tři na poslední číslo,
které jsem měla za časů, kdy jsem se na Mercedes chodila dívat
pravidelně, nejradši a které vymyslela a zařadila do celé jejich šou
sama. Nebylo to nic, na co by mohly zpívat, protože ten hlas patřil

– 127 –
Sinatrovi, Mercedesina písnička. Všechny tři se posadily na židle
a začaly se odhalovat, a to myslím víc než doslova. Nejdřív začaly
s odličováním, strhly vějíř umělých řas z jednoho, pak z druhého
oka. Potom si rozmazaly rtěnku po tvářích, potom si braly střídavě
ubrousky napuštěné pleťovým mlékem a drhly si jimi obličeje, jako
by si je chtěly vygumovat. Ukázaly své mužské tváře, ať už to byly
ty pravé nebo ne. Odhodily paruky, odhodily síťky na vlasy, jeden
se poplácal po vyholené hlavě, druhý si přejel po krátkém ježkovi,
Ondřej se pár pohyby rozcuchal. Pak si naráz do tónů posledního
refrénu sáhly pod šaty, vyhodily z nich vycpávky, stáhly si róby,
nechaly je padnout ke kotníkům. A najednou, na samém konci pís-
ničky, před zraky všech namísto třech ženských se jako kouzlem
zjevili tři chlapi.
Viktor to sledoval, stále čekal u baru a myslím, že stejně jako
já si všiml, že se na mě Ondřej celou dobu díval. Spolkni to, nebo
to vyplivni. Jsem to, co jsem. Tady mě máte. To jsem mu vždycky
záviděla, a ani o tom nevěděla. To číslo se jim nikdy nepovedlo tolik
jako dnes večer. Věděla jsem, že doktor ví, že brečím, a byla jsem mu
vděčná za to, že se mě neptá, jestli jsem v pořádku, že mě nijak sen-
timentálně neplácá po zádech, když se vrátil ke stolu. Proč tohle lidi
vlastně dělají? Kde se bere ta potřeba někoho utěšit pokaždé, když
začne fňukat? Je to proto, že se domnívají, že to fňukající zrovna
potřebuje, nebo proto, že si připadají hloupě, pokud nic neudělají?
„Nechcete už jít domů?“ zeptal se.
„Klidně běžte, doktore, manželka na vás asi čeká.“
„Na to jsem se neptal. Rád se s váma ještě napiju. Jen si odsko-
čím.“
Když doktor odešel, rozhlédla jsem se po klubu a můj pohled se
zarazil jako násilím, jako bych v tom místě narazila na zeď, mezi
futry za barem, v místě dveří, kam může jen personál a kde si teď
Ondřej balí svoje věci, kde balí Mercedesiny věci a kde jsem mu
s tím několikrát pomáhala. Anna pocítila touhu být zase s Ondře-

– 128 –
jem a být zase s Mercedes, říká vypravěč, co teď sedí na doktorově
místě, co by jí asi teď řekli, Mercedes a Ondřej? Co by řekli?
„Anna necítí touhu,“ řekla jsem polohlasně, vstala a svižným
krokem došla k pánským záchodům. Počkala jsem, až se Viktor
Kavi objeví ve dveřích, abych ho rukou odstrčila zpět, zatáhla ho
do kabinky a otočila za zády klíčem. Nic neříkal a dokonce se ani ne-
tvářil příliš překvapeně. Nedívala jsem se mu do očí dlouho, protože
jsem z nich měla pocit, jako bych se měla zastydět, a to mi nebylo
příjemný. Rozepnula jsem mu pásek u kalhot, rozepnula je a stáhla
těsně pod zadek. Sledoval každý můj pohyb, nebránil se, ani se mě
nedotýkal. Klekla jsem si na zem a vytáhla mu ho z trenek, viděla
jsem, že můj odhad se opět srazil s realitou, jeho penis, krom toho,
že byl tvrdý, byl poměrně dlouhý a průměrně široký. Vložila jsem si
jeho špičku do pusy a uslyšela nad sebou, jak vzdychl. Zvedla jsem
k němu oči, shlížel na mě, sem ke mně, sem dolů, tam, kde právě
teď jsem, tam kam patřím. Netrvalo to ani pár vteřin, než to celé
překazil, jediným pohybem si natáhnul kalhoty a pak mě chytil za
paže těsně pod rameny a přiměl mě, abych se postavila. Chvíli mě
tak ještě držel, jen povolil stisk a zůstal na mě zírat z té divné blíz-
kosti, z jaké jsem ho nikdy neviděla. Ucukla jsem pohledem k jeho
směšné bradě, k jeho vystouplému ohryzku, protože jsem nestála
o to, jak se na mě díval, protože se mi to ani trochu nelíbilo, protože
jsem ten pohled nikdy nechápala, a teď už vůbec ne, nebyla otázka,
nebyl to údiv, nebyl to odpor, nebyla to lítost, bylo to, jako by mi tím
pohledem měl něco sdělit, jako by se pokoušel se mnou telepatic-
ky komunikovat a vyslat ke mně nějakou důležitou zprávu, která
změní, to co jsem, jak se cítím, to co jsem, jak se cítím, to co jsem.
Vyškubla jsem se mu a vyběhla si pro kabát zpět ke stolu. Zamířil
za mnou tak rychle, jak to se zapnutím poklopce a pásku dokázal, na
ulici za mnou volal, ale já běžela domů, běžela, běžela, dokud jsem se
na náledí na rohu mojí ulice nesmekla, nespadla na zem a nezačala
se sama sobě smát a smát a smát, dokud mi nezačaly téct slzy.

– 129 –
„Co to je?“ Dana nechápavě zírá na krabičky, které před ní postupně
vyložím na jídelní stůl, v ruce drží hrnky na kafe a čaj.
„Obvykle se marodům nosí pomeranče nebo banány, ale nepo-
chybovala jsem, že tím jsi zásobená,“ hodím bradou k míse s ovo-
cem. „Tohle je chemie. To ti skutečně může pomoct,“ mávala jsem
na ni postupně prášky na bolest hlavy, kapkami do krku, pastilkami
proti kašli a rozpustnými tabletkami na sražení teploty. Zálibu v pi-
lulkách jsem po matce zdědila já. Sestra se bála i brufenu. Mně na
něm vadí jen ta barva.
„Už je mi líp, jen mě trochu škrábe v krku. Vážně jsi neměla
chodit. Ještě to chytneš,“ říkala mi její záda, zatímco ona sledovala
s rukou nachystanou na rychlovarné konvici vařící se vodu. Mastné
vlasy s odrostlými melíry měla smotané do uzle směšně trčícího
z šátku ovinutého kolem krku.
„Tomu se nebráním,“ prohodím, „pojď na mě kýchnout.“
„Chceš se hodit marod z práce, nebo co?“
Chci mít na chvíli jiný důvod, proč se nezvednout z gauče.
„Hm.“
„Jak to tam vlastně jde? Už jsi tam docela dlouho, ne?“
„Jo, pár let to bude.“ Už ne. „Mám zaděláno na opětovný titul nej-
lepší operátorky roku.“ Vyhodili mě, Dano. „A dostala jsem prémie.“
Už je to dva týdny.
Na chodbě zadusají dětské nohy v teplých ponožkách.
„Koukej, teto, tohle je moje nejzlobivější panenka, měla bys ji
plácnout,“ stojí přede mnou Karolína s metrovou hadrovou pannou
s rozcuchanými žlutými vlasy z vlny. Sestřina panenka.
„Ráda bych, ale nebolelo by ji to,“ řeknu. Karolína zůstane jen nechá-
pavě civět. Sestra ji vyžene hrát si do pokoje a položí přede mě hrnek
s kafem. Vytáhnu cigaretu z krabičky. Dana otevře okno, zavře dveře.
„Dneska to omezím, když jsi ten lazar,“ říkám, zatímco si připaluji.
„Jak jsi starostlivá,“ zašklebí se na mě. Usadí se a začne opětovně
vytahovat a nořit pytlík s čajem do kouřící vody. Dovnitř a ven.

– 130 –
 „Potkala jsem toho tvýho psychologa,“ nadhodím. Měla jsem
v puse jeho péro.
„Viktora? Fakt? A kde? Kdy?“ Dovnitř. Ven.
„Prostě ve městě.“ Volá mi od tý trapný záležitosti s tím, jak mě
nechtěl, skoro každej den, ani jednou jsem mu to nevzala.
„A co? Poznal tě?“ Dovnitř a ven. Pohledem ke mně střelí pouze
jednou. Nejistě. Usoudím, že od něj tedy neví, že jsme se nepotkali
jen jednou, a už vůbec ne náhodou. Lhaní jsem taky zdědila já.
„Jo, jo. Kdy si k němu chodila na terapie?“ zkusím přímo, třeba
se prozradí.
„Já k němu nechodila na žádný terapie. To ti říkal?“ tentokrát
zapomene pytlík vytáhnout a nastaví mi nakrabacené čelo.
„Neříkal. Ale myslela jsem, že odtamtud se znáte. Když s ním mlu-
víš o Zdendovi a zároveň jsi říkala, že se nespecializoval na děti…“
„Ne. K žádnýmu psychologovi jsem nikdy nechodila,“ podívala
se za kouřem mizejícím v okně. „Jenom, když nás odvedli. To ty ale
taky. Ty jo, to už je let, co?“
Tramtará. Moje sestra. Pěkným malým úhledným obloučkem
bez jediného smyku, bez změny tempa, stočí hovor tam, kam chce,
a zároveň tam, kam ví, že nechci já. Že nemůžu. Že mě tam už nikdy
nedostane.
„Tak odkud ho znáš?“ řeknu až překvapivě nahlas. Tiším tím
hlavu.
Ven. Dovnitř.
„Proč ti na tom tak hrozně záleží? Přes nějakou známou, už si
nepamatuju.“
Vstanu a přejdu ke dřezu. Otočím kohoutkem a nedopalek při-
ložím k proudu vody. Nevypnu ji hned. To přiláká Danin pohled.
Aby ne.
Hodím rozmočený nedopalek z okna a opřu se zezadu rukama
o linku.
„Tak vypneš tu vodu?“

– 131 –
 Otočím kohoutkem a sednu si zpět na židli.
„Ptala se na tebe,“ řekne. Řekne to skoro tak potichu jako tenkrát
v nákupním centru, tenkrát jsem ji ale mohla neslyšet. Dnes ne.
Váhavě se na mě podívá, asi aby zkontrolovala situaci, nejspíš ji můj
výraz přesvědčí, aby pokračovala. „Byla jsem u ní minulý týden. Ale
ptá se na tebe vždycky.“
Splachuju matčinu tvář, splachuju ji skoro zoufale, ale nemůžu
se soustředit, sestřin hlas mi to nedovolí. Splachuju její hubený
roztřesený ruce, splachuju její zrzavé vlasy, hážu jeden po druhém
do mísy a sleduju, jak se točí ve vodním víru, ale nemizí, nemizí, jen
se spojují v chumel promočených loken. Nemizí.
„Chtěla tvoji fotku.“
Stehno mě pod stolem pálí, přestanu si ho štípat, ať nevyjeknu
bolestí.
„Napadlo mě, že žádnou vlastně nemám. Příště bych jí jednu
donesla, kdybys mi nějakou dala.“
Mohla bych se do práce vrátit pro tu polaroidovou z nástěnky,
škrtla bych zaměstnankyni a udělala z toho fotku dcery roku. Vy-
jeknu smíchy, ale nezní to jako smích. Sestra vzhlédne a vyměníme
si stejně ulekaný a překvapený pohled. O desku stolu se rozpleskne
kapka vody. Dana otevře pusu a chce rychle něco říct, ale nenapad-
ne ji co. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde se ta voda vzala, jistě,
je to voda ze mě, odkud odjinud. Nemám nad tím žádnou moc.
„Anno…“ zkusí konejšivě.
„Už jsi skončila?!“ vyštěknu na ni. „Takže mi neřekneš, co je ten
vykulenej stožár zač?!“
„Už jsem ti to řekla, nechápu, co ode mě chceš ještě slyšet.“ Ven.
Dovnitř. „Vidíš, něco jsem našla, když už jsme u těch fotek!“ vystře-
lí zničehonic ze židle, jako by se rozhodla smazat posledních pár
minut našeho dialogu, a odejde z kuchyně.
Vím, že se hned nevrátí. Vzala roha, jakmile to šlo. Nejspíš si teď
sedá v obýváku, před sebou má nachystanou fotku, kterou má na

– 132 –
mysli, ale sbírá čas, který nechce strávit se mnou. Vstanu a otevřu
lednici. Popadnu tuzemák ze dveří a třikrát si loknu. Pak se zaškle-
bím, proplesknu si tváře. Opřu se o linku. A pak vytáhnu její pytlík
s čajem, natrhnu ho a vrátím zpět do hrnku. Sleduju, jak se hladina
plní pilinkami sušeného heřmánku s příměsí navoněnýho smetí,
co se tváří jako čaj, ale vlastně se jenom zrovna nachomýtlo kolem.
Trhnu sebou v obavě z přistižení, když zaslechnu pohyb. Karolína
se svou panenkou se tanečním krokem přitočí do kuchyně, zůstanu
stát u jídelního stolu.
„Uděláš mi šťávu, teto?“ zeptá se a panenku pustí na zem, když
se natahuje pro plastový kelímek s kreslenými princeznami na
kuchyňské lince.
„Jo,“ vezmu od ní kelímek a naliju do něj jablečný sirup. „Je taky
nemocná?“ ptám se, když Karolíně podávám její šťávu, a myslím tím
panenku, co má tentokrát šátek omotaný kolem hadrového krku.
Upije si, polkne a zakroutí hlavou jako sestra. „Ne,“ řekne. „Taky
zlobila.“
Z Karolíny seknu pohledem k panně a pak na vířící zrníčka čaje
v sestřině hrnku.
„Tady to je,“ ozve se Dana na prahu kuchyně. „Fotka z tvojí první
třídy…“
Žluté vlasy z vlny jsou zcuchané přes hadrový obličej.
„Ježiš… prosím tě, Anno, dojdi si už někam s těma zádama, seš
zas zohýbaná jak paragraf.“

Anna seděla na podlaze, zády opřená o gauč, na němž spala už ně-

kolik měsíců, ačkoli měla v bytě vlastní ložnici, seděla s vytahanou
mikinou nataženou přes hlavu. Skrze povolená vlákna sepraného
kusu oblečení sledovala stíny všude kolem. Zacpala jsem si přes
mikinu uši, abych neslyšela vypravěče, a opřela si hlavu o podse-
dák. Nikdy jsem se Jakubovi neomlouvala, jediné gesto, kterého
jsem byla schopná a které vždycky pochopil a přijal, bylo přijít

– 133 –
k němu a vlézt pod jeho oblečení. Byla jsem pak chvíli schovaná
mezi jeho nahým tělem a rubem trika nebo svetru, dýchala ho
a čekala vedle jamky pod klíční kostí, čekala vedle té jamky, o níž
jsem mu vždycky říkala, že bych si v ní nejradši postavila domek
a přečkala tam zimu.
Potkala jsem ho. Je to už nějakou dobu, myslím, že to bylo na jaře,
stál před nákupním centrem, telefonoval a smál se, třeba říkal, haló,
tady Pošta. Nechtěla jsem, aby mě zahlédl, ale to jsem si měla uvě-
domit dřív než po třiceti čtyřiceti vteřinách zírání od stánku s kávou
několik metrů od něj. Kelímek s plastovým uzávěrem jsem dávno
držela v ruce, drobné už dávno měla vrácené, ale nehnula jsem se
z místa. Až si mě všiml, jeho pohled mým směrem zvážněl. Mobil
pak pomalu oddaloval od ucha, až ho držel jen ve svěšené ruce,
neodvážila jsem se hnout a netuším, jak jsem se tvářila. Myslím, že
se na mě ale nevydržel dívat, trochu smutně se pousmál, tak si to
pamatuju, pak se otočil a odešel.
Jak jsem řekla, tak se stalo. Nenáviděl mě, zcela a nefalšovaně,
naprosto a kompletně, nenáviděl mě od hlavy až po paty, jak jsem
řekla, tak se stalo.
Telefonoval tenkrát beztak se svou novou přítelkyní, teď už není
nová, teď už to bude trvalý a vážný vztah. A vyzrálý a dospělý nebo
dozrálý a vyspělý. A určitě spolu nemají větší problémy než spory
o to, z jakého konce se mačká tuba se zubní pastou, že pít mléko
z krabice je nechutné, že nádobí po sobě má člověk dávat do dřezu,
že prázdná role od toaleťáku se vyhazuje, že vlasy z odpadu se vybí-
rají po každé sprše, že do vyneseného koše patří nový pytel. Občas
se možná pohádají skutečně, ale pak se asi domluví na nějakém
kompromisu. A když se usmíří, prosouloží celou noc. A on jí přitom
přetáčí na břicho, lehá si na ni, a když zpomalí své pohyby, je to jen
proto, že jí právě odhrnuje vlasy z krku, že jí právě přejíždí dlaní
po zátylku odspoda nahoru, že jí boří nos do kůže a že se jí právě
do tohohle místa chystá políbit.

– 134 –
Pohazovala jsem si s tou nenápadnou bílou pilulkou zleva doprava
a zprava doleva, pak jsem si ji hodila do krku a nasucho ji polkla.
Klepala jsem se zimou jako ten prasokrysí ratlík Viktora Kaviho, uši
jsem přestala cítit už před půl hodinou, prsty jsem měla prokřeh-
lé a namodralé, přesto jsem se nesnažila nijak zahřát, když jsem
stála v ulici Viktora Kaviho za tím hnědým plotem a nahlížela do
jeho spokojeného rodinného života, kdy při nedělní večeři seděl
u prostřeného stolu se svou rodinou a porcoval si pečeni. Měla jsem
výhled na trojici otevírajících se, přežvykujících, pasoucích se hlav,
výhled na jeho pravou tvář, na jeho špičatý profil, naproti němuž
se tyčil vílí profil jeho ženy, která si k zblití půvabně strkala do
pusy vidličku s malými sousty sváteční večeře. Ten malej capart
přežvykoval s otevřenou pusou a komíhal nohama pod stolem tak
divoce, až co chvíli do něčeho drcnul. Uštědřila jsem jí imaginárního
lepáka a zcela neimaginárně si usrkla Božkova, co jsem si koupila
v malé placaté láhvi v trafice přes ulici.
Za dva týdny jsou Vánoce, Kaviovic rodinka má v oknech modrá
světýlka ve tvaru sněhových vloček, na dveřích velký věnec z rudých vá-
nočních hvězd, nad schody z každé strany květináč s jakýmsi okrasným
keříkem pokrytým slámovými ozdobičkami. V horním okně, asi v tom,
kde má pokoj jejich dcera, jsou vylepení papíroví andělíčci, a uprostřed
jejich jídelního stolu je další věnec, na němž hoří dvě svíce ze čtyř.
Vánoce u nás se reflektovaly maximálně dva dny předem. Pa-
matuju si, že asi dvakrát jsme ani neměli vánoční stromek, Dana
obvykle upekla s matkou tak pět druhů cukroví. Otec býval nalitý
víc než obvykle, vůni rumu mám s těmihle svátky neodmyslitelně
spojenou spíš díky němu než kvůli tomu cukroví.
„Na tebe, kreténe,“ zdvihám láhev do výše na znamení přípitku,
„někdo na tebe připít musí,“ ušklíbnu se při vzpomínce na sestru.
Přestože jsme to nikdy příliš neslavili, máma vždycky pronesla
ten Otčenáš a vždycky nám se sestrou upravila vlasy, asi že byla
kadeřnice, cítila povinnost hezky nás načesat, asi stejně jako sestra

– 135 –
cítila tu divnou, nepochopitelnou povinnost postarat se o to, aby
věci vypadaly hezky, i když hezké nebyly. Dárky jsme nikdy moc ne-
dostávaly. Pamatuju si na barbínu, které jsem ještě před Silvestrem
utrhla hlavu a někde ji ztratila, no jo, ztratila jsem hlavu.
A teď srkám rum a nechávám nastupovat účinek nenápadné bílé
pilulky a zírám do okna Viktora Kaviho a jeho ženy s kaštanovými
vlasy a připadám si jako malé vypasené děcko, co nedostalo ka-
pesné, a s nosem přimáčknutým k prosklenému výkladu cukrárny
slintá nad zákuskem s pařížskou šlehačkou. Lupla jsem do sebe
místo zákusku druhý prášek, mňam a mlask, a s menšími obtížemi
v adresáři telefonu navolila číslo Viktora Kaviho, zcela bez utajení
jsem mu zavolala a poslouchala vyzváněcí tón, zatímco jsem ho
sledovala, jak odkládá příbor, vytahuje mobil z kapsy a zasekává
se s pohledem na displej. Trhne pak hlavou k ženě, asi se ho ptá,
kdo mu v neděli večer volá. Něco jí odpovídá, vsadím se, že mu
u toho tiklo obočí nebo rovnou celé oko, chechtám se, tak takhle
vypadá Viktor Kavi, když lže, když lže té, co má ze všech na světě
nejradši. Odmítne hovor, v mém telefonu se rozhostí ticho a on ten
svůj strčí zpět do kapsy. Zavolám mu znovu a na moment zabojuju
s rovnováhou, když se mi zamotá hlava a rozostří vidění. Pozoruju
dva Viktory naráz, jak opět dolují telefon z kapsy, než se mi slijou
v jedno, v jednoho jedinýho, protože Viktor Kavi je jen jeden. Jeho
žena mu opět něco říká, nejspíš ho pobídne, aby to zvedl, protože
to udělá a řekne „Haló“ a přitom vstává od stolu a vzdaluje se.
„Odcházet od večeře je neslušný, doktore.“
„Cože?“ řekne, a když mizí z mého dohledu, když mizí mimo
okno se závěsy, mimo výklad cukrárny, stačím si všimnout, jak se
rozhlédne kolem sebe.
„Myslel jste si, že bych vám pak už nedala pokoj? Že bych vás
pronásledovala, jasně, teď vás tak trochu sleduju, ale myslel jste
si, že by to pro mě bylo nějak důležitý? Proto jste mě odmítnul?
Řekněte mi, doktore… nebo vám prostě jen přijdu hnusná?“

– 136 –
 „Anno, vy jste u mýho domu? Je vám něco? Váš hlas zní divně.“
„No a co, vy jste taky divnej. Víte, co mě zajímá,“ řeknu a zakopnu
o obrubník, když začnu odcházet od jeho domu zpět k sobě, „jestli
jste si představoval mě, když vám to pak večer dělala paní kašta-
nová. Nebo to nedělá?“
„Vzala jste si něco, nebo jste jen opilá?“
„Je s váma nuda, doktore, řekl vám to už někdo?“ řeknu a hlasitě
vyjeknu, protože se zdá, že místo po chodníku jsem vykročila po
silnici, což se místním řidičům příliš nezdá a dají mi o tom vědět
hlasitým troubením. Položím telefon a vrazím si ho do kapsy. Za-
slechnu tříštění skla, láhev mi vypadla z ruky.
Snažím se zamířit zpět na chodník, ale místo toho mě zaujme
středová čára, ty mě povedeš, ty mě povedeš, říkám si, ty mě pove-
deš, protože jsem dokonale ztracená, přijde mi, že jsem už musela
ujít kilometry, ale když vedle mě po chvíli zabrzdí doktor a začne
na mě volat z auta, pochopím, že jsem ušla spíš pár desítek metrů.
Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale jazyk se mi nafoukl a ztěžkl
v puse a já zažvatlala jen něco neurčitého. Znovu se ozvalo zatrou-
bení, tentokrát bylo určeno doktorovi, který svou krokovou jízdou
zpomaloval silniční provoz. Jdu dál a dál a doktor na chvíli zmizí
a pak se objeví, auto nejspíš nechal někde u krajnice. Protože začí-
nám zakopávat o vlastní nohy a nejsem schopná se rozeběhnout,
přijde mi v danou chvíli nejlepší způsob protestu zkrátka si lehnout
na zem. Ležím na zádech, někde napravo smrdí shnilé ovoce, anebo
taky ne. Doktor se mnou cloumá a mluví na mě a já slyším blablabla,
a jeho tvář se náhle zdá dokonale symetrická, nezvyklá kombinace
aristokratismu a děsu. Pomáhá mi na nohy a já si najednou při-
padám neuvěřitelně lehká, stojím a vážím pět gramů, vážím pět
gramů, říkám, ale nahlas to zní spíš jako „hážíjeamů“ a já se tomu
směju a směju, dokud se mi nezasekne tvář, dokud mi nezkamení
ústa, dokud mi nezkamení nohy, což na středové čáře nikdy není
dobrý nápad, nebo je to ten nejlepší.

– 137 –
 Auta kolem projížděla rychle, tak rychle, že z nich byla čmouha
jako na přebalech videoher se závodními auty z devadesátých let,
a v druhou chvíli zas jela sotva krokem a v další chvíli byla všechna
pryč, což mi přišlo směšné, ale nemohla jsem se smát, musela jsem
se dívat na svoje dlaně, jestli se zvětšují a zmenšují, protože přesně
tak jsem to cítila, ale nic takového jsem neviděla, což podpořilo moji
myšlenku, že nemůžete věřit tomu, co cítíte, jen vás to zmate, jen
vás to zmate, protože takové věci vůbec nejsou. Jediné, čím jsem
si mohla být jistá, bylo, že se šíleně třásly, protože to bylo patrné
na pohled. Ruce se třásly, nohy zůstaly kamenné. A já už nebyla
lehká. Byla jsem těžká, těžká, těžká, vrostla jsem do země. Tam,
kam patřím. Moje ubohost se zhmotnila, nabyla fyzických rozměrů,
antropomorfizovala. Byla jsem náhle zcela klidná. Všechno je tak,
jak má být, všechno najednou dávalo dokonalý smysl, vrostla jsem
do země. Jistě, jak jinak by to mohlo být.
„Anno!“
Doktor mával na projíždějící auto, které troubilo na ulici nebo
mi troubilo v hlavě.
„Nestarej se o mě,“ řekla jsem a udělala obtížný krok dopředu,
připadala jsem si, jako když se brodím čerstvě rozlitým asfaltem.
Otočila jsem hlavu nebo jsem viděla dozadu a zdálo se, že doktor je
pryč, že se někam vzdálil, jako bych ho sledovala obrácenou stranou
dalekohledu. Pak projelo další auto, tentokrát netroubilo, ale řidič
si dal tu práci, aby v tomhle mrazu stáhnul okýnko a něco na mě
zařval. Zakřičel i doktor, ať stojím na místě, a najednou byl tu, v celé
své stéblové kráse.
„Můžeš jít?“ zeptal se, když mě chytil za paže. Podívala jsem se
mu do obličeje a nic neříkala. Měla jsem na něj v tu chvíli šílený
vztek. Vzal mi můj klid. Vzal mi můj klid. Konečně jsem ho měla
a on mi ho vzal. Byl tentam. Přiběhl a dotekem ho ode mě odehnal.
A já se ani nemohla bránit. Pokusil se se mnou udělat krok, ale já
přece vrostla do země.

– 138 –
 „Zkuste jít se mnou, prosím vás,“ řekl.
„Nestarej se o mě,“ zopakovala jsem naštvaně. „Neříkala jsem
to už jednou?“ zeptala jsem se. „Nikdy nevím, co říkám nahlas a co
ne.“ Sklopila jsem hlavu ke špičkám svých bot. „Řekla jsem tohle?“
Zeptala jsem se vypravěče opírajícího se zadkem o kapotu auta
zaparkovaného pod lampou. Vidím ho, ale nevím, jak vypadá, mizí
mi to z hlavy o mikrosekundu později, než se to do ní zapíše.
„A k tomu ještě tenhle divnej hajzl,“ zahrčela jsem. „Tááááhni!“
„Pojďte,“ opakoval Kavi.
„Nikam nejdu. Vidíš ho?“
„Koho? Pojďte?“
„Nejdu, povídám!“
„Tak budete stát vprostřed silnice?“
„Je mi špatně.“
„Já to vidím, tak to zkuste rozchodit.“
„Nemůžu,“ zašeptala jsem. „Nechte mě.“
„Věřte mi, že to nedělám s nadšením, ale nechci sledovat, jak vás
srazí auto.“
„Tak zavři oči.“ Tak zavři oči. Takhle to funguje, Anno? Drž hubu.
„Fajn,“ řekl a zmizel. Puf. Černokněžník. A pak se zatočila zem.
A nebe bylo dole a zem byla nahoře a já si pomyslela, tak jsem
měla pravdu, tak je to naopak. Nebe je dole. Cítila jsem na tváři noc,
jak svištěla vzduchem. Skutečnost byla prozaičtější, doktor zmizel,
protože se sehnul, aby mě popadnul za nohy a přehodil si mě přes
rameno jako pytel. Zhoupl se mi žaludek a chtěla jsem dotčeně
ječet, ale nakonec jsem si to rozmyslela, nechala jsem se unášet.
Ba‑dam tsss.
Asi jsem na chvíli usnula, probrala jsem se, když mě budil na
sedadle spolujezdce. Buď mi přejel prstem po tváři, nebo se mi to
zdálo a vzbudilo mě to.
„Jak je vám?“ zeptal se.
„Kde jsme?“

– 139 –
 „Před vaším domem. Pojďte,“ řekl a na zádech mě odnesl do ba-
ráku, osahal mi kapsy, vytáhl klíče a hledal ten, co pasuje do zámku.
„Myslíte si, že jste nějakej hrdina nebo co? Superdoktor, pche…“
drmolila jsem opřená o futra. Třásl se mi hlas. Stejně jako ty ruce.
„Kde máš plášť, superdoktore?“
Chtěla jsem se opřít o vypravěče, co ukazoval Viktorovi Kavimu
ten správný klíč, ale místo toho jsem zavrávorala a spadla na dok-
torovo rameno.
Ba‑dam tsss.
Jsem usazená v křesle, on je přede mnou v podřepu a otevírá se
mu pusa, odněkud hraje Měsíční sonáta. Doktorův telefon, nebere
ho.
„Co?“ ptám se.
„Co jste měla? Pochybuju, že vám je takhle jenom z alkoholu.“
„Nevím, nic,“ zamračila jsem se. „Běžte pryč.“
Narovnal mě na pohovku, ze které jsem padala na zem, a rukama
mi tiskl tváře, jak se snažil mě přimět, abych se na něj podívala.
Chvíli jsem se bránila a snažila se hlavou setřást jeho sevření. Pak
jsem se přestala snažit, boj nebyla moje parketa.
„Nechceš mě,“ řekla jsem. „Nechceš mně pomoct,“ řekla jsem
a přišlo mi, že se na mě dívá, jako by mě viděl prvně v životě. Povolil
stisk na mých tvářích. „Myslíte si, že jsem ubohá.“
Vstal a donesl mi sklenici s vodou. „Vypijte to,“ podal mi ji.
„Kde jste to vzal?“ zabrblala jsem.
„V kuchyni?“
„Nešmejděte mi po bytě. Nemám poklizeno, to víte, kamarádky
nemám, chlapa nemám, návštěvy taky nemívám.“
„Zmlkněte, pijte.“
Bez řečí jsem zvedla ruce, bylo až komické sledovat, jak se klepou.
„To byste se spíš osprchovala,“ prohodil, a zatímco mi jednou ru-
kou chytil ty mé a položil mi je do klína, druhou zamířil se sklenicí
k mým ústům. Začala jsem polykat vodu, když mi hřbet sklenice

– 140 –
opatrně přiložil na spodní ret, najednou jsem si uvědomila, jakou
mám žízeň. Celou dobu sledoval, jak mi skáče hrdlo nahoru a dolů,
polil mě jen trochu, byl tak dojemně opatrný, nic jiného bych od
superdoktora ani nečekala.
„Měla jste toho hodně?“ zeptal se, když odložil prázdnou sklenici.
„Ne, jeden malej prášek. Možná dva. Nemůžu se pohnout.“
Všechno zůstalo pak stát na svém místě. Nehýbalo se nic, co se
hýbat nemělo. Vnímala jsem skoro stejně jako obvykle, jen jsem se
nemohla pohnout. A ruce se třásly, jako bych měla nejvyšší stadium
parkinsona. Občas mi vystřelily do vzduchu.
„Tak chvíli prostě jen seďte. Myslím, že bych měl radši zavolat
záchranku.“
„Ne! Budu v pohodě. Tohle nezažívám poprvé.“
„Tak odpočívejte,“ řekl a zůstal v podřepu na zemi. Rozhlížela
jsem se mu po tváři, když se on rozhlížel po obýváku. „Jste sběra-
telka?“
Proč mě nikdy nenapadlo tomu říkat takhle? Zní to líp než zlo-
dějka.
„Nemáte hlad?“ zeptá se, když dlouho neodpovídám.
„Ne, ale…“
„Co?“
„Potřebuju na záchod…“
„Je vám špatně?“
„Potřebuju čurat.“
„Tak vás tam odvedu,“ řekl a pomohl mi na nohy. „Kde máte záchod?“
Ukázala jsem na dveře do koupelny. Chytil mě jednou rukou
kolem pasu a mou ruku, co byla blíž k němu, si přehodil za krk.
Jedna dlaň se mu rozvibrovala v té jeho, druhou dlaň sledoval, jak
mi samovolně vystřeluje u pasu. Podíval se na mě a myslím, že si
všiml výrazu, který jsem nedokázala ovládnout. S naším prvním
krokem jsem ihned přepadávala dopředu.

– 141 –
 „To nepůjde,“ řekla jsem potichu a chtělo se mi v tu chvíli brečet
jako malé holce. Před ním už ne, poručila jsem si. Vzal mě tedy ten-
tokrát do náručí a nesl mě na záchod, a napadlo mě, jak je to směšně
poetické, princ nese sjetou princeznu na hajzl, aby si usedla na trůn
a vychcala se. Pocítila jsem stud, který jsem nezažila už dlouho, a přá-
la jsem si, aby mě už nepustil, aby mě už nepustil, aby mě dál nesl, aby
mě tiskl, aby mě držel, a to jen proto, že jsem věděla, že až mě pustí,
bude to ještě trapnější. Vypravěč se na mě pohrdlivě ušklíbl, jasně,
Anno, přesně proto. Viktor Kavi mě pustil, postavil mě zády k míse.
„Já to sama ale nezvládnu.“
Zůstal na mě civět a já měla pocit, že jsem právě asi svědkem
chvíle, kdy se mu hlavou honí desítky scénářů, jak tahle absurdní
chvilka může dopadnout.
„Myslím, stáhnout kalhoty, já to nezvládnu.“
Nic neřekl, jen polkl a ruce mi dal od těla, abych ho nepraštila.
Měla jsem dlouhý svetr.
Jste to, co nosíte. Jsem vytahanej chuchvalec vláken, co nakonec
ani nezahřeje, co na holý kůži štípe a páře se na prsou.
Vyhrnul ho a dotkl se prsty mého pásku na kalhotách. Dívala
jsem se stranou. Povolil přezku a sjel zipem po poklopci dolů. Po-
volil knoflík a při tom se na mě podíval. Byl blízko, oba jsme mlčeli.
Vytrženi z kontextu, zdálo by se, že se chystáme souložit. Vytrženi
z kontextu. My dva minus záchod. Když soustředěně a neskutečně
pomalu sjel prsty s jezdcem zipu nejníž, co to šlo, dotkl se přitom
palcem látky kalhotek. (Ačkoli byl tak opatrný.) Ruka vystřelila, má-
lem ho praštila do hrudníku. Zajel mi opatrně prsty za lem kalhot
a svlékl mi je přes boky, stahoval je ke kotníkům a při tom pohybu
si dřepl na zem. Zaregistrovala jsem, jak si mě od pasu dolů obna-
ženou prohlédl, i když se snažil vypadat nenápadně. Zvedl se pak
zpátky, a když mi zajížděl prsty za kalhotky, díval se mi pevně do
očí. Jako kdyby se mi snažil dokázat, jak to zvládne, nebo jako by se
mělo stát něco hroznýho, kdyby tím pohledem uhnul. Ke kotníkům

– 142 –
se kalhotky svezly samy. Dolů se nepodíval. Vzal mě rukama kolem
žeber a pomohl mi dosednout na mísu. Jako kriplovi. Zmizel pak
za dveřmi, ten mistr taktnosti. Čurala jsem přerušovaně do rytmu
třesů mých rukou. Po chvíli se zeptal, jestli už může dovnitř.
„Ne, běžte,“ řekla jsem a zdálo se mi, že to bylo příliš potichu, tak
jsem hlasitěji dodala: „Už to zvládnu. Běžte domů.“
Zpátky se neozvalo nic. Popotahovala jsem, zrovna když otevřel
dveře. „Vstaňte,“ řekl prostě a tak podivně měkce, když se na mě
rychle podíval ode dveří a pak zas stranou. Skutečně, mistr takt-
nosti a mistryně trapnosti spolu u jedné mísy.
„Chcete…?“
„Ne, hlavně mě neutírejte, doktore,“ řekla jsem už zcela odevzda-
ně. Rychle kývl. Zatahal naprázdno za špagát splachovadla, ještě
když jsem seděla.
„Co je s tím?“ zeptal se.
„Nefunguje to, musíte povolit ventil,“ řekla jsem automaticky
a opřela se lokty o stehna. Bezděčné gesto, kdy jsem si chtěla vložit
tvář do dlaní, ve finále vypadalo, jako bych se chtěla profackovat
a vyšťouchnout si oči zároveň.
„Co?“ řekl, ale jako by se v půli slova rozmyslel, už na mě re-
zignoval podobně jako sestra, „proč to nenecháte opravit,“ dodal
potichu, ale na odpověď nečekal a natáhl se, ani si nemusel stoupat
na špičky, a povolil ventilek.
„Protože jsem předpokládala, že přijde tato jedinečná magická
chvíle.“
Oba jsme čekali, než nateče do nádržky dost vody. Nic neříkal,
ani se nehýbal, vzhlédla jsem jeho směrem. Tentokrát je to doktor,
kdo upouští můj ventilek, shlížel na mě s rukou u nádržky. Vyměnili
jsme si úsměv. Překvapilo mě, jakou úlevu mi to na okamžik při-
neslo. Pak spláchnul, pu‑chššš, zadek mi ošplouchla studená voda.
„Už běžte,“ řekla jsem.
„Myslíte, že vás tady vážně nechám takhle, nebuďte směšná…“

– 143 –
 „Protože teď tak rozhodně nepůsobím.“
„Zavřete už hubu,“ řekl opět klidně a tiše, popadl mě v podpaží
a natáhl mi kalhotky a kalhoty, s jejichž zapínáním se už neotravoval.
„Už asi zvládnu trochu jít,“ řekla jsem, podepřel mě a opatrně se
mnou kráčel ven z koupelny.
„Tam máte ložnici?“ zeptal se a pokývl ke dveřím místnosti, kte-
rou identifikoval správně.
„Tam ne, chci na gauč. Zpátky do obýváku.“
„Neodpočinete si pohodlněji v posteli?“
„Spím na gauči.“
„Jako vždycky?“ podivil se, když mi pomáhal dosednout na gauč.
Kývla jsem.
„Nemáte postel?“
„Mám.“
„Ale nespíte v ní.“
„Tohle je vaše specialita.“
„Co?“
„Ptáte se na jednu věc deseti způsoby.“
„Jen tomu nerozumím.“
„To mě nepřekvapuje.“
Civěl na mě a zjevně očekával, že mu to nějak vysvětlím. Přece
tomu nerozumí.
„Prostě tu místnost už nějakou dobu nepoužívám.“
„Prozradíte mi důvod?“
Stočila jsem se do pololehu s hlavou na opěradle, ruce mi bušily
do břicha.
„Je tam příliš zaprášeno,“ řekla jsem.
„Anno,“ natočil hlavu na stranu a vyslovil tím svou otázku znovu.
Svého času ta ložnice byla polovičním vším. Jakub s půllitrem na
břiše, já mu stopuju čas, jak dlouho s ním zvládne balancovat. Strkám
mu brčko do nosu a do uší, dokud se neprobudí. Bořím mu nehty do
kůže na zádech. Drbe mě na zádech. Jakub mě krmí pizzou, rajče padá

– 144 –
na povlečení. Jakub mi čichá k podpaží a mračí se. Jakub mě shazuje
z postele. Jakub je ve mně, zmražen v pohybu, a dívá se mi do očí.
Koušu ho do ucha. Jakub mě drží kolem ramen, když si pouštíme film.
Jakub mi předčítá z ženského lifestylového časopisu přiškrceným
hlasem parodujícím jeho obsah. Jakub mi konečky prstů přejíždí po
páteři. Jakub a já luštíme křížovky, ví, že vznik na čtyři je zrod, já
plácám kraviny. Hází po mně polštář. Předstírá, že telefonuje mým
chodidlem, které si přikládá k uchu. Jakub spí. Oddychuje. Vzdychá.
Šeptá. Počítá mi pihy. Smrká. Směje se. Kašle. Jakub usíná.
Vrátila jsem se do obýváku, rychle zamrkala, podívala se na dok-
tora a pomalu zakroutila hlavou zleva doprava. Viktor Kavi se na mě
zase díval tím pohledem, kdy se mi chtělo stydět. Jako by viděl do
mojí hlavy. Přitom vím, že nevidí. Že lidi do lidí nevidí. Že to nejde.
Že to nikdo neumí. Ani doktor ne. A Mercedes jen trochu.
„Zkuste usnout,“ řekl potichu.
„S tímhle asi těžko,“ pohodila jsem hlavou k dlaním a odkašlala si.
„Stejně to zkuste,“ říkal a díval se mi na ruce. „Zavřete oči a zkus-
te to.“
Proč to děláte, doktore, pomyslela jsem si, „proč to děláte, Vik-
tore,“ řekla jsem a na moment zavřela oči. Když jsem je otevřela,
Viktor Kavi měl právě ruku před svým tělem, nedaleko mého bři-
cha. Skoro se mohlo zdát, že se chce dotknout mých rukou, možná
je zastavit, možná je pohladit, možná je znehybnit. Zatěžkat jak
těžítko, jako sněhová koule v druhé polici odshora. Nebo jsem je
prostě jen zachytila v pohybu.
Prohrábl si strniště. A můj tep se zase zpomalil.
„Běžte,“ zašeptala jsem.
„Kdyby něco, moje číslo máte,“ řekl.
Zaklaply za ním dveře. Ruce se zastavily. Nejdřív jsem se podívala
do nejvyšší police na fotku Kaviho dcery, co měl ještě donedávna
v kanceláři. Pak jsem si prohrábla vlasy, zvedla se z gauče a odešla
do sprchy.

– 145 –
 Osm

Zdálo se mi, jak to Viktor Kavi dělá svojí ženě. Dělal jí to tak, jak jí to
jistě ve skutečnosti nikdy nedělal. Dokázala jsem si totiž představit,
že ve skutečnosti byl jejich sex takový ten velice čistý, romantický,
on byl nahoře, dlaně u jejího obličeje, podpírá se na loktech a jemně,
ale důkladně přiráží. Ona je samozřejmě celá k zblití okouzlující,
tiše vzdychá a pomalu mrká. Dívají se vzájemně do očí a jsou celí
synchronizovaní, žádný pot, žádné směšné zvuky, které by ten akt
provázely, dokonce ani postel pod nimi nevrže. Mně se ale zdálo,
že jí to dělal tvrdě a špinavě, bral si ji zezadu a ona sténala, kousala
do polštáře, nehtama rvala prostěradlo, pak ji dodělal pusou, byla
rozechvělá, třásla se po celém těle a ječela jako šílená, krátké světlé
vlasy zcuchané přes obličej, jeho hlava zabořená mezi jejími stehny,
její nehty mu drásají kůži, jeho jazyk kmitá ze strany na stranu, její
chodidla propnutá jak nohy baleríny, jeho jazyk přejíždí táhlými
pohyby zezdola nahoru. Jako když pečlivě líže zmrzlinu. Než se
rozteče.
Zapomněla jsem, kdy se mi to přestalo zdát. Kdy jsem přestala
spát. Kdy jsem se probudila.
Ležela jsem na koberci v Kaviho obýváku. Uteklo asi pět hodin
od chvíle, kdy jsem ho sledovala, jak odjíždí se svou krásnou kašta-
novou ženou, roztomilou dcerou a retardovaným psem kamsi na
superrodinný víkend, kam se vydávali většinu pátků. Zvedla jsem se
z koberce se strukturou, která přes načechrané dlouhé a dokonale
měkké štětiny nebyla vidět. Dokonale uklizený byt, co voněl po
dřevě, Prontu proti prachu a aviváží, kterou jsem cítila z opěradla
spolujezdce tenkrát, když jsem ho vezla do práce. Bylo to tu hezčí,
než jsem si představovala. Míň kýče, víc vkusu. Snad i opravdového
umění, ne toho, co jsem měla doma já. Bříškem ukazováčku jsem

– 146 –
dělala mastné stopy na konferenčním stolku, na knihovně, na jídel-
ním stole, tak, jak by na mém nábytku cizí prst vyčaroval pěšinu
v prachu, tak jsem já čarovala mastnou řeku v čistém nic. Otiskovala
jsem se do jeho domu, zanechávala miniaturní stopy, o který nikdo
nestál. Na prostorné lince do tvaru U stály vyrovnané spotřebiče,
jeden vedle druhého – kávovar, rychlovarná konvice, kuchyňský
robot a kdovíjaké další věci, které jsem viděla používat maximálně
svý rakouský kámoše v teleshoppingu.
Myslela jsem, že až tu budu, budu mít neovladatelnou touhu
všechno rozházet. Viděla jsem se ve zpomaleném záběru, jak me-
tám jednu sklenici po druhé po zdech, jak prohazuju mikrovlnku
skleněnou deskou jídelního stolu, jak shazuju na zem plazmu, kvě-
tináče vrhám do oken, věším se na lustr, ječím jako Tarzan, zubama
rvu saténové povlečení z polštářků na gauči, kálím na chlupatý
běhoun. A namísto toho jsem nedokázala nic víc, než rejdit prstem
po rámečku s fotkou celé rodiny, na které stáli na zahradě, dívali
se jedním směrem mimo objektiv a smáli se. Nejvíc k vzteku na té
fotce bylo to, že vypadala skutečně.
Nebyla tu jediná věc, co by sem nepatřila, a přesto to nepůsobilo
sterilně. Sem tam polehávala nějaká osamělá věc, svetr nebo časopis
nebo tužkové baterie v plastovém obalu, přesto to působilo ležérně
a zároveň úhledně. Skoro naaranžovaně pro fotku moderního bytu
z časopisu. Ten svetr jsem znala. Černý a na zip. Z rukávu byl cítit
Perwoll, z límce směsice toaletní vody a Kaviho. Parfém Doktor.
„Doktor,“ řekla jsem nahlas.
Svlékla jsem se. Jste to, co nosíte. A když jste nazí, nejste nic. Nic.
Nic. Oblékla jsem si doktorův svetr, zapnula zip. A lehla si přesně
tam, kam patřím.
Pak jsem skutečně usnula.

Předvánoční čas, ten mezičas dělící hromady listí kolem chodníků

od jinovatky na střechách, ten mezičas, co vás naplňuje teplem jako

– 147 –
svařené víno, co voní po hřebíčku, ten magický mezičas, co jímá
lid v blahý klid. A v jednom z těchhle kouzelných podvečerů, kdy
lidem rostou jejich srdce a tenčí se jim konta na účtech, v jednom
z těch podvečerů, kdy se lidé pouštějí ve dveřích, usmívají se na sebe
a přejí si šťastný a veselý, kdy volají svým příbuzným, které neslyšeli,
no ano, on to snad už bude celý rok, se Anna, naše trapná hrdinka,
neergonomická karikatura s předčasně zestárlou kůží, s předčasně
chátrajícími kostmi, zdeformovaná jako křivě narostlý strom, v tento
magický čas, jehož není snad ani hodna, se Anna vrací domů, k sobě,
jak to ona nazývá, ačkoli k sobě se zásadně nikdy nevrací, vchází
do obýváku ke svým jediným přátelům, co na ni čekají v policích,
jeden vedle druhého, čekají na ni, protože nemají na výběr, vchází do
obýváku, kde je slyšet pouze nepravidelné vzdychání dvojích hodin,
Anna se vrací domů v tom mezičase, co vás naplňuje teplem jako
svařené víno, co voní po hřebíčku, v tom mezičase, co jímá lid v blahý
klid. A ačkoli je ve svém bytě, neunikne jí, přestože, mimo jiných
nevalných vlastností, bystrostí právě neoplývá, neunikne jí, že to tu
vypadá jinak, že to tu vypadá jako v bytě, který si pamatuje z dětství.
Anna stojí v obýváku, v němž nestála už skoro dvacet let, a všim-
ne si také, v tomhle mezičase, co voní po hřebíčku, v tom mezičase,
co jímá lid v blahý klid, postavy v rohu místnosti, postavy, která je
jistojistě mužská, ale nelze poznat, komu patří, stojí k ní zády.
„Jsi to ty?“ ptá se a myslí tím, zda jsem to já. Postava neodpoví
a nepohne se. Anna jde blíž a sahá jí na rameno. „Jsi to ty?“ opakuje
a otáčí s mužem, který nejsem já, otáčí s mužem tak lehce, jako by
stál na otočné desce, s mužem, kterého neviděla skoro dvacet let,
veselme se, radujme se.
„Cos to provedla?“ říká otec.
Anna se lekne, ačkoli si říká, jistě, kdo jiný to mohl být, kdo jiný než
ty, lekne se, avšak nikoli z toho důvodu, který vás napadne jako první,
ne ne ne, z toho důvodu ne, ne proto, že její otec je přece mrtvý a náhle
před ní stojí. Ne, proto ne, ale proto, že se na ni její otec podíval. Anna

– 148 –
ustoupí o dva kroky zpět a sleduje rukojeť kadeřnických nůžek, která
trčí otci z krku. Otec zvedá ruku a ukáže kamsi za Annu, ona se otáčí
a vidí pohovku, starou otrhanou pohovku, no jo, přesně tu, co neviděla
už skoro dvacet let, přesně tu. Otočí se zpět na otce, který jí pokyne.
„Ne,“ řekne Anna a kroutí usilovně hlavou zprava doleva. „Ne, to
ty jsi mrtvej. Já ne,“ řekne v tomhle magickém podvečeru, v tomhle
mezičase, co je cítit hřebíčkem a rakvičkou, jmelíčkem a hlíničkou,
v mezičase, co jímá lid v blahý klid, v tuto tichou svatou noc, v tom
mezičase, co dělí spánek a bdění, co dělí život a neživot, veselme
se, radujme se.
Otec se rozesměje hýkavým smíchem. Směje se tak, jak ho Anna
nikdy neslyšela. A s každým zahýkáním se mu o něco víc otevře
rána, v níž má bodnuté nůžky, a s každým dalším zařehtáním se
ozve klokotavý zvuk přímo z jeho hrdla a s každým dalším zahýká-
ním vykašle kusy sražené krve a potřísní Anninu tvář.
„Vážně, Anno? Vážně?“ pronese otec hlasem, co mu nepatří, s oči-
ma, co mu nepatří.
Ach. A tak si Anna v tomto předvánočním čase, v tomto mezičase
dělícím hromady listí kolem chodníků od jinovatky na střechách,
v tom mezičase, co vás naplňuje teplem jako svařené víno, co voní
po hřebíčku, v tom mezičase, co jímá lid v blahý klid, v tom kouzel-
ném období, kdy lidem rostou jejich srdce, v tomto podvečeru Anna
ulehá na gauč a skládá si ruce na prsou, a říká si, samozřejmě, jak
jinak by to mohlo být, jsem mrtvá, jsem už dávno mrtvá. A pak otec
uklekne k jejímu tělu, uklekne k modlitbě a říká amen, právě když
Anna šeptá „já chci do pekla“.

Seděla jsem u sestry v kuchyni, okno otevřené, dveře zavřené, kon-

vice bublá, sestřina záda, cukroví na stole.
„Nedáš si?“ ptá se, když přede mě pokládá hrnek s kafem. Kývám
hlavou, že ne.
Jste to, co jíte. A když nejíte, nejste nic. Nic. Nic.

– 149 –
 „Kolik jsi zvládla druhů?“
„Dvanáct,“ řekne pyšně, „ještě mě ale čekají kokosový koule a vosí
hnízda. Ty asi udělám večer. Kolikátýho vlastně je? Devatenáctýho?“
„Osmnáctýho.“ Netuším, co je za den.
„Stavíš se čtyřiadvacátýho? Na oběd?“ Dávno mě nezve na večeři.
„Neuviděla bych zlatý prasátko,“ řeknu.
„Jak chceš, kdyžtak jsi vítaná.“ Ale jen s omezenou platností.
„A taky – na Novej rok jedu za mámou.“
„Tak jí za mě popřej,“ nadechnu se a dám si pozor, aby mi neunik-
lo nic z jejího výrazu, z jediného mikrozáchvěvu její mimiky, když
říkám: „Tak jí za mě popřej, ať tam shnije.“
„Seš hnusná,“ přimhouří oči a zakroutí hlavou řádně zprava do-
leva, zleva doprava.
„To souhlasím. Na druhou stranu jsem nikoho nezabila.“
„Kvůli tomu byla ve vězení, svůj trest si odpykala.“ Pořád zapo-
mínám na to, jak prostinké to je.
„Pamatuješ si na Ondřeje?“ zeptám se jí.
„Na Ondřeje?“ ptá se ona a krčí čelo, když loví jediného mého
nezaprášeného přítele z paměti.
„Jo, jednou jsem ho vzala na oslavu tvých narozenin. Těch, cos
slavila dole v hospodě.“
„Tam jsi byla s Jakubem.“
„Jo,“ řeknu a sáhnu si za krk. „A ta transka, co ti tam zpívala, byl
Ondřej.“
„Jo, tenhle,“ řekne a zasměje se, „jasně že si ho pamatuju. Octavie.“
„Mercedes,“ opravím ji.
„Tak Mercedes,“ mávne rukou a začne svůj rituál nekonečného
louhování. Ven, dovnitř. „Co je s ním?“
„Pamatuješ si, proč jsme se spolu přestali bavit?“
„Jak bych si to mohla pamatovat?“
„Říkala jsem ti o tom tehdy něco?“ upřesním netrpělivě a připá-
lím si další cigaretu.

– 150 –
 „Nevím, nepamatuju se. Přestala ses s ním bavit v podobnou
dobu, jako jste se rozešli s Jakubem, ne?“
Kývnu. Krátce potom. Poslední rozhovor s Ondřejem byl o Ja-
kubovi. Noha pod stolem se mi samovolně rozklepe. Schovám si
lžičku od čaje do rukávu pod svetr a rozdrbu si strup zezadu na
krku. „No a…“
„Co?“
„No a… pamatuješ si, proč jsme se rozešli s Jakubem?“
„Jak to myslíš, jestli si to já pamatuju. Asi tě nechápu.“ To je mi
novinka.
„Prostě co jsem ti řekla?“
„Nechtělas o tom mluvit, Anno. Sice jsi mi něco řekla, ale já
jsem…“ zarazí se a zrychlí proces louhování.
„Co? No tak to dopověz!“
„No stejně jsem ti moc nevěřila.“
„Tak co jsem ti řekla?“
„Že spí s nějakou holkou. Myslím, že s nějakou, co s ní chodil lízt
na stěnu.“
Vybavila jsem si tu holku. Drobná bruneta, pršák místo nosu,
takový ten typ roztomilýho malýho diblíka, ten typ, co všichni zbož-
ňujou a já bych jim nejradši lámala nožičky a ručičky, nesnášela
jsem ji. Nesnášela jsem ji a někdy jsem celé hodiny trávila tím, že
jsem si ji představovala v Jakubově náručí, třeba když řekl, že si jde
zahrát florbal, když řekl, že jde do hospody s přáteli, představovala
jsem si, jak jde za ní, rozdává si to s ní a vypočítává jí, v čem všem
je lepší než já. A vypočetl úplně všechno.
„A proč jsi mi to nevěřila?“
„Protože jsem prostě nevěřila, že by ti Jakub něco takovýho udělal.“
„Tak dobře jsi ho znala, jo?“ vyprsknu a dám si pozor, aby to
znělo patřičně pohrdlivě.
„Nebylo třeba. Stačilo si všímat, jak se na tebe dívá, jak s tebou
mluví, jak o tobě mluví…“ říká pomalu a vybočí z rytmu, pak se

– 151 –
nadechne a rychle dodá: „Upřímně jsem ale tušila, že to dlouho
nevydrží.“
„Proč?“
„Vždyť jste byli každej úplně jinej. Sice se říká, že protiklady se
přitahujou, ale vy jste byli… no… až moc jiný.“
„Jo, panna a netvor,“ kývám a systematicky odlupuju větší čás-
tečku strupu a ještě systematičtěji ji trousím na sestřinu podlahu
vytřenou tak, že byste z ní mohli lízat Savo.
„Ale prosím tě, jakej byl Jakub netvor?“
„Kdo říká, že on?“
Dana se zasměje, protože si myslí, že jsem řekla vtip.
„Vlastně jste spolu byli mnohem dýl, než jsem odhadovala.
Vždycky jsem si říkala, že musí mít nad hlavou nějakou neviditel-
nou svatozář, když to s tebou vydržel tak dlouho,“ hihňala se nad
hrnkem s čajem a já jí měla sto chutí mačkat všechny modřiny, co
po těle má, měla jsem sto chutí přivést jí všechny její děti, z nichž
vyrostou ustrašení kriplové, pěkně do řady vedle sebe, měla jsem
sto chutí roztřískat její rychlovarnou konvici, narvat jí do krku tolik
čajových pytlíků, co se do ní vejde, a pak si v klidu sednout zpět na
svoje místo.
„Jsem tak nemožná, co?“ usměju se na ni. Mávne rukou, jako že si
asi zvykla, a vytáhne pytlík s čajem. Položí ho na připravený tácek.
„Jak se jmenovala ta mámina sestra, cos u ní bydlela, když jsem
šla do domova?“
„Běta? Proč sis na ni vzpomněla?“
„Nic. Jen jak je to vtipný. Že ona to věděla hned.“
„Co jako?“
„Že by se mnou nevydržela. Tak si vzala jen tebe a mě jste šoupli
do děcáku.“
„Ale Běta si tě chtěla vzít. Ty už si to nepamatuješ? Běta si tě
chtěla vzít, jenže tys měla ty svoje… no ty stavy.“
„Jaký stavy?“

– 152 –
 „V jednom kuse jsi brečela, nebylas k utišení. Běta nevěděla co
s tebou.“
Zkouším si vzpomenout, ale celé to období mám v zákrytu se
všemi dalšími verzemi svého života, mám je v zákrytu s příběhy,
co jsem za celý život napovídala ostatním, už to dávno spokojeně
pluje kanalizací mojí paměti.
„Jak dlouho to trvalo?“
„Nevím, pár měsíců. Nakonec ses uklidnila, to už jsem byla plno­
letá a měla po škole, tak jsem si tě mohla vzít. Ty si to vážně nepa-
matuješ?“
„Já,“ nadechuju se, „já nevím.“
Mlčíme. Každá sleduje své. Sestra hladinu čaje, já tři adventní
kalendáře s lacinými čokoládkami, co jsou opřené na lince, u pro-
středního si všimnu odrbaného papíru u posledního okýnka, do
čtyřiadvacátého už se někdo pokoušel dostat. Neprošlo mu to,
předpokládám, že sestra ho včas zarazila.
„Tuhle písničku už jsem neslyšela pěkně dlouho,“ říká.
„Jakou?“
„Tu, co si broukáš.“
„Já si něco broukám?“
„Mňágu. Made in Valmez,“ říká, a protože se tvářím, že netuším,
o čem mluví, zanotuje: „Jako je sama skála, tak jsem sám i já… nic?“
„Jak je to dál?“ ptám se potichu.
„Počkej… ehm… Jako je prázdná duha, tak jsem prázdný i já. Jako
je zrádná voda, tak zradím i já…“
V krátké odmlce, co následuje, vzhlédnu od adventního kalendá-
ře, sestra od hladiny čaje, a nakonec se k ní sotva slyšitelně přidám,
když zpívá: „Zkouším se prokopat ven.“

Viktor Kavi zrovna vyprovázel klienty ze své kanceláře, když mě

zahlédl sedět v čekárně před křivě pověšeným obrazem s broukem.
Podíval se na mě, pak na brouka, pak zase na mě. Semkl rty, promnul

– 153 –
si rukou tvář a pak doširoka otevřel a postavil se stranou, čekal, až
vejdu, a bezpochyby zažíval nelidská muka, když odolal nutkání jít
narovnat obraz, a místo toho za sebou zavřel dveře.
„Kafe, čaj?“ zeptal se.
„Rum bum. Něco mi vyberte, doktore.“
Viktor Kavi zamířil k dřezu s odkládacím pultem, na němž stála
konvice s překapávanou kávou, nechal ji přihřát a zatím se zadkem
opřel o pult a sledoval mě. Vytáhla jsem z tašky fotku jeho dcery,
přešla ke korkové nástěnce a fotku připíchla tam, kam patří, tam,
kde na ni nesedne prach. Pak jsem si šla sednout k jeho pracovnímu
stolu. Pohlédla jsem na doktora. Nic neříkal, jen na mě shlížel ze své
neuvěřitelné výšky, a když konvice zachrčela, otočil se ke mně zády.
„Jak jste se poznal se svojí ženou?“ ptám se ho, když kávu rozlije
do dvou hrnků s podšálky.
„Proč vás to zajímá?“ zeptá se v automatické ofenzivě.
„Konverzuju, doktore.“
„Na studiích.“
„Je taky psycholožka?“
„Ne. Logopedka. Chodila na jinou fakultu.“
„Jste spolu teda už dlouho.“
„Patnáct let,“ podává mi hrnek a sedá si naproti mně.
„Spousta tolerance a dřiny,“ vzpomenu si na sestru. Neodpovídá mi,
jen mě sleduje. V okně za ním začalo sněžit. Na stole od minule přibyla
klasická kancelářská dekorace, která byla ve skutečnosti poměrně so-
fistikovanou izolovanou soustavou. Zvedla jsem do výše jedno z kyva-
del, kovovou kuličku z levé strany, a pustila ji, kolébka začala pracovat.
„Víte, jak se tomu říká, doktore?“
„Newtonova kolébka.“
„Zařízení demonstrující srážky a zákony zachování hybnosti.“
„?“
„Vím to asi z práce. Byla jsem přece ta informátorka. A myslím,
že mě taky kdysi bavila fyzika.“

– 154 –
 „Myslíte?“
„Taky se tomu říká rázostroj.“
„Anno?“
„Mhm?“ natočila jsem tvář Kaviho směrem, ale pohled jsem stále
upírala na kolébku.
„Jak jste se potkali vy?“
„S kým?“
„Víte s kým.“
Mohla bych říct, že v kině, mohla bych říct, že na zastávce, mohla
bych říct, že jsme se potkali ve frontě na banány nebo v klubu nebo
v čekárně u doktora…
„Na místě nesejde.“
„Tak na čem sejde?“
Pohodila jsem rameny a odvrátila oči od kolébky. Doktorovo
čelo bylo plné závějí, co se na sebe navalily, a za ním v okně pořád
sněžilo.
„Zkuste to,“ pobídl mě.
Hlavou mi proběhl ten bezelstný pohled, tělem mi proběhl
chuchvalec prachu, co mě pálil na zátylku, chuchvalec pocitů, co
jsem zapomněla, jak se cítí. Ten jeho dobrý, do morku dobrý, čitelný,
nekomplikovaný pohled si pamatuju jako to první. Ihned jsem se
k němu upnula, jako by mě mohl spasit, jako by mě mohl opravit,
jako by byl ranhojič, doktor, co mě mohl uzdravit. A myslím, že ješ-
tě týž den jsem věděla, že tomuhle spasiteli, opraváři, ranhojičovi,
doktorovi ublížím, že ho umučím, že to zničím, rozlámu, rozdupu,
křup‑křup‑křup, že to zase budu já, kdo to posere. Dobře, možná
jsem to nevěděla hned, ale vždycky když jsem si zpětně vybavila
ten okamžik, ten pohled v rozmazaným prostoru a čase, protože
nesešlo na prostoru a nesešlo na čase, slyšela jsem to křupání.
„Na tom, že jsem hned věděla, kdo to je,“ řekla jsem doktorovi.
„To stačilo.“ Přimhouřil oči a dál mě sledoval. „Už nesejde ani na
tom,“ mávla jsem rukou.

– 155 –
 „Tomu sama nevěříte.“
„A k čemu by to bylo? K čemu je pořád myslet na to, co bylo?“
A i když jsem si myslela, že říkám nahlas jen tyhle věty, že ten zbytek
se odehrává v mojí hlavě, slyšela jsem svůj hlas, podivně klidný, co
dokola po slabikách opakoval: „K čemu? Kče‑mu? Kče‑mu?“
A pak jsem se rozesmála.
„Nemusíte na to myslet pořád. Můžete se jenom ohlédnout.“
„Ohlídnout. Ztrácet čas uvažováním o něčem, co je pryč, co se
nezmění, co už nic nepřinese. Co z toho. Spolkla jsem všechno, co
se mi stalo, aniž bych se tím musela prohrabovat.“
Zadívala jsem se zpět na Newtonovu kolébku a cítila, jak na mě
doktor shlíží, aniž bych k němu zvedla oči. „Co? Tak to povězte,
doktore,“ prohodila jsem po minutě ticha, aniž bych od kolébky
vzhlédla.
„Přece vidíte nějakou souvislost s tím, jak se cítíte poslední do-
bou, a co jste prožila v minulosti.“
„Jakou poslední dobu máte na mysli?“ zpozorním.
„No… přišla jste mě požádat o antidepresiva asi dva měsíce
zpátky.“
„Věděla jsem, že vytáhnete tohle.“
„Může to souviset i s něčím, co jste prožila už hodně dávno.“
„Tak kam tím míříte, doktore? Mluvíte o matce a otci? Nebo o Ja-
kubovi? Nebo o Ondřejovi?“
„O ničem konkrétním jsem nemluvil, vyjmenovala jste to sama.“
„Jistě. Ty vaše psychoušský vytáčky a dedukce a hry. Každýho by
napadlo, že jsem nevyrovnaná zrovna s tímhle. Co kdybyste mi na
rovinu řekl, co mi tím chcete říct.“
„Že byste měla vzpomínat. A měla byste si uvědomovat, co cítíte.“
S Jakubem jsme se poprvé setkali několikrát. Na několika mís-
tech a v několika časech. Tenkrát jsme leželi v posteli a hráli naši
hru, hráli jsme na jak jsme se poznali, a jeden z nás začal vyprávět
jednu z těch desítek verzí našeho seznámení, jeden z těch scénářů,

– 156 –
kterých bylo tolik, že už jsem zapomněla, který je ten skutečný, že
už si nepamatuju, kde to bylo a co jsem dělala předtím a co jsem dě-
lala potom a co měl kdo z nás na sobě a jestli to bylo kino, tramvaj,
obchoďák, ulice, nádraží, bar, nemocnice, Merkur, Venuše, Země,
Mars, a možná je to úplně jedno.
„A takhle jsme se poznali,“ řekl pak jeden z nás.
„A takhle jsme se poznali,“ řekl ten druhý.
Leželi jsme v posteli a dívali se na sebe. Bylo léto, byli jsme nazí,
přikrytí prostěradlem, protože na peřiny bylo příliš teplo. A já ho
cvrnkala prstem do nosu, protože mi vyprávěl, že takhle dráždil
svého psa, když byl malý, a on se mě přitom snažil kousnout do
palce, a když se jemně zakousnul a já viděla jeho zuby a já viděla
jeho oči a já viděla jeho, rozložila jsem se před ním jako rozbitá
hračka, rozskočila jsem se jako laciná propiska, když příliš zatlačíte
na hrot, rozskočila jsem se po celý ložnici a lekla se toho, jak jsem
malá, malá, malá, nicotná, titěrná.
„Na co myslíš?“ zeptal se mě.
Sbírala jsem se z podlahy, z nábytku, sbírala jsem se a mlčela.
„Na co myslíš?“
Myslela jsem na to, že s tímhle klukem jednoho krásnýho dne
nebudu. Že se to jednou posere a možná už brzo. Křup‑křup‑křup.
Že jednou, a třeba už zítra, třeba už je to, bože můj, za rohem, že
jednou najednou nebudem.
„A jak se rozejdeme?“ zeptala jsem se. Nebudem, nebudem, ne-
budem. Řekla jsem to nahlas? Řekla jsem to třikrát?
Ten tázavý pohled se najednou proměnil. Najednou ustrnul.
A přitom se mu nepohnul jediný sval a přitom ani nemrkl. Bříško
jeho palce mě polechtalo na spodním rtu. Čekala jsem, že se mě
zeptá, jak mě to napadlo, že se mě zeptá, co tím chci říct, že se
mě ze­ptá, co to je za otázku, že to zlehčí a řekne, že my dva se pře-
ce nerozejdeme, nebo že jeden z nás zabije toho druhého a potom
sebe, že mě políbí nebo mi zaprdí pusou na břicho. Místo toho

– 157 –
neřekl nic, neudělal nic, jen pootevřel ústa, ale neřekl nic, a já si
schovala hlavu pod prostěradlo. Sledovala jsem z boku, jak se mu
zvedá hrudník. Jeho hrudník s těmi komickými chloupky, co byly
světle hnědé, co byly tak světlé, až se někdy zdály zrzavé, a které
měl v nerovnoměrných řídkých trsech na prsou. Byla jsem tam
sama pod tím prostěradlem nejspíš jen pár vteřin, ale za tu dobu
jsem celá seschla a zestárla, zrezivěla a ztrouchnivěla. Pak se jeho
tvář vynořila vedle mé.
„Ahoj,“ řekl a položil mi ruku na krk.
„Ahoj,“ zašeptala jsem, protože nahlas mluvit nešlo.
Jednou to ahoj neuslyším, jednou už tu ruku neucítím, jednou
bude po všem, křup‑křup‑křup, možná už zítra, možná už teď,
strašně brzo, už to bude, už je to možná teď, teď, teď.
„Strašně to poseru.“
„Vážně?“
Jeho ruka mi na krku těžkla, prostěradlo těžklo, vydýchal mi vše-
chen vzduch, odstrčila jsem ho a vyhrabala se zpod přikrývky. Lehla
jsem si zády k němu a sledovala mravence na okenním parapetu.
Po chvíli jsem ucítila jeho ruku na zádech, výš na krku, odhrnul mi
vlasy a políbil mě na zátylek.
„Nic neposereš.“ A já ti tolik chtěla věřit, ale místo toho jsem
myslela jen na ten nesnesitelný pocit, co přijde, co přijde, až mě
budeš nenávidět. „Zas tolik ti to neusnadním.“ Nebudem, nebudem,
nebudem.
A pak jsme to dělali, zaplouvali pod peřinu a zase se z ní nořili
ven, na chvíli se ztrácel a pak se zase objevoval, mizela jsem a on
mě nacházel. Ztráty a nálezy v mojí posteli. A bylo to tak jiný, tak
jiný než jindy. Sbíral moje kousky po ložnici a dával je dohromady,
opatrně, jako by hrozilo, že mu prasknu pod rukama, že mi ublíží, že
mě rozmačká. A celou dobu mě nespustil z očí. Bedlivě mě sledoval.
Připadala jsem si před ním ohlodaná na kost. Syrově. Viděl mě, viděl
do mě, i když lidi do lidí nevidí, v tu chvíli to tak bylo. Snažil se mi

– 158 –
dosáhnout až na dno. A těch pár vteřin, to jsem byla nefalšovaně
šťastná. Jenže co přišlo s tím, bylo zároveň to nejhroznější, co jsem
kdy zažila. Nejhorší chvíle mýho života. S přehledem, bez debat,
o tom není pochyb. Ta nejhorší, kromě všech ostatních.
Servírovala jsem se mu naprosto odevzdaně, tu máš, tady jsem,
jenom tvoje, mohlo se se mnou stát cokoli, měl to plně ve svých
rukou, a bylo to neobyčejný, na dřeň, víc než skutečný, nejkrásnější,
dokud jsem si to neuvědomila, dokud jsem si neuvědomila, že je
to to nejhorší. Dokud jsem si nepomyslela, do prdele, on si nebere
jenom moje tělo. A s každým dalším přírazem to bylo víc jasný, to
bylo víc pravda, to bylo víc nezastavitelný, nešlo to vrátit, už na
to nešlo nemyslet, už se to nedalo neslyšet, bylo to ztracený, vjíždí­
me do tunelu, a tak jsem si pomyslela, do prdele, on si nebere jenom
moje tělo.
A pak jsem to všechno strašně, velkolepě a kardinálně posrala.
Tak, jak to dovedu jen já. Mňam a mlask.
„Mluvila jsem se sestrou, jestli vás to uklidní.“
„To je dobře,“ kývl Viktor Kavi.
„Nemluvili jsme o vás,“ dodám, přestože se nezeptá.
Znovu přikývne.
„A co… Ondřej – jste říkala?“
„Co s ním?“
„S tím jste nemluvila?“
„Proč bych měla?“
„Myslel jsem, že… myslel jsem, že to vystoupení…“
„To vystoupení co?“
„Asi nic. Beru zpět.“
„Ne, jen povězte, co jste tím myslel, doktore.“
„Nevím, co se mezi vámi stalo, těžko si o tom něco můžu myslet.“
„No něco zjevně jo!“
„Řekl bych, že ať jste si provedli cokoli, snažil se vám říct, že je
to v pořádku.“

– 159 –
 „Co je v pořádku?“
„Že vám odpouští.“
„Tohle neříkejte! O žádný odpuštění nestojím! Jak víte, že on je
ten, co by mi měl odpouštět?! Jak víte, že to nejsem já!“
„Chtěla jste můj dojem, Anno, přestaňte se rozčilovat. Tlačíte
člověka do něčeho, za co mu následně vynadáte.“
Zkřížím si ruce na prsou a všímám si zpět Newtonovy kolébky.
„Máte pravdu, něco jsem provedla.“
„Co jste provedla?“
Pohodím rameny. Zachytím krajní kouli ve vzduchu těsně před-
tím, než se chystala dopadnout zpět.
„Už jste si někdy položila otázku, proč to děláte?“
„Co myslíte, doktore? Proč jsem tak protivná a hnusná? No já
nevim, asi to jinak neumím. Nebo mě to prostě baví.“
„Vás to ale nebaví.“
Zasměju se.
„Co je k smíchu?“
„Tak mě napadlo, že vždycky lidi kolem sebe něčím zklamu. Ale
ten vtip je v tom, že je zklamat nemůžu, protože ode mě vlastně
nikdy nic nečekali,“ řeknu a rozkašlu se.
„Napadlo vás někdy, že to děláte záměrně?“
„A co je to za záměr, povězte, doktore.“
„Dokazujete si tím, že si nezasloužíte, aby vás měli rádi.“
„Doktore, prosím vás. Nebude to mít nějakej prozaičtější důvod?
Já si předně ani nemyslím, že potřebuju, aby mě měl někdo rád.“
„?“ Nedůvěřivě a s podivným pobavením se na mě podívá, jako
by mě přistihl při nějaké průhledné habaďúře.
„Nepotřebuju. Kdekdo to nepotřebuje, jen o tom neví. Celej život
hledá lásku, a neuvědomuje si, že pravej důvod, proč je nešťastnej, není,
že ji nedokáže najít, ale že ji nedokáže přijímat. A vlastně ani dávat.“
„Nemyslíte si, a říkejte si o psychologických kecech, co chcete, že
to souvisí s tím, co jste zažívala jako malá?“

– 160 –
 „A co jsem podle vás zažívala?“
„Možná se k vám nechovali hezky.“
„Ale prd, pac a pusu.“
„Prd co?“
„To vám pověděla Miriam?“ zeptám se a pustím kuličku zpět. „Ne,
doktore. Nikdo mě netejral, i když by bylo fajn to moci říct.“
„Jak to myslíte?“
„No byl by v tom aspoň zakopanej pes, ne? Takhle nějak by to
fungovalo, že?“ ukážu na čtveřici kuliček rázostroje. „Jaká je akce,
taková je reakce, a tak je to stále dokola. Záhada by byla vyřeše-
ná. Tejrali ji, rovná se, je citově frustrovaná, nebo co já vím. Ale já
nikomu nestála ani za to, aby mě tejral, takže můžete bejt v klidu,
doktore.“
„Bylo by podle vás lepší, kdyby to tak bylo.“
„Bylo by to míň děsivý, ne?“ V hlavě se mi vynoří obraz Karolíni-
ny hadrové panenky. „Jsem s tím v pohodě, doktore. A nevadí mi, že
jsem sama a že to nikdy jiný nebude. Nemyslím tím jen partnerskej
vztah, ale to, že nemám žádný vazby. Aspoň jsem svobodná.“
„Svobodná?“
„No a ne? Nejsem na nikom závislá, nikdo není závislej na mně,
jsem sama svým pánem. Nikomu nezasahuju do života a nikdo
neomezuje ten můj.“
„A když se ohlédnete za tím, co jste zažila za poslední měsíce,
připadá vám to jako něco, co se podobá svobodě? Mně to spíš při-
padá jako pravý opak.“
„Co tím myslíte, doktore? Co je opak? Vězení? Haha! A co je můj
zločin a co je můj trest?“
„Trestáte se sama.“
„Čím a za co?“
„Tím, že od sebe odháníte všechny, na kterých vám záleží.“
„Aha. A za co se podle vás trestám? Něco jsem provedla?“ řeknu
a přestanu se smát, když si všimnu doktorova výrazu. Dívá se na

– 161 –
mě stejně jako tehdy na záchodech v klubu. Uhne pak pohledem,
vstane a začne po sobě odklízet hrnek po dopité kávě.
„Doktore? Proč se tváříte, jako že víte něco, co já ne?! O co jde?
Co vám vyprávěla sestra? Nebo matka?“
Viktor Kavi se zastaví u korkové nástěnky a přešpendlí fotku své
dcery. Aby byla rovně.
„Doktore?“
„Nechte to být, Anno. Třeba máte pravdu a některé věci máme
prostě nechat být. Můžu se mýlit.“
„V čem se můžete mýlit?“
„Nechme to být.“
„Jasně,“ řeknu potichu a uvědomím si, že se rozhlížím, co bych
mu vzala a strčila si to do kapsy. Zastavím kolébku. Kavi se posadí
zpět do židle.
„Máte problémy se zády?“ zeptá se, když nic neřekne ani jeden
z nás dobré dvě minuty. Zjistím, že jsem celou dobu slyšela tikot
hodin, ačkoli má v kanceláři jen digitální budík. Nic, co by mohlo
tikat, a přesto to tiká.
„Co? Já nevim,“ mávnu rukou a pokusím se trochu narovnat na
židli, když si uvědomím, že sedím v podivném křečovitém před-
klonu. Napřímit se ale tak docela nejde, jednak to bolí a jednak mě
tam moje tělo ani nepustí. „Je to něco mezi lopatkama,“ zabručím
a stočím se zpátky. „Občas mi tam, křupne, pak je to na chvíli lepší.
Občas ne, pak to lepší není.“
Opět vstane a obejde svůj pracovní stůl. Pochopím to jako pokyn
k mému odchodu, zvednu se tedy taky, Viktor Kavi se ale zastaví
přede mnou.
„Položte si hlavu do dlaní,“ řekne. „Takhle,“ dodá a názorně mi
gesto předvede jako malému dítěti. Asi jako svojí dceři. Přikryje si
rukama obličej, pravá dlaň zakryje pravou část, levá levou, venku
zůstane jen špička jeho nosu, střed úst a brada.

– 162 –
 „Proč?“ zeptám se a bezděčně o krok ustoupím. Židle vrzne na
podlaze.
„Věřte mi,“ řekne potichu, když si odkryje obličej a obejde mě. Ta
slova zavadí o moje levé ucho.
„Fušujete do řemesla i ortopedům, jo?“ zakroutím hlavou, když
už stojí těsně za mými zády a mně se zpotí dlaně.
„Zavřete pusu,“ řekne. Představím si, jak i tohle říká svojí dceři.
Jeho ruce se zhmotní na mých ramenou. „Proboha, Anno, uvolněte
se trochu.“
„Jsem uvolněná.“
„Ne, jste v křeči.“
Podvolím se jeho doteku a spustím ramena níž.
„Hlavu do dlaní.“
Poslechnu ho a usadím si ruce na tvářích skoro opatrně, s oba-
vami, co mi to gesto přinese. Cítím se zvláštně, je to nějaké naruby,
je to nějak špatně, obráceně, jako bych si tím gestem přivolávala
něco, co vás přinutí ho teprve udělat, jako bych si živá lehala do
rakve a někdo měl přikopnout víko, jako by mi někdo mrtvý říkal,
že to já jsem už po smrti.
„Nadechněte se,“ slyším ho. Otráveně mlasknu, nadechnu se.
Cítím, jak se mi jeho paže semknou kolem ramen, jako by mě objí-
mal zezadu, pevně mi tisknou lokty k hrudi, dlaně k očím, kdesi za
sebou slyším: „Až napočítám do tří, zhluboka vydechněte.“
Tlak stoupá, přestávám vidět, dlaně se mi lepí k tvářím, nohy se
odlepují od podlahy a já v záklonu opřená o doktora slyším praskat
kosti jako suchý větve, křup‑křup‑křup. Říká tři, ale vydechla bych
i bez toho, vším, co je ve mně. A na chvíli to všechno povolí. A na
chvíli je mi dobře. Dokud si to neuvědomím. Škvírou mezi prsty se
dívám ven, tuším, že pozoruju bílý strop, jsem kompletně dezorien­
tovaná. Ztratila jsem se.
„Dolů,“ řeknu, ale vydere se ze mě jen ochraptělý skřek. A to mě
probere. Cuknu sebou v doktorových rukou. Pouští mě pomalu na

– 163 –
zem, ale jeho ruce jsou tu pořád, jeho ruce jsou všude, říká, ať se
uklidním, říká, ať se nadechnu, jeho ruce, ale já se mu trhám v náručí,
trhám z náručí, vyškubávám se a padám do předklonu. Zachytí mě.
„Uklidni se,“ říká a myslím, že si se mnou opatrně kleká na zem.
„Teče ti krev, nehýbej se,“ slyším a pak ucítím látkový kapesník, co
mě pohladí po zátylku.

Seděla jsem v rohu předsíně, sledovala chlup ze srsti jednoho po-

stiženého psa, kterého jsem nedávno unesla, a střídavě upadala
do snu a střídavě upadala do reality, a vždy když jsem užuž upadla,
probrala jsem se, těžko říct odkud kam, jestli odtud tam, nebo
odtamtud sem. Myslela jsem na to, jak jsem před časem potkala
Jakuba před obchodním centrem, jak jsem právě stála u stánku, kde
připravovali kafe s sebou, a jak jsem ho zahlédla, když zrovna tele-
fonoval. Myslela jsem na to, že jsem ho tenkrát nepotkala náhodou,
že jsem ho sledovala už nějakou dobu předtím. Věděla jsem, kam se
přestěhoval, věděla jsem, jak vypadá jeho nová přítelkyně, věděla
jsem, že ví, že to utajené číslo, co mu volá, jsem já. Myslela jsem na
to, jak se na mě Jakub podíval, když mě zahlédl, jak se usmál tím
způsobem, kterým se jen on usmívá, jak si pak schoval telefon do
kapsy a jak potom zamířil ke mně, objal mě, řekl pár milých slov, asi
že mě rád vidí, asi že doufá, že se mám dobře, asi že bychom mohli
někdy někam zajít. Naklonil se pak ke mně, dotkl se mého ramene
a políbil mě na líci, přesně mezi spánek a ústa. A odešel. V dálce se
ještě zastavil, otočil a zamával, věnoval mi jeden z těch pohledů,
co říkají, páni, už je to tak dlouho, nebo tak něco. A já tam zůstala
stát a nepohnula se, snad jsem vrostla do země, a věděla jsem, že
jsem nic, že je to potvrzený, že jsem definitivně víc než nic, že je
to oficiální, že jsem pozbyla významu zcela a kompletně, a čas se
nezastavil a nikdo kolem se nezastavil a den šel dál a Jakub šel dál
a já věděla, že je to nejhorší chvíle mého života, bezpochyby a bez
debat. Snad jen kromě těch ostatních.

– 164 –
 Pu‑chššš.
Odpustil mi. Kéž by mě radši zadusil. Kéž by mě radši zadusil
peřinou a já mu za to stačila poděkovat. Kéž by mě radši zadusil.
Ale to on ne. On mi odpustil. A to jsem mu nedokázala odpustit.
Střih a zatmívačka.

„Doktore, chci, abyste mi řekl, co jsem provedla.“

Viktor Kavi, to dlouhé stéblo trávy, co se nade mnou tyčí v mojí
chodbě, to stéblo, co jsem zavolala uprostřed noci před Štědrým
dnem, na mě shlíží, sem ke mně, všichni víme, kde to je, všichni
víme, kam patřím.
„Doktore,“ opakuju. „Tak co jsem provedla?“
Viktor Kavi se zhluboka nadechne a mocně vydechne. Promne
si dlaněmi unavený obličej.
„Doktore,“ říkám a odhodlám se k němu o krok blíž. Sjede si dla-
němi po tváři níž, prsty nechá u kořene nosu, zůstane na mě civět.
Pak se přiblíží i on, ruce rozpřáhne a zdá se, že mě hodlá obejmout.
Ukročím. „To ne, doktore,“ zakňučím, „je to zlý.“
Cítím, jak se mi z hrudníku rozestupuje mráz, jak se mi z hrud-
níku rozestupuje všechno ve mně stlačený do sněhový koule, jak
bobtná, jak putuje do prstů, jak stoupá hrdlem výš, jak mi zaplňuje
hlavu, zabraňuje uvažovat, jak se mi ježí vlasy u kořínků, jak mi
páteř pokryje jinovatkou. A přitom je to všechno tak trochu hra,
ne hra na Viktora Kaviho, ale hra na mě, jak to spolknout a jak to
nevyplivnout.
„Z tý věznice jste odešel kvůli mojí matce,“ říkám.
„Možná to nemáte vědět, Anno. Možná to nevím ani já a pletu se.“
„Byla jsem tam, nemůžu si vzpomenout. Pamatuju si jen, jak jsem
ji sledovala ze dveří, když mu na obličeji držela polštář. Ohlédla se
po mně a zakřičela, ať jdu pryč. Nic víc.“
„Možná si nemáte pamatovat víc. Nebo možná nebylo nic víc.“
„Bože můj…“

– 165 –
 A skulinou pootevřených dveří do obýváku vidím, jak mě sledují
moji přátelé, moji lapači ve svých policích, na svých místech, lapači
prachu, co nehnuté číhají, co celou scénu pozorují, slyším, jak vy-
pravěč šeptá: „Neptej se, Anno, neptej se. Nechceš to vědět. Radši
bys umřela, radši bys umřela, radši bys umřela.“
„Co jsem provedla?“ Vemte mě a vyměňte.
Doktor neříká nic, jen přikývne, jen nepatrně pokyne hlavou.
„Co jsem to provedla?!“ chytám se za pusu a blížím se k zemi.
A ve mně zatím sněží, sněží jako ve skleněné kouli, potom co s ní
zatřesete. Doktor ke mně přikročí jediným rychlým pohybem,
a zase se zdá, že mě chce chytit do náručí. Uhnu. Uhnu, protože
vím, že kdyby mě teď objal, rozpadla bych se mu v rukou jako plátek
starého chleba.

– 166 –
 Osm a půl

Tik‑tak jedny. Ticho druhé. Ticho třetí.

Ten večer, ten nedělní večer, kdy Dana byla u Běty, ten večer, kdy
jsem už měla dávno spát, a místo toho jsem s matčinými kadeřnic-
kými nůžkami rozstříhala závěsy v kuchyni na proužky a při tom
ve walkmanu poslouchala písničky kapel, co si sestra nahrávala
z rádia, písničky, co vyprávěly o chlapech, co do práce nevstávaj
a svou ženu nemilujou, co vyprávěly o tom, že chtěj zas v tobě spát,
nebo o tom, že jsou o půl třetí na náměstí ve Valašském Meziříčí, to
odpoledne jsem zaslechla, jak klaply vchodové dveře, a věděla jsem,
že se vrátil domů otec.
A o pár minut později jsem ho sledovala ve dveřích, jak nehnutě
spí v obleku na gauči, a o pár minut později jsem u něj klečela
na zemi a modlila se a představovala si, že je mrtvý, a v kapse od
tepláků mě řezaly matčiny nůžky do stehna, a o pár minut později
se otec pohnul a přetočil na bok, otevřel oči a věnoval mi jediný
kraťoučký štítivý pohled a o vteřinu později jsem sáhla do kapsy.
Tak to bylo.
Trefila jsem se na místo, ze kterého by otec nejspíš ani nevy-
krvácel, ale moje matka, co mě nad otcem našla, „Cos to provedla,
Anno?“, to za mě dořešila polštářem.
Protože kdyby otec přežil, kdyby přežil, řekl by, že jsem ho chtěla
zabít.
Tak to bylo.
A pak si šla na dvanáct let odpykat za můj zločin můj trest.
Ba‑dam‑tsss.

Byla to ta nejhorší chvíle jejího života. Kromě všech ostatních. Byla

to ta nejhorší chvíle mého života, tedy kromě těch ostatních.

– 167 –
 Ležela jsem na koberci Viktora Kaviho a jeho ženy, zabalená
v doktorově svetru a poslouchala práskání a hvízdání ohňostroje
všude v ulicích, ohňostroje, co vítal nový rok, tedy nic, co by bylo
k přivítání. Do nového roku jsem si popřála, aby mi konečně někdo
ublížil. Aby to bolelo, aby mě to srazilo na kolena, abych si mohla
říct, tak tohle byla ona, tohle byla ta nejhorší chvíle mýho života,
žádná z řady těch ostatních, těch, co už byly za mnou a mávaly mi
s výrazem spokojenosti z dobře odvedené práce, a žádná z těch, co
se na mě těšily, přešlapovaly nedočkavostí, vyhlížely mě s vytrče-
nými bradami a s doširoka se rozevírající náručí, nemohla být tak
strašná jako právě tahle.
Nemohla jsem přes rámus z ulice postřehnout rachocení klíče
v zámku, dokonce jsem si Viktora Kaviho všimla až díky stínohře,
která se rozehrála na protější stěně, když vstoupil na scénu. Věděl
o mně. Věděla jsem, že o mně ví. Pomalu si lehl na zem čelem ke
mně, tak blízko, že se mezi nás vešla jen jeho dlaň.
„Mercedes říkala takovej hrozně trapnej vtip. Chcete ho slyšet?“
zeptala jsem se.
Doktor přikývl.
„Přišla jsem domů a všude ležel prach. Tak jsem si řekla, že si
lehnu taky.“
Doktor mě bez výrazu dál sledoval s jednou rukou, kterou si
podpíral tvář, s druhou mezi námi, s tou, co je blíž k srdci.
„Říkala jsem, že je trapnej,“ zamručela jsem.
„Víte, že ještě můžete bejt šťastná?“ Snad to byla otázka, ale
neznělo to tak.
„Nemůžu. Nikdy nebudu vědět, že jsem šťastná. Být s Jakubem
bylo jako vyklonit hlavu z okna jedoucího vlaku. Z toho množství
vzduchu se zalykáte, z toho množství vzduchu se až nedokážete
nadechnout. Takhle já prožívám štěstí.“
„Anno…“ nadechl se a ruka mezi námi se posunula blíž ke mně.
„Nepotratila jsem.“

– 168 –
 „Cože?“
„Nikdy jsem nebyla těhotná.“
„Ale Jakubovi jste řekla…“
„Jakubovi jsem řekla, že jsem si koupila tu pilulku, co spolknete,
a dítě z vás pak prostě samo odejde. Řekla jsem mu, jak nejodpor-
něji si dokážete představit, že jsem naše dítě spláchla do hajzlu.“
Bylo slyšet doktorovo polknutí, poskočil mu ohryzek a za oknem
se rozpršela růžová a hned za ní zelená a modrá.
„Musíte s tím přestat.“
„S tím věčným lhaním? Už to ani jinak neumím. Vždyť já už ani
nevím, co jsem, doktore. Radši jsem to zapomněla. To už taky víte.“
„Ne.“ Ruka mezi námi se posunula až na mou tvář. „Musíte s tím
přestat.“ V jeho vyvalených očích, v těch očích, co jsou vsazeny tak
hluboko do tváře, v těch mariánských očích se zazrcadlily stříbrné
provazce ohňostroje, provazce zmizely, Kaviho příkopy zůstaly.
„Jak vám o tom řekla?“
„Neřekla. Jen jsem to tušil… Pak jsem poznal vás.“
„A bylo vám to jasné.“
Neodpověděl.
„Řekl jste někdy někomu o Miriam a o mně?“
„Ne.“
„Ani vaší ženě?“
Otázka ho překvapila. „Ne.“
„Ani jste se ji nesnažil přimět, aby změnila výpověď? Já nevím…
neřekl jste nic soudu…?“
„Ne.“
„Ale proč?“
„Vaše matka tam neseděla pro nic. Rozhodla se tak.“
„Dvanáct let, doktore…“
„Je to její volba. Nic by neměnila, o tom jsem nikdy nepochyboval.“
„Jak bych ji ještě mohla kdy vidět a nepřiznat, že si vzpomínám?“

– 169 –
 „Přece umíte tak krásně lhát, Anno,“ řekne a pohladí mě po vla-
sech.
„Dvanáct let…“ řekla jsem a místnost naposled osvětlila ta fa-
lešná zář.
„Musíte s tím přestat.“

Seděla jsem v autě a sledovala sestru, jak se blíží.

„Co to je?“ změří si krabici na sedadle spolujezdce jako podezře-
lého pasažéra.
„Hlava Gwyneth Paltrow.“
„?“
„Pusť si někdy film místo Sama doma,“ vzdychnu si. „Vánoční
dárek. Nevidíš? Je na tom mašle,“ řeknu dotčeně.
„Není.“
„Jak to? Někde tu…“ zvednu krabici a zjistím, že jsem ji postavila
špatnou stranou nahoru. „Aha!“ řeknu vítězoslavně a položím kra-
bici zpět, tentokrát titěrnou dekorací vzhůru. „Nevidíš? Je na tom
mašle.“
„Mám to teď rozbalit, jo?“
„Potřebuješ k tomu zazpívat koledu? Nemusíš to rozbalovat, máš
na tom vyfocený, co to je.“
„Rychlovarná konvice?“
„Jo. A celá prosklená!“
Sestra si nejistě měří na střídačku mě a krabici, mě a krabici, mě a…
„Takže je vidět dovnitř, když se voda vaří… No není to skvělé?“
„Asi jo…? Děkuju,“ usměje se, ale při pohledu na ni je zjevné, že
ani světlo, ani zvuk.
„Děti nebereš?“ ptám se, když shrábne na zem pár rozdrcených
bramborových lupínků a usadí se s krabicí na klíně.
„Dneska ne,“ prohodí a skloní se, aby se podívala, do čeho kopla.
„Anno?!“ vytáhne skoro štítivě zpod sedadla poloprázdnou láhev
vodky.

– 170 –
 „Klid, jsem čistá,“ zvednu ruce z volantu. Zakroutí hlavou zprava
doleva, radši to nebude komentovat. Tramtará. Moje sestra. Ta má
díky mně vždycky dokonale protaženou krční páteř.
„Připoutáš se, prosím?“ ptá se, když se sama s potížemi snaží
zacvaknout kovovou sponu do zadrhnutého zámku. „Co je, co na mě
tak zíráš?“ Tramtarará. Moje sestra. „Tak co je? Mám rozmazanou
řasenku nebo co?“ sahá si na obličej, pak sklopí sluneční clonu, aby
se mohla prohlédnout v zrcátku. „Vždyť tam nic nemám. Tak proč
se mi směješ, seš praštěná?“ Moje sestra. Moje sestra. Moje sestra.
Opřela jsem se do sedačky, nastartovala, zasunula do přehrávače
starou magnetofonovou pásku s písničkama, co vyprávěly o chla-
pech, co do práce nevstávaj a svou ženu nemilujou, co vyprávěly
o tom, že chtěj zas v tobě spát, nebo o tom, že jsou o půl třetí na
náměstí ve Valašském Meziříčí, nastartovala jsem, zapálila si ciga-
retu a otevřela okno, ale i přesto poslouchala sestřino remcání, jak
mi může nevadit ten hroznej smrad, neřekla jsem nic, a neřekla
jsem nic ani na tu modřinu na zápěstí, co jí vykoukla zpod rukávu,
když se natáhla, aby zesílila Mňágu, neřekla jsem nic a dívala se
daleko před sebe.
Neřekla jsem nic, protože Mercedes i Ondřej by na to unisono
řekli: „Jsme to, co jsme. Ať je to cokoli.“ A tak jsem se jen dívala
daleko před sebe a neřekla nic, protože jsme to, co jsme, a nemá
smysl se tomu bránit, protože můžu cupovat pupeční šňůry na
cáry, a stejně mi její zbytky uvíznou mezi zubama, protože se můžu
rvát z kořenů, dokud mi neslezou nehty z masa, a jediné, čeho tím
dosáhnu, je, že se stejně zapustím ještě o stopu hlouběji, protože
se můžu splachovat od rána do večera, a přesto zůstanu plavat na
hladině.
Jsem to, co jsem, jsem to, co jsem, a ničím jiným nikdy nebudu,
ať to spolknu, nebo vyplivnu. Možná Mercedes jednou zavolám,
možná jednou otevřu dveře do ložnice a možná příště vystoupím
z auta společně se sestrou. Možná. A možná taky ne.

– 171 –
 Prázdným jevištěm znějí unavené bicí, ba‑dam tsss, odklízím se
ze scény a zhasínám poslední rozblikanou zářivku.

Sleduju Annu, jak spí schoulená na gauči a v rukou dnes místo

sklenice drží Newtonovu kolébku. Sleduju ji a skoro bych ji vzal do
náruče a pochoval, kdybych byl hmotný, kdybych byl z masa a kostí,
nebo kdyby ona byla. Sleduju ji ukonejšenou vlastním přesvědče-
ním, že vzpomínka na to, jak vzala nůžky a bodla, přesvědčením,
které jí vydrží snad až do smrti, snad není příliš vzdálená, přesvěd-
čením, že tahle vzpomínka, která vybublala z kanalizace její paměti,
je ta pravá, ta skutečná.
Ale tak já vám to řeknu. Ne, neřeknu. Řeknu. Neřeknu. Jediné, co
si neodpustím, je nevinná poznámka, že to všechno mohlo být taky
trochu jinak. Znáte Annu, ne? Jak si ty věci pomotává, chudinka.
Ještě nějakou dobu jí v uších bude znít zvolání, cos to provedla,
Anno?!, aniž by ji napadlo, že to mohla být matčina reakce nad
rozstříhanými závěsy a jejími kadeřnickými nůžkami, které ležely
na zemi a které si Anna půjčila bez dovolení, ještě nějakou dobu
se bude trápit tím, jak to, že si z toho dne, krom modlitby u otcova
těla, tolik let nic nepamatovala, aniž by ji napadlo, že nebylo, co si
pamatovat, že šla spát. Že spala. Jako teď.
Ale to zůstane jen mezi námi, čtenáři, Annu z toho vynecháme
jako obvykle. Dnes v noci ji nebudeme budit. Ach, jen se na ni po-
dívejte, ukolébanou s kolébkou v ruce, snad bych ji objal.
Anna má jasno. Přece jí to potvrdil i Viktor Kavi. Ale jen tak
mimochodnik, čtenáři, opravdu jí něco potvrdil, co? Když si to
vezmeme kolem a kolem, věděl on vůbec něco, co? Jsme si jistý, že
něco věděl? Co?
Třeba to bylo takhle a my se můžeme Anně jen smát, já se jí směju
teda rozhodně, ale jen tak shovívavě, potichu, do dlaně, směju se
její víře, že objevila počátek svého zlého života i svého zla a že její
matka pro ni obětovala to nejcennější, čas, svobodu a sebe, směju

– 172 –
se jí, že uvěřila raději přesně tomuhle, než aby se smířila s faktem,
že byla, je a zůstane lapačem prachu, na němž nikomu nesejde.
Třeba to takhle bylo, ale třeba ne, a vy jste se nechali zmást stej-
ně jako ona, vždyť co jsem vlastně já, abyste mi věřili. Podívejte se
na ni, ach, pochoval bych ji, kdybych byl z masa a kostí, nebo kdyby
ona byla.
No nic, plácnu se do kolen a namáhavě se zvednu z křesla, abych
přešel k Annině vitríně a sáhl do police, protože nastal čas, abych za­
stavil poslední hodiny.

Rušnou ulicí prochází mladá žena, ačkoli ve skutečnosti je starší,

než si představujete. Je jedno z těch svítání tajících rampouchů
a rozbředlých kaluží, jedno z těch svítání, kdy se o slovo hlásí dozvu-
ky včerejší noci, jistě, dalo by se říct, že zkrátka nastal nový den, ale
bylo jedno z těch svítání, kdy se o slovo hlásí dozvuky včerejší noci.
Chystala se přejít ulici, zastavila se na obrubníku a zahleděla se
do korun stromů na protější straně, zahleděla se do korun holých
stromů, opadaných a nahých, pokrytých slabou vrstvou sněhu tak
bílého, jako byste ho vyprali v Perwollu, tak lesklého, jako byste ho
pokryli glazurou, pod slunečními paprsky, jejichž tíhu snad slabé
větve ani nemohly unést, ačkoli teprve svítalo a je dosti nepravdě-
podobné, že sluneční svit měl již takovou moc, ale to pro potřeby
vyprávění nyní opomeneme a budeme se tvářit, že takovou moc
měl. Bylo to jedno z prvních Anniných svítání v novém roce a ke
všemu jedno z těch svítání tajících rampouchů a rozbředlých kaluží,
jedno z těch svítání, kdy se o slovo hlásí oslovo slovo o slovo sehlá
sí, bylo jedno z prvních Anniných svítání v novém roce a podobně
jako obloha i Annina tvář se rozednívala, když vykročila do silnice
a myslela na to, že tento její krok je krokem, který symbolizuje
naději a odhodlání, je krokem do budoucna, v němž…
… pardon, to bylo těsné, bumprásk a šlus, projel tady autobus,
a hele, to není špatný, to ještě použiju, kde jsem to… jo, něco jako

– 173 –
vykročila do silnice a blabla a myslela na to, že šlus autobus, my-
slela na to, že tento její krok je krokem, který symbolizuje naději
a odhodlání, že je krokem do budoucna, v němž konečně zažije tu
skutečnou a nefalšovanou, bez debat a na plné čáře nejhorší, ach
ano, tu nejhorší chvíli svého života.

– 174 –
Tato kniha vznikla za významného přispění skladby Time Lapse
Michaela Nymana a funkce repeat.

– 175 –
Lucie Faulerová
Lapači prachu

Ilustrace na obálce z Pixabay.com

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 24. 9. 2021

ISBN 978-80-274-1830-5 (epub)

ISBN 978-80-274-1831-2 (pdf)
ISBN 978-80-274-1832-9 (prc)