Myši

Natálie Mooshabrové
Ladislav Fuks
Znění tohoto textu vychází z díla Myši Natálie Mooshabrové tak, jak
bylo vydáno nakladatelstvím Odeon v Praze v roce 1977. Pro potře-
by vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§
Text díla (Ladislav Fuks: Myši Natálie Mooshabrové), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 30. 1. 2020.
 OBSAH

Několik poznámek autora. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6

I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
III . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
V . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
VI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77
VII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
VIII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
IX. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110
X . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139
XI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156
XII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172
XIII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181
XIV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197
XV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215
XVI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224
XVII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233
XVIII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241
XIX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253
XX. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279
XXI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 306
 Několik poznámek autora k Myším
Natálie Mooshabrové a k literatuře
a umění vůbec

V prostředí, v němž se odehrává podivná historka Natálie Moos­

habrové, se objevují některé podezřelé jevy, připomínající novodobý
fašistický stát. Kdysi došlo v neurčité zemi, v níž paní Mooshabrová
žije, k převratu, který snad vyvolá vzpomínku na fašistický nástup
k moci v Itálii a v Německu před válkou a dnes například v Jižní
Americe. V zemi byla odstraněna dosavadní vláda (zde panovnice)
a nastolena diktatura jedince. Co z toho pak vzejde, je více méně po­
stupné anebo rychlé odbourávání občanských práv a proměňování
jejich individuálních životů v neuvěřitelné způsoby bytí. Skutečně se
toto oddemokratičtění promítá do života každého občana, a to i živo­
ta povýtce všedního a denního, a jestliže za kněžny (dejme tomu, že
šlo o konstituční monarchii) jistě nebyl život bez vad a kazu a většina
poddaných je jistě nedokázala posuzovat třídně, je život teď, za dikta­
tury samozvance, nepředstavitelně horší. To předtím bylo ve srovnání
s touto nelidskou diktaturou idylou. Vnější pozorovatel, který to vše
vidí, musí mít dojem, že se dívá na nějaké podivné, nepochopitelné
divadlo, na zrůdnou grotesku, na absurditu.
Ale existuje skutečně tak zrůdně groteskní, absurdní fašistický
stát? Jestliže ne, proč si ho vymýšlet? Neměla by literatura, která má
bojovat za lepší, radostnější svět a k níž se hlásíme, psát jen o stá­
tech, prostředích a lidech krásných, pokrokových, tvůrčích? Nesouvisí
snad nutně literární práce, která to nedělá, s pesimismem, destrukcí
a s tím, co bychom nazvali opakem snah a zájmů našeho humanis­
mu? Jistěže tomu tak být může, ale nutně nemusí. Umění, které má
zachytit život po všech stránkách, zobrazit jej úplně a cele a jít do

–6–
hloubek a podstat jevů na naší planetě, má i funkci poznávací. Může
a musí odhalovat i zlo. Předpokládá to ovšem, že věříme v existenci
uměleckého poznání.
Lze však znovu namítnout: umění má obsáhnout celou lidskou
životní realitu. Ale tak zrůdně groteskní a nesmyslný život, jak je
představen například právě v knize o Natálii Mooshabrové, přece ve
skutečnosti není. Na Měsíc se lítá, ale že by dole na betonové ulici byl
kůň zapřažen do vozu? Nebo že by nějaký trestní řád v době luxusních
obchodních domů znal trest smrti upálením zaživa? Jsou tu v knize
jistá fantastická neskutečna. A velice pozoruhodnou v této souvislosti
by se pak jevila i otázka: Jaký je vztah takto vytvořené historky o paní
Mooshabrové například k socialistickému realismu?
Tyto a podobné otázky mě zajímaly dávno předtím, než jsem psal
knihu o Natálii Mooshabrové, a to obzvlášť v souvislosti s knihou
o panu Theodoru Mundstockovi a o spalovači mrtvol. Po pravdě,
nikdy jsem se s těmito otázkami nerval. Nikdy mě snad nedohnaly
do umělecké krize. Mohlo mě znepokojit například hledání dalších
nových cest, možností a postupů, mohlo vzrušovat hledání nových
a dosud nebývalých témat, mohla dráždit snaha podat v literatuře
to optimální, co napomáhá společenskému vývoji, ale tyto otázky mě
nesoužily. Cítil jsem, že žádná trochu hlubší analýza nemůže nepo­
střehnout, že mezi touto „nesmyslnou groteskností“, „fantastickým
neskutečnem“ a snahou, aby literatura bojovala za radostnější svět
a pokrok, není propasti a sporu stejně jako mezi literárním uplatně­
ním postavy záporné, dejme tomu přímo zrůdné, a snahou, aby lite­
ratura odkrývala krásu a mravně a lidsky člověka tříbila. Není sporu
ani mezi tím, jestliže román končí tragicky a smutně, například smrtí,
a vůlí autora, aby jeho dílo bylo optimistické a povzbudivé. Kdyby
tomu tak nebylo, musili bychom škrtnout z kulturního pokladu lidstva
například všechny tragédie počínaje Sofoklem přes Shakespeara až
k současníkům. Záleží na něčem jiném než na tom, zda v knize vystou­
pí záporný jev v podobě člověka či děje, nebo zda je konec žalostný,

–7–
záleží na tom, aby kniha měla co říci dnešku, aby pomáhala život
rozvíjet a obohacovat a přispívala tak k tomu, co je posláním umění
jmenovitě v socialistickém státě. Záleží na tom, jak je to napsáno,
zaleží na postoji autora, záleží na tom, co tím autor sleduje.
Průběhem let to potvrdilo mnoho literárních kritiků, když na
otázky mnou kladené odpovídalo za mne. Není tu sporu. Rád píši
tento úvod ke knize, protože snad právě další vydání historky paní
Mooshabrové skýtá dobrou příležitost podotknout několik věcí souvi­
sejících s podstatou literární tvorby, tvůrčí metodou, uměním vůbec
a navíc poskytuje možnost přispět i vlastní výpovědí k tomu, co již
dříve učinili – když psali o mém postupu – jiní.
Jeden literární historik napsal před mnoha léty jmenovitě v ná­
vaznosti na Theodora Mundstocka a Spalovače mrtvol, že tyto knihy
jsou protestem proti krutosti a násilí páchaném na člověku. Jistě byly
míněny i jako protest. Protestu bylo zapotřebí. Tento protest však –
abychom se teď dotkli zároveň i tvůrčího přístupu či metody – zřejmě
pronikl do textu knih jaksi sám sebou. Vyvstal z podnětů, které jsou
„pod ním“. Podněty – nepřesně řečeno to může být prostě děj. Ale jak
jsem k těmto podnětům (ději) došel? Čím? Zkušenostmi z doby okupa­
ce, všemi těmi osobními zážitky a prožitky děsivých let a ovšem – to
je třeba potvrdit – skutečně sondami do nitra lidí.
Leccos na světě lze pozorovat různými zornými úhly a různě vy­
kládat. Něco jiného však je, jak se dopátrat pravdy. Některých pravd
se lze dobrat i postupy různými (například v oblasti věd přírodních
nebo v kriminalistice). Ve vědách společenských je to už trochu jiné.
Vzniká otázka, kterým zorným úhlem dospějeme k optimálnímu ane­
bo nejnázornějšímu vidění té které skutečné reality a který z různých
výkladů té které objektivní reality je ten, jímž tuto skutečnost pozná­
me a pochopíme co nejvíce a v dané etapě vývoje nejplatněji.
Pro knihu o paní Mooshabrové jsem samozřejmě záměrně zvo­
lil zcela přesný zorný úhel: totiž ten, který v případě jejího státu,
spoluobčanů a její osobní historky byl nejbližší právě tomuto státu,

–8–
jeho občanům a paní Mooshabrové – zas nepřesně řečeno byl nej­
bližší ději – a to byl zorný úhel, který by to vše viděl (a také působil)
třeba i groteskně. Může se zdát, že se teď dopouštím tautologie mezi
příčinou a následkem, mezi vlastností děje a vlastností zorného úhlu,
ale není tomu tak. Mám prostě za to, že grotesknost a chorobná ne­
smyslnost provází fašismus a každou nelidskost vůbec, aniž by ovšem
všechno, co je groteskní a nesmyslné, bylo zároveň vždy i fašistické
a scestné, a že právě také i pomocí těchto neblahých záporností dospí­
váme (mluvíme-li o poznání uměleckém a nikoli vědeckém v oblasti
teorie věd společenských) k optimálnímu vidění a poznání těchto věcí,
anebo přinejmenším k takovému vidění a poznání dospět můžeme.
Z hlediska uměleckého pohledu se lze z různých zorných úhlů dívat
tedy i na nejrůznější zlo a podle toho je čtenáři představit. Například
z úhlu zrodu zla, jeho vývoje a šíření – a to třeba nitrem některé
postavy v románu jednající. Nebo pohledem autora (aniž třeba musí
psát rovnou v „ich-formě“), který sleduje důsledky zla (například ně­
které současné romány válečné). V knize o paní Mooshabrové jsem
chtěl zachytit zlo nitrem několika vybraných jednajících postav, ale
mimoto zjistit motivy, podmínky, příčiny zla, které deformuje jedince
a společnost, aniž však výklad příčin zla byl v plánu knihy. Avšak jak
je možno v literární práci nazírat okolní realitu z nitra vytvořených
postav jinak než tím, že uvažujeme procesy nitra těchto postav?
Tyto procesy mohou být opět pozorovatelné a „zjevnější“ jen tehdy,
činíme-li do tohoto lidského nitra hluboké sondy.
Při literatuře jde vždycky o čtenáře, o literární dopad na ně. Ten
ovšem nikdy nemůže být u všech čtenářů stejný, protože jsou různí
čtenáři – s různým vzděláním, vkusem, zálibami, sympatiemi. Prav­
da však je, že umění pro umění, umění, které není pro lidi, je pro
kočku. Umění, které člověku nic neříká, k ničemu není. Například
báseň, která nic neříká a jen tak se hlubokomyslně tváří, nestojí za
nic. Představit zlo čtenářům – když o to stojíme –, k tomu mohou
napomoci samotné obecné prostředky. Například už sám výběr látky

–9–
a formy s ní nerozlučně spjaté. Styl, ba dokonce i kompozice díla
(což leckdy uniká). A ovšem i samotné jednající, živé napsané osoby.
Tyto prostředky jsem použil v této knize, abych zlo představil. Byl to
osobní záměr, dospět k jakési organické jednotě mnohých způsobů
a prostředků. Ale konečný výraz a platnost této jednoty pak přísně
závisí na tom, z čeho je vytvořena, tedy na všech těchto způsobech
a prostředcích. Je to podobný případ závislosti, v jakém jsou ve vě­
deckém smyslu definice a pojmy – řekněme slova –, z nichž se definice
skládá. Změňte v ní jedno slovo – a už je to něco jiného. Je-li definice
tou „pravou“, pak je to úžasná věc. Něco přesně definovat je těžké
a mnozí vědci strávili nad jednou definicí třeba celý život. V literární
tvorbě má k tomuto faktu nejblíž poezie. Majakovskij chodil několik
nocí po Moskvě a přemýšlel o jediném slově v jediném verši své básně.
Změňte jedno slovo ve verši, anebo pouhé pořadí slov – a už je ta
báseň jiná. Odtud pramení v některých prozaických dílech přísná zá­
vislost smyslu a vyznění na všem, co autor napíše a jak to řekne, a to
zvláště v dílech, v nichž je dost jemností a detailů, případně i symboly.
Vraťme se však k dopadu literární práce na čtenáře. „Groteskně ne­
smyslný život“, „fantastická neskutečna“, záporné a třeba i scestné po­
stavy (kolik je jich jen v detektivkách!), neštěstí a tragédie, krátce, byť
nepřesně řečeno: „všechno negativní či nadsazené“ může na čtenáře
působit o to silněji a názorněji než poklidná idyla, v níž jednají jen lidé
zcela vyrovnaní, bez vážnějších slabostí a vad a v níž tedy dokonce ani
nedochází ke konfliktům, zklamáním a smutkům, které vskutku život
nevyhnutelně přináší. Nikoli tedy, že by byl život nějakou svou podsta­
tou „negativní“ nebo „temný“, ale že negativní a nadsazené může být
prostředkem k výraznějšímu poznání reality. Hyperbola s metaforou –
alespoň básníci to tvrdí – jsou stěžejní složky jejich umění. Představit
čtenáři zlo touto formou je někdy mnohem působivější. Záporné složky
epiky (života) mohou být v novele či v románu proto, aby tím spíš
v kontrastu vyniklo dobro a krása, kladní hrdinové – skutečné vzory,
místa optimistická a světlá, jak po tom spisovatelé touží a toužit mají.

– 10 –
Je to přibližně asi tak, jako když se v medicíně studentům přednáší pa­
tologická anatomie nebo v psychologii psychopatologie. Lékař nejlépe
pozná, jak nesmírnou cenu má zdraví, studuje-li patologickou ana­
tomii. O tomto oboru se vždy tvrdilo, že je základem medicíny, proto
zákaz pitev lidských těl, byť motivován mravně, byl brzdou pokroku.
V literatuře nemá být brzdou pokroku naše opovržení s „negativním
a nadsazeným“, protože o to samotné vůbec nejde. V úsilí tak význam­
ném, jakým je zobrazit v umění pokrok, jde o parametry zcela jiné.
Kardinální otázkou literární tvorby a umění vůbec je, čemu slouží.
Odpověď na otázku, čemu slouží to které literární dílo (či dílo umě­
lecké vůbec), může být třeba i mylná, může vzniknout i mylnou in­
terpretací toho kterého díla, ale málo platné: není významnější otáz­
ky nad tuto. Čemu literární tvorba a umění vůbec slouží? Před touto
otázkou jsou všechny spory o stylu umělecké práce, o užití záporných
postav, o zobrazování neštěstí a exitů nicotné. Je to spor o něčem,
co samo o sobě vůbec nerozhoduje ani o umělecké kvalitě díla, ani
o jeho čtenářském dopadu. Nejsou například – abychom to doložili
obzvlášť lapidárně – případy angažovaných románů kriminálních,
v nichž to prostě bez zločinců a zrůdnosti jejich činů nejde, protože
právě toto je nositelem děje, a nebýt toho, nevznikla by místo těchto
románů selanka o krásném pohodlném a bezstarostném, ale i zby­
tečném a marném životě policejních příslušníků? Hlavní je vskutku
otázka, čemu umění slouží, a tato otázka existovala odjakživa, co
paměť historiků umění a filozofů sahá, existovala ještě dávno před
Marxem a Engelsem – umění prostě vždy něčemu sloužilo, byť třeba
i nevědomě. Zakladatelé marxismu tuto otázku vyzdvihli a objasnili
v souvislosti s třídním charakterem umění. Tu je třeba říci, že úsilí,
aby umění sloužilo pokroku a míru, je nutné. A víc než to: je mravné.
Kdo se o to snaží, zasluhuje plné úcty. Je třeba říci, že se nám vskutku
právem nemůže líbit umění, které by působilo destruktivně, vnu­
covalo – třeba mládeži – špatné typy jako vzory a zločinné činnosti
jako návody, avšak o takovém „umění“ nemluvíme.

– 11 –
 Co jsem chtěl říci o poslání umění, mělo souviset s formami, ději
a tématy, styly, optimismem a pesimismem, s kladnými a zápornými
postavami v literární tvorbě – a mělo se týkat i knihy o Natálii Moos­
habrové.
Na závěr by mohla zbýt ještě otázka dotčená na začátku. Mluvili
jsme o „poznání uměleckém“. Ale je vskutku možné i poznání umě­
lecké? Jistěže ano. Skutečný umělec se vždycky snažil o poznání a velcí
umělci byli dokonce i objevitelé. V jistém případě může být umělecké
poznání rovnocenné vědeckému. Shakespeare a Dostojevskij byli větší
psychologové než Wundt. Gorkij řekl o společnosti víc než mnohý teh­
dejší profesor sociologie. Lidé si z jejich literárního díla vzali poučení
a přijali je za své. Někteří autoři ovlivňují smýšlení lidí víc, než se
běžně míní. Proto ta velká váha, která se přikládá umění. Je rozdíl
mezi procesem poznávání ve vědě a v umění. Je rozdíl v tom, jak své
poznatky sdělí vědec a jak umělec. Je rozdíl i v tom, jak oba druhy
poznatků působí na vnímatele. Umění a věda jsou prostě dvě rozdílné
cesty, rozdílné od samého začátku, v průběhu i v konci, ale jdou-li po
nich skuteční umělci a vědci, musí se nutně, naprosto a beze zbytku
sejít ve vůli a v cílech. Aby tvořili k prospěchu lidstva, aby nebyli zne­
užiti ke zkáze a aby dopomohli vytvářet šťastný svět. Neboť to je
hlavní smysl a opodstatnění lidské existence na této zemi.
leden 1976

– 12 –
Když je dům hotov,
pán umírá
 I

Lokál U Víl byl na odpoledne pronajat. Okno do dvora bylo doko-

řán – na dvoře stál kůň v chomoutě a s pytlem ovsa. V lokále seděli
svatebčané.
Seděli u bíle prostřeného stolu s květinami, svíčkami, sklenkami
a mísou koláčů. V čele pod portrétem kněžny vdovy panovnice
Augusty a předsedy Albína Rappelschlunda seděl člověk s velký-
ma upracovanýma rukama, v černých šatech a bílé režné košili,
nemotorně se točil, přikyvoval, přisvědčoval, usmíval se, též oknem
na koně, to byl ženich. Pak tam seděla menší tlustší blondýna s při-
hlouplou otlemenou tváří, před ní na stole ležel vavřínový věnec,
a ta se kroutila, natřásala, vypínala a všelijak zdvíhala oči, to byla
nevěsta. Vedle svatebčanů seděla ještě Rona, kamarádka blondýny,
dvacetiletá rozřehtaná holka, a dva svědci, divní, temní lidé.
Na zdi podél svatebního stolu visely dnešní noviny, plné různých
obrázků a portrétků předsedy Albína Rappelschlunda, neboť měl
dnes svátek, a pod novinami bylo pár odstavených stolků.
V dolní části stolu seděl mladík v tmavém kostkovaném saku
a bílé hedvábné košili, jemný, nesvůj, zamlklý, to byl Lothar Baar.
Vedle něho seděl druhý mladík, také hezky oblečený, ale ještě víc
zamlklý a nesvůj, to byl spolužák Rolsberg. A pak tam – až na kon-
ci – seděla jakási stařena. Byla v černozlatém šátku, černé jupce
a dlouhé černé lesklé sukni. Na nohou měla střevíce bez kramfleků
a na klíně menší tašku. To byla Natálie Mooshabrová.
„Dcera o vás pořád mluví, pane Baar,“ řekla paní Mooshabrová
v dolní části stolu Lotharu Baarovi, když si smočila rty ve víně, – její
sklenka byla totiž od počátku téměř prázdná – „pořád o vás mluví,
jak vás v krámě obsloužila magnetem.“
„Magnetofonem,“ kývl mladík a rozpačitě hleděl k čelu stolu.

– 14 –
 „Tak,“ kývla paní Mooshabrová, „a vy jistě, pane Baar, bydlíte
v nějakým paláci.“
„V privátě,“ řekl mladík a rozpačitě hleděl k čelu stolu, „u jednoho
kupce ve vile zde s přítelem Rolsbergem.“
„A u kupce i jíte?“ zeptala se paní Mooshabrová a trochu se
předklonila, aby viděla i do Rolsbergovy tváře.
„U kupce jen snídáme,“ řekl Lothar Baar, „jinak jíme v menze.“
„A tam jíte dobře,“ kývla paní Mooshabrová, „jistě i šunku a vlaš-
ský salát, jistě i víno a limonádu. Ráda bych vás někdy pozvala
k nám, páni, ale jsme jen prostý chudý lidi. Nebydlíme ve vile, ale
v domě na spadnutí, však tam právě zedníci spravují pavlač… no
a jíme kaši z ovsa,“ paní Mooshabrová pohlédla oknem na dvůr
na koně, který měl pod krkem pytel ovsa, „taky kaši z kukuřice.
No ale já někdy peču, peču, pane Baar, ráda. Tuhle mísu koláčů,“
paní Mooshabrová nenápadně ukázala na stůl, „tu jsem pekla já. To
víte, k dceřině svatbě. Ještě si sice nikdo nevzal, ale počkejte, jen co
bude po jídle. Za chvilku totiž…“ paní Mooshabrová se náhle sklo-
nila k Lotharu Baarovi a zašeptala, „za chvilku totiž přijde hostina.
Hostina, pane Baar. Objednali šunku, vlašský salát,“ zašeptala, „taky
víno a limonádu. A mražený krém, ale ten přijde až na konec. Ach,“
paní Mooshabrová se usmála, „peču ráda. Ale jinak jíme, pane Baar,
chleba.“
Přihlouplá obtloustlá blondýna nevěsta v čele stolu se zatím
smála, žertovala se svědky a Ronou, její ženich vedle ní s velkýma
upracovanýma rukama na ubruse se otáčel, přikyvoval, přisvěd-
čoval, usmíval se, a když se právě neměl kam točit, točil se k oknu
ke koni.
„A vy si necháte každej svý jméno,“ řekl jeden svědek svateb-
čanům, temný člověk s černými vlasy a nízkým čelem, a nevěsta,
přihlouplá obtloustlá blondýna, se zasmála a kývla.
„Von se bude jmenovat dál Laibach,“ šťouchla do ženicha a ženich
kývl, „já se budu jmenovat, jak se jmenuju. Za chvíli se jí.“

– 15 –
 „Vidíte, pane Baar,“ řekla paní Mooshabrová Lotharu Baarovi
a Rolsbergovi, „za chvíli se jí. Šunka, salát, limonády, mají to vpředu
za výčepem. No ale něco vám povím, páni,“ řekla a opět se trochu
předklonila, aby viděla i do Rolsbergovy tváře, „když jsem chodila
do školy, to je už šedesát let, měla jsem kamarádku Marii. Ona byla
taková malá, slabá, ohnutá, takovej chudák, ale byla chytrá, hodná,
děti ji měly rády a byla z bohatý rodiny, její otec šafář měl hodinky
ze zlata. Ona se pak vdala, vzala jméno muže, on však brzy umřel
a ona byla hospodyní v jedný bohatý rodině. A v tý rodině byla
hospodyní po dvě pokolení, já ji už neviděla padesát let. Padesát
let,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla nad svatebčany, kde na zdi
visel portrét kněžny vdovy panovnice Augusty a předsedy Albína
Rappelschlunda, který měl dnes svátek, „padesát let. Víte, pane
Baar, já jsem taky vždycky chtěla být hospodyní, já taky, jako ta má
kamarádka Marie. Umím prostřít stůl, dělat tabuli, tuhle…“ ukázala
na bíle prostřený stůl se svíčkami, kyticemi, vínem a koláči, „tu bych
byla svedla taky, byla bych jim ji udělala sama, ale tady v tý hospodě
je to objednaný.“
„A taky bydlit budete zvlášť,“ zvolal teď u čela stolu druhý svě-
dek, také temný člověk s černými vlasy a nízkým čelem, a blondýna
nevěsta se opět přihlouple zasmála a řekla: „Von bude bydlit dál
v podnájmu u Klaudingerky a já budu tam, co jsem. Co je na tom
zlýho, ne…“ opět šťouchla do ženicha a ženich jen kývl a usmál se.
„Je to hodnej, pracovitej člověk,“ řekla tiše paní Mooshabrová
Lotharu Baarovi, „vzdělaný. Je to zedník. Nikdy nebyl v pomocný
škole ani v polepšovně a všechno by tý naší Nabuli dal. Řekl, že jí
bude dávat celej plat, že si nechá jen na veržínka. No a ona bude
bydlit u mě a on v podnájmu u slečny Klaudingerky, ale to jen zprvu,
budou střádat na byt na Alžbětově. Já bych vás ráda k nám pozva-
la, páni,“ řekla paní Mooshabrová znovu, „ale jsme jen chudý lidi
v domě na spadnutí, zedníci tam právě spravují pavlač, nářadí mají
stát v průjezdě před mým bytem. Ale abych vám to ještě dořekla

– 16 –
s tou hospodyní, kterou jsem chtěla být jako ta má kamarádka
Marie. Já jsem taky vždycky chtěla mít… kiosk. Víte, kiosk, kde
bych prodávala šunku, salát, dokonce i limonádu, no ale…“ paní
Mooshabrová mávla rukou a pohlédla na noviny zavěšené na zdi,
„o tom radši vám teď ani nepovím. Spíš vám povím, co opravdu
dělám. Dělám na hřbitově. Zalejvám a opatruju hroby. No a pak
mám styky s Péčí o matku a dítě.“ Paní Mooshabrová náhle hmátla
do tašky na klíně a vyňala jakousi kartu se svým jménem.
„Slečna říkala, že máte styky s Péčí,“ přikývl Lothar Baar a nejis-
tě pohlédl na kartu, kterou pak paní Mooshabrová opět schovala,
a pak jaksi hořce pohlédl na blondýnu v čele stolu a řekl: „Vlastně
teď už slečna ne, už mladá paní.“ A pak chvilku hleděl na portréty
nad hlavami svatebčanů, na starou kněžnu a  předsedu Albína
Rappelschlunda, který měl dnes svátek, a řekl:
„Vy tedy máte, paní Mooshabrová, s dětmi praxi.“
„S dětmi praxi,“ kývla paní Mooshabrová, koukla k čelu stolu
a  chtěla ještě mluvit, když tam ta Rona, kamarádka blondýny
nevěsty, vypískla: „A kde je Wezr, Nabule, že tu není? Kde je, že
nepřišel na svatbu sestry?“ A blondýna nevěsta se zasmála, až se
kůň za oknem na dvoře otočil, a hodila hlavou k paní Mooshabrové.
„Ať poví vona, kde je…“ hodila hlavou, „ať poví, kde je Wezr, že
tu není. Že nepřišel na svatbu sestry.“ A paní Mooshabrová na konci
stolu sebou trhla a vytřeštila zrak.
„No, syn Wezr tu není,“ vyhrkla, „je pryč. Pracuje…“ a hosté v čele
stolu vřískli smíchy.
„Syn Wezr tu není,“ vřískli, „je pryč. Pracuje…“
„Chtějí být veselí,“ řekla paní Mooshabrová omluvně Lotharu
Baarovi a Rolsbergovi, „to víte, páni, je to svatba.“ A pak řekla:
„Tak tedy dělám kromě v Péči, což je zdarma, na hřbitově. Na Cent-
rálním u náměstí Annymarie Blažené. Zalejvám a opatruju hroby. Ale
víte, páni,“ řekla a opět se trochu předklonila, aby viděla i do tváře
Rolsberga, „já opatruju ještě něco. Naše správcová má totiž u mě

– 17 –
v bytě prápor. Vlastně prápor, dva… ten jeden je, jak se říká, náhradní.
Dva prápory, ale víte, páni…“ paní Mooshabrová koukla na bílý ubrus,
„černý. Černý, co se věší na dům, když někdo umře. Věším ho takovým
dlouhým bidlem, který mám v chodbě za skříní. Mám malou penzi po
muži, byl kočí v pivovaru, tuhlety děti, Nabuli nevěstu a Wezra, který
tu není, že pracuje, jsem měla pozdě, až po čtyřicítce…“
Vtom vešel do lokálu číšník, přistoupil k Nabuli a něco jí říkal.
Nabule šťouchla do ženicha a vstala.
„Hostina je tu,“ řekla paní Mooshabrová tiše Lotharu Baarovi
a Rolsbergovi, „hostina, ta šunka, salát, co mají objednaný, taky
limonády. A až se nají, vezmou si ty mý koláče. Pekla jsem je celej
den, to víte, k dceřině svatbě, dala jsem vanilku, mandle, hrozinky,
přijdou vhod. Pane Baar, když děti byly malý, ten Wezr, co tu není,
a tahle nevěsta Nabule, já dělala, co mohla. Já jim dokonce zpívala
i ukolíbavku. Hleďte, pane Baar,“ paní Mooshabrová náhle zdvihla
hlavu, „už to číšník nese. Hleďte, vskutku šunka, salát, a co toho je,
a taky ještě víno, limonády, ach…“ paní Mooshabrová pohlédla na
talíře, které číšník zatím stavěl na odstavené stolky pod novinami,
„já jsem vlastně šunku, salát jedla jen jednou v životě a limonádu
taky. Víte…“ sklonila se k Lotharu Baarovi a zašeptala, „o svý svatbě.
To je už padesát let.“
„To je jako v Metropoli,“ vřískla Rona s pohledem na šunku, salát,
„to je jako v Ritzu. A co, kristepane, ty koláče…“
„Koláče,“ vyprskla Nabule a její tvář v té chvíli byla ještě odulejší,
přihlouplejší, „koláče. Zeptej se jí, kdo je pek, vona ti to poví. Zeptej
se…“ hodila hlavou k dolní části stolu.
„No, pekla jsem je,“ řekla paní Mooshabrová v dolní části stolu,
„dcera má pravdu. Den jsem je pekla, to víte, k dceřině svatbě. Dala
jsem vanilku, mandle, hrozinky, přijdou vhod. Ale vskutku radši
až po jídle,“ usmála se náhle, „až po té šunce, salátu, moc bysme se
předem zasytili. Já peču ráda,“ usmála se, „ale to víte, jen občas. Ale
až se bude vdávat Ronička,“ usmála se, „upeču jí taky.“

– 18 –
 „Peče ráda,“ vřískla Nabule, „slyšíte, až se bude vdávat Ronička,
upeče jí taky. Ale vona taky pečuje o děti a opatruje hroby,“ vřískla.
„Ale vona,“ vřískla, „by mohla i zpívat.“
Na chvilku lokál ztichl a pak opět propukl v smích.
„Zpívat?“ smál se jeden svědek.
„Zpívat?“ smál se druhý.
„Zpívat,“ vřískla Nabule.
„Tak ať zpívá,“ vřískla Rona, „ať zpívá…“ A všichni na mžik ztichli
a pohlédli na konec stolu.
Paní Mooshabrová stiskla tašku, kterou měla na klíně, a nejistě,
omluvně řekla:
„No neumím. To já jen tak zpívala, když byli malí. Ukolíbavku. Ale
jestli chcete, já bych ji pro obveselení zazpívala. Vždyť je svatba, tak
ať jsme veselí, ne?“ usmála se a všichni prskli smíchy a Nabule se
zakroutila, vstala a skočila ke stolkům pod novinami, kde byly talíře
se šunkou a salátem. A zatímco začala roznášet talíře se šunkou
a salátem a stavět je před hosty, paní Mooshabrová v dolní části
stolu si trochu nadsedla a zpívala:

Dobrý večer, dobrou noc,

v andělskou moc…

Všichni se smáli, křičeli, vřískali, jen ženich seděl, kýval, usmíval

se, jen Lothar Baar byl zaražen, zamlklý a Rolsberg, jeho přítel, byl za-
ražen, zamlklý ještě víc, a Nabule roznášela talíře se šunkou a salátem
a stavěla je před hosty. A paní Mooshabrová hleděla na hosty, zpívala:

Zítra ráno
se zas probudíš…

a byla tak zaujata zpěvem, aby zněl co nejlíp, že si ani nevšimla, že

Nabule už všechny obsloužila talíři se šunkou a salátem, ale před

– 19 –
ni na stůl nedala ani střep. Lothar Baar a Rolsberg si toho však
okamžitě všimli a užasle pohlédli na blondýnu. Ale ta jen vyprskla
smíchy a pak náhle zničehonic vpadla do matčina zpěvu.
„Tak,“ vpadla, „a už ses naskučela dost. Tak,“ vpadla, „už skučení
nech. Nechte si chutnat,“ řekla hostům a pak se znovu obrátila
k matce a řekla:
„Už skučení nech a jdi.“
Lothar Baar a Rolsberg strnuli. Strnula i paní Mooshabrová.
Avšak dřív než se Lothar Baar a Rolsberg mohli vzpamatovat, dřív
než se mohla vzpamatovat paní Mooshabrová, Nabule za velkého
smíchu hmátla na stůl do mísy koláčů, drapla jeden a praštila s ním
na strop. Koláč se od stropu odrazil jako malý míček, spadl na stůl
do květin a svíček a tvaroh se z něho sypal na ubrus, i hrozinka, co
byla uprostřed. A pak, za obrovského smíchu, Nabule drapla celou
mísu, skočila s ní k oknu a hodila ji i s koláči na koně. A pak chytla
víno a křikla k dolní části stolu:
„Tak už, kristepane, jdeš? Už jdeš kropit hřbitov? Už jdeš k dětem?
Maž!“
Paní Mooshabrová, která dosud seděla strnulá a nehybně hleděla
na ubrus, se teprve teď trochu probrala. Zachvěla taškou v ruce,
vstala a pomalu šla ke dveřím. Šla a vypadala skoro jako starý
uschlý strom. A lokál se strašlivě rozkřičel.
„Už jde,“ křičeli, „už jde. Kropit hřbitov.“
„Už jde,“ křičeli, „k dětem.“
„A stav se,“ smála se Nabule, „víš kde, u bráchy. Pracuje.“
„A řekněte mu, paní Mooshabrová,“ smála se Rona, „ať už přijde.
Je tam ňák dlouho.“
Lothar Baar a Rolsberg se probrali, teprve když paní Moos­
habrová prošla dveřmi a zmizela ve výčepu. Pohlédli k čelu stolu,
kde všichni křičeli a smáli se a koukali oknem na koně, jak žere na
dvorku koláče, a pak oba vyskočili ze židlí.

– 20 –
 „Kam jdete?“ vřískla Nabule. „Ještě to nekončí. Teď to teprv
začne!“ Ale Lothar Baar a Rolsberg již vyběhli ze dveří. Vběhli do
výčepu, výčepem na ulici, ale ulice před hospodou byla prázdná.
Po paní Mooshabrové tu už nebylo stop. Rozběhli se k nejbližšímu
rohu, ale ani za rohem nebylo po paní Mooshabrové stopy. Vrátili se
do výčepu, ale hostinský jim řekl, že paní přece vyšla ven. Vyběhli
znovu na ulici, ale na ulici nebyla jediná živá duše. Jen na protějším
chodníku stál jeden starý uschlý strom.
Paní Mooshabrová se schovala za dveře sousedního domu,
a teprve když už dávno Lothar Baar a jeho přítel Rolsberg, strašně
rozrušení, odešli, vyšla na ulici a spěchala domů.

– 21 –
 II

Běžela krásným zářijovým odpolednem mnoha ulicemi, na stát-

ních domech visely prapory, neboť byl svátek předsedy Albína
Rappelsch­lunda, pak doběhla na jeho náměstí. Stála tam socha,
ověšená kytkami a různými cáry, ale lidé, kteří tu šli, na ni ani
nekoukli, každý radši hleděl na holuby, kteří se hemžili na zemi.
Na hlavní třídě musila projít shlukem lidí před redakcí Rozkvětu.
Shluk lidí před Rozkvětem býval vždycky, lidé tu rokovali o sportu
a různých transplantacích, také o různých chaluhách, řasách a nebi,
a také si tu měnívali známky. Dnes se tu bavili i o tom, že na státních
domech jsou prapory, socha na náměstí opentlená, ale okna bytů
jsou pustá a prázdná… vskutku, okna bytů byla pustá, prázdná, za
žádným nebyla jediná květina, svíčka, sklenka s vínem, koláček,
což za okny bývá na svátek kněžny vdovy panovnice, a jistě nikdo
v žádném bytě nepálil ani kadidlo… paní Mooshabrová prošla tím
shlukem před Rozkvětem. Pak minula pouliční kiosky ze skla a la-
minátu, u nichž jedli lidé různé mražené krémy, šunku, saláty a pili
limonády, ty minula s hlavou svěšenou a velmi rychle, byla ráda,
když přeběhla po bílých pruzích asfaltovou křižovatku u obchodní-
ho domu Slunečnice. Pak proběhla třemi ubohými ulicemi a pak už
byla blízko domu, v němž bydlila.
Byl to vskutku starý zchátralý dvoupatrový dům s velkým ote­
vřeným průjezdem. V průjezdě stála halda zednického náčiní, cihly,
trakař, sud vápna. Před průjezdem stála ženská, padesátnice v krát-
ké letní sukni, a u ní žena s otrhaným chlapcem, kterému mohlo být
dvanáct. Měl oteklé oko a nešťastně se rozhlížel ulicí.
„Bože, paní Mooshabrová,“ zvolala ženská v krátké letní sukni,
když paní Mooshabrová došla, „to už jdete ze svatby? To už je po
hostině U Lám?“

– 22 –
 „U Víl,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla svou menší černou
taškou. „U Víl. Musila jsem pryč, nebylo mi dobře. Asi jsem se pře-
jedla. To víte, na svatbě to snad ani jinak nejde. Ale copak, paní
Faberová,“ paní Mooshabrová se rychle ohlédla k  druhé ženě
a ukázala k chlapci, „copak se mu stalo?“
„Blázen,“ řekla paní Faberová chladně, aniž hnula tváří, „drzej,
sprostej, hloupej, roupama neví, co dělat. Lez zedníkům na lešení
a byl by si vyšťouch oko. Drzej, sprostej, hloupej a teď jde za trest
k očaři.“
„Ale snad ne,“ řekla paní Mooshabrová a pohlédla na chlapce,
který stál jak ovce, „připravím vám, paní Faberová, odvar, necháte
ho vystydnout a hadr do něj párkrát namočíte.“
„Nic nenamočím,“ řekla paní Faberová chladně, aniž hnula tváří,
„půjde k očaři. Ať mu to třeba vypálí.“
„Ale paní Faberová,“ zasmála se teď ženská v krátké letní sukni,
„paní Mooshabrová se v tom přece vyzná. Dělá na hřbitově a v Péči,
má na to i doklad. Viďte, paní Mooshabrová, že máte i doklad, vždyť
to, paní Faberová, víte. Jo a pak,“ řekla náhle ženská, „vždyť je dnes
svátek. Dnes ani žádnej očař neléčí.“
„Někde léčí,“ řekla paní Faberová a shlédla na kartu, kterou zatím
paní Mooshabrová vyňala z tašky, „můj dělá taky.“
„Jen nikam nechoďte,“ řekla paní Mooshabrová a schovala kartu
do tašky, „já mu oko spravím. Ať přijde k večeru. Vy, paní správ-
cová,“ řekla ženské v krátké letní sukni, „vy přijdete taky…“ A paní
Mooshabrová rychle kývla a vešla do průjezdu.
Do bytu paní Mooshabrové se vcházelo přímo z průjezdu. Ta hal-
da zednického náčiní, cihly, trakař a sud vápna stály právě u jejích
dveří. Za dveřmi byla chodba se spíží a skříní, za níž trčelo nějaké
předlouhé bidlo. Z chodby se šlo do kuchyně. Kuchyň měla okno
z mléčného skla do chodby u schodů a dveře do pokoje. Pokoj měl
okno do dvora, kousek od místa, kde končilo domovní schodiště.
Temný chudý byt byl však upravený. Paní Mooshabrová vešla do

– 23 –
kuchyně, dala tašku na židli a pohlédla na buchtu, která stála na
stole. Pak otevřela kredenc a vytáhla starou odřenou tašku, v níž
měla pár grošů úspor. Otevřela ji, nahlédla a dala ji opět do kreden-
ce. Pak šla do pokoje. Leželo tam pod postelí a zrcadlem pár krámů,
jak je tu ráno nechala ta její dcera Nabule, když se hnala k svatbě.
Paní Mooshabrová se vrátila do kuchyně a s pohledem na stůl, židle
a hodiny u kamen sedla na otoman.
„Tak mě vyhodila,“ řekla si, „ani kůrku mi nedala a koláče, co jsem
jí pekla, hodila koni. Přede všema, i před těma študenty. A Wezr,“
zachvěla se, „přijde co nejdřív.“
Paní Mooshabrová opět vstala, koukla na buchtu, která stála na
stole, a tašku ze židle uklidila do kredence. Pak si svlékla černo­
zlatý šátek, jupku, dlouhou černou lesklou sukni, oblékla domácí
šaty a zástěru. Pak zatopila v kamnech dřevem z truhlíku, dala na
plotnu hrnek s vodou a hrstí nějakých bylin a natočila vodu do věd-
ra. A s ním pak šla do pokoje mýt podlahu. Když domyla podlahu
k zrcadlu, zvedla se ze země, aby si trochu oddychla, a tu viděla
oknem, jak ze schodů vchází na dvůr malý otrhaný Faber. Otřela si
ruce a šla otevřít.
Chlapec se v kuchyni nejistě rozhlédl, snad tu ještě nikdy nebyl,
koukl na otoman a na stůl, na tu buchtu, co tam byla, a stoupl si
k plotně. Paní Mooshabrová poodešla k plotně a ještě trochu při-
ložila.
„Tak matka říká, že jseš drzej a hloupej,“ řekla a namočila hadřík
do hrnku na plotně, „když říká, tak je to asi tak. Přece by to jinak
neříkala. Přece by se schválně netrápila, kdybys byl hodnej.“
Paní Mooshabrová vyždímala hadřík a přistoupila k chlapci,
který stál u plotny, hleděl na buchtu na stole a ani se nehnul.
„Otec se podiví, až přijde z práce,“ řekla paní Mooshabrová a dala
chlapci hadřík na oko, „ty chodíš k večeři pro pivo. Tak si ten hadr
podrž, já ti ho ještě zavážu.“ Paní Mooshabrová poodešla ke kreden-
ci pro větší strakatý hadr a pak chlapci oko zavázala.

– 24 –
 „Jestlipak, když tak zlobíš, se ve škole vůbec učíš,“ zeptala se
a teď chlapec poprvé promluvil.
„Učím se,“ zašeptal a trochu se zachvěl.
„A co,“ řekla paní Mooshabrová, „o stromech?“
„Životopis předsedy,“ zašeptal a opět se zachvěl.
„A umíš ho?“ zeptala se paní Mooshabrová a sedla na židli.
„Ano,“ zašeptal chlapec, stál se zavázaným okem u plotny jak
ovce a hleděl na buchtu, „musili jsme ho umět k svátku.“
„Tak ho řekni, jestli ho umíš,“ řekla paní Mooshabrová.
„Albín Rappelschlund se narodil, narodil…“ začal chlapec plaše
odříkávat a jednou rukou si přidržoval strakatý obvaz, „narodil…
ve čtrnácti létech vstoupil do učení na koželuha, ale odešel z něho
a vstoupil do vojenský školy, aby byl důstojník, ale odešel z ní
a vstoupil do číšnictví, učil se nosit talíře, talíře… ale taky odešel
a vstoupil do protestantské školy. Ale taky z ní odešel a vstoupil,
vstoupil…“ chlapec šeptal, chvěl se a stále hleděl na buchtu, „vstou-
pil ve dvaceti do služby kněžny Augusty, která tenkrát vstupovala
na trůn. Byl povýšen na komorníka a na plukovníka a na ministra,
ministra… a dělal pořádek. Účastnil se pětkrát letu na Měsíc…“
„No a co dál,“ řekla paní Mooshabrová, když se chlapec zarazil
a nemohl dál, „co dál,“ a chlapec si trochu posunul obvaz na oku
a zašeptal: „Dál dělal pořádek, dal lidem víc práce… založil mu-
zeum… největší letiště Albína Rappelschlunda za městem ve čtvrti,
ve čtvrti Stadión… pro hvězdolety. Pak, pak…“ chlapec ustrašeně
těkal zrakem sem a tam, také na buchtu na stole, zas nemohl dál.
„Co pak,“ řekla paní Mooshabrová, „co pak…“
„Pak,“ řekl konečně, „objevil zrádce, co chtěli útok na kněžnu
Augustu, dal je soudit a byl předsedou. Od tý doby vládne jako
nejvyšší a jediný hned po panovnici kněžně Augustě, která zatím
ovdověla. Ale lidi říkaj…“ chlapec se náhle zarazil a teď se úplně
roztřásl, „lidi říkaj…“
„No co lidi říkaj,“ zeptala se paní Mooshabrová, „co říkaj…“

– 25 –
 „Říkaj,“ třásl se chlapec zděšeně a hleděl na buchtu, „že vládne
jen on. Že je kněžna schovaná či už dávno mrtvá.“
„Tak,“ řekla paní Mooshabrová a vstala ze židle, „a já ti dám
hrnek.“ Vzala z plotny hrnek s odvarem a dala jej chlapci. „Než
půjdeš spát, ještě si to třikrát namoč a budeš jako ryba. A nezlob,“
řekla, „jistě má matka pravdu, že zlobíš, jistě se jen tak pro nic za nic
netrápí. Lezeš zedníkům na lešení a zlobíš, co z tebe bude? Přijdeš
do pomocný školy a do polepšovny, bude z tebe pomocnej dělník,
nádeník, a víš, kde bys moh skončit. Víš kde,“ paní Mooshabrová
kývla, „v krimi.“
„Paní,“ řekl náhle chlapec prosebně, jako by se trochu osmělil,
jednou rukou si držel strakatý obvaz a v druhé držel hrnek s odva-
rem, „vy prý…“ A zase nemohl dál.
„Co prý,“ zeptala se paní Mooshabrová, „co…“
„Vy prý,“ chlapec se ještě víc osmělil a prosebně vzhlédl, „vy prý
máte živý myši.“
„Živý myši?“ vzhlédla paní Mooshabrová. „Živý myši? Mám pasti,“
řekla, „pasti, aby se myši chytaly.“
„A kde je máte,“ řekl hoch prosebně a zase hleděl na buchtu na
stole.
„No tady,“ mávla paní Mooshabrová rukou po kuchyni, „tady za
plotnou, za kredencem, za kanapem, taky v pokoji a ve špajzu, tady
všude…“ mávla.
„A moh bych takovou past vidět?“ zeptal se hoch tiše. „Ještě jsem
ji neviděl. Viděl jsem jen klece.“
Paní Mooshabrová přistoupila k otomanu, sehnula se a vytáhla
tři pasti.
„Ale myši v nich nejsou,“ řekl chlapec zklamaně, když je paní
Mooshabrová dala na otoman, „jsou prázdný. V klecích jsou aspoň
lvi.“
„Jsou prázdný, protože se včera žádná myš nechytla,“ řekla paní
Mooshabrová, „možná že se chytne dnes večer…“

– 26 –
 Chlapec na chvíli položil hrnek s odvarem na stůl a s jednou
rukou na obvaze a druhou na kanapi si prohlížel pasti. Zdálo se, že
ho teď na chvíli plachost vskutku trochu přešla.
„A jak tam ta myš vejde?“ pohlédl na paní Mooshabrovou.
„Nevejde, vleze, touhletou brankou,“ paní Mooshabrová ukázala,
„branka za ní zaklapne a už je tam. Je v pasti.“
„A co s nima děláte v tý pasti, to je zabíjíte?“ hoch se opět zachvěl.
„Nezabíjím, umřou,“ řekla paní Mooshabrová, „otráví se. Tuhle-
ten špek na prkýnku,“ ukázala, „myš sní, chvilku běhá uvnitř těch
mříží a pak klesne, to když začne působit jed.“
„A kde ten jed je?“ zeptal se chlapec a prohlížel si s jednou rukou
na obvaze past.
„Jed je na tom špeku,“ řekla paní Mooshabrová, „vidíš tam přece
ten bílý prášek.“
„A to ten špek kupujete,“ zeptal se hoch a teď opět pohlédl na
buchtu na stole, „ten špek kupujete u řezníka?“
„Ten kupuju u řezníka,“ kývla paní Mooshabrová, „ale bez jedu.
Ten nasypu až zde. Mám takový kousky špeku ve špajzu na talíři.“
Chlapec překvapením otevřel ústa a velmi nejistě pohlédl na
paní Mooshabrovou. Jako by nevěřil vlastním uším. A pak se náhle
a nečekaně zeptal:
„A proč vlastně ty myši trávíte?“
„Proč,“ řekla paní Mooshabrová, „že škodí.“
Chlapec opět ztichl, držel si obvaz, hleděl na buchtu na stole
a pak opět nesměle řekl:
„Ale to škodí víc věcí. Víc věcí škodí a taky se nezabíjí. Proč se
právě zabíjejí myši? Proto,“ plaše dodal, „že nemluví?“
Paní Mooshabrová pohlédla na pasti a kývla.
„Kdybych je netrávila,“ řekla, „tak je jich tu za chvíli regiment a je po
nás. Jsou troufalý a drzý, sní, nač přijdou, brambory, kukuřici, chleba,
i tuhle buchtu na stole by snědly… Vohryzaly by i nábytek a peřiny
prokousaly, taky i tohle kanape. Ty se musí trávit, jinak by nás usoužily.“

– 27 –
 „Tak já už půjdu,“ zašeptal hoch a položil past na otoman, vzal ze
stolu hrnek a ještě jednou pohlédl na buchtu. Paní Mooshabrová ho
dovedla ke dveřím do průjezdu a ještě mu řekla:
„Tak ještě třikrát si ten hadřík namoč a zejtra půjdeš do školy jak
křepelice. A doopravdy nezlob, matku netrap, víš, co by tě čekalo.“
Když se paní Mooshabrová vrátila do kuchyně, hodiny u kamen
právě tloukly, byly to hodiny, které tloukly i čtvrt, půl a tři čtvrtě,
a paní Mooshabrová šla rychle do pokoje, aby dokončila mytí, dřív
než se docela setmí. „Snad ani tak zle ten hoch nevypadá,“ řekla si,
když myla podlahu u stolku, „snad ani ne, ale to holt klame. Když
leze po lešení, rozbil si oko, a když to o něm říká matka, tak snad
zlobí. Znám to sama nejlíp.“ Když paní Mooshabrová dokončila mytí,
byl už večer. Vyždímala hadry, pověsila na vědro a vědro nechala
v pokoji. Šla do kuchyně, opláchla si ruce a usedla za stůl. Chvíli
hleděla na buchtu na stole a na pasti na kanapi a pak se chtěla
zvednout a  ty pasti dát opět pod otoman, když náhle strnula.
V průjezdu někdo klepal. Pak tam ženský hlas řekl: „Můžu?“ a paní
Mooshabrová si oddychla. Byla to správcová.
Správcová měla teď na sobě delší blůzku, byl už večer, ale tu
krátkou letní sukni z odpoledne měla stále.
„Tak jsem přišla,“ řekla v chodbě a šla do kuchyně. Tam si sedla
vesele na otoman k pastím.
„Dělala jste, paní Mooshabrová, buchtu,“ ukázala na stůl.
„Vemte si,“ řekla paní Mooshabrová a šla k plotně přiložit, „udě-
lám vám k tomu trochu kafe. Je šest hodin, domyla jsem pokoj.“
„Myla jste pokoj,“ zavrtěla domovnice hlavou, „koukám, máte
zástěru. Vaše Nabule se vdává a vy máte zástěru a mejete pokoj.
Kdybyste si aspoň o svatbě odpočala, udělala byste líp. Tak povídejte,
paní Mooshabrová, povídejte, jaký to tam na tý svatbě bylo. Říkáte,
dost jídla, pití, trochu jste se přejedla. Co dobrýho měli, špagety?“
„Víno,“ řekla paní Mooshabrová a zavřela dvířka u kamen, „šunku,
vlašský salát, limonády, nakonec i koláče. No a ten stůl…“

– 28 –
 „Prostřenej, viďte,“ kývla správcová a poupravila si blůzku,
„upravenej, ozdobenej…“
„Upravenej, ozdobenej…“ kývla paní Mooshabrová, „bílý ubrus,
květiny a svíčky, sklenky s vínem, koláče…“
„Tak ještě jen kadidlo,“ zasmála se správcová, „a jako za okny na
kněžnin svátek. A prosím vás, paní Mooshabrová, a Wezr tam holt
nebyl? Myslíte, že ho nepustili?“
„To víte, že ne,“ řekla paní Mooshabrová a šla ke kredenci pro
kávu, „z krimi na svatbu nepouští. Ale už přijde brzy. Čtvrt roku je
pryč. Já se lekla, když jste klepala, že je to on. Já se lekla, že už jde.“
„Měl by přijít rattefengr,“ řekla správcová s pohledem na pasti
vedle sebe na kanapi, „kočky na to nestačí a vy to tu máte z toho
dvora a průjezdu z první ruky.“
„Rattefengra se nedočkáme,“ mávla paní Mooshabrová rukou
a šla s kávou k plotně, „taková inštanc snad ve městě ani není. Rat-
tefengři byli tak leda v mým mládí, ale dnes ne. Dnes si musí pomoct
každej sám. Aby tak ty myši vlezly i na to lešení, co tu máme. Aby
tak vylezly až k Faberům.“
„Byl tu pro odvar?“ zasmála se správcová a poupravila si blůzku.
„Byl,“ kývla paní Mooshabrová u plotny a zavařila kávu, „tyhle
pasti na kanapi jsem mu musila ukázat. Pasti nikdy neviděl, jen klec
a lva. Chtěl vidět i myš, ale včera se právě nechytla, a tak jsem mu jen
ukázala, jak tam myš leze a sní špek. Mně se tak zlej nezdál,“ paní
Mooshabrová náhle zavrtěla hlavou, „ale co já. Matka to ví vždycky
nejlíp, a když to říká, asi se s ním souží. Poslechne asi, jen když jde
pro pivo.“
„Když jde pro pivo, upíjí,“ zasmála se správcová, „paní Moos­
habrová, vždyť von domů musí nosit jen půl džbánku. Ale mně se tak
někdy zdá…“ správcová se náhle zarazila a upravila si blůzku, „mně
se tak někdy zdá, že možná to pivo po cestě upíjí jen proto, že mu ani
nedají pořádně najíst. Že to pivo po cestě upíjí z hladu.“ Správcová na
chvíli zmlkla a hleděla na buchtu na stole. Pak znovu řekla:

– 29 –
 „Že to pivo po cestě pije prostě proto, že má hlad. Všimla jste si
taky, jak chodí? Krk za to nedám, že v zimě nebude mít ani kabát,
Faberová ho nechává chodit pomalu jak žebráčka. A dnes s tím
okem, víte,“ správcová potřásla hlavou, „dnes s tím okem se mi to
taky nějak nezdálo. Táhne ho k očaři a ještě mu řekne, ať ti to třeba
vypálí. Vždyť ten chudák byl z toho úplně zděšenej, celej se třás,
měla jsem co dělat, aby s ním k žádnýmu očaři nešla. No ale s tím
pitím,“ správcová potřásla hlavou, „s tím pitím to přece jen může
být i jinak. Nemusí pít jen z hladu. Otec Faber je hodnej člověk, ale
trochu pije.“
„Pije,“ vzdychla paní Mooshabrová a donesla správcové na stůl
kafe, „chlapec by moh být po něm. A pak by bylo dvakrát hrozný,
že už takhle odmala. Rost by z něho pomocnej dělník, nádeník, jak
by skončil…“ paní Mooshabrová těžce zavrtěla hlavou a pak vzala
pasti z otomanu a klekla na zem vedle správcové.
„Dám je zas na svý místo,“ řekla a dala je pod otoman, „snad se
v noci něco chytne.“ A pak si paní Mooshabrová sedla na židli proti
správcové a řekla:
„Musím sice ještě vylít vědro s vodou, je vedle v pokoji, ale to
teď počká. Musím vám konečně něco říct. Tak abyste věděla, paní
Kralcová, proč jsem tak brzy přišla ze svatby. Tak abyste věděla, já
jsem na žádný hostině nebyla. Vyhnali mě.“
„Panebože,“ lekla se správcová, až se na kanapi zhoupla, „vyhna-
li?“
„Vyhnali,“ kývla paní Mooshabrová, „zpívala jsem ukolíbavku
a Nabule nosila šunku a salát. Všem dala, jen mně nedala, a pak
chytla ty koláče, co jsem jí pekla k svatbě, hodila je na dvůr a mě
vyhnala. Abych šla kropit hřbitov a starat se o děti. A já si na tu
svatbu ještě vzala svý jediný sváteční šaty.“
Správcová chvíli seděla jako opařená a pak konečně řekla: „A co
ženich Laibach, copak nezakročil? Copak nebouch do stolu nebo
nekřik?“

– 30 –
 „Nebouch, nekřik,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „je to
slušnej člověk, asi moc křičet nemůže. Ale copak to. Byli tam taky
ty dva študenti, co je Nabule obsloužila, a to bylo nejhorší. Před
těma jsem se styděla nejvíc. Před nima mě vyhodila, sousto nedala,
i víno mi jen tak krápla.“
„A prosím vás, paní Mooshabrová,“ řekla konečně správcová,
byla stále celá pryč, „prosím vás, nebyli snad opilí?“
„Ani ještě ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a pak nastala
chvíle ticha.
„Je to hrozný,“ řekla po chvíli ticha správcová, „to je opravdu
hrozný. Tak vona ty koláče, co jste jí pekla k svatbě, vyhodila na
dvůr…“
„Koni,“ kývla paní Mooshabrová, „koni…“ A pak náhle zničehonic
paní Mooshabrová vstala, přistoupila ke kredenci a otevřela dolní
dvířka. „Pijte kafe,“ řekla a vyňala z kredence tři nové pasti. „Pijte
kafe,“ řekla a šla pomalu s pastmi ke dveřím.
„Kam s nima jdete, paní Mooshabrová,“ zeptala se správcová.
„Na dvůr,“ řekla paní Mooshabrová, „na dvůr. Nastražit je na
dvůr pod lešení. Aby myši nelezly po lešení. Aby se nedostaly až
k Faberům. Bude půl sedmý,“ paní Mooshabrová koukla na hodiny
u kamen, „nastražím je na dvůr, dokud je tam ještě trochu vidět,
a pak vynesu z pokoje to vědro. Vemte si ke kafi buchtu a seďte,
jsem tu hned.“ A paní Mooshabrová vyšla s pastmi z kuchyně a pak
z chodby do průjezdu.
Na dvoře byla už tma – bylo to v září v půl sedmé večer –, ale
nebyla to vlastně tma. Byla to tma protkaná světly z oken v pat-
rech, takže ač tma, přece bylo vidět. Kromě této zvláštní polotmy
bylo na dvoře teplo – byl zářijový večer – a všude, i v patrech na
pavlačích, byl úplný klid. Paní Mooshabrová obešla schodiště na
konci průjezdu, kde stála i popelnice, a vyšla na ten tichý polotemný
dvůr pod lešení. A už se chtěla sehnout a nastražit tam pasti, když
zaslechla vysoko nad sebou nějaký krátký slabý hvizd. Zdvihla

– 31 –
hlavu právě ještě včas, aby zahlédla vysoko na nebi pár zelených
a červených světel, která vzápětí zmizela, jako by vklouzla v nebe.
Paní Mooshabrová kývla a už se opět shýbala, když zaslechla nad
sebou nějaký tichý praskot. Seshora na dvůr dopadla nějaká lať.
Pak se ozval další tichý praskot a na dvůr dopadlo nějaké prkénko.
V té chvíli tloukly hodiny půl sedmou, hodiny z kuchyně u kamen,
které sem bylo slyšet oknem pokoje. Na dvoře i v patrech na pavla-
čích byl stále úplný klid a paní Mooshabrová s pastmi se odtrhla
od lešení, pod nímž dosud stála, a popošla na dvůr. Zdvihla hlavu
a pohlédla na lešení do prvního a druhého patra, na pavlače, stá-
le tam byl úplný klid, ale náhle měla dojem, že se tam nahoře na
lešení přece jenom něco hýbá. Že se tam někde nahoře na lešení
mezi těmi tyčeni, latěmi a prkny něco hýbá, strašně a rychle dýchá,
oddychuje a úporně, úporně hledí na ni, paní Mooshabrovou dole
na dvoře. Paní Mooshabrová se náhle podivně otřásla. „Jestli je to
kočka,“ otřásla se, „je dobře. Jen ať tam je a číhá. Je to kočka, je tam
a číhá.“ A paní Mooshabrová s pastmi se kupodivu náhle vrátila zpět
k lešení. U schodů se obrátila a běžela domů.
Správcová seděla u stolu jako předtím, pila kafe, ale teď už i jed-
la buchtu. Když se paní Mooshabrová objevila ve dveřích, zdvihla
hlavu.
„Co je, paní Mooshabrová,“ řekla, „stalo se něco… vy jste ty pasti
na dvůr nenastražila?“
„Nenastražila,“ probrala se paní Mooshabrová, ale jakýsi podivný
neklid v ní zůstal, „není tam už vidět, je tam tma. Nastražím je zítra.
Co je, paní Kralcová…“ paní Mooshabrová neklidně popošla ke stolu,
„co je…“
„Slyšela jsem něco padat,“ řekla správcová a spolkla sousto, „pa-
dat jako dřevo. Nespadlo něco z lešení?“
„Nějaká lať,“ řekla paní Mooshabrová, položila na stůl pasti
a usedla na židli, „nějaká lať a prkýnko. Nahoře na lešení je asi
kočka. Nějak bázlivě tam dýchala a hleděla na mě. Ale to je dobře,

– 32 –
že tam je a číhá. A taky,“ paní Mooshabrová dodala, „nějaký hvězdo
letěl.“
„Hvězdolet,“ kývla správcová, „to je na Měsíc. Večer tu startují tři.“
Správcová přestala jíst buchtu a jen srkala kafe. Paní Mooshabrová
neklidně hleděla na pasti a občas pohlédla k hodinám u kamen.
„Ten Faber to má domů stejně daleko,“ řekla správcová, „dělá do
šesti, heleďte, von dělá i dnes ve svátek. Než dojede domů, je sedum.“
„To jezdí busem?“ řekla paní Mooshabrová a neklidně pohlédla
na hodiny.
„Trolejbusem,“ řekla správcová.
„Já trolem ještě nikdy nejela,“ paní Mooshabrová otočila hlavu
k pokojským dveřím, „podzemní jsem jela jednou. O svý svatbě, to
už je padesát let. Jeli jsme odsud z Blauentalu na náměstí Annyma-
rie Blažené na stanici Radnice. Na stanici Hřbitov. Na náměstí za
radnicí byla tenkrát hospoda, dnes tam místo ní jsou moderní
činžáky.“
„Poslyšte, paní Mooshabrová,“ řekla náhle správcová a vstala ze
židle, „poslyšte, mě teď něco napadlo.“ A když paní Mooshabrová
neklidně zdvihla oči, správcová řekla:
„Neznáte, paní Mooshabrová, nějakou Máry Capricornu?“
„Máry Capri…“ udiveně hleděla paní Mooshabrová a správcová
řekla:
„Máry Capricornu.“
„Tu neznám,“ řekla paní Mooshabrová, „tu ne. A kdože to je, paní
správcová, ta Máry Capri…“
„Nevím, paní Mooshabrová,“ řekla správcová a opět si sedla, „já
ji vůbec neznám.“
„Jakpak tedy ale o ní víte?“ řekla paní Mooshabrová.
„Jak o ní vím,“ zasmála se správcová, „slyšela jsem o ní. Slyšela
jsem, že je nějaká Máry Capricorna. Nic víc o ní nevím. Ale kdybych
se o ní něco dozvěděla,“ řekla rychle, „hned vám to řeknu. Hned vám
to řeknu, když vás to zajímá, to víte, že vám to hned řeknu.“

– 33 –
 Chvíli bylo ticho, správcová srkala kávu, paní Mooshabrová pře-
jížděla dlaní pasti a chvílemi hleděla na hodiny u kamen. Pak řekla:
„Ale stejně mi to s tou Máry Capri nejde do hlavy. To je nějaká
zvláštnost, či co…“
„Máry Capricorna,“ řekla správcová, „opravdu nevím. Řekla
jsem vám, že o ní nic nevím. Tak přece na to nemyslete, paní Moos­
habrová, na světě přece existuje lidí, kdybyste takhle na každýho
myslila, tak vám praskne hlava.“ A pak správcová řekla větu, které
se sama podivila. Řekla: „Já si vůbec myslím, že to ani nejde, myslit
na všechny lidi, co jich na světě je. Člověku stačí myslit na ty, co zná.
Já někdy myslívám na naši kněžnu thálskou a někdy tak trochu ještě
na starýho. Na starýho, co ode mne prch.“
Ručičky na hodinách u kamen se blížily ke třem čtvrtím na sedm
a paní Mooshabrová náhle vstala.
„Kam zas jdete?“ zeptala se správcová. „Přece jen rafičit pasti?“
„Ale jen vynýst z pokoje to vědro,“ řekla paní Mooshabrová, „jen
seďte a jezte, vy nejíte buchtu. Jsem tu hned.“
Paní Mooshabrová vešla do pokoje a přivřela za sebou dveře.
Vzala z vědra jeden vlhký hadr, ale pak šla k oknu a pohlédla na
dvůr. A v té chvíli, co pohlédla na dvůr, měla dojem, že tam něco vidí.
Jako by tam na tom dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater,
kousek před oknem a lešením, ležel nějaký stín. Na dvoře ve tmě,
protkané světly z horních pater, ležel nějaký stín, jako by sem spadl
z nebe. „Vypadá to,“ řekla si paní Mooshabrová, „jako nějaký vak,
který se dává pod krk koni, a sem spadl z nebe.“ Paní Mooshabrová
stála s vlhkým hadrem v ruce u okna a zírala na stín, zírala minutu,
dvě, tři, jak dlouho, nikdo vlastně neví, snad ani správcová, a nikdo
ani neví, na co vlastně v té chvíli paní Mooshabrová myslila. Pak
v kuchyni tloukly hodiny tři čtvrti na sedm a paní Mooshabrová
pustila hadr na zem. Dopadl s buchnutím, jako když padne strom.
Když paní Mooshabrová vešla na práh kuchyně, správcová u stolu
měla plná ústa buchty a koukala kamsi k otomanu.

– 34 –
 „Neslyšela jste nic?“ řekla paní Mooshabrová na prahu. „Nesly-
šela jste?“
Správcová právě polykala, a tak jen mlčky zavrtěla hlavou.
„Ba jo,“ řekla paní Mooshabrová jaksi podivně, nezvykle, „jako
když něco buchne. Jako něco na dvoře, pod lešením, rovna tloukly
hodiny tři čtvrtě.“
„Možná že teď letěl hvězdolet z Měsíce,“ zasmála se správcová
a otřela si rty dlaní, „jeden tady večer v týhle době přistává.“
Bylo k sedmé, když se v průjezdu ozvaly nějaké kroky.
„Slyšíte?“ zbystřila správcová sluch. „To je Faber. Vrací se z práce
a je asi opilý. Je to vskutku on.“
Byl to vskutku on.
Když chtěl vstoupit na první schod schodiště, pohlédl trochu
na ten tichý setmělý dvůr, protkaný světly z horních pater, a jeho
nejistý krok se zarazil. Uhnul ze schodů a šel na dvůr. A tam strnul.
Na dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater, ležel malý
chlapec Faber, ležel na břiše obličejem k dlažbě a zpod čela mu
koukal nějaký strakatý hadřík. Ležel tiše a nehybně jako uzlíček
neštěstí, jako mošnička žebráka, jako malé ubohé klubko, ležel do-
cela tak jako před čtvrthodinou či snad ještě déle, jen ta kaluž pod
jeho tváří byla teď už mnohem větší, leskla se jako temné půlnoční
jezírko. A všude byl klid.
„Slyšíte,“ křikla náhle správcová v kuchyni, „slyšíte ho ze dvora?“
A paní Mooshabrové se náhle sevřelo srdce.

– 35 –
 III

Když v osm hodin večer odjel ze dvora pohřební vůz, inspektor

otevřel dvířka policejního auta, které na dvoře zatím pořád ještě
stálo, a řekl panu Faberovi:
„Pane Faber, pojďte. Musíte nám na stanici nadiktovat protokol,
je to formalita, za chvilku jste zpět. Ten džbán od piva, Dane,“ ohlédl
se k mladíkovi v uniformě, který stál u auta a držel džbán, „ten
klidně dej paní. Vemte si ho, paní, už ho nepotřebujeme.“
„Vezmi si džbán, Alžběto,“ řekl pan Faber a vlezl do auta k in-
spektorovi, „vezmi si ho a nestůj tu furt na tom dvoře. Jdi domů,
Alžběto, já se vrátím hned.“
„Paní Faberová půjde zatím ke mně,“ řekla těžce paní Mooshab­
rová, „co by byla sama. Udělám čaj.“
„Jděte,“ řekl inspektor z auta a otevřel zadní dvířka mladíkovi
v uniformě, který pořád stál u auta, ale džbán už v ruce neměl, a pak
inspektor pohlédl na dlažbu dvorku, lesknoucí se v reflektorech,
a řekl správcové:
„A vy, paní, to tu trochu ukliďte.“
Zasykl motor, dvorkem se mihly reflektory a policejní auto vjelo
do průjezdu. Dvorek opět ztemněl. Zbylo tam pár rozrušených ná-
jemníků z domu, paní Faberová s prázdným pivním džbánem, také
Steinhägerovi z prvního patra, krev na dlažbě se už opět leskla jen
v odraze světel z horních pater. A pak tedy Steinhägerovi vzali paní
Faberovou se džbánem za paže a pomalu ji vedli za paní Moos­
habrovou do průjezdu. Správcová se zatím doploužila pro vědro
vody, spláchla z dlažby krev a pak si šla mýt ruce. Pak šla za paní
Faberovou a Steinhägerovými k paní Mooshabrové.
„Jak se to jen stalo,“ řekla strašně bledá, rozrušená, když vešla do
kuchyně, „to chudák opravdu vlez na kraj prkna a ztratil rovnováhu?

– 36 –
To tam opravdu lez teď večer, když šel pro pivo? Ten inspektor řekl,
že přepad, přepad, my jsme s paní Mooshabrovou v jedný chvíli
opravdu slyšely buchnutí.“
Paní Mooshabrová stála u kamen zády ke stolu a vařila čaj.
Paní Faberová seděla na židli vzpřímená a chladná, nehnula tváří,
na klíně držela džbán, který policie našla nahoře na pavlači. Pan
Steinhäger a jeho žena seděli zničeni na otomanu a bledá, rozru-
šená správcová si sedla k nim. Pak řekla:
„Je to hrozný, přepad. A vy jste mu ještě, paní Mooshabrová, když
k vám přišel s okem, řekla, že večer bude jako ryba. Že zejtra půjde
do školy jak křepelice.“
„Jako ryba, jako křepelice,“ zašeptala paní Mooshabrová u kamen
a pak se otočila a donesla na stůl hrnky s čajem. A pak si stoupla
ke kredenci, pohlédla na paní Faberovou a těžce a tiše promluvila.
„Víte, paní Faberová,“ těžce a tiše promluvila a rukou se opřela
o kredenc, „já na pánaboha nevěřím. Když jsem byla malá a chodila
do školy, řekl mi jeden šafář nebo sluha, já si už nevzpomínám,
abych se nemodlila. Že je to zbytečný, protože stejně žádný pánbůh
není. Abych radši kopala řípu, ta že mě aspoň uživí, a když na něco
věřit, tak na osud. Protože ten můžu vidět a k němu se modlit ne-
musím. Ten se stane tak jako tak. Když já tedy dnes na něco věřím,
tak na osud. Byl to osud, paní Faberová, a tak se nesužujte,“ řekla
paní Mooshabrová paní Faberové, která stále seděla vzpřímená
a chladná, aniž hnula tváří, a na klíně držela džbán. A pak paní
Mooshabrová s rukou stále opřenou o kredenc pokračovala:
„Můj osud byl mnohem horší. Co já se už s dětma natrápila, co
já se s nima nasoužila, co já dělala pro jejich dobro. Já jim zpívala
i ukolíbavku, však ji paní správcová zná, no a vidíte. Přišly do po-
mocný školy, pak do polepšovny, dnes je Wezr potřetí v krimi a já
se třesu, že se co nejdřív vrátí. A Nabule? Nabule dnes o svý svatbě
hodila z okna koláče, co jsem jí pekla, a pak vyhodila mě, ani pít mi
nedala, ani kůrku chleba, ani kapku limonády, a vzala jsem si na tu

– 37 –
její svatbu svý jediný sváteční šaty. A jiný a jiný věci,“ vzdychla paní
Mooshabrová, „to vám ani nechci, paní Faberová, říkat. Však to paní
správcová ví.“
„Vím,“ řekla správcová a bledost trochu ustoupila z její tváře,
„i nějaká krádež peněz, krádež vašich úspor.“
„Krádež peněz,“ řekla paní Mooshabrová, stále se opírala o kre-
denc a hleděla na paní Faberovou, „pár grošů mi Wezr krad, co si
dávám semhle do kredence, jsou to mý jediný úspory. Strčila jsem je
jednou před ním do kamen a pak jsem zatopila. Pak jsem je dávala
do špajzu k myšímu jedu. Teď co je v krimi, je dávám zas do kreden-
ce. Ale copak jen krádež,“ paní Mooshabrová vzdychla, „Wezr se zná
s nějakými kameníky, co ryjou do hřbitovních pomníků, snad jsou
z toho kamenářství u hlavní brány, kdo ví, jestli s nima nenapadá
lidi, víte, co se říká, v noci jít kolem hřbitova je hrůza, ne od hlavní
brány na náměstí, ale z druhý strany od Filipova, kde končí park.
A co Nabule a ty její různý noční pochůzky a toulky, ach, kdybych
ty děti byla radši… neměla.“ Paní Mooshabrová na chvilku zmlkla
a v kuchyni se rozhostilo ticho. Paní Faberová stále seděla vzpřímená
a chladná, nehnula tváří, na klíně držela džbán. Správcová si u krku
držela blůzku a byla opět bledá. A Steinhägerovi na kanapi vedle ní
seděli zničeně. Pak paní Mooshabrová potřásla hlavou a mluvila dál:
„Ale když já jsem ty děti chtěla, to je to. Měla jsem je stejně poz-
dě, dost po čtyřicítce… já myslila, že ve stáří budu mít oporu. Že
z Wezra bude voják nebo snad i komorník, že mi snad přece jednou
ulehčí… víte…“ paní Mooshabrová řekla náhle tiše, „já přece chtěla
být odmala hospodyní nebo být v kiosku, prodávat… no a vidíte…“
„Ale jste aspoň na Péči,“ řekla správcová, „máte na to doklad.
Pečujete o jiný.“
„Pečuju o jiný,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na kredenc,
„pečuju o jiný, ale o vlastní už ne. Vlastní nezmůžu. Nezmohla jsem
je vlastně nikdy. Už ve škole Wezr tlouk svý spolužáky, toulal se
a krad, Nabule to samý, byli drzí, hrubí, Wezr odmala dokonce

– 38 –
i pil…“ paní Mooshabrová na chvíli zmlkla a pohlédla na paní Fa-
berovou, která stále seděla vzpřímená a chladná, nehnula tváří
a držela na klíně džbán, „vy se, paní Faberová, chvějete a hroutíte,
ale kdo ví, co by jej v životě potkalo. Byl by šel třeba na Péči, na
Péči k paní Knorringové, byl by se třeba dostal do pomocný školy,
do polepšovny, byl by z něho třeba pomocnej dělník, nádeník jako
z Wezra, nedej bože, že by se byl dostal třeba i do krimi. Byla byste
možná přišla o nervy nebo se usoužila. Ach,“ paní Mooshabrová
potřásla hlavou a pohlédla na paní Faberovou, které se v obličeji
nehnul ani sval, „tak se už netrapte. A pijte čaj.“
„Mělo by se podat trestní oznámení na zedníky,“ řekl teď pan
Steinhäger na kanapi, „nezabezpečovali po práci pavlač. Včera ode-
šli a nechali všechno, jak to bylo. Věděli, že je dnes svátek a nebudou
pracovat, a nezabezpečili nic.“
„Zedníci za to nemůžou,“ řekla správcová, „za to odpovídá firma.
Tuhle za to nářadí za dveřma paní Mooshabrové a v tom průjezdu
taky. Kdyby tam v noci nehořelo světlo, moh by se tam někdo o ty
cihly, trakař zabít. A ten sud vápna, kdyby do něj paní Mooshabrová
spadla… firmu žalovat!“ řekla domovnice.
„A kdo by ji žaloval,“ zeptala se ustrašeně paní Steinhägerová,
„Faberovi?“
„To není nic platný,“ řekla paní Mooshabrová, odstoupila od kre-
dence a sedla si teď taky na židli, „kdyby se někdo o ty cihly u mých
dveří zabil nebo kdybych spadla do sudu, řeknou, že jsme si měli
dát pozor. Řeknou, že chlapec neměl lízt na lešení. Kdyby byl nelez,
ale šel po pavlači, jak se sluší, patří, nebyl by spad. Taková firma
vám ještě dokáže, že chlapec pil cestou ze džbánu pivo a že se mu
zatočila hlava. Pijte čaj, vemte si buchtu.“
Steinhägerovi kývli a svěsili hlavy, ale správcová si jen sáhla na
blůzku a mlčela. Pak chvíli všichni pili čaj.
Pak tloukly hodiny u kamen devět, v průjezdu se ozvaly kroky,
paní Mooshabrová na chvilku strnula. Ale byl to zřejmě pan Faber,

– 39 –
který se vracel z  komisařství. Paní Faberová, stále vzpřímená
a chladná se džbánem na klíně, bez jediného slova vstala a vstali
i ostatní.
„Vyvěsíme černej prápor, paní Mooshabrová,“ vzdychla správ-
cová, „máte ho ve skříni v chodbě, viďte, taky bidlo,“ a paní Moos­
habrová kývla.
„Mám ho,“ kývla, „a taky ten zásobní, vyvěsím ho ještě teď na
noc. Jsem ráda, že si paní Faberová trochu odpočala a je klidnější.
Netrapte se,“ řekla znovu a šla otevřít dveře.
„Poslyšte, paní Mooshabrová,“ řekla správcová, když všichni
odešli a zůstala s paní Mooshabrovou v kuchyni sama, „poslyšte,
já vám musím něco říct. Mně je to nějak divný. Ten inspektor řekl
přepad, přepad, ale řek to nějak divně, jak by řek málem, že ne. Jak
by chtěl říct něco jinýho. Mně se zdálo, že chtěl říct tak skoro jako
něco… já vlastně nevím.“ A pak správcová potřásla hlavou, sáhla si
na blůzku a pak náhle řekla:
„Ale to nic. Mně se zdá leccos, mohla jsem se mýlit.“
Když odešla i domovnice, paní Mooshabrová sklidila stůl, vylila
vědro, které stálo v pokoji, a šla do chodby. Vzala ze skříně jeden
pečlivě složený černý prapor na dřevěném břevně, sáhla za skříň
a vzala bidlo. Bidlo bylo velmi dlouhé, sahalo až ke stropu, a když
s ním paní Mooshabrová vycházela ze dveří do průjezdu, musila je
naklonit. V průjezdu se s ním otočila kolem cihel, trakaře a sudu
a pak vyšla z průjezdu před dům.
Asi deset kroků od domovních vrat hořela pouliční plynová
lampa. Byla příliš slabá, než aby stačila pořádně osvětlit místo před
bídným domem, ale tma tam přece jen nebyla. Dopadala tam světla
z oken v patrech a pak i nebe bylo jasné od mnoha světel a neonů
z jiných lepších částí města a snad také od nějakých rachejt­lí, které
kdesi na letišti a v paláci házeli na počest svátku Albína Rappel-
schlunda. Paní Mooshabrová s bidlem a praporem v ruce se tro-
chu rozhlédla tou slabě osvětlenou ulicí a náhle měla dojem, jako

– 40 –
by u rohu zahlédla nějaké stíny. Stály tam dva lidské stíny a paní
Mooshabrové se na chvilku opět sevřelo srdce. Spěšně nasadila
břevno praporu na konec bidla a vysadila prapor na skobu, která
trčela nad domovními vraty pod oknem prvního patra. Prapor se
rozvinul a visel. Paní Mooshabrová se znovu ohlédla k rohu ulice,
ale stíny tam už nebyly. Roh ulice byl prázdný. Paní Mooshabrová
s bidlem rychle zašla do průjezdu a vešla do svého bytu. Pečlivě
zamkla dveře a bidlo opět postavila v chodbě za skříň. Pak šla do
kuchyně a chvíli nebyla ničeho schopna.
„Tak jsem se ráno chystala na svatbu,“ řekla si, „a večer jsem šla
věšet černej prápor. Co se to vlastně všechno dneska stalo,“ řekla
si, „co si o tom mám pomyslit? A to byl snad ke všemu ještě nějaký
ten svátek…“
Paní Mooshabrová pohlédla na kredenc a rozvířenou hlavou jí
blesklo, že musí jít spát.

– 41 –
 IV

Vpravo vedle hrobu položili rakev a za ni na haldu hlíny kytku.

Pan Faber zíral do jámy u svých nohou, paní Faberová, vzpřímená
a chladná, hleděla kamsi vpřed, v nekonečno pomníků. Vedle Fa-
berů stál jakýsi kostelní sluha a za ním pár lidí, také Steinhägerovi,
správcová Kralcová a paní Mooshabrová s velkou černou taškou.
Čestné místo mezi lidmi měla vyšší štíhlá žena s jemnou upjatou
tváří a s nějakými notami v ruce. Byla to paní Knorringová z Péče
o matku a dítě.
Ale lidé nestáli jen za Faberovými a ubohým kostelním sluhou.
Na té pravé straně hrobu, kde byla rakev a za ní halda hlíny s kytkou,
byla malá ulička a tam stáli tři lidé. Stál tam jakýsi starý v tvrďáku
s rozepnutým fráčkem, pod nímž měl vestu a na ní mu visel zlatý
řetěz s hodinkami. Vedle něho stála starší buclatá žena v modrém
letním čepci, zpod něhož koukaly bujné černé lokny, majitelka
krámku na rozhraní hřbitova a parku jménem Eichenkranzová.
Vedle ní se vrtěl nějaký hoch v modro-bílém pruhovaném tričku.
Paní Eichenkranzová občas vrhla pohled na paní Knorringovou
z Péče a přitom co chvíli tahala chlapce za loket.
„Chovej se řádně,“ šeptala a tahala chlapce za loket, „lidi nás sle-
dujou.“
Ale malý pruhovaný Eichenkranz se vrtěl, jednou rukou si za
zády hrál s kytkou na haldě hlíny a pomalu ustupoval za matku,
jako by se schovával.
„Jseš na pohřbu, je tu paní Knorringová z  Péče,“ sykla paní
Eichen­kranzová na chlapce, „nevrť se a nelez za mě…“
Ale chlapec si toho nevšímal. Stále se vrtěl, hrál si s kytkou za
zády a čím dál víc ustupoval za matku.

– 42 –
 „Pohřbívají tvýho kamaráda,“ strčila paní Eichenkranzová do
chlapce, „dělal hlouposti a vidíš, jak skončil. Za chvilku bude chudák
tuhle v jámě!“
V té chvíli se kostelní sluha domodlil a chvíli bylo ticho. Pan Fa-
ber stále zíral do jámy u svých nohou a paní Faberová, vzpřímená
a chladná, hleděla před sebe v nekonečno pomníků. Pak hrobníci
chytili popruhy a začali spouštět rakev. Malý Eichenkranz stál teď
za matkou, jak nejvíc mohl, přestal si hrát s kytkou a naposled se
zavrtěl. V té chvíli se zavrtěl i starý v tvrďáku s rozepnutým fráčkem
a řetězem na vestě, který stál vedle paní Eichenkranzové z druhé
strany. Když rakev buchla na dno hrobu, chlapec za matkou po­
krčil rameny, dal ruku do kapsy a vyšel na haldu hlíny. A dřív než
se mohla paní Eichenkranzová otočit a chytit ho za paži, mihlo
se jeho modro-bílé pruhované tričko za hrobem a pak zmizelo
v dálce mezi hroby, jako by s nimi splynulo. V té chvíli musila paní
Eichenkranzová i starý v tvrďáku vyjít z místa, kde stáli, protože
hrobníci s lopatami chtěli házet zem, která byla s kytkou za nimi.
A v té chvíli ten starý v tvrďáku vykřikl.
„Ale pomoc,“ vykřikl, „ale pomoc. Lidi, ale pomoc. Já byl…“ hmatal
si po kapse a vestě, kde mu visel zlatý řetěz s hodinkami, „já byl
vokradenej. Já byl vokradenej.“
„Prosím vás, jste u hrobu,“ řekl kdosi za Faberovými a jeden
z hrobníků podotkl: „Chovejte se slušně.“
„To není možný,“ řekla paní Eichenkranzová, červená v buclatých
tvářích, s modrým čepcem a loknami, paní Knorringové, když bylo po
pohřbu, což bylo vzápětí, a paní Eichenkranzová, Knorringová, pár
dalších žen a také starý v tvrďáku stáli poblíž hrobu pod kaštanem
na cestě, „to ne. Vždyť vám ty hodinky,“ paní Eichenkranzová se
otočila ke starému a ukázala mu na vestu pod frak, „tuhle visí.“
„Ale ne hodinky,“ skučel starý, „ale portmonka. Ale tuhle ze šosu.“
„Ale pane,“ řekla paní Eichenkranzová už dost prudce, „kdoví kde
jste ty peníze ztratil. Třeba jste je s sebou ani neměl.“

– 43 –
 „Ale depa, měl,“ skučel starý, „ale přece nejdu na hřbitov bez
groše. Dyť bych nemoh ani na trolej. Celý dva groše jsem tam měl.“
„Paní Eichenkranzová,“ řekla teď paní Knorringová, vyšší štíhlá
žena s jemnou upjatou tváří a s notami v ruce, „pravda je, že se
na vašeho syna stížnosti na Péči množí. Ve škole se ztrácejí věci
a všichni mají podezření na něho. Neposlouchá, chodí za školu,
toulá se.“
„Ale já ho přece neuhlídám,“ zaúpěla prudce paní Eichenkranzová,
stále červená v buclatých tvářích, „vždyť mám krám. Nemůžu furt
za ním chodit, nemůžu furt hlídat každej jeho krok. Copak můžu
vědět, kam chodí? Ale že by krad, to ne. Já jsem byla vždycky slušná,
poctivá, od koho by to chyt? To se přece dědí.“
„A co ta vzduchovka, paní Eichenkranzová,“ zavrtěla paní Knor­
ringová hlavou a přitiskla si noty na hruď, „před týdnem mu ji
strážník zabavil. Střílel zde na hřbitově ptactvo. Pěnkavy a sýkorky.
Není dovoleno střílet na žádné živé cíle.“
„Ale ne pěnkavy a sýkorky,“ vzepřela se paní Eichenkranzová,
„ani ne kosy a veverky, veverky, ty už vůbec ne, ty má přece rád.
Má rád všechny zvířátka i ptáky. Chtěl jen v zimě střílet vrány, to
je přece škodná. Ale stejně žádnou netrefil, koukněte, co jich tu na
tom hřbitově je…“ paní Eichenkranzová ukázala kolem sebe na ne-
konečné řady pomníků a stromů, kde v té chvíli právě nebyla jediná
vrána, „vránu netrefil nikdy ani jednu. Vždyť by se ani nestrefil.
Nikdy se vrány ani netknul.“
„Paní Eichenkranzová,“ řekla paní Knorringová a přendala si
noty z jedné ruky do druhé, „vy se o něho málo staráte. Říkáte, že
ho neuhlídáte, že máte krám. Že za ním pořád nemůžete chodit. Že
nemůžete hlídat každý jeho krok. Málo se o něho staráte a v tom
případě vám ho Péče může vzít.“
„Proboha,“ zvolala paní Eichenkranzová a sáhla si na černé lokny
pod čepcem, „jak bych se o něj nestarala? Vždyť já se o něj starám,
jak můžu. Vždyť já z něho nespouštím zrak. Vždyť já přece vím

– 44 –
o každým jeho kroku. A nají se, vyspí, má všechno, co chce. Tak se
někdy nemaj ani děti zlatníků.“
„Paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová a trochu se otočila
k paní Mooshabrové, která stála s velkou černou plnou taškou za
ní vedle správcové, „paní Mooshabrová. Tento dvanáctiletý hoch
zde přítomné paní Eichenkranzové chodí za školu, toulá se a střílí
ptactvo. Vy to tu na hřbitově znáte. Znáte to tu líp než pan Smirsch
a Landl, víte, koho myslím, ach ne…“ paní Knorringová se náhle
opravila, „ty ještě neznáte, jsou na Péči noví. Tak se toho, paní Moos­
habrová, ujměte a přijďte mi dát na Péči zprávu. Já už musím na
pěveckou zkoušku.“ A dřív než se kdo nadál, paní Knorringová si
v rukou přendala noty a šla.
Chvilku bylo na hřbitovní cestě pod kaštanem ticho.
Pak se paní Eichenkranzová s tvářemi stále červenými pod černý-
mi loknami a modrým čepcem otočila k paní Mooshabrové a řekla
skoro plačky:
„Jsem slušná vdova, o chlapce se starám, jak můžu. Starám, že
padám, jak by mi ho mohli vzít. Vy jste na Péči zaměstnaná?“
„Jsem Natálie Mooshabrová, nejsem, ale působím,“ řekla paní
Mooshabrová, „mám na to doklad.“
„Paní Mooshabrová má na to doklad,“ vpadla teď do řeči správ-
cová, „dělá to už dvacet let. A tomu chudáčkovi Faberovi,“ ukázala
na chlapcův hrob opodál, který byl už zasypán, „tomu chudáčkovi
zachránila oko. Nebejt jí, tak ten chudák o to oko přišel.“
„Mám na to doklad,“ opakovala paní Mooshabrová a vytáhla z taš-
ky kartu, „tady ho, paní, vidíte. Průkaz. Je v něm razítko a dokonce
i podpis paní Knorringové.“
Paní Eichenkranzová koukla na průkaz a bezděčně ustoupila.
„Ale vždyť já se o chlapce starám,“ řekla znovu, teď dost prudce,
a sáhla si na čepec na loknách, „jsem slušná vdova a mám krám.
A teď jdu chlapce hledat.“

– 45 –
 „Ale co já,“ zasípal starý v tvrďáku s rozepnutým fráčkem a zla-
tým řetězem na vestě, který tam pořád taky ještě stál a přešlapoval,
„co já? Vy to, paní…“ řekl paní Mooshabrové, „budete vyšetřovat?“
„Já to budu vyšetřovat,“ kývla paní Mooshabrová.
„Paní Mooshabrová to bude vyšetřovat,“ vpadla správcová, „má
v tom praxi. Působí na Péči dvacet let.“
„Kristepane, paní,“ zvolala paní Eichenkranzová znovu dost
prudce, „vždyť von tomuhle pánu nic nevzal. Vždyť von toho pána
ani nezná. Vždyť von ho ani v životě neviděl, a já taky ne.“
„Ale to je snad jedno, ne?“ zaskučel starý a pak se znovu obrátil
k paní Mooshabrové a řekl: „Ale tak to, paní, tedy vyšetřujte.“
„To takhle nejde,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla velkou
černou plnou taškou, „přece musím napřed toho chlapce vidět. Pře-
ce se ho napřed musím zeptat na to či ono. Přece napřed musím zjiš-
ťovat. Jděte domů,“ řekla starému v tvrďáku, „za tři dni odpoledne
ve dvě jděte k paní Knorringové na Péči. Ta vám poví, co jsem
vyšetřila. Já teď půjdu, paní, s váma,“ řekla paní Eichenkranzové,
„s váma a chlapce najdete. Ale dřív musíte vy se mnou.“
„Kristepane,“ zvolala paní Eichenkranzová a vyvalila oči, „snad
ne na policii? Já jsem slušná vdova, nikdy jsem s ní nic neměla,
o chlapce se starám.“
„Ne na policii,“ zatřásla paní Mooshabrová velkou černou plnou
taškou, „ne na policii, ale támhle kus dál k hrobu. Mám tam hrob,
a když už jsem tu, tak se na něj musím kouknout. Ale až se kouknu,
tak hned budem chlapce hledat.“
„Panebože,“ zvolala teď správcová a rozhlédla se po nekonečných
hrobech, „škoda, že nemůžu s váma, já bych vám pomohla. Jestlipak
ho, paní…“ řekla paní Eichenkranzové, „najdete?“
Pár lidí z pohřbu malého Fabera již odešlo, hrob opodál byl za-
sypán a byla na něm kytka. Odněkud z dálky zazněly horny, trubky
a vznešený zpěv.

– 46 –
 „To je další pohřeb,“ řekla paní Mooshabrová správcové a pak
zatřásla velkou černou plnou taškou a řekla paní Eichenkranzové:
„Tak pojďte.“
„Ale co já,“ zaskučel starý v tvrďáku a stál pod kaštanem jak sloup.
Daly se cestou pod kaštany a paní Eichenkranzová, stále ještě
červená v buclatých tvářích, řekla:
„Jak jen může tvrdit, že ho chlapec vokrad. Jak si to jen může
troufat. Paní, přece chlapce znám, jsem vdova, je mi padesát. On by
nevzal ani flok.“
„Abyste se, paní, nespletla,“ řekla paní Mooshabrová, „já znám
jednu matku, co se taky takhle spletla. Taky si myslila, že to s dětma
půjde, a pak je měla v pomocný škole a v polepšovně.“
„Ale ten můj zlej není,“ řekla paní Eichenkranzová, „poctivě ho
živím, mám přece krám. A taky nestřílel sýkorky a veverky, ty má
přece rád, nestřílel tu ani vrány. Von si jen tak hrál, jako že je střílí,
ale nikdy žádnou netrefil, von se nikdy vrány ani netkl. A nevzal by
ani kytku.“
„Střílet se nesmí nic,“ kývla paní Mooshabrová, „nesmí se střílet
na žádné cíle. Já znám, paní, matku, které se dnes vrací syn potřetí
z krimi, a z dcery bude pomalu to samý.“
„Ale já se vo něho starám, jak můžu,“ řekla paní Eichenkranzová,
„já pořád vím, kde je a co dělá. Vím o každým jeho kroku. Chodí
domů, sotva se stmívá. Kdepak aby se někde toulal. A neukrad by
ani svíčku.“
„Péče vám ho vzít může,“ řekla paní Mooshabrová, „poslouchat
se musí a za školu se nesmí. Já znám matku, která dětem zpívala
ukolíbavku, a máte vidět dnes. Ta dcera se vdávala a koláče, co jí
matka pekla k svatbě, vyházela oknem na dvůr koni.“
„Jestli snad nebyly tvrdý,“ řekla paní Eichenkranzová.
„Ale,“ paní Mooshabrová zatřásla velkou černou plnou taškou,
„dobrý byly. Pekla je celej den a dala máslo, vanilku a hrozinky.
I tvaroh.“

– 47 –
 „To by můj kluk nevyhodil,“ řekla paní Eichenkranzová, „když,
tak by dal koni cukr. Proč by mi ho Péče brala? Vždyť by nevzal ani
světlo věčné…“
„Světlo věčné,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „co víte, co
se z něho stane. Pomocná škola, polepšovna, pomocnej dělník, ná-
deník, možná nakonec i krimi… Já znám, milá paní, matku, kterej
se vdávala dcera a před hostinou ji vyhodila a nedala jí ani kůrku.
A měli šunku a salát. Měli víno a limonády. A vzala si na tu svatbu
svý jediný sváteční šaty.“
Chvíli šly mlčky, paní Mooshabrová ve staré dlouhé černé sukni,
starém tmavém šátku a jupce, s velkou černou plnou taškou, paní
Eichenkranzová s červenými buclatými tvářemi v modrém čepci,
pod nímž koukaly lokny. Bylo krásné zářijové odpoledne, slunce
svítilo korunami stromů a odráželo se na náhrobcích a květinách.
Šly větší dlouhou cestou, vroubenou zelenými kaštany, hlavní cesta
to však nebyla. Pak došly na rozcestí, za nímž bylo oddělení velkých
krásných hrobek. „Tak teď tuhle zahnem,“ řekla paní Mooshabrová
a zatřásla taškou, „támhle mám hrob. Až vykonám povinnost, mu-
síte chlapce najít.“
„To víte, že najdu,“ řekla paní Eichenkranzová, „jak bych nenašla.
Já přece vím o každém jeho kroku. Je zde na hřbitově.“
Došly k velké mramorové hrobce se sochou anděla, lucernou na
světlo věčné a ohrádkou na desce, plnou zelené trávy.
„Tak jsme tu,“ řekla paní Mooshabrová, „musíte tu na mě čekat.
Musím napřed vykonat potřebu a pak budu konat povinnost dětí.“
Paní Eichenkranzová se zastavila před hrobkou a pohlédla na
nápis. Stálo tam velkým zlatým písmem:

RODINA ŠKOLNÍHO RADY

BARONA DE SCHUBAUERA

A pod tím stálo:

– 48 –
 Školní rada
Joachim baron de Schubauer,
nar. 1854, zemř. 1914.

A pod ním řada jmen a číslic. Mathurin, Anna, Leopold, Rozalie.

„To je váš hrob, paní,“ řekla paní Eichenkranzová přiškrceně.
„To je můj hrob,“ kývla paní Mooshabrová, sehnula se a otevřela
velkou černou plnou tašku, „nikdo už z rodu nežije a nestará se,
jen já. Tak tu na mě čekejte.“ Paní Mooshabrová vytáhla z tašky ko-
nývku, košťátko a zahradnické nůžky. „Pak půjdeme hledat chlapce,
paní, paní…“ dodala.
„Eichenkranzová,“ řekla rychle paní Eichenkranzová, „Klotilda
Eichenkranzová. Mám krám mezi hřbitovem a parkem. U Filipova.“
Paní Mooshabrová vytáhla z tašky ještě láhev s vodou a vodu
přelila do konývky. Pak vzala košťátko, zametla kus mramorové
desky a místo u lucerny na světlo věčné. Pak vzala nůžky a trochu
sestřihla trávu v ohrádce. Pak sáhla po konývce.
„Vodu z domu jindy nenosím,“ řekla, aniž se ohlédla, paní Eichen­
kranzová stála za ní, dívala se a ani nedutala, „beru ji zde ze sudu.
To jen dnes ji nesu z domu, protože jsem byla na pohřbu a nechtěla
jsem k sudu zacházet. Nikdo z rodu nežije a nestará se než já,“ opa-
kovala.
„A paní,“ řekla teď paní Eichenkranzová měkce a dost nesměle,
„vy jste baronka?“
„Já nejsem baronka,“ řekla paní Mooshabrová, „jsem Natálie
Mooshabrová a působím na Péči. Tady na hřbitově mám pár hrobů,
o který se starám. O který pečuju.“
„Ale,“ podivila se paní Eichenkranzová a její tvář se rozjasnila,
„a máte za to nějaký peníze?“
„Mám,“ kývla paní Mooshabrová a vyňala z tašky ještě hadřík,
„mám za měsíc za všechny svý hroby dva groše. Mám malou penzi
po muži. Byl kočím v pivovaru.“

– 49 –
 „Počkejte, paní,“ paní Eichenkranzová náhle přiskočila k hrobu,
„já vám trochu pomůžu. Ten hadřík je na náhrobek? Já vám ho otřu.“
„Tak ho otřete,“ řekla paní Mooshabrová, „ale na anděla dejte
pozor. Má naraženou peruť.“
Paní Eichenkranzová otírala anděla a náhrobek, paní Moos­
habrová ometala košťátkem další část desky a pak byly hotovy.
„Že vám tu ta tráva tak nádherně roste,“ řekla paní Eichen­
kranzová, „to se ani nevidí. To ji na jaře sejete?“
„Na jaře ji seju,“ řekla paní Mooshabrová a schovávala do tašky
nářadí, „taky kypřím zem. Mám doma rýček, mám ráda čistý, zdobný
hroby. A teď půjdem tuhle po té cestě jako k páté kapli,“ paní Moos­
habrová se zvedla od tašky a ukázala, „budem hledat chlapce. Ale
napřed vám ukážu ještě pár hrobů, které mám v těch místech.“
„Tak je obsloužíme taky, ne?“ řekla rychle paní Eichenkranzová,
ale paní Mooshabrová zavrtěla hlavou. „Jsou obsloužený od vče­
rejška,“ řekla, „dnes to jenom zkontroluju. Jenom vám je ukážu
a budem hledat chlapce.“
Opustily hrobku barona de Schubauera a pomalu šly cestou
k páté kapli. Oddělení velkých krásných hrobek skončilo a opět se
objevily menší chudší hroby.
„Tak se koukněte,“ paní Mooshabrová se za chvíli zastavila
a ukázala na jeden oblý náhrobek, „vidíte tenhle hrob? To byla
šťastná matka. Osmdesát let žila,“ ukázala na nápis, „měla moc
zdárnýho syna. Byl to stavitel.“
Paní Eichenkranzová se zastavila a četla zlaté písmo na pomníku:

VINCENZA CANCEROVÁ

„Byl stavitel, byla šťastná,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou

a paní Eichenkranzová četla druhé jméno pod prvním:

STAVITEL VINCENZ CANCER

– 50 –
 „Tak a teď vám ukážu opak,“ řekla paní Mooshabrová a šla dál,
„zahnem tuhle na tu cestu.“ Zahnuly na dost malou cestu a chvíli
šly mlčky. Pak prošly mezi několika hroby po trávě. Pak se paní
Mooshabrová zastavila a ukázala na špičatý pomníček pod zelenou
břízkou.
„Tak se koukněte,“ řekla.
Paní Eichenkranzová přistoupila k hrobu a četla:

TEREZIE BEKENMOSCHTOVÁ

„A kdo to byl, ta paní Bekenmoschtová?“ zeptala se.

„To byla nešťastná matka,“ řekla paní Mooshabrová a rukou
smetla z rovu pár předčasně spadlého listí, „ta měla děti nehodný.
Pomocný dělníky a nádeníky. Myslila, že z nich budou slušný lidi
a ke stáru jí pomůžou. Ke stáru se oběsila.“ A pak, s pohledem na
pár hustých keřů, které byly opodál a zakrývaly několik sousedních
hrobů, řekla:
„Jeden Bekenmoscht snad ještě žije, je to kameník. Ryje nápisy
na hroby tady v kamenictví na náměstí u hlavní brány, můj syn Wezr
se s ním asi zná. On se vůbec dost zná s kameníky. Tak paní, pojďte.“
Prošly mezi několika hroby po trávě na malou cestu a pak za-
hnuly na větší.
„A kudy vlastně půjdem?“ zeptala se paní Eichenkranzová a sáh-
la si na čepec na loknách, „ten hřbitov je tak veliký.“
„Snad to víte vy, kudy půjdem,“ odvětila paní Mooshabrová, „snad
víte místo, kde se chlapec skrývá.“
„On se neskrývá,“ řekla paní Eichenkranzová, „on pobíhá. Je hned
tu a hned tam. Mohl taky přeběhnout ze hřbitova na ulici a pak by
tedy na hřbitově ani nebyl. No tak pojďte třeba jako tímhle směrem,
tam asi bude,“ ukázala k páté kapli.
„Tak to pak tedy radši takhle,“ ukázala paní Mooshabrová, „tam
je totiž u hrobky Lochů vodovod.“

– 51 –
 Šly kolem oddělení šestnáct větší cestou, která v dálce ústila do
aleje, potkávaly lidi v letních šatech, také různé babky, bylo krásné
zářijové odpoledne a paní Eichenkranzová řekla:
„Čistý a zdobný hroby být mají. To je vizitka rodiny. Ty vaše hroby,
paní, jsou jak ze škatulky, radost se na ně dívat.“ A za chvilku řekla:
„Ale ani se nedivím, že takový jsou, když tak dobře o ně pečujete,
že i kypříte zjara zem. Já vím, že kdybyste chtěla, mohla byste mít
takových zakázek na sta. Vy to umíte tak dobře, že byste mohla
pečovat i o hrob Neznámýho vojína.“ A konečně řekla:
„Kočí v pivovaře, to byli vážený lidi. Nebejt jich, tak se pivo vůbec
nedostalo k hostům. Tohle já, paní, totiž vím sama nejlépe.“
Došly k menšímu rozcestí a paní Mooshabrová řekla: „Měly bys-
me víc koukat. Já myslila, že ho hledáme.“
„A copak ho nehledáme?“ řekla paní Eichenkranzová. „Počkejte…“
A popoběhla k jednomu pomníku za rozcestím, koukla za něj a řekla:
„Tady není. Kde jen může být?“
„Musíme hledat víc,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla velkou
černou plnou taškou, „víc, abych měla pro paní Knorringovou vý-
kaz. Není snad támhle za tou mohylou…“ ukázala na jednu špičatou
hrobku. Paní Eichenkranzová poodběhla k hrobce, nakoukla za ni
a zavrtěla hlavou.
„Není ani tam,“ řekla, „ale počkejte. Já vím co. Já se zeptám.“
Před jedním hrobem na lavičce seděla nějaká stařenka s kraj-
kovím u krku a paní Eichenkranzová k ní přistoupila.
„Neviděla jste, paní,“ řekla jí, „takovýho chlapce v pruhovaným
tričku?“
Stařenka s krajkovím u krku měla na nose brejličky, mžourala do
nějaké modlitební knížky a na otázku slabě zavrtěla hlavou.
„Taky ho neviděla,“ řekla paní Eichenkranzová, „to von bude
někde na ulici.“
Konečně došly k vodovodu poblíž hrobky Lochů. Byla to trubka
s kohoutkem nad obrovským sudem a lidé si tu točili vodu na

– 52 –
zalévání hrobů. Vedle vodovodu pod velkým kaštanem stál ob-
rovský koš na odpadky. Byly tam uschlé květiny, papíry a slupky
od melounů.
„Melounů je letos dost,“ řekla paní Eichenkranzová, „byla úroda.
Měla bych se doma kouknout, jestli se nekazí.“
„Víte,“ řekla paní Mooshabrová a přistoupila k vodovodu, „mám
žízeň. Musím se napít. Natočím kapku do láhve,“ řekla a otvírala
velkou černou tašku.
„Vy pijete zdejší vodu?“ vyhrkla s údivem paní Eichenkranzová.
„Z nouze,“ řekla paní Mooshabrová, „ale co? Vždyť teče z měst-
ského vodovodu. Je to stejná voda jako na Alžbětově, kde teď staví
nové domy.“
„Ale tak víte co, paní,“ řekla náhle paní Eichenkranzová, „tak já
vám něco povím. Nevyndávejte tu flašku a pojďte ke mně. Tam se
napijete. Je to vocud kousek, je to mezi hřbitovem a parkem a aspoň
uvidíte můj krám. Aspoň uvidíte, jak se živím. A možná vůbec, že
chlapec bude právě tam.“
„A kdeže ten krám máte?“ zeptala se paní Mooshabrová.
„Mezi hřbitovem a parkem u Filipova,“ řekla znovu paní Eichen­
kranzová, „je to vocud kousek. Tam se napijete.“
„A copak, paní, prodáváte?“ zeptala se paní Mooshabrová. „Me-
louny?“
„Ne melouny,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „věci na
hřbitov. Kytice, svíčky, olej, světla věčná.“ A pak řekla: „Ale já mám
vlastně dva krámky v jednom. Já mám přitom ještě malej výčep.“
„Výčep?“ řekla s údivem paní Mooshabrová. „A to taky čepujete?“
„Nečepuju,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „prodávám
v láhvích.“
„A limonády taky?“
„Baže,“ kývla paní Eichenkranzová, „limonády, pivo. A i něco
k snědku.“
„Snad ne i šunku a saláty?“ řekla paní Mooshabrová.

– 53 –
 „Ty ne,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „ty mají v kiosku.
Já kiosek nemám. Já mám krám, i když s pultem venku. Ale zato
mám ještě vedle kytic, svíček a lamp věci jiný, však uvidíte. Aspoň
uvidíte, jak o chlapce pečuju. Půjdem takhle k Filipovu…“ ukázala.
Došly na konec hřbitova, kde byla zeď a větší mřížovaná brána,
za níž byl park. U zdi, pár kroků od posledních řad hrobů, stála
zadní část jakéhosi přízemního stavení, zpola zakrytá keři.
„Tak to je ono,“ řekla paní Eichenkranzová a sáhla si na čepec na
loknách, „zde mám byt a krámek. Předek je však z parku, z parku
je taky vchod. Ale mám dveře i sem na hřbitov, zadní dveře, vidí-
te?“ ukázala a paní Mooshabrová viděla, že stavení má dvířka i na
hřbitov, zpola zarostlá křovím.
„A nebojíte se tu?“ zeptala se paní Mooshabrová.
„Ale to víte, paní, to je zvyk,“ zasmála se paní Eichenkranzová,
„jsem tu mezi těma hroby léta, a tak jsem si už na nějaký ten noční
mumraj na hřbitově zvykla. Ale tyhle zadní dvířka,“ ukázala ke
křoví, „jsou stejně zatlučený. Jsou zatlučený a zrezivělý, ani by
otevřít nešly. A i kdyby šly, tak je ani nikdo neotevře, nejsou od
nich klíče. Těma nemůže ani duch.“
„Ale jestli se tu nebojíte jinak,“ řekla paní Mooshabrová, „víte,
z tý druhý strany. Ze strany parku. Říká se, že není radno jít v noci
kolem hřbitova tadyhle z tý strany parku, od Filipova… kvůli růz-
ným lupičům.“
„Ale to víte, paní,“ paní Eichenkranzová kývla, „potloukají se tu
občas večer různý lidi, to víte, park, ale copak vím, kdo z nich je
lupič a kdo ne? Mě ještě nevykrad nikdo.“
„A teď máte zavřeno?“ zeptala se paní Mooshabrová a paní
Eichen­kranzová kývla.
„Šla jsem na pohřeb, a tak mám zavřeno. Dnes už neotevřu. Tak
pojďte.“
Vyšly mřížovanou bránou ze hřbitova a octly se v parku.

– 54 –
 V parku na konci u hřbitovní zdi. Zpod vysokých stromů, obklo­
pených hustými keři, sem vedlo několik cest. Zahnuly za roh zdi
kolem velkého platanu a byly před krámkem a obydlím paní Eichen­
kranzové. Nad širokým oknem, na němž byla roleta, visel nápis:

VDOVA KLOTILDA EICHENKRANZOVÁ

hřbitovní potřeby

Vedle byl plech s barevným obrázkem láhve a na něm nápis:

PIVO, LIMONÁDY!

Paní Eichenkranzová vyňala klíč a otevřela dveře vedle stažené-

ho okna.
„To tu asi chlapec není, když je zamčeno,“ řekla paní Mooshabrová
ve dveřích a paní Eichenkranzová kývla. „Asi není,“ řekla, „to je jistě
někde na ulici, uličník. Tak jen pojďte dál.“
Paní Mooshabrová se octla v kuchyňce, z níž vedly dveře do
pokoje a do krámku. Dveře do krámku byly otevřené. Všude byla
cítit zvláštní nasládlá vůně.
„Tak tady mám kuchyň a tuhle vidíte krám,“ řekla paní Eichen­
kranzová, „Támhle v krámu,“ ukázala do krámku, „jsou další věci.
Nakoukněte.“
Paní Mooshabrová nakoukla do krámku a až se jí zatajil dech.
Byla tam spousta vybledlých umělých kytic, svíček a olejových
světel. Na stole ležela kupa rozmanitých náhrobních luceren. Na
věšácích visely svazky omšelých barevných stuh s různými zlatými
a stříbrnými nápisy.
„A to všechno prodáváte?“ podivila se paní Mooshabrová.
„To všechno prodávám,“ kývla paní Eichenkranzová a sáhla si na
čepec na černých loknách, „prodávám lacino. U mě kupují lidi, který
přicházejí na hřbitov tady parkem od Filipova. Ale znají mě i ty, co

– 55 –
chodí hlavním vchodem, bránou z náměstí Annymarie Blažený od
nádraží nebo od Blauentalu. Ale copak to, já prodávám ještě jiný věci,
koukněte.“ A paní Eichenkranzová přistoupila k jednomu závěsu
a rozhrnula jej. Za závěsem byla spousta holí a deštníků a byla tam též
police, na níž leželo mnoho přepestrých šátků, rukavic a klobouků.
„To taky prodáváte?“ podivila se paní Mooshabrová. „To taky,“
kývla paní Eichenkranzová, „a taky lacino, je to, jak se říká, použi-
tý zboží. Ale některý je pěkný, skoro nový, jestli je měl ten člověk
dvakrát, je to moc. Třeba tyhle deštníky nebo tenhle klobouk. Je
mysliveckej. Tuhle jsou i tvrďáky, koukněte. A tuhle i pěkný rukavi-
ce. I jelenice na podzim i chlupáče na zimu a taky rukavice jen po
jednom kuse, buď levý, či pravý, ty se berou na mytí. To všechno
prodávám. Já musím kouknout na ten meloun, jestli se nezkazil,“
řekla paní Eichenkranzová a  koukla pod jakési sklo u  kamen.
„Nezkazil. Ale vy máte žízeň,“ řekla rychle, „sedněte si v kuchyni
a odložte tašku. Hned vám něco dám.“
„Říkáte, že máte i limonády,“ paní Mooshabrová popošla zpět do
kuchyně, sedla si a dala tašku k noze.
„A víte, paní,“ sehnula se paní Eichenkranzová v krámě pod pult,
„víte, že už zrovna nemám ani jednu? Jsou tu jen samý prázdný
láhve, co tu jsou,“ ukázala pod pult, „ale to je jedno. Dám vám něco
lepšího. Pivo.“ A přinesla do kuchyňky na stůl láhev piva a sklenku.
„Jo ale, paní,“ řekla náhle paní Mooshabrová na židli s taškou
u nohy, „já jsem s tím nepočítala. Mám s sebou jen půlšesták.“
„Ale paní,“ zasmála se paní Eichenkranzová a sundala si čepec,
pod nímž se objevily další krásné syté černé lokny, „vždyť jste host.
Tak vzácný host, jsem ráda, že vás smím vůbec pohostit. Dám vám
i pišingr…“ paní Eichenkranzová odskočila do krámku, hmátla tam
pod jakési sklo a dala na stůl pišingr. Pak otevřela háčkem pivo
a nalila do sklenky. „Tak jezte a pijte.“
„Máte to tu hezký,“ řekla paní Mooshabrová, když se napila a po-
děkovala, „teď si právě všímám, že vám zdejší okno vede do parku.

– 56 –
Mý okno v kuchyni je z mléčnýho skla a vede do domovní chodby.
To tady i spíte?“
„Tady na kanapi,“ kývla paní Eichenkranzová, „ale ještě jste ne-
viděla pokoj. Ten je tuhle vedle…“ A paní Eichenkranzová rychle
otevřela další dveře a ukázala pokoj. „Pohleďte,“ řekla.
Paní Mooshabrová vstala a nahlédla do pokoje. Byla tam skříň,
stůl, židle a ještě jeden otoman. Na zdi visely obrázky.
„Pěkný,“ kývla paní Mooshabrová, „a zdejší okno vede do keřů.“
„Do keřů na hřbitov,“ zasmála se paní Eichenkranzová, „je poblíž
těch zadních zrezavělých dvířek, co nejdou otevřít, co jsou bez klíče.
Ani jste to okno ze hřbitova neviděla, je zarostlý keři. Ale v zimě,
když keře uschnou, dá se jím koukat přímo mezi hroby.“
Paní Mooshabrová kývla a šla si opět sednout do kuchyňky.
„Pěkný,“ opakovala, „pěkný. A jak vám to tu všude voní. Já to cítila,
jak jsem vešla. Jako marcipán nebo kadidlo. Nebo jste snad…“
„Ale paní,“ vpadla rychle paní Eichenkranzová, „ale paní, co si to
myslíte! Jestli jsem snad nevykuřovala byt tuhle na svátek Rappel-
schlunda, kdepak, kdo to asi dělá! Jo, na svátek kněžny, to ano, to
vykuřuju, to dávám do oken kytky, svíčky, koláče, to dávám i víno,
semhle do okna do parku i do toho v pokoji, to jo. Ale na Rappel-
schlunda nic. To tu voní ty suché kytky.“
„A to tu taky vaříte?“ zeptala se paní Mooshabrová a pohlédla
k plotně.
„Zde v kuchyni vařím,“ kývla paní Eichenkranzová, „škoda, že
právě nemám něco uvaříno. Takhle kdybych měla vraní polívku, to
byste si, paní, pochutnala, to je obrovská dobrota. Ale musí to být
mladá vrána, ze starý to už tak dobrý není. To je lepší než z kuřete.
Jedla jste už někdy polívku z vran?“
„Ještě ne,“ paní Mooshabrová zavrtěla hlavou. „Jednou jsem jedla
psa. Ale to už je moc dávno. Kam chodíte pro chleba?“ zeptala se.
„K Elizabeth Verdun,“ řekla paní Eichenkranzová, „na náměstí
k nádraží.“

– 57 –
 „To je pekařství?“ zeptala se paní Mooshabrová, ale paní Eichen­
kranzová zavrtěla hlavou. „To je hokynářství, berou chleba od
Moose.“
„Já chodím do družstva,“ řekla paní Mooshabrová, „tam mají
chléb dobrý a laciný. Vždycky jednou za tři dni ve tři. Však tam
zítra jdu.“
„Družstvo peče dobře,“ kývla paní Eichenkranzová, „i já bych tam
chodila, ale tady u hřbitova a parku žádný družstevní krám není. Vy
bydlíte na Stadiónu?“
„V Blauentalu,“ řekla paní Mooshabrová, „tam poblíž křižovatky
s obchodním domem Slunečnice. Ale v tý starý části Blauentalu,
ne v tý nový, jestli to tam znáte. Dcera se nedávno vdala a bude se
stěhovat na Alžbětov, šetří na byt.“
„Na Alžbětově je krásně, tam se jí určitě zalíbí,“ kývla paní Ei-
chenkranzová, „a kohopak si paní dcera vzala? Malíře či někoho
z Péče?“
„Zedníka,“ řekla paní Mooshabrová, „zedníka jménem Laibach. Je
to vzdělaný a pracovitý člověk. Zatím bydlí u slečny Klaudingerky
v podnájmu. A chlapec tu holt není,“ řekla paní Mooshabrová a ještě
se trochu napila piva.
„Není,“ vzdychla paní Eichenkranzová, „kde jen může být. Ach
bože, já mám trápení,“ řekla náhle paní Eichenkranzová a sedla si
s hlavou v dlani na židli proti paní Mooshabrové, „já mám trápení,
to nikdo neví. A teď Péče ještě hrozí, že mi ho vezme. Já o něj pečuju,
jak můžu, já ho hlídám na každým kroku, vždyť já se soužím, že má
malér ve škole.“
„Tak vidíte,“ řekla paní Mooshabrová a hleděla na její buclaté
tváře a černé lokny, „a tohle já znám. I moje děti měly malér ve ško-
le. Nabule se odmala prala a Wezr byl hrubej, zranil svý spolužáky,
rval se taky. Ve druhý třídě ho poslali na Péči a tak jsem vlastně
poznala paní Knorringovou. To si umíte představit, jak dlouho ji
už tedy znám, když je dnes Wezrovi pětadvacet, to tam tenkrát

– 58 –
paní Knorringová právě nastoupila. Wezra dali do pomocný školy
a pozdějc to samý potkalo i Nabuli.“
„To je polepšovna?“ zeptala se paní Eichenkranzová.
„To není polepšovna,“ řekla paní Mooshabrová, „to je jen škola
pro zlobivý děti, kde mají řád a dozor. Do polepšovny se dostal teprv
pak, když tu pomocnou školu vyšel,“ řekla paní Mooshabrová.
„A co se s ním pak stalo,“ zeptala se paní Eichenkranzová.
„No pak,“ řekla paní Mooshabrová, „scuknul se s pár kameníka-
ma, asi taky s těma z kamenictví z náměstí, a byl už dvakrát v krimi.
Teď je tam potřetí, právě mu to vypršelo a já se bojím, že co chvíli
přijde domů. Přijde domů, víte, aspoň na skok. A Nabule o svatbě
hodila koláče, co jsem jí pekla, koni a pak vyhodila mě. Před hosti-
nou, nedala mi ani kůrku. A to jsem jim zpívala, když byli malí, uko-
líbavku. A na tu svatbu jsem si vzala sváteční šaty. Kdepak v týhle
sukni a jupce, co jsem dnes.“
„Ale paní,“ řekla udiveně paní Eichenkranzová, „tak to tedy byly
vaše děti, co jste o nich vyprávěla na hřbitově?“ A paní Mooshabrová
kývla.
„To byly mý vlastní děti,“ kývla paní Mooshabrová, „vyprávěla
jsem vám o nich.“ A pak řekla:
„Co jsem už zkusila, nikomu nepřeju. To byste teprve viděla.
Kolikrát si říkám, kdybych je byla radši neměla. Ale já je mít chtěla,
to je to. To je osud.“
„To je hrozný,“ řekla paní Eichenkranzová po chvíli, „to je hrozný.“
A pak znovu dala hlavu do dlaně a chvíli tiše seděla.
„Tak aspoň sama nejlíp víte,“ řekla po chvíli a zdvihla hlavu
z dlaně, „co mám za trápení. Co můžu už víc dělat, já se nakonec
usoužím. Asi jako ta paní, ta… co jste mi ukázala ten hrob pod
břízou.“
„Bekenmoschtová,“ kývla paní Mooshabrová, „to vám věřím. A to
ještě nevíte, co vás může potkat. Koukněte ty Faberovy, asi jste je
znala, když jste šla na pohřeb…“ A když paní Eichenkranzová kývla,

– 59 –
paní Mooshabrová řekla: „Tak to snad bylo podobné. Aspoň paní si
stěžovala, že je zlej a drzej, byla z něho na dně. Snad i chudák pil.
Ten váš nepije?“
„Ach,“ mávla paní Eichenkranzová rukou, „taky. Vezme si tu flaš-
ku piva,“ mávla rukou do krámu, „a vypije ji. Já ho přece neuhlídám.
Já ho nemůžu sledovat na každým kroku. Ještěže nevedu kořalku.
Já chtěla, ale nepovolili mi to.“
„Tak vidíte,“ kývla paní Mooshabrová. „Wezr pil taky. Od osmi
let. Pivo ale už dřív, od osmi let pil kořalky. A nechodí ten váš pozdě
večer domů?“
„Taky,“ kývla paní Eichenkranzová, „když zamknou hřbitov,
domů se z něho dostane. Chodí těma zadníma dvířky, co jste viděla
v křoví, umí je totiž lehko otevřít. Má klíč. Ale on se na hřbitově po
zavření nikdy moc nezdrží, tak nejvýš hodinku, a v zimě ještě míň,
když se brzy stmívá, to by se bál. Ale zato v parku. On chodí do
parku a je tam do šera. Přichází za šera nebo za tmy.“
„Tak vidíte,“ kývla paní Mooshabrová, „a Wezr to samý. Toulal
se od sedmi. Chodil k řece pod most a přicházel za tmy. A paní, tak
trochu taky… ten váš… nekrade…?“
„Ale,“ vzdychla paní Eichenkranzová a přejela si dlaní černé lok-
ny, „tak trochu asi taky. To víte, já to nevím, já to nevím opravdu, já
ho neuhlídám, ale možný to je…“ paní Eichenkranzová se rozhlédla
po krámě, kde byly staré umělé kytky, svíčky, lucerny a stuhy a z ku-
chyně tam bylo vidět dveřmi, „vždyť já nevím, kde furt je, kam chodí,
to bych musila být stále s ním a nespouštět ho z očí.“
„Tak vidíte, paní,“ kývla paní Mooshabrová a ještě se trochu
napila piva, „a Wezr taky krad. Od mala. Krad, na co přišel, krad
i peníze. I mně, mý jediný úspory. Tak to pak je stejný. A co vás
čeká, až doroste, ani nevíte. Abyste ještě nepřišla o nervy nebo
se nezabila. Víte, já na pánaboha nevěřím. Když jsem byla malá,
modlila jsem se, ale nějaký šafář nebo sluha mi to vymluvil, a tak
se už nemodlím, já věřím na osud. To všechno je osud, i že jsem ty

– 60 –
děti vůbec měla, i že jsem je vlastně naneštěstí chtěla, teď mě osud
trestá. Ale znám, paní, dost lidí…“
Náhle se paní Eichenkranzová zvedla ze židle a kvapně řekla:
„Znáte dost lidí, paní, a mě právě něco napadlo. Prosím vás,“
přejela si dlaní černé lokny, „když znáte dost lidí, neznáte snad taky
nějakou Máry Capricornu?“
„Máry Capri?“ udiveně řekla paní Mooshabrová, „bože, tohle
jméno jsem už slyšela! Paní správcová Kralcová mi ho tuhle řekla,
kdo to ta Máry Capri je? Kdo to vlastně je?“
„Já ji neznám,“ řekla paní Eichenkranzová, „já nevím. Já jsem o ní
taky jen slyšela. Slyšela jsem o ní tady na hřbitově.“
„Tak ona umřela?“ zeptala se paní Mooshabrová a pohlédla
k pokoji, jehož okno vedlo na hřbitov.
„Neumřela,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „já o ní na
hřbitově jen slyšela. Ale jestli vás to zajímá, když se o ní něco
dovím, ráda vám to sdělím. To víte, na hřbitově se člověk dozví
leccos. Jednou jsem se tu dokonce dozvěděla o tom novým obchodu
s máslem. Tak, paní, pijte a vemte si pišingr.“
Paní Mooshabrová se ještě napila piva a pohlédla k noze, kde
stála její velká černá plná taška. „Máte to tu hezký,“ pokývala hlavou,
„když jsem byla mladá, tak jsem taky vždycky chtěla mít takovýhle
krámek. Víte, já jsem vždycky chtěla mít kiosk a prodávat pivo, ně-
jaký salát, šunku, limonády… a groše jsem na to už šetřila, na takový
krámek nebo kiosk, no, ale pak…“ paní Mooshabrová vzdychla, „pak
z toho sešlo. Kiosk,“ řekla pomalu a smutně, „jsem neměla. Taky
jsem od mala chtěla být hospodyní. Chtěla být hospodyní jako jedna
má kamarádka ze školy, ta jí byla. Vdala se, ale muž jí brzo umřel
a byla hospodyní dál. Tak já teď pomalu půjdu…“
„A co uděláte s tím starým se zlatým řetězem, paní,“ řekla paní
Eichenkranzová, „pozvala jste ho za tři dni na Péči. Kluk mu přece
nic nevzal, natož groše. Vždyť ani nemohl. Přece mu je nevytáhl
u hrobu ze šosu.“

– 61 –
 „Snad je ten člověk někde ztratil,“ řekla paní Mooshabrová s po-
vzdechem, „chlapce jsme však nenašli…“
„Ale hledali jsme,“ řekla paní Eichenkranzová, „hledali jsme pře-
ce celé odpoledne. Panebože, to by byla hrůza, kdyby mi ho Péče
vzala, já nevím, co bych dělala.“
Paní Mooshabrová se náhle trochu zarazila a nejistě pohlédla na
paní Eichenkranzovou. Pak nejistě řekla:
„Ale paní, proč se tak bojíte, že vám ho Péče vezme. Vždyť by vám
to ulehčilo, když je zlej. Vždyť byste měla aspoň klid.“
„Klid,“ vzdychla paní Eichenkranzová, „klid snad. Klid snad…
Ale víte, paní, když ono to v těch polepšovnách… sama jistě víte
nejlíp, co se říká… vypadá strašlivě. Dávají jim tam ruce do šrou-
bů a nohy do klád, bijou je tam řemeny, někdo tam snad dokonce
přijde i o zrak…“ Paní Eichenkranzová pohlédla sklesle na paní
Mooshabrovou, a když paní Mooshabrová mlčela, jen hleděla před
sebe na stůl, paní Eichenkranzová se k ní naklonila a řekla:
„A pak, víte, paní, když já ho moc potřebuju. Když on mi pomáhá
v krámě. Jak bych vůbec prodávala, kdybych ho neměla, to je to.
Paní, dá-li se s tím něco dělat, když mi slouží k obživě…“
„Dobrá tedy,“ kývla paní Mooshabrová, vstala, vzala tašku a náhle
se rozhlédla po zemi, „tak se netrapte. Přijďte taky na Péči, pozítří
odpoledne přijďte, snad se to spraví. Říkáte,“ paní Mooshabrová se
znovu rozhlédla po zemi a také ještě zavadila zrakem o krám, do
něhož bylo vidět dveřmi, „říkáte, že se chlapec večer toulá v parku?“
„V parku u vodotrysku, co je ta socha básníka,“ kývla paní Eichen­
kranzová a pak pohlédla na stůl a řekla:
„Ale paní, vy jste nejedla ten pišingr. Tak si ho aspoň vemte
domů. Ukažte…“ A paní Eichenkranzová vzala pišingr a dala ho do
tašky paní Mooshabrové. „Nechcete ještě pít?“
„Už ne, a děkuju za pohoštění,“ řekla paní Mooshabrová a znovu
se rozhlédla po zemi, „v parku u vodotrysku, co je socha básníka?“

– 62 –
A když paní Eichenkranzová kývla, paní Mooshabrová šla ke dve-
řím. Ale u dveří se ještě jednou rozhlédla a náhle řekla:
„A paní, myši tu nemáte?“
„No,“ zasmála se paní Eichenkranzová, „to víte, že tu a tam jsou.
To víte, z jedný strany park, z druhý hřbitov, to se tu nějaká najde.
Ale na pišingry nemůžou,“ řekla rychle, „ty mám pod sklem.“
„Měla byste sem tam dát past,“ kývla paní Mooshabrová a vyšla
před krámek, „aby se vám tu nerozmohly. Nerozmohly pod vlastní
střechou, to je pak zkáza. Tak tedy pozítří odpoledne na Péči.“
A paní Mooshabrová pozdravila a šla.

– 63 –
 V

Druhý den odpoledne se vracela paní Mooshabrová z  nákupu

z družstva. V menší černé tašce nesla chléb, trochu cukru a půl
kila krup. Když docházela ke svému zchátralému domu, potkala
zedníky, kteří se vraceli z práce. Šli jen tak v zabílených blůzách –
bylo slunné zářijové odpoledne –, zpívali si a na paní Mooshabrovou
sotva mrkli. „Už aby to skončili,“ myslila si paní Mooshabrová, „ještě
se tam vskutku všichni zabijem. Prápor jsem sundala…“ pohlédla
na průčelí zchátralého domu, „ale než ho uložím, musím ho vyprat.
A večer…“
Večer chtěla jít paní Mooshabrová do parku k vodotrysku. K vo­
dotrysku k soše básníka, kde se toulá malý Eichenkranz. „Večer
půjdu do parku k vodotrysku,“ říkala si, jak docházela k domu,
„musím tam toho chlapce najít. Včera jsme ho nenašly a zítra musím
s hlášením k paní Knorringové. Přijde tam i ten starý okradený od
hrobu a ubohá paní Eichen. Večer jdu do parku a chlapce najdu.“
V myšlenkách na paní Eichenkranzovou, na večerní návštěvu parku
a na zítřejší hlášení u paní Knorringové došla paní Mooshabrová
k domu.
Když v průjezdu u cihel, trakaře a sudu vápna otvírala dveře,
měla dojem, že je někdo v bytě. Ale strašlivě se lekla, teprve když
vešla do chodby. Z kuchyně slyšela jakýsi příšerný hlas, a než mohla
hodit tašku na zem a snad dočista na chvíli vyběhnout i z bytu, dve-
ře kuchyně se otevřely a Wezr vyšel na práh.
„Rukulíbám,“ řekl.
„Rukulíbám,“ řekl po chvíli.
„Rukulíbám,“ řekl do třetice a otočil se zády.
Vešla za ním do kuchyně s menší černou taškou, v mrákotách.
I když čekala, že sem k ní do bytu přijde a chystala se na to, teď když

– 64 –
tu vskutku byl, vešla za ním v mrákotách. Měla dojem, že za ten čas
v arestu ještě zesílil a zhrubl. Měl širokou tvář, nízké čelo a chladné
světlé oči. Tak chladné a světlé, že když na někoho pohlédl, šel z nich
strach. Paní Mooshabrová si sáhla na čelo a náhle měla dojem, že
sedí na kanapi u černého praporu, který chtěla prát, a menší černou
tašku s nákupem má u nohou. A ten hrozný Wezr seděl u stolu a na-
proti němu Nabule a ještě jeden člověk. V první chvíli ho měla za
jednoho ze svatebních svědků. Měl kratší rozházené vlasy, nízké
temné čelo a svislé koutky úst. Vypadal jako zplihlý černý pes.
„Myslí, že sní, ale to je jedno,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný jako
hlas nejhoršího hrobaře, „na to je recept. Nebudu ho předvádět, aby
nevomdlela,“ řekl a sáhl si pěstí mezi oči.
„Myslí, že sní,“ vřískla Nabule přihlouplým otlemeným smíchem
a zakroutila se a natřásla, „ale nesní. Kdyby se byla zdržela,“ vřískla,
„už by tohle tady na tom stole nebylo.“
„Bylo,“ řekl Wezr a zapálil si cigaretu, jeho ruce byly ještě větší
než ruce ženicha Laibacha, cigareta se mu v nich ztrácela, „bylo,
protože jí dneska taky něco kápnem. Na oslavu mýho příchodu.
Aby nás neměla za lakomce.“ A rychle hrábl na stůl a začal cosi
počítat. A v té chvíli si paní Mooshabrová na kanapi všimla, že na
stole leží spousta peněz a že to, co Wezr počítá, jsou bankovky, a v té
chvíli si i všimla, že Nabule má jakýsi letní plášť, který na ní nikdy
neviděla, křiklavě zelený s tmavým límcem, a on, Wezr, má černý
oblek s bílou košilí a kravatou, který na něm také nikdy neviděla,
a v té chvíli si i všimla, že na kredenci visí nějaký deštník s krásnou
lesklou rukojetí. Náhle měla dojem, že se jí točí hlava, ale to už Wezr
znovu promluvil.
„Tohle je tvý,“ odpočítal peníze a strčil je k Nabuli, „tohle tvý…“
odpočítal peníze a strčil je k cizímu člověku, černému psu, který
stále mlčel, jen občas šlehl okem k paní Mooshabrové, „tak a tohle
je, dámy a pánové, moje. Tohle…“ ukázal na zbytek, „to dáme jí. Na
oslavu mýho příchodu. Aby nás neměla za lakomce.“

– 65 –
 Paní Mooshabrová spatřila na stole čtyři hromádky peněz a hlava
se jí točila. Náhle měla dojem, že dočista spí.
„Myslí, že spí,“ vřískla Nabule a nějak divně koukla na svou hro-
madu peněz.
„Spí,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný jako hlas hrobaře, „i na to
je recept. Ale nebudu ho předvádět,“ řekl a sekl si dlaní mezi oči,
„tohle se už stejně dnes nedělá, stačí na to trochu silný vůle.“ A pak
sklepl cigaretu a hodil hlavou k Nabuli. „Co koukáš,“ řekl.
„Co,“ vřískla Nabule a hodila peníze nad stůl, „že nemáš lepší.
Když s tímhle přijdu do salónu, řeknou, že žebrám.“
„Dvougroš ti u chrámu nikdo nedá,“ řekl Wezr a sklepl cigaretu,
„u chrámu se dávají čtvrtníky, v posteli šesták. Víc dá snad nějakej
bohatej studentík…“ zasmál se, „tak hezky rychle dělej.“ A Nabule
se zakroutila, natřásla a hrábla do peněz.
„Tohle je na světlej přeliv, na ten salón krásy,“ zakroutila se
a zdvihla oči, „tohle na večerní róbu. Tohle na šperky a kanape,
z támhletoho dreku,“ hodila hlavou k otomanu, „lezou dráty. A za
tohle koupím obraz. Tu tříokou ženskou s labutí.“ A s přihlouplým
otlemeným smíchem shrábla své peníze a strčila je do kapsy.
Paní Mooshabrová na kanapi zírala, hlava se jí točila, ani nedý-
chala. Na stole teď ležely tři hromádky peněz a na kredenci visel
deštník s krásnou lesklou rukojetí, paní Mooshabrová měla náhle
žízeň. Ten třetí člověk, co tu seděl a dosud nepromluvil, jen po ní ob-
čas šlehl zrakem, ten černý pes, jí teď připadal jako nějaký Wezrův
známý, jako nějaký kameník. Paní Mooshabrová bezděčně hmátla
vedle sebe na černý zmuchlaný prapor.
„Tohle je na motorku,“ řekl Wezr a klepl do bankovky, „tohle je
na osvěžení po tý černý trudný práci a za tohle jedu o prázdninách
k moři. Na vorvaně.“ A i on shrábl peníze a strčil je do kapsy. Na stole
zbyly dvě hromádky a na kredenci deštník s lesklou rukojetí. Paní
Mooshabrová na kanapi zírala, hlava se jí točila a měla žízeň. Náhle
si všimla okna z mléčného skla, které vedlo pod schodiště, a opět ji

– 66 –
na chvilku obestřely mrákoty. Na okně viseli dva zajíci v kůži. Viseli
za zadní svázané nohy hlavami dolů.
Vtom tloukly hodiny u kamen půl pátou a paní Mooshabrová na
kanapi jako by se náhle probrala.
„Panebože,“ probrala se na kanapi, „panebože, vy se tu dělíte
o groše. Vy se tu dělíte o úplný jmění. Za to si můžete koupit na
Stadiónu vilu. A copak nevíš,“ otočila se k Nabuli, „že chce Laibach
koupit na Alžbětově byt? Přece dáš taky na byt, když máš tolik
peněz.“
Pohlédli na ni, Wezr svýma chladnýma světlýma očima, člověk
černý pes šlehl po ní okem a Nabule promluvila. Vřískla.
„Na byt,“ vřískla, „na byt, copak Laibach nedělá? Copak nešetří?
Copak můžu večer v hadrech jako harfenice? A kanape a vobraz,“
vřískla, „je snad málo?“
„Neřvi,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný jako hlas hrobaře, „neřvi.
Nemluvíš s Laibachem.“ A pak sklepl cigaretu a otočil se k cizímu
člověku s kratšími černými vlasy, nízkým temným čelem a svislý-
mi koutky, k černému psu. A ten cizí člověk černý pes se usmál
a promluvil.
„Paní,“ usmál se a jeho hlas byl měkký, hebký jako samet, „paní.
Nechtěla byste, aby Nabule pana Laibacha i šatila? Aby mu nosila
i jídlo? Aby mu platila i holiče? Každý si musí, paní, vydělat svý…“
usmál se měkce, hebce a i on teď shrábl své peníze a strčil si je do
kapsy. Na stole zbyla poslední hromádka peněz, na kredenci deštník
a na okně zajíci. A paní Mooshabrová na kanapi opět měla dojem, že
sní nebo spí, dál zírala, hlava se jí točila, měla žízeň a tu náhle Wezr
na ni pohlédl chladným světlým zrakem a řekl: „Ty vypadáš vskutku
divně. Jako bys spala nebo měla horečku. Hele, co je tu peněz. Hele,
co jich je…“ A hrábl do peněz, které zbyly na stole, sklepl cigaretu
a řekl: „Co jich je, a ty hlásáš, že ti kradu úspory. Tvý dva groše.
Tuhle jich máš dvacet. Kiosk by sis za to,“ zasmál se a sklepl popel,
„koupila.“

– 67 –
 Paní Mooshabrová cítila, že povalila tašku u svých nohou, že jí
vyschlo v krku a že má okoralé rty. Měla zřejmě horečku. Ale vtom
už opět promluvil cizí člověk černý pes.
„Dvacet grošů, paní,“ řekl hebkým sametovým hlasem a tiše se
usmál, „dvacet grošů jste snad ani v životě neměla. Kiosk byste za
ně koupila a ještě zboží. Na Měsíc byste za ně dolítla a ještě by na
mražený krém zbylo. V lávě v kráteru Borman byste se koupat mohla
a ještě jíst pečený líhně. A vy hlásáte, že vám Wezr krade groše? Bane,
paní,“ usmál se a jeho svislé koutky úst se blaženě zdvihly, „vy se mýlí-
te.“ Nabule si zakryla dlaní přihlouplá otlemená ústa a Wezr suše řekl:
„Mívala prachy v kredenci, pak v plotně, pak ve špajzu v my-
ším jedu. Teď je má v pokoji ve stolku u maškarád. U čepce, brejlí
a pečeti. Asi je tam dala, když čekala, že se vrátím. Z arestu, jak roz-
hlašuje…“ A když se cizí člověk černý pes udiveně usmál, řekl: „Ano,
z arestu. Z vězení. Z krimi. A to jsme ještě nemluvili o támhletom
okně. Co ty dva zajíci,“ otočil se ke kanapi a ukázal na mléčné okno,
„co říkáš těm? Pro jednu osobu je to jídlo na tejden.“
„Ano, paní,“ řekl hebce cizí člověk černý pes a hleděl na paní
Mooshabrovou, „jsou čerstvě zastřelený, ještě z nich kape krev. Váš
syn je střelil před chvílí v lese. Měla jste vidět, jak se překotili, jako
akrobati.“
Paní Mooshabrová na kanapi zírala, hlava se jí točila a rty měla
suché. Pohlédla na zbylé peníze na stole, na deštník na kredenci
a na zajíce na okně a náhle jako by se podruhé probrala. Náhle
ukázala na zajíce a řekla:
„Já vám je uvařím. Uvařím a kus upeču na másle. Nebo na pap-
rice,“ řekla a sáhla si k noze, aby postavila převrácenou tašku, „to
bych musila vzít smetanu. Tuhle v tý tašce mám jen nějaké kroupy.“
„A mně byste taky kus dala?“ řekl cizí člověk černý pes a tiše,
měkce hleděl.
„Prosím,“ řekla paní Mooshabrová zmateně, „když jste… přítel
mých dětí, tak vás asi pozvou.“

– 68 –
 „A paní,“ řekl znovu cizí člověk černý pes a tiše se usmál, „ne­
uvařila byste kávu?“
„Uvařím,“ kývla paní Mooshabrová, vstala z kanape a šla ke kre-
denci, když tu náhle Nabule vyprskla smíchy.
„Kafe se dnes napijem ažaž,“ vyprskla smíchy a zakroutila se
v křiklavě zeleném plášti s černým límcem, „vždyť jdem do Ritzu.“
V kuchyni se na chvilku rozhostilo ticho. Paní Mooshabrová ne-
rozhodně stála u kredence a hleděla na Nabuli, hleděla na Wezra,
hleděla i na člověka černého psa a pak pohlédla na stůl. A Wezr
náhle sklepl cigaretu a koukl na sestru.
„Máš recht,“ koukl na sestru, „vždyť jdem do Ritzu. Možná že
tam potkáš i toho študenta, jakže se jmenuje… Baar, možná že tam
bude i ten druhej. Nevař kafe,“ otočil se k matce, „zajíce si uvař
třeba na haluhách. Co je to támhle za ten černej hadr?“ ukázal na
otoman.
„To je přece prápor,“ řekla paní Mooshabrová, „visel na domě.
Přece tu umřel Faber.“ A pak dodala:
„Musím ho vyprat a jít do parku k vodotrysku.“
V té chvíli Wezr uhasil cigaretu a pohlédl na matku. A pak koukl
na Nabuli, která si dlaní kryla otlemená ústa, koukl na cizího
člověka černého psa a pak se zády opřel o opěradlo židle. Opřel
se o opěradlo židle, dal ruku na stůl, jako to dělají úředníci, a řekl:
„Tak vona chce prát prapor a jít do parku. Prát prapor a jít do
parku k vodotrysku. A že jsem se vrátil z arestu, jak říká…“ zasmál
se jak hrobař, „je jí jedno, že jsem se tam touhle rukou něco nadřel,“
potěžkal svou obrovskou pěst a zasmál se jak hrobař, „ji nezajímá,
že to teď jdem oslavit a chcem, aby šla s náma, to ne. Ona bude prát
prapor a půjde do parku.“
Paní Mooshabrová stála náhle u kredence jak zkamenělá, nevě-
řila uším. Měla-li dřív dojem, že se jí to všechno zdá, teď se lekla,
že se snad zbláznila. Nebyla schopna slova.
„No co stojíš a koukáš,“ řekl Wezr.

– 69 –
 „No co stojíš a koukáš,“ řekl podruhé.
„No tak co,“ zvolal do třetice…
„Probůh,“ zašeptala paní Mooshabrová a opřela se o kredenc,
„probůh, přece nevím, že to jdete oslavit. Že mě chcete pozvat. To
není možné.“
„Všechno je možné,“ řekl Wezr suše a hleděl na matku světlýma
chladnýma očima, „pro toho, kdo má co dělat s aresty, je všechno
možné.“
„Paní,“ usmál se teď opět člověk černý pes a jeho hlas byl hebký,
měkký jako samet, „pro toho, kdo má co dělat s aresty, je vskutku
všechno možné. My jdeme slavit a vás chceme pozvat. Ale vy vskutku
tvrdíte, že se Wezr vrátil z kriminálu? Paní,“ usmál se, „abyste snad
ještě netvrdila, že tyhle peníze, zajíci a deštník jsou kradený. Že
pocházejí z nějakého lupu. Vždyť vy, paní, ani nevíte, kdo Wezr je.“
„Já bych tedy šla,“ vyhrkla konečně paní Mooshabrová, stále se
podpírala o kredenc, „prápor bych vyprala zítra a do parku k vodo­
trysku…“
„Hele,“ přerušil ji Wezr rázně a světlé chladné oči upřel k jejím
nohám, „jdi se strojit. Za chvíli jedeme. Ale ustroj se řádně, kdoví
kdo v tom Ritzu všechno bude.“ A pohlédl na Nabuli, na černého
psa a zbylé peníze na stole.
Paní Mooshabrová se odtrhla od kredence a jako v mlze šla do
pokoje.
„Probůh,“ řekla ve dveřích, „kdoví kdo tam všechno bude. Ty
mladí páni z vdavek tedy taky. Ten pan Baar a ten druhý, študenti.
Opravdu?“ A Wezr kývl.
Za chvíli se paní Mooshabrová objevila v kuchyni v dlouhé černé
lesklé sukni, jupce a ve střevících bez kramfleků. Ve svých starých
svátečních šatech, v nichž byla na svatbě. V ruce měla černozlatý
šátek.
„Tak jsem tu,“ řekla a hlava se jí točila.
„Už je tady,“ vyprskla Nabule a natřásla se.

– 70 –
 Wezr chvíli mlčky hleděl na matku, opíral se zase o opěradlo
židle a jednou rukou lehce klepal o stůl. Pak suše řekl:
„Študenti tam budou a kdoví kdo ještě, v tomhle šátku nesmíš.
V tom vypadáš jak funebrák. To nemáš ňákej světlej?“
A zatímco se Nabule s přihlouplou otlemenou tváří natřásala,
kroutila a smála a cizí člověk černý pes jen mlčky šlehal okem po
černozlatém šátku, paní Mooshabrová vyhrkla: „Já vím co. Vím co.
Správcová má světlej šátek, ona mi ho půjčí. Já k ní skočím, jsem tu
hned.“
„Tak skoč,“ řekl Wezr a stále se opíral o židli a rukou klepal
o stůl, „skoč a přijď brzy. Stejně musíme taxíkem. A ještě něco,“
řekl. „Když už jdeš k správcový, řekni jí… že by ses měla taky tak
trochu… zkrášlit.“ A pak klepl do stolu, vstal a zasmál se jak hrobař.
Paní Mooshabrová pustila černozlatý šátek a vyběhla z kuchyně.
Proběhla průjezdem, chodbou a vpadla ke správcové.
„Propánakrále, paní Mooshabrová,“ zvolala správcová, byla jen
v županu a právě si přišívala knoflík, „co se stalo? Je tu Wezr, viďte…“
„Je tu,“ zvolala paní Mooshabrová, „je tu a představte si, nevěřím
uším. Jsem z toho úplně pryč. Je to úplně nečekaný…“
„A co se tedy stalo,“ zvolala správcová, „nějak v arestu zestár?“
„Nezestár, zesílil, ale snad se změnil,“ řekla paní Mooshabrová,
„pozval mě na slavnost. Na slavnost, že se vrátil. Je tam i Nabule
a ještě jeden cizí člověk, asi kameník. Někam do Ri, do Ri… nevím,
kde to je, ale představte si, budou tam snad i ty dva mladý páni,
ten pan Baar a ten druhej z oddavků, ty študenti, já se před nimi
tenkrát, když mě Nabule vyhnala, tak styděla a teď se s nima sejdu.
Ale ten můj černozlatej šátek se mu nezdá, jsem prý v něm jak fu-
nebrák, chce, abych vzala světlej. Paní Kralcová, vy máte takovej
hedvábnej…“ Ale vtom už domovnice sekla s šitím a běžela ke skříni.
„Panebože,“ zvolala, „to jsou věci, nebeský mocnosti se obrací.
Ze svatby vás Nabule vyhnala a Wezr se vrátí z arestu a zve vás na
slavnost. Ale mně se vždycky zdálo…“ domovnice vytáhla jakýsi

– 71 –
šátek ze skříně, „mně se vždycky zdálo, že je ten Wezr lepší než
ona, já jsem vám to ani moc nechtěla říkat, ale teď vám to řeknu.
Být to obráceně, Nabule by vás nepozvala, to je mrcha. Heleďte,
tu je, vemte si ho,“ a správcová dala paní Mooshabrové hezký bílý
šátek.
„A poslyšte, paní Mooshabrová,“ řekla rychle správcová a zapnula
si župan, „a kam to vlastně jdete? Do Ri, do Ri… co to je? Panebože,“
vykřikla náhle, „není to Ritz?“
„Ritz,“ kývla paní Mooshabrová, „Ritz, tak to nazval. A co to, pro-
sím vás, vlastně ten Ritz je? Nějaká študentská hospoda?“
„Študentská hospoda,“ vykřikla správcová smíchy, divže neupad-
la, „to je hotel. To je přece,“ spráskla ruce, „nejlepší hotel v městě.
Na Stadiónu. Když sem přijede nějaká vládní delegace za Rappel-
schlundem, tak bydlí tam. Rappelschlund tam pořádá i hostiny na
počest návštěv, když to nechce mít v knížecím paláci. Tam je luxusní
restaurant a chodí tam samý vybraný lidi. Profesoři, inženýři a bo-
hatý kupci. Důstojníci, radové a komorníci. To víte, bohatý študenti
holt taky, tam se jí na stříbře.“
„Probůh,“ řekla paní Mooshabrová a sedla si na židli, „jí na stříb-
ře? Nemyslíte snad i šunka, vlašský salát, limonády…“ a správcová
se jen zasmála a mávla rukou.
„Prosím vás,“ zasmála se a  mávla rukou, „bažanti a  ústřice.
Skarflety a líhně. Tak si honem zavažte ten šátek, ať vidím, jak vám
padne.“ Paní Mooshabrová si rychle zavázala šátek a řekla:
„Ale musím vám, paní správcová, ještě něco říct. Představte si, že
mi dal Wezr na stůl nějaký peníze, kolik to je a co se za to koupí, vám
teď nechci ani říkat, a taky dva zajíce mi dal, jsou na okně, mám si
je uvařit na haluhách. A na kredenci je deštník s krásnou rukojetí,
ale ten asi není můj, aspoň se zatím o něm nezmínil. No a co mi řekl
ještě. Že když jdu do takovýhle resta a bude tam bůhvíkdo, měla
bych se trochu zkrášlit. Přimalovat, myslil asi,“ paní Mooshabrová
se zasmála, „já se toho nikdy ani netkla, ani když jsem byla mladá,

– 72 –
ani když jsem se vdávala. Ale co myslíte, když tam budou i študenti
a bůhvíkdo ještě… Wezr řekl, že jste odbornice.“
„To víte, že jo, když myslí,“ vyhrkla správcová, „to víte, že jo,
jen to udělejte. Ritz navštěvují dámy. Dám vám růž.“ A správcová
kvapně kamsi odběhla a přinesla růž a pak poblíž okna nabarvila
paní Mooshabrové rty. A pak náhle řekla „počkejte“, přinesla černou
tužku a nabarvila paní Mooshabrové obočí. A pak ještě jednou řekla
„počkejte“, přinesla růžovou mast a nabarvila paní Mooshabrové
tváře. A nakonec je ještě poprášila bílým pudrem.
„Panebože,“ řekla paní Mooshabrová před zrcadlem a nevěřila
vlastním očím, dech se jí tajil a hlava točila, „to snad není možný.
A vidíte, paní Kralcová, a zrovna dnes mám tolik práce. Chtěla jsem
prát prápor a teď za chvíli kvečeru jít do parku k vodotrysku.“
„Prát prápor a jít k vodotrysku,“ vyprskla správcová a tváře jí
jen plály, „prosím vás, když máte jít do Ritzu, že byste mohla. To je
přece holej nesmysl. A víte ještě co,“ zvolala správcová a tváře jí jen
plály, „já vám půjčím ještě něco na krk. Na tu jupku. Mám korále.
Dívejte se zatím do zrcadla, jsem tu hned.“ A správcová opět kamsi
odběhla a vzápětí přinesla korále. Byla to šňůra velkých červených,
zelených a žlutých koulí.
„Jsou z bambusu,“ zasmála se správcová, „měla jsem k nim ještě
náušnice, ale ty jsem ztratila. Na maškarním bále. Ukažte, paní
Mooshabrová, já vám je navleču.“ A správcová navlékla paní Moos­
habrové na krk korále, tu šňůru, a pak uskočila, aby se koukla.
„Panebože,“ vydechla paní Mooshabrová a hlava se jí před zrcad­
lem opět točila a dech tajil, „a já měla dnes jít k vodotrysku, co
tam chodí ten syn paní Eichen. Vždyť musím zítra na Péči, na Péči
s hlášením, vždyť tam přijde i ten starý okradený od hrobu.“
„Starý okradený od hrobu,“ vyprskla správcová, „prosím vás,
paní Mooshabrová, na tyhle nesmysly teď přece nemyslete. To
byste byla hloupá, abyste chodila do parku místo do Ritzu, taková
možnost se vám jen tak nenaskytne. Říkáte, i študenti tam budou,

– 73 –
Wezr vás odškodní za tu svatbu, to přece snad tušíte a chcete…“
A když paní Mooshabrová jen vzdychla a kývla, správcová dodala:
„Paní Knorringové prostě sdělte, že jste zatím nic nezjistila, jakýpak
cavyky, stejně za to nemáte groš. Ale paní Mooshabrová,“ správcová
náhle potřásla hlavou, „když tak na vás koukám, tak se mi zdá, že
to ještě není všecko. V Ritzu musíte být dokonalá, zvlášť když tam
budou študenti. Ten světlej šátek, jak se mi zdá, k tomu moc nejde,
vypadá to dost venkovsky. Vy na hlavě nesmíte mít šátek, ale klo-
bouk. Když vezmete klobouk, sčešu vám vlasy za uši a uši budou
vidět.“
„A co z toho,“ s úžasem vyhrkla paní Mooshabrová.
„Co z toho,“ zasmála se správcová, „přece to, že vám na ty uši
půjčím náušnice.“ A pak řekla: „Mám tu jedny takový skleněný
ringle. A na rukou, paní Mooshabrová, musíte mít bílý rukavičky,
ty mám též. V tom Ritzu musíte být mnohem krásnější než na tý
bídný svatbě, už kvůli študentům.“
A pak tedy správcová sčesala paní Mooshabrové vlasy, donesla
náušnice, červené ringle na dlouhých lesklých drátech, navlékla jí je
do uší a donesla bílé rukavičky s krajkovím a natáhla jí je na ruce.
A pak odběhla do pokoje a přinesla klobouk.
„Kde jste to vzala,“ užasla paní Mooshabrová, „kde jste to jen
vzala? Nikdy jsem to na vás neviděla, není to z Paragvaj? Vždyť to
sama ani nenosíte.“
„Sama to nenosím,“ zasmála se správcová, „rukavice mám ještě
ze svatby, starej mi je koupil k oltáři a klobouk je export z Paragvaj,
brala jsem ho na ty maškarní bály. K těm korálům a náušnicím, co
jsem ztratila. Tak si ho nasaďte.“
Paní Mooshabrová si nasadila klobouk a dech se jí potřetí zatajil
a hlava zatočila, nevěřila očím. Klobouk byl černý, s širokou stře-
chou, fialovou mašlí a dlouhým chvostem. Chvost bylo takové jemné
dlouhé pápěří, zelené a červené, které se chvělo už samo od sebe,
natož když se trochu hnulo hlavou.

– 74 –
 „Paní Mooshabrová,“ vykřikla správcová smíchy, „tohle snad
vskutku není pravda. Váš Wezr vás nepozná. Vás nepoznají ani štu-
denti. Vždyť vy vypadáte jako herečka nebo kupcová z Kanárských
ostrovů. To bude Ritz koukat, až vás spatří.“ A pak si víc stáhla župan
u krku a dala se znovu do smíchu. „Paní Mooshabrová,“ zasmála se,
„vždyť vy vypadáte jako žena komorníka nebo generála. Vždyť vy
vypadáte jako žena ministra. Víte co? Když vám to tak padne, nechte
si zatím ty korále, ringle, rukavice, nechte si i klobouk. A vemte si
i tu růž, mast, pudr a i tuhle tužku na obočí, já mám toho tady dost.“
A zatímco užaslá paní Mooshabrová sbírala masti a pudry, hlava
se jí točila a dech krátil, správcová se smála a říkala:
„Zajíce… ty máte na tejden, peníze kdoví na co, ale teď jdete do
Ritzu. Skarflety, ústřice a líhně. Chroustnatky jsou měkkýši, jí se
k nim řasy. A víte, co je medúza? Víte, co je chobotnice? A víte, co
je salát z želv?“
„Pojedem taxim,“ řekla paní Mooshabrová na odchodu, „jaktěživo
jsem tak nejela. Na mou svatbu jsme jeli podzemkou. A klobouk
jsem neměla ani na svatbě, tak se mi jen zdá, že jsem snad někdy
měla na hlavě nějakej kroužek. A paní Knorringové řeknu, že jsem
zatím zjistila, že je paní Eichen slušná vdova a ať jí Péče zatím syna
nechá.“
Paní Mooshabrová v klobouku s dlouhým barevným pápěřím,
v červených a bíle poprášených tvářích, v nabarvených rtech a obo-
čí, se šňůrou bambusových koulí, ringlemi na drátech a s mastmi
a pudry v bílých rukavičkách vběhla do kuchyně jako v transu. Byla
připravena na údiv. Na údiv, který třeba nedají znát, anebo naopak
dají. Zvláště Nabule v křiklavě zeleném plášti s černým límcem
mohla zaječet, snad se i chytnout za břicho a svíjet se a kroutit,
Wezr mohl sevřít pěsti a jeho široká hruď se mohla třást a ten
cizí člověk černý pes mohl zvednout koutky a smát se lehce, ale
dlouze, to všechno se mohlo stát. Ale to nebylo důležité. Důležité
bylo, že jí, paní Mooshabrové, Wezr – poprvé v životě – něco dal

– 75 –
a někam ji pozval, důležité snad i bylo, že ji spatří studenti… Ale
když paní Mooshabrová vběhla do kuchyně, nebyla v ní ani noha.
Dveře pokoje byly dokořán a oni byli zřejmě tam. Byli tam a čekali,
až paní Mooshabrová přijde. Paní Mooshabrová vběhla do pokoje
a viděla, že nejsou ani tam. V pokoji nebyla ani noha. Rychle vběhla
zpátky do kuchyně, bezděčně dala masti a pudry na stůl a v té chvíli
si všimla, že ze stolu zmizely peníze, z kredence deštník a z okna
z mléčného skla zajíci. Věci byly pryč a byt byl prázdný.
A pak si náhle paní Mooshabrová všimla, že je na stole papír.
Vzala ho do bílé rukavičky a četla:
„Tak my jdem a ty si zjednej koně.“
A pod tím stálo:
„Ty peníze a zajíce musíme dát Klaudingerce, taky deštník, jede
s náma do Ritzu. Paní, vy prý jste odbornice na hroby, děti a myši.
Hroby a děti nemám, ale zato myší mám v bytě dost. Kdybyste mi
pomohla, dal bych vám groš. Ale musila byste donést vlastní pasti.
Vždyť vy ani nevíte, kdo Wezr je, co dělá.“

– 76 –
 VI

Když se paní Mooshabrová po neurčité době probrala, bylo venku

stále ještě světlo. Sáhla si pod krk a dotkla se bambusových koulí,
hmátla na uši a dotkla se ringlí, dala ruku na hlavu a nahmatala
klobouk. Pak šla do pokoje. Otevřela stolek, vyňala jakýsi strašný
čepec s mašlí, brejle a jakési pečetidlo. Pak vytáhla starou odřenou
tašku. Byly v ní dva groše, pětník a šesták. Dala tašku zpět do stolku,
na ni brejle, strašný čepec s mašlí, pečetidlo a pak pohlédla oknem
na dvůr. Na dvoře se lehce šeřilo, zvláště pod lešením, ale okna
v patrech na pavlačích dávno ještě nesvítila, byl tam všude úplný
klid. Chvíli paní Mooshabrová hleděla na ten dvůr… chvíli jako by
hleděla a vnímala to ticho… pak běžela do kuchyně. Pohlédla na
černý prapor, který ležel na kanapi jako přízrak, a koukla na hodiny.
„Musím do parku k vodotrysku,“ řekla si, „zítra na Péči.“ A náhle
a rychle hmátla k otomanu do tašky pro klíče a vyběhla z bytu.
S dlouhým zeleným a červeným pápěřím, v červených a bíle
poprášených tvářích, nabarvených rtech a  obočí, se šňůrou
bambusových koulí, s ringlemi na drátech a v bílých rukavičkách…
v  dlouhé lesklé černé sukni, jupce a  střevících bez kramfleků
oběhla v průjezdu trakař, cihly, sud vápna… vyběhla z domu. Prošla
třemi bídnými ulicemi, aniž koho potkala, a octla se na asfaltové
křižovatce u obchodního domu Slunečnice. Přešla na přechodu po
bílých pruzích, pohlédla širokou třídou, kde někde uprostřed – ač
bylo ještě světlo – svítil neón na redakci Rozkvětu, pohlédla tou
třídou k vzdálenému náměstí Albína Rappelschlunda, jehož socha
tam stála právě proti třídě, a ač byla daleko, přece bylo znát, že je
ještě opentlená z jeho nedávného svátku… tam paní Mooshabrová
nešla. Běžela k pouličním kioskům ze skla a laminátu. V mnohých
už svítily neóny a lidé u nich pili limonády, jedli mražené krémy,

– 77 –
vždyť bylo září, teplo, i stromy byly ještě zelené a na místech, kde to
přicházelo v úvahu, ještě kvetly květiny. Paní Mooshabrová minula
ty lidi u kiosků obzvlášť rychle, ale že na ni mnozí hledí, věděla. Že
na ni mnozí hledí, věděla, už když vyšla ze tří bídných ulic a octla
se na křižovatce u obchodního domu Slunečnice, tam, kde vlastně
právě stále byla… a v duchu si řekla: „Vypadám jako herečka nebo
žena komorníka, musím dál.“ A běžela dál a pápěří na klobouku
se jí chvělo, korále na krku chrastily a ringle se pod ušima třásly,
na tvářích pod bílým pudrem cítila krev. Konečně došla k Filipovu,
k jakémusi lesu zeleně a stromů. Konečně došla k parku. A pak se
octla na prostranství u vodotrysku a sochy básníka.
Voda stříkala z nádrže ze čtyř zobáků kamenných ptáků do výš-
ky, tam se lámala a obloukem padala zpět – to byl vodotrysk. Na
krychli se opíral o sloup muž, v ruce držel knihu, v druhé růži – to
byl básník. Na kraji prostranství byl pak záhon bílých kvítků. A paní
Mooshabrová zpomalila krok.
Paní Mooshabrová zpomalila krok, šla už jako na procházce…
a na rozdíl od křižovatky a ulic si zas začala všímat i lidí. Viděla
matky a vychovatelky, které tu ještě seděly na lavičkách, hleděly na
vodotrysk, na básníka, hlavně však na dítka, která si tu hrála… ano,
seděly a hleděly v tento podvečerní čas, kdy se už šeřilo, vždyť bylo
září, teplo, kvetly květiny a zelenaly se stromy… ale některé matky
a vychovatelky se přece už pomalu zvedaly a chystaly se domů. Paní
Mooshabrová viděla vodotrysk a básníka, neznala ho, asi sotva četla
básně, ale jednu si pamatovala bůhví odkud, snad ještě ze školy,
pamatovala si ji a teď si na ni, jak hleděla na básníka, vzpomněla.
„Stařenka slepá z kostela kráčí,“ vzpomněla si, „cestu si berličkou
hledá a značí. Berličkou hmatat není tak snadné, stařenka slepá
často upadne.“ Odtrhla se od vodotrysku a sochy básníka a znovu
viděla v šeru matky a vychovatelky na lavičkách, i ty, které se už
pomalu zvedaly a chystaly se domů, a znovu viděla v šeru dítka
a kývla. „Z těchhle rostou jistě dobrý lidi,“ řekla si, jak je v šeru vi-

– 78 –
děla, „mají péči a třeba z nich budou študenti, plukovníci, kupci.“ Ale
teď si také všimla, že mnohé matky, vychovatelky i dítka hledí na
ni. Hleděly na ni stejně jako předtím lidé na ulicích a dobře věděla,
proč. Hleděly na její klobouk, náušnice, korále, hleděly na její čer-
vené a bílé tváře, bílé rukavičky, snad i na tu dlouhou černou sukni…
a řekla si: „Vypadám jako herečka nebo žena komorníka. Nebo jako
kupcová z Papouščích ostrovů…“ jenže teď se paní Moos­habrové
skoro zdálo, jako by některé matky nebo vychovatelky dokonce na
ni kývly, trochu se uklonily, usmály, paní Mooshabrová nevěděla,
zda správně vidí, ale možné to bylo, vypadala jako herečka nebo
kupcová z Papouščích ostrovů. Pomalu přecházela, dívala se, kouka-
la, pátrala, pátrala po okolí, blízkých stromech, trávnících a keřích
a už chtěla odsud z tohoto prostranství se sochou a vodotryskem
vykročit na jednu větší cestu a tou se pak brát sem tam anebo při-
bližně v ta místa, kde byla hřbitovní zeď a krámek Klotildy Eichen­
kranzové, když se náhle zarazila.
U záhonu bílých kvítků na kraji prostranství se objevil chlapec
v modro-bílém pruhovaném tričku.
Objevil se tam, jako by spadl z nebe anebo vystoupil z těch bílých
kvítků – být to na hřbitově, mohlo se zdát, že tu vyvstal z obrovského
lesa hrobů. Stál tváří ke kvítkům, tedy zády k cestě, a zřejmě na ta bílá
kvítka hleděl. A pak náhle hopsl na kraj záhonu, a než se kdo nadál,
utrhl jeden bílý kvítek, a než se kdo nadál, hopsl zase zpět a kvítek
si strčil za tričko. Chvilku opět postál u záhonu, ale teď naopak –
zády k němu, tedy tváří k cestě, hruď s kvítkem vypjal a rozhlížel
se kolem po lavičkách, vychovatelkách, matkách a dětech, rozhlížel
se a koukal, snad aby si ho všimli. A pak poskočil, oběhl vodotrysk
a vkročil na jednu velkou cestu. A paní Mooshabrová se dala za ním.
Malý Eichenkranz co chvíli zacházel ke kraji cesty, zmírňoval
krok a zase zrychloval, zastavoval se a prostě jen tak hleděl na
stromy a keře anebo na lidi na lavičkách, kteří se pomalu chystali
domů. Na jedné cestě s cypřišem postál u lavičky, na níž nějaká

– 79 –
stařena v dlouhé černé lesklé sukni, jupce a střevících sbalovala
z klína papír a pár drobků, co v papíře zbyly, pozorně sypala na
zem opozdilým ptákům. Chlapec mlčky hleděl pár kroků od ní, jak
sype ptákům, a ona sypala a náhle pohlédla na něho, i na ten jeho
bílý kvítek v pruhovaném tričku. A chlapec vypjal hruď a natočil
se tak, aby stařena ten kvítek co nejlíp viděla. Pak náhle poskočil,
rozpřáhl ruce a několik kroků běžel, napodobuje let ptáka. Paní
Mooshabrová si už zase lidí vůbec nevšímala. Nevšímala si, hledí-li
na ni někdo, protože vypadá jako herečka či kupcová z Papouščích
ostrovů, všechnu svou pozornost upnula na chlapce. Šla stále za
ním, zacházela ke kraji cesty, zmírňovala krok a zase zrychlovala,
zastavovala se a ani na chvíli ho nespouštěla z očí. Když došel na roz-
cestí, zastavil se opět a hleděl na člověka, který tam seděl na lavičce
a vedle sebe měl podepřený deštník. Ale člověk si ho moc nevšímal,
ani jeho kvítka, hleděl někam jinam, za něho, kde postávala paní
Moos­habrová. Chlapec pokýval hlavou a šel dál, až došel k lavičce
úplně prázdné, a v té chvíli vzlétli nad okolní keře nějací černí ptáci,
černí krákoraví ptáci, a chlapec zdvihl hlavu a hleděl na ně, dokud mu
nezmizeli z očí. A pak ho náhle paní Mooshabrová přece jen ztratila.
Bylo to zcela nepochopitelné, ale bylo to tak. Bylo to za obrovským
platanem s rozštěpeným kmenem. Chlapec za tím rozštěpeným
kmenem kamsi zašel a zmizel dřív, než se paní Moos­habrová stačila
rozhlédnout. „To by byl malér,“ blesklo jí, „to by byl malér, musím ho
najít stůj co stůj…“ Zrychlila krok, octla se u většího trávníku, ale po
chlapci ani stopy. Nahlédla do několika postranních cestiček, ale po
chlapci jako by se slehla země. Vrátila se k lavičce, kde letěli černí
krákoraví ptáci, a vrátila se dokonce až k rozcestí, kde seděl člověk
s opřeným deštníkem, nic. Být to na hřbitově, mohlo se zdát, že
hoch splynul s nekonečnými náhrobky. Náhle se u ní, jak tak hledala
a pátrala, nachomýtl nějaký středně starý muž v klobouku, uklonil
se a řekl: „Nehledá dáma brejle? Nehledá snad krajkoví?“ Obrá­tila
se k němu dost prudce, ale vyplašila jen pár nějakých ptáků, to bylo

– 80 –
vše. A teď se začínalo už vskutku dost šeřit a paní Mooshabrové
čím dál víc jaksi temněl zrak. Náhle za sebou slyšela jakýsi šelest,
jako by pták u země letěl, a když se otočila, viděla, jak pár kroků od
ní přeletěl přes cestu chlapec v modro-bílém pruhovaném tričku
s bílým kvítkem na hrudi a rukama rozpřaženýma. Přeběhl kousek
trávníku a octl se opět na cestě. Paní Mooshabrová si oddychla. Při-
dala do kroku a brzy byla opět za ním. Po chvíli, kdy se zšeřilo ještě
víc a zrak paní Mooshabrové ještě více ztemněl, chlapec vběhl na
jednu menší cestu se stromy obrostlými popínavým lupením a z ní
vběhl na jinou ještě menší cestu, vroubenou hustým křovím. A tam
na té cestičce před jedním keřem zůstal stát.
Zůstal stát s rukama v kapsách a na něco hleděl. Na něco, co zřej-
mě bylo pod keřem. Na něco, co zřejmě bylo na zemi. Na něco, co
nebylo z dálky vidět. Paní Mooshabrová se pomalu začala k němu
blížit. Viděla, jak se cesta ztrácí v šeru a není na ní, kromě chlapce,
živé duše. Když přišla k chlapci na šest kroků, všimla si, že tam pod
keřem, kam hoch hledí, tam na té zemi, je přece jen ještě jeden živý
tvor. Malá veverka tam panáčkovala, prohlížela si chlapce a chlapec
ji. V té chvíli zvedl chlapec hlavu, rozhlédl se a v té chvíli poprvé
spatřil paní Mooshabrovou. Viděl, že šest kroků od něho je nějaká
stařena v klobouku s dlouhým barevným pápěřím, v dlouhé lesklé
černé sukni, v jupce. Viděl, že tváře má bílé, rty červené a obočí
černé. Viděl, že v uších má sklíčka na drátech, na krku červené,
zelené a žluté koule a na rukou bílé rukavičky. Chlapec viděl, že
stařena na něho hledí, hledí, hledí, snad se i trošku usmívá. Zíral na
ni s pootevřenými ústy, jako by nevěřil očím, a pak, snad aby ukázal,
že nepáchá nic zlého, vypjal hruď, sáhl si na bílý kvítek a zase se
otočil k veverce. Napřáhl k ní ruku a začal na ni nahlas volat, aby to
bylo slyšet i na šest kroků. Volat, jako se volá na kuřata.
V té chvíli z nějaké kostelní věže za parkem tloukly hodiny. Snad
tloukly šest, snad sedm, dunivé údery hodin, a paní Mooshabrová
s bílou tváří a s očima dost setmělýma – bylo už skutečné šero –

– 81 –
popošla k chlapci. A ve chvíli, kdy chlapec trhnul hlavou a znovu
utkvěl na jejích tvářích, klobouku, korálech, jenže teď ještě víc vyje-
veně – v té chvíli kmitlo cosi paní Mooshabrové hlavou. Možná že jí
to kmitlo o zlomek vteřiny dřív, než tloukly hodiny z věže, možná že
o něco později, když odbily a hoch vyjeveně hleděl a pomalu ustu-
poval ke křoví, to nelze zjistit a vůbec nelze zjistit, co jí to hlavou
kmitlo. Paní Mooshabrová popošla ještě krok a hoch ještě ustoupil
ke křoví. A paní Mooshabrová popošla ještě a zdvihla ruce. Ruce
v dlouhých bílých rukavičkách, které se v šeru blýskly… a v té chvíli
veverka pod keřem vřískla a byla tatam, a paní Mooshabrová jako
by se náhle probrala. Řekla:
„Tak ty jsi Eichenkranz.“
Chlapec stále na ni zíral, vyjeveně s otevřenými ústy, a zdálo se,
že oněměl. Ještě o krůček ustoupil ke křoví.
„Podívej to křoví,“ ukázala paní Mooshabrová bílou rukavičkou
za jeho záda, „co kdyby tě tu teď tak někdo chytil. Co kdyby tě tu teď
tak někdo zabil. Co kdyby tě tu teď tak někdo dal do křoví. Je pozdě
a ty se tu touláš. Musíš teď se mnou, dovedu tě domů.“
Teprv teď se chlapec trochu vzpamatoval a promluvil.
„My bydlíme odsud kousek.“
„Kousek,“ kývla paní Mooshabrová, „ale musíš se mnou. Abych
viděla, že jdeš vskutku domů.“
A paní Mooshabrová kývla, obrátila se a dala se do pomalé chůze.
A kupodivu pohnul se, obrátil a dal se do pomalé chůze i hoch. Šel
snad ještě pomaleji než paní Mooshabrová, snad krok, snad půl
kroku za ní, a stále na ni zíral, ale už ne tak vyjeveně. Dali se cestič-
kou k větší cestě.
„Díval ses na veverku,“ řekla paní Mooshabrová, „to byla nějaká
zpožděná veverka, že ještě nespí. Veverky chodívají s kuřaty. Jestli­
paks ji nechtěl zabít?“
„Zabít?“ podivil se hoch. „Zabít? To přece nikdo nedělá. Veverky
se krmí. Já jsem s ní mluvil.“

– 82 –
 „A co takhle sýkorky, pěnkavy,“ řekla paní Mooshabrová, „ty
střílíš?“
„Co bych je střílel,“ řekl hoch, „copak škodí?“
„A co takhle vrány,“ řekla paní Mooshabrová, „vran je dost?“
„Vran je moc,“ řekl chlapec, „škodí.“
„Sebrali ti pušku, viď.“
„Vzduchovku,“ řekl chlapec, „pušku nosí vojáci.“
„Ale víš, že se na nic živýho nesmí střílet. Nesmí se střílet ani na
vrány,“ řekla paní Mooshabrová.
„Však já je nestřílím,“ řekl hoch, „ani bych se netrefil.“ Octli se na
cestě se stromy obrostlými popínavým lupením a pak se octli na
větší cestě poblíž trávníků.
„A nesmí se ani pít,“ řekla paní Mooshabrová, „jsi na to ještě
malý.“
„Ale pít se musí,“ řekl hoch, „to by člověk nežil. Musí se taky jíst.“
„Ale ne pít kořalky,“ řekla paní Mooshabrová.
„Ty já nepiju,“ zavrtěl hoch hlavou, „já piju nanejvýš jen pivo. Pivo
piju,“ řekl, „když mám žízeň. Ale nejvíc piju vodu.“
„A na hřbitově se nesmí nic brát,“ řekla paní Mooshabrová, „já
sice na pánaboha nevěřím, věřím na osud, ale brát svíčky, stuhy,
kytice a světla věčná je hřích, copak se to dělá?“
„Dělá,“ kývl hoch, „ale já ne. Já vezmu jen suchou kytku. Ta se
stejně hází do košů. Já pomáhám služebníkům.“
Došli k obrovskému platanu s rozštěpeným kmenem a paní
Moos­habrová se na chvilku zastavila. „Tady,“ ukázala bílou rukavič-
kou na rozštěpený platan, „tady ses mi před chvilkou ztratil, jako
by ses propad do země. Než jsem strom obešla a rozhlédla se, byl
jsi pryč jako pták.“
„Ne jako pták,“ chlapec se teď trochu usmál, „jako krtek. Já přece
vlez do týhle díry,“ ukázal na rozštěp v kmeni.
„Do týhle díry,“ paní Mooshabrová udiveně koukla do rozštěpu,
„tak to už vím. Tak půjdem dál.“

– 83 –
 Došli na rozcestí k lavičce, kde před chvílí seděl člověk s dešt-
níkem, už tam nebyl. Došli na cestu s cypřišem, kde seděla stařenka
v dlouhé černé lesklé sukni a krmila ptáky, také tam už nebyla. Pak
došli k vodotrysku a soše básníka. Opíral se na krychli o sloup, v ruce
držel knihu, v druhé růži. Ze zobáků kamenných ptáků stříkala voda
a obloukem padala zpět. Opodál byl záhon bílých kvítků. Všechno
už bylo v šeru, už tu svítily malé plynové lampy. A lavičky kolem
byly už prázdné, matky a vychovatelky s dětmi odešly. Jen pár lidí
tu chodilo, procházelo, přecházelo a paní Mooshabrová opět měla
dojem, že na ni hledí, a opět věděla proč.
„Ten kvítek,“ ukázala na chlapcovu pruhovanou hruď a na záhon
bílých kvítků, „máš odsud.“
„Odsud,“ kývl chlapec a vypjal hruď, „to se přece smí.“
„Ale ve škole neposloucháš, zlobíš,“ řekla paní Mooshabrová.
„Nezlobím,“ řekl chlapec.
„Neučíš se,“ řekla paní Mooshabrová.
„Učím,“ protestoval hoch.
„Tak co se učíš,“ zatřásla paní Mooshabrová hlavou a pápěří na
klobouku se jí velmi chvělo, „pověz, co se učíš.“
„Teď jsme se učili o předsedovi Rappelschlundovi,“ řekl chlapec,
„měl nedávno svátek.“
„Tak pověz, co umíš,“ řekla paní Mooshabrová, to už minuli
vodotrysk a zahnuli na cestu ke hřbitovu.
„Albín Rappelschlund vstoupil do koželužství,“ začal chlapec,
„pak do vojenský školy, ale pak se učil číšníkem. Naučil se nosit ta-
líře na rukou, až deset. Ve dvaceti vstoupil do služeb kněžny vdovy
panovnice Augusty, stal se komorníkem a pak plukovníkem… já
bydlím takhle,“ ukázal na jinou cestu.
„Na konci parku,“ kývla paní Mooshabrová, „u hřbitova. Tak pojď.
A co dál…“
„Dál se stal ministrem,“ pokračoval hoch, „zaváděl pořádek
a pětkrát letěl na Měsíc. Když se vracel zpátky, nikdy mu krev

– 84 –
neztěžkala jako železo. Založil muzeum a letiště pro hvězdolety
a našel zrádce, co chtěli svrhnout kněžnu vdovu panovnici. Ale říká
se,“ chlapec se trochu zarazil, vzápětí však pokračoval, „říká se, že
už tehdá byla kněžna schovaná a nevládla. Vona možná tehdá byla
už mrtvá. Ale vona…“ Chlapec se znovu zarazil a začal se usmívat…
„Vy jste ošetřovatelka nebo policie?“ zdvihl zrak.
„Nejsem ošetřovatelka ani policie,“ zavrtěla paní Mooshabrová
hlavou a pápěří na klobouku se jí třáslo a bambusy na krku za-
chrastily, „co bylo dál. Ty jsi to nedořek. Takhle vás snad ve škole
neučí.“
„Neučí,“ kývl chlapec, „to se nesmí říkat.“
„A co se nesmí říkat,“ zeptala se paní Mooshabrová.
„Že kněžna vdova panovnice možná žije,“ zasmál se chlapec, „ale
nikdo neví kde. Někde mezi lidma. Kdyby o ní někdo věděl a neřekl
to, tak by ho Rappelschlund zastřelil. Dal by ho mučit, aby vyzradil,
kde kněžna je, a zastřelil by celou rodinu. Ale možná že on o ní ví.
Že ji vězní v knížecím paláci v městě.“
Blížili se ke zdi, která odděluje hřbitov od parku, ke zdi, k malé-
mu prostranství, a z dálky tam viděli pár hustých keřů a vysokých
stromů. U zdi vedle mřížované hřbitovní brány byl velký platan
a rozsvícená lampa a vedle platanu a lampy přízemní stavení. Byl
to byt a krámek Klotildy Eichenkranzové.
„Já už budu doma,“ řekl chlapec.
„Budeš,“ kývla paní Mooshabrová, „a jestlipak máš sourozence?“
„Kdepak,“ zavrtěl hoch hlavou a vypjal hruď, „kdepak, já jsem sám.“
„A tatínek?“ zeptala se paní Mooshabrová.
„Ten umřel a je pochovanej tady na Centrálním hřbitově.“
„A maminka?“ zeptala se paní Mooshabrová.
„Kdepak,“ zavrtěl hoch hlavou, „ta přece žije. Támhleten krám
je její.“
„A prodává svíčky, stuhy, kytky, světla věčná, viď,“ kývla paní
Mooshabrová a pápěří na klobouku se jí zachvělo, „taky klobouky,

– 85 –
rukavice, deštníky. Ty jí v krámě pomáháš?“ A chlapec zdvihl zrak
a znovu vypjal hruď s tím bílým kvítkem.
„Tak já ti teď taky něco povím,“ řekla paní Mooshabrová a pá-
pěří na klobouku se jí zachvělo a korále pod krkem zachrastily,
„povím ti básničku, na kterou jsem si vzpomněla. Kterou znám ještě
ze školy. Aby ses líp učil, nechodil za školu a netoulal ses.“ A paní
Mooshabrová řekla báseň: „Stařenka slepá z kostela kráčí, cestu si
berličkou hledá a značí. Berličkou hmatat není tak snadné, stařenka
slepá často upadne. Tak a teď běž,“ kývla paní Mooshabrová, byli
už na kraji prostranství u hustých keřů a stromů a hřbitovní zeď
s bytem a krámkem paní Eichenkranzové byla na dosah. „Běž, ať
vidím, že jdeš domů. Ale nezlob,“ řekla ještě a kývla, „neber věci,
nestřílej a nepij, ať matku netrápíš, víš, kam by ses dostal. Do po-
mocný školy, polepšovny, kdoví kam ještě. A víš, co by z tebe bylo,
kdybys takhle zlobil, pomocný dělník, nádeník. Já teď tady budu
chvilku stát a koukat, dokud nevejdeš do dveří.“
Chlapec naposledy pohlédl na paní Mooshabrovou, na její bílé
tváře, náušnice, klobouk, korále i na její ruce v bílých rukavičkách,
podivně a nejistě se usmál a šel ke dveřím stavení. Třikrát se ještě
ohlédl. Paní Mooshabrová stála u keřů pod stromem a hleděla za
ním. Hleděla i na dveře stavení, na stažené okno, na nápis nad ním
i na ten barevný plech s lahví vedle. Pak chlapec došel, chňapl za
dveře, a než se kdo nadál, modro-bílé pruhované tričko zmizelo ve
dveřích. Paní Mooshabrová ještě chvilku postála u keřů pod stro-
mem a hleděla na dveře, na stavení, na stažené okno a na nápis nad
ním… pak náhle uskočila za keř.
Dveře stavení se totiž rozlétly a v nich se objevila paní Eichen­
kranzová.
„Paní Mooshabrová, paní Mooshabrová…“ slyšela paní Moos­
habrová za keřem volání a pak viděla, jak se paní Eichenkranzová
rozeběhla do parku.

– 86 –
 „Paní Mooshabrová, jste to vy?“ volala paní Eichenkranzová.
„Paní Mooshabrová, jestli jste to vy, počkejte. Paní Mooshabrová,
počkejte.“ Ale v parku byla už tma, plynové lampy nemohly prosví-
tit husté keře pod stromy a odkrýt paní Mooshabrovou, která tam
stála, a tak paní Eichenkranzová nikoho neviděla a vracela se domů.
Když za sebou zavřela dveře stavení, paní Mooshabrová si za
křovím sáhla na klobouk, náušnice a bambusy a v té chvíli ji trochu
rozbolela noha.

– 87 –
 VII

Vracela se parkem, ale zkratkou, a trochu ji bolela noha. Vyšla

z parku a tu viděla na chodníku pod lampou strážníka. Měl černou
helmu se stříbrným kováním, na ramenou třásně a s rukama na
zádech hleděl na nebe, kde právě mizela červená a zelená světla
nějakého hvězdoletu. Když hvězdolet zmizel, strážník sehnul hlavu
a pomalu šel k paní Mooshabrové. Paní Mooshabrová rychle přešla
ulici na druhý chodník a tam pak zas zpomalila krok, noha ji bolela.
Přešla křižovatku u obchodního domu Slunečnice, na němž zářily
neóny, pohlédla na blízké kiosky, u nichž pár lidí jedlo a pilo, a tu
měla dojem, jako by ji někdo sledoval. Tentýž dojem měla, když
nahlédla z křižovatky do velké třídy, v níž byla redakce Rozkvětu
a v dálce náměstí Albína Rappelschlunda s jeho opentlenou sochou.
Otočila se však, až když vcházela do tří bídných ulic v blízkosti své-
ho domu, ale nikdo za ní nebyl. Jen dva výrostci šli opodál a zírali
na ni docela tak jako všichni jiní lidé. Pak přišla domů.
Paní Mooshabrová nejprve v kuchyni rozsvítila a sejmula klo-
bouk, rukavičky, korále a ringle a všechno zatím dala kamsi do
kouta. Viděla, že na stole leží růž, mast, pudr a tužka od správcové,
a tak i to zatím dala do kouta. Noha ji stále bolela, a tak pohlédla
do kamen, zda tam ještě hoří. „Udělám si koupel s octem,“ řekla si,
„nohu si na noc zabalím.“ Natočila vodu do umyvadla, umyla si rty,
tváře, obočí, otřela se a převlékla do nočního. Pak si rozčesala staré
šedé vlasy, z kredence vzala provázky a vlasy si na konci podvázala.
Přinesla z pokoje prostěradlo, peřinu a polštář a dala to na kana-
pe. Dala na plotnu hrnec vody a ze spíže donesla ocet. A pak ještě
chtěla prohlédnout pasti pod kanapem, kredencí a za kamny, také
v chodbě a v pokoji, jestli se chytila nějaká myš, přinést ze spíže
nové kousky špeku, když vtom hodiny u kamen začaly tlouct a na

– 88 –
dveře v průjezdu někdo zaklepal. „Správcová,“ řekla si, „myslí, že
jsem přišla z Ri, a jde se ptát, jaký to bylo. Ach, ta bude koukat, že
jsem tam nebyla, ale v parku.“ Vyšla z kuchyně do chodby v nočním,
s podvázanými vlasy, a s povzdechem otevřela. Ale správcová to
nebyla. Byli to nějací dva muži.
„Paní Natálie Mooshabrová,“ řekl jeden z nich.
„Policie,“ řekl druhý a ukázal nějaký průkaz.
Paní Mooshabrová vytřeštila zrak a bezděčně ustoupila.
„Nevěděla jsem,“ řekla, když vešli do kuchyně, „že přijdete, jsem
už v nočním. Jdete asi ještě kvůli chlapci Faberovi, ale páni tu už
byli. Spad před sedmou, támhle hodiny tloukly, včera měl pohřeb.“
Policisté usedli na židle u stolu a začali se rozhlížet kuchyní.
A začali se dívat i na ni, paní Mooshabrovou. Na její noční šat a staré
šedé rozčesané vlasy, podvázané provázky, a začali se usmívat.
„Nejdeme kvůli chlapci Faberovi,“ řekl jeden z nich.
„Tak asi jdete,“ řekla paní Mooshabrová a šla ke kredenci, „kvůli
tomu malýmu Eichen, že je podezřelý, že sbírá na hřbitově věci
a střílí vrány. Vždyť jsem ho právě teď dovedla z parku domů. Co
kdyby ho někdo večer na tý cestě zabil a dal do křoví.“
„Nejdeme kvůli žádnýmu Eichen,“ řekli policisté a stále se roz-
hlíželi a usmívali.
„Tak jdete kvůli Wezrovi,“ vzdychla paní Mooshabrová a šla ke
kanapi, „já to tušila.“
„To je váš syn…“ řekl jeden policista.
„To je můj syn,“ kývla paní Mooshabrová, „byl v krimi čtvrt roku,
teď se vrátil. Ale naštěstí tu nebydlí. Já ani nevím, kde bydlí, sem
přijde jen občas. Vlastně tu moc nebydlí ani Nabule, teď se právě
vdala.“
„A za co byl váš syn v kriminále,“ zeptal se jeden policista a oba
se na chvilku přestali usmívat a rozhlížet kuchyní.
„Za co, ani nevím,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a usedla na
kanape, „jistě za něco zlýho. Asi za nějaký ublížení, pral se odmala.

– 89 –
Byl v pomocný škole a pak v polepšovně,“ zatřásla hlavou na kanapi,
„stal se z něho nádeník, pomocnej dělník.“
„A co vám, paní Mooshabrová, chtěl, když přišel,“ zeptal se po-
licista.
„Přišel jen tak,“ řekla paní Mooshabrová a sáhla si na nohu, „při-
šla s ním i Nabule a jeden cizí člověk, snad jeden z těch svědků na
svatbě. Kameník.“
„Paní Mooshabrová,“ řekl policista, „on váš syn k vám něco při-
nes?“
Paní Mooshabrová se nejistě rozhlédla a dotkla se rukou svých
starých šedých vlasů.
„Přines,“ řekla po chvíli a znovu se rozhlédla, „přines deštník
a zajíce. Viseli za nohy támhle na tom okně…“ ukázala na okno
z mléčného skla.
„A přines ještě něco?“ zeptal se policista.
„Ještě groše,“ kývla paní Mooshabrová po chvíli.
Policisté pohlédli na kredenc, na kamna, na hodiny a kývli. Pak
jeden řekl:
„Chtěl vám z toho něco dát?“ A paní Mooshabrová přikývla.
„Chtěl,“ přikývla, „ty zajíce a peníze. Řekl, že je to tolik peněz, že
by se za to dal i kiosk koupit, já jsem totiž vždycky chtěla mít kiosk
a prodávat, taky jsem chtěla být hospodyní. A ten cizí, ten kameník,
řekl, že bych za ty groše mohla na Měsíc a koupat se tam v lávě,
a ještě bych měla na mražený krém.“
„A vy, paní Mooshabrová, víte, že se váš syn vrátil z kriminálu?“
zeptal se policista.
„Z krimi,“ kývla paní Mooshabrová, „vím to. Byl tam čtvrt roku,
už potřetí. Je mu pětadvacet, měla jsem děti pozdě.“
„Nepřišli jsme ani kvůli vašemu synovi,“ řekli teď policisté a oba se
opět začali usmívat, rozhlížet kuchyní, a také hledět na ni, paní Moos­
habrovou na kanapi, „my jsme přišli kvůli něčemu jinému. My jsme
se přišli – abychom vám řekli pravdu – jen tak kouknout, jak bydlíte.“

– 90 –
 „Jak bydlím?“ řekla paní Mooshabrová udiveně. „Jak bydlím? Jak
bydlím?“
A policisté kývli a řekli: „Jak bydlíte.“
„No tak tedy zde,“ ukázala kolem sebe paní Mooshabrová udi-
veně, „támhleto mléčné okno vede do chodby pod schodiště, vepře-
du je chodba a spíž. V chodbě je skříň, kde mám dva černý prápory,
a v koutě bidlo. A támhle mám i pokoj, pojďte se kouknout.“ Paní
Mooshabrová vstala z kanape a vstali i policisté.
„Tak to je pokoj,“ ukázala paní Mooshabrová ve dveřích, „na-
hlédněte… Jak vidíte, mám tu stolek, tohle větší zrcadlo, dvě po-
stele. Okno vede do dvora, kde je teď lešení. Děti tu spaly, ten Wezr
a Nabule, ale teď, jak říkám, málo. Wezr vůbec ne. Nabule tu bydlí,
i když nespí, její muž Laibach bydlí dál v podnájmu u slečny Klau-
dingerky, šetří na byt na Alžbětově. Když byly malý, zpívala jsem jim
ukolíbavku.“ Policisté kývli, vrátili se do kuchyně ke stolu a řekli:
„Paní Mooshabrová, když tu tak bydlíte, dveře z průjezdu a pokoj
do dvora, máte tu myši, viďte…“
„Mám,“ kývla paní Mooshabrová a opřela se o kredenc, „mám
to tu z první ruky. Paní správcová říká, že by měl přijít rattefengr,
kočka nestačí. Ale já myslím, že taková inštanc ani v městě není.“
„Myslím, že jo,“ kývl jeden policista nejistě, „myslím, že je rat-
tefengr u úřadu pro čištění ulic.“
„Myslím, že ne,“ řekl druhý, „paní Mooshabrová má pravdu. Vy
máte kočku?“ zeptal se.
„Já kočku nemám,“ řekla paní Mooshabrová, „ale někdo v domě
má. Já stražím pasti. Tady…“ paní Mooshabrová otevřela kredenc
a vyňala tři prázdné pasti, „tady. Ostatní jsou nastražený pod kre-
dencem, kanapem a támhle za kamny. Taky v pokoji a v chodbě.
Ve špajzu mám na talíři špek, který sypám jedem, bílým práškem
Marokanem. Ten tam mám též.“
Policisté hleděli na pasti, zkoušeli otevřít a zavřít dvířka, prstem
se dotkli i prkénka uvnitř mřížek, pak kývli.

– 91 –
 „To jsou dobré pasti,“ kývli, „myš se chytí a navíc i otráví. Pak je
nesete ven…“
„Pak je nesu ven…“ kývla paní Mooshabrová a sáhla si na nohu,
„ven do popelnice s popelem. Za támhleto mléčné okno…“
Policisté kývli a znovu pohlédli na paní Mooshabrovou. Pohlédli
na ni od hlavy k patě, na ni, jak byla v nočním, na její staré šedé
rozčesané vlasy s provázky, a teď se začali usmívat už docela zjevně.
„No tak tedy,“ řekli a vstali ze židlí, „no tak tedy to je v pořádku.
Tak se, paní, nezlobte, že jsme přišli tak pozdě, chtěla jste jít spát.
Tak dobrou noc.“
Paní Mooshabrová dovedla policisty před dveře do průjezdu,
policisté tam letmo koukli na cihly, trakař a sud vápna a šli.
Paní Mooshabrová pak znovu zamkla dveře, v kuchyni prohlédla
nastražené pasti, nebyla v nich jediná myš, a tak je zase dala zpátky,
jak byly, a pak si připravila koupel. Vodu z hrnce nalila do vědra,
dala ocet a nohu si v tom koupala. „Bylo to dost divný,“ řekla si,
jak si nohu koupala, „přišli se kouknout, jak bydlím, a vlastně co?
Vlastně nic, sotva se tu otočili, hned byli venku. Vždyť to nemělo
nejmenší smysl.“ Vyndala nohu z vědra, obalila si ji hadrem a pak
zhasla a ulehla na otoman. Chvíli hleděla na tmavý strop, hlavou se
jí honily různé myšlenky a představy, a pak zavřela oči.

– 92 –
 VIII

Den nato přivedli dva civilisté paní Natálii Mooshabrovou do první-

ho patra jednoho šedého domu s mřížemi v oknech a posadili ji
v příslušné kanceláři na lavici před psací stůl. Na psacím stole byl
telefon a nad stolem portréty předsedy Albína Rappelschlunda
a kněžny vdovy panovnice Augusty. Vpravo od psacího stolu byl
stolek s psacím strojem a vlevo jedno šedé zamřížované okno. Za
zády paní Mooshabrové byly dveře do jakési čekárny a před ní, za
psacím stolem, byly jiné dveře. Tyto přední dveře vedly do nějaké
další kanceláře a byly otevřené.
„Všechno víme,“ říkal kdosi za těmi otevřenými dveřmi v kance-
láři, „pachatel se našel. Jenže vy dosud nevíte, milý hloupý Kefre,
jedno. Že je to žena.“
„Vím,“ řekl druhý hlas dost nevrle, onen Kefr, „vím též, že ji poli-
cie zatkla dnes ráno v půl osmé v metru na stanici Centrální hřbitov.
Je to zločinka.“
„Vy jste vždy se vším hned hotov, milý hloupý Kefre,“ řekl první
hlas, „jestli je zločinka, to by se přece ještě vědět nemělo, vždyť se
ještě nic nezjistilo. Náhodou však je to v tomhle kázu pravda, ale
v jiných to může být omyl. Napřed se vždy musí všechno řádně
vyšetřit a  zvážit. To přece nejde jen tak soudit, snad dokonce
z nenávisti. Jak lidé umí být neuvěřitelně zlí.“
Paní Mooshabrová na lavici před stolem slyšela hlasy a poslou-
chala. A přestože poslouchala napjatě, všimla si, že dveřmi za jejími
zády vešli do kanceláře dva civilisté.
„Tak vy jste Natálie Mooshabrová?“ řekl jeden z nich a paní
Mooshabrová měla dojem, že tu otázku dost zakřičel. Dříve než se
mohla trochu vzpamatovat, civilista sedl k psacímu stroji vpravo,
dal do stroje papír a stroze řekl:

– 93 –
 „Kolik vám je a kde bydlíte.“
Paní Mooshabrová se už trochu probrala a odsekla:
„Dost. A bydlím v jednom domě na spadnutí.“
„V Blauentalu ve staré části?“ řekl druhý civilista, který si zatím
stoupl vlevo k zamřížovanému oknu.
„Tam,“ řekla paní Mooshabrová.
Vtom se opět ozval z předních otevřených dveří hlas.
„Já přece neříkám, že lidi jsou bůhvíjak dobří,“ řekl hlas, zřejmě
ten Kefr, „já jsem naopak pro odstranění škůdce. Kam by to vedlo,
kdyby se škůdci nechali chodit mezi námi, čestnými občany, to pře-
ce nejde. Za chvilku by mohla mít rotu následníků.“
„Ale, ale,“ druhý hlas se zasmál, „mezi čestnými občany, jen ne-
buďte tak zbrklý. Podle vás, milý hloupý Kefre, je čestný občan ten,
který má rád vládce. Ten, který s ním netáhne, už čestný není, co?
To je zločinec, ne? Řeknu vám však něco jinýho, milý hloupý Kefre,
a to nevíte jistě. Tak si hezky představte, že když tu ženu na nádraží
v metru strážník zatýkal, dnes ráno v půl osmé, že se v první chvíli
lekl.“
Paní Mooshabrová už zas napjatě poslouchala. Bezděčně se při-
tom trochu shýbla a sáhla si na nohu.
„Zajímavé, paní Mooshabrová,“ řekl civilista u stroje, „tak syn se
vám vrátil, říkáte, z arestu…“
„Z krimi,“ kývla paní Mooshabrová, „ale to je snad už vyřízený.
Byla u mě včera kvůli tomu policie.“
„A jste si jista, že se vrátil z arestu,“ zeptal se civilista a sáhl na
klapku psacího stroje.
„Z krimi,“ kývla paní Mooshabrová, „na to se mě přece taky včera
ptali.“
„Dobře,“ kývl civilista, „a vás před domem rozbolela noha?“
„Ne před domem, včera,“ řekla paní Mooshabrová suše, „včera
večer, když jsem šla z parku. Doma jsem ji dala, když odešla policie,
do vědra s octem.“

– 94 –
 „Tedy obklad?“ zeptal se civilista, ale paní Mooshabrová už jen
prostě zdvihla hlavu. Z předních dveří se zas ozval hlas.
„Proč se strážník lek, když ji zatýkal, proč,“ ozval se hlas nevrle,
„vám se snad zdá, pane Rott, že se policie leká?“
„Je vidět, můj milý hloupý Kefre,“ odvětil druhý, zřejmě ten pan
Rott, „že vskutku málo chápete a víte. Že je na Marsu voda a porost,
víte, ale v jaké době žijeme, nevíte? Přijel jste sem předevčírem z Mě-
síce? Vždyť i tam byste to musil vědět. Strážník se lekl, protože se octl
v tísni. I policie se dnes přece může octnout v tísni. Jste hloupý, moc
vám nedojde, a to chcete odstraňovat škůdce? Vždyť vy ani nevíte, kdo
škůdci jsou, pletete si je s čestnými občany, a to je chcete odstraňovat?
To bych radši šel na vašem místě dláždit dvory. Ale co,“ pokračoval
hlas nedbale, „ono se to stejně všechno brzy vyjasnilo. Byl to omyl,
když se strážník lek. Náhodou je to vskutku zločinka. A víte ještě co…“
„Přivři ty dveře, ať nás ten Rott neruší,“ zvolal teď civilista u stroje
na druhého, který stál u okenních mříží, „řeči o těchhle věcech rád
nemám ani doma, natož v úřadě.“ A pak sám vstal ze židle a dveře
přivřel. „Tak, paní Mooshabrová,“ řekl hlasem, který teď paní Moos­
habrové už nepřišel tak strohý, „je to zvláštní, že se vlastně ještě
neznáme. Vy se mnou ani s kolegou,“ ukázal k okenním mřížím,
„já jsem, paní Mooshabrová, Smirsch, a to je pan Landl. Oba dávno
hrajem na lesní rohy.“ Paní Mooshabrová na lavici kývla a podala
ruku. „Natálie Mooshabrová,“ řekla, „paní Knorringová už o vás
vyprávěla na hřbitově. Ale co ten pan Rott,“ řekla s pohledem na
přední přivřené dveře, „o čem to vlastně s tím panem Kefrem mluví.
O nějaké ženě na stanici Hřbitov…“ a paní Mooshabrová chtěla ještě
něco říci, ale už neřekla.
Náhle se totiž otevřely dveře za jejími zády, dveře z čekárny, a ve-
šla paní Knorringová. Měla střevíce s vysokými podpatky, jemnou
upjatou tvář a vztyčenou hlavu. V ruce měla noty. Pan Smirsch
u stroje rychle vstal, také pan Landl u okenních mříží se uklonil
a paní Mooshabrová na lavici se otočila a pozdravila.

– 95 –
 Paní Knorringová kývla, sedla za psací stůl před paní Moos­
habrovou a položila noty před sebe.
„Pořád se něco děje,“ řekla, „ráno v půl osmé zatkli v metru na
stanici Hřbitov ženu podezřelou, že vedla partu rozkrádačů balíků.
Horší však je, že když ji strážník zatýkal, v první chvíli se lekl. Poli-
cie má dnes vskutku těžké postavení a situace, jak se zdá, se stále
horší. Ale vy tyhle řeči, pane Smirsch…“ paní Knorringová pohlédla
k psacímu stroji, „nemáte rád, viďte. Apropo,“ pohlédla před sebe
na lavici, „co jste, paní Mooshabrová, zjistila.“
„Moc,“ řekla paní Mooshabrová, „včera jsem s  ním mluvila
v parku. Našla jsem ho večer u vodotrysku, utrh si tam kvítek a dal
si ho za to pruhované tričko. Šla jsem za ním jako večernice, šeřilo
se a viděla jsem, jak se díval na krmení zpožděných ptáků, na vrány
a člověka s deštníkem, u jednoho stromu mi na chvíli zmizel. Pro-
pad se do země jako na tom hřbitově mezi pomníky.“
„Propad se do země?“ pan Smirsch u stroje vzhlédl.
„Propad, ale zjistila jsem to. Schoval se do díry ve stromě, zase
jsem ho našla. Přelít za mnou po cestě jako pták. Pak zabočil na
nový cesty a tam pak na jedný mluvil s veverkou. Nic jí neudělal,
řekl, že ji zabít nechtěl, veverky se krmí. Já ho pak dovedla domů
a cestou jsem zjišťovala.“
„A jak to tedy stojí,“ zeptala se paní Knorringová teď dost zamyš-
leně… „je to pravda s krádežemi na hřbitově a střílením ptactva?“
„Říká,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „že na hřbitově bere
jen starý kytky, který se dávají do košů, pomáhá vlastně služeb-
níkům. Říká, že vrány škodí, ale že by je netrefil. Nemá sourozence,
otec zemřel a je pohřben na hřbitově. Ale matka ne, ta žije…“
„To vím,“ kývla paní Knorringová, „co ještě.“
„Co ještě,“ kývla paní Mooshabrová, „má kde spát, paní Eichen
mu vaří a on jí pomáhá v krámě. Kdyby jí nepomáhal, nemohla
by prodávat, potřebuje ho k obživě. Dala mi pivo, pišingr, bylo to
předevčírem, chlapec ty groše při pohřbu z šosu nevzal, asi je ten

– 96 –
člověk někde ztratil, paní Eichen má v tom stavení na hřbitově sem
tam myš. Ale pod poklop k pišingrům nemůžou, ani k melounům.
Ale já jsem tomu chlapci včera, když jsem s ním šla domů, řekla
báseň, co znám ještě ze školy.“
„Dobrý večer, dobrou noc, v andělskou moc?“ zeptala se paní
Knorringová se vztyčenou hlavou.
„Ukolíbavku ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „tu o stařen-
ce slepé.“
„Pěkná báseň,“ řekl teď pan Smirsch u psacího stroje a pan Landl
u okenních mříží kývl. „Pěkná báseň,“ kývl.
„Mně se zdá,“ řekla paní Knorringová a pohlédla do not, které
měla před sebou na stole, „že byla i zhudebněna. Ale nejsem si jista.
Apropo, paní Mooshabrová,“ paní Knorringová pohlédla na lavici
před sebe opět dost zamyšleně, zpytavě, „co tedy celkově myslíte.“
„Celkově myslím,“ pokývala paní Mooshabrová hlavou, „že by to
s ním mohlo špatně skončit a že matku utrápí. Musí opravdu moc
zlobit, když to paní Eichen říká, přece by to jinak neříkala. Ale snad
by se to mělo ještě zkusit s domluvou. Paní Eichen ho potřebuje mít
u sebe v krámě.“
Na chvíli se v kanceláři rozhostilo ticho. Pan Smirsch i pan Landl
střídavě hleděli na paní Mooshabrovou a paní Knorringovou a paní
Knorringová za psacím stolem zamyšleně, zpytavě hleděla na paní
Mooshabrovou. „Dobrá,“ řekla pak dost divným nejistým hlasem,
„paní Mooshabrová, ještě dotaz poslední. Když jste včera večer ved-
la chlapce z parku domů, šla jste s ním pak ještě do bytu a mluvila
jste s paní Eichenkranzovou?“
„Nešla, nemluvila,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „čekala
jsem v křoví, až chlapec vejde do bytu, a pak jsem šla pryč. Rozbolela
mi noha.“ Vtom zvonil na stole paní Knorringové telefon, a když paní
Knorringová domluvila, řekla k psacímu stroji a okenním mřížím:
„Pánové, musím na chvilku do druhého patra, čekají na mne.
Kvůli tomu případu z metra ze stanice Centrální hřbitov. Počkejte

– 97 –
zde a za chvíli zavolejte paní Eichenkranzovou. Je v čekárně a je
z toho neštěstí zničená.“ A paní Knorringová vstala, pohlédla na
noty na svém psacím stole a vyšla předními přivřenými dveřmi.
„Pane Smirsch,“ řekla teď paní Mooshabrová na lavici, „vy jste
ty dveře přivřel a paní Knorringová též. Nemoh byste je zas trochu
otevřít, jestli tam ty páni ještě mluví?“
Pan Smirsch se zasmál a řekl:
„Ale paní Mooshabrová, to právě mluví o tom případu z metra
ze stanice Centrální hřbitov, kvůli němuž šla madam nahoru. Když
vás to zajímá, madam vám to poví. Ale já vskutku nemám rád ty
různé politické řeči a narážky, co pan Rott vede, to mezi lidi nepatří,
rozhodně ne na úřad. Pana Rotta by též mohli za to jednou krásně
suspendovat. Apropo…“ otočil se k panu Landlovi u okenních mříží,
„paní Eichenkranzová je z neštěstí zničena. Copak se stalo nějaké
neštěstí, vždyť se snad nic nestalo. Kvůli jednomu chlapci přece
svět nezajde. Zavoláme ji.“
Paní Eichenkranzová vešla do kanceláře dveřmi z čekárny, dveř-
mi za zády paní Mooshabrové. Vešla v černých šatech, v černém
čepci, pod nímž koukaly černé lokny, po červeni na jejích buclatých
tvářích nebylo stop, byla na smrt bledá. Když spatřila na lavici záda
paní Mooshabrové, vykřikla.
„Jen klid, paní,“ řekl pan Smirsch u stroje, „copak se něco stalo?“
„Jen klid,“ řekl pan Landl u okenních mříží, „vždyť se nic nestalo.“
Ale paní Eichenkranzová v černých šatech a čepci byla na smrt ble-
dá, neklidná, snad dokonce měla blízko k mdlobě.
„Prosím vás, paní,“ řekl pan Smirsch u psacího stroje, „proč se
vlastně paní Mooshabrové lekáte? Vždyť ji přece znáte, šla jste s ní
předevčírem hřbitovem a pozvala jste ji k sobě. Vždyť byla paní
Mooshabrová u vás a dala jste jí pišingr a pivo. A vy se jí teď lekáte,
jako byste měla zlé svědomí. Co to, paní Eichenkranzová, značí?“
Konečně se paní Eichenkranzová v černých šatech a čepci trochu
probrala.

– 98 –
 „Nelekám se,“ řekla překotně a rychle, „nelekám se. Já se přece
vůbec nelekám. Já se přece s paní Mooshabrovou znám, proč bych
měla zlé svědomí? Nic zlýho jsem paní Mooshabrové neprovedla.
A ona mně taky ne. Paní naopak slíbila, že se za mě tady na Péči
přimluví.“
„No tak vidíte,“ řekl pan Smirsch, „tak nebuďte tak neklidná
a bledá a sedněte si.“
Paní Eichenkranzová si sedla, a přece byla stále strašně neklidná
a bledá. Hleděla nejistě na pana Smirsche u stroje, na pana Landla
u okenních mříží a hlavně na paní Mooshabrovou na lavici. Pak
náhle pan Smirsch řekl:
„Tak mě ale napadá, že madam bude musit ještě vidět chlapce.“
„Panebože,“ vykřikla paní Eichenkranzová a zalomila ruce nad
černým čepcem.
„Ano,“ kývl pan Smirsch, „je to smutné, ale nedá se nic dělat.
Ostatně madam snese všechno. Viděla dokonce už i mrtvoly v roz-
kladu, což váš chlapec dosud není.“ A pan Smirsch vstal od stroje, šel
ke dveřím čekárny a otevřel je. Tam zavolal na sluhu a do kanceláře
vešel malý Eichenkranz.
Vešel v modro-bílém pruhovaném tričku s kvítkem na prsou
a s úsměvem na rtech. Rozhlédl se a stoupl si k matčině židli.
„Já vskutku pořád nevím, co vám, paní Eichenkranzová, je,“ řekl
pan Smirsch, když si opět sedl k psacímu stroji, „co se tedy vlastně
stalo? Nebo se vskutku něco stalo? Ovšem je pravda…“ pohlédl na
chlapce u židle, „že vypadá nevinně, vypadá jako malý pruhovaný
anděl, jen rozpřáhnout křídla. Ale to klame.“
Paní Eichenkranzová v černých šatech a čepci se na židli náhle
o poznání uklidnila. Náhle se o poznání uklidnila, ale přece ještě
byla neklidná a bledá. Řekla:
„Pane rado, přece dělám, co můžu. Paní Mooshabrová to přece
ví, že ano, paní…“ otočila se k lavici a paní Mooshabrová kývla,
„nekrade, nevzal ani svíčku. Ani hůl. Ani nic nestřelil. Viď…“ paní

– 99 –
Eichenkranzová se náhle otočila k synkovi a vzrušeně řekla: „Viď,
žes to přece ty sám včera říkal týhle paní, když tě vedla z parku
domů, viď, že jo.“
„To sem už nepatří,“ řekl pan Smirsch u stroje, „neopakujte, co
sem už nepatří.“
„Zaplaťpánbů,“ řekla paní Eichenkranzová, byla stále o poznání
klidnější, ale přece jen neklidná a bledá byla ještě dost, „zaplať-
pánbů, pane rado. Ale on přece nic nevzal ani tomu starýmu u hro­
bu, vždyť ten člověk nemůže bejt normální. Copak to vůbec jde,
vzít něco někomu z kapsy u hrobu? Takhle ze šosu, když tam stojí
z profilu natočenej? Paní Mooshabrová to přece ví nejlíp, že to tak
vzít nejde, viďte, paní…“ A když paní Mooshabrová kývla, paní
Eichenkranzová se opět náhle otočila k synkovi a vzrušeně řekla:
„Viď, žes i tohle ty sám včera večer říkal týhle paní, když tě vedla
domů, viď, že jo.“
„To sem taky nepatří,“ řekl pan Smirsch u stroje, „a paní Moos­
habrová neví, že to tak krást nejde, není kapsářka. A Klevenhütter
tu už byl, to je vyřízený.“
„Pane rado,“ zvolala paní Eichenkranzová, byla teď ještě o něco
klidnější, ale přece byla velmi bledá a hlas se jí chvěl, „pane rado,
zaplaťpánbů i za to. Ale von má doma i všecko, nač si vzpomene,
dokonce i šuplík. A včera večer to sám řekl paní Mooshabrové, když
ho vedla z parku domů… žes to říkal týhle paní, viď…“ obrátila se
opět rychle a důrazně na synka… „paní Mooshabrová všechno ví,
sama všechno předevčírem prohlédla a zjistila, hledaly jsme chlap-
ce celý odpoledne, viďte…“ A paní Mooshabrová na lavici kývla do
třetice.
„Jenže, paní,“ řekl teď pan Smirsch u stroje, „jenže o to nejde taky.
Jde o něco úplně jiného.“
„Ježíši Kriste,“ vykřikla paní Eichenkranzová a opět zneklidně-
la a smrtelně zbledla. „Kristepane, já to tušila. Já to tušila. A oč,
Kristepane, jde?“

– 100 –
 „O to,“ řekl pan Smirsch, „že já nejsem žádný rada, ale důchodce,
a zde na Péči jenom vypomáhám.“
Paní Eichenkranzová vytřeštila zrak a bledost z její tváře náhle
ustoupila. Byla opět o poznání klidnější. Pohlédla k paní Moos­
habrové na lavici a paní Mooshabrová kývla.
„Ano,“ kývla paní Mooshabrová, „pan Smirsch je důchodce a hrál
na les. Ještě pořád hraje a ten druhý pán zde…“ paní Mooshabrová
ukázala na pana Landla u okenních mříží, „je pan Landl a je taky
důchodce a taky hrál na les a ještě hraje. Mně se před domem znovu
rozbolela noha a páni mně pomohli dojít. My jsme se předtím ještě
neznali.“
„Na lesní roh čili hornu,“ řekl pan Smirsch, „stejně jako kolega
Landl. Přitom působíme zde na Péči. My se teď chystáme k prove-
dení velkého Rekviem,“ řekl náhle s pohledem nad psací stůl, na
portréty předsedy Albína Rappelschlunda a kněžny vdovy panovni-
ce Augusty, „budeme spojeni s velkými orchestry, máme práci se
studováním, řídí to monsieur Scarone z Bosny. A…“ obrátil se zase
k paní Eichenkranzové, „tak mi neříkejte rado. Už jste klidnější? Už
nejste ani tak bledá? Už se paní Mooshabrové tolik nelekáte? To je
vskutku divné, že jste byla tak neklidná a bledá, tak jste se lekala,
teď je to už trochu lepší. A copak ty,“ pan Smirsch se náhle otočil
k chlapci, „ještě jsi nám neřekl slovo.“
„Pane,“ řekla paní Eichenkranzová kupodivu opět dost neklidně
a s bledou tváří, „on dnes v noci ztratil hlas. On se včera večer
v parku, když ho paní Mooshabrová vedla, trochu nachlad, a tak
dnes nemůže moc mluvit.“
„Prosím vás, vždyť je pořád září, teplo,“ řekl pan Smirsch, „co by
se nachlazoval. Stromy jsou zelené a ještě kvetou květy. Sám má
jeden bílý v tričku, je už dost povadlý. Kdepaks ho vzal?“
„Našel jsem ho,“ usmál se hoch.
„Našel ho na chodníku někde u parku, pane rado,“ řekla rychle
paní Eichenkranzová, „někdo ho tam včera asi ztratil a on ho teď

– 101 –
nosí. Od včerejška ho nosí, od tý doby, co ho paní Mooshabrová
vedla večer z parku. Sám by ho přece neutrh ani za nic.“
Vtom se otevřely přední dveře a vešla paní Knorringová. Kývla na
paní Eichenkranzovou, která rychle vstala ze židle, sedla si za psací
stůl a pohlédla do not před sebou. „Ten případ z metra ze stanice
Hřbitov,“ řekla, „je dost zvláštní. Zatčená žena dnes v půl osmé ráno
na perónu je doopravdy podezřelá, že vedla partu rozkrádačů ba-
líků. To, že se strážník lekl, když ji zatýkal, byl ovšem omyl. Policie
má dnes vskutku těžké postavení a bude je mít čím dál víc. Situace
je zlá a nevíme, co bude…“ pohlédla na pana Smirsche u stroje,
„pan Smirsch nerad tyhle věci slyší. Ale ještě něco jiného…“ paní
Knorringová pohlédla před sebe na lavici na paní Mooshabrovou,
„tak se mi zdá, paní Mooshabrová, že ta žena z toho metra, kterou
tam dnes ráno zatkli, je vám dost podobná.“
„Bože,“ zatřásla udiveně paní Mooshabrová hlavou, „bože, paní
Knorringová, já to přece nejsem. Já jsem přece nikdy žádný vykrá-
dačství balíků nevedla. A taky jsem ani dnes ráno nebyla na stanici
Hřbitov. Já to opravdu nejsem,“ řekla znovu, ale teď už dost žertovně.
„Ovšem že to nejste,“ zasmála se paní Knorringová, „jak byste
to byla, když tu ženu zatkli a vy jste zde. Já jen říkám, že je vám
podobná. Ale máme jiné důležité věci. Tohle…“ paní Knorringová
ukázala před sebe do not a pohlédla na pana Smirsche u stroje a na
pana Landla u okenních mříží, „tohle je velmi těžký part. Horny
tu hrají při zpěvu sboru a sbor zpívá při hře horen. Je to velmi
náročné a zdaří se to dobře jen s vypětím všech sil. Apropo, paní
Eichenkranzová.“
Paní Eichenkranzová pořád ještě stála a zas byla na smrt ble-
dá, neklidná, skoro tak, jako když sem na počátku vešla. Jednou
rukou teď držela chlapce za paži a hleděla na paní Knorringovou
jako na přízrak. „Paní Knorringová,“ řekla rozrušeně, „já jsem ne-
šťastná. Jsem nešťastná a paní Mooshabrová to jistě potvrdí. Paní
Mooshabrová včera večer přivedla chlapce z parku domů.“

– 102 –
 „Paní Eichenkranzová je opravdu nešťastná,“ kývla paní Moos­
habrová.
„Tak se zas posaďte, paní,“ kývla paní Knorringová, „my už vše
o chlapci víme. Paní Mooshabrová podala hlášení a já teď udělám
závěr.“ A paní Knorringová vztyčila hlavu, oči zdvihla ke stropu,
jako by chtěla vidět nad sebe na portréty Albína Rappelschlunda
a kněžny vdovy panovnice Augusty, ač to nebylo možné, a řekla:
„My to tedy ještě jednou zkusíme. My ho ještě necháme doma,
když vám pomáhá k obživě. Heleď,“ pohlédla k chlapci, který pořád
stál u matky, „ještě jednou, ale naposled. Jestli budeš i nadále zlo-
bit, nebudeš chodit do školy a budeš se toulat, jestli budeš brát
věci a střílet ptactvo, půjdeš do pomocné školy bez pardonu. Paní
Mooshabrová chodí na hřbitov, a tak to bude kontrolovat. Apropo,
paní Mooshabrová, řekněte k tomu své.“
„Jestli budeš zlobit,“ paní Mooshabrová se otočila k chlapci,
kývla, „přijdeš do pomocný školy, do polepšovny a bude z tebe
pomocnej dělník, nádeník. A utrápíš matku úplně, slyšíš, jak říká,
že je nešťastná. Takovej pěknej krám má, jinej by byl na tvým místě
šťastnej, a ty ji utrápíš. Utrápí vás, viďte, paní.“
„Utrápí,“ kývla paní Eichenkranzová rychle a byla opět o poznání
klidnější a také její buclaté tváře už nebyly tak bledé, přece však i teď
po tomto šťastném konci byla kupodivu ještě bledá a neklidná… „utrá-
pí. Nesmíš se toulat ani krást,“ řekla chlapci, „po kom bys to měl, vždyť
jsem slušná vdova, tohle se dědí. A tý vzduchovky, co ti zabavili, se už
taky ani netkneš. Paní Mooshabrová to bude kontrolovat, víš, co to
znamená. Paní Mooshabrová je přísná a nic ti nesleví. Aby ses nedostal
do polepšovny a mě neutrápil. Paní Knorringová, moc vám děkuju za
vaše moudrý rozhodnutí. A moc taky děkuju paní Mooshabrové, že se
případu tak ujala, já věděla, že je velká znalkyně, zná všechno na světě,
i léčí. Tak a ty teď…“ řekla chlapci, „ty teď hezky paním poděkuješ.
Nejdřív paní Knorringové. Hezky klekni a řekni: Milostpaní, já vám
děkuju, že to se mnou ještě zkusíte. Že můžu doma v krámě pomáhat.“

– 103 –
 Chlapec se usmíval a otálel, ale pak si klekl před psací stůl a opa-
koval, co matka chtěla. Když skončil, rychle zas vyskočil a postavil
se na nohy.
„Tak a  teď poděkuj,“ řekla paní Eichenkranzová, „tady paní
Mooshabrové. Paní Mooshabrová, řekneš, já vám děkuju, že jste se
za mě přimluvila, a děkuju i za to, že jste mě včera večer z parku
přivedla domů. Tak.“ A paní Eichenkranzová byla náhle téměř zcela
klidná a její buclaté tváře začaly mírně červenat. Ale vtom přišel
otřes. Chlapec nepoklekl.
Chlapec náhle vypjal hruď s bílým uschlým kvítkem, usmál se
a zavrtěl hlavou.
„Tahle paní,“ usmál se a zavrtěl hlavou, „mě domů nepřivedla. To
byla paní úplně jiná.“
Paní Eichenkranzová smrtelně zbledla a začala se na židli kácet.
Paní Knorringová a pan Smirsch a Landl hleděli na paní Eichen­
kranzovou jako tři kamenné sloupy. A paní Mooshabrová pohlédla
na malého Eichenkranze a v tváři se jí kupodivu nehnul ani sval.
Konečně se paní Knorringová ujala slova.
„Jak to, že to nebyla tahle paní, co tě včera večer vedla z parku
domů, přece to byla.“
Ale chlapec se usmíval a vrtěl hlavou.
„Nebesa,“ probrala se teď i paní Eichenkranzová, „přece to byla
tahle paní, panebože, tahle paní Mooshabrová, co tě v parku našla
a dovedla tě domů.“
A chlapec se znovu usmál a zavrtěl hlavou.
„Ach bože,“ zvolala teď paní Eichenkranzová smrtelně bledá
a zalomila ruce nad svým černým čepcem, „já tohle neštěstí tušila.
Já to tušila. On je, chudák, marod…“ zakvílela, „včera večer, jak ho
paní Mooshabrová vedla domů, se nachlad a v noci ztratil řeč…“
„Ale vždyť mluví,“ vpadl pan Smirsch.
„Ale v horečce,“ zvolala paní Eichenkranzová a pak pohlédla
k paní Mooshabrové na lavici, sepjala ruce a vyhrkla:

– 104 –
 „Paní Mooshabrová, prosím vás, vy jste přece taková znalkyně,
spaste mě ubohou ještě jednou. Řekněte, že jste to byla vy, co jste
ho dovedla domů. Viďte, že jste to byla vy. Řekněte to tady paní
Knorringové a pánům radům, vždyť von neví, co mluví, má horeč-
ku. A já ti přece celý dopoledne říkala…“ paní Eichenkranzová se
vzrušeně obrátila na syna, „celý dopoledne a už včera, co máš tady
na tý Péči říkat, a ty tohle…“
„Byla jsem to já,“ řekla paní Mooshabrová.
„Vidíš, vidíš,“ vykřikla paní Eichenkranzová na synka, „vidíš, že to
byla tahle paní, a ty mluvíš z horečky. Že ses nachlad a ztratil řeč.“
„A neztratil,“ chlapec náhle znovu zavrtěl hlavou, „a nenachlad.
Byla to jiná paní.“
„Počkejte,“ řekla náhle paní Knorringová za psacím stolem
s hlavou velice vztyčenou a s velmi upjatou tváří, „počkejte. Jen
klid, to se dokáže. Heleď,“ otočila se k chlapci, „když tě ta paní včera
večer vedla parkem domů, říkala ti nějakou básničku?“ A chlapec
vypjal hruď, usmál se a kývl.
„Paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová, „řekněte básničku
o stařence slepé. Řekněte mu ji a ty poslouchej.“
A paní Mooshabrová kývla, pootočila se k chlapci a řekla básničku
o stařence slepé. „Stařenka slepá z kostela kráčí, cestu si berličkou
hledá a značí. Berličkou hmatat není tak snadné, stařenka slepá
často upadne.“
„To je krásná báseň,“ vykřikla paní Eichenkranzová. „Krásná,“
řekla paní Knorringová, „tak. Říkala ti včera paní, co tě vedla domů,
tuhle báseň…“ A chlapec kývl.
„Tak,“ kývla paní Knorringová, „tím je to jasné. Je to jasné a už
to nechme být. Tak abychom to skončili, jak jsem řekla: ještě to
zkusíme. Ale nebudeš-li poslouchat, půjdeš do polepšovny.“ A paní
Klotilda Eichenkranzová vyskočila ze židle, její smrtelně bledé
buclaté tváře rázem a trvale zčervenaly, její oči zazářily, v černých

– 105 –
šatech a čepci vypadala náhle jako veselá vdova. „Jak vám to, paní
Knorringová, jenom splatím,“ vyhrkla vesele.
„Nám nemusíte nic splácet,“ řekla paní Knorringová za stolem,
„aspoň vidíte, že je Péče lidská a nikomu neublíží ani neterorizuje,
jak se občas mezi lidmi myslí. My tu nikoho nesoudíme jen tak,
jak to snad dělají jinde. My napřed všechno vyšetříme, uvážíme
a také se zde vždy mluví pravda. Nevím,“ pohlédla na pana Smir-
sche a Landla a pak do not, „nevím, zda tak obtížný part stačíme
brzy nastudovat. Horen bude třicet a sbor asi stočlenný. Bude to
největší Rekviem, co se u nás kdy hrálo. Jen ještě nevíme, kdy bude
premiéra. Tak, paní Eichenkranzová, můžete teď jít a ty buď moc
hodný.“
Když paní Eichenkranzová s chlapcem s velikými díky a srdeč­
ným loučením odešla, paní Knorringová chvilku mlčela a pak se
rozhlédla kanceláří.
„Je to vskutku zvláštní, co se děje,“ řekla s pohledem upřeným
kamsi do prázdna, „mám různé podivné předtuchy. Vy tyhle poli-
tické řeči, pane Smirsch…“ stočila zrak k psacímu stroji, „nemáte
rád. Ani doma, natož v úřadě. Ale co naplat, že je nemáte rád, když
se jich nezbavíte. Kdybych nevěděla, že to včera večer v parku byla
vskutku paní Mooshabrová, dočista bych myslila, že ten pruhovaný
chlapec vypovídal pravdu. Ale zřejmě měl horečku, protože to včera
večer v parku byla vskutku paní Mooshabrová, vždyť podala hlá-
šení. Škoda, paní Mooshabrová…“ paní Knorringová pohlédla na
lavici před sebe, „škoda, že jste nešla s chlapcem až do bytu, že
jste zůstala v křoví. Byli bychom ušetřili paní Eichenkranzovou
zbytečného strachu. Naštěstí je to však jasné.“ Paní Knorringová
zmlkla a pan Smirsch u psacího stroje řekl:
„Já jen, madam, nerad slyším, když mluví o politice pan Rott. Pan
Rott má až příliš dvojsmyslnou řeč a ta, myslím, mezi lidi nepatří.
Zbytečně dělá zlou krev. Dodnes nevíme, i když se pátrá z družic,
jestli jsou Saturnovy prstence proměnlivé a jak vznikly. Dodnes

– 106 –
nevíme, jestli je Pluto bývalý měsíc Neptuna či ne. A my tu mluvíme
o takovýchhle věcech.“
„Nevím sice, zda se to už dávno neví,“ řekla paní Knorringová
teď dost stroze, „mně se naopak zdá, že se to už ví. Ale není mi
jasný význam toho, co jmenujete zbytečně dvojsmyslnou řečí. Mně
se naopak zdá, že celá tato řeč má docela jediný a určitý smysl,
totiž moudrý, a proč by nepatřila mezi lidi? Kam by jinam patřila?
Na Neptun? Nebo si myslíte, že v naší zemi žijí zvířata? Také se mi
nezdá,“ paní Knorringová potřásala hlavou, „že by se tou řečí dělala
zlá krev. Proč zlá? Proto, že míří proti vládci? Copak vládce musí být
vždy jen dobrý? V čem vy vidíte vadu, pane Smirsch, já vidím spíš
přednost a zaplaťpánbůh za to.“
„Madam,“ řekl pan Smirsch u psacího stroje poněkud zmateně
a dal prst na klapku, „tady paní Mooshabrová chtěla jen vědět, co
to vlastně pan Rott za přivřenými dveřmi říkal o případu z metra.
Řekl jsem jí, že jí to jistě sama sdělíte, jestliže má o to zájem.“
„Sdělím vám to, paní Mooshabrová,“ paní Knorringová kývla,
„sdělím vám to, a dokonce hned. Ráda bych totiž, abyste se po tom
případu poohlédla. Nuže, už delší čas se na poště v metru na stanici
Centrální hřbitov ztrácely balíky. Musila to dělat celá tlupa, která
byla s poštou na peróně seznámena. Včera se našel její vůdce, žena.
Byla zatčena na peróně dnes v půl osmé ráno. Jmenuje se Klau-
dingerová.“
„Klaudingerová,“ vyhrkla paní Mooshabrová na lavici.
„Není to ta Klaudingerová, u které bydlí váš zeť,“ zavrtěla paní
Knorringová hlavou, „je to jen shoda jmen. Tahle Klaudingerová,
jak jsem už řekla, je vám dost podobná, což je náhoda. Je jí asi se-
dmdesát.“
„A co mám, paní Knorringová, zjistit,“ zeptala se paní Mooshabro­
vá se zájmem, „to se taky týká Péče?“
„Týká se to Péče,“ kývla paní Knorringová, „týká proto, že je pode-
zření, že k té partě vykrádačů patřil i jeden hoch jménem Linpeck.

– 107 –
Linpeck,“ paní Knorringová zdvihla hlavu, „asi třináct, syn paní
Linpeckové, která vymáhá alimenty na svém prvním muži a má na
peróně v metru na stanici Hřbitov kiosk. Chlapec jezdí po škole po
tomtéž peróně a prodává z vozíku.“
„Kiosk,“ řekla paní Mooshabrová překvapeně, „má kiosk v pod­
zemce na stanici Hřbitov? A co v něm prodává?“
„Běžné věci jako na nádraží,“ řekla paní Knorringová, „nějaký zá-
kusek, pití, snad i cigarety. Snad i pohledy a známky. Ale nás zajímá
hlavně ten její syn, co jezdí po peróně s vozíkem. Prodává běžnosti,
které se kupují na perónech z vozíku. Můžete tam dojít a s paní
Linpeckovou a s chlapcem promluvit?“ A když paní Mooshabrová
rychle kývla, paní Knorringová řekla:
„Zeptejte se jich tak kolem, co soudí o rozkrádání balíků, a zjis-
těte, jak se k tomu tváří. Zjistěte poměr paní Linpeckové k chlapci
a zjistěte, jaký ten hoch je. Podle toho, co tu na Péči máme a co jsem
před chvílí slyšela nahoře, má v něm být zárodek zločince. Stačí,
když mi dáte zprávu do týdne. Policie se zatčenou ženou stejně dřív
šetření neskončí, je totiž hluchá.“
Paní Knorringová pohlédla na psací stůl, pohlédla do not a paní
Mooshabrové se v tu chvíli zdálo, že její návštěva skončila. Pomalu
si na lavici sáhla na nohu a pak stejně pomalu vstala. Pan Smirsch
u psacího stroje a pan Landl u okenních mříží mlčeli a zdálo se, že
i oni mají dojem, že návštěva skončila. Ale paní Knorringová náhle
ještě odtrhla zrak od not, pohlédla na paní Mooshabrovou a řekla:
„Nemáte za tuto práci na Péči groš, to vím. Ale mám způsob, jak
vám to tak trochu vynahradit. Možná že budu mít pro vás, paní
Moos­habrová, vbrzku jednu práci, za niž byste dostávala plat.
Nevím to ještě jistě, ale možné to je. Šlo by o dozor na pár hodin
týdně v bohaté rodině ve vile. Pán je vdovec, bývá mimo dům a jeho
hospodyně hocha neuhlídá. Hoch potřebuje dohled, aby se po škole
netoulal a nezlobil, jinak nic. Je to výtečný žák, snad dokonce nej-
lepší na celé škole, chybí mu jen kázeň. Pán by vám to platil.“

– 108 –
 „Vzala bych to,“ řekla paní Mooshabrová, „já bych si to zařídila,
abych přitom stačila i hřbitov.“
„Tak vám dám vědět,“ kývla paní Knorringová, „teď se podívejte
na ten perón k paní Linpeckové.“
A paní Mooshabrová se teď už skutečně mohla poroučet.
Když byla za dveřmi v čekárně, slyšela, jak paní Knorringová říká
pánům: „Tak pohleďte do not.“
A když vycházela z čekárny na chodbu, měla dojem, jako by za-
slechla z kanceláře nějaké zazpívání.

– 109 –
 IX

Když minuly hlavní hřbitovní bránu a octly se na náměstí Annyma-

rie Blažené, hodiny ukazovaly půl třetí. Slunce na západním nebi se
odráželo od skleněné střechy nádraží Centrální hřbitov, které stálo
na konci náměstí. Byla to obrovská vysoká budova, uzlová stanice
podzemní dráhy a zároveň i dopravy uliční, autobusů a trolejbusů.
Paní Mooshabrová v dlouhé černé sukni, jupce, šátku a střevících
bez kramfleků se na kraji náměstí zastavila, pohlédla na tu ob-
rovskou vysokou budovu nádraží a potřásla velkou černou taškou,
jako by se chtěla posilnit, ale ve skutečnosti se zastavila, pohlédla
na budovu nádraží a potřásla taškou proto, aby mohla správcové
ukázat na vzdálené moderní domy.
„Tam,“ ukázala, „bývala hospoda, kde jsem měla svatbu. Hospoda
U Zlatýho kočáru, a už tam z ní není ani cihla. Teď jsou tam místo
ní ty činžáky. No a tuhle máte nádraží Centrální hřbitov a za ním je
radnice, kde nás oddali. A támhle u těch kiosků,“ paní Mooshabrová
ukázala na kiosky ze skla a laminátu, které byly poblíž vzdálených
moderních domů, „tam právě teď není živá duše.“
„Paní Mooshabrová,“ vyhrkla správcová, měla letní květovanou
blůzku, krátkou sukni a její tváře plály, „jak dobrý zrak máte, na ta-
kovou dálku vidíte, ani duše. Ale já už se nemůžu ani dočkat. Paní
Moos­habrová,“ vyhrkla a její tváře plály, „vždyť já jsem vás vlastně ještě
nikdy neviděla postupovat. Za těch dvacet let, co jste na Péči, jsem vás
neviděla postupovat ani jednou. Víte, jak mě to dodnes mrzí, že jsem
tenkrát po tom Faberově pohřbu musila domů, když jste na hřbitově
honili toho Eichenkranze. Ale dnes vás uvidím. Měly bysme už jít.“
Daly se do chůze k obrovské vysoké budově nádraží, od jejíž
skleněné střechy se odráželo slunce a u níž stála i socha Annymarie
Blažené, a paní Mooshabrová zatřásla velkou černou taškou a řekla:

– 110 –
 „No a jak jsem vám už, paní správcová, řekla. Když mě paní Eichen
viděla, úplně se lekla a bála se vám skoro do konce. Pak ale moc
děkovala, že to dobře dopadlo. No a chlapec…“ paní Mooshabrová
pokývala hlavou, „chlapec si neklek. Zaboha nevěřil, že jsem to byla
já. Řek, to nebyla tahle paní, co mě vedla, to byla paní úplně jiná.“
„Úplně jiná,“ zasmála se správcová a zrychlila krok, „bodejť. Bodejť
by vás byl poznal, když jste v tom parku vypadala jako herečka nebo
kupcová z Kanárských ostrovů, nebýt toho, že jsem vás líčila, nepo-
znala bych vás taky. Ale jen si ty věci zatím opravdu nechte,“ řekla
správcová a stále zrychlovala krok, „dala jste je do skříně?“
„Do skříně,“ kývla paní Mooshabrová, „klobouk jsem pověsila,
aby se pápěří nezlomilo, korále a ringle jsem dala do krabice a ru-
kavičky do sáčku. Tu červenou mast, pudr a ty tužky jsem dala do
kredence, aby myš na ně nemohla.“
„Myš na ně nemohla,“ zasmála se správcová, „to by byla psina,
kdyby nějaká vlezla do masti a pudru, představte si nalíčenou myš.
To by ji ostatní ani nepoznaly. Myslily by, že je to nějaká kočice.“
A správcová znovu zrychlila krok a řekla:
„Ale víte, paní Mooshabrová, jak vy se umíte zapřít. Lidi na vás
přece musili hledět, když jste šla ulicí, lidi si vás musili prohlížet,
když jste vypadala jako herečka, ale vám to bylo, jak jste řekla,
jedno.“
„Jak jsem řekla, jedno,“ kývla paní Mooshabrová, „koukaly i matky
a vychovatelky u vodotrysku, i strážník, když jsem vyšla z parku,
i lidi za mými zády, ale bylo mi to jedno. Věděla jsem, proč koukají, to
víte, jsem už stará. Kdybych takhle byla vyšla před padesáti léty, když
jsem se U Zlatýho kočáru vdávala, to by bylo jiný. Ale co vám ještě
povím,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla velkou černou taškou,
„paní Knorringová mi řekla, že je škoda, že jsem chlapce nevedla
až do bytu, že jsem zůstala v křoví. Měla jsem ho dovést až do bytu.
Jenže já nechtěla, když jsem vypadala jako herečka nebo bohatá
kupcová, víte proč. Byla bych musila říct paní Eichen o tom Ritzu.“

– 111 –
 Docházely k  soše Annymarie Blažené, která stála ve stínu
obrov­ského skleněného nádraží, paní Mooshabrová zpomalila
krok a správcová chtíc nechtíc musila též. Jakýsi starý průvodce
tam právě vykládal skupině cizinců o soše. „Annamarie Blažená,“
vykládal šeplavým hlasem a co chvíli si sahal na vestu, kde mu vi-
sel jakýsi zlatý řetěz, „byla matka nynější kněžny vdovy panovnice
Augusty, zemřela před šedesáti lety ve věku sta let. Bylo o ní známo,
že chodila mezi lid, v adalbertské kapli zpívala na kůru, a dokonce
se tvrdilo, že i tajně prodávala v kostelích svíčky. Nynější panovnice
vdova Augusta,“ vykládal starý průvodce šeplavě a sahal si na řetěz,
„to prý zdědila po ní. Říká se to, ale pravda to není. Kněžna vdova
Augusta takhle nechodí. Sídlí v knížecím paláci a vládne.“
„A proč tuhle sochu postavili právě zde u toho vysokého obrov­
ského nádraží,“ zeptal se svěže jeden z cizinců ve žlutém kloboučku,
„proč ji nedali kus dál nebo na náměstí doprostřed? Vždyť se zde ta
socha u toho vysokého obrovského nádraží úplně ztrácí.“
„Socha tady stála dřív, než postavili obrovské vysoké nádraží,“
řekl stařičký průvodce šeplavě, „to bylo tak a ne obráceně. Nádraží
dal postavit předseda Albín Rappelschlund…“
V té chvíli už paní Mooshabrová zcela stála a hleděla na sochu
a cizince na nádraží a též na ty vzdálené kiosky a moderní domy,
kde bývala její svatební hospoda. „Hospoda U zlatýho kočáru se
jmenovala,“ řekla znovu správcové, ale správcová vedle ní v té chvíli
hleděla na cizince u sochy, zvláště na toho ve žlutém kloboučku,
a poslouchala průvodce.
„A prosím vás,“ zeptal se znovu svěže cizinec v kloboučku, „je to
pravda, že vaše kněžna vdova panovnice Augusta ve skutečnosti
nevládne? Že je ve vězení nebo se někde tajně skrývá?“
„To není pravda,“ zavrtěl průvodce hlavou a plaše se kolem roz-
hlédl, „kněžna vdova panovnice sídlí v knížecím paláci na druhém
konci města a vládne.“

– 112 –
 „A prosím vás,“ zeptal se cizinec v kloboučku ještě jednou, „tak
ani není pravda, že by vaše kněžna panovnice byla ve skutečnosti
už dávno mrtvá?“
„To taky není pravda,“ průvodce se znovu plaše rozhlédl a chytil
se za řetěz na vestě, „to se taky jen tak tajně říká. To se už říkalo,
když jsem byl capart. Když jsem byl ještě kočím v pivováře.“
„U těch kiosků,“ řekla paní Mooshabrová se zrakem upřeným
do dálky, „furt není živá duše. Je holt odpoledne, poobědní doba.“
„Poobědní doba,“ odtrhla správcová zrak od cizince, „panebože,
paní Mooshabrová, budou tři. Musíme jít. Paní Mooshabrová, pojď-
te.“ A tak se znovu daly do chůze.
„Musím vám ještě něco říct,“ řekla paní Mooshabrová při další
chůzi, „paní Knorringová včera taky řekla, že má různý divný před-
tuchy.“
„A jaký,“ zeptala se správcová a zrychlovala krok, „že na nás
vtrhnou nestvůry z Marsu? Nebo snad,“ zasmála se, „že bude konec
světa?“
„Ne konec světa,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „snad něco
jinýho. Nerozuměla jsem a nechtěla jsem se ptát.“
„Různý předtuchy má leckdos,“ zasmála se správcová a znovu
zrychlila krok, „já je měla taky, než starej utek. To asi paní Knorringo-
vá myslila předtuchy politické, to je možné. Ale prosím vás, paní
Mooshabrová,“ řekla správcová a její tváře jenom plály, už se blížily
k nádraží, „prosím vás, jak to vlastně s tou paní Linpeckovou za-
čnete? To prostě jen tak přistoupíte k tomu jejímu kiosku a něco
řeknete?“
„Nejdřív, než přistoupím, musím vědět, že je to ona,“ řekla paní
Mooshabrová, „abych snad nemluvila s někým jiným. Musím vědět,
že je to ona, že je to její kiosk. Pak jí ukážu průkaz a prohlásím se.
Pak se zeptám tak kolem, tuhle tašku si dám na zem.“
„A proč tak kolem,“ řekla správcová rychle, „to proto, že zjišťuje-
te?“

– 113 –
 „Že zjišťuju,“ kývla paní Mooshabrová, „a pak též proto, že ten-
tokrát dala paní Knorringová návod. Zeptejte se jich tak kolem,
řekla, co myslí o rozkrádání balíků. Taky jaký je poměr.“
„Jaký je poměr,“ zasmála se správcová a ještě víc zrychlila krok,
„dočkat se nemůžu. A  prosím vás, paní Mooshabrová, to paní
Knorringová vás tedy vždycky napřed pověřuje?“
„Pověřuje,“ kývla paní Mooshabrová, „to vždycky musí, když
mám zjišťovat. Ale o tomhle případu jsem slyšela už půlhodinku
dřív. Když jsem tam v tý kanceláři byla ještě sama s panem Smir-
schem a Landlem, tak se o tom bavil pan Rott s panem Kefrem ve
vedlejších dveřích, pan Smirsch je pak přivřel. Ale paní Knorringová
mi to stejně všechno sama řekla, to se musí, když se pověřuje.“
V té chvíli se již paní Mooshabrová a správcová octly u obrovské-
ho vysokého nádraží a vešly do jeho haly.
Hala byla skleněná, v jedné její části stály autobusy, trolejbusy,
v druhé části bylo množství obchůdků s tabákem, ovocem, mýdlem
a všude také mnoho nápisů a barevných reklam. Pronikalo sem slun-
ce ze západního nebe, ale bylo zbarveno do žluta, neboť obrovská
skleněná střecha haly byla nažloutlá. Kupodivu tu bylo dost prázdno.
„Je tu dost prázdno,“ řekla správcová, „protože je poobědní doba.
Je to tady pěkné, viďte.“
„Pěkné,“ zatřásla paní Mooshabrová velkou černou taškou
a rozhlížela se po krámcích s nejrůznějším zbožím i po nápisech
a reklamách, „je to tu vlastně jako tržnice. Jenže se tu neprodává
máslo ani drůbež. Byla jsem tu jen párkrát, však víte, podzemkou
jsem jela jen dvakrát v životě, právě ten den, co jsem měla svatbu,
právě sem na radnici, do hospody a zase zpátky. Ale tenkrát tu ještě
tohle skleněný nádraží nestálo. Tenkrát to byla jen taková nízká
kaple. Kudypak půjdem pod zem…“
„Támhle, paní Mooshabrová,“ ukázala rychle správcová a přidala
do kroku, „támhle po těch schodech, co je nápis K metru. Pojďte,
paní Mooshabrová, ať tam už jsme. Už se nemůžu dočkat.“

– 114 –
 Spěchaly velkou halou ke schodům do podzemí, jako by jim měl
ujet vlak, správcová stále zrychlovala krok, paní Mooshabrová třás-
la v ruce velkou černou taškou a stále se v té rychlé chůzi rozhlížela.
A správcová řekla:
„A prosím vás, paní Mooshabrová, až budete postupovat, taky
se zeptáte té paní Linpeckové na tu Klaudingerku, co vedla tlupu?
Aby to tak přece jenom byla ta Klaudingerka, u který bydlí váš zeť.“
„Není,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „je to dokázaný. To je
přece slečna, kdežto tahle zatčená je hluchá a má sedmdesát. Taky
paní Knorringová řekla, že je to jen shoda jmen.“
„A prosím vás, paní Mooshabrová,“ řekla správcová a tváře jí jen
plály, „a to v tý vile u toho boháče vezmete?“ A když paní Moos­
habrová kývla, správcová řekla: „To byste byla hloupá, abyste to
nevzala, když vás za to bude platit, však tohle všechno stejně děláte
zadarmo. Pár hodin denně si pro to najdete vždycky. A čím že ten
boháč je?“ zeptala se.
„Nevím,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „to mi ještě paní
Knorringová neřekla. Vím jen, že má hospodyni, která na chlapce
nestačí.“
„Hospodyni,“ vyhrkla správcová, „to bude opravdu boháč. Hos-
podyni mají přece jen boháči. Bodejť by nebyl, když má vilu. A ten
chlapec je něco jako ten Eichenkranz?“
„Není,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „spíš naopak. Moc
dobře se učí, jen po škole zlobí a toulá se. Potřebuje dozor.“
Došly ke schodům do podzemí a začaly s menším proudem lidí
sestupovat. Správcová v letní květované blůzce a krátké sukni na
těch schodech jen skákala, paní Mooshabrová hleděla pod nohy
a jednou rukou si držela dlouhou černou sukni. Když sestoupily do
podzemí, octly se v obrovské chodbě, která se náhle štěpila.
„Ono se to tady štěpí,“ zasmála se správcová, „teď jak. Teď tudy.
Heleďte, paní Mooshabrová, tudy,“ zvolala a ukázala na šipku s ná-
pisem Stanice Centrální hřbitov, „tahle druhá chodba vede jinam. Ta

– 115 –
vede ke stanici Radnice. Tam, co jste tenkrát měla svatbu.“ Šly tedy
podle šipky se skupinkou lidí, která byla teď po rozštěpení chodby
ještě menší než na schodech, a brzy se octly na podzemním mostě,
který se klenul nad kolejemi. Z mostu se scházelo ještě hlouběji,
buď na pravý, nebo levý perón. Ty peróny bylo z mostu vidět, ale
jen jejich přední část, a paní Mooshabrová nevěděla, na který z nich
sestoupit. „Nevím,“ zastavila se, „jestli ten kiosk paní Linpeckové
je na pravým, či na levým, to mi paní Knorringová neřekla. To už
vlastně patří k zjišťování.“
„K zjišťování,“ vyhrkla správcová, „zeptám se.“
Míjel je právě nějaký mladík a správcová ho zastavila.
„Pane,“ zeptala se, „kde je perón, kde je kiosk?“
„Kiosk je na obou,“ řekl mladík a pohlédl pod most, kde právě
duněl vlak, „na pravém i na levém.“ A chtěl už jít dál, ale pak ještě
pohlédl na správcovou, zamrkal a řekl: „Kiosk je na pravém i levém,
ale každý je jiný.“
„Každý je jiný,“ zasmála se správcová, „tak to zkusíme nejdřív
vpravo. Když to, paní Mooshabrová, nebude tam, tak holt znovu vy-
jdem na tenhle most a zkusíme to vlevo.“ A tak tedy sestoupily z mos-
tu na pravý perón. Obrovský perón byl poloprázdný a poloprázdná
byla i zdejší podzemní restaurace. Za velkými skly sedělo u stolků
jen pár lidí, četli noviny, popíjeli, pozorovali poloprázdný perón
a koleje, na nichž v pravidelných přestávkách zastavovaly a zase se
rozjížděly šedé a zelené vlaky. Skupinky lidí z rozštěpené chodby se
ještě víc zmenšily rozchodem na mostě a zbytek se zde, na velkém
peróně, téměř ztrácel, bylo to pochopitelné. A pak, byly tři hodiny
a v té době je v metru vždycky málo lidí. Ti, co pracují denně šest
hodin, jsou totiž už doma, ti, co pracují osm, deset nebo dvanáct
hodin denně, ještě cestu domů nenastoupili. Paní Mooshabrová
a správcová obešly ohrádku s automatem na lístky a zamířily do-
předu, kde se v dálce v odraze neónových světel a různých lamp
leskl kiosk. Byl ze skla a laminátu jako kiosky nahoře a zevnitř byl

– 116 –
ověšen věcmi. V kiosku kdosi seděl, ale kdo to je, na tu dálku vidět
nebylo.
„Snad je to ona,“ řekla správcová a stále zrychlovala krok, „mu-
síme jít ještě blíž, už se dočkat nemůžu. Paní Mooshabrová,“ správ-
cová ještě víc zrychlila krok a ťukla se do čela, což málokdy dělala,
„nechcete, abych vám vzala tašku a nesla ji? Snad by bylo lepší,
abyste měla prázdný ruce, až se budete prohlašovat.“
„Bane,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „tašku mít musím.
Musím z ní přece vzít průkaz, bez toho se neprohlásím. Dám si ji
pak k noze, to se uvidí.“
„Dobrá,“ kývla správcová, „ale nemám jít tedy krok za váma, jako
že k vám nepatřím? Aby se nelekla, že jdem dvě.“
„Ta se nelekne,“ řekla paní Mooshabrová, „jen pojďte se mnou.
Já se hned prohlásím a taky vás, že jste správcová.“
„Dobrá,“ zvolala správcová nadšeně, „tak já jdu s váma. Ale tak
se mi zdá…“ správcová teď upřela zrak ke kiosku, který se blížil,
a zpomalila krok, „tak se mi zdá, že to tady ta paní Linpecková nemá.
Sedí tam nějakej dědek!“
„Vskutku,“ řekla paní Mooshabrová a také zpomalila krok, už také
viděla, že v kiosku sedí starší muž, „paní Linpecková má holt kiosk
na tom druhým peróně. A taky na tomhle není ani žádná pošta, jak
tak koukám, bude to vlevo.“
A tak se otočily a vracely se zase zpět kolem poloprázdné re-
staurace a pak po schodech vzhůru na most nad kolejnicemi. Pod
mostem duněl vlak a paní Mooshabrová řekla: „Už si ani nevzpo-
mínám, jak se v tom jede. Od tý mý svatby je to věčnost. Myslím,
že tu tenkrát ani tolik vlaků nejezdilo!“ A sestoupily na levý perón.
Levý perón byl mnohem větší než pravý a snad i krásnější, pro-
tože na tento perón stanice Centrální hřbitov nepřijížděly vlaky
šedé a zelené, ale zelené, červené a žluté, a rozjížděly se do čtvrtí,
do nichž se z pravého perónu jet nedalo. Protože sem byl podzemní
přístup i z blízké stanice Radnice, byla i zdejší restaurace mnohem

– 117 –
větší a  krásnější než na druhé straně. Za velkými skleněnými
tabulemi svítily křišťálové lustry, na jednom sloupu visel obrovský
portrét předsedy Rappelschlunda a  kněžny vdovy panovnice
Augusty, u mnoha stolků však bylo stejně poloprázdno. I zde sedělo
jen pár lidí, četli noviny, popíjeli a pozorovali poloprázdný perón.
Paní Mooshabrová a správcová zamířily kolem restaurace dopředu,
kde se v dálce leskl a bělal v lampách a neónech kiosk.
„Zde to bude jistě,“ řekla správcová, „jinde to už přece ani být
nemůže, když je tohle stanice Hřbitov. A koukněte, támhle je pošta.
Támhle je neónový nápis Pošta, metro Centrální hřbitov. Tam to
kradli, je to tu.“
Vskutku, blížily se k poště, a když tam došly, viděly další nápis,
Balíková pošta, a pod ním šipku, mířící kamsi dál, kde byl nějaký
železný výtah. A kiosk se blížil, správcová zrychlovala krok a tvá-
ře jí jen plály. Kiosk byl zevnitř ověšen lahůdkami, lahvemi piva
a limonád, také krabičkami cigaret, ale před okénkem stál nějaký
mladík v oranžovém svetru a bavil se s tím, kdo seděl za okénkem.
Když trochu hnul hlavou, paní Mooshabrová a správcová viděly, že
za tím okénkem je žena.
„To je ona,“ řekla paní Mooshabrová, „jsme tu. Ale počkejte tro-
chu, paní správcová, neběžte tak…“ správcová totiž ještě víc zrych-
lila krok a tváře jí jen plály, „musíme počkat, až zákazník odejde.
Pojďte zatím takhle trochu obcházet.“ A tak zpomalily krok a začaly
obcházet.
„To jsem zvědavá, jak se prohlásíte,“ zasmála se správcová a hleděla
na mladíka ve svetru před kioskem, „jak budete zjišťovat a jak to skon-
čí. Copak asi o tom chlapci řekne, myslíte, že poví i o těch balících?“
„Když nepoví, tak se toho dotknu,“ řekla paní Mooshabrová
a zatřásla velkou černou taškou, „je to zvláštní, že balíková pošta
je zvlášť, až támhle na konci u tunelu, u toho výtahu. Když jsem tu
tenkrát jela na svatbu, na radnici a k Zlatýmu kočáru, to bylo jiný
i pod touhle zemí. Ta pošta tu rozhodně nebyla.“

– 118 –
 „Možná že tenkrát ještě balíky nedopravovali metrem,“ kývla
správcová, „že je vozili postilióni na koňských povozech. Poslyš-
te, paní Mooshabrová,“ vyhrkla správcová rychle, „říkáte, že ten
chlapec má mít zločinecké sklony? Zločinecké sklony má, to je tedy
hrůza. Těch se dotknete taky?“
„Těch asi ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „těch leda jen
tak na okraj. Musím rozlišovat, co musím napřed zjistit. Rozlišování
patří k zjišťování.“
Správcová se zasmála a pohlédla na koleje. Na perón vjížděly
vlaky zelené, červené, žluté, a jak teď obcházely a čekaly, až mladík
v oranžovém svetru od kiosku zmizí, i paní Mooshabrová ty vlaky
trochu sledovala a řekla:
„Lidi ve vozech sedí nebo stojí. Vzpomínám si, že když jsme sem
jeli tenkrát na svatbu, že jsme seděli. Lístky jsme si koupili támhle
v ohrádce. Ale to jen když jsme jeli odsud. Když jsme jeli sem, tak
jsme je kupovali v Blauentalu.“
Konečně se mladík u kiosku začal loučit, bylo to znát podle gest,
a paní Mooshabrová a správcová opodál se na chvilku zastavily.
„Už jde, už jde,“ vyhrkla správcová a tváře jí plály, „už se to blíží.
A heleďte,“ správcová náhle vykřikla, „heleďte, panebože. Nebo
mám vidiny?“ Mladík dost kýval hlavou, takže už dobře viděly ženu
za okénkem a správcová byla jako opařená. „Mám vidiny,“ vykřikla
znovu, „vždyť ona se v tom kiosku směje. Vždyť ona se směje, paní
Mooshabrová, vždyť ona se vůbec netrápí.“
Žena za okénkem měla rudě nabarvené rty, na hlavě velkou
ondu­laci s tmavou sponou a vskutku se smála.
„To může být maska,“ zatřásla paní Mooshabrová černou taškou,
„já se taky někdy směju.“
Mladík se téměř doloučil, byl už jednou nohou jaksi vzdálen,
a v té poslední chvíli se správcová ještě rychle rozhlédla perónem
a řekla:

– 119 –
 „Ale že tu nikde, paní Mooshabrová, nevidíme toho chlapce? To
on tu holt s vozíkem jezdí vskutku až kvečeru. A heleďte, mladík
je pryč.“
A  pak ještě správcová koukla za mladíkem, který odcházel,
a s planoucí tváří řekla:
„Tak si, paní Mooshabrová, myslím, že dnes spatřím, co jsem
ještě nikdy neviděla. Vskutku jsem asi ještě nikdy neviděla, co za
chvilku spatřím.“

Přistoupily ke kiosku ve chvíli, kdy se na perón řítil zelený vlak. Paní

Mooshabrová vyňala z tašky kartu a promluvila.
„Paní,“ promluvila, „vy jste paní Linpecková?“
Žena v ondulaci a sponě za okénkem se stále ještě smála. Po-
hlédla zbarveným zrakem na paní Mooshabrovou a stále se smála.
„Co si račte přát,“ smála se, „perník?“
„Já jsem Natálie Mooshabrová,“ řekla paní Mooshabrová a ukáza-
la kartu, „Mooshabrová z Péče. Pohleďte.“
Paní Linpecková rázem ztuhla, vytřeštila zrak a pak paní Moos­
habrová a správcová za ní trhly hlavou. Hlava paní Linpeckové totiž
zničehonic klesla na pult.
„Nebe,“ vyjekla paní Linpecková s hlavou na pultě, „nebe, co se
to zas děje? Co to zas znamená? Už se zas zjevuje přízrak? Ne,“
zdvihla hlavu z  pultu a  zbarveným zrakem plným hrůzy, děsu
vyhlédla okénkem na perón, „ne. Já tedy dnes večer skočím pod
vlak. Tuhle pod ten vlak skočím…“ trhla hlavou ke kolejím, kam
právě vjížděl červený vlak, „to jistě jdete kvůli hyeně, co tu kradla,
kvůli čemu jinýmu byste přišla. Ale můj kluk s tím nemá co dělat,
nevzal z jednoho balíku ani tohle,“ paní Linpecková za okénkem
ukázala nehet a paní Mooshabrová si v té chvíli všimla, že je dlouhý,
nabarvený, „copak kradem? Nikdo z nás nekrad, leda můj první muž
alimenty. A víte co, paní,“ trhla za okénkem paní Linpecková hlavou,
až jí velká ondulace poskočila, „já už o tom prostě nechci slyšet. Já

– 120 –
se o tom s nikým bavit nebudu. Já tu mám krám, musím prodávat.
Koukněte…“ hodila rukou z okénka na perón, který byl téměř lidu-
prázdný, a stroze si změřila paní Mooshabrovou, „koukněte, co je tu
lidí. Skočím pod vlak a dost.“ A paní Linpecková se rázně odvrátila
ke kolejím, z nichž právě vyjížděl červený vlak.
Správcová stála krok za paní Mooshabrovou a byla jako opařená.
„Paní,“ vyhrkla a tváře jí jen plály, „co vás vede, paní Mooshabrová
přece nepřišla, abyste skákala pod vlak. Paní Mooshabrová je velká
znalkyně, která má praxi. Byla pověřená a teď postupuje.“
Paní Linpecková odvrátila hlavu od kolejí a stroze pohlédla na
správcovou.
„A co vy, paní,“ zvolala, „co vy tady chcete. Vy jste svědkyně? Jdete
na mě dvě jako na ovci? Jako na ovci na týhle krabičce sýra…“ hodila
rukou kamsi za sklo, „jdete mě zabít?“
„Ne na ovci, ne zabít,“ řekla teď konečně paní Mooshabrová a za-
třásla černou taškou, „to je paní správcová Kralcová z domu, neměla
právě co dělat, a tak šla se mnou. Ví, že jsem na Péči dvacet let.“
„Paní Mooshabrová je na Péči dvacet let, paní,“ vyhrkla správ-
cová, byla stále ještě jako opařená, „já jsem správcová z domu,
jak mě paní Mooshabrová prohlásila. Já nejsem žádná svědkyně.
Vidíte, paní Mooshabrová,“ správcová pokývala vyčítavě hlavou,
„vidíte, přece jsem měla jít krok za váma, paní se nás snad dočista
lekla…“
„Nelekla,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „paní se nás lekat
nemusí. Nemá toho zapotřebí.“
V té chvíli přistoupil ke kiosku jakýsi středně starý muž a řekl si
o limonádu, byl úplně holohlavý. Náhle jako by šlehl proutkem, tvář
paní Linpeckové za okénkem se rozjasnila, oči zazářily a na jejích
rudých rtech se objevil úsměv. „Limonádu,“ usmála se za okénkem,
hmátla kamsi a otevřela háčkem láhev. Pak nalila limonádu do
pohárku, který měla pod pultem, a holohlavý muž dal pětník, vzal
pohárek, poodstoupil a pil. Paní Mooshabrová o něho zavadila

– 121 –
zrakem, viděla, jak drží pohárek a pije, ale pak se rychle odvrátila
a zas pohlédla na paní Linpeckovou.
„Jo, paní,“ řekla teď paní Linpecková s tváří, která ztuhla, a hla-
sem změněným, hlasem klidným a podivně hlubokým, jako by
mluvila z tůně, „jsou tři, a tak mám právě málo zákazníků. Kdybyste
mě s touhle paní,“ ukazovala na správcovou, „navštívila za půldruhé
hodiny, to byste žasla. To začnou lidi jezdit z práce, jiný do práce, to
jsou ti, co dělají v noci, a perón je jak mraveniště. Pak ani nevím, kde
mi hlava stojí. Limonády, pivo, cukroví, pohledy, pravá ruka neví, co
dělá levá, jak v raketě. A pak byste taky viděla, jak je plná i támhleta
staniční restaurace.“
„A prosím vás, paní, proč lidi do ní chodí?“ zeptala se teď správ-
cová a tváře jí zas plály, „to v ní čekají na vlak? Vždyť vlak jezdí co
chvíli,“ řekla s pohledem na koleje, kam právě vjížděl žlutý vlak,
„zde přece na vlak nikdo čekat nemusí.“
„Lidi zde vystupují nebo přestupují,“ řekla paní Linpecková stále
hlasem klidným a hlubokým jako z tůně a s tváří ztuhlou, „a to pak
holt nechají pár vlaků ujet a sednou si do restaurace. Jsou tu radši
než v některý nahoře nad zemí. Zdejší restaurace má křišťálový
lustry, a kdybyste šla dál, viděla byste, že má i zrcadla, je dvakrát
tak velká než jiný. Lidi si tam též rádi dávají schůzky nebo se baví,
že koukají na perón a vlaky. Pohledy mi tu jdou na odbyt, protože
tam lidi přitom taky rádi píšou. Dají si neskafe či pivo a píšou. Taky
se sem chodí lidi občerstvit z pohřbů.“
Zatím holohlavý muž opodál dopil, zahodil pohárek do koše,
který stál u kiosku, a odešel. Paní Mooshabrová za ním pohlédla,
též na koš plný odložených pohárků a pak znovu pohlédla na paní
Linpeckovou. Ale paní Linpecková už zas byla jako proměněná.
„Já to nepřežiju,“ třásla hlavou v okénku a její hlas zněl nešťastně,
zoufale, ale teď byl vysoký jako hlas drozda, „to se lehko řekne,
nepřišla, abyste skákala pod vlak, ale neskočte. Neskočte,“ paní
Linpeckové klesla hlava do dlaní, „nebe, proč se furt ty přízraky

– 122 –
jeví? Copak jsem na scéně, jsem přece v kiosku a prodávám jako
kupcová. Ale to všechno ta hyena,“ paní Linpecková prudce zved-
la hlavu z dlaní a stroze pohlédla před sebe, „to všechno ta stará
Klaudingerka, kluk nevzal z balíku ani niť. Z nás nikdo kromě mýho
muže nekrad. A Péče,“ paní Linpecková stroze pohlédla na paní
Moos­habrovou, „Péče mi dodnes nepomohla, aby mi platil alimenty.
A víte, jak je draho, a že chlapec stojí groše? Vždyť nemá na zimu
ani kabát,“ paní Linpecková náhle vzdychla a chlad v jejích podbar-
vených očích vystřídal jakýsi žal, „ze starýho vyrost, nový nemá, kde
by ho vzal, když nekrade. A furt musí chodit v tom zeleným svetříku,
paní…“ paní Linpecková koukla teď na správcovou, která stála ve-
dle paní Mooshabrové a teď chvíli ani nedutala, „a taky čepici mu
musím koupit, copak může chodit v mraze bez čepice, no řekněte,
vy druhá paní, sama, vždyť by zmrz, a na Vánoce lyže. Jenže tohle
nikdo neví, lidi jsou divný, místo toho furt jen samý přízraky jako
na scéně, a já dnes večer…“ paní Linpecková si sáhla na oči, „skočím
pod vlak.“
V té chvíli si paní Mooshabrová všimla, že paní Linpeckové
z podbarvených očí stékají dvě slzy. Všimla si toho i správcová
a úžasem otevřela ústa.
„Paní,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou, „já jsem opravdu ne-
přišla, abyste skákala pod vlak, však vám to už taky paní správcová
Kralcová řekla. Já přece vím nejlíp, co to jsou starosti s dětma. Milá
paní,“ paní Mooshabrová zatřásla taškou, „já znám matku, která
měla syna třikrát v krimi, a dcera se tam octne co nejdřív. Znám
matku, která dětem zpívala ukolíbavku, a dnes je máte vidět. Dcera
se vdávala a nedala jí ani kousek. A měli šunku, salát, víno, limoná-
dy, skoro tak dobrý, jako máte vy. A matka jí k tý svatbě ještě upekla
koláče a dcera je vyhodila oknem koni. A pak vyhodila ji.“
„Prosím vás,“ paní Linpecková náhle trhla hlavou a její nešťastná,
zoufalá tvář trochu ožila, i slzy pod očima zmizely, „a odkud vyhodi-
la? Z bytu?“

– 123 –
 „Ne z bytu,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „přímo z toho
lokálu, co hodovali. Co měli svatební hostinu. Před všema hosty.“
„Před všema hosty, paní,“ rychle vpadla správcová a tváře jí jen
plály, „ale i před dvěma študenty, a to byla pro tu matku největší
potupa. To byste teprv, paní, viděla, co to je. To všechno paní Moos­
habrová moc dobře zná. Je na Péči dvacet let a jednomu chlapci
nedávno zachránila oko.“
„V kartách?“ řekla paní Linpecková správcové, ale pak se rychle
odvrátila. Objevil se zákazník. Byla to starší žena v květovaných
šatech. „Limonádu, prosím,“ řekla žena a dala pětník.
Paní Mooshabrová a správcová trochu ustoupily a paní Linpec-
kové za okénkem se opět náhle a rychle rozjasnila tvář, na jejích
rudých rtech se objevil úsměv. „Limonádu,“ usmála se za okénkem,
hmátla kamsi a háčkem otevřela láhev. Nalila limonádu do pohárku,
žena v květovaných šatech vzala pohárek, odstoupila a pila. Paní
Mooshabrová o ni zavadila zrakem, viděla, jak pije, a pak se hned
otočila zpět k paní Linpeckové. Na perón právě vjížděl červený vlak.
„Vidíte, jak to tu furt jezdí,“ řekla paní Linpecková a její tvář
opět trochu ztuhla a její hlas byl opět klidný a hluboký jako tůň, „to
je takhle furt. Ale zákazníků je teď zatím málo jako na Sahaře. Za
hodinu však přijde špička a to se pak zákazníci jen pohrnou, jako
do teátru Tetrabiblos. Pak ani má pravice neví, co dělá levice, horší
než v raketě.“
„Jezdí to rychle,“ kývla paní Mooshabrová s pohledem na červený
vlak, který se už zas rozjížděl, „lidi, co v tom stojí, se musí držet.
V tunelech v zatáčkách to hází. Na to si ještě vzpomínám. Ale my
jsme tenkrát seděli, to vím.“
„Paní Mooshabrová, abyste rozuměla,“ řekla rychle správcová
paní Linpeckové, „jela tudy v podzemce na svatbu, když se vdáva-
la. Měla ji v hospodě U Zlatýho kočáru za náměstím, viďte, paní
Mooshabrová, dnes tam jsou činžáky a z hospody už není ani cihla.
A oddavky měla na radnici.“

– 124 –
 „Na radnici,“ kývla paní Mooshabrová, „tady za nádražím. To je už
dávno. To tady ještě tohle nádraží nebylo, to byla jen taková kaple.“
„A proč na radnici,“ zeptala se paní Linpecková, její tvář zas tro-
chu ožila a hlas byl klidný, i když už zase ne hluboký, nýbrž vyšší
jako hlas drozda, „v kostele ne?“
„V kostele ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „já na pána-
boha nevěřím.“
„Paní Mooshabrová nevěří na pánaboha,“ zasmála se správcová,
„paní Mooshabrová věří na osud.“
Květovaná žena opodál dopila, odložila pohárek do koše a ode-
šla. A paní Linpecková trochu vysunula hlavu z okénka a řekla:
„A to tý matce na svatbě nedali ani napít? To ji přímo vyhnali
z lokálu? A dcera?“
„Z lokálu, a dcera,“ kývla paní Mooshabrová a chvilku hleděla za
květovanou ženou, „ani omočit rty. Ale to není ještě všechno. Když
se jí syn vrátil z krimi, se sestrou a ještě s jedním kameníkem se
dělil v jejím bytě o krádež. O peníze, deštník a dva zajíce, byli ještě
čerství. Když byl malej, zranil ve škole spolužáky a dcera se prala
s kluky. Pak přišli do pomocný školy.“
„Do pomocný školy,“ ustrnula paní Linpecková, „to je polepšovna?“
„To není polepšovna,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „do
polepšovny se dostali, až když tu pomocnou školu vyšli.“
„Ale copak jen to,“ vpadla teď zas správcová, tváře jí stále jen
plály, „paní Mooshabrová, vy jste dámě neřekla ještě to dál. Ty děti,
paní,“ správcová pohlédla na paní Linpeckovou, „ty děti taky po-
zvaly matku, když se Wezr vrátil z kriminálu, do Ritzu.“
„Do Ritzu?“ zamrkala paní Linpecková na správcovou podbar-
veným zrakem. „Prosím vás, dámo, rovnou tam?“
„Rovnou tam,“ kývla rychle domovnice, „do Ritzu. A když se
matka nejlíp oblékla a nalíčila, však jsem ji líčila sama, tak to vím,
vypadala dočista jak žena komorníka nebo kupcová z Kanárských
ostrovů, tak se jí ty děti vysmály a nevzaly ji nikam. Aby šla na

– 125 –
hřbitov a starala se o myši, napsaly jí či co. A měla jste vidět, jakej
měla krásnej klobouk s barevným pápěřím a ringle na takovýchhle
drátech a ty korále, koule barevný zrovna jako tyhle vlaky, co tu
stále jezdí, zelený, červený, žlutý… a rukavičky.“
„A ještě si vzala,“ kývla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „svý
nejlepší sváteční šaty, nedaly jí ani zajíce.“
„To je dost hrozný,“ řekla paní Linpecková přemýšlivě, sáhla si
na hlavu nalakovanými prsty a posunula si sponu ve vlasech, „dost
hrozný. To vypadá jako čínský dráma.“ A pak se její oči na mžik
rozlétly perónem a hlas se jí opět zachvěl. „Já jsem ale na tom líp?“
hlas se jí opět zachvěl a v jejích černých očích se teď opět mihla
hrůza. „Muž neplatí alimenty, Péče mi to nevymůže, musím chlapci
koupit zimník, aby furt nechodil v tom zeleným svetříku, a taky
čepici a lyže. Vždyť on si už sám musí chudák,“ paní Linpecková
pohlédla na správcovou, „vydělávat, já bych to neutáhla, když muž
je zloděj a neplatí alimenty. On taky chudák chlapec, jestli to vůbec
víte, prodává z vozíku, a víte, kolik vydělá?“ Hlas paní Linpeckové se
náhle opět zlomil a hlava jí zas klesla do dlaní. Když pak v dlaních
znovu promluvila, zdálo se, že zas pláče. „Vydělá,“ zalkala v dlaních,
„na sůl. Jestli groš za měsíc, je to hodně.“
„To je málo,“ kývla správcová, „to vy, paní Mooshabrová, máte za
hroby víc, viďte.“
„Dva,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla teď na limonády,
zavěšené pod sklem.
„Tak vidíte,“ zvedla paní Linpecková hlavu z dlaní a řekla hlasem,
v němž bylo mnoho výčitek a žalu, „tak vidíte. A pak že na tom
nejsem hrozně? A co ta škola, co mi pořád vyhrožuje, to není nic?
Vždyť já se divím, že jsem se z toho ještě nezbláznila,“ hlas paní
Linpeckové se zas zlomil a v očích se jí objevila hrůza, „že tu ještě
vůbec v tomhle krámě sedím a že už dávno nejsem pod kolem.“
„A co ta škola, prosím vás,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou,
„co ta škola takhle dotírá. Protože zlobí?“

– 126 –
 „Že zlobí,“ vzdychla paní Linpecková a z jejích očí a hlasu zmizely
výčitky, zůstal jen žal, „jednomu chlapci vzal medový koláč a zbil
ho. Učitelka mi poslala dopis. A můj první muž mi neplatí, že prý
kluka nechávám pustnout. Já ho nechávám pustnout, když tu celý
den prodávám, já za to můžu. A teď na něj kdekdo svádí poštu,
bodejť by nesvedli, řeknou, ech co, když zlobí a ona ho nechává
pustnout, to jistě tu poštu má na svědomí taky. Ale nemá, paní, to je
právě to, že nemá, že se to s ním veze. Viděla jste někdy hru o Filipu
Tříokém, paní, a vy, druhá paní, taky, ne?“ A když paní Mooshabrová
i správcová zavrtěly hlavou, paní Linpecková řekla:
„Tak to je úplně jako v tý hře. Na Ervína se taky všechno svezlo,
protože jednou ukrad oko a nabančil sklenáři. Ale to všechno ta
hyena,“ řekla paní Linpecková náhle hlasem pevným a  její oči
ztvrdly, „avšak už ji tu tuhle ráno strážník zatkl, právě támhle před
restaurací, viděla jsem to odsud jako z parteru.“
„A oni kradli balíky?“ zeptala se teď lehce paní Mooshabrová
s pohledem na perón, kam právě vjížděl červený vlak.
„Rozbalovali balíky a něco z nich kradli,“ kývla paní Linpecková
a její hlas byl teď zas klidný a hluboký jako z tůně, „někdy ukradli
i celý balík. Ale vždycky ještě dřív, než sem došel tím zadním vý-
tahem,“ paní Linpecková hodila rukou za sebe, „brali jen balíky, co
se tu nakládaly, ne ty, co se vykládaly, to by bylo složitější, to je na
cetlech poštmistra. A brali spíš balíčky menší než větší, ve velkých
nic kloudnýho nebývá. Brali zvláště textil, kabáty, svetry, čepice,
šperky a hyena měla komplice, někoho z pošty, to jinak není možné,
protože bez pošty by to nebyla mohla provozovat, i když to byly ba-
líky, co se nakládaly. Balíky chodí metrem brzy ráno, v poledne a ve
dvanáct v noci, kdy je malý provoz, to musí jen letět. Než lidi vystou-
pí a nastoupí, minuta, musí trégr podat balíky pošťáku k motoru do
prvního vozu, proto je balíková pošta až támhle na konci u výtahu,
kde stojí motorák. Ale pak v tom musil mít prsty i někdo cizí, o těch
policie neví, byli to asi nějaký překupníci, možná že je nezná ani

– 127 –
sama hluchá hyena. Já bych za to krk nedala,“ řekla paní Linpecková
a její hlas byl teď zas pevný a oči tvrdé, „krk nedala, že v tom má
prsty i ten dědek z kiosku z pravýho perónu.“
Vtom se opět objevil zákazník, mladší muž a žena, oba v brýlích
a starších béžových šatech, a muž zalapal ústy, zdvihl dva prsty,
svinul dlaň a donesl si ji ke rtům na mírně zakloněné hlavě. A tvář
paní Linpeckové za okénkem se opět rychle rozjasnila a na rtech se
objevil úsměv. Vzala láhev limonády, zdvihla ji a muž kývl. Otevřela
dvě láhve, nalila do pohárků, shrábla dva pětníky a muž a žena vzali
pohárky, odstoupili a pili.
„Jsou hluchoněmí,“ řekla paní Linpecková a jednou rukou si
na spánku pohladila velkou ondulaci, „nemluví a neslyší. A já…“
paní Linpeckové se náhle opět zlomil hlas a byl nešťastný, zoufa-
lý a v podbarvených očích se jí teď zas objevila hrůza, „a já se už
vskutku dám přejet. Jak by v tom měl kluk prsty, v takových balí-
cích, vždyť hyena byla hluchá. Jak by se byl s ní kluk mohl vůbec
domluvit? Večer skočím do kolejí, až sem bude vjíždět vlak, a ať mě
třeba roztrhá. Ať mě třeba ani neseberou a nepohřbí,“ hlava paní
Linpeckové zas klesla do dlaní a její hlas plakal, „bude to furt lepší
než tohle trápení…“
„Každý má, paní, v životě trápení,“ zatřásla paní Mooshabrová
taškou, „bez toho to snad ani nejde. Kdybyste věděla, co jsem už
zkusila já, to byste teprv koukala.“
„Ano,“ přikývla rychle správcová, „to byste teprv koukala. Paní
Mooshabrová je na tom mnohem hůř a taky pod vlak neskočila.
Koukněte, že ne, že tu stojí,“ a správcová ukázala vedle sebe.
„Stojím,“ kývla paní Mooshabrová, „a syn se mi vrátil z krimi, dce-
ra vyhodila mý koláče koni a mě ze svatby, dělí se o krádeže v bytě…“
„A ještě navíc je tam nějaký kameník,“ vpadla správcová, „a když
děti byly malý, zpívala jim paní Mooshabrová ukolíbavku. A do Ritzu
ji děti pozvaly, a když se oblékla, že vypadala jako žena komorníka,
vysmály se jí a nechaly ji doma. A nedaly ani zajíce.“

– 128 –
 „Ale jak to,“ zvedla náhle paní Linpecková hlavu z dlaní a pře-
kvapením se jí rozšířily podbarvené oči, „jak to tedy? To byly vaše
děti, o kterých jste mi vyprávěla?“ A paní Mooshabrová a správcová
kývly.
„To jsou mý vlastní děti,“ řekla paní Mooshabrová, „Wezrovi je
pětadvacet a Nabuli dvacet.“
„Nebesa,“ zvolala teď paní Linpecková rychle a vyklonila se
z okénka, „a že tak, paní, pozdě? To jste, paní, dřív nemohla, nebo
pan manžel…“
„Mohla,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „ale nechtěla. Já
jsem se bála. Já nechtěla mít nehodný děti. Ale pak jsem je přece
jen chtěla. Moc jsem je chtěla, taky abych se ke stáru měla o koho
opřít, a tak jsem je měla. To byl můj osud.“
„A paní,“ řekla paní Linpecková rychle, stále s hlavou vykloně-
nou, „a co pan muž? Taky od vás odešel a neplatil alimenty?“
„Já jsem vdova,“ řekla paní Mooshabrová, „muž byl kočím v pivo­
vaře.“
Muž a žena v brýlích a starších béžových šatech opodál dopili,
zahýbali si před očima prsty a dali pohárky do koše. Paní Moos­
habrová za nimi chvíli hleděla, také na koš s pohárky, a pak řekla:
„Když jsem byla mladá, taky jsem chtěla mít kiosk, jako máte
vy, a prodávat. Prodávat…“ řekla a pohlédla na perón, kam vjížděl
zelený vlak, „prodávat saláty, šunku, snad i kapku vína, mražený
krém, hlavně limonády.“
„Když byla paní Mooshabrová mladá,“ vpadla správcová, „chtěla
být i hospodyní, viďte, paní Mooshabrová.“
„Taky,“ kývla paní Mooshabrová, „jedna má kamarádka ze školy
jí byla. Jmenovala se Marie, byla taková malá, slabá, ohnutá, takový
chudáček, ale děti ji měly rády. Pak se vdala a vzala jméno muže,
muž jí brzy umřel a ona byla hospodyní dál. Už jsem ji neviděla pa-
desát let. No tak, nemám ani kiosk, ani nejsem hospodyní. Působím
už dvacet let na Péči a na hřbitově dozírám na hroby.“

– 129 –
 „A teď budete mít, paní Mooshabrová, dozor v rodině, viďte,“
řekla správcová, „paní Mooshabrová bude teď mít dozor v rodině
jednoho boháče. Má vilu a hospodyni. Ale hospodyně na chlapce
nestačí. Paní Mooshabrová bude jako vychovatelka.“
„Před těma padesáti léty,“ kývla paní Mooshabrová a rozhlédla
se perónem, „co jsme tu šli na svatbu na radnici a k tomu Zlatýmu
kočáru, to tu vskutku bylo jiný. Ani ten váš krásný kiosk, paní, tu
ještě nebyl, myslím, že sem tenkrát chodívali preclíkáři. A dnes
mám ty nehodný děti. A paní, prosím vás, tak muž vám nechce
platit ali,“ řekla náhle paní Mooshabrová a zavrtěla hlavou, „to je
zlé, něco by se s tím dělat mělo. Ale povězte mi nejdřív ještě něco,
povíte…“ a paní Linpeckové se v té chvíli zas rozjasnila tvář, zazářily
oči a rychle řekla:
„To víte, paní, že povím, co chcete, jen povězte, jen povězte. Viď-
te, vy druhá paní, že se má ptát…“ kývla na správcovou a správcová
rychle přisvědčila a řekla: „Jen se dámy, paní Mooshabrová, ptejte.“
„Jak ten váš hoch zlobí,“ řekla paní Mooshabrová, „jestli se třeba
taky toulá.“
„Toulá,“ zasmála se paní Linpecková a sáhla si barevnými nehty
na sponu ve vlasech, „spíš něco jinýho. Však počkejte, co mu dám,
až dnes přijde z útulku, nemyslete si, paní, že ho necepuju, jak tvrdí
můj muž. Tady ho ovšem cepovat nemůžu, copak ho můžu tady
honit po perónu, notabene když ještě před sebou tlačí vozík, schová
se mi na záchod nebo na poštu a bude malér. A pak tu mám plný
ruce práce, počkejte chvilku, jen co bude špička, a uvidíte, pravá
neví, co dělá levá, horší než v kosmickým korábu. Ale doma mu
dám co proto.“
„A co vám proved,“ zeptala se rychle správcová, „rozbil džbán?“
„Výtah,“ řekla paní Linpecková teď velmi ochotně, ale zas tak,
jako by mluvila ze studně, „včera, dámo, když se vrátil, honil se
v domě ve výtahu a úplně ho zničil. Úplně ho zničil, takže nejezdí.
Rozbil v něm i jedno sklíčko a já to sklíčko snad budu musit platit.“

– 130 –
 „Vy bydlíte v domě s výtahem?“ podivila se paní Mooshabrová
a paní Linpecková kývla.
„Bydlím v pátým patře,“ řekla dost lhostejně s úsměvem na rtech,
„to by bez výtahu ani nešlo. Mám tři pokoje.“
„A paní,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „a jak zlobí
ještě. Ještě nějak jinak zlobí?“
„Ještě jinak,“ řekla paní Linpecková opět velmi ochotně, ale už
ne jako z tůně, její hlas byl už zas vyšší jako hlas drozda, „on je
zvláštní. Představte si, že někdy mluví sám se sebou, jako by mluvil
s někým jiným. Asi úplně tak, jako když se cvičí doma role, jestli
si to umíte představit. A taky mívá v noci sny, že lítá vzduchem,
že se vznáší nebo jezdí výtahem, to má rád. Ale co má nejraději,“
paní Linpeckové se na tvářích a rtech objevil jakýsi žalostný úsměv,
„nejradši má oheň.“
Paní Mooshabrová hleděla na paní Linpeckovou a mlčela a správ-
cová vedle ní hleděla s pootevřenými ústy, poslouchala a ani neduta-
la. „Oheň?“ vyhrkla.
„Oheň,“ usmála se paní Linpecková na správcovou, „oheň. Rád ho
taky vidí. Ale co víc, rád ho taky dělá. Když byl malý, nesměl dostat
sirky, byl by třeba zapálil otoman. Anebo by byl šel do sklepa a za-
pálil tam dříví. V létě dělá ohýnky na louce. Jednou byl v Tetrabiblos
na Kacířích, měl volný lístek v první řadě na balkónu, moc se mu to
líbilo. Doma jsem pak hasila vodou.“
Vtom přistoupil ke kiosku opět zákazník, nějaký lepší pán s hol-
čičkou. „Pivo prosím a limonádu,“ řekl a dal na pult dva pětníky. Paní
Mooshabrová a správcová opět trochu ustoupily, paní Linpeckové
za okénkem se zas rozjasnily tváře, u rtů se objevil úsměv. Hmátla
kamsi, otevřela háčkem pivo, limonádu, nalila je do pohárků. Pán
a holčička pak odstoupili a pili a paní Mooshabrová o ně zavadila
zrakem. Viděla, jak pijou, ale pak se správcovou opět přistoupila
k okénku a řekla:
„Ale chlapec tu teď není, viďte. Bude vozit vozík později?“

– 131 –
 „Později,“ kývla paní Linpecková, „při večerní špičce. Ale dnes
přijde ještě později, zítra též. Dnes a zítra odpoledne chodí totiž do
Útulku svatého Josefa.“
„Do Útulku svatého Josefa,“ podivila se správcová, „a co tam dělá?
Učí se tesat?“ Ale paní Linpecková zavrtěla hlavou.
„Do Útulku svatého Josefa mi ho vzali na dvě odpůldne v týdnu,“
řekla a její hlas byl stále ochotný a vysoký, „na čtvrtek a pátek. Je
tam i na oběd a pak až do pěti. Platím jen za jídlo, stojí to pětník,
vydržuje to biskupská konzistoř pro chudé děti, někdo neplatí nic.
A mají polívku, oběd a buchtu nebo koláč. To má rád, on je totiž
strašně mlsný. On má rád sladkosti, to je po otci. Ten by byl taky
sněd všechno, na co přišel, jen když to bylo sladký, ale alimenty
platit ne. To víte, dámy…“ paní Linpecková se teď zasmála, neboť
paní Mooshabrová a správcová se jaksi bezděčně rozhlédly po kios­
ku, který byl zevnitř ověšen mnoha lahůdkami, „to víte, že mi tu
z kiosku, když je tak mlsný, taky leccos vezme, čokoládu, oříšky,
cukroví, naštěstí to pečlivě hlídám a medový koláče nevedu. Ach jo,
to by byla bída, kdybych je vedla, ty on má moc rád.“
„A co prodává na vozíku on?“ zatřásla paní Mooshabrová velkou
černou taškou a pohlédla na perón, kam právě vjížděl žlutý vlak.
„No co prodává,“ usmála se paní Linpecková a pohlédla na vlak,
„co tak lidi honem koupí, když přestupují nebo čekají na peróně na
známé, co tak zhltnou, když nemají čas jít si sednout do restaurace.
Čokoládu, pomeranč, banán, pišingr, taky cigarety.“
„A vlašský salát, šunku,“ řekla paní Mooshabrová, „nebo snad
i mražený krém, to ne?“
„Vlašský salát, šunku ne,“ zavrtěla paní Linpecková hlavou, „to
se dá jíst jen u pultu. Na mražený krém tu bývá podomek Lupl. Ale
brzy zavedem sendviče.“
„A co limonády?“ řekla paní Mooshabrová.
„Ty prodává taky,“ kývla paní Linpecková.

– 132 –
 „Ale paní,“ zasmála se teď správcová na paní Linpeckovou, „mně
nejde na rozum, jak to děláte, že chlapec nesní ty věci z vozíku, když
je tak mlsný. Vy ho hlídáte, aby vám z kiosku nic nevzal, ale z vozíku
by si moh vzít všechno, to ho přece hlídat nemůžete, když s ním jezdí
po perónu semhle támhle, támhle od výtahu až támhle za restauraci
k mostu, a má na vozíku, říkáte, čokoládu, pišingry. Já prodávat z vo-
zíku,“ správcová se zasmála, „tak bych to snědla všechno.“
„To máte tak,“ kývla paní Linpecková uznale a ochotně, „na
vozíku je to zas něco jinýho. Na vozíku je jako jeho zboží a z toho
musí skládat účet. Kdyby si z toho něco bral, tak bude prodělávat
a nevydělá ani na sůl. To je něco jinýho, když je to jeho.“
Lepší pán s holčičkou opodál dopili, vložili pohárky do koše a od-
cházeli. Paní Mooshabrová pohlédla na koš, pohárků v něm bylo
vrchovatě, pak ještě za pánem a holčičkou a pak se její oči opět
svezly na limonády za sklem kiosku. V té chvíli vjížděl na perón
červený vlak a paní Linpecková za okénkem zas náhle vzdychla.
„Všechno je to hrozný,“ vzdychla a v jejích podbarvených očích se
zas objevila hrůza, „vy jste, paní, pod vlak neskočila. Ale já nevím,
nevím,“ zavrtěla hlavou a její hlas byl nešťastný, zoufalý, „já dooprav-
dy nevím. Co myslíte, vy druhá dámo…“ obrátila se ke správcové,
„myslíte, že je nějaká naděje? Že bych mohla ty alimenty vymoct? Že
by uznali, že chlapec potřebuje zimník, aby nemusil chodit v zimě
furt v tom zeleným svetříku, a čepici a lyže? Myslíte?“
„Paní Mooshabrová je velká znalkyně,“ řekla správcová rychle,
„má velkou praxi. Vždyť ona i léčí. Jednomu zachránila oko, jak
jsem řekla, a té paní, co má krám mezi hřbitovem a parkem, v Péči
vymohla, že jí syna nevzali. A, paní, ten její syn střílel vrány, toulal
se a krad.“
„To snad není ani možný,“ zhrozila se paní Linpecková a trochu
vytřeštila na správcovou zrak, „to snad je nemožný. Věřím, věřím,
dámo, že je paní velká odbornice,“ řekla uznale a přesvědčivě, „po-
znala jsem to, hned jak přišla k pultu, ten průkaz mi ani nemusila

– 133 –
předkládat, a taky jsem poznala, že vy nejste žádná svědkyně. Na
svědkyni jste příliš jemná a máte krásnou květovanou blůzku, svěd-
kyně bývají chudačky. Myslíte, dámo, že je tohle vůbec možný, že by
se paní znalkyně přimluvila…“ zeptala se. A správcová se zasmála,
koukla na paní Mooshabrovou a řekla:
„To víte, že se paní Mooshabrová přimluví. To víte, že jo. Paní
Mooshabrová zná přece Péči až do stropu, paní Mooshabrová zná
přece kdekoho a teď nastoupí dozor v rodině boháče ve vile s hos-
podyní.“
„A poslyšte, paní,“ zvolala náhle paní Linpecková obzvlášť živě…
ale v té chvíli přistoupila ke kiosku bledá žena v černém kostýmu
a tváře paní Linpeckové zazářily a na jejích rudých rtech se ob-
jevil úsměv, žena chtěla limonádu. Paní Linpecková hmátla kamsi,
otevřela háčkem láhev a nalila do pohárku. Pak shrábla pětník,
žena vzala pohárek a ustoupila. „Poslyšte, paní…“ zvolala paní Lin­
pecková znovu živě, „když, paní, znáte tolik lidí, jak zde druhá dáma
říká, a já to věřím, mě teď právě něco napadlo. Když znáte tolik lidí,
neznáte snad taky nějakou Máry Capricornu?“
Paní Mooshabrová a správcová na sebe pohlédly.
„Máry Capri,“ řekla paní Mooshabrová, „Máry Capri? Vy ji znáte,
paní Linpecková, taky?“
„Já ji neznám,“ zavrtěla paní Linpecková hlavou, až se jí pohnula
velká ondulace, „já o ní jen slyšela. Byla hospodyní v jedný rodině.
Je to pravda, paní?“
„Já nevím,“ řekla paní Mooshabrová udiveně, „já o ní nevím vůbec
nic.“
„Ale vždyť jste řekla, že ji znáte,“ podivila se paní Linpecková.
„Neřekla,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „já vím jen, že je.
Tady paní správcová Kralcová mi to řekla a taky paní Eichen ze
hřbitova. Ale paní správcová i paní Eichen slíbily, že když se o ní
něco dozví, že mi to řeknou, viďte, paní správcová…“ a správcová
s planoucí tváří skoro vykřikla.

– 134 –
 „Když se něco dovím,“ vykřikla, „hned to paní Mooshabrové
řeknu, my bydlíme kousek, přes průjezd. A chcete, paní,“ řekla
rychle paní Linpeckové, „abych to řekla i vám, když se něco dovím?“
A paní Linpeckové se znovu rozjasnila tvář, oči zazářily a u rtů se jí
objevil úsměv. „To byste byla hodná,“ usmála se na správcovou, „mě
tu najdete denně. Tady v tom kiosku. Heleďte…“ paní Linpecková
se vyklonila a pohlédla na bledou ženu v černém kostýmu, která
opodál právě dopíjela a dávala pohárek do koše, „heleďte. Ta paní
je unavená, bledá, určitě jde ze hřbitova. Z pohřbu.“
„Pila dost pomalu,“ kývla paní Mooshabrová a zatřásla hlavou,
na perón právě vjížděl žlutý vlak, „to pila tuhletu limonádu, co tu
máte za sklem v hnědý láhvi?“
„Tu,“ kývla paní Linpecková ochotně, „ta je nejlepší. Aspoň Brouk
to říká, má nový oranžový svetr. Ale paní…“ paní Linpecková náhle
vykřikla a trhla hlavou, až jí velká ondulace poskočila, „ale paní,
já nešťastná. Já nešťastná,“ vykřikla, „tu sedím, mluvím jako nápo-
vědka v budce, ale abych se zeptala, co chcete pít, mi ani nenapadne.
Co chcete pít, dámy,“ vykřikla, „je dost horko, září, v parku ještě
kvetou kytky, počkejte. Naleju vám.“
„Ale já tu nemám skoro ani pětník,“ řekla paní Mooshabrová
vyprahle, „nepočítala jsem s tím.“
„Ale vždyť já na vás nic nechci,“ zasmála se teď paní Linpecková
skoro na celé kolo a chytla si přitom dlaněmi spánky, „počkejte,
naleju vám něco dobrýho.“ A paní Mooshabrová a správcová zíraly,
jak ruka paní Linpeckové sahá za sklem po láhvi krásné limonády,
ale náhle se ta ruka stočila a sáhla po pivu.
„Radši pivo, viďte,“ řekla, „to je lepší, jsou v tom aspoň grády.
Tohle šér. Brouk říká, že z piv je šér nejlepší, má nový oranžový
svetr.“ A paní Linpecková otevřela háčkem dvě orosené láhve a na-
lila je do dvou pohárků.
„Tak děkujeme,“ řekla paní Mooshabrová a trochu upila.
„Tak děkujeme,“ řekla správcová a napila se, a pak řekla:

– 135 –
 „Je to dobrý pivo, pan Brouk má pravdu. A jak je studený, to tu
jistě máte, dámo, někde nějakou ledničku. A panebože,“ správcová
se s pohárkem v ruce rozhlédla perónem, „panebože, tak se mi zdá,
že lidí začíná přibývat. Že je jich tu čím dál víc. Poobědní doba končí,
viďte, paní.“
„Končí,“ kývla paní Linpecková s laskavým úsměvem, „za chvíli
budou jezdit z práce, kupovat svačiny, budou tu mít schůzky. Za
chvíli to tu bude jako v činohře na premiéře Mostů mezi střechami
měděných věží a má pravice nezví, co dělá levice, úplně tak jako
v tom expresu, co poletí na Mars. Večer pak přijde kluk, asi v šest.
Útulek mu končí v pět.“
„A to je ten útulek v Blauentalu?“ zeptala se teď paní Moos­hab­
rová.
„V Linde,“ zavrtěla paní Linpecková hlavou, „Útulek svatého
Josefa. V Blauentalu je Útulek svaté Kateřiny, tam jsou dívky.“
„Měla bych taky někdy chlapce vidět,“ řekla paní Mooshabrová
a napila se ještě piva, „vidět, když budu mluvit o ali. Jakpak vypadá?
Vypadá zdravě?“
„Zdravě,“ řekla paní Linpecková a dlaněmi si upravila sponu
na naondulované hlavě, „zdravě, je mu třináct a je blonďák. Ale je
moc mlsnej a nejradši má medový koláče. Je blonďák a nosí furt jen
ten zelený svetřík. Ale tady k vozíku si bere bílý sáčko jako číšník
učeň, to se tu žádá. A na zimu potřebuje kabát, aby v tom svetříku
nemusil, a čepici a lyže.“
„No tak dobře,“ kývla paní Mooshabrová a postavila pohárek
na pult, „tak se na Péči po tom poohlédnu. Zpravím o tom paní
Knorringovou. A vy, paní, pod vlak zatím neskákejte, nedáte se
přece utrápit. Já sice na pánaboha nevěřím, já věřím na osud, ale
tohle by byl hřích.“
„Tohle by byl hřích,“ vyhrkla správcová a tváře jí jen plály, „hřích,
za který by vás potrestalo nebe. Taková krásná, mladá, svěží a pod
kola, hrůza, koukněte, jak to skřípá…“ správcová hodila rukou na

– 136 –
perón, kam právě vjížděl zelený vlak, a pak se hned chopila piva
a dopila.
„Nebesa, paní,“ zvolala paní Linpecková a celý její obličej jen zářil,
„do smrti vám to nezapomenu. A propánakrále,“ vyhrkla v okénku,
„počkejte přece, to takhle nejde. Něco vám dám, co možná ještě
neznáte, co je novinka.“
A paní Linpecková rychle sáhla kamsi za sklo a pak podala paní
Mooshabrové a správcové po krásné krabičce, na jejímž víku byla
ovce.
„Je to nový ovčí sýr,“ řekla paní Linpecková, „ke chlebu je výtečný.
A ještě tohle z družstevní pekárny.“ A paní Linpecková podala dva
pišingry.
Paní Mooshabrová a správcová vzaly ovčí sýry, pišingry, po-
děkovaly a pak se paní Mooshabrová koukla na svůj pohárek na
pultu a řekla: „Tenhle pohár, co jsem z něho pila, nemohla bych
vzít domů?“
„I jen vemte,“ usmála se paní Linpecková, „může ještě dobře
sloužit.“
A paní Mooshabrová schovala pohárek do velké černé tašky
a pak ještě v poslední chvíli – na perón právě vjížděl žlutý vlak – se
rozhlédla a řekla:
„Je to dost zvláštní, co chci ještě říci. Myši, paní Linpecková, myši
tu nemáte?“
„Ale copak myši,“ zasmála se paní Linpecková, „to víte, že tu taky
jsou. V metrech se myši drží. Ale hubí je a sem na perón ani na
poštu ani do restaurace nepřijdou. Když, tak pojdou v tunelích. No
ale co,“ paní Linpecková se zasmála rudě zbarvenými rty a černé
podbarvené oči zdvihla kamsi vzhůru, „kdyby přišly, já bych se
musila zapřít. Já bych se musila ovládnout. Já jsem totiž, dámy,
bývala v Tetrabiblos. Já jsem totiž herečka.“
„Tak jsem, paní Mooshabrová, žasla,“ vyhrkla správcová, když
se s paní Linpeckovou rozloučily, rozžehnaly a udělaly pár kroků,

– 137 –
„žasla, jak jste se prohlásila, jak jste postupovala, zjišťovala a roz-
lišovala. Těch zločineckých sklonů jste se nedotkla. Vždyť vy, paní
Mooshabrová, byste mohla být ministr. A ještě nám ta paní Linpec-
ková dala pivo, ovčí sýr a pišingr, copak vy, vy si to zasloužíte, ale já
jsem k tomu přišla jako chromej na Mars. A jak jste chodila kolem,
víte, co myslím, kolem těch balíků, ale paní se toho dotkla sama,
viďte…“ už byly za restaurací s lustry a zrcadly a mířily k mostu
nad tratí… „a ta Máry Capricorna, to tedy byl otřes, mělo by se po
ní pátrat, když se na ni každý ptá, panebože, kdybych něco věděla,
hned sem letím, tak vona je herečka. A ten Brouk, to nebude jmé-
no, paní Mooshabrová, to bude nějaká přezdívka, to byl ten mladík
v oranžovým svetru, vzpomínáte-li si ještě, když jsme obcházely.
A víte, paní Mooshabrová, že mi trochu paní Linpecková připomně-
la tu paní Eichenkranzovou? Nevím vám čím, to říct nedovedu, ale
tak trochu něčím. Jo, ale jednu věc jste, paní Mooshabrová, nedělala,
viďte, asi to nebylo třeba. Na nádraží jste řekla, že si tašku dáte na
zem k noze.“
Vystoupily na most, pod nímž hučely a duněly vlaky, na pravý
perón přijížděly zelené a šedé, na levý zelené, červené a žluté,
a správcová se na tom mostě zastavila, shlédla dolů a zasmála se.
„Vskutku,“ zasmála se, „ty barvy těch vlaků tady na stanici, samá
zelená, červená a žlutá, to jsou barvy úplně těch korálů, co ode mě
máte. Tak holt půjdeme.“
A vyšly z mostu do chodby a brzy došly k místu, kde se chodby
spojovaly – lidí už jasně přibývalo, poobědní doba byla tatam –,
a pak vyšly po schodech nahoru. Správcová v letní květované blůzce
a krátké sukni jen poskakovala, paní Mooshabrová si držela svou
dlouhou černou sukni, vyšly do skleněné nádražní haly s mnoha
krámky, nápisy a reklamami – i tam už bylo hodně lidí – a pak vyšly
na náměstí Annymarie Blažené. Byl hezký zářijový podvečer.

– 138 –
 X

Hodiny u kamen právě tloukly jednu, když někdo klepal. Nebylo to

vlastně klepání, nýbrž jen bouchnutí klouby do dveří v průjezdu,
a pak hned byl slyšet klíč a odmykání zámku.
„Nabule,“ vzdychla paní Mooshabrová a položila na otoman pasti,
„Nabule. Panebože,“ zhrozila se, „Wezr.“
Rozlétly se kuchyňské dveře a objevil se Wezr. Za ním Nabule
a ještě jeden člověk. Měl kratší černé rozházené vlasy, nízké temné
čelo a svislé koutky úst, nebylo pochyb, cizí člověk černý pes. Paní
Mooshabrové se zatmělo před zrakem.
„Rukulíbám,“ slyšela Wezrův hlas.
„Vaří,“ slyšela smích Nabule.
„Nemá tu menzu?“ slyšela Wezrův hlas.
„A nepracuje s pastma?“ slyšela Nabuli.
A pak náhle paní Mooshabrová viděla, že stojí u kamen, na nichž
má hrnec a misky, viděla na kanapi pasti, které měla před chvilkou
v ruce, a viděla na kredenci sáček Marokanu, který před chvilkou
přinesla ze spíže. A viděla, že Nabule má opět nový letní kabát,
světlý s křiklavě rudou přezkou, a Wezr nový svrchník, šedý, a ten
třetí člověk, co s nimi přišel, ten černý pes je jen v saku, pod ním
má však krásný bílý svetr ke krku. A paní Mooshabrová teď také
viděla, že mají plné ruce nějakých bílých balíčků a pak také drží
štos novin, svázaný silným provazem. „Valí oči,“ řekl Wezr a jeho
hlas byl drsný, chladný, jako když se valí sněhová lavina, „na to je
jeden recept. Zavázat oči šálou.“ A Wezr hodil balíky a štos novin
na stůl.
„Asi myslí, že jsme pošta,“ zasmála se Nabule přihlouplým otle-
meným smíchem, rozepla si rudé přezky pláště a sedla na židli, „asi
myslí, že jsou Vánoce, Ježíšek.“

– 139 –
 „Asi myslí,“ řekl Wezr a také si sedl, tak jak byl, v kabátu, „že jde
nadílka. Tak tedy dneska se nemýlí. Dneska jí vskutku něco kápnem.
Ale co,“ řekl a jeho hlas zněl, jako když se valí lavina, „to ještě nevím.
Až podle toho, co v balících bude.“
Paní Mooshabrová stála u kamen a zírala na bílé balíky na stole
jako přimražená. Viděla, jak všichni sedí u stolu, jak Wezr nožem
řeže provaz na jednom balíku a rozbaluje jej.
„Tohle mi vždycky připomíná ty pouťový obálky štěstí,“ zasmál
se, „co v tom bude? Zlato, groše, vata, nebo myš?“ Pak hrábl do ba-
líku a v jeho velké ruce zachrastil celofán. „Košile,“ zvolal a jeho hlas
zazněl jako sněhová lavina, „bílý hedvábný košile.“ Byly to vskutku
tři bílé hedvábné košile.
„Ty jistě pro mukla nejsou,“ vřískla Nabule a natřásla se, „muklové
bílý hedvábný košile nenosí.“
„Máš recht,“ kývl Wezr, „muklové nosí pruhovaný trička. To je
jasně na podplácení strážných. Ale jsou malý,“ pohlédl na límce, „ty
pro nás nejsou. Nebyly by ani pro nějakýho bohatýho študentíka,
natož pro ni…“ hodil hlavou k plotně, „pánský košile přece nenosí,
není maškara. Nechají se v celofánu, střelí se, zabal to…“ řekl cizí-
mu člověku černému psu a pak vzal jiný balík. Ale dřív než přeřízl
provaz, koukl na adresu.
„Adresa je tu původně jiná,“ řekl, „B. Klaudingerová, Borovicin,
Květová ulice. Někdo ji škrtnul a napsal novou, naši. Ten, kdo jí to
posílá, ani neví, že dáma změnila bydliště.“
A přeřízl provaz, Nabule vyprskla smíchy a teď se usmál i cizí
člověk černý pes a šlehl okem k plotně.
V balíku byla stará čepice, staré malé botky, pásek od kalhot,
knížka v modrém školním papíře. A pak nějaká obálka.
„To je dítě,“ vřískla Nabule, když viděla písmo na obálce, „přečti,
co to dítě tý Klaudingerce píše.“
A Wezr roztrhl obálku a četl:

– 140 –
 „Milá tetinko, mám se dobře a posílám ty věci, už je nepotřebuju.
Buchtu jsem dostal, dal jsem taky Jindrovi, dal mi taky, dostal balík
od otčíma. Taky žvejkačky jsem dostal, byly v punčoše. Přijedu na
státní svátek a pak na Ježíška, protože jindy nesmíme. Vstáváme
v šest a v deset musíme spát. Chodíme skládat uhlí. Nohy v kládě
jsem ještě neměl, ale Jindra jo. Řek, že jednou toho, co mu je tam
dal, zabije. Už taky mockrát dostal prutem na dlaň, já teprv dvakrát,
taky bych ho zabil. V neděli máme ke snídani čaj. Pošli mi nůž, co
je vzadu, a taky kapsle do pistole, taky kus hřebenu. Už nevím, co
bych psal, a tak končím. Napiš mi brzy. S pozdravem Ali.“
„Ale chudák,“ vyprskla Nabule a chytla se za rudou přezku pláště,
„vždyť von píše z polepšovny.“
„Z polepšovny tetince,“ kývl Wezr, „ani neví, že tetinka je už
v lapáku taky. Už ti kapsle, milej hochu, do pistole nepošle. Heleď…“
zvolal k matce u kamen, „koukni na ten brak, jestli se ti z toho něco
hodí. Čepice, pásek, boty, to pro tebe není, v pásku a čepici nechodíš,
nejsi maškara. Leda tahle knížka…“ Wezr otevřel knížku a něko-
likrát v ní zalistoval. „Je to čítanka pro pomocný školy,“ řekl pak suše
a jeho světlé chladné oči byly v té chvíli jako kámen, „je tu báseň
o našem předsedovi Albínu Rappelschlundovi. A tuhle je i něco o tý
starý věčný nesmrtelný kurvě… Chceš z toho něco?“
Paní Mooshabrová u kamen vůbec nechápala. Jen zírala a skoro
nedýchala.
„Tak chceš něco z toho braku, nebo ne,“ zvolal Wezr a jeho hlas
zahřměl, jako když se valí lavina.
„Ale vždyť je to Klaudingerová,“ vzmohla se konečně paní Moos­
habrová na slovo, „Klaudingerová, u který bydlí Laibach. Anebo ta
Klaudingerová, která vedla tlupu rozkrádačů na poště na stanici
Hřbitov v podzemce.“ A Wezr i Nabule propukli ve smích. I černý
pes se usmál.
„Paní,“ promluvil teď konečně a jeho hlas byl hebký, měkký jako
samet, „jak by to mohla být Klaudingerová, u který bydlí Laibach. Ta

– 141 –
přece nemá synovce v polepšovně, nemá synovce vůbec. A nebydlí
v Borovicině, to je na druhým konci města, ale tady v Blauentalu.
A pak přece,“ černý pes se měkce usmál, „Klaudingerovou od Lai-
bacha nelapli. Žije na svobodě a bydlí u ní muž Nabule. A jak by to
mohla být Klaudingerová, co vedla tlupu v metru, tý je sedmdesát
a taky nemá třináctiletýho synovce. Vy si, paní, myslíte, že existujou
jen dvě toho jména?“
„Zabal to,“ řekl Wezr a hodil dopis do balíku, „zabal to. Otevřeme
ještě tenhle.“ A sáhl po menším bělostném balíčku.
Paní Mooshabrová se teď o plotnu docela opírala, o ten kraj,
který je chladný, i když v kamnech hoří, opět zírala a sotva dýchala.
Viděla, jak Wezr otevřel třetí balíček, a pak spatřila, jak se v jeho
velké dlani něco blýsklo.
„Pane,“ vyprskla Nabule a vydrápla věc z Wezrovy dlaně, „korále
do plesu. A tuhle je klenotník,“ hmátla po vizitce, „obchodní dům
Slunečnice. A co je tohle, no tak to mě podrž…“ A Nabule vyhrábla
z balíčku krásný zlatobílý šátek.
„Pro tebe není, to přece víš,“ Wezr pohlédl na sestru a vzal jí věci
z ruky, „to je pro starší, takhle pro ni. A to taky nebylo určený pro
mukla,“ zasmál se a hleděl na šperk i šátek, „muklové nosí trička
a kazajky, ne korále a zlatobílý šátky. I to poslali muklovi na úplatu
pro ženu nějakýho strážce. Heleď, pojď se kouknout,“ zvolal k plotně.
Paní Mooshabrová u plotny stále zírala, sotva dýchala, a teď se
jí i zatočila hlava. Viděla třpytivé korále a zlatobílý šátek, zatočila
se jí hlava a náhle měla žízeň.
„Tak se pojď kouknout,“ zvolal Wezr znovu a pohlédl na Nabuli
a cizího člověka černého psa, „tak si to prohlídni. Je to hedvábí
a korále jsou bižu.“
Paní Mooshabrová s pohledem upřeným na korále a šátek po-
stoupila pár kroků ke stolu. Točila se jí hlava a měla žízeň. Nabule si
zakryla dlaní přihlouplá otlemená ústa, cizí člověk černý pes tiše šlehl
okem k paní Mooshabrové a Wezr hmátl do kapsy a zapálil si cigaretu.

– 142 –
 „Tak řekni, jestli to chceš,“ řekl a vyfoukl kouř, „ale napřed pověz,
co to je a jakou to má cenu.“
Paní Mooshabrová ještě kousek popošla ke stolu, hlava se jí toči-
la, sotva dýchala, měla žízeň. Dotkla se korálů a šátku, pak se dotkla
znovu a pak pohlédla na Wezra, Nabuli a černého psa.
„Tak krucifix pověz, co to je,“ zvolal Wezr hlasem, jako když se
valí lavina, a sklepl cigaretu, „jsme u hluchoněmejch, či co?“
V té chvíli hodiny u kamen tloukly půl druhou a paní Mooshab­
rová se trochu probrala.
„Atlas vyšívanej,“ vypravila ze sebe.
„A má to cenu?“ zeptal se Wezr a znovu pohlédl na Nabuli. „Stojí
to groš?“
„Víc,“ kývla paní Mooshabrová a znovu se dotkla šátku a korálů.
„No a chceš to?“ zvolal Wezr a upřel na paní Mooshabrovou své
chladné světlé oči.
Paní Mooshabrová nejistě pohlédla na Wezra, Nabuli a černého
psa, který po ní stále šlehal okem, a pak náhle zničehonic její zrak
utkvěl na rohu kredence a klice u mléčného kuchyňského okna…
V té chvíli však už Nabule vyprskla smíchy a Wezr řekl:
„Tak dobře. Jseš němá jak ryba, a tak tedy máš recht. Tohle se
nenosí na hřbitov a na Péči. Tohle se nosí leda do Ritzu a tam ty
nejdeš. Ty radši prchneš k domovnici a schováš se. Ty radši pereš
prápor a jdeš do parku. A tak tohle tedy,“ zasmál se drsně, chladně,
jako když se valí lavina, „nedostaneš.“
Paní Mooshabrová ustoupila o krok k plotně, v očích se jí mihlo
okno z mléčného skla a roh kredence, a pak utkvěla zrakem na
kanapi. Na těch myších pastích, které tam ležely.
V té chvíli jako by se docela probrala.
„Prchneš k domovnici a schováš se,“ zvolala, „radši pereš prápor,
jdeš do parku. Ujeli jste mi. Udělali jste si legraci. Však to na tom
lístku stálo. A kde jste tohle vzali,“ zvolala a hodila rukou na balíčky,
„kde jste ty balíky vzali. Vy jste je ukradli.“

– 143 –
 Pohlédli na ni nechápavě, tázavě, Wezr svýma chladnýma svět-
lýma očima, člověk černý pes šlehl po ní tmavým okem a Nabule se
zasmála. Vřískla.
„Ano, ukradli,“ zvolala paní Mooshabrová a ještě víc ustoupila
k plotně, „ukradli stejně jako posledně ty peníze a věci. Peníze
a věci, o který jste se dělili. Jenže tohle jste ukradli z pošty.“
„Paní,“ řekl teď cizí člověk černý pes hebce a jeho hlas byl hebký,
měkký jako samet, „z jaké pošty? To jste si snad vymyslila. Vy to
víte tak přesně, jako byste byla policie. Nebo jste snad kartářka?“
„Nejsem kartářka,“ zvolala paní Mooshabrová, „ale tohle je kra-
dený. Z pošty ze stanice Hřbitov.“
„Z pošty ze stanice Hřbitov,“ řekl Wezr a sklepl cigaretu.
„Ano, z podzemky,“ zvolala paní Mooshabrová, stála už opět
u plotny, „z podzemky, a vy jste překupníci. Ale policie je vám na
stopě. Hyenu už zatkli, sami to víte, a teď zatknou i vás. A zavřou
bůhvíkoho ještě, vím všechno.“
„Ale hleďme,“ řekl Wezr s pohledem k Nabuli a černému psu,
který už zas mlčel a jen tiše hleděl na paní Mooshabrovou, „a jak jsi
vůbec na to přišla? Že je to z pošty ze stanice Hřbitov, a kdo vůbec
je hyena? Co vím, tak je to zvíře v zoo. V zoo v kleci jako lev. Kdo to
je, prosím tě, můžeš sdělit?“
„Paní,“ usmál se teď znovu člověk černý pes hebce, měkce a jeho
svislé koutky úst se zvedly, ‚jak to hyena a bůhvíkdo ještě a jak to
z pošty ze stanice Hřbitov? To je pošta přece, odkud lidé posílají ba-
líky na různé adresy. Ale copak vy nevidíte, že všechny tyhle balíky šly
na jednu stejnou adresu? Vy nevidíte, že ta jedna stejná adresa všech
těchhle balíků je státní kriminál? Největší kriminál v naší zemi?“
Paní Mooshabrová u plotny na chvilku ztratila řeč a nejistě po-
hlédla ke stolu.
„Tak je to z krimi,“ řekla, „to je jedno, ale je to z pošty. A vy pů-
jdete do krimi co nejdřív taky. A ty první,“ řekla Wezrovi, „sotva jsi
přišel, už půjdeš zas.“

– 144 –
 „Vidíš, jak ti to přeje,“ vyprskla Nabule a šťouchla do bratra.
„Paní,“ ozval se znovu cizí člověk černý pes hebce, „vy pořád tvr-
díte zvláštní věci. Už posledně jsem vám sdělil, že ani nevíte, kdo
Wezr je a co dělá. Pořád hlásáte, že byl v kriminále, a teď dokonce,
že se tam zas vrátí,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou,
„přitom netušíte, kdo Wezr je. Kdybyste tušila, kdo Wezr je,“ tiše se
usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „mohla byste být hrdá. Ale
co se týče balíků, tak vidím, že byste byla asi schopná jít na policii
a udat to, viďte. Mě byste taky udala?“ člověk černý pes se usmál
a jeho svislé koutky úst se blaženě zdvihly. „Ani mě neznáte.“
„Píchla by nás všechny, kdyby mohla,“ křikla Nabule, natřásla
se, „všechny. Ale vona,“ křikla, „si dá pozor. Vona,“ křikla a sáhla si
na rudou přezku na plášti, „si to rozmyslí.“ A pak se hned zasmála
přihlouplým otlemeným smíchem a vřískla: „Vona ví, že by si to
šeredně odnesla, vona ví, že by jí to nebylo nic platný.“
„Neřvi,“ Wezr náhle zhasil cigaretu o stůl, „není čas, jsou tu ještě
noviny a studna. Tak heleď,“ řekl a upřel své světlé chladné oči
k matce, „tak těchhle věcí se netkneš a hezky je schováš. Schováš
tuhle pod kanape, na kterým máš ty pasti, a já si pro ně přijdu.“
„Hezky je tu, paní,“ usmál se člověk černý pes, „pod kanape
schováme, ale aby nebyly ve vlhku a myši je nesežraly. Obložte to
těma pastma,“ usmál se a ukázal na kanape, „máte jich dost. A Wezr
si pro to přijde.“
„Panebože,“ křikla teď paní Mooshabrová a zas postoupila od
kamen ke stolu, „nic neuložím. Je to kradený a dáváte si to ke mně
schovat. Teď tedy vím, že jste překupníci, a sem mi nic takovýho
nebudete nosit.“
„Ale hleďme,“ řekl Wezr a vstal, „sem mi nic nebudete nosit. Jako
bysme tu už ani nebydlili. Vona nás už vyhazuje z bytu. Ale to je asi
proto, že ještě nic neví tuhle o tom štosu novin…“ ukázal na stůl na
štos novin v obrovském provaze, „že nic neví o studni. Já jsem skoro
na rozpacích,“ zasmál se a jeho hlas teď opět zazněl, jako když se

– 145 –
valí lavina, „na rozpacích, jestli jí máme ty noviny nechat, když nás
takhle vyhazuje. Jestli jí vůbec máme říct o studni.“
„Já bych jí tu studnu na nos nevěšela,“ řekla Nabule a sáhla si
na rudou přezku na plášti, „ještě to vytlachá tý dryáčnici a nebude
z toho nic. Je to pro ni škoda.“
„Paní,“ ozval se opět cizí člověk černý pes, „vy zde děláte překážky
kvůli úschově balíků, tvrdíte, že jsou kradený a my jsme překupníci,
a přitom vám Wezr chce říci o studni a nechat vám tu tenhle štos
novin. To je tedy hezký vděk,“ řekl hebce, měkce, „hezký vděk za jeho
dobrou snahu. Podívejte, paní, řekněte nám napřed ještě něco. Co
jestli tyhle balíky nejsou všechny? Co jestli přijdou ještě další? Co
jestli je tohle jenom začátek,“ tiše se usmál a hleděl na paní Moos­
habrovou, „můžou přijít ještě další z pošty ze stanice Hřbitov, jak
tvrdíte, může v nich být i zlato a stříbro. Zlato a stříbro,“ tiše se usmál
a hleděl na paní Mooshabrovou, „všechno musíte schovat, aby na to
nikdo nepřišel, a mlčet. Kdybyste o tom mluvila,“ tiše se usmál, „tak
byste nás vyzradila, a víte, že by to pak bylo zlé?“
Zatím si Wezr zapálil novou cigaretu, vzal balíky a strčil je pod
kanape. Cizí člověk černý pes vstal ze židle a pomohl mu. Také
Nabule vstala, koukla na pasti na kanapi a smála se.
„Tak a je to,“ řekl Wezr, „je to uskladněný jako ve skladišti na
letišti. V suchu a teple.“ A pak sklepl cigaretu, postoupil k matce
a řekl:
„Tak a teď ti něco povím. Abys věděla, že ti vskutku něco kápnem,
i když si to vlastně nezasloužíš. Tak tedy tuhlety noviny. Tuhleten
štos novin,“ otočil se ke stolu a chytil štos za provaz, „tak ten je
k výdělku, a to hned. Je to poslední vydání Rozkvětu. Teď budou
dvě…“ koukl na hodiny u kamen, „za chvíli je čas, abys s tím vyšla
a prodala to. Je to dvě stě kusů, za sto prodaných máš šesták, dvě
stě prodáš za čtvrt hodiny. Lidi se o polední vydání rvou, protože
se v něm píše, co se večer a ráno nepíše. A až to prodáš, vezmeš
utržený prachy a s touhle kartou…“ Wezr sáhl do šedého pláště

– 146 –
a vyňal kartu s adresou Rozkvětu a číslem, „s touhle kartou půjdeš
do redakce, dáš jim utržený prachy a oni ti vyplatí dva šestáky. Dva
šestáky za čtvrt hodiny na dlaň, to je jiný než dva groše za měsíc
za hroby. To tedy máš kšeft, jakej má málokdo. A ještě ti poradím,
kam si s novinama stoupneš a co budeš vykřikovat, abys to měla
za čtvrt hodiny pryč. Aby ti to lidi rvali. Stoupneš si na křižovatku
u Slunečnice na ten roh poblíž kiosků, co vede třída na náměstí na-
šeho předsedy Rappelschlunda, v tý je i redakce. A vykřikuj nějakej
nadpis z týhle první stránky…“ Wezr ukázal na první výtisk novin,
který byl navrch štosu, „přece číst umíš, ne? Křič třeba tuhleten
nadpis o tý starý věčný nesmrtelný kurvě. A nezapomeň kartu,“
hodil kartu Rozkvětu na stůl k balíku.
Paní Mooshabrová stála teď už dost blízko stolu a zírala na štos
novin. Hlava se jí opět točila a opět cítila jakousi žízeň. Pak náhle
slyšela hlas za svými zády od kamen.
„Co to dobrýho vaříte, paní,“ říkal člověk černý pes u plotny a na-
kukoval do hrnce a do misek, „vaříte oběd, a to nám nepodáte ani
lžíci? A přitom my k vám jdeme jednou za čas.“
Paní Mooshabrová chtěla něco říci, ale vtom vřískla Nabule.
„A co ta studna,“ vřískla a zakroutila se, „o studni jí přece ještě
řekni. Jestli se však z toho úplně nezjančí, tohle bude na ni silnej
tabák. Řekni jí dnes radši jenom polovinu a druhou až jindy,“ vřískla
a znovu se zakroutila, „aspoň si nás bude vážit, a až příště přijdem,
bude nás čekat s obědem.“
„Studna,“ zasmál se Wezr a sklepl popel z cigarety na zem, „tak
tedy studna. Víš, o co jde?“
Paní Mooshabrová hleděla na cizího člověka černého psa, který
koukal na bramboračku a kukuřičnou kaši na plotně, ale teď se
otočila a pohlédla na Wezra.
„Jaká studna,“ řekla.
„Studna,“ řekl Wezr a prošel se kuchyní, „existuje tady blízko
odsud v jednom dvoře studna a ty o ní nevíš. Bydlíš tu asi padesát

– 147 –
let a o studni blízko odsud nevíš. Bodejť bys věděla, neví o ní nikdo.
Ten, kdo o ní ví,“ sklepl cigaretu a náhle koukl na kredenc, kde stál
sáček Marokanu, „kdo o ní ví, neví to hlavní. Že v tý studni je poklad.“
Paní Mooshabrová hodila hlavou, pohlédla na Wezra, Nabuli
a cizího člověka černého psa, který už odstoupil od kamen a tiše
na ni hleděl, a řekla:
„To je asi lež. Asi nějakej podvod.“
„Tak vidíte,“ zvolal Wezr, „tak tohle je zase lež a podvod.“
„Já věděla, že je hloupá,“ vyprskla Nabule a sáhla si na rudou
přezku.
„Paní,“ řekl člověk černý pes hebce a měkce a znovu sedl na židli,
„jak tohle můžete tvrdit? Už jednou jste dnes tvrdila něco, co nebyla
pravda, že balíky jsou kradené z metra ze stanice Hřbitov, že jsme
překupníci. A teď tvrdíte, že studna je lež a podvod. A přitom říká-
te, že nejste ani policie, ani kartářka, či snad hádáte z hvězd? Jak
to můžete říkat? Nehledě na to,“ černý pes se tiše usmál, „že taky
pořád tvrdíte o Wezrovi, že byl v kriminále a zase se tam vrátí…“
„Tak co je to za studnu,“ řekla paní Mooshabrová a hleděla na
štos novin na stole.
„Co je to za studnu,“ řekl Wezr a stoupl si ke kredenci k tomu
sáčku Marokanu, „řek jsem. Studna blízko odsud v jednom domě,
je v ní poklad. Nikdo o tom neví, ví jen o studni. Ty holt nevíš ani
o ní, ač tu bydlíš padesát let. Ten poklad může být i tvůj, když nám
pomůžeš. Je tam zlato, stříbro a pytel grošů.“
„Nepotřebuje peníze,“ Nabule se přihlouple zasmála, „je přece
bohačka. Má groše,“ přihlouple se zasmála, „ve stolku v pokoji
u maškarád. Neměls jí to vo tý studni říkat,“ zasmála se, „krk za to
dám, že to poví dryáčnici.“
„Však už jí víc nepovím,“ řekl Wezr a hodil cigaretu na zem, „uvi-
díme, jaká bude, až příště přijdeme. Jak nám ohlídá balíky, co se
vzpírala vzít. Jestli nám tu pod kanapem nezvlhnou, nesežerou je
myši. Jestli nám dá příště oběd…“ řekl a pohlédl k plotně.

– 148 –
 Paní Mooshabrová zatím stále dost hleděla na štos novin na
stole, též na tu redakční kartu, a teď konečně řekla:
„Jestli tedy chcete, tak vám dám oběd hned. Ale mám jen bram-
boračku a kukuřičnou kaši. Nemůžu vyvářet, můžu kupovat jen
chleba. Na zimu potřebuju uhlí.“
„A mně byste taky dala trochu na talíř?“ zeptal se člověk černý
pes.
„Dám vám taky,“ kývla paní Mooshabrová.
„Dobrá,“ řekl člověk černý pes a teď i on hleděl na kredenc na
sáček Marokanu, „dobrá. A co to máte, paní, támhle v tom sáčku, to
je cukr? Vy sypete práškovým?“
„To není cukr,“ řekla paní Mooshabrová, „to je Marokan, myší jed.
Sypu tím sousta támhle v těch pastích,“ ukázala na otoman.
„Marokan,“ usmál se černý pes, „myší jed. Sypete sousta. Paní,“
usmál se, „vy jste na mě úplně zapomněla. Víte, co jsem vám po-
sledně nabíd, a k tomu písemně. Že vám dám groš, když mě zbavíte
myší. Ale vy jste ten papír asi roztrhla a ani jste se neozvala.“
„Vždyť nevím vaše jméno,“ řekla paní Mooshabrová.
„Vždyť víte, že jsem kameník,“ usmál se černý pes, „když to tak
dobře víte, tak pak můžete jít ke kameníkům. Jsou přece u hlavní hřbi-
tovní brány. Je tam snad přece ještě i jeden jménem Bekenmoscht.“
„Tak půjdem,“ řekl Wezr a ještě se trochu rozhlédl kuchyní, ke
kanapi, na němž byly pasti, ke kredenci, kde stál Marokan jed,
k plotně, na níž byl hrnec s polévkou a miska kukuřice, „půjdem. Tak
tedy vem noviny a koukej vyjít, máš dvě. Na křižovatku ke Slunečni-
ci, křič třeba tohle o tý kurvě,“ ťukl na jeden nápis na hořejším výtis-
ku, „a pak s tržbou a touhle kartou hupky do redakce. Dostaneš dva
šestáky na dlaň. Jo a ještě něco,“ řekl, „podívej. Podívej, ten provaz
na těch novinách. Schovej ho, až noviny prodáš, vem ho domů. Byla
by ho škoda, je pěknej, silnej, udrží metrák. Tak jdem…“ A Nabule
se zakroutila, natřásla a zasmála, zapnula si rudé přezky u světlého
pláště a všichni tři vycházeli z kuchyně do chodby.

– 149 –
 „Jestlipak má ještě bidlo a ty černý fangle,“ vyprskla Nabule
v chodbě a paní Mooshabrová, která šla za ní, řekla:
„Bidlo, vidíš, že mám, támhle kouká v rohu, a prápory mám taky.
Jsou vypraný ve skříni, jak se sluší a patří.“
A pak Wezr otevřel dveře, vyšli do průjezdu.
„Tak se, paní, mějte dobře,“ řekl tiše černý pes, když obcházel
sud vápna, a trochu svraštil nízké čelo pod černými vlasy. „Jděte
s novinami, schovejte provaz a myslete na studni. Též na ty myši,
co nabízím, dám groš. Ten sud vápna je tu furt…“
A brzy jejich kroky ztichly venku na ulici jako kroky duchů.

Paní Mooshabrová pohlédla na štos novin v silném provazu na stole

a pak se těch novin dotkla, jako by nevěřila očím. Nevěřila očím,
i když ten štos tu na stole skutečně zbyl, ke všemu ještě srovnán tak
bezvadně a přesně, jako by byl vypadl ze stroje, a název Rozkvět na
něm tou tiskařskou černí jen zářil. Paní Mooshabrová nikdy noviny
nekupovala a málokdy je četla – někdo z domu, jako správcová či
Steinhägerovi, jí občas dal noviny k zatápění, to bylo vše. Natož tedy
aby paní Mooshabrová někdy noviny prodávala. Že by teď měla jít
na ulici a noviny prodávat, jí připadalo jako sen. A pak, nemohla
ani věřit, že by jí tu byli nechali dvě stě kusů, za něž dostane, když
je prodá, celé dva šestáky. Pohlédla na nápisy na první stránce pod
provazem a pomalu si je začala – tak přes ten provaz – číst. Nejvýš
byl nadpis „Policejní ministr Scarcola byl přijat předsedou Albínem
Rappelschlundem. Nehrozí v naší milé zemi rozbroje?“ A pod tím
článkem byly dva jiné: „U kráteru Einstein se dokončuje moderní
věznice pro 500 deportovaných vrahů. Doživotně ve skafandrech.“
A vedle: „Nové zprávy o chystaném Rekviem. Studuje ho tisíc hu-
debníků a tisíc zpěváků. Kdy bude premiéra, se ještě neví.“ A pod
těmito články byl další, ale ten pak už bylo vidět jen zpola, protože
na tom místě byly noviny přeloženy. Nápis zněl: „Lid chce vidět
kněžnu.“

– 150 –
 Paní Mooshabrové napadlo, zda to právě není ten článek, na
který ukázal Wezr, když jí radil, co vyvolávat, aby jí lidi rvali noviny
z rukou, a potřásla hlavou. Ten článek o tom, že tisíc hudebníků
a zpěváků něco cvičí, byl zřejmě i o paní Knorringové a panu Smir-
schovi a Landlovi z Péče. „To je to, co oni hrajou na les a zpívají,“
řekla si. „Moderní věznice pro pět set vrahů u nějakého kráteru…“
paní Mooshabrová jen potřásla hlavou. „To je na Měsíci a je to asi
nová vymoženost,“ řekla si. A ten první článek o policejním minis­
tru, přijetí a rozbroji v zemi pak jaksi zatím přehlédla vůbec.
Paní Mooshabrová rychle koukla na hodiny, bylo čtvrt na tři.
Vzpomněla si, že když jde v této době po ulici, třeba do družstva
pro chléb, vskutku vídá prodavače, jak vykřikují polední vydání
Rozkvětu, a také si připomněla, že vídá lidi, jak těm prodavačům
berou noviny z ruky, takže prodavači musí mít noviny vskutku
rychle prodané. A paní Mooshabrová se rozhodla.
Rychle si navlékla starý šátek, jupku a střevíce bez kramfleků,
dala si do dlouhé černé sukně klíče a kartu Rozkvětu a pak už jen
tak velmi zběžně koukla na sáček na kredenci a chytla štos novin
za provaz. A šla.
Bylo stále hezky, krásné zářijové odpoledne, slunce svítilo, bylo
teplo. Paní Mooshabrová proběhla se štosem novin třemi ubohými
ulicemi a tam na jejich konci, poblíž křižovatky u obchodního domu
Slunečnice, kde začínala moderní čtvrť Blauental, se na chvilku za-
stavila. Štos novin byl dost těžký, slunce svítilo, bylo teplo, na chvilku
ten štos položila na zem. A tu jí bleskla hlavou ještě jedna věc, na kte-
rou málem zapomněla: ta studna. „Existuje tady někde poblíž studna
a nikdo ani neví, že je v ní poklad. Nemám o tom mluvit,“ řekla si, „ale
správcové bych se snad zmínit měla. Zeptat se, co tomu říká. Jestli to
snad není nějaký podvod jako s tím Ri.“ Vzala noviny ze země a šla
dál. Přešla křižovatku po bílých pruzích na asfaltu na zelené světlo
a došla na roh hlavní třídy, kde uprostřed byla redakce Rozkvětu
a na konci v dálce náměstí Albína Rappelschlunda s jeho sochou.

– 151 –
Pohlédla na nedaleké kiosky ze skla a laminátu, u nichž stálo jen pár
lidí, pili limonády, snad jedli ještě i mražené krémy, ovšem lidí tam
bylo málo, byl poobědní čas… a paní Mooshabrová se na rohu třídy
zastavila. Dala štos novin ke zdi na zem a začala rozvazovat provaz.
„Jestlipak to prodám,“ říkala si, „musím vykřikovat. Ještě nikdy
jsem noviny neprodávala, až to řeknu správcové, ta bude koukat.
Měla jsem jí to říct hned, mohla jít se mnou.“ Zatím paní Mooshabrová
stále rozvazovala provaz, byl vskutku silný jako na koně, noviny jím
byly několikrát převázány, a zatím za jejími zády přecházeli lidé
a nikdo si jí příliš nevšímal. Ale někteří lidé si přece jen jaksi všimli,
že tu nějaká stařena ve starém šátku, jupce, dlouhé černé sukni
a střevících bez kramfleků na zemi u zdi rozvazuje noviny. Když ob-
čas zdvihla hlavu a trochu se porozhlédla, viděla takové lidi a měla
dojem, jako by ji míjeli schválně dost pomalu. Náhle měla dojem, že
někde poblíž rohu, kde stojí a rozvazuje, se v nějakém průjezdu či
průchodu skrývá pár lidí, kteří ji tajně sledují. Pohlédla v ten směr,
také ke kioskům, ale nikoho takového neviděla. Jen u kiosků stálo
pár lidí, pili limonády a snad jedli i mražený krém. Znovu se sehnu-
la, aby rozvázala poslední uzlík, a v té chvíli ji napadlo, že mnozí
lidé za jejími zády snad už číhají, až začne vyvolávat a prodávat. „Je
to zvláštní,“ myslila si, „vždycky jsem chtěla prodávat, salát, šunku,
limonády, mít kiosk. Nemám ho, a teď přece jen prodávat budu. Až
to řeknu správcové, ta bude koukat.“ Konečně štos novin rozvázala,
silný provaz svinula a schovala do kapsy v sukni, skoro se jí tam
nevešel, a pak vzala pár novin, ostatní nechala ležet u zdi za svými
zády, napřímila se a poprvé otevřela ústa.
„Rozkvět poledne,“ zvolala a ani by byla svůj hlas nepoznala,
jak divně tady na ulici, na rohu křižovatky a hlavní třídy zněl, paní
Mooshabrová ještě nikdy v životě takhle na ulici sama pro sebe nic
nevykřikovala… „Rozkvět poledne,“ volala, „nová věznice na Mě-
síci, policejní ministr, rozkol, lidé chtějí kněžnu…“ A lidé se začali
zastavovat.

– 152 –
 První přiskočil nějaký holohlavý pán a strkal paní Mooshabrové
peníz. Paní Mooshabrová poznala, že je to půlgroš, a teď si uvědo-
mila, že nemá peníze, aby mohla dávat nazpět, když by někdo platil
větší mincí.
„Pane, nemám nazpět,“ řekla a holohlavý pán stáhl ruku a beze
slova odešel. Ale už tu byli jiní. Paní Mooshabrová jim dávala noviny
a oni jí dávali do dlaně čtvrťáky. Jeden dal pětník a paní Mooshabrová
mu vrátila tři čtvrťáky. A když pak právě nikdo nekupoval, zvolala:
„Rozkvět poledne, lidi chtějí kněžnu, policejní ministr, na Měsíci
krimi…“ a už se hrnuli další a paní Mooshabrová se záhy musila
sehnout pro další štůsek čísel a čtvrtníky se jí sypaly do dlaně,
a paní Mooshabrová si jen myslila: „Tak už prodávám, už prodávám,
ne salát, šunku, limonády, a nemám kiosk, ale prodávám. Noviny.“
A bylo jí nějak velice dobře. Co se stalo pak, stalo se snad v minutě,
kdo může v tak strašné chvíli změřit čas, a bylo to hrozné…
Náhle totiž kdosi na chodníku, pár kroků od paní Mooshabrové,
vykřikl. Vykřikl k ní, paní Mooshabrové, která tam stála u zdi, za
zády měla ležet štos a v duchu si říkala „Už prodávám“, vykřikl k ní,
paní Mooshabrové, ale také k davu, který kolem ní proudil, vykřikl
do vzduchu, jako se křičí, když se volá v některých šťastnějších
zemích na ulici na poplach.
Paní Mooshabrová zahlédla, že se náhle před ní zastavují lidé,
zastavují se však jinak než jak dosud, když si kupovali noviny, a vi-
děla, že mnozí z nich ty noviny, ten Rozkvět, který právě prodává,
drží v ruce, a pak slyšela nové výkřiky, hluk a hlomoz, a náhle jí
blesklo před očima několik zdvižených pěstí. Nevěděla, co se děje.
Nevěděla, zda snad tady na tom rohu náhle neusnula a tohle není
sen, anebo zda někde poblíž se nezřítil dům. Stiskla pár čísel, které
měla v ruce, jako by to bylo stéblo, kterého se chytá, a pak před ní
vyvstal nějaký neurčitý muž a strašlivě zakřičel.
„Co to prodáváte, chůvo,“ zakřičel, „co si z nás tropíte žert. Vždyť
vy prodáváte Rozkvět tejden starý.“

– 153 –
 Paní Mooshabrová se zapotácela a nebyla schopna slova.
„Paní, utečte,“ sykl kdosi, „prosím vás, honem utečte, nebo vám
nabijou.“
„Paní, honem, honem pryč,“ sykl kdosi druhý, „pryč, nebo vás
utlučou.“
„Podvodnice,“ křikl kdosi třetí, „zlodějka.“ A pak někdo z davu
křikl: „Kde je nějaký kámen.“
Ale to už paní Mooshabrová ani nevnímala. Cítila, že ji čísi ruce
táhnou z kruhu lidí, který se kolem ní svírá, zahlédla ještě zdvižené
pěsti a pak ještě za hlavami lidí nějaké tváře, které se strašlivě smá-
ly, měla dojem, jako by to byly tváře, které se kdesi poblíž v nějakém
průchodu skrývaly a snad je odněkud zná… a pak už ani nevěděla,
co se s ní děje. Někdo jí hodil na hlavu ten štos novin, který měla za
zády, ale trefil se jen zpola. Ona už prchala s těmi pár výtisky, které
jí zůstaly v ruce, prchala ke křižovatce a kdosi za ní volal: „rychlejc,
rychlejc, zmizte“, a kdosi jiný volal: „patrol, patrol“, a kdosi ještě jiný:
„zahoďte ty peníze, co jste falešně utržila, hoďte je na zem“. Ale to
už prchala přes křižovatku po bílých pruzích na asfaltu a na čer-
venou, právě se rozjížděla auta, prchala kolem obchodního domu
Slunečnice a střevíce bez kramfleků se jí vyzouvaly a dlouhá černá
sukně se jí pletla pod nohy a pod nohy se jí pletlo ještě něco, o čem
ani neměla tušení, zahlédla strážníka v černé helmě se stříbrem
a střapci na ramenou, běžela, běžela a náhle…
Náhle, když už byla na konci sil, všechno v ní ztichlo. Bylo to ve
chvíli, kdy vběhla do první ze tří bídných ulic poblíž svého domu
a když už skutečně nemohla dál. Kdy už jí krev v hlavě, v hrudi
tloukla tak zběsile, že se zdálo, že ji tím tlukotem srazí k zemi. Proč
tak náhle za ní všechno ztichlo, vůbec netušila, snad to byl něja-
ký podivný zázrak anebo to snad bylo tím, že na velké křižovatce
běžela na červenou a pronásledovatelům v běhu zabránila rozjíž-
dějící se auta, bůhsuď. Ale vskutku, když se v té první z bídných
ulic zastavila, zpocená, ztrhaná, s krví tlukoucí v hlavě a v hrudi,

– 154 –
nebyla jediná živá duše za ní. Viděla, jak proti ní jdou nějací lidé,
kteří byli docela nevšímaví, nevěděli, netušili, co se stalo, přicházeli
odjinud, a kus dál za nimi viděla nějaké v zabílených blůzách, kteří
si hvízdali a pískali, a to snad byli zedníci z jejich domu, kteří se vra-
celi z práce… Paní Mooshabrová brzy zas vykročila dál a konečně
doběhla k domu. Vběhla do průjezdu, oběhla cihly, trakař a sud
vápna, odemkla a zmizela v bytě. V kuchyni klesla na kanape jako
starý uschlý podťatý strom. Jen ještě otevřela ruku, z níž vypadlo
pár čísel Rozkvětu na zem k jejím nohám, kde teď také ležel konec
silného provazu, jehož začátek měla v kapse.

– 155 –
 XI

Nikdo neví, co se pak v bytě paní Mooshabrové dělo. Zjistit však,

co se dělo v její hlavě, je zcela nemožné. Snad hleděla na pár čísel
Rozkvětu u svých nohou a hlavou jí procházely výkřiky nadpisů
na rohu, snad hleděla na obrovský provaz, který jí ležel u nohou,
a hlavou jí procházely představy, které nelze popsat. Snad chvílemi
hleděla i na kredenc a pak viděla i to, co tam dosud stálo, sáček
s práškem bílým jako cukr, sáček s myším jedem Marokanem…
nikdo neví, co se v těchto chvílích dělo v bytě paní Mooshabrové
ani v její hlavě. Jisté je jen, že když hodiny u kamen tloukly tři, paní
Mooshabrová se vzchopila.
Náhle paní Mooshabrová vstala z kanape a běžela do pokoje.
Přistoupila ke stolku. Otevřela jej, vyňala pár hadrů, jakési staré pe-
četidlo, starou odřenou tašku, v níž byly dva groše, pětník, šesták…
pak zalovila rukou. Vytáhla strašný čepec s mašlí a brýle, brýle po
nebožtíku muži, kočím v pivovaru. Pak hmátla znovu a vyňala kra-
bičku. Byly v ní červené, zelené a žluté koule z bambusu, ringle do
uší a sáček s rukavicemi. A konečně vyňala i pudr, růž a tužku na
obočí. A pak šlo všechno snad dost rychle. Paní Mooshabrová na
sebe koukla do zrcadla a snad se jí na chvíli sevřelo srdce. Snad se
přitom podivila, že nemá na hlavě klobouk s dlouhým chvějícím
se pápěřím, nýbrž čepec s mašlí a na očích brýle, a že nevypadá
jako herečka či žena komorníka, nýbrž spíš jako nějaká bohatá
vdova ze Spásy nebo od baptistů. Možná však, že se v zrcadle ani
nevnímala, že se koukla jen tak rychle, zběžně jako člověk, který
spěchá, a možná že se do zrcadla nekoukla vůbec, vrátila se do ku-
chyně. Chvíli hmatala po kredenci, kde stál sáček s tím práškovým
cukrem jedem Marokanem, snad na sáček sáhla, snad jej odsunula,
snad jej přisunula, nikdo neví. Rozhodně však chytla menší černou

– 156 –
tašku – ne tu velkou, kterou nosila na hřbitov – nahmátla v sukni
hrst čtvrťáků, které jí zbyly z prodeje, a nějakou kartu… a pak vyšla
z bytu. Nikoho nepotkala ani v průjezdu ani před domem a snad
nikoho nepotkala ani v těch třech bídných ulicích. Byly čtyři hodiny
odpoledne.
Ve strašném čepci s mašlí uvázanou pod krkem, ve velkých kula-
tých brýlích s černými obroučkami, v načervenalých a bíle poprá-
šených tvářích, namalovaných rtech a obočí, se šňůrou barevných
bambusových koulí, s ringlemi na drátech a v bílých rukavičkách
s krajkovím… ve své dlouhé černé sukni – ale staré, ne té lesklé
sváteční – v jupce a střevících bez kramfleků… se octla na asfaltové
křižovatce u obchodního domu Slunečnice. Přeběhla ji na přechodu
po bílých pruzích a došla na roh hlavní třídy, kde uprostřed byla
redakce Rozkvětu a na konci v dálce náměstí Albína Rappelschlun-
da… na ten roh, kde ještě před necelou chvílí vykřikovala, vyvolávala
nešťastné noviny, nebylo tam po té hrůze a rozházených novinách už
ani stopy, snad si je lidé rozebrali na podpal, snad je uklidil zametač.
Ale poblíž rohu stál hlouček lidí, pár mužů, žen a žáků, a o něčem
mluvili. Paní Mooshabrová přešla rychle, měla dojem, že mluví o ně-
jakém blížícím se svátku… neslyšela. Sáhla si na brýle a zamířila ke
kioskům ze skla a laminátu, kde pár lidí jedlo, pilo… a pak se dala
jednou větší třídou, která sem také ústila, a tou pak šla a šla, až se
konečně octla na jednom rohu a pak před Útulkem svatého Josefa.
Útulek svatého Josefa byl v klidné boční ulici ve starém, ale peč-
livě pěstěném domě. V průčelí ve výklenku ve výši patra byla socha
pěstouna Páně v hnědé františkánské kutně. V přízemí v oknech
byly mříže, ale ne kvůli chovancům uvnitř, nýbrž kvůli zlodějům
zvenčí. V útulku bylo o děti postaráno biskupskou konzistoří po
dvě odpoledne v týdnu.
Na protějším chodníku té klidné boční ulice byla řada stro-
mů a tyto stromy na protějším chodníku, na rozdíl od některých
v parku nebo na hřbitově, už přece dost znatelně žloutly. Bylo sice

– 157 –
stále teplo, hezky, byla druhá polovice září, ale tyto stromy patřily
snad k druhu, který dříve schne. Sem tam se z nich dokonce už snesl
povadlejší list a jeden takový list spadl i na koně, který tam pod
stromy stál s vozem a čekal zřejmě na kočího. Na této straně ulice,
ale ne přímo proti útulku, nýbrž na rohu, byl i obchod s nějakým
plechem a nad ním hodiny.
Paní Natálie Mooshabrová v dlouhé tmavé sukni, jupce a střeví-
cích bez kramfleků… v čepci s mašlí, uvázanou pod krkem, ve velkých
kulatých brýlích s černými obroučkami, v červených a bíle poprá-
šených tvářích, nabarvených rtech a obočí, se šňůrou barevných
korálů a s ringlemi v uších a také s menší černou taškou v bílé ru-
kavičce chodila po tom druhém chodníku sem tam, od koně s vozem
na roh k plechařství a zase zpátky. Chodila už dost dlouho a i k ní
se občas snesl ze stromu list, ale toho si nevšímala. Nespouštěla
z očí útulek na protější straně. Když z něho někdo vyšel, zrychlovala
krok, ale zase jej hned zpomalila, byli to samí neznámí lidé. A ani si
moc nevšímala lidí, kteří po tomto chodníku se stromy ji sem tam
míjeli, věděla, že na ni hledí, a věděla proč. Nevypadala dnes jako
herečka a snad ani ne jako žena komorníka nebo plukovníka, spíš
jen jako bohatá vdova ze Spásy nebo od baptistů… nespouštěla z očí
útulek. Když se hodiny nad plechařstvím blížily k páté, zastavila
se u vozu, a aniž spustila z očí útulek, hleděla na koně. Měl odřený
chomout a v něm sehnutou hlavu, pokojně hleděl na dlažbu pod
svým krkem, na němž mu visel pytel ovsa. U kozlíku pro kočího
trčel z pochvy bič s několika zelenými a červenými uzlíky. Pak už
hodiny nad plechařstvím ukazovaly za pět minut pět a na chodníku
u koně za zády paní Mooshabrové zazněly kroky. Paní Mooshabrová
se ohlédla a viděla, že k vozu přichází starší robustní chlap v zelené
blůze a vysokých gumových botách. Koukl nejdřív na koně, ale pak
na ni, paní Mooshabrovou, a v té chvíli se zastavil a otevřel ústa.
„Čekám tu na jednoho chovance z útulku,“ řekla paní Mooshab­
rová a zatřásla menší taškou.

– 158 –
 Robustní chlap přivřel zrak, pohlédl do očí za velkými kulatými
brýlemi a trochu trhnul hlavou.
„Můj muž byl taky kočí,“ řekla paní Mooshabrová, ale to už opět ne-
spouštěla z očí útulek naproti, „kočí v pivovaře. Ale už umřel. Ve válce.“
Kočí si náhle odplivl, vlezl na kozlík, chytil bič, opratě a křikl „hyje“.
A právě v tu chvíli se vchod útulku na druhé straně ulice otevřel
a chovanci se začali rojit. Paní Mooshabrová ustoupila za strom
a zbystřila zrak. Vycházeli po dvou nebo v hloučcích, sem tam vyšel
i někdo sám a paní Mooshabrová měla dojem, jako by vycházeli lidé
z kostela nebo nějací písaři z banky. A pak konečně spatřila štěstí.
V hloučku vrstevníků se náhle objevil blonďáček v zeleném svetříku.
Chvilku postál s hloučkem před vraty a pak všichni, hlouček i on,
zamířili přes ulici k plechařství, k rohu. Paní Mooshabrová odstou-
pila od stromu, za nímž stála, a dala se do pomalé chůze. K rohu
k plechařství. Na rohu u plechařství se blonďáček v zeleném svetříku
s hloučkem opět na okamžik zastavil a pak všichni zahnuli za roh. Za-
hnuli na větší třídu a paní Mooshabrová přidala do kroku. Za rohem
na větší třídě je dostihla a pak se držela za nimi v dobré vzdálenosti.
Chvílemi zatřásla taškou, chvílemi si posunula brýle, občas si sáhla
pod krk na mašli čepce… věděla, že si jí lidé všímají, hledí na ni, snad
se za ní i točí, věděla proč a bylo jí to jedno. Hleděla jen před sebe
na zelený svetřík, který šel s hloučkem v dobré vzdálenosti před ní,
a jak ten hlouček šel, postupně se zmenšoval a řídl. Tu zahnul ten
vlevo, ten vpravo a paní Mooshabrová věděla, že na jednom místě
se už octne hoch v zeleném svetříku úplně sám. Šel přece na nádraží
Centrální hřbitov a z této části Linde musil tam jít přes křižovatku
u obchodního domu Slunečnice. A skutečně, poblíž křižovatky u ob-
chodního domu Slunečnice šel už hoch v zeleném svetříku úplně
sám. Paní Mooshabrová zrychlila krok a nechala chlapce dojít až ke
křižovatce. Tam se hoch na chvilku zastavil, protože byla červená.
A v té chvíli, kdy byla červená a křižovatkou se hnala auta, paní
Moos­habrová zatřásla černou taškou a přistoupila k chlapci.

– 159 –
 „Chlapečku,“ řekla a zatřásla černou taškou, „převeď mě přes ulici.
Jsem už stará, špatně vidím, a když mě převedeš, dám ti něco na zub.“
Chlapec zdvihl hlavu a na chvilku strnul. Spatřil stařenu v čepci
s mašlí pod krkem, ve velkých kulatých brýlích, s korály, ringlemi
a s tváří červenou a bílou, červenými rty a černým obočím, a spatřil
též její bílé rukavičky a menší černou tašku v ruce… na chvilku
strnul. Paní Mooshabrová se trochu usmála a pak se kupodivu náhle
usmál i on.
„Převedu,“ kývl.
Byla už zelená a mohlo se jít. Paní Mooshabrová vzala chlapce
za zelenou bavlněnou paži a tak přecházeli křižovatku po bílých
pruzích.
„Jela jsem tuhle pod zemí,“ řekla paní Mooshabrová ještě na
pruzích na křižovatce, „vystoupila jsem u hřbitova. Neprodáváš na
perónu Hřbitov z vozíku?“
„Na nádraží Centrální hřbitov,“ opravil ji hoch, „v podzemní dráze
čili v metru.“
„Tak to jsi vskutku Linpeck,“ kývla paní Mooshabrová a chlapec
se podivně usmál a přisvědčil.
„A to tam teď jdeš, viď,“ řekla paní Mooshabrová a chlapec se
podivně usmál a lehce pokrčil rameny.
„Normálně,“ řekl, „tam jdu. Prodávám od šesti.“
Přešli křižovatku a octli se na chodníku, právě u obchodního
domu Slunečnice. Ve velkých výkladních skříních se spoustou
nejrůznějších věcí svítily již pestré barevné neóny, bylo téměř půl
šesté, polovice září. Paní Mooshabrová pohlédla k těm velkým vý-
kladním skříním a řekla:
„Tak žes byl tak hodný a převed jsi mě, tak ti něco dám na ten
zub. Ale já to nemám,“ řekla, „já to musím napřed koupit. Byla bych
to koupila už cestou k útulku…“ řekla, „ale měla jsem strach, abych
se nezpozdila. Musím to koupit teď.“
„A co to bude,“ řekl chlapce, „indiánek?“

– 160 –
 „Indiánek,“ kývla paní Mooshabrová a zatřásla menší taškou
v bílé rukavičce, „indiánek. Ale když mi povíš, jak ve škole zlobíš,
koupím ti něco lepšího. Medový koláč.“
„Medový koláč,“ zasmál se blonďáček v zeleném svetříku, „proč
bych neřek, jak ve škole zlobím, když přece nezlobím? To je snadný.
Já si přece už sám vydělávám groše. A jak to,“ řekl a podivně se
usmál, „jak to, že byste byla koláč koupila už cestou k útulku, ale
nechtěla jste se zpozdit…“
„Byla bych ho měla v tašce připravený,“ paní Mooshabrová zatřás-
la taškou, „ale měla jsem strach, že se zpozdím, a tak ho připravený
v tašce nemám. Koupím ho teprv teď. Ale musíš říct, jak ve škole
zlobíš. Pereš se.“
Zahnuli do ulice za obchodním domem Slunečnice, kterou se
dalo při trošce dobré vůle přijít k hřbitovu, a chlapec řekl: „Peru?
A jo, já už vím. To asi myslíte, jak psala učitelka domů. Že jsem zbil
Kozla. Ale on si začal. On se mi vysmíval.“
„A jak se ti vysmíval,“ zeptala se paní Mooshabrová a posunula
si brýle na očích.
„Vyndal medový koláč,“ řekl blonďáček, „a mával mi s ním před
hlavou. To bys jed, to bys jed, ale ty tyhle koláče na vozíku nemáš.
Ty máš na vozíku seno.“
„Seno?“ podivila se paní Mooshabrová a sáhla si pod krk na
mašli. „Jak to, seno?“
„No seno,“ hodil chlapec hlavou, „jako že prodávám seno pro koně.
Seno a voves. Že jsem kupec s koňskými potřebami. A tak jsem do
něho vrazil.“
„Vrazil?“ trhla hlavou paní Mooshabrová. „Vrazil? Nůž?“
„Ale ne nůž,“ zasmál se blonďáček, „ramenem.“
Paní Mooshabrová si zas sáhla pod krk, pokývala a řekla: „Ale to
jistě není všechno. Nemluvíš někdy sám k sobě?“
„Sám k sobě,“ zasmál se chlapec, „to přece mluví lidi. Na tom
přece nic není. Učitelka taky mluví k sobě. Říká třeba, to tedy

– 161 –
uvidím. Nebo, teď abych už začala. Mamá, když byla v Tetrabiblos,
tak taky mluvila k sobě. Když cvičila role. A copak ti kameloti třeba,“
usmál se hoch, „ty k sobě nemluví, když na třídě vykřikujou noviny,
noviny…“
Paní Mooshabrová trhla hlavou a opět si trochu posunula brýle, šli
stále tou ulicí za obchodním domem, kterou se dalo dojít ke hřbitovu,
všechny obchody byly už rozsvícené. A paní Mooshabrová řekla:
„A co sny? Nezdají se ti taky sny? Třeba sny, že lítáš?“
„To jo,“ kývl blonďáček v zeleném svetříku, „to se mi zdají. To je
dobrý.“
„A ty taky rád jezdíš výtahem, viď,“ zeptala se.
„To taky,“ zasmál se hoch, „jak to víte? Nebo jste se dozvěděla, že
jsem v něm rozbil sklíčko?“
„To ani ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „to já jen tak sou-
dím. Každej, kdo rád lítá, jezdí výtahem. Pojď,“ řekla, „přejdem na
druhou stranu, abysme líp došli ke hřbitovu k bráně.“ A když tedy
přecházeli a byli uprostřed ulice, paní Mooshabrová řekla:
„A co takhle oheň.“
„Oheň,“ podivil se chlapec, „jak to oheň, co takhle, tomu nero-
zumím.“
„No oheň,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou, došli na druhý
chodník, „jestli ho máš rád. Jestli snad něco někdy nepodpálíš.“
„Nepodpálím,“ zavrtěl hoch hlavou, „dělám ohýnky na louce.
O prázdninách, když jsem na venkově. Jo a taky na poli, jestli víte, co
je to strniště. Vy jdete se mnou na nádraží Centrální hřbitov či co,“
zeptal se s pohledem do dálky, „já myslil, že jdem někam jinam…“
„Jdem,“ kývla paní Mooshabrová a dotkla se velkých kulatých
brýlí, „jdem do cukrárny koupit ten medový koláč.“
„Do cukrárny koláč,“ kývl hoch a podivně se usmál, „to je možný.
Normálně jsem na peróně od šesti, ale takhle se můžu zdržet. Třeba
do devíti… Ale jak to,“ řekl znovu, „že jste šla k útulku a bála jste se,
abyste se nezdržela. Copak vy mě znáte?“

– 162 –
 „Neznám,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou, „vím jen, že pro-
dáváš na peróně Hřbitov z vozíku. Jak bych tě znala, když jsem tě
nikdy v životě neviděla.“ A pak paní Mooshabrová řekla:
„Ale ještě jsi mi pořád neřek, jak ve škole zlobíš. Ty se neučíš,
viď.“
„Učím,“ kývl hoch.
„A co se učíš,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou a dotkla se
brýlí, „co třeba, básničky?“
„O předsedovi Rappelschlundovi,“ řekl hoch, „měl tuhle svátek.
Měl na rynku ověšenou sochu.“
„A co se učíš,“ řekla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk, „pověz.“
A chlapec se podivně usmál a řekl:
„Albín Rappelschlund odhalil a potrestal zrádce, stal se vládcem
s kněžnou vdovou panovnicí Augustou a vládne s ní do skonání
věků.“
„Ale to je snad málo,“ řekla paní Mooshabrová, „snad se učíte
víc?“
„Dal lidem víc práce,“ řekl hoch, „zavedl pořádek, založil letiště
pro hvězdolety, pětkrát byl na Měsíci a jeho krev při přistání ne-
ztěžkala. Taky dokončuje u kráteru Einstein moderní věznici pro pět
set vrahů, bylo to minulej tejden v novinách…“ A paní Mooshabrová
opět trochu trhla hlavou a rychle řekla:
„A co ještě.“
„A ještě založil muzeum,“ řekl blonďáček v zeleném svetříku,
„jednou jsme tam byli se školou. Jmenuje se Muzeum míru Albína
Rappelschlunda.“
„A co v tom muzeu je, když jste v něm byli,“ zeptala se paní Moos­
habrová, „vycpaný ptáci?“
„Vycpaný ptáci,“ zasmál se blonďáček, „kdepak vycpaný ptáci.
Ty jsou jinde. Tohle je přece Muzeum míru Albína Rappelschlunda,
tam ptáci nejsou. Jsou tam pušky, kulomety, samopaly, děla, kanó-
ny a tanky. Taky zahnutý meče, pistole a revolvery. A taky takový

– 163 –
dýky. A taky spousta barevných nápisů. Učitelka nám říkala, že
Albín Rappelschlund je mírotvůrce, dobrotvůrce, kterého milují
všichni lidi, a řekla nám báseň: Již leť, sivý ptáku, do daleka, Albín
Rappelschlund tě chrání. Ale tohle všechno četla z těch nápisů, co
tam byly, i to, že vyhrál tu krátkou válku, co jednou byla, jestli si
ještě vzpomínáte… vona ví taky jistě svý, není přece hloupá, když
je učitelka. Jenže to nesmí říkat.“
„A co ví,“ zatřásla paní Mooshabrová hlavou a měla dojem, že se
jí čepec na hlavě posouvá, sáhla si pod krk, „co ví…“
„No co se říká,“ usmál se hoch dost podivně, „víte přece co, to
o kněžně vdově panovnici Augustě. No přece to, že je kněžna dávno
v hrobě, třeba už jak malé robě, a nevládne. Nebo že je živá, ale je věz-
něna v knížecím paláci. Nebo že se skrývá v městě. Rappelschlund ji
přece tajně odstranil, aby moh sám vládnout. A teď dostává strach,
že to praskne a lidi se vzbouří. Proto po ní možná pátrá, kdo ví, ne?
Lidi přece,“ řekl hoch a podivně se usmál, „lidi přece chtějí kněžnu,
copak to nevíte? Ale kdyby o tom někdo mluvil, tak ho zastřelí. Lidi
se i bojí…“ usmál se blonďáček v zeleném svetříku, „bojí, protože
mají strach. Ale v novinách se sem tam o tom už i trochu píše. Třeba
před tejdnem v poledním Rozkvětu…“
Paní Mooshabrová opět trhla hlavou, teď už potřetí, rychle si
sáhla na brýle a okem mrkla na chlapce. A chlapec koukl na ni
a tajemně se usmál. A paní Mooshabrové náhle blesklo, zda snad
ten blonďáček v zeleném svetříku ji dnes neviděl na rohu křižovatky
s nešťastnými novinami a nepoznal ji.
„Támhle je velká cukrárna,“ řekla paní Mooshabrová rychle, „tam
zajdu a tam ti koupím koláč. Medový, a ty…“ zatřásla taškou a trochu
na tu tašku koukla, „ty zatím počkáš před krámem.“
Došli k cukrárně, byla zvenčí obložena růžovým mramorem
a jmenovala se U Blesku čili rozděleného nebe. Světelný neón nad
ní byl rozštěpen ve dvě části a na něm byl ten nápis. Za výkladem,
rozděleným ve dvě části, bylo ve žlutých světlech hodně různých

– 164 –
dobrot. Paní Mooshabrová je rychle přehlédla a náhle měla dojem,
že mezi nimi vidí i jakési limonády, náhle dostala žízeň.
„U Rozděleného nebe,“ zasmál se blonďáček, „to je divné názvis-
ko, nezdá se vám?“
„Tak tu počkej,“ kývla paní Mooshabrová k chlapci, „já jsem tu
hned. Koupím medový koláč.“
A paní Mooshabrová vešla do cukrárny.
Cukrárna byla krásná i uvnitř, ovšem, byla to cukrárna na dost
velké třídě, která vedla k hlavní hřbitovní bráně na náměstí Anny­
marie Blažené. Byla tam zrcadla a na stropě dva křišťálové lustry.
V lustrech se svítilo stejně jako ve výkladních skříních, bylo k šesté
hodině večerní. Za pultem stála prodavačka v černém krajkovém
čepci a bílé čelence. Když viděla paní Mooshabrovou, trochu vyva-
lila oči.
„Chtěla bych něco,“ řekla paní Mooshabrová a její hlas zněl dost
vyprahle. Pak si posunula brýle, sáhla si pod krk a otevřela tašku.
„Co by to mělo být,“ řekla prodavačka úslužně, stále měla oči
dost vyvalené, hleděla na čepec s mašlí, na velké kulaté brýle a na
nabarvenou tvář, „čím mohu, madam, sloužit? Snad…“ prodavačka
se obrátila k regálu a nejistě ukázala kamsi, kde stály krásné limo-
nády… ale pak hned rukou sklouzla vedle a ukázala tam… „snad
nějakou vzácnou bonboniéru, snad tuhle vroubenou zlatem nebo
tuhle s chryzantémou… nebo tuhle vzácnou s obrazem knížecího
paláce a zlatým kočárem, váží kilo a jsou v ní samé vznešené kous-
ky…“
„Koláč,“ řekla paní Mooshabrová, „medovej koláč.“
„Ach ano,“ usmála se rychle prodavačka, „máme skvělé. Kolik
prosím, jednu rozdělenou mísu?“
Vtom vešli do cukrárny další lidé a za pultem se vynořily dvě
jiné prodavačky v černých krajkových čepcích a bílých čelenkách.
A pak se před paní Mooshabrovou na pultu octl balíček. Medový
koláč v jemném modrém papírku s bleskem.

– 165 –
 „Kolik platím,“ zatřásla paní Mooshabrová otevřenou taškou
a znovu pohlédla na regál s krásnými lahvemi limonád, „čtvrťák?“
„Tři,“ usmála se prodavačka. A paní Mooshabrová rychle sáhla
do kapsy dlouhé černé sukně, vyňala hrst čtvrťáků… a podala tři
prodavačce. Pak vzala balíček, koláč v jemném papírku s bleskem,
a odvrátila se od pultu.
„Au revoir, madam,“ řekla za ní prodavačka a paní Mooshabrová
kývla a s otevřenou taškou a balíčkem, koláčem v jemném papírku,
šla ke dveřím. Měla dojem, že za ní hledí všechny prodavačky i ti
zákazníci, kteří sem před chvílí vešli, ale nic si z toho nedělala.
Věděla dobře, proč na ni hledí. Dnes sice ne jako na herečku nebo
ženu komorníka, dnes spíš jako na bohatou vdovu ze Spásy nebo
od baptistů, měla přece čepec. Šla pomalu ke dveřím s otevřenou
taškou a balíčkem, koláčem v jemném papírku, a jak šla, trochu
ten papírek na koláči nadzdvihla a mrkla do otevřené tašky… Když
otvírala dveře cukrárny, tašku měla už zavřenou. Vyšla na chodník
a zdvihla oči. Blonďáček v zeleném svetříku tam stál, nakukoval do
výkladu a na ten nápis nad ním.
„Tak tu je,“ řekla paní Mooshabrová a dala chlapci balíček, koláč
v jemném papírku s bleskem.
„U Rozdělenýho nebe,“ řekl hoch, „i ten papír je jako rozštíplej.“
Rozbalil papír a koukl na medový koláč.
„Ten je ale zvláštní,“ koukl na medový koláč, „takový jsem vlastně
ještě neviděl.“
„Neviděl,“ paní Mooshabrová zatřásla taškou, „pročpak?“
„Protože je tadyhle navrchu bílý, posypaný.“
„Pocukrovaný,“ paní Mooshabrová si posunula brýle.
„Ale medový koláč se necukruje,“ zasmál se blonďáček v zeleném
svetříku, „to stačí už sám med. To je, jako kdyby se cukrovala čoko-
láda nebo se solily kyselý okurky.“
„Ale tenhle je z  moc dobrý cukrárny, z  týhle,“ ukázala paní
Mooshabrová rukavičkou za záda, neboť pořád ještě stáli před

– 166 –
cukrárnou, „koukej, jak je mramorová, uvnitř jsou zrcadla a lustry.
V takových cukrárnách se koláče holt ještě cukrujou. Tak pojď,
půjdem.“
Chlapec se podivně usmál a kousl do koláče. A šli.
„Prát se nemáš,“ řekla paní Mooshabrová, jak šli, „asi tě moc ne-
dráždil. Tys mu koláč asi prostě vzal. A mluvit sám k sobě taky není
správný. Člověk si to může myslit potichu a ne to sobě říkat nahlas.
Taky se nemá běhat ve výtahu, výtah se rozbije a nejede. Ale hlavně
se nic nesmí zapalovat. To by pak i dům moh shořet. Nesmíš takhle
zlobit…“ řekla paní Mooshabrová a dívala se, jak chlapec vedle ní
pomalu kráčí a jí koláč, „to bys matku utrápil. Utrápil bys matku
a z tebe by byl pomocnej dělník, nádeník. Utrápil bys matku, mohla
by i skočit pod vlak. Víš, jak tam na peróně ty vlaky jezdí.“
„Vona neskočí,“ zasmál se hoch a jedl koláč, „proč by skákala?
Vona spíš zas bude hrát. Vrátí se do Tetrabiblos a bude hrát divadlo.“
„A co otec,“ řekla paní Mooshabrová, „otec u vás není, viď.“
„Je pryč,“ řekl hoch, „odešel. A neplatí na mě groše. Říká, že máme
peněz víc než on. Že máme kiosk a on je jen chudý potápěč.“
„Potápěč?“ užasla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk. „Potá-
pěč? A kde se potápí? V loužích?“
„V řekách,“ zasmál se blonďáček v zeleném svetříku a polkl sousto,
„tahá potopený čluny, písek, pátrá, když někomu něco spadne do
vody. Má skafandr.“
„To je jako na Měsíci,“ řekla paní Mooshabrová.
„Jenže na Měsíci,“ řekl hoch, „jsou ve skafandrech furt, kdežto on
je ve skafandru jen ve vodě. To je ten rozdíl.“
„A prosím tě,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „a co ty
balíky na poště. Někdo říká, že jsi prý při tom pomáhal.“
„To je lež jako věž,“ řekl chlapec a pomalu jedl koláč, „to si myslí
jenom lidi, který tomu nerozumí. To byla tlupa, kterou vedla jedna
stará hluchá trestankyně, byla už mockrát v arestu. Jmenovala se
Hyena.“

– 167 –
 „Klaudingerová,“ řekla paní Mooshabrová a chlapec kývl. „Hyena
Klaudingerová,“ kývl, „ta. Já ne. Měli obšlápnutou poštu a ten výtah,
co je vzadu za perónem. Já jezdím po perónu s vozíkem a prodávám.“
Pomalu šli dál třídou, kterou se dá dojít ke hřbitovu na náměstí
Annymarie Blažené, k nádraží. V obchodech se svítilo, byl už sku-
tečný večer. Šest hodin a víc. Pomalu šli třídou, kterou se dá dojít ke
hřbitovu, a paní Mooshabrová hleděla, jak chlapec pomalu jí koláč.
„Chutná ti?“ zeptala se.
„Chutná,“ kývl chlapec, „chutná, ale dost zvláštně. A taky dost
zvláštně voní,“ chlapec čichl ke koláči, „tak trochu jako po hořkých
mandlích. Že jsou v něm hořký mandle, viďte.“
„Možná že jsou,“ kývla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk.
„Ale ty se taky do medových koláčů nedávají,“ zasmál se hoch.
„Možná že v lepších cukrárnách ano,“ řekla paní Mooshabrová,
„já to sama nevím. Slyším to poprvé. To byla moc dobrá cukrárna,
však jsi viděl ten mramor a uvnitř zrcadla a lustr. U Rozštěpenýho
nebe, tam to bylo skoro jako v Ri…“
„U Rozdělenýho nebe,“ poopravil blonďáček v zeleném svetříku
a pak náhle zničehonic zdvihl oči a řekl:
„A paní, poslyšte, co to máte za brejle? Vždyť ty vaše brejle ne-
mají skla. Vždyť jsou bez sklíček. Jak skrz ně můžete vidět?“
„Ach jak,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou a snad teprv teď
si vlastně jaksepatří uvědomila, že brýle po nebožtíku muži, které
schovává v pokoji, vskutku nemají skla… „nemají. Jsou bez sklíček.
Ale právě proto skrz ně vidím. Jinak bych přece skrz ně neviděla.“
Blonďáček v zeleném svetříku polkl, zasmál se a řekl:
„To je ale zvláštní. A že jsou tak velký a kulatý, takový se už ani
nenosí. Že jsou ještě předpotopní, viďte.“
„Dost předpotopní,“ kývla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk
na mašli, „ty chodíš na náboženství, viď, když chodíš do útulku, víš,
kdy byla potopa?“

– 168 –
 „Dávno,“ řekl chlapec a pomalu jedl koláč, „pamětníků už není.
Nebylo jich už ani před čtyřma tisíci léty.“
„Bodejť,“ kývla paní Mooshabrová, „tak dlouho svět ani není.“
Stále pomalu šli ulicí k nádraží Centrální hřbitov a paní Moos­
habrová se dívala, jak chlapec jí koláč. Pak hoch opět zdvihl oči
a řekl:
„A taky, co to máte za čepec? Co to má tuhle za mašli? Takový se
přece taky nenosí. Taky je předpotopní.“
„Taky,“ kývla paní Mooshabrová, „starý. Ale zas se nosit budou.“
„A co to máte za korále,“ řekl hoch náhle a polkl, „takový velký
barevný, nejsou snad ze dřeva?“
„Ne ze dřeva,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a sáhla si na
brýle, „z bambusu. Z bambusu. Víš, co je to bambus?“
„Vím,“ zasmál se blonďáček v zeleném svetříku, „jak bych nevě-
děl. Bambus. Z toho se přece dělají hole k lyžím.“
Šli a chlapec pomalu koláč dojídal. Paní Mooshabrová se dívala,
jak pomalu dojídá, a pak chlapec řekl:
„Vskutku zvláštní koláč, takovej jsem ještě opravdu nejed. Cukro­
vaný s mandlema. A paní…“ chlapec náhle řekl a podivně se usmál,
„…není ten koláč náhodou ze zámku?“
„Ze zámku?“ užasla paní Mooshabrová. „Jak to ze zámku?“
„No tedy z paláce,“ podivně se usmál.
„Z cukrárny,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou, „z tý cukrárny
z Nebe, z tý s mramorem, viděls přece, že jsem ho tam kupovala.“
Chlapec chvíli mlčel, jen se mírně usmíval, tak skoro jen pro sebe,
a pak řekl:
„A paní, heleďte… taky na zámku vozí vozíky?“
„Jak to, jestli vozí,“ řekla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk.
„No jestli, když tam přijdou hosti, se mezi nimi jezdí s vozíkem.
S jídlem jako na perónu Hřbitov…“
„Asi ne,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou, „tam se asi jí vsedě.“
A pak paní Mooshabrová viděla, že blonďáček v zeleném svetříku

– 169 –
polyká poslední sousto. Polkl poslední sousto koláče a otřel si ruku
do svetříku. Paní Mooshabrová kývla a řekla:
„Ty jsi potřeboval na zimu kabát a čepici, viď. Ty jsi taky potře-
boval lyže…“
„Lyže…“ usmál se blonďáček v zeleném svetříku, „lyže. Ale ne
potřeboval, nýbrž potřebuju. Dostanu je.“
„Dostaneš,“ usmála se paní Mooshabrová, „dostaneš.“ A pak se
náhle zastavila. A chlapec se také zastavil a řekl:
„Dostanu je, máma mi je koupí. Něco vám však o ní povím. Ona
umí dobře řečnit a jednou bude řečnit z balgónu. Z balgónu na
divadle Tetrabiblos, a to pak uslyšíte věci… Proč tu vlastně stojíme?“
„Proč stojíme?“ řekla paní Mooshabrová udiveně. „Protože jsi
dojed a já půjdu.“
A když chlapec s údivem zavrtěl hlavou, řekla:
„Musíš přece na perón Hřbitov prodávat z vozíku, je už snad půl
sedmý. A já teď musím rychle do kostela na večerní mši. Já sice
v pánaboha nevěřím, když v něco věřím, tak v osud, ale to ty ještě
nechápeš. Musím do kostela.“
„A proč tam tedy jdete, když nevěříte,“ zasmál se blonďáček v ze-
leném svetříku a pohlédl na ulici, neboť tam právě při chodníku, aby
nepřekážel autům, jel nějaký pomalý vůz, „proč? Jdete do katedrály
svatého Quida z Fontgollandu, nebo do nějaké kaple? Jdete se tam
modlit, když nevěříte? Nebo tam snad…“ chlapec se tajemně usmál,
„prodáváte svíčky?“
„Neprodávám, ne do katedrály, ne do kaple,“ zavrtěla paní
Moos­habrová hlavou a také pohlédla na ulici, na pomalý vůz, který
jel při chodníku… „chtěla jsem vždycky prodávat, ale nikdy jsem
neprodávala. Jen jednou jsem prodávala a to bylo hrozný.“ A pak
paní Mooshabrová znovu koukla na vůz při chodníku, byl to vůz
s koněm, a viděla, že na kozlíku sedí nějaký robustní chlap ve
vysokých gumových botách a zelené blůze, v ruce má bič s uzlíky
a něco si říká. „Tak teď už běž,“ řekla chlapci, sáhla si na brýle,

– 170 –
sáhla si na mašli a zatřásla taškou, „tak už běž. Byls hodnej, žes mě
převed.“ A znovu koukla na vůz při chodníku, na koně, šel pomalu
v chomoutu a s hlavou sehnutou a chlap na kozlíku mu říkal: „Běž,
myš, běž, mám v kapse bílej cukr…“ A paní Mooshabrová se ještě
jednou otočila k blonďáčkovi ve svetříku a řekla: „Běž, je půl sedmý,
ať se matka netrápí. Běž, byls hodnej, žes mě převed. Běž na Hřbi-
tov pod zem.“ A pak se už jen obrátila směrem, odkud přišli, a pak
rychle vykročila, a pak už zašla do jedné ulice, kterou se při dobré
vůli dalo přijít též v ta truchlivá místa, kde bydlila.

– 171 –
 XII

Paní Mooshabrová přišla domů.

Nejprve v  kuchyni rozsvítila, pod krkem si rozvázala mašli
a svlékla čepec. Pak svlékla rukavičky, korále a ringle a všech-
no zatím dala do kouta. Pak pohlédla do kamen. „Dnes mi noha
nebolela jako tenkrát,“ řekla si, „dnes ne, i když jsem po poledni
musila tak strašně běžet.“ Natočila do umyvadla vodu a umyla si
rty, tváře, obočí, a pak si rozčesala staré šedé vlasy. Ale provázky
na podvázání z kredence ještě nevzala a ani se ještě nepřevlékla do
nočního, chtěla dnes totiž pořádně zkontrolovat nastražené pasti
a vyměnit v nich příliš okoralá sousta. Šla do spíže a přinesla talíř,
na němž měla nakrájené kousky špeku. Dala jej na stůl a pak vzala
z kredence sáček s bílým práškem, jedem Marokanem, a dala jej
na stůl k talíři. A pak chtěla posbírat ty pasti v kuchyni, v pokoji
i v chodbě, když někdo v průjezdu zaklepal. „Správcová,“ řekla si,
„dobře, že jde. Ta bude koukat, jak jsem prodávala, ta bude koukat,
co mě postihlo.“ A paní Mooshabrová s rozčesanými vlasy vyšla do
chodby a otevřela dveře. Ale správcová to nebyla. Byli to nějací dva
muži.
„Paní Natálie Mooshabrová,“ řekl jeden z nich.
„Policie,“ řekl druhý a ukázal nějaký průkaz.
Paní Mooshabrová vytřeštila zrak a ustoupila.
Když vcházeli do kuchyně, všimla si, že tihle dva jsou jiní než
ti, kteří tu byli tehdy. Tihle dva tu ještě nebyli. „Sedněte,“ řekla jim
v kuchyni a pohnula židlemi u stolu.
„Tak paní Mooshabrová,“ řekli, když usedli a pohlédli na talíř
s kousky špeku a na sáček na stole, „tak paní Mooshabrová, jsme zde.
Jestlipak víte, proč jsme zde,“ řekli, rozhlédli se kuchyní a v jejich
tvářích se objevil úsměv.

– 172 –
 „Asi kvůli těm novinám z odpoledne,“ vydechla paní Mooshabrová
a koukla na zem ke kanapi, kde dosud leželo pár Rozkvětů a také
provaz, „mám dát do redakce čtvrťáky a kartu, co mi dali, zítra to udě-
lám. Dnes jsem se k tomu už nedostala. Ale zítra jim to všechno vrátím.“
„Nejsme tu kvůli novinám,“ usmáli se a hleděli na talíř se špe-
kem a na sáček, „nejsme novináři a nepíšeme. Jdeme kvůli něčemu
jinýmu.“
„Jdete kvůli těm věcem, co sem Wezr schoval,“ vzdychla paní
Mooshabrová a zavrtěla hlavou, „to jsem si myslila. Dal je semhle
pod kanape, hned vám je vyndám. Je tam i čítanka a boty, nemám
s tím co dělat. Dali mi to sem proti mé vůli.“
„Wezr je ten váš syn, že ano,“ řekl jeden policista, „máte ještě dce-
ru Nabuli.“ A když paní Mooshabrová vzdychla, policista se usmál,
rozhlédl se kuchyní a řekl:
„Nejdeme ani kvůli tomu. Nic, paní, zpod kanape netahejte. To
nás přece nezajímá, nejsme kupci.“
„Probůh,“ vyhrkla paní Mooshabrová a sáhla si na rozčesané
vlasy, „jdete tedy kvůli chlapci Linpeckovi.“ A když chvíli bylo ticho,
řekla: „Kvůli tomu blonďáčkovi v zeleným svetříku, co prodává na
stanici Hřbitov z vozíku.“
„Paní,“ řekl policista a pohlédl k hodinám u kamen, „nejdem ani
kvůli Linpeckovi. Žádného Linpecka ze stanice Hřbitov neznáme.
Známe Ulricha Linpecka z Ráje, že ano,“ pohlédl na svého druha,
„kriminologa, který napsal knihu o ztrátě paměti. Ale ten zemřel
před sto dvaceti léty. My jdem kvůli něčemu úplně jinému. Jdeme
se kouknout, jak bydlíte.“
V kuchyni na chvilku zavládlo ticho.
„Jak bydlím?“ řekla paní Mooshabrová a sáhla si na rozčesané
vlasy. „Jak bydlím?“ A policisté kývli a řekli: „Jak bydlíte.“ A znovu
zavládlo ticho a policisté se rozhlédli kuchyní, k oknu z mléčného
skla, ke kredenci, kamnům, kanapi, a znovu pohlédli na stůl, na talíř
se špekem a na bílý sáček.

– 173 –
 „No tak jak bydlím,“ řekla konečně paní Mooshabrová a teď i ona
usedla na židli, „bydlím stále zde. Ale nedávno tu už dva páni od vás
byli, podívat se, jak bydlím,“ řekla, „dcera se zetěm šetří na byt na
Alžbětově, ty budou bydlit tam.“
„Víme,“ kývl jeden policista, „ale povězte, jak dlouho tu vlastně
bydlíte.“
„Už asi padesát let,“ řekla paní Mooshabrová na židli, „už si ani
nevzpomínám. Každý v domě ví, jak dlouho tu bydlím, správcová
Kralcová, Steinhägrovi, Faberovi, co se jim hoch zabil, ty tu taky
dlouho bydlí nebo aspoň jejich rodiče. Znají mě tu padesát let a já
je taky.“
„A kde jste, paní Mooshabrová, bydlila předtím,“ řekli policisté
a na chvíli se přestali rozhlížet.
„Předtím někde jinde,“ řekla paní Mooshabrová, „už ani nevím
kde. Všude.“
„Tak nám to povězte po pořádku,“ řekli policisté a pohlédli na
paní Mooshabrovou, „po pořádku a jasně. Vy jste se narodila někde
na venkově, viďte.“
„Na venkově ve Fettgoldingu,“ řekla paní Mooshabrová, „to je
vesnice.“
„Fettgolding, Fettgolding,“ říkal si sám pro sebe jeden policista,
„není to někde v podhůří Černého lesa? Tam někde, co je Kočičí
zámek? Tam, co jsou dědičné velkostatky thálské?“
„Tam,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na talíř se špekem,
„právě tam. Fettgolding je vesnice a Kočičí zámek je od ní den cesty.“
„Vy jste na tom zámku někdy byla?“ zeptal se jeden.
„Byla, jednou se školou, to jsem ještě chodila do obecný. Vezli nás
tam z Fettgoldingu koňma na žebřiňáku a pak jsem tam byla ještě
jednou po škole, na výletě, to jsem šla z Fettgoldingu pěšky. To mi
bylo patnáct.“
„Pěšky,“ užasli policisté, „z Fettgoldingu pěšky? Z Fettgoldingu
na Kočičí zámek? To jste to tam a zpět za den nemohla stihnout.“

– 174 –
 „Nestihla,“ kývla paní Mooshabrová, „vzala jsem si chleba s ku-
kuřicí. Den jsem šla tam a přespala jsem někde v polích, snad v ně-
jakém stohu nebo na sýpce v jedný chalupě, bylo to v létě zrovna po
žních. Druhej den jsem se zase vrátila do Fettgoldingu.“
„Prohlédla jste si zámek,“ zeptali se, „vzpomínáte, co jste viděla
a jak se vám líbil?“
„Do zámku mě snad ani nepustili,“ řekla paní Mooshabrová a po-
hlédla na špek na stole, „někdo tam právě byl, a když tam někdo byl,
tak tam lidi nepouštěli. Když jsme tam však byli tenkrát s tou školou,
to tam právě nikdo nebyl, a tak nás pustili na jednu chodbu. Viděla
jsem tam parohy, někdo říkal, že jsou i jelení. Když jsem tam byla
pak sama, chodila jsem jen v parku a koukala se na okna. Dovnitř
jsem neviděla, ale vzpomínám si, že se v jednom okně objevil nějaký
člověk a viděl mě. Měl zelenou kazajku, byl to asi hajný nebo sluha.“
„A čím byl otec,“ zeptali se policisté, „povězte nám něco o rodi-
čích.“
„Otec měl ve Fettgoldingu chalupu,“ řekla paní Mooshabrová,
„měl králíky a slepice a za chalupou kus pole, asi tak jako tenhle
byt. Tam jsme měli brambory a zelí, snad i řípu a kousek kukuřice.“
„To vás však nemohlo uživit,“ řekl policista, „otec musil ještě
něco dělat. Pracoval na dráze nebo v továrně…“
„Pracoval na statku, jak se dalo,“ řekla paní Mooshabrová.
„Na thálských statcích v kraji?“ zeptali se, a když paní Moos­
habrová kývla, zeptali se:
„A jako co pracoval. Vozil se po statcích a dohlížel…“
„Nevozil, nedohlížel,“ řekla paní Mooshabrová s pohledem na
špek, „sekal žito kosou, stavěl paňáky a taky spravoval kola.“
„Ručně?“ zeptali se.
„Ručně.“
„A vy jste tedy ve Fettgoldingu chodila do školy?“
„Tam jsem chodila do školy,“ kývla paní Mooshabrová, „pamatuju
si ještě básničku. Tuhle jsem ji někomu říkala, o stařence slepé.

– 175 –
Měla jsem tam taky jednu dobrou kamarádku Marii, byla trochu
malá, slabá, sehnutá, ale byla chytrá a děti ji měly rády. Byla z bo-
hatý rodiny, myslím, že bydlili hned u školy, její otec šafář měl zlatý
hodinky a jezdíval na Kočičí zámek. Ona se pak vdala, ale muž jí
brzy umřel, nechala si po něm jméno a byla hospodyní. Pořád na
jednom místě někde tady v městě, já ji neviděla už padesát let. Na
statku byl taky jeden šafář nebo sluha, už si nevzpomínám, a ten
mi jednou řekl, že pánbůh není, abych se nemodlila. Abych radši
okopávala řípu, to se prý aspoň najím.“
„A co matka, paní Mooshabrová, a sourozenci?“ zeptali se.
„Matka chodila na chrastí na kraj Černýho lesa, já chodila s ní.
Ale daleko do lesa jsme nikdy nešly, daleko nešel nikdo. Lidi se
dost báli chodit dál. Matka se namohla, onemocněla a umřela. Ale
už tam ve Fettgoldingu na hřbitově není, hrob propad, a tak ho má
někdo jinej.“
„A co ti sourozenci,“ zeptali se.
„Nebyli,“ řekla paní Mooshabrová, „neměla jsem ani bratra, ani
sestru. Jen nějakýho příbuznýho, bratra otce, strýce, ale ten už taky
dávno zemřel, dnes by mu musilo být přes sto. Pak taky žil nějaký
bratranec a synovec, ale ty jsem ani neznala, všichni jsou už mrtví.
Hroby jim propadly a ani nevím kde.“
„A co jste dělala, když jste vyšla školu?“ zeptali se policisté.
„Chtěla jsem být hospodyní jako ta má kamarádka Marie a vlast­
ně… vlastně…“ paní Mooshabrová náhle zmlkla, mžikla na strop
a pak potřásla hlavou… „vlastně, vždyť já jsem tou hospodyní byla. Já
jsem hospodyní byla,“ potřásla hlavou, „teď si vzpomínám, jestlipak
jsem to správcové vůbec někdy řekla, snad jsem s ní o tomhle nikdy
ani jaksepatří nemluvila, já jsem hospodyní byla. Ale jen krátko. V tý
rodině to byla těžká práce, chodila jsem krmit kozy, chodila jsem na
trávu, nosila jsem džbery, já se namohla a musila jsem pryč.“
„A co to bylo za rodinu, kde jste byla hospodyní, jak se jmenovali
a kde bydlili,“ zeptali se policisté.

– 176 –
 „Jak se jmenovali, už nevím, ale bylo to už tady v městě.“
„A kde v městě to bylo,“ řekli policisté, „to spíš musilo být někde
za městem, když měli kozy a vy jste chodila na trávu. Nepamatujete
si dům nebo aspoň místo?“
„Dům už není,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „bylo to za
městem ve čtvrti Stadión, a když tam stavěli letiště, tak ten dům
zbourali, nezůstala z něho ani cihla. Ta rodina snad pak vymřela,
aspoň jsem to jednou slyšela.“
Policisté chvíli mlčeli a pak řekli:
„Ve Stadiónu se bouraly domy v době, když Rappelschlund tam
stavěl letiště pro hvězdolety. To bylo před dvaceti léty. Předtím se
tam bouralo též, ale to je už přinejmenším padesát.“
„Tohle bylo asi před padesáti léty,“ kývla paní Mooshabrová.
Po chvíli ticha řekli policisté s pohledem na talíř a sáček na stole:
„A co jste dělala pak, když jste z tý rodiny odešla.“
„Když jsem z tý rodiny odešla, vrátila jsem se na čas do Fett­
goldingu. To mi bylo asi pětadvacet, to byl otec ještě živ, ale matka
už ne. Pomáhala jsem mu na chalupě, chodila jsem sázet do lesa
stromky a taky jsem vařila dětem zemědělců, co celý den pracovali
na poli.“
„Na Kočičí zámek jste už v téhle době výlet nepodnikla?“ zeptali
se.
„V týhle době už ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a po-
hlédla na špek na stole, „byla jsem tam dřív už dvakrát a teď jsem
už ani na takový výlet neměla čas. Musila jsem opatrovat slepice,
králíky, sázet stromky a v tý vývařovně vařit. Tam ani žádný neděle
nebyly.“
„No a pak?“
„No a pak jsem se už vdala. Můj muž byl kočím v pivovaře. Jezdil
s koňma a rozvážel sudy, víte?“
„Kde jste se, paní, vdávala, ve Fettgoldingu, nebo jinde, a v kte-
rým kostele, nevíte?“

– 177 –
 „Ne ve Fettgoldingu, ale tady v městě, a ne v kostele, já na pá-
naboha nevěřím. Měli jsme svatbu na radnici, co je za nádražím
Hřbitov. Ale tenkrát tam ještě nádraží nebylo, byla to jen taková
malá kaple. Jeli jsme tam podzemkou a zpátky taky, seděli jsme.
Oslavu jsme měli v hospodě U Zlatýho kočáru na náměstí, ta hos-
poda tam už taky není, dávno, dávno je zbourána. Jsou tam místo
ní moderní činžáky.“
„A jméno jste si vzala, paní Mooshabrová, po muži,“ zeptali se.
„Jméno jsem si nechala své,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou,
„můj muž si vzal jméno po mně. Jmenoval se Mooshaber. Medard
Mooshaber a byl kočí. Já se za svobodna jmenovala stejně.“
„A muž umřel?“ zeptali se policisté.
„Umřel, už dávno umřel, hned po tom, co se narodila dcera
Nabule. Padl ve válce, v tý krátký válce, co jednou byla…“
„Vy, paní Mooshabrová,“ řekl jeden policista, „pečujete na Cent-
rálním hřbitově o nějaké hroby, zalejváte je, čistíte, trávu stříháte.
Hrob vlastního muže nenavštěvujete?“
„Navštěvuju,“ kývla paní Mooshabrová klidně, „ale teď už míň.
Muž nemá hrob na Centrálním hřbitově, vůbec nemá hrob ve městě.
Pocházel z Drozdova, a tak je pohřben tam. Drozdov u Etlich, to je
odsud daleko.“
„Do Etlich jezdí autobus a elektrický vlak,“ řekli policisté, „je to
slabá hodina jízdy.“
„Je,“ řekla paní Mooshabrová, „ale já tam chodím pěšky. Půl dne
jdu tam a půl zpátky. Když jsem byla mladší, chodila jsem tam kaž-
dej tejden. Teď tam chodím dvakrát za rok. Na jaře a na podzim na
Dušičky. Na Dušičky tam půjdu zas.“
V kuchyni opět zavládlo ticho. Policisté se rozhlíželi, k oknu, ke
kredenci, kamnům, kanapi, a pak se náhle zeptali:
„A vy víte jistě, že váš muž je pohřben v Drozdově u Etlich?“ A po
chvíli ticha řekli:
„Neměla jste někdy dojem, že je pohřben někde jinde…?“

– 178 –
 Paní Mooshabrová hleděla na policisty dost udiveně. Hleděla
a mlčela. Pak zavrtěla hlavou a řekla:
„Jistěže je pohřben v Drozdově u Etlich. Vždyť tam má hrob. Jak
bych měla dojem, že je pohřben jinde?“
„Dobrá,“ kývli policisté po chvíli a zeptali se:
„To jste bydlila už tady, když váš muž zemřel?“
„To už rozhodně ano,“ kývla paní Mooshabrová, „správcová tehdá
vyvěsila černý prápor na dům. Ale jiný než ty, co mám v chodbě
ve skříni. Ty jsou nový. Tamten, co tenkrát vyvěsila na dům, se už
dávno rozpad, to i ona byla ještě hodně mladá.“
„A děti jste měla dost pozdě,“ řekli policisté, „měla jste s nimi
potíže.“
„Měla,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na zem ke kana-
pi, kde leželo pár Rozkvětů a provaz, „byli v pomocný škole, pak
v polepšovně, Nabule pak byla prodavačka v obchodech, naposled
s rádii a magne.“
„A co dělá teď?“
„Vdala se, nevím. Sem přijde zřídka. Šetří s Laibachem na byt,
koupí si ho na Alžbětově.“
„A Wezr?“ řekli policisté a pohlédli na paní Mooshabrovou.
„Ten se vrátil z krimi, byl tam čtvrt roku.“
Policisté zmlkli a dál se na Wezra neptali.
„Ještě otázku,“ řekli a pohlédli na stůl, „vy jste krom té hospodyně
měla ještě jednu touhu. Vy jste chtěla prodávat.“
„Prodávat,“ kývla paní Mooshabrová a znovu pohlédla na zem
ke kanapi, „chtěla jsem mít kiosk a prodávat. Šunku, salát, taky
limonády. Ale nešlo to…“
„A kočku nevlastníte a myši jsou tu pořád, viďte,“ policisté se
usmáli a rozhlédli se kuchyní.
„Pořád, a stražím pasti. Jsou tuhle pod kanapem, kredencí, pod
plotnou. Jsou taky vedle v pokoji a v chodbě.“
„A chytne se nějaká?“

– 179 –
 „Někdy ano, někdy ne, podle toho, jak přijdou a jak se chytí.
Chcete nějakou vidět?“
„Není třeba, paní Mooshabrová,“ policisté se opět usmáli a pak
se znovu rozhlédli kuchyní, pohlédli na stůl – na talíř se špekem,
na bílý sáček, a jeden řekl:
„Chtěla jste právě večeřet a my vás vyrušili. Snad si necukrujete
špek?“ ukázal na sáček. „Nebo je to sůl?“
„To není ani cukr, ani sůl,“ řekla paní Mooshabrová, „to byste
neuhodli, co to je.“ Policista otevřel sáček a čichl.
„Voní to po mandlích,“ řekl, „to vskutku není cukr ani sůl. Ale tak
se, paní Mooshabrová, nedejte rušit a jezte. My už půjdeme.“
„Ale já nejedla,“ zasmála se paní Mooshabrová, „ten špek není
pro mne, ale pro myši. A tenhle prášek,“ pohlédla na bílý sáček,
„to je jed Marokan. Tím ten špek sypu.“ Policisté se zasmáli, vstali
a řekli, že jdou.
„Vy jste se, než jsme přišli, myla, viďte,“ řekli u dveří a hleděli ke
kamnům, „vy jste byla na procházce?“
„Na procházce,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla k hodinám,
„to abych líp spala. Ale pokoj jste vidět nechtěli?“ zeptala se náhle.
„Je támhle vedle…“
„Nechtěli,“ řekli u dveří, „vždyť ho už viděli naši kolegové. Máte
tam postele, stolek, větší zrcadlo, ale přece ještě něco. Ještě něco,“
vzpomněli si náhle, „vy máte brzy, paní Mooshabrová, svátek…“
„Svátek, svátek…“ paní Mooshabrová se opět zasmála, „svátek,
ani nevím, mám. Ale já ho nedržím, nikdy jsem ho nedržela, snad
o něm neví ani správcová.“
Policisté se u dveří ještě naposled rozhlédli kuchyní, ke kredenci,
oknu z mléčného skla, ke kamnům, k otomanu, a vyšli. Vyšli z ku-
chyně do chodby a z chodby do průjezdu. Pohlédli na hromádku
cihel, trakař a sud vápna, s povzdechem se usmáli na paní Moos­
habrovou a paní Mooshabrová s úsměvem a povzdechem mávla
rukou. Pak se vrátila do kuchyně.

– 180 –
 XIII

Když paní Mooshabrová v dlouhé černé všední sukni a střevících

bez kramfleků vešla za pár dní do kanceláře paní Knorringové, byla
místnost plná lidí. Za psacím stolem pod portréty Albína Rappel-
schlunda a kněžny vdovy panovnice Augusty seděla paní Knorringo-
vá s jemnou upjatou tváří, s hlavou vztyčenou a s pravicí na telefonu.
Vpravo od ní u stolku s psacím strojem seděl pan Smirsch. Vlevo
u okenních mříží stál pan Landl. V předních dveřích za stolem paní
Knorringové stáli dva, zřejmě pan Rott a ten pan Kefr. A na židli u zdi
seděla jakási žena. Byla zhroucená jako nejstrašnější lidská troska,
třásla se jakousi podivnou zimnicí a bledá byla jako smrt. Měla černé
smuteční šaty, černý klobouk, černé punčochy a střevíce. Když paní
Mooshabrová vešla do kanceláře zadními dveřmi z čekárny, nastalo
v místnosti hluboké ticho. Paní Mooshabrová prošla tím hlubokým
tichem k lavici před psací stůl paní Knorringové a usedla, jak starší
ženy v dlouhých černých sukních usedají v krematoriu nebo v kap-
lích. A teprve když takto usedla, ta zhroucená a přebledá žena ve
smutku na židli u zdi se dala do nářku.
„Paní,“ řekla jí paní Knorringová za hlubokého ticha s pravicí
na telefonu a s hlavou vztyčenou, „nebědujte. Přestaňte už naříkat
a kvílet. Tím se už nic nespraví. Je třeba se s tím vyrovnat a smířit,
takový je lidský život. Neštěstí a smrt nechodí po horách.“
Paní Mooshabrová z lavice hleděla na kvílící zhroucenou ženu ve
smutku a zachovávala klid. Přišla zřejmě dřív, než se měl projednat
případ Linpeck, neznala tu kvílící ženu na židli u zdi a ani nevěděla,
co se jí stalo. „Asi je to nějaká matka,“ myslila si, „proč by jinak
byla na Péči. A asi jí někdo umřel, když je ve smutku, asi dítě.“ Paní
Mooshabrová se chtěla otočit k paní Knorringové, když kvílící
zhroucená žena na židli u zdi náhle vykřikla.

– 181 –
 „Pro rány boží,“ vykřikla hlasem plným zoufalství a vztáhla ruce
nad hlavu. „Pro rány boží,“ vykřikla podruhé hlasem ještě zoufa-
lejším a nadzvedla se na židli.
„Jen klid, paní,“ řekl teď pan Smirsch u stroje.
„Jen klid,“ řekl pan Landl u okenních mříží.
„Podívejte,“ chopila se znovu slova paní Knorringová a vztáhla
ruku s telefonu, „vy byste snad udělala líp, kdybyste si trochu od-
počala. Měla byste jít k lékaři, aby vám předepsal nějaké sedativum,
rekreanum. Takhle to přece nejde.“
„Nejde,“ žena na židli u zdi opět zalkala, „nejde. Nebesa, nejde,“
křikla opět náhle silně a pak se jí hlas, plný zoufalství a hrůzy, zlo-
mil, hlava klesla do dlaní a žena kvílela.
„Tak mu už nekoupím zimník, aby nemusil v tom svetříku,“ kví-
lela s hlavou v dlaních, „už mu nekoupím čepici, aby v zimě nemrz.
Už mu nekoupím lyže, na který se těšil, už mu nekoupím vůbec nic.
Je konec. Zejtra jdu na pohřební ústav a koupím rakev s věncem.
To koupím. A za dva dni je pohřeb.“ A paní Mooshabrová na lavici
strnula.
„Paní Linpecková,“ řekla paní Knorringová za psacím stolem,
„jestli vás to může ztišit, tak vám pravím, že takových nešťastných
matek jsme měli za dobu své existence sta. A my také dobře víme,
co je lidský život a co smrt.“
„Ale tak hrozná smrt,“ zvolala paní Linpecková a zvedla hlavu
z dlaní, „tak hrozná, to je to. Tak hroznou smrt,“ zvolala a vytřeštila
zrak na paní Mooshabrovou, která sotva dýchala, „tak hroznou smrt
potká málokdo. Tak hroznou smrt nepotkal ani Becket.“
„Paní Linpecková,“ ozval se teď pan Smirsch u stroje a rovněž
mrkl na paní Mooshabrovou, „co se stalo, stalo se, co je tam, to je
tam. Je vlastností jedu, že otráví, to je tak od nepaměti, proto se
jmenuje jed. S tím se holt musíte smířit.“
„Smířit,“ vykřikla znovu paní Linpecková na židli u zdi a zatřásla
se, jako by se jí dotkla smrt, „smířit. Smířit s tak hroznou smrtí. Když

– 182 –
si to všechno představím a vybavím, tak omdlívám…“ A náhle se
paní Linpecková v černých smutečních šatech sesula ze židle u zdi
na zem a zůstala ležet.
Pan Rott a Kefr, kteří pořád stáli v předních dveřích za stolem
paní Knorringové, běželi pro vodu a pan Smirsch vstal od stroje
a s panem Landlem od okenních mříží zdvihl paní Linpeckovou
se země. Když ji posadili zpět na židli, přišel pan Rott a Kefr se
džbánem vody a mokrým kapesníkem začali paní Linpeckovou kří-
sit. Paní Mooshabrová z lavice hleděla na paní Linpeckovou a sotva
dýchala.
„Podívejte, paní Linpecková,“ promluvil teď i pan Rott, když paní
Linpeckovou vzkřísil a džbán vody postavil na okno k mřížím, „mu-
síte se trochu probrat. V jiných rodinách jsou, jak vám madam řekla,
tragédie též, nejste v naší zemi první ani poslední. A pak se vůbec
trochu kolem rozhlédněte, v jaké době žijeme. Co je všude jiných
trýzní, zbrklých odsudků, nerozvážných soudů…“ pan Rott pohlédl
na pana Kefra, „co zloby a lži, záludností a podlostí. Jsou lidé, kteří
mají rádi v ruce klacek a nejradši by mnohé viděli v poutech. Jsou
lidé, kteří dychtí po tom, udělat ze světa jeden jediný kriminál
dokonce nejen zde, podívejte, co se dokončuje u kráteru Einstein.
Zajímavé na tom je, že tohle není ani tak policie jako spíš vojsko. Já
vím, pane Smirsch,“ pan Rott pohlédl na pana Smirsche u psacího
stroje, „já vím, že tyhle zmínky nemáte rád, hlavně ne v úřadě, ale
co. Jsou a vy se jich nezbavíte. Jsou, paní Linpecková, lidé, kterým
bůh vzal mnohem víc než vám, a přece žijí…“
„Já to ale nedokážu,“ paní Linpecková v černých smutečních
šatech na židli u zdi dala znovu hlavu do dlaní a její černý klobouk
se jí teď trochu sesul, „já už ne, holt mám slabší nervy. Když jsem
ztratila všechno,“ zalkala s hlavou v dlaních, „koupím si tu rakev
s věncem, jak jsem řekla, a pod ten vlak skočím. Když si jen před-
stavím, jaká je to smrt,“ zalkala znovu, „jak ten vlak skřípe… omdlela
bych podruhé…“

– 183 –
 „Tak paní Linpecková,“ řekla teď dost rázně paní Knorringová
a velmi za stolem vztyčila hlavu, „je tu přece paní Mooshabrová.
Byla u vás, vyšetřila a teď poví, co si myslí.“ A paní Knorringová
pohlédla na paní Mooshabrovou a kývla.
„Byla jsem,“ kývla paní Mooshabrová, stále ještě sotva dýchala,
ale mluvila dost klidně, „byla, vyšetřila, povím. Ale pod vlak vskutku
neskákejte,“ řekla paní Linpeckové, „víte, že jsem vás už zrazovala
na peróně, a paní Kralcová též. Víte, jak vlak skřípe, sama to říkáte.“
„Paní Linpecková,“ řekl pan Rott v předních dveřích, „pod vlak
neskákejte, snad už je vám líp. Mdloby z představ, že skočíte, kou-
píte si rakev a za dva dni je pohřeb, vás už přešly. Tuhle na okně
necháme džbán, a kdyby se vám snad zas udělalo zle, pan Landl vás
otře. Madam,“ řekl paní Knorringové za psacím stolem, „je možné,
abych se já a tenhle náš milý hloupý Kefr vzdálil, připravím vám
zatím zápis o Oberonu Felsachovi.“
„Bon,“ kývla paní Knorringová, „připravte zápis o Oberonu Fel-
sachovi a přineste.“ A pan Rott a Kefr se uklonili, prošli předními
dveřmi a dveře za sebou zavřeli.
„A já bych též něco řekl,“ ozval se i pan Smirsch u stroje, „když,
madam, říkáte, aby paní Mooshabrová povídala, neměli bychom
už zavolat…“
„Apropo,“ kývla paní Knorringová a sáhla na zásuvku stolu, „za-
volejte.“
Pan Landl šel ke dveřím do čekárny, otevřel je a zavolal.
A za chvíli vešel do kanceláře blonďáček v zeleném svetříku.
„Dobrý den,“ řekl a zůstal stát u dveří.
„Tak začnem,“ řekla po chvíli ticha paní Knorringová, sáhla do
zásuvky a na stole se objevily noty, „začneme. Paní Linpecková
si stěžuje,“ paní Knorringová koukla do not, „že nemůže koupit
chlapci zimník, čepici a lyže, že jí muž neplatí alimenty, že je to
muž plný jedu, který otravuje ji i chlapce. Paní Mooshabrová,“ paní
Knorringová odtrhla zrak od not, „řekněte posudek. Řekněte ho

– 184 –
zde před paní Linpeckovou i před chlapcem, ať je vidět, že my nic
neskrýváme.“
„Paní Mooshabrová je velká znalkyně,“ vpadla náhle paní Lin­
pecková a pěstěnými nehty se dotkla svého černého klobouku, který
byl dost posunut, její hlas už nebyl tak zoufalý a už nebyla ani tak
bledá jako na začátku – jestli přece, tak to spíš dělaly ty její černé
smuteční šaty, „paní Mooshabrová je zpravena o všem. O tom, že ne-
můžu chlapci koupit zimník, čepici a lyže, že mi muž neplatí alimenty,
že je plný jedu a otravuje mě i chlapce a že syn jezdí po perónu a pro-
dává z vozíku. A že s kradením balíků nemá co dělat, to všechno ta
Klaudingerka se svou partou a teď by chtěli chlapce omočit. Svézt ho
s tím, protože ve škole zlobí. Protože si myslí, že když zlobí ve škole,
že kradl i balíky. A paní Mooshabrová taky ví, jak jsem nešťastná a že
opravdu chci skočit pod vlak a koupit si rakev s věncem.“
„Je to pravda,“ kývla paní Mooshabrová na lavici, „paní Linpec-
ková je nešťastná. Chlapec ji trápí, chce skočit pod vlak, rozmlouvala
jsem jí to, i naše správcová, stejně jako teď pan Rott. Nevěděla jsem
jen, že už si chce koupit rakev s věncem a že ji muž tak otravuje, to
mi snad paní Linpecková neřekla. Ale že chlapec pomáhal s rozkrá-
dáním balíků, jsem nezjistila.“
„Vidíte,“ zvolala paní Linpecková hlasem vysokým jako drozd
a přejela si dlaní tváře, „vidíte. Paní Mooshabrová, děkuji vám za
soud,“ zvolala a oči jí zazářily, „já věděla hned od první chvíle, že
jste odbornice, a ta paní, co byla s váma, ta paní správcová též. Ale
vy jste hlavní, kdežto ona vás jen provázela, to je ten rozdíl úloh.“
„Dobrá,“ kývla paní Knorringová a koukla do not, „ale paní Moos­
habrová ještě poví, co zjistila dál.“
„Dál,“ kývla paní Mooshabrová, „dál, že paní Linpecková má pěknej
kiosk v podzemce na peróně Centrální hřbitov a má moc práce, lidi
si kupují hlavně pivo, limonády, kupují i pohledy, které pak píšou
v podzemní resta, kde jsou radši než v mnohý nahoře. Chlapec…“
paní Mooshabrová se na lavici otočila k zadním dveřím, protože

– 185 –
blonďáček v zeleném svetříku tam u těch dveří pořád ještě stál, „ten
prodává na peróně z vozíku od šesti večer a má nejradši medový
koláč. Muž neplatí paní ali, je potápěč, tahá zpod vod lodi, písek a jiný
potopený věci. A paní Linpecková…“ paní Mooshabrová pohlédla na
paní Linpeckovou, která na židli u zdi poslouchala pozorně a jako
u vytržení mysli, „je herečka. Hrávala v divadle, v divadle… jak se
jmenuje…“
„Tetrabiblos,“ usmála se paní Linpecková vlídně, „Tetrabiblos.“
„Dobrá,“ vpadla paní Knorringová a znovu koukla do not, „Tetra-
biblos je poblíž Akademie hudby a hrají tam staré i nové kusy.“
„Nedávno jsem tam viděl Zkázu Tatrmana Lupla,“ řekl pan
Smirsch u stroje, „jsou tam i tance.“
„Tance,“ kývla paní Knorringová, „ale ať nám ještě paní Moos­
habrová poví, čím se hoch projevuje.“
„Čím se projevuje,“ kývla paní Mooshabrová na lavici a znovu se
otočila k zadním dveřím, blonďáček v zeleném svetříku tam pořád
ještě stál, „projevuje. Mluví často sám se sebou, jako by mluvil s ji-
ným, ale takovejch lidí je snad víc. Má sny, že lítá, a má to rád, proto
se vozí i v tom výtahu. No a pak má rád oheň.“
„Má rád oheň?“ pan Smirsch zdvihl zrak.
„Oheň,“ kývla paní Mooshabrová, „ale zapaluje jen v létě na poli.“
„Vidíte,“ zvolala paní Linpecková a posunula si pěstěnými prsty
klobouk na hlavě, „vidíte. Paní Mooshabrová mluví čistou pravdu.
Proč jen já nemůžu žít v klidu,“ znovu si posunula klobouk, „proč mi
ho furt někdo bere? Jednou muž, že mi zkazil život, protože je plný
jedu, podruhý zas muž, že neplatí alimenty, potřetí, že byl chlapec
podezřelý z balíků, já už ani nevím co. Ten klobouk,“ zavrtěla paní
Linpecková hlavou, „se mi teď pořád posouvá.“
„Dobrá,“ kývla paní Knorringová za stolem a pohlédla na pana
Smirsche u stroje a Landla u okenních mříží, „dobrá. Přejděme teď
k druhé věci. O té druhé věci paní Mooshabrová ještě neví, neboť
se zde o ní mluvilo před jejím příchodem. Apropo, paní Linpecková,

– 186 –
říkáte, že tenhle váš hoch převedl přes ulici dámu a byl za ten dobrý
čin odměněn.“
„Převed dámu a byl odměněn medovým koláčem z cukrárny,“
paní Linpecková si teď náhle ten černý klobouk z hlavy docela sun-
dala a poupravila si ondulaci, „pověz. Pověz,“ otočila se k chlapci
u dveří a její hlas byl trochu zvláštní, „pověz, jak to bylo.“
„Jedna stará paní mě zastavila na křižovatce u Slunečnice,“ řekl
blonďáček u dveří a tajemně se usmál, „chtěla, abych ji převed,
že špatně vidí. Že jestli ji převedu, dá mi něco na zub. Tak jsem ji
převed a zeptal se, co mi dá. Ona řekla, že to napřed musí koupit.
Zeptal jsem se, jestli indiánka, a ona řekla, že když jí povím, jak
zlobím, že mi koupí něco lepšího. Medový koláč.“
„A taky mu ho koupila,“ usmála se paní Linpecková a dlaní pohla-
dila černý klobouk, který teď držela na klíně, „vidíte, jak jsou ještě
lidi hodný. Medový koláč za to, že ji převed přes ulici. A koupila ho
v nejlepší cukrárně. Někde na třídě generála Darlingera zřejmě, jak
to chlapec líčí, cukrárna byla nějak rozdělená či co, samý mramor.
A řekni,“ paní Linpecková se znovu otočila ke dveřím, „řekni, jak sis
pochutnal, jaký to byl zvláštní koláč.“
„Byl to medový koláč,“ usmál se hoch u dveří podivně, „a přece
byl ještě cukrovaný.“
„Ač to medový koláče nebývaj,“ vpadla rychle paní Linpecková
se smíchem.
„A moc hezky voněl,“ pokračoval hoch, „jako po mandlích.“
„Ač takový medový koláče taky nejsou,“ opět vpadla paní Linpec-
ková, „do těch se mandle nedávají.“
„Dobrá,“ kývla paní Knorringová a hleděla na chlapce u dveří,
„a teď ještě, kdo ta dáma, cos ji převed, byla.“
„Myslím, madam,“ řekl teď pan Smirsch a dal prst na klapku
psacího stroje, „myslím, že o tomhle bychom mluvit neměli.“
„Neměli,“ řekla paní Knorringová náhle dost suše, „neměli, to
máte pravdu, ale budem. Já vím, pane Smirsch, že nerad máte jisté

– 187 –
řeči, zvláště v úřadě, ale já nevidím důvod, proč bychom se my zde
na Péči neměli dotknout všeho, co se týká našich případů. Jsme
přece státní úřad a máme na to právo. Kdyby tu byl pan Rott…“ paní
Knorringová se trochu otočila za sebe na přední zavřené dveře, ale
trochu i zdvihla hlavu, takže se zdálo, že chce pohledět i na portréty
nad sebou, ač to bylo nemožné, „pan Rott by řekl, že mluvit o tom
je dokonce naše povinnost. Když o tom totiž nebudeme mluvit my
zde teď, může o tom mluvit někdo jiný jinde, a to, pane Smirsch…“
paní Knorringová zdvihla hlavu, „nepřipustím. Znal jsi tu dámu?“
„Neznal,“ usmál se hoch u dveří tajemně.
„Neznal a neví, kdo to byl,“ řekla teď rychle paní Linpecková a její
hlas byl opět zvláštní, hluboký jako ze studně, „viděl tu paní poprvé
a naposled. Byla to nějaká docela cizí dáma.“
„Ovšem,“ usmála se paní Knorringová a mrkla na paní Mooshab­
rovou, která dost napjatě poslouchala, „ovšemže ji viděl poprvé.
A co s tebou mluvila, co říkala.“
„Vyptávala se mě, jak zlobím,“ usmál se blonďáček v zeleném
svetříku u dveří, „to byla ta podmínka, aby mi koupila koláč. Taky se
mě ptala na mamá a otce, taky na to kradení balíků v metru, a taky
co se ve škole učíme… prostě na všechno…“
„A co nějakou básničku,“ paní Knorringová zdvihla hlavu a usmá-
la se, „básničku ti neříkala? Třeba báseň o stařence slepé?“
„Básničku mi neříkala,“ zavrtěl hoch hlavou, „říkala jen, že jde
do chrámu.“
„Do chrámu?“ paní Knorringová se náhle zarazila a chlapec kývl.
„Do chrámu,“ kývl, „ale řekla, že na pánaboha nevěří. Že věří na
nějakej, nějakej…“
„Osud,“ usmála se paní Knorringová, „tak a je to. Tak vidíte,
pane Smirsch,“ paní Knorringová pohlédla k psacímu stroji, „a je
to. Aspoň se všechno hned vyjasní, víte, co by z toho mohlo vzejít.
Ta paní, cos ji převedl,“ řekla paní Knorringová chlapci u dveří, „byla
totiž tady paní Mooshabrová.“

– 188 –
 Blonďáček v zeleném svetříku u dveří se záhadně usmíval a mlčel.
Mlčela i paní Linpecková i oba páni, mlčela i paní Mooshabrová.
Když mlčení trvalo už moc dlouho a chlapec se stále záhadně usmí-
val, paní Knorringová řekla:
„No tak tedy, přistup blíž, ať paní Mooshabrovou vidíš. Sedí zde
na lavici.“
Chlapec se pomalu odtrhl ode dveří, přistoupil k lavici a koukl na
paní Mooshabrovou. Pak pohlédl na paní Knorringovou za stolem
a udiveně se usmál. „Ale paní, to je omyl,“ řekl, „to přece nebyla
tahle paní.“
„To nebyla paní Mooshabrová,“ řekla teď tiše i paní Linpecková,
její hlas byl stále zvláštní, ale po strachu či úzkosti nebylo v něm
stopy.
„Ale, ale,“ zakroutila paní Knorringová hlavou, byla docela klidná,
„ty jseš si jist, že to paní Mooshabrová nebyla? Byla to.“
„Nebyla,“ usmál se hoch a dál hleděl na paní Mooshabrovou, „ta
paní, co jsem ji převed a pak mi koupila koláč, měla čepec s mašlí,
korále a náušnice, byla nalíčená a měla zvláštní brýle.“
„Korále a náušnice,“ zarazila se užasle paní Knorringová, „brýle?
Paní Mooshabrová brýle nemá.“ Ale pak se náhle paní Knorringová
zasmála a řekla: „Ale kdo jiný má brýle? Co vím, pane Smirsch,“ za-
smála se k psacímu stroji už opět docela klidně, „brýle nenosí nikdo…“
„Ale ona v těch brýlích,“ usmál se hoch, „neměla skla. Byly to jen
takový předpotopní obroučky a byly prázdný.“
„Brýle bez skel,“ užasla zas paní Knorringová, „prosím tě, kdo by
nosil brýle bez skel? To sis vymyslil.“
„Nevymyslil,“ zavrtěl hoch hlavou, „vždyť jsem to viděl. Viděl
jsem to a taky jsem se jí zeptal. Proč nosí brýle bez skel, co to má
za cenu. A ona řekla, že to je právě ono. Že kdyby v brýlích skla měla,
tak že by je nosit nemohla. Protože by jima neviděla.“
„To je divné,“ řekl pan Smirsch, „tak vidíte, madam. Kdybychom
byli o tom mlčeli…“

– 189 –
 „Je to divné,“ vpadl teď pan Landl, „ale tak se tedy někdo mas-
koval. Ale bez důvodů. Důvod, co víme,“ řekl rychle, „tady žádný
nebyl. Madam má pravdu, paní Mooshabrová brýle nenosí. Ale ma-
dam má pravdu i dál. Co víme,“ řekl rychle, „brýle nenosí nikdo…“
„Byla jsem to já,“ řekla teď paní Mooshabrová na lavici a kývla
na chlapce, který na ni stále hleděl, „byla jsem to. Ty brýle mám po
nebožtíku muži, kočím v pivovaru, a vzala jsem je proto, že jsou
bez skel. Copak bych jinak nepřešla ulici? Já mám zrak dobrý, i paní
správcová to ví…“
„No tak,“ řekla rázně paní Knorringová a pohlédla na pana Smir-
sche, „tak vidíte. Byla to paní Mooshabrová a tím to končí. Nic se ne-
stalo, hoch udělal dobrý čin a je to. Já měla za svou povinnost mluvit
i o tomhle a dobře jsem udělala. Aby se o tom někdy,“ pohlédla na pana
Smirsche, „nemluvilo někde jinde, a pak, jak jsem řekla. Abychom nic
netajili a řekli věci, tak jak jsou.“ A paní Knorringová se usmála na
paní Linpeckovou, která se také usmála a zcela klidně řekla:
„Paní Knorringová, vy jste velká umělkyně. Já se sice těchhle věcí
moc nebojím, já strach nemám, ale vy jste, paní Knorringová, velká
umělkyně.“
„Apropo, paní Mooshabrová,“ kývla paní Knorringová s úsměvem
za psacím stolem, „a teď co soudíte a myslíte o případu Linpeck. Co
myslíte celkem.“
„Soudím, myslím celkem,“ pokývala paní Mooshabrová hlavou,
„když se nic jistýho o balících neví, ať se zatím nic nestane. A paní
Linpecková by měla dostávat ali.“
„Bon,“ kývla paní Knorringová, „bon. Když se tedy paní Mooshab­
rová zatím ještě přimlouvá, bon.“
„Nebe,“ zvolala paní Linpecková na židli u zdi a tváře a oči se jí
rozzářily a hlas zvýšil, vypadala teď v těch černých šatech s klobou-
kem na klíně jako veselá vdova, „nebe. Paní Knorringová, já nemám
slov, jak vám i paní Mooshabrové poděkovat. Snad jen slovy básníka
Virgilia Cikla, co má v parku sochu, dík můj už není odsud, neboť

– 190 –
jsem se právě vznesl do nebe. Měl by sis kleknout,“ paní Linpecková
se obrátila k chlapci, „kleknout a hned, semhle před stůl madam
a poděkovat jí za dobrotu a péči. Učiň to a klekni.“
Blonďáček v zeleném svetříku kývl a přistoupil ke stolu paní
Knorringové. Přitom ještě koukl na lavici k paní Mooshabrové a sla-
bě se usmál. Pak si před psací stůl paní Knorringové klekl a řekl:
„Děkuji vám, paní, za vaši dobrotu a péči.“
„Tak už vstaň,“ řekla paní Knorringová, „taky poděkuj zde paní
Mooshabrové na lavici, že vše tak vyšetřila a zjistila.“
Blonďáček v zeleném svetříku vstal, přistoupil k lavici paní
Moos­habrové a opět si klekl.
„Děkuji vám, paní,“ usmál se slabě, „že jste vše tak vyšetřila a zjis­
tila.“
„Tak už vstaň,“ kývla paní Mooshabrová, „teď si stoupni k matce.“
„Vy jste, paní Linpecková, hrozila, že koupíte rakev s věncem, že
skočíte pod vlak,“ řekla paní Knorringová paní Linpeckové, která
jen zářila, „kdyby takhle každý skákal pod vlak a kupoval rakve, kdo
by pak vlastně vůbec žil? Pan Kugler hájí názor,“ paní Knorringová
pohlédla na pana Smirsche, „že Pluto je bývalý měsíc Neptuna. Ale
Pluto se podobá planetám zemského typu a je též mnohem menší
než Uran a Neptun, pan Kugler se snad mýlí, to se dnes tedy už pro-
slýchá. Já si to,“ paní Knorringová pohlédla na pana Smirsche, „já si
to zjistila. Jenže vy, paní Linpecková,“ paní Knorringová se obrátila
k židli u zdi, „vy máte kiosk a prodáváte tady v metru pod nádražím
na stanici Hřbitov. A dokud ten kiosk máte a prodáváte, dokud máte
syna, muže, s nímž jste se rozvedla, dokud se musíte živit, stálý klid
mít nemůžete. Pan Rott měl pravdu, pohleďte, jaká je doba. Je vše
čím dál…“ paní Knorringová zas pohlédla na pana Smirsche, „čím
dál horší, kdoví co nás ještě čeká. Mám různá podivná tušení. Ano,
mám je stále. Takovým zjištěním se nedělá zlá krev, lidi to přece ví
dávno. My zde na Péči o matku a dítě…“ paní Knorringová koukla
do not, které měla před sebou, „my zde děláme, co je v naší moci,

– 191 –
abychom uchránili mládež a starali se, aby se matkám dostalo po
právu. Ale heleď…“ paní Knorringová se teď otočila na blonďáčka
v zeleném svetříku, který stál u matky u židle, „jestli se dovíme,
žes měl v těch balících díl, tak pak je konec. A budeš-li ve škole
zlobit, tak rovněž. Tohle vše je jen na zkoušku, abys věděl. Paní
Mooshabrová, řekněte k tomu své.“
„Jestli budeš zlobit,“ kývla paní Mooshabrová, „tak víš, co tě může
potkat. Pomocná škola a polepšovna. A bude z tebe pomocnej dělník,
nádeník. A matku utrápíš docela. Podívej, už teď si chtěla koupit
rakev s věncem a skočit pod vlak. A má takový hezký kiosk, jiný na
tvým místě by byl šťastnej. A ty můžeš být šťastnej tím víc, že už taky
sám prodáváš, každý ve tvým věku to štěstí nemá. Tak si to pamatuj
a nezlob, nebo matku skutečně doženeš pod vlak. Viďte, paní,“ paní
Mooshabrová se otočila k paní Linpeckové, která kývala a vlídně se
usmívala, „viďte, že když bude zlobit, že vás utrápí. Že skočíte pod
vlak.“
„Skočím,“ usmála se vlídně paní Linpecková a její tvář a oči zářily,
„skočím a bude šlus. Nebudeš mít ani zimník, ani lyže a nebudeš
mít ani alimenty. Tak si to pamatuj, co ti zde madam a paní Moos­
habrová říkají.“
„Je to na paměť velmi náročné,“ řekla paní Knorringová s pohle-
dem na stůl, kde ležely noty, „všechno se musí umět nazpaměť. To
je ostatně samozřejmé. Soprány jsou tu ještě obtížnější než teno-
ry a z nástrojů jsou na tom nejhůř horny. Už jste zkoušeli,“ paní
Knorringová pohlédla na pana Smirsche u stroje a na pana Landla
u okenních mříží, „už jste zkoušeli Dies irae?“
„Včera,“ kývl pan Smirsch, „monsieur Scarone měl námitky proti
fortissimům. Nezdály se mu dost silné.“
„Ač nám praskal krk,“ řekl pan Landl.
„To je totiž Rekviem,“ řekl pan Smirsch paní Linpeckové, která
naslouchala na židli u zdi s velkým zájmem, „studuje ho pět set
zpěváků a tisíc hudebníků. Největší, jaké kdy bylo u nás provedeno.“

– 192 –
 „Kdy bude premiéra, se však ještě neví,“ kývl pan Landl.
„Tuhle o tom psaly noviny,“ řekla paní Knorringová se vztyčenou
hlavou, „polední Rozkvět. Je to víc jak týden… a to je zatím vše. Tak,
paní Linpecková,“ kývla paní Knorringová, „můžete už jít. Alimenty
vám přijdou poštou. A ty buď hodný…“ paní Knorringová zdvihla prst.
S velkými díky a srdečným loučením, s tváří a očima zářícíma
paní Linpecková se ubírala s chlapcem blonďáčkem v zeleném svet-
říku ke dveřím. Ani černý klobouk si už na hlavu nedala, držela ho
na pěstěném prstě, odcházela prostovlasá ve své velké ondulaci
s temnou sponou. Ve dveřích se ještě zastavila a srdečně pozvala
paní Knorringovou, Mooshabrovou i oba pány k návštěvě svého
kiosku v metru na stanici Centrální hřbitov.
„Vskutku, i kdyby se to nezjistilo hned zde,“ řekla ještě ve dve-
řích a její hlas i tváře byly úžasně klidné, a paní Knorringová i páni
věděli, co míní, „já bych se nebála.“
„Paní Linpecková byla herečka v Tetrabiblos,“ řekla paní Knor­
ringová, když se zavřely dveře, „teď má kiosk v metru, ale jak se
zdá, vrátí se asi k divadlu. A teď už o tom nebudeme mluvit, případ
je skončen. Máme ještě jednu významnou věc, která se týká paní
Mooshabrové. Zavolejte, pane Landl, pana Rotta.“
Pan Landl zavolal pana Rotta z vedlejší kanceláře a pan Rott
přišel s nějakým papírem.
„Zpráva o Oberonu Felsachovi, že ano, madam,“ řekl, „zde je.“
A položil před paní Knorringovou na stůl na ty noty papír.
„Paní Mooshabrová,“ vztyčila paní Knorringová hlavu, „posledně
jsem vám řekla, že snad budu pro vás něco mít. Dozor v jedné ro-
dině na tři odpoledne v týdnu. Řekla jsem vám též, že byste za to
měla placeno. Tak byste to tedy vzala?“ A když paní Mooshabrová
na lavici kývla, paní Knorringová uchopila papír pana Rotta a řekla:
„Jde o Oberona Felsacha, vdovce velkokupce, bydlícího ve vile kou-
sek od vašeho bydliště v té vilové čtvrti Blauentalu, ulice U Studánky
šest. Pan velkokupec Oberon Felsach bývá zaneprázdněn prodejem.“

– 193 –
 „Pan Felsach totiž prodává rádia, magnetofony, televize, vyhří-
vače a lampy,“ řekl pan Smirsch u stroje.
„Ale co je hlavní, když madam dovolí,“ řekl pan Landl u okenních
mříží, „pan Felsach je zaneprázdněn hlavně proto, že neprodává ani
tak zde či v cizině, ale na Měsíci. Někdy bývá na Měsíci celý měsíc.“
„Tak,“ kývla paní Knorringová, „a to je tedy důvod, proč je i málo­
kdy doma a nemůže pečovat o chlapce, jak by chtěl. Má sice hos-
podyni, ale ta, jak jsem vám už také, paní Mooshabrová, řekla, na
chlapce nestačí, musí pečovat o vilu a vařit. Hoch potřebuje dozor
na tři odpoledne v týdnu, aby se netoulal a aby navykl kázni.“
„A jak se jmenuje?“ zeptala se paní Mooshabrová.
„Jako otec,“ řekla paní Knorringová a pohlédla na papír pana
Rotta, „Oberon Felsach.“
„Ve zprávě, madam,“ řekl teď pan Rott, který pořád stál po-
blíž stolu paní Knorringové, „ve zprávě, kterou jsem vám dal, je
o chlapci ještě pár poznámek. Snad by bylo dobře, kdyby je paní
Mooshabrová znala.“
„Bon,“ kývla paní Knorringová, „už je vidím. Zde… Tak tedy,
jmenuje se po otci, je mu čtrnáct let, je nejlepší z celé školy, prospěch
výtečný, mluví jako dospělý, bezmála jak spisovatel, je to génius.
Potřebuje jen kázeň a dozor. Hodně čte a má rád hudbu. Má rád
dobrá jídla, stojí tu též, sladkosti, nepije, nekouří, je to správné, ale
tuhle…“
„To snad není důležité, myslím,“ řekl pan Rott.
„To snad není důležité,“ zaváhala paní Knorringová, „stojí tu,
že má zálibu v dlouhých vlasech, a to v černých, je černovlasý, za
druhé, že se rád strojí do dlouhého černého pláště, a konečně, že
má i jasné černé oči.“
„To je dost významné,“ řekl pan Smirsch u stroje podivným hla-
sem, ale nikdo si toho příliš nevšiml. Pan Rott se usmál a řekl:
„Ještě to, madam, pokračuje, to je snad zajímavější, ale významné
to není také. Na druhé straně, prosím.“

– 194 –
 Paní Knorringová obrátila list a řekla:
„Ano, zde. Nechává si růst dlouhé nehty, má sklon k zvláštním
tajným vědám. A ještě jednou tu stojí podškrtnuto: nemá se toulat
a má být doma. Tak, paní Mooshabrová,“ paní Knorringová zdvihla
zrak k lavici, „tak se tam za ten týden představte. Za týden totiž
bude jeho otec pan Oberon Felsach doma. Přiletí z Měsíce.“
„A on to s vámi dojedná,“ řekl pan Smirsch u stroje, „chce vám
platit celé čtyři groše.“
„Řekne vám, co máte dělat,“ kývl pan Landl u okenních mříží,
„vlastně skoro nic, jen tam v té vile po tři odpoledne v týdnu sedět.
Aby hoch věděl, že jste v domě a hlídáte.“
„Za týden tam jděte,“ ujal se slova opět pan Rott, „pan otec zase
hned poletí na Měsíc. Ať vás s hochem seznámí a také s hospodyní.“
„Vezmu to, půjdu,“ kývla paní Mooshabrová, hlava se jí úplně
točila, měla dojem, že špatně slyší.
„A ještě něco,“ řekla pak paní Knorringová a pohlédla do not,
„přijďte nám pak, paní Mooshabrová, sdělit výsledek. Ale paní
Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová a hleděla do not, „musím
vám ještě sdělit, sem už ne. Péče se totiž stěhuje.“ A když paní Moos­
habrová trochu vytřeštila zrak, zas měla dojem, že špatně slyší, paní
Knorringová kývla a řekla:
„Ano, želbohu, Péče se stěhuje. Stěhujem se po dvaceti letech, zde
na tom lístku máte tu smutnou adresu.“ A paní Knorringová podala
paní Mooshabrové lístek.
„Ale proč to,“ paní Mooshabrová se probrala s lístkem v ruce,
„vždyť tenhle dům byl přece dobrý.“
„Dobrý,“ kývla paní Knorringová, „ale má mříže v oknech. Má
mříže v oknech,“ ukázala k panu Landlovi, „a to nejen zde, ale
i v přízemí i nahoře, a to se právě hodí. Úřady rozhodly, že pro Péči
o matku a dítě stačí přízemní dům v Kerke, kdežto z této naší do-
savadní budovy se udělá kriminál.“

– 195 –
 „Apropo,“ řekla paní Knorringová za chvíli a dala ruku na telefon,
„tak vám, pane Rott, děkuji za zprávu a ten džbán s vodou, co tu zbyl
na okně, už odneste. Teď se podíváme s pány na tohle lamentoso čili
na žalm zoufání a smrti.“ A paní Knorringová s rukou na telefonu
se zahloubala do not.

– 196 –
 XIV

Už nebylo krásné zářijové odpoledne.

Listí na stromech usychalo, žloutlo a sem tam i padalo, nejen
v té tiché boční ulici před Útulkem svatého Josefa, usychalo, žloutlo
a sem tam i padalo už i v parku, ba i na hřbitově. Květiny v parcích
i všude tam, kde to přicházelo v úvahu, už také nekvetly, ale dokvé-
taly nebo byly odkvetlé. A konečně ani samo slunce zdaleka tak
nesvítilo a nehřálo, lidé u pouličních kiosků ze skla a laminátu méně
jedli mražené krémy, pili snad jen limonády, a už ani nechodili bez
kabátů nebo jen tak v pláštích, ale v kabátech. Už byl říjen.
A jednoho dne toho měsíce října přišla správcová Kralcová k paní
Mooshabrové v půl třetí odpoledne. Přišla v krátké vlněné sukni,
v níž měla zapíchnuté nějaké jehly, přišla vzrušená a s planoucí
tváří jako na ples a s náručí plnou jakési velké silné pruhované
látky. Látky tak silné a velké, že to vypadalo, jako by v náručí nesla
celý textilní krám. Paní Mooshabrová v dlouhé lesklé černé sukni
a v střevících bez kramfleků ji už čekala, a když otevřela dveře
a správcová vlítla do chodby, paní Mooshabrová kývla.
„Už jste tu,“ kývla. A  správcová vlítla do kuchyně, s  jakousi
zvláštní pečlivostí hodila velkou pruhovanou látku na otoman…
a vzrušeně vzkřikla: „Už jsem tu.“
„Dám vám nejdřív trochu kafe,“ řekla paní Mooshabrová a po-
hlédla na otoman na tu velkou pruhovanou látku, „včera jsem ho
koupila, když jsem byla v družstvu. Vzala jsem i trochu kukuřice.
Máme skoro dvě hodiny času,“ ukázala na hodiny u kamen.
„Dvě hodiny času,“ kývla správcová, seděla už na židli, „když si
nadejdete, jste tam za pár minut. Tam jste hned.“
„A tady je kafe,“ paní Mooshabrová dala na stůl hrnek a zas
koukla na otoman na pruhovanou látku, „víte, že jsem chtěla mejt
kuchyň, a ani jsem se k tomu nedostala?“

– 197 –
 „Bodejť by jo,“ zasmála se správcová a vzala hrnek, „zrovna
dnes byste myla kuchyň, to by tak hrálo. To by tak hrálo zrovna
dnes, tak já si kapku loknu.“ A správcová zdvihla hrnek a rychle se
napila. A pak paní Mooshabrová do třetice koukla na otoman na
pruhovanou látku a řekla:
„Poslyšte, paní správcová, co jste to vlastně přinesla? Co to je?“
„Paní Mooshabrová,“ správcová se zasmála a zavrtěla hlavou,
„tak tohle vám teď ukázat nemohu. To přijde až na konec. To je
překvapení!“ A správcová se naklonila ze židle nad otoman, se smí-
chem tu velkou pruhovanou látku na kanapi ještě víc stočila, aby jí
bylo vidět co nejmíň, a řekla: „Tak a začnem.“
Paní Mooshabrová šla do pokoje a přinesla krabici s korály
a ringlemi, také mast na tvář, pudr, růž a tužku na obočí, také sáček
s bílými rukavičkami. Pak ze skříně vyňala svou sváteční jupku.
Když opatrně vyňala i černý klobouk s fialovou stuhou a dlouhým
barevným pápěřím, správcová řekla:
„Víte, paní Mooshabrová, já vím, že to už umíte sama, ale dnes
musíte být jako zázrak. Dejte klobouk a tu jupku zatím tuhle na stůl
a sedněte si semhle na židli.“
A když paní Mooshabrová dala klobouk a jupku na stůl a sedla
si na židli, správcová se ještě jednou napila a pak sáhla po hřebenu.
„Tak abych konečně už začala,“ řekla, když se sklonila nad paní
Mooshabrovou a dotkla se hřebenem jejích vlasů, „tak včera jsem
se tam šla kouknout. Do ulice U Studánky šest. Je to v týhle naší
čtvrti, a jak říkám, když půjdete zadem, jste tam hned, ani nemusíte
na křižovatku k obchodnímu domu. Představte si,“ řekla správcová
a sčesávala vlasy, „je to nejvyšší vila, co tam je, ač má jen jedno patro,
budou tam asi vysoký stropy a velký místnosti, vila je široká. Má
velký vchod se dvěma sloupy jako ministerstvo,“ řekla a sčesávala
paní Mooshabrové vlasy, „od vchodu jde chodník zahradou k bráně
do ulice. V oknech jsou těžké záclony a uvnitř budou koberce a křiš-
ťálový lustry, bude to tam jako v tý restauraci v metru na peróně na

– 198 –
stanici Hřbitov. Ale co říkám tam,“ správcová se opravila, dočesala
vlasy, „tam to bude jak v samotným Ritzu. Tak,“ správcová odložila
hřeben, „ringle vám pověsím, až uděláme tváře. Teď si podám mast.“
Podala si mast a začala paní Mooshabrové malovat tváře.
„Víte, paní Mooshabrová,“ mluvila dál a malovala paní Moos­
habrové tváře, „nedivte se, že má takovou vilu. Když je to velko­
kupec a cestuje na Měsíc, to musí být boháč. Říkala jste,“ zeptala se
a malovala paní Mooshabrové tváře, „že obchoduje s rádii?“
„Rádii, vyhřívačem, lampou a magnetem,“ kývla paní Mooshab­
rová, „myslíte, že mu tam obchody jdou?“
„Aby nešly,“ zasmála se správcová, odložila mast a podala si
tužku na obočí, „na Měsíci lidi přece poslouchají Zemi a k tomu musí
mít rádia. A svítit se tam musí taky, i tam je noc, to se dokázalo.
No a v noci je tam zima,“ správcová už černila paní Mooshabrové
obočí, „zima jako v lednici. Když slunce zapadne, v tu ránu je tam
mráz, že kdo nemá vyhřívač, okamžitě zmrzne. No a magnetofony
tam lidi potřebují taky, vozí si tam pásky a pouští si je. Vdovec tam
však prodává i televize. Lidi se tam přece rádi kouknou na Zemi,
tady na ty naše lesy, louky, řeky, z tamní krajiny jde strach. To je
tak velký obchod, paní Mooshabrová, že krk za to dám, že vdovec
velkokupec má v tý vile všechno zlatý.“ Správcová odložila tužku,
napila se a sáhla po růži.
„Ta hospodyně holt na to nestačí,“ řekla paní Mooshabrová.
„Bodejť,“ zasmála se správcová, „teď nesmíte chvilku mluvit,
udělám vám rty. Rty, jaký nemívala ani paní Linpecková, když hrála
v divadle. Kdoví jak je hospodyně stará, a když pečuje o vilu a ještě
vaří, nemůže kluka… jakže se jmenuje…“ správcová na chvilku pře-
stala malovat, a když paní Mooshabrová řekla „Oberon“, správcová
se zasmála a řekla: „Nemůže Oberona hlídat. Snad ani k tomu ta
hospodyně nemá nadání. Říkáte, že kluk je génius?“
„Tak,“ přikývla paní Mooshabrová a správcová opět na chvilku
přestala malovat, „nejlepší žák ve škole. A učí se nějaký tajný vědy.“

– 199 –
 „Panebože,“ zasmála se správcová a opět rychle líčila paní Moos­
habrové rty, „kdovíco se od něho ještě nedovíte, aby vás tak naučil
čarovat. Hned bych šla s váma, kdybych mohla, jenže tentokrát to
nejde. To víte, paní Mooshabrová,“ správcová rychle dolíčila rty,
„to je něco jinýho než u paní Linpeckové. Tenkrát jste šla zjišťovat,
kdežto dnes se jdete představit.“ Správcová trochu odstoupila od
židle, pohlédla na obličej paní Mooshabrové a zasmála se. „Je to
skvělé,“ zasmála se nadšeně, „teď ještě popráším tváře a pak sáhnu
po klenotech…“ A sáhla po pudru.
„Budete jako vychovatelka a víte, paní Mooshabrová, co to značí,“
mluvila dál a nadšeně prášila paní Mooshabrové tváře, „vychova-
telka v takový rodině, u vdovce velkokupce na Měsíci. Jistě v tý jeho
vile při hlídání budete i jíst, a to víte, že dobře.“
„Myslíte i salát a šunku,“ zeptala se paní Mooshabrová, „myslíte
i limonádu?“
„To víte, že ano,“ kývla správcová a dál prášila tváře, „to víte, že
jo. I víno… Tak už to je,“ zvolala.
„Jsem zvědavá na tu hospodyni,“ řekla paní Mooshabrová a kouk-
la do zrcátka, „mám tak trochu starost. Třeba jí to bude nepříjemný,
že tam nastupuju k chlapci, bude dotčená.“
„Ale jděte,“ mávla správcová rukou, „pročpak dotčená. Na chlap-
ce nestačí, chlapec potřebuje dozor, tak co.“ A pak domovnice vy-
slovila větu, které se až sama lekla. „Paní Mooshabrová,“ řekla, „vy
jako vychovatelka budete přece víc než ona. Ona vede vilu, ale vy
povedete člověka.“
Na chvilku se v kuchyni rozhostilo ticho a pak se paní Mooshab­
rová otočila k velké pruhované látce na kanapi. Správcová se napila
kávy a pak ještě tu a tam upravila tvář, obočí a rty paní Mooshabrové.
Pak znovu od ní odstoupila na krok a kývla. Tváře jí jen plály. A paní
Mooshabrová vstala ze židle a řekla:
„Ale jak to asi s chlapcem půjde, je asi moc neposlušný. A má ty
dlouhý černý vlasy, černý oči, dlouhý nehty a nejradši má černej

– 200 –
plášť. Když to člověk takhle slyší,“ řekla a pohlédla na hodiny u ka-
men, „málem by z toho dostal strach.“
„Strach,“ zasmála se správcová, „snad byste se ho, paní Moos­
habrová, nebála? Však vy si s ním poradíte. Při vašich zkušenostech
byste si poradila i s čertem. Říkáte, že je i mlsný?“
„Mlsný,“ kývla paní Mooshabrová, pohlédla na látku na kanapi
a začala si oblékat sváteční jupku, „asi jako ten Linpeck.“
„A poslyšte, paní Mooshabrová,“ zasmála se správcová a ještě se
trochu napila kávy, „a jak to dneska provedete, když tam přijdete.
To bude tak trochu jiný než u kiosku paní Linpeckové, viďte. Taky
se prohlásíte a ukážete průkaz?“
„Prohlásím, ukážu, hned ve dveřích,“ kývla paní Mooshabrová
a pohlédla na hodiny u kamen, „to proto, aby viděli, že jsem to já,
koho čekají, že to není někdo jiný. No a až se prohlásím, tak si asi
s otcem někam sedneme a já řeknu, že bych to vzala. Na tři od-
poledne v týdnu.“
„Paní Mooshabrová,“ správcová teď přistoupila k paní Mooshab­
rové a začala jí navlíkat do uší ringle, „a jak to uděláte s groši? Groše
vám nabídne on?“
„Nabídne on,“ kývla paní Mooshabrová, „to víte, sama bych si
neřekla. Pan Smirsch řekl, že čtyři groše, ale to je vyloučený. Čtyři
groše snad nemá ani písař.“
„Úplný jmění,“ zvolala správcová, „vy ještě vskutku zbohatnete.
Kdyby to tak věděl Wezr a Nabule.“
„Asi se to dozví,“ vzdychla paní Mooshabrová a pohlédla na hodi-
ny u kamen, „aby mě tu tak ještě vykradli.“
„Vůbec byste je sem už neměla pouštět,“ řekla správcová rázně,
stále ještě navlékala paní Mooshabrové ringle, „věci, co tu mají
pod kanapem, byste měla chytit, hodit je ke schodům do popelnice
a nepouštět je sem. Ale oni mají klíče a můžou si otevřít, to je to,
to byste musila vyměnit zámek. Víte, že jeden z těch zedníků, co tu
robí, je zámečník? Kdybych mu řekla, tak by vám zámek vyměnil.“

– 201 –
 „Jak dlouho tu ještě budou,“ vzdychla paní Mooshabrová, „ty
cihly a trakař a ten sud vápna před mýma dveřma pořád nedávají
pryč, já opravdu do toho sudu jednou spadnu.“
„Už to odklidí,“ řekla správcová, teď už chytla bambusové koule,
„už to tu vskutku končí. Spravili pavlač u Faberů a asi za tejden
odstraní pilíře ze dvora. Kus lešení už začali rozebírat, ale začínají
ho rozebírat seshora, víte? Takže vy to tady dole nevidíte. Tak,
paní Mooshabrová, ukažte…“ A správcová pověsila na krk paní
Mooshabrové barevné bambusové koule a pak nadšeně řekla:
„Skvělý. Paní Mooshabrová, skvělý. Teď ještě klobouk. Ten, až tam
přijdete, si svlékat nemusíte, klobouky se nesvlékají ani v Ritzu, jen
pánský. Ukažte,“ a správcová vzala klobouk s dlouhým barevným
pápěřím a opatrně ho paní Mooshabrové posadila na hlavu. „Tak,“
řekla, „a teď vám ho ještě přišpendlím, kdyby byl na ulici vítr,
aby vám ho snad, propánakrále, nevzal. Září je pryč, je podzim.“
A správcová vzala ty jehly, které měla zapíchnuté ve vlněné sukni,
a klobouk paní Mooshabrové přišpendlila k vlasům. „Tak,“ řekla,
„a je to. Teď vám klobouk vítr nevezme, i kdyby chtěl. Teď už jen ty
rukavičky, ty si vezmete na konec. No a tak teď tedy přistoupíme
k pruhům.“
„Konečně,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou a pohlédla na
otoman na pruhovanou látku, „konečně. Tak krásný žíhaný pruhy
jsem na vás vlastně ještě nikdy ani neviděla.“
„Neviděla,“ zasmála se správcová, „to jste vskutku na mně ještě
nikdy neviděla. Nevytáhla jsem to totiž třicet let, je to po předcích.
Po sestře mýho starýho, co mi tenkrát utek. Já to nenosila,“ správ-
cová se zasmála, „jen párkrát jsem to měla na maškarním, když jsem
šla za lva. Vy totiž to teď na tom kanapi jaksepatří nevidíte, to je to,“
zasmála se, „já to schválně nesla, abyste viděla jen žíhaný pruhy,
nic víc. To hlavní je totiž schovaný. To hlavní je v tom.“ A správcová
rychle dopila kávu, skočila ke kanapi a chytla velkou pruhovanou
látku. „Paní Mooshabrová,“ vyhrkla a tváře jí jen plály, „teď zavřete

– 202 –
na chvilku oči, já vám to obleču poslepu. Pak vás dovedu vedle do
pokoje, tam máte větší zrcadlo a tam se teprv podíváte.“
A  paní Mooshabrová se zasmála, zavřela oči a  správcová jí
navlékla velkou pruhovanou látku. Pak ji obešla a zapnula knoflíky.
„Tak se mi zdá,“ řekla paní Mooshabrová poslepu a trochu vrtěla
hlavou, „tak se mi zdá, že mi něco na těch uších šimrá. Co to je?“
Ale správcová se jen smála a vedla paní Mooshabrovou do pokoje.
Když pak paní Mooshabrová v pokoji u zrcadla otevřela oči, málem
vykřikla.
Paní Mooshabrová měla hnědo-černý pruhovaný kožich, ale to
nebylo hlavní. Hlavní bylo to, co paní Mooshabrová měla u krku.
Paní Mooshabrová měla u krku neuvěřitelnou hřívu.
„Řekla jsem vám,“ smála se správcová a její tváře plály, „řekla
jsem, že jsem v tom byla párkrát na maškarním za lva, je to po sestře
mýho starýho.“
Na límci kožichu byla převelká bujná kožišina s ohromnými
nahnědlými chlupy, v kterých zmizely korále, bambusové koule,
zmizel v nich krk, zmizely uši s ringlemi, ba zmizel v nich i celý
spodek tváří. Byla to obrovská chlupatá hříva.
„Tak a teď tedy teprv vypadáte jako zázrak,“ prohlásila správcová
a tváře jí jen plály, „kdepak kupcová z Kanárských ostrovů, žena
komorníka, ministra, ani slavná herečka Melisa Nedo takhle nejde.
Až tam vejdete,“ smála se správcová a tváře jí jen plály, „tak ten
kluk… jakže se jmenuje… Oberon,“ správcová se zasmála, až se za
sukni chytla, „tak ten oněmí, sotva vás spatří. Hlavu za to dám, že
ať zlobí jak chce, až vás uzří, úplně oněmí.“
Hodiny u kamen tloukly čtyři a paní Mooshabrová si navlékla
bílé rukavičky s krajkovím, vzala menší černou tašku, koukla se, zda
má průkaz a klíče, a kývla. A pak s domovnicí vyšly z bytu.
„Ty rukavičky, paní Mooshabrová,“ řekla správcová a jen hořela
a plála, když paní Mooshabrová v průjezdu zamykala byt, „ty ru-
kavičky tam taky nesvlíkejte. V Ritzu a některých kavárnách sedí

– 203 –
dámy v rukavičkách. Počkám na vás, až přijdete, abyste mi řekla,
co bylo. Co vdovec velkokupec, ta hospodyně, ten Oberon.“ A paní
Mooshabrová kývla, pozorně obešla cihly, trakař a sud vápna a šla.
Správcová ji provázela až k vratům do ulice a tam se zastavila.
„Oberon,“ zastavila se, zasmála se, „Oberon, nikdy jsem takový
jméno neslyšela. A vdovec se jmenuje po něm? Paní Mooshabrová,“
zasmála se domovnice ještě na ulici, „ta vilová čtvrť je blízko těchhle
našich ulic, vskutku ani nemusíte přes křižovatku, vemte to zadem
a jste tam hned.“ A paní Mooshabrová kývla a šla.
Černo-hnědě pruhovaná, v obrovské chlupaté hřívě a v klobouku
s barevným pápěřím, které se chvělo a třáslo, a správcová za ní
zírala a zírala, dokud nezašla za roh.

V klobouku s dlouhým barevným pápěřím, s tvářemi červenými

a bílými, s obočím i se rty nabarvenými, v hnědo-černě pruhovaném
kožichu s obrovskou chlupatou hřívou došla paní Mooshabrová za-
dem do ulice U Studánky šest ještě za světla. Ale ve vile v přízemí
se už svítilo. Byla to vskutku vysoká jednopatrová vila s vchodem
se dvěma sloupy, vchod byl vskutku velký jako u ministerstva a od
něho zahradou k bráně do ulice vedl chodník. Paní Mooshabrová
vzala za tu uliční bránu a brána povolila.
Kráčela po chodníku ke vchodu se dvěma sloupy a při tom, jak
kráčela, se trochu rozhlédla zahradou. Stromy byly už dost suché,
holé, ale spadlé listí na zemi nebylo. „Asi je hned nějaký služebník
sklízí,“ řekla si paní Mooshabrová, „asi mají zahradníka.“ V zahradě
už také nebylo květin. Byly znát jen různé okrouhlé záhony, které
jistě ještě před měsícem kvetly, ale teď byly pusté, černé a vlhké.
Paní Mooshabrová došla ke vchodu se sloupy a zazvonila. Za chvíli
se vchod otevřel a v něm se objevil muž.
Muž byl asi padesátiletý, středně velký, v modrém obleku, bílé
košili a žluté kravatě. Byl dost opálený, jako by byl právě přijel od
moře, měl tmavé oči, ale vlasy spíše světlé, místy už trochu prošedlé,

– 204 –
a v té první chvíli, kdy otevřel a objevil se, byl na jeho tváři úsměv.
Ale ten úsměv trval jen mžik. Náhle zhasl, rozšířily se oči a ústa
pootevřela.
„Jsem Natálie Mooshabrová z Péče,“ řekla paní Mooshabrová, vy-
ňala z menší černé tašky průkaz a podávala jej muži. Muž na průkaz
ani nepohlédl a jen bezděčně ustoupil. Ústa měl stále pootevřená
a oči rozšířené, a teprv když za paní Mooshabrovou zavřel dveře
a paní Mooshabrová se octla na kraji velké haly, se jaksi probral.
„Oberon Felsach,“ probral se, uklonil, „račte si, paní, odložit.“
A přistoupil k paní Mooshabrové, a zatímco si paní Mooshabrová
s menší černou taškou v ruce rozpínala knoflíky, muž opatrně vzal
kožich vzadu pod hřívou a pak paní Mooshabrové pomohl z kabátu.
Pověsil jej na jeden věšák na kraji haly. Paní Mooshabrová se teď
octla jen v klobouku s pápěřím, ve sváteční jupce a v bílých rukavič-
kách s menší černou taškou. A teď se už objevily i barevné korále
a ringle. Pan Felsach znovu vytřeštil zrak a řekl: „Račte, prosím…“
A když dovedl paní Mooshabrovou k jedné sedací soupravě – po-
hovce, třem křeslům a stolku – a ukázal na jedno křeslo, řekl: „Račte
přijmout místo. Co vám smím nabídnout? Kávu, koňak, kyraso?“
Paní Mooshabrová v klobouku a s taškou v bílé rukavičce used-
la do křesla a divže se v něm v té chvíli nepropadla. Pápěří se jí
zachvělo, korále zachrastily, ringle rozkývaly, měla dojem, že sedí
v peřinách nebo v pěně. Trochu se z toho křesla rozhlédla, viděla
pana Felsacha, jak stojí opodál a čeká, co si poručí, a bylo jí to náhle
dost trapné. Řekla to poslední, co vyřkl, kyra, a trochu se usmála.
A pan Felsach se usmál, uklonil a odešel z haly. Paní Mooshabrová
na chvilku osiřela a mohla se lépe rozhlédnout.
Bylo to tu vskutku snad jako v samotném Ritzu, v Ritzu to nemoh-
lo být nádhernější. Na zemi bylo mnoho obrovských barevných
koberců, vysokých a nevýslovně měkkých, na stropě zářilo několik
křišťálových lustrů, na zdech byly obrovské obrazy ve zlatých rá-
mech. Na oknech růžové záclony v rudých závěsech a porůznu tu

– 205 –
byly stolky, křesla, pohovky. Křesla, pohovka a stolek, u něhož paní
Mooshabrová právě seděla, byly obzvlášť krásné. Pohovka i křesla
byly potaženy zlatým brokátem a stolek byl pokryt lesknoucím se
sklem. Na konci haly bylo schodiště do prvního patra a paní Moos­
habrová měla dojem, že je z mramoru. Pod schodištěm stály dvě
ženské sochy třímající v ruce lampy, které svítily zvláštním čer-
veným světlem. U schodiště bylo několik dveří z tmavého leštěné-
ho dřeva. A opodál schodiště na druhé straně haly byly obrovské
skleněné zasouvací dveře, které teď byly rozevřené, a do nich právě
pan Felsach vešel. Paní Mooshabrová z hloubky svého křesla tak
trochu viděla, co za těmi obrovskými skleněnými dveřmi je. Nějaký
sál s velkým příborníkem, stolem a křesly, byla to nejspíš jídelna.
Ale paní Mooshabrová nejdéle hleděla do středu haly. Tam totiž stá-
la jakási mramorová nádrž s takovým jedním na konci rozšířeným
stonkem z kovu či z kamene, a z toho stonku stříkala voda. Byl to
jakýsi vodotrysk a paní Mooshabrová si ho ostatně všimla, sotva
sem vešla. A chtěla ještě dál hledět na tu nezvyklou podivnou věc
ve středu haly, když se ve skleněných dveřích jídelny objevil pan
Felsach se stříbrným tácem, na němž byly pohárky a dvě láhve.
Paní Mooshabrová vytušila, že v té jedné láhvi by mohla být voda,
v druhé to kyraso.
Pan Felsach došel ke stolku, položil tác a nalil paní Mooshabrové
do pohárku likér.
„Račte si posloužit, paní,“ řekl a sedl si.
Paní Mooshabrová poděkovala, trochu se usmála a napila se. Byl
to velmi dobrý likér, a paní Mooshabrová na chvilku oněměla. Vidě-
la pana Felsacha, opáleného, se světlejšími vlasy a tmavýma očima,
v modrých šatech, bílé košili a žluté kravatě proti sobě v křesle,
a jeho obličej už nebyl tak udiven, paní Mooshabrová měla dojem,
že pan Felsach se už i usmívá a je připraven k řeči.
„Paní Knorringová řekla, abych vás dnes navštívila,“ řekla paní
Mooshabrová, „že dnes jste doma. Že jde o vašeho synka.“

– 206 –
 „Ano,“ kývl pan Felsach a teď se vskutku usmál, hleděl na korále
paní Mooshabrové, na ringle a na pápěří na klobouku, „je tomu tak.
Obrátil jsem se na Péči asi před měsícem ve věci syna Oberona. Potře-
boval bych někoho, kdo by chtěl k nám chodit po tři odpoledne v týdnu
a Oberona hlídat, aby byl doma a poslouchal. Potřebuje totiž kázeň,
a tu podle našich dobrých pedagogů si nelze osvojit než hlídáním.
Znám se s panem Wittingem, který je generálním ředitelem státních
nápravných zařízení v obvodu našeho hlavního města a sám občas
přednáší o výchově. Ten mi to doporučil a potvrdil. Původně navrhl,
že by mi obstaral k Oberonu nějakého starého zkušeného strážného
ze státní věznice. Ale madam Knorringová z Péče se vyslovila proti
tomu, což chápu. Doporučila vás a myslím, že se nemýlila.“
Paní Mooshabrová poslouchala, skoro ani nedýchala, a cítila, že
je jí čím dál líp. Po poslední větě pana Felsacha se jí skoro zastavilo
srdce.
„Pane velkokupec,“ řekla a potřásla menší černou taškou v bílé
rukavičce, „je pravda, že na Péči působím dvacet let a nějakou
zkušenost mám. Ale v rodině jsem ještě nikdy nepracovala. Místo
u vás na tři půldne v týdnu vezmu, ale bude třeba napřed zjistit,
jaký chlapec je a jak na něho působit. Něco vím už z Péče od paní
Knorringové.“ A paní Mooshabrová se trochu rozhlédla halou a ke
schodišti.
„Rád vám, paní, řeknu, co vím,“ kývl pan Felsach a nalil si do
sklenky kapku vody, „všechno, co vím, ač má informace nemusí být
přesná. Vidím Oberona jen občas, protože jsem téměř stále pryč.
Asi vám madam řekla, že prodávám na Měsíci a bývám doma tak
jednou za měsíc.“ A když paní Mooshabrová kývla a ještě se trochu
napila dobrého likéru, pan Felsach pokračoval:
„Hoch je podle školy výjimečně nadaný. Je mu čtrnáct, ale je
už tak sečtělý, že věk podle řeči na něm nepoznáte, vyjadřuje se
jako dospělý člověk nebo spisovatel. Co se učí ve škole, už dávno
zná, takže se pro školu učit nemusí. Zabývá se jinými věcmi,

– 207 –
hlavně takzvanými tajnými vědami, ač nevím, zda je toto označení
správné, když se už tyto vědy aspoň zčásti přednášejí na našich
vysokých školách a jistých ministerstvech. Čte o tom knihy a píše
si poznámky. Baví se o tom i s naší hospodyní, pokud ta má vůbec
čas, pečuje o celý dům a vaří, takže má dost práce, a po práci má
právo na odpočinek nebo vlastní procházky. Ale zde u nás nahoře
v patře bydlí dva studenti, synové mých venkovských přátel, kteří
zde studují na univerzitě a Oberonovi půjčují přednášky, on je čte
a s nimi se o tajných vědách baví také. To vše je na něm dobré. To,
že je mlsný a má rád sladkosti, není také žádné neštěstí, pokud
by příliš neopovrhoval zeleninou, zvláště haluhami a řasami, které
naše hospodyně často nakupuje a připravuje na mnoho způsobů.
Snad není ani tak velkou chybou, že má dlouhé černé vlasy a oči, to
je příroda, ač délka jeho vlasů je v lidské moci, v moci holičů. Říká
se však, že mu vlasy sluší, ostatně dlouhé vlasy nosí i mnozí naši
umělci a vědci, i pan ministr Scarcola. O něco horší je, že si velmi
opatrně stříhá nehty. Nechává si je narůstat, zvláště na malíčcích,
kde se mu skoro až kroutí. Jeho vážná vada však začíná tam, kde
jde o kázeň. A tu je s ním prý vskutku těžko vyjít. Je prý neposlušný,
odmítavý, vzdorovitý, vzpurný. Má sklon, když není u knih, vyběh-
nout z domu ve svém černém plášti a toulat se třeba celé odpoledne
městem. Zajde až na Borovicin nebo Alžbětov, kde se právě staví
krásné domy, jde až na Stadión k letišti nebo do Linde. Když pak
večer přijde domů a hospodyně mu to vytkne, mstí se tím, že když
hospodyně dá k večeři na stůl haluhy a řasy, talíř odstrčí a netkne
se ho, jestliže ovšem neudělá věc horší, což se občas stává, totiž…“
pan Felsach povzdychl, na chvilku se odmlčel a napil se vody… „totiž
že chytne talíř s haluhami a řasami a uhodí s ním o stůl. Hospodyně
se pak pod tím hroutí, je nešťastná. Zdá se, že Oberon dělá hospo-
dyni i jiné neblahé věci, třeba ji občas zamkne ve sklepě, když tam
jde pro víno, nebo na ni nastraží nějakou past, aby se lekla, třeba
támhle do bazénku do vody…“ pan Felsach ukázal do středu haly na

– 208 –
mramorový bazének s rozšířeným stonkem, „tam hodí k těm třem
červeným rybkám, které se tam prohánějí, nějakou černou umě-
lou strašidelnou rybu a hospodyni vyleká. Hospodyně mívá z něho
strach, a tak ho už radši ani nepeskuje, když vyběhne z domu na
toulky. Já tu celý měsíc nejsem a pak není nikdo, kdo by Oberona
pohlídal a zvládl.“
„A co ti študenti,“ zeptala se nyní paní Mooshabrová, „já znám též
dva študenty, co bydlí kdesi v krásný vile, a ty jsou velmi moudrý.
Študenti můžou mít na chlapce vliv.“
„Jsem rád,“ kývl pan Felsach, „že tu jsou, ač mám často dojem, že
vliv má spíš on na ně. Jenže když oni také nejsou stále doma. Ráno
odcházejí na přednášky a vracejí se večer. Když jsou doma, tak pak
proto, že se učí, mají nahoře svůj pokoj s předsíní a příslušenstvím,
když nechtějí, nemusí vůbec vyjít. Hospodyně je ráda stejně jako já,
že tu jsou, říká, že se tu alespoň necítí tak sama, ale co je to platné,
na Oberona dozírat nemohou. Mohou se s ním bavit, půjčovat mu
přednášky, ale starat se, aby se netoulal, není v jejich moci.“
„A vy pane velkokupec,“ řekla paní Mooshabrová a ještě napo-
sled se napila dobrého likéru, „vy máte tedy s chlapcem starost.“
„Mám s chlapcem starost,“ kývl pan Felsach a jeho opálenou tváří
přelétl stín, „bojím se, že když s ním jeho vady porostou, bude ob-
tížný živel. Snad víte, co by ho mohlo čekat…“
„Vím,“ kývla paní Mooshabrová a teď obrátila zrak do středu haly
k vodotrysku, „vím to dobře. Pomocná škola, polepšovna, pomocný
dělník, nádeník.“
„Ano, tak přesně,“ kývl pan Felsach a jeho opálenou tváří opět
přelétl stín, „mluvil jsem o tom s panem Wittingem, tím generálním
ředitelem nápravných zařízení. Potvrdil mi, že takových případů je
mnoho.“
„Mnoho,“ kývla paní Mooshabrová a hleděla k bazénku, z jehož
stonku stříkala voda, „vím to z vlastní zkušenosti. Syn Wezr se už
potřetí vrátil z krimi a dcera Nabule, která se nedávno vdala za

– 209 –
Laibacha a koupí si na Alžbětově byt, se tam co nevidět octne taky.
Děti odmalička zlobily…“ paní Mooshabrová hleděla k bazénku,
„toulaly se, bily své spolužáky a kradly. Dostaly se do pomocný školy,
a když ji vyšly, přišly do polepšovny. A to jsem jim, když byly malý,
zpívala i ukolíbavku, však to naše paní správcová Kralcová ví, také
paní Knorringová. Dnes je Wezrovi pětadvacet…“ paní Mooshabrová
hleděla na vodotrysk, „Nabuli dvacet, měla jsem je dost pozdě…“
„Zkusila jste tedy dost,“ kývl pan Felsach a jeho opálený obličej byl
stále trochu pokryt stínem, „máte zkušenosti, madam Knorringová
mi to naznačila.“
„Naznačila,“ kývla paní Mooshabrová a pápěří na jejím klobouku
se zachvělo, „asi vám však, pane velkokupec, neřekla vše. Když se
dcera Nabule nedávno vdávala, nedala mi ani napít, a měli víno, limo-
nády… taky šunku a salát, koláče, co jsem jim napekla ke svatbě – já
totiž ráda peču –, vyhodila oknem na dvůr koni a pak ze svatby vy-
hodila i mě. A to jsem si na tu svatbu vzala svý nejlepší sváteční šaty.“
„Je to hrozné,“ kývl pan Felsach hořce a řekl: „Paní, poslužte si
ještě…“ a nalil paní Mooshabrové ještě sklenku kyrasa.
„A paní umřela,“ řekla teď paní Mooshabrová a pohlédla na pana
Felsacha, „chlapec ztratil matku.“
„Paní umřela,“ kývl pan Felsach, „umřela před sedmi léty, to
bylo Oberonovi sedm. Ale už dlouho předtím byla nemocná, takže
Oberon vlastně vyrůstal jen v péči naší hospodyně. Zdědil po matce
dobré vlastnosti, lásku k hudbě. Má gramofony, rádia, magnetofo-
ny, poslouchá hudbu. Také v jídelně u večeře,“ pan Felsach lehce
ukázal za záda k širokým skleněným dveřím, „i tam si pouští rádio,
v čemž mu hospodyně nikdy nebrání, naopak. Říká, že když Oberon
poslouchá hudbu, je klidnější a poslušnější. Vybavil jsem ho ovšem
nejlepšími přístroji,“ pan Felsach se usmál, „je to samozřejmé, jsou
ukryty ve zdech. S tím právě obchoduji.“
Paní Mooshabrová kývla, rukou v bílé rukavičce znovu uchopila
sklenku a rozhlédla se halou.

– 210 –
 „Želbohu,“ řekl pan Felsach a hleděl na její nabarvené tváře, rty
a obočí, „želbohu, paní, že Oberon je právě pryč. Jel s hospodyní
na kouzelnické představení do Kerke od čtyř hodin, chtěl to vidět.
Ale to je jedno. Poznáte ho, až nastoupíte. Abychom však domluvili
jednu velmi důležitou věc,“ pan Felsach se usmál, sáhl do kapsy
svého modrého saka a vyňal lesklý zápisníček, „byla byste, paní,
tedy ochotna chodit třikrát týdně asi od tří do sedmi?“ A když paní
Mooshabrová kývla, pan Felsach řekl:
„Vaše práce by spočívala snad jen v tom, abyste tu byla a viděla,
že je Oberon doma. Může být kdekoli, zde v hale nebo v jídelně nebo
ve svém pokoji nebo… kdyby byli doma studenti a měli čas, může
být u nich. Ale na zahradu nesmí, to by pak mohl utéci. Ostatně, je
už podzim, dni se krátí a nastává sychravý čas. Zahrada je teď už
dost zpustlá, listí padá a květiny jsou odkvetlé.“
„A co když,“ řekla paní Mooshabrová náhle a zatřásla taškou
v bílé rukavičce, „co když uteče odsud z domu? Je možný, že mi
uteče odsud, a já to snad ani nepoznám?“
„Je to možné,“ kývl pan Felsach a pohlédl na zápisníček v ruce,
„teoreticky je to možné. Budete v některém pokoji a on vám zatím
uteče. Může se to stát, dejte tomu, jednou. Ale já si myslím, že se to
podruhé nestane, protože se podruhé neodváží. Budete mít u něho
respekt, získáte na něho vliv a on se lekne. Já ho vlastně moc ne-
znám, skoro vůbec ho neznám, vídám ho tak jednou za měsíc. Ale
mám za to, že s ním můžete mluvit o těch jeho tajných vědách, po-
slouchat, co vám bude vykládat, a pak snad neuteče rovněž. Můžete
sedět v pokoji, kde bude on, nebo vedle, a při otevřených dveřích ho
sledovat, neuteče také. Můžete sedět zde v hale a hlídat východ, zde
vám neproklouzne. Můžete ho také různě zastrašit, máte jistě velké
zkušenosti. Madam Knorringová říká, že se vám to jistě podaří.“
„Budu na to dbát,“ kývla paní Mooshabrová a pápěří na klobouku
se jí třáslo, hleděla teď k širokým skleněným dveřím jídelny a teď
si všimla, že sklo v těch dveřích je vlastně dost mléčné, že je to

– 211 –
podobné sklo jako v jejím kuchyňském okně a že tedy, když jsou
dveře zavřeny, je jimi jen matně vidět. Obrátila zrak opět do středu
haly k vodotrysku, ale to už pan Felsach zalistoval v zápisníčku
a řekl:
„Chtěl jsem však domluvit to hlavní. Honorář, abych se k tomu
vrátil. Budu vám platit… pět grošů měsíčně.“
Paní Mooshabrové v křesle se zatajil dech a zatočila hlava. Na
okamžik nevěřila uším. Potřásla hlavou, až se jí pápěří rozkmitalo,
a její ruka v bílé rukavičce bezděčně sáhla po sklence s vodou.
„Pane velkokupec,“ řekla, když svlažila rty, „je to moc peněz. Já
jsem vždycky pracovala pro Péči zdarma. Mám malou penzi po
muži, kočím v pivovaru, a přilepšení k této penzi jsem vždycky
dostávala ze hřbitova. Pět grošů za měsíc je moc peněz a já budu
musit dělat všechno, co je v silách… aby byl dozor co nejlepší. Aby
se hoch ukáznil…“ paní Mooshabrová teď opět koukla k vodotrysku,
„aby neutekl z domu, abych vás zbavila starostí. Abych zabránila…“
paní Mooshabrová hleděla na vodotrysk, na ten jeho stonek, z něhož
stříkala voda, „zabránila, co by vás snad potkalo, kdyby hoch takhle
rostl. Kdy bych měla nastoupit,“ zeptala se a teď, jak hleděla na
stonek vodotrysku, si lépe toho stonku všimla. Voda z něho stříkala
vlastně dvakrát. Stonek se nahoře zřejmě nějak štěpil a voda z něho
stříkala dvěma proudy.
„Ano,“ kývl pan Felsach a sám teď také koukl na bazének, „právě
na to myslím. Já se zde zdržím,“ koukl do zápisníčku, „týden. Roz-
hodně musím odletět na Měsíc ještě před státním svátkem a státní
svátek je dva dni před Dušičkami, poslední den v říjnu. Paní,“ pan
Felsach vzhlédl od zápisníčku, „mohla byste nastoupit právě ten
den? Na státní svátek? Myslím, že by to bylo potřebné.“
„Přijdu na státní svátek,“ kývla paní Mooshabrová, „přijdu od-
poledne ve tři.“
„Na státní svátek výjimečně v pět,“ řekl pan Felsach a zahleděl
se na barevné korále paní Mooshabrové, také na její ringle, tváře,

– 212 –
rty a obočí, „odpoledne v pět na státní svátek jedenatřicátého října,
a já vám řeknu proč… Právě ten den na státní svátek bych byl totiž
rád, aby hoch nevyšel z domu. Je v zemi nějaký neklid,“ řekl pan
Felsach a rozhlédl se halou, „lidé mají různé divné předtuchy. Když
jsem před časem mluvil s paní Knorringovou, sdělila mi, že i ona
má jakési podivné předtuchy, a právě ten den na státní svátek se
může ledacos stát.“
„Vím,“ kývla paní Mooshabrová, „sama jsem to od paní Knorringo-
vé slyšela. Poprvé, když jsem u ní byla v případě Eichen, podruhé
teď v případě Linpeck. Má nějaké podivné předtuchy. Myslíte tedy,
že chlapec má být ten den doma.“
„Ten den rozhodně doma,“ kývl pan Felsach a pohlédl k bazénku,
„ostatně to nebude ani tak těžké. Nebude to těžké, když se upoutá
na okna. Máme zde dost oken a v mnohých bude oslava. Květiny,
svíčky, koláče a sklenky vína, jak to na svátek naší kněžny thálské
bývá, vykuřujeme i kadidlem, to vše má Oberon rád, snad se tím
zabaví. Hospodyně připraví večeři, přijdou snad i studenti a tak to
zároveň zde oslavíte. Váš nástup i státní svátek. Hospodyně a Obe-
ron vás budou čekat v pět odpoledne jedenatřicátého října na státní
svátek vdovy panovnice Augusty a hospodyně vám zároveň dá váš
měsíční plat.“
Pan Felsach pomohl paní Mooshabrové do hnědo-černě pru­
hovaného kožichu s obrovskou chlupatou hřívou, pomohl jí poblíž
mramorového bazénku, a paní Mooshabrová teď už jasně viděla,
že stonek, z něhož stříká dvojí pramen vody, je nahoře rozšířen
a rozštěpen a je asi z kovu, a také si všimla, že v bazénku pod šplou-
chající vodou plavou tři červené rybky. Rozhlédla se ještě jednou
halou, pohlédla na široké dveře jídelny z mléčného skla, na obrazy
ve zlatých rámech, na řadu tmavých leštěných dveří u schodiště, na
sedací soupravy a také na křišťálové lustry a na dvě ženské sochy
pod schodištěm třímající ty dvě lampy se zvláštním červeným svět-
lem… a nakonec koukla i pod své střevíce bez kramfleků na vysoký

– 213 –
měkký koberec. Potřásla hlavou a menší černou taškou v bílé ru-
kavičce a rozloučila se s panem Felsachem. Dovedl ji k východu,
otevřel a uklonil se. Jeho tmavé oči byly opět trochu rozšířené a jeho
snědá tvář trochu udivená. Paní Mooshabrová vyšla ze sloupového
východu na široký chodník a kráčela zahradou k uliční bráně. Pan
Felsach za ní chvíli hleděl, na její pruhovaný kožich, velkou chlu-
patou hřívu a na chvějící se červené a zelené pápěří, a když prošla
bránou a octla se na ulici, zavřel dveře a šel k bazénku do středu
haly. Chvilku pozoroval rozštěpený stonek, z něhož stříkala voda,
a tři červené rybky pod vodou šplíchající a jeho tvář byla už opět
velmi klidná. Pak šel spokojeně ke stolku, u něhož seděli, aby sklidil
sklenky, láhve a stříbrný tác.

– 214 –
 XV

Paní Mooshabrová došla ke svému starému zchátralému domu

jako v mlze. Avšak i když paní Mooshabrová došla k domu jako
v mlze, byla ta mlha spíš jen kolem ní a v její rozvířené hlavě než
ve smyslech. Například v očích měla paní Mooshabrová ještě plno
světla z křišťálových lustrů a také plno toho červeného světla z lamp
soch zpod schodiště z haly… a plno toho zářivého i červeného svět-
la v očích měla, ještě když vešla do bídného průjezdu a obcházela
cihly, trakař a sud vápna. Když vešla do kuchyně a rozsvítila, hodiny
u kamen právě odbily půl sedmou. Paní Mooshabrová si odšpend-
lila klobouk, svlékla rukavice, kožich, korále, vyjmula z uší ringle
a převlékla se ze sváteční jupky a sukně do svých starých šatů…
stále měla v očích plno toho zářivého i červeného světla z vily. Na-
pustila vodu do umyvadla, smyla si čerň, červeň i pudr a pak dala
klobouk a své sváteční věci do skříně a šperky a rukavice do stolku
v pokoji. Jen pruhovaný kožich s hřívou dala v pokoji na postel, aby
jej mohla vrátit správcové, až se večer objeví.
„Ta bude koukat, až přijde,“ řekla si v pokoji, „pět grošů, snad
jsem se přeslechla. A až jí povím, co je uvnitř, toho světla z lustrů
a z červených lamp…“ Vrátila se do kuchyně a šla nahlédnout do
plotny, zda v ní ještě hoří, hned sáhla do truhlíku a přiložila. Ale
sotva přiložila, slyšela, jak někdo v průjezdu otvírá dveře, a než se
nadála, ve dveřích kuchyně stanul Wezr, Nabule a cizí člověk černý
pes…
„Rukulíbám,“ řekl Wezr, šel hned ke stolu a sedl si. Také Nabule
vyprskla, šla hned ke stolu a usedla a také cizí člověk černý pes šel.
Lehce se přitom usmál a šlehl k paní Mooshabrové okem.
Paní Mooshabrová byla jejich náhlým rychlým nečekaným
příchodem tak překvapena, že se ani nevzmohla udělat od kamen

– 215 –
krok. Zůstala u kamen jako přikována a hleděla na ně jako na
přízrak, který vnikl v její oči, v nichž dosud měla zbytky zářivých
a červených světel z lustrů a lamp vily velkokupce. Viděla, že Wezr
je dnes snad ještě silnější a mohutnější, snad to dělala ta červená
šála kolem jeho šíje a hlavně ten další nový kabát, v kterém byl,
ne ten nový šedý, který měl posledně, ale červenohnědý kožený
s přezkami a páskem, jaký snad nosí zvláštní vojáci či požárníci.
Viděla, že i Nabule má nový kabát, ne ten světlý s rudou přezkou,
ale černý s červeným límcem a žlutými knoflíky, a člověk černý pes,
který se tiše usmíval, měl dnes už také kabát, světle hnědý s bílým
beránčím límcem.
„Je celá pryč,“ vyprskla Nabule u stolu a rozepnula si jeden žlutý
knoflík, „celá pryč, že jdem tak kách a hned na židle. Asi myslí, že
přišli posli z Marsu. Měla by však vědět, že jsme chtěli přijít brzy.“
„Přijít brzy pro ty věci pod kanapem,“ řekl Wezr a jeho hlas zněl
dnes suše, ostře jako břitva.
„A taky na ten oběd, s kterým nás čeká,“ zasmála se Nabule při-
hlouplým otlemeným smíchem a pohlédla k plotně, „ví přece, že
nám ho posledně slíbila.“
Paní Mooshabrová pořád stála u kamen jako přikována a neřekla
jediné slovo. A Nabule si rozepnula druhý žlutý knoflík a řekla:
„Nějak se nehejbá, nemluví, máš na to nějakej recept?“
„Mám,“ kývl Wezr, vyndal z kapsy kožeňáku cigaretu a škrtl,
„mám, ale dnes ho neřeknu, ani nenaznačím. Omdlí a nepromluví
teprv. Shoří a nedá na stůl ani ty talíře s jídlem.“
„No s jídlem,“ křikla Nabule, zakroutila se a natřásla, „či jsme to
tak tuhle nesmluvili?“
Paní Mooshabrová u kamen se teď konečně trochu probrala a po-
stoupila ke kredenci. Viděla Nabuli, jak se kroutí, natřásá a obra­cí
zrak na strop, viděla Wezra, jak na ni, paní Mooshabrovou, hledí
světlýma chladnýma očima, a viděla člověka černého psa s kratšími
černými rozházenými vlasy a nízkým čelem, jak po ní šlehá okem

– 216 –
a tiše se usmívá. Paní Mooshabrová už chtěla promluvit, ale Wezr
náhle vstal ze židle, sáhl si na pásek kožeňáku a sklepl cigaretu.
„Není čas,“ řekl suše, ostře jako břitva a sklepl cigaretu, „čeká nás
společnost. Tak ten oběd a hlavně ty věci. Ty věci…“ pohnul prstem
na své velké ruce, „ty věci zpod toho kanape. Doufám,“ přistoupil
ke kanapi, „že nezvlhly a myši je nesežraly.“ A dal cigaretu do úst,
sehnul se a začal tahat balíky.
„Jsou tu,“ vřískla Nabule ze židle, „jsou tu, jaks je dal. Ale jestli
nejsou vohlodaný, musíme se kouknout.“
Wezr s cigaretou v ústech dal balíky na stůl a vestoje je začal
prohlížet. Také Nabule, která stále seděla, je začala prohlížet. A také
cizí člověk černý pes, který seděl, je začal prohlížet. Hmatal rukou
po papíře a hlavně rozích. Pak pohlédl ke kredenci a promluvil.
„Paní,“ řekl hebce, měkce jako samet a svislé koutky úst nad­
zdvihl, „říkala jste, že tyhle balíky pod kanapem obložíte pastmi,
aby k nim myši nemohly. Ale zdá se,“ tiše se usmál, „že si do nich
přece jenom nějaká myš hryzla. Tuhle,“ ukázal na jeden balíček
a tiše se usmál, „jsou, paní, stopy zoubků.“
„Myš se balíků dotkla,“ vykřikla Nabule, „je poškozenej. Kdo
ví,“ vykřikla, „jestli do některýho myš docela nevlezla. Měl bys to,“
vykřikla k Wezrovi, „rozbalit a nahlédnout.“
„Neřvi, není čas,“ řekl Wezr suše, ostře, už zas seděl na židli,
„kouknem se až doma. Teď nás čeká společnost. Ale jestli v těch
balících najdeme nějakou živou myš…“ jeho světlé chladné oči náhle
blýskly a paní Mooshabrové u kredence se sevřelo srdce…
„Žádná v nich není,“ vyhrkla, „sou přece nedotčený.“
„Paní,“ usmál se černý pes tiše a sametově, hebce, „jak můžete
vědět, že v nich žádná není? Copak vy vidíte papírem? Co až to
rozbalíme a nějaká vyběhne, víte, co to bude? Vždyť se tím může
někdo k smrti leknout.“
„Žádná v nich není,“ vyhrkla znovu paní Mooshabrová a hleděla
na stůl, „žádná myš v nich není. To leda byste ji tam musili dát sami.“

– 217 –
 „Sami,“ vyprskla Nabule a přihlouple se rozesmála, „sami.“
„Paní,“ ozval se opět černý pes a hebce hleděl na paní Moos­
habrovou u kredence, „proč bysme sami dávali do balíků myši,
copak by to mělo smysl? Vždyť my přece chceme ty balíky prodat,
jsme překupníci, jak jste posledně řekla, a co by to bylo za prodej,
abychom nabídli zákazníkům ve zboží myš? Nemyslíte, že by to bylo
fiasko?“
„Tak dost,“ řekl Wezr a jeho hlas zněl stále suše, ostře jako břitva,
„dost. Nemáme čas, musíme vyřídit ještě moc věcí. Balíky schovala
snad dobře,“ sklepl cigaretu, „snad v nich myš nebude. A za to ji
odměníme. A aby neřekla, tak ještě líp než těma Rozkvěty.“
Paní Mooshabrová u kredence se náhle zcela probrala. Náhle
měla dojem, jako by na ni spadla hrst studené vody. Náhle udělala
krok ke stolu a řekla:
„Podvedli jste mě. Podvedli i s novinama. Dali jste mi noviny
tejden starý.“
Pohlédli na ni překvapeně, udiveně, tázavě, Wezr svým světlým
chladným zrakem, člověk černý pes po ní šlehl okem a Nabule se
dala do smíchu.
„Ano, podvedli,“ zvolala paní Mooshabrová, „kdybych byla neutek-
la, tak by mě snad lidi byli zabili. Podstrčili jste mi noviny neplatný.“
„Paní,“ řekl tiše cizí člověk černý pes a jeho svislé koutky úst se
zvedly, „jak to podstrčili? Jak to noviny neplatný? My vám přece
žádný noviny nepodstrkávali, my vám je dali semhle na stůl a Wezr
vám k nim dal úřední kartu. S tou jste měla jít do redakce Rozkvětu
a dostat dva šestáky na dlaň. Četla jste vůbec na novinách datum,
že tvrdíte, že byly tejden starý?“
„Nečetla, ale vím,“ zvolala paní Mooshabrová, „lidi mi to na tom
rohu řekli. Chtěli mě i kamenovat, víte? Však pár čísel mám a mů-
žete se na to datum kouknout.“
„Hleďme,“ řekl Wezr a vyfoukl kouř před sebe, „hleďme, jak jsou
lidi zlí. Podvedou už i prodavačku novin, ale ovšem jen některou. Tu,

– 218 –
která jim naletí. Každý prodavačce by se to nestalo. Lidi holt chtěli
mít noviny zdarma a asi je měli. Nechala balíky na rohu, prchla, a na
to ty lidi čekali.“
„Na to ty lidi čekali,“ zasmála se Nabule přihlouplým otlemeným
smíchem, „je hloupá, všem naletí. Noviny byly pro ni škoda. Krk
za to nedám,“ zasmála se přihlouple, „že tam nechala i ten dobrej
silnej provaz. A kdo vůbec ví, jak ty čísla prodávala. Ty přece víš,“
zasmála se na Wezra, „že prodávat neumí. Ale plotnu má prázdnou,
vyhaslou,“ pohlédla ke kamnům, „v ní není ani plamen a na ní ani
střep. Co je s obědem?“
Wezr chvíli mlčel, Nabule se kroutila, natřásala a sahala si na čer-
vený límec, cizí člověk černý pes se jen tiše usmíval a šlehal okem.
Paní Mooshabrová stála poblíž stolu a trochu se chvěla.
„Nevím,“ řekl Wezr konečně a pohlédl na sestru, „nevím, jestli za
těchhle okolností, když si takhle zmaří takovej kšeft, ji vůbec máme
podrobněji zpravit o tý studni.“
„Taky nevím,“ vřískla Nabule, „myslím, že ne. Splete to zas,“
vřískla, „vyzradí to a zkazí. Ze studny,“ vřískla, „nebude ani groš.“
„O žádný studni nechci vědět,“ paní Mooshabrová se opět trochu
probrala, „všechno je to podvod a lež. Všechno je podvod a lež,“
zvolala, „o žádný studni nechci vědět a mě do toho nepleťte. Ani
žádná taková studna…“ řekla, „není.“
„Tak vidíš,“ řekl Wezr sestře a vzdychl.
„Tak vidíš,“ vřískla Nabule.
„Paní,“ ozval se opět člověk černý pes hebce a zahleděl se na paní
Mooshabrovou, „vy jste opravdu prorok. Nechci vám připomínat
staré věci, jako že tyhlety balíky, co jsou zde na stole, jsou kradený
z metra z pošty a že Wezr se vrátil z kriminálu. Nechci vám připo-
mínat, co furt na tom Wezrovi máte, ač vůbec nevíte, kdo Wezr je
a co dělá. Vždyť vy jste vskutku prorok,“ tiše se usmál a hleděl na
paní Mooshabrovou, „jak víte, že tu žádná studně není, že je to lež?
To pak, paní, můžete za chvilku tvrdit,“ tiše se usmál a hleděl na

– 219 –
paní Mooshabrovou, „že v tý studni není ani žádný poklad, zatímco
je tam zlato, stříbro a pytlík grošů. Paní,“ tiše se usmál a hleděl na
paní Mooshabrovou, „vždyť vy se pořád jen mýlíte.“
„Nemýlím,“ paní Mooshabrová teď kupodivu skoro křikla, „ne-
mýlím a nechci o studni slyšet.“
„Tak heleď,“ praštil Wezr cigaretou o zem a pohlédl na paní
Moos­habrovou světlým chladným zrakem, „heleď. My nemáme čas
a nemůžem se hádat. Jestli je nějaká studně, je v ní poklad a ty to
nevíš, je to tvá věc. My víme svý a chtěli jsme ti pomoct. Abys nám
snad jednou, až tu studnu vyberem, nevyčetla, že jsme ti nic nedali
a všechno ti zatajili.“
„Zataj,“ křikla teď Nabule prudce a chytla se za knoflík, „zataj.
Zataj a už ani slovo. Nemá to cenu,“ křikla, „povede svý, vona se
nepřesvědčí.“
„Jenže já vím, co by ji přesvědčilo,“ Wezr se náhle usmál a sáhl
si na pásek kožeňáku, „vím, a pak by už ani necekla. Já bohužel,“
pokýval hlavou, „vím.“
„Tak ať se přesvědčí,“ Nabule se usmála, „možnost má. Ať se jich
zeptá,“ natřásla se a zakroutila, „ví snad, kde bydlí, my jí to přece
říkat nebudem.“
„My jí to říkat nebudem,“ kývl Wezr a dal svou velkou ruku z pás-
ku kožeňáku na stůl, „snad ví, kde bydlí, a jich ať se zeptá. Oni jí to
potvrdí a pak uvěří. Jenže to je právě to. Uvěří cizím. Ale nám holt
ne.“
„Nevím, o kom mluvíte,“ zavrtěla prudce paní Mooshabrová
hlavou, „ale já se nikoho na nic ptát nebudu. Řekla jsem, že mě to
nezajímá.“
„Paní,“ usmál se člověk černý pes hebce, měkce, „říkáte, že se
nikoho na nic ptát nebudete a ani nevíte, o kom je řeč. Přece si snad
ještě vzpomínáte na ty dva študenty, co byli na svatbě Nabule…“
usmál se hebce, měkce, „přece si na ně vzpomínáte. Seděli vedle
vás a vy jste s nima rozprávěla až do chvíle, než jste se tak náhle

– 220 –
zvedla a utekla z lokálu. Tak těm študentům,“ tiše se usmál, „snad
věříte. Či ne?“
„Těm věřím,“ řekla paní Mooshabrová chladně, „ty študenti byli
slušný lidi. Ale z žádnýho lokálu jsem se nezvedla a neutekla, vy-
hodili jste mě jako koně.“
„Tak vidíš,“ řekl Wezr, „tak vidíš. Vyhodili jako koně, byli slušný
lidi. Tak je tedy navštiv a zeptej se jich,“ zvolal ostře, „zeptej, jestli
ví o studni tady v tomhle okolí. O studni, v který je poklad. Zlato,
stříbro, groše.“
„Navštivte je, paní, zeptejte se,“ kývl člověk černý pes, „radím
vám dobře, zeptejte se, abyste věřila. Jenže chyba je v tom, že my
nemůžem moc dlouho čekat. My to totiž taky nemáme zapotřebí.
My můžeme požádat o pomoc jiný, kteří uvěří hned, aniž by se ptali
nějakých študentů. Kteří půjdou rádi. Wezr se jen chtěl pojistit,
abyste pak nehlásala, že šel k cizím a vám o tom neřekl.“
Paní Mooshabrová ustoupila o krok ke kredenci a hleděla na
jeho roh, také na okno z mléčného skla opodál a mlčela. Mlčela, jak
se zdálo, zarytě a zatvrzele. Nabule si kryla otlemená ústa dlaní
a chechtala se. Černý pes se uraženě díval kamsi do rohu stropu,
paní Mooshabrová měla dojem, že ho takhle ještě nikdy neviděla.
A Wezr tupě hleděl na stůl, toho paní Mooshabrová takhle také ještě
neviděla.
Vtom tloukly hodiny u kamen osmou. A Wezr se náhle opřel
o opěradlo židle, dal ruku na stůl, jako to někdy dělají úředníci,
a pohlédl chladným světlým zrakem na matku. „Je čas, abysme vzali
balíky a šli,“ řekl suše, břitce a klepl rukou o stůl, „kde máš ten
oběd?“
„Je večer,“ řekla paní Mooshabrová, „právě tloukly hodiny osmou,
žádnej oběd nemám, k večeři si dělám kafe.“
Nabule vyprskla smíchy a zapnula si ty dva rozepnuté žluté knof-
líky. Wezr stále seděl opřen o opěradlo židle, klepal rukou o stůl
a řekl:

– 221 –
 „Dobře, tak si oběd nech, my se tě prosit nebudem. Ale já se
tu brzy stavím a ty si to rozvaž. Zeptej se študentů. Ale dlouho se
nerozmýšlej,“ klepal rukou o stůl a hleděl na balíky, „jestli se ne-
rozmyslíš brzy, tak pak tedy dost. Pak si kup voves jako ta stará
nesmrtelná kurva.“ A vstal ze židle, sáhl si na přezku svého černo-
hnědého kožeňáku a vzal pár balíčků. Také člověk černý pes vstal ze
židle, tiše a bez hlesu, a vzal pár balíčků. A vstala ze židle i Nabule
a zakroutila se.
„A co bych měla dělat,“ řekla teď paní Mooshabrová, ale v jejím
hlase příliš zájmu nebylo.
„Co bys měla dělat,“ pokrčil Wezr rameny, „nic. Sednout si na
studni do koše a dát se spustit na dno. Tam to zlato, stříbro a groše
dát do koše a zase se dát vytáhnout ven. To je všechno.“
„Vlízt do tý studny?“ užasla paní Mooshabrová a Wezr pokrčil
rameny. „Dát se spustit do studny,“ řekl.
„Tak si to snad, paní, přece jen rozvažte,“ usmál se černý pes
hebce a volnou rukou si pohladil beránka u krku na svém světlém
plášti, „takováhle příležitost se vám jen tak nenaskytne. Vy si tak
všechno dovedete zkazit. Do Ritzu jsme vás chtěli vzít,“ usmál se
a hleděl na paní Mooshabrovou, „vy jste se schovala k domovnici
a radši jste šla do parku. Noviny jsme vám dali, abyste si vydělala,“
usmál se a hleděl na paní Mooshabrovou, „vy jste je na rohu hodila
na zem a utekla. A teď vám nabízíme studnu, kde je poklad, a vy
říkáte, že je to lež. Vskutku, jako byste byla vědma, a nechcete se
zeptat ani študentů. A to vám znovu nechci opakovat všechny ty
vaše staré omyly.“ A pak dodal:
„S těma myšima jste mně dodnes nepomohla, ač jsem vám dával
slušný peníz. Měl jsem jen jednu podmínku, že pasti přinesete svý.
Sdělil jsem vám to už dvakrát, jednou dokonce písemně, vám je to
však jedno. A víte dobře, že jsem kameník, jak jste snad posledně
řekla, že stačí jít ke kameníkům ke hřbitovní bráně, tam že jsem,
tam že je snad ještě i nějaký Bekenmoscht. Kdepak, paní,“ koukl

– 222 –
náhle na kredenc, „kdepak dnes máte ten Marokan? Že tu dnes ten
bílý sáček není. Vy jste ho asi schovala do spíže, viďte.“
„Schovala prášek do spíže a má tu myší čím dál víc,“ zasmála se
Nabule přihlouplým otlemeným smíchem, „jestlipak se odsud taky
jednou nechce stěhovat?“
Paní Mooshabrová viděla ten její přihlouplý otlemený smích,
kývla a příkře řekla:
„Jen se radši starej, ať se ty stěhuješ na Alžbětov, ať taky nějakej
groš Laibachovi dáš. Máš jich asi dost a nedáš mu na byt asi ani
šesták.“
„Co bych mu dávala,“ vykřikla náhle Nabule prudce, ale vzápětí
se dala do velkého smíchu, „vona se asi zbláznila.“
„Mlč,“ řekl Wezr příkře, „mlč a neřvi.“ A obrátil se k paní Moos­
habrové a řekl:
„Ta stará nesmrtelná kurva jednou podle novin řekla, že si něco
rozvažuje. Tak si to taky rozvaž, už jdem.“
„Paní,“ usmál se ještě jednou tiše černý pes a koutky jeho úst
se blaženě zvedly, „už jdem, ale přece jen bych vám rád ještě něco
řekl. Máte přece jen divné nápady. Co by Nabule dávala Laibachovi
groš na byt na Alžbětově? Proč? Proč, když se s ním předevčírem
dala rozvést.“
A Wezr s balíky první, pak Nabule a nakonec člověk černý pes
s balíky a s tichým úsměvem vyšli z kuchyňských dveří do chodby
a pak do průjezdu kolem cihel, trakaře a sudu vápna a jejich kroky
brzy zcela utichly. Paní Mooshabrová stála u kredence jako sloup.

– 223 –
 XVI

A třetí den odpoledne šla paní Mooshabrová na hřbitov. Už byl

vskutku podzim, po polovici října, a listí na stromech ještě více
usychalo, žloutlo a padalo než před těmi třemi dny a bylo i sych-
ravěji a vlhčeji. Teď se už hroby zalévat nemusily ani přistřihovat
tráva, teď se jen oprašovaly náhrobky a nápisy, a tak už ani paní
Mooshabrová neměla ve velké černé tašce zahradnické nůžky
a konývku, nýbrž jen hadříky a koště. Paní Mooshabrová chtěla
dnes přichystat své hroby na Dušičky, aby příští týden, až půjde
fasovat výzdobu, měla míň práce. Pár dní před Dušičkami chodila
totiž na hřbitovní správu fasovat pro své hroby chvojí a po jedné
či dvou umělých kytkách, kterými pak ty své hroby zdobila, tak to
měli lidé pojištěno a zaplaceno. Pojištěno a zaplaceno až do doby,
kdy měly hroby propadnout zkáze. Některé hroby byly pojištěny
a zaplaceny na třicet let, jiné na padesát, jiné na sto a některé až
do skonání světa, což jest do posledního soudu a zmrtvýchvstání.
Do posledního soudu a zmrtvýchvstání měla paní Mooshabrová jen
jeden hrob: rodinnou hrobku školního rady barona de Schubauera.
Šťastná matka Vincenza Cancerová a její syn stavitel to měli na sto
let a nešťastná matka Terezie Bekenmoschtová jen na třicet. Ve
staré dlouhé černé sukni, staré jupce a střevících bez kramfleků,
v zimníku, který nosila už asi padesát let, a ve starém černém šátku
šla tedy toho podzimního odpoledne paní Mooshabrová s velkou
černou zpola plnou taškou na hřbitov. Protože však měla dnes
v úmyslu ještě něco, totiž zajít po hřbitově k paní Eichenkranzové
na rozhraní hřbitova a parku, nešla tentokrát na hřbitov od Filipova,
ba ani do Blauentalu, nýbrž šla na náměstí Annymarie Blažené.
Na náměstí stála socha knížecí matky, zesnulé ve věku sta
let, a vedle ní vysoká skleněná budova nádraží, pod nímž kdesi

– 224 –
přehluboko byla stanice metra Centrální hřbitov s kioskem paní
Linpeckové, a paní Mooshabrová na náměstí si řekla, co asi právě
paní Linpecková dělá. Že snad sedí v kiosku a prodává pivo, limo-
nády, bylo odpoledne, poobědní čas, a tak asi právě moc zákazníků
nemá. „Jistě už dostává ali,“ řekla si paní Mooshabrová na náměstí,
„jistě už nechce skákat pod vlak, ale jestli se chlapec nepolepší, zničí
ji dřív, než se vrátí k divadlu. Jestlipak mu už koupila zimník a čepi-
ci, už je zima, snad už vskutku nenosí zelený svetřík, k Vánocům
dostane lyže.“ Pak jí ještě blesklo, že když je odpoledne, poobědní
čas, je hoch právě v útulku a k vozíku na perón přijde až v šest. Paní
Mooshabrová odtrhla zrak od obrovské budovy nádraží a pohlédla
daleko za ně, na kiosky ze skla a laminátu, snad právě ani tam nikdo
nestál, a pohlédla na řadu vzdálených činžáků a vzpomněla na hos-
podu. „Tam bývala hospoda U Zlatýho kočáru, bývala, bývala, dnes
z ní není ani cihla.“ Ještě jednou se rozhlédla náměstím, k nádražní
budově, k soše v jejím stínu a pak se obrátila a šla k hřbitovní bráně.
Před bránou se svezl její zrak na jedno nízké stavení, kterého si
nikdy obzvlášť nevšímala, ale teď ano. Bylo to kamenictví. Tesali
tam náhrobní kameny a ryli nápisy do pomníků a desek. „Tady je
snad ještě ten jeden syn nešťastné paní Bekenmoschtové,“ řekla si,
„je to snad ten kameník, co chodí s Nabulí a Wezrem, přijďte mě,
paní, zbavit myší, však víte, kde jsem…“ Paní Mooshabrová potřásla
velkou černou zpola plnou taškou a rychle se odvrátila. Vešla na
hřbitov a tam pak pod stromem aleje se zastavila.
Mohla teď zahnout doleva a jít k hrobce školního rady de Schu-
bauera, odtamtud k Vincenze Cancerové a jejímu synovi staviteli
a odtamtud k Terezii Bekenmoschtové. Nebo mohla jít rovně k Vin-
cenze Cancerové a jejímu synovi staviteli, odtamtud k Terezii Beken-
moschtové a pak ke školnímu radovi. V každém případě však mohla
jít nejdřív k hrobce Lochů, kde byl vodovod, u něhož občas v létě pila,
a vedle pod kaštanem obrovský koš na odpadky. Paní Mooshabrová
si řekla, že půjde k hrobce Lochů a odtud k hrobu Cancerových,

– 225 –
Terezii Bekenmoschtové a nakonec ke školnímu radovi. A pak, když
jí zbude čas, zajde i k hrobu malého Fabera. Chtěla stejně ten hrob
chlapce navštívit o Dušičkách, ale mohla už i dnes. No a nakonec
tedy k paní Eichenkranzové, ještě za světla nebo šera, dokud má paní
otevřeno. Paní Mooshabrová se dala pomalu do chůze rovnou alejí.
Stromy žloutly a padaly už moc. U hlavních hřbitovních cest,
kde byly největší, byly už hromady listí, zvlhlé sychravým vzdu-
chem a mlhou, a hřbitovní služebníci s dlouhými košťaty, hráběmi
a vidlemi je nakládali na dřevěné dvoukoláky. Hroby a hrobky byly
dosud pusté, prázdné, v době po polovici října jsou hroby vždycky
nejpustší, protože léto je už totam, tráva se už nezelená a květiny
nekvetou, ale do Dušiček, na všechny ty kytky, věnce a svíčky, je
ještě čas. U mnohých hrobů však už postávali lidé, kteří ty hroby
čistili a všelijak rovnali, chystali si je na Dušičky, stejně jako to dnes
chtěla dělat paní Mooshabrová.
Paní Mooshabrová došla na rozcestí se špičatou hrobkou, jakou-
si mohylou, a vzpomněla si, že zde v těchto místech hledala kdysi
s paní Eichenkranzovou chlapce v modro-bílém pruhovaném trič-
ku. „Paní Eichen,“ řekla si, „za támhletu mohylu nahlídla, jestli tam
není, nebyl.“ Pak paní Mooshabrová viděla lavičku, na níž tenkrát
seděla nějaká stařenka s brejličkami na nose a s krajkovím u krku,
a paní Eichenkranzová se jí ptala, zda neviděla chlapce. „Ale nevi-
děla,“ vzpomněla si paní Mooshabrová, „mžourala do modlitbiček.“
Ta lavička, kde tenkrát stařenka seděla, byla teď prázdná stejně jako
jiné lavičky, byl podzim, po polovici října a bylo sychravo a vlhko.
Konečně došla paní Mooshabrová k hrobce Lochů k vodovodu –
k té trubce s kohoutkem nad obrovským sudem, vedle něhož pod
kaštanem byl koš na odpadky. Paní Mooshabrová zatřásla velkou
černou taškou a uhnula na menší cestu, která vedla ke hrobu Vin-
cenzy a Vincenze Cancerových.
Když paní Mooshabrová k tomu hrobu došla, zastavila se a jedním
pohledem jej přehlédla. Byl celkem v pořádku. Na oblém náhrobku

– 226 –
leželo pár suchých žlutých listů, které sem zanesl větřík z blízkého
stromu. Omšelý byl jen zlatý nápis na pomníku. Paní Mooshabrová
otevřela tašku, vyňala košťátko a hadr. Nejprve zametla nahoře
to listí, pak oprášila náhrobek a nakonec hadříkem čistila nápis
Vincenza Cancerová a nápis pod ním Stavitel Vincenz Cancer. Když
byla hotova, nápis se už zase leskl skoro jako nový. „Sto let vydrží
a ještě déle,“ řekla si paní Mooshabrová a dala zpět do tašky košťátko
a hadřík, „šťastná matka. Osmdesáti se dožila a měla zdárného syna.
Copak asi,“ vzpomněla si, „ten syn pana velkokupce, kam nastoupím
na ten státní svátek? Copak asi ten a jak skončí.“ Paní Mooshabrová
potřásla hlavou, rozhlédla se a s taškou v ruce vykročila dál. Zahnula
na menší cestu, aby se dala k páté kapli, k hrobu Terezie Beken-
moschtové, ale pak se náhle zničehonic zastavila.
„Co abych napřed,“ náhle se zastavila, „než půjdu k Terezii Beken-
moschtové, šla k radovi, co abych přece jen napřed šla tam? Sice si
tím zajdu,“ řekla si, „ale co. K paní Eichen přijdu za světla či šera tak
jako tak a k Faberům se dostanu též.“ A paní Mooshabrová náhle
změnila směr. Paní Mooshabrová se náhle otočila a místo k páté kap-
li, k Terezii Bekenmoschtové, šla nejdřív k hrobce školního rady de
Schubauera. Za chvíli přišla do oddělení velkých krásných mramo-
rových hrobek a tam ta hrobka byla. Chvíli hleděla na hrobku a třásla
hlavou. Tráva v ohrádce byla žlutá, povadlá a zplihlá, plná sych-
ravosti, mlhy, s ní teď nešlo nic dělat. „Až na jaře vezmu rýč,“ řekla si
paní Mooshabrová, „pak i zaseju. A za týden,“ řekla si, „až vyfasuju na
hřbitovní správě chvojí, pokryju ohrádku, navrch dám umělé kytky
a zapálím světlo.“ Paní Mooshabrová otevřela tašku, vyňala košťátko
a hadr a začala nejprve otírat náhrobek. Otřela lucernu na světlo
věčné, místečko v ní, kam se dává olej nebo svíčka, a pak pohlédla
na anděla. Jeho peruť, která byla již dost dlouho naražená, stále ještě
držela, ale paní Mooshabrová měla dojem, že jak postupuje čas, drží
míň a míň a asi brzy spadne vůbec. „Co bych pak asi dělala?“ řekla si
s pohledem na peruť. „Musila bych jít na hřbitovní správu. Poslali by

– 227 –
sem správkaře či kameníka…“ paní Mooshabrová kývla a vzdychla…
„ten anděl tu jistě do konce světa, jak je hrob zaplacen, nevydrží,
do toho posledního soudu, zmrtvýchvstání. Jestli ovšem,“ napadlo
ji a opatrně čistila andělskou peruť, „jestli ovšem vůbec nějaký
poslední soud a zmrtvýchvstání je. Poslední soud snad ano,“ řekla
si, „ten snad být musí, ale zmrtvýchvstání…?“ Paní Mooshabrová
dočistila anděla, vzala jiný hadřík a začala čistit nápisy na hrobce.
I ony byly zlaté a dost zašlé a paní Mooshabrová věděla, že když je
vyčistí, budou se lesknout jako na hrobě šťastné matky Cancerové.
Čistila nápis „Rodina školního rady barona de Schubauera“ a čistila
nápis „Školní rada Joachim baron de Schubauer, nar. 1854, zemř.
1914“ a čistila pod ním tu dlouhou řadu jmen a číslic, „Mathurin,
Anna, Leopold, Rosalie“. Když byla hotova, nápis prokoukl a také se
leskl a blyštil skoro jako nový. „Copak asi ten neposlušný vzdorovitý
synek pana velkokupce, kde na státní svátek nastoupím,“ vzpomněla
si paní Mooshabrová znovu, „copak by mu asi řekl tento školní rada,
kdyby ještě žil. Asi by se hrozil jako jeho otec velkokupec, možná že
ještě víc.“ Paní Mooshabrová potřásla hlavou a schovala košťátko
a hadříky do tašky. A ještě jednou pohlédla na hrob a na andělovu
peruť a šla dál. Teď už skutečně k Terezii Bekenmoschtové.
Paní Mooshabrová vyšla z oddělení velkých krásných mramo-
rových hrobek směrem k páté kapli, kousek tou cestou, kterou sem
přišla, ale pak na jednom rozcestí poblíž oddělení šestnáct zahnu-
la a dala se směrem k menším hrobům. Když došla skoro až tam
po cestě, která byla skoro pustá, prázdná, zaslechla náhle zvony.
Odněkud zněly zvony umíráčky a paní Mooshabrová poznala, že
to vyzvánějí z páté kaple, která nebyla daleko. „Asi právě vychází
nějaký pohřeb,“ řekla si na té cestě skoro pusté, prázdné, „asi právě
vychází a jde k hrobu.“ Paní Mooshabrová vešla z opuštěné cesty
mezi hroby, a jak tam šla po žluté zvlhlé trávě, zaslechla náhle
i hudbu. Zaslechla i hudbu a poznala, že někde v dálce hrají trou-
by a trumpety. „To je ten pohřeb,“ kývla a zatřásla velkou černou

– 228 –
taškou, „někde se ubírá ten pohřeb, jsou asi čtyři odpoledne.“ A paní
Mooshabrová prošla mezi hroby téměř až k břízce, pod níž stál špi-
čatý pomníček Terezie Bekenmoschtové, a na chvilku se zastavila.
Kolem dokola nebylo jediné živé duše, všude byl jakýsi podivný
klid. Jen zvony z páté kaple sem zaznívaly a z dálky hudba, trouby
a trumpety, jinak tu bylo nezvykle mrtvo. To mrtvo bylo tak po-
divné, že paní Mooshabrová, jak tak stála poblíž břízky a špičatého
pomníčku, nemohla náhle udělat krok.
Náhle se paní Mooshabrové zdálo, jako by se bylo kdesi něco
hnulo. Pohlédla před sebe za pomníček a břízku, kde byly husté
keře, které zakrývaly pár sousedních hrobů. Ty husté keře byly
teď už holé, suché, takže vlastně bylo jimi i tak trochu vidět, a paní
Mooshabrová měla náhle dojem, jako kdyby tam za těmi holými,
suchými keři někdo stál a číhal.
„Klam,“ řekla si, „kdo by tam stál a číhal. Tady u tohohle hrobu.
Chodím sem přece už léta, snad celý staletí.“ A paní Mooshabrová
vykročila dál. Vykročila dál a octla se pod břízkou u hrobu nešťastné
Terezie Bekenmoschtové. A právě chtěla ten hrob přehlédnout
a otevřít tašku, když vtom zazněl výstřel.
Paní Mooshabrová ještě nikdy v životě žádný výstřel neslyšela.
Na vojně nebyla, nebyla ani na žádné vojenské přehlídce, kterou čas
od času pořádal v městě předseda Albín Rappelschlund, nechodila
ani na střelnice, na poutě ani do biografů. Snad jen jednou v životě
slyšela nějakou salvu z děl, ale na to si sotva vzpomněla, spíš tohle
byl vskutku první výstřel, který jí došel k uchu. Paní Mooshabrová
zdvihla hlavu k nebi, tam k těm větvím břízky nad hrobem, a na­
slouchala. Pak náhle skrz ty větve viděla letět hejno velkých čer­
ných ptáků a slyšela i jejich krákorání, nebylo pochyb, byly to
vrány. A dřív než se mohla vzpamatovat, zazněl další výstřel a paní
Mooshabrová viděla, jak jedna z těch vran, ta, co letěla poslední,
zamávala proti nebi křídly a kamsi spadla. Paní Mooshabrové se na
chvilku zastavilo srdce. Vzpomněla na malého Eichenkranze.

– 229 –
 „Je to on,“ řekla si a zatřásla taškou, „vrátili mu tu zabavenou
pušku a někde poblíž tu střílí. Je to škodná, říkal, nestřílí, ani by se
netrefil. A teď střelil a trefil.“ A paní Mooshabrová si řekla, že jen
co uklidí hrob téhle nešťastné matky, půjde k paní Eichenkranzové
na rozhraní hřbitova a parku a zeptá se jí. „Nešťastná paní Eichen,“
řekla si, „co tomu řekne? Ten hoch ji nakonec přece jen utrápí.
Když to sdělím paní Knorringové,“ řekla si, „chlapce paní Eichen
vezmou, má to přece jen na zkoušku, kdo pak paní Eichen pomů-
že v krámě? Vždyť si, chudák, zoufá.“ Náhle paní Mooshabrové
blesklo, že to malý Eichenkranz střílet nemusil. „Možná,“ řekla si,
„že to ty vrány střílel některý zdejší služebník. Že to tak přikázala
hřbitovní správa. To by si paní Eichen oddychla, to bych jí přála.“
A paní Moos­habrová rychle otevřela tašku, vyňala košťátko a had-
řík a dala se do práce.
Když otírala špičatý pomníček, na němž bylo spadlé listí z břízky
a sem tam i nějaký klacíček, měla opět dojem, že někde poblíž hro-
bu někdo je a slídí. Byl tu všude stále úplný klid, to zvláštní divné
mrtvé ticho, snad teď po té střelbě ještě větší, podivnější, a z dálky
stále zaznívala hudba, trubky a trumpety, ale teď už očividně slábla,
pohřební průvod se zřejmě vzdaloval a docházel k hrobu… i zvo-
ny z páté kaple slábly, ty se sice vzdalovat nemohly, byly stále na
jednom místě, ale ten, kdo zvonil, tahal zřejmě za provaz čím dál
slaběji a slaběji… Ale dojem, že tu někdo poblíž je a číhá, paní Moos­
habrovou nepouštěl. S hadříkem v ruce ustala v čištění pomníčku
a znovu koukla do těch keřů za hrobem, které teď byly holé, suché
a bylo jimi tak trochu i vidět, ale že by tam za nimi někdo stál a číhal,
přece jenom neviděla.
Rychle očistila pomník a vzala z tašky druhý hadřík, aby očistila
nápis, to jméno nešťastné matky. A vztáhla na ten nápis ruku…
a pak přišla rána.
Paní Mooshabrová vykřikla, země se s ní zachvěla a nebe zatoči-
lo. Hadřík jí vypadl z ruky… a pak už jen cítila, že klesá.

– 230 –
 V poslední chvíli se snad zachytila a opět se trochu postavila na
nohy.
A pak zírala na náhrobek Terezie Bekenmoschtové, zírala a zíra-
la, země se s ní chvěla a nebe točilo, nevěděla, co se s ní děje.
Neboť paní Mooshabrová nehleděla na hrob Terezie Beken-
moschtové, nešťastné matky, nýbrž na hrob zcela jiný.
Na hrobě nestálo Terezie Bekenmoschtová, nýbrž Natálie Moos­
habrová. „Natálie Mooshabrová“ velkým zlatým rytým písmem, „ma-
jitelka pastí“, a nejdoleji, tam, co bývá křížek – obrovská vyrytá myš.
Paní Natálie Mooshabrová stála před svým vlastním hrobem.
Nikdo neví, jak dlouho tam paní Mooshabrová stála. Hrob nebyl
u cesty, takže ji nikdo neviděl, a tak nikdo ani neviděl, jak třeští zrak
a jak se třese, chvěje se jí hlava, brada, ruce, nohy, jak jí u nohy leží
hadřík, velká černá taška, nikdo ani neviděl, jak je bledá, a neviděl
ani pot, který se jí řine zpod starého šátku. A ona neslyšela nic, ani
hudbu z pohřbu, který snad už stejně někde došel k hrobu a zmlkl,
a neslyšela ani zvony z páté kaple, které snad už také dozvonily,
a neslyšela ani, že je někdo živý poblíž, za těmi hustými suchými
keři, které zakrývaly další hroby. Zírala na hrob, na své vlastní jmé-
no, na ten titul a na tu myš, a myslila, že je mrtva.
Po neurčitě dlouhé době se pohnula.
A pak se náhle vyřítila od toho strašného hrobu na cestu.
Cesta byla stejně pustá, prázdná jako dřív, pustá, prázdná, jen
jeden jediný starší člověk v dálce kráčel… paní Mooshabrová se
rozběhla za ním.
„Co je,“ zvolal starší člověk, když ji viděl, „co je, co je, co se děje…“
a byl úplně vylekán a zděšen.
A pak zděšen a vylekán se dal do rychlé chůze, téměř do běhu.
Paní Mooshabrová běžela snad ještě kousek před ním, snad po jeho
boku, a tak, na smrt bledí, zděšení a uhřátí, doběhli.
Doběhli k hrobu a paní Mooshabrová s výkřikem ukázala na
náhrobní nápis.

– 231 –
 A pak paní Mooshabrová vykřikla potřetí a hlava se jí zatočila
a starý člověk ještě stačil, aby ji v poslední chvíli zachytil. Paní
Moos­habrová vytřeštila zrak na nápis na kameni a četla:

TEREZIE BEKENMOSCHTOVÁ

„Ale paní,“ řekl teď starší člověk, „ale paní, co? Ale vy jste Terezie
Bekenmoschtová? Ale to je zvláštní,“ zaskučel a zavrtěl hlavou,
„říkala jste, že jste jiná. Ale to snad přece neštymuje.“
Paní Mooshabrová viděla, jak starší člověk třese hlavou, na níž
má tvrďák, a jak má rozepnutý zimník a pod ním rozepnutý fráček
a je mu vidět vesta s hodinkami se zlatým řetězem… a viděla, jak
třese hlavou, říká, skučí, šeplá: „Ale to je zvláštní, to je zvláštní, já
podivný Klevenhütter, neztratil jsem snad ze šosu groš…“ A pomalu
odchází.
Paní Mooshabrová zdvihla z trávy hadřík, velkou černou tašku,
hlava jí hořela, srdce tlouklo, jako když nedávno prchala z kři-
žovatky, po čele jí stékal pot. „Ježíši Kriste,“ blesklo jí, „Ježíši Kriste,
měla bych jít k vodovodu Lochů umýt se… nezbláznila jsem se?“ Ve
chvíli, kdy zdvihla hadřík, tašku z trávy, zaslechla za tím hustým
suchým křovím opodál nějaký hluk, a když tam pohlédla, zaslechla
veliký smích, jeden smích dost ostrý, hrubý, druhý smích vřískavý,
přihlouplý a otlemený a třetí smích tichý a měkký jako samet.
A ještě zahlédla skrz to husté suché křoví tři postavy, z nichž jedna
nesla pod paží jakousi větší kamennou desku…

– 232 –
 XVII

Co dělala ten den večer doma paní Mooshabrová, nikdo neví, pro-
tože ten den, po příchodu ze hřbitova, nikdo u ní nebyl. Nebyla u ní
ani správcová Kralcová. Ale co se dělo v nitru paní Mooshabrové,
neví nikdo tím spíš a nikdo se to nikdy nedozví. Možná že paní
Mooshabrová celý večer nehybně seděla v kuchyni na kanapi, hle-
děla před sebe a tato vnější nehybnost byla výrazem jejího nitra.
Možná že ani nezatopila v kamnech, nevařila ani čaj, neslyšela ani
hodiny. Možná že celý večer jen nehybně seděla na kanapi a hleděla
před sebe jako starý, zvadlý, slepý strom. Snad nakonec šla spát,
ale zda spala, či bděla, také nikdo neví, a neví ani to, zda se paní
Mooshabrové zdál nějaký sen.
A nikdo neví, co paní Mooshabrová dělala druhý den, od rána do
večera nevyšla z bytu. Nepotkala ji tedy ani správcová, ani zedníci,
kteří pomalu ve starém bídném domě končili práci a sundávali
lešení, nepotkal ji z domu nikdo. Paní Mooshabrová nevyšla z bytu
a nikdo u ní snad ani neklepal. Teprve třetí den odpoledne paní
Natálie Mooshabrová ve svých starých šatech, dlouhé černé sukni,
černém šátku a starém kabátě, ve střevících bez kramfleků vyšla
ven s menší černou taškou.
Pomalu a  s  hlavou podivně sehnutou prošla třemi bídnými
ulicemi a vyšla na křižovatku u obchodního domu Slunečnice. Ale
nepřešla po bílých pruzích na asfaltu, ani nepohlédla ke vzdáleným
kioskům ze skla a laminátu, stočila se jinam. Pomalu a s hlavou
podivně sehnutou šla ulicí, kterou chodívala, jen když šla nakoupit
do družstva. Ale nešla ani do družstva. Zahnula brzy do jiné ulice.
A tam se pak zastavila před lékárnou.
Lékárna byla obložena černým mramorem a vypadala spíš jako
pohřební ústav než prodavačství léků. Ve výloze byly krabičky a nad

– 233 –
vchodem visel kříž. Černožlutý kříž, neboť lékárna se jmenovala
nějak podobně… Ale i ten černožlutý kříž nad vchodem vypadal
hrozivě a děsně. Tak hrozivě a děsně, že mnohému z těch, kteří šli
kolem, mohla krev tuhnout v žilách a srdce se zastavit. Paní Moos­
habrová v dlouhé černé sukni, v černém šátku a starém zimníku,
s menší černou taškou vešla dovnitř.
Za pultem stál malý útlý mužík v bílém plášti. Měl nazrzlou
bradku a na očích zlaté brejličky.
Když paní Mooshabrová vešla, pohlédl skrz brejličky a jeho tvář
velmi zpřísněla.
„Co si přejete,“ zeptal se pisklavě a přísně.
„Jsem Natálie Mooshabrová z Péče, zde je průkaz,“ paní Moos­
habrová vyňala průkaz z tašky a podala jej lékárníkovi.
Lékárník na něj mrkl a vrátil jej paní Mooshabrové.
„Přejete si dětský zásyp či mýdla?“ pískl už ne tak přísně. „Nebo
si přejete plínky? Ty v lékárnách nejsou, to musíte do textilu.“
„Nepřeju si plínky ani mejdla,“ řekla paní Mooshabrová, „já chci jed.“
„Jed?“ zamžikal lékárník skrz brejličky a opřel se hrudí o pult.
„Jed? A prosím vás, paní, na co?“
„Na myši,“ řekla paní Mooshabrová.
„Jed na myši,“ lékárník se zatahal za bradku a hleděl na paní
Mooshabrovou, „jed na myši. Jed na myši můžete mít. Marokan.“
A lékárník se odrazil od pultu a chtěl jít někam stranou, ale paní
Mooshabrová zavrtěla hlavou.
„Ne Marokan,“ řekla stroze, „toho mám dost. Něco silnějšího.“
„Něco silnějšího,“ lékárník se opět opřel hrudí o pult, „něco sil-
nějšího? Na myši?“
„Něco silnějšího na myši,“ kývla paní Mooshabrová, „Marokan
je slabý.“
„A prosím vás, paní,“ lékárník pozdvihl za brejličkami oči, „a co
to za myši máte, že je na ně Marokan slabý? To musíte mít nějaký
krysáky.“

– 234 –
 „Tak,“ kývla paní Mooshabrová stroze a rozhlédla se lékárnou,
„krysáky.“
Lékárník se chytil za bradku a chvíli hleděl na paní Mooshabrovou.
Na její starý černý šátek, na její tváře, na její zimník, pokud na něj
za pultem viděl, hleděl na ni a mžoural. Pak pískl:
„Nic jiného než Marokan vám dát nemohu a nesmím. Nemohu
a nesmím, protože jsem lékárník. Všechno silnější může být životu
nebezpečné.“
„Však o to mi právě jde,“ řekla paní Mooshabrová suše a znovu se
rozhlédla lékárnou, „Marokan je nevyhubí. Sní ho na špeku a jsou
stále.“
„Tak nasypte Metrazin,“ vypískl lékárník, „ten vám otráví i kozla.“
„Ten jsem sypala před dvaceti léty,“ zavrtěla příkře paní Moos­
habrová hlavou, „ten je ještě slabší, ten by neotrávil ani myš… Já
chci něco silnějšího, po čem by byl zaručený konec. A aby se nikdo
moc netrápil.“
„To je těžké, paní,“ řekl lékárník opět přísně a zatahal se za na-
zrzlou bradku, „tak silný prostředek je jen Rattenal. Je to bílý prášek
jako Marokan a je nebezpečný. I on se totiž plete s cukrem a přitom
je třikrát silnější. Což se pozná, když ho dáte semhle na ty váhy,“
lékárník ukázal opodál na pult, kde stály lékárnické váhy. „Ten já
vám nemohu dát, jsem lékárník. Kde mám záruku, že se nespletete?“
„A co bych se pletla,“ řekla teď už velmi chladně paní Mooshabrová
a pohlédla na váhy, „jsem z Péče, viděl jste průkaz. Je na něm razítko,
a dokonce i podpis paní Knorringové.“
Lékárník opět chvíli pozoroval skrz brejličky paní Mooshabrovou,
její černý šátek, její tvář a její starý zimník, pokud jej přes ten pult, za
nímž stál, viděl, ale jednou rukou teď současně otevřel nějakou zá-
suvku a vyňal jakési desky. Položil ty desky před sebe na pult a řekl:
„Paní, víte, kolikrát je sedm krát sedm?“
„Asi padesát,“ řekla paní Mooshabrová chladně a lékárník kývl.
„Dobrá,“ kývl, „a víte, jak vypadá Země?“

– 235 –
 „Jak by vypadala?“ zeptala se paní Mooshabrová a zatřásla taš-
kou.
„No jestli je to krychle nebo koule nebo rovina,“ zamžikal lé-
kárník, „nebo je to snad válec?“
„Koule je to,“ řekla paní Mooshabrová, „přece se říká zeměkoule.“
„Dobrá,“ pískl lékárník a pozoroval paní Mooshabrovou. A pak
mrkl zpod brejliček na desky na pultě a zapištěl:
„A na čem ta zeměkoule stojí.“
„Na čem stojí?“ řekla paní Mooshabrová.
„Na čem stojí,“ zapištěl lékárník, „jestli stojí na nějaké zemi nebo
ji drží nějaký obr nebo ji snad nese na hřbetě bílý slon či želva…“
„Nestojí, nenese,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou,
„plave.“
„V moři?“ zamrkal lékárník a zatahal se.
„Ve vzduchu,“ řekla paní Mooshabrová.
Lékárník zamrkal skrz brejličky a pokýval hlavou. Opřel se hrudí
o pult, na němž měl ty desky, a řekl:
„Zeměkoule, paní, vlastně neplave, ale se točí. Točí se, víte, ko-
lem čeho, kolem Slunce. A Měsíc, kam létáme, se zas točí kolem
zeměkoule. A Slunce patří i s námi do naší galaktické soustavy, kde
jsou miliardy hvězd, a takových galaktických soustav, jako je naše,
ba ještě daleko větších, je ve vesmíru mnoho miliardkrát miliard.
Protože vesmír je nekonečný stejně jako čas, který je věčný. A vy tu
na mně chcete myší jed.“
Lékárník se odrazil hrudí od pultu a šel někam stranou. Za
chvilku přinesl krabičku s černožlutým pruhem a červeným nápi-
sem „Rattenal“. Pod tím slovem byla vytištěna lebka se zkříženými
hnáty.
„Tak to je to, co chcete,“ zamžikal skrz brejličky, „vidíte tady tu
lebku, je to velmi jedovaté. Je toho čtvrt kila, vážit to na vahách snad
nemusím. Tím byste otrávila regiment.“
„A jak se to dává,“ řekla paní Mooshabrová chladně.

– 236 –
 „Zde na druhé straně,“ zapištěl lékárník a otočil krabičku, „je
trojjazyčný návod. Také v portugalštině, jestli tu řeč ovládáte,“ za-
mžoural, „sype se to na sousta jako Marokan.“
„A za jak dlouho to působí,“ zeptala se paní Mooshabrová.
„Za jak dlouho,“ zamžikal lékárník, „podle velikosti myši. U ma-
lých polních skoro hned. Ale u krys velikosti králíků až za několik
minut. Čím větší tvor, tím víc masa, krve, proto to zdržení. Víte,
paní, když pracujete na Péči,“ řekl lékárník, ještě držel v ruce ten
Rattenal, a mrkl zpod brejliček na desky na pultě, „když pracujete
na Péči, víte tedy, paní, kdo to byl Claparéde?“
„Klapa?“ řekla paní Mooshabrová udiveně.
„Claparéde,“ kývl lékárník, „nebo Pestalozzi. Nebo Rousseau nebo
Komenský.“
„Asi nějaký básníci,“ řekla paní Mooshabrová a lékárník zamžikal
a kývl.
„Ano, básníci,“ kývl, „básníci. Protože věřili, že se dá člověk převy-
chovat. Ale to se, paní, nedá, to byl právě ten jejich omyl. Věříte na
pánaboha?“
„Nevěřím,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „já věřím na osud.“
„Na osud?“ zamrkal lékárník a zatahal se za bradku. „To je dost
divné. Co to značí, věřit na osud a ne na pánaboha?“ A když paní
Mooshabrová mlčela, lékárník řekl – a stále držel Rattenal:
„Ptám se jako, v čem vidíte rozdíl, co ten osud je.“
„Osud je,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „že co se
mělo stát, se stalo, a co se stane, se stát má. Můj osud byl třeba ten,
že jsem měla dvě nehodný děti.“
„No a co tedy z toho,“ pískl lékárník a pohlédl na nedaleké váhy,
„věřit na něco, co se stalo, či na něco, co se stane, to přece není
žádná víra. To přece ví každý, co se stalo, na to není třeba věřit.
A věřit na to, co se stane, je nesmysl, když nevíte, co. To je divná víra,
paní. To je jako věřit na dům nebo ptáky. Nebo,“ řekl a pohlédl na

– 237 –
váhy, „na chození nebo zítřejší den.“ Lékárník se na chvíli odmlčel,
položil Rattenal na pult a pohlédl na desky.
„Říkáte,“ zatahal se s pohledem na desky, „že na tom vašem prů-
kazu je i podpis madam Knorringové.“ A když paní Mooshabrová
kývla, lékárník rozevřel desky na pultě a objevily se noty.
„Madam, paní,“ zapištěl lékárník a opřel se hrudí o pult, „je velká
pěvkyně. Bude zpívat v Rekviem v obrovském pěveckém sboru
soprán. Já tam zpívám též,“ zapištěl, „bas.“ A lékárník s pohledem do
not si začal pobrukovat nějaké takty. Paní Mooshabrová stála před
pultem, hleděla na noty, na lékárníka a hlavně na ten pruhovaný
Rattenal. Konečně lékárník dobroukal a zdvihl za brejličkami oči.
„Víte, paní, co je to Rekviem?“
Vtom se otevřely dveře a do lékárny vstoupil zákazník. Nějaký
mládenec s vousy.
„Rekviem je,“ zapištěl lékárník za pultem a mrkl na mladíka, „zá-
dušní mše. Nejhůř se zpívá Dies irae, dies illa, to je, paní, fortissimo.
Onen den, den hněvu lkavý, zruší čas, dým vzejde tmavý, David,
Sibyla, tak praví… tak, paní, zpíváme. Basy jsou velmi důležité, to
ve fortissimu vždycky. Co si prosím přejete?“ otočil se lékárník
k mladíkovi.
„Já počkám,“ řekl mladík a úkosem pohlédl na paní Mooshab­
rovou.
„Ach, ano,“ zamžikal lékárník a kývl. A znovu se otočil k paní
Mooshabrové a řekl:
„Zpívala jste taky někdy v něčem? Máte, paní, hlas?“
„Zpívala jsem ukolíbavku,“ řekla suše paní Mooshabrová a hle-
děla na Rattenal.
„A víte, paní, co je zlatý kočár?“ zeptal se lékárník.
„To je hospoda,“ řekla paní Mooshabrová, „tam jsem měla svat-
bu.“
„Hospoda,“ pískl lékárník a mrkl na mladíka, „hospoda! Kočár
je však i souhvězdí, paní. A taky je to povoz o čtyřech kolech, který

– 238 –
táhne koňstvo. To se, paní, nazývá mnohovýznamnost slov. Vy,
paní, na pánaboha nevěříte, takže asi ani nevěříte na poslední soud
a zmrtvýchvstání. Toho se Rekviem právě týká.“ A lékárník pohlédl
do not a začal recitovat:

„Strašné chvění, bázeň hrozná,

až se tvorstvo Soudci přizná,
jenž hned řeší vše a pozná.

Zní hlas trouby divně duně,

volá spáče v hrobu lůně,
Pán kde sedí na svém trůně.

.....
Přinesena psaná kniha,
je v ní všecka hříchů tíha,
z ní pak Soudce viny stíhá.

A ještě vám, paní, řeknu jeden verš,“ lékárník zamžikal skrz brej-
ličky na mladíka s vousy, který stál a čekal… „poslední:

Soudce zasedat až bude,

zjeví se, co skryto všude.
Bez pomsty zda něco zbude?

Tak tedy, paní, to je Rekviem. Rekviem,“ lékárník mrkl na ne-

daleké váhy, „tak tedy tady máte ten Rattenal. Dva šestáky pětník.“
Paní Mooshabrová sáhla do tašky a vyndala peníze. Lékárník
vzal peníze, zabalil krabičku do jakéhosi modrého papírku a podal
ji paní Mooshabrové.
„Bude to, paní,“ pískl, „největší Rekviem, co se u nás hrálo. Tisíc
zpěváků a patnáct set hudebníků, řídí to monsieur Scarone z Bosny.

– 239 –
Však o tom píšou i noviny, jednou psal o tom i Rozkvět… Ale kdy
bude premiéra,“ lékárník obrátil oči v sloup a zatahal se za nazrzlou
bradku, „se neví.“
Paní Mooshabrová schovala balíček do tašky, poděkovala a šla.
„A čtěte návod,“ zvolal za ní ještě lékárník, „je tam i etiopsky,
jestli tu řeč znáte, tak se mluví na Kanárských ostrovech…“ A pak
pohlédl na mladíka a paní Mooshabrová vyšla na ulici.

– 240 –
 XVIII

Ten večer šla paní Mooshabrová do pokoje, do chodby a do spíže a snes-
la všechny nastražené pasti do kuchyně na otoman. V několika pastích
byly mrtvé myšky s mastnými vousisky a zrnky bílého prášku na nosech.
Paní Mooshabrová je zatím chtěla vysypat do popela v kamnech, pak jít
znovu do spíže, přinést talíř se špekem, znovu pasti naplnit, a konečně
si chtěla ještě jednou prohlédnout tu krabičku s černožlutým pruhem,
červeným nápisem a lebkou se zkříženými hnáty. To všechno chtěla
paní Mooshabrová teď večer udělat, když vtom někdo klepl do dveří
z průjezdu. Paní Mooshabrová nechala pasti na kanapi, ale talíř špeku
ze spíže tedy již nedonesla. S povzdechem šla otevřít.
„Paní Natálie Mooshabrová,“ řekl jakýsi muž v kožeňáku a vyndal
cosi z kapsy.
Paní Mooshabrová otevřela překvapením ústa.
„Ano,“ řekl muž v kožeňáku a dal průkaz do kapsy, „policie.“
A paní Mooshabrová si všimla, že za ním stojí ještě jeden.
„My u vás ještě nebyli,“ řekli policisté, když vešli do kuchyně
a sňali klobouky. Paní Mooshabrová jim podala židle a řekla:
„Byli tu už dvakrát.“
„Dvakrát,“ řekli policisté, sedli si a klobouky položili na stůl, „to
byli kolegové. Jestlipak, paní Mooshabrová, víte, proč jsme přišli,“
rozhlédli se kuchyní, též k otomanu k pastím, a paní Mooshabrová
si stoupla ke kredenci a kývla.
„Asi kvůli Wezrovi, Nabuli a kameníku,“ řekla suše, „kvůli mým
dětem a kameníku od hřbitovní brány.“
Policisté mlčeli a dál se rozhlíželi kuchyní. Po pastích na kanapi,
po okně z mléčného skla, po kamnech a hodinách, a jejich tváře byly
zcela nevyzpytatelné. Na rozdíl od prvních a druhých, kteří zde byli,
se ani neusmáli.

– 241 –
 „Wezr se vrátil z kriminálu, říkáte,“ řekl jeden policista a zpytavě
pohlédl na paní Mooshabrovou.
„Z krimi,“ kývla chladně paní Mooshabrová, „na to se mě ptáte
pořád. Snad jako byste tomu nevěřili. Snad jako bych lhala.“
„Nikdo vás z toho neviní,“ řekl policista a v kuchyni se rozhostilo
ticho.
„Wezr je tedy na svobodě,“ řekl po chvíli druhý policista, „váš syn
Wezr.“ A když paní Mooshabrová kývla, zeptal se:
„A byl nedávno zas u vás. Co vám chtěl?“
„Přišel s dcerou a kameníkem pro ty věci, co si sem dali pod kanape.“
„To není významné,“ mávl druhý policista rukou, „co vám chtěl.
Co vám říkal. To nám laskavě sdělte.“
„Chtěl, abych vlezla do studně,“ řekla paní Mooshabrová.
„Paní Mooshabrová,“ řekl teď první policista, sáhl do kapsy
a vyňal jakýsi blok, „dovolíte, abychom si dneska dělali poznámky.
Máme za to, že je to teď třeba.“ A otevřel blok, vyňal tužku a řekl:
„Abyste vlezla do studně?“
„Abych vlezla do studně,“ kývla paní Mooshabrová chladně. „Do
koše, že mě spustí dolů, abych tam vzala poklad. A vytáhnou mě
zase zpět.“
„O kterou studnu jde,“ zeptal se druhý policista.
„O nějakou zdejší,“ řekla paní Mooshabrová u kredence, „já
o žádný nevím. Řekli mi, když nevěřím, ať se zeptám studentů.“
„Kterých studentů,“ zeptal se policista.
„Jedněch studentů, který byli na svatbě dcery Nabule, ale když
mě dcera vyhodila, sebrali se a šli taky. Já se jim však před domem
schovala, styděla jsem se. Jsou to slušný lidi, ani nevím, kde bydlí,
někde v podnájmu ve vile. Jistě o žádný studni neví, to je jen trik
Wezra jako všechno.“
„Paní Mooshabrová,“ řekl teď ten policista, co psal na blok,
„dovolte jednu otázku. Neohrožoval vás snad Wezr… někdy nějak
přímo… na životě?“

– 242 –
 „Podívejte,“ řekl druhý, když paní Mooshabrová vytřeštila oči,
„zda jste někdy neměla dojem, že… abychom to řekli rovnou bez
vytáček… vás chtěl zabít?“
V kuchyni opět zavládlo ticho. Policisté zpytavě hleděli na paní
Mooshabrovou a v jejich tvářích se nehnul ani sval. Paní Mooshab­
rová stála u kredence a kupodivu, sval se teď nehnul ani v tváři její.
Po chvíli ticha paní Mooshabrová řekla:
„Předevčírem jsem šla na hřbitov chystat hroby na Dušičky.“
Policista s blokem si dělal poznámky, druhý se vyptával a zpytavě
hleděl na paní Mooshabrovou. Pak hodiny u kamen odbily půl devá-
tou a policisté zmkli.
„Paní Mooshabrová,“ promluvil po chvíli opět ten, co psal, „nejde-
me vlastně kvůli Wezrovi. Nejdeme kvůli studni, do které vás chtějí
spustit, nejdeme ani kvůli hrobu Terezie Bekenmoschtové, kde
vyměnili jméno, abyste se lekla. Nezajímá nás dokonce ani, že se
vaše dcera rozvedla. Hlavní, proč jsme přišli, je něco úplně jiného.“
„A co tedy,“ zeptala se paní Mooshabrová a přisedla teď také ke
stolu, „co tedy…“
„Co tedy,“ řekli policisté, „co tedy. Přišli jsme k vám, abychom
zjistili… jak bydlíte.“
V kuchyni opět nastalo ticho. Konečně se paní Mooshabrová na
židli probrala.
„Kristepane,“ řekla chladně, „kvůli tomu sem chodíte furt, kvůli
tomu jste zde už potřetí. Bydlím tu už padesát let a kdekdo mě tu
zná. Správcová Kralcová, Steinhägrovi, Faberovi, co se jim zabil syn,
jejich rodiče, to je furt dokola. To se mě teď ještě můžete ptát, kde
jsem bydlila dřív, a že jsem byla pár dní hospodyně a chtěla jsem
kiosk a prodávat.“
„To všechno víme,“ teď poprvé se jeden policista trochu usmál,
„to zjistili naši kolegové. Na to se vás už ptát nebudem. Ani na to,
kde jste se narodila, chodila do školy, čím byl otec, matka, jak jste
dvakrát byla z Fettgoldingu na výletě na Kočičím zámku a podruhé

– 243 –
jste z parku viděla za jedním oknem zámku hajného či sluhu…“
a paní Mooshabrová na židli jen vyvalila oči a mlčela. Mlčela a zírala
na policisty a seděla bez hnutí. A policista, který psal, kývl a řekl:
„Ano, ano, je to tak, policie musí vědět všechno. To je, paní
Mooshabrová, její úkol. Špatný, řeknete snad, protože se plete do
řemesla bohu. Protože ohrožuje soukromí. Slušná policie ho však
neohrozí.“
„A v tomto případě,“ řekl druhý, který nepsal, „je to pro vás dobré,
že dost víme. Čím víc se dozvíme, tím je to pro vás lepší. Proto jsme
přišli. Tak tedy, narodila jste se ve Fettgoldingu v podhůří Černého
lesa, dvakrát jste byla na Kočičím zámku. Chodila jste na chrastí
do Černého lesa, ale jen na kraj, dále jste se bála. Otec pracoval na
dědičných knížecích statcích thálských. Opustila jste Fettgolding
dvakrát, jednou, když jste nastoupila místo hospodyně zde v městě
na Stadiónu, a podruhé, když jste se tu vdala za kočího v pivovaru…“
„Mezitím jste ve Fettgoldingu pomáhala otci opatrovat slepice
a králíky,“ řekl druhý policista, „sázela jste v lese stromky a ve vý-
vařovně jste vařila pro děti zemědělců. To vám bylo asi pětadvacet.
Paní Mooshabrová,“ řekl policista a náhle vstal ze židle, „kolik vám
to bylo, když jste poprvé navštívila Černý les…“
„Černý les?“ zeptala se paní Mooshabrová překvapeně. „Jak bych
to mohla vědět? Byla jsem asi dost malá,“ řekla a trochu se pohnula
na židli, „chodila jsem tam s matkou na chrastí, chodila tam celá ves,
taky na jahody, Černý les přece začíná za Fettgoldingem.“
„A táhne se dvacet kilometrů podél kraje,“ řekl policista chladně,
pořád stál, „byla jste dost malá. Šla jste s matkou na chrastí či na
jahody, jak hluboko jste v tom lese tenkrát byla…“
„Jak hluboko jsem byla,“ užasla paní Mooshabrová, „jak to můžu
vědět, vždyť je to už skoro století. Řekla jsem vám, že na kraji, dál
do lesa nikdo nešel. Tam se přece dalo zabloudit.“
„Zabloudit,“ kývl policista, „jsou to nesmírně obrovské lesy. Ale
jsou také tmavé, temné, černé, ba až…“ a policista se teď trochu

– 244 –
usmál podruhé, „ba až strašidelné. Paní Mooshabrová,“ řekl rázně,
„co vás tam tenkrát v tom lese potkalo.“
„Potkalo?“ vyhrkla paní Mooshabrová. „Tenkrát? Když jsem tam
byla poprvé? Když jsem byla malá?“
Paní Mooshabrová seděla na židli, hleděla kamsi k zemi, jako by
přemýšlela, přemýšlela a třásla hlavou. „Co by mě bylo potkalo,“
třásla hlavou, „je to skoro věčnost. Jak bych si to mohla pamatovat?
Možná že nějakej trpaslík nebo duch, copak vím?“
„A co takhle…“ řekl teď druhý policista, který seděl a psal, „myš?“
„Myš?“ řekla překvapeně paní Mooshabrová, „myš? Myš v Černým
lese? Copak už vím? A copak jsou lesní myši,“ potřásla hlavou, „to já
přece už nemůžu vědět.“
„Paní Mooshabrová,“ řekl policista, který stál, „myš. A co takhle
nějaká obrovská myš.“
„Myslíte nějaká krysa?“ řekla paní Mooshabrová.
„A ještě větší než krysa,“ řekl rychle policista, „nějaká myš ve
velikosti celého zvířete.“
„Tak to už nevím,“ řekla paní Mooshabrová suše.
„Tak to už nevím,“ řekla znovu, „možná že jsem taky někdy četla
nějakou pohádku, kde něco takovýho bylo, nevím. Možná že v tý
škole ve Fettgoldingu. Pamatuju se však jen na jednu básničku, co
jsme tam četli, o stařence slepé. Jak z kostela kráčí a cestu si ber-
ličkou hledá a značí.“
„Ano,“ kývli policisté a pak ten, co stál, řekl:
„Jenže tohle všechno je jen vaše útlé dětství. Ale co pak. Byla jste
v městě pár dní hospodyní, vrátila jste se do rodiště, sázela jste
stromky, pomáhala doma, vařila. Na Kočičí zámek jste v té době
již nešla… jestlipak víte,“ řekl náhle s chladnou tváří, „proč se ten
zámek jmenuje Kočičí…“ A když paní Mooshabrová jen zavrtěla
hlavou, řekl: „To je taková prastará pověst. Pověst, že tam byla
spousta myší. Spousta myší asi jako zde u vás. Jenže tam na tom
zámku je tenkrát nechytali na špek, ale chodíval tam rattefenger.

– 245 –
Ale to je jen taková bezvýznamná hloupost, to nic… básník Virgilius
Cikl napsal o tom báseň, zkrátka, v Kočičím zámku jste už potřetí
nebyla, zda jste tenkrát byla v Černém lese, je už jedno. Viděla jste
někdy později ještě nějaké obrovské zvíře, podobné myši?“
„Nějaké obrovské zvíře, podobné myši?“ řekla udiveně paní
Mooshabrová a trochu se na židli pohnula, „to už přece nevím. Kde
bych ho byla viděla? Ve zvěřinci jsem nikdy nebyla, ani s dětma, ani
s mužem, když žil, byl kočím v pivovaru.“
„No dobrá, tak už to nechme,“ kývl policista, který stál a teď si
konečně zas sedl, „tak už to nechme, to stačí. Chystáte si tedy hroby
na Dušičky, viďte.“
„Chystám,“ řekla paní Mooshabrová, „musím fasovat chvojí
a kytky, taky navštívit hrob Faberů, taky jít do Drozdova u Etlich,
možná že tam letos pojedu busem, prvně v životě, snad nějaký ten
groš mít budu.“
„Ano,“ kývl policista a hleděl na otoman na myší pasti, „do Droz-
dova u Etlich, kde je pohřben váš muž, kočí v pivovaře. Padl v té
krátké válce, co jednou byla… A vy jste si jista, že je pohřben tam
v tom hrobě u Etlich. Vy jste si jista, že je to váš muž?“
„Panebože,“ řekla paní Mooshabrová a vstala ze židle, „snad špatně
slyším, tohle už zas není možný. Panebože,“ řekla vestoje, ale její hlas
byl klidný, chladný, „tak podle vás snad není v Drozdově u Etlich po-
hřben můj muž a já tam… dvacet let, či kolik, jezdím na hrob sysla.“
„Paní Mooshabrová,“ řekl policista, který psal, „posledně jste
řekla, že když jste se vdala, nechala jste si své rodné jméno. Že váš
muž převzal vaše.“
„Muž převzal mé,“ kývla suše paní Mooshabrová a znovu usedla
na židli, „Medard Mooshaber.“
„A vy jste se zasvobodna jmenovala jak…“ zeptal se druhý policista.
„Kristepane, Mooshabrová přece,“ užasla zas paní Mooshabrová,
„Natálie Mooshabrová, vždyť vám říkám, že jsem si nechala svý
jméno.“

– 246 –
 „Dobrá,“ kývl policista, který psal, „pak se však jinak jmenoval
váš muž. Jak se jmenoval před svatbou váš muž.“
„Medard Kladrubský, kočí v pivovaře,“ řekla paní Mooshabrová
velmi chladně, suše, a v kuchyni zas nastalo ticho. Pak policisté
řekli:
„Kladrubský, to je velmi divné jméno. To je nějaké cizí jméno…“
A opět nastalo ticho.
„Tak dobře,“ řekli pak policisté, „vy jste kromě té hospodyně
chtěla taky prodávat. Mít kiosk, viďte.“
„Mít kiosk,“ řekla paní Mooshabrová, „prodávat. Šunku, salát,
limonádu, i to jsem už řekla, každý to ví.“
„Dobrá,“ kývl policista, „ale vy jste si už na ten kiosk střádala
i groše.“
„Střádala i groše,“ řekla paní Mooshabrová, „měla jsem pár grošů.“
„Měla jste pár grošů,“ kývl policista, „byly to groše, co jste si
nastřádala, když jste byla podruhé ve Fettgoldingu a chodila jste
sázet stromky, vařit dětem zemědělců, snad též groše z té rodiny
na Stadióně, kde jste byla hospodyní. A proč jste si nestřádala dál
a kiosk nekoupila?“
V kuchyni bylo opět chvíli ticho. Paní Mooshabrová opět vstala
ze židle a šla ke kredenci. Stoupla si tam, pohlédla na kanape na
pasti a mlčela.
„No proč jste nestřádala dál,“ zeptal se po chvíli znovu policista,
„proč jste kiosk nekoupila, když jste po něm tak toužila, přešlo vás
to, či co…“
„Nepřešlo,“ konečně zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „nešlo
to. Těch pár grošů, co jsem na ten kiosk měla, mi totiž… Wezr vzal.
Bylo mu tenkrát sedm…“
Policisté vzdychli a na chvíli opět zavládlo ticho. Pak ten, co psal,
řekl:
„Tak jste si tedy střádala i po svatbě. A když vám Wezr vzal pe­
níze… pak jste si už nestřádala? Pak jste se vzdala?“

– 247 –
 „Nevzdala,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „střádala jsem
ještě jednou. Ale jen asi pár let. Když mu bylo deset, vzal mi ty
peníze zas. A pak jsem už viděla, že je to marný. Že si už na kiosk
nikdy neustřádám. A i kdyby, že by to stejně nebylo nic platný. Byl
by mi ten kiosk, kdybych ho byla měla, rozbil nebo vykrad. Dělala
jsem radši v Péči.“
„Takže z kiosku sešlo,“ potřásli policisté hlavou a byli teď dost
vážní, „sešlo z něho stejně jako z té hospodyně, jen s tím rozdílem,
že z kiosku sešlo, protože vám Wezr bral peníze, a z hospodyně
proto, že to v té rodině na Stadiónu byla příliš těžká práce. Chodila
jste na trávu, krmila kozy, nosila džbery. Takže jste jen pracovala
na Péči, tam vás nikdo neohrozil, tam to šlo. A také na hřbitově, kde
se staráte o hroby…“
Policisté chvíli hleděli do stolu a mlčeli a mlčela i paní Moos­
habrová u kredence. Mlčela a hleděla na pasti na kanapi.
Konečně jeden policista opět promluvil. Byl to ten, který psal.
„Paní Mooshabrová,“ řekl, „vy tvrdíte, že vás tenkrát v tom lese,
když jste byla malá, nic nepotkalo. Vy tvrdíte, že nevíte, že už je
to věčnost, jak byste si mohla vzpomenout. Vy tvrdíte, že jste tam
žádnou obrovskou myš, velkou jako zvíře, neviděla. Představte si,“
řekl, „že byste byla potkala obrovskou myš, která místo pískání řve.“
„Kristepane, nevím,“ řekla paní Mooshabrová u kredence opět
velmi stroze a teď už i velmi netrpělivě, „nevím, nikdy jsem takové
zvíře neviděla. Ani v Černým lese, ani v kleci, řekla jsem vám stokrát,
že jsem nikdy v zoo nebyla.“
„Dobrá,“ kývli policisté rychle, „tak koho jste tedy v tom Černým
lese potkala… Koho jste tenkrát,“ řekl policista, vstal ze židle a při-
mhouřil zrak, „tenkrát, když jste byla malá a byla jste na chrastí…
koho jste tam tedy potkala. Koho jste, paní Mooshabrová,“ opakoval
hlasitě a důrazně a stál u židle, „koho jste tam tedy tenkrát potkala.“
A paní Mooshabrová u kredence náhle vzdychla a suše řekla:
„Možná že nějakou dívku.“

– 248 –
 Hodiny u kamen tloukly, tloukly devět, ale nikdo si jich nevšímal.
Ani policisté, ani paní Mooshabrová. Policisté seděli u stolu, ten, co
měl blok, psal, ten druhý klidně hleděl na klobouky na stole… paní
Mooshabrová stála u kredence… mlčeli. Za neurčitou dobu řekl ten,
co psal:
„Budete mít brzy svátek. Narozeniny.“
„Budu,“ kývla paní Mooshabrová, „ale já je nedržím. Nikdy na ně
nemyslívám. I to jsem posledně řekla.“
„Když byl živ muž a děti byly malé, snad jste svátek držela, snad
vám ho připomněli, snad vám něco k němu dali…“
„Leda muž,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou, „nějakou květi-
nu, byl chudý, byl kočí v pivovaře. Ale děti nikdy. Nebyly ani doma,
toulaly se. U nás se můj svátek prostě nedržel.“
„A kde budete,“ zeptal se náhle policista, „na státní svátek? Ten
bude přece taky brzy.“
„Na ten budu u pana velkokupce Felsacha,“ řekla paní Moos­
habrová, „paní Knorringová mi u něho našla místo na tři odpoledne,
budu tam hlídat.“
„Ještě pár otázek, paní Mooshabrová,“ řekl jeden policista, „u vás
doma, říkáte, se váš svátek nedržel. Držel se aspoň svátek státní?
Třeba zda jste v rodině dávali za okno věci na svátek kněžny vdovy
panovnice, myslím květiny, svíčky, sklenku s vínem, koláč… vyku-
řovali byt… to se přece dělá všude.“
„Všude,“ kývla paní Mooshabrová u kredence a hleděla na pasti,
„dělá to i paní Eichen, Linpecková, Knorringová. taky celý tenhle
dům, Faberovi, Steinhägrovi, správcová, u nás se však nedělalo ani
to. Wezr a Nabule by byli ty věci v okně postříkali, vyházeli, zničili,
vykuřování by ani nebylo možný.“
„A tak nedáte za okno ani letos a vykuřovat nebudete,“ řekl po-
licista.
„Tady ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „vždyť tu nejsem.
Řekla jsem vám, že na státní svátek jsem u pana velkokupce, tam

– 249 –
se za okna věci dají, tam se bude i vykuřovat, syn pana velkokupce
a hospodyně to provedou. Ale já ne…“
„O kadidlo je letos mimořádný zájem,“ řekl jeden policista a paní
Mooshabrová měla dojem, že tohle spíš říká tomu druhému než jí,
„je ho dost málo a lidé se bojí, že je neseženou.“
„Rozvážejí pytle po drogeriích,“ zavrtěl hlavou druhý policista,
„snad ho bude dost. Ale pravda je, že roste nějaký neklid. Nějaká
panika. Tak vy budete na svátek kněžny vdovy panovnice u Felsachů,“
otočil se k paní Mooshabrové a paní Mooshabrová u kredence mlčela.
„No tak my pomalu půjdem,“ řekl jeden policista, „je to snad
všechno. Prostě,“ řekl a vstal ze židle, „na žádnou příhodu z mládí
v Černém lese si nepamatujete, a že by vás bylo potkalo něco zvlášt-
ního později, taky ne.“
„Nic zvláštního mě nepotkalo,“ řekla paní Mooshabrová suše
a šla teď od kredence k plotně, „všechno, co vím, jsem vám přesně
řekla.“
„No…“ kývl policista, který stál, „tak přesně zas, paní Mooshab­
rová, ne, a ani všechno… Ani všechno,“ opakoval, „ani ne tak přesně.
To přece snad víte.“
„Tak tedy lžu,“ zvolala paní Mooshabrová.
„Neříkám, že lžete,“ řekl policista, „z toho vás nikdo neviní. Říkám
jen, že neříkáte všechno a přesně. Podívejte, paní Mooshabrová,“
policista pohlédl k plotně, „jedna taková maličkost. Teprve posledně,
když tu byli naši kolegové, teprve posledně jste si vzpomněla, že
jste vlastně taky někdy byla hospodyní. Předtím jste o tom nikdy
nemluvila. Bydlíte zde v domě padesát let a nikdy za těch padesát
let jste tohle například neřekla správcové, máme-li v to věřit. Vzpo-
mněla jste si na to, teprve když tu posledně byli naši kolegové. To
je ovšem maličkost. Já vám teď však řeknu něco významného. Paní
Mooshabrová,“ řekl policista a teď se – opět po dlouhé době – trochu
usmál, „tu dívku v Černém lese jste nepotkala, když jste byla malá. Tu
jste potkala, když jste byla větší. Řekl bych dokonce, už dost velká.“

– 250 –
 „Nevím,“ řekla chladně paní Mooshabrová u kamen, „jestli si
vzpomínám, já neřekla, že jsem byla malá, když jsem ji potkala.
Rozhodně jsem však byla na chrastí.“ A oba policisté kývli a mlčeli.
„A ještě něco,“ řekl náhle policista, který ještě stále seděl na židli
a psal, „ještě něco. Nesmíme zapomenout hned napsat pár řádek.
Pár řádek, že jsme zde byli, mám tuhle v kapse papír a obálku.“
„Ach ano,“ kývl druhý policista a ještě znovu si sedl za stůl, „paní
Mooshabrová, my musíme napsat ještě pár řádek, abychom to mohli
dát do poštovní schránky, musí se to řádně zalepit a zapečetit. Ne-
máte po ruce vosk nebo aspoň kousek svíčky?“
„Kousek svíčky,“ kývla paní Mooshabrová u plotny, „kousek svíč-
ky mám. Vosk ne, já nikomu nepíšu.“
„Tak kousek svíčky,“ kývl policista, dal na stůl papír a obálku, na
které již byla přilepena známka s portrétem Albína Rappelschlun-
da, a něco psal. Paní Mooshabrová otevřela kredenc a dala na stůl
kousek jakési žluté svíčky.
„Stačí,“ kývl druhý policista, „jde jen o to, aby se to řádně zalepilo,
je to krátká služební zpráva, je to předpis. Nemáte, paní, nějaký nůž
či závaží, abychom udělali pečeť?“
„Mám pečetidlo,“ řekla paní Mooshabrová, „mám ho ve stolku
v pokoji, nikdy jsem ho nepoužívala.“
„Výborně,“ řekli policisté, „tak nám ho na chvíli půjčte.“ Paní
Moos­habrová šla do pokoje do stolku, vyňala pár hadrů, hrozný
čepec s mašlí, brýle a to pečetidlo. To donesla policistům do ku-
chyně.
„Výborně,“ řekli policisté znovu a ten, který psal dopis, právě
dopsal, dal jej do obálky, zalepil a pak škrtl zapalovač, nahřál svíčku
a nechal ji trochu skapat na obálku. Pak svíčku zhasil, vzal pečetidlo
a vyrazil je do žlutého vosku.
„A je to,“ řekl a pohlédl na pečeť, „moc jste nám, paní Mooshab­
rová, pomohla. Ušetřila jste nám čas, nemusili jsme to dělat doma,
mohli jsme to udělat zde.“

– 251 –
 „Ušetřila jste nám čas,“ kývl druhý policista, „tak vám děkujeme,
tady je ta svíčka a to pečetidlo.“
A oba policisté teď už doopravdy vstali ze židlí, dali na hlavu
klobouky, které celou tu dobu ležely na stole, a řekli: „Tak se na
nás nezlobte, že jsme vás vyrušili. To víte, dělali jsme jen svou po-
vinnost. To harampádí z průjezdu by už mohlo zmizet, viďte, hlavně
ten sud vápna.“

– 252 –
 XIX

Třicátého října odpoledne klepla správcová na dveře paní Moos­

habrové a paní Mooshabrová u kamen slyšela její hlas a věděla, že
je to ona. Venku bylo chladno, vlhko, správcová byla zas jen v krátké
bavlněné sukni a s nahým krkem – ovšem byla v domě pod střechou.
Vešla do kuchyně paní Mooshabrové, nadechla a usedla na otoman.
„Jak vám to tu voní,“ nadechla a usedla, „a jak je tu příjemně teplo.“
A pohlédla k plotně, na kredenc, na stůl, a aniž se zasmála, řekla:
„A co tu všude máte, paní Mooshabrová, věcí. Mandle, hrozinky,
tvaroh. Vanilku, máslo, vejce. Mouku, mléko, měchačku. Úplně jak
v pekařství, když se chystají na buchtu.“
„Na buchtu,“ kývla paní Mooshabrová a otřela si ruce do zástě-
ry, „na buchtu mi to už nevyjde. Dávám vanilku, mandle, hrozinky.
Taky tvaroh a dost cukru. Ten mám tuhle,“ paní Mooshabrová jaksi
zamyšleně ukázala na stůl, na jeden bílý sáček, „škoda, že vám dnes
nebudu moci nabídnout, skončím až někdy pozdě večer.“ A pak šla
k plotně a řekla:
„Jednou jsem… však to víte… takový koláče pekla celej den.“ Po
chvíli ticha správcová na kanapi řekla:
„Paní Mooshabrová, možná že přijdou i Steinhägrovi, paní Fabe-
rová. Ptají se mě pořád, co děláte, že vás skoro ani nevidí.“
„Nevidí,“ kývla paní Mooshabrová u plotny a začala tam míchat
v misce tvaroh s mlékem, „nevidí. Když jdu ven, skoro je nepotkávám.
Nepotkala jsem je nikdy, ani když jsem šla ven ve vašich věcech.“
„V těch by vás však nepoznali,“ správcová se teď poprvé zasmála
a sáhla si na krk, „myslili by, že jste měla návštěvu. Nějakou herečku
nebo ženu ministra. Víte, paní Mooshabrová,“ správcová si sáhla na
krk, „já pořád myslím na tu vilu a na to, jak budete hlídat. Křišťálový
lustry, koberce, vodotrysk, úplně jak jsem říkala.“

– 253 –
 „Úplně,“ kývla paní Mooshabrová nějak zamyšleně a míchala
u plotny tvaroh s mlékem, „obrazy ve zlatých rámech jako v ob-
razárně, schodiště z mramoru jako v kostele, sochy s lampama jako
v úřadě, ale s červeným světlem. Seděla jsem v křesle z atlasu…“
paní Mooshabrová u kamen si otřela ruce do zástěry, sehnula se
a přiložila dřevo, „v křesle z atlasu, ale z tý jídelny jsem viděla jen
kus mléčnýma dveřma.“
„Zítra ji uvidíte celou,“ kývla správcová, „večeře se bude konat
tam. Přece by hospodyně nedala večeři v kuchyni, když tam nastu-
pujete, a navíc je i státní svátek. Ale víte, co mi nejde na rozum?“
A když paní Mooshabrová u plotny zavrtěla hlavou, správcová řekla:
„Ten vodotrysk. Tak on stojí uprostřed tý haly, stříká z něho voda,
že se nezamáčí koberec?“
„Nezamáčí,“ kývla paní Mooshabrová u plotny, míchala tvaroh
s mlékem, teď dala i vajíčko, „voda stříká zpátky do bazénku. Něco
jako v parku u sochy, ale ne ze zobáků ptáků, nýbrž z takovýho
rozštíplýho stonku. Něco jako v parku u sochy, ale v malým.“
„A ten, ten Oberon…“ zasmála se správcová, „ten tam hází černý
ryby, aby vylekal hospodyni, a zamyká ji ve sklepě, když tam pro
něco jde, to je tedy hrůza.“
„Hrůza,“ kývla paní Mooshabrová a šla ke stolu s miskou tvarohu,
sáhla do sáčku pro cukr a hrst do misky hodila, „už se vaří voda, dám
vám čaj. Říkáte, že večeře bude v jídelně. Já umím dělat tabuli, však
to víte, umím dát ubrus, talíře, všechno, co patří na stůl, umím tabu-
li… a já tu tabuli tam zítra udělám sama. Řeknu hospodyni a chlapci,
že ji udělám sama. Když jsem byla hospodyní v rodině na Stadiónu,
chodila jsem na trávu, krmila kozy, nosila džbery, tam jsem tabuli
nedělala. Teď mám u pana velkokupce dozor a tam tabuli udělám.“
„Udělejte,“ kývla správcová, „vynahraďte si to, když jste byla hos-
podyní, jste ji nedělala, a když se vám vdávala Nabule, taky ne, tam
to patřilo k svatbě. Udělejte ji zítra u velkokupce na státní svátek.
Ale paní Mooshabrová,“ řekla správcová, „až půjdete, musíte si ten

– 254 –
kožich s hřívou vzít zas. Musíte si ho vzít proto, že tam nastupujete
a že je i státní svátek. A musíte si ho vzít i proto, že ho na vás nevi-
děla ještě hospodyně ani ten, ten… jakže se jmenuje,“ správcová se
zasmála, „Oberon. A pak taky, co jestli vdovec řekl hospodyni, jaký
krásný kožich máte, a teď by ho hospodyně na vás neviděla. Ještě
by si mohla myslit, kdovíkam jste ho dala. Máte ho v pokoji, viďte…“
Vtom někdo klepal na dveře z průjezdu a paní Mooshabrová
u plotny zdvihla hlavu. Ale byla kupodivu zcela klidná.
„Stejně to jsou jen Steinhägrovi,“ řekla správcová, „klidně pečte,
já otevřu sama.“ A správcová v krátké bavlněné sukni s nahým
krkem vstala a šla otevřít. Brzy pak do kuchyně vešla paní Faberová
a Steinhägrovi.
„Nerušíme?“ zaptal se pan Steinhäger velmi neklidně, stísněně
a pohlédl na stůl. „Paní Mooshabrová peče.“
„Nerušíte,“ řekla paní Mooshabrová, „jen si sedněte. Škoda, že
budou koláče až pozdě večer, nebudu vám moct nabídnout. Ale dám
vám aspoň čaj.“
Steinhägrovi si velmi neklidně, stísněně sedli na otoman, také
správcová si tam sedla a paní Faberová se posadila na židli ke stolu.
Byla vzpřímená a chladná, hleděla před sebe a mlčela.
„Děje se něco?“ řekla správcová.
„Neděje,“ řekl pan Steinhäger neklidně, stísněně, „ale je to venku
divné. Snad se přece jenom něco děje. Na náměstí Annymarie Bla-
žené u hřbitova a na náměstí Rappelschlunda jsou nějaké zástupy,
jdeme právě odtamtud.“
„Snad se přece jenom něco děje,“ řekla paní Steinhägrová ustra­
šeně, „taky na křižovatce u obchodního domu Slunečnice jsou zá-
stupy, ale zase se rozcházejí. Co tu máte věcí, paní Mooshabrová,“
paní Steinhägrová neklidně pohlédla na stůl a kredenc, „máte tu
vanilku, máslo, mandle, hrozinky, i vejce…“
„A tuhle v tom sáčku na stole i cukr,“ řekla správcová, „proč jsou
demonstrace?“

– 255 –
 „Nejsou demonstrace,“ zavrtěl pan Steinhäger hlavou, „je to jen
takové srocování, policie nerozhání.“
„Policie ani na ulicích není,“ řekla paní Steinhägrová ustrašeně,
„nikde není vidět jedna uniforma. Když, paní Mooshabrová, pečete
koláče, to tedy letos dáte za okno věci, to letos budete i vykuřovat.“
„Bude vykuřovat,“ řekla správcová rychle, „ale ne tady. Paní
Moos­habrová jde totiž zítra do vily vdovce a ty koláče vezme s se-
bou. Bude dávat věci za okno a vykuřovat tam.“
„Udělá to jejich hospodyně s chlapcem,“ řekla paní Mooshabrová
zamyšleně a  šla do kredence pro hrnky, „aspoň hoch neuteče
z domu před jídlem.“
„Paní Mooshabrová totiž zítra ve vile vdovce nastupuje dozor,“ řekla
správcová na kanapi, „nastupuje hlídání. Ve vile velkokupce na tři od-
poledne v týdnu. Zítra na státní svátek kněžny vdovy panovnice, takže
tam zároveň oslaví i slavnostní večeři… Vdovec už odlít?“ zeptala se.
„Jistě,“ kývla paní Mooshabrová a nalévala u plotny do hrníčků
čaj, „řekl mi tenkrát, že tu na svátek nebude.“
„Vdovec je totiž,“ řekla domovnice na kanapi rychle, „velkoku-
pec na Měsíci. Je víc tam než tady. Obchoduje s rádii, magnetofony
a lampami, také s vyhřívači a jistě i s televizí, říkám, že je to boháč.
Lidi na Měsíci vyhřívače potřebují, protože by zmrzli, a potřebují
také pásky, rádia a televize, bez nich to tam nejde.“
Paní Mooshabrová udělala na stole trochu místa, odsunula más-
lo, vanilku, mandle, hrozinky, a přinesla na stůl čtyři hrnky čaje.
„Pijte,“ řekla, „je už sladkej. Ale jestli si chcete přisladit, vemte si zde
ten cukr ze sáčku. Já si teď támhle,“ ukázala na kredenc, „pomalu
připravím těsto.“
Steinhägrovi upili čaj, také správcová a nakonec i paní Faberová.
Seděla na židli stále vzpřímená a chladná, nehnula svalem, jen
upřeně hleděla před sebe, kamsi na dveře pokoje.
„A oni bydlí ve vile,“ zeptala se teď paní Steinhägrová neklidně,
stísněně a paní Mooshabrová kývla.

– 256 –
 „Bydlí ve vile U Studánky šest,“ řekla správcová na kanapi a při-
sladila si čaj cukrem ze sáčku, „je to v té vilové čtvrti Blauentalu
kousek odsud. Když jdete zadem, jste tam hned. Ve vile jsou křišťá-
lový lustry, koberce a obrazy ve zlatých rámech jako v obrazárně. Je
tam schodiště z mramoru jako v kostele, pod ním sochy s lampama
jako v úřadě, ale s červeným světlem. Ale copak to,“ správcová máv-
la rukou a sáhla si na krk, „představte si, že uprostřed tý haly je
vodotrysk a v něm plavou červený ryby.“
„Je to nádrž,“ řekla paní Mooshabrová u kredence a chystala si
tam mísu, mouku, mléko… „je to bazének. Voda stříká zpátky do ná-
drže z rozštíplého stonku, něco jako v parku u sochy, ale v malým.“
„A paní Mooshabrová,“ řekla správcová a trochu upila čaje, „se-
děla v hale v křesle z atlasu a viděla kus jídelny mléčnýma dveřma.
Zítra v tý jídelně bude večeřet a uvidí ji celou, měla jsem pravdu, je
to tam úplně jak v Ritzu. Neuděláte v tý jídelně tabuli sama, paní
Mooshabrová?“
„Sama,“ kývla paní Mooshabrová u kredence a sypala do mísy
mouku, „když jsem si sedla do křesla z atlasu…“
„Když si sedla do křesla z atlasu,“ řekla správcová na kanapi
rychle a trochu upila čaj, „vdovec se jí ptal, co chce pít, a přines
likér na stříbrným tácu. Ale je to zvláštní,“ řekla náhle správcová
a otočila se na Steinhägrovy, „zvláštní, že je všude venku, jak říkáte,
tolik lidí, a policie nikde. Nejsou to holt demonstrace, a tak policie
nezakročí.“
„Já mám strach, že se něco chystá,“ řekla paní Steinhägrová
neklidně, stísněně, „nejsou to tedy demonstrace, jenom srocování,
a po policii není nikde na ulicích a křižovatkách ani stopy.“
„Já si myslím,“ zavrtěl pan Steinhäger hlavou, „že je v tom ještě
něco jiného.“
Steinhägrovi upili čaj, byli stále dost neklidní, stísnění. Paní Fa-
berová také upila, seděla stále vzpřímená a chladná, ve tváři se jí ne-
hnul sval, hleděla před sebe na pokojské dveře. A paní Mooshabrová

– 257 –
u kredence sypala do mísy mouku, lila mléko a rozklepla vejce. Pak
hodiny u kamen tloukly půl čtvrtou a paní Mooshabrová řekla:
„Pan velkokupec vdovec mi přišel otevřít.“
„Vdovec,“ řekla správcová rychle a sáhla si na krk, „má svět-
lejší vlasy, trochu už prošedlý, je dost osmahlý, asi z Měsíce, kde
je furt, teď už je tam taky, a je mu padesát. Zítřejší nástup paní
Mooshabrové a hostina bude bez něho. Bude tam jen hospodyně
s tím, s tím Oberonem,“ zasmála se, „a budou tam i studenti, co tam
bydlí, ty jsou od přátel vdovce, chodí večer. Ale ten Oberon,“ zasmála
se, „to je hrůza. Představte si, že má dlouhý černý vlasy, černý oči,
dlouhý nehty, na malíčku se mu kroutí, a je i mlsný. Do školy se
neučí, protože už všechno zná, ale horší je, že zlobí. Utíká z domu.
Ale nesmí utéct, nesmí ani na zahradu, je stejně už podzim a je to
tam sešlý, viďte, paní Mooshabrová, co by tam dělal. Vezme si černý
plášť a kdeže se to celý půlden toulá…“
„Vezme si černý plášť a toulá se,“ kývla paní Mooshabrová za-
myšleně a začala u kredence zadělávat, „toulá se. V Borovicině,
Alžbětově…“ paní Mooshabrová přilila do těsta mléko a podala si
nějaké další věci, které stály hlouběji v kredenci, kam nebylo moc
dobře vidět, „na Stadiónu, v Kerke…“
„Až v Kerke, považte,“ kývla správcová na kanapi, „ale copak to.
Řekněte, paní Mooshabrová,“ zasmála se domovnice, „řekněte, co
dělá hospodyni. To budete žasnout.“
„No co dělá hospodyni,“ pokývala u kredence paní Mooshabrová
hlavou a stále zadělávala těsto, „schválnosti. Straší ji. Háže do toho
vodotrysku k rybám černou strašidelnou rybu, aby se hospodyně
lekla, a taky ji zamkne ve sklepě.“
„To je strašné,“ řekla teď ustrašené paní Steinhägrová a také pan
Steinhäger potřásl hlavou a řekl: „To je strašné. A toho máte, paní
Mooshabrová, hlídat?“
„Toho má paní Mooshabrová hlídat,“ kývla domovnice a sáhla si
na krk, „vdovec paní Mooshabrové poradil, jak. Má se s ním bavit

– 258 –
o těch jeho vědách a může sedět i vedle v pokoji a mít otevřený
dveře.“
„Nebo v hale,“ kývla paní Mooshabrová u kredence a dala do
těsta špetku soli, „když budu v hale, to pak neproklouzne taky.“
„A můžete ho i postrašit,“ zasmála se správcová a srkla si čaje,
„však si s ním paní Mooshabrová poradí. Paní Mooshabrová by si
poradila s čertem. Ale paní Mooshabrová ho vlastně nezná.“
„Neznám,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně a  podala si
z hloubky kredence, kam nebylo moc dobře vidět, ještě další věci,
„neznám, já ho vlastně ještě neznám.“
„Tohle všechno zatím paní Mooshabrová slyšela jen od paní
Knorringové a od vdovce,“ kývla správcová na kanapi, „on tenkrát,
když k nim přišla, byl na nějakým cirkuse, paní Mooshabrová ne-
viděla ještě ani jejich hospodyni. Hospodyně holt na chlapce ne-
stačí a paní Mooshabrová ho bude hlídat. Paní Mooshabrová bude
vychovatelka. Ale vy málo pijete,“ řekla správcová Steinhägrovým
a paní Faberové, „pijte čaj.“
„Pijte,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně, utřela si ruce do
zástěry a šla k plotně přiložit ještě kousek dřeva, „je tam dnes holt
vlhko a chladno.“
„Ale zato tady je teplo a příjemně,“ zasmála se správcová, „ta vaše
kuchyň, paní Mooshabrová, byla vždycky taková útulná a zde na
tom kanapi se tak dobře sedí. A dnes to tu ke všemu ještě tak voní,“
řekla a znovu se rozhlédla po stole, po vanilce, másle, hrozinkách,
mandlích, bílém sáčku s cukrem… a pohlédla i na kredenc, kde
bylo těsto a ještě, jak si teď všimla, pár těch dalších věcí z hloubky
kredence, kam nebylo moc dobře vidět, a pohlédla i k plotně, kde
byla miska tvarohu, a sáhla si na krk. „Paní Mooshabrová peče ráda,“
řekla a sáhla si na krk, „ale musilo vás to stát peněz, ty koláče bu-
dou jako z nejlepší cukrárny. Koukněte, co toho má ještě tamhle na
kredenci za tím těstem…“ správcová se obrátila ke Steinhägrovým
a paní Faberové a Steinhägrovi neklidně, stísněně kývli. Ale paní

– 259 –
Faberová stále seděla vzpřímená a chladná, hleděla před sebe na
dveře pokoje a ve tváři se jí nehnul ani sval.
„Ten sud vápna je tu pořád,“ řekla paní Mooshabrová u kredence
a teď tam už to těsto hnětla, „copak by se asi stalo, kdyby do něj
člověk opravdu spad.“
„Už to opravdu končí,“ řekla domovnice, „lešení je skoro roze-
braný, to jen ještě že ty pilíře před vaším oknem v pokoji jsou. Ale
po svátku zmizí taky a u vašich dveří i ty cihly, trakař a sud vápna.
Kdyby tam člověk spad,“ řekla domovnice, „já nevím, co by se stalo.
Možná že by byl jen bílej, možná že by se rozpustil.“
„Nerozpustil,“ řekl pan Steinhäger, „ale pořádně zmáčel, možná
i utopil. Potkal jsem nedávno v průjezdě dva pány,“ řekl pan Steinhä-
ger neklidně, „nebyla tu snad policie?“
„U mě,“ kývla paní Mooshabrová a hnětla na kredenci těsto na
prkýnku, „byli tu už potřetí.“
„A prosím vás,“ vyhrkla správcová a sáhla si na krk, „a prosím
vás, co zas chtěli? Zas se přišli ptát, kde jste se narodila, co rodiče,
škola a Kočičí zámek?“
„Teď hlavně něco jinýho,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „jak
jsem chodila do Černýho lesa. A jestli se mi tam, když jsem byla
menší, něco nestalo. Nějaká záhadná příhoda jestli mě tam nepotka-
la. Jestli jsem tam neviděla nějakou obrovskou myš nebo lva, či co…“
„Prosím vás, lva v lese,“ zasmála se správcová, až se na otomanu
zhoupla a s ní trochu i Steinhägrovi, protože seděli vedle ní, „to jsou
otázky, copak jsou lvi v lese? Lvi jsou přece snad jen na poušti.“
„Lvi jsou na poušti a v džungli,“ kývl pan Steinhäger, „u nás
nejsou, leda v kleci v zoo.“
„Přišli se i kouknout, jak bydlím,“ řekla paní Mooshabrová a dál
hnětla na kredenci na prkýnku těsto, „zas jak bydlím, už potřetí. Jak
dlouho prý tu jsem, řekla jsem, že skoro století, každý mě tu přece
zná aspoň padesát let. Taky mi vyprávěli nějakou pověst o Kočičím
zámku, proč se tak jmenuje, že tam bylo spousta myší, snad tam

– 260 –
chodil kdysi rattefengr, taky se ptali, jestli chodím na hrob svýho
muže u Etlich. Sem tam si nechají něco říct o Wezrovi, jako by mi
nevěřili, že se vrátil z krimi, a teď se mě i ptali, proč jsem nikdy
neměla kiosk, když jsem po něm toužila, musila jsem říct, jak mi
Wezr vždycky groše ukrad. A nakonec,“ řekla paní Mooshabrová
a hnětla těsto, „nakonec tu napsali hlášení a chtěli na mně vosk.
Dala jsem jim svíčku.“
„A to musili pečetit?“ zeptal se pan Steinhäger a paní Mooshab­
rová kývla.
„To asi musí,“ zasmála se správcová, „je to policie.“
„Dala jsem jim pečetidlo z pokoje ze stolku,“ řekla ještě paní
Mooshabrová u kredence a pak šla ke stolu pro vanilku a mandle.
„Ale že je ta policie vždycky tak slušná, když je u vás,“ řekla
správcová a napila se čaje, „viďte, paní Mooshabrová, že je vždycky
slušná. Dost se vám ještě omlouvají, že ruší.“
„Omlouvají,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně a přikryla těsto
na kredenci utěrkou, snad aby kynulo, a pak si utřela ruce do zástě-
ry a na chvilku si taky sedla na židli.
A pak bylo v kuchyni chvíli ticho. Pak tloukly hodiny u kamen
čtyři a v průjezdu se ozvalo klepání.
Paní Mooshabrová vstala, ale byla klidná.
„Kdopak to asi jde,“ řekla suše.
„Buďte tady,“ řekla domovnice, „já otevřu sama.“ A podruhé
vstala z kanape a šla do chodby otevřít.
Náhle z chodby zazněly nějaké hlasy, hlasy, jaké tu snad ještě
nikdy nezazněly, a dřív než se kdo nadál, vešli do kuchyně tři lidé.
Jakási vyšší štíhlá žena s jemnou upjatou tváří a s černými deskami
a za ní dva pánové.
„Asi jsme vás vyrušili,“ řekla vyšší štíhlá žena s černými deskami,
když se rozhlédla kuchyní, „máte hosty.“
„To jsou nájemníci z domu,“ řekla paní Mooshabrová, skoro ne-
věřila vlastním očím, „to jsou Steinhägrovi, paní Faberová, snad si

– 261 –
na ně ještě vzpomínáte z pohřbu… A to je paní Knorringová z Péče
a pan Smirsch a pan Landl. Skočím,“ řekla paní Mooshabrová, ne-
věřila vlastním očím, „do pokoje pro židle.“
Steinhägrovi stáli u kanape a uklonili se a paní Faberová na
židli, vzpřímená a chladná, odtrhla zrak ode dveří pokoje a kývla.
A Steinhägrovi se chtěli poroučet a snad i paní Faberová, ale paní
Knorringová zavrtěla hlavou.
„Nedejte se rušit,“ řekla, „my jdeme jen na skok. Vracíme se z pě-
vecké zkoušky, musili jsme přes křižovatku u obchodního domu
Slunečnice, a tak jsme sem zašli.“
Zatím paní Mooshabrová přinesla z pokoje židle a paní Knor­
ringová si rozepnula kabát a s notami v ruce usedla. Pak usedl
i pan Smirsch a pan Landl. A paní Knorringová znovu pokynula
Steinhägrovým, aby si sedli, a Steinhägrovi – neklidní, stísnění – si
opět sedli na kanape vedle správcové.
„Zašli jsme k vám, paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová
a pohlédla na stůl, ke kredenci a k plotně, „abychom vám řekli, že
je Péče už vskutku přestěhována. Už jsme v Kerke v tom přízemním
domě, adresu jsem vám posledně dala. V naší bývalé Péči je už kri-
minál. V mé kanceláři i vedle u pana Rotta a Kefra i v čekárnách
a na chodbách, i v hořejším patře, všude je už kriminál, a už tam
jsou i lidé. Nic přestavovat nemusili, mříže v oknech měli, proto
ten dům chtěli. Možná,“ paní Knorringová se rozhlédla, „že zaberou
ještě něco. Jeden útulek, který patří konzistoři v jedné tiché boční
ulici, tam jsou totiž mříže též, v přízemí. Ale tak se mi zdá,“ paní
Knorringová pohlédla na stůl a kredenc, „že paní Mooshabrová
peče. Na zítřek koláče. Jak to tu voní.“
„Na zítřek koláče,“ kývla paní Mooshabrová u kredence a odkryla
těsto, „škoda, že vám nebudu moct nabídnout. Než je upeču, bude
večer, peču je celý den. Dávám vanilku, hrozinky, mandle…“
„Peče koláče celý den,“ kývla teď správcová na kanapi a sáhla si
na krk, „už jednou pekla koláče celý den. Nabídne vám alespoň čaj.“

– 262 –
 A když paní Mooshabrová kývla a šla od odkrytého těsta na
kredenci k plotně, správcová řekla:
„Paní Mooshabrová totiž bere ty koláče zítra na večeři k vdovci.
Pohleďte, co toho tady všude má, i máslo. A támhle na kredenc
dala před chvílí vanilku a mandle, ale co toho má ještě tam za tím
těstem, těch dalších sáčků a krabiček. Tuhle v tom sáčku na stole,“
správcová ukázala, „je i cukr.“
„Koláče budou jistě dobré,“ kývla paní Knorringová s pohledem
na stůl a kredenc a přendala si noty, které stále držela, z jedné ruky
do druhé, „škoda, že nebude doma i pan Felsach, už je na Měsíci.
Bude doma jen hoch a hospodyně, snad i ti studenti. Jsem zvědavá,“
paní Knorringová pohlédla na paní Faberovou, která seděla stále
vzpřímená a chladná, už opět hleděla před sebe a nehnula svalem,
a pohlédla též na Steinhägrovy na kanapi vedle správcové, kteří byli
stále neklidní, stísnění, „jsem zvědava na průběh zítřejšího svátku.
Lidé jsou zneklidněni…“ pohlédla na pana Smirsche, který zatím
stále mlčel stejně jako pan Landl, jen se rozhlížel.
„Na náměstí Annymarie Blažené a na náměstí Rappelschlunda
jsou zástupy lidí,“ řekl pan Steinhäger neklidně.
„Jsou i na křižovatce u obchodního domu Slunečnice,“ řekla paní
Steinhägrová neklidně, stísněně, „ale když jsme šli, se už rozcházeli.“
„Jsou tam zas,“ řekla paní Knorringová a zamyšleně pohlédla před
sebe, „jsou i u Státní opery, v Darlingerově třídě a u divadla Tetra-
biblos. Jsou před Akademií hudby, před protestantskou kaplí v ulici
Giuseppe Verdiho a před katedrálou svatého Quida z Fontgollandu.
Jsou i před redakcí Rozkvětu. Co říkáte tomu,“ paní Knorringová se
obrátila na pana Smirsche, „co jsme viděli před chvílí před redakcí
Rozkvětu, pane Smirsch…“
„Nevím, co bych, madam, řekl,“ pokrčil pan Smirsch rameny,
„tam jsou lidi vždycky. Vyměňují si tam známky, mluví o sportu,
transplantacích, o nebi… a na náměstích a v ulicích je před svátkem
kněžny lidí taky vždycky dost, to je tak už několik desítek let.“

– 263 –
 „Dnes je to však všechno jiné,“ řekla paní Knorringová suše, přen-
dala si noty a pohlédla na hodiny u kamen, „dnes si lidé u Rozkvětu
nevyměňují známky. Dnes tam nemluví o haluhách a řasách. Dnes
je všude lidí víc než minulá léta a v městě je velké napětí. I kadidla
je letos míň než jindy.“
„Je ho vskutku málo,“ řekl pan Steinhäger neklidně, „říká se však,
že ještě dnes budou po drogeriích vozit další pytle.“
„Muž koupil kadidlo včera,“ řekla stísněně paní Steinhägrová,
„ale drogista mu dal jen čtvrt kila. Řekl, aby se přišel zeptat ještě
dnes. Ale vína je dost.“
„Vína je dost,“ kývla paní Knorringová a přitiskla noty k hru-
di, „ale kadidla málo. Tak vy zítra nastoupíte, paní Mooshabrová,
u pana Felsacha. Už se těšíte…“
„Zítra jdu,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně u plotny a lila
čaj do tří hrnků.
„Zítra jde,“ řekla správcová na kanapi, „v jídelně bude večeře.
Oslaví nástup paní Mooshabrové a zároveň svátek kněžny. Paní
Mooshabrová sama udělá tabuli a hospodyně a ten Oberon budou
vykuřovat a dávat věci do oken, aspoň ten Oberon neuteče. Vdovec
velkokupec,“ řekla správcová a sáhla si na krk, „řekl, že na státní svá-
tek se chlapec nesmí z domu ani hnout. Viďte, paní Mooshabrová,
že to tak vdovec řekl,“ a paní Mooshabrová kývla a dala na stůl další
hrnky čaje.
„Nesmí se ani hnout, ani do zahrady, hlavně ne před jídlem,“
řekla paní Mooshabrová zamyšleně a přenesla ještě hrozinky ze
stolu na kredenc, aby bylo víc místa. A pak řekla: „Poslužte si, paní
Knorringová a páni. Jestli je to málo sladké, v tomhle sáčku je cukr.“
„A jak se vede vám, paní Faberová,“ zeptala se teď paní Knorringo-
vá paní Faberové a zdvihla hlavu.
Paní Faberová jen pokrčila rameny a kývla, seděla dál vzpřímená
a chladná, v tváři se jí nehnul ani sval, jen teď vzala hrnek a trochu se
napila a Steinhägrovi na kanapi pokývali hlavou a také se ještě napili.

– 264 –
 „Lešení už sundávají,“ řekla správcová, „už tu ty práce končí.
Po svátku dají pryč i cihly, trakař a sud vápna u dveří paní Moos­
habrové. Kdyby někdo do sudu spad, tak se pořádně zmáčí. Moh
by se i utopit.“
„A také oslepnout,“ řekl teď pan Smirsch a napil se čaje.
„Budete mít teď víc práce, paní Mooshabrová,“ řekla paní Knor­
ringová a rukou, v níž nedržela noty, se také trochu napila, „víc
práce, když budete chodit k Felsachům, ale jistě to zvládnete.“
„Paní Mooshabrová to zvládne,“ řekla správcová na kanapi, „teď
v zimě nemusí tak často na hřbitov, to jen akorát teď na Dušičky,
viďte, paní Mooshabrová, to fasujete kytice a chvojí…“
„Už jsem fasovala,“ kývla paní Mooshabrová a  dělala jakýsi
pořádek na kredenci kolem mísy těsta, „už jsem fasovala a hroby
připravila. Už jsem položila kytice i chvojí. Však jsou Dušičky za pár
dní. Jen bohužel nevím,“ řekla a stále dělala pořádek na kredenci
u mísy, „jestli se letos vůbec dostanu na hřbitov u Etlich. Na hřbitov
do Drozdova, na hrob svýho muže. Na hrob svýho muže, kočího
v pivovaru.“ A paní Mooshabrová u kredence dala na prkénko tro-
chu mouky, ukrojila kousek těsta a začala dělat koláčky.
„To věřím, že vám to potrvá do večera,“ řekl pan Smirsch s po-
hledem na kredenc, „takové koláče, to je práce.“
„Také věřím,“ kývl teď i pan Landl, „takové koláče je práce, zvláště
když je teprve teď krájíte.“
„A dáváte do nich vskutku dost věcí,“ kývla paní Knorringová,
„máte na kredenci úplnou cukrářskou dílnu. Ani všechny ty věci,
co tam máte, dobře nevidím, je tam dost tma. Poslyšte, paní Moos­
habrová,“ řekla paní Knorringová náhle a pohlédla na Steinhägrovy,
paní Faberovou a správcovou, „poslyšte, paní Mooshabrová, chci se
vás na něco zeptat. Neznáte náhodou,“ paní Knorringová otevřela
noty, které stále držela v ruce, „neznáte náhodou nějakou Máry
Capricornu?“ Správcová na kanapi nadskočila, vyjekla a paní Moos­
habrová u kredence přestala dělat koláče.

– 265 –
 „Máry Capri,“ řekla udiveně, „Máry Capri?“
„Máry Capricornu,“ kývla paní Knorringová a pan Smirsch teď
řekl také „Máry Capricornu“ a pan Landl opakoval „Máry Capri-
cornu“.
„Tak tohle je už asi postý,“ zasmála se správcová, „co se na to paní
Mooshabrové ptáme. Já se na to paní Mooshabrové taky jednou
ptala, viďte, to je už dlouho, to bylo tenkrát, když se vdávala Nabule.
A pak se vás na to ptala paní Eichenkranzová na hřbitově a taky
paní Linpecková, když jsme byly v metru na stanici Hřbitov. Každý
se ptá na Máry Capricornu.“
„Paní správcová Kralcová má pravdu,“ kývla paní Mooshabrová
a stále dost udiveně hleděla na paní Knorringovou, pana Smirsche
a Landla, „stále se každý ptá na Máry Capri. Ale já o ní nevím vůbec
nic, já ji vůbec neznám. Já jen vím, že nějaká Máry Capri je a že je
hospodyně, to nám snad řekla paní Linpecková, jinak nevím nic. Vy
víte, paní Knorringová, něco bližšího?“
„Vím právě tak málo jako vy,“ řekla paní Knorringová a pohlédla
do not, „právě tak málo jako pan Smirsch a pan Landl. Slyším o ní
sem tam mluvit, nic víc. Nikdo nic neví,“ zatřásla paní Knorringo-
vá hlavou s pohledem upřeným do prázdna, „to je právě divné.
Kdyby někdo věděl něco bližšího, bylo by to v pořádku, ale nikdo
nic neví, ať mluvíte s kýmkoli. Když nic nevíte vy ani vy,“ paní
Knorringová pohlédla teď i na správcovou, „když nic neví ani paní
Eichenkranzová, ani paní Linpecková, je to ještě podivnější. Dáváte
do koláčů dost cukru,“ pohlédla ke kredenci, kde se teď opět paní
Mooshabrová dala do práce.
„Dám dost cukru,“ kývla paní Mooshabrová, „taky tvaroh, peču
ráda. Ale to víte, jen občas. Jím spíš jen brambory a kukuřičnou
kaši.“
„Teď budete jíst i šunku a saláty,“ zasmála se správcová, „pít
víno a limonády, teď se vám už zle nepovede, když máte hlídání
u vdovce.“

– 266 –
 „Víno, limonády, šunku a saláty,“ kývla paní Mooshabrová a zas
trochu přemístila věci na kredenci kolem mísy a ještě něco z toho,
co stálo dost daleko a nebylo to dosud vidět, si trochu podala, „snad
je to možný. Ale stejně mi to pořád nejde do hlavy s tou Máry Capri.
Kdo to asi je? Hospodyně, ale co dál? Vždyť já ji vskutku vůbec
neznám.“
„Tak na to, paní Mooshabrová, nemyslete,“ zasmála se správ-
cová, „víte, co jsem vám už jednou řekla. Kdyby člověk myslil na
všechny lidi, tak by se mu rozskočila hlava, to nejde. Ale ten Obe-
ron toho vdovce,“ správcová se zasmála, „bude asi hrozný, vy jste,
paní Mooshabrová, ani nedořekla, co všechno o něm víte. Má ty
dlouhý černý vlasy, černý oči, dlouhý nehty, nosí černý plášť, utíká
z domu, je mlsný…“ správcová pohlédla na kredenc, kde se teď
náhle objevila nějaká barevná krabička, „neposlušný, vzdorovitý,
vzpurný, hospodyni dělá samou schválnost… on jí,“ správcová se
obrátila k paní Knorringové, k panu Smirschovi a Landlovi, „on jí
dává do vodotrysku velkou černou strašidelnou rybu a zavírá ji ve
sklepě. Ale paní Mooshabrová…“ správcová pohlédla na paní Moos­
habrovou, která u kredence dělala dál koláčky, „vy jste posledně
řekla, že dělá ještě něco jinýho. Že když má zlost, tak odstrčí mísu,
co mu ta hospodyně dá, a nejí.“
„Odstrčí mísu a nejí,“ kývla paní Mooshabrová a šla k plotně po-
dívat se na tvaroh, „nejí haluhy a řasy, které mu hospodyně večer
dá, a vzdoruje.“
„Ale on snad někdy,“ zasmála se správcová a opět koukla na kre-
denc na tu barevnou krabičku, kterou teď bylo dost dobře vidět,
„on snad docela tu mísu v tý jídelně chytí a praští s ní o stůl. A ta
hospodyně je pak z toho celá pryč.“
„Celá pryč,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně, „protože ho
předtím peskovala, aby se netoulal. A tak ho už radši ani nepeskuje.
Zlobí zřejmě moc a týrá, trápí, hrozí mu pomocná škola, polepšov-
na. Pan velkokupec otec,“ řekla a dělala stále u kredence koláče,

– 267 –
„se toho bojí. Může z něho být i pomocný dělník, nádeník. Ale já ho
vlastně neznám, ještě jsem ho neviděla.“
„A poradíte si s ním,“ kývla paní Knorringová a pohlédla do not,
„získáte u něho respekt. Mluvte s ním hlavně o vědách. Bon,“ pohlédla
znovu do not, „ten sopránový part je vskutku snad nejtěžší ze všech.
Je to studium,“ paní Knorringová se rozhlédla… „velmi náročné.“
„A co račte studovat?“ ozval se teď pan Steinhäger, byl stále ne-
klidný, stísněný jako jeho žena, „nějaký zpěv?“
„Rekviem,“ řekla paní Knorringová, „největší Rekviem, které se
tu kdy hrálo. Dva tisíce zpěváků bude zpívat a tři tisíce hudebníků
hrát, stále to roste. Zde pánové,“ ukázala na pana Smirsche a Landla,
„hrají horny.“
„Horny čili lesní rohy,“ kývl pan Smirsch a upil trochu čaje, „i to
je velmi náročné. Jediná naše výhoda je, že my jako orchestr se to
nemusíme učit nazpaměť. Ale hlasy ano. Madam, která pěje soprán,
musí znát vše zpaměti, při premiéře nelze koukat do not, zpaměti
se musí učit i tenoři a basy. Ty basy, madam,“ pan Smirsch se otočil
k paní Knorringové, „jsou na tom ještě nejlíp, viďte. Jejich part je
nejlehčí.“
„Snad,“ kývla paní Knorringová a upila čaj, „apropo, je to vskutku
zvláštní, co se děje. V městě je napětí, jak jsem řekla, lidé jsou
neklidní, na náměstích, u Rozkvětu, na té zdejší křižovatce. Před
operou, před divadlem Tetrabiblos, před protestantskou kaplí
v ulici Giuseppe Verdiho. Před Akademií hudby i před katedrálou
svatého Quida z Fontgollandu, a já mám předtuchy. Mám různé
divné předtuchy,“ paní Knorringová zdvihla hlavu a pohlédla na
paní Faberovou, která stále seděla vzpřímená a chladná a hleděla
před sebe, aniž hnula tváří, „měla jsem předtuchy již dřív, třeba
když byla paní Mooshabrová u nás v případě Eichenkranz a Lin-
peck. Už tenkrát jsem měla různé předtuchy,“ paní Knorringová
pohlédla ke kredenci, kde paní Mooshabrová dělala koláče, „ale
dnes, v předvečer svátku kněžny panovnice, jsou ty mé předtuchy

– 268 –
ještě větší. Co jsme viděli, pane Smirsch, před Rozkvětem, není, jak
jsem řekla, běžné a není ani běžné, co je na náměstích a v ulicích,
ani před Operou ani Akademií hudby ani před katedrálou svatého
Quida z Fontgollandu. Pan Rott má pravdu, že je třeba hledět věcem
tváří v tvář a ne si stále něco tajit. Pan Rott dnes nepřišel do práce,
omluvil se, že jde koupit pušku. A ten pan Kefr je už panem Rottem,
jak se zdá, zacvičen. Je v naší praxi zběhlý, ví si rady.“
„Já jen tvrdím, madam,“ řekl pan Smirsch a hleděl k paní Moos­
habrové, jak dělá na kredenci koláče, „já jen tvrdím, že nemám rád
jisté řeči. Pan Rott se stále pouští moc daleko a to nemám rád doma,
natož v úřadě. Už jsem jednou řekl, že to dělá zlou krev.“
„A já už také řekla,“ zatřásla paní Knorringová hlavou a pohlédla
na Steinhägrovy a správcovou, „jakoupak zlou krev. Ty lidi jsou dnes
v městě o své vůli, ví, jak se všechno horší, a já mám předtuchy.
Ovšem, pan Felsach má pravdu, když chce, aby syn byl zítra doma,“
řekla paní Knorringová paní Mooshabrové u kredence, „chce být
na Měsíci jist, že je chlapec zde na Zemi v pořádku. Chce být jist, že
bude doma a do ničeho se nezaplete. Je ještě moc malý na to, aby
chodil ulicemi, ať je doma a vykuřuje a dá za okna věci, paní Moos­
habrová dohlédne. U vás, pane Smirsch,“ řekla paní Knorringová
suše, „u vás v rodině se snad také kladou na kněžnin svátek za okna
květiny, svíčky, sklenky s vínem a koláče, jako ve všech rodinách, či
ne? Nebo vy to dáváte na svátek pana Rappelschlunda?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou pan Smirsch, „to ne.“
„No tak vidíte,“ řekla paní Knorringová a pohlédla na Stein­
hägrovy, kteří kývli, „aspoň to. Policie,“ řekla paní Knorringová
a pohlédla k paní Mooshabrové, „policie na ulicích vůbec není.“
„Ano, policie na ulicích není,“ kývla paní Steinhägrová stísněně,
„nikde není jedna uniforma. Právě jsme o tom mluvili.“
„Mluvili jsme o tom,“ kývl pan Steinhäger, „nejsou to ještě demon-
strace, a tak policie nerozhání. Já však myslím,“ pan Steinhäger
zavrtěl hlavou, „že je v tom ještě něco jiného.“

– 269 –
 „Zítra policie vyjde,“ mávl rukou pan Smirsch, „má všeobecnou
pohotovost. Dnes je v novinách, že předseda Rappelschlund přijal
policejního ministra Scarcolu.“
„Přijal,“ usmála se paní Knorringová na pana Smirsche, „snad
by ho nepřijal? Pravda však je, že policie na ulicích není a že mezi
ministrem Scarcolou a panem Rappelschlundem jsou nějaké ne-
jasnosti.“ Paní Knorringová se znovu usmála a teď i Steinhägrovi
na kanapi kývli a trochu se usmáli.
„Myslím,“ řekl pan Steinhäger, „že je policie velmi zdrženlivá, že
se nechce moc daleko pouštět. Myslím, že kdyby zítra k něčemu
došlo, pan předseda by na ni…“
„To jsou všechno řeči,“ řekl teď pan Smirsch dost příkře, „to je
právě to, co nemám rád a nerad slyším. To je právě to, co zbytečně
zneklidňuje. Pan Rott včera řekl, že lidi chtějí vidět kněžnu a mlu-
vit s ní a že policie tomu asi nebude bránit. Jak to,“ zeptal se pan
Smirsch dost příkře, „copak policii neplatí stát? Copak nemá sloužit
státu? Musí sloužit státu stejně jako vojsko, od toho je placena. Já
v těchhle žádostech a manévrech vidím nebezpečí pro stát.“
„Ale pane Smirsch,“ usmála se paní Knorringová a pohlédla ke
kredenci, kde paní Mooshabrová stále dělala koláčky a něco přesou-
vala a zasouvala, „proč nebezpečí pro stát? Copak lidi nemají právo
už konečně vědět, co je s kněžnou? Copak se to pořád musí tajit?
Vždyť úředně vládne s předsedou, tak ať ji ukáže. Ať vidíme, zda
je v paláci či se skrývá nebo zda po ní Rappelschlund pátrá a chce
jí –“ paní Knorringová se na chvilku odmlčela, ale pak zdvihla hlavu
a řekla: „chce jí vzít život. Nebo jí ho už dávno vzal, jak se také říká,
a je kdesi v hrobě. Lidi to už jednou po těch desítkách let chtějí vědět,
a ne aby byl stále zákaz o kněžně mluvit, dokonce aby se hrozilo, že
zastřelí každého, kdo by o ní věděl a nesdělil to, a s ním celou rodinu,
vždyť to trvá už od nástupu Rappelschlunda, copak to jde? Proč ne-
bezpečí pro stát, když je to naše panovnice? Proč nebezpečí pro stát,
když je všude úředně na portrétech s Rappelschlundem, když se o ní

– 270 –
sem tam píše v čítankách a děti se učí její rodokmen, když lid dává
na její svátek do oken květiny, svíčky, víno a koláče a byty vykuřuje,
zatímco na svátek Rappelschlunda, který je též svátkem státním,
jsou jen prapory na státních budovách a na jeho náměstí ověšená
socha, jinak v celé zemi, v celém městě, promiňte ten výraz…“ paní
Knorringová se rozhlédla a usmála, „jinak neštěkne pes.“
V kuchyni na chvíli zavládlo ticho. Paní Mooshabrová dokrájela
na kredenci koláčky a šla k plotně pro tvaroh, paní Faberová seděla
na židli stále vzpřímená a chladná, nehnula svalem, jen hleděla před
sebe, a Steinhägrovi na kanapi a správcová kývli. Pan Smirsch mlčel
a pan Landl též. Pan Landl srkal čaj.
„Madam má pravdu,“ řekl posléze pan Landl, „je to tak. Lidé jsou
neklidní a město je vzhůru. Zítra se může něco stát.“
„Apropo, ten Oberon,“ řekla paní Knorringová a pohlédla na paní
Mooshabrovou a na věci, které měla na kredenci, teď si už i ona
všimla barevné krabičky, která tam stála, „jak jsem řekla, dobře
ho zabavíte, když s ním občas promluvíte o jeho zájmech. O těch
tajných vědách.“
„Já tomu nerozumím,“ řekla paní Mooshabrová opět zamyšleně
a začala klást na koláčky tvaroh, „já ho jen vyslechnu, sem tam se
zeptám…“
„On čte i jiný učený knihy,“ zasmála se správcová, „dělá si po-
známky. On čte i přednášky studentů a mluví jako dospělej člověk.
Jako spisovatel, viďte paní Mooshabrová, ač je mu teprv čtrnáct.“
„Jako dospělý, jako spisovatel,“ kývla paní Mooshabrová a kladla
na koláčky tvaroh, teď už i hrozinky a mandle. „A zabývá se těma
tajnýma vědama, ač jestli je to slovo správný…“
„Bude asi přemoudřelej,“ kývla správcová na kanapi k  paní
Knorringové, „tušila jsem to hned, když mi paní Mooshabrová řekla,
že je génius.“
Vtom hodiny u kamen tloukly půl pátou a pan Smirsch náhle
potřásl hlavou.

– 271 –
 „Poslyšte,“ řekl náhle jakýmsi podivným hlasem a rozhlédl se
kuchyní, „je to však stejně všechno divné…“
Paní Knorringová zdvihla hlavu a pohlédla na něho, a také správ-
cová a Steinhägrovi pohlédli na něho, jen paní Faberová seděla stále
vzpřímená a chladná, nehnula svalem a hleděla před sebe a paní
Mooshabrová dál kladla na koláčky tvaroh, hrozinky a mandle.
„Co je divné,“ řekla paní Knorringová, „že je v městě neklid?“
„Divné,“ pokrčil rameny pan Smirsch a napil se čaje, „divné.
Všechno je to nějak divné. Tak tenhle Oberon Felsach má dlouhé
černé vlasy, černé oči, dlouhé nehty, až se mu kroutí, nosí nejraději
černý plášť a zabývá se tajnými vědami.“
Hlas pana Smirsche zněl stále velmi divně a všichni na něho
hleděli, i pan Landl, jen paní Mooshabrová u kredence kladla na
koláčky tvaroh, hrozinky a mandle a paní Faberová seděla vzpří-
mená a chladná a hleděla před sebe.
„Dobrá,“ pokračoval pan Smirsch a dal jeden prst před sebe na
stůl, „a teď si připomeňme toho Eichenkranze ze hřbitova a toho
Linpecka z podzemní stanice Hřbitov. Ten Eichenkranz, vzpomí-
nám-li dobře, co paní Mooshabrová o něm řekla, střílel na hřbitově
vrány, rozmlouval s veverkou, napodoboval let ptáka a na jednom
místě v parku náhle zmizel, jako by se propadl do země. Ten Linpeck,
vzpomínám-li dobře, mluví sám se sebou, jako by mluvil s někým
jiným, má sny, že létá, a nade vše miluje oheň. A tenhle Felsach,“ pan
Smirsch začal klepat prstem o stůl, „má ty dlouhé černé vlasy, černé
oči, dlouhé nehty, nosí černý plášť, je geniální, jak říkáte, a zabývá
se tajnými vědami. Tak to je nějak divné,“ řekl hlasem stále velmi
divným a náhle se rozhlédl kuchyní, vstal a řekl:
„Jeden mluví se zvířaty, létá a dovede se propadnout do země.
Druhý mluví se sebou jako s jiným, létá ve snu a miluje nade vše
oheň. A třetí má dlouhé černé vlasy, černé oči, drápy, černý plášť
a pěstuje tajné vědy. Všem je dvanáct, třináct, čtrnáct let. Ano,“ řekl
pan Smirsch, pořád stál a hleděl kamsi k plotně, „mně to všechno

– 272 –
bylo už divné dřív. Mně to bylo divné dávno. Divné moc a moc dávno.
Už když zde paní Mooshabrová byla na Péči kvůli Eichenkranzovi,
když tam byla kvůli Linpeckovi, ale mlčel jsem. Mlčel jsem a neřekl
jsem nikdy ani slovo. Teď však se mi tohle zdá už příliš. Tak se mi
zdá,“ řekl pan Smirsch a rozhlédl se kuchyní, „že tyhle tři případy
vůbec neměly s Péčí o matku a dítě co dělat, ale s něčím jiným. Se
Státním tribunálem.“ A pan Smirsch pohlédl na zem a řekl:
„Měli se zřejmě octnout na seznamu těch, kdo jsou ve spojení
s ďáblem.“
Nejprve se kuchyní rozprostřelo ticho. Hluboké, přehluboké ti-
cho, jaké tu snad dosud nikdy nebylo. Jaké tu snad nebylo, ani když
přišel Wezr, jaké tu snad nebylo, ani když přišla policie. Správcová
zbledla a seděla na kanapi jako opařená. Steinhägrovi třeštili zrak
na pana Smirsche jako přimražení. Pan Landl hleděl vzrušeně, zma-
teně a překvapeně na pana Smirsche. I paní Mooshabrová u kreden-
ce ustala v dělání koláčků a stála tam jako sloup. A dokonce paní
Faberová, dosud vzpřímená a chladná na židli, náhle odtrhla zrak
ode dveří pokoje a pohlédla na pana Smirsche, v její tváři se náhle
pohnul sval.
Paní Knorringová vztyčila hlavu, pohlédla na pana Smirsche
a její jemná upjatá tvář byla náhle jako kámen.
„Pane Smirsch,“ promluvila hlasem, který jako by ani nebyl její,
a noty v ruce se jí chvěly rozčilením, „především si sedněte.“ A když
si pan Smirsch opět sedl, paní Knorringová řekla:
„Co říkáte, je tak nečekané, nepochopitelné, že v první chvíli ani
nevím, zda to myslíte vážně. V životě se někdy přihodí věc, před níž
člověk prostě strne, a neví, jestli bdí či sní, jestli snad je ještě mezi
lidmi anebo v nějakém neuvěřitelném astrálu, je z toho obyčejně
agónie a člověk se z toho probere v nemocnici. Ale vy jste to vyřkl,
to není sen ani zdání, a tak se musím ozvat. A nejen to. Musím se
ozvat hned, protože jsem to teď právě slyšela a nechci, aby kdokoli
někdy o mně řekl, že jsem něco takového jednou slyšela a mlčela

– 273 –
jsem. Nuže, pane Smirsch,“ paní Knorringová hleděla na pana Smir-
sche a ve tváři se jí nehnul ani sval, „co jste řekl, je naprostý omyl.
Ale je to zároveň i nejvážnější obvinění, které může být vyřčeno. Za
celé mé praxe na Péči, za celých těch dvacet let, co jsem tam, jsme
kromě jednoho případu ještě nikdy s něčím takovým neměli co
dělat a nikdo z našich pracovníků nikdy nikoho z něčeho takového
nenařkl. Víte, pane Smirsch, co vůbec říkáte?“
„To je vskutku nemožné,“ probral se teď i pan Landl, „leccos je
možné, ale tohle ne. Tohle, pane Smirsch, ne. To vskutku nesmíte
říkat.“
„To proboha ne,“ řekla paní Steinhägrová na kanapi, celá se chvě-
la a její hlas byl stísněný, ztrápený a pan Steinhäger vedle ní prudce
zavrtěl hlavou a vzrušeně řekl: „Já sice ty hochy neznám, ale tohle,
pane, přece ne. To rozhodně ne. To nemyslíte vážně.“ A správcová,
bledá a jako opařená, se teď také trochu probrala, sáhla si na nahý
krk a vyhrkla: „Tak tohle ne. Tohle ne. Já vás sice, pane, neznám,
ale tak se mi zdá, že jste přestřelil. Znám paní Eichenkranzovou
i Linpeckovou, znám ty chlapce z vyprávění paní Mooshabrové,
a tohle tedy rozhodně ne.“
A paní Knorringová znovu chladně pohlédla na pana Smirsche
a řekla:
„Ano. Kdyby k nějakému takovému návrhu mělo dojít, postavím
se proti celou vahou svého úřadu. Tohle nepřijmu. Za dvacet let mé
praxe byl na Péči jeden jediný případ, tenkrát před patnácti léty ten
Napoleon Stallruck, osmiletý hoch bez otce a matky, a víte, jak to
dopadlo. Celá země o tom dodnes mluví. Já se tehdy vzepřela. Celá
má Péče se vzepřela.“
„A nebylo to nic platné,“ řekl pan Smirsch a hleděl k zemi. „Ano,“
zvolala paní Knorringová a její tvář byla strašlivě bledá, upjatá
a chladná a noty v rukou se jí chvěly, „ano. Protože byl udán Tribuná-
lu. Protože v tom měl prsty nějaký ničemný udavač, který už sám za
tohle patřil před Tribunál a měl být veřejně souzen. Tenkrát,“ paní

– 274 –
Knorringová se obrátila ke správcové, ke Steinhägrům, k paní Fa-
berové a k paní Mooshabrové u kredence, „tenkrát toho chlapce na
udání ničemného zločince u mostu v Linde chytli, odvezli na Státní
tribunál a napsali na seznam. Vyslýchali ho, osmiletého chlapce,
deset dní a nocí, dokázali mu, že lítá vzduchem a že dovede pohnout
kameny, ačkoli k nám na Péči se původně dostal jenom proto, že
ho předala jakási bídná učitelka, že přeskočil jednu vyšší zídku
a vyrazil kamenem okénko… dokázali mu, že mu oheň uškodí, ano,
uškodí, dali mu na Tribunále ruku do smolného sudu, a dokázali,
že má vidiny. Jak by je byl neměl,“ paní Knorringová zvolala strašně
bledá, chladná a noty v rukou se jí chvěly, „jak by byl vidiny neměl,
když ho deset dní a nocí, osmiletého chlapce, vyslýchali a drželi
v okovech. Když mu nechávali ve dne v noci nohy v kládě a ruce
v železných kruzích. Když mu dávali pít vodu s octem a jíst jednou
denně misku ovesné kaše. Když mu pouštěli na hlavu ledovou vodu
a strašili ho, že ho rozčtvrtí.“
„To se přece dělá,“ řekl pan Smirsch a hleděl na zem, „to se vždyc-
ky dělá, když je někdo podezřelý z čarodějnictví. Ve středověku
místo toho dokonce upalovali, to přece bylo mnohem horší. Ten
hoch měl přece právního zástupce.“
„Ano,“ zvolala paní Knorringová, „měl ho. Však také protestoval
a po rozsudku žádal o milost. Ale Rappelschlund ji zamítl. Jako ve
všech případech Státního tribunálu, tak i v případě tohoto malého
chlapce žádost o milost zamítl, a divže ještě nepotrestal advokáta.
Nízký věk a sirotectví, pravil, není omluva, kdo s příšerou se stýká.
Nařídil toho chudáka rozčtvrtit, zakázal mu dát drogu a odletěl na
týden na Měsíc. Pane Smirsch,“ zvolala paní Knorringová, „tohle, co
jste řekl, si nikdy na svědomí nevezmu.“
„To je vyloučený, pane,“ řekla teď u kredence konečně i paní
Moos­habrová, „vždyť je přece všechno s těmi chlapci vysvětleno. Ten
Eichen nezmizel do země, vždyť se schoval do dutýho stromu, ještě
mi to místo ukázal. A s veverkou nemluvil, volal na ni jenom, jako se

– 275 –
volá na kuře. A ten Linpeck dělá ohníčky na poli o prázdninách, to
holt děti dělávají, a to, že lítá, se mu jen zdá. On nelítá ve skutečnosti,
to nejvýš jen v tom výtahu. A ten syn velkokupce pana vdovce,“ paní
Mooshabrová zavrtěla hlavou a pohlédla na koláčky a spoustu jiných
věcí, které měla na kredenci, „ten neposlouchá, zlobí, trápí, pomocná
škola a polepšovna ho snad čeká, může se z něho stát pomocný
dělník, nádeník a otce usoužit, ale tohle ne. Vždyť ty vědy se učí i na
školách a ty dlouhý vlasy má dokonce i nějaký ministr.“
„No tak dobře,“ řekl náhle pan Smirsch, „já se mohl mýlit. Já to
třeba ani tak nemyslil. Vy tam zítra, paní Mooshabrová, jdete,“ řekl
a pohlédl na kredenc, kde byly koláčky a spousta jiných věcí…
V kuchyni bylo dlouhou dobu ticho. Paní Faberová zase už se-
děla vzpřímená a chladná, v tváři se jí nehnul ani sval, a hleděla
kamsi před sebe, na dveře pokoje. Steinhägrovi byli už také trochu
klidnější, ale ten neklid, s nímž sem oba přišli, v nich byl, a správ-
cová už také nebyla tak bledá. Ani pan Landl.
„Je to k nesnesení,“ řekla po dlouhé době ticha paní Knorringo-
vá, „opravdu hrozné. Mám různé divné předtuchy a nechci vidět
zítřek. Je toho všeho už nějak moc. Tenkrát když toho malého
Napoleona Stallrucka na náměstí u Tribunálu čtvrtili, letěly právě
tři hvězdolety na Měsíc, vzpomínám, jak ta jejich červená a zelená
světla nad městem vklouzla do nebe. V katedrále svatého Quida
z Fontgollandu sloužil za chlapce zádušní mši sám arcibiskup kar-
dinál. Tehdejší policejní ministr Gogh, jestli si ještě vzpomínáte, na
protest odstoupil. Co to máte, paní Mooshabrová, na kredenci za
tu barevnou krabičku,“ paní Knorringová náhle pohlédla na paní
Mooshabrovou ke kredenci, která tam už zase kladla na koláčky
tvaroh, hrozinky a mandle a teď je už i sypala cukrem, „co to je.“
„Co,“ řekla náhle paní Mooshabrová prudce, „co.“
„No támhleta barevná krabička,“ ukázala paní Knorringová na
kredenc, „ta s tím černožlutým pruhem a s červeným nápisem. Není
pod ním lebka a zkřížené hnáty, či co… já tam špatně vidím.“

– 276 –
 „To nic není,“ řekla paní Mooshabrová suše, „to tu jen tak stojí, že
mám málo místa. Když tu mám vanilku, hrozinky, mandle, když tu
mám mléko, máslo, cukr, nevím ani, kam s tím, je to jen prášek na
mytí oken… Tak teď,“ řekla paní Mooshabrová, „přiložím do plotny
a budu péct.“
„A my půjdem,“ řekla paní Knorringová a přitiskla noty k hrudi,
„půjdeme.“ A vstala ze židle.
Vstal i pan Smirsch a pan Landl a vstali i Steinhägrovi a nakonec
i paní Faberová.
„Ten Dies irae je snad z celého Rekviem nejtěžší,“ řekla paní
Knorringová vestoje s hlavou vztyčenou, na chvíli ještě otevřela
noty, „už se dirigentu monsieurovi Scaronovi zdá, že to horny hrají
silně? Už monsieur Scarone cítí správné fortissimo?“ otočila se
k panu Landlovi a pan Landl kývl.
„Už se mu to zdá,“ řekl pan Smirsch, „však děláme, co můžeme.
Aby to bylo správné, pěkné, líbivé. Aby to znělo vznešeně, důstojně
a čistě.“
„Hrají to tak,“ řekl pan Landl, „že to hřmí. Hřmí to tak, že mám
až v očích záplavu jakéhosi světla.“
„To je to o tom konci světa a posledním soudu?“ zeptala se paní
Mooshabrová zamyšleně a utřela si ruce o zástěru. „To je ta hrůza
na konec?“
„To je ta hrůza na konec, poslední soud,“ kývla paní Knorringová
a zavřela noty.
„A kdy bude, madam, premiéra,“ řekl pan Steinhäger neklidně,
stísněně a paní Steinhägrová zašeptala: „Kdy bude premiéra?“
„To se stále ještě neví,“ řekla paní Knorringová, „to je pořád ještě
ve hvězdách. Ale jak se mi zdá, možná že bude dřív, než si myslíme.
Půjdeme přes křižovatku,“ řekla panu Landlovi, „chci vidět, co se
venku děje.“
Když paní Knorringová odešla a s ní i pan Smirsch a Landl a také
Steinhägrovi a paní Faberová a v kuchyni s paní Mooshabrovou

– 277 –
zbyla jen správcová, tloukly hodiny u kamen pět. Správcová koukla
na kamna, stůl a kredenc a řekla:
„Tak já už jdu taky, paní Mooshabrová, máte ještě péct. Tedy to
bylo hrozný. To by člověk nevěřil. A přitom napohled vypadal ten
člověk docela normálně.“ A pak řekla:
„Tak si zítra, paní Mooshabrová, rozhodně ten kožich vemte.
Vemte si všechno, co k němu patří. Nastupujete a zároveň je státní
svátek. Říkáte, že se připravíte opravdu sama?“
„Opravdu sama,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na kredenc,
„opravdu sama. Ale chtěla jsem vám ještě něco připomenout.“
A když správcová Kralcová kývla, paní Mooshabrová řekla:
„Inu připomenout ty dva černý prápory, co mám ve skříni v chod-
bě. Patří přeci vám i s bidlem, mám je tu jen v úschově. Víte ještě, že
ten druhý je náhradní, kdyby se s prvním něco stalo?“
„Prosím vás, paní Mooshabrová,“ zasmála se správcová a sáhla
si na krk, „prosím vás, to přece vím. A taky vím, že jsou v pořádku.“
„No jo,“ paní Mooshabrová se teď trochu usmála, „ale když vy
nevíte, co chci říct. Když já bych si ráda zítra ten jeden černý prápor
půjčila…“
Správcová vyšla z bytu paní Mooshabrové, když hodiny u kamen
opět tloukly, ale nemusilo to být za moc dlouhý čas, neboť hodiny
u kamen paní Mooshabrové tloukly i čtvrti. Vyšla z bytu paní Moos­
habrové, jak přišla, v krátké bavlněné sukni, s nahým krkem, ale
přece jen trochu jinak: dost se smála.
„Hořím zvědavostí,“ smála se v průjezdu u sudu vápna a sáhla
si na nahý krk, „až zítra večer přijdete anebo pozítří ráno, musíte
mi, paní Mooshabrová, sdělit, jak jste se ve vile vdovce měla, co ta
hospodyně, co ten Oberon, a jak jste dělala tabuli. S tím práporem
si vůbec nelamte hlavu.“

– 278 –
 XX

A minul večer, minula noc a přišlo ráno. Ráno posledního dne

měsíce října, dva dni před svátkem Dušiček, den státního svátku,
narozenin kněžny vdovy panovnice Augusty.
Co dělala paní Mooshabrová dopoledne, se neví. Asi něco vařila
k obědu, snad trochu kukuřičné kaše. Asi též prohlédla pasti v ku-
chyni za kanapem, kredencem, kamny, také pasti v chodbě, spíži
a pokoji, ač tohle každé dopoledne nedělala. Asi vynesla myšky do
popelnice, která stála pod domovním schodištěm poblíž za jejím
kuchyňským oknem z mléčného skla, jestliže se ovšem nějaké
myšky za noc chytly, a pak dala do pasti nové kousky špeku, ač ani
tohle každé dopoledne nedělala pravidelně a bez výhrad, možná že
z toho všeho dnes nedělala vůbec nic. Jisté je snad jen to, že paní
Natálie Mooshabrová někdy po obědě dobře uklidila byt, kuchyň,
pokoj, chodbu a že se začala chystat. Chystat na svůj nástup u Obe-
rona Felsacha, syna velkokupce, chystat na svůj nástup a večeři ve
Felsachově vile.
Protože Felsachova vila byla ve vilové části Blauentalu nepříliš
daleko od tří bídných ulic, v nichž byl starý zchátralý dům, nemusila
paní Mooshabrová jít na křižovatku u obchodního domu Slunečnice
a přecházet ji po bílých pruzích na asfaltu, nemusila vůbec zacházet
do větších rušných tříd města, a tak také nezacházela a nešla, nešla
a nezacházela, stejně jako když byla u velkokupce poprvé. A tak
ani nevěděla, co se na těch větších rušných třídách města teď od-
poledne děje. Zde po cestě od tří bídných ulic k vile velkokupce
míjela jen menší hloučky lidí, svátečně ustrojených, kteří mířili do
středu města, lidi zamlklé a tiché, ale i lidi bujaré a živě hovořící…
a paní Mooshabrová také dobře věděla, že všichni ti lidé, které
míjí, ať ti zamlklí a tiší, anebo ti bujaří a živě hovořící, na ni upírají

– 279 –
zrak, upírají zrak, otáčejí se, obracejí, cítila pohledy všech těch lidí
zepředu, z boku i za svými zády, a věděla proč. Z velké tmavohnědé
hřívy hnědo-černě pruhovaného kožichu koukal klobouk se starou
fialovou mašlí, širokou střechou a barevným chmýřím, zeleným
a červeným pápěřím, které se třáslo a chvělo, a tváře v hřívě byly
červené a bílé a rty a oči zbarvené. Ale paní Mooshabrová měla
teď ještě plné ruce. V bílých rukavičkách nesla nějaké podivné věci.
Nesla velkou černou tašku, kterou brávala na hřbitov na hadříky,
košťátko, konývku, na jaře i na rýč, a v ní měla spoustu věcí. A nesla
ještě jakýsi velký bílý balík, převázaný jakýmsi známým provazem…
Když se konečně octla ve vilové čtvrti u uliční brány vily velkokupce
Felsacha v ulici U Studánky šest a procházela po širokém chodníku
zpustlou podzimní zahradou ke vchodu vily s dvěma sloupy, bilo pět
hodin odpoledne. Slyšela ty hodiny tlouci z nějaké kostelní věže.
Přišla otevřít nějaká stará žena.
Už ve dveřích se velice lekla.
Na kraji haly, v níž se už svítilo, řekla ta stará žena své jméno.
Paní Mooshabrová položila velkou černou plnou tašku a balík na
koberec a rozepínala si kožich, ani neslyšela, co jí stará žena říká.
Poznala jen, že je to asi ta jejich hospodyně, protože měla bílou
krajkovou zástěru a bílý krajkový čepec. A ona, paní Mooshabrová,
nebyla ještě s rozpínáním kožichu hotova, ještě měla kolem krku
velkou tmavohnědou hřívu, i když už ruce rozpaženy, jak je vysou-
vala z rukávů, když náhle před sebou spatřila chlapce.
Měl dlouhé černé vlasy a černé oči, ale nebyl v černém plášti,
byl přece doma, ve vile v hale, měl tmavý oblek. Hleděl na velkou
tmavohnědou hřívu, na zelené a červené pápěří na klobouku, kte-
ré se v té hřívě chvělo a třáslo, hleděl na hnědo-černé pruhy na
kabátě, na bílé a červené tváře, na nabarvené rty a též na velkou
černou plnou tašku a balík na koberci a pak hleděl znovu… to když
už kožich paní Mooshabrová zcela svlékla, to když už držela kožich
hospodyně a zjevily se červené ringle na dlouhých lesklých drátech

– 280 –
a na jupce pod krkem barevné bambusové korále. Hleděl na paní
Mooshabrovou a mlčel a paní Mooshabrová hleděla na něho a také
mlčela. Hospodyně pověsila kožich na jeden věšák a promluvila.
„Paní,“ promluvila hlasem, který se chvěl, a paní Mooshabrová
nevěděla, zda se chvěje stářím, strachem, či starostí, „paní, kam
mám dát tašku a balík?“ A paní Mooshabrová zakývala hlavou, až
se jí pápěří na klobouku zatřáslo, neboť si klobouk – stejně jako
posledně – nesvlékla, a řekla:
„Zatím nikam. Zatím to nechte zde. Zatím to nechte někde u zdi.“
A pak se konečně trochu usmála a pohlédla na chlapce.
„Tak to je on,“ řekla si v duchu, „tak už ho vidím. Nesmí utéct,
nesmí utéct do města ani na zahradu, musím ho hlídat. Nesmí utéct
hlavně…“ a poprvé si v duchu pomyslila, „do večeře…“
„Tak to je syn pana velkokupce Felsacha,“ řekla nahlas.
„Ukážu vám nejdřív, paní,“ promluvil teď i hoch Oberon Felsach
a jeho hlas byl jaksi pevný, klidný, „ukážu vám nejdřív pár oken
zde v přízemí. Abyste viděla výzdobu. Vykuřovat budeme až před
večeří, až přijdou i páni.“
„Pan Oberon míní studenty,“ řekla stará hospodyně ustrašeně
a paní Mooshabrová kývla. „Kouknu se na okna,“ řekla.
„Šla bych do kuchyně,“ řekla hospodyně ustrašeně, „chystala bych
jídlo. Dám paní zatím kávu a zákusky. Skočím pro ně do sklepa…“
Hospodyně se uklonila a šla k mramorovému schodišti. Zahnula
tam k těm tmavým leštěným dveřím a vešla do jedněch z nich. Paní
Mooshabrová si teď všimla, že je to vskutku stará hospodyně, malá,
slabá, křehká, a v duchu si řekla: „Jaký div, že na chlapce nestačí.
Jaký div, že jí by utek. Ale mně utéct nesmí, aspoň do večeře…“
A kývla na toho Oberona a šla za ním.
Zavedl ji nejdřív k oknu haly u atlasové sedací soupravy. Odhrnul
dlouhou růžovou záclonu v rudém závěsu a ukázal za okno. Ukázal
za okno a paní Mooshabrová si teď všimla i jeho nehtů. Byly vskutku
dlouhé, zvláště na malíčcích, na nichž se docela kroutily… paní

– 281 –
Mooshabrová pohlédla za okno. Viděla tam sklenku červeného vína,
talíř s dvěma koláči, vázu s třemi nádhernými tulipány a tři svíce.
„Zapálím je, až se víc setmí,“ řekl Oberon Felsach, „teď se pojďte
kouknout na okno v jídelně.“ A hoch opět zaclonil okno záclonou
a šel halou k velkým skleněným zasouvacím dveřím.
Paní Mooshabrová v klobouku s barevným pápěřím, s ringlemi,
korály a v bílých rukavičkách šla za ním a při tom, jak šla, zlehka
si držela svou černou lesklou sváteční sukni. Pohlédla do středu
haly na vodotrysk, z  jehož rozštěpeného stonku stříkala voda
zpátky do bazénku, pohlédla na obrazy ve zlatých rámech na zdi
a na rozsvícené křišťálové lustry na stropě a pohlédla i na sochy
u schodiště s červeným světlem. Ale to už Oberon Felsach rozevřel
velké, mléčně skleněné zasouvací dveře jídelny a vkročil dovnitř.
V jídelně byl tmavý stůl s šesti červenými křesly. Stůl nebyl
pokryt, a tak byla znát na jeho desce rýha, byl to stůl, který se dal
rozkládat. U jedné zdi stál dlouhý nízký příborník a na něm byly
v několika vázách hyacinty. U druhé zdi stály tři menší odkládací
stolky. Na zdech byly dva velké tmavé obrazy ve zlatých rámech,
jakási zátiší s bažanty, ovocem a vínem. Za křeslem, jež stálo v čele
stolu naproti širokým skleněným dveřím, bylo okno, které se zřej-
mě dalo zatahovat těžkým tmavomodrým sametem. K tomu oknu
Oberon Felsach došel, poodhrnul lehčí růžovou záclonu a otevřel je.
„Zde vidíte,“ ukázal rukou, na níž se opět mihly dlouhé nehty,
„další okno. Pohleďte.“
Paní Mooshabrová viděla za oknem tři svíce, tři sklenky s čer-
veným vínem, mísu koláčů a tři vázy. V jedné byly tulipány, v druhé
hyacinty a ve třetí kytice z jakýchsi bílých kvítků… „I zde zapálím,“
řekl Oberon Felsach a ukázal na svíce, „až se víc setmí. Líbí se vám
naše okna?“
„Líbí,“ kývla paní Mooshabrová s pohledem na bílá kvítka, pápěří
na klobouku se jí zachvělo, „co je to za ty krásný bílý kvítka, ty znám,
odkud jsou…“

– 282 –
 „Z družstevního krámu,“ zasmál se chlapec, „od Elisabeth Ver-
dun, koukněte…“
V širokých dveřích jídelny se objevila stará hospodyně v bílé
krajkové zástěře a v krajkovém čepci. V ruce držela tác a na něm
hrnek, konvičku, cukřenku a zákusky.
„Kam poroučí paní, abych to dala,“ zeptala se bázlivě, „mám paní
posloužit zde, anebo v hale?“
„V hale,“ kývla paní Mooshabrová, a tak se všichni vrátili do haly.
Hospodyně postavila tác na jeden stolek, nalila do šálku kávu
a paní Mooshabrová poděkovala a usedla do křesla. Poznala, že je to
tentýž stolek a atlasová křesla, kde seděla před týdnem s velkokup-
cem. Oberon Felsach usedl do křesla naproti ní.
„Zde je, prosím, cukřenka,“ řekla pak ještě hospodyně a ukáza-
la i na zlaté kleštičky, které ležely vedle, „nechť si paní poslouží.
A zde…“ hospodyně vyňala z jakési krajkové kapsy nějakou lesklou
věc, „zde je, prosím, zvonek. Bude-li si paní něco přát, zazvoní
laskavě a já přijdu.“ A hospodyně se uklonila a odcházela opět ke
schodišti k těm jedněm tmavým lesklým dveřím. Paní Mooshabrová
si teď všimla, že kromě krajkové zástěry a bílého krajkového čepce
má dlouhé tmavé, velmi krásné šaty.
„Paní hospodyně,“ řekla paní Mooshabrová Oberonu Felsachovi
v protějším křesle, „paní hospodyně šla do kuchyně. To slyší zvonek
až tam?“
„Slyší všude,“ usmál se Oberon Felsach a hleděl na korále, ringle
a klobouk paní Mooshabrové, „slyší i ve sklepě… Kdo to s ní umí,
dozví se od ní dost věcí, je médium. Ale o tom skoro nikdo neví, snad
ani ona ne, a já s ní moc nepracuji. Já mám zdroje lepší,“ řekl a po-
divně se usmál. Paní Mooshabrová na něho hleděla a teď si teprv
jaksepatří všimla, že je dost bledý. Rozhodně jeho otec velkokupec
byl daleko osmahlejší. Možná však, že bledost chlapcovy tváře zvy-
šovaly i jeho dlouhé černé vlasy a oči, snad i ten jeho tmavý oblek.
„Medy,“ zeptala se paní Mooshabrová a chlapec řekl: „Médium.“

– 283 –
A pak ukázal ke zdi a s podivným úsměvem se zeptal: „Co vlastně
máte, paní, v té velké černé tašce a v tom balíku?“
„Tam mám věci,“ řekla paní Mooshabrová a klidně hleděla na
jeho bledou tvář, „věci k večeři. Mám tam i koláče. Jsou dobrý, dala
jsem vanilku, hrozinky, mandle… dala jsem i tvaroh. Pekla jsem je
včera celý den, já totiž ráda peču. Přijdou vhod… po večeři,“ řekla
klidně s pohledem na jeho bledou tvář, „budou vám chutnat.“
„Tak si poslužte,“ kývl Oberon Felsach a ukázal na tác. Paní Moos­
habrová poděkovala, kleštěmi sáhla v bílé rukavičce do cukřenky
a dala kostku do šálku. Pak lžičkou zamíchala a pozorně upila.
„Když jste sem šla,“ řekl Oberon Felsach poněkud zvědavě, ale
mohl to být omyl, „potkávala jste lidi? Míjela jste hloučky, průvody,
zástupy…“
„Když jsem k vám šla,“ paní Mooshabrová lehce zneklidněla, ale
nedala to znát, „potkala jsem jen hlouček. Lidi jsou spíš doma, ne-
vycházejí… Slyšela jsem,“ řekla rychle, zamlouvavě, „že se do školy
neučíte, všechno znáte. Ale o čem se ve škole učíte?“
„V kterém předmětě myslíte,“ řekl Oberon Felsach a pohodlně se
opřel v křesle, „zeměpise, v počtech, v dějinách…“
„Tak vůbec,“ řekla paní Mooshabrová, „to nejhlavnější.“
„No tak třeba, když je právě státní svátek, o předsedovi,“ řekl hoch.
„O něm a o kněžně vdově panovnici Augustě.“ A paní Mooshabrová
kývla, sáhla si na krk na bambusové koule a začala poslouchat.
„Albín Rappelschlund,“ začal Oberon Felsach a znovu se pohodlně
opřel o opěradlo křesla, „Albín Rappelschlund se ujal moci před pa-
desáti léty, když byl povýšen na generála a objevil zrádce trůnu. Od té
doby vládne jako jediný a nejvyšší spolu s kněžnou vdovou panovni-
cí Augustou. Z jeho činů je důležité například to, že v jedné krátké
válce porazil souseda… že zjednal pořádek, dal všem lidem práci,
po válce založil Muzeum míru, v němž jsou největší a nejvzácnější
sbírky zbraní. Za městem ve čtvrti Stadión založil velké letiště pro
hvězdolety, které nese jeho jméno, na Měsíci u kráteru Einstein novou

– 284 –
moderní věznici pro pět set lidí, kteří nejsou hodni chodit po Zemi,
právě se dostavuje… a sám se pětkrát účastnil letu na Měsíc. Nikdy
mu při přistávání neztěžkala krev.“ Oberon Felsach na chvilku zmlkl
a jen se podivně usmíval. Paní Mooshabrová na něho hleděla a teď si
poprvé uvědomila, že je asi vskutku velmi chytrý. „Tuhle pasáž,“ řekl
Oberon Felsach a stále se v protějším křesle podivně usmíval, „tuhle
pasáž o Albínu Rappelschlundovi musíme ve škole umět povinně.
Kdo chce mít dobrou známku, musí ji umět dobře, rychle a přesně,
tak zní nařízení. Kdyby ji někdo neuměl vůbec, mohl by být vyslýchán.
Učíme se to,“ Oberon Felsach se usmál, „z nutnosti, v nižších třídách
se učí o tom, jak byl koželuhem, číšníkem, vojákem, protestantským
knězem. Teď vám povím, co se učíme v naší třídě o kněžně.“
Oberon Felsach se znovu pohodlně opřel o opěradlo křesla a paní
Mooshabrová si teď také uvědomila, že vskutku mluví jako dospě-
lý člověk, snad dokonce jako spisovatel, a že musí být doopravdy
chytrý. Pozorně se napila kávy a kývla.
„Kněžna Augusta,“ řekl Oberon Felsach, „se narodila jako jediná
dědička trůnu z otce Karla Napoleona, prince ze Saas-Beer, a matky
Annymarie kněžny thálské, nazvané Blažené. Dětství a mládí pro-
žila zčásti zde v sídelním městě, zčásti na venkovských zámcích, na
dědičných velkostatcích thálských. Po smrti své matky Annymarie,
řečené Blažené, která zemřela ve věku sta let, nastoupila na trůn.
Bylo jí tehdy patnáct roků. Od té doby vládne. Od doby objevení
zrádců, to jest od svých dvacíti let, vládne pak s předsedou Albínem
Rappelschlundem jako jediná a nejvyšší panovnice kněžna vdova
Augusta. A proč vdova. Protože se ve dvaceti vdala, ale muž jí brzy
zemřel, zemřel za pár neděl po svatbě. Byl prasynovcem Karla Na-
poleona a pohřben jest v knížecím paláci.“
„Ovšem,“ řekl Oberon Felsach za chvíli a klepl dlouhým nehtem do
opěradla křesla, „ovšem tohle všechno, co jsem vám řekl z učebnice,
je lež. Kněžna nevládne. Jestliže Rappelschlund za těch padesát let
někdy kněžnu ukázal z balkónu paláce lidu, byla to atrapa.“

– 285 –
 „Atrapa,“ zdvihla paní Mooshabrová podbarvený zrak a zatřásla
hlavou, „atra? A co je ta atra?“
„Atrapa je mrtvá napodobenina. Atrapa je umělá věc,“ řekl Obe-
ron Felsach a hleděl na tvář paní Mooshabrové, „atrapa je prostě
lež. Taková atrapa může stát na balkóně, může sedět na trůně, může
být i filmována a zobrazena na úředních portrétech. V magii se to
nazývá zástupce. Říká se dlouhá léta,“ Oberon Felsach teď pohlédl
do středu haly k vodotrysku, „že Rappelschlund kněžnu zavraždil
nebo ji vězní v zámku. Pravda je jiná – a to se říká též: kněžna žije
a skrývá se. Mám za to,“ Oberon Felsach pohlédl na barevné pápěří
na klobouku paní Mooshabrové, „mám za to, že dnes už policie
bezpečně ví, kde kněžna je. Pátrala v minulých létech u různých
lidí, kteří ji kdysi znali nebo alespoň jednou v životě viděli. Pátrala
u různých lidí, kteří s ní někdy v minulosti promluvili aspoň jedno
slovo. Pátrala v minulých létech stále.“
„A tedy vypátrala…?“ zdvihla paní Mooshabrová zrak. „Vypátra-
la,“ usmál se Oberon Felsach, „vskutku už dnes ví, kde kněžna je.
Dejme tomu, že právě teď je na Kočičím zámku.“
„Na Kočičím zámku v podhůří Černého lesa?“ užasla paní Moos­
habrová. „Na Kočičím zámku? Copak ona tam vůbec někdy byla?“
„Jistě,“ kývl Oberon Felsach klidně, „a teď je tam třeba zas. Třeba
právě teď tam na tom zámku smaží žampiony a háčkuje krajky.“
„A vaše hospodyně chystá večeři?“ žasla paní Mooshabrová.
„Chystá večeři,“ kývl Oberon Felsach, „v kuchyni. Chystá haluhy,
řasy, žampióny, chystá polévku z želv, běhá přitom do sklepa a má
strach. Chystá smažené ryby…“ Oberon Felsach pohlédl do středu
haly k vodotrysku, „vyjímá z nich kosti, v rybách nesmí zůstat jediná
kost. Na kredenci na tácu má i kousky špeku,“ řekl, „a vy jste tedy
přinesla koláče…“
„Koláče,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla ke zdi, kde stála její
velká černá taška a balík s provazem, „pekla jsem je celý den. Dala
jsem vanilku, mandle, hrozinky… Ale přinesla jsem ještě jiné věci…“

– 286 –
paní Mooshabrová se trochu usmála, „já totiž ráda nejen peču, ale
i dělám tabuli. Dnes bych ji tu u vás v jídelně ráda udělala sama.“
„To je možné,“ kývl Oberon Felsach, „hospodyně vám dá ubrus
a vy ji uděláte.“
„Já přinesla i ubrus,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „při-
nesla jsem i ozdoby. Proto jsem vzala tašku a balík. Snad se paní
hospodyně neurazí, když to všechno připravím a dám.“
„Když si to přejete,“ kývl Oberon Felsach a pohlédl na zelené
a červené pápěří paní Mooshabrové, „co by se urážela? Bude nás
u stolu se studenty pět. Víte, paní,“ řekl náhle, „že to vaše dlouhé
chmýří na klobouku, zelené a červené, má tytéž barvy jako naše
hvězdolety? Naše hvězdolety také svítí zeleně a červeně.“
„Je to možné,“ kývla paní Mooshabrová a pápěří se jí zachvělo,
„občas nějaký ten hvězdo vidím. A tyhle korále,“ paní Mooshabrová
si sáhla pod krk, „mají zase barvy jako některé vlaky v metru, řekla
mi naše správcová. Pan otec velkokupec je tedy na Měsíci. Vy jste
na Měsíci ještě nebyl?“
„Ještě ne,“ zavrtěl Oberon Felsach hlavou a přejel si teď oběma
rukama odshora dolů své dlouhé černé vlasy, měl vskutku dlouhé
nehty, zvláště na malíčcích, a byl dost bledý, „někdy se tam však
podívám. Ale jak to tam vypadá, vím. Slyším vyprávění, mám o tom
obrázkové knihy, učíme se o tom ve škole. Je to tam dost smutné.“
„Ale někde u kráterů se lidé koupou v lávě,“ řekla paní Mooshab­
rová.
„To se jen říká, že v lávě,“ usmál se Oberon Felsach, „ve skutečnosti
je to prach a popel s tou umělou vodou, zkrátka bláto. Bláto, které
se na slunci taví, pak se trochu ochladí a v něm se lidé koupou. Léčí
se tím revma, ledviny, kornatění cév, také některé nemoci duševní.
Zvláště ty, to je ironie,“ Oberon Felsach se usmál, „které vznikají
právě tam, na Měsíci. Z pocitu odtržení, osamění, zavržení… Ale
pravá láva na Měsíci není,“ zavrtěl hlavou, „Měsíc je vyhaslý. Stavět
tam lázně je dost drahé, jako všechno, všechno musí být totiž pod

– 287 –
sklem, protože se tam mění teplota. Ve dne je tam skoro sto stupňů
horka a ráno před východem slunce je až 157 stupňů pod nulou.“
„Tak to mrzne,“ kývla paní Mooshabrová, „proto pan otec velko­
kupec tam prodává vyhřívače.“
„Vyhřívače, ale i rádia, magnetofony, lampy, televize,“ řekl Obe-
ron Felsach, „lidé tam na rádia a televize chytají zemské stanice.
Já mám zde…“ ukázal z křesla halou, ale mínil zřejmě celou vilu,
„dost magnetofonů, televizí a rádií, rádia jsou však různě skrytá,
zpravidla ve zdech. I hospodyně v kuchyni má skrytá rádia, takže
může poslouchat při vaření.“
„O tomhle na Měsíci mi říkala i správcová,“ kývla paní Moos­
habrová hlavou, „jsou tam taky hory a moře?“
„Hory tam jsou,“ kývl Oberon Felsach, „řetězy hor, celá pohoří,
jsou to i velké rozbité skály, leccos je sopečného původu. Ale sopky
jsou vyhaslé. Moře tam nejsou, protože tam není deště ani vody, ta
se dělá uměle. To jsou jen pouhé názvy, když se říká Moře dešťů,
Moře klidu nebo Moře jasu. Ve skutečnosti to nejsou moře, ale ob-
rovské, nedozírné pouště. Pouště prachu, popelu a kamení.“
„A zvířata, květiny, stromy,“ zeptala se paní Mooshabrová a tro-
chu se napila kávy.
„Málo,“ usmál se Oberon Felsach, „co tam je, se všechno dováží
a uměle pěstuje. Některé země tam dělají velké zavlažovací kanály
a sázejí rostlinstvo. Rostou tam hlavně borovice a zakrslé smrky.
Povedlo se tam udržet i palmy, ty jsou v lázeňských místech u kráte-
rů Einstein, Borman, Pestalozzi… jsou tam i kaktusy, sem tam tráva,
ale například tam není možno pěstovat hyacinty a tulipány. A dosud
se tam nepovedlo pěstovat ovocné stromy, například jabloně. Takže
v tom měsíčním ráji,“ Oberon Felsach se usmál, „není jedna jediná
jabloň.“
„Tak tam lidé ovoce nejí,“ řekla paní Mooshabrová, „a co ovesnou
či kukuřičnou kaši…“

– 288 –
 „To všechno tam je,“ řekl Oberon Felsach a dotkl se svých dlouhých
černých vlasů, „je tam i ovoce, třeba pomeranče, citróny a fíky, jsou
tam i ty tulipány a hyacinty, kukuřice, oves, ječmen, chmel, takže se
tam vaří i pivo. Ale to všechno se pěstuje v obrovských poklopech
z nerozbitného skla, v kterých se uměle zavlažuje, udržuje teplota
a nepůsobí kosmické záření. Jinak to nejde. Pod širým nebem by
to ve dne všechno rázem uschlo a v noci zmrzlo. Když jsou stromy
ve volné přírodě, jako ty borovice, smrky a palmy, musí být ve dne
uměle chlazeny a v noci zahřívány. Každý strom má své elektrické
zařízení. Ze zvířat tam žijí velbloudi, osli, hovězí skot, také psy
a kočky tam lze držet, i lvy… Též některé ptáky, třeba pávy, drůbež,
ale všichni tito tvorové mohou vyjít ven do přírody jen chvíli před
západem slunce a brzy po východu, kdy je teplota snesitelná. Páv
třeba vyjde pod palmy nebo na kraj té pouště z prachu a popela,
oslíci se projdou po travinách mezi smrky… to trvá jen krátce. Pak
musí pod poklopy, jinak by pošli horkem nebo zmrzli, uškodilo by
jim záření. Jsou tam i koně.“
„Takže tam pivo rozváží kočí,“ řekla paní Mooshabrová, opatrně
se v bílé rukavičce napila kávy a pak chtěla ještě něco říci, když
vtom vešla do haly hospodyně v krajkové zástěře a čepci. Než došla
ke stolku, Oberon Felsach se ještě usmál a řekl:
„Všechno se tam dopravuje v autech, busech, helikoptérách a zdvi-
hadlech. Silnice jsou z netavitelných kovů a je těžko je stavět, stejně
jako domy. Vždyť je všude jen prach, rozpukaný kámen a popel.“
Hospodyně došla ke stolku a paní Mooshabrová si všimla, že je
velmi ustrašená. V první chvíli nemohla ani pořádně promluvit.
„A ono se něco stalo?“ zdvihla paní Mooshabrová oči.
„Předseda Rappelschlund hrozí stanným právem,“ řekla hospo-
dyně, „snad ho už dokonce vyhlásil.“
„Tak,“ Oberon Felsach náhle vstal z křesla, sklonil se ke zdi a hmátl
tam na nějaký knoflík, „tak. A už je to tu, čekám na to od rána,“ řekl
s klidným úsměvem na bledé tváři, „čekám na to od rána, čekám,

– 289 –
že dnes něco bude… a už je to tu.“ Vtom se ze zdi, kde zřejmě bylo
nějaké rádio, ozval hlas. Hospodyně trochu odstoupila a paní Moos­
habrová trochu zvedla hlavu.
„… aby svátek proběhl důstojně,“ říkal hlasatel a na chvilku zmlkl.
Pak pokračoval: „Lidé nesmí dělat zlou krev, lidé musí dbát o klid
a pořádek. Musí vyklidit ulice a náměstí do sedmi hodin večer, jinak
vše obsadí vojsko. Není dovoleno se srocovat a provolávat státu
nepřátelská hesla. Svátek musí proběhnout důstojně, a proto vojsko
má rozkaz v případě potřeby střílet. Konec zpráv.“
„Z toho plyne,“ řekl Oberon Felsach s klidným úsměvem a stiskl
knoflík, „z toho plyne, že policie mlčí. Rappelschlund povolal vojsko.
Z toho plyne,“ Oberon Felsach se usmál a usedl zas do křesla proti
paní Mooshabrové, „že se Rappelschlund na policii nespoléhá. Měl
v posledních dnech různá jednání s policejním ministrem Scarco-
lou, a jak je vidět, dopadla tak, jak se říká. Špatně. Tak se mi zdá,“
Oberon Felsach se usmál, „že to v městě a v zemi vskutku začíná.“
A v té chvíli Oberon Felsach pohlédl velmi divně ke dveřím haly
a v té chvíli si paní Mooshabrová opět připomněla, že je tu proto,
aby ho hlídala, aby neprchl aspoň do večeře, a lehce zneklidněla.
„Zapálíte svíčky,“ řekla rychle, „budete vykuřovat, přijdou štu-
denti. U stolu nás bude pět,“ řekla rychle, „a taky bych se ráda ze-
ptala na ty tajné vědy.“ Oberon Felsach ještě chvíli hleděl ke dveřím
haly, pak odvrátil zrak a pak řekl:
„Za chvíli zas otevřu rádio. Uvidím, co budou hlásit.“
„Kdyby tu byli už studenti,“ řekla hospodyně bázlivě, pořád tam
ještě poblíž v krajkové zástěře a čepci stála, „aby se jim v městě nic
nestalo.“
„Nic se jim nestane, vím to,“ řekl Oberon Felsach rázně a sotva
na hospodyni koukl, „přijdou. Vy to přece víte taky.“ A hospodyně
zatřásla hlavou v bílém čepci, uklonila se a rychle odešla. A Oberon
Felsach se pohodlně opřel o opěradlo křesla, pohlédl na klobouk paní
Mooshabrové a řekl: „Co chcete o tajných vědách vědět. Je toho moc.“

– 290 –
 „No jen tak,“ paní Mooshabrová si oddychla, „to hlavní.“
„Všechno je hlavní,“ řekl Oberon Felsach a opět si přejel rukama
své dlouhé černé vlasy, „neexistuje maličkost. Všechno má cenu
a dá se použít, využít. Je moc druhů tajných věd. Jsou ty, které se
týkají lidského mozku a duše, s tím lze dělat neuvěřitelné věci, to se
ostatně dělalo už před třiceti, čtyřiceti, padesáti léty. Jsou ty, kterými
lze leccos na dálku ovlivnit, vyposlouchat, odposlouchat, to použí-
vá armáda a policie, a proti tomu je obrana. Jsou ty, kterými se lze
spojit se záhrobím, ale ty jsou dosud vskutku velmi tajné a nelze
s nimi běžně pracovat. A pak jsou způsoby věštění. Z letu a vnitřností
ptáků, zvláště hřbitovních vran…“ Oberon Felsach se usmál, „též
z křišťálových koulí, ty jsou však jen pomůckou na soustředění…
z ruky čili dlaně, to je chiromantie. A ovšem věštění z hvězd.“
„A dá se z hvězd zjistit osud?“ řekla paní Mooshabrová a pápěří
na klobouku se jí zachvělo.
„Dá se zjistit obrys budoucnosti,“ Oberon Felsach pohlédl na paní
Mooshabrovou a jeho černé oči jako by se teď trochu zaleskly, „osud
je v tom případě špatné slovo.“
„Jeden lékárník mi řek,“ paní Mooshabrová vzala zas do rukavič-
ky šálek a trochu se napila, „že věřit na osud je hloupost. Že je to
jako věřit na dům nebo ptáky. Na prodávání, řekl taky. Já věřím na
osud. Že co se mělo stát, se stalo…“
„To je právě ono,“ kývl Oberon Felsach, vstal z křesla a začal se
procházet po koberci, „osud je všechno, co se stalo, a proto ho nelze
už změnit, proto je osud nezměnitelný. Jdou však měnit jeho dů-
sledky v přítomnosti a budoucnosti. Co se však teprve státi má, není
ještě osud, protože to je před námi, a tam je možná volba. Teprve
jakmile se to stane, stává se to osudem, ale dřív ne. Do poslední
chvíle to lze měnit alespoň v mezích jistých možností, proto říkám,
že podle hvězd se dá zjistit obrys budoucnosti. Osudem je minulost,
ne budoucnost. Pro minulost platí nezměnitelnost, pro budoucnost
ne. To je vlastně velké štěstí.“

– 291 –
 „A jak se z těch hvězd ten obrys zjistí…“ řekla paní Mooshabrová.
„To je složité,“ řekl Oberon Felsach.
Vtom se opět otevřely u schodiště jedny z tmavých dveří a obje­
vila se hospodyně. Držela v ruce nějakou mísu. Oberon Felsach,
který se stále procházel kolem stolku a křesel, přistoupil ke zdi
a zmáčkl knoflík. Hospodyně s mísou se u schodiště zachvěla a hned
zas zmizela ve dveřích. A ze zdi, zřejmě ze skrytého rádia, se ozval
hlas:
„Předseda Albín Rappelschlund právě svolal do knížecího paláce
zasedání. Jsou přítomni i generálové. Je jisté, prohlásil předseda
Albín Rappelschlund, že ve venkovských městech vojsko nebude
musit použít stanného práva, lid na venkově je vzdělaný, sečtělý
a moudrý. O zasedání přineseme zprávy za hodinu.“ Pak bylo pár
vteřin ticho a pak se znovu ozval hlasatel:
„V sídelním městě jsou hlášeny průvody, zvláště ze středu a ze
čtvrti Kerle, Filipov a Stadión. Z Alžbětova a Linde už méně či vůbec
ne. Vojenský velitel města vyzývá občany, aby se rozešli a strávili
zbytek svátečního dne důstojně ve svých bytech. Guiseppe Verdi,
hudba z opery Falstaff.“
„Tak se mi zdá,“ řekl Oberon Felsach a ztlumil hudbu, „že je
to vážné. Ale také mám dojem, že to stanné právo nějak vázne.“
A Oberon Felsach opět tak divně pohlédl ke dveřím haly… a paní
Mooshabrová to dobře postřehla, opět zneklidněla… řekla rychle:
„Venku je už tma, nebudete přece jen už vykuřovat? Nebudete
rozsvěcovat svíčky?“
„Teď už ano,“ Oberon Felsach odvrátil zrak ode dveří a usmál se,
„teď už je tedy rozsvítím.“ A šel k tomu oknu haly, kde byla výzdoba,
odsunul růžovou záclonu a otevřel okno. Paní Mooshabrová z křes-
la viděla, jak vyňal z kapsy zapalovač, vztáhl ruku nad sklenku vína,
tulipány a koláče a zapálil svíčky.
„Budete ještě pít,“ zeptal se paní Mooshabrové, když zavřel okno,
„pojďte do jídelny, zapálím i tam.“

– 292 –
 A paní Mooshabrová se zvedla z křesla a šla za chlapcem k ši-
rokým skleněným dveřím. Pohlédla přitom opět na obrazy ve zla-
tých rámech, na sochy u schodiště s červeným světlem a také na
vodotrysk, v němž tiše stříkala voda z rozštíplého stonku a padala
obloučky zpět do bazénku. V jídelně Oberon Felsach otevřel okno,
vztáhl ruku nad sklenky s vínem, mísu koláčů a nad vázy s tulipány,
hyacinty a bílými kvítky a zapálil svíčky.
„Jsou žluté, vidíte,“ řekl, „nechají se zcela dohořet a zbudou z nich
jen kousky… Tím by to v přízemí bylo,“ řekl, zavřel okno a teď stáhl
i ten okenní tmavomodrý samet. Pak se rozhlédl po křeslech a řekl:
„Když už jsme zde, určíme, jak kdo bude u večeře sedět. Sem si
sednu já,“ řekl a ukázal na křeslo po pravé straně čela stolu, „semhle
si sedne hospodyně,“ ukázal na levé křeslo, „s tím se nedá bohužel
nic dělat. Studenti si sednou zde,“ ukázal, „jeden vedle mě a jeden
vedle hospodyně. Vy budete sedět v čele stolu, zde zády k oknu.
Za zády budete mít tento tmavomodrý samet,“ ukázal na závěs na
okně, „před sebou budete mít,“ ukázal a usmál se, „dveře. Dveře
z mléčného skla, z něhož se sem tam dělají i okna… Budete sedět
v čele proti nim,“ usmál se, „protože jste host.“
„A neměla bych už připravit tabuli,“ zeptala se paní Mooshabrová.
„Je ještě čas,“ zavrtěl Oberon Felsach hlavou, „počkejte, až přijdou
studenti. Pak připravíte tabuli a já budu s nimi zatím vykuřovat.“
Paní Mooshabrová byla teď už opět klidná, téměř jista, že se vše
zdaří, jak doufala a chtěla. Ten Oberon Felsach si zřejmě přece jen
nechtěl vzít černý plášť a prchnout z domu do ulic, zřejmě se ne-
chtěl ani kouknout do zahrady, to jen po zprávách z rádia se vždycky
tak divně zahleděl ke dveřím haly. Paní Mooshabrová si byla teď
už téměř jista, že hoch zůstane aspoň do večeře, a kývla hlavou.
Nicméně se přece ještě rychle ozvala. „Ještě bych se trochu napila,“
ozvala se, „nesednem si ještě do haly? Ráda bych se ještě na něco
ptala.“ A Oberon Felsach kývl a vyšel skleněnými dveřmi do haly.

– 293 –
 „Můj osud byl,“ řekla paní Mooshabrová, když už zase seděla
v atlasovém křesle, „můj osud byl, že jsem měla dvě nehodné děti.“
„To snad ne,“ usmál se Oberon Felsach také už v křesle, „to je
snad nemožné. Povězte.“
„Nemožné, povím,“ paní Mooshabrová pohlédla na cukřenku,
„syn byl už třikrát v krimi, naposled na čtvrt roku, za co, nevím
dodnes, dcera se tam octne asi taky. Nedávno se vdala za Laibacha
zedníka a už se s ním rozvedla. Zlobili odmalička, rvali se, toulali
a kradli. Pak přišli do pomocný školy, a když ji vyšli, do polepšovny.
To je vždycky zlé, když děti přijdou do polepšovny, to jsou pak z nich
pomocný dělníci, nádeníci… a utrápí… otce. Jsem na Péči dvacet let,
to tam tenkrát paní Knorringová právě nastoupila.“
„Teď se Péče stěhovala,“ řekl Oberon Felsach v křesle naprosto
klidně a hleděl na paní Mooshabrovou, „z původní udělali kriminál.“
„Ano,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na zvonek, „Péče je
teď v Kerke. Chtějí dělat krimi i z jednoho útulku v jedné boční ulici,
protože má mříže v oknech.“
„A ty vaše děti,“ usmál se Oberon Felsach, „bydlí u vás?“
„Vlastně ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „jen občas
přijdou a pak pášou zlo. Jednou se dělili o kradený věci, myslím,
že někoho přepadli u hřbitova u Filipova, tam je to v noci divné,
podvedli mě s pozváním do hotelu. Podruhý si ke mně dali schovat
kradený balíky, myslím, že to byly ty balíky z pošty z metra ze
stanice Hřbitov, podvedli mě s novinama, divže mě lidi na ulici
nekamenovali, zbyl mi provaz. Potřetí mě chtěli spustit do nějaký
studně, abych jim tam nabrala poklad. A před pár dny na mě nastra-
žili na hřbitově na hrobě, o který pečuju, mý vlastní jméno. Dcera
Nabule se rozvedla a moc za to nedám, že se bude chtít vdát znovu.
Paní hospodyně zas jde,“ řekla paní Mooshabrová s pohledem na
tmavé dveře u schodiště a Oberon Felsach vstal, sklonil se ke zdi
a stiskl knoflík.

– 294 –
 „Mám strach,“ zaúpěla hospodyně v krajkové zástěře a čepci, ale
ke stolku a křeslům ani nedošla, zaúpěla dost z dálky, „mám přece
jen strach, že studenti nejdou. Jsou velké demonstrace, hlásí rádio.“
„… vyzývá naposled občany, aby se rozešli,“ říkal právě hlas v rá-
diu, „jinak se použije stanné právo, vojsko začne střílet. Je třeba…“
říkal hlasatel, „aby státní svátek, narozeniny kněžny vdovy panovni-
ce Augusty, proběhl důstojně jako v minulých létech, v některých
městech na venkově je úplný klid, lidé jsou sečtělí, vzdělaní a moud-
ří. V knížecím paláci je zasedání, čeká se na příchod policejního
ministra Scarcoly…“
„Vidíte,“ řekl Oberon Felsach a usmál se na paní Mooshabrovou,
„on tam ještě není. Policejní ministr na zasedání dosud nepřišel.
Třeba je právě, řekněme, na Kočičím zámku,“ Oberon Felsach se
usmál, „na Kočičím zámku v podhůří, letadlem to trvá hodinu. Jedno
je však jasné,“ řekl Oberon Felsach jasným, pevným hlasem a po-
divně pohlédl ke dveřím haly… „policie mlčí. Policie mlčí a mezi ní
a vojskem může dojít…“ pohlédl ke dveřím haly… „k bitvě.“ Hospo-
dyně už zas z haly odešla, zmizela v těch jedněch tmavých dveřích,
a paní Mooshabrová rychle kývla a řekla:
„Vy těm tajným vědám rozumíte. Víte snad, co věští o tom dnešku
hvězdy? Naše správcová,“ řekla paní Mooshabrová, „má o to velký
zájem.“
„Hvězdy věští divné věci,“ Oberon Felsach vypnul rádio a znovu
usedl do křesla, „hvězdy věští velké události. Rappelschlund to jis-
tě ví, a proto povolal vojsko. Povolal vojsko, aby všemu čelil. Řekl
jsem vám, že co je před námi, se dá ještě ovlivnit a změnit,“ Oberon
Felsach se usmál a přejel si rukou své dlouhé černé vlasy, „změnit
se nedá nic, teprve když se to stane.“
„Když se dcera vdávala,“ řekla paní Mooshabrová a napila se
opatrně ještě trochu kávy, „pekla jsem jí na svatbu koláče. Pekla
jsem je celý den a dala jsem vanilku, hrozinky a mandle. I tvaroh.
A ona je chytla a vyhodila na dvůr koni. A pak vyhodila i mne. A to

– 295 –
když byly děti malý, zpívala jsem jim i ukolíbavku a na tu svatbu
jsem si vzala svý jediný sváteční šaty. Tuhle dlouhou černou lesklou
sukni, v který jsem, a jupku.“
„A tenhle klobouk, náušnice, korále jste na té svatbě neměla,“
řekl Oberon Felsach dost zvědavě, ale mohl to být omyl, hleděl na
paní Mooshabrovou.
„Ty jsem na svatbě neměla,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou
a rozhlédla se halou, také k těm červeným světlům v rukách soch
pod schodištěm, také k rozťatému vodotrysku, také ke zdi, kde
byla její velká černá taška a balík s provazem… „ty jsem na svatbě
neměla. Ty študenti, co u vás jsou, tu už bydlí dlouho?“
„Bydlí tu dlouho,“ kývl Oberon Felsach, „jsou od přátel z venkova.
Studují tu na vysoké škole…“
„Také jsem znala nějaké študenty,“ řekla paní Mooshabrová,
„byli si jednou koupit u mý dcery, když ještě prodávala v krámě,
než ji vyhodili, magnet. Taky bydlili v nějaké krásné vile u jednoho
bohatýho kupce, byli na dceřině svatbě. Seděla jsem vedle nich.“
„Ti naši si nikdy magnetofon nekupovali,“ řekl Oberon Felsach,
„to je samozřejmé. Nebylo jim toho nikdy třeba, mají zde rádií, te-
levizorů a všech těch věcí dost. Magnetofon mají od nás.“
Oberon Felsach teď chvíli mlčel a hleděl na paní Mooshabrovou.
Na její klobouk, barevné bambusové koule pod krkem, na náušnice,
červené ringle na dlouhých lesklých drátech, a hleděl i na její čer-
vené a bílé tváře, na nabarvené rty a obočí, a paní Mooshabrová se
rozhlížela po hale, hleděla na rozťatý vodotrysk, a pak sáhla v bílé
rukavičce znovu po šálku a ještě trochu upila. Upila z šálku za tu
dobu, co zde byla, mockrát a zatím si ještě nikdy nedolila. Ale na
to nemyslila. V této chvíli, kdy Oberon Felsach mlčel a hleděl na ni,
měla dojem, že jak na ni hledí, se podivně usmívá. Usmíval se po-
divně už na začátku a paní Mooshabrová si toho už mockrát všimla.
Ale teď měla dojem, že se usmívá snad ještě podivněji, a nedovedla
si to vyložit. „Snad se tak usmívá proto,“ řekla si, „že ví, že mě dost

– 296 –
zneklidnilo, jak se díval ke dveřím. Jak hleděl vždycky po zprávách…
že ví, že ho hlídám. Mluví vskutku jako dospělý, jako spisovatel,
ale…“ A paní Mooshabrovou teď náhle napadla jedna zcela nová věc.
Náhle měla dojem, že co o tom chlapci slyšela od paní Knorringové
i od otce velkokupce, nějak nesouhlasí. Nějak nesouhlasí s tím, jak
se jeví. Ta jeho vzpurnost, troufalost, to, že potřebuje kázeň… paní
Mooshabrová dělala, že jeho úsměv nevidí. Ale chlapec pak konečně
řekl:
„Všiml jsem si, že jste přišla v krásném podivném kožichu. Byl
pruhovaný jako tygří a u krku měl obrovskou hřívu.“
„Zřídka ho nosím,“ řekla paní Mooshabrová rychle.
„Dnes jste ho však vzala,“ řekl Oberon Felsach, „snad proto, že
jste šla k nám a že je státní svátek. A teď poslouchejte…“ Oberon
Felsach se náhle usmál a pohlédl ke dveřím haly… „teď poslouchej-
te. Teď poslouchejte,“ pohlédl ke dveřím haly a jeho černý zrak nad
bledou tváří se zaleskl, „studenti jsou zde.“ A sotva to dořekl, dveře
haly se otevřely a na prahu se objevili dva mladíci.
Oberon Felsach vstal z křesla a v jeho bledé tváři byl velmi ra-
dostný úsměv.
„Bože, jak jste to uhád,“ užasla paní Mooshabrová.
Zatím už studenti vkročili do haly. Měli hezké pláště, které si
nesvlékli, ale jen rozepjali, měli jemné, dost vzrušené tváře, a pře-
ce – paní Mooshabrová si toho všimla – přece byli úplně klidní.
A náhle se paní Mooshabrové skoro zastavilo srdce. Viděla dobře.
Ve světlech křišťálových lustrů v hale stál před ní mladík v tmavém
kostkovaném saku a hedvábné košili, Lothar Baar, a jeho přítel Rols­
berg. Dva studenti z bídné Nabuliny svatby.
„Dobrý večer, paní,“ řekl Lothar Baar, „věděli jsme, že přijdete.
Zde je můj spolužák… Bydlíme zde u pana Felsacha.“ A náhle měla
paní Mooshabrová dojem, že nechtějí vyčkat, až se představí, náhle
měla dojem, že neřekli ani svoje jméno, náhle měla dojem, že ji
vůbec nepoznávají a mají ji za někoho jiného… ovšem, vzpomněla

– 297 –
si, „vypadám jinak než tenkrát na té bídné svatbě, vypadám jako
herečka, kupcová z Kanárských ostrovů nebo žena komorníka, ale
přece, vždyť přece ví, že jsem to já, přece jim to velkokupec řekl,
že jsem to já, Natálie Mooshabrová z Péče, přece to ví i ten hoch
Oberon Felsach a ví to i ta jejich stará hospodyně. Nebo snad…“
paní Mooshabrová se náhle zarazila, „že by to přece jen nebyl ten
pan Baar a pan Rolsberg…“
„Město je vzhůru,“ řekl student v tmavém kostkovaném saku…
„ulice a náměstí jsou plné lidí.“
„Je to jako vzpoura,“ řekl jeho přítel.
Vtom vyšla ze dveří u schodiště hospodyně. Oberon Felsach
přistoupil ke zdi a stiskl knoflík.
„Vzpoura,“ vyhrkla hospodyně v krajkové zástěře a čepci a hlas
se jí chvěl, že skoro ani nemohla mluvit.
„Sedneme si,“ řekl Oberon Felsach a pokynul studentům a paní
Mooshabrové, aby si sedli. A pak se otočil k hospodyni a řekl:
„Proč se divíte. Vždyť sama dobře víte, že se to čeká. Víte přece
i jiné věci.“ A hospodyně kývla, přikročila blíž a bázlivě se ptala:
„Co smím donést? Přeje si paní ještě kávu? A mladí páni?“
„Děkuji,“ řekl mladík v tmavém kostkovaném saku, „počkáme
na večeři.“
„Já ještě kávu mám,“ řekla paní Mooshabrová, její hlas zněl ku-
podivu po všem klidně, „mám i zákusky.“
„Kdyby si panstvo přálo, ať laskavě zazvoní,“ řekla hospodyně,
„večeře bude za hodinu. Dopékám koláče.“
„Ty nemusíte,“ zdvihla teď paní Mooshabrová zrak, „přines-
la jsem své. Pekla jsem je celý den, dala jsem vanilku, hrozinky,
mandle…“ paní Mooshabrová pohlédla na studenty v křeslech, ale
v jejich jemných tvářích se nehnul ani sval. A hospodyně se uklonila
a odběhla zpět do temných dveří kuchyně.
„Ještě neví, paní,“ řekl Oberon Felsach, „že ráda pečete a děláte
tabuli. Ještě neví, že tabuli uchystáte sama. Ví moc, ale ne všechno,

– 298 –
a málokdy si věří, v tom jsou její nedostatky. Tak tedy vzpoura?“
vlídně se usmál na studenty.
„Vzpoura,“ řekl mladík v kostkovaném saku.
Ze zdi znělo rádio, ale byla to už jen samá hudba. Oberon Felsach
vstal, trochu ji ztlumil a znovu si sedl do křesla.
„Zdá se,“ řekl mladík v kostkovaném saku a trochu pohlédl na
paní Mooshabrovou, „že vše vzniklo před redakcí Rozkvětu. Asi
před dvěma hodinami se tam srotilo pět tisíc lidí. Srocení bylo i na
náměstí Annymarie Blažené u Centrálního hřbitova. V pět hodin tam
lidé u sochy a nádraží zpívali a Rappelschlund v tom zřejmě viděl
provokaci. Před hlavní hřbitovní bránou honili Rappelschlundovi
běsi nějakého chlapce, protože měl vzduchovku, ale nechytli ho,
zmizel jim prý na hřbitově v nějakém hrobě. Ze Stadiónu, z Alž-
bětova a z Kerke táhly zástupy do města a shromažďovaly se před
Operou, Akademií hudby a divadlem Tetrabiblos. Nějaká bývalá
herečka tam mluvila z balkónu k davům, že je čas hrát hru Ve stínu
palmy a Rappelschlunda svrhnout, a pak tam jeho běsi opět honili
nějakého chlapce, takového blonďáka, bůhvíproč, snad prý proto, že
ta žena na balkóně byla jeho matka, schoval se v nějakým výtahu. Na
třídě generála Darlingera před cukrárnou Rozdělené nebe převrhly
davy vojenská auta, v kterých bylo kadidlo, co nepřišlo do krámů.
Jedeme právě od katedrály a tam je asi pět tisíc lidí…“
„Metro jezdí,“ zeptal se Oberon Felsach a studenti kývli.
„Metro zatím jezdí,“ kývli. „Ale všude na perónech je spousta lidí,
i v restauracích. Jsou tam i vojáci.“
„A střílejí,“ zeptal se Oberon Felsach zvědavě, ale mohl to být
omyl.
„Střelba,“ řekl mladík v kostkovaném saku, „byla před Tetra-
biblos, když tam mluvila z balkónu ta herečka a honili chlapce,
a střelba byla na náměstí Annymarie Blažené u hřbitova, když honili
toho prvního. V metru lidé říkali, že se střílí i na Rappelschlundově
náměstí, u Rozhlasu a před Státním tribunálem.“

– 299 –
 „Vypadá to tak,“ řekl teď druhý student, „že se lidé shromažďují
v ulicích a na náměstích, aby táhli k Tribunálu a ke knížecímu palá-
ci, kde je zasedání. Provolávají se hesla proti Rappelschlundovi. Lid
chce vidět kněžnu.“
Paní Mooshabrová měla dojem, že studenti, ač jistě o dost starší,
mají před Oberonem Felsachem, synem velkokupce, úctu. Mluvi-
li s ním jako se svým vrstevníkem a ochotně odpovídali na jeho
dotazy. Paní Mooshabrová hleděla na studenty, na Lothara Baara
v tmavém kostkovaném saku a na Rolsberga, a stále si nebyla jista,
zda jsou to oni a jestli to byli oni, nemohla pochopit, proč ji nepo-
znali. Jak je to možné, že nevědí, že je to ona, i když vypadá teď
jinak než na té bídné svatbě, vždyť musili vědět, že přijde, ona,
Natálie Mooshabrová z Péče, vždyť musili vědět, že právě ona byla
doporučena paní Knorringovou. Hleděla na studenty a bylo jí divné,
že nikdo z nich ji neosloví jménem. Jejich tváře byly jemné, vlídné,
rozpálené, ale hleděli na paní Mooshabrovou, jako by ji viděli
poprvé v životě, a vlastně se jim v těch tvářích stále nehnul ani
sval. A Oberon Felsach se opět chvílemi podivně usmíval. Hleděl
na studenty, hleděl na ni, paní Mooshabrovou, a usmíval se. Náhle
si paní Mooshabrová opět vzpomněla na dozor, náhle opět trochu
zneklidněla. Aby si to chlapec přece ještě nerozmyslil, nevzal černý
plášť a neprchl. Zakývala hlavou a řekla:
„Budete už, páni, vykuřovat, já bych šla připravit tabuli.“
A teď Oberon Felsach kývl. Vzal ze stolu zvonek, zazvonil a pak
znovu. A za chvilku vyšla hospodyně v krajkové zástěře a čepci
z tmavých dveří u schodiště, a chlapec jí řekl:
„Máry, tabuli k večeři připraví paní, o to se nestarejte. Jak jste
na tom s jídlem?“
„Haluhy a řasy jsou hotovy,“ řekla hospodyně a hlas se jí chvěl
strachem, „žampiony jsou hotovy i polévka z želv. Ryby dosmažuji.
Koláče dopékám.“
„Koláče přinesla paní,“ odvětil hoch, „už vám to řekla.“

– 300 –
 „Přinesla jsem ještě jiná jídla,“ řekla teď paní Mooshabrová,
„nejen koláče. Sníme to však po těch rybách a houbách. Abychom
se předem nezasytili…“
Hospodyně se uklonila a znovu se zeptala, zda může ještě ně-
čím sloužit. Studenti a Oberon Felsach zavrtěli hlavou. Také paní
Mooshabrová zavrtěla hlavou a pohlédla ke zdi, kde stála její velká
černá taška a balík s provazem. A hospodyně se znovu uklonila
a odběhla do kuchyně.
„Je stará, má strach, ale běhá stále,“ řekl Oberon Felsach, „v ku-
chyni má hodiny, potřebuje nový kredenc. A teď tedy začnem.
Zapálíme svíčky v patře, kde ještě nehoří,“ řekl a vstal z křesla,
„začneme vykuřovat. Paní půjde do jídelny a připraví tabuli.“ Vstali
z křesel i studenti a vstala i paní Mooshabrová. Sáhla si rukavičkou
na korále bambusové koule, pohlédla na rozštíplý vodotrysk a šla
ke zdi, ke své velké černé tašce a balíku.
„Vykuřovat začneme nahoře,“ řekl Oberon Felsach, „nakonec zde
v hale. A úplně nakonec v jídelně u večeře. Paní to zatím připraví,“
opakoval.
A paní Mooshabrová vzala velkou černou tašku a balík v provaze,
kývla hlavou, až se jí pápěří na klobouku zachvělo, a šla k velkým
skleněným dveřím. Prošla jimi do jídelny a zavřela je za sebou.

Oberon Felsach a studenti vyšli po mramorovém schodišti, vyšli

pomalu a klidně jako velvyslanci neznámého krále, a v patře si stu-
denti ve svém pokoji nejprve svlékli ty rozepnuté pláště. Pak tam
s Oberonem Felsachem přistoupili k oknům a u sklenek s vínem,
u koláčů a květin začali zapalovat svíce. Mluvili přitom málo a tiše,
jako se mluví u vznešených obřadů. Mluvili hlavně o tom, co se
děje v městě na ulicích, na náměstích, mluvili o tom, že se to dá
snad i vidět v televizi, poslouchali rádia ze zdí. Zpráva ze zasedání
v knížecím paláci stále nepřicházela, ale zato přicházely zprávy, že
se před palácem srotilo třicet tisíc lidí, provolávají slávu kněžně

– 301 –
vdově Augustě a chtějí, aby kněžna – jestli žije – vyšla na balkón. Rá-
dio také oznámilo, že na balkón paláce vyšel vojenský velitel města,
aby těch třicet tisíc lidí jménem předsedy Albína Rappelschlun-
da uklidnil. Prohlásil, že kněžna žije, ale není v knížecím paláci.
„Není-li zde,“ prohlásil, „nemůže ani vyjít na balkón a ukázat se, to
přece dá zdravý lidský rozum. To je jako chtít vidět tady,“ prohlásil,
„antilopu.“ Prohlásil, že kněžna tráví svůj svátek na dědičném sídle
v podhůří, na Kočičím zámku. „Smaží žampióny,“ řekl vojenský
velitel města z balkónu, „a háčkuje krajky.“ Pak rádio ještě řeklo,
že policejní ministr Scarcola dosud na zasedání nepřišel. „Snad si
vyvrkl nohu,“ řekl vojenský velitel města.
Když zapálili v oknech v patře všechny svíce a měli začít vyku-
řovat, řekl Oberon Felsach:
„Televize nevysílá, to je zvláštní, to je škoda. Poslechnem si stani-
ci z družic. Stanici z družic, možná že ta bude hlásit víc.“ A přistoupil
ke stěně a otočil knoflíky. A slyšeli hlášení z družic o tom, co se
právě děje v jejich městě.
„Lidé nevěří generálovi, že je kněžna živá, anebo nevěří, že je na
Kočičím zámku,“ hlásily družice, „lid trvá na tom, aby kněžnu viděl
a dokonce s ní mluvil. Před knížecím palácem je třicet tisíc lidí.“ Pak
vyšel Oberon Felsach na chodbu a tam zašel do jedněch menších
dveří poblíž schodů. Vrátil se ke studentům s bílým plátěným
sáčkem. Studenti zatím připravili různé misky, dózu s dřevěným
uhlím a také lahvičku s jakousi tekutinou.
Dali na několik misek pár dřevěných uhlíků, polili je tekutinou,
zapálili a pak nasypali ze sáčku kadidlo. Rázem se z misek vznesl
bílý dým a pokoj se začal plnit sladkou vůni. Vyšli na chodbu a za-
pálili další misky. V té chvíli rádio ze zdi, ta stanice z družic, hlásilo,
že třicet tisíc lidí před knížecím palácem provolává bez ustání slávu
panovnici kněžně vdově Augustě, že ji chce vidět a že se začíná stále
hlučněji domáhat, aby sám předseda Albín Rappelschlund vyšel
na balkón a řekl, co je s kněžnou. Chodba se zatím plnila dýmem,

– 302 –
sladkou nebeskou vůní a studenti a Oberon Felsach v oblacích vešli
znovu do jednoho pokoje. Když i tam se začal vznášet dým a sladká
vůně, Oberon Felsach řekl, aby si na chvilku sedli. Sedli si na po-
hovku a v té chvíli rádio ze zdi hlásilo, že vojsko obstupuje třicet
tisíc lidí před palácem. A pak bylo slyšet z rádia křik, hřmot a volání.
A mezi tím křikem, hřmotem a voláním zazněla ta první nebez-
pečná slova.
„Už je to zde,“ kývl Oberon Felsach a dal ruce na ramena studentů,
jejich tváře byly podivné a zvláštní, „viní Rappelschlunda z vraždy.
Viní, že dal dávno kněžnu zabít, pohřbít, že je kněžna mrtva. Viní,
že ji živou vězní v paláci. Viní, že se kněžna musí tajně skrývat snad
padesát let. Co hlásí náš rozhlas…“ řekl Oberon Felsach s tváří velmi
vážnou, ale klidnou, a vstal z pohovky a otočil knoflík.
„… všechna nařčení jsou bídná,“ říkal zemský rozhlas, „lidé
v městě nevědí, co mluví, jejich nařčení se vzájemně potírají, to je
důkaz, že jsou to pomluvy. Lidé na venkově jsou moudří, sečtělí,
vzdělaní,“ říkal zemský rozhlas, „v naší zemi není nikdo, kdo by
neuměl psát, číst a počítat. V naší zemi vyrábíme,“ říkal rozhlas,
„výtečné mražené krémy, máme kiosky ze skla a laminátu, létáme
na Měsíc. V naší zemi se staráme o mládež a trestáme zločince.
Kněžna vdova panovnice Augusta je zdravá, čilá jako křepelice,“
říkal rozhlas, „dnes má narozeniny. Vládne jako jediná a nejvyšší
s předsedou Albínem Rappelschlundem od svého nastoupení na
trůn před padesáti léty. Je na Kočičím zámku, jí žampióny a háčkuje
krajky.“
„Jestli ovšem vůbec někdy na trůn nastoupila,“ řekl teď student
v kostkovaném saku.
„Jestli vůbec někdy začala vládnout,“ kývl druhý student.
„Vy víte, že ano,“ usmál se Oberon Felsach, „nosila korunku, vdala
se ve dvaceti letech. Ale teď pomalu půjdem dolů.“
Za chvíli, s miskami, sáčkem, dózou dřevěného uhlí a lahvič-
kou, pomalu a klidně sestoupili do haly. Pod schodištěm u soch

– 303 –
s červeným světlem zapálili první misku a pak pomalu kráčeli po
kobercích kolem stěn, obrazů ve zlatých rámech a oken s růžovými
záclonami v rudých závěsech… zapalovali další misky a opět mluvili
málo a tiše… hala se pomalu plnila dýmem, sladkou nebeskou vůní.
Viděli, že dveře jídelny, široké dveře z mléčného skla, jsou zavře-
ny a za nimi se svítí. Obešli halu a přistoupili k vodotrysku. Voda
stříkala z rozštíplého stonku a obloučky padala zpět do nádrže, kde
plavaly tři červené rybky. Když tam zapalovali další misku, a vypa-
dali bezmála jak královští poslové u jezera, otevřely se tmavé dveře
u schodiště a vyšla hospodyně v bílé krajkové zástěře a bílém čepci.
Chvilku postála u dveří, omámená vůní, a hleděla do středu haly
k bazénku, odkud se vznášely obláčky dýmu. Pak bázlivě popošla
k bazénku a řekla:
„Už smím dát jídla na vozík?“
„Dejte,“ kývl Oberon Felsach, „dejte polévku z želv, haluhy a řasy,
žampióny, ryby. Všechno dejte na zdobené talíře a všechny talíře na
vozík na ohřívače.“
„Pane Felsach,“ řekla hospodyně bázlivě a ještě víc přistoupila
k vodotrysku, „jsou také skarflety a líhně, salát z medúz a chobotni-
ce a smažené chroustnatky. Kdy mám přivízt ty?“
„Dejte i ty na vozík,“ řekl Oberon Felsach, „kdo bude chtít, vezme
si. Koláče však nedávejte.“ A Oberon Felsach se nadechl vůně, která
se v obláčku vznášela nad ním, a pohlédl do bazénku. V té chvíli
tam pohlédla i hospodyně. A v té chvíli strašně vykřikla. V bazénku
mezi třemi červenými rybkami projížděla velká černá ošklivá ryba.
Když za chvilku Oberon Felsach a oba studenti se sáčkem kadidla,
miskami, dózou uhlí a lahvičkou rozevřeli velké skleněné zasouvací
dveře jídelny a chtěli vejít dovnitř, znehybněli a jejich tváře pokryl
velký nečekaný údiv.
Paní Mooshabrová v dlouhé černé lesklé sukni, kterou si lehce
přidržovala bílou rukavičkou, v jupce a s korály, ringlemi a v klo-
bouku s dlouhým barevným pápěřím tam stála u čela stolu pod

– 304 –
oknem, zataženým tmavomodrým sametem, na odkládacích stol-
cích stály talíře s jakýmsi jídlem a na stole…
Stůl byl pokryt velkým černým ubrusem, jehož jeden kraj tvořilo
jakési dřevěné břevno. Byl to velký černý ubrus s dřevěným břevnem
na kraji, visícím k zemi, a mohl spíše než ubrus připomínat nějaký
prapor. Na černém ubruse byla váza a v ní kytice jakýchsi prasta-
rých uschlých květů. Kolem ní ležela stará černá a červená stuha
se zlatým a stříbrným, zcela vybledlým nápisem. Kolem stály tři
láhve vína a tři láhve nádherných limonád. Poblíž čela stolu byly na
černém ubruse dvě mísy koláčů, jedny s mandlí uprostřed a druhé
s hrozinkou, a uprostřed stolu hořela veliká vysoká hřbitovní svíce.

– 305 –
 XXI

Když hospodyně v krajkové zástěře a čepci vjížděla s vozíkem ši-

rokými dveřmi do jídelny, talíře a příbory na vozíku, polévka, haluhy
a řasy, žampióny, smažené ryby, skarflety a líhně, chroustnatky
a saláty z medúz a chobotnic se třásly. Třásly se ruce staré hospodyně
a třásla se celá. Paní Mooshabrová v čele stolu před tmavomodrým
sametovým závěsem hleděla na ni, jak se s vozíkem blíží, hleděla
na ni obláčky dýmu, který se tu vznášel ze tří misek na příborníku
a plnil sál sladkou nebeskou vůní, hleděla na ni, malou, vetchou,
starou, přes suché květy ve váze a velkou vysokou rozsvícenou svíci
uprostřed stolu. Hospodyně dojela s vozíkem k její pravici, tam v to
místo mezi ní a synem velkokupce, a Oberon Felsach v křesle jí
pokynul, aby dávala na stůl. Nejprve vše postavila před paní Moos­
habrovou v čele stolu. Talíř se želví polévkou a smaženou rybu
s haluhami a řasami. Pak totéž dala před Oberona Felsacha. Pak
před studenta v tmavém kostkovaném saku a bílé košili, který seděl
z druhé strany syna velkokupce. Pak před druhého studenta, který
seděl proti němu na druhé straně stolu, a konečně před prázdné
křeslo po levici paní Mooshabrové, to bylo místo její, místo staré,
vetché, malé hospodyně. Pak vyňala z vozíku talíře se skarfletami,
líhněmi, chroustnatkami a saláty z medúz a chobotnic i s ohřívadly
a dala je na nízké odkládací stolky u zdi k jakýmsi talířům, které tam
už byly. A pak zavezla vozík do rohu a usedla ke stolu po levici paní
Mooshabrové. A pak přál Oberon Felsach dobrou chuť a všichni
začali jíst polévku.
Paní Mooshabrová v čele stolu jedla polévku z želv opatrně bílou
rukavičkou a její červená a bílá tvář byla naprosto klidná. Nehnul se
v ní ani sval. Jen barevné pápěří na klobouku se jí chvělo, jen ringle
na dlouhých drátech v uších se jí třásly, jen korále na krku, barevné

– 306 –
bambusové koule jí občas zachrastily, jedla pomalu a opatrně v bí-
lých rukavičkách a mlčela. Pak odložila talíř a lžíci. A talíř a lžíci
odložil i Oberon Felsach, stará vetchá hospodyně a oba studenti.
Hospodyně rychle, ustrašeně vstala a sklidila talíře a lžíce na vo-
zík. Pak Oberon Felsach začal jíst rybu a salát z řas a haluh a také
studenti a nakonec i paní Mooshabrová. Uprostřed jídla Oberon
Felsach vstal, šel ke zdi a otočil knoflík. Ozval se hlas, ale nebyly to
zprávy. Hlas hlásil hudbu.
„Musorgskij, Noc na Lysé hoře,“ hlásil hlas, „hraje orchestr Státní
opery…“ A v jídelně se ozvala hudba, Noc na Lysé hoře. A paní Moos­
habrová v čele stolu pomalu vidličkou v bílé rukavičce jedla rybu
a sem tam si vzala i sousto haluh a řas, hleděla na černý ubrus, na
ten náhradní prapor, hleděla na suchou kytici a na stuhy s bledými
nápisy, hleděla na dvě mísy koláčů poblíž svých rukou a na hořící
svíci uprostřed, a chvílemi též pohlédla na příborník na misky s ka-
didlem, z nichž se vznášel lehký sladký dým. A řekla:
„Noc na Lysé hoře. Ale jak žijí lidi na Měsíci, když je tam jen prach
a popel. Správcová říká, že bídně.“
„Není tam ani vzduch,“ řekl Oberon Felsach a pomalu jedl rybu,
„jen horské řetězy, ostré skály, vyhaslé sopky, jak jsme o tom již
mluvili, dlouhé temné stíny, které vrhají, když slunce vychází, zapa-
dá, nelze tam dělat oheň… Je tam malá přitažlivost a lze tam lehce
létat…“ Oberon Felsach na chvilku zmlkl a jedl rybu. Mlčela i paní
Mooshabrová, mlčeli i ostatní. Jen hudba ze zdi hrála Noc na Lysé
hoře a kadidlo na miskách drobně praskalo. Pak paní Mooshabrová
řekla:
„Lidi tam žijí ve skafa, slyšela jsem. Jako potápěči.“ A vzala si
sousto řas a haluh.
„Ano,“ kývl Oberon Felsach a i on vzal sousto řas a haluh, „to je
zlé. Je to proto, že tam stále padají z vesmíru meteory. Milión létavic
a meteorů dopadá na Měsíc za den rychlostí padesáti kilometrů za
vteřinu, to je déšť kamení, který by zabil každého tvora. Proto tam

– 307 –
lidé, zvířata a rostliny žijí pod velkými skleněnými poklopy, a když
vycházejí před západem a těsně po východu ven pod širé nebe,
musí mít skafandry. Skafandry, aby mohli dýchat, aby jim neškodilo
vedro, mráz, záření, pak mohou vyjít i přes den, přes noc… a aby se
chránili před kamenným deštěm. Takže jsou,“ řekl Oberon Felsach
a pohlédl na paní Mooshabrovou, „jako potápěči.“ A pak se trochu
nadechl sladké vůně z misek a řekl:
„Bělost, čerň a šeď je barva měsíční krajiny, a kromě jistých stro-
mů, keřů a trav, které jsou chráněny pod volným nebem, je všude
jen prach, popel, kamení a umělé bláto v lázních u kráterů. Je to
krajina smrti.“
Paní Mooshabrová odložila talíř s rybou a vidličku a pohlédla na
černý ubrus, na uschlou kytici a hořící svíci.
„Je to krajina smrti,“ řekla.
„Rappelschlund,“ řekl teď student v tmavém kostkovaném saku
k čelu stolu a rovněž odložil talíř a vidličku, „Rappelschlund tam
vystavěl velkou věznici.“
„Pro vězně, kteří nejsou hodni chodit po Zemi,“ řekl druhý stu-
dent k čelu stolu, „také pro ty, kdož s příšerou žijí.“
„Z těch lidí by se podle něho na Zem už nikdo neměl vrátit,“ řekl
Oberon Felsach a v jeho hlase bylo něco zlověstného.
Vtom hudba v rádiu zeslábla a ozval se hlasatel.
„Přerušujeme na chvíli Noc na Lysé hoře,“ ozval se hlasatel,
„poštvaný lid vnikl před chvílí do Muzea míru Albína Rappelschlun-
da a pokusil se zničit vzácné sbírky zbraní, které tam jsou. Vojsko
však muzeum vyklidilo a řadu osob předvedlo do kasáren, nemine
je nejpřísnější soud. Venkov slaví svátek důstojně a moudře,“ hlásil
hlasatel, „už dávno nesekáme žito kosou, nestavíme ručně paňáky,
ručně neopravujeme kola, kola žebřiňáků, máme stroje. I stohy na
poli patří dnes minulosti. Máme…“
Oberon Felsach znovu vstal od stolu, šel ke zdi a otočil knoflíkem.
Ozval se jiný hlas, hlas z družic.

– 308 –
 „Lidé vnikli do Muzea míru Albína Rappelschlunda,“ hlásil hlas
z družic, „rozbili zbraně, vyházeli pušky, kulomety, samopaly, nože,
šavle, dýky… kanóny, děla, tanky ničili v sálech. Pak muzeum podpá-
lili. Muzeum míru Albína Rappelschlunda se sbírkami zbraní hoří.
Před hodinou,“ hlásil hlas dál, „přibyly k tisícovým davům na ná-
městí Albína Rappelschlunda poblíž redakce Rozkvětu další davy ze
čtvrti Borovicin a Filipov, a jak se právě dovídáme, strhly předsedův
pomník. Tisíce holubů vzlétlo k večernímu nebi. Na letišti Albína
Rappelschlunda pro hvězdolety ve čtvrti Stadión shodili lidé ná-
zvy se jménem původce, a letecké linky s Měsícem jsou přerušeny.
V knížecím paláci trvá zasedání, policejní ministr Scarcola dosud
nepřišel. A zpráva poslední,“ řekl hlas:
„Lidé obkličují Státní tribunál. Třicet tisíc lidí před palácem volá
kněžnu a chce, aby vyšel Rappelschlund na balkón.“ Hospodyně
odnesla talíře s rybami, haluhami, řasami a vidličky na vozík v kou-
tě a černý stůl byl teď bez talířů. Zbyla tam jen výzdoba a poblíž
čela dvě mísy koláčů. Oberon Felsach otočil knoflík ve zdi a ozval
se opět zemský rozhlas. Hráli dál Noc na Lysé hoře…
„Letošní svátek kněžny,“ řekl Oberon Felsach, když opět usedl
ke stolu, „je nejvážnější, jaký vůbec kdy za vlády Rappelschlunda
byl. Jeho muzeum hoří, jeho socha a jméno strženy. A lidé obkličují
dokonce i Státní tribunál, to ukrutné místo. Rappelschlund obsadil
město vojskem, ale policie mlčí. O průběhu zasedání neřekli nic,
ale policejní ministr tam dosud nepřišel. Myslím, že bych se měl
podívat na křižovatku…“
Paní Mooshabrová v čele stolu pohlédla na Oberona Felsacha…
nedala však na sobě nic znát. Oberon Felsach seděl klidně, jeho tvář
s černým zrakem, vroubená dlouhými černými vlasy, byla bledá,
seděl však klidně, nadechoval vůni kadidla. Paní Mooshabrová po-
hlédla na studenty, na mladíka v tmavém kostkovaném saku, který
byl snad Lotharem Baarem, a na druhého, který byl snad Rolsberg,
a pak se znovu zadívala na Oberona Felsacha.

– 309 –
 „Podívat se na křižovatku,“ klidně řekla, „mluvil jste o tajných vě-
dách. Mě to moc zajímá, i naši správcovou, mohl byste ještě něco říci?“
„Prosím,“ řekl Oberon Felsach a podivně se usmál, „řekl jsem, že
je víc tajných věd a mezi nimi je i ta, co pracuje s mozkem a duší. Řekl
jsem, že to vše se dá použít a využít, ale chci ještě dodat, i zneužít.
Paní Knorringová,“ řekl Oberon Felsach, „nám vyprávěla o vašem
životě.“ Oberon Felsach zmlkl a v té chvíli paní Mooshabrová znovu
pohlédla na studenty. „Tak,“ řekla si náhle v duchu, „teď to slovo zde
před nimi padlo. Teď se přece musí ozvat, že mě znají. Že mě znají
z té bídné svatby Nabule, z toho lokálu U Víl. Teď přece snad přizna-
jí, že jsem to já, Natálie Mooshabrová z Péče.“ Ale studenti hleděli
na ni k čelu stolu a jejich jemné tváře byly zcela klidné. „Že by to
vskutku ten pan Baar a Rolsberg nebyl,“ řekla si paní Mooshabrová
znovu, a pak ji náhle něco napadlo. Něco obrovského. Pohlédla na
studenty, usmála se a řekla:
„Chtěla bych se na něco zeptat. Na něco zeptat pánů študentů.
Páni,“ naklonila se trochu nad černý ubrus, „nevíte o nějaký studni
tady poblíž v Blauentalu, kde je poklad? Zlato, stříbro a pytel grošů?
O studni v nějaké ohradě?“
Studenti na sebe pohlédli přes stůl, přes vázu suchých květin
a vysokou hořící svíci, a zavrtěli hlavou.
„Nevíme o žádné studni v Blauentalu, v níž je poklad,“ řekl ten,
který měl být Rolsbergem, „je tu jen podobný název ulice. Tato ulice
se jmenuje U Studánky.“
„Nevíme o žádné studni v ohradě,“ řekl student v tmavém kost-
kovaném saku, který měl být Lothar Baar, „v městě je přece vodovod.“
A paní Mooshabrová se usmála a kývla a pak se otočila k Oberonu
Felsachovi a řekla:
„Tušila jsem to. Děti mě podvedly zas.“ A nevěděla zas, zda tu
sedí Lothar Baar a Rolsberg.
A pak řekla Oberonu Felsachovi:
„Paní Knorringová vám o mně vyprávěla?“

– 310 –
 „Ovšem neúplně,“ řekl Oberon Felsach a otočil se k příborníku
k miskám s kadidlem, „já mám zprávy jiné. Narodila jste se ve
Fettgoldingu poblíž Kočičího zámku v podhůří Černého lesa. Naši
Máry,“ chlapec hodil hlavou před sebe a podivně se usmál, „naši
Máry to zajímá. Povězte nám o tom schválně něco,“ podivně se
usmál, „ať má radost.“
„Narodila jsem se ve Fettgoldingu poblíž Kočičího zámku,“ kývla
paní Mooshabrová k hospodyni a pápěří na klobouku se jí zachvělo,
„otec pracoval na statcích, spravoval kola, sekal žito kosou, stavěl
paňáky. Matka se starala o chalupu, měli jsme slepice, králíky, políč-
ko, byla na něm kukuřice, brambory, řípa, snad i zelí. Chodila jsem
odmala na chrastí do Černého lesa. Byla u mě v bytě třikrát policie
podívat se, jak bydlím, taky se zeptat na Wezra, to je syn, vrátil
se nedávno z arestu… Ptali se mě,“ paní Mooshabrová s úsměvem
zavrtěla hlavou, „zda se mi něco nestalo v Černým lese. Zda jsem
byla na Kočičím zámku…“
„Co se vám stalo v Černém lese a co na Kočičím zámku,“ řekl Obe-
ron Felsach a po dlouhé době si zas přejel rukou své dlouhé černé
vlasy, a pak se otočil k malé, vetché, staré hospodyni, která se chvěla
a třásla, a k oběma studentům a pak opět k paní Mooshabrové. „Co
se vám stalo v Černém lese a na Kočičím zámku,“ řekl opět a jeho
hlas byl podivný a zvláštní a jeho černé oči byly upřeny kamsi na
černě zbarvené obočí paní Mooshabrové. A paní Mooshabrová po-
hlédla na hořící svíci na ubruse a na dvě mísy koláčů poblíž svých
rukou a řekla:
„Nic se mi nestalo v Černém lese. Chodili jsme jen na kraj, je
to hluboký les a je strašidelný. A na Kočičím zámku jsem byla jen
dvakrát, jednou ještě když jsem byla malá, se školou, vezli nás tam
na žebřiňáku, to tam právě nikdo nebyl, a tak nás pustili do chodby,
byly tam parohy, i jelení, s nikým jsme tam nemluvili. Podruhé jsem
tam byla, když jsem se vrátila do Fettgoldingu z města, to jsem šla na
zámek pěšky, jeden den tam a druhý zpátky, přespala jsem na poli

– 311 –
ve stohu nebo ve stodole na sýpce, bylo to v létě, měla jsem s sebou
trochu kukuřice. Ale to na zámku někdo byl a dovnitř jsem nemohla.
Chodila jsem v parku a viděla jsem v jednom okně hajnýho či sluhu.
Stál za záclonou a viděl mne, s nikým jsem tam nemluvila. Policie,
co chodila ke mně, si myslila, že se mi něco v Černým lese stalo a že
jsem snad byla na Kočičím zámku víckrát.“
„Možná že měli pravdu,“ řekl Oberon Felsach a  stále hleděl
černým zrakem na tvář paní Mooshabrové, „možná že už sama
o tom nevíte.“
„Jak bych nevěděla,“ usmála se paní Mooshabrová, „mám přece
paměť. V Černým lese na chrastí jsem nepotkala nikdy žádné zvíře,
lvi přece u nás nejsou, ty jsou v poušti a v džungli, snad i na Měsíci,
u nás jsou leda za mřížemi v kleci… Chodila jsem, když jsem znovu
přišla do Fettgoldingu, sázet lesní stromky a vařila jsem pro děti
zemědělců. Matka byla nemocná a brzy umřela, otec zemřel pak.
Sourozence jsem neměla, z příbuzných už taky nežije nikdo, ani ten
strýc, tomu by musilo být dnes už přes sto, ani bratranec a synovec.
Některé pohřbili na hřbitově ve Fettgoldingu, ale ty hroby…“ paní
Mooshabrová teď koukla na hospodyni po své levici, která se ještě
víc třásla a chvěla než před chvílí, „ty hroby ve Fettgoldingu jsou
už dávno pryč. Byly vykopány, nezbyla z nich ani cihla. Mé hroby
na Centrálním hřbitově potrvají ještě dlouho. Hrob Terezie Beken-
moschtové…“ tvář paní Mooshabrové byla zcela klidná… „nejmíň,
jen třicet let. Hrob Vincenzy Cancerové a jejího syna stavitele sto.
A hrob školního rady a jeho rodiny věčnost. Až do skonání světa,
až do posledního soudu. Až do zmrtvýchvstání,“ řekla paní Moos­
habrová a pohlédla na černý ubrus na stole, na suché květy, na
stuhy u vázy a na hořící svíci. „Já na zmrtvýchvstání nevěřím, ani na
pánaboha… snad jen na poslední soud…“ pohlédla na mísu koláčů,
„ten snad přijde. Snad by i přijít měl…“
„Paní,“ řekl Oberon Felsach ke studentům, „paní na pánaboha
nevěří, ale na osud.“

– 312 –
 Vtom v jídelně něco ztichlo. Byla to hudba z rádia ve zdi. Noc na
Lysé hoře. A ozval se hlas.
„Zpráva ze zasedání v knížecím paláci,“ řekl hlas.
„Konečně,“ řekl Oberon Felsach a vstal z křesla. A vstali i oba stu-
denti. A hospodyně vedle paní Mooshabrové ustrašeně zdvihla hlavu.
„Na zasedání konečně přišel policejní ministr Scarcola,“ řekl hlas.
„Poštvané davy před knížecím palácem volaly jeho jméno a jméno
kněžny vdovy panovnice Augusty, obviňovaly předsedu Albína
Rappelschlunda z vraždy vdovy panovnice nebo z věznění. Křičely
na Albína Rappelschlunda, že je vrahem dětí. Vrahem Napoleona
Stallrucka, kdo by si to dal líbit. Tato bídná nařčení jsou směšná.
Albín Rappelschlund zavedl pořádek, vyhrál kdysi nad sousedem
válku, dal všem práci. Založil Muzeum míru, zbudoval na Stadió-
nu letiště, byl pětkrát na Měsíci, aniž mu ztěžkala krev. Zná i cizí
řeči, taky portugalsky, a na Alžbětově staví nové krásné domy pro
padesát rodin… A teď Albín Rappelschlund nařídil policejnímu
ministru, aby se policie přidala k vojsku a střílela, kdo by si dal
urážky beztrestně líbit, ani krtek. Policejní ministr vyšel na balkón,“
řekl hlas, „krátce promluvil k davům. Oznámil, že policie nezvratně
zjistila, že kněžna vdova panovnice Augusta nebyla zabita a není
ani vězněna v knížecím paláci, ale žije. Tak sám policejní ministr
vyvrátil bídná nařčení poštvaného lidu a zločinné pomluvy proti
předsedovi. Jak je možné, že tentýž ministr z balkónu hned potom
řekl, že neposlechl výzvy předsedy Rappelschlunda a že nařizuje
policii, aby nepodnikla nic k ochraně vrahů. Je to vlastně odepření
poslušnosti, které patří před soud. Ale to nic,“ řekl hlasatel, „to
jim nepomůže. Venkov slaví svátek důstojně a moudře. Už dávno
nesekáme žito kosou, nestavíme ručně panáky…“ Oberon Felsach
otočil knoflík a v jídelně se na okamžik rozhostilo ticho. Z misek na
příborníku se stále ještě vznášel dým, ale očividně slábl. Studenti,
kteří pořád ještě stáli, byli klidní, přece však napjatí, a stará, vet-
chá hospodyně v bílém krajkovém čepci vedle paní Mooshabrové

– 313 –
se velice třásla. Byla už opravdu stará, slabá, vetchá. Pak Oberon
Felsach zas otočil knoflík a ozval se opět hlasatel.
Řekl, že do dalších zpráv se bude vysílat zas hudba. „Máme
nádherná divadla,“ řekl hlas, „například činohru Tetrabiblos, kde
se hraje i Visutá hrazda, Státní operu. Hector Berlioz,“ řekl hlas,
„Fantastická symfonie.“
„Teď je to skutečně vzpoura,“ řekl Oberon Felsach, „město vzplá-
lo.“ A pohlédl na studenty a k širokým otevřeným dveřím do haly.
Paní Mooshabrová viděla ten pohled Oberona Felsacha, ale opět
nedala na sobě nic znát. Rychle kývla a řekla:
„Ano, věřím v osud, lékárník mi o tom pověděl. Vy také…“ rychle
kývla k Oberonu Felsachovi, a když pak Oberon Felsach a studenti opět
usedli ke stolu, v duchu si oddychla. Ale přece jen rychle mluvila dál.
„Když jsem byla malá,“ řekla, „jeden šafář nebo sluha, už si ne-
vzpomínám, mi řekl, abych na pánaboha nevěřila, že stejně není,
abych věřila na osud a kopala řípu, ta že mě aspoň uživí. Když jsem
byla malá, měla jsem kamarádku Marii… její otec byl ve Fettgol-
dingu šafář, nosil zlatý hodinky a jezdíval na Kočičí zámek. Byla
tedy z bohaté rodiny, bydlili u školy a děti ji měly rády. Vdala se,
vzala jméno muže, umřel jí snad za pár neděl po svatbě. Stala se pak
hospodyní zde v městě v jedný bohatý rodině, byla u nich po dvě
pokolení. Já ji neviděla už asi padesát let. Chtěla jsem být vždycky
taky hospodyně jako ona a vlastně jsem jí byla. Ale v tý rodině jsem
krmila kozy, chodila na trávu, nosila džbery… já chtěla chystat tabu-
li, roznemohla jsem se a odešla jsem. Taky jsem chtěla mít kiosk
a prodávat. Šunku, vlašský salát,“ paní Mooshabrová pohlédla teď
na odkládací stolky, kde stálo pár talířů s jídlem, které donesla ve
velké černé tašce, a na stůl k lahvím vína a na nádherné limonády,
„ale sešlo i z toho. Šetřila jsem peníze, Wezr mi je vždycky vzal… Za
chvilku dáme na stůl támhlety talíře,“ paní Mooshabrová ukázala
na odkládací stolky, „otevřeme víno, limonády. A za chvilku se asi
už dostane i na koláče,“ ukázala na dvě mísy.

– 314 –
 „Paní,“ řekl náhle Oberon Felsach a zahleděl se na paní Moos­
habrovou v čele stolu černým zrakem, „vy jste chodila ve Fettgol-
dingu do školy a měla jste kamarádku z bohaté rodiny Marii, která
se pak vdala, vzala jméno muže a stala se hospodyní v jedné bohaté
rodině kupce po dvě pokolení. Neviděla jste ji už padesát let. Tak
tato hospodyně sedí zde u stolu vedle vás po vaší levici.“
Paní Mooshabrová trhla hlavou a pohlédla na hospodyni. Na
starou, slabou, vetchou hospodyni v bílém krajkovém čepci a v bílé
krajkové zástěře, která se chvěla a třásla, a kupodivu, ač paní Moos­
habrová byla dnes velice klidná, přece jen na okamžik vytřeštila
zrak a srdce se jí zastavilo.
„Marie?“ vytřeštila zrak a vydechla…
„Ano, to jsem já,“ zašeptala stará hospodyně a chvěla se a třásla,
sotva mluvila, „to jsem já, Marie z Fettgoldingu. Můj otec byl šafář,
nosil zlaté hodinky a jezdil na Kočičí zámek. Bydlili jsme u školy, děti
mě měly rády, vdala jsem se. Muž mi brzo umřel, mám jeho jméno
a jsem hospodyní u pana velkokupce Felsacha už druhou generaci. To
jsem já, Marie z Fettgoldingu. Ale já…“ hospodyně se náhle strašlivě
zatřásla, zatěkala zrakem po paní Mooshabrové a skoro ani nemohla
mluvit, „ale já… já… já vás, paní, přece vůbec neznám! Já vás přece
v životě neviděla. Vy jste přece se mnou do školy ve Fettgoldingu…
nechodila, nekamarádila. Vy jste přece nikdy, paní…“ hospodyně ani
mluvit nemohla, jak se chvěla, třásla, „ve Fettgoldingu nebyla…“
V jídelně zavládlo hluboké ticho. Hluboké, přehluboké ticho…
Jen hudba ze zdi hrála Fantastickou symfonii, jen kadidlo na mis-
kách na dřevěném uhlí ještě trochu praskalo a uprostřed černého
stolu hořela veliká vysoká svíce. Oberon Felsach byl úplně klidný.
Klidný se zdál i student v tmavém kostkovaném saku, i druhý. Jen
hospodyně se strašlivě třásla, chvěla se na celém těle, těkala po paní
Mooshabrové a paní Mooshabrová byla strnulá.
Konečně Oberon Felsach promluvil.

– 315 –
 „Ano,“ řekl, „to je ona. Marie z Fettgoldingu. Máry, řekněte své jmé-
no. Už jste je řekla při příchodu v hale, ale paní ho třeba přeslechla.
Řekněte své jméno na důkaz pravdy.“
„Jsem,“ řekla hospodyně a nadzdvihla se v křesle… a paní Moos­
habrová, zcela strnulá, nehybná, teď spatřila, že hospodyni zpod
bílého krajkového čepce stéká krůpěj potu, „… jsem Marie Země
z Fettgoldingu. Jsem Marie Země z Fettgoldingu, provdaná za muže
Capricornu. Jsem Máry Capricorna.“
„Máry Capri,“ vydechla paní Mooshabrová strnulá, nehybná,
„Máry Capri…“ a všichni viděli, že svou strnulost a nesmírný údiv
nepředstírá.
„Ano,“ řekl konečně Oberon Felsach, „Máry Capricorna. Máry
Capricorna. Capricorna,“ kývl, sáhl si na své dlouhé černé vlasy…
a v jídelně opět zavládlo hluboké ticho.
Když po dlouhé době ticha, v níž hrála jen ze zdi Fantastická
symfonie, v miskách slabounce praskalo kadidlo a na stole hořela
svíce, Oberon Felsach pohlédl na studenty, byli studenti na smrt
bledí a velmi bledý byl i on, Oberon Felsach.
A pak náhle v rádiu ve zdi ztichla hudba a ozval se hlas.
„Ať žije předseda Albín Rappelschlund,“ hlas zaburácel, „ať žije.“
A pak se ozvala báseň:
„Již leť, sivý ptáku, do daleka, Albín Rappelschlund tě chrání.“
A pak se ozval další hlas.
„Pozor, pozor, důležitá zpráva,“ ozval se hlas a pak se v jídelně ze
zdi ozvalo obrovské zvolání:
„Předseda Albín Rappelschlund byl právě v knížecím paláci za-
tčen, bude souzen a popraven.“

Konečně se u stolu všichni probrali.

Studenti byli na smrt bledí, ale jejich jemné tváře a oči jaksi
nádherně zářily. Stará vetchá slabá hospodyně Máry Capricorna
byla smrtelně bledá, chvěla se a třásla, ale hýbala se pohybem,

– 316 –
který patří živému člověku. Oberon Felsach byl bledý, ale byl bledý
vlastně stále, byl naprosto klidný, usmíval se. A naprosto klidná byla
už i paní Natálie Mooshabrová v čele stolu.
Jídelnou zněl hlas z rádia, který opakoval zprávu, jednou, dvakrát,
třikrát a stále a stále, a ta zpráva se zřejmě šířila po celé zemi a po
celém světě a jistě už dospěla i na Měsíc a lidé ji slyšeli i tam. Před-
seda Albín Rappelschlund byl zatčen. Dnes, jedenatřicátého října, na
svátek narozenin kněžny vdovy thálské ve dvacet hodin pětatřicet
minut byl na schodech knížecího paláce po nezdařeném zasedání za-
tčen Albín Rappelschlund, který padesát let vládl s kněžnou vdovou
panovnicí Augustou, ale ve skutečnosti vládl jedině on a sám, kněžnu
neuvěřitelnou věcí zbavil v mládí trůnu, chtěl ji připravit o život, půl
století se před ním skrývala. Půl století po ní pátral, předstíral a lhal,
zřizoval kriminály, naposled na Měsíci u kráteru Einstein… a nelekal
se ani popravovat děti. Z jeho vůle zasedal Státní tribunál pro spojení
s ďáblem, z jeho vůle byla každoročně ďábelská listina pokryta aspoň
několika jmény, z jeho vůle byl rozčtvrcen před léty i malý nebohý
Napoleon Stallruck. Z jeho vůle lidé nesměli pátrat po kněžně, z jeho
vůle se střílely rodiny podezřelé, že vědí o jejím pobytu a nehlásí
to, z jeho vůle vládl v zemi nejhorší nepřítel člověka – strach. Teď
konečně, na pětasedmdesáté narozeniny nešťastné kněžny vdovy
panovnice Augusty, byl Albín Rappelschlund zatčen, když dal střílet
vojskem do lidí, a je konec. Byl zatčen, bude souzen a popraven. Lid
po celé zemi provolává slávu kněžně vdově Augustě thálské.
A pak se z jídelní zdi znovu ozval hlas.
„Policejní ministr Scarcola,“ ozval se hlas z jídelní zdi, „přejímá
od této chvíle zatímně veškerou moc v zemi.“ A pak bylo provolání:

„Aby se zabránilo všem zlům v těchto radostných a přitom

osudových chvílích a aby byl zachován klid, přejímám ihned
v zemi veškerou policejní, vojenskou i správní moc do chví-
le, než usedne na trůn z vůle lidu opět skutečná vládkyně,

– 317 –
 vdova panovnice kněžna Augusta thálská. Ruším s okamžitou
platností stanné právo, vyhlášené padlým despotou, a dávám
okamžitou amnestii všem politickým vězňům zde i na našem
mrtvém souputníku.
Generál hrabě Leo Scarcola, ministr vnitra“

„Tak a dáme na stůl támhlety talíře,“ řekla paní Mooshabrová v čele

stolu a zatřásla hlavou, až se jí barevné pápěří na klobouku zachvělo,
ringle na dlouhých drátech zahýbaly a bambusové koule pod krkem
zachrastily… a dříve než mohla stará hospodyně Capricorna vstát,
vstala sama, přistoupila k odkládacím stolkům a v rukavičkách roz-
nesla na stůl talíře. Dala před Máry Capricornu, dala před studenty,
dala sama před sebe. Na talířích byla šunka a vlašský salát.
„A teď se také napijeme vína,“ řekla paní Mooshabrová v čele
stolu a sáhla si na barevné korále, „vína a pak to nejlepší: limo-
nády jménem Limo… A nakonec koláče,“ řekla paní Mooshabrová
a usmála se v čele stolu na všechny, „dala jsem vanilku, hrozinky,
mandle, pekla jsem je celý den…“
Paní Mooshabrová v čele stolu pomalu jedla šunku a salát a lehce
zapíjela plnou sklenkou vína. Oberon Felsach si vzal kousek šunky
a lžíci salátu a vzali si i studenti. A také hospodyně Máry Capricor-
na…
„Vždycky jsem chtěla mít kiosk a tohle prodávat,“ řekla paní
Mooshabrová a jedla v dlouhých bílých rukavičkách šunku, vlašský
salát, „nikdy v životě jsem to nejedla, jen jednou, o svý svatbě, to
je už padesát let. Měli jsme svatbu na náměstí Annymarie Blažený
v radnici, to tam ještě tenkrát to velké skleněné nádraží nebylo, byla
to jen taková malá kaple. Jeli jsme podzemkou odsud z Blauentalu,
tam a zpátky, seděli jsme, museli jsme se držet, v zatáčkách to v těch
tunelech hází, od té doby jsem nikdy v podzemce nejela. Jednou
jsem měla jet taxim… No a svatbu jsme měli za radnicí U Zlatýho

– 318 –
kočáru. Ta hospoda tam už taky dávno není, jsou tam teď nový
moderní činžáky. Z hospody U Zlatýho kočáru nezbyla už ani cihla.“
„Život plyne rychle,“ řekl Oberon Felsach, vstal a přistoupil
k miskám na příborníku, „pár desítek let proti věčnu nic neznamená.
V jednom životě,“ Oberon Felsach nasypal z dózy na misky nové
uhlíky, polil je tekutinou a zapálil, „v jednom životě je pár desítek
let strašně dlouhá doba, ale ve věčnu nic. Bolest a radost v jednom
životě,“ nasypal na uhlíky kadidlo, „bolest a radost v jednom životě
se ve věčnu rozplyne a ztratí jako tento dým, který se tu začíná
měnit v obláčky.“ Dořekl a šel si opět sednout ke stolu a paní Moos­
habrová pomalu dojídala šunku, salát, dopíjela víno a myslila si:
„Vskutku je to pravda, mluví jako dospělý, jako spisovatel.“ A pak
se Oberon Felsach nadechl sladké nebeské vůně, podivně se usmál
a řekl:
„Ale paní Mooshabrová. Ve Fettgoldingu žádní Mooshabrovi
nikdy nebyli a vy jste nikdy nebyla ve Fettgoldingu. Vlastně…“
Oberon Felsach se podivně usmál a znovu se nadechl vůně z mi-
sek, která se vznášela jídelnou, „ve Fettgoldingu Mooshabrovi byli,
muž sekal na poli žito, stavěl paňáky, spravoval kola, žena se starala
o chalupu… ale ti nikdy neměli děti. To je dnes už dokázáno ze sta-
rých kostelních matrik. Nikdy vás nikdo ani nevezl z Fettgoldingu
v žebřiňáku na Kočičí zámek, když jste chodila ve Fettgoldingu
do školy, protože jste tam do školy nikdy nechodila. Pravda je jen,
že jednou, když vám bylo asi pětadvacet, ale to už bylo dávno po
všem… jste navštívila Kočičí zámek, dovnitř byste byla však asi ne-
šla, i kdybyste byla mohla, chodila jste skutečně jen parkem a z okna
za záclonou vás viděl nějaký komorník či sluha, rychle jste utekla.
Pravda je též, že jste už dávno předtím chodívala do Černého lesa,
jenže ne u Fettgoldingu, ale kus dál, skoro na jiné straně, a ne na
chrastí. A jednou, to vám bylo asi dvacet a měla jste právě po svatbě,
jste tam do toho Černého lesa šla zas. Náhle se z kraje lesa proti
vám vynořilo obrovské veliké zvíře s hřívou kolem krku, taková

– 319 –
velká ohřívená myš. Vy jste se strašlivě lekla a prchala jste před
ní. Protože se proti vám rozběhla z kraje lesa, musila jste před ní
prchat do lesa, do lesa hlouběji a hlouběji, až pak na jednom místě
v jedné chvíli na vás strašlivě křikla. Křikla tak strašně, že obloha
nad vámi zařinčela, stromy se zatřásly a země zachvěla. Křikla,
abyste nevěřila v pánaboha, že není, abyste radši kopala řípu, ta
že vás aspoň uživí… to nebyl sluha ani šafář, to byla velká ohřívená
myš, a pak vám zmizela, jako když se propadne do země.“
Paní Mooshabrová dojedla šunku, salát, dopila víno. Hleděla
na černý ubrus a na hořící svíci, hleděla na suché květy ve váze
a stuhy pod ní s omšelým zlatým a stříbrným nápisem a hleděla na
dvě mísy koláčů, které stály poblíž jejích rukou. Hleděla na ty dvě
mísy koláčů a mlčela. Na krku jí mírně chrastily korále, barevné
bambusové koule, na uších se hýbaly ringle na dlouhých drátech
a na hlavě na klobouku se chvělo zelené a červené pápěří. V bílé
a červené tváři se však paní Mooshabrové nehnul ani sval. Máry
Capricorna po její levici se chvěla a třásla a studenti, na smrt bledí,
zmlklí, hleděli k čelu stolu…
„Obrovská myš vám na jednom místě v jedné chvíli zmizela,“ Obe-
ron Felsach se opět nadechl vůně a ruce s dlouhými nehty položil teď
na stůl, „bylo to v hluboké hloubce lesa, široko daleko kolem nebylo
jediné živé duše. Zmizela naráz a v té chvíli jste tam potkala dívku.
Viděla dívku spíš, paní, jak ta dívka vypadala…“ řekl Oberon Felsach
a s rukou na stole hleděl na paní Mooshabrovou černým zrakem.
„Pane,“ usmála se paní Mooshabrová a hleděla na mísy koláčů, „to
přece už nevím. Je to moc dávno. Sám jste řekl, že mi bylo dvacet.“
„Dvacet,“ kývl Oberon Felsach a znovu se nadechl sladké vůně
z misek, která se vznášela jídelnou, „dvacet a měla jste právě po
svatbě. Ne jak dívka vypadala, ale jak byla oděná.“
V jídelně se na chvíli rozhostilo ticho. Jen hudba ze zdi slabě hrá-
la a na miskách praskalo kadidlo. Pak paní Mooshabrová pohlédla
na hořící svíci, obláček kadidla se nad ní vznášel, a řekla:

– 320 –
 „Já ani nevím, zdali je tohle, co říkáte, vůbec pravda. Připadá mi
to jako pohádka, kterou jsem snad jednou četla. Byla to vesnická
dívka, byla v lese na chrastí.“
Oberon Felsach se usmál na smrtelně bledé studenty a na Máry
Capricornu, které stékal zpod čepce pot, a řekl:
„Vesnická dívka byla v lese na chrastí, to je významné. Kdybyste
byla řekla, že to nebyla vesnická dívka, ale byla v krinolíně, bylo by
to bývalo jasné. Ale takhle je to totiž…“ Oberon Felsach se usmál,
„ještě jasnější.“
Vtom byla hudba přerušena a ze zdi se opět ozval hlas.
„Ministr Scarcola zrušil stanné právo a vyhlásil amnestii pro
všechny politické vězně. Ministr Scarcola zrušil s okamžitou plat­
ností Státní tribunál. Před chvílí byli zatčeni běsi zatčeného despo-
ty Rappelschlunda, kteří mají na svědomí nevinné životy. Jsou to
Konrád Melz, Vincenz Sutin, Lena Vitesová, Martin Tatrman a Wezr
Mooshaber, bývalý hlavní strážný státní věznice. Zatčena byla i jeho
sestra Nabule Mooshabrová, prostitutka, a jeden kameník, jakýsi
cizí člověk, údajně Aureus Bekenmoscht alias černý pes, vteřinu
po zatčení se však probodl dýkou. Wezr Mooshaber týral vězně
zvláštním způsobem, totiž holou rukou, zpravidla ránou mezi oči,
sestra a mrtvý kameník mu pomáhali, dělili se s ním o věci kra-
dené vězňům a beztrestně páchali podvody. Policie o nich věděla,
ale nikdy je nemohla zatknout, patřili k běsům zatčeného vládce,
a teď dostanou provaz jako on. Budou,“ řekl hlas, „oběšeni.“
V jídelně vládlo hluboké ticho. Studenti a Máry Capricorna třešti-
li zrak k čelu stolu. Oberon Felsach hleděl na černý ubrus, na ruku
s dlouhými nehty a klidně oddychoval. A paní Mooshabrová v čele
hleděla na mísy koláčů a v její červené a bílé tváři se nehnul ani sval.
„Jak je hrozné,“ řekla po chvíli tiše a suše a hleděla na mísy ko-
láčů, „jak je hrozné, když rodiče mají zlé děti. Děti, které přijdou
do pomocný školy, polepšovny… stanou se z nich pomocný dělníci,

– 321 –
nádeníci… a nakonec… Jak je to hrozné pro rodiče i pro děti, na-
konec děti rodiče utrápí a čeká je provaz. Vezmeme si teď koláče.“
Paní Mooshabrová si přisunula rukou v dlouhé bílé rukavičce
dvě mísy koláčů a pokývala hlavou. A Oberon Felsach po její pravici
a Máry Capricorna po levici teď jasně viděli, že koláče jsou dvojí. Na
jedné míse byly koláče s hrozinkou, na druhé míse s mandlí.
„Vemte si nejprve vy,“ řekla paní Mooshabrová Oberonu Fel-
sachovi a ve tváři se jí nehnul ani sval, „pekla jsem je celý den, dala
jsem vanilku, hrozinky, mandle a hodně, hodně cukru… vemte si ko-
láč s mandlí.“ A podala Oberonu Felsachovi mísu koláčů s mandlí, ve
tváři se jí nehnul ani sval… a Oberon Felsach s pohledem upřeným
na černý ubrus si vzal a pomalu začal jíst. Paní Mooshabrová jej
chvíli pozorovala, pozorovala, jak jí a polyká, a v jídelně bylo v té
chvíli opět naprosté ticho. Jen jakási velmi tichá hudba hrála ze
zdi, na miskách praskalo kadidlo a obláčky se vznášely nad stolem,
pod nimi hořela svíce. A pak si také vzala koláč paní Natálie Moos­
habrová. Vzala si koláč s hrozinkou… a studenti a Máry Capricorna,
kteří na ni hleděli, měli dojem, že se usmívá. Polkla sousto a pak
sáhla kamsi do kapsy své dlouhé lesklé černé sukně. Vyňala háček
a podala si láhev limonády.
„Abych to dokončil,“ řekl Oberon Felsach, jedl koláč s mandlí a stu-
denti teď náhle měli dojem, jako by byl nějak proměněný… „život
je dlouhý, ale proti věčnu je to jen vteřina. Potkala jste v lese dívku,
spíš viděla, která nebyla v krinolíně. Byla to vesnická dívka, byla na
chrastí. Být to obráceně,“ Oberon Felsach se usmál s pohledem na
ubrus, „bylo by to jasné, řekl jsem. Ale takhle je to,“ Oberon Felsach
se usmál, „ještě jasnější. Ta dívka v lese na chrastí a v krinolíně jste
byla – vy. Jenže…“ řekl Oberon Felsach po chvíli ticha, v němž jen sla-
bě hrála hudba, praskalo kadidlo a hořela svíce… a pomalu jedl koláč,
„jenže ono je to zcela jedno. Nic se totiž nezmění, i kdybyste řekla,
že na chrastí jste byla vy a v krinolíně byla ona dívka. Neboť tam
v té hloubce lesa, v okamžiku, kdy se velká ohřívená myš propadla,

– 322 –
jste byla náhle oběma… Nešlo o dvě dívky, o vás a o ni, ale o jednu
jedinou, a tou jste byla vy sama. Nikdy jste ve Fettgoldingu nebyla, ale
Marii Zemi jste v dětství znala, měla ji ráda, byla to snad vaše jediná
kamarádka, i když jste s ní v životě nemluvila a ani ona s vámi…
a váš muž nebyl Medard Mooshaber, kočí v pivovaře. Váš muž nikdy
nebyl pochován v Drozdově u Etlich. Kočí Medard Mooshaber nebyl
váš muž, byl to cizí člověk, který u vás později žil a převzal vaše
přisvojené jméno. Nikdy jste s ním nebyla oddána na radnici, protože
jste už tehdy byla vdova a nechtěla jste se vdát podruhé, měla jste
to za hřích. A neměla jste tedy po něm ani penzi, neměla jste ani tu
penzi po kočím v pivovaře. Žila jste ta celá předlouhá léta jen ze svých
grošů ze hřbitova. Mooshaber padl ve válce a je pohřben v Drozdově,
měl vás rád, ale váš muž to nebyl. A Wezr a Nabule Mooshabrovi
nebyli vaše děti, nikdy jste žádné děti neměla. Byli adoptivní, úplně
cizí lidé, a vy jste na ně strašně doplatila.“
Paní Mooshabrová v tvářích červených a bílých, s nabarveným
obočím a rty, s ringlemi v uších, s barevnými korály, bambusem,
na krku, v klobouku s dlouhým chvějícím se pápěřím a v bílých ru-
kavičkách seděla v čele stolu, jedla koláč s hrozinkou a její tvář byla
naprosto nehybná a klidná. Hleděla chvílemi na Oberona Felsacha,
jak dojídá koláč s mandlí, chvílemi na studenty, kteří byli bledí a ne-
hybní, na Máry Capricornu, hospodyni a svou kamarádku z dětství,
která ji neznala a nikdy v životě s ní nemluvila… a hleděla na hořící
svíci na ubruse, nad níž se vznášel obláček sladkého dýmu, na suché
květy ve váze se stuhami. Z rádia ze zdi teď zaznívaly hlasy, provo-
lávající slávu kněžně vdově panovnici Augustě, a do těch statisíců
hlasů se mísily vojenské pochody. A náhle se do těch statisíců hlasů
a vojenských pochodů začal mísit hlas zvonů. Paní Mooshabrová to
však ani neslyšela. Hleděla na Oberona Felsacha, jak dojídá koláč
s mandlí, dojídala i ona svůj koláč s hrozinkou a hleděla na hořící
svíci, nad níž se vznášel obláček kadidla. A řekla:
„Učila jsem se v mládí jednu básničku.“

– 323 –
 A pak pomalu za vojenských pochodů a zvonů přednášela:

Stařenka slepá z kostela kráčí,

cestu si berličkou hledá a značí.
Berličkou hmatat není tak snadné,
stařenka slepá často upadne.

Pak řekla:
„Když byli Wezr a Nabule malí, zpívala jsem jim ukolíbavku.“
A poprvé se napila z láhve označené Limo a pomalu, za vojenských
pochodů a zvonů zpívala:

Dobrý večer, dobrou noc,

v andělskou moc…
…
Zítra ráno,
až se probudíš.

A pak se ozvalo zvonění.

Máry Capricorna se vytrhla z  křesla a  vyběhla z  jídelny do
haly. Byla stará, malá, vetchá, jak běžela, chvěla se jak osika. Vstal
i Oberon Felsach, pomalu dojídal koláč… byl velmi bledý, ale klidný,
a vstali i studenti.
Paní Mooshabrová v čele stolu se usmála a řekla:
„A jak jsem mohla s tou Marií kamarádit, když jsem s ní nikdy
nemluvila. Jak jsem s ní mohla kamarádit, když jsem nikdy nebyla
ve Fettgoldingu. Jak…“
„Je možné mít přátele,“ řekl Oberon Felsach u křesla, pomalu
dojídal koláč a byl čím dál tím bledší, „je možné mít přátele, přátele,
a přece s nimi nikdy v životě nemluvit… Je možné mít přátele a vidět
je jen občas na dálku, oknem. Nikdy jste ve Fettgoldingu nebyla, ale
Marie Země občas jezdívala s otcem na Kočičí zámek, odmalička…“

– 324 –
 „A kdo tedy byl můj muž,“ řekla paní Mooshabrová v čele stolu
a usmála se, „kdo byl, když Medard Mooshaber v Drozdově u Etlich
jím není, a kde je pak tedy pohřben…“
A Oberon Felsach dojídal koláč s mandlí, byl čím dál tím bledší,
a řekl:
„Váš muž zemřel za týden po svatbě, byl prasynovcem Karla
Napoleona a je pohřben v knížecím paláci.“
V té chvíli paní Mooshabrová viděla širokými rozevřenými dveř-
mi jídelny, jak do haly, vedeni Máry Capricornou v bílém krajkovém
čepci a zástěře, vstupují nějací lidé, lidé v černých šatech, cylindrech
i v uniformách, a v jejich čele jde generál s delšími šedými vlasy
s poslem.
Paní Natálie Mooshabrová pohlédla na Oberona Felsacha, který
teď dojedl koláč a ve svých dlouhých černých vlasech, tmavých
šatech bledl už strašlivě, a klidně řekla:
„Jednou mě chtěl dav na ulici kamenovat.“
Pak řekla:
„Na Kočičím zámku bývávalo kdysi podle zkazek mnoho myší.
U mě celý život též. Jestlipak jsou myši také na Měsíci.“
A přebledý Oberon Felsach u křesla se usmál a zavrtěl hlavou.
„I když je tam prach a popel,“ kývla paní Mooshabrová v čele
stolu za vyhrávání vojenských pochodů a zvonění zvonů a barevné
pápěří na klobouku se jí třáslo, ringle na uších hýbaly a bambusové
koule na krku chrastily, „i když jsou tam pouště, holé pusté skály,
i když je to kraj smrti… když tam nejsou myši, přece je to jenom
země požehnaná.“ A spolkla poslední sousto svého koláčku.
A pak všichni lidé v hale stanuli před širokými jídelními dveřmi
tváří k paní Mooshabrové v čele stolu a posel se uklonil a řekl:
„Pan policejní ministr hrabě Scarcola.“
A generál s delšími šedými vlasy obnažil hlavu, hluboce se uklo-
nil a řekl:
„Jasnosti, venku je připraven zlatý kočár.“

– 325 –
 A v rádiu lid jásal a provolával slávu vdově panovnici kněžně
Augustě thálské a hrály vojenské pochody a hlaholily zvony… stu-
denti – ten ve tmavém kostkovaném saku, snad Lothar Baar, i ten
druhý, také hezky oblečený, snad Rolsberg, klečeli na zemi u jídelní-
ho stolu u křesel, páni v černých šatech s cylindry a v uniformách
klečeli před širokými jídelními dveřmi v hale a chlapec Oberon
Felsach, strašlivě bledý, s dlouhými černými vlasy, černýma očima
a předlouhými nehty, klečel u studentů u jídelního stolu. A kdesi
v rohu jídelny klečela sama samotinká stará vetchá Máry Capri-
corna, hospodyně v bílém krajkovém čepci a zástěře, a třásla se
a plakala. A paní Natálie Mooshabrová v čele stolu vstala z křesla,
dala ruku v bílé rukavičce na černý ubrus, pohlédla na suché květy
ve váze, na stuhy s omšelým zlatým a stříbrným nápisem a na hořící
svíčku, nad níž se vznášel oblak kadidla. Pak se usmála, vztáhla ruku
po lahvičce s názvem Limo a ještě jednou se napila. Pak ukázala na
mísu koláčů, v níž byly ty s hrozinkami, a řekla:
„Ty zničte. Ty s hrozinkami. Jsou otrávené.“
A pak pohlédla na klečící v jídelně, na Oberona Felsacha přeble-
dého, i na bledé studenty i na Máry Capricornu ubohou a plačící,
usmála se a řekla:
„Jen jedinou věc nevím. Jsou-li to vskutku ti studenti.“
A  pak pomalu, za vyhrávání vojenských pochodů a  hlaholu
zvonů, šla ke dveřím jídelny k policejnímu ministru. Šla pomalu
ve střevících bez kramfleků, pápěří na klobouku se jí chvělo, ringle
v uších hýbaly, korále na krku chrastily… jednou rukou v bílé ru-
kavičce si držela černou dlouhou lesklou sukni. Šla pomalu, pomalu
a už věděla přesně, kam dojde. Že dojde pár kroků před ministra
a klečící davy. Pár kroků před ministrem a klečícími davy se zastavi-
la, usmála se a řekla:
„Nařizuji a uděluji. Pro Albína Rappelschlunda milost. Milost pro
Wezra a Nabuli Mooshabrovy.“ A sáhla do kapsy své černé dlouhé
sukně a podala ministrovi jakési staré pečetidlo.

– 326 –
 Pak padla na koberec jako starý, suchý, podťatý strom, a ti, co
klečeli nejblíž, slyšeli její poslední tichá slova.
„To všechno byl můj osud. Bůh buď milostiv mé ubohé duši.“

Ten den pozdě večer, jedenatřicátého října, dva dni před svátkem
Dušiček, bylo oznámeno, že vdova panovnice Augusta thálská,
kněžna ze Saas-Beer, je mrtva. Zemřela, podlehnuvši otravě jedem,
na své pětasedmdesáté narozeniny, ve chvíli, kdy se po půl století
vracela na trůn. Zlatý kočár před vilou Oberona Felsacha odvezl
do paláce již jen starou mrtvou nalíčenou ženu v dlouhé černé
lesklé sukni, jupce a střevících, které byly bez kramfleků… s korály
z bambusu, ringlemi, kloboukem se zeleným a červeným chmýřím,
které se chvělo samo od sebe a nárazy kol, a navrch ještě přikrytou
černo-hnědě pruhovaným kabátem s obrovskou chlupatou hřívou.
Druhý den se zpívalo největší Rekviem, které kdy bylo v zemi prove­
deno, pět tisíc zpěváků a hudebníků, zpívalo se v katedrále svatého
Quida z Fontgollandu a zádušní mši sloužil kardinál arcibiskup
thálský. Rekviem řídil monsieur Scarone, v sopránech zpívala paní
Magdalena Knorringová z Péče a mezi hornami se ozýval pan Joa­
chim Landl a kdesi také snad i pan Zepheus Smirsch. Při Dies irae
vnikla do chrámu záplava světla.
Na starém zchátralém domě v Blauentalu visel nad vchodem do
průjezdu na skobě černý prapor jako v celém městě a v celé zemi
a lešení na dvoře u pavlačí bylo již svěšeno a také přede dveřmi
bytu paní Mooshabrové nebyla už jediná cihla, trakař ani sud. Když
se pak za týden v jedné nemocnici v Blauentalu probrala z agónie
správcová, první její slova byla:
„Jak strašné nervy musila ta ubohá žena mít, jak velkou byla
nucena být herečkou.“
A měla pravdu.

– 327 –
Ladislav Fuks
Myši Natálie Mooshabrové

Ilustrace na obálce volné zdroje

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 30. 1. 2020

ISBN 978-80-274-0419-3 (epub)

ISBN 978-80-274-0420-9 (pdf)
ISBN 978-80-274-0421-6 (prc)