Věra Čáslavská

Život na Olympu
Pavel Kosatík
Znění tohoto textu vychází z díla Věra Čáslavská tak, jak bylo vydáno
nakladatelstvím Mladá fronta v Praze v roce 2016. Pro potřeby vy-
dání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§
Text díla (Pavel Kosatík: Věra Čáslavská), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,
je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem
č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 4. 9. 2020.
 OBSAH

Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
Pomeranč. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
S Bosákovou. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
Rodí se „pekelná touha“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
Na cestě k Tokiu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
Do posledních sil. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
Mexiko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65
Svatba století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
Manžel. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
„Vedete galileovský boj“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Ďábel v práci. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
Mexiko II . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110
Ubližování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121
Boj o děti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
Gymnastickou rozhodčí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
Revoluce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
„Ucvičit se k smrti“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148
Na nejposvěcenější půdě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
Smrt. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154
Kampaň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158
Soud. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166
Milost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172
Nemoc. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176
Návrat. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190
Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196
Epilog II (2016). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198
Poděkování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201
Ediční poznámka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .202
 Předmluva

Lidé si myslí, že když sami mají těžký život, tak aspoň ti na výsluní,
bohové, jsou na tom líp. Staří Řekové ale věděli, že je to jinak. Mezi
tuctem nejdůležitějších bohů, kteří bydleli na Olympu, to nebylo
jiné než dole na zemi. Nejdřív to vypadalo, že se Zeus s bratry
bude umět domluvit: Já si ponechám vládu nad nebem a zemí,
tobě, Poseidone, připadne panství na moři a Hádovou říší bude
podsvětí. Jenže ostatní to viděli jinak, takže jenom Poseidon musel
postupně svést boj s Athénou o vládu nad Attikou, s Apollonem
o Delfy, a když si jindy pro změnu vzal Héru a Athénu na pomoc,
spoutali samotného Dia – i když svrhnout ho z trůnu se jim už ne-
povedlo. Také manželství Dia s Hérou bylo všechno, jen ne klidné.
Když se třeba záletný Zeus zamiloval a Héra to zjistila, udělal chybu
každý, kdo se neuklidil stranou. Například stooký pastýř Argos, obr
z dávných dob: nezbylo z něj víc než nádherná oka v pavím ocase.
Bohové si život neusnadňují. Život nahoře je stejný jako dole.

–6–
 Pomeranč

U Čáslavských vychovali tři dcery a syna. Nejdřív přišla na svět

Hana, v roce 1935. Pět roků po ní Eva a po dalších dvou letech,
v květnu 1942, Věra. Dlouho to vypadalo, že když osud neseslal
otci vytouženého syna, dal mu ve Věře kluka v sukních: od narození
měla široká ramena, jako kluci mívají, a šili s ní čerti, což se tenkrát
holkám ještě běžně nedělo.
Když se pak v roce 1945 narodil ještě nejmladší Vašek, byla rodina
kompletní. (Jiříček, který přišel na svět jako druhý v pořadí, zemřel
na zápal mozkových blan.) Žili v Karlíně, v činžovním bytě v tehdejší
Královské (a dnešní Sokolovské) ulici, hned u tramvajové zastávky.
Když tam tramvaj brzdila, obzvlášť v noci, malou Věru to plašilo:
vždycky se jí při tom, válečnému děcku, vybavilo, jak se za války při ná-
letech a podobných zvucích utíkávaly s maminkou schovat do sklepa.
Rodičovské role byly doma rozdělené. Maminka byla starostlivá
a otec moudrý, zdálo se, že má přehled úplně o všem. Věra si z dět-
ství zapamatovala krámek s lahůdkami, který otec vedl na Poříčí.
Často tam chodívala s maminkou, která pro obchod vyráběla bram-
borový salát a pár dalších pochutin. Když měli rodiče moc práce,
hlídala Věra v poříčském parku přes ulici (dnes už neexistujícím)
bráchu v kočárku. Často si přitom myslela na uherák, který měl
otec vystavený pod sklem na pultě. Kdyby jí tak kousek dal, aspoň
kolečko! Dopředu ale věděla, co jí zas řekne, když se zeptá, jako
mockrát předtím: Ne ne ne, pak obřadně ukrojí krajíc chleba, posolí
a dá jí ho se slovy: Tady máš, Věrko, Boží dar.
Žádný salámek. Šmytec. A po únoru 1948 byl šmytec i s krámem,
komunisti si ho vzali, což se podepsalo na ekonomické situaci rodi-
ny. Otec to vzal jako pokyn osudu: když všichni tolik chtějí znárod-
ňovat, je těžké se tomu zpoza pultu postavit. Doma se nenadávalo

–7–
na poměry a nečekalo se, „až to praskne“: obchod byl pryč a nebylo
na tom co řešit, byla to v životě odepsaná kapitola a psala se nová, ve
které šlo o to, vychovat děti co nejlíp, poměry nepoměry. Že otec asi
není úplně nadšen v novém zaměstnání ve svazu spotřebních druž-
stev, kam ho shora přidělili, si dcery odžívaly spíš v představách.
Doma zůstával hrdinou několika udatných historek, které se
připomínaly při rodinných oslavách a výročích. Vyprávělo se tře-
ba, jak v květnu čtyřicet pět odzbrojil v poříčském parku nějakého
prchajícího Němce – a potom už se jenom divil, jak ho spolubratři
Češi, kteří předtím vyčkávali za rohem, bezbranného zkopali. Nebo
jak ještě týdny po válce tahal v Černošicích z Berounky pod jezem
zbraně, které tam Němci v květnu v panice na útěku naházeli: aby
to nevybouchlo, když se všude okolo koupaly děti. A maminka zas
doma v karlínském bytě ukazovala otvor po kulce, památku na
anonymního střelce, který si za povstání pomyslel na tatínka, když
u otevřeného okna poslouchal vysílání revolučního rozhlasu.
Byt v posledním, čtvrtém patře vedle půdy byl prostorný, urči-
tě aspoň z pohledu dětí. Hlavně kuchyň byla prý tak rozlehlá, že
všechny čtyři si tam, aby je vůbec bylo slyšet, vypěstovaly silný
hlas, který jim zůstal až do dospělého věku; Věře později přišel
vhod v prostorných tělocvičnách. Koupelnu byt neměl, když bylo
potřeba děti vykoupat, matka zatopila pod kotlem a nechala je vy-
cákat se ve škopku v kuchyni, nebo, když byla nutná větší údržba,
přišly ke slovu necky na půdě. Vedle rodičovské ložnice byl pokoj
zařízený ještě v dobách, kdy otec měl obchod, s hezkým nábytkem
a klavírem, na který se původně děti měly učit hrát – ukázalo se
však, že žádné z nich nemělo hudební sluch, nepřešly přes „do re
mi fa“, a z nástroje se stal bytový doplněk, podstavec pod krásnou
broušenou vázu s květinami. Když ho jednoho dne matka za úplatu
nechala ze čtvrtého patra zas odvézt, všem se doma ulevilo.
Úplně na konci bytu zbýval pokoj-skrýš, kdysi pidimístnost
pro služku, kde žily naštosované všechny tři sestry (s bratrem

–8–
zaparkovaným v obýváku). Když později nejstarší Hana nastoupi-
la ke studiu na konzervatoři v Brně, o pokoj-nudli se podělily Eva
s Věrou. Sdílely všechno, nevelký prostor, oblečení i většinu hraček,
nebylo to lehké. Největší křivda, kterou si Věra z dětství zapama-
tovala, byla, když jí sestra vyměnila panenku „plaváčka“ (měly dvě
stejné) potom, co se té její utrhla noha. Ale kdovíjak by na stejnou
historku vzpomínala Eva, protože tenkrát všechno skončilo tím, že
sestra se na ni po zjištění závady vrhla a nabančila jí.
Ještě že Věra až tolik na panny nebyla, mnohem radši už tenkrát
hrávala na ulici s klukama fotbal. Ani když obě povyrostly, nebylo
soužití vždycky úplně lehké, jejich životní rytmy byly odlišné. Věra
potřebovala brzy ráno vstát a jít trénovat, Eva zas chtěla v noci žít.
Vždycky když se ve tři hodiny ráno v nudli rozsvítilo světlo, vznikl
problém. Kdo je horší, ten, kdo si sobecky spí a neposlouchá, nebo
ten, kdo nenechá druhého vyspat v malé cimře?
Po otci Věra patrně zdědila pohybový talent: zamlada hrával
fotbal za Čechii Louny a říkali o něm, že uměl v bráně skákat ro-
binzonády jako Plánička. Ale Věra ho hlavně vždycky popisovala
jako podnikavého člověka. Svou silnou vůli podle všeho zdědila po
něm. Říkal jí: „Breč, ale v pozoru.“ Učil ji, že když bude upřímná
a opravdová, zmůže všechno.
Později, když závodila, pozorovala své soupeřky a hodnotila
je podle toho, jakou měla která z nich motivaci. Většinou chtěly
být prostě lepší než ty ostatní. To Věra taky, zároveň to ale měla
ještě jinak. Zdroj jejího úspěchu nebyl jenom v soutěži s ostatními.
Jakýmsi způsobem vždycky bojovala taky sama se sebou a rozhodu-
jící se nakonec ukazovalo toto. Po skončení závodní kariéry o tom
napsala: „Domnívám se, že mi tatínek dal jako dar přesvědčení, že
člověk může dokázat cokoli, pokud opravdu chce. A já tomu od jisté
doby věřím. Věřím, že kdybych chtěla skočit do dálky sedm metrů,
skočím sedm metrů. Že kdybych chtěla být rekordmankou v plavání,
budu rekordmankou v plavání. Věřím, že kdybych se chtěla stát

–9–
dobrou lékařkou, budu dobrou lékařkou. Já tomu opravdu věřím,
ale také vím, že bych to mohla dokázat jen na úkor všeho ostatního.“
Otec jí předal zarputilost a odhodlání. Tím, kdo je u Věry uvedl
v chod, však byla matka. Každodenní výchova všech čtyř dětí byla
zejména jejím úkolem, otec býval ve všední dny od rána do večera
v práci. V domácnosti se matka překonávala: byt býval i při plném
provozu vypulírovaný, prahy byly vydrhnuté, jako kdyby byly
z alabastru. V kamnech se topilo uhlím, holky je nosily ze sklepa,
ze čtvrtého patra sto dvacet sedm schodů dolů a sto dvacet sedm
zpátky. Ale než jim dovolila, aby nabraly uhlí lopatkou do dřevěné-
ho uhláku, vydrhla matka i ten.
Na nošení uhlí Věra později vzpomínala jako na první pravidelný
fyzický trénink, kterým, zatím bezděčně, začala získávat fyzickou
kondici. Ze všech tří sester jí tato povinnost nakonec zůstala
nejdéle. Hana s Evou, kterým se do sklepa a hlavně zpět do schodů
nechtělo, s ní uzavřely obchodní partnerství. Věra tehdy sbírala
svaté obrázky, a tak s ní dohodly, že za každé dva přinesené kýble
s uhlím, několikrát za den, bude obrázek. Těch bylo! Ale široká
ramena a pevné nohy se při tom zformovaly taky, zvlášť když se
k tomu časem přidaly i těžké tašky s nákupem.
Matka byla také silná jako otec, ale jinak. Věra po ní zdědila
společenskou ctižádost. U matky vzniklo rozhodnutí, že z jejích
dcer něco bude, i navzdory nevalnému kádrovému původu (dcery
živnostníka). Odmala jim vymýšlela stále nové aktivity, a ať už šlo
o balet, hru na klavír, anebo učení se jazykům, počínala si při tom
vždycky stejně: když jim měla najít učitele, tak nikdy jen tak ledaja-
kého, ale toho nejlepšího v oboru, který byl k dosažení.
O mnoho let později se Věra, už jako světově úspěšná gymnastka,
rozhodla naučit ji kotrmelec. Nepovedlo se to. Pohybový talent
matka neměla. Rozpoznala ho však u svých dcer – a podpořila ho
navzdory době, ve které byl sport stále ještě nejčastěji považován
za kratochvilný způsob trávení volného času. Pracovat cílevědomě

– 10 –
s talenty, zvlášť v oboru, který nebyl na očích, jako třeba gym-
nastika, se moc nenosilo. Jaký sen o svých dcerách si matka asi
snila? Chtěla z nich mít baletky, které jednou budou tančit třeba na
prknech Národního divadla?
Jisté je, že se snažila, aby unikly průměrnému osudu, který jim
jinak hrozil. Jednu po druhé je přihlásila do pražské baletní školy
Marty Aubrechtové. Věru tam poprvé vzala, už když jí byly čtyři
roky. Nejdřív jen proto, aby ji měla na očích, až Aubrechtova bude
dřít u tyče při študýrce její starší sestry. Ale tu malou holku to mezi
ty větší, vrtící se na parketu, táhlo. Ještě ani neuměla rozlišovat
mezi pravou a levou rukou, a tak jí Aubrechtová, aby Věra rozuměla
jejím pokynům, přivázala na ruce barevné mašle. Pokyny při tanci
potom zněly nikoli „pravá, levá“, ale „červená, modrá“. Věra poslou-
chala a tančila.
Nebyla to klasická baletní škola. Hodiny tam byly rozděleny do
tří částí, balet, akrobacie a step. Vedoucí školy Věru matce chválila:
je elastická, než člověk řekne švec, už má nohu za krkem, v pěti
letech umí základní akrobatické prvky včetně přemetu stranou
z prosta, takovou jsem tady ještě neměla. Zamlouvala se jí; situace
v baletních hodinách se brzy vyvinula tak, že Věru, ze všech nej-
menší, nechala předcvičovat starším.
Vzrůstem se mezi nimi Věra pořád poněkud ztrácela, ale nemohli
ji přehlédnout pro její cvičební úbor. Protože na řádnou sukýnku,
jakou nosí baleríny, matka neměla, koupila jí dětské plavky v ná-
padně oranžové barvě. Vznikla tak Věřina přezdívka Pomeranč,
která s ní potom při cvičení rostla – až s ní Věra sama skoncovala.
Jednou o přestávce bezděčně vyslechla rozhovor dvou žárlivých
maminek: „Paní, mě už ten Pomeranč tak štve! Ta Aubrechtka se
z něj snad zblázní.“ Zareagovala po svém, dětsky: nikomu nic ne-
řekla, ale když se večer vrátila domů, vzala plavky, rozstříhala je na
malé kousky a ty pak schovala za kredencem. Pomeranč už není,
zas mě můžete mít rádi.

– 11 –
 Problém nastal, když matka začala úbor hledat, nejdřív sama
a pak do hledání zapojila celou rodinu. Nakonec musel i kredenc od
zdi a na světlo světa vyplul zrádný kontraband. „Hano, Evo, Věro! Do
řady!“ Schylovalo se k výprasku, tehdy se však samo nebe slitovalo
nad bývalým Pomerančem. Když na matčin dotaz „Kdo to udělal?“
obě starší sestry zavrtěly hlavou a přišla řada na Věru, špitla první,
co ji napadlo a co matku i odzbrojilo: „Myška, maminko! Udělala to
myška!“ Dceři by to nedarovala, myšce to prošlo.
Všechny tři dcery brzy začaly se souborem vystupovat a teh-
dy se ukázala další zvláštnost holek Čáslavských. I do školy si je
matka předtím pěkně strojila, ale pro jejich vystoupení se začala
překonávat, jinak než v naškrobených bílých šatech neudělaly krok.
Některé ostatní holky ve sboru v tom pokulhávaly, a tak se stávalo,
že před hodinou dala paní Aubrechtová své svěřenkyně nastoupit
do řady, tak aby byly vidět jenom jejich nohy v baletních špičkách
a se saténovými mašlemi. Troje byly vždycky čistší a nažehlenější
než všechny ostatní a šéfka na ně pokaždé ukázala a řekla: Hádejte,
komu patří tady ty nohy, z těch si vemte příklad! Tehdy Věra začala
být na své nohy pyšná.
Pořád ještě byla ve sboru nejmenší, a tak to s matkou doháněly
velkou mašlí, ke které před vystoupením matka ještě navíc vyráběla
kulmou lokny. Věru to nebavilo, netěšilo ji čekat nejdřív u sporáku,
než se kulma nažhaví, a pak dlouho bez hnutí držet – takže když
sebou jednou při kulmování zas mlela, spadla matce do škopku na
koupání: nastrojená, naškrobená, načesaná.
Tanec a pohyb byl její život. Mnohem víc než třeba škola. Tam
dál zůstávala „klukem v sukních“, kamarádila se hlavně s kluky
a o holkách říkala, že jsou dobré jen na opisování. Výjimkou byla
snad jenom Jana Novotná ze sousedního domu. S tou si zvykly do-
provázet se ze školy domů, donekonečna, takže někdy přišly až za
šera; nešlo to dřív, musely si všechno říct, aby se pak vůbec mohly
rozloučit.

– 12 –
 Učila se dobře, průšvihy přicházely jen výjimečně. Třeba když jednou
dostala do žákovské knížky poznámku a přemýšlela, s Janou jako
vždycky, co s tím dělat. Přišly na to, že nejlepší bude zápis ze žákovské
vymazat, ale protože neměly kvalitní gumu, ale jen gumový špunt od
láhve, vydřely v sešitě díru; doma pak následoval bouřlivý večer.
Škola sama ji však nebavila, místo nudných chemických vzoreč-
ků (třeba) si pod lavicí radši četla o dobrodružstvích Rychlých šípů
ve Stínadlech. Když ji maminka posílala na doučování k panu učiteli
Papíkovi, netušila, že je to vyhazování peněz: místo češtiny Věra
vždycky zalezla s Papíkovou mladší sestrou do dětského pokoje
a začalo obrázkové obchodování: Rychlonožka za svatou Cecílii,
Červenáček za tři mládence v peci ohnivé a podobně. Třídní učitel
Papík na Věru přesto držel, do památníku jí vepsal báseň, která ji
nikdy nepřestala bavit; její závěrečná sloka zněla: „Neztrácej hlavu
v trampotách zlých, / humor si zachovej, píseň a smích. / S osudem
kordy křížit se uč, / hlavu však ztratíš-li, všechno je fuč.“
Jinak, mimo školu a balet, už jí moc času nezbývalo. Vlastně si
na to tak odmala začala zvykat: že čas je veličina, které není nikdy
dostatek. Na každý den měl člověk několik úkolů, a obyčejně víc, než
stačil zvládnout. Nejčastěji doma dostávala za úkol hlídat mladšího
bratra: s Vaškem si byli věkově nejblíž, bavilo ji to. Obyčejně ho
brala do poříčského parku, to býval její revír, a nejradši, když už
trochu povyrostl, na Štvanici, tam byla pro oba spousta atrakcí. Co
ještě zbývalo? Cvičení na klavír a němčina, obojí v domě u sousedky,
paní Bělohubé. Život v Praze.
Až od roku 1953 se na neděli (a pak hlavně na letní prázdniny)
začalo jezdit do Černošic. Z peněz, které tatínek původně ukládal
dcerám na vkladní knížky a které by komunistickou měnovou refor-
mou ztratily hodnotu, tam na poslední chvíli stačil pořídit nepod-
sklepený deputátní domek. Rodiče v něm ubytovali babičku a zvykli
si za ní jezdit na neděli a o prázdninách na „letní byt“. Věře z té doby
utkvěla v paměti hlavně spousta švestkových stromů, které rostly

– 13 –
na zahradě. Vždycky když přišla sezona, bylo doma modro. Do školy
chleba se švestkovou marmeládou, k večeři švestkový koláč, v ne-
děli k obědu švestkové knedlíky, a když Věra vzala brusle, že půjde
na Štvanici, přišla změna: maminka jí s sebou dala plnou sklenici
a řekla: Kup si na stadionu čerstvej chleba a namaž povidlama. Co
ze švestek zbylo, odvozilo se do Prahy v ruksacích a tatínek to pak
dal kamsi vypálit. Tak šel čas mnoho let.
Ve škole u paní Aubrechtové strávila Věra celkem tři roky. Prošla
tam základní baletní i akrobatickou průpravou a díky své iniciativě
a schopnostem si k tomuto základu dovedla sama vzít něco navíc.
Především, zvyklá předtím jenom na dětské hry, se naučila trénovat:
jít krok za krokem k výsledku, vzdálenému a nezaručenému, ale
nepřestat v něj doufat a den po dni na něm pracovat. Dvakrát týdně
na ni v sálku ve čtvrtém patře domu ve Vodičkově ulici (kde dole
sídlila známá cukrárna U Myšáka) čekala stěna se zrcadly, před ní
tyč a parket s klavírem. Podél stěny řada židlí a na nich maminky
pozorně sledující, co se kde šustne. Ta Věřina hnala svou dceru
do každého pohybu očima. Když Věra cvičila, i mámě nohy vsedě
tancovaly, když paní Aubrechtová vytýkala, že Věra nemá baletní
nárty nebo že má na baletku příliš krátký krk, Věra koutkem oka
zahlédla mámu, jak se v tu ránu v sedu šponuje jak žirafa: My máme
krk! My Čáslavský ho máme! Od této doby, i pod vlivem matky, se
Věra naučila nosit hlavu nahoru.
V prvních letech po válce, a dokonce ještě v prvních letech vlády
komunistů byl taneční soubor Marty Aubrechtové v Praze pojmem se
vším, co k tomu patřilo. Měl i několik svých dětských hvězd – a jednu
hvězdičku, Věru. Vystupovala v triu se svými sestrami, společně tan-
čily na Vyzvání k tanci Carla Marii von Webera: Hana dělala školačku,
která usnula na louce a zdá se jí sen o motýlcích. Eva s Věrou ji oble-
tovaly, Věra líp, a tak jí paní Aubrechtová začala vymýšlet sólová čísla.
V programu večera v pražské Lucerně 22. února 1948 psali: „Sestry
Čáslavských! Znáte přece to malinké rozkošné děvčátko, které si tak

– 14 –
získalo naši Lucernu? Přichází vám se svou sestřičkou zatančit.“ Spolu
s Věrou tehdy na jevišti vystoupili třeba zpěváci Yvetta Simonová
a Standa Procházka, skupina Settleři a klavírista Leopold Korbař.
Když poprvé ve velkém sále Lucerny zatančila Šašíčka, lidé volali
bravo a na pódium přilétly květiny. Potom se přidal Kozáček, do
toho už šéfová Věře napsala akrobatické prvky, hvězdy a tak dále.
Sláva dětské tanečnice rostla, počáteční ostych z publika mizel, její
jméno se na plakátech objevovalo stále častěji. Věra šla z besídky na
besídku a stávala se z ní malá exhibicionistka. Tančila do roztrhání
těla stejně na odborářské schůzi jako na Hradě, jednou před Hanou
Benešovou a o pár měsíců později před Martou Gottwaldovou.
Ve vzpomínkové knize popsala své dětství o něco idyličtěji, než
odpovídalo skutečnosti. Situace rodiny poté, co otec ztratil obchod,
nebyla růžová, a jeho hrdost to před dětmi dokázala zakrýt jenom
částečně. Ne vždycky si děti z rodiny Čáslavských mohly dopřát to,
co většina vrstevníků. Například ve druhé třídě základní školy se
stalo, že Věřina třída měla jet na výlet parníkem do zoo: žádná velká
akce, jenom kousek cesty po Vltavě z Prahy do Prahy. „Přišli k nám
kamarádi ze třídy, přemlouvali tatínka, ale on byl hrdý, vysvětlil,
vlastně zalhal, že mám doma jiné povinnosti a nikam nepojedu.“
Dárky se doma dětem dávaly jenom o Vánocích a k narozeni-
nám: k těm býval pravidlem dort, a od sousedky, paní Bělohubé,
navíc kytka konvalinek. Na šaty do tanečních si Věra později sama
vydělala na žňové brigádě, svůj první gymnastický trikot si ušila
ze sokolského trička s červeným lemováním a gymnastické cvičky,
představující už v dané době velký luxus, prostě oželela.
Vánoce byly přesto největším svátkem v roce. Sváteční atmosféra
se ohlašovala mnoho dní dopředu, a že jde do tuhého, poznalo se
vždy dva dny před Štědrým dnem, když maminka vyrobila a dala
uležet bramborový salát: velkou keramickou mísu potom postavila
na skříň, aby její obsah až do svátků uchránila – ale většinou se jí to
nepovedlo, do Štědrého dne bývala polovina pryč.

– 15 –
 Dárky si dávali praktické, tak jako ve většině rodin. Že babička
z Černošic přiveze krabičku mýdel, se vědělo předem, dělala to tak
každý rok. Stejně jako, že od rodičů přijdou ponožky a kapesníky.
Panenka jednou za mnoho let. Jediným dárkem, na který se dalo
každoročně spolehnout a zároveň těšit, bývaly knížky.
Tehdy se Věra naučila pravidelně číst; osvojila si to jako potřebu,
ze které později nikdy úplně neslevila, ani když začala chodit str-
haná z mnohahodinových tréninků a taky jí, stejně jako dalším zá-
vodnicím se tolik chtělo namluvit sobě samé, že „na čtení nemá čas“.
Jednou, když zase zacvičila před publikem v Lucerně, jí nabídli, ať si
vybere, jaký honorář chce dostat: buďto knížku o Makové panence,
nebo velký dřevěný náklaďák se zvedací korbou, krásně červeně
malovaný. Zvyklá z domova, vybrala si tak jako vždycky knížku,
ale když se jí to cestou domů rozleželo, hodně svého rozhodnutí
litovala. To bylo ale jen jedenkrát.
Jinak byl doma klid. Politické hovory se nevedly, nový režim už
od otce žádné další hrdinství nechtěl, vzal mu i většinu kamará-
dů. V nových poměrech se otec trochu zmenšil. Když večer přišel
utahaný z práce, dcery věděly, co většinou udělá: sedne si a bude
kouřit. Návštěvy moc nechodily, ve vysokém tempu, v jakém ro-
dina žila, na ně ani nezbýval čas. K blízkým lidem patřili vlastně
jen sousedé v domě. Paní Bělohubá holky pohlídala, když se rodiče
jednou za čas rozhodli zajít do divadla. Jinou budoucnost než svoje
děti neměli.

– 16 –
 S Bosákovou

Když jí bylo sedm let, propadla krasobruslení. Svět tehdy měl velkou
ženskou krasobruslařskou hvězdu Barbaru Scottovou a Věra se
rozhodla, že bude jako ona.
Začalo to nenápadně: při pravidelných nedělních dopoledních
výletech na Štvanici, kam otec Čáslavský svoje holky vodil, aby se
vyblbly. Kromě jiných atrakcí tam měla svůj plácek i skupina artistů,
kteří předváděli před publikem odvážné cviky. Věra nejenže u nich
vždycky zůstala jako přibitá, ale brzy se po nich na místě začala
opičit. Časem lozila a skákala všude, kde se dalo: třeba o prázdni-
nách u babičky v Černošicích si oblíbila skoky ze staré vrby do
Berounky – jen ona a místní kluci, z holek žádná. Neuměla tenkrát
ještě ani plavat, ale šla do vody po hlavě.
Když zjistila, že se na štvanickém stadionu LTC Praha dá bruslit
denně od šesti od rána, už to nebylo jen blbnutí. Šlo jí to samo, ještě
jako sedmiletá vyhrála dorostenecký přebor hlavního města Prahy,
bruslila před publikem o přestávkách při ligových hokejových zápa-
sech a začala i se sólo výstupy v dětských revuích. Hned vedle ní na
stejném ledě trénovala i o šest let starší Milena Kladrubská, pozdější
juniorská mistryně republiky a reprezentantka, která se prosadila i ve
filmu a v ledních revuích na Západě; Věra se od ní mohla leccos přiučit.
Mít tehdy štěstí na trenéra, svět by nejspíš nevěděl o sportovní
gymnastce Věře Čáslavské a tehdejší Československo by mělo špič-
kovou krasobruslařku. Ale za dané situace Věra musela trénovat
většinou sama, což znamenalo, že se do vyšší výkonnostní třídy
nepropracovala. Bavily ji volné jízdy, trpěla při cvicích a povinných
jízdách. Dokonce se jí při nich vrátila závodnická tréma, kterou
předtím, při vystoupeních s baletním souborem Marty Aubrechtové,
už neznala.

– 17 –
 Podobně jako v baletu šly i v krasobruslení dopředu dívky, které
tlačily jejich rodiny. I Věra k nim patřila, zároveň však na tom byla
trochu jinak než většina jejích kamarádek. Když ji vyfotografovali
pro obrázkový časopis, jak skáče na ledě, matka si fotku vystřihla
a založila dceři výstřižkové album: kdyby tenkrát tušila, kolik těch
alb v následujících letech bude! Ale nepronásledovala ji během
tréninků opičí láskou, nedoprovázela ji, tak jak to dělala většina
matek. A otec už vůbec ne. Když ho o mnoho let později, už jako
gymnastka, Věra jednou zahlédla mezi diváky, málem kvůli tomu
sletěla z kladiny. Bývalo zvykem, že jí rodiče dávali lásku najevo
jinak.
Vzhlížela tehdy hned ke třem starším pražským krasobruslařkám
najednou: kromě Mileny Kladrubské ještě k Dagmar Lerchové
a Jindře Kramperové. Co jméno, to pojem, a navíc vesměs kraso-
bruslařské „kočky“ s krásnou postavou, které ctitelé pronásledovali
na ledě i mimo led. Dívky se seznamovaly mezi sebou navzájem
i s celými rodinami, přestože zároveň samozřejmě zůstávaly rival-
kami. Jednou, to už bylo Věře čtrnáct, se stalo, že s matkou zašly
na návštěvu k Lerchovým. A tam se přihodilo něco, nač Věra nikdy
nezapomněla. Kamarádčina matka se k ní v jednom momentě přito-
čila s nekomplikovanou žádostí: Zjisti u Kladrubské, jak skáče toho
svého vysokého axela, a řekni to potom naší Dášeňce! Věru žádost
nejprve uvedla do rozpaků, a když se jí doma rozležela v hlavě,
ztratila chuť se s kamarádkou a její rodinou dál stýkat. Vždyť po
ní chtěli, aby pro ně dělala vyzvědače! Toho večera to u ní Dáša
i s rodiči prohrála, Věra už jí nikdy později nefandila.
Odmalička měla ráda hudbu: matka si doma z gramofonu často
přehrávala desky, takže ty nejznámější české a italské operní árie
znala Věra nazpaměť dávno předtím, než se naučila číst a psát.
Matka také dcery často brala do Národního divadla. Když jednou
všechny čtyři společně zašly na Čajkovského Labutí jezero, zjistilo
se doma druhý den ráno, že se zrodily tři primabaleríny.

– 18 –
 Jediná prostřední Eva tance později nechala, stala se eko-
nomkou. Nejstarší Haně se však tanec stal osudem: vystudovala
konzervatoř v Brně a nastoupila dráhu baletní sólistky v divadle
v Českých Budějovicích. Věra tam jezdila ráda na její premiéry, ať
už Hana tančila Odettu, nebo Giselle. Při tom se zrodil rituál: Věra
sestře o premiéře pokaždé poslala kytku a ta ji za to potom pozvala
do divadelního klubu, kde se s režisérem a účinkujícími probíraly
ty nejčerstvější dojmy, kdo je dobrý a kdo ne, kdo na koho udělal
podraz a podobně.
Divadlo. To Hana Věře ukázala, jak se skáče dublák, který do té
doby v baletu předváděli jen mužští tanečníci – a Věra si ho pak
vyzkoušela, když nacvičovala gymnastická prostná. To Hana Věře
vybrala jako doprovod k prostným Chopinovu Revoluční etudu, s níž
pak Věra měla takový úspěch v roce 1964 na olympiádě v Tokiu.
(Později, když přestala tančit, působila Hana jako baletní choreo­
grafka v Českých Budějovicích a v zámeckém divadle v Českém
Krumlově.)
Nevěděla ještě, co chce v životě dělat, ale tušila, že se při tom
bude hýbat. V létě, když nebylo kde bruslit, dělala lehkou atletiku:
skákala do výšky i do dálky, bavily ji sprinty. Když byl čas, což tehdy
ještě býval, přidávala třeba plavání a cyklistiku. Byla do sportu jak
ďas, ale jestli je to jenom hobby, které jí umožní vybít energii, nebo
něco vážnějšího, nevěděla.
Z „A“ každopádně plynulo „B“, v dětské přípravce u paní Aub­rech­
tové nemělo smysl zůstávat donekonečna. Matka zapřemýšlela a vy-
brala baletně artistickou školu, kterou ve svém studiu v Dlouhé ulici
vedl choreograf Boris Milec. Kdysi vynikající sportovec, mimo jiné
čs. rekordman ve štafetě na 4 × 400 metrů, se později naučil stepu,
taneční akrobacii a různým artistickým trikům a za první republiky
se stal hvězdou nesčetných pražských nočních podniků a varieté (ale
také Velké operety) jako choreograf, baletní mistr, sólový tanečník
i zpěvák. Dokonce i jako baletní trenér, už jako trochu starší pán, si

– 19 –
zakládal na zevnějšku a nosil třeba paruku – kterou mu Věra jednou,
když jí při tréninku dával záchranu, bezděčně sestřelila; do té doby
nezažila větší trapas.
Milec Věru naučil základy akrobacie: co je třeba flik-flak (rychlý
přemet vzad), se dozvěděla od něj. Trénoval ji, ještě když později
začala docházet do tělocvičny k Evě Bosákové a osmělovala se
k účasti na prvních gymnastických závodech. A první rady, jak se
na veřejnosti zbavovat nenáviděné trémy, jí dal on. Užasla, když
zažila, jak zafungovalo například to, co jí řekl o přísných rozhod-
čích, před jejichž verdiktem se do té doby třásla: Každej z nich má
holej zadek v kalhotách. Jsou to stejní lidi jako ty. Nemají nad tebou
žádnou moc. Ukaž jim, jaká jsi, a nedej jim šanci, aby jim to nedošlo.
Odcvičila a povedlo se, na strach před rozhodčími pro danou chvíli
zapomněla.
Zkusila i dostat se ve stopách starší sestry Hany na taneční
konzervatoř. U přijímaček, kam se přihlásila v šestapadesátém roce,
ji však nevzali. Utekla odtamtud v panice kvůli svému obyčejnému
sokolskému tílku, které jí maminka dala s sebou, aby to v něm od-
cvičila, a ve kterém si Věra mezi ostatními adeptkami připadala
tak uboze. Strašně se před porotou, složenou ze samých mužů, při
cvičení styděla, a mamince dlouho nemohla zapomenout, že ji do
takové situace dostala.
Místo toho ji u Borise Milce potkalo něco jiného. Počátkem roku
1957 s celou jeho baletní školou vystoupila v jakémsi televizním
pořadu pro děti: naděloval děda Mráz, hlavní hvězdou programu
však byla gymnastka Eva Bosáková. Věřina maminka jako obyčejně
nelenila, nabídla mistryni domácí švestkový koláč a při konverza-
ci jí naoko ledabyle oznámila, že má dceru, patnáct let, která se
pokouší o gymnastiku: nechtěla by se na ni snad paní Eva podívat?
Proč ne, řekla Bosáková. Věra předvedla, co uměla, nejdřív na
parketu a potom, na výzvu Bosákové, na kladině. Stála na ní prvně
v životě a nebýt toho, že před chvílí viděla, co na ní Bosáková dělá,

– 20 –
netušila by, co na tom kusu dřeva předvést. Ale nějak to zvládla,
výsledkem každopádně bylo pozvání, aby Věra přišla na trénink
do bývalé tělocvičny Ymky na Poříčí, kde nyní sídlilo vedení ČSTV.
Když Věra do Ymky přišla, Bosáková tam zrovna shodou okolnos-
tí nebyla, někde závodila. Ujala se jí Slávka Matlochová, státní
trenérka ženského gymnastického družstva, která vedle týrala své
vlastní svěřenkyně. Vyhnala Věru na ribstol, poručila jí udělat klik,
na hrazdě shyb – a dopadlo to špatně: Věra, zvyklá dosud zvládat
všechny cviky mrštností a švihem, neměla svaly. Je slabá, oznámila
Matlochová matce, vemte si ji domů, z té nic nebude.
Ještěže matka měla povahu, jakou měla. Políčila si na Bosákovou
podruhé a dostala z ní nový slib: Ať přijde, tentokrát už vám na
ni dám pozor. Stalo se, 13. dubna 1957. Do tréninkového deníku,
který si toho dne začala psát, si Věra zaznamenala, že si poprvé
vyzkoušela bradla – a že za dva týdny může přijít znovu.
V době, kdy se s Věrou poznaly, už byla Bosáková léta nejlepší
čs. gymnastkou. K svému sportu se dostala „tradičním“ českým
způsobem: pocházela ze sokolské rodiny, její otec Alois Věchet
reprezentoval Československo v roce 1936 na olympiádě v Berlíně.
Stejně jako Věra začala i Bosáková kdysi krasobruslením, prosadila se
však až v gymnastice. Proslavila se tím, že zaváděla do svých sestav
riskantní akrobatické prvky: jako první u nás Bosáková předváděla
na kladině přemety stranou jednoruč a originální piruety, byla první,
kdo předvedl váhu oporem o loket atd. V roce 1952 na olympiádě
v Helsinkách už byla hlavní hvězdou čs. ženského gymnastického
družstva, které tam získalo bronzové medaile. O čtyři roky později
v Melbourne skončila na kladině stříbrná a v Římě v roce 1960 vy-
bojovala na stejném nářadí zlato (a s družstvem celkově stříbro).
Jaká byla, to člověk dnes asi nejsnadněji pochopí z filmu Věry
Chytilové O něčem jiném – filmu, který Bosákovou proslavil i mimo
svět sportovních fanoušků a daleko za hranicemi republiky, kte-
rý však byl zároveň také paradoxně příčinou jejího sportovního

– 21 –
pádu – přesněji řečeno záminkou k nucenému ukončení kariéry.
Chytilová, sama ambiciózní a  emancipovaná žena i  režisérka,
si Bosákovou jako jednu z dvojice hrdinek svého filmu vybrala
nejen kvůli jejím sportovním úspěchům, ale hlavně jako silnou
a nezávislou ženskou osobnost, která vědomě nastoupila jinou
než konvenční dráhu matky a manželky zmírající v rodině nudou
a nedostatkem seberealizace. Závodnici, která nejenže se svými
schopnostmi dostala v oboru na světovou úroveň, ale zároveň
dokázala vystudovat Vysokou školu pedagogickou – a při vší té
snaze a námaze zůstat půvabnou a atraktivní ženou.
Přesně tak Bosáková ve filmu vystupuje: jako žena občas trochu
svéhlavá, která se však nenechá svazovat nesmyslnými konven-
cemi režimu ani takzvaného socialistického sportu. (Byla taková
celý život: ještě v roce 1984 jako jediná naše sportovkyně odmítla
vyjádřit se k neúčasti ČSSR na letních olympijských hrách v Los
Angeles.) Když přišla nabídka tento film natočit, vlastně se jí do
něho příliš nechtělo. Natáčení časově kolidovalo s předolympijskou
přípravou na Tokio a Bosáková chtěla své čtvrté olympiádě v životě
dát přednost.
Paradoxně ji k účasti na natáčení nakonec přiměli funkcionáři
gymnastického svazu. Když byl film natočen a ukázalo se, že je
úspěšný, vytkli jí právě to, co by bez jejich rad sama nikdy nebyla
udělala: že přijala roli ve filmu a honorář k tomu, čímž prý poru-
šila status amatérské sportovkyně. Postavili ji mimo reprezentaci,
a protože stále nechápala a zúčastnila se v roce 1963 gymnastického
mistrovství republiky, znejistili ji svévolným rozhodcováním (s jeho
přispěním tam skončila až na 10. místě), takže po mistrovství světa
„sama“ svou další závodní kariéru ukončila.
To, co s Věrou v tělocvičně dělala, nebyly žádné oficiální gym-
nastické tréninky. Bosáková nebyla trenérkou, ale špičkovou
(a špičkově vytíženou) závodnicí. Mohla Věře předávat jenom své
vlastní, samozřejmě velmi cenné zkušenosti, a jen v tom minimu

– 22 –
času, který jí mezi vlastními tréninkovými sestavami a závody
zbýval. Cvičit s ní tímto způsobem jednou za dva týdny asi nemohlo
přinést trvalý výkonnostní vzestup. Ale Věra si možnost zkoušet
s nejlepší gymnastkou republiky považovala a zakousla se do toho.
Stačilo jí, že dýchá s Bosákovou v tělocvičně stejný vzduch, chodí
po stejné kladině, a nosí dokonce stejný trikot a tepláky – aby se jí
zdálo, že jí to na bradlech a kladině jde lépe a lépe.
Často se stávalo, že její špičkově vytížená starší kolegyně musela
náhle odjet na závod, besedu, nebo splnit nějaké jiné povinnosti –
a tak místo ní na Věru čekal na vrátnici jenom papírek s načmá-
ranou omluvou: Uvidíme se příště. Když už se to stalo poněkolikáté,
vrátnému se Věry zželelo, vyslyšel její žadonění a pustil ji do tě-
locvičny samotnou. Takto si zvykla trénovat sama, po svém, a po
tréninku vrátit žíněnky a nářadí na místo, aby si toho, že tam byla,
nikdo nevšiml.

– 23 –
 Rodí se „pekelná touha“

Gymnastika není přirozený sport. Nerozvíjí bezprostředně ty po-

hyby, které člověk používá i v přírodě, jako je tomu třeba v atletice.
Gymnastika pracuje s uměle vytvořenou škálou pohybů na speciál­
ně pro ten účel vyvinutých zařízeních a zatěžuje tělo způsobem,
který není v souladu s jeho ustrojením: zvlášť to platí v mužské
gymnastice, kde se všechny čtyři disciplíny, tj. kůň, hrazda, kruhy
a bradla cvičí na rukou.
Přes tato svá omezení je gymnastika i sportem všestranným,
používaná škála pohybů je v mužské i ženské gymnastice široká
a využívá se při nich jak fyzická síla, tak ohebnost a mrštnost.
Důležitou roli hraje psychika (odvaha). Zvláštní je, že ačkoliv jde
o sport fyzicky velice náročný, dochází při něm spíš výjimečně
k přetrénování, respektive fyzickému vyčerpání. Sestava prostných
trvá jednu a půl minuty, trénink prováděný v plné intenzitě málokdy
překoná tři hodiny: toto jsou limity dané fyzickým fondem většiny
závodnic. U sportu tak náročného na koordinaci, jakým gymnastika
je, zůstává odpočinek po absolvovaném tréninku nutností; náročné
sestavy na bradlech nebo na kladině ani nejde zacvičit ve stavu
absolutní fyzické únavy.
Sportovní gymnastika je také sport silně individuální, při kterém
se sportovec už nemůže podělit o svou odpovědnost s nikým jiným.
Vyvinula se v průběhu devatenáctého století z nářaďového cvičení,
provozovaného v takových organizacích, jako byl třeba český Sokol.
Díky tradici o sobě česká gymnastika i mezinárodně začala dávat
vědět už před víc než sto lety, prvním českým gymnastickým mi-
strem světa byl v roce 1907 Jan Čada. První gymnastickou zlatou
olympijskou medaili získal v roce 1928 v Amsterdamu Ladislav
Vácha (na bradlech). To nejslavnější předválečné gymnastické

– 24 –
vítězství však dobyl v roce 1936 v Berlíně, před Hitlerem, Alois
Hudec.
Za to, že donutil diktátora vzdát hold čs. vlajce a hymně, ho Věra
nikdy nepřestala obdivovat. „Jeho zlatá medaile z Berlína 1936
je jednou z nejcennějších, kterou kdy má vlast získala. Ani mých
jedenáct olympijských nemá takovou hodnotu, jakou má právě ta
jeho jedna jediná.“ Po druhé světové válce se mezinárodní pozice
české mužské gymnastiky ztížila: potom, co se prosadily dvě novo-
pečené velmoci, nejdřív Sovětský svaz a po něm Japonsko, už na
Čechoslováky olympijské medaile nezbývaly.
Naše gymnastky nastoupily do mezinárodních soutěží o čtvrt­
století později než muži a na olympiádách se prosazovaly častěji
v soutěži družstev než v individuálních odvětvích. Ve třicátých le-
tech byla hvězdou čs. ženské gymnastiky Vlasta Děkanová, absolut-
ní mistryně světa v letech 1934 a 1938 a také vedoucí čs. družstva,
které získalo zlatou medaili na olympiádě v Londýně v roce 1948.
Mezi jeho členkami tehdy excelovala Zdena Honsová-Lišková: pro-
tože se tehdy ženám ještě neudělovaly medaile za výkon v jednot-
livých soutěžích, odnesla si jenom „velkou“ zlatou spolu s dalšími
členkami družstva; její výkony však byly pokládány za nejlepší na
všech nářadích.
Na olympiádě v Londýně vlastně začala zlatá éra čs. ženské gym-
nastiky, která pak trvala celých dvacet let a vyvrcholila Věřiným
vystoupením v Mexiku. Staré „sokolské“ silové nářaďové cvičení
ustoupilo modernějšímu, baletnímu, akrobatickému. S pár výkyvy,
jako na olympiádě v Melbourne, patřily čs. gymnastky po celou tu
dobu mezi první tři družstva na světě. Další zlatou medaili přivezla
v roce 1960 z Říma Eva Bosáková. A pak už přišla Věra.
Na jejím sportu se jí líbilo, k jaké všestrannosti ji vedl. Nebylo to
jako v běhu nebo plavání, kde tělo donekonečna opakovalo jediný
cyklický pohyb a zatěžovalo jen určitou část organismu. Líbilo se
jí taky, že gymnastika byla obřad. Ne jako v atletice, kde běžec od

– 25 –
startu do cíle padal vyčerpáním, neměl čas dívat se vpravo vlevo
a v cíli se před zraky diváků zhroutil. Gymnastika byla naopak
krásná, a to nejen cviky, ale i rituály, jež je provázely: všechny ty
nástupy, úklony a poděkování říkaly rozhodčím a divákům, že to
celé, všechna ta dřina se dělá hlavně kvůli nim a pro ně. Všechno do-
hromady to byla komunikace s publikem v náročném jazyce, jemuž
ten, kdo přišel prvně do tělocvičny a sledoval tam vystoupení nebo
tréninky, těžko mohl ve všem rozumět. Ale když do gymnastiky
začal postupně pronikat, tak jako do ní z druhé, závodnické strany
pronikala Věra, bylo to jako učit se nějakému tajemnému exotické-
mu jazyku.
Přeskok, kladina, bradla a prostná. Čtyři disciplíny ženské gym-
nastiky, každá jiná. Až nyní Věra, dosud jen pohybově nadaná dívka,
začala poznávat, že všechny ty cviky mají svou přísnou logiku.
Až do svých čtrnácti let nikdy nepřeskočila nejenom koně, ale
ani kozu. Vůbec se s tímto nářadím nesetkala. Ve školním tělocviku
gymnastiku neměli, dělali tam atletiku. Poprvé se tedy dostala
k přeskoku až teď v Ymce. „Starší děvčata se bála. Bylo mi to nepo-
chopitelné, ale když viděla, že skáču bídně, ale přece, dostala od-
vahu.“ Protože byla „švihový typ“, se základním nácvikem přeskoku
se vypořádala rychle a mohla pokračovat v tréninku na ostatních
nářadích – zatímco závodnice vyrostlé na „silové“, kondiční gym-
nastice se trápily dál. Nakonec ve vymýšlení akrobatických prvků
při přeskoku došla tak daleko, že jeden skok pojmenovali po ní: to
když si v šedesátých letech přizpůsobila „jamašitu“, překot vpřed
schylmo, který před ní začal skákat japonský závodník, a předřadila
mu jiný, vylepšený typ náskoku.
Přišlo jí, že vlastně o nic nejde: trochu se rozběhne, skočí a na
konci to zapíchne do žíněnky. Až postupně jí došlo, že je to složitější,
že i skok, který v očích diváka trvá zlomek vteřiny, se – má-li být
dobrý – skládá z desítek prvků, které dohromady fungují, až když
si je závodnice osvojí a propracuje každý samostatně. „Je to jako

– 26 –
zpaměti dosazené matematické vzorečky, které by mi nebyly vůbec
nic platné, kdybych dosadila něco špatného,“ pochopila později. Ale
nejdřív musela přijít na to, že udělá chybu, když do všeho půjde,
jako dosud, svým hrr způsobem. Zlepšovat se musela i po kon-
diční stránce: začala trénovat běh, posilovala nohy (kvůli odrazu
z můstku) i ruce (kvůli pevnému odrazu z koně). Posilování rukou
trochu švindlovala, nechtěla mít paže nežensky svalnaté, záleželo
jí na sobě. Co šlo, dál nahrazovala švihem. Šlo to.
„V prvních dvou letech jsem přeskok skákala asi tím stylem,
že jsem si řekla: dnes skočím v tréninku 10 přemetů vpřed a pět
stranou! – to jsem také splnila a tím byl přeskok dokončen. Stávalo
se kolikrát, že jsem myslela docela na něco jiného nebo se s někým
bavila a bez jakéhokoliv zamyšlení a soustředění jsem se rozběhla
a skočila. Pamatuji se, že jsem mnohokrát dostala vyhubováno od
trenéra Proroka, že se nesoustředím. Neuměla jsem si dříve vy-
světlit, nač se mám zde soustředit.“ V každém případě se přeskoku
nebála a trému při něm nikdy nemívala. „Buď to dopadne dobře,
nebo ne. Je to bojová disciplína. Řeknete si: já musím – a taková
vnitřní síla vám pomůže.“
Ze všech čtyř gymnastických disciplín měla nejradši prostná.
Vlastně při nich pokračovala v tom, co předtím dělala v baletu a kra-
sobruslení. Nejenom na ledě, ale i na koberci bylo možné skočit „axla“.
A právě do prostných Věra vnesla nejvíc prvků, které předtím poznala
v akrobacii. Sama, bez cizí pomoci, se naučila třeba salto vzad. Začala
s rychlými přemety vzad, jedním za druhým. Postupně se při nich
méně a méně dotýkala země rukama, až se jí to jednoho krásného
dne podařilo úplně bez doteku. Nikdo u toho nebyl, to zase až později.
Kladiny se bála. Neznala ji. Navenek vypadala jako nějaký novo­
dobý mučicí nástroj a taky jím pro většinu závodnic byla. Pět metrů
dlouhý a deset centimetrů široký hranol umístěný ve výšce jednoho
a čtvrt metru; uvnitř dutý, takže při krocích mírně pružil. Říkalo se
o ní, že by se o ni nervově labilnější typy vůbec neměly pokoušet,

– 27 –
protože by to mohlo špatně dopadnout. Ale vědělo se i to, že právě
na tomhle nářadí v minulosti mnohé Češky něco dokázaly. Božena
Srncová předvedla na kladině po válce jako první na světě stoj na
rukou a z něj kotoul vpřed. Eva Bosáková udělala první přemet
stranou jednoruč, Hana Růžičková první kotoul vpřed bez dohmatu.
A sama Věra později zavedla hned celou sérii akrobatických prvků
s přemety vpřed, vzad i do strany. Když končila, v závěru šedesá-
tých let, leccos nasvědčovalo tomu, že seriál českých kladinových
prvenství bude dál pokračovat.
Většina holek, jež v tělocvičně s gymnastikou začínaly, přistupo-
vala ke kladině s respektem. Cvičit na ní se vlastně začínalo na zemi,
první „kladinou“ byla namalovaná tlustá čára. Pak se pokračovalo
půl metru nad zemí, a jen ta adeptka, která pohyb na vyvýšeném
dřevě zvládla, postoupila až do regulérní kladinářské výšky.
Věra to měla jinak. Jednak ji rovnou, na samém začátku, postavili
nahoru a – ukaž, co umíš. Ale hlavně se jí pak, při trénincích, ne-
chtělo čekat, jestli zrovna bude nablízku někdo, kdo jí dá záchranu.
Když zrovna v tělocvičně nikdo takový nebyl, mělo to znamenat,
že si Věra sedne na bobek a sepnutými prsty bude dělat mlýnek?
Rozhodla se, že se do kladiny pustí sama.
Přenést nízkou piruetu (takzvanou sicku) z ledu na kladinu bylo
dílem okamžiku. Obtížnější byl nácvik salta vzad z kladiny. Udělala
to stejně jako v prostných. Okolo kladiny si nastlala žíněnky, ty
staré, kožené; potom vyskočila nahoru a začala s přemety stranou
s odrazem, takzvanými rondáty.
Když bylo nejhůř a doopravdy hodně se na té kladině bála, ča-
rovala. „Když teď nenajdu odvahu, mé mamince se něco stane – a to
nesmí být.“ Pokud si to takhle řekla, nakonec strach vždycky pře-
konala – přestože vyloženou „kladinářkou“, za niž ji v letech jejích
pozdějších olympijských vítězství dokonce považovali, se nikdy
nestala. Klavíristovi čs. gymnastek Rudolfu Kyznarovi připisovala
zásluhu na tom, že si kladinu oblíbila alespoň při tréninku: byl

– 28 –
ochoten ji doprovázet (kladina se při soutěžích jinak cvičí v tichu),
čímž se Věra z polohy „dřiny“ přenesla do světa „tance“ – a tam byla
doma, to byl svět, ve kterém se jí cvičilo výborně.
Pro koho gymnastka cvičí? Pro sebe, aby si dokázala, že to doká-
že? Věra cvičila pro lidi. Zdaleka jí ještě nebylo ani dvacet, když
pochopila, že jim její cvičení něco dává. Všechny ty pohyby podle
všeho cosi vyjadřovaly – a bylo to něco jiného než jen banalita, že
je „dobrá“, nebo dokonce „nejlepší závodnice“. Mnozí ji obdivovali,
protože začínala vyhrávat, ale ještě víc bylo těch, které ten její po-
hyb občas dojímal. Nebyly to jenom nadřené sestavy, ve všech těch
kaskádách pohybů bylo zároveň i cosi pra-pra-pravdivého, v čem
kdo chtěl, mohl poznat také sám sebe. Když Věra cvičila, bylo lidem
někdy, jako by se dívali na dobře namalovaný obraz nebo posloucha-
li vroucně zkomponovanou hudební skladbu. Kdo má rád, když se
mu při akrobacii jenom tají dech, ten chodí do cirkusu. Gymnastika
vyzdvihla pohyb jako osobní projev, dodala výkonu estetiku.
Tehdy, v roce 1957, ještě na závodnickou budoucnost nemyslela.
Snad o ní snila, ale tou dobou spíš ještě ani to ne, snažila se udělat
čest své trenérce, když už směla cvičit spolu s ní, a co z toho bude,
ať se pak samo ukáže. Její pověst ji však v Ymce stejně předcházela.
Starší gymnastky, které tam cvičily, už věděly, že ta nová je dobrá:
nemá sice zatím žádné zkušenosti, ale je vynikající v saltech a další
akrobacii – tedy ve zvládání těch nejtěžších prvků, které ostatním
závodnicím daly spoustu práce.
Strach mívaly tenkrát všechny, dokonce i Bosáková: o tom, jak
složitě přemáhala obavy z jednoho obtížného cviku, až se jí to nako-
nec povedlo při významném závodě (na mistrovství světa v Moskvě
v roce 1958), napsal Ota Pavel proslulou povídku Salto nazad. Věra
vlastně až dodatečně pochopila, že ji Bosáková naučila víc než jen
konkrétní metodiku cviků na nářadích. Tím hlavním bylo, že byla
s ní a vedle ní, že ji Věra nezažívala jenom v jedné, navíc autorita-
tivní roli, ale že si jejím prostřednictvím postupně ujasňovala, jaké

– 29 –
to je, být gymnastickou závodnicí. Věra souhlasila, že taky ona dá
svému sportu všechno, že ani její oběť nebude mít hranice – ale
představovat si to a pak u té druhé vidět, jak je to doopravdy, byly
přece jen dvě různé věci.
Líbilo se jí, že Bosáková s ní jednala jasně, nezáludně. Pokud
vznikl problém, hledala vždycky nejrychlejší řešení, s minimem
diplomacie. Když Věra na nářadí udělala něco špatně, Bosáková jí to
předvedla – a vlastně se takhle, názorně, projevovala jako sportovní
osobnost i mimo tělocvičnu. „Nikdy jsem u ní nepocítila zášť nebo
žárlivost, jakou mívá žena k ženě, konkurentka ke konkurentce,“
psala Věra. To o sobě tvrdí leckdo, potvrdilo se to však, když se vr-
cholová kariéra Evy Bosákové přiblížila ke svému konci. Pro žádnou
závodnici to nebývá snadné období, postupný pokles výkonnosti
nesla Bosáková těžce a gymnastičtí funkcionáři, od kterých se
vzhledem k jejím předchozím zásluhám teoreticky dal očekávat jis-
tý vděk, jí to, jak už bylo řečeno, neusnadnili. Věra se o to, po svém,
dlouho snažila například tím, že se rozhodla Bosákovou neporážet.
Dávno cítila, že je lepší než Bosáková, ale netlačila nutně na to, aby
se to projevilo ve výsledcích.
Snad až tehdy, když se místo na vrcholu začínalo uprazdňovat, se
definitivně rozhodla, že vážně bude gymnastkou. Do té doby dlouho
nebylo jisté, jestli to pořád ještě není holčičí záliba, která pomi-
ne, až Věra začne mít i dospělé zájmy. Cvičení ji do té doby prostě
bavilo, což pro život stačilo, další ctižádost už Věra nepotřebovala.
Pořád ještě byla v duši malá holka. Když si ji někdy vzal k tréninku
na bradlech Evin manžel, lékař a trenér v jedné osobě Vladimír
„Hasan“ Bosák, bavilo ji na tom nejvíc, jaká s ním při tom všem
byla legrace. Dokonce i ta jeho holá hlava jí přišla k popukání, když
si ji z posedu na horní žerdi prohlížela, a on se smával s ní, nikdy
žádnou zábavu nezkazil.
S Bosákovou ji do ničeho netlačili, když bylo potřeba naučit se
nový druh přeskoku, počkali, až ona sama chtěla – a protože už ji

– 30 –
znali, věděli, že nikdy nebude potřeba čekat dlouho. Když začala
závodit, dlouho pořád padala, hlavně z kladiny. Po svém prvním
mezinárodním závodě, utkání ČSSR – Belgie v Českých Budějovicích,
udělala dokonce rekord, sletěla třikrát. Ale Bosákovi zas: To nevadí.
A Eva dokonce: Neboj, nic to není, taky jsem tak ze začátku blbnula.
Věře se to nezdálo možné, taková hrůza, pomalu se z toho všeho
hroutila – ale když to teda říká samotná Eva? Jiná by se vším sekla,
ale Věra dokázala zapomenout, že z deseti možných bodů si „vy-
bojovala“ třeba jenom dva a půl, a pokračovala.
Když Věra do tělocvičny přišla, v patnácti, byla tam nejmladší.
O pár let později už by to nebylo možné, v sedmdesátých letech
měly Olga Korbutová nebo Nadia Comaneciová v patnácti letech se-
sbírané zlaté olympijské medaile a pomalu přemýšlely o tom, že se
vydají do gymnastického důchodu. Za Věry se s gymnastikou pořád
ještě většinou začínalo v sedmnácti osmnácti. Že jsou však na obzo-
ru změny a že se celé toto sportovní odvětví chystá modernizovat,
se už ukazovalo na všech stranách.
V povinných prostných se objevil hudební doprovod, gymnastky
už napříště neměly cvičit do ticha. Do volných sestav v prostných
taky začaly postupně pronikat tanečně-akrobatické prvky s ob-
tížnými přemety a překoty, které tam dosud nebyly. I na kladině se
prosazovalo choreografické pojetí s mnohem větším počtem skoků
a piruet než dosud. Revoluci v přeskoku přinesly nové odrazové
můstky značky Reuther, které prodloužily délku skoku, především
první letovou fázi. A nové dynamické sestavy se začaly objevovat
i na bradlech.
Tréninky s Bosákovou se od jara 1957 rozbíhaly pomalu, ale
jistě. Teoreticky mělo jít o tři odpoledne v týdnu; vzhledem k zane-
prázdněnosti šéfky jich bylo méně, Věra si s tím ale poradila. Nyní,
když konečně vstoupila v systematický kontakt s gymnastickým
nářadím, pochopila, v jak špatné fyzické kondici se stále nachází:
zrazovaly ji paže, měla slabé břišní i zádové svaly. Když měla jít na

– 31 –
bradlech do vzporu, ruce jí povolily. Jeden shyb, tři kliky: to bylo
tenkrát, na začátku, její maximum.
Vedle tréninků tedy začala doma posilovat. Šlo to rychle. Už
v dubnu nazkoušela první vlastní sestavu v prostných a na kladině
a zúčastnila se přeboru pražských dorostenek, v kterém skončila na
druhém místě. Bosáková tehdy byla na zájezdu v Číně; když se vrá-
tila a uviděla pokrok, jaký Věra mezitím udělala, a sama, uvědomila
si zřejmě poprvé, že tahle dívka má větší talent, než aby v tělocvičně
vegetovala jen tak. Trenér Houdek, který měl Bosákovou na starosti,
od té chvíle převzal péči taky o Věřina bradla a přeskok.
Ostatním gymnastkám se přezdívalo „šustilky“; občas se při
cvičení strojily do igelitu, aby snáz shodily, pokud měly nějaké kilo
navíc. To Věra nedělala; doháněla kondici jinak, už tehdy na ní bylo
vidět, že se snaží od ostatních odlišit. Ráda se malovala, což jiné
gymnastky obyčejně nerady. A na rozdíl třeba od Evy Bosákové,
která byla po velkou část roku hnědá jako ašant, se nikdy ne-
opalovala, vždycky byla „ta bledá“, čehož si zvlášť všímali diváci
při zájezdech v zahraničí.
V červenci 1957 ji vzali poprvé do ciziny, na exhibiční gym-
naestrádu do Jugoslávie. Tehdy poprvé uviděla moře; až do té doby,
do svých patnácti let, strávila život na trase Praha – Černošice a jen
jednou se jí poštěstilo zajet na dorostenecký přebor do Olomouce.
Její maminka neviděla moře nikdy, nepodívala se k němu za celý
život, takže jí otec, který věděl, jak po něm touží, jednou koupil
aspoň obraz mořské krajiny.
Věra se k moři těšila jako malá holka, ale ze zájezdu málem se-
šlo: při jednom z posledních tréninků se poranila na kladině, ve
vysokém skoku jí při dopadu uklouzla noha a Věra spadla nejdřív
na kladinu a potom na zem. V dalších dnech při každém novém tré-
ninkovém přemetu brečela bolestí, ale podařilo se, nikdo si ničeho
nevšiml a do Záhřebu jela.

– 32 –
 Pohled na hladinu chorvatského moře Věru ohromil, ale ještě víc
ji zaujala řeka Sáva, protékající Záhřebem. S kamarády gymnasty,
kteří ji vzali do party, se vydala až doprostřed dravého proudu po-
drážejícího nohy, šťastná v těch chvílích, kdy nebylo jasné, kdo nad
kým vyhraje. Ale přestože byla v cizině poprvé, nejvíc ji zaujalo to,
co souviselo s gymnastikou.
Třeba to, že se na gymnaestrádě cvičilo simultánně, vždycky
několik závodnic najednou, na trojích bradlech nebo na třech kla-
dinách a s hudbou k tomu. Jako nejmladší členka výpravy měla se
synchronizací cviků potíže; pro starší závodnice nebylo těžké cvičit
přesně podle hudby, ale ona, donedávna ještě skoro Pomeranč,
byla zvyklá zvládat svoje sestavy stylem frk frk frk, co nejrychleji
a přátelé, sbohem.
Poprvé tam ale taky zažila, jaké to je, když člověk porovnává
svůj výkon se závodníky z různých zemí – a když se tak jejich
prostřednictvím vlastně představují celé národy. Byl to jiný druh
nervozity, než když doma v Praze bojovala jenom sama za sebe,
a jiný druh odpovědnosti, než když si v tělocvičně v Ymce dávala
pozor, aby nespadla a moc to nebolelo. Zde o něco šlo, o něco víc,
než bylo jen z bezprostředního zápolení vidět, a Věra si poprvé uvě-
domila, že právě to „víc“ ji zajímá. Nebýt v soutěži jenom sama za
sebe, ale i za ty, kdo tam fyzicky třeba vůbec nejsou přítomni a snad
ani vůbec nemusí vědět o tom, že existuje nějaká Věra a že se na
nářadí kvůli nim tak strašně snaží. Ale pocítila, že to celé může mít
smysl, který je vyšší, než aby byl vyjádřitelný jenom dosaženými
body a ostatním pozemským hodnocením.
Koncem roku 1957 na svém prvním mistrovství republiky už
závodila hned ve třech kategoriích najednou: jako dorostenka,
juniorka i jako žena. Mezi zkušenými závodnicemi Bosákovou,
Marejko­vou-Krausovou a Hecovou si připadala trochu jako vetře-
lec. Ale přestalo to, když skončila na šestém místě – ona, která ještě
před tři čtvrtě rokem netušila, z které strany nastoupit na bradla.

– 33 –
Postup z nuly do mistrovské třídy během jediného roku měl ještě
jeden podstatný výsledek: místo v gymnastické reprezentaci. Život
se plnil povinnostmi.
Samozřejmostí bylo, že trénovala až ve volném čase. Do práce
nastoupila hned ve čtrnácti letech, rovnou z osmiletky, a po tré-
ninku uháněla do večerní hospodářské školy pro pracující – na té
si časem stihla udělat dvě státnice, z těsnopisu a psaní na stroji.
Potom, v roce 1958, jí Bosáková pomohla sehnat místo písařky ve
Státním ústavu Projekta v Praze-Holešovicích. Věra tam každý den
ráno usedala v písárně spolu s ostatními ženami a dalších šest hodin
trávila v ohlušujícím rachotu přepisováním dokumentů. Odpoledne
trénink, večer škola, a další den zase, šest dní v týdnu pořád dokola.
Vzala si do hlavy, že k tomu všemu přidá i maturitu na jedenáctilet-
ce – „aby neměla v životě jen ty kotrmelce“. Navíc se zařekla, že ji udělá
s vyznamenáním, a ne s odřenýma ušima, tak jak to sportovkyně občas
dělávaly. Půl roku nebyla v divadle ani v kině a četla jen povinné knihy
do školy. V posledních týdnech často biflovala do tří do rána, chemické
vzorečky i české básníky meziválečné generace: Vítězslav Nezval je
když… S tím maturitním vyznamenáním si to nakonec splnila, ze všech
předmětů měla jedničky, jenom z obávané matematiky dvojku.
Zaměstnání sportovců v té době nebývalo formální. Když měla
Věra před závody a přinesla potvrzení, že jí trenér zvýšil dávky, tak
ji v práci uvolnili, jinak však závodníci žádné výsady neměli – a ani
je v té době nenapadlo, že by mohli mít. Při takovém vytížení se
Věřin způsob života pochopitelně čím dál víc lišil od života vrstevní-
ků. „Byla jsem vůbec v tanečních? Na schůzce? Který filmový herec
byl tehdy největší fešák?“ ptala se nevěřícně sama sebe o víc než
deset let později v autobiografii.
Do těch tanečních tedy chodila, do Obecního domu, ale neudělaly
na ni valnější dojem. Spíš tím chtěla splnit další přání mamince, jíž
na tom evidentně záleželo. Každý týden tam dceru doprovázela,
pokaždé se na to pěkně oblékla, pokonverzovala s tanečním mi-

– 34 –
strem panem Trubačem a užila si to. Věra při tanci spíš myslela na
to, jestli stihne příští trénink; neuměla si představit, že by třeba jen
jediný vynechala.
Čím tehdy chtěla být: až do svých dvaceti let, tedy v době, když už
jezdila po olympiádách, si představovala, že jednou bude lékařkou.
Najde lék proti rakovině. Dokonce už začala docházet „na zkouš-
ku“ do Anatomického ústavu, na přednášky i do pitevny; ortoped
a chirurg primář Eiselt ji párkrát pozval dokonce na operační sál,
aby si prý zvykala, jaké to je, když se řeže naostro. Sport ji však
ze všech těchto představ a snů postupně vyvedl. Trénink a k tomu
studium na vysoké škole, to by nedokázal sladit nikdo, pochopila.
A tak se svého původního snu o medicíně vzdala.
V roce 1958 už trávila v tělocvičně tři hodiny denně. A zažila
taky svůj první mezinárodní závod (dvojutkání ČSR – Polsko, kde
však skončila až desátá, zase spadla z kladiny). Pak pro ni přišel
šok: vzali ji na její první mistrovství světa. Ve svých šestnácti letech
byla tenkrát v Moskvě nejmladší účastnicí. Většině jejích soupeřek
bylo okolo pětadvaceti let a Věra je vnímala skoro jako mámy –
koneckonců legenda sovětské gymnastiky Muratovová se účastnila
mezinárodních soutěží až do třiatřiceti, kdy byla skutečně matkou
dvou dětí. Taky Věřina první velká sovětská soupeřka Larisa Laty­
ninová se s reprezentací rozloučila až v osmadvaceti letech.
Sovětské závodnice poválečné ženské sportovní gymnastice
vládly s přehledem. Prosluly výtečnou fyzickou kondicí, díky které
cvičily přesně jako stroje, zároveň však jejich škola prozrazovala
vlivy klasického ruského baletu. Československé ženské družstvo
proto tehdy vlastně do Moskvy nejelo s otázkou, jak soupeření do-
padne: Češky věděly, že Sovětky vyhrají, tak jako, většinou rozdílem
třídy, vyhrávaly každý rok.
Ale skončit za nimi v družstvech druhé, jako se to v Moskvě stalo,
znamenalo mnohem víc než čestný úspěch. Také Bosáková skončila
v osmiboji celkově druhá a seznam národních úspěchů rozmnoži-

– 35 –
la dokonce i Věra tím, že v konkurenci šampionek a olympijských
vítězek vybojovala senzační osmé místo: přestože se nedostala do
finále, byl to u závodnice, kterou státní trenérka Matlochová vzala
na mistrovství vlastně jaksi na zkoušku, aby se otrkala, mimořádný
výsledek. Vůbec poprvé v cizině Věra tehdy také zažila, aby nabitá
gymnastická hala, na patnáct tisíc lidí, skandovala její jméno. Měla
ještě ve vlasech holčičí mašli, a přitom už si troufla na ty nejná-
ročnější cviky. Po prostných, které zacvičila na českou polku, se na
pódiu v Lužnikách musela jít několikrát děkovat.
Až dodatečně prozradila, co všechno s ní tehdy riskovali: Stále byla,
mírně řečeno, nezkušenou závodnicí a například na bradlech nestačila
dopředu nacvičit vůbec žádnou sestavu – až ve finále, v předzávodní
přípravě s trenérem Houdkem narychlo spíchla do jedné linky pár
prvků. Později vzpomínala: „Dynamické pojetí mé sestavy a zařazené
novinky působily natolik sugestivně, že ani rozhodčí, ani gymnastické
experty nemohlo napadnout, že jsem ve své sestavě vypotřebovala
absolutně všechno, čemu jsem se stačila v tak krátké době naučit.“
Eva Bosáková ji však odhadla správně: v Moskvě absolvovala
křest ohněm a přežila, což nahodilo její motor do ještě vyšších ob-
rátek. Neztratila respekt k svým lepším sovětským soupeřkám, ale
zjistila, že není důvod se před nimi třást. I porážku lze čestně unést,
když člověk ví, že odvedl maximum nebo možná ještě o trochu víc.
Vrátila se tedy domů nabitá novou a ještě větší chutí do závodění –
a v Praze na ni taky čekala zpráva, že k ní a Bosákové nastupuje
nový vrcholový trenér Vladimír Prorok.
Ve světě gymnastiky měl tu nejlepší pověst: sám v minulosti
úspěšně závodil, devět let byl členem reprezentačního mužstva
a v roce 1955 to v prostných dotáhl na mistra Evropy. Pro po-
věstný objem tréninkových dávek, které ordinoval sobě i druhým,
mu přezdívali Kombajn. Ale měl taky pověst trenéra, na kterého
je spoleh po fyzické stránce: byl prostě dobrý „chytač“, což byla
schopnost, kterou ženy trenérky zpravidla neměly. Zároveň byl

– 36 –
jedním z gymnastických trenérů nové doby: nikoli už jenom rádce,
který je u toho, ale člověk, který je schopen plánovat dráhu svých
svěřenkyň také teoreticky a strategicky.
Prorok byl k Věře tvrdý, dal jí však také pocítit, jaké to je, když se
gymnastka může na trenéra plně spolehnout. I ty nejobtížnější cviky
ji učil bez lanše. Na přelomu padesátých a šedesátých let v gym-
nastických tělocvičnách při nácviku na bradlech ještě dávno nebyly
kolem žádné jámy vyplněné molitanem, jenom běžné tělocvičné
žíněnky, na nichž pád pěkně bolel. Nácvik salta z kladiny býval zá-
roveň zkouškou odvahy: došlápnout při odrazu vedle znamenalo
riziko, že gymnastka se může zmrzačit na celý život. S Prorokem to
nyní bylo při tréninku doopravdy, žádné jako; dokázal gymnastku
obtížnými tvary pronést a bylo na něm vidět, že se sám nebojí.
Prorok v následujících letech vytvořil základ čs. ženského gym-
nastického družstva, které až do roku 1968 sbíralo medaile na
mistrovstvích a olympiádách: kromě Čáslavské s Bosákovou tré-
noval i další dvě tehdejší čs. reprezentantky Bohunku Řimnáčovou
a Jindru Košťálovou. První výsledek dvoufázového tréninku, který
Prorok zavedl, přišel hned v následujícím roce 1959 na mistrovství
Evropy v Krakově: z bradel sice Věra opět spadla, ale v přeskoku
byla druhá a na kladině získala svůj vůbec první titul v tak vysoké
soutěži. Zdálo se to neuvěřitelné: po pouhých dvou letech práce
se z amatérky dostala na evropský vrchol, a přitom na nářadí, ze
kterého měla od začátku největší strach!
O rok později, když se nejlepší gymnastky sjely do Prahy na závody
pořádané při příležitosti II. celostátní spartakiády, tažení pokračovalo.
Sovětky dorazily v té nejsilnější sestavě, s Latyninovou, Astachovovou
a Ljuchinovou. Nediskutovaly o tom, že by si snad vítězství nechaly
ujít. Ale první místo v osmiboji si nakonec opět vybojovala Věra. Své
tehdejší dojmy shrnula později ve vzpomínkové knize slovy: „Tehdy
se mne poprvé zmocnila pekelná touha změnit tok řeky.“

– 37 –
 Zlomit ruskou hegemonii: bylo zvláštní, že se tehdy v hlavě
nejmladší čs. gymnastky zrodilo právě to. Sotva to mělo u Věry už
tehdy politické pozadí. O heslu „Sovětský svaz náš vzor“ se na konci
padesátých let ještě stále nepřemýšlelo, v předchozím desetiletí se
je povedlo dostat lidem do krve. Odříznutí od informací, s hlavami
plnými propagandy, lidé nanejvýš citově prožívali, jak je věčný
sovětský vliv dráždí. Ale bylo málo těch, kdo byli schopní svůj
vztek převést do roviny, v které by se projevilo ještě něco jiného
než jenom bezmoc.
Z hlediska propagandy prohrát se Sovětkami snad ani prohrou
nebylo: kdoví, nešlo-li spíš o adekvátní vyjádření zásady proletář-
ského internacionalismu. Jenže co když se člověk nechtěl pořád
hrbit před starším bratrem, který měl vždycky pravdu, co když si
přál prostě svobodu? A kdo jiný než sportovec měl příležitost pro
ni něco udělat – když už politici trávili život v předklonu, hospodář-
ství na nějaké soupeření dávno nemělo a kultura s režimem ideově
kolaborovala? Ve Věřině osobě David, věčný princip, zase jednou
rozpoznal svého Goliáše. Navíc David odhodlaný zvítězit tentokrát
nikoli lstí, ale v duchu zásad fair play.
Sportovec byl jedním z posledních, komu nemohlo být úplně
znemožněno zůstat individualitou. I na něj stát dohlížel, ale když
měl výsledky, mohl ho občas přelstít. Například tím, že se dostal
do světa a mohl porovnat, jestli to tam vypadá tak, jak píše v Praze
Rudé právo. Zároveň však byla situace vrcholových sportovců i lehce
schizofrenní a záhy si to uvědomila také Věra. Reprezentovala vlast
a byla hrdá na svůj národ – ale tím, kdo se lepil na její slávu a těžil
z ní prospěch, nebyl národ, ale režim.
Tento režim s úspěšnými sportovci pracoval, jako kdyby byli jeho
vlastnictvím: za naše peníze jsi se, soudruhu, vypracoval, tvými
medailemi se tedy budeme chlubit hlavně my a naše socialistická
tělovýchova. Opustíš-li nás, zahyneš. Pohleďte, soudruzi, například
na Emila Zátopka: jak on nám běhá! Ale vždyť on by tak neběhal,

– 38 –
kdyby pro své běhání nenašel tak výtečné podmínky v řadách li-
dové armády, k níž náleží. Slouží socialistické vlasti. I vy služte.
Navzdory tlakům se všem vrcholovým sportovcům jejich in-
dividualita zcela vzít nedala. Zátopka mohli po večerech honit
z jednoho klubu ROH do druhého a z besedy na besedu jak nadmu-
tou kozu, ale upřít mu, že medaile a rekordy vybojoval jen on sám,
nemohli. V předtelevizním věku vrcholoví sportovci zdaleka neměli
tolik možností projevit své skutečné mínění, v tehdejších novinách
je pravidelně odclonili pro ten účel školení sportovní novináři.
Ale že tyto individuality ve sportu existují, se ukazovalo třeba
při malérech, jako byl ten, o který se v roce 1956 na olympiádě
v Melbourne postarala diskařka Olga Fikotová. Sice tam vybojovala
zlatou medaili, ale také se v Austrálii zamilovala do amerického
kladiváře Harolda Connollyho. Po návratu si ho v Praze navzdory
zhnuseným představitelům režimu vzala – čímž tedy „zradila“:
na pozdějších olympiádách už nikdy, přestože o to stála, nesměla
reprezentovat starou vlast.
I Věru nutili jezdit na besedy; později vzpomínala, že jich v še-
desátých letech někdy bývalo tolik, že si občas nebyla jistá, kde
právě mluví: jestli v Kopidlně, nebo v Jindřichově Hradci. S lidmi
hovořila ráda, neměla potřebu budovat si odstup; ti, co přišli večer
do závodního klubu, byli stejní lidé jako ti, co jí předtím fandili
a kvůli kterým taky cvičila. Ale vadilo jí to shora nařízené, co zbývalo
v podtextu: soudruzi sportovci, vy se takto odvděčujete dělnické
třídě, která za vás pracuje, abyste si mohli jezdit po olympiádách.
Režim měl do jisté míry pravdu, sport Věře opravdu rozšířil ob-
zory způsobem, jehož by jinak nedosáhla. Zasloužila se o to však
sama. Kousek po kousku na sobě stále pracovala, a zdaleka nejen
při trénincích v tělocvičně. Vítězství v závodech neznamenala jen
publicitu v tisku a povinnost jezdit na besedy, ale také setkávání
se zajímavými (což jinými slovy obyčejně znamenalo vzdělanými)
lidmi. Cítila, jak ji mnozí z nich formují, mění ji svými názory; to

– 39 –
díky nim, a nejen díky možnosti cestovat za hranice, se jí otevíral
celý svět.
Z gymnastiky se pomalu, ale jistě stával populární sport a z vr-
cholových gymnastek známé osobnosti. Padesátá léta neznala pojem
hvězdy; o to víc Věra žasla, když pochopila, že se takovou hvězdou
stává: předtím s tím nepočítala, nečekala to. Na konci padesátých
let už v cizině, ale ani doma neexistovalo, aby čs. gymnastky cvičily
před poloprázdným hledištěm. Na Bosákovou s Čáslavskou se za-
čalo chodit, jako se jinde začalo chodit do Semaforu. Jejich tváře se
z obálek obrázkových časopisů začaly vystřihovat, stejně jako tváře
Suchého se Šlitrem nebo později Pilarové, Matušky a Gotta.
Byla to změna proti situaci ještě před pár lety: tehdy, za dob
Zátopka, bylo sportovcům vlastně zakázáno, aby vybočovali z jim
přidělené role. Pokud čs. gymnastky vystupovaly při veřejných ak-
cích, pak výhradně jako ne-osobnosti. Jednou se stalo, že Věra spolu
s dalšími mladými cvičenkami vystupovala při jakési exhibici ve
Sjezdovém paláci v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka.
Po skončeném, úspěšném a bouřlivě aplaudovaném vystoupení
závodnice na vyvýšeném dřevěném pódiu z rozpustilosti směrem
k divákům rytmicky zadupaly. Nic, co by za normálních okolností
vzbudilo komentář, nebo dokonce pohoršení – ale v padesátých
letech i po takovém vybočení následovala reakce: trenér Hošek
dívky pokáral za nezodpovědnost, podobné vtípky prý se neslučují
s vážnou úlohou čs. sportovních reprezentantek.
Teď se to začalo měnit. Nastával čas hvězd.

– 40 –
 Na cestě k Tokiu

Výhodou čs. ženské gymnastiky na přelomu padesátých a šedesá-

tých let bylo, že měla masovou členskou základnu, nesrovnatelnou
s tou dnešní. Díky tomu mohly do reprezentace nastupovat stále
nové a nové talentované závodnice. Během své jedenáct let dlouhé
závodní kariéry Věra postupně zažila celkem tři ženské gymnastické
„generace“. Když se závoděním začínala, vládly v  oboru Hana
Marejková-Krausová, Alena Danišová, Věra Vančurová-Rylichová,
Alena Reichlová-Zámostná, Matylda Šínová-Matoušková (dnes
Růžičková), Věra Drazdíková-Trmalová a Eva Bosáková, vesměs
závodnice slavné už v době, kdy se Věra ještě bradel nebo kladiny
ostýchala. Od počátku šedesátých let je postupně vystřídala „gene-
race“ v čele s Adolfinou Tácovou, Ludmilou Schönovou-Švédovou,
Libuší Honzíkovou-Cmíralovou, Hankou Růžičkovou-Vorlíčkovou.
A když se Věra na olympiádě v Mexiku loučila, bojovaly už spolu
s ní v čs. družstvu mladší závodnice Bohumila Řimnáčová, Jaroslava
Sedláčková, Mária Krajčírová, Hana Lišková, Miroslava Skleničková
a Jana Posnerová-Kubičková.
Jistě snily o tom, že jednou budou jako ona, že taky vyhrají na
olympiádě. Věra sama se pro to rozhodla už v roce 1959: její triumf
přijde o rok později na letních hrách v Římě. Když tam potom skon-
čila jen šestá na kladině a celkově osmá, a hlavně když čs. družstvo
s její pomocí vybojovalo stříbrnou medaili, vůbec to v jejích osm-
nácti letech nebylo špatné. Věra však už tehdy od sebe očekávala
mnohem víc: i proto, že před olympiádou v Praze znovu porazila
obě největší ruské favoritky Astachovovou a Ljuchinovou a už už
se viděla, jak situaci v Římě zopakuje.
Byla to poslední olympiáda, na které gymnastické soutěže pro-
bíhaly zčásti pod širým nebem, v antických Caracallových lázních

– 41 –
(později už se vždycky cvičilo v hale). Až na místě Věra zjistila, že
úkol, který si doma dala, byl nad její síly hlavně psychicky. Nikdy
v životě se předtím do ničeho tak nepoložila jako do tréninků
v onom předolympijském roce, ale místo aby příprava postupně
gradovala, prožila ji Věra vlastně v rostoucím vnitřním zmatku.
Nečekaná vítězství střídaly nečekané prohry, chvíli zářila jako
meteor a pak se zas týdny brodila v depresích nevysvětlitelných
porážek. Z minulosti věděla, že když si řekne „musíš“, dostane ze
sebe mnohem více než většina lidí; teď však zjišťovala, že jenom
stupňovaná vůle ve sportu nestačí.
Asi nebyla náhoda, že její psychická krize nakonec vyvrcholila
tam, kde se v jejích představách mělo odehrát něco úplně jiného.
Od začátku do konce soutěží v Římě se nedokázala zbavit smrtelné
únavy, která jí svazovala nohy dokonce i při přeskoku, který je jinak
záležitostí jen pár vteřin. Necítila se dobře ani v roli benjamínka,
kterým stále byla: zdálo se jí, že jí ostatní členky družstva nepřejí,
a bylo jí pak ještě hůř. Jedinou světlou chvíli zažila při kladině, ve
které nakonec ve finále zabojovala. Ale domů se místo triumfu vra-
cela s přesvědčením, že kdyby se lépe koncentrovala a chopila se
příležitosti, mohla dopadnout mnohem líp.
Ženská gymnastika byla a je sportem plným emocí. Bez nich
to, má-li být cvičení úspěšné, nejde, s nimi je to těžké. Zpravidla
vítězí závodnice, která s  těmito emocemi dokáže nejlépe pra-
covat a tvarovat je: nikoli přebít je drilem, ale naopak proměnit
je v nástroj komunikace. Na tvorbě tohoto gymnastického výrazu
pracuje mnohem víc lidí než jen dvojice závodnice–trenér. Klíčové
místo v tehdejším Věřině „realizačním týmu“ patřilo od roku 1957
Rudolfu Kyznarovi.
Byl výborným klavíristou, protože však měl od dětství špatný
zrak, musel se vzdát koncertní kariéry – a začal doprovázet při
cvičeních sportovní gymnastky. Výborně ovládal klavírní techniku;
když hrál, měly „jeho“ gymnastky pocit, že na to nejsou samy, že je

– 42 –
Ruda prostřednictvím své hudby vede a pomůže jim, když je po-
třeba. Neviděl je, ale intuitivně vnímal, a pokud se během sestavy
ocitly ve chvilkové krizi, dokázal rychle zaimprovizovat změnou
tempa: počkal nebo naopak pobídl, vždycky tak, že mu rozuměly.
Kdykoli se později mluvilo o zásluhách na jejích medailích, Věra
nikdy nezapomněla připomenout: ještě je tu Ruda Kyznar. (Pozdější
nástup reprodukované hudby i ve sportovní gymnastice výmluvně
ilustroval, že „lidské“ je ve sportu zvolna nahrazováno „strojovým“.)
Oblíbil si ji hned potom, co se v tělocvičně seznámili, a jak bylo
jeho zvykem, začal pro ni dělat mnohem víc, než bylo jeho po-
vinností. Začal ji doprovázet nejen při nácviku prostných, kde bylo
cvičení na hudbu pravidlem, ale i když trénovala na obávané kladi-
ně: vždycky při tom přehrál celou škálu melodií, o kterých věděl, že
je má ráda. „Člověk si tam tančil, jako by byl na bále,“ vzpomínala.
Při vlastní soutěži pak už jako všechny ostatní gymnastky cvičila
do ticha – to však Věře nevadilo, protože už měla hudební vláčnost
v sobě.
Nikdy nebyla jenom pasivní posluchačkou hudby, ale ke svým
vystoupením si ji ráda vybírala. V prodejně Supraphonu v Mozarteu
v Jungmannově ulici už ji znali, chodila většinou dopoledne, když
v krámě bylo málo lidí, a vzadu si potom pouštěla desky celé hodiny.
Takhle Kyznarovi postupně přinesla Chopinovu Revoluční etudu
(pro Tokio), Smetanovu Vltavu (pro mistrovství světa v Dortmundu)
i El Rancho Grande – Mexickou rapsodii (pro Mexiko). Když bylo
nejhůř a Věra zachytila útržek nějaké melodie jen z rádia, stačilo
Kyznarovi kousek zazpívat – a on už věděl. Věra mohla přijít s nápa-
dem, že zacvičí prostná na Smetanovu Vltavu, ale Kyznar vymyslel,
jak z dvanáctiminutové Smetanovy skladby vybrat předepsanou
stopáž minuty a půl, tak aby Věra mohla vyjádřit všechno, co chtě-
la, a aby to nebyla jenom nějaká účelová koláž. Část s rusalkami
tančícími při měsíčku na pasece překvapivě vyhodil, vesnickou
polku nechal – a měl ve výsledku pravdu, jak se ukázalo hned při

– 43 –
prvním předvedení těchto prostných v roce 1966 v Dortmundu
i mnohokrát později.
„Pekelná touha“ změnit tok řeky v  ní dál pracovala. V  roce
1961 na mistrovství Evropy v Lipsku už skončila celkově třetí, za
Sovětkami Latyninovou a Astachovovou – a před Evou Bosákovou.
Pro Věru to bylo těžké. Už v roce 1959 noviny poprvé napsaly, že
„Čáslavská překonala Bosákovou“, ale to byly pro Věřinu učitelku
prohry, jaké zná každý favorit, nic fatálního. Postupně však náhod
přibývalo, nešlo si jich nevšimnout.
Na rozdíl od některých ostatních mladších závodnic, které „na
bedně“ Bosákovou také občas předběhly, se Věra z těchto vítězství
moc netěšila. Bosáková tyto chvíle vůbec nenesla lehce. Při zá-
vodech bývalo pravidlem, že jako poslední nastupovala ta nejlepší
členka družstva; když Matlochová do této funkce obsadila Věru,
reakce Bosákové bývala prudká. Kdyby tak šlo vyhrávat bez toho,
aby člověk zároveň musel vidět Evu na lopatkách!
Věra dlouho doufala, že si s ní časem vymění role nějakým při-
rozeným a plynulým způsobem, ale nakonec pochopila, že do její
„strategie“ je ze strany vidět. Vlastně ji na to jako jeden z prvních
upozornil Evin manžel „Hasan“ Bosák, trenér a lékař ženského gym-
nastického mužstva v jedné osobě: při jednom tréninku se jí zeptal,
proč vlastně do závodních sestav nezařazuje nejobtížnější cviky,
které ji v tělocvičně viděl zvládat. Věra uhýbala a ukončila rozhovor
s pocitem, že se jí „Hasana“ povedlo přesvědčit – zároveň si však
také uvědomila, že jí podobné zapírání asi nebude procházet dlouho.
Zatímco se trápila, další závodnice věc tak složitě neviděly. A když
se stalo, že Evu opakovaně porazila i další mladší závodnice Hanka
Růžičková, Věra pochopila, že buď teď, anebo nikdy. „Došla jsem
k vnitřnímu přesvědčení, že je lepší, když zvítězí Evina žačka.“ Na
Nový rok 1962 si postavila cíl, který neznal relativitu: napříště bude
vyhrávat ve všech domácích závodech, už nikdy se doma nespokojí
s druhým místem. Stane se československou jedničkou.

– 44 –
 Dřela vždycky, ale teď podřídila tréninkům celý život. Všechno
šlo stranou. Bylo jí pouhých dvacet, ale její jméno už vzbuzovalo
respekt i mezi Sovětkami. Když je v roce 1962 v Tbilisi čs. gym-
nastky poprvé porazily na jejich vlastní půdě, byla to především
Věřina zásluha: skončila první v osmiboji, přeskoku i na kladině.
V květnu se v Bratislavě pošesté zúčastnila mistrovství republiky
a vůbec poprvé na něm vyhrála (před Bosákovou). V červenci
na mistrovství světa v Praze, v nově otevřené Sportovní hale na
Výstavišti, zaznamenala svůj dosud největší úspěch: byla nejlepší
v přeskoku, třetí v prostných a celkově druhá za Latyninovou. Bylo
to zvláštní: svou „prohru“ si vyhodnotila úplně jinak – Latyninová
je porazitelná.
Takto se životy úspěšných sportovců obyčejně popisují: od závo-
du k závodu, od úspěchu k úspěchu. Postupně až na vrchol, z kte-
rého potom přijde sestup nebo pád; pak přijde nový závodník. Tak
se sport jeví z hlediska lidí, kteří ctí rychlost, vůli, vytrvalost, tedy
ty oblasti lidské činnosti, v kterých jde o vítězství jednoho člověka
nad druhým. Sport však, jak známo, není jen tím, a nikdy nebyl.
Existuje představa, podle které smysl všeho toho štvaní a honění
spočívá ještě v něčem jiném než ve vyniknutí nad ostatními. I ve
světě, který zdánlivě dbá jen o tělo, jde ve skutečnosti podle této
představy o duchovní proměnu člověka.
Věra nikdy nebyla jen štvancem čím dál lepších výsledků, její
život se opíral, jak už naznačeno, o lidský a duchovní základ, který
si odnesla z rodiny. Ale i takový člověk potřebuje učitele, rádce nebo
vzory, o které se může opřít a kteří mu tento základ pomohou dál
zpevnit. Jednu z těchto duchovních posil pro sebe Věra celkem pře-
kvapivě získala mezi japonskými gymnasty v jejich kultuře, kterou
jí kontakty s nimi časem zprostředkovaly.
Poprvé je uviděla cvičit na olympiádě v Římě. Tam japonští gym-
nasté vyhráli v družstvech a posbírali celkem devět medailí. Největší
hvězdou mezi nimi byl Takaši Ono, vítěz na hrazdě a v přeskoku; na

– 45 –
Věru však udělali dojem i další, kteří se měli proslavit zejména v bu-
doucnosti (Haruiro Jamašita, Jukio Endo). Tím nejdůležitějším, co
si od nich vzala, byl však dojem, jaký japonští gymnasté vyvolávali
jako sportovní kolektiv.
Tento dojem se Věře potvrdil při jejím prvním sportovním
zájezdu do Japonska v prosinci 1962. Sama zvyklá třást se často
před závody i během nich nervozitou, zažila poprvé přístup, který
byl jiný, na pohled uvolněný, a který přesto vedl ke špičkovým vý-
sledkům. Fascinovalo ji už to, jak Japonci k závodům přistupovali,
jak se na ně koncentrovali. „Ve velmi rychlém sledu, speciálními
cviky a kombinacemi zaktivizují potřebné svalové partie pro ná-
sledující disciplínu, neopomenou jediný kloub, článek prstu. Rychlý
sled cviků a přístup, s jakým rozcvičku provádějí, vyvolává pocit, že
se doslova nabíjejí energií… I k sebeobtížnějším prvkům přistupují
Japonci nikoliv s hrůzou jako my, ale jen tak, jakoby mimochodem.
Různé psychické zábrany, nerozhodnost, strach, nejsou u nich
zřejmé. Těmto stavům preventivně nikdy nedávají volný průchod.
Předcházejí jim dřív, než se mohou projevit.“
Přišlo jí, že tak nějak, s obdobnou vnitřní radostí, museli závo-
dit atleti na olympiádách ve starém Řecku; v tom přístupu jako
kdyby se dokonce odráželo cosi ještě staršího, vlastního specifické
japonské kultuře a mentalitě. „Vše jsem na japonských gymnastech
obdivovala, ale především jejich přístup k olympijské soutěži.
Zatímco ostatní závodníci, jako například sovětští borci, přistu-
povali k nářadí s kamennou tváří, z níž by jeden usoudil, že snad
přijde nějaká živelní pohroma, japonští gymnasté byli soutěživí,
hraví a bezprostřední. Byli elegantní a jejich pohyby tak ladné, že
i kočka by jim mohla závidět jejich pružnost a mrštnost. Ale upoutal
mne i jejich týmový duch, vždycky když docvičili sestavu, s radostí
se objali a plácli si na kuráž – oni totiž nezávodili jako o život –
prostě, oni opravdu soutěžili – s chutí, radostí a nadšením, v duchu
myšlenek Pierre de Coubertina.“

– 46 –
 Vrcholem Věřiny fascinace pak bylo, že Japonci byli ochotní se
s ní o své umění rozdělit. Když se s nimi začala bavit o tom, jak
provádějí nové prvky ve svých sestavách, nehospodařili s tím jako
s úzkostlivě střeženým know-how, ale snažili se jí všechno vysvětlit.
Nebáli se, že by někdo jiný byl lepší než oni, protože ani jim při tom,
co dělali, nešlo jenom o to, aby byli nejlepší.
Ale tehdy, na konci roku 1962 při exhibiční cestě čs. gymnastů
po Japonsku, si Věru poprvé získali nejenom Jukio Endo a spol., ale
Japonci jako takoví. Ačkoliv se mohlo zdát, že s národem žijícím na
opačném konci zeměkoule může Čechy sotva spojovat i něco jiného
než jenom zdvořilosti, opak se ukázal pravdou.
Japonské dějiny, mentalita i současná společnost se od těch
českých liší, v jednom podstatném jsou si však oba národy pozo-
ruhodně podobné. Nejenže základ obou národů je plebejský, to platí
skoro o všech národech, ale v českých zemích i Japonsku se histo-
ricky zafixoval obdobný odstup „lidu dole“ od kasty vládců, v obou
případech příliš úzké na to, aby mezi národem a vládnoucí elitou
mohlo dojít ke skutečné symbióze. V Čechách vládla aristokracie,
hovořící jiným jazykem než většina obyvatelstva a udržující si od
něj odstup podobným způsobem, jako to v Japonsku činili císař
a elita samurajů. Až v nové době, naplno vlastně až po roce 1945,
začal japonský národ úspěšně hledat cestu k národní jednotě –
a počínal si při tom o něco šťastněji než Češi se svým poúnorovým
kolektivistickým experimentem.
Věra v Japonsku žasla. Nejdřív ji až zaskočila míra ritualizace jejich
soukromého i veřejného života. Nic se tam nedělo a nikdo s nikým
nejednal brutálně přímo, což však nebylo důsledkem pokrytectví.
Naopak, rituály udržovaly člověka společensky stále ve střehu. Kdo
chtěl obstát, ten musel celé té složité spleti vztahů a vlivů rozumět –
jinými slovy zajímat se víc o druhé lidí, vyznat se v jejich odlišnosti.
Postavení jednotlivce tam bylo úplně jiné. O evropská ega ne-
šlo. Nezáleželo skoro na tom, s jakým sebevědomím tam člověk

– 47 –
vystupoval, protože o jeho hodnotě vypovídalo až to, jak se nakonec
vyjímal v ohnisku hodnocení těch druhých. Tehdy, napoprvé, to
Věra zažila jen na pár dní, ale výsledek její první japonské cesty
byl jiný, než když si z Moskvy nebo Vídně vozila fotografie hotelů,
kde spala, a drobné dárky pro rodiče nebo kamarádky.
Doma se pak během jara předolympijského roku 1963 dostala
do takové sportovní formy, v jaké nikdy předtím nebyla. Co bylo
podstatné: znakem té formy teď už byla vyrovnanost ve výkonech.
„V  dubnu se nestalo, že bych zmařila jediný pokus. Jednotlivé
prvky byly prováděny do maximálně možných poloh, neměla jsem
v žádné disciplíně slabinu. Obtížnost sestav odpovídala světové
špičce, dalo by se říct, že byla na tehdejší dobu v předstihu.“ Na
kladině, jíž se donedávna bála, zařadila originální dvojnou piruetu,
opakované dálkové skoky, opakované přemety vzad i přemet vpřed
do váhy – všechno zakončeno přemetem vpřed, stranou s půlobra-
tem a přemetem vzad z prosta do stoje na zemi. To nejobtížnější,
co do té doby na kladině zacvičila Latyninová, byl přemet stranou.
Takto připravena se Věra vyloženě těšila na květnové mistrov-
ství Evropy v Paříži. To se jí do té doby nikdy nestalo, v minulosti
u ní předzávodní strach a tréma vždycky převažovaly. Týden před
mistrovstvím však přišlo rozhodnutí, že čs. výprava zůstane doma,
z politických důvodů – na protest proti tomu, že závodnice NDR ne-
dostaly vstupní francouzská víza. Ztráta motivace ji vyřadila z tré-
ninku na celé tři měsíce (květen až červenec), další pauzu přivodilo
zranění lokte a koneckonců i příprava na maturitu, kterou konečně
složila. Než se na podzim dostala zpět do řádné „předolympijské“
kondice, trvalo to měsíc, ale v  říjnu, když v  Japonsku zahájili
předolympijské hry, už byla nejen na místě, ale i ve formě, která,
jak doufala, bude pro vítězství nad Ruskami stačit.
Byla to v říjnu 1963 skutečná olympiáda nanečisto: zdaleka na
ní neprobíhaly jen sportovní soutěže, ale organizátoři si vyzkoušeli
i většinu „olympijských“ ceremoniálů, před pětaosmdesáti tisíci

– 48 –
diváky, kteří se pro ten účel „na zkoušku“ shromáždili na olympij-
ském stadionu. Gymnastické závody trvaly pět dní a předjímaly
seriál závodů olympijských, za Československo se jich zúčastnila
Věra s Hankou Růžičkovou a trenérem Prorokem.
Napodruhé v Japonsku a už v pozici jedné z olympijských fa-
voritek se koupala nejen v přízni obecenstva, ale i v obřadnosti
japonských hostitelů. Všimla si, že kdekoli je vítají, tlumočník to
překládá slovy: „Ohněte svůj štíhlý pás.“ Což tedy v japonské ob-
řadné mluvě znamenalo: posaďte se. Pobavilo ji to, a tak se jednou
zeptala, jestli obdobně velezdvořile Japonci mluví také s lidmi, kteří
by zmínku o štíhlém pase mohli vnímat jako urážku. Dostalo se jí
poučení, že Japonci předně dbají na kult těla, a hlavně ve volném
čase cvičí. A i kdyby prý bylo nejhůř, vždy se dá říci: „Ohněte svůj
velevážený pás.“
Bylo to něžné, uctivé a zároveň i zvláštně hravé, ta kombinace se
jí líbila čím dál víc – a vlastně jí už také začínala imponovat. Kdyby
tak tomu i její sportovní výsledek na předolympijských hrách odpo-
vídal! Nakonec vůbec nebyl špatný: Věra získala dvě zlaté medaile,
za přeskok a bradla, jedno stříbro a jeden bronz. Ale to všechno
dohromady už jí nestačilo. Když v celkovém hodnocení zas vyhrála
Latyninová, Věra naopak propadla až jakési malověrnosti. Copak to
nikdy neskončí?
Domů do Prahy se vrátila s obavou, že tak dobrou závodnici a tak
silný tým neporazí nikdy. „Rezignuji! Ve všem! Ve cvičení, v živo-
tě. Časté deprese, podmíněné do jisté míry chronickou únavou.
Nemohu posoudit, zda jde o přetrénování.“ Došly jí síly podobně
jako před třemi lety v Římě, tentokrát však už věděla, že jí nezbývají
další nevyužité rezervy. Udělala všechno, co mohla. Odcvičila, co
se dalo, a výsledek se nedostavil. Kde byla chyba? Zdálo se jí, že
nový životní elán a optimismus už nemá kde brát. „Začala jsem si
uvědomovat, že nemohu již hazardovat silami (fyzickými ani psy-

– 49 –
chickými) tak jako dříve. Cítila jsem, že mám určitý pomyslný strop,
kam až mohu jít, jistou kapacitu, kterou mám k dispozici.“
Ve skutečnosti vůbec nebylo na škodu, pokud rok před olympiá­
dou zcela neodkryla svým soupeřkám karty. Ve skutečnosti toho
chystala mnohem víc, než jim na „generálce“ předvedla. Na kladi-
ně chtěla jako první na světě předvést dvojnou piruetu na koleně
o celých 360 stupňů. Do prostných, vymyšlených na Chopinovu
Revoluční etudu, zařadila opět jako první žena vůbec salto s dvo-
jitým vrutem (obratem). Na koni nacvičila celkem pět různých
variant přeskoků – s tím, že se až na místě s trenérem rozhodnou,
které se jim budou zdát nejefektnější.
Konečně na bradlech si naplánovala zvlášť obtížný dvojný
obrat, takzvané „ultra C“, které jako první zacvičil Japonec Takashi
Ono a Jukio Endo jí řekl jak. V novinách to vysvětlovala slovy: „Po
odkmihu od vyšší žerdě se pustím, dělá to dojem, jako bych ulétla,
otočím se o 360 stupňů a zase se chytnu vyšší žerdě, abych vzápě-
tí přehmátla na nižší žerď. Alespoň doufám.“ Jenom tento jediný
prvek dřela pět měsíců. Dosud nikdy žádná světová gymnastka se
nechystala na olympiádu s tak ambiciózním programem.
Obětovala mu všechno. „Dostala jsem se do zvláštního údobí.
Gymnastika mne opanovala, byla jsem jí doslova posedlá. Všechno,
každou vedlejší činnost, jsem přehodnocovala přes gymnastiku.“
Rušila všechny staré zvyky a rituály a zaváděla nové, pokud sli-
bovaly naději, že gymnastice poslouží. V době, kdy se ve vrcho-
lovém sportu se zdravou výživou stále spíš experimentovalo, se
kdesi dočetla, že nejvýživnější snídaní sportovce má být ovesná
kaše. Předtím ji nevzala do úst, teď ji začala jíst denně. Mnohem
víc, než bylo v její době běžné, se snažila proniknout do odborné
problematiky tréninků, studovala vědecké články se sportovně vý-
konnostní tematikou a snažila se ke všem těm odborným teoriím
sama přispět.

– 50 –
 Likvidovala své staré chyby. Když jí při tréninku vytkli, že má
při cvičení příliš uvolněná kolena, rozhodla se, že si pořídí „šavle“,
tedy nohy, které tvoří z profilu tu nejhezčí křivku a pomáhají držení
celého těla. „Přiměla jsem maminku, aby mi se svými osmdesáti
kilogramy denně hodinu seděla na kolenou a pasivní silou je ‚pro-
lamovala‘. Byla to muka jako za dob temna, ale přinesla ovoce.“ Když
už ji nenapadalo, odkud dál „zvenku“ brát, věřila v koncentraci.
A jedním z nejmocnějších zdrojů sil se nakonec mělo stát její mo-
rálně-volní odhodlání. Pokud měla do té doby závodit sama za sebe,
taky to nebylo špatné, ale její výkon začal mít úplně jiné dimenze,
když se rozhodla nezklamat ty, kdo jí věřili.
Všude, nejen při trénincích, ale i při odpočinku, na procházkách
atd. se v myšlenkách zabývala cvičením, pilovala nové a lepší prvky
sestav. „Nebyla jsem ochotna smířit se s prostředností. Vrcholných
výkonů dosáhne jen ten, kdo o ně bojuje s plným úsilím, nadšením
a vůlí. Vůlí podrobit se vysokému tréninkovému zatížení, vůlí
podrobit veškerou svou činnost jedinému cíli!“
V Tokiu musí vyhrát. Jiný cíl nebrala. „Nastoupila jsem nový
způsob přípravy, nesmiřitelný s prostředností. Čím dál víc jsem
pociťovala potřebu přiblížit se dokonalosti.“ V trénincích jí ne-
zabránila ani zranění, kterých v tom posledním roce bylo dost: po-
hmožděniny páteře, vykloubené prsty, zánět achillovky a holenních
kostí, k tomu žaludeční neuróza atd. Všechno to vyhodnotila slovy:
„NEREZIGNOVAT! Naučila jsem se z případného handicapu vyzískat
maximum pozitivního pro současný nebo budoucí výkon – pokud
možno nepřerušovat pohybovou aktivitu  – využít zhoršených
podmínek v tréninku (např. sádra na dolní končetině dovoluje
provozovat celou řadu posilovacích cvičení, vzepření vzklopmo na
bradlech, odkmihy, zášvihy apod., celou řadu speciálních prvků).
NEPŘERUŠIT TRÉNINK!“
Občas se jí obnovovaly stavy smrtelné únavy, které poznala už
v přípravě na dřívější velké závody. Ale nepřestávala. V červnu, po

– 51 –
tréninku na závodech v Budapešti, se jí zánět achillovky zhoršil na-
tolik, že už vůbec nemohla chodit. Ale i se všemi těmito handicapy
dál většinu svých předolympijských závodů vyhrávala.
Pro každou olympiádu platí, že je z podstaty věci mimořádnou
společenskou událostí. Ale pro letní olympijské hry v Tokiu v roce
1964 to platilo dvojnásob. Necelých dvacet let potom, co bylo
Japonsko poraženo ve druhé světové válce, zažilo atomové ka-
tastrofy v Hirošimě a Nagasaki atd., se rozhodlo vrátit zpět mezi
plnoprávné národy, netraumatizované jen svou dávnou hanbou.
Jsme opět tady, říkali Japonci, změnili jsme se a vy už se nás nemu-
síte bát – ušlechtilý idealismus olympijských her měl ubezpečit svět
o opravdovosti tohoto přerodu.
Věra jela do Tokia jako hlavní hvězda čs. ženské gymnastické vý-
pravy. Už nebyla benjamínkem. Některé ostatní členky vypadaly ve-
dle ní trochu jako mladší sestry, Krajčírové bylo šestnáct, Řimnáčové
sedmnáct a taky starší Posnerová, Sedláčková a Růžičková trávily
čas tím, že se vyptávaly Tačové-Tkačíkové, jediné vdané repre-
zentantky: Jaké to je? O Věřině mimořádném postavení svědčilo
třeba to, že vedle státní trenérky Matlochové jel s sebou i její osobní
trenér Prorok. Věra věděla, že ho pořadatelé nepustí na pódium,
až bude cvičit, přístup tam byl povolen jenom ženám. Pomáhala jí
však skutečnost, že byl nablízku člověk, který byl celých posledních
pět let u toho, když rostla ve světovou gymnastku. S ním ten trůn
konečně dobude, doufala. Bez něho si nevěřila.
Tentokrát, při třetím pobytu v Japonsku, už se kontakty s fa-
noušky nezdržovala. Z obav ze zranění či ztráty koncentrace skoro
ani nevycházela z ubytovny v olympijské vesnici. „Pouze cesta na
trénink a zpátky. Ničím jsem se nerozptylovala, nic vedlejšího mě
nesmělo zajímat!“ Devatenáctého října ráno závod konečně začal,
Věra nastoupila se svým družstvem k povinným sestavám.
Nebylo jiné cesty než zvítězit. „Když člověk strašně dlouho čeká
na určitý okamžik a ten potom je bezodkladně zde, je pak nadmíru

– 52 –
těžké se samozřejmostí sehrát svou roli! Od rána jsem byla strašně
nervózní a nadržená – jako načasovaná puma, plná napětí.“ Cítila,
že se na své vizi stala závislou, že vnitřně připisuje olympijskému
závodu mnohem větší význam, než je objektivně třeba a než sama
unese v  případě, že zas neuspěje. Nakonec však prošla celým
závodem v dobrém psychickém stavu; už v povinných sestavách
získala na Latyninovou náskok a ten potom až do konce udržela.
Výsledkem byly tři zlaté medaile: ve víceboji, v přeskoku a na
kladině. V celém olympijském finále Věra chybovala jen dvakrát.
V prostných zařadila riskantně salto s dvojným vrutem, které ještě
neměla dokonale propracované. Co kdyby to vyšlo: ale nepovedlo
se. A  legendárního, později nesčetněkrát citovaného zaváhání
se dopustila uprostřed sestavy na finálových bradlech, právě při
efektně vygradovaném „ultra C“.
Ve skutečnosti bylo na těch bradlech, v její asi nejnáročnější
tokijské sestavě, oněch náročných prvků víc: počínaje náskokem
s dvojitým točem vpřed až po závěr letkou roznožmo z vyšší přes
nižší žerď. Nejobtížnějším prvkem však uprostřed zůstával riskant-
ní dvojný obrat, po kterém se Věra pouštěla z vyšší žerdi a zdálo se,
že se řítí k zemi, aby se v poslední chvíli zachránila na žerdi nižší.
Předtím, při tréninku, to zacvičila mnohokrát. Nebála se, jak to
dopadne, ale jenom toho, aby to nezkazila. Právě to se ale, nikoli
její vinou, nakonec stalo. V posledním okamžiku, když se vestoje na
bradlech soustředila k odrazu, jedna z členek jejího družstva zakři-
čela „Musíš“, aby Věru povzbudila. Výsledkem však byl pravý opak,
Věra ztratila koncentraci a utrhla se. „Odskočila jsem od bradel jako
ve snách. Až potom mi všechno došlo, ale bylo už pozdě.“
Z hlediska rozhodčích opravdu pozdě bylo, o prvenství na bra­
dlech Věra svým pádem přišla. Z hlediska diváků však nikoli. Ještě
dnes na archivních televizních záběrech vypadá ta scéna nesku-
tečně: Věra je po pádu okamžik jakoby otřesená, ale pak vyskočí na
bradla zpět – a odcvičí závěr sestavy ještě jednou, tentokrát včetně

– 53 –
bravurně provedeného „ultra C“. Bez vlivu na známky rozhodčích,
„jenom“ pro diváky. Kteří to však okamžitě pochopí a dlouho ne­
mohou Věru propustit z pódia.
Tato situace se stala jedním z klíčových výjevů tokijských her,
ale patří k nejslavnějším olympijským záběrům vůbec, kamsi k ne-
ohroženým vítězstvím černého Jesse Owense v nacistickém Berlíně,
Zátopkovu maratonskému doběhu z Helsinek nebo Beamonovu
„skoku století“ z Mexika. S tím rozdílem, že daná sekvence zachycuje
trochu jinou situaci, než ve které sportovec vítězí nad dalšími zá-
vodníky. Sportovkyně v tomto filmu zachycená vyhrává sama nad
sebou. Nic ani náhodou od nikoho nechce. Vlastně jako by v ní v té
chvíli cosi, co je silnější než ona, jednalo za ni a také ji přemohlo.
Smysl věcí není jenom ve výsledku, ale hlavně v opravdovosti, s ja-
kou tu kterou situaci prožíváme, říká ta sekvence.
Podobné chování by asi vyvolalo ohlas před každým publikem
v každé zemi. Ale na to japonské zapůsobilo větším než jen běžným
způsobem. Snad v tom, co spatřili, nalezli Japonci odezvu starého
samurajského „nejhorší není zemřít, ale ztratit čest“; přesně ta-
kový se zdál smysl toho, co Věra předvedla a napodruhé odcvičila.
Symbolem úžasu a obdivu, který šel v následujících dnech a týdnech
celou zemí, se stal historický samurajský meč, který Věře po skon-
čení závodu coby rodinné dědictví daroval jeden z diváků.
Uznávanou a s nadšením přijímanou cizinkou se v Japonsku sta-
la už při svých dřívějších návštěvách. S tím, že by se to mohlo po
olympiá­dě zopakovat, proto počítala předem; černou paruku, se kte-
rou se jí v Tokiu několikrát podařilo ztratit se v davu a předstírat, že je
americkou turistkou, si přivezla už z domova, půjčila si ji pro ten účel
od své sestry Hany. Tehdy se vlastně poprvé projevila její hravá záliba
v převlecích a inkognitech. A občas se tehdy, v Japonsku, vydávala
za někoho jiného i při jiných příležitostech než v davech na ulici:
když na ni spolu s medailemi začaly pršet také blahopřejné dopisy
a telegramy z domova, došla k názoru, že by měly chodit i trenéru

– 54 –
Prorokovi, jemuž připisovala podstatnou část svých úspěchů. Protože
se tak nedělo, sedla a napsala mu několik telegramů sama, pod smyš-
lenými českými jmény: Blahopřejeme vám, trenére, a děkujeme vám.
Ale způsob, jakým Věra nakonec prošla olympijskými soutěžemi,
vzbudil vlnu popularity, která předčila všechno předchozí. Zájem
o ni byl na veřejnosti takový, že někdy nepomohlo, ani když ji v roli
bodyguardů obstoupili všichni mužští členové čs. gymnastické vý-
pravy. Když se Věra rozhodla zajít na nákup do obchodního domu
a její inkognito prasklo, japonští organizátoři museli situaci vyřešit
tím, že vyhnali ven všechny ostatní zákazníky, kteří by jinak Věru
umačkali. Do té doby i ona sdílela obecné povědomí o Japoncích
jako lidech emočně spíš chladnějších, kteří se rozvášní jen zřídka.
Ale právě davové vášně byly tím, co s nimi teď nejčastěji zažívala,
den co den, na každém kroku.
Byla zřejmě vůbec první Češkou, která na vlastní kůži zažila
davové šílenství, tento výdobytek moderní doby – ve stejné době,
kdy slasti popularity na jiném konci Evropy zažívali například začí-
nající Beatles. Inkognita a převleky, jimiž se tehdy i později pokou-
šela davu unikat, byly jejím způsobem, jak si ponechat alespoň část
svobody: tenkrát v Japonsku i později, po návratu, doma.
V Tokiu Věra ukončila dvanáctiletou gymnastickou nadvládu
Larisy Latyninové. Později o ní přesto vždy mluvila s úctou, jako
o největší gymnastce všech dob, protože se jí na dvou olympiádách
za sebou povedlo zopakovat vítězství. Když to Věra říkala, nemohla
tušit, že i jí se o čtyři roky později v Mexiku povede totéž. Ale po ní už
žádné jiné. (Latyninová je dodnes nejúspěšnější ženou olympijské
historie. Získala, ať už sama, nebo jako členka sovětského družstva,
celkem 18 medailí: 9 zlatých, 5 stříbrných a 4 bronzové.)
Svými třemi zlatými medailemi Věra vyrovnala dřívější olympij-
skou žeň Emila Zátopka. Národ ji za to miloval a obdivoval, režim ji
vyznamenal tím, že ji první tajemník strany a prezident republiky
Antonín Novotný pozval k „srdečnému a přátelskému rozhovoru“

– 55 –
(jak se psávalo v dobových novinách), po kterém jí k platu 360 ko-
run měsíčně dal stovku přidat. Za medaile Věra dostala od státu od-
měnu 5000 korun. Po návratu si vybrala týden volna, ale novinářům
prozradila, že už v letadle z Tokia si s trenérem začali vymýšlet
prvky příští sestavy. „Nechci a nemohu žít ze jména.“ Zdálo se, že
její nepokoj nemá hranic.

– 56 –
 Do posledních sil

Po olympiádě se odstěhovala od rodičů, tělovýchovný svaz jí při-

dělil garsoniéru v Žitné ulici. Získala nové zaměstnání přímo na
ÚV ČSTV, kde jí dokonce později, v posledním roce její závodní
kariéry, refundovali část platu, aby mohla ještě víc trénovat. Její
dřívější denní režim popisovali v časopise takto: „Ráno v sedm
hodin usedá k psacímu stroji v dokumentačním oddělení ČSTV.
Vyřizuje korespondenci, zakládá odborné časopisy ze všech druhů
sportů a různých zemí, vyhledává v kovových zásuvkách lístečky
s čísly a názvy brožur, článků, pojednání, rozborů. Chcete si přečíst
něco o růstu techniky výkonů světové mistryně v rychlobruslení
Voroninové? Nebo článek ze švédského deníku Idrottsbladet o nové
bruslařské dráze, která znamená převrat v přípravě švédských
bruslařů? Věra Čáslavská vytáhne zásuvku rychlobruslení, pozna-
mená si čísla a za chvíli máte oba materiály v rukou.“
Proč ji nenechali na pokoji? K čemu jim byl dobrý pocit, že právě
ji mají pod kontrolou? Protože chtěli mít pod kontrolou všechny.
„V jednu hodinu odchází ze zaměstnání na trénink. Domů se vrací
k sedmé hodině večer. Každý den. Od pondělka do soboty.“ O ne-
dělích se k tomu přidávaly exhibice a besedy i studium na střední
škole pro pracující. A vyřizování dopisů, Tokiem počínaje jich Věře
začaly chodit řádově desítky denně. Když k tomu všemu podala
v roce 1965 přihlášku na Institut tělesné výchovy a sportu (poz-
dější FTVS), zase jednou si toho v životě nabrala vrchovatě.
Život po Tokiu se Věře změnil v jedné podstatné věci: přestal
ji trénovat Vladimír Prorok. Na olympiádě se mezi sportovními
funkcionáři rozkřiklo, že je mezi nimi něco víc, než odpovídá
vztahu gymnastka–trenér, a po návratu od nich Prorok dostal na
výběr: buď jeho manželka se dvěma dětmi, nebo Věra. Zvolil první,

– 57 –
rozloučil se s reprezentací a odjel s rodinou do Brna. Když o tom
Věra později přemýšlela, nebyla si svou rolí v celé záležitosti jistá.
Nenechala se cizím mužem formovat moc po pygmalionsku? A ne-
bylo to jenom poblouznění, když to pak vzalo tak rychlý konec? Aby
se ubránila případnému zklamání, postavila se k věci pragmaticky:
pokud ji dost nemiloval, tedy evidentně za moc nestál. A upnula se
na novou spolupráci se státní trenérkou Matlochovou.
Tentokrát už jí neunikla. Sedm let se znaly z gymnastické pří-
pravy „přes ulici“, Matlochové a Prorokovy svěřenkyně často cvičily
ve stejné tělocvičně. Trenérčin způsob práce byl jiný než Prorokův,
po vzoru Sovětek víc dbala na fyzickou přípravu, gymnastika pro
ni byla vojna. S Věrou, která v tom byla jiná, si nejdřív nerozuměla;
přesvědčily ji časem až její výsledky. Spolu potom prožily čtyři
vrcholné Věřiny roky, Matlochová ji provedla všemi peripetiemi až
do Mexika. A trénovala by ji dál, pokud by Věra sama se sportovní
kariérou neskončila.
Jejich vztah byl zvláštní: každodenní, a zároveň formální a odmě-
řený. V dochovaných filmových a televizních záběrech Matlochová
s Věrou mluví, jako by citovala z konverzační příručky, skoro bez
osobního zaujetí či citu – a nezdá se to zaviněno jen trémou před stá-
le ještě nezvyklým objektivem kamery. Jejich vztahy se rozvíjely na
základě společně pochopeného cíle, úcty a respektu; kamarádství to
ale nebylo, spiklenkyněmi sdílejícími společný svět se nikdy nestaly.
Snad to při dál stupňované sportovní zátěži ani nebylo možné,
třeba právě odstup podmiňoval, aby se Věra, nyní už dospělá
závodnice, snažila. Když je trenérka zároveň kamarádkou, může
závodnice získat mylný dojem, že jí u ní jenom proto něco projde.
Postavení Matlochové se však od toho Prorokova lišilo také tím, že
byla státní trenérkou, vedla ženskou gymnastickou reprezentaci
(tehdy bylo podmínkou, že tuto funkci může zastávat jen žena).
Nestačilo, že Věru a  spol. vedla po odborné stránce, ale na
předolympijských i jiných dalších významných soustředěních se

– 58 –
starala například o to, aby každý tréninkový den začal přehledem
tisku. Co je, děvčata, třeba denacifikace? Byl mír, ale z hlediska režimu
sportovci vlastně uskutečňovali morální ekvivalent války Východu se
Západem – a každé vítězství, kterého bylo dosaženo, bylo interpre-
továno stylem: zase jsme se o kousek přiblížili k vítězství celkovému.
Metaforicky znázorňujeme, co by jinak, bez nás, musely řešit tanky.
Pět reprezentantek nastoupených v pozoru, naslouchajících
šesté, která předčítala zprávy z novin. To byly dejme tomu vymyš-
lenosti nařízené shora a vyžadované i leckde jinde, sotva s nimi
přišla Matlochová. Vládla však svým svěřenkyním také jinak. Když
Bosáková dřív udělala chyby, přiznala je a společně se jim třeba
s Věrou zasmály, kdežto s Matlochovou bylo žádoucí chovat se
spíš, jako by chyby neexistovaly. Do tréninkového deníčku, kam
si Věra zapisovala výsledky a zážitky, se nikdy neodvážila uvést
Matlochovou pod jejím jménem. Když o ní psala, vždycky místo
jména nakreslila obrázek, který ji symbolizoval. (Její tajné kresby
vždycky takhle tajně nefungovaly. Když se zamilovala do trenéra
Proroka, který měl charakteristický způsob chůze, nakreslila místo
jeho jména vždy dvě nohy. Jakmile se mu jednou její deník náhodou
dostal do rukou, bez problémů se pod tou tajnou značkou poznal.
Bylo možná štěstí, že Matlochová na Věřin deník nikdy nepřišla.)
City šly stranou, racionální metodiky přibylo. Už to dávno nebylo
jenom uvolnění, radostné vybití energie, ale byl to proces téměř
vědecký, ve kterém všechno spělo k cíli, jako když chemik pracuje
na objevu nové sloučeniny. Kdo chce rozumět, musí znát zákony,
principy. A právě ty teď Věra poznávala. „Když jsem vyzvána hla-
satelem, představím se rozhodčí a stoupnu si na místo, které si
předem určím. V mém případě je to 77 až 78 stop od koně. A teď od
chvíle, kdy jsem zaujala toto postavení, pro mne neexistuje nic na
světě, rozhodčí, obecenstvo, vůbec nikdo. Zdržím se zde asi pět vte-
řin – plně soustředěna – a během této chvilky si v paměti vybavím
celý přeskok od tohoto místa, kde právě stojím, až k doskoku.“

– 59 –
 Takhle to dřív nedělala: šla do všeho po hlavě, a buď to díky její
energii vyšlo, nebo ne. Teď sestavu nebo cvik dopředu promýšlela
stejně chladně jako lovec, který čeká na svou kořist. Chce-li vyhrát
v přeskoku, musí se rozběhnout a po celé dráze až k můstku běžet
mírně v předklonu, s vysoko uloženým těžištěm – nesmí jít do ko-
len, natož se dotýkat celými chodidly podložky; tak krátký úsek se
výjimečně dá běžet i po špičkách. Rukama při tom musí pracovat
tak, aby ji táhly vpřed, jako by měla každou chvíli přepadnout. Při
odrazu z můstku není možné žádné zaváhání, odraz musí být dů-
razný a tělo při něm musí být absolutně pevné: radši ať je v křeči,
než by se třeba jen trochu vychýlilo. A při tom odrazu pochopitelně
platí hlavní fyzikální zákony – třeba že úhel dopadu se rovná úhlu
odrazu. Dohmat na koně musí být co možná nejužší a s mírným vy-
hrbením, aby tělo nezapadlo mezi ramena a nezpomalilo se v letu.
Na to všechno a ještě na mnoho dalších detailů bylo třeba myslet
současně – a pak už na nic jiného.
Vrchol sezony v roce 1965 byl předem daný: bylo jím mistrovství
Evropy v Sofii. Věra je odzávodila nejlepším možným způsobem,
vybojovala celkem pět zlatých medailí. S výjimkou prostných cvičila
v tom roce stále své „tokijské“ sestavy, pořád je vylepšovala. Z mezi-
národních závodů, kterých se v té době zúčastnila, vybočil vlastně
jenom ten poslední, v říjnu 1965 v brazilském Rio de Janeiru: tam
nevyhrála, místo vítězství spadla z kladiny, vykloubila si levý loket
a dva měsíce pak nemohla trénovat, prosincového mistrovství
republiky se zúčastnila jenom jako divák.
Uprostřed olympijského mezičasu, v září 1966, jela na mistrov-
ství světa do západoněmeckého Dortmundu. Kdoví, možná to byl
nejdůležitější závod její kariéry. Ukolébávána trochu v posledních
letech tím, že neměla vážnou mezinárodní konkurenci, zažila ji zde
najednou jako blesk z čistého nebe. Rusce Nataše Kučinské bylo se-
dmnáct, skoro jako Věře, když začínala, ale vybuchla v Dortmundu
jak supernova. Na roli „miláčka publika“ byla dosud zvyklá Věra, to

– 60 –
ona bezpočtukrát vytřela zrak starším a zkušenějším závodnicím.
Teď, nečekaně, zažila snad vůbec poprvé situaci, kdy ji rivalka při-
pravila nejen o medaile, ale také o sympatie publika. Takhle nějak
bylo v Tokiu Latyninové, pochopila.
Přitom dortmundský výsledek Věřin, ale ani celé čs. výpravy
naprosto nebyl špatný. Z pohledu nezainteresovaného diváka šlo
vlastně o další triumf: čs. ženské družstvo vůbec poprvé v dějinách
Rusky porazilo a Věra sama vyhrála ve víceboji a přeskoku a odnesla
si stříbro za kladinu a prostná. Potom, co to všechno dokázala, by se
nenašel nikdo, kdo by jí řekl: jsi špatná. Ale ona sama si tak přesto
připadala. Musela jsem se těm rozhodčím něčím zprotivit, když mi
tolik křivdí (Věřiny známky byly v Dortmundu tak „subjektivní“
jako nikdy předtím). Ale hlavně: ti lidé zničehonic nevolali „Věra,
Věra“ jako vždycky, ale „Nataša, Nataša!“ Proč? Jsem vážně špatná?
Nešlo o to, že ta nová vyhrála na bradlech, kladině i v prostných.
Nevadilo, že se na Věřinu adresu vyjadřovala v tisku velkoústými
slovy. Věru trápilo, že Kučinská místo ní vstoupila do diváckých
srdcí. Jako by tím Věru usvědčila, že sama něco zanedbala: snad
propadla rutině, ale možná v sobě pominula i něco podstatnějšího,
co lidé vycítili a odvrátili se od ní.
Pro atleta, plavce nebo basketbalistu není názor publika na jeho
osobu podstatný. Výkon gymnastky však stojí a padá s odpovědí na
otázku: Máte mě rádi? Líbím se vám? Věra odjížděla z Dortmundu
s pocitem, že čas, kdy byla lidmi milována, skončil. Prožívala situaci
nefalšovaně tragicky. Vůbec poprvé, a tedy v mnohem větším šoku.
„Ve finále jsem propadla melancholii… Nabyla jsem přesvědčení, že
přišel můj čas ODEJÍT. Věděla jsem, že tento okamžik musí zákonitě
přijít, ale nepočítala jsem s tím, že tak záhy.“
Doma ji čekaly ovace, ale přesto hned po návratu řekla trenérce,
že má v úmyslu skončit. Už měla dost všech těch stresů a návalů
vlastní špatné psychiky. „Dostala jsem se do zoufalé deprese. Na
bradlech, na kladině a v prostných jsem už nebyla sama sebou.

– 61 –
Postrádala jsem všechno, co mi bylo odjakživa vlastní – bojovnost,
ctižádostivost, víru, vůli.“
Všichni, komu svůj úmysl skončit oznámila, v tělocvičně i doma,
nad jejím rozhodnutím užasli. Na debatu o tom však nezbýval
čas, hned týden po Dortmundu následovaly dlouho dopředu na-
plánované předolympijské závody v Mexico City a na nich nový
souboj s Kučinskou. „Byla jsem plná vnitřních rozporů, nerozhodná,
zda mám potvrdit účast. Přistihla jsem se, že se vlastně bojím!
Taktizovala jsem, hledala omluvy sama před sebou. S hrůzou jsem
si uvědomovala, že to už nejsem já, člověk oplývající optimismem
a bojovností.“
Jako by lidé, kteří s ní předtím prožívali všechny její závody, vy-
cítili, v jakém rozpoložení se ocitla: nikdy předtím nedostala tolik
povzbudivých dopisů jako právě po návratu z Dortmundu. Nakonec
rozhodla náhoda, která Věru zavedla do kina na životopisný film
o přírodovědci Louisi Pasteurovi. Příběh zarputilého vědce, který
na cestě za svými imunologickými objevy překonal všechny pře-
kážky a dokázal zvítězit v nekonečném zápase nad sebou samým, jí
vrátil sebevědomí. „Styděla jsem se sama před sebou a zapřísahala
se, že se už nikdy nevzdám, že budu vždycky bojovat až do konce, do
posledních sil.“
V Mexiku potom Věra vyhrála ve všech čtyřech disciplínách,
Kučinská skončila čtyřikrát druhá (páté prvenství získala Věra
v osmiboji). Obecné přesvědčení bylo, že víc v ženské gymnastice
už nelze dokázat. Svou nejlepší sestavu Věra zacvičila na bradlech:
hned dvakrát za sebou tam předvedla riskantní dvojný obrat, na
který navázal efektní, hazardně vypadající „pád“ na nižší žerď.
Když se vrátila domů, chválili ji, vybojovala zpátky zčásti
pošramocenou prestiž. Ale co bylo dřív, jí teď už opět nestačilo:
byla to ona, kdo dřív než kterýkoli z trenérů, co byli nablízku,
dospěla k závěru, že na blížící se olympiádě vyhraje ten, kdo pojme
své sestavy úplně jinak než dosud. V posledních letech byla „tou“

– 62 –
Čáslavskou: kdokoli v oboru vyslovil její jméno, pojmenovával, co
existovalo v celkem přesných konturách. Jenže závodnice, kterou
její pověst předchází, je ve výhodě jenom zdánlivě: ve skutečnosti
diváci nevnímají její výkony, ale spíš své vlastní představy o nich.
Věra pochopila, že má-li (jako kdysi Latyninová) na příští olympiá-
dě podruhé vyhrát, musí se představit jako závodnice úplně nová.
Změnila se. Zhubla, začala se jinak česat, ale hlavně přepracovala
všechny své volné sestavy. Šla za svým chladně jako dosud nikdy.
Do každé sestavy zařadila nové prvky, jaké sovětské závodnice až
do té doby nepředvedly. Že je ani ona sama do té doby nezvláda-
la? Nevadí, Věřin úkol zněl: dojít technicky dál než ony, za všech
okolností.
Takto v memoárové knize popsala, co všechno tehdy musela
stihnout během každodenního (pětihodinového) tréninku: „Dvacet
pět jamašitů, pět přemetů stranou, třicet vrtaných salt z koně, de-
setkrát celou povinnou kladinu, pětkrát volnou, patnáctkrát rychlý
přemet vpřed do íčka, desetkrát rondát vrtané salto z kladiny. Na
bradlech pět povinných olympijských sestav, tři volné, patnáctkrát
hanku, čtyři opice… A k tomu všemu ještě pět roznožek s naražením
a dvojným obratem z visu do visu a s přehmatem na nižší žerď, sedm
letek s dvojným vrutem. Na prostných, tam je to už úplně jedno-
duché; k několika dálkovým skokům, axelům, jelenům, arabům,
šmetrdlinkům, rondátům a flik-flakům přidám ještě dvakrát celá
povinná a volná prostná a nepoznám se potom v zrcadle… Těch
jamašitů bylo od podzimu do podzimu čtyři tisíce tři sta dvacet.“
S novými sestavami se poprvé představila v roce 1967 na mi-
strovství Evropy v Amsterdamu. Zacvičila bezvadně, vyhrála ve
všech disciplínách, a navíc poprvé v dějinách ženské gymnastiky
získala absolutní ocenění – známku 10,00. Rok před mexickou
olympiádou si tím zvedla sebevědomí, lepší už to být nemohlo.
Zbytek roku už jenom sbírala triumfy. Zajela si do italského Janova
pro cenu Kryštofa Kolumba za oddanost sportu a trvalé úspěchy

– 63 –
ve sportovních disciplínách; předával ji sám italský prezident.
Podívala se na světovou výstavu do Montrealu. A nakonec na ni
čekala univerziáda v Tokiu – i při všech těch vazbách, jaké si v uply-
nulých letech k Japonsku vybudovala, se jí nakonec ulevilo, když se
tam po celém náročném roce nejelo.

– 64 –
 Mexiko

„Dělala jsem vše, co bylo v mých silách, abych porazila okupanty.“

V. Č. v rozhovoru pro BBC, únor 2012

Politikou nežila, zároveň ji však vnímala v  jejích podstatných

proměnách a orientovala se v ní. Nebyla „tou přes kotrmelce“, jak
se občas o gymnastkách hanlivě říkalo. Vrcholový sport ji dovedl
nejen k výkonům, ale také k novému chápání života: i ten může být
svou podstatou ušlechtilý, jako je anebo správně má být sportovní
zápolení. Život v socialismu ovšem ušlechtilý nebyl a v šedesátých
letech si dost lidí lámalo hlavu otázkou, proč tomu tak je. Jeden
z nich, novinář a spisovatel Ludvík Vaculík na to téma v době vr-
cholícího pražského jara zkoncipoval manifest Dva tisíce slov. Když
text vyšel 27. června 1968, mezi zhruba sedmi desítkami prvních
signatářů bylo uvedeno také jméno Věry Čáslavské.
Text jí přinesl k přečtení přednosta tehdejšího Ústavu tělový-
chovného lékařství v Praze profesor Jiří Král, zastihl ji při tréninku
v budově ÚV ČSTV na Poříčí. Jak později vzpomínala, po přečtení
prý asi hodinu přemýšlela, jestli má podepsat; jako první ji prý
napadlo, jestli pro tak razantní téma dozrál čas (manifest byl
sebevědomým projevem rodící se občanské společnosti, která si
svou budoucnost už dokázala představit i jinak než ve spojitosti
s komunistickou stranou). Ale před Věrou už tam byli podepsaní
cestovatelé Hanzelka a Zikmund, básník Jaroslav Seifert, akade-
mik Otto Wichterle a také řada dělníků, hlavně z ČKD, což ji prý
přesvědčilo.
Nakonec tedy podepsala: „Přece jsem nemohla stát alibisticky
stranou.“ Kopii manifestu, kterou od Krále dostala, potom večer
přečetla doma rodičům. Spráskli ruce a řekli jí, že o ni začínají mít

– 65 –
strach. Z rodiny jí nakonec podpis odsouhlasil jenom mladší bratr
Vašek, sestry ho přijaly bez nadšení.
Že panická hrůza z komunistů i uprostřed „liberálního“ pražské-
ho jara stále trvá, bylo tím nejlepším důkazem, že svým podpisem
udělala správně. Přesto však, jak bylo řečeno, ve skutečnosti nebyla
homo politicus. Přála si, aby nahoře seděli lidé, kterým bude moci
důvěřovat, a zdálo se jí, že tam takoví jsou. Po celou dobu pražské-
ho jara mívala u postele štosy novin, které četla, dokud nepadala
únavou. Sledovala všechno, nač stačila, ale například v tisku skoro
nevystupovala, jedním z mála jejích textů byl odstaveček, kterým
se v červenci 1968 v týdeníku Student zastala Emila Zátopka; re-
agovala na otištěnou satirickou báseň, ve které byl běžec (nyní též
signatář Dvou tisíc slov) zobrazen jako politický převlékač kabátů:
„Vždyť ještě loni / jiného cos říkal / a i v tom měl dost svojí etiky. /
Pro Novotného / zas by zautíkal, / jen kdyby dnes byl ještě u kliky.“
Věra se Zátopka zastala jako vlastence, který se s politiky stýkal
v rámci společenských povinností, a ne kvůli výhodám.
Podpis Dvou tisíc slov však byl názorovým projevem nesrovna-
telně závažnějším. Z různých stran, zdola, shora, z domova i z ciziny
byl obratem označen za manifest kontrarevoluce a jeho signatáři
zaneseni na seznam největších nepřátel režimu. U Věry bylo přitom
důvodem podpisu cosi mnohem prostšího; vlastně totéž, co bylo
předtím motivací i Ludvíka Vaculíka: touha po svobodě, nezáměrná,
intuitivní a právě v tom vládcům zvlášť nebezpečná.
Byli sportovci, její současníci, kteří například cest do tzv. svo-
bodného světa využívali jenom k tomu, aby na Západě obdivovali
plné obchody. Ale mnohým, a Věra byla mezi nimi, neuniklo, co
fungování západních společností podmiňovalo a co doma naopak
chybělo. Životní pocit, jemuž v Cechách mnozí odvykli dokon-
ce nenávratně a který těm zbylým šeptal: To já vládnu či smím
vládnout, a nikoli mně se vládne.

– 66 –
 Srpnová okupace ji zastihla na předolympijském soustředění
v  Šumperku: den co den tam s  celým ženským gymnastickým
týmem dřela v tělocvičně, čtyři hodiny ráno a čtyři odpoledne,
s přestávkami jenom v neděli. Příprava měla podle původních
plánů vyvrcholit veřejnou prověrkou 22.–23. srpna, dopadlo to ale
jinak. Ve čtyři hodiny ráno 21. srpna Věru vzbudili s tím, že přes
hranici jedou do republiky polské tanky. Sedla na kolo a vydala se
na náměstí, vojáci už tam byli. „Stála jsem tam nevěřícně několik
hodin a úplně zapomněla na trénink. Trenéři už se po mně sháněli.“
Dostali o ni strach, koneckonců byla „tou“ signatářkou. Členové
Dubčekova vedení strany byli v  Praze pozatýkáni hned první
den ráno a obecně se očekávalo, že jako druzí přijdou na řadu ti,
kdo si myslí totéž, co Ludvík Vaculík. V počátcích okupace roz-
hlas mnohokrát opakoval výzvy k signatářům Dvou tisíc slov:
Neotvírejte, nevycházejte, ukryjte se do bezpečí. Vůbec to neznělo
nelogicky; každý ještě měl v paměti, jak Sověti na podzim 1956
naložili s nepohodlnými Maďary: deportace či kulka na popravišti
byly běžným řešením. I Vaculíka známí na Valašsku na prvních pár
dní ukryli, a nejinak se dělo také Věře. S pomocí náčelníka jesenické
Horské služby Zdeňka Zerzáně se ukryla na horské chalupě Vřesová
studánka, v té době liduprázdné. Zůstala tam potom pět dní, až do
návratu čs. politických představitelů z Moskvy.
Co udělá olympionička ve chvíli, kdy situace v zemi připomíná
válku? V dané chvíli se nic nejevilo tak vzdálené a možná i nicotné,
jako že Československo vyšle své sportovce, aby v Mexiku závodili.
Ale Věřiným programem bylo vyhrávat a nemohla z něj slevit, ať
se vnější okolnosti proměnily jakkoli. Z tělocvičny ji vyhnali, ale
příprava se nesměla zastavit, musela běžet dál v plných obrátkách;
tak se rozhodla. V Praze a dalších městech se střílelo, ale v je-
senických lesích zahájila Věra individuální přípravu, jakou před ní
asi žádná gymnastka nezažila. Bylo to, jako když jako holka začínala
cvičit v Černošicích a udělala si hrazdu na shyby z větve stromu

– 67 –
nebo kladinu z mantinelu hokejového stadionu. Běhala a cvičila
na lesních stezkách, a aby si udržela na dlaních mozoly, nezbytné
k cvičení na bradlech, přehazovala ve sklepě lopatou uhlí. A když
už nemohla, seděla u rádia: Co Dubček, žije? Dovolí Sověti, aby se
s ostatními vrátil zpátky domů?
Jeden z mnoha oficiálních protestů čs. institucí proti srpnové oku-
paci byl i ten, který jménem Čs. olympijského výboru podepsali jeho
představitelé E. Bosák a F. Kroutil. I z toho důvodu to nejdříve vypa-
dalo, že Čechoslováci na olympiádu doopravdy nepojedou, okupanti
jim to nedovolí. Pak však v Moskvě zřejmě došli k závěru, že neúčast
takové sportovkyně, jakou byla Věra, nebude možné přehlédnout
a těžko potom půjde tvrdit, že se poměry v zemi začínají „norma-
lizovat“. Nejdřív se šeptalo o početně omezené výpravě, nakonec však
přímo z Moskvy dorazil souhlas, aby čs. výprava odjela v původně
předpokládaném složení. (Letní olympiáda v Mexiku se konala po-
měrně pozdě, od 12. do 27. října 1968. Kvůli aklimatizaci v tamních
vysokohorských podmínkách se z Prahy odlétalo o tři týdny dřív.)
Před odletem přijal čs. olympijskou delegaci na Hradě prezident
Svoboda a spolu s ním Dubček, Černík a Smrkovský – dohromady
silná politická čtyřka, k níž se upínalo nejvíc nadějí během pražské-
ho jara, v srpnu, a dokonce i po něm. Tehdy už bez věcné příčiny;
o tom, že se čs. politici v Moskvě podrobili Brežněvovi a odsouhla-
sili návrat před leden 1968, lidé nic nevěděli. Ani Věra.
Prezident promluvil v dvojsmyslech: „Vaše výprava je jedním
z důkazů konsolidace našich poměrů.“ Věru to dojalo, měla za to,
že prezident říká: Nevzdáváme se a vy se taky nevzdávejte, bojujte.
Navenek to byl pořád ten samý starý generál jako onen, na kterého
při jarních manifestacích lidé volali: Jsme s vámi, buďte s námi. I po
srpnu lidé, a Věra mezi nimi, věřili, že mystické pouto mezi lidmi
a těmi nahoře trvá. Prezident však myslel svá slova přesně naopak.
Jako největší naději čs. výpravy tehdy vybrali k odpovědi jmé-
nem olympioniků Věru. Mimo jiné slíbila: „Budeme mít stále na

– 68 –
paměti vaši statečnost, vaši moudrost a vaši čestnost – a bude nás
to posilovat.“ Připomínalo to odchod antických hrdinů do rozhodné
bitvy: Budeme se bít i za vás. Když se později, po oficialitách, roz-
poutala volná zábava, mohla se Věra přesvědčit, že ti čtyři jsou
navíc schopni shodit aspoň občas připisované jim masky a mluvit
jako normální lidé.
Dokonce ji požádali o autogram a Smrkovský jí při podpisování
přiznal, že by teď nechtěl být v její kůži. „To, co od vás všichni oče-
káváme, to snad ani není v lidských silách.“ Nemohla tehdy rozumět
tomu, jak to myslí: že od ní očekává víc, než kolik on sám v srpnu
v Moskvě dokázal. Ačkoliv muž moci, sám nebojoval a přenesl
ten úkol na tu, která měla smysl zápasu znázornit ve sportovní
metafoře. My nahoře vítězit neumíme, ale pokud to dokážete vy
dole, slibujeme vám svůj slovní obdiv.
Politici zdaleka nebyli jediní, kdo ji obtížil politickou motivací.
Totéž „Musíš! Za nás!“ jí po okupaci řekly a napsaly stovky lidí.
„Kolik mi jich říkalo: Věro, vy musíte, když jsme dopadli jinde
špatně, tak ať uspějeme alespoň ve sportu, ať tam ukážeme, co
umíme.“ Porazíme Rusy tím jediným způsobem, který nám ještě
zbývá.
Přijala tu roli, odpovídala její povaze. Dodávala jí křídla. Ne­
dovolovala jí myslet na deprese, kterými se trápila třeba přede
dvěma roky v Dortmundu. V její touze vyhrát nebylo nic osobního.
Voják, když jde do války, si taky s nikým nechce vyřizovat účty, cítí
jinou motivaci. Chystala se zúročit v Mexiku nejenom ty tisíce natré-
novaných hodin, které měla za sebou, ale hlavně mravní převahu,
kterou cítila nad svými soupeřkami. Lidé, se kterými se cítila ve
spojení, jako by ji nadnášeli. „Moc jsem toužila pokořit sovětskou
vlajku a zvednout, aspoň na okamžik, svému pokořenému národu
hlavu.“
Byla v tom mystika a Věra sama znovu čarovala. Před odjezdem
zašla na Václavské náměstí, pod kulomety rozstřílené průčelí

– 69 –
Národního muzea. Pod pomníkem svatého Václava, kde od srpna
hořel les svíček, poprosila patrona národa o ochranu. A pak už jela.
Mexická olympiáda se zapsala do dějin jako jedna z nejdra-
matičtějších v historii hnutí, a to zdaleka ne jen kvůli supervýko-
nům hlavně amerických atletů, ale i kvůli atmosféře, jež celé hry
provázela. Rok 1968 byl nejen rokem vrcholící války ve Vietnamu,
ale i rokem politického neklidu v celém světě: studenti na ame-
rických, francouzských nebo německých univerzitách se bouřili
z jiných důvodů než třeba lidé v Praze, ale lidé byli v pohybu skoro
všude. I Mexiko, pořádající země, zažilo v tom roce vlnu krvavých
demonstrací; při té poslední, pouhých deset dnů před zahájením
her, byly v hlavním městě policií postříleny na tři stovky lidí. Sotva
tedy bylo divu, že také na hrách mnohá sportovní vystoupení
plynule přecházela v politickou demonstraci: asi největší skandál
vyvolali američtí sprinteři na 200 metrů Smith a Carlos, kteří na
stupních vítězů zvedli v pěst zaťaté ruce, navlečené v černých ru-
kavicích, znaku radikální černošské organizace Black Power; byli
za to potom z her vyloučeni.
Ani dřív Věra neměla problém, měla-li uplatnit svou bojovnost.
Hry, na které jela, se však ještě nikdy tolik nevzdálily od couber-
tinovské pohádky a nepřiblížily metafoře války jako ty mexické.
Přivítání na letišti bylo emotivní, davy Věru pozdravily jako hvězdu.
První dojmy poněkud zchladila zpráva, že Věřina největší rivalka
Kučinská už v Mexiku pobývá čtrnáct dní, aklimatizovala se a pilně
trénuje.
Když se s Ruskami potkaly v olympijské vesnici, ignorovaly je,
na chodbách se spolu nezdravily. V olympijské vesnici Věru s celou
gymnastickou výpravou ubytovali v  devátém patře paneláku.
Spartánské prostředí, prosté vybavení – až tam, konečně v jakémsi
klidu, na ni paradoxně dopadla tíha jejího úkolu. Najednou zjistila,
že nemůže spát. „Na pokoji jsme byly tři – Hanka Vorlíčková, Jana
Kubičková a já. Abych holky nerušila věčným převalováním, tak

– 70 –
jsem v noci jako myška vyběhla na záchod, to byla dlouhá chodba
vydlážděná šedivými dlaždičkami v pruzích, dvě tmavé a jedna bílá.
A já jsem si na té bílé linii cvičila pořád dokola sestavu na kladinu,
až do zblbnutí, protože právě z kladiny jsem měla největší vítr.“
Už znala ty předzávodní krize, bývaly to ty nejhorší zážitky
za celou její gymnastickou kariéru. Přicházely vždy v nejméně
vhodnou chvíli. Kdyby o tom tehdy mělo smysl s někým mluvit,
musela by přiznat, že se v těch prvních mexických týdnech cítila
tak špatně jako v životě nikdy předtím. Jako by na ni právě teď
dopadla všechna tíha celoroční tréninkové přípravy a k fyzické krizi
se přidala i krize psychická: okupace se také na Věře podepsala.
Ale nedala to na sobě znát. Střelec Jan Kůrka, olympijský vítěz
z Mexika, později vzpomínal, jak tehdy mezi členy čs. olympijské
výpravy přiletěl z Prahy jakýsi funkcionář, prototyp nastupujících
normalizátorů, a vysvětloval jim, jak se mají chovat a mluvit s novi-
náři, aby to v Moskvě případně nevzbudilo pohoršení. „Byla to právě
Věra Čáslavská, která mu jednoznačně odpověděla – Okupace je
okupace a my jsme tady, abychom naší republice pomohli.“
To byla slova navenek, směrem dovnitř však měla Věra ještě
jednu tajnou holčičí zbraň, která ji pomáhala. Vezla si sebou fotku
prezidenta Svobody, o kterém se říkalo, že se v srpnu 1968 měl za-
chovat chrabře: jako generál a hlava státu prý pohrozil, že se radši
zastřelí, než aby dovolil zatknout kohokoli z čs. politiků. Svobodovu
fotku si Věra schovala do diáře a vždycky před závodem se na ni
podívala; povzbudilo ji to.
Kromě toho, že zabojuje co nejlíp v olympijských soutěžích, měla
v Mexiku ještě své soukromé spády. Soupeřky nemohly tušit, co
všechno ji tam drží na nohou; přiznala to až později: „Ve chvílích
nejtěžší únavy jsem se chodila dívat do skříně na svatební šaty.“
O tom, že se v Mexiku možná vdá za atleta Josefa Odložila, věděli jen
doma v Československu. Nebyla si tím úplně jistá, kdyby třeba v sou-
těžích úplně vybouchla, tak jaká by to byla svatba? Tím, že je ze svých

– 71 –
svatebních šatů šťastná, se však netajila. „Jsou z velmi jemné krajky,
je to jako vánek,“ svěřila se novinářům. „Nejdříve jsem chtěla takovou
pevnou, plastickou krajku. Ale v Tylexu Letovice mě přesvědčili, že to
je dost těžké a že by se to ke mně nehodilo. A přemluvili mě na tuhletu
krajku. Překrásná krajka je to – s lurexem, jako pavučinka a v ní zlatá
nitka, takové jako zlaté kytičky jsou v tom a je to moc hezké.“
Na začátek gymnastických soutěží musela čekat dlouho. Přišel až
ve druhé polovině her, po atletice s úžasnými rekordy amerických
běžců nebo s Beamonovým dálkovým „skokem století“. Jiní už skon-
čili a odjížděli z olympiády domů, zatímco Věra se ještě nedostala ke
slovu. Zdálo se jí, že život v olympijské vesnici zpustl, a deprimovalo
ji to, pro ni mělo to hlavní teprve přijít.
O atmosféře, v jaké gymnastické soutěže v mexickém Auditorio
Nacional probíhaly, bylo později mnoho napsáno. Snad nikdy
předtím neprovázela výkony sovětského a čs. týmu a jejich dvou
hlavních závodnic taková vřava. Na cvičení Čáslavské i Kučinské
reagovalo publikum výkřiky, skandováním a bouřemi potlesku.
Věra později řekla, že si připadala, jako by byla spíš na koridě než
na nejvyšší gymnastické soutěži. Ale nebylo sporu o tom, že je to
po Tokiu opět ona, kdo i na této olympiádě ovládá srdce diváků,
a že všechny ty „negymnastické“ výbuchy emocí jsou projevem
sympatií. (V Mexiku tehdy také Věru mimo jiné vyhlásili druhou
nejpopulárnější ženou planety po Jacqueline Kennedyové, vdově
po americkém prezidentovi.)
Čím lepší byla nálada v hledišti, tím větší nervozita se rozhostila
mezi rozhodčími. Když Kučinská zvítězila na kladině, šel řadami
Věřiných fanoušků hlas, že rozhodčí Věře zlatou medaili prostě
ukradli, a obdobně se na sovětské lavičce rozčilovalo vedení jejich
výpravy, když u rozhodčích v přeskoku vítězila Věra. Klíčovým
okamžikem závodu bylo, když nervózní Kučinská spadla z bradel.
Kromě zlata na tomto nářadí vyhrála Věra i v prostných a zlatou ve
víceboji své čtyřnásobné olympijské vítězství zpečetila.

– 72 –
 Zpráva o čtvrtém a posledním zlatu dorazila do republiky vzhle-
dem k časovému posunu 24. října 1968 ve 2.55 v noci. Hodně lidí
u rozhlasových přijímačů přesto vydrželo: mezi nimi Alexander
Dubček, který se díky tomu, že nespal a poslouchal, stal prvním
Věřiným gratulantem. Druhým byl Věřin otec; bylo toho na něj
příliš, než aby si dokázal uchovat svůj obvyklý „cool“ styl. Věřina
matka, jak druhého dne s pobavením napsaly noviny, zareagovala
tím, že šla a ze samého rozčilení vydrhla podlahu. Černošická ba-
bička se zas ráno vydala do konzumu právě ve chvíli, kdy obecní
rozhlas zahlásil, že Věra vybojovala zlatou medaili. Než došla do
obchodu, měla Věra už čtyři. „Po návratu domů mi babička vyprávě-
la: ‚Všechny ženský jsme se tam chytly kolem ramen a brečely jako
starý kozy.‘“
Z dnešního pohledu má Věřino mexické olympijské vystoupení
ještě jednu rovinu. Netýká se bezprostředně sportovních výkonů,
ale souvisí s nimi. Na „nejpolitičtějších“ hrách historie se Věra nako-
nec také odhodlala k politické manifestaci. Nevyzněla tak výbojně
jako třeba zmíněné gesto černých amerických radikálů, ale to ne-
zmenšilo její smysl, naopak.
Přemýšlela o tom dopředu, ještě než soutěže začaly. Jak to na
stupních vítězů udělat, aby se ušlechtilá olympiáda nezvrhla
v politickou schůzi a aby zároveň každý mohl pochopit, co si Věra
myslí o ruské okupaci? Mexická královna (La Reina de México),
jak jí místní diváci přezdívali, nejdřív uvažovala o tom, že udělá do
kamer prsty „véčko“ – ale pochopí to lidé jako politický protest?
Lámala si s tím hlavu, až na to nakonec přišla.
Stalo se při přebírání zlaté medaile za prostná, v kterých Věra
dosáhla stejného počtu bodů jako Ruska Larisa Petrikovová. Obě
proto stály na stupních vítězů vedle sebe, nahoru jely dvě vlajky
a hrály se dvě hymny, nejdřív československá. Při té druhé se Věra
odvrátila stranou od sovětské vlajky a sklopila hlavu: ať se ta hym-
na v dané chvíli hrála komukoliv, pro ni to nebylo.

– 73 –
 Její gesto vešlo do dějin olympismu jako takzvaný „tichý protest“.
Dodnes se k němu například na serveru YouTube, kde je příslušná
sekvence vyvěšena, vedou diskuse o tom, co toto gesto v dané chvíli
přesně znamenalo. Někteří současní diváci jsou názoru, že vlastně
skoro nic: o zaťatých pěstech v černých rukavicích dodnes mluví
celý svět, kdežto Věřinu gestu najisto porozuměli jen diváci v teh-
dejším Československu. Ti však zato, jak se z okamžitých dobových
ohlasů ukázalo, rozuměli velmi dobře a při zhlédnutí příslušných
sekvencí dokážou rozumět dodnes – kdežto co lze v současnosti
s jistotou říci o smyslu tehdejší Black Power, je otázka.
Zachovala olympijská pravidla, objevila si v nich prostor a využila
ho. Aniž jakkoli zneužila teritorium, které měla, vyjádřila beze slov
také na stupni vítězů, co po ní její národ chtěl: Vzkázat, že po sobě
nenechá jen tak šlapat. Že jsou v něm vedle lidí, jimž sebezhanobení
nevadí, i takoví, kteří se mu dokážou postavit a obrátí i prohru ve
svůj prospěch. U šťastnějších národů bývá toto úkolem politiků.
Protože čeští politici v této své roli v minulém století opakovaně
selhávali, přebírali za ně tento úkol na své vlastní riziko jednotlivci,
kterým to prostě nedalo. Jako Věra v Mexiku. Úkol, který z domova
dostala, nebylo možné splnit lépe, než jak to udělala.
Znovu se stala „hvězdou“ svého národa, jakou byli ve sportu
ve stejné době třeba krasobruslaři Ondřej Nepela, Hana Mašková
a sourozenci Romanovi. Nyní však už těžiště té její slávy leželo víc
v její osobnosti než v dosažených výkonech. Stejně jako jinde herec
Vladimír Pucholt uchvacoval něčím jiným, než že „ztvárňoval“ role,
naopak, jako by ve všech zůstával sám sebou, rebelem, který se
nevzdává, ani když prohrává. Nebo jako zpěvák Karel Kryl, který
už netoužil omámit publikum krásou svého hlasu jako zpěváci jen
o pár let starší, ale svými písničkami říkal lidem: Takový jsem já,
takový je svět, a vy přemýšlejte o tom, kým jste sami. Přiřadila se
k lidským symbolům čs. roku 1968, k lidem, mezi něž patřila vedle
politiků třeba ještě zpěvačka Marta Kubišová. O pár měsíců později

– 74 –
se k nim, k lidem, kterým to nedalo, přiřadil ještě Jan Palach. Ale to
už byl idealismus pražského jara na prudkém sestupu.
Jaké to je, být hvězdou českého národa? V každé době trochu jiné,
ale konstantou vztahu idolu a společnosti se v posledních desetile-
tích stal nárok, který společnost na svůj idol klade. Poměr k idolu
bývá dvojznačný vždycky, za svůj obdiv a zbožnění ten, kdo se jich
dopouští, vždy něco chce. V různých společnostech je však rozdílná
míra, v jaké si „národ“ svůj idol přivlastňuje. Jsou společnosti, ve
kterých ten, kdo svými schopnostmi něco dokázal, funguje dál
jako vzor ostatním: Udělejte to taky jako já. Takový vztah se jeví
jako motivační, pozitivní. A pak jsou společnosti, v nichž i ti, kdo
k cizímu úspěchu vůbec ničím nepřispěli, nabývají dojmu, že i tak
jim má být dotyčný za mnohé vděčný – už třeba jen za to, že snesli
jeho odlišnost.
Česká společnost má od obou těchto způsobů trochu – a Věra si
toho, této nejednoznačnosti, s jakou jsou čeští lidé ochotní snášet
cizí úspěch, všimla brzy potom, co začala závodit. „Tady musíte mít
pořád otevřené oči, dávat neustále pozor, abyste nezapomněl odpo-
vědět na pozdrav a nebyl pokládán za povzneseného nad ostatní,“
řekla do novin už v roce 1965.
Bylo to zvláštní: ti, kdo dávali najevo svou lásku, jako by tím, že ji
milovali, často zároveň také něco chtěli. Samozřejmě že k její české
slávě patřila chvála, všechny ty dopisy, které v čím dál tím větších
kvantech dostávala, jí byly plné. Pokud však z této slovní chvály
něco vyplývalo, pak to byly nejčastěji žádosti. Pošle hvězda za to, že
je hvězdou, fotku? Podepíše se? Přijede na besedu? Když rodiče psa-
li o tom, jak se jejich děti dívají na Věřina cvičení v televizi, jako by
tím Věru vyznamenávali – a vzápětí pro ty děti požádali o odznak.
Že ji lidé v jejích šestadvaceti letech v dopisech běžně oslovovali
„Věrko“, asi nebylo zvláštní: stále byla mladá, dívčí, sympatická. Že
jí však stejně a automaticky také tykali, už však tak běžné nebylo:
pro takové přivlastňování už se běžně žádá svolení. Patřit „všem“

– 75 –
a být „naše“ však znamenalo právě toto: za to, že tě strpíme na vý-
sluní, mlč. Kdyby ji někteří pro její úspěchy místo lásky nenáviděli,
vlastně by se to navenek projevovalo skoro stejně.
Ale bylo i hodně těch, kdo od ní nechtěli jen přijímat a kdo jí byli
schopni něco nabídnout. Třeba přiznat, jak blízkou se jim stala.
„Když jste cvičila v Dortmundě, kde vám rozhodčí tak ukřivdili, tak
jsme obě dvě plakaly,“ psaly jí matka s dcerou. Nebo že je svým cvi-
čením propojila s ostatními lidmi, vzbudila v nich pocit sounáleži-
tosti; celkem logicky se reakce tohoto typu vzedmuly nejvýš právě
po Mexiku. „Když jsi cvičila volné sestavy osmiboje, které televize
nevysílala přímým přenosem, poslouchala jsem noční rozhlasovou
reportáž, klečela na kolenou a jen se modlila, abys nespadla. No
a potom jsem bulila a bulila. Jak vysoko jsme v té chvíli Tvou zá-
sluhou stáli nad všemi mocnostmi světa!“ Podobných dopisů Věra
dostávala po olympiádě desítky.
Dokázala způsobit, že aspoň občas mysleli stejnými směrem:
sdíleli s ní nejen vzestupy, ale i pády. Když vítězila, tak se s ní její
národ radoval, když prohrála, tak truchlil. Jejím prostřednictvím
si mohli uvědomovat, že mají něco společného. A tím společným
nebyla jen pýcha nad jejími výkony, ale to, co během nich společně
prožili. Na její mexická vítězství zareagovali v novinách mnozí, mezi
nimi i tehdejší pražský světící biskup František Tomášek. V novi-
nách o ní řekl: „Dělá vše se skutečnou láskou a nadšením. To je
velký přínos. Poslal jsem jí pozdravný dopis a zdůraznil v něm, že
ukázala jiným, jak se správný harmonický řád promítá v celém živo-
tě, řád, v němž se jedná o správný postoj člověka ke všem problé-
mům života.“ V soukromém dopise potom také Věře poděkoval za
odvahu uskutečnit svatbu v kostele, která – jak se mělo i později
ukázat – komunistům vadila neméně než Věřiny medaile a tichý
protest dohromady.
V souvislosti s pražským jarem a následujícími událostmi se jako
o hlavní sportovní události nejčastěji hovoří o hokejových zápasech

– 76 –
Československo – Sovětský svaz v březnu 1969. Národem silně
prožívané televizní duely měly tehdy pokračování ve skutečnosti,
když lidé, rozjaření vítězstvím nad SSSR 4:3, rozbili na Václavském
náměstí v Praze výlohu sovětské letecké společnosti Aeroflot – což
bylo vzápětí Husákovými příznivci označeno za protisovětskou,
kontrarevoluční akci. Věřino účinkování v Mexiku, včetně „tichého
gesta“, však bylo také činem, jehož význam pro danou dobu by urči-
tě neměl být přehlížen – už proto, že jeho důsledky zůstaly v mravní
rovině a nepřerostly v násilí.
Rok 1968 byl rokem naděje, kterou nezničila sovětská okupace,
ale konformní chování nejdřív čs. politické reprezentace a později
i velké části národa. Věra Čáslavská se přiřadila k těm, kdo se poku-
sili morálku národa zburcovat a hrozící katastrofu přinejmenším
oddálit. Kdyby si tehdy víc lidí počínalo jako ona, tj. kdyby nalezli
každý svůj prostor, v němž by nad nepřítelem získali morální či
jinou převahu, vývoj u nás by po roce 1969 vypadal úplně jinak.

– 77 –
 Svatba století

Do Mexika neletěla sama. To ani předtím nikdy nikam na žádné

závody. Nyní s ní však letěl muž, který si ji vybral pro život, zeptal
se jí, jestli chce jít s ním, a Věra souhlasila. Josef Odložil, jeden z nej­
úspěšnějších čs. atletů všech dob, držitel stříbrné medaile z letních
olympijských her v Tokiu z běhu na 1500 metrů, úspěšný závodník
a rekordman na několika tratích; jeho světový rekord z roku 1965
v běhu na 2000 metrů (5:01,2 minuty) platí ještě dnes.
Že existuje atlet toho jména, Věra samozřejmě věděla, zatančili si
spolu třeba na festivalu mládeže v Helsinkách v roce 1962. Poprvé
vážně, tak, že si toho všimla, ji však oslovil až o dva roky později na
palubě vládního speciálu cestou na olympiádu do Tokia. Na první
pohled prý se jí nezalíbil, byl však mezi ctiteli, věrný své specializaci,
nakonec „nejvytrvalejší“ – a to rozhodlo. Když se v Tokiu probojoval
do finále běhu na 1500 metrů, šla mu s ostatními čs. gymnastkami
fandit. Jeho slavnou bitvu s Novozélanďanem Snellem však moc
neprožívala, bylo to jenom chvíli po jejím vítězství v gymnastickém
osmiboji a připadala si mrtvá únavou. Na hlasité atletické fandění
však nebyla ani později: introvert, jak se ukázalo.
Byl to mimořádný sportovec a mimořádný muž. Na jeho dětství
měly největší vliv roky, které prožil s rodiči a sourozenci v Domašově
v Jeseníkách, obci v srdci hor, ležící při potoce Bělá. Odložilovi bydleli
ve vile na samotě uprostřed lesů, tehdy ještě nepoznamenaných těž-
bou ani exhalacemi. Josef to měl denně ráno do školy čtyři kilometry
a odpoledne zas čtyři nazpátek. V létě to byl jeho první atletický tré-
nink, v zimě lyžařská pohádka. Jeho staršími kamarády se v Jeseníkách
stali hlavně lesníci, brali ho s sebou na lov už jako malého kluka.
Poznával přírodu zblízka a byl v sedmém nebi. S otcem vyráželi
na výlety na Šerák, Keprník, Praděd, k Velkým vodopádům, syn znal

– 78 –
brzy hory jak své boty. Když se po pár letech rodina stěhovala do
Otrokovic, Josef svou horskou „pohádku“ obrečel. Brzy se ukázalo,
že toho bude muset vydržet ještě mnohem víc: na lesnickou školu,
kam chtěl, zrovna nebrali, a tak rodiče rozhodli, že nastoupí k „ze-
leným“, na Žižkovu vojenskou školu do Bratislavy.
V  patnácti letech se ocitl od pohádky nejdál, jak to jen šlo.
Předtím vyznával volnost a svobodu, nyní však byl jeho život ji-
nými na minutu zorganizován, od budíčku do večerky. Každá věc
měla své vyhrazené místo. Běda, když prádlo nebylo srovnané na
milimetr přesně nebo když velitel našel na ustlané posteli nějakou
závadu. Výsledkem byl místo víkendové vycházky trest: sobota
a neděle doma. Nejeden víkend tak Josef proseděl u okna kasáren
a pozoroval, jak se lidé procházejí po dunajském nábřeží.
Jednou ho nechali šest hodin čistit pušku: pořád bylo něco špatně,
ve světle silné žárovky se na zbrani opět našlo nějaké smít­ko. Tehdy
už byl zoufalý a chtěl ze školy odejít. „Měl jsem však obavy z toho, co
řeknou rodiče, a že se kamarádi doma budou smát, že jsem houby
voják, že jsem asi nějaká slečinka – zatnul jsem proto raději zuby
a rozhodl se, že vydržím.“ Takový život měl jenom málo výhod. K těm
nemnoha patřila možnost jezdit na vojně na koni (Josef to miloval)
a potom hlavně šance vážně se věnovat sportu. V Odložilově podání
atletice, a v ní hlavně „královské“ trati na jednu míli, resp. 1500 met­rů.
Běhal všude, kde se dalo, na učilišti protivzdušné obrany v Olomouci,
pak, po převelení, v Košicích – ale to už stále častěji startoval na zá-
vodech, od roku 1960 v dresu pražské Dukly.
Říkalo se o něm, že na olympiádu do Tokia měl postoupit se
štěstím, na poslední chvíli. Předvídali mu, že skončí v prvním roz-
běhu – a pak všem čs. atletům vytřel zrak. Svým druhým místem
dosaženým na trati, na které bývá největší atletická konkurence,
se stal nejúspěšnějším novodobým čs. běžcem po Zátopkovi. Po
návratu domů je s Věrou začali zvát na poolympijské besedy spolu,

– 79 –
dva mladé a úspěšné sportovce, kteří o svých zážitcích dokázali
vyprávět každý jinak.
Poprvé jí zaimponoval při jakési besedě v Ostravě. Večer před
akcí se ještě dočesávala na hotelovém pokoji, když ji tam přišel
vyzvednout v doprovodu dalšího olympionika. Z chodby uslyšela,
že kamarád zrovna začal vyprávět nějaký košilatý vtip – a v zrca-
dle uviděla, jak na něj Odložil rychle dělá rukou: Ne, ne! Tehdy si
poprvé řekla: Tohle asi bude slušnej kluk.
V těch dalších čtyřech letech mezi Tokiem a Mexikem spolu žili,
ale moc se nevídali. Josef jezdil na závody po celém světě a Věra
taky. Většinou se vlastně setkávali někde na letišti, když jeden z nich
zrovna někam odlétal a druhý se odněkud vracel. S tím, že se mají
rádi, se však netajili, asi by se jim to ani nepovedlo, kdyby o to stáli.
Kdykoli novináři popisovali nějaký další Věřin návrat ze závodů
na ruzyňské letiště, rádi zmínili, že na ni čekal výborně oblečený
sportovec s kyticí, který si ji pak posadil do své cortiny a odvezl.
Rozhodli se, že se vezmou na olympiádě v Mexiku. Byl to Věřin
nápad; vlastně i tímhle jedním „finále navíc“ říkala, jaký význam
svému plánovanému manželství připisuje. Až sňatek, nikoli medai-
le, které chtěla vybojovat, měl být pro ni vyvrcholením všeho. Kdyby
závody nedopadly, možná by se byla po Mexiku pokusila ještě o ně-
jaká další vítězství; pokud však všechno klapne, byla rozhodnutá na
olympiádě skončit. Měla gymnastiky plné zuby, cítila se vyčerpaná
jako nikdy, a navíc si uvědomovala, že jediná budoucí smysluplná
závodní motivace (příští olympiáda) už pro ni vzhledem k věku asi
nepřichází v úvahu.
Přesto bylo pozoruhodné, že dokázala skončit „v nejlepším“
a na vrcholu. Počet závodníků, kteří to zvládli, by se dal spočítat
na prstech jedné ruky. Kdo to dokáže, naznačuje, že se v životě řídí
i jiným hodnotami než jen vlastní ctižádostí. Taky její manžel se
blížil závěru kariéry (i když tak striktně jako ona se od ní v Mexiku
ještě odříznout nechtěl). A tak se sňatek ze všech úhlů pohledu

– 80 –
jevil jako symbolická tečka za sportovní kariérou a začátek úplně
nového, neznámého života.
Ta svatba měla být tajná, ale nebyla. Čeští novináři o jejích pří-
pravách věděli, a když Věra sesbírala medaile, pravděpodobnost
se proměnila v jistotu. Pro mexické noviny to byla senzace: vdáva-
la se nejúspěšnější sportovkyně her  – a  podle všeho, měřeno
projevovanými sympatiemi, i sportovkyně nejuctívanější – La novia
de México.
Její mexická sláva, která, bylo-li to možné, předčila i tu dřívější
tokijskou a projevovala se na každém kroku, měla samozřejmě také
svůj rub. Byly to sympatie, ale navenek je většinou projevoval dav,
nikoli jednotlivci. Býval to hluk bez vztahů a Věra si brzy uvědomila,
že nezřídka jsou chvíle, kdy ji všechen ten zájem i obtěžuje. Každou
chvíli ji někdo zastavil, aby si ji vyfotografoval nebo nechal pode-
psat – a často při tom nebral ohled na to, jestli se jí to právě hodí,
nebo ne. „Byli jsme věčně na útěku,“ pojmenoval to později v tisku
její manžel. Klid prý ke konci nebyl už ani v olympijské vesnici; i tam
v jídelně kuchaři podstrkovali Věře podpisové lístky na talířcích.
Ten dav, jak se nakonec ukázalo, měl sehrát hlavní roli i při její
svatbě. Dopředu to netušila. Že přijdou lidé, věděla, naznačily jí to
také místní úřady, které jí kvůli tomu doporučily přenést obřad
z „malé kapličky“ (kde si ho původně přála mít sama) i z olympij-
ské vesnice (kde ho plánovali uskutečnit členové čs. olympijské
výpravy) do metropolitní katedrály Panny Marie Guadeloupské na
historickém náměstí Zocalo.
Prolog, tedy úřední sňatek, proběhl 26. října v 18 hodin v rezi-
denci čs. velvyslance. Ulice byla obležená lidmi už o hodinu dřív,
po obřadu se svatebčané jen s obtížemi dostali k autům, ale sku-
tečné peklo je čekalo před katedrálou. Přišlo na padesát tisíc lidí.
Všichni chtěli vidět Věru a dostat se dovnitř, takže se nejdřív zdálo,
že samotným novomanželům se to nepovede. Když už se začátek
zpožďoval o celou hodinu, propadla Věra panice a rozhodla se, že

– 81 –
než takový zmatek, to radši ať se svatba nekoná. Po půlhodině
dalšího přesvědčování ji ženich a přátelé protlačili davem až před
oltář – kde už na oba čekal oddávající, mexický arcibiskup Miguel
Darío Miranda.
Ještě s odstupem víc než čtyřiceti let napsal dobrý český novinář:
„Byla to nejcelebritnější svatba v české historii.“ V dobrém i zlém.
V nabitém kostele se nedalo hnout a ve vřavě nebylo slyšet vlast-
ního slova. Vnitřek chrámu spadal pod církevní pravomoc, policie
tam tedy neměla právo zjednat pořádek – a kněží sami na zdivočelé
ovečky nestačili. Snoubenci neslyšeli, na co se jich arcibiskup ptá,
a on zas neslyšel, co mu odpovídají. Nakonec to vzdal, bylo to boží
dopuštění.
Jestli Emanuel Bosák (bratr Věřina trenéra „Hasana“ a v dané
době předseda Čs. svazu tělesné výchovy) a trenérka Jaroslava
Matlochová, kteří jim šli za svědky, se sňatkem skutečně souhlasí,
na místě nešlo zjistit. (Domácím „padrinem“ svatby byl architekt
Pedro Ramíres Vázquez, projektant olympijské vesnice a dalších
sportovišť.) Po skončení museli všichni další hodinu čekat v kryptě
pod sakristií, než se davy uklidnily a kostel aspoň zčásti vyprázdnil.
Nebýt podzemní chodby, kterou nakonec unikli ven, svatební
hostiny pořádané v olympijské vesnici by se zřejmě vůbec nemohli
zúčast­nit. Z většiny snímků pořízených na místě nic z toho není
znát. Věra však byla obřadem nakonec spíš zdrcena: svou svatbu si
pod vládou davové hysterie nepředstavovala. Závěr obrečela.
Teprve půl hodiny před půlnocí začala v olympijské vesnici
svatební hostina, uspořádaná Mexičany. Na pět set hostů, shromáž-
děných v jídelně, za zvuků Mendelssohnova svatebního pochodu
zasypalo novomanžele hrstmi rýže pro štěstí: oba až tam konečně
pookřáli.
Tím skončil poslední den Věřiny závodní kariéry. Co bude dál,
netušila: představovala si, že si hlavně trochu odpočine a pak začne
nový život. Chtěla mít děti a těšila se na ně. Pokud v té době vůbec

– 82 –
pomyslela i na budoucí práci, představovala si ji většinou stejně,
jako to viděla fungovat u ostatních starších gymnastek: dostuduje
na fakultě tělesné výchovy a potom tam bude pracovat; když to
nevyjde, začne trénovat mladé gymnastky ve svém oddílu.
Její „mateřskou“ sportovní lodí byl až do roku 1967 Slovan
ČSTV. Před mistrovstvím Evropy v Amsterdamu v onom roce Věra
přestoupila do TJ Rudá hvězda Strašnice, za kterou pak během pár
měsíců vybojovala svá nejcennější vítězství – pět titulů mistryně
Evropy a mexické olympijské medaile. V Rudé hvězdě jí zajistili
dobré sportovní podmínky, těšilo ji, že tam působila v jakési spor-
tovní rotě s dalšími gymnastkami (třeba s Hankou Růžičkovou),
s atletkou Milenou Rezkovou-Hybnerovou a dalšími; už nemusela
sedět v písárně a opisovat na stroji nesmysly. Očekávala tedy skoro
automaticky, že se po oboustranných dobrých zkušenostech bude
moci do Rudé hvězdy vrátit. A konečně přemýšlela i o tom, že by
s manželem vyjeli na rok trenérsky působit do ciziny.

– 83 –
 Manžel

V Mexiku ji prvně trochu zklamal: před svatbou si s kamarády udělal

pánskou jízdu a pak jí zapomněl koupit svatební kytku; sháněli ji pro
ni na poslední chvíli lidé z ambasády, orchideje pro úřad a malou bí-
lou kytku do kostela. Další mocné dojmy toho večera vše přebily. Po
návratu do Evropy strávili pár dní na Capri, ale protože se ani tam
nevyhnuli všudypřítomným novinářům, svůj italský pobyt zkrátili
a vrátili se do Prahy. Odteď odkázaní jeden na druhého, začali se
poznávat jinak než jako dosud, kdy byli oba řadu let příslušníky
exkluzivní kasty mezinárodně uznávaných sportovců.
Její muž byl, jak řečeno, voják. V armádě se naučil tvrdosti k sobě
i druhým. Zdaleka se nespoléhal na nikoho tak jako sám na sebe
a byl zvyklý nikomu se ani moc neotvírat: ten druhý by toho mohl
zneužít. Byl závodník, bojovník, ale jinak než například Zátopek,
za jehož pokračovatele ho někdy označovali. Emil běhal do roztr-
hání těla, když v závodech finišoval, vypadal skoro, jako že umírá,
dával do běhu všechno a nic si pro sebe nenechával. Josef byl také
bojovník, a zároveň haur. Dával do závodění srdce, ale možná že
by radši prohrál, než by dovolil, aby ho po závodě vynesli z cílové
rovinky odrovnaného na nosítkách.
Taky Věra závodila do roztrhání těla, schopná při tom umřít.
Neměla sebeobranné mechanismy, které by jí řekly dost. Její muž
naproti tomu věřil, že existuje zdravá míra věcí. Dobře udělá ten,
kdo si jí bude vědom a nebude ji překračovat. Věra se obětovala
ostatním a občas podléhala okolnímu světu, zatímco on věřil, že
člověk si nemá svět připustit k tělu. Lidé mají člověka vidět tak, jak
chce on, silný člověk všechny ty tlaky zvenčí ustojí.
Stejně jako Věra vděčil za své úspěchy z největší části sám sobě,
ale byl ještě větším individualistou než ona. Kdo se chce angažovat,

– 84 –
ať ví, jak velký je to risk: například každý vztah je risk, protože
člověka uvádí do závislosti na tom druhém. Ten, kdo je závislý, však
těžko může vyhrávat, mínil.
Chtěl manželství a rodinu, ale zároveň trval i na distanci a svo-
bodě. Byl zvyklý utvářet se sám, neuměl si představit, že by se ve
vztahu nechal formovat tím druhým. Vždycky všechno získal bojem,
a tak očekával, že i příští život se nějak bude podobat boji; že by se
mohl podobat i něčemu jinému, si vlastně moc neuměl představit.
Měl mnohem větší potřebu svobody, než režim, v kterém žil,
běžně svým obyvatelům dopřával. V šedesátých letech se to na
chvíli změnilo, v důsledku to však bylo jenom pro zlost: projel svět,
poznal Ameriku a ostatní svobodné země, a nakonec doma sklapla
klec a po okupaci se všechno mělo vrátit zpět do předpotopních
poměrů, kdy čistil laufy v kasárnách a salutoval plukovníkům? To
nemohl připustit.
Když závodil, vyhrával a dosahoval rekordních časů, vymanil se
tím životu v reálném socialismu a tato změna mu zachutnala, jako
by chutnala každému. Jako jeden z mála najednou přestal patřit
k davu. Už nemusel toužit po cizích životech, ale mohl si klidně začít
zvykat, že se všechny ty objektivy fotoaparátů a filmových kamer
upírají na něj. Zdaleka toho ve sportu nedosáhl tolik jako Věra, ale
toho, co získal, dokázal mnohem lépe využít, proměnit v prestižní
společenské postavení.
Pro jeho vztah k ní bylo určující, že ctil hierarchii a řád. Rozeznal
dobré a kvalitní věci od špatných, a jakmile se mu to jednou podaři-
lo, chtěl pak už stále, aby jeho život měl dosaženou úroveň. Nebyl
snob, ale věci pro něj kromě toho, že měly sloužit, byly i znakem
určitého postavení. Vychovali ho k tomu, aby se prosadil a nežil
při zdi. I z toho důvodu si vybral mimořádnou ženu, a nebyl by
ji získal, kdyby na ni neměl. Ale na manželství s ní pro něj nebyl
rozhodující vztah, ale navenek vysílaný signál, znak: tím, kdo toto
vše má, jsem já.

– 85 –
 Jeho sportovní úspěchy, rekordy, vůz, byt a žena, kterou znal
celý svět, to všechno byly argumenty pro jeho sebevědomí. Nebyl
měšťák, chtěl však mít nad druhými převahu. Po cortině chrysler,
po herečce, se kterou chodil předtím, olympionička. Čím byla žena
krásnější a úspěšnější, tím spolehlivěji fungovala jako důkaz, že
je silný muž. Podmínka samozřejmě byla, aby se nevymkla jeho
vlastní kontrole. V tom byla síla, ale i slabina jeho teorií.
Kdykoli Věra později přemýšlela o tom, proč jejich vztah nakonec
ztroskotal, dospívala k tomu, že její manžel prostě její mnohem větší
sportovní slávu neunesl. Na pohled se to zdá jako snad až příliš
jednoduché vysvětlení: o tom, kým Věra je, věděl od začátku, celou
dobu až do Mexika jejích úspěchů přibývalo a na olympiádě, kde
si ji bral, vyvrcholily. Pokud si její svébytnost a nezávislost na něm
nedokázal připustit, nač tedy v budoucnosti spoléhal? Že nakonec
bude všechno jinak a přizpůsobí si ji svému obrazu? Před pár lety
snad ještě byla Lízou Doolittleovou, materiálem dychtícím po tom,
aby přišel muž a cosi z něho vytvořil. V roce 1968 však už byla
situace jiná. Na každém kroku se v Mexiku i potom doma setkával
s lidmi, kteří jeho ženu znali a obdivovali – zatímco jeho vlastní
osmé místo ve finálovém mexickém závodě na 1500 metrů se bez
dostatečného vysvětlení obyčejně neobešlo.
Zřejmě nad ní cítil tak silnou převahu, že si byl jist, že toto všech-
no, celá její pozice, dodatečně nějak ztratí význam. Vítězná olympi-
onička se promění v matku a začne se starat o domácnost. Pokud
se rozhodl udělat z ní něco úplně jiného, než čím byla, vlastně se
v tomto svém záměru bezděčně setkal s přáním těch, kdo se doma
v Československu právě ujímali moci. I jim se líbilo, čím Věra dosud
sportovně byla, ale netoužili v žádném případě, aby ve své kariéře
nezávislé dubčekovské celebrity dál pokračovala. Nebo ji snad
někdo z tehdejších představitelů přemlouval, aby zůstala? Že se
v Mexiku rozhodla skončit, se nakonec hodilo všem.

– 86 –
 „Vedete galileovský boj“

Doma ji nikdy nevítali tak, jako když se z Mexika vracela. Viděli

hvězdu. Nemohla jim vysvětlovat, jak se cítí unavená. Nebylo možné
jim říkat, co cítila skoro po celý ten rok 1968: zatímco ji oslavovali
jako šampionku, jí stačil jediný pohled třeba na bradla, aby se jí
chtělo zvracet.
Po návratu do Prahy ji 31. října 1968 spolu s ostatními úspěšnými
čs. olympioniky přijali na Hradě stejní politici, kteří se s ní o pár
týdnů dřív před odjezdem rozloučili. Mediálně úspěšné aranžmá
zafungovalo ještě jednou. A Věra především onoho dne učinila další
ze svých slavných „osmašedesátnických“ gest. Československo mělo
čtyři vrcholné politiky, přesně tolik, kolik Věra získala v Mexiku zla-
tých medailí. Zatímco skutečné medaile, předávané vítězům, byly jen
pozlacené, jejich zmenšené repliky, určené k nošení na klopě, byly
z ryzího zlata. Věra se rozhodla předat je na znamení úcty Svobodovi,
Dubčekovi, Černíkovi a Smrkovskému – a zároveň je těmito medai-
lemi lidem zavázat. Pokud je přijmete, říkala, znamená to, že jste to
stále vy, stejní jako před srpnem, kdy jsme vám důvěřovali.
Přijali. A potom s ní, stejně jako v září před odletem, zahovořili.
Jako první promluvil zas prezident Svoboda, oslovoval ji „Věruško“,
předal jí Řád republiky a oběma manželům také svatební dar, čajový
servis z karlovarského porcelánu. Od Dubčeka dostali mísu z olově-
ného skla, Smrkovský dodal sadu broušených vinných sklenic
a Černík se pochlubil s plastikou olympijské pochodně. I tentokrát
následovala debata, ve které bylo prezidenta slyšet, jak žertuje smě-
rem k Věřinu manželovi („Poslouchejte svou ženu, jak to má být“).
Dubček se Věře znovu svěřil, že je po léta zvyklý pracovat do noci,
a tak prý mohl všechny její mexické soutěže sledovat v přímém
přenosu.

– 87 –
 Jestli ji to celé bavilo, je otázka. Snad ano, koneckonců jistá dobrá
vůle byla u těch nahoře pořád ještě vidět. A později se dokonce
ukázalo, že všichni z nich nechtěli, jak byla zvyklá, jen fotky, pod-
pisy a odznaky pro děti. Aniž se o tom Dubčekovi zmínila, napadlo
jeho samotného, aby si zjistil, jak Věra s mužem bydlí (v čase per-
manentní bytové krize mohl předem uhodnout, že nevalně). Z vlast-
ní iniciativy pak zkontaktoval tehdejšího pražského primátora
Ludvíka Černého a ten manželům ještě na konci roku 1968 přidělil
čtyřpokojový obecní byt v dejvické ulici Na Viničních horách. Věra
tam pak prožila další víc než čtvrtstoletí.
Stále ji považovali za „Věrku“, nebo dokonce „Věrušku“, když ji
chválili, vyzdvihovali ze všech jejích vlastností skromnost. Taková
byla česká představa o správné mladé ženě ještě v roce 1968. Mnozí
však přehlíželi, že svých úspěchů by nebyla dosáhla, kdyby zároveň
neměla i řadu jiných vlastností. Zvykla si být k sobě tvrdá, a zdaleka
nejenom při trénincích. Od začátku byla zvyklá vydělávat si i při
sportu sama na živobytí – a nejen své vlastní; rozhodla se, že se
bude revanšovat i rodičům za to, jak jí v dětství pomáhali; teď za-
čala podporovat ona je.
Byla společensky nejúspěšnější českou ženou ve své generaci.
Ale zároveň se nepokládala za ženu emancipovanou, přesněji ře-
čeno emancipace nepatřila k věcem, na nichž jí v životě vědomě
záleželo. Nesoutěžila s muži, ale sama se sebou. „Cvičit jako muži,
ale zůstat pořád dívčí,“ zformulovala to krédo ve své autobiografii.
A později v rozhovoru řekla, že zápasit se sebou samou bylo pro
ni vlastně těžší než bojovat s kýmkoli jiným. „Byla jsem sama sobě
tvrdým oříškem. Konfrontace se silnějším pohlavím mě nikdy ne-
přitahovala, naopak.“
I proto do světa mocných mužů, jakkoli mu byla nablízku, nikdy
nevstoupila. Cítila se vně a skutečně vně byla. Z fotografií, na kte-
rých se na ni usmíval prezident nebo předseda vlády, mohl někdo
nabýt dojmu, že patřila k dubčekovskému establishmentu, ale

– 88 –
nebylo to tak. Ten establishment koneckonců ve stejné době začínal
likvidovat sebe sama. Nejenom Husák, který to měl v popisu práce,
ale také čím dál víc bývalých dubčekovců začínalo popisovat vývoj
v zemi před srpnem 1968 jako komedii plnou omylů. Mělo uplynout
jenom pár měsíců a ze světa mocných neměl zbýt žádný, kdo by
se k reformní politice hlásil – včetně Dubčeka, který připustil, aby
ho vymanévrovali na potupné místo velvyslance v turecké Ankaře.
Lidé, kteří v roce 1968 svým politikům uvěřili, byli ponecháni sami
sobě, svému osudu.
Ten Věřin se začal naplňovat velmi rychle. Bylo pár měsíců po
okupaci a sláva jejích mexických vítězství jako by ochabla; začala
být interpretována jakou součást onoho předsrpnového pomýlení,
jemuž podle husákovců propadla podstatná část národa. Pro nové
lidi u moci najednou nebylo důležité, co Věra v roce 1968 sportovně
dokázala, ale co při tom podepsala. Spolu s manželi Zátopkovými
a  skokanem na lyžích Jiřím Raškou byla poslední ze čtveřice
slavných sportovců, jejichž podpisy pod manifestem Dva tisíce slov
nyní začaly hodně vadit.
Jako jeden z prvních se tehdy vzdal Zátopek, předtím jedna z nej-
výraznějších „tváří“ pražského jara: angažoval se na mnoha mítin-
cích, do paměti lidí se však zapsal hlavně jako muž, který ve dnech
srpnové okupace přesvědčoval na Václavském náměstí v Praze
sovětské vojáky, aby se vrátili domů. Velmi často a emotivně působil
v médiích také po okupaci. Když se v lednu 1969 na protest proti
marasmu doby upálil Jan Palach, byl Zátopek jedním z těch, kdo ve-
řejně vystoupili na obhajobu jeho činu. Když potom na něj (a také na
spisovatele Pavla Kohouta, šachistu Luďka Pachmana a další) podal
žalobu „skalní“ člen strany Vilém Nový (podle něj měli Palacha do
jeho činu zákeřně vmanipulovat), byl to jeden z prvních signálů, že
nástup nových poměrů začíná mít též podobu osobního účtování.
Osočení podali proti Novému žalobu, než ji však soud začal
projednávat, chopil se moci Husák. Nebyla naděje, že by soud

– 89 –
v těchto podmínkách posoudil věc objektivně, což Zátopek vyřešil
nejen tím, že svou žalobu stáhl, ale v červenci 1970 před soudem
ostatní obviněné potopil – za nic prý nemohl, o ničem nevěděl a ke
všemu ho svedli. V rozhovoru otištěném potom v Rudém právu si
nasypal popel na hlavu i za jiné své skutky. Svému vyhazovu z ar-
mády tím sice nezabránil, na několik let musel zmizet z veřejnosti
a z médií; vyhnul se však vězení a další perzekuci.
Tlak na sportovce, kteří podepsali Dva tisíce slov, byl obrovský
a zdaleka nemířil jen proti jejich osobám, eventuálně rodinám.
Když funkcionáři tehdejšího ČSTV tlačili na Jiřího Rašku, zlomili ho
teprve pohrůžkou, že když neodvolá, bude odstaven celý lyžařský
svaz. Útoky na vlastní osobu Raška vydržel, s nasazením rukojmích
proti sobě si však neporadil. Text, který vyšel v novinách s jeho
jménem, mu nakonec nikdo z přátel nevyčetl, byl to jiný případ
než předtím ten Zátopkův. Ve výsledku však přesto znamenal, že
normalizátoři si mohli navenek odfajfkovat další jméno.
Zbývala už jenom Věra. Mohla se jim jevit jako snadný cíl: mladá,
tzv. nezkušená, s perspektivou klidného rodinného života a touhou
po něm, navíc závislá na dobré vůli sportovních funkcionářů, ať už
by její příští sportovní kariéra byla jakákoli. Když se na ni zahartusí,
odvolá všechno a nikdo se na ni nebude zlobit, krásná dívka má na
omyl právo, nikdo jí potom nebude dělat problémy.
Že je zle, si poprvé uvědomila jednou doma u plotny, už s malou
Radkou na ruce. Měla puštěné rádio, zrovna přenášeli nějaký
Husákův projev z další komunistické schůze. Tehdy někde řečnil
skoro každý den a často se při tom rozhorloval na adresu Dubčekova
vedení strany a všech, kdo je v minulosti podpořili. Ti, které kri-
tizoval, už dávno neměli možnost se bránit, ale Husák rád hrál svůj
„principiální“ hněv. Vlastně tím říkal všem, kdo ve stále chaotických
poměrech chtěli chytit nový vítr, aby to udělali jako on: „zásadově“
se rozešli s pražským jarem, vychválili okupaci a pak už si v klidu
mohli užívat život v reálném socialismu.

– 90 –
 Tenkrát u rádia ji nevyděsila ani tak Husákova slova, takhle ho
slyšela mluvit mnohokrát předtím. Zaskočil ji spíš ohlas projevu
v sále: měl podobu mnohaminutového potlesku a skandovaného
volání Ať žije KSČ. Takhle už se to nedělávalo ani za Antonína
Novotného, byl to návrat někam k surovým padesátým letům –
přesněji řečeno nebyl to vlastně návrat, jako spíš zrod nového,
neskrývaného postoje: Říkáme to, co ti nahoře chtějí slyšet, víme,
že to o nás víte, a nestydíme se za to. S pražským jarem je konec,
pochopila Věra definitivně. S tímto politickým stylem se názorový
pohyb v zemi odkládá na neurčito.
Později na tu chvíli vzpomínala jako na okamžik, kdy ji opustila
veškerá životní síla. „Po zdi, o kterou jsem byla opřená, jsem se se-
sula k zemi. Snad hodinu jsem takhle seděla a hleděla do prázdna.“
Pak začaly v novinách vycházet články dalších „pomýlenců“ z roku
1968. Spletli jsme se, odpusťte nám, psali jeden za druhým lidé,
která Věra často osobně znala.
Zvláštní bylo, že ji samotnou noviny většinou šetřily; zřejmě ji
zčásti uchránilo její mateřství a to, že vlastně po Mexiku nebyla
v žádném postavení, jehož by ji mohli zbavit a tím ji pokořit. Její
jméno nemusely děti vyškrtávat z učebnic, jako tomu bylo u Dany
a Emila Zátopkových, protože se tam před rokem 1968 ani nestačilo
dostat. Pokud se o ni někde v novinách otřeli, bývalo to spíš v rubri-
kách čtenářských dopisů – jako když se v ostravské Nové svobodě
paní pozastavila nad tím, jak se jiná čtenářka raduje z narození
Věřiny dcery. To nemají socialistické noviny nic důležitějšího na
práci? „Je více žen a mnohem významnějších, také se jim narodily
děti, a nepsalo se o nich. Myslím, že čtenářka má náklonnost k Věře
Čáslavské jen proto, že se známým způsobem ‚progresivně‘ anga-
žovala.“
První problém vznikl s její knihou. Nápad, že napíše autobio-
grafii, se zrodil v Mexiku a vlastně o tom přemýšlela ještě mnohem
dřív. Znala se s několika spisovateli; přátelila se s Otou Pavlem,

– 91 –
který psával o sportu často, menší publikaci s ní dokonce v roce
1968 připravil vtipný a duchaplný Vratislav Blažek. Oba by s ní asi
rádi její další knížku napsali, Věra se však rozhodla, že to udělá
sama. Měla na srdci mnoho osobního, co nechtěla sdělovat přes
tlumočníka, byť by byl schopnějším mistrem slova než ona: před-
stavovala si osobní knížku, jejímž psaním se i sama chtěla ujistit, co
prožila ve sportu a jak se orientovala ve veřejném životě.
Podepsala smlouvu s nakladatelstvím Mladá fronta, které kni-
hu okamžitě zařadilo do své bestsellerové edice Máj, a pak už se
jen ústy různých svých představitelů pravidelně poptávalo, jak se
Věře práce daří. Psala rychle, při mateřské využila každou volnou
chvilku, a tak byla s rukopisem hotova už koncem roku 1969. První
si ho přečetl Ota Pavel, pochválil, a tak rukopis odevzdala do na-
kladatelství. Na jaře 1970, v čase plně obnovené cenzury, tam už
však byla jiná situace. Že se i jim rukopis líbil, nehrálo nejmenší roli.
Vedoucí redaktor Vladimír Novák, sám zanedlouho coby „osmaše-
desátník“ z funkce vyhozený, Věře realisticky radil, co má dělat:
„Ze známých důvodů vynechat vše politicky kritické nebo dnešní
mocenské ideologii nepřijatelné. V praxi to znamená: Eliminovat
úvodní kapitolu a silně zredukovat kapitolu na Pražském hradě…
Necitovat, snad ani příliš nejmenovat účastníky… Uváženě volit
informace o Ruskách, aby Vás nikdo nemohl napadnout, že je nemá-
te ráda a že jste na ně alergická. Je to otázka především formulací,
určité chytrosti – přitom tam může zůstat zachován Váš přirozený
a správně cítěný odstup k jejich velikášství a suverénnosti.“
Mnohým se zdálo nemožné, aby kniha „exponentky“ pražského
jara vůbec vyšla, v jakékoli podobě. Ale byli i takoví, kteří se za vy-
dání postavili. Externí lektor, sportovní novinář Jan Polešovský ve
svém posudku psal: „Řečeno zjednodušeně, jde o dívčí román s nej-
vyšší úrovní a takovými dušezpytnými sondami špičkových spor-
tovců, které existují v kombinované formě vypravěče a komentá-
tora v zahraniční literatuře jenom vzácně, určitě však neexistují

– 92 –
v čs. sportovní beletrii.“ Polešovský knihu doporučil k vydání nejen
pro její stylistické kvality, ale i vzhledem k prezentaci autorčina
hodnotového světa, například v popisech sportovního zápolení
s její největší rivalkou Sovětkou Kučinskou. Jejich vzájemná averze
by pro každého byla srozumitelná, psal lektor: obě se koneckonců
ocitají proti sobě na vrcholu, kde je místo jen pro jednu z nich.
A přesto, pokračoval Polešovský, je pozoruhodné, jak gymnastka
a autorka v jedné osobě tento nesmiřitelný zápas vykládá. Ta, kte-
rou Věra chce po celou dobu porazit, v určité chvíli spadne z nářadí.
V tomto momentu fatální olympijské porážky Věra zaregistruje
vteřinový zákmit v její tváři: na okamžik přestane být pyšnou
a výkonnou závodnicí, jakou byla v soutěžích předtím i potom. Její
tvář je najednou plná zoufalství. Je to člověk. Tolik vynaložené dřiny
je pryč, říká v té chvíli její obličej. A ta, která ji sleduje v okamžiku
její životní prohry a která by se mohla v momentě jejího ponížení
o to více radovat, udělá najednou něco úplně jiného: když vidí tu
vyděšenou a šokovanou tvář, všechnu dřívější aroganci a pýchu jí
náhle odpouští.
Zdaleka ne všichni, kdo rukopis tehdy v nakladatelství četli, byli
ochotni vnímat v něm podobné jemnosti. Mnohem častěji se v něm
prostě škrtalo. Když Cesta na Olymp po mnoha odkladech konečně
vyšla, v roce 1972, byla proti původnímu rukopisu tenčí skoro
o polovinu. Přesto bylo téměř zázrakem, že se kniha ještě v tom
roce vůbec objevila. Náklad 94 tisíc výtisků se okamžitě prodal,
dotisk ani reedice už nebyly povoleny.
Boj o vydání knihy byl přitom jen jednou součástí Věřina boje
o to, jaké vlastně bude potom, až se vrátí z mateřské dovolené, její
další uplatnění. Jak si tehdy svou pracovní budoucnost patrně před-
stavovala: třeba nějak tak, jak to viděla u Evy Bosákové, která poté,
co byla v roce 1964 přinucena ukončit závodní činnost, nastoupila
nejdřív jako vedoucí baletní a gymnastické přípravy krasobruslařů
v profesionální lední revui a potom přijala nabídku hostovat jako

– 93 –
gymnastka při světových turné legendárních amerických Haarlem
Globetrotters. Později působila i v jugoslávské lední revui, natáčela
v západních televizích – a přestože pak pracovně „skončila“ doma,
nikdo jí nebránil, chtěla-li se živit jako trenérka.
O tom, že by sama byla hvězdou profesionálních sportovních
galapodniků, Věra příliš neuvažovala. Představovala si spíš, že zpo-
čátku bude možná chvíli pokračovat v obdobných exhibicích, jichž
se (vedle závodů) účastnila celý svůj dosavadní gymnastický život.
Ihned po návratu z Mexika jí ostatně nabídky k takovým exhibicím
začaly chodit. Ale najednou ji přestali pouštět ven, i když šlo jen
o cestu do „kapitalistické“ Vídně. „Připravila jsem třeba přednáš-
ku Psychologie vrcholového sportovce, pozvali mě do Kanady, do
Japonska, Itálie. Musela jsem se omluvit. Nesměla jsem říci, že
z politických důvodů. Napsala jsem, že ze zdravotních, a místo sebe
jsem nabídla Pepíka. Jel tam. Jezdil místo mě. Dělala jsem, co jsem
mohla, aby se uplatnil.“
V roce 1970 jí dovolili, aby natočila čs. filmovou zdravici pro
světovou výstavu Expo v Ósace. Pochlubili se jí před Japonci, ale jet
už tam nesměla. Měla i další, ještě lukrativnější nabídky. Američané
jí nabídli účinkování v hollywoodském filmu, ve kterém měla hrát
sebe samu za honorář milion dolarů. Dilema, zda přijmout, či ne,
za ni vyřešila čs. agentura: odepsala americkému producentovi,
že Československo jeho peníze nepotřebuje. Japonci jí nabízeli
účinkování v reklamách (společnost Ishii Music Promotion s ní
podepsala smlouvu za honorář 65 tisíc dolarů), ale reakce praž-
ských institucí, jež o tom rozhodovaly, byla vždycky stejná: Protože
se paní Čáslavská nepolepšila, není žádoucí, aby svou vlast nadále
reprezentovala v zahraničí. Žádným způsobem.
Všude začínaly rozhodovat nové kádry. Do čela ČSTV postoupil
v červenci 1970 na místo odvolaného Emanuela Bosáka funkcio-
nář-nováček Richard Nejezchleb (od roku 1972 ho nahradil o něco
sportovně vstřícnější Antonín Himl). I gymnastický svaz ovládli

– 94 –
lidé, o nichž Věra neměla valné mínění. Nebýt sportovních úspěchů
jejích a dalších závodnic, byl by gymnastický svaz podobně bezvý-
znamným, jako v padesátých letech býval. Funkcionáři jako Rudolf
Dušek, Zdeněk Hošek, Jiří Kašpar nebo František Kroutil, u nichž
měla Věra pocit, že vylezli nahoru po jejích zádech, se k ní nyní
přestali znát a začali nadbíhat straně a vládě, proto si jich přestala
vážit. Svou názorovou výměnu s Kroutilem Věra uzavřela dopisem
obsahujícím jedinou větu: „Není již zájem o tohoto člověka.“ Přestal
ji zajímat, zklamal – a pochopil.
Pamatovali ji od jejích sportovních začátků, nyní však dělali, jako
by nebyla. Když vyšla kniha její dlouholeté sportovní rivalky, nako-
nec však také kamarádky, sovětské gymnastky Larisy Latyninové,
Věra v knize nefigurovala, psalo se tam o ní jen jako o „Češce“. Její
jméno se stalo tabu v novinách i na televizních obrazovkách. V říjnu
1971, po skončeném mistrovství Evropy ve sportovní gymnastice
žen v Minsku, jí psal muž, který se předtím díval na přímý televiz-
ní přenos: „Bylo mi moc smutno, když naši televizní komentátoři
v přestávkách mluvili o všech ženách, které v tomto sportu něco
znamenaly, ale ani slůvkem se nezmínili o Vás. Mně to připadalo,
jako kdyby se mluvilo o fyzicích a zapomnělo se na Einsteina.“
Na dlouhou dobu poslední cestu na Západ jí povolili v roce
1972, směla jet na letní olympiádu do Mnichova. Dostala pozvání
od Mezinárodního olympijského výboru, nepřijetí by se rovnalo
blamáži. Jeli tam spolu s Emilem Zátopkem, sami, jejich blízcí zů-
stali pochopitelně doma. Dostali zákaz mluvit s novináři a dodrželi
ho. Tehdy se také Věra na dlouhou dobu naposled ukázala v televizi
také čs. divákům, v záběru západoněmeckého kameramana z tribu-
ny čestných hostů olympijských her. Mnozí lidé doma ji poznali,
čs. sportovní komentátor nikoliv; k tomu, koho mají právě před
očima, neřekl divákům jediné slovo.
I když o ní lidé nesměli číst, chápali, jak na tom je. Jeden čtenář
jí to už v roce 1969 napsal nedvojsmyslně: „Vedete galileovský boj.“

– 95 –
Věděli to samozřejmě také ti nahoře. Po celou tu dobu, kdy ji z růz-
ných stran zakazovali, o ni zároveň usilovali. Vedli s ní jednání „na
vysoké úrovni“. O tom, jak by mělo vypadat její eventuální doznání
v novinách, si s ní dopisoval šéfredaktor Rudého práva Stanislav
Moc. O jejím pracovním uplatnění si s ní povídal Jindřich Poledník,
v té době vysoký mládežnický funkcionář a jeden z mála před-
stavitelů vedení strany, o kterých šla zvěst, že jsou snad „přáteli
sportu“ (později, v roce 1988, se stal předsedou ČSTV). A když ani
ten nestačil, vložil se do věci tehdejší hlavní ideolog KSČ Jan Fojtík.
K tomu, aby Věra v budoucnosti mohla začít působit jako trenérka
gymnastiky, jí Fojtík v létě 1970 stanovil podmínku: dá novinám
rozhovor o svém současném životě a názorech. Odmítne v něm
některé nepravdy, které se o ní objevily v zahraničních novinách:
že byla vystěhována z bytu, že dostala výpověď ze zaměstnání, že
vrátila udělené řády a vyznamenání atd. Proti tomu Věra v zásadě
nebyla, pokud by to skutečně mělo znamenat jenom uvedení věcí
na pravou míru. V tomto duchu také v listopadu 1970 poskytla roz-
hovor sportovnímu redaktorovi Rudého práva Zvonimíru Šupichovi.
Když si ho však přečetl šéfredaktor Moc, zdál se mu nedostačující
a odmítl ho otisknout. Fojtík s Mocem pak Věře společně uložili,
že interview musí mít politický charakter. S tím zase nesouhlasila
Věra, čímž o ni Rudé právo ztratilo zájem; další deník už ji později
o rozhovor nepožádal.
Když jí v únoru 1971 přišlo psaní z jejího mateřského oddílu
TJ Rudá hvězda Strašnice, myslela nejdřív, že ji předvolávají, aby
konečně vyřešili, co předtím tak dlouho odkládali – totiž její bu-
doucnost jako trenérky gymnastiky. Kdo jiný by měl mít v Praze
právo trénovat adeptky slávy než sedminásobná olympijská vítěz-
ka? Když se v danou hodinu dostavila na schůzi, zjistila, že ji pozvali
jen proto, aby ji z Rudé hvězdy vyloučili. Trvalo to jen chvíli a už byla
zas venku, na dlažbě. (Pracovní poměr v Rudé hvězdě pak formálně
ukončila k 31. červenci 1971, kdy jí skončila mateřská dovolená.)

– 96 –
 Potřebovala už být někde konečně zaměstnaná, a tak v únoru
1971 požádala zaměstnavatele svého muže, sportovní oddíl Spartu
ČKD Praha, o přijetí do práce jako trenérky dětí na zkrácený úvazek
(aby mohla dál být doma s dcerou). Vedení oddílu nástup schválilo,
na ČSTV se však opět postavili proti. Zmíněný Rudolf Dušek Spartě
sdělil, že nebude-li kajícné interview, nebude ani zaměstnání.
Tehdy Věra pochopila, že si s ní jen zahrávají. „Vy máte moc,“ psala
Fojtíkovi 13. května 1971, „a je jenom otázka Vašeho svědomí, jak
s ní nakládáte. Já mám jen dobrý pocit, že jsem byla našemu náro-
du prospěšná a že mne mají lidé rádi. To mi naprosto stačí, i když
jsem nucena vzdát se všeho, co jsem si svou poctivou prací a dřinou
vydobyla.“
Zdědila geny po matce, ta taky nikdy nechodila ke kováříčkovi,
ale vždycky rovnou ke kováři. A tak si vzpomněla na prezidenta
Svobodu. Na podzim roku 1968 k ní dvakrát veřejně zahovořil tak
pěkně, skoro otcovsky. Sotva ví, jak zle se jí vede, a když se to dozví,
neodmítne pomoc. Požádala o přijetí na Hradě, dostala pozvánku,
když se však dostavila, dozvěděla se, že prezident ji nepřijme.
Prostřednictvím vedoucího své kanceláře Jána Pudláka jí nechal
vzkázat jen jedinou větu: „Chybovat je lidské, ale setrvávat ve lži
ďábelské.“ Rek od Buzuluku si půjčil výrok svatého Augustina.
Pořád se nevzdávala. Ve stejný den, kdy si korespondovala
s Fojtíkem, napsala dopis i generálnímu tajemníku KSČ Gustávu
Husákovi. Neznala se s ním, do té doby s ním nikdy nemluvila. Ale
pokládala ho za spoluodpovědného za svoji situaci, proto se na
něho obracela.
Znovu mu vylíčila, jak na tom je: nemůže se dostat k pořádné
práci a místo toho je vystavována šikanám sportovních funkcionářů.
„Kdybych chtěla žít v jiné zemi, anebo to myslela s naší společností
špatně, měla jsem tisíc příležitostí řešit svůj život jinak a nemusela
jsem se mít tak mizerně, jako se mám dnes… S klidným svědomím
Vám, vážený soudruhu Husáku, mohu prohlásit, že nemám nic proti

– 97 –
socialismu, na druhé straně mám však velké výhrady proti lidem,
kteří pod rouškou politiky Vaší strany dělají špinavou práci a dovolí
si porušit třeba i základní články ústavy.“ Zkritizovala Husákovi
Fojtíka za to, že nedodržel, co slíbil, a tvrdě se opřela do „závistivých
a zakomplexovaných sportovních funkcionářů“. Základní otázka
jejího dopisu zněla: „Mám právo na práci v naší republice jen za
předpokladu, napíši-li politické interview?“
Těžko říci, jestli tenkrát opravdu očekávala, že první tajemník
strany zjedná nápravu. Ale ozval se jí a pozval si ji k sobě na ÚV KSČ.
Přišla a hovořili spolu asi hodinu. Snažil se ji přesvědčit svým
„normalizačním realismem“: ano, žádá se od ní kompromis, ale
kompromisy přece v této složité době dělá úplně každý, nevyhne
se jim dokonce ani on – a udělal výmluvné gesto, že to má těžké,
ale je schopen tento osud snášet, pokud je to v zájmu věci. V čím
zájmu však je, setrvá-li Věra na svém postoji ke Dvěma tisícům slov?
„Bylo to tak inteligentně řečené, že by mnohý možná mohl pod-
lehnout a přislíbit, že také něco ‚nepopulárního‘ udělá.“ Odpověděla
mu, že srpnový vstup vojsk prostě nepokládá za bratrskou pomoc,
v tom se nezmění. Husák odpověděl: Tak buďte aspoň loajální. S tím
souhlasila, získala totiž dojem, že mu není úplně lhostejné, jak se
živí a co dělá. Jediný pocit spokojenosti, který si odtamtud odnesla,
byl však nakonec vyvolaný tím, že se nebála říci mu své názory.
Na odchodu se jí ještě zeptal, co v  současnosti vůbec dělá.
Odpověděla: maluju obrazy. Byla to pravda, musela nějak vyplnit
čas, který jí po zaopatření Radky zbýval, když dcera odpoledne
spala. (Namalovala tehdy celkem pět olejových obrazů: krajiny
a zároveň nálady své duše; pořídila si i paletu a stojan, ten však
nakonec nepoužila a plátno si vždycky doma postavila na radiátor,
bylo na něm světlo i teplo.) Pokud však Husák její odpovědi rozuměl
tak, že v malování Věra hledá nějaký nový smysl života, zmýlil se. Se
svými obrazy nešla a nechtěla jít na veřejnost, a ať je od ní později
žádal kdokoli, třeba předseda Mezinárodního olympijského výboru

– 98 –
Samaranch, vždycky se omluvila: byly to věci malované z vnitřní
potřeby.
Pak už si na podobné řeči, jako byly ty, které s ní vedl Husák,
zvykla. Zkoušeli to na ni skoro všichni stejně: ti z ÚV KSČ, vnit-
ra, ČSTV i ti z gymnastického svazu. Buďte rozumná, nic se vám
nestane. Svou tvrdohlavostí nic nezískáte. Nejsem tvrdohlavá,
jsem normální, odpovídala jim. Podobnými debatami strávila po
různých úřadech po Praze spousta času. Jednou si ji vnitráci přijeli
vyzvednout až do bytu, byla s Radkou opět sama doma. Naložili ji do
auta, s dcerou na klíně, a přisedli si zprava zleva. Bylo toho na ty dvě
moc, po cestě se rozbrečely. Radka strachy, Věra nespravedlností:
co provedla vlastní zemi špatného, že s ní zacházejí, jako by zatý-
kali zločince? V „kachlíkárně“ pak beztak nevymysleli nic nového,
bylo to jako vždycky: Řekni, že lituješ, a všechno bude dobré. Když
uviděli, že nepochodí, vyvedli ji s Radkou před budovu a nechali je
tam stát, vnitro není taxi a své pasažéry zpátky domů nevozí.
K čemu vám to je, setrvávat na bludech, které už dnes nehlásají
ani ti, kdo si je v roce 1968 vymysleli? Když se takhle ptali oni,
pokaždé vrtěla hlavou; nikdy by jim nepřiznala, že položit tu otázku
sama sobě si raději netroufá. Většina těch, kdo ji v onom roce plácali
po ramenou, se teď tvářila, že se to nikdy nestalo. Mexiko nebylo,
a pokud se snad tehdy něco dělo, byl to přelud pár lidí dočasně
svedených politickými hazardéry.
Ano, byla zklamaná. Nedávala to najevo, nemínila jim poskytovat
satisfakci. Jen občas o svém zklamání z konců pražského jara a jeho
představitelů cosi málo naznačila. „Ty medaile mě stály spoustu
dřiny. A ti, co se přiživovali na jejich zisku, se naráz odvrátili. Já jsem
si do té doby naivně myslela, že mě všichni mají rádi a nic se mi
nemůže stát. Já jsem na ty medaile po roce 1969 zanevřela.“ Vlastně
se těm medailím, které ji stály tolik potu, nakonec pomstila. Místo
aby si je postavila do vitríny, kam by je chodily obdivovat návštěvy
(jak si to vždycky přála její maminka), strčila je do krabice a tu

– 99 –
schovala pod postel. Tak. Vyndávala je ven, jen když malá Radka
brečela: na, hrej si.
Nejhorší na těch rocích bylo, že nenabízely vůbec žádnou per-
spektivu, kdy to skončí. Odnikud se nerýsoval žádný úsvit. Ruský
vůdce Brežněv se zdál nesmrtelný, ti, kteří ho obklopovali, nebyli
lepší a na druhé straně světa, v Americe, se jich do té míry báli, že
se rozhodli je ničím nedráždit. A kdoví, jestli to tak vlastně není
nejlepší, říkali lidé, aspoň že nebude válka.
Později o tom, jestli její idealismus z roku 1968 nebyl přehnaný,
přemýšlela ještě mnohokrát. O osobách v čele nepochybovat ne-
šlo. Ale, zvláštní věc, o smyslu svého tehdejšího jednání navzdo-
ry okolnostem nakonec Věra nepochybovala nikdy. „Stálo to za
to, i pokud to byla iluze,“ řekla si stylem, kterému určitý typ lidí
v Čechách nebude nikdy rozumět. Že to mělo smysl, se jí potvrdilo
až po mnoha letech: teprve na balkonu Melantrichu v listopadu
1989, kde prvně promluvila k lidem. Kdybys byla odvolala Dva
tisíce slov, vůbec bys tam nemohla vylézt a něco říkat – tak to „po
balkonu“ viděla. (Jiní takto, jak známo, neuvažovali; například Karel
Gott byl na tom balkoně taky.)
Jedinou světlou stránkou jejího profesního vegetování v první
polovině sedmdesátých let bylo studium na Fakultě tělesné výchovy
a sportu. Když se tam po přerušení, daném mateřskou dovolenou,
v roce 1971 vrátila do rozdělaného druhého ročníku, zaskočilo ji (po
tom všem, jak se k ní chovali funkcionáři gymnastického svazu), jak
to tam bylo normální. Byl to vlastně děkan fakulty (a zároveň repre-
zentační trenér ledního hokeje) Vladimír Kostka, kdo ji návštěvou u ní
doma přesvědčil, že svou nečinností dělá „těm druhým“ jen radost
a že její povinností je školu dokončit. Ráda ho poslechla – a vrátila
se tím do prostředí, kde se k ní učitelé i studenti chovali normálně,
jako by nebyla „tou“ Čáslavskou a jako by ani okupace skoro nebylo.
Měla individuální studijní plán, ale základní věci jí neodpustili.
Škola jí vlastně dala novou záminku vybít přebytečnou energii.

– 100 –
Pojala ji „olympijsky“. Šprtala, nechtěla, aby ji měli za tu, co umí
jen gymnastiku a jinak má vykradenou hlavu. Nejvíc se obávala
známky z psychologie u profesora Miroslava Vaňka, který působil
i u čs. olympijského týmu, paradoxně však zkouška u něho byla na-
konec tou nejjednodušší. Zeptal se jí na závodění, na reprezentační
kariéru a na to, jestli mívala na olympiádách trému, a když po této
podle ní zahřívací konverzaci očekávala zkušební otázku, vzal místo
toho její index a zapsal jí do něho za jedna.
Na fakultě se však Věra cítila dobře i mezi spolužáky, a možná
především mezi nimi; snad se jí tím způsobem vrátil i kousek ztra-
ceného mládí, které jinak prožila z velké části sama, mimo kolektiv
vrstevníků. Najednou zjistila, že když jí maminka v Černošicích
Radku pohlídá, je schopná si jít bez pocitu viny jednou za čas
i sednout s kamarády večer do hospody. Bylo to poprvé, co něco
takového zažila, a divila se: Takhle taky lidi žijí!

– 101 –
 Ďábel v práci

Její odmítání ztotožnit se s novým režimem mělo ještě jednu, sou-

kromou rovinu. Důsledky jejího rozhodnutí zkomplikovaly existen-
ci nejen jí, ale také jejímu muži. O komunismu měl Josef Odložil
podobně málo iluzí jako Věra. Jak bylo řečeno, také on projel svět,
a pokud zamlada podléhal režimní propagandě, v průběhu šedesá-
tých let z toho vystřízlivěl. I v odmítaném režimu po roce 1969,
pokud se člověk nerozhodl emigrovat, však bylo třeba nějak žít, a to
byl pro celou rodinu ženy s cejchem kontrarevolucionářky problém.
V pozdějších letech dal Josef Odložil několikrát najevo, že v otáz-
ce správné strategie vůči systému se od své ženy lišil. Snad se měla
jeho žena chovat konformněji, snad měla odejít na Západ; to, co
zvolila nakonec, však podle něho nikomu k ničemu nebylo. Ještě
v létě 1990 uvedl v článku publikovaném v tehdejších novinách:
„Naše rodina pak nesla dvacet let následky. Takový vývoj jsem byl
schopen anticipovat a dodnes jsem přesvědčen, že jsme měli v té
době pracovat pro jinou zemi a že jsme mohli pro olympijské myš-
lenky udělat podstatně více.“
Ani Odložilův vztah k rodícímu se Husákovu režimu nebylo
možné nazvat jednoduchým. Vyrostl v armádě, vděčil jí za své so-
ciální postavení i sportovní kariéru. Během šedesátých let využil
dosyta politického uvolnění, které umožnilo několika jedincům,
jako byl on, cestovat a závodit bez toho, aby se museli veřejně
angažovat. Stejně jako Věře i jemu několikrát nabídli členství v ko-
munistické straně, stejně jako ona do KSČ nikdy nevstoupil.
Po srpnu 1968, a hlavně v následujícím roce však opět přituhlo
a Odložil byl postaven před otázku, zda mu stojí za to vracet se
zpátky do řeky, kterou už jednou přebrodil. Nakonec se rozhodl,
že z armády odejde. V lednu 1991 o tom řekl: „V roce 1968 mi bylo

– 102 –
nabídnuto místo v armádě, pak mi bylo řečeno, že když se nebudu
politicky angažovat, nebude mi přidělena přiměřená práce. K od-
chodu mě nikdo nevyzval, ale nechtěl jsem dělat podřadnou práci.“
Odložilovi příznivci později uváděli, že na jeho odchodu z armá-
dy se podepsal incident, jehož se Odložil zúčastnil v srpnu 1969
v Kyjevě, kde jako atlet závodil na Spartakiádě spřátelených armád.
Odložilův švagr Rudolf Jakubík (čs. velvyslanec v Japonsku v letech
1985–1990) řekl v září 1993 bulvárním novinám: „Na stupních ví-
tězů řekl ruským funkcionářům, že cenu nemůže od nich převzít,
protože nesouhlasí s okupací.“ Proto měl být o rok později z armády
vyhozen a pověřen podstatně méně lukrativní funkcí trenéra mlá-
deže Sparty Praha. Podle jiné verze měl Odložilův kyjevský incident
spočívat v tom, že odmítl dar pořadatelů k narození dcery Radky,
která přišla v Praze na svět právě ve dnech jeho kyjevského pobytu.
Žádné z těchto tvrzení nebylo v médiích doloženo. Jestli Odložil
v Kyjevě nějak politicky vystoupil či ne, zůstává v rovině osobních
tvrzení. Co se však jeví jako politický čin sám o sobě, byl fakt, že
Odložil vůbec na závody do Kyjeva jel. Uskutečnily se ve dnech,
kdy uplynul přesně rok od okupace Československa, v Praze se
v těch dnech v ulicích lidé rozháněli vodními děly, zato v Kyjevě se
manifestovala družba právě s okupanty. I voják poslušný rozkazů
se mohl vymluvit například na to, že jeho manželka ve stejném
termínu čeká rodinu (dcera Radka se pak skutečně narodila v době
Odložilovy nepřítomnosti). Je těžké si představit, že by se třeba Věra
ve stejné době a na stejném místě podobných závodů zúčastnila.
Jediný smysl kyjevské „spartakiády“ byl ten politicko-manifestační,
žádné zvláštní rekordy se na něm neočekávaly a ani jich nebylo
dosaženo.
Je možné, že Odložil, voják nucený poslouchat rozkazy, neodhadl
dopředu smysl akce a až na místě pochopil, čeho se účastní: v srpnu
1969 se na čs. straně přátelili se sovětskými vojáky stále jen nena-
pravitelní kolaboranti. Odložil kolaborant nebyl; zhnusení z Kyjeva,

– 103 –
a hlavně představa, že nešlo o poslední akci tohoto druhu, na jakou
bude muset jet, velmi pravděpodobně přispěly k jeho rozhodnutí
z armády odejít. Ale pokud by skutečně tehdy chtěl v souvislosti
s Kyjevem dát najevo nějaký svůj protisovětský postoj (v duchu
těch, které v té době veřejně vyjadřovala Věra), nic mu nebránilo,
aby se třeba po návratu aspoň od své účasti na Spartakiádě spřá-
telených armád distancoval – a pak z armády odešel, čestně a „na
štítě“. Žádné podobné okolnosti však jeho odchod nedoprovázely,
a proto se jako nejpravděpodobnější příčina jeho opuštění vojska
jeví něco jiného.
V prosinci roku 1969 dostali manželé Odložilovi nabídku od
Giulia Onestiho, předsedy italského národního olympijského
výboru, kterou je oba pozval, aby přijeli do Itálie pracovat jako
trenéři. Postoupili věc, jak bylo pravidlem, k vyřízení Pragosportu,
organizaci, jež měla zprostředkování podobných styků na starosti.
Naneštěstí se tak stalo v době, kdy výjezdy čs. trenérů na Západ byly
prakticky zmrazeny, zvlášť v případě tak „problémových“ osob, jako
byla Věra. Oba manželé požádali o výjimku tehdejšího předsedu
ÚV ČSTV Nejezchleba, nebylo jim však vyhověno.
Jednání o výjezd do ciziny probíhala v době, kdy (27. ledna 1970)
Josef Odložil požádal o rozvázání pracovního poměru v armádě.
Protože jeho žádost bezprostředně navázala na jednání s Italy, nabízí
se domněnka, že dal vojsku vale zejména z tohoto důvodu (i když
nechuť přizpůsobovat se novým poměrům byla určitě přítomna
také). Koneckonců i ve své zmíněné žádosti o propuštění Odložil
uvedl, že „v prosinci minulého roku jsem si našel práci v zahraničí“.
Uniknout nástrahám režimu do ciziny by koneckonců odpovídalo
jeho povaze: vyvázat se z trapností a udělat to způsobem, kterým
by politickým nepřátelům vytřel zrak.
Režim si však nakonec zamanévroval s ním. Projednali jeho
žádost o odchod z armády a nedali mu šanci, když už ztratil šance
jiné, zůstat. Podle údajů uvedených v jeho vojenském spise odešel

– 104 –
z hodnosti majora do zálohy na vlastní žádost k 31. květnu 1970.
Nikdo z trenérů se s ním tehdy pořádně nerozloučil; z hrdiny byl
rázem odepsaný muž. Žádost o odchod z Julisky podal Josef Odložil
sám, přesto byl odtamtud nakonec vyhnán.
Místo úniku za výhodným místem v cizině musel snést frustraci,
jaké se nenadál. Že se mu zavřel svět, zavinil samozřejmě režim,
který ho stejně jako jemu uzavřel skoro všem – ale podali mu to tak,
že ve skutečnosti je vinna Věra. Ti, kdo v té době nahoře rozhodovali
o jeho a Věřině osudu, možná konali od stolu, bez toho, aby znali
jeho povahu. Pokud však kalkulovali i s ní, bylo jejich rozhodování
ďábelské.
Odchodem do zálohy a „převelením“ do funkce civilního trenéra
Sparty Praha si zhoršil svou ekonomickou situaci. Aby mohl žít na
úrovni, jakou chtěl, musel by kolaborovat, čehož nebyl schopen.
„Oni“ mu však řekli, že skutečnou překážkou toho, aby mohl žít,
jak si před rokem 1968 zvykl, je jeho žena. Když člověk poprvé
něco takového uslyší, většinou nad podobnou absurditou žasne. Ale
když ho ta myšlenka pronásleduje řadu let, stane se přitažlivou. Je
jednodušší vybít si vztek na konkrétním člověku než na systému,
obecném a neuchopitelném.
Cítil se v kleci a čím dál víc se mu zdálo, že je tím vinna ta, která
mu byla nejblíž. Později to zopakoval mnohokrát, a když se přiblížil
rozpad jeho manželství, mluvil o tom stále častěji; v dubnu 1987 se
u rozvodového soudu domáhal pochopení mimo jiné těmito slovy:
„Ekonomická situace rodiny je přímým důsledkem bývalé politické
pózy navrhovatelky.“ Znovu: možná že celé toto aranžmá vzniklo
osudovou náhodou – ale pokud si je někdo tam nahoře na ni a na
něj vymyslel, byl to ďábel.
Tenkrát na začátku sedmdesátých let však spolu byli zatím jen
krátce a taky ten režim, který je uzamkl sám v sobě, trval jen chvíli.
Kdo byl optimista, ten nepřestával doufat, že by za další chvíli snad
mohl i skončit. Život byl plný nepředvídaných starostí, ale pro Věru

– 105 –
měl smysl například v tom, že mohla pokračovat ve studiu na vy-
soké škole. První dojem z ní, který po pauze získala, jí vydržel až
do promoce.
Všechno jí šlo, dokonce i pro jiné tolik obtížná praktická část
studia. Pro ženu tak pohybově všestrannou, jako byla Věra, nebylo
nemožné zvládnout na požadované výkonnostní úrovni vedle
samozřejmé gymnastiky také atletiku, plavání a základní míčové
hry – plus další, „menší“ sporty jako třeba lyžování, krasobruslení
a cyklistiku. Všechny závěrečné zkoušky složila, přísné limity do-
držela, a tak v srpnu 1974 odpromovala – tři týdny předtím, než se
jí narodilo druhé dítě, syn Martin.
O tom, jak žila ve své nové rodině, vlastně ještě nebyla řeč. Rodinu
si vysnila a sen se jí splnil, v prvních letech byla dokonce schopna
říci, že absolutně. Šlo to skoro stejně hladce jako v gymnastice: tam
se taky skoro vždycky po tréninku „zákonitě“ dostavil odpovídající
výsledek. Člověk by si skoro začal myslet, že na to, co se mu děje,
má nárok, že si to odpracoval.
Radka se narodila devět měsíců po olympiádě v Mexiku. Její
manžel byl v Kyjevě; Věra tenkrát skoro ani nestihla vozem dojet
do porodnice u Apolináře. Před vchodem svěřila auto do opatrování
příslušníka VB, který tam vartoval – a slovo dodržel: o týden poz-
ději na ni i na manžela s dítětem v náručí vůz čekal. Dokonce ještě
do porodnice se na ni tenkrát přijeli podívat fotografové, kteří ji
zdokumentovali nejenom s novorozenou dcerou v náručí, ale taky
s kamarádkami gymnastkami, které přišly na návštěvu.
Vždycky se všechno snažila dělat pořádně a naplno, a stejně
pojala taky těhotenství a mateřství. S Radkou, než se narodila,
přibrala dvacet kilo, s Martinem o pět let později dokonce dvaa-
dvacet. Oblečení pro své budoucí miminko si vozila domů mnoho
let předtím ze svých zahraničních cest, na smutný dětský sorti-
ment domácích textilních podniků nechtěla spoléhat. Tehdy se
ještě dávno neprovádělo ultrazvukové vyšetření plodu, takže do-

– 106 –
předu nevěděla, jestli se jí narodí chlapeček nebo holčička. Takže
se jí doma ve skříních vršily dvě sady, modrá i růžová – a nakonec
vy­užila obě. Zvlášť jeden svetr z Japonska se zdál nezničitelný,
nosila ho nejdřív Radka, po ní Martin a po něm si ho ještě užili
u příbuzných. Zavinovačky, krásné a s krajkami, dodala babička
Odložilová, kočár poskytla – dnes by se řeklo – Věřina sponzorská
firma.
Rodiče sportovci a vysokoškoláci, dvě krásné a zdravé děti,
chlapec a děvče – kdo je potkal a netušil o Věřině politické perzeku-
ci, viděl ideální rodinu. Zevnitř už to nebylo tak ideální, z Odložilova
trenérského platu rodina vycházela obtížně, zvlášť když se s lety
začínalo ukazovat, že vnitřní světy obou manželů zdaleka nejsou
tak prostupné, jak Věra doufala. Sotva by si s dětmi sama poradila,
nebýt časté pomoci jejích rodičů: v Černošicích si mohly hrávat na
zahradě, děda bral malého Martina na ryby atd.
Když se to s penězi nelepšilo, přijala Věra nakonec práci uklízeč-
ky: nabídla jí to referentka OPBH, ke které Věra chodila se svými
bytovými záležitostmi – a strašně prý se při tom styděla, aby se snad
paní Čáslavská neurazila kvůli tomu spojení s kýblem a smetákem,
koneckonců je bývalá olympijská vítězka… Věra přijala vděčně,
vyfasovala tři činžáky v Nuslích a na Pankráci a začala tam týden
co týden jezdit: o dopoledních, aby byla po obědě zpátky u Radky,
třikrát týdně a dost. Vždycky si na to uvázala do čela šátek, aby ji
lidé nepoznali.
Nevypadalo to, že by se nad ní ti nahoře chystali sami od sebe
slitovat. Režim si získával nové sportovní hvězdy: krasobruslaře
Ondřeje Nepelu, který vyhrál na zimní olympiádě v Sapporu v roce
1972, cyklistu Vlastimila Moravce, který ve stejném roce vyhrál
Závod míru, tenistu Jana Kodeše, který o rok později zvítězil ve
Wimbledonu atd.
Každý rok začátkem ledna chodila Věra dál na ÚV ČSTV žádat
o práci svazového předsedu Antonína Himla. Pokaždé jí odpovídal:

– 107 –
„Ještě není ten správný čas. Počkej za rok.“ Jednou se ho rozhodla
překvapit a na další návštěvu si pod kabát oblékla tréninkový
gymnastický dres; trochu se při tom styděla, nepovažovala se za
recesistku, spíš si už opravdu nevěděla rady. Když se jí s úsměvem
podivil, řekla mu, že chce práci a že tedy přišla rovnou v pracovním.
Svolal podřízené, poradili se; později měla dojem, že to snad nějak
musela ovlivnit i její dřívější návštěva u Husáka.
Na konci roku 1974 každopádně konečně po pěti letech dosta-
la práci: jmenovali ji trenérkou dívčího gymnastického družstva
Sparty Praha v tělocvičně na Strahově. Přednedávnem tam vzniklo
nové středisko vrcholové gymnastiky, působili tam trenéři, které
Věra znala (včetně Jaroslavy Matlochové). Dostala tam na starost
několik juniorských závodnic, které si v té době nevedly špatně,
nebylo však také jisté, zda jsou dostatečně perspektivní. (Některé
později dokázaly, že nejsou: Zdena Dorňáková, Eva Pořádková, Jana
Rulfová a pár dalších.)
Její působení na Strahově mělo však háček. Mohla tam pracovat,
ale tajně. Samozřejmě že se o jejích trénincích nesměly zmínit novi-
ny, režim utajení však byl mnohem přísnější. Kdoví, kdo se před
kým za ni styděl, nebo se dokonce bál, že by z prozrazení jejího
působení měl nějaké oplétačky. Ti na gymnastickém svazu se tvářili,
že Věra je trnem v oku politikům, ale když se stalo a na stadion
zavítal na exkurzi například vedoucí tajemník městského výboru
KSČ Antonín Kapek, trenérka Matlochová za to, že nestačila Věru
včas uklidit, žádnou stranickou důtku nedostala: politik s bývalou
olympioničkou prohodil pár slov a pak na její existenci zřejmě opět
zapomněl.
Tím, že ji jako trenérku trpěli, ji drželi v závislosti, a navíc ten
z nich, kdo chtěl, mohl polaskat sebe sama pocitem, že páchá dobrý
skutek. Za možnost pracovat opět v oboru byla Věra vděčná a neta-
jila se tím. Ale celé se to odehrávalo v podivné atmosféře oné doby:
stejně jako se Věra před rokem 1974 chodívala tajně, špehýrkou

– 108 –
dívat do tělocvičny, jak trénují nové gymnastické adeptky, tak se
podle očitých svědectví po roce 1974 jiní chodili stejně tajně dívat
na ni. Podle těchto svědectví při tom prý někteří dokonce občas
plakali. Pláč, jak vidět, zdaleka není tím nejhorším, co může člověka
v životě potkat.

– 109 –
 Mexiko II

Sedmdesátá léta plynula jak voda a zdálo se, že nikdy neskončí.

Pak, jednoho dne, přišel zázrak. Po tolika letech žádostí o důstojné
tréninkové místo se Věře ozvali z Mexika – ze země, se kterou měla
spojeny své nejlepší sportovní vzpomínky. Věra už už měla chuť
uvěřit v osud, který se nad ní konečně smiloval a dopřál jí pracovní
satisfakci. Až o mnoho let později se dozvěděla, že pozadí mexické
žádosti o to, aby přijela do země pracovat, bylo politické a plynulo
ze snah tehdejšího mexického prezidenta Portilla stabilizovat mezi-
národně svou zemi – mimo jiné i těsnější spoluprací s takzvanými
zeměmi socialistického tábora.
Mexiko bylo chudou zemí, která nebyla schopna zaplnit vnitřní
trh výrobky ani v té kvalitě, v jaké je bylo schopno vyrábět tehdejší
Československo. A naopak mexická ropa a ostatní suroviny, jichž měly
socialistické země trvalý nedostatek, byly levné. Podstatou jednoho
takového krkolomného obchodu, který Portillo uzavřel se Sovětským
svazem, byla úvaha: Mexiko dodá uhlí sovětské výkladní skříni
v Latinské Americe, Castrově Kubě. A Sovětský svaz za to naznačí sou-
druhům v Československu, že by bylo dobré, kdyby v Mexiku dovolili
působit Věře Čáslavské. (Socialistické země si mexického státníka před-
cházely také v osobní rovině. Protože byl psavý, vydali mu například
v Československu jeho knihu Příchod Opeřeného hada; překlad prezi-
dentovi doručil osobně Milan Klusák, tehdejší český ministr kultury.)
Podle Portillova plánu měla Věra v Mexiku s bohatou mediální
podporou vést trénink několika stovek gymnastických adeptek
z chudých rodin. Pokud z nich vychová úspěšné gymnastky, bude
to výtečné. Ale bohatě bude i stačit, když se rozkřikne, že Portillo
Věřiným prostřednictvím pomáhá chudým; v příštích prezident-
ských volbách mu to sotva uškodí.

– 110 –
 Když nabídka přišla, byla Věra šťastná. Mexiko milovala, že si
tam na ni pamatují, ji těšilo. Jestli je to perspektiva, nebylo jisté, ale
určitě to byla aspoň alternativa vůči tomu, co žila doma. Po deseti
letech bude moci pracovat jako normální člověk bez toho, aby se
musela donekonečna skrývat. Nejlepší na tom však bylo, že mexická
strana (tamní Národní sportovní institut INDE) souhlasila s Věřinou
podmínkou, aby mohla přijet i s celou rodinou a aby i manžel dostal
v Mexiku důstojné uplatnění. Ani z vysílajícího Pragosportu neměli
námitky, aby Odložilovi vycestovali všichni čtyři, jako rodina – takže
se Věra zpočátku neubránila pomyšlení ani na to, jestli ji tak vlastně
z domova decentně nevybízejí k emigraci.
Pár týdnů před odjezdem, v dubnu 1979, zažila šokující událost,
když náhle a za záhadných okolností zemřel její mladší bratr Vašek.
Měla ho stejně ráda jako starší sestru Hanu, možná ještě radši. Vašek
měl od dětství smůlu, ve třech letech onemocněl tuberkulózou kostí
a celých pět roků potom zůstal na lůžku. Hodně zkusil, mělo to však
aspoň tu dobrou stránku, že spousty času, se kterým musel nějak
naložit, dokázal využít ke čtení. Už jako malý kluk četl všechno, co
mu přišlo pod ruku, a osvojil si slušný všeobecný přehled. Na kni-
hovníka, kam se později ze školy hlásil, ho nevzali, takže se vyučil
elektrikářem. Knihomolem však zůstal.
Nikdy na něho neměla tolik času, kolik chtěla. Žil ve Všenorech
a načichl jak tamním poberounským, tak i brdským koloritem. Jezdil
na tramp, naučil se na kytaru, nevynechal jediný potlach v blízkých
osadách, každoročně jezdil na Portu atd. Nepadl si však do oka s VB
a StB; u táboráků zdaleka nezpíval jen Bednu od whisky, ale když
to do něho vjelo, přidal i písničky Karla Kryla a Běž domů, Ivane –
a pokud se nějaká akce děla u něj doma ve Všenorech na zahradě,
vyvěsil k tomu i americkou vlajku – což bylo dokonce i v liberálních
šedesátých letech pokládáno za akt rovnající se v podstatě velezra-
dě. Do deseti minut bývala pravidelně na místě bezpečnost, přivo-
laná některým ze sousedů, Vašek si však dělal legraci i z nich. Věra

– 111 –
sama nezažila srpnovou okupaci v Praze, ale když později uviděla
fotky pořízené reportéry v hořících ulicích, nalezla na některých
z nich Vaška: stál na tanku před budovou rozhlasu, vehementně
diskutoval se sovětskými vojáky a před očima jim mával čs. vlajkou.
Všichni trampové byli pro režim potenciálně rizikovou skupinou,
Čaučík (nebo taky Kid, jak se mu přezdívalo mezi kamarády) je
však vysloveně dráždil. Když přijel do Prahy na státní návštěvu
Brežněv, zavírali se preventivně na 24 hodin nejen chartisté, ale
třeba Vašek Čáslavský taky. Jednou se stalo, že si k němu kamarád
schoval dvě zbraně, pistole. Shodou okolností se to stalo těsně před
další Brežněvovou návštěvou a Vašek už je nestihl schovat. Nešlo
o nějaký protikomunistický odboj, spíš o klukovinu, ale kdyby po-
licajti zbraně našli, byli by z nich jistě rádi s chutí vyrobili případ.
Když Věra za Vaškem přišla na návštěvu do vazby, podařilo se
mu naznačit jí, o co jde. Nejdřív mu dlouho nerozuměla, nakonec
pochopila: Pokud mu dodatečně prohledají byt, půjde za mříže.
V noci se tedy sebrala, zajela k Vaškovi, aby ji nikdo neviděl, zbraně
našla, strčila do kapes a odvezla je pryč. Po celou dobu měla hrozný
strach, bála se, že estébáci dům hlídají, že ji odněkud celou dobu
pozorují a s pistolemi v kapse ji zatknou.
Nejdřív přemýšlela, že je zakope na zahradě v Černošicích, ale
celou zpáteční cestu se jí zdálo, že ji sleduje cizí auto – a tak za-
zmatkovala ještě víc, oklikou se do Všenor vrátila a pistole dala zpět
na místo. Druhý den ráno jí to ale nedalo a vydala se tam znovu,
se dvěma taškami, aby jí pistole na denním světle nedělaly boule
pod kabátem. Nejkratší cestou zajela k železničnímu mostu přes
Berounku, a když si ověřila, že kolem nikdo není, hodila je do vody.
Nový problém však nastal, když Vaška zas pustili: kamarád se
o zbraně přihlásil a Vašek je chtěl zpátky. V noci zajeli spolu k mos-
tu, prohledali řeku po celé šířce – ale už je nenašli. V dubnu 1979
Vaška srazilo auto, a protože pachatele nevypátrali, Věra se nikdy
nezbavila podezření, že v jeho smrti měla prsty StB.

– 112 –
 Odjezd do Mexika nabízel jakousi šanci i na toto všechno, co
se dělo doma, aspoň trochu zapomenout. Po jedenácti letech se
s manželem vraceli do země, kde jim kdysi oběma společně zasvítila
šťastná hvězda, s nadějí, že se tam zas dají dohromady – a zdaleka
ne jenom ekonomicky. Paradoxně však právě Mexiko ukázalo roz-
pory, které doma v Československu nebyly vidět.
Poprvé se to ukázalo vlastně hned při příletu do Mexico City. Měl,
pokud to vůbec bylo možné, ještě bombastičtější průběh než po-
zornosti, které provázely někdejší Věřinu účast na olympiádě. Tehdy
byl i její manžel olympionikem, takže mohl mít pocit, že se to vše
týká podobnou měrou i jeho. Teď to ale bylo jinak. Červený koberec
natažený od letištní budovy ke schůdkám letadla byl určený pro ni,
noviny psaly jen o „Reině de México“, Mexické královně – zatímco
on, její muž, se v novinách dočkal označení „El Esposo de Vera“,
manžel Věry. Takové uvítání jako ona prý měl předtím v Mexiku
jenom papež, psaly noviny (Jan Pavel II. navštívil zemi v roce 1979
jenom o několik týdnů dřív.)
Už to jednou zažil a snad by to snesl znovu; v mezidobí však na
to, že je to s jeho manželkou takhle, zapomněl. Šok zažily i obě děti.
Doma v Československu až do té doby nevěděly, že jejich matka je
slavná. Neuvědomovaly si, kým ve skutečnosti je a že jim to režim,
v kterém žijí, zatajuje. Pětiletý Martin, zvyklý na to, že má matku
obvykle jen pro sebe, se mezi všemi těmi davy na letišti v první
chvíli rozbrečel: dostal strach, že mu ti cizí lidé chtějí matku vzít.
Pronajali jim pětipokojový byt ve vládní čtvrti, půjčili auto. Učitele
španělštiny a školu pro Radku už si Věra musela najít sama. Děti ze
zemí takzvaného socialistického tábora musely povinně docházet
do školy sovětské. Věra tam Radku nejprve každé ráno vozila, ale
protože to bylo daleko od domova, umístila ji ve vojenské škole
mexické: s tvrdší disciplínou, a jak se časem ukázalo, i nevalnou
stravou. Když Radka jednou přišla s brekem, že v hrnci s čajem
plave myš, zašla Věra za velitelem; od té doby už se to neopakovalo.

– 113 –
 Tam, v bojových podmínkách, se Radka se svým jazykovým
talentem rychle naučila španělsky, s  matematikou a  češtinou
to však už měla složitější. Až když koncem roku 1980 přijeli do
Mexika čeští učitelé z Kuby, Radku přezkoušeli a potvrdili jí, že
uzavřela pátou třídu. Martin, který ještě do školy nemusel, se
aklimatizoval rychle; Věra ho při tréninkových hodinách občas
přiřadila ke svému holčičímu gymnastickému družstvu, kde mu
to s učením řeči šlo samo. Sportovní hala v Popotle, kde Věra
trénovala, byla také součástí vojenského areálu, Martin byl mezi
vojáky ve svém živlu.
Ale to všechno v Mexiku považovali za Věřiny privátní starosti;
zajímalo je hlavně, jak bude La Maestra Vera, Mistryně Věra, pra-
covat. Přijala celkem tři zaměstnání naráz. Základ tvořilo angažmá
v trenérském programu Deporte Para Todos, Sport pro všechny.
Rodiče k Věře přihlašovali své děti z celé země, k úvodnímu konkur-
su jich přišlo bezpočet, Věra jich vybrala okolo stovky. Při prvních
trénincích to v tělocvičně vypadalo jak v židovské škole, Věra však
intenzitou tréninků začala dohánět, k čemu ji režim doma v Praze
nepustil. K mnoha svým novým svěřenkyním si během krátké doby
vytvořila podobně intenzivní vztah, jako měla i k vlastním dětem, ve
výsledcích to bylo znát – a projevilo se to mimo jiné ve vděku jejich
matek, které zavedly zvyk, jenž potom vydržel až do konce Věřina
pobytu: ke každému třetímu dni v měsíci, k výročí jejího narození,
jí upekly dort.
Její druhou profesí se stala výuka mexických gymnastických
trenérů. A do třetice k tomu přidala dvacet minut denně v televizi
pod názvem Haga gimnasia con Vera, Cvičíme s Věrou: vždy v pří-
mém přenosu a za celou dobu jejího pobytu v Mexiku asi třistakrát.
Dohromady to byl více než dostatečný úvazek, ale dokud ji doma
nechali pracovat, dělávala to takhle do roku 1969 vlastně vždycky.
Nyní měla pocit, že musí dohnat, co zanedbala, že musí předat, co
se naučila, a nešetřila se při tom.

– 114 –
 Na fotografiích z té doby je nejtenčí, jaká kdy byla, vážila tenkrát
jenom třiapadesát kilo. Nešlo jenom o to, že se snažila stíhat své tři
profese, ale že s sebou často brala i děti. Mexiko sice patří k zemím,
kde se nadále udržuje kult dítěte, jeho rubem však byly časté únosy
dětí kvůli výkupnému: Věra se o nich dozvídala z televize a o své
děti se bála. Štěstí bylo, že Radka se ukázala pohybově nadaná po
matce a že po ní zdědila také zájem o gymnastiku – takže když Věra
také ji začala brát na tréninky s sebou, nenudila se mezi mexickými
„holčičkami“, ale podobně jako Martin se prostě činila s nimi.
Přesto toho na ni bylo dost, a tak uvítala každou cizí pomoc.
Podařilo se jí domluvit, aby za ní z Čech na nějakou dobu přije-
la starší sestra Hana. Nebylo to špatně vymyšlené: přivydělá si
v Mexiku jako baletní choreografka, a když jí zbude čas, pomůže
Věře s dětmi. Přijela v létě 1980, na tři měsíce mezi dvěma sezo-
nami doma v Českých Budějovicích; právě ve chvíli, kdy se začalo
ukazovat, že se Věřina a manželova cesta začínají vážně rozcházet.
Na pohled mělo být jejich mexické pracovní zařazení podobné,
konkrétní zkušenost však byla jiná: zatímco Věra trávila čas v he-
roickém chvatu mezi svými třemi profesemi, s pracovní dobou
bez konce, a navíc starostí o děti, její muž poté, co v horách od-
trénoval skupinku běžců, užíval soukromého volna. Věra vlastní
život mimo rodinu už neměla, kdežto on ano. Navíc byli oba silné
osobnosti: člověk cepovaný sportem získá sklon porážet druhé,
ne se s nimi domlouvat. Když zjistili, že jeden na druhého nemají
dost trpělivosti, začaly závody o to, kdo dá druhému víc najevo, že
ho nepotřebuje.
Odložilovy první velké spory s Věrou se začaly týkat dětí, hlavně
starší dcery Radky. Místní sovětská škola jiný než spartánský
přístup netolerovala. Výchovný proces prostupovala ideologie:
všechno ve všech zemích kromě Sovětského svazu a pár spřáte-
lených zemí tam bylo líčeno jako špatné, včetně Mexika, protože
tam kapitalisté jen vykořisťují prosté pracující. Nic, co bylo kolem,

– 115 –
se dětem nemělo líbit, naopak, měly se učit proti tomu bojovat. Vše
správné pocházelo ze států socialistického tábora.
Po návratu domů, po dvou letech takové výuky, se Radka nesta-
čila v Praze divit. Zjistila, že cizí zemí pro ni není Mexiko, ale teh-
dejší ČSSR: to v Praze, a ne v Mexiku tehdy žili podivně nesrdeční
a nelaskaví lidé, kteří se na ulici skoro nikdy neusmáli, to Praha,
a ne Mexiko byla městem šedivých, neživých barev, to v Praze, a ne
v Mexiku se stály fronty na to nejběžnější zboží, ovocem počínaje
a třeba toaletním papírem konče. Když jí to po návratu domů,
u babičky v Černošicích, všechno došlo, sedla si prý u ní doma na
schodech a rozbrečela se.
V Mexiku zato bylo všechno, co nebylo doma. Slunce. Barvy. Lidé
plní energie. Bylo to splnění šťastného dětského snu o pozemském
ráji. Snad jen ta sovětská škola to Radce kazila. Protože jí tam učení
nadále nešlo, rodiče si rozdělili její předměty a začali se s ní učit
doma: Věra češtinu a vlastivědu a její muž matematiku. To druhé
však začalo brzy skřípat. Otec s Radkou neměl trpělivost, začaly
létat pohlavky a časem také prudší rány, po jedné z nich museli
Radku hospitalizovat v mexické nemocnici s poškozeným očním
pozadím.
Že dceru fyzicky napadá, nepopíral ani on, ani ti, kdo se jeho
jednání jinak ve všem zastávali. V knize, kterou jeho sestra vydala
v roce 2003, ocitovala například Odložilův výrok před rozvodovým
soudem, popisující jeden starší incident právě z „mexického“ roku
1981. Odložil tam řekl: „Dcera za prohlášení, že se nebude učit, že
bude milionářka a na všechno bude mít služky, dostala ode mne
pohlavek. Kdo by jí facku za to nedal?“ Někdo takový by se jistě
našel, ale to si podle všeho ani on, ani jeho sestra, přebírající tento
výrok bez komentáře či kritiky, zjevně nedovedli představit.
Bylo jasné, že domácí výuka tímto způsobem nemůže pokra-
čovat. Protože v té době za Věrou přijela z Prahy na návštěvu Marie
Mašková, matka v roce 1972 zesnulé slavné čs. krasobruslařky Hany

– 116 –
Maškové, Věra ji požádala, aby jí s Radčinou matematikou pomohla
ona (znaly se dobře už z domova, pro obě děti to byla „tetička“).
Často taky pomáhala kamarádka Mirka, která žila nedaleko Věry
v diplomatické čtvrti. Tím se však domácí konflikty neutlumily.
Stále častěji do nich byla zasvěcená i celá tehdejší čs. ambasáda.
Když Odložilovi do Mexika přijeli, dostal je tam na starost diplo-
mat, který sám v minulosti býval čs. reprezentantem v trojskoku,
a do jejich pracovní náplně tedy viděl. Brzy se však na něj Věra za-
čala obracet se žádostmi a prosbami o pomoc. Nakonec se tak dělo
téměř denně; a když se stalo, že někdy nezavolala například přes
víkend, na velvyslanectví dostali obavu, jestli se v její rodině nestalo
něco zlého. Od jara 1980 už manželé Odložilovi žili v rozdělené
domácnosti a oba se nechávali slyšet, že i tento formálně společný
život bude trvat jenom do jejich návratu do Prahy.
Jak by se vztah mezi nimi dále vyvíjel, kdyby se Věra v Mexiku
rozhodla zůstat? Když se v roce 1981 přiblížil konec jejího pobytu,
pořádající organizace INDE jí nabídla, aby si ho prodloužila. Věra
tehdy odmítla a vrátila se i s dětmi do Československa. K tomu, aby
o lákavé možnosti tehdy vlastně vůbec nezačala uvažovat, přispěla
série dalších tragických událostí v rodině doma v Československu.
Na jaře 1980 jí do Mexika přišel dopis od maminky: její otec má
rakovinu, jeho stav je vážný, může Věra přijet? Našla si záminku,
IV. spartakiádu, která v červnu 1980 v Praze zrovna probíhala, vy-
myslela si důvod, proč je její účast na spartakiádě nutná, vrátila se,
zajela rovnou do Černošic a zastihla tatínka, který pomalu umíral.
Starý pán, ještě nedávno plný síly, měl teď po celé zahradě rozesta-
vené židle, protože se vždycky po pár krocích unavil a potřeboval
si odpočinout. S úsměvem jí popisoval, jak už ani v domě nedoká-
že vyjít nahoru po schodech, a jak leze nahoru po čtyřech. Když
Věra po týdnu stráveném doma musela zas zpátky, cestu na letiště
probrečela. Za pár dnů po jejím návratu do Mexika otec zemřel; na
jeho pohřeb už se znovu vrátit nemohla.

– 117 –
 Její muž chtěl v cizině vždy zůstat, Věra se chtěla za každou
cenu vrátit. Emigrace pro ni nepřipadala v úvahu. Paradoxně, když
se jejich dvouletý pobyt chýlil ke konci, mexická strana nabídla
prodloužení kontraktu jen Věře, manželovi ne. Přispěla k tomu
aféra s mladou mexickou atletkou, Odložilovou svěřenkyní; o tom,
že si tehdy její rodiče přišli na čs. velvyslanectví na trenéra stěžovat,
se Věra dozvěděla až v Praze.
V březnu 1981, když se jeho pobyt chýlil ke konci, napsal dopis
čs. vysílající organizaci Pragosport: rád by si prodloužil kontrakt
v Mexiku o rok a na konci připojil ještě tři měsíce neplaceného
volna. Dostal tehdy nápad zajet do Nepálu a jako první Čechoslovák
vystoupit na nejvyšší horu světa. „V přípravě jsem u svých svě-
řenců aplikoval vysokohorský trénink,“ psal, „5× týdně ve výšce
2800–3100 m a jednou týdně 3800–4200 m… Já jsem se natolik
adaptoval, že výška kolem 5500 m mi nezpůsobuje téměř žádné
obtíže.“
Jeho plán nakonec ztroskotal pro nezájem mexické strany. Nikdy
později nepřestal své ženě vyčítat, že jeho plán dostatečně nepod-
pořila a že mu ho svým rozhodnutím vrátit se do Československa
vlastně zhatila. Ještě po listopadu 1989, při jednáních o rekon-
strukci čs. tělovýchovných orgánů, na toto téma řekl: „Strašně jsem
chtěl jet do Himálaje a chtěl jsem vylézt na Mount Everest, ale moje
bývalá žena rozhodla, že se pojede domů. Já jsem mohl volit, že buď
emigruji, nebo se vrátím. A tak se to všechno vyvíjelo pak úplně
jinak.“
Nakonec jeho kontrakt vypršel dřív než Věřin, vrátil se tedy
domů o čtyři měsíce dřív. Odjížděl nerad, ještě před odletem napsal
dopis ambasádě, v kterém naznačoval, že by Věra mohla v Mexiku
zůstat jako emigrantka a on by tím způsobem přišel o děti. (Sám je
s sebou odvézt nemohl; Radka měla vlastní pas a odmítala s otcem
kamkoli jet, Martin byl zapsaný v pase matky.)

– 118 –
 Mnoho měsíců vypjatá domácí situace se jeho odjezdem konečně
zklidnila, kromě Věry si oddechli i pracovníci ambasády. Uplynul
však měsíc a Odložil se na konci května 1981 v Mexiku před Věrou
objevil znovu. Tentokrát se vrátil na turistické vízum, přes Spojené
státy, kde se ve Washingtonu zastavil u švagra diplomata, a oznámil
jí své rozhodnutí nehnout se od ní až do konce jejího (ještě zhruba
tříměsíčního) pobytu. Držel se jí jako stín; doprovázel ji ve svém
novém fordu mustang, kamkoli se s dětmi hnula, i když jeli třeba
všichni společně s „tetičkou“ na výlet do Acapulka.
V té době už se ho bála, takže ho odmítla vpustit do bytu – byl
to byt pronajatý pro trenéry, její muž už v zemi netrénoval, podle
této logiky tedy neměl v bytě co dělat. Jednou, když vlezl dovnitř
okénkem od koupelny a překvapil ji až v obývacím pokoji, zavo-
lala na něho policii. Když muži zákona přijeli, zastihli pohromadě
kompletní českou rodinu: dvě děti, ženu a v křesle usazeného
manžela, který policistům s  ledovým klidem řekl: Všechno je
v pořádku, jsem muž tady té paní. Takže zase odjeli.
Zpět do Československa se vrátila koncem letních prázdnin
v roce 1981, po vypršení kontraktu. Domů se nevracela s manže-
lem, letěli každý zvlášť, Věra s dětmi opět v doprovodu „tetičky“
Maškové. Na kdy má zamluvené letenky, mu neřekla. Po příletu
do Prahy nejela s dětmi do dejvického bytu, ale za maminkou do
Černošic. Tu, pokud by starostí ještě nebylo dost, počátkem roku
1981 ranila mrtvice. Věra nejdřív uvažovala o tom, že budou žít
všichni společně v Černošicích a že se tam bude o maminku starat;
aby se to však skloubilo s rodinným provozem, a hlavně s dojíždě-
ním obou dětí do pražských škol, to už zkoordinovat nešlo. Vrátila
se proto s dětmi do pražského bytu a matku si tam vzala k sobě.
S manželem se tehdy dohodli chladně a pragmaticky: budou žít
všichni společně v jednom bytě, ale odteď každý zvlášť, rozdělí si
to tam, jako měli předtím rozdělený i byt v Mexiku; on bude mít
vlastní pokoj v bývalé ložnici a Věře s dětmi připadne zbytek. Brzy

– 119 –
se zavedl režim, při kterém spolu komunikovali, jenom když se
náhodně potkali: „ahoj“ a „dobrý den“ bylo všechno, co obě strany
potřebovaly. Tak šel čas až do roku 1982, kdy Věřina matka zemřela.
Zvyklá z minulosti na to, že jí matka s dětmi pomáhala, zbyla na ně
Věra nyní sama.

– 120 –
 Ubližování

V polovině května 1980 jí v Mexiku poprvé řekl, že s ní už nechce žít

a že po návratu do Prahy podá žádost o rozvod. Slib splnil, ale ještě
předtím, v červenci 1981 v Mexiku, se písemně domáhal sprave-
dlnosti i u čs. velvyslance Zdeňka Hradce: „Od května 1980 moje
žena ví, že po návratu domů požádám o rozvod z důvodu neshod
ve výchově dětí, nedostatečné péče o rodinu, nepořádek atd. Od
té doby jsem bydlel v separátním pokoji a o děti jsme se starali
napůl. Moje žena prohlašovala, že mi rozvod nikdy nepodepíše, že
má zájem na zachování rodiny, jenže pod jejím totálním vedením,
kdy její četná rozhodnutí jsou proti zásadám zdravého rozumu.“
Velvyslanec vcelku logicky odmítl řešit tyto spory a doporučil
Odložilovi, aby i s rodinou odjel co nejdřív domů a obrátil se tam
na soud. Odložil se potom ozval se žádostí o nové zastání ještě na
ministerstvo zahraničních věcí. V dopise napsal, že jeho manželka
se zamilovala do svého mexického asistenta a že při její povaze
(„nebyla nikdy do větru a citové záležitosti bere vážně“) hrozí ne-
bezpečí, že v Mexiku zůstane. „Průměrný Mexičan by v této situaci
už dávno střílel, já jsem původem z Moravy, máme rovněž horkou
krev, ale jsem přece jen rozvážnější,“ uzavřel svou meditaci.
Těžko říci, co těmito dopisy sledoval. Jejich adresáti sotva mohli
zjednat nápravu v tom smyslu, že by Věru přiměli chovat se tak,
jak si její muž přál. Jediné, k čemu jeho listy mohly vést skoro jistě,
byla škoda způsobená Věře ve stylu „na každém šprochu pravdy
trochu“. Manžel svá tvrzení rozesílaná úřadům nedokládal, pokud
by se týkala kohokoli jiného, příjemce by je byl odložil během pár
minut. Při Věřině exponovaném postavení se však každý podobný
špílec stal předmětem šetření. Pokud by Věra v Mexiku zůstala
a její muž by v podobné korespondenci pokračoval, její postavení

– 121 –
by se tam patrně stalo neudržitelným. Jediný jistý efekt, jaký jeho
dopisy měly, byl ten, že jí práci v cizí zemi zkomplikoval, ne-li pře-
kazil.
Po návratu do Prahy začali tedy žít opět v rozděleném dejvickém
bytě, její muž podal slíbenou žádost o rozvod; v prosinci 1982 však
soud už probíhající řízení přerušil. Stalo se tehdy, že jednoho dne
za ní manžel přišel s kyticí růží a řekl: Pojďme to nějak dát do-
hromady, kvůli dětem. Souhlasila, taky kvůli dětem. Další tři roky
pak dál žili občas i spolu, s dětmi jezdívali na chalupu v Bělé pod
Pradědem, kterou koupili už v sedmdesátých letech, a stýkali se tam
se společnými přáteli; těm však většinou neuniklo, že ti dva, ačkoli
navenek partneři, už žili ve skutečnosti každý sám. Manžel si dál
udržoval svou nezávislost na rodině, většinu času trávila s dětmi
matka a provoz domácnosti financovala ze svých peněz.
Přátelé, kteří poznali jejich soužití po návratu do Prahy, v osm-
desátých letech, často došli k závěru: „Nikdy se neměli vzít.“ Dvě
tak silné a sportem dál zocelené osobnosti si v manželství, k ně-
muž jsou z obou stran třeba kompromisy, sotva mohly vyhovět.
Ale nemohli za to jen sami, stvořilo je také prostředí, v jakém se
poznali a v jakém pak hlavně společně žili.
Oba byli extrémně ctižádostiví, ve sportovním i soukromém
životě, i když každý jinak. Odložil patřil k typu, jakému se na severní
Moravě, odkud pocházel, někdy říká „horevašek“: potřebuje mít
převahu za všech okolností, bez ohledu na to, je-li to pro něho vý-
hodné. Je to vnitřní potřeba silnější než člověk sám. Získat takovou
převahu nad ženou, kterou měl, se nedalo, jakkoli se mu to zpočátku
zejména vzhledem k jejímu mládí mohlo zdát možné. Držitelku
jedenácti olympijských medailí nešlo přetvořit v ženušku, jejíž se-
beobraz bude stát a padat s tím, jaké marmelády se jí pro toho jejího
povedlo navařit. Koneckonců, i kdyby Odložil své tradicionalistické
mužské touhy dovedl do důsledků, byl by asi i on došel k tomu, že
by o jejich skutečné naplnění (služtičku) nestál.

– 122 –
 Nesnesl být tím druhým, ale ukázalo se, že to ani ona nesnese.
Začali kočkováním a přešli v hádky, v nichž občas dominoval on svou
fyzickou převahou, ale ve kterých jinak nebylo vítěze a poraženého.
Křičeli na sebe oba. Měli společné děti a majetek, ale nikoli společný
svět a společné plány. Příkladem byla rodinná horská chalupa v Bělé
pod Pradědem – v Jeseníkách, kde Věřin muž prožil nejhezčí část
dětství a kam se i jako dospělý světoběžník vždycky rád vracel.
Jesenická „pohádka“ se stala pohádkou i pro děti, zvlášť pro Martina,
který svůj vztah k lesům a přírodě po otci beze zbytku zdědil.
Ale dokonce ani tam, kde rodina bývala nejdál od pracovně-poli­
tických stresů a od každodenních starostí, prožíval společné chvíle
každý z nich jinak. Věra Jeseníky taky milovala, ale nikdy se s nimi
zcela nesžila; přestože si tam získala přátele, nikdy neměla čas na-
příklad na to, aby do hloubky poznala jesenickou přírodu: kromě
hlavních kót, jako byl Praděd, Šerák nebo chata na Švýcárně, se ten
kraj jejím nestal, třeba slavnou horskou elektrárnu Dlouhé stráně
vždycky znala jenom z fotek.
Její muž jím naopak dýchal. Jejich zájmy už se snad nemohly
projevovat odlišněji. Dřív je nejspíš ani nenapadlo, že by je něco
podobného, taková rozdílnost, mohlo postihnout. Nadále žili každý
sám, a hlavně každý proti tomu druhému. On ji vinil za hmotně
zpackaný život, ona jeho za to, že si hledá alternativy jinde než
u rodiny. Při tom, jak nemnoho měli společného, byli však nadále
svými stejnými povahami přitahováni.
Bojovali spolu o to nejstrašnější, o co asi jde ve vztahu dvou lidí,
muže a ženy, bojovat: o to, kdo je lepší člověk. Takový zápas může
sotva skončit určitou úrovní dosažené trýzně, přijde druhý den
a pokračuje se dál. Bylo to manželství, jehož účastníci se rozváděli
skoro denně, ale přitom si ve svém zápase zároveň zůstávali věrni.
Spor takto nastavený je krvavý vždycky. Když se však do sebe za-
klesli dva bývalí vrcholoví sportovci, zvyklí vydávat ze sebe v boji
víc než normální člověk, podobal se výsledek vyhlazovací válce.

– 123 –
 Oba byli ve svém manželství velmi, velmi nešťastní. Oba však
také byli silní a nebezpeční zápasníci, lišili se vlastně jen v míře
životní kalkulace. Věra ve sporech s manželem hořela, ničily ji bez
možnosti záchrany; on i při neštěstí, v jakém se nacházel, stačil
registrovat, že mimo všechno existuje třeba společný majetek.
Byla z žen, které kvůli sobě z manželství neodcházejí za žádných
okolností. Většina lidí se rozchází z mnohem malichernějších dů-
vodů, pro Věru však subjektivně vlastně nic nebylo rozvodovým
důvodem. Brala svůj sňatek jako vztah a úděl, který byl v podstatě
nezrušitelný, a nemyslela to ani křesťansky; byl to prostě důsledek
vážného osobního rozhodnutí, které sama učinila. Jediná možnost,
která pro ni přicházela v úvahu, byla trvat v tom svazku, a ovšem
„bojovat“ o rodinu. Že nemohla odejít, nebylo dáno jejím spole-
čensky exkluzivním postavením ani jiným vnějším důvodem, ale
tím, že vnitřně nemohla být jiná, než jaká byla.
O tom, že to udělá, rozhodly nakonec její děti. Pokud ony nako-
nec přišly s tímto návrhem, bylo to něco jiného, než kdyby se jen
sama snažila dostat z vlastní obtížné situace. Na jaře roku 1986 jí to
Radka s Martinem navrhli a o Vánocích toho roku v Bělé našel její
muž na stromku pověšenou březovou placku, jimiž se obdarovávají
zálesáci. Stálo na ní jediné slovo: Svoboda. Vždycky si před ní stě-
žoval, že s ní nemá žádnou svobodu. Vyložil si to potom jako další
ponižující žert z její strany. Věra každopádně v lednu 1987 požádala
o rozvod, zpět už ji nevzala.
Z pasti svého manželství unikla jediným způsobem, který jí při její po-
vaze asi zbýval. Nebyla schopná odejít ve vlastním zájmu. Pro bojovnici
by to byla prohra. Ale odejít kvůli dětem, které danou situací trpěly, bylo
něco úplně jiného. Z boje ženy proti muži se stal zápas za někoho jiného.
Tato poloha byla vždy Věřinou silnou parketou – a tak vlastně od chvíle,
kdy žádost o rozvod podala (navzdory tomu, že proces i s majetkovým
vyrovnáním pak trval celé tři roky a přinesl ještě spoustu starostí), za-
čala zvolna psát novou a optimističtější kapitolu svého života.

– 124 –
 Boj o děti

Otcův vztah k dceři byl zvláštní. Jako by ho něčím, skoro samotnou

svou existencí, dráždila od úplného začátku. Normální vztah za-
ložený na respektu a toleranci si k ní nevytvořil nikdy, vždycky vůči
ní jen využíval duševní a fyzické převahy, kterou jako otec měl. Po
něm i po matce Radka zdědila různá nadání, její jazykový nebo po-
hybový talent byl mnohostranný, autoritativní školní výchova však
pro ni nebyla. Otec ji prosazoval, proto byly konflikty s ním týkající
se učení skoro na denním pořádku.
Když jí nešla třeba matematika, uzavřel to tím, že je hloupá,
a potom už se k ní podle toho choval vždycky. Protože mu oplácela
stejně, vzájemné vztahy v její pubertě dospěly do bodu mrazu.
Začali ignorovat jeden druhého, což se z otcovy strany projevilo
třeba tím, že když se Radka přiblížila dosažení plnoletosti, přestal
přispívat na její výživu. Od návratu z Mexika v roce 1981 se o její
i Martinovu výživu starala pouze matka; v říjnu 1987 o tom dce-
ra (už plnoletá a chystající se ke studiu na vysoké škole) napsala
Obvodnímu soudu pro Prahu 6 se žádostí, aby otec na ni i na bratra
posílal po pěti stech korunách měsíčně.
Protože se ani rozdělením bytu domácí situace nezklidnila,
bývaly děti i nadále svědky častých hádek. Stali se z nich nejen
svědci, ale také účastníci, které si jedna strana brala na pomoc
proti druhé. Bylo to těžké zejména pro mladšího Martina, který
se v této pro něj neřešitelné situaci našel tím, že začal hrát roli ja-
kéhosi matčina rytíře či ochránce. Potřeboval se, jako všechny děti,
sžít s oběma rodiči, dostat do sebe jejich pozitivní obraz. Chtělo se
však od něj spíš to, aby potvrdil, že ten druhý je špatný. Že by Věra
své děti proti otci naváděla, jak jí později předestřeli jeho příbuzní,
se nikdy neprokázalo. Nebylo však třeba, aby to dělala, k osvojení

– 125 –
negativního otcova obrazu stačilo, pokud děti byly svědky toho, co
se doma dělo.
Odstěhoval se z bytu ještě před rozvodem, ale dál tam chodil
a odnášel si věci. Když Věra vyměnila zámek, přišel s vrtačkou a hro-
zil, že do bytu vnikne násilím – takže mu klíče opět dala a s dětmi
si potom zvykli stěhovat třeba televizi do bytu ke správcové domu,
kdykoli jeli na delší dobu pryč. Jindy přišel s velkým psem, vlčákem,
a vlezl s ním za Věrou až do koupelny. Martin později z obavy, že
se jeho matce něco stane, brával židli a vsedě koupelnu hlídal, aby
matku ochránil. Nakonec jednou otec přijel se stěhovacím vozem
a v doprovodu synovce odvezl z bytu nábytek včetně postelí z dět-
ského pokoje.
Zazdálo se jí, že když chtěl mít majetek, ať si ho má; děti bude
zase mít ona. S tím se však otec aspoň v synově případě nechtěl
smířit a toužil dostat ho na svou stranu. Jako by však tušil, že
v boji o srdce svých vlastních dětí prohrává, začal o nich před
rozvodovým soudem vypovídat s obdobným despektem, s jakým
se tam předtím vyjadřoval o vlastní ženě. Žaloval na ni stejným
tónem, jaký si osvojil už před lety: „Při vstupu do manželství měla
značné problémy s vařením, praním… Přichází ze zaměstnání prů-
měrně kolem 19. hod. a chodí často do práce v sobotu i v neděli…
Je extrémně ctižádostivý člověk“ atd. Věra mu nikdy neodpustila,
že stejným způsobem začal napadat také Radku s Martinem. Jejich
školní chování a prospěch se začaly rozebírat při opakovaných
rozvodových stáních.
Nakonec to před soudem byla třeba Martinova třídní učitelka
ze základní školy v Sušické ulici, která ho před otcovou kritikou
hájila: Martin podle ní nemá výkyvy v prospěchu ani chování, jak
otec tvrdí; není to fluktuant, kromě běžných má i nevšední cha-
rakterové vlastnosti. „Cením na něm, že když něco provede jako
každý jiný kluk, že se omluví a vždycky přizná chybu.“ Zároveň ale
učitelka vyjmenovala několik špatných způsobů komunikace otce

– 126 –
se synem, které zaznamenala, a také to, že se jí žák v poslední době
jeví nervózní. „Zjistila jsem asi před čtrnácti dny, že má v žákovské
knížce přeškrtnuty podpisy otce. Řekla jsem mu, že se to dělat
nesmí, že to je úřední doklad, a on mi řekl, že to si otec nezaslouží,
protože na jeho úspěšné známky nemá právo, protože se s ním učila
matka. Řekl mi také, že neví, jak se má chovat, že když zlobí, tak
že otec hubuje a že říká, že je to vina maminky, a když je hodný,
tak že je to zásluha otce. Řekla jsem mu tehdy, aby se choval jako
normální kluk.“
Ve stejném domě s Odložilovými bydleli manželé Václav a Věra
Břicháčkovi, oba renomovaní psychologové a také soudní znalci
v oboru. Zejména Věra Břicháčková se s oběma dětmi stýkala od
jejich narození, situaci v rodině znala a snažila se Věře pomoci.
V listopadu 1987 například psala Obvodnímu národnímu výboru
v Praze 7, oddělení péče o děti a mládež, o tom, že 16. října 1987
zažila obě děti v dalším šoku po konfliktu s otcem: „Radka uváděla,
že jí otec vyhrožoval vyhozením z okna.“ A v lednu 1989 popisovala
před soudem dopis pro Prahu 6, jak se jí situace v rodině jevila
v rozmezí let: „Otec o děti nejevil žádný nápadný zájem.“ Vylíčila
situaci, kdy si otec z dosavadního společného bytu odvezl nábytek,
koberce, odšrouboval lustry, odpojil a odvezl pračku atd. „Chyběly
i postele dětí, které byly nuceny spát na podlaze… Za této situace
ztratil otec v očích dětí poslední zbytky úcty.“ Na základě těchto
a dalších událostí Břicháčková požádala soud, aby Odložilovi za-
bránil v dalším vstupu do bytu.
Jak u rozvodového soudu vyplynulo ze znaleckého posudku,
který si soud vyžádal, fyzického násilí bylo v rodině víc a neomezi-
lo se jen na krátkou dobu. „Když jsem se matky dřív zastával, bil
mě jako mámu, ale míň,“ řekl Martin znalcům. Jeho sestra o otci
vypověděla: „Neuvěřitelným způsobem nadává mamince, vráží
do ní.“ Dokonce i jejich matka se v jednom případě osmělila znal-
cům přiznat: „Neustále mě před dětmi uráží.“ V dané době se však

– 127 –
domácí násilí posuzovalo benevolentněji než dnes, a tak znalecký
posudek vyzněl překvapivě: Nedostatky, které otec dětem vytýká,
jsou běžné, ale ani jeho chování vůči nim nepřekračuje únosnou
míru. Soud doporučil, aby se děti s otcem stýkaly jako dosud.
Útoky na sebe Věra přecházela mlčením; že ji muž fyzicky napa-
dá, tehdy nepřiznala nikomu, ani soudu, ani nejbližším přátelům. Za
sebe nebojovala. Co však nesnesla, byly otcovy útoky na děti. Rodina
pro ni byla banda (nebo, jak sama říkávala, „osada“), která drží při
sobě za všech okolností a třeba i proti celému světu. Sama by pro
své děti udělala cokoliv, jejich otec však ve snaze dokázat, že se o ně
matka špatně stará, nyní začal škodit také jim: když třeba zjistil, že
jednou napsala dětem smyšlenou omluvenku (ve skutečnosti byly
na horách), šel na ně žalovat. Ať by tehdy škola zareagovala jakkoli,
bylo vyloučeno, aby výsledek jeho dětem prospěl. Rodič, který se
snaží děti vychovávat, to sotva dělá tak, aby tím zároveň zhoršoval
jejich obraz v očích druhých.
„Neumím pochopit, jak je možné, že vlastní otec tak špatně, ška-
redě a hanebně dokáže mluvit o svých dětech, o těch, které by mu
měly být vším na světě!!!,“ psala Věra rozvodovému soudu v srpnu
1987. „Přesvědčovat třídní učitelku, soud i veřejnost o nepravosti
syna! Špatný, zlobivý, neukázněný, dítě ulice… atd., jinými slovy lump
a darebák, člen nějaké smyšlené party se sklonem k terorizování.
Ironie! Martin je tak zaneprázdněný (denně tenis, 2× týdně judo,
1× špa­nělština, 1× matematika, 1× čeština odpoledne ve škole,
1× odpolední vyučování, 2× plavání), že nemá čas být ani členem
Spolku pro ochranu zvířat, natož členem výše zmíněné party.“
Šokovalo ji, že otec může své děti, z jakéhokoli tzv. důvodu, ozna-
čovat za „nekvalitní“ (takhle to Věra napsala rozvodové soudkyni;
ve skutečnosti otec použil hrubší výraz), něco takového podle ní
nešlo obhájit žádným způsobem. Užasla, když Radce, která dostala
nabídku jet s gymnastickým oddílem na zájezd do Itálie, otec ode-
přel souhlas s tím, že je díky matce protekčním dítětem, která by ve

– 128 –
výpravě jen zabírala místo skutečné gymnastce. A na jaře 1986, po
Černobylu, ji Radčin otec překvapil znovu, když nesouhlasil s tím,
aby matka dceru, tehdy nemocnou, omluvila z chmelové brigády.
U rozvodového soudu k tomu řekl: „Když mohou být ozářeny jiné
děti, může být ozářena i Radka Odložilová.“
Tvrdil, že své děti miluje, ale v zaslepené snaze zasáhnout a zni-
čit jejich matku i je po léta snižoval a napadal. Na základě těchto
a podobných zážitků jeho dcera poté, co se matka s otcem rozvedla
(a vzala si zpět původní příjmení) zažádala, aby i ona mohla napříště
používat příjmení Čáslavská; soud přisvědčil. Martin si příjmení po
otci ponechal.
Přestože soud rozsudkem z roku 1988 další kontakty otce a dětí
doporučil, po rozvodu zůstaly stejné, jako byly léta předtím. Tedy
nulové. O kontakt s Radkou nestál ani otec, Martin však styk s ním
odmítl sám a vyhýbal se mu až do svého posledního, osudného
setkání s otcem v srpnu 1993. Nepsali si ani k Vánocům, ani k jubi-
leím, dochoval se jen jeden otcův dopis napsaný v srpnu 1991, před
Martinovými sedmnáctými narozeninami. Obsahoval vzpomínky,
rady i nabídku pomocné ruky, Martin na něj nereagoval. Směrem
k otci v té době spálil všechny mosty, žil, jako by otce neměl, a pokud
se jím musel nějak zabývat, nazýval ho „panem Odložilem“.
O Věřině schopnosti i vůli začít s dětmi po rozvodu nový život
svědčilo rozhodnutí vybudovat nový společný dům. Za peníze vy-
dělané před lety v Mexiku koupila parcelu v Praze na Hanspaulce
a oslovila architekta. Dům měl být velký a prostorný, aby v něm
s oběma dětmi mohla pohodlně žít. Budou na tom líp než kdysi ona,
nebudou muset vyrůstat v pokojíku pro služky tak jako matka, ve
čtvrtém patře karlínského činžáku, hned vedle viaduktu.
V dětech nyní viděla všechen smysl svého života. Oč byly v uply-
nulých letech ochuzeny, to teď doženou. Sama jim vynahradí otce
a zajistí jim kvalitní život. Zatímco její muž se po rozvodu brzy znovu
oženil a stal se otcem dvou dalších dětí, Věra se rozhodla zůstat s dětmi

– 129 –
sama. Martin chodil do prestižního pražského gymnázia Nad štolou,
Radka udělala přijímačky na Fakultu tělesné výchovy a sportu a zdálo
se, že půjde v matčiných stopách. Smysl všeho měl být ve starosti
o ně – a Věra šla do věci se stejným nasazením, jako šla vždy do všeho.
Později o tom Martinovi psala: „Vždy jsem se snažila, abyste měli
zajištěné i věci prozaičtější, v Tvém případě tenisové kurty i nafu-
kovací haly, zrovna tak kvalitní trenéry a pedagogy, pány Luďka
Štěpánka, Martina Krbce i Lucku Migasovou a mnoho dalších. U so-
lidního a prestižního trenéra Poledníka jsi se zdokonaloval v plavání
a trénoval si potřebnou kondičku…“ Její děti ani za pozdní totality
nežily ve hmotném nedostatku, jako jedni z prvních v Praze měly
třeba satelitní televizní přijímač a Věru později trápilo, že si podle
ní všech těch věcí vždycky dostatečně nevážily – podobně jako po
listopadu 1989 možnosti provázet matku na jejích zahraničních
cestách: „Ne mnoha Tvým rostencům se tehdy dostalo takového
štěstí, jakým byla cesta do Japonska, Mexika, Indonésie, Švédska,
Norska, Anglie, Francie, Kanady, USA a dalších zemí.“
Podařilo se jí dokonce i to, co tehdy pokládala za svůj zvlášť
velký úspěch. Potom, co manžel pro sebe vysoudil chalupu v Bělé
pod Pradědem, kterou si hlavně Martin tak oblíbil, získala náhradu:
parcelu ve stejné obci, dokonce jen pár set metrů od domu, kam
předtím jezdívali jako celá rodina. Přišla na to místo náhodou,
prostě si tam, kousek od autobusové stanice, jednou vylezla do
stráně, chtěla se na chvilku zašít před lidmi, aby na ni nikdo neviděl,
a nakonec tam usnula. Zdálo se jí, že místo pro chalupu našla –
a když se probudila, došlo jí, že ten sen vlastně ukázal skutečnost:
to, co v něm viděla, teď bylo kolem ní. Zašla na obec vyjednat koupi
pozemku, byl volný – a pak už zbývalo „jenom“ chalupu postavit: při
současně probíhající stavbě vily v Praze, bez pomoci stavební firmy,
svépomocí; největší část dřiny odvedl Martin s pomocí pár sousedů.
Byl šťastný, že směl v horách zůstat a že tam má dál kam jez-
dit. Jeho matka byla městským dítětem, on však miloval horskou

– 130 –
přírodu odmalička. Kdysi, když byl ještě malý, se stalo, že na chalu-
pě v Jeseníkách vletěl dovnitř motýl, zapadl za skříň a nemohl se
dostat ven. Martin brečel a nepřestal, dokud skříň nebyla odstavena
a motýl vysvobozen. Takové zážitky formovaly jeho pozdější celo-
životní lásku k přírodě. Když se ho jednou v Mexiku, jako malého
kluka, zeptal televizní reportér v matčině televizní show, odkud
pochází, neřekl „z Československa“, ale „z Jeseníčků“. Jeho republika,
domov, vesmír byl v těch kopcích.
Nakonec se stalo, že v Jeseníkách o každoročních letních prázdni-
nách pár kilometrů od sebe žila skoro celá bývalá rodina: v jedné
chalupě Josef Odložil se svou novou ženou a dětmi, v druhé Věra
s Radkou a Martinem a do třetí se přistěhovala Odložilova sestra.

– 131 –
 Gymnastickou rozhodčí

Když se v roce 1981 vrátila s rodinou z Mexika, neměla nejdřív jisto-

tu, jestli jí doma opět dají práci. Předseda ČSTV Antonín Himl se k ní
tehdy zachoval slušně a nabídl jí, aby vedla přípravu čs. ženského
družstva sportovních gymnastek. Před pěti lety by za podobnou
nabídku dala nevímco, nyní však s ohledem na děti (a taky vlivem
mexického „přetrénování“) odmítla. Nastoupila do časově mnohem
méně náročné práce v kanceláři v dokumentačním oddělení svazu.
Na práci tam nebylo skoro nic, co by ji mohlo bavit, těšilo ji však,
že se tam na celý rok a půl sešla s obdobně upozaděným Emilem
Zátopkem. Vždycky si s ním lidsky dobře rozuměla, měla ráda jeho
humor a práce s ním jí tak někdy ani nebyla prací; dobíjela si energii.
V novinách se o ní stále nepsalo, pro komentátory televizních
gymnastických přenosů její jméno dál neexistovalo. Začalo se to
zvolna měnit až od roku 1983. Tehdy do Prahy přijel Juan Antonio
Samaranch, o  tři roky dříve zvolený předseda Mezinárodního
olympijského výboru. Nebyl nerozpornou osobností, předsedou
národního olympijského výboru se doma ve Španělsku stal ještě
v roce 1974 za vlády frankistického režimu. Jako „muž kompromisu“
to ovšem s totalitními vládci uměl, což potvrdil i jako velvyslanec
své země v Sovětském svazu a Mongolsku. Také v komunistickém
Československu byl vítán nikoli jako nepřátelská osoba, ale jako
muž, o jehož přáních se má přinejmenším přemýšlet, pokud jim
není lépe rovnou vyjít vstříc.
Jedno takové přání, které zaznělo ze Samaranchových úst, bylo
překvapivé. Předseda MOV zatoužil setkat se s oběma nejslavnější-
mi čs. olympioniky Věrou Čáslavskou a Emilem Zátopkem. Na svém
přání neoblomně trval, a tak došlo nejen k setkání, ale i k předání
prestižního Zlatého olympijského odznaku oběma závodníkům.

– 132 –
Akci navenek dost dobře nešlo utajit, mezi novináři a fotografy byli
přítomni i ti domácí, a tak veřejnost z novin po letech opět zjistila
tajemství: Věra Čáslavská žije. Doprovodná neoficiální informace,
určená čs. olympijským funkcionářům, pravila, že Samaranch
se potěšil Věřinou španělštinou, bavil se s ní déle než s kýmkoli
z Čechoslováků a nazval ji při tom mimo jiné vzornou olympijskou
sportovkyní.
Tím se tabu, obestírající její jméno, aspoň zčásti prolomilo. První
dva rozhovory s ní vyšly ještě před Gorbačovovou perestrojkou
v sovětských novinách Izvestija a Sovětský sport, pak se odvážili také
doma v Mladé frontě, Mladém světě a jinde – mluvilo se samozřejmě
jenom o sportovních tématech. Ještě jedna změna však byla pro
Věru důležitější než tato mediální obleva. Samaranchova přízeň
způsobila, že se konečně mohla vrátit zpátky k svému oboru – a už
nikoli tajně a pokoutně jako dřív. Na pražské Spartě znovu začala
trénovat gymnastickou reprezentaci, a stala se dokonce čs. ženskou
zástupkyní v Evropské gymnastické unii (UEG), což znamenalo začít
působit jako rozhodčí v mezinárodních soutěžích a moci konečně
cestovat také do ciziny.
V té době už ve světě vládla jiná gymnastika, než byla ta, ve které
se Věra před dvaceti lety sama pohybovala. Věková hranice v nejvyš-
ších mezinárodních soutěžích byla snížena na šestnáct let: novým,
dětsky vypadajícím a často i ještě dětsky myslícím závodnicím šlo
o jiný výraz než kdysi jí. Současné sestavy zejména v prostných byly
komponovány jako šňůry nevídaných akrobatických prvků, jejichž
představitelky nenechávaly nikoho na pochybách, že se v životě
ještě vůbec nezačaly bát. Estetiku pohybu, rodící se z prožitku,
nahradil dech beroucí dril. Zasloužilo se o to i podstatně lepší tech-
nické vybavení, než bylo to, na jakém Věra cvičívala v šedesátých
letech.
Post mezinárodní gymnastické rozhodčí byl čestnou, nikoli ho-
norovanou funkcí. Věra (spolu s Karlem Špačkem, který jezdíval s ní

– 133 –
„za muže“) tuto pozici zastávala za cestovné a diety, nepobírala v ní
zvláštní plat. Práce ji zejména zpočátku těšila, při jejím rodinném
a dalším pracovním zatížení se však brzy začalo ukazovat, že spíš
než o rozptýlení, či dokonce satisfakci půjde především o další
povinnost navíc.
Přijala funkci kvůli čs. gymnastkám. Už bylo řečeno, s jak sub-
jektivním hodnocením rozhodčích se ve své vlastní závodnické
kariéře setkávala. Ne že by rozhodčí určité národnosti v minulosti
vždy nutně nadržovaly závodnicím ze své země, ale přece jen se
projevovalo, že Sovětky měly v porotě jednu a někdy i dvě rozhodčí,
zatímco Češky za časů Věry žádnou. (Když tenkrát, v šedesátých
letech, nastoupila jako rozhodčí za ČSSR Nora Buddeusová, Věřino
postavení se tím paradoxně zhoršilo: čs. rozhodčí, proslulá svou
objektivitou, byla k Věře ještě přísnější než hodnotitelé ostatních
národností. Nejpozoruhodnější zkušenost s Buddeusovou pak Věra
udělala v roce 1965, když se přihlásila k přijímačkám na Fakultu tě-
lesné výchovy a sportu. Prošla tehdy při všech praktických testech,
z atletiky, plavání, basketbalu, tenisu atd. – jenom od přísné paní
Buddeusové dostala z gymnastiky za tři, už jako trojnásobná zlatá
medailistka z Tokia. Dostala se tenkrát na fakultu jenom s odřený-
ma ušima, ale nechtíc musela dát přísné Buddeusové za pravdu:
zkoušky se dělaly na mužských bradlech o stejné výši žerdí, na
kterých to Věře s její švihovou technikou – a menší svalovou vý-
bavou – tradičně příliš nešlo.)
Práce gymnastické rozhodčí se Věře v osmdesátých letech zdá-
la obtížná: často se měnila pravidla, která musela mít rozhodčí
pochopitelně v malíčku, bylo také třeba ovládat speciální gym-
nastický těsnopis, v němž každý odcvičený prvek měl svůj znak
a jemu odpovídající bodovou hodnotu. K potěšení z práce u Věry
nepřispívaly ani intervence kolegyň rozhodčích, které za ní chodily
a – sice nikdy ne přímo, ale přesto vždy zřetelně a nedvojsmyslně –
chválily přednosti „svých“ závodnic, decentně naznačovaly, že se při

– 134 –
trénincích nadřely víc než ostatní atd. „Dělaly to všechny, Rusky,
Němky, Polky, Maďarky. Neměla jsem na to žaludek.“ V roce 1989 se
Věře vlastně ulevilo, když mohla funkci pověsit na hřebík, tehdy ve
prospěch své zvažované kandidatury za čs. členku Mezinárodního
olympijského výboru. Československá, respektive později Česká
republika tím ovšem svou zástupkyni ve sboru gymnastických
rozhodčích opět ztratila.
Čím dál víc času trávila na cestách. „Jen teď do léta bych měla
být na šesti zájezdech vždy po týdnu, a mám také rodinu.“ Na
Radku s Martinem zdaleka neměla tolik času, kolik si přála, často
se stávalo, že domácnost řídila na dálku ze strahovské tělocvičny
telefonem. Práce reprezentační trenérky byla náročná, zvlášť když
mezi svými svěřenkyněmi objevila schopnou Lenku Pitlovičovou,
Janu Rulfovou a pár dalších.
Snad si od ní slibovali, že jim pomůže zastavit pád českoslo-
venské gymnastiky, v té době už všem dávno zřetelný, a Věra byla
odhodlaná udělat pro to maximum. Otvírala se jí také spousta
jiných možností. V roce 1989 dostala nabídku odjet na dva roky
trénovat do Spojených států a začala o tom vážně uvažovat: Radka
tam začne chodit na univerzitu, Martin se naučí perfektně anglicky.
Už si všichni vyřizovali víza, když přišel listopad 1989.

– 135 –
 Revoluce

V těch prvních měsících a letech po rozvodu, zčásti dokonce ještě

ve starém režimu, měla pocit, jako by jí opět rostla křídla. Zdálo
se jí, že se jí i dětem daří skoro všechno, na co sáhnou. Žili všichni
dohromady jako v malé republice, z dětí se pomalu stávali dospělí
lidé, oba dělali spoustu sportů, chodili do kroužků. Na Hanspaulce
rostla novostavba rodinného domu – sice s mnoha oběťmi, ale
přece, a v Bělé už se dalo bydlet v nově vybudované „pohádce“. Po
mnoha letech měla Věra pocit, že opět svobodně dýchá. A potom do
toho dokonce přišla revoluce.
Víkend, který začal v pátek 17. listopadu 1989 v podvečer na
Albertově a vyvrcholil pak na Národní třídě, Věra prožila s dětmi
daleko od hlavního města, na chalupě v Jeseníkách. Domů se vrátila
až v neděli večer, stále bez informací, co se v Praze přihodilo a děje.
Během pondělka se to však změnilo: Radka jí zavolala z fakulty,
kde se přidala ke stávkujícím studentům, a Martin se v podvečer
zúčastnil první velké manifestace v centru Prahy. Když jí o tom
doma večer vyprávěl a když prorežimní televize odvysílala pár
nemrcouchovitých záběrů k pátečnímu masakru, Věřina tolerance
ke starému režimu skončila. Sedla a sepsala osobní výzvu, kterou
v úterý 21. listopadu v rozhlase natočil a odvysílal sportovní redak-
tor Karel Malina.
Byl to čas zrodu osobních iniciativ i petic, jednu z nich ve stejné
době zorganizoval také její bývalý manžel; jeho Výzvu čs. olympio-
niků tehdy, v prvním „revolučním“ týdnu, podepsalo 1671 sportov-
ců, mezi nimi 151 reprezentantů (včetně Věry Čáslavské). Věra však
chtěla svůj „olympijský“ protest přednést i na té nejdůležitější scé-
ně, jaká se v těch dnech v republice zrodila: při dvousettisícových
manifestacích lidí na Václavském náměstí. Od úterka 22. listopadu

– 136 –
se tam řečnilo z balkonu Melantrichu, vždycky od šestnácti hodin,
a protože se podařilo ozvučit celé náměstí, lidé se někdy tlačili
dokonce i v přilehlých ulicích.
Nevěděla, jak se na „balkon“ dostat, s nikým z pořadatelů se
neznala. Nakonec jí tam ve čtvrtek 23. listopadu pomohl proklestit
cestu štáb japonské televize. V místnosti v druhém patře, odkud
se vstupovalo na balkon, se potom poprvé, s papírkem své řeči
nachystaným v ruce, setkala s Václavem Havlem.
Pamatovala si ho z doby pražského jara, později o něm slýchala
ze zahraničních rádií jako všichni. K disentu však nepatřila, s nikým
z Havlova okruhu se neznala. Chartu nepodepsala: v roce 1977 jí
to kdosi nabídl, ale v situaci, v níž tehdy s dětmi a manželem byla,
se neodvážila říci si dobrovolně o další starosti. V roce 1989 k ní
nedoputoval ani manifest Několik vět; vysvětlovala si to tím, že
sběrači podpisů ji ze setrvačnosti stále řadili do skupiny lidí, které
bylo třeba šetřit. Když se zpětně ohlížela za dvaceti lety totality,
překvapilo ji, že ji vlastně politicky celou prožila jako sám voják
v poli; nepotkala se ani se ženami, které měly podobný osud, jako
byla třeba zpěvačka Marta Kubišová.
Tehdy v ten čtvrtek to v Melantrichu ještě vzdala, předstoupit
před davy dole si netroufala. „Připadalo mi, že všichni ti lidé kolem
jsou mnohem důležitější než já, tak jsem stále někoho pouštěla před
sebe, dávala někomu přednost, až byl najednou konec.“ Řekla si,
že se nedá nic dělat, a přišla znovu následující den, v pátek. Havel
tam opět byl. Tentokrát se odvážila ho oslovit, představila se mu
a nanesla svůj problém: Nemohl by se jí podívat na text, který si
připravila? Pořád si jím nebyla dostatečně jistá. Není třeba moc
dlouhý nebo jinak špatný?
Šokoval ji tenkrát tím, co odpověděl. Dole se statisíce lidí chvěly
očekáváním, stačilo slovo a ti lidé by v oněch dnech udělali cokoliv –
ale ten, kdo to všechno ovládal, jí řekl jen: „Paní Věro, to si musíte
zvážit sama.“ V tom tónu bylo cosi, co ji zaskočilo a co, pokud jí

– 137 –
paměť sahala, nikdy předtím nezažila. Žádným nátlakem a žádným
direktivním rozhodnutím u ní druhý člověk nikdy nezískal víc než
ten, kdo se jí nyní odvážil prostě říci: Věřím vám a nechávám to na
vás, neste sama svoji odpovědnost.
A tak vyšla na balkon, stoupla si k mikrofonu, zaregistrovala,
že se jí roztřásla kolena, ale pocítila zároveň také to, že jí všichni
ti lidé dole na Václavském náměstí vlastně dodávají sílu. Bylo to
najednou skoro jako na olympiádě: „Prožívala jsem chvíle dojetí
a neskonalého štěstí, když jsem stála na stupni nejvyšším a viděla
k nebi stoupat československou vlajku, vlajku země, kterou milu-
ji a pro kterou jsem vždy byla připravena podstoupit ty největší
oběti. Zatímco však má práce a mé úsilí mně přinášely uspokojení
a potěšení, byla u nás řada lidí, zejména na vyšších místech, kteří
mě pokořovali a ponižovali. Celých uplynulých dvacet let jsem se
musela dívat, stejně jako miliony našich občanů, jak se lámou a křiví
charaktery lidí v nejproduktivnějším věku. A na této cestě jsme do-
šli až do dnešních dnů, kdy kruté násilí na mladých lidech bylo asi
tou poslední kapkou, kterou pohár naší trpělivosti přetekl.“
Dnes to všechno končí, uvěřila. Všechny ty hnusné roky jsou pryč
a začíná se znovu s čistým stolem. Byla to zvláštní náhoda, ale na
stejné téma toho podvečera promluvil z melantrišského balkonu
i Věřin starý známý Alexander Dubček. Bylo to jeho první veřejné
vystoupení po dvaceti letech, a tak bylo i ono bouřlivě aplaudované.
Věra se s ním, svým někdejším idolem, toho večera nesetkala a ani
zvlášť nezatoužila setkat. Ty dva světy, které si za časů medailí měly
být podle Věry blízké, ale ani tenkrát nebyly, se od sebe definitivně
rozestoupily. Heslo „Dubček na Hrad!“, které se onoho večera dole
ve skandujícím davu zrodilo, Věra neprovolávala.
Obě její děti potom prožily studentskou revoluci naplno – a Věra
s nimi. Polepila celé pražské metro svými texty. S Radkou a Martinem
distribuovali revoluční letáky i v Brně. Když se pak začalo ukazovat,
že revoluce vítězí, znamenalo to paradoxně, že její étos i podpora

– 138 –
v ulicích začaly zvolna slábnout. Pro někoho byl bodem zlomu
odchod Miloše Jakeše z čela strany (24. listopadu), pro jiného od-
stoupení Gustáva Husáka z funkce prezidenta (10. prosince), pro
dalšího prezidentská volba Václava Havla (29. pro­since). Věra však
svou revoluci nevnímala jenom jako vlnobití, které poté, co sme-
te překážky, zas odezní a vrátí život zhruba tam, kde byl předtím.
Podstata pro ni nebyla v tom, aby místo jedněch přišli k moci druzí,
ale v něčem mnohem hlubším a zásadnějším. Shodovala se s teh-
dejším mravním maximalistou Václavem Havlem, že převrat nabízí
šanci nejenom ke změně politického stylu, ale i k obrodě celého
národa.
Ve funkcích byli špatní lidé. Drželi se moci zuby nehty a dávali
najevo, že budou-li muset pryč z politiky, vrátí se do ní oklikou, jako
lidé majetkově vlivní, zpátky. Zde se ukázala dobrá stránka Věřiny
bojovnosti: zatímco mnozí doufali, že se to dobré, co se má stát,
přihodí tak nějak samo a že to zprostředkovaně zařídí Havel, Hrad
a ostatní mocní z pohádky, Věra pochopila, že skutečný zápas vždy
probíhá tváří v tvář, tělo na tělo: v boji nemůže vyhrát ten, kdo se
mu předem vyhne.
Televize tehdy téměř nonstop vysílala přenosy z nejrůznějších
veřejných diskusí a zasedání. Věra tak v sobotu 2. prosince, kdy
už byla revoluce v plném proudu, náhodou zapnula přímý přenos
z  Paláce kultury, kde před kamerami jednali účastníci sjezdu
družstevníků. Sjezd byl svolán ještě za hluboké totality a řada
delegátů vystupovala podle toho: odsuzovali studentskou stávku,
vyzdvihovali nově jmenovaného generálního tajemníka KSČ Karla
Urbánka apod. „Staré struktury“ v čele s tehdejším předsedou fe-
derální vlády se v revoluční televizi chovaly, jako kdyby k žádnému
17. listopadu nedošlo.
Přes noc si všechno rozmyslela a druhý den ráno se rozhodla.
Zajela do paláce, přesvědčila pořadatele, aby ji pustili dovnitř;
do Sjezdového sálu se dostala ve chvíli, kdy nové kolo nanicovaté

– 139 –
diskuse právě začínalo. „Pochopila jsem, že mě čeká jeden z nejdů-
ležitějších okamžiků celého života. Není umění vyhrát olympijskou
medaili, je umění v tuhle chvíli předstoupit před stovky delegátů
a říkat jim něco, co jim nebude po chuti.“
Byla si vědoma (v televizi to den předtím také ukázali), že
účastníci přímo z pódia vypískali známou herečku, která se snažila
jejich jednání ovlivnit. Ale rozhodla se: přihlásila se „s věcnou při-
pomínkou“ k jednomu z mikrofonů rozmístěných v sále, ale protože
ji odtamtud nebylo slyšet, nakonec si došla až na pódium. A tam jim
to potom všem řekla; nejdřív se svého hlasu rozléhajícího se sálem
skoro lekla: Proberte se, nepochopili jste, že vám ujel vlak, ti mladí
řekli za vás, co tahle zem potřebuje, a vy to buď pochopíte, nebo
se vás vlastní děti zřeknou. Někteří byli z těch slov tak zmatení, že
jí dokonce slabě zatleskali. Na tak slabý ohlas jako gymnastka dřív
nebývala zvyklá, přesto však své vystoupení v „Pakulu“ považovala
za vítězství.
Hned první polistopadové týdny jí vedle obecného, celospole-
čenského, začaly přinášet i osobní zadostiučinění. Především ji,
donedávna psance, přijaly zpět sportovní organizace, které ji kdysi
ze svého středu vyloučily. Počátkem prosince ji zvolili do před-
sednictva ústředního výboru ČSTV. Klub fair play při Čs. olympij-
ském výboru, kde byla též léta ignorována, jí teď za její celoživotní
postoje udělil medaili. Ale co ji překvapilo nejvíc: ukázalo se, že její
společenská autorita se zdaleka neomezuje jenom na svět sportu.
Když Husák odstoupil z funkce hlavy státu, začalo se její jméno
dokonce objevovat mezi navrhovanými kandidáty na budoucího
čs. prezidenta. Necítila se političkou, nechtěla jí být, a tak v tisku ty,
kdo ji navrhovali, vyzvala, aby své sympatie delegovali na Václava
Havla.
Zlom v jejím životě nastal 10. ledna 1990 ráno. Tehdy jí zavolali
z Hradu, zda by k novému prezidentovi (neseděl v úřadě ještě ani
celé dva týdny) mohla přijít. Když přišla, nabídl jí celkem bez obalu,

– 140 –
aby se stala první porevoluční pražskou primátorkou. Odmítla, jak
byla zvyklá, na tak důležitou veřejnou funkci se necítila. O funkci
velvyslankyně v Japonsku, kterou zmínil jako možnost na druhém
místě, zauvažovala, zdálo se však, že vyřízení všech formalit by
zabralo delší čas. Zato funkci poradkyně, kterou jí pak prezident
nabídl za třetí, bylo možné nastoupit hned. Druhý den ráno už se
hlásila na Hradě jako nový zaměstnanec a 12. ledna poprvé do-
provázela prezidenta při oficiální akci, na návštěvě Bratislavy.
Její vztah k Havlovi prošel během několika týdnů prudkým vý-
vojem. Vždycky si přála vidět v čele státu osobnost a v minulosti
se v této své touze opakovaně zklamala. Ten nový člověk v čele
země však nabízel, že se bude nejenom vládnout, ale dokonce i žít
jinak. Byl pro ni ideálním mužem v tom smyslu, že do něj mohla
promítnout své touhy a očekávání – a pokud si ji dokonce vybral
za spolupracovnici, nabídl jí přesně tu šanci, po jaké celý život tou-
žila, ve starém režimu pochopitelně marně. Konečně mohla sloužit
člověku, jenž se zdál ztělesňovat skoro všechny její ideály najednou.
Dalo se k němu nadzemsky vzhlížet a zároveň se netajil některými
svými chybami, takže nehrozilo, že by jeho lidský obraz zkornatěl.
Měl humor i charisma a zároveň byl schopen vládnout, neskonale
lépe než ti předtím, nad stranami, „olympijsky“. Sliboval, že nebude
jedněm stranit a druhým škodit, ale že se jeho vláda bude řídit po-
dle pravidel vyšších než jenom těch, která slouží bezprostřednímu
účelu.
Na Hradě dostala funkci a pracovní náplň, její hlavní úkol, jak
se brzy ukázalo, však byl mimo tuto funkci a ležel v rovině symbo-
lické. Byli i ti, kdo ji kvůli tomu předem varovali, například starší
sestra Hana: Zas do toho spadneš, říkala jí; potřebujou tě, abys jim
otvírala cesty k lidem, a budou se s tebou jenom ukazovat, jako se
Novotný a Svoboda ukazovali. Zas se jim obětuješ, jako když jsi pro
ty předtím cvičila, nemáš záklopku, která by tě chránila.

– 141 –
 Pokud měla v něčem pravdu, pak asi v tom, že se z Věry stala
jedna z nejloajálnějších prezidentových spolupracovnic. Jmenoval
ji ředitelkou sekce pro sociální politiku, což kromě sociální oblasti
obnášelo i sféru zdravotnictví, školství, vzdělávání, mládeže a tě-
lovýchovy. Shodou okolností to všechno byly oblasti, které minulý
režim nejvíc zanedbal a které od prvních dnů Havlova příchodu na
Hrad tvořily nejčastější témata přicházející korespondence: kdyby
Věru oficiálně jmenovali třeba „ředitelkou pro styk s veřejností“,
bylo by to mnohem výstižnější.
Její začátky byly krušné: bez sekretářky, jen s psacím strojem,
který si přinesla z domova, protože ten jediný, který na Hradě po
Husákovi zbyl, si pro sebe zabavil nový prezident. Pracoval ve dne
v noci i o sobotách a nedělích, byla revoluce – a tak i ti, kdo přišli na
Hrad spolu s ním, se, rádi neradi, napojili do jeho „absolutistického“
rytmu. Veřejnost viděla v Hradu jakési „nadministerstvo“; nový
muž v čele byl nejsilnějším signálem naděje, jaký nový režim vy-
sílal, a tak se na něj obraceli všichni, bez ohledu na jeho skutečné
kompetence.
V prvních měsících Věřina působení na Hradě jí chodilo denně
půl druhé stovky dopisů, další desítky jí pošta doručovala na domá-
cí adresu. Později tyto počty trochu klesly, vždy se však pohybovaly
v řádu mnoha tisíc ročně. Lidé se v nich na Věru (a potažmo na
prezidenta) obraceli se starostmi, které se v nich za starého reži-
mu často hromadily dlouhá léta. A Věra nejenže je vyřizovala, ale
brala si je také k srdci. „Já nosila na bedrech problémy lidí,“ řekla
v jednom rozhovoru. „Chodila jsem odtud každý den jako stařena
a na zádech jsem nesla balík problémů každého jednoho člověka.“
Ve skutečnosti byly její možnosti samozřejmě mnohem menší,
než někteří zvlášť starší pisatelé očekávali – což jejímu pocitu
spokojenosti nepřidávalo.
Vzala na sebe heroický úkol: těm „dole“ bude pomáhat v maxi-
mální možné míře a toho „nahoře“ bude chránit; sám na tom byl

– 142 –
při svém pracovním vytížení ještě hůř než ona. Rozhodla se, že
bude dobrým prezidentem, z čehož pro ni jako pro jeho loajální
zaměstnankyni vyplývalo, že je to i její, nejen pouze jeho úkol.
Aby vydržel enormní tlak, jemuž byl vystaven, začala ho například
chránit před některými špatnými zprávami. Nedala mu číst na-
příklad dopisy, které začaly na Hrad chodit po jeho velké amnestii:
když jí napsali rodiče, jimž omilostněný recidivista znásilnil dceru,
vzala odpovědnost za korespondenci s nimi na sebe, preziden-
tovi o tom neřekla. Když Havla začali napadat v souvislosti s jeho
omluvou sudetským Němcům, také jim začala odpovídat sama.
Především v něm však viděla politika gentlemana, jehož styl
bylo možné v dobrém opisovat a obohacovat tím vlastní práci. Když
mimo Hrad nastoupila do funkce předsedkyně Čs. olympijského
výboru a měla definovat zaměření jeho činnosti, řekla třeba: „Když
celá naše současná mezinárodní politika je, především zásluhou
prezidenta Havla, postavena na ušlechtilosti ducha, nemůže tomu
přece být ve sportu jinak!“
V oblasti její působnosti se tehdy nedostávalo prakticky ni-
čeho: invalidních vozíků ani ortopedických lůžek, nebyla místa
v nemocnicích ani v domovech důchodců. O pomoc prosili lidé
čekající na transplantaci ledviny i matky leukemických dětí, které
nemohly najít dárce kostní dřeně. Lidé bez střechy nad hlavou se
Věry ptali, co mají dělat. A mnozí psali i jenom tak o peníze, samo-
zřejmě.
Na Hradě dostala nejdřív malou, potom větší kancelář. Ty rozmě-
ry jako by znázorňovaly přibývající množství práce, která se na ni
lavinovitě valila. Někdy jí na ni bylo tolik, že přes den neměla čas ani
si vyčistit brýle. Kamarádka, která pracovala ve vedlejší kanceláři,
pak většinou řekla jenom „Věruško, promiň“, a skla vyčistila za ni;
Věra si toho někdy vůbec nevšimla.
Mimo tuto úředničinu byla její osobní účast navíc samozřejmě
důležitá i při Havlových spanilých jízdách po republice, jimiž se nový

– 143 –
prezident tolik odlišil od způsobu vlády dřívějších komunistických
prominentů. Nejednou se stalo, že lidé si zpočátku netroufali do jeho
blízkosti, z minulosti ho neznali, a těch pomluv v předlistopadových
novinách! Tehdy často nastupovala Věra, o které ti starší navzdory
mnohaleté pauze věděli, že je „jejich“ – takže tam, kde rozhovory ze
začátku drhly, pomohla je Věra tímto způsobem rozběhnout.
Vedle práce pro prezidenta měla na Hradě ještě svůj, dalo by se
říci „vlastní“ program, který sice souvisel s její ostatní prací, ale
vyplýval hlavně z její léta budované osobní pozice; kromě běžných
plnila i úkoly, které by za ni sotva mohl řešit někdo jiný. Hned
v únoru 1990 tak vycestovala na pozvání představitelů japonských
podnikatelských kruhů do Tokia a jako ta asi nejznámější před-
stavitelka čs. státu se tam zasloužila o nastartování hospodářských
kontaktů v nových podmínkách a na podstatně lepší úrovni než
dosud.
Mimo svou vlastní práci byla samozřejmě i  členkou týmu
Havlových spolupracovníků, účastnila se porad a vnášela do nich
témata. Jedním z  nich, bohužel neprosazeným, byl požadavek
konfiskace majetku komunistické strany, který Věra dodávala do
prezidentova grémia po celé své více než dvouleté působení na
Hradě při skoro každé pravidelné poradě; její antikomunistické
vstupy se tam staly obdobným refrénem, jakým býval kdysi výrok
Catona staršího o Kartágu, které musí být zničeno.
„Mně šlo o jediné: aby se v té hektické době zastavil čas, aby se
udělalo například předběžné opatření, vyhlásilo se moratorium na
majetek KSČ, obstavení majetku apod. do doby, kdy se vše tak tro-
chu znormalizuje, ohně pohasnou a vášně se uklidní. Bohužel, nikde
jsem nenašla slyšení, nikde! Ani u prezidenta.“ Zasloužila se o to,
že do budovy bývalé Vysoké školy politické ÚV KSČ, tzv. vokovické
Sorbonny, byla přestěhována Fakulta tělesné výchovy a sportu.
Postupně, s přibývajícími měsíci se však ukazovalo, že jí práce
na Hradě, jakkoli při ní dokázala být prospěšná mnoha lidem, za-

– 144 –
číná přerůstat přes hlavu. Příliš si problémy druhých lidí pouštěla
k tělu. „Byla jsem veselý člověk do té doby, než na mě na Hradě
začaly padat nejrozmanitější problémy. Potíže důchodců, kteří ne-
měli peníze na transplantaci jater pro své děti, zoufalství jedinců,
kteří neměli kde bydlet, úděly starých lidí v domovech důchodců,
zdravotnictví, školství… Byla to tvrdá životní škola a dodnes jsem
se z ní nezmátořila. Mé děti znají svoji mámu unavenou a velice
vyčerpanou,“ řekla necelý rok po odchodu z Hradu, v červnu 1993,
a navíc dodala: „Na veřejnosti musím být klidná, ale doma už nejsem
tím, čím bych měla být.“
Nechtěla, aby děti na její náročnou práci doplácely. Když už
s nimi přes den většinou nemohla být, snažila se jim mimo školu za-
plnit čas kvalitními sportovními a dalšími aktivitami. V novinovém
rozhovoru popisovala tehdejší domácí soužití takto: „Nejsem proti
tomu, aby narazili, ale snažím se, aby narazili a jen to – obrazně ře-
čeno – zabolelo, aby z toho nebyla životu nebezpečná komplikace…
Máme rodinnou dělbu práce: Radka vaří, Martin myje auto, vynáší
koš, chodí pro těžké nákupy, vynáší prázdné láhve. Já kryju to, na
co mi zbyde čas.“
Práce na Hradě však neubývalo, ani když tam trávila celé dny.
„Ráno chodila na osmou a večer občas odcházela o půlnoci, hradní
stráž za ní zavírala bránu na Hradčanském náměstí.“ Protože to
pořád nestačilo, začala si nosit práci taky domů a zapojila Radku
a Martina, aby jí pomáhali: otvírali obálky, oddělovali pisatele po-
třebné od chtivých, podtrhávali v dopisech, kde bylo něco důleži-
tého – Věře pak stačilo už „jen“ věc vyřídit a odepsat. Když toho i na
ně společně začalo být moc a blížil se třeba takzvaný volný víkend,
naložila Věra nevyřízené dopisy do auta, třeba tři i čtyři kufry, zajela
s nimi do Jeseníků, tam, na chalupě v Bělé, se sešly kamarádky,
papíry se rozložily po zemi a nábytku a úřadovalo se.
Ale ty dopisy byly jako moře, valily se na ni ze všech skříní,
kdykoli je ve své hradní kanceláři otevřela. Připadala si jak Sisyfos.

– 145 –
Její schopnost vybičovat se k výkonu jí neposloužila v situaci, kdy
bylo třeba rozdělit pozornost rovnoměrně mezi velké množství lidí.
S prací, kterou měla, nebylo možné vyrovnat se oním maximalis-
tickým způsobem, na nějž byla zvyklá a na kterém nepřestávala
trvat.
Oslava jejích padesátin, která se měla uskutečnit v květnu, mu-
sela být přesunuta až na podzim. Ke konci Havlova mandátu ve
funkci federálního prezidenta už chodila do práce i z práce na smrt
vyčerpaná. O čtyři roky později, když v souvislosti s rodinnou tragé-
dií onemocněla, odpověděla při první společné terapii na otázku, co
ji nejvíc trápí: Že nemám vyřízené ty dopisy. A nedostanu se z toho,
dokud to všechno za mě někdo neudělá.
Kolegové z Hradu, kteří ji zažívali, jak se den za dnem hroutí,
většinou netušili, že kromě všech hradních povinností si nabrala
ještě další závazky, které jí ubíraly energii. Ani s rozvodem neskon-
čily soudní spory s bývalým manželem, pouze se přesunuly do
podoby sporů o majetek. Za pochodu se stále dokončovala stavba
domu na Hanspaulce: začala, když se s manželem rozváděli, a na-
konec se protáhla skoro na pět let. Měl to být, jak už uvedeno, velký
dům, vila se třemi byty, ve kterém jednou Věra bude bydlet i se
svými dětmi, ale ten dům ji během let, kdy se stavěl, utahal.
Peníze ušetřené v  Mexiku na stavbu ani zdaleka nestačily.
„Všechno jsem tenkrát přepočítávala na cihly. Potřebovala jsem
nový boty, ale nekoupila jsem si je, protože jsem si řekla, kolik bych
za to měla cihel.“ Hromadu těch cihel získala z bouračky staré vo-
kovické školy: přijel náklaďák, vysypal hromadu, a Martin s Radkou
nastoupili a škrábali cihly. Celý sklep a první podlaží domu byly
nakonec postaveny z obroušených cihel. Ušetřila na dřevě, které
dostala od známých zdarma, skoro zadarmo pořídila také oplocení
pozemku. Přesto by stavbu v září 1992 sotva dokončila, nebýt ro-
dinných přátel, kteří jí pomáhali se stavebním dozorem.

– 146 –
 Když z Hradu odcházela, cítila se ještě víc smrtelně vyčerpaná
než v roce 1968 po olympiádě v Mexiku. Skoro nikdo to netušil.
Jedna z Havlových poradkyň prostě odcházela z Hradu, nic víc. Celý
Havlův tým se ostatně v té době, v létě 1992 rozpadal, nedávné volby
rozhodly o rozpadu federace, koneckonců poslední týdny v té době
trávil ve funkci i Václav Havel jako federální prezident. Věřina slova,
otištěná v tehdejší Mladé frontě Dnes, však svědčila o tom, že důvod
jejího odchodu je jiný. „Získat zlaté medaile v Tokiu a v Mexiku byla
ve srovnání s touto prací jarní procházka po Petříně.“ Těšila se, že
se konečně zotaví a že bude vídat své děti mnohem víc než v po-
sledních měsících. „Jsem na hranici svých sil… Musím se především
zotavit, abych vůbec byla něco platná.“
O pár měsíců později se ke všem jejím dřívějším trápením přida-
la i tragédie, která se odehrála mezi bývalým manželem a synem. To
byla poslední kapka. Ale později si Věra mnohokrát řekla, že toho
na ni bylo dost i bez ní.

– 147 –
 „Ucvičit se k smrti“

Poprvé v životě zacvičila mezi zdravotně postiženými pacienty

pražského Jedličkova ústavu už jako malá holka. Nikdy na ten záži-
tek nezapomněla. Bylo jí tenkrát čtyři pět let. Předváděla na pódiu
piruety a přemety jako vždycky, zatímco ty děti, které na ni v sále
hleděly, se nemohly hnout, jejich nohy je neposlouchaly. Nezáviděly
jí, ale byla na tom tak dokonale jinak, že se jí najednou všechno, co
uměla a v čem až dosud spatřovala smysl svého života, zobrazilo
jako nepodstatné. Ještě předtím, než tehdy vstoupila na scénu,
v panice poprosila maminku, ať její vystoupení nějak zruší, ale
už to nešlo. „Na těch sto osmdesát vteřin vystoupení v Jedličkově
ústavu nikdy nezapomenu. Sotva jsem pro slzy viděla, ale nutila
jsem se usmívat. Dětem se moje cvičení líbilo, nechtěly mě pustit
domů. Byla jsem přešťastná, stále jsem potom přidávala. Kdybych
jim mohla svým cvičením pomoci, ucvičila bych se k smrti.“
Možná poprvé se tehdy v jejím životě projevilo, co později za-
žívala často. V konfrontaci s člověkem, kterým se cítila mravně či
intelektuálně přesažena, reagovala vždycky stejným zvýšeným
úsilím. Něco se musí stát, aby se to o tom člověku vědělo, aby se
mu pomohlo. Nesmí to tak zůstat, všechny věci a lidé musí být
v pořádku. Pokud to ten druhý potřebuje, musí se udělat všechno,
člověk si nemůže nechat žádnou rezervu. Nesmí se šetřit, protože
žádná oběť v cizí prospěch není dost vysoká.
Od té doby si do Jedličkova ústavu zvykla chodit a později to
naučila i obě děti, hlavně Radku, která tam před listopadem 1989
i po něm působila jako rehabilitační pracovnice a později si obor
rehabilitace vybrala i při studiu na FTVS. V době, kdy Věra pra-
covala na Hradě, se občas stávalo, že Radka s Martinem zavolali,
jestli má čas, a když se rozhodla, že se od papírů na chvíli utrhne,

– 148 –
vyzvedli spolu v „Jedličkárně“ dva tři vozíčkáře, naložili je i s vozíky
do rodinného favorita a jeli jim ukázat třeba Hradčany.
Jednou, když tak vzali i Mirku, co neměla ruce ani nohy, a spolu
s ní dva další vozíčkáře, se stalo, že je na plánovaný koncert v bazi-
lice svatého Jiří nepustili. Věra se rozhodla, že se dětem nesmí
zkazit radost z výletu, a tak určila, že všichni společně zajdou na
jídlo na Vikárku. Všem doporučila, ať si objednají, nač mají chuť,
a Mirka poslechla a objednala si bažanta nadivoko. Číšník zdvihl
obočí: jakpak to ta chudinka zvládne? Ale stalo se a Mirka svými
tintivými prstíčky obrala z kostiček masíčko do posledního kousku.
Měli se dobře. A když se nakonec podařilo naložit všechny do auta
dokonce i s jejich vozíky (Martin seděl na kapotě a tak slavnostně
vyjeli z Hradu), řekla Mirka památnou větu: Ještě štěstí, že nemám
ty nohy, aspoň se tam vejdeme.
I Věřinou zásluhou bylo, že téma tělesně postižených, v komunis-
tickém režimu považované za nevhodné, se stalo jedním z těch, na
nichž se po listopadu 1989 profilovalo zaměření sametové revolu-
ce. V budoucí společnosti neměli vládnout silní proti slabým. Lidé
s handicapem měli žít nejen s vědomím cizí tolerance, ale hlavně
s tím, že společnost na jejich odlišnosti nevidí nic zvláštního. Nejenže
nebudou odklízeni někam, kde na ně nebude vidět, ale nebudou
vzbuzovat ani falešný nebo jiný soucit. Že jsou, bude normální.
Když počátkem roku 1990 z iniciativy Olgy Havlové vznikla nejprve
nadace a potom Výbor dobré vůle, první silná charitativní organizace
nového nestátního typu, byla Věra od začátku u toho; její pracovní
náplň se s tím, co Výbor začínal chystat, zčásti překrývala a zčásti
doplňovala. Podobně jako na Věru, i na Olgu Havlovou se ze všech
stran lidé obraceli s prosbami o pomoc – a nová organizace dávala
naději, že tato pomoc bude mít systémovou podobu. Oběma ženám
se spolupracovalo dobře po osobní i profesionální stránce; navíc se
mohly společně usmívat fámám, které se objevily a které vyplývaly
z jejich fyzické podoby: jsou prý příbuzné, přinejmenším sestřenice.

– 149 –
 Na nejposvěcenější půdě

Výčet všech Věřiných aktivit z „dob Hradu“ by nebyl úplný bez

uvedení její práce v Československém, později Českém olympij-
ském výboru. Sportovní funkcionářkou se stala hned pár dní po
listopadu 1989, kdy ji kooptovali do vedení ČSTV, tehdejší ústřední
organizace odpovídající ve starém režimu za státní řízení sportu
a zaměstnávající úřednický aparát čítající stovky lidí.
Věru však zajímala hlavně práce v olympijském hnutí. Národní
olympijský výbor býval před listopadem k ČSTV přifařen jako jakýsi
mladší a ideologickým významem mnohem méně významný bratr.
Brzy po listopadu 1989 se však ukázalo, že k dalšímu propojení
obou organizací nejenže není důvod, ale že si oba spolky pořadí
významu prohodí, tak jak dosavadní státně řízený sport přejde na
různé formy decentralizace.
V dubnu 1990 bylo zvoleno nové vedení Čs. olympijského výboru
a Věra se stala jeho předsedkyní. Olympijské hnutí v zemi začalo
být budováno znovu od začátku, personálními otázkami počínaje
a financováním konče, a Věra v této práci viděla další ze svých
smysluplných aktivit. Když funkci přijímala, sotva se nadála, že
o její smysl bude muset svést veřejnou válku na stránkách novin
a že jejím soupeřem v ní bude bývalý manžel.
Na konci července vyšel v tehdejší Mladé frontě text Josefa
Odložila K situaci v ČSOV, stylizovaný jako otevřený dopis prezi-
dentu republiky Pisatel v něm zpochybnil způsob, jakým byly usku-
tečněny poslední volby do ČSOV (korespondenčně, a podle Odložila
tedy nedemokraticky; takto zvolený ČSOV podle něho neměl man-
dát). Většinu členů výboru podle Odložila tvořili komunisté, někteří
z nich skandálně zapletení do hlasování proti čs. účasti na letní
olympiádě v Los Angeles v roce 1984.

– 150 –
 Dále mezi členy staronového výboru měli být i lidé, kteří ve
starém režimu rozhodovali o  státně organizovaném podávání
dopingových látek. Všichni tito lidé, kteří správně neměli mít
s olympijským hnutím vůbec nic společného, si podle Odložila
našli v jeho bývalé ženě trojského koně, „aby ovládli pro sportovce
tu nejposvěcenější půdu, olympijskou“. Jeho bývalá žena si v nové
funkci počíná přinejmenším trestuhodně naivně, zastává se lidí
zkompromitovaných v minulé éře, a dokonce chystá čs. výpravu
na blížící se zimní olympiádu v Albertvillu, proti čemuž tedy Odložil
kategoricky protestuje. Pisatel, který se podepsal jako předseda
přípravného výboru Čs. nezávislého klubu olympioniků, zároveň
Václavu Havlovi nabídl čestné předsednictví této organizace.
Starý spor, vedený zčásti o děti a zčásti o majetek, se tím dostal
do nové polohy. Svým tónem zapadl mezi polemiky, které se v osvo-
bozeném polistopadovém tisku rozmohly jak houby po dešti. Stará
společenská hierarchie byla svržena, nová ještě nestačila vzniknout.
Kdykoli přišel někdo nový s kritikou, veřejnost mu popřávala slu-
chu, protože v revolučním hodnotovém zmatku, který zpochybnil
většinu autorit, nebylo zřejmé, komu jakou názorovou váhu připsat;
často vítězil prostě ten, kdo se prosazoval nejhlasitěji.
K tomu, že bývalý Věřin muž patří do této kategorie, dospěl jeden
z jejích kolegů ve sboru prezidentových poradců Jiří Křižan. Věrný
svému emotivnímu stylu, napsal do Mladé fronty repliku nazvanou
Bláto daleko nedoletí, ve které se za svou kolegyni beze zbytku
postavil a Odložilův text zhnuseně odmítl. Podstatu repliky tvořila
charakteristika Odložila: „Zatrpklý, že není něčím víc, než byl, lže
a překrucuje.“ Josef Odložil podle Křižana nebyl ve starém režimu
žádným disidentem. Celou dobu se živil jako trenér vrcholového
sportu, nemá tedy právo stavět se do pozice moralizujícího kritika.
Napsat o Věře Čáslavské, která totalitu prožila jinak, že si v ní ko-
munisté našli trojského koně, je podobný styl argumentace, „jako
když zhrzený třeťák napíše na zeď Anča je vůl“.

– 151 –
 V reakci na ostrou repliku Odložil také přitvrdil. V dalším svém
článku vypíchl ze všech otevřených témat dopingovou causu, obvi-
nil z jejího organizování dva bývalé místopředsedy ÚV ČSTV a slíbil
k tomu důkazy. Svůj text formuloval ostře, hrozil soudy, přirovnával
ke komunistům, napsal, že podobně autoritativní vyjadřování
prezidentova poradce, jako bylo to Křižanovo, by v jiné zemi nebylo
myslitelné. „Poslední černoch z Bronxu by se vzbouřil, kdyby něco
podobného obdržel z Bílého domu.“ A uzavřel, že na Křižana podává
žalobu pro urážku na cti.
Následoval nový soud, oficiálně Křižan–Odložil, de facto však
opět Čáslavská–Odložil. Táhl se čtyřmi stáními až do listopadu
1991, celou dobu za značného zájmu médií, pro které bylo veřejné
přetřásání vnitřních věcí olympioniků, zvlášť pokud měly pikantní
osobní pozadí, senzací. Odložil před soudem obvinil z organizování
dopingu i další osoby včetně tehdejšího předsedy federální vlády
Mariána Čalfy. Přestože ze svých tvrzení ani jedno nedokázal, soud
řešil jenom Křižanův napadený výrok, zda totiž Odložil „lhal a pře-
krucoval“. A protože ho Křižan nepotvrdil, soud mu uložil, aby se
odpůrci omluvil a zaplatil odškodné ve výši 50 tisíc korun.
Debaty o dopingu, která se tím také přenesla na stránky tisku, se
v následujících měsících opakovaně zúčastnila také Věra. Namítala,
že olympijský výbor, který byl před rokem 1989 pouhým apendi-
xem ČSTV, nemůže být za podávání dopingu činěn odpovědným.
Státem organizovaný systém podávání anabolických steroidů navíc
zanikl se zánikem režimu, který ho vymyslel a uplatňoval; jeho
pokračování v nových podmínkách proto není možné z podstaty
věci. V každém případě však odpovědnost za dopingovou politiku
podle Věry v minulosti nenesli sportovci, protože neměli kompe-
tenci uskutečňovat vůbec žádnou politiku.
V roce 1993 byla podepsána Česká charta proti dopingu a vznikl
nadresortní antidopingový výbor, který si dozor nad aplikací za-
kázaných prostředků vzal do své kompetence. Dopingové causy ani

– 152 –
pak z čs. sportu úplně nevymizely. Pokud k nim však došlo, byly
výsledkem osobního rozhodnutí toho či onoho sportovního lékaře
či závodníka. Téma olympijského hnutí přestalo být přetřásáno
v laické veřejnosti a také poměry mezi samotnými olympioniky se
zklidnily.
V říjnu 1990 se pak z Věřiny iniciativy všechny po listopadu
vzniklé organizace špičkových sportovců (včetně Odložilova ne-
závislého klubu) sjednotily v jediný Čs. klub olympioniků. V únoru
1991 rozšířené předsednictvo tohoto klubu ústy zlatého medai-
listy z Mexika Jana Kůrky odmítlo Odložilovu činnost ve vztahu
k olympijskému hnutí, označilo jeho tehdejší vystoupení za de-
struktivní a nadále neúnosná a od jeho osoby se distancovalo.
Že se tehdejší olympijský výbor přenesl revolučními časy
v relativním klidu a že se inteligentně a noblesně transformoval
do nových podmínek, byla nesporně zásluha jeho tehdejší před-
sedkyně. Jistě při tom Věře pomohl respekt, jakého požívala
u většiny sportovního světa. Zdaleka ne všem předlistopadovým
organizacím se podařilo přejít do nových poměrů podobným
způsobem. Olympijský výbor mohl díky Věře v relativním klidu
začít hledat nové cesty organizace a financování své činnosti, ten-
tokrát už nikoli jen ve spojení se státním rozpočtem, ale cestou
soukromých sponzorů. Potvrzením, že olympijské hnutí se vydalo
po dobré cestě, byla v létě 1992 olympiáda v Barceloně. Věra na ní
vedla čs. výpravu (byly to její první hry po dvaceti letech) a „její“
poslední federální výprava tam vůbec nebyla neúspěšná, získala
celkem sedm medailí, z toho čtyři zlaté.

– 153 –
 Smrt

Rok 1993, který měl být původně rokem svobody po tříletém

trápení na Hradě, pro Věru a jejího syna začal špatně. Oba utrpěli
úraz, Věra lehčí, s kotníkem, Martin si však vážně poranil koleno
při lyžování. Do té doby nejenže byl sportovně nadaný, ale Věře
se zdálo, že má ke sportu taky metodické předpoklady: když ho
viděla, jak učí kamarády na kurtech hrát tenis, říkala si, že kdyby
šel v jejích stopách a vystudoval FTVS, nebyl by jako trenér vůbec
špatný. Po jeho úrazu se začala smiřovat s tím, že úraz ho přiměje
přijímačky vzdát.
Taky toho dne, který měl zamíchat tolika životy, 6. srpna 1993,
oba strávili dopoledne vyšetřeními v brněnské Úrazové nemocnici.
Martin byl na tom hůř, čtyři týdny po druhé prodělané operaci se mu
noha hojila jen zvolna. Cestou z nemocnice se zastavili v Brně u přá-
tel; přemlouvali je, aby zůstali přes noc, Věru však měla v Jeseníkách
čekat kamarádka, která tam kvůli tomu přijela z Prahy na víkend,
a tak pozdě odpoledne oba nasedli do auta a pokračovali směr Bělá.
V podvečer byli na místě – jak s Martinem říkali, „v pohádce“.
Jejich příjezdu si jako vždy všimli Martinovi kamarádi Monika
s Petrem, kteří bydleli hned vedle; okamžitě se objevili s tím, že se
dlouho neviděli a že by se mělo někam vyrazit. Než se Věra nadála,
všichni tři běželi k autobusu připravenému na zastávce k odjezdu.
V rychlosti popadla řízky v alobalu a doručila jim je do autobusu
těsně předtím, než se zavřely dveře. Nevěděli, kam jedou, tak si jen
slíbili, že do půlnoci budou doma.
Večer byl konečně čas věnovat se kamarádce Haně. Věra ji proved-
la chalupou od sklepa po půdu, pochlubila se, co se jí tam s Radkou
a Martinem (a s velkou pomocí kamarádů) povedlo za poslední
rok vybudovat. Pak se rozhodly, že si prohlédnou okolí a zajdou na

– 154 –
skleničku do nedalekého rekreačního střediska Venuše. Cesta vedla
okolo chalupy, kde kdysi Věra žila se svým manželem. Také teď seděl
na zápraží a popíjel víno, cosi na ně zavolal, ale Věra mu neodpověděla.
Po listopadu i on nastoupil v armádě dvacet let odpíranou karié­
ru. V roce 1990 ho rehabilitovali, udělili mu hodnost plukovníka
a v listopadu toho roku přešel do vedoucí funkce v armádním sportu.
V novinách tehdy sám líčil svou práci takto: „Mám na starosti deset
armádních sportovních družstev. V Banské Bystrici skoky na lyžích,
judo, atletiku, biatlon, moderní pětiboj. V Praze atletiku, v liberecké
Dukle mám komplet lyžování, běh, severskou kombinaci, skoky na
lyžích a sjezd.“ Byl orgánem koncepčním, řídícím a inspekčním,
připravoval i plánovací dokumenty. Ve své plukovnické hodnosti,
bez komunistické minulosti, byl v polistopadové armádě unikátem.
Zlepšil si angličtinu a od listopadu 1992 do června následujícího
roku působil v prestižní funkci jako velitel mírové mise vojsk OSN
v Iráku. Obstál, což mu v armádě otevíralo další perspektivu.
Se svou bývalou manželkou už se dávno nestýkali. Přesto onoho
večera dorazil do Venuše za nimi. Objednal si víno a pak se jí začal
vyptávat na synovu maturitu. (Martin ji skládal na konci školního
roku a složil ji ze tří předmětů, zkoušku z dějepisu si následkem
úrazu přeložil na podzimní termín; v září 1993 ji také složil). Věra
s ním nechtěla mluvit a také se ho bála, snažila se zkrátit rozhovor
s ním na minimum; protože neodcházel, zaplatily nakonec jako
první samy. „Jeho přítomnost i mně byla nepříjemná, vyznělo to
jako obtěžování opilcem,“ vypověděla na policii Věřina kamarádka.
Odešly a on tam zůstal. Pak už ho živého nikdy neviděla. Co dělal
v následujících zhruba dvou hodinách, které měly ještě uplynout
do půlnoci, už nikdy nezjistila. Předpokládala, že se zastavil na
skleničku u některých známých, dělával to tak i v minulosti.
Ať byl cestou, kde byl, kolem půlnoci nakonec dorazil do pár kilo-
metrů vzdálené diskotéky U Cimbury. Zábava, které se tam účastnil
také jeho syn, už byla dávno v plném proudu. Někteří svědci později

– 155 –
vypověděli, že přišel opilý, v každém případě Martina nepoznal
a dal se do tance s dívkami na parketu.
Syna jeho příchod šokoval. V posledních šesti sedmi letech, kdy
se nepotkali, pocítil k otci leccos, hněv to však nebyl. K emotivním
výbuchům docházelo v  minulosti mezi otcem a  starší sestrou
Radkou, Martin sám však s otcem žádné své nevyřízené „mužské“
účty neměl. Považoval se za rytíře své matky, nikoli však za otcova
protivníka; nebylo to možné už proto, že ve svých osmnácti letech
viděl sám sebe stále ještě spíš jako „kluka“ nežli jako dospělého
muže. V minulosti by byl dal cokoli za to, aby si otce dokázal vážit;
situace, jichž byl svědkem, mu v tom tehdy zabránily. Nakonec mu
zbylo jediné, co mu jeho povaha nabídla: na všechno a na otce zvlášť
se snažit co nejvíc zapomenout. V podstatě to dokázal.
Onoho večera mu však otec náhle vstoupil do života, ve chvíli
a v prostředí, kde to Martin nejméně čekal. Byla to jeho hospoda
a byl v ní se svými kamarády. Otec, se kterým se Martin před lety ne-
uměl nerozejít, v ní neměl co dělat, nepatřil tam, byl věkem a celým
svým dosavadním životem někde úplně jinde než Martin. A nyní
se ke všemu začal ještě nemožně chovat. Jako kdyby si připadal,
že je mu taky patnáct dvacet, začal tančit a vrážel při tom do lidí.
Kdyby ho aspoň ostatní neznali, ale byli tam kamarádi zasvěcení
do rodinné historie – a navíc mysleli, že je tam otec s ním: když
se stalo, že otec do jedné z dívek vrazil, přišel za ním Martinův
známý s upozorněním, „abych dal pozor na svého otce, že ta dívka
je jeho“. Minuty přibývaly, z reproduktorů šla písnička za písničkou,
a Martin si uvědomoval, že se před všemi těmi lidmi začíná za svého
otce stydět.
Bylo to tak silné, že si s tím nevěděl rady. Aby dal kamarádům
najevo, co si o otci myslí, ale hlavně proto, že doufal, že tím otce
dostane nějak z diskotéky pryč, dal mu zahrát Zelené mozky od
Orlíku, dobový hit zesměšňující vojáky. Nejsem jako ty, chtěl tím
říci Martin – ale otec to vůbec neslyšel a dál se kýval v rytmu. Nyní

– 156 –
už dokonce vzbudil pozornost, takže se ocitl uprostřed skupiny
tanečníků, kteří okolo něj vytvořili kruh a začali do taktu tleskat
tomu zvláštnímu staršímu pánovi, který si podle všeho vůbec ne­
uvědomil, kde momentálně je.
Nemohl to snést. Vyběhl ven, věděl, že tam někde bude stát otcův
renault, a dřív než si uvědomil, co dělá, poškrábal mu lak na autě
kouskem štěrku. „Kluk“ se mstil „chlapovi“ za to, jak ho ztrapňuje
před kamarády.
Když se vrátil dovnitř, zjistil, že zábava pokročila. Kdosi s kýmsi
se teď na parketu strkal a jeho otec byl opět u toho, teď už jedno-
značně v roli hlavního hrdiny. Při tanci stačí málo, aby jeden vrazil
do druhého, a pokud si není vědom přestupku a neomluví se, může
mít problém.
Jednoho z mladších tanečníků vetřelec přestal bavit: dal mu pěs-
tí, nejdřív jednou, a protože muž reagoval, jako by se chtěl bránit,
tak i podruhé. Otec kolem sebe začal mydlit naslepo, jednou ranou
zasáhl Martinovu přítelkyni, snažil se pěstí strefit i do Martina. Ve
skrumáži se nakonec jako první trefil pěstí Martin: bez úmyslu,
impulzivně, s touhou skončit tu šíleně trapnou situaci, nikoli svého
otce zabít nebo jakkoli zranit. Nepoužil při tom žádnou zbraň ani
likvidační techniku.
Po jeho ráně do obličeje se otec bez hnutí složil k zemi a už
nevstal. Jak dodatečně ukázalo lékařské vyšetření, pádem na zem
utrpěl poranění lebky s krvácením do mozku. Na jeho následky
o měsíc později, 10. září 1993, v olomoucké nemocnici zemřel.
Dvakrát byl operován, z bezvědomí se však už neprobral.
Poslední rozloučení s ním proběhlo 24. září 1993 ve velké ob-
řadní síni strašnického krematoria. Věra ani její děti tam nepřišly,
Odložilovi příbuzní si to nepřáli. Otec byl pak pochován na hřbitově
v Bělé pod Pradědem. Uplynulo skoro přesně čtvrtstoletí od slavné
svatby na olympiádě v Mexiku.

– 157 –
 Kampaň

Až se jednou budou psát dějiny české polistopadové žurnalistiky,

neměly by být koncipované jen z hlediska tzv. seriózního tisku nebo
s hlavním důrazem na něj. Pokud šlo o společenský vliv, měl po
celou tu dobu určující vliv na čtenářské masy spíš český bulvár.
Do jeho historie se zapsaly hlavně tři deníkové tituly: Expres, Špígl
(oba založeny v roce 1990), a zejména Blesk (1992, jediný z nich
existuje a prosperuje dodnes). Podobně jako ve světě vizuálních
médií televize Nova, formoval Blesk a spol. díky svým masovým
nákladům myšlení a vkus obyvatel. Co víc, Blesku s jeho pokračova-
teli (Super, Spy, Aha! apod.) se podařilo dosáhnout, že na informace
v nich obsažené se začalo často pohlížet, jako by pocházely ze se-
riózního pramene. Vážná média z jejich nevyzdrojovaných článků
běžně citovala. Protože to lidé chtěli. A co kdyby na těch článcích
ze života celebrit přece jen bylo něco pravdy?
V roce 1993, kdy se noviny zmocnily „případu Martina Odložila“,
se český bulvár stále teprve rodil. V jeho stylu psaní a investiga-
tivních metodách bylo víc převzatého z dob, kdy se bulvární psavci
živili v komunistických médiích, než standardů osvojených ze zemí,
kde má bulvár (jakkoli cynická) pravidla a v zásadě i metodiku.
Český bulvár roku 1993 nepracoval s tématy a objekty své „přízně“
systematicky, ale většinou intuitivně. V jeho psaní bylo na rozdíl od
dnešní doby podstatně víc osobního: od roku 1989 stále uplynula
jenom chvíle, moc byla předána, zdaleka ne všechny účty však při
tom byly zaplaceny a bulvár toto neorané pole bleskově obsadil.
Tvrdý antikomunismus namíchaný se stejně tvrdým plebejským
pohledem na všechny, kdo vybočili, zvlášť když byli ve svém životě
či kariéře spjati s nějakými hodnotami: ty křesťanské už tak netáhly,
takže se ty havlovské o to víc ocitly na tapetě.

– 158 –
 Zpráva o Odložilově smrti v olomoucké nemocnici dorazila do
České tiskové kanceláře den po jeho smrti, 11. září 1993. Agentura
ji převzala a rozšířila, aniž zjistila, kdo byl jejím pisatelem (žádný
autor nebyl uveden). O příčině smrti se text vyjádřil jednoznačně:
Josef Odložil „podlehl těžkým zraněním, která utrpěl po zákeřném
a brutálním útoku syna z prvního manželství, jehož matkou je před-
sedkyně ČOV a bývalá poradkyně prezidenta Havla Věra Čáslavská“.
Tvářilo se to jako zpráva, ale byl to hodnotící komentář. Zjednával
„jasno“ o tom, kdo je vinen, a kdo taky za tím vším je. Syn udeřil, je
brutální, a může za to matka.
Už předtím byla Věra společně s Martinem v souvislosti s udá-
lostí u Cimbury žurnalistickým tématem. První velké články začaly
vycházet v Blesku hned po události. V následujících týdnech, když
Josef Odložil byl ještě naživu, se pak v různých bulvárních novinách
k případu vyjadřovali jeho příbuzní: vyzdvihovali jeho charakter,
o Martinovi sdělovali, že byl ve škole vždy špatným a problema-
tickým žákem, a o Věře, že platila na Hradě za protekční osobu,
která se v blízkosti prezidenta Havla vyskytovala díky svým příbu-
zenským vztahům s jeho rodinou.
Agenturní zprávou, rozšířenou po Odložilově smrti, se však
situace změnila. Dosud byl Martin obviňován jenom z násilí, nyní
z otcovraždy. Válka, kterou s Věrou léta vedl její manžel, nejpoz-
ději v této chvíli postoupila do nového stadia. Spor, který s ní Josef
Odložil vedl v manželství, v rozvodovém řízení, ba i po něm, se
navenek týkal konkrétních problémů, jako byly vztahy k dětem,
společný majetek atd. Podstata sporu však ve skutečnosti byla (svě-
to)názorová a odrážela existenci dvou různých vesmírů, ve kterých
Věra a její zesnulý bývalý manžel existovali.
Do jeho rodiny nikdy nezapadla. Její příbuzní jí nepřestali vyčí-
tat, že se kdysi zmocnila toho nejlepšího z nich, bratra olympionika,
a zbavila je přinejmenším na čas jejich vlivu na něj. Když jim ho pak
po rozvodu vrátila, tak jako muže zestárlého o dvacet let, aniž za tu

– 159 –
dobu udělal kariéru, po níž toužil a které by jinak, nebýt jí, podle
nich určitě dosáhl. Z jejich pohledu Věra za normalizace ztratila
zbytečnou tvrdohlavostí mnoho let – a svého muže strhla s sebou.
Jejich názor byl, že člověk má z každé situace získat maximum
možného: je-li podmínkou úspěchu například vstup do komu-
nistické strany, tak ať tam vleze. Do hlavy mu stejně nikdo nevidí
a jediným výsledkem beztak bude jenom to, že se bude realizovat
člověk, který by jinak proseděl spoustu roků v koutku. Jako Věra.
Bylo to myšlení, jakému za normalizace podlehlo mnoho lidí.
Je-li vstup do strany podmínkou, abych mohl dělat práci, po které
toužím, tak hurá, legitimaci sem. Dodnes tak lidé, kteří vstoupili do
KSČ třeba jen pár let, či dokonce měsíců před listopadem 1989, své
rozhodnutí hájí: nebyla to srdeční, ale ani cynická záležitost, bylo
to prostě pragmatické rozhodnutí z rodu těch, jakých člověk udělá
za život stovky.
Podobná interpretace vlastních skutků funguje vždy jen do
chvíle, kdy takový člověk narazí na jiného, který se podobně prag-
maticky ve vlastním životě nezachoval a jeho život nejenže tím ne-
ztratil smysl, ale vlastně ho získal. Jenom sám Václav Havel, jakkoli
současně i milován, tímto způsobem po roce 1989 zahanbil statisíce
lidí. A Věra společně s ním ztělesňovala stejný princip. Když začala
pracovat na Hradě, splynul její idealismus s tím Havlovým i opticky.
V očích rodiny bývalého muže tím byla životní zrada na něm
dokonána. Nestáli teď proti sobě jen dva lidé, na jejichž někdejších
sporech každý den, který uplynul od rozvodu, čím dál méně záleže-
lo. Postavily se proti sobě dva životní principy, pragmatický a idea­
listický, ten první bezmezně vydrážděn existencí toho druhého.
Pokud existovali lidé jako Václav Havel (nebo Věra), usvědčovali
pragmatiky z toho, že jejich životní koncept ve skutečnosti selhal.
Dráždila je k smrti vším, co dělala. Nezávisela na nich totiž v ni-
čem. Nejenže neuznávala, že na jejich spolupráci s režimem je něco
heroického („když to neudělám já, tak to udělá někdo horší“), ale

– 160 –
vůbec je nevnímala. Žila mimo ně. Nezáleželo jí na nich, a nebylo
v tom pohrdání ani žádná jiná emoce, z které by mohli uhodnout,
že pro ni mají třeba aspoň negativní cenu. Vůbec je neviděla.
To bylo nejstrašnější. Byli by jí možná odpustili všechno, ale toto
jí odpustit nedokázali. A když pak došlo k neštěstí, kdy její syn ude-
řil otce s tragickými následky, rozhodli se zaútočit. Zdánlivě v první
vlně jen na něho – ale přes něho hlavně na ni, která jim ublížila tím,
že nedovolila, aby o sobě měli iluze, které si přáli mít.
Od té doby po celou dobu procesu včetně odvolacího řízení do
soudu zasahovali. Ovlivňovali svědky. Zpochybňovali ustanovené
soudní znalce, dodávali místo nich své vlastní a jejich dobrozdání
prezentovali jako jediný kvalifikovaný názor ve věci. Především
však po dobu celých čtyř let, dokonce i poté, kdy celý proces skončil,
vytvářeli v médiích takový obraz dvojice svých obětí, který nejenže
byl v totálním rozporu s presumpcí neviny, ale šel daleko, daleko za
hranici elementárního vkusu.
Smutnou rolí takzvaných nezávislých médií bylo, že jim při této
široce založené pomstě pomáhala. Nejprve bylo třeba přetvořit ob-
raz noční rvačky, při které Martinův otec zemřel, tak, aby v médiích
vyzněla jako setkání vlka s beránkem. Zrodila se teorie o tom, že otec,
který předtím se synem o školních záležitostech nepromluvil pět let,
pojal oné noci starost o bezchybný průběh synovy maturity: vyhledal
ho, aby mu v jeho záškoláctví domluvil, neváhal kvůli tomu za ním
zajít dokonce ani o půlnoci na diskotéku. Se zlou se však potázal,
odpovědí na jeho dobře míněné rady se stal fyzický útok s následkem
smrti. Zrodil se obraz syna jako pachatele, který (v jakémsi podivném
rozporu s proklamovanou otcovskou láskou a péčí) přesto rostl pro
polepšovnu v podstatě celý svůj dosavadní život: fyzicky ve škole
napadal učitele i spolužáky, od devíti let se cvičil v bojových sportech,
nosil boxer (kterým také otce do tváře udeřil) atd.
U soudu se prokázaly Martinovy občas špatné známky nebo
školní důtky, nikoli sklon k násilí nebo fyzický útok na kohokoli.

– 161 –
Povolaný znalec před soudem připomněl obecně známý fakt, že
judo, jemuž se Martin učil, není bojový sport, určený k likvidaci
protivníka, ale sport tzv. úpolový, vyučující technikám, jak překonat
cizí útok v rámci sebeobrany. Martin navíc (podle svědků i podle
vlastního doznání) udeřil otce pěstí, což je „technika“, jakou judo
vůbec nezná.
Byl stvořen mediálně odpudivý obraz mladého pachatele, pro-
tekčního spratka znetvořeného výchovou slavné matky, který se
před soudem neumí chovat, žvýká žvýkačku, odpovídá vsedě, takže
za to musí být kárán, a zejména nedává najevo ani nejmenší stopu
lítosti ve vztahu k svému činu. Bez souvislosti s Martinem byla
veřejnost na tento obraz už připravena, v posledních pár letech se
s touto novinkou – mladistvými pachateli násilných činů, necítícími
nic ke svým obětem – několikrát setkala. Zvlášť velkou pozornost
vzbudil v roce 1992 případ tehdy šestnáctiletého Lukáše Pomahače,
který si u dvou stejně starých vrstevníků objednal a zaplatil vraždu
vlastních rodičů a před soudem pak nedal najevo nejmenší poli-
tování. Nyní se tedy měl médiím nabídnout „další Pomahač“.
Martin se před soudem ani před novináři skutečně nechoval
jako zhroucený viník. V evidentně tendenčním a nepřátelsky vůči
němu zaměřeném prostředí zaujal celkem logicky pozici člověka,
který se k věci vyjadřuje co nejméně. Další vývoj mu dal za pravdu,
protože v podstatě všechno, co před soudem při různých stáních
řekl, bylo mediálně překrouceno. Prohlásil například, že ve vztahu
ke kritickému večeru si není vědom žádného nečestného ani zá-
keřného jednání: svým postupem odvracel otcův útok směřující
proti jeho přítelkyni, která se v té chvíli snažila oddělit dva zápasící
muže a jedním z nich byla zasažena. Jeho jednání nebylo projevem
žádné předchozí nenávisti vůči otci, a kdyby musel obdobný útok
odvracet podruhé, zachoval by se stejně. V televizní zpravodajské
relaci však z toho všeho zbylo jenom ono závěrečné: „Podruhé bych
se zachoval stejně.“

– 162 –
 Před novináři ani před soudem nezapíral, že jeho vztahy s otcem
byly dlouhodobě, řadu let, chladné. Neexistence vztahu však auto-
maticky neznamená, že se v někom městná nenávist, která pak při
první příležitosti exploduje. Noviny ani soud nezjišťovaly, co všech-
no se v rodině a v otcovské výchově událo během těch čtrnácti let,
kdy syn ještě vyrůstal spolu s otcem. Za důvod Martinovy nelásky
se automaticky považovala až situace po rozvodu, kdy měla syna
proti otci popouzet matka.
Když však Martin o věci mluvil, popisoval prostě to, co bylo
důsledkem událostí, k nimž došlo v dávné a soudem nesledované
minulosti. „Již předtím, než se toto neštěstí stalo, byl pro mne pan
Odložil naprosto cizím člověkem. Sebe chápu jako člověka, který se
stal svědkem smrti cizí osoby… Mnohokrát jsem se přesvědčil, že
jeho slova a citové vztahy ke mně nebyly upřímné, ale vypočítané
na efekt a nebyly v souladu s jeho činy.“
To nebyla necitelnost otcovraha, ale slova syna, jehož vztahy
s otcem byly zpřetrhány o mnoho let dřív – a synova vina to nebyla.
Že o něm mluvil bez vášní a emocí, nebylo znakem citového chladu,
a tedy povahové slabosti, ale spíše síly, kterou Martin jinde v tisku
naznačil bezděčným výrokem: „Způsob mého chování je mou for-
mou obrany.“
Prožil většinu procesu jako ve snu. Vůbec za sebe nebojoval. Bylo
mu osmnáct pryč a s touto rozhodně zatím nevelkou životní zkušenos-
tí musel najednou čelit „zástupcům veřejnosti“, kteří nevypadali, že
objektivně zvažují jeho vinu a trest. Chtěli ho dostat. Děsili ho, k smrti
ho děsili, v těch měsících a letech zažil takovou deziluzi z lidí kolem
sebe, z jaké se nikdy později vlastně už nevzpamatoval. Cítil, že kla-
dou-li mu otázky, tak slyší jen to, co dopředu chtěli slyšet. Nemohl se
otevřít lidem, kteří ho chtěli přistihnout a se získaným kontrabandem
běžet na titulní stránku nebo do hlavních večerních zpráv.
Podobným, tj. předsudečným a fakta předjímajícím způsobem se
přitom chovala nejen bulvární, ale i tzv. seriózní média. Například

– 163 –
Lidové noviny popisovaly neštěstí u Cimbury takto: „Pan Odložil
nechtěně při tanci strčil do vedlejšího tanečníka Jarka Lieskovana.
Ten, již notně pod parou, jej za to několikrát udeřil do obličeje…
Asi po třetí ráně přiběhl ze strany Martin Odložil a pěstí svého
otce zasáhl do spánku.“ Takový popis navozoval situaci „opilci bijí
střízlivého“, v níž nerovné role byly předem rozdány. Kdo je oběť,
se předjímalo slovy „pan“ nebo „nechtěně“, kdežto o takzvaných
útočnících bylo řečeno, že byli „pod parou“, eventuálně útočili „ze
strany“, a tedy zbaběle.
K tomu všemu také Martin cítil, že v médiích není zamířeno
jenom na něj, ale i na jeho matku, snad dokonce hlavně na ni. To
ona se měla provinit mizernou výchovou, to ona měla bránit synovi
v kontaktech s otcem, až všechno skončilo otcovraždou. V podtextu
zbývalo nevyřčené: vidíte, i ti nahoře jsou stejní jako my dole. Čím
víc se na nás vytahují, tím hnusněji ve skutečnosti žijí. A nejhorší
je ta nová hradní šlechta, která se nad nás vyšvihla bůhvíjak. Prý
pravda a láska! Vidíte je, otcovrahy? Jen se na ně dobře podívejte.
A hlavně už si z nich nikdy nic nedělejte, vůbec je neposlouchejte,
nejsou o nic lepší než vy. Nikde nikdo není dobrý.
Volali a  psali: Martin je vrah. Ve skutečnosti však v  oné
úpornosti, s níž se snažili přesvědčit celý svět o své verzi, bylo
něco krvežíznivého. Snad se tím naplňovala nějaká stará arche-
typální představa, neobsažená v žádném zákoně, ale tím účinněji
působící: že usmrcení rodiče, původce vlastního života, je jedním
z nejzavrženíhodnějších činů, jichž se člověk může dopustit. Platné
právo však pojem otcovraždy nezná, a především podle tohoto
práva o tom, kdo je zločinec, rozhoduje soud, a nikoli tisk nebo
veřejné mínění.
V čem byli lepší než on, když bez ohledu na výrok soudu, který
v té době zdaleka neexistoval, volali po jeho potrestání? Jeho vina
prokázaná nebyla, zatímco jejich lpění na tom, aby on trpěl a jeho
matka s ním, se potvrzovalo s každým novým článkem v novinách.

– 164 –
Ale proč to všechno dělali? Proč přebírali obvinění rozšiřovaná
členy Odložilovy rodiny a šířili je bez dalšího dál?
V souvislosti s Martinovým případem se o vysvětlení pokusi-
la psycholožka Věra Břicháčková. Podle ní se novináři, účtující
s Martinem, dopustili modelového jednání, kdy svá vlastní nevědo-
má agresivní a nevyřešená přání připsali druhému. Projektovali do
něj, na základě mechanismu, který byl v psychologii nesčetněkrát
popsán, vlastní temné touhy. „Jedná se o projekci, která nás chrání
a oddaluje fantazie a přání, jež jsou zakázány a tabu. I novináři jsou
synové a mají více či méně vyřešené své vztahy s autoritami, za
nimiž je vždy vztah k otci. Rivalitní, nenávistné i vražedné oidi­
povské vztahy, jejichž rezidua zůstávají – v optimálním případě
jsou zpracovány do kritického myšlení a kritičnosti. Proč zde tolik
obviňování, osočování a odsouzení před soudem, proč ovlivňování
veřejného mínění? Nesnímá se vlastní vina za zlobu vůči otcovským
autoritám? Nepřesunuje se na jiného syna, který se velice hodí –
zvláště proto, že je zde mnoho nejasností, a proto se může proji-
kovat, házet špína a pokoušet se uštvat mladého člověka?“
V médiích bylo o Martinovi rozhodnuto předem. Obžalovaný
splynul se zločincem dřív, než se začaly projednávat důkazy, na
základě pouhého předsudku, patriarchální představy o otcovraždě:
média Martina soudila za čtvrté přikázání desatera („cti otce svého
i matku svou“), nikoli za to, že skutečně naplnil skutkovou podstatu
příslušného paragrafu trestního zákona. Dopředu však bylo roz-
hodnuto i o jeho matce. Ta, ke které byli nuceni v posledních něko-
lika letech vzhlížet, byla nyní mediálně zašlapána do bláta, jako ta
špatná, špatná, špatná. Kdosi se jí pomstil za pocit méněcennosti,
který v něm bezděčně, aniž si toho byla sebeméně vědoma, vyvola-
la. Proces kolektivní a rituální msty byl dokonán. O pár let později,
když už žila zlikvidována mimo veřejnost, o ní publicista napsal:
„Zdá se mi, jako by hodnota všeho, co Čáslavská pro český národ
vykonala a symbolizovala, znamenalo spíš přitěžující okolnost.“

– 165 –
 Soud

K okresnímu soudu v Šumperku, který v roce 1994 začal případ

projednávat, předstupoval Věřin syn s mediálním cejchem ot-
covraha na čele. Nepopíral, že způsobil smrt svého otce, odmítal
však mediální obvinění, že by ji byl zavinil. Jeho obhájce se to bě-
hem procesu pokoušel dokázat několikerým způsobem. Podstata
jeho obhajoby vycházela ze zvláštního způsobu, jakým Josef Odložil
po synově úderu padl k zemi. Tento zvláštní pád, a nikoli předchozí
úder byl skutečnou příčinou smrti Josefa Odložila, uváděla obhajo-
ba – tedy Jiří Teryngel, v té době renomovaný advokát.
Vycházel přitom z posudku soudního znalce profesora Lubomíra
Neorala, který byl přítomen také pitvě zemřelého. Neoral nalezl
v pitvaném mozku tři pseudocystická ložiska (útvary změklého
mozku staršího data) a po konzultaci s neurologem uvedl, že nelze
vyloučit, že Odložilův pád byl způsoben existencí těchto ložisek.
Josef Odložil podle svědeckých výpovědí padl po úderu nikoli
standardním způsobem, kdy se člověk instinktivně chrání proti
pádu reflexivním pohybem (úkrokem, nastavením ruky, přeto-
čením na bok apod.), ale zřítil se k zemi způsobem toporným. Za
tuto topornost mohly být podle znalce Neorala zodpovědné cysty
v mozku, zvlášť pokud byly v kombinaci s alkoholem.
Šlo o důležitou věc. Kdyby příčinou smrti byl Martinův úder,
byl by Martin také tím, kdo ji zavinil. Pokud však otcovo tělo po
úderu zareagovalo nepředpokládaným způsobem, daným změna-
mi v mozku, pak nebylo možné Martina označit za viníka, a to ani
z nedbalosti: protože o otcově zvláštním zdravotním stavu nevěděl,
nemohl zvláštní způsob pádu předvídat.
Martinův obhájce to v dané době vyjadřoval ještě pregnantněji:
„Někomu to může znít jako právnická ekvilibristika, ale při jen

– 166 –
trochu pozornějším čtení je rozdíl patrně jasný. Aby mohl být člověk
odsouzen za trestný čin, musí se jeho zavinění vztahovat k celému
průběhu jednání a žádný nesmí vynechat: musí zahrnout jednání
(úder), následek (smrt) i průběh příčinné souvislosti mezi nimi.
Ten, kdo udeří, je smrtí druhého vinen, pokud tímto způsobem smrt
buď chtěl způsobit (úmysl), nebo na základě okolností mohl a měl
předvídat, že smrt způsobí (nedbalost). A buď první, anebo druhá
z těchto alternativ musí působit po celou dobu trestného jednání.
Pokud po celou dobu úmysl nebo nedbalost nepůsobí, pak soud
nemůže člověka odsoudit, protože jeho zavinění není prokázáno.
A je-li o zavinění pochybnost, nastupuje zásada ‚v pochybnosti ve
prospěch viníka‘.“
Právní konstrukce neviny Martina Odložila se opírala nejen
o znalecký posudek a neprokázané trvání Martinovy viny po celou
dobu jeho probíraného jednání. Podporovala ji také řada svědectví
dalších osob o Odložilových toporných pádech v minulosti; například
svědectví atleta Tomáše Jungwirtha, který se s ním v roce 1995 sám
obhajobě nabídl. Jungwirth patřil v druhé polovině šedesátých let
ke špičce české atletiky, jako specialista v běhu na 800 metrů vozil
medaile z mezinárodních závodů, zúčastnil se olympijských her
v Mexiku atd. Byl členem „Odložilova“ oddílu Sparty Praha, znal se
s ním déle než třicet let, v době, kdy byli oba shodně na vrcholu,
spolu nejen trénovali, ale také bydlívali na zájezdech.
Jungwirthovo svědectví nebylo obsáhlé; zahrnovalo vlastně jen
vylíčení jedné události, pro daný případ však poměrně významné.
Měla se stát na jaře 1968, kdy se Jungwirth s Odložilem a dalšími
čs. atlety zúčastnili soustředění v arménském vysokohorském stře-
disku Cachadzor. Jungwirth psal:
„Nikdy předtím jsem nezažil, že by Josef Odložil požíval v rámci
přípravy alkoholické nápoje, byl naprosto cílevědomý sportovec,
tvrdý v přípravě sám k sobě i k ostatním. Ovšem místo, které bylo
vybráno pro soustředění, působilo tak tísnivým dojmem a bylo tak

– 167 –
odloučené, že působilo psychicky depresivně. Navíc podmínky pro
trénink, ubytování i strava byly mizerné a dalo se trénovat jen za
maximálního vypětí psychických i fyzických sil.
Přivítali jsme závěr tohoto martyria a oslavili jsme jej alkoholem.
Pili jsme většinou vodku a možná šampaňské. Neuvědomuji si, že
bychom byli nějak mimořádně pod vlivem alkoholu, hráli jsme
fotbal, ale tam už Josef Odložil působil spíš jako statista a měl jsem
dojem, že je pod větším vlivem alkoholu než zbytek výpravy.
Nemohu říci přesně, zda se ještě napil nebo nenapil, ale náhodou
tekla voda, tak jsme se sprchovali a Josef Odložil se převlékal do
pyžama, ačkoli jsme měli jít ještě na večeři. Při tom převlékání
náhle Josef Odložil zavrávoral a upadl směrem dozadu. Pod oknem
byl ocelový radiátor s velmi ostrými hranami, prvá rána šla na
záda, viděl jsem později šrámy, a rána šla i na hlavu, kde měl potom
bouli. Podstatné je, že chvíli zůstal v bezvědomí. Nejsem schopen
odhadnout, jak dlouhá ta doba byla, rozhodně to byla doba krátká,
je to přes dvacet let a já v té době nebyl také zcela střízlivý.
Popleskal jsem jej po tváři, v té chvíli se probral, nevěděl, kde je, já
mu řekl něco v tom smyslu, že sebou seknul, a on mi odpověděl: ‚To
nic není, to byl ortostatický šok.‘ Tento výraz si přesně pamatuji, hledal
jsem jej později i ve slovníku, protože jsem toto slovo přesně neznal.
Když jsem o tom později přemýšlel, zejména v souvislosti se sho-
ra zmíněnými ložisky, o nichž se referovalo i v tisku, mám za to, že
není vyloučeno, že něco podobného, myslím tím krátké bezvědomí
po zranění, se mu mohlo přihodit i dříve. Vím z dlouhých rozhovorů
s ním, kdy se třeba před spaním krátí rozhovorem dlouhá chvíle,
že od mládí prodělával intenzivní vojenský výcvik, včetně parašu-
tistického výcviku a skákání z jedoucích aut. Vím od něj, že při
tomto výcviku se několikrát tvrdě pomlátil.
Pád, jehož jsem tehdy byl svědkem, byl totiž zcela nepřirozený,
vychýlení z rovnováhy nebylo toho druhu, které by člověk, i ovlivně-
ný alkoholem, nevybalancoval.“

– 168 –
 Ortostatickým šokem se v lékařské terminologii rozumí stav
kolapsu oběhové a  následně i  nervové soustavy, zaviněný ne-
rovnoměrnou cirkulací krve v těle. Dochází k němu například
u horolezců, kteří po pádu zůstanou viset delší dobu na laně. Lékaři
(i pacienti) znají také stav ortostatické hypotenze, spočívající v krát-
kodobém poklesu krevního tlaku poté, co člověk prudce vstane.
Soud se však rozhodl k Jungwirthově výpovědi nepřihlédnout.
Uvažoval jinak. Martin podle něj musel s těžším následkem (smrtí
otce) počítat prostě proto, že ho udeřil v místnosti, kde byla tvrdá
podlaha a spousta těžkého nábytku. Musel tedy počítat s pádem,
který mohl vést i jinak k smrtelnému následku. Ať už měl podle
soudu Martinův otec v mozku cysty, nebo neměl, Martinův úder
byl podle úvahy soudu takové povahy, že to na posouzení míry jeho
zavinění nic neměnilo.
Obhájce proti tomu opět protestoval. „Vím, že to zní jako práv­
nická jemnůstka, ale jde o otázku zcela zásadní,“ psal. „Rozsudek
soudu je stejně absurdní, jako kdyby byl za usmrcení odsouzen
člověk, který jiného úmyslně postrčí na ulici právě do dráhy tašky,
náhodně padající ze střechy, a to s odůvodněním, že kdyby nespadla
taška, mohl počítat s tím, že poškozeného stejně mohlo přejet auto.
I v uváděném případě je nesporné, že objektivní příčinná souvis-
lost mezi jednáním a následkem je dána, že smrt byla způsobena
jednáním, ale už ne zaviněním pachatele.“
Klíčový pro posouzení věci se ukázal znalecký posudek profeso-
ra Neorala. Pokud znalec uvedl, že cysty v Odložilově mozku mohly
mít na průběh jeho pádu vliv, pak šlo o domněnku, kterou nešlo
ničím jiným, žádným dalším důkazem vyvrátit. V takovém případě
pak nastupuje u trestního soudu zmíněná zásada „in dubio pro reo“
(v pochybnosti ve prospěch viníka), podle které soud, nemá-li o pa-
chatelově vině jistotu, nesmí vynést odsuzující rozsudek. S tímto
výkladem počítala a pracovala Martinova obhajoba, která ji dále
rozšířila o několik polehčujících okolností: v době tragické události

– 169 –
bylo Martinovi pouhých osmnáct let a před činem i po něm vedl
v zásadě neproblematický život; k incidentu došlo z iniciativy otce,
který při tom nebyl ve střízlivém stavu, takže Martinovo jednání
bylo možné vyhodnotit jako blízké nutné obraně apod.
Soud však opět postupoval jinak. Především připustil zpochybně-
ní Neoralova posudku novým posudkem, který doručili příbuzní ze-
mřelého a který vypracoval znalec neurolog prof. František Hanzal.
Nový znalec, pokud šlo o cysty, dospěl k jinému závěru než před ním
prof. Neoral, neúčastnil se však pitvy a zpracoval své hodnocení jen
na základě dokumentace.
Soud v rozsudku nenaznačil, jaké důvody ho vedly k tomu, aby
původnímu posudku renomovaného odborníka (prof. Neoral půso-
bil jako soudní znalec v oboru přes čtvrt století a podal za tu dobu
na 3000 znaleckých posudků) odepřel váhu a začal pracovat s po-
sudkem číslo dvě, dodaným jednou ze stran sporu. Sám Neoral se
v písemném podání soudu podivil nad tím, že soud kladl znalecké
otázky i svědkům, kteří neměli kvalifikaci soudních znalců, a bral
jejich odpovědi v úvahu, ačkoli nemohlo jít o faktografii na základě
smyslového zjištění (což je správně obsahem svědecké výpovědi),
ale o odbornou interpretaci těchto fakt. Skutečné překvapení však
na profesora Neorala čekalo poté, co na něj právní zástupce po-
zůstalých podal kvůli jeho znaleckému posudku trestní oznámení,
podle něhož měl vypracovat vědomě nepravdivý posudek. Znalci
se tehdy něco takového stalo poprvé v životě.
Soudní proces měl po celou dobu na obou stranách emotivní
průběh, k čemuž přispíval nepřetržitý zájem médií. Okresní soud
nakonec vynesl svůj rozsudek 24. července 1996: odsoudil Martina
Odložila za ublížení na zdraví s následkem smrti na celkem čtyři
roky nepodmíněně s výkonem ve věznici s ostrahou. Na podzim
téhož roku se věc ocitla před ostravským krajským soudem (po-
bočka Olomouc), krajský soud rozsudek okresní instance 29. lis-
topadu 1996 potvrdil.

– 170 –
 Byl to přísný rozsudek vzhledem k tomu, že Martinův vztah k jeho
činu (úmyslný či nedbalostní) mu ve skutečnosti nebyl prokázán.
Soud navíc v odůvodnění rozsudku nevysvětlil, jak přesně při jeho
určení postupoval a proč některé navržené důkazy bral v úvahu
a jiné ne. To vzhledem k závažnosti případu bylo možné pokládat
za pochybení práce soudu.
Nebylo jasné, proč soud zamítl výslech soudního znalce profesora
Neorala, shodně navrhovaný veřejným žalobcem i obhájcem, a proč
nepřihlédl k jeho zmíněnému posudku. Soud nedal najevo, zda při-
hlížel (případně proč nepřihlížel) k výpovědím některých svědků
o tom, že Josef Odložil byl toho večera v opilém stavu; pokud by to
byla pravda, mělo by to s velkou pravděpodobností vliv na průběh
rvačky i na okolnosti smrti. Soud konečně uspokojivě nezjistil ani to,
kdo byl při incidentu mimo všechnu pochybnost útočníkem a kdo
napadeným: pokud by byl iniciátorem rvačky Odložil, což se soudu
nepodařilo vyloučit, znamenalo by to, že se na situaci přinejmenším
podílel, útočník má nést následky útoku, který vyvolal.
Nebylo to nesporné rozhodnutí, naopak, vzbuzovalo podezření,
že soud nakonec kapituloval před mediálním tlakem, kterému byl ze
strany rodiny zemřelého vystaven. Co jedni vykládali za zlovolnou
otcovraždu, to bylo pro druhé neštěstím vyvolaným mužem, který
v dané chvíli a na daném místě neměl co dělat a choval se tam nepři-
měřeným způsobem. Věru soud rovněž nezbavil pocitu, že pozůsta-
lým šlo kromě jiného i o majetek (nemalých rozměrů), a u soudu
využili příležitost vyšachovat ze hry nemilovaného dědice.
Soudní rozsudky mohou byt kritizovány jako zmanipulované
nebo nedbale provedené; ani jedno z toho nebyl případ rozsudku
v procesu s Martinem Odložilem. Rozsudek vzbuzoval jiný dojem:
že se soud pro něj rozhodl podobným způsobem, jako se předtím
pro Martinovu vinu rozhodla média: bez skutečného posouzení
všech odstínů věci, jen na základě názoru, daného předem, tedy na
základě předsudku.

– 171 –
 Milost

Měsíc po vynesení rozsudku odvolacím soudem podal Martinův

advokát ve věci ústavní stížnost – s odůvodněním, že oba soudy, kte-
ré ve věci rozhodovaly, porušily právo obviněného na spravedlivý
proces. Než však věc mohla být znovu projednána, udělil prezident
Václav Havel 24. ledna 1997 Martinovi milost.
Věra ho o to nikdy nepožádala, udělali to však mnozí jiní. Na­
příklad dcera Radka, která na podporu své žádosti kromě jiného
uvedla, že její bratr dávno v minulosti „odpustil otci to, že naši ma-
minku fyzicky napadal, že ji trýznil, ponižoval a urážel“. O milost
požádali Martinovi kolegové z plzeňské právnické fakulty, kde od
roku 1993 studoval; mezi nimi také jeho tehdejší přítelkyně, která
ho v dopise ze 14. ledna 1997 charakterizovala slovy: „Bláhově věří
ve spravedlivou společnost a podle toho také jedná.“ Dodává také
odvahu matce, která se nedávno v důsledku procesu psychicky
zhroutila. „On svého otce, přestože si jeho lásku vůbec nezasloužil,
stále miluje.“
Soudní proces se zdál vykazovat vady, někteří žadatelé o milost
pro Martina ji však odůvodňovali ještě něčím jiným: totiž zdravot-
ním stavem matky, který se po vynesení rozsudku prudce zhoršil.
Mezi více než třemi desítkami klinických psychologů a psychiatrů,
kteří o milost požádali, byli i profesoři Cyril Höschl a Jan Libiger
z Psychiatrického centra v Praze-Bohnicích, v jehož péči už Věra v té
době byla. Napsali, že působením soudních okolností „se nejlepší
vlastnosti paní Čáslavské obracejí proti ní a přidávají její chorobné
depresi na síle a odolnosti vůči terapii“. Její stav označili za skutečně
vážný: „V posledních týdnech vyžaduje stav paní Čáslavské hospita-
lizaci a intenzivní léčbu psychofarmaky, protože deprese překročila
hranice, za nimiž je okolí nemocného a svět interpretován ještě

– 172 –
způsobem odpovídajícím našemu obvyklému chápání a začíná být
zkreslen bludným výkladem a chorobným, emočně pokrouceným
vnímáním.“
Většina žadatelů o milost pro Martina Odložila však poukazo-
vala na nedostatky provedeného soudního řízení. V tom smyslu
prezidentovi psali bývalí olympionici, chartisté i členové Spolku
na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun, dohromady více než
sto osob.
Prezident jejich žádosti, jak řečeno, vyslyšel. Celá záležitost tím
však nebyla ukončena, naopak, Martinův případ se znovu dostal na
přetřes. Prezident není povinen důvody udělení milosti vysvětlovat
a Václav Havel to ani v tomto případě neučinil. Avšak nejčastěji
v médiích tlumočený „hlas lidu“ tehdy pravil, že omilostněn ten-
tokrát nebyl pachatel diskutovaného činu, ale jeho matka. A že je
to jasný důkaz protekcionismu, protože Čáslavská kdysi pracovala
na Hradě, kde se s Václavem Havlem znala atd.
Možná že prezident tehdy měl učinit výjimku a v krátkém ve-
řejném vystoupení sdělit, že o milosti rozhodl v první řadě kvůli
nedostatkům soudního řízení, a nikoli s ohledem na ženu, kterou
osobně znal. Aniž totiž Hrad vydal k té věci jakýkoli komentář, novi-
ny měly jasno: „Milost dostala především ona.“ A zmíněný „hlas
lidu“, bylo-li to ještě možné, se proti ní v oné chvíli ještě víc zatvrdil.
Podstatným způsobem se na tom opět podepsaly okolnosti, které
s daným případem nesouvisely a za které Věra ani Martin nemohli.
V předchozích letech, samozřejmě opět za podpory bulvárních
médií, rostla ve společnosti obecná averze vůči prezidentským
milostem. Václav Havel jich do té doby udělil na pět set, což by
za normálních okolností, při standardně fungující justici, patrně
znamenalo nepřípustné vměšování do její práce. Ať každý, kdo tu
dobu pamatuje, posoudí, zda česká justice tehdy takto spolehlivě
fungovala. Lidé měli sotva víc důvodů ke spojenosti s ní než s prezi-
dentem, který činnost soudců často nahrazoval; na rozdíl od nich

– 173 –
však byl konkrétním, v prostoru nikoli rozptýleným terčem, bylo
snadnější i mediálně vděčnější pálit do něho než do kohokoli jiného.
I milosti udělené v komplikovaných případech, jakým byl soud
Marty Chadimové nebo (v jiné souvislosti) cyklokrosaře Radomíra
Šimůnka, byly v médiích „vysvětleny“ jako akty protekce, jež by se
neuskutečnily, nebýt toho, že prezident má k jejich aktérům zvlášt-
ní vztahy. A do takto předpřipraveného mínění, že milosti jsou
vlastně aktem protekcionismu, vstoupila milost udělená Martinu
Odložilovi.
Snad kvůli tomu se proti ní v médiích postavili četní vlivní lidé.
Komentátor Lidových novin Jefim Fištejn vyložil tuto milost jedno-
značně jako akt, který má prospět nikoli Martinovi, ale zejména
Věře Čáslavské. Prezident podle Fištejna vlastně vůbec neřešil, jestli
soud proběhl podle práva, ale pouze to, že důsledky procesu ublížily
ženě, se kterou se osobně zná. Fištejn proto označil prezidentovo
rozhodnutí za „z každého dostupného hlediska vadné a k jeho, prezi-
dentově, osobní újmě“. Dává prý totiž lidem nebezpečné poučení:
„Že není občan jako občan. Že není čin jako čin, zvlášť ten trestný.“
Komentátorka Práva Šárka Neumannová psala v obdobném
duchu: „Zpytovat své svědomí by měla především naše paní Věra.
Nemohla bych být soudcem. Pokud by však podle mých představ
existovala absolutní spravedlnost, pak by si trest musela odpykat
matka, a nikoli syn.“ Jistěže novinářka Práva, dospělá žena, věděla,
že žádná absolutní spravedlnost neexistuje; svět zná jenom tu po-
zemskou a lidskou, rodící se stále znovu v každodenních omylech
a bolestech. Kdo na ni rezignuje (jako to udělala komentátorka),
měl by si uvědomit, že pak nutně upadne do abstraktních floskulí:
vždyť kdyby novinářka měla konkrétně a spolehlivě, s označením
důkazů, uvést, čím jmenovitě se ta ironicky přezdívaná „naše paní
Věra“ provinila, zjistila by, že má velmi těžkou práci.
V médiích se pochopitelně objevily také články připomínající
nedostatky procesu a fakt, že prezident velmi pravděpodobně

– 174 –
reagoval především na ně. Ale zejména pro bulvár milost pro
Martina Odložila zůstala dalším „důkazem“, že ti nahoře, kdo měli
být mravním vzorem pro zbytek společnosti, žijí ve skutečnosti
stejně uboze jako kdokoli jiný. Nemá smysl o nic usilovat, hnus
může trvat, když i Václav Havel s Věrou Čáslavskou to pečou do-
hromady, zjistil bulvár.
Ti, kdo se jednou rozhodli, že Martina uvidí za mřížemi, ať se
jednalo o příbuzné Josefa Odložila nebo o jim nakloněná média,
i v pozdějších letech dali mnohokrát najevo, že milost pro něj sice
přijali jako fakt, ale že se s ní nesmířili. Že například pro bulvární
Špígl zůstal Martin tím, čím na jeho stránkách celé poslední více
než tři roky býval, dokládal třeba článek z 27. ledna 1997, nazvaný
nedvojsmyslně Otcovrah chce dostudovat práva, zřejmě proto, aby
mohl lépe obhajovat zločince.
V roce 2003 pak sestra zesnulého Miroslava Ševčíkova shrnula
tresť svých názorů na případ a jeho hlavní aktéry v knize, které
dala název Prostě, zabil jsem svého otce. Pro toho, kdo by se o případ
zajímal a neměl by čas nebo chuť dohledávat v dobových bulvárech
články směřující proti Martinu Odložilovi a jeho matce, nalezne
v této knize jejich podstatu.

– 175 –
 Nemoc

„Chtěla jsem bránit syna, ale najednou mi došly síly,

nemohla jsem dál.“
V. Č., 2011

Smrt jejího bývalého muže a role, kterou při tom sehrál její syn,
nebyly jedinou příčinou, která ji přivedla na práh duševní nemoci.
Byla však kapkou poslední.
Především ji zdrtilo, že se to vůbec stalo. Smrt člověka, bez ohle-
du na to, jaké měla na život s ním vzpomínky: ti, kdo na ni zaútočili,
netušili, že její zoufalství způsobené ztrátou cizího života už nejde
ničím překonat. Pak to, že její syn, v kterém viděla pořád ještě dítě,
byl do neštěstí zapleten. Reakce médií, která byla s odpovědí na
otázku synovy viny rychle hotova a učinila z něj terč veřejného
mínění. A konečně i to, že synovi v jeho zápase nedokázala pomo-
ci: hned na začátku, když kampaň v tisku začala, si uvědomila, že
směřuje i proti ní, a rozhodla se, že svými veřejnými vystoupeními
v synův prospěch nesmí přilévat oleje do ohně. Rozhodla se věřit ve
spravedlnost, mlčela – a pak už jenom stále bezmocněji sledovala,
jak byl její syn veřejně cejchován.
V roce 2007 v Mladé frontě Dnes svůj tehdejší stav popsala podivu-
hodným způsobem: „Donedávna jsem pracovala na Hradě a nechtěla
jsem přivodit dojem, že snad nad námi někdo drží ochrannou ruku.
Nechtěla jsem kohokoliv, byť i nepřímo, vtáhnout do tak ohavné at-
mosféry. Rozhodla jsem se mlčet. Nelidsky jsem trpěla, a to proto, že
jsem nemohla dělat nic, cokoliv říct, obhájit. Martin u soudu nemusel
říct ani dobrý den a už byl odsouzen.“ Sama, jak už bylo řečeno, tehdy
nepožádala pro syna ani o milost – což si později hodně vyčítala.
(Konečně, k tomu všemu, byla kampaní v novinách zasažena i ve své

– 176 –
vlastní osobě: z jedné z nejuznávanějších českých žen se skoro přes
noc stala jakousi antimatkou, člověkem, který snad ani nemá právo
na to, aby dál dýchal stejný vzduch s ostatními lidmi.)
Všechny ty články v bulvárních novinách četla, celé ty víc než
dva roky od začátku vyšetřování do vynesení rozsudku. Nemohla
si pomoci. Musela číst stále dokola a přitom čekala, že se nakonec
něco musí stát, někdo v té věci bude muset zasáhnout. Odněkud
se vynoří nějaký olympijský rozhodčí, zjedná si klid a řekne: To je
nefér závod, takhle se to nesmí dělat, tak se v tom nedá pokračovat.
Nic takového se nestalo – a ona se s tím nedokázala smířit.
Nepřijala tu událost, jako nejde přijmout živelní pohromu, zemětře-
sení nebo tsunami. Člověk, který nedokáže akceptovat skutečnost,
je podle většinového mínění blázen. A tak se zbláznila.
Snažila se dál, i při probíhajícím vyšetřování a pak, kdy se rozběhl
soudní proces, navenek plnit všechny své povinnosti. I po odchodu
z Hradu jich na ni zbylo dost. K plnému vytížení by stačilo jenom
všechno to, co měla za úkol jako předsedkyně národního olympij-
ského výboru. Odpovídala za přípravu i výsledky národních výprav
na jednotlivých olympiádách – a tak byla v novinách kárána, když
se čeští sportovci v roce 1994 vrátili ze zimních her v Lillehammeru
bez medaile (což se jim stalo za posledních osmatřicet let poprvé)
a o dva roky později po letních hrách v Atlantě ji pro změnu chválili
za jedenáct medailí, mezi nimi čtyři zlaté. Ještě v Atlantě Věra vedla
kompletní český olympijský tým, tehdy však už jenom jako stín sebe
samé; jen o pár měsíců později předsednickou funkci v ČOV složila.
Na stejné olympiádě, v Atlantě, musela splnit ještě jeden for-
mální úkol: složit slib, kterým se za Českou republiku stala také
členkou Mezinárodního olympijského výboru. De facto se jí stala už
o rok dřív z iniciativy předsedy MOV Juana Antonia Samaranche:
měla posílit onu část exkluzivního olympijského klubu, kterou
tvoří slavní sportovci (kromě nich v MOV zasedají třeba britská
princezna Anna – která se však v roce 1976 v Montrealu sama

– 177 –
zúčastnila olympijských soutěží v jezdectví –, lichtenštejnská prin-
cezna Nora, monacký princ Albert, kuvajtský šejk Al-Sabah, vévoda
lucemburský a další mezinárodní „celebrity“).
Věra se i tento diplomaticky úkol snažila svědomitě plnit, jako
všechno. Svou ne zcela suverénní vládu nad angličtinou doháněla
v jiných jazycích, hlavně ve španělštině. Ale ze zasedání výboru ve
švýcarském Lausanne se stále častěji omlouvala. A na olympiádě
v Atlantě jako představitelka mezinárodního olympismu přestala
fungovat úplně: na předávání medailí sportovním gymnastkám už
nepřišla, místo ní vítěze dekorovala Nadia Comaneciová. (Členkou
MOV pak Věra oficiálně zůstala až do roku 2005, bylo to však
členství pouze formální. Odmítla se setkat dokonce i s předsedou
Samaranchem, když v roce 1997 přijel do Prahy na 100. oslavy
trvání Českého olympijského výboru a jako vždycky se ze všeho
nejdřív ptal, co dělá Věra. Uvidět se s ní se tehdy už ani jemu nepo-
dařilo, odmítla ho jako všechny.)
Dokladem o jejím tehdejším duševním rozpoložení zůstal film.
Na konci roku 1996 s ní režisérka Olga Sommerová natočila doku-
ment do tehdejšího televizního cyklu Genus. Točilo se jen pár týdnů
před rozhodujícím verdiktem soudu o Martinovi, Věra to hluboce
prožívala a film její tehdejší situaci zachytil: žena, která ve filmu
celou dobu něco vypravuje nebo odpovídá na režisérčiny otázky,
navenek jedná jako jiný člověk. Ve skutečnosti však celou dolní
polovinou obličeje pláče.
Že trpí depresemi, si ani mnozí z jejích bližších spolupracovní-
ků dlouho nevšimli. Nemluvila o tom, ale pozvolna se z kontaktů
s jinými lidmi, kterých do té doby udržovala nekonečné množ-
ství, vytrácela. Pomalu, ale jistě začala vypouštět věci, které dřív
běžně dělávala, a akce, jichž se vždycky účastnila. Nejdřív to vyšlo
najevo v olympijském výboru, kde nešlo nevidět, že čím dál častěji
vynechává porady a ani mezi nimi neřídí cizí práci. Stále častěji se
omlouvala také ze schůzek klubu olympioniků.

– 178 –
 Přestávala se zajímat o veřejné dění, nečetla noviny a nedívala se
na televizi. Začala se před lidmi stahovat do soukromí, za zavřené
dveře svého bytu. Spolu s dětmi si toho doma povšimla i Věřina
starší sestra Hana. Nejdřív tomu nepřikládala větší význam: jak
by Věra, taková bojovnice, která v životě vyhrála nad vším, s čím
se kdy utkala, mohla propadnout depresi? Dát tím satisfakci novi-
nářům z bulváru, kteří nemyslí na nic jiného než na to, že ji spatří
zlomenou? A i kdyby Věru deprese postihla, jistě ji zmůže vůlí, jak
to bylo u Čáslavských vždycky zvykem.
Hana se ji snažila rozptylovat, kde mohla. Seber se, radila. Jednou,
v roce 1995, měla do České republiky na prezidentovo pozvání při-
jet na návštěvu britská královna. Věra dostala pozvánku na setkání
s ní a rozhodla se, že tam nepůjde, jak už v té době skoro nikam
nechodila. To neexistuje, rozkázala starší sestra, taková příležitost
přichází jen jednou za život a ty si ji nesmíš nechat ujít! Přesvědčila
ji, aby si pro ten účel koupila toaletu, a v den D ji donutila, aby ji
oblékla. Když pak Věra přesto řekla své „Já nejdu“, rozčílila se na ni
Hana tak, že z toho byla honička po celém bytě, a nakonec jí vrazila
facku, jakou Věra v životě od nikoho nedostala. Tím sestra dosáhla,
že Věra na recepci šla – ale už ničeho jiného.
Nedokázala si vysvětlit, čím to je, že její mladší sestra tak upadá,
že se noří do tak hluboké letargie. Ta hrdá vítězka, na kterou se
upíraly zraky světa, teď trávila celé dny zalezlá doma pod peřinou
a třásla se jak sulc. Jak to, že si s tím svým smutkem neporadí?
A nepostará se o své děti, které ji pořád potřebují?
Hanu nejdřív napadlo, že Věře by mohl pomoci pobyt v některé
dobré veřejné nemocnici – a vzpomněla si na Martina Bojara, psy-
chiatra a neurologa, s kterým se Věra dobře znala z dob, kdy Bojar
působil v Pithartově vládě jako ministr zdravotnictví. Momentálně
byl přednostou neurologické kliniky v motolské nemocnici, nebylo
to tedy „v blázinci“, a obě ženy k němu navíc měly důvěru.

– 179 –
 Po pár týdnech pobytu se však ukázalo, že běžnou nepsychiatrickou
péčí Věřiny potíže už není možné zvládnout. Začala tedy chodit na
konzultace k psychiatrům do Bohnic: aby ji novináři nepronásledova-
li, Hana jí tam nechala zařídit lékařskou kartu na své jméno. Potom se
však ukázalo, že Věřiným problémem nejsou jen deprese. Najednou
viděla bytosti, které pro ostatní lidi neexistovaly. Z hořící karmy v kou-
pelně na ni zaútočili démoni. Na konci roku 1996, ještě před soudním
rozuzlením procesu s Martinem, Věru převezli na uzavřené oddělení
psychiatrie v Bohnicích, tehdy už pod jejím skutečným jménem. Když
si za ní dcera přišla na silvestra připít čajem, Věra už nevnímala ani
ji, ani povzbudivé dopisy, které jí Radka v té době psala.
Všichni, kdo byli do Věřina případu zasvěceni, stále doufali, že
půjde jen o kratší pobyt. V Bohnicích s Věrou zahájili standardní
terapeutickou a medikamentózní léčbu, předepsali antidepresiva
a začali hledat příčiny a vnitřní mechanismy jejích potíží. Objevila
se však nečekaná komplikace: pacientka nespolupracovala. Neměla
sílu k ničemu – aby se účastnila terapií, odpovídala lékařům na
otázky, brala pravidelně léky, chodila ven na procházky nebo se
účastnila společného programu s ostatními. Síla, která jí kdysi
pomohla vybojovat medaile, se teď v ní samé obracela proti ní:
jak byla kdysi výjimečná jako závodnice, zůstala nyní výjimečnou
i v této své autodestruktivní negaci. Chtěla jen spát a spát, nebýt
a spát. Na ničem, co se kolem ní dělo, jí nezáleželo.
Byl v tom problém. Antidepresiva, pokud jsou už jednou nasaze-
na, se musí užívat v přesných časových intervalech, podobně jako
třeba antibiotika. Pokud se lékař rozhodne nasadit nový lék nebo
změnit dávky, v nichž je podáván, sleduje řadu faktorů, aby snížil
vedlejší účinky. Jedním z nich u antidepresiv je, že stimuluje tělesné
orgány k intenzivnější činnosti; léky mohou například povzbudit
bušení srdce a podobně. Takto antidepresivy povzbuzený pacient
by pak ze svého počátečního útlumu mohl dospět třeba až k nale-
zení „odvahy k sebevraždě“.

– 180 –
 Věra se však lékům bránila; jednak se obávala jejich vedlejších
účinků, ale především se v té době bránila či vyhýbala všemu. Když
však antidepresiva odmítla, často nemohla spát, a musela tedy žá-
dat pro změnu o hypnotika. Měla na výběr, co se rozhodne užívat,
buď jedno, nebo druhé. Jak fevarin (proti depresi), tak stilnox (na
spaní) však měly tutéž nevýhodu: byly návykové. Volit mezi nimi
znamenalo volbu mezi dvěma různými druhy závislosti.
Nechtěla se léčit, chtěla spát – a tak dávala přednost stilnoxu
a rohypnolu. Vnímala, že se s ní lékaři snaží pracovat, ale nedokázala
jim vyhovět. Občas, když na chvilku nahlédla svou zoufalou situaci,
se tehdy sama sobě z boku jevila až jaksi tragikomicky. Svolali kvůli
ní koncilium, k poradě o ní se sešli nejrenomovanější lékaři z oboru,
a ona si tam, mezi ně, přišla ve své zamilované teplákové soupravě,
ve které tehdy trávila většinu času. Všechno jí v té chvíli bylo jedno,
dokonce i to, jak před všemi těmi muži vypadá. Žena zvyklá na to,
že se vždy všem líbila, rezignovala na svůj zevnějšek.
Jestli ji uzdraví nebo ne, byla čistě jejich věc. Nedovedla jim v tom
pomoci. Nebyla u nich žádným pacientem-celebritou, nepožívala ve
srovnání s dalšími nemocnými žádných výhod. Když jí zrovna ne-
dělali žádná vyšetření, nedostala úkoly ani za ní nepřišel nikdo na
návštěvu, tak jen seděla a čekala. Nebo si lehla na lůžko a přetáhla
pokrývku přes hlavu, to nejčastěji.
Aby pacienti na uzavřeném oddělení netrávili čas jen tímto
způsobem, mají předepsané různé společné aktivity, jež je vedou
k tomu, aby se alespoň trochu sociálně projevili. Věra také většinu
z nich vypouštěla. Pomáhala při společných činnostech, jako bylo
například mytí nádobí. Ale když se měla zúčastnit třeba společného
zpěvu, žádala, aby ji omluvili: že by se přidala k ostatním, si vůbec
nedovedla představit. Jedním z velmi mála případů, kdy se zapo-
jila, bylo, když jedna z jejích spolupacientek inscenovala společné
divadelní představení pohádky o Sněhurce. Hrát v blázinci Kejchala
bylo tak absurdní, až Věra neodolala – a na chvíli při tom vybočila

– 181 –
ze svého šedivého standardu a při hraní se i zasmála. Jinak ji však
pobyt na uzavřeném oddělení bohnické léčebny deptal skoro vším,
včetně pohledu na ostatní pacienty. Už od dob Jedličkova ústavu ji
trápil pohled na bezmocné lidi a také zde, za zdmi léčebny jí vadilo,
že se všem těm lidem patrně nedá nijak pomoci.
Protože odmítala účastnit se léčby, v  únoru 1997, po třech
měsících, ji propustili s tím, že nadále bude aspoň docházet do
stacionáře. Postupně se ustálil střídavý režim: vždy několik týdnů
strávila Věra v domácím azylu a potom pobývala v Bohnicích. Při
pozdějších pobytech na uzavřeném oddělení zkoušeli podávání
nových léků, které Věra opět často odmítala. A když už si s ní nevě-
děli rady, naordinovali jí nakonec elektrokonvulzivní terapii, tedy
elektrošoky; nutný souhlas za ni podepsala starší sestra Hana.
Mezi neodbornou veřejností má tato metoda špatnou pověst,
danou filmy, jako je Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem
a dalšími opusy líčícími blázinec jako prostor, kde zdraví zneužívají
převahy nad bezmocnými. Laický odpor k této metodě povzbuzuje
i očividný nepoměr mezi tradiční lidskou představou o tom, že
mozek je nejcitlivějším orgánem těla (a žádá tedy odpovídající
zacházení), a bezmocí pacienta při zákroku: v narkóze a s tělem
zmítajícím se pod ataky elektrického proudu.
Při takovém pohledu sotvakdo zatouží po tom, aby byl podobné-
mu zákroku sám vystaven. Ale zrovna tak je těžké představit si
hloubku a bolest deprese, která se pomocí elektrošoků léčí – ane-
bo to, že medikamenty mohou tělo potichu zdevastovat ještě víc.
V odborné literatuře jsou popsány případy pacientů, kteří se elek-
trošoků domáhali, protože jim v minulosti přinesly úlevu. Mnozí
špičkoví lékaři (u nás například psychiatr Radkin Honzák) přiřazují
elektrošoky k nejbezpečnějším léčebným postupům.
Podstatné je, co je smyslem zákroku: nikoli pacienta zklidnit,
a už vůbec ne pacifikovat, ale „resetem“ mozku stimulovat tvor-
bu nových neuronů, nezatížených dřívějším stresem. Proudem

– 182 –
„resetovaný“ mozek má u depresivního pacienta získat schopnost
nově tvořit neurony, které starou depresivní a ničivou zkušenost
nemají.
Úspěch zákroku samozřejmě není, jako nikdy v medicíně, pře-
dem zaručen. Někteří pacienti, kteří touto léčbou prošli, popisují
její výsledek nikoli jako „reset“ (jak by si přála medicína), ale prostě
jako „zkrat“, tedy jako nevratnou ztrátu části svých psychických
schopností. Podobný výsledek nakonec měla série elektrošoků také
u Věry: subjektivně z ní vyšla bez pocitu, že se tím její stav nějak
zlepšil; cítila se pouze ponížená.
Takto, střídavými pobyty mezi uzavřeným oddělením a domovem,
plynul Věře čas bez výsledku – takže se ke konci začala rýsovat per-
spektiva, že bude muset zůstat v Bohnicích nastálo. Různí přátelé
se tomu snažili zabránit, z iniciativy Václava Havla se například
uskutečnilo Věřino vyšetření u renomovaného psychiatra Jana
Poněšického na psychosomatické klinice Alpenblick v Isny-Neu­
trauchburgu v jižním Německu. Z Prahy zařídili, aby ji tam, v té době
loutku bez vlády, převezli a postarali se o ni; ani čtrnáctidenní pobyt
v Poněšického zařízení však Věře nepomohl.
Tehdy se její syn dozvěděl o  existenci Domu domácí péče
v Samopších nad Sázavou. Bylo to sanatorium, kde většinu pacientů
představovali důchodci trpící Alzheimerovou chorobou; vůbec ne
povzbudivé prostředí, ale pro Věru v té chvíli bylo všechno lepší než
„blázinec“. Dostane se do jiného prostředí, ven z Prahy, do přírody,
a nebude muset mít pocit, že se v životě ocitla na konečné, kde nad
ní odborníci zlomili hůl.
V té době už často nevnímala, ani když k ní sestra nebo děti při-
jely na návštěvu. Nechtěla si povídat už s nikým, ani s nimi. Pokud
ji přiměli mluvit, byl to vždycky monotónní a depresivní proud
řeči o tom, že všechno, co se v jejím životě přihodilo, bylo špatně,
a i to, co se případně ještě stane, bude zlé. Snažili se za ní jezdit co
nejčastěji, ale její stav nebyl vždycky takový, aby jí návštěvy povolili,

– 183 –
a ani jejich možnosti nebyly neomezené: dcera pracovala, syn už
začal v roce 1993 studovat na právnické fakultě v Plzni atd. Ale
kdykoli to šlo, brali si ji na víkend domů. Taky na Vánoce bývala
Věra s dětmi vždycky doma, většinou v pražském bytě, ale jednou
taky v „pohádce“ v Jeseníkách.
V Samopších dostala vlastní pokoj, který jí Martin celý zařídil,
přestěhoval jí tam z Prahy i všechny její oblíbené desky, aby si
tam připadala jako doma. Dokud závodila, vozila si je z celého
světa, nikdy si je potom nestačila všechny poslechnout. Třeba to
půjde teď.
Ale znovu je zklamala, nové prostředí ji z útlumu neprobralo.
Zdálo se jí, že personál s bezmocnými pacienty zachází neuctivě;
dotýkalo se jí, když viděla, jak staré a bezmocné lidi vozili chodbou
do sprchy na vozíku nahé a vystavené očím ostatních pacientů. Ale
zejména se tam cítila ještě víc sama než předtím, na konci světa,
odříznutá od všech a od všeho. Když přestala pečovat o svůj vzhled
i o základní hygienu (jedna z mnoha fobií, jimiž v té době trpěla,
se týkala vody), byl to nejčastěji Martin, kdo ji dotlačil do vany
a vykoupal.
Vypadala, že je na tom ještě hůř než předtím v blázinci. Když za
ní jednou přijeli na návštěvu kamarádi olympionici, rozhodli se, že
to tak už nejde dál, že tam v té samotě a smutku bez pomoci umře.
Pomohli jí najít nový azyl v Praze: vlastní, dekretovaný byt 1 + 1 pod
uzamčením v domě s pečovatelskou službou v ulici Marie Cibulkové
v Praze. Stěhovala se tam v roce 1998.
Nejdřív to vypadalo jen na další štaci s pochybným výsledkem,
ale nakonec tam Věra prožila devět let. Radka s Martinem jí to tam
znovu zařídili, sestra Hana za ní začala chodit a brát ji na dlouhé
procházky po Vyšehradě a okolí. Vlastně to byla hlavně ona, kdo „ří-
dil“ Věřinu nemoc, až do své vlastní smrti na leukémii v roce 2004.
Bylo to tam o něco lepší, protože aspoň v Praze. I když se tam
Věra opět uzamkla před celým světem a  někdy neotevřela ani

– 184 –
nejbližším, přece jen nyní nežila na konci světa a nemuseli se bát,
když o ní zrovna neslyšeli, je-li vůbec naživu. Z mírně hanlivého
názvu, jaký si pro svůj nový pobyt vymyslela (říkala mu prostě
„Cibule“), však bylo zřejmé, že se jí ani tento nový azyl domovem
nestal. Zůstal místem, kde se mohla skrývat, nikoli prostorem, kde
by prožívala daný okamžik a těšila se, co jí přinese ten příští.
Jednu dobrou stránku pro ni však „Cibule“ přece jenom měla.
Kdykoli měla Věra ve svém životě problémy, zmírňovalo je, pokud
ve své blízkosti nalezla člověka, který na tom byl ještě hůř než
ona, a o toho se pak mohla začít starat. Ať už to byly kdysi děti
z Jedličkova ústavu (kam to Věra i nyní měla paradoxně jen pár
kroků), nebo nemocní, starost o ně, slabší, v ní povzbuzovala pocit,
že její život má smysl.
A jeden takový člověk přímo „na Cibuli“ bydlel, dokonce jenom
o patro níž: bývalý čs. reprezentant v kanoistice Alfréd Jindra, držitel
bronzové medaile z olympiády v Helsinkách. Kdysi po obrně přestal
chodit, zůstal odkázaný na invalidní vozík, a protože žil v domě,
kde odborný personál míval o víkendech volno, bez cizí pomoci
se neobešel. Se skoro dvoumetrovým obrem vážícím přes metrák
měla Věra při každé manipulaci hodně práce, měla však i chvíle,
kdy se jejich společnému zoufalství dokázala od srdce zasmát. „Dva
olympionici, jeden v teplákovce s šátkem na hlavě jak domovnice,
a druhej přiskřípnutej záchodovým prkýnkem! Umíte si představit
tu scénku?“ Horší jen bývalo, pokud nějakými fyzickými obtížemi
zrovna trpěla i Věra sama, například když si vymkla kotník: zvedat
cizí tělo z lehu do sedu a stát při tom na jedné noze bylo těžké
dokonce i pro ni.
Na Cibuli zažila i něco jako malý zázrak. Posledních několik roků
prožila v závislosti na lécích všeho druhu, která se projevovala od-
povídajícím způsobem. Když neměla své léky, obvolávala bývalé
známé do hluboké noci: Potřebuju usnout, aspoň na půl hodiny!
Smlouvala v lékárnách. Když tam nic nesehnala, dokázala vybrat

– 185 –
lékárničku ošetřovatelkám na Cibulce. A přitom jí ty léky nijak
zvlášť neulevily. Uvědomovala si to při procházkách, když ji její
kroky opakovaně „samy“ zavedly na Nuselský most, tehdy oblíbené
místo sebevrahů.
Pak, jednoho dne v roce 2000, se stal onen skoro zázrak. Sebrala
v sobě sílu a všechny svoje hromady prášků na deprese spláchla do
záchodu. Druhý den už si nové nevzala. A další taky ne. Zazdálo se
jí potom skoro divné, že předtím bez svých drog léta nemohla být,
a teď najednou ano. Ale snad tehdy pocítila, že se opravdu blíží
smrt – a uvědomila si, že se na ni ještě necítí.
Stále se bála vnějšího světa a zlých lidí v něm. Nepřála si, aby ji
kdokoli viděl, aby ji někdo poznal. Když z nějakých novin vypátrali
její telefonní číslo, hlásila se jim do aparátu pod vymyšlenými jmé-
ny. Nejčastěji jako „paní Veselá“: důkaz, že jí ve všem tom smutku
pořád zbýval aspoň kousek sebeironie.
Zájmu bulváru o svou osobu tím však nezabránila. Šli po ní stále,
opečovávali ji metodami snad ještě drsnějšími než předtím během
procesu s Martinem. V prosinci 2001 například v Blesku otiskli na
první straně snímek úplně cizí ženy, kterou vydávali za „zestárlou“
Věru Čáslavskou: žije prý na dně v nedobrovolném vězení kousek
od Vyšehradu a ze své sluje vylézá jen výjimečně, nejčastěji prý pro-
to, aby zajela do Českých Budějovic na „intenzivní chemoterapii“.
Článek měl typicky bulvární titulek „Věro, máme o tebe strach“ –
ale bytost, jejíž obraz tam byl vykreslen, byla spíš jakýmsi odpu-
divým hmyzem než člověkem. V květnu 2002 přinesl pro změnu
deník Super článek k Věřiným šedesátinám, postavený na myšlence:
„Nezvládla to nejdůležitější – roli matky.“ U tohoto typu pozornosti
bulvár setrval i v dalších letech; například v dubnu 2007 jí věnoval
titulní stranu deník Šíp a nadepsal ji slovy: „Olympijská legenda na
dně! Věra Čáslavská! Proboha, to je ona!“ A tak dále.
Bylo to stejné jako kdysi při procesu se synem. Noviny navenek
vyjadřovaly starost o ženu, o které psaly, ale ve skutečnosti chtěly

– 186 –
něco jiného: její krev. Bulvár hoví těm největším sebeklamům, jaké
o sobě čtenář touží mít. Chceš si připadat šlechetný a moudrý, lepší
než takzvaná společenská celebrita, o které ti říkali, že je lepší než
ty? Stačí, když zaplatíš pár korun za výtisk novin, a všechny tyto
pocity si budeš moci po libosti dopřát. Co víc: Budeš moci nenávidět
bez omezení, a připadat si při tom dobrý.
Když kanoista Alfréd Jindra v roce 2006 zemřel, ukázalo se,
že tím odpadl vlastně jediný důvod, proč Věra na „Cibuli“ stále
pobývala. Najednou jako by nemyslela na nic jiného než na to, jak
se odtamtud opět co nejrychleji dostat. Příslovečnou „poslední
kapkou“ se stal v létě roku 2008 skandál, když bulvární noviny
otiskly paparazziovsky pořízené fotky oblíbené starší české hereč-
ky: byla na nich zachycená v soukromí, o dovolené a bez oblečení.
„Těm hajzlům od bulváru nedám příležitost, aby jednou mohli tře-
ba i napsat: „V. Č. zemřela v Domě s pečovatelskou službou, všemi
opuštěná a zapomenuta,“ napsala tehdy Věra známým v dopise.
Nabažila se tam toho. Zdálo se jí teď, podobně jako kdysi
v Samopších, že v tom domě umírá jeden člověk za druhým, že je tam
smrt dokonce cítit ve společných prostorách, jako kdyby byl člověk
někde v krematoriu. A tak se v roce 2008 rozhodla: odejde, jakkoli se
některým jejím přátelům mohlo zdát, že právě tam, kde má jak sou-
kromí, tak možnost odborné lékařské péče, je o ni nejlépe postaráno.
Viděla to jinak. Chtěla v sobě sebrat sílu postarat se o sebe zas sama.
Uvažovala, kde tedy vlastně bydlet, a samy od sebe se jí tenkrát
nabídly Černošice: domeček po rodičích, rozdělený kdysi po jejich
smrti mezi dcery na tři části. Tu Věřinu začal Martin za její nepří-
tomnosti předělávat, Věra tam v roce 2007 několikrát přespala
a v tomto novém inkognitu se jí časem zalíbilo. Z Cibule se proto
rozhodla odejít tajně, aby se o tom v bulváru nedozvěděli. Martin
jí většinu věcí stačil odstěhovat během jediné noci. (V deníku Aha!
pak v únoru 2009 stejně zjistili: „Odešla ze starobince, bude žít
s vrahem svého muže.“)

– 187 –
 Návrat do Černošic byl návratem do míst, kde kdysi prožila velký
kus svého dětství a kde jako malá holka začínala s „gymnastickým“
tréninkem – dřív, než vlastně zjistila, že nějaká gymnastika exis-
tuje. V těchto místech, ke kterým ji vázaly vzpomínky, nemusela
mít strach (nebo si to aspoň myslela), že když vyjde na ulici, vyfotí
si ji hned nějaký bulvární novinář. Mohla tam žít, jak chtěla, bez
toho, aby to pro kohokoli něco znamenalo. Najednou s sebou, vůbec
poprvé v životě, nemusela táhnout tíhu svých dřívějších úspěchů
a proher. Do chvíle, než se jí tam první člověk v rozhovoru na
ulici zeptal „A odkud vlastně jste?“, nebyla vůbec nikým. Přesněji
řečeno, byla svou oblíbenou „paní Columbovou“, dalším z mnoha
svých životních převtělení, do kterých se čas od času vžila. Tedy
manželkou slavného detektiva, kterou každý zná, ale nikdo ji ne-
obtěžuje, protože nikdo vlastně neví, jaká doopravdy je: nikdo ji
totiž nikdy neviděl.
Poprvé v životě si mohla své nové bydlení kompletně vymyslet.
V části domku, která byla kdysi skladem starého nábytku, jí Martin
vytvořil miniaturní byt o osmnácti metrech čtverečních, pokoj
s kuchyňkou a koupelnou. A minimálně stejnou radost jako tímto
bytem jí udělal tím, když jí na zahradě postavil velkou kůlnu, do
které mohla postupně sestěhovat všechny své staré věci, pojící ji
s minulostí: knihy, fotky, papíry i dvě krabice od banánů s poháry
a medailemi ze závodů.
Do bytečku jí zavedli elektřinu a vodu, instalovali přímotopy.
U truhláře jí nechali vyrobit na míru kuchyňskou linku, zařídili jí
koupelnu. Spolu s dětmi Věra postupně zkultivovala také zahradu.
Hlavní zednickou i jemnější řemeslnickou práci zvládli dva místní
dělníci, Věra je však samotné pracovat nenechala. „Otloukala jsem
zdi, zasádrovala díry, přidělala poličky, nalakovala skříně, okna
a dveře…“ Postupně zjišťovala, že už zas získává schopnost dělat
věci se svým starým absolutním nasazením. Jednou, když se jí zdá-
lo, že čeká dlouho na řemeslníka, který měl přijít upevnit na zeď

– 188 –
bojler, rozhodla se namontovat ho tam sama; při práci však na ni
spadl a výsledkem byla natřikrát zlomená levá ruka. Vůbec to ale
nebyla katastrofa, naopak: znamenalo to, že se znovu vydává do
života svým starým hyperaktivním způsobem.

– 189 –
 Návrat

Na veřejnost se vracela dlouho a pozvolna. Jakousi první vlaštovkou,

zprávou, že žije, má nové plány do života a chce být druhým lidem
opět něco platná, byl rozhovor pro Magazín Mladé fronty Dnes, který
s ní v roce 2007 pořídil japanolog Martin Vačkář. Poprvé po mnoha
letech tam Věra vylíčila svůj dlouhý život v ústraní, odpověděla na
otázky týkající se svých dávných olympijských vítězství, popsala
peripetie svého manželství, život na Hradě i nemoc.
Takže bylo jasné, že žije; nic víc však o sobě tehdy sdělit ne-
toužila. Představovala si, že bude žít v klidu, stranou jako dosud,
jen s pocitem, že je v Černošicích doopravdy doma. „Téměř celý
svůj život jsem položila na oltář vlasti, a teď si chci už konečně
odpočinout a užívat si… Poslouchat gramofonové desky, které jsem
si vozila ze zahraničních cest, sledovat, co se děje ve světě, a číst si.“
Než se na Berounku přestěhovala, koupil jí Martin počítač, za-
řídil připojení k internetu a naučil ji posílat maily a surfovat. Tím
změnil její život, propadla internetu jako nové, dosud nepoznané
vášni. Nebylo snad tehdy, před pěti lety, člověka vděčnějšího za
internetový způsob komunikace, než byla Věra: síť jí umožnila to,
co potřebovala (sociální kontakt), aniž by ji obtěžovala tím, čím
Věra strádala (obavami z osobních kontaktů s lidmi). Mohla s nimi
být a zároveň si udržovat i své oblíbené inkognito. Nějak takhle si
to vlastně přála už před rokem 1993, a teď se to konečně splnilo.
Nebyla pravda, že by se o  ni bývalí přátelé ze sportu nebo
z Hradu nezajímali. Olympionici ji nepřestávali zvát mezi sebe,
i když na jejich srazy nikdy nechodila; nepřišla ani na oslavu svých
šedesátin, kterou pro ni v roce 2002 přichystali na olympijském
výboru. Pravidelně, i po odchodu z Hradu, se o ni zajímal Václav
Havel. Dokonce i prezident Václav Klaus jí na jaře 2009 psal: „Zdá

– 190 –
se mi, že o Vás vůbec nic neslyším, ale věřím, že jste v pořádku.
Moc bych si to přál. Kdybyste měla pocit, že mohu v něčem pomoci,
určitě se ozvěte.“ Odepsala mu, že se prostě snaží žít v anonymitě
a že je spokojená.
Že se právě v tom roce 2009 nakonec odhodlala k návratu na
veřejnost, vysvětlila později poněkud zvláštně. Za důležitý podnět,
aby „vstala z mrtvých“, označila dvacáté výročí sametové revoluce.
Tenkrát v listopadu zažila svůj velký životní restart poté, co přestala
doufat, že by se poměry v zemi snad mohly změnit k lepšímu – ale
stalo se. Když se jí ta situace po dvaceti letech připomněla, pomohlo
jí to sesbírat síly: co se povedlo jednou, mohlo by se povést i po-
druhé.
Byla to vlastně náhoda, že pravidelné setkání olympioniků, kam
ji vždycky zvali, se zrovna tehdy uskutečnilo v Masarykově koleji
v Praze-Dejvicích, pár minut chůze od Radčina bytu, kde Věra zrov-
na byla. A že když jí tehdy jako vždycky zavolali, aby přišla, byli
o něco důraznější a nekompromisnější než jindy – kdosi prý na ni
křikl do sluchátka: „Prostě zvedni zadek a konečně přijď.“ Něco se
muselo stát, že přišla. Do deseti minut tam byla. A od té doby začala
chodit i jinam.
Veřejnost to poprvé mohla zaznamenat v prosinci 2009. Tehdy,
pár dnů před Vánocemi, se Věra objevila v televizním přenosu z vy-
hlášení výsledků ankety Sportovec roku. Nakonec osobně předala
cenu vítězce, rychlobruslařce Martině Sáblíkové, ale skoro do po-
slední chvíle nebylo jisté, jestli vůbec přijde. Když svolila, vymínila si,
že na pódium (v kongresovém sále pražského hotelu Hilton, odkud
se přenos vysílal) ji nikdo nedostane. Moderátor Jakub Železný ji
k tomu však nakonec vybídl takovým způsobem, že přišla, ani ne-
věděla jak. A po mnoha letech zažila své další ovace publika ve stoje.
Postupně se začala objevovat i jinde. Na srazech Pytle blech,
kruhu někdejších hradních poradců a spolupracovníků Václava
Havla (nazvaném tak kdysi prezidentem samým prý proto, že

– 191 –
své kolegy nikdy nemohl sehnat všechny dohromady). Na pře-
dávání vědeckých cen Česká hlava; tam v roce 2009 potkala Cyrila
Höschla, který ji o třináct let dřív ve funkci ředitele bohnického
Psychiatrického centra zažil na dně. Nyní jí s úsměvem vysekl
poklonu: „Položila jste naši vědu na lopatky.“
Nešlo to rychle. Než nabyla svou původní sebejistotu v kontak-
tech s neznámými lidmi, uplynulo ještě mnoho měsíců. Ale pak se
jí svět konečně opět začal zobrazovat složený z lidí, kteří ji nechtěli
jen zničit, zadupat a potrestat za to, že kdy žila. Zjistila, že už opět
snese, když ten druhý člověk nebude zrovna její přítel: vydrží to,
nezhroutí se z toho.
Co ji nikdy později trápit nepřestalo, byl pocit, že patnáct let
ve svém životě promarnila. Věrná své povaze, řekla si, že co jde,
z minulosti dožene. Černošické inkognito bylo to tam, nahrazeno
skoro každodenní účastí na rozmanitých společenských akcích. Až
o ni její známí začali mít opět strach, tentokrát z opačného důvodu
než dřív. Udržovat pracovní e-mailovou korespondenci na úrovni
menšího úřadu, dát skoro denně interview televizi nebo novinám,
podpořit olympijskou či charitativní akci a sem tam k tomu pře-
dat sportovní cenu nebo splnit jinou společenskou povinnost – to
všechno dohromady by dalo zabrat i zdravému člověku.
Ale Věra jím už opět byla, nikoho o tom nenechávala na pochybách.
Kromě všech svých domácích aktivit obnovila dokonce i ty meziná-
rodní, hlavně česko-japonské. Navázala na činnost nadace Sakura,
založené po listopadu 1989 a zajišťující tehdy dovoz špičkových
japonských přístrojů k diagnostice a léčbě rakoviny tlustého střeva.
Práce tehdy velmi slibně rozběhnutá po Věřině onemocnění ochabla,
její část později převzala nadace Dagmar a Václava Havlových Vize
97. Ale Věra si našla prostor jinde, na jaře 2012 třeba zorganizovala
v České republice pobyt třiceti japonských dětí z rodin postižených
o rok dřív ničivým tsunami. Za její aktivity jí bylo uděleno vysoké
japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce.

– 192 –
 Pokud kdy pociťovala fyzické obtíže, pak vždy úměrně věku; pro-
to ji v roce 2011 překvapilo, když jí v motolské nemocnici diagnosti-
kovali cukrovku. Bylo to poprvé po deseti letech, kdy ji vyšetřili na
interně, takže ani nebylo možné určit, odkdy přesně je nemocná.
Co jí zůstalo z minulých dob, byla citová závislost na obou nyní
už dospělých dětech. Když se jí v červnu 2010 v novinách zeptali,
jestli by ve svém životě něco udělala jinak, odpověděla: „Za manžela
bych si opět vzala Josefa Odložila, abych s ním měla dvě hezké děti,
a pak bych se pokusila o světový rekord v běhu do pryč.“ Jinými
slovy: ty děti tomu všemu daly nezničitelný smysl, i když se jí s nimi
zdaleka vše nepovedlo.
Její sen, že jednou půjdou v jejích stopách, ve sportu i spole-
čenském životě, se jí nesplnil; události roku 1993 a následujících
let je poznamenaly podobně jako ji. Ani Radka, ani Martin nevy-
studovali vysokou školu, Martin studia práv opustil v posledním
ročníku těsně před státnicemi a s napsanou diplomkou v kapse.
Zatímco matka se ztratila do nemoci, syn zůstal po celou dobu
v plné mediální palbě. Není třeba žádné zvláštní představivosti,
aby člověk pochopil, že to byl trest přinejmenším srovnatelný s tím,
kterého byl prezidentskou milostí ušetřen.
Radka, ve které se matka kdysi viděla jako v té, která po ní možná
převezme sportovní kariéru, se nakonec sportovní dráhy vzdala.
Vystřídala několik zaměstnání, ale v žádném nevydržela. Zdědila po
matce i touhu po Mexiku, zemi, kde kdysi navzdory všemu, co bylo
doma mezi rodiči, prožila nejhezčí část dětství. Nikdy do Mexika ne-
přestala jezdit a nakonec si tam našla práci vychovatelky, v džungli,
na konci civilizace a světa, mezi indiány.
Taky Martin si vybral k životu to nejvzdálenější možné místo, i když
„jenom“ doma, v České republice: Jeseníky, kraj svého otce, ale také
místo navždy spjaté s rodinnou tragédií, jíž se zúčastnil. Dům, který
tam kdysi postavili spolu s matkou a kde zůstal žít, pro něj přestal být
„pohádkou“. Ale patřil tam a nikam jinam. Na otcův hrob na místním

– 193 –
hřbitově dovalil s pomocí kamarádů velký kámen pocházející z místa,
které měl jeho otec kdysi velmi rád; jako soukromou akci, bez publicity.
Žil dál se svou vinou, jejíž podstatou si nikdy nemohl být zcela
jist. Že otec zahynul jeho zaviněním, soud rozhodl, ale přesvědčivě
nedokázal. Nebýt Martinova úderu, otec by však žil; Martin zbyl ve
fyzickém kontaktu s ním jako poslední. Sám pro sebe tedy viníkem
zůstal, i když jiným, než jakým ho chtěli vidět ti, kdo u soudu žádali
jeho potrestání.
Pod slovem trest si skoro každý představuje něco jiného. Ně­
komu potrestání prostě splývá s odvetou: ukájí tím stejný nebo
ještě větší hněv než předtím pachatel, a nestydí se za to; neuznává,
že soudce musí stát výš než pachatel, jinak spravedlnost splyne se
zuřivostí a svět s peklem. Jiný žádá naplnění zásady „oko za oko“
proto, že jistý počet let, jež pachatel stráví ve vězení, se jeví v re-
laci se škodou vzniklou trestným činem. Jsou však i jiné představy
o správném trestu a podle jedné z těch, které jsou odvetě nejdál,
jde také o změnu náhledu viníka na spáchaný čin i na sebe sama.
Těžko říci, co konkrétního ti, kdo Martina před soudem nazývali
vrahem, očekávali od toho, že stráví několik let ve věznici s ost-
rahou, tedy mezi těžkými zločinci. Když dostal prezidentskou mi-
lost, psali o něm jako o šťastném uličníkovi, který vyvázl bez trestu.
S odstupem let je zřejmé, že přinejmenším jeho vlastní přemýšlení
o vině prezidentská milost neukončila. Ani tehdy, ani dnes.
Po udělení milosti svou situaci několikrát písemně zachytil
v nikdy nepublikovaných textech. Odrážejí šok tehdy stále ještě
velmi mladého muže, který se poprvé a zcela nečekaně setkal
s iracionální davovou nenávistí vydávající se za spravedlnost, ale
toužící po něčem nekonečně prostším: po jeho a matčině zničení.
Zděsil se jich, ale tím spíš je ve skutečnosti přestal považovat za
ty, kdo mají právo jej soudit. Měli o něm jasno předem, bez toho, aby
se jím zabývali. Nechtěli slyšet, co si doopravdy myslí, ale přáli si,
aby naplnil představu viníka, kterou si do něj umístili. Paradoxně ho

– 194 –
tehdy jejich nenávist spojila s tím jediným, kdo se jí vymykal: s mrt-
vým otcem. „Otcova smrt mi ukázala, jak špatná je cesta, na kterou
mohu sklouznout. Mám otce rád. Svou smrtí mi pomohl najít lásku.“
V květnu 2011 poskytl rozhovor Lidovým novinám, ve kterém
naznačil, že během téměř patnácti let, která uplynula od rozuzlení
procesu, se svým činem nepřestal zabývat a došel při tom dál, než
kde byl na začátku. Tehdy, v palbě bulvárních i nebulvárních médií
i před soudem, jehož rozhodování vnímal jako neobjektivní, se cítil
jako další, po otci a matce v pořadí už třetí oběť rodinné tragédie;
jako otcovrah, jemuž se tímto označením uškodilo. „Taková, nevím
přesně, jak to říct, křivda mě postavila do role, v níž jsem si připadal
jako oběť, a úplně mi utekla podstata. Zemřel člověk, a nebýt mne,
nejspíš by žil.“
Nebýt mě, byl by žil: to se ukázalo podstatné a ničím, slovy ani
činy neřešitelné. „Myslím, že musí být neuvěřitelně těžké vyrovnat
se s tím, že člověk zabije někoho cizího, ale když to udělá člověku,
jehož tvář a život jsou jeho součástí, ať jsou okolnosti jakékoli, vy-
rovnat se s tím nedá. Kdyby to jakkoli šlo, události bych vrátil.“ Zabil
svého otce a matku dostal do blázince: to první s jistotou nikdo
nedokázal a to druhé dokázat nelze, ale Martin se sám pro tuto vinu
a trest rozhodl a od té doby podle toho žil.
Kdo je toho schopen, ať zkusí posoudit, podle jaké spravedlnosti by
mu bylo lépe: zda podle té obecné, která by ho poslala do vězení a po
odpykání trestu na něho všem dovolila zapomenout, nebo té jeho,
individuální, která nedovolí skončit s vlastní vinou nikdy. Systém ne-
dokázal Martina spravedlivě potrestat. Protože nechtěl spravedlnosti
uniknout, potrestal se sám. Ať o něm dál mluví ostrými slovy jen ten,
kdo je si jist, že by se na jeho místě jako viník zachoval lépe.
Jeho matka ho miluje, od roku 2010 i s jeho dcerou Matyldou,
svou první vnučkou. V životě toho dokázala víc než většina lidí její
generace, ale po celou tu dobu, ve svých lepších i horších dobách,
myslela ze všeho nejvíc na své děti.

– 195 –
 Epilog

Tuto knihu jsem si přál napsat už hodně dávno. Poprvé mě to na-

padlo před víc než deseti lety a vzpomínám si přesně proč. Než to
vysvětlím, měl bych ale nejdřív popsat, jak jsem Věru Čáslavskou od
začátku vnímal a jaký jsem v sobě nosil její obraz na dálku.
Když vyhrála své čtyři zlaté medaile na olympiádě v Mexiku, bylo
mi šest let. Něco si z toho pamatuju, ale málo. Radost smíšenou se
vzdorem, kterou prožívali moji rodiče: Tak se to aspoň někomu
povedlo. Od té doby jsem věděl, že Věra Čáslavská „to“ dokázala,
něco hodně důležitého, ale nerozuměl jsem přesně co.
Můj otec po celý osmašedesátý rok kupoval všechny noviny,
časopisy a knihy, které tehdy vycházely. Jako kluk jsem velkou část
z nich postupně přečetl a vzhledem k době, která zrovna byla (se-
dmdesátá léta) mi to myslím trochu popletlo hlavu. Začal jsem k té
době vzhlížet jako k jakémusi ztracenému ráji. Budoucnost, pokud si
vzpomínám, jsem tehdy kolem sebe nikde žádnou zvláštní neviděl,
a tak jsem si snil o minulosti: o pražském jaru 1968 a jeho hrdinech.
Věře Čáslavské mezi nimi patřilo zvláštní místo. Byla to žena,
krásná, proslavila se ve světě, ale to všechno dohromady nebyl
hlavní důvod, proč jsem ji obdivoval. Bylo tam ještě něco víc a trvalo
mi chvíli, než jsem na to přišel.
Ona, mladá žena a vlastně skoro ještě dívka, tehdy v tom osmaše-
desátém roce sama porazila okupanty: způsobem, který jí náležel,
a v prostoru, který jí zbýval. Dospělí chlapi tenkrát brečeli, zatínali
pěsti a vedli řeči v hospodě. Věra odvedla svou práci, a navíc tak, že
z toho bylo možné pochopit: kdokoliv jiný se ve své vlastní pozici
může zachovat stejně. Nikdo nemusí čekat, ale každý může jednat.
Kdyby to tenkrát víc lidí udělalo jako ona, žádný Husák neměl
šanci a dějiny posledního půlstoletí u nás vypadaly jinak. Dokázala

– 196 –
mnohem víc, než normálně zmůže úspěšný sportovec. Ten často
zvládne probudit v lidech kladné emoce, například hrdost na svou
zem, nebo dokonce lásku k ní. Ale Věra Čáslavská se stala něčím víc
než idolem, jehož prostřednictvím si jiní prožívají vztah k své vlasti.
Aniž na to spotřebovala jediné slovo, znázornila, jak se mohou
chovat.
A teď tedy k tomu, proč mě napadlo, že by se o ní měla napsat
kniha: protože se mi po roce 1993 zdálo, že byla za všechno, co pro
svou zem udělala, „spravedlivě potrestána“, i se svými dětmi. A že
tím nejsou vinni jen ti, kdo vymysleli a udržovali v chodu teorii
otcovraždy, ale my všichni, kdo jsme to od začátku do konce v mé-
diích sledovali a vnímali to jen jako divadlo, na které se stačí koukat,
protože se nás to netýká.
Myslím si, že se to ve skutečnosti nás všech týkalo a že jsme
udělali chybu, pokud jsme to nechápali. Jestli dovolíme, aby se
ničily životy lidí v odvetě za to, že nás předtím něčím zahanbili, ne-
staneme se nikdy společenstvím lidí, kteří vedle sebe žijí i z jiných
a lepších důvodů než jen proto, že nemají jinou možnost: prostě se
do toho narodili.
Martin Odložil není otcovrah. Věra Čáslavská není matka ot-
covraha. Češi nejsou národem, který své vlastní příslušníky likvi-
duje. Causa finita est.

– 197 –
 Epilog II (2016)

Za čtyři roky od prvního vydání této knihy toho Věra Čáslavská ještě
hodně prožila. Nejdřív, v souvislosti se sportem, kterému zasvětila
největší část svého života, zažila hodně radosti na letní olympiá­
dě v Londýně (2012), kde byla členkou širší národní výpravy.
Osobní účastí podpořila české sportovce a svými „energetickými“
esemeskami přispěla přinejmenším k třem zlatým českým medai-
lím: oštěpařky Barbory Špotákové, moderního pětibojaře Davida
Svobody a cross-country cyklisty Jaroslava Kulhavého.
I po hrách se dál, tak jako vždycky, živě angažovala v nejrůznějších
akcích na podporu sportu, zejména olympijského hnutí. Zároveň –
a i v tom zůstávala věrná sama sobě – se nebála vyslovovat kri-
ticky ani k problematickým stránkám vrcholového sportu (peníze,
doping apod.). Připomínala třeba, že za jejích a Zátopkových časů
bylo vyloučeno, aby sportovec podmiňoval svou účast na závodech
honorářem. Doba se změnila; Věra s tím nesouhlasila.
Dál, zas jako vždycky, žila politikou. Na počátku roku 2013 v pří-
mé prezidentské volbě podpořila kandidáta Karla Schwarzenberga;
podle jejích slov především proto, že to byl nekomunistický kandi-
dát. Průběh volby ji pak zklamal do té míry, že podala Nejvyššímu
správnímu soudu návrh na její prohlášení za neplatnou: v po-
drobném odůvodnění uvedla, v čem vítěz voleb podle ní použil
nepravdivých, mj. i nacionálních a xenofobních argumentů. Svůj
nesouhlas se zvoleným prezidentem a jeho stylem v následujících
letech manifestovala třeba tím, že odmítala chodit na akce pořá-
dané na Pražském hradě, a to i těch, jejichž organizátorem byl „její“
Český olympijský výbor.
Podobně jako za Dubčeka nebo Havla prožívala politiku a poli-
tiky hlavně srdcem. K těm, v jejichž hvězdu uvěřila, se občas upínala

– 198 –
bez výhrad, o parlamentních volbách na podzim 2013 tak na pár
měsíců například uvěřila ještě Andreji Babišovi. Ať už s ní člověk
v jejích míněních souhlasil nebo ne, bylo však sotva možné pochy-
bovat o tom, že Věra své postoje zaujímá jako člověk, který se cítí
vážně spoluodpovědný za to, jak to v České republice bude vypadat.
Tato její veřejná angažmá jí nepřinášela žádné zvláštní štěstí, po-
litika je mnohem tvrdší než sport. Některými prohlášeními (třeba
tím z roku 2015, kde odmítla zavírat oči nad osudem uprchlíků)
proti sobě popudila i značnou část veřejnosti. Bolelo ji to, ale nepře-
stávala, protože ve formulaci postojů viděla společenský úkol lidí
s nezávislým kreditem, k jakým se právem počítala. Nechtěla, aby
veřejný prostor uchvátili politici. Svými postoji se snažila působit
na tu část veřejnosti, která věří, že postoje se neopisují od těch na-
hoře, ale že si je každý má utvářet a odpovídat za ně sám. Působila
tím jako tmel společnosti. Jako člověk, který lidi nerozděluje, ale
potenciálně spojuje.
Potom onemocněla, na jaře 2015 jí lékaři objevili rakovinu
slinivky v pokročilém stadiu. Absolvovala náročnou, mnohahodi-
novou operaci, při které jí vyňali i žlučník, dvanácterník a část jater.
Po zákroku následovaly chemoterapie, v několika vlnách. Bolesti
snášela statečně. V jednom rozhovoru řekla: „Rakovina není nej-
horší, co může být. Tsunami je horší.“ (Myslela tím přírodní kata-
strofu v roce 2011 v Japonsku, v zemi, která jí z těch cizích spolu
s Mexikem nejvíc přirostla k srdci a kde se při odstranění následků
živelní pohromy opět osobně angažovala.)
I po operaci slevila jen málo ze svého náročného životního a pra-
covního programu. Bylo na ní vidět, že nemoc představuje hluboký
zásah do jejího organismu: už předtím drobné postavy, dál jako by
se zmenšila, zhubla dvacet kilogramů atd. Měla dny i období, kdy
neměla sílu vycházet na veřejnost. Ale daleko nejčastější byly při
setkáních s ní chvíle, kdy jí hlava pracovala a vtip sršel jako dřív.
Bavila se divadelní hrou, kterou o jejích osudech za normalizace

– 199 –
napsal Luboš Balák (Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská),
kterou od roku 2014 uvedlo několik menších českých divadel. Ale
především dál udržovala v chodu skoro celý široký svět svých do-
savadních zájmů. Dokázala neredukovat témata, ani okruh přátel.
K neutuchajícím kontaktům s lidmi se v posledních letech přidala
také radost z obou vnoučat, o něž často pečovala na zahradě svého
domu v Černošicích. Ten se nakonec stal jejím hlavním azylem,
místem, kde byla na světě asi nejšťastnější, nebo tak alespoň pů-
sobila. Do dějin obce se zapsala mimo jiné tím, že podpořila vybu-
dování sportovní haly pro 800 dětí, která od jara roku 2016 stojí.
I jako vážně nemocná se maximálně účastnila veřejného života,
včetně autogramiád a besed se čtenáři. Těšila se na to, že najde
čas rozšířit a vydat svou memoárovou knihu Cesta na Olymp, je-
jíž první a jediné vydání z roku 1972 jí komunisté zcenzurovali.
Jedna z posledních příležitostí, kdy se objevila na veřejnosti, přišla
v červnu 2016, kdy od ministra zahraničí převzala cenu Gratias
agit, udělovanou za šíření dobrého jména České republiky ve světě.
V té době pořád ještě plánovala, že se zúčastní další letní olympiá­
dy v Riu, a pokud by jí to snad zdravotní stav nedovolil, že se na
české olympioniky energeticky napojí alespoň z dálky. Pomocí pod-
půrných esemesek pak způsobí podobně jako kdysi v Londýně, aby
vyhrávali. Místo toho jí lékaři oznámili, že objevili nová ložiska
nemoci. Nyní už je operovat nešlo.
Pak už přišla jenom smrt (30. srpna 2016). O nemoci všichni
věděli; přesto ten rychlý konec všechny zaskočil. Důkaz, kolik síly
ve Věře Čáslavské až do poslední chvíle zůstávalo. Síly, která ani
odchodem člověka nutně nemizí, ale dá se učit a sdílet.
P. K.

– 200 –
 Poděkování

Vždycky jsem překvapen a znovu zaskočen, když zjistím, že člověk,

se kterým spolupracuji na knize, mi důvěřuje, aniž on nebo já víme,
jak ta práce dopadne. Víc autor nemůže žádat a za takový přístup
nikdy nemůže dost poděkovat. Ale musím se o to aspoň pokusit.
Děkuji Věře Čáslavské za to, že mi při práci v letech 2010–2012
věnovala při desítkách rozhovorů spoustu svého času, poskytla
materiály ze svého archivu a nádavkem k tomu všemu ponechala
autorskou svobodu, od začátku až po konečnou autorizaci rukopisu.
Nevím, jestli jsem byl schopen vůbec si představit, jak to všechno
pro ni muselo být těžké, ale snažil jsem se o to.
Na mé otázky v rozhovorech a e-mailech odpověděli, případně
další písemné prameny poskytli (v abecedním pořadí): John
Bok, Věra Břicháčková, Radka a Zdeněk Čápovi, Radka Čáslavská,
Zdeněk Fator, Marie Francová, Šárka Grauová, Václav Havel (†),
Marie Ježková, Milan Jirásek, Vlastimil Kálecký, Alexander Károlyi,
Helena Kašperová, Petr Králík, Miroslav Králík, Anna Krausová,
Přemysl Krbec, Jiří Kubička, Jan Linger, Milada Migasová, Miluše
Nekvasilová, Martin Odložil, Lída Rozehnalová, Olga Sommerová,
Štěpán Škorpil, Jarmila a Miroslav Špačkovi, Jiří Teryngel, Martin
Vačkář, Jitka Vodňanská a Dana Zátopková. Celkem devět dalších
osob mi poskytlo rozhovor s přáním, aby jejich jméno v knize ne-
bylo uvedeno; jejich přání jsem respektoval.
Autor

– 201 –
 Ediční poznámka

Již z pouhého textu autorizovaného životopisu, který napsal pub-

licista a spisovatel Pavel Kosatík, autor řady literárních portrétů
význačných postav českého veřejného života, získává čtenář
plastickou představu o bohatém životním osudu Věry Čáslavské.
Odkazujeme však pro úplnost na tištěný titul, který byl předlohou
našeho vydání a kde je navíc obrazová příloha, zdroje citovaných
informací a CV Věry Čáslavské.
Redakce MKP

– 202 –
Pavel Kosatík
Věra Čáslavská
Život na Olympu

Fotografie na obálce z volných zdrojů

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 4. 9. 2020

ISBN 978-80-274-0944-0 (epub)

ISBN 978-80-274-0945-7 (pdf)
ISBN 978-80-274-0946-4 (prc)