Kukačka

Karolina Limrová
Znění tohoto textu vychází z díla Kukačka tak, jak bylo vydáno
nakladatelstvím Euromedia Group – Ikar v Praze v roce 2014. Pro
potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpra-
cován.

§
Text díla (Karolina Limrová: Kukačka), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,
je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem
č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 19. 3. 2021.
 OBSAH

Prolog. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
Marie Dobsonová. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
Fúze. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
Pamela Kingová. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Aaron Collins . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
Setkání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
Miláček médií. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
Tříčtvrteční takt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
Únos. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
Srub. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
Kalamita. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
Nevinnost sama. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
Malá lež. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .141
Cizí dcera. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
Přiznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163
Zamilovaná. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171
Pan Parker a pan Soto. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184
Kriminál a kostel. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197
Tragédie jako od Shakespeara. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208
Panna, nebo orel. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218
Poslední den Pamely Kingové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227
Sedmilhářka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242
Kánoe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255
Utíkání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266
Marie Dobsonová II.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277
Škody po bouřce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288
Ekologická lobby. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 303
Skleníkový efekt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315
Tváří v tvář. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325
Vysušené hovězí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 333
Zahradnické práce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344
Kancelářské práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 357
Šeherezáda. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 370
Lov na kukačku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 382
Svět plný soudců. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 395
Zosobněná zkáza. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 410
Pálení mostů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422
Vydírání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 431
Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443
Věnováno Alici O’Really
 Prolog

„Na tu smlouvu můžete zapomenout.“

Aaron Collins to řekl tak klidně, jak jen za daných okolností dokázal.
Ze světle hnědých vlasů mu na ramena stékalo rajské coulis, které bylo
původně určené na polévání grilovaných kuřecích stehýnek. Shodou
mnoha okolností se ocitlo na jeho hlavě. A to byla poslední kapka.
„To nemyslíte vážně!“ vyhrkla vyděšená Helen Kingová. Seděla
na protější straně stolu a marně se snažila předstírat klid. Její dcera
před malou chvílí vztekle odešla. Ještě předtím ale pohřbila veš-
keré naděje své matky na záchranu rodinné firmy. Už dříve se ke
svému snoubenci chovala přezíravě. Ostatně – stejným způsobem
se chovala ke každé živé bytosti ve svém okolí. Aaron to velmi dlou-
ho trpělivě snášel. Urážky na veřejnosti, flirtování s jinými muži.
Vlastně ho zesměšňovala před celým Chicagem. Toleroval to, pro-
tože v jejich vztahu přece šlo jen a pouze o peníze. O veliký balík
peněz. Jenže zdánlivě bezedná číše jeho trpělivosti právě přetekla.
„Chcete se vsadit?!“ zavrčel. Sebral ze stolu naškrobený ubrousek
a otřel si alespoň obličej. Byl blázen, když si myslel, že by manželství
s Pamelou Kingovou mohl přežít ve zdraví. Vstal, odmítl pomoc ar-
mády rozpačitých číšníků a bez ohledu na oněmělé hosty luxusní
restaurace Les Nomades odcházel s hlavou vztyčenou. Přitom z něj
odkapávala sytě červená omáčka.
„Collinsi!“ zvolala madam Kingová. Snad poprvé za tu dobu, co
ji znal, projevila nějaké emoce.
Ohlédl se.
„To se urovná! Já s ní promluvím! Jistě se to nějak… Vždyť vy
o ten obchod stojíte stejně jako já!“
Setřel si z čela tenkou stružku stékajícího coulis a ironicky se
usmál.

–8–
 „Nemáte ani tušení, jak moc, madam. Ale má rodina by mě muse-
la prohlásit za nesvéprávného, kdybych se s Pamelou po tom všem
oženil. Doufal jsem, že je jen… nezralá. Jenže ona je…“ Rozhlédl se,
ale pak odolal nutkání přede všemi těmi lidmi dokončit větu.
Nakonec zavrtěl hlavou a odešel.

–9–
 Marie Dobsonová

Měla bych se tvářit jakoby nic, ale přistihla jsem se, že nervózně
ťukám do pultu. Mé prsty bubnovaly přesně do rytmu úvodní písně
West Side Story, která zněla rozlehlými prostorami Chicagského
divadla. Představení začalo před několika minutami. Olivrejovaný
dveřník chvíli počkal, jestli nedorazí opozdilci, a pak mi oznámil,
že si musí odskočit. Přišla moje chvíle.
Vydržela jsem ještě asi půl minuty, než zmizel za dveřmi označe-
nými panáčkem. Honem jsem vytáhla kabelu schovanou pod pultem.
Otevřela jsem ji a jedno její ucho jsem si navlékla na předloktí. Pak
jsem systematicky obcházela věšáky plné norkových kožichů a dra-
hých pánských plášťů. Nešacovala jsem všechny. Když jsem je před
chvílí přebírala od natěšených návštěvníků, stihla jsem si udělat před-
stavu, které z nich mají kapsy prázdné a které slibují slušný zisk. Byl to
ode mě geniální nápad – ozvat se na inzerát práce šatnářky v divadle.
Škoda, že to šlo udělat jen jednou. Příště by mě sebrali hned ve dveřích.
Našla jsem spoustu drobáků, nějaké bankovky, dva mobily, a do-
konce i jedny náušnice. Nějaká ženská zřejmě váhala, které si vzít,
takže si ty náhradní strčila do kapsy. Krátce jsem si je prohlédla
proti světlu křišťálových lustrů. Těžko říct, jestli ty bílé kamínky
měly nějakou cenu, ale zlato to bylo docela určitě.
Potom jsem v jednom z pánských plášťů našla klíče od auta.
Uhranutě jsem zírala na přívěsek ve tvaru dvojitého R. Něco mi
říkalo, abych to nedělala. Nikdy se mi nevyplatilo měnit plán bě-
hem akce. A auta… auta jsem si zakázala už loni po tom průšvihu
s nabouraným bentleyem. Ale tohle byl rolls. Teo by mi utrhl obě
ruce, kdybych mu dohodila něco takovýho.
Donutila jsem se dýchat a myslet hlavou. Ne, tohle by nemohlo
vyjít. VIP parkoviště hlídají kamery, bylo by to příliš riskantní. Ale

– 10 –
co kdybych se jenom mrkla dovnitř? Tohle autíčko by mohlo být
plné překvapení. Když budu dost rychlá, nic mi přece nehrozí.
Přes uniformu divadelní šatnářky jsem si přehodila džínovou
bundu. Boty na podpatcích jsem vyměnila za polobotky a rychle
jsem přelezla pult. Proběhla jsem aulou, rozrazila dveře a na ulici
jsem zabočila rovnou k parkovacímu domu. Už se setmělo. Nadávala
jsem si. Domlouvala jsem sama sobě, abych ty klíče radši zahodila
do kanálu. Jenže žilami mi proudily litry adrenalinu. Měla jsem
pocit, že tohle prostě udělat musím.
Vzala jsem to nahoru po schodech až do VIP patra. Rozhlédla
jsem se. Podlaží osvětlovala řada bílých zářivek. Vzpomínala jsem na
tu dámu s bodyguardem, které rolls patřil. Zaujali mě. Když jsem
v šatně přebírala jejich věci, oba na mě vyloženě zírali. Paranoidně
mě napadlo, jestli nejsou ze sociálky nebo od policajtů. Pak jsem si
uvědomila, že je to pitomost. Ta ženská byla opravdová dáma. Chovat
se přezíravě, aniž by někoho urazila – s tím se člověk musel narodit.
Přelétla jsem pohledem sbírku toho nejdražšího, co se ve Státech
dalo koupit. Měla jsem kliku – rolls royce tam stál jediný, skoro na
druhé straně parkoviště. Rozpustila jsem si vlasy a nahrnula si je
do obličeje. Tyhle kamery většinou nikdo nesledoval. Ostrahu by
upoutal jenom podezřelý pohyb. Stačilo kráčet sebevědomě a dou-
fat, že se nervozitou nepřerazím o vlastní nohy.
Stiskla jsem tlačítko zámku na klíčích a světla toho krasavce pro-
blikla. Srdce jsem cítila až v krku. Kouřová skla mi bránila zahléd-
nout vnitřek, takže jsem honem otevřela a sedla si na místo řidiče.
Prohrábla jsem stojan na cédéčka. Samá klasika… Chvíli jsem se
snažila přijít na to, jak se otevírá palubní deska, ale nakonec se mi to
podařilo. Vida, peněženka! Pánská, z pravé kůže. Kolik asi dostává
řidič na benzin? Uvnitř jsem našla skoro dva tácy. Splněný sen!
Na malý okamžik jsem jen tak zůstala sedět. Prsty jsem přejela
měkoučké potahy a pečlivě nasála vůni. V tomhle autě bych mohla
klidně bydlet.

– 11 –
 Klekla jsem si na sedačku, abych se mohla podívat dozadu.
Málem jsem si rozbila hlavu o obrazovku výklopné televize, kterou
se mi omylem povedlo vysunout. Visela jsem přes opěradla a sna-
žila jsem se prohledat podlahu. Stál tam nějaký kufřík. Zdobený.
Vypadal jako… šperkovnice! Polilo mě horko. Tohle by přece v autě
nikdo nenechával! A pokud je uvnitř to, co myslím, kdo mě toho
zbaví? Nervózně jsem si skousla ret a natáhla po šperkovnici ruku,
jenže vtom se ozvalo klapnutí a dveře u řidiče se otevřely. Než jsem
stihla nějak zareagovat, někdo mě chytil za bundu a táhl ven z auta.
Z druhé strany se ozval ženský hlas: „Dovnitř, Gordone! Jsou tu
kamery!“
Pak se otevřely i zadní dveře. Byla jsem úplně vyděšená. Snažila
jsem se vyprostit, ale drželi mě hodně pevně. Pootočila jsem hlavu.
Zamžourala jsem přes prameny rozpuštěných vlasů, které mi teď
visely přes obličej a bránily ve výhledu. Ucítila jsem dámský parfém.
Někdo nasedal. Ruka, která mě táhla, se mě teď pro změnu snažila
prostrčit na zadní sedadla. Spadla jsem tam po hlavě, rovnou na
podlahu vedle kufříku.
„Šlápněte na to, Gordone!“
Dvojí bouchnutí dveří a pak velmi tichý zvuk motoru. Můj strach
se rychle změnil v čistokrevnou paniku. Vyhrabala jsem se do sedu
a odhrnula si vlasy z obličeje. Rázem jsem se dívala do hlavně lesklé
malé věcičky, kterou nedržel nikdo jiný než ta dáma z divadla.
„A kurva…,“ vydechla jsem a vrhla se na dveře. Marně, byly za-
mčené.
„Seď a nedělej hlouposti!“ přikázala ona.
Poslechla jsem. V hrůze jsem marně lapala po dechu.
„Co… co ode mě chcete? Jedeme na stanici?“
Pobaveně se usmála a zavrtěla hlavou. „Zatím ne.“
Všimla jsem si, že si mě zase zkoumavě prohlíží jako předtím
v šatně.
„Nejdřív si musíme promluvit,“ dodala významným tónem.

– 12 –
 „Hele, já nešlapu! A jestli jde o to auto… Omlouvám se,“ koktala
jsem.
„Vypadám snad jako mamá?!“ Konečně projevila nějakou emoci.
Jedno z jejích velmi tence vysoustružených obočí se vyhouplo nahoru.
Nevěděla jsem, co si mám myslet. V záblescích pouličních světel
jsem toho moc neviděla, ale měla černé nebo tmavě hnědé vlasy
vyčesané do složitého účesu. Drahý kostýmek. Decentní, nejspíš
však astronomicky drahé šperky. Rozhodně nevypadala, že pase
holky. Přesto jsem si neodpustila trošičku si rýpnout:
„Copak já vím? A nejste?“ Přitom jsem po ní hodila otrávený
obličej.
Prudce zamrkala a ruka s revolverem se jí zachvěla. Přemýšlela
jsem, jestli by mě kvůli tomu dokázala zastřelit.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
Pusa se mi v tu chvíli hermeticky zavřela. Co je jí do toho?!
„Tak to necháme na později,“ povzdechla si a ruku se zbraní si
opřela do klína. Sledovala mě už jen napůl. Chvílemi se dokonce
dívala z okna.
„Kam jedeme?“ zjišťovala jsem znovu. Ještě jsem se nepřestala
klepat. Z toho nekoukalo nic dobrýho.
Ona ale neodpověděla. Věnovala mi další ze série rentgenových
pohledů a už neřekla ani slovo.
Podívala jsem se z okna. Dávno jsme přejeli řeku a nyní už
jsme kopírovali pobřeží jezera Michigan. Vypadalo to, že míříme
do Evanstonu. Po levé straně zářily vily zazobanců. Většina těch
domů ani nebyla vidět, protože rozlehlé pozemky chránily vysoké
zdi a hotové džungle okrasných keřů. Vpravo se občas objevilo svět-
lo nějaké jachty. Tyhle končiny jsem moc neznala. Máma vždycky
chtěla žít v přesně takové čtvrti. No, nevyšlo jí to…
Odbočili jsme směrem k pobřeží a zpomalili. Rolls náhle vjel na
silnici mířící k ozdobné bráně, za níž byla vidět jasně osvětlená
zahrada. Pravděpodobně v ní bylo tolik kamer jako stromů.

– 13 –
 „Gordon,“ ohlásil se ten týpek za volantem, když u interkomu
spustil okno. Na to, že zrovna unášel člověka, nevypadal nijak zvlášť
rozrušeně. Naše oči se na chvíli setkaly ve zpětném zrcátku. Zase
na mě upřeně zíral.
Brána se neslyšně otevřela a my prokličkovali něčím, co se podo-
balo těm dokonalým parkům z časopisu Zahrady slavných a bohatých.
Před námi se objevil dům. Tak tohle by mámě podlomilo kolena, na-
padlo mě okamžitě. Nedokázala bych odhadnout, kolik takové mon-
strum může mít místností. Kdyby půlka Chicaga vyhořela, lidi bez
střechy nad hlavou by se pak bez problémů mohli nastěhovat sem.
Řidič vystoupil a šel mi otevřít. Samozřejmě s bouchačkou v ruce.
Udělal s ní jednoduchý, ale velmi srozumitelný pohyb. Vylezla jsem
ven. Strašně se mi klepaly nohy. Opravdu by mě střelil, kdybych se
dala na útěk? Rozhodně jsem to nehodlala zkoušet.
Ta dáma vystoupila už bez revolveru. Aniž by se na mě ohlédla,
vyšlapala sedm schodů až k hlavnímu vchodu. Jako na povel se
otevřely dveře a objevil se nějaký starší chlápek. Ulízané vlasy mu
těsně přiléhaly k hlavě, na sobě měl frak a bílé rukavice. Tu ženskou
oslovoval „madam“. Na mě vytřeštil oči, ale vzápětí znovu nasadil
tvář hráče pokeru. Nejdivnější na tom bylo, že ho nejspíš nešoko-
vala zbraň, kterou na mě mířili, ale… já.
Na prahu jsem se zarazila. Mám jít dovnitř? Z té pevnosti by se
mi zdrhalo opravdu těžko. Srdce mi bušilo až v krku a chtělo se mi
brečet.
V zádech jsem ucítila tlak, jak se mě dotkla hlaveň pistole.
„Račte dál, slečno,“ zabručel pobaveně řidič.
Vešla jsem. Jejich hala byla snad ještě krásnější než aula divadla.
Nikde jsem neviděla červené lampičky ani hanbaté fotky. Bordel
to tedy asi nebude. Všechno jen luxus střídaný přepychem. Takhle
vážně někdo bydlí?
„Vaši bundu a zavazadlo, slečno?“ oslovil mě sluha, jako bych
přišla na přátelskou návštěvu.

– 14 –
 Zavrtěla jsem hlavou a přitiskla jsem si kabelu víc k tělu. Madam
zamířila vzhůru po růžovém mramorovém schodišti a pan Bouchačka
mě pobídl, abych šla za ní, on se mi držel v patách. Co mohli chtít?
Proč rovnou nezavolali policajty? Nebo mi prostě neudělili lekci?
Ten pořez by ze mě nejspíš dokázal vymlátit duši, kdyby chtěl.
Madam otevřela hned první dveře, přímo proti schodišti. Ocitli
jsme se v místnosti, které se obvykle říká obývací pokoj. Tenhle
byl obrovský a pěkně draze zařízený. Kožená sedací souprava byla
dost velká pro kompletní fotbalové družstvo včetně náhradníků,
masérů a trenéra.
„Posaďte se, slečno,“ vybídla mě madam a sama si sedla. Dlouhé
štíhlé nohy navlečené v sukni až ke kotníkům elegantně natočila
do strany a rovnou sáhla na stolek pro zlacené cigaretové pouzdro.
Nejspíš jsem neměla na vybranou, takže jsem se svalila do křesla
hned vedle. Můj zadek nikdy v životě neseděl na něčem tak měk-
kém a příjemném, křeslo mě doslova spolklo. Bodyguard zůstal stát
vedle mě.
Madam poklepala cigaretou o pouzdro.
„Jméno?“
Bodyguardův pohled jasně říkal, že odpovědět bude v mém
nejlepším zájmu.
„Marie. Dobsonová.“
„Máte nějaké doklady?“ Zapálila si a labužnicky vyfoukla kouř.
Polkla jsem: „Ne.“
„Ani řidičák?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Jména rodičů.“
Vyskočila jsem.
„Hele, co je to za pitomou hru?! Jasně, přestřelila jsem. Neměla
jsem do toho vašeho auta lézt. Zavolejte poldy, ať to máme z krku!“
Přikrčila jsem se. Tak nějak jsem čekala, že dostanu pěstí do
břicha nebo facku. Kdyby chlap, co nade mnou stál, patřil k Teově

– 15 –
ochrance, udělal by to. Místo toho ale jenom udělal krok blíž a ru-
kou velkou jako lopata mě zatlačil zpátky do kožených potahů.
„Když mi teď věnujete pár minut svého času, slečno Dobsonová,
možná z toho budete něco mít,“ řekla klidně madam a vyfoukla další
obláček modrošedého kouře.
Nějaká kontrolka v mém mozku zareagovala. Nejspíš to byla
ta, kterou jsem zdědila po mámě. Ona si nikdy nenechala ujít pří-
ležitost, aby od života získala víc. V jejím případě se to nakonec
vymstilo.
„Carolyn,“ odpověděla jsem nakonec. „Máma je Carolyn.“ Vlastně
to bylo fuk. Z lapáku ji pustí až za nějakých pět nebo deset let. Její
jméno pro nikoho nic neznamená.
„A otec?“
„Jim.“
„Žijete společně? Kde jsou teď?“
Začínalo to připomínat policejní výslech. Netušila jsem, proč ji
to zajímá. Nervozitou mě rozbolel žaludek. O tomhle jsem mluvila
nerada.
„Máma sedí v Dwightu. Chtěla udělat banku. A Jim…“ Toho už
jsem neviděla tak dávno, že jsem občas měla problémy vybavit si
jeho obličej. „… nemám tušení. Naposledy jsem mu volala, když
mámu odsoudili. Odmítl mi říct, kam se odstěhoval. Podle toho
randálu, co jsem slyšela z telefonu, si pořídil nový haranty.“
Madam pomalu přikývla. Pozorovala mě zpod přivřených dlou-
hých řas a přemýšlela.
„Pracujete někde?“
Ušklíbla jsem se.
„Zřejmě ne,“ odpověděla si sama. Típla napůl vykouřenou ciga­
retu do broušeného popelníku a nachýlila se dopředu. Já se instink-
tivně vmáčkla víc do opěradla.
„Teď upřímně, slečno Dobsonová. Kdybyste zmizela, hledal by
vás někdo?“

– 16 –
 Zděšením jsem vyjekla. Tou informací bych si pravděpodobně
podepsala rozsudek smrti. Odpověď na tuhle otázku totiž byla
bolestně jednoduchá. Ne, nikdo by mě nehledal.
„Nelekejte se, slečno Dobsonová. Nikdo vám nechce ublížit. Když
budete rozumná, velmi na tom vyděláte.“
Několikrát jsem polkla. Klepaly se mi ruce.
„O co tady jde?!“ vyštěkla jsem. Nervy už jsem měla pěkně nadranc.
„Osm. Miliard. Dolarů.“ Pečlivě vyslovila každé slovo a upřeně se
mi zadívala do očí.
Rozuměla jsem jenom prvnímu a třetímu. Neměla jsem páru,
o čem to ta bláznivá ženská mluví.
„Máte zájem?“
Otevřela jsem pusu dokořán, ale nebyla schopná vydat ani hlás-
ku. Chvíli bylo hrobové ticho.
„Jsou tu jen dvě možnosti, slečno Dobsonová. Tou první je te-
lefonát na policii a další záznam ve vašem jistě už velmi dlouhém
trestním rejstříku.“
„Nebo?“ zeptala jsem se skoro neslyšně.
„Nebo jednou provždy zapomenete na Marii Dobsonovou a přijme-
te nové jméno. Budete vystupovat jako moje dcera a jednou, až zemřu,
zdědíte osm miliard dolarů.“ Usmála se. „Co tomu říkáte, Marie?“
Trvalo několik dlouhých vteřin, než jsem našla ztracený hlas.
„Myslím si, že potřebujete psychiatra,“ řekla jsem po chvíli poma-
lu. „Takhle se baví pracháči? Pěknej hnus!“ Vstala jsem a vyzývavě
se zadívala na bodyguarda. „Asi bys měl zavolat poldy, kámo. A hned
potom doktora tady pro madam.“
Žena vstala, přešla až na druhou stranu místnosti a ze zásuvky
psacího stolu většího než moje postel vytáhla nějaký papír. Pak se
vrátila ke mně. Když mi ho podala, zjistila jsem, že je to fotka.
Zalapala jsem po dechu. Byla tam holka v parádních hadrech. Její
vlasy měly stejnou temně hnědou barvu jako moje, oči měla mod-
ré – stejně jako já. A ten obličej… byl taky můj. Až na pár drobností.

– 17 –
 „No to mě poser…“
Madam si odkašlala. Když jsem se na ni podívala, zjistila jsem,
že její odtažitost a chlad někam zmizely. Spíš to vypadalo, že úplně
hoří. Něco ji žralo. Něco ji žralo tak moc, až z ní šel strach.
„Kdo je to?“ zeptala jsem se šeptem.
„Moje dcera, Pamela Kingová. Vaše nová identita.“
„Kingová?!“ V ten moment jsem si byla jistá, že se skácím mrtvá
k zemi. „Vy jste příbuzná policejního šéfa Kinga?!“
K mému úžasu protočila panenky.
„Tohle obvykle nebývá první věc, která se lidem vybaví, když
slyší jméno King. U vás je to ale asi pochopitelné. Ano, je to můj…
manžel. V tomto domě na něj však nenarazíte, nežijeme spolu. Už
jste klidnější?“
Překvapeně jsem hvízdla. Takže Spravedlivý Bob vypadnul z ta-
kovýho přepychovýho hnízda? Zamračila jsem se. Marně jsem se
snažila vzpomenout, kde už jsem to slyšela. Kingová? King… King…
King!
„Ty vole!“ vydechla jsem. „Benzínky! Vám patří benzinky Black
Crown!“ Teď už těch osm miliard dávalo smysl.
Spokojeně se usmála. „Jsem ráda, že vám to došlo.“
Pořád jsem zírala na fotku a hlavou se mi honilo milion věcí.
„Někdo si na Pamelu najal zabijáka a vy chcete, abych to schytala
já,“ nadhodila jsem zkusmo a zadívala se jí do očí. Zahlédla jsem
v nich však jenom záblesk pobavení.
„Ne. Mou dceru nikdo zabít nechce, věřte mi.“
„A vy si myslíte, že vám to spolknu? Hodláte dát osm miliard
úplně cizí holce? Holce, jako jsem já?“ Udělala jsem na ni hodně
výmluvnou grimasu. Moc nechybělo a zakončila bych to zdviženým
prostředníčkem.
„Doufala jsem, že ano.“ Stála tam, podobná soše vytesané z ledu.
„Tak to jste padlá na hlavu,“ oznámila jsem jí, kdyby to náhodou
nevěděla. Navlíkla jsem si tašku na rameno.

– 18 –
 „Zavolejte poldy. Já odsud padám. Nevím, o co vám jde, ale se
mnou nepočítejte.“
Mlčela a jen mě pozorovala. Jak rychle mi předtím otrnulo, tak
rychle se nyní vrátila nervozita.
„Vy máte nejspíš trestní rejstřík dlouhý jako já nákupní seznam,“
konstatovala po chvíli s ironickým úsměvem.
„Nakupujete hodně?“ zeptala jsem se stejným tónem.
Znovu si zapálila.
„Pokud změníte identitu, vaše konflikty se zákonem se stanou
minulostí.“
Dívala jsem se na ni jako na zjevení. Když mě chytili naposledy,
měla jsem kliku. Ve službě byl starej Jefferson a ten pro mě měl
slabost. Nechal mě přespat na stanici a nepostoupil můj případ
soudu pro mladistvé, ačkoli jsem měla na krku podmínku. Další
uklouznutí už by znamenalo kriminál.
„Kecy,“ reagovala jsem zdánlivě bez zájmu.
Zvedla obočí a nechala mě chvilku smažit ve vlastní šťávě.
„Nikdy vám to neuvěří. Nejsme úplně stejný. Někdo to pozná
a bude z toho průser,“ vynesla jsem další trumf.
Pousmála se. Musela cítit, že jsem nalomená. „Drobná plastika
obličeje. Nic velkého. Za dva měsíce budete k nerozeznání. Všechno
mám samozřejmě promyšlené,“ odpověděla mi klidně.
„Plastika? Vy mi chcete nechat rozřezat obličej?!“ S konečnou
platností ve mně převážil pocit, že ta ženská je magor. Chtěla jsem
pryč. Okamžitě.
„Zavolejte ty poldy! Jste blázen!“ vyhrkla jsem. Tašku s lupem
jsem objímala, jako by to byl záchranný kruh. Radši kriminál než
nějakýho řezníka.
Upřela oči na Ramba a nepatrně přikývla. Obr zalovil v náprsní
kapse saka a vytáhl mobil. V jeho ruce se podobal hračce pro děti.
Cítila jsem, jak mi po zádech stéká kapka potu.

– 19 –
 „Rezidence Kingových. Pošlete sem, prosím, někoho. Máme tu vlou-
pání.“ Chvíli poslouchal hlas na druhé straně. Policajti se ani nezeptali
na adresu. Jasně. Lidi jako Kingová číslo na baráku nepotřebovali.
„Děkuji. Ne, není nebezpečná. Zatím ji pohlídáme.“ Zazubil se na
mě. Zjevně se dobře bavil.
„Nedáte si zatím čaj, slečno Dobsonová?“ Madam se na mě las-
kavě usmála.
Několikrát jsem naprázdno otevřela pusu. V krku jsem měla
knedlík a do očí se mi draly slzy. Už jsem to viděla v jasných barvách.
Cestu antonem, sepisování protokolu, zbytečnou otázku, jestli chci
někomu zavolat, a noční čurání na ten odpornej hajzlík, do kterýho
už se vydělala půlka Chicaga.
„Dělala jste si legraci, že jo? Ta nabídka… Byla to jenom sranda.“
Můj hlas prozradil všem v místnosti, že pod fasádou neohrožené
kriminálnice se momentálně schovává jen malá vyděšená holka.
Kingová dokouřila, sepnula ruce na kolenou a naklonila hlavu na
stranu, jako by naslouchala nějakému vnitřnímu hlasu.
„Po dobu mého života měsíční apanáž ve výši sto tisíc dolarů.
K tomu auto podle vlastního výběru, proplácení cestovních výloh
a dům, kdekoli budete chtít.“
Už jsem se nenamáhala tvářit normálně. Byla jsem ráda, že vůbec
dýchám.
„Co když na to přijdou? Já… posledních pár let jsem žila na ulici.
Neumím se správně chovat. Lidi, co vaši dceru znají, na to přijdou
a stejně skončím v base!“
Visela jsem na Kingové pohledem. Vážně by to šlo? Neuměla
jsem si to ani představit.
„Když vás přesvědčím, že v tom nebude žádný problém, vezmete
to?“ odpověděla otázkou.
Napínala jsem uši, jestli neuslyším policejní sirénu. Strach mi
bránil pořádně myslet.
„Asi… jo.“

– 20 –
 „To nestačí!“ řekla tvrdě s ledovým pohledem. „Musíte být pře-
svědčená! Protože pokud do toho půjdete, už to nemůžete vzít zpát-
ky! Žádná Carolyn, žádný Jim, žádní staří přátelé. Marie Dobsonová
bude muset úplně zemřít!“
Přistihla jsem se, že přikyvuju. Hlavou mi probleskla vzpomínka
na mámu a taky na Nathana a další kluky z Teova gangu. Jak jim
bude, když zmizím? Jak bude mámě, až jí bachařka oznámí, že je
její dcera mrtvá?
Jenže pak jsem to uslyšela. Nervy drásající zvuk policejních si-
rén. Rychle se blížily.
„Ano… Jo! Já to beru!“ vyhrkla jsem. Zadívala jsem se k oknu
v marné snaze dohlédnout přes ty hektary pozemků až k příjezdové
silnici.
„Gordone, postarejte se o ně,“ poručila madam. V jejím hlase
jsem zaslechla úlevu.
Rambo beze slova opustil místnost.
„A teď už si dáte ten čaj?“ zeptala se Kingová.

– 21 –
 Fúze

Otevřela jsem oči. A  zase je honem zavřela. Páni! Ležela jsem

na zádech, pod hlavou měkoučký polštář a na sobě čistou deku.
Voňavou. Pomalu jsem rozpažila ruce. Bříška mých prstů přejížděla
po hladkém chladivém prostěradle. Paže jsem nechala roztažené
a užívala si pocitu prostoru, když ani jedna z nich nedosáhla na kraj
postele. Té dokonalé obrovské postele, která byla snad ještě větší
než kumbál, v němž jsem poslední měsíce přespávala.
Nahmatala jsem pramen svých vlasů a přičichla k němu. Ucítila
jsem jemnou květinovou vůni. Vdechovala jsem ji celé minuty. Kdy
mi naposledy takhle voněly vlasy? Poslední roky jsem si je většinou
myla tekutým mýdlem ze zásobníků na veřejných záchodcích. V lep-
ším případě v umývárně nějaké restaurace, když se mi podařilo
nepozorovaně proklouznout dovnitř.
Přetočila jsem se na bok, vlasy stále přes nos, a zadívala se skrz
okno, které sahalo od podlahy až k vysokému stropu. Nehyzdila ho
žádná záclona, jen jeho okraje lemovaly pistáciově zelené závěsy.
Venku svítilo slunce. Viděla jsem vysoké stromy a taky nekonečný
trávník, který začínal hned za oknem. A slyšela jsem… ticho. Když
jsem se pořádně soustředila, odhalila jsem jen velmi tlumené vrčení
nějakého motoru. Možná sekačky nebo traktoru, které jsem vídala
v městském parku. Jinak nic. Žádný křik, žádný randál dopravní
špičky, žádné decibely neposlouchatelné muziky.
Myslela jsem na včerejší noc. Dostala jsem opravdovou večeři.
Spíš bych měla říct večeře, protože ten ulízanej chlápek ve fraku
mi vyměňoval talíř za talířem, dokud jsem nebyla plná k prasknutí.
Ani jedno z těch jídel jsem neuměla pojmenovat, ale byla jsem si
jistá, že nic takového jsem v životě nejedla. Kingová mě při jídle
chvíli pozorovala a pak šla spát, protože ji prý čeká náročný den. Jak

– 22 –
asi vypadá náročný den majitelky jedné z největších sítí čerpacích
stanic ve Státech?
Když skončily hody, toužebně jsem pokukovala po měkoučkém
gauči, co stál osamoceně u vzdálenější stěny jídelny. Čekala jsem, až
sluha zmizí, a já si konečně zuju boty a hodím nohy nahoru. Jenže
ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře, otevřely se jiné a objevila se
nějaká ženská.
„Slečno…,“ odmlčela se. A pak dodala: „… Kingová.“
Obě jsme na sebe zmateně koukaly. Já přemýšlela, jak se při tom
oslovení vlastně cítím, a ona se nejspíš usilovně snažila nepřemýš-
let vůbec.
„Vaše koupel.“
Nechápavě jsem se rozhlédla. Skoro bych čekala, že mi sem přinesou
i vanu. Pokojská ale ukázala ke dveřím. Odvedla mě po růžovém schodi-
šti do patra. Nervózně jsem se ohlížela, jestli mi z bot neopadává bláto.
„Prosím, slečno. Vaše ložnice.“
Nakoukla jsem dovnitř a podlomila se mi kolena. Uviděla jsem
TU postel. Taky televizi velikosti stolu na ping‑pong, reprobedny,
milion cédéček v policích a dva miliony DVD. Vlastně tam moc ná-
bytku nebylo. Veškeré zařízení by se vešlo do ložnice, která by byla
čtyřikrát menší. Tyhle prostory mi vyrazily dech.
Služka obešla postel a otevřela další dveře. Ucítila jsem vůni ně-
jakého parfému. Koupelna. Stačilo se podívat dovnitř a rozbrečela
jsem se. Vana jak pro slona přetékala pěnou. Pokojská mě naštěstí
nechala o samotě. Kdyby viděla, jak jsem se složila, musela by si
myslet, že jsem blázen.
A koupel… koupel byla dokonalá. Chvíli jsem uvažovala, že v těch
horách pěny budu spát. Pak jsem si ale vzpomněla na postel ve
vedlejší místnosti.

Klepání na dveře. Poplašeně jsem se posadila. Měla jsem pocit, jako

bych se sem vloupala. To všechno přece nemohla být pravda.

– 23 –
 „Jo?“ zvolala jsem po chvíli váhání.
Vešla ženská v bílé zástěře, ruce plné tašek. Ne igelitek nebo pa-
pírových pytlů, ve kterých si lidi odnášejí nákupy z Walmartu. Byly
to takové ty krásné lesklé tašky s provázky místo uší a elegantními
nápisy oděvních firem, u kterých se oblékají filmové hvězdy.
„Dobré ráno, slečno Kingová!“ pozdravila mě s  úsměvem.
Tentokrát jí to jméno nedělalo potíže. „Madam vám posílá nové
šaty. Zdá se, že…,“ těkala očima, jako by nemohla najít správná slo-
va, „… se vaše konfekční velikost nějakým záhadným způsobem…
zmenšila. Váš starý šatník ještě během dneška necháme… ehm…
zlikvidovat. Madam vám zatím nechala koupit pár základních věcí.
Později samozřejmě dostanete šaty na míru.“ Zase se usmála. „Až
budete hotová, madam vás čeká u snídaně.“ Udělala pukrle a odešla.
Rozhlížela jsem se, jestli v místnosti není někdo další, ale ona
opravdu mluvila na mě. Jen co za ní zapadly dveře, vyskočila jsem
a vrhla se k taškám. Sem tam jsem našla i něco na normální nošení.
Džíny, trička, boty. Objevila jsem taky jednu úplně mrňavou taštičku
s nápisem Tiffany & Co. Vytáhla jsem z ní růžovou krabičku. Než
jsem ji otevřela, měla jsem našlápnuto na infarkt. Uvnitř ležely
jemné zlaté náušnice ve tvaru mořských hvězdic. Uprostřed každé
z nich seděl drobný bílý kamínek. Skoro jsem se zadusila. To asi
nebude sklíčko. Z tašky vypadla ručně psaná kartička.

Ano, byly velmi drahé. Ano, někdo jako vy by z nich mohl žít
několik měsíců. Ale opakujte si, drahá: Osm. Miliard. Dolarů.
H. K.

Běžela jsem do koupelny. Když jsem si je nasazovala, klepaly se

mi ruce.
„Tak,“ řekla jsem svému odrazu v zrcadle a udělala na sebe jeden
z nejpitomějších úsměvů, jaké jsem kdy viděla. „Vítejte v novém
světě, slečno Kingová.“

– 24 –
O půl hodiny později jsem úplně vyhladovělá vtrhla do jídelny. Oči
mi nejspíš zářily víc než ty kamínky v nových náušnicích. Madam
už tam seděla. Když ke mně zvedla oči, vylila trochu kafe, které
právě držela v ruce. V duchu jsem zaklela. Asi jsem se blbě oblíkla,
napadlo mě. Ale ona se vzápětí usmála a konstatovala, že mi to sluší.
Těžko se v ní vyznat.
Posadila jsem se k nekonečně dlouhému stolu.
„Máš tetování,“ ozvala se najednou madam Kingová. Zrovna jsem
si cpala do pusy božsky křupavou bagetu s nějakou nepopsatelně
dobrou pomazánkou. Byla růžová a voněla po česneku.
„Hm?“ zahuhňala jsem a očima našla místo, kam zírala.
Aha. Mé pravé rameno a obrázek orlí hlavy, který měli vytetova-
ný všichni členové Teova gangu.
„Pěkný, že jo?“ pokoušela jsem se artikulovat a zároveň si vy-
chutnávat snídani.
„To musíme odstranit. Pamela nemá… Pamela neměla žádné
tetování,“ opravila se a uhnula pohledem. „A musíme zapracovat
na tvém chování u stolu.“
Zamračila jsem se na ni, ale ona se jako naschvál zrovna nedívala.
„My si teď tykáme?“ rýpla jsem si. Slečno se mi líbilo víc.
Nepřipadala jsem si pak tolik… adoptovaná.
„Jsem teď tvoje matka, vzpomínáš?“ Zabodla do mě jeden z těch
nepříjemných pohledů a usrkla kávu.
„A jak ti teda mám říkat? Mami?“
Několikrát zamrkala. Už jsem ji začínala mít přečtenou. Nebyla
zdaleka tak v pohodě, jak se snažila předstírat. Něco se jí stalo.
A vsadila bych se, že to bylo něco dost hustýho.
„Ne. Pamela mi říkala Helen.“
„Jenom Helen? Nikdy mami? Nebo matko?“ ujišťovala jsem se,
že to správně chápu.
Zavrtěla hlavou. „Prostě Helen.“ Pak změnila téma tak rychle, že
jsem své kafe málem vylila já.

– 25 –
 „Kde ses narodila? Ve které porodnici? Potřebujeme se dostat
k tvým lékařským záznamům. Byla jsi někdy hospitalizovaná? Máš
svého zubaře?“
„Nejsem si jistá s tou porodnicí,“ odpověděla jsem váhavě. Vy­
nořily se vzpomínky na mámu. „Ale znám číslo své pojistky. Teda…
teď už asi neplatí. Ale pár let zpátky mi ji matka platila.“
Madam se zatvářila překvapeně. „Výborně. To hodně pomůže.
Stopy musíme zamést dokonale. Až dojde k záměně, všechno musí
sedět. Pro případ, že by se v tom někdo šťoural.“
„Šťoural? Kdo? Proč?“ A po chvíli jsem dodala: „Záměně?“
Žádná odpověď nepřicházela. Ozývalo se jen cvakání příboru,
kterým si Helen Kingová krájela vaječnou omeletu na mikroskopické
kousky. Skoro jsem začínala věřit, že mě neslyšela. Pak ale způsobně
odložila vidličku a nůž, otřela si rty do ubrousku a podívala se na mě.
„Pamela má nádor na mozku. Vlastně už není živá v tom pravém
slova smyslu. Dýchají za ni přístroje. Podle lékařů neexistuje žádná
šance, že by se někdy probrala. Každým dnem očekávám zprávu,
že…“ Vteřina absolutní bolesti v její tváři. Pak se zase vrátil ten ty-
picky tvrdý výraz. „Její tělo podstrčíme místo tebe. Její tvář budeme
muset samozřejmě…“ Odkašlala si. „Ale s identifikací by neměl být
problém. Smrt holek z ulice se obvykle nevyšetřuje tak podrobně.
Strčíme jí do kapsy něco, co by ukazovalo na tebe.“
Dostala mě. Najednou se mi udělalo špatně od žaludku a tělo jako
by mi pokryl ledový pot. Na okamžik jsem se bála, že bych mohla
omdlít. To byl ale kalibr! Nedokázala jsem se pořádně nadechnout.
„Až se zahojí tvůj obličej, ohlásíme, že se má dcera zázračně
uzdravila. Veřejnost nemá tušení, v jakém stadiu je její nemoc teď.
Všem tvrdíme, že má za sebou operaci a teď prodělává chemote-
rapii.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Nedovedla jsem si ani představit, jak
ta ženská uvažuje. Umírá jí dcera a ona se ji chystá zohavit a někde
pohodit? Promluvit jsem se odhodlala až po velmi dlouhém mlčení…

– 26 –
 „To je mi vážně líto, paní… Helen.“
Pokusila se o úsměv, ale její oči zůstávaly studené.
„Budeme mít jistou výhodu. Po operaci mozku, obzvlášť tak ná-
ročné, občas dochází ke změně osobnosti. Nikomu nebude divné,
že se chováš jinak.“
„Proč to vlastně děláš?“ vyhrkla jsem. Něco zásadního mi tu
pořád unikalo.
Helen si dlouze povzdechla a rozhlédla se, jako by něco hledala.
„King Petroleum se už několik měsíců připravuje na fúzi.“
Pokrčila jsem rameny. Netušila jsem, jakým jazykem na mě mlu-
ví. Helen zazvonila na zvonek, který ležel na ubruse, a nechala si
přinést cigarety. Pokračovala, až když si zapálila.
„Vlastním těžební vrty na Aljašce. Zdědila jsem je. Ty také pokrý-
vají kompletní poptávku čerpacích stanic Black Crown.“
Přikyvovala jsem, i když jsem netušila, proč mi vysvětluje tohle.
„Jenže jsem skoro na dně. Z pěti vrtů čerpá už jen poslední a po-
dle mých odborníků je otázkou pouhých měsíců, než vyschne i ten.“
Znovu pohledem zkontrolovala, jestli má mou pozornost. Jo, zatím
jsem se chytala. Madam byla po krk v průšvihu.
„Black Crown je zavedená značka. Kromě benzínek dodávám ropu
i pro armádu. Mám ale jednoho vážného konkurenta. Velmi schop-
ného. A ten se nějakým způsobem dozvěděl pravdu. Zjednodušeně
řečeno – položil mi nůž na krk. Kdyby se ta zpráva dostala ven,
akcie mé společnosti by neměly už žádnou cenu. Stálo mě to týdny
tvrdého vyjednávání, ale podařilo se mi dohodnout oboustranně
výhodnou smlouvu. Collins Industries dodá ropu a Black Crown ji
bude prodávat.“
Zajímavá historka. Lepší než Dallas. Jen jsem pořád nechápala,
jak to souviselo s Pamelou.
„Pamela je od svých jednadvaceti let spolumajitelkou King
Petroleum. Ona v té smlouvě velmi zásadně figuruje. Pokud by
zemřela…“ Natáhla do sebe kouř a zase se rychle ovládla. „Takže tě

– 27 –
potřebuju. Ty budeš mít život, o jakém se ti ani nesnilo, a já zachrá-
ním firmu před zánikem.“
Dumala jsem nad tím a zírala přitom do hrnku. Bylo toho nějak
moc.
„Nechápu to,“ přiznala jsem nakonec. „Pokud tvoje dcera zemře,
nepřejdou její závazky na tebe? Nemůžeš tu věc dotáhnout sama?“
Asi jsem ji překvapila. Nečekala, že bych mohla něco vědět o pa-
ragrafech. Jenže já měla školu života – Teovi kluci už museli řešit
ledasco.
„Jsi bystrá.“
Vstala od stolu a zamířila ke dveřím.
„Zatím raději nevycházej z domu. Před operací tě nikdo nesmí
vidět a paparazzi to občas zkoušejí z vrtulníku. Odpoledne přijde
náš lékař. Prohlédne tě, vytvoří ti nové zdravotní záznamy a naplá-
nuje potřebné operace.“
„Helen!“ zavolala jsem za ní. Napůl v šoku, protože představa
zevrubné prohlídky mi vůbec nedělala dobře, a napůl plná úzkosti.
„Ty jsi mi neřekla všechno, že ne?“
Otočila se. Připadalo mi, že je z nějakého důvodu potěšená.
„Jsem ráda, že ti to tak myslí. Snadněji se dostaneš do role.“
Nějakou dobu jsem se dívala na dveře, které se za ní zavřely,
a pak jsem se zakousla do bagety.
„Jednadvacet. Páni. Tak já jsem najednou plnoletá. Život je samé
překvapení.“

– 28 –
 Pamela Kingová

Doktor Bradley se objevil přesně na čas. Helen přišla taky, chtěla

být u toho.
Vypadal jako laskavý chlap. Byl to lehce prošedivělý padesátník
se sotva znatelně vystupujícím bříškem. Opravdu se snažil. Dokonce
se mnou vtipkoval. Zatímco mi na záda přikládal studený stetoskop,
odebíral vzorky krve a prohmatával břicho, jen tak – jakoby mimocho-
dem – mi pokládal spoustu otázek. Chtěl vědět, jestli jsem někdy byla
vážněji nemocná, jestli neberu drogy nebo jestli jsem někdy neměla
něco zlomeného. Helen celou dobu mlčela, seděla v křesle a kouřila.
Na všechno jsem odpovídala pravdivě. Nějakým zázrakem se mi ne-
moci vyhýbaly. Feťáků jsem se od jisté doby štítila, a tak mě nikdy ani
nenapadlo něco brát. Od chvíle, kdy mě Nathan přivedl k Teovi, bych
ani neměla šanci. Nedělalo mu problémy z někoho vymlátit prachy
nebo ve velkém rozjet obchod s kradenými auty. Ale drogy svým
lidem jasně zakázal. Teo byl prostě chytrej. Feťáci dělají chyby a on
nestál o to, aby si někdo šlehnul a pak poldům vyklopil všechno, co ví.
„Teď se, prosím, svlékněte, slečno Kingová. A lehněte si.“ Doktor
si nasadil gumové rukavice.
Když jsem se ve spodním prádle chystala vylézt na postel, za-
stavil mě.
„Potřebuji, abyste se svlékla úplně, slečno. Ještě musíme udělat
gynekologickou prohlídku. Odebrat vzorek…“ Nedopověděl, proto-
že si všiml mého výrazu.
Nemohla jsem popadnout dech. Ten chlap mi chtěl… on chtěl
opravdu… Začala jsem hrůzou couvat ven z místnosti.
Doktor se bezradně podíval na Helen.
„Nebuď jako malá, Pamelo! O nic nejde. Vždyť je to lékař. Už jsi
přece někdy musela absolvovat prohlídku na gynekologii.“

– 29 –
 Prudce jsem zavrtěla hlavou. „Ne, nikdy.“ Ruce se mi instinktivně
zkřížily na prsou, ačkoli jsem na sobě měla úplně novou luxusní
podprsenku.
Doktor Bradley čekal.
„Lehni si, Pamelo. Bude to jen chvíle. Žádné diskuse nepřipus-
tím.“ Madam Kingová ani nemusela příliš zvyšovat hlas. Přesto jsem
měla pocit, že by nebylo dobré ji neposlechnout. Celá rudá jsem se
doploužila k posteli, svlékla si prádlo a lehla si.
„Nebojte se, slečno, nebude to bolet. Jen pokrčte nohy a uvolněte
se.“
Odvrátila jsem hlavu k oknu a snažila se vůbec nemyslet. Vytěsnit
ten divný pocit i stud, když překvapeně konstatoval, že jsem ještě
panna. Pak jsem se konečně směla obléct. Bylo mi… hrozně.
Na závěr ještě zkoumal můj obličej. S Helen se dohodli, že zavo-
lá, až bude mít výsledky rozboru krve a nějaké kultivace. Netušila
jsem, co by to mohlo znamenat.
„Jsi samé překvapení,“ prohlásila zamyšleně madam, když dok-
tor odešel. Zkoumavě mě pozorovala. „Neřekla bych to do tebe.“
Zajímalo by mě, co by do mě řekla…
Mávla rukou, jako by se tím už nechtěla zabývat. „Musím teď
odjet. Za tebou přijde švadlena a vezme ti míry.“ Pousmála se, ale
jen rty. Její oči zůstávaly dál chladné. „Chovej se tu jako doma.“

O dva dny později mě Helen naložila do auta a se mnou i dvě tašky
oblečení. Čekala, až se úplně setmí, nejspíš se bála novinářů. Celé
uplynulé odpoledne jsem zírala do zrcadla a prohlížela si obličej.
Dřív jsem se moc neřešila. Věděla jsem, že nejsem nijak zvlášť krás-
ná, připadala jsem si spíš úplně obyčejná. Jenže najednou jsem se
začala bát, že zapomenu, jak jsem původně vypadala. A tak jsem
tam stála, natáčela hlavu ze strany na stranu a snažila se zapama-
tovat každý rys tváře. Strašně ráda bych se nechala vyfotit, ale to
mi Kingová zakázala.

– 30 –
 Řidič projížděl zářivým nočním Chicagem. Zavřela jsem oči
a myslela na mámu. Vybavilo se mi pár vzpomínek, které byly fakt
prima. Na krátkou chvíli se mi chtělo vykřiknout „Stát!“ a vyskočit
z auta. Utéct. Prostě to zrušit. Můj život sice nestál za nic, ale byl
můj. Jenže pak mi došlo, že tohle není šance jen pro mě. Až tahle
šaškárna skončí a ze mě se stane bohatá dáma, můžu se o mámu
postarat. Třeba bych jí mohla peníze posílat tajně.
Ta myšlenka způsobila, že se mi najednou udělalo špatně. Tohle
nebyl dočasný záskok nebo práce, ze které bych mohla dát výpověď.
Jakmile s tím jednou začnu, už navždycky ze mě bude někdo jiný.
Pohlédla jsem na dokonale nehybný profil madam Kingové a do-
šlo mi, že lepší šanci nikdy nedostanu. Na mém místě by po takové
příležitosti skočil každý, nebo ne? Už žádný strach z policejních
sirén a starosti, kde budu spát nebo kde si splaším něco k jídlu.
Už žádné noční můry o tom, co bude s mámou, až se jednou vrátí.
Protože budu Pamela. Musím být. Prostě musím!
Podívala jsem se z okna. Zdálo se, že míříme víc a víc na jih. South
Side už nebylo tak nebezpečnou oblastí jako kdysi, říkaly oficiální
zprávy. Radnice nechala zbourat vybydlené činžáky a místo nich
stavěla nové. Pro lidi, kteří měli práci a po nocích spořádaně sledo-
vali televizi. Čím víc na jih by ale člověk jel, tím méně nových čtvrtí
by našel. Jižní okraj Chicaga se pořád nacházel na špici kriminálních
statistik. Ráj přistěhovalců a gangů. Jako byl ten Teův.
Klinika doktora Bradleyho stála uprostřed malého soukromého
lesoparku v té severnější části South Side. Obklopovaly ji nové výš-
kové budovy a obchody. Vypadala spíš jako letovisko než nemocni-
ce. Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se. Gordon zůstal u auta a nás
se ujala tlustá ženská s odbarvenými vlasy. S Helen se určitě znaly.
„Něco nového, paní Cooperová?“ zeptala se polohlasně madam
Kingová.
Sestra zavrtěla hlavou. „Beze změny.“
V tu chvíli mi došlo, že Pamela…

– 31 –
 „Ona je tady?“ vyhrkla jsem.
Helen ze zvyku vytáhla zlacené pouzdro na cigarety, ale to už
jsme vcházely do sanatoria, takže je zase rozmrzele hodila do ka-
belky. „Ano. Je to ideální místo. Doktor Bradley je rodinný přítel
a má spolehlivý personál.“
Prohlížela jsem si malou, ale elegantní vstupní halu. Nevypadalo
to tu jako v nemocnici. Dokonce tu ani nepáchla dezinfekce. Paní
Cooperová mi vzala tašky a vedla nás tlumeně osvětlenou chodbou
dál do útrob sanatoria. Nervózně jsem se rozhlížela. Všude stály
květináče s nějakou zelení, na stěnách visely obrazy jezera a taky
uklidňující fotky lesních zátiší.
„A jsme tady!“ zvolala vesele sestra a uvedla mě do pokoje. Bylo
to tam skoro jako v hotelu. Až na nemocniční postel a vozík s něja-
kými přístroji, které byly zatím vypnuté.
„Tak… hodně štěstí,“ ozvalo se za mnou.
Ohlédla jsem se a zjistila, že Helen zůstala na chodbě. Její výraz
byl úplně prázdný. Nebyl v něm ten obvyklý chlad. Nebylo v něm
vůbec nic.
„Dohlédnu na to, aby ti nic nescházelo,“ dodala. Odešla, aniž čekala
na nějakou odpověď. Ale nezamířila zpátky. Pokračovala chodbou dál.
Paní Cooperová začala s vybalováním mých věcí. Neustále u toho
něco povídala. Cítila jsem se zvláštně. To oblečení, které ukládala
do skříně, bylo moje, ale já je nikdy neměla na sobě.
„Jak je to dlouho, co Pamela není… při vědomí?“
„Bylo to celkem rychlé. Neoperabilní. V kómatu je několik týdnů.“
„Chci ji vidět.“
Překvapeně se na mě podívala. „To by se madam asi nelíbilo.“ Ale
řekla to příliš váhavě. Nebyla si jistá.
„Tak se jí zeptáme,“ navrhla jsem. Nedokázala bych vysvětlit, proč
jsem tak moc stála o to, Pamelu vidět. Znala jsem ji přece z fotky.
Paní Cooperová se sice tvářila pochybovačně, ale nakonec se
opravdu vydala za madam Kingovou.

– 32 –
 „Tak můžete. Ale jen na chvíli,“ oznámila mi, když se vrátila.
Pamela neležela daleko. Dělilo nás jen pár desítek metrů palem
v květináčích. Na rozdíl od toho mého její pokoj opravdu vypadal
jako nemocniční. Žádný koberec, jen linoleum. Žádná šatní skříň,
žádný noční stolek s osobními věcmi. Na okně stál CD přehrávač.
Velmi tiše z něj zněl hlas Avril Lavigne; byl jen o trochu hlasitější
než pravidelné pípání přístrojů. Helen seděla u postele a držela
Pamelu za ruku.
Se zatajeným dechem jsem přišla blíž. Ta holka… Bledá kůže,
všude hadičky. Ale bylo to skoro jako dívat se do zrcadla. Až na to,
že ona i ve svém stavu byla moc hezká.
„Myslela jsem, že se to nedalo operovat,“ hlesla jsem při pohle-
du na její zafačovanou hlavu. Můj hlas mi v tom hřbitovním tichu
připadal příliš hlasitý a nevhodně rušivý.
„Doktor to udělal na mou žádost. Chtěla jsem mít jistotu.“
Přikývla jsem, i když to nemohla vidět.
„Jaká byla?“
Madam Kingová se pousmála a přitiskla si její ruku na tvář.
„Hodně… temperamentní. Svéhlavá. Občas panovačná. Často
jsme se hádaly.“ Říkala to s úsměvem. Z každého slova zněla hr-
dost a láska. Dovedla jsem si představit, že taková povaha by mně
osobně lezla na nervy, ale mlčela jsem. Bylo mi jasné, že by Helen
udělala všechno na světě, aby se do té prázdné schránky zase vrátil
život. A vsadila bych se, že všechno opravdu udělala. Neúspěšně.
„Asi byla oblíbená,“ nadhodila jsem, protože jsem měla pocit, že
by to chtěla slyšet.
Helen se na mě podívala. Přimhouřila oči, jako by zkoumala,
jestli to myslím vážně.
„Vlastně… ne. Spousta lidí ji nesnášela. Ona… dokázala kohokoli
urazit do tří vteřin.“ Zasmála se. Znělo to trochu hystericky a nepat-
řičně. Běhal mi z toho mráz po zádech. „Ale samozřejmě měla spous-
tu přátel. Byla bohatá,“ dodala, teď už zase tím bezbarvým hlasem.

– 33 –
 Najednou jsem tam už nechtěla být. Přepadl mě absurdní pocit,
že Pamele kradu život. Že se cpu na její místo. Těch osm miliard mi
připadalo jako něco, co vlastně ani neexistuje. Přemýšlela jsem, jestli
by nebylo lepší vrátit se. K Nathanovi, parťákovi z ulice, který mě
pokaždé svléká očima, ale nikdy si nic nedovolí, protože mu to Teo
zakázal. Teo mě má totiž rád, jako bych byla jeho vlastní ségra. Je
skvělej – i když je to kriminální živel jako z učebnice. A taky k mámě,
která se za pár let objeví a bude potřebovat někoho, kdo ji miluje.
„Být bohatá je těžké,“ řekla Helen. Nebyla jsem si jistá, jestli ještě
mluví ke mně, nebo jen přemýšlí nahlas. „Půlku života trávím od-
mítáním všech těch vyžírků, kteří se tváří jako přátelé. Ale usínám
a vstávám s vědomím, že se nikdy v životě nebudu muset nikoho
doprošovat.“
Mlčela jsem. Vybavily se mi chvíle, kdy jsem v dešti obcházela
autobusové zastávky a pod různými záminkami loudila drobné.
Když jsem se na Helen podívala, napadlo mě, že všechny ty miliardy
jí byly na nic, když Pamela onemocněla.
„Půjdu si lehnout.“ Už jsem tam nemohla vydržet ani minutu.
Přikývla. Její oči zůstávaly upřené na Pamelinu tvář.
„Běž. Potřebuješ sílu. Jestli máš strach, požádej paní Cooperovou
o něco na spaní.“
Vycouvala jsem ven a chvíli zůstala stát za dveřmi, kam doléhalo
to pípání a melancholický, ale zároveň vzdorovitý hlas Avril. Ne, ne-
bude to rozdíl. Nejspíš budu sama, jako jsem vždycky byla. Ale jak
říkala Helen, získám nezávislost. Svobodu. A tu velikánskou postel…
Vrátila jsem se do svého pokoje. V přilehlé koupelně jsem si
vyčistila zuby a pečlivě si rozčesala voňavé vlasy. Poslední pohled
do zrcadla.
Usnula jsem za pár vteřin. Bez prášku.

Ráno jsem věřila, že jsem připravená. Necvakaly mi zuby, netřásly

se mi ruce. Doktor Bradley provedl předoperační prohlídku a hod-

– 34 –
ně mě uklidnil. Zdálo se, že to bude opravdu jen pár drobných změn.
Operace potrvá kolem hodiny a prý se to rychle zahojí.
Jenže pak přišla nějaká holka s elektrickým strojkem na zastři-
hávání vlasů.
„Co… co chcete dělat?!“ houkla jsem na ni.
„Oholí ti hlavu.“ Helenin hlas se ozval ode dveří.
„Cože?!“ Vytřeštila jsem na ni oči.
„Pamela je po operaci, vzpomínáš? Taky prodělala chemoterapii.
Oni ti musí oholit hlavu.“
Jako zvířátko lapené do pasti jsem těkala očima z jednoho na
druhého.
„Dorostou,“ dodala Helen tvrdě. Nehodlala diskutovat. Včera
v noci jsem zahlédla její lidskou stránku, ale dnes už to byla zase
ta ledová madam.
Spustila jsem ruce do klína a zavřela oči. Cítila jsem, jak mi uvá-
zali kolem krku nějaký hadr. Strojek se rozvrčel. Opravdu jsem se
snažila nebrečet, ale nepodařilo se.
Když bylo po všem, opatrně jsem si sáhla na úplně holou hlavu.
„Během operace vám nad uchem uděláme nějaké jizvy. Ale ne-
musíte se bát, časem zarostou a nebudou vidět. Půjdou jen nahma-
tat. Je to pro případ, že by vás někdo v budoucnu…“
„Chápu,“ hlesla jsem. Snažila jsem se otřít si slzy, ale na mokrou
tvář se mi lepily ostříhané vlasy. Bylo to hnusný.
„Dejte si sprchu, slečno Kingová. Prosím vás, abyste už nic nepila
ani nejedla. Za hodinu si pro vás přijdu.“ Doktor Bradley se na mě
povzbudivě usmál a odešel.
Poslechla jsem ho. Zalezla jsem si do sprchového koutu a pečlivě
ze sebe smyla odstřižky vlasů. Zase jsem brečela. Když jsem vylezla
ven, do zrcadla už jsem se nepodívala. To bych nezvládla.

Připadalo mi to jako chvilka. Viděla jsem oči doktora Bradleyho

vykukující nad pestrobarevnou rouškou a taky laskavý pohled

– 35 –
druhého doktora – prý specialisty –, který stál hned za ním. Pak
mi na obličej přitiskli masku, z níž proudil zvláštně páchnoucí
vzduch.
Za pár vteřin už jsem otvírala oči. Cítila jsem se jako po hodně
divoké pařbě. Žaludek se mi uzloval, v hlavě jsem měla vatu. Radši
jsem se ani nesnažila identifikovat chuť v puse.
„Dobrý večer, slečno Kingová!“
Zamžourala jsem a uviděla usměvavou tvář a bílou kštici paní
Cooperové.
„Ne! Nepokoušejte se mluvit. To teď pár dní nepůjde,“ zarazila
mě rychle. „Provedli jsme i nějaké úpravy rtů.“
Bezva. Takže tu budu jen ležet a mlčet.
„Za chvíli se vám udělá lépe a jakékoli přání mi budete moct
napsat,“ ujišťovala mě. „Na stolku vedle vás leží iPad.“
Zavřela jsem oči. Byla jsem unavená. Napadlo mě, že by bylo
úžasné to všechno prostě zaspat a vzbudit se až za dva měsíce.
„Už nespěte, slečno! Trochu vám teď zvednu lehátko a zavolám
doktora Bradleyho. Prohlédne vás.“
Ucítila jsem lehké trhnutí, lůžko se začalo zvedat. Přinutila jsem
se otevřít oči. Zdálo se, že kromě sestry v místnosti nikdo není.
Nějak mě zamrzelo, že Helen nepřišla. Paní Cooperová byla zřejmě
velmi vnímavá žena, protože můj pohled hned zaregistrovala.
„Slečna… ta druhá slečna Kingová… dnes zemřela,“ řekla tiše.
Upravila něco na přístroji, co se mi odporným pípáním snažil
udělat do hlavy díru, a odešla.
Přepadl mě podivný pocit ztráty a osamělosti. Jako by existence
skutečné Pamely znamenala mizivou možnost, že se všechno vrátí
do starých kolejí. Objeví se Helen a řekne, že se její dcera zázračně
probrala. A já se budu moct vrátit. Ale kam vlastně? Byla jsem si
skoro jistá, že by se mi ulevilo. Nebo ne?
Cítila jsem zvláštní tlak na hrudi. Jsem Pamela Kingová. Teď už
opravdu. Napořád.

– 36 –
 Aaron Collins

Byl to den jako kterýkoli jiný. V osm ráno jsem vešel do pracov-
ny své osobní asistentky. Pozdravil jsem ji a převzal si vzkazy.
V kanceláři už na mě čekal hrnek horké kávy a hromada ranních
novin. Postupně jsem se prokousal všemi ekonomickými a politic-
kými zprávami, aby mi – jako obvykle – na stole zůstal jen výtisk
Strangera. Takový plátek bych za nic na světě neodebíral, ale je-
den z tamních redaktorů mi tenhle bulvární škvár posílal zdarma.
Zřejmě proto, že se v něm o mě jen zřídkakdy neotřel.
Chystal jsem se ho strčit rovnou do skartovačky, ale vtom jsem si
všiml titulku na přední straně. Hlásal, že na smrt nemocná dědička King
Petroleum Pamela Kingová se zázračně uzdravuje po boji s rakovinou.
Novináři zřejmě neměli moc informací, protože hned ve druhém od-
stavci už asi posté rozebírali náš rozchod před několika měsíci. Při čtení
se mi zdálo, že stále ještě cítím rajské coulis, jako by se to stalo včera.
Navzdory skutečnosti, že mě nikdy nikdo nevytočil tolik jako
Pamela Kingová, uzdravení jsem jí přál. Rakovina mi totiž před
několika lety vzala otce.
Stranger konečně projel skartovačkou. Otevřel jsem laptop, abych
vyřídil obchodní korespondenci. Od chvíle, kdy jsem před sedmi
hodinami opustil kancelář, abych se doma aspoň trochu vyspal, mi
přišlo sto padesát osm e‑mailů. Zběžně jsem je projížděl a zaškrtá-
val všechny, které bez otevření smažu. Byly to většinou reklamní
nabídky nebo pozvánky na společenské akce. Pak jsem ale narazil
na zprávu od Helen Kingové. Plný neblahého tušení jsem ji otevřel.

Vážený pane Collinsi,

dovolte, abych Vás srdečně pozvala na slavnostní banket u pří-
ležitosti Pamelina uzdravení. Pevně věřím, že po tak dlouhé

– 37 –
 době, kdy jsme všichni tři měli čas přemýšlet, budeme schopni se
setkat jako přátelé a třeba znovu zasednout k jednacímu stolu.
Aarone, vím, že ten obchod stále ještě chcete uzavřít stejně
jako já. Taková příležitost se přece naskytne jen jednou za život.
S pozdravem
Helen Kingová
CEO King Petroleum

P. S.: Ona se tolik změnila…

***

Seděla jsem na posteli a na oteklé rty si tiskla ledový pytlík s mod-
rým chladicím gelem. Z nosu, jehož tvar teď držel plastový kryt, mi
trčely dva tampony. Snažila jsem se dýchat ušima.
„Tu věc umí ovládat i můj čtyřletý vnuk. Jistě se to rychle naučí-
te,“ uklidňovala mě paní Cooperová.
Nedůvěřivě jsem se dívala na iPad, který mi moje ošetřovatelka
položila na klín. Párkrát už mi tyhle hračky prošly rukama, ale nikdy
se u mě moc dlouho neohřály. Čím dřív se prodaly, tím líp.
„Zkuste se dotknout toho velkého dvojitého W,“ navigovala mě.
Displej se změnil. Objevila se bílá plocha a pod ní klávesnice.
„A teď mi tam můžete něco napsat,“ zaradovala se paní Cooperová.
Docela mi to trvalo. V psaní na počítači jsem příliš velkou praxi
neměla. Postupně jsem vyťukala jednotlivé hlásky.

pripadam si jako kreten

Paní Cooperová se zasmála. „Rozumím vám. Měla byste vidět mě,

když jsem si poprvé sedla k počítači.“

– 38 –
 Zakroužila jsem prstem nad písmeny a tentokrát celkem rychle
napsala pivo.
„Vy jste veselá kopa, slečno. Na takové věci můžete zapomenout.
Vaše tělo má momentálně dost práce s regenerací. Nebudeme ho
zatěžovat. Zdravá a vyvážená strava je přesně to, co teď potřebujete.“
A bodře dodala: „První dva dny si pošmáknete jen na kaši. Brčkem.“

kur

Setkaly jsme se pohledem. V té laskavé tváři se najednou objevil

varovný výraz.

nik

„No vidíte! Už vám to moc pěkně jde,“ řekla spokojeně a vzala si

ode mě obklad. Rty mě pálily, a jak přicházely k sobě, nepříjemně
v nich škubalo. Měla jsem pocit, že mi tu pusu snad úplně zašili.
„Dám vám něco proti bolesti,“ pokračovala paní Cooperová a při-
nesla mi prášek a sklenici vody s brčkem. Počkala, dokud jsem ho
nezapila.
„Jste unavená?“ zeptala se.
Zavrtěla jsem hlavou. Prospala jsem dvanáct hodin a jediné, co
mě trápilo, byl bolavý zadek.

proc me boli zadek

Zářivě se usmála. „Doktor Bradley vám nevysvětloval, jak se

zvětšují rty? No, nejpřirozenější je metoda vlastního štěpu. To se
odříznou kousky hlubokých vrstev kůže z jiné části vašeho těla
a použijí se ke zvětšení rtů.“

ale me boli zad

– 39 –
 Vtom mi to došlo. Vytřeštila jsem oči.
„On hi dal hrdel hísto husy?!“
Rychle mi přitiskla na ústa gelovou kapsli.
„Nemluvte, slečno! Aspoň dva dny! Nebo se naruší tvar!“

zrcadlo!!!!!!!!!!!!!

„Nemusíte do toho displeje tak bouchat,“ zabručela paní

Cooperová. „A v zrcadle nic neuvidíte. Jen oteklou fialovou tkáň. To
vám moc sebevědomí nepřidá. Jestli se bojíte, že bude něco poznat,
tak vás ubezpečuji, že nebude.“ Vypadalo to, že se opravdu zlobí.
Pomalu jsem vydechla a provinile jí vrátila ledový obklad.

omlouvam se

Okamžitě se začala usmívat. Zřejmě nebylo nijak zvlášť těžké

udělat jí radost.
„Něco vám ukážu.“ Vzala si ode mě iPad a chvíli po něm šmejdila
prstem. Pak mi ho vrátila. „Napadlo mě, že byste si třeba chtěla
přečíst, co je kde nového. Tyhle stránky jsou moje oblíbené. Píšou
tam i bulvární klepy.“ Provinile zamrkala. „Ale najdete tu i seriózní
zprávy. Třeba vás to zabaví.“
A pak konečně odešla. Prý připravit mi něco k jídlu. Raději jsem
si to nepředstavovala.
Ťukla jsem prstem na nápis AKTUÁLNĚ. Vyskočila na mě fotka
Obamy a taky chlapíka s ručníkem na hlavě, který byl strašně po-
dobný Mahmadovi, co prodával kebab v Teově čtvrti.
Prášek začal zabírat, přicházela na mě únava. Chvíli jsem jen tak
bloumala očima po stránce a nakonec jsem položila prst na malý
bílý rámeček v pravém horním rohu. Okamžitě se objevily řádky
s písmeny. Napsala jsem pamela kingova.

– 40 –
 Za vteřinu jsem před sebou měla výpis článků. Zkusila jsem
otevřít první odkaz.

Dědička impéria King Petroleum Pamela Kingová se úspěšně

zotavuje po náročné operaci. Podle nejnovějších informací se
její léčba blíží k závěru a pacientka už se těší na návrat domů.
Její matka Helen Kingová hodlá u  příležitosti zázračného
uzdravení své dcery uspořádat slavnostní banket.

Mrkla jsem se na začátek článku. Ta zpráva byla z dneška, Helen

neztrácela čas. Od smrti Pamely uplynulo sotva dvacet čtyři hodin –
a ona místo pohřbu a truchlení plánuje slavnostní party. Jak se asi
cítí? Tušila jsem, že hrozně.
Pokračovala jsem ve čtení.

Bývalý snoubenec Pamely Kingové, generální ředitel Collins

Industries Aaron Collins, vyjádřil radost nad tak markantním
zlepšením jejího zdravotního stavu. Podle jeho slov oba uvažu-
jí o obnovení zasnoubení a o svatbě. Pan Collins hodlá slečnu
Kingovou navštívit, jakmile skončí preventivní karanténa.
Ošetřující lékař, doktor Archibald Bradley, toto opatření naří-
dil s ohledem na oslabenou imunitu své pacientky. Podle jeho
slov je propuštění do domácího ošetřování otázkou několika
týdnů.

Zírala jsem na to a četla článek pořád dokola. Podruhé. Potřetí.

Počtvrté…
„Kurha! Kurha! Kurha!“
Odhodila jsem tablet na noční stolek.
„Kurha!“
Pak už jsem jen ztěžka oddechovala a snažila se ignorovat boles-
tivé tepání ve rtech. Snoubenka?! Svatba?!

– 41 –
 „Kurha!“
Znovu jsem sáhla pro tablet. Ruce se mi klepaly, takže se mi jeho
jméno podařilo napsat až na několikátý pokus. V duchu jsem si
opakovala: „To není možný!“

aaron collins

Vyplivlo to na mě sérii fotek a zpráv. Ukázalo se, že Aaron Collins

nemá pleš ani pivní břicho. Není mu sedmdesát, jak jsem se původ-
ně bála. Ne že by se mi tedy nějak extra ulevilo.
Zvětšila jsem si momentku z nějaké tiskovky. Seděl za stolem, tak-
že jsem ho viděla jen od pasu nahoru. Široká ramena, oblek a kravata
se zlatou sponou. Natočila jsem hlavu doleva a pak zase doprava,
jako bych tak mohla vidět víc, než fotka ukazovala. Určitě mu ještě
nebylo ani třicet. Měl zelené oči, krátké hnědé vlasy a pěstěné strniš­
tě. Vypadal fakt dobře. Jenže výraz jeho tváře mi způsobil mrazení
v zádech. Tvářil se trochu jako madam Kingová – tvrdě a nepřístupně.
Ruce mi klesly na deku, hlavu jsem zabořila do polštáře. Něko­
likrát jsem polkla ve snaze potlačit rostoucí potřebu brečet.
„Kurha…“
„Dobré ráno, drahá.“ Helen vplula do místnosti a s ní oblak drahé
vůně. Jak se dalo čekat, nebyla v černém. Její kostýmek hýřil bar-
vami, Helenina tvář ale působila spíš jako sádrový odlitek. Oproti
včerejšku se mi zdála mnohem víc nalíčená. Měla jsem chuť na ni
začít křičet a schválně si přitom přetrhat ty pitomý stehy. Chtěl by
si Collins vzít dvojče Jokera? Asi jo, došlo mi zklamaně. Jemu by
bylo fuk, kdybych měla zelenou kůži a na hlavě antény. Tady šlo
přece o tu… fúzi. Nešlo o lásku, nešlo o Pamelu a už vůbec nešlo
o mě.
Zvedla jsem iPad a ukázala Collinsovu fotku Helen. Vztek mi na
chvíli pomohl překonat pláč.

– 42 –
 „Takže už to víš.“ Neprojevila ani náznak rozpaků nebo studu.
„Operace prý dopadla bezvadně.“
Přišla blíž a přitáhla si k mé posteli polstrovanou židli.
„Ten otok se do týdne ztratí. Úplně zahojené to bude za šest až
osm týdnů.“
Nevěřícně jsem na ni zírala. Zvedla jsem ruku s Collinsem a za-
mávala jí s ním před obličejem.
Unaveně si povzdychla. „A je v tom nějaký rozdíl?“ zeptala se.
Rozzuřeně jsem se nadechla, abych jí vmetla do tváře, že v tom
teda kurva je rozdíl! A to pořádnej! Jenže ona mě nenechala.
„Ten sňatek bude jen divadlo. Občas se spolu objevíte na veřej-
nosti. On a Pamela se nesnášeli, vlastně se s ní kvůli tomu rozešel,
než onemocněla. Stačí, když dokážeš, aby tě… akceptoval. Prakticky
se nebudete stýkat. Jen svatba, svatební cesta a pár měsíců pod
jednou střechou. Collinsova střecha je dostatečně velká na to, abys
ho za celou dobu ani nezahlédla.“
Teď už jsem se na ni dívala opravdu vytřeštěně. Divadlo. Svatební
cesta. Pod jednou střechou…
„Bylo to nezbytné. Nedůvěřujeme si, Collins a já. Svatba zajistí,
že se ani jeden z nás nepokusí o podraz. Fúzi uskutečníme, až váš
sňatek vstoupí v platnost.“
„Já nechci,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně. Zařekla jsem se, že
nebudu brečet.
Poplácala mě po ruce.
„Nebude to tak hrozné, věř mi. Součástí připravené svatební
smlouvy je tvoje finanční nezávislost. Navíc po sobě nebudete vzá-
jemně dědit, takže se nemusíš bát, že by se tě mohl pokusit odstranit.“
Zalapala jsem po dechu.
„Jde jen o pár měsíců. Potom se klidně odstěhuj, kam budeš chtít.
Slíbila jsem ti dům, vzpomínáš? Tak to přece chodí. Láska vyprchá,
manželé si jdou svou cestou. Pár měsíců přece není mnoho, když uvá-
žíš, že po zbytek života už budeš mít všechno, na co si vzpomeneš.“

– 43 –
 Chtělo se mi odseknout, proč s ním tedy do chomoutu nevleze
sama, když na tom stejně nezáleží. Jenže jsem měla příliš mnoho
práce s tím, abych se vůbec udržela pohromadě.
„Ne,“ hlesla jsem a zadívala se jí do očí. To přece nemohla myslet
vážně. Nemůže mě přece jenom tak… prodat.
Nečekaně prudce se naklonila dopředu a bolestivě mi stiskla
ruku.
„Myslím, že to dost dobře nechápeš. Nemůžeš se sebrat a odejít,
kdykoli se budeš cítit nepohodlně! Nechala jsem zohavit tělo své
jediné dcery a pohodit ho do kontejneru. Nedovolím ti připravit mě
o všechno kvůli nějaké tvé hloupé útlocitnosti!“
Ne, nerozbrečela jsem se. To až o pár minut později, když konečně
odešla. Myslela jsem na to, že domnělou dceru Carolyn Dobsonové
najdou mezi odpadky.

Uplynul měsíc. Už před pár týdny mi z hlavy sundali obvaz, takže ty

příšerné jizvy přestaly svědit. Objevil se téměř centimetrový porost
vlasů, ale vypadal odpudivě. Za tu dobu jsem si o Pamele a Aaronovi
stihla přečíst všechno, co se dalo. Jejich společné fotky vypadaly,
jako by někdo spojil dva různé snímky ve photoshopu. Každý se dí-
val jiným směrem, a i když se usmívali, ty úsměvy ani trochu nehřály.
To, že měl pan Collins ruku kolem Pamelina pasu, působilo spíše
jako nedopatření. Často jsem si prohlížela její obličej a přemýšlela,
jestli byla šťastná. Jestli ji ten sňatek děsil jako mě, nebo jestli se na
to dívala jako na krátkodobou nepříjemnost, která se vyplatí.
Ještě častěji jsem si ale prohlížela jeho. Doufala jsem, že se mi
třeba povede vypěstovat si v sobě nějaký druh imunity na jeho
chlad. Zvyknout si. Připravit se. Až se setkáme, tak se ho nebudu
bát. Neuhnu před jeho přísným pohledem a nebudou se mi klepat
kolena. To byl můj cíl.
Jenže pak jsem vlastně náhodou objevila jednu jeho fotku.
Pravděpodobně netušil, že ho zrovna někdo fotí. Byl na golfu, hůl

– 44 –
měl ležérně opřenou o rameno a smál se. Z těch zelených očí zůstaly
jen úzké štěrbinky, zato předvedl dokonalou práci svého zubaře.
Působil uvolněně, šťastně. Pohled na tu momentku bych si ale měla
zakázat. Živila ve mně totiž naději, že Aaron Collins je taky jenom
člověk, a ne robot na výrobu peněz a likvidování konkurence.
„Jak se dnes máte, slečno Kingová?“ Doktor Bradley přišel v dob-
ré náladě. Seděla jsem v křesle a pila kakao od paní Cooperové.
Rychle jsem zavřela obrázek rozesmátého šéfa Collins Industries.
Místo něj se objevil seznam pojmů z ekonomického slovníku, který
mi Helen nařídila nastudovat. Díky tomu už jsem celkem chápala,
co je to fúze a že se má nová matka obává o budoucnost svých aktiv.
„Ujde to,“ odpověděla jsem. Po pravdě – strašně jsem se nudila.
„Brzy vás pustíme domů a všechno hned bude veselejší.“
Jasně, konečně se budu smát od rána do večera, pomyslela jsem si.
„A do té tiskové konference už bude všechno v naprostém po-
řádku,“ dodal.
Zase jsem měla ten hnusný pocit. Pocit malého dítěte, za které
rozhodují ostatní.
„Tiskové konference?“ zeptala jsem se tak klidně, jak jsem do-
kázala.
Zatvářil se poplašeně. „Myslel jsem, že madam Kingová už vám
řekla…“
Odkašlala jsem si a s předstíranou ledabylostí upřela oči na displej.
„Nejspíš si to neuvědomila. V poslední době má hodně práce
a moc sem nechodí,“ snažila jsem se to vysvětlit hlavně sama sobě.
Ve skutečnosti za mnou byla všeho všudy třikrát. Pokaždé se jen
přesvědčila, že se dobře hojím a že se nechystám udělat nějakou
pitomost. Jednou byla vyloženě rozmrzelá, když zjistila, že odstra-
ňování tetování si vyžádá asi pět sezení. Konstatovala, že mi bude
muset na ten plánovaný banket nechat ušít jiné šaty, než měla pů-
vodně v plánu. Připadalo mi, jako by se od Pameliny smrti ještě víc
zatvrdila. Stačil jediný pohled do zrcadla a měla jsem v tom jasno.

– 45 –
Nemohla mě snést. Byla jsem dokonalou kopií její dcery. Vyhýbala
se mi, jak to šlo.
Přijela večer. Já si zrovna užívala pravidelnou masáž obličeje
a byla jsem v jednom z těch stavů, které mě k večeru přepadaly tak
často – dusila jsem se tu. Bez ohledu na krásný nemocniční pokoj,
bez ohledu na malé útulné atrium uprostřed nemocničních zdí –
jediné místo, kam jsem směla chodit „na vzduch“, aniž by hrozilo
střetnutí s novináři. Nenáviděla jsem zdejší každodenní rutinu.
Nenáviděla jsem pohled do zrcadla. Ze všeho nejvíc jsem ale nená-
viděla svůj strach. Čekání, až to vypukne. Až vyjdu ven a Helen mě
předhodí Collinsovi jako pojistku oboustranně výhodného obcho-
du. Obchodu desetiletí, jak psaly ekonomické deníky.
Nechtěla jsem být nevděčná. V uplynulých letech jsem se ještě ni-
kdy neměla tak dobře, dokonce jsem přibrala dvě kila. Helen po mně
chtěla hodně, ale hodně mi za to také nabízela. Snažila jsem se myslet
na to, co bude asi tak za rok. Vysnila jsem si deset různých scénářů,
ve kterých pokaždé figuroval krásný dům, veliký pes a písečná pláž.
Madam Kingová se posadila a tiše čekala, až procedura skončí.
Od toho dne, kdy mi vyhrožovala – a já byla přesvědčená, že to
opravdu byla výhrůžka –, jsem se rozhovorů s ní bála. Teď jsem si
škodolibě užívala její očividnou potřebu kouřit. Závislost na niko-
tinu byla obvykle jedinou věcí, která ji dokázala přinutit projevit
emoce. Neustále poposedávala, kontrolovala obsah své kabelky
a občas hlasitě vzdychla. Chtělo se mi smát.
„Jsem tu jen na skok,“ začala, když jsme osaměly. Krátce se na mě
zadívala, ale pak se odvrátila.
„Za deset dní proběhne tisková konference. V ten den tě propustí
z nemocnice. Bude potřeba, abys tam odpověděla na pár otázek.“
Hrklo ve mně. „Co když něco nebudu vědět?!“
„Budu tam s tebou. Pustila jsem do oběhu klepy o tom, že Pamela
Kingová utrpěla po operaci částečnou amnézii, ale že si postupně
vzpomene na všechno. Důležité je, abys nemluvila příliš.“

– 46 –
 Váhavě jsem přikývla. Už teď jsem měla žaludek stažený ner-
vozitou.
„A příští týden za tebou přijde Aaron Collins. Už se to nedá odklá-
dat. Chce se přesvědčit, že jsi opravdu zdravá a schopná… naplnit
smlouvu,“ dodala po menším zaváhání.
Cítila jsem, jak se mi potí dlaně. Nedokázala jsem normálně
dýchat.
„Pokusím se u toho být, ale může se stát, že bude trvat na roz-
hovoru o samotě.“
„Proč?“ zaskřehotala jsem, protože mi náhle vyschlo v krku.
Sama? S Collinsem?!
Blahosklonně se usmála.
„Nevěří mi. Tak jako já nevěřím jemu. Bude se tě vyptávat.
Zkoumat, jestli nejsi jen pod vlivem léků proti bolesti. Předběžně
jsme se dohodli, že se půjdete na chvíli projít do lesoparku před
sanatoriem. Vyfotí vás novináři, to je samozřejmé.“
Sevřela jsem si ruce koleny, protože jsem nechtěla, aby viděla,
jak se mi třesou.
„Když se tě zeptá na něco, co nebudeš vědět, prostě mu řekneš,
že si na to nepamatuješ.“
„Sežere mě zaživa,“ zašeptala jsem a otřásla se.
Dovolila si další krátký pohled na mě.
„Je to jen člověk z masa a kostí jako každý jiný. Mysli na to.
A pokud vím, má slabost pro pěkné tváře.“ Na okamžik se zarazila,
zalovila v kabelce, aby vytáhla pouzdro s cigaretami. „A ty teď máš
pěknou tvář. Nesežere tě, věř mi. Bude odtažitý a bude ti klást do-
těrné otázky, to je všechno. Nejspíš se sám bude snažit zkrátit vaše
setkání, jak to jenom půjde. Říkala jsem ti přece, že se nesnášeli.
Důležité je, abys k němu nebyla… hrubá.“
Bezva. Hned jsem se cítila lépe. Možná bych si měla nacvičit
Pamelin „Miss Amerika“ úsměv. Anebo vrhání nožem na cíl.

– 47 –
 Setkání

Nastal ten den. Vzbudila jsem se v šest ráno, zpocená a roztřesená.

Potřebovala jsem dlouhou horkou sprchu. Nakonec jsem ale skonči-
la na zemi, zabalená v huňatém županu. S hlavou mezi koleny jsem
se snažila zachránit zbytky zdravého rozumu.
Celý měsíc jsem se na něj připravovala. Přečetla jsem všechno,
co o něm kdo napsal. V mém pokoji neustále běžel ekonomický
kanál pro případ, že by se o Collinsovi mluvilo. Viděla jsem několik
záběrů z tiskovek. Ale čím víc jsem toho o něm věděla, tím míň
připravená jsem si připadala. Působil naprosto sebejistě, vždy řekl
přesně to, co potřeboval říct. Poradil si i s otravnými novináři. Jeho
„Bez komentáře“ neznělo zbaběle, ale jako výhrůžka.
Vstala jsem z podlahy a postavila se před velké nasvícené zr-
cadlo. Všechny jizvy se už zahojily, jen na některých místech měla
kůže trochu jinou barvu, ale to by mělo jít zamaskovat make‑upem.
Vypadala jsem jako ona. Jako Pamela. Dotkla jsem se své nové pusy.
Bylo to zvláštní. Uvnitř jsem si připadala pořád stejná. A když jsem
přivřela oči, ještě jsem si dokázala vybavit svůj starý obličej.
Uvědomila jsem si, jak nedůvěřivě a vlastně vystrašeně se na
sebe koukám, a zamračila jsem se. Pak jsem na sebe raději vyplázla
jazyk a zašilhala. Jo, takhle to bylo mnohem lepší.
Vrátila jsem se do pokoje a ze zvyku zapnula televizi. Měla jsem
trochu hlad, ale paní Cooperová ještě nedorazila do práce a noční
sestru jsem nechtěla otravovat. Stále v županu jsem si zalezla do
postele a spustila iPad. Padesátkrát denně jsem tu fotku otevírala
a padesátkrát denně jsem si to vyčítala. Ten pocit, který jsem při
pohledu na něj měla, byl pokaždé stejný.
Fascinace.

– 48 –
 Nedokázala jsem pochopit, že šéf Collins Industries a rozesmátý
mladík na golfovém greenu jsou jedna a táž osoba. Čemu se asi mohl
smát? Nebo spíš… na koho?
Odfrkla jsem si. Úplně zbytečné úvahy. Makrela taky nezkoumá
povahu žraloka, než se nechá spolknout.

***

Podíval jsem se na hodinky. Za chvíli bych měl vyrazit. V elektro-

nickém diáři jsem si ověřil, že přesně devadesát minut po setkání
s Kingovou musím být někde jinde.
Telefon na mém stole zazvonil.
„Pane Collinsi, volá váš bratr Ian. Prý to spěchá.“
Oči se mi samy od sebe zmučeně stočily ke stropu. Mohl bych
slovo od slova říct, jak ten rozhovor bude probíhat.
„Přepojte mi ho, Cindy. Díky.“
Vypnul jsem hlasitý odposlech a zdvihl sluchátko.
„Iane?“
„Ahoj.“
„Tak začni, ať to máme za sebou,“ vyzval jsem ho. Věděl jsem,
že to vlastně otravuje nás oba, ale co bychom pro matku neudělali.
„Dobře, řeknu ti to. Ty mi odpovíš, že ses už stejně rozhodl. A až
se mě máti bude ptát, s čistým svědomím jí potvrdím, že jsem o tom
s tebou mluvil, ale nedokázal jsem s tebou pohnout.“
„Bezva,“ povzbudil jsem ho a znovu jsem zkontroloval hodinky.
„Aarone, jako psycholog tě před tou holkou musím varovat. Ne že
bych ji znal osobně, ale podle toho, jak jsem ji sledoval… Ona je aso-
ciál. Úplně typickej. A taky egomaniak. Nedokáže navazovat normální
vztahy, i kdyby se o to z nějakého důvodu snažila. Což neudělá.“
„Nehodlám s ní navazovat vztah, Iane. Hodlám si ji jen vzít. A ani
to není jistý,“ reagoval jsem otráveně. Určitě jsem ho neoblafnul.
Viděl mě, jak jsem včera večer vypadal po hádce s matkou.

– 49 –
 „Jsi magor,“ prohlásil.
„Je to všechno?“
„Ne.“ Odmlčel se a já zatnul zuby.
„Teď mluvím jen sám za sebe, brácho. Nedělej to. Jednou možná
potkáš někoho, koho budeš mít doopravdy rád, a už bude pozdě.
Jestli chceš slyšet, že jsi machr a dokázal jsi vybudovat obrovskou
společnost… Tak fajn. Jsi machr. Dokonce takovej, že se obejdeš
i bez Black Crown.“
„Díky, Iane. Ale už musím letět. Čeká na mě jedna bohatá madam
se svou sličnou dcerou. Nerad bych se opozdil.“
Ve sluchátku se ozvalo nesouhlasné povzdechnutí.
„No… tak snad zlom vaz,“ popřál mi upřímně a rozloučil se.
Vzal jsem si kabát, kdyby se náhodou dalo do deště.
„Cindy? Vyřiďte Georgeovi, že vyrážíme,“ požádal jsem svou asi-
stentku. Když mě výtah odvezl do podzemních garáží, řidič i body­
guard už na mě čekali.
Hned při výjezdu se nám na zadek pověsilo auto Denise Steina.
Ten chlap byl pěkně vytrvalý, to se mu muselo nechat. Nejdotěrnější
paparazzi, se kterým jsem se kdy setkal. A vzhledem k tomu, že
o schůzce v sanatoriu se veřejně vědělo, Stein nebude zdaleka je-
diný, kdo mi bude dýchat za krk. Znechuceně jsem zasyčel. Netěšil
jsem se. Pokaždé, když jsem jednal s Helen Kingovou, postrádal
jsem šálu a kulicha. Ledová lady. Jako obchodnice byla vlastně obdi-
vuhodná, ale absolutně nedůvěryhodná. A Pamela? Pamela Kingová
byla prostě rozmazlená nána.
Dřív, než jsem se nadál, už naše auto rozráželo dav novinářů
před branou sanatoria. Svítilo slunce. Kdykoli bylo takhle, chtělo
se mi někam vypadnout. Rozhodně bych našel spoustu věcí, které
bych dělal mnohem raději, než mluvil s těmi dvěma. Ale bylo to mé
rozhodnutí. Rozhodnutí, které by mohlo znamenat zásadní průlom
kariéry.

– 50 –
 Ohlásil jsem se nějaké ženě z personálu. Když odešla, usadil jsem
se do křesla v hale.

***

Helen se objevila odpoledne, asi hodinu předtím, než měl dorazit

on. Prohlásila, že jsem zmalovaná jako štětka a že se mám okamžitě
umýt. Oblečení, které jsem si připravila s jasným záměrem, že se
v něm hlavně musím cítit v pohodě, sebrala a hodila do skříně. Když
jsem se odlíčená vrátila z koupelny, držela v ruce bleděmodré šaty
s krátkým rukávem, které bych si možná vzala na něčí svatbu, ale ne
na procházku parkem. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych
dokázala neprotestovat. Opakovala jsem si svou kouzelnou formulku:
„Vydržet jen pár měsíců.“ Pak se zbavím Collinse, Helen a celé té maš-
karády. Vážně jsem začala uvažovat o koupi nějakého malého ostrova.
Helen mě posadila na židli a poručila mi, abych zavřela oči.
„Nehýbej se,“ dodala a začala mi něco patlat na obličej.
Po nějaké době ustal veškerý pohyb. Opatrně jsem otevřela oči.
Stála nade mnou úplně strnulá a tekly jí slzy. Bylo mi jí líto. Chtěla
jsem něco říct, abych přerušila to ticho, ale vůbec nic mě nenapadlo.
Jako obvykle se rychle vzpamatovala. Nebyla ten typ, co by lidem
kolem vyprávěl, jak se cítí. Otočila se a prohledávala skříň. Vynořila
se s hedvábným šátkem stejné barvy, jakou měly šaty. Uvázala mi
ho na hlavě.
„Jak mu Pamela říkala?“ zeptala jsem se už zase rozklepaná z blí-
žící se návštěvy. „Co když mi bude chtít dát pusu?! S Pamelou byli
přece zasnoubený, ne?“
Helen nad tím mávla rukou.
„Tykáte si, oslovujete se křestními jmény. Až se uvidíte, pravdě-
podobně tě políbí na tvář. Venku prostě půjdete vedle sebe. A ne-
zapomeň, že nesmíš na přímé slunce, jinak ti ty skvrny kolem úst
a nosu zůstanou.“

– 51 –
 Přikyvovala jsem a snažila se normálně dýchat.
„Nenechám vás spolu dlouho. Dohodla jsem se s  doktorem
Bradleym, že tě v případě nutnosti pod nějakou záminkou odvolá.“
Ušklíbla se. „Collins si nechal poslat podrobnou lékařskou zprávu.
Asi se bojí, abys mu neumřela uprostřed obřadu.“
Nedokázala jsem na to nic říct. Zmínka o smrti mi připomněla
mou několikadenní snahu najít na internetu zprávu o bestiálně
zavražděné dívce nalezené v kontejneru. Žádnou jsem neobjevila.
Novináře to asi nezajímalo. Až na stránkách policajtů jsem našla
stručnou zmínku. Uprostřed výčtu trestných činů, ke kterým došlo
za poslední měsíc.
Helen sáhla pro svou kabelku. Vytáhla z ní červenou sametovou
krabičku. Bez okolků ji otevřela a podala mi prsten. Tenký, elegantní,
s velkým broušeným kamínkem. Do šperků jsem většinou nedělala,
ale tohle bylo něco!
„Navlékni si ho. Je zásnubní. Pamela ho dostala od Collinse.“
Byl to divný pocit. Ne že bych měla něco proti tomu ho nosit.
Jenže jako většina holek jsem měla své sny. A v nich jsem zásnubní
prsten dostávala úplně jiným způsobem.
Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla paní Cooperová. Užasle se
zarazila. Věděla jsem, že vidí ji – Pamelu.
„Strašně vám to sluší, slečno Kingová,“ vydechla nakonec. „Pan
Collins už je tady,“ dodala šeptem. Znělo to trochu hystericky.
Ruce se mi samy od sebe sepnuly jako při modlitbě. Ostrov, pláž,
pes. Osm miliard!
Helen se do mě zavěsila a vedla mě ven z pokoje. Přestala jsem
dýchat. Nešlo s tím nic udělat. Veškeré soustředění jsem vyčerpala
na to, abych vůbec dokázala jít.
Za prosklenými dveřmi jsem nejdřív zahlédla obrovského chlapa
v černém obleku a v tmavých brýlích. Když jsme se přiblížily, otevřel
nám. Očima jsem přelétla celou místnost. Aaron Collins seděl v jed-
nom z těch přepychových křesel, jaká si běžná nemocnice nemůže

– 52 –
dovolit. Okamžitě vstal. Byl mnohem větší, než jsem čekala. Zamířil
k nám. Ve spáncích mi bušilo. Asi jsem Helen sevřela příliš křečovi-
tě, protože zatřásla paží, aby mě probrala.
„Madam Kingová. Pamelo,“ oslovil nás. Ne, nepromrzla jsem na
kost, jak jsem se celou dobu bála. Polilo mě horko. Naživo vypadal
fakt dobře.
„Aarone,“ oplatila mu bezkrevný pozdrav Helen a podala mu
ruku. Zničehonic jsem tam stála bez opory, zato s intenzivním po-
citem posledního okoralého koláčku, který zůstal ležet na talíři.
Collins udělal krok ke mně, lehce se dotkl mé paže a jako v ně-
jaké telenovele mě políbil nejdřív na jednu a pak i na druhou tvář.
Ucítila jsem šimrání jeho kraťoučkých vousů a také jemnou vůni
vody po holení.
Posadili jsme se.
„Sluší ti to, Pamelo. Jsem rád, že je ti lépe.“ Neusmíval se, ale ani
se nemračil. Díval se přímo na mě. Bála jsem se, že až promluvím,
budu se zajíkat nebo koktat. Pokusila jsem se o úsměv.
„Díky.“
Zdálo se, že čeká, jestli ještě něco dodám, a mně se z toho zpotily
dlaně. Neměla jsem tušení, co bych měla říkat. On se naštěstí obrátil
na Helen.
„Lékařská zpráva se zdá být v pořádku. Jsem tady, protože chci
vědět, jestli je opravdu nějaká šance, že ten obchod nakonec přece
jen uzavřeme. Pokud všechno půjde dobře, datum svatby oznámí-
me po tvém banketu.“
Helen seděla úplně klidně, záda měla rovná, jako by spolkla pravítko.
„Jistě, počítám s tím. Smlouva je v podstatě hotová. Ještě tento
týden ji pošlu tvým právníkům.“
Fascinovaně jsem je sledovala. Nebylo těžké předstírat, že tu
vlastně ani nejsem. Nevšímali si mě. Když se na mě nekoukal, dalo
se to snést. Už se mi ani netřásly ruce. O to ničivější efekt mělo, když
se ke mně najednou obrátil.

– 53 –
 „Kdyby ti to nevadilo, Pamelo, svatební cestu zkrátíme na jeden
týden. Mám nějaké povinnosti. Po fúzi bude třeba dohlédnout na
plnění podmínek smlouvy.“
Horečnatě jsem přemýšlela, jak zareagovat, ale Helen do toho
naštěstí vstoupila.
„Myslíš, že ti budu dělat problémy? Mám ve zvyku své závazky
plnit. Koneckonců – vyděláme na tom všichni tři.“ Nezněla rozči-
leně, ale palmy ve vstupní hale se po těch slovech málem pokryly
jinovatkou.
Nezůstal jí nic dlužný. I on předvedl parádní ledový úsměv.
„Nikdy nenechávám druhé, aby spravovali můj majetek.“
Pak jí přestal věnovat pozornost a znovu se obrátil ke mně. „Už
sis vybrala místo, kam na tu svatební cestu pojedeme?“
Několikrát jsem překvapeně zamrkala. Připadala jsem si, jako
bych skládala nějakou zkoušku. A asi to tak i bylo.
„Někam, kde je teplo,“ napadlo mě.
Zvedl obočí a přikývl. Pochopila jsem, že bych měla pokračovat.
„Španělsko? Itálie?“ nadhodila jsem. Vždycky jsem toužila jet do
Benátek.
„Pamela nesmí na slunce!“ vstoupila do toho Helen s razancí
sobě vlastní.
Aaron se pohodlně opřel a zadíval se na mě, jako by čekal, jak
budu reagovat. Znervózňoval mě. A madam Kingová mě vyloženě
rozčilovala.
„Helen! Už nejsem malá holka. Jasně, že budu opatrná. Ale pokud
tam nehodláš jet taky, tak do toho nemluv!“
Ticho, které nastalo, by se dalo krájet. Tak tohle jsem asi pře-
pískla, napadlo mě. Helen ke mně pomalu otočila hlavu.
„Máš samozřejmě pravdu, drahá. Ale pokud se vrátíš se scvrklým
obličejem, nechoď mi brečet na rameno.“
Představa, že bych někdy šla brečet Helen Kingové na rameno,
mi připadala tak absurdní, že jsem se málem rozesmála.

– 54 –
 „Takže Itálie,“ uzavřel to Aaron. Zdálo se mi, že ho naše výměna
názorů nijak zvlášť nezajímá. Mrknul se na hodinky.
„Je čas vyjít ven, Pamelo. Novináři čekají a já mám být už za ho-
dinu na druhé straně Chicaga.“
Vstal a čekal, až se k němu připojím. A mně se najednou fakticky
chtělo na vzduch, pryč od Helen. Bez ohledu na to, že na tu procház-
ku půjdu se sněhulákem.

***

Vykročil jsem na štěrkovou cestu. Napadlo mě, že bych jí měl nabíd-

nout rámě, ale obě se mě ze všech sil snažily přesvědčit, že je úplně
zdravá, a tak jsem to neudělal.
„Máš strach, že se tě pokusím odprásknout?“ zeptala se s pohle-
dem upřeným na George, který se kvůli fotografům snažil vypadat
drsněji než obvykle. Neznělo to jako jedna z jejích obvyklých kou-
savých poznámek. Usmívala se, a dokonce se tvářila spokojeně.
„Ne, ten je tady proto, aby mi zabránil zastřelit tebe,“ rýpnul jsem
si. Rozpustile se rozesmála. To mě zaskočilo.
„Jsem v pohodě, matka mi jako zásnubní dar pořídila neprů-
střelnou vestu,“ odpověděla. Zastavila se a  bez ohledu na mě
přivřela oči a nastavila tvář větru. Sálala z ní pohoda. Měl jsem
v hlavě zmatek. Jestli tu zázračnou změnu povahy hrála, dělala to
opravdu dobře.
Pokračovali jsme dál. Sundal jsem si sako, protože se udělalo
teplo. Měl jsem v plánu s ní obejít sanatorium a nechat se vyfotit.
S konverzací jsem původně nepočítal, ale teď jsem měl pocit, že
bych měl něco říct. Pamela šla vedle mě a na rozdíl ode mě vypa-
dala, že je opravdu na procházce.
„Bylo to zlé?“ oslovil jsem ji. Kingovy jsem sice neměl rád, ale to,
čím si prošla tahle holka, bych nepřál nikomu.

– 55 –
 Rozpačitě se zadívala pod nohy. „Nerada o  tom mluvím.“
Povzdychla si. „Mrzí mě, že jsem přišla o vlasy. Bez šátku vypadám
šíleně.“
Kdybych mluvil s  kteroukoli jinou dívkou, ujistil bych ji,
že jí to i  tak moc sluší. A  slušelo. Jenže tohle byla Pamela
„Jsem‑ze‑všech‑nejkrásnější“ Kingová, a tak jsem raději mlčel.
Skrz husté keře, které lemovaly cestu, pronikl záblesk. Novináři.
Pokud jsem si neměl zítra ráno přečíst další ze Steinových pichla-
vých zpráv o svatbě pro peníze, musel jsem se pokusit lépe před-
stírat. Chytil jsem Pamelu za ruku. Nečekala to a trochu se lekla.
„Fotograf. Za tím plotem,“ vysvětloval jsem. Zmateně se roz-
hlédla. Stiskl jsem ji pevněji a přidal do kroku.
„Mozoly,“ řekla překvapeně.
Krátce jsem pohlédl na naše spojené ruce. Nejspíš měla stejně
jako já pocit, že by měla nějak udržovat rozhovor.
„Hraju golf, mám rád koně a občas si vyjedu na plachetnici,“
odpověděl jsem.
Další dva fotografové. Tentokrát na stromě hned za zídkou.
„Co z toho máš nejradši?“ V jejím hlase zněl upřímný zájem
a mou první, přirozenou reakcí by bylo rozpovídat se o úplně nové
lodi a o tom, jak se těším, že ji v pátek s Ethanem a Ianem pojedu
vyzkoušet. Jenže pak se někde ve mně rozezněl alarm. Ona se vážně
chovala mile! Nenechám ze sebe přece dělat blbce. Zastavil jsem se.
„Nikdy ses mě na takové věci neptala!“ vypálil jsem na ni. „Je to
nějaký trik?“
Vypadala překvapeně. Dal bych jí Oscara, kdybych u sebe něja-
kého měl.
„Trik?“ zajíkla se. Zdála se být upřímně vyděšená, takže jsem si
nebyl jistý, jestli se jí mám omlouvat, nebo spíš přitvrdit, abych se
dobral pravdy.
„Golf a plachtění patří mezi obchodní tajemství?“ zeptala se.
V jejích očích jsem viděl zmatek. Že bych přestřelil?

– 56 –
 „Slečno Kingová, já opravdu oceňuji, že se naše dnešní setkání
obešlo bez toho, abyste mi něco hodila na hlavu nebo mě urážela,
ale nemusíme tu přece hrát divadlo,“ zkusil jsem to ještě jednou.
„Divadlo?“ zopakovala, ve tváři stále ten skoro dětský nechápavý
úžas. Napadlo mě, že jsem se jí nikdy dřív nedíval přímo do očí. Ani
ona do mých. Nebyl důvod.
„Musíš uznat, že mám právo být paranoidní. Tvoje matka má
pověst obchodníka, který je schopný úplně všeho.“
Pousmála se. „Ona si o tobě myslí totéž.“
Nehádala se se mnou. Nekřičela. Dokonce se ani neurazila. Podivné.
„Napadlo mě, že máš za úkol získat si mou důvěru. Taktika uráž-
livých a jedovatých poznámek ti v minulosti moc nevyšla.“
Uhnula pohledem a nervózně sepnula ruce. Šli jsme dál. Náš čas
už téměř vypršel.

***

Byl zvláštní. Tedy – jiný, než jsem čekala. Ne že by se choval kdovíjak

srdečně, ale ta původní ledová strohost se z jeho výrazu vytratila.
„Chováš se úplně jinak. Znervózňuje mě to,“ zabručel, ale už to
neznělo tak útočně.
„Teď riskuješ. Právě ses přiznal, že jsi nervózní.“ Usmála jsem se.
Chtěla jsem trochu odlehčit atmosféru, ale asi se mi to moc nepovedlo.
Aaron se narovnal v zádech a šlehl po mně svým zeleným pohledem.
„Nemám problém přiznat se ke slabostem,“ bránil se napůl ura-
ženě.
Napadlo mě, jak málo se život Aarona Collinse a Helen Kingové liší
od života kluků z gangu. Pořád čekat útok, taktizovat. Preventivně
útočit. Udržovat si převahu…
„Nemáš někdy chuť se na to všechno vykašlat?“ nadhodila jsem
zadumaně.
„Jak to myslíš?“

– 57 –
 Zůstala jsem stát. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky.
„Já nevím… Neunavuje tě to někdy? Pořád proti někomu bojo-
vat…“
Pokrčil rameny. „Svým způsobem mě to baví. Je to adrenalin.
A mít peníze…,“ ušklíbl se. „To tobě nemusím vysvětlovat.“
Dotklo se mě to. Jedinou větou urazil Pamelu, která byla ochotná
vdát se z čisté hamižnosti, i Marii, která se pro peníze vzdala úplně
všeho.
Zase mě chytil za ruku a pokračovali jsme v chůzi. Všimla jsem
si, že se blížíme před hlavní vchod sanatoria.
„Unavená?“ zeptal se. Neznělo to starostlivě; byla to spíš zdvo-
řilostní fráze.
Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem poprvé venku. Užívám si to.“
Došli jsme ke schodišti a Aaron zůstal stát proti mně. Od brá-
ny k nám doléhaly výkřiky několika novinářů. Fotili jako o život.
Osobní strážce se na ně výhrůžně mračil. Užasle jsem si uvědomila,
že už dávno nejsem nervózní a kolena se mi netřesou. Nechápala
jsem, čeho jsem se tak bála. Možná není tak strašný, jak jsem si
myslela. Mé obezřetnější já mě ale nabádalo k opatrnosti. Ten muž
byl žralok. Žralok, který si dává k večeři jiné žraloky. To, že se taky
občas dokáže smát a má rád golf, na tom nic neměnilo.
„Mám pocit, jako kdybychom se dnes setkali poprvé,“ řekl zamy-
šleně. Netušil, jak blízko byl pravdě, a ani to tušit nemohl. Přesto
mě ta věta poněkud zneklidnila.
„Chápu. Nejspíš to bude tím, že mi doktor Bradley při operaci
podstrčil cizí mozek,“ prohlásila jsem zcela vážně.
A pak jsem to viděla na vlastní oči. Usmál se. Nebyl to ten ledově
úsporný výraz pro novináře, ale opravdový úsměv. Připadalo mi, že
jsem dokázala něco naprosto úžasného.
Potom mě políbil na tvář. „Vyřiď matce můj pozdrav. Uvidíme
se na banketu.“ Tón jeho hlasu už zase patřil miliardáři Aaronu
Collinsovi. Cítila jsem se trochu zklamaná, že ten okamžik, kdy

– 58 –
působil jako člověk z masa a kostí, trval jen tak krátce. Skoro jsem
pochybovala, jestli se to vůbec stalo.
Vešla jsem do sanatoria, kde mě čekal rozhovor s Helen. Netušila
jsem, jak na mou malou vzpouru ohledně svatební cesty zareaguje.
Odporovala jsem jí, navíc před Aaronem.
Seděla v mém křesle a popíjela kávu z mého hrnku. Dívala se na
televizi, ale tušila jsem, že jen čeká, až za sebou zavřu dveře.
„Posaď se.“ Ukázala na druhé křeslo. Nezdálo se, že by se zlobila,
ale u ní jsem nikdy nevěděla, jak na tom doopravdy jsme.
„Umíš tančit?“
„Co?“ vydechla jsem překvapeně.
„Za týden proběhne banket. Pamela výborně tančila.“ Usrkla kafe.
„Asi ne,“ odpověděla jsem opatrně. Nedokázala jsem pochopit,
že se hned nezačala vyptávat na schůzku s Aaronem. „Tedy, nikdy
jsem to nezkoušela. Taneční nebo tak něco…“
Na jejím dokonale hladkém čele se objevilo pár vrásek. Hleděla
doprostřed stolu a přemýšlela.
„Hm… Budeme s tím muset něco udělat. Naučíš se alespoň zá-
kladní kroky ve tříčtvrtečním a čtyřčtvrtečním rytmu. Hned zítra
ti pošlu učitele. A dohlédnu na seznam písní, které bude hrát or-
chestr.“
Neměla jsem tušení, o čem to mluví. Pochopila jsem jen, že budu
tančit.
„Nešlo by to odložit? Můžeme tvrdit, že jsem ještě slabá.“
Helen rozhodně zavrtěla hlavou. „Chci, aby to byl návrat se vší
parádou. Collins si musí být jistý, že jsi v pořádku.“
Nervózně jsem si skousla ret. „On… byl trochu překvapený.
Připadám mu jiná.“
Helen k mému překvapení jen ledabyle mávla rukou.
„Šlo to dobře. Nenechala ses zastrašit a to je nejdůležitější. Ty
odchylky v chování bude přičítat operaci. A taktika, kterou jsi po-
užila, se mi líbí. Když ti bude důvěřovat, vše proběhne snadněji.“

– 59 –
 Vytřeštila jsem oči. „Jak víš, co jsem říkala?“
Usmála se a řekla jediné slovo. „Prsten.“
Vyděšeně jsem se podívala na šperk na mé ruce. Šmírovala nás?
„Je to tak nejjednodušší,“ vysvětlovala. Očividně se necítila pro-
vinile. „Je ti snad jasné, že nic neponechám náhodě. Nikdy nikomu
nevěřím. Takhle budu vědět o všem, co se mezi vámi děje.“
S hlasitým zafuněním jsem se svalila do opěradla. „Hodláš mě
odposlouchávat?“
„Už to dělám, drahá.“
Byla jsem tak znechucená, že jsem se ani nedokázala ohradit.
Helen dopila a hrnek postavila na stůl. Naštvaně jsem na ni zírala.
„Tady nejde o pár dolarů. A já nejsem amatér.“ Vstala, sebrala
svou elegantní kabelku a vydala se ke dveřím.
Nedalo mi to. Ještě jsem si potřebovala něco vyjasnit.
„Ten rozhovor v hale, o Itálii…“ Pokud na mě hodlala křičet, chtě-
la jsem to mít z krku hned.
Jenže ona se zase usmála. Vypadala spokojeně.
„To bylo dokonalé. Jak jsem říkala – Pamela se se mnou hádala
v jednom kuse.“
Vzala za kliku. Pak se ohlédla přes rameno.
„Samozřejmě ti to prošlo jen proto, že jsem proti tvému návrhu ve
skutečnosti nic neměla. Hrajeme podle mých pravidel. Pamatuj si to.“

– 60 –
 Miláček médií

Setkání s novináři se nakonec odehrálo ve vstupní hale sanatoria.

Pro doktora Bradleyho to znamenalo reklamu a pro Helen možnost
nemuset, cituji, „tu dotěrnou novinářskou pakáž“ zvát do vlastního
domu.
„Odpovídej co nejstručněji. Pameliny lékařské záznamy znáš,
ale nemusíš zabíhat do detailů. To od tebe ani nikdo nečeká. Buď
optimistická a sebevědomá. Pokud tě něco zaskočí, řekneš: ‚To je
zajímavá otázka.‘ A já zasáhnu. Bude to krátké. Vědí, že je nesnáším.
Víc jak deset minut jim nedám. Hlavně nezmatkuj!“ dodala přísně.
Měla jsem sbaleno. Hned po tiskovce jsme se chystaly konečně
opustit laskavou péči doktora Bradleyho a jeho personálu. Dnes
mě Helen navlékla do kalhotového kostýmu. Na zakrytí kachního
chmýří na hlavě použila extravagantní klobouk od Chanela. Byl pře-
krásný. Vpředu mi přes část obličeje přesahovala krajková síťovina.
Asi poprvé od operace jsem nedokázala odtrhnout oči od zrcadla.
Posledních pár minut už jsem jen stála uprostřed pokoje. V ruce
jsem žmoulala miniaturní kabelku a snažila se zabránit propukající
panice. Měla jsem pocit, že se stane něco strašného. Sednu si před
všechny ty profesionální čmuchaly a někdo prohlásí, že jsem pod-
vodnice. A zítra se budu venčit na stejném dvorečku jako máma.
„Tak… pojďme,“ vybídla mě Helen a otevřela dveře. Neměla jsem
tušení, jestli je to jen nějaký druh přetvářky, ale připadala mi velmi
dobře naladěná.
„Netvař se tak kysele,“ sykla na mě těsně před příchodem do haly.
Poslušně jsem zvedla koutky úst.
Hala se proměnila v provizorní konferenční sál. Křesla zmizela,
palmy se přesunuly ke stěnám. Přímo před námi stál stůl, na něm
mikrofony a sklenice s vodou. Zbytek haly byl ode zdi ke zdi plný

– 61 –
židlí a všechny byly obsazené. Náš příchod vyvolal oslepující bouři
blesků z foťáků. Pár vteřin jsem viděla jen bílá kola. Ke svému místu
za stolem jsem doklopýtala prakticky poslepu.
„Dámy a pánové! Děkujeme za váš zájem. Moje dcera i já jsme
velmi rády, že s námi chcete sdílet tuto radostnou událost. Po mnoha
těžkých měsících se Pamela konečně úplně zotavila a vrací se domů,
ale také ke svým pracovním a společenským povinnostem. Pamelin
zdravotní stav bezpochyby příznivě ovlivnila skutečnost, že se
o její blaho velmi starostlivě zajímal člověk, který pro ni navzdory
všem dřívějším nedorozuměním nepřestal být důležitý. Pan Aaron
Collins mou dceru doprovodí i na chystané slavnosti, o které jste
byli informováni. Teď vám dám prostor na několik dotazů. Předem
upozorňuji, že nebudeme odpovídat na žádné otázky týkající se
naší společnosti.“
Helen domluvila, sedla si a novináři se proměnili v dav uštěka-
ných neposlušných dětí. Jeden přes druhého vykřikovali své otázky.
Zároveň se zvedl les rukou. Blesky nás oslepovaly ze všech stran.
„Tak třeba slečna Maloneová, Chicago Tribune.“ Helen ukázala
na zrzku v první řadě. Ostatní nespokojeně zahučeli, ale ztišili se.
„Blahopřeji k vašemu uzdravení, slečno Kingová. Vypadáte dob-
ře,“ začala novinářka.
Znělo to celkem upřímně. Usmála jsem se a poděkovala.
„Po náročné operaci mozku u vás údajně došlo k částečné amné-
zii a objevily se i určité změny chování. Můžete to upřesnit?“
V první moment jsem měla pocit, jako by se mi uvnitř těla pro-
míchaly orgány. Nedokázala jsem se pořádně nadechnout.
„Četla jste zprávu o mém zdravotním stavu?“ zeptala jsem se
opatrně. Musela jsem se napít.
„Jistě. Ale není příliš podrobná,“ opáčila novinářka.
„Věci, které jsem zapomněla, se mi prý postupně zase vybaví,“
odpověděla jsem, když se mi konečně povedlo dostat úzkost pod
kontrolu.

– 62 –
 „Jak rozsáhlé výpadky to jsou?“ trvala na svém zrzka. Začínala
mi lézt na nervy.
„Nic zásadního,“ vstoupila do toho Helen. „Pamela přišla o část
krátkodobých vzpomínek. Tedy pouze o události, které se staly
těsně před operací.“
Žurnalistka přikývla, ale ještě se neposadila. Znovu se obrátila na mě.
„A co ty změny chování. Můžete je přiblížit?“
„Občas mám neodolatelnou chuť házet věci na dotěrný noviná-
ře,“ opáčila jsem nakvašeně.
Všimla jsem si, že Helen náhle ztuhla, ale vzápětí se ozval sboro-
vý smích. Jen zrzka se nespokojeně ušklíbla.
„Další dotaz,“ reagovala Helen, a tak se první mučitelka poslušně po-
roučela do židle. Měla jsem chuť na ni vítězoslavně vypláznout jazyk.
„Mark Greenhouse, Glamour Magazine.“
Někde uprostřed haly se postavil fešák v drahém obleku, které-
mu Helen dala slovo. Opakoval se podobný scénář. Gratulace a mé
poděkování.
„Jak to vypadá s vaší svatbou, slečno Kingová? Objevily se zprávy,
že se nakonec přece jen uskuteční. Chystáte se posunout termín?“
„Ne. O tom jsme nemluvili,“ odpověděla jsem podle pravdy. „Pan
Collins a já…“ Zasekla jsem se. Neměla jsem ani páru, jak na tom
vlastně jsme. Rozhodně mě zatím neposlal k šípku, ale k obnovení
zasnoubení nic neříkal.
„Pan Collins a Pamela spolu vycházejí lépe než kdykoli předtím,“
chopila se slova Helen. „Mám naději, Marku, že vám brzy poskytne-
me bližší informace o tom, který módní návrhář bude mít tu čest
ušít pro mou dceru svatební šaty.“
Pan Greenhouse se spokojeně usmál a posadil se.
„Poslední otázka?“ oslovila madam Kingová novináře.
„Denis Stein!“ ozvalo se náhle. Podsaditý malý muž v umolousaném
baloňáku by perfektně zapadl mezi obyvatele Teovy čtvrti. V ruce držel
draze vypadající foťák a jeho výraz se mi ani trochu nelíbil. „Stranger.“

– 63 –
 Helen mu beze slova pokynula rukou. Mračila se. Netušila jsem,
jestli jí vadilo, jakým způsobem se ten chlápek přihlásil o slovo,
nebo jestli ho prostě neměla ráda.
„Slečno Kingová, jak váš vztah s panem Collinsem ovlivnily jeho
avantýry v době vaší nemoci?“
„Avantýry?“ vyhrkla jsem.
Déšť blesků najednou nabral na intenzitě. Nejspíš jsem musela
vypadat přesně tak vykuleně, jak jsem se cítila.
„Nebo jste ještě neměla čas pročíst si noviny? Lindsey
Ackermanová, Amanda Hiltonová a teď naposledy Kim Wakefieldová.
Stihl toho poměrně dost.“
Šklebil se na mě a vyloženě se vyžíval v tom, co jeho otázka
způsobila. Kromě cvakání fotoaparátů v místnosti vládlo naprosté
ticho. Všichni čekali, co odpovím. Zaskočilo mě to. Že by další tvář
Aarona Collinse? Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek. Těch pře-
kvapení už začínalo být trochu moc. Bez ohledu na to, že pokud
někoho podváděl, byla to Pamela, a ne já, dotklo se mě to. Udělal
ze mě pitomce.
Denis Stein si začal razit cestu k našemu stolu, a dřív než stihl
Gordon, který se celou dobu nudil za jednou z palem, zareagovat,
novinář přede mě hodil pár fotek. Byl na nich Aaron Collins za-
chycený během nějakých společenských událostí. Všude měl svůj
typický chladný poloúsměv. A na každém záběru s ním byla jiná
dívka. Na rozdíl od něj všechny zářily jako žárovky.
„Tyhle fotky nic nedokazují,“ opáčila jsem. Gordon ho mezitím
odtáhl až k první řadě židlí.
„Mám i mnohem průkaznější,“ zazubil se Stein.
Znovu jsem sklopila oči k fotkám. I když byl Aaron úplně cizí
člověk, rozhodilo mě to. Tohohle chlapa si mám brát?
„Vplížil jste se mu do ložnice?“ zeptala jsem se a zabodla zamra-
čený pohled do jeho pichlavých očí.
Uchechtl se. Helen mi stiskla zápěstí. Asi chtěla zasáhnout.

– 64 –
 „Některý ty věci ani nedělali v ložnici,“ nenechal se rozhodit ten
skrček. „Nebylo těžké získat pár pěkných záběrů. Co si o tom tedy
myslíte, slečno Kingová?“
„To je zajímavá…,“ začala jsem, ale ta věta se ve mně nějak vzpří-
čila. Stejně jako představa, jak si půlka Ameriky bude soucitně
povídat o tý ubohý Collinsový‑Kingový, co jí manžel začal zahýbat
ještě před svatbou.
„Víte, co si o tom myslím, pane Steine?“
Natěšeně zvedl obočí.
A já prostředníček pravé ruky.

„Ty ses musela úplně zbláznit!“ Helen na mě začala ječet hned, jak jsme
nastoupily do černé limuzíny. Gordon nás protlačil skrz řičící novináře
vteřinu po tom, co si všichni vyfotili můj zdvižený prostředníček.
„Je to hajzl!“ odsekla jsem. A myslela jsem tím oba: Collinse i Steina.
„To je většina chlapů! No a co? Ten hajzl ti zajistí bezstarostný život!“
Málem jsem si prokousla ret, abych na ni nevřískla, že mu na jeho
peníze kašlu. Nebyla by to pravda, ale já měla vztek. Potřebovala
jsem něco rozbít nebo někoho nakopat.
„Ty jsi to věděla!“ vmetla jsem jí do obličeje. „Proč mi kurva
neřekneš ty podstatný věci včas? Vypadala jsem tam jako kráva!“
„Nebuď vulgární!“ napomenula mě přísně. „To nesnáším!“
Zavrčela jsem a upřela pohled z okna. Pár minut jsme mlčely.
„Je ještě něco, co jsi mi zapomněla říct?“ oslovila jsem Helen po
nějaké době sarkasticky.
„Víš přesně tolik, kolik potřebuješ,“ odpověděla uraženě.
„Kecy!“ Můj hlas zase nabíral na síle. „Kdybys mi to řekla, mohla
jsem bejt připravená!“
Mlčela.
A mám pravdu! Mám!
„Není jisté, jestli Collins s některou z těch žen něco měl,“ pro-
mluvila už o poznání klidněji. „Fotky, o kterých Stein mluvil, vůbec

– 65 –
nemusejí existovat. Ten chlap se živí jako bulvární novinář, lež je
jeho každodenním chlebem.“
„Ale lidi mu to uvěří!“ reagovala jsem stále ještě podrážděně.
„Kromě toho – nechápu, proč se zlobíš. Pamela každýho urážela. Já
jen udělala totéž.“
„Pamela by nikdy na nikoho neudělala ptáka!“ ohradila se Helen.
Pokrčila jsem rameny. Mně to pro takovýho blba přišlo tak akorát.
„Zítra večer se koná banket. A ty budeš dokonalým vzorem dob-
rého vychování! Anděl v lidském těle. Rozumíš?!“
Mlčky jsem jí oplácela zuřivý pohled. Na pár vteřin se mi zvláštně
sevřelo srdce. Tohle bylo skoro jako… rodinná hádka. Ona se mnou
mluvila jako matka. Sice příšerná, ale matka.
Helen několikrát zamrkala a pak se odvrátila. Asi ten pocit sdí-
lela se mnou.

***

„Vážně to chcete?“ zeptal se Steven Goldberg, když mi přes stůl

přisunul papíry a pero. „Výroba stagnuje už celý roky. A to, co leží
neprodaný ve skladech, začíná korodovat.“
Oplatil jsem mu úsměv a podepsal se hned vedle něj. Šlo to dobře.
Jeho železárny se topily v dluzích. Když podepisoval smlouvu o prode-
ji, usmíval se. Bylo to pro něj vysvobození. Rozhodně nepřijde zkrátka.
„Nebojte se, Stevene. Přinejhorším to nechám odvézt do sběru.“
Zasmál se a nabídl mi sklenici whisky. Odmítl jsem. Ještě dnes
jsem chtěl připravit podklady pro právníky. Železárna se pěkně
rozkouskuje a prodá na náhradní díly. Už jsem měl kupce na vý-
robní linku a taky na exkluzivní smlouvy se společností, která těžila
rudu. Do měsíce budou Goldbergovy železárny minulostí a aktiva
Collins Industries stoupnou o sto milionů.
Potřásli jsme si rukama a pak jsem i s Georgem vyrazil do kance-
láře. Stmívalo se. Nečekaně jsem si vzpomněl na Pamelu Kingovou.

– 66 –
Připadalo mi to jako naprostá záhada. Smála se. Dvakrát. A nebylo
to na můj účet. Mimoděk jsem nevěřícně zavrtěl hlavou. Za celou
tu dobu, co jsme byli spolu, ani jediný náznak její bývalé povahy.
Snad jen ta výměna názorů s matkou. Ale to, že se ohradila, bylo
přece úplně logické.
Vytáhl jsem mobil a vytočil číslo své kanceláře.
„Cindy? To jsem já. Domluvte mi, prosím, schůzku s doktorem
Alexandrem Dreyfusem. Je to psychiatr. Najdete ho v mém soukro-
mém seznamu.“
Poplašeně se zeptala, jestli mám nějaké problémy. Byla roztomilá.
„Ne, Cindy. Je to kamarád ze studií. Rád bych se s ním sešel ještě
tento týden. Klidně hned zítra, pokud to půjde. A za chvíli dorazím,
jsme kousek.“ Slíbila, že schůzku zařídí okamžitě.
Když jsem zkontroloval hodinky, bylo skoro sedm. Měl jsem ji
spíš poslat domů. Do práce přicházela dřív než já a nikdy neodešla,
dokud se neujistila, že už ji nebudu potřebovat. Bez ohledu na délku
pracovní doby. Občas jsem si připadal jako otrokář.
Auto zajelo do garáží.
„Zdržím se asi hodinu, Georgi. Klidně si dojděte někam na večeři.
Slibuju, že se bez vás nehnu ani na krok,“ oslovil jsem bodyguarda.
Svou práci bral smrtelně vážně. Kdysi dělal v Clintonově ochrance,
a možná proto měl občas sklony přehánět.
Výtah zastavil v osmadvacátém patře. Prošel jsem chodbou a mi-
nul dveře ekonomického oddělení. Už se tam nesvítilo.
„Dobrý večer,“ pozdravil jsem Cindy, jakmile jsem vstoupil do
jejího království. Usmála se.
„Dobrý večer, pane. Doktora Dreyfuse jsem už nezastihla, ale
nechala jsem mu vzkaz. Zítra to zkusím znovu. A pane… tohle před
chvílí přivezl kurýr. Ta obálka má hlavičku magazínu Stranger.“
Odešel jsem k sobě. Zásilku jsem položil na stůl a vytáhl z lednice
pivo. Měl jsem chuť si pískat. Dnešní den mi skvěle vyšel. Možná by
to chtělo ještě hodinu na golfovém trenažéru. Jo, to udělám.

– 67 –
 Sedl jsem si a vzal do ruky obálku. Ať už v ní bylo cokoliv, chtěl
jsem to překvapení mít za sebou. Že by se Stein chlubil dnešním
úlovkem? Občas to dělával. Posílal mi fotky, abych věděl, že je prak-
ticky všude, kam se pohnu. Ze začátku mi to pilo krev, teď už jsem
na to kašlal. Nikdy na mě nic nevyšťoural, neměl co.
Uvnitř jsem našel několik fotek. Všechny zachycovaly Pamelu
Kingovou. Nechápal jsem, o co jde, dokud mi do oka nepadl je-
den zvláštní obrázek. Detail ruky se vztyčeným prostředníčkem.
K fotkám byl přiložen krátký dopis.

Velice rád zprostředkovávám komunikaci mezi snoubenci.

Tento výmluvný vzkaz Vám posílá Vaše nastávající. Zřejmě to
bude reakce na informaci o Vašich stycích s několika slečnami,
které jistě nemusím jmenovat. Spolupráci s Vámi si užívám.
Zítřejší výtisk dostanete zdarma jako poděkování.
S úctou
D. Stein

Nevěřícně jsem zíral na fotku ruky. Hned vedle vztyčeného pro-

středníčku zářil zásnubní prsten s diamantem. Ode mě.
Do háje!
Našel jsem i záběr z větší dálky. Pamela sedí za stolem a mračí se.
Má zvednutou tu ruku. A hned vedle ní bylo vidět úplně zděšenou
Helen Kingovou.
Prudce jsem se odsunul od stolu a křeslem přitom převrátil tr-
pasličí mandarinkovník. Začal jsem přecházet po místnosti. To, že
nadávám nahlas, mi došlo až ve chvíli, kdy se po zaklepání, které
jsem přeslechl, objevila vystrašená Cindy. Zeptala se, jestli je všech-
no v pořádku. Málem jsem zařval, že v pořádku kurva není vůbec
nic, ale nakonec jsem se ovládl.
„Omlouvám se, nechal jsem se unést. Zavřete, prosím, dveře.“
Poslechla okamžitě.

– 68 –
 Marně jsem se rozhlížel po něčem, do čeho bych praštil. Nakonec
jsem zůstal stát u okna. S rukou opřenou o jeho rám jsem zíral ven.
Co si o sobě vůbec myslí?! To jako udělala na mě?!
„Ptáka?! Na mě?!“ zvolal jsem nahlas.
Pak jsem dostal geniální nápad. Z  desek nadepsaných King
Petroleum jsem vytáhl jednu tenčí složku. Obsahovala návrh sva-
tební smlouvy. Když jsem ji otevíral, měl jsem takový vztek, že jsem
ty papíry málem roztrhl. Znovu jsem zaklel, ale tentokrát polohlas-
ně, aby mě asistentka neslyšela. Spěšně jsem nalistoval stranu tři
a s dokumenty v rukou vyrazil ven z kanceláře. Pokusil jsem se
usmát na Cindy. Asi se mi to moc nepodařilo, protože jen něco tiše
kvikla a přikrčila se.
„Použiju kopírku, ano?!“ Další pokus o civilizovaný tón vyzněl
zhruba tak, jako bych se jí ptal, jestli můžu použít hasičskou sekeru
a všechno to tu rozmlátit.
„Jistě, pane. Chcete… pomoct?“ pípla.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl a pak jsem s největší mož-
nou dávkou sebeovládání otevřel víko kopírky. Podařilo se mi ho
neutrhnout.
„To je v pořádku. I když…“ Otočil jsem se na patě a zadíval jsem
se na ni. Několikrát prudce zamrkala.
Chovám se jako debil. Zatracená Kingová!
„Sežeňte mi nějakého kurýra. Okamžitě!“
Přikývla a vrhla se po telefonu, jako by to byl vor v rozbouřeném
moři. Kopírka zatím zabzučela a vyplivla kopii strany jedna. Potom
dva. A hlavně tři!
„Zvýrazňovač?“
Cindy mi roztřesenou rukou jeden podala a oznámila, že posel je
na cestě. Prý tu bude do pěti minut. Poděkoval jsem jí a na straně tři
zakroužkoval příslušnou pasáž. Asi pětkrát. Měl jsem chuť k tomu
oválu přimalovat i rohy.
Udělala na mě ptáka! Co si o sobě myslí?!

– 69 –
 „A jak se vám vůbec daří, Cindy?“ nadhodil jsem, když mi došlo,
že tam přecházím jako idiot a má asistentka něco nervózně ťuká
do klávesnice.
„Docela dobře?“ řekla tázavě. Asi si nebyla jistá, jestli je to ta
odpověď, kterou chci slyšet. Vážně jsem se choval jako kretén.
„Omlouvám se, Cindy. Nechtěl jsem vás děsit.“ Tentokrát se mi
úsměv asi podařil, protože se viditelně uvolnila a do tváří se jí vrá-
tila barva.
„To je v pořádku. Taky mívám občas vztek.“
Nevěřil jsem jí to, ale znovu jsem se na ni usmál.
„Collins Industries? Rychlý jako blesk, přes město i les!“ ozvalo
se náhle ode dveří. Stál tam kluk v džínové bundě a s oranžovým
batohem na zádech.
„Jste tu autem?“ zeptal jsem se ho.
„Na motorce, pane. A nic mě nezastaví,“ zazubil se.
Načmáral jsem na obálku adresu.
„Slečně Kingové. Do vlastních rukou.“
„Mám čekat na odpověď?“
Zamyslel jsem se. Třeba se bude chtít kát nebo to svést na mo-
mentální vyšinutí mysli.
„Zkuste to,“ vyzval jsem ho. Podepsal jsem mu předtištěný for-
mulář a zaplatil jednou tolik, než o kolik si řekl.
„Pokud dostanete odpověď, přivezte mi to sem.“ Na tiskopis jsem
připsal adresu svého bytu. Kurýr rozzářeně vycouval a málem se
netrefil do dveří.
„No, já jsem tu dnes skončil,“ oznámil jsem Cindy. „Taky už běžte.
A ještě jednou se omlouvám.“
Přemýšlel jsem, kdy mě naposledy někdo donutil chovat se
na veřejnosti jako blázen. Odpověď jsem věděl okamžitě. Nikdy
nikdo.

***

– 70 –
Večeřely jsme, každá na jednom konci dlouhého stolu. Helen snědla
jen předkrm a se sklenicí vína v ruce odešla. Prý má ještě nějakou
práci. Ulízaný sluha, o kterém jsem už věděla, že se jmenuje Richard,
servíroval jeden chod za druhým. Až na závěr místo objednaného
čaje přinesl stříbrný tácek. Ležel na něm dopis.
„Přivezl to kurýr pana Collinse. Je to pro vás, slečno.“
Hned mi došlo, že mám malér. Bylo jasné, o co půjde.
„Má čekat na odpověď?“ zeptal se Richard a já jen rozpačitě
pokrčila rameny.
Rozlepila jsem obálku. Uvnitř jsem našla několik stran nějakého
okopírovaného textu. Celou první stranu jsem musela přeskočit,
protože obsahovala právnické žvásty, kterým jsem vůbec nerozu-
měla. Až na té druhé jsem pochopila, že se jedná o součást manžel-
ské smlouvy. O co mu šlo? Pak jsem si všimla prosvítající červené
barvy na dalším listě. Zvýrazňovačem zaškrtl jednu větu.

„Obě strany se také zavazují, že během manželství neučiní ani

neřeknou nic, co by mohlo poškodit dobré jméno jejich protějšku.“

Pak mi do klína vypadla fotka z tiskovky. Nejdřív jsem jen ztěžka

polkla. Přemýšlela jsem, jestli mám šanci tuhle zásilku před Helen
utajit. Zvedla jsem oči k Richardovi.
„Potřebovala bych něco na psaní a papír. Ale nevím, jestli jste tu
od toho.“
Usmál se a přinesl mi, co jsem potřebovala. Hypnotizovala jsem
prázdnou stránku a nakonec jsem napsala:

Mám radost, že ty se o mou pověst staráš tak skvěle. A ještě

větší, že ti v tom pomáhá slečna…

Usilovně jsem přemýšlela, jak se ty modelky vlastně jmenovaly.

Vzpomněla jsem si jen na tu poslední.

– 71 –
 … Wakefieldová. Slibuju, že „můj pták“ zůstane v klidu, pokud
ten tvůj taky.

Přeložila jsem papír a celá rozjařená jsem se zeptala Richarda,

jestli by to mohl strčit do nějaké obálky. Až když odešel odevzdat
vzkaz kurýrovi, napadlo mě, že jsem to možná zase podělala.

***

Můj bodyguard George se vrátil z večeře a vyzvedl mě v kanceláři.

Zamířili jsme domů. Před rokem jsem koupil tři nejvyšší patra čerst-
vě dostavěného Chicago Spire, monstrózní, ale zároveň elegantní
šroubovice, která se tyčila nad městem. George bydlel v jednom
z apartmánů hned pod nejnižším poschodím mého bytu. Navštívil
jsem ho tam jen jednou. Do své luxusní rezidence si natahal starý
nábytek, který by prý bylo škoda vyhodit. Když jsem mu nabídl,
že mu koupím nový – koneckonců byl to služební byt –, odmítl to.
Z osvětlené kabiny výtahu jsem vystoupil do naprosté tmy. Světla
okolních výškových budov zůstala hluboko pode mnou. Rozsvítil
jsem jen u dveří a zul si boty. Když mám pocuchané nervy nebo
potřebuji přemýšlet, chodívám bos. I v kanceláři.
Prošel jsem rozlehlou plochou kruhové místnosti, která se obtá-
čela kolem stěny oválné výtahové šachty, a rozsvítil nad golfovým
trenažérem. Geniální vynález pro někoho, kdo si potřebuje vybít
vztek a nechce přitom rozmlátit kancelář. Spustil jsem projektor, vy-
bral si hůl a navlékl rukavice. Už jsem docela vychladl. Připravil jsem
si míček do týčka a chvíli jsem zíral na mírně zvlněný green. Téměř
dokonalou iluzi skutečného golfového hřiště narušoval jen můj stín.
Co ji to napadlo? To nemohla prostě říct: „Bez komentáře.“?
Rozpřáhl jsem se a letmo zkontroloval ukazatel směru a rych-
losti větru v horním pravém rohu simulace.
Ptáka!

– 72 –
 Úder se celkem vydařil. Míček zmizel někde za obzorem a celá
krajina se rozjela za ním, aby se po chvíli zastavila na místě dopadu.
Připravil jsem si míček k dalšímu odpalu.
Že zrovna ji může taková informace rozčílit. Ji! Pamelu Roz­hoď­
nožkovou!
Švih. Tentokrát jsem to trochu přehnal. Ještě o trochu víc a udělal
bych díru do zdi.
Nespokojeně jsem zavrčel. Na simulátoru jsem navolil silnější
protivítr a nebe pod mrakem. Prostě jsem do toho potřeboval po-
řádně bouchat. Odpálil jsem ještě asi tak deset úderů a nechal toho.
Ze saka jsem znovu vytáhl fotky. Teď, když už jsem neměl takový
vztek, mi najednou Pamelin výraz přišel spíš ublížený. Uražená
pýcha? Ale proč tedy nepředvedla svůj obvyklý záchvat zuřivosti?
Byla tím proslulá…
Zvonek. Vrátný mi v interkomu oznámil příchod kurýra. Požádal
jsem ho, aby ho pustil dál.
„Mám to, pane. Do vlastních rukou.“
Dal jsem poslíčkovi dalších deset dolarů a poděkoval mu. Když
odešel, otevřel jsem malou obálku, kterou mi přivezl.

Mám radost, že ty se o mou pověst staráš tak skvěle. A ještě

větší, že ti v tom pomáhá slečna Wakefieldová. Slibuju, že „můj
pták“ zůstane v klidu, pokud ten tvůj taky.

Ten papír jsem málem poprskal. Výbuch smíchu, který násle-

doval, se nedal vůbec ovládnout. Smál jsem se tak, až mi tekly slzy.
Asi bych se měl brát víc vážně, ale její odpověď byla geniální. Když
jsem se trochu uklidnil, zadíval jsem se z okna. Nočnímu Chicagu
se nevyrovnalo žádné jiné město na světě.
Co se to tady děje? Slečna Kingová a smysl pro humor? Šokující.
Zavolal jsem do kanceláře a nechal Cindy vzkaz, aby mi hned
ráno sehnala Eltona Ackermana, šéfa mé právní kanceláře. Pan

– 73 –
Stein zranil city mé „skorosnoubenky“ a já jeho chování tentokrát
nehodlal nechat bez odezvy. Za Lindsey a za Amandu ho můžu
zažalovat. A Kim? Dost bych se divil, kdyby z toho sám nevycouval.
Ze speciálního chladicího boxu jsem vytáhl láhev Château Latour.
Strašně nerad piju sám. Obzvlášť když se jedná o víno za šest set
babek. Měl jsem ale zvláštní rozjařenou náladu. Na banket madam
Kingové jsem se začal docela těšit.

– 74 –
 Tříčtvrteční takt

Vstal jsem brzy. Čekalo mě hned několik schůzek a večer jsem ještě
musel stihnout banket. Nejdřív jsem si šel ale zaběhat. Když jsem krátce
před osmou vylezl ze sprchy, objevil jsem čtyři zmeškané hovory od
matky. Nejspíš už četla noviny. Rozhodl jsem se, že jí zavolám až z práce.
Cindy seděla za stolem, a když mě uviděla, věnovala mi zkouma-
vý pohled. Usmál jsem se na ni a jí se očividně ulevilo. Požádal jsem
George, aby na mě počkal. Už za pár minut jsem chtěl vyrazit do
právní kanceláře Eltona Ackermana. Než jsem zavřel dveře, slyšel
jsem, jak si můj bodyguard nesmělým hlasem objednává kávu.
„Ahoj. Aaron,“ ohlásil jsem se matce. „Děje se něco?“
„Jak se můžeš tak ptát? Ty jsi nečetl noviny?“ zeptala se ostře.
Vlastně nečetl, ale ležely přede mnou na stole. Stein dodržel
slovo a jedny mi poslal. Parádní barevná kompozice.
„Už jsme si to vyříkali, mami. Stein na mě na tiskovce házel špínu
a ona to prostě nerozdýchala.“
„Nerozdýchala?!“ zvolala matka do telefonu. „Udělala na tebe…“
Včas se zarazila. Něco takového by nikdy nevypustila z pusy.
„Já vím. Zuřil jsem, věř mi. Ale vážně si s tím nemusíš dělat sta-
rosti. Jak jsem řekl, už je to vyřešené.“
„Jak? Skoupil jsi výtisky všech dnešních novin?“ zeptala se sar-
kasticky. „Nebo jsi ji poslal k šípku i s tou její pošahanou matkou?
Jiné řešení mě totiž nenapadá!“
„Mami…“ Hodně jsem se snažil, aby do mého tónu nepronikl ani
zlomek rozladěnosti, kterou ve mně tenhle rozhovor vyvolával.
„Uvažuju, že se s ní přece jen ožením.“
Nastalo dlouhé ticho. Štvalo mě to a mrzelo zároveň. S mámou
jsme si vždycky rozuměli, byli jsme si hodně podobní. Dokázali
jsme se shodnout na všem. Kromě Pamely Kingové.

– 75 –
 „Mám o tebe strach, Aarone. Copak ty nechceš mít normální rodi-
nu? Ženu, kterou budeš opravdu milovat?“ Mluvila strašně smutně.
„Neboj se o mě,“ uklidňoval jsem ji. „Vím, co dělám.“
„Ne, to nevíš,“ odporovala chabě. „Mám tě ráda. Měj se hezky.“
Zavěsila a já ještě několik dlouhých vteřin zůstal sedět se slu-
chátkem u ucha.

***

Naštvání Helen moc dlouho nevydrželo. Druhý den ráno u snídaně už

se mnou mluvila úplně normálně. Navíc měla plnou hlavu večerního
banketu a mezi jednotlivými sousty neustále telefonovala. Já se usi-
lovně snažila na dnešní večer raději nemyslet. Celý uplynulý týden za
mnou do sanatoria docházel učitel tance. Jeho prvotní optimismus se
ale velice rychle vypařil. Původní velkolepý plán, že nacvičíme nějaké
číslo Ginger a Freda, se za dva dny scvrkl na plán nikoho nezabít.
Do jídelny vešel Richard a s pevně semknutými rty podával Helen
štos ranních novin. Ona se jen zadívala na titulní stranu horního vý­
tisku a beze slova mávla směrem ke mně. Za chvíli jsem tu kupičku
držela na klíně. Bylo jedno, jaký nadpis měly ty plátky v záhlaví. Jejich
titulní strany se jedna druhé podobaly jako vejce vejci. Na všech byl
můj prostředníček. Chvíli jsem váhala, jestli nemám Helen říct o dopi-
se, který mi včera poslal Aaron Collins, ale nakonec jsem se rozhodla
mlčet.
„Hele, v Glamour píšou, že jsem úplně omládla a že jsem vypada-
la úchvatně!“ citovala jsem začátek článku z mimořádného vydání
pestrobarevného časopisu plného modelek. Z těch ostatních tisko-
vin jsem raději nic nepřečetla. Obsahovaly totiž slova jako „šokující“
a „vulgární“.
„Moje vystoupení na tiskovce prý bylo sice překvapivé, ale velmi
osvěžující,“ pokračovala jsem.
„Mark byl vždycky zlatíčko,“ řekla Helen.

– 76 –
 Do jídelny znovu vstoupil Richard. Vypadal nějak nesvůj.
„Madam, slečno…“ Trochu se ošíval a nepokračoval, dokud jsme
k němu obě nezvedly hlavu.
„Richarde?“
„Váš manžel, madam. Policejní ředitel King.“
Konečně jsem měla možnost vidět Helen opravdu vyvedenou
z míry. Nijak zvlášť jsem si to ale neužívala, protože ve mně oka-
mžitě hrklo a noviny se mi rozsypaly na podlahu.
„Říká, že trvá na setkání se svou dcerou. Prý na to má právo. Ptá
se, jestli může nahoru, nebo jestli sem má vtrhnout násilím.“
Helen nespokojeně třískla lžičkou o stůl a odstrčila hrneček
s čajem. Hlavou mi běžela vzpomínka na první setkání s tehdy
ještě velitelem Kingem. Vždycky byl hrozně tichý, ale přesto ve
mně vzbuzoval respekt. Do rukou jsem se mu dostala jen jednou,
před dvěma lety. Bylo to krátce předtím, než ho povýšili. Mně bylo
patnáct, máma už seděla a já měla za sebou útěk od pěstounů a pár
krádeží v supermarketu. Při té poslední mě sbalili poldové. Tehdy
jsem ještě neznala Tea a Nathana.
„Jsi příliš mladá na to, aby sis takhle ničila život,“ řekl mi tenkrát
King. „Tvoje máma udělala strašnou chybu. Ty ale můžeš žít úplně
jinak.“ Skoro mě dojal. Zdálo se, že na rozdíl od ostatních měl sku-
tečnou starost. Dokonce přišel k soudu, aby věděl, jak to se mnou
dopadlo. V době, kdy měl mít volno. Soudce mě poslal do speciální
instituce pro problémové děti. Takovej minikriminál. King mi tehdy
řekl, že ho to mrzí a ať se držím. Ale já byla v pohodě. Zdrhla jsem
odtamtud celkem rychle a krátce nato potkala Nathana.
Horečnatě jsem sbírala noviny rozsypané pod stolem a přesvěd-
čovala sama sebe, že mě přece nemůže poznat. Přišel za Pamelou.
Problém byl, že jsem vůbec netušila, jak se k sobě chovali. Byla
hnusná i na něj? A jak mu říkala?
Zrovna když jsem se vynořila zpod stolu s hromadou tiskovin,
vešel do místnosti. Vypadal stejně, jak jsem si ho pamatovala, jen

– 77 –
se v jeho tmavých vlasech objevilo víc šedivých. Bob King nebyl
žádný obr, ale měl široká ramena. Za těch pár let sezení za stolem
mu trochu narostlo bříško. K hustému kníru přibyla bradka.
„Pam!“ Usmál se na mě. Stála jsem nehybně s náručí plnou no-
vin. On nerozhodně přešlapoval ve dveřích, jako by váhal, jestli
má vejít, ale pak se odhodlal. Helen úplně ignoroval a ji to zjevně
rozčilovalo.
Šéf chicagské policie mě pevně objal. Když se odtáhl, zadíval se
mi zblízka do obličeje. Doufala jsem, že doktor Bradley odvedl fakt
dobrou práci.
„Holčičko…,“ hlas se mu zlomil. Ztěžka jsem polkla.
„Roberte!“ ozvala se rozladěně Helen. „Jak si to představuješ,
vtrhnout sem bez ohlášení!“
Bob King mě pustil a vrhl po Helen rozzlobený pohled.
„Máš vůbec představu, jak mi bylo?! Týdny trnu hrůzou, jak to
s Pam vypadá, a o každou zprávu musím doslova žebrat. Nechápu,
proč jsem nesměl do nemocnice!“
„Karanténa. Říkala jsem ti to,“ odpověděla Helen, teď už opět
dokonale klidná. Dokonce se vrátila k míchání čaje.
King jen zavrtěl hlavou a sedl si na židli vedle mě. Trochu topor-
ně jsem se taky posadila.
„Holčičko, jak je ti? Já vím… moc jsme spolu nevycházeli. Ale
potřebuju vědět, že už je všechno v pořádku. Hned vypadnu.“
Odložila jsem noviny na stůl a náhle volné ruce se mi nervózně
sepnuly v klíně. Pořád trochu mimo sebe jsem se dívala do jeho
starostlivých očí.
„Jo, já… všechno už je dobrý… tati.“
Helen vypadla lžička z ruky. Bobu Kingovi se v obličeji objevil
naprostý úžas.
Došlo mi to okamžitě. Já pitomá! Matce, se kterou žila, říkala
Helen. S otcem nevycházela. Těžko mu říkala tati.

– 78 –
 „Přemýšlela jsem. V nemocnici…,“ koktala jsem. Mozek mi jel na
plné obrátky ve snaze vymyslet nějaký způsob, jak se z toho vylhat.
Helen na mě třeštila oči.
„Život je krátkej. Nemá cenu se hádat,“ dokončila jsem tu hlu-
bokou myšlenku. Hned vzápětí jsem pocítila neodolatelnou touhu
začít mlátit hlavou o stůl. Výraz Boba Kinga by mohli použít jako
předlohu k nějakému obrazu do kostela. Jako by zahlédl zjevení.
„Pam…,“ vydechl. Navzdory urputné snaze se ovládnout se mu
podezřele leskly oči.
„Měl bys jít, Roberte,“ přerušila nás Helen.
Byla jsem jí vlastně vděčná. Dělo se tu něco moc zvláštního a prá-
vě teď jsem si nebyla jistá, jestli je to dobře, nebo špatně.
Polda několikrát zamrkal, jako by se chtěl probrat z transu,
a pomalu vstal.
„Už musím do práce.“ Řekl to mně, ne Helen.
Přikývla jsem. Ano, něco moc zvláštního.
„Večer bude banket. Mohl bys přijít. Oslavit, že… jsem tady,“ vy-
padlo ze mě úplně bez přemýšlení. Na Helen bylo patrné, že kdyby
teď měla v ruce granát, bez váhání by ho po mně hodila.
„Robert ale bude v práci. Vždycky je totiž v práci!“ zasyčela jízlivě.
„Já…“ Bob King byl úplně v šoku. „Udělám si čas,“ slíbil a pod
jeho hustým knírem se najednou objevily dvě řady zubů. Culil se.
„Díky za pozvání, Pam. Hodím se do gala.“ Mrknul na mě a zamířil
k východu. O Helen už nezavadil pohledem. Dveře za ním zaklaply.
Upřeně jsem zírala do svého hrnku se studeným čajem. Ne­
podívala bych se na ni, ani kdyby mi nabízela dalších osm miliard.
„Ty!“ zahřmělo ke mně přes stůl.
Tvrdohlavě jsem hypnotizovala hrnek. Nejhorší na tom bylo, že
jsem to nijak nedokázala vysvětlit. Možná mi ze stresu přeskočilo.
Vážně jsem pozvala poldu na ten banket? Co poldu! Šéfa všech
poldů v Chicagu! Chlapa, který znal Pamelu po Helen úplně nejlíp!

– 79 –
 „Chceš skončit v base, nebo co?!“ křičela nepříčetně. Hladina
nápoje v mém hrnku se rozvlnila.
„Proč ho Pamela neměla ráda?“ zeptala jsem se.
Oněměle se na mě dívala. Čekala jsem, že každou chvíli vybuchne.
„Protože byl pořád někde v hajzlu!“ odsekla. Vstala a vydala se
ke dveřím. Údivem jsem otevřela pusu.
„Jsem strašně zvědavá, jak to chceš zvládnout, ty huso! Držela
jsem ho od tebe, jak to šlo. Je to čmuchal! Jeho nepovýšili, protože
by někomu lezl do zadku nebo kvůli jeho bohaté manželce. On je
prostě talent se šestým smyslem! Obě nás sežere zaživa!“
Klepala jsem se. A nemohla za to jen představa, že ten náš me-
gapodvod praskne. Tahle rodina byla v háji. Totálně. Strašně mi to
připomínalo všechen ten humus, který jsem zažila, když jsem byla
ještě malá. Rozbolelo mě břicho, jako by mě do něj někdo nakopal.
„Proč nejste rozvedení?“ hlesla jsem.
Helen neodpověděla. Odešla a práskla za sebou dveřmi.
„Do prdele!“ zaklela jsem. Ale vůbec mi to nepomohlo.

Vyhádala jsem si boty na hodně nízkém podpatku. Helen asi pocho-

pila, že tak vysokou pojistku, aby se vyplatilo nechat mě zlomit si
vaz, Pamela nemá. Už oblečená a s prvotřídní parukou z opravdo-
vých vlasů jsem se ve svém pokoji pokoušela opakovat si základní
kroky. Zezdola ke mně doléhaly tlumené zvuky hudby. Neustále
jsem se vracela k velkému zrcadlu na dveřích šatny.
„Vypadáš skvěle! Bude to dobrý!“ hecovala jsem sama sebe, pro-
tože jsem byla na pokraji totální hysterie. Helen prý pozvala asi tři
sta lidí. Mezi nimi spoustu novinářů, politiků a kdovíkoho ještě. A já
měla tancovat. S Aaronem.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Helen vešla bez vyzvání a vypadala
úžasně. Zastavila se hned na prahu a jen se na mě dívala. Od ranního
incidentu se mnou moc nemluvila. Buď mi řekla jen to nejnutnější,
nebo poslala vzkaz po Richardovi.

– 80 –
 „Dobře,“ vydechla úlevou. „Tohle je… velmi dobré.“ Přejela mě
pohledem od hlavy až k botám a zase zpátky. Na mých šatech si
dala hodně záležet. Tetování sice vybledlo, ale ještě nezmizelo. Měla
jsem tedy rukáv přes jedno rameno, ale to druhé bylo odhalené,
stejně tak i záda. Šíleně vysoké rozparky na obou bocích držely
pohromadě pomocí tenkých zlatých stuh. Prý je to účel. Nikdo si
nebude všímat, že šlapu svým tanečníkům na nohy. Všichni budou
zírat na ty moje.
Helen přišla až ke mně a položila mi ruce na ramena.
„Tenhle večer je zásadní. Teď se mnou půjdeš dolů a budeš se
usmívat od začátku až do konce. Pokusíš se nemluvit a rozhodně
nebudeš dělat žádná obscénní gesta. Protože ty mě nechceš zkla-
mat. Věř mi, že nechceš.“
V tu chvíli jsem pochopila, že se opravdu bojí.
„Připravená?“ zeptala se, ale připadalo mi, že spíš potřebuje
ujistit sama sebe.
„Líp to ani nejde,“ odpověděla jsem a usmála se na ni. Měla nárok
být trochu nervózní. Mohla přijít o osm miliard. Všechno záviselo
na zlodějce s dost pochybným vychováním.

Francouzská okna v jídelně byla otevřená dokořán. Zahradu za nimi

ozařovaly od domu až ke břehu jezera desítky lampiónů a žáro-
vek. Venku vyrostl zbrusu nový bar, taneční parket a orchestřiště.
Stoly se prohýbaly pod tunami jídla a vzduchem se linula exotická
směs vůní ze všech těch parfémů, nápojů a jídel. Na moment se mi
ulevilo, protože mě napadlo; že se v tom davu lidí docela snadno
ztratím. Ovšem jen do chvíle, než se ozvala fanfára a nějaký chlá-
pek ve smokingu oznámil do mikrofonu mé jméno. Všech tři sta
lidí se otočilo ke vchodu do jídelny, kde jsem se proměnila v solný
polonahý sloup. Začali mi tleskat. Když si tím mořem lidí začala
prorážet cestu široká ramena Aarona Collinse, vlastně se mi ulevilo.

– 81 –
On vypadal, že mi dokáže bez problémů kohokoli udržet od těla.
Aby mě mohl zakousnout sám…
„Pamelo.“ Sklonil se ke mně a dal mi formální pusu na tvář.
„Vypadáš úžasně, miláčku.“
Usmívat se, nemluvit! To nebyl problém. Víc bych ani nezvládla.
Vedl mě davem, ruku kolem mého pasu, ve tváři typický sebejistý
úsměv. Mířili jsme k baru.
„Co si dáš? Jako obvykle?“ zeptal se. Netušila jsem, co si Pamela
mohla obvykle dávat, takže jsem se zase jen usmála a poděkovala.
Objednal mi mimózu, což mě lehce vyděsilo. Za chvíli mi už
podával vysokou sklenici sytě žlutého nápoje s bublinkami, který
voněl po pomerančích. Dodala jsem si odvahy a usrkla. Chutnalo
to úžasně! Vděčně jsem se podívala na Aarona. Třeba to nakonec
nebude tak strašný večer.
Nechal mě, abych se napila ještě jednou, ale potom mě chytil za
loket. Vlekl mě hlouběji do zahrady, tam, kde se tančilo. Polilo mě
horko.
„Já ještě nechci tančit,“ pokusila jsem se mu odporovat, ale mar-
ně. Jeho stisk jen zesílil.
„Musíme si promluvit,“ prohlásil výhrůžně. Jde o tu tiskovou
konferenci, došlo mi.
Vytáhl mě na taneční parket. Jednou rukou mi vypaloval otisk
dlaně na nahá záda, druhou chytil tu mou. Vzdala jsem snahu o pra-
videlné dýchání. Místo toho jsem se snažila přijít na to, jestli hrají
tří, nebo čtyřčtvrteční rytmus. Nepodařilo se mi to.
Aaron se ke mně přitiskl a  dva kroky mě tlačil před sebou.
Částečně jsme se otočili. Tohle mi bylo povědomé… Ucítila jsem
jeho pohled, a tak jsem k němu zvedla oči.
„Jsi strašně napjatá.“
Hezky řečeno. Znělo to lépe než „Ty jsi ale dřevo“. Bude zase
otočka, nebo kroky do strany?

– 82 –
 „Ty fotky samozřejmě neexistují,“ řekl a já přestala myslet na
tanec. „Steina jsem zažaloval.“
Otočka. Ani jsem nevěděla, jak jsem to dokázala. Ale on mě tak
nějak… řídil.
„Neexistují?“
„Ne.“
Zabodla jsem pohled do jeho luxusní kravaty. Neexistují, proto-
že to s těma holkama nedělal, nebo neexistují, protože ho při tom
nepřistihli?
„Mám rád společnost. Nesnáším, když musím na společenské
akce chodit sám. Pokud to jde, někoho pozvu. Lindsey Ackermanová
je dcera šéfa mého právního oddělení. Amandu jsem potkal ve VIP
baru nějakého divadla. Mimochodem – potvrzuje všechny vtipy
o blondýnách a ještě jsem jich ten večer pěkných pár vymyslel.“
Připadalo mi, že se strašně snaží. Jako by si připravil argumenty na
všechny mé potenciální výčitky.
„A slečna Wakefieldová?“ zeptala jsem se.
Několikanásobná otočka. Okamžitě jsem ztratila orientaci v pro-
storu. Jen jsem se ho křečovitě držela a doufala, že sebou nepraštím.
„To byla… chyba.“
A ejhle…
Zamračila jsem se na něj.
„Chyba? Takže s ní jsi…“
Na prchavý okamžik mi připadalo, že jsem zahlédla rozpaky.
„Příliš jsem pil. Už se to nestane.“
Nadechla jsem se a trvalo nějakou dobu, než jsem ten vzduch
zase pomalu vypustila z plic.
„Takže jsi opravdu…“ Vážně se cítím zklamaná? Měla jsem v sobě
zmatek.
Vydal zvláštní zvuk, který se ze všeho nejvíc podobal zaúpění.
„Každý máme svého Luka Cartera, nebo ne?!“ zeptal se sarkasticky.

– 83 –
 Vykulila jsem na něj oči. Chtěla jsem začít zjišťovat, o kom to do
háje zelenýho mluví, ale tak nějak mi to došlo. Pitomá Pamela! Jak mu
mám dělat žárlivou scénu, když mu ona nejspíš zahnula jako první?
Nevím, jak jsem se tvářila, ale on se přestal mračit.
„Nenapadlo mě, že by ti to mohlo vadit. Oba víme, že to man-
želství bude prostě obchod. A ty se mi po svatbě nejspíš nehodláš
vrhnout do postele. Je mi osmadvacet, Pamelo. To už není věk, kdy
bych se měl červenat, když mi pěkná holka podá klíče od svého
pokoje.“
Nejdřív mě zaskočilo, že je ve skutečnosti o jedenáct let starší
než já. A po té poslední větě jsem byla zralá na kýbl mimózy.
„Nemusíš mi to vysvětlovat. Vlastně…,“ zafuněla jsem. „… to ne-
chci poslouchat. Pak bych na to musela myslet a o to fakt nestojím.“
Přišla další komplikovaná otočka. V pudu sebezáchovy jsem se
na něj nalepila a čekala, až se svět přestane točit jako centrifuga.
„Rozhodl jsem se obnovit zasnoubení,“ řekl jakoby mimochodem.
Byl tak klidný! Jako by se nedělo nic zvláštního. Asi bych měla začít
skákat radostí, náš plán skvěle vycházel. Jenže já se cítila prostě…
divně.
„Něco mi vysvětli,“ mudrovala jsem nahlas. „Proč se někdo jako
ty dobrovolně uvrtá do takový smlouvy? To nechceš mít normální
rodinu?“
Šlápl mi na nohu. Vyjekla jsem bolestí. Sehnula jsem se, abych se
dotkla svých prstů a ujistila se, že nejsou zlomené. Až potom jsem
si všimla, že Aaron se nehýbá. Stál tam jako figurína ve výkladní
skříni nějakého obchodu s pánskou konfekcí. V jeho obličeji jsem
viděla zmatek. Naprostý.
„Jsi… v pořádku?“ zeptal se, když se probral.
„Docela ráda bych si sedla.“ Moje noha vysílala do mozku pravi-
delné pichlavé SOS.

***

– 84 –
Nezačala na mě ječet, že jsem idiot nebo nemehlo. Dokonce ani
nevypadala rozzlobeně.
Rozhlédl jsem se. Kousek od pódia vedla cesta lemovaná seces-
ními lavičkami.
„Myslíš, že můžeš…,“ začal jsem, ale pak jsem raději zmlkl. Pamela
nevypadala, že by si na tu nohu mohla stoupnout. Vzal jsem ji do
náruče a pronesl davem údivem otevřených úst. Neprotestovala.
„Já bych to zvládla,“ prohlásila rozpačitě, když jsem ji posadil na
nejbližší lavičku.
Připadal jsem si zmatený. Všechno by to bylo skoro dokonalé,
kdyby se ta holka nejmenovala Pamela Kingová. Připadala mi milá
a inteligentní. Navíc ve mně probouzela nějakou pradávnou iracio-
nální potřebu chránit ji. Což bych o dědičce King Petroleum ještě
před pár měsíci nemohl říct ani po vypití láhve Jacka Danielse.
„Co to má všechno znamenat!“ obořil jsem se na ni tak, až se
instinktivně přikrčila. Můj ochranitelský pud a dobré vychování
vštěpované matkou mě přivedly na pokraj záchvatu schizofrenie.
Každou buňkou v těle jsem cítil, že tu něco není v pořádku.
„O čem to mluvíš?“ zašeptala vystrašeně.
„Nemůžu se zbavit pocitu, že tou proměnou z fúrie v Matku Terezu
něco sleduješ. Buď je to nějaký ďábelský plán tvé matky, nebo…“
„Nebo co?“ hlesla.
„Nebo ses opravdu tak… změnila?“
Zavládlo ticho. Nepokoušela se mi vysvětlit svou lékařskou anam-
nézu ani neprohlásila, že trpím stihomamem. Prostě tam jen seděla
jako překrásná dekorace uprostřed parku své matky a mlčela.
„Něco bys měla vědět. Trvá hodně dlouho, než někomu začnu
věřit. Chováš se jinak, ale to nic neznamená. Budu opatrný. Klidně
to vyřiď i své matce.“
Ano, byl jsem podezřívavý. Ale díky tomu jsem se vypracoval
mezi nejúspěšnější obchodníky ve Státech. Za mylnou důvěru se
totiž často platilo sedmimístnými částkami.

– 85 –
 Pamela seděla, zamyšleně pozorovala tanečníky a ještě stále se
ani trochu nechovala jako… Pamela.
„To musí bejt strašně… těžký,“ řekla tak tiše, že jsem ji sotva
slyšel.
„Co?“
Objala se kolem nahých paží. Asi za to mohl ten chladný vítr.
„Nikomu nevěřit.“
Už podruhé ten večer jsem prožil pocit rozevřené jámy pod
mýma nohama. Na tohle téma jsem nikdy s nikým nemluvil. Ani
s vlastními bratry.
„Nemám na vybranou,“ reagoval jsem hlasem, který zněl, jako
bych spolkl brusný papír.
Už nic neříkala. Chvíli sledovala dění v parku a pak se na mě
upřeně zadívala.
„Dala bych si ještě trochu mimózy. Byla strašně dobrá.“
A ze mě najednou všechno napětí spadlo. Uvědomil jsem si, že
se cítím prostě dobře. S ní. Alespoň zatím.
„Přišla jsi na to. Na některé věci je spolehnutí. Mimóza mezi ně
rozhodně patří.“
Opětovala mi úsměv a nechala se pomalu odvést k baru. Její noha
už byla zřejmě v pořádku. Na jedné z vysokých židlí seděl Pamelin
otec, ředitel chicagské policie. O rodině Kingových jsem si toho
dost zjišťoval, takže jsem věděl, že spolu nevycházeli. Vlastně se
nestýkali. Jenže ve chvíli, kdy se pozdravili a ona se usadila vedle
něj, vypadali oba tak nějak… v pohodě. Jako by jim to mlčenlivé
společenství vyhovovalo. Pamela byla momentálně tou nejzáhad-
nější a nejzajímavější ženou, jakou jsem poznal. Díval jsem se na
ni a uvědomoval si, že si upřímně přeji, aby všechny ty iritující
nesrovnalosti měly nějaké jednoduché vysvětlení.
Ten nápad přišel úplně nečekaně. Šokoval mě, ale zároveň mi
přišel prostě geniální. Už jsem tam nemohl vydržet.

– 86 –
 „Omluvte mě, prosím. Musím si něco zařídit, nepočká to.“ Políbil
jsem překvapenou Pamelu na tvář. Její výraz byl další věcí, která mě
potěšila. A nemohl jsem se dočkat, jak se bude tvářit potom.

***

„Myslím, že je to rovnej chlap,“ konstatoval Bob po několika minu-

tách mých ponurých vnitřních úvah, kdy jsme vedle sebe jen tak
seděli. Překvapeně jsem se na něj podívala.
„Nebo to není dobrý téma?“ zeptal se rozpačitě.
Usmála jsem se. Bob mi připadal prima. Měla jsem s ním jen
jediný problém – vyvolával ve mně pocit, že mu můžu říct cokoli.
A to bylo hodně špatně. Měla bych raději mlčet.
„Ty ho znáš?“
Zazubil se. „Právě že ne. Takže je buď strašně chytrej, nebo v ni-
čem nelítá.“
Musela jsem se smát. Sledovala jsem bláznivý tanec bublinek
v mimóze a přemýšlela, jak se o Kingových dozvědět víc, aniž bych
se ptala na něco, co by mě prozradilo. Zadívala jsem se do davu
korzujících hostů a zkoušela najít Helen. Všimla si svého manžela?
Nikde jsem ji neviděla. Možná že zrovna sedí u sebe v ložnici, na
uších má sluchátka a odposlouchává mě. Ta představa mě kupodivu
pobavila.
Natočila jsem se k Robertovi. Pořád mi nešlo do hlavy, že ho
Pamela neměla ráda. Podle toho, co jsem stihla pochopit, se hodně
hádali. Ta holka se k němu určitě chovala stejně hnusně jako ke
všem ostatním. A tak jsem se rozhodla střílet naslepo.
„Mrzí mě, co jsem ti tenkrát řekla.“
Zamračil se. Soustředěně otáčel plechovkou, jako by studoval
složení piva.
„No… je to pryč.“ Žádné: „To nic nebylo.“ Pamela mu musela
pěkně zatápět.

– 87 –
 „Někdy jsem děsně pitomá,“ povzdychla jsem si a šlo to přímo
od srdce. Kdybych chtěla přijít na něco, co jsem v životě udělala
opravdu správně, musela bych dumat dlouhé hodiny a asi bych
stejně na nic nepřišla.
„Jak se máš?“ položila jsem mu tu nejobyčejnější otázku. Přišlo
mi, že tím snad nic nezkazím.
Bob rozhodně nebyl z těch, co automaticky odpovídají: „Dobře. A ty?“
Mlčel. Pak ke mně zvedl hlavu a já pochopila, že moc dobře ne.
„Pokud ti tenhle záchvat dospělosti vydrží, můžeme někdy zajít
na ryby,“ řekl místo odpovědi.
Přikývla jsem. „To zní dobře.“
Potom už jsme jen seděli, společně pozorovali cvrkot a mě ani
na chvíli nenapadlo, že bych se od něj měla držet dál.

Ten mejdan nakonec vůbec nedopadl špatně. Zvládla jsem ještě

jeden tanec s nějakým nadraným frajerem, který mi neustále říkal
„bejby“ a motal se dost na to, abych naše vypadávání z rytmu a vrá-
žení do okolních párů mohla svést na něj. Taktika úsměvů a mlčení
se vyplatila. Když mě někdo oslovil, bylo to jen na téma vypadáš
skvěle a zastav se někdy.
Bob odešel poměrně brzy – nechtěl prý zbytečně dráždit mou
matku. Při loučení mi dal pusu na čelo. Udělalo se mi strašně krásně.
A vzápětí úplně strašně špatně. Jestli to jednou všechno praskne,
nejspíš mu to zlomí srdce.
Aaron se nevrátil. Prošla jsem celou zahradu přízemí domu, ale
nikde jsem ho nenašla. Dokonce jsem si dodala odvahy a zeptala se
Gordona, protože ten věděl o každém všechno.
„Pan Collins asi před hodinou odjel, slečno Kingová,“ vysvětloval.
Nedokázala jsem zabránit zklamanému povzdechnutí. Za které
jsem si vzápětí vynadala do pitomých krav.
Helen se objevila kolem půlnoci. Celé dvě hodiny jsme stály
u vchodových dveří a loučily se s hosty. Dokázala jsem nefunět

– 88 –
a neprotáčet oči v sloup, jak bývá mým zvykem, a na všechny ty
cizí a většinou hodně opilé lidi v drahých šatech jsem se usmívala.
Když už zbylo jen pár jedinců, kteří usnuli vsedě, nebo dokonce
vleže na různých místech zahrady, Helen požádala Gordona, aby se
postaral o jejich expedici na správné adresy. Byly dvě hodiny ráno
a já už sotva dokázala udržet oči otevřené. Strašně mě bolely nohy.
„Dobrá práce,“ řekla mi Helen, ještě než šla spát. Jak pomalu
stoupala do schodů, vyplázla jsem na ni jazyk. Byla otočená zády,
takže to nemohla vidět.
Najednou jsem v té rozlehlé hale plné cigaretových nedopalků,
šmouh od lakýrek a kdovíčeho ještě stála sama. Vyčerpaně jsem se
svalila do nejbližšího křesla. Neuměla jsem si představit, že bych
dokázala vyšplhat schody do patra. Na moment se ještě objevily dvě
holky vypůjčené – stejně jako ostatní večírkový personál – z hotelu
Four Seasons a hledaly odložené nádobí. Potom už nastalo úplné
ticho. Blaženě jsem skopla lodičky. Přehodila jsem si nohy přes
opěrku křesla a usnula jsem.

– 89 –
 Únos

Vrátil jsem se domů a po telefonu nahrál vzkaz pro Cindy. Požádal
jsem ji, aby hned ráno dala vědět Georgeovi, že budu tři dny pryč.
Kdybych v tuhle hodinu volal jemu, vzbudil bych ho, a to jsem ne-
chtěl. Spával se zapnutým mobilem a odjištěnou pistolí.
Bleskově jsem si sbalil pár nejnutnějších věcí. Uvědomil jsem
si, že se těším. Na Kanadu. Na rozlousknutí té záhady. Na to, co
o Pamele zjistím, až ji vytrhnu z civilizace. Nenapadal mě dokona-
lejší způsob, jak odhalit, co skrývá. Ta holka do toho ale stejně ne-
půjde, mírnil jsem v duchu své nadšení. Co by taky dělala uprostřed
divočiny? Navíc se mnou. Ještě před půlrokem vážně řešila, jestli se
našeho svatebního obřadu musí přímo účastnit.
Přesto jsem byl rozhodnutý, že to zkusím. A budu hodně pře-
svědčivý. Pocit, že se kolem mě děje něco, co mi uniká, mě doháněl
k šílenství. Nutně jsem potřeboval zjistit, o co šlo.
Největší problém jsem viděl v tom, jak ji dostat z domu. Helen
Kingová by s námi totiž poslala některou ze svých goril. Pokud by
Pamelu vůbec pustila.
Vzal jsem si auto a zkontroloval čas. Cestou jsem zavolal Ethanovi.
Toho naopak volání zaručeně nevzbudí.
„Ahoj, Ethane,“ začal jsem hned po pípnutí schránky. „Jedu na
chatu, takže se za tebou zastavím ve srubu. Máš radost?“ ptal jsem
se pobaveně. Doufal jsem, že tam odjel bez manželky. Ona a já – moc
jsme se nemuseli. „Jo! A abych nezapomněl. Nebudu sám, tak nám
neotvírej nahej.“
Další hovor jsem směroval nonstop operátorce aerolinek.
„Dobrý večer. Aaron Collins. Potřebuji dvě letenky do Whitehorse,
nejbližší let. Ano, ten Whitehorse v Yukonu. V šest? Rád bych letěl
dřív,“ smlouval jsem.

– 90 –
 Navrhla mi soukromého pilota a pronájem jednoho z menších
letadel.
„Výborně. Budu odlétat ve čtyři.“
Slíbila, že to zařídí. V tuhle hodinu by získání povolení k odletu
mělo být bez problémů.
Cítil jsem příliv adrenalinu, jako bych se chystal na Everest.
Brána rezidence Kingových byla otevřená dokořán. Minuly mě
dvě odjíždějící dodávky firmy, která zajišťovala večírek. Party už
zřejmě skončila. Ochranka mě poznala a bez otázek vpustila do-
vnitř. Auto jsem nechal hned u schodiště. Váhal jsem, jestli vejít do
domu, protože hrozilo, že bych se potkal s Pamelinou matkou. Na
moment jsem si pohrával s myšlenkou, že bych mohl zkusit vylézt
oknem k Pamele do ložnice – a ta představa mě strašně pobavila,
ale nakonec jsem tenhle nápad zavrhl. Mohl bych způsobit pěkný
poprask.
Rozvázal jsem si kravatu a svlékl sako. Vyběhl jsem těch pár
schodů a zkusil otevřít. Nebylo zamčeno. Opatrně jsem nakoukl
dovnitř. A měl jsem štěstí. Těžko říct, kde se tam vzala, ale byla
tam. A sama. Napůl seděla, napůl ležela na křesle, nohy jen tak
naboso přehozené přes opěrku. Uhranutě jsem zíral na její dlouhé
nohy a rozparek šatů, který se posunul o dalších deset vražedných
centimetrů výš. Pamela spala, jednu ruku na tváři, jako to dělávají
malé děti. Nemohla mě zneklidňovat těma velkýma očima, ale do-
cela dobře to zvládla pootevřenými rty. V těch titěrných šatičkách
vypadala jako malá mořská víla.

***

„Tak dokonalé by to nemohlo být, ani kdybych to naplánoval.“

Musela jsem usnout, protože jsem neslyšela otevírání dveří. Ani
klepání. Pokud tedy vůbec klepal. Aaron Collins stál nade mnou,
ruce v kapsách. Měl rozepnuté sako a rozvázaná kravata mu volně

– 91 –
visela kolem krku. Zneklidňující. Raději jsem si ho přestala pro-
hlížet.
„Jdeš pozdě. Všichni už odešli,“ zabručela jsem rozespale. Zívla
jsem.
Mlčel a vůbec nevypadal jako ten manažer z televize nebo uvol-
něný golfista z fotky. Tenhle úsměv by si zasloužil úplně novou
kategorii. Perfektně se hodil k Aaronově žraločí povaze. V očích
měl výraz šelmy na lovu. Něco chystal. Nebo už udělal. A byl s tím
strašně spokojenej.
„Dokázal jsem vymyslet způsob, jak se jednou provždy zbavit
pochybností.“
Znovu jsem polkla a kradmo se rozhlédla, jestli třeba neuvidím
přicházet Gordona. Aaron mluvil na rovinu a mě to vyděsilo k smrti.
„Jak rychle si dokážeš sbalit věci na tři dny?“ zeptal se.
Zdálo se mi, že jsem se asi přeslechla. „Sbalit si věci?“
Přikývl. Zjevně se hodně dobře bavil.
„Sportovní boty, bundu, džíny a taky něco na spaní. Kartáček ti
koupím.“
On to snad myslel úplně vážně!
„Já… nevím,“ koktala jsem. Chtěla jsem dodat: „Musela bych se
zeptat Helen.“ Ale pak mi došlo, že pokud by chtěl, aby to věděla,
řekl by jí to během banketu. Jenže on nechtěl. On mě prostě hodlal…
unést.
„Zabije mě,“ vydechla jsem. Přesto mě ten nápad z nějakého
důvodu nadchl. Po týdnech pod Heleniným dozorem jsem strašně
moc potřebovala udělat něco zakázaného. Ale odjet? S Collinsem?
„Nezabije. Jsi jediná a velmi milovaná dcera,“ mrknul na mě.
„Navíc tě potřebuje.“ Poslední větu dodal s náznakem pohrdání.
Nervózně jsem si kousala ret a přemýšlela. Když nepojedu, jeho
podezřívavost se může ještě prohloubit. Mohl by si myslet, že něco
skrývám. Jenže když pojedu, může se stát cokoli. Bez Helen snadno
udělám chybu. Co když prozradím něco důležitého? Za tři dny by

– 92 –
to ze mě mohl nějak vytáhnout. Mohl by mě dokonce unést a Helen
vydírat. Mohl by mi dát něco do pití a já bych mu pak vyslepičila
všechno včetně čísla pojistky. Jenže Bob říkal, že Aaron je podle něj
rovnej chlap…
„Bojíš se?“ zeptal se. V tónu jeho hlasu jasně zazněla výzva. Tak
co, slečinko? Budeš se držet máminy sukně, nebo jednou uděláš něco
jen sama za sebe?
Na jazyk se mi draly argumenty typu: „Lezu ti na nervy, tak proč
to děláš?“ Ale nahlas jsem to neřekla. Co jsem si nalhávala? Vždyť
jsem odpověď znala od chvíle, kdy se zeptal.
„Dobře,“ souhlasila jsem váhavě. To bude průser!
Aaron se zatvářil spokojeně. Víc než to – přímo vítězně.
„Hned?“ zeptala jsem se pro jistotu.
„Jo. Chceš pomoct?“
Přimhouřila jsem oči. „Ty umíš balit kufry?“
„A ty?“ zeptal se stejně pochybovačným tónem.
Pokrčila jsem rameny. „Nic na tom není. Prostě to tam hodím.“
Sebrala jsem lodičky a bosá vyběhla schodiště.
V pokoji jsem se pečlivě zavřela a chvíli jen dýchala, zády nale-
pená ke dveřím.
Já jsem ale pitomá! Tohle bude ten gen zděděný po mámě. Anebo
byl můj pravej táta jeden z těch hoboes, co načerno naskakujou do
vlaků a jezdí po celých Státech.
Rychle jsem ze sebe shodila šaty a v šatně sebrala úplně nové
džíny, triko a nějakou bundu, která měla vypadat onošeně, ale stála
víc, než kdy máma vydělala jako servírka. Do tašky jsem naházela
prádlo, pyžamo a po krátkém rozmýšlení i svetr. Pak ještě několik
čepic a šátků. Z hlavy jsem strhla tu parádní paruku a místo ní si
nasadila modrou kšiltovku Chicago Cubs, kterou jsem si nechala
koupit v podstatě tajně. Vběhla jsem do koupelny a posbírala pár
šminek – těch, které jsem uměla používat. Taky pár věcí, na které
jsem si hrozně rychle zvykla. Jako třeba vůni od Diora.

– 93 –
 Se sportovní taškou přes rameno a botami v ruce jsem seběhla
schodiště. Aaron tam pořád stál. Zabrzdila jsem těsně před ním
a nejistě jsem se mu zadívala do očí. Přepadl mě strach, že se mi
vysměje a pošle mě zase vybalit. Vážně se mnou chce strávit celé
tři dny? Po tom všem, co mu nejspíš Pamela udělala?
Ale on se usmíval. „Připravená?“
„Zabije mě,“ zopakovala jsem.
„Není to poprvé, co na pár dní zmizíš,“ utrousil, tentokrát docela
jedovatě, a vzal mi tu tašku. S tlukoucím srdcem jsem si nazouvala
boty. O čem to zase mluví? Začínala jsem Pamelu opravdu nesnášet.
Ostatně jako zřejmě každý.
Aaronovo auto stálo hned u schodů. Právě když mi otevíral dveře
na místě spolujezdce, objevil se Gordon. Málem mě ranila mrtvice.
„Slečno Kingová?“ oslovil mě překvapeně. Začal si prohledávat
sako, jako by hledal vysílačku. Nebo bouchačku.
„Gordone…,“ zaskřehotala jsem. Honem jsem našla ztracenou
rozvahu. Musím vypadat suverénně. Pamela přece byla nafoukaná
slečinka, která si dělala, co ji napadlo. A Aaron Collins už nesmí mít
ani stín pochybností, jinak bych taky mohla přijít o všechno.
„Pan Collins a já odjíždíme. Vyřiďte to Helen.“ Chtěla jsem na-
stoupit, ale bodyguard se vmáčkl mezi mě a auto.
„To není dobrý nápad, slečno,“ řekl varovně.
„Něco není v pořádku?“ Aaronův hlas zněl velmi podobně.
Gordon zrozpačitěl. „No, pane… slečna Pamela ještě není úplně…
nějaké ty kontroly… doktor Bradley…“ Bylo mi ho skoro líto. Nemohl
říct vůbec nic.
„Jen na tři dny, Gordone. Matce se ozvu. A teď ustupte, nebo od
zítřka budete hlídat regály v supermarketu.“
Zalapal po dechu a já nasucho polkla. Tohle mi dá jednou sežrat.
„To je v pořádku, opravdu,“ dodala jsem smířlivě.
Velmi neochotně mi šel z cesty. Bušilo mi ve spáncích. Helen mě
rozčtvrtí. A stáhne z kůže. Usekne mi hlavu a vystaví si ji v pracovně.

– 94 –
 Raději jsem vlezla dovnitř, protože se mi začaly třást nohy. Těžko
říct, jestli únavou, nebo strachy.
Aaron se posadil, nařídil mi, abych si zapnula pás, protože nikdo
přece nechce, abych přišla k úrazu, a rozjel se. Teprve když se před
námi začala otevírat brána, uklidnila jsem se.
„Matka tě hodně kontroluje,“ konstatoval Aaron.
„Bála se o mě. Málem jsem umřela.“ Tohle vysvětlení snad znělo
logicky.
Vyjeli jsme na ulici.
„Takže… Už vím, že nesnášíš, když musíš jít sám do společnosti.
A taky nesnášíš nejistotu. Co dál?“
Ve světle pouličních lamp jsem na jeho tváři uviděla obezřetný
přemýšlivý výraz.
„Zdá se, že nejsem jediný, kdo si chce udělat jasno,“ nadhodil.
„Mám si tě přece brát.“
Přikývl. „Nesnáším věci, které nemůžu ovlivnit. Taky nedochvil-
nost. A…“ Kradmo na mě pohlédl. „… lež.“
Snažila jsem se zachovat klidný výraz.
„Ty nikdy nelžeš?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ne.“
„Tomu nevěřím. Každý občas lže!“ zvolala jsem.
Pokrčil rameny. „Vychovali mě tak. Byla to jediná věc, za kterou
jsem jako kluk dostával výprask. Moje matka si myslí, že věci, kte-
rých člověk nemůže dosáhnout, aniž by lhal, nestojí za to.“
Dokud jsme nezastavili na parkovišti před O’Harovým letištěm,
mlčela jsem jako zařezaná.
„My někam letíme?“ lekla jsem se, když mi došlo, kde to vlastně jsme.
Jen se usmál. Vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře.
„Mám takovou chatu. V Kanadě. Bude se ti tam líbit. Podrobím
tě výslechu třetího stupně a konečně si udělám jasno v tom, co jsi
vlastně zač.“
Musela jsem se chytit střechy auta.

– 95 –
 „Opravdu jsem dobrovolně souhlasila?“ zakňourala jsem. „Ne­
mířil jsi na mě třeba pistolí?“
Rozesmál se tím nádherným hřejivým způsobem, ale já si to
tentokrát ani trochu neužila.
„O co ti jde?“ zeptala jsem se už úplně vážně.
Taky zvážněl, i když lehký úsměv z jeho tváře nezmizel.
„Měla jsi pravdu.“
„Jo?“
„Měl bych mít normální rodinu.“
Helen mě nezabije! Prodá mě do otroctví. Nebo lidožroutům.
„Ty do toho obchodu nejdeš?“ Můj hlas zněl plačtivě. Nemohla
jsem si pomoct. Asi jsem to celé zabila.
Strach ale vzápětí vystřídala strnulost. Jeho zelené oči byly na-
jednou to jediné, co jsem byla schopná vnímat. Síla toho pohledu
mi zabránila dýchat i myslet.
„To záleží jenom na tobě. Uvidíme.“

***

Provedl jsem ji odletovou halou a rychle vyřídil formality u přepáž-

ky soukromé letecké společnosti. Letadlo už bylo připravené, takže
jsme rovnou zamířili chodbou vedoucí k ranveji. Pamela mě všude
mlčky následovala. Vypadala hodně unaveně.
„Kdyby mohla, dala by si tě k snídani,“ zabručela.
Nejdřív jsem nechápal, o čem to mluví. Nikoho jsme přece…
Matně jsem si vybavoval dívku, která nás před chvílí odbavila.
„Vážně? Ani jsem si nevšiml.“
„Dost pochybuju,“ reagovala Pamela nespokojeně.
V otevřených dveřích letadla nás vítala letuška. Byl nejvyšší čas
nastoupit, ale Pamela se nečekaně zastavila na prvním schodu
a oběma rukama pevně sevřela zábradlí. Třásla se a přerývaně
dýchala.

– 96 –
 „Nějaký problém?“
Reagovala pokusem o úsměv a zavrtěním hlavy. Pak vylezla nahoru.
Posadili jsme se, Pamela bílá jako křída. Bylo už nade vši pochyb-
nost jasné, že se bojí. Rád bych jí připomněl, že už letěla mnohokrát,
ale měl jsem příliš mnoho práce s překřikováním své vlastní vnitřní
hysterie. Jak se může bát létat?!
„Pásy,“ upozornil jsem ji.
Když si je zapínala, ruce se jí viditelně třásly.
„Do prdele,“ ozvalo se vedle mě, když se letadlo dalo do pohybu.
Chytila mě za ruku a mačkala ji jako o život.
„Ještě o trochu víc a zlomíš mi zápěstí,“ snažil jsem se o veselý
tón. A o záchranu ruky.
Překvapeně se na mě podívala. Nejspíš si ani neuvědomila, že se
mnou hraje páku.
„Já… promiň.“ Ucukla a zavřela oči. Vypadala tak vyděšeně, že
jsem měl chuť ji začít utěšovat. A jakmile by se uklidnila, chytil bych
ji za klopy bundy a pěkně z očí do očí bych se jí zeptal, jak to že se
sakra bojí lítat! Místo toho jsem se k ní ale jen naklonil.
„Jen dýchej. Prostě nádech a pak zase hluboký výdech. Většině
lidí to pomáhá. A mysli na něco jiného. Třeba na to, jak se asi právě
teď tváří tvá matka.“
Zabralo to. Naštvaně se na mě podívala.
„To vůbec nebylo vtipný.“
Řekl bych, že bylo, ale ovládl jsem se a potlačil náhlý výbuch
veselí. Když už nic jiného, aspoň jsem připravil Helen Kingovou
o klidné spaní.
Vystoupali jsme na letovou hladinu a Pamela se konečně uklid-
nila. Na šampaňské, které letuška přinesla o chvíli později, se vrhla
jako na živou vodu.
„Kdyby ti to nevadilo, trochu se prospím. Možná bys to měla taky
zkusit. Ještě nás čeká kus cesty,“ doporučil jsem jí. Spustil jsem své
sedadlo a bavil se jejími rozpaky, když jsem jí podal deku.

– 97 –
 Lehl jsem si na bok čelem k ní a nenápadně ji pozoroval skrz
přivřené oči. Přeprala své sedadlo a konečně zůstala klidně ležet.
Dívala se na mě. Upřeně a zkoumavě. Pomalu jsem usínal. Poslední,
co jsem viděl, byl její zamyšlený výraz.

***

On usnul okamžitě. Dívala jsem se na jeho tvář. Byla uvolněná.

Nemračil se, protože ve spánku nedumal, co jsem na něj s Helen
ušila. Napadlo mě, že tenhle Aaron se mi strašně líbí. Nešel z něj
strach, nenutil mě dávat si pozor na to, co říkám. Chtělo se mi na-
táhnout ruku a dotknout se jeho vlasů. Prostě jenom tak. Kdy se
člověku poštěstí pohladit si krotkého žraloka?
Brzy mě ale přemohla únava a asi i stres. Vzbudil mě až Aaronův
hlas, který říkal, že jdeme na přistání. Zmateně jsem se rozhlédla.
Aha. Kanada. Letadlo. Přistání. S narovnáním sedadla do normál-
ní polohy jsem si nechala pomoct. I se zapnutím pásu. Můj mozek
se zatím tak úplně neprobral, ale ve chvíli, kdy se letadlo naklo-
pilo špičkou dolů, jsem bez varování zatápala po Aaronově ruce
a nepustila ji, dokud jsme nestáli a já si nebyla jistá, že se letadlo
nepohne už ani o centimetr.
„Až poletíme zpátky, sedneme si obráceně. Tahle ruka už víc
nevydrží,“ zabručel, ale nepřipadalo mi, že by se opravdu zlobil.
Kanadě nás přivítalo chladné zamračené dopoledne. A majestát-
ní hory na obzoru, jejichž vrcholky nebylo ani vidět.
„Kde to jsme?“ Z té scenérie jsem nedokázala odtrhnout oči.
„Whitehorse. Yukon,“ odpověděl odměřeně. Od chvíle, kdy jsem
otevřela oči, se choval trochu divně. Mračil se a skoro nemluvil.
Když jsme nastoupili do pronajatého auta, chvíli jen seděl, držel
volant a zíral na hory.
„Ta lékařská zpráva, kterou jsem dostal, není úplně přesná, že
ne?“ začal konečně.

– 98 –
 Aha. Takže je to tady, napadlo mě. Přišel čas lhát, abych příště
mohla lhát znovu. Přesně podle Helenina plánu. Dalo by se říct, že
nic komplikovaného. Až na to, že mě z toho rozbolel žaludek.
„Ne, to nebyla,“ odpověděla jsem.
Pustil volant a natočil se ke mně. Upřeně se na mě zadíval.
„Poslouchám.“
Nervózně jsem si navlhčila rty. Uvnitř jsem se cítila, jako bych
měla znovu nastoupit do letadla.
„Po operaci jsem zapomněla skoro všechno, sotva jsem poznáva-
la Helen. Musela mi připomenout, kdo vlastně jsem. Nepamatovala
jsem si ani tebe.“ Zmlkla jsem a čekala.
Díval se na mě a zdálo se, že rentgenuje i ta nejodlehlejší zákoutí
mé černé duše. Bylo mi na zvracení.
„To by leccos vysvětlovalo.“
Opřel se a jeho pozornost se zase obrátila k horám. Nevypadal
naštvaně, ale ani neskákal radostí.
„Asi dokážu pochopit, proč jste takovou věc nechtěly zveřej-
nit.“
Seděla jsem a mlčela. Poslouchala jsem, jak Aaron nahlas pro-
mýšlí své tak logicky znějící teorie. Snažila jsem se soustředit na
ostrov někde v Karibiku. Na obrovský dům, který bude jenom můj.
Na budoucnost bez krádeží, ponižování a strachu. A koneckonců –
na budoucnost, ve které už nebudu muset lhát.
Aaron nastartoval a vyjeli jsme. Občas se mě ještě na něco zeptal.
Jako třeba na to, jestli to ví Bob.
„Ne, nikdo. Jen Helen, pár lidí od doktora Bradleyho a matčin
vy­braný personál. A teď ty.“
Přikývl, jako že rozumí.
„To muselo být těžké,“ nadhodil. Opustili jsme město a pokračo-
vali na západ. Všude kolem ležely husté lesy. Bylo to nejkrásnější
místo, jaké jsem kdy viděla.
„Co?“

– 99 –
 „Předstírat, že si skoro všechno pamatuješ. Já bych se na tvém
místě dost bál, že to praskne.“ Neměl tušení, jak moc.
„Jo. Občas je to k zbláznění.“
Jeli jsme ještě asi půl hodiny, když se od hlavní silnice oddělila
úzká asfaltka, která po pár metrech mizela mezi stromy. Odbočili
jsme na ni.
„Co máš vlastně v plánu? Se mnou,“ zeptala jsem se. Chtěla jsem
využít toho, že se momentálně nerozčiloval ani nebudil dojem pre-
dátora na lovu.
„Poznat tě,“ odpověděl a krátce se na mě podíval. „Byla jsi upřím-
ná, takže já budu taky. O tu fúzi hodně stojím. Taková příležitost
se hned tak neobjeví. Možná už nikdy. Bez značky Black Crown by
mohlo trvat spoustu let, než bych si vybudoval takovou pozici, jakou
získám po fúzi prakticky přes noc.“
Silnice se klikatila, jak se proplétala jehličnatým lesem. Byla jsem
potichu jako pěna. Zdálo se, že mi uvěřil. Měla jsem z toho menší
radost, než bych čekala.
„Když jsme s tvou matkou sestavili hrubé náčrty smlouvy, ne-
připadalo mi jako velká oběť vyhovět jejímu požadavku na svatbu
jako pojistku. Chápal jsem, že se bojí, abych tě časem z firmy nevy-
šachoval. Ne že by sňatek s tebou byl něco, o čem jsem celé měsíce
snil,“ nadhodil sarkasticky.
„Jasně,“ kuňkla jsem. Taky bych nechtěla Pamelu Kingovou v ro-
dině.
Na přední sklo dopadly první dešťové kapky a po chvíli už lilo
jako z konve. Aaron ubral plyn.
„Jenže se stalo pár věcí, se kterými jsem nepočítal. Tou první byl
jasný nesouhlas mé matky. Janeth.“ Střelil po mně pohledem. „Asi
si na ni nepamatuješ…“
„Ne,“ odpověděla jsem po pravdě.
Aaronův výraz se zjemnil laskavým úsměvem.

– 100 –
 „Ona je… úžasná. Vždycky za mnou stála. Podporovala mě ve
všem, do čeho jsem se pustil. Takže mě překvapilo, že zrovna tuhle
věc…“ Odmlčel se, přeřadil a ještě víc zpomalil. Teď jsme jeli kro-
kem. Asfaltka se začala šplhat do kopce.
„Poprvé v životě na mě křičela. Nebudu tu citovat její slova. Je
to příliš… osobní. Prostě se jí nelíbilo, že se hodlám ženit jen kvůli
obchodu.“
Krajina za oknem se slila v šedé hučící cosi. V hlavě mi splašeně
vířily myšlenky. Nebylo mi z nich zrovna nejlíp.
„A pak jsi mi ty sama řekla něco hodně podobného. Téměř přes-
ně její slova,“ pokračoval. „A zrovna od tebe mě to… zaskočilo.“
Udělal pauzu. Jako by mi chtěl dát prostor něco dodat. Ale já ne-
mohla. Právě teď jsem měla k Marii Dobsonové velmi ošklivý vztah.
Její důvody, proč se rozhodla fixlovat a lhát, se mi v tom chabém
slunečním světle, které propouštěly těžké bouřkové mraky, zdály
nechutné.
„Tu fúzi chci uzavřít. Hodně chci,“ zdůraznil. „Ale došlo mi, že
bych to neměl dělat za každou cenu.“
Jedna moje část chtěla volat: „Bravo!“ a poplácat ho po rameni.
Udělal skvělé rozhodnutí. Jenže tahle moje velmi nepraktická část
nestála o těch osm miliard.
„Matka ti asi řekla, že ty a já… Náš vztah byl…,“ povzdechl si. Jeho
slovní zásoba zřejmě procházela krutým výběrovým řízením.
„Nesnášeli jsme se,“ napověděla jsem mu.
„Jo.“ Usmál se. „A na rovinu – názor, který jsem na tebe měl dřív,
nedokážu jen tak hodit za hlavu. Bez ohledu na to, že od té doby, co
ses uzdravila, se chováš úplně jinak.“
„Nevěříš mi,“ konstatovala jsem.
„Samozřejmě že ne,“ přisvědčil. „Musel bych být blázen. Byl by
to přece skvělý plán změnit radikálně své chování a získat si mou
důvěru. Jediný způsob, jak mě přimět, abych obnovil zasnoubení.
Ale jak často se stává, že se někdo od základů změní?“

– 101 –
 Zastavil a otočil se ke mně.
„Snažím se být upřímný. Chci tomu dát šanci. Ujistit se, že se
opravdu stal zázrak a ty už nejsi nafoukaná, sobecká…“
Odkašlala jsem si a upřela na něj podrážděný pohled.
Rozesmál se. „Dobře. Asi víš, co jsem tím myslel.“
Pokusila jsem se o úsměv – neúspěšně – a přikývla jsem.
„Děsně se mi nelíbí představa, že bych se za pár měsíců vzbudil
a vedle mě v posteli ležel někdo, s kým si nedokážu ani vyměnit
pozdrav.“
Ta myšlenka mě na chvíli úplně vyvedla z rovnováhy. Vzbudit se
vedle Aarona Collinse? Jenže pak mi došlo, jak to myslel. On chce
někoho, vedle koho by se budil. Někoho, kdo by s ním byl doopravdy.
„Na druhou stranu – umím si představit, že s novou Pamelou
Kingovou časem najdu společnou řeč.“
To byl asi kompliment. Nebo příslib něčeho. Pokud úspěšně
projdu jeho třídenním testovacím pobytem v divočině.
„Co ode mě vlastně čekáš?“ zeptala jsem se. Raději jsem pře-
stala zkoumat, jak se momentálně cítím. Měla jsem prostě práci.
Divnou, ale neskutečně dobře placenou. „Budu plnit tři úkoly, abych
získala ruku prince?“ Věděla jsem, že to znělo trochu podrážděně,
ale nemohla jsem si pomoct. Neuměla jsem si představit, jak bych
v něčem takovém mohla obstát. Ta šílená hra o důvěru nečekaně
vstoupila do vyššího levelu. Najednou šlo o mnohem víc než o pe-
níze. Aspoň pro Aarona.
„Nic moc,“ zase se usmál, teď už uvolněně a laskavě. „Jen si to tu
užij a buď sama sebou. Já se zatím pokusím zjistit, jak mi s tebou
vlastně je.“
Bob měl pravdu. Aaron Collins nevypadal jako křivák. A to byl
můj největší problém. Čím víc jsem ho poznávala, tím víc se mi líbil.
Nejen ta zelená v jeho očích. A vlasy. A drsňácká tvář. Líbil se mi,
jaký byl uvnitř.

– 102 –
 „Ale měla bys taky vědět, že kdybych přišel na to, že se mě snažíš
podvést…“
Nedokončil to. Ani nemusel. V jeho výrazu teď byla jasně patrná
hrozba a já na vteřinu prožila stín toho, jaké by to bylo. Jako by mi
na hlavu spadly ty hory kolem.
„Takže připravená?“ zeptal se a přetrhl nit mých pohřebních
myšlenek.
„Na co?“ hlesla jsem.
Úsměv číslo tři – nebezpečný hravý žralok.
„Na život v divočině.“

– 103 –
 Srub

Přidržel mi dveře auta a táhl mě provazy deště po nějaké kamenité

cestě. Foukal silný vítr, takže jsem měla oči plné vody a neviděla
jsem ani na krok. Když se před námi objevilo schodiště, málem jsem
se o něj přerazila. Vzápětí jsme se ocitli pod střechou. No to mě
podržte…
„Chata, jo?“ zeptala jsem se naoko nabručeně. Celou dobu jsem
se připravovala na kempování a nocování prakticky pod širým ne-
bem, ale tohle jsem opravdu nečekala.
„A jak bys tomu chtěla říkat?“ zeptal se pobaveně. Stál tam úplně
promočený, z vlasů i z nohavic mu crčela voda. Stejně jako mně.
Jenže on vypadal, že mu to vůbec nevadí.
„Letovisko? Palác? Tvrz?“ zkusila jsem. Ten srub byl obrovský.
A to jsem z něj viděla zatím jen rozlehlou verandu.
Aaron pokrčil rameny, usmál se a zaklepal. Evidentně si to užíval.
Každou minutu. I ten déšť a ze všeho nejvíc mou nejistotu. Vítr
hučel a jeho poryvy občas přinesly drobné krůpěje vody až k nám.
Dveře se konečně otevřely.
„A já myslel, že vodníci neexistujou!“ Ten chlap byl Aaronovi
hodně podobný. Vysoká postava, široká ramena. Jen jeho vlasy byly
ještě světlejší, skoro blond. A nenosil vousy. Na sobě měl kostkova-
nou košili, vojenské kalhoty a vysoké boty.
Aaron se rozesmál a s bojovným pokřikem toho chlápka objal.
Tím ho samozřejmě úplně zmáčel.
„Ahoj, Ethane,“ pozdravil ho až ve chvíli, kdy se od sebe odlepili.
Chvíli jsem si myslela, že se porvou, ale ukázalo se, že tenhle druh
vítání je u nich zřejmě obvyklý.
„Pozveš nás dál?“ zeptal se Aaron. Já už se tou dobou pěkně
klepala zimou.

– 104 –
 „Jen pojďte dál,“ zazubil se Ethan. Pak se teprve pořádně podíval
na mě a úsměv mu zmrzl na rtech.
„Páni,“ řekl jen a já pochopila, že mě asi zná.
„Ahoj,“ pozdravila jsem úplně krotce.
„Dáma je skrz naskrz, Ethane. Vážně bys ji měl pustit dovnitř.
Ona nekouše,“ pobídl ho Aaron.
„No, když to říkáš,“ reagoval Ethan nedůvěřivě a uhnul mi z cesty.
Vešla jsem do rozlehlé místnosti plné paroží a zvířecích kůží. Na
stěnách visely i pušky a lovecké dýky: Aaron doběhl do auta pro
naše věci. Mezitím jsem dostala osušku a tip, kde bych mohla najít
koupelnu. Ten zálesák Pamelu zřejmě neměl rád. Jaké překvapení.
Prohodil se mnou sotva pár slov.
Když jsem za sebou zavřela dveře koupelny, zaslechla jsem po-
lohlasnou výměnu názorů.
„Zbláznil ses?“ houkl Ethan. „Pamela Kingová?!“
„To je v pohodě, Ethane. Ona je… v pohodě.“
„No, to pochybuju! Královna Jezábel byla v pohodě. Tahle holka
je… přírodní katastrofa. Chtěl jsem prožít pár klidných dní! Ne po-
slouchat urážky a ječák nějaký…“
„Klid, brácho. Nezdržíme se dlouho. Zítra vyrazíme do chaty.“
Stála jsem s uchem nalepeným na dveřích a téměř se snažila
nedýchat, aby mi nic neuniklo. Pár vteřin ticha a následoval řehot.
Leknutím jsem sebou trhla.
„Ty potáhneš tuhle holku do chaty?!“ zalykal se Ethan.
Zneklidněla jsem. Takže tady nezůstaneme? Tohle není ta chata?
A proč se tomu Aaronův bratr směje?
„Jo. Potřebujeme na chvíli vypadnout.“
Ozval se nesouhlasný zvuk. Něco mezi mlasknutím a uchecht-
nutím. „Ví to máma?“
Zase krátké mlčení.
„Ne. A ty jí to neřekneš.“
„Jak myslíš,“ reagoval Ethan s jasným nesouhlasem.

– 105 –
 „Hele, já vím, že…“ Aaron se odmlčel. Živě jsem si uměla předsta-
vit, jak se právě teď tváří. Mračí se a hledá slova. Možná se poškrábal
na bradě, jako vždycky, když byl nervózní.
„Já to mámě řeknu sám. Ale nejdřív si potřebuju něco ověřit.“
„Dělej, jak myslíš.“
Ozval se zvuk vzdalujících se kroků a vrzání prken v podlaze. Jen
jedny kroky. Aaron zůstal. Srdce mi bušilo až v krku. Kdybych měla
příležitost, pěkně od plic bych Pamele řekla, co si o ní myslím. Chodit
v jejích botách nebyla žádná legrace. Ale o mrtvých jen dobře, že?
„Je všechno v pořádku?“ promluvil Aaron hned za dveřmi.
„Jo… proč?“ zeptala jsem se a honem jsem si svlékala mokrou
bundu, džíny i triko.
„Neslyším téct vodu. Napadlo mě, jestli něco nepotřebuješ.“
Rozhlédla jsem se. Byla to krásná koupelna, s velkou vanou,
dvěma umyvadly a širokým oknem, které vedlo do lesa.
„Ty mokrý věci se špatně svlíkaj,“ vysvětlovala jsem. A to byla
pravda. S každým kouskem oblečení jsem se musela strašně prát.
„Dala by sis čaj?“
„Bezva!“ zavolala jsem přes zavřené dveře.
„Bezva,“ zopakoval polohlasně. Pak se konečně rozvrzala prkna
a on odešel. Pomalu jsem vydechla.
Takže Aaronova rodina. Hlavou mi blesklo, že pokud se vezme-
me, stanu se její součástí. Zároveň mě zamrazilo. Jak jsem pochopila
z toho, co jsem před chvílí slyšela, matka nebyla jediná z rodiny,
kdo neměl Pamelu rád. Zajímalo by mě, jestli by se na světě takový
člověk vůbec našel. Aaron novinářům neposkytoval téměř žádné
soukromé informace. Věděla jsem jen to, že jeho matka Janeth je už
mnoho let vdovou a že chová úspěšné závodní koně. Kromě Ethana
by měl mít Aaron ještě jednoho ženatého bratra.
Dala jsem si horkou sprchu a celou dobu přemýšlela nad tím, co
má Aaron vlastně v plánu. Jeho doporučení, abych byla sama sebou
a užila si to, se vzájemně vylučovala. Byla jsem tak nervózní, že o ně-

– 106 –
jakém užívání si nemohla být ani řeč. Nervózně jsem si připomínala,
jak usilovně Aaron přesvědčoval Ethana, že jsem… v pohodě.

O půl hodiny později jsem vešla do rozlehlé kuchyně. Žádný pře-

pych, ale všechno vypadalo pěkně. Na stole stál hrnek s kouřícím
čajem, talíř lívanců a javorový sirup. Aaron na mě čekal. Zatímco
jsem byla ve sprše, převlékl se. Teď měl na sobě sportovní rolák
a manšestráky. Vypadal ještě drsněji než obvykle. Jako by patřil víc
sem než do kanceláře. Slušelo mu to. Sedla jsem si a nerozhodně
pozorovala voňavé jídlo. Můj žaludek se ozýval tak hlasitě, že to
muselo být slyšet.
„Něco není v pořádku?“ zeptal se, když jsem stále jen nešťastně
zírala. Sbíhaly se mi sliny. Milovala jsem lívance s javorovým siru-
pem! Jenže jsem neměla ani páru, jestli je milovala i Pamela! Co
když to byl nějaký test?
„Nevzpomínám si, jestli mi to chutná,“ odpověděla jsem zoufale
a dál jen hypnotizovala tu hromadu pokušení na stole.
„No, nejlepší bude, když to zkusíš,“ navrhl Aaron. Pobavením mu
zacukaly koutky, ale neuniklo mi, jak napjatě mě pozoruje.
Přendala jsem si jeden lívanec na talíř a nalila na něj sirup.
Snědla jsem ho tak rychle, že jsem ani nestihla kousat.
„Řekl bych, že ti to chutná,“ zasmál se.
Jen jsem po něm loupla očima, ale neměla jsem dost času něco
odpovídat. Musela jsem si nandat dva další.
„To jsi dělal ty?“ zeptala jsem se, když se do mě po pěti kouscích
už žádný další nevešel. Byla jsem nacpaná k prasknutí.
„Na tom není nic těžkýho,“ odpověděl s pokrčením ramen. „Vařím
rád.“ Díval se na mě přes páru stoupající ze dvou hrnků a vypadal
spokojeně. Trochu jsem se styděla. Snědl toho míň než já.
„Co bude dál?“ zeptala jsem se. Pořád jsem čekala, že ta idyla
skončí a on si mě začne proklepávat.
Ohlédl se k oknu.

– 107 –
 „Prší a podle družicových snímků ještě pár hodin bude. Jestli jsi
unavená, teď je ideální doba si jít lehnout. V letadle jsi toho moc
nenaspala.“
Zamračila jsem se.
„Jak to víš?“
Na okamžik sklopil pohled k hrnku. Hřál si o něj ruce.
„Měla jsi moc práce se zíráním na mě.“
Musela jsem okamžitě zrudnout jako rak.
„Nezírala jsem na tebe.“
„Zírala.“
„Ne.“
„Jak myslíš.“
Teď jsem obsah svého hrnku pro změnu zkoumala já.
„Nemůžeš to vědět. Měl jsi zavřený oči.“
„Jak víš, že jsem měl zavřený oči, když jsi nezírala?“
Naštvaně jsem sklopila oči a napila se čaje.
„Fajn.“
„Bezva.“
Slyšela jsem, jak taky usrkl čaj a pak odsunul židli. Vstával.
„Ještě jsi mi neřekl, co máš v plánu.“
„Vyřídím pár mailů a natáhnu se. Až přestane pršet, sbalíme se
a vyrazíme. Několik hodin cesty odsud mám loveckou chatu.“
„Aha,“ reagovala jsem bez valného nadšení. Musel to na mně
vidět.
„Máš něco proti loveckým chatám?“
Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem mu vykládat, že mám mno­
hem větší zkušenosti s městskou džunglí než s divočinou. Bála
jsem se, aby se můj průchod přírodou nezměnil na boj kdo s koho.
Příroda by totiž mohla zvítězit.
„No, procházka po parku to nebude,“ řekl napůl omluvně, napůl
vyzývavě.
„Aha!“ zvolala jsem zase.

– 108 –
 „Co?“
„Hodláš mě protáhnout lesem a zjistit, jestli se ze mě cestou
stane fúrie.“
Nehnul brvou. „Tak nějak.“
„Tak to ti můžu říct rovnou a zachránit místní lesy před katastro-
fou.“ Zadívala jsem se mu do očí. „Stane.“
Zvedl obočí a mlčel.
„Takže?“ zeptala jsem se.
„Takže co?“
„Pořád mě chceš brát do lesa?“
„Jo.“
Napila jsem se čaje. „Sadisto.“
Zasmál se. „Umím první pomoc.“
„Vtipný.“
„Já vím,“ pochválil se.
„Nechtěl jsi jít psát maily?“
Pohoršeně zamlaskal, ale viděla jsem, že se mu chce smát.
Nakonec opravdu odešel. Ještě předtím mi vysvětlil, kde je můj
pokoj.
Zkusila jsem spát, ale kvílivé zvuky bouře za oknem mi nedo-
volily pořádně zabrat. Navíc jsem nedokázala potlačit všechny ty
myšlenky, které mi vířily hlavou. Doufala jsem, že třeba pršet ne-
přestane a na žádnou sebevražednou misi nedojde. Taky jsem stále
dumala nad Aaronem. Vyvolával ve mně potřebu vidět ho dobře
naloženého. A dokonce… nezklamat ho. Strašně jsem si přála, aby
usoudil, že ta nová Pamela je docela prima.
Těsně předtím, než jsem konečně usnula, jsem si musela přiznat,
že ta potřeba nemá nic společného s Heleninými záměry. Prostě
jsem chtěla, aby mě měl… rád.

***

– 109 –
Rozdělal jsem oheň v krbu, takže když vystrčila hlavu ze spacáku
a rozespalá na mě zamžourala, bylo už krásně teplo. Stará chata
stála uprostřed hustého lesa; sluneční paprsky na ni dosáhnou až
někdy k polednímu. Teď ráno byly jediným zdrojem světla plameny.
„Chtěla by ses nasnídat?“ zeptal jsem se jí. Její oči mě doslova
hypnotizovaly.
„Nechci snídat. Chci, aby sis lehl ke mně.“ Rozepnula zip spacáku
a rozevřela ho. Uviděl jsem pár dlouhých štíhlých nohou. Vykročil
jsem k ní, jako bych byl jen loutka bez vlastní vůle. Nemohl bych
říct ne. Toužil jsem po ní. Nedokázal jsem přijít na to, kdy jsem si
to vlastně uvědomil, ale bylo to tak.
Klekl jsem si k posteli a natáhl ruku. Pohladil jsem ji po tváři.
Plynule jsem přejel hřbetem ruky přes její krk, rameno a po paži
až k oblině boku. Naskočila jí husí kůže. Zároveň byla horká jako
kameny stěn v krbu.
„Pojď už ke mně,“ zašeptala.
Přetáhl jsem si tričko přes hlavu a vlezl si k ní. Její kůže získa-
la díky plamenům broskvový odstín. Klečel jsem nad ní, opřený
o ruce. Fascinovaně jsem zíral na její pootevřené rty. Pak jsem to
už nevydržel a sklonil se k ní. Strhla mě na sebe. Tahala mě za vlasy
a škrábala na zádech. Slyšel jsem jen její zrychlený dech a bušení
ve spáncích. Sílilo, až přehlušilo všechno ostatní.
„Vstávej!“
Strnul jsem. „Cože?“
Pamela se pobaveně usmívala.
„Povídám, vstávej! Přece mě s tou ženskou nenecháš samotnýho.“
Proč má Pamela tak hluboký hlas?!
„Takže naposledy… Už je ráno!“ zahlaholil Ethan a já v tu ránu
seděl na své posteli v totálně propoceném tričku a mžoural do slu-
neční záře, která se dovnitř prodírala oknem.
„Ale no jo,“ odsekl jsem. „Už jsem vzhůru.“
„Příště si kup kohouta,“ odvětil sarkasticky a zmizel.

– 110 –
 Odkopl jsem deku a promnul si obličej. Ještě jsem ji cítil…
Zaúpěl jsem a šel to vyřešit ledovou sprchou. Takovýhle sny
přesně teď potřebuju, pomyslel jsem si mrzutě. Studená voda ale
pomohla, a když jsem mířil do kuchyně, už jsem byl úplně při smy-
slech.
Ve dveřích jsem se s ní srazil. Prakticky mi přistála v náruči.
Vypadalo to, že běžela pryč. Klepala se a byla celá nějak mimo
sebe. Za jejími zády jsem viděl Ethana. Něco vařil a tvářil se dost
podezřele. Pamela ke mně zničeně zvedla oči.
„Ethane?!“ houkl jsem na svého drahého bratra.
„Co je?“
Nastalo dlouhé ticho. Tázavě jsem se na ni podíval.
„Nic se nestalo,“ špitla a uhnula pohledem.

***

Otevřela jsem oči. Všude kolem vládlo ticho. Žádný hukot větru,
žádné šumění deště. Vymotala jsem se z deky a potichu u toho
nadávala. Do očí mi zasvítilo slunce. Docela mě vyděsil i pohled na
hodiny – zdálo se, že jsem prospala půl dne a většinu noci.
Natáhla jsem si džíny a čisté tričko. Kšiltovka se kvůli dešti
zkroutila a byla nepoužitelná. Místo ní jsem si vybrala černý šátek
a pokusila se vyrobit si na hlavě něco podobného, co mi tam před
časem uvázala Helen. Vlasy mi zatím dorostly asi na dva centimetry,
což bylo dost na velmi extravagantní účes, ale málo na zakrytí těch
nehezkých jizev.
Vydala jsem se do kuchyně. Na můj nos zaútočila vůně smažené
cibulky a žaludek na to reagoval souhlasným zakručením. U sporá-
ku nestál Aaron, ale jeho bratr. Chtěla jsem hned zmizet, jenže mě
prozradilo vrznutí prken v podlaze. Ethan se ohlédl.
„Slečno Kingová,“ oslovil mě s ledovou zdvořilostí. Neřekl to sice
přímo, ale z jeho tónu bylo zcela evidentní, že mě nevidí rád.

– 111 –
 „Pane Collinsi,“ reagovala jsem rozpačitě. Nepozval mě dál, a tak
jsem tam chvíli stála jako trubka.
„Potřebujete něco?“ zeptal se po velmi dlouhých vteřinách, kdy
jsem se už začínala vztekat.
„Jo. Aarona.“
Odložil vařečku a vypnul plamen pod pánví.
„Já vím, četl jsem o tom v novinách,“ řekl jedovatě. Ani se na mě
nepodíval.
Strašně ráda bych mu odpověděla něco podobně přívětivého,
ale on měl pravdu. Přesto se mě to dotklo. Otočila jsem se na patě,
abych se vrátila do svého pokoje. Usoudila jsem, že mně i Ethanovi
by se tím ulevilo.
Vrazila jsem přímo do Aarona. Asi jsem se musela tvářit děsně,
protože se hned ptal, jestli se mi něco nestalo. Otvírala jsem pusu
jako ryba na suchu a přemýšlela, co odpovědět. On se mi zadíval
přes rameno a v jeho očích se objevil tvrdý výraz. Bylo neskutečně
příjemné vědět, že tentokrát se takhle nedívá na mě.
„Ethane?!“ obořil se na zálesáka u plotny. Přitom vešel do kuchy-
ně a tlačil mě před sebou.
Jeho bratr se otočil a naštvaně si založil ruce na prsou. „Co je?“
Chvíli mlčeli, ale teplota vzduchu klesla nejmíň o deset stupňů.
Cítila jsem se trapně. Mračili se na sebe kvůli mně.
„Nic se nestalo,“ pípla jsem a raději jsem se přikrčila. Pro případ,
že by povolená míra lží, které jsem navykládala, právě přetekla a do
mě uhodil blesk.
„Slyšel jsi ji,“ souhlasil drze Ethan.
Aaron nám to ani na chvíli nevěřil. „Pamela Kingová je můj host,“
pronesl ledovým hlasem. Stejným hlasem, kterým na tiskovkách
donutil sklopit oči i ty nejostřílenější novináře.
Ethan se natáhl pro utěrku a líně si sušil ruce. Pak se obrátil ke mně.
„Mrzí mě, jestli jsem se vás dotkl, slečno Kingová. Choval jsem
se jako idiot.“ Neznělo to nijak zvlášť vřele, ale asi to myslel vážně.

– 112 –
 Nervózně jsem strčila ruce do kapes. Napadlo mě, že Ethan
Collins je za normálních okolností asi moc fajn chlap. Pokud zrovna
nemusí být v jedné místnosti se mnou.
„Jo, choval. Ale je to v pohodě. Nerozbrečela jsem se.“ Pokusila
jsem se usmát.
Moje reakce ho zřejmě překvapila. Podíval se na mě… jinak.
„No, tak si užijte výlet, děcka,“ řekl nakonec. Zdálo se mi, že trochu
škodolibě. Otočil se zpátky ke sporáku, popadl pánev plnou mícha-
ných vajec a vyklopil je do hlubokého talíře. Zabodl do vajíček po-
lévkovou lžíci a s talířem a košíkem plným krájeného chleba odešel.
„Chci vědět, co se tu stalo!“ uhodil na mě Aaron, jakmile jeho
bratr zmizel. Mračil se a celým postojem dával najevo, že odpověď
vyžaduje.
Pokrčila jsem rameny. „Prostě mě nemá rád. A tebe rád má, tak-
že…“
Aaron mlčel. Netvářil se nijak. Vyvolalo to ve mně potřebu mluvit
a vysvětlovat.
„Nemůžeš se mu divit,“ pokračovala jsem. „Vlastně to nebyl moc
dobrej nápad brát mě sem. Nebo se mnou kamkoli jet…“
Stála jsem tam a cítila se trapně. Zároveň mě popadl vztek. Na
Pamelu. Kolik toho budu muset místo ní… vyžrat?
„Zvládla jsi to,“ zhodnotil Aaron uplynulou situaci. Následoval
„golfový“ úsměv. Ulevilo se mi. Tak moc, že jsem si hned připadala
tak nějak lehčí.
„Jo, asi jo.“
Nastalo ticho. Takové zvláštní, husté a ohlušující. Aaron se pře-
stal usmívat, ale to hřejivé světlo mu z očí nezmizelo. Nedokázala
bych vysvětlit proč, ale najednou se mi začalo špatně dýchat. Zpotily
se mi ruce. Naplnilo mě očekávání, že by se něco mělo stát. Přistihla
jsem se, že na Aarona zírám. Věděla jsem totiž s naprostou jistotou,
že to něco nějak souvisí s ním. Po chvíli jsem začala panikařit, jestli
mi nehrabe, ale i Aaron vypadal překvapeně. Dokonce užasle.

– 113 –
 „Co se to…,“ vydechla jsem.
Neodpovídal. Zkameněl. Nedělo se vůbec nic. Slyšela jsem jen,
jak les za oknem tiše šumí.
A skončilo to jako lusknutím prstů.
„Asi… vyrazíme,“ vypravil ze sebe jako někdo, kdo se právě pro-
budil a ještě se úplně neorientuje v čase a v prostoru. Dokázala
jsem jen přikývnout.

– 114 –
 Kalamita

„Co to máš za boty?“ zeptal se nevěřícně, když jsme se o pár minut

později sešli na verandě.
Sklopila jsem oči k úplně novým sportovním botám s typickou
značkou firmy Nike. Byly boží.
„Nelíbí se ti barva?“ odsekla jsem podrážděně.
„Je skvělá,“ odpověděl. „Ale tohle se hodí spíš na tenis. Nebo
možná na minigolf. V lese ti to bude klouzat.“
Bylo mi trapně. Zmučeně jsem se na něj podívala.
„Mám jít bosá?“ Doufala jsem, že to třeba odpíská a vrátíme se
dovnitř. Byl tam sice Ethan, ale to mi v tu chvíli připadalo lepší
než… příroda.
„Počkej chvíli,“ přikázal mi Aaron a zmizel v domě. Za pět minut
se vrátil s pohorkami a párem tlustých ponožek.
„Zkus si je.“
Nedůvěřivě jsem si je prohlížela. Ne že bych si nikdy neobula
obnošené boty…
Sedla jsem si na schody, sundala své parádní nové tenisky
a navlík­la si ponožky. Do pohorek jsem se vešla tak akorát.
„Čí jsou?“ zeptala jsem se.
Vteřinu zaváhal.
„Mé matky.“
V první chvíli jsem se vyděsila. „Nelíbilo by se jí to,“ brblala jsem
nejistě.
Zavrtěl hlavou. „Nemá tě ráda, ale boty by ti půjčila.“
Uznale jsem hvízdla.
„Takže jdeme?“ ptal se, teď už trochu netrpělivě.
„Hádám, že nemám na vybranou,“ zabručela jsem.
Věnoval mi dlouhý, pronikavý pohled.

– 115 –
 „Kdybych chtěl bejt opravdu hnusnej, řekl bych, že za tu cestu
dostaneš skvěle zaplaceno.“
Zásah přímo do srdce, pane Collinsi… Chvíli jsem hledala vnitřní
rovnováhu.
„Tolik peněz, abys mě donutil jít několik hodin touhle džunglí,
stejně nemáš,“ odpověděla jsem provokativně. Bylo to úplně hloupé
měření sil, věděla jsem to. Všechny tyhle řeči a snaha neuhnout
pohledem. Stejně nakonec budu muset jít.
„Takže to vzdáváš?“
„To jsem neřekla.“
Zamračil se a utrousil: „Jak typické. Nikdy jsi nevěděla, co chceš.“
Jak jsem se na něj dívala, s úžasem mi došlo, že ještě před něko-
lika dny by měl pravdu. Ale právě teď… Teď jsem si byla jistá jako
nikdy v životě, co přesně chci. A nemělo to nic společného s penězi.
Zůstala jsem tam najednou stát s otevřenou pusou. Musela jsem
zešílet! Rozhlédla jsem se v marné naději, že se za některým z těch
stromů schovává můj zdravý rozum.
„Tak jdeme, nebo co?!“ pronesla jsem nakonec s předstíraným
nadhledem a s nosem nahoru sešla ze schodů. Dole mi podjely nohy
na mokré trávě.
„Do pr‑,“ nestihla jsem ani pořádně zaklít. Takhle to dopadá, když
se pokouším chovat jako Kingová.
Aaron neztrácel čas hloupými otázkami typu „Stalo se ti něco?“, se-
běhl schody, a než jsem dořekla „‑dele!“, už jsem zase stála na nohou.
„Ty boty nefungujou,“ stěžovala jsem si úplně rudá. Prostě trapas.
Přivřel oči, bojoval, ale nakonec se upřímně rozesmál. Snažila
jsem se tvářit hodně naštvaně, ale bylo to nějaké nakažlivé.
Můj dodatek „Doufám, že se dobře bavíš,“ zněl už celkem vesele.
„Bavím se skvěle,“ odpověděl a se smíchem mi začal pucovat
kolena.
Stála jsem se zatajeným dechem a bezmocně čelila další vlně
toho zvláštního pocitu.

– 116 –
 „Nejsi jako Pamela Kingová,“ řekl úplně bez varování, když se
narovnal. Kdybych byla vyděšená jen o trochu míň, utekla bych do
lesa a vykašlala se na případné zlomeniny. Ale nezněl naštvaně jako
někdo, kdo právě zjistil, že se zahazuje s podvodnicí. Vypadal docela
normálně.
„A ty nejsi jako Aaron Collins,“ reagovala jsem opatrně.
Usmál se a jeho zelený pohled se částečně schoval pod přimhou-
řenými víčky. Natáhl ke mně ruku.
„Navrhuju, aby ses mě držela. Jinak hrozí, že si ublížíš a já bych
tě pak musel nosit.“
„Jasně, jsem strašně těžká,“ utrousila jsem, ale jen proto, abych
nějak zamaskovala nervozitu. Za ruku?!
„Jestli nechceš, nemusíš,“ řekl, když si všiml mého vyděšeného
výrazu. „Někde možná najdu dětskou krosnu, ve které mě táta nosil,
když jsem byl malej.“
Vyplázla jsem na něj jazyk a se srdcem v krku jsem se ho tedy za
tu ruku chytila. Zazubil se.
Do lesa jsme vykročili po úzké prošlapané cestě. Musela jsem jít
kousek za ním.

***

Na zádech krosnu se spacákem, lékárničkou a čajem a v dlani

Pamelinu malou ruku. To jsou tedy věci… Chladný vzduch mi po-
mohl srovnat se. Povedlo se mi připomenout si, proč to všechno
dělám. Fúze. No jistě. Vzápětí mě ale úplně scestně napadlo, že by
byl život mnohem jednodušší, kdybych se s Pamelou potkal třeba
v divadle a ona se nejmenovala Kingová. V takovém případě bych ji
měl už nejméně týden u sebe doma a určitě bych ji nenechal hned
tak odejít. Jenže ona Kingová byla. A taky byla dědička kolosu, který
jsem shodou okolností strašně moc chtěl koupit. A její matka byla
rovná asi jako hůl zabodnutá do vody.

– 117 –
 Kradmo jsem se na Pamelu podíval. Záhada. Ještě před půl rokem
na mě plivala síru jako prvotřídní saň.
„Ta vichřice nadělala slušnou paseku,“ prohodil jsem po nějaké
době mlčení. Nacházeli jsme spoustu vyvrácených stromů. Některé
dokonce vítr zlomil v půlce, a ze země tak trčely jen pahýly. Zem byla
mokrá a bahnitá. Neustále jsme něco přelézali nebo přeskakovali
hluboké louže. Pamela se nechala vést. Často zakopávala, takže to
původní formální držení se postupně změnilo v sérii pevných stisků
a někdy sevření kolem pasu. S ubíhajícími mílemi se naše tempo
zpomalovalo. Přemýšlel jsem o tom, jestli operace mozku mohla
změnit i koordinaci jejích pohybů. Došel jsem k závěru, že ano. Třeba
lidé po mrtvici se častokrát musejí základní věci učit znovu. Pamela
zjevně přišla o svou přirozenou ladnost. Znovu jsem ji podepřel
a přitáhl si ji blíž, protože jsme právě překonávali už asi tisící padlý
kmen. Ani jednou si nestěžovala, ale když jsem se na ni podíval, měla
zatnuté zuby. Jestli amnézie pohřbila změkčilou a hádavou slečnu
Kingovou, nepoužila k tomu lopatu, ale rovnou bagr.
„Na chvíli se zastavíme,“ navrhl jsem.
Posadili jsme se na nejbližší povalený kmen. Pamela se opřela
rukama o kolena a jen lapala po dechu. Napadlo mě, jestli jsem to
nepřehnal. Byla přece dlouho nemocná.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptala se unaveně.
Byl jsem totální idiot. Teď už jsem to věděl určitě. Měl jsem si
nejdřív zjistit u jejího doktora, co snese.
„Necelá hodina cesty. Zvládneš to?“
„Budu muset.“
Podal jsem jí termosku s čajem. Hltavě se napila.
Byla to jen vteřina, možná míň. To praskání se ozvalo zcela zne-
nadání. Uslyšel jsem ho dřív, než se začala chvět země. Pamela mi
zrovna vracela termosku. Už jsem si ji nestihl vzít.
Místo toho jsem bleskově objal Pam. Byl to instinkt. Prostý pocit,
který v takové situaci člověk ani nestihne pojmenovat. Když máte

– 118 –
jen vteřinu času, zachraňujete jen to nejpodstatnější. Povalil jsem
ji na zem. Les kolem řval jako gigantické zvíře. Zvedla se mohutná
vlna rozráženého vzduchu a ohodila nás dešťovou vodou z větví
padajícího velikána. Leželi jsme vmáčknutí pod starým kmenem,
na kterém jsme ještě před chvílí seděli. Pamela se mě křečovitě
držela. Ani nevykřikla.
Když konečně nastalo ticho a ozýval se jen křik vyplašených
ptáků, trvalo to ještě dlouho, než jsme se byli schopni pohnout.
Moje ruce ji odmítaly pustit, jako by si mozek nebyl jistý, že nebez-
pečí opravdu pominulo. Pamela se nehýbala. Najednou jsem dostal
strach. Co když jsem jí ublížil?
Nadzvedl jsem se a naše oči se setkaly. Byla vyděšená.
„Jsi v pořádku?“
Dýchala příliš rychle. Klepala se.
„Já… nevím. Asi jo.“
Konečně se pohnula. Zdálo se, že není zraněná. Pomohl jsem jí
vstát.
„Díky,“ hlesla a pak se podívala na spadlý strom. Chvění jejího
těla se rázem změnilo v nezvladatelný třas.
„Není za co. Nezasáhl by nás. Ale neměl jsem moc času vyměřo-
vat, kam asi dopadne.“
Znovu roztržitě děkovala. Nedokázala z toho kmenu odtrhnout oči.
Ruce zaťaté v pěst, rozšířené zorničky. Honem jsem vytáhl z krosny
svetr a přetáhl jí ho přes hlavu. Teď už jí slyšitelně cvakaly zuby. Třel
jsem jí paže a záda. Nakonec jsem ji k sobě přitáhl a pevně držel.
„Já… ne… nechci brečet… nechápu, proč… brečím… nejsem…
nejsem…,“ omlouvala se přerývaně. Křečovitě se ke mně tiskla.
„Jsi v šoku. To je normální,“ uklidňoval jsem ji a pokračoval v ryt-
mickém masírování jejích ztuhlých svalů. A zdálo se, že to snad
zabírá. Postupně se uklidňovala. Ulevilo se mi.
„Ty… ty nejsi v šoku?“ zjišťovala napůl starostlivě, napůl vyčítavě.
Viditelně jí otrnulo.

– 119 –
 Pobavilo mě to. „Zažil jsem horší věci. Když mi bylo patnáct,
přečkali jsme s Ethanem a Ianem sněhovou bouři jen pod skalním
převisem. Domů jsme se vrátili úplně fialoví a samej šrám.“
Její křečovitá strnulost se konečně začala vytrácet. Rychle jsem
sbalil termosku. Ona stála opřená o strom a zavíraly se jí oči. Sotva
se držela na nohou. Došlo mi, že usíná. Pohladil jsem ji.
„Neusínej.“
Zamžourala, ale bylo vidět, že oči otvírá dost nerada.
„Měli bychom pokračovat, jinak prostydneš. Už to vážně není
daleko.“
Přikývla a narovnala se v zádech, jako by se silou vůle snažila
přemoci spánek. Šátek se jí svezl ke straně, tak jsem jí ho narovnal
a přetáhl přes něj kapuci, aby jí nebyla zima. Pomohl jsem jí nasou-
kat se do batohu. Nespokojeně se zamračila.
„Bude tě hřát,“ vysvětloval jsem.
Přeskočil jsem kmen. Natáhl jsem k Pamele ruce, chytil ji kolem
pasu a přenesl k sobě.
„Ty ses minul povoláním,“ zamumlala. „Měl jsi dělat záchranáře,
nebo něco takovýho.“
Pobavilo mě to. „Mluvíš z cesty,“ popíchl jsem ji.
Vyrazili jsme, ale usínala za chůze. Neustále zakopávala, a kdy-
bych ji nepodepíral, každou chvíli by se válela v blátě. Mluvil jsem
na ni, přemlouval jsem ji, aby to ještě vydržela. Poslechla mě. Tedy –
alespoň se o to snažila. Nějak ze sebe dokázala vydolovat zbytky sil.
Nejradši bych si za ten pitomý nápad brát ji sem nafackoval.
O pár mil dál jí nečekaně podjely nohy a ona skončila na kole-
nou uprostřed odpudivě hnědé kaluže. Chtěl jsem ji zvednout, ale
odstrčila mě.
„Končím. Už dál nejdu,“ prohlásila tónem, který prozrazoval, že
je na pokraji hysterie.
„Už je to jen pár mil,“ přemlouval jsem ji opatrně.
„Je mi to jedno,“ zakňourala. „Já zůstávám tady.“

– 120 –
 Bezradně jsem se rozhlédl. Taxi tady asi neseženu. Přemlouvat ji
už nemělo cenu, byla na dně. Vzal jsem ji do náruče a šel jsem dál.
„Měl by ses oženit s nějakou atletkou. Já na tyhle testy zdatnosti
asi moc nejsem,“ řekla v polospánku, ještě než jí hlava klesla na
moje rameno. Ani slůvko výčitek. A tentokrát bych se jí ani nedivil.
Vyčerpávající pochod mi postupně vyhnal všechny hluboké my-
šlenky z hlavy. Obcházel jsem polomy a často musel jít mimo cestu.
Prvních pár set kroků jsem si užíval, jak je Pamela lehká, o půl hodiny
později jsem čekal, že mi každou chvíli upadnou ruce. Mé myšlenkové
pochody se smrskly na smršť nadávek, které jsem sám na sebe chrlil
s každým namáhavým nádechem a výdechem. Slečna Kingová spala.

***

„Pamelo?“ ozvalo se. Zrovna se mi zdálo o tom, že ležím ve vaně plné

horké vody. Neměla jsem nejmenší tušení, jak by se mě to oslovení
mohlo týkat. Já přece nejsem žádná Pame…
Poplašeně jsem si sedla a rozhlédla jsem se. Tohle nebyla žádná
chata. Nade mnou se tyčila vysoká šikmá skála, po které poskako-
valy stíny. Plameny ohně ke mně vysílaly příjemné teplo a ozařovaly
vysoké stromy sotva pár metrů od nás. Byla noc.
„Musíš se převléct, jinak nastydneš. Tentokrát bys hrobníkovi
z lopaty možná neutekla.“ Snažil se vtipkovat, ale poznala jsem, že
to myslí smrtelně vážně.
„Kde to jsme?“ Těšila jsem se na postel a horký čaj v puntíkovaném
hrnku. Na lívance jsem raději ani nemyslela. Asi bych se rozbrečela.
„Chata je pobořená. Vichřice jí utrhla střechu a zbytek zničila
voda. Nedá se tam přespat,“ vysvětloval. „Musíme zůstat tady. Zítra
se vrátíme do srubu.“
Podívala jsem se na něj a snažila se zjistit, zda to myslí vážně
a jestli se náhodou nezbláznil. Spát tady? Zuby se mi rozdrkotaly
ještě víc. Mohla za to představa dalších hodin strávených v lese.

– 121 –
 „Svlíkej se!“ poručil znovu, tentokrát dost ostře. Klekl si ke mně
a pomáhal mi s tím. Neměla jsem sílu se s ním hádat. Jednak jsem
se strašně styděla, že jsem pro cestování přírodou ještě míň po-
užitelná, než jsem si myslela, a navíc jsem zjistila, že sama bych
to snad ani nezvládla. Svaly se mi od toho neustálého křečovitého
třasu namohly. Byla jsem rozbolavělá a vyčerpaná, jako by se po
mně proběhlo stádo jelenů. Žijí tady vůbec jeleni?
Aaron přihodil pár kusů dřeva do ohně a začal v mém batohu
lovit suché oblečení. Klepala jsem se už jen ve spodním prádle –
totálně promočeném. Hodil mi nějaké věci a otočil se zády. Upřeně
hleděl do ohně. Svlíkla jsem ten nacucanej hnus tak rychle, jak jsem
dokázala. Vzít si na sebe suché a teď i zdánlivě teplé oblečení, to
byla neskutečná slast.
Aaron se ohlédl přes rameno, a když zjistil, že jsem oblečená,
podal mi ještě svůj svetr.
„Za chvíli bude čaj.“ Ukázal na kotlík postavený mezi dvěma ka-
meny hned vedle ohně. Plameny ho ze strany olizovaly a začínala
z něj stoupat pára. Představa horkého pití mi vyvolala úsměv na
tváři.
„Čekal bych, že budeš naštvaná,“ nadhodil.
„Taky jsem,“ zamumlala jsem a objala si rukama kolena. „Usilovně
přemýšlím, jak se ti pomstím.“
Pochopil, že si dělám legraci, a usmál se. „Chci tě upozornit, že
za tu bouři, spadlý strom ani zbořenou chatu nemůžu.“
„Tomu nevěřím. Ty máš určitě lidi i na počasí. Potřeboval sis mě
otestovat, přiznej se.“
Slyšet jeho smích byla v tu chvíli ta nejlepší věc na světě… tedy
hned po zprávě, že bude čaj.
„Kdes vzal suchý dřevo?“ zajímalo mě. Všechno v okruhu stovek
mil by se dalo ždímat.
„Tohle je ten převis, kde jsme tenkrát museli přečkat noc. Od té
doby tu míváme zásobu. Pro jistotu.“

– 122 –
 Aaron Collins byl zjevně zvyklý myslet úplně na všechno.
„Pozor, ať si nespálíš ruce,“ řekl, když mi o chvíli později po-
dával porcelánový hrnek. Nebyly na něm puntíky, ale poupátka
růží. Přitiskla jsem ruce na jeho horké stěny a užívala si tepla až do
chvíle, kdy se pálení v dlaních už nedalo snést. Pak jsem hrnek na
chvíli sevřela koleny. Když se mi do prstů vrátil cit, znovu jsem ho
chytila rukama. A tak pořád dokola. Báječná hra.
„Skvělej čaj,“ pochválila jsem Aarona, když pití vychladlo dost na
to, aby se dalo aspoň usrkávat.
„To je listí maliníku. Earl Grey z chaty odnesla voda,“ vysvětloval
omluvně.
Zadívala jsem se na něj přes oblak páry stoupající z čaje. Aaron
seděl metr ode mě, hrál se svým hrnkem podobnou hru jako já a vy-
padal tak spokojeně, jako bychom se ubytovali v Hiltonu. Outdoorová
bunda, světlo ohně i ten temný les kolem – strašně mu to slušelo.
„Děje se něco?“ Přistihl mě, jak ho pozoruju.
Nervózně jsem sklopila oči.
„Vyprávěj mi o tom,“ nadhodila jsem rychle.
„O čem?“
„O tý ledový bouři.“
Usmál se a upřel oči do plamenů.
„Odešli jsme bez dovolení. Těsně před svítáním jsme vyskákali
oknem dřív, než se naši vzbudili. Táta tehdy ještě žil,“ dodal o něco
tišeji. „Ze začátku to byla sranda, tak jsme si to představovali.
Stopování zvířat, pití čaje s rumem z termosky… Jenže najednou
se setmělo a do patnácti minut se přihnala vichřice. Teplota klesla
snad o dvacet stupňů.“
Se zatajeným dechem jsem poslouchala a dívala se na něj. Zář
plamenů mu zvláštním způsobem zdůrazňovala rysy. V kombinaci
s pronikavýma očima a pečlivě zastřiženými vousy to byla vražedná
kombinace.
„Bál ses?“

– 123 –
 Podíval se na mě a s úsměvem přikývl. „Strašně. Tedy… nejdřív
ne. Nějak mi nedocházelo, jak zlý to vlastně je. Nějakou dobu jsem si
myslel, že se to prostě přežene. Ale potom nám začala být opravdu
zima. Taková, že jsme se skoro nemohli hýbat. Přestal jsem cítit
prsty na nohou i na rukou. Byl zázrak, že jsme našli tohle místo.“
Kývnutím hlavy ukázal na převis. „Ne že bychom se kdovíjak za-
hřáli. Ale seděli jsme v závětří a už na nás nepadal sníh. Tiskli jsme
se k sobě a snažili se přeřvat bouři. Ani nevím proč. Možná jsme si
potřebovali dokázat, že to zvládneme.“
Nastalo ticho. Ozývalo se jen praskání dřeva v ohništi a tiché
šumění větru. Zdálo se skoro k nevíře, že ten mírumilovný les se
dokáže změnit v ledové peklo.
„Docela zírám,“ řekla jsem bez rozmyslu. „Myslela jsem, že jsi
jinej.“ Když jsem si vzpomněla na svůj první dojem z fotografií
Aarona Collinse, které jsem tehdy našla na internetu…
„Lepší, nebo horší?“ Tu otázku položil tak nějak mimochodem,
ale vsadila bych boty jeho matky, že mu na odpovědi záleželo.
„Hm. Prostě tak. Jinej,“ zlobila jsem ho a předstírala zaujetí ča-
jem. Když jsem o něco později zase zvedla hlavu, střetla jsem se
s jeho upřeným pohledem. Pořád čekal na odpověď.
„Měla jsem z tebe strach,“ přiznala jsem, aniž bych chtěla. Hr­
neček jsem chytila koleny.
„A už nemáš?“
Poctivě jsem o tom přemýšlela. Občas, když se na mě podíval tím
svým žraločím způsobem, mi naskočila husí kůže. Děsilo mě, když
se choval jako… manažer. Ale ten Aaron, co se se mnou vláčel snad
přes půl Kanady, se mi moc líbil.
„Prostě nemám ráda, když jsi jako psí čumák,“ shrnula jsem to.
Pousmál se. „Bývala jsi královnou psích čumáků.“
Málem jsem si zbytek maliníkového čaje vylila do klína. „Vážně?“
Přikývl a zadíval se do plamenů.

– 124 –
 „Minulý týden jsem strávil tři hodiny s jedním renomovaným
psychiatrem. Řešili jsme dopad amnézie na chování a celkovou
osobnost.“ Odmlčel se. Možná čekal, co já na to. Srdce se mi úzkostí
natlačilo do krku a třas, který následoval, nezpůsobila zima.
„Co ti řekl?“
„Lidi hodně formuje prostředí, v němž žijí. Zkušenosti, zážitky…
Když se třeba narodí veselé dítě, ale bude vyrůstat v prostředí bez
lásky, může po letech začít trpět depresemi. Ten doktor mi ale řekl,
že díky amnézii se lidé mohou vrátit ke svému přirozenému tem-
peramentu. Prostě – nezatěžují je už věci, které prožili.“
Mračila jsem se. Na jednu stranu se mi ulevilo. Aaron sám od
sebe našel vysvětlení, které odpovídalo všem těm podivným změ-
nám Pamelina chování. Ani jsem ho do toho nemusela nějak tlačit.
Jenže zároveň mi z toho bylo tak nějak smutno. On byl upřímný.
V hrnku už zbylo čaje jen na dně a porcelánové stěny vychladly.
Zase se do mě dávala zima. Aaron vstal a přiložil. Z velkého pytle,
který stál zatím bez povšimnutí opřený o stěnu převisu, vytáhl
spacák. Rozložil ho a pak si ke mně dřepnul. Vzal mi hrnek z rukou,
postavil ho na zem a chytil mě za ruce.
„Ještě před měsícem bych nevěřil, že si s Pamelou Kingovou
dobrovolně vlezu do jednoho spacáku. Ani kdybych měl zmrznout,“
dodal. Usmíval se. Oheň měl teď v zádech a do obličeje mu tak ne-
bylo vidět. Přesto jsem na sobě cítila jeho intenzivní pohled.
„Mám s tebou jen jeden drobný problém,“ pokračoval.
Seděla jsem strnule, sotva dýchala a vnímala jen jeho ruce, které
teď pálily víc než hrnek s horkým čajem. Ten pocit byl k zbláznění.
Rozechvělá radost z jeho blízkosti a zároveň strach z průšvihu,
který se nade mnou neustále vznášel.
„Problém?“
Během jedné jediné vteřiny se z jeho tváře ztratil laskavý výraz
a nahradil ho onen strašidelný žraločí. „Mám velmi dobrý sluch.
Jako kluk jsem se učil hrát na housle a na klavír.“

– 125 –
 Vykulila jsem oči. Vypadalo to, že mluví z cesty.
„Máš jiný hlas,“ pokračoval. „Jen trochu. Vlastně je to slyšet jen
občas, třeba když se zlobíš. Ale já to slyším.“
Zděšením jsem nebyla schopná vymyslet jedinou věc, kterou bych
na to řekla. Připadala jsem si jako po ráně elektrickým proudem.
„Změna hlasu, obzvlášť takhle nepatrná, může být způsobená
dlouhodobým nepoužíváním hlasivek. Byla jsi v kómatu, třeba je
to tím. Nevím.“ Sklopil pohled k našim rukám. „Začínám ti věřit,
Pamelo. I když mám pořád pocit, že něco je… špatně. Ale do svatby
zbývá ještě nějaký čas a já udělám všechno, abych zjistil, jestli je
všechno opravdu tak, jak se zdá. Říkám ti to na rovinu… protože od
tebe čekám upřímnost.“
Zvedl ke mně hlavu a najednou to byl zase ten milý Aaron. Mě
ale strach neopustil. Znovu mě napadlo, co by se asi stalo, kdyby
na všechno přišel.
„Vím jen, že teď je mi s tebou krásně. Když padal ten strom,
opravdu jsem se o tebe bál. Vlastně… byl jsem hrůzou bez sebe.“
Pomalu jsem vydechla. K pocitu úzkosti se úplně nesmyslně
přidala radost. Vážně právě řekl, že je mu se mnou krásně?
Vstal, naposledy přiložil a pak jsme se nasoukali do spacáku.
Skoro praskal ve švech, ale bylo nám aspoň teplo. Aaron mě objímal
a já objímala jeho, protože jinak bychom se ani nevešli. Snažila jsem
se nemyslet. Usnula jsem s hlavou na jeho rameni.

– 126 –
 Nevinnost sama

Nemohla jsem se pohnout ani o milimetr. Škubala jsem sebou

a doufala, že se ještě nebudu muset úplně vzbudit. Zkusila jsem
propnout nohy a ruce, ale byla jsem jako svázaná. Nespokojeně
jsem zakňučela. Všechno mě bolelo. Navíc se ozval můj hladový
žaludek. Ne, tohle nejspíš nebude dobré ráno.
„Dobré ráno,“ ozvalo se tak blízko, že mě to okamžitě probralo.
Znehybněla jsem. Opatrně jsem otevřela oči. Pár centimetrů ode mě
se usmívaly rty Aarona Collinse a hned nad nimi zářily jeho zelené
oči. Dokonce jsem cítila šimrání jeho vousů na tváři. Okamžitě jsem
byla vzhůru.
„Dobré,“ zamumlala jsem a rozpačitě uhnula pohledem. Což šlo
vážně hodně těžko, vzhledem k tomu, že byl tak blízko.
„Vyspala ses? Nebyla ti zima?“
„Spala jsem jako mrtvá,“ přiznala jsem. Ani jsem si nepamatova-
la, kdy jsem usnula. Muselo to být skoro okamžitě.
„Mrtvoly ale nemluví ze spaní.“ Jeho smích způsobil, že v tom
spacáku bylo rázem ještě těsněji. Pak mi došlo, co řekl, a zatrnulo mi.
„Já… mluvila jsem ze spaní?“ Mohla jsem mu vykládat cokoli!
„Vysvětlovala jsi Bobovi, že ho Helen potřebuje,“ odpověděl už
úplně vážně.
„Fakt?“ Srdce mi bušilo jako o život. Aaron to musel snad i cítit –
leželi jsme nalepení k sobě.
„Trápíš se tím,“ konstatoval hlasem plným porozumění.
„Bob a Helen?“ vyptávala jsem se nechápavě. Nešlo mi to do
hlavy. Krach jejich manželství mě mrzel, ale že bych kvůli němu
měla noční můry?
Odmlčel se, jak lovil v paměti správná slova. „Tatínku, prosím tě,
vrať se. Maminka na to sama nestačí.“

– 127 –
 Neodpovídala jsem. Byla jsem vděčná, že si ten můj porouchaný
mechanismus v hlavě nevybral k nočnímu vyprávění o něco starší
historky. Třeba o gangu nebo o vyloupené bance.
Odpoutala jsem oči od Aaronova krku a pohledem se zastavila
na jeho rtech. Byly tak blízko, že jsem je viděla rozostřeně. Přesto
jsem pár vteřin nedokázala koukat nikam jinam.
Pohnul se a já se vzpamatovala. Jeho dech se přesunul někam
nad moje ucho.
„Už to nebolí?“ zeptal se tiše.
Přemýšlela jsem, o čem to mluví, než mi došlo, že nejspíš zírá na
mé jizvy. V panice jsem se pokusila vysoukat ze spacáku ruku. Aaron
zaúpěl, protože jsem ho při tom praštila do žeber. Snažila jsem se na-
jít šátek, ale nikde jsem ho nemohla nahmatat. Nakonec jsem si hlavu
prostě zakryla rukou. Po boji se spacákem jsem lapala po dechu.
Aaron nemluvil, dokonce se ani nehýbal. Nevěřila bych, že mi
bude takové horko. Vždyť sotva svítalo. U pusy se mi ještě srážela
pára.
„Nemusíš to schovávat. Je to něco jako… válečné jizvy. Porazila
jsi smrt.“
Zatajila jsem dech. Ucítila jsem jemný, vlhký dotek na zápěstí
a šimrání vousů.
„Znamení odvahy,“ dodal ještě. To už se jeho rty dotkly mého
ucha. O vteřinu později tváře. Svět kolem udělal eskymácký obrat.
Ocitla jsem se přitisknutá k zemi, protože se Aaron přetočil nade
mě. Dívala jsem se mu přímo do očí. Jeho ruce se pracně prodraly
k mým ramenům a ke krku. Už jsem si nedržela hlavu, držela jsem
tu jeho. Aaronova tvář byla horká, jen nos měl trochu studený. Cítila
jsem škrábání strniště, vůni nějakého parfému a taky jeho vlastní
vůni smíchanou s tou mojí.
A pak byl ještě blíž, horké rty pohladily ty moje a následoval
letmý dotek špičky jazyka. Zavřela jsem oči. Tak zdvořilá žádost ke
vstupu se nedala odmítnout.

– 128 –
 „Člověk se sem žene skoro potmě, bojí se, že vás najde buď napůl,
nebo totálně zmrzlý, a tady se zatím schyluje k požáru.“
Aaron strnul a tiše zaúpěl: „Proč nejsem jedináček?!“

***

„Skvělé načasování, Ethane,“ prohodil jsem mrzutě a vysoukal se ze

spacáku. Pamela vypadala, že by se naopak docela ráda zavrtala co
nejhlouběji a ještě lépe pod zem.
„Věděl jsem, že mě rád uvidíš,“ zasmál se Ethan.
Výmluvně jsem zvedl oči k nebi a snažil se nazout si boty. Moc
mi to nešlo, byl jsem ještě trochu mimo.
„Dobré ráno, slečno Kingová!“ zubil se pobaveně můj mladší
bratr. Pamela se pokoušela zachránit zbytky důstojnosti a prostě
se usmála.
„Chata je zrušená,“ vysvětloval jsem Ethanovi důvod, proč se tu já
a moje snoubenka válíme na zemi. Ne že by mu do toho něco bylo.
„Jo, viděl jsem to. Hledal jsem vás nejdřív tam. Když jsem našel
tu spoušť, došlo mi, že jste se šli schovat pod převis. Neotravoval
bych, ale ve zprávách hlásili, že po bouři je v lesích kalamita a padají
stromy. Říkal jsem si, že se po vás radši podívám. Vyrazil jsem už
za tmy.“
Vyměnili jsme si krátký pohled plný porozumění. Mohli jsme se
špičkovat hlava nehlava, ale skočil by pro mě do ohně a já bych pro
něj udělal totéž.
„Díky.“
S úsměvem přikývl a začal se rozhlížet, jako by se kochal kraji-
nou.
„Myslíš, že zvládneš cestu zpátky?“ Přisedl jsem si k Pamele,
která překonala rozpaky a soukala se ze spacáku. Každou buňkou
v těle jsem věděl, že teď je všechno jinak. Ve mně, mezi námi. Přišel
jsem na to díky neutuchající potřebě dotýkat se jí, mluvit s ní.

– 129 –
 „Je mi dobře,“ odpověděla a věnovala mi úsměv, který byl taky
všechno, jenom ne obyčejný. Dal jsem jí pusu. Zčervenala a klopila
oči, jako by to byl první polibek v jejím životě. Což byl samozřejmě
nesmysl, ale vypadalo to pěkně svůdně.
„Nemáš něco k jídlu? V chatě vůbec nic nezůstalo,“ oslovil jsem
Ethana.
Shodil ze zad ruksak, chvíli se v něm přehraboval a pak po mně
hodil pytel čokoládových sušenek. Přidal i termosku horkého čaje.
„Doma vás čeká guláš. Přijela Trish,“ prohlásil spokojeně.
Potlačil jsem zaúpění. Nehodilo by se to, měl bych přece proje-
vit vděčnost. Jenže bratrova manželka Trish byla… něco jako moje
osobní osina v zadku.
Pamela se na mě tázavě podívala, ale já jsem jen zavrtěl hlavou.
Nebudu ji přece zbytečně strašit dopředu.
Po snídani jsme vyrazili. Cesta zpátky mi připadala mnohem
kratší a jednodušší. Zřejmě to bylo tím, že Pamela šla hezky po
svých a já ji mohl držet za ruku. Vypadala, že je s vývojem situace
spokojená, ale zároveň trochu nesvá. Stejně jako já. Tohle jsem
vážně neměl v plánu.
Když v noci mluvila ze spaní, nejdřív jsem jí nerozuměl. Potom
jsem to ale pochopil. Zmítala se a plačtivě prosila tátu, aby to ne-
vzdával. V tu chvíli se to stalo. Všechen ten zmatek vyvolaný náhlou
změnou její osobnosti zmizel. Uvěřil jsem. Uvěřil jsem tomu, že je
upřímná v tom, co říká a jak se chová. A že její oči nelžou. A taky
jsem věděl úplně jistě, že je úplně v pořádku, jak moc mě přitahuje.
Teď jsem nemyslel na tu báječnou smlouvu s Pamelinou matkou.
Vlastně jsem nemyslel vůbec.
Když se před námi objevil náš srub, bylo mi to skoro líto.
„Miláčku, jsme tady! A všichni jsme živí!“ zvolal Ethan do chodby,
když jsme vešli dovnitř.
Ozvaly se rychlé kroky, pak se kolem mihla ohnivá dlouhá hříva.
Ethanovi se kolem pasu zaklesly dlouhatánské štíhlé nohy jeho

– 130 –
manželky, náruč měl plnou hedvábí. Líbali se, jako by tu byli sami.
Pilíř jejich vztahu v celé své kráse. Pamela zrudla a předstírala
zevrubnou prohlídku dřevěného obložení.
„To bude na dlouho,“ nadhodil jsem a radši ji vedl pryč. Do ku-
chyně.
„Nádherně to tady voní!“ zapředla spokojeně Pamela. Měla prav-
du. Trish sice měla své mouchy, ale vařit uměla skvěle.
Pomohl jsem Pamele z bundy a usadil ji za stůl. Ani jednomu
z nás nějak nebylo do řeči, ale zachránil nás guláš. Oběma jsem
nandal vrchovatý talíř. Jedli jsme mlčky.

***

Celou cestu a vlastně i teď jsem měla potřebu se nějak dotknout

toho, co se mezi námi odehrálo, ale nevěděla jsem jak. Bylo úplně
šumák, že jsme se měli brát. Tohle vypadalo na opravdový vztah
a mně se z té myšlenky třásly ruce. Neměla jsem ponětí, jak se
to stalo. Navíc tu byla ještě ta drobnost v podobě mých – oproti
Pamele – téměř nulových zkušeností s muži.
Když jsem si to uvědomila, leknutím jsem ztuhla. Pozná to? Že
jsem ještě nikdy… Jasně, že to pozná. Do háje!
„Stalo se něco?“ zeptal se Aaron.
Snažila jsem se zachovat vyrovnaný výraz, ale asi mi to moc ne-
šlo. Tvářil se starostlivě. Z jeho očí ale tak trochu prosakovala jeho
stará ostražitost. Možná se mnou chce mít vztah, ale kvůli tomu se
z něj nestane důvěřivej hlupák.
„Měla bych se ozvat Helen,“ řekla jsem konečně. Těžko jsem
mu mohla vykládat, že mám problém s utajením svého panenství.
„Nechci, aby mě po návratu rozčtvrtila.“
„Pojedu s tebou k vám. Vysvětlím jí, že jsem tě unesl.“
„To je ale pravda. Unesl,“ souhlasila jsem a strčila si do pusy další
sousto guláše. Bylo to strašně dobré. Aaron se tomu jen zasmál.

– 131 –
 Tuhle věc budu muset nějak vyřešit. Zatím jsem ale netušila jak.
Ze všech variant, které mě napadly, se mi zvedal žaludek.
„Takže je to pravda!“
Ta překrásná zrzka stála ve dveřích, ruce založené na prsou
a vůbec se netvářila přívětivě. Měla pronikavě modré oči a právě
teď se mi jimi snažila propálit díru do hlavy.
Aaron se ani neotočil.
„S Trish to bude jednodušší než s Ethanem,“ vysvětloval mi ne-
vzrušeně a natáhl se pro další kousek pečiva. „Nemá ráda ani mě,
ani tebe, takže se ti to bude dobře pamatovat.“
Snažila jsem se ji ignorovat, ale moc dobře to nešlo. Obzvlášť
když se postavila přímo k nám a ukázala na mě prstem.
„Tahle… holka o mně před mými přáteli prohlásila, že jsem jen
blbá sexuální mašina bez mozku!“
Potom svůj plamenný projev obrátila na Aarona. „Jasně že ji
nemám ráda! Nechápu, kdy jsi ztratil zbytky soudnosti! Vybrat si
zrovna…“ Nedopověděla, ale výmluvně ukázala mým směrem.
„Myslím, že to už by stačilo!“ ukončil její proslov Aaron výhrůž-
ným tónem. Tenhle výraz jsem znala. Chystal se ji zakousnout.
„To že jsem řekla?“ zeptala jsem se smířlivě. Moje nevinnost byla
nepředstíraná. Nikdy předtím jsem ji neviděla, natož abych ji stihla
před někým zesměšňovat.
„Jo! Nedělej, že to nevíš. A to červený víno na šaty jsi mi vylila
schválně!“
Teď by se mi líbilo vrátit se domů, najít tam skutečnou Pamelu
a pěkně ji seřvat. Jenže to nešlo. Pamela jsem byla já a jiní řvali na mě.
„Omlouvám se,“ vypravila jsem ze sebe. Třásl se mi hlas. Uvažovala
jsem, jestli je ta ženská dost vzteklá na to, aby mě praštila. Já sama
jsem se moc rvát neuměla.
Trish se nadechla, ale když jí došlo, co jsem řekla, vykulila oči.
Vypadala zaraženě. Nakonec neřekla nic a rázně odešla. Až potom
jsem si všimla Ethana opřeného o futro. Usmíval se, jako by se nic

– 132 –
zvláštního nestalo. Čekala jsem, jestli si taky nepřisadí, ale on se
jen ušklíbl.
„To si musím pamatovat. Omlouvám se? Hm… Nikdy by mě
nenapadlo, že by to na ni mohlo zabrat.“ Mrknul na mě a zmizel.
Nejspíš za ní.
Tak to bychom měli…
Aaron zvedl hlavu a usmál se. Natáhl ke mně ruku. „Byla jsi úžas-
ná.“ Jeho pohled krásně hřál.
„Víš určitě, že v tom čaji byl jenom maliník?“ špitla jsem.
Zvedl mou ruku a kratičkými vousy mi přejel po vnitřní straně
zápěstí.
„Jen zůstaň taková, jaká jsi,“ zašeptal.
Ponořila jsem se do té zelené laguny v jeho očích a bylo mi krásně.
„Asi tě nepřekvapí, že tohle jsem ještě od nikoho neslyšela.“
Sklopila jsem hlavu k leštěné desce stolu, protože už jsem nedoká-
zala čelit jeho pohledu. Políbil mi ruku.
„Ještě včera jsi byl… podezíravej,“ nadhodila jsem. Připadala
jsem si úplně vláčná.
„To jsem pořád,“ mumlal mi do dlaně. „Ale jsi hodně přesvědčivá.
A nejkrásnější na tom je, že o tom nejspíš nemáš ani tušení. Když jsi
v noci přemlouvala svýho tátu, aby se vrátil…“ Usmál se. „Dostala
jsi mě.“
Mlčela jsem. Někde hluboko ve mně se totiž najednou něco bo-
lestivě sevřelo. Byla jsem lhářka. Podvodnice.
Aaron se najednou nervózně usmál.
„Vlastně jsem se tě ani nezeptal…“ Takhle rozpačitý byl úplně
k sežrání a já rázem na všechno špatné zapomněla. „Jak jsi na tom
ty? Se mnou. Chci říct… nějak jsem automaticky předpokládal, že…“
„… spolu teď budeme chodit?“ zeptala jsem se nevzrušeným
tónem, i když ve skutečnosti jsem měla pocit, že vybuchnu.
„Chtěla bys?“
Zvedla jsem k němu oči. „Jo.“

– 133 –
 Snažila jsem se popadnout dech. Pořád mě držel.
„To jsem rád.“ Obavy v jeho očích vystřídal ten planoucí pohled.
Viditelně se mu ulevilo. Ani jsem se to nesnažila pochopit. On o mě
asi doopravdy stojí…

***

„V poslední době hlavně Five For Fighting, ale střídám to. Mám rád
i tvrdou muziku.“
Stáli jsme v mém pokoji. Malé okno jsem otevřel dokořán, milo-
val jsem vůni lesa. Slunce pralo do té promáčené džungle, a jak se
odpařovala voda, vzduch málem zkapalněl. Můj pokoj nebyl nijak
velký, rozhodně se ani vzdáleně neblížil komfortu, na který byla
Pamela zvyklá v civilizaci. Přesto nevypadala zklamaně ani naštva-
ně. Asi bych si měl už zvyknout, že ta holka, co mi dřív nadávala,
kdykoli mě jen zahlédla, prostě zmizela.
Rozhlížela se, ruce vražené hluboko v kapsách přiléhavých džín.
Připadala mi nervózní.
„A ty?“ Zvolna jsem došel až k ní a stejně pomalu jsem ji k sobě
přitáhl.
„Nevím. Zatím jsem toho moc nestihla. Ale líbí se mi Avril.
Doma… doma mám mraky cédéček, jenže si nepamatuju, co jsem
dřív poslouchala,“ vysvětlovala omluvně.
Obešel jsem ji, takže ke mně stála zády. Opřel jsem si bradu o její
rameno.
„To doženeme.“
Neodpověděla, jen přikývla. Cítil jsem, jak se její dech zrychlil,
a udělalo mi to náramně dobře. Zkusmo jsem ji políbil zezadu na
krk. Když se ozval tichý povzdech, zkusil jsem to znovu.
„Je tohle rande?“ zeptal jsem se. Další polibek. A pak jsem po tom
místě jemně přejel bradou. Zachvěla se.
„A… asi jo.“

– 134 –
 „Hm… první rande,“ nadhodil jsem. Opatrně jsem rukama testo-
val hranice. Stehna, boky, břicho. Všechno ve mně se zaostřilo na
všechna ta místa, kde se naše těla dotýkala. „Máš nějaká pravidla
pro první rande?“
Nejdřív mlčela. Stála a nechala mě, abych odhrnul spodní lem
jejího trička a tentokrát se jí dotkl na holé kůži.
„Já… nevím.“ Na semaforu se jasně rozsvítila červená. V jejím
hlase nezaznělo váhání, ale čistokrevný strach.
Amnézie, opakoval jsem si a ze všech sil se snažil přibrzdit. Chtěl
jsem ji pustit a nechat to plavat. Utěšoval jsem se představou, jak ji
budu pomalu svádět. Měli jsme na to celé roky. Ne že bych si myslel,
že to bude trvat déle než pár týdnů.
Ale Pamela se najednou otočila a pověsila se mi kolem krku. Její
stisk byl křečovitý. Váhavě jsem ji objal. Nějakou dobu jsme mlčeli.
Čekal jsem, ale ona se mě jen držela.
„Asi to chápu,“ prolomil jsem mlčení. „Ty si nic z těch věcí nepa-
matuješ, že ne?“
Přikývla. Její ruce trochu povolily.
„Takže hezky pomalu a postupně, ano?“
Nejdřív se nedělo nic, ale vzápětí se uvolnila. Oběma rukama mě
pohladila po zádech a přitulila se ke mně. Sice jsem si následující
hodiny představoval úplně jinak, ale momentálně jsem se cítil jako
čerstvý držitel olympijské medaile.
Povídali jsme si skoro do rána. Vlastně jsem mluvil spíš já, ona
neměla o čem. Její paměť sahala sotva pár týdnů do minulosti.
Vyprávěl jsem jí o své rodině. Moje prvotní obavy, že ji budu nudit,
se nenaplnily. Pamela byla zvědavá na všechno, co se mě nějak
týkalo.
Provedl jsem ji celým srubem. Zajímala se dokonce i o dílnu,
kde jsme si jako kluci zkoušeli vyrábět indiánské šípy a mušky na
rybaření. Obdivovala sbírku trofejí, které jsme získali za nejrůznější
sporty. Taky fotky pořízené v průběhu let přímo tady v domě nebo

– 135 –
na výletech v okolních lesích. Dlouze postávala u těch, na kterých se
objevoval táta. Se zatajeným dechem jsem poslouchal, jak Pamela
říká, že jsem mu hodně podobný. Nemohla by vymyslet nic, co by
mě potěšilo víc.
Těsně před svítáním jsme seděli na verandě, pili přeslazený čaj
s rumem a tiskli se k sobě pod vrstvou dek. Rum se značně pode-
psal na její výslovnosti. Nakonec ztichla úplně. Napůl seděla, napůl
ležela opřená o mou paži, měla zavřené oči a usmívala se. Usínala.
„Nedá se nic dělat, musíš do postele,“ řekl jsem potichu. Pro
případ, že by už opravdu spala.
Jen se ke mně přitiskla víc a něco zamumlala. Zaslechl jsem něco
o tom, že lidi přece čas od času musí spát i v posteli, když jsou
všechny skalní převisy v okolí obsazené.
„A nechtěla by sis mě vzít do postele s sebou?“ navrhl jsem.
Ozvalo se jen: „Hm…“
„Takové nadšení,“ povzdychl jsem si s hranou nespokojeností.
„Ale se mnou neprohloupíš. V případě potřeby dokážu nahradit
polštář i deku.“
Usmála se a pootevřela oči.
„Ty už toho dnes asi moc nenamluvíš, že ne?“ popíchl jsem ji.
Vzal jsem ji do náruče, prošel chodbou chabě osvětlenou malou
lampou a vyšlapal schodiště. Po vteřinovém zaváhání jsem s ní
zamířil do svého pokoje. Nechala se uložit do postele. Trochu se
probrala a protestovala, když jsem ji na okamžik pustil, abych jí
vyzul boty. Když jsem si k ní lehal, abych ji pevně objal, pochválila
mě. Pak okamžitě usnula.

***

Letadlo začalo klesat. Zírala jsem před sebe a zase drtila Aaronovu
ruku. Tentokrát jsem ale neřešila strach z toho, že by po nás mohl
zůstat jen kráter v zemi. Myslela jsem na Helen a na to, že si mě

– 136 –
vyzvedne na letišti. Aaron jí ráno zavolal, aby věděla, že se vracíme.
Já jsem se zbaběle zamkla v koupelně a pod přívaly horké vody
zaháněla úzkost a lehkou kocovinu. Přes zamčené dveře se mě
snažil uklidnit. Helen mu prý nepřipadala nijak rozčílená. Ale to
ona nebývala skoro nikdy. Navenek.
Nakonec nás i s Gordonem čekala až na parkovišti. Oba měli
černé brýle na očích a dlouhé pláště, které je asi měly chránit před
studeným větrem. Vypadali jako opravdoví mafiáni. A že já to měla
s čím srovnávat.
„Helen!“ nasadila jsem bezstarostný úsměv, který jsem si tré-
novala před zrcadlem. Dala jsem jí pusu na tvář. V jejím dokonale
hladkém obličeji se nepohnul jediný sval. Nejspíš dumala nad tím,
jestli po návratu domů použije nejdřív palečnici, nebo kleště. Mohla
by to být i železná panna.
„Madam Kingová!“ Aaron ji pozdravil tak vesele, že jsem mu tu
vřelost až věřila. Už od chvíle, kdy jsem ráno otevřela oči a on na
mě čekal s čerstvě uvařenou kávou, vypadal strašně spokojeně.
Zatímco jsem se snažila rozpomenout, jak jsem se dostala do jeho
postele, chrlil na mě spoustu informací o tom, co pro nás ještě před
svatbou naplánoval. V paměti mi z nich utkvěla jen jedna věta, totiž
že mě chce vzít na večeři k nim domů.
„Pane Collinsi,“ odpověděla bezbarvě Helen a podala mu ruku
v kožené rukavici. Hlavou mi blesklo, že domů možná ani nedoje-
deme. Jejich oblečení vypadalo spíš na to, že se mě chystají cestou
odpravit. Nepřekvapilo by mě, kdybych na zadním sedadle auta
našla igelitové potahy.
„Díky, že jste mi půjčila Pamelu. Ten výlet se moc vydařil. Viď,
miláčku?“ cvrlikal Aaron. Přitom si mě přitáhl k sobě a dal mi pusu.
Nad obroučkami Heleniných brýlí se objevila obě její obočí.
Brada jí naopak poklesla.
„Bylo to… úžasný,“ pokusila jsem se mu sekundovat, ale tak dob-
rá herečka, abych zvládla veselý tón, jsem nebyla.

– 137 –
 „No…,“ našla konečně řeč madam Kingová. „Jsem ráda, že jste se
dobře bavili. Příště bych ale ráda znala vaše plány poněkud… dřív.“
Aaron jí odpověděl něco ve smyslu, že to byl okamžitý nápad.
„Zítra večer tě vyzvednu.“ Díval se mi do očí a já bych přísahala,
že to zítra znělo nespokojeně. Už během letu mi vysvětloval, že
se dřív vidět nemůžeme, protože kvůli cestě do Kanady odsunul
spoustu pracovních schůzek.
„Ale zavolám ti, ano?“ Poctivě čekal, až mu to odsouhlasím, a pak
mě doprovodil k autu.
„Kdyby na tebe byla zlá, můžeš utéct a bydlet se mnou,“ mrkl
na mě spiklenecky. Nebyla jsem si jistá, jestli si nedělá legraci.
Rozhodně bych raději odjela s ním než s Helen. Bála jsem se.
Podle očekávání mě dusila skoro celou cestu domů. Neřekla
jediné slovo a ani jednou se na mě nepodívala. Málem jsem si
rozkousala ret. Hypnotizovala jsem kličku na dveřích. Pro případ,
že bych potřebovala vyskočit za jízdy.
„Takže sis udělala výlet.“ Když konečně promluvila, leknutím
jsem sebou trhla.
„Já… omlouvám se, Helen. Seběhlo se to tak rychle…,“ koktala
jsem.
„Nějaký malér?“ zeptala se. Dívala se na mě skrze tmavá skla
svých brýlí a její hlas neprozrazoval vůbec nic.
„Malér?“
„Něco, co by bylo třeba dodatečně žehlit,“ vysvětlovala trpělivě.
„Nějaké přeřeknutí. Nebo chyba ve faktech…“
Přemýšlela jsem. Žádný průšvih se mi nevybavil. Vzpomněla
jsem si jen na tu příšernou věc s Pameliným sexuálním životem,
ale rozhodla jsem se, že o tom Helen neřeknu. Tušila jsem, že by
byla schopná úplně všeho.
„Je to v pohodě,“ odpověděla jsem.
Pokývala hlavou. „Zdá se, že jste se sblížili.“
Cítila jsem, že rudnu, a byla jsem kvůli tomu na sebe naštvaná.

– 138 –
 „Jo, my… hodně jsme si povídali. Řekl, že mi začíná věřit.“ Několik
vteřin zírání do tmavých skel, ve kterých se odrážel můj vyplašený
obličej.
„Výborně,“ odpověděla bezkrevným hlasem. Skoro se mi chtělo
vydechnout úlevou, ale něco pořád viselo ve vzduchu. Cítila jsem to.
Projeli jsme branou sídla a za chvilku jsme už zastavovali před
hlavním vchodem. Helen mě najednou chytila za zápěstí a bolestivě
ho stiskla.
„Je jen jedna věc, která je pro mě důležitější než majetek mé ro-
diny!“ zasyčela. Naskočila mi husí kůže. „Nejít do vězení!“ Všechen
ten pečlivě skrývaný hněv se z ní nyní začal valit přímo na mě.
„Celý plán závisí na impulzivní puberťačce! Dobře víš, jak snadno
by se ta věc mohla provalit! Nabídla jsem ti budoucnost, o jaké se ti
ani nesnilo, a ty s ní takhle pitomě hazarduješ! Co sis sakra myslela?
Prožila jsem dvě bezesné noci a pořád čekala, kdy se ozvou policejní
sirény. Už nikdy se neopovažuj udělat něco podobného! Nebo příští
tělo, které najdou v popelnici, bude to tvoje!“
Její vztek a můj strach zaplnily vnitřek auta do posledního kout-
ku, takže tam nebylo k nadechnutí. Zmohla jsem se jen na pouhé
přikývnutí. Rozklepala jsem se. Udělala by to? Šlo jí o hodně. Vlastně
o všechno… Jo, asi by to udělala.
Gordon vysoukal své obří tělo z vozu a podržel Helen dveře.
Potom otevřel i mně. Cítila jsem se pod psa. Bylo tak snadné pod-
lehnout iluzi, že jsem opravdovou dědičkou impéria Black Crown…
Ale nebyla jsem nic víc než mizerná, ale přeplacená herečka.
Netroufala jsem si podívat se Gordonovi do obličeje. Na první
pohled vypadal jako dobrák, ale už jednou na mě mířil pistolí a moc
bych za to nedala, že v životě udělal i mnohem horší věci.
Klopýtala jsem po schodech ke dveřím a toužila jen po tom,
abych se mohla zavřít ve svém pokoji. Byla jsem pěkně vyděšená.
„Poobědváme spolu,“ oznámila mi Helen, a aniž se ohlédla, za-
mířila do jídelny.

– 139 –
 Na chvíli jsem zavřela oči. Občas to pomáhalo. Když mi v životě
bylo nejhůř, snažila jsem se předstírat, že jsem někde jinde. Teď
jsem myslela na Aarona, jenže místo úlevy se dostavila jen vlna
výčitek svědomí. Všechno, co se mezi námi dělo, byla lež. Nakonec
jsem si musela důrazně připomenout, že Aaron ten obchod potře-
buje a že mu kromě ztracených iluzí nehrozí žádná ztráta.
Skoro jsem tomu i věřila.

– 140 –
 Malá lež

Po zbytek dne jsem zůstávala ve svém pokoji. Listovala jsem rodin-

nými fotografiemi, které mi nechala přinést Helen. Kolem mě se
vršily štosy všeho, co nějakým způsobem souviselo s její dcerou –
vysvědčení, dopisy, novinové výstřižky, videa. Dokonce i záběry
z dětských narozeninových oslav, na kterých se usměvavá Helen
tiskla k usměvavému Bobu Kingovi. Jako by to byli dva úplně jiní
lidé než ti, které jsem znala. Když odbila půlnoc, prokousala jsem
se sotva polovinou hromady.
Z Pamely jsem měla zvláštní pocit. Dívala jsem se na někoho,
kdo vypadal úplně stejně jako já, ale situace, zachycené na fotkách,
jsem nikdy neprožila. Plesy, benefice, oslavy. Jaká vlastně byla?
Přetvařovala se, nebo fakt nedokázala s nikým vyjít? Její oči mi při-
padaly prázdné a úsměvy jako dokonalý plastový škleb od Mattela.
Víc a víc jsem věřila tomu, že znát ji osobně, nesnášela bych ji.
V jednu ráno se ve dveřích mého pokoje objevil Richard. Pře­
mýšlela jsem, jestli personál v Helenině domě chodí vůbec někdy
spát.
„Máte hovor, slečno Kingová. Volá váš otec.“
S bušícím srdcem jsem seběhla do haly. Pamela možná mívala
telefon i v pokoji, ale mně Helen dost nedůvěřovala. A byla jsem si
úplně jistá, že sluha šel nejdřív za ní, než mi o Bobovi řekl. Helen
teď pravděpodobně visí na druhém sluchátku, aby nás mohla od-
poslouchávat.
„Bobe?“
„Ahoj, Pam. Omlouvám se. Nedošlo mi, že je tak pozdě… Richard
mi ale řekl, že ještě nespíš.“
„To je v pohodě. Mám nějakou práci,“ uklidňovala jsem ho. Asi
by se dost divil, čím se zrovna bavím.

– 141 –
 „Napadlo mě… Jestli sis to nerozmyslela, zítra mám volno a chci
jet do Morissu, do toho domku po babičce. Na ryby. Nepřijela bys
za mnou?“
Babičku Kingovou jsem našla na jedné jediné fotografii. Byla to
laskavě vypadající žena se stejnýma očima, jako měli Bob a Pamela.
A já.
„Zítra večer jdu na večeři s Aaronem Collinsem,“ vysvětlovala
jsem. Odjet do Morissu se mi chtělo nechtělo. Už jsem věděla, že
s Bobem je mi rozhodně líp než v tomhle mauzoleu. Ale právě s ním
mi taky nejvíc hrozilo prozrazení. Pamelin otec na mě měl zvláštní
vliv. Chtělo se mi s ním povídat. O čemkoli.
„Přivezl bych tě včas,“ přemlouval mě. V jeho hlase zazněla naděje.
Zrovna jsem se nadechovala, abych mu řekla, že se budu mu-
set zeptat Helen, když se za mými zády ozvalo klapání podpatků.
Ohlédla jsem se. Madam Kingová se zastavila uprostřed schodiště.
Neřekla ani slovo, jen důrazně zavrtěla hlavou.
To mě vytočilo. Určitě to neudělala kvůli strachu z odhalení.
Prostě neměla Boba ráda. Chtěla jsem se s ní začít hádat, jenže jsem
měla v živé paměti, co mi řekla po návratu z letiště. Představa mrt-
voly pohozené v popelnici mi nešla z hlavy. Takže jsem jen svěsila
ramena a otočila jsem se k ní zády.
„Promiň… Bobe. Teď jsem si vzpomněla, že Helen už mi něco
naplánovala. Můžeme to nechat na jindy?“
Pár vteřin ticha. Doufala jsem, že ho to moc nesebralo.
„Jasně, holčičko. To se nedá nic dělat. No, já tam ale pojedu.
Kdyby ti zbyl čas, víš, kde mě najdeš.“ Byl zklamaný, možná dokonce
smutný, ale snažil se to maskovat.
„Dobře… tati. Pokud to půjde, zajedu za tebou aspoň na chvíli,“
slíbila jsem, i když mi bylo jasné, že to nehrozí.
Rozloučil se. Zavěsila jsem sluchátko do té parádní zlaté vidlice
a otočila se ke schodišti. Helen už tam nestála. V puse jsem měla
podivnou nahořklou pachuť.

– 142 –
 Nakonec jsem se vrátila do svého pokoje. Prohlížela jsem si fot-
ky Boba Kinga a bylo mi tak smutno, jako by to byla moje rodina.
Podobně jsem se cítila, když se máma hádala s Jimem. A to jsem ho
ani neměla ráda.
Zhasla jsem lampičku a zalezla si do postele. Poprvé mi připa-
dala příliš velká.

***

V noci jsem toho moc nenaspal. Ian se totiž vrátil ze svatební cesty,
a tak jsme to šli zapít. Nešetřil mě a sypal z rukávu podrobnosti
o tom, jak je život v manželství krásný.
„Samozřejmě jen v případě, že si jeden vezme tu pravou,“ zdů-
razňoval. Bylo mi jasné, že za normálních okolností by si všechny
následující detaily nechal pro sebe. Jenže teď se je rozhodl použít
proti mně. Ještě stále se nesmířil s tím, že se chci oženit s Pamelou.
Vykládal o pocitu štěstí a o tom, jaké to je probudit se s rukama
kolem milované ženy. Mé mlčení ho povzbudilo, takže se do svých
filozofických úvah nořil s větším a větším zápalem. Bar jsme později
vyměnili za můj byt, a když byly asi dvě ráno, zajeli do suterénu
udělat pár temp do bazénu.
„Vždycky jsem chtěl to, co měli táta a máma. Ještě na střední jsem
byl dokonce přesvědčený, že radši zůstanu sám, než abych se ženil
s tou nepravou.“ Ian se lokty opíral o kraj bazénu a zasněně zíral
na pableskující hladinu. Už asi dvacetkrát jsem se ho chtěl zeptat,
jestli jeho alter ego náhodou nepíše romány pod jménem Danielle
Steelová, ale vydržel jsem to. Šetřil jsem si to na tu jednu jedinou
větu, kterou jsem mu hodlal říct úplně nakonec.
Nad ránem jsme se vrátili ke mně do bytu. Ian se chystal odjet
za svou ženou, která v uplynulých hodinách pravděpodobně stejně
brutálně jako on do mě hučela do svých kamarádek.
„Iane?“ oslovil jsem ho u dveří do výtahu.

– 143 –
 Podíval se na mě a tázavě zvedl obočí. Unaveně, ale spokojeně
se usmíval.
„Začínám ji mít rád,“ řekl jsem potichu.
Dveře zdviže nějakou dobu zůstaly otevřené, ale když nikdo
nenastupoval, zase se neslyšně zavřely. Rozhostilo se ticho.
„Pamelu Kingovou?“ ujišťoval se překvapeně.
Uvědomil jsem si, že proti němu stojím s rukama založenýma na
hrudi a s nohama rozkročenýma, jako bych čekal ránu. Přesto jsem
se přihlouple usmíval a naplňoval mě pocit zadostiučinění nad jeho
vyjeveným výrazem.
„Začínáš mít rád Pamelu Kingovou,“ zopakoval. Pak se na mě za-
zubil. „To asi vysvětluje, proč jsi mi už před třema hodinama nedal
pěstí do zubů za všechny ty kecy.“
„Bylo to nesnesitelný,“ souhlasil jsem se smíchem.
Ušklíbl se. „Člověk se tady namáhá – a úplně zbytečně. Skoro
jsem ochraptěl.“
„Nevykládej. Rád se posloucháš,“ obvinil jsem ho. Asi tak před
deseti lety by to byla vítaná příležitost ke rvačce. Se vší láskou,
samozřejmě. Teď jen zaťal ruku v pěst a šťouchl mě do ramene.
„Nezdálo se mi, že byste toho měli moc společnýho,“ lehce nad-
hodil. Psycholog s mnoha tituly a několika publikacemi na kontě
se nezapře.
„To jsme neměli.“ Pokrčil jsem rameny. „Změnila se.“ Jakmile
jsem to vyslovil, věděl jsem, jak neuvěřitelně to zní. Ani já jsem
tomu stále málem nemohl uvěřit.
„Nehraje to na tebe?“ zeptal se Ian opatrně.
Rád bych mu řekl, že ne, ale tváří v tvář jeho skepsi se ta moje
zase probudila k životu.
„To nevím,“ odpověděl jsem neochotně. „Doufám, že ne.“
Jeho mlčení bylo výmluvnější než tisíc slov.
„Zítra ji beru k matce na večeři,“ nadhodil jsem.

– 144 –
 Přikývl. „Budu se těšit.“ Což v překladu znamenalo: „Mrknu se
na ni a dám ti vědět.“

***

Snídaně probíhala v naprostém tichu. Helen si četla noviny a já se ni-

mrala v jídle. V noci jsem špatně spala. V hlavě se mi toho převalovalo
příliš, než abych mohla usnout spánkem spravedlivých. Moje racio-
nální část se mě snažila srovnat do latě. Vlastně se nic nezměnilo. Od
začátku jsem věděla, že to bude těžký. Musím se prostě víc soustředit
na cíl. A vymyslet, jak přežít svatební noc, aniž by to všechno prasklo.
Myšlenka na Aarona nejdřív vyvolala jen smutný povzdech, ale
brzy jsem se tak nějak automaticky usmívala. Viděla jsem ho před
očima. Milovala jsem jeho gesta. Jeho úsměv. Ten pohled, kterým se
na mě díval od té doby, co mě slyšel mluvit ze spaní…
Zatajila jsem dech a na okamžik přestala pronásledovat švestku
po talíři. Stal se malér. Já se asi zamilovala. Do snoubence Pamely
Kingové…
Vstala jsem a zamířila do svého pokoje. Zase na mě všechno
padalo. Večer mě čekalo seznámení s Aaronovou matkou – doko-
nalou Janeth – a já už teď měla v žaludku kamení. Proč to nemohlo
být jednodušší? Proč nebyl Aaron Collins zapšklý pupkatý páprda
s pleší? Bude zázrak, když se té svatby vůbec dožiju.
V hale jsem potkala Richarda částečně zakrytého pyramidou
přepravek s potravinami. Obě křídla dveří byla otevřená dokořán.
Tam a zpátky pobíhali zaměstnanci nějaké dodavatelské firmy.
Richard je vedl do kuchyně a rozčiloval se, že nezajeli k zadnímu
vchodu. Byl tam s nimi i nějaký kluk, mohlo mu být kolem patnácti,
nejspíš syn jednoho ze závozníků. Držel jim dveře a podával nějaké
papíry. Evidentně si to moc neužíval.
V tu chvíli jsem dostala nápad. Líhl se ve mně už od chvíle, kdy
jsem v noci telefonovala s Bobem, ale teď už jsem věděla, jak na to.

– 145 –
Bylo jasné, že se jedná o ten druh pitomostí, co mi obvykle hodně
zavařily. Nemuselo to vyjít. A Helen by mě asi opravdu zabila, kdyby
zjistila, že se ji pokouším převézt. Ale já tak nějak… musela. Kvůli
Bobovi i kvůli sobě.
„Čau,“ oslovila jsem toho kluka. Chvíli předtím jsem si rozepnula
dva knoflíčky na halence. Do výstřihu se mi podíval dřív než do
obličeje.
„Slečno?“ Přeskočil mu hlas.
„Chtěl by sis vydělat deset dolarů?“
Přikyvoval tak nadšeně, až jsem dostala strach o jeho krční páteř.
Poprosila jsem ho o tužku a papír a napsala mu telefonní číslo.
„Co nejdřív tam zavoláš a tomu pánovi řekneš, že ho Pamela
nutně potřebuje. Zvládneš to?“
Znovu přikývl a ze všech sil se snažil nekoukat mi na prsa.
„Čím dřív, tím líp, jasný?“
„Jasný.“ Vzal si ode mě papírek i bankovky, které jsem vytáhla
z Richardovy vázičky. Byla to taková porcelánová dekorace hned
u vchodu, do které si sluha strkal drobné pro poslíčky. Doufala jsem,
že to klapne…
… a klaplo. Aaron se v mém pokoji objevil přesně za hodinu.
Zadýchaný a s očima navrch hlavy. Zjevně se bál, že se mi něco stalo.
Rozhlížel se, jako bych měla mít v pokoji bandu hrdlořezů.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Několikrát jsem přikývla. A pak jsem si vzpomněla na ten pito-
mej odposlouchávací prsten.
„Moment! Počkej chviličku! Nikam mi neuteč, jo? Já si musím
jen… umejt ruce.“
Užasle se na mě podíval. Pelášila jsem do koupelny a hned jsem
strčila ruce pod tekoucí vodu. Když jsem odtamtud odcházela, prs-
ten zůstal na umyvadle. Pečlivě jsem za sebou zavřela dveře.
„Pamelo,“ začal. Ten lehce varovný podtón se nedal přeslechnout.
„Zrušil jsem kvůli tobě velmi důležitou schůzku…“

– 146 –
 „Já…“ Sklopila jsem oči. Najednou mi připadalo, že to byl opravdu
hodně špatný nápad. Nedospělý. Impulzivní. Prostě… můj.
„Potřebuju pomoc. Chci se vidět s tátou, ale Helen mi to zakázala.
Tak mě napadlo, kdybys jí řekl, že jedeme k vám…,“ chrlila jsem
ze sebe a očima jsem k němu vysílala úpěnlivé prosby. S každým
slovem se ale mračil víc a víc a já si připadala trapně. „Asi to nebyl
dobrej nápad,“ ukončila jsem svůj proslov jedním dechem. Nejradši
bych si nafackovala. Přemýšlela jsem, o kolik milionů asi přišel,
když zrušil tu schůzku.
„Opravdu jsi mě právě teď požádala, abych lhal tvé matce?!“
Aaronův hlas zněl úplně ledově. Ten milej kluk, co mě zahříval pod
převisem, někam zmizel.
„Strašně ho potřebuju vidět! Bude mu líto, když nepřijedu,“ vy-
světlovala jsem nešťastně.
„Pamelo, ty…“ Zavřel oči, jako by hledal rozvahu. Možná se musel
přemáhat, aby mě neseřval. „Jsi přece dospělá. Tvá matka ti nemůže
bránit, aby ses s Bobem vídala. Prostě za ním jeď.“ Nekřičel. Mluvil
celkem laskavě, ale byla z něj cítit netrpělivost.
„Ty to nechápeš,“ hlesla jsem. Jak mu to vysvětlit? „Náš vztah
s Helen je… zvláštní.“ Pokud tam pojedu, možná mě zabije, dodala
jsem v duchu.
Aaron stál a čekal. Mlčel.
„Je těžký dělat si, co chceš, když tvůj život závisí na ostatních,“
dodala jsem rezignovaně.
„Vyhrožuje ti? Hrozí ti, že tě vydědí, když ji neposlechneš?“ vyslý-
chal mě zamračeně. Vzhledem k tomu, že mrtvoly nemohou dědit,
měl v podstatě pravdu.
„Tak nějak.“
Nervózně si projel rukou vlasy a zadíval se z okna. Takhle vy-
padá multimilionář, kterého každá vteřina stojí stovky tisíc. Jako
bych slyšela cinkání peněz. Zároveň jsem ale měla pocit, že ho můj
problém opravdu zajímá. Rozhodně mě neposlal do háje.

– 147 –
 „Už jsem ti to říkal, Pamelo. Já nikdy nelžu,“ připomněl mi, zatím-
co mi jeho pohled propaloval dírku přímo doprostřed duše.
„Je to pro dobrou věc,“ kuňkla jsem, i když mi bylo jasné, že tohle
na něj neplatí. Ani nemusel nic odpovídat. Tohle prostě nebral. On
byl vážně čistej jako lilie. Vedle něj jsem si připadala jako největší
grázl.
Aniž bych to nějak plánovala, rozbrečela jsem se. Připadala jsem
si bezmocná, trapná a sama.
Aaron mě znenadání objal.
„Uděláme to takhle. Půjdeme za Helen a ty jí řekneš, co potřebu-
ješ. Já tě pak odvezu za Bobem.“
Zabořila jsem obličej do jeho parádního saka a rozeštkala jsem
se naplno. Dostal mě. Byl snovej.
„Nechtěla jsem tě do toho tahat… Promiň. Ale nevěděla jsem, kdo
jinej by mi mohl pomoct.“
„Udělám to pro tebe rád. Ale do budoucna bys s tím měla něco
dělat. Jsi dospělá, Pamelo! Nikdo ti nemůže diktovat, co můžeš nebo
nemůžeš.“
Smutně jsem se usmála. Těžko mohl chápat, že s tímhle nic ne-
nadělám.

***

Nejdřív jsem měl vztek. Vypadalo to jako jeden z jejích obvyklých

rozmarů. Jenže brzy jsem pochopil, že ať už je za tím cokoli, Pamela
je opravdu nešťastná. Nešlo mi to do hlavy. Nikdy dřív si ze své mat-
ky nic nedělala. Vlastně kašlala na všechny. Teď mi ale připadala
vyděšená. Nepotřeboval jsem studovat psychologii jako Ian, abych
pochopil, že to, co následovalo, byla klasická ukázka ochranitel-
ských pudů.
Takže jsem ji držel, utěšoval a ke svému nekonečnému údivu
také slíbil, že se budu podílet na malém podvodu. Co na tom ale bylo

– 148 –
nejpřekvapivější – dokonce jsem z toho měl radost. Někde hluboko
uvnitř jsem cítil uspokojení, že pomáhám dívce v nesnázích. Své
dívce v nesnázích.
Madam Kingová nás podrobila křížovému výslechu. Byl bych se
víc pozastavoval nad tím, že Pamela tak přesvědčivě lže, kdyby mě
nepopuzovalo, jak se k ní její matka chová. Přesto jsem dokázal
mlčet a pouze se usmívat. Helen Kingová nás propouštěla v pře-
svědčení, že celý den strávíme spolu. Dohodli jsme se, že se vrátíme
tak, aby se Pamela stihla připravit na večeři s mou rodinou.
Když jsme opustili dusnou atmosféru pracovny, Pamela si vidi-
telně oddechla. Pod křeslem v hale měla schovanou nějakou tašku.
Vysvětlila mi, že se s Bobem chystá na ryby, a tak si bere bundu
a boty na přezutí. Do deseti minut jsme mířili na jih, ven z Chicaga.
„Jsi naprosto… úžasnej!“ výskala a smála se.
A mně to udělalo strašně dobře. Nedokázal jsem se ubránit
spokojenému úsměvu a pořádně jsem na to šlápl. Ne proto, abych
byl co nejdřív zase v práci, ale protože to bylo fajn a Pamele se to
líbilo. Když jsem ji chytil za ruku, zatvářila se úplně blaženě. Svezla
se v sedačce níž a zavřela oči. Zářila.
Pořád jsem měl v hlavě zmatek. Byla tak jiná! Občas ustrašená
a bezradná, ale taky vtipná a většinou strašně fajn. Racionálně jsem
to nedokázal pochopit, jenže těm pudovějším částem mého já to
bylo naprosto fuk. S touhle Pamelou Kingovou jsem se cítil skvěle.
Co se to se mnou sakra dělo?
„Kde přesně je ten dům?“ zeptal jsem se, když jsme minuli ceduli
s nápisem „Vítejte v Morissu“.
„Já vlastně nevím,“ přiznala rozpačitě. „Nepamatuju si to. A ptát
jsem se nikoho nemohla, bylo by to podezřelý.“
Zastavil jsem u nějakého bistra.
„Počkej tady,“ přikázal jsem jí. Bylo poledne a mně právě utíkalo
další obchodní jednání.

– 149 –
 Uvnitř bylo docela narváno, spousta lidí přišla na rychlý oběd.
Odchytil jsem servírku v květované zástěře a zeptal se na dům
Kingových.
„Hledáte Darleninu vilku?“ usmála se. „Tak to jeďte pořád na
jih po hlavní a až těsně před mostem odbočte doprava do Illinois
Avenue. Je to na konci ulice, mezi stromy. Vy jste někdo z rodiny?“
zeptala se rovnou.
„Téměř,“ odpověděl jsem překvapeně.
„Darlene byla skvělá,“ dodala servírka, mrkla na mě a zmizela ve
dveřích do kuchyně.
Dům Kingových stál opravdu mezi stromy. Nebyl nijak zvlášť
velký. Typický maloměstský domek, ale měl své kouzlo. Zahrada
plynule přecházela v listnatý les. Zastavil jsem na kraji travnatého
pozemku. Pamela zůstávala sedět a s obavou si dům prohlížela.
Přemýšlel jsem, jak těžké musí být všechno zapomenout.
„Radši počkám, než zjistíš, jestli je někdo doma.“ Naklonil jsem
se k ní a políbil ji na tvář.
„Děkuju,“ zašeptala vděčně.
Pohladil jsem ji. Dívala se na mě s důvěrou a tichým očekáváním.
Zvedl jsem ruku a narovnal čepici, kterou si před chvílí nasadila.
„Až se vdáš, můžeš za tátou jezdit tak často, jak budeš chtít.“
Taky jsem mluvil potichu. Bylo to zřejmě tou atmosférou. Nebo
Pamelinýma velkýma modrýma očima.
„Překvapilo mě, jak snadno jsi dokázala lhát,“ nedalo mi to. A ona
na okamžik vypadala vyděšeně. Pak sklopila oči.
„S Helen to jinak nejde.“
Nedělal jsem to rád. Nechtěl jsem ji tlačit ke zdi. Opravdu mi na
ní začínalo záležet, ale o to víc jsem se bál, že se z ní ze dne na den
zase stane jezinka.
Vzal jsem ji za bradu. „Mluvit pravdu je někdy strašně těžký. Vím
to. Ale člověku se pak mnohem líp spí.“

– 150 –
 Sotva znatelně přikývla a provinile si kousala ret. To bezbranné
gesto mě okamžitě zhypnotizovalo. Naklonil jsem se blíž a ona rty
pootevřela. Okamžitě jsem se jich zmocnil. Zavzdychala.
„Mně nikdy nelži, ano?“
Objala mě kolem krku a tiskla se ke mně s urputností malého
dítěte. Mlčela.
„Vyzvednu tě ve tři,“ zašeptal jsem. A uvědomil jsem si, že už teď
se na to těším.

– 151 –
 Cizí dcera

Léto bylo v plném proudu, ale blížila se bouřka. Na nebi pluly černé
mraky a foukal studený vítr, který mě trochu probral. Bez ohlédnutí
jsem vystoupala pár dřevěných schodů, které vedly na verandu domu.
Kdyby mi v tu chvíli Aaron viděl do obličeje, musel by všechno poznat.
Zaklepala jsem a za dveřmi se vzápětí ozvaly spěšné kroky.
„Pam!“ zvolal Bob, když mě uviděl, a bouřlivě mě objal. Potěšilo
mě to.
Zaslechla jsem, jak auto za mými zády nastartovalo. Ohlédla
jsem se. Aaron nás bedlivě sledoval, ale když viděl, že je všechno
v pořádku, zatroubil na pozdrav a odjel.
„On je moje alibi,“ vysvětlovala jsem. „Helen neví, že jsem tady.
Ona… zakázala mi to.“
„Ode mě se to nedozví,“ reagoval se spikleneckým mrknutím.
Přesto mi připadalo, že nebyl úplně v pohodě.
„Nešel jsi na ryby?“ Mezitím jsme se přesunuli do kuchyně. Byla
mrňavá. Jen dřez, kamna, pár zašlých skříněk a jídelní stůl pro dva.
Bob se rozpačitě usmál. „No, kdybych odešel, těžko bys mě pak
hledala.“
To mě dojalo. Čekal tu na mě, i když jsem mu řekla, že nepřijedu.
Zrudlá nervozitou, ale s blaženým pocitem jsem si sedla ke stolu.
„Mám jen fazolovej guláš s chlebem.“
„To zní skvěle,“ uklidnila jsem ho.
„Když jsi byla malá, milovala jsi ho. Dáš si pivo?“
„Jo, pivo bude fajn.“
Podal mi jednu ze dvou plechovek, které vyndal z lednice. Sedl
si proti mně a pustil se do jídla. Dlouho jsme mlčeli.
„Už je ti dobře?“ zeptal se, když po nás zůstaly jen chlebem do-
čista vytřené talíře. „Myslím tím… nemůže se to vrátit?“

– 152 –
 „Všechny testy jsou negativní. A… cítím se fakt skvěle.“
Úlevně se usmál. Bylo na čase říct další lež. Neměla jsem na vy­
branou.
„Měl bys něco vědět, Bobe.“
Narovnal se v ramenou a zatvářil se jako někdo, kdo očekává
kopanec do břicha.
„Všechno jsem zapomněla. Myslím tím… úplně. I tebe, mámu…
Ta operace mi něco udělala s hlavou.“ Ne, Aaron neměl pravdu.
Nejsem člověk, kterému by lhaní šlo snadno. Ne tady a ne Bobovi.
Bylo to jako mít v puse něco hodně hnusnýho.
„Aha.“ Napil se. „Takže jsem pro tebe… cizí?“
Přikývla jsem. Ticho, které nastalo, nebylo příjemné. Měla jsem
potřebu omlouvat se. Udělat mu něčím radost. Hlavou mi blesklo,
že bych dala snad cokoli, abych mohla být jeho skutečnou dcerou.
„Mrzí mě to.“
Bob se pousmál a mávl rukou, jako by o nic nešlo, ale nevěřila
jsem mu.
A v tu chvíli jsem se rozhodla. Jsem teď Kingová, takže Bob je
můj táta. Jedinej chlap v mém životě, kterej tomu označení opravdu
odpovídal. Ať už to Pamela v minulosti pohnojila jakkoli, chtěla
jsem to dát do pořádku.
„Co se mezi námi stalo?“ zeptala jsem se.
„No…,“ odkašlal si a palcem se podrbal na nose. „Máma ti nic neřekla?“
Jen jsem zavrtěla hlavou.
„Helen a já… odcizili jsme se. Bylas ještě hodně malá. Tak nějak…
jsme prostě každej z jinýho těsta.“
Asi jsem si to uměla představit. Vlastně mi bylo záhadou, že se
tihle dva vůbec dali dohromady.
„Ona vždycky žila jen pro rodinnou společnost. A já chtěl dál
dělat svou práci.“ Rozpačitě se usmál. „Plnit poslání.“
Jo, jestli jsem někdy nějakýmu policajtovi věřila, že pro něj práce
znamená něco jako vyšší poslání, tak to byl Bob.

– 153 –
 „Zlobila se. Přemlouvala mě. Dokonce vyhrožovala. Možná jsem
tehdy měl víc bojovat nebo se jí to snažit líp vysvětlit. Víš, nebyla
vždycky taková. Třeba to, že si po svatbě vzala moje jméno, i když
tolik lpěla na svém otci… Moc to pro mě znamenalo. Ale později
jsme to všechno ztratili. Třeba jsme měli jít do poradny. Nevím…“
„Možná jste prostě neměli šanci,“ podotkla jsem.
„Trávil jsem v práci víc a víc času. Bral jsem si přesčasy. Prostě…
bylo mi tam líp než v tom dusnu doma. Jenže mi nedošlo, co to
udělá s tebou. Ona měla týdny na to, aby tě zpracovala. Začala ses
mi vyhýbat.“
„Mrzí mě to,“ zopakovala jsem, ale on jen zavrtěl hlavou a chytil
mě za ruku.
„Tohle je moje vina. Moje a Helen. Dítě za tohle nikdy nenese
odpovědnost.“
Vážně? Neřekl to jen proto, aby mě uchlácholil? V myšlenkách
jsem se vrátila o několik let zpátky. Opravdu nejsem zodpovědná za
to, že se Jim odstěhoval? Že máma měla potřebu vydělat jakýmkoli
způsobem víc peněz, abych se já měla dobře?
Neměla jsem však čas o tom dál přemýšlet, protože Bob si přikryl
obličej rukama.
„Udělal jsem hroznou věc, Pam.“
Zatajil se mi dech. Co mohl udělat tak hroznýho? Vždyť on byl
vždycky naprosto férovej!
„Víš, někoho jsem měl. Známost.“ Odkašlal si. „Máma to asi neví.
Tenkrát jsem se od vás zrovna odstěhoval. A zamiloval jsem se.
Podrobnosti nejsou důležitý. Já jen… Chci, abys to věděla. Nejsem
svatej.“ Napjatě se na mě podíval.
„To není nic strašnýho. Bylo by divný, kdyby sis za ty roky nikoho
nenašel.“
„Pamelo, to není všechno.“
Natáhla jsem k němu ruku. Chtěla jsem ho povzbudit. Úplně jsem
zapomněla, že v tomhle příběhu jen zaskakuju.

– 154 –
 „Jestli máme začít znovu, měla bys vědět všechno.“ Zadíval se
na mě. „Měl jsem s ní dítě. Dceru. Já… celý roky jsem to jen tušil. Ta
žena byla vdaná a tvrdila mi, že to dítě má se svým mužem.“
Chvíli jen seděl a očima probodával desku stolu.
„V ten den, kdy ses vrátila z nemocnice a já vtrhl k vám domů…
Tehdy jsem se dozvěděl, že to děvče opravdu byla moje dcera.
Jenže…“ Zavřel oči a zpod zavřených víček se mu řinuly slzy.
„Umřela, Pam. Moje holčička je mrtvá. Já ji skoro neznal. Viděl
jsem ji jen párkrát. Běžel jsem za tebou, protože jsem najednou
umíral hrůzou, že bych mohl ztratit i tebe. Promarnil jsem tolik
let…“ Podíval se na mě. „Možná mě budeš nenávidět…“
„Kolik… kolik jí bylo?“ zeptala jsem se opatrně.
„Sedmnáct. Ještě taková mladá…“ Narovnal se a otřel si slzy do
rukávu košile. „Často měla trable. Nabízel jsem její mámě pomoc,
ale… vždycky mě odbyla slovy, ať se nestarám, když není moje.“
Sedmnáct. Jako já. A taky lítala v malérech. Ztěžka jsem polykala.
Jako by mluvil o mně. Myslela jsem na to, jak se mi v minulosti snažil
pomoct, a na okamžik mě napadla naprosto šílená myšlenka. Okamžitě
jsem ji ale zahnala. To nemohla být pravda. Takové věci se nedějí.
Místo toho jsem se zhluboka nadechla a stiskla mu ruku.
„Mám tě ráda, tati,“ zašeptala jsem.
A jemu to zjevně stačilo. Hlučně se vysmrkal a zeptal se, jestli
pořád chci jít na ty ryby. Vypadal, že by rád změnil téma. Nadšeně
jsem souhlasila. Rybaření byl dobrý nápad.
Bob si přehodil přes rameno ruksak s pruty. Jak se ukázalo poz-
ději, nesl ho úplně zbytečně. Když jsme se usadili v tichém zákoutí
jednoho z ramen řeky Illinois, ani ho nevybalil. Koukali jsme do
vody a občas prohodili pár slov. O jeho práci, o babičce Kingové.
Neměl ale potřebu vyprávět mi, jaká jsem byla jako dítě, a já neměla
potřebu se na to ptát. Jako by mě přijal takovou, jaká jsem právě teď.
Stejně jako jsem já všema deseti brala jeho. Minulost teď nebyla tak
důležitá. Už strašně dávno jsem nezažila takový klid.

– 155 –
 Přestože se vlastně nic nedělo, odpoledne strávené s Bobem
uteklo strašně rychle.
„Ty a ten Collins,“ nadhodil Bob, když jsme si prošlapávali cestu
zpátky do Morissu.
„Hm?“
„Máma tě do svatby nutí? Protože jestli ho nechceš, tak se na něj
vykašli. Je to tvůj život. Asi tě to překvapí, ale peníze nejsou všechno.“
Musela jsem se usmát. Bob šel přede mnou a nejspíš využil toho,
že je otočený zády. Neuměla jsem si představit, jak by mi tohle mou-
dro říkal do očí.
„Já vím,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi v hrudi zase rozlévá
ten blažený pocit. Ostatně jako vždycky, když jsem na pana Collinse
jen pomyslela. „Ale ono nám to překvapivě asi začíná… klapat.“
„Tak to je skvělá zpráva,“ uzavřel Bob a dál už se k tomu nevracel.

***

Do Morrisu jsem se vrátil o něco dřív, než jsme se dohodli. Ten den
šly stejně veškeré mé pracovní plány do kytek, takže jsem vyřídil jen
nějaké papírování a pár telefonátů. Čekání v autě před domem jsem
využil k tomu, abych zavolal mámě a oficiálně jí oznámil, že hodlám
Pamelu přivést na rodinnou večeři. Nečekal jsem, že bude mít radost,
takže mě její reakce nijak nezaskočila. Nerozmlouvala mi to a věděl
jsem, že se k ní bude chovat mile, ale bylo znát, že není představou
někoho takového ve svém domě zrovna dvakrát nadšená.
Potom už jsem jen seděl, čekal a díval se, jak se na skla auta spouští
liják. Na moment se mě zmocnil zneklidňující pocit, že jsem přehlédl
nějaký zásadní fakt. Představil jsem si válečnou poradu Helen Kingové
s Pamelou a viděl jsem je, jak se vysmívají mé naivitě. Pak se mi ale
vybavilo posledních pár dní a tu absurdní myšlenku jsem zahnal.
Když jsem uslyšel blížící se hlasy, vystoupil jsem z auta. Všichni
tři jsme skoro zároveň vběhli pod střechu dřevěné verandy. Jediný

– 156 –
pohled na Pam a všechno se zdálo úplně v pořádku. Crčela z ní voda,
ale doslova zářila. Přísahal bych, že mě ráda vidí, a věděl jsem úplně
jistě, že já moc rád vidím ji.
„Náčelníku Kingu.“ Její otec si mě zkoumavě prohlížel – ostat-
ně jako pokaždé, když jsme se setkali –, a pak mi potřásl rukou.
Tentokrát se i pousmál.
„Slečno Kingová,“ pozdravil jsem Pamelu a uvědomil si, jak to
znělo šťastně. Když jsem ji k sobě přitáhl, jako by se jí rozsvítily
oči. Nehrála se mnou žádnou hru. Prostě se mi dívala přímo do očí,
usmívala se a všechno na ní volalo, že se jí moc líbí v mé náruči.
Některé věci se dějí úplně přirozeně. Dýchání, bušení srdce,
líbání Pam… Voněla deštěm a květinovým parfémem.
„Pojedeme?“ zeptal jsem se, když jsem si i přes mlhu ve své hlavě
uvědomil, že její otec už nějakou dobu velmi soustředěně zkoumá
suky na dřevěné střeše verandy.
Přikývla. Podívala se na Boba Kinga a zčervenala.
„Už musím… tati.“
Váhavě ho objala. Jako by to byla věc, na kterou ani jeden z nich
nebyl zvyklý. A podle toho, co jsem věděl, opravdu nebyla. Zdálo se,
že změna Pameliny osobnosti mění její vztahy na všech frontách.
Už jsem nepochyboval o tom, že jsem udělal správnou věc, když
jsem ji sem vzal.
Celou cestu zpátky se na mě dívala tak vděčně, že mi málem
začínalo být malé sako, jak jsem se dmul pýchou. Výraz v její tváři se
ale změnil, hned jak jsme přijeli na pozemek domu Helen Kingové.
Bylo to jako překročit neviditelnou hranici začarovaného království.
Pamela se zatvářila ustaraně. Vypnul jsem motor a chytil ji za ruku.
„Mračíš se,“ upozornil jsem ji a druhou rukou se dotkl jejího
nakrčeného čela. Místo odpovědi si jen nešťastně povzdechla.
„Zkomplikovala jsem ti den?“ zeptala se potom. Očividně se
snažila změnit téma.
Pokrčil jsem rameny. „Zkomplikovala. Ale hezky.“

– 157 –
 A vážně to tak bylo. Neplánovaně jsme spolu strávili pár hodin
navíc a já si těžko dokázal představit lepší program.
„Vážně?“ Její hlas zněl nevěřícně.
Natáhl jsem k ní ruku a pohladil ji po tváři.
„Pořád nevím, co si o tobě myslet…,“ přiznal jsem. „Jsi strašně
zajímavá,“ dodal jsem, když reagovala poplašeným výrazem.
„Ani nevíš, jakou mi to dá práci,“ zavtipkovala. Potom se zhlu-
boka nadechla a pohladila mě na zádech pod sakem. Líbat ji bylo
stejně nové a vzrušující jako všechno, co se jí týkalo. Nechtělo se
mi přestat. Už nikdy.
„Mám tě plnou hlavu,“ pokračoval jsem v upřímnosti obnažené
až na dřeň, která mě samotného překvapila. Nechtěl jsem náhodou
postupovat pomalu a opatrně? Místo toho mě však napadla zne-
klidňující myšlenka, jestli ten nový světadíl neobjevuji úplně sám.
Pamela zatím nikdy neřekla, co si o tom všem myslí. Kromě jejího
váhavého souhlasu s tím, že spolu zkusíme chodit, jsem do této
chvíle nic zásadního neslyšel.
„Tohle tě samozřejmě k ničemu nezavazuje,“ dodal jsem spěšně.
Ještě pořád jsem ji držel v náruči, takže jsem se vyjadřoval jako
nervózní puberťák. „Nemáš povinnost mi dovolit, abych…“
Odtáhla se a vyjeveně se na mě podívala.
„To myslíš vážně?“ zeptala se.
„To, že tě mám plnou hlavu, nebo že mě můžeš kdykoli zastavit?“
Uvnitř jsem cítil příjemné napětí, které mohlo přerůst ve výbuch
nevázaného smíchu, stejně jako v další divoký útok na její rty.
„Oboje…,“ přiznala s plachým úsměvem.
„Ale já to myslím úplně vážně. Oboje.“ Opravdu jsem se jí právě
teď přiznal, že… K čemu jsem se jí to vlastně přiznal? Zamrazilo mě.
„Chtěla bych zůstat s tebou,“ zašeptala. Tou jedinou větou doko-
nale vymazala jakákoli ale, která mi neustále strašila v hlavě.
„Takže je všechno v nejlepším pořádku,“ konstatoval jsem prostě.
Najednou jsem se cítil totálně vyčerpaný, jako bych měl za sebou

– 158 –
celodenní práci v kamenolomu. Opírala si hlavu o mé rameno a já
ji šimral prsty vzadu na krku. Venku šuměl déšť a retro hodiny
vsazené v palubní desce auta tiše odtikávaly své vteřiny.
„Budu muset jet,“ řekl jsem omluvně… a opravdu nerad. Políbil
jsem ji pod ucho a potom znovu na krk.
„Práce?“ protáhla s potlačovaným zklamáním.
„Práce.“
Povzdychla si.
„A jsem jenom člověk, Pamelo.“ Významně jsem se na ni podíval.
Hlavou mi běžela slova jako voňavá, měkká, elektrizující a tak blízko…
Nejdřív se tvářila nechápavě, vzápětí ale zrudla.
„Aha,“ odtušila. „Jdeme na to strašně pomalu a tobě je osmadva-
cet,“ rýpla si.
„Tak nějak.“ Zase se mi chtělo smát. „Ale svým způsobem si to
užívám,“ uklidňoval jsem ji, když se jí ve tváři objevil provinilý vý-
raz. „Máme spoustu času.“
Přikývla a pak z nějakého důvodu posmutněla.
„Uvidíme se už za pár hodin,“ snažil jsem se ji povzbudit.
„Co si mám obléct?“ zeptala se znepokojeně.
„Něco neformálního. Bude tam jen moje rodina.“
Povzdychla si.
„Ty máš strach!“ zvolal jsem se smíchem.
Zamračila se na mě. „Taky bys ho měl, kdybys byl na mém místě.“
„Budou tě milovat,“ ujišťoval jsem ji. Jak by nemohli?
Usmála se a chvíli se na mě dívala tak zálibně a spokojeně… tak
krásně…
„Už vážně musím,“ připomněl jsem nerad.
„Já vím.“
„Tak už vystup,“ zašeptal jsem.
„To mě ale nejdřív budeš muset pustit.“ Zasténal jsem.

***

– 159 –
Do haly jsem vešla obezřetně, jako bych se ocitla na zaminovaném
území. Přechod ze světa Aarona Collinse do světa Helen Kingové
byl jako studená sprcha. Jakoby odnikud se vyloupl Richard a přál
mi pěkný podvečer.
„Matka je doma?“ zeptala jsem se cestou ke schodům.
„Ano, slečno. Ráda by vás viděla.“
Tak jo. Už je to tady. Nohy jsem najednou měla jako z olova. Když
jsem klepala na dveře její pracovny, zpotily se mi dlaně.
Helen seděla za stolem. Na špičce nosu měla brýle na čtení a pro-
bírala se nějakými papíry. Překvapilo mě, když jsem na stole za-
hlédla broušenou sklenici s nějakým alkoholem. Byla skoro dopitá.
„Posaď se.“
Beze slova jsem poslechla.
„Všechno v pořádku?“ zeptala se.
Přikývla jsem. Nehodlala jsem jí vykládat, jak moc.
„Rozumíte si,“ konstatovala, zatímco mě rentgenovala přes ob-
roučky brýlí.
„Zdá se, že ano,“ odpověděla jsem stručně. Při představě, že bych
Helen měla vyprávět o jediné minutě strávené s Aaronem, se ve
mně všechno bouřilo.
Otevřela šuplík po své pravé ruce, něco z něj vyndala a pak ke
mně natáhla ruku. Na dlani jí ležel zásnubní prsten. Ouvej…
„Nesnaž se mi tvrdit, že sis ho tu zapomněla omylem!“ zarazila
mě uprostřed nádechu. Vypadala rozzlobeně, ale nepouštěla na
mě takovou hrůzu jako včera. Připadala mi spíš strašně unavená
a ustaraná.
„Promiň,“ řekla jsem po bleskové úvaze na téma lhát, či nelhat.
„Ale já tě s sebou na rande nechtěla. Sbližujeme se a…“ Upřela jsem
na ni rozpačitý pohled.
„Sbližujete se,“ zopakovala bezbarvě.
Zmateně jsem zamrkala. Že by se jí na tom něco nelíbilo? Pomalu
jsem si navlékla prsten. Bylo to jako zacvaknout policejní pouta.

– 160 –
 „Příliš snadno ztrácíš ze zřetele to, co je opravdu podstatné.“
Opřela se v křesle a sundala si brýle. Na chvíli zavřela oči. „Je dobře,
že ti začal věřit. Nikdy bych si nemyslela, že to dokážeš tak snadno,“
dodala.
Vím, že mě nechtěla urazit, ale urazila.
„Ale nepřeháněj to tolik,“ pokračovala.
„Ne?“ Připadala jsem si jako dostihový kůň. Zrychlit. Zpomalit.
Přeskočit…
„Nezapomeň, že s ním nesmíš do postele.“
Málem jsem se zakuckala. „Cože?!“
„Nevím, jak moc zaostalá je tvá sexuální výchova, ale nějakým
zázrakem jsi ještě s nikým nespala. Pamela ano a Collins to velmi
dobře ví. Pokud spolu budete…“ Konečně projevila alespoň náznak
rozpaků.
Mně se zatím obracel žaludek naruby. Nevěděla jsem, co jí na to
mám říct. Držet si Aarona od těla? Ježkovy oči, jak asi?
„Je tu samozřejmě možnost drobného chirurgického zákroku,
pokud bys trvala na tom, že vaše manželství bude se vším všudy.“
Rozčileně mlaskla. „Tohle není hra, Pamelo! Absolutně nic nemůže-
me nechat náhodě! Co tě to napadlo? Chtěla jsem sice, abys na něj
byla milá, ale nemyslela jsem tím, aby ses do toho vrhla tak po hlavě!“
„Řekla jsem mu, že jsem všechno zapomněla. Věří mi to,“ bránila
jsem se chabě. Víc než kdy dřív jsem se cítila jako Helenin zaměst-
nanec. V tu chvíli jsem ji za to, že mi to připomněla, nesnášela.
„To jsi udělala dobře,“ uznala. Sáhla pro sklenici, a ať v ní bylo
cokoli, kopla to do sebe, ani nemrkla. „Collins není hlupák! Sleduji
ho už pár let. Má instinkty, zdravou míru podezíravosti. Je chytrý.
Nejpozději za pár měsíců mu spadnou růžové brýle a pak začne
řešit, koho si to vlastně vzal a proč sis ještě na nic nevzpomněla.
A to tvé panenství…“ Pohoršeně zavrtěla hlavou.
Popadl mě vztek. Taky jsem se litovala a bylo mi do pláče. Ze
všech sil jsem se snažila před Helen nebrečet.

– 161 –
 „Zamilovala ses,“ konstatovala. „To bylo velmi… hloupé,“ dodala
unaveně. Připadala mi jako režisérka, která nedokáže natvrdlé
herce přimět, aby se pořádně naučili roli.
Chtěla jsem odseknout, že jí pěkně děkuju za rozbor situace, ale
nešlo to. Raději jsem jen zarytě mlčela.
Helen si povzdychla, sáhla někam do útrob stolu a vyčarovala
láhev bourbonu. Dolila si.
„Holka jako ty by už měla mít jasno v tom, co je důležité. Nikdy
jsem ti netvrdila, že to budeš mít lehké. Ale teď už nemůžeš couv-
nout.“
„Nehodlám z toho vycouvat,“ odpověděla jsem a otřela jsem si
oči.
„Dobře.“
„Můžu jít?“
„Jistě,“ odpověděla zamyšleně. „Potřebuješ pomoct s výběrem ob-
lečení na tu večeři?“ zeptala se se zájmem a vlastně docela laskavě.
Zavrtěla jsem hlavou a vstala. Ona se vrátila k pročítání nějakých
papírů.
„Nepodělám to,“ ujistila jsem ji.
Reagovala strojeným úsměvem.
„Nikdo ti nebrání, aby sis to trochu zpříjemnila,“ zavolala za
mnou. „Jen prostě nezapomínej, co je nejdůležitější.“
Zůstala jsem stát s rukou na klice. Helen netušila, o čem mluví.
Jak mám zařadit zpátečku? Zajímalo by mě, jestli jí uprostřed hrud-
níku nechybí jeden podstatný orgán. Pak jsem si ale vzpomněla na
umírající Pamelu.
„Ještě jsem ti ani neřekla…“ Otočila jsem se k ní. Tázavě zvedla
obočí. „Mrzí mě, co se stalo Pamele. Často na ni musím myslet. Vím,
že to máš těžký.“
Proměnila se v ledovou sochu. „Můžeš jít,“ ukončila náš rozhovor
tiše.
Zmizela jsem tak rychle, jak jsem dokázala.

– 162 –
 Přiznání

Ty dvě hodiny bez Pam… jsem prostě nějak strávil. Pravděpodobně

jsem zajel do kanceláře a zcela jistě jsem se byl doma převléknout,
protože před rezidencí Kingových jsem stál v úplně jiných kalhotách
a košili. Má dnešní pracovní morálka byla naprosto nulová. Nebýt
Cindy, která mě chválila za to, že jsem si konečně jednou dopřál
volnější den, musel bych se cítit provinile. Takhle jsem si jen dál
užíval kombinaci úžasu, radosti a nepojmenovatelné nedočkavosti.
Nepojmenovatelné do chvíle, kdy se Pam objevila ve dveřích.
„Moc ti to sluší.“
Viděl jsem její oči, kratičké, temně hnědé vlasy a křehce působící
štíhlé tělo obepnuté dlouhou sukní a částečně průsvitnou halenkou
bez rukávů. Ta kombinace tvořila dokonalý celek. Jedinou vadou byl
její posmutnělý úsměv, kvůli němuž jsem ji objal a políbil mnohem
váhavěji, než jsem měl původně v úmyslu.
„Děkuju. Tobě taky,“ odpověděla. Potěšilo mě, že takhle blízko
u mě aspoň trošku roztála.
Vzal jsem s sebou George, takže jsem si mohl v autě sednout
dozadu k Pam.
„Doma je všechno v pořádku?“
„Jasně,“ odpověděla příliš rychle na to, aby o odpovědi vůbec
stihla přemýšlet.
„Připadáš mi smutná.“ Z nějakého důvodu pro mě bylo životně
důležité, aby se zase usmívala. Místo toho jsem ale viděl jen částeč-
ně nepřítomný výraz a uhýbání pohledem.
„To Helen. Někdy to s ní není snadný,“ vysvětlovala neochotně.
Čím dřív se dostane z jejího vlivu, tím líp, napadlo mě. Chytil jsem ji za
ruku a snažil se získat její pozornost polibky na vnitřní stranu zápěstí.
„To mě mrzí.“

– 163 –
 Do tváří se jí konečně vrátilo trochu barvy a podívala se na mě.
„Takže,“ usmála se, „provedla jsem někomu z vaší rodiny něco,
nebo jsem se spokojila s terorizováním Trish? Já jen abych věděla,
co bude dál.“ Upřela na mě vyčkávavý pohled.
To mě rozesmálo. „Trish to nejspíš odskákala za všechny. A sa-
mozřejmě já. Ale mě už si udobřovat nemusíš.“ Naklonil jsem se
a dal jí pusu. Tohle fungovalo. Opřela se o mě a konečně vypadala
o trochu spokojeněji.
„Moje rodina by se ti mohla líbit,“ začal jsem se stručnou charak-
teristikou toho, co může čekat. „Ian toho moc nenamluví. Je velmi
dobrý pozorovatel. Studovaný psycholog.“
„No bezva,“ zaúpěla.
„Neboj se. Nespustí oči ze své novomanželky. Je do ní blázen
a okolní svět pro něj neexistuje.“
Netvářila se moc přesvědčeně.
„Ethan se na tebe docela těší,“ pokračoval jsem. „Zapůsobila jsi
na něj. Ale Trish bude ve střehu, na to se připrav.“
„Co tvoje máma?“ zeptala se s předstíraným klidem.
Zamyslel jsem se. „Janeth bude šťastná, protože jsem i já.“
Zvedla ke mně hlavu a podívala se na mě s nepředstíraným úža-
sem. Jako by se ptala, jestli jsem to myslel vážně. Bůh mi pomáhej,
ale myslel. Rostlo to ve mně každou minutou, aniž bych to dokázal
jakkoli ovlivnit. Tak o tomhle Ian mluvil?

***

Cesta k sídlu Collinsových uběhla příliš rychle. Přes veškerá před-

sevzetí jsem byla strašně nervózní. Jejich dům mi vyrazil dech.
Helenin byl pompézní, krásný, ale tohle…
„To je naprostá bomba,“ vydechla jsem. Aaron se pobaveně usmál.
Vila stála uprostřed zdánlivě neudržovaného parku, jako by vy-
rostla ze země. Žádné věžičky ani sloupy. Jen spousta dřeva a zeleně.

– 164 –
 „Pane Aarone.“ Sluha, který by klidně mohl být dvojčetem našeho
Richarda, otevřel dveře a uvedl nás do vstupní haly. Stála tam celá
rodina. Potlačila jsem nervózní polknutí a mávla na Ethana. Bylo
fajn vidět známou tvář. Kývnutím jsem pozdravila i tu jeho dračici.
On se usmál, ona se zamračila.
„Mami…“ Aaron objal vysokou štíhlou ženu s blonďatými, krátce
zastřiženými vlasy. „Pamelu už znáš,“ prohlásil a mně se chtělo bo-
lestně zasténat. Raději jsem si nepředstavovala, jak znala Pamelu
Kingovou.
„Madam…“ Nohy se mi třásly nervozitou, když jsem jí podávala
ruku. Strašně jsem se snažila normálně usmívat, ale z očí mi nejspíš
musela čišet čirá hrůza.
Janeth mě objala. Nebylo v tom nic formálního. Sevřela mě v ná-
ruči a pohladila po zádech.
„Jsme moc rádi, že už jsi v pořádku.“ Znělo to upřímně a laskavě.
Vzpomněla jsem si na Aaronova otce, který zemřel podobně jako
Pamela. Bylo jasné, že Collinsových se tahle nemoc opravdu dotý-
kala. Takové myšlenky jsem ale radši zaplašila.
Vedle Janeth stál muž se stejně světlými vlasy, jako měla ona. Ty
jeho však byly dlouhé a stažené do culíku. Měl přemýšlivé, svět-
le modré oči, které na mě upíral s intenzitou příklepové vrtačky.
Blonďatá byla i jeho malá usměvavá manželka.
„Ian a jeho žena Beverly,“ představil je Aaron. Potom jsme se
konečně přesunuli do jídelny v prvním patře.
Večeře byla skvělá. Většinou jsem mlčela, protože oni si měli
hodně co říct. Jak jsem pochopila, Ian a Beverly se zrovna vrátili
ze svatební cesty, takže se povídání točilo hlavně kolem nich. To se
změnilo až v okamžiku, kdy ze stolu zmizely talíře a místo nich se
objevil kávový servis.
„A kam se na svatební cestu chystáte vy?“ obrátila se na mě Trish
se sladkým výrazem. „Nebo se v případě formálních sňatků na sva-
tební cestu nejezdí? Možná byste mohli jet každý zvlášť.“

– 165 –
 Aaron a Janeth ji okřikli oba zároveň. Stačilo se zhluboka na-
dechnout a vydechnout a věděla jsem, že po Trish nic nehodím.
„Ráda bych do Itálie. Možná Řecko. Nevím,“ odpověděla jsem
a oplatila jí cukrkandlový úsměv. Prozatím zřejmě vystřílela náboje,
protože se rázem začala tvářit, jako by spolkla něco kyselého. Aaron
mě chytil za ruku a přede všemi mi dal pusu. Tolik k formálním
sňatkům. Trish překvapeně pozvedla obočí. Musela jsem být čer-
vená až ke kořínkům vlasů, vzhledem k tomu, jaké mi najednou
bylo horko.
Janeth velmi šikovně odvedla pozornost. Začala se Beverly vy-
ptávat na jejich nový dům a nabízela pomoc se zařizováním. Aaron
už mě ale nepustil. To až později, když jsme se všichni přesunuli do
malého hudebního salonku. Má kulturní výchova spočívala v po-
sledních letech hlavně v pouličním rapu, ale slyšet hudbu, která se
ozvala ve chvíli, kdy se Aaron se zdánlivou lehkostí dotýkal kláves
klavíru, bylo něco skoro nebesky opojného. Hlavu jsem měla do-
čista prázdnou, když jsem sledovala jeho zaujatý profil. Jeho výraz
byl plný nejrůznějších emocí, ještě nikdy nevypadal tak přitažlivě.
Po světě možná běhalo pár lidí, kteří uměli hrát líp – opravdu jsem
nebyla odborník –, ale žádný z nich by nedokázal, abych se cítila
tak, jako v tu chvíli. A to jsem si myslela, že nejsem romantický typ.
„Všechno šlo skvěle,“ ujistil mě, když jsme krátce před půlnocí
osaměli.
„Myslím, že jo,“ souhlasila jsem úlevně. Cítila jsem se hodně una-
vená. Všechno to vypětí uplynulého dne se na mně podepsalo. Útěk
do Morrisu, rozhovor s Helen, setkání s Aaronovou rodinou. Přesto
jsem si ten večer moc užila. S Collinsovými bylo docela snadné ne-
myslet na zítřek a jen si užívat to, jak se k sobě vzájemně chovají.
Měli se rádi a bylo to na nich vidět.
„Pojď ke mně,“ vybídl mě. Stále seděl u piana. S tlukoucím srd-
cem jsem vstala z jednoho z křesílek rozestavěných v půlkruhu
kolem klavíru.

– 166 –
 „Líbíš se jim.“ Posadil si mě na klín.
„Vážně?“
„Hm…“ Nosem mě pošimral na krku.
Zavřela jsem oči. Jak to říkala Helen? Zpříjemnit si to? Ta ženská
byla blázen. Naprosto a totálně jsem propadla Aaronu Collinsovi.
Nezachránila by mě ani amputace hlavy. I tak bych měla spokojený
zasněný výraz.
Pročísla jsem mu vlasy a pak se o něj opřela.
„Je ti dobře?“ zeptal se potichu.
„Jsem jen unavená.“
„Držíš se mě dost křečovitě.“
Vůbec jsem si to neuvědomila. Neříká se tomuhle držení kra-
vata? Připadala jsem si hloupě; kdykoli jsem pomyslela na Helen,
pokaždé jsem úplně ztuhla.
„Je mi s tebou hezky. Nechce se mi domů,“ přiznala jsem.
Vtiskl mi polibek na klíční kost. „Tak zůstaň.“ Jeho horký dech
mi hladce klouzal po kůži až do výstřihu té nehorázně drahé blůzy.
Nic bych si nepřála víc, jenže… byl tu přece ten hloupý problém…
„Budu hodnej.“ Jako by mi četl myšlenky.
Usmála jsem se na něj, nešlo to jinak. Jeho úsměv měl nejspíš vy-
padat nevinně, ale na mě měl stejný vliv jako sirka na louži benzinu.
Kdyby jen tušil, jak moc bych si přála, aby hodný nebyl…
„Nemám kartáček na zuby,“ odporovala jsem s úsměvem.
„Myslím, že se tu nějaký najde.“
Postavil mě na zem a tlačil před sebou ven ze salonku, ruce ovi-
nuté kolem mých boků.
„Hraješ moc krásně,“ chválila jsem ho o něco později. V jeho
pyžamu, v jeho posteli, v jeho náruči.
„Hrálo se mi krásně, protože ses usmívala.“
Asi jsem se ho zase držela příliš křečovitě, ale tentokrát nic neřekl.

***

– 167 –
Byl. Jsem. Hodnej. A… překvapivě mi to nedělalo problém. Naopak,
byla to krásná noc.
Vzbudil jsem se o dost dřív než Pam. Asi to bylo tím, že se mi úpl-
ně odkrvila pravá ruka, na které ležela. Sledoval jsem její chvějící se
víčka, nakrčený nos a pootevřené rty a zase jsem cítil, jak se uvnitř
rozpínám, jak tajím dech. Tohle se prostě nedalo jen tak přijmout.
Dostala se mi pod kůži. A mnohem víc. Začínal jsem mít pocit, že
bych pro ni udělal cokoli. Kdyby si to usmyslela, asi by se mi na
povel zastavilo srdce, nebo by mi vyrašil další pár rukou, které by
ji mohly objímat. Bylo to děsivé. A opojné zároveň. Prostě zázrak.
Místo prvotřídní bestie si budu brát pohádkovou vílu.
„Slečno Kingová,“ zašeptal jsem.
Už musela spát jen lehce, protože se hned zavrtala hlouběji pod
deku a přetáhla si její cíp přes hlavu.
„Slečno Kingová, slíbil jsem, že nebudu zlobit, ale tahle situace
si začíná říkat o radikální zásah.“
Ozval se sotva zadržovaný smích. Osvobodil jsem si ruku, ale jen
proto, abych se vzápětí mohl probojovat za Pam pod deku.
„Vsadím se, že už nespíš,“ smál jsem se.
Vlezl jsem si k ní a pevně ji držel. Ona mě hladila a ve tmě pod
dekou jí zářily oči.
„Věděl jsem to. Jsi vzhůru,“ zamumlal jsem napůl v  transu.
„Pam…“
Když jsem se otřel o její rty, neztuhla. Jen je pootevřela.
„Pam…“
Přestal jsem myslet. Snad to bylo tím, že se ještě tak úplně ne-
vzbudila, ale tentokrát neztuhla, ani mi v náhlém záchvatu paniky
nezačala drtit rameno.
„Pam…“
A najednou se přece jen objevila jedna jediná myšlenka. Úplně
prostá a zcela logická. Přesto mě ohromila. Klekl jsem si tak rychle,
že z nás sklouzla deka. Snažil jsem se popadnout dech a možná taky

– 168 –
rozvahu. Pam se na mě dívala rozšířenýma očima a byla dokonalá.
Od hlavy až k patě. Pak natáhla ruku a pohladila mě po tváři.
„Pamelo…“
Vytáhl jsem ji do sedu a vzal ji za ruku.
„Co to děláš?“ vydechla. Kochal jsem se jejím užaslým výrazem.
Zdálo se mi, že vybuchnu.
„Pamelo Kingová, vezmeš si mě? Žádám tě na kolenou.“
Pár vteřin ani nemrkala. Překvapením se jí pootevřela pusa.
„Už jsme zasnoubení, vzpomínáš?“ Promluvila úplně potichu.
Jako by se bála, že nepochopila vtip.
„Jestli myslíš ten moment, kdy jsem si s tebou a tvou matkou
domluvil schůzku, podal ti prsten a řekl, že za čtvrt roku podepíše-
me smlouvu, tak máš vlastně pravdu.“ Teď mi to připadalo úplně
absurdní. Vážně jsem si ji tehdy chtěl vzít? Takovým způsobem?
Takovou, jaká byla?
„Chci to udělat pořádně. Všechno se změnilo. Teď neobchoduju
a nesmlouvám o podmínkách. Chci si tě prostě vzít.“
Mlčela a ani se nepohnula. Začínal jsem být lehce nervózní.
„Potřebuješ si to rozmyslet?“ zeptal jsem se.
Zavrtěla hlavou. A pak to řekla.
„Miluju tě.“
„Zbláznil jsem se,“ přiznal jsem zoufale. „Asi jsem se opravdu
zbláznil. Obrátila jsi mi život vzhůru nohama.“ Abych dostatečně
potvrdil, že nejsem normální, začal jsem se smát. „Měl bych vyjed-
návat milionové obchody, a místo toho nemůžu přestat myslet na
to, jak jsi mi řekla, že dělám dobrý lívance.“
Položil jsem ruce na její tváře a zadíval se jí do očí. Nedokázal
jsem z nich vyčíst, co si myslí. Kromě toho jediného, ale zásadního
miluju tě ani nepípla. Zdála se zcela ohromená.
„Miluju tě, Pam.“
Konečně se objevil opatrný úsměv, který pomalu nabíral na in-
tenzitě. Najednou mě objímala a tiskla se ke mně ze všech sil.

– 169 –
 „Třeseš se…“ Usilovně jsem myslel na včerejší výsledky burzy.
Zároveň jsem ji hladil po zádech. Trvalo několik minut, než se doká-
zala uvolnit. Celou dobu jsem zatínal zuby a připomínal si, že jsem
jí sliboval cosi o slušném chování.
„Vyděsil jsem tě?“
„Ne, já… děsím sama sebe,“ promluvila konečně. A pak se trochu
hystericky zasmála. „Taky jsem se zbláznila. Totálně mi hráblo.“
Ulevilo se mi. „To zvládneme,“ ujišťoval jsem ji. Právě teď jsem
věřil, že dokážu chodit po vodě a pouhým máváním rukou přeletět
Státy od Mexika až po Aljašku. „Určitě existuje způsob, jak před
světem předstírat příčetnost.“
Culila se.
„Nebudeš mít doma potíže?“ napadlo mě. Nevzpomínal jsem si,
že by matce dávala vědět, že u mě přespí. Představa, že bych ji zase
viděl celou zkroušenou, se mi ani trochu nelíbila.
Podívala se na ruku s prstenem. S tím prstenem, který najednou
znamenal úplně všechno.
„To bude dobrý. Mám tohle, víš?“

– 170 –
 Zamilovaná

Aaron se rozhodl, že mě odveze domů, a mě ani nenapadlo mu

to rozmlouvat. Chtěl Helen vysvětlit můj poněkud pozdní návrat.
Nebála jsem se jí. Na to jsem byla příliš šťastná.
Před vchodem do Heleniny rezidence stála přistavená limuzína.
Gordon čekal u otevřených zadních dveří a madam Kingová právě
scházela ze schodů. Vypadala, že má naspěch. Že bych pro tentokrát
nemusela podávat hlášení? Už jsem se viděla ve vaně plné pěny.
„Jako obvykle na poslední chvíli!“ zvolala, jen co jsem vystrčila
hlavu ze dveří auta. Aaron mi ještě podával kabelku.
„My někam jedeme?“ zeptala jsem se překvapeně. Neměla jsem
z toho dobrý pocit.
Helen se zadívala k nebesům, jako by se ptala, proč místo uče-
ných padají z nebe jen blbci.
„Kontrola u doktora Bradleyho, Pamelo. Copak musím na všech-
no myslet já?“
Překvapilo mě to. Věděla jsem určitě, že mi o tom neříkala.
„Pam?“ Aaron vystoupil a šel kousek se mnou. Milovala jsem,
když mi říkal takhle. Jasně že bych radši slyšela Marie, ale Pam bylo
lepší než Pamelo. Helen pozdravil kývnutím hlavy.
„Zavoláme si, ano? Musím tě co nejdřív vidět.“ Políbil mě a pak
mi věnoval ten svůj úžasný „láskou‑tě‑sním“ pohled. Vůbec se mi
nechtělo loučit.
Pak už jsem seděla vedle Helen a skrz okno sledovala, jak nás
Aaron předjel a zmizel za branou.
„O co jde?“ zeptala jsem se. Pocit pohody mě neopouštěl.
„To tetování,“ vysvětlovala Helen. „Za pár dní pořádáme velkou
benefiční akci. A za dva týdny se vdáváš. Domluvila jsem s doktorem
dřívější termín laserové procedury. Už se toho potřebuješ zbavit.“

– 171 –
 Přikývla jsem. Čekala jsem, jestli se mnou nezačne rozebírat
uplynulý večer a dnešní ráno, ale mlčela. Že by nás tentokrát ne­
šmírovala?
„Měla bys uvažovat o tom drobném gynekologickém zákroku,“
pronesla nečekaně, když jsme překročili pomyslnou hranici South
Side. „Vzhledem k vývoji… situace ti nic jiného ani nezbude.“
Žaludek se mi zase scvrknul, ale tentokrát jsem se ani tolik ne-
naštvala. Možná to bylo tím, že Helen nebyla jízlivá, ale prostě jen…
praktická. Nejspíš jsem opravdu neměla na vybranou. Poprvé mě
napadlo, že ve srovnání s tím, co už jsem musela podstoupit, je tahle
věc opravdu jen prkotina.
Po příjezdu do sanatoria jsem se přátelsky objala se sestrou
Cooperovou. Bylo hezké setkat se s někým, kdo zná pravdu, a při-
tom se ke mně chová laskavě. Pomohla mi se svlékáním, a než se
objevil doktor, natřela mi rameno znecitlivující emulzí. Už jsem to
dobře znala.
„Dobré ráno, slečno Kingová!“ Doktor Bradley byl zřejmě v dobré
náladě. Možná mu Helen poslala výplatu. „Tak jak to vypadá?“
Zběžně prohlédl téměř vybledlou kresbu na mém rameni a spo-
kojeně se usmál. „Zdá se, že bychom ten obrázek mohli už dnes
sprovodit ze světa. V následujících dnech se vám bude trochu lou-
pat kůže, ale potom by to mělo být v pořádku.“
„Já… asi to nechám na vás,“ odpověděla jsem. Helen zůstala v hale
a já neměla tušení, na čem se spolu dohodli.
Doktor si nasadil ochranné brýle a přitáhl ke mně rameno pří-
stroje. Ozvalo se tiché hučení. Trpělivě jsem seděla a nehýbala se.
Nebolelo to. V prosklených dvířkách skříně s léky jsem sledovala
svůj matný odraz. Vlastně to byla jen silueta. S velkýma očima…
„Doktore… můžu se na něco zeptat?“ Stejně je to nesmysl. Určitě.
„Jistě, slečno Kingová. Máte nějaké zdravotní potíže?“ Zůstával
skloněný nad mým ramenem a systematicky se věnoval každému
milimetru mého hrdého tetování.

– 172 –
 „Vy jste operoval mě i Pamelu…“
Zarazil se. Možná pro něj všechno to fixlování nebylo tak snadné,
jak jsem si původně myslela.
I když mu za něj Helen jistě velmi královsky platila.
„Znáte její i moji krevní skupinu,“ pokračovala jsem. Vůbec jsem
tomu, co mě právě napadlo, nevěřila, přesto se mi rozbušilo srdce.
„Samozřejmě,“ odpověděl úplně klidným hlasem.
„Nedalo by se nějak zjistit… Říkala jsem si… Taková podoba je
přece dost zvláštní…“ Se zatajeným dechem jsem čekala.
„Jde vám o to, jestli nejste příbuzné?“ zeptal se na rovinu.
„Tak nějak.“
„To byla samozřejmě první věc, kterou madam Kingová nechala
prověřit. Vaše DNA. Jak jste sama řekla, ta vzájemná podoba je
opravdu velmi zarážející.“
Odmlčel se a pracoval dál.
„A co jste zjistil?“
„Nejste.“
Zírala jsem na tu holku ve výplni skříně a kdovíproč se mi chtělo
brečet. Zavřela jsem oči. Domlouvala jsem sama sobě, že na tom
přece nezáleží. Nic by to nezměnilo. Možná jsem prostě jen toužila
po malém kousíčku pravdy v té velké nekonečné lži.
„Tak. Hotovo, slečno Pamelo. Sestra Cooperová vám vysvětlí, jak
postupovat v následujících dvou dnech. Dnes vám rameno zrudne
a opuchne. Dostanete analgetickou mast a budete si ho chladit. Do
tří dnů by ale mělo být po všem.“
„Díky, doktore,“ hlesla jsem.
Bylo by neskutečně stupidní zase brečet. Přece se nechci stát
nejubrečenější miliardářkou na světě, napadlo mě a ten blábol mi
celkem zvedl náladu. Rozhodně bude lepší smát se sama sobě než
nad sebou bulet.

***

– 173 –
Od Kingových jsem zamířil na návštěvu právní kanceláře kvůli
chystané fúzi. Následovala schůzka s Oscarem Johnsonem ohledně
výběrového řízení, které se chystal vypsat senát. Odpoledne jsem se
pustil do té spousty papírování, které se nahromadilo během uply-
nulých dní. Kdyby nebylo Cindy, asi bych se ani pořádně nenajedl.
Nebylo to však tím, že bych se tak moc ponořil do práce. Mohla za to
Pam. Vracely se mi její úsměvy, slyšel jsem její smích. Jednou jsem
měl dokonce intenzívní pocit, že je se mnou v místnosti, a zvedl
jsem hlavu od papírů. Měl bych se spíš podívat do řidičáku na rok
svého narození. Choval jsem se jako středoškolák. Zatímco jsem
plánoval své obchody, stihl jsem myslet i na to, kam ji vezmu na
dovolenou. Byl jsem definitivně ztracený.
Nevydržel jsem to a někdy v podvečer jsem napsal textovku Ianovi.

Tak jak?

Odepsal vzápětí.

Mam se skvele, ale na to se me asi neptas.

Zaúpěl jsem.

Sadisto

Tentokrát jsem na odpověď pár minut čekal.

Nejsem vedma

Vzdal jsem to a vytočil jsem jeho číslo. „Chci jen profesionální

názor, Iane!“ spustil jsem, aniž bych pozdravil.
Zasmál se. „Profesionální názor? Jsi v tom až po uši.“
„Vím dobře, jak na tom jsem. Na to se tě neptám a ty to víš!“

– 174 –
 „Aarone,“ odpověděl už vážněji. „Snažím se ti říct, že je jedno, co
bych ti řekl. Nic by to nezměnilo.“
„Kdybys mi řekl, že všechno předstírá, bral bych tě vážně. Nejsem
hlupák,“ pronesl jsem podivně bezbarvým hlasem.
Ian nic neříkal a ta chvíle patřila k nejdelším v mém životě.
Sliboval jsem si, že tohle mu jednou vrátím. I s úroky.
„Nemyslím si, že by něco předstírala,“ odpověděl konečně a já
jsem si povolil kravatu. „Miluje tě.“
Ano, tohle mu vrátím. Mohl bych mu třeba koupit vilu v Monaku
nebo nejnovější model porsche.
„Díky, Iane.“
„Neděkuj. Je to jen názor. Vůbec ji neznám. Vlastně mě radši
neber vážně a pro jistotu ji vezmi na policii na detektor lži. Nebo
nemám ji uvést do hypnózy?“
„Čau, Iane!“ vyhrkl jsem honem. Dřív než se z vily v Monaku
stane chata na Sibiři. „Pozdravuj Beverly.“ A zavěsil jsem.

***

Helen nakonec udělala mně i Aaronovi čáru přes rozpočet. Když

jsem se jí večer ptala, jestli mu můžu zavolat, řekla, že to udělá
sama. Přímo přede mnou mu do telefonu oznámila, že jsem chytla
nějakou virózu. V následujících třech dnech prý určitě nikam ne-
smím. Když zavěsila, bez mrknutí oka mi vysvětlila, že nutně musím
přibrzdit. A neznělo to jako prosba.
O hodinu později se u nás objevil poslíček se zásilkou pro slečnu
Kingovou. Do vlastních rukou, zdůraznil. Celá rozklepaná jsem pode-
psala potvrzení o převzetí, protože na místě odesílatele jasně zářilo
Aaronovo jméno. A taky jsem si všimla Helen stojící u paty schodiště.
„Nejspíš chceš, abych to rozbalila před tebou,“ zabručela jsem.
Chvíli se na mě dívala a pak se smutně usmála. „Musíš si o mně
myslet dost hrozné věci.“

– 175 –
 Neodpověděla jsem. Asi proto, že měla pravdu. Často jsem z ní
měla strach a taky mě občas vytočila tak, že jsem viděla rudě. Jenže
jsem si taky uvědomovala, že si svým způsobem užívám ty občasné
záblesky něčeho, co se podobalo vztahu matky s dcerou. Carolyn
mi chyběla. Strašně moc.
„Otevři to ve svém pokoji, jestli chceš,“ povzdychla si Helen a vy-
dala se do jídelny. Vsadila bych se, že zase na skleničku bourbonu.
„A ať uvnitř najdeš cokoli, připomínej si, proč to všechno děláme.
A ještě líp – připomínej si, co všechno bys mohla ztratit.“
Překvapila mě. Neměla jsem ale čas nad tím dumat, protože se
z balíčku ozvalo zvonění. Rozesmála jsem se. Rychle jsem vyběhla
schody, a jakmile za mnou zapadly dveře, rozcupovala jsem obal,
abych se co nejdřív propracovala dovnitř.
Mobil. Úplně novej. Zářil a hlásil, že mi volá Aaron.
„Haló!“ zvolala jsem nedočkavě.
„Zdá se, že zásilka v pořádku dorazila,“ odpověděl se smíchem.
„Můžu si dovolit koupit vlastní, víš?“ zlobila jsem ho. A byla to
pravda. Helen mi hned po návratu od doktora dala kreditku s tím,
že na ni nechala přeposlat slíbené kapesné. Dokonce za dva měsíce.
„Já vím. Ale zjistil jsem, že mi dělá radost dávat ti dárky. A taky
se mi hrozně stýská,“ přiznal se.
„Mně taky,“ odpověděla jsem. Ze všeho nejvíc jsem toužila, aby
byl hned teď u mě.
„A jak ti je, miláčku? Helen říkala, že máš horečku.“ Znělo to
starostlivě.
Zahanbeně jsem si přitiskla ruku na čelo. Bylo chladné jako kdy-
koli jindy. Lež jako věž.
„To nic není. Prý jsem ještě oslabená. Za pár dní budu v pořádku.“
„To jsem rád.“ Odmlčel se. „Napadlo mě… dostal jsem pozvánku
na tu benefici. Co kdybychom tam jeli spolu?“
„Skvělej nápad!“

– 176 –
 Lehla jsem si na postel a koukala do stropu. Povídalo se s ním
tak snadno. Páni! Měla jsem opravdový vztah. Ne Pamela, ale já!
„Moc se těším.“
Zavřela jsem oči a představovala si ty jeho. Udělalo se mi hrozně
hezky.
„Pam?“
„Hm…“ Usmívala jsem se.
„Miluju tě.“
Skoro jsem se zalykala radostí. „Taky tě miluju.“
Slyšela jsem jeho dech. Možná mu bylo tak krásně jako mně.
„To je dobře.“ V jeho hlase se odrážely všechny mé momentální
pocity – úleva, radost, touha.
Rozloučil se a displej mého nového telefonu pohasl. Stočila jsem
se do klubíčka, mobil v rukou. Helen měla pravdu. Tohle nechci
ztratit. Za žádnou cenu.

***

Tři dny bez Pam. Jestli jsem si ještě nedávno dokázal nalhávat, že
si stále nechávám otevřená zadní vrátka, několik dní, kdy se náš
vztah musel omezit na telefonický kontakt, mě přesvědčilo o opaku.
Strašně mi chyběla. Ale její matka byla neoblomná. Žádné návštěvy
až do banketu. Pracoval jsem víc než kdy jindy, a i když bych to
nikomu nepřiznal, spával jsem s mobilem vedle polštáře.
Posledních pár hodin, které zbývaly do benefičního večírku jsem
si krátil uzavíráním druhého největšího obchodu své kariéry.
Dhakir Daher byl úlovkem století. Impérium svého otce zdědil
teprve před týdnem, ale choval se a vystupoval tak, jako by ho
sám vybudoval. Na rozdíl od svého otce, který byl pravověrným
stoupencem islámu a odmítal obchodovat s Američany, Dhakir
měl jiného boha – peníze. Vrty patřící Daherovým patřily v oblasti,
která zahrnovala naleziště sevřená v trojúhelníku mezi Evropou,

– 177 –
Asií a Afrikou, k těm nejvýnosnějším. Díky kontaktům a lidem
z detektivní kanceláře pana Parkera jsem si Dhakira vytipoval už
před rokem, v době, kdy jeho otec těžce onemocněl. Věděl jsem, že
mladý dědic sleduje přes satelit America Got Talent a miluje hot-
dogy. Nejspíš jsem byl mezi prvními, kteří mu vyjádřili upřímnou
soustrast. A určitě úplně první, kdo mu nabídl obchod. Zatím jsme
spolu komunikovali jen písemně a přes prostředníky.
Teď seděl v mé kanceláři, vychutnával si mojito a diskutoval se
mnou o tom, jestli by soutěž talentů měl vyhrát Michael Grimm.
Dhakir měl prostě rád zábavu.
„Ještě jeden drink?“ nabídl jsem mu a on nadšeně souhlasil.
Požádal jsem Cindy. Její hlas zněl lehce nervózně. V její kanceláři
teď kromě George, který se v její blízkosti poslední dobou zdržo-
val podezřele často, seděla Dhakirova tříčlenná ochranka. Ti hoši
vypadali vážně drsně.
„Takže kontrakt pro deset roky,“ začal můj host. „To je moc dlou-
hý doba na to, že my vzájemně neznáme. Ty dokážeš prodat tolik?“
Mluvil dost dobře anglicky. Zřejmě se na svou hvězdnou budouc-
nost pečlivě připravoval.
„Brzy mi bude patřit největší síť čerpacích stanic na středozápa-
dě. Včetně řady exkluzivních smluv s odběrateli. Věřím, že nakonec
od tebe koupím i víc, než je teď v návrhu smlouvy,“ přesvědčoval
jsem ho.
Pokýval hlavou. Mně se rozsvítil displej na mobilu. Zvonění jsem
měl vypnuté.

Krasne rano. Spala jsem dobre, zdalo se mi o tobe. Opravdu te

dnes uvidim? Nemuzu tomu uverit. Pam

Nějakým zázrakem jsem se dokázal tvářit úplně normálně.

Dhakirovi jsem přisunul jeho oblíbené pražené mandle. Omluvil
jsem se slovy, že na tohle musím odpovědět.

– 178 –
 „Tvoje žena?“ zazubil se vševědoucně.
„Snoubenka,“ přiznal jsem.
Pokýval hlavou. „Žena stejně důležitá jako obchod. Když nespo-
kojená, horší než hořící vrt. Nejde uhasit a stojí moc moc dolar.“
Vnímal jsem ho jen na půl ucha. Pam se o mně zdálo?

Nutne potrebuju vedet, co se ti zdalo! Nemuzu to dostat z hlavy

a pak se tezko soustredím na praci. Jake to bylo? Aaron

Dhakir se zatím rozhlížel a vypadal náramně spokojeně. „Já mož-

ná najít další žena. Tady pro Ameriku. Koupím dům pro ni. Dám
pěkné šaty. Najdu ženu s ohnivými vlasy.“ Spokojeně zamlaskal.
„Jedna žena moc velká starost. Když víc žen, tak lepší. Mají konku-
renci. Musí víc snažit být milá.“
Raději jsem se s ním nepouštěl do debaty. Vyrostl jsem v rodině
Janeth Collinsové, takže nehrozilo, abych si o ženských názorech na
manželství udělal zkreslenou představu. Matka nebyla náročná, ale
byla velmi přímá. Otci i svým synům všechno říkala hned za tepla.
Druhou ženu? Hořící vrt by nebyl nic proti běsnění mé matky, kdyby
některý z jejích potomků podvedl svou manželku.

Asi se malo snazis – soustredit se. Nerozptyluj se, musis vyde-

lavat miliony. Ale v tom snu to bylo moc hezke… P.

Zazubil jsem se a s vypětím všech sil přemohl téměř nepřekona-

telnou touhu se za Pam okamžitě rozjet, aby mi ukázala, co přesně
se jí zdálo.
„Tvoje žena pěkná? Poslušná?“ zeptal se zvědavě Dhakir.
„Je krásná. Tmavé vlasy, velké modré oči.“ Zaváhal jsem. „Po­
slušná? Ona je… temperamentní.“
„Taky rád krotím žena! Když její oči pálí hněv… Nikdy neuhasit!
Musí doutnat! Nejlepší milenka doutná.“ Zase spokojeně zamlaskal a tu

– 179 –
představu spláchnul zbytkem mátového drinku. „Já s tebou podepíšu.
Ale jen na pět let. Když budeš držet svoje slovo, my se prodloužíme.“
Bleskově jsem si to spočítal. Pokud bych odmítl, nejpozději do
třiceti minut se na něj vrhne někdo jiný. Nemohl jsem ho nechat
odejít bez podepsané smlouvy. A pět let není zase tak málo.
„Dobře. Souhlasím,“ řekl jsem nakonec.
Dhakir si pak odskočil na pány a požádal mě, abych připravil
smlouvu o smlouvě budoucí. Podrobnosti už doladí právníci.

Jen hezke? Pri nejblizsi prilezitosti te budu muset vyvest

z omylu. A opravdu se snazim pracovat. Ten Arab vypada, ze
do toho pujde. A.

Odpověď přišla přesně ve chvíli, kdy se Dhakir vracel.

Jestli se prave ted tvaris jako ja, bude si tvuj obchodní partner
myslet, ze nejsi normalni. A uz musim koncit, jsem jednou no-
hou ve sprse…

Zalapal jsem po dechu a zmohl se jen na:

Chces me zabit?!

Podpis smlouvy pak proběhl okamžitě. Potřásli jsme si rukama

a předběžně se dohodli na příští týden. Chtěl jsem to mít uzavřené,
ještě než s Pam odjedeme do Itálie.

***

Rozesmála jsem se a  pak chvíli dumala, co Aaronovi odepsat.

Napadaly mě šílené věci, ale nějak jsem neměla odvahu. Navíc…
jestli je opravdu na jednání, měla bych přibrzdit.

– 180 –
 Absolutne ne. Hodlam si te prece vzit. Pekne pracuj, ja jdu
snidat. Uz jen par hodin! Pam

S povzdechem jsem vyplázla jazyk na Pamelu Kingovou, která se

na mě dívala ze zrcadla. Dnes ráno jí to vážně slušelo. Takhle zepře-
du nebyly ani vidět jizvy. Oči se jí horečnatě leskly a ten úsměv na
ní prostě vypadal dobře. Na okamžik mě napadlo, že jako Marie by
si mě Aaron asi nikdy nevšiml, ale rychle jsem tu myšlenku zahnala.
Těžko by si mě mohl všimnout. Leda by mě načapal, jak mu kradu
peněženku.
Když jsem přišla do jídelny, Helen už dopíjela kávu a četla si
noviny. Zdálo se mi, že je celkem dobře naladěná.
„Zítra si půjdeš vyzkoušet svatební šaty. Pamela…“ Na okamžik
se odmlčela, napila se a soustředěně skládala noviny. „Jsou ušité
Pamele na míru, ale ty máš o něco menší velikost. Mohly bychom
je nechat upravit a svést to na nemoc, ale nechci zbytečně budit
pozornost.“
Jen jsem souhlasně přikývla a natáhla se pro toust. Strašně ráda
bych s Helen mluvila o tom, jak se cítí. Žít s ní bylo jako spát ve-
dle časované bomby. Pořád jsem čekala, kdy vybuchne. Normální
člověk přece nemůže unést to, co ona. Měla vdávat svou jedinou
dceru, ale teď místo toho zařizovala svatbu mně. Komukoli jinému
by z toho muselo hrábnout.
„Je to model od Saint‑Laurenta.“
„Je… dobrej?“
Helen se na mě shovívavě usmála. „Dalo by se to tak říct.“
„Prima,“ souhlasila jsem a radši se pustila do jídla.
Mlčely jsme. Ona sáhla pro další noviny a mně se myšlenky roz­
utekly. Trochu jsem myslela na Boba, jak se asi má a jestli ho znovu
uvidím až po svatbě. Zvedla jsem oči k Helen.
„Chtěla jsem se zeptat… Přijde Bob na svatbu?“

– 181 –
 Zdálo se, že ji to nijak nerozhodilo. „Jistě. Je to tvůj otec. Povede
tě k oltáři.“ Usrkla kávu.
„Tobě to nevadí?“
Ve tváři se jí objevil hodně zvláštní výraz. Nedokázala jsem ho
rozluštit.
„Myslíš, že bych měla kromě dcery vyměnit manžela? To není
špatný nápad.“
Vykulila jsem na ni oči. Na okamžik se rozpustile usmála a pak
se zase věnovala novinám.
„Zdálo se mi to, nebo jsi právě teď opravdu vtipkovala?“
„To se ti jen zdálo,“ odpověděla, aniž na mě pohlédla.
Chvíli jsem se dloubala v míchaných vejcích.
„Myslím si, že Bob je fajn. Moc ho sice neznám…“
„To stačí, Pamelo,“ utnula mě.
Pomalu jsem vydechla. Asi bych se do toho vážně neměla plést.
Helen zazvonila na Richarda a objednala si bourbon. Překvapeně
jsem zvedla obočí, ale nic jsem neřekla. Zajímavá snídaně…
„Po jídle bychom se mohly podívat na pár hotelů v Benátkách.
Vybrala jsem několik, ve kterých Collins ještě nikdy nebyl a kde
nebydlela ani Pamela,“ navrhla mi, když se na stole objevila objed-
naná sklenička.
Nejdřív jsem odpověděla, že ráda, ale pak mi to nedalo. „Helen?“
Tázavě se na mě podívala.
„Vím, že mi do toho nic není, ale… zvládáš to? Chci říct… Myslím,
že ti je hrozně. Pamela…“
Prudce postavila skleničku na stůl, až její obsah přetekl přes
okraj. Čekala jsem, že se rozkřikne, ale ona jen seděla a sledovala,
jak se mokrý kruh na ubruse pomalu zvětšuje.
„Můj děda se skoro udřel k smrti a můj táta si zničil manželství,
aby Black Crown dostali tam, kde je teď.“ Hlas se jí třásl. „Vrty na
Aljašce jsem poprvé viděla, když mi byly tři. Seděla jsem mu při
tom na ramenou. V osmnácti jsem uzavřela první obchod s vládou.“

– 182 –
Upřela na mě svůj pronikavý pohled. Ani jsem nedutala. „Vím, že to
někdo jako ty těžko dokáže pochopit, ale já prostě nemůžu pode-
psat cár papíru a nechat to být. Tady nejde o peníze. Ta firma je pro
mě…“ Zamrkala, jako by se probudila. Zamračila se. „Máš pravdu.
Nic ti do toho není.“
Pochopila jsem, že rozhovor skončil.

– 183 –
 Pan Parker a pan Soto

Aaron se objevil přesně včas, jak bylo jeho zvykem. Čekal na nás
v hale a vypadal úplně neuvěřitelně. Z fleku bych mu založila fan-
klub a stala se jeho předsedkyní.
„Jsi překrásná,“ zašeptal mi do ucha hned po nekonečně dlouhém
polibku na přivítanou. Helen nechal přešlapovat u dveří. „A ty šaty,“
zapředl uznale, když mě přejel pohledem.
Blaženě jsem se na něj usmála. Naděje, že mi řekne něco tako-
vého, byla jediným důvodem, proč jsem si je vzala. To lososové nic
vypadalo spíš jako tělová maska než jako oblečení.
„Takže se letos zaměřujete na ochranu velryb?“ oslovil Aaron
Helen během cesty. Seděl mezi námi, mě držel za ruku a snažil se
usilovně konverzovat. Má nepravá matka ale fungovala lépe než
klimatizace – spolehlivě ochlazovala vzduch ve voze.
„Od těžební společnosti, jako je ta naše, se to očekává,“ odpově-
děla. „I tak mám neustále na krku stížnosti ekologů. Devastace pří-
rody na Aljašce…,“ odfrkla si. „Utratila jsem tolik peněz za ochranu
toho kusu země, že by se klidně mohla jmenovat po mně.“
Aaron se zdvořile usmál a po zbytek cesty se věnoval už jen mně.
Tedy… hlavně se mi nenápadně věnovaly jeho ruce.
Ta megaakce se konala v Chicagské botanické zahradě, na pře-
krásném místě jménem Večerní ostrov. Podle toho, co říkal Aaron,
se ve tmě kolem nás rozprostíraly hektary rozkvetlých zahrad
obklopených sítí jezer. Po cestičkách parku se procházely dámy
na vysokých podpatcích, popíjely bublinky a zdvořile se kochaly
rostlinami chabě osvětlenými barevnými lampióny. Odevšad zněla
tlumená hudba. Lidé mluvili jen polohlasně, až na pár jedinců, kteří
zapíjení přírody vzali opravdu poctivě. Vypadalo to tam nádherně –
jako by byly Vánoce. Zavěsila jsem se do Aarona a spokojeně se

– 184 –
usmívala. Obzvlášť když se Helen omluvila, že musí dohlédnout na
nějaké detaily ohledně chystaného programu.
Dostala jsem skleničku mimózy a pusu a nechala se dovést na
most nad jezírkem, ve kterém plavali oranžově pruhovaní kapři.
Aaron mě zezadu objal a uvěznil u dřevěného zábradlí.
„Celá záříš.“ Dýchal mi na krk a pak ho celý posel polibky. Sotva
jsem se udržela na nohou.
„Jsem šťastná,“ odpověděla jsem upřímně. Na jezírku se odrážely
naše rozmazané obrazy. Vpíjely se jeden do druhého.
„To jsem moc rád.“ Přitiskl se mi tváří na tvář a díval se do vody
tak jako já.
Najednou se na hladině objevila další silueta a zastavila se těs-
ně vedle nás. Oba jsme se ohlédli. Ten chlápek rozhodně nebyl na
seznamu hostů. Měl sice oblek, ale podle bot a výrazu v obličeji
sem prostě nepatřil. Můj životem na ulici vycvičený instinkt spustil
poplach. Policajt. Křečovitě jsem se chytila zábradlí.
„Dobrý večer. Nerad ruším,“ oslovil nás. Významně se podíval na
Aarona. „Můžete na slovíčko?“
Cítila jsem, jak Aaron ztuhl, a když jsem k němu zvedla hlavu,
uviděla jsem žraloka – majitele Collins Industries. Zlobil se.
„Tady?“ zeptal se úsečně.
„Myslel jsem, že to spěchá,“ pokrčil neznámý rameny. Zjevně ho
to nevyvedlo z rovnováhy. Pořád se tak zvláštně usmíval.
Aaron si nespokojeně povzdychl. „Pamelo, omluv mě, prosím.
Třeba by sis mohla dát ještě jednu skleničku a počkat na mě u baru.“
Srdce mi zběsile tlouklo. Měla jsem strach. Něco nebylo v po-
řádku.
„Dobře,“ odpověděla jsem a  naposledy toho chlapa přejela
zkoumavým pohledem. Zvedl ruku, jako by se dotýkal krempy
neviditelného klobouku. „Slečno Kingová, těšilo mě.“
Takže mě zná…

– 185 –
 Přešla jsem most a nutila se ke klidu. Pamelu zná přece skoro
každý. Ohlédla jsem se přes rameno. Zamířili hlouběji do parku
a o něčem tiše mluvili. Policajt nebo detektiv. Určitě.
Bezradně jsem se rozhlížela. Ocitla jsem se na rozcestí, všude
kolem postávala spousta lidí. Mnozí z nich mě zdravili.
„Dámy a pánové,“ ozval se Helenin hlas z ukrytých reprobeden.
„Jménem King Petroleum vám velmi děkuji, že jste přijali pozvání
na tuto benefiční akci a za vaše štědré příspěvky, které nám pomo-
hou podpořit projekt na záchranu velryb. Prosím, užijte si dnešní
večer a hezky se bavte. Za pár minut nás čeká ohňostroj, tak si
nezapomeňte najít nějaké pěkné místo, odkud ho budete sledovat.“
Znovu se ozvala hudba. Prošla jsem tunelem tvořeným keři
a ocitla se u bambusové chýše, která sloužila jako bar. Odmítla jsem
číšníka s podnosem plným jednohubek a sedla si na stoličku.
„Co to bude, slečno?“
Zvedla jsem hlavu. A pevně se chytila pultu, protože vážně hro-
zilo, že sebou praštím o zem. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to
není možné. Že se mi to jenom zdá. Protože neexistovala možnost,
aby ten barman v uniformě byl opravdu Nathan Soto, pravá ruka
Tea Florese. Můj skoro‑bratr, skoro‑milenec a průvodce chicagským
podsvětím. Jenže on se mi nezdál. Ty zářivě bílé zuby byly jeho a ta
usměvavá snědá tvář taky.
„Piňa coladu? Mojito? Nebo něco tvrdšího?“
Nedokázala jsem se pohnout. Na několik dlouhých vteřin jsem
nad sebou absolutně ztratila kontrolu. Zírala jsem na něj a jen lapa-
la po dechu. Jeho výraz se z typicky rozzářeného změnil na obyčejný
úsměv. Zvedl obočí a založil si ruce na hrudi. Mlčel.
Klid! Vzpamatuj se! Nešil!
Konečně jsem se jakž takž probrala.
„Mimózu, prosím,“ hlesla jsem. Na barové židli jsem se otočila
trochu bokem. Předstírala jsem, že někoho vyhlížím. Bylo mi na
omdlení.

– 186 –
 Co tady dělá?! Nathan Soto a poctivá práce?! Nebo je to nějaká
akce? To bylo pravděpodobnější. Něco jako mé ultrakrátké zaměst-
nání v divadle…
Periferně jsem viděla, jak připravuje sklenici a něco do ní lije.
Kradmo jsem se mu podívala na ruce. Nesly stopy neodstranitel-
ných skvrn od motorového oleje v záhybech kloubů. Takže jsem
měla pravdu. Asi tu byl jen na skok. Musím to nějak vydržet. Prostě
musím. I když bych ho nejradši objala a umačkala k smrti. I když
bych se s ním chtěla někde zašít a vyprávět mu celý ten šílený pří-
běh. Jestli jsem někdy měla pocit, že mám skutečnou rodinu, bylo
to s Nathanem a Teem.
Najednou mě začaly pálit oči – a to se mi opravdu nehodilo.
„Vaše mimóza, slečno,“ oslovil mě. Otočila jsem se a upřela pohled
do sklenice. Netroufala jsem si podívat se mu znovu do obličeje.
„Díky.“
„Rádo se stalo.“
Stál tam bez hnutí. Cítila jsem, že se na mě dívá. Vsunula jsem do
pusy brčko a napila se. Měla bych odejít. Nebo se rozbrečím. Nebo
omdlím. Nebo tak něco.
Seskočila jsem ze stoličky a vzala svou sklenici. Bude lepší se
zdekovat.
„Marie?“ Řekl to tak potichu, že bych to snadno přeslechla. Kdyby
to nebylo mé jméno.
Sklenice se s hlučným třísknutím rozbila o dlažbu. Vytřeštěně
jsem zírala na střepy a žlutooranžovou louži. Pak jsem pomalu
zvedla oči k němu. Jen vzdáleně jsem si uvědomovala příchod číš-
nice, která se okamžitě začala shánět po něčem, čím by uklidila
nepořádek. Naprázdno jsem polykala a říkala si, že mám třeba ještě
čas zdrhnout, ale byla to samozřejmě pitomost. Nathan ze mě ani
na okamžik nespustil oči. Bylo to, jako by se zastavil film.
Rozběhl se až ve chvíli, kdy holka se smetákem zmizela. Nathan
se naklonil přes pult, úsměv od ucha k uchu.

– 187 –
 „Tušil jsem to. Od chvíle, kdy jsem tě viděl udělat ptáka na ty
novináře, jsem to tušil.“
Zatajila jsem dech. Tři vteřiny úplné strnulosti a pak ve mně
všechno vybuchlo.
„Nesměj se!“ zasyčela jsem. „Tvař se normálně! Vypadáš, jako
bys mě balil!“
Nathan se ale rozesmál.
„Pšt! Nech toho!“ nadávala jsem mu šeptem. Rychle jsem se roz-
hlédla. Helen stála asi dvacet metrů ode mě a s někým si povídala.
Ničeho si nevšimla. Aaron se ještě neobjevil.
„Splynu s davem. Balí tě každej druhej chlap na týhle party,
Marie,“ nepřestával se pochechtávat.
„Ticho, pitomče! Neříkej mi tak!“ Celá jsem se třásla. S námahou
jsem vylezla zpátky na barovou židli. Nath přede mě postavil skle-
ničku vodky a já ji do sebe obrátila, ani jsem nemrkla. Vůbec mi to
nepomohlo.
„Co tu děláš?“ skřehotala jsem vyděšeně.
Začal přerovnávat nějaké láhve a tvářil se přitom pěkně samoli-
bě. „Potřeboval jsem zjistit, jestli jsem se nesplet. V novinách psali,
že tu budeš.“
Nešťastně jsem zaúpěla. „Jak jsi na to přišel?“
„Vlastně jsem si nebyl úplně jistej. Zahlíd jsem v telce tu tiskovku
a prostě… Hele, když jsi umřela, byl jsem dost našrot. Viděl jsem
tě všude. Na ulici, v obchoďáku. Pak zapnu televizi a říkám si, že
ta Kingová je ti strašně podobná. Když jsi zvedla prostředníček,
málem jsem spad ze židle. Tuhle práci jsem vzal, abych tě viděl na
vlastní oči. A… nachytala ses,“ zazubil se.
„Ty bys asi nemohl předstírat, že jsi mě tu nepotkal?“ navrhla
jsem zoufale.
Zvedl obočí a pak začal leštit nějakou sklenici. Na rozdíl ode mě
se choval docela nenápadně. Já musela vypadat, že jsem buď opilá,
nebo mám nervový záchvat.

– 188 –
 V tu chvíli se ozvaly první vybuchující rakety. Nadskočila jsem
leknutím. Nath se naklonil přes pult a nečekaně mi vlepil pusu.
Odstrčila jsem ho. Chvíli jsme na sebe zírali a prudce oddychovali.
Už se neusmíval.
„Myslel jsem, že jsi mrtvá, sakra! Bulel jsem jako malý děcko!
A teď mám dělat, že tě neznám?“
Nadechla jsem se, abych mu řekla, že je mi to strašně líto – a váž-
ně bylo –, ale on pokračoval.
„Jde o prachy, že jo?“ V očích se mu objevily jiskřičky.
Nervózně jsem poposedla a znovu jsem se kradmo rozhlédla.
Všichni stáli se zakloněnými hlavami a sledovali ohňostroj.
„Jo, o velký,“ přiznala jsem. „Ale taky tu jde o kejhák. Pokud jis-
tý lidi zjistí, že jsi mě poznal…“ Udělala jsem významnou pauzu
a mimoděk jsem do sebe hodila další vodku. Tentokrát jsem se
rozkašlala.
Jako by mě neslyšel. „Kolik?“ dotíral.
Kousala jsem se do rtu. Bylo tak lákavé mu to říct. Ale čím míň
toho věděl…
„Sto táců měsíčně, auto a k tomu barák, kdekoli budu chtít.“
Nesežral mi to. Zase si založil ruce na prsou. „Kvůli tomu tohle
všechno?“ zeptal se pochybovačně. Ukázal na mě, jako bych si ne-
chala přišít oslí uši. Pak se ztišil a naštvaně vyprskl: „A máš si brát
toho manekýna!“
Srdce mi bušilo až v krku. Strašně jsem se bála, že nás někdo
uslyší. Nebo uvidí.
Nathan přede mě postavil další skleničku.
„Osm miliard,“ vypadlo ze mě. Zapila jsem to.
„Co?!“ vykřikl. Naštěstí se ozval několikanásobný výbuch, ale
stejně jsem se málem počůrala strachy.
„Nathe!“ houkla jsem na něj. „Neřvi tolik!“
Třásl se a v očích se mu objevily značky dolaru jako postavičce
z animáků. „Osm. Miliard,“ šeptal s nábožnou úctou.

– 189 –
 Rozhlédla jsem se, abych zkontrolovala situaci, a zjistila jsem, že
se začínám pěkně motat. Další skleničku jsem se zavrtěním hlavy
odmítla. Vypil ji Nathan. Úplně živě jsem si uměla představit, jak mu
to teď v hlavě šrotuje. Ve chvíli, kdy na mě upřel planoucí pohled,
mě polilo horko.
„Ne! Ať tě to ani nenapadne! Teo se to nesmí dozvědět! Ani nikdo
jinej, rozumíš?!“
Zamračil se. „Myslel jsem, že jsme kamarádi,“ bručel.
Věděla jsem, že vždycky chtěl být něco víc. Ale taky jsem věděla,
že jednu věc měl radši než představu, že mu patřím. Prachy.
„Hele,“ spiklenecky jsem se k němu naklonila. „Dej mi pár měsí-
ců. Teď ještě nemám skoro nic. Ale za čas, až si to všechno sedne…
Klidně ti taky koupím barák…,“ slibovala jsem. Jazyk už se mi trochu
pletl, ale Nathan mi velmi dobře rozuměl, protože zářil jako jeden
z těch japonskejch lampiónů.
„A nekecáš?“ ujišťoval se. „Protože jestli jo… Mohlo by se stát, že
mi něco uklouzne před Teem.“
Vytřeštila jsem oči.
„Nathane Soto! Hodláš vydírat svou nejlepší kamarádku?“ obo-
řila jsem se na něj. Přitom jsem mu šermovala prstem před nosem
a málem jsem ztratila rovnováhu.
Věnoval mi zářivý úsměv. „Na to přece nemusí dojít, Marie.“
Zasyčela jsem polohlasnou nadávku a ohlédla se přes rameno.
Právě včas. Show končila a blížilo se několik lidí, aby si objednali
pití. Přitiskla jsem si prst na pusu. Nath na mě mrknul.
„Kam zmizel tvůj snoubenec?“ zeptala se mě Helen a sedla si na
vedlejší stoličku.
Ještě jsem byla trochu mimo a navíc se mi začalo dělat špatně
od žaludku. Nebyla jsem si jistá, jestli jí mám říct o tom zvláštním
týpkovi v obleku, který odtáhl Aarona někam pryč. Vzápětí však
nebylo co řešit. Helen se mi zadívala přes rameno a v jejím obličeji
se objevil výraz naprosté zuřivosti. Skoro jsem se jí lekla.

– 190 –
 „No, to snad ne!“ vykřikla. Seskočila a zamířila pryč. Uviděla jsem
Aarona s tím chlapem. Zrovna se loučili.
Opatrně jsem slezla ze židle a chvíli jen zhluboka dýchala, dokud
se svět kolem nepřestal točit. Hodila jsem očkem po Nathanovi, ale
ten se pilně věnoval hostům a skutečně dělal, jako by mě neznal.
Helen si jako ledoborec prorážela cestu k Aaronovi. Rozběhla
jsem se za ní. Neměla jsem tušení, o co jde, ale rozhodně jsem chtěla
být u toho.

***

Sotva jsme si s Parkerem potřásli rukama, objevila se Helen Kingová

a z očí jí sršely blesky. Pamela se blížila spíš obezřetně. Tohle asi
nebude moc hezké…
„Jak se opovažujete!“ vykřikla její matka a chystala se Parkera
probodnout ukazovákem. „Nevzpomínám si, že bych vám poslala
pozvánku!“
„Jsem tu jen jako kurýr, madam. Poroučím se.“ Galantně se uklo­
nil, usmál se a zmizel v davu. Zjevně si z ní nic nedělal. Pokud jsem
věděl, už se setkal s mnohem strašidelnějšími lidmi, než byla roz-
zuřená ropná magnátka.
Zůstával jsem stát a srdnatě čelil jejímu vražednému výrazu.
Nemohla mě rozhodit. Starosti mi dělala jen zpráva, kterou mi
Parker přinesl. A Pam.
„Co je?“ zeptala se tiše, ale dřív než jsem stihl cokoli odpovědět,
její matka pokračovala v okázalém hromobití.
„Parker?!“ Jako by to jméno vyplivla. Klepala se vzteky.
„Netvrďte mi, madam, že jste si mě nenechala proklepnout. Já
jen dělám totéž.“
Zaznamenal jsem, jak Pam zděšeně otevřela pusu. A přestože
jsem sám před sebou dokázal obhájit, že svou snoubenku nechá-
vám už týdny prověřovat, v tu chvíli jsem si připadal jako grázl.

– 191 –
 „A co její city?!“ změnila taktiku madam Kingová. „To je vám taky
jedno? Myslela jsem, že už se nejedná jen o obchod!“
Jednu věc jsem té ledové lady musel přiznat. Slabinu soupeře by
poznala i se zavázanýma očima. Přestal jsem jí věnovat pozornost.
„Musíme si promluvit,“ řekl jsem Pam a zároveň jsem ji objal
kolem ramen, abych tomu direktivnímu tónu trochu otupil hrany.
„Stůjte! Kam jdete? Ještě jsme neskončili!“ volala Kingová. Na
chvíli jsem měl pocit, že se na mě vrhne, ale nebyla hloupá. Už vě-
děla, že se mnou nemůže zametat, jak ji napadne.
„Nepleťte se do nás,“ utnul jsem ji. A zabralo to.
Pam se nechala vést pryč. Kráčela trochu vratce a cítil jsem, že
se třese. Dělalo mi to starosti. Momentálně jsem vůbec nevěděl, na
čem jsem.
Když jsme došli na parkoviště, dveře limuzíny se otevřely a ob-
jevil se George.
„Dejte si něco a pak jeďte domů,“ nařídil jsem mu a jemu se to
samozřejmě nelíbilo. Byl to ale formát, před dámou se nehádal ani
po mně nechtěl, abych si oblékl neprůstřelnou vestu.
Posadil jsem Pamelu do auta a zamířil k nejbližší benzínce.
Shodou okolností to byla Black Crown. Zajel jsem co nejdál od
stojanů, na odstavné parkoviště. Když jsem vypnul motor, zjistil
jsem, že Pam celou dobu tiše pláče. Začaly mi trnout zuby. Takhle
si dnešní večer asi nepředstavovala.
Vzal jsem ji za ruku a pohladil ji po tváři.
„Nesnáším hádky,“ přiznala tiše. „Máma se s tátou hádala v jed-
nom kuse.“ Zvedla ke mně ty velké uslzené oči.
„To mě moc mrzí.“ Znovu jsem se jí opatrně dotkl. Připadalo mi
to málo. Rozepnul jsem jí pás, a když se zdálo, že není proti, posadil
jsem si ji na klín. Nesměle mě objala.
„Zlobíš se?“ zeptal jsem se.
Podívala se na mě a v tom pohledu rozhodně nebyla ani stopa
výčitek. Vypadalo to spíš jako…

– 192 –
 „Ne. Já…“ Nedopověděla to. Najednou se ke mně přitiskla a začala
mě líbat tak vášnivě, jako by mě snad chtěla zabít. Krev se ve mně
jen vařila…
„Pam,“ zašeptal jsem, když se mi podařilo nabrat trochu dech.
Snad mě ani nevnímala. Jen se mi zuřivě snažila dostat rukama pod
sako a pak i pod košili. Jemně jsem ji kousal do krku. Zasténala. Tak
jo, ještě chvíli a už mě nezastaví ani pistole u hlavy.
Vzal jsem její tvář do dlaní a zadržel ji. Když jsem viděl, jak se na
mě dívá, najednou mi vyschlo v krku. „Ty jsi asi nepila jen mimózu,
že ne?“
Zavrtěla hlavou.
Usmál jsem se. Takže mám na klíně dívku, o které se mi už týdny
zdají ty nejžhavější sny, a ona momentálně nemá sebemenší zábrany.
„Teď zabrzdíme, ano?“ slyšel jsem se říct.
„Proč?“ zeptala se vyčítavě. Její hlas se změnil. Byl plný sexu…
„Nerad bych zítra dostal textovku s dotazem, co se dnes v noci
vlastně stalo.“ Snažil jsem se nějak racionálně vysvětlit, proč se
chovám jako zosobnění ctností, kterým jsem rozhodně nebyl. Moje
ruce ale – jako by byly jiného názoru – pokračovaly v hlazení jejích
spánků.
Pam se zamračila. Významně se mi zadívala na pusu.
„Nedělej mi to ještě těžší…,“ zaprosil jsem.
Místo odpovědi si jen navlhčila rty a ozvalo se něco jako za­
mňoukání.
„Nezlob mě,“ zašeptal jsem tak, že to snad ani nebylo slyšet.
„Nechtěla ses mě na něco zeptat?“ našel jsem konečně téma,
o které by teď mělo jít především.
„Určitě ne,“ odpověděla tvrdohlavě a pokračovala ve snaze při-
mět zbytky mého sebeovládání, aby se sbalily a odletěly na Mars.
„Parker,“ řekl jsem.
To jméno zapůsobilo jako hrnec ledové vody vylité za krk. Pam
několikrát zamrkala.

– 193 –
 „Parker,“ zopakovala.
Ještě chvíli jsem ji pozoroval, abych se ujistil, že mám její plnou
pozornost. Do jejího pohledu se zase vkrádal smutek.
„Celou dobu se snažím být k tobě upřímný,“ začal jsem.
Přikývla mechanicky jako nějaká loutka.
„V tom, co cítím, i v tom, co dělám.“
Chytil jsem ji za ruce, které dosud zůstávaly pevně zaklesnuté
kolem mého krku, a vyprostil jsem se z nich.
„Netajil jsem ti, že nepřestanu být opatrný.“
Napadlo mě: Co se to tu vlastně snažím obhajovat? Jak bych se
cítil já, kdybych zjistil, že si na mě najala čmuchala?
Jak se cítila ona, bylo jasně vidět. V očích se jí zase zaleskly slzy.
„Parker pro mě pracuje už několik let. Je něco jako soukromý
detektiv, i když má… mnohem širší záběr,“ dodal jsem po chvilce
hledání toho správného výrazu. „Prověřuje pro mě obchodní part-
nery.“
Políbil jsem ji nejdřív na jednu a potom i na druhou ruku. „Teď
prověřuje tebe.“
Zarytě mlčela. Pohladil jsem ji po tváři.
„Myslela jsem, že mi začínáš věřit,“ zašeptala.
„To ano,“ odpověděl jsem bez váhání. Jak to mohla pochopit?
Byla jako dítě v dospělém těle. Stará sotva pár měsíců. V její hlavě
nezůstalo nic z naší staré nevraživosti a měření sil.
„Věř mi. Kdybych si zároveň s tebou nebral i síť čerpacích stanic,
vrty a tvou matku…“ Zadíval jsem se na ni a cítil se přitom provinile.
„Kdybychom byli jen ty a já, nechtěl bych čekat už ani den.“
„Chápu,“ reagovala tiše.
„Parker za mnou přišel, protože se něco stalo,“ otevřel jsem
konečně Pandořinu skříňku. „Někdo vykradl knihovnu tvé střední
školy.“
Nechápavě nakrčila obočí.
„Zmizely ročníkové práce všech, kteří s tebou studovali. I tvoje.“

– 194 –
 Dívala se mi přímo do očí. Neuhnula ani na chvíli. Vypadala,
že čeká na vysvětlení. Neměla ani páru, o čem mluvím. Trvalo to
dlouho. Uvnitř mě se pomalu, ale stále víc rozlévala radost. Nakonec
jsem zářil jako vánoční strom. Dal jsem jí pusu.
„Ty o tom nic nevíš,“ vydechl jsem a objal ji.
„Já tomu nerozumím,“ špitla zmateně.
„To je moc dobře.“
Bouřlivá radost znovu rozdmýchala napůl uhašenou touhu.
Přitiskl jsem se rty k jejímu krku. Přesouval jsem se výš a za pár
vteřin nová vlna horečky zachvátila i Pam. Přitáhla si ke rtům můj
obličej a pokračovala tam, kde předtím přestala.
„Pam…,“ vydechl jsem ztracený v tom, co všechno by mohlo být.
S ústy přitisknutými na ty moje se spokojeně rozesmála. Mělo to na
mě naprosto devastující účinky. Začalo mi být jedno, že jsme v autě
a že takhle jsem to přece poprvé nechtěl.
Začala mi vytahovat košili z kalhot.
„Pam…,“ zaúpěl jsem zoufale.
Rozepínala mi knoflíky, ale moc se jí to nedařilo. Pár jich utrhla.
S tichým cinknutím zmizely mezi sedadly.
„Pam.“ Teď, nebo nikdy. Pokusil jsem se trochu narovnat a posu-
nout ji aspoň kousek dál ze svého klína, ale ona mě kousla do ucha.
Instinktivně jsem ji pevně chytil a znovu ji znehybnil.
„Takhle… ne,“ vydechl jsem na konci sil. Klečela nade mnou a můj
dech se mi vracel odrazem od jejího hlubokého dekoltu.
„Ne?“ zeptala se zklamaně.
„Klidně třeba zítra, Pamelo, ale chci, aby sis z toho všechno pa-
matovala.“
Nejdřív mlčela. Jako by se to snažila nějak pochopit.
„Promiň,“ vypravila ze sebe nakonec. Uhýbala očima a neobratně
se ze mě snažila slézt. Jemně jsem ji uchopil za bradu a přiměl ji,
aby se na mě podívala.
„Vůbec se nemusíš omlouvat. Vlastně jsem ti zkazil večírek.“

– 195 –
 „Nezkazil.“ Usmála se tak, jak to umí jen ona. Zdálo se, že je
všechno v pořádku.
„Chceš jet domů?“ zeptal jsem se. Věděl jsem, že se nepříčetně
usmívám, ale bylo mi to jedno.
„Máš nějaký jiný návrh?“ zeptala se takovým rozverným a hra-
vým hlasem, který mi zase poněkud zvedl tep.
„Hvězdy, měsíc a romantika,“ vystřelil jsem jen tak naslepo.
„Je zataženo,“ podotkla a zasmála se. Rukama se mi opírala o ra-
mena a bylo to strašně fajn.
„Hm… tak jenom ta romantika,“ opravil jsem se. Opatrně jsem ji
posadil zpátky vedle sebe. Hlasitě zívla.
„Ale asi to necháme na jindy, slečno Kingová. Zdá se, že jste ze
mě pro dnešek úplně vyřízená,“ dobíral jsem si ji. Připoutal jsem
ji a znovu políbil. Tentokrát jen na čelo. Otočil jsem klíčkem v za-
palování.
„Už jsem ti dnes řekla, že tě miluju?“ zamumlala.
Byl to zvláštní euforický pocit, který se ani vzdáleně nepodobal
ničemu, co jsem kdy prožil. Zamyšleně jsem se podíval na hodinky.
Snažil jsem se najít ztracený hlas.
„Ne, dnes ještě ne. Jsou tři minuty po půlnoci.“
Uculila se a přimhouřila oči.
„Takže dnes poprvé. Miluju vás, pane Aarone Collinsi.“
Pohladil jsem ji a ona blaženě zavřela oči. Nejspíš už ani nesly-
šela mé: „Já tebe taky.“ Okamžitě usnula.

– 196 –
 Kriminál a kostel

Bohužel jsem si to pamatovala. Vzpomínky na uplynulou noc se

vynořily přesně ve chvíli, kdy jsem dopoledne otevřela oči. Šílená
bolest hlavy mě přinutila připlácnout si polštář na obličej. Patří mi
to! Vrhala jsem se na něj jako nějaká…
Vzápětí dorazila vzpomínka na Nathana. Odhodila jsem polštář.
„Do hajzlu!“
Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mě víc děsí možnost, že by
Helen na Nathana nějak přišla, nebo představa, jak mi celá Teova
banda dýchá na záda. Dokáže držet jazyk za zuby? Zamračila jsem
se. Snad nebude dělat blbosti, pitomec jeden. Možná bych mu mohla
pro začátek poslat pár tisíc. Aby věděl, že se ho nechystám převézt.
Vymotala jsem se z postele. Krevní oběh na zvýšenou námahu
ihned zareagoval a zbytky alkoholu se rozběhly krevním řečiš-
těm jako banda zhulákaných bubeníků. Ve spáncích mi tepalo.
Potřebovala jsem sprchu. Podařilo se mi přesvědčit své vyděšené
podvědomí, že všechno dobře dopadne. Nath mě má přece rád.
Koneckonců – bylo na něm vidět, že jsem mu hodně chyběla.
Starosti spolu s mýdlovou pěnou odplavila horká voda a mně
se vrátily myšlenky na Aarona. Nakonec jsem ještě mokrá vyběhla
z koupelny, abych se podívala po mobilu. Zmateně jsem se rozhlíže-
la. Spala jsem ve spodním prádle. Šaty visely na ramínku. Jak se tam
asi dostaly? Kabelka ležela na toaletním stolku a mobil spořádaně
čekal uvnitř. Žít v domě s personálem mělo zjevně mnohem víc
výhod, než jsem původně tušila.
Na displeji zářila obálka příchozí zprávy.

Jsi uzasna. Miluju te. Aaron

P. S. Pomaha aspirin…

– 197 –
 Úžasná? To určitě. Ale stejně jsem se začala spokojeně usmívat.
Vrátila jsem se do koupelny a pomocí vatového tampónu z obličeje
odstranila poslední zbytky včerejšího flámu. Pocit nevolnosti se
mezitím změnil v ukrutný hlad. Nastal čas sejít do jídelny a čelit
Helen. Moje nálada rázem klesla k bodu mrazu.
Madam Kingová navzdory pokročilé hodině seděla v jídelně.
Výraz v obličeji měla nastavený na neutrál, ale tím jsem se nene-
chala splést. Brzy se ukázalo, že mé neblahé tušení bylo správné.
Na stole mi připravila malý dárek. Barevnou brožurku plnou foto-
grafií. Tu stavbu jsem poznala. Kamenná, pískově žlutá budova mi
vždycky připomínala spíš strašidelný zámek. Park kolem nemohl
na ponuré atmosféře, která na mě z toho místa vždycky čišela, nic
změnit. Dwightské nápravné zařízení – informace pro novináře a ve-
řejnost stálo tučným písmem hned pod fotkou. Klesla jsem na židli
a snažila se potlačit touhu narvat to Helen do krku.
„Třeba bys na svatební cestu chtěla jet tam,“ nadhodila sladce
a upřela na mě ocelový pohled. „Včera v noci to tak aspoň vypadalo.“
Nedokázala jsem promluvit. Znovu jsem se zadívala na ten ob-
rázek. Bobtnaly ve mně sebelítost a vztek.
„Málem ses s ním vyspala!“ obvinila mě. „Copak jsme o tom ne-
mluvily? To jsi opravdu tak hloupá?! Ještěže se alespoň on ovládal,“
uzavřela jedovatě.
Zdálo se mi, že vybuchnu. Nemívala jsem sklony k násilí, ale tohle
byla rána pod pás. A nejhorší na tom bylo, že Helen měla tak trochu
pravdu. Kdyby to Aaron nezastavil, všechno mohlo prasknout.
„Už žádný tvrdý alkohol!“ udeřila na mě přísně.
„To říká ta pravá!“
„Ale já vím, kdy si to můžu dovolit. Na rozdíl od tebe se držím
naší dohody, není to tak? Jenže už skoro nespím, jak se děsím
toho, co zase provedeš! Na tu gynekologickou operaci půjdeš!“
přikázala.

– 198 –
 Její stále sílící hlas vůbec nedělal dobře mé bolavé hlavě. A před-
stava, že by mi doktor Bradley… Zase se mi udělalo na zvracení.
A děsilo mě, že se z toho možná nevykecám.
„Na nic z toho, co se děje, jsi mě nepřipravila!“ obvinila jsem ji.
„Ty nemůžeš spát? A co já?! Každej blbej den se bojím, jaká novinka
na mě zase vybafne. Nejdřív ses mi jaksi zapomněla zmínit, že se
Pamela bude vdávat. A taky ti nějak uniklo, že to byla děvka…“
Ups.
Nejradši bych si překousla jazyk. Tohle jsem přehnala. Helen
seděla u stolu podobná voskové figuríně.
„Promiň,“ vysoukala jsem ze sebe. Nejdřív nijak nereagovala.
„Nenapadlo mě, že tě bude mít rád,“ řekla potom tiše.
Snažila jsem se přijít na to, co tím myslí. Mrzelo ji, že Pamelu rád
neměl? Nebo jí tahle vzájemná náklonnost prostě jen komplikuje
plány?
„To asi nečekal nikdo,“ utrousila jsem a vrátila se k zírání na fotku
vězení. Leták optimisticky oznamoval, že vězenkyně se zapojily do
projektu výcviku asistenčních psů. Bezva, hned jsem se tam těšila víc.
„Existujou důkazy? Načapal někdy někdo Pamelu? Nebo to byly
jen drby?“
„Netajila se tím, jak žije. Byl to její oblíbený sport.“ Helen se
pousmála, ale tak nějak smutně.
„Takže žádný fotky? Žádný přistižení při činu?“
Zavrtěla hlavou.
Nadšeně jsem se rozzářila. „No, tak vidíš! Co kdybych Aaronovi
řekla, že…“
„Nikdy ti to neuvěří!“ přerušila mě. „Takhle ji vnímal každý.“
Unaveně jsem si promnula bolavé čelo. Bylo k smíchu, že tohle
zrnko pravdy do té velké lži nezapadalo. Budu muset lhát, abych
mohla přiznat pravdu, že jsem panna.
„Uvěří,“ přesvědčovala jsem ji. „Můžu ho přivést na myšlenku, že
jsem si ty milence vymyslela, abych byla zajímavá.“

– 199 –
 Dívala se na mě a nervózně si hrála s kávovou lžičkou. Přesouvala
ji po ubruse tam a zpátky.
„Řekla bych ti, že je to příliš riskantní. A že bychom si kvůli tomu
mohly obě prohlídnout dwightský zámeček zevnitř. Ale ty bys mě
stejně neposlechla.“ Povzdychla si. „Jsi stejně tvrdohlavá jako…“
Zarazila se.
„Jako kdo?“
Zamračila se. „Jako mezek!“
Ten naštvaný výraz jsem jí vrátila.
„Včera se vyplatilo, že jsem ti neřekla úplně všechno,“ změnila
najednou téma. „Když se tě Collins ptal na tu věc s vykradenou
knihovnou, byla jsi nevinnost sama. Uvěřil, že s tím nemáme nic
společného.“
Poposedla jsem na své židli. „S čím nemáme nic společnýho?“
„Ty ročníkové práce, co se ztratily, byly rukopisy.“
Nechápavě jsem zvedla obočí. „No a?“
„Podnikla jsem preventivní krok a zdá se, že se vyplatil,“ usmá-
la se. „Collins zatím netuší, jaké máš písmo, a teď už ho nemůže
srovnat s Pameliným. Nechala jsem ukrást rukopisy celého jednoho
ročníku. Vzbudilo by podezření, kdyby zmizely jen ty její. Takhle
nikdo na nic nepřijde. Ani ten čmuchal Parker nebude mít žádný
důkaz, že to vloupání s tebou nějak souviselo. Obzvlášť, když se po
čase některé z těch prací najdou. A pár tvých se skutečně najde, ale
samozřejmě už budou přepsané.“
Koukala jsem na ni jako na blázna. Ona fakticky nechala vykrást
školu?
Jenže pak jsem si na něco vzpomněla. Jak jsem mohla být tak
pitomá! Vždyť já mu před časem napsala vzkaz!
„Ty nebudeš snídat?“ zeptala se mě Helen, teď už přátelsky.
Zmateně jsem se rozhlédla po stole plném jídla. Kručelo mi
v břiše, ale momentálně jsem neměla na nic chuť. Zmocnila se
mě nefalšovaná hrůza. Co když existují ještě nějaké další papíry

– 200 –
s Pameliným písmem? Aaron by mohl na všechno přijít! Měla bych
o tom dopise Helen říct? Ne! Z toho by ji kleplo!
Váhavě jsem se natáhla po jablku. Když jsem se do něj zakousla,
připadalo mi, že přežvykuju suchou slámu.
„Zásilka pro slečnu Kingovou,“ vytrhl mě ze zamyšlení Richardův
hlas. Sluha přicházel a v rukou nesl obrovský pugét rudých růží.
Skoro za nimi nebyl vidět. Okamžitě se mi navzdory vší úzkosti
a stresu rozzářila tvář.
„Pro mě?“ zeptala jsem se s připitomělým úsměvem.
„No, já se půjdu převléknout,“ prohlásila Helen. „Za hodinu máme
být ve svatebním salonu.“ A odešla.
Očichávala jsem záplavu květin a znovu mě přepadl pocit, že si
toho chlapa vůbec nezasloužím. Nechápala jsem, co na mně vlastně
má. Byla jsem jen malá prostořeká holka. Holka s prolhaným jazykem.
Všimla jsem si zlacené kartičky zastrčené mezi květy a vytáhla ji.

Po včerejšku nevím, jestli nemáš vokno, tak se radši připomí-

nám. Zlom vaz! Pár měsíců se ti do ničeho nebudu montovat.
Starý přítel
Tu kytku jsem odhodila, jako by byla jedovatá. Vypotácela jsem
se z jídelny. Než jsme s Helen vyrazily na zkoušku šatů, zavřela jsem
se v koupelně.

Po celou dobu návštěvy salonu jsem byla mimo. Strach z budoucnos-

ti měl účinky velké kostky ledu v břiše, která se ne a ne rozpustit.
Nevnímala jsem, co se kolem děje. Kam mě postavili, tam jsem zůsta-
la. Když mi to přikázali, zvedla jsem ruce. Na povel jsem se otáčela.
Takže mě dost překvapilo, když mi po nějaké době došlo, že ten
nádherný odraz v zrcadle je můj vlastní. Dokonale mě připravil
o dech i o řeč.
„Překrásná! Úžasná!“ ozývalo se kolem.

– 201 –
 A já jen tiše zašeptala: „Ty vole!“
Šaty vypadaly jako ušité z jemného peří. Jednotlivé kousky se
překrývaly. Přiléhavé, ale vzdušné. Z mé hubené postavy „samá
ruka, samá noha“ udělaly štíhlé tělo elegantní, uhrančivé sexy la-
butě. K šatům patřil extravagantní závoj, nebo spíš koruna z krajek
a peří. Nemohla jsem tomu uvěřit. Až po strašně dlouhé době, kdy
mnou neustále někdo otáčel a čechral mi peří, jsem očima vyhledala
Helen. Její pohled byl smutný, ale úsměv na její tváři… vítězný.
„Jsou překrásný,“ řekla jsem, abych rozředila zvláštní dusno,
které náhle nastalo.
„Svatba dědičky King Petroleum bude slavností desetiletí.“ Helen
se postavila za mě a položila mi ruce na ramena. Napadlo mě, že
bych jí hrozně přála, aby to všechno vyšlo. Aby to vyšlo nám.
Dívala jsem se na náš odraz v zrcadle. Slušelo nám to. Jako by-
chom k sobě patřily. Pak ale kouzlo pominulo. Ona to nevydržela
a odešla na druhou stranu místnosti. Bylo mi jasné, na co myslela.
Na Pamelu.
A já myslela na mámu. Ze všech sil jsem odháněla smutek, že to
nebude ona, kdo bude na mé svatbě. Nad vodou mě drželo jen po-
myšlení, že se díky celé téhle akci o ni budu moct konečně postarat.
Samozřejmě tajně, ale časem určitě na nějaký způsob přijdu.
Raději jsem si zase přečetla Aaronovu dnes už desátou zprávu.
Napsal ji těsně předtím, než odešel na pracovní oběd. Končila stejně
jako ty ostatní: Miluju tě.
„Jen nevím, kdy zvládneme zkoušku v kostele. A bez zkoušky mi
určitě zešediví vlasy!“ vyhrožovala svatební agentka a upírala na
Helen mučednický pohled. Nenechala ji odpovědět a pokračovala.
„Už jsem kontaktovala každého: pana ženicha, rodiče snoubenců
i kněze. Všem se to hodí zítra.“ Vyzývavě zvedla bradu, připravená
nepřijmout ne.

– 202 –
 „Musí tam být všichni?“ zeptala se Helen nevraživě. Nejspíš jí
zvedalo mandle, že se tam objeví Bob. Mně se radostí rozbušilo
srdce. Pan King mi chyběl. A uvidím tam Aarona!
„Musí!“ prohlásila agentka nesmlouvavě.
Helen s napjatým výrazem přikývla.

***

Vzduch uvnitř katedrály svatého Jakuba byl chladný a voněl kadi-

dlem. Svatební agentka Kingových připomínala dirigentku symfo-
nického orchestru. Vykřikovala povely a komandovala přítomné.
Přesto ve mně rostl a sílil sváteční pocit. Radost, o které bych do-
nedávna ani nevěřil, že je v takové míře možná. Až se sem za týden
znovu postavím, pravděpodobně to nebude stejné. Obklopí nás
davy lidí a já se budu těšit jen na to, až konečně zamíříme na letiště.
Ale právě teď? Stála nás tu hrstka. Nikde samozřejmě nevisely
květinové ozdoby a nehořely svíce. Dopadalo sem jen venkovní
světlo obarvené tisíci sklíček v mozaikových oknech. Měl jsem as-
poň spoustu prostoru soustředit se na Pam, která se zavěšená do
svého otce právě objevila ve dveřích na druhém konci nekonečné
uličky vedoucí mezi kostelními lavicemi. Měla na sobě džíny a trič-
ko. Byla nervózní a vypadala nádherně.
Rozsvítil jsem se jako dvousetwattová žárovka. Blížila se. Spolu
se svým otcem se pečlivě snažila kráčet do rytmu tiše hrající hudby,
ale vůbec jí to nešlo. Rozpačitě se usmála. Byl jsem z ní úplně vedle.
Vzal bych si ji tady a teď.
Nerušilo mě ani polohlasné dohadování Helen Kingové se sva-
tební agentkou, ani dřímající kněz v zahradnickém overalu, který
seděl kousek stranou na přinesené židli. Nespouštěl jsem oči z Pam.
„Teď jste na řadě vy, Otče,“ vybídla kněze organizátorka.
Starý pán se s heknutím zvedl ze židle. „Takže,“ začal. „Nejdřív
se budu modlit. Posadíte se a já přečtu ten proslov,“ pohlédl na

– 203 –
madam Kingovou, která souhlasně přikývla. „Po písni přejdeme
k svatebním slibům.“
Pam se chvěla. Tak moc, až jsem měl chvíli strach, že to neustojí.
Objal jsem ji kolem pasu a přitiskl k sobě. Bylo to úžasné. Opřela se
o mě a okamžitě se uklidnila.
„Dál už to asi znáte. Prsteny, požehnání a polibek. No, a potom
už Bůh s vámi,“ dokončil farář svůj projev.
Potlačil jsem smích.
„Výborně, Otče,“ pochválila ho agentka a cosi si odškrtla ve svém
seznamu.
„Chcete si to zkusit ještě jednou?“ oslovila nás. Když jsme to
všichni takřka unisono odmítli, zklamaně zamlaskala a rozloučila
se. Cestou bručela něco o dortech, líných vších a opožděných do-
dávkách.
„Půjdeš se mnou na oběd?“ zeptal jsem se Pam dřív, než se ji ně-
kdo pokusí ode mě násilím odtrhnout. Její oči se okamžitě rozzářily.
Připadalo mi, že se chystá souhlasit, ale pak se posmutněle ohlédla
na svého otce, který stál tak nějak stranou všeho.
„Nebo bychom mohli jít všichni,“ navrhoval jsem hlasitěji a při-
tom jsem se významně podíval na Boba a na Helen.
„Já už něco mám,“ prohlásila madam Kingová. „A ty se také ne-
zdrž dlouho, Pamelo. Čekají na tebe nějaké ty… papíry.“
Bob ale souhlasil. Na rozdíl od své ženy se totiž zdál být tou
nabídkou vysloveně potěšený.

***

Vlastně bych tam ani nemusela být. S přehledem si vystačili beze

mě. Ale to bych přišla o ten zážitek vidět je spolu. Oba úplně uvolně-
né a v pohodě. Semleli všechno možné – od baseballu přes politiku
na Blízkém východě až po televizní seriály. Nestačila jsem se divit.
Jen jsem mlčela, usrkávala džus a užívala si to. Nechala jsem se

– 204 –
hladit tím všeříkajícím pohledem, který ke mně Aaron každou chvíli
vysílal, a s podepřenou hlavou jsem sledovala jeho gesta a mimiku.
Byla jsem do něj blázen.
„Hele, nenaštvěte se,“ nadhodil najednou Bob, a protože se díval
střídavě na oba, pochopila jsem, že mě hodlá zatáhnout do hovoru.
„Rád bych si něco ujasnil. Koneckonců – Pam je moje jediná dcera.“
„Jen do nás,“ povzbuzoval ho Aaron. Jeho úsměv se nikam ne-
ztratil, ale všimla jsem si, že se narovnal. Už jsem vypozorovala, že
tohle dělá vždycky, když je ve střehu.
Bob si podrbal strniště na tváři. „Pam ztratila paměť. Podle toho,
co vím, pamatuje si věci jen nějakých pár měsíců nazpátek.“
Přikývla jsem. Aaron čekal.
„No, nejsem ve tvý kůži, děvče, ale tvůj život ti někdo musel
převyprávět. A mimo jiný ti matka oznámila, že se budeš vdávat.
To je docela síla.“
Bylo by hezké, kdyby to takhle udělala a já se některé věci ne-
musela dozvědět až z netu. Ale přikývla jsem. Netušila jsem, kam
tím míří.
„Naskočila jsi do života, kterej je pro tebe cizí. Máš si brát chlapa,
kterýho v podstatě neznáš. Jen mě zajímá, jestli to není moc narych-
lo. Vy mi asi řeknete, že je tu ta miliardová fúze,“ zamračil se. „Ale
já prostě nechci, aby za pár měsíců žil každej z vás na jiným konci
světa a už se s tím nedalo nic dělat.“
Helen měla pravdu, Bob měl šestý smysl. Sice to vzal z jiného
konce, ale pojmenoval to úplně přesně. Žila jsem cizí život.
„Bobe,“ začala jsem a dalo mi velkou práci mluvit klidně. „Už
jsem ti říkala, že si ho opravdu chci vzít. A ta smlouva s tím nemá
nic společnýho.“ Cítila jsem, že rudnu. Aaron se tak trochu záhadně
usmíval.
„Miluju vaši dceru, Bobe, jestli jste se chtěl zeptat na tohle.“
Srdce se mi mohlo zbláznit radostí. Bob zrudnul.

– 205 –
 „To mám za to, že se v tom šťourám,“ zabručel. Musela jsem se
smát.
„A kde budete bydlet?“ změnil honem téma.
Zarazila jsem se. No jo… ostrov v Karibiku už jsem nějak dala
k ledu.
„Máma mi slíbila dům,“ nadhodila jsem nejistě. Potom mi něco
došlo. „Ještě jsem u tebe nebyla!“ zvolala jsem užasle. Všechno šlo
strašně rychle. Věděla jsem jen, že Aaron Collins obývá několik
pater v tom obrovském mrakodrapu na North Lake Shore Drive.
„Tak to co nejdřív napravíme,“ usmál se a lehce přimhouřil oči.
Zatajila jsem dech.
Bob si nenápadně odkašlal, aby upozornil na dosud nezodpově-
zenou otázku. První promluvil Aaron.
„Ještě jsme se o tom nebavili. Ale strávíme pár týdnů v Itálii.
Myslím, že snad zbyde trocha času na povídání.“ Bob zrudnul ještě
víc a mně se málem podařilo ukousnout okraj skleničky. „Když bude
Pam chtít, klidně se přestěhuju. Bydlet v centru je praktické kvůli
práci, ale můžeme si vybrat i klidnější místo někde stranou.“
S Aaronem. Někde stranou… Na moment mě uchvátila snová
představa, jaké to bude po svatbě. My dva. V Itálii. A později v něja-
kém domě, který bude jen náš. Každý den a už napořád. Spát spolu,
vstávat spolu… Nemohla jsem uvěřit, že je to tak blízko.
Aaron přivolal číšníka.
„Je mi to moc líto, ale musím do práce. Ten Arab,“ vysvětloval mi.
„Bylo to moc fajn. Díky, Bobe.“ Oba vstali a podali si ruce.
„Pozdravuj matku, Pam. I když o to asi nebude stát,“ usmál se
Bob a dal mi pusu na tvář.
„Ráda bych tě zase viděla,“ vyhrkla jsem, když se oblékal do
dlouhého pršipláště.
Potěšeně se zazubil. „Bezva. Nechceš se za mnou někdy stavit
v práci? Jsem tam skoro pořád.“

– 206 –
 Vykulila jsem oči. Nikdy by mě nenapadlo, že bych šla k policaj-
tům jenom na kus řeči.
„Jo, to bych snad mohla,“ vysoukala jsem ze sebe.
V podzemních garážích jsme se definitivně rozloučili. Zůstala
jsem s Aaronem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Přivinul mě k sobě a dal mi pusu.
Nádherně voněl.
„Nevypadám na to?“ zeptala jsem se opatrně.
Vyčkávavě mlčel. Byla jsem zřejmě nebezpečně čitelná.
„Je to hloupý,“ začala jsem.
„Tomu nevěřím.“
„Totiž… Najednou mi přišlo neuvěřitelný, že život může bejt tak
krásnej. Dostala jsem strach, že se mi to jenom zdá. Že se to nikdy
nestane.“
Mlčel a hladil mě po zádech. Cítila jsem jeho rty na spánku hned
vedle svých jizev.
„Říkala jsem ti, že je to hloupý.“
„Není. Já o tom přemýšlím pětkrát denně,“ přiznal se.
Nestihla jsem se ani začít divit, protože se jeho rty přesunuly
na mou tvář a pak už mě líbal. Ruku s prstenem jsem schovala do
kapsy bundy. Druhou jsem mu zabořila do vlasů.
„Ale ono se to stane,“ ujišťoval mě. „Dohlédnu na to.“
Strčila jsem si svůj trochu studený nos pod klopu jeho kabátu.
Bylo mi neskutečně krásně.

– 207 –
 Tragédie jako od Shakespeara

Pamela byla úplně jinej živočišnej druh. Už jsem si byla úplně jistá.
Měla tedy o dost lepší vzdělání než já – moje základka a škola jmé-
nem ulice se její Loyolské univerzitě nemohly rovnat –, ale jinak
byla úplnej Marťan. Její úvaha na téma Osudová láska Romea a Julie
od Williama Shakespeara nestála za nic. Dostala za ni C+. Bylo váž-
ně utrpení ty bláboly opisovat. Psala, že osudová láska, pro kterou
by člověk byl ochotný i umřít, je blbost. Doslova.
Zahleděla jsem se z okna. Ti dva milenci z Verony to neměli lehký.
Podle toho, co jsem se dočetla, si jejich rodiny šly tvrdě po krku.
Jenže stačil jeden ples a nebylo co řešit. Všechno šlo stranou – pe-
níze, rodina, vendeta. Zamilovali se. Kolik času jsem potřebovala já?
Venku před domem jezdil zahradní traktůrek, a jak sekal trávu,
nechával za sebou souměrné pruhy.
Bylo to hned? Ne, asi ne. Nejdřív mě Aaron děsil. Tak kdy tedy?
V tom lese? Usmála jsem se. Možná jsem měla říct, že chci líbánky
trávit v Kanadě. Byla bych tam s ním úplně spokojená.
Ozvalo se klepání na dveře. Helen tentokrát čekala, až ji pozvu
dál. Poslední dva dny se chovala zvláštně. Jako by byla duchem ne-
přítomná. Nenadávala, nesnažila se mě varovat před mou vlastní
zbrklostí. Zůstávala zavřená ve svém pokoji a vycházela jen na jídlo.
A hodně často si nechávala přinést bourbon. Asi toho na ni bylo
opravdu moc. Pokud jsem věděla, neexistoval nikdo, s kým by si
mohla promluvit. Nejvíc času trávila s mlčenlivým Gordonem. Věděl
o všem všechno, ale jemu jen těžko mohla brečet na rameni. Nebyla
jsem si ani jistá, jestli Helen vůbec někdy brečí. Občas se mi zdálo,
že by chtěla. Zadívala se na mě třeba přes stůl a najednou měla
v očích bolest. Za pár vteřin po ní ale nezbylo vůbec nic. Jen chladný
prázdný pohled.

– 208 –
 „Jak ti to jde?“ zeptala se a podívala se mi přes rameno.
„Pomalu,“ přiznala jsem. „Moc mě to nebaví.“
„Jsou to jen tři strany. To zvládneš,“ ujistila mě. Znělo to spíš jako
příkaz.
Ušklíbla jsem se a pokračovala v psaní.
„Napadlo mě… nepozná Parker, že tyhle papíry jsou o pár let
mladší?“ zeptala jsem se.
„Pohodíme je venku. Zvlhnou, okoušou je krysy. Nebude nic
poznat.“
Pokrčila jsem rameny. V tomhle se na ni asi dalo spolehnout.
Přepisovala jsem další větu, když se najednou přede mnou objevily
klíče. Od auta.
„Co… co to je?“ vydechla jsem.
„Slíbila jsem ti auto. Dohodly jsme se tak.“
Otočila jsem se k ní. Její obličej byl úplně bez výrazu.
„Díky,“ hlesla jsem.
„Až to dopíšeš, můžeš se na něj jít podívat. Řidičák najdeš uvnitř.“
Připravila mě o řeč. Rozhodně věděla, jak mě motivovat. Když
odešla, tu slátaninu jsem dopsala za necelou hodinu. Pak jsem
popadla klíče, Richardovi oznámila, že tu na oběd nebudu, a letěla
jsem do garáží. Visačka na klíčích mluvila jasně, ale já tomu ne-
mohla uvěřit. Dálkový ovladač jsem mačkala jak šílená, abych se
ujistila, že to mrkající auto je opravdu moje. Aston. Martin. Temně.
Červenej. Kabriolet.
„Dejchej!“ připomínala jsem si. Šla jsem blíž. Kožený sedačky,
jak jinak.
Vlezla jsem dovnitř, řidičák hodila do kabelky od Gucciho a pak
jsem několik dlouhých vteřin jen seděla a držela volant. Kolem
voněla kůže, hliníkové úchytky se leskly, přehrávač zareagoval na
zasunutí klíčku. Obdivně jsem hvízdla.
„Myslím, že být bohatá se mi líbí.“ Zakřenila jsem se na sebe do
zpětného zrcátka a vyrazila.

– 209 –
 Venku bylo pod mrakem, ale nepršelo. Když jsem projížděla
branou, začala jsem řešit, kde v centru zaparkuju. Bála jsem se,
aby mi mýho miláčka nečmajznul nějakej Nathan. Ale řešení jsem
vymyslela vzápětí. Zajedu za Bobem, zloději aut se obvykle před
policejním ředitelstvím moc nevyskytovali.
Jediným problémem bylo udržet všechny ty koně pod kapotou
v klidu. Nejradši by do toho dali všechno, ale já chtěla Boba navští-
vit, ne zaměstnat. Celou cestu jsem si nahlas opakovala, že napo-
prvé musím jet pomalu. Stejně jsem ale propukala v neovladatelné
záchvaty smíchu a na křižovatkách si užívala, jak všichni zírají.
Na schodišti před soudní budovou jsem se na moment zastavila.
Zvyk je železná košile a mně se jako pokaždé na tomto místě stáhl
žaludek. Věděla jsem přesně, kde bych našla tu úřednici, která mě
měla na starost. Druhé patro, třetí dveře vpravo. Znala jsem to tam
jako nikde jinde.
Vešla jsem do vestibulu a rozhlížela se. Jak to dělají lidi, které
sem nepřivezou s pouty? Přejela jsem očima informační tabule.
Kanceláře policejního šéfa měly být až skoro nahoře. Vešla jsem
do výtahu a se mnou dva poldové v uniformách. Polilo mě horko.
Měla jsem pocit, že to nemůže dobře dopadnout. První z nich si mě
ale nevšímal a druhý se přátelsky usmíval.
„Krásnej den, slečno Kingová.“
Mohlo mě napadnout, že ji tu znají. Pamela se sice s otcem ne­
stýkala, ale byla to místní celebrita.
Místo odpovědi jsem se jen usmála a bavila se tím, jak se polda
začíná červenat.
Vystoupila jsem a zamířila k pultu přísně se tvářící sekretářky
s brýlemi na nose. Zatvářila se překvapeně.
„Slečno Kingová!“
„Je tu můj otec?“
Zavrtěla hlavou. „Je mi líto, slečno, ale před chvílí ho odvolali. Jde
o tu věc v přístavu. Chtěl se tam podívat osobně.“

– 210 –
 „Věc v přístavu?“
Lekla se. „Ono to ještě nebylo v televizi?“
„Já nevím. Nedívala jsem se.“
Nasadila profesionální výraz a posunula si brýle na nose. „No,
nevadí. Já mu vyřídím, že jste tu byla.“
Chvíli se mi chtělo vyzvídat, ale nakonec jsem to vzdala. Rozloučila
jsem se a vypadla odtamtud tak rychle, jak jsem jen dokázala. Domů
se mi ještě nechtělo. Napadlo mě, že bych si mohla vyjet za město
a trochu to auto provětrat. Vzala jsem to na jih kolem jezera směrem
na Gary. Pokud nezačne lejt, brzy překročím hranici Indiany.
Řídilo se to samo. Ještě by se hodila nějaká dobrá muzika.
Rozhodla jsem se, že cestou zpátky někde zastavím a nakoupím
si cédéčka. Teď jsem si pustila aspoň rádio. Stouni. Silnice mi pod
koly skoro hořela. Zpívala jsem si, nebo spíš vřískala a byla bez sebe
blahem. Helen si mě tím autem nejspíš jednou provždy koupila.
Písnička skončila a začaly zprávy. Naštvaně jsem to ztlumila,
takže jsem začátek té zprávy přeslechla. Hlas redaktora jsem začala
vnímat až ve chvíli, kdy jsem mimoděk zaznamenala Bobovo jméno.
Zase jsem rádio zesílila.
„Není dosud jisté, jestli je noční potyčka v nákladním přístavu
důsledkem války gangů, nebo jestli se jedná o nájemnou vraždu.
Podle svědků se v noci z této oblasti ozvalo hned několik výstřelů,
přitom zavražděný zemřel po jediné kulce. Policejní šéf Robert
King nám odmítl dát další informace, dokud vyšetřování nepokročí.
Zatím nelze vyloučit rasově motivovanou vraždu, protože obětí byl
mladý Hispánec.“
Dupla jsem na brzdu. Tachometr těsně před tím ukazoval sto
dvacet, takže nové pneumatiky vyrobily na silnici pěkně dlouhé
čáry. Auto, které jelo jen pár metrů za mnou, mělo co dělat, aby mi
nezaparkovalo za krkem.
Určitě je to nesmysl, přesvědčovala jsem sama sebe. Nemusel to
být nikdo, koho znám. V Chicagu žila spousta Hispánců. Stejně jako

– 211 –
Irů, Italů nebo třeba Poláků. Mraky. Já sama jsem dva roky bydlela
v Teově království, které tvořili jen barevní. Problém byl ale v tom,
že Teo měl své území hodně blízko přístavu. Dostala jsem strach.
Nemuselo jít o nikoho, koho znám, ale všichni ti kluci si o kulku
koledovali den co den.
Otočila jsem to. Jednou rukou jsem vytáhla mobil. Měla jsem
v něm uložená jen tři čísla, takže vytočit Boba nebyl žádný problém.
Ten nastal až ve chvíli, kdy mi to zvedl. Co bych mu asi tak měla říct?
Ahoj, tati, kdo je ta mrtvola, kterou jste dnes našli?
„Pam?“ Jeho hlas zněl nezvykle netrpělivě. Podle zvuků bych
řekla, že stejně jako já seděl v autě.
„Jsi v pohodě?“ vypadlo ze mě nakonec. Ve sluchátku jsem za-
slechla policejní vysílačku. „Ve zprávách říkali, že se střílelo, tak mě
napadlo…,“ improvizovala jsem.
„Nic mi není, k té vraždě došlo už nad ránem,“ uklidňoval mě.
„Tyhle věci si obvykle radši ohlídám osobně, nejsem kancelářskej
typ. Pokud nám hrozí válka gangů, chci to vědět.“
„Jasně,“ reagovala jsem a horečnatě přemýšlela, jak se něco do-
zvědět.
„Pam, ozvu se ti jo? Teď nemůžu.“
Nadechla jsem se, abych se rozloučila, ale pak se ozval hlas ně-
koho, kdo jel s Bobem v autě. Nejspíš mluvil do vysílačky. Vítr mi
hučel kolem uší, takže jsem nerozuměla všechno, ale stačilo to.
„Potřebuju… jestli… záznam… Soto.“
Mobil mi vypadl z ruky. To, že jsem nenabourala, byl zázrak.
Nevnímala jsem troubení projíždějících aut ani déšť, který se spus-
til úplně znenadání. Pršelo mi za krk a pršelo i na luxusní potahy
sedadel. Několik minut jsem byla úplně mimo. Jen na vteřinu si
vzalo slovo mé podvědomí a přesvědčovalo mě, že Soto je mezi
Latinoameričany běžné příjmení. Ale nějaký vnitřní pocit ho ihned
umlčel. Cítila jsem to s takovou jistotou, jako by mi to Bob přímo
řekl. Snad instinkt.

– 212 –
 Zpětně jsem si nedokázala vybavit, na co jsem myslela nebo
kudy jsem jela. Svět kolem se změnil v šedé akvárium. Najednou
jsem s puštěným motorem stála před Two Tango a z očí mi tekly
slzy. Chtěla jsem jít dovnitř. Chtěla jsem najít Tea a obejmout ho –
pokud už nebyl pod obraz. Pak mě napadlo, že spíš kouří druhou
krabičku a rozesílá kluky do všech stran a snaží se přijít na to, kterej
bastard…
Položila jsem hlavu na volant a rozbrečela se. Voda ze mě jen
crčela a asi jsem seděla v louži, ale momentálně mi to bylo jedno.
Nemohla jsem tam jít. Nemohla jsem dokonce ani zajet do garáží
a utěšovat Nathanova tátu. Gang se o něj postará.
Ozvalo se odkašlání. Zvedla jsem oči a uviděla pochůzkáře. Přes
uniformu měl navlečenou igelitovou pláštěnku a nevypadal zrovna
dvakrát spokojeně.
„Omlouvám se, slečno, ale jste v pořádku?“
Byla jsem totálně v hajzlu, protože mýho nejlepšího kamaráda
v noci odpráskli. Bylo mi smutno až k smrti a měla jsem vztek. Ale
tohle jsem mu říct nemohla.
„Jo, strážníku. Jsem jen… utahaná.“
Pokusil se o chápavý úsměv. „Neměla byste tu stát. Pokud neho-
díte pár drobných do parkovacího automatu,“ pokračoval úředním
hlasem. Kretén. Měla jsem chuť zvednout prostředníček, ale nějak
jsem na to neměla sílu.
„Už mizím,“ zasyčela jsem a odlepila se od chodníku. Poslední po-
hled do zpětného zrcátka. Tohle nebylo místo pro Pamelu Kingovou.
Zamířila jsem domů. Hlavu dočista prázdnou a v puse podivnou
hořkou pachuť. Teprve v Evanstonu mi to zničehonic došlo. Helen.
Určitě. Zjistila, že mě Nathan odhalil. Třeba nás viděla a neřekla
mi o tom. Proto se od včerejška chovala tak divně. Zabila ho. Ne
sama, někoho si na to najala. Možná to udělal přímo Gordon. Byla by
toho schopná? Určitě! Kvůli svý pitomý firmě byla schopná všeho.
I zohavit tělo vlastní dcery.

– 213 –
 Všechna ta bolest se jako lusknutím prstů změnila v hněv. Nikdy
v životě jsem neběsnila tolik, jako právě v tu chvíli. Branou jsem
málem projela dřív, než se otevřela. Nevěděla jsem, co budu dělat,
až se s ní setkám tváří v tvář. Nemyslela jsem ani na to, že by mi
mohla ublížit. Prostě jsem vyskočila z auta. Na Richardův vykulený
pozdrav jsem nereagovala. Schody jsem brala po třech, dveře pra-
covny jsem rozrazila bez klepání.
„Ty hnusná svině!“ ječela jsem. Nedočkala jsem se žádné reakce,
a tak jsem ztichla. Bylo to… divné. Okna zakrývaly husté tmavé zá-
věsy, takže tam byla skoro úplná tma. Tedy byla by, kdyby na druhé
straně nesvítila promítačka a na stěně neprobíhala zahradní party
malé Pamely Kingové.
Tělo se mi stále ještě klepalo zimou a vzteky, ale vpřed jsem
postupovala ostražitě. Helen jsem našla v ušáku hned za pro-
mítačkou. Na odkládacím stolku stála prázdná láhev bourbonu.
Žádná sklenička. Ta dáma ležela skrčená do klubíčka, takže jsem
ji v první chvíli skoro ani nepoznala. Brečela a vůbec nevnímala,
že tam jsem.
Zadívala jsem se na zeď. Film běžel bez zvuku. Ticho místnosti
narušovalo jen bzučení promítačky a Heleniny vzlyky. Malá Pamela
Kingová právě rozbalila velkou krabici s monstrózní mašlí a vytáhla
plyšového medvěda, který byl větší než ona. Mazlila se s ním asi tři
vteřiny, než ho zahodila a vrhla se pro další balík. Kolem ní stály
zástupy dospělých se sklenkami šampaňského v rukou. Všichni
měli takový ten přeslazený uchvácený výraz.
„Pam…,“ ozvalo se z křesla. Stála jsem nad ní a najednou jsem
nevěděla, co mám dělat. Ještě před minutou jsem si myslela, že
bych ji dokázala praštit. A rozhodně jsem měla v plánu na ni křičet.
Hodně sprostě. Aspoň na chvíli vidět v její tváři strach a donutit ji,
aby se přiznala.
Jenže teď… Byla tak na dně, že mě to ochromilo.
„Helen?“ špitla jsem opatrně.

– 214 –
 Chvíli se nedělo vůbec nic, a tak jsem to zkusila podruhé. Zvedla
hlavu a zdálo se, že se snaží zaostřit. Pak se vrávoravě postavila,
a než jsem stihla cokoli říct, visela mi kolem krku.
„Holčičko moje…“
Moje ruce ji automaticky objaly. Jako bych se uvnitř rozštípla na
dvě přesně stejné části.
„Mami…“
Rozbrečela se ještě víc. Nohy už ji neunesly. Celou vahou se
opírala o mě. Vůni jejího drahého parfému částečně překrývaly
alkoholové výpary. Zatlačila jsem ji zpátky do křesla, ale ona se mě
odmítala pustit. Křečovitě se mě držela a prosila, abych už nikam
neodcházela.
A tak jsem si klekla na zem a nechala ji, aby mi vyráběla další
modřiny. Trvalo dlouho, než její stisk postupně ochabl a Helen
klesla hlava na polstrovanou opěrku.
Pomalu jsem vydechla. Film mezitím skončil a na zdi zářil žlutý
obdélník. Vstala jsem a protáhla se, všechno mě bolelo. Připadala
jsem si úplně vyždímaná. Bezradně jsem se rozhlédla. Napadlo mě
prohledat její stůl, ale pokud by stála za vraždou Nathana, těžko by
si to napsala do kalendáře. Nakonec jsem prostě odešla a potichu
za sebou zavřela dveře.

***

Připadalo mi strašně těžké nevidět ji celý den. Přemýšlel jsem, jak

jsem vlastně žil dřív. Tehdy, kdy jsem ji ještě nejezdil zachraňovat
před panovačnou matkou. Kdy jsem ji nevozil opilou z večírku
nebo kdy jsem ji nezahříval vlastním tělem v úzkém spacáku, aby
nenastydla. Nemohl jsem na to přijít. Můj život musel být strašně
nudný a… k nepřežití.
Seděl jsem nad plány expanze firmy na severozápad a myslel na
všechny ty roky, které jsme měli mít před sebou.

– 215 –
 „Pane Collinsi?“ ozval se z interkomu na stole hlas asistentky.
„Ano?“
„Ráda bych si došla na oběd. Nevadí to?“
Překvapeně jsem se podíval na hodiny. To už je půl jedné?
„Na oběd?“ zopakoval jsem nechápavě. Věděl jsem, že takovou
věc lidé kolem poledne dělávají, ale zaskočilo mě, že i Cindy. Ona
totiž za tu dobu, co pro mě pracovala, ještě ani jednou na oběd
nešla. Pokaždé si z domova nosila ultrazdravé tofu sendviče, které
přetékaly zeleninou.
„Je to problém? Pokud mě potřebujete, tak samozřejmě…,“ kok-
tala rozpačitě.
„Ne! Jistě. Samozřejmě. Není důvod, abyste tu zůstávala,“ uklid-
ňoval jsem ji honem.
„Určitě?“
„Naprosto.“
„Tak děkuju,“ vydechla vděčně a ještě se zeptala, jestli nechci
něco přinést.
„Kam se chystáte?“ zjišťoval jsem.
Interkom na chvíli zhasl, jak se přerušilo spojení, ale po několika
vteřinách ho znovu stiskla.
„Do té nové mexické restaurace, co otevřeli ve vedlejším bloku,“
oznámila mi podivně zjihlým hlasem.
„Carnitas. Dvojitou porci,“ požádal jsem ji. Pak už se rozloučila.
Chystal jsem se znovu ponořit do práce, když mi zazvonil mobil.
Na displeji se objevilo Georgeovo jméno.
„Chystáte se teď někam?“ zeptal se mě můj osobní strážce.
„Budu pracovat až do večera. Děje se něco?“
S odpovědí chvíli váhal, a když konečně promluvil, jeho hlas zněl
napjatě.
„Půjdu na oběd.“
„Aha,“ odtušil jsem vyjeveně. Co se to dnes s těmi lidmi děje?
George přece taky nikdy…

– 216 –
 Pak mi to došlo. Úsměv, který mi doslova explodoval ve tváři, mi
málem natrhl uši.
„Mohl byste mi něco přinést?“ zeptal jsem se.
„Ale vždyť vy už jste si objednal jídlo u Cin…“ Nedokončil. Ozvalo
se zafunění, protože pochopil mou ubohou lest.
„To je v pořádku, Georgi,“ řekl jsem a ze všech sil potlačil nutkání
se rozesmát. „Dobře se bavte. A nemusíte spěchat, ani se odtud
nehnu,“ sliboval jsem.
Vydal bručivý zvuk, který zněl jako přitakání, a típnul to. Teprve
teď jsem se rozhýkal jako osel.
Vzápětí mě logicky popadla neodolatelná touha zavolat Pam.
Hrozně mi chyběla. Stiskl jsem klávesu rychlé volby a čekal. Ozval
se ale jen obsazovací tón. Zkusil jsem to znovu a pak potřetí, jenže
bez úspěchu. Zklamaně jsem odložil mobil zpátky na stůl. Asi toho
taky měla hodně. Zařizování svatby a tak. Nezbylo mi než rozumně
domluvit sám sobě, že jediný den bez ní přece není žádná tragédie,
a vrátit se k vydělávání peněz.

– 217 –
 Panna, nebo orel

Nemohla jsem spát. Dokonce jsem se ani nenajedla, protože mě

to prostě nenapadlo. Až někdy ve dvě ráno se můj žaludek ozval
tak hlasitě, že přehlušil hlas moderátora zpravodajského kanálu.
Seběhla jsem dolů do kuchyně, vzala si nějaké pečivo a plátek stu-
deného masa od oběda. Nezapomněla jsem ani na plechovku piva.
Pak jsem sprintovala zpátky, aby mi nic neuteklo.
Nesnášela jsem, že díky mnoha reprízám už předem vím, jak po
sobě budou následovat jednotlivé zprávy, které televize vysílala. Nic
moc se nedělo, takže hodinu co hodinu běžely s menšími obměnami
stejné informace. Třikrát jsem vytočila Bobovo číslo, protože mi
ruply nervy, ale pokaždé jsem to položila dřív, než to u něj začalo
zvonit. Nemohla jsem mu říct vůbec nic. Nemohla jsem mu vyklá-
dat, že ten mrtvej kluk se o mě dva roky staral, když mi bylo nejhůř.
Dokonce ani to, že se Helen zhroutila. Pamela měla úžasnýho tátu,
který by se o ni postaral, ať by se dělo cokoli. Jenže Pamela na rozdíl
ode mě byla skutečně Pamela. Neměla skříň plnou kostlivců ani
spoustu kamarádů, kteří chodili spát s boxerem na ruce.
Někdy nad ránem jsem se zašla podívat do Heleniny pracovny.
Nemohla jsem ji tam jen tak nechat. Potřebovala jsem vědět, že
klidně spí a… dýchá. Nepřestala jsem být rozzuřená kvůli všem těm
věcem, které mi kvůli ní kazily spaní, ale ta ženská zároveň nějak
dokázala, že mi na ní začalo záležet.
Nenašla jsem ji v křesle. Někdo – nejspíš Gordon – ji přenesl na
gauč, přikryl dekou a na stolek postavil sklenici s vodou a plato
aspirinů. Na psacím stole nechal svítit malou lampičku. Asi aby se
nepřerazila, kdyby se vzbudila dřív, než se z toho vyspí.
Stála jsem tam, dokonale zmatená. Nevyznala jsem se v ní. Občas
byla fajn, dokázala i vtipkovat. A uvnitř byla silná jako nikdo, koho

– 218 –
jsem znala. Ale většinou se chovala jako ledová královna. Black
Crown jí zatemnil mozek. Posedlost firmou pro ni byla způsobem,
jak se vyrovnat se smrtí Pamely. Někdo by jí měl asi říct, že tohle je
cesta do pekel. Nebo do blázince.
Zdálo se, že spí tvrdě a klidně, a tak jsem nakonec odešla. Zpět ke
sledování dvacetkrát viděných zpráv o politice, kriminalitě a o po-
časí. Znovu se bez dechu koukat na obrys nakreslený křídou, který
zůstal na molu číslo 15 po těle Nathana Sota. Pokud zjistím, že za
to může Helen, co udělám? Kdybych to řekla Bobovi, bude po všem.
Helen vyfasuje nejmíň dvacet let a já pět, možná i víc…
Otevřela jsem si plechovku piva, a abych se nějak zaměstnala,
snažila jsem se dopředu hádat teploty ve Státech, předpovídané
na další den. Spletla jsem se jen jednou. Meteorologickou mapu už
jsem tu noc taky zahlédla nespočetněkrát. Někde mezi Texasem
a Kalifornií jsem konečně usnula.

Vzbudilo mě ranní slunce, které mi pražilo přímo do obličeje. Kde

jsou ty mraky, když je člověk potřebuje? Se zaúpěním jsem si sedla.
Záda jsem měla jako přeražená, protože jsem spala v křesle. Při
pohledu na stále ještě zapnutou televizi jsem zaznamenala změnu
moderátora. Tima vystřídal Max.
Doploužila jsem se do sprchy. Pod proudy vody se mi podařilo
uvolnit ztuhlé svaly a vybrečet se do zásoby, abych během dne
už nemusela. Uvědomila jsem si, že jsem tentokrát po probuzení
nezkontrolovala mobil. Zdálo se to neuvěřitelné, ale Aaron se mi
v tom všem na chvíli vykouřil z hlavy. A tak jsem z koupelny vyběhla
úplně mokrá, jen omotaná ručníkem. Našla jsem tři ztracená volání
a jednu čerstvou textovku.

Chybim ti tolik jako ty mne? Myslim, ze asi ne.

Ty sny me dohaneji k silenstvi. Vecere dnes u me? Prosim,
nerikej ne. Aaron

– 219 –
 A to jsem si myslela, že už nebudu brečet. Aaron neměl tušení,
koho si to vlastně bere. Ani to, že někdo zemřel proto, aby k naší
svatbě vůbec došlo.
Svalila jsem se do křesla. Co bych mu měla napsat? Strašně jsem
s ním chtěla strávit večer, ale nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu.
Mou pozornost si získalo dění na obrazovce. Teď totiž měly
následovat záběry z Bílého domu kvůli prezidentovu prohlášení
o finanční krizi. Celou noc to tak bylo. Jenže místo toho se objevilo
přístaviště s nápisem LIVE v rohu obrazovky.
„Ve vyšetřování včerejší přestřelky, která se odehrála zde v chi-
cagském nákladním přístavu, došlo k zásadnímu průlomu. Policejní
potápěči objevili dvě mrtvá mužská těla. Podle koronera se čas
jejich smrti shoduje s dobou střelby. Policejní náčelník Robert
King prohlásil, že nalezení muži byli na seznamu hledaných osob.
Patřili k nové odnoži italské mafie, která se v našem městě usadila
poměrně nedávno. Proti rodině Grecových, která je už řadu měsíců
vyšetřována v souvislosti s podezřením z pašování zbraní a drog, se
zatím nepodařilo shromáždit dostatek důkazů. Nalezená těla dvou
členů rodiny by ale mohla znamenat značný posun.“
Moderátor ze studia se redaktora ještě zeptal, jestli městu hrozí
válka gangů.
„Podle Roberta Kinga tato možnost reálně hrozí, ale podnikne
prý všechna nutná opatření, aby tomu zabránil a občané Chicaga se
mohli cítit bezpečně.“ Pak už se zpravodajství vrátilo do normálních
kolejí.
Zatajila jsem dech. Takže to nebyla Helen?
Vyběhla jsem z pokoje. Těch pár metrů, které mě dělily od pra-
covny madam Kingové, jsem zdolala rychlostí blesku. A nějak jsem
zase zapomněla zaklepat. Vrazila jsem tam zadýchaná a s očima na-
vrch hlavy. Uviděla jsem Helen v saténovém županu, jak za stolem
popíjí kávu a čte si ranní noviny. Můj nájezd ji zřejmě překvapil.
„Pamelo?“

– 220 –
 Rychle jsem přemýšlela, co říct. Jsem ráda, že jsi nezabila toho
kluka, který vyčmuchal mou totožnost? Jenže Helen o něm neměla
ani tušení. Pomalu jsem vydechla a marně hledala slova.
Helen sklopila oči.
„Za to, co se stalo včera, se omlouvám. Už se to nebude opakovat.“
Její hlas nezněl nijak kajícně. Přesto jsem ocenila, že to vůbec byla
schopná říct. Měla za sebou hodně těžký večer.
„Kdyby sis o tom chtěla promluvit…,“ nadhodila jsem. Výraz v její
tváři mi ale odpověděl dost jasně. „Tak asi ne,“ pípla jsem.
Helen se napila kafe a pokračovala ve čtení novin. Nevěděla jsem,
jestli to znamená, že mám odejít.
„Máme dnes nějaký plány?“ zeptala jsem se opatrně.
„Já spoustu. Vlastním obrovskou firmu, která je na pokraji kra-
chu. A ty?“
Přemýšlela jsem, jestli to byl pokus o vtip, nebo opravdu chtěla
být pichlavá.
„Já ji zatím nevlastním,“ odpověděla jsem.
Pousmála se. „Učíš se rychle.“
Vrátila jsem se do svého pokoje a cítila se o sto padesát kilo lehčí.
Při pomyšlení na Nathana se mi pořád chtělo brečet, ale fakt, že
jeho smrt nijak nesouvisela se mnou, mě trochu uklidnil. Je veliký
rozdíl mezi tím, když člověk lže a když kvůli té lži někdo umře. V tu
chvíli mi připadalo, že vlastně nedělám nic tak hroznýho. Miluju
Aarona a on miluje mě. Chce Black Crown – dostane ho. To, že ne­
jsem skutečná dcera Helen, byl jen drobný detail.
Konečně jsem mu odepsala.

Strasne se tesim! Vyzvednes me? Ale asi usnu uprostred vece-

re. V noci jsem skoro nespala.
Miluju te. Pamela

***

– 221 –
Z kanceláře jsem domů vyrazil dřív než jindy. Váhal jsem, jestli Pam
oslnit večeří se zástupem číšníků, ale došlo mi, že na někoho, jako je
ropná princezna, bych tím moc dojem neudělal. Kromě toho – chtěl
jsem s ní být konečně sám. Bez zástupu novinářů, bez rentgenující-
ho pohledu její matky, a dokonce bez bedlivého dozoru Boba Kinga.
Když se začalo stmívat, vybalil jsem obrovskou kartonovou kra-
bici, pro kterou jsem během dne poslal Cindy. Obešel jsem celý byt
a na všechna možná nemožná místa rozestavěl svíčky. Objednanou
večeři doručili krátce předtím, než Pam dorazila.
Stál jsem u dveří, upřeně sledoval číselník, na kterém se nekoneč-
ně pomalu rozsvěcelo jedno poschodí za druhým, a byl jsem nervózní
jako pes. Samozřejmě mi bylo skoro jedno, jak dnešní večer skončí,
ale uměl jsem si představit několik opravdu úžasných variant.
Ozvalo se tiché cinknutí a dveře výtahu se otevřely. Pam zůstá-
vala stát uvnitř, a protože všude kolem ní bylo víc světla než tady
v bytě, pokoušela se rozkoukat. Přišla v džínách a tričku na jedno
rameno a vypadala jako něco, na co člověk dostane chuť na první
pohled. Oči jí zářily a rozpačitě se usmívala.
Natáhl jsem se pro ni a objímal ji dřív, než se dveře zase zavřely.
Obklopovala ji nenápadná vůně a všechno to, čeho jsem se dotýkal,
vypadalo jako vyrobené na míru přímo pro mě.
„Ahoj,“ zašeptala se smíchem. Těžko říct, jestli chtěla říct víc.
Neměl jsem příležitost to zjistit. Její chuť mi totiž chyběla stejně
bolestně jako ona sama.
Potom se mi zvědavě podívala přes rameno.
„Chceš si to tu prohlédnout?“ nabízel jsem.
Nadšeně souhlasila a nechala se vést. Užasle se rozhlížela. Můj
vlastní byt viděný jejíma očima najednou vypadal prostornější
a zajímavější než kdy dřív. Zastavila se u jednoho z mnoha oken
a dívala se na všechna ta světla dole pod námi. Prohlížel jsem si
ji. Její tvář, která se odrážela ve skle okenní tabule, šíji a odhalené
rameno a napadlo mě, že by tu rovnou mohla zůstat. Napořád.

– 222 –
 „Ohromená?“ zašeptal jsem jí do ucha.
„To je slabý slovo,“ vydechla.
Vzal jsem ji za ruku a vedl dál. Procházeli jsme celým podlažím,
které mělo podobu velké kruhové místnosti postavené kolem haly
s výtahovou šachtou. Měl jsem rád volný prostor, a proto tu kro-
mě čtyř nosných sloupů nebyly žádné zdi. Jen pár dekorativních
přepážek nebo prosklených stěn. Mezi nimi zákoutí s knihovnou,
obývací pokoj a bar.
„Nevytáhla bych odsud paty,“ pronesla obdivně.
„Samozřejmě kvůli výhledu na město,“ škádlil jsem ji.
„Samozřejmě,“ oplatila mi to a pobaveně nakrčila nos.
„Máš hlad?“ pokračoval jsem ve scénáři, podle kterého by se
rande mělo nejspíš odehrávat. Zažil jsem to mnohokrát, ale poprvé
jsem váhal, protože na každém kroku nesmírně záleželo a každý mi
připadal důležitý.
Zatvářila se překvapeně.
„Vlastně ani ne,“ přiznala trochu zahanbeně. Oba jsme téhle
schůzce říkali večeře, ale na jídlo asi vůbec dojít nemělo. Ne že by
mi to vadilo.
Stála proti mně a zjevně zapomněla na ostych, protože si mě
těma rozzářenýma očima zcela nepokrytě prohlížela.
„Tenhle tvůj pohled…,“ zeptal jsem se polohlasně, „… znamená
co?“
Jako by náhle procitla. Sklopila oči a i v tom šeru bylo vidět, že
se červená. Se zaujetím zůstala hledět dolů. Byl jsem bos.
„Ráda se na tebe dívám,“ přiznala rozpačitě.
K elektrizujícímu okouzlení, které se mě zmocnilo ve chvíli, kdy
vstoupila, se tou jedinou větou přimíchalo pět litrů nitroglycerinu.
Natáhl jsem k ní ruku a prostrčil prst poutkem na jejích džínách.
Stačilo trochu zatáhnout, Pam udělala tři malé kroky a ocitla se těsně
u mě. Pohled zabodnutý přesně mezi cípy límce mé košile. Sklonil
jsem se k jejímu odhalenému rameni, ale nedotkl se ho. Jen jsem

– 223 –
vstřebával vůni a jemné chvění jejího těla, které reagovalo na šimrá-
ní mého dechu. Pevně jsem ji objal a donutil ji trochu se zaklonit.
„Večeři bychom tedy mohli vynechat,“ navrhoval jsem.
Podívala se mi do očí. Bylo v nich vzrušení, ale kromě něj ještě
něco dalšího.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ vysoukala ze sebe přiškrceně.
„Nepočká to?“ Můj parní kotel se pomalu měnil v raketoplán
Apollo.
Stydlivě zavrtěla hlavou.
Rozhlédl jsem se a nasměroval nás k umělému vodopádu – duté
skleněné stěně, kterou cirkulovaly litry zpěněné vody. Ve světle sví-
ček zlatě zářila. Posadil jsem se do křesla a stáhl Pam k sobě na klín.
„Mám se bát?“ zeptal jsem se.
Jednou rukou mě objala kolem krku a druhou mimoděk žmou-
lala límec mé košile.
„Něco jsem zjistila a vůbec nevím, co si o tom mám myslet,“
začala.
Následovala nekonečně dlouhá pauza, během které jsem stihl
přeříkat desatero a přesvědčit sám sebe o prospěšnosti zdrženli-
vosti.
„Nebudu to protahovat a radši to vyklopím, tak jak to je. Vím, co
se o mně povídá. V novinách se toho napsalo mraky…“
Zmocnila se mě lehká nechuť při představě, že budeme probí-
rat její sexuální minulost. Ale vypadala dost sklíčeně, a tak jsem jí
povzbudivě stiskl ruku.
„Podle doktora jsem ještě nikdy…“ Odkašlala si a ztichla.
„Ještě nikdy jsi co?“
Zmučeně se na mě podívala. Jako by mě prosila, abych nebyl
tupec a sečetl jedna a jedna bez kalkulačky.
„Nikdy jsem ještě…“ Hypnotizovala mě.
Výsledek, ke kterému jsem došel, měl váhu národního rozpočtu
Spojených států na příští rok, a tak jsem se zeptal dost opatrně.

– 224 –
 „Jsi… panna?“
K mému úžasu přikývla.
Rád bych zachoval úplně klidný výraz a pronesl něco v tom smys-
lu, že mě to moc těší, ale místo toho jsem vydal přidušené zachrčení
a zhroutil se do opěradla. Kdyby se mě nedržela, nejspíš by skončila
na zemi. Nervózně si kousala ret a trpělivě čekala. Ve světle zlaté
tekoucí vody vypadala úplně přízračně.
„Panna,“ zopakoval jsem inteligentně. Ona se nespokojeně ošila.
„Jak to?“ vypadla ze mě další perla dnešního večera. Pořád jsem
čekal, že se zasměje a řekne, že to byl jen vtip.
Ona se nadechla, ale nevydala ani hlásku. Posmutněla.
Vystudoval jsem dvě univerzity a rád jsem sám sebe považoval
za vyrovnaného inteligentního muže. Teď se ve mně ale ozýval ně-
kdo, kdo se podobal člověku z doby kamenné. Vydával skřeky jako
Tarzan, bušil se vítězně do prsou a dokázal myslet jen na jedinou
věc: Budu první!
Trvalo mi asi minutu, než jsem si troufl cokoli říct. Bál jsem se
totiž, že se tak začnu chovat i navenek. Pam stále napjatě čekala.
Výbuch přízemní radosti se pomalu ztlumil na pocit pouhého ab-
solutního štěstí.
Chytil jsem ji pod koleny a přitáhl si ji těsně k sobě. „Děkuju, že
jsi mi to řekla.“
„Není to… zvláštní?“ zeptala se opatrně.
„Ne. Je to totální šok,“ přiznal jsem se smíchem. „Až se mi to
rozleží v hlavě, nejspíš se zblázním radostí.“
„Jo?“
Otřel jsem se nosem o její krk a pak jsem jí dal takovou úplně
malou pusu, abych zahnal zbytky jejího neklidu.
„Všechno tě naučím… já,“ šeptal jsem trochu samolibě, ústa té-
měř přitisknutá na ta její. Potom už jsem ji líbal opravdu důkladně.
Ale tentokrát nereagovala tak vášnivě a při první příležitosti se mi
svezla na hruď a udělala si pohodlí.

– 225 –
 „Ale zdá se, že to nebude dnes,“ postěžoval jsem si. Ve skuteč­
nosti mi nemohlo zkazit radost vůbec nic. Všechno bylo dokonalé.
Ale čím dřív se ke mně nastěhuje, tím líp, napadlo mě.
„Promiň,“ omlouvala se a zívla. „Měla jsem hodně těžkou noc.“
„Jdeme spát,“ zavelel jsem. Zvedl jsem se a s Pam v náruči jsem
zamířil k jednomu ze tří točitých schodišť. „Ložnice jsem ti ještě
neukázal,“ šeptal jsem jí do vlasů. Velice snadno jsem si dokázal
spočítat, že postel, ve které se zítra ráno vzbudí, bude ta moje.

– 226 –
 Poslední den Pamely Kingové

„Je s tím jídlem něco v nepořádku?“ Helenin hlas pronikl až do mého

růžového obláčku, který se kolem mě vznášel už od návratu z Aaronova
bytu. Myslela jsem na včerejší noc, ale hlavně na dnešní ráno.
„Co?“ Snažila jsem se získat čas na odpověď.
„Jídlo. Ta věc, co si ji dáváš do úst. Několikrát ses do nich i trefila.“
„Aha,“ odpověděla jsem, ale vzápětí jsem se vznesla někam
vzhůru. Dnes ráno totiž Aaron nespěchal do práce. Nebo to alespoň
tvrdil. A on přece nikdy nelže. A nespěchal ani z postele…
Něco mokrého mi najednou přistálo na tričku. Vyjekla jsem. Bylo
to rajče.
„Nemám ti to nechat rozmixovat?“ rýpla si Helen.
„Cože?“
Jen zvedla oči v sloup a zavrtěla hlavou.
Nespěchal ode mě. Srdce mi tlouklo až v krku a udělalo se mi
horko, když jsem si vzpomněla na věci, které mi říkal. A pak dělal…
„Co si o tom myslíš?“
„Hm?“ Zvedla jsem hlavu, vědoma si toho, že zvuk, který jsem
právě vydala, zněl jako zabučení. Matně mi docházelo, že Helen
poměrně dlouhou dobu vede nějaký monolog.
„Mohla by ses, prosím, vrátit zase na zem?“ Vypadala už celkem
podrážděně. Opravdu jsem se snažila ji vnímat, ale bylo to silnější
než já. Mozek sice vydal povel k pocitu studu a zčervenání tváří, ale
ten telecí úsměv jsem odpárat nedokázala.
Helen na mě chvíli hleděla a zkoumavě mhouřila oči. „Ty jsi s ním
spala!“ vypálila nakonec.
„Ne!“ bránila jsem se. „Tedy… Ne tak úplně. Co tím slovem přes-
ně myslíš?“ dodala jsem šeptem. Zaslechla jsem, jak překvapením
zafuněla. Očekávala jsem výslech a ten taky přišel.

– 227 –
 „Ne tak úplně? Co si pod tím mám představit?“
Zatnula jsem zuby. Do mého růžového obláčku se právě opřel
ostrý severák a obraz Aarona Collinse, který se zrovna s úsměvem
přesouval někam dolů k mému pasu, zmizel v nenávratnu.
„Cože?“ zeptala jsem se automaticky.
Helen zaúpěla: „To je jako mluvit s mentálně zaostalou!“
Měla bych se naštvat, ale já se jen usmívala jak pitomá.
„Chtěla ses na něco zeptat?“ pokusila jsem se o vstřícnost. Jenže
mělo být hůř. Najednou se mi chtělo strašně smát. A nebyla bych
schopná vysvětlit proč. Prostě to začalo jako šimrání někde v krku
a za chvíli už jsem se musela přemáhat, abych nevybuchla. Nakonec
jsem to ale nevydržela.
Helen třískla vidličkou a beze slova opustila jídelnu. Cítila jsem
se trapně, ale smát jsem se nepřestala. Růžový obláček se vrátil
zpátky. Aaronův úsměv, můj trhaný výdech, pocit, že tohle by přece
neměl… Nebo ano? Jenže byly tu jeho ruce a mně se za nic na světě
nechtělo říct ne.
Pak už jsem si vzpomínala jen na smršť pocitů. Na obavu, že
tohle přece nemůžu přežít, protože se mi někde uvnitř, těsně pod
pupíkem, vytvořil kulový blesk. A potom, zrovna ve chvíli, kdy jsem
byla na nejlepší cestě roztrhat to báječné saténové prostěradlo, mě
nejspíš spolkl hurikán. Nebo to byl stav beztíže?
„Praktická ukázka plachtění,“ zašeptal mi potom do ucha. Držela
jsem se ho jako voru na rozbouřeném moři. Jak odeznívala závrať,
začala jsem se stydět otevřít oči.
„Připadalo mi to spíš jako volnej pád,“ vypravila jsem ze sebe.
Smál se a přitom mě hladil a líbal.
Bylo k neuvěření, že se to všechno stalo sotva před třemi ho-
dinami. Zadívala jsem se z okna do zahrady. Několik Heleniných
zaměstnanců stříhalo keře. Vzpomněla jsem si, že dnes má nějaká
firma začít stavět altán na svatební hostinu. Taneční parket, pódium
pro orchestr a přibude spousta růžových keřů.

– 228 –
 Dotkla jsem se vlastního obličeje, jen abych se ujistila, že mám
opravdu tak spokojený výraz, jak jsem si myslela. Byla jsem si jistá –
ještě nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná.

***

Nakonec jsem nedopadl tak hrozně. Stačilo Ethanovi důrazně po-

hrozit smrtí, kdyby chtěl rozlučku se svobodou pojmout ve stylu
„Holka v dortu – ráno si stejně nic nebudeš pamatovat“. Překvapil
mě. Přišel s návrhem zajet si i s Ianem do Bon Echo. Jako kluci jsme
tam jezdívali s tátou naučit se základy lezení. Park ležel necelou
stovku mil od Ottawy. A v horách nehrozil dort ani nikdo nahý, kdo
by z něj vyskakoval.
Čemu jsem ale nakonec neutekl, byly rady do manželství. Od
mých mladších bratrů. Prý rodinná tradice. Podezíral jsem je, že si
to vymysleli. Nevzpomínal jsem si, že by jeden nebo druhý něčím
takovým prošel.
„Když se ženská naštve, pomůže postel,“ prohlásil Ethan s váž-
nou tváří. Ian mu přitakával. Oči mu zářily. Buď to bylo tím ohněm,
nebo si tuhle usmiřovací metodu oblíbil stejně jako Ethan.
Nejraději bych změnil téma. Oba dva jsem je kdysi viděl v plínách
a jejich poučky, jak mít trvale šťastné manželství, zněly jako citáty
Homera Simpsona.
„Nejhorší je, když se zamkne v ložnici,“ povzdychl si Ethan po-
nuře. Stejně jako já s Ianem upřeně sledoval, jak oheň neúprosně
polyká jedno poleno za druhým.
„Ano, to je stav nejvyšší nouze,“ souhlasil s ním můj druhý mladší
bratr. Tentokrát se ale neusmíval. Oba vypadali komicky.
„Zamkne se? V ložnici?!“ zeptal jsem se jízlivě. Když mlčky poký-
vali hlavami, lehce mi zatrnulo.
„Co děláte, když se zamknou?“
Nastalo dlouhé ticho.

– 229 –
 „Čekám,“ odpověděl Ethan neochotně.
„Jdu uklízet a vařit,“ zašeptal Ian.
„A odprošuju ji,“ dodal zase Ethan.
Ticho, které se rozhostilo vzápětí, by se dalo krájet. Nezbláznili
se? Myslel jsem na Pam, na její rty a úsměvy. Na její tělo. Taky na
spokojené vzdychání, které jsem slyšel, kdykoli jsem se jí jen dotkl.
Zamkla by se přede mnou? Nesmysl.
„Tobě se to samozřejmě nemůže stát,“ reagoval Ethan a zazubil
se. „Tvoje nastávající je zosobněná pokora.“
„Pamela se přece s nikým nehádá a nikomu neodporuje,“ přidal
se Ian.
Pitomci. Asi jsem měl dát přednost tomu dortu.
„Hele, brácho. Chlapská hrdost je zásadní. Ženská nikdy nesmí
mít pocit, že může mít všechno, na co si vzpomene.“ No, od Ethana
to sedělo. Trish by mohla klidně na krku nosit píšťalku a nikoho by
to nepřekvapilo.
„Na druhou stranu,“ přidal se Ian, „nikdy nesmí pochybovat, že
to nakonec nedostane.“
Ach jo… Prostě to těch pár hodin vydržím – s bratry a bez Pamely.
Pak se pokusím na ty bláboly zapomenout.
„A sex…,“ pokračoval Ethan bez varování.
„Díky. Ale na tenhle seminář je trochu pozdě. Je mi osmadvacet,“
přerušil jsem ho. Možná té whisky vypil už trochu moc.
Začal se řehtat. „Nehodlám začít se sexuální výchovou!“ hýkal
zběsile. „Tedy ne že by ses ode mě neměl co přiučit…,“ dodal už
polohlasně.
Výmluvně jsem zvedl obočí. Kvantita není totéž co kvalita.
„Jen jsem chtěl říct, že tahle věc se nesmí podceňovat.“
Přemýšlel jsem, u koho hledat pomoc. Možná bych měl zkusit
vzývat nějaké indiánské bohy. Třeba by Ethana aspoň na pár hodin
dokázali připravit o hlas.

– 230 –
 „Má pravdu,“ promluvil Ian. Obklíčili mě. Napadlo mě, jakými
druhy mučení právě teď asi prochází Pamela. Její rozlučka se svo-
bodou určitě nemohla být tak strašná jako to, co se dělo mně.
„Nechcete mi radši vyrobit nějaký bolestivý tetování?“ navrhoval
jsem zoufale. K čemu je mi obvyklá převaha staršího bratra, když
jsou rodinné tradice proti mně?
Ani se nezasmáli. Zřejmě dumali nad závažností posledního
tématu.
„Ony ženský jenom předstíraj, že to chceme hlavně my. Jenže
když je začneš zanedbávat…“ Ethan se na mě významně podíval.
Mlčel jsem. Raději neodporovat, nediskutovat. Třeba to o to dřív
skončí. Napil jsem se z láhve.
„Jo, to se nemusí vyplatit,“ přitakal Ian.
Co ti dva vědí o zanedbávání sexu? Obzvlášť Ethan nejspíš ani
nedokáže slova sex a zanedbávat říct ve stejné větě.
„A důležitý jsou takový…,“ zadumal se na chvíli Ian, „… zpestření.“
Vytřeštil jsem na něj oči. Jestli teď začnou rozebírat kde a jak,
asi vezmu spacák a pokusím se slaňovat potmě. Proč jsem jenom
chtěl mít na svatbě rodinu? Mohli jsme s Pam odjet do Vegas a tohle
mučení bych si ušetřil. Kromě toho… mluvit o tom a vědět, že až za
dvacet hodin… Moji bratři byli prostě sadisti.
„Nechcete o tom napsat knihu?“ zeptal jsem se podrážděně.
Na vteřinu se na sebe podívali a já se orosil, protože mi připada-
lo, že o tom vážně uvažují. Asi bych si nechal změnit jméno.
Zazvonil mi telefon. V tu chvíli jsem se zapřísahal, že ať je to, kdo
je to, do konce života mu tuhle záchranu nezapomenu. Na displeji
zářilo jméno mé drahé švagrové.
„Beverly?“ oslovil jsem ji. Ian okamžitě ožil. Hlavou mi proběhla
představa, jak se Bev zamyká před mým bratrem v ložnici, a měl
jsem co dělat, abych se nerozesmál.
„Žádný hovory se ženskýma dneska večer!“ brblal Ethan.

– 231 –
 „Ahoj. Strašně nerada vás ruším od striptýzu,“ začala. Neměla ani
tušení, že realita je mnohem horší. „Ale raději ti volám já, než ti to
vpálí někdo, kdo to celý překroutí.“
V tu chvíli mi došlo, že to není žádná legrace. Vyděsil jsem se.
„Co je s Pam?!“

***

Netušila jsem, co si vzít na sebe. Připadalo mi, že Collinsovi neměli

potřebu oblékat se jako honorace, ale co když mě vezmou do nějaké
drahé restaurace? Naštěstí mi během odpoledne zavolala Aaronova
matka. Mám si prý vzít něco neformálního, pohodlného. Takže jsem
na sebe hodila rifle, halenku a pro změnu jednu z těch paruk, kte-
ré jsem dostala od Helen. Když jsem se na sebe dívala do zrcadla,
uviděla jsem svůj přiblblý úsměv. Kdy se mi to vlastně stalo? Kdy
přesně jsem se na sebe přestala dívat s pocitem ztráty? Od té doby,
co se můj život začal točit kolem Aarona, to byla ta odpověď. Pocit
viny jsem vytěsnila a ozýval se jen občas, většinou uprostřed noci.
Vždy se vplížil do mého pokoje zároveň s tmou. Neměl už takovou
sílu jako dřív. Přesto mi pronikal do snů a pokoušel se načrtnout mi
budoucnost. A rozhodně k tomu nepoužíval růžovou barvu.
„Slečno Pamelo, Gordon už na vás čeká,“ hlásil mi jako vždy přá-
telský Richard.
Když jsem sbíhala schody do haly, nervozitou se mi zpotily dlaně.
Celý večer s Collinsovic ženami. A taky cesta autem s Gordonem. My
dva jsme měli zvláštní vztah. Vždycky se choval zdvořile, ale bylo mi
naprosto jasné, že by stačilo Helenino jediné slovo a stal by se z něj
můj úhlavní nepřítel. Když mě vysadil před domem Collinsových
a jeho auto zamířilo pryč, dost se mi ulevilo.
„Ahoj!“
Sotva jsem vkročila do haly, na krk se mi pověsila manželka Iana
Collinse. Vypadala, jako by zrovna vyhrála milion. Bez nadechnutí

– 232 –
na mě chrlila tolik informací, že se můj mozek po několika vteřinách
z bezpečnostních důvodů vypnul. Podezřívavě jsem si ji prohlížela
a přemýšlela, jestli to není nějaký test. Naštěstí se vzápětí objevila
usměvavá Janeth a má nastávající švagrová mě musela pustit.
„Připravená?“ zeptala se mě paní domu. Mateřsky mě objala,
jako bych byla členem rodiny.
„Připravená? A na co?“ vyzvídala jsem a zase mě zachvátila ner-
vozita. Pokud šlo o Aaronovu rodinu, měla jsem pocit, že bych měla
být ve střehu.
„Bavit se,“ zasmála se Janeth.
„Asi jsem,“ reagovala jsem opatrně.
Aaronova matka se do mě zavěsila, Beverly udělala totéž z druhé
strany. Podvědomě se mi vybavila policejní eskorta.
„Bude to skvělý, uvidíš! Já to absolvovala před měsícem a strašně
se mi to líbilo!“ Beverly na mě mrkla. Překvapeně jsem si uvědomi-
la, že se začínám těšit.
Odvedly mě do pokoje, který jsem během své minulé návštěvy
neviděla. Byl celkem malý, s několika křesly cihlové barvy, dřevě-
nou podlahou a starým gramofonem stojícím na komodě jako na
čestném místě. Ve vzduchu voněl ovocný čaj a med. Na nízkém
konferenčním stolku čekal porcelánový servis, ze kterého stoupala
pára. Konvice a čtyři hrnky. Moment… čtyři?
„Ahoj, Pamelo!“
Trish mě objala a s rukou kolem ramen mě vedla ke křeslu. Proč
se chová tak mile? Bázlivě jsem se ohlédla na Janeth, ale nic zvlášt-
ního jsem nezaznamenala.
„Neboj se, Pamelo. Moc dlouho se tu nezdržíme. Jen si dáme čaj
a probereme pár životně důležitých věcí,“ uklidňovala mě.
V tu chvíli se Trish i Beverly zachichotaly a já začala mít skutečný
strach.
„Určitě se do postele dostaneš včas, aby ses na zítřek mohla
pořádně vyspat.“

– 233 –
 Dostala jsem hrnek čaje.
„Můžu já?“ žebrala Beverly.
Janeth přikývla.
„Collinsovy ženy mají po generace takový hezký zvyk,“ spustila
nadšeně Ianova manželka. „Je velmi praktický, vzhledem k tomu, že
Collinsovi muži jsou tak…,“ zasněně si povzdychla, „… neodolatelní.“
To byl ten moment, kdy jsem se začala tvářit jako ona. Jako to-
tální trdlo. Na obličej se mi vrátil retardovaný úsměv, který se tam
v posledních dnech usadil v podstatě natrvalo.
Beverly sáhla pod stolek a vytáhla tlusté fotoalbum.
„To mu neudělám!“ vydechla jsem nadšeně.
Všechny se začaly smát.
„Nikdy se to nedozví! Žádný z nich netuší, jak vlastně naše roz-
lučky se svobodou probíhají. Prošel tím Ethan i Ian!“ přesvědčovala
mě Trish a oči jí fanaticky plály.
„Dej to sem!“ vyhrkla jsem a natáhla ruce po tlusté knize.
„Pomalu, děvče!“ smála se Beverly. „Ať tě to neporazí!“
Podala mi fotoalbum a usadila se na opěrku mého křesla.
„Pěkně pomalu a od začátku!“ povzbuzovala mě.
Ještě jsem věnovala letmý pohled Janeth. Seděla pohodlně s no-
hama skrčenýma pod sebou a usrkávala čaj. Vypadala spokojeně
a velice mladě.
Pak už jsem album nedočkavě otevřela. Uviděla jsem tam Janeth
v mnohem mladším vydání. Stála na schodech nějakého velkého
domu a v rukou držela malý uzlíček. Ani nebylo vidět dovnitř.
„To nás fotil můj manžel, Brad,“ vysvětlovala nepřítomnost svého
muže na fotografii.
„Dál!“ povzbuzovala mě Beverly.
Na následujících fotografiích už byl malý Aaron vidět perfektně.
Jak se koupe a křičí, jak pije z láhve a drobné prstíky má zaťaté do
pěstiček. Jak spinká.
„Tohle nic není!“ bručela Trish. „Otoč dál. Tam jsou kluci starší!“

– 234 –
 Pasení koníčků, lezení po kolenou, první kroky – napůl rozmaza-
ná fotka, kdy Aaron metelí do rozevřené náruče své matky. Možná
spíš padá, než metelí. A pak Janeth ve dveřích porodnice, za sukni se
jí drží pihovatý klouček. Aaron. Na rukou jeho matky leží miminko
bez zavinovačky. Asi bylo léto.
„Ian,“ vydechla zmámeně Beverly.
Následovalo Aaronovo první jízdní kolo, poník, fotky v base-
ballovém dresu. Už to byl víc on. Jeho výraz byl na všech fotkách ten
můj oblíbený – golfový. Kromě jedné fotky. Na ní se tvářil rozzuřeně.
Vyčítavě hleděl do objektivu a zdálo se mi, že mu v očích stojí slzy.
„Co se mu stalo?“ zeptala jsem se Janeth a natočila k ní album.
„První prohraný zápas. Aaron se nechtěl fotit, ale Brad mu vy-
světlil, že porážky k životu patří, a vyfotil ho málem s nudlí u nosu.“
Kousala jsem si ret. Jestli můj nastávající někdy zjistí, že jsem
tuhle fotku viděla, nejspíš mě seřeže. Zasmála jsem se.
„Asi si ji nemůžu nechat, že?“ nadnesla jsem vesele.
„To nejde!“ protestovaly všechny. „Uvidíš to dnes a pak už nikdy.
To je zvyk.“
Srdceryvně jsem si povzdychla a otočila na další stranu. Jak
Aaron rostl, dostal se do velmi hubeného období. Mohlo mu být
tak dvanáct. Delší vlasy, velké uši, dlouhé hubené nohy. Trish se
pobaveně smála a mně se chtělo ji shodit z křesla. On se tvářil tak
hrdě! V rukou držel nějakou pozlacenou trofej.
„Pólo,“ okomentovala fotografií Janeth a nostalgicky se usmála.
Musela poznat, jak mě ta fotka rozněžnila.
Následovala střední škola, kempování v Kanadě, maturitní ples.
Už to byl on, pan Nádherný. Na fotce z plesu se jeho směrem otá-
čely všechny holky v dosahu. V tu chvíli mi Beverly vytrhla album
z rukou.
„To stačí. Ty důležité fotografie jsi viděla. Jejich prohlížení mělo
za cíl uvědomit si, že si bereš muže z masa a kostí, ne nějakého
poloboha.“

– 235 –
 Přikývla jsem. Nemělo cenu říkat jim, že jsem z toho, co jsem vi-
děla, úplně mimo. Měla jsem chuť kleknout si před Janeth na kolena
a žebrat, aby mi řekla, kde má Aaron svou rozlučku se svobodou,
protože ho právě teď nutně potřebuju vidět. A následně jí líbat ruce
za to, že ho porodila:
„Takže jdeme?“ Trish měla najednou naspěch. Ještě než jí kdo-
koli stihl odpovědět, přehodila si přes své stříbrné přiléhavé šaty
dlouhý kabát.
Za deset minut jsme už seděly v autě. Řídila Beverly. Na dámskou
jízdu si přece nebudeme brát řidiče, vysvětlovala mi. Byla jsem
strašně zvědavá, kam jedeme. Samozřejmě mi nic neprozradily.
„Jsme tady!“ zahlaholila Beverly o půl hodiny později. Vyhlédla
jsem z okna.
„Kde to jsme?“ pídila jsem se po nějaké nápovědě. Zastavily jsme
před prosklenými dveřmi obyčejného domu v obyčejné ulici. Slušné
ulici samozřejmě. Zelený nápis nad vchodem hlásal „Neobyčejné
území“. Nic mi to neříkalo.
„Nech se překvapit!“ mrkla na mě rozverně Trish.
Beverly předala klíče od auta obsluze. Uvnitř se nás ujala nějaká
slečna v uniformě. Všude vládlo příjemné přítmí, vypadalo to jako
klub. Ve vzduchu voněly doutníky a drahé cigarety, na stěnách
visela spousta obrazů. Cítila jsem se tam hezky. Usadili nás poblíž
malého pódia. Jak jsem si všimla, bylo tam našlapáno. Nápojové
lístky jsme dostaly právě ve chvíli, kdy se na jevišti začali usazovat
muzikanti.
„Mike Maimone & Mutts,“ sdělila mi Beverly nadšeně. Usmála
jsem se, ačkoli jsem netušila, o koho jde.
Vlasatý chlápek s plnovousem popadl mikrofon a poděkoval za
bouřlivý potlesk. A začali hrát. Jazz rock, místy trochu divočejší, ale
úplně parádní.
Než jsem se stihla rozkoukat, stálo přede mnou mojito.

– 236 –
 „Tak na zítřek, Pam!“ zvolala Beverly a cinkla svou sklenicí o tu
moji.
„Na další Collinsovou! Vítej v rodině.“ Janeth mě dnes dojala
vším, co řekla.
„Na Pamelu,“ dodala Trish.
Večer příjemně plynul. Nemusela jsem myslet na nic jiného než
na zítřek. Pila jsem nejlepší koktejly ve svém životě a užívala si
doposud nepoznaný a téměř drtivě krásný pocit, že mám rodinu.
Dokonce i Trish se mnou mluvila úplně normálně. Neuvěřitelné!
Krátce před půlnocí světlo v sále potemnělo a náš stůl rozzářil
bodový reflektor.
„Tuto píseň věnujeme nastávající nevěstě, slečně Pamele Kingové.
Ať se ti zítřek vydaří, bejby.“ To řekl Mike Maimone. Následoval
aplaus, můj opět nepříčetný úsměv a pak song jen pro mě. Málem
jsem se rozbrečela. Obzvlášť když mi Janeth stiskla ruku.
„Nechceš se na chvíli vypařit?“ zašeptala mi Trish spiklenecky,
když se pozornost lidí v sále konečně vrátila k dění na scéně. Vděčně
jsem přikývla.
Vedla mě někam dozadu. Ocitly jsme se v malém zakouřeném
baru. Trish si sedla na vysokou židli a pátravě se rozhlížela. Fakt,
že se barman při pohledu na ni stal kandidátem na trojitý bypass,
velkoryse přehlížela.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se. Měla jsem skvělou náladu. Po
všech těch drincích a hudbě a vůbec všem, co jsem ten večer zažila,
to ani jinak nešlo.
„Co? Jen se dívám, jestli neuvidím nějakou známou tvář.“
Objednala nám dvě vodky a pokračovala v propátrávání okolí.
Zrovna jsem jí chtěla říct, že pokud na někoho čeká, klidně se vrátím
k Janeth a Beverly, ale ona se najednou celá rozzářila a stiskla mi
paži.
„Podívejme se! Jestlipak tady nepřichází mé překvapení?“

– 237 –
 Nechápala jsem, o čem to mluví. Jen jsem se děsila, jestli za
mnou nestojí obrovský dort, ze kterého vyskočí chlápek v tangách.
Pomalu jsem se otočila.
„Ahoj, Pam.“ Normální pozdrav. Až na ten tón. Jako by ležel ve-
dle mě v posteli. Stál tam cizí chlápek s blond vlasy a očima víly
Zvoněnky.
„Ahoj?“ Byla jsem z něj nesvá. Obzvlášť když si stoupl těsně ke
mně a zhrublým hlasem pronesl, jak vypadám dobře.
„No, já vás tu nechám, hrdličky,“ zasmála se Trish a vstala. „Měj
se, Luku.“
Chvíli mi to trvalo, ale pak mi to konečně došlo. Luke Carter! To
jméno mi přece Aaron vpálil během tance na Helenině banketu. On
byl jedním z Pameliných zářezů na pažbě!
Nejdřív jsem byla prostě v šoku. Nedokázala jsem pochopit, že
mi Trish něco takového mohla udělat. Že něco takového mohla
udělat Aaronovi.
„Dám si totéž, co slečna Kingová,“ zavrněl blonďák na barmana
a objal mě kolem ramen. Málem jsem se osypala. Vyskočila jsem
dřív, než ke mně stačil otočit hlavu.
„Hele, Luku. Já nevím, co sis myslel…“ Lapala jsem po dechu
a snažila se ignorovat pohledy lidí, kteří se k nám jeden po druhém
začali otáčet. „Ale já se zítra vdávám!“
K jeho samolibému úsměvu přibylo ironicky zvednuté obočí.
Jako by svatbu považoval za nedůležitou. Můj vztek se úspěšně
propracovával k maximu.
„Tak já to řeknu jinak, blbečku! Mezi námi nic nebylo, ani ne-
bude, jasný? Nebo se naštvu a ty už do konce života nebudeš mít
s nikým vůbec nic!“ Rozzuřeně jsem ho přitom chytila za kravatu.
„Jasný?“ houkla jsem ještě jednou a v duchu už plánovala několik
druhů mučení, která použiju na Trish.
Přiškrcený Luke Carter asi nemohl dost dobře mluvit, takže jen
přikývl.

– 238 –
 Otočila jsem se na patě a běžela pryč, jako by za mnou hořelo.
Cestou jsem uvažovala, jestli v tom neměly prsty i Beverly a Janeth,
ale došla jsem k závěru, že určitě ne. U našeho stolu jsem brzdila
smykem.
„Ty!“ zavrčela jsem.
Trish postavila skleničku vína a s nevinným výrazem se na mě
podívala.
„Ty!“ zopakovala jsem. Nápadů, jak ji praštit, jsem měla tisíc, ale
věta mě nenapadla žádná.
„Stalo se něco, Pam?“ položila mi Beverly otázku, kterou měla
v očích i Janeth.
„Luke Carter? Ty jsi sem pozvala Luka Cartera?“ vykřikla jsem.
Trish se zatvářila znuděně a zase se otočila dopředu, jako bych ji
už nezajímala.
Ani jsem o tom nepřemýšlela. Ve zlomku vteřiny jsem rehabilito-
vala svůj názor na některé činy Pamely Kingové, popadla jsem první
sklenku, co mi přišla pod ruku, a dřív, než se Trish stihla vyděsit,
jsem jí obsah vychrstla na šaty.
„Ty jsi vážně jen blbá sexuální mašina bez mozku,“ oznámila
jsem jí.
Vykřikla a vrhla se na mě.

***

„Je Pam v pořádku?“ ptal jsem se už podruhé a tentokrát už téměř

hystericky, protože po první otázce jsem se odpovědi nedočkal.
Snad za to mohl fakt, že jsem Beverly nedal čas cokoli říct.
„Neboj se. Není zraněná nebo tak něco.“ Povzdychla si. „Hele,
nesmíš Trish ublížit, jo? Ona to asi myslela dobře, ale znáš ji…“
„Co se stalo?“ drtil jsem slova mezi sevřenými čelistmi. Co mě to
napadlo odletět až do Kanady?

– 239 –
 „No… ona Trish pozvala na rozlučku Cartera,“ pípla Beverly.
„Cože?“ zařval jsem. Bráchové vyskočili. „Prostě… pozvala ho
do toho podniku, kde jsme byly. Přísahám, že jsem to nevěděla!
Přivedla k němu Pam a nechala je na baru.“
„Beverly, co se stalo?!“ naléhal jsem.
„Pam je v pohodě. Poslala ho k šípku. Jenže…,“ odkašlala si. Nebyl
jsem si jistý, jestli to ve skutečnosti nebyl smích. „Pak si našla Trish.
Skoro slovo od slova jí řekla to, co tenkrát. Však víš. Blbá sexuální
mašina, bla bla bla… A vylila na ni víno. Přede všemi,“ dodala už jen
tak mimochodem.
Bolestivě jsem se kousl do rtu. V duchu jsem počítal do deseti
a ignoroval přitom tázavé pohledy svých bratrů a Beverlyino zapiš-
tění: „Jsi tam?! Viď, že Trish neublížíš? Aarone! Tak jsi tam?“ Snažil
jsem se nerozesmát.
„Jo,“ dostal jsem ze sebe přidušeně. „Jsem.“
„Zlobíš se?“ zakuňkala.
Na Trish jsem měl vztek. Děsnej. Ale při představě jejího výrazu
poté, co jí Pam řekla…
„Je úžasná,“ vydechl jsem a bylo mi jedno, že se momentálně asi
tvářím jako idiot.
„Trish?“ vyjeveně se zeptala Beverly.
„Ne! Trish je…“ Střetl jsem se s Ethanovým pohledem a spolkl to,
co jsem chtěl říct. „Pam je úžasná. Vyřiď jí…“ Otočil jsem se k bra-
trům zády. „Vyřiď jí, že jsem na ni pyšnej a…“ Další myšlenku jsem
přes Beverly vzkazovat nechtěl. „Vyřiď jí, že se ještě dnes ozvu,
ano?“
Švagrová mi to s úlevou v hlase slíbila a rozloučila se. Pomalu
jsem se otočil a zase se posadil k ohni. Věděl jsem, že jestli jim hned
neřeknu, co se stalo, asi mě do něj hodí.
„Ethane?“ začal jsem. Pořád ještě stál. Několikrát slyšel jméno
své ženy a právě teď měl zaťaté pěsti a velmi nesmlouvavý výraz.
„Až přijedeš domů…“

– 240 –
 Tázavě zvedl obočí.
„… Trish bude nejspíš zamčená v ložnici.“

***

Myslela jsem, že je po mně. Pohled Trish těsně před tím, než se na

mě vrhla, mluvil za vše. Hodlala mě rozcupovat na kusy. Nestihla
jsem se bát. Ještě pořád jsem na ni byla nakrknutá.
Pak už to šlo rychle. Komando Janeth–Beverly zafungovalo, jako
by to holky měly nacvičené. Beverly se Trish pověsila kolem krku, bez
ohledu na to, že si tím taky umazala šaty od vína. Držela ji v celkem
efektivním sevření. Janeth mě vzala kolem ramen a se slovy: „Pojďme,
než to někdo vyfotí,“ mě vedla k únikovému východu. Klepala jsem
se záplavou adrenalinu a teď taky strachy, že jsem to všechno asi
pohnojila. Bála jsem se, co mi Janeth řekne, až budeme venku na ulici.
„Moc se omlouvám, Pam. Netušila jsem…“ Aaronova matka vy-
padala, že se každou chvíli rozbrečí. Objala mě. „Takový důležitý
večer a úplně jsme ti ho zkazily.“
Nakonec jsem ji ještě musela utěšovat. „Bylo to super, Janeth,
opravdu. Trish je prostě…,“ povzdychla jsem si a spolkla slovo, které
mě napadlo jako první. „Trish je prostě Trish.“
Za pár minut nám přistavili auto. Janeth si sedla ke mně dozadu
a celou dobu mě držela za ruku. Beverly se objevila vzápětí. Neměla
jsem tušení, kde zůstala ta Ethanova fúrie.
„Řekla jsem jí, že bude lepší, když se až do svatby neobjeví. A vo-
lala jsem Aaronovi,“ dodala jedním dechem. „Vyprávěla jsem mu, co
se stalo, aby mu to ještě za tepla nevyklopil někdo jiný. Taky jsem
ho ujistila, že Trish opravdu nesmí zabít.“ Beverly se zjevně dobře
bavila.
„Co on na to?“
Naše oči se střetly ve zpětném zrcátku.
„Prý je na tebe strašně pyšnej. Zavolá ti, ještě než půjdeš spát.“

– 241 –
 Sedmilhářka

Příliš často se mi nestávalo, abych ráno otevřela oči a okamžitě

věděla, že ten den bude všechno úplně parádní. Dnes ano. Hodiny
ukazovaly, že ještě nebylo devět. Venku nádherně svítilo slunce, jako
by ho Helen objednala jen jako další z milionu svatebních rekvizit.
Vyskočila jsem z postele a otevřela okno dokořán. Dlouho tak ale
nezůstalo, protože jsem málem umrzla. Zase jsem ho rychle zavřela
a vrhla se zpátky do peřin. Sáhla jsem po mobilu.

Nedockavy. Extremne neutisitelne netrpelivy.

A priznavam – uplne sileny. Aaron
P. S. Nacvicujes novy podpis?

Přetáhla jsem si deku přes hlavu a i s telefonem se zavrtala co

nejhlouběji.

Mas me na svedomi. Budou si myslet, ze jsem blazen. Usmivam

se i pri vzpomince na Trish! Ty nejsi sileny, to ja. Miluju te.
Pamela P. S. Podpis mam davno nacviceny. Delavam to v noci,
kdyz nemuzu usnout.

Sotva jsem zprávu odeslala, do mého pokoje vtrhla hromada

lidí. Vesměs úplně cizích. Všichni se usmívali a volali: „Dobré ráno,
slečno Kingová!“ S očima navrch hlavy jsem přikývla a potom už jen
sledovala, jak se rozprchli do všech koutů místnosti. Nějaká žena
přitáhla pět prázdných kufrů, jiná otevřela šatnu dokořán a vynášela
z ní kupičky pečlivě složeného prádla – mou zbrusu novou výbavu.
Pak tu byl ovšem Richard, který mi podal můj oblíbený hrnek
plný horké kávy. Taková paráda!

– 242 –
 O chvíli později mi ho ale vytrhl z rukou nějaký chlap v zářivém
saku.
„Signorina Kingová! Caffé? Absolutně ne! Co na to vaše pleť, aha?“
Neměla jsem tušení, kdo to je ani co tomu říkala moje pleť. Věděla
jsem jen, co tomu říkám já.
„Chci kafe!“ zavrčela jsem, ale on si z toho nic nedělal.
Upřela jsem naštvaný pohled na Richarda. Neuspěla jsem. Ten
zrádce se na mě nervózně usmál a raději vyklidil pole.
„Arnaldo, signorina, Arnaldo Carino se jmenovala! Tak čím začne-
me?“ Zkoumavě si mě prohlížel. Přesně tohle jsem potřebovala. Aby
si mě pár minut po probuzení prohlížel nějakej pošahanej Talián.
„Si capisce! Il bagno!“ vykřikl náhle a zmizel v koupelně i s kufří-
kem, který měl dosud postavený u dveří. Můj hrnek nechal na noč-
ním stolku, takže jsem stihla pár hltů, než se vrátil.
„Signorina!“ obořil se na mě, když mě přistihl. „No fuj!“
Sebral mi kávu a teatrálně ji vychrstl z okna. Jestli se trefil na
Heleniny růže, nejspíš ho nechá vykastrovat. Pokud už tedy dávno
nebyl.
„Richardo!“ vykřikl Arnaldo. Komorník se nejspíš krčil hned za
dveřmi, protože otevřel okamžitě.
„Pane?“
„Drink pro signorina Pamela!“ přikázal.
Drink? Prima!
„Cetriolo, pomodoro, carota.“
Zasténala jsem. Ne že bych přesně rozuměla, ale stačilo to, abych
pochopila.
„No dobrá, tak přidala trochu sůl, ale jen pizzico!“ zdůraznil
Arnaldo.
Richard zmizel dřív, než jsem mu stihla poslat výhrůžnou gri-
masu.
„Signorina! Co tu ještě seděla a koukala! Já měla tolik práce
s tebou! Tak málo času! Presto! Vstávat!“ přikázal nekompromisně.

– 243 –
 Došlo mi, že Arnaldo bude nějaký druh přírodního živlu, které-
mu se prostě nedá vzdorovat.
„A nemračila se! Pleť musela uvolnit!“
Zatnula jsem zuby a pak jsem vytvořila opravdu velmi sladký
úsměv. Vstala jsem z postele.
„Neusmívat! Netvářit nijak! Šup! Lázeň!“
Měla jsem chuť na něj vypláznout jazyk, ale pak jsem se jen s po-
lohlasným nadáváním vydala do koupelny. Trochu jsem podezřívala
Helen, že mi toho pošuka objednala schválně.
Při pohledu na vanu plnou bublin a okvětních lístků růží jsem
rychle vyměkla. Ovšem jen do chvíle, než jsem pochopila, že mi ten
šílenec hodlá asistovat.
„Ven!“
Proběhl oční souboj, ze kterého jsem tentokrát vyšla vítězně.
Práskl za sebou dveřmi. Vrátil se ale asi za deset minut a bez ohledu
na mé protesty mi začal na hlavu patlat olivový olej.
„Nechci vám do toho kecat, ale budu mít paruku!“ vyštěkla jsem
na něj.
„Žádná paruka!“ hádal se. „Vaše hlava bude parádní takhle. Věřila
mi.“
Ponořila jsem se až po nos do vody a vyfoukla hejno rozzuřených
bublin. Jedním slovem agónie.
Procedury, které následovaly, mohly být za jiných okolností
strašně fajn. Tedy až na horký vosk a strhávání chloupků. Jenže
neurotický Arnaldo dělal i z pitomé pleťové masky komplikovanou
operaci. Neustále se tvářil jako mučedník.

***

„Ještě si to můžeš rozmyslet,“ nadhodil Ian. Rozvaloval se ve vedlej-

ším křesle jednoho z nejdražších kadeřnických salonů v Chicagu.
Tvrdil, že mi poskytuje morální podporu. Já pitomec jsem mu na to

– 244 –
skočil. Jeho poznámku jsem nechal bez komentáře. Nejspíš patřila
k předsvatebnímu koloritu. Podobně jako když v Africe před obřa-
dem nevěstě plivnou do obličeje. Nedá se s tím nic dělat, prostě se
to musí přežít. Přežít dalších šest hodin bez Pamely.
Ethan se měl mého předsvatebního mučení zúčastnit také, ale
zřejmě se zdržel. Buď Trish stále ještě neodemkla dveře do ložnice,
nebo už je naopak odemkla.
Kadeřnice, která mi na můj vkus příliš pečlivě a dlouze upravo-
vala vlasy, se rozechvěle zeptala, jest se mi to takhle líbí.
„Budete si ještě něco přát?“ dodala a její odraz v zrcadle na mě
upřel laní oči.
„Takhle je to perfektní. Děkuji.“
Pak mi zapípal mobil, takže jsem jí přestal věnovat pozornost.
„Hele, neměli byste si psát!“ obořil se na mě Ian, ale spokojeně se
usmíval. Ani jsem se neptal, jak přišel na to, že mi píše Pam. Viděl
jsem totiž svůj výraz v zrcadle.
„Nepřeháněj to. Nesmím ji jen vidět. O textovkách se tradice
nezmiňuje,“ poučil jsem ho.
Salon se ocitl v obležení novinářů. George i ten chlap, co pracoval
pro Iana, měli co dělat, aby fotografové nepromáčkli výlohu. Na ulici
se blýskalo jako před bouřkou.
„Ty kadeřnici nepotřebuješ. Projdeš davem a ty tvý dráty budou
vypadat stejně jako kdykoli jindy,“ utrousil Ian. „Ale co já?“ zeptal se
ponuře. Zastrčil si za ucho loknu svých blonďatých vlasů a společně
jsme se procpali ze dveří. Matka nás čekala na slavnostní rodinný
oběd.
Sešli jsme se úplně všichni. Dokonce dorazila i Trish s Ethanem.
Bratr se tvářil, jako by během dopoledne vynalezl žárovku a Trish
se mi nějakou dobu s respektem vyhýbala. Nakonec si ale sama od
sebe sedla u stolu vedle mě a po aperitivu se mě zeptala, jestli jsem
na ni naštvaný.
„Ne víc než obvykle,“ uklidnil jsem ji s úsměvem.

– 245 –
 Bylo vidět, že se jí ulevilo.
„Myslela jsem to dobře,“ zašeptala trucovitě s očima upřenýma
do talíře Pot‑au‑feu. Když se ode mě nedočkala výraznější reakce,
povzdychla si a slíbila, že se Pamele omluví. Potichu dodala, že si
vybere okamžik, kdy má nastávající nebude mít po ruce sklenici
s vínem.
Beverly a Trish se krátce po obědě omluvily. Měly v plánu nějaké
zkrášlující procedury. Kam odešli mí bratři, jsem netušil. Osaměl
jsem s matkou.
„Vždycky mi záleželo a bude záležet na tom, co si myslíš,“ začal
jsem opatrně. „A taky jsem se vždycky snažil pečlivě zvážit všechny
věci, se kterými jsi nesouhlasila.“
„Aarone,“ přerušila mě s úsměvem. „Vybral sis dobře. Mám ji
ráda.“
Chvíli jsem zůstal úplně bez dechu. I když jsme si s Janeth byli
hodně blízcí, o mých vztazích jsme se bavili minimálně. Takové věci
jsem nikdy nerozebíral rád a ona to respektovala. Říkávala, že na
tyhle debaty má své snachy. Teď jsem ale prožil omračující vlnu
vděčnosti. Oba jsme věděli, že bez ohledu na veškerý respekt, který
k ní cítím, se ve všem nakonec rozhodnu podle svého. Její souhlas
pro mě ale znamenal hodně.
„Zamiloval jsem se do ní,“ přiznal jsem a pak jsem ji objal.
„To doufám,“ plísnila mě na oko. „My ženy totiž držíme pohroma-
dě. Syn nesyn – připrav se, že vždycky budu na její straně.“
Předstíral jsem rozhořčení, ale nakonec jsem jí vlepil pusu na tvář.
Nikdy jsem nedoufal, že najdu ženu, která by se aspoň trochu podo-
bala mé matce. Možná proto jsem si původně nelámal hlavu s faktem,
že se chystám vlézt do chomoutu s jednou z největších fiflen, které
znám. Jenže všechno se změnilo. Pam se změnila. Díval jsem se na
Janeth a byl šťastný, že se s neméně úžasnou ženou dnes ožením.

***

– 246 –
V poledne jsem podlehla svému kručícímu žaludku a Arnaldovu
vyhrožování a vypila zeleninový koktejl. Překvapilo mě, že mi vzá-
pětí nezačala z uší rašit nějaká nať. Cítila jsem se úplně vyčerpaná.
Seděla jsem v županu na kraji postele a ze všeho nejvíc jsem se
podobala živé reklamě na kosmetický průmysl.
„Alt!“ vykřikl najednou a všichni včetně dvou paní, co mi balily
kufry na svatební cestu, zmrzly jako sochy.
„Co?“ hlesla jsem úplně tiše. Zamračeně mě obcházel a prohlížel
si mě ze všech stran.
„Ššššš!“
Nervózně jsem si kousala ret. Co se mu zase nezdálo? Jenže jeho
obličej se vzápětí blaženě rozzářil.
„Bella!“ vydechl.
Nedůvěřivě jsem se zamračila.
„Fakticky?“
Arnaldo už mi ale přestal věnovat pozornost. Tleskl, až jsem
leknutím nadskočila.
„Manicure!“
Do dveří vrazily dvě holky s kufříky v rukou.
„Já mám hlad!“ zaúpěla jsem, zatímco mi strčily konečky prstů
do horké vody.
„Richardo! Přinesla ananas! Presto!“ přikázal Arnaldo zavřeným
dveřím.
Útrpně jsem zavřela oči a představovala si, jak si v letadle dám
tři večeře. Možná čtyři. A Aaron by mě mohl krmit. Přitrouble jsem
se usmála.
Pokračovalo to ještě pár hodin. Venku už se prodlužovaly stíny,
když jsem konečně stála uprostřed pokoje v nádherných šatech se
závojem, vymydlená a nalíčená jako vítězka Miss World. Arnaldo
a jeho nohsledi kroužili kolem mě, ve tvářích posvátný úžas. Richard
mi přidržoval velké zrcadlo.

– 247 –
 „Je to dokonalé,“ ozvalo se ode dveří. Helen se objevila za celý
den úplně poprvé.
Arnaldo se nadmul pýchou.
„Děkuji, Carino, můžete jít. Všichni,“ přikázala, aniž se na něj
podívala. Bylo mi ho skoro líto. Během odpoledne se ze mě mohl
několikrát zhroutit – a Helen ho teď poslala pryč s obyčejným dě-
kuji. Na druhou stranu jsem se neubránila pocitu zadostiučinění.
Konečně mu někdo zavřel pusu.
Helen se rozhlédla. Kufry stály sbalené a připravené u dveří,
pokoj byl uklizený, postel zakrýval přehoz. Všechno se zdálo být
hotové.
„Jsi připravená?“ Stála ode mě pár metrů a měřila si mě neči-
telným pohledem. Vypadala nádherně. Zajímalo by mě, jestli taky
podstoupila takovou proceduru jako já.
„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem.
Čekala jsem, že sejdeme dolů, ale ona se nehýbala.
„Na tento den jsem se těšila od chvíle, kdy se Pamela narodila.“
Bála jsem se i nadechnout, abych ji nevyplašila.
„Už když byla malá, prohlížely jsme si spolu svatební katalogy.
Bylo vlastně jedno, koho si jednou vezme. Těšila se, až si oblékne
svatební šaty.“
Chtěla jsem přikývnout, jako že rozumím, ale Helen na mou
reakci nečekala.
„Vypadala by přesně takhle,“ pokračovala a hlas se jí zachvěl.
Otočila se k oknu. V houstnoucím šeru bylo vidět zář pochodní na
zahradě.
„Zvládla jsi to dobře, Marie,“ pochválila mě nečekaně. „Stalo se
sice pár… přešlapů,“ dodala a lehce se usmála. „Každopádně… za
hodinu budeš Collinsová a já získám podpis pod svou smlouvu.“
Téměř fyzicky jsem cítila, jak se po vyslovení slova smlouva at-
mosféra změnila. Vzpomínka na mrtvou dceru zmizela a místo ní
přišla kingovská pýcha.

– 248 –
 Netušila jsem, co na to mám říct. Děkuju? Dostala jsem hodně,
to ano. Jenže taky mě to hodně stálo. Všechno hezké mi do života
přinesl až Aaron.
„Děkuju.“ Nakonec mi to připadalo prostě správné. Nebyla jsem
jediná, kdo si prožil hodně těžké věci.
Přikývla. Přijala to.
„Pan King čeká v hale,“ ozval se ode dveří Richard.
Srdce se mi bláznivě rozbušilo. A je to tady!
„Tak pojďme,“ vydechla Helen. Najednou do jejího dokonale
střeženého výrazu prosákla kapka vzrušení a netrpělivosti.
Sešly jsme schody. Bob v dokonalém obleku a s dokonale zastři-
ženými vlasy a vousy čekal v hale.
„Vypadáš úžasně, holčičko!“ zvolal. Připadalo mi, že by mě rád
objal, ale bál se, aby mě nepomačkal. Přitiskla jsem se k němu a bylo
to moc fajn.
„Ty taky, Helen,“ slyšela jsem ho dodat.
Když jsme nasedli do limuzíny, cítila jsem ve vzduchu očekávání
i radost. Já i ona jsme si měly za pár desítek minut splnit své sny.
A Bob… Bob byl prostě rád.

***

Svatý Jakub bzučel jako obrovský úl. Více než polovinu lidí, kte-
ří přijeli, jsem neznal. Kromě přátel a mé rodiny jsem ale výběr
svatebních hostí nechal na Helen Kingové. Pro ni to přece jen byla
především propagační akce Black Crown. Nerozuměl jsem tomu,
jaký vztah s Pamelou vlastně mají, a tušil jsem, že to nejspíš nikdy
nepochopím.
Zástupci tisku se tísnili ve vyhrazených prostorách před hlavním
vchodem. Byl jsem nervózní, ale těšil jsem se jako nikdy v životě. Za
dvě hodiny bude Pam moje. Čekaly nás líbánky v Itálii. Netušil jsem
to o sobě, ale probouzely se ve mně strašidelně romantické sklony.

– 249 –
Toužil jsem, aby byla šťastná. Životně nutně jsem ji potřeboval roz-
mazlovat. Dělat takové ty šílené věci jako nosit jí snídani do postele.
A taky oběd, protože ji rozhodně nenechám po snídani vstát.
„Pane Collinsi?“ Parker vystoupil ze stínu jako duch. Počkal si na
mě v chodbě vedoucí ke kůru a naznačoval, že bych měl jít za ním.
Na toho chlapa jsem upřímně řečeno tak trochu zapomněl. On sám
se mi už týden neozval a já se jeho vyšetřováním přestal trápit.
„Parkere!“ syknul jsem podrážděně.
„Jen vám chci dát tohle a zase zmizím,“ uklidňoval mě. „Je to ofi-
ciálně uzavřené. Napadlo mě, že byste se na to chtěl podívat ještě
před svatbou.“ Dotkl se krempy svého klobouku a stejně náhle, jako
se předtím objevil, zmizel.
S pokušením otevřít tu věc jsem bojoval jen zlomek vteřiny.
Samozřejmě by mě zajímalo, co je uvnitř. Ale rozhodl jsem se, že se
nepodívám. Tohle bude dokonalý svatební dar. Zkontroloval jsem čas.
Do zahájení obřadu zbývaly sotva tři minuty. Stihnu to s přehledem.
Ano. Hloupá, ale krásná romantická gesta.

***

„Tak jsme tady,“ konstatoval přidušeně Bob. Vystoupil a pak pomohl

Helen i mně. Byla jsem vděčná, že nemám jeden z těch několikame-
trových závojů, který by musely nést klopýtající družičky. Když se
Helen ujistila, že jsem dostala kytici bílých růží a že obřad je při-
pravený do nejmenšího detailu, šla se posadit na své místo v první
lavici. Bob a já jsme osaměli v chabě osvětlené chodbě přede dveřmi
do hlavní lodi chrámu.
„Pam?“ Vypadal dojatě. Bála jsem se, že se rozbrečím a z toho umě-
leckého díla, co mi na obličeji udělal Arnaldo, zbude jen barevný flek.
„Nechceš mi teď říct, že si to můžu rozmyslet?“ S úsměvem za-
vrtěl hlavou. „Myslím, že si bereš skvělýho chlapa a že s ním budeš
šťastná.“ Objal mě. Honem jsem si přitiskla kapesník ke kořeni nosu.

– 250 –
 Za mými zády se v tom okamžiku ozvalo tiché vrznutí dveří.
Netušila jsem, kam vedou, ale každopádně v nich stála Trish.
„Pamelo, počkej!“ zvolala, když viděla, že z ní nejsem zrovna
dvakrát odvázaná. „Chci se omluvit. A vysvětlit ti to.“ Prosebně se
zadívala na Boba. Pochopil a řekl, že jde na chvilku ven.
Měla jsem chuť si založit ruce na prsou a podupávat nohou. Trish
si sedla na polstrovanou lavičku vedle květináče s palmou a vyzvala
mě, abych se k ní přidala. Neochotně jsem to udělala. Bála jsem se,
že se co nevidět ozve svatební pochod a já nebudu připravená.
„Miluju Ethana,“ začala Trish váhavě. Oči upírala na své prople-
tené prsty. Byla celá nesvá. „A jsem strašně hrdá na to, že patřím ke
Collinsovým. Miluju tu rodinu.“
Přikývla jsem. Tohle jsme měly společné.
„Dřív jsi byla strašně…,“ odfrkla si. „Byla jsi prostě neskutečně
nesnesitelná,“ vyhrkla. „Když jsem se dozvěděla, že se z nás stanou
příbuzné… Že bys měla být součástí té úžasné rodiny…“ Konečně
ke mně zvedla oči. „S Aaronem se opravdu moc nemusíme, ale beru
ho. Je to teď můj bratr. Včera jsem mu chtěla otevřít oči. Ukázat mu
nejjasněji, jak je to možné, že by si tě brát neměl.“
Ztěžka jsem polkla.
„Myslela jsem, že ho to přebolí a časem si najde někoho mno-
hem lepšího. Jenže…“ Pousmála se. „Jenže ty ses asi vážně změnila.“
Chytila mě za ruku. „Omlouvám se, Pamelo. Nechtěla jsem ti ublížit.
Tedy, chtěla, ale teď už nechci. Myslím, že bude prima mít tě jako
sestru.“
Beze slova jsem ji objala. Netušila jsem, co na to říct.
Vstala a se spokojeným úsměvem rozhodila svou ohnivou hřívu
do všech stran.
„Ale nemysli si, že budeme nejlepší kamarádky. Za princeznu
jsem v rodině já, tak si užij svůj den, ale trůn je můj.“ Mrkla na mě
a já se zasmála. Trish potom odešla.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Bob, když se vrátil.

– 251 –
 „Naprosto.“ Teď jsem byla opravdu připravená. Zavěsila jsem se
do jeho paže a pak už jsme oba mlčky hleděli ke vstupu do chrámu
a čekali na první tóny varhan.
Ozvalo se zaklepání na boční dveře. Zmateně jsme se ohlédli.
„Ano?“ promluvil Bob.
Otevřely se a stál v nich Aaron. Pevně jsem sevřela kytici a poku-
sila se potlačit náhlý třas. Vypadal trochu rozpačitě, ale i odhodlaně.
Když se mi zadíval do očí, na okamžik se mi ulevilo. Byl ze mě paf,
naprosto.
„Jsi nádherná!“
Zůstával stát. Všimla jsem si, že drží nějakou velkou obálku.
„Aarone?“ ozval se Bob znepokojeně.
Aaron se pokusil o úsměv. „Omlouvám se. Nechtěl jsem vás děsit.
Vím, že bych tu neměl být. Janeth by mě asi zabila, kdyby to věděla.“
Při zmínce o ní se uvolnil a mně se díky tomu povedlo lapit další
litry drahocenného vzduchu.
„Musím s tebou mluvit, Pamelo. Ještě teď, před obřadem.“
Stála jsem tam jako vrostlá do země a nedokázala odtrhnout oči
od té obálky. Zmocnil se mě strach a stále narůstal. Jako bych se
měnila v kus ledu.
Bob si mě k sobě otočil. „Mám odejít?“ zeptal se.
Přikývla jsem.
„Už máme zpoždění,“ upozornil ještě Aarona a zase zmizel hlav-
ním vchodem.
Aaron čekal, dokud se za ním nezavřely dveře. Vzápětí už mě
svíral v náruči.
„Lásko…“
Dýchala jsem nepravidelně, hlučně, ale to bylo tak jediné, co jsem
v tu chvíli dokázala.
„Posaď se, prosím.“
Jako dřevěná loutka jsem se nechala znovu odvést k lavičce.
Aaron zůstal stát proti mně a po chvíli začal přecházet tam a zpátky.

– 252 –
 „Přišel za mnou pan Parker,“ začal Aaron. „Dal mi tohle.“ Ukázal
na obálku. „Jsou to závěry jeho pátrání. Prověřoval tvé přátele,
dokonce porovnával ten vzkaz, který jsi mi poslala před časem,
s nějakým tahákem ze základní školy.“
Cítila jsem, že se uvnitř začínám rozpadat. Jako když někdo strčí
do věže z kostek a ty se pak kaskádovitě řítí dolů.
Aaron najednou klečel přede mnou a tiskl mi tu obálku do klína.
„Miluju tě! Moc tě miluju, Pamelo!“ Líbal mě a ta věc ležela mezi
námi. „Nebudu to otvírat. Já… chci ti to dát. Udělej s tím, co chceš.
Spal to, otevři to… jak chceš. Mě už to nezajímá. Já ti věřím.“
Dívala jsem se mu do očí. Do těch hřejivých něžných očí, dokud se
mi jeho obraz nezačal rozpíjet, jak se mi zpod víček vyhrnuly slzy.
„Co se děje?“ zeptal se šeptem. Ta chvíle byla krásná a strašlivá
zároveň. Protože byla poslední.
Sklopila jsem oči k obálce. Pomalu a obřadně jsem odložila ky-
tici růží vedle sebe a konečky prstů se dotkla papíru. Byl obyčejný,
béžový, nadepsaný Aaronovým jménem.
„Taky tě miluju,“ vypravila jsem ze sebe konečně. Zněla jsem jako
hrdinka z nějakého filmu. Zlomeně a pateticky.
Chytil mě za zápěstí a pohladil je. Cítila jsem, že se usmál, ale
neměla jsem sílu se o tom přesvědčit na vlastní oči. Zdálo se mi, že
už nikdy v životě nebudu mít sílu podívat se mu do obličeje.
„Miluju tě,“ zopakovala jsem, protože mi to připadalo životně
důležité. Jeho dotek mi prozradil, že lehce znervózněl. Nechovala
jsem se tak, jak očekával.
„Jmenuju se Marie Dobsonová. A nejsem Helenina dcera.“
Obálka začínala být od slz obarvených maskarou víc černá než žlu-
tá. Pravda se ze mě nezadržitelně drala ven stejně jako ty slzy. Zpětně
jsem si nedokázala vybavit, ve kterém okamžiku se mě jeho ruce pře-
staly dotýkat. Bylo to při vyprávění o tom, že mi hrozilo vězení? Nebo
když jsem přiznala osmimiliardovou odměnu, která mě čekala? Těžko
říct. Byla jsem přesvědčená, že s poslední slabikou vypustím i duši.

– 253 –
 Rozhostilo se ticho. Tak hluboké, že sem skrz dubové dveře
pronikal rozrušený šepot zmatených svatebčanů v hlavní chrámo-
vé lodi. Na obálce vznikl velký neforemný bouřkový mrak a mně
konečně vyschly oči. Aaron mlčel. Najednou jsem si nebyla jistá,
jestli tam nesedím sama. Překonala jsem strach a zvedla jsem hlavu.
Uviděla jsem ho. Tak bledého a ztuhlého, že by si ho v tom šeru
mohli splést s mramorovou sochou. Až na jeho oči, teď potemnělé
bolestí. Šířila se z něj všude kolem.
Všechno ve mně řvalo: „Pros ho za odpuštění! Zopakuj mu, že ho
miluješ!“ Ale nešlo to. Bylo to jako v nočních můrách, kdy se člověk
snaží volat o pomoc, ale nevydá jedinou hlásku.
A on odešel. Úplně beze slova. Prošel kolem mě tou dlouhou
chodbou, která vedla ven z kostela.

– 254 –
 Kánoe

Nic. Vůbec. Absolutně nic. Jako by mě ze všech stran obklopila zvu-

kotěsná a vzduchoprázdná bublina.
Často jsem přemýšlel, jak je lidem, které jednoho dne potká
ten telefonát. „Je nám to líto, ale váš manžel… Dělali jsme, co jsme
mohli… Vaši dceru našli…“ Ian měl tuhle zkušenost z druhé strany.
Jako psycholog vypomáhal v nemocnici Chicagské univerzity. Občas
jsme o tom mluvili. Spousta lidí si vyslechne špatnou zprávu, zeptá
se na nějaké doplňující detaily, pak se rozloučí a odejde, aniž by
začali plakat nebo křičet. Složí se až doma nebo cestou autobusem.
Doba, kterou mozek potřebuje, aby tu věc přijal jako fakt, se u kaž­
dého liší. U někoho jsou to vteřiny, u jiných týdny.
Mé popírání reality trvalo asi tak sedm minut. Ta paralyzující
bublina, která mě pohltila, jakmile Pamela vyslovila to cizí jméno,
mě ale déle chránit nedokázala.
Krádeže… operace… miliardy…
I když jsem měl pocit, že mi muselo zkolabovat srdce, tělo ně-
jakým způsobem fungovalo dál. Tvrdohlavě pokračovalo ve všech
těch úkonech, kterým se souhrnně říká život. Někde v těch místech,
kde jsem ještě před chvílí srdce měl, se i dál ozývalo zběsilé bušení.
Nepochopitelné. Asi to bude podobné jako po amputaci končetiny.
Vstal jsem a odstoupil od ní. Mechanicky jako stroj. Hlavou mi
neprošla jediná souvislá myšlenka. Neměl jsem potřebu na něco se
ptát. Pocítil jsem jen životně naléhavou potřebu jet domů. Ne do své-
ho třípatrového království těsně pod chicagským nebem. Ale domů.
Vyšel jsem před kostel a stěží jsem se rozpomínal, kde jsme za-
parkovali. Mluvil na mě Bob King. Nějaký procesor v mém mozku
uvedl do chodu řečové centrum.
Ne, žádná svatba, pane Kingu…

– 255 –
 Trochu mě probraly až blesky fotoaparátů. Novináři stáli všude
kolem. Rozběhl jsem se přes parkoviště. Stálo tam nové, temně
modré porsche s nápisem JUST MARRIED na zadním skle. Naštěstí
žádné plechovky přivázané k nárazníku. S nohou na plynu jsem
projel všechny křižovatky bez ohledu na barvu světel. Kdybych se
cestou zabil, asi bych si toho nevšiml.
Matčin majordomus překvapeně otevřel ústa, ale na nic se
neptal. Podal jsem mu klíč od auta. Rychlou chůzí jsem prošel do
salonu a francouzským oknem pokračoval do ztemnělé zahrady,
která voněla čerstvě posekanou trávou, a zamířil jsem do anglic-
kého parku. Býval to ráj pro tři kluky, kteří milovali dobrodružství.
Dokud táta žil, rok co rok opravoval a natíral dřevěný domek po-
stavený v koruně mohutného dubu. Prý pro vnoučata. Co umřel,
někdejší špionážní věž se pomalu rozpadala.
Sedl jsem si do trávy u paty stromu a bez jediné myšlenky po-
slouchal zvuky velkoměsta, které se nocí nesly až sem. Oči časem
přivykly tmě.
Po nějaké době se v domě rozsvítila světla. Chtělo se mi jít do-
vnitř, protože mi začala být zima, jenže pak jsem uslyšel ten ječák.
Ethanova lvice řádila jako posedlá. Naštěstí jsem nerozuměl ani slo-
vo. Neměl jsem sílu s někým mluvit. Sotva jsem držel pohromadě.
Tlak na prsou nepovoloval. Vstal jsem a z nějakého náhlého po-
pudu zamířil ke staré kůlně zastrčené v nejzazším koutě zahrady.
Možná mě to tam táhlo celou dobu. Rozsvítil jsem. Očima jsem pře-
jel zahradnické nářadí a ponk se svěrákem. Torzo indiánské kánoe,
kterou jsme nikdy nestihli dostavět, protože když táta umřel, příliš
rychle jsme dospěli.
Sundal jsem si sako a pověsil ho na zahnutý hřebík zatlučený
v trámu a okolo pasu si uvázal pracovní zástěru. Chvíli jsem si jen
tak prohlížel napůl vydlabaný kmen a přemýšlel, čím bych měl za-
čít. Nakonec jsem vzal jedno větší dláto a palici. Loď byla nahrubo
osekaná sekerou a bylo potřeba ji vyhladit. Pustil jsem se do toho.

– 256 –
Po nějaké době jsem si svlékl úplně propocenou košili a pokračoval
jen do půl těla. I když dovnitř pronikal noční chlad, potil jsem se.
Dveře za mými zády vrzly. Na moment jsem přestal pracovat,
ale neohlédl jsem se. Zase jsem se dusil. Nechtěl jsem o ní mluvit.
S nikým.
Táta se postavil vedle mě a mlčky přejel rukou okraj lodi. Díval
jsem se na něj a přišlo mi úplně logické, že je tady se mnou. Byl je-
diným člověkem na světě, kterého jsem právě teď chtěl vidět. Snad
proto, že tu ve skutečnosti nebyl. Sundal si sako a košili, ze skříně
vytáhl další dláto a pustil se do práce na druhé straně lodi. Trvalo
to hodiny. Ani jeden z nás nepromluvil. Vědomí, že je tu se mnou,
ale bylo jako balzám na duši. Když jsem se konečně narovnal, ruce
se mi třásly únavou a na mnoha místech jsem je měl rozedřené do
krve. Naše oči se setkaly.
„Bude to dobrý, synku. Potrvá to. Ale bude to dobrý,“ ujistil mě.

***

Nemyslela jsem na ty lidi, kteří čekali v kostelních lavicích. V první

chvíli jsem nemyslela ani na Helen. Když Aaron odešel, zůstala jsem
sedět. Dívala jsem se na obálku na svých kolenou a ze všech sil se
snažila nic necítit.
„Pam!“
Bob mé snažení úplně naboural. Rozklepala jsem se a místo
odpovědi se ze mě draly jen vzlyky. Zoufale se mě vyptával, co se
stalo. Proč Aaron odešel? Pohádali jste se? Řekni něco, holčičko. Řekni
cokoli…
Neuměla jsem si představit, že se přiznám podruhé. Že to doká-
žu ještě jednou říct nahlas. Jenže od koho by se to měl dozvědět?
Robert King si zasloužil pravdu stejně jako Aaron, ale děsila jsem
se, že podruhé během krátké chvíle uvidím ten prázdný pohled plný
bolesti.

– 257 –
 „Bobe,“ promluvila jsem konečně. Slůvko tati, které se mi na
jazyk dralo jako první, jsem s velkým sebezapřením spolkla.
„Copak je?“ Mluvil tiše a laskavě.
Podívala jsem se na něj. Byla jsem si jistá, že právě teď by pro
mě udělal cokoli. Naložil by mě do auta a třeba se mnou i odletěl na
druhou stranu světa. Jen aby mě ochránil před tím zatím nepojme-
novaným zlem, které způsobilo můj pláč. Jenže taky jsem věděla,
že za pár vteřin odejde beze mě. Stejně jako Aaron.
Vstala jsem. Nohy mě neposlouchaly.
„Takovýho tátu jako jsi ty, by si přála každá holka,“ řekla jsem.
V jeho obličeji se objevil úsměv, ale byl to jen záblesk. V obavách
čekal, co mu řeknu.
Dveře vedoucí z hlavní chrámové lodi se rozrazily. Objevila se
Helen s Gordonem v patách a za nimi desítky vykukujících hlav.
Přiměla jsem se ke klidu, když jsem tušila, že můj obličej po tom
všem připomíná halloweenskou masku, kterou někdo omylem
strčil do pračky a vypral na devadesát.
„Mám tě ráda, Bobe. Strašně mě to mrzí. Promiň,“ koktala jsem
slova, která jsem v životě vyslovila všeho všudy třikrát.
Nic nechápal. Když jsem mu do rukou strčila obálku, vzal si ji.
A pak jsem se rozběhla pryč. Další důsledky mého záchvatu prav-
domluvnosti se totiž nedaly dál ignorovat, neboť se ke mně blížily
rychlým krokem v botách na vysokých podpatcích. Seběhla jsem
schody vedoucí z kostela a uvažovala, kam utéct. Rázem mě obklo-
pil dav novinářů. Překřikovali se a pokoušeli se mi zatarasit cestu.
Děsila jsem se setkání s madam Kingovou, ale pak mi to došlo –
mnohem víc jsem se děsila toho, že budu zase utíkat. Napadlo mě,
že ta stará Marie opravdu zemřela. Ona by totiž zdrhla zaručeně.
Zastavila jsem uprostřed chumlu fotoreportérů a přes cvakající
blesky toužebně pozorovala projíždějící taxíky. Na žádný z nich
jsem ale nemávla. K okraji chodníku vzápětí zajela Helenina limu-
zína. Vystoupil z ní Gordon, obešel předek vozu a sáhl si pro mě do

– 258 –
ryčícího klubka žurnalistů. Nemusel použít zbraň ani pěsti, aby mě
donutil nastoupit. Udělala jsem to sama.
Helen však uvnitř neseděla. Chtěla jsem se zeptat, kde je, ale
nakonec jsem tu skutečnost jen s úlevou přijala. Aspoň budu mít
čas se trochu sebrat. Sundat si Pameliny šaty a sbalit pár věcí, než
přijede policie. Nebo Helen. Přemýšlela jsem o tom, jestli mi madam
Kingová ublíží, ale už jsem se nebála. Nic nemohlo být horší než
ztráta Aarona.
Chicago nádherně zářilo, jako by mi chtělo dokázat, že je mu
úplně fuk, jak se cítím. Vybavilo se mi, jak vypadalo při pohledu
z mrakodrapu. Nová vlna bolesti mě doslova připravila o dech.
Objala jsem se rukama. Začalo mi docházet, že s tím prostě budu
muset žít. Obrnit se proti bolesti. Proti vzpomínkám.
Gordon zastavil před Heleninou rezidencí a tak jako kdykoli
jindy mi otevřel dveře, abych mohla vystoupit. Richard nám jako
obvykle otevřel dveře do haly, a pokud byl překvapený, nedal to na
sobě znát. S bodyguardem v patách jsem vyšla schody a došla až
do svého pokoje.
„Zůstaňte, prosím, tady, slečno,“ řekl mi Gordon.
První změna. Vynechal „Kingová“. Ale nekřičel na mě a jeho hlas
nezněl nijak výhrůžně. Ne že by na tom záleželo. Přikývla jsem a on
za mnou zavřel dveře. Nezamkl je.
První, co mi padlo do očí, byly kufry sbalené na svatební cestu.
Znovu jsem se rozbrečela. Už jsem se s tím ani nesnažila bojovat.
Jen jsem se pomalu sunula po dveřích dolů k zemi, protože jsem se
cítila příliš těžká, než abych dokázala stát.
Po nějaké době se ve mně konečně probudilo něco jako rozum,
který mě začal peskovat, abych se konečně sebrala a přestala se
chovat jako hysterka. Vstala jsem a před velkým zrcadlem si sun-
dala závoj. Pamela, která se na mě dívala, už neměla na tváři žádné
šminky. Všechny odplavily slzy. Byla bledá, nenalíčená, s očima
zčervenalýma pláčem. Ve svatebních šatech vypadala spíš jako

– 259 –
duch. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, tohle není konec. Neumírám. Jen
jsem jednou provždy zabila Pamelu. A nejspíš za to budu pykat.
Pracně jsem se svlékla z překrásné róby a pečlivě ji pověsila na
ramínko. V papírové krabici schované hluboko v útrobách šatny
jsem našla svou starou tašku. Měla jsem v ní seprané rifle a triko.
Vyprané a složené.
Krátká sprcha, ze zvyku nanést make‑up. Sáhla jsem po řasence,
ale rozmyslela si to. Tu už nebudu potřebovat.
Nakonec jsem si sedla do křesla a čekala. Za okny v zahradě jed-
na po druhé zhasínaly pochodně, až zůstaly svítit jen světlomety,
aby personál mohl odnést a uklidit všechno to jídlo. Skrčila jsem se
do klubíčka a položila si hlavu na opěrku křesla. Vzpomínky na mě
útočily jako sršni. Znovu jsem viděla Aaronův výraz, jeho pohled,
když jsem mu řekla své pravé jméno.
Bylo takové ticho, že jsem slyšela tlukot vlastního srdce i kručení
v žaludku. V jednu chvíli se mi zdálo, že se blíží houkání policejních
sirén, ale nezamířily sem. Zavřela jsem oči. Kde je asi Helen? No ano,
musela se nějak vypořádat s tím davem lidí. A s novináři. A rozhod-
ně si musela poradit s Aaronovou rodinou. S Bobem…
Dala se do mě zima, ale neuměla jsem si představit, že si vlezu do
té velké postele. Místo toho jsem se natáhla ke své kabele a vyndala
z ní svou starou džínovou bundu.
Pohled mi padl na mobil a váhavě jsem po něm natáhla ruku.
Počet zpráv nula. Položila jsem ho zpátky a odolala nutkání číst si
staré vzkazy. To bych taky nemusela přežít.
Usnula jsem.

***

Zdálo se mi o lezení. Za jiných okolností prima sen, jenže v tomhle

jsem nikdy ani nezahlédl vrchol hory. Bolavýma rukama jsem se
chytal ostrých výběžků, lapal po dechu a centimetr po centimetru

– 260 –
se posunoval vzhůru. Kolem jen mokrá hustá mlha, do svalů mě
chytaly křeče, ale nikde žádný vrchol. Bylo to nekonečné.
Nevzbudil jsem se s  trhnutím, jako tomu bývá po nočních
můrách. Prostě jsem otevřel oči. Svítilo slunce a mně bylo horko.
Janeth seděla na kraji mé postele, jako když jsem byl malý. Vypadala
smutně.
„Promiň, měl jsem se umýt a převlíknout,“ řekl jsem, když mi
došlo, že jsem usnul oblečený. Než jsem se nad ránem svalil do
postele, zvládl jsem ještě vyřídit jeden nezbytný telefonát. Volal
jsem Helen Kingové. Třicetivteřinový hovor, který za celou tou věcí
udělal tlustou čáru.
Matka se pousmála a nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Proč sis ty ruce aspoň trochu neošetřil?“ zeptala se mírně.
„Umyl jsem si je,“ bránil jsem se. Vážně to vypadalo jako scéna
z dětství a to bylo docela fajn.
Ale asi měla pravdu. Ruce mi otekly a na mnoha místech se za-
dřené třísky podebraly. Máma mě po nich pohladila.
„Jak se cítíš?“ zeptala se úplně potichu a určitě se to netýkalo
odřenin.
Vstal jsem a svlékl si kalhoty.
„Dáš mi něco k snídani?“
Ve tváři se jí na moment objevilo zklamání, ale rychle ho skryla.
„Jistě. Hned, jak mě necháš, abych ti něco udělala s těma rukama.“
Ušklíbl jsem se. „Ano, mami.“
Usmála se, i když dost smutně. „Vypadáš, žes tu loď neotesával.
Spíš ses ji snažil zabít.“
Pomalu jsem vydechl. „Dám si sprchu a pak jsem ti k dispozici.“
Přikývla a vstala. Věděl jsem, že mě touží obejmout, ale já zatím
nemohl.
„Anglickou snídani?“ zeptala se.
„Moc rád.“ A dodal jsem: „Je někdo v domě?“ Nechtěl jsem nikoho
vidět. I když jsem je miloval.

– 261 –
 „Jen já a George. Ostatní jsem poslala pryč.“
„Jsi nejlepší.“

***

Kafe v mém oblíbeném hrnku. Neuvěřitelné. Richard stál nade

mnou a já měla chuť ho obejmout.
„Slečno, vaše káva.“
Usmála jsem se a poděkovala. On však zůstával v pokoji a ner-
vózně přešlapoval.
„Richarde?“
„Omlouvám se, slečno. Vím, že se to nehodí…“ Odkašlal si. „Chci
se s vámi rozloučit.“
Krk se mi stáhl. Celý dům už nejspíš věděl, co se stalo. A taky to,
že mě paní domu hodlá… Co vlastně? Vyhodit? Zabít?
Vstala jsem a podala mu ruku. „Díky, Richarde. Za všechno.“
Jeho stisk byl pevný a rozhodný.
„Bylo mi ctí, slečno.“ Pak nervózně zamrkal. „Vy byste asi nevě-
děla o nějakém dobrém místě… Je mi jasné, že jako tady to nebude
nikde, ale…“
Vykulila jsem oči. „Vy odcházíte?“
Zarazil se. „No ano, proto jsem se přišel rozloučit. Madam před
hodinou propustila celou domácnost.“ Naklonil se ke mně a šeptem
dodal: „Včetně Gordona.“
„Proč?“ zeptala jsem se šokovaně. Gordona taky? Myslela jsem,
že padáka dostanu já. V hlavě mi vířilo milion teorií od možnosti,
že jí dal Bob čas dát do pořádku své věci, než si pro nás přijedou, až
po myšlenku, že se Helen chystá emigrovat do Patagonie.
„Kvůli tomu včerejšímu skandálu, slečno. Ta zrušená svatba…
Madam se hodlá přestěhovat někam do ústraní, než opadne největší
povyk.“
Pomalu jsem přikývla, ale nechápala jsem nic. Žádné zatýkání?

– 262 –
 „No, tak já půjdu, slečno. Chtěl jsem se jen rozloučit a vyřídit
vzkaz od madam, abyste se za ní kolem desáté zastavila.“
Nakonec jsem ho přece jen objala, i když ho to víc než překvapilo.
Můj mozek se probral a s ním přicházelo k sobě i všechno ostatní.
Když odešel, v zoufalé naději jsem se podívala na mobil. Žádné
nové zprávy.

***

Máma mi vytáhla všechny třísky a ruce mi doslova vykoupala v dez-

infekci. Hluboká byla jen jedna rána. Matně jsem si vzpomínal, že
mi v noci ujelo dláto a zabodlo se mi do dlaně.
„Ten obvaz si tam nech do zítřka. Pak už stačí jen náplasti, líp se
to zahojí.“
Bylo to k zbláznění. Věděl jsem, že doslova hoří touhou nějak
mi pomoct, jenže mně těch pár hodin péče úplně stačilo. Byl jsem
vděčný, ale potřeboval jsem pryč.
„Možná bys měl na pár týdnů odjet…“ Jako by mi četla myšlenky.
Ale spíš mě jen hodně dobře znala. Vždyť to byla moje máma.
„Asi to udělám.“
„Kanada?“ zeptala se.
Zavrtěl jsem hlavou. Tam rozhodně ne. Stačilo, aby to vyslovila,
a tlak na prsou se vrátil plnou silou. Vlastně jsem byl docela machr.
Dokázal jsem na ni nepomyslet spoustu hodin.
„Ještě nevím.“
Po pozdní snídani nechal George přijet mého řidiče s limuzínou.
Před branou kempovali novináři.
„Můžu jich pár přejet? Ale trochu ti to zaneřádí chodník,“ zeptal
jsem se Janeth. Přišel jsem k ní do pracovny, abych se rozloučil.
„Beze všeho, zlatíčko. Stejně je jich moc.“ Usmála se na mě. Pak
zvážněla a do očí se jí vrátil smutek.
„Měla jsem to poznat. Ale připadala mi opravdu milá…“

– 263 –
 „Mami…,“ přerušil jsem ji možná příliš ostře. „Je to pryč, ano?“
Mlčky se na mě dívala. Pak vstala, obešla stůl a  objala mě.
Namlouval jsem si, že je to ona, kdo teď potřebuje něčí náruč.
„Dej mi vědět, kam pojedeš, ano?“
„Určitě dám. A nechci být pryč dlouho. Kvůli té zrušené fúzi mě
čekají problémy. Mám nějaké závazky, které teď nemůžu dodržet.“
V tu chvíli mě to napadlo. Dhakir Daher.
Zavolal jsem mu z auta. Zastihl jsem ho v nějakém masážním
salonu. Připadalo mi, že má jako obvykle dobrou náladu.
„Aaron! Já četl v novinách! Žádná svatba! U vás asi nekamenovala
zlá žena, že ne?“
Ušklíbl jsem se. V tomhle by se nejspíš shodl s Trish.
„Ne, Dhakire. U nás ženy nekamenujeme. Chci se ti omluvit. Z té
naší smlouvy nic nebude. Tedy, byl bych schopen prodat tak čtvrti-
nu, pokud bys o nějaký obchod přece jen měl zájem. Vzniklé škody
samozřejmě uhradím.“
Ozvalo se něco jako zavrnění.
„Tam přitlačila, bejby. Jo!“ Pak mi zase věnoval pozornost. „Já ne-
vím, Aaron. Musel by mi poslat nová čísla. Jak ty teď stojíš. Nejdřív
my vyřešíme mrtvou smlouvu.“
„Chápu. A ještě jednou se omlouvám.“
„Neomlouval,“ utěšoval mě. „Žena je přírodní katastrofa. Naučíš
s ní žít, ale nikdy nepřemůžeš. Můžeš zvyknout, nebo utéct.“
„To je vlastně věc, o které jsem s tebou chtěl mluvit,“ využil jsem
narážky. „Potřebuju si pročistit hlavu. Na nějakou dobu zmizet.
Napadlo mě, že bych se podíval k vám, do Emirátů. Můžeš mi do-
poručit nějaký hotel?“
Ozval se tichý smích. „Ale jasně, přítel. Vždycky Burdž Al Arab.
Hodně drahá, hodně luxus. Ale co kdyby ty byla můj host? Já zavo-
lám moje žena. Dhakir Daher má spousta domů. Jeden ti půjčím.“
„To jsem ani nečekal. Díky. Myslím, že to přijmu.“

– 264 –
 „Bejby, chtěla mě zabít?!“ zaskučel najednou. Tohle bylo nejspíš
na masérku. „Ty velký potenciál. Já s tebou počkám na příležitost.
Ty můj klíč pro Amerika.“ Tohle už asi opět patřilo mně. „Kdy chceš
navštívit Dhakirův dům?“
„Zítra?“ nadhodil jsem s nadějí. Kolik to mohlo být mil? Sedm
tisíc? Bude to dost daleko od Chicaga? Dost daleko od ní?
Rozesmál se. „Dobře, Aaron. Dům v Abu Dhabi je pro tebe. Napiš,
kdy ty doletíš. Někdo na tebe počká.“

– 265 –
 Utíkání

Dům působil nezvykle tiše. Neslyšela jsem žádné kroky ani hlasy.
Než jsem zaklepala na dveře Heleniny pracovny, na chvíli jsem
musela zatnout ruce v pěst, protože se mi nezvladatelně třásly.
Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila.
„Dále.“
Jako obvykle jsem se pokoušela analyzovat její náladu z tónu
hlasu. A jako obvykle jsem neměla šanci nic poznat. Když jsem
vstoupila, Helen seděla za stolem a něco psala. Vypadala stejně jako
vždy – dokonale soustředěná a velmi zaměstnaná. Zůstala jsem stát
ve dveřích.
„Posaďte se, slečno Dobsonová. Za chvíli se vám budu věnovat,“
řekla, aniž zvedla hlavu.
Svezla jsem se na židli hned naproti ní. Myslela jsem, že mě bude
chtít dusit, ale ona opravdu za pár vteřin odložila pero a podívala
se na mě.
„Měla byste vědět, slečno, že se se mnou spojili právníci Collins
Indus­t ries. Společnost už nemá nadále zájem uzavřít s  King
Petroleum dohodu o fúzi.“
Než jsem stihla cokoli říct, Helen pokračovala.
„Také jsem měla velmi stručný telefonický rozhovor s Aaronem
Collinsem.“
Mé ruce se proměnily v kusy ledu. Žaludek se mi scvrkl do veli-
kosti sušené švestky.
„Jak jsem pochopila, prozradila jste mu toho celkem dost.
Zajímala ho jen jediná věc – co se stalo se skutečnou Pamelou. Když
jsem ho ujistila, že podlehla rakovině a že její tělo je momentálně
pohřbené pod vaším jménem, prohlásil, že proti nám nehodlá pod-
niknout žádné právní kroky.“

– 266 –
 Helen na okamžik zavřela oči. „Prostě… nehodlá to nikomu říct.
Pod podmínkou, že Pamela prostě zmizí. Cituji: Už žádná maška-
ráda.“
„Takže nás nezavřou?“ ujišťovala jsem se skřípavým hlasem.
Ne že by mě zrovna tohle zajímalo ze všeho nejvíc. „A co Bob?“
vzpomněla jsem si. Sušená švestka změnila velikost. Teď už nebyla
větší než hrozinka.
„Nemám tušení, kde je Robert teď, slečno Dobsonová. Pokoušela
jsem se s ním spojit, ale dnes prý nedorazil do práce. Každopádně
jsme obě získaly čas zmizet. Jste volná. Můžete jít, kam chcete. Bez
Pamelina jména a dokladů, samozřejmě.“
Seděla jsem a čekala, že se třeba dostaví úleva. Dřív jsem se
hrozně bála, že půjdu do basy. Jenže tlak na plicích nepolevil.
„Kam půjdeš?“ zeptala jsem se tiše.
Zvedla obočí. „Myslím, že vám do toho nic není. Už spolu nemá-
me nic společného.“
Nechtěla jsem před ní brečet, ale už to prostě nešlo.
„Helen, mrzí mě to…“
„Co přesně tě mrzí?“ zeptala se a já v jejím hlase poprvé zaslechla
nějakou emoci. Vztek. Její pravé já se přede mnou otevřelo jako
dveře od mrazáku. Čišel z ní chlad.
„Musela jsem mu to říct. A udělala bych to zase,“ bránila jsem se
plačtivě. „Ale mrzí mě, že tě to bolí.“ Slzy jsem si utřela do rukávu.
Helen se rozesmála.
„Bolí? Že mě to bolí? Ne, slečno Dobsonová. Tohle není bolest.
Bolest to byla ještě před několika týdny. Tohle je…“ Mlčela a jen mi
upřeně hleděla do očí. Připadalo mi, že ty její se podezřele lesknou.
„Vezměte si auto a klidně všechno, co je ve vašem pokoji. Věřte
mi, že už to nebudu potřebovat. A odjeďte někam na druhou stranu
Států, nebo ještě líp do Evropy. Někam, kde ji nikdo neznal.“
„Helen,“ zašeptala jsem zoufale.
„Můžete jít, slečno. Skončily jsme.“

– 267 –
 Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem prostě vstát a beze slova
odejít. Jenže jsem neměla sílu ani na to, abych jí řekla, že jsem se
často opravdu cítila jako její. Že byla sice strašná a někdy i straši-
delná, ale že mi to tady hodně připomínalo domov. Že jsem se tu
tak cítila. Místo toho jsem jen seděla a brečela, jako bych nikdy
neměla přestat.
Madam Kingová se sklonila zpátky k papírům na stole.
„Jestli si myslíte, slečno Dobsonová, že se na Pamelinu tvář doká-
žu dívat ještě o vteřinu déle, tak se mýlíte. Opusťte můj dům. Hned.“
Nějak jsem vstala. Nějak jsem došla ke dveřím a nějak jsem se
dokázala vrátit do svého pokoje. Kufry a svatební šaty na ramínku
mi najednou připadaly jako rekvizity ze zrušeného představení.
Stalo se to vůbec?
Otevřela jsem šatnu. Mám si něco vzít? Zvládnu si něco z toho
vzít? Nakonec jsem sáhla pro jedny nové džíny a dvě trika. V kou-
pelně jsem sbalila svůj oblíbený parfém. Klíčky od astona jsem pár
vteřin hypnotizovala, ale nakonec jsem je nechala ležet na stole.
Hned vedle skoro nového mobilu. Počet zpráv nula.

***

Sbaleno jsem měl nečekaně rychle. Do odletu zbývaly ještě dvě ho-
diny, ale já už se neměl čím zaměstnat. Znovu jsem zavolal Cindy
a potřetí zopakoval instrukce na dobu své nepřítomnosti. Měla se
mnou tolik trpělivosti, že mě na to ani jednou neupozornila a jen
mi popřála příjemnou dovolenou.
Vypnul jsem mobil a vyměnil v něm sim kartu. Nové číslo měla
jen matka. Spousta lidí včetně členů mé rodiny se mi totiž neustále
snažila dovolat a já byl příliš velký zbabělec, než abych to někomu
z nich zvedl. Namlouval jsem si, že potřebuju čas. Až se vrátím, budu
připravený jít dál.

– 268 –
 Skutečně vážný problém však nastal až ve chvíli, kdy se o mém
odjezdu dozvěděl George. Chtěl jsem mu to říct až při odchodu, ale
Cindy mě samozřejmě předešla.
„Při vší úctě, pane,“ začal a jeho hlas se třásl hněvem. Stál ve dve-
řích výtahu mého apartmá a jeho ramena majestátně vyplňovala celý
rám. „Takovou pitomost jsem jaktěživ neslyšel. Sám? Do Emirátů?!“
„Georgi,“ začal jsem chabě, aniž bych měl byť jen mlhavou před-
stavu, jak budu pokračovat.
„Emiráty!“ vyštěkl.
„Je to dost civilizovaná země,“ zkusil jsem to znovu.
„Vážně?“
„Moc se díváte na akční filmy,“ poučil jsem ho. „Nemám v plánu
žádné vyjížďky po poušti.“
„A co teda máte v plánu, pane?“ zeptal se bez obalu.
Zůstal jsem na něj beze slova zírat. Co jsem měl v plánu? Neměl
jsem tušení.
Georgeův tvrdý výraz postupně měkl. Nakonec sklopil oči a od-
kašlal si. Věděl jsem, že ví. Nebo aspoň tuší, že jsem úplně v háji.
„Vlastně mi do toho nic není. Promiňte.“
Pokusil jsem se o úsměv.
„Potřebuju jenom dovolenou. Nehodlám dělat hlouposti. Vrátím
se za pár týdnů.“
Přikývl. „Budu na telefonu. Znám pár lidí od letectva. Když to
bude nutný, klidně si vyžebrám stíhačku.“
„Díky.“
Přátelsky se ušklíbl a pak ta svá široká záda vmanévroval zpátky
do výtahu.
„Aspoň vás zbavím novinářů. Vezmu limuzínu a chvíli je budu
tahat za nos. Jsou jak hejno kobylek.“
„To hodně pomůže. Děkuju, Georgi.“
Pak se za ním zavřely dveře.
Osaměl jsem.

– 269 –
 Nízká oblačnost za okny Chicago Spire připomínala hladovou
nicotu, která pozře všechno, co se jí postaví do cesty.

***

Jela jsem autobusem. Po cestě mi v kapse zůstalo jen pár drobných.

Jestli nechci spát u popelnic, budu muset být hodně přesvědčivá.
Nasadila jsem si sluneční brýle, zvedla límec bundy a kšiltovku si
stáhla hlouběji do čela. Vstupní dveře byly hned naproti přes ulici.
Ještě se opatrně rozhlédnout – náhoda je blbec.
Bar Two Tango fungoval vždycky až večer a poslední hosté od-
cházeli za svítání. Věděla jsem ale, že ani teď odpoledne nebudou
dveře zamčené. Přes den se totiž kšeftovalo. Teovi kluci sem přiná-
šeli tipy a taky věci, o které „zavadili“ uplynulou noc.
Zatlačila jsem do dveří a proklouzla do pološera, které v baru
vládlo prakticky neustále. Sundala jsem si brýle. Očím chvíli trvalo,
než si zvykly. Přivítala mě známá vůně nikotinu, alkoholu a směsi
drahých parfémů. Štětky, které si Teovo království vybraly jako své
útočiště, totiž nepatřily k nejlevnějším. Teď tu ale bylo prázdno.
Pomalu a tiše jsem scházela schody do lokálu. Špicovala jsem uši,
abych zjistila, jestli dole neprobíhá nějaké jednání. Chtěla jsem Tea
jen pro sebe.
Měla jsem štěstí. Za chvíli už jsem viděla jeho široká záda ohnu-
tá nad kulečníkovým stolem. Z prastarého jukeboxu, který zdědil
z podobně vypečeného podniku svého otce, vyhrávali Floydi.
„Ty si to tady vážně jednou podpálíš,“ zvolala jsem, když jsem
stála asi pět metrů za ním. Teo měl totiž v koutku úst vždycky za-
strčenou cigaretu a chodil s ní snad i spát. Nekouřil. Prostě ji tam
měl. Popel postupně odpadával vlivem gravitace.
Uslyšela jsem prudký nádech. Teo na chvíli ztuhl, pak ale upustil
tágo a honem se sehnul nad stůl pro cigaretu, která mu musela
vypadnout z pusy.

– 270 –
 „Kuře?!“ zahřímal svým sytým barytonem a otočil se. Když se
narovnal, vypadal zase jako postava z knížek od Tolkiena. Nebo
jako noční můra každýho poldy v Chicagu.
„Věříš na duchy, Teo?“ zeptala jsem se s úsměvem. Ve skutečnosti
jsem ale měla pěkně stažený půlky. Hlas byl můj, ale obličej ne.
Strčil si cigáro zpátky do pusy. Mračil se a pomalu se ke mně
blížil.
„Jak se má Camila? A Nina… Ještě si nevjely do vlasů?“ Camila
byla Teova žena, Nina milenka. U normálních lidí by došlo k vraždě,
když to prasklo. Ne v případě Tea. Holky se skamarádily. Jediný, kdo
na tom trochu tratil, byl Teo. Jeho výdaje ze dne na den dvakrát
vzrostly.
Couvala jsem stejně rychle, jako on postupoval vpřed.
„Odkud víš…,“ zavrčel a zaťal ruce v pěst. Měly velikost bowlin-
gových koulí.
„Můj hlas jsi ale poznal, že jo?“ ujišťovala jsem se. Patami už jsem
narazila do prvního schodu. Víc ustoupit se nedalo. Jedině utéct, ale
to jsem nechtěla.
„Kurva,“ zašeptal Teo a pak mě najednou objal. Kosti ve mně za-
praštěly, ale mně to bylo jedno. Kvůli tomuhle bych si jich nechala
i pár zlomit.
„Hele, jestli zjistím, že teď objímám úplně cizí ženskou, tak se asi
naseru,“ vyhrožoval a přitom mě hladil po zádech.
„Jsem to já,“ špitla jsem. Nechtěla jsem bulet, ale bylo neskutečně
fajn zjistit, že některé věci se nemění.
Nikdo – ani sám Teo – by nedokázal vysvětlit, proč měl pro mě
takovou slabost. Camila se s tím smířila a Nina mě nepřestávala hlí-
dat. Když mi začala růst prsa, vyhrožovala mi hodně ošklivou smrtí.
Jenže Teo byl… jako brácha. Občas na zabití. Ale většinu toho času,
co jsem ho znala, podpíral rameny strop mého světa. A odháněl ode
mě Nathana. Vlastně všechny chlapy. Kromě těch, kteří nosili šaty
a šminky. A i v jejich případě byl hodně ostražitý.

– 271 –
 „Já tě asi odprásknu, Kuře,“ konstatoval nakonec. Pustil mě stejně
nečekaně, jako mě předtím objal. „Jdu pro něco na vzpamatování.
Ty si zatím sedni a vymysli si hodně dobrou historku. Závisí na tom
tvůj život,“ bručel a vydal se k baru.
Utřela jsem si oči rukávem a rozvalila se na jedno z křesel.
Připadalo mi, jako bych se vrátila domů.
Teo postavil na stůl dvě sklenice a poloprázdnou láhev Johnyho
Walkera. Oběma nám nalil a svou skleničku rovnou vypil. Teprve
potom mi podal tu moji a sobě dolil další.
„Tak na duchy!“
Ťukli jsme si a on svou whisky rovnou sprovodil ze světa. Já si
jen cucla.
„Poslouchám,“ prohlásil a opřel se lokty o stůl.
Odkašlala jsem si. „Není ti tenhle obličej povědomej?“
Pozorně se na mě zadíval.
„Trochu. Ale teď ho nedovedu zařadit,“ brblal nespokojeně.
Sáhla jsem po své tašce a vytáhla řasenku, rtěnku a malé zrcátko.
Po celou dobu, co jsem si vyráběla improvizovaný make‑up, Teo jen
trpělivě seděl a čekal. Takhle zmalovanou by mě Helen asi nikam
nepustila, ale doufala jsem, že to bude stačit.
Odložila jsem zrcátko a podívala se na Tea. Otevřel pusu, takže
mu cigareta zůstala viset na spodním rtu. Pak ji típnul a jen si nalil
další skleničku. Vypadal zamyšleně.
„Tak se mi zdá, že ta historka bude fakt dobrá.“
A tak jsem spustila. Teo mě ani jednou nepřerušil. Až když jsem
se dostala k té části s Nathanem a můj hlas se na pár vteřin někam
ztratil, dolil mi a sobě taky.
„Nic mi o tobě neřek, skřet jeden.“ Teo mluvil potichu a díval se
do země. Zjevně se s jeho smrtí pořád nevyrovnal. „Kdyby nebyl
mrtvej, rozbil bych mu hubu.“
Usmála jsem se. „Taky mi strašně chybí.“

– 272 –
 „Nejvíc mě sere, že jsem ho tam musel nechat poldům. Umřel mi
v náruči, do prdele. Bylo to pěkně ostrý… Ale maj to u mě, zkurvy-
syni italský.“
Bulela jsem a už jsem s tím ani nebojovala. Tohle jsem dávno
potřebovala. Pobrečet si s někým, kdo Natha znal.
„Co se tam přesně stalo?“
„Co asi!“ zahřímal, až jsem nadskočila. „Serou se nám do revíru! Jsou
jak pijavice. Vobrážej místní podniky a dojej výpalný! V mým rajónu!“
Praštil svou mohutnou pěstí do stolu. Vzápětí vydoloval ze zadní
kapsy kalhot další cigaretu a nezapálenou ji strčil do pusy.
„Párkrát jsme se s nima už potkali, ale ještě u toho nikdo neza-
řval. Jejich šéf poslal vzkaz, že se chce sejít v přístavu a dohodnout
se. Jakýpak dohadování! Chtěli jsme to z nich vymlátit, to je jasný.
Jenže než jsem jim stihl říct, že nám můžou políbit naše americký
prdele, začali střílet. A Nath… Nath se prostě nasral a šel do nich.“
Chytla jsem Tea za ruku. Kdyby nás teď někdo viděl, nenechal
by si to líbit, ale byli jsme tu sami. A já byla Kuře, od kterýho by si
tenhle mafián – podle svých slov – klidně nechal srát na hlavu.
„Tak povídej. Jsem napnutej. Skončila jsi u tý svatby,“ povzbudil
mě, když skončilo pár minut zamyšleného ticha.
Hodně stručně jsem to dovyprávěla. Až k dnešnímu ránu.
„Rád bych si pár věcí ujasnil,“ začal Teo. Konečně odněkud vy-
lovil zapalovač. „Kdyby sis vzala toho Collinse, stala by se z tebe
milionářská panička a po smrti tý ženský bys zdědila osm miliard?“
„Možná i víc,“ opravila jsem ho.
„Aha.“
Netroufla jsem si podívat se mu do očí. Bylo mi jasné, že mu
připadám úplně pitomá.
„A ta ženská ti řekla, že si i tak můžeš vzít všechno, co ti mezitím
nakoupila? Včetně toho fára?“
„Jo.“
Potáhl z cigarety, vyfoukl kouř a pak ji zase vrátil do koutku úst.

– 273 –
 „Toho doktora, co ti dělal plastiku, asi nechám zabít. Nějak to
posral a udělal ti něco i s mozkem.“
Nezněl rozzuřeně. Nebyla to jeho věc. Kdyby šlo o jeho prachy,
nejspíš by to opravdu udělal.
Mlčela jsem. Vyprávět celou tu story mě pěkně vyčerpalo a ná-
vrat do reality bolel.
„Co máš v plánu teď, Kuře? S tímhle ksichtem to, hádám, nebudeš
mít jednoduchý. Ten Collins to třeba nepráskne, ale někdo tě může
poznat.“
„Já vím. Napadlo mě…“ Zvedla jsem k němu prosebný pohled.
Nebyla jsem k Teovi úplně fér. Věděla jsem, že tohle na něj vždycky
zabíralo. „Nedal bys mi práci?“
Zatvářil se pobaveně. „Jaký druh práce máš konkrétně na mysli,
holčičko?“
„Už nechci krást,“ upřesňovala jsem. „Sám jsi mi pořád říkal, že
mám na víc. Že bych mohla svůj život změnit.“
Ukázal na můj obličej.
„Netušil jsem, že to vezmeš tak od podlahy.“ Rozesmál se, až
Johny na stole poskočil.
„Já nevím, co mám dělat, Teo. Potřebuju prostě čas všechno si
promyslet. A vydělat nějaký prachy. Taky budu potřebovat doklady.
Bez dokladů mě nepustěj za mámou.“
Tvářil se zamyšleně. Zdálo se mi, že mám vyhráno. Kdyby mi
nechtěl pomoct, rovnou by mi to řekl. S ničím se moc nepáral.
„Dokud nebudeš mít doklady, legálně tě zaměstnat nemůžu.
Ale možná bys mi zatím mohla pomáhat v kanclu. Počítání ti šlo
vždycky dobře a máš nos na levárny. Vyřizovala bys objednávky. Já
to stejně nesnáším.“
Nadšeně jsem přikyvovala.
„Ale ty doklady budou pár tejdnů trvat. Na tenhle obličej…,“ zase
na mě ukázal, „… radši seženu někoho, kdo to nevyžvaní.“
„A co chlapi? Mohli by tenhle obličej poznat,“ napadlo mě.

– 274 –
 „Nikdo necekne, to dá rozum. Ale do podniku mi nepolezeš. To
by byla sebevražda.“
Konečně jsem si mohla oddechnout.
„A co za to budeš chtít?“ zeptala jsem se na poslední bod svého
pomyslného seznamu.
Zazubil se a přehodil si cigaretu do druhého koutku.
„Říkala jsi, že ta ženská ty věci nechce?“
Protočila jsem oči.
„Už se tam nevrátím. Nemůžu si ty věci vzít.“
Trhnul rameny a zase se napil. Zřejmě ho to docela rozladilo.
„Tak si běž vypakovat. Za chvíli přijde jeden… obchodní partner.
Tak ať tě tu nikdo nenačapá.“

Dostala jsem pokoj ve druhém patře. Občas tam ubytoval některého

ze svých kamarádů. Šlapky ne, ty v baráku nechtěl. V lokále směly
čekat na zákazníky, ale pracovat musely jinde. A jeden z pokojů
měla rezervovaný Nina. Ta ale většinou bydlela ve vlastním domku
na druhé straně města a sem chodila jen v případě, že Camila odjela
za rodinou do Mokeny.
Sedla jsem si na postel a rozhlédla se. Bylo mi hrozně, ale už jsem
nebyla na dně. Mít postel a někoho, kdo mi kryje záda, pro začátek
stačilo. Teo byl třída, i když ne každý by se mnou souhlasil. Obzvlášť
pár stovek obyvatel Chicaga, které jeho gang připravil o poctivě
i nepoctivě vydělané peníze. Ale já věděla svoje. Kterej chlap na
jeho místě by se mě ujal, aniž bych za to musela šlapat chodník nebo
lézt lidem do bytů? Bylo mi jasné, že tu nemůžu zůstat rok, takový
lidumil to zase nebyl. Ale pár měsíců to určitě půjde.
Skopla jsem boty a svalila se na postel přikrytou kýčovitým
svítivě zeleným přehozem. Byla jsem najedená a  lehce opilá.
Momentálně jsem neměla nic na práci. Jen ležet, zírat do stropu
a usilovně se soustředit na skvrnu v omítce. A taky počítat mou-

– 275 –
chy, které se nechaly zlákat světlem žárovky a mrtvé napadaly do
stínidla lustru. Hlavně nemyslet.
Otočila jsem se na bok a zavřela oči. Co asi dělá? Je se svou rodi-
nou? Pomáhají mu to zvládnout? Možná jel s Ethanem kempovat,
dostat to ze sebe.
Přitiskla jsem si k očím cíp přehozu. Ze všech sil jsem se snažila
nedumat o zítřku. A o příštím týdnu, měsíci. Nešlo mi to.

– 276 –
 Marie Dobsonová II.

U Tea jsem se zabydlela docela rychle. Nebylo to nijak těžké – moc

jsem toho neměla a ven jsem raději nevycházela ani v noci. Zbytky
zdravého rozumu mi nakonec zachránila práce v jeho mrňavém
kanclu. Zoufale jsem se snažila, aby mi nezbyl čas ani síla na pře-
mýšlení.
Uplynul skoro týden. Byla jsem zvyklá vstávat brzy a dojít si do
kuchyně pro jídlo dřív, než se někdo objeví. Ve skladu potravin jsem
našla včerejší pečivo a v lednici mísu naloženého masa, které už
za chvíli prskalo na pánvi. Jídlo jsem si pak vzala na bar a pustila
televizi. Nemohla jsem si pomoct a den co den jsem sledovala zprá-
vy. Nutně jsem potřebovala vědět, co je s Aaronem. Kromě zmínky
o tom, že akcie Collins Industries zaznamenaly mírný pokles, o něm
ale nikdy nic neříkali. Na bulvár jsem se dívat neodvážila.
Jedla jsem a zvuk měla ztlumený, takže když se na obrazovce ob-
jevila Helenina fotografie, zběsile jsem sáhla po ovladači a převrhla
při tom sklenici s kolou.
„… prozatím vyloučila cizí zavinění. Přesnější informace ale
přinese až pitva. Podle záběrů, které jsme pořídili, není na místě
nehody patrná žádná brzdná dráha, takže se nabízejí spekulace
o poškozených brzdách, mikrospánku, nebo dokonce sebevraždě.“
Místo jsem nepoznávala, ale podle jachet to mohlo být pobřeží
v Evanstonu, asi míli od Helenina domu. Ale to auto, které z vody
vytahoval jeřáb… Ano. Sytě červený Aston Martin.
„Policejní šéf Robert King, manžel majitelky King Petroleum, se
k případu odmítl vyjádřit.“
Střih a naskočila jiná zpráva.
V první chvíli jsem nebyla schopná vůbec ničeho. V hrudi jsem
cítila obrovský tlak. Asi jako kdyby se mi srdce změnilo v kus železa

– 277 –
nebo šutru a teď mačkalo plíce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Blbost.
Omyl. Určitě.
Přepnula jsem na jiný kanál. Tam už byli u počasí. Čekala jsem.
Snídaně stydla a kola s pleskáním odkapávala z barového pultu.
„Jsi ranní ptáče, Kuře,“ zaslechla jsem za sebou. Jenže zrovna
běžela znělka další série zpráv a já se očima vpíjela do obrazovky.
„Stalo se…,“ ozval se vedle mě Teův hlas. Nedopověděl.
Podobné záběry, ale z jiného úhlu. A pak ten černý pytel. Nesli
ho do sanitky na nosítkách.
„Ropná magnátka a majitelka sítě čerpacích stanic Black Crown
Helen Kingová zemřela při autonehodě. Podle nejnovějších zpráv ve
vysoké rychlosti prorazila svodidla a sjela do moře v oblasti evan-
stonského jacht klubu. Vůz i s mrtvým tělem objevili jachtaři dnes
brzy ráno. Příčiny nehody odhalí až technická expertiza a pitva.
Vzhledem k dosud zjištěným skutečnostem a také problémům, se
kterými se firma King Petroleum potýkala, ale není vyloučena ani
sebevražda. Akcie společnosti celý týden prudce klesají. Manžel
zemřelé, policejní náčelník Robert King, se k nehodě odmítl vy-
jádřit. Dědičku společnosti Pamelu Kingovou se nám nepodařilo
zastihnout.“
„Kuře?“
Srdce se mi pořád ne a ne rozběhnout.
„Kuře, dejchej! Jsi bílá, jak kdybys do tý vody spadla ty.“
Teo mě chytil kolem ramen a pak mi vlepil facku. Pomohlo to.
Začala jsem brečet.
Cítila jsem se podobně, jako když tehdy v lese kousek ode mě
spadl strom. Zachvátil mě třas a chlad, jako bych se nějakým nedo-
patřením ocitla v mrazáku.
„Ona to plánovala,“ hlesla jsem. Vybavila se mi její tvář. I věci,
které říkala.
Vezměte si to auto a klidně všechno, co je ve vašem pokoji. Věřte
mi, že už to nebudu potřebovat…

– 278 –
 „Jak to, že mi to nedošlo? Propustila i Gordona!“ vzlykla jsem.
Bojovala jsem o dech.
Teo mě opatrně sundal z barové židle a natlačil do jednoho
z křesel. Zuby mi hlasitě cvakaly. Přitiskl mi k puse nějakou sklenici
a donutil dát si pár hltů. Rozkašlala jsem se.
„Klid, Kuře,“ nabádal mě napůl vyděšeně, napůl rozčileně.
Uvědomila jsem si, že teď naopak dýchám příliš rychle. Motala
se mi hlava. Musela jsem se hodně soustředit, abych si dokázala
srovnat zběsile pádící myšlenky. Pořád jsem tomu nemohla uvě-
řit. Helen je mrtvá? Jenže někde uvnitř jsem věděla, že to do sebe
všechno zapadá. Nepotrestala mě, neublížila mi. Protože už to pro
ni nemělo smysl. Téměř tolik jako její smrt mě ale šokovalo i vě-
domí, že mi na ní za těch pár měsíců asi opravdu začalo záležet.
Hlavou mi blesklo, že by se to nestalo, kdybych se Aaronovi ke
všemu nepřiznala. Náhle se mi udělalo strašně špatně od žaludku.
„Nechceš si třeba zapálit? Nebo na vzduch?“ vyptával se mě
Teo.
Zavrtěla jsem hlavou. Prožívala jsem něco jako prozření. Všechno
jsem viděla z ptačí perspektivy. Helen, Aarona, Boba i sebe. Jako
by to byl film, který včera běžel v kině. Všechno, co jsem udělala
a řekla. Pocit nevolnosti ještě vzrostl.
Teo si ke mně přitáhl křeslo a chytil mě za obě ruce.
„Nechceš si jít lehnout? Myslím, že Camilla má nějaký prášky na
spaní…“
„Díky, ale ne.“ Hlas už se mi nechvěl. Zněl podivně dutě. Už jsem
nepotřebovala týdny na to, abych si rozmyslela, co musím udělat.
Věděla jsem to.
Zadívala jsem se na Tea. Jako obvykle měl o mě starost.
„Hádám, že teď vypukne zběsilé pátrání po dědičce,“ nadhodil.
Zamračila jsem se na něj. „Co tím chceš říct?“
„No, spousta lidí by ti asi chtěla vnutit osm miliard, jestli se ne-
pletu,“ usmál se opatrně.

– 279 –
 „Ty jsi mě asi neposlouchal!“ Nechtěla jsem na něj křičet, vážně
ne. Nikdo s pudem sebezáchovy by to neudělal. Ale Teo uvažoval
přesně tak, jak bych ještě před pár týdny uvažovala já, a mě to roz-
čílilo.
Jeho obočí vytvořilo tlusté hrozivé V.
„Kuře, jestli řekneš slovo láska, budu ti muset vrazit další facku,“
zahřímal.
„O to tu teď nejde!“ odsekla jsem netrpělivě. „Minimálně dva
lidi vědí, že nejsem skutečná Pamela. Aaron Collins to Helen řekl
jasně – buď skončíme s tou maškarádou, nebo nás udá. Já už se
nemůžu vydávat za Pamelu Kingovou!“
Teo přemýšlel tak usilovně, že to skoro bylo i slyšet.
„Kdo všechno to ví?“ zeptal se hlasem ostrým jako břitva.
Zuřivě jsem se mu snažila oplácet jeho tvrdý pohled. S odpovědí
jsem váhala hodně dlouho. V Teově případě jsem totiž nemusela
přemýšlet o tom, co myslí vážně a co ne.
„Nikdy si nemůžeš bejt jistej,“ odpověděla jsem nakonec vyrov-
naně. „Ale když nepočítám Collinsovy, toho čmuchala Parkera, per-
sonál na klinice a Heleniny zaměstnance, nejspíš budou mít i něco
jako černou skříňku. On není žádnej amatér, Teo. Nikdy by se nám to
nepodařilo. Zemře jeden jediný člověk a důkazy se okamžitě vynoří,
ani nebudeme vědět odkud.“
Mračil se. Dokonce bych řekla, že právě teď se dokonce i vztekal.
„Co chceš teda kurva dělat?“ zavrčel.
Vyprostila jsem se z jeho sevření a pomalu vstala. Za to, co mu
řeknu, si nejspíš vysloužím ránu do zubů.
„Já už nemůžu, Teo,“ řekla jsem tiše. Asi za to mohla ta smrtelná
únava, která na mě doléhala už od útěku z kostela. Bylo vlastně jed-
no, jakým způsobem nebo tónem to vyslovím. Výsledek bude stejný.
Poslední měsíce nešlo vzít zpátky, ale mohla jsem se k nim postavit
čelem. „Už nechci utíkat a nechci se do konce života schovávat.“
Několikrát zamrkal. Postavil se a hrozivě se nade mnou tyčil.

– 280 –
 „Stačilo by vydržet pár let! Někde bych tě zašil. Vsadím se, že
třeba v Kalifornii jméno Kingová ani neslyšeli. Nebo tě dostanu do
Evropy!“ navrhoval teď už úplně rozzuřeně.
Couvala jsem a vrtěla hlavou. „Jen si vezmu svoje věci.“
Dostala jsem se skoro ke dveřím, které vedly na schodiště pro
zaměstnance.
„Jestli to uděláš, zabiju tě!“ zařval Teo, ale nešel za mnou.
„Děkuju, Teo. Za všechno. Jsi vážně nejlepší.“
Pak už jsem rozrazila dveře a vyběhla do druhého patra. Svých
pět švestek jsem sbalila během minuty. Nesměla jsem ztrácet čas. Až
pomine Teův prvotní šok, mohl by se pokusit mě někde zamknout.
Měl mě rád. A taky věděl, jak moc jsem se vždycky bála pasťáků
a vězení.
Když jsem vyšla z pokoje, seděl na schodech přede dveřmi a kou-
řil. Ne jen tak naoko, jako obvykle, natahoval kouř hluboko do plic
a pak ho zamyšleně pouštěl ven nosem.
„Pocem na chvíli!“ přikázal a kousek se uhnul. Váhavě jsem si
sedla vedle něj. Sotva jsem se vešla, byl to obr.
Čekala jsem. On jen pomalu vydechoval kouř a jakoby mimocho-
dem mě držel kolem ramen.
„Jsi úplně blbá.“ Už nekřičel.
„Já vím.“
„Uráží mě to. Řek jsem přece, do prdele, že ti pomůžu!“ Jeho hlas
zase pomalu nabíral na síle.
„Promiň.“
Vztekle něco zavrčel a zahodil cigaretu.
„Kdybys něco potřebovala, zavolej. V Dwightu je jeden dozorce.
Mohl by ti něco propašovat…“
Položila jsem si hlavu na Teovo rameno. Bála jsem se. Tak strašně
moc, až jsem pochybovala, že vůbec dokážu vstát a vyjít ven na ulici.
„Můžu si zavolat?“ zeptala jsem se.
Kývl hlavou směrem k baru.

– 281 –
 Opřela jsem se o Tea a vstala. Na telefonu pověšeném hned vedle
jukeboxu jsem vyťukala trojmístné číslo. Přivítal mě neosobní hlas
automatu a ujistil mě, že jsem v pořadí. Po chvíli se ozvala operátorka.
„Potřebuju mluvit s náčelníkem Kingem.“
Jasně, že mi ho nechtěla přepojit.
„Řekněte mu, že jde o jeho dceru,“ trvala jsem na svém.
Zaváhala a požádala mě, ať počkám. Ozvalo se cvaknutí a nějaká
optimistická hudba. Zadívala jsem se na Tea. Vytahoval z kapsy další
cigaretu.
„King,“ ozvalo se konečně.

***

V doprovodu dvou policistů jsem nastoupila do výtahu. Vtipné bylo,

že jeden z nich mě tu nedávno zdravil. Teď byl úplně vedle sebe
z toho, že dostal příkaz doprovodit mě na ředitelství. Navíc jsem
vypadala dost jinak než posledně. S kšiltovkou a v odrbané bundě.
Nenamalovaná.
Bob vypadal strašně. Jako by nejmíň týden nespal a nejedl. Čekal ve
dveřích kanceláře, a jakmile jsem vstoupila, moji eskortu poslal pryč.
Sedla jsem si a ze zvyku spojila ruce na klíně. Jako v dobách, kdy
jsem po téhle budově chodívala s želízky. Bolel mě žaludek.
„Dáš si kafe? Nebo čaj?“ zeptal se.
„Vodu,“ požádala jsem.
Objednal ji u sekretářky a sedl si na kraj stolu. Mlčel, dokud
jsem nedostala sklenici a nebyli jsme zase sami. Bob se celou dobu
nepohnul. Díval se na zem někam mezi nás, ruce založené na hrudi.
„Hledal jsem tě.“ To byla první věc, kterou řekl.
„Já… potřebovala jsem přemýšlet.“
„Chápu.“
Do očí mi vstoupily slzy. Bylo to těžší, než jsem si dovedla představit.
„Mrzí mě, že jsem ti lhala,“ zašeptala jsem.

– 282 –
 Obešel stůl a sedl si do svého křesla. Tvářil se hrozně zvláštně.
Neměla jsem tušení, co ten výraz znamená.
„Chci to slyšet celé. Od začátku.“
Natáhla jsem se pro sklenici a znovu mě překvapilo, že to nemu-
sím udělat oběma rukama. Zatím žádná pouta…
Vzala jsem to od krádeže v šatně divadla. Snažila jsem se na nic
nezapomenout. Všechno, co říkala Helen, všechno, co jsem říkala
já. Když jsem to vyprávěla Teovi, vynechala jsem své osobní dojmy
a pocity. Teď ne. Nutně jsem potřebovala, aby se Bob dozvěděl, proč
jsem jednala tak, jak jsem jednala. Byla jsem zbabělá, nedokázala
jsem se na něj při tom podívat.
„Chtěla jsem se přiznat už dřív. Několikrát. Jenže jsem neměla od-
vahu. Nejdřív proto, že jsem se bála Helen. Ale později…“ Odmlčela
jsem se. Měla jsem neodbytný pocit, že to všechno zní jako výmluvy
a hraní na city. „Nechtěla jsem vás ztratit. Tebe ani Aarona.“
Znovu jsem se napila a pak jsem ho poprosila o kapesník. Podal
mi svůj.
„Na té svatbě… už jsem nedokázala lhát. Dal mi tu obálku.
Vyznával mi lásku a…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Říkal, že mi věří.“
Rozhostilo se ticho. Obvykle mi nevadilo, když Bob mlčel, ale
dnes to bylo ubíjející.
„Jsem rád, že jsi mi to vyprávěla,“ prohlásil po chvíli nakřáplým
hlasem. Hrozně jsem mu chtěla říct, že ho mám ráda. Jenže vykládat
něco takového šéfovi chicagské policie, navíc krátce po doznání
z podvodu, opravdu nešlo.
„Já jsem ti taky uvěřil,“ konstatoval. Pořád jsem čekala, že se
rozčílí, ale on zůstával klidný.
„Je mi to strašně líto, Bo…,“ zmučeně jsem vydechla. Neměla bych
ho tak oslovovat, ale pro mě už to asi navždycky bude Bob. „Pane
Kingu.“
„To mně taky.“
Vstal a přešel k oknu. Postavil se zády ke mně a zase mlčel.

– 283 –
 „Co bude dál?“ zeptala jsem se, když už to nešlo dál vydržet.
„Já nevím,“ odpověděl a otočil se ke mně. „Taky ti musím něco říct.“
„Týká se to Helen?“
„Ano, částečně.“
Najednou vypadal nervózně. Dal si ruce do kapes, ale hned je
zase vytáhl. Očima přejížděl stěnu za mnou, jako by tam hledal
nějakou nápovědu.
„Když jsem otevřel tu obálku, málem to se mnou seklo.“ Pousmál
se. „Ten detektiv zjistil, že nejsi Pamela. Ale nedokázal vypátrat,
kdo tedy jsi.“
Z nějakého záhadného důvodu se atmosféra v místnosti změnila.
Už nebyla tak dusná a těžká. Nechápala jsem proč.
„Navrhoval Collinsovi, že se vloupe na kliniku doktora Bradleyho
a zkusí tam najít nějaké vodítko. No, Aaron to neotevřel, ale já ano.
Díky tobě.“
„Takže moje skutečný jméno pro tebe není překvapení,“ nadho-
dila jsem.
„Ne, to není.“ Usmál se. Naplno. Nechápavě jsem se zamračila.
„Uniká mi něco?“
„Nejsi jediná, kdo dnes učinil doznání. I když… doktor Bradley
to rozhodně neudělal dobrovolně. Za falšování lékařských záznamů
nejspíš dostane doživotní zákaz vykonávání lékařské praxe.“
Pořád se usmíval, ale tak nějak rozpačitě. Z toho, co říkal, jsem
začínala mít hodně divný pocit. Na rozhovor s doktorem Bradleym
o genetice jsem si velmi dobře pamatovala. Jenže teď jsem si ab-
solutně netroufala nechat myšlenky běžet tím směrem, kterým se
chtěly vrhnout.
„Co víš o svém otci?“ zeptal se Bob.
To už mi srdce bušilo až v uších.
„Vím, že mámin manžel nebyl můj otec,“ začala jsem opatrně.
Ticho. Ne takové to prázdné. Tohle vyloženě řvalo, bobtnalo,
rozpínalo se. Bylo mi na omdlení.

– 284 –
 „Jsi můj táta?“
„Ano.“
Absolutně jsem znehybněla. Dívali jsme se na sebe a ani jeden
z nás najednou nebyl schopen promluvit. Bob už se neusmíval. Spíš
se zdálo, že najednou neví, co s tím.
„Díky bohu,“ vyhrkla jsem. Okamžitě jsem se ale zarazila. „Teda…
je mi jasný, že nejsem žádný terno. Obzvlášť pro poldu. Jenže já
jsem si v duchu strašně přála…“ Vyschlo mi v krku a překotný proud
slov se zastavil.
Odkašlal si. „Takže nejsi třeba v šoku? Nebo…“ Červenal se? „Mít
tátu policajta… no, třeba učitel nebo řidič by byl možná lepší?“
Rozesmála jsem se. Přes všechnu tu hrůzu, která byla za mnou
a určitě i přede mnou. Navzdory faktu, že ztráta Aarona udělala
část mého srdce doživotně nepoužitelnou. Bob byl opravdu můj
táta! A páni, dokonce to vypadalo, že z toho má radost! Ale ta ironie.
Policejní náčelník a má dceru s tak působivým trestním rejstříkem.
Pomalu došel až ke mně a sedl si na vedlejší židli. Nervózně se
pousmál.
„Já tohle moc neumím. A na některý věci je možná prostě poz-
dě.“ Rozpačitě sklopil oči. „Třeba za ruku do školy tě už asi vodit
nebudu.“
Usmívala jsem se a zároveň mi tekly slzy.
„Ale můžeme si spolu dát pivo,“ navrhla jsem. Vzápětí jsem se
zarazila. „Teda… až za půl roku… Teď ještě nejsem dospělá.“
Teď se zasmál Bob. Jenže pak jsme oba zvážněli. Napadlo nás asi
totéž – těžko říct, co bude za půl roku.
„Tvoje přiznání považuju za neoficiální. Tenhle případ nemůžu
vést já, je to osobní. Navíc jsi s sebou neměla právníka.“
Ztěžka jsem polkla. Budu to muset vyprávět znovu? A jak jsem
znala poldy, soudce a všechny ty advokáty, nakonec to budu vyklá-
dat nejmíň stokrát.
„Jsem strašně rád, že ses rozhodla mi to říct. Chtělo to kuráž.“

– 285 –
 „Měla jsem strach, že si oba budete myslet… že mi nebudete vě-
řit.“ Ani mně tohle moc nešlo. Rozpačitě jsem sklopila oči. „Některý
věci jsem nepředstírala.“
„Nejspíš máš na mysli mě a…“
„Aarona,“ dopověděla jsem úplně tiše. Přestanu v nejbližších
týdnech brečet?
Přikývl a vstal.
„Nevíš, co s ním je?“ zeptala jsem se.
„Pokud vím, tak odjel ze země. Prý někam na Blízký východ.“
Přikývla jsem. Jasně. Být na jeho místě, taky bych odjela co
nejdál.
„Ale až se to celé zveřejní, budeme ho muset předvolat. Kvůli
výslechu.“
Zavřela jsem oči. To ne…
„Nechci ho do toho zatahovat.“
„Bude to těžký, Marie…“ Poprvé vyslovil mé pravé jméno a na
vteřinu se odmlčel. „Nebudu ti tvrdit, že ne. Ale nejsi dospělá, takže
se procesu nesmí zúčastnit novináři ani veřejnost. Není to nic moc,
ale aspoň něco.“
Jen jsem přikyvovala a marně se snažila otírat oči rychleji, než
se zaplavovaly.
„Zlobíš se na mě?“ zeptala jsem se na druhou nejpalčivější otáz-
ku, která mi od té zmařené svatby ležela v hlavě. Na tu první – jestli
se na mě zlobí Aaron – jsem se snažila nemyslet.
„Právě jsem zjistil, že mám dceru, která o mě stojí. Nečekal jsem,
že by dnešek mohl přinýst i něco pěknýho…“
Helenina smrt. Zase jsme pár vteřin mlčeli.
„Nezlobím. Myslím, že bych se nezlobil, ani kdyby ses nepřiznala,
ale bylo by to pak mnohem těžší.“
„Děkuju.“
Usmál se.
„Už něco víš? O Helen.“

– 286 –
 V unaveném gestu si rukou přejel tvář. „Skoro tři promile alko-
holu v krvi.“
Nepřekvapilo mě to. Přesto se mi zase sevřel žaludek. Musela
jsem se na to zeptat…
„Zabila jsem ji?“ Žmoulala jsem Bobův kapesník a netroufala si
zvednout oči.
„Tomu nevěřím.“
Tázavě jsem se na něj podívala.
„Helen se v Pamele vždycky viděla. Ona a Black Crown… Pro
ni to bylo skoro totéž. Pam měla být dědičkou velkého impéria.“
Bylo znát, jak těžko se mu o tom mluví. „Odmítla ses podílet na
podvodu. Ani na chvíli si nemysli, že tvoje přiznání v kostele byla
chyba. Já si dokonce myslím, že kdyby na tebe Helen v tom divadle
nenarazila, vzala by si život už tenkrát. Pam umírala a pro ni tím
všechno končilo.“
Ještě jsem se nerozhodla, jestli se tím nechám uchlácholit, ale
právě teď to znělo logicky.
„Co se bude dít dál?“
„Zavolám Jeffersona. Myslím, že on bude ten pravý. Sepíše s te-
bou protokol. A pak to vypukne.“
Vstala jsem a celá nesvá došla až k němu. Nejdřív jsem ho objala
jen opatrně, ale když jsem ucítila jeho ruce na zádech, opřela jsem
se o něj.
„Dostaneš toho nejlepšího právníka, Marie.“
Beze slova jsem přikývla. Měla jsem příliš práce s máčením jeho
košile svými slzami.
„Zavoláš mámě?“ zeptala jsem se, když jsem se trochu uklidnila.
„Musí jí bejt strašně.“
„Osobně za ní zajedu.“

– 287 –
 Škody po bouřce

Poručíka Jeffersona jsem neviděla už několik měsíců. On mě s tímhle

obličejem ještě nikdy. Když jsem s policejním doprovodem odjela výta-
hem o pár pater níž a on mě přebral do své „péče“, byl pěkně nervózní.
Měl před sebou holku, kterou v podstatě dobře znal. Spoustu protokolů
v mé složce totiž sám sepsal. Jenže ta holka měla tvář dcery jeho šéfa.
„Kdybych si já nechal udělat plastiku, vybral bych si něco míň
nápadnýho.“
Usmála jsem se. Byl to hodnej chlap.
„Příště na to budu myslet.“
Ukázal mi kávou a nikotinem zažloutlé zuby. Pak si jen povzdechl,
jako by se chystal sfárat do šachty, a otevřel si příslušný formulář
v počítači.
„Ty diktuješ, já píšu. Nelhat, nezamlčovat. Jednak bych to musel
přepisovat a jednak bys měla ještě větší průser, než už máš.“ Nasadil
si brýle a vyzval mě, abych začala.
Cítila jsem se klidná. Možná to bylo tím, že jsem to opakovala už
poněkolikáté. Nebo tím, že jsem najednou měla Boba. Tátu, který
mi právě teď vytelefonovával nejlepšího dostupného právníka.
Nakonec jsem si ale uvědomila, že úleva pramení hlavně z faktu, že
už se nemusím bát prozrazení. Nemusím se děsit, kdo na mě kdy
vytáhne nějakou špínu.
Sepisování protokolu trvalo skoro hodinu, protože Jefferson datlo-
val dvěma prsty. Pak ještě mou výpověď celou znovu přečetl nahlas
a zeptal se, jestli nechci něco doplnit. Zdálo se mi to v pořádku, takže
ji v několika kopiích vytiskl a nechal mě všechny ty papíry podepsat.
„A teď se podíváme, kam tě můžeme uložit.“ Chvíli klikal myší
a lovil něco v počítači.
Udělalo se mi šoufl. Vazební věznice.

– 288 –
 Než se ale stačil rozhodnout, kam mě umístí, přišla justiční stráž
a předala mu nějaké lejstro.
„A hele,“ usmál se potěšeně. „Šéf zatahal za nitky a ještě dnes
večer proběhne slyšení o kauci. Možná tu ani spát nebudeš.“
V krku se mi udělal knedlík. Kauce. Nikdy v životě ji za mě nikdo
nezaplatil. Teo mě sice měl rád, ale ne tolik, aby za mě tak moc
utrácel. Takže možná zatím zůstanu na svobodě? Jen si nedělat
plané naděje.
Stráž mě odvezla do suterénu a ani jsem nedostala želízka. Místní
vazební věznice měla moc pěknou moderní recepci. Chyběly jen
kytky v květináčích.
„Své osobní věci položte na pult,“ poučila mě žena v uniformě. Za
jejími zády jsem viděla regály plné škrobených overalů. Otřásla jsem
se. Dnes ještě ne, ale už brzy si ho nejspíš obléknu. Sundala jsem
si z krku řetízek a čekala, až ho zaevidují a dají mi papír k podpisu.
„Ještě ten prsten!“ zahřímala netrpělivě policistka.
Zarazila jsem se. Úplně jsem na něj zapomněla. Byl to Aaronův
zásnubní. Co nejdřív bych ho měla vrátit.
Stáhla jsem ho z prstu a položila na stůl. Spolu s řetízkem skončil
ve sterilním plastikovém sáčku.
Následovala už jen cesta dlouhou chodbou v doprovodu jedno-
ho poldy. U zamřížovaných dveří zazvonil a podíval se do kamery.
Netrvalo víc než tři vteřiny a ozval se bzučák. Roztřásly se mi ruce.
Už od své první noci v base jsem byla mřížofobik.
Hlídač ve vazbě na mě vykulil oči. Jasně. Slečnu Kingovou tu asi
nečekal. S mým strážcem si chvíli něco šeptali a k vykuleným očím
se přidala vykloubená sanice, jak mu brada padla až na zem. Takže
ona to není mladá Kingová?
„Račte, slečno,“ pobídl mě po chvíli s pobaveným úsměvem.
Zhluboka jsem se nadechla a překročila tu pomyslnou čáru mezi
světem venku a touhle krabicí od bot. Dveře za mými zády vydaly sérii
typických zvuků, jak strážce otočil klíčem v komplikovaném zámku.

– 289 –
Zbývalo jen čekat. Nikde neplynul čas tak pomalu jako ve vazbě. Prý
jen ve vězení, o čemž se nejspíš už brzy osobně přesvědčím.
V  cele seděly dvě ženy. První z  nich byla evidentně šlapka.
Spala a vypadala, že za sebou měla krušnou noc. Napovídala tomu
podlitina na lícní kosti a barevné šmouhy pod očima. Má druhá
spolubydlící se držela úplně vzadu. Nedokázala jsem ji odhadnout,
ale nevypadala jako někdo z ulice. Byla to blondýna s vlasy zastřiže-
nými těsně pod uši, tlustými brýlemi a oblečením ze sekáče. Mohlo
jí být tak pětadvacet. Zdála se být úplně klidná.
O hodinu později už jsem věděla, že se jmenuje Leona a že svému
šéfovi nasypala do kafe projímadlo. Několikrát. Dokud mu nedošlo,
že tu běhavku nemá od nervů, a nenechal nainstalovat bezpečnost-
ní kamery. Leona ale měla ke svému podloudnému jednání celkem
dobrý důvod. Rok s ní spal a sliboval, že se s manželkou rozejde.
Nakonec se ale rozešel s ní.
Prostitutka nás opustila někdy během odpoledne. Leona přišla
na řadu chvíli přede mnou. Pak už jsem zůstala sama. Byla to velká
klika vzhledem k tomu, co jsem už v celách předběžného zadržení
stihla v minulosti zažít.
„Dobsonová!“ Byla jsem na řadě.
Celou cestu až do soudní síně jsem se usilovně snažila připravit
na možnost, že mi soudce kauci nepovolí. Jako důvod by stačilo znát
počet stran mé osobní složky.
V jedné z menších soudních síní už čekal Bob a s ním malý chlá-
pek v drahém obleku a pak taky černoch s dredy až do pasu, zlatými
prsteny a piercingem v nose. Dělal, že nás nevidí.
„Tohle jen John Piper, Marie. Vezme si to na starost,“ představil mi
Bob toho menšího z nich. Nejdřív mě ale objal a zeptal se, jestli jsem
v pořádku. S právníkem jsme si potřásli rukama. Vypadal jako sympaťák.
„V rychlosti jsem si prošel váš případ, slečno Dobsonová, a vů-
bec to nevypadá špatně,“ povzbuzoval mě. Těžko říct, jestli měl ten
optimismus v popisu práce.

– 290 –
 „A kdo je on?“ zašeptala jsem a nenápadně kývla hlavou směrem
k rastafariánovi.
„Někdo z prokuratury. Prý je tu nový. Evropan.“
Jmenovaný stál pár metrů od nás, a i když to musel slyšet, nijak
se nehrnul s námi seznamovat. Z jeho pohledu mě mrazilo. Vypadal,
jako by mě chtěl nejmíň prodat do otroctví.
„Její ctihodnost Julia Hammondová. Povstaňte.“
Vešla malá obtloustlá paní s hustými šedivými vlasy. Tuhle soud-
kyni jsem ještě neznala.
„Dámo a pánové, za dvacet minut chci sedět v restauraci, která je
odsud vzdálená patnáct minut. Doufám, že budete struční,“ prohlá-
sila hlubokým hlasem. „Předmět žaloby znám. Prosím, představte
se a předneste svou žádost. Začne prokuratura.“
„Pierre Morel, Vaše ctihodnosti. Slečna Dobsonová je nezletilá,
aktuálně bez pěstounské péče. V minulosti už mnohokrát opustila
svůj zákonný dohled a utekla. Navrhuji vazbu a obnovení dohledu
sociální kurátorky.“
Rozbušilo se mi srdce. Bob mi stiskl ruku.
„John Piper, Vaše ctihodnosti,“ reagoval okamžitě můj obhájce.
„Dovolím si nesouhlasit. Chceme vás požádat o možnost propuštění
na kauci. Moje klientka se sama a dobrovolně přihlásila na policii.
Náčelník Robert King se nabídl, že nad slečnou Dobsonovou pře-
vezme dočasný dohled. Alespoň do rozhodnutí soudu.“
„Náčelníku?“ oslovila Boba. „To je trochu nezvyklá žádost, ne-
myslíte?“
Táta si odkašlal. Vypadal klidně, ale všimla jsem si, že mu zrudly
uši. Taky se mi to stávalo, když jsem byla rozčilená.
„Jak se to vezme, Vaše ctihodnosti. Marie Dobsonová je moje
dcera. Rád bych se za ni zaručil.“
Soudkyně se opřela do židle a ignorovala protesty pana Morela.
„To si tedy troufáte. Znáte její minulost? Za ni by se nemohl za-
ručit snad ani archanděl Gabriel.“

– 291 –
 „Já jí věřím, Vaše ctihodnosti. Přišla za mnou a sama se přiznala.
Nemá důvod utíkat.“
Soudkyně našpulila pusu a probodávala mě pohledem.
„Uvědomuješ si, děvče, že máš nejspíš poslední šanci, jakou
kdy dostaneš? Protože jestli teď utečeš, do Dwightu tě odvezu já
a osobně za tebou zamknu.“
Horlivě jsem přikyvovala, protože promluvit jsem nedokázala.
„Dobrá,“ konstatovala Její ctihodnost a obrátila se na právníka
prokuratury. „Snad příště, pane Morele.“
Potom zalistovala ve svém diáři.
„Navrhuji, abychom se k předběžnému slyšení sešli přesně za dva
týdny. Prokuratura se mě pokusí přesvědčit, že se slečna Dobsonová
dopustila trestného činu. A pan obhájce napne všechny síly, aby ji
z toho vysekal. Všem jsou jasné jejich role?“ zeptala se s úsměvem.
„Prima. Tak to můžu jít na tu večeři.“ Vstala, zaklapla diář a odešla.
Stála jsem tam a zhluboka dýchala. Nemohla jsem tomu uvěřit.
„Díky, pane Pipere,“ kuňkla jsem.
„John,“ opravil mě. „A ještě neděkujte. Máme před sebou hodně
práce.“
Ohlédla jsem se a zjistila, že Pierre Morel beze slova odešel.
„Zítra se za vámi zastavím a probereme to,“ pokračoval John, teď
už spíš k Bobovi. „Klíčové bude svědectví Aarona Collinse. Jak to
vidím já, slečna Dobsonová se nedopustila ničeho závažného. Ona
sama nepadělala žádné doklady ani se jménem Pamely Kingové
nepodepsala na žádný dokument. Sama se přihlásila na policii,
to pomůže. A pokud budu mít štěstí, dokážu, že se podvodu do-
pustila pod nátlakem. Problémem může být jen ta zrušená fúze,
která Collins Industries stála pěkné peníze. To už by bylo na žalobu.
Dostat nás může i ta krádež v divadle, byla jste v podmínce. No,
uvidíme.“ Když to na nás vychrlil, zase se optimisticky usmál.
Polilo mě horko. Už jen představa, že Aaron bude svědčit, mi
způsobovala nevolnost.

– 292 –
 „Půjdeme domů, Marie. Cestou se zastavíme pro tvé věci. Zkus si
s tím teď nelámat hlavu,“ uklidňoval mě Bob. Musela jsem vypadat
vyděšeně.

***

Nemohl jsem spát. Možná za to mohlo to vedro. Nebo časový posun,

na který jsem si ani po téměř třech týdnech nedokázal zvyknout.
Nejpravděpodobnějším důvodem byl ale ten hák, který zůstával
zaseknutý v mém hrudníku. Vedl z něj ocelový kabel, který měřil
víc než sedm tisíc mil a táhl se skoro půl planety daleko. Ať jsem
dělal cokoli, byl tam. Bez ohledu na mezinárodní leteckou dopravu,
které určitě musel překážet.
Dhakir se vážně vytáhl. Jeho plovoucí dům byl asi nejkrásnějším
místem, jaké jsem kdy viděl. Jen tak pro legraci jsem jeho fotky
poslal mámě a ona mi do pěti vteřin volala, jestli může přiletět za
mnou.
První dva dny jsem strávil na moři. Součástí domu byly kromě
vozového parku i tři nádherné plachetnice. Odjel jsem sám a koneč-
ně udělal to, co jsem měl udělat hned. Pořádně jsem to zapil. Vyrobil
jsem si mnohahodinové téměř‑bezvědomí. Když jsem se vrátil na
pobřeží, páchnoucí, unavený a dehydrovaný, musel jsem přiznat
sám sobě, že jsem zbabělec. Dříve nebo později o ní budu muset
přemýšlet. Budu se muset vyrovnat s tím, co všechno jsem ztratil.
Nejhorší bylo ale pomyšlení, že jsem to ve skutečnosti nikdy neměl.
Vstal jsem ještě za tmy, osprchoval se a vypil skoro litr vody.
Zatím jsem nedostal hlad, a tak jsem přešel k laptopu vyřídit pra-
covní maily. Asi za hodinu začalo svítat a mně se konečně chtělo
spát. Spustil jsem elektrické žaluzie. Jako každý den jsem uléhal
s předsevzetím, že až se vzbudím, bude ze mě nový člověk. Snad.
Sotva jsem zavřel oči, zazvonil mobil.
„Mami?“

– 293 –
 „Nerada ruším, zlato. Vím, že jsi nechtěl, abych volala, ale už po-
druhé se ti pokoušeli doručit předvolání k soudu. Zdá se, že tvá do-
volená skončí dřív, než jsi čekal. Mrzí mě to.“ Její hlas zněl omluvně.
„Předvolání?“
„Jde o tu dívku, Aarone. O Marii.“
Hák na dlouhém laně sebou škubl. Sykavě jsem se nadechl.
„Ano?“
„Vím, že nesleduješ, co se tu děje. Helen Kingová před dvěma týd-
ny zemřela a vypadá to na sebevraždu. Ta dívka se pár hodin nato
přihlásila na policii a k celému podvodu se přiznala. Prokurátor mi
volal už třikrát. Chce, abys na slečnu Dobsonovou podal žalobu.“
Byl jsem tak v šoku, že jsem z postele téměř vyskočil.
„Přiznala se?“ opakoval jsem nechápavě. „Vždyť jsem jim slíbil,
že je neprozradím…“
Janeth mlčela. Ani ona tomu nejspíš nerozuměla.
„Přiletím co nejdříve,“ vypravil jsem ze sebe.
„Co budeš dělat?“ zeptala se s obavou.
„Já… Nevím, mami. Musím přemýšlet. Musím…“
Neměl jsem nejmenší tušení. Nedávalo to smysl. Přihlásila se na
policii? Proč?

***

O návratu šéfa Collins Industries informovala média. Bulvární plát-

ky se mohly přetrhnout, aby z něj dostaly aspoň jedinou slabiku
vyjádření k celému skandálu. Titulky jako „Podvedený miliardář“
nebo „Zlomené srdce petrolejového prince“ mu asi taky nepřidaly.
Jako uhranutá jsem sledovala záběry, jak vystupuje z letadla. Na
očích měl sluneční brýle a novinářům nevěnoval žádnou pozornost.
John Piper se s Aaronem setkal o dva dny později.
„Nehodlá tě žalovat,“ oznámil mi hned ve dveřích. Usmíval se.
„Šlo to dobře.“

– 294 –
 Visela jsem na něm očima a chtěla se zeptat na spoustu věcí. Jak
vypadal? Co říkal? Jak se tvářil? V hlavě mi explodovala jedna otázka
za druhou, ale ovládla jsem se.
„Co má v plánu?“ zeptal se opatrně Bob. Seděli jsme v obýváku
jeho domu, ve kterém mě ubytoval s takovou nenuceností, jako bych
tam žila odjakživa.
„Pan Collins souhlasil, že se zúčastní předběžného slyšení a od-
poví na všechny otázky. Ujistil mě, že bude mluvit pravdu.“
Pousmála jsem se. Nic jiného bych od něj ani nečekala.
John se na mě rozpačitě podíval.
„A taky řekl, že se nemáme obávat. Nehodlá se prý mstít. Chce
se držet jen faktů.“
Sevřela jsem si ruce mezi kolena.
„To je asi dobře, ne?“ prohlásil Bob a objal mě kolem ramen.
Přikývla jsem a pak jsem se s výmluvou, že uvařím další čaj,
ztratila do kuchyně. Zatímco se ohřívala voda, klesla jsem na židli
a rozbrečela se. Přiznání, to byla jedna věc. Ale žít s tím, co jsem
udělala? Totální peklo.

***

Chodba před soudní síní byla téměř liduprázdná. Postarala se o to

justiční stráž a taky Georgeův nabroušený pohled. Můj osobní
strážce stál ve druhé linii, hned za muži v uniformě. Chtěl být při-
pravený, kdyby se některému horkokrevnému fotografovi podařilo
proniknout přes policisty. V jeho tváři bylo jasně znát, že si to skoro
přeje. Mohl by jim konečně ukázat, co si o nich doopravdy myslí.
Jinak jsme tu čekali jen tři. Bodyguard madam Kingové stál celou
dobu úplně nehybně. Oči upíral před sebe a vypadal spíš jako další
hlídač než jako svědek. Posledním předvolaným byl šéf Chicagského
divadla. Párkrát jsme se setkali na dobročinných akcích.

– 295 –
 Časový posun a stres mě dostaly do dost zvláštního stavu. Ačkoli
jsem o to nestál, musel jsem na ni myslet. Neustále jsem řešil, proč dělá
to, co dělá. Napadala mě jen jediná odpověď, ale můj vztek byl stále ještě
příliš velký, než abych jí dokázal přiznat jakoukoli polehčující okolnost.
Ráno jsem se krátce viděl s Ianem. Ptal se, jestli nepotřebuju
profesionální pomoc. Odmítl jsem to. Nakonec jsem ale neodolal
a zeptal se ho, co si o tom všem myslí.
Váhal.
„Těžko se mi dělají analýzy, když jsem naštvanej,“ přiznal. Ian byl
vždycky kliďas, ale poznal jsem, že jeho slečna Dobsonová dokázala
mimořádně vytočit.
„Je to zatraceně dobrá lhářka. Ale taky se mi zdá…“
Dívali jsme se na sebe. Čekal jsem, že větu dokončí, ale on mlčel.
„Slíbil jsem jí, že tu věc hlásit nebudu!“ zvolal jsem zoufale. „Tak
proč to sakra dělá?“
„Co chceš slyšet? Že je to v jádru hodná holka?“ odsekl a ušklíbl
se. Jak je to dlouho, co mi s úsměvem řekl, že je do mě zamilovaná?
„Já nevím, brácho. Myslím si, že tvůj život bude mnohem klidněj-
ší, když po tom přestaneš pátrat a prostě na ni zapomeneš.“

***

„Ať to dopadne jakkoli, jsem na tebe pyšnej,“ řekl mi Bob těsně před
začátkem slyšení. Sedl si hned za mě a za Johna. Soudní síň byla skoro
prázdná. Žádný tisk, žádní diváci. Dokonce i svědkové čekali na chodbě.
„Uteklo to,“ povzdychla si soudkyně, když se posadila a otevřela
tlustý svazek papírů. „Tak se na to vrhneme. Nezdržujte mě, prosím,
úvodní řečí. Připomínám vám, že tohle ještě není soudní proces,
ale jen předběžné slyšení. Buďte maximálně věcní a struční. Pane
Morele,“ vyzvala rovnou žalobce.
„Vaše ctihodnosti, rád bych předvolal Gordona Browna, osobní-
ho strážce Helen Kingové.“

– 296 –
 „Směle do toho.“
Potily se mi dlaně a byla mi zima. Neměla jsem ani páru, jak
bude vypovídat. Když se s ním John sešel, choval se prý velmi re-
zervovaně.
Gordon se nijak nezměnil. Když vešel, díval se přímo před sebe
a o mě ani nezavadil pohledem. Pozdravil soudkyni a posadil se.
„Děkuji za váš čas, pane Browne. Sdělte, prosím, soudu, v jakém
vztahu jste byl s madam Helen Kingovou.“
„Madam Kingová mě zaměstnávala devět let. Byl jsem její osobní
strážce. Poslední tři roky jsme byli milenci.“
Málem mi vypadly oči z důlků. Cože?
„Popište, jak proběhlo vaše první setkání s obžalovanou,“ pokra-
čoval Morel.
„Námitka!“ ozval se John. „Slečna Dobsonová ještě nebyla oficiál-
ně obviněna. Nemůžeme ji tedy nazývat obžalovanou.“
„Přijímá se. Pane Morele, vzpomínáte si, co jsem říkala o tom
zdržování?“ zeptala se přísně soudkyně.
Morel se zamračil, ale přikývl. Položil znovu stejnou otázku, ale
tentokrát použil jen mé jméno.
A Gordon odpovídal. Stručně a jasně. Přesně popsal, jak mě
s Helen unesli, i to, že jsem se jim vloupala do auta a měla jsem
u sebe tašku plnou peněz.
„Madam Kingová slečnu Dobsonovou vydírala?“ zeptal se žalob-
ce a sladce se usmál.
„To bych neřekl,“ nesouhlasil Gordon. „Když někomu nabídnete
osm miliard za nějakou práci, těžko se tomu dá říkat vydírání. Byl
to obchod.“
Neklidně jsem se zavrtěla na židli a podívala se na Johna. Pousmál
se a povzbudivě mi stiskl ruku.
„Vaše ctihodnosti, na vašem stole leží celá výpověď pana Browna
a také videozáznam z tiskové konference, kterou vysílal chicagský
zpravodajský kanál. Slečna Dobsonová se tam očividně vydávala

– 297 –
za skutečnou dceru madam Kingové Pamelu. A rozhodně jí u toho
nikdo nedržel pistoli u hlavy,“ dodal jízlivě.
„Díky, pane Morele, prostuduji si to. Máte ještě nějaké svědky?“
„Ano, Vaše ctihodnosti. Předvolávám Aarona Collinse.“

***

Bodyguard Kingových vyšel ven a ozvalo se mé jméno. Už dávno jsem se

rozhodl, že ji nezažaluju, a nehodlal jsem na tom nic měnit. Chtěl jsem
to vyřešit co nejrychleji a zkusit na všechno zapomenout. Představa, že
bych ji zažaloval za finanční ztrátu, byla navíc úplně směšná – takovou
částku by mi nemohla zaplatit, ani kdyby žila tři sta let.
Procházel jsem uličkou mezi prázdnými židlemi. Letmo jsem se
zadíval jejím směrem. Seděla strnule a očima provrtávala desku
stolu. Kývnutím hlavy jsem pozdravil Boba Kinga. Další neobyčejný
kousek skládačky. Noviny psaly, že šéf chicagské policie je Mariin
biologický otec. A ona je… sedmnáctiletá.
Posadil jsem se.
„Pokusíme se být co nejstručnější, pane Collinsi,“ oslovil mě ža-
lobce. Nepříjemný studený chlap, který se mě od chvíle, kdy jsem
vylezl z letadla, všemi možnými způsoby snažil přesvědčit, že je
v mém nejlepším zájmu, abych slečnu Dobsonovou poslal ke dnu.
„Byl byste tak laskav a vysvětlil povahu vašeho vztahu k rodině
Kingových?“
Cítil jsem na sobě její pohled a podíval jsem se na ni. Připadalo
mi, jako by neuplynuly tři týdny, ale tři roky. Její oči byly ale pořád
stejné. Hluboké a krásné. Proč jsem si myslel, že tu bude sedět
s přezíravým kingovským úsměvem? Proč mě tak moc šokovalo,
že její oči hřejí a že se z nich valí potoky slz?
Obrátil jsem se zpátky na toho chlápka s copánky. Přesto jsem
její oči nedokázal dostat z hlavy. Byly úplně čitelné. Kdyby se jim
ovšem dalo věřit.

– 298 –
 „Před devíti měsíci jsem získal informaci o těžkostech, se kterými
se potýkalo King Petroleum. Jejich těžební vrty na Aljašce jeden po
druhém vysychaly. Podařilo se mi vyjednat fúzi našich společností.
Oboustranně výhodnou. Součástí dohody byl sňatek s dcerou Helen
Kingové.“
„Takže jste byli obchodní partneři a měla se z vás stát rodina,“
pokračoval Morel ve své snaze udělat ze mě ublíženého. Neměl ani
představu, jak moc ublížený jsem ve skutečnosti byl.
„Svým způsobem. Ten sňatek měl být ale založený na smlouvě,
ne na vztahu.“
„Měl být?“ využil narážky Morel.
„Já a slečna Kingová jsme se nečekaně sblížili.“
„Ke sblížení došlo se skutečnou slečnou Kingovou, nebo se sleč-
nou Dobsonovou, která se za ni vydávala?“
Neměl jsem ho rád. Vadil mi. Ve jménu vyššího dobra se ve mně
bezostyšně vrtal. Připadal jsem si jako u zubaře.
„Se slečnou Dobsonovou.“
„Utrpěl jste tedy citovou újmu, není to tak?“
Zaslechl jsem ji. Bylo to něco mezi zaúpěním a povzdechem. Jo,
Iane, měl jsi pravdu. Potřebuju profesionální pomoc. Uřízni mi hlavu,
prosím tě.
„Takové věci se mužům stávají, pane žalobce. A ne každý s tím
běží k soudu,“ podařilo se mi říct bez sebemenšího náznaku toho,
jak jsem se skutečně cítil.
„Zranilo vás to? Urazilo?“
V tu chvíli jsem to viděl úplně jasně. Přeskočím pultík a povalím
toho bastarda na zem. Prsty mu stlačím místa, kudy procházejí jeho
krční tepny, a budu sledovat, jak ten chlap sípá a poulí oči.
„Vaše ctihodnosti, je tohle nutné?“ obrátil jsem se na soudkyni.
Stále jsem cítil její pohled.
„Kladu si stejnou otázku, pane Collinsi. Pane Morele, tohle není
soudní proces. Svědka rozebíráte moc pěkně, ale já chci fakta.“

– 299 –
 „Tohle ale jsou objektivní fakta, Vaše ctihodnosti! Snažím se
dokázat, že Marie Dobsonová svým jednáním poškodila řadu lidí.
A to nejen po finanční stránce!“ Žalobce se začínal vztekat. Přineslo
mi to aspoň trochu vnitřního uspokojení.
„Kdybych se chtěl soudit pokaždé, když někdo zraní mé city, pane
Morele, musel bych si v této budově pronajmout vlastní pokoj.“
Teď vypadal on, že by mě nejraději uškrtil.
„K fúzi nakonec nedošlo. Způsobilo vám to nějaké finanční ztráty,
pane Collinsi?“ štěkl.
„Kvůli plánovanému sloučení jsem samozřejmě odmítl řadu
lukrativních nabídek. Moje společnost má ale pevnou pozici a ztrá-
ty, o kterých mluvíme, časem překoná.“
Mluvit o majetku bylo tak snadné! Mnohem snadnější než o těch
ostatních ztrátách.
„Nemám další otázky, Vaše ctihodnosti,“ zavrčel nakvašeně právník.
„To zní velmi rozumně, pane žalobce,“ prohlásila soudkyně.
„A vám děkuji, pane Collinsi. Můžete jít.“
Soudkyni jsem vnímal jen okrajově. Snad jsem přikývl. Musel
jsem se totiž ještě jednou podívat na ni, na Marii.
Marie.
To jméno se k ní hodilo i víc. Dívala se na mě vyděšeně a omluv-
ně. Křečovitě svírala zápěstí svého obhájce. Vzpomněl jsem si na
náš let do Kanady…
Následující nádech byl snad prvním opravdovým za posledních
osm dní. A rozhodnutí, které jsem udělal, bylo naprosto nepromy-
šlené a impulzivní.

***

Aaron se na mě krátce podíval. Zoufale jsem se snažila přijít na to,

co jeho pohled znamená, ale trvalo to jen okamžik. Potom sklopil
oči a spěšně odešel.

– 300 –
 „Mám posledního svědka, Vaše ctihodnosti. Ředitele personál-
ního oddělení Chicagského divadla.“
„Námitka!“ John doslova vyskočil. „Tento svědek žádným způso-
bem nesouvisí s případem podvodu!“
„Souvisí!“ vypískl Morel. „Chci Její ctihodnosti vykreslit povahu
slečny Dobsonové. Podle mého názoru se jedná o recidivistku, která
se neštítí ničeho, z čeho by mohlo něco kápnout!“
„Díky za váš názor, pane žalobce,“ zchladila ho soudkyně, „ale
musím dát za pravdu panu Piperovi. Případ krádeže v Chicagském
divadle se bude projednávat zvlášť. Nyní očekávám důkazy, že se
slečna Dobsonová dopustila porušení zákona v souvislosti s pod-
vodem nebo paděláním dokladů.“
Kdyby měl Morel místo uší píšťalku, v tu chvíli by hvízdal jako
varná konvice.
„Z mé strany je to všechno, Vaše ctihodnosti,“ procedil skrz zuby
a posadil se.
„Výborně,“ vydechla soudkyně. „Jste na řadě, pane obhájce.“
„Vaše ctihodnosti, nehodlám už dál plýtvat vaším časem,“ pronesl
mile John Piper. „Jak jsme viděli a slyšeli, slečna Dobsonová sama
nepadělala žádné doklady a ani cizím jménem nepodepisovala
úřední dokumenty. Předkládám písemnou výpověď lékaře rodiny
Kingových doktora Bradleyho, ze které vyplývá, že celou akci vymy-
slela a financovala paní Helen Kingová. Slečna Dobsonová prodělala
plastickou operaci, aby si přivlastnila cizí tvář, a představovala se
jako Pamela Kingová. Ale to není trestný čin. Navíc se sama kajícně
přiznala a svého činu lituje. Jediný, kdo utrpěl skutečnou újmu, byl
pan Collins, ale ten proti mé klientce žádné obvinění vznést nehodlá.
Vaše ctihodnosti, slečna Dobsonová je sedmnáctiletá dívka, se kte-
rou se život moc nemazlil. Její matka si odpykává trest a otce poznala
teprve před několika týdny. Žádám vás proto o nejvyšší shovívavost.“
„Ještě tři slova navíc a podezřívala bych vás, že pronášíte zá-
věrečnou řeč, pane Pipere,“ reagovala trochu pichlavě soudkyně

– 301 –
a přimhouřila oči. Pak hlučně zaklapla složku a veškeré další papíry,
které měla na stole, srovnala do úhledné hromádky.
„Jdu si s tím zalézt do postele. Zítra v deset dopoledne vám sdě-
lím své rozhodnutí.“ Vstala a odešla.
S úzkostí jsem se podívala na Johna.
„Myslím, že to šlo moc dobře. Jak jsem říkal, jediný problém bude
s tím divadlem, ale už jsem začal připravovat návrh mimosoudního
vyrovnání. Divadlům se vždycky hodí peníze navíc,“ mrkl na mě
a oblékl si sako, které měl celou dobu přehozené přes opěradlo
židle.
„Bude to tak snadné?“ zeptala jsem se úplně bez dechu.
„Modřiny od vašeho stisku na mém zápěstí ukazují, že to zase
tak snadné nebude, slečno Dobsonová,“ odpověděl, teď už úplně
vážně. „To nejtěžší vás totiž teprve čeká. Až bude po všem, podají
si vás novináři,“ dodal.
Měl pravdu. Už teď kempovali před naším domem ve dne v noci.
Ale to mi momentálně starosti nedělalo. Přemýšlela jsem o tom, co
jsem před chvílí viděla v očích Aarona Collinse.

– 302 –
 Ekologická lobby

Tušil jsem, že soudkyně Hammondová bude tvrdý oříšek. Zatímco

jsem čekal v zádveří její kanceláře, než se vrátí z předběžného sly-
šení, zavolal jsem Eltonovi Ackermanovi, abych s ním svůj nápad
konzultoval. Moc mě nepotěšil. Říkal, že šance je tak padesát na
padesát. Ale Její ctihodnost je prý jediná soudkyně, u které by to
mohlo projít.
Objevila se asi za dvacet minut. Když mě uviděla, tázavě zvedla
obočí.
„Vaše ctihodnosti,“ oslovil jsem ji a snažil se použít úsměv, který
obvykle zabíral na ženy od dvou do devadesáti let. „Měla byste na
mě pár minut?“
Odemykala dveře.
„Pane Collinsi, pokud jste si to rozmyslel a chcete na slečnu
Dobsonovou podat žalobu, musíte se obrátit na prokuraturu. Vsadím
se, že pan Morel vám ze samé radosti daruje jednu ze svých náušnic.“
Zněla trochu nabroušeně. Vešla dovnitř, ale nechala otevřeno, a tak
jsem vstoupil.
„Ne, madam, to nechci. Měl bych pro vás nabídku.“
„Jsem vdaná, pane Collinsi. Už pětadvacet let.“ Přetáhla si přes
hlavu soudcovský talár, takže neviděla, jak mi na pár vteřin spadla
brada. Když se na mě podívala a uhlazovala si kostýmek přes své
baculaté boky, už jsem se snad tvářil normálně. Dokonce jsem se
dokázal usmát.
„Já vím, špatný vtip,“ povzdychla si. „Ve vašem případě dokonce
černý humor. Takže… mluvte. Ale stručně, ano?“
„Ten návrh se týká slečny Dobsonové,“ začal jsem.
„To mě nepřekvapuje. A dál?“

– 303 –
 Balila si nějaké věci do obrovské kabelky, která by se v případě
potřeby klidně mohla stát pytlem na dárky pro Santu. Mimo jiného
do ní strčila i spisy, které před chvílí přinesla. Mariiny spisy.
„Před nějakou dobou jsem založil nadaci na ochranu přírody.
Finančně ji podporuji.“
„Gratuluji.“
Potlačil jsem touhu zasténat nahlas a pokračoval jsem. „Slečna
Dobsonová se dobrovolně přiznala. Nikdo ji nenutil přihlásit se na
policii. Slíbil jsem, že já tu věc nahlásit nehodlám. Je velmi mladá.
Jistě není nutné, aby šla do vězení. Rád bych svou nadaci nabídl jako
místo případných obecně prospěšných prací.“
Konečně jsem měl její plnou pozornost. Otočila se na mě.
„Myslíte si, že jsem slabomyslná, pane Collinsi?“
„Cože?“ užasl jsem.
Unaveně zavrtěla hlavou. Vypadala jako někdo, kdo je nucen žít
ve světě plném nedůvtipných, otravných a hlavně rozvláčně hovo-
řících lidí.
„Bez ohledu na to, že jsem pana Morela nenechala rozehrát jeho
etudu s vaším zlomeným srdcem, myslím si, že ve skutečnosti jste –
slovy pana žalobce – opravdu utrpěl citovou újmu. A vy mi tu teď
tvrdíte, že máte starost o její budoucnost a chcete ji zaměstnat?“
Odfrkla si a pokračovala v cpaní věcí do tašky. „Vážený pane, jakou
bych měla jistotu, že se ji nechystáte otrávit… co já vím… hnojivem
na kytky nebo ji udřít k smrti?“
„Prosím?“
„Musela bych být blázen, abych výkon trestu svěřila do rukou
poškozené strany.“
„Neděláváte to tak?“ nesouhlasil jsem. „Můj právník říkal…“
„Právníci!“ zaúpěla a mávla rukou, jako by odháněla ováda. Pak
si hodila tašku přes rameno a vyrazila ke dveřím. Zastavila se přede
mnou. Asi proto, že jsem jí zastoupil cestu.

– 304 –
 „Uznávám, že do trestů, které ukládám, se občas snažím vložit
morální ponaučení,“ povzdychla si, když pochopila, že nehodlám
jen tak uhnout. „Ale tohle je něco jiného. Mohl byste jí ublížit, a to
si na svědomí nevezmu.“
„To nehrozí, věřte mi.“
„A vy mi na to nejspíš dáte své slovo, že?“ povzdychla si.
„To se vsaďte!“ opáčil jsem uraženě. Nebyl jsem zvyklý, aby
někdo zpochybňoval má slova. Zamračila se, a tak jsem o mnoho
pokorněji dodal: „Vaše ctihodnosti.“
Ustoupil jsem stranou a oba jsme vyšli na chodbu. Mlčela. Ho­
rečně jsem přemýšlel, jaké argumenty ještě vytáhnout.
„Když půjde do vězení, zničí jí to život. A možná zdraví,“ dodal
jsem polohlasně. Vždycky byla poněkud křehká.
„Máte nějaké výhrady k naší exekutivě, pane Collinsi?“ zeptala
se mě pobaveně, když zamkla dveře své kanceláře.
Zavrtěl jsem hlavou. Tohle byl příliš tenký led.
„Já ano,“ zazubila se. „A věřte mi, že nikoho neposílám sedět,
pokud si tím nejsem absolutně jistá,“ doplnila už vážně.
„O tom nepochybuji.“
Mávla rukou. Lichotky nejspíš nebyly něčím, co by na ni zabíralo.
Vykročili jsme ke schodišti.
„Je jí sedmnáct,“ řekl jsem znovu. „A přiznala se. Má otce, který
na ni může dohlížet…“
„Pane Collinsi!“ zvolala užasle. „Vy jste se minul povoláním. Proč
vaši pohlednou tvářičku nevídám v soudní síni?“ Málem jsem za-
kopl o vlastní nohy. Takhle by to nešlo.
„Chci jí prostě dát šanci. Jistě existuje způsob. Můžete přece
stanovit probační úředníky, aby kontrolovali, jak si vede.“
To už jsme stáli ve vstupní hale. Možná jsem ji trochu prokoukl.
Sršela vtipem a ze zvyku mi vymezovala prostor, ale připadalo mi,
že to bere vážně.

– 305 –
 „Musím o tom popřemýšlet, pane Collinsi. Nejsem si jistá, jestli
je taková věc vůbec přípustná. Ani bych s vámi neměla mluvit, víte
o tom?“
Poznám, když do někoho zaseknu háček. Soudkyně rozhodně
byla naštípnutá. No tak, Aarone, někde uvnitř je to prostě žena jako
kterákoli jiná. Zaber trochu.
Přisunul jsem se nepatrně blíž, ale jen tak, abych nenarušil její
osobní prostor.
„Nejsem obžalovaný ani žalující.“ Usmál jsem se na ni a podíval
se jí do očí.
Bingo. Prudce se nadechla a sklopila pohled k zemi. Ale necouvla
ani o milimetr, to jsem jí musel nechat.
„Jak jsem řekla – budu o tom přemýšlet. Nerada bych se s vámi
o pár týdnů později znovu setkala v soudní síni a řešila například
ublížení na zdraví.“ Upřela na mě varovný pohled.
Ta představa byla absurdní. Měl jsem na Marii vztek? Ano.
Vlastně… občas jsem měl problém nerozbít první věc, která mi při
myšlence na ni přišla pod ruku. Můj golfový trenažér by o tom mohl
napsat baladu. Ale ublížit jí?
„Myslím, že jsem vám velmi jasně vysvětlil, jak se věci mají.“
„Jen doufám, že víte, co děláte,“ pronesla úplně vážně a věnovala
mi pronikavý pohled. Vsadil bych se, že tímhle způsobem dokázala
leckoho na lavici obžalovaných rozložit na molekuly.
„Velmi dobře,“ lhal jsem, jako když tiskne. Neměl jsem nejmenší
tušení. Vlastně jsem se nestačil divit, co to tu k čertu dělám.
„Své rozhodnutí vám sdělím zítra,“ pronesla nesmlouvavě. Po­
chopil jsem, že rozhovor je u konce. Mohl jsem jen doufat, že se mi
ji podařilo přesvědčit.
Teprve pak jsme si jich všimli. Robert King a Marie stáli na druhé
straně liduprázdné haly a vyjeveně nás pozorovali.

***

– 306 –
Jeli jsme výtahem do přízemí. Vstupní hala byla úplně liduprázdná
a za přepážkou informací svítila lampička nočního hlídače.
„Myslím, že jsem vám velmi jasně vysvětlil, jak se věci mají.“
Bob i já jsme se za tím hlasem otočili. Byl tam Aaron. Se soudkyní
Hammondovou. Stáli u paty schodiště a živě o něčem diskutovali.
Zatím si nás nevšimli.
„Jen doufám, že víte, co děláte.“
„Velmi dobře,“ nedal se Aaron. Ať už šlo o cokoli, řekla bych, že
to měl v kapse.
„Své rozhodnutí vám sdělím zítra,“ ukončila debatu Hammondová,
která vypadala, že se ocitla v úzkých.
Konečně se obrátili naším směrem a oba na chvíli zaváhali.
Soudkyně se spěšně rozloučila a odešla hlavním vchodem.
„Něco jsem si zapomněl! V kanceláři!“ vyhrkl najednou Bob
a hnal se k výtahu.
„Co přesně sis tam zapomněl?“ volala jsem za ním vyděšeně. To
mě tu hodlal nechat samotnou? S ním?
Něco zamumlal, a dřív než jsem stačila zareagovat, se za ním
zavřely dveře a zdviž se s tichým hučením dala do pohybu.
Pomalu jsem se otočila. Blížil se. Zvolna, jako by se bál, že uteču.
Pobaveně se usmíval. Vlastně se mi taky chtělo smát. Bylo by to
k popukání, kdyby se to stalo někomu jinému než mně.
Podívala jsem se mu do očí. Ouvej… Byly chladné jako led.
„Slečno Dobsonová…,“ pozdravil a mně rázem vyschlo v krku.
Poprvé použil mé skutečné jméno.
„Pane Collinsi…“
Zastavil se pár metrů ode mě. Připadala jsem si jako natažená
na skřipec. Jeho zdvořilý úsměv zmizel. Nahradil ho smrtelně vážný
výraz. Bylo to tady. Přišel čas, abych to dostala pěkně sežrat… Jenže
on mlčel. Nervózně jsem přešlápla z jedné nohy na druhou a snažila
se neuhnout pohledem.

– 307 –
 „Budu muset jít,“ řekl najednou. Z jeho hlasu nebyla patrná žád-
ná emoce. Ani hněv.
Přikývla jsem a zbaběle sklopila oči na uzel jeho kravaty. Všechno
se ve mně svíralo. Tak moc, že jsem se skoro nedokázala nadechnout.
„Hodně štěstí. Ať vám to zítra dobře dopadne,“ popřál mi neče-
kaně.
On je prostě slušňák, blesklo mi hlavou. Nejspíš by se nikdy ne-
snížil k tomu, aby na někoho ječel. Anebo jsem se možná spletla.
Třeba mu nedá zase tak moc práce se z toho všeho oklepat. Byli
jsme spolu příliš krátce. Aaron vypadal stejně vyrovnaně jako kdy-
koli předtím.
Odcházel a mě se zmocnila panika.
„Aarone!“
Rozlehlá hala vracela mé zvolání ozvěnou. Znělo to jako výstřel.
Ohlédl se. Třásla se mi brada a nedalo se s tím nic dělat. Neměla
jsem nejmenší tušení, co říct. Prostě jsem pohled na to, jak odchází,
nedokázala vydržet.
Díval se na mě, a na vlastní oči tak mohl vidět, jak tam nedospěle
popotahuju a žmoulám si ledové ruce. Připadala jsem si trapně.
Chtěla jsem se mu znovu omlouvat, ale nebyla jsem si jistá, jestli
by o to vůbec stál.
„Dobrou noc…,“ vykoktala jsem nakonec. Za mými zády tiše cinkl
výtah.
„I vám, slečno Dobsonová,“ pousmál se. Už jsem slyšela tátovy
kroky. Ještě poslední pohled a potom Aaron opravdu odešel.
„V pořádku?“ zeptal se Bob a vzal mě kolem ramen.
Trvalo pár vteřin, než jsem dokázala odpovědět.
„Ne. Já… Vlastně nevím.“
Objala jsem ho a schovala obličej někam mezi jeho sako a košili.
Mlčel a jen mě držel.
„Všechno dobře dopadne,“ ujišťoval mě.
Nedůvěřivě jsem k němu zvedla oči. „Všechno?“

– 308 –
 Zaváhal.
„Jemu to nedá. Dříve nebo později… Bude to chtít slyšet. Bude se
chtít ujistit, jestli jsou věci tak, jak si myslí.“
Povzdychla jsem si.
„Jestli se mě snažíš jen chlácholit, tak… jde ti to skvěle.“
Usmál se a vedl mě k východu.

Po večeři jsem si poctivě lehla do postele. Dala jsem si mléko

s medem, abych si byla jistá, že rychle usnu, ale nepomohlo to. Po
nekonečném převalování jsem zkusila dát polštář na druhou stranu
postele. Nic. Následovala snaha domluvit sama sobě pomocí rozum-
ných argumentů. I kdyby soudkyně rozhodla, že nechá můj případ
dojít až před Velkou porotu, podle Johna bychom to i tak vyhráli.
Sedla jsem si, pokrčila kolena a položila si na ně hlavu. Ne, tady
asi vůbec nešlo o to, co zítra řekne soudkyně. Nezáleželo na tom,
jestli dostanu půl roku, nebo pět.
Jak je mu? Myslí na mě? Nebo to nedokáže?
Vstala jsem, nazula si pantofle a sešla dolů do kuchyně. Svítilo
se tam.
„Přidáš se?“ zeptal se táta. Seděl za kuchyňským stolem, pil pivo
a mordoval se s rybářskými muškami.
„Nejspíš bych vykrvácela,“ prohlásila jsem při pohledu na všech-
ny ty háčky. Sedla jsem si naproti němu. Chvíli jsem ho pozorovala,
jak třídí pestrobarevná peříčka.
„Jak ses vlastně poznal s mámou?“ zeptala jsem se. S Carolyn
jsme si volaly každý den. Kdyby mohla, spala by se sluchátkem
v ruce. Když jí Bob řekl, že žiju, musela dostat sedativa. Teď už
byla dobrá, jenže za mnou nemohla a já si nedovedla představit,
jak hrozně se asi cítí.
Bob se píchl do prstu a se syknutím ho strčil do pusy. Vstala jsem,
abych mu podala náplast.
„V práci,“ přiznal neochotně.

– 309 –
 Rozzářily se mi oči. „To se ale nesmí, že ne?“
„Ne,“ zabručel a uši mu hořely jako pochodně. „Neměla bys jít
spát?“
Pokrčila jsem rameny. „Nejde mi to. Třeba by zabrala pohádka
na dobrou noc.“
Odfrknul si a zalepil si prst.
„Nechceš se na to radši zeptat mámy? Její verze bude určitě ro-
mantičtější. A ona se u toho nebude cejtit tak trapně.“
„Láska na první pohled?“ zkoušela jsem to dál.
Popadl prázdnou plechovku od piva a šel si pro další. Strčil hlavu
do lednice. Až teprve potom se ozvalo: „Jo.“
Vítězně jsem se zazubila.
„Randili jste?“
„Pam!“ ohradil se netrpělivě. Oba jsme zůstali jako přimražení.
Nešťastně si přejel rukou obličej.
„Promiň, Marie.“
„To je dobrý.“
„Ne, to není.“ Zase si sedl ke stolu a vzal mě za ruku.
„Nemůžu si nechat udělat tohle a divit se, že si mě lidi budou
plést,“ ukázala jsem na svůj obličej.
„Mám tě rád,“ řekl najednou.
„Já tebe taky.“ Dívali jsme se na sebe napůl vyděšeně. O tomhle
jsme ještě nemluvili. Pak se ale usmál.
„Kde jsme to přestali?“ Popadl nějaké peříčko a začal ho vlascem
přivazovat na háček.
„Jestli jste randili.“
„Aha. No, ani ne.“
Užasle jsem se nadechla. „Ne?“
„Hele, vážně bys měla jít spát. A tyhle věci s dcerama probíraj
matky!“
Zářila jsem jako měsíc v úplňku. Takže spolu nestihli ani pořádně
chodit a už měli mě? Vášeň jak z románu.

– 310 –
 „Jsi úplně rudá,“ zabručel.
„Ty taky.“
„Padej do postele.“
Vstala jsem a obešla stůl. Objala jsem Boba kolem krku. Strašně
moc jsem se ho chtěla zeptat, co cítí k mámě teď, po osmnácti le-
tech, ale na jednu noc už jsem ho mučila až dost.
„Dobrou, holčičko.“
„Dobrou, tati.“

***

„Cože jsi udělal?“

Ian se právě chystal k dalšímu zdrcujícímu odpalu na virtuálním
hřišti v nejvyšším patře Chicago Spire, ale po mém stručném pře-
vyprávění rozhovoru se soudkyní Hammondovou mu hůl málem
vypadla z rukou.
Předstíral jsem hledání ideální hole pro písečný terén a přemýš-
lel, jestli jsem radši neměl mlčet. S Ianem jsme si sice vždycky říkali
všechno, ale téma Marie Dobsonová bylo přece jen trochu citlivé.
„Ten chlap z prokuratury z ní dělal masovou vražedkyni. Musel
jsem něco udělat,“ zabručel jsem otráveně, aniž bych se na něj po-
díval. Vytáhl jsem SW hůl a udělal zkušební rozmach.
„Jistě,“ odtušil Ian a pak poslal míček někam do rybníka plného
virtuálních kachen.
Projekce se vrátila na odpaliště. Byla řada na mně. „Je to ještě
dítě,“ dodal jsem tónem sedmdesátiletého kmeta. „Dítě z ulice.“
Rozmach, švih a můj míček skončil zhruba ve stejných místech
jako Ianův.
„Jsi nějak z formy,“ prohlásil a své nářadí odložil do stojanu. Jasný
signál, že v golfu už pokračovat nehodlá. Zato v rozebírání svého
bratra ano.
Naštvaně jsem rozhodil rukama.

– 311 –
 „Fajn. Nemám tušení, proč to vlastně dělám, jasný? Ne, ne-
přestalo mi na ní záležet. Jo, mám pořád chuť zakroutit jí krkem.
Spokojenej?“
Ian se posadil na barovou stoličku a usrkl džus s kostkami ledu
a trochou vodky.
„A ty?“
Zaúpění, které ze mě vyšlo, mohlo klidně znít jako: „Polib si,“ ale
to jsem určitě neřekl. Byl to přece můj bratr.
„Jak je libo,“ odtušil a shovívavě pokrčil rameny, Ian se nikdy
nerval. Na to jsem měl Ethana. „Ale až budeš chtít, řeknu ti, že ten-
hle způsob léčení zlomenýho srdce je úplně na prd. Profesionální
psychologický termín.“
Vytáhl jsem si čistou sklenici a nalil do ní vodku s ledem a tro-
chou džusu. Škoda, že tu nebyl Ethan. Právě teď bych se rval docela
rád. Měl jsem vztek. Byl ve mně už pěkných pár dní a místo, aby
postupně vychládal, nabíral na intenzitě.
Ian seskočil ze své židle a přinesl mi mou hůl.
„Tohle by zatím mohlo trochu pomoct.“
Dlouze jsem vydechl. Jo, asi bude lepší mlátit do míčků.
„Dík.“
„Ty máš jen dvě možnosti,“ pokračoval, aniž jsem se ho prosil.
Loupl jsem po něm dost naštvaným pohledem. Zaváhal jen na vte-
řinu a pak se usmál. „Trestný bod, nebo to zkus odpálit z tý kachny.“

***

Bylo deset hodin a dvě minuty. Táta, John i já jsme poslušně čekali
na svých místech. Měli jsme za sebou jízdu v doprovodu novinářů,
snahu procpat se davem paparazziů a spoustu nejspíš nepovede-
ných fotek od zástupců tisku. Morel s dredy sepnutými do culíku
seděl přes uličku a tvářil se sebevědomě. Měla jsem strach, že se
nervozitou pozvracím.

– 312 –
 „Její ctihodnost Julia Hammondová. Prosím, povstaňte.“
Soudkyně s brýlemi ve vlasech a tlustým svazkem v podpaží
vešla. Gestem ruky nás vyzvala, abychom si sedli.
„Kdybych řekla, že jsem se dobře vyspala, lhala bych, jako když
tiskne,“ oznámila nám vyčítavě. „Slečno Dobsonová, doufám, že jste
spala alespoň tak špatně jako já.“
Bez zaváhání jsem přikývla. Uplynulá noc byla jedno velké utr-
pení. Pořád jsem se převalovala a upadala do zmatených a straši-
delných snů.
„Takže…,“ pokračovala soudkyně. „Třikrát jsem vyvenčila psa,
upekla deset plechů máslových sušenek a nakonec uklidila celý
dům. Asi si dovedete představit, jak jsem musela být zoufalá.“
Za jiných okolností bych se dobře bavila.
„Pane Morele,“ obrátila se na žalobce. „Pečlivě jsem zvážila
všechny vaše argumenty. Dokonce jsem své asistenty donutila sedět
až do dvou do rána u počítače a pročítat spisy podobných případů.
Přestože máte v mnoha věcech pravdu, musím vám oznámit, že
jsem se rozhodla nepostoupit tento případ soudu. Vyřídíme to tady
a teď.“
Morel zatnul zuby, až se mu vyboulily tváře, ale pokorně přikývl.
John si ode mě bez jediného ceknutí nechal drtit ruku.
„Slečno Dobsonová. Chci, abyste mě teď pečlivě poslouchala
a moje slova si opakovala den co den až do konce svého života.“
Přikyvovala jsem úplně automaticky, jako bych byla stroj.
„Podle mého názoru není důvod, abyste byla souzena. Poškozená
strana proti vám odmítá vznést obvinění, a kde není žalobce, není
ani soudce. Nicméně…“ Naklonila se přes pult. Ztuhla jsem. Nicméně
nebo ale nebyla slova, která bych chtěla slyšet.
„Sama víte, že váš skutek byl nečestný a nemorální. Obelhávala
jste širokou veřejnost a  zranila city mnoha lidí. Pro peníze.“
Povzdychla si a pak se na mě podívala skoro soucitně. Bulela jsem.
„Někde mezi venčením psa a těmi sušenkami jsem došla k závěru,

– 313 –
že vaše svědomí vám pravděpodobně dá zabrat dost, aniž by vám
někdo musel dělat sáhodlouhou přednášku. Ráda bych věřila, že se
zbytkem svého života naložíte lépe než s uplynulými roky.“
John mi strčil do ruky kapesník. Hlasitě jsem se vysmrkala.
„Nemám tušení, jak si váš právník poradí s  kauzou krádeží
v Chicagském divadle, ale za mě…“ Dramaticky se odmlčela a mně
se plíce scvrkly jako dva propíchnuté balónky. „Jste volná. S jedinou
drobnou výjimkou.“
Vteřinu absolutní euforie vystřídal úlek.
„Poškozená strana si nakonec přece jen vyžádala jisté odškodné.“
Nádech…
„Společnost pana Collinse založila před nějakým časem nadaci
na ochranu přírody. Neptejte se mě na podrobnosti, ty se brzy do-
zvíte. Já vám ukládám šest měsíců obecně prospěšných prací právě
v této nadaci. Nevím, jestli budete sázet kytky, nebo odblešovat
slony, jsem ale přesvědčená, že vám to udělá dobře.“
Už jsem neslyšela, co říkala dál, protože jsem šokem úplně zka-
meněla. Bob mě najednou objímal, viděla jsem Johnův spokojený
úsměv. Oba mi gratulovali.
„To se může?“ vypravila jsem ze sebe konečně. Myslela jsem
na včerejšek. Na Aaronův rozhovor se soudkyní Hammondovou.
„Ježkovy zraky, ona mě vydala Aaronovi!“ vydechla jsem šokovaně.
John se rozpačitě ošíval.
„No… soudkyně Hammondová je tímhle docela známá. Jednomu
chlápkovi, co odjel na dovolenou a zapomněl dát kočkám žrádlo,
nařídila, aby tři měsíce chodil v masce kocoura Garfielda a staral
se o zvířata v útulku.“
Pokusila jsem se o úsměv. Neúspěšně.
„Nejspíš se ani nesetkáte,“ chlácholil mě Bob. „Na tohle má lidi.“
Nevěřícně jsem se na něj podívala a on jen bezradně pokrčil
rameny.

– 314 –
 Skleníkový efekt

Záležitost s krádežemi v divadle se dohrála už beze mě. John připra-

vil návrh velmi štědrého finančního vyrovnání a právník zastupující
poškozenou stranu jen beze slova vytáhl pero. Chicagskému diva-
dlu se zřejmě hodily víc peníze než spravedlivý trest pro zloděje.
Bobovi to muselo úplně vyprázdnit bankovní konta.
Skutečná bomba ale nastala den poté. Poslíček přinesl obálku
z advokátní kanceláře Dancey & Cassady. Zrovna jsme obědvali můj
pokus o lasagne. Ozval se zvonek a táta se vrátil s dopisem v ruce.
Sedl si, otevřel obálku a z obličeje mu vyprchala veškerá barva.
„Tati?“ zeptala jsem se opatrně. Děsila jsem se, že se na mě něco
provalilo. No, našlo by se pár starých věcí…
„Já…“ Nedokončil to.
„Ty?“ Dalo mi strašnou práci nevyrvat mu papír z rukou, abych
se mohla podívat. Nedokázal od něj odlepit oči.
„Budeš mě mít na svědomí,“ varovala jsem ho přiškrceně.
„Ona mi to odkázala.“
V první chvíli jsem se chtěla zeptat, kdo a co. Jenže vzápětí mi
to došlo.
„Páni!“
„Jo.“
„Helen říkala, že ta firma je před úpadkem…,“ pronesla jsem
nejistě.
Podíval se na mě, jako bych neměla všech pět pohromadě.
„Jasně. Až se uzavřou vrty a zastaví výroba, bude to něco stát.
Místo osmi miliard bych mohl dostat jen čtyři.“
„Co budeš dělat?“ zeptala jsem se vyděšeně. Až teď mi začínalo
docházet, kolik je to peněz. Když jsem hrála Heleninu dceru, bylo
slíbené dědictví jen nekonečně vzdálenou budoucností. Uměla jsem

– 315 –
si představit akorát tak ten dům, auto a kapesné. Ale částku, kterou
tvořilo číslo s devíti nulami?
„Půjdu na ryby,“ konstatoval Bob a odešel. Celý následující týden
pak seděl na telefonu nebo zíral do zdi. Těch nul bylo moc i na ně-
koho s takovými nervy, jako měl on.

Když nastal čas splácet dluh společnosti, skoro se mi ulevilo.

Alespoň jsem měla důvod jít ven. Na cestu do nadace jsem si vzala
taxík. Novináři čekali před naším domem a podezřele připomínali
roj divokých včel. Mohla jsem jen doufat, že je to časem prostě
přejde.
Sídlo nadace Green Future leželo na okraji Grantova parku, v těs-
ném sevření mezi lány tenisových kurtů a páchnoucí zaprášenou
magistrálou Lake Shore Drive. Byla to dvoupodlažní prosklená bu-
dova, která svým tvarem vzdáleně připomínala Pentagon. Kromě
nadace tam měla své kanceláře řada menších firem. Na recepci jsem
nahlásila jméno a předložila svůj čerstvý pravý řidičák. Vrátný mě
nasměroval do druhého patra sekce „B“. Dveře s logem zelené duhy
se nedaly přehlédnout.
Zaklepala jsem a ženský hlas mě vyzval, abych šla dál. Malou
klimatizovanou kancelář tvořily všeho všudy čtyři stoly s laptopy,
spousta květin v kořenáčích a police plné pořadačů.
„Slečna Dobsonová?“ oslovila mě sympatická bruneta. Byla ná-
padně krásná. Prstýnky hustých vlasů jí v divokých vlnách padaly
až na záda. Já si dnes ráno pracně pomocí gelu na vlasy vyrobila
z těch svých dvou centimetrů něco jako účes.
„Jane Stoneová. Říkej mi Jane,“ představila se s úsměvem.
„Marie.“
„Máš nějaké zkušenosti se zahradničením?“ zeptala se mě rov-
nou.
Asi před dvěma lety jsem chodila krást kytky do botanické za-
hrady a pak jsem je prodávala turistům. Ale to jsem jí říct nemohla.

– 316 –
 „Nijak zvlášť.“
„Nevadí, náš zahradník tě zaučí,“ uklidňovala mě, nebo možná
spíš sebe.
Vysvětlila mi, že jejich skleník, který obvykle slouží jako prezen-
tační místo pro různé propagační akce nadace, stojí na pozemku
hned za budovou.
„Teď už o tobě ví,“ ujistila mě. „Pracovní kalhoty a rukavice do-
staneš.“
Ulevilo se mi. Celou uplynulou noc jsem se převalovala. Zdály se
mi noční můry. V těch snech na mě čekal Aaron, navlíkl mi masku
Garfielda a poslal mě odblešovat slony.
Než jsem seběhla schody a vyrazila po štěrkové cestě mezi stro-
my, kde se jako obrácená skleněná mísa vyhříval pavilon exotických
rostlin, musela jsem si přiznat, že jsem tak trochu zklamaná.
Žádní sloni…
Ted byl hubený, lehce nazrzlý blonďák s rozježeným plnovousem
a hodně vysokým čelem. Zastihla jsem ho v odrbaných džínách,
kdysi bílém tílku a se sluchátky na uších. Moc toho nenamluvil. Na
většinu mých otázek odpovídal: „Hm.“ Dal mi montérky a rukavice
a zavedl mě k záhonu temně hnědé hlíny, vedle kterého stály pře-
pravky plné sazenic nějakých kytek.
Klekl si a pohledem mě vyzval, abych ho sledovala. Vzal kolík,
vrazil ho do země, zavrtěl s ním a do vniklé jamky strčil jednu
z rostlinek. Přihrnul hlínu a zatlačil.
„Hm?“ zeptal se.
Přikývla jsem. Nevypadalo to nijak složitě.
Když odešel, klekla jsem si na jeho místo. S respektem jsem
uchopila kolík a zapíchla ho do země. Za chvíli jsem měla jamku.
Šlo to snadno. Pak jsem se sklonila nad sazenice. Zdály se podezřele
křehké. Vzala jsem jednu z nich, strčila ji do díry a zahrnula hlínou.
Spokojeně jsem se usmála. Vypadala navlas stejně jako ta Tedova.
V duchu jsem se pochválila a šla jsem na další.

– 317 –
 Asi u patnácté už jsem na to, co dělám, nepotřebovala myslet.
Ruce automaticky vyráběly důlky a strkaly kytky do hlíny. Hlava
měla dost prostoru zahájit oblíbenou mučící hru. Vzpomínky se
vynořovaly jedna za druhou. Chvíle, kdy jsme byli spolu, věci, které
řekl. Dokonce i ten padající strom mi najednou připadal spíš jako
úžasné dobrodružství než jako děsivá zkušenost. Pár minut mi
bylo tak krásně jako tenkrát. Pak mi ale jako obvykle došlo, že je to
všechno nenávratně pryč. Klečela jsem tam s rukavicemi od hlíny na
rukou a bulela na čerstvě zasazené kytky. Copak to nikdy nepřejde?
Stáhla jsem si rukavici z levé ruky a zadívala se na prsten. Vážně
už bych ho měla vrátit…
Kousek za mnou se ozval rachot. Vyskočila jsem a málem si při-
tom podvrtla kotník. Z otevřených ocelových regálů zarovnaných
prázdnými konvemi na zalévání a květináči se řítily štosy truhlíků.
Strašně jsem se lekla.
V nově vzniklém průhledu mezi policemi se pak objevila překva-
pená a viditelně rozpačitá tvář Aarona Collinse.

***

„Zdravím, Cindy!“
S Georgem v těsném závěsu jsem vrazil do kanceláře. Nezbývalo
moc času. Každou chvíli se měla ozvat Jane. Byl jsem nervózní jako
už dlouho ne. Jedna moje část věděla s naprostou jistotou, že nejsem
normální, ale přesto jsem si nemohl pomoct. Jen jsem se potřeboval
přesvědčit, že je o ni postaráno, nebo ne? Pro klid v duši. Vědět, že
není ve vězení. Že žije úplně normální život.
Měl jsem v plánu vyřizovat e‑maily, ale ani jsem si nesedl za stůl.
Chvíli jsem zíral z okna a pak jsem prostě přecházel tam a zpátky.
Často se mi o ní zdálo. Ve spaní nějak nefungovaly obranné mecha-
nismy a můj mozek předstíral, že se nikdy nic nepokazilo. Ráno
jsem býval zralý na studenou sprchu a trepanaci lebky.

– 318 –
 Zazvonil telefon.
„Vaše matka, pane Collinsi,“ ozvala se Cindy a rovnou mi hovor
přepojila.
„Co to děláš, Aarone?“
Skočil jsem po tlačítku reproduktoru a rychle jsem přepnul ho-
vor do sluchátka. Neřekla ani ahoj, takže to muselo být opravdu zlé.
„Jsem v práci.“
„Moc dobře víš, o čem mluvím!“
Dopřál jsem si hluboký nádech a výdech. Znala mě. Za normál-
ních okolností se řídila vyzkoušeným pravidlem, že na mě nesmí
tlačit, protože mívám tendence se o to víc stavět na odpor. Musela
být hodně naštvaná, když teď zvyšovala hlas.
„Jen jsem soudu nabídl místo, kde by si mohla odpracovat trest.
Nic víc,“ odpověděl jsem úplně klidně.
„A to místo je úplnou náhodou ve tvé nadaci!“ reagovala sarkas-
ticky. „Snažíš se oblbnout mě, nebo sám sebe?“
„To je nesmysl!“ bránil jsem se. „Tohle není osobní. Prostě jsem
chtěl pomoct.“
„Že to není osobní?“ zasmála se napůl hystericky. „Viděla jsem
tvůj obličej, Aarone. Viděla jsem tě to ráno, kdy ses vrátil z kůlny,
vzpomínáš? Tak mi tu netvrď, že to není osobní. Ta holka ti lhala.
Nám všem! A strašně ti ublížila!“
„Mami…,“ vydechl jsem. Ne, nepřipadal jsem si o moc „zahojenější“
než před několika týdny. Jen jsem si tak nějak zvykl. Zvykl jsem si, že
na ni musím myslet. Že mě každý nádech stojí mnohem víc energie.
„Ty musíš zapomenout! Začít znovu. Ne si tu holku nastěhovat
přímo pod nos!“ domlouvala mi.
„Nebudu ji mít pod nosem,“ odporoval jsem. „Green Future sídlí
na druhé straně města.“
„Bojím se o tebe.“
„Já vím,“ odpověděl jsem měkce. Moje bolest byla její. Odjakživa.
„Ale je to zbytečné.“

– 319 –
 „Tak… hezký den, Aarone,“ rozloučila se. Bylo znát, že jsem ji
nepřesvědčil. Nepřesvědčil jsem ani sám sebe.
Sotva jsem zavěsil, oslovila mě Cindy.
„Držím vám hovor od Jane Stoneové, prý na něj čekáte, pane.“
„Jistě, děkuji!“
Vzápětí se ozval melodický hlas šéfky mé nadace.
„Pane Collinsi? Dobrý den. Chtěl jste, abych vám dala vědět.
Takže… je tady. Před chvílí jsem ji poslala do skleníku.“
„Děkuji, Jane. Jste skvělá!“
„Nějaké další instrukce, pane?“
Jednou rukou jsem si bleskově balil věci. „Ne! Děkuji. To je v po-
řádku. Na shledanou.“
Zaplavil mě adrenalin. S předstíraným klidem jsem vešel k Cindy.
George rychlostí blesku odskočil od mé asistentky a zaujal znudě-
nou pózu na židli, která stála tři metry daleko.
„Cindy?“
„Ano, pane?“ Měla ve tvářích sytě růžovou barvu a oči jí zářily.
Doba přesčasů zřejmě skončila, pomyslel jsem si pobaveně.
„Poslali už z  právní kanceláře ty podklady pro vyrovnání
s Dhakirem Daherem?“
„Ještě ne, pane. Mám jim to připomenout?“ Natahovala ruku po
sluchátku.
„Ne!“ vyhrkl jsem honem. „Zajedu si tam. Mám to při cestě.“
„Dobře,“ vydechla překvapeně. Předstírání klidu se mi zřejmě
moc nepodařilo.
George se zvedl, ale zarazil jsem ho gestem ruky.
„Klidně tu na mě počkejte. Nebudu vás teď potřebovat,“ ujišťoval
jsem ho.
Zamračil se. Své povinnosti bral smrtelně vážně. Novináři se
v posledních týdnech úplně zbláznili. Nebýt mého osobního strážce,
vracel bych se domů v roztrhaném oblečení.
„Opravdu. Klidně tu počkejte.“ To už jsem stál ve dveřích.

– 320 –
 Nerozhodně přešlápl, ale jeho pohled pak zabloudil k Cindy.
Hlavou mi bleskla otázka, jaký je mezi nimi asi věkový rozdíl. Řekl
bych, že by to mohlo být deset let. Usmyslel jsem si, že to později
zjistím.
Do nadace jsem řídil sám. Novináře jsem trochu povozil po měs-
tě a pak jsem se jim vypařil v dopravní špičce. Ztratil jsem tím skoro
hodinu. Bylo už dlouho po poledni, když jsem zajel na soukromé
parkoviště. Vyběhl jsem schody do patra a v kanceláři překvapil
Jane.
„Pane Collinsi?“
„Dobrý den. Ted je ve skleníku?“ zeptal jsem se.
„Bohužel ne, pane. Odjel nakupovat nějaké stromky. Mám mu
zavolat, aby se vrátil?“
„To není třeba. O nic nejde. Takže…,“ odkašlal jsem si. „Pěkný
den.“
Vyjeveně se se mnou rozloučila.
Seběhl jsem schody a vyrazil zadním východem. Ke skleníku
jsem se ale blížil velmi obezřetně. Snažil jsem se něco zahlédnout
prosklenými dveřmi pavilonu, ale Marii jsem neviděl. Potichu jsem
si otevřel a vešel dovnitř. Betonový chodníček, který protínal celou
stavbu a spojoval jednotlivé sekce, mě dovedl až úplně na konec.
Tam jsem ji našel. Klečela u záhonku a strkala do země nějaké sa-
zenice. Byla sama.
Rozhlédl jsem se. Původně jsem ji chtěl prostě pozdravit. Velmi
snadno bych svou přítomnost vysvětlil. Přišel jsem přece zkont-
rolovat, jestli nastoupila. Ale najednou… Nutně jsem ji potřeboval
chvíli sledovat, aniž by o mně věděla. Ujistit se… Zjistit, jaká je, když
se nikdo nedívá.
Tiše jsem se kradl podél stěny a ukryl se za regály s truhlíky
a květináči. Pracovala. Systematicky vyráběla důlky a sázela. Za
těch pár hodin už za ní zůstal pěkný kus práce. Sledovat ji bylo
fascinující. Každý její pohyb, všechny ty drobné úkony…

– 321 –
 Najednou se zarazila. Viděl jsem ji zezadu, takže jsem netušil, co
se děje. Ruce jí klesly do klína. Až pak mi došlo, že slyším pláč. Jako
by mi hrudník roztrhla střela dum‑dum.
Snad jsem se zbrkle pohnul, nebo jsem prostě podvědomě chtěl
upoutat její pozornost, sám nevím – každopádně najednou se police
plná truhlíků s hlasitým rachotem poroučela k zemi. Marie rychle
vstala a uskočila stranou.
„Omlouvám se,“ zamumlal jsem. Vztekle jsem sbíral truhlíky
a došlo mi, že teď už je to jisté. Jsem idiot.
„Vy se tu schováváte?“ ozvalo se za mnou užasle.
„Ne, slečno Dobsonová! Proč bych se měl schovávat ve vlastním
skleníku?“ S třískáním jsem vracel nádoby na jejich místo. Otočil
jsem se. Poplašeně přede mnou couvla.
„Zabloudil jste?“
Drzá malá holka!
„Byl jsem za našimi právníky. Sídlí ve stejné budově jako nadace.
Napadlo mě, že se zastavím, abych se přesvědčil, že jste opravdu
dorazila.“ Ta lež ze mě vyletěla tak snadno…
„Mohl jste se zeptat Jane.“
„Prostě jsem byl poblíž,“ zavrčel jsem. Marně jsem se snažil očis-
tit si ruce od hlíny. Divil jsem se, že se mi už dávno nezačala smát.
„Jak vám to jde?“ Mávnul jsem rukou směrem k  sazenicím.
Zbytečná otázka. Vypadalo to dokonale. Ale co jsem měl asi tak říct?
„Celkem dobře. Většinu se mi podařilo zasadit kořeny dolů.“
Upírala na mě ty velké modré oči a pousmála se. „Baví mě to.“
Na čele měla šmouhu. Oči ještě trochu zarudlé, ale jinak… Působila
na mě pořád stejně jako dřív. Jako magnet. Zlobil jsem se na ni, ale
zároveň jsem jasně cítil, že ji chci. Hrozně moc. Nezměnil to ani fakt,
že mě podvedla. Zuřil jsem. Na ni, na sebe. Sedmnáct? Bože můj!
Sklopila oči a zadívala se na svou ruku. Stáhla z ní prsten a vá-
havě mi ho podala. Bylo to tak správně. Přesto jsem měl pocit, jako
by vzala sázecí kolík, co jí ležel u nohou, a zabodla mi ho do břicha.

– 322 –
 „Helen do něj nechala schovat štěnici. Nejsem si jistá, jestli tam
ještě není.“
Štěnice. Proč mě to nepřekvapuje? Pomohlo mi to vrátit se do
reality.
„Nechám ho prohlédnout,“ odpověděl jsem divně odosobněným
hlasem, který mě samotného rozčiloval.
„Kdyby sis chtěl promluvit…,“ špitla. Vykání, které jsme začali
používat se změnou jejího jména, se někam ztratilo.
Ne, nechtěl. Co tady vlastně dělám?
„Pomohlo by to něčemu? Pomohlo by to tobě?“ odpověděl jsem
odměřeně. Nehodlal jsem mluvit o tom, co bych chtěl, nebo nechtěl já.
„A‑ano.“
Strčil jsem prsten do kapsy. Podíval jsem se na ni a znovu mě
smetla přílivová vlna nevítaných emocí. Marie připomínala vypla-
šené zvířátko. Ptáče, které vypadlo z hnízda. Jako bez vlastní vůle
jsem jí položil ruku na tvář. Celá se ke mně upínala a pohledem mi
visela na rtech.
Kdo vlastně jsi, Marie?
„Dobře. Večer tě tu vyzvednu.“
Stačilo by sklonit se níž. Bylo by to tak snadné…
„V pět,“ dodal jsem a raději zmizel dřív, než stihla cokoli říct. Ani
jsem nevěděl, jak jsem se dostal ven.
Novináři mě mezitím nějak vyčmuchali a čekali na mě. Měl jsem
hodně špatnou náladu, takže mi dalo větší práci než obvykle neza-
mířit rovnou k nim a neposkytnout jim vyjádření názorně. Při té
představě jsem se zle usmál. Holka, která stála s foťákem u mého
auta, vytřeštila oči a o krok couvla. Za stěračem jsem našel jeden
z těch bulvárních plátků, které bych se štítil použít i jako toaletní
papír. S mou fotkou na titulní straně. Zmačkal jsem to do kuličky
a zahodil.
Cestou do práce jsem vytočil číslo Beverly. Její ahoj bylo kombi-
nací soucitu, úlevy a radosti.

– 323 –
 „Něco bych od tebe potřeboval, Bev,“ začal jsem rovnou. Neměl
jsem náladu na zdvořilostní fráze.
„Cokoli,“ reagovala stručně. Má švagrová byla velmi vnímavá.
„Dnes večer mám schůzku s Marií Dobsonovou, ale potřebuju,
aby se to nikdo nedozvěděl. Mohla bys ji vyzvednout v nadaci a při-
vézt na místo, které ti řeknu?“
Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo opatrné: „Mluvíme o té Marii
Dobsonové?“
„Jo.“
Povzdechla si. „Víc mi neřekneš?“
„Ne.“
„Dobře,“ řekla rezignovaně. „Asi tuším, proč voláš zrovna mně.“
„Ty ji přivezeš bez zranění,“ potvrdil jsem její teorii.
„Takže na ni nemám ječet, nemám jí do obličeje nastříkat pepřák
a ani nemám auto i s ní nechat omylem odbržděné na útesech?“
„Přesně tak.“
Nespokojeně něco zamumlala.
„A Bev, kdyby sis to nechala pro sebe a nevykládala to ani Ianovi,
byl bych rád.“
„Tvůj bratr a já si říkáme úplně všechno,“ odpověděla ledově.
„Ale vyklopím mu to, až bude po všem. Stačí?“
„Mám na vybranou?“
„Ne. Je to všechno?“ Moje špatná nálada se velmi snadno pře-
nesla na ni.
„Jsi úžasná. Děkuju.“ Konečně jsem ze sebe vyždímal trochu
laskavosti.
„To jsem,“ souhlasila a zdálo se mi, že tentokrát se i usmála.

– 324 –
 Tváří v tvář

Ted odešel asi ve čtyři. Když mě požádal, abych po práci odevzdala

klíč od pavilonu na recepci, byla to nejdelší věta, kterou jsem od něj
za celý den slyšela. Ve zbývající hodině jsem si vyráběla sadu mozolů
pomocí kropicí konve. Nervozitou jsem zlikvidovala několik kytiček,
které jsem předtím vlastnoručně zasadila. Posledních pět minut jsem
už jen seděla převlečená na lavičce před skleníkem. Smrákalo se.
Konečně se ozvalo zaskřípání štěrku. Vstala jsem. Jestli to se
mnou nepraští teď, tak nikdy, blesklo mi hlavou. Cesta vedoucí
směrem k hlavní budově se mírně stáčela za pichlavé, dokulata
sestříhané keře, takže jsem příchozí uviděla až na poslední chvíli.
Beverly.
„Ahoj?“ vypadlo ze mě rozpačitě. Nechtěla jsem vypadat, že ji
nerada vidím, ale lekla jsem se, že si to Aaron rozmyslel.
„Ahoj.“ Její tón mluvil úplně jasně. Dalo se z něj poznat, že by teď
nejraději byla někde jinde, s někým jiným. Přesněji – kdekoli jinde,
s kýmkoli jiným. Žádné vřelé objetí ani vodopád slov. Tahle Beverly
na mě byla pěkně naštvaná.
„Půjdeme?“ zeptala se netrpělivě.
„Kam?“ Mimoděk jsem se jí podívala na ruce, jestli v nich nedrží
nějakou zbraň. Nedržela. Koneckonců – nebyla to Trish. Ta by se
s žádným ahoj nenamáhala. Stačilo by pár vteřin a stala bych se
trvalou součástí pavilonu exotických rostlin. Jako hnojivo.
Beverly protočila oči.
„Aaron mě požádal, abych tě tu vyzvedla a odvezla za ním. Pořád
má v patách novináře. A sama uznáš, že by nebylo moc chytrý, aby
se s tebou sešel veřejně.“
Vykročily jsme směrem k hlavní budově.
„Nebylo?“

– 325 –
 „Nečteš noviny? Už nevědí, co by o vás psali, takže se teď vyloženě
vyžívají v tom, jaký je mezi vámi věkový rozdíl. Je ti sedmnáct! Víš, co
by zejtra psal bulvár? Petrolejový pedofil! Nebo něco na ten způsob.“
„Já to radši nečtu,“ pípla jsem.
„Dobře děláš,“ přiznala neochotně a kradmo se na mě zadívala.
„Jeden aby to raději četl nalačno. Dokonce se objevují karikatury.
Ani ti nebudu popisovat, jak vás nakreslili.“
Rozbrečela jsem se. Asi za to mohl čerstvý vzduch, únava z pře-
sazování kytek a můj zpackaný život.
Beverly si povzdychla. „Nebul. Na, vem si můj kapesník…“
Zastavily jsme se pár kroků od zadního vchodu. Všechno jsem
viděla rozmazaně. Beverlyin hedvábný kapesník voněl po nějakém
parfému, takže mi připadalo hloupé se do něj vysmrkat. Ona sama stá-
la proti mně s přísně založenýma rukama a zkoumavě mě pozorovala.
„Tohle mi vážně nejde. Měla pro tebe jet Trish,“ postěžovala si,
ale už nezněla tak nabroušeně.
„Zabila by mě,“ konstatovala jsem smrtelně vážným hlasem.
„To bude asi ten důvod, proč Aaron požádal mě,“ ušklíbla se.
Gestem odmítla svůj znehodnocený kapesníček.
Otevřela jsem nám dveře a ve vstupní hale odevzdala klíč na
recepci. Venku na ulici stál tmavě šedý bentley. A kolem něj asi deset
fotografů. S povzdechem jsem si přetáhla přes hlavu kapuci.
Beverly s pozoruhodnou silou odstrkovala dotěrné novináře
a nacpala mě do auta. Když nastupovala, ozvalo se srdceryvné za-
úpění, jak jednomu pisálkovi přišlápla nárt podpatkem.
„Já nerada,“ zavrkala a o půl vteřiny později už auto nadsvětelnou
rychlostí vyrazilo od chodníku. Neměli šanci. Než stihli doběhnout
ke svým autům, zmizely jsme jim. Tak takhle se to musí, pomyslela
jsem si uznale.
Netušila jsem, kam mě Beverly veze, a zatím jsem se nechtěla ptát.
Místo toho jsem si užívala křeče v žaludku a třas rukou. Toho setkání
jsem se strašně bála. John měl pravdu – rozsudkem to neskončilo.

– 326 –
 Mířily jsme na západ. Beverly se trošku mračila, ale jinak mi
připadala celkem v pohodě.
„Bev, já… omlouvám se. Nechtěla jsem vám lhát.“ Znělo to uboze.
Tak jako ve všech předchozích případech. Člověk by řekl, že to už
budu umět říct nějak uvěřitelněji.
„Mně se omlouvat nemusíš. Já nemám zlomený srdce,“ odpově-
děla s příkrostí, kterou jsem si asi zasloužila.
Útrpně jsem si opřela hlavu o okno a zavřela oči.
„Ne že bych se nevztekala,“ pokračovala. „Ian byl ale vytočenej
jako nikdy.“
Tázavě jsem se na ni podívala.
„No, Ian je v tom, co dělá, opravdu dobrej,“ vysvětlovala Beverly.
„Má odhad na lidi. Kriminálka si od něj nechává dělat posudky.
A o tobě si myslel…“ Přibrzdila na první červené za celou dobu
a podívala se na mě. „Byl přesvědčenej, že Aarona miluješ. Naštvalo
ho, že se spletl.“
Zase jsem se rozbrečela. Až se setkám s Aaronem, budu mít
místo obličeje červený pouťový balónek. Namáčkla jsem se až ke
dveřím a totálně mokrý kapesník jsem si přitiskla k očím. Beverly
už nic neříkala.
Asi za deset minut jsme zastavily. Když jsem se podívala ven,
viděla jsem jen černé obrysy stromů. Světla nejbližších budov zářila
daleko od nás.
„Už jsme tady?“ Měla jsem oteklý nos a můj hlas zněl jako z tlam-
pače.
„Skoro.“
Beverly vypnula motor a rozepnula si pás. Pak zašátrala v kabel-
ce. „Takhle tě za ním nepustím. Vypadáš děsně.“
Nařídila mi, abych se k ní otočila. Vytáhla voňavý ubrousek
a otřela mi obličej. Pak mě natřela make‑upem.
„Nebudu to přehánět. Měl by vědět, že taky trpíš,“ prohlásila
zadumaně, jak si mě tak prohlížela. „Možná trochu řasenky.“

– 327 –
 Pokračovaly jsme v cestě. Nejely jsme ani míli. Auto náhle zpo-
malilo a v kuželu předních světlometů se objevil Aaron. Opíral se
o bok svého luxusního sedanu.
Tak.
A je to tady.
Zhluboka jsem se nadechla. Zašátrala jsem po páčce a mé dveře
se s tichým cvaknutím pootevřely.
„Hele, buď na něj hodná, jo?“ Beverly mě chytila za ruku. Zněla
hodně naléhavě. „Už takhle je na tom dost bídně.“
Přikývla jsem, krk úplně stažený. Stačila chvilka a čerstvá maska-
ra na mých řasách se ocitla v ohrožení. Když jsem se pravou nohou
dotkla povrchu silnice, cítila jsem se úplně zdřevěnělá.
„Marie,“ zastavila mě podruhé.
Nervózně jsem se zadívala na čekajícího Aarona a pak na ni.
„Bylo by skvělý, kdyby…“ Nedokončila to. Jen se sotva znatelně
usmála.
„Vyřiď Ianovi, že se nespletl,“ požádala jsem ji těsně před tím,
než jsem přibouchla dveře.
Když odjela, obklopila mě tma. Byla jsem za to vděčná. Musela
jsem vypadat strašně.

***

Ze skleníku jsem odjel přímo do kanceláře. Podařilo se mi zabrat se

do práce. Vytěsnit truhlíky, konve, snubní prsteny i všechny modro-
oké dívky. Nakonec jsem se od okolního světa odřízl tak dokonale,
že jsem zapomněl i jíst. Nebýt Cindy, umřel bych hlady.
Když jsem to v podvečer zabalil, už jsem si připadal celkem při
smyslech. Jen jsem si nebyl úplně jistý, jestli to setkání můžu pře-
žít. Před pár hodinami jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že ještě
nejsem tak daleko, abych za sebe dokázal ručit.

– 328 –
 Pro setkání jsem vybral lesopark v sousedství O’Harova letiště.
Znal jsem tam několik míst, která bývají liduprázdná i za bílého
dne, natož po setmění. S Georgem jsme sehráli mnohokrát použitou
fintu. Vzal si limuzínu a vyjel deset minut přede mnou. Paparazzi se
ho okamžitě chytili a začali ho pronásledovat. Odjel jsem, jakmile
byl vzduch čistý.
Na místo jsem dorazil s asi desetiminutovým předstihem. Chvíli
jsem seděl v autě, ale moc dlouho jsem to nevydržel. Musel jsem
ven.
Tmu rozčísly blížící se světlomety. Soustředil jsem se. Jen krátký
rozhovor. Tlustá čára. O nic nejde. Bla bla bla…
Marie vystoupila a zimomřivě se objala rukama. Tvářila se usta-
raně. Beverly mi naznačila, abych zavolal, až bude potřeba Marii
zase odvézt, a odjela. Spolkla nás tma. Nejhlasitějším zvukem, který
se ozýval, bylo šumění větru v korunách stromů a pak vzdálené
hučení motorů tryskových letadel.
„Chceš se projít? Nebo si sedneme dovnitř?“ nabídl jsem, teď už
úplně v klidu. Mé vnitřní bla bla bla zřejmě dostatečně zafungovalo.
„Radši bych se prošla.“
Mluvit spolu ve tmě bylo zvláštní. Neviděli jsme si do tváří.
Všechno, co z ní zbylo, byl medový hlas a sotva viditelná silueta.
Přesto jsem si celkem jasně dokázal představit každý detail.
Vydali jsme se dlouhou alejí. Doufal jsem, že začne sama. To ona
se přece chtěla sejít. Já jí neměl co říct. Kromě výčitek. V duchu už
jsem jí je vmetl snad tisíckrát. A zhruba tolikrát jsem se s ní v duchu
miloval.
„Jestli chceš, můžeš se ptát. Na cokoli…,“ prolomila konečně
mlčení.
Spolkl jsem první velmi naštvanou reakci.
„Myslel jsem, že už jsi mi všechno řekla.“
„Jo, já…“ Krátce se odmlčela. Zdálo se, že ztratila odvahu. „Řekla
jsem ti všechno o tom, co jsem udělala. Ale pokud jde o nás dva…“

– 329 –
 Vybuchlo to. Ta nálož dynamitu hluboko ve mně. Stačila jediná
vteřina. Jako by zatáhla za šňůru odpalovacího zařízení. Všechen
ten vztek, který jsem celou dobu vlastně jen tušil. Zraněná pýcha.
Naivní rozmetané iluze, které si s tím pocitem zrady pořád ještě
nedokázaly poradit. Jako když se protrhne přehrada. Najednou
jsem chápal, proč se říká, že někdo viděl rudě. Dusilo mě to, pálilo
zevnitř a nutilo lapat po dechu. Zbývalo málo a začal bych chrlit
plameny. Zadržel jsem je jen pevně zatnutými zuby.
„Nás dva?“ zasyčel jsem a zastavil se. „Celý náš vztah byl…“
I v té tmě jsem zahlédl její leknutím doširoka otevřené oči, ale
nezastavilo mě to. Chtělo to ven. Ta jedna věta, která shrnovala vše.
„Jedna – velká – lež!“
Nepoznával jsem svůj hlas a vlastně jsem v tu chvíli nepoznával
ani sám sebe. Stál jsem tam podobný sloupu vysokého napětí, každý
nerv napnutý k prasknutí. Naprosto přesně jsem si dokázal vybavit,
jak jsem se s ní cítil dřív. Všechny sny a plány. Co ve mně vyvolávala,
kdykoli se na mě jenom podívala. A dohánělo mě k nepříčetnosti,
že se na tom nic nezměnilo.
„Bála jsem se, že mi nebudeš chtít říct, jak ti je,“ špitla ustrašeně.
Vyšlo ze mě něco jako zavytí. Můj mozek se totiž nemohl rozhod-
nout, jestli se mám začít hystericky smát, nebo z plných plic řvát.
Připadalo mi, že snad nemá pud sebezáchovy.
„Chceš vědět, jak mi je? Fajn! Nikdy v životě se ke mně nikdo
nezachoval tak hnusně. A nikdy mi nebylo tak strašně, jako když
jsem vyšel ven z toho kostela!“
Okamžitě jsem to chtěl vzít zpátky. Věděl jsem, že se chovám
jako kretén. Jak jsem si tohle setkání vlastně představoval? Jsem
v pohodě. Je to za mnou. Jasně, byl to šok. Ale fakt jsem v pohodě.
Měj se.
Jenže místo toho jsem sevřel její ramena. Chtěl jsem, aby se bála.
Kdybych někdy viděl nějakého muže, že se takhle chová k ženě,
zlomil bych tomu parchantovi nos. Zbláznil jsem se. Momentální

– 330 –
pominutí smyslů? Nejspíš. V tom rudém oparu živelného hněvu
jsem si užíval prostý fakt, že se jí dotýkám. Alespoň takhle.
Necouvla. Neodstrčila mě. Cítil jsem její ustrašený dech a takhle
zblízka jsem i viděl, že pláče. Přesto v jejím výrazu nebyl strach.
Ani jediná stopa.
A pak… ucítil jsem, jak se mě dotkla na zádech. Nejdřív nesmě-
le, ale vzápětí mě křečovitě objala. Z bezprostřední blízkosti se mi
dívala do očí.
Chytil jsem ji za vlasy – byly hebké a voňavé – a přitiskl ji k sobě.
Nemohla by se ubránit, ani kdyby chtěla. Byl jsem hrubý. Kradl jsem
si její polibky. Kousal jsem ji. Možná jsem si nalhával, že na to mám
právo. Nebo jsem bez toho doteku nemohl přežít už ani vteřinu.
Marie mě sevřela ještě pevněji. Vítr odnášel její zavzdychání
přímo od našich úst. Tiché lapání po dechu a nový povzdech.
V jednu chvíli to byla ještě bolestivá křeč, vzápětí se mi do celého
těla vlilo opojné uvolnění. Hladil jsem ji – ve vlasech i po tvářích.
Její ústa jsem teď líbal nejjemněji, jak jsem dokázal. Nakonec už
se o mě jen lehce opírala. Bylo po všem. Jako by do sebe vstřebala
všechen můj vztek.
Velmi pomalu jsem ji pouštěl. Styděl jsem se za to, co jsem udělal,
ale byl jsem jí vděčný, že mi to dovolila. Měl bych pro ni udělat totéž.
Dát jí prostor.
„Chtěla jsi o něčem mluvit…“
Váhala.
„Bylo toho víc. Jenže nakonec… Chtěla jsem ti říct, že tě miluju.“
Navzdory tmě a bez ohledu na to, co se mezi námi právě stalo,
rozpačitě kousek odstoupila a odvrátila hlavu.
„Nevím, jestli ti ještě někdy dokážu věřit,“ odpověděl jsem.
Němě přikývla a setřela si rukama slzy. Znovu jsem si uvědomil,
co všechno mohlo být, ale nebude. Co jsme měli v tom starém živo-
tě, který skončil. Bolelo to až na dřeň. Ale tentokrát bylo něco jinak.
Tentokrát jsem necítil hněv.

– 331 –
 Vraceli jsme se k autu. Než dorazila Beverly, aby Marii odvezla
domů, prostě jsme stáli a povídali si. Většinou o nedůležitých bana-
litách. Ten svíravý tlak nevyslovených výčitek byl pryč. Kdybychom
se zítra někde potkali, klidně a bez skřípání zubů bych ji mohl po-
zdravit. Nebo třeba pozvat na oběd. Protože mi vždycky bude blízká.

– 332 –
 Vysušené hovězí

Bob zajel na poloprázdné parkoviště. Téměř romanticky působící

zámeček ženské věznice v Dwightu stál přímo před námi. Rozhlédla
jsem se. Žaludek se mi změnil v kus vyvřeliny a zpotily se mi dlaně.
Scenérie jako z pohádky. Až na ty ostnaté dráty. A kamery. A poli-
cajty.
„Připravená?“ zeptal se táta.
„A ty?“
Usmál se a rozpačitě uhnul pohledem. „To asi teprve zjistíme.“
Prošli jsme masivní obrněnou branou, která vypadala, jako by
místní očekávali reprízu bitvy u Alama. Dozorci s opálenými obličeji
tátovi salutovali, i když přijel bez uniformy. Blížili jsme se a budova
se zdála větší a hrozivější. Měla jsem příšerný pocit, že zpátky už se
nikdy nedostaneme. Nic na tom nemohl změnit ani kvetoucí jetel
a nedaleká překážková dráha pro psy, které místní obyvatelky ve
volném čase cvičily. Informační cedule nás nasměrovala ke dveřím
a pak do oblasti vyhrazené pro návštěvy. V šatně jsme museli odlo-
žit bundy a tašky a před detekčním rámem u východu i obsah kapes.
Následovalo vyplňování formuláře.
Sdělte účel návštěvy…
V jakém jste s osobou, kterou chcete navštívit, vztahu…
Nakonec jsme podepsali Nenesu‑nic,‑co‑by‑pomohlo‑k‑útěku
prohlášení. Policistovi, který se podobal spíš šatnáři z fitka, jsme
předložili doklady.
„Jste tu poprvé?“ zeptal se mě, když si je prohlížel. Boba zdravil,
znali se.
„S tímhle obličejem jo,“ přiznala jsem. Naposledy jsem tu byla
asi před dvěma lety. Mí první pěstouni mě tehdy vzali za mámou.
Cestou domů mi oznámili, že to byla návštěva první a zároveň po-

– 333 –
slední. Měla jsem si uvědomit, jak bych mohla skončit, když nebudu
sekat latinu. Tu noc jsem jim utekla.
„S tímhle obličejem?“ zeptal se nechápavě strážný.
„Jsem po plastice,“ vysvětlovala jsem.
Sáhl za sebe do regálu, a než jsem se rozkoukala, oslepil mě blesk
foťáku. Potlačila jsem touhu zaklít nahlas.
„Evidence,“ utrousil s pokrčením ramen a pak už nás pustil dál.
Návštěvní místnost se podobala rozlehlé jídelně se spoustou
stolků a židlí. Místní jednobarevné klientky posedávaly se svými
pestrými návštěvami a  užívaly si třicet minut pocitu svobody.
Policajt, který stál u dveří, tátovi zasalutoval a ukázal nám, kde čeká
máma.
Do očí se mi valily slzy. A to jsem si slibovala, že nebudu brečet.
Těch dvacet metrů, co nás dělily, jsem překonávala vrávoravě, jako
bych šla po trampolíně. Když jsem se konečně dostala až k ní, ne-
dokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Ona mě pevně sevřela
v náruči. Byla na tom úplně stejně jako já – ubrečená a oněmělá.
Nebýt táty, stály bychom tak celou návštěvu.
„Ahoj, Carolyn,“ troufl si po chvíli.
Pustila mě a zvedla k němu hlavu. Až teď jsem měla konečně
příležitost si ji pořádně prohlédnout. Všimla jsem si, že dost zhubla.
Vlasy, kdysi krásně tmavě hnědé, překryla nějaká šílená zrzavá.
Máma v ní vypadala strašně bledá. Vlasy jí narostly skoro do pasu
a byly sepnuté do obyčejného culíku. Všimla jsem si i spousty no-
vých vrásek kolem očí. Přesto jako obvykle působila hrozně mladě.
Asi za to mohly dolíčky ve tvářích.
„Bobe,“ vydechla. Přímo před mýma očima se popelavost jejích
tváří změnila v sytě broskvovou.
„Mami, tohle je táta. Tati, představuju ti svou mámu,“ popichovala
jsem je. Oba se nervózně zasmáli. Ani na vteřinu od sebe neodtrhli
oči. Měla jsem pocit, že bych odsud měla všechny vyhnat, aby spolu
ti dva mohli být sami. Bob se pak pochlapil a objal ji.

– 334 –
 Sedli jsme si k malému umakartovému stolku. Máma se chovala
stejně jako kdysi. Mluvila a mluvila, každou chvíli mě impulzivně
přitáhla k sobě a sevřela v náruči. Vyptávala se na všechno, co se
stalo za těch pár let, co jsme se neviděli. A bylo toho požehnaně.
Celou dobu mě držela za ruku.
Přísnými pravidly vyměřená půlhodinka byla pryč během mrk-
nutí oka. Když přišel čas loučení, v krku se mi udělal knedlík. Slíbila
jsem, že za týden zase přijedu. Dřív to nešlo – ještě mi zbývalo pět
měsíců, čtyři týdny a dva dny „nucených prací“ ve skleníku.
„Promiň, Bobe. Všechno mohlo bejt jinak,“ pípla, když ji místo
nabízené ruky objal.
„Přežil jsem to,“ zabručel statečně. „Jen mě štve, že jsem se o ni
mohl postarat mnohem dřív, kdybys mě nechala.“
„Byla jsem vdaná. Myslela jsem, že můj muž a já…,“ začala vysvět-
lovat, ale Bob ji přerušil.
„Je to pryč.“
Podívala se na něj zkoumavě a taky trochu smutně.
„Myslím manželství,“ upřesňoval překotně. „Tvý manželství je pryč.“
Máma se rozzářila a tím jediným úsměvem najednou omládla
o patnáct let. A Bob přestal dýchat. Vím to, stála jsem metr od něj.
Raději jsem se k nim otočila bokem, protože u tohohle bych vážně
být neměla. Usmívala jsem se jako pitomá.
Zpátky k autu jsme se vraceli mlčky. Venku se mezitím rozzářilo
slunce. Vítr odfoukal mraky a povedlo se mu to i s tím velkým čer-
ným, co mi seděl na srdci. Alespoň pro tuhle chvíli.

***

„Pane Collinsi, máte tu návštěvu,“ ozvala se Cindy z reproduktoru

na mém stole. Další pracovní den. Několikátý v řadě těch, které
jsem sám pro sebe nazýval „Nový život“. Vycházel jsem z teorie, že
jakmile se něčemu dá název, začne to existovat.

– 335 –
 „Nikoho nečekám,“ zavrčel jsem nerudně. Konečně jsem dostal
podklady pro novou smlouvu s  Daherem. Makali jsme na tom
s právníky dvanáct hodin denně, chtěli jsme přijít s velmi dobrou
nabídkou. Doufal jsem, že jsem stále ještě Daherův kůň. Smlouva
sice nebude zdaleka tak úžasná jako ta původní, ale byl to dobrý
začátek.
„Je to policejní šéf King,“ upřesnila polohlasně.
„Ať jde dál,“ reagoval jsem okamžitě.
Nestihl jsem ani vstát a už se objevil ve dveřích. Dlouho jsme
spolu nemluvili. Naposledy u soudu. Znal jsem ho příliš málo na
to, abych k němu mohl mít nějaký vztah, ale přesto jsem si ho vážil.
„Aarone…“ Podal mi ruku a usmál se. Vypadal nervózně. Potěšilo
mě, že mi stále ještě říká křestním jménem.
„Pane Kingu, posaďte se. Dáte si kávu?“
Zavrtěl hlavou a sedl si jen na kraj židle. Jako by si nebyl jistý,
jak dlouho se tu zdrží. Chvíli se rozhlížel a vypadal, že hledá slova.
„Pokud mě za třicet vteřin budete chtít vyrazit, Aarone, pocho-
pím to. Moje rodina se k vám nezachovala úplně nejlíp.“
„S vámi to přece nemělo nic společného,“ uklidňoval jsem ho. Byl
jsem čím dál zvědavější. Že by ho poslala Marie?
„Možná jste se dočetl, že mi manželka odkázala firmu. Věřte mi,
nikdo nebyl překvapenější než já.“ Pousmál se a poposedl si. Pak do
mě zabodl zkoumavý pohled a bez okolků se zeptal: „Chcete ještě tu
proklatou Black Crown, nebo si mám najít někoho jinýho?“
Překvapeně jsem vydechl. Trvalo mi dobré tři vteřiny, než jsem
si to srovnal v hlavě.
„Vážně?“
„Smrtelně. Jestli se toho co nejdřív nezbavím, změním si jméno
a uteču do Mexika,“ zabručel.
„Takže prodej? Nechcete fúzi? Vaše žena hodně stála o to, aby
značka zůstala rodině…“

– 336 –
 „Mluvíte tady ale o její rodině. S tou mou to nemá nic společný-
ho. Kromě toho… ta všivá společnost už mě docela dost potrápila.“
Významně zvedl obočí.
„Chápu,“ odtušil jsem. Oba jsme v tu chvíli nejspíš mysleli na
totéž. Na Marii.
„Strašně rád vás toho břemene zbavím,“ zazubil jsem se.
„Tušil jsem to,“ oplatil mi úsměv. Pak mi podal navštívenku.
„Tohle je kontakt na mýho právníka. Bude za mě všechno vyřizovat.
Myslím, že s ním snadno vyjdete.“
Vstal a zase mi potřásl rukou. Viditelně nadšený, že to šlo tak snadno.
„Jak se jí daří?“ zeptal jsem se dřív, než jsem si to stačil rozmyslet.
„Nepracuje náhodou pro vás?“ zeptal se pobaveně.
„Ano. Ne… ne tak docela,“ koktal jsem. „Tak trochu…“ Nakonec
jsem se zasmál sám sobě.
Bob King se zadíval někam přes mé rameno, vypadal zamyšleně.
„Možná bychom ten obchod mohli probrat u jídla, co říkáte?“
zeptal se s bezelstným úsměvem.
„Jistě. Stačí říct kdy a kde a já tam budu.“
„Prima. Tak zejtra v poledne. Nebo víte co? Přijďte radši o něco
dřív.“
Zamířil ke dveřím.
„A kam?“ ptal jsem se zmateně.
„No ke mně,“ houkl přes rameno a zmizel.
Zprávu o chystaném prodeji King Petroleum jsem do Chicago
Tribune odeslal ještě týž den. Slíbil jsem tiskovku a přímo uvedl,
že první jednání obou stran proběhne už zítra. Nechtěl jsem, aby
někdo spekuloval o tom, proč navštěvuji dům Kingových.
Zavolal jsem Eltonovi a požádal ho, aby dal zatím všechno ostat-
ní k ledu, včetně smlouvy s Daherem. Brzy pro něj totiž budeme mít
něco mnohem zajímavějšího. Black Crown se stala prioritou.

***

– 337 –
Otevřela jsem troubu a zkontrolovala hovězí. Vražedně vonělo
a ještě líp vypadalo. Nechápala jsem, proč si Bob poručil uprostřed
týdne tak slavnostní oběd. Mimořádně jsem nemusela do práce,
protože do skleníku měla přijet nějaká delegace sponzorů. Táta si
vzal volno. Říkal, že si uděláme takovou neoficiální neděli.
„Bude toho hodně? Mám strašnej hlad,“ ujišťoval se už potřetí.
„Peču půl krávy. Jestli to všechno sníš, odvezou tě do nemocnice,“
uklidňovala jsem ho.
Choval se… divně. Zpíval si! Chodil po domě a uklízel. Máma ho
musela fakt rozhodit.
Slila jsem vodu z asi pěti kil brambor a přikryté poklicí je nechala
stát na sporáku. Zrovna jsem přemýšlela, co s tím vším budeme
dělat, když se ozval zvonek u dveří. Hrklo ve mně. Pozemek sice
střežila ochranka, ale už se nám stalo, že se novinářka převlékla za
poslíčka a málem se dostala až do domu. Museli jsme být opatrní.
„Otevřeš?“ zavolala jsem na tátu.
„Já teď nemůžu!“ odpověděl.
To by mě zajímalo, proč by nemohl…
Pro jistotu jsem vypnula troubu a vydala jsem se ke dveřím.
„Johne?“ vyhrkla jsem překvapeně při pohledu na našeho vzrůs-
tem sice malého, ale jinak úžasného právníka.
„Slečno Dobsonová! Zdravím! Omlouvám se, že jsem tu tak brzy.
Odpadla mi schůzka s jedním klientem.“
Statečně jsem se snažila zamaskovat překvapení a pozvala ho
dál. Pochválil úžasnou vůni, která se rozlévala po domě, a nechal
se posadit do křesla v obýváku. Odmítl pivo, prý si dá džus. Mezi
dveřmi jsem se srazila s Bobem. Když viděl Johna, na vteřinu se
zatvářil nespokojeně, ale vzápětí už se usmíval a šel ho pozdravit.
Vůbec mi nedal šanci, abych se zeptala, o co jde.
A zase zvonek. Zafuněla jsem. Takhle to maso bude chutnat jako kus
cihly. Táta dělal, že neslyší, takže to zase bylo na mně. Šla jsem otevřít.
„Aarone!“

– 338 –
 Byla jsem v šoku a moje srdce právě skočilo bungee jumping.
„Marie.“ Usmál se a v jeho očích zazářily golfové trávníky. „Jdeme
za Bobem,“ vysvětloval rozpačitě, když jsem tam pořád stála jako
dřevo. Až teď jsem si všimla, že není sám. Hned vedle stál skoro
dvoumetrový chlap v kvádru a s aktovkou v podpaží. Jak jsem ho
mohla přehlédnout?
„Jo, jasně…“ vykoktala jsem.
Prošli kolem a mě zasáhla vůně Aaronovy vody po holení. Na
vteřinu jsem zavřela oči. Paráda. Aaron je přímo tady. U nás v domě.
A já vypadám jako něco, co zapomněli v sušičce na prádlo. Bob
dostane za trest suchej chleba. Včerejší!
Nasměrovala jsem je za tátou. Srdečně je zdravil, ale na mě se
zbaběle ani nepodíval.
„Můžeš na chvíli?“ vyzvala jsem otce s úsměvem a kývla hlavou
směrem do chodby. Bob zaváhal, ale pak se pánům omluvil a šel se
mnou.
„Co se to tu děje?!“ vyjela jsem na něj přidušeným hlasem, jak-
mile jsme se ocitli v kuchyni.
„Já ti neřekl, že přijdou?“
„Tati!“
Byl vlastně docela roztomilej. Uši mu zrudly a nevěděl, co s ru-
kama.
„No, tak fajn. Mělo to být překvapení. Nechtěl jsem, aby ses do-
předu nervovala.“
Odfrkla jsem si. „Zato teď jsem úplně klidná! To jsi mi aspoň
nemohl říct, abych se převlíkla?“ zaúpěla jsem vyčítavě. Vytahaný
triko a ošoupaný levisky. Hotová královna krásy!
„Nemohl! Přišla bys na to.“
Pohlédla jsem k nebesům a rozhodila ruce ve všeříkajícím gestu.
„Prodám mu Black Crown,“ řekl najednou.
Nejdřív mi to vyrazilo dech. I když… bylo to naprosto logické
řešení. Táta nevěděl vůbec nic o tom, jak řídit takový kolos.

– 339 –
 „Bude v dobrých rukou…,“ dodal tiše. „Vím, že by s tím Helen
nesouhlasila, ale Aaron nedovolí, aby se společnost položila.“
Zvolna jsem vydechla. Měl pravdu.
„Proč přišli sem?“ vrátila jsem se k původnímu tématu. „Mohli
jste jít do restaurace. Tam se takový smlouvy obvykle projednávají,
ne?“
Zvedl obočí a významně pomrkával. Zrudla jsem.
„Jdu prostřít,“ oznámila jsem mu. Táta se mému náhlému útěku
upřímně zasmál.
Za deset minut jsem je volala k obědu. Mezitím jsem si stihla
vyměnit triko za úplně novou propínací halenku a nanést trochu
řasenky. Nejtěžší bylo předstírat, že ve skutečnosti k žádné změně
nedošlo. Obzvlášť, když mi John, který si ke stolu sedl jako první,
řekl, že mi to moc sluší. Vůbec jsem si netroufala podívat se na
Aarona. Za tohle bude Bob pykat!
Během jídla se bavili o  nějakých podrobnostech prodeje.
Pochopila jsem, že to chtějí spáchat co nejdřív. Zvednout oči od
talíře jsem se odhodlala až u druhého chodu. Aaron seděl přímo
naproti mně. Střetla jsem se s jeho upřeným pohledem. Proč mě
vždycky donutí zadržet dech?
„Ještě brambory?“ zeptala jsem se, abych nějak ospravedlnila,
proč na něj tak zírám.
„Prosím,“ reagoval a mile se usmál.
Podala jsem mu je.
Poděkoval.
Po jídle se zase přesunuli vedle a já jsem osaměla v kuchyni.
Otevřenými dveřmi ke mně doléhal jeho hlas. Působil uvolněně.
S Bobem nebyly žádné problémy. Na všem se dokázali shodnout,
a dokonce vtipkovali. Nakonec už mluvili o všem možném.
Nastrkala jsem nádobí do myčky a pak jsem si prostě sedla ke
stolu a hypnotizovala dveře. Ozýval se z nich jeho smích. Rozuměla
jsem jen každému druhému slovu, ale bylo mi to jedno. Přistihla

– 340 –
jsem se, že se usmívám. Když najednou strčil hlavu do dveří, málem
mě kleplo. Vyskočila jsem jako bodnutá včelou.
„Promiň. Vyděsil jsem tě?“ Jeho nádherný zelený oči zase zářily.
Pobaveně se usmíval. „Udělala bys nám kafe?“
„Kafe. Jasně.“ Byla jsem vděčná, že mám důvod pro nějakou nor-
málně vypadající činnost. I když by vypadala normálněji, kdybych
nehledala hrnky u utěrek a kdyby se mi tolik neklepaly ruce.
„Mlíko?“
„Ano. A cukr, prosím.“
Zaznamenala jsem, že přichází blíž.
„Elton pije černou, bez cukru.“ To už stál těsně vedle mě.
Objednávku jsem po něm raději zopakovala.
„Jak se máš?“ zeptal se upřímně znějícím tónem. Přemýšlela
jsem, co říct. Nebylo to tak snadné.
„Já vlastně nevím,“ řekla jsem po pravdě.
Kávovar syčel a do konvice odkapávala temně černá tekutina.
Zaujatě jsem ji pozorovala.
„Kdybys něco potřebovala…“
Překvapeně jsem se na něj podívala. Stál tak blízko, že se naše
paže téměř dotýkaly. Bojovala jsem s pokušením nenápadně se
o něj otřít.
„Nechci, aby sis myslela, že jsem tvůj nepřítel.“
Němě jsem přikývla. Snažila jsem se přijít na to, jestli ta věta
neobsahuje nějakou zašifrovanou zprávu mezi řádky. Nejspíš jsem
ale měla jen bujnou fantazii.
„Budu na to myslet,“ vypravila jsem ze sebe nakonec.
„Dobře.“ Když se usmál, automaticky jsem udělala totéž.
„To kafe už je asi hotový,“ upozornil mě.
Kafe?
Překvapeně jsem se podívala na plnou konvici. Nalila jsem kávu
do připravených hrnků.

– 341 –
 „Vezmu to,“ nabídl se a natáhl ruce pro podnos. Kousek jsem
ustoupila, aby si ho mohl vzít. Vůně kávy se smísila s tou jeho a při-
nutila mě znovu přivřít oči. Jen na chviličku.
Aaron velmi opatrně odcházel a přitom bedlivě sledoval podnos.
Přesto maličko rozbryndal.

***

„S kým tam půjdeš? Vezmeš mě s sebou? Už jsem strašně dlouho

nikde nebyla. A dlužíš mi to!“ chrlila na mě ze sluchátka Beverly.
Od Kingových jsem se vrátil už před hodinou a od té doby jsem jen
seděl na barové židli a pozoroval bublinky v automatu na sodovku.
„No tak, Aarone! Ian odjel a já jsem bez něj strašně smutná.
A mám nádherný nový šaty, který si nutně potřebuju konečně ně-
kam vzít! Víš o tom, že to divadlo je moje oblíbené?“
„Bev!“ zvolal jsem zoufale, když se zdálo, že se svou litanií ne-
hodlá jen tak přestat.
„Ano?“ zeptala se sladce.
„Už jsem to slíbil Trish.“
Nastalo dlouhé ticho. Raději jsem se kousal do jazyka, abych se
nezačal smát nahlas.
„Ty bídáku!“ vykřikla. „To sis vymyslel! Trish přece odjela! To se
dělá, takhle mě děsit? Jak by sis vůbec mohl dovolit dát jí přednost?
Jsem přece tvá nejoblíbenější švagrová! V podstatě sestra. Blíženec.
Spřízněná duše…“
„Beverly! Ano! Vezmu tě tam! Prosím tě, už dost!“ zaúpěl jsem.
„Dobře,“ vydechla a zavrněla přitom jako spokojená kočka. „To
je od tebe moc laskavé.“
Protočil jsem oči.
„Ale stihneš se připravit? Mám tam být už za hodinu,“ nadhodil
jsem v naději, že z toho nakonec vycouvá.
„Už jsem oblečená,“ oznámila mi.

– 342 –
 „Ty jsi s tím počítala!“ obvinil jsem ji.
„Samozřejmě, že jsem s tím počítala!“ ohradila se. „Přece tě nene-
chám jít s nějakou…,“ zasyčela, jako by jí jméno – ať už mělo patřit
komukoli – nešlo z pusy.
„Vyzvednu tě.“
„To budeš úplně zlatej. Mám u brány partu fotografů a dnes
jsou obzvlášť agresivní. Naši chlapci asi budou potřebovat posily.
Představ si, že mi nějakej kretén rozdupal trávník. Po dešti! Víš, jak
to teď vypadá?“ stěžovala si.
„Je mi to líto, Bev,“ reagoval jsem upřímně. I když si nikdo z ro-
diny nestěžoval, věděl jsem, že poslední týdny byly pro všechny
jako očistec. Trish a Ethan to vyřešili oslavou deseti měsíců, které
uplynuly od jejich svatby, a odjeli na druhé líbánky. Doufal jsem, že
se Ethanovi podaří přivézt svou ženu zpět v mnohem lepším roz-
položení. Po zrušené svatbě se z ní totiž stala přímo divá harpyje.
„Neomlouvej se,“ zarazila mě Beverly. „Nemůžeš za to. Jen přijeď
včas, ano? Hodlám si to tam užít.“

Z večírku u příležitosti otevření nové scény Goodmanova divadla,

jejíž výstavbu jsem financoval, se nakonec vyklubala docela příjem-
ná akce. Až na dekolt Kim Wakefieldové, který mě první půlhodinu
pronásledoval, kamkoli jsem se pohnul. Beverly byla ale dokonalý
stratég, takže jí jako moje dobrá víla házela pod nohy kdejakého
klacka, který se namanul. Když jsem těsně před půlnocí odcházel,
zahlédl jsem Kim přišpendlenou ke sloupu nějakým podnapilým
gentlemanem. Byla očividně spokojená.

– 343 –
 Zahradnické práce

Druhý den mě do práce odvezl táta. Zpráva o prodeji King Petroleum

se už stala veřejnou záležitostí a k paparazziům, kteří se střídali
ve střežení našeho domu, se přidaly televizní štáby. Táta jim slíbil
tiskovku a rychle jsme odjeli.
V recepci jsem se dozvěděla, že místo do skleníku mám zamí-
řit za Jane. Ze zvyku jsem přemýšlela, jestli nemám nějaký malér.
V kanceláři jsem se potkala s Tedem.
„Prima, Marie už je tady!“ Jane měla dobrou náladu. „Takže jsme
to vyhráli!“ oznámila nám. Ted se rozzářil, a dokonce zatleskal.
„O co jde?“ Usmála jsem se. Jejich radost byla nakažlivá.
„Město vyhlásilo výběrové řízení na revitalizaci bývalého če-
dičového lomu v Thorntonu. Naše nadace vypracovala projekt.
Chceme postavit kombinaci přírodního a zábavního parku.“ Zvedla
oči v sloup. „Čistě přírodní park by samozřejmě neprošel. Nevydělal
by na sebe. Součástí toho návrhu je výsadba lesoparku, malá zoo,
jezírko pro rekreační rybolov a golfové hřiště. A odklepli nám to!“
dodala vítězně.
Gratulovala jsem jí a pak už jsem se ke slovu nedostala. Ted začal
chrlit, co, kdy a jak se zasadí. Ještě jsem ho neslyšela mluvit tak
dlouho a tak nadšeně. Jane mě zaměstnala objednáváním sazenic
podle Tedova seznamu. Ona sama obvolávala dobrovolnické organi-
zace a sháněla lidi. Domů jsem přijela až v noci a úplně vyčerpaná.
Zhltla jsem jen velký jogurt a málem jsem usnula za stolem.

Ráno jsem vstávala hodně brzy. Radnice nám dala strašně málo času
a s pracemi se muselo začít okamžitě. Jak říkal Ted, ty rostliny musí
do země co nejdřív. K sídlu nadace jsem se dostala taxíkem. Dorazila
jsem zrovna ve chvíli, kdy se houf dobrovolníků s hromadným zí-

– 344 –
váním tlačil do přistaveného autobusu. Nastoupila jsem a našla si
místo skoro vzadu. Rychle jsem snědla koblihy a potom už jsem
celkem spokojeně usrkávala kafe z termohrnku.
„Hele, nejsi ty ta…“
Ohlédla jsem se. Za mnou seděly dvě holky. Řekla bych, že o něco
starší než já.
„Je to ona! Ty vole!“
Otočila jsem se zpátky a ignorovala jejich snahu něco ze mě
vytáhnout. Za chvíli to vzdaly, ale podvod desetiletí rozebíraly
po celý zbytek cesty. Automaticky jsem si nasadila sluneční brýle
a kšiltovku. Zase jeden zkaženej den. Když vystupovaly, protlačily
se k mému sedadlu a vrazily mi do rukou noviny. Pobaveně po sobě
mrkaly. Měla jsem chuť to prostě strčit do batohu a při nejbližší
příležitosti zahodit, ale nakonec jsem neodolala.
Titulní strana? Nic. Jen v ekonomické příloze jsem objevila struč-
nou zmínku o chystaném prodeji firmy a sítě čerpacích stanic Black
Crown. Tak o co těm slepicím šlo? S povzdechem jsem přelistovala
na předposlední stranu. Kultura.
„Marie!“ volala mě Jane. Vnímala jsem ji jen napůl. Fotka Aarona
v slušivém a velmi parádním obleku. Vypadal bezvadně, ostatně jako
vždycky. V obličeji měl úsporný úsměv. Ale nedíval se do objektivu.
Koukal se na nechutně vyvinutou blondýnu, která ho svlékala oči-
ma. V popisku stálo: „Aaron Collins s přítelkyní Kim Wakefieldovou
na slavnostním otevření nové scény Goodmanova divadla.“
Zmuchlala jsem noviny a hodila je na podlahu pod sedadlem.
Bleskově jsem vystoupila. Všichni ostatní byli dávno venku. V puse
jsem cítila hořkou pachuť, jako bych nesnídala koblihy, ale pelyněk.
„Takže se rozdělíme do skupin!“ slyšela jsem rozjařenou Jane.
Pohybovala jsem se zpomaleně. Můj mozek se nacházel v podivně
ochromeném stavu. Podle instrukcí jsem se zařadila do party, která
měla sázet okrasné keře.
Kim? Ta Kim Už‑se‑to‑nikdy‑nestane?

– 345 –
 Z přepravky jsem si vzala pracovní rukavice a z korby přista-
veného náklaďáčku rýč. Pak už se nedalo nic dělat, musela jsem
z batohu vytáhnout kapesníky. Zatímco jsem rýčem dloubala do
hlíny, přesvědčovala jsem své běsnící podvědomí, že mi do Aarona
Collinse nic není. Je to svobodnej chlap. Je mu přece osmadvacet,
a jak sám řekl, když mu pěkná holka dá klíč od pokoje…
„Marie, máš sázet okrasný keř, ne kopat jezero. Na to máme
těžkou techniku,“ ozval se za mnou Ted.
Měl pravdu. Díra, kterou jsem právě vykopala, byla velká jako
past na mamuta. Nekontrolovatelně jsem se rozbrečela. Ted na mě
vytřeštil oči a utekl.
Sedla jsem si na zem a dala hlavu mezi kolena. Tohle přece nejde.
Už takhle mám z ostudy kabát, ještě abych se tu přede všemi složila.
Donutila jsem se přestat hysterčit a vysmrkala se. Slzy jsem zapila
čajem z termosky.
„Jsi v pohodě?“ Jane si sedla vedle mě.
„Už jo,“ ujišťovala jsem ji.
„Hele… já vím, že ti to nařídil soud, ale jestli ti není dobře, klidně
jeď domů. Prostě pak skončíš o den později.“
„To je dobrý, vážně. Už jsem v pořádku.“
Povzbudivě mě poplácala po rameni a zase odešla.
Rozhlédla jsem se. Údolí pode mnou se černalo čerstvě naveze-
nou hlínou. Přímo na druhé straně se v úpatí kopce šklebila díra,
která zbyla po těžbě kamene. Chtějí tam prý udělat výtah k roz-
hledně. Už teď dolů přijížděly náklaďáky a skládaly lešení. Byla
jsem sama, nikdo další na dohled. Ostatní kopali své jámy o pěkný
kus dál.
Vstala jsem a začala zeminu hrnout zase zpátky do díry. Odkro­
kovala jsem správnou vzdálenost a začala hloubit další. Měla jsem
jasný cíl – fyzicky se vyčerpat tak, že nebudu mít sílu myslet.
V poledne přijela dodávka s obědy. Vyfasovali jsme vojenské
ešusy a lžíce. Posedali jsme si na kameny, já jako obvykle trochu

– 346 –
stranou. Dávala jsem si velký pozor, abych se neocitla v blízkosti
těch dvou pitomých slečen.
Po chvíli se na příjezdové cestě objevilo stříbrné SUV. Zahlédla
jsem je jen periferně, jenže pak z auta vystoupili nějací dva chlápci
a… Aaron. Dnes byl ve sportovním. Podobně jako tehdy v Kanadě
měl na sobě manšestráky, rolák a  větrovku. Přemýšlela jsem,
kam adresovat stížnost ohledně mého života. Nahoru, nebo dolů?
Naštvaně jsem třískla ešusem. Tohle bude chtít ještě spoustu jam
a spoustu mozolů. Aniž bych se dívala, co a s kým se pan Collins
chystá dělat, vrátila jsem nádobí, popadla rýč a vydala se směrem
ke své poslední vykopané díře.

***

Samozřejmě, že jsem chtěl být u toho. To golfové hřiště jsem vymy-

slel. Každý keř, každé jezírko, každou jamku. A bylo jen logické, že
jsem se přidal k architektům, kteří si jeli obhlédnout terén a dořešit
nějaké potíže s časovým harmonogramem. Jenže taky jsem věděl,
že tam bude ona.
Naše auto se vyšplhalo po příkré silnici a dorazilo na prostranství
plné dobrovolníků s ešusy a lžícemi v rukou. Naplánoval jsem to
geniálně. Nebudu ji muset hledat. Všichni se shromáždili tady. Jane
mi čas, kdy přijede dodávka s obědy, prozradila skoro sama od sebe.
„Kde začneme?“ zeptal se jeden z mých společníků, když se roz-
hlédli.
Udělal jsem totéž a spatřil ji, jak s rýčem v ruce spěšně odchází
po úzké pěšině. Brzy zmizela za kusem skály.
„Myslím, že nejlepší bude sejít dolů.“ Ukázal jsem jim chodník,
který se klikatil ze svahu a končil dole u rozestavěné budovy golfo-
vého klubu. „Začněte beze mě. Za chvíli se k vám přidám.“ Ani jsem
nečekal, co mi na to řeknou. Rozběhl jsem se po pěšině. Netrvalo
dlouho a zaslechl jsem její hlas.

– 347 –
 „Do prdele! Do prdele!“ Bylo to opravdu hlasité a velmi srozumi-
telné. Omráčeně jsem sledoval, jak stojí u polovykopané díry a utírá
si do rukávu slzy. Napadlo mě, jestli si třeba nějak neublížila. Šel
jsem za ní.
„Marie?“
Strnula, ale neotočila se. Nechápal jsem, co se to děje. Včera se
mnou mluvila docela normálně, nebo ne? Vypadala rozzuřeně.
„Ahoj,“ zavrčela. Místo aby se na mě konečně podívala, se roz-
máchla – tu věc přitom ani nedržela tak, jak se to obvykle dělá –
a vší silou ji zabodla do země. Nebo se o to alespoň pokusila. Viděl
jsem, jak se jí rýč s hlučným břinknutím smekl po kameni. Marie
zaúpěla a sesunula se k zemi. Mezi prsty, které si tiskla k holeni, jí
protékaly stružky krve.
Za vteřinu jsem byl u ní. Chytil jsem Mariinu natrženou nohavici
a škubnul, abych se k ráně líp dostal. Zranění vypadalo hodně ošklivě.
„Do háje,“ zamumlala. Dýchala mělce a příliš rychle. „Asi omd-
lím…“ Byla bledá jako duch.
„Nedívej se tam! A lehni si.“
„Hlavně neříkej slovo krev,“ zaúpěla, ale poslechla. Poslušně se
svalila na záda.
Ovázal jsem zraněnou nohu svou bundou, ale kupoval jsem ji
kvůli dokonalé nepromokavosti, takže jako savý materiál byla k ni-
čemu. Krev protékala po stranách a odkapávala do hlíny.
„Vezmu tě k autu, mám tam lékárničku. Tohle je na houby.“ Zvedl
jsem ji.
„Možná tě pozvracím…,“ zašeptala trochu škodolibým hlasem,
ale vzápětí sykla bolestí. Prvotní šok zřejmě pominul a končetina
přicházela k sobě. Marie si opřela hlavu o mé rameno a pevně mě
objala kolem krku. Šel jsem tak rychle, jak to šlo.
„Beze všeho.“
Spousta kopáčů ještě pokračovala v jídle. Moc jsem se neroz-
hlížel a donesl Marii k autu. Posadil jsem ji dovnitř a obinadlem

– 348 –
z lékárničky částečně zastavil krvácení. Odmítl jsem pomoc Jane
a co nejrychleji jsem vyrazil na cestu do Chicaga.
„Jak je ti?“
„Dobře,“ odpověděla odměřeně. Neplakala ani nesténala bolestí.
Jen se upřeně dívala dopředu a vypadala… Kdo ji mohl tak strašně
naštvat? Novináři? Nebo někdo z té pracovní čety? Rozhodně jsem
to hodlal zjistit.
„Máš trochu lepší barvu,“ pokusil jsem se znovu o dialog.
„Zase jsem ti nabourala program?“ zeptala se nelogicky.
„O nic nejde. Dnes mám volno. Jen jsem přivezl lidi, kteří mají na
starosti golfové hřiště. Pomáhal jsem s jeho návrhem, takže jsem
chtěl být u toho.“ Měl bych jim co nejdřív zavolat, napadlo mě. Nebo
se o ně Jane postará? Doufal jsem, že ano.
Až do Chicaga už nepromluvila. Hlodalo ve mně podezření, že
ten, na koho se zlobí, jsem já. Automaticky jsem se naštval.
Ona se zlobí na mě?
Ona?
Na mě?
Na jiné myšlenky mě přivedl až její další pokus padnout do
mdlob. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem nadhodil, že jí tu ránu zřejmě
budou muset zašít. Její pleť získala barvu čerstvě napadaného sně-
hu. Otevřel jsem na ni okno.
„Zhluboka dýchej!“
Netušil jsem, jak to dokázala, ale ačkoli byla napůl v bezvědomí,
zvládla se zároveň tvářit nakrknutě. Nevolnost ale nakonec převá-
žila.
„Tak trochu se bojím doktorů,“ přiznala polohlasem. Měla za-
vřené oči a podle mé rady se snažila dýchat. Automaticky jsem ji
chytil za ruku.
„Budu s tebou.“
Podezíravě se na mě podívala. „Uvidí nás spolu.“
Pokrčil jsem rameny. „To se nedá nic dělat.“

– 349 –
 Hlavou mi blesklo, že hned večer požádám George, aby najal
další dva ostré hochy do ochranky. A taky bych měl varovat rodinu.
Jestli novináři získají podezření, že se mezi mnou a Marií něco děje,
vypukne mela.
Zajížděli jsme přímo před hlavní vchod nemocnice.
„A nebude to vadit… jí?“ zeptala se tiše, ale důrazně.
Zaparkoval jsem co nejblíž vchodu. Přemýšlel jsem, jak co nej-
rychleji sehnat nějakého doktora.
„Komu?“
Upřela na mě přísný pohled. Zase jsem měl pocit, že jsem něco
provedl.
„Kim.“ Přísně našpulila pusu.
Nechápal jsem. „Kim?“
„Jo.“
„Co ta s tím má společnýho?“
Překvapeně otevřela pusu, ale neodpověděla. Napadlo mě, jestli
to není něco jako posttraumatický šok.
„Až na něco přijdeš, tak mi to povíš. Momentálně ale hrozí, že
mi tu vykrvácíš.“
Ošklivě se na mě zamračila. A já – kdovíproč – měl chuť se ro-
zesmát.
Odvezl jsem ji na kolečkovém křesle. Doktor se jí ujal okamžitě.
Marii se asi udělalo o něco líp, protože mu od první vteřiny radila,
jak to nemá dělat. Navzdory faktu, že se jí při pohledu na krvácející
ránu dělalo špatně, měla potřebu kontrolovat, co jí s tou nohou
vlastně provádějí. Málem z toho zkolabovala. Postavil jsem se jí do
výhledu.
„Takže, co je s Kim?“
„Ty se mě snažíš zabavit,“ zavrčela.
Měla pravdu. Ale taky jsem doufal, že mi konečně prozradí, proč
se pokoušela amputovat si vlastní nohu zahradnickým rýčem.
„Nezamlouvej to. Chci vědět, o čem jsi mluvila.“

– 350 –
 „To není důležitý,“ zamumlala a odvrátila se. Vzápětí jí zesklo-
vatěl pohled, protože se podívala tím nejméně vhodným směrem.
Snažil jsem se chovat chladnokrevně, ale za poslední dvě hodiny se
několikrát pokusila omdlít a mně to vůbec nedělalo dobře.
„Hej. Já jsem tady.“ Jemně jsem přitiskl ruku na její tvář a donutil
ji otočit hlavu zpátky ke mně.
Zoufale na mě upírala ty velké modré oči a dýchala zároveň se
mnou. Měl jsem nepopsatelně krásný pocit, že mě potřebuje.
„Máš oči jako trávu na golfovým hřišti,“ zamumlala.
„Blouzníš,“ reagoval jsem tiše.
Nespokojeně nakrčila nos. Zdálo se, že úplně mimo není.
Doktor byl hotov a propustil nás se spoustou instrukcí, jak po-
stupovat dál. Popadla mě neodolatelná chuť odvést ji hned teď ke
mně domů a dohlédnout na to, aby každá z nich byla do nejmenší
drobnosti splněna.
Marie dostala něco proti bolesti a díky tomu byla mnohem poddaj-
nější. Už se na mě nemračila. Přesto jsem měl pocit, že se jí ta záhadná
věc s Kim – ať už se týkala čehokoli – v hlavě stále ještě převaluje.
V čekárně jsem se pustil do formulářů. Těšil jsem se obzvlášť na
položku Příčina zranění. Když jsem nahlas zadeklamoval: „… a je-
diným ladným rozmáchnutím si téměř přesekla nohu,“ Marie se
dokonce usmála.
Hned na prvním řádku bylo třeba vyplnit jméno. Dopustil jsem
se sotva patrného zaváhání. Na tisícinu vteřiny mě napadlo to faleš-
né. Zvedl jsem k ní oči a střetl se s jejím napjatým pohledem. Beze
slova jsem je zase sklopil k papíru a napsal:

Marie Dobsonová.

„Jo, pořád ještě,“ utrousila.

Usmál jsem se. „Díky za informaci. Jsem rád, že vím, jak ti dnes
mám říkat.“

– 351 –
 Taky se usmála a mně se najednou strašně ulevilo.
„Myslím, že Marii si už nechám,“ zavtipkovala. Miloval jsem její
smysl pro humor.
„Hm… taky se mi líbí,“ prozradil jsem sobě i jí a pokračoval ve
vyplňování dalších kolonek.

***

Když vyřídil papírování, odvezl mě domů. Mávla jsem na kluky

z ochranky a oni nám otevřeli bránu.
„Takže… ke slečně Wakefieldové,“ začal okamžitě, jakmile vypnul
motor. Zneužil toho, že mi to zrovna teď moc neběhá.
„To je tvoje věc,“ snažila jsem se ho zastavit.
Ignoroval mě. „O co jde?“
Přemýšlela jsem, jestli bych zvládla doskákat až ke dveřím po
jedné noze, usoudila jsem však, že po té oblbovací injekci bych spíš
skončila obličejem v hlíně.
„O nic nejde. Můžeš chodit, kam chceš a s kým chceš.“ Bylo mi
trapně a nejspíš mi zrudly tváře.
Nejdřív mlčel. Cítila jsem jeho upřený pohled, ale netroufla jsem
si zvednout k němu hlavu.
„Budeš mi věřit, když ti řeknu, že jsem ji jen pozdravil a celý
zbytek večera už s ní nepromluvil? Vyfotili nás přesně v tu chvíli.“
Znělo to jako výmluva. Až na to, že jestli jsem o někom věděla
s naprostou jistotou, že nikdy nelže, byl to Aaron.
„Proč bych ti neměla věřit? Ty přece vždycky mluvíš pravdu,“
povzdychla jsem si.
Zamračil se. „Co to má znamenat?“
„Zapomeň na to. Neměla jsem to říkat. S tebou je všechno v po-
řádku. To já jsem ta, která všechno podělala.“ Rozepnula jsem si
pás a začala se dobývat ven z auta. Hrozilo, že pokud zůstanu ještě
chvíli, míra trapnosti, kterou jsem dnes vyprodukovala, vychýlí

– 352 –
celou planetu z osy a zemi zachvátí vlna geologických katastrof.
A taky jsem před ním nechtěla zase brečet.
„Ty jsi na mě naštvaná!“ zvolal užasle.
„Nejsem,“ zavrčela jsem.
Natáhl se přese mě a dveře, které se mi konečně povedlo otevřít,
zase přibouchl. V tu chvíli mě zároveň vlastní vahou přišpendlil do
opěradla.
„Mluv se mnou!“ nařídil klidně, ale přísně. Dokud mi to neřekneš,
nikam nepůjdeš. Ani to nemusel vyslovovat.
„Ještě nedávno ses do povídání moc nehnal.“
Propaloval mě pohledem a čekal.
„Mám v tom zmatek,“ pokračovala jsem, dokud mi nedojde dech.
Nebo odvaha. „Co je to mezi náma? Nejdřív mi připadalo, že mě už
nikdy nebudeš chtít vidět. A věř mi, že bych to úplně chápala. Ale
pak mě šmíruješ ve skleníku. A když se pokouším o sebevraždu
rýčem, náhodou se tam objevíš…“
„Lhal jsem ti.“
Vytřeštila jsem na něj oči. „Cože?“
„V tom skleníku jsem nebyl, abych tě zkontroloval. Sledoval jsem
tě. Nemohl jsem si pomoct. A strašně mě štve, že první, co ze mě
vypadlo, byla lež. Promiň.“ Tvářil se jako zpráskanej pes.
Měla bych se stydět, ale potěšilo mě to. Málem jsem mu řekla, že
obyčejným smrtelníkům se to čas od času stává, ale nakonec z toho
bylo jen: „To je dobrý. Nezlobím se.“
Vzal mě za ruku. Vypadalo to jako velmi promyšlené gesto.
„Je mi líto, že ti dělám v hlavě zmatek. Ale musíš vědět… Neřekl
jsem, že už tě nemiluju.“
Zadrhla jsem se uprostřed myšlenky.
„Myslel jsem, že nebudu. A když si vzpomenu na to, co se stalo,
pořád mám vztek. Ale to, co jsem k tobě cítil, nezmizelo. Asi si to
potřebuju srovnat. Zjistit, jestli se přes to dokážu dostat, nebo ne.“

– 353 –
 Seděla jsem tiše jako pěna. Zdálo se, že řekl všechno, co chtěl.
Rozhodně víc, než jsem doufala.
„Pomůžu ti dovnitř.“
Vystoupil, obešel auto a vzal si ode mě klíč. Dveře do domu ote-
vřel dokořán a vytáhl mě z auta. Dovnitř mě odnesl.
„Pokoj máš nahoře?“
„Jo.“ Nějak jsem se nezmohla na delší než jednoslovné věty.
Vyšli jsme do schodů. Usilovně jsem se ho snažila držet úplně nor-
málně. Jako kterákoli obyčejná zraněná‑zachráněná. Nasměrovala
jsem ho ke správným dveřím. Otevřel si loktem a položil mě na
postel.
„Zavolám Bobovi a přinesu ti ty prášky, co jsme dostali od dok-
tora. Budeš ještě něco potřebovat?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Postaral se o všechno. Přinesl mi vodu a prášky. Počkal se mnou
pár minut, dokud se táta nepřihnal domů. O tamtom už nepadlo
jediné slovo.

***

Dostal jsem ji domů a do postele. Oba jsme měli o čem přemýšlet.
Cestou do bytu jsem zavolal Cindy, že dnes se do práce už nevrátím.
Bez bot a bez ponožek jsem se loudal nad střechami Chicaga. Když
se setmělo, zíral jsem na tisíce mihotavých světel a snažil se přijít
na to, co mi vlastně brání. Kromě toho, že je jí sedmnáct. A že mi už
jednou zlomila srdce.
Zvedl jsem ze stolku telefon a s pohledem upřeným na zářivého
hada jedoucích aut, který se klikatil hluboko pode mnou, jsem če-
kal, až se ozve bratrův hlas.
„Zradí mě znovu?“ zeptal jsem se dřív, než jsme se stihli pozdravit.
Mlčel. Na pozadí jsem zaslechl hlas Beverly. Ptala se ho, kdo volá.
„Vážně si myslíš, že ti na tu otázku odpovím?“ zeptal se mě.

– 354 –
 „Asi ne.“
„Můžu ti slíbit, že už se z ní nevyklube žádná další skrytá iden-
tita,“ prohlásil vesele.
Jo, dokonce jsem se i usmál.
„Takže příště, až nechá čekat kostel plnej lidí, bude se pořád
jmenovat Marie,“ dokončil myšlenku.
Zaúpěl jsem a opřel si čelo o studenou výplň okna z tvrzeného
skla.
„Dobře. Pokusím se alespoň o nějakou odpověď,“ pokračoval
milosrdně Ian. „Neznáš ji. Můžeš vycházet jen z toho, jak se chova-
la v uplynulých měsících. Což zahrnuje i fakt, že má schopnost žít
dlouhodobě ve lži.“
Odmlčel se a já zavřel oči. Vypnul jsem mozek, protože Ian teď
myslel za mě. Ne že by to bolelo míň.
„Ale taky šla s kůží na trh. Měla tě v kapse. Tebe i tu pošahanou
smlouvu. Stačilo projít těma dveřma a nechat tě říct ano. Ale za-
stavila to. Přiznejme si, že méně vhodný okamžik si mohla najít
jen těžko, ale přece jen. Navíc to dotáhla až do konce. Pravdu řekla
tobě i všem, které podvedla. Znám málo lidí, kteří by něco takového
dokázali.“
„Takže?“ vyzval jsem ho, aby pokračoval.
„Takže co, Aarone? Nemůžeš po mně chtít, abych ti řekl, jestli do
toho máš, nebo nemáš jít. Nejsem sebevrah.“
„Přesto ti děkuju,“ řekl jsem upřímně.
„Nemáš za co. A ještě něco… Důvěra je vždycky krok do prázdna.
Je to otázka rozhodnutí, ne důkazů. Pokud budeš čekat, až najdeš
dost důvodů, proč jí věřit, může se stát, že se rozhoupeš v devade-
sáti. Nebo taky nikdy.“
Ztěžka jsem polkl. Můj bratr by měl být senátor. Nebo Santa
Claus.
„Miluju ji,“ přiznal jsem.
„Já vím. Ona tebe nejspíš taky. Ale to nemusí stačit. Víš to, že jo?“

– 355 –
 „Jo.“
Zaslechl jsem svou švagrovou, ale nerozuměl jsem ani slovo.
„No, Aarone, rád jsem si popovídal, ale když mě teď omluvíš…
Nechávám čekat svou ženu a to je pokaždé dost riskantní,“ dodal
se smíchem.
„Jasně. Promiň… Pozdravuj ji!“
Telefon na stolku ještě chvíli zářil, ale potom se stejně jako
všechno kolem ponořil do tmy.

– 356 –
 Kancelářské práce

První týden jsem nemohla chodit, a tak mi Bob do pokoje pořídil

televizi a laptop. Příšerně jsem se nudila. A příšerně jsem hlado-
věla po jakýchkoli informacích o Aaronovi. Ze zoufalství jsem četla
i bulvár, který omílal stále dokola skandál bohaté dědičky, ze které
se nakonec vyklubala protřelá lhářka. Nejvtipnější byly zaručeně
pravdivé zprávy od lidí, kteří se prý pohybují v mé blízkosti a ne-
přejí si být jmenováni. Čekala jsem už jen na to, kdy na mě někdo
práskne, že mám ve sklepě zakopanou mrtvolu. Co na tom, že jsme
žádný sklep neměli…
Taky mě moc mrzelo, že jsem nemohla jezdit za mámou. Táta
vzal tuhle povinnost na sebe a řekla bych, že rád. Zaznamenala
jsem na něm novou vůni a košile, ve které za ní odjížděl do věze-
ní, byla taky úplně nová. Musela jsem se kousat do jazyka, abych
nevyzvídala. Stejně jsem tušila, která bije. Máma se na něj během
našich telefonátů neustále vyptávala. Bez ohledu na to, že od ní
třeba teprve před pár hodinami odešel.
Aaron zavolal hned následujícího dne. Připomněl mi, kdy
mám jít na převaz, a zeptal se, jestli nepotřebuju auto a řidiče.
Odmítla jsem to. V médiích jsem pak napjatě sledovala, kde
zrovna je a s kým tam je. Nemohla jsem si pomoct. Ukázalo
se, že má hodně napilno. Kromě projektu Thornton, kterým se
zabýval v podstatě ve volném čase, se naplno obul do nových
obchodů. Black Crown už měl prakticky v kapse. Pochybovala
jsem, že vůbec chodí spát.

Ležela jsem ve svém pokoji a znuděně přepínala televizní kanály.

Slyšela jsem, jak dole klaply dveře. Bob se konečně vrátil z práce.
„Jak ses měl?“

– 357 –
 Napadlo mě, že jestli prožiju ještě jeden takhle příšerně stejný
den, asi zešílím. Ale měla přijít změna. Bob se neusmál jako obvykle
a neřekl: „To víš, jako vždycky. Spousta práce.“
Ztěžka dosedl na kraj mé postele a zíral do země.
„Co je?“ zeptala jsem se opatrně.
Dlouze si povzdychl. „Tak už to máme.“
Oba jsme věděli, že to nastane každým dnem. Teď už to byla
realita. Vzala jsem ho za ruku.
„To bude dobrý, tati. Zvládneme to.“
Pokýval hlavou a smutně se usmál.
„Jo, jasně. Já vím. Aaron mi doporučil skvělýho finančního porad-
ce. Prý se mu dá věřit. Při troše snahy budeme žít úplně normálně.
Jenže se mi zdá, že se všichni kolem najednou úplně zbláznili.“
Vstal a přešel k oknu. Venku se právě předváděl podzim v plné
síle. Zase jednou lilo.
„Vždycky jsem byl hrdej na to, že se po mém povýšení lidi chovali
stejně jako dřív. Dál jsme chodili na pivo a povídali si o baseballu.
Jenže poslední dny…“ Otočil se na mě. „Vlezu do výtahu, oni mě
pozdraví, ale pak je ticho. Jdu do jídelny, přisednu si k někomu a oni
zmlknou. Je to hrůza.“ Vypadal nešťastně. „Trochu Helen podezí-
rám, že mi to udělala schválně. Věděla, že jsem o takovej život nikdy
nestál.“
„To mě mrzí,“ reagovala jsem s účastí. „Myslím, že tě měla ráda.
Svým způsobem. Možná ti spíš chtěla dokázat, že měla pravdu
a tenhle život se ti líbit bude.“
Zavrtěl hlavou. „Nikdy mě pořádně neznala.“
Vrátil se ke mně a konečně se usmál. „Mám pár plánů,“ začal
optimisticky. „Měla by sis dodělat školu,“ dodal nadšeně.
Zamračila jsem se na něj. „Nic proti, ale říkal jsi, že ty máš pár
plánů.“
Zasmál se. „Ty jsi můj zásadní plán.“

– 358 –
 „Asi bych měla skákat do stropu, jenže mám zraněnou nohu,“
zabručela jsem. Stejně mě to dojalo.
„Bez školy budeš do konce života sázet kytky,“ zkoušel mi dál
promlouvat do duše.
„Já vím. Nic proti škole. Základku jsem zvládla levou zadní. Jen
si neumím představit, že bych s tímhle obličejem mohla mezi lidi.
Udělali by mi ze života peklo.“
„No, napadlo mě… Co nějaká menší škola? Na zkoušku. Kdyby to
nešlo, tak dostaneš soukromýho učitele. Jen jsem si myslel, že by
byla škoda, kdybys o tu zkušenost přišla.“
Podezřívavě jsem si ho prohlížela. „Ty už to máš vymyšlený, že
jo?“
Usmál se. „Co takhle v Morissu? Malá škola, v podstatě venkov.
Místní milovali tvou babičku. Tam by tě zas tak moc neřešili.“
„Jsem stará. Za čtyři měsíce mi bude osmnáct. Když půjdu do
prváku, budou si myslet, že jsem retardovaná.“
„Ty se bojíš!“ zvolal pobaveně.
Odfrkla jsem si. No jasně, že jsem se bála! Co když se nakonec
ukáže, že jsem hloupá? Nebo se tam nenajde nikdo, kdo by se se
mnou normálně bavil?
„Zkusím to. Zamakám a třeba se mi povede maturovat dřív.
Natrhnu jim prdel,“ prohlásila jsem sebevědomě.
„Zadek.“
„Jo, ten taky.“
Bob s hraným pohoršením zavrtěl hlavou a vstal. Zřejmě se
chystal spáchat další pokus o večeři. Napadlo mě, že teď už se ani
nemusím bát, jestli při tom nepodpálí barák. Teď by nám klidně
mohl koupit nový.
„Hele, tak si říkám… Když se teď válím doma, ten trest se mi
nejspíš protáhne. Co když tu školu nestihnu?“
„To by se ti tak hodilo,“ odpověděl a odešel.

– 359 –
 Ušklíbla jsem se. Po chvíli dumání jsem vzala mobil a zavolala
Jane. Šlo to hladce. Pomoc v kanceláři se jí prý hodí. Denně se sna-
žila aspoň na pár hodin pomáhat s budováním parku a nestíhala
papírování. Jakmile to půjde, můžu nastoupit. Udělala mi radost.

***

Pracoval jsem, možná až příliš. Z bytu jsem odjížděl před svítáním

a po návratu, když už celé Chicago spalo, jsem se obvykle jen zhrou-
til do postele. Dhakir Daher byl nadšením bez sebe. Prý to věděl.
Vsadil by na mě svou nejvýnosnější ropnou věž, kdyby na to přišlo.
Kontrakt jsme podepsali tak rychle, že jsem tomu nemohl uvěřit.
Celé dny jsem trávil v autě s telefonem u ucha. Black Crown se
měla postarat o prodej tří čtvrtin celkového objemu ropy, kterou
Dhakirovi lidé právě posílali přes Suez. Na tu poslední čtvrtinu jsem
odběratele vydupával ze země. Parker mi dal tip na pár senátorů,
kteří by mi mohli pomoct protlačit prodloužení kontraktu s armá-
dou.
Všechno to cílené přepínání se bylo ale ve výsledku k ničemu.
Myslel jsem na ni neustále. Nedokázal jsem se rozhodnout. Dokonce
mi připadalo, že to ani nikdy nedokážu. Má schizofrenie se naplno
projevovala během spánku, kdy si mozek dělal, co chtěl, a servíro-
val mi všechno, o čem jsem si v bdělém stavu přemýšlet nedovolil.
Týden po té příhodě s rýčem jsem se vzbudil s naprostou jistotou,
že jestli dnes Marii neuvidím, definitivně se zblázním.
Cestou do kanceláře jsem volal Jane.
„Kdy se má slečna Dobsonová vrátit do práce?“
„To jste se zrovna dobře trefil, pane Collinsi,“ odpověděla překva-
peně. „Včera mi volala a prosila o přeřazení na kancelářskou práci.
Nemůže ještě pořádně chodit, ale doma se nudila. Dovolila jsem jí
nastoupit už dnes. Je to tak v pořádku?“ zeptala se s obavou.
„Rozhodně. Skvěle. Jste poklad,“ ujistil jsem ji spokojeně.

– 360 –
 Když jsem dorazil do práce, požádal jsem Cindy, aby přesunula
můj pracovní oběd na jiný den. Od jedenácti do dvou nebudu k za-
stižení. Ne, ani na mailu.
Usmála se a řekla, že se jí ulevilo. Chtěla prý žalovat mé matce,
že hodlám zemřít v osmadvaceti letech na totální vyčerpání.
V jedenáct jsem si zavolal George. Chtěl jsem totiž vyrazit sám,
jenže on s tím měl pokaždé problém.
„Chtěl bych vás o něco požádat,“ začal jsem vážným hlasem.
Přikývl a čekal.
„Mohl byste vzít mou asistentku na oběd a dohlédnout na to, že
sní nejméně tři chody? Připadá mi, že nějak zhubla,“ nadhodil jsem
zamračeně.
Vyděšeně se ohlédl k zavřeným dveřím, za kterými sídlila Cindy.
„Zhubla?“ zeptal se chraplavě. Otočil se zpátky, ve tváři jasně
vepsané odhodlání. „Jistě, pane! Rozhodně na to dohlédnu! Tři
chody. Nejmíň.“
Raději jsem si do výtahu pospíšil, abych nevybuchl smíchy.
Zbývalo už jen povozit novináře a ukázat jim netušené krásy
Chicaga. Nejdéle se mě držel Stein. Ten chlap mi snad musel na-
píchnout auto. Nakonec se mi však podařilo setřást i jeho a mohl
jsem zamířit do Green Future. Zaparkoval jsem před francouzskou
restaurací, která stála hned naproti. Jídlo jsem objednal už cestou.
Měli ho pro mě připravené v úhledných balíčcích s logem. Cítil jsem
se nadpřirozeně spokojený. Bez ohledu na to, že jsem neměl před-
stavu, jak bude naše setkání probíhat.
Recepční v budově nadace jsem roztržitě složil kompliment
a už jsem bral schody po dvou. Hlavou mi běželo, že jsem zbytečně
ztratil sedm dní. Touhle dobou jsem mohl Marii znát o týden lépe.
Zaklepal jsem, a aniž bych čekal na vyzvání, otevřel jsem dveře.
Abych vzápětí zůstal stát na prahu neschopný cokoli říct, nebo se
alespoň pohnout. Trvalo to několik dlouhých vteřin, protože můj mo-
zek nějak nedokázal vstřebat to, co se odehrávalo přímo přede mnou.

– 361 –
 Marie. Skoro úplně ztracená v objetí obrovských pazour obrov-
ského Mexičana. Nebo možná Španěla. Vytřeštila na mě oči, on jen
tázavě zvedl obočí. Hajzl. Hledal jsem alespoň náznak toho, že jí
jeho doteky vadí. Že ji třeba drží proti její vůli. Rozmlátil bych mu
obličej na kaši. Jenže její ruce ho neodstrkovaly. Objímala ho.
Jsem.
Totální.
Debil.

***

Seděla jsem na kancelářské židli a na druhé jsem měla položenou

zraněnou nohu. Počítač jsem si natočila trochu bokem, abych u něj
nemusela sedět zkroucená. Bavilo mě to. Jane se nahromadilo dost
restů na to, abych nestíhala přemýšlet sama nad sebou. Na stole se
vršila hromada účtů za objednávky do Thorntonu a já je pečlivě
jeden po druhém zanášela do počítače. Pustila jsem si YouTube
a v rámci možností se vrtěla do rytmu.
Někdy kolem půl dvanácté se ozvalo klepání na dveře. Překvapilo
mě to, protože pošťák tu byl už před hodinou.
„Dále!“
Dveře se nejdřív otevřely jen tak trochu. Nahoře, těsně pod futry,
se objevila snědá hlava s černými vlasy a temnýma očima. Pak se
dveře rozletěly dokořán.
„Teo!“
Chtělo se mi vyskočit a pověsit se mu kolem krku, ale nešlo to.
Musela jsem počkat, až si ke mně dojde, zvedne mě a sevře v náruči.
„No to mě poser! Kuře! Ty vážně pracuješ!“
Zářila jsem jako lampión. „Jak jsi mě našel?“
Posadil mě zpátky do židle a sám se opřel o stůl.
„Tebe není těžký vystopovat. Stačí se podívat do novin. Jen jsem
se za tebou nemoh dostat. Ten váš barák je jako pevnost. Kdybys

– 362 –
nejela sem, ještě by to trvalo. Kluci mi dali vědět, žes konečně vy-
táhla paty.“
Trochu mě to zneklidnilo. „Vy mě sledujete?“
Ledabyle mávl rukou.
„No jasně. Potřeboval jsem vědět, jak žiješ. Jsi pěkná klikařka,
to ti povím. S tím soudem jsi to skoulela fakt úžasně. Byl jsem pře-
svědčenej, že půjdeš bručet.“
„Jo, to já taky.“ Ještě dnes mi běhal mráz po zádech, když jsem
na to pomyslela.
Naklonil se ke mně a zamračil se. „A proč ses neozvala? Myslel
jsem, že se objevíš, když už ti nehrozí kriminál.“
Uhnula jsem pohledem. Jasně, že mi chyběl. On kluci. Jenže…
„Můj táta je policajt, Teo. Navíc mám v patách novináře skoro
všude, kam se pohnu. Nemůžu se jen tak sebrat a nakráčet do noč-
ního klubu.“
Chápavě pokýval hlavou.
„Kvůli tomu jsem taky přišel. Teda…,“ opravil se honem. „Chtěl
jsem tě vidět, to je jasný. Ale děláš nám starosti, Kuře. Táta policajt…
Ozývaj se hlasy, že bys mohla zpívat a zavařit nám.“ Jeho oči mě
zkoumavě pozorovaly.
„Myslíš, že jsem blbá? Ty víš, že bych nic neřekla! Ani tátovi ne.“
Na moment jsem zaváhala. Zase jsem měla pocit, jako bych seděla
na dvou židlích, a nelíbilo se mi to. „Už prostě nechci lhát. To je taky
důvod, proč jsem se neozvala. Nesmím o vás nic vědět. Pro případ,
že by se někdo ptal. Já… tohle už skončilo.“ Napjatě jsem se na něj
podívala. Loučit se s Teem bude strašně těžký.
Pokýval hlavou. „Jsem starej vůl.“
Překvapeně jsem zvedla obočí.
„Jsem mafián na hovno. Lidi se ke mně stěhujou a zase odcházej,
jako kdybych byl nějakej podělanej hoteliér. A co já? Odprásknu je,
aby nemohli žvanit? Pošlu za nima pár hochů, aby jim názorně uká-
zali, co by se stalo, kdyby se moc vykecávali? Ne. Já je prostě nechám

– 363 –
jít a ještě mám nutkání popřát jim hodně štěstí. Jsem kretén. Určitě
na to jednou dojedu.“ Vstal a podezřele si odkašlával.
„No, půjdu. A ty mi koukej poslat pohled nebo něco. Z dovolený
na Riviéře. Do prdele, já jsem ale blbej. Radši mi nepiš. A přestěhuj
se. Nebo se jednou špatně vyspím a napadne mě, že bych mohl chtít
prachy.“
S hekáním jsem se opřela o stůl a postavila jsem se na zdravou
nohu. Ta sešitá se nesouhlasně ozvala.
„Zatím nemám nic, Teo. Až budu mít, ty se to dozvíš jako první.“
Koukala jsem na tu horu svalů a byla šťastná, že se mu na tváři
najednou rozlil od ucha k uchu hřejivý úsměv.
„Kecáš, Kuře.“ Objal mě, jako by mě chtěl rozmačkat. „Holky mě
zabijou. Nejspíš čekaj, že přijdu s nějakým šekem,“ zasmál se.
Najednou se ozvalo další klepání na dveře. Takové rychlé, letmé.
Jako by ten, kdo stál za nimi, hodně spěchal. Nestihla jsem říct ani
dále – a dveře se otevřely.
Na prahu stál totálně konsternovaný Aaron.

***

Marie stála zcela nehybně. Ten chlap se probral jako první.

„Stejně už padám. Měj se, Kuře.“
Kuře?
Cvrnkl ji do brady a ona se pousmála. Když zamířil ke mně, pořád
jsem si nebyl jistý, jestli bych mu ten obličej neměl rozmlátit i tak.
Pro formu. Zdálo se, že by si dal říct. Zastavil se dost blízko na to,
aby se to dalo považovat za výzvu. Zírali jsme na sebe a mě napadlo,
že to asi nebude žádný amatér. Vypadal jako někdo, kdo se mláce-
ním lidí živí. Touha praštit ho byla stejně silná jako touha, aby on
pořádně praštil mě. Možná bych se necítil tak příšerně.
Jenže potom se ve mně probudily zbytky zdravého rozumu a já
ustoupil stranou. Odcházel pomalu, jako by mi chtěl dát ještě jednu

– 364 –
šanci ručně si to vyříkat. Strašně moc jsem doufal, že se nevidíme
naposledy.
Slečna Dobsonová si pomalu sedla. Vypadala vyděšeně. To byla
taky jediná věc, která mě na té situaci těšila. Měla by být vyděšená.
„Ahoj. To byl Teo. Kamarád.“
Málem jsem se potrhal smíchy. „Váš oběd, slečno Dobsonová.“
Hodil jsem jí pytel s jídlem pod nos a zamířil ven. Hledat ztrace-
nou důstojnost. Snad zůstala někde na cestě mezi recepcí a druhým
patrem. Byl jsem pořád v šoku. Tohle jsem vážně nečekal.
Ona toho chlapa nechala, aby ji objímal?
„Neopovažuj se odsud utéct! Dobře víš, že za tebou nemůžu
běžet!“ křičela za mnou.
Jestli jsem ještě před chvílí viděl rudě, teď se na okrajích mého
zorného pole objevily plameny. Otočil jsem se.
„Utéct?“
„Jo, to je přesně to, co se chystáš udělat!“ obvinila mě. Tváře jí
zrudly rozčilením.
„Pro tvou informaci – neutíkám, ale odcházím! Nemám chuť tady
zůstat! A nemám chuť poslouchat další omluvy a výmluvy, jak došlo
k tomu, že ses tu muchlovala s tím… obrem.“ Měl jsem pocit, že si
rozdrtím vlastní zuby, jak jsem se urputně snažil tvářit se normálně.
„Je jen o kousek větší než ty, abys věděl!“ odsekla. „A nehodlám
se ti omlouvat! Nic špatnýho jsem neudělala. Tentokrát,“ připustila,
teď už jen polohlasně.
Spolkl jsem slovo, které se do dámské společnosti nehodí, a vy-
razil jsem na chodbu.
„Aarone!“
Tenhle výkřik zněl už opravdu rozzuřeně. Kašlal jsem na to.
Kolikrát ji ještě nechám, aby mi lhala?!
„Víš, co si myslím?“ ozvalo se z druhého konce chodby, když jsem
byl skoro u schodů. Takže slečna se rozhodla udělat mi kázání?
Zrovna ona?

– 365 –
 „Ne. A klidně se bez toho obejdu.“
„Myslím si, že jen hledáš záminku. Důvod, proč to spolu znovu
nezkusit. Máš prostě strach!“
„Záminku?“ zavyl jsem popuzeně.
Vydal jsem se zpátky a kráčel přitom mechanicky jako robot.
Kdybych teď praštil pěstí do zdi, nejspíš bych do ní udělal díru.
„Ten chlap tě div nespolknul! Prej Kuře!“ Někde v koutku mysli
jsem si uvědomoval, že se chovám jako hysterka, ale momentálně
mi to bylo fuk. „Už ze sebe nikdy nenechám dělat pitomce!“
„Nemám v plánu z tebe dělat pitomce!“
Ano, i její pohled říkal, že jsem hysterka. Příště bych je měl při-
stihnout v posteli. Ale ona by mi nejspíš i tak byla schopná lhát do
očí. Je to přece její silná stránka.
„Viděl jsem vás!“
„Teo je prostě kamarád. V podstatě brácha! On je taky možná je-
dinej důvod, proč se ze mě nestala šlapka. A taky důvod…“ Přestala
křičet. Ztišení jejího hlasu mě donutilo začít poslouchat. A vidět, že
je strašně bledá a že sotva stojí. Na jejím čele se dokonce objevily
krůpěje potu.
„A taky důvod, proč jsem ještě nikdy…“ Zavřela oči. Když je zase
otevřela, málem jsem o krok couvl. Zuřila. „Jdi se bodnout!“ zavr-
čela. Otočila se a chtěla odejít. Jenže místo toho se skácela k zemi.
„Proč nemůžu aspoň jednou důstojně odkráčet, když se tě sna-
žím setřít?“ zaúpěla plačtivě.
Zuřivost mě opustila stejně rychle, jako by mi někdo chrstnul
do obličeje ledovou vodu. Ve vteřině. Popadl jsem Marii a nesl ji do
kanceláře. Posadil jsem ji a rychle jí vyhrnul nohavici kalhot. Ulevilo
se mi. Žádná krev, alespoň zatím. Marie se třásla a pořád se zdála
nezdravě bledá.
Radši jsem vytáhl mobil a zavolal jejímu doktorovi. Vysvětlil
jsem mu, co se stalo – vynechal jsem podrobnosti o tom, že jsem
debil –, a vyslechl si jeho instrukce.

– 366 –
 „Týden absolutního klidu. Máš si vzít ty prášky, co jsi brala ze
začátku. Pokud se na obvazu objeví krev, okamžitě do nemocnice.
Jinak čekat do převazu.“
Přikývla. Vytáhla z šuplíku krabičku kapesníků a vysmrkala se.
„Máš tady ty prášky?“ zeptal jsem se.
Takže kamarád? Znovu jsem si promítl celou scénu: žádný poli-
bek, žádné intimní gesto. Kromě toho, že se k sobě lepili. Měl jsem
chuť udělat pár kroků k nejbližší zdi a otloukat hlavou omítku.
„Nemám. Už je neberu,“ odpověděla stručně. Chovala se mírně
řečeno odmítavě. Bylo to vlastně poprvé za tu dobu, co jsem ji znal.
Vždycky bývala přívětivá a za všech okolností ke mně vysílala pozi-
tivní signály. Teď se zřejmě vysílačka porouchala.
„Odvezu tě domů,“ oznámil jsem jí. Měl jsem na sebe vztek. Ať už
mezi ní a tím chlapem bylo cokoli, nezvládl jsem to.
„Nevím, jestli s tebou chci jet,“ řekla tiše.
Ztěžka jsem polkl. Posílá mě do háje?
„A jak se chceš dostat domů?“
„Nevím,“ opakovala. Od chvíle, kdy jsme na sebe přestali řvát,
se na mě nepodívala. Aspoň už nevypadala naštvaně a nebrečela.
K mému překvapení se natáhla k balíčkům s jídlem, které jsem
předtím odhodil na stůl. Jeden z nich otevřela a přivoněla si. Zahlédl
jsem záblesk úsměvu a s konečnou platností mi došlo, že jsem na
tom hůř, než jsem tušil. Stačilo takhle málo a měl jsem nohy jako
z vaty.
„Děkuju za oběd. Zapomněla jsem si s sebou něco připravit.“
Zvedla hlavu a přistihla mě, jak se usmívám.
„Jsou to dvě porce?“ ujišťovala se.
„Samozřejmě.“
Začala vybalovat úhledné polystyrénové krabičky. Snažil jsem se
vzpamatovat. Neměl jsem zmatek v tom, co bych chtěl. Jen jsem
nevěděl, co by bylo správně.
„A co ty prášky? Nemáš bolesti?“

– 367 –
 „Není to tak strašný, když mám tu nohu nahoře. Teď si s tebou
chci dát oběd.“
„Víš to určitě?“
„Naprosto.“ Usmála se na mě a nebylo co řešit.
„Máš tu někde příbory?“
Pokrčila rameny. „Jsem tu první den.“
Prohledal jsem dvě skříňky. V jedné z nich měla Jane několik
kusů nádobí. Našel jsem dokonce ubrousky. Marie odšoupla laptop,
abych mohl prostřít. Přinesl jsem si židli a sedl si z druhé strany
stolu. Marie přesunula obrovské steaky i s opékanými brambory
na talíře.
„Dobrou chuť.“
„Děkuju.“
Ani jeden z nás se ale nepohnul.
„Vystydne ti to,“ zašeptala.
„Tobě taky.“
Oběd mě samozřejmě nezajímal. Neměl jsem na něj ani pomyš-
lení. Kousala se do rtu, zřejmě aby se nezačala smát. Odložil jsem
příbor a vzal ji za ruku.
„Asi máme problém,“ začal jsem, aniž bych věděl, jak pokračovat.
„Který z našich problémů máš přesně na mysli?“ zeptala se hra-
vým tónem, ale v očích jí probleskla skrytá obava.
„To, co se stalo před chvílí…“ Přemýšlel jsem, jak bych se zacho-
val příště, a vůbec jsem si nebyl jistý. Co když se můj strach z další
zrady jednoho dne ukáže jako oprávněný?
„Když jsem vás tady spolu viděl, ani na vteřinu jsem nevěřil, že
by to bylo… nevinný. Měl jsem takovej vztek…“
„Jo, všimla jsem si,“ reagovala polohlasně.
„Vždycky jsem se uměl velmi dobře ovládat. Jenže pokud jde
o tebe…“ Bezradně jsem pokrčil rameny. „Stačí málo a chovám se
jako…“
Nepatrně se jí zachvěly koutky.

– 368 –
 „Idiot,“ doplnil jsem pro případ, že by mě chtěla předběhnout.
„Ten pocit znám,“ pronesla chápavě. „Kdybych mohla něco udě-
lat. Cokoli…“
Narovnala se a její tvář prozářilo náhlé poznání. „Možná by po-
mohlo, kdybys o mně věděl víc,“ dodala už méně nadšeně.
Pomalu jsem přikývl, ačkoli jsem si nebyl úplně jistý, jestli jsem
na další velké pravdy o jejím životě už připravený.
„Třeba to pak bude ještě horší, já nevím,“ pokračovala. „Ale aspoň
budeš vědět, co pro mě znamená Teo a proč dokážu nastartovat,
i když ztratím klíč od auta.“ Plaše se usmála. Automaticky jsem ji
napodobil.
Jestli chci? Věděl jsem jen to, že chci ji. U sebe. Pořád. A pokud
tohle pomůže?
„Zní to rozumně,“ odpověděl jsem konečně. Cítil jsem teplo jejích
rukou. A doslova jsem se zalykal potřebou zbavit se jakékoli pře-
kážky mezi námi. A nešlo jen o ten kancelářský stůl.
Protože jinak se z tebe asi zblázním, dodal jsem v duchu. Ty sny
o tobě se mi zdají pořád. Bez ohledu na to, jak velkej vztek někdy
mám.

– 369 –
 Šeherezáda

Vracel jsem se do kanceláře. Právní oddělení pracovalo skoro ne-

přetržitě, aby všechny podklady pro nové obchodní partnery byly
na mém stole včas. Dobrý obchod byl mnohdy otázkou hodin.
Přiblížil jsem se na dohled vjezdu do podzemních garáží výš-
kové budovy, ve které sídlila moje firma. Ušklíbl jsem se. Velectění
zástupci tisku se zřejmě urazili a rozhodli se, že mi za tu projížďku
městem udělí lekci. Byli všude. U vjezdu a taky v prostorách par-
koviště. Ke vchodu do výtahu bych se musel asi prostřílet, nebýt
George, který tam na mě čekal a doslova vibroval vzteky. Těžko říct,
jak dlouho už tam s nimi stál, ale vypadal jako časovaná bomba.
Když jsem zastavil a celé to stádo se začalo hrnout ke mně, roz­
běhl se. Šla z něj hrůza. Na okamžik jsem ho ztratil z dohledu, pro-
tože mě moře ukřičených tváří s mikrofony a kamerami uvěznilo
v autě. Pro jistotu jsem si sundal sako. Pak se prostor u mých dveří
částečně vylidnil. Objevila se Georgeova mohutná postava. Osobní
strážce rozpažil, doširoka se rozkročil a řval na novináře, že jsou
parta retardovaných debilů. Bleskově jsem vylezl ven. Kývl na mě
a ostrou chůzí zamířil k výtahům. Byl jako ledoborec. Držel jsem se
v těsném závěsu a snažil se ignorovat všechno to strkání a pokřiko-
vání. Než se za námi zavřely dveře výtahu, propotil jsem košili.
„Kurvy!“ zaklel George. Nic víc neřekl. Stál jako socha a prudce
oddechoval. Poplácal jsem ho po rameni a poděkoval mu.
„Pane Collinsi,“ pozdravila mě s úsměvem Cindy, když jsme
vstoupili do dveří. Jakmile uviděla George, zbledla.
„Cukříčku, máš natržené sako! Co se ti stalo?!“ Rozběhla se
k němu. Než jsem vyklidil pole, viděl jsem ještě, jak nervózně pře-
šlápl z nohy na nohu a nasadil úplně nevinný výraz. Zbytky vzteku
pohřbil hluboko v sobě a ve vteřině se tam rozpustil jako nanuk.

– 370 –
 „To nic nebylo, holčičko,“ zaslechl jsem ještě. Pobaveně jsem si
umínil, že pokud to nebude nezbytně nutné, nebudu po zbytek dne
opouštět kancelář.

K domu Kingových jsem se dostal až kolem desáté večer. Celé od-

poledne jsem dumal nad tím, co se mi Marie chystá říct. Bude to
hodně zlé? Pár věcí jsem zachytil v novinách, ale moc toho nebylo.
Dokud Marie nedosáhne dospělosti, nesměli to rozmazávat. Takže
jsem věděl jenom tolik, že její biologický otec je šéfem chicagské
policie, matka si odpykává trest za pokus o přepadení banky a že
Marie posledních pár let nežila zrovna vzorně. Její minulost zahr-
novala mimo jiné vykrádání aut. A taky obrovského Hispánce, který
ji směl objímat a říkat jí Kuře. Mohl bych poslat Parkera, aby mi
o Marii i o tom chlapovi zjistil všechno, co půjde, ale neudělal jsem
to. Touhle cestou už jsem se vydat nechtěl.
Otevřel mi Bob. Novináři, kteří se mi hned po odjezdu z práce po-
věsili na záda, stepovali za plotem a fotili nás, jak si třeseme rukama.
„Marie říkala, že přijdeš. Pojď dál.“ Vypadal trochu unaveně, ale
nezapomněl se potměšile usmívat. Jako vždycky, když jsem překro-
čil práh jejich domu.
„Odpočívá?“ zeptal jsem se hned poté, co mi nabídl kávu.
„Doufám, že jo. Když jsem se vrátil z práce, ležela v posteli.“
Podal mi kouřící hrnek. Nerozhodně se na mě díval, jako by se
chtěl na něco zeptat. Mlčky jsem mu pohled oplácel.
„Ještě nevím,“ odpověděl jsem na jeho nevyslovenou otázku.
Přikývl. Neměl potřebu mě zpovídat a já mu za to byl vděčný.
Mávl rukou ke schodišti, a tak jsem se vydal nahoru.

***

„Vypadáš unaveně.“ To bylo první, co jsem řekla, když se toho večera

objevil v mém pokoji. Přišel bez saka, kravatu měl nedbale povole-

– 371 –
nou. V ruce držel tátův hrnek, ze kterého voněla káva. Chtěla jsem
říct spíš: „Nemohla jsem se tě dočkat,“ ale neudělala jsem to.
„Dlouhý den,“ vysvětloval. Sedl si do křesla a kafe postavil na
stolek. Byl to krásný pocit mít Aarona tady. Vypadalo to skoro ro-
manticky – šero, záclonky v oknech, které mi ještě pořád připadaly
jako zázrak, stejně jako vlastní skříň plná oblečení. A samozřejmě
on s vlasy ozářenými světlem lampy, strništěm vousů a zneklidňu-
jícíma očima.
„Nechceš to nechat na jindy?“ zeptala jsem se.
„Rozmyslela sis to?“
„Ne. Já jen… abys u toho neusnul.“ Ve skutečnosti jsem se bála.
Věděl, že mám za sebou pestrou minulost, ale neznal podrobnosti.
Nakonec by ze mě mohl být ještě zklamanější, než už je. Pokud to
tedy vůbec bylo možné.
„Myslím, že to chvíli vydržím,“ ujistil mě a pohodlně se opřel.
Uhladila jsem tenkou deku, kterou jsem měla přehozenou přes
nohy, a přemýšlela, odkud začít.
„Jim, můj nevlastní táta, odešel, když mi bylo dvanáct. Nečekaly
jsme to. Prý sehnal dobrou práci, kterou nemohl odmítnout.“ Ušklíbla
jsem se. „Až o něco později se ukázalo, že neodjel sám. Ze začátku se
občas ozval, jednou dokonce poslal peníze. Brzy ale bylo po všem.“
Podívala jsem se na Aarona. Mlčel a jen poslouchal.
„Máma to nějakou dobu zvládala. Přibrala si další práci, našla
nám jednopokojovej byt. Všechno bylo docela dobrý. Jenže pak do-
stala padáka. Snažila se dál, dělala všechno možný. Noční vykládání
zboží v supermarketech, dokonce chodící reklamu…“
Napadlo mě, jestli příliš nezabíhám do podrobností. Takhle tu
budeme do rána.
„Nemám to přeskočit?“ zeptala jsem se nerozhodně.
„Prosím, pokračuj. Chci slyšet všechno,“ vyzval mě.
„No, máma… musel bys ji znát. Je hodně svá. Tak trochu snílek.
Vždycky chtěla velkej dům se zahradou a kuchařku. Obzvlášť po

– 372 –
Jimově odchodu o tom často mluvila. Jednoho dne přinesla domů
plný nákupní tašky. Byly v nich věci, který jsme si jindy nemohly
dovolit. A druhý den zase, a tak pořád. Říkala, že má novou práci.
Věřila jsem jí to. Proč taky ne… když jsem si tak moc přála, aby to
byla pravda, abychom se měly konečně líp…“
Navlhčila jsem si jazykem rty a snažila jsem se potlačit sílící
pálení v očích.
„Pár týdnů nato mě ze školy vyzvedla sociálka. Mámu chytili při
vykrádání nějakýho auta.“
Odkašlala jsem si. Odhodlání pokračovat mě pomalu opouštělo.
„Nemáš hlad?“ zeptala jsem se. „Myslím, že v kuchyni bude ještě
kousek pizzy.“
Beze slova zavrtěl hlavou. Sklopila jsem oči k proužkům na dece
a přejela po nich dlaněmi. Když jsem Aaronovi nabízela, že mu řek-
nu všechno, myslela jsem, že to bude těžké pro něj. Ani ve snu by
mě nenapadlo, jak divně bude mně.
„Posuneš se?“
Stál nade mnou a čekal. Vypadal trochu napjatě.
„Je to dobrej nápad?“
Pousmál se. „Jsem utahanej jako kůň, takže jsi v naprostém bez-
pečí.“
Šoupla jsem se na druhou půlku postele a cítila, jak rudnu. Aaron
se posadil, skopl boty a natáhl se vedle mě. Bez dechu jsem sledova-
la, jak se otáčí na bok a rukou si podepírá hlavu. Nebyl tak blízko, ale
ležel se mnou v jedné posteli. Radši jsem se vrátila k zírání na deku.
„Tenkrát to docela dobře dopadlo, ale bylo to o fous. Máma už
totiž měla záznam v rejstříku. Když jí bylo dvacet, chytili je s Jimem
kvůli překročení rychlosti a při prohlídce auta našli trávu. Naštěstí
jí přidělili slušnýho právníka. Uhrál to na tíživou finanční situaci
a ona dostala podmínku. Soudci i mně slíbila, že už to neudělá.“
S povzdechem jsem sáhla na noční stolek a vytáhla z krabičky
kapesník. A to jsem si myslela, že je nebudu potřebovat.

– 373 –
 „Pokračovala v tom, i když mnohem nenápadněji. Peníze ukláda-
la na účet a domů nosila normální nákupy. Na konci školního roku
přišla s tím, že v práci dostane prémie. Říkala, že si zajedeme na
krásnou dovolenou někam do tepla. Ve skutečnosti…“ Hlas mě zra-
dil. Na pár chvil se mi vybavily všechny ty pocity. Beznaděj, strach
a taky stud. Netušila jsem, co se Aaronovi honí hlavou. Když jsem si
vzpomněla na jeho dokonalou rodinu… může tohle vůbec pochopit?
„V pořádku?“ zeptal se tiše.
„Jo. Dej mi jen pár vteřin.“ Párkrát jsem se zhluboka nadechla.
„V jednom autě našla revolver a dostala geniální nápad – stačí
jedna návštěva banky a budeme za vodou. Doslova… chtěla pak
odletět do Evropy. Ráno mě doprovodila na autobus. Byla veselá,
pořád mluvila o našich velkých prázdninách… Když se o pár hodin
později ve dveřích školní jídelny objevili policajti, bylo mi jasný, že
žádná Evropa nebude. Carolyn dostala deset let a já postel v děcáku.“
Ani jsem si nevšimla, kdy se přisunul blíž a chytil mě za ruku.
„Nemohla jsem to tam vydržet. Žádný špatný zacházení nebo tak,
ale některý děcka tam byly už roky. Anebo se vrátily od pěstounů,
který je nezvládli a vrátili. Nechtěla jsem žít jako oni. A tak jsem
utekla. Celkem asi třikrát.“
Otočila jsem ruku dlaní vzhůru a  pevně sevřela tu jeho.
Popotahovala jsem jako malá holka. Připadalo mi, že před ním
můžu. Tohle jsem ještě nikomu nevyprávěla. Bob se neptal, znal
to ze spisů.
Otřela jsem si oči a rozhodla se pokračovat.
„Pak jsem dostala pěstouny. Všichni mi neustále zdůrazňovali,
jaký mám štěstí. Notorická útěkářka s mámou v kriminále. Takovýho
hajzlíka si přece obvykle nikdo nevybere. Snad jen…,“ odfrkla jsem
si. „… lidi, kteří mají lásku k bližnímu v popisu práce.“
„Byli na tebe zlí?“ Bylo to poprvé, co do mého monologu vstoupil.
V jeho hlase jsem slyšela soucit. Nebyla jsem si jistá, jestli mě to těší.

– 374 –
 „Vlastně… ani ne. Byli spíš jako z jinýho světa. Ona nosila dlouhou
sukni až na zem, žádný šminky, on pořád citoval přikázání. Když
jsem byla malá, měla jsem obrázkovou bibli. Oni vypadali přesně
jako ty lidi ze Starýho zákona. Přišla jsem k nim v patnácti, takže
mě zákaz takový tý normální muziky, co se hrála v rádiích, pěkně
štval. Ale říkala jsem si, že to ty tři roky nějak vydržím. Dobře se
o mě starali.
Jednou mě odvezli za mámou. Byla jsem nadšená, brala jsem to
od nich jako skvělej dárek. Myslela jsem, že mě tam třeba budou
vozit pravidelně. Jenže oni mi cestou domů vysvětlili, že to měl bejt
poučnej zájezd, abych viděla, jak jsem mohla skončit, kdyby se mě
neujali. Asi to nemysleli špatně, ale…“
Marně jsem hledala slova. Všechno se ve mně kroutilo, jak se
staré křivdy a zranění draly na povrch.
„Utekla jsem od nich a zavolala Jimovi, protože mi nic jinýho
nezbylo. Jenže on mi to zavěsil.“
Rozbrečela jsem se. A to i přesto, že jsem Jima nikdy neměla
ráda. Jeho lhostejné odmítnutí mě ale stále bolelo, jako by se to
stalo teprve včera.
„Nemám ti něco přinést?“ zeptal se Aaron. Naše prsty se dávno
propletly. Držela jsem se ho tak pevně, až jsem v nich ztrácela cit.
Zavrtěla jsem hlavou. „Už to chci mít za sebou.“
„Nemusíš to dělat,“ řekl tiše.
„Musím,“ odporovala jsem. Musela jsem pokračovat. Kvůli němu.
Kvůli nám. A možná i kvůli sobě, abych to už jednou provždy mohla
nechat být.
„Nějakou dobu jsem žila na ulici. Vyhýbala jsem se poldům
a vlastně komukoli. Bála jsem se, že by mi někdo mohl ublížit.
Ukázalo se, že nikoho nepotkat nebude tak snadný. Nevěřil bys, jak
jsou opuštěný místa ve skutečnosti zalidněný. Od začátku jsem ale
měla docela kliku na lidi. Buď si mě nevšímali, nebo jsem dokonce
dostala něco k jídlu. A… kradla jsem,“ přiznala jsem tiše. „Peněženky,

– 375 –
dopisy ve schránkách. Tašky z nezamčenejch aut. Do maléru jsem
se dostala jen jednou. Asi nebylo chytrý vybrat si jako úkryt před
deštěm feťácký doupě. Bylo to zlý. No… nakonec jsem se odtamtud
dostala,“ uzavřela jsem nezřetelnou vzpomínku, která mi i po letech
způsobovala mrazení v zádech.
„Co se tam stalo?“ Mračil se. I jeho hlas zněl napjatě. Skoro jako
by se zlobil.
„Něco jsem si od nich vzala. Vím, že to byla blbost. Ale měla jsem
hlad a byla jsem sama. Taky jsem doufala, že si mě díky tomu ne-
budou všímat. Když jsem se vzbudila, bylo ráno a kromě jednoho
chlápka byli všichni v limbu. Zmizela jsem tak rychle, jak to šlo.“
„Neudělali ti nic?“ zeptal se zastřeným hlasem.
„Na nic jsem nepřišla. Chci říct… nic si nepamatuju. Ale doktor
Bradley řekl, že… no, vždyť víš. Nic se nestalo.“
Přisunul se ještě blíž. Hlavu si položil až ke mně na polštář.
„Dva dny mi bylo zle. Možná proto mě poldové celkem snadno
chytili v sámošce. A tenkrát jsem poprvé potkala Boba.“ Usmála
jsem se. „Byl strašně hodnej. Tenkrát mi to neřekl, ale už pár let
mě hledal. Tušil, že jsem jeho, i když mu to máma zapřela. Pořád
doufala, že se Jim vrátí. Byla do něj zamilovaná už od střední.“

***

O Mariině matce bych se býval rád dozvěděl víc, ale v tu chvíli se
ozvalo klepání na dveře. Objevil se Bob King. Rozpačitě nakoukl
dovnitř, a když nás uviděl, nesouhlasně se zamračil. A zrudl.
„Jenom si povídáme,“ pípla Marie.
„Jestli je to problém…,“ začal jsem smířlivě a zvedl se do sedu.
Podíval se na ni a potom zase na mě. Rezignovaně zavrtěl hlavou.
„Vlastně jsem tu vůbec nebyl a nepopřál jsem vám dobrou noc.
A vy na oplátku nebudete dělat blbosti. Spím hned vedle a pistoli
mám na nočním stolku,“ uzavřel to a nechal nás o samotě.

– 376 –
 Marie se unaveně usmála. Lehl jsem si zpátky k ní.
„Hm… věří mi,“ okomentoval jsem trochu samolibě Robertovu
návštěvu.
„Věří mně. Tebe má prostě rád,“ odporovala už o poznání radost-
nějším hlasem. Všechna ta tíseň najednou zmizela.
„Nechceš už jít spát?“ zeptal jsem se. Hodiny na nočním stolku
ukazovaly, že už dávno minula půlnoc.
„A ty?“
„Ještě to chvíli zvládnu.“
Přitáhl jsem si ji k sobě, ale jen opatrně. Pro případ, že by snad
měla něco proti. Neměla. Opřela se mi o rameno a zlehka si položila
ruku na moje břicho. Cítil jsem její dech i šimrání těch pár centime-
trů dlouhých vlasů. Přál jsem si, abych ji potkal teprve včera.
„Poslali mě do pasťáku. Utekla jsem hned, jak to šlo. A potom
už…“ Zarazila se a natočila ke mně obličej.
„Potom už?“
„To, co ti teď řeknu, je tajný. Nemůžu rozebírat detaily, protože
jsem to slíbila. Není to proto, že bych ti to chtěla zatajovat,“ dodala
rychle, když postřehla, jak jsem se zatvářil. „Prostě bude lepší, když
o některých věcech nebudu mluvit.“
Nelíbilo se mi to, ale neměl jsem na vybranou.
„Teo, ten Teo z dnešního dopoledne, je majitelem nočního klubu.
Taky dělá spoustu věcí okolo. Když jsem tenkrát utekla, připletla
jsem se k partě kluků, kteří zrovna…“
Upřela na mě ten nejúpěnlivější pohled, jakého je snad člověk
schopný.
„Aarone, chci, abys mi slíbil, že se zítra nesebereš a nepůjdeš to
vyprávět tátovi.“
Nemohl jsem si pomoct, ale jakmile se jednalo o toho přerostlý-
ho Mexičana, měl jsem chuť vrčet jako pes. Rozčilovalo mě, že ho
s Marií spojují nějaká tajemství, která mně říct nechtěla.
„Jak ti to můžu slíbit, když ještě nevím, o co půjde?“

– 377 –
 Nespokojeně si povzdychla a očima zabloudila někam k mé bra-
dě. Po chvíli se přece jen rozhodla pokračovat.
„Potkala jsem kluka, který se jmenoval Nathan. V tý době jsem
na tom byla dost bídně, neměla jsem kam jít. Normálně si chlápků,
co na mě pískaj nebo pokřikujou, nevšímám, ale…“
„Ale?“
Probodla mě vzpurným pohledem.
„Byla jsem zoufalá! Nathan a jeho kamarádi mě vzali k Teovi. Asi
dva měsíce jsem u něj bydlela, ale po čase mi Nathan sehnal pokoj
kousek od garáží, kde montoval auta.“
„Montoval auta,“ zopakoval jsem tónem, který jasně vyjadřoval,
že jsem přesně pochopil, o co šlo. Toho Nathana jsem měl rád asi
tak stejně jako Tea.
„No… prostě auta,“ utnula mě. „Kluci se o mě starali, hlavně Teo.
Chci říct… nemusela jsem se už bát, že mi někdo ublíží. Ve čtvrti,
kde žije Teo… lidi ho znají a snaží se ho nenaštvat.“ Její hlas doslova
přetékal vděčností. Těžko říct jak moc, ale nejspíš tam byla docela
šťastná.
„Chápu,“ utrousil jsem. Byl jsem samozřejmě rád, že se našel
někdo, kdo se o ni postaral, ale… nesnášel jsem ho.
„A taky ode mě držel dál svoje lidi,“ pokračovala a zadívala se mi
do očí. „Nedokážu to vysvětlit, ale od první chvíle jsme si rozuměli.
Nikdy si ke mně nic nedovolil a nikdy jsem ani neměla pocit, že by
ho to vůbec napadlo.“
Svatý Teo. Hned zítra vyberu z banky sto milionů, nechám mu
postavit kostel a každý den tam budu chodit zapalovat svíčky. Jak
s ní mohl být pod jednou střechou, aniž by ho napadlo… Tomu se
věřilo dost těžko.
„Já vím, že to nezní moc uvěřitelné, ale je to tak,“ tvrdila teď
už trochu netrpělivě. „Pro něj jsem byla malý kuře, který se snažil
chránit. Dokonce mě povzbuzoval, abych si dala život do pořádku.
Nathan si myslel, že za to mohly Teovy zastydlý otcovský pudy.“

– 378 –
 Navzdory všem antipatiím k tomu golemovi jsem nemohl igno-
rovat jasná fakta. Chránil ji. Nikdy ji nezranil a nikdy ji ani…
„Proč za tebou přišel do práce?“ vysoukal jsem ze sebe nakonec.
„Chtěl zjistit, jak se mám. A taky… asi se trochu bojí, jestli na něj
něco neřeknu tátovi.“
A bylo to tu. Věděl jsem to. Od první chvíle, kdy jsem viděl jeho
ruce kolem jejího pasu. Od chvíle, kdy jsem zahlédl jeho obličej. Byl
to přece mafián! Jakmile to vyslovila, polila mě hrůza. Vyskočil jsem
z postele a začal se šacovat.
Kde je ten pitomej mobil?! George asi nebude skákat radostí, že ho
ruším, ale je to profík. Hned někoho sežene. Kde mám ten pitomej…
Marie seděla na posteli a nechápavě mě pozorovala. „Co je?“
„Nechal jsem si mobil v autě!“
„Aha…?“
„Musíš mít bodyguarda! Nepůjdeš bez něj ani na krok!“
Zamračila se na mě. „To mě ani nenapadne.“
„Copak to nechápeš? Už nejsi holka z ulice. Tvůj táta právě získal
obrovské jmění a každý, kdo umí číst, o tom ví. Mohli by tě unést
a Boba vydírat! Nebo by si taky mohli říct, že toho víš příliš moc
a že jsi pro ně nebezpečná!“
Pousmála se, tak nějak shovívavě.
„Neříkej oni. Je jen Teo a s ním parta lidí, kteří ho poslouchají na
slovo. Nikdy by mi nic neudělal, tím jsem si jistá. Nechal mě, abych
se šla udat, i když věděl, že bych s poldama mohla mluvit i o něm.“
„Ale prosím tě!“ Přecházel jsem po místnosti a přemýšlel, jestli
bych Marii neměl na pár měsíců někam odvézt…
„O tom je důvěra.“
Účinněji by mě nezastavila ani rána palicí. Nezvýšila hlas a ne-
pokoušela se se mnou hádat. Tvářila se smrtelně vážně.
„Ta důvěra tě ale může hodně stát,“ řekl jsem dutě.
„Přesně o tom ale důvěra je. Nikdy si nemůžeš bejt úplně jistej.
Buď ji někomu dáš, nebo ne. Já se rozhodla Teovi věřit.“

– 379 –
 Ne, tohle už nebylo jen o ní a o Teovi. Bylo to o mně a mém stra-
chu. Ian studoval spoustu let, aby mi mohl říct skoro totéž. Kam
se poděla ta malá bezbranná holka? Žena, která seděla na posteli
a rentgenovala mě těma krásnýma modrýma očima, věděla o životě
všechno, co vědět potřebovala.
„Bojím se ti věřit,“ přiznal jsem na rovinu. Vrátil jsem se k posteli,
a když se Marie pomalu opřela o svůj pruhovaný polštář, lehl jsem
si k ní. Chytila mě za ruku a napjatě se na mě podívala.
„Je mi to líto, ale zkrátka se budeš muset rozhodnout.“
Sledoval jsem její tvář a oči. Zdálo se mi, že ji vidím úplně poprvé.
„Vím, že jsem ti těžko mohla udělat něco horšího. Pokaždý, když
jsme byli spolu, pokaždý, když jsem Helen podávala hlášení… my-
slela jsem, že už to nevydržím ani o den dýl. Neplánovala jsem, že
ty a já…“
Přetočila se na záda a zadívala se do stropu.
„Podle Helenina plánu jsme se měli nesnášet, víš? Jenže… nějak
to nešlo,“ povzdychla si nešťastně.
„Je ti sedmnáct. Mně je osmadvacet.“ Řekl jsem to nejspíš v se-
beobraně. Byla to moje záchranná brzda. Padák pro případ, že bych
začal ztrácet hlavu. Pro případ, že bych zjistil, že mi vlastně nic
nebrání. Že kašlu na to, jak dlouho mi lhala. A hlavu jsem ztrácel
právě teď.
„Já tě miluju,“ řekl jsem konečně a překvapilo mě, jak moc se
mi ulevilo. Marie mlčela a v její tváři se objevil úžas. „Ale musím
o tom přemýšlet. Protože až se rozhodnu být s tebou, chci si za tím
rozhodnutím stát.“
Váhavě přikývla a já jí položil ruku na tvář.
„Bude to těžký… Přijde obrovský tlak. Protože jsi příliš mladá.
Protože v den, kdy ti bude osmnáct, všichni ti šťouralové, kteří se
zatím spokojili s pomluvami, zveřejní tvou minulost. Každý přestu-
pek i každý přešlap. A nezaměří se jenom na tebe a na mě, ale i na
naše rodiny.“

– 380 –
 Přemýšlel jsem, jestli vůbec tušila, co by to mohlo obnášet. Měla
by radši odjet. Studovat v Evropě a dohnat všechno, co zameškala.
Nechat ten marast daleko za sebou.
„Já vím,“ zašeptala. V jejím pohledu však nebylo nic o Evropě
ani o tom, že by chtěla zmizet. Připadalo mi, že v tom měla jasno
celou dobu. Dokonce i teď nejspíš věděla líp než já, že jsem se ve
skutečnosti už rozhodl. Nejspíš čekala, až to dojde i mně.
„Musím si to promyslet,“ opakoval jsem tvrdohlavě. „Když si
představím, že bych tohle všechno podstoupil a vystavil tomu i lidi,
které miluju, a pak se ukázalo, že máš v rukávu ještě něco…“
„Chceš říct, kdybych tě znova zradila?“
Vnímal jsem ji tak ostře, jako by stála v kuželu slunečního světla.
„Nevím, jestli bych to přežil.“
Pousmála se. „Možná bych to spíš nepřežila já. Když jsi naštva-
nej, jde z tebe hrůza.“ Její úsměv mě přesvědčil, že všechno je zase
v pořádku.
„Dej mi trochu času, ano? Potřebuju si to srovnat v hlavě. A nej-
spíš to i probrat s rodinou. Měli by vědět, co je čeká.“ A znovu jsem
řekl: „Miluju tě.“
Stačilo se sklonit trochu níž. Její vůně mě obklopila stejně jako
v mých snech. Jen byla sladší, než jsem si pamatoval. A její rty same-
tovější. Cuchala mi vlasy a snažila se ke mně přitisknout ještě víc.
Možná se taky celé týdny bála, že se to už nikdy nestane.
Ještě chvíli jsem ležel a vdechoval vůni jejích vlasů. Hladila mě
po zádech. Držel jsem ji, dokud se její dech nezklidnil. Pak jsem ji
přikryl a zhasl. Ještě než jsem za sebou zavřel dveře, cítil jsem její
upřený pohled.

– 381 –
 Lov na kukačku

Aaron k nám docházel dvakrát týdně. Nikdy nebyl sám. Brával s se-
bou právníka nebo finančního experta. Lidi tam venku nesměli po-
chybovat, že jediným důvodem, proč Aaron Collins chodí do našeho
domu, jsou miliardy někdejší společnosti King Petroleum. Doufali
jsme, že se novináři postupně uklidní, a zdálo se, že to zabírá. Naše
ochranka už víc než dva týdny nikoho nesundala ze stromu před
mým oknem. Přesto jsem si stále ještě nemohla dovolit jít normálně
ven, pokud jsem nechtěla čelit dotěrným otázkám. Stala se ze mě
myš, která se krčí ve své díře a schovává se před smečkou hlady
zdivočelých kocourů.
Po měsíci se mi noha konečně úplně zahojila. Bylo to přesně ve
stejné době, kdy mi kancelářská práce začínala lézt krkem. I když
pracovat ve stejné budově, kde sídlila právnická firma, kterou si
najala Collins Industries, přinášelo jisté výhody. Aaron se za mnou
mohl zastavit a dělal to často. Někdy přinesl oběd, jindy jen nakoukl
dovnitř a zeptal se, jak se mám. Bylo to krásný. A zároveň to bylo
mučení. Jeho úsměvy, hlas, letmé doteky. Tak blízko, a přesto nedo-
sažitelný. Pokaždé mě na jazyku pálila stejná otázka. Čekala jsem,
jestli neudělá nebo neřekne něco víc.
Proto jsem se tak nehorázně těšila, že se po čtyřech týdnech
zase konečně dostanu do lesoparku. Celý areál byl pro novináře
uzavřený, takže mě čekalo příjemných pár hodin strávených na
vzduchu. Ani mi nevadilo, že budu muset brzy vstávat. Aspoň zase
jednou posnídám s tátou.
„Rezignuju.“
Zrovna jsem nám nalila kafe a na stůl postavila talíře s tousty.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla.
„Cože?“

– 382 –
 Povzdechl si a napil se kouřící kávy. „Včera si mě zavolal staros-
ta. Na přátelský rozhovor.“ Nešťastně zavrtěl hlavou. „On prý těm
věcem v novinách nepřikládá žádný význam, ale je pod hrozným
tlakem. Veřejné mínění, média… bla bla bla…“
„Je to kvůli mně?“ Hlavou mi blesklo, jestli by mnoha lidem ne-
bylo líp, kdybych jim zmizela ze života.
Odložil šálek a chytil mě za ruku. „Nechci, aby sis s tím dělala
starosti. Už takhle toho máš nad hlavu. Jenže novináři…“ Uhýbal
pohledem, což se mu vůbec nepodobalo. „Už týdny píšou o tom, že
šéf chicagské policie chodí do vězení za ženou odsouzenou za vlou-
pání. Za ženou, která je shodou okolností matkou jeho několikrát
zatčené dcery. Naposledy dokonce…“ Zarazil se.
„Chci to vědět.“
„Nenapsali to tak přímo. Prý jsem šťastnej chlap, když se moje
žena zabila v autě a já můžu mít svou milovanou rodinku a k tomu
bonus v podobě všech těch miliard. Skoro jako bych s tím Heleniným
autem něco udělal.“
Popadl mě vztek. Takový ten živelný, kdy má člověk chuť něco
rozmlátit nebo i někoho praštit, bez ohledu na následky.
„Cože? Jak můžou? To přece…“ Nebyla jsem schopná dát dohro-
mady celou větu. „Zažaluješ je?“
„Mluvil jsem o tom s Johnem. Říkal, že v těchto případech je to
většinou padesát na padesát. I kdybych vyhrál, soudní proces by
ten plátek jen zpopularizoval. Kašlu na to.“
V očích mě začaly štípat slzy. Nedokázala bych říct, jestli lítosti,
nebo vzteku.
„Tati, kvůli tomu přece nemusíš odcházet. Jsi úplně čistej.
Prostě… prostě nás máš rád. Nemůžeš za to, co jsme s mámou kdy
udělaly.“
Zavrtěl hlavou a smutně se usmál.
„Vůbec se tím netrap. Jsem šťastnej. Opravdu. Teda když pominu
to, jak se to v práci všechno podělalo.“

– 383 –
 „Jsi dobrej policajt!“ zkusila jsem to ještě. „Možná ten nejlepší!
Proč bys měl odcházet kvůli takovejm škodolibejm hyenám? To se
za tebe starosta nepostaví? Vždyť tě na to místo dosadil on!“
„No právě. On je ten, kdo má teď máslo na hlavě. Mohlo by to
vypadat, že si špatně vybírá lidi. Rok před volbama tohle nemůže
potřebovat.“
„Takže tě vyhodil?“ zašeptala jsem.
„Ne. Ne tak doslova. Dal mi skleničku svého nejlepšího bourbo-
nu a s úsměvem naznačoval, že by bylo lepší, kdybych odešel sám.
Ukázal bych tím prý, že mám pořád charakter. A nemusím odcházet
úplně. Říkal, že si můžu vybrat nějaký menší město.“
Teď už jsem brečela naplno. „Je mi to líto, tati.“
Láskyplně se na mě podíval.
„Vůbec o tom nemluv. Dal bych i víc za to, že jsi živá a se mnou.
A Carolyn…“ Zrudly mu uši. Když mluvil o mámě, stávalo se mu to.
„No, uvidíme,“ uzavřel to.
Pokračoval v jídle. Pokusila jsem se o totéž, i když mi připadalo,
že přežvykuju kamínky a písek. Tak o tomhle Aaron mluvil. Tlak na
rodinu. Na mou i na tu jeho. Rozbolel mě žaludek.

***

Už nějakou dobu jsem měl špatnou náladu a z velké části jsem si za

to mohl sám. Marii jsem vídal jen několikrát týdně. Občas jsem využil
toho, že měl ke Kingovým cestu Elton Ackerman, a svezl se s ním. Taky
jsem jezdíval na neplánované návštěvy právnické kanceláře, která síd-
lila ve stejné budově jako moje nadace, jen abych se s ní mohl setkat.
Bylo nám spolu dobře, ale pokaždé jsem na Marii viděl to téměř zoufalé
očekávání. Pořád jsem si říkal, že čím víc času uplyne, tím menší bouři
zveřejnění našeho vztahu způsobí. Zároveň mi chyběla. Trápila se a já
měl vztek. Dřív jsem si s pozorností médií nelámal hlavu. Dokázal jsem
se tomu i zasmát. Teď jsem novináře začínal nenávidět.

– 384 –
 Také jsem hledal příležitost, kdy si o Marii promluvit s matkou,
protože jsem nechtěl, aby se to dočetla v novinách. První spekulace
se už samozřejmě objevily a bylo jen otázkou času, kdy se donesou
až k ní. A ona mi to ani trochu neusnadňovala. Kdykoli se řeč stočila
k dívce, která si v mé nadaci odpracovávala svůj trest, matka velmi
nápadně měnila téma. A tak jsem to znovu a znovu odkládal.
První říjnový den se pokazil už od rána. Cindy onemocněla, takže
jsem první hodinu po příchodu do práce věnoval vyřizování vzkazů
zanechaných na záznamníku. Slíbil jsem si, že své asistentce hned
příští měsíc vyplatím pořádné prémie. Dvacet vzkazů a měl jsem
chuť jet zpátky domů. Její nepřítomnost také hodně zneklidňovala
George, který každou půlhodinu pod záminkou, že jde na záchod,
odcházel telefonovat, aby se ujistil, že nic nepotřebuje. Byl nevrlejší
než obvykle.
K dovršení všeho mi uprostřed největšího pracovního mumraje
telefonovala Trish. Vlastně to ani nebyl rozhovor. Ječela na mě, že
jsem idiot a že nechápe, jak můžeme mít s Ethanem stejnou DNA.
„Měl by ses nechat vyšetřit,“ vřískala na mě. „Možná potřebuješ
ústavní péči! Myslíš, že nečtu noviny? Jen naprostej magor by se dal
dohromady s tou proradnou ulhanou krá –“
„Trish!“ zařval jsem na ni, protože kdyby to dopověděla, prav-
děpodobně bych za sebe nedokázal ručit. „Už nikdy o ní nebudeš
mluvit takhle! Rozumíš?“
Ozvalo se jen pohrdlivé zasyčení a má švagrová bez rozloučení
zavěsila. Zůstal jsem stát s oněmělým sluchátkem v ruce a rozči-
lením jsem se doslova zalykal. Jak dlouho bude trvat, než se Trish
pokusí poštvat proti mně zbytek rodiny? Nevěřil jsem, že by se jí to
mohlo podařit, na to byla příliš špatný diplomat, ale nálada mých
nejbližších se kvůli ní dostane na bod mrazu. Rozhovor s matkou
už se nedal odkládat. Rozhodl jsem se, že jí to řeknu hned zítra.
Krátce po poledni mě čekala další nepříjemná záležitost.
Výstavba lesoparku se dostala za polovinu a já slíbil, že uspořádám

– 385 –
exkurzi pro zástupce tisku přímo v Thorntonu. Budou se ptát na
golf. Na minizoo. A na můj maxiskandál.
Od rána lilo jako z konve, tudíž tu byla naděje, že novináři nebu-
dou mít chuť na dlouhé procházky pod širým nebem. Chtěl jsem být
co nejstručnější a pak jim nabídnout občerstvení v právě dostavěné
budově golfového klubu. Jenže i počasí se nakonec postavilo proti
mně. Krátce před tím, než jsme dorazili, vítr rozfoukal mraky a roz-
zářilo se slunce.
Vystoupil jsem z auta a spolu s Georgem čekal, až se z minibusu
vysouká všech čtrnáct novinářů. Marii jsem uviděl okamžitě. Nejspíš
to bylo tím, že jsem ji vyhlížel. Krčila se uprostřed rozbahněné plochy
budoucího golfového hřiště a snažila se aspoň trochu krýt za vozem
s nasbíraným kamením. Usmála se na mě. Byl to ten hřejivý úsměv,
který mě pokaždé nutil nechat všechno plavat a běžet za ní. Tentokrát
jsem se ale musel držet zpátky. Úsměv jsem jí rychle oplatil a obrátil
se zpět k novinářům. Doufal jsem, že ji nikdo z nich nezaregistruje.
Přivítal jsem je a vynaložil veškerý šarm, kterého jsem byl schopný,
aby mi věnovali plnou pozornost. Zdálo se, že to zabírá. Ulevilo se
mi, když jsem měl úvodní řeč za sebou a mohl je odvést na prohlídku
golfového klubu, dál od Marie. Jenže se ozvalo nečekané zvolání.
„Slečno Dobsonová!“
Trhnul jsem sebou a ruce se mi automaticky sevřely v pěsti.
Obrátil jsem se. Zástup pisálků se nechápavě zastavil a zadíval se
špatným směrem. Tím směrem, kterým kráčel chlápek v drahém
baloňáku. Přímo k ní. Fotil a šklebil se u toho, jako by vyhrál v lo-
terii. A viděl jsem i ji. Jak zbledla a jak pomalu couvá. V očích měla
hrůzu.

***

Říjen se do toho pěkně obul, takže když jsem se zase ocitla na sva-
zích vznikajícího lesoparku, dostala jsem na přivítanou studenou

– 386 –
sprchu. Doslova. Čerstvě zasazené stromky a keře procházely zatěž-
kávací zkouškou. Pokud by pršelo příliš, odplavila by je voda. Ted
stál v pršiplášti nahoře na kopci a snažil se je v zemi udržet silou
myšlenky. Solidárně jsem zůstala s ním a držela nad ním deštník.
Kromě nás venku nikdo nebyl. Všichni se schovávali v první mon-
tované budově, která vznikla dole v údolí. Mně se tam pochopitelně
nechtělo, neměla jsem chuť čelit všemu tomu zírání.
„Hele, už se to trhá!“ zvolala jsem nadšeně a ukázala směrem na
jih. Zatímco na nás se stále lily proudy vody, na obzoru se spustila
zlatá opona slunečních paprsků. Dokonce byla vidět modrá obloha.
Ted se rozchechtal a bodře mě plácl do zad.
Za půl hodiny bylo po dešti. Dobrovolníci v holínkách se trousili
ven. Sázet se nedalo – zem se změnila v kaši –, ale nastal ideální
čas na odstraňování kamení z plochy, kam se měly už za pár dní
pokládat předpěstované zelené koberce. Ted napůl šílel, jak se
bál, že chladné počasí přijde příliš brzy a trávník se nechytí. Jeho
starosti bych chtěla mít.
Do údolí najely dva traktory s otevřenými vozy a my vyfasovali
rukavice. Držela jsem se stranou. Po tom, co jsem minulý měsíc
předvedla s rýčem a panem Collinsem, už všichni věděli, kdo jsem.
Dva kluci si mě vyfotili mobilem. Nejspíš doufali, že jim za ty fotky
někdo zaplatí. A asi měli pravdu.
Procházela jsem těsně podél úpatí svahu, v ruce kbelík, a kaž-
dých pár kroků jsem ohýbala záda. Když byla nádoba plná, vlekla
jsem ji k vozu, abych obsah vysypala. Celkem pakárna, ale měla
jsem aspoň klid.
Uplynula přibližně hodina, když přijel autobus a s ním Aaronovo
auto. Musela jsem se hodně přemáhat, abych k němu neběžela.
Neviděli jsme se už tři dny. Z autobusu ale k mému zděšení vylé-
zali novináři! Reagovala jsem rychle. Zvedla jsem si límec a sedla
si do dřepu, abych nebyla tak na ráně. Aaron jim něco vykládal, na
tu dálku jsem ale neslyšela ani slovo. V jeden moment mě uviděl

– 387 –
a usmál se. Byla to jen vteřina. Pak se otočil a vedl návštěvníky
k rozestavěné zdviži. Vrátila jsem se ke sbírání kamení a přitom
jsem se pokoušela nenápadně sledovat, kde zrovna je.
„Slečno Dobsonová!“
Mé jméno proletělo údolím a vyplašilo hejno ptáků, kteří se už
stihli zabydlet mezi keři. Narovnala jsem se a zmateně se rozhlí-
žela, kdo to na mě zavolal. Od skupiny žurnalistů se oddělil nějaký
fotograf a blížil se ke mně. Co krok, to zmáčknutí spouště. Zůstala
jsem stát. Přemýšlela jsem, jak by to vypadalo, kdybych se běžela
schovat do domku, a jestli by mě pronásledoval až tam. Nebo se
mám drápat tím rozbahněným svahem nahoru? Byla jsem v pasti.
A taky vyděšená a naštvaná.
Aaron ho vůbec nevaroval. Neoslovil ho, než ho chytil za rameno.
Nepožádal ho, aby přestal fotit. Prostě jím smýkl, vytrhl mu foťák a pak
s tou jistě drahou věcičkou třískl na hromadu nasbíraného kamení.
Už byli dost blízko, abych zaslechla, jak mu Aaron s ledovým
klidem řekl: „Pošlete mi účet. A teď odtud vypadněte, nebo poletíte
za tím foťákem.“ Nepotřeboval křičet, aby dosáhl svého. Byl žralok.
Fotograf si přesto cestou k autu dovolil vyhrožovat žalobou.
Objala jsem se rukama. Cítila jsem pohledy všech lidí, co tomu pa-
rádnímu divadlu přihlíželi, ale nedívala jsem se na ně.
Aaron zavolal na svého bodyguarda a něco mu tiše řekl. Věnoval
mi ještě jeden pronikavý pohled a potom se vrátil k fascinovaným
zástupcům médií.
Osobní strážce zamířil ke mně.
„Slečno Dobsonová, prosím, pojďte se mnou do vozu. Pan Collins
vám vzkazuje, že momentálně nutně potřebuje někoho, kdo by se
staral o administrativní záležitosti v sídle nadace. Odvezu vás.“
Vyhledala jsem Aarona očima. Pokračoval ve výkladu. Viděla
jsem, že zuří. I když se usmíval – ten profesionální výraz pro novi-
náře měl prostě nacvičený –, z každého jeho gesta sálal hněv. Mohla
jsem jen doufat, že se nezlobí i na mě.

– 388 –
 „Díky,“ hlesla jsem a následovala bodyguarda k Aaronovu autu.
„Mám v tom domku svoje věci,“ vzpomněla jsem si najednou.
Na nohou jsem měla gumáky obalené blátem a na sobě vlhkou
pláštěnku.
„Přivezu vám je později, slečno. Teď bychom měli jet. Tihle
pisálkové obvykle informujou o pěstování růží, ale každou chvíli
se můžou vzpamatovat a rozhodnout se, že prorazí do mnohem
čtenější rubriky.“
Nerozhodně jsem se zadívala na hroudy bahna na svých botách.
„To je v pořádku. Nastupte!“ Teď už to znělo netrpělivě. Ohlížel se
přes rameno, jako by se bál, že po nás snad někdo vystřelí. Poslechla
jsem bez reptání.

***

„Dámy a pánové, velmi se omlouvám za ten incident. Jak je vidět,

ne každý má dobré vychování a dokáže pracovat tak profesionál-
ně jako vy. Pojďme raději pokračovat v prohlídce. Snad po jejím
skončení nepohrdnete pozváním na večeři. Myslím, že vám to za
to zdržení tak trochu dlužím.“
Ždímal jsem ze sebe zdvořilost a okouzlující úsměvy. Dámská část
výpravy roztála okamžitě, muži až na té večeři. Rozdával jsem kom-
plimenty a nešetřil penězi. Dokonce jsem jim slíbil prohlídku matči-
ny zahrady. Dělal jsem všechno možné, dokud jsem si nebyl jistý, že
ani jeden z nich nenapíše negativní zprávu. Odjížděli přesvědčeni,
že ten mizera, kterého jsem vyrazil, si nic jiného nezasloužil.
A celou dobu jsem prožíval Tantalova muka. Marie nemohla být
víc než půl hodiny jízdy daleko, ale já za ní nemohl, dokud se mi ne-
podaří zbavit se novinářů. Lámal jsem si hlavu, jestli je v pořádku,
protože když odjížděla, vypadala dost otřeseně.
V sedm jsem konečně zamířil do sídla nadace. Cestou jsem porušil
snad všechny dopravní předpisy. Myslel jsem na to, jak dlouho ji ve

– 389 –
skutečnosti nechávám čekat. Celý měsíc! Třicet dní letmých doteků
a krátkých návštěv. Trish měla pravdu – měl bych se nechat vyšetřit.
Vyběhl jsem schody a uviděl George, který hlídal vstup do kan-
celáře.
„Všechno v pořádku?“ zeptal jsem se za letu.
Přikývl. „Je uvnitř. Čeká na vás, pane.“ Sotva znatelně se usmál.
Bezpečně poznal vlastní symptomy.
Otevřel jsem dveře. Stála tam a čekala. Neřekl jsem nic – momen-
tálně jsem měl v hlavě úplně prázdno –, jen jsem udělal tři dlouhé
kroky a konečně ji sevřel v náruči. Všechna tíha ze mě rázem spadla
a slyšel jsem, jak i ona úlevně vydechla. Měl jsem nutkavou potřebu
všechno jí vynahradit. Ošklivé odpoledne, uplynulý měsíc, uplynulé
roky, celý svět, všechno. Položil jsem jí ruce na tváře a sklonil se tak
nízko, až jsem ucítil její dech. Díval jsem se jí do očí, rozšířených
očekáváním.
„Dřív jsem nemohl… Musel jsem je zabavit, aby na to zapomněli.
Vzal jsem je na večeři, pozval na slavnostní otevření…“
Několikrát přikývla a já si uvědomil, že jen zbytečně žvaním.
Pravděpodobně jí bylo fuk, kde jsem byl. Teď byla spokojená, pro-
tože jsem přišel. Usmívala se.
„Jsi v pořádku?“
„Už jo,“ vydechla.
Dotýkal jsem se jí. Jejích vlasů, čela, tváří i krku. Rukama a potom
rty. Pomyslel jsem si, jak je absurdní, že ve skutečnosti byla moje už
celé týdny. Znovu jsem ji líbal. Její rty chutnaly slaně.
„Dělám ti ze života peklo,“ řekla smutně.
Blázínek. Nikdy jsem nebyl šťastnější. Podržel jsem si její obličej
a čekal, dokud neotevře oči a nepodívá se na mě. Toužil jsem, aby
poznala ten rozdíl. Přistoupila na mou hru a velmi pozorně si mě
prohlížela. Najednou se rozzářila. Ať už to vypadalo jakkoli, našla to.

***

– 390 –
Usmíval se. V jeho výrazu nebyl ani náznak pochybností a vyzařo-
vala z něj jistota. Byl prostě šťastný. Připomínal mi toho záchranáře
z kanadských hor, ale teď to pro mě znamenalo mnohem víc.
„Sedmnáct…,“ pronesl nevěřícně.
Okamžitě jsem se vrátila oběma nohama na zem. Byl o jedenáct
let starší. Další „drobnost“, se kterou jsem si mohla po nocích lámat
hlavu.
„Já vím, hrozný. Ale už mi brzo bude osmnáct,“ vyslovila jsem
pravděpodobně nejpitomější výmluvu svého života.
Zasmál se tomu. „Jsi zajda…“
„Kmete,“ bránila jsem se. A po krátkém zaváhání jsem dodala:
„Miluju tě.“
„A já tebe.“
Připadala jsem si jako opilá. Líbání takovým způsobem muselo
být určitě trestné. Nikam nespěchal, neodbýval to.
„Tři měsíce, jeden týden a pět dní,“ zabručel, když jsem se pak
ocitla uvězněná v jeho náruči. Ještě stále měl na sobě luxusní, ale
provlhlý kabát.
„Ty víš, kdy mám narozeniny?“
Uslyšela jsem smích. „Asi si kvůli nim pořídím adventní kalen-
dář.“
„Jsou pro tebe tak důležitý?“ vyzvídala jsem rozpačitě, vděčná,
že právě teď nevidí, jak rudnu.
Ucítila jsem polibek na temeni. Aaron vykročil a tlačil mě před
sebou, dokud jsem nenarazila do židle a nesedla si do ní. Ani jsem
nevěděla, jak se to stalo, ale najednou přede mnou klečel. Ta scéna
mi byla tak trochu povědomá.
„Chci si tě vzít.“
Dívala jsem se na něj úplně omráčeně a myslela si, že se mi to
všechno jenom zdá.
Sklonil se nad mou levou ruku a políbil prázdný prsteníček.
„Myslím, že už mi to došlo. Já nemám na vybranou. Musím si tě vzít.“

– 391 –
 Zamračila jsem se. „Jak to myslíš, že musíš? Jsi těhotnej?“
Zasmál se. Byl to ten jeho smích s přimhouřenýma očima. Pohla­
dila jsem ho ve vlasech.
„Já si tě musím vzít, protože bez tebe nemůžu žít.“ Usmíval se
a byl evidentně spokojený, že mi pro jednou došla slova.
„Ty už mi věříš?“ zeptala jsem se skoro bez dechu.
„Ano.“
Mé jindy neustále drmolící podvědomí se ponořilo do nábožné-
ho ticha.
„Bude z toho pěknej poprask,“ hlesla jsem jenom. To se ozval ten
pochybovačný pesimistický hlas, který mě strašil ve snech. „A co tomu
říká tvoje rodina?“ Aaron nebyl jediný, koho jsem podvedla. Neuměla
jsem si představit, že by se se mnou ještě někdy mohli chtít setkat.
Znovu přitiskl rty na můj prsteníček.
„Ještě to nevědí. Spíš tuší. Chystám se jim to říct co nejdřív.“
Dostala jsem strach. Vzpomněla jsem si na tátu.
„Sám jsi říkal, že kvůli nám všichni budou pod obrovským tla-
kem. Bob… Bob příští měsíc musí skončit v práci. Kvůli mně.“ Zase
se vrátila tíseň. Strašně jsem chtěla, aby to Aaron udělal. Aby mě
chtěl tak moc, že obětuje všechno. Zároveň jsem se toho děsila.
„Mám strach, že mi to jednou budeš vyčítat,“ vyslovila jsem své
nejtemnější obavy.
Sedl si na zem, zády se opřel o zeď a stáhl mě k sobě na klín.
Objímala jsem ho kolem krku a opájela se nadějí, že se už nic dal-
šího nepodělá.
„To se nestane. Nikdy nedělám nic, za co bych se pak nemohl
postavit. Rozhodl jsem se sám. Musím jen najít způsob.“
„Budeme žít za polárním kruhem?“ zeptala jsem se s hořkým
pousmáním.
Slyšela jsem jeho tichý povzdech. „Ještě nevím. Ale přijdu na to.“
Tiskla jsem se k němu, špičku nosu zastrčenou pod límec jeho
kabátu.

– 392 –
 „Zatím to nebudeme zveřejňovat. Než pravda vyjde najevo, mu-
sím na to rodinu připravit. Už nebudeš jezdit do Thorntonu, trest si
odpracuješ tady.“ Teď mluvil jako majitel obrovské firmy, zvyklý udí-
let příkazy. Uklidňovalo mě to. „Chci, abys u sebe měla bodyguarda.“
Chtěla jsem protestovat, protože ta představa se mi příčila. Ale
momentálně mě držel v náruči a před chvílí mě v podstatě požádal
o ruku.
„Dobře.“
„Hodná holka,“ pochválil mě.
„To nejsem,“ podotkla jsem s pohledem upřeným na jeho rty.
„Pokoušíš se svádět svýho šéfa?“ zeptal se tím vražedně zastře-
ným hlasem, když jsem se mu vzápětí snažila přetáhnout kabát
přes ramena. Připadalo mi absurdní, že ho měl pořád ještě na sobě.
„Nejsi můj šéf,“ odporovala jsem. „A ani mě za to nemůžeš vyho-
dit. Máme to za trest.“
Mokrý kabát se konečně vzdal. Aaron se zas od srdce zasmál.
„Ty to máš za trest. Já jsem poškozená strana.“ Vtiskl mi polibek
na krk. Ucítila jsem jemné kousnutí.
„Zasloužíš si odškodný,“ zamumlala jsem. Rozklepaně a trochu
nešikovně jsem se pustila do rozepínání knoflíků na jeho košili.
Prudce se nadzvedl a položil mě zády na zem. Přitiskl se ke mně.
„Spíš mi usiluješ o život. Vážně mě chceš donutit milovat se s te-
bou v kanceláři na podlaze?“
Milovat se? Na podlaze?
„Přehnala jsem to?“ pípla jsem. Bylo mi trapně. Hodně trapně.
„Už ve chvíli, kdy ses mi zadívala na pusu.“ Zasmál se, ale znělo to
spíš trochu zoufale. Tvářil se napjatě. Ne jako když vyhazoval toho
novináře, tohle bylo jiné…
„Měla bys vědět… chlapům stačí málo.“
„Aha.“
„Tím chci říct…,“ pomalu se nade mnou skláněl. „Děláš to fakt
dobře.“ Otřel se rty o můj nos. „Jen nevím, co jsi tím myslela.“

– 393 –
 „Nemyslela jsem… vůbec.“
Smál se mi. Očividně. Přesto jsem se neurazila. Ono se totiž zdálo,
že ho to potěšilo. Kdo se v tom má vyznat?
„Nechci, abys byla vyděšená,“ zapředl tiše jako kočka.
„Nejsem,“ odporovala jsem tím velmi vyděšeným a zároveň tru-
covitým hlasem. Což ho opět pobavilo.
„Jestli teď zase řekneš, že jsem zajda, tak se naštvu,“ varovala
jsem ho.
Zacukaly mu koutky, ale nerozesmál se. Pohladil mě a jen se na
mě díval.
„Budu si to pamatovat,“ ujistil mě. Pak se mu ve tváři objevil
úsměv. Žraločí.
„Co je?“ zeptala jsem se. Polilo mě horko.
„K mým největším přednostem patří trpělivost.“
„Vážně?“
Přikývl. „Tři měsíce, jeden týden a pět dní.“

– 394 –
 Svět plný soudců

Seděl jsem v autě, ruce položené na volantu a ani trochu se mi ne-

chtělo vystoupit. Dveře garáže se za mnou dávno zavřely. Nalevo
ode mě stálo Ethanovo auto, na druhé straně matčin mercedes.
Přemýšlel jsem, kdy jsem se naposledy cítil takhle… nervózní.
Neměl jsem pochybnosti o tom, co se chystám udělat, ale uměl jsem
si představit, jak se na to budou tvářit. Kdo by se jim taky mohl
divit?
Zamiloval jsem se mírně řečeno neprakticky. Jestli si někdo
zasloužil, aby bulvár cpal jeho fotky na první stránky, byl jsem to
já. Výstřední miliardář, který si nabrnkl nezletilou delikventku, jež
z něj před pár týdny udělala pitomce před celým národem. Jenže
nikdo z nich ji neznal, a to byl ten zásadní problém.
Žádnou strategii, jak jim to říct, jsem nevymyslel. Doufal jsem
jen, že mě mají dost rádi na to, aby se s tím časem smířili a dali
Marii šanci.
Vystoupil jsem z auta a zvolna vešel do haly, kde už na mě čekal
majordomus. Vzal si ode mě kabát a oznámil mi, že všichni už čekají
v knihovně.
„Řekni, že to není pravda!“ štěkla Trish ve chvíli, kdy jsem otevřel
dveře a chystal se vstoupit.
„Vítej, zlatíčko,“ usmála se na mě máma. Byl jsem jí vděčný, že se
rozhodla Trish ignorovat.
Přešel jsem místnost až k matčinu křeslu a sklonil se k ní, abych
jí mohl dát pusu na tvář. Nemohl jsem si nevšimnout, jak napjatá
ve skutečnosti byla. Rozhlédl jsem se po ostatních. Beverly ke mně
vyslala povzbudivý pohled.
„Já čekám! Hodláš z nás dělat idioty? Copak už jsi nám toho
nezpůsobil dost?“ pokračovala Trish tam, kde před chvílí skončila.

– 395 –
Ethan se na mě omluvně usmál. Pokud šlo o jeho ženu, často se oci-
tal v dost prekérních situacích. Láska je někdy slepá. V jeho případě
musela být i hluchá a lehce mentálně retardovaná.
Posadil jsem se do křesla hned vedle matky.
„Bourbon?“ navrhoval Ian a rovnou se postavil k barovému stolku.
„Jenom džus,“ odpověděl jsem. Alkohol jsem si teď nemohl do-
volit. Mluvil bych příliš upřímně, a to jsem nechtěl.
Trish začala nervózně přecházet po místnosti.
„Musíme tu hrát to divadlo?“ zeptala se podrážděně. „Ať už se
konečně přizná!“
Napil jsem se džusu. Těch pár vteřin mi pomohlo získat ztrace-
nou rozvahu.
„Divadlo? Je úplně normální pozdravit, když někam přijdeš.“
Bojovně si založila ruce na bujném poprsí.
„Máš s tou štětkou něco, nebo ne?“ vykřikla už skoro hysteric-
kým tónem.
„Trish, ovládej se!“ okřikla ji Janeth o půl vteřiny dřív, než jsem se
stihl rozhodnout, jestli můj bratr dnes večer ovdoví. „Nech ho aspoň
vydechnout! Pokud nám má co říct, jistě to udělá,“ dodala už otočená
ke mně. Viděl jsem její prosebný pohled a nebylo mi z něj zrovna
dvakrát dobře. Máma celým srdcem doufala, že ty pomluvy popřu.
Postavil jsem sklenici na stolek.
„Miluju ji. A chci si ji vzít.“
Trish vztekle vykřikla. Periferně jsem zaznamenal Ethanovu
urputnou snahu udržet ji na místě, protože jinak by se na mě možná
i vrhla. Nevěnoval jsem jí ale pozornost, díval jsem se na matku.
„Je mi líto, že vám to způsobí potíže,“ řekl jsem upřímně. Nikdy
bych je něčemu takovému nevystavoval, kdybych si nebyl jistý.
„Důvěřuješ mi?“ Nebyla to příliš férová otázka, ale chtěl jsem, aby se
máma přestala bát. Aby se spolehla na to, že jsem se rozhodl správně.
„Ty víš, že ano, Aarone. Jenže nejsi neomylný. Už jednou ses v ní
ošklivě spletl.“

– 396 –
 Přikývl jsem. Pak se ozvalo prásknutí dveří; Trish někam utekla.
„To mi nemusíš připomínat,“ odvětil jsem beze stopy zloby v hlase.
Bylo těžké vysvětlit něco, co se vlastně ani vysvětlit nedalo. „Hodně jsem
o tom přemýšlel. Vlastně neustále. Snažil jsem se ji pochopit a poznat…“
„Za tak krátkou dobu nikoho poznat nemůžeš!“ přerušila mě
máma a poprvé zvýšila hlas. Vzápětí se ale opět ovládla. Nesnášela
hysterické výstupy. „Myslím, že potřebuješ čas. Třeba… kdybys
někam odjel, přerušil s ní kontakt. Pokusil se zapomenout. Mohl
bys potkat i někoho nového…“
Téměř bolestivě mi tiskla ruku.
„Nikoho jiného nechci.“ Tentokrát už to znělo nekompromisně.
Miloval jsem svou rodinu, ale nebylo mi patnáct, abych si nechal
mluvit do toho, s kým se vídám.
Dlouze si povzdychla a nenápadně střelila pohledem k Ianovi,
jako by u něj hledala podporu.
„Nakonec to nemusí dopadnout špatně,“ řekl a lehce se usmál.
Mámu to očividně moc nepovzbudilo.
Z chodby k nám dolehl blížící se klapot podpatků a vzápětí se
dveře rozletěly dokořán. Má švagrová se vrátila, náruč plnou novi-
nových výstřižků.
„Sobče! Nemůžeš aspoň jednou slézt z toho svého trůnu a myslet
na ostatní? Máš vůbec představu, co teď prožíváme? Co se nám
každý den děje? Pro tebe to ale zřejmě nic neznamená… To já sakra
nemůžu z domu ani na krok! Nikdo z nás! Pokaždý se nám totiž
nalepí na paty nějakej magor s foťákem!“ Všechen ten novinový
papír mi hodila k nohám.
Trish konečně došel dech a nastaly tři vteřiny blahodárného ti-
cha. Měl jsem chuť jí jednu vrazit. Můj vztek ale částečně pramenil
z toho, že měla bohužel pravdu. Vztah s Marií měl hodně negativní
důsledky pro ně pro všechny. A ještě bude mít.
„Jak jsi mohl vyměnit svou rodinu za nějakou malou děvku!“
zaječela, když se zase nadechla.

– 397 –
 „Trish!“ Tentokrát to byl Ethan, kdo se neudržel a okřikl ji.
Zoufale jsem se rozhlédl. Byl bych za Marii bojoval s kýmkoli, ale
způsobovat bolest vlastní rodině… to bylo hrozně těžké.
Dlouhou dobu nikdo nepromluvil, i když jsem viděl, že Beverly
to stálo veškeré sebeovládání. Zřejmě ale moudře usoudila, že bude
lepší mlčet.
„Vždycky jsi miloval adrenalinové sporty,“ povzdychla si máma
bez špetky humoru v hlase. Znovu se prosebně podívala na Iana.
Zvláštní, pomyslel jsem si, vždy se radila spíš se mnou.
„Předpokládám, že sis to dobře promyslel,“ řekl s úsměvem Ian.
„Ten? Mozek se mu nastěhoval do koulí!“ zasyčela Trish.
Pak se stala nevídaná věc. Ethan se svižně zvedl ze židle, po-
padl svou manželku za ramena a vytlačil ji ven z místnosti. Byla
tak v šoku, že se nezmohla na odpor. Dveře se za nimi zavřely. Na
chodbě propukla velmi krátká a velmi hlučná výměna názorů, která
vzápětí utichla. Buď jí dal na obličej kapesník s formaldehydem,
nebo jí pusu zacpal jinak. Jejich vztah byl odjakživa postavený na
sexu. Řešili tím způsobem úplně všechno. Ian prohlásil, že o nich
jednou napíše studii, která ho mezinárodně proslaví.
„Ty víš, že jsem se s tím snažil bojovat,“ pokračoval jsem, teď
už v mnohem uvolněnější atmosféře. „Jenže čím víc jsem se tomu
bránil, tím víc jsem si připadal jako idiot. Je strašně mladá, já vím.
Ale zároveň… je to ta nejúžasnější žena, jakou jsem poznal.“
Matka na mě upřela oči. Vycítil jsem, že se chystá k zásadnímu
prohlášení.
„Dobře, Aarone. Je to tvá volba a my budeme stát za tebou. Ale
měl bys vědět, že s tím nesouhlasím. Nemůžu jen tak hodit za hlavu,
že nás podvedla a jak moc nám ublížila.“
Přikývl jsem, ale cítil jsem, jak mám najednou sucho v krku.
Máma měla na krajíčku, poznal jsem to. Nejenže nesouhlasila
s mým rozhodnutím. Ona z něj byla nešťastná.

– 398 –
 „Na veřejnosti budeme vystupovat jednotně,“ to už mluvila ke
zbytku rodiny. „Každý z nás by mohl poskytnout vyjádření jedněm
nebo dvěma novinám. Ať to vyzní souhlasně a pozitivně. Mohlo by
to zmírnit útoky tisku. I když si myslím,“ povzdychla si, „že to stejně
bude stát za to.“
„Děkuju,“ řekl jsem tiše.
„Doufám, že se nepleteš,“ zašeptala. „Snažím se milovat všechny
své snachy, ale bůh ví, že někdy je to opravdu těžké.“ Výmluvně se
zadívala na zavřené dveře, kterými před chvílí zmizela Trish.

***

„Takže… tohle je Terrence a tohle Austin,“ představil mi táta dva

nové členy naší domácnosti. Dvě hory svalů navlečené v oblecích
a s černými brýlemi na nose zabíraly skoro celý prostor kuchyně.
Oběma se saka na levém boku výmluvně boulila.
„Ahoj,“ ozvala jsem se ve snaze být přátelská.
Terrence nadzvedl levý koutek a Austin pravý.
„Mám kamaráda, je to bejvalej polda,“ vysvětloval táta. „Před
časem se udělal pro sebe. Hoši jsou z jeho agentury, bude na ně
spoleh.“
Litovala jsem, že jsem to Aaronovi slíbila. Hned druhý den totiž
volal Bobovi a ten reagoval rychleji, než jsem čekala. Takže teď to
mám.
„Taky jsem koupil nový auto. Kouřový skla a tak,“ pokračoval
nejistě, když viděl můj nadšený výraz. „Jo! A abych nezapomněl.
Tohle je pro tebe.“ Sáhl do náprsní kapsy a podával mi kreditku.
„Není bezedná… Ale asi by bylo hloupý, kdybychom ty peníze aspoň
trochu neprovětrali.“
Usmála jsem se na něj. „Díky. Za všechno.“
Potom jsem mu dala pusu na tvář a on se rozloučil. Osaměla jsem
s muži v černém.

– 399 –
 „No… tak si třeba zatím sedněte,“ navrhla jsem.
Oni se na sebe podívali, jako by jeden od druhého potřebovali
svolení.
„Počkáme u auta, slečno Dobsonová.“ To byl Terrence, nebo
Austin? Těžko říct, byli jako dvojčata.
Když zmizeli, docela se mi ulevilo. Na tohle si asi nikdy nezvyknu.

Nové auto i osobní strážce jsem ocenila, jakmile jsme vyjeli na ulici.
Vážně jsem si myslela, že se nám fotografové vrhnou na kapotu.
Kouřová skla jim bránila fotit. Jedinou možností bylo přední sklo,
takže nám někteří doslova vbíhali pod kola. Netušila jsem, jestli
řídí Tý, nebo Á, pořád jsem je nedokázala rozeznat. Jeden z nich
každopádně zatroubil a bez ohledu na novináře přidal plyn. Fakt
tvrdí hoši.
Přes to všechno jsem se cítila dobře. Musela jsem myslet na
Aarona. Konečně jsem měla pocit, že věci jsou více méně takové,
jaké by měly být. Jen jsem trnula, jak se to všechno bude vyvíjet
dál. Včera byl na rodinné večeři, kde se o nás chystal říct ostatním.
Kdykoli jsem si vzpomněla na dámský dýchánek nad rodinným
fotoalbem, který mi Collinsovy ženy uspořádaly den před svatbou,
všechno se ve mně sevřelo.
Terstin – vyřešila jsem problém se jmény svých bodyguardů po
svém – zajel na parkoviště před nadací. Vrátila jsem se k práci ve
skleníku. Jeden z bodyguardů strčil dovnitř jenom nos, a když zjistil,
jaké je tam horko, prohlásil, že raději obhlédne okolí. Zřejmě se
nechtěl zpotit.
Ted mi z nějakého důvodu důvěřoval, a nechal mi na starost
dokonce i orchideje. Většinu toho, co v tropickém pavilonu rostlo,
jsem už dokázala pojmenovat. Zkontrolovala jsem čerstvě zasazené
aksamitníky a potom jsem se podle Tedových instrukcí chystala
zlikvidovat jednu napůl uschlou sapotu. Rád mi to přenechal, on
sám držel za každou uhynulou rostlinu smutek.

– 400 –
 Už jsem měla navlečené rukavice, když ke mně zvenčí pronikly
zvuky nějaké vzrušené debaty. Ženský hlas zněl důrazně a rozči-
leně, druhý byl hluboký a mužský. Asi Terstinův. Šla jsem se tam
podívat.
„Madam, je mi líto. Mám své instrukce…“
Osobní strážce mi svými širokými zády téměř zatarasil výhled,
přesto jsem ji viděla. Janeth.
„To je v pořádku, Terrenci. Nebo Austine…,“ koktala jsem zma-
teně.
Ohlédl se přes rameno. „Terrence, slečno,“ poučil mě bezbarvým
hlasem.
„Jasně, Tý. Teď už si to budu pamatovat.“
Uhnul mi a já se ocitla tváří v tvář své budoucí tchyni. Netušila
jsem, co říct nebo udělat.
„Promluvme si,“ navrhla tónem, který mi nedával na vybranou.
„Chceš jít dovnitř? Je tam ale trochu horko…“
„Miluju skleníky,“ prohlásila, a dokonce se pousmála.
Ustoupila jsem stranou, aby mohla vejít. Mlčky a pomalu jsme
prošly celý pavilon. Každou chvíli se zastavovala a prohlížela si
Tedovo království. Zdálo se, že ji to opravdu zajímá. Než jsme se
dostaly k lavičce na úplném konci, nervozitou jsem se pěkně zpo-
tila, a to jsem na sobě měla jen tílko.
Janeth se posadila. Bylo mi na omdlení, ale opatrně jsem si při-
sedla k ní. Její mlčení bylo vražedné.
„Myslím si o sobě, že nejsem konfliktní a dokážu vyjít v podstatě
s každým.“
Seděla jsem úplně potichu a hypnotizovala pohledem mech,
který se rozbujel ve škvírách mezi dlažebními kostkami.
„Třikrát v životě jsem se rozčílila tak, že jsem zvýšila hlas na lidi,
které miluju. Pokaždé to souviselo s tebou.“
Cítila jsem na sobě její pohled, a tak jsem k ní zvedla oči. Snažila
jsem se nehrbit a tvářit se míň ustrašeně. Moc mi to nešlo.

– 401 –
 „Poprvé, když jsem se dozvěděla, že si tě Aaron bere kvůli obcho-
du. Podruhé, když se ukázalo, že jsi podvodnice, která nás využila.“
Na chvíli se odmlčela, snad aby její slova měla ještě silnější dopad.
Což bylo úplně zbytečné, protože už teď jsem byla úplně vyděšená.
„A naposledy včera, když za námi přišel, že si tě chce vzít. Opět.
Tentokrát… z lásky.“
Přestože byla hodně rozčílená, nekřičela na mě. Čelila jsem jejímu
zničujícímu pohledu bez mrknutí oka. Ne že bych byla tak statečná,
spíš naopak. Mrknout ani odvrátit hlavu jsem zkrátka nedokázala.
„Aaron byl vždycky velmi soběstačný. Se vším si poradil sám,“
prohlásila a s lehkým úsměvem se zadívala někam do té zelené
džungle. „Skoro nás nepotřeboval. Z každé porážky udělal výzvu
a nic nebral tragicky. Když zemřel jeho otec, Aaron byl okamžitě
připravený převzít starost o rodinu. Navzdory vší té bolesti, kterou
musel prožívat. Ze dne na den dospěl.“ Znovu se na mě zadívala.
„Nikdy jsem ho ale neviděla tak zlomeného jako tu noc, kdy se vrátil
z kostela. Tehdy nejel k sobě domů ani do Kanady, jak to míval ve
zvyku, když se mu stalo něco vážného. Přijel za mnou. Nenáviděla
jsem tě, jak jen může matka nenávidět někoho, kdo ublížil jejímu dí-
těti. A je jedno, že to dítě už je dospělý muž.“ Hlas jí selhal. Připadala
jsem si jako nejhorší člověk na světě.
Janeth si nenápadně otřela slzy. „Ale nikdy jsem ho neviděla tak
šťastného jako včera večer, když mluvil o tobě.“
Ta věta mi pomohla konečně se pořádně nadechnout.
„Miluju ho,“ řekla jsem. Chtěla jsem ještě dodat, jak moc pro mě
tehdy znamenalo její přijetí a jak jsem se těšila, že budu součástí její
rodiny, ale neudělala jsem to. Nechtěla jsem pokoušet osud.
Janeth na mě upřela zkoumavý pohled. Její oči byly sytě zelené
a mně to i v téhle vypjaté chvíli udělalo radost. Byly to jeho oči.
„Uvažovala jsem o tom celou noc. Vím, že pro Aarona je můj ná-
zor důležitý. Ale také ho dobře znám. Je mi jasné, že své rozhodnutí
za žádnou cenu nezmění.“ Unaveně si povzdychla.

– 402 –
 „Přiznala ses mu, nezapomínám na to. Sice mnohem později, než
bych si přála…“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou. Potisící jsem si v du-
chu sypala popel na hlavu. „Také ses sama přihlásila na policii…“
Přisedla si blíž. „Bylo by mnohem jednodušší, kdybych tě mohla
prostě nenávidět. Ale na to mám svého syna příliš ráda. Chci dů-
věřovat, že ví, co dělá. Pokud si tě vezme, budeme jedna rodina.
A naše rodina za všech okolností drží pohromadě. Vaše těžkosti
budou i naše.“ Podle toho, jak se tvářila, z toho nebyla nadšená.
Nedivila jsem se jí.
„Budu tě sledovat, Marie. Budu se pozorně dívat a doufat, že můj
syn vedle tebe prožije šťastný život. I přes to všechno zlé, co mu
vztah s tebou přinese.“
„Udělám pro to všechno,“ hlesla jsem.
„To bys měla,“ přikývla vážně.
Bylo mi těžko a hezky zároveň. Ještě před pár minutami jsem
nevěřila, že mě Janeth nebo kdokoli z Aaronovy rodiny přijme.
Zlehka mě objala kolem ramen. Voněla po levanduli.
„Je mi to strašně líto,“ zašeptala jsem.
„Já to vím.“ Pohladila mě po zádech. „Ale musíš mi dát čas. Nám
všem. Zjistit, co na tobě můj syn vlastně vidí.“
Vstala a usmála se. „Miluju orchideje. Ted je úžasný. Už dva roky
se ho marně snažím získat.“
Vyprovodila jsem ji k východu z pavilonu.
„Někdy zajdeme na oběd, co říkáš?“ oslovila mě laskavě. „Znám
pár míst, kde budeme mít klid a soukromí. Žádní novináři…“
„Děkuju,“ pípla jsem. Teď už mě v očích pálily slzy. Janeth mě
sevřela v náruči. Na to, jak křehce působila, měla docela pevný stisk.

***

V den, kdy se měl konat proces s doktorem, který dělal Marii plas-
tickou operaci, jsem zrušil všechny pracovní schůzky. Chtěl jsem

– 403 –
tam být. Věděl jsem, že Marii moje přítomnost povzbudí. Náš vztah
jsme ještě oficiálně neoznámili, pokoušeli jsme se oddálit všechno
to šílenství. Do budovy soudu dorazila pár minut před začátkem
s Bobem a dvěma bodyguardy. Vypadala sklíčeně, ale když mě uvi-
děla, celá se rozzářila.
„Pěkné dopoledne, slečno Dobsonová.“
Stáli jsme od sebe asi tak metr. Novináře zadržovala justiční
stráž, přesto zvedali foťáky nad hlavy a doufali, že se jim nějaký
ten záběr povede.
„Opravdu pěkné, pane Collinsi,“ odpověděla potěšeně. Miloval
jsem její úsměv. Obzvlášť tenhle. Byl jenom pro mě.
„Předvolali vás?“ pokračoval jsem v přátelské konverzaci.
Usmála se. Bylo těžké předstírat. Na druhou stranu, občas jsme
se tím docela bavili.
„Ano. A kde se tu berete vy? Potřebujete získat další levnou pra-
covní sílu?“ Několikrát koketně zamrkala.
„Uvažuji o tom. Řekl bych, že doktor Bradley bude při práci s rý-
čem velmi zdatný. Přece jen je zvyklý používat nástroje.“
Potlačila smích a věnovala mi pohled, který jasně říkal, že mi
to jen tak nedaruje. Potom už se ale dveře soudní síně otevřely
a museli jsme se rozloučit.
Soud s doktorem Bradleym byl zdlouhavý a nepříjemný. Trvalo
téměř hodinu, než přišla řada na Marii. Bál jsem se o ni. Žalobce se
choval agresivně a vůbec se mi nelíbil.
„Slečno Dobsonová, sdělte laskavě soudu, za jakých okolností
jste se setkala s obžalovaným.“
Marie vyrovnaným hlasem odpověděla:
„Doktor Bradley mi operoval obličej.“
„Byla jste snad zraněná, slečno Dobsonová?“ Žalobce přišel až
k ní a ledově se na ni usmál.
„Ne. Byla to plastická operace kvůli změně vzhledu,“ řekla cel-
kem klidně.

– 404 –
 „Proč jste si přála operaci? Měla jste velký nos nebo příliš tenké
rty?“
Nervózně jsem se zavrtěl, nesnášel jsem právnické tanečky. Bylo
mi jasné, kam to směřuje. Chystal se na úkor Marie udělat na porotu
dojem.
„Měla jsem vypadat jako Pamela Kingová.“
Mezi lidmi to zahučelo. Copak o tom už týdny nečetli v novinách?
„Proč jste chtěla vypadat jako ona?“
Marie si sotva znatelně povzdychla. Její vyrovnanost se pomalu
vytrácela. Odpovídala tišeji a často klopila oči.
„Nechtěla. Tedy… Bylo to součástí dohody s madam Kingovou.
Měla jsem mít obličej jako její dcera, protože skutečná Pamela
umírala na rakovinu. Bez ní by společnost Helen… totiž… madam
Kingové nemohla uzavřít smlouvu o fúzi.“
„Takže jste se dopustily podvodu,“ zvolal žalobce.
Vystrašeně se na něj podívala. Ve tváři se jí zračil stud a pocit
viny. Pochopil jsem, že si to ještě neodpustila.
Naštěstí zasáhl obhájce. „Námitka. Slečna Dobsonová je zde jako
svědkyně. Navíc bylo soudem rozhodnuto, že se nedopustila trest-
ného činu. Mám tu kopii rozsudku soudkyně Julie Hammondové
z dvaadvacátého srpna letošního roku.“
Soudce námitku uznal, ale Marie se na své židli svezla o kousek
níž. Byl jsem čím dál neklidnější.
„Slečno Dobsonová, řekl vám doktor Bradley – nebo snad sama
madam Kingová – o tom, že by mezi nimi došlo k nějaké dohodě?
Řekněme za finanční odměnu?“
Nervózně si kousala ret a s odpovědí váhala.
„Nevzpomínám si.“
„Slečno, chcete nám tvrdit, že si nepamatujete na tak zásadní
věc? Musela jste o tom přece přemýšlet, nebo se ptát…“
„Já vážně nevím! Myslím, že mi o tom nikdo neříkal. Madam
Kingová se mi toho snažila prozradit co nejmíň. Myslela jsem, že

– 405 –
mu za to platila, stejně jako platila mně. Jsem si ale jistá, že mu
nařídila, aby vyrobil falešný zdravotní záznamy a vyměnil je za ty
Pameliny. Jestli a kolik mu za to platila, nevím.“
Zřejmě odpověděla podle jeho představ, protože se zatvářil spo-
kojeně. „Děkuji. Už nemám další otázky, Vaše ctihodnosti.“
Na moment úlevně zavřela oči. Snažil jsem se zachytit její po-
hled, abych ji povzbudil, ale mým směrem se ani jednou nepodívala.
„Obhajoba?“ obrátil se soudce na advokáta.
„Jen pár otázek, Vaše ctihodnosti.“
Advokát doktora Bradleyho byl asi padesátiletý štíhlý muž, který
měl tvář ostříleného hráče pokeru. Za všech okolností se tvářil, že
má v rukávu nejméně dvě esa. K Marii se choval laskavě a ona se
viditelně uvolnila.
„Slečno Dobsonová, je veřejně známo, že jste se sama přihlásila
na policii a ohlásila chystaný podvod. Můžete nám prozradit, proč
jste se tak rozhodla?“
Zčervenala rozpaky.
„Námitka! Myšlenkové pochody svědkyně s tímto případem
nesouvisí,“ protestoval žalobce otráveně a zrudl v obličeji.
„Vaše ctihodnosti,“ bránil se obhájce. „Rád bych porotě i vám
objasnil, pod jakým tlakem se v té době svědkyně a můj klient
nacházeli. Chystám se prokázat, že doktor Bradley se podvodu
nedopustil dobrovolně, ale pod nátlakem.“
Soudce se podrbal na nose. „Tak do toho. Svědkyně odpoví na
otázku.“
Marie přikývla a pokračovala.
„Já… už nějakou dobu mi to lhaní vadilo. Navíc…“ Zarazila se
a konečně mě vyhledala očima. „Mezi mnou a panem Collinsem teh-
dy vznikl vztah. Nedokázala jsem ten podvod dotáhnout do konce.“
Hlavou mi proběhlo, kolikrát už se vlastně musela přiznat?
Kolikrát tohle všechno musela opakovat?
Obhájce chápavě pokýval hlavou.

– 406 –
 „Říkala jste, že vaše pochybnosti už nějakou dobu trvaly. Mohla
byste nám objasnit, proč jste se tedy nepřiznala už dřív?“
Váhala. Zase klopila oči a nervózně si kousala ret.
„Bylo to kvůli těm penězům, slečno?“ snažil se ji povzbudit ad-
vokát.
„Měla jsem strach,“ vyhrkla najednou. Zvedla oči k  obhájci.
„Madam Kingová mi vyhrožovala.“
Když to Marie vyslovila, v první vteřině mě ta informace tak
vyděsila, že jsem se jí zdráhal uvěřit. Jenže pak mi došlo, že to do
sebe všechno zapadalo.

„Ty to nechápeš. Náš vztah s Helen je… zvláštní. Je těžký dělat si, co
chceš, když tvůj život závisí na druhých.“
„Vyhrožuje ti? Hrozí ti, že tě vydědí, když ji neposlechneš?“
„Tak nějak.“

„Jak vám vyhrožovala?“ přerušil obhájce proud mých neutěše-

ných vzpomínek na náš dávný rozhovor.
„Říkala, že by mě mohli najít v popelnici. Stejně jako Pamelu.“
Kolem zahučel vzrušený šepot. Nemohl jsem se pořádně nadech-
nout. Bezmocně jsem se díval, jak se Marie třese, a přísahal jsem si,
že tohle jí budu vynahrazovat do konce života.
„Vyhrožovala madam Kingová tímto způsobem doktoru
Bradleymu?“
„Já nevím. Nikdy jsem nic takovýho neslyšela. Snad jen… Víte,
ona byla svou firmou posedlá. Mnohokrát mi řekla, že udělá napros-
to cokoli, aby ji zachránila. Někdy působila… strašidelně a tvrdě.
Umím si představit, že doktora Bradleyho zastrašovala.“
„Námitka! Pouhé domněnky!“ vyskočil žalobce ze židle.
„Připouštím. Slečno Dobsonová, nechte si své osobní závěry pro
sebe. Zopakujte svou výpověď jinak a držte se faktů,“ pokáral ji
soudce.

– 407 –
 „Jaká byla Helen Kingová a jaký měla vztah ke svému majetku?“
pomáhal Marii obhájce.
„Byla tvrdá a posedlá svou firmou. Bála jsem se jí,“ uzavřela
Marie svou výpověď skoro šeptem.
Jak jsem si kdy mohl myslet, že jsem lepší člověk než ona?

***

„Děkuji, slečno. To je vše.“

Nějak jsem se dokázala zvednout a projít soudní síní až na chod-
bu. Mohutné tělo Á okamžitě vstalo ze židle a vydalo se za mnou.
Venku jsem se opřela čelem o stěnu. Slyšela jsem volání novi-
nářů, kteří natahovali ruce s fotoaparáty přes živou zeď tvořenou
policisty. Nedokázala jsem se už ani rozčílit.
„Nechcete přinést vodu?“ zeptal se Á.
„To je dobrý, díky.“
Šetrně mě chytil za loket a odvedl k lavici v zádveří. Potom se
postavil tak, aby mě nikdo nemohl fotit. Bob a Tý se objevili za pár
minut.
„Jak je ti, holčičko?“ Táta si sedl ke mně a objal mě kolem ramen.
„Docela to jde. Jen jsem si připadala…“ Povzdychla jsem si a opře-
la se mu o rameno. „Chtěla bych, aby to bylo konečně za mnou.“
„Mrzí mě, že jsem ti tenkrát nepomohl. Musela jsi mít hroznej
strach.“ Byl naštvanej. A taky smutnej.
„Už je to pryč,“ vyslovila jsem větu, kterou jsem si dennodenně
opakovala.
Museli jsme tam zůstat až do konce projednávání pro případ, že
by mě ještě chtěli předvolat. Když soudce vyhlásil přestávku, využil
Aaron toho, že na chodbu proudily davy, a přišel za námi. Posadil
se na protější lavičku. Díval se na mě. Nakonec vytáhl mobil a upřel
na mě významný pohled. Začal psát. Brzy zapípala příchozí zpráva.

– 408 –
 Miluju te. Udelam vsechno, abys na to mohla zapomenout.
Nici me, ze jsem te s ni nechal. Naznacovala jsi, ze mas potize.
Odpust mi to.

Zavrtěla jsem hlavou.

Nic jsi nevedel. Neres to. Miluju te.

Odeslala jsem zprávu a usmála se na něj. Byl tady se mnou

a všechno se hned zdálo lepší. Viděla jsem jeho oči. Neklidné, plné
emocí. Sklonil se k mobilu.

Dal bych si par facek. Je mi strasne lito, ze jsem na tebe kricel.

Jsi uzasna.

Do očí se mi tlačily slzy. Zvedla jsem k němu hlavu a viděla, že

vstává. Došel k automatu na vodu a naplnil kelímek. Přinesl mi ho.
„Slečno Dobsonová…“
Naše ruce se letmo dotkly.
„Děkuji, pane Collinsi.“
„Aarone?“ ozval se táta, který celou dobu předstíral, že nás vní-
má asi tolik jako ten květináč s umělou kytkou, co stál na okně.
„Chtěl jsem tě poprosit… mohl bys dnes večer přijet k nám domů?
Mám ještě nějaké otázky ohledně těch cenných papírů, o kterých
jsme mluvili minule.“
Aaron se rozzářil. „To nebude problém. Přijedu moc rád.“
Bob pokýval hlavou. Byla jsem u vytržení z toho, jak dokáže
zachovat vážnou tvář.
„Děkuju,“ pravil spokojeně.
„Já děkuju,“ reagoval Aaron. Pak si ode mě vzal prázdný kelímek.
Jeho pohled mě definitivně zbavil pocitu úzkosti. A rozhodně už
jsem neměla studené ruce.

– 409 –
 Zosobněná zkáza

Aaron přijel v devět. Běžela jsem otevřít a vysloužila jsem si za

to velmi zamračený pohled Tý. Člověk by málem začal věřit, že by
před domem mohla místo novinářů čekat horda teroristů. Táta mu
doporučil, aby si šel lehnout. Prý ho vzbudí, až půjde spát.
„Slečno Dobsonová,“ pozdravil mě Aaron mezi dveřmi. Proklouzl
dovnitř, jako by se k nám snad chtěl vloupat. Musela jsem se smát.
„Slečno Dobsonová…,“ zopakoval, tentokrát potichu. Přistoupil
blíž.
„Aarone…“
Hladil mě po rukou a ani na chvíli ze mě nespustil oči. Stoupla
jsem si na špičky a přitáhla si ho k sobě za klopy kabátu. O tomhle
se mi zdávalo. O tomhle a o chvílích, kdy mě k sobě tiskl tak těsně,
že jsem sotva dýchala.
„Táta je asi v kuchyni… ty cenný papíry,“ blábolila jsem. Zrovna
mi rty přejížděl po bradě.
„Máš pravdu. Chci s ním projednat budoucnost jedné velmi cen-
né věci, kterou vlastní,“ zasmál se a lehce mě kousl do rtu.
„Jsem věc?“ vydechla jsem.
„Vzácná komodita,“ vysvětloval. Už se nesmál, nestačil mu dech.
Právě se se mnou totiž vítal.
Táta si v kuchyni začal pískat vánoční koledu. Miloval Vánoce.
Blížil se konec listopadu a on už před týdnem vytáhl žárovky. Prý
si chce být jistý, že jsou funkční. Kupoval je dávno, ještě když byla
Pamela malá…
Aaron se s tátou pozdravil, sundal si kabát a zaplul ke stolu tak
přirozeně, jako by tu s námi bydlel. Bylo moc fajn mít je oba pohro-
madě doma.
„Pivo?“ zeptala jsem se jich. „Ale nemám nealko.“

– 410 –
 Upřeně jsem zírala do lednice, aby mi nebylo vidět do obličeje.
Věděla jsem, že Aaron přijel bez řidiče, takže buď si pivo odpustí,
nebo…
„Mohl bych tu přespat,“ navrhl okamžitě. Po očku jsem se podí-
vala, co na to táta.
Mlčel. Chvíli se vrtěl, jako by se mu nepohodlně sedělo, a pak
s výrazem náhlého pochopení zašátral pod sakem. Vytáhl odtud
revolver a položil ho na stůl.
„Takhle to bude lepší,“ prohlásil významně.
Aaron se zasmál a na moment sklopil oči. Nevídané. Sledovat ty
dva pohromadě bych vydržela hodiny.
„Chci si ji vzít.“
Zadržela jsem dech. Chvíli se na sebe upřeně dívali. Lednice
zůstala otevřená dokořán.
„Zase?“
„Ano, zase.“ Aaron zvážněl, ale jeho oči zářily. „Na jaře. V březnu
jí vyprší trest.“
Bob si odkašlal a poposedl. Krátce se na mě zadíval. Měli jsme
tak málo času. Sotva jsme se našli.
„Není to zbytečně brzo? Je to ještě mladá žába.“
Zamračila jsem se na něj. Kuře, zajda, žába. To už je trochu moc,
ne? Když k tomu připočtu novináři velmi oblíbené pojmenování
kukačka… Táta můj výraz ignoroval.
„Bobe, upřímně, štve mě, že se na veřejnosti od sebe musíme
držet dál. Dohání mě k nepříčetnosti, že ji nemůžu ani obejmout.
Kdybych to udělal, vypukla by štvanice, a ty to víš.“
„Vypukne stejně. Jakmile se o té svatbě někdo dozví,“ nedal se
táta. Znala jsem ho krátce, ale byli jsme si tak podobní. Poznala
jsem, že ve skutečnosti neodporuje. Tušil, že by to nemělo cenu.
„Bude to jiné. Budu ji moct chránit. A hned po svatbě na pár
měsíců odjedeme. Aspoň než se přežene to nejhorší.“
„Jak to vypadá s tím pivem?“ obrátil se na mě táta.

– 411 –
 Rozklepanýma rukama jsem konečně vytáhla dvě plechovky
a zavřela lednici. Dokonce jsem jim dokázala podat dvě sklenice,
aniž bych je při tom rozbila. Měla jsem pocit, že vybuchnu. Mluvil
o velmi blízké budoucnosti. O naší budoucnosti. Odjet spolu…
Opravdu se to stane? Vážně mě může potkat něco tak pěknýho?
Jedna moje část zůstávala za všech okolností skeptická.
Táta se napil a zamyšleně se poškrábal na tváři.
„Chci, aby si udělala nějakou školu. Nebo klidně dvě.“ Upřel na
Aarona nekompromisní pohled.
„Dohlédnu na to,“ prohlásil pevně.
Táta nejdřív nijak nereagoval a pak místo odpovědi prostě po-
kýval hlavou. Vydechla jsem úlevou. On… souhlasil.
„To abych si nechal postavit tvrz s vodním příkopem,“ pozna-
menal. „Nejlíp někde na samotě. I když… to je ta nejmenší starost.
Nejsem zrovna společenskej typ, takže se nebudu trápit tím, že
nemůžu vyrazit na nákupy.“ Ušklíbl se.
Došla jsem k němu a objala ho kolem krku. Pořád mi připadalo,
že za všechno, co dostanu, draze platím. A nejen já.
„Packám ti život.“
„Vracíš ho do správnejch kolejí,“ odporoval s úsměvem. „Aaron má
pravdu. Tohle je nejlepší řešení. Vlastně asi jediný, pokud nechceš
emigrovat. Když budete spolu, za pár let by se to mohlo uklidnit.
A ty…,“ upřel velmi výmluvný pohled na Aarona. „Předpokládám,
že sis spočítal, co tě to bude stát.“ Bylo jasné, že nemluví jen o pe-
nězích.
„Může to způsobit určité… problémy,“ přiznal Aaron. „Pár ob-
chodních partnerů se nejspíš rozhodne, že nejsem dostatečně
důvěryhodný.“
„A tvoje rodina?“ ptal se táta dál.
Stála jsem za Bobem, ruce na jeho ramenou. Očima jsem visela na
Aaronovi. Toužila jsem po obětavém rytíři, tady ho mám. Připadalo
mi, že se právě sjednává smlouva mezinárodního významu.

– 412 –
 „Někteří potřebují víc času, aby se s tím srovnali,“ začal opatrně.
Odpovídal sice tátovi, ale díval se při tom na mě. Tvářil se omluvně,
jako by za to snad mohl. „Ale možná pomůže… Rádi bychom, abyste
s námi strávili Vánoce. Býváme pohromadě, celá rodina.“
Cloumala mnou radost i obavy zároveň. Mohlo to být totální
fiasko. Ale taky nejkrásnější Vánoce v životě.
„Přijdeme,“ odpověděl Bob bez váhání. Dopil pivo a vstal. „No,
půjdu vzbudit Terrence.“ Sebral ze stolu pistoli, chvíli si ji význam-
ně prohlížel a vrátil ji do pouzdra. „Takže…,“ podíval se na nás.
„Dobrou, vy dva.“
Aaron se pobaveně usmíval. „Dobrou noc.“
Zůstali jsme sami.
„Je strašidelný, jak snadno se dokážete shodnout. Obzvlášť když
se to týká mě,“ poznamenala jsem. Přitáhl si mě k sobě. Nic neříkal,
jen se díval. Okamžitě jsem zapomněla, co že mi to ještě před chvílí
dělalo starosti. Pohladila jsem ho po vlasech a potom ještě jednou,
protože to bylo krásný.
„Uspořádáme tiskovku. Ještě před Vánoci,“ řekl a políbil mě do
dlaně. „Nebo možná exkluzivní rozhovor, ten bude lepší. Žádný
ukřičený dav novinářů. Vybereme někoho slušného. Oznámíme
svatbu.“
„Je to… rozumný?“ Představila jsem si, co se bude dít, až ten
článek vyjde. Na druhou stranu – copak to mohlo být ještě horší?
Zároveň jsem byla ale příliš zaměstnaná tím, jak se jeho pohled
spouští po mém těle dolů, dokud se nezastavil na sotva viditelné
škvíře mezi tričkem a kalhotami.
„Rozumný?“ pronesl roztržitě. „Je to… nutnost.“ Na okamžik se
jeho oči zvedly ke mně. „Novináři by si svatebních příprav stejně
všimli. Nákup šatů, objednávky jídla… tohle všechno oni sledují. Už
se nebudu muset tvářit, že mě nezajímáš. Chci vidět jejich obličeje,
až tě vezmu na večeři. Nemůžu se dočkat.“
„Nemůžeš se dočkat?“ zopakovala jsem přidušeně.

– 413 –
 To už se zase díval dolů. Zvedl ruku a dotkl se toho tenoučkého
proužku odhalené kůže na mém břiše. „Hm…“
Vydechla jsem.
„Víš, na co nemůžu přestat myslet?“ zeptal se. Jeho hlas zněl
sametově. Napadlo mě tisíc věcí, na které nemůžu přestat myslet
já. Polovinu z nich bych se ale styděla vyslovit nahlas.
„Nevím.“
Jeho prsty mě zlehka polechtaly a pokračovaly v dobývání dal-
ších centimetrů mého těla, když odhrnovaly okraj trička vzhůru.
„Na naši lekci plachtění.“
Ztěžka jsem polkla. Uhranutě jsem zírala na jeho ruce. Lekce
plachtění…
„Řekl bych, že si vzpomínáš…“ Usmál se. „Vezmeš mě s sebou
nahoru?“
Přikývla jsem. Nedokázala bych odmítnout. Vzpomněla jsem si,
co mě napadlo, když jsem poprvé viděla jeho fotku. Žralok. Ukázalo
se, že jsem se nespletla. Krouží kolem mě blíž a blíž… A já se nemů-
žu dočkat, až zaútočí.
Vstal. Vypadal tak spokojeně. A hladově.
„Víš, že z tebe jde někdy strach?“ hlesla jsem bezmyšlenkovitě.
„Bojíš se?“
Zavrtěla jsem hlavou, ale nebyla to tak úplně pravda. Tenhle druh
strachu byl neskutečně příjemnej.
Už nic neřekl. Líbal mě. Znovu a znovu. Cesta z kuchyně do po-
koje mi ještě nikdy netrvala tak dlouho.

***

Pro exkluzivní rozhovor jsme si zvolili magazín Glamour. Marie

měla s Markem Greenbergem dobré zkušenosti. Byli z naší nabídky
tak v šoku, že si telefon mezi sebou pár minut předávali, dokud
jsem konečně nedostal přímo Greenberga. Když jsem mu sdělil naši

– 414 –
nabídku, ocitl se na pokraji hysterie. Kromě rozhovoru chtěl udělat
spoustu fotek pro speciální vydání. Zvukový záznam rozhovoru do-
stane – samozřejmě až po vydání časopisu – i nejposlouchanější
chicagské rádio. Na Marii z toho šly mrákoty.
„Fotky… Rozhovor… Já neumím mluvit s novináři! Pamatuješ, jak
to dopadlo minule?“ připomínala mi nezapomenutelnou tiskovou
konferenci.
„Na to se nedá zapomenout,“ zasmál jsem se. „Možná bych ti měl
tentokrát nasadit palčáky.“
Zamračila se na mě, ale neunikl mi ten pobavený výraz, který se
vkradl do jejího pohledu.
„Fakt vtipný,“ zabručela. „Taky si ale pamatuju, že tenkrát jsi
z toho moc nadšenej nebyl. Co když to bude trapas? Janeth mě už
nikdy nepozve do vašeho domu!“
Greenberg pro nás poslal limuzínu. Jak jsme projížděli nočním
městem, světlo pouličních lamp střídavě osvětlovalo Mariinu tvář.
Usmíval jsem se a myslel na krásnou malou pihu, kterou jsem úplně
náhodou objevil před pár dny pod její levou lopatkou.
„Budeš skvělá,“ ujistil jsem ji.
Nedůvěřivě se zamračila, ale pak mi dala pusu na tvář.
V Glamour si svůj úspěch bohužel nenechali pro sebe, takže před
budovou magazínu čekal dav novinářů. Měl bych už být zvyklý, ale
vytáčeli mě. Navzdory tomu, že jsem Marii celou cestu objímal,
a navzdory snahám ochranky se to podobalo prolézání mlýnkem na
maso. Probouzeli ve mně sklony k agresivitě, o kterých jsem dopo-
sud ani nevěděl. Měl jsem chuť někoho pořádně praštit. Nebo radši
hned několik z nich. Když jsme se konečně ocitli v extravagantně
zařízené hale módního časopisu, byla Marie trochu pocuchaná
a měla natrženou kapsičku džín.
„Jsi celá?“
Snažila se tvářit statečně. „Dobrý.“

– 415 –
 Greenberg se přiřítil jako velká voda. Zřejmě se už hodně těšil
na Vánoce, protože to, co měl na sobě, ze všeho nejvíc připomínalo
pestrobarevný balicí papír.
„Slečno Dobsonová! Pane Collinsi! Vítejte!“ Vedl nás k výtahům
a celou dobu nezavřel pusu. „Začneme focením, ano? Kávičku? Nebo
kapučínko? S těmi vlasy si nedělejte starosti, Marie. Mohu vám říkat
Marie? Vypadáte ne‑sku‑teč‑ně, Aarone!“
George se od něj snažil držet dál. Mariini bodyguardi z něj byli
celí nesví. Pevně jsem Marii držel kolem ramen. I já sám jsem se tak
cítil bezpečněji. Greenberg byl ale profík a choval se k nám slušně.
Rozhodl jsem se, že budu maximálně spolupracovat, takže jsem
ochotně odpovídal na všechny otázky.
„A teď už svlíkat! Šup šup šup!“ zatleskal novinář a upřel na nás
panovačný pohled. Marie se na mě rozpačitě podívala. Na povel se
k nám přihnal houf vyzáblých slečen, které nás rozdělily. Ani jsem ne-
věděl jak a už jsem stál do půl těla svlečený a na řasách měl maskaru.
Práce ve fotoateliéru mě donutila přehodnotit názor na práci
modelek. Greenberg nás s blaženým úsměvem ujišťoval, že budeme
„mňamózní“, a předhodil nás chlapovi, který nejspíš obvykle fotil
pro Penthouse. Čekal jsem, kdy mi do ruky strčí kelímek zmrzliny
a nařídí mi, abych ji z Marie slízal.
„Podívej se na ni! Je tak pěkná! Svlíkej ji očima!“
V  duchu jsem děkoval Eltonu Ackermanovi, že do smlouvy
s časopisem přidal i naše právo veta při schvalování a publikování
všech vzniklých fotek i rozhovorů.
Vydržel jsem toho hodně. Fotili nás pod jmelím. Taky nás k sobě
připoutali vánočními stuhami. Marii navlékli do šatů pošitých vánoč-
ními koulemi. Trpělivě jsem to snášel a poslušně na ni vrhal opravdo-
vé planoucí pohledy a před neustále cvakajícím objektivem jí dával
skutečné polibky. Odmítl jsem sobí parohy. Trpělivost mi došla až ve
chvíli, kdy Greenberg, který celému mučení nadšeně přihlížel a tles-
kal jako šťastné dítě, navrhl, že by mě mohli obléct do kostýmu Santy.

– 416 –
 „To už by stačilo!“ zavrčel jsem. Chytil jsem Marii za ruku a vy-
vedl ji z oslnivé záře reflektorů. K mému překvapení se tvářila
pobaveně.
„Vidíš, taky si myslí, že jsi starej kmet. Na Santu by ses hodil,“
špitla mi sladce do ucha.
Využil jsem toho, že se všichni momentálně věnují něčemu jiné-
mu, a bleskově se rozhlédl. Uviděl jsem řadu věšáků plných kožichů.
Než stihla cokoli říct, zatáhl jsem ji dovnitř. Možná jsem měl úpal
ze světlometů nebo za to mohly hodiny Mariiných cudných polibků
a ještě cudnějšího mazlení před úplně cizími lidmi, ale teď mi bylo
jedno, kde zrovna jsme. Chutnala po luxusní rtěnce a po horké čoko-
ládě, kterou upíjela během focení. Usoudil jsem, že malou odměnu
si po tom všem prostě zasloužím.
„Hrdličky moje!“ ozval se nešťastný Greenberg. „Kampak jste se
mi ztratili? Mám na vás ještě ty otázečky!“
Nespokojeně jsem zaúpěl. Celofán, do kterého byla Marie navle-
čená, se mi pod rukama krásně rozehříval.
„To bylo ale neprofesionální,“ zašeptala s omámeným úsměvem.
„Ještě si o tobě začnou myslet, že jsi taky jenom člověk.“
Chtěl jsem pokračovat v názorné ukázce, že opravdu jsem jenom
člověk, ale šéfredaktor už se blížil ke kožichům. Naštvaně jsem
zavrčel a snažil se najít způsob, jak škvíru mezi věšáky opustit
důstojně a nenápadně.
Usmála se. „Miluju tě. A nejsi starej.“

***

Dívala jsem se na něj a připitoměle se usmívala. Tenhle chlap si

opravdu ze všech těch Kim a Amand vybral zrovna mě? Dostala
jsem polibek na špičku nosu.
Pak jsme vylezli ven. Já rudá až na zádech, on naprosto vyrovna-
ný, s výrazem vrcholového manažera.

– 417 –
 Asistentky z nás svlékly všechen ten papír a plasty, ze mě smyly
snad pět kilo líčidel a pak nás odvedly do přilehlého ateliéru, který
se v tu chvíli podobal spíš televiznímu studiu. Byla jsem příjemně
unavená a absolutně uvolněná. Usrkávala jsem třetí šálek nejlepší
horké čokolády ve svém životě a v klidu jsem odpovídala na nej-
různější otázky. Mark měl možná spoustu chyb, ale nebyl to hajzl.
Nechtěl rozebírat okolnosti případu Kingová. Ptal se na náš vztah.
Zajímala ho svatba a kam chceme jet na líbánky. Se zatajeným de-
chem jsem poslouchala Aaronovo veřejné vyznání lásky. Když nás
půl hodiny před půlnocí propustili, byla jsem sice tak vyčerpaná, že
bych snad klidně usnula i vestoje, ale cítila jsem se naprosto šťastná.
Venku hustě sněžilo. Doufala jsem, že zima a psí počasí odradí tu
smečku, která na nás číhala před vchodem, ale spletla jsem se. Skrz
prosklené dveře se začalo blýskat, jakmile jsme vylezli z výtahu.
Povzdychla jsem si a nechala se pevně chytit kolem pasu. Á vysílač-
kou zavolal řidiče a požádal ho, aby zastavil co nejblíž ke dveřím.
„Klidně někoho přejeď,“ zavrčel. Aaron jeho počínání schválil
zdviženým palcem.
Najednou se dveře otevřely a dovnitř zavanul ledový vzduch.
Místní ochranka měla nařízeno nikoho nevpouštět, ale když jsem
viděla, o koho jde, pochopila jsem, že udělali výjimku.
Vypadala úchvatně. Zachumlaná do bílého přiléhavého kožichu,
dlouhé rusé vlasy zasypané tajícími sněhovými vločkami. Měla je
trochu zcuchané – nejspíš se na ni taky vrhli –, přesto byla doko-
nalá. Když přicházela k nám, ze záhybů jejího měkoučkého pláště
se střídavě vynořovaly štíhlé nohy v kozačkách na hodně vysokém
podpatku.
„Trish?“ oslovil ji překvapeně Aaron. Kývla jsem hlavou na
pozdrav a snažila se rozluštit výraz její tváře. Napadlo mě jediné
slovo – soustředěná. Na Aarona nereagovala, celou dobu se dívala
na mě. Nervózně jsem mrkla na Ethana, který šel hned za ní. Zdál
se trochu nesvůj.

– 418 –
 Aspoň to budu mít za sebou, pomyslela jsem si. Prvního setkání
s Trish jsem se bála úplně nejvíc. Nikdy mě neměla moc ráda a po-
dle toho, co Aaron naznačoval, uměla být pěkně vzteklá.
Zastavila se před námi. Pomalu si stáhla rukavičky z tenounké
kůže. Měla jsem strašně divný pocit, pořád se na mě tak dívala…
Nikdo nestihl zareagovat, když se náhle rozpřáhla a dala mi fac-
ku. Vší silou, takže jsem zavrávorala, ačkoli mě Aaron stále držel.
Okamžitě se i se mnou prudce přetočil, takže se ocitl mezi námi.
„Ty malá mrcho!“ Trish měla nepříčetný výraz a zjevně se na nás
chtěla vrhnout. V tu chvíli už se ale dala do pohybu ochranka i její
manžel, který ji chytil zezadu kolem pasu a táhl ji pryč. Netrvalo to
ani tři vteřiny.
„Zničila jsi nás! Zničila jsi nám život! Podívejte se na ni, jak nevin-
ně se tváří! Jsi šlapka z ulice! Skončíš v kriminále jako tvoje máma!“
To už ji Ethan dotáhl až ke dveřím. Skoro nic jsem neviděla, pro-
tože hradba tvořená rameny Terstina a George je úplně zakryla.
Ethan zatlačil zády do skleněné výplně a i s Trish zmizel v záři bles-
ků. Poslední, co jsem zahlédla, byl jeho nešťastný omluvný výraz.
Tiskla jsem si ruku na tvář, která rychle otékala. Brečela jsem
jako dítě, které právě dostalo na zadek. Aaron mě přitiskl k sobě
a přetáhl přese mě cípy svého kabátu. Byla jsem mu vděčná, že mě
drží tak pevně.
„Je tu jiný východ?“ zeptal se úplně zkoprnělého Marka.
„Jistě… ano…,“ vykoktal. „Tudy…“
Á zavolal řidiči, aby objel budovu. Byla jsem tak v šoku, že jsem
se sotva držela na nohou. Něco uvnitř mě ale bolelo mnohem víc
než tvář.

***

Měl jsem vztek. Tak strašný vztek, že mi to nejspíš sebralo pět let
života. A asi víc na sebe než na Trish. Na svou naprostou neschop-

– 419 –
nost Marii ochránit před tím, co se kolem ní dělo. Zastavit ty proudy
tichých, ale o to bolestnějších slz. Její mlčení mi nedávalo šanci to
aspoň trochu napravit.
Dorazili jsme k domu Roberta Kinga. Bodyguardi, které Marie
oslovovala Á a Tý, se s hněvem rozhlíželi okolo. Zdálo se, že hledají
šanci si na někom zchladit žáhu a sestřelit ho ze zdi nebo ze stromu.
Vyzvedl jsem Marii z auta. Nechtěla se nechat odnést, mumlala,
že je v pořádku. Věděl jsem, že není. Působila strnule a uhýbala
pohledem. Přemýšlel jsem, jestli se na mě nezlobí.
Na verandě se rozsvítilo světlo. V jeho žluté záři bylo vidět, jak
Mariina tvář otekla. Bob King se objevil vzápětí. Volal jsem mu
cestou.
„Jak se to stalo?“ zeptal se a navzdory jejím chabým protestům
ji podepřel z druhé strany.
„Moje švagrová, Trish. Nějak… nemůže to překousnout,“ odpo-
věděl jsem stručně.
V kuchyni po mně Robert hodil pytlík s ledem a utěrku. Marie
pořád mlčela. Klekl jsem si před ní a přitiskl jí obklad na tvář.
„Miluju tě.“ Pokusila se o úsměv, ale vůbec jsem jí ho nevěřil.
Pohladila mě ve vlasech. Zřejmě mi to tedy nezazlívala. Ale v jejím
pohledu se skrývalo ještě něco, co mě skoro děsilo. Z očí jí zmizela
jiskra.
Bob se třikrát ujišťoval, jestli nemá něco – cokoli – udělat. Pak
se rozloučil a nechal nás o samotě.
„Taky bys měla jít spát,“ navrhoval jsem opatrně. Pořád jsem
netušil, co se jí honí hlavou, ale byl jsem připravený splnit jí každé
přání. Kdyby řekla, že chce odjet do Japonska, okamžitě bychom
vyrazili. Ona ale nic takového neřekla.
„Doprovodíš mě?“ Prosila mě očima.
„Doufal jsem, že to řekneš.“
Zvedl jsem ji do náruče a tentokrát se nebránila. Odnesl jsem ji až
do jejího pokoje. Zvolna jsem ji svlékal a marně jsem čekal, že něco

– 420 –
řekne. Nakonec jsem si k ní lehl a ona se ke mně přitiskla. Dávalo
mi to pocit, že pro ni dělám alespoň něco.
„Strašně mě to mrzí,“ dostal jsem ze sebe větu, kterou jsem měl
potřebu říct celou dobu. „Netrap se. Trish je prostě…“
„Není to tvoje chyba.“ Její hlas zněl nečekaně klidně. „Můžu si za
to sama.“
„To je nesmysl,“ odporoval jsem naštvaně. Musela přece vědět, že
já jsem jí dávno odpustil. Nemohla pro sebe udělat totéž?
Asi vycítila mou mrzutost a dala mi pusu. Malou, ale neodtáhla
se. Čekala. Ať už ode mě očekávala cokoli, byl jsem rozhodnutý, že
to dostane.
Chovala se jinak než obvykle. Vůbec se neostýchala. Hladově na
mě útočila a mně blesklo hlavou – takže dnes… A rozhodně jsem
nebyl proti.
Jenže najednou bylo po všem. Strnula a křečovitě se mě držela,
dokud jsem se nevrátil do reality. Došlo mi, že jsem to špatně po-
chopil.
„Miluju tě,“ opakovala. Ucítil jsem její rty na krku. „Ale potřebuju
bejt sama.“
Zaváhal jsem. Rvala se ve mně touha zůstat jí nablízku s touhou
vyhovět jí naprosto v čemkoli, co by si přála.
„Určitě?“
„Ano.“ Znělo to klidně a přesvědčeně.
Vyhrála potřeba splnit každé její přání, i když jsem věděl, že dnes
v noci neusnu. Nechtělo se mi od ní odejít. Připadalo mi, že to není
dobrý nápad. Přesto jsem ji přikryl a šel jsem bdít jinam.

– 421 –
 Pálení mostů

Všichni mlčeli. Tý, Á i ten chlápek, co pracoval pro Aarona a jmenoval

se George. Všichni se koukali z oken jedoucího auta, i když tam nebylo
nic k vidění. Asi mi chtěli dopřát trochu soukromí. Ležela jsem napůl
zhroucená s hlavou na Aaronově klíně. Hladil mě a mumlal nesmysly,
které se šeptají dětem, když se uprostřed noci vzbudí a bojí se, že pod
jejich postelí číhá příšera. Dal mi svůj kapesník. On je přece záchra-
nář. Určitě ho měl u sebe jen proto, aby mi ho mohl půjčit, kdybych
se náhodou ocitla sesypaná na zadním sedadle limuzíny.
Nepřemýšlela jsem. Nebylo to potřeba, některé věci člověk pro-
stě ví. Hlavou mi běžela téměř hmatatelná představa, jak sedíme
v rozlehlé jídelně u Collinsových, která je vánočně vyzdobená.
Dlouhý stůl pokrývá ubrus a ve vzduchu voní cesmíny. Vedle mě
sedí Bob a z druhé strany Aaron. Drží mě za ruku, a co chvíli ji
políbí. Okolo stolu vidím usměvavé tváře členů jeho rodiny. Všichni
jsou slavnostně oblečeni, stejně jako já. Místo v čele vánoční tabule
zaujala Janeth, o níž vím, že ji budu milovat jen o maličko míň než
vlastní mámu. Vstáváme a pozvedáme skleničky se šampaňským.
Ian obejme Beverly, Aaron mi položí ruku kolem pasu. Pronáší
přípitek. Celou dobu ale cítím, že něco není v pořádku. Vánoční
kouzlo něco kazí. Rozhlížím se a setkávám se s očima Janeth. Sice
se usmívá, ale v jejích očích vidím smutek. Pomalu obrací hlavu ke
dvěma prázdným židlím. Ke dvěma prázdným sklenkám, prázdným
talířům a dvěma sadám příborů, které nikdo nepoužije…
Ne, nepotřebovala jsem přemýšlet. Některé věci člověk prostě ví.
Zastavili jsme a bodyguardi vylezli z auta jako první. Než nás
nechali vystoupit, ze zvyku se rozhlédli. Napadlo mě, že je jich pro
mě škoda. Určitě by byli spokojenější vedle nějakýho senátora,
kterýmu jde opravdu o krk. Na mě mířily jen objektivy.

– 422 –
 Aaron vystoupil a pomohl mi. Připadala jsem si tak nějak vratká,
jako bych místo horké čokolády pila něco mnohem ostřejšího. Táta
na nás už čekal ve dveřích a mě to mrzelo a těšilo zároveň. Chtěla
jsem ho totiž ještě vidět. Vypadal utrápeně. Kvůli mně.
V kuchyni mě posadili na židli. Oteklá tvář už tolik nebolela, spíš
jen tak lehce brněla. Dívala jsem se na ty dva, jako by to byl film, který
si jednou po letech budu promítat. Byli perfektně sehraní. Nemuseli si
toho říct moc, a přesto si rozuměli. Táta vytáhl igelitový pytlík a nechal
do něj s rachotem napadat pár kostek ledu z naší nové supermoderní
lednice. Aaron už měl připravenou utěrku. Zabalil do ní led a pak už
u mě klečel a tiskl mi obklad na tvář. Díval se na mě a já dostala strach,
že to na mně pozná. Nemohli jsme od sebe odtrhnout pohled.
„Miluju tě.“
Viděla jsem na něm, že by chtěl slyšet víc, ale já mu potřebovala
říct právě tohle. Ruku jsem položila na jeho strništěm porostlou
tvář. Ta chvíle mi připadala intimnější a intenzivnější než naše lekce
plachtění. Nikdy na ni nezapomenu.
„Půjdu si lehnout,“ ozval se táta. „Kdybyste mě potřebovali…“
„Tati!“ vyhrkla jsem. Zastavil se uprostřed pohybu a  čekal.
Naprázdno jsem polkla, abych pomohla staženým hlasivkám.
„Dobrou noc. Mám tě ráda.“
Usmál se na mě. „Já tebe taky, holčičko.“
Sledovala jsem ho, dokud neodešel.
„Taky bys měla jít spát.“ Aaron mluvil tiše a něžně. Odtáhl ledový
obklad od mé tváře a ta hned začala přicházet k sobě a štípat. Byla
jsem za to vděčná. Ta bolest mi dávala sílu se na něj usmát.
„Doprovodíš mě?“ zašeptala jsem.
Odložil utěrku na stůl, vstal a vzal mě do náruče. U dveří kuchyně
loktem zhasl světlo. Prošli jsme chodbou až do haly, kde na židli
u vchodových dveří seděl Tý a popřál nám dobrou noc.
Aaron se mnou vyšlapal pozvolný zákrut schodů a v mém pokoji
se zeptal, jestli má rozsvítit. Nechtěla jsem. Pootevřenými dveřmi

– 423 –
vnikalo do pokoje dost světla, abych na něj viděla. A dost málo, aby
on neviděl mě. Položil mě na postel a pomohl mi svléknout svetr.
Rozepnul knoflík mých kalhot a stáhl mi je přes boky. Každý jeho
dotek byl bolestně krásný. Zůstala jsem jen v tričku a kalhotkách.
Natáhla jsem k němu ruce a společně jsme sundali jeho sako. Lehl
si ke mně a objal mě přesně tak, jak to miluju – úplně těsně. Dýchal
mi do vlasů. Pár vteřin jsme se ani nepohnuli.
„Strašně mě to mrzí,“ zašeptal. Nebyla v tom ani špetka hněvu
a mě to zaskočilo. Kdykoli ho něco bolelo, zároveň se i zlobil. Byl to
jeho způsob, jak se s tím poprat. Teď se to změnilo.
„Není to tvoje chyba,“ odpověděla jsem statečněji, než jsem se
cítila. „Můžu si za to sama.“ Aaron přece netušil, jak těžko ke mně
Trish hledala cestu. Ani že se mi pár minut před tím, než jsem jim
ze života udělala reality show, omlouvala.
„To je nesmysl,“ odporoval mi a konečně se i trochu zlobil.
Nechtěla jsem v tom rozhovoru pokračovat, a tak jsem se k němu
otočila a políbila ho. Neodtáhla jsem se od něj celou vteřinu, než
pootevřel rty a pohladil mě jazykem. Cuchala jsem ho a nechala si
od něj drtit všechny kosti v těle. Mačkal mě k sobě tak silně, jako
by zkoušel, jestli se do sebe nemůžeme vsáknout. Vzrušení rostlo,
živila je bolest a strach. Aaronovo žraločí odhodlání mi dávalo pocit
bezpečí. Věděla jsem, že se chovám sobecky, ale tuhle trošku jsem
potřebovala k přežití. Tuhle trošku a dost.
Pevně jsem ho objala nohama kolem boků, až zasténal. Zároveň
jsem sevřela jeho hlavu a přitiskla si ji k rameni, takže se nemohl
hýbat. Oba jsme prudce oddychovali. Musela jsem ho zastavit, pro-
tože tohle jsem mu nemohla udělat. Ne teď, když jsem se chystala
vrátit jeho život do normálních kolejí.
„Miluju tě,“ zašeptala jsem. Pootočila jsem hlavu a políbila ho na
spánek. „Ale potřebuju bejt sama.“
Dlouze vydechl.
„Určitě?“

– 424 –
 „Ano.“
Jeho rty se mi otřely o klíční kost, povolila jsem sevření. Chtělo
se mi brečet, ale vydržela jsem to, protože by neodešel. Odtahoval
se ode mě pomalu a do poslední chvíle mě líbal. Pak mě přikryl
dekou a dal mi poslední pusu na čelo. Sebral z podlahy sako a slíbil,
že hned ráno zavolá. Zopakovala jsem, že ho miluju. Doufala jsem,
že mi to bude věřit i zítra.
Když za sebou zavřel dveře, ocitla jsem se v  naprosté tmě.
Zakryla jsem si oči rukama a pár vteřin jsem se jen topila v zoufal-
ství. Myslela jsem na Boba. Představila jsem si ho, jak stojí ve své
kanceláři a balí si věci do krabic. Před očima se mi odvíjel i obraz
Janeth, prodírající se davem novinářů.
Snažila jsem se sebrat. Věděla jsem, co musím udělat. Několikrát
jsem se zhluboka nadechla a zaposlouchala se. V domě vládlo úplné
ticho a já slyšela jen zvuk motoru odjíždějící limuzíny. Vydržela
jsem ležet ještě pár minut, abych si byla jistá.
Oči už si zvykly na tmu, takže jsem dokázala dojít ke skříni. Do
batohu jsem si zabalila nějaké prádlo. Tátovi jsem se chtěla ozvat
později, aby věděl, že jsem v pořádku. A zítra zavolám mámě…
Na chvíli jsem strnula a všechno se ve mně sevřelo hrůzou. Jenže
pak jsem si připomněla, co se stalo a ještě stane, pokud zůstanu,
a to mě děsilo mnohem víc.
Dobalila jsem si batoh a zavřela skříň. Na moment jsem zaváhala, ale
potom jsem se odhodlala rozsvítit lampu na psacím stole a napsat tátovi
vzkaz. Jen stručný, protože už u druhé věty jsem na to přestala vidět.
Otevřela jsem okno a zadívala se dolů. Modlila jsem se, abych si
dokázala nic nezlámat. Pod oknem stála dřevěná pergola. Slézt by
tedy nemělo být tak těžké.
Za chvilku jsem opravdu stála dole a zírala do otevřeného okna.
Zase jsem zaváhala. Odejít bylo tak strašně těžké…
Bylo mi jasné, že Tý momentálně hlídá v hale a Á nebo někdo
další z agentury má na starosti kontrolu kamer rozmístěných kolem

– 425 –
pozemku. Věděla jsem přesně, kde jsou, takže jsem taky věděla,
kudy utéct. Začínalo sněžit, a to bylo jenom dobře.
Rozběhla jsem se a držela se v blízkosti zasněžených jabloní,
protože zahradu osvětlovaly nové lampy, které sem kluci nechali
postavit kvůli bezpečnosti. Dostala jsem se až k rozložitému kašta-
nu, co stál hned u zdi. Jeho spodní větve byly celkem nízko. Sundala
jsem batoh, přehodila ho na druhou stranu a chytila jsem se větve.
Snažila jsem se dostat nohy nahoru. Nakonec se mi podařilo zahák-
nout paty o horní okraj a vytáhnout se do sedu. I přes rukavice mi
pěkně mrzly prsty a byla mi zima. Podívala jsem se dolů na svůj ve
sněhu oválený ruksak a najednou mi do očí vyhrkly slzy. Jenže na
tohle teď nebyl čas. Skočila jsem.

***

Vyjeli jsme si na projížďku – Stein a já. Pověsil se na mě hned po

odjezdu od Kingových. Chvíli jsem ponuře uvažoval, že bych mu
pomalu mohl přidávat peníze na benzin, když všude jezdí se mnou.
Zamířil jsem na západ. Věděl jsem, že dnes stejně neusnu, a pro-
jížděl jsem se rád. Přemýšlel jsem o Marii. Stěrače rozpatlávaly po
předním skle chuchvalce sněhových vloček a já se bez ohledu na to,
jak nečekaný směr dnes události nabraly, cítil klidný. Těžko říct, kde
se to ve mně vzalo, ale byl jsem přesvědčený, že spolu to zvládneme.
S ní věci dávaly smysl. Mariin pohled na svět mi pomáhal vidět víc.
Obzvlášť jsem miloval to, jak se dívala na mě…
Letmo jsem pohlédl do zpětného zrcátka a zjistil, že něco není
v pořádku. Steinovo auto se krokem sunulo ke krajnici. Měl jsem
čím dál větší náskok. Chvíli jsem váhal a nakonec začal couvat.
„Stalo se něco?“ zeptal jsem se novináře brunátného vzteky, když
jsem se v polobotkách probrodil sněhovou břečkou až k jeho autu.
Byla mi strašná zima.
Nadechl se a nafoukl tváře. V tu chvíli jeho obličej zfialověl.

– 426 –
 „Užjsteněkdypíchnulzasranýautovzimě?“ vyhrkl vztekle.
Tázavě jsem se na něj podíval a pokoušel se ten jeho výkřik přeložit.
„Píchnul jste? Ve sněhu?“ ujišťoval jsem se.
„Zasraně, jo!“ vyštěkl.
Potlačil jsem nutkání se rozesmát.
„Chcete někam hodit?“
Podezíravě přimhouřil oči. „Proč byste to dělal?“ zeptal se.
Pokrčil jsem rameny. „Hlavně se rozhodněte rychle, dělají se mi
omrzliny.“
Beze slova vypnul motor, natáhl se na zadní sedadlo pro tašku
a foťák a vystoupil. Mlčky jsme klouzali k mému autu.
„Kafe?“ nabídl jsem mu, když jsme už seděli ve vyhřáté kabině.
„Snažíte se mě sbalit, nebo co?“ zabručel.
Věnoval jsem mu varovný pohled a významně jsem se zadíval do
ledové tmy za oknem. Pochopil to rychle.
„Jo, kafe bude fajn.“ Pak se ke mně natočil, v očích se mu zablesk­
lo. Dřív, než stihl něco říct, zarazil jsem ho.
„Žádný rozhovor ani fotky.“
Cosi nespokojeně zabručel a zapnul si pás. Vyrazil jsem.
Bylo krátce po půlnoci, když jsme dorazili na okraj Lombardu
a zastavili u motorestu.
Uvnitř bylo teplo a celkem útulno. I tady číhaly Vánoce v každém
koutě a z jukeboxu vyhrávaly koledy. Posadili jsme se na bar.
„Kam máte namířeno?“ zeptal se Stein. Zapálil si cigaretu a spo-
kojeně z ní potahoval.
„Žádný rozhovor,“ připomněl jsem mu s úsměvem. Přemýšlel
jsem, jak se mi stalo, že jsem skončil zrovna tady a zrovna s ním.
Musel jsem si přiznat, že jsem nejspíš prostě nechtěl být sám
a muset přemýšlet. Potřeboval jsem dnešní noc nějak přežít, abych
hned ráno mohl Marii přivézt snídani a nějak dokázat, aby se zase
usmívala. A taky jsem nechtěl v náhlém hnutí mysli zamířit za Trish.
„Jen nezávazně konverzuju,“ ušklíbl se novinář.

– 427 –
 Servírka před nás postavila dva poctivé hrnky kouřící kávy.
„Nechtělo se mi spát. Prostě jsem si jen vyrazil,“ řekl jsem na-
konec.
Nedůvěřivě zastříhal obočím a vyslal ke stropu další obláček
jedovatého dýmu. Pokrčil jsem rameny. Věř si, čemu chceš.
„Nenechala vás u sebe přespat?“ zazubil se. Nasadil ten svůj
odporný výraz, který míval vždycky, když se hrabal ve špinavém
prádle druhých.
„Opatrně, Steine…“
Pousmál se – byl splachovací.
„A co vy? Žádná rodina? Žádná vyhřátá postel?“ vrátil jsem mu
všetečnou pozornost.
Šlehl po mně naštvaným pohledem a nechal to bez odpovědi.
Další téma k hovoru jsme nenašli. Když se místností rozeznělo Merry
Christmas, nezávisle na sobě jsme začali do rytmu klepat prsty do pultu.
Ve dvě ráno mi zazvonil telefon. Podle nápisu na displeji volal
Bob. Rychle jsem to zvedl.
„Slyším.“ Oslovení jsem se raději vyhnul a před Steinem jsem
nasadil neutrální výraz.
„Aarone,“ ozvalo se rozrušeně z druhé strany. „Omlouvám se, že
volám tak pozdě…“
„To je v pořádku,“ uklidňoval jsem ho. „Stejně jsem nespal. Stalo
se něco?“
Stein vypadal, že mi co nevidět přeleze na klín.
„Asi bys měl přijet. Zmizela.“
Zadržel jsem dech.
„Za chvíli jsem tam.“
Zavěsil jsem, popadl plášť položený na vedlejší stoličce a na stůl
jsem položil pětidolarovku.
„No, Steine. Zdá se, že večírek končí. Už musím.“ Vstal jsem.
„A co já?“ zeptal se vyjeveně.
„Zkuste taxi,“ poradil jsem mu a svižně opustil motorest.

– 428 –
 „Roberte?“ Jakmile to šlo, zavolal jsem Bobovi nazpět. „Máte
představu, kam mohla jít?“
„Netuším,“ odpověděl nešťastně. „Napsala jen, že se za všechno
omlouvá a že se ozve. Prý doufá, že se situace uklidní a my budeme
v pořádku.“
V pořádku? Jak si do háje může myslet, že by takhle mohla být
jediná věc v pořádku?
Plyn jsem sešlápl až k podlaze. Bál jsem se, že mrzne někde
venku. Kam by mohla…
„Bobe! Možná mám tip… Muž, Hispánec, věk kolem třiceti, hodně
vysoký a mohutný. Křestním jménem Teo. Nejspíš nebude mít čistý
rejstřík. Vím jen, že mu patří nějaký noční bar.“
„Hned se na to podívám,“ odpověděl Bob a zavěsil.
Odešla…
Opustila mě? Vybavil jsem si naše poslední společné chvíle. Ten
nejdřív prázdný a potom tak bolestný výraz v její tváři. A nezvyklou
dravost, se kterou mě líbala. Musela už být rozhodnutá.
„Proč?!“ Vztekle jsem praštil rukou do volantu. Nedokázal jsem
to pochopit. Nevěřil jsem, že by utíkala přede mnou, to by nedávalo
žádný smysl. Zatnul jsem zuby. Nepřesvědčil jsem ji. Nikdy si nepře-
stala myslet, že její přítomnost všem kolem ubližuje.
Jak mi to jen mohla udělat?
Měl jsem na ni vztek. Jak si to představuje, dělat ze sebe mučed-
nici? Nejvíc jsem se ale zlobil na sebe. V posledních týdnech mi bylo
tak skvěle, že mi vůbec nedošlo, jak špatně nesla i sebemenší potíže
s novináři a neshody s mou rodinou. Naivně jsem si myslel, že mé:
„Všechno bude dobrý,“ bere vážně.
Přibrzdil jsem před bránou Robertova domu a netrpělivě zatrou-
bil. Ve dveřích domu se objevil jeden z Mariiných osobních strážců.
Pozdravil mě skrz zaťaté zuby. Chtěl jsem se ho zeptat, jak mu sakra
mohla utéct, ale rychle jsem pochopil, že bych si tím jen koledoval
o vyražené zuby. Třásl se hněvem.

– 429 –
 „Pan King?“
„V obýváku,“ odpověděl stručně.
„… tak mi sežeň někoho ze South Side! Nikdo po tobě nechce, aby
sis pamatoval každýho gaunera, Lorne!“ Boba jsem dřív slyšel, než
viděl. Telefonoval a přecházel tam a zpátky po pokoji.
„Vím, že jsou tři ráno! Kdyby to nespěchalo, tak nevolám!“
Odmlčel se. Když si mě všiml, kývl na pozdrav.
„Ahoj. Tady Robert King. S kým mluvím? Anderson? Zdravím.
Někoho hledám. Majitel nočního baru, obrovskej Hispánec, jeho
křestní jméno je…“ Zarazil se uprostřed věty. „Vážně?“ Skočil ke
konferenčnímu stolku a popadl propisku. Na okraj novin načmáral
pár slov.
„Ne, nic neprovedl. Tedy alespoň nic, o čem bych věděl. Jen se ho
potřebuju na něco zeptat… Jo. A díky, poručíku.“
„Je to jižně od Darrow. Bar Two Tango. Ten chlápek se jmenuje
Teo Flores,“ sdělil mi spěšně a zamířil ke dveřím.
„Bobe?“ zavolal jsem na něj.
Netrpělivě se ohlédl.
„Raději bych tam jel sám.“
Podíval se na mě, jako bych spadl z Marsu. Mlčky jsem mu pohled
oplácel. Tohle nešlo vysvětlit slovy. Chápal jsem, že by ji taky rád
ohnul přes koleno, a měl by na to plné právo. Ale já za ní prostě
musel jet sám. Mluvit s ní. Říct jí všechno, co jsem ještě nestihl.
„Víš, co po mně chceš?“
„Přivedu ji. Slibuju.“
Svěsil ramena a rezignovaně si povzdechl.
„Je tvrdohlavá,“ upozornil mě. „Jak to chceš udělat?“
Neřekl jsem mu to. Možná by ho to šokovalo. „Mám takový nápad.“
Chvíli mě rentgenoval očima, ale nakonec se mi zřejmě rozhodl
věřit. Podal mi noviny s načmáranou adresou.
„Ten chlap může bejt drsnej…“
„Já jsem taky,“ odpověděl jsem.

– 430 –
 Vydírání

Teo mi dal panáka a prášky na spaní. Ve většině ohledů mě bral jako

dospělou už od mých patnácti. Těsně před tím, než jsem zavřela
oči, prohlásil, že mě radši zamkne. Těžko říct, jestli chtěl někomu
zabránit, aby se ke mně dostal, nebo se bál, že zase zmizím.
Na prášky jsem si vzpomněla, jakmile jsem otevřela oči. Hlava
mi totiž třeštila a zvedal se mi žaludek. Můj mozek se pomalu pro-
bouzel k životu a vyčítavě mi připomněl, že jsem nevečeřela. Měla
jsem jen tu horkou čokoládu v Glamour. Pak dlouho nic a nakonec
panáka a oblbováky.
Sedla jsem si a chytila se za hlavu. Pro jistotu, aby mi neupadla.
Zvláštní bylo, že jsem ani nestihla přijít pořádně k sobě, a už se mi
zase chtělo brečet. Zajímalo by mě, jaké podmínky by člověk musel
splnit, aby si mohl užívat výhod přísloví ráno moudřejší večera.
Opatrně jsem vstala a chvíli čekala, až se pokoj přestane houpat.
Došourala jsem se do koupelny. Vypadala jsem přesně tak, jak jsem
se cítila. Oteklá, s rozmazanýma šminkama a rozcuchaná. Dokonce
můj odraz v zrcadle se na mě díval vyčítavě. Velké modré tátovy oči.
Vlezla jsem si do sprchy. Pár minut a zase přišly slzy. Jestli jsem
včera večer byla v transu, teď jsem přišla úplně k sobě. Ve výsledku
to znamenalo, že jsem se najednou nedokázala ani pořádně nadech-
nout. Musela jsem prostě jen sedět a přesvědčovat svoje tělo, že
neumírám. Změnit bydliště přece není žádná tragédie. Roky jsem
se o sebe starala v podstatě sama, takže bych se neměla hroutit.
Přinutila jsem se soustředit na věci, které musím udělat.
Vylezla jsem z koupelny a oblékla se. Se srdcem v krku jsem
vytáhla z batohu mobil. Aaron ještě nevolal, ale bylo teprve sedm.
Dřív nebo později se to ale stane a já netušila, co mu řeknu. Všechna
vysvětlení mi připadala hrozně stupidní.

– 431 –
 Z chodby v zádveří mého pokoje se náhle ozvaly rozčilené hlasy,
které postupně přecházely v křik. Zdálo se mi, že slyším Camilu.
Nebo Ninu? Teo nekřičel. Jakmile šlo o jeho dvě ženy, přestával být
drsným mafiánem. Po chvíli jsem pochopila, že se hádají kvůli mně.
Potlačila jsem touhu vykašlat se na předstírání vnitřní síly a opravdu
se zhroutit a naházela jsem své věci do batohu. Jen je poprosím o fén
a vypadnu. Nikdy jsem přece neměla v plánu v Two Tango zůstat.
Uslyšela jsem kroky a cvaknutí klíče v zámku.
„Ahoj, Kuře, jak je?“ Teo vešel a zavřel za sebou dveře.
„Jsem v pohodě, díky.“ Přinutila jsem se k úsměvu a začala stlát
postel. „Jen si půjčím něco na vysušení vlasů a padám. Musím chytit
letadlo.“
Mlčel. Zvedla jsem hlavu a střetla se s jeho zamračeným pohle-
dem.
„Vždycky jsem si myslel, že jsi chytrá. Ale asi jsem se spletl.“
„Nechápeš to,“ bránila jsem se chabě.
„Zmlátil tě? Ublížil ti nějak?“ zeptal se. Byla jsem si jistá, že kdy-
bych kývla, Aaron by prožil opravdu hodně ošklivý den.
„Ne… miluje mě,“ odpověděla jsem nakřáplým hlasem.
„Aha,“ řekl nechápavě. „Takže?“
Ztěžka jsem dosedla na postel a bezradně objala svůj batoh.
„Takže co? Vážně chceš poslouchat moje romantický výlevy?“
pokusila jsem se o útočný tón.
„Ne!“ vyhrkl vyděšeně. „Romantickejch výlevů si užívám každej
den až až. Mě spíš zajímá, která součástka je v tobě tak vadná. Ve
chvíli, kdy konečně začneš žít normální život, práskneš do bot
a všechno zase posereš.“
„Normální život?“ vyjela jsem hystericky. „Bez bodyguardů ne-
můžu ani na krok. Táta dostal padáka. Lidi, který miluju, jsou kvůli
mně…“ Odmlčela jsem se. „Nechtěl jsi citový výlevy.“
„Kašlu na city, Kuře!“ zahřímal. „Jenže ty máš na krku podělaný
obecně prospěšný práce! Jestli odejdeš, celej tvůj život bude v prde-

– 432 –
li! Půjdeš pěkně do lochu. A až vylezeš…,“ zavrčel. „Jestli tě jednou
najdu sjetou, jak šlapeš chodník, zabiju tě.“
Vstala jsem a zacvakla přezku na báglu.
„Musím jít. Děkuju za všechno,“ zamumlala jsem. „Půjčíš mi ten fén?“
„Seru ti na fén!“ zavrčel. „A seru na tebe!“ Otočil se na patě
a s prásknutím dveří odešel. I s batohem jsem si kecla zase zpátky
na postel. Nemám ty pitomý kapesníky…
Když jsem se trochu vzpamatovala, sebrala jsem odvahu a šla
najít Camilu. Nehodlala jsem do toho mrazu vyjít s mokrou hlavou.
Ocitla jsem se na chodbě a zamířila o patro níž do Teova bytu,
když ke mně z baru v přízemí dolehly zvuky další hádky. Podle toho,
co jsem slyšela, rychle přešla v něco horšího. Následovaly nějaké
rány a tříštění skla. Rozběhla jsem se ke schodišti.
Do lokálu jsem přiletěla úplně bez dechu a málem jsem omdlela
hrůzou. Dva stoly byly převrácené a z police nad barovým pultem,
kde ještě nedávno stály láhve s alkoholem, trčela židle. Na podlaze
se válely střepy a trosky nábytku. Uprostřed toho všeho stál Aaron.
Na zádech mu visel Sergio, který se mu snažil držet ruce, aby se
Elías mohl lépe trefit. Vykřikla jsem.

***

Cestou jsem uvažoval, jestli tam nejdřív nemám zavolat. Jenže tím
bych ji mohl vyplašit. Utekla by a už nikdy bych ji nenašel. Místo
toho jsem prozvonil George. Měl lehké spaní a jednal rychle. Chtěl
jsem mít pojistku, kdyby se něco… nepovedlo.
V půl šesté ráno jsme seděli v autě kousek od baru a dívali se, jak
se poslední hosté trousí ven. Chtěl jsem počkat, až se ta díra vylidní,
i když zůstat na místě a nedělat nic byla jedna z nejtěžších věcí, jaké
jsem kdy musel udělat.
„Nesmysl!“ vrčel můj bodyguard asi popadesáté. Nesnášel, když
jsem se ho snažil držet stranou.

– 433 –
 „Chci ji odvést domů, Georgi. Ne rozpoutat třetí světovou,“ vy-
světloval jsem trpělivě. „Když půjdu sám, mám větší šanci.“
„Jo, leda umřít,“ utrousil.
Nechtěl to pochopit. Prostě jsem tam musel jít bez doprovodu.
„Nalepím se na dveře, a pokud uslyším něco podezřelýho, jdu
dovnitř,“ přesvědčoval mě.
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Počkáš do devíti. A budeš ignorovat
cokoli, co uslyšíš.“
Zatnul zuby, ale nakonec přikývl.
Bylo kolem sedmé, když jsem usoudil, že dál už nemá smysl
čekat. Přeběhl jsem ulici a zatlačil do dveří v naději, že nebude
zamčeno. Nebylo.
Ocitl jsem se v dusném páchnoucím pološeru na vrcholu dře-
věného schodiště. V místnosti svítila jen zářivka dole nad barem.
Two Tango byl typický honky tonk bar zařízený v country stylu.
Na stěnách visely fotky z rodea, v rohu stál mechanický býk. Dole
u baru seděli tři ramenatí chlapi. Jednoho z nich jsem bezpečně
poznal. Byl jsem tu správně.
Tiše jsem sešel schodiště a oslovil jsem je.
„Ránko.“
Strnuli a otočili se. Dva klučíci, kterým nemohlo být víc než osm-
náct, se na mě ošklivě zamračili a jeden z nich významně prohlásil,
že je zavřeno. Teo Flores mlčel. Žvýkal konec nezapálené cigarety
a bedlivě mě pozoroval. Jeho klid mě dopaloval.
„Je tady?“ zeptal jsem se ho na rovinu.
Nastalo dlouhé ticho. Teo se otočil zpátky k baru, vyndal si z pusy
cigaretu a kopl do sebe panáka.
„Řek bych, že tě nechce vidět,“ odpověděla mi jeho záda.
„Musím s ní mluvit.“ Dařilo se mi nekřičet. I když můj výraz asi
příliš laskavě nevypadal.
„Ona s tebou ne. Měl bys jít.“

– 434 –
 Ve skutečnosti jsem se nechtěl prát. Tedy… chtěl, ale ne hned.
Jenže jeden z těch dvou chytráků seskočil z barové židle, založil si
ruce na prsou a prohlásil:
„Neslyšels? Vypadni odsud,“ načež následovalo moje „Donuť mě.“
Vystartovali oba zároveň. Měl jsem málo manévrovacího prosto-
ru, takže jsem popadl nejbližší židli a udělal jsem si ho. Rozmáchl
jsem se. Jeden z nich se sehnul, druhý dostal plný zásah. Zaplavil
mě adrenalin. Vztek konečně mohl ven.
„Sráči!“ zařval ten, který se předtím dokázal vyhnout. Byl hodně
rychlý a zasáhl mě pěstí do brady. Na okamžik se mi zatmělo před
očima. Jeho rána mě donutila udělat krok zpět. Vzápětí jsem se
přikrčil a praštil ho do žaludku. Zachrčel a zlomil se v pase.
Teo Flores vstal, ale nevypadal, že by se hodlal zapojit. Zato
Mexičan zasažený židlí už byl na nohou. Popadl nejbližší kus seda-
cího nábytku a rozběhl se proti mně. Uskočil jsem, a když se ke mně
otáčel, židli jsem mu vytrhl a odhodil pryč. Ozvalo se tříštění skla.
Najednou mi jeden z nich visel na zádech. Než mi došlo, že tohle
bude hodně bolet, vrátil mi jeho parťák ránu na solar. Zalapal jsem
po dechu a můj vztek se ještě znásobil. Jen mě zdržovali. Kašlal jsem
na ten živý batoh na mých zádech a vykročil k Teovi. Viděl jsem rudě.
„Tak kde je?“ zařval jsem.
V dalším postupu mi zabránila rána pěstí. Tentokrát znovu do bra-
dy. Na setinu vteřiny jsem ztratil spojení s okolním světem. Probral
mě až výkřik. Bez nejmenších pochybností jsem poznal Mariin hlas.
Mžitky před očima se pomalu rozplývaly. Marie stála ve dveřích
na druhé straně sálu a vypadala šokovaně. Pohledem přeskakovala
ze mě na toho opičáka, co jí říkal Kuře, a zase zpátky. Zjevně očeká-
vala nějaké vysvětlení. Všiml jsem si, že měla mokré vlasy.
Musel jsem za ní. Sáhl jsem za sebe a strhl jsem si toho chlapa
ze zad. Překážel. Odhodil jsem ho směrem k Floresovi a vystartoval
k Marii. Možná za to mohly ty dvě rány do brady nebo probdělá noc,
ale když jsem se k ní blížil, připadalo mi, že se brodím tuhnoucí

– 435 –
lávou. Viděl jsem její strachem rozšířené oči a na moment mi to
udělalo dobře. Couvala ke dveřím.
„Stát!“ zahřmělo za mými zády. Na okamžik jsem se zastavil,
a ztuhla dokonce i Marie. Neohlédl jsem se. Nedokázal jsem od ní
odtrhnout oči.
„Elíasi, Sergio, ukliďte tady ten bordel, než se někdo pořeže,
a fofrem!“ Skoro jsem ho nevnímal. Těch několik vteřin jsem pro-
žíval totální euforii, že ji vidím a že je nejspíš úplně v pořádku. Stál
jsem od ní sotva dva metry.
Pak se majitel baru zaměřil na nás.
„A vy dva… Vypadněte! Oba!“
Marie střelila poplašeným pohledem někam za moje rameno.
„Mám mokrý vlasy,“ zakňourala.
„Vem si od Camily ten podělanej fén, vysuš si svý podělaný vlasy
a vypadni z mýho podělanýho podniku!“ Zuřil. Mě už ale nemohlo
nic zastavit. Konečně jsem stál u ní. O kousek přede mnou couvla
a poplašeně na mě upírala ty velké modré oči. V tu chvíli jsem to
jasně cítil a díky tomu vzteku i víc, než kdykoli jindy. Ona byla sever
a já kompas. Strašně moc jsem ji chtěl. A zároveň se mnou pořád
lomcoval hněv.
Chytil jsem ji za loket a natlačil směrem ke schodišti.
„Jdu s tebou!“
Ustrašeně přikývla a vydala se nahoru. Držel jsem se těsně za ní.
Jistě jsem věděl jen jednu jedinou věc. Nenechám ji odejít. Musela
by mě zastřelit.
V patře se nerozhodně zastavila u prvních dveří. Ošila se a pak
na ně zaklepala. Objevila se krásná vysoká žena s dlouhými havra-
ními vlasy. Když se podívala na Marii, mračila se jako tisíc čertů.
Okamžitě jsem věděl, že tu ženskou nemám rád.
„Máš mi dát podělanej fén, abych mohla vypadnout z vašeho
podělanýho podniku,“ prohlásila Marie hodně unaveným hlasem.

– 436 –
 Žena na okamžik zmizela. Vrátila se s fénem, vrazila ho Marii do
ruky a přibouchla nám dveře před nosem. Bouchnutí rezonovalo
schodištěm a postupně se vytrácelo se slábnoucí ozvěnou.
Marie…
… plakala.
Beze slova se otočila a pokračovala do dalšího patra. Následoval
jsem ji. Jednou rukou se přidržovala zábradlí a do rukávu druhé
si otírala oči. Vztek mě pomalu přecházel. Pořád jsem jí toho měl
hodně co říct, ale začínala mě přemáhat touha sevřít ji v náruči.
Ocitli jsme se v malém, slušně zařízeném pokoji. Marie zmizela
v koupelně a zavřela se tam. Když se asi za deset minut vrátila, byla
celá skleslá a oteklá od pláče.
„Sedni si,“ požádal jsem ji mnohem laskavěji, než jsem měl pů-
vodně v plánu.
Bez protestů poslechla. Upřeně pozorovala prošlapaný koberec.
Neměl jsem tušení, co se jí honilo hlavou, ale všiml jsem si zarputilosti,
která z ní i přes veškerý smutek vyzařovala. Pořád ode mě chtěla odejít.
„Máš jen dvě možnosti. Buď se se mnou vrátíš k Bobovi a za
pár měsíců si mě vezmeš, nebo vytáhnu mobil, zavolám právníkovi
a zažaluju tě.“
Vytřeštila oči. „Cože?“
„Jestli se nevrátíš domů, podám na tebe žalobu,“ zopakoval jsem.
„Jakou žalobu?“ Vypadala jako malá ztracená holka. Potřeboval
jsem jí dát lekci, ale bylo to strašně těžké.
„Do vězení jsi nešla, protože jsem tě nezažaloval. Citová újma,
obrovská finanční ztráta a tak dále.“
„Co?“ hlesla plačtivě.
„Vydírám tě.“
Dívala se na mě vyděšenýma očima a nevydala ani hlásku.
Sever a kompas. „Nenechám tě utéct.“

***

– 437 –
Pořád to byl ten velitelský hlas, ale výraz v jeho obličeji se měnil.
„Nemůžeš…“ Víc jsem nedokázala. Byla jsem zmatená. A napros-
to v šoku.
„Můžu. Dlužím ti to.“
„Ty mi to dlužíš?“ opakovala jsem nechápavě.
„Na něco jsme zapomněli.“ Přišel blíž. A pak ještě. Dřepnul si ke
mně, ale ani se mě nedotkl. „Strašně moc jsme se oba snažili, abych
ti začal věřit, ale v tom všem jsme nějak zapomněli zapracovat na
tom, abys ty věřila mně.“
„Já ti věřím,“ zakňourala jsem. O čem to mluví?
Aaron se významně rozhlédl kolem sebe.
„Vidíš, kde teď jsme?“ Zavrtěl hlavou. „Ty nevěříš nikomu.
Možná… Teovi,“ dodal hořce.
Nesouhlasně jsem se zamračila. „Já jen nechtěla… prostě už jsem
nemohla. Copak to nechápeš? Máš úžasnou rodinu… Rozpadala se
mi před očima. A můj táta… musí zalízt do díry, jako by byl zločinec.“
Zoufale jsem se na něj dívala a doufala, že mu to dojde. Nikdy jsem
mu přece nechtěla ublížit.
„Mám úžasnou rodinu,“ souhlasil a pousmál se. „Mám dva bratry,
za které bych i umřel. Matku, která nás bude milovat, ať budeme
žít jakkoli. A mám dvě švagrové, které je třeba opatrně dávko-
vat,“ zabručel ponuře. Natáhl ke mně ruku a pohladil mi zápěstí.
„Uvědomuju si, že toho na tebe bylo příliš. Neznám moc lidí, kteří by
se na tvém místě nesesypali. Ale to, co se teď děje… nebude to tak
pořád. Trish se možná dokáže vztekat roky a na návštěvu k Janeth
bude jezdit jindy než my… A nějakou dobu budeme potřebovat po-
četnější ochranku. Ale to všechno…,“ usmál se a zavrtěl hlavou. „To
přece nic neznamená.“ Jeho oči konečně získaly tu krásnou hřejivou
barvu.
„Tak jednoduchý to není,“ odporovala jsem chabě.
„Je. Věř mi,“ řekl důrazně. „Myslíš, že to dokážeš?“

– 438 –
 Odněkud vyčaroval čistý kapesník a podal mi ho. Přitiskla jsem
si ho k očím a otřela si nos. Styděla jsem se.
„Chovala jsem se hystericky?“ zeptala jsem se nešťastně. „Zbrkle?
Pitomě?“
Přisunul se blíž a položil mi ruce na tváře.
„Ne. Tedy…,“ potměšile se usmál. „Trochu. Byla jsi pod velkým
tlakem. Neměl jsem odcházet. Včera jsem tušil, že něco nebylo
v pořádku. Měl jsem zůstat.“
Váhavě jsem zvedla ruku a položila ji na jeho rameno. Pomalu
jsem se uklidňovala.
„Nebudu ti tvrdit, že už nikdy nebudeš brečet,“ pokračoval, za-
tímco mě jemně hladil. „Vždycky se najdou idioti, kteří se budou
snažit dostat přes plot, aby si tě mohli vyfotit, jak ležíš u bazénu,
a pak o tobě napsat, že jsi přibrala, nebo že naopak určitě trpíš
anorexií… Ale tohle je normální. V naší rodině ano. A nesouvisí to
s tím, co jsi udělala.“
„Je to strašně těžký,“ přiznala jsem a přitiskla se blíž k jeho horké
ruce. „Bolí mě, že Bob musel odejít z práce. A že o tobě píšou ty
hnusný věci. Dokonce se trápím i kvůli Trish.“
„Já vím.“
Bylo to… zvláštní. Mé argumenty mi pořád připadaly stejně dů-
ležité – a on mi je ani nevyvracel –, ale zároveň byl u mě a tvrdil, že
na tom nesejde.
„Připadám si strašně hloupě…“
Vklínil se mezi moje kolena. Nejdřív jsem cítila jeho dech a po-
tom rty.
„Jsi úplně slaná,“ zašeptal. Rozbrečelo mě to.
„No tak… Víš, že solit se má jen málo, není to zdravý. Přece ne-
chceš, aby mě bolely ledviny.“
Musela jsem se smát.
„Ty na mě nejsi naštvanej?“ Pátravě jsem se mu zadívala do očí.

– 439 –
 „Byl jsem. Strašně. Ale na něco jsem přišel. Když mi Bob volal, že
jsi zmizela, nenapadlo mě, že bys utíkala přede mnou. Věřil jsem ti.
Prošel jsem závěrečnou zkouškou.“ Zářivě se na mě usmál.
S konečnou platností mi došlo, že nikam neodcházím. Zůstávám
s ním, protože on mě opravdu chce. Za každou cenu. Asi nemělo smysl
pokoušet se to pochopit. I bez toho jsem měla dost práce s tím to vů-
bec nějak vstřebat, na takovou dávku štěstí jsem prostě nejspíš nebyla
stavěná. A tak jsem ho jen hladila a ujišťovala se, že se mi nezdá.
„Vážně bys na mě podal žalobu?“ zeptala jsem se nervózně, když
jsem se v těch zmatených vnitřních úvahách dostala až k tomu, ja-
kým způsobem si pro mě přišel.
„Ano.“
Ztěžka jsem polkla. „Jsi drsnej…“
„Ani netušíš jak.“

***

Ne, nic nemohlo jít snadno. Zrovna jsem si říkal, že už mi nic ne-
brání, abych si vybral malou zálohu odměny pro vítěze, když se ve
dveřích objevil Flores.
„Chystám se spát. Co kdybyste vypadli?“ houkl na nás. Vstali
jsme. Držel jsem Marii za ruku.
„Jsme na odchodu,“ oznámil jsem mu.
Zkoumavě se na mě podíval.
„Vážně si ji chceš vzít?“ zeptal se. „To aby sis pořídil řetěz a rá-
kosku.“
Proběhlo mezi námi něco jako tiché porozumění. Trvalo sotva
vteřinu. Mohl bych se vztekat a nesouhlasit, ale nic by to nezměni-
lo na faktu, že on mi ji právě teď dával. Hrozné pomyšlení. On mi
dovolil si ji odvést.
„Díky. A vzhledem k tomu, že odsud odejdeme spolu a bude to
vypadat, že jsme tu strávili noc, rád bych ti zaplatil.“

– 440 –
 „Blbost.“ Znělo to jako ano.
„Trvám na tom. Kolik?“
Chtěl stovku a já se rozhodl mu ji dát. A k ní ještě pár nul. Protože
jsem mu chtěl poděkovat a neříct u toho děkuju. Asi to pochopil,
protože se vůbec nebránil.
„Už mi sem nelez, Kuře. Příště ti jednu vrazím hned mezi dveřma.
Na tohle vážně nemám.“
Marie se lekla. „A co když tě budu chtít vidět?“ ptala se nešťastně.
„Zavoláš a pozveš mě na nóbl oběd. Tady už se ale neukazuj.“
Odešel, a dokonce za sebou zavřel. Začínal jsem ho mít docela rád.
„Takže… jdeš se mnou, nebo mám volat právníkovi?“ zeptal jsem
se jí s předstíranou přísností.
„Snažíš se mě zastrašovat?“
„Rozhodně.“
„Nemůžeš mě poslat do vězení. Stejskalo by se ti,“ vysvětlovala,
zatímco mi na první pohled nevinnými doteky rovnala límec košile,
která během uplynulých hodin přišla o několik knoflíků, zato zís-
kala spoustu nevypratelných skvrn.
„Nosil bych ti sušenky a pomeranče.“
„Musíš si myslet, že jsem fakt jenom hloupej zajda,“ povzdechla si.
„Jen potřebuješ někoho, kdo by ti včas řekl, že se chystáš udělat
blbost.“
„Někoho, kdo by řídil můj život?“ zeptala se a zamračila se na mě.
Líbilo by se mi to? Jistěže ano! Dovolila by to? Rozhodně ne.
„Někoho, kdo by tě chránil. A pomáhal nedělat hlouposti. Jako
ty pomáháš mně.“
Zase se celá rozsvítila a dala mi pusu na bradu. Až teď jsem si
připustil nepříjemné cukání způsobené otokem.
„Bolí to?“
„Skoro o tom nevím,“ lhal jsem.
„Tak mě vezmi domů.“

– 441 –
Na ulici stál George a dělal, co bylo v jeho silách, aby od nás udržel
novináře. Zahlédl jsem i Steina. Napadlo mě, že jsme Floresovi
udělali slušnou reklamu. To by mohl ocenit.
„Co jim všem řeknu?“ zeptala se Marie v náhlém záchvatu zdě-
šení, když jsme nasedli do auta. „Tátovi, Janeth… a přijdu pozdě do
práce!“
„Naši nic nevědí,“ uklidňoval jsem ji. „A Bob… Obávám se, že
to vypadá na domácí vězení.“ Zasmál jsem se jejímu provinilému
výrazu. Ještě jsem nezapomněl, jak mi bylo, když utekla.
„A v práci tě omluvím. Jsem tvůj šéf, vzpomínáš? Být tebou, dě-
lám si starosti s někým úplně jiným,“ řekl jsem smrtelně vážným
tónem. Zbledla.
„S kým?“
„No… Terrence a Austin s tebou nejspíš do konce života nepro-
mluví. Jestli byl někdo naštvanější než já, byli to oni.“
Nepobavilo ji to. Chvíli se zamyšleně mračila, ale pak se ke mně
přitulila a její výraz se uvolnil.
„Kolik jsi vlastně dal Teovi za ty škody?“ zeptala se.
S povzdechem jsem ji objal kolem ramen a políbil ji do vlasů.
„Sto.“ A dodal jsem: „Tisíc.“

– 442 –
 Epilog

O čtyři roky později

„… určitě se ti tam bude líbit. Zasloužíš si pořádnou dovolenou.

Maturita. Přijetí na vysokou. Jsi moje šikovná, krásná, chytrá…“
Aaron se mě snažil rozptýlit. Jen co jsem po pár hodinách neklidné-
ho spánku otevřela oči, byl připravený nám oběma zpříjemnit ráno.
Nastal den D. Bob odjel do Dwightu pro mámu. Stále měl dost
přátel na vysokých místech, takže se mu s Johnovou pomocí poda-
řilo zajistit, aby ji pustili o den dřív, než novináři čekají.
Bylo časné ráno. Sluneční světlo k nám touto dobou ještě ne-
proniklo. Do Morrisu jsme dorazili už včera, abychom mohli být
součástí uvítacího výboru, až máma vstoupí do dveří.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.
„Když se kouknu, budu tě muset pustit,“ zabručel Aaron nespo-
kojeně.
„Víš to určitě? Nezvládl bys to nějak? Třeba…“ Pokusila jsem se
přetočit na bok.
„Jestli se takhle pohneš ještě jednou, tak se s Carolyn uvidíš
mnohem později, než jsi měla v plánu,“ vyhrožoval. Poznala jsem
tu změnu v jeho hlase. Jako vždycky mě to okamžitě vzrušilo.
„Chtěla jsem ti jenom pomoct,“ špitla jsem.
„Ležím na tobě,“ upozornil mě lehce netrpělivě. Jako bych to
mohla přehlédnout.
Podívala jsem se do těch zelených očí a pracně jsem se rukama,
zatím uvězněnýma jeho tělem a tenkou dekou, propracovala nahoru
k jeho vlasům. Znovu jsem se pohnula. Tentokrát velmi promyšleně.
Strnul a pomalu vydechl.
„Paní Collinsová…“

– 443 –
 „Hm?“ Byli jsme u sebe tak těsně, že jsem cítila jeho srdce.
„Vy si koledujete.“
Pousmála jsem se a sklouzla pohledem k jeho pootevřeným
rtům.
„To doufám.“
V podstatě mě zalehl. Na moment jsem zpanikařila. Ne, nemůže
se nic stát… Ještě malou chvíli mi hlavou běžely útržky myšlenek.
O mámě. O polopracovní cestě do Emirátů. Prý druhé líbánky…
Páni, jako by ty první už skončily. A mé malé velké překvapení. Nebo
velké malé?
Líbal mě na krku a hladil ve vlasech. Pak se opřel o lokty a rozzá­
řeně si mě prohlížel.
„Jsi šťastná?“
„Je to skoro k nepřežití,“ zasmála jsem se. Bylo mi nepopsatelně.
„Asi na tebe musím být drsnější. Moc rozmazlování škodí.“
Sklonil se a kousl mě do brady.
Trhaně jsem se nadechla. Na dalších několik minut jsem zase
ztratila nit.
„Ty Emiráty… na jak dlouho to vidíš?“ vzpomněla jsem si najed-
nou.
Otevřel oči a několikrát zamrkal, jak se snažil zorientovat.
„Dva měsíce?“ prohlásil zmateně a znovu se sklonil. Nedokázala
jsem se na něj soustředit.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.
Zaúpěl. Odkulil se na bok a předloktím si zakryl oči. Prudce od­
dechoval.
Málem jsem to nevydržela a řekla to rovnou. Už týden jsem
přemýšlela, jak to nejlépe podat, ale nic jsem nevymyslela. Jemně
jsem se dotkla jeho ramene a pak velmi pomalu přejížděla ke krku
a odtud dolů po nahé hrudi.
„Potřebuju vědět, jestli máme dost času, než přijedou,“ vysvět-
lovala jsem.

– 444 –
 „Hm.“ Znělo to trochu rozladěně.
„Já totiž chci, abys byl úplně první, komu to řeknu.“
Zřejmě jsem konečně získala jeho pozornost. Podíval se na mě.
„Vážný rozhovor?“ zeptal se. Nedokázala jsem potlačit úsměv,
když se v jeho hlase ozval náznak paniky.
Přikývla jsem a položila mu ruku přesně na srdce. Nervozitou
se mi lehce třásla.
„Raději bych tu dovolenou zkrátila na měsíc, kdyby ti to nevadilo.“
Zatvářil se zklamaně. „Dobře. Jestli chceš…“
Lehla jsem si na jeho rameno a pak jsem ho políbila na ještě
neoholenou tvář.
„Čekám miminko.“
Okamžitě strnul. Zatajila jsem dech. Umírala jsem touhou vidět
mu teď do obličeje, ale rozhodla jsem se to vydržet. Měla jsem pocit,
že mu musím dát pár vteřin soukromí.
„Budu muset na nějaký ty kontroly. A v Emirátech je hrozný
horko, takže…“ Snažila jsem se mluvit, abych zaplnila to náhlé ticho.
Prudce se posadil a sbalil mě do náruče. Sevřel mě tak pevně, že
jsem se nemohla ani pohnout.
„Prosím tě, neptej se mě, jestli to vím určitě, jo?“ poprosila jsem
ho šeptem. „Je to stoprocentní.“
Cítila jsem jeho dech ve vlasech. Byl přerývaný a  prudký.
Následoval dotek rtů. A potom další. Konečně jsem sebrala odvahu
a podívala se na něj. Byl v naprostém šoku.
„Máš… radost?“ Už jsem začínala být nesvá, i když jsem věděla,
že má děti rád. Kdykoli přijela Trish, automaticky se proměnil v psa,
koně, klauna nebo cokoli, co si jejich malý Johny poručil.
„Lásko…,“ vydechl Aaron konečně. Napjatě jsem čekala, ale on se
jen několikrát nadechl a znovu zopakoval: „Lásko!“
Jeho obličej se jako mávnutím kouzelného proutku rozzářil.
Začal se smát. Nebo to byl spíš vítězný pokřik? Líbal mě a potom
se zase smál.

– 445 –
 „Trochu to s tebou mává,“ upozornila jsem ho s úsměvem.
Přitiskl mi ruku na úplně ploché břicho. Najednou byl klidný,
dokonce snad užaslý. Až se mi z toho stáhl krk.
„Miluju tě,“ řekl a zvedl ke mně oči. Zelené, žhavé, uhrančivé.
Rozpačitě jsem se usmála.
Natáhl se přese mě na noční stolek pro hodinky. Když zkontro-
loval čas, věnoval mi velmi nebezpečný a hladový pohled. Pomalu,
jako bych se mohla potlouct, mě sundal ze svého klína a položil
na polštář. Znovu mě pohladil po břiše. Všechno se ve mně krásně
sevřelo.
Lehl si ke mně, ruce opřené o lokty. Posunula jsem se kousek do
strany. Pod dekou a přikrytá jeho tělem… jako bych se zase ocitla
ve spacáku pod skalním převisem.

– 446 –
Děkuji báječným dámám
 
Bohunce BB Bencové, Hance Bambulce Bartlové, Hance Hanetce
Netušilové, Ivče Kakačové, Janě Janebce Olesíkové, Janě Jeanine
Markové, Kamile Kamčí Vondrákové, Kristýně Linfe Vítkové,
Květě Kytce Šteflové, Lence Slezáčkové, Lence Starostové, Lence
Šípové, Lucii Luciskovi Kaucké, Míše Semišce Semirádové,
Míše Yasmini Rozvodové, Olze Carlie Nepšinské, Petře Pospetě
Pospíšilové, Veronice Niktošce Kubašové, Zdence Silvaren
Podporové, Zuzaně Eleryn Štorkové a Zuzaně Šimkové
 
za podporu a postřehy, které mi byly úžasným povzbuzením.
K. L.
Karolina Limrová
Kukačka

Ilustrace na obálce z Pixabay.com

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 19. 3. 2021

ISBN 978‑80‑274‑1407‑9 (epub)

ISBN 978‑80‑274‑1408‑6 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑1409‑3 (prc)