Mrchopěvci

Jan Křesadlo
Znění tohoto textu vychází z díla Mrchopěvci tak, jak bylo vydáno
nakladatelstvím Maťa v Praze v roce 1999, a z autorského strojo­pisu
z archivu dědiců. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl
text redakčně zpracován.

§
Text díla (Jan Křesadlo: Mrchopěvci), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,
je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem
č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 28. 7. 2023.
 OBSAH

Poznamenání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Hlava I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Hlava II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Hlava III. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
Hlava IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
Hlava V. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59
Hlava VI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
Hlava VII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
Hlava VIII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
Hlava IX. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
Hlava X. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111
Hlava XI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
Hlava XII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141
Hlava XIII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
Hlava XIV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
Hlava XV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181
Intermezzo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200
Hlava XVI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205
Hlava XVII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211
Hlava XVIII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214
Hlava XIX. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224
 
Redakční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229
Příloha. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230
 Mnozí mi tu také lají
a teď, bohužel, se ptají,
proč ten blbej fór, bůhsuď?
Co vám po tom? Měl jsem chuť!
                                       Puškin: Car Nikita
 Poznamenání

Osoby této knihy se shodují s živoucími osobami zejména v tom, že

mají rovněž hlavu, ruce a další části těla. Mají rovněž obdobná du-
ševní hnutí, jak doufám. Jsou vystaveny vlivu prostředí, které působilo
na nějakých patnáct miliónů skutečných lidí.
Byl by v tom tedy čert, aby se nepodobaly některým skutečným
osobám. Líčení skutečných osob, ať za jakýmkoliv účelem, nebylo však
cílem této knihy.
Podle běžných pravidel řemesla jsou důležitější postavičky složité
transplanty psychofysických orgánů a je dbáno toho, aby vzniklý miš­
maš byl k nepoznání.
Co se týče postavy „člověka“, je ovšem fiktivní, ale podobné typy
v přírodě existují, věřte si to nebo ne.
Náš „člověk“ má, velmi případně, tři zdroje jako marxismus:
Jeho povolání, osud, zájmy a. t. d. jsou modelovány podle skuteč-
ného soudruha, avšak infernálně nafouknuty, jako kdybychom dělali
z kočky tygra. To se týká i části jeho soukromých zálib.
Co se týče další, více prominující části těchto zálib, tedy jejich způ-
sob je vzat od jiného, kdysi existujícího člověka, který byl zedníkem,
a jejich místo je inspirováno zprávou, která kdysi proběhla v gedněch
cizjch nowinách.
Popelář Döme je vzat ze skutečnosti, ale jeho popisovaná kriminál­
ní činnost je vymyšlená skrz naskrz. Cítím se povinen to velmi zdů-
raznit, aby ho snad náhodou někdo neidentifikoval a nechtěl popo-
tahovat.
Postavy celosvětového či celostátního významu, které v knize
pří­mo nevystupují, ale pouze se rýsují v pozadí, mohou mít různou,
obecně nízkou zakamuflovanost, jak právě vhodno. (Na př. soudruh
Stalin.)

–7–
 Podobně i postavičky, které se jen mihnou a nedělají nic kompro-
mitujícího.

Tato kniha může být v některých svých partiích pokládána za hnusnou.

To nese s sebou jednak duch doby, jednak doufám, že tato hnusoba
není samoúčelná. Doufám také, že je vyvážena jinými, positivnějšími
faktory. Tento druh slátaniny je ostatně charakteristický pro život
na této planetě, který jsem se tak pokusil odrazit aspoň v určité míře
jeho vlastní složitosti.

Auktor

–8–
 Hlava I

Bylo – nebylo…
Bylo někdy po roce čtyřicet osm, ale ještě daleko před obdobím
tání, jako v tak mnohých emigrantských románech.
Soudruzi byli dosud v líbánkách se svou importovanou příšerou
a dělali, co jí na očích viděli.
Většinu věcí buď zakázali, a co nemohli, to aspoň zpitvořili a zka-
zili.
Některé věci však nechali, buď prozatím, než na ně dojde, nebo
než jim to dojde. Často to byly věci, které poradci neznali z domova
z Asie, takže je nenapadlo, že by mohly v Evropě vůbec suščestvo-
vat.1
Mezi tyto věci patřilo například pohřbívání a věci kolem něho,
což je pro tuto vyprávěnku důležité.
Pro ty, kteří nejsou z nějakých důvodů pamětníky, snad dodáme,
že celková životní úroveň byla tehdy už nižší než ve stejné době na
Západě, ale dosud mnohem vyšší než v Sovětském svazu a většině
jeho ostatních satelitů.
Kromě toho, ačkoliv bylo právě začátkem léta, pršelo téměř jako
v Anglii.

* * *

Na okraji rozsáhlých pohřebišť, která se nacházejí na východ od

středu Města, je vícero hospod. Do těchto hospod zapadají téměř
od nepaměti ti, kteří mají co do činění s procesem pohřbívání.

1  Podle českých pramenů začíná psychologická Asie zhruba za Moravskou Tře­

bovou. Podle Němců již v Chebu.

–9–
 Co tyto řádky píšeme, sedělo v jedné z nich čtvero mužů, jejichž
úkolem bylo obstarávati čtyřhlasé zpívání na těch pohřbech, kde
si to pozůstalí poručili.
Pili čaj s rumovou náhražkou, neboť počasí bylo vlhké a studené,
čekajíce na další pohřeb, při němž jim bude účinkovati.
Plochu hřbitova bylo lze srovnati s velkým zeleným jezerem či
menším mořem a čtveřici mužů přirovnat k ztroskotancům, vyvr-
ženým na břeh.
V poněkud jiném smyslu to vskutku ztroskotanci byli, protože
zpívat na funusech není vůbec žádná kariéra.
První tenorista měl hlavu holou jako pštrosí vejce nebo Telly Sa­
valas.2
Byl dosti slušně oblečen v kožený kabát po Němcích a ve svetr
ke krku. Kdysi míval skutečně hlas, ale všechno si to zkazil nadměr-
ným pitím. Kromě mrchopění byl dosud výpomocným sborákem
v operetě, ale jeho osud zde byl již zpečetěn, protože měl tremolo
jako vox humana romantických varhan.
Jeho tvář silně připomínající holohlavého farizeje z Tizianova
„Peníze daně“ byla protkána apoplektickými žilkami.
Neříkal nic a zvolna popíjel.
Jmenoval se třeba Tůma.
Další muž se podobal silně papoušku nebo karikatuře profesora
hudby.
Byl velmi malý, a kulhal, což ovšem při sedění za stolem nebylo
právě vidět. Hůl s gumovým koncem měl zobákem držadla zavěše-
nu o opěradlo prázdné židle.
Měl silné brýle a ocelově šedé vlasy, padající až na ramena
způsobem v oné době krajně nezvyklým. Jeho temeno však bylo
holé.

2  Byl to řádný mužský kvartet, čítající dva tenory a dva basy. Chyběl mužský
alt, který je dosud k slyšení jen v Británii, jejích državách a exkoloniích.

– 10 –
 Rovněž jeho tvář byla karikovaným způsobem umělecká, s jem-
ným zahnutým nosem a dětskými ústy.
Byl tak zvaně hladce oholen, t. j. měl asi třídenní šedivé strni­
ště.
Poslední platilo s patřičnými modifikacemi i pro ostatní členy
kvarteta, neboť bíbry přišly do módy mnohem později.
Jeho ruce byly nápadně maličké.
Jeho podivné vzezření bylo poslední připomínkou dávných dob,
kdy býval zázračným hudebním dítětem, opravňujícím k divokým
nadějím.
Byl velice zatrpklý a cynický a nesnášel církev a její hierarchii,
ačkoliv ho, přesně vzato, živila, i když ovšem dosti nuzně.
V popisované čtveřici zastával funkci doprovazeče a prvního ba­
sisty.
Proč se lépe neuplatnil, bylo těžké hádat, protože na př. nepil.
Bylo lze předpokládat s jistou nadějí, že snad má doma v šupleti
nějaké vynikající skladby, daleko předstihnuvší svou dobu, féerická
kvarteta, úchvatné symfonie a podb., což by tuto sprásknutou exis-
tenci přece jen ospravedlnilo.
Bohužel tomu tak nebylo:
Jeho církevní skladby, z nichž některé vyšly i tiskem, měly sice
virtuosní varhanní part, ale jinak byly prázdné jako hluchý ořech.
Seděl nehnutě a jeho promaštěný umělecký širák, ležící na stole,
se podobal výkalu dávno vyhynulého obrovského zvířete, na pří-
klad Dinotheria.
Ke všemu měl ještě nepravděpodobné, latinsky znějící jméno
Turgo.
Další muž měl husté tmavohnědé vlasy, jen nepatrně na skráních
prošedivělé. Celkem normální úpravy.
Byl hubený a kostnatý a jeho tvář, jakoby vyřezaná z tvrdého dře-
va, měla permanentně utrápený, téměř plačtivý výraz, jsouc slo­žena
do četných, šikmo dolů probíhajících vrásek.

– 12 –
 Obrovský ohryzek, vyvstávající na šlachovitém krku, dával tušiti,
že toto je druhý basista čtverozpěvu.
Z profilu bylo vidět, že téměř postrádá brady.
Jeho ruce, objímající rumolínový šálek, byly obrovité, avšak ni­
koli upracované. Měl nápadný, zřejmě laciný prsten s červeným
kamenem, či spíše sklíčkem.
Jeho boty rovněž připomínaly zásuvky šifonéru.
Jeho tvář byla v souladu s jeho jménem, neboť se nazýval Krů-
ta.
Naslouchal uctivě Turgovi, nebo snad Turgonovi3, který právě
vykládal podrážděným papouščím hlasem o rozdílu mezi lomeným
a zkráceným pedálem na starých varhanách.
Bylo zřejmé, že Turgo je zde jakousi hlavou čili šéfem.
Podobně jako Turgo zastával i  Krůta nevděčnou a  mizerně
placenou funkci kostelního varhaníka, on zejména na periferii
města.
Přesto si stál poměrně dobře.
Měl motorku, na které dojížděl za svými funkcemi, a díky této
zvýšené pohyblivosti byl schopen vydělat více než ostatní, odkázaní
na veřejný transport.
Kdesi, na samém okraji Města, kde už vlastně přestávalo, měl
malý domek, snad po rodičích, kde choval různé domácí živočichy,
jako králíky, slepice a kozy.
Na rozdíl od Turgona, který byl padlým koncertním mistrem, bylo
varhanní umění Krůtovo dosti skromné, neboť byl původně zámeč-
níkem. To však při všeobecném úpadku církevního muzicírování už
dávno nevadilo.
Byl shánčlivý a hrabivý jakýmsi přízemním, nepříliš lukrativním
chalupnickým způsobem.

3  Z latinského Turgo, Turgonis.

– 13 –
 Kromě varhaničení, mrchopění, mírné šmeliny a. t. d. rovněž me-
louchařil na pracích zámečnických, mechanických, klempířských
a jiných, neboť byl celkově velice zručný.
Jeho relativně dobrá ekonomická posice se odrážela i v tom, že
měl, podobně jako Tůma, kožený kabát.
Jeho rurální podstata se dále vyjadřovala také v tom, že byl ná-
božný jakýmsi samozřejmým, nefilosofickým a značně pokrytec­
kým způsobem, vnímaje postavy katolického pantheonu jako fetiše,
které mu mají zajišťovat hmotný prospěch.
Jeho plačtivě vrásčitá tvář byla výslednicí chronického osobního
problému, o němž později.

* * *

Čtvrtý muž, jehož vypichujeme, ponechavše si ho až na konec, budiž

zván Zderad.
Byl to ještě mladík.
Jakási lunární unylá bledost pokrývala jeho pravidelné a celkem
příjemné rysy poněkud jižního typu.
Měl temné vlasy s nejprvnějším tušením budoucí pleše v oblasti
temene.
Postavu měl dobře urostlou, ale skleslou. Jeho široká ramena
po­krýval skromný umaštěný pršiplášť.
Jak vyplývá ze souvislosti, zastával zbývající part v kvartetu, to
jest druhý tenor.
Měl sice příjemný, dosud rovný a poněkud flétnový hlásek připo-
mínající úhlednou sůvičku, ale nemohl pořádně ani dolů, ani moc
nahoru.
Tomuto nedostatku mohl ve smíšeném sboru odpomoci nasta-
vením fistulí, ale rvát první tenor proti trojici mrchopěvců bez krytí
shora dlouho nedokázal.

– 14 –
 Byl tudíž permanentně dosazován do druhého tenoru, jenž je
vždy pariou mužského sboru, neboť ho v pádu potřeby může zpí-
vat prakticky každý, s možnou výjimkou majitelů zvlášť hutných
a hlubokých basů.
I jinak byl na periferii.
Byl nejmladší z kvarteta, neměl stálého příjmu z jiných zdrojů
a ke všemu byl bývalý inteligent.
V dobách hojnosti nikdy nepomýšlel na to, živiti se jakýmkoliv
způsobem hudbou, a již proto jím zludračelí profesionálové poně-
kud pohrdali.
Před několika lety ho revoluční hrůzostroj náhodou zachytil do
svých koles a nakonec vyvrhl, sice bez většího zmrzačení, ale se
šrámy dostatečnými pro zbytek života.
V procesu vyplivnutí se Zderad zachytil mrchopěveckého voru,
jehož se pevně držel, protože to bylo přece jen lepší než kopání
nebo pilování ve fabrice, i když to vlastně vynášelo ještě o něco
méně.

* * *

Pohřbívací průmysl, z nějakého důvodu opomíjený revolučními po-

kořiteli časoprostoru,4 poskytoval jakýsi podřímlý, melancholický
asyl.
Velké hřbitovy velkoměst jsou vůbec příjemnou a smířlivou in­
stitucí.
Proti obyčejným parkům mají tu výhodu, že tam většina lidí ne­
chodí jen tak na procházku s rodinou, nesmí se tam hulákat, hrát
fotbal, jezdit na koloběžce, psi se tam u nás, ve střední Evropě, z tra­
dice rovněž neberou.

4  Sovětská budovatelská píseň Мы покоряем пространство и время, мы

молодые хозяева земли!

– 15 –
 Jsou tam krásné, staré a moudré stromy, jaksi klidnější a důstoj-
nější než v normálních parcích, nechodí tu zmrzlinář a prodavač
burských oříšků.
Nerušeni žijí zde ptáci a drobná divoká zvířata, v nepravděpo-
dobné rozmanitosti druhů.
Je možno zde dlouho procházet, aniž bychom potkávali zbyteč-
ně mnoho lidí. Do zapadlejších koutů noha nezabrousí po dlouhé
hodiny, ba dokonce dny.
Četné kamenické práce poskytují poučení v rozličných ohledech
a jemná melancholie uplývání vydechuje z nápisů.
Není zde plakátů vyzývajících k ostražitosti, bdělosti a plnění
pětiletky.
Heslo „Sovětský hrobař – náš vzor“ nelze tu vztyčiti, již z důvodů
osobní bezpečnosti.5
Podobně nelze též bojovat za více a lepších pohřbů.6
Vzhledem k tomu, že Lenin žije a bude žít,7 nespatřujeme zde
jeho tatarských rysů.
Analogicky se to má i s márnicemi a pohřebními kaplemi, jakož
i s procedurami doprovázejícími rozličné druhy sepultur.
Pulsující život radostného budování pulsuje mimo hřbitovy, ohlí­
žeje se po nich jen zpovzdálí s pověrečným úlekem a div, že se neuvě­
doměle nepokřižuje.
Hejna krucifixů, která vypouštějí plesající občané z huby jen kra­
dí a potajmu, zde dosud pyšně strmí v nepohnuté, petrifikované
a insolentně hmotné podobě.

5  Jednou se stalo, že ve fakultní psychiatrické klinice University osazenstvo

vztyčilo nápis „Sovětský blázen – náš vzor“, který byl ovšem urychleně odstra-
něn.
6  Srovnej s obvyklým sloganem padesátých let „za více a lepší X“, kde X zastu-
puje nějaký produkt.
7  Podle Majakovského básně Комсомольская.

– 16 –
 Tabu smrti stojí u bran hřbitovních s plamenným mečem jako
archanděl Gabriel před vraty ráje. Většinu času odhání úspěšně revo­
luční všetečky.
Na hřbitově není času, a když, tak sotva.
Poznamenejme ještě, že v době našeho vyprávění nebyl dosud
plně objeven a oceněn fakt, že pohřbů a hrobů lze používat k de-
monstracím za lidská práva a k jejich následnému rozhánění.
Proto v ní platilo vše dosud řečené zatím prakticky bez výjimky.

* * *

Tuto situaci ocenil Zderad okamžitě intuitivním aktem poznání bez

diskursivních rozkladů.
Termín „vnitřní emigrace“8 nebyl sice v jeho době dosud publiko-
ván a snad ani vymyšlen, nicméně je‑li na světě místo a zaměstnání,
kde lze co nejlépe a nejbezpečněji ignorovat radostný dnešek, je to
beze sporu hřbitov a co s ním souvisí.
Z toho lze usoudit, že Zderad byl mladík dosti inteligentní a svým
způsobem i praktický, i když poněkud výstřední, protože tento svůj
vhled aplikoval silně netradičním, nečeským a materiálně nevýhod-
ným způsobem.

* * *

Co tyto řádky píšeme, seděla čtveřice právě vylíčených mrchopěvců

v hospodě a pila čaj s rumolínem, konversujíc, v osobě Turgona, o lo-
mených a krácených klaviaturách, zatímco venku lilo jako z konve.

8  Český nebo možná zobecněný sovětský koloniální termín. Takový emigrant

se stahuje dovnitř a ignoruje politickou realitu kolem, jak jen to jde. Jedním
z nejznámějších a nejradikálnějších „vnitřních emigrantů“ byl básník Vladimír
Holan, který více než patnáct let neopustil svůj dům.

– 17 –
 Zderad měl před sebou kromě čaje ještě kus notového papíru,
který plnil notičkami, občas se zarážeje, pohvizduje a pobruku-
je.
Vdova nastávajícího nebožtíka si totiž poručila poněkud suspekt-
ní a nebezpečnou píseň „Ach, synku, synku“9, což jí bylo po jistých
rozpacích komunální službou povoleno.
Vzhledem k neobvyklosti skladby a v obvyklém organisačním
frmolu zapomněl Turgo přinést příslušné noty (ačli je vůbec vlast-
nil), přičemž členové kvarteta neznali zpaměti žádnou čtyřhlasou
úpravu, kterou by uměli všichni tu samou.
Byv kvůli tomu soudruhy pokárán, urazil se Turgo hysterickým
uměleckým způsobem a odmítl píseň sám na fleku upravit, ačkoliv
to dobře uměl a v pádu potřeby vždy sám dělal.
Věci se tedy ujal Zderad, částečně proto, že byl, po Turgonovi,
zřejmě nejkompetentnější, částečně však též proto, aby se ukázal
užitečným a hodným společnosti tak proslulé.
Zderad nikdy nenavštěvoval kursy harmonie, ale kdákával po
sborech už od gymnasiálních let, takže mu příslušné obraty za ta
léta zcela nenásilně a samočinně naskákaly do hlavy.
Nevěděl sice často, jak se příslušné akordy a spoje jmenují oficiál­
ně, ale dovedl jich všech bez obtíží a správně používat.
Tím nechceme říci, že byl v tomto směru nějak zvlášť nadaný.
Takových talentů bývalo (a doufáme, že ještě je) v Čechách za kaž-
dým kamenem.
Načrtnuv tedy s furiantskou křivkou houslový a basový klíč ve
dvou osnovách pod sebou a spojiv obě řádky tučnou barokní svor-
kou, napsal nejprve dvakrát pod sebe ¾.
Poté, kontempluje chvíli mrtvičnou bleskovici Tůmovu, rozhodl
se rychle a přidal ještě před to dvě béčka.

9  Tuto lidovou píseň měl v oblibě T. G. Masaryk. Píseň byla proto v komunistic-
kém režimu víceméně tabu. Není to výhradně pohřební píseň, ale zazní i tam.

– 18 –
 Krůta vzal dole Es bezpečně, avšak žádat na Tůmovi vysoké a bylo
s postupem času stále nehumánnější.
Po těchto preambulích pustil se Zderad s gustem do harmoni-
sace.
Hvězda Zdeňka Nejedlého10 zářila tehdy u vysokém zenitu, takže
čím wagnerovštější a minulestoletnější, tím socialisticky realistič-
tější a lidovější bylo tehdy vše, co znělo či pělo.
Tento jednoznačný a nesmlouvavý princip antiburžoasního es-
tetična obracel nyní Zderad v praxi, která jest, jak víme, jediným
kritériem theorie.
Pod rukama mu ruče rostla chromatická parodie, zářící všemi
barvami jako vycpaní papoušci pod skleněným šturcem v saloně
vlasteneckého průmyslníka za starého Rakouska.
Konec konců, většina mrchopěveckého repertoiru byla stejně
tohoto typu, zdůrazňujíc tak defunktní hudební vkus starého poda­
gristy na ministerském křesle.
Dopustiv se poslední plyšové oplzlosti, na posledním „tatíček
se‑he ptá“ (g mol, es mol, b dur, ges dur, b dur), dokončil Zderad
„oral‑li jsi“ celkem normálně, a podal papír Turgonovi.
Krátkozraký velmistr pozvedl přísně papírek k nosu a pečlivě
jej zkoumal.
Pravděpodobně chtěl holobrádkovu úpravu původně zavrhnout,
ale čas příliš spěchal.
„Dobrý,“ pravil tedy neochotně, „pojďte si to potichu střihnout.“
Mrchopěvci se shromáždili kolem Turgonových ramen a piánko
zapěli:

10  Zdeněk Nejedlý byl starý muzikolog žulových názorů, shodou okolností
komunista, a tak se po převratu stal prvním ministrem školství. Diktoval hudební
vkus celé zemi. Z osobních důvodů potlačoval Dvořáka a zbožňoval Smetanu
a Wagnera. Své rozhodnutí vysvětloval marxistickým žargonem. To bylo obzvláš-
tě vtipné, neboť jeho vkus byl extrémně konzervativní a „buržoazní“.

– 19 –
 Smutná, čistá, lidová melodie vydržela i wagnerovský plyš, tak
jako obraz Hradčan podivuhodně snese všechny pohlednice a upo-
mínkové hrnce, aniž by tím byl degradován.
Všichni v hospodě věděli, o co v podstatě jde, čemuž se říká spo-
lečné kulturní dědictví.
Výčepní zaslzela.
V pozadí místnosti pozvedl jakýsi pásek bděle a ostražitě dobr-
manský čenich.
Než se však rozkýval k akci, dozněla již tichá pohřební píseň
posledním tonickým akordem, do kterého Krůta z vlastní iniciativy
podsadil ještě docela slušné kontra Bé.
Poté se mrchopěvci vyřítili do deště směrem ke hřbitovu.
Pásek s dobrmaní hlavou ještě chvíli větřil, ale pak se uklidnil.
Buď mu došel smysl činnosti jako dovolený, anebo prostě ne-
chtěl moknout.

– 20 –
 Hlava II

Zhruba severozápadně od hřbitovního moře jsou slamy, nebo ales-

poň tam tehdy byly. Pochybuji ostatně, že by je soudruzi již odstranili,
ačkoliv je to nejspíš již takových třicet let v plánu.
Stavění pomníků, mausoleí a representačních budov je zajisté
důležitější, a kromě toho vremja ně chvátit.11
Ačkoliv, přesně vzato, možné je všecko.
Slamové ulice mají často jména lechů a vladyků a podobných
in­dividuí, to jim však nikterak nepomáhá.
Jdeš‑li přímo na sever od severní zdi nejkrásnějšího krchoviš-
tě, přijdeš k rybníku, kde se v březnu scházívají ropuchy k orgiím.
Později tam pak nacházíme jejich pulce mezi rezavými hrnci a ža-
bincem.
Za rybníčkem, spíše trochu na západ, se temení holé připosra-
žené vršky, rozbrázděné různými krátery. Do těchto kráterů se pro
změnu slézají zase lidé, avšak spíše v letních měsících a výhradně
potmě.
Z temene jednoho z pahrbků lze nahlédati do dvora, tvořeného
trojmem domů postavených zhruba do neúplného čtverce.
Tu spatřujeme, hluboko pod sebou, studnu dvora s klepadlem
na koberce a nedomrlou zahrádkou sestávající zejména z břečťa-
nu.
Řady pavlačí, snad jen částečně dřevěných a původně zcela, nyní
jen částečně, zasklených, obtáčí tyto domy zvnitřku asi ve třech
vrstvách. Z pavlačí se pak vchází do slamových doupat.

11  Время не хватит. Není kam spěchat. Slavná ruská fráze, obdobou „mañana“.

– 21 –
 Na rozdíl od poměrně možného Krůty nacházíme na jedněch
dveřích oválnou smaltovanou tabulku, na které je krasopisnou
kursivou napsáno:

Zde, bohužel, jest mu bydliti.

Obydlí Zderadovo sestává z jediné místnosti, velmi případně
vyvedené ve tvaru rakve.
Dvě kratší zdi nemají totiž obrys obdélníku, ale tvar symetrické-
ho, anisoskelického šestiúhelníku, tak jak kratší stěny rakve, je‑li
pokryta víkem.
Delší strana je pak zdéli asi pětmecítma kroků, což, jak vzdělanci
vědí, neznamená snad pětadvacet, nýbrž pouze patnáct, a to ještě
stěží.12
Na šířku je to pak asi čtyři nebo pět podobných jednotek.
Kromě dveří, vedou do místnosti též dvě okna, jedno z pavlače
a druhé, poněkud větší, na opačném konci do ulice.
Místnost je zhruba v  polovině rozdělena jakousi záclonou
po­bíhající na mírně zrezivělém rámu pomocí rovněž rezavých
kroužků.
V části blíže ke dveřím je nanicovatý sporák a spousta jiného
ku­chyňského harampádí, jakož i stůl a asi tři židle.
V druhé části se pak nalézají v podstatě dvě jakási kanapata, kaž-
dé u jedné stěny, a dětská postýlka známého tvaru dřevěné klece.
Všemi smysly v nás vnikají vjemy chudoby, ale menší, než co
existovala za první republiky nebo jaká je v Sovětském svazu.

12  Mecítma je staročeská zkratka slov „mezi desítma“, takže pětmecítma by

se sice dalo chápat jako pět mezi první a druhou desítkou, ale odpovídá rovnici
10 + 5 + 10. Pozn. V. Z. J. Pinkava.

– 22 –
 Vskutku, v roce čtyřicátém pátém zavítal do jiného bytoviště ve
stejném domě rudoarmějec, který se domníval, že tam bydlí inže-
něr.
Zanechal pak po sobě zrzavou dcerku jménem Naďu, avšak v tom­
to případě o znásilnění nešlo.
V té době však bydlíval Zderad ve slušném občanském bytě se
svými rodiči ve zcela jiné části Města.
Čas však oponou trhnul13 a z oné doby mu, kromě vzpomínek,
zůstala pouze již zmíněná smaltovaná tabulka.

* * *

Zvečera se vyčasilo.
Vůně mokré zeleně zaléhala z pohřebišť a rumišť až sem.
Nebe bylo mírné jako kravské oko.
Zderad ležel na jednom z kanapat a nedělal nic.
Jeho žena, dost slušně vypadající pihovatá a nazrzlá blondýna
s mírnou pravostrannou kyčelní luxací, byla pryč na jakési schůzi,
neboť se živila odborným učitelstvím a bylo jí dbáti o kádrový pro­
fil.14
Jejich dítě, kučeravý, asi tříletý hošík jménem Záviš, byl pryč
v týdenní školce či jeslích, podle toho, jak se to pro tříleté jmenuje,
což už si nepamatuju.
Zderad byl příjemně sám.
Tento svět, který sice za moc nestojí, ale není určitě nejhorší
ze všech myslitelných světů, poskytuje zhusta příjemné momenty
i pro ty, ke kterým se obecně chová sprostě.
13  „Čas oponou trhnul – a změněn svět!“ Jan Neruda, Romance o jaře 1848.
14  Komunistický vynález k ovládání lidí. Každý zaměstnavatel měl „kádrové
oddělení“ (odděleně od personálního), jehož předsedající „kádrovák“ vedl zá-
znamy o lidech s ohledem na jejich politickou spolehlivost. Profil učitele byl
obzvláště citlivý.

– 23 –
 Sladká, melancholická resignace sestoupila v té chvíli na slamo-
vou oblast a naplnila Zderadovo doupě až po okraj, jako průzračná
tekutina.
Jakýsi archanděl s rybím ocasem zdál se cvičiti na průhlednou
trumpetu posledního soudu, aby měl pro tuto příležitost dobrý
nátisk, ale místo přísných fanfár produkoval cosi na způsob slastně
naříkavého blues.
Stíny rorýsů prchaly po mírně narůžovělém a nazelenalém čele
obytné rakve a jejich závrativý hvizd se blížil a vzdaloval.
Natažen na svém loži, kontemploval si Zderad svůj předčasně
skončivší život, jehož chuť byla v podstatě přece jen sladká.
Hořkost a kyselost, která ho dříve často naplňovala, ustoupila do
pozadí a dodávala teď pouze příjemnou příchuť, jako mívají her­bál­
ní čaje.
Obrazy věcí vystupovaly z jeho paměti a opět odplývaly jako
odrazy na vodě.
Celý jeho dosavadní život se v nich zrcadlil v jakémsi zjednodu­
šeném a zhuštěném tvaru, dávaje tušiti, že snad přece jen má jakýsi
smysluplný tok, byť nepochopitelný pro omezenou lidskou inteli-
genci.
Tak prý defilují obrazy života před vnitřním zrakem těch, kdož
umírají, zaujímajíce v objektivním čase jen nepatrný okamžik.

* * *

Bylo by možná zajímavé vylíčit tento běh fantasmat, a tak zasvětit

konsumenta do historie a vnitřního světa Zderadova.
Jedním ze způsobů, jak tak lze učinit, je podávat vzpomínky po
kapkách mezi líčením přítomných událostí.
Tuto literární metodu, ač vynikající, však aplikovat nehodláme,
protože se nám zdá, že by se tady nehodila.

– 24 –
 Jakási netrpělivost nám rovněž brání uvádět Zderadovu minulost
podrobně v jednom tahu, a proto se omezíme jen na hrubé schéma
jako při popisu jeho obydlí.
Nesouhlasíme s tlustými romány, kde se podrobně líčí celá histo-
rie hlavních postav, často i po několik generací, počínaje dědečkem,
načež vlastní akce je smrsknuta do poslední třetiny či pětiny. Kromě
toho, že je tím konsument vzat na hůl, pokládáme tento druh lite-
rární produkce za poněkud unavující.
Zderad se pozoroval, jak vyrůstá v průměrné, mírně zazobané
rodině jako nadaný hoch opravňující k nejlepším nadějím.
Viděl se, jak celkem bez obtíží proplouvá protektorátem a vy-
nořuje se na jeho konci vstříc lepším zítřkům. Poté to zarachotilo
a mříž zapadla.
S pocitem, že tohle přece není možné a že se mu to musí všechno
jenom zdát, pozoroval Zderad úplnou destrukci svých dosavadních
osudů.
Jeho otec, celkem snesitelný despota zastaralých názorů, jedno-
ho dne zmizel jako papírový drak, který se utrhl ze šňůry.
A tak, jako drak mizející v obloze táhne za sebou svůj ocas ozdo-
bený bábrlaty, odtáhl otec za sebou všechno, co tvořilo Zderadův
život přítomný i budoucí.
Drasťáky o komunistických basách se, co tyto řádky píšeme, asi
už přejedly; ani my se v nich nehodláme kochat.
Budiž však poznamenáno, že Zderadova otce jednoho dne v úřa-
dě lízli a po čase oznámili, že spáchal sebevraždu ve vyšetřovací
vazbě.
Nikdo se nikdy nedozvěděl, proč byl vyšetřován.
Zderadova matka to nepřežila.
Zderadova sestra zmizela úplně beze stopy.
Jako lidštější, příjemnější hypothesa se dalo míti za to, že snad
utekla na Západ. Silný kontingent sadistů v řadách Státní bezpeč-
nosti opravňoval však i k jiným možným interpretacím.

– 25 –
 V procesu třídní očisty pak nějak zmizel i nevelký majetek Zde-
radovy rodiny a – pochopitelně – Zderadovy studie.
Následovala pak vojenská služba.
Pravděpodobně díky nějakému administrativnímu přehmatu ne-
byl však Zderad poslán k černouškům15 a dosloužil jako prostý vojín
se zbraní v ruce, to znamená za pouhé předepsané dva roky.
Později se Zderad ocitl za kasární branou a prakticky na dlažbě.

* * *

V této fázi vstoupil Zderadův život do svého nynějšího, jakoby post­

humního stavu.
Agonie víceméně skončila a nastal klid sladké živoucí smrti.
Jakýsi filosof, jehož jméno, národnost a historický výklenek Zde-
rad už dávno zapomněl, zdá se tvrditi, že mentální vibrace přitahují
kulisy vnějších osudů.
Snad na tom něco bude, neboť Zderadova zaměstnání se odtud
počala vyznačovat odpovídajícími vlastnostmi.
Mentálním okem se nyní spatřuje na hladině rybníka nesoucího
jméno Posel.
Plechový člunek poháněný naftovým motorkem podřímle puká
a na obzoru vystupují obrysy zříceného hradu.
Ocelovými čelistmi okusuje člunek rákosí, jehož otepi pak Zde-
rad vidlemi odstrkuje z cesty.
Volavka pluje neslyšně k hřadovišti, vlekouc nohy po řídkém
azuru oblohy.

15  Černoušci nemají nic společného s rasismem (který v sovětském bloku

sa­mozřejmě neexistuje). Byli to vojáci u pomocného technického sboru, sloužící
beze zbraně, na stavbách, v dolech atd. Měli černé nárameníky. Mohli být a často
byli drženi ve službě neomezeně dlouho, jako druh alternativního vězení pro
nepohodlné, které by bylo obtížné obvinit a odsoudit, a nestáli za to; například
kněží.

– 26 –
 V rákosí žmoulá kapr nefritovými čelistmi a Jano u páky kormi-
dla notuje neslušnou slovenskou píseň.
Večer po šichtě, až se rybník naplní hvězdami, Zderad do něj
vklouzne a poplave napříč.
Po teplém letním dni je tou dobou voda nejlahodnější a pouhý
kilometr pohodlného rázování silného mladíka neunaví.
Ale dříve než se vydá na šírou hlať, najde Zderad ve vrbinách kus
prkna a udeří silně o hladinu.
Na toto znamení se na druhém konci spouští do vody Sylva; za
malou půlhodinku jsou na ostrově.
Tento svět není nejhorší ze všech možných světů.

* * *

„Posel,“ praví to ve Zderadovi nahlas.

Ὓπαγε, νίψαι ἐς τὴν ϰολυβἡϑραν τοῦ Σιλωἁμ

(ὃ ἑρμενεύεται, ἀπεσταλμένος) …16

„Co to zas kecáš?“ praví mrzutý ženský hlas. „Probudil jsi mne.“

* * *

Zderad se vytrhl a zjistil, že usnul, že už je tma a že Sylva se vrátila

ze své schůze a ulehla na druhé z kanapat.
Ačkoliv neměl hlad, uvědomil si s jistou lítostí, že se neobtěžova-
la ho vzbudit na večeři, snad proto, že ten večer ani žádná nebyla –
a že jezerní romantika je už dávno ta tam.

16  Citát z Janova evangelia, kap. 9, verš 7: „Jdi, umyj se v rybníku Siloe“; což
se vykládá: Poslaný. Nebo Posel. Rybník měl zřejmě jméno biblické, jako mnoho
jiných. (Překlad Kralické bible.)

– 27 –
 Vskutku, vyprchala neobyčejně rychle.
To si ostatně Zderad uvědomil ještě jako dělník Rybného průmy-
slu, národní podnik.
Tajemná najáda, která se vynořovala za teplých nocí z hlubin
jezera, ukázala se býti zcela prosaickou dcerou sedláka, která stu-
dovala na učitelském ústavě a trávila prázdniny doma ve vesnici na
druhé straně vodní hlatě.
Již, když ji prvně uviděl za denního světla a poprvé v šatech,
zažil Zderad jistý šok nad její zřejmou obyčejností. K tomu ovšem
přispívalo i to, že v této situaci byla ubrečená a odulá těhotenstvím
a že ji doprovázel její otec, přísný, nepříjemný a tvrdý evandělík čili
beran neboli helvít.
Kromě toho pozoroval, že dokonce trochu kulhá, což se ani při
plování, ani na rákosovém loži ostrova neprojevovalo.
Byl to pravděpodobně zejména tento defekt, který ji vehnal do
náruče nemajetného pomocného dělníka bez budoucnosti.
Zderad se jí totiž od začátku netajil svými osudy, ačkoliv mohl
snadno předstírat, že je studentem nebo že má nějaké intelektuální
povolání.
Mnoho mudrců mnohokrát velmi případně vyzvedlo, že třídní
profil nahého člověka se prakticky nedá zjistit. Jak víme, i národní
klasik v této souvislosti uvádí příhodu pana Božetěcha.
Svěřoval se jí téměř se vším, když ležívali pod lunou a hvězdami,
naslouchajíce nočním zvukům velikého rybníka, protože kromě
vlastního účelu schůzek měl také naléhavou potřebu s někým dů-
věrně hovořit.
Tato, z hlediska světské moudrosti idiotská, upřímnost také způ­
sobila, že ho později, když podzimní počasí přerušilo schůzky, mohli
tak pohodlně vypátrat.
Naopak sám o Sylvě nevěděl nic, snad ani její jméno, protože to
tak lépe vyhovovalo jeho romantické pošetilosti.
Brutální materialisace rusalky ho pak dosti zdrbla.

– 28 –
 Bylo totiž zřejmé, že snivá postmortalita jeho existence je vlastně
velmi zranitelná a že může být každou chvíli rozbita tak zvanou ob­
jektivní realitou, což bylo protivné samo o sobě a také z hlediska
vynořivší se situace.
Denní, prosaická Sylva měla i další nedostatky:
Její inteligenci nebylo lze nijak přeceňovat a tento nedostatek
nahrazovala protivnou učitelskou poučností.
Byla na neštěstí ještě dost chytrá, aby si uvědomovala, že Zderad
ji po této stránce přirozeně převyšuje, a později mu ráda dávala
najevo, že si toho ale vůbec nic neváží.
Kromě toho, jako všechny pihovaté a nazrzlé blondýny, měla sklon
silně páchnout potem, což se za daných okolností schůzek rovněž
nemělo možnost včas projevit.
(Budiž zde podotknuto, že v čase a místě vyprávěnky byla impe­
rialistická dekadence antiperspirantů dosud v budoucnu.)
Z positivních vlastností Zderadovy instantní zodpovědnosti mů-
žeme uvést, že Sylva byla velice silná ženská, a to jak fysicky, tak také
t. zv. povahově.
To se ostatně projevilo již ve způsobu, jak popisovaná situace
vznikla.
Za stávajících okolností to mělo však i značné nevýhody, protože
se ho držela jako klíště, a naopak ho hájila proti všem, i vlastní
ro­dině.
Jednou odhalena, stala se Zderadova akvatická aféra určitou
místní sensací na šírých březích rybníka i okolí, a již z toho důvodu
nebylo dobře možno z chomoutu vyklouznout.
Záležitost bylo sice možno nazírat i s jistou sympatií, ba závistí,
to však nepomohlo, ba spíše naopak.
Opěšalí, bázliví duchové se vždy vrhají se vztekem na všechno,
co jim staví před oči jejich vlastní nudnou nanicovatost, mohou‑li
si to ovšem dovolit, a v tomto případě si to dovolit mohli.

– 29 –
 Kromě toho ukázali Sylvini rustikální příbuzní charakteristickou
tvrdost.
Výslednicí byla pak Zderadova současná životní situace:
Podivné, nevýnosné zaměstnání ve Městě, unavená, mrzutá a ni-
jak přepychová manželka, obytná rakev ve slamové čtvrti a zejména
synek, o kterého se nemohli dost starat, a proto ho museli nechat
napospas socialistické výchově v týdenní školce.
Tento fakt Zderada chronicky hnětl, neboť kdysi čítával v psy-
chologických knihách a věděl, že vliv odloučenosti od rodičů má
infaustní vliv na opičky, a tudíž nejspíš taky na děti.

* * *

„Ale nic, spi,“ praví Zderad mrzutě, i když formálně omluvně. „Usnul
jsem. Měl jsem blbou šichtu. Pršelo. Peníze za dnešek jsou ve džbá­
ně. Čtyřicet korun. Nechal jsem si na tramvaj a na jídlo. Ráno mě
vzbuď, až půjdeš do školy. Musím až na druhý konec. Promiň, ale
tohle jsem ti musel říct. Ještě se svlíknu. Nezlob se, že jsem tě vzbu-
dil.“
Sylva jen cosi zabručela.
Zderad se potichu zdvihl a oparně, aby nedělal rozruch, se potmě
převlékl do mírně roztrhaných pyžamových kalhot a jakési košile,
která mu sloužila místo kabátku, jenž už dávno odešel do Návi.
Poté se zahrabal do dek.
Hořkost a kyselost, za smrákání mírněná sladkou rezignací, ho
nyní plnou silou zavalila jako spodní vody rybníka Posel, ledové
a páchnoucí bahnem.
Zavzdychal, zašeptal koprolalickou kletbu a vstoupil do vnitřních
prostor své mysli.
Zdálo se mu, že leží v dešti na pokraji jakéhosi hutně temného
prázdna, ve kterém by jeho vztažené ruce nic nenahmataly.

– 30 –
 Po nějaké době přece jen zabral a jeho vědomí na několik hodin
úplně zaniklo v loktech milosrdného spánku.

* * *

Probudil se zvukem dutého zvonivého zurčení, které nejprve po-

kládal za budík.
V „Poznamenání“ jsme poznamenali, že tato kniha bude v někte-
rých partiích poněkud hnusná, a nyní se to začíná plnit.
Chcete‑li, můžete tento paragraf s klidem přeskočit, aniž by chá­
pání děje zhruba doznalo újmy.
Jednou z nevýhod přebývání ve slamových norách je nedostatek
hygienických facilit.
Znamenejte, že popisujíce Zderadovu rakev, nezmínili jsme se
o žádném vodovodu nebo koupelně a podb.
Vodu bylo třeba čerpati z jediného kohoutku umístěného zvenčí
a vždy ráno a podobně na něj bývala fronta.
Relativním přepychem byl však fakt, že v našem domě měla svůj
kohoutek každá pavlačová vrstva.
Podobně tomu bylo i se záchodem, který se tměl na distálním
konci každé pavlače.
Protože slamové čtvrti bývají zhusta obývány drobnými krimi-
nálními individui (velcí zločinci, jak známo, bydlí spíše ve vilových
čtvrtích), je záhodno zašpérovat dveře rakví na noc co nejtěsněji.
Jejich opětné odmykání by pak v noci rušilo jak členy domácnos-
ti, tak i sousedy. Je také nepohodlné courat v noci ven, což záleží
ovšem též částečně na počasí.
Za těchto okolností přichází zde ke cti prastará instituce nočníku,
kterou, jak víme z příslušné literatury, znávali již staří Římané.
Morfologie, sociologie, uměleckohistorický aspekt a jiné vědec-
ké rysy nočníků jsou fascinující, avšak bohužel nepatří do našeho
kontextu.

– 31 –
 Některé vzácné exempláře z  jemného porcelánu, zdobené
orna­menty a žertovnými nápisy, jsou dosud zhusta ukazovány
turistům v bývalých i dosud fungujících panských sídlech v tu‑
i cizozemsku.
Po této preambuli je původ uvedeného zurčivého zvuku jasný
i bez explicitního popisu.
Představa ženštiny, močící do nočníku, Zderada silně pohlavně
vzrušila, čemuž se mužští čtenáři asi příliš nepodiví.
Existuje ostatně kniha, zkompilovaná jakýmsi švýcarským psy-
chiatrickým budulínkem, která pod nenápadným názvem „Trieb
und Kultur“ nepojednává o ničem jiném než o této poněkud nechut-
né, avšak existující stránce lidské a zvířecí psychy. Reprodukuje též,
pod záminkou vědy, řadu čůracích pornografických obrázků.
Neodvážil se však obrátit a otevřít oči, aby svou zákonitou man-
želku nezaplašil a neurazil v jejích jemných citech.
Ženštiny jsou zajisté též vilné, ale zhusta vyžadují různé ciráty
a serepetičky, jichž jest mužům pohříchu dbáti, chtějí‑li dosíci po-
hlavního styku.
Místo toho uvažoval, má‑li, či nemá‑li se k ženě eroticky přiblížit,
až fysiologický proces ustane.
Chudé manželky bývají zpravidla mrzuté a utahané, zklamané
v nadějích a podb. a podrobují se svým mužům pouze ze strachu,
neboť říjící primitiv si dovede povolnost vynutit, bez ohledu na
emotivní zpustošení, ostudu před sousedy a podb.
Ve Zderadově případě byla však kombinace mysli vzdělance
a kapsy proletáře v tomto směru nekonduktivní.
Přes značnou chuť se mu nechtělo riskovat odmítnutí, i uvažoval,
nemá‑li si raději představit horolezecký výstup na věž kostela nebo
na skalní stěnu s převisem a opět usnout.
Tuto výbornou psychologickou techniku proti pohlavnímu vzru-
šení mu totiž kdysi poradil jakýsi jezovit, v dobách, kdy ještě chodil
k zpovědi a věřil, co církev svatá věřiti velí.

– 32 –
 Jak tomu většinou bývá, zvítězil však chtíč, i tápaje rukama, ode-
bíral se Zderad přes uličku na manželské lože či kanape.
Kupodivu Sylva ho přijala bez odporu, i když bez vášně, i sbydlili
spolu za fanfár rozbřesku.
Význam tohoto faktu byl však Zderadovi utajen.

– 33 –
 Hlava III

„Kde je Tůma?“ pravil Turgo papouškovitě. „To se zas vožral, blbec,

není na něj ale vůbec spoleh.
Počkáme pět minut.
Na štěstí tady neni takovej frmol jako na hlavním, tak to nevadí.
Jak nepříde, začnem bez něj.
Zderad! Nic naplat, musíš vzít prvního. Dám ti to vo půl cihly
níž.
Krůta! Ty zpívej normálka, jak to umíš nebo jak je psáno.
No a já holt budu improvisovat, vždycky kde přídou tercky, aby
to nebylo prázdný. A varhany pomůžou. Zpívá se jenom v kapli
a starej Voves nemá hudební sluch. Ten houbelec pozná, esli zpívaj
štyrý nebo tří nebo dvá. To je mu jedno. Tak to nebudem hlásit a vo
prachy se čábnem.
V jedenáct jsme zase na hlavním, tak se snad ten trouba přiko-
drcá.
Tak mládenci, jdem na to! Blbec!“
Povýšen do posice prvního tenoru, cítil Zderad nepříjemné šim­
rání v žaludku.
Vlastně o nic nešlo: v kapli bude stejně dva a půl lidí, není to nijak
nóbl pohřeb, farář nemá hudební sluch, zpívá se stejně s varhanami,
tak se splést nemůže.
Napřed jsou odpovídky, to je jenom unisono; pak nějaké to
„ztich­la ústa, zmlkly rety“ – je tam nejvýš áčko, tak teda as, to jednou
za čas dokáže. I kdyby mu prasklo, o nic přece nejde.
Nejsme žádní operní pěvci, jsme mrchopěvci, muzikantská spo-
dina.
Tak proč, k čertu, ta tréma?

– 34 –
 Má pocit, jako kdyby měl vyletět z kůže. A nic se neděje. Hlad
nemá, Sylva mu ráno dokonce udělala nezvykle vydatnou snídani:
Chleba s husím sádlem a s játry, zřejmě z domova – snad se ten
beran přece jen obměkčuje – v noci dokonce po dlouhé době – to
většinou od úzkosti pomáhá.
Spal taky dost.
Tak proč, k čertu, ta úzkost.
Už se mu dokonce potí dlaně – tohle přece už dlouho nezažil.
Hrom aby!
Člověk má vlastně strašně málo vlády nad vlastním tělem
a duší.

* * *

Pak ho uviděl.
Zrovna pod kruchtou, když na ni lezli.
Vlastně na něho jaksi zapomněl. Včera, pokud se pamatuje, ne-
byl.
Předtím býval, ale Zderad si vždycky říkal, že je to nějaký blázen,
který nemá co dělat, pobírá invalidní důchod a chodí rád na po-
hřby.
Bylo sice divné, že při množství funusů ve Městě se tak často
vyskytoval tam, kde byl Zderad, ale třeba měl rád mužské kvarte-
to.
Ovšem mrchopěveckých těles bylo víc.
Sám věděl asi o třech dalších.
No ale, dejme tomu.
Ostatně, divné bylo i to, že si toho člověka Zderad vůbec všiml.
Lidí přece je.
Vždycky tak stával.
Buď v kapli, anebo u hrobu, stranou, mezi pomníky.

– 35 –
 Nic zvláštního na něm nebylo, snad jen ty vodové oči, ale Zdera-
dovi z něj bylo jaksi sevřeně a mdlo. Měl vždycky dojem, že chlap
čumí přímo na něj.
A vždycky, když se objevil, padla na Zderada taková divná, ledo-
vá tíseň. Někdy i než se ten člověk objevil, jako by tíseň a úzkost
ohlašovaly jeho příchod.
To by všecko ještě šlo, ale jednou ho ten člověk zpovzdálí dokon­
ce sledoval.
Tehdy se Zderad nakonec obrátil a pustil se proti němu.
Pak mu pohled zastínila tramvaj, a když odjela, chlap už tam
nebyl.
Snad se mi to jenom zdá, myslil si Zderad. Mám persekuční mánii,
začínám bláznit. Třeba vůbec, ale vůbec nešel za mnou, měl snad
jen náhodou stejnou cestu.
(Tak proč tak rychle zmizel?)
Ach, nechme to koňovi, ten má větší hlavu.
Nezapomeňme, že Zderad byl mladý muž a jako takový byl, přes
své nepříznivé osudy, dosud dosti bezstarostný.
Spokojil se tím, že šlo o divnou náhodu, a o člověku už příliš ne­
přemýšlel.
Fízl?
Co by si na něm teď už vzal?
Vždyť ho ani tenkrát neodsoudili, ačkoliv to zřejmě měli původně
v úmyslu. Jakmile byl „třídně zničen“, už je asi nezajímal.
Ostatně ho jistě pozorovali dva roky na vojně a museli přijít na
to, že je zcela neškodný.
Ovšem, čert jim věř. Podivné jsou cesty Páně a  scestných
mozků.
Ale že se vyvrbil i tady? Kam přece normálně nechodili?

* * *

– 36 –
Cestou na kruchtu musel Zderad jít kolem člověka těsně a měl pocit,
že mrtvolná hrůza na něho z větší blízkosti zavanula silněji. Člověk
na něj nepokrytě čuměl, o tom nemohlo být pochybností.
Byl asi tak přes třicet, spíš ke čtyřicíti, poměrně velký. Rysy jeho
tváře se dají jen těžko popsat, protože na nich nebylo nic obecně
význačného.
Byl blonďák onoho vycmrdlého, bledého typu, jehož vlasy a kůže
mají téměř stejnou, nažloutle ponravovitou barvu.
Ačkoliv většina blonďáků s věkem tmavne, o tomto typu to vět-
šinou neplatí. Člověk měl vlasy dosud úplně slámové, nebo spíš do
popelava, ale už mu jich moc nezbývalo.
Hubu měl širokou, měkkou, jakoby žabáckou. Nos nevýrazný,
nejspíš rovný.
Uši měl zato dost význačné, okrouhlé, i když nevelké, a odstávací,
poněkud na způsob Švejka.
Nejnápadnější však na něm byly oči.
Oči tohoto druhu má určitá kategorie strakatých psů a králíků,
často takovéhle jenom jedno, kdežto druhé je tmavé.
Též oči některých ryb mají podobný ráz.
Také albinotické kavky a káňata mají podobné oči.
Byly to oči vodové, šedomodré, tvarem poněkud žabí a jakoby
slepé.
Člověk se držel jaksi shrbeně, plíživě, trochu jako bázlivý pes, ale
v jeho postoji bylo i něco hrozivého.
Jako hyena.
To zní lacině a přehnaně, ale bylo to tak.
Je zajímavé, že některé umělecké kýčovitosti se v přírodě vskut-
ku vyskytují. Na př. krvavé západy slunce. Ať mi to někdo vysvětlí,
že v originále to nikdy neuráží.
Ale chcete‑li, tedy se ten člověk jako hyena nedržel.
Oblečen býval dost nóbl.

– 37 –
 Na místo a dobu popisu až nápadně.17
Co k sakru –, myslil si Zderad a přistoupil k zábradlí kruchty.
Člověk stál teď víc vepředu směrem k oltáři a čuměl, zcela nepo-
krytě čuměl nahoru na kůr.
Ale to už hrábl Turgo do varhan a pohřbívací obřad započal.

* * *

Námaha, spojená se zpíváním prvního tenoru, dala Zderadovi po-

zapomenout na člověka.
Nevšímal si ho ani později na hlavním hřbitově, ačkoliv tam zase
byl a zas tak vodově a albinoticko‑krahujecky čuměl.
Tůma se totiž nedostavil ani tam a jeho dočasný substitut měl
plnou hubu práce se zpíváním v nepřirozené poloze.
Nadávali Tůmovi, ale později se za to styděli.
Tůma byl v  té době už v  Pánu, neboť ho ranila mrtvice. Už
ráno.

* * *

Na místo Tůmy přišel později jakýsi Kukula, úplně maličký človíček

s krásným hlasem, který si věru zasloužil lepšího osudu. Byl to rov-
něž bývalý inteligent jako Zderad, protože to byl tak zvaný páter
vyklouz.

17  V sovětském bloku padesátých let bylo dobré oblečení považováno za bur-
žoasní a téměř za zločin, tedy pokud jde o obyčejné lidi. Později vzala oficiální
doktrína módu na milost, ale tehdy už si normální lidé nemohli dobré oblečení
dovolit. Pokud tedy někdo viděl v Praze nápadně oblečeného muže, byl to buď
cizinec, nebo nějaká hvězda, veřejná osoba, nebo tajný policista. Cizinec by ne-
uměl česky, nebo alespoň ne dobře, hvězda by se poznala. Pokud neplatilo ani
jedno, musel to být jeden z jejich chlapců.

– 38 –
 Páter vyklouzl však ještě před nastolením radostné skutečnosti,
takže v jeho případě nemělo zavládnutí spravedlivého světařádu
na jeho úpadek přímý vliv.
Mohl přece vždycky říct, že se, soudruzi, s církví rozešel, a to by
mu naopak prospělo.
Ale zdá se, že ho to nenapadlo, nebo měl na to příliš tvrdou hlavu.
Ačkoliv byl velice muzikální, byl to jinak dost trouba a mluvit se
s ním nedalo celkem o ničem, jak Zderad s lítostí brzy objevil.
To jen tak mimochodem, neboť Kukula není důležitou postavou
vyprávěnky, i když se musí dále vyskytovat.

* * *

Dalším mimochodem ještě poznamenáme, že Tůmův pohřeb se

odbyl bez účasti našich mrchopěvců.
Jakým způsobem byl zahrabán, ani nevíme. Jisto je, že si funus
se zpěvem nemohl dovolit, a svým dlouholetým kamarádům nestál
za to, aby kvůli němu ztráceli to málo peněz, které si v době jeho
sepultury mohli vydělat jinde. Mladistvě idealistický Zderad sice
něco nesměle nanesl, ale neuspěl.
Tak se stává velice zhusta a doufám, že vás to nepřekvapuje. Pro-
jevy přátelství, loajality a. t. d. nás totiž rozlítostňují přesně proto,
že jsou nezvyklé a neočekávané.
Totální vykašlání se mrchopěvců na rakev Tůmovu je však jev očeká-
vaný s vysokou pravděpodobností, a proto nás nedojímá ale vůbec.

* * *

Událost s Tůmou a mírná zvědavost, týkající se Kukuly, dala Zdera-

dovi opět pozapomenout na člověka.
Ten se také po onom dni, kdy došlo k tenoristově iktu, přestal
opět vyskytovat.

– 39 –
 Zderadovu mysl zaujímaly více jiné, intimnější události, které
sledoval s poměrným potěšením.
Zdálo se, že Sylva jako by okřála.
Ačkoliv měla teď nějak ještě více schůzí než obvykle, nenaříkala
na únavu a otravu, a byla ke svému muži dokonce milá.
Jejich manželský život se obnovil, a to tak výborně, že na dně
mechanické rutiny bylo téměř lze zahlédat záblesky dávno uplynulé
jezerní romantiky. Dokonce i nějak zhezkla, což Zderad připisoval
revitalisaci jejich vztahů.
V rakevní sluji bylo náhle, jakoby čárné hůlky vzmachem, dost
potravy, ačkoliv tomu dříve tak nebývalo. To, zdá se, posílal starý
beran, resp. jeho zděšená žena.
Bylo se nadíti, že se časem obměkčí úplně a zahrne rodinu ne-
zvaného zetě ještě větší křupanskou hojností.
Bránil se prý sice zuřivě vstupu do družstva, ale v té době dosud
nikdo pořádně nevěděl, jak kolektivisace nakonec dopadne nebo
bude probíhat, a Zderad si tedy s možným a objektivně pravděpo­
dobným osudem tchána starosti nedělal, protože to neznal.
Dokonce doufal, že bude časem vzat na milost i fysicky a pozván
k egyptským hrncům podmáslí.
Změnu v chování své ženy připisoval Zderad zlepšení jejího vzta­
hu k rodičům a nijak se nad tím nepozastavoval.
Dny se podobaly téměř vypečeným mazancům a noci opět roz-
kvetly sametovými květy.
Svět se vskutku nezdál nejhorším ze všech možných světů.

* * *

Ten den bylo teplo, ale pod mrakem. V takových dnech se rojívají
mravenci, je‑li to ovšem v pozdějším létě.
Zderad právě skončil denní šichtu, shrábl hubenou mzdu a ubí-
ral se k domovu.

– 40 –
 Na cestě se musel vyhnout shluku lidí, snad odcházejících z jiné-
ho pohřbu, i vybočil do uliček mezi hroby.
Tu ho člověk zatahal za rukáv.
Vystoupil tichounce zpoza pomníku, napřáhl ruku a bledě zaci-
věl:
„Mám s vámi mluvit.“
Uvedená fráze se dosud používá v některých koncích Čech, běž-
nému občanu je však známa pouze ze starých čítanek;
Tak totiž oslovuje Smrt sedláka v lidovém skládání o posledních
věcech:

Mám s tebou mluviti,

máš ty se mnou jíti.

Člověk, snad mimoděk, dodal touto větou další míru příšernosti

ke své náhlé materialisaci, a Zderad téměř poklesl v kolenou.
Potupný strach mu naplnil útroby a jeho tvář se odkrvila.
Člověkova huba se roztáhla do zlovolného úsměvu, pro který není
ve spisovné češtině vhodného výrazu. Kdybychom psali slovensky,
pravili bychom, že „sa uškŕnul“.
„Nebojte se,“ řekl. „Chci s vámi jen mluvit.
„Jděte do –“ nyní jmenoval číslo a písmeno, určující čtverec na
plánu šachovnice hřbitova – „a počkejte tam.
Neohlížejte se. Přijdu za vámi. Ale – neutečte mi! Nebo vás za-
vřou –“
Poslední slova vyvolala novou explozi hrůzy a jako omámen, na
třesoucích se nohách, ubíral se Zderad na stanovené místo.
Asi dvakrát ztratil cestu, ačkoliv znal hřbitov dokonale, a musel
se vracet.
Konečně stanul, dýchaje těžce jako po velké tělesné námaze.
Místo, kam ho člověk poslal, bylo ve staré, prakticky pusté části
hřbitova.

– 41 –
 Řady rodinných hrobek bývalých patricijských rodin, zhusta v růz­
ných historisujících slozích, se tiskly ke zdi.
Nápisy na všech těchto hrobkách byly německé. Husté, nepěstě-
né křoví je zakrývalo nepravděpodobným kolemjdoucím.
Tyto hrobky nikdo neudržoval, protože jejich majitelé byli od-
sunuti, ale ovšem nikdo je také nezboural či jinak neodstranil.
Byly ponechány samy sobě a zarůstaly stále bujnější vegetací,
poskytujíce obraz romantického úpadku.
Zderad slyšel bušit své srdce jako doprovod ke zvukům ptáků
a hmyzu.
Silně se potil.
Tu se vynořil člověk, zase tak jako duch.
Opět se tak usmál, pak sáhl do kapsy a vytáhl jakousi fotografii.
Beze slova ji podal Zderadovi.
Pozvednuv ji k očím, zjistil Zderad, že nejde o obrázek, nýbrž
o fo­tokopii nějakého textu.
Trvalo však chvíli, než se jeho ruka uklidnila natolik, aby si ho
mohl prohlédnout.
Člověk se zatím pohodlně posadil na jeden sarkofág a zapálil si
cigaretu, kterou vyňal ze stříbrného pouzdra. Také zapalovač byl
nóbl.
Přistrčil pouzdro také ke Zderadovi, ten však to ani nevnímal.
Konečně se mu podařilo poněkud uklidnit třesoucí se ruku
a skrze mžitky před očima pohlédnout na text.
Byla to normální, dnes už zastaralá fotokopie, tak zvaná negativ-
ní, t. j. bílá písmena na černém podkladě.
Tato písmena však byla méně obvyklá, hlavně na fotokopiích.
Aspoň v našem geografickém pásmu.
Byla totiž řecká.
Jakmile se Zderadovi podařilo vnímat text a pochopit jeho původ,
zachvátila ho nekontrolovatelná hrůza.

– 43 –
 Uvědomil si totiž, že je s ním pravděpodobně konec a že člověk
má nad ním prakticky absolutní moc.

* * *

Od jara 1968, kdy se chvilku psávalo o smrti Jana Masaryka, se to­

muto druhu hrůzy říká eufemisticky „smrtelná úzkost“, zejména
v souvislosti s jistou intimní relikvií.
Tato nehoda však Zderada nepotkala, neboť upustiv fotografii na
sarkofág, ještě včas uskočil do jakéhosi bíle kvetoucího křoví.
Člověk, vida Zderadovu reakci, se velice potěšil.
Vodové oči mu poněkud oživly a odhalil široké, zažloutlé zuby.
Chopil se odhozené fotografie a přistoupil k roští, které s obscén-
ní zvědavostí rozhrnul.
„Jděte pryč!“ spustil Zderad vztekle, ale umlkl, když člověk vý-
znamně zamával fotografií.

– 44 –
 Hlava IV

Bylo tma.
Sylva byla zase pryč, asi na nějaké zvláště budovatelské schůzi,
neboť táhlo již na dvanáctou hodinu.
Lampy na ulicích vrhaly nazelenalé světlo na vnitřní stěny obyt-
né rakve.
Zderad ležel na lůžku a nemohl usnout.
Hlava mu hořela.
Všemožné pocity se v něm střídaly jako kombinace na velkém
varhanním stroji.
Byl naprosto zmaten.
Chvílemi myslel, že se musí zbláznit anebo že se už zbláznil
a všechno to jenom halucinoval.
Situace, do které se dostal, byla naprosto neuvěřitelná.
Zderad si, zdá se, potrpěl na bizarní životní situace, jak jsme
viděli již ze způsobu, jakým získal svou ženu, a vlastně i ze způsobu,
jak vydělával svůj tence mazaný chléb.
Něco takového, co se přihodilo teď, však přesahovalo všechny
jeho nejdivočejší fantasie.
Vzhledem k této podivnosti také nevíme, jakým způsobem začít
a kterak danou peripetii sdělit.

* * *

Jak se toho večera dostal domů, vlastně ani pořádně nevěděl.

Od poledne nic nejedl, ale hlad necítil.
Pamatoval si matně, že ho cestou domů přepadlo zvracení a že
potřísnil mříž jakéhosi kanálu.
Bába, která ho při tom pozorovala, spustila hlasitý komentář
o ožralcích.

– 45 –
 Ještě dvakrát pak musel vyrazit ze svého doupěte a cválat pavlačí.
Bylo mu zle a zle.
Toužil po tom se vykoupat, ale to bylo v jeho slamovém obydlí
velmi složité. Bylo totiž nutno navážit venku vodu, do hrnců, ohřát
ji na sporáku a pak naplnit cínovou vaničku, nehledě k problému,
jak se špinavé vody potom zase zbavit.
Dělalo se to u Zderadů každou sobotu, přičemž hlavní pracovní
silou bývala Sylva.
V přítomné chvíli neměl Zderad k tomuto úkolu dost sil. Pošetile se
rovněž domníval, že by to snad přitáhlo pozornost sousedů, a že by se
nevčasnou koupelí mohl jaksi prozradit, což byl ovšem nesmysl.
Zderad však nebyl schopen reálně uvažovat.
Neudělal tedy nic a cítil se nesmírně lepkavě a špinavě. Trpěl
znač­ně.
Nejjednodušší bude začít tím, že sdělíme obsah tajemné fotoko-
pie, kterou ten člověk Zderadovi ukázal. Na lesklé, tuhé kartě, bílé
na černém, bylo totiž napsáno toto:

– 46 –
 (Překlad:

Staline, vládče, ctím tě. Ty, sedě v bělokamenném Kremlu,

mocně vládneš Rusům i Tatarům
a nesčetným hlavám mnohých národů.
Svíjejíce se v prachu, pohlížejí na tě jako na boha.
Máš veliké vojsko, zabíjející smrtelníky, které
v zemích cizinců nosí zkázu a černou smrt.
Zabíjejí muže a znásilňují ženy,
kradou též hodinky, které vznešení mužové nosí
na zápěstí, což je veliký div na pohled.
Jiní je vykovali znalou bránicí [t. j. odbornou dovedností],
ty pak přijda, je bereš, neboť ty máš největší moc.
Pokryv paže mnohými hodinkami,
usednuv, pohlížíš na ukazatele času, pýchaje slávou.
Všichni v hrůze líbají tvé nohy a řiť.
Sám totiž vládneš, a kdo se ti znelíbí [gnomický aorist],
toho pošleš do země sibiřské do lágru, kde pak zmrznou,
spoutáni tuhými pouty, a zemrou.
Všichni mužové a ženy země ruské
se k tobě v hrůze modlí, neboť jsi největším bohem.
O samotném slunci praví, že jest tvým okem,
a o čadivém blesku říkají, že je to Stalinův prd.)

Ti nemnozí, kteří jsou schopni porozumět řeckému textu, jakož

i normální většina, která si přečte překlad, zajisté nahlédnou, že
v době, o které hovoříme, byla tato, obecně vzato, nevinná básnička
prakticky úmrtním listem pro svého původce.
Autorem básně, jak inteligentní čtenář asi už postřehl, byl však
právě zde zmíněný Zderad.
Odtud smrtelný šok, který náš hrdina zažil, když mu vybledlý
člověk znenadání předložil její text.

– 47 –
 Nejsme si jisti, zda tato bizarní historie vůbec kdy spatří světlo
vydavatelského světa, a je ještě nepravděpodobnější, že se kdy do-
stane do rukou některému ze zmatených západních intelektuálů, ať
již v ještě nepravděpodobnější formě překladu, nebo i v originále,
totiž pod brýle a stín vousu některého excentrického slavisty.
Pro tento krajně nepravděpodobný případ chceme přece jen
taktně upozornit, že Zderad nebyl nijak abnormálně zbabělý a že
následky tohoto školáckého cvičení v homérské hymnologii mohly
být skutečně naprosto nedozírné.
Přesně řečeno, byly naopak dosti dozírné, a proto tak šokující.
Lidé byli ubiti k smrti pro mnohem méně než pro sdělenou před­
stavu, že Stalin nosí kupy hodinek, nakradených osvoboditelskou
armádou, nebo že sovětští občané pokládají hrom a blesky za pro-
jev jeho flatulence.
Vágně leví západní akademičtí měkkýši nechť vzpomenou Solže-
nicynova dopisu a toho, co pro něj z toho pošlo. O. K.?

* * *

Zmíněnou říkánku zplodil Zderad ještě před rokem čtyřicet osm

jako gymnasista a dávno na ni zapomněl.
Nevěděl ani vůbec, jak se mohla dostat člověku do drápů. Foto­
kopie byla ovšem zřejmě psána jeho rukopisem, který se dal identi-
fikovat i v řečtině, a nadto nesla báseň naprosto jednoznačné české
záhlaví:

„Óda na Stalina
Z. Zderad, 7a“

Přesně řečeno, Zderad napsal ještě jednu báseň na podobný

syžet, jež byla ještě o trochu horší.

– 48 –
 Byla psána aiolským dialektem, a to v prvním asklepiadském met­
ru, a pojednávala o tom, jak se sovětští národové ožerou, až Zeus dá
a generalissimus zkápne.
Po stránce formální i materiální odrážela tato báseň Zderadův
odborný i politický růst. Od prostého hexametru v epickém dialektu,
který je snadný, protože poskytuje bohatou zásobu alternativních
tvarů a stereotypních obratů, takže je snadné se do metra trefit,
k dialektu aiolskému a k složitému asklepiadskému metru.
Také ideologická náplň nabyla na větší peprnosti.
Bylo zcela myslitelné, že člověk měl v moci i tento text a že ho
hned nevyvalil, aby tak stupňoval muka své oběti.

* * *

Zderada jsme opustili ve chvíli, kdy byl nucen zapadnout do roští,

aby tak zabránil potupnému znečištění.
Varovali jsme, že kniha bude místy poněkud hnusná, a nyní to
opět připomínáme.
Nyní právě jest na čase, aby Krasoduch svazečkem udeřil o pod-
lahu za hlasitého „tož“, anebo jej obětoval plamenům, nejspíš v ote-
vřeném krbu své důstojné středostavovské residence.

* * *

Člověk, záře žlutým chrupem, tedy vtrhl do roští a kochal se ve Zde­

radově pokoření.
Ve vzpomínce se další běh událostí Zderadovi zhustil v jakési
prchavé a zjednodušené, naprosto nepravděpodobné obrazy, které
ho nicméně plnily rozličnými silnými, prakticky vesměs nepříjem-
nými pocity.
Vzpomínal, jak potupně dřepěl, zatímco člověk stál nad ním, po­
těšeně zíral a říkal jakési sarkasmy.

– 49 –
 Vzpomínal dále, jak byl nucen před jeho očima vykonat nutný, kraj­
ně soukromý obřad, protože člověk odmítl vystoupit z roští, a dokon-
ce mu k tomu účelu nabídl papírové ubrousky, které Zderad musel
přijmout, protože alternativa by byla ještě mnohem potupnější.
Vzpomínal, jak okamžik uvažoval, že člověku jednu ubalí, až ten­
to upadne, a pak že se uvidí.
Jak mu to člověk zřejmě vyčetl na očích a zavrčel, že nepřijde‑li
do večera domů, má zařízeno, aby byla jistá obálka odevzdána na
Bezpečnost.
Jak Zderad zaváhal a ustoupil od svého úmyslu.

* * *

Pozorujíce celou událost s odstupem z ptačího zoru, víme, že tím

to Zderad vlastně prošvihnul.
Kdyby byl riskoval možnost, že ten člověk jen blafe, a jednu mu
ušil, byla by se celá záležitost možná vyvíjela jinak a nebylo by dů-
vodu psát tento pitvorný příběh.
Pozorujme, že do konce nebude jasné, měl‑li člověk nějaké pod-
statnější techtle mechtle s estébé, anebo se jen v tomto směru dělal
takříkajíc vichtyk. To se ví, jak uvidíme, byl s nimi na přátelské noze,
ale jak daleko by to šlo, to je otázka.
Kdyby mu Zderad hned na začátku uhnul, mohl člověk snad i tak
svou hrozbu splnit a měl by přitom jistě reálnou naději na úspěch,
je však možné, že by si to byl rozmyslel, protože i pro něho v tom
mohlo být risiko.
Udat někoho, protože řekl česky, že Stalin je vůl, je mnohem jedno­
dušší než přesvědčit příslušné gorilenky, že jakýsi mrchopěvec napsal
před léty řeckou báseň antimaršálsko‑blasfemického obsahu.
Mohl se tím snadno sám dostat pod reflektory vyšetřovácké po­
zornosti, což by mu nemusilo být milé, protože měl určitým způso-
bem sám tuny másla na hlavě.

– 50 –
 I jiná, rychlá a drastická možnost se tu ovšem naskýtala, to však
civilně buchtoidní duši Zderadovu vůbec nezvlnilo.
Na omluvu Zderadovu budiž uvedeno, že těchto úvah vůbec ne­
byl schopen.
V našem kraji je ostatně dobrým pravidlem, že se chováme tak,
abychom nenarazili pokud možno na nikoho: Jest totiž vždy vysoká
pravděpodobnost, že příslušný nárazník bude fízlem toho či onoho
druhu.

* * *

Zderad vzpomínal, jak spolkl svůj agresivní impuls a jak se náhle

ocitl před jednou z opuštěných patricijských hrobek s německými
nápisy.
Jak tato hrobka byla ve stylu kašírované gotiky.
Jak člověk náhle vyprodukoval z kapsy veliký ozdobný klíč, ote-
vřel úzká gotická dvířka, strčil Zderada dovnitř a jak za sebou opět
zamkl.
Jak člověk škrtl sirkou a zapálil voskovici ve svícnu.
Jak se ukázalo, že hrobka je vlastně celá malá kaple, i když prázd-
ná a vyplundrovaná, kde rakve byly zřejmě až dole v kryptě.
Jak –
V tu chvíli se Zderadovi opět zvedl žaludek i byl nucen opět utí-
kat přes pavlač.
Popsat Zderadovy další vzpomínky je záležitost krajně obtížná
a delikátní.
Sotva totiž vrátka hrobové kapličky zapadla a svíce se rozhořela,
padl člověk neočekávaně před Zderadem na kolena, vyrážeje ze
sebe jakési odporné něžnosti.
Zderadovi bylo sice v té chvíli už jasné, že se má zachránit před
udáním homosexuální prostitucí, avšak co následovalo, přesahova-
lo zcela jeho znalosti sexuální psychopathologie.

– 51 –
 To, co ten člověk Zderadovi dělal, mělo sice zřejmě sexuální mo-
tivaci a význam, nicméně bylo otázkou definice, zda to lze vůbec
nazvati formou pohlavního styku.
Za starého Rakouska platil antihomosexuální zákon a v podstatě
týž zákon byl v popisované době platný také v Československu. Na
rozdíl od Sovětského svazu zde v nepolitických věcech kodifikova-
né zákony vždy víceméně platily a snad platí dosud.
Nuže, nemýlím‑li se, podle starého rakouského zákona se ten
člo­věk žádného trestného činu vlastně nedopouštěl.
Mnoho buzerantů se však raději přiznávalo k věcem, které ve
skutečnosti nedělali a za které chodili do basy, než aby popsali svůj
skutečný akt a odešli od soudu sice svobodni, ale s pyramidální ostu-
dou. Někdy ani nevěděli, že jde o věc zákonem netrestanou, a spíše
si mohli myslet, že by za to byli čtvrceni či upalováni.
Tak neuvěřitelná je totiž tato věc.
Zhusta se důstojní rakouští občané nesvěřili ani svým advoká­tům
a trvali na jiných, méně, i když dosud značně, nechutných ver­sích.
Teprve když byl vyhlášen rozsudek, zmírněný obětavou snahou
advokáta, přiznali se někteří, že dělali vlastně ještě něco mnohem
horšího, o čem kdyby pan soudce věděl –
„Aber das ist doch straflos,“ řekl pak dr. Buxbaum pobaveně, shráb­
nuv tučné palmáre, a odešel, aby večer dal mezi kolegy věc k dobré-
mu. S nutným zachováním diskrétnosti, ovšem.

* * *

Pokud snad dosud poctivě netušíme, o co jde, vypomozme si ději-

nami českého písemnictví.
Jak experti potvrdí, přiznává se sekularisovaný kněz Jakub Deml
ke krajně podivné vášni. Prohlašuje se vzácnou upřímností, a to
ve svých literárních denících, že touží po tom, aby ženám „líbal
stehna“.

– 52 –
 Tento popis je hrubě eufemický.
Z různých souvislostí a narážek je však bohužel zřejmé, co chu-
dák vlastně myslel.
Ačkoliv stejně dosud nechápu, proč chtěl, aby to jeho čtenáři
o něm věděli.
Nuže, ten člověk, který se ostatně Demlovi trochu podobal i fy-
sicky, měl „to samé v modrém“. O. K.?

* * *

Podrobnosti pitvorného aktu se Zderadovi neustále protivně vra-

cely.
Vzpomínal, jak kobka páchla plísní a snad i umrlčinou, jak upíral
oči na plamen svíce, svíraje chladný okraj oltářní mensy.
Jak v plameni spáchal sebevraždu jakýsi mol nebo můra.
Jak člověk pod ním šeptal a huhlal, směšně a nechutně, jak na-
konec chrochtal a vzlykal.
Jak si pak dlouho utíral ústa papírovými ubrousky: proto je tedy
měl s sebou.
Jak se pak díval zle a zahanbeně a jak si oprašoval kolena a rov-
nal kravatu, snaže se marně zrestituovat zničenou důstojnost.
Jak odcházel ještě spráskaněji, než chodil jindy, a jak se za ním jeho
prokletí téměř viditelně táhlo jako chvost z husté fialové mlhy.
Jak předtím zahuhlal, že zase přijde.

* * *

Konečně upadl Zderad do protivného polospánku, který se, až za

úsvitu, přece jen milosrdně prohloubil.

* * *

– 53 –
Probudil se pozdě.
Nejprve mu bylo příjemně.
Pak se vynořilo vědomí, že něco není v pořádku.
Nakonec toto vědomí nabylo formy a tou byl člověk.
V mizerném stavu se Zderad hrabal z lůžka. Bylo už skoro de-
set.
Na štěstí mu mrchopění začínalo ten den až odpoledne. Posadil
se na kanapi a uvažoval, co má dělat.
Událost tkvěla ve vzduchu jako průhledný balvan.
Zderad si chvíli snažil namluvit, že se mu to snad jenom zdálo,
ale v ústech měl dosud hořkou chuť po opakovaném zvracení.
„Už to asi tak bude,“ řekl si znechuceně.
Panika a zmatek přestaly a Zderad byl opět schopen téměř nor-
málně uvažovat.
Předně si uvědomil, že ani tohle ho nesmí zlomit. Nanosil si tedy
studené vody a důkladně se umyl v cínovém škopku. Pachuť v ús-
tech odstranil zubní pastou.
To ho vzkřísilo.
Oblékl se, pojedl a počal uvažovat, kady z konopí.
Nejlépe by bylo se snad odstěhovat. Ovšem, je‑li ten člověk u fí­
zlů nebo má‑li s nimi styky, najde ho velice snadno.
Znamenalo by to také najít si byt a zaměstnání, to se toho času
vůbec nehodilo. Sylva by mohla prohlásit, že s ním nepůjde.
Učitelka je ráda, že má místo ve Městě – a zrovna teď, když se
jejich vztah začíná zase spravovat. Musel by jí taky vysvětlit proč,
a to by už vůbec nešlo.
Při té příležitosti si uvědomil, jen tak okrajem mozku, že ji vlast-
ně od včerejška neviděl.
Spal přece celou noc špatně, to by její příchod snad nezaspal.
Ale snad ji zaspal. Teď ovšem byla už zase ve škole.
Pak taky – sehnat pro Záviška týdenní školku, jsou na to fronty.
Ne, odstěhovat se, to nepůjde.

– 54 –
 Co tak, bránit se útokem a sám chlapa udat?
Ale, co když je to fízl? Homosexuální vrah Haarmann byl přece
také „Herr Geheimagent“. Takoví jsou chráněni i v méně monstros-
ních režimech.
Potom – to co on dělal – brrr – to snad ani vlastně není trestné –,
zdá se, že to Zderadovi někdo kdysi říkal, nějaký právník snad nebo
co, když se činnost netýká pohlavních orgánů –
Je tady, to se ví, ta hrobka – desakrace nebo co – ale na to naši
páni jistě už nedají.
Potom taky, nemůže dobře říct, že byl k tomu donucen, to by
musel říct jak – a to by se dneska určitě vezl s sebou.
Ostatně, psát legrační básně na Stalina, i když řecky a před osmi
léty, to je něco jako hrdelní zločin. Je s ním konec.
Ten člověk ho má dokonale pod palcem a chová se podle toho.
Je to člověk vzdělaný, řecky musí umět dobře.
To vysvítá jednak z toho, že byl schopen básni porozumět, jednak
z některých jeho sarkastických komentářů, které huhlal, když stál
nad Zderadem, svíjejícím se v roští.
Zdá se, že nějak ironicky chválil jeho nezvyklou znalost homér-
ského dialektu. Zdá se, že v té souvislosti padlo také slovo Oxford
a Dublin.
Je to muž světa.
Typ gentlemana, jaký se u nás běžně nevyskytuje. Naši filosofové
chodili téměř vždy s ošoupanými lokty a ani eventuální katedry je
příliš společensky nepozdvihovaly.
Ten je na tom finančně dobře, a nezdá se, že by to byly jen pozů-
statky kapitalistické minulosti. Tím hůře, ovšem.
Zřejmě stojí ve všech relevantních směrech vysoko nad Zdera-
dem, ztroskotaným hřbitovním zpěvákem.
Když vystřízliví, musí mu být krajně nepříjemné, že se před ním
tak příslovečně hnusně ponižuje.

– 55 –
 Jednoho dne, snad už po včerejšku, asi Zderada fysicky zničí, aby
mu jeho existence nepřipomínala jeho vlastní absurdní prokletí.
Tiberiova azurová jeskyně.18
Zderad cítil, jak ho opět zavaluje vlna studené, dusivé hrůzy.
Jakási neformulovaná a neformulovatelná myšlenka se zdála pro­
klubávati z mentálního balvanu úzkosti jako obrovské ohavné pískle
z gigantického vejce.
Nedovolil jí však, aby nabyla tvaru.
Uvědomil si, že horor, který pociťoval k tomu člověku od doby,
kdy se tento počal vyskytovat, vždy obsahoval jako nádivku také onu
kombinaci soucitu a odporu, jakou pociťujeme při styku s hnusnými
mrzáky.
Bylo s podivem, že tak cítil, aniž by o tom člověku něco věděl.
Případ extrasensorické percepce? Co to pomůže?
Ale co dál?
Nejprve, uvažoval Zderad, bude nutno zjistit, kdo ten člověk vlast­
ně je. I kdyby tato informace vedla k naprosté bezmoci a beznaději,
odstraní alespoň mystickou hrůzu pitvorkovy anonymity.
Zatím byl člověk ve výhodě, protože Zderada a jeho situaci zřej-
mě znal. To bylo z celého vývoje naprosto jasné.
Začít se dalo patrně se zjištěním, jak se obluda vůbec zmocnil
jeho básně a jak postupoval, aby vystopoval autora.
Detektivní činnost toho druhu však bude vyžadovat čas a peníze
a obojího měl Zderad zatraceně málo.
Pak mu vyvstalo zřejmé řešení.
Jeho nálada se tím zlepšila, jako by mávl čarovným proutkem.
Pak ovšem opět klesla hluboko pod nulu.
Uvědomil si totiž další odpornou stránku věci.

* * *

18  Místo na ostrově Capri, kde Tiberius škrtil mladé muže, pro svůj plezír.

– 56 –
Ó složitosti lidského nitra!
Včera bylo Zderadovi zle a zle a jeho hluboký odpor se projevil
opakovaně i fysicky.
Jeho včerejší zkušenost obsahovala však i moment, kterému se
zatím v mysli pečlivě vyhýbal, ale který se nyní prodral do jeho
vědomí, protože si to vzniklá souvislost výslovně vyžádala.
Svatý Jeroným ve svých dopisech svaté panně Eustochion spo-
třebovává mnoho času a energie radami týkajícími se zachování
panenství a technikalit kolem tohoto thematu.
Nehodláme zde blasfemicky zkoumat motivy poustevníka, jehož
si církev váží a jehož autorita, byť podvodně citovaná, zachránila
kdysi slovanskou bohoslužbu v Charvátsku.19
Mezi jeho vývody patří i these, že znásilněná panna nehřeší a ne-
tratí morální stav panenství, jestliže při tom nepociťuje rozkoš.
Na tuto věc Zderad rozvzpomenul, když se mu vzpomínka nako-
nec brutálně protlačila do vědomí:
V zelenavé ztuchlině totiž zjistil s určitým překvapením, že po-
vrchní mechanické dráždění jisté krajně soukromé části jeho těla
je schopno vyvolat vlny pocitů normálně spojených s jinou, byť
i nepříliš vzdálenou částí jeho anatomie.
K tomu přistupovalo vědomí dočasné, avšak tím zuřivější převa­
hy nad obludou, jež ho ještě před okamžikem zcela ovládala, potr-
hujíc neviditelnými pouty strachu.
Surová duševní slast nevýslovně obscénní nadvlády nad příšer-
ným vyděračem se spájela s hnusným, ale účinným laskáním, koře­
něna dušenými vzlyky a chrochtáním hrobového milovníka.

19  Protože sv. Jeroným pocházel z Dalmácie, kde ovšem v jeho době křesťan­ští
Slované ještě nebyli, podařilo se později charvátským kněžím namluvit papeži,
že glagolské písmo pro ně vymyslel on, a ne kacíři Cyril a Metoděj. Tím se tam,
v západní církvi, zachoval slovanský obřad tzv. glagolský, kdežto u nás byl vy-
hlazen.

– 57 –
 Záď smrdutého mandrila, nepravděpodobně nestoudná, uráží
útlocit návštěvníků zoologických zahrad, avšak nicméně září sym-
fonií delikátních i výrazných zelení, červení, modří a fialovostí.
Podobně slavný kolorit mají i  jisté kovově zářící mouchy,
na př. z rodu Calliphora, libující si ve výkalech a mršinách, jakož
i některé druhy chrobáků.
Zářivost a sláva jsoucna tak prostupuje všemi jeho patry.
Neovlivněn divadlem, jež osvěcoval, hořel tak i v hrobce plamen
svíce krásným, slavnostním jasem a bezděky tu vzplanula i rozkoš
Zderadova. Pulsujíc, žhnula barevně a rozpalovala se, až nakonec
vybuchla v kosmický ohňostroj.
Tato vzpomínka, vystoupivší nakonec neodvratitelně ze Zdera-
dovy paměti, naplnila ho pocitem nesmírné trapnosti. Strnul pod
návalem tohoto nového utrpení, zavřel oči a cosi mumlal, snaže se
vzpomínku opět potopit do podvědomí.
Konečně se probral, zalit potem.
Bylo zřejmé, že obluda přece jen nakonec vyhrál.
Rudě zasvítil další poryv hluboké hanby.
Zderad se mechanicky zvedl a přistoupil k židli, přes kterou cha­
bě viselo jeho ošoupané sako.
Sáhl do kapsy.
Byla tam.
Vylovil bankovku, rozbalil ji a dlouho zkoumal její složité grafic­
ké křivky.
Už dlouho ji neviděl.
Nezničil ji však.

– 58 –
 Hlava V

Čas pokračoval a astronomické hodiny ukazovaly nyní plné léto.

Je s podivem, jak příroda nedbá lidských záležitostí, a to ani ve­
řejných, ani soukromých. Pokouší se, a dokonce dosti úspěšně, ne-
dbati ani vyslovených zásahů do svého řádu.
Pamětníci dvou válek, jichž bylo lze ve Městě nalézt habaděj, vy­
právějí občas, jak ptáci zpívali za kanonády, snažili se hnízdit v roz-
bombardovaných budovách a. t. d.
Též léto na hřbitovech mírně zazářilo zlatem a zelení, jako by ani
nebylo rodné strany a vlády.
Také k soukromému utrpení Zderadovu byla příroda hluchá.
Vypukly prázdniny.
Sylva zmizela k rodičům, kteří, jak se zdálo, ji byli ochotni vzít
na milost, a vzala Záviše s sebou.
Zderad zůstal ve městě.
Regule řídící služební postavení mrchopěvců pocházejí totiž
z dob rakouských, kdy se na dovolené nekladla vůbec žádná nebo
jen malá váha, a když, tak nikoliv vzhledem k nižším řádům jsoucna.
Mrchoeufonisté jsou totiž, jako nádeníci, placeni od kusu.
Zderad byl tedy nucen zůstat ve Městě, aby pokračoval ve své
výdělečné činnosti, kterou mohl jakžtakž udržet aspoň sebe, t. j. sní-
mal tak finanční břemeno s beder poněkud více vydělávající Sylvy,
která živila sebe samu, dítě a obytnou rakev.
Kromě toho byl Zderad dosud nevítán na jejím rodném statku,
a po pravdě řečeno, neměl by býval dost na vlak, nebo tak se aspoň
Sylva domnívala. Ve skutečnosti měl Zderad teď peněz více než dlou-
hou dobu předtím. Podle vlastních představ byl téměř bohat.

– 59 –
 Nemohl však dobře tuto hojnost Sylvě ukázat, protože to by ved­lo
k otázkám, a musel se spokojit s tím, že jí dával aspoň úplně všechny
peníze, které vyzpíval.
Zdroj tohoto neočekávaného příjmu je nám nyní zřejmý, i obá-
váme se, že původně sympatický Zderad byl nyní v mysli čtenáře
zavržen.
Měl přece obludu hned na začátku odmítnout, případně i zvoch­
lovat a podstoupit risiko, že bude pro hloupou školáckou básničku
v mrtvém jazyce, jehož znalost byla čím dále tím exklusivnější,
zničen sám i se svou rodinou.
Víme také, že by se bylo možná nic nestalo.
Raději zemříti než zhřešiti, praví svatý Aloysius a mnoho dalších
Fridolínů.
Naproti tomu uvádíme jihočeské přísloví, že „chudý člověk si
nemůže dovolit čest“, což jest, jak se zdá, pravda téměř kosmické
platnosti.
Ti z konsumentů, kterým se podařilo zdrhnout až po delší době,
nechť si ostatně sáhnou do svědomí. „Mille modi Veneris,“20 praví
P. Ovidius Naso, my pak dodejme: „Scilicet venalis“.21
Formulace provedené úvahy, se zcela zbytečným klasickým exhi­
bi­cionismem, nese neklamnou pečeť ducha Zderadova a je vskutku
citátem jeho vlastní spekulace, kterou se snažil si svou potupu osladit.
Podrobovat se pod hrozbou zničení fysickým chtíčům duševního
mrzáka je prostituce sice zřejmá a makavá, nikoliv však nejhoršího
rázu.
Pozorujeme také, že povaha vyžadovaného aktu byla právě opačná,
než jakého se většina z nás u vlastech víceméně dopouštěla, byť i jen
symbolicky a přeneseně. Račte tudíž ponechat hlavě její pokrývku
20  Tisíc je způsobů Venuše, t. j. lásky.
21  Totiž prodejné.

– 60 –
neboli pokřivku, jak říkají slovenští důstojníci, domnívajíce se, že
mluví česky.
Váháme však přece jen přiznat, že Zderad si na svou situaci začal
jaksi zvykat.
Podle lektorů marxismu‑leninismu jsou kapitalisté nemravní
také proto, protože je jejich bohatství korumpuje.
Zderad si koupil několik košil, ponožek a. t. d., také plátěné kal-
hoty a opánky zvané „kristusky“, pro letní pohodu.
Po linii odívání váhal dále mezi koženou bundou a novým obleč­
kem, ale nakonec si, z důvodu utajení, nekoupil nic z obého. Tím
prokázal mnohem větší prozíravost než vedoucí masen, kteří šma-
hem kupovali drahá auta a chodili pak do basy, totiž v době, o které
píšeme.
V současné době je prý, dle obvykle spolehlivých zdrojů, korupce
u vlastech tak totální, že se tyto fenomény odehrávají prakticky
nabíledni a nikomu se nic nestane, aniť máslo na hlavě mají všich-
ni.
Po dlouhé době se Zderad najedl dosti bílkovin (přísun ze statku
ovšem přestal s odjezdem Sylvy) a poněkud přibral na váze, což
obluda s rozkoší komentoval.
Dovoloval si občas i přepych jednoho či dvou půllitrů plzně.
Začal dokonce i mírně pokuřovat, ačkoliv věděl, že si tím kazí
svůj jediný provozní kapitál. (Mrchovec mu totiž mimo jiné nosil
také drahá zahraniční žvára.)
Nezávisel na tom však více.
Vlastně by byl mohl s mrchopěním praštit a několikrát se i stalo,
že se pod nějakou záminkou nedostavil.
Hrobové zpívání se tak stávalo víceméně jeho krycím zaměstná­
ním.
Přes občasné záchvaty hanby, které ho přepadaly znenadání
třeba na ulici jako náhlé bolesti zubů, takže se zarážel v chůzi

– 61 –
a s přivřenýma očima se chvíli potil, začal dokonce i mírně užívat
života.
Mohl‑li nebo mohl‑li se ulít, chodil na plovárny a plavával dlouhé
štreky proti proudu, raduje se ze svého mládí a síly, často i pod
několika mosty a proti peřejím jezů, až k Vodní věži.
Byl dokonce několikrát i v biografu, ale radostná skutečnost, cpa­
ná do diváků horem dolem, ho příliš deprimovala, takže tuto zábavu
opět odmrštil.
Turgo a Krůta, kteří byli lépe situováni (t. j. oficiálně), mu něko-
likrát nabídli varhanické substituce, i těšíval se z hlasů rozličných
strojů Města, se kterými se pomalu seznamoval.
Zjistil sice, že má tak silně zakořeněné náboženské podmíněné
reflexy, že se u posvěcených mašin cítí poněkud svatokrádežně, ale
tuto religiosní překážku rychle překonával rozličnými úvahami
a sofismaty.
Vznikl v něm znovu zájem o písemnictví, i postával před výklady
Knihy, národní podnik, hledaje, co by pohltil. Bylo toho však pořád
méně a méně a velmi brzo zatraceně málo.
Dlužno podotknout, že poušť tehdy byla téměř úplná a že bu-
doucí slušnější spisovatelé byli tehdy dosud ve stavu embryonální
latence.
Někteří, ač ne všichni, psávali a publikovali také skutečné, po-
ctivě byzantinské ódy na Stalina, ovšem pouze v jazycích českém
a slovenském.
Antikvariáty byly mnohem lepší a krásné staré knihy po zlikvi-
dovaných etnických a sociálních skupinách šly za babku, protože,
soudruzi, to nás nezajímá.
Zderad se musel vůlí nutit, aby nevydával příliš mnoho peněz
a také aby se přílišnou bibliofilskou opulencí neprozradil před Syl-
vou, až se vrátí z prázdnin.
Knihy měl pouze v dřevěném kufru, který sloužil, pokryt čistým,
i když slátaným ubrusem, za pomocný stolek, kdežto Sylvini Maka-

– 62 –
renkové a Zakaljájajícísja štál22 zaujímali parádní zasklenou poličku
pořízenou se značnou finanční obětí z oficiálních zdrojů.
Protože bylo možno zvednout víko kufru jen po odstranění de-
ček a váziček, byla Zderadova bibliotheka poměrně jistá, ale – čert
jí věř.
Tímto způsobem získal Zderad Erasmovu řecko‑latinskou bibli,
které chyběl jen titulní list, takže i proto asi unikla pozornosti antik­
vářů, a první vydání Kafkova „In der Strafkolonie“, protože soudružky
sortimentářky zřejmě nevěděly, o co jde.
Po těchto intelektuálních excesech však cítil mnohem větší vý-
čitky svědomí vůči své rodině než po schůzkách s obludou, a proto
posílal na Sylvinu venkovskou adresu i své kurví peníze, zalhávaje,
že měl neobyčejně velký počet funusů první třídy a řadu varhan-
ních substitucí, teď v době dovolených.
Největší část peněz však thesauroval pro strýčka Příhodu.

* * *

Nevzdával se stále ještě plánu, že se nějakým způsobem obludovi

přece jen vymkne.
Zatím byly všechny pokusy ve směru zjištění příšerkovy totož-
nosti naprosto marné.
Z různých symptomů zjistil, že netvůrek vlastní auto, ale nikdy
se mu nepodařilo je vidět tak dlouho a zblízka, aby si mohl zjistit
číslo. V typech aut se Zderad ovšem nevyznal vůbec.
Jednou, když obludka nejvíc chrochtala svinstvem, a byla tudíž
beze smyslů, prohledal Zderad její sako, odhozené na oltář, ale
zjistil, že potvora opatrná nechala zřejmě občanku doma.
Možná, že ji soudruh ani nemusel nosit.

22  A. S. Makarenko – sovětský pedagog a autorita na výchovu dětí za stalini­

smu. Propagoval zocelování v kolektivu.

– 63 –
 Také nic jiného v kapsách Zderad neobjevil.
Několikrát se Zderad také snažil pačlověka sledovat, ale ten mu
vždy zmizel, jako by se propadl.
Později naznačil, že by mohl přece jen soudruhům povědět, jaký
je Zderad řečtinář, kdyby se mu dále snažil věšet na paty.

* * *

Zderad, ačkoliv si to snažil zracionalisovat, trpěl zejména tím, že se

hrobové seance neodbyly bez jeho intimní účasti.
Tím se stával vskutku obludovým spoluviníkem a příšerným mi­
lencem.
Kdyby byl schopen zůstat zcela nezúčastněn, mohl cítit jistou
posměšnou převahu, což je tajemstvím profesionálních dorot a fri-
gidních manželek.
Obludkovy nepopsatelné něžnosti byly však tak provokativní – –
Nicméně pozoroval Zderad s potěšením, že si na věc začíná zvy­kat
také po této stránce, čímž se jeho morální dilema poněkud zmírňo-
valo.
Dodejme ještě jednou explicitněji, že obluda patřil k oněm vzác-
ným pervertům, kteří nedělají nic s přirozením svých partnerů ani
svoje k jejich tělu nijak nepřibližují.
Zůstával věren své deviaci, kterou bychom, po vzoru vzniku ter-
minů jako masochismus, sadismus, rétiffismus a. t. d., mohli vhodně
nazvati demlismem, v našem případě však homosexuálním.
Nemýlíme‑li se, jest muž těchto sklonů mezi bratřími označován
termínem „buližník“ a činnost, kterou provozuje, se zove „buližnic­
ká“, což jest přídavné jméno zpodstatnělé, jako na př. čekaná, háze-
ná, sousedská a podb.
Přes morfologickou shodu se stejným slovem, označujícím druh
nerostu, je slovce to zcela jiného původu. Jest kalkem, t. j. slovem

– 64 –
složeným ze součástí, vzatých z různých, navzájem si cizích řečí.
Aspoň je to možno tak dokazovat.
Koncovka „‑ližník“ je původu slovanského, totiž českého, a její
význam je zřejmý.
Druhou, předpjatou částí je pak slovo „búl“, které jest původu
cikánského a označuje část, na kterou se činnost vztahuje.
Správně by se tedy mělo psát „búlližník“, na rozdíl od slušného
nerostu buližníku.
Buližníci se dále dělí na příležitostné a výlučné.
Obludka patřil, asi na štěstí pro Zderada, k později jmenované
skupině, jak již poznamenáno.
Jakmile si Zderad na svého zákazníka zvykl, takže ho ani nešoko-
val, ani nekontrolovatelně nevzrušoval (což bylo původně spojeno),
mohl si již nalhávat, že má skutečnou kurví převahu.
Situace se tak zdála nabývat jisté pitvorné stability, spokojenost
byla téměř na obou stranách a Zderad se přistihoval při nedostatku
chuti s věcí něco dělat.
Zkorumpoval se.

– 65 –
 Hlava VI

Je kolem deseti hodin dopoledne a pátek.

Ryšavá a černá veverka se honí stromovím hřbitova, drobný,
kr­vavě červený roztočík probíhá labyrintem zrnění náhrobku, ne­
třesky nasazují na květ, včely bzučí v rozličných kališích a podb.
Pohřebiště pulsuje slastí života a Zderad se právě obírá svým
krycím zaměstnáním.
Vdova ve smutku se, plačíc, opírá o rámě synovo, kněz vykropuje
jámu a hrobníci si již upevnili popruhy kolem ramen.
Bílé šátky esteticky kontrastují s černými oděvy.
Nastává poslední loučení a čtverozpěv notuje oblíbenou píseň
nebožtíkovu:

– 66 –
 [: Ten stachovský rybník,
ten je široký, :]
[: letěly tam přes něj, :]
[: husy divoký. :]

Zemřelý švec volbou oblíbené písně mimoděk prozrazuje

nezvyk­lý vkus, zřejmě archetypicko‑nadindividuálního původu.
Krásnou, prostou, jemně melancholickou melodii Kukula pietně
upravil, neopomíjeje využít harmonie kvint lesních rohů, která se
zde sama nabízí při slovech „ten je široký“ a při prvním „husy di-
voký“.
Hlavní harmonické vtipy se nacházejí právě v druhém tenoru
a Zderad je s gustem vykonává.
Před vnitřním zrakem se mu vynořuje nikoliv rybník stachovský,
s nímž nemá zkušenosti, ale široká a lesklá hladina rybníka Poslu,
o němž jsme již slyšeli.
Uvažuje, že má dost peněz, aby mohl odjet nejen za svým detek­
tivním posláním, ale že si může také dovolit stavět se v Sylvině ro-
dišti, překvapit manželku a synka a snad i navázat přátelské styky
se starým beranem.
Konec konců by mohl nahlédnout, že se nedá nic dělat, alespoň
s jeho vlastního hlediska, neboť on neuznává ani nemanželské děti,
ani rozvody.
Druhé „přes něj“ klouže plagálním závěrem do toniky a měkce
zaznívá hluboké Cé Krůtovo. Je to stejně nejlepší basák ze všech
mrchopěveckých part na hřbitovech.
Kukulův hlas se leskne jako zlatá rybka v ševcovské kouli a všec-
ko se zdá být jaksi podstatně v pořádku.
Jako by i pláč vdovy byl pouze nedůležitou podrobností v nepo-
chopitelném, a přece jen neurčitě benigním orloji času a světa.
Rakev se svezla do jámy, padají hroudy, házené smutečními hosty
a mrtvý švec se ústy čtyř pěvců loučí se světem.

– 67 –
 Nebyly to husy,
byly housata,
kam ste se podíly,
hezký děvčata?

Nebyly to husy,
byli houseři,
kam ste se podílí,
chlapci kdekeří?

Chlapci kdekeří –
Zderad sebral se země oprýskanou aktovku, nadouvající se po-
třebnostmi ke krátkému výletu na venkově, a vyrazil na vlak. Peníze
za ševce mu schovají a v pondělí odevzdají hoši.
Nechce však zmeškat dobré spojení.
Cítil se najednou jako kdysi v dětství, když jezdíval s rodiči na
výlety.
Zdánlivě ve snaze zkrátit si cestu, ale ve skutečnosti z bujnosti,
přeskakoval Zderad hroby a nakonec se přemetl i přes nízkou zídku
hřbitova.
Jedeme!

* * *

„Où commence par une croix de bois la route qui mène jusqu’à Dieu,
bordée de tristes petits pommiers, qui s’en vont indéfinitement deux
par deux,“ praví si vzdělaný Zderad vnitřním hlasem a pohlíží potě-
šeně na scenerii jakoby vystřiženou z básničky pana francouzského
konsula v Rakousku, sídlem v Praze.23

23  Paul Claudel v období 1909–1911.

– 68 –
 Sice by k té náladě patřil spíše podzim, ale i tak vzbuzují ty jab­
lůňky, putující po dvou do vršku, příslušné metafysické sevření
srdce.
Konec konců, nelze upřít, že to básník byl, i když ovšem o nás
věděl bačkoru a do té ještě vlastně trochu kopal, což vyplývá celkem
jasně i z těch čtyř básniček, za které se katoličtí inteligenti do dnes
nepřestávají s vděčností plazit před plzeňským knůtkem24 jeho
galského ducha.
Ti jsou teď z módy, v emigraci, v basách a podobně, zatímco
jiná garnitura západních Slovanů koná podobné prostocviky před
Sovětským svazem.
Možná, že je to opravdu tou Bílou horou.
Ech, napleváť!
A hele, la voilà! támhle je opravdu „un long clocher comme une
fleur d’oignon“, i když to není zvonice jako taková, nýbrž pouze věž
kostela.
To se jistě ti blbci Francouzi, kteří to čtou, pokud to ovšem ještě
čtou, domnívají, že ten „oignon“ je byzantská cibule jako v Rusku.
Galové a Anglosasové jsou v tomhle naprosto nenapravitelní, těžko
říct, kdo je horší. Trub jim to jak chceš, všechno marno.
Zderadův otec vykládával, jak se ho prý kdysi ptali: „And do you
have cows in your country, Mr. Zderad?“
Zajisté i ten Claudel zemřel v přesvědčení, že Čechy jsou opravdu
placka a step obilná, jak napsal, protože on to přece musí vědět,
je­likož tam byl.
Asi byl akorát v Polabí, nebo snad na Hané.
Prohnat ho takhle třeba po Brdech, ten by asi hekal, blbec!

24  Plzeňský noční knůtek – odumírající instituce, kterou Zderad v dětství ještě
jakž takž zastihl. Noční světélko pro neelektrifikované domácnosti, kde se nedalo
rozsvítit knoflíkem a velké světlo by rušilo. Do sklenice se nalil olej, na to se
po­sadil „pl. n. k.“ s plovákem a zapálil. Vzniklo nedomrlé, maličké světélko.

– 69 –
 Při těchto literárněhistorických úvahách stoupal Zderad zvolna
do táhlého vršku a dosti se potil, protože měl těžkou tašku, slunce
připékalo a příslušný cíp vlasti, přes jinak konformní podrobnosti,
nebyl tak docela „tout plat“, jak nám chce básník říci.
Proto byl Zderad mrzutý a nelaskavý.

* * *

Čím více se přibližoval ke kostelu, a tím zřejmě k faře, tím pošetilejší

se jemu samému zdálo toto cestování. Chytal se však, tak říkajíc,
stébla.
Rozhodl se totiž, že musí se svou situací něco podniknout, děj
se co děj.
Obludka se totiž stával stále nechutnějším.
Začalo to tím, že se k jedné schůzce dostavil s velikým kufrem.
Kufr bylo obtížné prorvat úzkými gotickými dvířky hrobky či
mauzolea, a právě, když se o to pokoušeli, ozvaly se v ohybu cesty
hlasy.
Na štěstí byli vevnitř včas, jinak by příchozí pravděpodobně spus­
tili alarm, že tam někdo vykrádá hrobku.
Z kufru se vyvrbila absolutní trapnost nad trapnosti.
Byly tam bělostné šaty nevěsty a – ó hrůzo! – pro Zderada i s cy-
lindrem frak.
Snad to bylo z půjčovny, jinak by to bývalo muselo stát majlant.
S ohledem na homérský hymnus na Stalina nebylo však zbytí
a Zde­rad musel projít jakýmsi svatebním obřadem, na jehož for-
mule vzpomínal s větším studem než na všechno, co se jinak zatím
stalo.
Obluda měl na hlavě věneček na plavé paruce a byl i jinak upra-
ven jak se sluší na transvestita, takže v záři voskovic (tentokrát byla
iluminace slavnostní) vypadal protivně věrohodně.

– 70 –
 Svou roli říkal rovněž dosti věrohodnou fistulí a byl hluboce dojat
k slzám.
Ale, co bylo divné, obluda si občas sundával paruku a věneček,
nasazoval si kněžský ornát a dělal taky jako oddávajícího kněze.
Byly také prsteny: Zderad svůj později nikdy nenosil, což je po­
chopitelné (skutečný snubní prsten nevlastnil, protože na něj tenkrát
se Sylvou neměli), ale musil si ho nasazovat u příležitosti schůzek.
Prsten byl pěkný, masivní.
Nápis na něm však žádný nebyl, na to byl obluda opatrný.
Obluda přinesl také jakousi improvisovanou svatební hostinu,
včetně láhve šampaňského a dva, zdá se vzácné, jakoby mešní, ka-
lichy menšího formátu.
Trapnost se zasnoubila s hnusem, když nakonec požádal Zdera-
da, aby mu do kalicha namočil, a pěnivý nápoj s gustem vypil.
Na štěstí nezměnil jinak svůj způsob perversity: Konsumace
„man­želství“ sestávala z obvyklé buližnické a ani předtím nechtěl,
aby ho Zderad políbil na ústa.
Zderad si silně oddechl.
Když na to vzpomínal, sám se divil, co člověk udělá ze strachu
a – přiznejme to – pro peníze!
Tenkrát byla odměna zvlášť hutná: „Svatební dar,“ pravil obluda.
Tím se však příšerkovy fantasie dosud nevyčerpaly.
Příště přišel sice normálka bez kufru, ale jakmile byli v hrobce,
svlékl se a objevil se v černém ženském spodním prádle a punčoš-
kách. Z aktovky vytáhl nejen střevíčky a paručku, jimiž iluzi doplnil,
ale poté i rákosku.
Poté vykládal Zderadovi, že „mu byla nevěrná“ a že „žádá o po-
trestání“, načež mu musel Zderad zmalovat rákoskou zadek.
Obluda při tom křičel a sliboval, že se polepší a. t. d.
Byl tudíž nejvyšší čas se trhnout a Zderad se tak pevně rozhodl,
jakmile příšerka odkulhal.
Začínalo to být horší a horší.

– 72 –
 Kdoví, s čím si vzpomene příště.
Co však Zderad nevěděl: náhlý rozkvět obludovy erotické fan-
tasie souvisel s vnějšími okolnostmi a vnější okolnosti jej později
zase poněkud zmírnily.

* * *

Na lůžku ve své obytné rakvi dlouho přemítal, jakým způsobem

by se zmocnil fatální stalinské apotheosy, neboť na ní zřejmě jeho
otroctví záviselo.
Finanční aspekt věci v té chvíli ušlechtile přehlížel.
V tu dobu smrděl slamový barák ohavně všemožnými druhy
splašků a exkrementů a Zderad si připadal, že je nadosmrti uvěz-
něn v jediné gigantické žumpě.
Jako většina lidí ve velké tísni obracel se i Zderad k Bohu svého
dětství a prosil ho, aby ho zbavil tohoto prokletí.
Zazdálo se mu však, že přísný fantom od něho vyžaduje ještě
větší utrpení a smrt, tím, že ctnostně obludu odmítne a ponese ná­
sledky.
Tato alternativa se mu nijak nezdála, i modlil se horlivě, aby
byla zaměněna za něco mírnějšího, i když věděl, že tato žádost je
heretická z hlediska víry jeho dětství.
Když se vynořil, byl o zkušenost bohatší.
Pochopil totiž nábožnost prostitutek.
Usnul pozdě.
Jeho sen byl krajně podivný.

* * *

Zderadovi se zdálo, že je na jakési církevní slavnosti, snad marián-

ské, avšak snad ne katolické, nýbrž nějaké pravoslavné, arménské
či co, protože podrobnosti obrazů, rouch a. t. d. byly exotické.

– 73 –
 Slavnost se odehrávala neurčitě na jakémsi mostě.
Účastníci slavnosti nebyli však lidé, nýbrž jakási neúplně počlo-
věčená zvířata jako z ostrova doktora Moreau.
Protože byli původně velmi rozličných velikostí, poskytovali ne­
smírně obludný pohled svými disproporcemi. Byli zde maličcí lidé
krysí a křeččí, drobní lidé kočičí, lidé psí, od maličkých až po mírně
nadživotní, vzniklí zřejmě z bernardýnů a dog, a konečně lidé obří,
povstalí z koní, krav a velbloudů.
Klečící velbloudovici stále ještě nestvůrně převyšovali stojící lidé
povstalí z menších zvířat, zaujímajíce také strašně mnoho místa.
Zpívali pitvornými hlasy odpovídajícími zvukům jejich původ-
ních hlasů zvířecích, ale celkem pěkně harmonovali.
U oltáře byl obluda a zdálo se, že slouží mši.
Nějak se Zderad octl u oltáře.
Obluda mu rituálním mečem rozřízl vepředu oděv na dvě části,
přičemž zvířecí lidé aplaudovali jako Taliáni při pozdvihování.
Obnaživ tak Zderada zepředu po celém těle, přistrčil mu kalich,
aby do něj namočil.
Tomu se Zderad vzepřel.
Obluda se tedy obrátil k oltáři a pozdvihl text mešních modliteb
zasklený a ve zlatém rámečku, jakých bývá na oltářních mensách
i několik.
Přistrčil to ke Zderadovi. Byla to ovšem opět óda na Stalina, tištěná
s použitím ligatur, jak se to dříve dělávalo, a s paralelním latinským
překladem:

Te domine Stalin adoro, tu Cremlo albosaxo

Russis et Tataris dominaris omnibus sedens –

Zderad však uchopil obludku za krk a ten se počal měnit jako

Proteus v rukou Meneláových.

– 74 –
 Nakonec ustal, proměnil se opět v člověka – a tímto člověkem
byl BRVA.
Tu se Zderad probudil a měl pocit, že snad něco objevil.

* * *

Brva byl Zderadův spolužák z gymnasia.

Byl velmi hodný a jemný, ale velice hloupý.
Katecheta ho intervencemi prostrkal až k maturitě, protože Brva
chtěl být knězem.
Zderad Brvovi pomáhal s učením, hlavně s řečtinou a latinou, na
které se tento zdál být zvláště tupým, což ovšem bylo velice nevý-
hodné pro budoucí studium theologie.
Zderad chodíval za Brvou i domů. Brvův otec byl domovníkem ve
slušné čtvrti. Brvovi bydleli v suterénu a Zderad si pamatoval, jak
mu jejich obydlí tehdy připadalo chudé a nanicovaté.
Bylo ovšem mnohem lepší než jeho nynější obytná rakev.
Brva nebyl jediným klientem Zderadovým:
Zderad kolem sebe soustřeďoval celou kohortu neprospívajících
a mravně zpustlých žáků, ačkoliv správně by měl péci s elitou třídy.
Snad se v tom již jevilo předznamenání jeho pozdějšího pádu, že
už tak brzo tíhl k relativní spodině.
Při řeckých a latinských komposicích dbával toho, aby své černé
ovečky bezpečně provedl úskalími.
Nejprve si vždy udělal svou práci sám.
Býval vždy hotov první, daleko i před ostatními lepšími žáky.
Místo však, aby sešit odevzdal a vyšel na chodbu, trávíval zbytek
hodiny vyhotovováním taháků pro své chráněnce, s přihlédnutím
k individuálnímu stylu každého jednotlivce.
Pro zabránění odhalení bylo též třeba ponechat něco různých,
ale relativně nevinných chyb, protože žáci jako Brva nebo Garbušek
nemohli logicky odevzdat práce zcela bezvadné.

– 76 –
 Napodobováním individuálních slohů a blbostí a obratnou kol­
por­tací vyrobených tasanů uplýval příjemně zbytek hodiny způso-
bem zábavným a obecně prospěšným.
Nyní byli Zderadovi bývalí chráněnci z valné části soudruhy dok­
tory a inženýry, požívajíce alespoň určitého stupně úcty a vydě­lá­
vajíce si na slušný chléb bez pomoci fysické prostituce.
Brva se stal přece jen knězem, pokud Zderad věděl.
Nyní se mu mihlo, že kdysi, když seděli s Brvou v jejich sklep-
ním bytě, moříce se s nějakým Homérem, přinesla jim paní Brvová
jakési ovocné nebo jaké víno domácí provenience. Bylo totiž před
Vánoci nebo snad už po Vánocích.
Zderad si přihýbal, až se napálil, i počal se na ubohého Brvu vy­
tahovat.
Aby ukázal svou řeckou erudici, složil tenkrát tu ódu na Stalina –
časopisy, prosakující ze Sovětského svazu a domácí komunistický
tisk už k takové reakci začínaly provokovat, i když radostný úsvit
dosud nenastal.
Brva si tu básničku obdivně ponechal.
Brva byl tedy klíčem, i když slabým.
Vyhledejme tedy Brvu.
Podle posledních zpráv nastoupil Brva místo kaplana v obci L.
To se hodilo, protože vesnice Mlna, ležící na břehu Posla, byla
celkem na stejné štrece. Za peníze, potupně vydělané, bylo možno
tento výlet podniknout.
Jede se!

* * *

Zderad kráčel směrem k L. a nadával si blbců.

Poslední zpráva o Brvovi byla starého data, stopa velice slabá.
Bylo možné, že už tam Brva dávno nebude, s kněžími se tehdy děly
věci často prapodivné.

– 77 –
 Konečně stanul na návsi s typickou husí louží a poměrně snadno
nalezl faru.
Zatahal za drát starobylého zvonku u dveří, na nichž bylo na mo­
sazné tabulce napsáno:

VINCENC PLICKA
farář

a čekal.
Za nějakou chvíli přišla otevřít starší brýlatá ženská oděná jen
tak po domácku v zástěře, ale s typickým vzezřením, které ukazo-
valo, že je to „slečna“ z fary.
Zadívala se na Zderada s jistou nedůvěrou.
Zderad vykoktal svůj dotaz po páteru Brvovi a dodal, že je jeho
bývalý spolužák z gymnasia.
Tvář ženy velice zesmutněla:
„Páter Brva u nás není. On totiž – ale snad byste měl promluvit
s bratrem. – On je na sadě, u včel. Pojďte –“
„Slečna“ ho provedla zahrádkou k zadním dveřím farské budovy
a zmizela za rohem v sadu.
„Vincku,“ volala, „je tady nějaký pán, hledá Zdeňka. Je to jeho spo­
lužák.“
„Hned, hned,“ ozvalo se vzdálené, přitlumené volání mužského
hlasu. „Už jsem hotov – ještě nasadím víko.“
Nato se slečna opět objevila, utíkajíc klusem a ohánějíc se zuřivě
kolem sebe. Vrazila do dveří, a Zderada zatáhla za sebou.
„Honila mě včela,“ pravila udýchaně a omluvně, když stanuli v síň-
ce s cihlovou podlahou a začernalými stěnami, na nichž visely ještě
začernalejší posvátné obrazy.
„Bratr tu bude za chvíli. On je včelař, víte,“ dodávala zbytečně s ja­
kýmsi mateřským úsměvem. „Zatím se posaďte.“
Zderad se svalil do proutěného křesla a čekal.

– 78 –
 Ve farní síni byl příjemný chládek a jakási zatuchlá, ale milá vůně
sestávající z jablek, vosku a snad kadidla; dýchalo to tu jaksi mírně
a smířlivé, jasně nábožensky.
Za chvíli bylo vidět, jak kolem okna prochází, houpavým krokem
tlustých lidí, mohutná postava, oděná od hlavy až k patě bílou kom-
binézou.
Na hlavě měl farář starosvětský slaměný včelařský širák, z jeho
okraje splýval závoj zastrčený za límec kombinézy.
V ruce držel včelařský kuřák, kterým zuřivě pukal na všechny
strany a po svém těle.
Obklopovalo ho mračno zřejmě rozzuřených včel.
Zašel někam kolem okna a po chvíli bylo slyšet otvírání a zaví-
rání dveří a těžké kroky někde uvnitř budovy.
Poté se otevřely jedny z dveří do síňky a hierarch vstoupil.
Byl dosud v kombinéze, ale měl teď zřetelnou hlavu.
Ta byla mohutná, pokrytá hustými, úpravnými šedinami.
Obličej měl těžký a masitý, selský, s dobráckými, jaksi smutnými,
ale smířenými brázdami kolem úst a očí.
Ty byly tmavé a rozumné, také tak smířeně smutné a dobromysl­né.
„Mám jedno velice zlé včelstvo,“ pravil bez úvodu hlubokým, tro-
chu nosovým hlasem, znějícím poněkud jako trombón anebo jako
kdyby čínská husa s boulí na zobáku, Cygnopsis cygnoides, nabyla
artikulované řeči a promlouvala.
„Přátelé mi radí, abych je vysířil – ale já – Snažil jsem se vychytit
matku – abych ji vyměnil za hodnou – víte.
Protože když se vymění matka za mírnou, z mírného včelstva,
tak potom její potomci jsou také mírní, víte. Ale už podruhé tu zlou
nemohu najít. Je tam, to se ví, má dobře zakladeno, ale nějak mi zase
uklouzla. Je to veliké včelstvo – víte.
Tak zase nic. Sestra už se zlobí, že nemůže do zahrady – jakáž
pomoc? Zkusím to tedy jindy.
A co vy, co nám nesete?“

– 79 –
 Mluvil dost spisovnou češtinou, ale z jeho úst to neznělo afek-
tovaně.
Podíval se na Zderada mírně a těžce, ale pronikavě, jako by mu
viděl až do útrob.
Zmaten tímto rentgenovým pohledem, vykoktal Zderad znovu
svůj dotaz a nutné podrobnosti o své osobě.
„No, to pojďte dál,“ pravil farář.
„Stala se, víte, taková věc, divná.“
„Musíme si o tom v klidu pohovořit. Snad vy byste mi mohl také
něco objasnit.“
Farář zavedl Zderada do malého pokoje, který vypadal jako na
všech starých zazobanějších farách, podobně jako sám kněz byl
téměř archetypickým exemplářem dobrého vesnického faráře.
Zase na chvíli zmizel, vrátil se bez kombinézy, jen v košili a v kal-
hotách, nalil Zderadovi jakési jeřabinové nebo jaké víno, posadil
se proti němu ke stolu s dečkou a znovu si ho tak moudře a těžce
prohlížel tmavýma očima.
„Tak vy jste ten pan Zderad,“ zatroubil tiše znovu. „Zdeněček – pá-
ter Brva – mi o vás vykládal, jaký jste byl výborný student, a hlavně
řečtinář.
Ale že prý jste ho zlobil, přel se s ním o pravdách víry – to jste
neměl dělat!“
Zderad se opět zmátl.
Byla to ovšem naprosto pravda. Zderad rád ukazoval Brvovi svou
intelektuální převahu i tím, že mu stavěl před oči absurdity jeho
přesvědčení, a tak mu mátl hlavu.
Domníval se tehdy, že hloupý Brva to pouští jedním uchem tam,
druhým ven, a zarazilo ho, když si teď uvědomil, že ho tím vlastně
zasahoval a zřejmě trápil víc, než měl v úmyslu.
„A co vy teď děláte – na universitě, ne?“
Zderad pocítil v ústech obvyklou peluň a agresivně se přiznal, že
je pouze pohřebním zpěvákem.

– 80 –
 „A co to? – Aha, rozumím. – No buďte rád, že jste aspoň na svobo-
dě. Pokud má člověk co jíst a střechu nad hlavou, má dobrý důvod
být spokojen a chválit Boha!“
K této moudrosti se Zderad sice už dávno dopracoval – ovšem
bez toho jasně definovaného osobního Boha –, bohužel toho času
byl v situaci, která to všechno obracela vniveč.
Pocítil silnou potřebu se knězi se vším svěřit – vzbuzoval důvě-
ru –, ale pak si to přece jen rozmyslel.
Věc byla příliš hnusná – a krom toho, kvůli tomu sem nepřijel.
„Víte,“ pokračoval kněz trombónovitě, „ale dál to neříkejte – on
Zdeněček zemřel.
Zemřel –“ kněz ztišil hlas do zděšeného šepotu – „vlastní rukou!
Považte – kněz – a tady na vesnici.
Utajili jsme to před vesničany, vlastně ani jeho rodina neví – doktor
nám šel na ruku – Řekli jsme všem, že zemřel na selhání srdce –
Když se člověk oběsí, srdce mu přestane bít – tak jsme ani nelha-
li,“ dodal s obvyklou církevní uhýbavostí.
„A potom – udělat to – to vlastně srdce selže i v jiném, morálním
smyslu, ztratí kuráž – neboli po česku srdce – že ano? Tak jsme
vlastně ani nezalhali.
Pak biskup povolil církevní pohřeb – to se teď běžně dělá – ma-
mince jsme řekli, že ho nemůže vidět, že už je chudák v rozkladu –
vypadal hrozně – můj Bože!“ farář se pokřižoval.
„A nevíme ani proč – těžko hádat!
On sem za ním z Města dojížděl jeden pán, kdo to byl, co to byl,
těžko hádat, mysleli jsme, že snad – od policie, víte, ale nevíme.
Zdeněk se ho zrovna bál.
Ale nikdy se nesvěřil. Chodili spolu do lesa – dlouho bývali pryč –
a Zdeněk – byl z toho zřejmě nešťastný, modlíval se v kaplance
dlouho do noci – i plakal – víte, byl to takový citlivý hoch, však jste
ho znal.
Mně se nikdy nesvěřil, to víte.

– 81 –
 A já – musím říci – že jsem ani moc nenaléhal – abych se přiznal,
přímo jsem se bál, co bych se snad dověděl – i když těžko vím co.
Napadlo mne i – ale pak, já vím, že se Zdeňkovi líbila děvčata – ve
vší počestnosti ovšem – jsme taky jen lidé – ale díval se, to jsem si
všiml. Bůhví co – – –
K svaté zpovědi – to on ke mně nechodil – to se u nás nedělá – tak
ani tak nevím – ačkoliv pochopitelně bych to nikomu –
On jezdíval za nebožtíkem Ješinou, na kole přes les.
Dost často.
Pak Ješina umřel a nikdo na jeho místo nepřišel.
A Zdeněček byl pořád smutnější a smutnější – až nakonec se to
stalo. Bůh buď milostiv jeho duši!
A já jsem si myslel, když jste jeho spolužák, když jste jako bývali
přátelé, zdali byste vy snad to nemohl nějak objasnit?“
Zderad měl pocit, že by to asi objasnit mohl, ale nikoliv tomuto
starému knězi, který se zdál přece jen příliš kněžsky naivní.
Kromě toho si nebyl úplně jist.
Zeptal se pouze, jak vlastně ten člověk vypadal.
„Těžko popsat, měl takové divné bledé oči – jako – jako hastrman.
Proto jsme si mysleli, že to snad byl, víte – tajný agent.
Ale zase se nezdál. Byl dobře oblečen a tak –
Já vím, ale takoví nebudou jezdit k čertu ďáblu – sit venia – za
kaplany do vesnic.“
Bylo to tedy jasné.
Ale Zderad nemohl knězi povědět co a jak.
To byla asi zase chyba.
Možná, kdyby šel s pravdou ven, že by mu starý farář poradil.
Je stará zkušenost, že katoličtí kněží vypadají a mluví, jako kdyby ne-
uměli do pěti počítat, ale ve skutečnosti často naivní vůbec nejsou.
Svatá církev je liška všech lišek a katolický páter, na rozdíl od
různých pastorů, slyší nejpodivnější věci ve zpovědnici. Nadto se
farář Plicka zdál rozumný i po necírkevní, lidské stránce.

– 82 –
 Dokonce se i podřekl, že tuší správně – ale – nelze – ne tu věc!
Kdyby se byl Zderad teď rozhodl, mohl snad ještě vyváznout, ale
neudělal to.
Místo toho se řeč stočila na Brvu, na jeho studia, domácí poměry
a. t. d., na Zderada, jeho ženu na prázdninách a jak za ní chce jet,
a když se pak Zderad zvedal, řekl mu farář, že do Mlna teď už nepo­
jede žádný vlak a aby zůstal na noc.
Což se i stalo.

– 83 –
 Hlava VII

Zderad seděl v lokálním vlaku a pozoroval mírně zvlněnou, zadu-

manou krajinu.
Kostelník nebo kdo, jakýsi strejda, ho odvezl bryčkou, po staro­
světsku, na lepší přípoj– zastávku lokálky – a tak mohl vyrazit poz­
ději.
U faráře se po dlouhé době vyspal v pořádné posteli v čistých
duchnách, které mu „slečna“ čerstvě povlíkla.
Předtím se dokonce vykoupal v normální vaně – nechtěl do té
nádhery vlézt jen tak nemytý a fara měla kupodivu moderně zaří-
zenou koupelnu s elektrickým ohřívačem vody.
Spal ve vlastní ložnici farářově, ten teď v létě, jak říkal, spí na
včelíně.
Ložnice byla příjemná, bílá a také tak voněla medem, voskem
a jablky. Nad postelí visel v rámečku krasopisný slogan:

Lépe zachovávat celibát

nežli ženy své se život celý bát

A když se Zderad ráno probudil, kokrhali ve vsi kohouti.

Večeře, kterou jim „slečna“ naservírovala, byla skromná, ale dob­
rá a vydatná.
Sestávala z bramboráku, zvaného též „tóčn“, v dostatečné kvan-
titě, s brusinkovým kompotem.
K tomu láhev mešního vína.
Farář, který si Zderada zřejmě už „oťukal“ a zjistil, že se mu „po-
liticky“ dá věřit (ačkoliv se tím asi stejně nikdy moc nezatěžoval),
vykládal o současných poměrech na vsi.

– 84 –
 Jak má u národního výboru a partaje celkem dobrou posici, pro-
tože se stará o družstevní včely, a jak se někteří sedláci brání vstupu
do družstva.
„Já myslím konec konců, že by měli,“ troubil nastydle dobrý žrec,
„kdyby se to vzalo dobře do ruky – a to je jen otázka organisace
a píle – můžou se sedláci mít líp než na svém!
Naši lidé jsou hospodáři, to není jako v Rusku. Mohlo by se jim
opravdu i dařit dobře.
Víte, náš národ zatím vždycky přežil pomocí selského stavu.
A hmotný blahobyt je přitom důležitá složka – to naše církev
vždycky uznávala.
Tak to je moc důležité, aby selský stav vzkvétal.
Za třicetileté války nás pořádně vybílili, jen co je pravda, a hele-
me se – už na začátku osmnáctého století – v době největšího temna,
a temno to bylo, to musím uznat i já jako katolík –, se vrchnost
opakovaně zlobila a vydávala nařízení, že selky nesmějí nosit do
kostela zlaté čepce a granáty a takové ty věci.“
Farář se mírně zasmál.
„No – a potom – pomaloučku, polehoučku ze selského stavu po-
vstala národu zase inteligence – však nejprve hlavně my, kněží – no
a konec už znáte – bohužel nám to ty mocnosti teď zase shodily. Ale
já myslím, že se to bude dál opakovat –
Kdo přežije, Zderádku, pamatujte si, je vždycky sedlák, ať už se
mu říká družstevník nebo kolchozník, a s ním, dá‑li Bůh, přežije
zase i naše řeč.
Však už teď se nám zase začíná kazit. Prosím vás – prý bitva o zrno!
Zrno, to je česky přece jedno zrníčko, jako co tomu kohoutkovi v po-
hádce zaskočilo – jinak my přece od nepaměti říkali – obilé – obilí,
to Rusové mají zěrnó!
Nebo prý – stav ryby na českých tocích?! Jedna rybička!
Anebo i jiné věci!

– 85 –
 Dřív jsme mívali učitelské ústavy – a teď najednou prý – peda-
gogický institut! Bůh pomoz!
No, přežili jsme Avary, přežili jsme Huny, přežili jsme Habsburky,
pak Hitlera – no, ten netrval dlouho, to je pro dějiny jen mžiknutí –
a přežijeme, dálipámbů, i toho Rusa.
A bude to zase sedlák, který přežije.
Buď přímo na hroudě, anebo ten sedlák v nás, ten buran, který
nic nedá na velká gesta, ale na to, aby měl velkou kapustu, a který
taky docela blbě a neidealisticky ví, že svinstvo se nakonec nevy-
plácí.
A taky – na sedlákovi se žádné ideologie vlastně ani nechtějí –
ten se na to jeví moc hloupý.
Inu, to jsem se nějak rozpovídal. Tak dobrou noc a zítra vás Fran-
ta odveze na zastávku.
Víte,“ dodal ještě, „já a vy, jednotlivci, to třeba odskáčeme – ale národ,
národ zůstane – jako zatím vždycky. Dole, u půdy, třeba u hnoje.
To je ten pravý element lidství, však podle bible Bůh stvořil Ada­
ma z hlíny.“

* * *

Na tuto konversaci Zderad vzpomínal a také na to, jak druhý den

s farářem navštívil Brvův hrob.
Bylo zde napsáno pouze:

P. Z. BRVA
kaplan

a pak data introitu a exitu.

Hrob byl potažen netřeskem a dýchal mírem.
Zderadovi z něj bylo smutno, ale jaksi odtažitě, skoro bychom
řekli, kosmicky.

– 86 –
 Brvův obličej, jak ho znával z gymnasia, se matně vynořil zpoza
netřesku, usmívaje se plaše a dobrácky.
Tak se usmíval, když ho zlý a nadutý inteligent Zderad kopal
pod lavicí a syčel: „Piš, vole, vopisuj. Nedovedeš to ani včas vopsat,
blboune!“
Teď byli ale jaksi na stejné lodi a Zderad si mohl své I. Q., které
kdysi vzbudilo mírnou sensaci v Ústavu lidské práce, nacpat do
fajfky.
Brva aspoň dostudoval, tak vidíš.
Ještě něčeho si na kamarádově hrobě povšiml:
Někdo tam postavil v zaskleném rámečku barevnou reprodukci
jakési ikony, která už se kroutila vlhkem.
Byl to jen kus papíru, snad vystřižený z nějaké knihy nebo ba-
revného týdeníku.
Ikona s tmavým přísným obličejem představovala ženu – pous-
tevnici.
Zderad se sklonil a s obtíží rozeznal ozdobný zkratkovitý nápis:

Svatá Marie egyptská, patronka prostitutek!25

Až sem tedy sahal škleb nepochopitelné obludy.
Byl to ten mišmaš ze sentimentality a cynismu, který na něm
byl snad nejvíc na blití. Ostatně, to je přece jeden z hlavních rysů
strany a vlády.
A ovšem, Zderadova mise selhala na celé čáře!

25  Vzhledem k všeobecně ustupujícímu povědomí o hagiografii podotkněme,

proč je onou patronkou. Legenda praví, že ač bez peněz, ve snaze dostat se do
Svaté země zaplatila převozníkovi v naturáliích.

– 87 –
 Aspoň však už věděl, skoro přesně, na čem je. Jenom mu nebylo
jasné, jakou metodou dostal obluda do drápů Brvu.
Ale kupodivu mu bylo obludy spíš líto, než co jiného.
Farářovi o svém objevu ovšem nic neřekl.
Asi to stejně věděl, či spíše tušil.
Zdál se být moudrý jako sama země.

* * *

Snad by měl Zderad truchlit nad mrtvým druhem, nebo se zlobit

a bát budoucnosti, ale jeho mysl byla unesena teď zcela jiným smě-
rem, opět značně soukromého rázu.
Na zastávce, kde ho Franta vyklopil, byl nucen se uchýlit na lokus,
a tam se jeho zraku otevřel pohled na jedinečné umělecké dílo.
Oplzlé malůvky na hajzlech jsou běžným zjevem v tu‑ i cizozem-
sku, zřídkakdy však odrážejí výrazný talent.
Na rozdíl od tohoto pravidla byla na zdi záchodku na zastávce
znázorněna velmi realisticky a téměř v životní velikosti žena v po-
stoji, který ethologové u opic označují jako presentaci.
Jakýsi scestný génij, nepoznaný Rembrandt či Michelangelo
hajzlů, tudy kdysi cestoval a zkrátil si čekání nepřístojným výtvar-
nictvím.
Dílo bylo provedeno inkoustovou tužkou, kterou výtvarník mu-
sel zřejmě celou obětovat a asi také nešetřit námahy s opětovným
přiostřováním.
Žena byla znázorněna, jak se opírá rukama o zeď, na níž byla vy-
vedena, přičemž paže měly zcela správné perspektivní zkrácení.
Byla předkloněna, se sukní vyhrnutou do pasu, takže kromě
dalších, relevantnějších podrobností odhalovala podvazkový pás
a punčochy.
Výtvarník zde použil známého perspektivního triku, jako je to
na př. se slavným střelcem z kuše na „Bitvě u Lipan“, totiž, že tak

– 88 –
řečené ohnisko ženiných vnad směřovalo vždy proti pozorovateli,
ať stál kdekoliv.
Z nepochopitelného důvodu byly však vrcholem oplzlosti kal-
hotky, srolované ke kotníkům, které rozkročené nohy napínaly až
k prasknutí.
Z hlavy bylo viděti pouze trvalou ondulaci.
Protože kolem dýchal zelení dosti hluboký les, bylo těžko uhod-
nout, proč se znázorněná osoba za účelem koitu a tergo uchýlila do
tohoto málo romantického prostředí, ale třeba venku jako pršelo,
nebo i sněžilo, nebo tak.
Bylo lze předpokládat, že obraz unikl zabílení právě pro svou
realistickou dokonalost.
Na tuto malůvku si nyní Zderad opět vzpomněl a silně zatoužil
býti u své ženy.
Jeho myšlenky, obracející se tímto směrem, nedaly vzniknouti
starostem a úvahám jiným. Slogan ve farářově ložnici se tak jevil
jako pouhá infantilní výmluva.

* * *

Zderad teď kráčel po hrázi rybníka, který obsahoval vzpomínky na

jeho bujaré mládí, a těšil se na Sylvu a na Záviše, kterého ostatně
vídal i jinak jen zřídka.
Poněkud ho sráželo vědomí, že se bude muset setkat s kostna-
tým beranem, ale tuto myšlenku rychle zahladil.
Bylo brzo odpoledne a sobota a vodní ptactvo plulo po obrov-
ském rybníku jako malé, většinou bílé lodičky, na způsob slezského
barda.
Po dlouhé, rovné cestě, vroubené starými hlavatými vrbami, v dálce
proti němu kráčela jakási rodinka ke vhodnému břehu nebo pláži.
Muž byl pouze v plavkách a nesl na ramenou dítě v bílé čepičce.
Vedle něho kráčela ženská, rovněž pouze ve dvojdílných plavkách,

– 89 –
a to zelené barvy. Měla nazrzle plavé vlasy, její kůže byla světle
zlatová, jak tomu bývá u některých opálitelných blondýnů, a bylo
lze uzavřít, že zblízka bude asi kropenatá pihami.
Vůbec dosti značně připomínala Sylvu.
Nesla velkou tašku, zřejmě s proviantem, dekou a. t. d., a naklá-
něla se trochu na jednu stranu.
Ke cti mužově poznamenejme, že rovněž cosi nesl, kromě dítěte
na ramenou.
Dokonce se zdálo, že ženská i trochu kulhá, ale to bylo asi způ-
sobeno součinností tašky a nerovností cesty.
Po chvíli, když se Zderad probral z úvah či snění (sníval téměř
ustavičně o nejrůznějších předmětech), zkrátila se vzdálenost mezi
ním a spořádanou rodinkou velmi podstatně.
Ženská se počala podobat Sylvě nadmíru věrně a po několika
dalších krocích rozeznal Zderad i tvář Závišovu.
Mužský byl rozložitý, značně kosmatý i na ramenou a s počínají-
cím pupkem, zdaleka ne nejmladší. Padesátka mu mohla nejenom
táhnout.
Byl počerný, téměř dokonale lysý, onoho sprostého, nepříjem-
ného typu jako soudruh Václav Kopecký nebo někteří fízlové.
Lid o tomto typu praví, že je to „taky taková komunistická držka“.
Pro ty, kteří nevědí, o čem mluvím, poznamenejme, že měl cel-
kem nevýrazné rysy, tlusté černé obočí, světlé, poněkud hysterické
oči a širokou, avšak tenkou tlamu. Byl dosti vrásčitý.
Nyní i Sylva bezpečně poznala Zderada a překvapeně stanula.
Zdá se, že zbledla a pak zrudla, pak postavila tašku a rozběhla
se k manželovi.
Objala ho nezvykle vřele.
„Ahoj,“ smála se, „kde se tu bereš?
To – to je soudruh Burda, můj řídící učitel. On se stará o personál,
přijel sem přemluvit tatínka, aby vstoupil do družstva.“

– 90 –
 To ovšem znamenalo „bacha“ a „nemluvit“ a Zderad, cvičený
v tom­to druhu komunikace, to ovšem ihned vejmul.
Burda pochopil situaci, položil dítě na zem, a to se rozběhlo
k Zderadovi.
Nastalo normální rodinné sjednocení.
Burda se tím rázem stal outsiderem, i stál tu, tvrdohubě se usmí-
vaje.
Nezdál se příliš potěšen.
Podal Zderadovi hranatou, popanštělou, ale přece jen tvrdou tru­
hlářskou ruku.
„Buď zdráv,“ pravil těžko popsatelným sprostým hlasem. „Tak jak
zpíváš? Na funusech?“
Byl zřejmě tak otráven Zderadovou náhlou materialisací, že si
nemohl odpustit bojovně degradující poznámku.
„Velmi znamenitě,“ pravil Zderad. „Není totiž ze psa slanina ani
z vlka beranina.“
Tím Burdu totálně zmátl, takže ten pouze rozpačitě zachrchlal.
Zderad by byl ještě pokračoval v tomto stylu, ale Sylva na něj
prosebně pohlédla. (Přece soudruh Burda přijel, aby přemluvil ta­
tínka ke vstupu do družstva.)
Zderad tedy ještě prohodil něco normálnějšího, a hladina emocí
se opět, alespoň na chvíli a provisorně, poněkud uklidnila.
Zderad se k nim připojil, zcela samozřejmě, nesl Záviše na rame-
nou a Sylvu si vedl za ruku.
Soudruh Burda, nevěda, zda má zmizet nebo co, následoval a hubu
měl pořád tvrdší.
Když došli na kus písčitého břehu (písek tam kdysi někdo navezl
pro lufťáky), usadili se a Zderad se rovněž svlékl.
V oné době nosívali nebohatí mužové trenýrky jako spodní prá-
dlo a to platilo i o Zderadovi. Byl tedy instantně oblečen pro danou
příležitost, alespoň snesitelně.

– 91 –
 Poté vstoupil do rybníka, chvíli šel, a pak sebrav odvahu, potopil
se jako kachna.
První šok ze styku se studenou vodou se brzy rozplynul. Zderad
dlouho plaval pod vodou, až pablesky světla na písku zanikly, až
viděl jen zeleno, pak modro, pak hnědo a až voda začala tlačit do
uší a stala se ledovou.
Tu se vynořil, zafrkal a rozhlédl se.
Soudruh Burda seděl na břehu s nohama ve vodě a vedle něho
se bělala Záviškova čepička.
Sylvu neviděl.
Tu ucítil na rameni ruku.
Ohlédl se. Rusálka se po letech vrátila a usmívala se na něj skrze
prameny mokrých vlasů.
Zderad se položil na znak a rázoval vpřed, dívaje se Sylvě do očí.
Pluli daleko, daleko, až k zakulacenému obzoru, za kterým se po
malé chvíli zeleně v dálce vynořil jejich svatební ostrov.

– 92 –
 Hlava VIII

Bylo zimavé bílé ráno před rozbřeskem a Zderad klímal ve vlaku.

Vracel se do Města a na hřbitovy neboli do všedních ambitů svého
jsoucna.
Události minulých dnů a nocí se mu motaly v hlavě.
Vracel se hlavně ke své návštěvě na faře v L. a k faktu, že obluda
zřejmě dohnal Brvu k sebevraždě.
Bylo přece úplně zřejmé, kdo byl ten „pán“ s hastrmaníma očima,
který asi taky nejspíš postavil Brvovi na hrob ikonu s Marií egypt­
skou.
Tím bylo tedy také v podstatě jasné, odkud má obluda Zderadovu
báseň na Stalina. Možná že Brva i věděl, kdo to je.
Ale Brva byl po smrti a hlavní bod, totiž obludova totožnost, zů­
stával stále neobjasněn.
Zderad však neměl pocit, že by cesta byla tak úplně marná.
Mimo jiné se seznámil s farářem Plickou a měl neurčitý pocit, že
to snad samo stálo za to.
Existence jeho klidné, selsko‑filosofické, archetypické osobnosti
jako by jaksi neurčitě vyvažovala jsoucnost obludy, Burdy, a. t. d.,
a samého Zderada, kteřížto činitelé jako takoví existovali vlastně
pouze v závislosti na radostné skutečnosti.
Naproti tomu farář měl bytnost jakoby nadčasovou, o kterou ho
nemohla připravit ani budovatelská realita.
Zejména pak byl Zderad spokojen se svou návštěvou v Mlně.
Starý sedlák byl totiž kupodivu přátelský, i když dřevěným, ne-
mluvným způsobem.
Zderad cítil, že za to vděčí přítomnosti Burdy, o němž bylo zřej-
mé, že ho starý beran nemůže takříkajíc vystát.

– 93 –
 Zderadova tchyně byla bezbarvá, zakřiknutá osůbka, ale Zderad
měl pocit, že snad ho má docela ráda.
Tento aspekt věci se tedy podstatně vyčasil.
Zejména však byl Zderad vděčen osudu za možnost navštívit svou
ženu a nepřipouštěl si, že peníze na to poskytl vlastně obluda.
Jejich první objetí na ostrově bylo velmi zdařilé, a to i po stránce
citové. Vzpomínky zde asi zapracovaly.
Byli by tam zůstali ještě déle, kdyby Sylvu nenapadlo, že Burda
by mohl odejít a dopustit, aby se Závišek bál, případně i utopil.
Ale Burda hrál při návštěvě roli spolehlivého, oteckého soudruha
a vytrval v ní.
Ale na statek se s nimi nevrátil.
Když strkala Zderada do světnice k otci, byly určité rozpaky, ale
starý beran hbitě okřál, když mu vylíčila, že Zderadův příchod za-
pudil Burdu.
Zderad pak využíval své návštěvy na nejvyšší míru.
Kromě přirozené vyhladovělosti měl totiž pocit, jako by se u Syl-
vy očišťoval od obludy a ujišťoval se o své normálnosti.
K večeru se jí opět zmocnil, a to rustikálním způsobem ve stáji,
když zakládala koním, inspirován zřejmě uměleckým dílem na za­
stávce.
Perský miniaturista Abdulláh vytvořil kromě jiných též obrázek
Mohamedova nanebevstoupení.
Prorok, maje z náboženských důvodů místo tváře pouhý flek, je
zde zahalen do svatozáře v podobě zlatých plamenů.
Jede na jakémsi neurčitém zvířeti, které by snad mohlo být vel-
bloudem či velbloudicí, kromě toho, že nemá zřetelného hrbu.
Má však spanilou ženskou hlavu, s jakousi zlatou čepičkou či ko­
runkou.
Za účelem zdůraznění, že jde o jízdu nebeskou, vidíme dále mod­
rý azur, kučeravě stylisované mráčky a početnější anděly s kadidel-
nicemi a podb.

– 94 –
 Tento obraz lze však též pokládat za decentní alegorii heterose-
xuálního koitu, a to zejména a tergo.
Zahalen zlatým ohněm slasti propadá se tu kohabitant do pro-
pastných nebes, přičemž jako by zněly andělské chóry v nečekaných
a barevných harmoniích. Současně cválá na animální bytnosti své
partnerky, která však má též svou stránku lidskou, zde symboliso-
vanou hezkou ženskou hlavou, byť na velbloudím či jakém těle.
Ač ovládána, je jistým způsobem zároveň paní situace, což se
vy­jadřuje zmíněnou zlatou korunkou.
Osobnost jezdcova se pak rozplývá a odtud ztráta rysů tváře,
kte­rá se tak stává pouhou skvrnou.

* * *

Kromě těchto striktně legálních hříček si Zderad také hrál se Zá­

višem a pozoroval, že pobyt mimo týdenní školku mu výborně
svědčí.
Také pomáhal starému sedlákovi štípat dříví, čímž si pravděpo-
dobně šplhnul, a pokoušel se také překonat svou nedůvěru ke ko-
ním, která hraničila téměř s hippofobií. To však pouze s relativním
úspěchem, což Sylva rozumně omlouvala.
Noc byla opět velmi potěšující.
Když však Zderad asi kolem páté hodiny vstal z lůžka, aby vyšel
na dvorek, měl dojem, že za plotem spatřil postavu Burdovu.
V neděli byl nucen odebrat se se sedlákovou rodinou do modli-
tebny či shromáždiště jeho sekty, která byla situována v upravené
stodole na druhém konci vsi.
Vyslechl nudné a zlovolné kázání predikantovo a zúčastnil se
i večeře Páně, přičemž se jeho v podstatě katolická duše utěšovala,
že vlastně o nic nejde, neboť predikant nepatří do apoštolské po-
sloupnosti.

– 95 –
 Pro jistotu se však přece jen snažil vzbudit co nejdokonalejší
lítost vzhledem ke své hrobové aféře, i když s opravdovým předse­
vzetím to, vzhledem k hymnologii, bylo dosud značně bledé.
Zpívaly se tam také staré protestantské chorály (Čechové se ni­kdy
zcela neztotožnili s názorem, že hudba do žádných modliteben ne-
patří) a Zderad vzbudil mírnou sensaci tím, že k tomu dělal všelijaké
druhé hlasy. Svedl tak několik beranů a beranic k terciím a sextám
a po bohoslužbě si pak všichni libovali, že zpěv už dlouho nezněl
tak krásně.
Po obědě, který byl dosti vydatný, neboť sestával ze dvou slepic,
které odmítaly snášet, šli zase k vodě.
Tentokrát však se nemohlo nic dít, protože museli hlídat Záviška,
který byl toho dne zvláště roztomilý.
Na cestě zpět se ve dveřích statku setkali s Burdou, značně tvr-
dohubým, a sedlák doprovázející ho zdvořile přes dvůr vypadal
rovněž nad obvyklou míru dubově.
Vzhledem ke své zaryté nemluvnosti však nepodal žádný komen-
tář nebo vysvětlení.
Noc byla zase světlá a teplá, a sotva statek utichl a Záviš pevně
usnul, vydali se manželé opět na astronautickou plavbu v umělém
jezeře, nezatíženi jakýmkoliv šatem.
Když ráno východ bledl a z vody se kouřilo, pravila Sylva, pokrytá
průzračnými kapkami:
„Zderade, pamatuj si, že ať se stane cokoliv, jsem vždycky a na
věky tvoje žena.“
Zderad ji políbil a zjistil, že kapky na její tváři jsou slané.
Nevěděl však, co vlastně mínila, protože její výrok vztahoval
bez­děky ke svému hrobovému tajemství.
Poté se usušil, oblékl, vypil čaj, který mu Sylva v kuchyni uva-
řila, políbil ženu a spícího Záviška a vydal se mlhou kolem jezera
k rannímu vlaku.

– 96 –
 Hlava IX

Bylo asi o čtrnáct dní později.

Sousedé se shlukovali na pavlačích a rozčileně rokovali.
Někteří se tvářili, že nic nevědí, ale nicméně vystrkovali hlavy
a špicovali uši.
Bylo kolem šesté, okna pouštěla prasátka na protější stěny sla-
mové propasti, a Zderad právě vcházel průjezdem do domu.
Z přízemního, či vlastně sklepního bytu, neboť do dvora byl nad
úrovní země, ale z ulice pod ní, zazníval křik a tupé rány.
Hamouz, pravděpodobně ožralý, zřejmě opět tloukl svou adop-
tivní dceru Naďu, o níž jsme už slyšeli, že byla vlastně dcerou osvo-
boditele.
Její matka byla, na základě podobné záležitosti, už asi týden v ne­
mocnici, přičemž právní aspekt věci byl pečlivě ututlán.
Obyvatelé slamů se policii nesvěřují nikde na světě – a policajti
si většinou hledí práci zjednodušit.
Snad měl u nich Hamouz i určitou protekci či privilegované po­
stavení.
Byl totiž milicionářem.
Zderad se davem protlačil dopředu.
Srdce mu zuřivě bušilo a jeho pocity byly zároveň silné i značně
smíšené.
Zderad měl totiž mírné sadistické sklony, a představa holky,
kte­rou surový primitiv bije na holou zadnici, zřejmě řemenem (to
se dalo odhadnout podle zvuku), na něj působila neurčitě eroto­
génně.
Tomuto fenoménu věnuje stařičký oplzlík Sigmund zvláštní trak­tát
ve svých „Drei Abhandlungen zur Sexualtheorie“, a to pod výstižným
názvem: „Das kleine Kind wird geschlagen“.

– 97 –
 Zároveň pociťoval Zderad zuřivý vztek na tuto svou zhovadilost,
kterou si neobjednal, kterou nenáviděl a která ho v jistém smyslu
stavěla pod stejný klobouk jako obludku a podobné hošíky.
Tento vztek, mechanismem projekce, se okamžitě obrátil proti
Hamouzovi.
Zderad zarumploval klikou sklepení, pouze aby zjistil, že hovad-
ník se ve svém doupěti s obětí zamknul.
„Hamouzi,“ zařval, „nechte tu holku, jó?!“
Nic než rány a sténání.
„Hamouzi, votevřte a nechte tu holku, jó!!“
Zase nic.
Zderad kopl do dveří.
„Hamouzi, votevřte a nechte tu holku, nebo pudu pro esenbé!“
„Vyliž si prdel – ty, ty věčnej študente – a di si, dyž chceš, ale
dej pozor, ať si tam nenechaj tebe – ty – ty mrchopěvče!“ ozval se
ožralec dutě a potupně z útrob sklepení.
„Hamouzi!!!“ zaječel Zderad pronikavě vysokou vycvičenou fistu-
lí, jako když musel zaskakovat v prvním tenoru. „Ty svině!! Votevř,
nebo ti ten kurník rozkopu!“
Tento nový hlas zněl dosti příšerně a značně divoce.
Zajisté někdo z čtenářů pozoroval boj dvou kocourů. Dříve než
si vjedou do kožešin, stávají nahrbení, vytažení do největší výšky,
s ušima přilíplýma k hlavě a potrhávají zježenými ocasy, kterými si
jako štítem kryjí břicha a boky.
Přitom vydávají táhlé mrňoukání – řev miniaturních tygříčků.
Někteří houkají hlubokými alty, ale někteří ječí pronikavým dis­
kantem.
Výška jeku však nekoreluje s bojovností, či tělesnou zdatností,
neboť často to bývá diskantista, který opanuje kolbiště.
Podobně i Zderadův nepřirozený falset byl skoro hrozivější, než
kdyby hulákal basem.

– 98 –
 Rozběhl se zběsile proti dveřím, tloukl do nich pěstmi a kopal,
ale ty nepovolily.
Sebrav se poněkud, poodstoupil, zase se rozběhl a zabejčil ra-
menem.
Po třetím náporu povolilo zpuchřelé vchodiště a Zderad vlétl do
doupěte jako dělová koule.
V napjatých situacích se často stává, že věci se dějí jakoby zpo-
maleně.
Snad je to tím, že se subjektivní čas zúčastněných osob zrychlí,
takže vnější děje se jeví pomalejší.
Také nyní byl Zderad schopen jasně vnímat celou situaci, i když
jeho vzdušný let musel trvat jen okamžik.
Holka byla přivázána k pelesti postele a obscénně obnažena.
Podsaditý buran s pupkem, nadouvajícím špinavou košili, a se
zježenými vlasy stál vedle se ševcovským potěhem v ruce a na jeho
tváři byl právě stupidní úlek.
Zderad se na něho vrhl a vlepil mu obrovskou, nepravděpodob-
nou facku jako z němého filmu, které se skoro sám lekl.
Zderad byl levák a Hamouz zprava facku nečekal.
Facka zazněla jako výstřel.
Dědkova hlava se, zase tak nepravděpodobně, uhnula na stra-
nu.
Z huby mu vyletěl falešný chrup a zacvrnkal o dlaždice.
Dřív než se vzpamatoval, vrazil mu Zderad facku z druhé strany,
sice slabší, ale i tak znamenitě vydatnou.
Buran odletěl do rohu, kde porazil jakýsi škopek a dosedl na
jeho hranu.
Pravděpodobně se ošklivě udeřil, neboť zavyl.
Kupodivu dosud třímal potěh, a když se Zderad za ním vrhl, vy-
valil krví podlité bulvy a švihl po mladíkovi.
Zderad včas uhnul obličejem, ale potěh ho přece jen zasáhl do
ramene.

– 99 –
 To se nemělo stát, neboť od tohoto okamžiku si Zderad pamato-
val události jen nejasně.
Zdálo se, že chytil Hamouze pod krkem, zvedl ho do výšky, a vsu-
nuv druhou ruku pod řemen kalhot (nástrojem exekuce byl řemen
zvláštní, ševcovský), zatočil jím mohutným švihem a poslal ho do
středu čumilů, kteří se zatím nacpali do otvoru dveří.
Tučný projektil rozrazil jejich řady a přistál na dvorku, udeřiv
tlamou o betón.
Chvíli ležel, pak, odporně vzlykaje, zvedl se nejdřív na kolena
a konečně vrávoravě povstal.
Hubu měl ošklivě zkrvavenou, odřenou o drsný povrch dvorka.
Potácivě dolezl zpět do díry, vzal ze šráku špinavé sako a třídní
čepici, shýbl se pro zuby, a, neříkaje ani bé, ani cé, odlezl průjezdem
do skal slamové džungle.
Sotva zmizel, rozkrákoralo se předchozí mrtvé ticho rozčilenými
hlasy sousedů a sousedek.
To vše vnímal Zderad jako ve snu.
Zpozoroval, že se makroskopicky třese a cítil, že jeho tvář je od­
krvena. Opřel se o zeď, neboť měl dojem, že upadne.
Byl značně dušný.
Jacísi lidé na něj zřejmě mluvili, někdo mu snad také poklepával
na ramena.
Kdosi se také snažil vsunout mu do úst ubleptanou láhev, ale
Zde­rad ji odmítl, protože mu došlo, že zřejmě patří Hamouzovi a že
ji vzali z jeho bytu.
Mezitím se několik ženských nahrnulo dovnitř a začaly se starat
o Naďu. Vyhodily ven chlapy a stáhly záclonu na smutném okén-
ku.
Jakýsi dobroděj se pustil do opětovného zasazování dveří a res-
tituce vyhřezlých šroubů chatrného zámku, přičemž díru vzniklou
odštípnutím provizorně zahradil kusem hobry.

– 101 –
 Bylo vidět, že sympatie osazenstva jsou na straně Zderada, i když
se do té doby všichni stavěli k Hamouzovým sadistickým sedánkám
krajně pasivně.
Tak tomu bývá vždy a mythus silných osobností, nepravdivý po­
dle theorie (ne praxe) marxismu, je tím empiricky rehabilitován.

* * *

Zatím se náš geroj doloudal do své sluje a znaveně usedl za stůl.

Zezdola dosud zaznívalo rozčilené kokrhání občanstva.
Hněv vyprchal a Zderad se začal bát.
Hamouz byl milicionář, zřejmě člen strany.
I malí hovňouskové v hierarchii rodné organisace byli schopni
zničit, koho chtěli.
Domovní důvěrníci, třeba.
Ani nevěděl, kdo je u nich domovním důvěrníkem. Možná, že
zase Hamouz.
Byla tu sice evidence, že téměř utloukl svou nevlastní dceru
a předtím svou „družku“, její matku – ale, to se ví, evidence se dá točit,
jak chceme, od toho je přece dialektika, hlavní zbraň proleta­riátu.
Byli tady sice svědkové – ale ti budou držet hubu a zalezou, když
uvidí, že jde do tuhého.
Aspoň většina – a se zbytkem si soudruzi poradí.
Napadení, nebo dokonce „pokus vraždy“ milicionáře – hm – ta-
kových pětadvacet let.
Ale dřív než ho odsoudí, smlsnou si na něm pořádně, asi u toho
bude taky Hamouz – Zderad cítil potupné pohyby v břiše, jako ten-
krát, když mu obluda prvně ukázal tu báseň.
Obluda!
To vypadá jako řešení!
Zřejmě je u nich, musí být u nich.

– 102 –
 To je vidět ze záležitosti s chudákem Brvou a vůbec, že si tak
troufá.
Taková věc se prostě pozná.
Je u nich, ale je to gentleman, vzdělanec a estét.
(Pěkný estét, podle toho, co dělá! To se ti povedlo!)
No – je v jistém smyslu.
Má přirozenou aversi vůči „lidu“ Hamouzova typu, a protože je
sám svině, není to nijak mírněno soucitem. Jak se zdá, Zderada se
dosud zbavit nechce.
To vyplývá i z té trapné blbosti se „svatbou“ a tak.
Donutil Zderada k té maškarádě – nemá už tedy pocit, že se před
ním tak strašně shazuje. Asi si ho chce ještě nechat. Je to pro něj
tak taky pohodlnější.
Je tu ta možnost tedy.
Jen kdyby už bylo ráno! Nebo spíš večer druhého dne!
(To se totiž má Zderad se svým hrobaříkem zase sejít.)
Ale třeba přijde Hamouz se svými policajty už v noci.
Nebo brzo ráno.
Většinou chodívají brzo ráno.
Jen kdyby věděl, kdo ten obluda je a kde ho najít.
(Tak vidíš, jak se to obrátilo. No, to se nediv, bližší košile než
kabát a všichni jsme jen zranitelní lidé.)
Vždyť by mohli – Kriste – vzít i Sylvu!
A Záviše!
Co třeba ten Burda?!
Ach, Bože můj!
Klid, musí se počkat do zítřka a panika nepomůže.
Nejlíp ale bude, když teď zmizí a protrpí noc někde po hospo-
dách a tak.
A ráno – ráno snad aby ani nechodil zpívat.
Na hřbitově ho snadno seberou, půjdou na jisto.
Zavolá Turgovi a řekne, že chraptí, totiž bude chraptět do telefonu.

– 103 –
 Zaskočit může třeba Venca od Mikuláše.
Nebude‑li ožralý totiž.
A k večeru do hrobky a obluda.
Vida, člověk míní a Pámbů – no to snad spíš čert – mění.
Aby do toho tisíc fialových hromů.
Zderad se zvedl a – pryč.
Na pavlači v dolním patře spatřil podivný průvod.
Soucitné ženy tam strkaly bledou a uplakanou Naďu, držíce ji
z každé strany pod paží. Chudák sotva pletla nohama.
To si ji asi vdova Hromádková bere k sobě. Nejspíš Hromádková.
Na zvuk jeho kročejů počaly obracet hlavy.
Hromádková něco pravila Nadě. Ta teď obrátila hlavu, trochu se
začervenala a „děkuju, pane Zderad“. Usmála se nevinně a anděl­
sky.
„Svině!“ vyjeklo to ve Zderadovi na vlastní adresu.
Uvědomil si, že v Hamouzovi fackoval vlastně část své vlastní
osobnosti.

* * *

„Derad! Ty kuľigáň! Dě ty tu bereš! Děre idě – puojď sem, posáď sa,

tarý kámoš!“26
Zderad se otočil od výčepního pultu zakouřeného pohostinství,
národní podnik, směrem, odkud hlas zazníval.
V matném světle žárovky, zaneřáděné mouchami, spatřil, že hlas
vychází z úst mladého, ale značně tlustého muže v modrákách. Tvář
muže se tvarem i barvou podobala dobře propečenému pecnu na
nenamoučněné straně.

26  Mluvčího „pidgin Slovak“ přepisujeme v podstatě českým pravopisem, ne-

boť není důvod, proč by se tento nestandardní jazyk měl v české knize zachycovat
jinak. Totéž platí i o případných maďarských výrazech.

– 104 –
 Před individuem stál půllitr a ležela čepice poloúředního tvaru
s bakelitovým nehtem.
Zderad se, proti své vůli, zaradoval.
Na svém útěku před ramenem nespravedlnosti byl vděčen za
každou ne nebezpečnou společnost. I když to byl třeba jen popelář
Döme, jeho druh z vojny a prchavá občasná známost v civilu.
Pravíme‑li, že Döme byl popelářem, používáme nevhodného stře­
dočeského dialektu československého jazyka.
Sám, nedoveda „ř“ vyslovit, označoval se za popeláše (já som po-
peláš), což okamžitě navozovalo příslušnou správnou atmosféru.
(Srovnej: primáš, portáš, juráš apod.)
Tážete‑li se snad, proč Döme neříkal, že je „popoliarom“, odpo-
vídáme, že nebyl Slovák, nýbrž Maďar, či spíše snad jakýsi cikán
(soudě podle pigmentace), a že mu obě hlavní nářečí českosloven-
ského jazyka působila potíže jak fonologické, tak i morfologické
a syntaktické.
Obě také znamenitě patlal dohromady.
Jakým způsobem se dostal do Města, Zderad nevěděl.
Zderad, třímaje svůj půllitr, prodíral se davem individuí k Döme-
mu a potřásl mu hnědou, zapopelenou a kupodivu měkkou pravicí
malého formátu.
„Ako sa máš, Deradko, ty kuľigáň? Ešte ty píváš na funébry? Ty
máš si malo fajný hlas, pekný, šak pamätám.“
Zderad cosi zamumlal, že jako ano.
„Ako ty tak píval najvyššímu velitěľi ako na kostol. A súdruh po-
ručík – Zederad! Rečo ty, čóveče, píváš ako na kostol? 
To boly časy, kamarát! Dobré nám něbolo, ale zle taký ňijé.“
Zderad se rovněž zachechtal.
Zmíněná příhoda, kterou se Döme snažil komunikovat lámanou
maďarskou českoslovenštinou, se týkala předepsané písně „Nej-
vyššímu veliteli hrdě hlásíme“, ke které Zderad z nudy a pasivní

– 105 –
agresivity přidělal barokní „basso giusto“, což vhodně podtrhávalo
jezovitsko‑feudální pompéznost slov i melodie.
Poručík, ač ne přesně, přece jen vytušil církevní spojitost a ko-
mentoval:
„Zderád, čoečé, vy zpíváte jako v kostelé!“ čemuž se všichni sr­
dečně zasmáli, i soudruh kapitán. – – –

Chvíli se radovali ze společných zkušeností.

Po chvíli Döme zesmutněl, čmáral prstem v rozlitém pivu a na-
konec pravil:
„Teraz každá žena kurva. Keď ona kodí ráce, to ona aj sa kurvilo.
Lebo lap ju pokoja nědáva. A lap kodí tiéž ráce, to nem jó. Jajajaj,
Kristušmárijat.“
Zdálo se, že Döme má domácí starosti.
Döme se teď naklonil důvěrně ke Zderadovi:
„Ako ty máš ladý žena, to ty, kamarát, daj baka. Ľebo já mám žena
tarý a i taký ně dobže.“
Döme ztišil hlas ještě víc, rozhlédl se opatrně, až mu orientální
bělma zasvítila, a pokračoval opatrným šeptem:
„Lebo tý komunyšty – oni jej na to riperaví. Ako ty, láni, meně
nědáš, to – kádrový posudok! A ona v trúbě! Kamarát!“
Zderad se usmál. Sylvou si byl naprosto jist a s cikánovým utr-
pením nedovedl vytvořit empathii.
Döme se opět naklonil a důležitě sděloval Zderadovi svůj recept
na diagnostiku manželské nevěry:

– 106 –
 „Keď tvuoj tará rídě domou ráce, to ty ju šáhni na ten kundát. A ako
má pekný, to dobre. A ak má zapadlý – azaňát ištenyt! – už mörödála!
Něveríš? Kamarát! To mi ravel jeden rofesór lekár!“
Zderad se chtě nechtě zachechtal.
Blbec, řekl si v duchu. Ale aspoň nejsem sám.
Popíjeli. Zderad byl unaven po celodenním krákání, pak to rozči-
lení s Hamouzem – a pivo mu rychle stoupalo do hlavy.
Snažil se zapít svůj strach, ale nějak mu to nešlo. Naopak se zdálo,
že je to spíš pořád horší.
Rána potěhem ho dosti bolela, a hrozil se představit si, jak to bude,
až ho budou fízlové mlátit za potěšené asistence Hamou­zovy.
Do hospody vtrhli další cigoši.
Pokřikovali na Dömeho cikánsky a filologicky nadaný Zderad,
který na vojně pochytil i tento jazyk, s překvapením zjistil, že Döme
mluví cikánsky stejně špatně jako československy.
Cikáni halasili svým hrdelním jazykem.
Zderad se sám do konversace nemíchal, i když byla zajímavá,
ale snad proto tak nenucená, že ho nepokládali za participanta.
Týkala se na př. technik vloupání a i jiných způsobů, jak snadno
a rychle nadělat „lóve“ neboli po česku peníze.
Po zavření hospody vypadl Zderad společně s cikány, ale usoudil,
že by ho třeba mohli obrat, a proto jim zdvořile, ovšem česky, podě-
koval za nocleh, který mu, snad upřímně, nabízeli.
Ale možná, že jim měl ukázat, že umí cikánsky.
Cikáni totiž považují každého, kdo umí jejich řeč, za cikána, bez
ohledu na barvu pleti, což je pochopitelné, neboť jsou prokříženi
s bílými tuláky.
Snad by se byli již tehdy ukázali dobrými pomocníky v jeho trá-
pení, nebo by alespoň v tomto směru ukázali snahu.
Ale nepředbíhejme.

* * *

– 107 –
Zbytek noci Zderad přespal na hřbitově, přeleza nejprve ozdobnou
mříž.
Snad tam chodí i nějaká stráž, ale když, tak ho neobjevila.
K ránu sprchlo a Zderad měl příležitost zakusit i nepříjemnější
část tuláckého noclehu. Bylo taky dost zima.
Před rozbřeskem přelezl mříž, bloncal se nějaký čas ulicemi,
koupil si párek a housku a zbytek dne strávil na plovárně, totiž na
jezu daleko od ní, protože se z nějakého důvodu domníval, že tak
je to jistější.
Byl dosti dobré mysli, protože, i kdyby se splnilo, čeho se obá-
val, bylo nepravděpodobné, že by se kvůli Hamouzovi zbubnovalo
mnoho mužstva. Spíše by se podobalo, že akce se provede potichu,
pouze s několika přáteli potupeného milicionáře.
Proto ho prakticky nemohli za pouhý den vypátrat.
Odpoledne se proplížil k hrobce.

* * *

Nebudeme líčit, jak zprávu sdělil obludkovi ani jak přijal jeho uji­
š­tění, že, bude‑li nutno, vše zařídí, ani jak pak musel nestvůrce
vy­kládat hloupé podrobnosti o Nadině zohavení a ukazovat jí na
vlastním jejím těle, jak Hamouz postupoval.
Bylo zatraceně smutné, že i při tomhle cítil úlevu a docela nelí-
čenou vděčnost.
A to i při tom, když si uvědomoval, že obluda vlastně způsobil
Brvovu sebevraždu.
Zderadova morální korupce tak pokročila do dalšího patra, aniž
si toho byl plně vědom.
Hamouz nic nepodnikl.
Zmizel na několik dní, a když se vynořil, vypadal značně politě.
Ke Zderadovi se choval podlízavě uctivě a zdravil ho již z dálky
árijským pozdravem současné éry: „Čest práci, soudruhu.“

– 108 –
 Není jasné, zda to způsobil pouze Zderadův mužný a rytířský čin,
anebo zda v tom měl přece jen prsty obludka. Z některých jevů, ke
kterým došlo při dalším sadomasochistickém střetnutí hrobových
milovníků, by se snad dalo soudit na druhou eventualitu.
Nebudeme je zase líčit, ale přece poznamenáme, že příšerka si
na sebe přinesl jakýsi pendrek a že při jeho aplikaci padlo i Hamou­
zovo jméno.
Ale nevíme.
Zderad ho musel krotit, protože nevěděl, co by si počal, kdyby
obluda nemohl odlézt ze hřbitova po svých.
To byla další chyba, protože tak by se asi mohl o něm dozvědět
víc.
Ale už snad skoro ani nechtěl.
Korupce Zderadova vstoupila do další fáze.
Uvědomil si totiž, že díky své bizarní aféře může teď lidi snad
dokonce i zastrašovat.
Tak na př. havraní samice, zaujímající nízké postavení v sociál-
ní hierarchii hejna, okamžitě postoupí na vrchol, jestliže se spáří
s dominantním samcem. Havrani někdy tvoří i homosexuální páry,
ovšem, na rozdíl od lidí, pouze není‑li k disposici dosti samic. Potud
ethologická věda.
Naďa zůstala u vdovy Hromádkové a pomalu se zotavovala.
Zderada vždy zdravila a červenala se.
Stal se zřejmě jejím hrdinou.
Po čase se vrátila i Hamouzova družka, pokorně nalezla zpátky
k Hamouzovi a za nějakou dobu se tam nastěhovala zpět i Naďa.
Hamouz byl tichý a pokorný.
Sice chlastal, a to snad víc než dříve, ale potichu.
Neřval a nikoho netloukl ani neohrožoval.
Zderadovy akcie ve slamové studni stály obecně vysoko.
Peněz měl teď fůru, i když jich, z důvodů utajení, nepoužíval tak
vydatně, jak by byl chtěl.

– 109 –
 Posílal jich však přece jen více za Sylvou.
K té teď přestal dojíždět, leda jen na rychlo, na jednu noc z ne-
děle na pondělí, protože vypukly polní práce a Zderad měl fysické
námahy dost z doby, kdy byl pomocným dělníkem.
To od něho nebylo hezké, ale pomozte si.
V Mlně měl tedy možnost se opět vyskytovati soudruh Burda, ale
to Zderada nenapadlo.
Ani to, že obluda ho má nyní na dalším háku.

– 110 –
 Hlava X

Incipit oratio Jeremiae prophetae –

Začíná se modlitba Jeremiáše proroka –
Recordare, Domine, quid acciderit nobis, intuere et respice opprob-
rium nostrum –
Rozpomeň se, Hospodine, co se nám přihodilo, popatř a pohléd-
ni na potupení naše.
Smíšený šestihlas se valí pod klenbami umělých jeskyň chrámu
jako barevný nimbus.
V řadě tenoristů spatřujeme našeho přítele Zderada a na diri-
gentském stupínku se plácá Venca od Mikuláše.
Jsme přítomni zkoušce víceméně tajného pěveckého sboru kato-
lických studentů a autorem skladby není nikdo menší než nesmrtel-
ný Talián Giovanni Pierluigi da Palestrina.
Podobně jako v případě funebráckých pění a ostatních obřadů
působí i zde nedostatek zkušeností a fantasie poradců i porazova-
ných poměrnou bezpečnost podnikání.
Někteří pěvci, vrátivší se z nějakého oficiálního podniku, mají
dokonce na sobě i modré košilky, které cudně skrývají pod saky.
Moudrost kompromisu čili dvojího lokte umožňuje zde jisté kul­
turní vyžití.
Zderad však není morálně oprávněn k názoru, že je to vlastně
kurvárna.
Jistě ne Zderad.
V této inkongruentní společnosti mládeže s budoucností se ocitá na
přání Vencovo, který si přeje mít ve sboru profesionální tahouny, a za
skromnou odměnu, obnášející dvacet korun a jednu čokoládu (v tom se
jeví jistá bizarnost ducha Vencova) za jednu zkoušku či provedení.
Zderad to, jak víme, sice fakticky už dávno nepotřebuje, ale rád
se zúčastňuje.

– 111 –
 Tohle je přece jen jiné kafe, než „ztichla ústa, zmlkly rety“.
Z toho důvodu je ochoten podstoupit i hořkou konfrontaci s mlá-
deží, která má jak budoucnost, tak zábavu za mírnou cenu zcela
roztomilého a nevinného pokrytectví.
Kdyby na jeho rodinu nebyla čirou náhodou dopadla trestající
ruka pracujícího lidu, byl by Zderad na tom stejně, nebo teď asi
vlastně už lépe.
Měl by nějaké intelektuální zaměstnání, pálil by v něm obligá­tní
svíce marxistickému čertovi a ve volném čase by se obíral a re­
kreoval skutečnou kulturou, způsobem, který uniká bdělosti a ostra-
žitosti samoúčelné zlé abstraktní obludy, zvané z nějakého důvodu
„pracující lid“.
Takhle je s ním ovšem konec a ke všemu se z něho stal perversní
prostitut.
Hořko.
Ale již se zkouší další část parádního moteta.
„Hereditas nostra versa est ad alienos, domus nostrae ad extraneos –“
(dědictví naše obráceno jest k cizím, domové naši k cizozemcům)
naříká teď mužský čtyřhlas, ve kterém jest Zderadovi táhnou­ti jeden
z obou tenorů, prakticky stejně vysokých, neboť zde se Giovanni
rozparádil a spustil svou dokonalou imitační polyfonii.
Je to, jako by se z barevných renesančních ornamentů vynořovaly
tváře plačících faunů a pololidských lvů, měníce velikost, jak se per-
spektivně přibližují a vzdalují v hudbou prosvětleném prostoru.
Ve druhém z obou tenorů slyšíme spanilou barvu Kukulova hlasu
a ve spodním base poněkud řeže Krůta.
Neboť téměř všichni mrchopěvci jsou zde, zlákáni výhledem na
extra obolus, plus čokoládu, a na příjemný výlet a žranici o václav-
ském posvícení v L.
Farář Plicka si totiž, nadčasově, jako za Rakouska, objednal „pány
studenty z Města“, aby mu pozvedli kulturní úroveň bohoslužeb,
a toto je zkouška na onu příležitost.

– 112 –
 Jen podagristický Turgo chybí, je na to příliš starý a cynický,
a snad to i pokládá za nedůstojné své umělecké osobnosti.
Možná, že se spíš jaksi stydí před tím úspěšným mládím.
„Oratio Jeremiae“ byla do programu zařazena pro svou aktuálnost,
i když s mírnou liturgickou nepatřičností.
Nyní nastupuje tercet sólistů.
„Pupilli facti sumus,“ naříká teď ředkvičkovitá blondýna, jinak asi
aktivní mládežnice, spolu s vytáhlým brýlonošem.
Sirotci učiněni jsme bez otce –
„Matky naše jako vdovy,“ připojuje se teď další mládenec žalob-
nou imitací.
Je to vlastně velice jednoduché, ale čert ví, strašně to bere za
srdce.
Beznaděj radostné skutečnosti je v tom tak dokonalá a celá, ať
mi nikdo neříká, že Palestrina neuměl „vyjádřit city“.
A zase temný pláč faunů a lvů:
„Aquam nostram pecunia bibimus –“
Vodu svou za peníze pijeme, dřevo své za cenu kupujeme, vlast-
ními hrdly se nám vyhrožuje, znaveným nedává se odpočinku.
„Aegypto dedimus manum –“ křičí teď k nebesům celý sbor pod-
statu své bídy.
Egyptu podali jsme ruku a Asyřanům, abychom se jen nasytili
chlebem.
„Patres nostri peccaverunt –“ opět si stěžuje ředkvička se dvěma
mládenci.
Otcové naši zhřešili jsou, a není jich. My pak nepravosti jejich
neseme.
„Servi dominati sunt nostri,“ prohlašuje teď sbor s protilidovou
tendencí.
Otroci zavládli nad námi. Není, kdo by nás vytrhl z ruky jejich.
A pak zase hutný, barevný mrak celého osmihlasu:

– 113 –
 „Jeruzaléme, Jeruzaléme, obrať se, obrať zpět k Hospodinu Bohu
svému.“
Chvíli je ticho, neboť všichni vědí.
Stejně zůstává záhadou, jak to ten Talián před nějakými čtyřmi
sty léty, chlapík, který skoro určitě nikdy o nás neslyšel a, to se ví,
nemohl tušit, jak to s námi dopadne, dokázal tak stručně a přitom
tak přesně vyjádřit.
A ten fousatý židák, chlap mizerná, co vymyslel text, někdy dáv-
no, v Malé Asii, kdy jsme přece ještě neexistovali vůbec.
Je vidět, že naše mizérie je všelidská, nic zvláštního, a že snad
někdy zase přejde. Přežijeme‑li to, ovšem.
Ale tento svět určitě není nejhorší ze všech možných světů, a, sou­
druzi, nerouhejme se, ještě nám není nejhůř.
Při vší mizerii je ještě tak zvaná kultura.
Вот, кyльтyра!
Protože i když to všechno stojí za lýno a i když všichni musíme
lhát a podvádět pro kus žvance a neporušenost těla, můžeme se
z toho přece jen ještě pospolu veřejně vyznat a vyplakat.
A to všechno decentně, důstojně, nenápadně a přístojně.
Prosím vás, kdopak dneska rozumí latinsky?
Díky jakémusi dávno zpráchnivělému židáčkovi a podobně roz-
padlému individuu z čeledi zmrzlinářů.
Jen považte, soudruzi!
„Tak a teď sjedeme mši!“
A již se, modře jako římská obloha, rozbíhá slavná Missa Papae
Marcelli sládnoucím šestihlasem.
Venca to strčil o malou tercku níž, takže to Zderadovi krásně
sedne a může zpívat s gustem a bez námahy.
Říkejte si, co chcete, ale je dobře, že se nám někdy roku 1526 či 27
(ani to se neví) ten mizera taliánská narodil v bývalém římském Prae­
neste!

– 114 –
 Protože jakmile se sbor rozezní dle jeho čtyři sta let starých in-
strukcí, přečaruje nás Palestrina všechny, jakoby kouzelným prout-
kem, do beztížného, odhmotněného prostoru.
Zde, vtěleni pouze ve své hlasy, se vznášíme, prožívajíce jakési
dočasné nanebevstoupení a zanechavše svoje páchnoucí duše a těla
kdesi hluboko dole.
V takové chvíli je možno – ne, nutno! – věřit, že naše animální
podstata, vyměšující exkrementy a pohlavní produkty, je pouze do­
časným vězením.
A když pak, znovu sestoupivše, se tomu sami cynicky smějeme,
přece v nás zůstává cosi jako naděje.
A nejstrašnější kletbou jest, když Bůh odejmul zpěvy.

* * *

Zderad nakonec také sestoupil, nejprve z palestrinovských nebes

a poté rovněž po točitých schodech kruchty. S nikým se nezastavo-
val, ani s Vencou, ani s žádným z obou ostatních mrchopěvců, pro-
tože to by znamenalo mít na očích studenty a v srdci hořkost.
Bylo mu ještě sestoupit ze staré části Města, slavné pro svou ar­
chitekturu, do slamových džunglí, kde přebýval se svým zlým a pit-
vorným osudem.
Protože měl čas, a protože byl také zvyklý šetřit, rozhodl se, že
půjde pěšky.
Byl teď již podzim a během jeho pochodu se hnědavě zešeřilo.
Den totiž nebyl průzračný, jak tomu v září bývá, ale byl po celý čas
potažen mázdrou oblak.
Světla Města začala otvírat oči.
Zderad je však nevnímal. V jeho duši nastával další sešup, když
si uvědomil svou pitvornou ubohost a bezmoc.
Nejen že si už na obludu a jeho neuvěřitelné intimity zvykl, ale
uvědomoval si, že oceňuje výhody, které mu z toho plynou.

– 115 –
 Na příklad, letos po dlouhé době, si bude moci na zimu dovolit
slušný kabát.
Chtěl sice peníze obrátit na Sylvu, ale ta to, zdá se, nepotřebovala.
Oblékala se poslední dobou dosti elegantně, a dokonce měla na
šráku v rakvi (almaru neměli) v papírovém pytli jakýsi kožíšek, byť
pouze králičí.
Říkala, že jí peníze dali rodiče, čemuž Zderad neměl důvod ne-
věřit.
Nosila také poslední dobou dosti přepychové, provokativní prá-
dlo, což Zderad ovšem oceňoval a taky nijak nezkoumal.
Mohl si tedy dovolit kabát sám, problém byl jenom v tom, jak
Sylvě vysvětlit, kde na to vzal.
Nakonec se rozhodl, že řekne, že si našetřil, třeba z peněz na
jídlo.
Kabát potřeboval, tak co.
Horší dilema byla situace Závišova.
Byl zase zpátky v týdenní školce, ačkoliv Zderad by si teď už mohl
dovolit k němu někoho platit. Tím by však vzbudil nutně podezře-
ní.
Nechal to tedy zatím tak, jak to bylo, a trpěl pocitem viny.
Podobně tomu bylo i s bydlením.
Mohl by se teď už snad pokusit se nějak dostat ze slamové rakve,
ale to zase chtělo podmazávat a kšeftovat. Ne že by to Zderad ne­
uměl, ale to by zase znamenalo přitahování pozornosti.
Cítil, že situaci pro svou rodinu nevyužívá, jak by měl, když už se
tedy dal tak ponižovat.
Další starost mu dělal příšerka:
Je sice pravda, že v poslední době značně omezil své masochis-
tické žádosti (proč, to se Zderad dověděl až mnohem později), ale
začal být celkově neopatrný a náročný.
Vyslovil totiž žádost, že by chtěl Zderada pozorovat při souloži se
ženou, a trval na tom, že do hrobky pozve nějakou prostitutku.

– 116 –
 To by celkem nevadilo, teď už, ale když Zderad namítl, že by to
mohlo být nebezpečné, vést k vydírání a. t. d., usmál se podivně
a prohlásil, že ví o způsobech, jak takovou křepeličku umlčet.
To smrdělo kdoví čím a Zderada to po delší době opět silně po-
děsilo.
Ihned si, to se ví, vzpomněl, že až se ho obluda nabaží, může s ním
udělat totéž (cokoliv to jen mohlo být), a nadto mu vytanulo na mysli,
že třeba něco podobného se mohlo stát s jeho nadobro zmizelou
sestrou.
Obluda začal pak z jiného konce a naznačoval, že třeba by se mohl
Zderad dohodnout se Sylvou.
Ta jistě nemá nejmenší úmysl ztratit manžela – a báseň na Stali-
na byla dosud v obludových rukou. Nezapomeň!
Zderadovi se sice podařilo monstrum uchlácholit, ale otázkou
bylo, na jak dlouho.
Problém odtržení od pitvorného vyděrače se tím stával opět
akutním.
Zderad se nikdy neodvážil pitvorovi sdělit, že ví o Brvově se­
bevraždě a aspoň zhruba, jak se obluda zmocnil ódy na Stalina,
protože měl strach, že by ho mrchoň snad z opatrnosti zničil oka-
mžitě.
Zderad byl bezradný.
Zrovna když už si na to začal zvykat, přicházejí nové věci – –
Podej čertu prst – – –

* * *

„Dříve mužík caru se klaněl, na hnůj chodil.

Nyní – hle – pokrok. 
Cara jsme svrhli, záchody máme, soudruzi, nové, splachovací.
I bumaga jest.“ –

– 117 –
 Tuto quasiruskou rhetoriku si Zderad, u dobrém humoru, tiše
pobrukoval, když opilý vrávoral přes dvůr dolní hospody v L. na
protilehlé močidlo.
Přitom kontemploval o schopnosti českého jazyka evokovat rušti-
nu pouhou nepatrnou změnou slovosledů. Dříve se tímto způsobem
z ruštiny i běžně překládalo:
„A vy, Ivane Ivanoviči, nu – co?“ Avšak jacísi rozumáři tento způsob
zavrhli a překládají hloupě a prosaicky: „A co vy, Ivane Ivanoviči?“
Blbost.
První způsob je přece mnohem vydatnější.
Vůbec, tak zvané špatné překlady mají svůj půvab, i když se týkají
jiných jazyků.
Je přece rozdíl, praví‑li překladatel detektivky, že:
„Plaz pozvedl svou hlavu démantového tvaru.“
A když přemoudřelý novotář se státnicí z angličtiny prosaicky
plácne, že:
„Had zvedl kosočtvercovou hlavu.“
Zatímco první plaz jest plazem pohádkovým, tajemným a hod-
ným uštknouti lady Beryl, je druhá, správně přeložená potvora
naprosto obyčejnská a nudná.
To je přece jasné.
Václavské posvícení v L. se ukázalo velmi úspěšným podnikem.
Po celé dva dny, co byli „páni studenti a slečny studentky“ hosty
na faře, nebyl nikdo střízlivý ani minutu.
Jídel byly rovněž neuvěřitelné hory, protože farářova sestra se
překonávala.
Tato nábožensko‑materiální slavnost byla za současného poli-
tického klimatu neuvěřitelná, a přece skutečná.27

27  Posvícení v L. je ovšem událost fiktivní, ale modelovaná podle věrné sku-
tečnosti podobných záležitostí v padesátých létech, jichž auktor měl tu čest se
zúčastňovat.

– 118 –
 To se ví, že to farář nemohl pořídit z těch několika švestek měsíč-
ního platu od Úřadu pro věci církevní, ale zbožní farníci zde zřejmě
podstatně zasáhli.
Pokrokáři v L. byli zřejmě v politováníhodné menšině a ti, co
byli, měli asi značně lidské tváře, předbíhajíce tak vývoj o nějakých
takových šestnáct let.
Farář měl sice v jednom křídle rozsáhlé fary nasazeného jakého-
si fízla i s rodinou, aby dával pozor na vývoj pověrečného opia lidu,
ale poradil si s ním s obvyklou jezovitsko‑selskou mazaností.
V předvečer zavraždění svatého mučedníka zaklepal na soudru­
hova vrata, a vzpíraje s obtížemi bachratý soudek své nejlepší me-
doviny, popřál soudruhovi veselých svátků.
Tak, celkem lacino (protože nápoj pocházel od družstevních včel)
neutralisoval farář bdělé oko lidu na celou dobu slavnosti.
Kostel na hrubou byl natřískaný, a šestihlasý Palestrina se vznášel
se značným leskem. Na závěr pak byla střižena poněkud neorganicky
„modlitba Jeremiášova“.
V přítomném klimatu se však kupodivu najednou zdálo, že pro-
rok hrubě přehání.
Kázání farářovo mělo vlastenecký, ale poněkud kompromisnický
ráz, jak k tomu postava světcova vybízí. Nesmí se to však přehnat
na způsob Moravce.
Zdůraznil také svou thesi, že koneckonců vstoupit do družstva
nemusí být tak špatná věc, udělá‑li se to totiž šikovně.
Po značně vydatném obědě na faře, sestávajícím z několika tradič-
ních hus a. t. d., bylo odpoledne svátostné požehnání, při kterém se
zazpívalo několik svatováclavských motet, mj. také „Náš milý svatý
Václave“, připisované záhadnému Gontráškovi z patnáctého století.
To provedlo šestero vybraných polyfoniků, včetně Zderada.
Večer vtrhl farář s mládeží do hospody na družstevní veselici.
Po dohodě s předsedou ani zde nikdo ze zpěváků nic neplatil.

– 119 –
 Nezvyklým, anachronickým rysem byla však žádost faráře, aby
páni studenti zapěli některé národní a vlastenecké písně, k čemuž
sám dodal notový materiál ještě hluboko z minulého století.
S amatéry se to už dost dobře nacvičit nedalo, a tak zasáhli pří-
tomní mrchopěvci, rozšíření o soudruha dirigenta v roli prvního
basáka.
Úspěch byl značný.
Poté se pilo a později křepčilo při dechovce.
Zderad nebyl velkým tanečníkem, ale přece se zúčastnil a proto-
čil několik místních děv, jakož i některé obojživelnice.
K žádnému sexuálnímu dobrodružství však bohužel nedošlo,
také by se to v přítomnosti faráře Plicky jaksi nepasovalo.
Za ostatní však mluvit nehodlám.
Slavnost byla zřejmě značně úspěšná.
V hospodě se náhle zdálo, že celá záležitost s asijským kolonia­
lismem je jenom legrace, a nemá vlastně žádných příšerných a tra-
gických rysů.
Podobně vzdálené se podnapilému Zderadovi zdály jeho vlastní
problémy a obludník.
Tuto náladu vyjadřoval svou samomluvou, když jsme ho opustili
ve chvíli, kdy vrávoral na močidlo, abychom podali relaci o svato-
václavském opiátu.

* * *

Záchodek hospody byl v té chvíli kupodivu prázdný.

Tím byl umožněn vznik dalšího rysu vývoje událostí.
Sotva totiž náš přítel skončil úlitbu a ulevil tak přetíženému uro-
logickému aparátu, vevrávoral do hajzlíku, rovněž ožrale, basista
Krůta.
Oči mu svítily a jeho hubená kostnatá postava se klátila jako
vě­trný mlýn.

– 120 –
 Pobrukoval jakousi píseň svým hlubokým basem, takže zácho-
dek na některých tónech dutě resonoval.
Přistoupil zcela neočekávaně ke Zderadovi, objal ho kolem ra-
men a snažil se ho políbit.
Zároveň se druhou rukou rozjel po Zderadově ohanbí.
Náš centrální charakter se dopálil a Krůtu zuřivě odstrčil, záro-
veň naznačuje, že je ochoten mu dát do tlamy.
Měl jednoho buzeranta až po krk!
O Krůtovi se to sice povídalo, ale Zderad tomu nikdy nevěřil,
neboť Krůta neměl zhola nic zženštilého, a nadto disponoval hla-
sem nejen normálně mužským, ale dokonce jaksi supermansky
hlu­bokým.
Krůta byl tuhý jako houžev a ruce měl jako lopaty, takže kdyby
se byl pořádně opřel, neměl by Zderad mnoho naděje na výhru –
nicméně po chvíli zápolení se basák dosti zbaběle stáhl.
Díval se na Zderada udiveně, poněkud blbě.
„Ale, Zderádku, já vždycky myslel, že jsi našinec,“ hučel chlácho-
livě.
„Jak to?“ vztekal se Zderad.
„No přece – vždyť jsem tě několikrát viděl s tím – s tím profeso-
rem.“
To byl nový a překvapivý rys.
Předně Zderadovi vytanulo, že všechna opatrnost obludy a jeho
vlastní nebyla zřejmě nic platná, když o tom něco ví i Krůta.
Zadruhé nebyl problém zjištění obludkovy totožnosti asi tak těžký
a ukazovalo se, že Zderad se situací jednal vlastně velmi nejapně.
„Jak to?“ otázal se překvapeně. „Ty ho znáš?“
„Znám, znám, co bych neznal. My se všichni známe. Je to buližník.“
(Zderad se začervenal.)
„A kdo to tedy je?“
„Jéje, ty nevíš?“
„Ne, pověz!“

– 122 –
 „No tak, ale víš, já se bojím.“
„Bacha,“ zašeptal náhle, „už ani muk!“ když do záchodku vtrhlo
něco středních rolníků, kteří, jak víme, jsou kolísavým živlem.
Zderad byl, jako když ho praští pytlem.
Sice popíjel dál, dokonce i křepčil, ale nálada byla ta tam.
Když se pak příští den vraceli najatým autokarem (i to bylo mož­no,
věřte nebo ne!), snažil se několikrát přiblížit se ke Krůtovi a vyzvídat,
ale vždycky se tam někdo připletl a nic z toho nebylo.
Nepřestával se však divit věštecké stránce svého snu o přeope-
rovaných velbloudech, neboť klíč k obludově totožnosti byl přece
jen v L., v bývalém Brvově působišti.
Ale bída to byla stejně.
Bože, Bože, kady z konopí!

– 123 –
 Hlava XI

Tramvaj vyplivla Zderada na periferii Města, kde začínají pole a cho­

cholouš pije z koleje.
Dnes se na těchto místech tyčí miniaturní mrakodrapy družstev­
ních výstaveb – a další podrobnosti auktor jakožto exul již nezná.
Bohudík? Bohužel?
Úzkostným zrakem obzírá Zderad okolí.
Tato místa jsou mu cizí, nepřišel sem snad už deset let.
Na jedné straně se tyčí, či spíše krčí, vilky úředníků pořízené
v do­bách soukromé iniciativy za celoživotní úspory.
V dálce a dole spatřujeme rybník, vedle něhož stojí stařičký kos­
telík.
Zderad sestupuje, kráčí po jeho břehu mezi holými poli až k ja-
kési oboře či zahradě a pak po mostku přes potok, z něhož zmíněný
rybník odvozuje svou bahnitou existenci.
Zde vstupuje mezi polovenkovské chaloupky a různé dřevěné
šupny se starými hrnci zdobícími rozpadávající se ploty.
Na břehu popásává dítě v gumových holinkách bílou bezrohou
kozu.
Je zde též hospoda, bývalá zájezdní a podstatně výstavnější nežli
chatrče polorustických chudáků.
Tady někde vegetuje marginální existence Krůtova.
Zderad jde za ním, aby už konečně, ke všem čertům, zjistil totož-
nost svého obludy.
Praví k sobě, že je připraven na všecko, ale ve skutečnosti je mu
krajně mrňavo.
Cítí se podivně obnažen a vystaven nebezpečí, jako brouk v jam-
ce, ze které byl odvalen placatý kámen.

– 124 –
 A podobně jako brouk náhle zbavený přístřeší zmateně pobíhá,
zmítá se i vyplašená duše Zderadova.
Krůtovo odhalení na hajzlíku v L. jest onou silou, která bezohled-
ně pozvedla kámen zdánlivého tajemství.
Nejde však vlastně jen o Krůtu. Ten je ve stejném kýblu a bude,
musí totiž, mlčet.
Ale ví‑li Krůta, mohou vědět i jiní.
Mohou vědět „oni“, snad už vědí, a nic nedělají jen proto, že kryjí
obludu, nebo se ho zatím bojí nebo co.
Hlavy ve straně a vládě však padají napořád.
Padne‑li obluda, může s ním padnout i Zderad, ačkoliv už čert ví
kam. Někam do basy nebo koncentráku asi.
Anebo i kdyby nevěděli, mají „prostředky“ (brrr! raději nemys-
let), jak se dovědět od těch, co vědí.
Třeba i od Krůty.
Situace je tedy krajně napjatá.
Zderad i jinak nemá pokojnou mysl.
Na př. Sylva je pořád někde v luftě na těch svých schůzích. Sice
se jí, to se ví, nemůže nic svěřit, ale aspoň její fysická přítomnost
ho trochu uklidňuje. A teď jí má málo.
Sice, „po stránce čistě manželské“, jak se tomu říká, si nemůže
stěžovat, právě naopak – ale cítí, že mu Sylva nějak uniká.
Záviš, jak lze zjistit při sobotách a nedělích, je už zase zakřiknutý
a ubrečený, a nadto se stává, že Sylva je pryč a Zderad neví, co se
synkem.
Nerozumí si s ním jaksi. Dítě se mu zdá poněkud duševně zaosta­
lé.
Všechno je to teď jaksi provisorní, otevřené, úzkostné.
A obluda!
Obluda je svým lepkavě sladkým způsobem jaksi víc dotěrný.
V jejich prapodivném vztahu se tak dalece nic nezměnilo, ale
mrtvolník se snaží o více kontaktu tak zvaně duševního.

– 125 –
 Zdá se, že si na Zderada zvyká víc a víc, asi ho miluje (brrr)!
Jako minule!
Obluda mu přinesl zvláštní dárek. Malou, v černé kůži vázanou
knížku, psanou na pergamenu formálním, nejspíš nějakým rene-
sančním, kaligrafickým písmem.
Jsou to, zdá se, obludovy vlastní verše, jakási litanie zřejmě (brrr
a fuj!) na Zderada.
Není to jako báseň nejhorší, trochu to připomíná, a poněkud uráž­
livě, starou barokní poesii.
Třeba:

Podivný pelikáne,
avis infernalis
podzemní tulipáne,
stella borealis

Měsíci stříbrobledý,
bílá zvěři,
vydechnout naposledy
u tvých dveří
a. t. d., a. t. d.

To se ví, socialistický realismus to zrovna není a kromě někte-

rých, dosti zřetelných veršů i to může dneska eventuálně stačit, aby
se člověk vezl.
Sice to s tím není tak zlé, jako to bylo v eseseser, nebo ještě je,
ale čert jim věř.
Ale obluda se toho asi nebojí.
Bodejť by, vždyť má na hlavě horší máslo, má‑li ho ovšem, JIM se
přece dovoluje všechno.
Obluda je dekadentní inteligent.
O. K., to bylo ovšem jasné už od začátku, to nás nepřekvapuje.

– 126 –
 Ale kdo mu to tak krásně napsal a svázal? On sám?
Zderad si pamatuje, jak kdesi četl, že prý takovéhle podobné věci
dělávali za nacistů různí umělci SS‑mannům v koncentrácích.
Tak to asi – a z toho je ještě jasnější, že obluda je asi „u nich“.
Ostatně to bylo vždycky jasné, hlavně po případu s Hamouzem.
A když je to tak – paralely mezi nynější a nedávnou minulou
radostnou skutečností jsou téměř perfektní –, z čeho asi může být
ten pergamen – a z čeho ta vazba? Brrr!
(Ale to snad přece jenom?)
Co ty víš, nádivo!
Zderad se té knížky zrovna bojí.
A bál se ji i spálit.
Tak je teď na dně literárního kufru.
Odpočívej v pokoji!
Ale ta věc s knížkou a potom ovšem další obludkovy tendence – už
se zase zmínil, že by rád pozoroval Zderada při normální věci – pů-
sobí Zderadovi takovou paniku, že cítí, že musí, musí zjistit jeho
totožnost děj se co děj. Jako první krok.
Nebo co nevidět vyletí z kůže.
(Z kůže? – Brrr!)
Mluvit s Krůtou o samotě se pořád nedaří.
Vždycky mu nějak uklouzne, nebo někdo přijde, a Krůta zřejmě,
když vystřízlivěl, už taky mluvit nechce.
Zderad se tedy rozhodl, že ho vyhledá doma a stůj co stůj infor-
maci vymámí.
Proto je nyní tak napjatý a nervosní.
Podzim zatím pokročil, hlavaté vrby u potoka, připomínající ča-
rodějnice, patník s lidskou hlavou na rohu Bartolomějské a Národní
a genitálie dřevěných obrů, jsou teď již docela holé.
Nebe je potaženo bělavou mázdrou, věštící déšť.
Nevlídno.
Tak tady někde Krůta bydlí.

– 127 –
 Tady to je.
Zderad se čísla skoro polekal: Nemá již výmluvy, že snad domek
nenašel nebo podobně. Musí do toho. Musí.
Kulatá stráň pahrbku, pokrytá rezavějící trávou a jakýmisi za-
krslými ovocnými stromy, je zde, kus nad pěšinou, vyhloubena do
jakési police nebo negativního kvádru, a na ní je postavena celkem
roztomilá lepenice a několik skromných hospodářských šupen ze
dřeva. Vidíme též hnojiště.
Na stráni nad domkem se pase něco koz, asi Krůtových.
Znamenáme též přítomnost králíků a slepic.
Zderad otvírá rozvrzanou brankou.
Ještě je naděje, že Krůta snad není doma – ale ne, tady už vylézá,
oděn v modráky, z jedné z šupen (zřejmě dílna), usmívá se svým
ušlápnutým úsměvem a utírá si svou mírně akromegalickou pracku,
aby ji podal Zderadovi.
„Nazdar, Zderade, to jsou hosti! No, pojď dovnitř.“
Uvnitř se Zderad snaží jít rovnou k věci, ale Krůta uhýbá.
Co, prý, není spěch, napijeme se.
Mizí za jakousi zástěnou a vynořuje se s flaškou, dvěma „panáky“
a jakousi salátovou knížkou.
Knihu zasouvá pod kanape (proč?) a flašku staví na stůl.
Láhev obsahuje světlušku, sprostou kořalici, zřejmě tak zvanou
proto, protože jaksi zeleně a žlutě světélkuje. Chutná dost hnusně.
Krůta nalévá a žvaní, o všem možném.
„Pij, na zdraví.“
Zderad se pomalu uklidňuje.
Vidí, že Krůta ho nutí k pití, a sám skoro nepije, ale celkem si
při­hýbá bez odporu.
Předně ví, že dost snese, a pak, pije na kuráž.
Železná kamínka příjemně sálají a intimní, trochu ospalá nálada
se z nich zdá vylézat jako dobrosrdečný, chlupatý dráček.
Pijou.

– 128 –
 Venku se rychle šeří.
Krůta otáčí vypínačem a zatahuje okno květovanou záclonkou.
Za záclonou mimochodem mizí také obrazy různých katolických
fetišů nezvykle nastavených na okno a zavěšených v jeho výklen-
ku.
Zderad pije a Krůta žvatlá:
O společných známých, varhanících, mrchopěvcích, farářích, var-
hanách, taky trochu o „situaci“. Zřejmě Zderadovi věří; proč taky
ne.
Po chvíli Krůta, domnívaje se asi, že Zderad už začíná mít dost,
vytahuje zpod kanape své salátové vydání.
Ukazuje se, že jde o sbírku nejapných pornografií s hrubými ilu­
stracemi.
Prohlížejí si je. Krůta se posadil vedle Zderada.
Zderadovi je sice zřejmá stupidní blbost malůvek i Krůtova tak­tika,
nicméně se u něj zvolna dostavuje příslušná fysiologická reakce.
Krůtovi, jenž ho pozoruje ostřížím zrakem, to neuniká.
Zderad vsunuje ruku do kapsy.
Tento pohyb interpretuje Krůta zcela chybně a domnívá se, že
jeho chvíle nastala.
Zvolna natahuje třesoucí se pracku příslušným směrem.
Zderad ho chvíli nechává.
Pak, když se Krůta naklání dopředu, aby lépe viděl na knoflíky
a na očekávané zjevení, nasazuje mu Zderad břitvu na krk.
„Tak, dost ornithologie – a teď mi pěkně povíš, kdo je to ten
chlap.
Nebo tě tady podřežu a pak teda sebe. Mně už je to jedno!
Nechtěls po dobrým – tak –!!“
Krůta žloutne jako sám předseda Mao (v té době, myslím, ještě
hodný) a scestná vilnost ho ihned přechází.
Prosí, aby Zderad břitvu schoval, že mu ovšem vše řekne.
Ale Zderad není dnešní.

– 129 –
 Kdyby povolil, mohl by Krůta spustit alarm (další domečky jsou
blízko) nebo ho i v zoufalé sebeobraně napadnout.
Ruce má jako lopaty. Kdepak!

* * *

Za nějakou čtvrthodinku sestupuje po schůdkách od domku křepká

postava.
Zničený Krůta uvnitř se teprve teď třese jako sulc.
Doufejme, že má srdce v pořádku.
Jinak by si Zderad zatraceně zavařil.
Ale nedivme se mu. Za daných okolností – –
Hotovo! Teď jen, co dál?

* * *

Kukula oslavuje křtiny svého n‑tého dítěte, kterým obšťastnil svou

zákonitou a dosud kupodivu hezkou, pokornou manželku, v rámci
antiantikoncepční politiky svaté církve.
Jeho malý byteček je našlapán.
Jsou tu někteří mladší obojživelníci a obojživelnice, jakýsi vy-
bledlý stařec, silně svíčkově‑dědkoidního typu (snad kmotr), něco
sousedů a jiných známých.
Zderad sedí skromně v koutku, zastíněn kolujícími hosty, požírá
solené buráky a popíjí „Modrý Portugal“, který je, jak víme, chian-
tim chudého muže.
Každou chvíli se dívá na hodinky a je opět ve stavu potenciálního
vyletění z kůže.
Za necelou hodinu se má totiž setkat se zahnědlým gentlemanem
zvaným „Bašno Pál“ nebo též „Paulos o Bašno“, aby s ním projednal
některé okolnosti vbrzku nastávající akce a provedl dodatečnou
rekognoskaci terénu.

– 130 –
 Nemůžeme opomenout příležitost, abychom nenanesli drobnou,
zcela náhodnou pikanterii:
„Bašno“ totiž, soudruzi, znamená cikánsky kohout a Pál jest pak
maďarská forma jména „Pavel“.
To je ještě zřejmější z alternativní, ryze cikánské formy křestní-
ho jména, která je náhodou stejná jako v původní řečtině skutků
apoštolských.
Bašno Pál je však zcela poctivým zločincem a nemá nic společ-
ného s úspěšně konvertovaným stalinským slavíkem universálního
křepčení.
Ostatně, rozdrbaná občanka Bašno Pála obsahuje zcela jiná jmé­
na.
V této souvislosti připomeňme literně vzdělanému konsumentu
starého Ringa Lardnera a jeho newyorské gangstery.
Paulos o Bašno – Paul the Rooster, see?
O Bašno to byl, který vlastně, byť mimoděk, inspiroval Zderado-
vu metodu nátlaku na chudáka Krůtu.
Oné noci, kdy prchal před Hamouzem a setkal se v hospodě s po-
pelášem Döme a později s jeho druhy vyslechl, neodhalen, kromě
jiného také Kohoutovu chválu břitev.
Jsou různé osobní zbraně, vykládal o Bašno svým hrdelním jazy-
kem, který lid označuje jako „čogora‑mogora pajtáš“:
Na př. „i čurri“ (nůž) nebo „i špricengeri“ (stříkačka, t. j. pistole),
ale nejlepší je břitva.
„I muradi hi najfedér.“
Nejen že aplikována, způsobí největší paseku a „na kérel vika“
(nedělá rámus – je tichá), ale lze ji beztrestně přechovávat. Můžeš
nosit v kapse také „jek kotér sapún“ (kus mýdla) a „muradáno šu-
ládo“ (holicí štětku), a přihodí‑li se, že ti „šelengéro“ (poutač, sva-
zovač, t. j. policajt) prohledává kapsy, můžeš vždy říci, že to nosíš
za účelem holení a jsi „caklúno“ (skleněný, t. j. čistý jako sklo).

– 131 –
 „I muradi hi sakovestár najfedér“, břitva je ze všeho nejlepší,
opakoval.

* * *

Tenkrát, asi před měsícem, došlo v Krůtově chatrči k částečnému

odhalení záhady.
Ano, toho člověka Krůta zná. Chodíval, ještě před válkou, do jed­
noho z našineckých lokálů. Je asi stejně stár jako Krůta.
Jakže se jmenuje?
Julius Skomelný, doktor Julius Skomelný.
Býval knězem, ale pak ho konsistoř zbavila úřadu.
Teď? No, je na universitě.
Je to vzdělaný člověk, umí spoustu řečí, jako ty, ale – je to veliká
svině. Taky výborně hraje na klavír a na varhany.
Kdyby se býval raději chytil muziky – –
Nikdo s ním už pak nechtěl.
Je to buližník a taky se nechává řezat.
Jinak nechce dělat nic.
Ale je snad pod obojí. Měl prý taky holky a ty pak, prý, trápil a řezal
sám. Divné, že. Já bych neublížil ani kuřeti a holky by pro mě nemu-
sely bejt vůbec.
No, co dělá? Na universitě něco, už jsem povídal.
Byl, jeden čas, taky snad v semináři, jako kádrovák nebo snad
na marxismus.
Prý tam taky využíval ty študenty. Byl z toho ňák škandál, děkan
si stěžoval na partaji, tak ho dali pryč. Ale nic se mu nestalo.
(Tak tudy teda na to – chudák Brva! Proto ta Marie egyptská, vstup
do Svaté země pomocí prostituce: Asi by ho býval vykádroval ven,
nebo ho nechal rupnout.)
On je teď v tom boji proti náboženství, mluví taky do rádia.

– 132 –
 (Zderad rádio neměl, jinak by, chudák, možná nemusel ohrožo-
vat kamaráda na životě – ale rádio přece jen zkresluje hlas a u nás
televize tehdy ještě prakticky nebyla: Teprve začínala.)
Povídá se, ale, Zderade, prosím tě!, že měl být namočený i v tom
číhošťském zázraku. To ale nikdo neví.
Ale podobné by mu to bylo.
Prý byl i něco u nacistů – umí taky hebrejsky, víš.
Jo, já vím, ale ne velké pány. To je to samé jako tihle.
Ten Baldur von Schirach prý byl taky – náš člověk.
Ale, to se ví, že to o něm budou vědět. Prosím tě, ti vědí všechno.
A pak s tím seminářem –
No, to máš tak – asi jim to nevadí, jen když dělá pro ně.
To je jako Němci.
No – v partaji! – Takoví snad ani být nemusí.
Hele, jako archivy teď patří pod vnitro.
A archiváře s partají nebuzerujou, ani s tím Rohem, protože ti
fízlové v tom taky nejsou nebo nemusej bejt. V NDR prej maj u fízlů
i bejvalý gestapáky.
Ale Zderade, prosím tě!
Ale to ne – jen jsem ho párkrát viděl, když jsme zpívali, koukal
po tobě. Jinak, prosím tě, já nic nevím a vědět nechci!
No, to víš, že i já bych si dal říct, že jo.
Au! Zderade!
Ale víš, my nejsme všichni takoví.
To není pravda.
A všichni jsme nešťastní, víš, i ta Julča.
Bože můj.
Já jsem se i z toho chtěl léčit, peněz mne to stálo u jednoho Žida,
a nic z toho nebylo –
No tak, Krůto, nebreč.
Prosím tě, vždyť já – když jsi mi to nechtěl říct po dobrým.
Tak se nezlob.

– 133 –
 No tak dobrá. Ale – žádnou blbost a mluvit!
Víš, já se hlavně bál. Všichni se ho bojíme, to nevíš, co může na
tebe vytáhnout, takovej –
No, to já nevím.
Ale asi, to se ví, to víš, že ne někde tady nebo jako ty.
Jistě mu to náboženství sype.
On byl taky z moc bohaté rodiny. Ale divní, divní byli všichni.
No, to víš, to jim taky nevadí.
Mně říkal jeden páter, že Lenin byl syn velkostatkáře.
No jo, Engels měl fabriku, to prý taky.
Ne, to se neboj. Já tě chápu.
Sice nevím, proč ti na tom tak záleží – jsme to všichni chudáci.
Bože můj.
No ale – přece – kdyby někdo věděl, že já ho tak dobře znám, tak
by hned věděl, kolik uhodilo: A já nejsem on, mně by to neprošlo,
že ano. (Přehnaná opatrnost mohla stát Krůtu život.)
Ne, prosím tě, zapřísahám – jako ryba.

* * *

Tak vida, myslil si Zderad, kráčeje rozpálen na tramvaj: doktor Ju­

lius Skomelný.
Jakmile známe jméno přízraku, cítíme, že jeho moc se tím umen-
šila. To je stará archetypická zkušenost.
Vlastně ale mu to jméno ohromně sedne:
Skomelný – to je jako zkomolený, ale jaksi intencionálně – jako
třeba „kozelný“, že by se mohl jako měnit v kozla nebo tak – jako zko-
molný – zkomolitelný.
A vůbec. Je to jméno jaksi magicky obludné. Skomelný!
U Rokycan je vesnice Skomelno, to je taky takové obludné slovo.
Jako bílé balvany při úplňku či co.
Něco jako bíle, obludně velikého, kulatě hladkého, zavalujícího.

– 134 –
 Skomelno – Skomelný.
A Julius.
Předně to ukazuje na lepší třídu, jako že jako dítě chodil v ná-
mořnickém oblečku.
To zase sedí.
A „pod obojí“ prý.
Gaius Julius Caesar.
„Omnibus ille viris mulier, mas ille puellis.“28
Jenže u něj je to všechno sadomasochistické, říkal Krůta.
Kriste!
Julius – ani nevím, měl‑li Nero mezi svými jmény taky Julius.
Co Tiberius?
A „Julius“, to je zároveň taky taková jako buzerantská měkkota.
„Julča je svině,“ řekl Krůta.
No a ovšem, hehehe, vždyť to jméno vlastně veřejně vyhlašuje
jeho nejtajnější hříchy. Přece – Juliš –?!
No, ale myslím, že jsem v troubě.
Až se mne nabaží – a – proboha! – – –
„Mas ille puellis“ – Sylva!
Tušil jsem správně. Tak proto asi!
Bože, Bože, Bože, jestliže nějaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou!
Je to vransup všech vransupů.29 Pořádná potvora.
A nelze na něj! To se ví, že to vědí, když to ví i ten blbec Krůta.
Nevěděl to nakonec i farář Plicka?

28  Všem mužům žena a dívkám muž. Charakteristika G. Julia Caesara z básně
popisující posloupnost římských císařů z juliánské dynastie a vydávané za pro-
roctví kumské Sibylly.
29  Možná že zde se konsument pozastaví nad podivným slovem vransup. Za
cenu zdržení toku děje je tedy vysvětlíme. No přece, vždyť to znáte: „Dó‑ost
nápa‑slise naši mú‑u‑ky vran‑supů hejna kroužící‑í‑í,“ z čehož si lid termín od-
vozuje. Ale trága je, že se ještě dost nenapásli, že se dosud pasou. To jen mimo-
chodem.

– 135 –
 Nu – a – „doktor“.
Ďábel bývá často představován jako intelektuál, doktor.
Doctor logicus. Viz Anatole France, par exemple, n’est‑ce pas?
Bože, Bože, kady z konopí.

* * *

Ale i tak.
Musí se něco dělat. Musí!
I kdyby – vždyť bych se jinak zalknul!

* * *

Zkouška obojživelných akademiků.

Pausa.
Cigareta na balkoně chrámu – mimo kanonický prostor.
„Ty, poslyš, ty jsi filosof?
Je tam u vás na fakuli ňákej Skomelný?“
„Profesor?“
„Ne, ještě není. Docent. Ty neposloucháš rádio?“
„Jo, filosof. Ale on by mohl učit snad všechno. Zná – ale – no – já
radši – a proč tě to tak zajímá?“
„Aha, tak tys ho slyšel.“
„Ne, tady je, ve Městě.“
„No, já nevím – teď spousta lidí vyplavalo –“
„Hele, tak ahoj! Já chci ještě promluvit támhle s Josefem.“

* * *

„Čest práci, soudružko, prosím vás, je tady dnes soudruh docent

Sko­melný?“
(To se ví, že není. Zderad si to napřed pečlivě zjistil.)

– 136 –
 „A – prosím vás, já s ním nutně, ale nutně potřebuju mluvit – kvůli
zápočtu.
Takhle – soukromou adresu byste mi dát nemohla?
Já vím, že to nemáte. Ale, soudružko, prosím vás, je to hrozně
důležité – zápočet – já zmeškal termín – bojím se ho, víte – snad by
se to ještě mohlo nějak – ale nevím.
Víte, jak to nebudu mít do konce listopadu, tak mám se študiema
utrum. Prosím vás, buďte tak hodná –?!?!?!“
Dívka se pýří, váhá, a pak rychle ťuká kartičku.
„Tady, ale nikomu ani muk! A neříkejte, že já!“
„Díky, soudružko, vy jste zlato.“
Zderadův sex‑appeal zafungoval tentokrát v normálním směru.
Tak, teď honem pryč, než někdo zjistí – – –

* * *

Přes šraňky.
Je už řídký sníh.
Nóbl čtvrť, kde hnízdí vransupové.
Třeba má, jako důležitý blb, zvláštní ostrahu – ale, do toho!
Krásná vilka s velkou zahradou.
Zahrada upravená.
Vilka v létě zřejmě schovaná za stromy. Diskrétnost ctí zaručena.
Tak takhle ty kurvy bydlí!
Jen aby – no kupředu, Zderadovi lvi!
Diskrétní cedulka.
Dr. J. Skomelný.
Tak přece. A já málem myslel, že se jen tak materialisuje z pekel.
No, a kudy potom? No, to až později.
Motor a šustění kol na štěrku.
Fiat.
Vylézá pěstěná blondýna a dvě zvedené dítky.

– 137 –
 Větší má pionýrský šátek.
To se ví, vyučování skončilo.
„Prosím vás, soudružko, bydlí tady soudruh major Pišvejc?“
„Ne, to je omyl.“
„Děkuju, já ho tady nemůžu najít.“
Tak to by bylo.
(Pišvejc, ty vole, proč Pišvejc? To tě může prozradit, ta sranda.
Měls říct Novák.)

* * *

V té chvíli se Zderadův mentální film zastavil, neboť ke Kukulům

vstoupil Venca od Mikuláše.
Nadraný, jako teď skoro vždycky.
Bez pozdravu.
Usedl, poněkud těžce, k pianu a začal napřed jen tak preludovat.
Techniku měl dost blbou, ale co hrál, dávalo smysl.
Venca měl talent, i když ovšem – –
Kultivovaní obojživelníci se začali shromažďovat kolem.
Venca, zajímavá osobnost s černým bíbrem, což, jak si snad někdo
pamatuje, bylo v té době velkou excentricitou, přehrál se nyní do
jiné tóniny a spustil cosi, co vypadalo jako ritornel hotové písně.
Pak začal zpívat.
Hlas měl slušný, baryton, jak už ostatně víme.
Zpíval jakousi píseň o křepelce a křepelovi v jeteli.
Pěknou.
„Venco, to se ti povedlo!“
Venca ukazuje žluté kuřácké zuby v černé srsti.
„To ne já,“ praví jaksi významně a jako ironicky. „To Míťa Nerad.“
„No, slova, to my víme.“
„Ne, muzika taky, soudruženkové.“
„Jak to?“

– 138 –
 „No, slova i hudba – Míťa Nerad.“
„Venco,“ omočuje si Zderad s hranou truchlivostí. „Bůh tě natřes.
Zůstávej nám dlouho zdráv. Tohle si vykládej hluchýmu faráři.
Jsme tady přece všichni muzikanti – a kdo tě neslyšel improvi-
sovat u Mikuláše?
Tohle je přece tvůj štyl.“
Zderad uhodil několik akordů, které před chvílí zněly pod Ven-
covými prsty.
„Míťa Nerad,“ šklebí se Venca vzpurně.
„Je to taky skladatel, že jó. Universální génij českého lidu a přifa­
řenejch obcí.
Přece víte, že píše taky muzikály. Schovávačka pod žebřem!
A vůbec, a písně.
Státní nakladátěľstvo kuľtůry i ótfrka mu to teď připravuje do
tisku.
Čest práci, jdu!“
Jak přišel, tak odešel.
Společnost se rozhlaholila:
Ale vždyť ta schovávačka, to se snad dávalo už za první repub-
liky.
No, já nevím, třeba mu to vylepšil.
To víš, Venca, za chlast.
Ale fuj, Nerad to přece nepotřebuje – No nepotřebuje, ale proč
né? Na tom nic není – na Západě se to tak dělá, ghosting.
Zaplatit si to jistě může.
Prosím vás, nebuďte takový svině. Přece Nerad není žádnej Fol­
týn.
Ten má nadání dost, ať je jinak, jakej chce. Třeba i na muziku, to
bejvá – No Foltýn není, Foltýn byl hubenej.
A co ten „Zpěv osvobození“ – aha – neříkejte mi, že byl tak blbej –
Lidi, radši se pojďte napít. My to nepředěláme.

– 139 –
 Třeba Venca jen tak kecal, dělal se vichtyk. No, u něj je to taky
možný.
Ale sloh to byl jeho, hoši.
A muzika to byla dobrá.
Škoda Venci.

* * *

Všichni, všichni jsme kurvy, myslel si Zderad, když odcházel z Ku-

kulova bytu. Tak nebo tak.
Vlastně, u mě to ještě není ta nejhorší forma.
(Není?)
No, aspoň zřejmá a brutální. Poctivá.
Bože, Bože, Bože, jestliže nějaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou!

– 140 –
 Hlava XII

Bílo.
Vrány.
Vlastně havrani.
Vrána nemá to bílé kolem zobáku. Taky jiný profil. Zobák jí přechází
víc rovnou do čela jako některým občanům neárijské národnosti.
Vlak.
Těžko.
Světla se rozsvěcují.
Za chvíli bude napřed modro, i sníh zmodrá, bude jaksi přízračně
svítit. A pak se udělá tma.
Brzo.
Je už prosinec.
A pořád neví.
Mohla to být ona – nemusela.
Ta mlčící troska.
Lidé jsou si podobní.
A nepromluvila.
To mu vlastně říkali, že nepromluví.
A kdyby to byla?
To by přece, člověče, bylo ještě mnohem horší.
Raději ať to není ona. Bože, ať to není ona.
Proč strkal nos, kam neměl?
Nemusel přece poslouchat, jak se ten fiškus vytahuje před hol-
kama.
Anebo to mohl pustit jedním uchem tam a druhým ven.
Může si za to sám.
Kdo se moc ptá, moc se doví.

* * *

– 141 –
To bylo totiž tak:
Na jedné výpomoci s akademickými obojživelníky (Zderad k té
společnosti tíhl, i když v ní byl nutně zase pariou), zaslechl, jak ně-
jaký medik vykládá holkám o svých prázdninových zkušenostech
v provinčním blázinci.
Vytahoval se, byl cynický a holky zíraly.
Vykládal, jak tam dělali pokus s nějakým sajrajtem (pokud si
Zderad pamatuje, dělá to modrou moč), kterým se dají prý na chvil-
ku vzbudit chroničtí, autističtí schizofrenici, a jak tam, v zastoupení
primáře, s tím dělal výzkum.
Vykládal o nějaké chronické katatoničce (co to je?), která jen leží
a leží. Asi třicetiletá, ale vypadá nejmíň na padesát.
Podle papírů sirotek, původně dcera chalupníka. Jizvy po auto-
mutilacích. Oni, víš, v hyperkinetickém stadiu se sami zraňují.
No, neboj se, hloupá.
Jak jí to dali, vzbudili ji asi na hodinu, ale zřejmě to neodstraňuje
bludy.
Vykládala jim, a pořád takovým mrtvým hlasem, že byla dcerou
vyššího úředníka z Města (megalomanický blud, řekl ten medik),
že ji zavřeli a že ji tam prý mučili a zneužívali.
Mluvila o ďáblu s bílýma očima, který prý ji bral do hrobky.
To už nebyla ve vyšetřování, pustili ji, ale ten ďábel ji našel a dr-
žel ji pak v nějaké chalupě. A autem ji pak vozil do nějakého zámku
do té hrobky.
Mučil ji tam ještě s jedním člověkem.
A co prý dělali – to vám holky nebudu vykládat. No – bludy.
Že prý potom měla dítě a že ho ten ďábel zabil a dal jí pít jeho
krev.
Strašné bludy, jak se to v té hlavě převrátí.
Ale ovšem – to ukazuje, že ta metoda není k ničemu.
Nehledě, že to nemá trvalý účinek – a bludy a halucinace to ne-
odstraňuje, jak jsme zjistili.

– 143 –
 Tak jsem to primáři všechno sepsal a nechali jsme toho.
Ta holka byla vždycky slabomyslná, nechodila snad ani moc do
školy, to víte, chalupník z podhůří.
Jestli mě to baví? To víš, že jo, ty nádivo, to ještě nic není.
To jsou tam taky nebezpeční blázni – a. t. d., a. t. d.
Zderadovi to zůstalo vězet v mysli jako nůž.
Sice na to pak vzhledem k ostatním, již částečně popsaným, udá-
lostem pozapomněl, ale stále se to vracelo.
Možnost tady byla dost zřejmá.
Jenůfka (Zderadovi rodiče si zřejmě libovali v divných jménech,
jeho otec se na př. jmenoval také Záviš, Zderadův synek byl tedy
po dědečkovi) zmizela beze stopy, jak už jsme se kdysi zmínili.
Potom – „ďábel s bílýma očima“ a hrobka – a „pod obojí“ – ale ne,
to určitě není možné, to snad ani u nás teď –
(A co ten Haarmann ve slušné výmarské republice?)
Zatím se podzim přetransformoval v zimu a další události poto-
pily Zderadovy spekulace.
Nyní však měl čas a potřebu akce.
Patřil k lidem, které úzkost a nejistota nutí k činnosti.
Sylva už byla se Záviškem doma v Mlně na vánoční prázdniny.
Zderad se tam snad podívá až na vlastní svátky.
Teď ještě pracuje. (Kdyby věděla!)
Co se týče dalšího zkoumání jeho „obludné“ záležitosti, rozhodl
Bašno Pál, že se počká, až Skomelný s rodinou odrazí pryč na svátky,
což mělo nastat co nevidět.
Bašno postupoval značně profesionálně, a jak se zdá, zjistil velice
obratně všechny relevantní podrobnosti.
Kromě toho obluda, snad kvůli návalu práce, nebo prostě kvůli
zimě, omezil teď značně své pozornosti a také sdělil Zderadovi, že
se teď až do konce ledna nebudou vídat.
To Zderad věděl už od Bašna, proč.
Přinesl mu ovšem „vánoční dárek“.

– 144 –
 Jednak sadu žaludek zvedajících bičů a pendreků, které depono-
vali v hrobce, jednak dost podstatnou sumu peněz.
Ty vlastně ulehčily Zderadovi výlet, z něhož se teď vracel.
Těžko.

* * *

Podrobnosti organisace by vás nudily.

Podstatně zde zasáhl Zderadův bývalý kolega, který však dostu-
doval a který v onom blázinci hrál nevděčnou a špatně placenou roli
klinického psychologa. Ono to v té době většinou moc nesypalo ani
na tom Západě a u nás, protože, soudruzi, u přátel nic takového ne-
mají (viz Otvět fizialóga psichalógam)30, to byla učiněná žebrota.
Ale klidná a zastrčená, skoro jako mrchopěvectví.
Marginální, proletářsko‑intelektuální ulejvka pro vnitřní emi-
granty.

* * *

I na cestě tam bylo bílo.

Kolega ho čekal na stanici se starou rezavou vyřazenou sanitkou,
kterou směl používat pro svou osobní dopravu.
Na hlavě měl jakousi papáchu, avšak na těle jen tenký hubertus.
I tak působil ve sněhu dojmem nesmírně sovětským.
Snad to bylo i tím, že kolem stanice rostly břízy.
Všechno to bylo jako ve snu.
Jak ho ten kolega vezl mezi téměř absolutním bílem polí.
V sanitce.
A na jednom z nich bylo tolik havranů, že to vypadalo jako sur­
realistický obraz.

30  I. P. Pavlov, Ответ физиолога психологам.

– 145 –
 Jak ho pak, křupaje sněhem, prováděl po obrovském komplexu
budov, pavilónů, zapadlých políček a lesíčků.
A věže.
Podivné věže, na kterých se secesní architekt zřejmě vyblbnul,
protože to bylo pro blázny, a tak se nemusel ohlížet na konvenční
vkus.
Jedna byla vodárenská, v té se prý Zderadův kolega topil – byl
pyšný na to, že je zřejmě jeden z mála lidí, nebo snad jediný člověk,
který se kdy topil ve věži. Vylezl tam totiž kdysi a zpuchřelá prkna
pod ním povolila.
A v jiné věži prý bydlíval kdysi slavný židovský profesor psychia­
trie, když byl ještě provinčním sekundářem.
Ta byla starší.

* * *

Pak ho k ní zavedl.

Vyhublá postava ležela bez hnutí v bílém sále, v bílé košili, na
bílé posteli, v bílých povlacích.
A venku bílo.
Obličej žlutý, oči jako skleněné.
Ale mohla to být ona. Snad.
Byla ovšem vyhublá, žlutá, stará a nepřítomná.
Vlasy už skoro úplně šedivé.
Trochu jako ikona.
Nebo gotická socha.
Zderad u ní dlouho seděl, držel ji za žlutou ručičku, snažil se na
ni mluvit, připomínal drobné, cizím nesrozumitelné, rodinné žerty
společného dětství.
„Jenůfko?“
Nic.

– 146 –
 Kolega ho už opustil, tlustá ošetřovatelka tupých rysů naň po-
hlížela zlobně.
Ale nic.
Setmělo se, rozsvítili. Žlutý obličej vypadal teď ještě světěji, pro-
tože žárovka svítila řídkými, rozcuchanými vlasy.
A nic.
Prohlížel si pak, s asistencí kolegy – ten ho představil jako psy-
chologa z Města –, chorobopis a protokol, který napsal student při
pokusu s drogou.
Chorobopis byl o cizí osobě, tak jak student říkal.
Protokol měl některé podezřelé rysy.
A Zderad velice litoval, že ho četl.
My pak, čtenáři, nebudeme z něj citovat.
Naše historka je dost podivná a smutná i tak.

* * *

Potom jakási šlichta v závodní jídelně a čaj a partie šachu v sur­rea­

listickém bytě kolegově. Byly tam totiž opravdu reprodukce surreali-
stických obrazů, ale okolí by bylo bývalo surrealistické i bez toho.
Pak neklidný spánek na kanapi v přístěnku.
A druhý den zpět.
Až odpoledne.
Dopoledne ještě jeden marný pokus.
Zderad neměl sklon k slzavé lítosti, byl, jak jsme už několikrát
ukázali, dosti tuhý.
To bylo dobře.
Nedělal tak tyátr pasažérům ve vlaku.

– 148 –
 Hlava XIII

„Silvestrovská noc, noc prskavek a střepů, kdy i starci dřepí v pekle

vinných sklepů –“ a. t. d., praví básník Míťa Nerad – totiž pardón.
No, jaképak pokrytectví!
Hlava XI to přece dává zřejmě na ruku, sice de mortuis nil nisi
bene, a ani Venca od Mikuláše není zakamuflován s nutnou měrou
pečlivosti, protože nedělá nic špatného.
Ghosting je práce jako každá jiná a chlastají i čelní představitelé.
Je‑li dosud živ a tak, můžete se ho zeptat, jak to bylo tenkrát s tou
národní básnickou muzikou.
Také si nedovedu dobře představit, že Venca by chtěl někoho
tahat po soudech, protože by to pokládal pod svou důstojnost. To
by se musel změnit k nepoznání.
Ale kdybyste se ho ptali, kdo je to ten Zderad, tedy vězte, že ten
je vskutku sešit z osůbek vícera a v popisované podobě vskutku
nikdy neexistoval.

* * *

Tedy, silvestrovská noc.

A akce B nebo C, nebo jak chcete.
Zderad se po Božím hodu v Mlně s nějakou výmluvou navrátil
do Města.
Obluda, čili docent Skomelný, je pryč i se svou maskovací spo-
řádanou rodinkou.
Na Krymu? Nebo jen ve Špindlu?
Nevím.
Rozpětí naší zkušenosti je totiž v tomto směru dosti omezené
a vzhledem k vlastnímu, značně plochému kádrovému profilu ne­

– 149 –
víme vůbec, kde tráví prominentní intelektuální vransupové za­
slouženou dovolenou počátkem let padesátých.
Zeptejte se na to sami některého exvransupa.
Však je jich venku jako máku a pořád nám dělají „vedoucí roli“
a representují nás, protože, to se ví, každý činitel chce jednat zase
s činitelem hodným jeho významu, a přitom ho nenapadne, do jaké
míry se velejas a naopak obskurnost dají u nás a v okolí uměle vy­
rábět.
I když se to teď už trochu kazí.
Silvestrovská noc byla zvolena Bašno Pálem a ostatními odbor-
níky jako nejvhodnější k akci.
Je sice pravda, že noc tato není z nejklidnějších a že lidé bdí.
Avšak tito lidé jsou ožralí, tudíž dobromyslně naladění a nepo-
dezřívaví.
Kromě toho, světla v oknech, hluk a eventuální nepřístojnosti
a. t. d. lze připsat na vrub obecné rozjařenosti.
Lze míti též za to, že i bdělost a ostražitost národního bezpečí
může být poněkud zredukována.
Celkem vzato, má tedy zvolené datum více výhod než nevýhod.

* * *

Situace je nám nejspíš už jasná:

Zderad se rozhodl pomocí cikánů, zorganisovaných původně
popelášem, ztéci obludkovu vilu a zmocnit se, pokud možno, kom-
promitující básně na Stalina.
Nic inteligentnějšího ho totiž nenapadlo a, ač jinak bystrý, pře-
hlédl i fakt, že jsa jednou v pytli, mohl v něm být držen i nadále
třeba i pomocí výmyslů.
Vlastně už od začátku.
Jenže – a v tom spatřujeme inteligenci soudruha docenta – bylo
jednodušší ho připoutat něčím hmatatelným a konkrétním.

– 150 –
 Zderad, jako nezasvěcený občan, se totiž dosud mohl naivně
domnívat, že když nic neudělal, nemůže se mu nic stát, a nelze ho
tudíž ani vydírat.
Tento názor je ovšem bludný, ale přesvědčení pacienta o opaku
vyžaduje čas a námahu, i když pro příslušné příslušníky zhusta
příjemnou.
V našem případě však, a mějme také na mysli cíl akce, nebyla
tato metoda dobře aplikovatelná a preliminární protesty by mimo
to mohly vzbudit zbytečnou pozornost nezúčastněných osob.
Obluda proto zvolil cestu co nejschůdnější, neboť, pozoruje také
statnou postavu Zderadovu, nemohl se již dočkat a. t. d.
Vyrukoval tedy proto nejprve se skutečným hákem.
Nuže, Zderad smluvil prostřednictvím popeláše, že budou vy-
sláni experti, kteří za odměnu Kčs 1000 pro vůdce a à Kčs 500 pro
tři tovaryše vyloupí Skomelného vilu a pokud možno se zmocní
fatálního opusu.
Jistou baštou byl zde akt, že akci si vlastně financovalo monstříč­
ko samo.
Jako dodatečná kompensace jim mělo patřit také všechno ostat-
ní, co najdou a uznají za vhodné odnésti.
Bylo ovšem nutno, aby se výpravy zúčastnil i Zderad, protože od
cikánů, nejspíše negramotných nebo jen pologramotných, se ne-
dalo čekat, že by byli bezpečně schopni identifikovat blasfemickou
inkantaci, corpus delicti.
Doufal také, že bude moci cigoše usměrňovat a dohlédnout, aby
nedošlo k nějakým nepředloženostem.
A konečně – přiznejme to – Zderad se na loupežení vlastně těšil!
Kritického večera si, za účelem šalabastru, koupil flašku slušné-
ho vína z naprostituovaných peněz a jeho nálada byla exaltovaně
slavnostní.
Pocit nebezpečí ji jenom mírně kořenil.

– 151 –
 Každý člověk, jak bylo mnohokrát zdůrazněno čelnými filosofy
a literátory, nosí v sobě celé stádo nejrůznějších osobností.
Některé jsou stále připraveny zasáhnout do akce a přicházejí jako
na zavolanou, jakmile se pro ně naskytne vhodná příležitost.
Jiné jsou zakopány někde hluboko a vylézají tak jednou za život,
nebo tak snad ani nikdy nečiní, v kterémžto případě je ovšem ne-
možné dokázat jejich existenci.
Zderad měl v sobě zřejmou násilnicky kriminální a dobrodruž-
nou strunu, jak jsme již viděli nejméně při dvou příležitostech.
Jeho buržoasní dětství a rané mládí nedovolilo, aby se plně roz-
vinula: učitelé a pedagogové byli často překvapeni, že tento celkem
slušný žák a později student s intelektuálními zájmy je občas scho-
pen nečekaných, vášnivých brutalit.
Jako kluk se Zderad na př. velmi zuřivě a úspěšně prával.
Středostavovská čtvrť, ve které trávil své slušné dětství, hrani-
čila parkem právě s onou slamovou oblastí, ve které mu nyní bylo
pohříchu bydleti. Proletářské dítky pak podnikaly do parku nájezdy,
aby terorisovaly slušňáky a kradly jim hračky.
Nájezdníci, zavedeni buržoasním oblečkem, několikrát omylem
napadli také Zderada, ale užili toho vždy perně.
Ještě jako gymnasista měl Zderad jednou trojku z mravů, pro-
tože srazil pěstí do žlábku na záchodě slušného, poněkud staršího
spolužáka a udělal mu monokl.
Na tuto událost později s radostí a s pýchou vzpomínal, neboť
ze vzorného hošíka se vyklubal skvostný exemplář vransupa, který
to dotáhl až na něco v předsednictvu vlády. (Ne dosud v době naší
vyprávěnky.)
Toto zadostiučinění bylo však, reálně vzato, neúčinné, protože,
na rozdíl od zmaseného Fridolína, který stoupal vzhůru, Zderad
v roli zlého Dětřicha naopak klesal.
Pozdější nezaviněný sociální sešup Zderadův byl však příznivý
dalšímu vývoji těchto jeho víceméně latentních vlastností.

– 152 –
 Jak jsme viděli, doháněl Zderad mílovými kroky, o co ho buržoas-
ní společnost připravila, a toho času to dopracoval, přes homose-
xuální prostituci, ke spolku s cikány a k vloupání.

* * *

Hodina H byla Bašno Pálem stanovena na druhou s půlnoci.

Laskavý čtenář – – –
Halt pozor! praví tu hypothetický laskavec, potrhuje nervosně
hyperkritickým chobotem.
Zdá se, že s fabulační schopností auktora je to ňáko slabší:
Sexuální vydírání za komunismu na základě protistátní literatu­
ry – to už jsme někde četli, že ano – i když jen jako episodu a v pod-
statně příjemnější, rokokovější podobě.
A řešit tuto situaci vloupáním, to už taky bylo.
Vezme‑li se to pak kolem a kolem, ono i ten fízl nebo co v roli
nežádoucího erotika – i když v podobě neskonale decentnější – to
už vlastně taky bylo, sice jinde, ale vlastně hned vedle.
Jestli tam na konci ještě spadne ta pavlač – – –
Ale milý hyperkritický konsumente:
Uznáš zajisté, že jde o podobnost neobyčejně vzdálenou, asi toho
druhu jako mezi člověkem a koněm, protože mají oba hlavu.
Já vím, že taková za vlasy přitažená srovnání se v literární theorii
dělají, ale dívejme se na to s rozumem.
Prakticky ve všech románech se na př. souloží více či méně ex-
plicitně, protože se to dělá v životě a autoři o tom rádi píší a čtenáři
rádi čtou. Nikoho ani nenapadne, aby v tom viděl plagiáty.
Ještě lépe:
Na př. ve všech t. zv. kofbojkách, zvaných správně „Westerns“, se
střílí z revolverů, jezdí na koních a hází lasem, vyskytují se v nich
podplacení šerifové a nepodplatitelní hrdinové a. t. d. To už nese
s sebou líčení téhož prostředí a jeho typických rysů.

– 153 –
 Podobně v „Easterns“, kterýžto žánr se zdá proklubávati, se musí
zákonitě vyskytovat fízlové, vyděrači, kurvy a jiní typičtí rysové.
V tomto obecném rámci se pak vytvářejí děje dle stupně originality
pisatelů.
Naše vyprávěnka, jsouc náhodou z prostředí mlhavě stejného
s dějištěm obou vzpomenutých děl, bude mít nutně i některé obec-
né, vzdáleně příbuzné rysy.
Ostatně strpení. Uvidíme záhy, jak se děj vyvine.

* * *

Tedy hodina H byla stanovena na druhou s půlnoci.

Zderad, přečkav celkem příjemně u flašky vína příchod nového
roku, se tedy kolem jedné hodiny zvedl.
Do kapsy strčil několik předmětů majících co do činění s jeho
další amatérskou činností.
Byly to: nítěné rukavice, které nezanechávají otisků prstů, ale
rovněž nebrání jejich pohyblivosti, a pro strýčka příhodu „i muradi“
neboli břitvu.
Cítil totiž potřebu ozbrojení.
Chvíli uvažoval, má‑li účel poboční zbraně zakamuflovat přibrá­
ním holicího mýdla a štětky, jak rovněž doporučeno, ale pak se roz­
hodl proti tomu. Nač tahat zbytečné krámy.
Kabát si vzal svůj starý, předprostituční. Jednak si nechtěl nový
zimník zkazit a pak se obával, že, jsa nápadně zánovní, by se mohl
stát identifikační pomůckou.
Na hlavu posadil pletenou černou lyžařskou čepici, jednu z něko-
lika, kterými si v chladných obdobích střídavě přikrýval mozkovnu,
podle toho, co právě popadl.
Jak si snad někdo bude pamatovat, nebyly onoho času klobouky
příliš oblíbeny, protože byly neurčitě spojovány se Západem a s bur-
žoasií. Pouze vysocí vransupové a staří lidé nosili tehdy bezostyšně

– 154 –
klobouky. Snad se někdo podiví, do jakých podrobností opatrnost
tehdy zacházela, ale je to fakt, zeptejte se pamětníků.
Čepice, kterou si Zderad nasadil, byla onoho typu, jenž byl na
českém jihozápadě označován termínem „pochválem“.
Etymologie je zde nejasná. Snad že tento druh pokrývky (neboli
pokřivky, jak říkával soudruh poručík Molčan svetlej pamäti) vzdá-
leně připomíná kněžské „soli Deo“ – ale stejně ne moc a nevíme.
Pochválem byl z dosti řídkého pletiva, takže, přetažen přes ob-
ličej nebránil výhledu, a to i za snížené obecné viditelnosti, jak si
Zderad vyzkoušel.
Vyhrnut zpět, stal se opět normální pokrývkou hlavy, naprosto
nenápadnou.
Zderada se zmocnila jakási příjemná třesavka.
Vypadl z baráku, který té noci nebyl ani zamknut (dobré to zna-
mení vzhledem k obecnému stavu ostražitosti), a kráčel ulicemi,
vroubenými semo tamo opilými skupinkami celebrantů.
Na jednom lecho‑vladyckém náměstíčku ho předjela dodávka
komunálních služeb a zastavila.
„Dzerad? Chuť andro!“ (Skoč dovnitř.)
Řidičem byl Góno o Graj (Frankie the Horse), v civilu řidič trak-
toru, a tedy úspěch civilisačních snah strany a vlády.
Komunální dodávku zařídil popeláš, který se však jinak fysicky
nezúčastnil:
„Já lustá čovek, kamarát, ja něviem utíkala.“
Döme, odcikánštěný cikán, byl na to asi též příliš civilisovaný, což
o Zderadovi vlastně neplatilo.
Ale zdá se, že měl organisační schopnosti, jak i dále.
O něco později přibrali ještě další dva chlapce.
Jeden z nich se nazýval o Pír neboli Noha, ale bohužel Jura, a ni-
koli Jánoš.
Jméno dalšího pak znělo romanticky a divoce.
Zval se totiž Pinkášis o Ruv (Leo the Wolf).

– 155 –
 Ti museli zalézt dovnitř do dodávky, což mohlo být nápadnější,
ale zvládlo se to bezvadně.
Zanedlouho byli u přejezdu, který snad nezúmyslně dělí čtvrť
vransupů od obydlí normálních smrtelníků. Bez nehody ho pře­
jeli.
Pokračovali pak směrem k miniaturní residenci obludy.
Góno zpomalil, jeli jen krokem.
Jako duch stanul o Bašno u okénka řidiče:
„Cit,“ zašeptal, „the andr’i bar. Me už pchárďom e vúdar.“ (Pst! A do
zahrady. Už jsem otevřel vrata.)
Dodávka vklouzla dovnitř a Bašno zavřel branku, ale nezamkl
ji.
Akce byla dokonale připravena, takže lupiči si normálně otevřeli
klíčem.
Klíče měl na starosti Pinkášis o Ruv, který byl vyučený „šlosen-
gero“ neboli zámečník.
Buď se to tehdy ještě nedělalo, nebo si to obluda nepořídil, ale
v domě nebyl žádný alarm. To bylo rovněž vyšetřeno předem.
Mezi cigoši se rozpředla šeptaná debata, má‑li se normálně roz­
svítit, nebo pracovat „tykňa dudeskrentsa“ čili při baterkách.
Protože v ostatních, rozumně vzdálených vilkách se ještě někde
svítilo, rozhodl Bašno Pál, že se „normálke“ rozsvítí, ale záclony se
zatáhnou.
Což se i stalo.
Zrakům lumpenproletariátu se objevilo miniaturní panské síd-
lo.31
Z celkem dosud nenápadné předsíňky vedlo několik dveří.
Jedny se otevíraly do velmi dobře zařízené menší kuchyně s vel-
kou elektrickou lednicí, nyní, přes svátky, vypnutou.

31  Residenci, podobnou zde popisované, auktor na vlastní oči v Praze viděl.
Nejde tudíž o nevázanou fantasii.

– 156 –
 Jura se k ní hnal, ale Bašno ho nenechal.
Další dveře vedly opět do jakési síňky, z níž se otevíraly troje dal­ší
dveře.
Dva pokojíčky byly zřejmě pro děti, plné hraček, učebnic a roz-
ličných Leninů – Stalinů – Kalininů – a podb.
Třetí, větší pokoj byl dle všeho ložnicí rodičů.
Postele byly odděleny nočním stolkem, jako to bývá v Americe.
V této solidní manželské ložnici naprosto nic nenasvědčovalo
tomu, že by pán domu byl neuvěřitelný pervert.
Pouze při bližším ohledání zjistil Zderad, že nad pelestí jedné
postele visí malá reprodukce Michelangelovy kresby představující
mužský akt zezadu a trochu zespodu.
Ten obrázek, blesklo mu hlavou, asi pomáhá obludovi při jeho
socialistických manželských povinnostech.
Asi na to při tom kouká, a představuje si, že provozuje buližnic-
kou.
Cikáni zírali a dotýkali se různých předmětů.
Ale Bašno jim nedal: „Dureder, dureder, amen našti adarde sam
tarde savóra raťaha!“ (Dál, dál, nemůžeme tady stát celou noc.)
„Le! Dykas, so ehi andr’e avre štúbe.“ (Podívejme se, co je v dalších
místnostech.)
Bašno byl zřejmě rozumný a dobře ovládal situaci.
Zderad byl rád, že nemusí zasahovat.
Další prostor domu překonal všechno očekávání.
„Daj devleske – odoj ehi jek dyz,“ (Matko boží, to je zámek) pravil
Jura obdivně.
Obývací prostor se dělil na dvě velké místnosti.
Místnost bližší ke kuchyni a ložnicím měla alkovnu a byla upra-
vena jako obývací pokoj s křesly a kanapátky a skulatým stolečkem
se skleněnou deskou. Celkem slušně, ale dosud občansky.
Ale byla to ta další místnost, která našim proletářům vyrazila
dech.

– 157 –
 Někdo, buď obluda sám, či kapitalista, po kterém to zabral, dal zde
zřejmě vybourat horní patro, takže vznikla jakási rytířská síň.
Okna zde byla skutečně ve dvou vrstvách.
Zařízení bylo však velice nóbl, nejspíš nakradené ze zrušených
klášterů a podb.
Po celé délce se táhly masivní dubové refektářové stoly a odpo-
vídající křeslovité židle.
Tady asi obluda pořádá žranice pro prominentní vransupy.
Bylo už dávno jasné, že tohle nemůže nejen mít, ale ani udržovat
z pouhého standardního platu státního docenta.
Na čelní stěně visel obrovský kostelní obraz v masivním barok-
ním vyřezávaném rámu, nejspíš nějaký Škréta nebo co.
Že mu to nechají?
Co Národní galerie?
Pod obrazem solidní psací stůl.
A po celé delší stěně knihovna. Barokní. Točené sloupky a tak.
To asi taky nakradená nebo co.
A i jinak fůra nóbl nábytku, obrazů, sošek, váz.
A ta knihovna!
Bylo jasné, že v té spoustě literatury nemohou za poměrně krát-
kou dobu do rána najít jeden list papíru. Kdoví, kde to vůbec je.
Zderad si teprve teď plně uvědomil nesmyslnost svého plánu,
nicméně se přece jen pokusil o letmou exploraci knihovny.
Spíš by ovšem našel příslovečnou jehlu v kupě sena.
To tady bude asi někde i nějaký trezor za obrazem, ale kde?
Nebo tajné přihrádky, ve starém nábytku jsou vždycky.
A hledat je, na to není čas.
No, blbost, od samého začátku blbost.
Stejně nejspíš přechovává obluda všechny důležité materiály
jinde.
Tady taky nic nenasvědčuje tomu, že by pán domu byl sexuální
netvor.

– 158 –
 Ani literatura.
Stará vydání řeckých a římských autorů v nóbl vazbách, komen­
táře k Aristotelovi, Summa Theologiae v n svazcích, spousta a spous-
ta knih ve všemožných jazycích.
Kdepak!
Jediné knihy, které Zderadovi náhodou padly do oka a které by jak-
si vzdáleně svědčily o jakési perversitě nebo infernálnosti, byly:
Rasmussen: „La folie de Jésus“. (Kniha, která dokazuje, že Kristus
byl blázen.)
Minkowski: „L’art profane de l’église“. (Kniha o pornografických
soškách na gotických katedrálách.)
A z příruční knihovničky vylovil Zderad náhodou „Les chants de
Maldoror“ s Dalího ilustracemi.
No, a to by tak bylo při povrchní exploraci všechno!
V knihovně bylo také několik exemplářů soudruhových skript
z dějin filosofie a Zderad do nich zvědavě nakoukl.
Bylo to psáno tím obvyklým partajním, stupidně polopatistickým
způsobem, jako pro blbce, čímž se z toho ze všeho okamžitě stávaly
lži.
Zderad žasne, jak inteligentní, kultivovaný netvor se může k ta-
kovým plkaninám snížit.
Pak mu dochází, že i to určitě dělá ze sadomasochismu, že z té
degradace sebe i filosofů má asi rozkoš. Jinak by se musel přece
tisíckrát poblít!
No ale – to je taky tak asi jediná indikace – ovšem zatraceně ne­
přímá a subtilní.
Kdepak!
Co si to jenom Zderádek myslel?
Přece obluda není dnešní.
Ale jeho bejvák ukazuje, že je to zřejmě mnohem větší ryba, než
se zdálo. No, aspoň vidíš, komu se chceš protivit.
Ale když je to tak, tak aspoň mu to tady pořádně vybílíme!

– 159 –
 Všelijaké stříbrné svícny a drahé kalichy, nejspíš mešní, mizí
v ci­kánských pytlích.
Je jenom s podivem, že si to líp neuklidil, aspoň když jel na tu
dovolenou – snad má tolik peněz, že tohle je pro něho jenom smetí.
Anebo snad pěstuje filosofické pohrdání hmotnými statky.
Lehce nabyl, lehce pozbyl.
Z příborníku vyskakuje vznešené stříbro, asi taky z nějakého
kláštera či biskupské residence. Taky porculán a broušené sklo. Ale
to cigoši nejspíš potlučou.
„Bašneja, hár oda khámes te bikenes? E šelengére oda džánena.“
(Kohoute, jak tohle chceš prodat? To přece Bezpečnost pozná.)
„Náne dar, more, náne dar. Andr’o cizo them prek’e bergi.“ (Žádný
strach, kamaráde, žádný strach, v cizí zemi, za kopci.)
???
A – když říkáš, tak teda do toho.
Asi to prodávají nějakým starožitníkům.
O tom už Zderad slyšel, že se od nás pašují umělecké předměty
a tak.
Než se soudruzi rozkoukali, spousta věcí už byla pryč.
Lépe, než aby se to zničilo.
Zderad věděl o případu, kdy si jeden člověk z pohraničí postupně
navozil celé varhany i s 32stopovým subbasem z cínu a dal si to zase
dohromady ve zvlášť k tomu účelu postavené kůlně na dvoře.
Chtěl sice původně vybourat patro v domku, ale tam by se mu ty
varhany zase nevešly na šířku.
No, ale co?
Má to mít ten obluda? Stejně tady už budou na věky věkův amen.
To je jasné.
Šup, šup, šup. Pytle se plní. A do dodávky. Tam a zpátky.
Ještě jsou tam nějaké barokní sochy, jako hrom.
„Tu, Dzeradeja. Tu hal jek goďaver rom. Tu džavas andr’e rašajeske
ráklolengeri.“

– 160 –
 „So ode kaštúne paňári? Te san dragi? Te jek šte lel te bikenel?“ (Ty,
Zderade, ty jsi moudrý člověk. Ty jsi chodil do těch kněžských škol –
t. j. máš vyšší vzdělání. Co ti dřevění panáci? Mají cenu? Mohou se
prodat?)
Zderad se těší, že ho Bašno oslovil slovem „rom“, což značí nejen
člověk, ale hlavně „cikán“. Pokládá ho tedy za svého člověka. Ale
už jsou tady zatraceně dlouho a teď ty těžké potvory stěhovat.
„No, můžeš‑li je dostat ven, jak říkáš, tak ano. Ale já nevím, jsou
to těžké krámy,“ upadá Zderad nervosně do češtiny.
„Náne dar, more, náne dar.“
Táhne už na pátou.
Na Nový rok budou lidé vyspávat, ale stejně.
Zatím to jde kupodivu hladce.
Až na vlastní účel akce, ovšem a bohužel.
To bylo stejně jenom chytání stébla.
No aspoň má škodu, potvora.
Zatím už všechno mizí v dodávce. Kam to vlastně chtějí odvézt?
Cigoši se chápou jakéhosi anděla s pozlacenými křídly.
Vázne ve dveřích, jak ho chtějí dostat ven, Bůh pomoz.
Ale anděl už je venku.
Teď jakýsi mladší svatý s plnovousem.
Zderad taky pomáhá, už ať jsou pryč.
Jsou to ale přece jen primitivové!
Góno někde vyhrabal flašku koňaku – no nazdar, on přece řídí!
Průšvih.
Jacísi rozjařenci, značně opoždění, se zastavují u branky, co se
to jako děje.
Dodávka je jasně ozářena proudem světla z předsíně.
Pracovali bez masek, nebylo jich zřejmě zatím třeba.
Šlo to všecko moc hladce, tak teď přijde shazovák!
Zderad se rozhoduje: Sice by možná bylo lepší nedělat vůbec nic
a spolehnout se na ožralost zvědavých pasantů, no ale –

– 161 –
 Rychle kabát dolů a na sochu.
Ze svatého je teď regulérní člen společnosti.
Góno má tu flašku.
Zderad mu ji rve z ruky, zvedá nad hlavu a spouští na plné pecky:
„Praščáj ľubímyj górod!“32
Tady máte, poradci se veselí. Jděte honem pryč, ať se do něče-
ho nepřipletete. I kdyby nakrásně kradli, oni mohou – tady přece
vládnou oni.
Skupinka se rychle odlepuje.
Fungovalo.
Zaplať pámbů!
Tak teď ještě se honem podívat, co by se menšího dalo ještě
vzít, nic svého nikde nenechat, jinak všechno dát zase do pořádku,
zhasnout, zamknout – a pryč.
Pinkášis o Ruv dřepí v rohu v podivné posici.
„So khéres, dyliná?“
„Chinav. Mek amen na chuden.“ (Co děláš, hlupáku? Seru, aby nás
nechytli.)
No tak dobře.
Ústupek folklóru.
Zloděj si často musí na místě ulevit z rozčilení, a aby to odůvod-
nili, tvrdí pak, že je to magický úkon, aby je nechytli.
Akce A či B proběhla sice klidně a úspěšně – kromě původního
účelu – a nikdo se nemusel strachy podělat, no ale, z ohledu na
tradici!
Je to stejně dobrý projev jednoznačně nesmlouvavého postoje
k soudruhu docentovi –
A teď pryč!
Ulice jsou krásně prázdné a je ovšem ještě tma.

32  Прощай любимый город – Sbohem, milované město… začíná refrén písně
Вечер на рейде o Leningradu z roku 1941.

– 162 –
 Nápad s komunální dodávkou je krásný. Třeba se někde něko-
mu něco komunálního porouchalo a zavolal záchrannou četu nebo
tak.
Za mostem vysypávají Zderada.
Ale ještě předtím mu vrací Bašno svých tisíc korun:
„Le, more. Me jon na štendrvav. Andral oda kerďom doha, more.“
(Na, kamaráde, já je nepotřebuju. Z tohohle jsem udělal dost, ka-
maráde.)
Ostatně nutno přiznat, že se cigoši chovali neobyčejně ukázněně
a inteligentně. Nic nerozbili, z pití vzali jen tu jednu flašku koňaku,
nepřístojnost Vlkova byla pouhým magickým obřadem.
Loupež byla provedena velice neutrálně, bez charakteristických
znaků. Nic za sebou také nenechali.
Je tedy naděje, že je nechytnou.
Nicméně, návštěva netvorova zámečku nesplnila svůj účel.
A i kdyby splnila, nebylo by to stejně nic platné, jak ještě uvidíme.
Obluda není žádná roztomilá hysterka a vůbec celá záležitost je
velice jiná.
Doufejme tedy, že se náš hyperkritický laskavec opět uklidnil.
Ale – potvory všech potvor a ještě stokrát víc – tluče se do hlavy,
kráčeje mrtvým městem, náš hlavní charakter. Vždyť my blbci!
Je to přece jasné: v té rytířské síni bylo vybouráno první patro.
Ale co nad kuchyní a ložnicemi? A co nad tím prvním obývákem?
Tam přece musí patro být.
Ale nevedou tam nahoru, zdá se, žádné schody.
Tak vida, kdoví jak to je!
Kdybychom tam byli pronikli, mohli jsme snad najít a odnést
něco kompromitujícího, nějaký takový protijed na toho Stalina,
snad i báseň najít. Že nás to nenapadlo, ani toho Kohouta, který je
přece tak protřelý!
Kdoví jak to všechno je!
No, aspoň má škodu.

– 163 –
 Hlava XIV

„Paní Hamouzová, měla byste si líp hlídat Naďu. „Nevím, co z té

holky bude.“
„A co jako, pane Zderad?“
„No, tak říkajíc se jí zapalujou lejtka. Zkoušela to i na mě, potvora,
ale já jsem ji hnal!“
Paní Hamouzová, vlastně Hamouzova družka, maličká, pitvorná
osůbka, skoro trpaslice, se protivně hihňá.
Zderadova mravní intervence se tedy zřejmě míjí účinkem.
To je totiž tak:
Už od minulého léta, kdy Zderad napadl Hamouze a zjednal po­
řádek (snad s přispěním monstříčka, ale nevíme), pokládá ho Naďa
za jakéhosi hrdinu.
Také za ním leze, aby jí pomohl s ruštinou a s matematikou, což
Zderadovi lichotí. Dává mu pocit, že jeho nedokončené vzdělání
nebylo přece jen úplně k ničemu.
Také jí lze občas svěřit Záviška, když je doma ze školky, buď na
sobotu a neděli, nebo když má rýmu a musí zůstat doma, aby ne-
nakazil ostatní.
Ačkoliv Zderadovi, původně celkem středostavovští, nevidí rádi,
když ho Naďa s sebou bere na stráně kolem domu mezi ostatní
zpustlou mládež.
Měli bychom se snažit odstěhovat, říkají si často.
Ale to, jak se zdá, není teď realistická záležitost.
Bohužel, Naďa začíná jevit překotné čili předčasné známky pu-
berty, fysicky i psychicky.
Je jí sice teprve kolem osmi let (kolik vlastně?), ale zřejmě patří
k těm děvčatům, která dospívají už kolem devíti.
Na jihu Evropy je to dost běžné, u nás vzácnější.
Zůstane asi malinká, jako její matka.

– 164 –
 Začíná být ale drzá, a ještě k tomu takovým protivným, jako zku­
šeným proletářským způsobem.
Jako minule, když přišla řeč na to, že ji Hamouz mlátíval (už to
nedělá), navrhla, že Zderadovi ukáže svoje jizvy, a hned se začala
k tomu chystat.
Určitě ne ze skutečné naivity.
Zderad pohříchu zjistil, že ho to rozčiluje, a tak ji rychle vyhodil
z bytu.
Rozhodl se, že jí nedovolí ho navštěvovat, jen bude‑li doma Sylva.
Takové holčičky mají i sklon si vymýšlet, to věděl dobře.
Z Nadi se dělá protivný spratek.
Třeba ji ten Hamouz bil odůvodněně, i když ovšem přehnaně.
Bože můj, mezi jakou bandou to tady musíme žít!
A vlastně sem patřím. Nejsem lepší.
Zderad si hořce uvědomoval svůj celkový sešup.
Jeho občasné styky s obojživelnou mladou inteligencí to jen pod­
trhávaly.
A Sylva byla skoro pořád někde na těch schůzích.
Ale to nejhorší bylo, že věděl, že z jeho situace není úniku.
Ztrácel jaksi kontakt s normálním světem. I se Sylvou.
Ta byla teď jaksi lépe oblečena, sebevědomější, důstojnější.
Učitelka.
Vzdalovala se.
Pokud se Zderad snažil to trochu napodobit, vycházela mu z toho
taková ta sprostá, periferní vyskakovačnost.
To se ví.
Prostitut, kamarád cikánů a teď i lupič.
Konec.
Bahno.
Žádné světlo na konci tunelu.

* * *

– 165 –
Obluda vyloupení svého obydlí při schůzkách se Zderadem neko-
mentoval. To se dalo čekat, domníval se přece ještě pořád, že je
pro něho tajemným zjevem bez občanské historie, bytost, která se
objevuje a mizí. Nemohl si to tedy zkazit.
Zderada by sice zajímalo, nepodezřívá‑li ho snad, ale to bylo
nepravděpodobné.
S jeho lejstry nebylo hnuto, a krást kalichy a sochy, na to Zderad
nevypadal. Asi neví nic.
Zderad ovšem pro jistotu omezil docházení do cikánské hospody
(potvory mají oči všude), ale ani to snad nebylo nebezpečné.
Loupež v obludkově vile byla provedena dost civilisovaně, na
ci­kány netypicky.
Příslušní činitelé si snad ani neuvědomovali, že násilným usaze-
ním cikánů a jejich školením v řemeslech a. t. d. si pěstují rafinova-
nější kriminální skupinu, než bývala ta, kterou byli tradičně zvyklí
s cikánstvem spojovat.
Döme Zderadovi jen tak mimochodem sdělil, že všechno dobře
dopadlo, že starožitnosti byly dopraveny „ven“ a výhodně prodány
a že zřejmě nikdo nic neví.
Nabídl mu také podíl, ale Zderad to odmítl.
Proč? Sám vlastně nevěděl.
Asi si nechtěl svůj definitivní úpadek tak jasně připustit.

* * *

Život se vlekl protivně dál a nebyl už ani sladce, posmrtně podřím­lý.

Bylo to jako jakási mentální basa.
Už ani schůzky a posedávání se čtverozpěvem ho neuklidňovaly.
Byl tam přece Krůta, který určitým způsobem sdílel aspoň část
jeho hnusného tajemství.
Sice se tvářil přátelsky a jakoby nic (Zderad mu na odškodně-
nou za strach strčil později dosti značnou sumu peněz, a hrabivý

– 166 –
chalupník ji lačně přijal), ale pouhá vzpomínka na jejich setkání
v domku Zderada nepřestávala zahanbovat.
Ostatně, Krůta se musel podivovat, odkud že ty prachy, a mohl
si to asi na prstech spočítat čili dát dohromady.
Nebyl dnešní a měl příslovečnou chalupnickou mazanost.
Všechno bylo teď jaksi mizerné.
I ta energická akce, do které Krůtu zatáhl, byla zbytečná.
A Zderad teď už věděl, že by byla bývala, i kdyby byl svou řeckou
báseň našel.
Byl to vlastně jen takový křečovitý pokus.
Obluda se vrátil začátkem února a byl hnusnější než jindy.
Vyhládl po měsíci se svou spořádanou rodinkou a zřejmě si to
chtěl vynahradit.
Sice se moc mlátit nedával – Zderad už věděl proč: Pokud neměl
manželku bezpečně deponovanou někde daleko, kam nemohl často
za ní jezdit, nemohl si nestvůrka dovolit jelita a modřiny – ale vy-
nahrazoval si to jinak a ještě mnohem hnusněji.
O tom se však šířit nebudeme.
Postačí, když znáte jeho základní hnusoby, neboť píšeme vyprá-
věnku v podstatě slušnou.
Blížilo se také další výročí Vítězného února se všemi ciráty a osla-
vicemi začátku padesátých let, a tak ani relativní vnitřní emigrace
se nedala plně pěstovat.
Zderad, po dohodě se Sylvou, dokonce nalepil na okno do ulice
vlajku státní a sovětskou a rozcuchaného rousňáka, zvaného Picasso-
va holubice míru. Kdykoliv přišel domů, musel se na to koukat.
Nebylo ovšem radno okna nezdobiti.
Pamětníci budou pamatovat.
Jedinou výhodou Zderadova zaměstnání teď bylo, že nemusel
na schůze a do průvodů.
Jak jsme již poznamenali na začátku, hřbitovní průmysl je s tím
tak inkompatibilní, že nikoho vlastně ani nenapadne, aby přísluš-

– 167 –
né ztroskotance k tomu nutil, nebo aspoň aby je nutil od srdce
a vážně.
Také umírání a pohřby se před Vítězným únorem nezastavují.
Rovněž dost dobře nejde, aby funebráci a spol. v identifikovatel-
né formě kráčeli v revolučním průvodu. To dá rozum.
Zato Sylva se musela činit, zřejmě také kvůli soudruhu Burdovi.
Ten se dokonce několikrát objevil před Zderadovou obytnou rakví,
aby zanechal pro Sylvu nějaké organisační vzkazy nebo co, a Zderad
měl tedy dodatečnou potupu z toho, že tento standardní komunis-
tický blboun měl možnost vidět, jak chudáci bydlí a žijí.
K tomu ovšem mrtvé, mrazivé zimní počasí, bílo a vrány, které vtí-
ravě připomínají Zderadovi jeho absurdní cestu do blázince a otázky
a pocity s tím spojené.
Mrazivost vzbuzuje hořkost a v některých jazycích se mráz sám
nazývá hořkým.

* * *

V této situaci se Zderad obrátil k muzice.

O jeho oficiálně neškoleném, přirozeném talentu na upravování
písní jsme se již zmínili na začátku našeho vyprávění.
Nyní, když se domníval, že dospěl až na samé dno mravní bídy
(to se, ovšem, dosud velice pletl), otevřely se v něm náhle a neoče­
kávaně jakoby tajemné průchody a stavidla, ze kterých jeho bola­
vou duši zalévala nikdy předtím neslyšená, nehmotná a hojivá
hudba.
Je známo, že ze dna hlubokých studní je vidět hvězdy i ve dne,
což je fysikální fakt, a ten, jak je vidět, má i krásnou a nenásilně se
nabízející alegorickou interpretaci.
Stalo se také, že když jednou, sám a sám, ležel na svém chudác-
kém kanapi ve studené a dosti smrduté obytné rakvi, vyvstal v něm
velmi zvláštní a předtím nikdy nepoznaný stav.

– 168 –
 Jakož tak často předtím promítal si tehdy znovu svůj zmrzačený
život, jejž novější události učinily ještě mrzáčtějším.
Díval se na sebe jakoby nezúčastněně, z výšky a z odstupu.
To ostatně dělával často předtím.
Divil se jaksi, kam to všechno vede a povede, proč to všechno
a kdo je vlastně on, Zderad, který to všechno prožívá a protrpuje.
Najednou měl pocit, že není sám.
Jakési obrovské, vznešené, moudré a všeobsahující Vědomí se
zdálo ho pozorovat, nezúčastněně, ale přitom s nesmírným a bla-
živým soucitem.
Zderad se ovšem mnohokrát, vlastně skoro pořád, jakoby litoval,
ale tento přítomný a konstantní soucit měl zcela jinou, neosobní
a nesmírně uklidňující jakost.
Tento stav ovšem nebylo možno vyjádřit žádnou zrakovou před-
stavou nebo obrazem.
Nicméně to bylo, jako by jakási obrovská, vesměrná, ale přitom
spanilá a klidná tvář na něj pohlížela z nezúčastněné, závrativé výše,
neosobně, nadosobně, ale přitom chápavě a soucitně.
Jako by si ho tato obrovská, klidná a nad pomyšlení moudrá
bytost pozvedla k očím na nezměrné ochraňující dlani.
Jako by mu, beze slov a idejí, jen vědomím, čirým jako hluboká
průzračná voda, sdělovala, že ví, že ví všechno, i to, co o sobě neví
ani on sám.
Jako by říkala: „Vím, trpíš, ale věř mi, je to tak v pořádku, musí
to tak být, a vlastně, hleď, jsem s tebou, nic se ti neděje, nic se ti
nemůže stát.“
To ovšem, čtenáři milý, jsou všechno jen slova a obrazy a auktor
se přiznává, že se snad ještě nikdy necítil tak neschopný vyjádřit
to, co by chtěl sdělit.
Neboť říci, že tento stav byl blaživý a uklidňující, ani to není
pravda.

– 169 –
 Tvář, ale žádná tvář tam nebyla, mlčela a jako by hleděla, ale co
to povídám, ani to není pravda.
Nedá se to jednoduše sdělit.
Zderad jako by zíral zpět na tuto bytost, dá‑li se to tak ovšem
nazvat.
Pak nenápadně, klidně, nezúčastněně a vesměrně nastala podi-
vuhodná změna perspektivy.
Zatímco dosud Zderad zíral jakoby nahoru a Vědomí zíralo na
něj, nyní se to nějak přesunulo.
S jakousi klidnou, netělesnou, ale zřejmou hrůzou si uvědomil,
že ta „tvář“, ta bytost, to Vědomí, je vlastně on sám.
Byl to on sám a díval se teď s klidným soucitem hluboko dolů,
na onoho ubohého, pomíjivého, smrdutého červa, který se nazýval
Zderad.
Nesmírně hluboce a dokonale ho chápal.
Podobně matematik, plně soustředěný na některý pomysl své
vědy, duchem zírá a ví, aniž by spekuloval, jaká je podstata této
ma­tematické entity, jíž se právě obírá.
Takovým nějakým vyčerpávajícím a instantním způsobem zíral
nyní kosmický Zderad na Zderada časného.
Jak dlouho tento stav trval, nevíme.
Ale i pak, když Zderad opět vstoupil do svého těla a nevědomosti,
zůstala mu ještě dlouho jakási příchuť a vzpomínka na tento po-
divný div.
Možná že to ho zachránilo, protože předtím se zabýval myšlen-
kou, že to všechno skončí, třeba nějak dramaticky, třeba se v noci
oběsí na stromě před obludovou ložnicí.

* * *

Mnozí snad řeknou, že Zderadovi, cynicky řečeno, začalo rupat

v bedně z toho všeho, čím prošel.

– 170 –
 Poukáží na to, že podobné stavy se dají vyvolat různými drogami,
a tedy nemohou mít žádný metafysický význam.
Rigidní katoličtí theologové, ještě v letech padesátých (dnes už
skoro všechny církve učí, jak to kterého panáčka právě napadne),
by řekli, že mystické stavy se neudělují osobám žijícím v těžkém
hříchu, a to Zderad určitě byl i z hlediska krajně liberální interpre-
tace.
Proto, dovodili by, nemohlo být ono kosmické vědomí ničím po­
sitivním, na př. dobrým andělem, neřkuli Bohem.
Také přesun perspektivy, po němž se Zderad sám vnímal jako sou-
citný pozorovatel, theologicky smrdí pantheistickou heresí a. t. d.
Takže, nešlo‑li o přirozený, pathologický stav, bylo ono Vědomí,
Pán Bůh s námi, bůhví co! Ďábel se obláčí v anděla světlosti a. t. d.
Tyto námity, a některé další, si ovšem Zderad sám uvědomil,
jakmile se opět zatáhl do svých pomíjivých údů.
Vyvstal mu ovšem také, na základě četby, pojem principu „Ava-
lókitéšvara“, což, jak každý průměrně vzdělaný čtenář ví, značí v san-
skrtu „Ten, jenž pohlíží shůry“ a je to jinak kosmický „Bódhi­sattva“,
princip universálního soucitu, v mahájánském buddhismu.
V této souvislosti si vzpomněl také na sochy Buddhů, kteří drží
na složených dlaních v klíně jiné maličké Buddhy nebo meditující
askety a pohlížejí na ně odtažitě, ale soucitně.
Napadlo ho též, že tohle je snad nejlepší možné visuální vyjád-
ření jeho zážitku.
Ale stejně nevěděl, co si o tom má myslet.
Jeho čilá mysl počala spekulovat a v houští názorů se zážitek
nakonec rozplynul úplně.
Také my, milý konsumente, nevíme, jak věc vysvětlit či pochopit.
Proto jsme ji pouze popsali, pokud to ovšem bylo možno, což
vlastně možno ani vůbec nebylo.

* * *

– 171 –
V normálnějších, méně záhadných stavech začal Zderad slýchat
hudbu.
Neznamená to ovšem, že by ji jakkoliv slyšel ušima.
Spíš ji zas tak jako nazíral, podobně jako matematici své množiny
a relace.
A tajně, aby nikdo nevěděl, začal si ji občas zapisovat.
Zjistil také, že dokud proud trvá, může ho všelijak sám pozměňo-
vat a modifikovat, tak jako když si dítě u potůčku hraje se stavidly
a mlýnky.
Potíž byla v tom, že jakmile vzal notový papír a začal psát, tajem­
ný proud se často ztratil a nechal po sobě jen neurčitou příchuť,
která na nic slušného nestačila.
Dobrý skladatel je asi ten, kterému se proud neztrácí, usuzujeme.
Ale i tak se mu podařilo, sem tam, cosi zachytit.
Například byl tu ten postní motet, z nějakého Izaiáše nebo co.
Text znal Zderad nazpaměť z jiných zhudebnění a připadal mu
velice vhodný k vyjádření jeho osobního i celonárodního svrabu,
zejména u příležitosti oslavic Vítězného únoříku.

Tradiderunt me in manus impiorum –

Zradili mne do rukou bezbožníků a mezi zločince mne uvrhli.
A neušetřili ani mou duši.
Siláci se na mě sešli a jako obrové stanuli proti mně.
Cizozemci proti mně povstali a mocní si žádali mít i tu mou duši.
A jako obrové stanuli proti mně.

Dobrá, vlastní moteto pro čtyři smíšené hlasy je zkomponováno

dost slušně, ale není to vlastně nic, o čem by se mohlo psát domů.
I když obludnost obrů je vyjádřena dosti schopně linií basu.
Když však Zderad došel až k t. zv. „versu“ o těch cizozemcích (alieni
insurrexerunt adversus me), pukla na chvíli temná vnitřní klenba jeho
průměrně muzikantské mysli a „proud“ vytryskl čistě a zřetelně.

– 172 –
 Okamžitě slyšel, svým nehmotným vnitřním uchem, trojzpěv
ženských hlasů:
Dva soprány se tu imitovaly v primě, k čemuž houkal alt ve spod-
ní oktávě zrcadlově a ve volné augmentaci.
Po několika marných pokusech se Zderadovi povedlo zjevení
jakž takž zachytit, a když se na to pak díval, věděl, že se mu podařilo
napsat kousek zatraceně dobré muziky.
Sice to bylo původně nějak ještě lepší, ale i ten slabý odlesk, který
mu zůstal pod rukama, stál ještě pořád za to:
Tento fenomén je zřejmě dosti běžný.
Občas sedne štěstí i na vola a Duch, který obvykle čeří výhradně
jen vodu rybníka Bethesda, se někdy nepochopitelně snese i do
husí louže na obskurní návsi.
Podařená skladbička Zderada tajně těšila několik dní.
Netroufal si ji však nikomu ukázat, i když si byl docela jist, že je
dobrá, a „alieni“ dokonce velmi výborná.
Nakonec to přece jen ukázal Vencovi od Mikuláše a ten to po-
chválil. Navrhl také, že to zařadí do jakéhosi programu s obojživel-
níky.
Zderad byl potěšen.
Ale nechtěl, aby to bylo pod jeho jménem.
Přecitlivělost a blbost – možná.

* * *

Kdyby se snad chtěl někdo přesvědčit, je‑li trio moteta opravdu tak
dobré, musel by si dát upravit poměr k socialistické vlasti a hledat
v příslušných archivech.
Ale nejspíš by už teď nic nenašel.
A kdyby našel, třeba by řekl, že skladbička je ve stylu příliš tra-
dičním či konservativním, příliš vzdáleném moderním požadavkům
nenamazaných vrátek ve větru.

– 173 –
 To je jedno. Je dobrá. Bez debaty.
Najděte si ji, zajímá‑li vás to.

* * *

Blaho, blaho všech blah!

Νῦν χρὴ μεϑύσϑην ϰαί τινα πρὸς βίος

πώνην, ἐπειδὴ ϰάφανε Μύρσιλος

Nyní je třeba se opít, a každý ať chlastá přesmoc, protože zemřel

(tyran) Myrsilos.
Veliký Stalin je v kýblu a Zderad je opilý dle výzvy starého ne-
božtíka Alkaia.
Ovšem, pouze doma, hospody jsou snad dokonce zavřeny.
Pouliční rozhlas vyhrává smuteční hudbu, kupodivu hlavně ka-
tolickou církevní.
A komunisti, ti blbci, brečí. Na mou duši!
Snad to jen tak dělají, ne?
Burda přišel za Sylvou s červenýma očima a podal jí truchlivě
ruku. Div že jí nepadl se štkaním kolem krku.
Hlavně ať to nikdo nevidí, že my se vlastně radujeme.
Pst.
Kopni se do kotníku.
Sice se asi nic moc nestane, ale sám fakt smrti tyranovy je pří-
jemný.
A hlavně –
Halt, počkat.
To asi nic nepomůže, hrom aby do toho!
„Soudruzi, nedáme pošpinit světlou památku!“
Mohamed například už je v Pánu kolik set let a zkus to, jít někam
třeba do Bagdádu a křičet, že byl vůl! A podobně.

– 174 –
 Mohlo by to být třeba i horší, soudruzi by si i mohli odreagovat
svou žalost pogromem na rouhače.
Ale určitá naděje tu je.
Určitá naděje tu byla, což ovšem Zderad a nikdo z normálních
smrtelníků nevěděl, protože sesazení bůžka se projednávalo zatím
za zavřenými dveřmi.
Tato naděje však byla stejně krátkodobá, protože, jak jsme již ně-
kolikrát zdůraznili, Zderadovo jho na nějaké básničce vlastně vů­bec
nespočívalo.
Když se však Zderad jednoho dne neochotně loudal na infernální
rendez‑vous, zjistil, že čeká marně.
Snad přece!
Ale Zderad se radoval předčasně.
Soudruh Skomelný měl nejspíš nějaké důležité úkoly, nebo spíš
čekal, jak se situace vyvrbí.
A jeho zmizení bylo, jak se ještě ukáže, pouze dočasné.
Vyvstal znovu, hnusnější než předtím, jako kanálový fénix, zno-
vuzrozený ze smrdutého metanového plamene.
Ale nepředbíhejme.

* * *

Po generalissimovi zkápl brzo i jeho locum tenens pro čichaslavác-

kuju gubjérňiju.
Ale stejně to příliš mnoho nepomohlo, aspoň ne hned a určitě
ne Zderadovi.

* * *

„Zderade, je tady zase,“ šeptá Krůta.

„Kdo?“
„No – Julča. Támhle stojí.“

– 175 –
 Zderad na „Julču“ úplně zapomněl. Nejen na svou aféru, ale na
jeho či „její“ (brrr) pouhou existenci.
Měl totiž dnes svůj slavný den.
Na jakémsi požehnání v jednom z menších kostelíků Města pro­vedli
obojživelníci jeho motet, i když inkognito a pod cizím jménem.
Zderad se zúčastnil ostatních zpěvánek, ale na ten motet se od-
plížil stranou na postranní galerii a poslouchal se. Poslouchat svou
vlastní skladbu je jedno z největších blah, které poskytuje tento
svět, nikoliv nejhorší ze všech myslitelných světů.
Dobré, dobré to je.
Tak snad po něm přece jen něco na světě zbude.
I když málo, lepší než nic.
A anonymita, to vlastně dodává určitou melancholicky příjemnou
dimenzi. Zaniknu, ale co jsem vytvořil, zůstane.
Bylo toho sice zatím zatraceně málo, ale omluvme naši hlavní
postavu. Měl přece chudák zatím tak málo úspěchů.
Vlastně samé průšvihy.
Ale v tomto novém, jaksi důstojném a kladném rozpoložení mysli ne-
vnímal více svoje chronické ponížení, které ho jinak stále provázelo.
Jako mírně pobolívající zub na sebe strhuje trpitelovu pozornost
jen občas, ale nicméně stále podbarvuje jeho mysl jakýmsi obsti-
nátně nepříjemným tónem, tak i Zderada skoro nikdy neopouštělo
vědomí jeho naprostého životního selhání.
Toto konstantní vědomí nanicovatosti bylo teď na chvíli totál-
ně pryč díky přeskromňoučkému a vlastně tajnému uměleckému
úspěchu.
A protože obluda byl podstatnou součástí onoho uhnípaného vě­
domí, zmizel zároveň s ním.
Proto působilo jeho náhlé fysické objevení jako mentální rána
z pistole.

* * *

– 176 –
Zderad kráčel pěšky směrem ke svým slamovým doupatům, která
byla ovšem daleko odtud. Chodíval rád pěšky, jak jsme již pozna-
menali.
Několikrát se ohlédl, ale obluda za ním nebyl.
Už si oddechl, když ho najednou někdo chytil za rukáv.
„Mám s tebou mluvit.“
Bylo to v zapadlé uličce ve střední části Města. Ta byla v tu chvíli
zcela prázdná.
Jak jsme již naznačili, a zdůrazníme to nyní, byla neděle, kvečeru,
v březnu.
Masivní vchod jakési veřejné budovy byl zahrazen ozdobnou
mříží ve stylu let třicátých.
Obluda stál za tou mříží.
Ihned odstoupil dovnitř do průchodu, takže ho nebylo vidět zven­
ku, a naznačil Zderadovi, aby se protáhl dovnitř na jednom místě,
kde mříž byla snad upilována nebo co. Ale dalo se tudy zřejmě
prolézt.
I když těžko.
Zalezli do průchodu, z očí možným pasantům.
Co by se asi tak stalo, kdyby Zderad obludu neposlechl a šel
dál?
Přes to, co bude teď následovat, máme silný dojem, že nejspíš nic.
Ačkoliv kdo ví? Třeba kdyby teď Zderad zase riskoval –
Jenže na to by se musel jmenovat nějak Zderadusz a narodit se
trochu dál na severovýchod.
Bývali Čechové ovčáci čtveráci!
Obluda pozoroval Zderada mrtvýma očima.
Jeho měkká huba se agresivně roztlemila a odhalil spodní žluté
zuby.
Zdál se velice vzteklý a napjatý.
„Vítám tě,“ řekl.
A hned k věci. Obluda nikdy moc řečí nenadělal.

– 177 –
 „Soudruh Stalin umřel.
To by nám nevadilo, že ano.
Nedáme si přece špinit jeho světlou památku.
Jenže se začínají zvedat hlasy o tak zvaném kultu osobnosti. Za­
tím se to ještě zvládne.
Socha se bude asi sundavat. Ještě nikdo nic neví.
Ale aby sis nemyslel, že mi upláchneš – tak hele.“
Podal Zderadovi zase fotografii.
Tentokrát se Zderad nepodělal, ani k tomu neměl náběh.
Otrnul.
Jak tak na obludu koukal, jakási neurčitá marginální myšlenka
se zdála klubati.
Mimoděk sáhl do kapsy.
„I muradi his andr’e positi.“ (Břitva byla v kapse.)
Nosil ji teď skoro pořád z jakéhosi mužského snobismu, však to
jistě chápete.
Chtěl se však jen uklidnit dotekem zbraně.
Fotografie byla pornografická.
Nejen to, byla i perversní.
Znázorňovala dva nahé muže, z nichž jeden byl Zderad a druhý –
farář Plicka!
Počkejte, snad abychom to přece řekli naplno.
Plicka tam klečel před Zderadem a prováděl mu fellatio penis.
Zderad se ani tak nepolekal, jako nesmírně podivil.
„Ale vždyť přece – to je nesmysl!“
Pak si všiml, že tělo není jeho.
Faráře ovšem nahého nikdy neviděl čili nemohl srovnávat.
Kromě jiných podrobností, jichž nepopíšeme, byl Lžizderad na
obrázku stavěn podstatně lehčeji než originál. Měl mnohem užší
ramena – Zderad byl, jak víme, dosti rozložitý –, ale naopak byl po
těle mnohem chlupatější.

– 178 –
 Také proporce těla byly celkově jiné: Relativně delší nohy na
příklad.
Fotografická kouzla tohoto druhu později prosákla na veřejnost
a. t. d., a tudíž není nutno podávat nějaké vysvětlení.
Zderad také rychle pochopil, o co musí jít.
Možná že i to byl jenom blaf bez oficiální autorisace, ale to už se
teď nikdy nedovíme.
Třeba to ani nedělaly fotografické laboratoře ministerstva vnitra,
kdož ví.
Co Zderada nakrklo a zaleklo, byl fakt, že hlavy byly nejspíš ofo-
tografovány během václavského posvícení v L.
Farář byl asi vyblejsknut, když, v dobrém humoru, zkoušel, přímo
z lahve, svůj poslední ročník medoviny, nežli ho nabídl rozjařeným
zpěvákům.
Z toho bylo zřejmé, že teda byli i tam!
Svině!
Eskamotáž se soudkem tedy nebyla faráři nic platná.
„To přece nejsem já!“
„Ale jsi, když já to řeknu, bobečku, to snad dneska už víš, ne?“
„Ale proč farář Plicka?“
„Je moc populární.
A podporuje družstevnictví. To se nám nehodí.
Kněžour musí být nepřítel lidu, že ano.33
No, – ale když budeš hodnej, prcinko, tak třeba nasadíme jinou
hlavičku. Anebo počkáme s farářem na tvou takříkajíc přátelskou
intervenci. Nehoří.“

33  Házení homosexuality na hlavu katolických kněží byl obvyklý bezpečnostní

trik padesátých let. Obvykleji však měl formu znásilňování ministrantů. Jednak
byla sazba za nezletilé mnohem vyšší, jednak nebylo nutno řešit otázku, jak nená-
padně vyjmout „oběť“ z trestní zodpovědnosti. Dítě se dá také snadněji za­strašit,
protože existence mučicích nástrojů v rukou dospělých je pro ně fakt, o kterém
není nutno je teprve přesvědčovat a. t. d.

– 179 –
 „No ale to bys musel bejt –“
„Stejně – teď se na čas vídat nebudem, bohužel.
Sejdeme se až v květnu.“
(Řekl datum.)
„Jinak: same place same time.“
(Obluda se rád chlubil svými jazykovými znalostmi, asi hlavně
před Zderadem, který to dovedl ocenit.)
„A – přivedeš Sylvušku, že?
Máš na to skoro dva měsíce, že. Abys ji přesvědčil, že.“
Zadíval se zase tak divoce s odchlípeným dolním pyskem.
„Jinak – litujeme.
Tak pá, prcinko – na shledanou v květnu.“
Prolezl mříží a byl ten tam.
Ve Zderadově hlavě zase zaťukala ta myšlenka, ale ještě se ne-
vyklubala.

– 180 –
 Hlava XV

Zderadovi bylo chronicky zle. Už delší dobu ho obluda honil po ča-

soprostorové šachovnici a teď se připravoval mu dát mat.
Zderad, jak znal Sylvu, věděl, že ji k tomu žádným způsobem ne­
přinutí.
Ani si nedovedl představit, jak by jí to mohl povědět.
Sylva byla naprosto rustikálně normální a kromě toho měla be­
ranskou výchovu.
Byla sice dobrá manželka, a to i tak zvaně „po všech stránkách“,
ale striktně v mezích normy.
Prostě to bylo nepředstavitelné.
Kdyby se i nakrásně opil na kuráž a věc jí vyklopil, spustila by
zřejmě povyk.
Naivka.
No a pak by se nejspíš vezli všichni.
I Závišek.
Zderad věděl nebo slyšel, že v radostných nápravných zařízeních
jsou i děti.
A i kdyby nakrásně svolila, což bylo ovšem nepředstavitelné,
kdoví, co má obludka tak zvaně za lubem.
Omnibus ille viris mulier, mas ille puellis.
„Julča je svině.“
A ta bláznivka na bílém lůžku, která snad byla Jenůfka.
Ne.
Jediná možnost, kady z konopí, byla teď zřejmě velmi drastická.
Tak zabíjí melancholik svou rodinu a sebe (erweiterter Selbstmord
tomu říkají autoři tlustých německých učebnic psychiatrie), aby své
nejbližší uchránil před nějakým strašným osudem.

– 181 –
 Jenže ten osud, na rozdíl od Zderadova případu, existuje pouze
v melancholikově hlavě, jako tak zvaný depresivní blud.
Zderad se už rozhodl.
Otázka teď zněla pouze kdy a jak.
Kdy?
Až nakonec. Až se už opravdu nebude dát nic dělat.
Zatím mají do termínu ještě dost přes měsíc, a i pak to asi nebude
honem.
Obluda nejdřív přijde prosit, vyhrožovat, skuhrat.
Možná, že i couvne, jako už tolikrát předtím.
(No, na to nespoléhej.)
Ale musí se to udělat dřív, než Zderada líznou.
V tom byl trochu problém.
Ale, počkáme.
Umírat se většinou nikomu nechce, má‑li dosud aspoň trochu
jiné možnosti a jenom trochu snesitelnou jakost života. Ať se ještě
chvíli radují ze života, chudáci.
Když se tak Zderad někdy díval na svou ženu a synka, cítil, že
mu je do breku.
Byl ovšem tuhý, ve skutečnosti nebrečel.
Podivno, byl schopen se slzavě dojmout muzikou, totiž jen někdy
a byla‑li opravdu dobrá, ale v ostatních situacích býval tak tuhý, že
ho to často samotného překvapovalo.
A teď, jak?
Nejspíš „i muradi“.
Bude to řezničina, ale ať. Už pak na ničem nebude záležet a celá
věc je i tak drastická dost. A bude to rychle.
Ale jak?
Snad až budou spát.
A nejdřív Sylvu, to se ví.
Kdyby to nějak nevyšlo se Záviškem, bránila by dítě jako lvice
a je zatraceně silná. Skoro jako chlap.

– 182 –
 Ale pořád nevěděl, jak dokáže podřezat Záviška.
Ale musí! Kdo ví, co by – však má už dost indikací.
Třeba rád týrá i děti. Nebo některý jeho kompaňón.
A pak sebe. Na to je jistě opravdu nejlepší břitva.
I muradi hi sakovestár najfedér.
Čáčes! (Opravdu.)

* * *

Ale mezitím – chci ještě trochu užít života.

Zderad se už nechtěl omezovat z důvodů utajení.
Na dně literárního kufru měl ještě spoustu nakurvených peněz.
Může je teď všechny utratit, už zbývá málo času a střádat není
na koho. Sylva pořád schůzovala, a tak měl večery z valné části pro
sebe.
Jako první výkop si přece jen koupil tu koženou bundu a taky
kožený kabát, jako má Krůta.
Byl vyřazený od fízlů, někdo totiž přišel na to, že hošíci jsou
v nich moc nápadní – a pak taky asociace s minulou radostností.
V kabátě byly dvě velice suspektní náprsní kapsy – „per i karib-
naskeri“ – na pistoli – zřejmě.
I kdyby se Sylva ptala, kde na to vzal, byl připraven ji zcela hru-
bě odbýt. Ale nezeptala se. Nejspíš si nevšimla: Byla v tomhle až
poněkud neženská.
A kdyby se ho ptala třeba nějaká sousedka, což ovšem žádná
neudělá, co by se asi tak stalo, kdyby řekl:
„To, paní, na to jsem si vykurvil.
Mám jednoho buzeranta, docent Julius Skomelný se jmenuje,
z uni­versity, a bydlí tam a tam v nóbl vile. Má ženušku a dvě zvedená
dítka. Pionýry.
Je v tom boji proti náboženství a připravuje strategii a taktiku
na kněze. Taky káže v rádiu.

– 183 –
 Platí mi, protože si od něho nechám lízat řiť a biju ho.
V podstatě. A ještě jiné věci toho rázu.
Chcete, abych vám řekl i ty? Ale abyste se, paní, nepoblila.“
Co by se asi tak stalo?
Zderad se po dlouhé době cítí skoro svoboden.
Nikdo na něj už nemůže.
I kdyby přišli nečekaně, asi by se mu povedlo to skončit rychle
a poměrně bezbolestně. Jistě by mu nebránili, aspoň ze začátku, se
vysmrkat a břitva by se dala schovat do kapesníku. Aspoň pro sebe,
v tom byl trochu nedostatek.
I muradi ehis furt andr’i leskri positi. (Břitva byla stále v jeho
kapse.)
Co však Zderad nevěděl:
Po celou dobu hnusné aféry se obluda bál právě takové nějaké
konversace, kterou si představil se sousedkou.
Někdy, když se v noci probudil ve své vzdušné, slušné ložnici,
potil se z toho netvor hrůzou.
Ne že by ho to nutně zničilo.
Ale mohlo by.
Zderad si nebyl dosti jasně vědom jedné věci:
Totiž že vransupové trhají střeva za živa i jeden druhému a musí
se tedy pořád pojišťovat a zajišťovat i před zdánlivě nejbližšími.
Chudáci.

* * *

Užíval.
Částečně ušlechtile.
Koupil si několikrát lístek na koncert.
Ale ne k stání nebo na podlahu za varhany jako občas předtím.
Důstojně a zazobaně do hlediště.
A aby nedělal ostudu, taky šaty.

– 184 –
 Někdy se tam i svezl taxíkem.
Život by byl docela slušný, teď když obluda se na čas přestal
vyskytovat.
Škoda, přeškoda, že je už tak krátký.
Zderad stával na nábřeží, díval se na řeku a uvažoval, že zane-
dlouho už to nejspíš neuvidí.
Ani mu z toho nebylo vlastně smutno, jenom tak jako neskutečně.
Podobně cítil, když zmizela jeho rodina a jeho život.
Bylo to svým způsobem docela příjemné.

* * *

Tehdy slunce rychle mizelo za katedrálou a hvězdné ohňostroje

vybuchovaly. Propast noční oblohy se otvírala jako nesmírná tlama
řvoucí rozkoší a mukami všeho jsoucna, které se v šírém vesmíru
svíjelo krutou slastí bytí.
Všemožná bizarnost obývala zemi a andělé nad ní trnuli šílenou
rozkoší.
Ve slamových džunglích se pářili samečkové štěnic nejen se sa­
micemi, ale také s mláďaty, která tak krmili svým semenem.
V úlech faráře Plicky se rozvíjel tajemný a nepochopitelný život
členovců.
Na jedné ze včelích larev, neboť včely k jaru už plodovaly, byla při-
sáta samička roztoče všivky hmyzí, Pediculoides ventricosus Newp.
Původně byla drobounká, jen asi 0,20 mm dlouhá, a pohyblivá.
Nyní však nabobtnala do desetinásobné velikosti a nebyla už
vůbec schopna pohybu.
Právě toho večera a té chvíle, když Zderad pohlížel na noční řeku
pod neslyšným řevem hvězd, chystala se všivka k porodu.
Nejprve z ní vyšel její jediný syn, drobounký sameček, který se
ihned zaryl rypákem do matčina těla poblíž pohlavního otvoru
a počal se sytit její krví.

– 185 –
 Jedna za druhou vystupovaly z útrob všivky její droboučké dce-
ry v počtu 299. Každé z nich se jejich bratr zmocnil a všech 299
oplodnil.
Mladé samičky odpadly do špíny na dně úlu, aby zde dokončily
svůj vývoj, neboť byly pouze larvy.
Jejich matka nyní zhynula a spolu s ní zahynul i jejich bratr a man-
žel. Až dospějí, začnou všivky samy parasitovat na včelách a jejich
plodu a celá pitvorná procedura se bude opakovat.
Takovýchto podivných životních toků obývá bezpočet naši plane-
tu a jeden typ je bizarnější než druhý. A kolik a jakých se jich tedy
musí skrývat v nepřehledných propastech kosmu.
Co je člověk, aby se protivil svému osudu?
A je‑li pak nějaký Bůh, jeví se našemu omezenému zoru téměř
jako šílenec.
Neboť vše, i to nejdivočejší, co si můžeme myslit, zdá se, že někde
a nějak je.
Pročež náš život je ještě velice krotký a spořádaný, i kdyby se
podobal životu obludy či Zderada.
Smrt je jen pausou mezi dvěma tóny nesmírných varhan jsoucna
a vesmír zdá se šíleti rozkoší bytí.

* * *

Ale ne samou kulturou živ jest člověk.

Sylva sice chodila domů skoro pořád až v noci (co to, ksakru,
pořád mohou mít – asi už je taky v partaji a stydí se to Zderadovi
říct), ale kupodivu nenaříkala na únavu a nikdy ho neodmítla.
Její objetí byla teď nejen vášnivá, ale také plná lásky.
Jako by něco tušila.
Jako by se s ním loučila.
Zderada to nepřekvapovalo, neboť sám cítil podobně.
Ale, milý konsumente, neanalysujme to.

– 186 –
 Nemáme k tomu jaksi právo.
Je to jejich soukromá věc.
Podle popů je manželství svátost a z nějakého důvodu tato my-
šlenka asi musela vzniknout.
Nechme je, zavřeme delikátně dveře, totiž, pardón, tu nicotnou
slátanou záclonu na rezavých kroužcích, a po špičkách odstupme.

* * *

Se Záviškem si však Zderad hrál nyní ještě méně než dříve.

Příliš mu to trhalo srdce.

* * *

Ale lidské srdce je složité.

Zderad tedy nebyl nijak vyhladovělý, nicméně mu jeho značná
oplzlost nedala dobře dělat.
Aspoň jednou, aspoň teď tak začít něco opravdu zvláštního, vyžít
se!
To se ví, že obluda se nepočítá, na tu není náš hrdina jaksi vnitřně
nastaven, ale třeba nějakou Číňanku, nebo černošku, anebo třeba
nějakou hodně mladou, ještě pod zákonem, (jak vidím, nedala Zde­
radovi podvědomě Naďa pokoj!), nebo třeba i hrbatou a tak.
A hýřit, pít, zpívat, blbnout. Než se to všechno propadne.

* * *

Protože, žádný Bůh nejspíš není. To tenkrát, to Vědomí, ten Avalóki-

téšvara, kdoví od čeho to bylo. Už je to stejně pryč.
A je‑li nějaký Bůh, milosrdný a moudrý, nemůže ho přece snad
soudit, že nechce vydat svou rodinu a sebe kdoví jaké potupě a trá-
pení.

– 187 –
 Ale je‑li to tak, že tento svět je Jeho dílo, ať se tedy do toho ne-
plete!
Ať uzná, co způsobil ve své nezodpovědné tvořivosti.
Nač třeba existuje takový obluda.
Vždyť přece to je chudák všech chudáků, když musí dělat to, co
dělá.
Není divu, že je pak zlý a nejzlejší.
A kdo za to může, he?
To se pak ten Bůh nemůže divit, když to nechci, když dám před-
nost nicotě.
A je‑li nějaké peklo, půjdu tam raději, než abych vydal svou ženu
a dítě kdovíjakým mukám.
Jakýsi filosofický blbec, myslím, že Aristoteles, tvrdí, že býti je
lepší než nebýti.
Těžko.
Aspoň ne za všech okolností.
Ne za těch mých.
Ale nejdřív chci ještě něco užít.
Něco zvláštnějšího.
(To ti nestačí obluda?!)
I kuš!

* * *

Za těchto okolností se Zderad obrátil na Koptu.

Turgo totiž marodil s nějakou senilní pakostnicí nebo podagrou
a už předtím nějak scházel.
Poslední rok byl ještě mrzutější než předtím. Věděl už, že všech-
no je pryč a že už ho v životě nic nečeká.
Jeho, který už jako šestiletý hrál v kvartetu!
Jak se to tak všechno zmotalo.
Zkrátka – vysadil.

– 188 –
 Marodil.
Z čeho byl živ, se neví. Snad z nějakých úspor.
A na jeho místo přišel Kopta.
Kopta byl človíček tak asi k padesáti.
Měl divný špičatý nos, hodně dlouhý, začervenalý, jako od rýmy,
ale asi od pití.
Tlusté brýle, myslím, že bifokální.
Na hlavě měl bleskovku, vroubenou krátce ostříhanými vlasy
ne­určitě špinavé barvy.
Ramena měl do flašky a od pasu dolů byl spíš jako starší ženská.
Hlas měl velice dobrý. Baryton, zřejmě školený, ale rovný a hezký
a s fenomenálním rozsahem.
Mohl klidně nahoru do prvního tenoru a vyšlápl i druhý bas,
i když neměl efektní pedálové hloubky, kterými se občas chlubíval
inversní Krůta.
(Ten teď mimochodem také převzal úlohu doprovazeče.)
Kopta býval úředníčkem, někde snad v archivu, anebo, počkejte,
u záduší.
Ale přišel o chleba.
Snad kvůli pití, ale to se nezdálo, tolik zase nepil.
Nebo komunisti možná záduší zrušili.
Ačkoliv možná ne: zádušní úřad vypadá právě jako taková ta in-
stituce, kterou snadno mohli z nedostatku asijských analogií jaksi
přejít a přeskočit.
No, nevíme.
Musel se ale živit mrchopěním.
Proč Kopta zkrachoval, bylo podobně záhadné jako u Turgona.
Na úrovni oficiální, umělecké muziky, v budovách divadel a kon­
certních síní, si žil velice nóbl jeden sólista, který by mohl být
Koptovým dvojčetem. Byl jenom tmavší. I hlas měl velice podobný,
kvalitou i rozsahem, a noviny o tom hlasu často psaly.
No, a žil si krásně.

– 189 –
 Vysvětlete mi to, můžete‑li.
Kopta byl stále jaksi pitomě veselý, rozjařený. Skoro neustále
žvanil a vtipkoval, často i dosti chytře.
A byl jakýmsi erotomanem. Velmi často mluvil o ženách, o doro­
tách a co k tomu patří.
Zřejmě se v tom vyznal.

* * *

Když Rusové, podruhé ve svých dějinách, opět atkrýli akná v Jevró­

pu a, s požehnáním senilních velmocí, vlezli ve svých zablácených
sapogách dovnitř, trvalo jim dlouho, než se v nezvykle složitých
po­měrech poněkud rozkoukali.
Z toho důvodu se jejich ideologické poučky, uctivě kolportované
od oficiálních kolaborantů, dlouho ještě vyznačovaly praslo-
vanskou prostotou, která na protřelé obyvatelstvo Města příliš
nepůsobila.
Tak například na mudroslovné fakultě hlásal jakýsi hladolet s moz­
kovnou zvící desetníku, že pohlavní zvrácenosti jsou výsledkem
kapitalistické ekonomiky a následkem toho jich u přátel není a býti
nemůže.
Ani v našich řadách.
Tento muž se později zapsal sympaticky do srdcí českého lidu,
neboť piloval ženu sovětskému velvyslanci, v našich očích je tím
však očištěn jen nedokonale, anať zúmyslná blbost je hříchem proti
Duchu svatému.
Podobně byla zhusta hlásána i špásovitá teorie, že v zemích míru
a socialismu není kurev.
Tento názor, jak každý soudný člověk ví, vůbec neplatí v přene-
seném smyslu, ba spíše naopak, ale je chybný i ve smyslu vlastním
čili původním.

– 190 –
 Míním zde teď výlučně ženy, které se živí prodáváním sexuálních
laskavostí.
Ty byly a jsou všude a také v zemích míru, socialismu a pokroku,
i když zde pouze neoficiálně.
V době, o které píšeme, jich bylo pořád jako máku.
Policajti je sice měli honit, ale činili tak často, jen aby se neřeklo.
Nebylo ovšem, aspoň pro normální lidi, oficiálních nevěstinců.
Mám dojem, že teď už zase jsou, alespoň pro okupační vojska.
Je však vědecky dokázaným faktem, že v roce padesát tři, na nějž
se naše líčení vztahuje, doroty byly a vzkvétaly.

* * *

Ze slamové čtvrti vystupuje protáhlý vrch, víceméně obrácený

v park.
Je spjat s jistým obdobím a určitou událostí naší historie, kdy
Češie za ludie stáchu, cuziej nadvlády neznáchu.
Proto se k tomuto období zredukovaní homunkulové dneška
obracejí se značnou nostalgií a sentimentem.
Na vrcholu oreatické konfigurace spatřujeme obrovskou jízdní
sochu jednoho z dávno vyhynulých příslušníků původní domorodé
lidské rasy.
Jeho lokalisaci však lze případně pokládat i za potupnou, neboť
se zdá, jako by jeho kůň za sebou táhl gigantický stěhovák.
V době, o které píšeme, byl tento stěhovák snad již obrácen v ja­
kési ideativně pojízdné panoptikum, neboť obsahoval nabalzamo-
vané zbytky nedávno zkápnuvšího vrchního vransupa.
Nějaký čas byly také činěny pokusy obrátit tuto olbřímí bednu
v národní svatyni na způsob Leninova mausolea, a nahnaní občané
byli zde nuceni stát do vršku frontu.
Po čase však exponát upadl v relativní nemilost a ani nevím,
měli‑li ho tam i nadále. Přestalo se totiž o tom mluvit.

– 191 –
 Na svazích tohoto pahorku se však téměř od nepaměti provozo-
vala soukromá prostituce a tento stav trval i po jeho definitivní, byť
dočasné konsekraci na Chrám lidu.
Pod hřbetem posvátníku se pak nacházejí četná pohostinství,
která, mimo jiné, slouží i k preliminárním transakcím, spojeným
s najímáním genitálií.
V jednom z oněch lokálů pak t. č. nacházíme Zderada a po jeho
boku, v roli Mefistofela, zmíněného již mrchopěvce Koptu.

* * *

Není to, pohříchu, jejich první návštěva.

Kopta totiž m. j. zjistil, že Zderad je při penězích, a držel se ho
tedy jako klíště.
Zderad byl také ochoten financovat Koptovy bacchické a vene-
rické avantury a excesy.
Zderad se z tohoto svého konečného sešupu masochisticky ra-
doval.
Neměl to přece vůbec zapotřebí, na rozdíl od Kopty.
Předně byl, podle všech kritérií, celkem slušně ženat a Sylva ho
poslední dobou zahrnovala nejen vášní, ale i láskou.
Ale možná, že to Zderadovi právě trochu vadilo, neboť jeho man-
želské lože postrádalo cynismu a sprostoty.
Dále, jak víme, byl Zderad pohledný mladík a přitahoval nejen
homosexuály. Mohl si, při troše námahy, opatřit mnohem lepší mi­
lenky, a to prakticky zdarma.
Stačilo by k tomu zahájit inteligentní hovor třeba s některou
obojživelnou mládežnicko‑kostelní studentkou anebo s některou
ušlechtilou mladou dámou, které teď zhusta vídal na koncertech
tak zvané vážné hudby.
Z nějakého důvodu však dával Zderad přednost radovánkám
sprostým.

– 193 –
 Nevadilo mu už ani, že by mohl domů něco zatáhnout – už to
stejně brzy skončí, tak co?
Rozšupoval se, platil pití dorotám i individuím a čerta dbal toho,
stane‑li se tím nápadným.
Protože při pobytech v hrobce s monstříčkem značně otrnul,
zkoušel teď i různé heterosexuální perverse, o kterých však, píšíce
vyprávěnku v podstatě slušnou, diskrétně pomlčíme.
Kurvy bral napořád a vystřídal jich mnoho.
Nezdálo se však, že ho to příliš uspokojuje.
Měl spíš dojem, že to z nějakého důvodu musí dělat.
Blb.

* * *

Co tyto řádky píšeme, čekají naši plzcí kumpáni, až noc více pokročí
a skalistá úbočí bájného vrchu se otevrou obchodu.
Je totiž teprve duben a vrch je dosud holý jako hýždě dorot, kryté
jen sukněmi, aby byly okamžitě připraveny k akci.
Možná však, že později odtáhnou i do nějakého doupěte, mezi
jistější a teplejší čtyři stěny.
Vlčice se už počínají objevovat, potřásajíce výrobními prostředky.
Zderad a Kopta pijí rum – po nás potopa. Tento rum však dosud
není z Kuby, pokud se pamatujeme.
Muž, připomínající slavnou literní postavu slepého Kannera, po­
prdává na chromatický akordeón.
Jsme v pokušení napsat, že nástroj srší jako zvuková pochodeň,
víme však, že bychom se tímto obratem dopustili skutečného lite-
rárního plagiátu.34
Ostatně, harmonika se zdá spíše jen doutnati.

34  Vladislav Vančura, „Pole orná a válečná“.

– 194 –
 Zderad se jí v minulosti už několikrát zmocnil, a dav si naponejprv
od slepýše vysvětlit systém basování, zahudl rozličné kousky.
Tím tu také vzrostla jeho reputace.
Kdyby mu zmehlo mrchopění, odhlédnuto ovšem od obludy, vě­
děl by tedy, jak udržovat svou skromnou existenci jinak.
Konečně, mohl by si tak i přivydělávat.
Na nástroj, aspoň z druhé ruky, by teď přece měl.
Pojetí lidovosti je soudruhům celkem nejasné, a pokud jim to
nějaký anachronický levý intelektuál z první republiky nezkazí, jsou
ovšem ochotni za lidový prohlásit i nejblbější kýč.
Jako harmonikář by měl Zderad u soudruhů určitý nimbus na
způsob Švandy dudáka.
Vždyť i sovětští hrdinové milují tento nástroj.
Dokonce i nový soudruh president byl kdysi prý expertním hrá-
čem na tak zvaném „žebru“.
Nyní ovšem, vstoupiv dle slov národního barda jako hlava státu
tam, kde dříve tesal chrliče bez kabátu, možná že by to už ani moc
nepřiznal.
Ale také – na základě jakýchsi mystických afinit, celkem iracionál-
ních, ale zřetelně pociťovaných – harmonikář v hospodách se nám
zdá, na rozdíl od Mrchopěvce, jakoby imunní k dobrodružstvím,
která Zderada potkala s obludou. Nemyslíte?
Třeba by harmonika obludu odčarovala, jako Švandovy dudy
zahnaly čerta.
A kdyby trochu cvičil, mohl by se Zderad stát i estrádním uměl-
cem a tak.
Ale blbost. Fantasie. Netvor ho už přece drží a nepustí.
A konečně, co na tom záleží.

* * *

Této chvíle se však Zderad vytahuje a uplatňuje jinak.

– 195 –
 Jeho osud zludračelého inteligenta, stýkajícího se se spodinou,
a dokonce s lupiči, vyvolává v mysli vzdělanců – a tudíž i v jeho
vlastní – jisté, byť vágní, literárněhistorické asociace.35
Několikrát již vzpomenutý bard pokusil se přece už dávno, z pou-
hé rozežranosti, si jakéhosi Zderada totálně vycucat z prstu.
Je na něm sice jasně vidět, že básníkovi vždy lýno chybělo, ale
budiž.
Formu to má výbornou.
Nemůžeme však ani my zmeškati parádní příležitost, abychom
se opět neblýskli, jako už předtím, s řečtinou:
Zkrátka Zderad, podléhaje rumu, historisujícímu romantismu
a autostylisaci, udivuje Koptu a další individua jakousi říkánkou,
kterou inkoustovou tužkou načrtl na desku stolečku z falešného
mramoru:

VILLONSKÁ BALADA
O UNIVERSÁLNOSTI PROSTITUCE,
KTEROU ZDERAD RECITUJE KURVÁM A INDIVIDUÍM
 
1) Tak prodává se každý z nás,
ať tělesně, ať opět duší;

35  Míněn je francouzský básník François Villon (1431 až 1463?), který byl rov­něž
sám lupičem. Pěstoval jako formu poesie tzv. villonskou baladu, jejíž menší forma se-
stává ze tří strof o rýmovém schématu ababbcbc’, přičemž c’ zde značí stereotypně se
opakující verš, a z poslání o schématu cbbc’. Balada je báseň reflexivní, uvažující o da-
ném tématu, které je heslovitě shrnuto ve stereotypním verši c’, a hlavní myšlenka je
vyhrocena v poslání. U nás pěstoval villonskou baladu hlavně Vrchlický (ten její větší
formu) a z novějších Vítězslav Nezval, zejména ve sbírce 90 hořkých balad věčného
studenta Roberta Davida. Na villonské baladě tvoří vtip právě ta přesná forma, musí
se najít 14 štěpných rýmů b, 6 a, 5 c, a přitom to taky musí dávat smysl. Eduard Bass
napsal polemickou „baladu“ v Lidovkách proti anonymnímu žurnalistovi ze Švehlova
„Venkova“, což měla být imitace Cyranovy balady ze známé Rostandovy hry (přeložil
Vrchlický), ale nemá to vejšku, protože to formálně není balada.

– 196 –
vydáni ďáblu napospas,
který nás kdy chce jak chce kruší,
pro ušlápnutý život muší
a pro svá ustrašená srdce,
jsme k vlastní důstojnosti hluší:
Kam koukneš, všude prostituce.

2) Nad námi zavlád mocný ďas

a má nás všechny ve své nůši.
Už líbáme ho pod ocas,
jak se to při sabatu sluší.
Ve strachu, že nás ubezduší,
padáme před ním na tvář prudce.
Vzdáváme se mu, tlustí, suší.
Kam koukneš, všude prostituce.

3) Už čert k nám leze na doraz

a šeptá vilně v naše uši.
Připjal nám duši na provaz
a sadisticky do ní buší.
Nám ale nijak nepřísluší
vzpírat se vůli toho svůdce,
i kdyby do nás střílel kuší:
Kam koukneš, všude prostituce.

Poslání:
               Děvčata, podejme si ruce!
Jak nám to spolu krásně sluší!
Patříme ďáblu, než nás zruší.
Kam koukneš, všude prostituce.

* * *

– 197 –
Kopta strká Zderadovi do ucha svůj zarudlý rypák a prská: „Hele,
tak dneska ti dovalím tu holčičku. Mladá, maličká, ale potvora. Umí
už všechno. A není v tom dlouho. Její máma je taky kurva.
To už je v rodině, víš.
Minule jsme ji s Josefem – tady ve světlíku.
Když se zarýglujou dveře, nikdo tam nemůže. Ani koukat shora.
Počkej: Ona se chytla Pepíka za opasek, víš, a já jí zezadu zved
sukně – a – něco epes – uvidíš.
Ale až pozdějc – to víš – nezletilá!
Tak bacha.
Von je pase takovej dědek, mámu i dceru.“
Zderadovi pohříchu svítí oči.
„Hele, támhle už je ten dědek.“
Zderad vzhlédl.
Hrom do toho, Hamouz!
Veškerá vilnost ho přešla.
Zato ho zavalil obrovský stud.
„Počkej,“ zamumlal ke Koptovi, „musím na hajzl.“
Zvedl se, zanechav Koptu s kosti drtící útratou a –pryč.
Přes záchod, zadními dveřmi.
Tak takhle to tedy je!
Snad si ho ale Hamouz nevšiml.
No, i kdyby. Neví, proč tam byl. Mohl se tam třeba jen tak stavět
na pivo.
Ale, potvory! Vždyť zná Koptu. A seděli spolu.
Ale, co vlastně! Vždyť už je to jedno – tak asi za měsíc –
Aby se vrátil? Ne, tisíckrát ne!
Ne Naďu.
Ale, ty vole, přece ty druhé kurvy mají také otce, matky a sousedy,
taky psaly úkoly a hrály nebe‑peklo‑ráj a s panenkami.
Některé, cos už měl, mohly být taky nezletilé, i když snad starší.

– 198 –
 Když se to tak vezme, i já jsem kurva.
Kdyby tu záležitost s netvorem někdo pozoroval zvenku, jevil
bych se mu taky jako obyčejný prostitut. Nátlak a všechno.
A jsem proto snad horší člověk?
Tímto náhledem se skončilo Zderadovo kurevnické období.

– 199 –
 Intermezzo

Na sever od Města se dosti brzo začíná rozkládati první pohraniční

pásmo, kam theoreticky nesmí jen tak každý, ale kde ještě bydlí
ví­ceméně normální občané.
Kdesi v tomto pásmu se nachází jakási vesnička.
Dříve bývala neobyčejně čisťoučká, jako z cukru, protože tam
bydleli Němci. Nyní je naopak nadobyčej hnojná, protože hlavní
oby­vatelé jsou jacísi přesídlení cigoši, maďaróni či jacísi Pseudoslo­
váci nebo co.
Náves je vyzdobena bezděčně surrealistickou skulpturou.
V sedmnáctém století zde totiž vztyčili sloup, na jehož vršku se
nacházelo sochařské znázornění Nejsvětější Trojice.
Sousoší pohodlně přečkalo asi tři sta let, ale nikoliv rok čtyřicátý
pátý: Šlo‑li o výsledek přestřelky mezi Osvoboditelkou a prchají-
cími vlkodlaky, či šlo‑li o záměrný počin vědeckého atheismu, je
těžko zjistit.
Fakt je ten, že Duch svatý v podobě holubice zmizel úplně a že
jak Otci, tak Synu byly ustřeleny či jinak odstraněny hlavy.
Výsledek měl jakousi surrealistickou a přitom mírně infernál-
ně‑blasfemickou jakost. Připočteme‑li k tomu snědé, rozdrbané
postavy občanů, jakož i zvláště zelenou a smrdutou husí louži, bylo
možno si představit, že jsme v pekle a že sousoší bylo od samého
začátku vztyčeno bezhlavé, za účelem rouhání.
Co tyto řádky píšeme, byl pitvorně infernální dojem vesnice
dočasně zvýšen tím, že po návsi poskakoval neuvěřitelný bizarní
hrbáč, poněkud na způsob populárního Quasimoda.
Poskakování nebylo však v jeho případě projevem budovatelské
radosti: Měl totiž jednu nohu kratší, takže nemohl utíkat jinak.

– 200 –
 Utíkal před bandou špinavých cikánských dětí, které na něj há-
zely blátem a pokřikovaly: „Buckelhanes, Buckelhanes.“
K dovršení archetypického dojmu měl prchající mrzák skutečně
na zádech pytel.
Konečně se promotal mezi domky a pronásledovatelé odpadli.
Pitvoře se a láteře, stoupal Buckelhanes kulhavě do strmých
strání předhůří.
Buckelhanes byl místní mrzák a blbec, takže nebyl odsunut s ostat­
ními Němci.
Nebyl ovšem nacistou a rovněž ani vojákem čili se na něj kolek­
tivní vina německého národa vztahovala jen nepřímo a nejasně, ryze
právnicky, i zdálo by se logické, že nebyl odsunut. Ve skutečnosti se
měl mezi cikány asi hůř, než kdyby byl vyvezen s ostatními Němci.
Můžeme se tak aspoň domnívat, protože jinak by se rozhodnutí jevi-
lo spravedlivým, a tak by narušovalo princip pokrokové justice.
Buckelhanesovi sourozenci a rodiče dílem padli, dílem byli vyve-
zeni a dílem nečekali, až je chytí. Někteří byli už uliti v Jižní Americe.
O Buckelhanesa se pochopitelně nemohli starat a zajímat, protože
tím by prozradili, kdo a kde jsou.
Buckelhanes bydlel v chalupě po rodičích, což byla toho času
rozpadávající se samota.
Byl obecně pokládán za idiota, ačkoliv měl asi spíš chronickou
schizofrenii. To však nikdo nezkoumal a nevěděl, neboť v bezhlavé
vesnici neviděli doktora už snad od Němců. Theoreticky taky snad
byl někde nějaký obvoďák, ale cikáni o tom snad ani nevěděli.
Jinak se o něm vědělo, že je nábožný, že se modlívá u bezhlavého
sloupu i jinde a že dříve býval jakýmsi slouhou a kalkantem na
místní faře, kde šlapal měchy.
Ta ovšem byla rovněž neobsazena.
Buckelhanes tedy kulhal do vršku. Stromy už kvetly.
Inspirován zřejmě tímto pohledem, spustil Buckelhanes skuhra-
vě píseň ve svém rodném dialektu:

– 201 –
 Es fengt ó cu trepl,
aj Šíne plün ty epl,
aj Preške plüt ta majarón,
ta Sef ta ví ty Anna hón.36

Tento jazyk byl v oné době už prakticky stejně mrtvý jako Zde-
radova homérská řečtina: I když se později začne zase učit u nás
němčina na školách, sudetský dialekt bude zřejmě už na věky mrtev.
Leda že by odsunutí Němci vytvořili uzavřené komunity sestávající
jen z nich. Ale i celé jazyky v cizím jazykovém prostředí bez toho
zmizí, natož dialekt!
Buckelhanes byl náhle jazykovou fosilií, jako byl donedávna ten je-
diný člověk, který ještě mluvil původním jazykem ostrova Mann.37
Dokulhav do své smrduté a zašlé chýše, zavřel Buckelhanes dve­
ře a vysypal obsah pytle na podlahu.
Z pytle vypadl živý pes a se zataženým ocasem zalezl pod lavici
u kamen. Pes byl kříženec, asi velikosti foxteriéra a typu, který pro-
zrazoval, že se na jeho vzniku podílely gény francouzského buldoka.
Měl tupou tlamu a vybledlé oči, o nichž jsme se zmínili na začátku
v hlavě III.
Pes se schoulil pod lavici a díval se na Buckelhanesa se strachem
a zlostí.
Kdákaje svou ethnickou němčinou, natáhl hrbáč ruku pod lavici,
ale rychle ucukl, když se mu po ní pes s naříkavým vrčením roze-
hnal.
„Na, kumjá, kuma, hünl,“ konejšil ho mrzák, krouže svým ptačím
pařátem kolem psovy hlavy. Vyčíhav vhodnou chvíli, uchopil psisko

36  Podobně jako v případě popelášovy maďarské českoslovenštiny přepisu-

jeme i zde Buckelhanesovu píseň českým pravopisem. Překlad: Začíná krápat, /
v Šenavě kvetou jabloně, / v Proškově kvete majorán, / Sef, ten chce mít Annu.
37  Než došlo k vydání knihy, tak člověk zemřel.

– 202 –
za kůži na krku a vytáhl je na světlo. Pes kvičel hrůzou a močil. Po­
koušel se v zoufalé sebeobraně Hanesa kousnout do ruky, ale ten
ho druhou rukou uhodil, takže pes se s kvikotem vzdal.
Nyní začal Buckelhanes psa hladit a mluvit na něj a ten se po-
malu uklidňoval. Plazil se teď pokorně pod hrbáčovýma rukama
a vrtěl ocasem dosud vsunutým mezi nohy.
Buckelhanes radostně zakrákal.
Vzal psa pod rameno, asi pro jistotu, aby ho nenapadlo zase za-
lézt pod nábytek, a odebral se k jakési kredenci. Z kredence vyndal
ubleptanou láhev.
Odzátkoval ji a napil se –
Pak vylil něco obsahu psovi na hlavu: „I táf te Júliš.“
Pes se zmítal jako vzteklý. Podobně jako nezkušený člověk po-
kládá i nezkušený pes při prvním setkání alkohol za svinstvo.
Psa je ovšem možno na alkohol naučit a způsobit, že je na něm
závislý.
Totéž platí i o jiných zvířatech, jako myších, medvědech a lidech.
Nicméně něco alkoholových par vdechl a něco také slízal, když
se snažil si očistit obličej.
Za nějakou chvíli byl pes zřejmě opilý. Potácel se a měl veselou,
hravou náladu jako štěně.
Buckelhanes si s ním hrál, smál se na něj, laskal ho.
„Kuma já, Juliš, Juliš, évujdiga hea, na kút, kút, Juliš, Juliš.“
Začal psa drbat, stále víc a víc a zuřivěji.
Nakonec začal šílený mrzák psa masturbovat.
Pes objal předníma prackama hrbáčovu paži a s vyvalenýma
očima se oddával perversní rozkoši.
Buckelhanes sáhl za sebe a vytáhl sekeru.
Tupou stranou udeřil psa silně přes nos.
Pes ani nezakvičel. Zřítil se na zem a z nosu mu vytryskla krev.
Byl okamžitě mrtev a smrt měl příjemnou.
Buckelhanes se zasmál a zatleskal rukama.

– 203 –
 „Júliš, Júliš,“ krákal. „Ta séste – Tak vidíš. To máš z toho, co jsi udělal
Anně. Ale nic ti to nebylo platný. A teď, Júliš, Júliš, teď tě sním.“
Buckelhanes odnesl mrtvého psa do kůlny, kde ho pověsil za
zadní běhy, obratně vyvrhl, stáhl a. t. d.
Zanedlouho stoupal z komína chatrče dým a bylo cítit vůni pe-
čeně.

– 204 –
 Hlava XVI

Naďa se ztratila. Zmizela.

Už skoro týden není.
Paní Hamouzová naříká.
Otázkou se nejdřív zabývá Sylva (Naďa totiž chodí do její školy).
Pak i soudruh Burda.
Z nějakých důvodů paní Hamouzová nechce do toho zatahovat
esenbé.
Třeba se Naďa zase objeví, je zbytečné dělat rozruch moc brzo
a. t. d.
Soudruh Hamouz je rovněž zoufalý:
„To má člověk z toho, když mu nedovolej vychovávat vlastní dce-
ru,“ vykřikuje plačtivě, zřejmě na Zderadovu adresu.
„Na některý děti člověk musí bejt přísnej. Já to znám, já byl přece
mistrem v polepšovně. Tak teď je pryč a kdo za to může?!“
Rozvášňuje se tak, že snad sám věří tomu, co říká.
Dopouští se dokonce i protisovětské blasfemie:
„Děte mi do prdele s tím Makarenkem!“
Pláče.
Zderad nechápe.
Ó, složitosti lidského srdce!
Přichází esenbé, vyšetřuje, zjišťuje a shledává zřejmě velké ku-
lové.
Manželé Hamouzovi jsou velmi neurčití, co se týče místa a doby
zmizení.
Po dlouhých cirátech konečně pseudopaní Hamouzová utrušuje
(sledována zlým a polekaným pohledem manžela), že viděla Naďu
stát odpoledne, asi prý ve tři hodiny, s nějakou nóbl paní, která pak
Naďu snad, ale to neví určitě, vzala do auta.

– 205 –
 „Ale to né, huso,“ vpadá pan Hamouz.
„Počkejte, občane! A jak vypadala ta paní?“
„No dost velká, ke čtyřicíti, blondýna, měla takové jako bledé oči.“
Esenbák postupuje ležérně, ani ho nenapadne vyslýchat každou
osobu v soukromí, prosím vás, dneska se ztrácí lidí!
Zderada píchlo.
Že by?
Ale vždyť říkal, že bude pryč.
Podle toho, co ovšem už ví, to asi stěží bylo odpoledne.
Hamouzky vycházívaly na holandu pozdě, protože Naďa byla
ne­zletilá, a bylo třeba větší opatrnosti.
Anebo já nevím.
Třeba ji Hamouz pronajímal zájemcům z lepší třídy i ve dne.
Do auta.
No, snad to vyšetříme.
Proč? Vždyť už přece –

* * *

„Odóli hi e Hučka,“ představuje Góno o Graj mladou cikánku nefor-

málně.
To je Hučka.
Zderad se diví jménu, které dosud znal jen jako derogatorní
označení klobouku. Jeho cikánština z vojny je tedy zřejmě velmi
nedokonalá.
Nicméně tiskne potěšeně hnědou ručičku s lacinými prstýnky.
Hučka je náramně pěkná cigánečka.
„Černá jsem, ale krásná, ó, dcery sionské,“ praví píseň Šalamou-
nova.
Oni cikáni a cikánky dost často vypadají jako Židi, jsou jenom
tmavší. Indové vůbec.

– 206 –
 „E Hučka hi jek ľubni,“ praví Góno prostě a věcně, jako by sděloval,
že Hučka třeba prodává zmrzlinu: Hučka je prostitutka.
Poněkud blasfemický komentář ke Zderadově asociaci.
„Joj džánel i ráňi pchárne jakengero.“ (Ona zná tu paní s bílýma
očima.)
To se ví, cikáni znají všechno, co se děje pod pokličkou čili v po-
losvětě.
A protože podle nich „o Dzerádo hi jek rom“ (Zderad, ale oni si
z toho udělali cikánsky „chlupatec“, je cikán), také mu povědí.
Z bílých dorot by to nejspíš asi nedostal.
Jsou asi také hloupější.
Kdo se dá z normálních holek na obyčejnou prostituci (nemyslím
na socialistický realismus nebo marxistickou vědu), většinou nemá
moc pod kloboukem.
Kdežto u cikánek, to je jiná. Jak je vidět, nepokládá se to ani za
nečestné řemeslo.
Na východě je to zřejmě takhle dost často.
V Indii a tak. Japonsko je s tím známé.
Zderad spouští cikánsky, ale Hučka má nějaký divný dialekt.
Góno jí snad rozumí. Zderad jen sem tam slovíčko.
Ztišují tedy hlasy a konverzace pokračuje česky.
Česky umí Hučka jako každá jiná holka ze slamových doupat.
Asi tam vyrostla. Zato Góno šišlá typickou cikánskou východní
slovenštinou.
Ano, tu paní zná.
Chodí občas, ale ne moc často, kde se scházejí mladé holky.
Bere je do auta a odváží pryč.
Ale nikdo s ní už nechce. Berta s ní byla a vykládala, že na ni ta
paní vzala bič – Slíbila jí sice hodně, ale –
Vzala ji snad někam do nějaké kaple. Berta jí utekla, poprala se
s ní.
Berta je silná.

– 207 –
 Pak dlouho chodila někde v lese, nemohla prý najít cestu.
Potom ji vzal někdo do náklaďáku, ale Berta v něm usnula, tak
cestu neví.
„Ale říkala, že ta paní,“ cikánka teď zhnědla silněji a sklopila oči,
„no, že měla – o kchárik hár jek murš,“ vysypala rychle cikánsky. (Při­
rození jako chlap.)
Zderad se vůbec nepodivil, že se kurva může stydět. Jemu to ne­
musel nikdo vykládat.
„A kde je teď Berta?“
„No právě, Berta zmizela. Kdo ví. Jestli ta paní? Ale někdo říkal,
že říkala Berta, že půjde do Ostravy.
A ty holky předtím mizely taky.
Ona ta paní nechodí často, tak snad jednou za rok, nebo spíš za
dva.“
„Řekly jste to na SNB?“
„No to právě ne,“ vykládá Hučka.
„Staré ženské říkaly, že dřív, když byly ty domy a když holky měly
knížky, tak policajti je i chránili. Ale teď je to vlastně ilegální,“ říká
učeně Hučka.
(Tak vida, hloupá není ani trochu.)
„Tak teď je to horší?“
„Oni sice někdy ještě, ze známosti – ale správně nás mají chytat
a vodit k Apolináři.
Tak to je těžká věc, že jo.“
(Tak tak, to teda je.)
„Me už džáha. Parikérav tuke, Hučkije,“ Zderad se snaží zachránit
jazykovou reputaci aspoň cikánským rozloučením. (Půjdu už. Dě-
kuju ti, Hučko.)
„Dža mro Devleske –“ (jdi s Bohem) loučí se zbožně cikáni.

* * *

– 208 –
Tak tak to teda je.
Obluda, to je bez debaty.
Omnibus ille viris mulier, mas ille puellis.
Vlastně ale:
Omnibus ille viris mulier, mulierque puellis.38
Anebo spíše ještě:
Omnibus ille viris spectrum, monstrumque puellis.39
Převléká se do ženských šatů.
Ale na ženské je, zdá se, horší.
Je to možné? Asi ano.
Aby ho spíš nechytili. To asi sotva. Prostitutky se prý lesbičan-
kám raději vyhnou. Že prý když jsou zlé, bývají horší než chlapi.
No ten obluda – ale on vlastně není chlap – je to jen takový ne-
šťastný netvor. Zrůda.
Není to ani normální, slušný buzerant jako třeba Krůta.
To spíš má z toho extra plezír, z těch ženských šatů. Zderad už
o tom někde snad četl, totiž že někteří sadisti se převlékají do žen­
ských šatů. Ona vlastně představa, jak ženská bije ženskou, má
i určitou lechtivost. (Tak asi i pro tebe?) I kuš!
No a: Hamouzovi byli v prostitučním obchodě jaksi jen na částeč­
ný úvazek…
Hamouz je u té milice (to snad dělá ve fabrice, nebo tam jen
miličí?) a Hamouzka chodila někam poklízet.
Neměli asi dost styků se skutečnými profesionály.
Když vzali do obchodu Naďu, museli být velmi opatrní, a tak se
na shromaždištích dorot nevyskytovali přímo, nýbrž jen jaksi kolem
a plíživě.

38  Všem mužům žena a všem dívkám žena: Zderadova parafráze na verš, prvně
citovaný a přeložený v hlavě XI.
39  Všem mužům příšera a všem dívkám obluda: další parafráze, viz předchozí
poznámku.

– 209 –
 Nevěděli nejspíš nic o „paní s bílýma očima“.
Naďa byla novicka, a také se s ostatními profesionálkami zřejmě
moc nestýkala.
Obluda, neboť to zřejmě musel být on, se na ně tedy mohl s dů-
věrou obrátit.
Asi Hamouzovi dobře zaplatil předem, holku sebral – a už ji ne­
vrátil.
Druhým koncem historie bylo nejspíš, jak se Zderad na něj ob-
rátil, aby ho chránil před Hamouzem.
Tím se netvor začal zajímat, a, jsa chytrý a zkušený, hned zjistil
a poznal, co a jak.
Ale zřejmě si to schovával až na později.

* * *

Zderad uvažoval, zda by to přece jen neměl oznámit.

Ale pak si to rozmyslel, bylo to příliš riskantní.
To byla nejspíš zase další chyba, které se v této záležitosti Zderad
dopustil. Po odchodu gruzínského molocha by se to asi dalo, ovšem
to Zderad nemohl vědět.
Pozorujme také, že postavení obludovo vůči estébé je nejasné
a nejasným zůstane až do konce. Je docela dobře možné, že jeho
styky se soudruhy byly jen velice marginální – je ale rovněž možné,
že byl u „složek“ vysokým oficírem. Tento princip neurčitosti mu
umožňoval bruslit a blafat, i v případě že žádný vysoký fízl nebyl.
Byl však i v tom případě stvůrou režimu a tajné policie.
Rozmysliv si věc dobře, Zderad se rozhodl, že nic neudělá.
Tím se však stalo ještě jasnějším, že není úniku a že se věc nej-
spíš, bohužel, musí vyřešit plánovaným způsobem.
Zderad byl z toho naprosto zničen.
I slušné předsmrtné užívání ho teď přestalo bavit.

– 210 –
 Hlava XVII

Květnové jitro se zlatě vyklubává z lehkého oparu.

Stráně na levém břehu řeky jsou květ a květ.
Tam někde vysoko sedí mladá dvojice, muž a žena, a pohlížejí na
Město, jehož krása je nezničitelná.
„Město, jehož slávu nepřehryže“ – však to všichni známe.
Jsou to ovšem Zderad a Sylva.
Minulý den si Sylva vymyslela, zcela z ničeho nic, jakousi osla-
vu.
Nejdříve vzala Zderada dolů do Města a od hlavy k patě ho slušně
oblékla ze svých peněz.
Zřejmě jí ušlo, že Zderadova ekonomická base se zlepšila sama –
on to před ní spíš tajil a pak, přes den se mnoho nevídali.
Zderad ji nechal.
Pak šli na koncert, bylo Jaro.
Pak do vinárny, na panskou večeři při svíčkách a s vínem.
Všechno platila Sylva, totiž dala peníze Zderadovi, aby mohl dělat
kavalíra.
A pak se nevrátili do rakve.
Přespali ve slušném, občanském bytě s výhledem na kvetoucí
stráně a se skutečnou koupelnou.
Ten si Sylva zřejmě vypůjčila od nějaké přítelkyně – byt měl ráz
obydlí svobodné ženy.
Sylva byla nesmírně milá, veselá, ale jakoby příliš slavnostní
a skrytě melancholická.
Zderad to snad ani nepozoroval.
Jeho vlastní nálada byla velmi podobná, však víme proč.
Do obludovy lhůty zbýval už jen týden.
Povídali si, jako už dlouho ne.

– 211 –
 Vzpomínali na jezero a jak se tam, tajemně a krásně, kdysi schá-
zeli.
A teď vyšli, dívali se na Město a drželi se za ruce.
Pak Sylva promluvila.
Sylva byla učitelka a mluvila skoro vždy spisovně, aby si nekazila
češtinu.
Tento učitelský způsob mluvy v oné době již přestával, ale Sylva
vyrostla v domě beranově a byla vychována v úctě k řeči, kterou byla
psána jejich bible a za kterou její předkové nasazovali hrdla.
Někdy to snad znívalo směšně a přepjatě, ale toho jitra to bylo
podivně namístě.
Tak promlouvá v pohádce rusalka, která odešla se smrtelným
člověkem na souš, o tom, že ji víže kouzlo a kletba.
„Zderade, věz, že tě budu vždycky milovat.
Ale musíme se rozejít.
Zderade, jsem ti nevěrná.
Se soudruhem Burdou. Už dlouho. Nemohla bych si jinak udržet
zaměstnání. Nemám ho ráda, je mi protivný, ale víš, že žena se může
poddat, i když její tělo i duše se brání.
Ty peníze, za které jsme oslavovali, ty byly od něho.
Musím je brát.
Jinak by nás zničil.
Víš, tatínek nechtěl vstoupit do družstva.
Teď už povolil.
A pak ty. Máš u nich škraloup.
Ani nevím proč.
Bojím se hlavně o Záviška.
A teď chce, abych si ho vzala. Jeho rozvod se uskutečnil.
Bude to tak snad lepší. Pro dítě.
Tam, kde bydlíme, to není slušné prostředí.
A ta týdenní školka, víš sám, co o tom píší v zahraničí.
Kdybych odporovala, byl by s námi se všemi konec.

– 212 –
 Bude to lepší i pro tebe. Burda slíbil, že ti zařídí, abys mohl do-
studovat.
Je tě škoda. Jsi tak nadaný.
Zapomeneš.
Muži jsou jiní.
Vím, že jsi chodil – i – k prodejným ženám.
Ale nevyčítám. Nejsem lepší.
Zderade, Zderade, milý – – –“
Sylva se rozeštkala.
Zderad se vlastně ani nepodivil.
Jako by to nějak věděl už dávno. Přece, jak bývala pořád pryč, jak
byla najednou hezčí a úpravnější, jak ho s láskou objímala – a ten-
krát, jak je potkal u jezera –
„Sylvo, vždyť i já –
To co mi říkáš, to ještě nic není.
Moje zakletí je horší, pohádkovější, obludnější.
Jsem v moci hrobové nestvůry.
A teď, teď vztahuje ruce i po tobě –“
Řekl jí všechno.
Jak si jen, hlupák, mohl myslet, že je to nemožné.

* * *

Když se první chodci objevili v parku, zírali s překvapením na mla-

dého muže a ženu, kteří se drželi v objetí a hořce plakali.
Později když slunce vystoupilo do výše, domnívali se chodci, že
uhadují, proč to asi.
Mladá dvojice byla oblečena formálně a tmavě.
Myslili, že se snad vracejí z pohřbu někoho drahého.

– 213 –
 Hlava XVIII

– „A musíme to udělat?
Nemohli bychom třeba – někam zmizet?“
„Nemůžeme. Je to netvor.
Dohnal Zdeňka Brvu k sebevraždě, zabil snad kolik ženských, Naďu,
zničil možná mou sestru. Snad i nějaké jiné muže.
Chce i faráře Plicku. A může nás. I Záviška.
Byl napřed knězem, pak u nacistů, teď má nějaké vztahy s nimi.
Takhle to můžeme aspoň oddálit.
Není jiné cesty, Burda je na něho krátký, věř mi.
Zničil by i Burdu.
Vím – je to hnusné, – ale – vydrželi jsme už dost věcí.
Musíme i toto. Budeme žít.“
Zderad a Sylva leží ve slamové rakvi a objímají se.
Ne eroticky.
Jen tak jeden druhého schovávají před světem.
Šeptají velice tiše. Závišek je totiž doma ve své postýlce.
Vyzvedli ho, protože má rýmu, aby nešířil ve školce nákazu.
„Zabít se, to není řešení.“
„Musíme.“

* * *

Seděli pod smuteční vrbou a čekali.

Přišli moc brzo.
Slunce se pomalu sklánělo, nad hrobkou tančil roj nějakých mu­
šek.
V roští stereotypně naříkal pták.
Nezúčastněnost přírody připadala jako záměrná krutost.

– 214 –
 Obluda se objevil přesně ve stanovenou hodinu.
Zderad si na něj sice už dávno zvykl, ale teď jím přece jen projel
elektrický šok úleku. Mimoděk se chytili se Sylvou za ruce.
Obluda, vida úlek Zderadův a pochopitelně Sylvin, se velice za-
radoval.
Byl v náladě, kterou Němci označují jako „kreuzfidel“.
Deposice molochových žreců ho zatím minula a zdálo se, že ne­
bezpečí už pominulo.
Kromě toho, jeho jmenování řádným profesorem bylo už v po-
trubí – pomohlo tomu značně prohlášení mnoha věrohodných sou-
druhů, že soudruh docent se nikdy nedopouštěl kultu osobnosti.
Ne kvůli penězům, měl dost odjinud, ale ta čest!
A teď si, na oslavu, že to tak dobře dopadá, opatřil také podvoj-
nou pečínku.
V ruce držel, zakrývaje ho pláštěm, koš s proviantem.
Opulentně oslavíme.
Přistoupil laškovně ke svým obětem, a přivítal se.
Nebudeme reprodukovat, co říkal. Malou ukázku obludova stylu
jsme přece podali v pasáži s fotografií faráře.
Vlezli, opatrně, do hrobky a zamkli.
Vlhká zatuchlina je udeřila do chřípí.
Obluda rozsvítil obvyklou svíci a z koše vyprodukoval láhev šam-
paňského a tři sklenice. Mešní kalichy už neměl, však víme proč.
Pili.
Pak obluda vydal rozkaz, aby se svlékli.
Nebylo zbytí.
Obluda na ně potěšeně zíral. Byli v jeho moci, mohl si s nimi dě­lat,
co chce.
Těkaje očima z muže na ženu a zpět, prožíval obluda podvojnost
vášně, o jaké se vám, obyčejným jednuškám, nikdy nesnilo.
Jeho chtíč vůči muži i vůči ženě byl stejně silný, ale vyznačoval
se zvláštním rozdílem jakosti, který by se snad dal vyjádřit jedině

– 215 –
hudbou, kontrapunktickým dvojzpěvem dvou nástrojů, jaké snad
ale nikde na světě neexistují.
Prostituovaní manželé již pokročili ve svlékání až na kůži a oblu-
dovy zornice v bledých duhovkách se rozšířily jako u kočky, pozoru-
jící ptáka na větvi.
Mimoděk se soustředil víc na Sylvu, protože Zderadovo tělo už
dobře znal:
Hle, jeho nová hračka, zděšená a pokorná.
Obluda zíral, jak její obliny vystupují neochotně a pomalu z od-
kládaných šatů a jak bíle světélkují v zeleném šeru kobky.
Obrovský pitvorný stín sledoval poslušně všechny její pohyby.
Nařídil Zderadovi již předtím, že Sylva má mít černé punčochy
s kulatými podvazky (jako na plátnech oplzlého maskéra Clovise
Trouille, který byl právě v módě na druhé straně železné opony),
a oceňoval, že mu bylo do písmene vyhověno.
S potěšením klouzal očima po těle dívky, jak se před ním naklá-
něla a otáčela:
Od kotníků a lýtek ke statným stehnům, k slastně oblým, bělost-
ným hýždím, pak po páteři k silným ramenům a pažím, k elasticky
pružícím ňadrům, k dosud plochému břichu a k podbřišku, stíně-
nému pubickým mechem.
Těšil se, jak zničí tuto bělost, jak ji zbrázdí a otevře prouhami
ran.
Ale bude postupovat pomalu, krok za krokem, aby netušili.
Jejich pozvolné chápání a úděs bude dodatečnou slastí.
Pozoroval teď chvíli zase Zderada:
Jak má široká ramena a úzké boky, vzrušující chlupatost na pr-
sou a stehnech, jak se mu pod kůží vlní svaly.
Toužil i po tomto těle, ale jeho touha měla zde docela jiný ráz,
chuť, barvu i zvuk. Byl to chtíč jakoby tvrdší, hranatější, disonant-
nější, jakoby dorický ve srovnání s molovou tóninou a měkčí har-
monií chtíče po ženě.

– 216 –
 V určité fázi, uvažoval obluda, je donutím, aby mučili jeden dru-
hého. Na to se ale budu muset nejdřív zmocnit dítěte, snad to ještě
půjde – smrt generalissimova určitě přinese aspoň dočasně jistou
liberalisaci, zmírnění teroru, zmírnění hrůzy, tím více občanské
statečnosti a tím menší možnost operační svobody. Doufejme, že
se to ještě stihne: pouhé vyhrožování basou by na vzájemné mučení
nestačilo. Je ostatně s podivem, jak jsou lidé zbabělí, co si všechno
nechají líbit – ovce, ovce jsou to – Nietzsche má pravdu – jsou to jen
statisté na scéně, kterou ovládají silní lidé jako já – polobohové.
Bylo by to škoda – taková krásná a příjemná dvojice.
Ale napřed budeme postupovat pomalu, stupňovat rozkoš krok
za krokem – to vydrží na dlouho: Nejdřív pokořování duševní, pak
teprv tělesná muka. Peníze dávat, aby je brali, aby věděli, že jsou
prostituti!
Ta křepelička tady jistě není na žádné perverse. Tak ji nejprve
trochu vycvičíme a zešokujeme.
Zatím, co takto uvažoval, svlékal se obluda sám.
Chlad hrobky ho příjemně lechtal na toporném údu a kolem řitě.
Poté vydal Zderadovi francouzsky rozkaz, aby mu předvedli
bi­orálně‑genitální styk.
Sylva francouzský neuměla.
Když jí to Zderad potichu vysvětlil, okamžitě začala plakat.
To byla pro obludu učiněná pokroutka.
Prostituovaní manželé vylezli na oltářní mensu a zaujali pří-
slušnou posici. Obluda si půjčil Sylvin střevíček. Jako téměř všichni
sadomasochisté byl i netvor zároveň fetišistou obuvi. Měl ovšem
i jinak všechno možné a nemožné čili, jak se učeně říká, byl pervers­
ní polymorfně.
Pozoroval však s nevolí, že Zderad není ve vilné náladě. Tím
ovšem bylo nemožné, aby se Sylva zúčastňovala, a její pokořování
tím bylo vlastně zmařeno.

– 217 –
 Obluda se tedy rozhodl, že tomu odpomůže svým obvyklým způ­
sobem.
Přiklekl a počal provozovat svůj obvyklý hnus. Zároveň používal
střevíčku k vlastnímu dráždění.
Rozkoš netvorné, absurdní sprostoty ho zcela zavalila.
Chutnal a čichal s rozkoší, nad čím by se většině lidí zvedl žalu-
dek.
S chrochtáním se propadal do pekelných nebes svého prokletí
a mlaskavě chlemtal jako pes.
Z koutku úst se mu spouštěla vazká, psovitá slina.
V hlavě mu explodovaly neslyšné obscénní výkřiky.
Ale navenek z něj vycházelo jen chrochtání.
Náhle skončil, jako by uťal.
Vzduch, vzduch!
Pustil střevíček a oběma rukama hmátl k hrdlu.
Vycházelo z něj chvíli tlumené, zvracivé glgání.
Trhal si nehty a do krve zraňoval kůži na krku, ale páska byla již
zaříznuta příliš hluboko.
Nikdy předtím nepoznaná hrůza a vztek ho zavalily.
Zvrátil se na znak a cítil, jak mu na prsa stoupá chodidlo bosé
nohy, zdrsnělé rohovinou.
Za okamžik se jeho mysl zakalila.
Necítil více úzkost a vášnivý vztek boje o život.
Bolest staženého hrdla se měnila v nestvůrnou slast.
Z hlavy Julia Skomelného vyskočil jakýsi obrovský pták na způ-
sob čápa a křečovitě třepetal mocnými křídly.
Zároveň se mu skomírajícím vědomím kmitla absurdní a potvor-
ná myšlenka, že probíhá nazpět fylogenetickým vývojem a že právě
dosáhl stupně jakéhosi předpotopního čápa.
Ihned nato nastala úplná tma a prázdnota.
Tvář Julia Skomelného nabyla podoby příšerného fialového chr­
liče.

– 218 –
 Nejprve kopal a snažil se rozevřít smyčku, ale pak roztáhl údy
jako obludný tahací panák.
Naposled spatřil Zderad, stojící na prsou draka a napínající ko-
nec hedvábné smyčky, tryskati sperma netvorovo.
Bylo to, jako by se tu loučil se svým podivným životem a se svými
příšernými láskami:

Měsíci stříbrobledý,
bílá zvěři,
vydechnout naposledy
u tvých dveří.

* * *

Manželé Zderadovi uškrtili doktora Julia Skomelného hedvábnou

smyčkou, kterou měla Sylva omotánu kolem stehna nad kulatým
podvazkem.
Poslední přání obludy vlastně exekuci velmi usnadnilo, neboť
Sylva mu mohla snadno nenápadně smyčku nasadit.
Jakmile smyčku zasekla a spustila vítězný alarm, Zderad se se-
smekl z oltáře a převzal hlavní exekuci popravy.
Škrtili Skomelného dlouho, dávno poté, co ochabl. Báli se, aby
jim při své pekelné podstatě snad ještě nějak neobživl.

* * *

Zderad se díval na hrůznou tvář obludy podivně klidně.

Necítil v tu chvíli snad vůbec nic, byl jako automat.
Co nechápal, byla neuvěřitelná statečnost Sylvy, která se jinak
na př. bála myší a pavouků.
Ale Sylva byla ze statku a zvyklá na nutná zabíjení domácích
zvířat.

– 219 –
 Skomelný byl pro ni „churota“, zrůda, kterou je nutno zabít, aby
se vyřadila z plemenitby a aby se netrápila.
Zřejmě ho vlastně ani nebrala jako člověka.

* * *

Julius Skomelný ležel na studené podlaze kaple, na níž se šíleně

opakovaly složité gotické rosety.
Jeho nehybná tvář vypadala jako svoje vlastní ďábelská karika-
tura.
Byla fialově černá a napuchlá do téměř dvojnásobné velikosti.
Světlé oči s bleděmodrou duhovkou a fialovou, krví podlitou sk-
lérou byly vybouleny jako u groteskní masky z gotické konsoly.
Zuby, vystupující z fialových, jako negerských pysků, byly růžové,
neboť cévy ve dřeni tlakem popraskaly a krev se vylila do porézní
zuboviny.
Z úst mu visel černý, neuvěřitelně veliký jazyk.
Bylo to, jako by se ďábel, jinak přicházející v podobě docenta,
nyní ukázal ve své právě tvářnosti.
Třepotavé světlo svíce hrálo na této strašné tváři i zdálo se, jako
by byla zvlněna podivným, pekelným životem.
Skomelného tělo bylo vyhublé, s chabými svaly a s propadlým, tro-
chu rhachitickým hrudníkem, silně porostlé světlými štětinami.

* * *

Zderad se teď na mrtvolu díval se směsí údivu, odporu a soucitu.

Nejnepochopitelnější bylo, jak celá věc tak nějak rychle, neslavně
a nanicovatě skončila, po dnech, týdnech a vlastně měsících stále
stoupajícího napětí.
Čekal kdoví co, a teď tohle.
Jak lehké je zabít člověka, jak křehký je život. Jak bezvýznamný.

– 220 –
 Bylo to skoro jen jako zaškrcení kuřete, jen jako rozšlápnutí
švába.
Nikdy by si to byl tak nepředstavoval.

* * *

Obluda nehnutě hleděl strašnýma očima, jakoby vyčítavě.

Kolem hlavy mu hbitě proběhl lesklý hmyz rybenka, Lepisma
saccharina.
Zderad se zachvěl a vybuchl v další akci.
Nezdržujíce se oblékáním, vyzvedli manželé kámen v podlaze,
zakrývající vchod do vlastní krypty, a pak, uchopivše mrtvého ne-
tvora pod pažemi a za nohy, vnesli ho při světle svíce dovnitř.
Byl dosud teplý a vláčný a při transportu kýval hlavou a čertov-
ským jazykem.
Zderad a Sylva položili Skomelného do předem připravené, do­
sud nerozpadlé rakve; Zderad ji přichystal den předtím. Měl už
dávno svůj klíč od hrobky, udělal mu ho cikán Vlk.
Kosti původního obyvatele truhly narovnali kolem obludova těla
a jeho lebku mu dali pod hlavu.
Kolem těla narovnali i docentovy svršky.
Pak nasadili víko.
Podívali se na sebe.
Pomalu se Zderadovi vracel rozum a cit a náhle ho zavalila vlna
nečekaného a neuvěřitelného barbarského triumfu.
Vztáhl ruce nad hlavu a zařval. Jeho hlas se dutě a potvorně roz-
duněl kryptou.
Pak vypukl Zderad v hysterickou směs smíchu a pláče.
Sylva na něj chvíli koukala s údivem.
Ve skutečně vážných situacích mají ženské pravidelně lepší nervy
než chlapi všeobecně vzato; nadto, v našem případě, byla Sylva rusti-

– 221 –
kálně uzemněná, kdežto Zderad byl dekadentní inteligent s různými,
pro přežití zbytečnými, luxusními talenty.
Za chvíli se však Sylva rovněž rozhihňala křečovitým holčičím
způsobem, jaký bychom u dospělé ženy nečekali.
Chvíli se oba hystericky smáli a svíjeli.
Poté si jejich vzrušení našlo jinou cestu a ohnisko.
Padli na rakev a sbydlili.
Jejich objetí bylo barbarsky zuřivé a probíhalo za rachotu a du-
nění.
Bylo to, jako by se podvedený netvor dobýval ven a domáhal se
milosti zženštilým naříkáním.

* * *

Pak vylezli, hodili do krypty koš s hostinou, jakož i všechny biče,

metly a pendreky, zasunuli kámen.
Oblékli se, opatrně otevřeli, sfoukli svíčku, vylezli, zamkli – a pryč.
Na nebi se již blyštěly první hvězdy.
Obloha byla klidná jako průzračná voda.
Hřbitov byl už oficiálně zavřen, i museli přelézt zeď.
Na cestě domů hodil Zderad klíč od hrobky do kanálu.
Hodil tam i svůj „svatební“ prsten.
Byli teď oba podivně, jakoby slavnostně klidní.

* * *

Dorazili domů, vyzvedli spícího Záviška od vdovy Hromádkové a při­

pravovali se.

* * *

– 222 –
Zderad a Sylva se rozhodli pro zabití obludy již po vzájemném do-
znání v parku. Namísto sebe – proč vlastně ne jeho?
Původní nápad s břitvou byl opuštěn, z důvodů čistotnosti.
Zabili obludu v okamžiku pohlavní rozkoše, podobně jako Bu­ckel­
hanes to udělal se symbolickým psem.
Však ho také pokřtil kořalkou na jméno obludy.
Snad v tom byla i tak zvaná sympatická magie:
Zničení tak zvaného voltu, totiž loutky nebo i zvířete, represen-
tujícího živou osobu prý magicky způsobí anebo určí a usnadní zni-
čení osoby voltem představované. Indiáni Střední Ameriky a také
dodnes (i když tajně) Rusové považují přece šílence a mrzáky za
posvátné a nadané magickými silami.
Třeba to ani nebyla taková náhoda.
Někdo to mohl u Buckelhanesa i objednat.
Ve vesnici přece bydleli cikáni.

– 223 –
 Hlava XIX

Začněme třeba trochu historicky.

Již staří Řekové a Římané…
Tedy již staří Řekové a Římané věděli, že řeky mají své osobnosti,
a přisuzovali jim různé bohy.
Tato představa se zachovala i v křesťanské Byzanci: Na mozai-
kách znázorňujících křest Kristův bývá zobrazena mužská postava
s rybím ocasem a trojzubcem, což prý není nikdo jiný než zosob-
něný Jordán.
Řečtí a římští říční bohové byli však vesměs muži, protože pří-
slušná slova pro „řeku“ jsou v obou jazycích maskulina.
Naopak slovanské řeky jsou velmi často ženského pohlaví.
To platí zejména o řece protékající Městem, a každý z nás ví, že
je to tak přesně.
Milý exilový čtenáři, kéž i my bychom opět důstojně a bez tributu
molochovi – ale teď není čas na sentimentalitu –
Naopak v jihovýchodní části země plyne proud, který je povahy
vyloženě mužské.
Byl také mnohokrát opěvován.
Zhusta od Slovanů, a to i od těch, kteří, zdá se, nikdy na jeho bře-
zích nesídlili, což zakládá zajímavý problém, který soudruzi Němci
nemají rádi.
Také od národů jiných, dokonce i od zmíněných Římanů.
Těm ovšem platil za vodu spíše barbarskou.
Nuže, jak všichni víme, tam, kde se tento proud na chvíli obrací
na území čichaslavácké gubernie, leží na jeho březích příjemné, ve­
selé, stoliční maloměsto.
Řeka je zde už pěkně veliká a na svou šířku nezvykle prudká,
takže vlečné čluny, dopravující zboží proti proudu, do země dosud

– 224 –
úpící pod jhem kapitalismu, mohou tu postupovati jen krokem, či
spíše šnečím lezem.
Řeka je zde rovněž spjata alespoň jedním mostem, nebo i dvěma
či snad i vícerem.
Onoho května, dosti dlouho po půlnoci, kdy se rozverné městeč­
ko již počalo ukládat ke spánku po obvyklém veselení, stála na jed­
nom z mostů skupina cikánů.
Zdálo se, že také oni již dokončují svůj „mulatýnyben“ neboli po
česku flám.
Skupině cikánů se, zejména v noci, každý rád vyhne a i osamělý
strážce bezpečnosti si raději zracionalisuje, proč má vlastně jinou
cestu a jiné povinnosti.
Cigoši stojí tedy na mostě a hovoří svým indicky znějícím jazy-
kem: „čogora‑mogora pajtáš“.
Jedna cikánka je do blond, to je vidět i při špatném osvětlení.
Je to zřejmě „i pchárňi“, „bílá“ cikánka, potomkyně bělošských
tuláků, kteří se občas s cikány spolčovali, anebo i jinak vzniklý vý-
sledek mezirasového křížení.
Někde, na př. v Anglii, dnes už ani jiní cikáni nejsou.
Má na zádech ranec a v něm spící dítě – potvory necivilisované
berou děti i na flámy.
Cigoši zřejmě s odchodem nepospíchají. Stojí, zevlují kolem a na
řeku.
Potom se v dálce vynoří konvoj vlečných člunů.
„Už džan,“ (už jdou) praví cikáni.
Ale trvá to ještě asi hodinu, než se první člun šnečím tempem
přiblíží k mostu.
A malou věčnost, než všechny proplují a než se začne poslední
vlak plazit trochu blíž.
Na jednom závěsném člunu zabliká světlo.
Taky na mostě.
Skupina cikánů se shlukuje.

– 225 –
 Na její obě strany vybíhá po dvou mužích, kteří se jaksi rozhlí-
žejí.
Ve středu hloučku je nějaký zmatek. Něco se tam chruje, pak se
zdá, že se tam objímají s tou blond poběhlicí.
„Dža mro Devleske – Sylvije – Dzeradeja –“
Potom všichni jakoby za něco táhnou.
Dolů se spouštějí dva velké balíky a snášejí se na zvolna lezoucí
člun. Lana padají za nimi. Není čas je odvazovat.
Záviš spí tvrdě, cikáni mu dali něco pít. Mají s tím zkušenost.
Poté se cikáni, tiše, bez zbytečného spěchu, ale rychle rozprchá-
vají.
Tímto způsobem asi taky opustili radostnou skutečnost barokní
svatí docenta Skomelného.
Doufám ostatně, že jsem nic neprozradil.
Za těch víc než třicet let na to snad už museli soudruzi přijít.
A stejně jsme to říkali vlastně všechno špatně.
Ale taková nějaká cesta byla otevřena velice dlouho, dlouho
poté, co byla v pohraničí udělána proti imperialistům minová pole
a zavedeni pohraničníci s národně potupnými chodskými psíčky na
klopách.

* * *

Zderad a Sylva jsou tedy venku i se Záviškem.

Utekli nejen před soudruhem Burdou a možnými mstiteli obludy,
ale hlavně před tím, co Burdu, Hamouze, Skomelného a. t. d. pod-
miňovalo a umožňovalo.
Ale jejich první kroky ve svobodném světě budou perné.
Tehdy o nás přece ve svobodném světě věděli mnohem míň než
dneska, kdy si nás ještě pořád pletou se všemi možnými Maďary
a Azerbejdžánci a ti vzdělanější si myslí, že jsme jacísi trpasličí Ru­
sové.

– 226 –
 Ale co si budeme povídat, však to jistě všichni známe.
Nezapomeňme také, že Zderad vlastně ničím není.
Zkažený študent. Mrchopěvec.
I doma nemohli hloupější nebo starší lidi pochopit, že to ale vůbec
nebyla jeho vina.
Což teprv venku.
Mnohem lepší to budou mít soudruzi, kteří se napřed dají od
rod­né strany rozvinout a zdrhnou až poté.
V době naší vyprávěnky jsou však exody tohoto druhu dosud
v budoucnu.

* * *

Odchodem Julia Skomelného zaznamenal český ruch duchovný i du-

ševný značných újem.
Cože to zas kecám?
Ale – to si tak ulevuju.
Docent Skomelný je ovšem vyabstrahovaná fikce, ale materiál,
z něhož byl upleten, dosud pobíhá po tváři této planety.
Dosti často se ze skomelňáků udělali za Dubčeka (a už trochu
před ním – skomelňáci mají dobrý nos) pokrokáři a někteří už ne­
stačili zase včas vycouvat.
A vděčný národ teď věnčí jejich skráň bobkným laurem.
Ale budeme si raději představovat, že u nich došlo ke skutečné
konversi.
Jinak bychom se z toho asi museli zbláznit, a taky bychom tím
hráli soudruhům do noty.
Tělo docenta Skomelného se nikdy nenašlo.
Schovával totiž svoje auto tak mazaně, že na ně přišli až v době,
kdy stopu nemohl vysledovat ani nejbdělejší a nejostražitější lenin­
ský nadpes.

– 227 –
Hledat ho na hřbitově v hrobce rovněž nikoho nenapadlo.
Rozšířila se pověst, že ho vzal čert.
Aby už je vzal všechny!

KONEC

– 228 –
 Redakční poznámka

Román Mrchopěvci, kterýmžto Jan Křesadlo vstoupil do literatury,

vydalo v roce 1984 exilové nakladatelství ’68 Publishers v Torontu
a v následujícím roce získal Cenu Egona Hostovského.
U nás byl publikován nejprve v roce 1990 v časopise Bestseller č. 4
a následně v roce 1999 v česko‑anglickém vydání jako Mrchopěvci –
GraveLarks v nakladatelství Maťa s někdejšími dalšími autorskými
poznámkami pod čarou pro anglofonní čtenáře a s ilustracemi od
autorova syna Jana Pinkavy.
Ve vyladěném anglickém překladu, který vycházel z původního
rukopisu a doplnil některé dříve redakčně snad nedopatřením vy-
nechané věty, pak dílo GraveLarks vyšlo v roce 2015 v nakladatel-
ství Jantar, a to poprvé dle původního autorského záměru ve stylu
krátkých staccato odstavců vnucujícího více stránek – což bylo jistě
nežádoucí pro exilové papírové vydání –, a stalo se určující pro
následná vydání v češtině.
Tato e‑kniha je prvním českým vydáním, které respektuje otcův
původní rukopis a záměrně tak nabízí i osobitý historizující au-
torský pravopis, jakož i erudovaná slova úvah vzdělanecké hlavní
postavy Zderada, která původní redakce místy nahradila populari-
začně lidovějšími obdobami. Zahrnuty jsou též ilustrace i některé
další poznámky pod čarou.
Jde tedy o vydání svým způsobem zásadní, komplexně referen­
ční.

Václav Z. J. Pinkava

– 229 –
 Příloha

S ohledem na značnou pozornost, kterou mezi filology ve světě

vzbu­dila stěžejní řecká óda, budiž zde i v přepisu.

Στᾶλιν ἄναξ, ἄγαμαί σε. Σὺ λευκολίϑῳ ἐνὶ Κρέμλῳ

ἑζόμενος κρατέεις πάντων Ῥώσσων Τατάρων τε
καὶ πολλῶν ἐϑνῶν ξείνων ἀμενηνῶν κράτων.
Ἐν κονίῃ ἕρποντες ϑεόν ὡς εἰσορόωσιν.
Σοὶ δὲ μέγας στρατός ἐστι βροτοκτόνος, ὅς δ’ ἐνὶ χώραις
ἀλλοδαπῶν φορέει ὀϊζὺν καὶ κῆρα μέλαιναν.
Ἄνδρας συλεύουσι βιάζουσίν τε γυναῖκας,
ὡρολόγους γὰρ κλέπτουσιν τοὺς ἄνδρες ἀγαυνοί
ἐν καρποῖς φορέουσι· τὸ γὰρ μέγα ϑαῦμα ἰδέσϑαι.
Ἄλλοι γάρ ῥ’ ἐκάμοντο ἰδυίῃσι πραπίδεσσιν,
σὺ δ’ ἐλϑὼν αἱρεῖς ὅτι τοι κράτος ἐστὶ μέγιστον.
Χεῖρας βεβριϑὼς παμπόλλοις ὡρολόγοισιν
ἑζόμενος ὁράας χρονοδείγματα κύδεϊ γαίων.
Πάντες δειδιότες κυνέουσι πόδας τε πυγήν τε.
Αὐτὸς γὰρ κρατέεις· ἢν δή τινας οὐκ ἐφίλησας
πέμψας Σειβιρίην εἰς λάγερα ᾗ ψύχωνται
δεσμοῖσι στυγεροῖσι δεδημένοι ἠὲ ϑάνωσι.
Ῥωσσιακῆς γαίης πάντες ῥ’ ἄνδρες τε γυναῖκες
εὐχόμενοι στυγέουσιν ἐπεὶ ϑεός ἐσσι μέγιστος.
Ἠέλιον δ’ αὐτόν φασιν σόν τ’ ἔμμεναι ὄμμα
καὶ Στάλινος πορδήν φασι ψολόεντα κεραυνόν.

– 230 –
Jan Křesadlo
Mrchopěvci

Ilustrace Jan J. Pinkava

Na obálce busta Jana Křesadla od Jana Pinkavy
Redakce Václav Z. J. Pinkava
Technická redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 28. 7. 2023

ISBN 978‑80‑274‑3182‑3 (epub)

ISBN 978‑80‑274‑3183‑0 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑3184‑7 (prc)