Duchové Šumavy

Pašerácké drama z roku 1946

Martin Sichinger
Znění tohoto textu vychází z díla Duchové Šumavy tak, jak bylo
vydáno nakladatelstvím 65. pole v Praze v roce 2012. Pro potřeby
vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§
Text díla (Martin Sichinger: Duchové Šumavy), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 23. 4. 2021.
 OBSAH

DÍL PRVNÍ Infiltrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

Lorenzova mašina. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Rupertův odkaz. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
Reicinova pokladna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Ďáblova voda. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
Frankův archiv. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Körberův batoh. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
Hitlerovy dárky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
Lutherova hora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
Královský prales. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
Müllerův prach . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
DÍL DRUHÝ Vyšetřování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
Steinerova ruka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77
Belzebubův zmatek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
Tremlova pila. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
Fachmanův kočárek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
Heinrichova šance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
Tátova obálka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
Honzova známost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
Pockova lest . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
Německá dýmovnice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135
Kranzova pistole. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145
Tátovy úspěchy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
Steinerův plán. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156
Žatecký koláč. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
Pohlův foťák. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172
Honzův výstřel. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178
Dorlin tanec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182
DÍL TŘETÍ Dosídlení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186
Moserovi správci. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
Müllerova krev. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192
Pytlácká nemocnice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197
Obrův oblek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206
Pražské párky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212
Ďáblův drát. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220
Úřední befel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227
Tato kniha je věnována panu Františku Kadochovi
k jeho osmdesátým narozeninám –
za stovky příběhů, které přinesl z hor.
DÍL PRVNÍ
Infiltrace
 Lorenzova mašina

Steiner vešel na služebnu. Na sobě měl tmavý kabát, na jehož ru-

káv se ani nenamáhal natáhnout pásku s písmenem N. Do odsunu
nemusel, sklárny ho na seznam specialistů napsaly hned první den.
Obvykle by pozdravil Grüß Gott, dnes jen něco zahuhlal a po-
stavil na Honzův stůl kovovou bedýnku s dvěma kotouči, čtyřmi
plochými tlačítky a nápisem Lorenz.
„Co to je?“ zeptal se Honza.
„Drátofon. Nemlich to samý co magnetofon, akorát se zvuk na-
hrává na drát.“
„Funguje?“
„Jasně, že funguje! Je to německá mašina, žádnej americkej drek!“
„Proč mi to nesete až dneska? Nahrávací technika se měla ode-
vzdávat minulej měsíc!“
Steiner nestačil odpovědět. Z ulice se ozval zvuk motoru a z tma-
vého volkswagenu, který partyzáni v Prachaticích zabavili Němcům,
vystupoval v nové uniformě SNB Honzův přímý nadřízený, Pšenička.
Honzu napadlo, že se Steinera musí zbavit. Sáhl po dalekohledu
a vyhlédl z okna.
Vysoko nad lesem se vznášela poštolka.
„Je tam,“ pronesl tajemně.
„Co máš v merku?“ divil se Steiner.
„Poštolku. A viděl jsem ji už včera.“
„Já taky.“
„To rád slyším, že jste ji taky viděl.“
„Proč?“
„Protože mi přinesete dalekohled. Ten jste měl už taky odevzdat.“
„Honzo, ale já…“
„Seberte se a jděte. Do večera ho tady chci mít.“

–9–
 Steiner něco německy zamumlal a vydal se ke dveřím.
Honza odložil dalekohled.
Tenhle trik na skopčáky vždycky zabral.

Pšenička se uvelebil na židli proti Honzovi. Nová zelená uniforma SNB

s tmavě červenými nárameníky se šila podle střihu anglických battle­
dresů a nosila se k ní černá kravata. Látkový pásek všichni proklínali –
starý kožený, na který se dalo zavěsit pouzdro s pistolí, byl stokrát lepší.
„Dáte si kafe?“
„Máš kafe? Zabavený pašerákům?“
„To zrovna ne, ale kafe mám.“ Honza přelil vodu z vědra do kon-
vice a postavil ji na kamna.
„Jak jde odsun?“
„Dneska poslední várka, a máme Němčoury z krku. Totálně re-
zignovali, všichni chtěj do odsunu, maj strach, že ten jarní bude
směřovat do ruský zóny, vážně to vodsejpá.“
„Jenže s pašerákama jsi vůbec nepohnul. Tohle přišlo z Prahy.“
Podal mu složený papír. „Někdo to poslal k nám, na ústředí národ-
ních socialistů.“

Věc: Inkompetence strážmistra Jana Firmana 

 
Přestože je synem slavného finance Jana Firmana, který doká-
zal před válkou pochytat bandu pašeráků a zničit černou dílnu
výrobců sacharinu, je jeho syn Jan tak neschopný, že si pašeráci
z Vimperka udělali hotový ráj.
Pašeráci Kilián Nowotný, Herbert Kranz a Johann Ascherl
přenášejí rodinné dokumenty, směnky, dlužní úpisy, poslední
vůle a historické dokumenty. Jejich posledním velkým úlovkem
je středověká kronika města.
Je s podivem, že v tak mladém věku může Jan Firman zastá-
vat funkci strážmistra.

– 10 –
 A připomínám, že jde o člověka, který nebojoval proti nacis-
mu, ale během totálního nasazení v Německu podával obdivu-
hodné pracovní výkony.

Dopis byl psán na stroji a byl samozřejmě bez podpisu.

„Poslal to Vlasák, minulej měsíc jsem ho vyhodil. Myslí si, jak je
chytrej, pitomec…“
„Copak se těch pašeráků nemůžeš zbavit?“
„Jak? Každej má svůj úsek hranice, o kterým ví všechno. Po válce
odešli do Bavorska, ale šumavský lesy jsou jejich obživa. Ty nikdy
ze Šumavy neodejdou.“
„Honzo, lidi na ministerstvu musí vidět, že je hranice neprostup-
ná a města v pohraničí chráněný, jinak Šumavu nikdy neosídlíme!
Musíš jednoho z nich chytit!“
„Dneska k ránu jsem chytil Kurta Plicku.“
„Plicka je ti na nic, toho nikdo v Praze nezná.“
Kdepak, Pšenička nepřijel, aby ho chválil. Ti nahoře přijedou
vždycky jen proto, aby se zeptali, jak je možné, že jste nějakou věc
nechali zajít moc daleko.
„Přivez jsem ti posilu.“
„Doufám, že to není Slovák.“ Honza se bál dalšího militantního
katolíka, který bude vykládat, že za Tisa nebylo všechno špatný a že
my tady v Čechách nedokážem bez Pána Boha ani nabít pistoli, aniž
bychom si přitom neustřelili půlku hlavy.
„Jen klid, toho kluka znáš, je odsud. Oskar Hirsch.“
„Oskar? Ten měl prej na severu úžasný výsledky.“
„Pár věcí mu vyšlo.“
„Kde je?“
„Šel se najíst.“ Pšenička si poposedl a v tu chvíli spatřil drátofon.
„To je konečně úlovek! No vidíš! Tyhle krámy shání ministerstvo
vnitra po celý republice.“
„Proč?“

– 11 –
 „Na výslechy a odposlechy.“
„To se budou používat mašiny, který jsme zabavili odsunutejm
Němcům?“
„To si piš, že jo. Kde bysme je taky vzali? Přece si je estébé ne-
bude vyrábět sama? Zrovna tyhle udělátka od Lorenze jsou slušný.
Seberou se Němcům a je to.“ Povzbudivě se na Honzu usmál. „Kde
jsem to přestal?“
„Mluvil jste o Oskarovi.“
„Potřebuju, abys ho dostal nahoru k pohraničním praporům
SNB.“
„Jak?“
„Něco vymyslíte.“
„Proč ho tam máme dostat?“
„Protože komunisti z vojenský rozvědky chtěj do Bavorska do-
stat český agenty. Pod Reicinem si za státní prachy budujou vlastní
zpravodajskou službu a ta se k tomu chystá pohraniční prapory
využít. Jediná šance, jak tomu zabránit, je přinést důkaz o tom, co
prapory SNB vyváděj. Financům zatápěj, civily pronásledujou až za
hranici. Musíme mezi ně dostat aspoň jednoho člověka.“
Takže mám nahoru infiltrovat svého spolužáka, pomyslel si Hon-
za udiveně. Neměl nejmenší představu, jak to udělá.
„Dávej na Oskara pozor. Hlavně pomalu a vopatrně. Na něco
přijdete. Když tak se poraď s tátou, ten zná hranici jak svý boty.“
Honza se vzmohl jen na to, že přikývl a dopil kafe.

– 12 –
 Rupertův odkaz

Oskar vypadal starší, než si ho Honza pamatoval. Přes uniformu

měl navlečený maskovací přehoz tarnschlupjacke, který za války
používaly Waffen‑SS a který se po válce často nosil.
Jako kluci spolu chodívali sáňkovat na louky za hřbitovem. Pat-
řívali každý do jiné party, ale jedno odpoledne u hřbitova se dali do
řeči o tom, co dělají tátové.
Mohli bysme se na hranici kouknout sami.
Bylo jim dvanáct, došli po svých až k Černé hoře nad Kvildou,
k bílomodrým bavorským pohraničním sloupům, a cítili se jako
králové hranice. Cestou zpátky si v lese rozdělali oheň a uvařili
čaj z jehličí. Když se před nimi v zasněžené krajině objevila světla
Vimperka, Hirsch povídá: Víš, že píšu knížku?
Jo? A o čem?
O pokladu v tajný chodbě hluboko pod městem, kterej najdou dva
kluci.
Ty jo! Dáš mi ji přečíst?
Možná, až ji dopíšu.
Ale nikdy ji Honzovi neukázal. Možná ji ani nedopsal. Nebo přijel,
aby ji dodělal teď.
„Kde budeš bydlet?“ zeptal se Honza.
„Pořád přemejšlím, že se mrknu na byt, co nám zabrali Němci.“
„Tam radši nechoď.“
„Tys tam byl?“
Honza přikývl. „Po válce jsem byty kontroloval všechny. Vypadá to
jako u nás, když jsme se vrátili z protektorátu – trouba prasklá, náby-
tek rozkradenej a zdi tak začouzený, jako by si skopčáci rozdělávali
oheň přímo v obejváku a posílali do reichu signály, jak jsou tady spo-
kojený. Můžeš se ubytovat ve Hvězdě, než seženem něco slušnýho.“

– 13 –
 „Tak já budu doma spát v hotelu,“ zasmál se Hirsch. Pak sáhl do
kapsy a podal Honzovi svoje dokumenty. „Bude lepší, když budeš
mít moje papíry v pořádku. Do sboru přicházej lidi odevšad, co?“
„Já už zažil Slováka, co tvrdil, že lítal v Anglii, a pak se ukázalo,
že sloužil ve wehrmachtu a podílel se na vyhlazení Lidic. Potom tu
byl kluk z Liberce, co utíkal před dětma – sháněly ho tu už tři dcery
a na cestě vlakem byla i čtvrtá.“
„Ještě mám tohle.“ Hirsch vytáhl na stůl německou pistoli P‑38.
„Abysme to nějak zkompletovali.“
„Tu si zatím nech.“
Hirsch schoval pistoli. „Prej jsi byl za války nasazenej v říši.“
„Jo, v Mnichově. K podmořskejm kabelům se letovaly kovový
plátky, takový růžice, pájelo se to do cínu.“
„I za náletů?“
„Jo. Loni v květnu jsem si dal žádost k finanční stráži, ale převe-
leli mě k četníkům.“
„Pšenička ti asi řekl, co nás čeká.“
„Jo.“
„Mohli bysme to udělat přes německý pašeráky.“
„Jak to myslíš?“
„Až si nějakej z nich přijde do města vyzvednout paš, můžem ho
honit tak nešikovně, že padne do rukou nějakýho pohraničníka, co
si tady chce udělat jméno.“
„To není špatnej nápad, má jen jednu slabinu.“
„Jakou?“
„Žádnej pašerák sem už nepřijde.“
„Proč ne?“
„Není pro co.“
„Ale je, všude po republice se pašeráci vracej pro všechno, co
Němci na poslední chvíli schovali po barákách nebo zakopali na
zahradě, a mají úplný žně.“

– 14 –
 „Jenže tady jsme všechno zajistili. Továrníci a boháči odešli
s Američanama loni na jaře, majetek jim kompletovaly a odvážely
americký jednotky. A nic tu nenechaly, tím jsem si jistej. Navíc jsem
dneska ráno chytnul Kurta Plicku.“
„Dostals ho na udání?“
„Jo. Šel pro paš do bytu po Rupertu Steinbrenerovi.“
„To byl syn majitele tiskárny, co padl v Bělorusku, co? Páni! Pro
co Plicka šel? To musel bejt úlovek!“
Honza sáhl do kapsy a podal Oskarovi obálku s razítkem Tiskár-
ny Johann Steinbrener, Vimperk.
„Nech mě hádat… Prachy? Dolary?“
„Ne.“
„Tak dlužní úpis? Nebo směnka?“
„Kdepak.“
„Šeková knížka?“
„Taky vedle.“
„Tak poslední vůle? Nebo patenty, co si před válkou podávali
tiskaři a skláři?“
„Samá voda.“
Hirsch otevřel obálku.

Vánoce 1943, 40 km od Minsku

Můžete za mne svíci zapálit,

ať ve tmě tmoucí Bůh dá světlu tomu
sílu sdělit, aby se nebáli,
kdo bloudí nocí. Navrátí se domů.

Můžete za mne svíci zapálit,

ať utěší vás v tomto těžkém čase
Pán, abyste vše dobře přestáli
a prošli tmou, než shledáme se zase.

– 15 –
 „To je hnus!“ vztekal se Hirsch. „Rok po válce se pašeráci vypra-
vujou přes hranice, aby nosili básně o tom, jak náckové bojovali na
východní frontě?!“
„Jo, a to dokazuje, že tu žádný poklady nejsou.“
„Musíme to s tou infiltrací vymyslet jinak.“
„Nejspíš jo.“ Honzu napadlo, že vůbec nechce mluvit o infiltraci.
Nějakou oklikou se toužil dostat k tomu, jaké to bylo, když bývali
kluci. Jenže mu scházelo kouzelné slovo, kterým by se do těch dní
dokázal vrátit.
Najednou si vzpomněl, jak jednou hajnému v Klášterci ukradli
bramborovou kořalku. Svezl je na voze, měl jich pár pohozených na
seně a oni mu jednu šlohli.
Chutná to jak holubí chcanky, prohlásil Oskar, když se napil na
skále nad Volyňkou.
Holubí chcanky, to je heslo, které jsme používali, když se nám
něco nezdálo.
Jenže jak by nám pomohlo teď?
A pak ho něco přece jen napadlo. Nebyly to holubí chcanky, ale
taky to neznělo špatně:
„Nechceš se mrknout, jak lifrujem Němce?“
„Jasně že chci,“ přikývl Hirsch.
Zdvihli se od psacího stolu.

Zástup byl rozdělen do dvaceti řad po třiceti lidech. Každá řada

představovala jeden vagón. Obvykle odjíždělo dvacet vagónů, na
břehu Volyňky čekalo pod Honzou asi šest set lidí. Stáli mlčky, otu-
pěle, jako drolící se hliněná armáda.
Už nebudou vyřvávat, že Vimperk patří Němcům. Už nebudou
tleskat, zpívat a zářit nadšením, jako když v září 1938, těsně po tom,
co máma umřela a Honza s tátou museli odejít, vtáhla do města
zelená armáda. Ty zarostlé, povykující výrostky s klacky a zbraně-
mi na vozech tažených koňmi vítali místní Němci s nadšením, jako

– 16 –
by se tu zjevil čtrnáctiletý Hitler, pubertální pacholek z lesů nad
městem, a přišel jim zvěstovat, že jejich město bude zase německé
a Češi odtáhnou a stanou se protektorátními otroky.
Tihle všichni tleskali a provolávali slávu.
Berta stála na konci řady vpravo, drobná šedivá žena, která jim
zničila byt a rozprodala všechno, co schovali – i všechny máminy
kresby, všechno její krásné sklo.
„Honzo?“ ozval se Steinhausl.
Honza se otočil od okna.
Steinhausl byl padesátiletý chlap s hranatým obličejem a posta-
vou řezníka. Měl tak velké ruce, že když se opřel o stůl, hrozilo
nebezpečí, že všechno, co na něm leží, sletí na podlahu. A bylo toho
hodně, Steinhauslův stůl byl zavalený vkladními knížkami, cennými
papíry a dokumenty. Všude po místnosti stály muniční bedny, které
původně sloužily wehrmachtu k dopravě ručních granátů a teď byly
až po okraj nacpané radioaparáty, dalekohledy, psacími stroji, ale
i umělými sladidly, nitěmi, cigaretovými papírky, gumami na prá-
dlo, hřebeny a jehlami do šicích strojů. V kovové bedně s nápisem
US Army leželo šest pistolí, dva samopaly a čtyři granáty. O zeď se
opíraly dvě mannlichovky a pár vzduchovek.
„Berta se zapsala jako specialistka,“ oznámil mu Steinhausl.
„Cože?“
„Jo, aby nemusela do odsunu, uvedla se jako návrhářka skla.“
„Vy jste ji vyškrtl?“
„Někdo to udělal už přede mnou.“
„Kdo?“
„Nevím, nestíhám to všechno zjišťovat, mám fofr a bojím se, že
mi ty seznamy Američani omlátěj o hlavu.“
Steinhausl přeháněl, protože si vedl výborně. Organizaci odkoukal
od Američanů a za odsun dostal okresní výbor pochvalu, takže si to
Steinhausl posichroval na všech stranách – komunistům v Prachati-
cích se líbilo, že Němce lifruje raz dva, a Američani měli rádi pořádek.

– 17 –
 Základní jednotkou odsunu byla rodina, která se musela zkom-
pletovat. Neúplné rodiny by Američani nepřijali, báli se, že jim v je-
jich zóně zůstanou desetitisíce žen, které nedokážou uživit své děti.
„Starej Kraus neuvedl, že je elektrikář, vydával se za svýho brá-
chu, co dělal na pile, a já ho málem odsunul. Mezitím národní správ-
ce zjistil, že má ve sklárnách jedinýho elektrikáře, kterej je věčně
namol, přihnal se a Krause vyreklamoval. Kraus řval, že vykope
granáty a vyhodí sklárnu do vzduchu.“
„Voni nechtěj zůstat?“ divil se Hirsch.
„Ne, specialisti musej zůstat, i když nás na kolenou prosí, abysme
je zařadili do odsunu.“
„Tohle je poslední transport ze Šumavy?“
Steinhausl přikývl. „Pak přijedou Rumuni a bude se otevírat
pomocná škola. Aspoň do ní nacpem děti německejch specialistů.“
„Mluví česky?“
„Ani slovo. A doučování němčiny je zakázaný, to musíte kontro-
lovat.“
„Kolujou nějaký fámy?“
„Mezi Slovákama se šušká, že je vláda vyzvala k návratu na Slo-
vensko. Jen co se zbavíme Němců, vyhlásí si Slováci samostatnost
a my všechny, co zůstanou, nacpem do sběrnejch táborů po Něm-
cích.“
„Jako že si na skopčákách trénujem vodsun Slováků?“
„Jo.“
„To je dobrý.“
„A pak je tu fáma, co už není fáma.“
„Jaká?“ zeptal se Honza.
„Příští tejden dorazí cikáni.“
„Kam?“
„Do baráků, co pro svý dělníky postavil Steinbrener.“
A je to tady, pomyslel si Honza. Šeptalo se o tom celé měsíce
a najednou to byla pravda – místo Němců dostanem cikány.

– 18 –
 „Takže se zničí Steinbrenerovo dělnický baráky?“
„Jo. Za á je postavil německej továrník a za bé tudy vede silnice
na Pasov, jediná cesta z vnitrozemí na západ. Nejspíš ji zavřou.“
„Jak by ji chtěli zavřít?“
„Gottwald napsal dopis ministrovi vnitra o uzavření celý Šumavy.“
Honza tázavě pohlédl na Hirsche, protože mu vrtalo hlavou, jak
by mohl Gottwald zavřít Šumavu, jenže Hirsch se sehnul k bedně
a vytáhl foťák, který Němci ukradli Pohlovi, židovskému majiteli
místního fotoateliéru.
„Na tenhle foťák jsme se chodili koukat jako kluci, stál za výlo-
hou, pamatuješ?“
„Jo.“
„A tady je ten, kterým nás fotil ve škole!“ Z krabice vytáhl přístroj
a obracel ho v ruce. „To je vážně divný, zabavovat foťák, kterým nás
fotil na školní fotku. Ale stejně si ho nechám.“ Hirsch ho strčil do
kapsy a Honza se otočil k oknu.
Berta se posunula v řadě, sundala šátek a vytáhlý voják jí na
hlavu nasypal bílý prášek. Měli by odvšivovat vás, řekl při prvním
odsunu starý Fürst, ale nikdo mu nerozuměl. Koneckonců, odvšivo-
vání byla jen záminka, aby vojáci z místních posádek mohli vydělat
na šmelině s DDT.
Drobné bílé tečky pokryly nakrátko ostříhané šedivé vlasy. Berta
zatřepala hlavou a natáhla si šátek zpátky.
V tom okamžiku ho poznal.
Byl to mámin šátek.
Stál bez hnutí u okna a přál si vidět, jak Berta odevzdává to, na
co byli všichni Němci tak hrdí, svou Sparbuch – vkladní knížku.
Zástup se pohnul a Berta s ním. Nikdo jí už nic nenamlouvá, jako
se to dělávalo při prvních odsunech, které se maskovaly jako pomoc
při sklizni na Ukrajině.
Za chvíli se vydá na nádraží a na Černém Kříži opustí tuhle zem.
Z Pasova vyrazí do Heidelbergu, Řezna nebo Augsburgu. Napakuje

– 19 –
se do táboru UNRRA, mezi miliony uprchlíků, bude žít z balíčků
Spojenců a Skandinávců a Červený kříž jí pomůže najít práci ku-
chařky v nějaké vesnické škole, kde bude tvrdit, že s nacismem
neměla nic společného, nikdy nikomu neublížila a nikdy nevěděla
o ničem, co se dělo.
Chtěl bych ji vidět v dobytčáku. Chtěl bych vidět, jak s ní vlak
přejíždí hranici.
Teprve potom snad budu mít klid.

– 20 –
 Reicinova pokladna

Táta otevřel dveře a odšoural se do kuchyně, zatímco se Honza

sehnul, aby si zul boty. Ramenem zavadil o skříň, ze které vypadla
mannlichovka. Táta ji vyfasoval v roce 1922, byla to válečná výroba
ze zbrojovky v Brně, a už když ji táta dostal, byla pěkně otlučená.
Ale nemysli si, tendle kvér není špatnej, říkával. Právě s ní bránil před
válkou hranici na Bučině proti ordnerům.
Po Mnichovu ho přeložili do protektorátu ke Starým Prachati-
cím, kde hlídal protektorátní hranici a kontroloval, jestli babky ne-
nosej o dvě vajíčka víc, než nařizoval Heydrich. Po válce se vrátil do
Vimperka, ale místo na hranici ho poslali do důchodu, jako většina
finančáků měl těžké revma a v padesáti byl pro službu odepsaný.
Na stole ležel rendlík, ve kterém si táta dělal míchaná vajíčka.
Plotna byla spálená a ušpiněná. Na polici stála ošatka s žitným chle-
bem; s tím dobrým chlebem, který mívali před válkou, ale neměl
nic společného.
„Co je novýho?“ zeptal se Honzy.
„Mám posilu – mladýho Hirsche.“
„Je moc vysokej, toho ti hned vodbouchnou.“
Táta měl rád malé chlapy. Před lety ukazoval Honzovi fotku finan-
ců z Českých Žlebů a všichni na ní byli malí, sotva metr pětašedesát.
Tohle je jednotka, jaká má bejt – samí drobní šikovní kluci. A tady
je Pešek, ten je z nich nejmenší a nejlepší.
Pešek byl nejslavnější financ Šumavy. Jednou sám za noci zastavil
pět pašeráků s vozem soli a donutil je jet rovnou na stanici. Když ho
pašeráci uviděli na stanici ve světle, do jednoho vykládali, že kdyby
věděli, že je vede takovej prcek, ještě v lese by s ním zatočili.
„Kubiš s Gabčíkem taky nebyli obři, a co dokázali!“
„Jo, jasně, tati.“

– 21 –
 „Dáš si čaj?“
„Dám.“
Táta nalil Honzovi čaj.
„Stavil se tu Pšenička. Prej tě hledal na stanici.“
„Šli jsme se kouknout na odsun.“
„Viděl jsi Bertu, jak táhne?“
„Jo.“
Táta se odmlčel, zavřel oči, něco si mumlal sám pro sebe a Honza
uslyšel jen slovo Berta.
„Nemůžeš tu zatracenou Němku pustit z hlavy?“
„Neříkal jsem Berta.“
„Ne? A co jsi říkal?“
„Beran.“
„A co s Beranem?“
„Beran, to byl ministr!“ povzdychl si táta. „Celý finanční stráži
chtěl nakoupit čézety.“
„Všichni věděli, že má rád Strakonice a nechce, aby fabrika zkra-
chovala.“
„Ba ne, kamaráde, Beran to s náma jako jedinej myslel dobře.
Tomu ty nemůžeš rozumět.“
Honza pokrčil rameny. Berana si moc nepamatoval, ale přišel mu
jako dobrý duch, který chtěl pro tátu kdysi něco udělat.
Táta seděl v křesle se zavřenýma očima a nejspíš myslel na ná-
vrhy, které ministr Beran předkládal v parlamentu.
„Co mi chtěl Pšenička?“
„Varovat tě.“
„Před čím?“
„Chystá se sem trofejní oddíl.“
Honza byl tak unavený, že i kdyby mu táta řekl, že se do Vimperka
chystá na návštěvu prezident Beneš, nic by to neznamenalo. Mraky
za oknem se podobaly polštářům, ale nepluly k jeho hlavě, říjnový
vítr je odháněl na východ.

– 22 –
 „Jakej oddíl?“
„Na severu loni zřídili speciální skupinu OBZ. Velel jí kapitán
Dovara a byla podřízená Reicinovi, náměstkovi ministra vnitra. Pa-
třili k ní gauneři, který hned poslali k soudu. Podporučík Smetana,
kupříkladu, zabil kolem osmdesáti Němců, jen tak.“
„Hm.“
„Stejně to prosáklo a letos na jaře ji poslanci zrušili. Pak byl chvil-
ku klid, ale hned po volbách založil Reicin zvláštní trofejní oddíl.
Velitelem je kapitán Kilián.“
„Kilián? To si děláš legraci?! Jmenuje se jako náš král hranice!?“
„Jo, jmenuje… Štábní kapitán Ladislav Kilián. Rozkazy dostává
jen od Reicina. Jsou tajný a díky nim Kilián získává z pohraničí
šperky, vzácný dokumenty, obrazy, peníze, který Němci při odsunu
zakopali…“
„Co s nima dělaj?“
„Všechno, co Kilián najde v pohraničí, vozí do Reicinovy kance-
láře na generálním štábu na Vítězným náměstí nebo do Reicinovy
vily v Bubenči. Jsou to věci za desítky milionů korun. Pamatuješ
si, jak Beneš tvrdil, že konfiskace majetku Němců bude sloužit
k odškodnění Židů a obnově země po válce? Jenže skončí u Reicina
v pokladně. A teď se Kilián chystá sem.“
„Do Vimperka?“
„Jo. Máme tady něco cennýho – ve městě nebo někde poblíž.“
„Jenže tady nic není,“ vydechl Honza.
„Ne? A co fabrika na Františkově?“
Ve Františkově byla podzemní továrna na messerschmitty, kte-
rou na přímý Hitlerův rozkaz přestěhovali z Mnichova a Straubingu
na Šumavu. Údolí Františkova, sevřené ze všech stran hustými smr-
kovými lesy, bylo posledním místem, u něhož nacisté doufali, že je
kryto před spojeneckými letadly.
„Tati, Františkov je pohádka pro děti. Montovali tam kabiny
do stíhaček, nic víc, kolik fám jsme tu už měli…“ Honza byl na

– 23 –
Františkově snad už stokrát. Jednou tam hledal stůl, na kterém se
podepisovala mnichovská dohoda. Na vlastní oči ho vidělo sedm
Vimperáků, kteří tvrdili, že je prosáklý krví a potažený kůží zavraž-
děných Čechů. Nakonec se ukázalo, že to byl stůl z hospody v Lipce
a ležela na něm stažená srnka, kterou chytili pytláci.
„No, jak myslíš. Pšenička ti tu nechal tohle, nechtěl to tahat na
stanici. Máš si to přečíst.“
Táta vytáhl složený papír a podal ho Honzovi.

KVALIFIKAČNÍ LISTINA

Ladislav Kilián se narodil v Praze v listopadu 1922, takže byl o půl

roku mladší než Honza. Jenže na rozdíl od Honzy už v roce 1942
bojoval u Buzuluku, kde mu střela dum‑dum zasáhla levé předloktí.
Dvakrát obdržel Československý válečný kříž, medaile za chrab­
rost a ruské vyznamenání za odvahu.
A hodnocení, která získal, byla nejlepší, jaká kdy Honza viděl.

Logické uvažování přesné. Společenské vystupování vynikající.

Součástí dokumentů byl taktéž:

ZÁZNAM O PŘEZKOUŠENÍ POVŠECHNÉ TĚLESNÉ ZDATNOSTI

Hned první disciplínou byl Pochod.

„Patnáct kiláků za hodinu a tři čtvrtě?! To je šéf trofejního od-
dílu?“
„Jo.“
„Pracuje pod Reicinem a chystá se do Vimperka?“
Táta zachmuřeně přikývnul.
Běh na tři kilometry zvládl štábní kapitán Ladislav Kilián za
devět minut padesát jedna vteřin a dostal maximum padesáti bodů.

– 24 –
 Jediné, za co si připsal jen dvacet bodů, byl granát.
„To háže s tím prostřeleným předloktím?“
„Ne, prostřelený předloktí má na levý ruce, je pravák, takže si
nemusíš dělat naděje, že by včas nevytáhl pistoli.“
„Nemůžou bejt ty výsledky zfalšovaný?“
„Že by někdo falšoval výsledky v kvalifikační listině, o tom jsem
teda neslyšel.“
„Co tady může hledat?“
„To se nedozvíš, dokud ti to neukradne.“
„Co mám dělat?“
„Nic. Neprozraď, co o něm víš, sleduj ho a přitom se snaž chytit
nějakýho krále hranice.“
„To je fakt,“ uklidnil se Honza. „Nowotnýho, Ascherla ani Kranze
ten náš slavnej Kilián nechytne. Co o nich může vědět?“
„Nic.“ Táta vstal a poklepal Honzu po zádech. „Pašeráci ho zají-
mat nebudou. Ale ty si musíš vylepšit reputaci.“
„Co s tím papírem mám dělat?“
„Radši ho spal.“
Honza otevřel dvířka od kamen a hodil papír dovnitř. Dvířka
nechal otevřená a sledoval, jak Kvalifikační listina hoří.
Táta má pravdu. Jestli je tu něco cenného, budou o tom jako první
vědět naši slavní pašeráci.
Nowotný, Ascherl, Kranz.
Třeste se, králové hranice!

– 25 –
 Ďáblova voda

„Vy jste Ascherlová?“ zeptala se úřednice.

Dorla přikývla.
„Máte nějaké dokumenty?“
Dorla jí podala pas.
V kanceláři ještě pořád visel pach těch, kteří tu seděli před ní.
A nebyl to pach místních, kteří byli cítit kravami a smolou, ale
uprchlíků, kteří smrděli potem a špínou.
„Jinou fotku nemáte?“
Dorla zavrtěla hlavou.
„Jste z Kaltenbachu, že ano?“
Dorla přikývla. Věděla, že fotky z Kaltenbachu pozná každý.
Dělával je starý Schweigl, který si před válkou na Kaltenbachu
pořídil první fotografický aparát a založil si živnost, o které nikdo
předtím neslyšel – průkazní fotograf.
Focení probíhalo tak, že Schweigl posílal jednoho po druhém
ke zdi v kuchyni, aniž mu došlo, že jim nad hlavou visí nádobí. Na
temeni hlav pak lidem trůnily lžíce, hrnky, dokonce i kafemlejnky.
Finančáci pak při kontrolách věděli svoje:

Kamaráde, ten průkaz je padělanej!

Jak nemáš na hlavě kafemlejnek, nejseš z Kaltenbachu!

Úřednice se na něco zeptala, ale Dorla jí nerozuměla, protože si

ještě nezvykla na místní nářečí. Každé údolí Šumavy mělo vlastní
dialekt a vlastní slova. Třeba řepě se na Kaltenbachu říkalo Dorsche,
což všude jinde znamenalo tuřín. Odsud měli kaltenbachští pře-
zdívku Dorschteref – řepohrab.
„Ptala jsem se, jestli žijete jen s otcem.“

– 26 –
 „Ano. Oba mí bratři padli předloni v dubnu.“
„Máte v Bavorsku nějaké příbuzné?“
„Už ne.“
Ještě před měsícem psala její sestra Anna, že možná dostane
práci. A před dvěma dny se dozvěděli, že zemřela na tyfus.
„Odešli jste sami?“
„Ano. Letos v červnu.“
„Takže žádný dokument z české strany o odsunu nemáte?“
„Ne.“
„Bydleli jste v Kaltenbachu?“
„Ano.“
„Dokončila jste nějaký kurz?“
„Ne.“
Na to, aby si udělala kurz zdravotní sestry, by musela dojíždět do
Waldkirchenu a tam by všichni poznali, že je česká Němka.
„Na poště ve Freyungu se uvolnilo místo. Hlásí se osm uchazeček.
Mluvilo se o jízdním kole, ale podle všeho na něj nejsou peníze.“
Tohle byla dobrá zpráva. Bez kola to ostatní nejspíš vzdají. Kolo
mělo nesmírnou hodnotu, protože odsunutí Němci museli kola
nechat v Čechách.
„Znáte samoty nahoře nad Finsterau?“
Přikývla. Heinrich ji bral s sebou, když před válkou pašoval do
Čech cukerín.
„Tohle podepište a sem napište vaši adresu.“
Dorla nejistě sáhla po tužce. S otcem měli od starého Nigla slíbe-
nou hájenku, ale přespávali v seníku v lese, protože Nigl v hájence
nechával uprchlíky. Chtěl vydělat, dokud to šlo.
Sevřela tužku a napsala: Julian Nigl hájenka Wistlberg, Frank­
hof 2, Finsterau, pošta Freyung, Bavorsko.

V ulici k náměstí se objevil proud uprchlíků, Dorla sklonila hlavu

a vrazila do ženy, která nesla v košíku čerstvě nasbírané houby.

– 27 –
Určitě byla místní, tvářila se znechuceně: Co tu všichni chcete?!
Vždyť ani nejste Němci!
Pro ni, pomyslela si Dorla, jsem odpad, který navěky zničí cha-
rakter čisté rasy. Jsem česká Němka, musím se schovávat v lesích,
jinak si o mně budou místní notovat píseň, kterou znali staroused-
líci v celém Bavorsku:

Schick sie zurück in der Tschechoslowakei,

Herrgott, mach uns von dem Gesindel frei.

Jsem Gesindel, pomyslela si znovu. Jakmile zástup uprchlíků

zmizel, vrátila se na náměstí.
Za dřevěným pultem, na kterém stály pytlíky s kořením a lahve
s nálevy, seděla šedovlasá stařena.
Tohle bude Pauline Tobisch, porodní bába, kterou odsunuli ze
Šindlova a pro niž táta pašoval do Čech léky.
„Grüß Gott.“ Cítila se nesvá, stála před ženou, která ji přiváděla
na svět. „Potřebovala bych mast na revma.“
„Stalo se tátovi něco?“
„Strom mu rozsekl nohu pod kolenem,“ zašeptala Dorla a doufa-
la, že si to Pauline nechá pro sebe.
„Až na kost?“
Přikývla.
„Křen máš?“
Ještě nikdy se nestalo, aby doma neměli křen nebo arniku nalože-
nou v žitné. Prababička, babička, máma, všechny si je sbíraly samy.
„A psí sádlo?“
„Taky ne.“
„Našla sis už práci?“
Dorla zavrtěla hlavou.
„Kdyby tu byla nemocnice, byla bys první, koho bych v ní ráda
viděla.“

– 28 –
 „Kdepak, já a nemocnice…“
„Vem si tohle.“ Pauline natáhla vrásčitou ruku, aby jí podala věci
zabalené v roztrhaném hadru.
Dorla vyčkávala, protože neměla čím zaplatit.
„Nic od tebe nechci, tvůj táta mi taky pomohl. A tvoje máma byla
hodná ženská.“
Dorla přijala milodar a slzy se jí vedraly do očí.
„Víš, možná bych pro tebe dala něco dohromady. Jsi ještě mladá,
mohla bys zkusit nějaký kurz…“
„Děkuju, ale to ne,“ zašeptala Dorla.

Na borovici vedle cesty na Bučinu visela cedulka: Hledám Wolf­

ganga Kukrala z Kozích Hřbetů u Kašperek…
Nikdo nebyl v dohledu, a tak zabočila mezi stromy, aby se vyhnu-
la celnici před Finsterau i hlavní silnici, kterou hlídali Američané.
Poprvé je viděla loni v květnu, ještě v Čechách na Kaltenbachu.
Vracely se k večeru s Liselott, když se na silnici z Kvildy objevil
americký tank. Dojel až k nim, z jeho útrob vylezl voják a pozdravil
Dobrhy dhen.
Guten Abend, odpověděla Liselott.
Vojáka zarazilo, že se v Čechách mluví německy. Za okamžik se
objevil druhý Američan, který v prapodivné němčině vyslovil tři
slova: Ajnen dučen solče?
Později jim došlo, že chtěl vědět, jestli neviděly nějaké německé
vojáky. Následovaly dotazy na rádio a Dorlu napadlo, že vojáci vů-
bec nechápou, kde jsou.
Došlo jim to až druhý den.
Americký voják, který se snažil mluvit německy, potřeboval šaul.
Hýbal při tom rukama, takže pochopila, že shání die Schaufel – lo-
patu. Došla do dřevníku, a když se vrátila, voják udělal krok k ní,
aby si lopatu vzal, ale pak se zastavil a strnule zíral na nářadí, které

– 29 –
mu podávala. Jinou než dřevěnou lopatu, lopatu celou vyřezanou
ze dřeva, lidé na Kaltenbachu nikdy neměli.
Tehdy možná pochopil, jak chudí lidé na Šumavě žijí.
Dál se chodily dívat, jak vojáci stavějí kantýnu za farou na Kal-
tenbachu, a na první letadla, která do údolí shazovala proviant. Od
Američanů dostaly mýdlo a dvě plechovky naplněné až po okraj
žlutými kostičkami. Liselott tvrdila, že to jsou žluté ryby, a Annerl,
že jí mořské sasanky.
Až v Bavorsku se Dorla dozvěděla, že ochutnala ananas.
Zahnula vlevo a sešla k hraničnímu potoku Teufelbach, kterému
Češi říkali Ďáblova voda. Slabé paprsky slunce probleskovaly mezi
kmeny smrků a voda šuměla v korytu potoka.
Kdybych dostala práci, mohli bysme se přestěhovat do Finsterau.
Pronajmout si dva pokoje, jeden pro mě, jeden pro tátu…
Z dlouhé řady šípkových keřů vylétly tři sýkorky. Byl to nezna-
telný pohyb v hemžení lesa, ale Dorla poznala, že není sama.
Vydala se do svahu, ale už po dvou krocích zašustily listy mla-
dých javorů, a než se stačila otočit, kráčel vedle ní Kranz, pašerák,
se kterým chodíval táta.
Mluvil jako vždycky – rychle a překotně, jako by všude za stromy
stáli finančáci.
„Něco bych pro tátu měl. Něco velkýho. Táta je jedinej, kdo to
může udělat. Peněz by za to byla fůra. V kolik chodí z lesa?“
„Za tmy.“
„Ať se dneska večer u mě staví. A veme to zadem. Pospíchá to.“
„Proč nejdete sám?“
„U hranic je nějak živo a dneska z Vimperka vypravujou poslední
transport. Všechny specialisty, co ve městě zůstanou, znaj Vimperá-
ci jak svý boty a lehko poznaj, jestli se tam bude motat někdo cizí.
Já už riskovat nebudu, ale tátovi by to bodlo. Do takovejch věcí šel
vždycky po hlavě.“
Dorla přikývla.

– 30 –
 „Už se udobřil s Heinrichem? Nemůžou se na sebe čertit až do
smrti! Je to tvůj snoubenec, ne? Tak se taky snaž!“
„Už spolu mluví.“ Proč vlastně lžu? napadlo ji. Protože Kranz
neví, že má táta něco s nohou?
Kranzovi její zaražený výraz neušel. „Co je? Něco se ti nezdá?“
„Jestli je to něco velkýho, proč si nevemete Kiliána Nowotnýho?“
„Kilián je moc vopatrnej. Tuhle převáděl huťmistra Pankrátze
z Vimperka, toho slavnýho skláře. Nedali ho do transportu, i když
chtěl, dostal nálepku specialista, a má utrum. Se ženou a čtyřma
dětma se Pankrátz dovlíkl o půlnoci do lesa na Michlově Huti, ze
tmy se vyloupnul Kilián a povídá: Heinrich, musím vás poslat domů,
svítí měsíc a já u hranic viděl nějak moc lidí.
Žádný vojáci ani četníci to nebyli, nejspíš jenom hajný, který Češi
vždycky naženou k hranici, ale Kilián je vopatrnej. Někdy si říkám,
jestli mu vo tu jeho slavnou pašeráckou čest nejde víc než vo ty lidi.“
Dorla se zamračila.
„Nelíbí se ti, jak vo něm mluvím? No jo, já zapomněl, že je taky
z toho vašeho Kaltenbachu,“ ušklíbl se Kranz. „Jo, a ještě něco ti
řeknu: přituhuje. Kurta Plicku taky chytili. Nějakej mladej četník
ve Vimperku. No, hlavně řekni tátovi, že po tomhle paši může mít
do konce života vystaráno.“
„Já mu to vyřídím,“ přikývla Dorla.

– 31 –
 Frankův archiv

Výčep hotelu Zlatá hvězda byl ještě prázdný – odsun se bude zapíjet
až večer.
„Je tu někdo? To jsme tady u Suchánků?“ zakřičel Honza, ale
nikdo za pípou mu neodpověděl. Došel k pípě, natočil dvě vodová
piva, z police sebral dvě skleničky a litrovou láhev s nažloutlou
tekutinou.
„Bramborová kořalka?“ divil se Hirsch. „Tu eště Němci pálej?“
„Jo, zabavil jsem ji v lese nad Lipkou. Správce na pile ji míchá
s rumem a prodává jako rum.“
„Pijem pašovanej chlast?“
„Jo.“
Na vinětě stál nápis provedený tužkou: Org für Buben.
„Buben jsou děti, ale org?“
„Zlý.“
„No jo!“
„A pamatuješ si, jak se řekne táta?“
„Ne.“
„Votan.“
„No jo, sakra, votan, to jsem přece slýchal jako kluk! Na to se
napijem!“
„Jasně, na ty naše starý finanční votany!“
Přiťukli si. Hirsch ochutnal a ústa mu zacukala.
„Nepils to už dlouho, co?“
„Ne. Proč?“
„Že se tak děsně šklebíš.“
„Kristepane, zapomněl jsem, jakej je to blevajz.“
„Neříká se kristepane, ale Ó unsa groussa Herrgoud!“
„Ó unsa groussa Herrgoud!“

– 32 –
 Přiťukli si půllitry.
„Hele, proč jsi odešel ze severu?“ zeptal se Honza.
„Problémy.“
„Jaký?“
„Rvačka.“
„Ve sboru, nebo s nějakým uslintaným civilem?“
„To je fuk. Stejně jsem toho už měl po krk. Začínali se tam obje-
vovat pěkný paznechti.“
„Z vnitrozemí a Pražáci, že jo?“
„Jo. Jednou jsme dostali befel z ministerstva, že na největší statek
po Němcích posílaj odborníka na zvířata, kterej se postará o krávy,
ovce, slepice, tak jsme byli zvědaví, co to bude za maníka. Víš, co
přivez?“
„Ne.“
„Kotec. Byli v něm dva králíci. Chlápek vystoupil, zabil je, stáhnul,
upek na česneku a dva tejdny žral. A mezitím mu všechen dobytek
pochcípal.“
„To byl odborník na zvířata?“
„Jo.“
„Z Prahy?“
„Jo.“
Napili se na Pražáky.
„Jak jsi vykládal o zvířatech… Možná bysme tě mohli dostat
nahoru přes nový horský pastevecký družstvo. Předevčírem měli
šedesát kusů a včera ráno šestačtyřicet.“
„Němci si najali převaděče dobytka?“
„Možná. Ale spíš si je přes hranici tahaj sami. Voni ty svý krávy
poznaj i ve tmě. Loni jsem viděl krávy, který k sobě přimrzly. Byly
tak obalený sněhem, že vypadaly jak obrovský čtyřnohý sněhuláci!
Německý sedláci přijdou, ani nemrknou a povídaj: Tadle je moje,
tadle sousedovo a tadle Neumanna z Kvildy. A když je ve stájích
rozmrazili, ukázalo se, že je poznali i v tý sněhový krustě.“

– 33 –
 „Můžou na tom převaděči vydělat?“
„Jo, když převedou krávu, mají od ní napřesrok slíbený tele.“
„To sedlákům dost věří.“
„Když nevěří, vezmou si jako zálohu kozu nebo ovci.“
„Pašovat dobytek je strašná práce.“
„Jo. Krávy se v noci v lese strašně bojej, stačí srnec, kterej párkrát
zaštěká, a z celýho stáda dovedeš domů akorát tu nejchromější. Ale
možná by to přes ty krávy šlo.“
„Na něco přijdem.“
„Určitě!“
„Tak na naše nápady!“
Připili si na svoje nápady.
„Jak se to má s tím trofejním oddílem?“ zeptal se Honza.
„Ten už tu byl.“
„Jako ve Vimperku?“
„Ne, na Šumavě, prohledávali archiv K. H. Franka v Týnci u Kla-
tov. A taky šmejdili v Holýšově.“
„Tam je co?“
„Podzemní továrna, úplně nepřístupná, jako Františkov. Hele,
když už jsme u Františkova, neprojížděly tady nějaký podezřelý
nákladní auta?“
„Jaký auta?“
„Myslím jako v noci a brzo ráno vod vlaku.“
„Tady toho projíždělo,“ prohlásil Honza vyhýbavě.
„Mám takový lejstro…“ Hirsch vytáhl papír s hlavičkou protek-
torátních drah. „Víš, co Němci schovávali za války v Kaliningradu?
Jantarovou komnatu. Při ofenzívě sovětský armády ji rozebrali
a po železnici dovezli do Poznaně, Berlína a Výmaru. Jednotlivý
části byly dvakrát dva metry velký, zabalily se, vezly po železnici
do Drážďan a odtud přes Prahu do Vimperka. Číslo vlaku máš tady.
Tady čas odjezdu. I konečnou stanici – Vimperk.“
Honza sáhl po papíru.

– 34 –
 „Je to úřední dokument, žádnej podfuk,“ pokračoval Hirsch.
„Všude tu jsou razítka – i vimperskýho nádraží. Tady je podpis vý-
pravčího Wagnera, toho znáš, ne? A taky mám tohle.“ Podal Honzovi
novinový výstřižek:

29. dubna 1945 provedli američtí výsadkáři 18 útoků, převážně

na Prachaticku. Byl to vůbec největší počet leteckých akcí, který
byl zaznamenán na území jižních Čech v jediném dni.

„Vidíš to datum?“
„Jo.“
„29. dubna 1945. Teď se podívej, kdy tudy projížděl ten vlak.“
„29. dubna 1945.“
„Takže Američani o převozu jantarový komnaty museli vědět.“
Honza naprázdno polknul. Asi bych se měl zeptat, kde všechny
tyhle úžasné informace vzal. Takhle se na to asi reaguje, ne?
Možná bych chtěl, aby mě něco taky strhlo. Abych taky bezvý-
hradně podlehl chiméře, že všude kolem mě jsou poklady, které
všichni nějak přehlédli a teď čekají jen na mě – jako jsem tomu
věřil, když jsem byl kluk.
Kdepak holubí chcanky! Oskar slova svého dětství našel: poklad,
jantarová komnata, podezřelý nákladní auta.
Kam se ztratily mně?
Asi vím kam. Viděl jsem Mnichov, město, které srovnali se zemí
a také se o něm v továrně říkalo, že je plné tajných chodeb a krytů,
ale já viděl jen sutiny a lidi, kteří se plouží městem jako stíny, hledají
svoje domovy a nenajdou nic víc než hromadu trosek a pak brečí
jako malé děti a věší se na kandelábrech.
Sáhl po půllitru. „Je to pokoj číslo dvanáct. Hned v prvním patře,
přímo nad výčepem. Dělaj tu guláš, ale ať ti ho pořádně vohřejou,
novej správce šetří na všem. Já musím na stanici, na něco jsem si
vzpomněl.“ Vstal.

– 35 –
 „Nechtěl jsem vo tom začínat…“
„Hele, tady ani na Františkově žádná jantarová komnata není.“
„Proč by sem ale vyrážel trofejní oddíl?“
„Nevím.“
„Nemáš nějakou starou mapu okolí?“
„Na co?“
„Kdybych nemohl spát.“
„Nemám.“
„Je to kvůli tomu, že jsem odešel?“
Vždycky to přijde na přetřes. Jakmile někdo opustí malé město,
už se nikdy nezbaví pocitu, že všechny zradil. Jsou jen ti, co odešli,
a ti, co zůstali.
„Ne.“
„Já vím, že je.“
„Jestli si myslíš, že je, tak určitě je.“ Honza dopil pivo. „Proberem
to zejtra.“ Došel k pípě a nechal na ní drobné.
Hitler vyhrál, ze Šumavy udělal Böhmerwaldfestung, nedobyt-
né předpolí posledního ústupu německé armády, a do jeho středu
posadil svůj klenot, továrnu na messerschmitty.
Donutil nás věřit věcem, které neexistují.
Honza vyšel na setmělou ulici, v kapse nahmatal ukořistěnou
báseň, zmačkal ji do kuličky a zahodil. Udělal pár kroků a najednou
se mu zatočila hlava.
Varování Org für Buben nedávali pašeráci na flašku pro nic za nic.
Bramborová pálenka se mu obracela v žaludku, jako by se vracela
do německé flašky a mířila zpátky k hranici.
Jsem asi jedinej Čech, kterej tohle německý svinstvo chlastá
a ještě za něj platí, pomyslel si a vydal se zpátky na stanici.

– 36 –
 Körberův batoh

Vědro, s nímž chodili k pramenu u skály, stálo hned za vraty seníku.

Voda, kterou do něj Dorla ráno nabrala, neubyla, takže táta přes den
vůbec nevstal. Slyšela jeho namáhavé oddychování – táta ležel za hro-
madou sena hned u vchodu. Po ruce měl pistoli, kdyby sem zabloudil
někdo z uprchlíků, musel ukázat, že tenhle úkryt už někomu patří.
Věci, které přenesli přes hranici, schovali v hájence u Nigla.
Žádný strachy, Johann, z americký zóny se začnou pašovat peníze,
taková šmelina se tu ještě nikdy nerozjela, sliboval tátovi. Jenže Nigl
nepočítal s tím, jak s tátou odchod z Kaltenbachu zamává. S pašem
se vracel pozdě, celé noci sedával na stráních u Kaltenbachu, někdy
přišel domů až před obědem a povídá: Tak jsem ti, Dorlo, seděl nad
loukou nad Vydřím potokem a díval se, jak slunce vychází, víš, třpytilo
se na naší trávě a bylo to, jako by mě vítalo po letech trmácení po
kopcích, jako by mi říkalo, tak už si taky vodpočiň. Nakonec před
týdnem pašování nechal, ten pohled na naše louky by mě přivedl do
hrobu, a dal se k dřevorubcům.
Pily se prý zase rozběhnou.
Obchodníci se dřevem byli i za Hitlera velcí páni, stačilo jim
zajet do Pasova na vojenskou správu a vyreklamovat z odvodu své
dělníky. Nebude dříví pro wehrmacht, hrozili důstojníkům a dělníci
tomu vyreklamovanému času říkávali rok života za dříví. A děkovali
Bohu, že žijí v lesích, a ne ve městech.
A tátovi se porážení stromů líbilo, tedy do včerejška, kdy mu
uštíplý kmen smrku rozřízl lýtko až na kost.
„Pauline mi dala mastičky.“
„Mastičky? Slyšela někdy ta stará čarodějnice o tom, že se rány
řežou a Američani mají lék, který dá všechno do cajku? Myslíš, že
ho dají nám, Němcům?“

– 37 –
 „Můžu se na tu nohu podívat?“
„Proč? Je to jenom stará špinavá haksna. Ta už si na Siebenstein-
kopf nevyšlápne.“
Na trámech visely věci, ve kterých táta přišel z lesa. Páchly stejně
jako na Kaltenbachu, jenže tam si je mohl pověsit nad kamna.
„V pondělí se mám stavit na poště.“
„Kolik lidí se hlásí?“
„Osm. Jenže nemají kolo.“
„To je dobrý, ne? Nikdo toho tolik nevydrží a nikdo nezná samoty
v kopcích jako ty. Jsi mladá. Silná. Tvrdohlavá. Všechno dokážeš.“
„Stejně mě nevezmou.“
„Tak budeš šít. Mašiny jsem přenesl a za hájenkou mám zako-
paný jehly.“
Dorla nikdy nemusela na učenou jako ostatní dívky, které cho-
dívaly za prací do přádelen nebo si z Vimperka nosívaly krejčovské
zboží, aby ho prodávaly sedlákům na samotách. Z podomního pro-
dávání měla hrůzu.
„Natřu ti nohu křenem.“ Nemělo smysl vykládat o paši, když si
táta nemůže ani stoupnout.
„Křen si nech na něco jinýho, ještě si ho dáme s buřtama, ne?“
Ale Dorla se nedala. Táta kupodivu bez odporu seděl, když mu
ohrnula nohavici.
Rána se podebrala a otekla. Dorla vytáhla křen a psí sádlo. Bola-
vou část natřela sádlem, zakryla plenou, přes ni položila křenovou
placku a znovu převázala. Placka se nedávala na nahé tělo, křen byl
silný a mohl kůži spálit.
Táta už tak trpěl na revma. Stejně jako děda začínal u sklářských
pecí na Kaltenbachu. Když je zrušili, našel si práci na papírně na
Františkově. Když zavřeli tu, dělal jako ostatní chlapi v lese. První
dva roky se dokázal vyhnout vojně, ale nakonec ho poslali k námoř-
nictvu stejně jako Kiliána. Hitler místním Němcům nevěřil, byli to
čeští Němci a v armádě zastávali nejpodřadnější místa.

– 38 –
 „Víš, co nám říkali oficíři: Za Hitlera si užívej, co to jde – v míru ti
bude stokrát hůř. Já jim nevěřil, ale měli recht.“
Přitlačila.
Táta sykl bolestí. Ráda by na ránu dobře viděla, ale místo oken
měli v seníku jen škvíry mezi prkny. Jak říkal Nigl, řepohrabové
nepotřebujou vokna, těm stačí díry v prknech.
Z rány nevytékal hnis.
Jestli se to nezlepší, bude ji muset rozříznout. Ale jak se dostane
k penicilinu?
„V lese jsem potkala Kranze.“
„Taky už pověsil paš na hřebík, co? Ti gauneři budou na hrani-
cích hlídat každej pohyb, každej zvuk. Dneska se přes čáru může
vypravit leda blázen.“
Dorlu napadlo, že se Kranz vyptával jenom na tátu. Bude to paš
pro jednoho – nejspíš cennosti, které Němci schovali v domě nebo
zakopali na zahradě.
Pašovaly se právnické a dědické dokumenty, historické zprávy
a kroniky, monstrance, kalichy, cenné oltářní obrazy stočené v tu-
bách i dřevěné sochy Panny Marie. Ty byly tak těžké, že přenést
sochu zabralo i několik týdnů, lidé popisovali, kde sochu v lesích
nechali, když už nemohli, a vždycky se našel někdo, kdo se v noci
vypravil do tmy a poponesl ji o kousek dál. Panna Maria pobývala
týdny v lesích, jeskyních, spávala zakrytá keři na okraji slatí a lidé
k ní přicházeli s modlitbou a pomáhali jí na útěku.
Ve velkém se pašovaly staré české lovecké pušky. Němcům se
líbily a Američani si je pořizovali jako památku na zemi, které při-
nesli svobodu.
Nebo jde o peníze. Dole v Bavorsku se dá s Američany šmelit ve
velkém.
Proto si Kranz vybral tátu. Ví, že mu táta neuteče, protože žádné
známé, kteří by mu peníze vyměnili, nemá.

– 39 –
 A taky ví, že kdyby ho táta podrazil, najde si Kranz mě.
Převázala ránu a pak si natáhla kabátec s velkými dřevěnými
knoflíky. Byl krátký, aby se v něm mohla rychle hýbat.
„Kam jdeš?“
„Za Heinrichem,“ zalhala a vydala se do soumraku. Minula ohrady
za Finsterau. Po téhle cestě ji Heinrich před lety vedl přes hranici.
To byla poprvé v Bavorsku, třináctiletá vyjukaná holka s očima
navrch hlavy, která se divila, že Němcům vůbec nerozumí. Od té
doby ji brával s sebou a ukazoval tajné stezky a pašerácké schovky –
vykotlané stromy u stezek, dutiny ve skalách, podzemní chodby
kolem Františkova, místa na březích potoků, kde skláři kopali písek,
stezky v rašeliništích i místa na silnicích, která se za měsíčních nocí
dala bezpečně přecházet, protože byla z kopců zakrytá stromy.
Pašerácké schovky byly nahoře na Šumavě nejcennějším majet-
kem. V téhle divočině byli lidé tak chudí, že i jáma v zemi, o které
nikdo jiný nevěděl, znamenala jmění.
První pohádku jí vyprávěla matka:

Na Leichenbergu žil dřevorubec, kterému strom zlomil ruku

tak, že ji nikdo nedokázal uzdravit. Jednoho dne se zastavil
u studánky a uslyšel hlas:

Ponoř ruku pod hladinu a já tě vyléčím. Ale nikdy o mně nesmíš
nikomu říct.

Dřevorubec poslechl a ruka se do týdne uzdravila. Uplynulo

několik let a jeho žena onemocněla. Dlouho se trápil, ale nako-
nec se rozhodl, že se ženě o svém uzdravení svěří. Den nato se
žena vydala ke studánce. Vrátila se, neřekla ani slovo a do tří
dnů zemřela. Muži se den nato zabodla do ramene tříska a do
týdne ležel na márách.

– 40 –
 Místa byla svatá, a pokud jste znali jejich tajemství, byla už
navždy spojena s vaším osudem. Vždycky, když se kolem ní začal
ochomýtat nějaký kluk, jako třeba Winter z Kaltenbachu, jí Heinrich
i táta zakázali se s ním scházet – to ještě drželi při sobě.
Nezajímá ho nic než naše schovky. Jak mu je ukážeš, odtáhne a v ži-
votě ho neuvidíš.
Měli pravdu… Ukázala Winterovi stezku, která se klikatila na
okraji Chalupské slatě, a rok nato odtáhl s wehrmachtem a padl
v Pripjaťských mokřinách.

Když došla ke Kranzově chalupě, slunce už zapadlo. Stoupla si

k oknu a ve světle petrolejky sledovala Kranzovu siluetu, aby si byla
jistá, že je sám. Žena mu za války utekla, pak si z paše živil holku,
která se vypařila s uprchlíkem.
Říkalo se, že jeho chalupa má stejně jako každá pašerácká hos-
poda tajný východ do lesa, aby měl kudy utéct.
Zatloukla na dveře a zdálo se jí, že uslyšela tlumený hovor.
Kranz otevřel dveře.
„Říkal jsem, že má přijít táta!“ vykřikl tak, že ji téměř opustila
všechna odvaha.
„Táta nemůže,“ vykoktala.
Židle byla tvrdá a v místnosti se vznášel jemný oblak namodra-
lého kouře ze špatně utěsněných kamen, ale proti seníku to byl
nesmírný blahobyt. Cítila teplo, bezpečí střechy nad hlavou, bezpečí
věcí, které někomu patří celý život.
Zarazilo ji, že ve dvou ušpiněných sklenicích stojí na stole bílé
víno. V kopcích ho nikdo nepil, lidé si vyráběli nanejvýš pálenku
z brambor nebo z modřínových výhonků.
Má tu Kranz někoho? Otočila se k věšáku z paroží, ale žádný
kabát neviděla. O stěnu se opírala brokovnice, v kamnech praskalo
dříví a na šňůře usychal jen Kranzův plášť a vysoké kožené boty.
To víno si nejspíš chtěl dát s tátou.

– 41 –
 Natáhla si nohy a vtom ji to napadlo:
Bude to prach.
Někdo si nechal v Čechách zásobu dynamitu a teď ho potřebuje
na trhání kamene v bavorském lomu. Jestli ji chytnou s trhacím
prachem, vyfasuje dvacet let, mnohem víc, než kdyby nesla oby-
čejný paš.
Nebo ponese něco pro werwolfy. To, co werwolfové prováděli
v Čechách, nebylo nic proti tomu, jak řádili v Německu. Němce,
kteří pomáhali Američanům, vraždili pro výstrahu ostatním jako
kolaboranty.
Stačilo, když dítě ukázalo americkým vojákům cestu, a jméno
rodiny bylo na listině, z níž ho vyškrtnul už jen funebrák.
Ponese werwolfům zabijácký prach!
Kranz sáhl pro konvici na plotně, nalil do otlučeného hrnku tro-
chu heřmánkového čaje a podal jí ho. Nahnula se nad hrnek a objala
ho oběma rukama.
Nesmím se bát. Tohle je jediná šance – nemůžu chodit o žebrotě.
Blížila se zima. Lidé kolem hranice začínali mít uprchlíků plné
zuby. I když jim chtěli pomáhat, tenhle podzim se něco změnilo.
Uprchlíci mířili z Čech dolů do Bavor a cennosti si nechávali
u místních ve Finsterau, Mauthu i Heinrichsbrünnu. Pro věci, kvůli
kterým v Čechách riskovali život, se vraceli teprve, když si dole
v Bavorsku našli práci.
Zatloukli na dveře, které se ještě před rokem otevřely:
Pozdravpánbůh, vracím se pro věci, co jsem si u vás nechal!
A zevnitř se ozvalo:
To si nás s někým pletete, tady jste nic nenechávali!
Ještě loni byli lidé vstřícní a uprchlíky litovali. Ale když jejich
proud neustával, začali se místní jejich věcí zbavovat. Sami neměli
co jíst, a když se loni v zimě objevili obchodníci z Mnichova, váhali.
Ale letos už váhat nebudou – všichni mají hlad.

– 42 –
 A jsou Němci, obchodníci z velkých měst, kteří na tuhle chvíli
čekají a objeví se těsně před Vánocemi: Sháním kola a šicí stroje
a mám tu peníze v hotovosti, i dolary.
Takhle to dopadne i s věcmi, které si Dorla a táta nechali u Nigla
v hájence. Má čtyři děti, a až se u něj Dorla s tátou zastaví, uslyší:
Vy jste se asi zcvokli, vygumovanej starej blázen a potrhlá špinavá
holka, kdo si myslíte, že jste?
Co by si tu asi mohl nechat českej ksindl?
„Cos mi přišla říct?“
„Táta půjde.“
„Jo?“ Kranz se posadil ke stolu přímo proti ní a ušklíbl se. „Tak
poslouchej, holčičko! Táta nebyl v práci a tys vyžebrala masti.“
Dorla zčervenala. Zapomněla, že i tady žije ve stejně malém
světě, v jakém žila na Kaltenbachu.
Téměř otevřela ústa, aby řekla: Dojdu pro to sama… A v poslední
chvíli se zarazila.
Kranz se mi vysměje.
Pašování bylo pro chlapy, stejně jako válka. To mohla rovnou říct,
že je Johanka z Kaltenbachu a chce Šumavu dobýt pro Německo
zpátky.
Dojít vykopat pár brambor nebo převést krávu přes hranice by jí
dovolil, ale vyzvednout paš ve městě plném vojáků bylo něco jiného.
„Dorlo, já vím, že s tátou něco je. Proč mi to neřekneš na rovinu?
Myslíš, že tě ukousnu?“
„Chtěla jsem vám to říct, ale mám o něj strach. Ta noha vypadá
špatně.“ Slzy se jí téměř vedraly do očí, ale sevřela hrnek a v tom
okamžiku ji to napadlo:
„Heinrich byl u nás. Dohodli se s tátou, že půjde on.“
Kranz se pohnul.
Teď prohlásí, aby si přestala vymýšlet, dopila čaj a vrátila se domů.
„Heinrich,“ zašeptal Kranz a pátravě se na ni podíval. „Myslel
jsem, že je dole v Heinrichsbrünnu.“

– 43 –
 „Je tady, chtějí rozjet starou Tremlovu pilu. A s tátou se udobřili.
Ne že by to bylo takový jako před válkou, ale…“
„No, hlavně, že spolu zase mluví!“ Kranz sáhl po sklenici. Dor-
la přikývla, i když ji napadlo, jak jednoduše může všechno vyjít
najevo – Kranzovi bude večer smutno, vzpomene si na starého
kamaráda z vojny, popadne flašku a vydá se za tátou zapít slavné
udobření s Heinrichem.
„Proč Heinrich nepřišel sám?“
„Vrátil se utahanej, šel spát a poprosil mě, abych to vyřídila za něj.“
To neznělo moc přesvědčivě. Musela vymyslet něco lepšího. „Má
toho teď hodně. Budeme mít svatbu.“
„Měli jste už ohlášky?“
„V neděli,“ řekla a skoro se z té lži propadla hanbou.
„Heinrich je správnej chlap.“
„Jeho sestra čeká dítě s americkým vojákem, kterýho už odveleli.“
Nevěděla, co ji to napadlo, věděla jen, že musí lhát, dokud nevymyslí
něco, co doopravdy zabere.
„Kluka,“ dodala.
Kranzovi poklesla ramena. Mít tady nahoře chlapce znamenalo
po válce opravdu hodně.
„Heinrich bude mít synovce?! To se nedivím, že potřebuje pra-
chy! Na to se napijem!“
Nedokázala ani přikývnout, začínala mít strach z toho, jak daleko
může ještě zajít.
Kranz se otočil pro další sklenici a vtom za sebou uslyšela zašustění.
Ze tmy se ozval hluboký hlas:
„Kdo je Heinrich?“
Trhla sebou. Z přítmí za ní vystoupil muž a světlo petrolejky
ozářilo jeho tvář. Byl opálený a tmavý jako Španěl nebo Ital.
Určitě to byl cizinec, na sobě měl světlý plátěný oblek, který tady
nahoře nikdo nenosil, a na nohou boty z opravdické teletiny s tak
tenoučkými tkaničkami, že vypadaly jako černé nitky.

– 44 –
 „Tohle je Dorla Ascherlová, dcera starého Ascherla. Heinrich je
její snoubenec.“
„Žádnýho snoubence jsme si nedohodli. Měl přijít starej Ascherl,
a místo toho je tady tahle holka.“
„Jo, máte recht,“ řekl Kranz uvážlivě, „ale říkám vám, že za Hein-
richa ručím. Převáděl lidi, koně, dobytek, psy. Nikdy ho nechytli.
Víte, co vo něm řekl Kilián Nowotný? Že je chytrej.“
„A já vám říkám, že se mi to nezdá. Sliboval jste, že půjde Kilián.
Chci jen toho nejlepšího.“
„Kilián teď nic riskovat nebude. A starej Ascherl ukázal Heinri-
chovi všechny schovky. Je mladej, silnej, a víte co? Umí česky.“
Muž se překvapeně podíval na Dorlu.
Ta přikývla a konečně našla odvahu promluvit.
„Na Heinrichovi nikdo nepozná, že je Němec! Česky mluvil už
jako kluk, rodiče ho poslali na studia do Kašperek!“
„A Vimperk zná, že jo? Jezdíval tam na trhy,“ přisadil si Kranz.
„Musíme si promluvit,“ řekl muž.
Kranz pohnul hlavou ke dveřím a oba vyšli ven.
Dorla osaměla. Slyšela jejich hlasy, ale nerozuměla, co říkají,
protože ji ohromilo, co pronesl Kranz.
Vimperk.
Jako holka slýchávala o anglickém čaroději, který se jmenoval
John Dee. Na vimperském hradě postavil místnost, do které vedly
jediné dveře. Jakmile do ní někdo vkročil a chtěl se vrátit, zjistil,
že za dveřmi, kterými vstoupil, stojí zeď a z místnosti se už nikdy
nedostane.
A pod hradem se rozprostírá starý důl, ze kterého vedou tři tajné
chodby s východy v lesích nad městem.
Vimperk je plný vojáků. Navíc každého, koho neprohlásili za
specialistu, odsunuli.
A nemůže si cestu projít předem, nemá čas!
Táta ani Heinrich by nikdy nešli na blind.

– 45 –
 Vítr k ní zanesl pár slov.
„Tuhle stranu hranice máme prochozenou jen my tři,“ říkal
Kranz. „Já, starej Ascherl a Kilián. Nikdo jinej to nezvládne.“
„Bude to, jak jsem řekl. O deset procent míň. Starej Ascherl měl
přijít a říct to na rovinu.“
„Má patálii s nohou.“
„To je taky domluva!“ zvolal obchodník zlostně.
Vrátili se dovnitř. Obchodník si sedl přímo proti Dorle. Zblízka
viděla jeho nakrátko zastřižený knírek a opálenou hladkou tvář.
„Heinrich musí jít dnes v noci.“
Přikývla.
„Je u vás na seníku?“
„Je.“
„Musí jít dneska. Ve Vimperku se zbavili Němců a budou slavit.
Mohl by použít volavku.“
„Ne,“ řekla Dorla. „Takhle to Heinrich nedělá,“ dodala rychle.
Byla si jistá, že Kranz s ní bude souhlasit, protože ho před válkou
parta pašeráků použila jako volavku, poslala ho napřed, aby se
nechal chytit s batohem nacpaným trávou pro králíky. Paš sice pro-
nesli, ale Kranz pak půl roku proležel s něčím na plicích, a protože
byl pověrčivý jako stará bába, až do dneška si vyčítal, že do toho
šel.
A při dalším paši pochytal celou tuhle bandu Pešek ze Žlebů,
mrňavý financ, ze kterého si pašeráci dělali po hospodách legraci,
a přitom se ho báli jak čert kříže.
„Na půli cesty nad Lipkou bydlí Slovák, co si nechává načerno
posílat špek. Zavoláme do Vimperka četníkům, že čeká velkou zá-
silku, a Heinrich bude mít cestu volnou.“
„Heinrich říkal, že to zvládne sám,“ trvala Dorla na svém. Tuhle
akci by si nejspíš chtěli domluvit přímo s Heinrichem.
„Má pepř?“
„Má.“

– 46 –
 Pepřem pašeráci mátli psy. Tak sis prej na tahu dával pepřovici,
říkávalo se v hospodě na Kaltenbachu, když se někdo vrátil z paše,
na kterém musel utíkat před psy.
„Tenhle paš si nemůže dovolit schovat někde cestou.“
„Přinese ho sem,“ slibovala Dorla.
„Má Heinrich dobrou šerku?“
„Má.“
Šerku šily všechny ženy na Kaltenbachu, vlněná a lněná plátna
se dala dohromady a vznikla trvanlivá, kvalitní látka mnohem lepší
než džínovina, a to říkali i Američani.
Kranz sáhl pod stůl.
„Tady je batoh.“
Dorla viděla už stovky batohů, její máma bývala švadlena, šila
batohy na objednávku, i když to leckdy byly jen pytle, ke kterým
se přidělaly dva kožené řemeny. Často se nosily vojenské batohy
z první světové nebo ty tyrolské, které se od českých a bavorských
lišily tím, že měly užší spodek a směrem nahoru se rozšiřovaly.
Ale tenhle batoh byl celý z prvotřídního plátna, vyztužený tvrdým
dřevem a lemovaný i podšitý filcem a ovčí kůží. Tvarem připomínal
rakouské vojenské batohy vyřazené po první světové válce.
Nikdy takový batoh neviděla. Nebyl obrovský jako krosny, které
nosívali místní, třeba Kilián do své naskládal i padesát kilo sacha-
rinu.
Dorla ho otevřela a spatřila dvě dřevěná pouzdra vystlaná jem-
ným papírem.
„Koukáš, co? Víš, kdo ten batoh vymyslel?“
„Ne.“
„Körber, král krkonošskejch pašeráků.“
Körber se specializoval na batohy a schránky, ve kterých se dalo
přes hranice nosit úplně všechno, i líh nebo šperky. Jeho batohy
seděly pevně na těle a paš necinkal.
„Tady je plánek. Heinrich ví, kde to je.“

– 47 –
 Dorlu ani nepřekvapilo, že na plánku je označen dům přímo pod
vimperským zámkem. Nejspíš přesně v místech, kam ústí nějaká
tajná chodba.
„A žádný podrazy. Zejtra ráno čekáme Heinricha.“
Hodila si batoh na záda. Byl lehký a pohodlný a to ji trochu uklid-
nilo.
„Ten papír tu nech.“
Na okamžik zazmatkovala, napadlo ji, jestli si adresu pamatuje
přesně.
„Dvířka na zahradě budou otevřený. Barák je obývanej, není to
konfiskát, na dveřích nebude pečeť. Budou odemčený. Dá se dolů
do sklepa, projde dvěma místnostma dílny a v tý poslední je velká
dřevěná skříň. Klíč bude v psacím stroji na ponku. Sáhne dovnitř
a vytáhne ho. Paš je nachystanej ve skříni ve spodní zásuvce vpravo.“
„Dobře.“
„Zopakuj mi to.“
Nejistým hlasem zopakovala všechno, co Kranz vykládal.
„Má něco na střílení?“
„Nevím,“ řekla zaskočeně.
Kranz se otočil, sáhl do kapsy kabátu a podal jí černou pistoli.
Potěžkala ji v ruce. Byla mnohem těžší, než čekala. Doufala, že
nepoznali, jak ji zase vyvedli z rovnováhy.
„A nemusí se bát, paš bude ve speciálním papíru.“
„Jde pro trhací prach?“
„Kdepak trhací prach,“ zasmáli se oba najednou a zdvihli sklenice
s vínem.

– 48 –
 Hitlerovy dárky

Maškovi se nejspíš podařilo utěsnit rouru, protože kamna tolik ne-

čoudila. Honza si postavil vodu na čaj. Žaludek se s bramborovou
kořalkou nějak vypořádal a už se trochu uklidnil.
Vyplním dotazníky Osidlovacího úřadu a zítra budu mít klid,
namlouval si.
Venku se setmělo, mezi vrcholky stromů nad městem se zaleskla
první hvězda.
„Tohle vám přišlo.“ Mašek podal Honzovi dopis.

J. Steiner, v domě pod Černou branou, který se nezákonně na-

stěhoval do domu pana Adlera, plánuje vystěhovat za hranice
důležité státní dokumenty. Zabezpečte prosím jeho byt, stříbro,
obrazy, peníze a vkladních knížek.

„Co by mohl Steiner schovávat? Starý mašiny?“

„Já nevím.“
„Navíc tam jsou chyby. Zabezpečte vkladních knížek… Psal to
Němec?“
„Nebo Čech a chyby dělal schválně.“
„Taky si všimni toho spojení pana Adlera… Nejspíš nějakej jeho
levoboček.“
„Hm. Tady je další.“

Johann Steiner, bydliště Pod zámkem, Vimperk, opravuje taj-

ně telegrafní přístroj, který Němci za války převezli ze stanice
ve Volarech.

– 49 –
 Píši tento dopis, protože telegrafní přístroj by v naší nové
republice neměl padnout do rukou sudetskému Němci už proto,
že Němci nesmějí používat telefon ani telegraf.
Český vlastenec
„Je to kravina.“
„Helejte, já vím, že máte Steinera rád. Jenže…“ Mašek se podíval
na Honzu. „Slyšel jsem, že se tu minulej tejden kolem jeho baráku
motal nějakej cizinec.“
„Jakej cizinec?“
„Nevím. Asi Ital.“
„Co by tady dělal Ital? Kdo ti to říkal?“
„Stará Schreckingerová.“
„Stará Schreckingerová vidí všude německý duchy.“
„Ale s tím telegrafem je to vážný, protože nevíme, jestli to ten
syčák neposílal bůhvíkam,“ namítl Mašek.
„No jo, asi ke Steinerovi zajdu.“
„Helejte, já vím, že nad ním držíte ochrannou ruku, protože vás
jako kluka bral do skláren a pomáhal vaší mámě. Ale Steiner je
normální zloděj. Napakoval se k Adlerovi a všechny mašiny, co má
na zahradě, nakradl po fabrikách. Věčně něco tahá na káře bůhvíod-
kud. Jenže je specialista, že jo, a když nějakýho zloděje prohlásíte
za specialistu, už na něj nikdo nemůže,“ mudroval.
„Radši už jdi.“
Mašek se zvedl, natáhl si kabát a v okamžiku, kdy otevřel dveře,
se v nich objevil asi pětatřicetiletý muž v brýlích s tmavými obrouč-
kami. Beze slova odstrčil Maška, zamířil k jeho stolu a usadil se na
židli. Za ním vstoupila o něco mladší žena s brýlemi a se světlými
vlasy napůl zahalenými šátkem. Nezřetelně pozdravila, došla ke
kamnům a natáhla k nim ruce, aby se ohřála.

– 50 –
 Za ní vešel středně vysoký, asi dvacetiletý mladík, pozdravil
„Dobrý večer“ a usmál se na Honzu. Měl světlé, nakrátko zastřižené
vlasy a modré oči.
Jako poslední vstoupil skoro dva metry vysoký muž kolem tři-
ceti v dlouhém tmavém kabátě. Byl to asi největší kabát, který kdy
Honza viděl, protože obrovi splýval až na zem a vytvářel kolem
něho stejnou ochranu, jakou těžké temné kameny propůjčují zdem
pevnosti.
Obr pohlédl na Honzu, jako by spatřil smetí, které Němci odmítli
uklidit. Beze slova přistoupil k oknu a vyhlédl ven.
Honzu napadlo, že kontroluje, jestli za oknem není balkon a nedá
se tudy utéct.
„Tak já jdu,“ ozval se Mašek a nejspíš trnul, aby Honza neřekl,
že má zůstat.
„Jo, jdi, ať se vyspíš.“
Mašek se na Honzu vděčně usmál a vyšel ze služebny.
Brýlatý muž, který vstoupil jako první, řekl:
„Vy jste Firman?“
„Jo. A vy jste kdo?“
Muž sáhl do vnitřní kapsy kabátu a vytáhl dokument z KNV
v Českých Budějovicích, který potvrzoval, že

Jan Urban byl jmenován vysokým komisařem pověřeným od-

sunem Němců pro Vimperk a okolí.

Honzu napadlo, že ti nahoře nikdy nepoužijí nic, co by nebyl

naprostý nesmysl – vysoký komisař pověřený odsunem Němců se
objeví několik hodin poté, co odsun oficiálně skončil.
„Já jsem Kilián,“ řekl mladík a natáhl ruku.
I když Honza věděl, kolik Kiliánovi je, stejně ho překvapilo, jak
mladě vypadá.

– 51 –
 Svět řídí kluci, kteří prošli východní frontou. Kilián běžel na
promrzlé ruské zemi proti německým tankům, a já v Mnichově
montoval zbraně pro wehrmacht.
U Buzuluku začal nový svět a o půl roku mladší kluk už má na
starosti trofejní oddíl.
„Váš otec je ten slavný financ, který před válkou objevil výrobnu
sacharinu, že ano?“
Honzu překvapilo, že Kilián vypadá, jako by se na setkání s ním
těšil. I on natáhl ruku, ale pohled mu sklouzl na Kiliánovo levé před-
loktí a ten krátký okamžik stačil, aby se Kilián opět lehce usmál.
Tak tohle jsem mistrovsky podělal.
Teď už Kilián ví, že mě před ním varovali.
Kilián mu ruku po vojensku stiskl. Byl přibližně stejně vysoký
jako Honza, jen v porovnání s obrem vypadali všichni v místnosti
jako školáci.
„Tohle je slečna Dostálová,“ řekl Kilián měkce.
Žena působila nepřítomně jako úřednice, která se právě zabývá
svízelnou žádostí. Sotva přikývla a znovu se obrátila ke kamnům.
O obrovi nepadlo ani slovo. Nikdo si ho nevšímal, jako by tu svým
způsobem ani nebyl.
„Nedáte si čaj?“
„Rádi.“
Honza sáhl po konvici a nalil do ní vodu z vědra. Ještě že ho
Mašek doplnil, pomyslel si a konečně se uklidnil.
Takže tu máme trofejní oddíl.
Obr se mi roztáhne po městě a jako dokonalá mlátička si bude dělat,
co chce. Pro něj jsem a zůstanu kancelářská krysa, na kterou samopal
a uniformu pověsil jen nedostatek opravdových chlapů v téhle divočině.
Urban má dohlédnout na to, že se Steinhausl se svými pochva-
lami od Američanů nedožije dalšího povýšení a skončí na zapadlé
vesnické stanici. Papír z Budějovic znamená, že Urban po Stein-
hauslovi ovládne město a bude si dělat, co chce.

– 52 –
 A Kilián je řídí a přijel si vyzvednout svou trofej.
A co tu dělá ta ženská, je nejspíš úplně fuk.
„Ve sklárnách máte pořád neúměrně německých specialistů,“
nasadil Urban naléhavý úřední tón.
„Specialistů máme hodně, protože to jsou…“ Honzu jiné než ně-
mecké slovo přirozeně nenapadlo, „fachmani. Machři.“
„Jejich počet se musí snížit. Nejmíň o polovinu.“
Honza sáhl do zásuvky. „Tady je poslední oběžník ministerstva.“

POKYNY K ZABRÁNĚNÍ ODLIVU ODBORNÍKŮ, SPECIALISTŮ

A  NEPOSTRADATELNÝCH ZAMĚSTNANCŮ S  PŘÍSLUŠNÍKY
RODIN

„Specialisty prověřovali zaměstnavatelé, inspektoráty práce

a správní orgány.“ Byl rád, že papír našel. Konečně může být mini-
sterstvu za něco vděčný. Pro jistotu přečetl nahlas i poslední řádku:

Bez těchto specializovaných osob by naše již tak ochromené

hospodářství došlo ke kolapsu.
Ministr Václav Kopecký
„Jak jsem řekl, to číslo se musí snížit,“ zopakoval Urban.
Asi dělám chybu, pomyslel si Honza, musím s ním mluvit jako
s komunistou.
„Řeknu vám, proč německý skláře nemůžeme pustit.“
„Proč?“ zeptal se Kilián.
„Víte, co je to Bavorsko? Zaostalá klerikální země, do který se
nesmí dostat vědomosti našeho průmyslu. Každý vesnici vládne
jedna stará panbíčkářská sedlácká rodina, která se každý novoty
děsí jak čert kříže. A teď si představte, že bysme do toho válkou
rozbořenýho feudalismu vyslali naše odborníky a řemeslníky.

– 53 –
 Jak by za pár let vypadalo německý hospodářství? Naši Sudeťáci
by ho postavili na nohy, zatímco my bysme tu seděli a koukali, jak
nám jde do kopru fabrika za fabrikou, a z Německa by byla nejbo-
hatší země Evropy.“
Na stanici padlo ticho. Honza cítil, že se nechal unést. Žena s Ki-
liánem si ho zvědavě prohlíželi, zato Urban s obrem vypadali, že
otevřeli pytlík od pekaře a našli starý plesnivý chléb.
Urban se nadechl:
„Vy asi nechápete, proč jsme tady… Na tohle město se valí stíž-
nost za stížností. Táhne se to od konce války. Americký správce
města odmítl brát v úvahu výsledek války.“
„Myslíte, jak major Brewster jmenoval po osvobození starostou
Němce a s místními Čechy ani nejednal? Jo, to je pravda, podle něj
by tu Češi nikdy nezavedli pořádek, jen by se celý dny hádali a na-
konec všechno rozkradli.“
„Loni vám za hranice odešla celá vesnice, Bučina, a jen z Vim-
perka zdrhlo ilegálně skoro dva tisíce Němců. Ti se nejspíš styděli
za svou porážku.“
Honza se chystal odpovědět, ale obr ho předešel.
„Němci se za to, co udělali, nikdy stydět nebudou.“ Měl chraplavý,
dunivý hlas jako lokomotiva. „A speciálně ne Sudeťáci. Ty dostali
od Hitlera pěkný dárky: všichni nezaměstnaný práci, vyšší platy
a mzdy, pořádný důchody, nemocenský pojištění, boty a oblečení
pro děti. Tady nemůžete čekat, že budou války litovat.“
Chvíli bylo ticho, jako by po obrově proslovu neměl nikdo odva-
hu promluvit.
Urban se nadechl a prohlásil:
„O jaltské konferenci jste snad slyšel. Svět se rozdělil na dvě říše
a my budeme chránit a strážit hranici. Dochází vám vůbec, jak je
tohle město strategicky důležité?“
Jakmile někdo použije v jedné větě slova rozdělit a chránit, je
jasné, že je to zloděj, který to má nahoře dobře posichrované.

– 54 –
 „Kdo tady ve městě vůbec vládne?“
„Nikdo. V Praze se vládnout asi dá, tady to nepůjde nikdy.“
Urban se zamračil, Kilián se kupodivu usmál a Honzovi došlo
proč – udělal další chybu. Dal najevo, že ví, že jedou z Prahy. A Kilián
už začíná tušit, odkud vítr fouká. Národní socialisty si ve sboru SNB
na okrese zaškrtne křížkem a ty ho dovedou k Pšeničkovi.
„A co partyzáni? Copak tady neoperovala skupina Šumava 2?“
„Ty se do lesů nepouštěli.“
„Zaslechl jste něco o hlášení na dráze, které se týkalo Vimperka
a jantarové komnaty?“
Dříví zapraskalo. Žena se odvrátila od kamen. Někdo na ulici
řval: „Ty švejnhunden jsou pryč a pořádně v prdeli!“ Podzimní vítr
se vytrvale opíral do opuštěných domů, jako by zkoušel, jestli za-
pečetěná okna nevyrazí hned první noc.
„Jantarová komnata? Tady?“ tvářil se Honza, jako by ho to ne-
smírně udivilo.
Stačí jedno hlášení výpravčího s protektorátním razítkem a ame-
rický nálet, ke kterému došlo ve stejný den, a v Praze si to všechno
začnou dávat dohromady.
„Znáte výpravčího Wagnera?“
„Jo, to je puntičkář, kterej má spočítaný všechny pražce až do
Strakonic.“
„Můžeme s ním mluvit?“
„Před čtyřma hodinama jsme ho odsunuli.“
Tahle informace Urbana zaskočila. „No, nejspíš to není důležité.
Pár dní budeme dohlížet na to, co se u vás děje, abysme zabránili
rabování.“
Jistě, když je člověk v trofejním oddílu, musí se pojistit, aby mu
kořist nevyfoukl nějaký lokální zlodějíček.
„Rádi bychom si prohlédli uvolněné domy ve městě.“
„Je dost pozdě. Můžete přespat v hotelu Zlatá hvězda. A to je
starej českej hotel, žádnej německej šmajchlkabinet.“

– 55 –
 „Zajdem za Steinhauslem,“ Urban kývl na Kiliána a potom se
otočil k obrovi. „Vy se podíváte po bydlení.“
Obr kývl na ženu. Ta ještě naposledy natáhla ruce, aby se ohřála.
Potom se otočila a s Honzou a obrem se vydala hledat opuštěný
dům pro trofejní oddíl.

– 56 –
 Lutherova hora

Batoh na zádech vůbec netlačil, nebyl jako nešikovné hřmotné bavor-

ské krosny, pod kterými se Dorlina páteř prohýbala jako stéblo slámy.
Körber to s batohy uměl. Dorla si vzpomněla, jak jí Heinrich
vyprávěl, čím se proslavil.
S manželkou a stádem koz vyrazil na pastvu. Finančáci, roze-
stavení po lese a přesvědčení, že něco chystá, sledovali, jak na kraji
lesa pasou kozy. Po pár hodinách si Körber hodil na záda batoh,
předstíral, že se rozhlíží, a vyrazil k hranici.
Finančáci se vydali za ním.
Mezitím žena zavedla stádo na místo, kde se k němu v nízkém
porostu přidala koza, kterou Körber naučil cestu od hranic.
Ve speciálním vaku nesla na zádech pašované zboží.
Körberová ji dovedla domů a schovala paš, zatímco finančáci
z Körbera nespouštěli oči. Procházel se lesem, posedával, pokuřo-
val a předstíral, že na někoho netrpělivě čeká. Po letech sice jeden
financ náhodou chytil kozu i s pašem, ale od té doby se v Čechách
říkalo: Honí ho jak financ kozu.
Dorlu napadlo, co by asi říkali táta s Heinrichem, kdyby věděli,
že má na zádech Körberův batoh. Nejspíš by ji přinutili ho okamžitě
sundat a slíbit, že na něj už nikdy nesáhne.
Za tmy překročila hraniční potok Teufelbach. Obešla Bučinu,
opuštěnou vesnici, ze které místní na konci války do jednoho odešli
do Bavorska, a řadu nocí se vracívali pro své věci. Hraniční les byl
v těch dnech tak plný, že Dorlu na stezkách míjel souvislý zástup
krav, koz a ovcí, nekonečných zvířecích karavan, které mířily na jih,
do německých pastvin.
Dorla potkávala i svatební průvody, které se do Čech vracely
z církevních svateb, poněvadž národní výbory žádosti o smíšená

– 57 –
manželství hromadně zamítaly. Svatebčané se vypravovali načer-
no přes hranici a nechávali se oddat v Německu. Církevní sňatky
zůstávaly v platnosti a nově oddanému páru hrozila jen pokuta za
ilegální překročení hranice, které se říkalo svatební pokuta, a ne-
věsty za ni někdy utratily celé věno.
Z Bučiny se dala starou stezkou mezi Stanovou a Stolovou ho-
rou a u Františkova přebrodila Vltavu. Když nepršelo, dala se řeka
přebrodit, ale i tak bylo nepříjemné jít celou noc v mokrých botách
a punčochách.
Ze svahů Hory Martina Luthera viděla Größer Königfilz, slať, kte-
ré Češi říkali Chalupská. Dorla nebyla Kilián Nowotný, který věděl,
kudy slať přejít, a tak ji obešla přes Unterkaltenbach. Odtud viděla
ve tmě opuštěné obrysy domů Kaltenbachu, který byl ještě letos
v létě jejím domovem.
Minula obrys bývalé sklářské hospody. Pašeráci neradi dělali pro
hospodské, protože ti věděli, jak na nich vydělat. Jsi nejlepší pašerák,
král hranice, chválili je hostinští, když se objevili za tmy s pašem.
Potom hostinští přinesli odměnu, začali nalévat a půlka odměny
pro pašeráka padla za modřínovou kořalku a byla zase hostinského.
V hospodě poprvé slyšela henleinovce:

Němci, jen a výhradně Němci mají onen zvláštní cit pro vytváře-
ní vesnic v nepřístupných horských oblastech, jaký nemá žádný
jiný národ na světě.

Místní nechápali, o čem je řeč, nikdo ty tlučhuby nebral vážně

a z hospody je vypískali.
Za půl roku přijeli připraveni, věděli, že se sedláky musí mluvit
o půdě:

Louky a pole, které jste vydobyli divočině, jsou váš glejt, zna-
menají, že tuhle zemi jste uprostřed hlubokých lesů osídlili vy.

– 58 –
 Vy jste byli první, kdo sem přišel, vy, Němci, a ty louky a pole
a pastviny jste vyčarovali z lesa stejně jako dřevěné lopaty.

Byli první, kdo si dokázal představit, jak musí s chudými lidmi mlu-
vit, a místní, jako Dorlin táta, jim po letech nezaměstnanosti uvěřili.
Za hospodou stála škola. Dorla se v ní nic nenaučila, protože se
pořád něco organizovalo. Prvního září se nevítali noví žáci, ale svě-
til se pomník vojínům padlým v první světové. Pro Svaz německých
dívek se vymýšlela branná cvičení a týden co týden se nacvičovaly
nástupy v stejnokrojích.
Za školou stál dům jejich souseda, sedláka Thormei‑Tondla,
jenž se dožil sto pěti let. Svému nejstaršímu synovi, kterému bylo
osmdesát, nikdy nepřestal říkat Bua – kluku, a když mu jeho osm-
desátiletý syn odmlouval, vždycky zdvihl velkou mozolnatou ruku
a snažil se mu vlepit pohlavek.
Minula jeho opuštěný dům a spatřila svou zahradu, obrys stodoly
i chléva, z něhož na jaře rozvážela po polích hnůj. Pod okrajem stře-
chy mívaly vlaštovky hnízda. Za květnových a červnových večerů, kdy
světlo dne leželo dlouho na krajině, pod nimi sedávala na lavičce. Táta
hrával na tahací harmoniku a vyprávěl o sousedech i lidech ze samot,
o farářích i hříšnících, kteří provedli věci tak děsivé, že se budou
smažit v pekle, o lesích tak hlubokých, že by se v nich člověk ztratil,
i kdyby v nich dennodenně chodil dvacet let. A o slatích a bytostech,
které v nich žijí, o pytlácích i hajných, o pašerácích i financích, o ma-
jitelích skláren i o prostých sklářích, kteří dokázali neuvěřitelné věci.
Odvrátila hlavu. Jestli chtěla něco dokázat, musela na svůj domov
zapomenout.
Dnes v noci si na něj zakázala myslet.

Vrata hřbitova byla vylomená, zmizely dalších kříže a náhrobky za

vraty někdo povalil do suché trávy. Ve stínu stromů kráčela sehnutá
jako dítě a modlila se, aby ji z okolních svahů nikdo nesledoval.

– 59 –
 Dole pod ní se táhla silnice, na které před lety spatřila poprvé modrý
poštovní vůz tažený koňmi. Už tenkrát si říkala, že jestli mají na poště
takovou vzácnost, jakou je kůň, mohla by tam jednou pracovat. Po silnici
před válkou projížděli na motorkách Jawa hlavně obchodní zástupci,
kteří po samotách prodávali ložní prádlo. Potřebovali dělat obchody
a henleinovcům se zaprodali jako první. Za silnicí viděla obrys opuštěné
Pockovy hutě, zakladatel slavné sklářské rodiny byl jejich příbuzný.
Nikdy nebyla na hřbitově sama a překvapilo ji, jak málo svíček
plane na hrobech před Dušičkami. Zastavila se před jednoduchým
železným křížem, na němž visel kulatý kovový štít s nápisem:

Familie Ascherl

V kapse měla poslední krabičku sirek. Zapálila svíčku. Riskovala,

ale hrob byl v rohu hřbitova krytý zdí a ze svahů směrem na Vim-
perk sem nebylo vidět. Pokřižovala se, poklekla do studené trávy,
svěsila hlavu a pomodlila se Vaterunser a Ave‑Maria. V Bavorsku
do kostela jít nemohla, místní by si mysleli, že se modlí k Bohu jen
proto, aby se vetřela mezi starousedlíky. Stejně jako táta si zvykla
modlit se v lese u pomníčku zabitých pašeráků, u křížů stlučených
z větví a hromádky vztyčených kamenů, které v lesním šeru připo-
mínaly batoh a kříž. Pašeráky v lesích zastřelili financové, nebo je
omylem trefil někdo z vlastní party.

Mami, jsem tu. Musím do Vimperka pro paš. Musím to udělat

pro tátu.
Prosím tě, modli se za něj, jako se já budu modlit za vás za
všechny až do skonání věků.

Narovnala se, dotkla se suché hlíny na hrobě a pak se jako duch

vyrážející z místa, jež už neexistuje, vydala pro poklad, který stře-
žilo největší město, jaké kdy na vlastní oči viděla.

– 60 –
 Královský prales

Ulice byly liduprázdné, prázdná okna opuštěných domů připomí-

nala kotce králíkáren, které vyloupili zloději. Tu a tam někdo přesto
cosi zakřičel, ale jinak bylo ticho.
Jantarová komnata.
Na kolik taková věc přijde? Kdyby ji získal Reicin, nejspíš by
komunisti vyhráli volby v celé Evropě, napadlo Honzu.
Jenže jestli ji nacisti přivezli nařezanou na desítky kousků, může
být schovaná kdekoliv.
Po válce tu prošel každý byt, každý sklep, viděl všechna vytlučená
okna, poškozené dveře i zámky, opadanou omítku, rozlámaná vrata
i ploty u zahrad, rozvalená kamna a propálené podlahy, rozmlácené
lustry a rozšroubované vypínače.
Je to nesmysl.
Ale něco tu být musí, když se objevil trofejní oddíl. A schovky
můžou být kdekoli – ve městě se skrývají zákoutí tak hluboká a tem-
ná, jako by všechny ulice byly jen stezky, které sem vedou z hloubi
Boubínského pralesa.
Obr kráčel několik kroků za nimi, žena od chvíle, kdy vyšla ze
služebny, neřekla ani slovo.
Až když se na konci ulice u pošty objevila shrbená postava, která
se zastavila pod okny rozsvíceného bytu, aby si něco načmárala na
kousek papíru, žena polohlasem řekla:
„Kdo to je?“
„Tögel, má topenářskou dílnu.“
„Co si kreslí?“
„Kouká, kam se nastěhovali osídlenci, co slaví odsun.“
„Proč?“

– 61 –
 „To je jednoduchý – kdyby k nim poslal zejtra svýho německýho
učedníka, riskuje jeho život.“
„Copak místní neslaví?“
„Ne, vidí, co se stalo s pilama – fungovaly sto let, a teď stojí.
Místní mají strach, že všechny fabriky ve městě padnou, protože
jsou německý a nebude práce.“
„Copak tu máte jenom německé podniky?“
„Jo, tiskárny, sklárna, textilka, dílna na úpravu slonoviny, všech-
no lautr německý.“
Na ulici je minul Čímer, černovlasý Slovák. Kolo měl opravené,
natřené zářivě červenou barvou. Usmál se na ně a šlapal k náměstí.
„Ten vypadá nějak spokojeně! Určitě s něčím kšeftuje, že ano?“
řekla žena.
„Má na Slovensku příbuzný, ty mu posílaj špek.“
„Šmelí i s cigaretama?“
„Jo, příděl jedný na den žádnej kuřák nevydrží.“
„Funguje tu vázanej trh?“
„Funguje, můžete si koupit brambory, ale jen když si koupíte hrušky.
A mlíko není k sehnání vůbec.“ Honza zdvihl hlavu k opuštěným vilám
nad poštou. Po Němcích máme spoustu majetku a nikdo neví, co s ním.
Vymyslí někdo systém, jak všechno, co patří téhle zemi, spraved-
livě rozdělit? Asi sotva. Leda by se zjevil dokonalý hospodář – mož-
ná proto se modlíme k Bohu, jemuž říkáme Hospodin. Doufáme, že
je to někdo, kdo nám poradí, jak zacházet s bohatstvím, které má
patřit všem, a vždycky se promění ve šmelinu.
Zahnuli do ulice k náměstí.
„Volných bytů máte dost?“
„Jo, ale ve špatným stavu. Za války nikdo nic neopravoval, všich-
ni, co se nastěhovali, věděli, že tisíc let žádná říše nevydrží.“
„Tenhle dům je taky opuštěný?“
Usmál se, protože si přirozeně vybrala dům, ve kterém se nachá-
zel byt Ruperta Steinbrenera.

– 62 –
 „Čemu se smějete?“
„Tady jsem dneska ráno chytil pašeráka.“
„A co pašoval?“
„Básničku o svících a tmě.“
Žena na něj udiveně pohlédla. Honza si už dávno zvykl, že když za-
čne mluvit o rodném městě, všichni, co jsou odjinud, ho mají za blázna.
Dali se po schodišti setmělého činžáku a zastavili se ve druhém
patře. Honzu zarazilo, že rozmlácené dveře Rupertova bytu někdo
vyměnil.
„Co je?“ zeptal se obr, když si všiml jeho váhání.
„Tady byla díra a vystřelenej zámek.“
„Takže tu po válce bydleli Američani?“ řekl obr.
Honza přikývl.
„Co tím myslíte?“ zeptala se žena.
„Že žádnej místní Čech ani Němec by do zámku v životě nestřílel.
Rozšrouboval by ho a strčil doma na kůlnu nebo na králíkárnu, pro-
tože takovej zámek se vždycky hodí. Američani se se šroubováním
nepárali, vytáhli pistoli a bylo to.“
Obr jim naznačil, aby se nehýbali. Vykročil ke dveřím a do Honzy
strčil tak, že skoro sletěl po schodech.
„Kdo tu bydlel?“ zeptala se polohlasem žena, když obr zmizel uvnitř.
„Rupert Steinbrener, nejmladší syn místního tiskárníka. Jeho
dědeček byl syn místních sedláků, vyučil se tiskařem a založil tu
tiskárnu. V téhle divočině žili předtím jen loupežníci.“
„Nějak mám pocit, že si pořád vymýšlíte.“
„Kdepak, už v tereziánským katastru se psalo, že Vimperk je
nejhorší město v Čechách! Lidi ze Strakonic a Pasova přes Vimperk
vůbec nejezdili, lesy byly prolezlý hrdlořezy, a pak se objevil Stein-
brener a z lotrovskejch pelechů udělal město. Zaměstnával tisíce
lidí a možná to byl největší dobrodinec, jakej kdy v Čechách žil.
Svejm dělníkům stavěl bytový domy, starobince, pro básníky po-
stavil San Rafael, domov útěchy, kde mohli psát až do konce života.“

– 63 –
 „Netiskl takové miniaturní korány s lupou?“
„Ano, to je on!“
„Jeho knihy jsem viděla v Londýně!“
Teď bylo na Honzovi, aby polkl překvapením – členka trofejního
oddílu viděla v Londýně Steinbrenerovy korány.
Co je tahle banda zač?
„Byl to nacista?“
„Kdepak, Hitler nemohl katolický kalendáře vystát. Wehrmacht
v říjnu 1938 nejdřív ze všeho zabral tiskárnu. Místo knih se tiskly
propagandistický plakáty a protektorátní jízdenky.“
„Steinbrenera odsunuli?“
„Američani ho odvezli do Němec, zbylo po něm dvacet domů pro
dělníky. A tenhle byt, kde bydlel Rupert, jeho nejmladší syn.“
Obr se objevil ve dveřích a kývnul na ně.
V předsíni visel dřevěný krucifix, zarámovaný obrázek tiskárny
a portrét Johanna Steinbrenera. Honza jich před válkou viděl v by-
tech tiskařských dělníků stovky.
Ale tady jeden visel dál na zdi, a když se dotkl rámu, zjistil, že je
prach otřený.
Bydlí tu někdo načerno?
Obr otevřel dveře do obývacího pokoje a Honza vešel.
Na psacím stole stála na talířku zapálená svíce a nad psacím
stolem visel velký kus papíru:

Můžete za mne svíci zapálit,

ať utěší vás v tomhle těžkém čase
Pán, abyste vše dobře přestáli
a prošli tmou, než shledáme se zase.

„Německý modlitbičky!“ vztekal se obr.

Honza se naklonil k plakátu. Barva ještě nezaschla.

– 64 –
 Někdo ze specialistů ho viděl, jak před hotelem zahazuje zmuch­
laný papír, sebral ho, zašel za specialisty z tiskáren a ti báseň vytiskli
jako památku na Ruperta.
Tiskaři na svého chlebodárce nezapomněli.
A nějaká bába svíčková tu zapálila věčný plamen.
„Tohle je strašidelné místo, vlhké a tmavé. Nemůžeme se podívat
někam jinam?“ řekla Dostálová, jako by zapomněla, že sem zamířila
sama od sebe.

Po kamenném schodišti se podél budovy gymnázia vydali k tem-

nému obrysu zámku. Tyčil se nad nimi na svahu tak strmém, že se
každému, kdo ho viděl poprvé, musel zdát nedobytný, jako poklad-
nice, kterou nikdo nemusí skrývat, stačí ji vystavit na vrchol tak
příkrý, že ho nikdo nezdolá.
„Tenhle hrad jsem na žádném obraze neviděla. Kdo ho postavil?“
„Chcete českou, nebo německou verzi?“
„Samozřejmě českou.“
„V tom případě Petr Malovec.“
„Kdy?“
„V roce 1263.“
Chvilku bylo ticho. Věděl, na co se žena zeptá, ptal se tak každý.
„A ta německá?“
„Albrecht III. z Bogenu. V roce 1195.“
„A vy věříte čemu?“
Pokrčil rameny, nedodával, že jediný důkaz existuje v městské
kronice, kterou mu ukradli Němci.
„Máte tu nějaký tajný chodby?“ zeptal se obr.
„Ne, jen legendy, který kolujou od chvíle, kdy tu Petr Vok držel
Johna Deea. Ale já vím, že tohle město není Jihlava.“
„Jihlava?“ zeptala se žena.
„Když se Rudá armáda blížila k Jihlavě, místní se do jednoho
schovali v podzemních chodbách. Rusové vtáhli do města a měli

– 65 –
pocit, že vstoupili do města duchů. Z opuštěnejch domů stoupal
kouř, v prázdnejch bytech stála na kamnech horká polívka, v kon-
vicích bublala voda a nikdo nikde nebyl.“ Skončil a zjistil, že na něj
obr zírá, jako by ho chtěl rozšlápnout.
Aby taky ne, když nejspíš přišel s Rudou armádou, došlo Honzovi
vzápětí.

Ve tmě se vynořil poslední dům napravo pod Černou branou. Stál

přímo proti domu, do něhož se nastěhoval starý Steiner. Žena se
zastavila a pátravě si dům prohlížela.
„Kdo bydlel tady?“
„Dráteník od Steinbrenera. Odsunuli ho, dům je konfiskát. Zatím
ho nikdo nezabavil.“
„A ten barák ve svahu proti němu?“
„Tam bydlí Steiner.“
„A ten nepořádek?“
„Mašiny ze skláren a tiskáren.“
Obrátila se k opuštěnému domu po dráteníkovi a pokývla hlavou.
„Tady?“ Honzu ani nenapadlo, že by se trofejní oddíl nastěhoval
k dráteníkovi. „Ve městě máme i vily, třeba po továrníku Waldekovi a…“
„Tohle nám bude stačit.“ Žena otevřela branku a vstoupila na
úzkou pěšinu, která se ve stínu ořechu stáčela k domu.
Honza se vydal za ní. Ze dveří strhl pečeť, kterou sám nasazoval,
a připomínal si, že do hlášení nesmí uvést, že dům obsadil trofejní
oddíl, nýbrž Vysoký komisař pověřený odsunem Němců pro Vimperk
a okolí.
Vstoupili do vlhké a ledové chodby, ve které se vznášel pach, jako
by tu někdo něco řezal pilkou na železo.
„Nemám vám zatopit?“ nabídl se.
„Radši sežeňte nějaký deky,“ zahučel obr.
Žena vyšla na terasu. Temné bludiště křivolakých uliček kolem
náměstí stálo pod ní. Připomínalo mraveniště postavené u kmene

– 66 –
stromu, jímž byl obrovský komín Steinbrenerovy tiskárny. Před vál-
kou jela tiskárna celé noci, hustý sloup nažloutlého kouře stoupal
k temnému nebi, město hučelo životem. Teď bylo tiché, až na křik
osídlenců.
„Německá centra českých měst se budou ničit, to asi víte, ne?“
„Jo, četl jsem vyhlášky, ale nás na seznam ještě nedali.“
Žena se otočila k řece, která se klikatila údolím, posetá světly
vycházejícími z oken vimperské sklárny.
„To je huť, kterou před válkou koupil Moser?“
„Ano. Moser sem jezdíval jako obchodní cestující, pak sebral
odvahu a pustil se do výroby ve Varech. Všechno, co se naučil, od-
koukal od našich Němců.“
Podlouhlé domy kolem řeky se podobaly sklářským píšťalám,
jako by je majitelé stavěli s nadějí, že se v nich světlo bude přelévat
z jednoho konce na druhý.
A uprostřed temné Šumavy opravdu žhnulo světlo, všichni ně-
mečtí skláři se shromáždili ve svém jediném útočišti.
„Co je to za horu?“ Kývla k obrysu, který se nad městem skláněl
jako obrovská temná krabice.
„Boubín.“
„Taky německý?“ řekla pobaveně.
„Ne, ten vždycky patřil českým králům.“
Popošla na kraj terasy. „Vyřiďte Urbanovi, že jsem našla bydlení.
Určitě zajde na stanici.“
„Já mu to řeknu.“
„Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Ve stínu starého ořechu vyšel ze zahrady a klikatými uličkami
starého německého města kráčel na služebnu. Dala se do něj zima,
přemýšlel, jestli by nesehnal nějaké peřiny, jenže ty si Němci ne-
chali přenést přes hranice ze všeho nejdřív, protože peřina byla
majetkem, který se vítězům nenechával.

– 67 –
 Sešel do sklepa stanice a vytáhl několik dek, které patřily wehr­
machtu. Revoluční gardy je s velkou slávou pálily na louce nad
městem, táta jich ale asi dvacet zachránil a nanosil na stanici.
Odpočítal čtyři a pak k nim přidal ještě jednu. Muži z trofejního
oddílu zimu vydrží, ale ženou si nebyl jistý.
Co tady dělá, napadlo ho, a najednou věděl, že si s ní bude lámat
hlavu celou noc.

– 68 –
 Müllerův prach

Z luk u Michlovy Huti spatřila Dorla Boubín, strašidelnou horu nad

Vimperkem, opředenou pověstmi. Každé léto sem chodívala babič-
ce pomáhat se senem a za dlouhých letních večerů mívala pocit,
že na svazích hory vidí planout světla. Babička vyprávěla, že na
Boubíně žil český čaroděj Žídek, který byl tak mocný, že stačilo, aby
otočil hlavu, a Vltava, která před dávnými věky tekla na bavorskou
stranu Šumavy a ústila do Dunaje, se obrátila a plynula po svazích
Šumavy opačným směrem, do vnitrozemí Čech:

Vltava tekla do Bavor?

Tekla, Dorlo, protože země i hory si na Šumavě dělají, co chtějí.
Ty si myslíš, že jsem malá a můžeš mi napovídat, co chceš.
Ne, Dorlo, Šumavě vládnou zázraky. Jednou ti může všechno,
co vidíš, patřit stejně, jako hory patřívaly čarodějům.

Teď před Dorlou stály v temnotě obrysy Velkého domu, jak se

na Michlově Huti říkalo opuštěné sklářské huti.
Táta sem také chodil rád, po večerech hrával na harmoniku a vy-
kládal, co na Michlově Huti lidé dokázali.
Původní usedlost koupil kolem roku 1670 Michal Müller a mu-
selo uplynout dvanáct let bojů s medvědy, vlky, sněhovými bouře-
mi a nemocemi, než objevil křídové křišťálové sklo takové kvality
a krásy, že během jediného roku odrovnal benátské mistry a stal se
nejvyhlášenějším huťmistrem Evropy. Sklo posílal do celého světa,
do Jižní Ameriky i Velkému Mogulovi.
Jenže jeho synovi se na huti nevedlo. Když se na návštěvu chystal
kníže Schwarzenberg, připravoval mu mladý Müller střelný prach.
Jenže prach chytil, vybouchl a Müllera popálil ještě předtím, než

– 69 –
stačil skočit do kádě s vodou. Když vylezl, kůže se mu v cárech od-
lupovala z těla a den nato ve strašlivých bolestech zemřel.
A to byl konec Michlovy Huti, nejslavnější sklářské huti Čech.
Časem se proměnila na hospodářské budovy a po válce z ní museli
Němci odejít.
Dorla se z Michlovy Huti dala k nádrži na plavení dřeva, která se
jmenovalo Bärenloch – Medvědí doupě, což Češi zkomolili na Brloh.
Cestou z ruského zajetí tu Heinrich potkal starého Kubitscheka,
který se domů vracel z druhé strany Evropy, z Wilhelmshafenu:

Uviděl jsem tu černou hladinu, na které se leskly hvězdy, a pak

jsem se rozbrečel. Objímali jsme se a brečeli jak malí kluci.
Věděli jsme, že už jsme doma, protože za Bärenlochem končí
východní Evropa.

I pro Dorlu začínala na dřevěném můstku neviditelná hranice

mezi vimperskými lesy a divočinou obývanou českými Němci.
Tady lidé vídali Trudu, bytost porostlou chlupy koní, ovcí, koz
a peřím sov, jak stráží dávnou hranici a překresluje ji vždy, když ji
někdo posunul nebo škrtal z map.
Dorla musela být opatrná. Na tomhle místě pro ni začínal Vim-
perk.

Z dlouhého pásu lesa vykročila až na pastvině u Brandtlova dvora.

Dole před ní, v údolí Volyňky, planula světla vimperské sklárny, ze
které němečtí skláři nesměli odejít.
Jedno světlo svítilo i na náměstí, kde stávala vimperská šatlava.
Pašeráky z Kaltenbachu ale posílali do Písku, prý aby je země rovná
jako placka vyděsila k smrti.
Vraceli se jako vyměnění. Když někdo prohodil Aspoň sis přes
zimu trochu prohřál kosti, ne?, nepřítomně přikývli, jako by je měs-
to, rovina a vězení proměnily v duchy.

– 70 –
 Dorla byla ve Vimperku jen jednou, když ji Heinrich před válkou
vzal na pouť.
Na vimperském Ringplatze stál nový model volkswagenu, obklo-
pený Vimperáky a obchodníky, kteří se předháněli v slibech: Stát
bude jenom 900 říšských marek. Pro lidi z Kaltenbachu to byla ne-
představitelná částka, ale bohatí vimperští Němci si nechali otevřít
kapotu, takže Dorla poprvé spatřila vnitřek vozu – kovové trubky,
hadice a stříbrný válec, které by se daly použít mnohem lépe třeba
jako hrnce a pánvičky.
Bůhví, co se za ty peníze postaví, říkal Heinrich, který Hitlerovi
nevěřil, a pak se ukázalo, že za splátky na volkswagen se financo-
valy VW‑Kübelwageny, terénní vozy pro wehrmacht.
Na trhu byl k mání i Volksempfänger, lidový rozhlasový přijímač
za 35 říšských marek, který chudým bezdětným rodinám půjčovala
NSDAP zdarma.
Můžem si ho poslechnout? zeptal se Heinrich.
Odkud jste? Z Reichenbergsteinu? Obchodník zavětřil příležitost,
protože v Kašperských Horách žili bohatí Němci.
Z Kaltenbachu.
Obchodník se otočil k dalšímu zákazníkovi. Ten si přál rádio vy-
zkoušet, takže Dorla s Heinrichem přece jen viděli, jak obchodník
otočil knoflíkem.
Jenže v rádiu se neozvalo jediné zapraskání.
Ten aušus nefunguje, vykřikl někdo v davu.
To není žádnej aušus! Obchodník praštil do přístroje naplocho
dlaní.
Naskočil hlas starostky jedné bavorské obce, oznamoval, že žebrá-
ci budou posláni do sběrného tábora, obec nestrpí, aby její ulice hyz-
‑dili ubožáci, kteří se o sebe v novém Německu nedokážou postarat.
Všichni Vimperští i přespolní ztuhli hrůzou.
Zbavit se žebráků bylo něco nepředstavitelného. Steinbrener,
vimperský továrník, stavěl svým dělníkům domy, v nichž je nechá-

– 71 –
val bezplatně bydlet až do konce života, a nahoře na Kaltenbachu se
nikdy nestalo, že by někdo vyhnal žebráka nebo se o něj nepostaral.
Každý rok se ve vsi vybrala rodina, která se na vlastní náklady sta-
rala o všechny obecní chudé i potulné žebráky.
I Dorlin táta poměřoval člověka podle toho, jak se stavěl k chu-
dým. Když se u nich Heinrich zastavil s tím, že to s Dorlou myslí
vážně, vzal ho pod záminkou, že mu chce ukázat místa na pytlačení,
na Torstif‑Planie, kde žili nejchudší lidé Šumavy.
Bylo mu těch chudáků líto, Dorlo, je to asi dobrej člověk, co tě
nepodrazí.

Dorla prošla zatáčkou u pivovaru. Proti sobě měla úzkou uličku,

ohraničenou z jedné strany skalním ostrohem a z druhé podlouhlou
budovou gymnázia.
Kdyby se teď někdo objevil na jedné z nich, byla by v pasti.
Kráčela k Černé bráně.
Přímo proti vrcholu schodiště u gymnázia stál dům, který hle-
dala. Město bylo tiché, ale v okamžiku, kdy se zastavila přímo před
ním, odbil zvon hodinu po půlnoci.
V setmělých oknech se třpytilo měsíční světlo. Na zahradě se pod
zkroucenými plechy schovávaly rámy kol, motory, pasti na zvířata
a rozebrané pumpy.
Sevřela studenou železnou kliku vrátek.
Prošla po kamenné pěšince, zastavila se u dveří a ustoupila do
stínu pod zakrslou jabloň. Táta říkal, že sluch je jediná obrana,
kterou ve tmě má:

Můžeš přestat přemýšlet, ale nesmíš přestat poslouchat.

Studený vánek šuměl v keřích angreštu a narážel do kamenné

hradby Černé věže. Měsíční světlo zářilo na rozebrané stroje, které
připomínaly ohromné stádo k sobě přišroubovaných zvířat.

– 72 –
 Vystoupila ze stínu, vzala za kliku a vešla do domu.
Přímo proti ní vedly schody vzhůru. Zabočila doleva a v naprosté
tmě scházela po schodech do sklepa, dokud ve tmě nenahmatala
dveře.
Otevřela je.
Světlo měsíce pronikalo do místnosti otevřenými dveřmi na je-
jím konci. Ve velkém kovovém škopku trůnil přístroj, který neznala
a jehož trouba se podobala velkému uříznutému uchu.
V druhé místnosti připomínaly vnitřky rozebraných šicích strojů
kostry králíků a zajíců. Spatřila nabíjecí pás z kulometu a úlomky
granátů v dřevěné kulaté misce, které znala z Kaltenbachu. Na za-
čátku války je vojáci nosili z východní fronty, aby jim místní věřili,
že Němci musí bojovat.
Tomu, že by na východě mohl být německý voják zraněn nebo
dokonce padnout, nikdo nevěřil.
Zbývala poslední místnost:

Velká dřevěná skříň. Klíč je v psacím stroji.

Prošla otevřenými dveřmi, došla k psacímu stolu a sáhla do psa-

cího stroje. Klíč byl na svém místě. Vytáhla ho a pocítila nesmírnou
úlevu. Otočila se ke skříni. Úzké okno, které osvětlovalo všechny tři
místnosti, stálo nad ponkem tak, že kdyby se od něj odrazila, mohla
se jím protáhnout.
Otevřela skříň.
Dýchl na ni pach starých kabátů, roztrhaných košil a pracovních
rukavic.
Sehnula se a vytáhla dolní šuple.
Našla rozbité nůžky, lepicí pásky a formuláře obchodního zá-
stupce firmy Koh‑i‑noor.
Ale ani stopu po balíčku.

– 73 –
 Narovnala se a rozhlédla. Jiná skříň v místnosti nebyla. Sehnula
se, aby vyzkoušela i další zásuvky, ale vtom zahlédla pohyb.
Do dveří vstoupil muž.
V ruce měl pistoli a zíral přímo na ni. Neviděla mu do tváře,
protože se držel ve stínu dveří, ale pohnul hlavou, aby jí naznačil,
že má zásuvku položit na stůl.
Poslechla a cítila, jak se jí třesou ruce.
Muž kývl ke zdi.
Jestli promluví česky, pozná, že jsem Němka.
Jeho oči nahlédly do zásuvky. Potom se posunuly k batohu.
Dorla zavrtěla hlavou, aby dala najevo, že v batohu nic není.
Muž pohnul pistolí.
Sundala batoh a v okamžiku, kdy ho položila na zem, se na
podlaze cosi mihlo tak nečekaně, že téměř vykřikla. Byla to jen
myš, jenže než se Dorla stačila vzpamatovat, na schodišti se ozvaly
kroky.
Muž se přesunul ke dveřím a zastavil se na prahu, aby hlídal
Dorlu a zároveň viděl do vedlejší místnosti.
Pootočila se k ponku.
Ze schodiště se ozval dunivý výstřel a cosi v mužově postoji se
změnilo, téměř jako by na jeho tělo zaútočilo hejno neviditelných
netopýrů.
Zachvěl se a sesul na podlahu.
Dorla nezaváhala, vyskočila na ponk. Ručičky psacího stroje se
rozlétly a rozcinkaly na podlaze.
Otevřela okno a ze všech sil se drala ven jako látka, která chce
sama sebe vyrvat šicímu stroji. Batoh táhla za sebou, obličejem
padla na suchou zem v záhoně pod oknem a v tu chvíli pochopila,
že nejspíš udělala chybu:
Čekají na ni venku.
Vyskočila na nohy. Do plotu vrazila takovou silou, že vylomila
dvě plaňky a třísky se jí zaryly do rukou a do boků.

– 74 –
 Běžela po neosvětlené straně uličky u zdi gymnázia, kdosi vyběhl
z domu, zakřičel Stůj!, padly dva výstřely, kulky jí hvízdly kolem hla-
vy, ale pádila k lesu nad městem, ze kterého měli lidé z hor vždycky
smrtelnou hrůzu.

– 75 –
DÍL DRUHÝ
Vyšetřování
 Steinerova ruka

Honza přespával v zadní místnosti stanice. Jeho postel byla ze všech

stran obležená skříněmi, ve kterých se skladovaly staré četnické
šavle a uniformy. Ty se neustále zmenšovaly, jak si z nich jeho pod-
řízení odstřihávali kousky látky. Ve vedlejší místnosti se nacházela
kancelář vrchního strážmistra, jež se kvůli skříni s municí zamyka-
la, a poslední místností, kterou vimperská stanice nově zřízeného
Sboru národní bezpečnosti obývala, byla strážnice s psacími stolky,
za nimiž obvykle seděli strážníci, vypisovali bloky s pokutami nebo
zanášeli do služební knihy údaje o tom, kdy, kde, koho a proč kon-
trolovali.
Bylo sedm ráno a ve strážnici měl panovat čilý ruch. Ale protože
Hojdar odešel v šest, nechal kamna vyhasnout a ani nepřinesl dříví,
vypadala strážnice jako další byt, z něhož se navždy vytratili Němci.
Honza se předpisově ustrojil, oholil se a naleštil si boty. Trofejní
oddíl musí vidět, že nekašle na disciplínu. Když si natáhl kabát
a rozfoukal uhlíky, zjistil, že Hojdar nepřinesl dříví. Nejspíš doufal,
že se Mašek dostaví včas a udělá to za něj.
Usedl ke stolu, který osídlily vyhlášky Osidlovacího úřadu.
Projekt osídlení pohraničí byl vřavou dekretů, pokynů, vyhlášek
a ministerských výnosů, které se neustále upravovaly a ve velké
většině protiřečily těm předešlým. Pokud člověk neměl známého
na ministerstvu, neměl šanci pochopit, co po něm v Praze chtějí:

Noví osídlenci jsou plniteli vůle našeho národa, konateli nad­

osobního dějinného údělu, jehož výsledky potrvají na věky věků,
neboť osídlení německého prostoru bude trvalé a zůstane čes-
kým již navždy.

– 77 –
 Už poněkolikáté si všiml, jak často se ve vyhláškách opakují
slova navždy a na věky věků. Přemýšlel, že vezme tužku a začne je
podtrhávat, ale na chodbě se ozvaly kroky.
Já Maškovi ukážu, pomyslel si, jenže Mašek ve dveřích vykřikl:
„Musíte k Steinerovi!“
„Proč?“
„Něco se stalo!“
„A co?“
„Nevím. Ale volali doktora! Řezal někomu nohu na Lipce, ne-
mohli ho sehnat!“
„Dojdi pro dříví!“
„Hojdar šel domů a vykašlal se na to, že jo?“
„Jdeš pozdě.“
Protože strážnice nesměla zůstat opuštěná, Honza nervózně
bubnoval do stolu, dokud se Mašek neobjevil s nůší, kterou při
odsunu zabavil staré Hofnagelové.
Pak zazvonil telefon.
„Tady Jonášová, ministerstvo informací. Volám kvůli…“ Hlas se
na okamžik ztratil v šumění a praskání.
„Cože?“
„Volám kvůli dovolený.“
„Dovolený?“
„Jo. Byli jsme před válkou na Bučině, to vám byla krása! Spravuje
někdo Pešlovu chatu, nebo je opuštěná?“
„Přišel novej správce, Kyznar.“
„Snad to nejni Němec?“
„Kdepak, Čech, šikovnej kluk z vnitrozemí, dává chatu do kupy.“
„A na Kvildě?“
„Tam je správce pily Franta Famfule. Sloužil v Anglii jako pilot,
dotáhl to na kapitána.“
„V Anglii?“
„Jo.“

– 78 –
 „V novinách psali, že všichni anglický letci pytlačej jak divoši.“
„V jakejch novinách?“
„V Rudým právu. To se mi nějak nelíbí. Eště abych jela na do-
volenou mezi pytláky!“ Než stačil Honza říct, aby si s pytlačením
kapitána Famfuly nedělala starosti, zavěsila.
„Kdo to byl?“ vyptával se Mašek.
„Ale nějaká bába z Prahy si už v říjnu na ministerstvu plánuje
dovolenou.“
„Asi nemá do čeho píchnout. K čemu je nám třicet ministerstev,
to vážně nechápu,“ mudroval Mašek.
Když Honza vyšel na ulici, město bylo tiché a vybledlé, jako by na
něj napadal neviditelný sníh. Na chodníku parkovalo nákladní auto,
které patřívalo firmě Kotschwara, a i když měla národního správce
a nové jméno Dřevotechna, na dveřích pořád stál nápis Kotschwara
Holzwerk.
Dveře domu po jeho pravé ruce se otevřely.
„Honzo, něco ti musím říct,“ spustila stará Schreckingerová,
která vždycky věděla o všem, co se kde šustlo. Z odsunu ji vyřadil
kvůli pokročilému věku takzvanou cestou milosti. Celý život se mod-
lila tak věrně, že Pánubohu nezbylo nic jiného než tuhle kolonku
vpašovat do ministerské vyhlášky.
„Viděla jsem Steinera. V noci nesl něco na hřbitov.“
„A co?“
„To jsem nepoznala.“
„Prej jste u Steinera zahlídla nějakýho cizince.“
„Jo, viděla jsem ho, jako vidím tebe, Talián nebo Španěl, takovej
ten lautr vopálenej jižní ksicht, a měl jsi vidět ty boty, Honzo, ty bys
mu na fleku stáhnul a zrekvíroval. A ještě něco.“
„Co?“
Spiklenecky se k němu naklonila: „Na Dušičky se vždycky něco
semele.“
„Jo, to máte pravdu.“

– 79 –
 „A v noci jsem slyšela střílení.“
„Nebyly to jenom rachejtle? Lidi slavili, že je po všem, ne?“
„Honzo! Mám za sebou dvě světový války, myslíš, že nepoznám,
kdy někdo láduje a pálí?“
„Tak jsem to nemyslel, já vím, že to poznáte,“ uklidňoval ji.
Na malém náměstí se proti gymnáziu šikovaly zástupy, které si
přijely vyslechnout, jaké konfiskované budovy se budou rozebírat
na bouračku. Prostranství bylo přeplněno místními i lidmi z okolí
a křik v češtině i slovenštině se týkal samot nevyznačených na
provizorních mapách.
Takhle vypadá obnova státu.
Zase jsme Československo.
Slováci uvěří, že je nepošleme do koncentráků, a budou s námi
žít aspoň tak dlouho, jako jsme to vydrželi s Němci, než nás skoro
vyvraždili. Pohlédl k ulici Svornosti, téměř jako by se snažil ve vzdá-
leném okně rozeznat, jestli Rupertova svíčka hoří, a stoupal podél
školy vedle domu po dráteníkovi, který včera osídlil trofejní oddíl.
Hned nad ním stál nad schodištěm v ranním šeru Adlerův dům,
do kterého se po válce nastěhoval Steiner. Adler tu míval slepice,
které rozkradli uprchlíci. Některé na poslední chvíli uprchly do
skal pod zámkem a dokázaly několik týdnů přežít na neschůdných
srázech.
Zezdola od pivovaru na něj zahoukal otlučený německý nákla-
ďák, který ještě před rokem patřil knížeti Schwarzenbergovi a jehož
novým majitelem byl Lesní závod Vimperk. Vůz zastavil před do-
mem, dveře se otevřely a doktor Rücker vystoupil.
„Vím, že jdu pozdě,“ omlouval se Honzovi. Do Vimperka přišel
před měsícem, ale říkalo se, že to s Němci v kopcích umí, i když si
stěžoval, že jejich nářečí nerozumí. „Byl jsem na Lipce a do toho mi
volali, že tu mám ve sklepě zastřelenýho chlapa.“
Tak starej Steiner je po smrti, napadlo Honzu – a to jsem mu chtěl
včera zabavit dalekohled.

– 80 –
 „Kde jste tak dlouho?“ Urban už čekal v uličce před domem. Tvář
měl pomačkanou jako staré noviny. Možná vůbec nespal nebo celou
noc chlastal. Honzu kdovíproč napadlo, že trofejní oddíl přijel bez
zavazadel.
Takže vědí, po čem jdou, a nejspíš i vědí, kde to je.
„To je náš doktor Rücker,“ představil doktora Urbanovi. „Přijel ze
severu a už se zabydluje. Teď jenom doufáme, že se mu u nás bude
líbit a že u nás zůstane.“
Urban doktora ignoroval a zamířil k domu.
„Co je zač?“ zašeptal doktor.
„Novej pověřenec pro odsun.“
„Odsun přece skončil včera!“
„Ten neskončí, dokud si Pražáci neodvezou, co potřebujou.“
Vydali se za Urbanem dovnitř, zatímco Honza přemýšlel, co se
stalo – Steiner něco věděl a Kilián nebo Urban ho zmáčkli tak, že
už to nešlo vrátit.
Zároveň mu došlo, proč chtěla Dostálová bydlet tady. Dostala roz-
kaz vybrat dům proti Steinerovi, aby ho mohli v klidu odkrouhnout.
Dávalo to smysl. Koho za války posílal wehrmacht opravovat
stroje na Františkov?
Otevřel doktorovi vrátka a vešel na dvůr.
Pod různými vrstvami plechů, starých šindelů a dřevěných de-
sek všech velikostí, které vytvářely vachrlatou stříšku, o které se
dalo předpokládat, že se během několika hodin zřítí, se skrývaly
zprohýbané rámy od kol, řídítka z motorek i jízdních kol, pily Hum-
boldt‑Deutz, dvě zrezlé pumpy a za nimi v sobě zaklesnuté pasti
na zvířata, které vypadaly, že na dvoře klapaly a poskakovaly tak
dlouho, až chytily jedna druhou.
A to jsem odmala slýchával, jaký jsou Němci kabrňáci na pořá-
dek, pomyslel si.
V setmělé chodbě se proti němu objevila postava a Honza měl
na okamžik pocit, že vidí přízrak.

– 81 –
 „Hansel,“ Steiner oslovil Honzu stejně, jako když byl kluk. Sotva
popadal dech a Honzovu ruku tiskl tak úzkostlivě, jak to dokážou
jen opuštění staří lidé ve dveřích svého domu. Ve vzduchu se vzná-
šela plíseň a Honza se nedokázal z jeho sevření vyprostit. Cítil, že
Steinerova ruka patří do jiného světa, je z předválečného písku
a křemene.
„Viď, že mě zachráníš?“ Ve Steinerových očích se zaleskly slzy.
„Pudete s náma!“ zařval Urban.
„Je to můj barák! Jestli tady něco rozbijete, budu si na vás stěžo-
vat!“ bránil se Steiner.
Honzu napadlo, že by měl Steinera krotit. Jak by si asi mohl
sudetský Němec, který nezákonně zabral cizí dům, stěžovat na
komisaře pověřeného odsunem?
Sešli do sklepa.
Na stole v první místnosti stál fotografický přístroj a o stůl se
opíral stativ. Ve velkém kovovém škopku trůnil otevřený gramofon
s hnědou troubou.
„Tohle měl odevzdat, ne?“ vrčel Urban, který ještě netušil, že na
ponku v další místností uvidí rozmontovaný nabíjecí pás z němec-
kého kulometu a čtyři ruční granáty ve velké broušené skleněné
míse.
Vešli do poslední místnosti. Přes doktorovo rameno zahlédl
otevřené okno. V rohu nad ním vlála jako svěšená vlajka roztrhaná
pavučina.
Na podlaze ležely rozebrané ručičky psacího stroje. U zdi stála
otevřená skříň.
Doktor ustoupil a Honza spatřil mrtvolu na podlaze.
Na sobě měla maskovací přehoz tarnschlupjacke.

– 82 –
 Belzebubův zmatek

„Kdo to je?“ zeptal se doktor.

„Oskar Hirsch,“ zašeptal Honza.
„Z vaší jednotky?“
„Ano.“
Měl jsem Oskara chránit, a místo toho jsem ho nechal zabít. Ne-
dokázal z mrtvé tváře na podlaze spustit oči. Hirsch se vrátil umřít
mezi rozsypaná písmenka svého dětství.
Dopsal svou knihu? To potopené město je Vimperk a já bych si
o něm rád přečetl. Možná v ní vystupuju taky, osmiletý kluk, který
touží objevit poklad, a nakonec ani nezabrání tomu, aby zabili jeho
kamaráda.
Táta se nespletl, když říkal, že mi ho hned odbouchnou.
„Musíme to prohledat,“ prohlásil Urban. „Dáte se do toho, nebo
tu budete stát?“ obořil se na Honzu.
Honza otevřel první šuple. Doufal, že najde flašku bramborové
kořalky, ale objevil jen jehly a nitě do šicích strojů, náprstky, vrtáky
a litá písmena z tiskařské sazby.
V druhém ležely návody ke strojům a zařízením, krystaly do rá-
dia, asi dvacet pojistek ke granátům, rozbité sklo od brýlí a papíry
po Johannu Adlerovi, obchodním zástupci firmy Koh‑i‑noor.
„Neskutečnej bordel,“ láteřil Urban a Honzovi došlo, že neví, co hledá.
„Jak se to vůbec stalo?“ zeptal se Honza. Oba se narovnali, jako
by jim došlo, že prohledávat šuplata nemá smysl.
„Tenhle Němec vyběhl ven a začal křičet, že má doma mrtvolu.“
„Vy jste ho našel, pane Steiner?“
„Jo, ale doufám, že nevěříš, že jsem ho domordoval já, Honzo.“
Honza cítil, jak od Steinera odvrací hlavu, bylo mu nepříjemné, že
mu před Urbanem tyká.

– 83 –
 „V kolik hodin jste ho našel?“
„Až teď.“
„A slyšel jste výstřely?“
„Ne, spal jsem.“
I Honza poznal, že Steiner lže. Od Schreckingerové věděl, že
šmejdil na hřbitově.
„Nikoho jste neviděl?“
„Ne.“
„A tohle?“ ukázal Urban na otevřené okno a z parapetu vylovil
kus látky. „Co to je?“
„Šerka,“ řekl Honza. „Látka z Kaltenbachu.“
„Takže tu byl pašerák?“
„Nebo to někdo narafičil.“
„Tohle se musí vyšetřit! Od první chvíle jsem věděl, že tohle
nacistický město je past!“ láteřil Urban.
Doktor se mlčky a soustředěně skláněl nad mrtvým, téměř jako
by se modlil.
„Jak dlouho je po smrti?“
„Pár hodin určitě.“
Zvenku se ozvalo zatroubení.
„Honzo!“ ozval se Pšeničkův hlas.
„Hned jsem zpátky,“ řekl Honza.
„Jen jděte,“ zamumlal Urban a očima propaloval Steinera.
Honza vyšel před dům. Pšenička kývl hlavou k pivovaru. Popošli
o několik metrů, aby nestáli pod oknem, které vedlo z dílny.
„Kdo vám volal?“
„Urban.“
„Kdy?“
„Před hodinou.“
„Proč nevolal mně?“
„Nevím.“

– 84 –
 Z domu slyšeli, jak Urban řve na Steinera. Vydali se uličkou k pi-
vovaru.
„Měl jsem Hirsche hlídat.“
„Myslím, že jsem to říkal tak jasně, jak to jen šlo.“
„Jo, říkal.“
„Byl to dobrej kluk. A zabili ho ty komunistický sráči, co přijeli
z Prahy,“ zašeptal Pšenička.
„To nemůžete vědět.“
„Já to vím. Víš, co chtěj?“
„Ne.“
Pšenička se zastavil na skalním výběžku nad pivovarem.
„Rozhlídni se.“
Honza viděl nekonečné zalesněné stráně, z nichž stoupala pára,
a pod nimi střechy německých a českých domů. Svítalo a slunce se
v šedivých mracích podobalo skleněné kouli, která se za pár týdnů
promění ve vánoční ozdobu.
„Kdyby každá rodina zakopala zlato a šperky sto metrů od svýho
baráku, je to tu lepší než na Aljašce.“
„Myslíte, že přijeli, protože země ještě nezamrzla?“
„Jo. Něco hledaj a chtěj to vykopat. Pospíchaj. Napadlo tě něco?“
„Ne.“
„Našel jsi ty kroniky?“
„Ne.“
„Tak poslouchej… Steinhausla Američani pochválili za odsun
a krajskej výbor ho včera s okamžitou platností povýšil.“
„Pochvala od Američanů i komunistů a ještě povýšení? To se
u nás moc nenosí, ne?“
„Jo, je to divný, ale víš, co to znamená?“
„Ne.“
„Že tuhle patálii budeš vyšetřovat ty.“
„Zatraceně!“
„Jo, začíná se nám to, Honzo, bortit pod rukama.“

– 85 –
 „Jak to myslíte?“
„Už dávno nejsme svobodná země. Beneš nic neznamená, zahra-
niční politiku mají v ruce Fierlinger a Clementis, a ty bez Gottwalda
neudělaj ani krok. A naše ministerstvo? To je taky pěkná všivárna,
ve všech těch tajnejch jednotkách by se nevyznal ani sám Belze-
bub, furt se to mění a lidi se tam střídaj jak na kolotoči. To, na čem
pracuje Reicin pro Rusy, se oficiálně jmenuje VO‑1 a patří to pod
ZO. Reicin ví, že nás Rusové vykradou, a chce z toho taky něco mít.“
„Jak to myslíte, vykradou?“
„Všechny naše vysoký pece byly postavený na rudu ze Švédska.
Rusové si stěžovali, takže budem brát jen tu jejich. A stejný je to
s bavlnou, dovážíme ji z Ameriky a Rusové jančí, že takhle to nepu-
de. A nenechaj nás na pokoji – potřebujou uran. Nalezišť je málo,
jen u nás, v Belgickým Kongu a v Kanadě. A jedinej Jáchymov je
na území, který kontrolujou Rusové. Víš, kolik uranu měli Rusové
k dispozici loni?“
„Ne.“
„Kilo. Včera nám měla velká americká banka půjčit padesát mi­
lionů dolarů. Jenže půjčku zastavila. Takže s náma Američani končej
a patříme Rusům.“
„Hm,“ povzdychl si Honza, ale v hlavě mu vrtalo něco jiného.
„Proč šmejdil Hirsch po městě?“
„Jak to myslíš, šmejdil?“ divil se Pšenička.
„Vyptával se na Františkov a jantarovou komnatu.“
„Možná něco hledal.“
„Nic tu není.“
„Prohledal jsi ho?“
„Sakra.“ Udělal další chybu. Teď už věděl, proč mu Urban ráno
nezavolal – potřeboval prošacovat Hirsche, zjistit, proč tady je.
Z představy, jak Urban šacuje jeho mrtvému spolužákovi kapsy,
se mu udělalo nanic. Sáhl po pistoli a sevřel její rukojeť.
„Co mám dělat?“

– 86 –
 „Jednoho chlapa necháš hlídat Steinerovo barák. Vrátíš se na sta-
nici. Zavoláš do Budějic a potvrdíš, že jsem tě pověřil vyšetřováním.“
„Nemůžete mi dát nějaký lidi?“
„Nikoho nemám.“
Honza přikývl, protože Pšeničkova odpověď mohla taky znít: Dal
jsem ti skvělýho kluka, a ten ti skončil na krchově.
„Co trofejní oddíl? Kolik jich je?“ zeptal se Pšenička.
„Urban…“
„To je nějakej velkej aparátčík.“
„… Kilián, o tom mi vyprávěl táta, pak taková mlátička a nějaká
ženská.“
„Myslíš jako nějaká trofejní konkubína?“
„Já nevím, co je zač.“
„Vypadá jako partajnice?“
„Nevím.“
„Jak jsi říkal, že se jmenuje?“
„Dostálová.“
„U tý bych začal. Proč by sem vozili ženskou?“
Honza pokrčil rameny.
„Když na toho Urbana najdu nějakej důkaz, můžu ho skřípnout?“
„V tomhle ti nemůžu radit, Honzo. Sežeň nějaký důkazy a pak
uvidíme.“ Pšenička poklepal Honzovi na rameno: „Přituhuje.“ Usmál
se na něj a nastoupil do auta.
Auto se pomalu rozjelo kolem pivovaru, na jehož dvoře muži
sundávali z nákladního auta první sudy.
Vydal se zpátky k domu. Doktor vycházel ven a Urban pořád řval
na Steinera.
„Našel něco?“
„Jo, na zemi u skříně klíč od spodní zásuvky.“
„Bylo v ní něco?“
„Ne.“
Usedli na kamennou zídku před Steinerovým barákem.

– 87 –
 „Jak to jde nahoře v kopcích?“ zeptal se doktora. „Ále, tam si do
jednoho myslí, že jim doktor stejně nepomůže.“
„To je tím, jak jsou daleko. Než by volali doktora, radši počkaj,
jestli zubatá přijde nebo ne.“
„Hajnej, co jsem ho řezal, vyprávěl o Němcích ze samot. To prej
snad ani nebyli lidi, co byli schopný vydržet. Dříví nakládali na
vagóny, když bylo mínus třicet. V prosinci vstával za tmy, a když
je viděl, jak táhnou na pilu, říkal si, že to nejsou lidi, ale duchové.
Když jim vykládal, že se mu kazí zuby, Němci vypadali jako opa-
řený: Jak kazí, když to jsou kameny, který nám vyrostly v hubě stejně
jako skály v lese? Copak ty se pokazí? Leda vítr je snad odrolí, ne? To
tam v nížině máte takový vichry, nebo snad furt chodíte s votevřenou
hubou?“
„To říkával táta taky, že starý Němci nahoře nevěděli, že existu-
jou zubaři. To jsou jako nějaký vaši český šamani?“
„Prej nikdy nestahovali dřevo v létě, je to pravda?“
„Jo, tady jsou dřevařský žně v zimě, dřevo se v létě nikdy netahá.
To se nesmí ani přibližovat, ani tahat po cestách, Němci by nesnesli,
kdyby zničili jedinej smrček, jedinou loučku nebo úvoz.“
„A všechny naše pily bez nich prej stojí.“
„Je tu novej ředitel státních lesů, chtěl by s rezonančním dřevem
pohnout, ale po Němcích se nenajde nikdo, kdo by ho svážel. Víte,
co se dělá s nejcennějším českým rezonančním dřevem, za který
Američani před válkou platili majlant? Vozí se do sirkáren v Sušici.
Kdybyste si z těch sirek slepil klavír, máte nejdražší klavír na světě.
Minulej tejden jsem byl na dražbě pily ve Včelný, nepřišla ani noha.“
„Nechápu, koho sem chtěj nahnat. Copak půjde nějakej Čech sám
od sebe bydlet na Kvildu s tím, že tam vydrží víc než rok? My se pro
tenhle kraj nehodíme.“
Honza přikývl. Doktor měl pravdu. Ostatně, doktora potřebuje
každý, a proto si doktor může říkat, co chce, a proto si lidé na vesnici
s doktory tak rádi povídají.

– 88 –
 Z auta se k nim vydal šedivý voříšek a přičichl Honzovi k botám.
Doktor řekl:
„Tohohle hrdinu jsem našel na Lipce. V lesích to vypadá jak
v zoologický zahradě. Vyzáblí psi a kočky se ploužej z paseky na
paseku a vřískaj jak paviáni. Na každý louce vidíš roztrhaný slepice
a kohouty. A tu a tam potkáš krávu nebo jalovici, jak pije ze studán-
ky, nad kterou stojí dřevěněj kříž.“
Pes zaštěkal, jako by chtěl říct: Helejte, radši si místo krav a sle-
pic povídejte o mně.
„Má už nějaký jméno?“
„Jo, Alf. To mě napadlo, jak jsem ho uviděl. A cestou mi došlo, že
je to první písmeno řecký abecedy.“
„Takovej řeckej začátek v Sudetech?“
„Jo, vod nějakýho bodu se musím odpíchnout, i když je to jen
jméno zatoulanýho psa.“
Honza přikývl. Bod, od kterého je třeba se odpíchnout, když chce
člověk začít.
A v tom okamžiku mu došlo, co mu celé ráno nehrálo.
Proč se neobjevil štábní kapitán Kilián? Zabili Hirsche, aby mě
něčím zabavili. Narafičili to, abych hledal pašeráka, který neexistuje.
Šerku si sehnali sami.
A proč?
Aby si Kilián mohl ve městě dělat, co chce.
Sehnul se a podrbal psa za uchem.
Pes se mu přitiskl k ruce a na okamžik tak zůstali, jako by po
dlouhé době odloučení našli jeden druhého.

– 89 –
 Tremlova pila

Doběhla mezi stromy a mohla si konečně vydechnout. Měsíc zářil

a jeho svit ji mohl na pastvinách kdykoli prozradit.
Byla na kraji lesa nad Vimperkem a v uších jí pořád zněly vý-
střely. Čekala, že za sebou uslyší křik, ale nikdo ji nepronásledoval.
Místní buď měli strach vyběhnout ven, nebo mysleli, že výstřely
patří k oslavě odsunu, anebo – a to ji napadlo až teď – byly všechny
byty v ulici kolem pivovaru prázdné.
Sáhla na batoh, aby si v ledovém vzduchu natáhla kolem krku
šerku.
Jenže šerka byla pryč.
Sedla si na zem a skoro se rozbrečela.
Jak si mohla namlouvat, že to zvládne? Kde vzala tu drzost, aby
se vydala do Vimperka?
Je jenom holka.
Řeknou, že zabila vojáka, a za to ji čeká provaz.
A paš?
O paši si mohla nechat leda zdát.
Otočila se k městu. Temné kobky se světly plovoucími na řece
byly pořád příliš nablízku.
Musí se dostat k hranici. Jenže telefonní linky z Vimperka vedou
k financům na Kvildě, Bučině a Knížecích Pláních. Nesmí se vracet,
kudy přišla.
Mohla by zkusit most před Gosslerovou pilou. Odtud projde přes
Lipku na Polku starou cestou, kterou chodíval Kranz.
Pustila se mezi smrky přes Stifterův park, kam místní chodíva­li
na milostné schůzky. Mezi větvemi uviděla dřevěný altánek, Lust­
häusl – Domeček touhy, a v měsíčním světle jména vyrytá v zábradlí
noži a bodáky:

– 90 –
 JOACHIM + ROSA

WILHELM + THERESA

Obrovská srdce lásky stála i v kůře javorů nad skalou. Překračo­

vala polámané větve a ztrouchnivělé pařezy a hlavou jí letělo všech-
no, co se stalo:
Kde se vzal ten voják? Nebyla to od začátku past?
Jenže kdyby to byla past a ji použili jako volavku, někdo by na
ni čekal venku.
A voják vypadal zaskočeně, když ji uviděl…
Přebrodila řeku. Pak byla mezi smrky a mohla se spolehnout na
všechno, co se o lese naučila od táty a od Heinricha. Jen nevěděla, kde
a jak vysoko stojí posedy, kudy přecházejí hlídky SNB, ani kdo se dnes
v noci vypraví pytlačit, ale cítila, že ji les vítá, jako by se jí potají dotýkal.

Hranici překročila na stezce, kudy k Teufelbachu chodívala pít vyso-

ká. Na nebi se v dálce objevilo světlo nového dne. Byla tak promrzlá
a vyčerpaná, že když shlédla na drobné smrkové větvičky u svých
nohou, měla pocit, že šlape na zčernalé kosti.
Vzpomněla si, jak se na Kaltenbachu hledávali mrtví. Za silných
mrazů obcházely manželky opilců v neděli ráno sousedy dům po
domu: Nespal u vás můj muž? Byla jsem v hospodě, odešel za tmy…
Muži se oblékli jako do kostela, jen místo nedělní mše vyrazili do
lesa, procházeli paseku za pasekou a místo modliteb k Panně Marii
a Ježíši Kristu vzpomínali na mužovy předky. Vyprávěli si o pra-
dědečkovi, dědečkovi, otci, bratrech a nakonec se probíral život
ztraceného od narození až do předešlé noci. Nikdo o něm nesměl
prohlásit nic špatného, to by byl smrtelný hřích.
Ze spárů smrti nikoho nevyrvali, v mrazech se víc než pár hodin
nedalo přežít. A všechna místa, na kterých ti nebožáci zemřeli,
osídlily mrtvé duše a proměnily je na místa duchů.

– 91 –
 Ze šera na kraji stezky vystoupil asi padesátiletý muž.
Lekla se tak, že se jí roztřásly ruce, téměř jako by se jí oddělily
od těla.
Udělala chybu, přestala poslouchat. Propadla iluzi, že je v bezpečí.
Celou dobu na ni čekají tady, za hranicí!
„Je vám dobře?“ zeptal se bavorskou němčinou.
Nedokázala ani otevřít ústa.
Muž zdvihl ruku, aby ji položil na její rameno.
„Nesahejte na mě!“ vykřikla.
Polekaně se narovnal: „Heinrich vám chce něco říct.“ Nečekal na
její odpověď a otočil se k lesům nad Finsterau.
Poblíž hranice s Bavorskem stávaly před válkou na české straně
tři menší pily – Reichhardtova, Kufnerova a Seewaldova – a jedna
velká, slavná Strunzova pila, která vyráběla rezonanční dřevo. Přes
sto padesát zaměstnanců pracovalo na zakázkách pro nejslavněj-
ší výrobce klavírů na světě – Steinway, Bechstein i Petrof. První
nákladní auta, která místní ve svém životě viděli, měla nápis Holz­
werke Adolf Strunz.
Na bavorské straně stály v lesích nad Finsterau jen dvě malé
pily – Hacklova, které se znovu ujala místní Hacklova rodina, a ta,
jež patřila Čechovi jménem Treml a kterou před válkou zabral ně-
mecký stát.
Stejně jako ty na české straně byla i Tremlova pila ztracená v le-
sích, protože na druhou stranu hranice nevedla žádná cesta. Les byl
tak neprostupný, že stezky vyšlapávali jen pašeráci a pytláci, a to
jen na místech, kudy chodívala k potokům a studánkám pít vysoká.
Dorla vystoupila z lesní stezky. Muž na ni kývl a zamířil k dře-
věné boudě.
Bývalá Tremlova pila byla plná dělníků. Heinrich stál u těžké pily,
které Němci říkala Die Eine – Jednička, a ukazoval vytáhlému nazrz­
lému muži, jak se pouští. Pila se rozběhla, oba ustoupili a Heinrich,
jako by věděl, že se na něj Dorla dívá, se otočil.

– 92 –
 Neviděla ho už celý týden. Na sobě měl šedivou roztrhanou koši-
li, kterou dostal od rolníků na Ukrajině, když utíkal z ruského zajetí.
Zachránili mu život, protože vracet se domů v německé uniformě
znamenalo jistou smrt.
Šátek, který mu dala k pětadvacetinám, měl uvázaný kolem krku.
Sáhla si do vlasů a její prsty nahmataly pavučiny, úlomky jedlové
kůry, kousky mechu a pavučin. Dotkla se tváře a měla pocit, že sahá
na skořápku okoralého a scvrklého vlašského ořechu.
Heinrich sundal kabát a přehodil jí ho přes ramena. „Napadlo
mě, že se budeš vracet až ráno.“
„Jak víš, že jsem někam šla?“
„Byl jsem u seníku a pak tě hledal u Pauline.“
Zdvihla ruce a objala ho s takovou silou, že musel ustoupit, aby
neupadl.
„Co pošta?“
„Jaká pošta?“
„Tvoje pošta.“
Byl to jiný osud, od včerejška určený někomu jinému. „Mám
přijít pozítří.“ Do jejího hlasu už pronikl proud pláče, jako proud
hraničního potoka, který právě přebrodila.
„Máte s tátou co jíst?“
Nedokázala odpovědět.
„Pošlu ti fazole.“
Kdosi za nimi cosi zavolal, zdvihla hlavu a odtáhla se. Nechtěla,
aby chlapi na pile viděli, že brečí. Některé znala od vidění, protože
s tátou pracovali na Františkově.
„Kam vozíte dřevo?“ zeptala se.
„Do Čech.“
„Češi s náma přece nesmí obchodovat!“
Heinrich sáhl do kapsy pro krabičku cigaret. „Všichni se daj podplatit.“
Otočila se k řidiči náklaďáku. Byl to Čech, který pro Schwarzen-
berga dělával na polesí na Lipce.

– 93 –
 „V Čechách ti stačí padělanej papír s tím, že jedeš do Bavorska
obchodovat pro případ kolapsu národního hospodářství. Pak už se
nikdo na nic neptá,“ prohodil Heinrich.
Otočila se k opálenému mladíkovi, který kousek od nich nakládal
nařezaná polena.
„Kdo to je?“
„Ned.“
„Ned?“
„Je z Oregonu.“
„Američan?“ Dorle připadalo zvláštní, že by místní dokázali
vycházet s americkým vojákem.
„Chce vědět, jak to děláme se dřevem my, a ukazuje nám, jak to
dělaj oni. Zůstane tu a zkusí investovat.“
„Myslíš, že se pila uživí?“ Dorla viděla v lesích padnout tolik pil,
že jí představa, že se objeví pila, která přežije, připadala jako zázrak.
„Dorlo, Američani nepřestanou kupovat piana, když vyhráli
válku a budou nejbohatší zemí světa. Češi se na rezonanční dřevo
úplně vykašlali. Ti, co přišli z vnitrozemí, tu dřinu nikdy nezvlád-
nou. A rezonanční pilu ve Vimperku úplně rozkradli.“
Nikde v Evropě se netěžilo tak kvalitní rezonanční dřevo jako na
Šumavě. Získávalo se ze starých mohutných stromů, které vyvrátila
vichřice a následně zůstaly několik desetiletí ležet na močálovi-
té zemi. Padlé kmeny obrůstaly mechem, kůra z nich opadávala,
zarůstaly kapradím a borůvčím. Smrky je ovíjely jemnou spletí
kořínků a z rozpadajícího se kmene vysávaly živiny.
Ale uvnitř zůstávalo jádro kmene stále živé a zdravé.
Dorla si pamatovala, jak táta kdysi u slati odsekl kousek staré
kůry smrku, který vypadal navěky pohřbený v rašelině.
Jenže pod kůrou svítilo zdravé, jasně zářivé dřevo. Kmenům pro-
sáklým rašelinou se říkalo Rohnen. Hledali je i sedláci, vyřezávali
z nich mísy, kterými neprosakoval tuk, a skladovali v nich převařené
máslo.

– 94 –
 A jádra kmene sloužila k výrobě nejkvalitnějších rezonančních
prkének.
Za naleziště kmenů se dobře platilo, jenže muselo jít o víc kmenů
najednou, jinak se pilařům nevyplatilo je z rašeliny tahat.
Ale protože vichřice z roku 1870 vyvrátila tisíce takových stro-
mů, právě v rašelině „uzrávaly“ a na Šumavě nadešel čas sklizně,
přerušený válkou.
„Pila se rozjede. Začnem s parketama, hračkama a vařečkama.“
Udiveně na něj pohlédla.
„Myslíš, že s sebou někdo z uprchlíků táhne vařečku? A víš, kolik
ženských v Bavorsku má dítě s Američanem? Hračky pofrčí, jen se
neboj.“
Na cestičce z lesa se objevil asi třicetiletý muž. Kývl na Heinricha.
Pak se podíval na Dorlu a smekl špinavou hučku pokrytou smolou
a jehličím.
To se Dorle ještě nikdy nestalo.
„Mohl bys sehnat penicilín?“
„Pro tátu?“
Přikývla.
„Snad jo. Řekneš mi konečně, kdes byla?“
Vzala ho za ruku, teplou ruku člověka, který celou noc prospal
pod střechou, a kývla k borovicím ohraničeným pásem trnek. Vydali
se k nim, slunce stálo na obloze, měděná koule obalená oparem
říjnové mlhy.
„Byla jsem ve Vimperku pro paš.“
„Sama? Komus ho nesla?“
Vyprávěla, co se stalo. Ještě jednou musela prožít okamžik, kdy
otevřela zásuvku a zjistila, že je prázdná. A ještě jednou musela
spatřit stín, který se zbraní vstoupil do dveří.
„Udělalas to nejlíp, jak to šlo.“ Heinrich by nikdy neřekl, že něco
pokazila. Vždycky při ní stál, byl zvyklý ji bránit, protože měl dvě
mladší sestry.

– 95 –
 Přitiskla hlavu na jeho ramena, bála se, že se znovu rozpláče.
„Víš, co je nejhorší? Jak jsem si namlouvala, že to dokážu. Myslela
jsem, že jsem stejně dobrá jako ty nebo táta. A udělala jsem všechny
chyby, který jsem mohla udělat. Nechala jsem tam šerku. Nemám
paš, Kranz mě čeká a možná už ví, že jsem ho podvedla.“
„Jak vypadal ten obchodník?“
Popsala cizincův knírek, boty, všechno, co si pamatovala.
„Dorlo, víš, co si myslím? Je to nějaká vzácnost, kterou ten chlap
bude chtít prodat Američanům.“
„Na tom nezáleží, je po všem.“
„Možná ne. Možná právě tohle je naše velká šance.“

– 96 –
 Fachmanův kočárek

S ranní poštou přišla další lejstra. Podle interního nařízení se měla

kontrolovat pošta z far, aby do Německa neodcházely zprávy o sta-
vu československého průmyslu, a dorazil nový seznam nezvěstných
osob.
V půl jedenácté zazvonil telefon.
„Hirsch u sebe neměl doklady,“ oznámil Honzovi Pšenička.
„Jak neměl doklady?“
„Když ho ohledávali, žádný nenašli. Musí se napsat potvrzení o to-
tožnosti, jinak by to mohlo vypadat, že zaměstnáváš německý agenty.“
„To je ale jenom nedopatření, všechno máme v pořádku, sám
jsem doklady kontroloval,“ odpovídal vzorově Honza. Od táty vě-
děl, že už za Masaryka odposlouchávaly tajné služby stovku lidí
a prezident si záznamy o jejich hovorech denně pročítal. „Co tam ti
nahoře zase chtějí,“ postěžoval si naoko na nadřízené, ale ne moc
a rozhodně ne jmenovitě, a zavěsil.
Urban odpráskne Oskara, šlohne mu papíry a hlásí do Prahy, že
se mi tu potulujou agenti.
Ve skutečnosti mě potřebuje připravit o čas, aby si trofejní oddíl
mohl dělat, co si zamane.
Vytáhl formulář. Potvrzení vystavoval Maškovi, když spadl u tis-
kárny do řeky, i sám sobě – loni zapadl na Lipce do sněhu, průkazy
mu zmrzly, a i když je usušil, rozpadly se na prach.
Potvrzení, které člověk vystavoval sám sobě, vypadalo takhle:

POTVRZENÍ

Stanice Sboru národní bezpečnosti ve Vimperku, okres Pra-

chatice, potvrzuje, že vrchní strážmistr Jan Firman, narozený

– 97 –
 29. ledna 1922 ve Vimperku, okres Prachatice, je totožný s oso-
bou uvedenou v občanské legitimaci.

Ve Vimperku, dne 30. října 1946, vrchní strážmistr Jan Firman

Razítko
Podpis
Sáhl pro papíry, aby opsal Hirschovy údaje, a sotva napsal datum
narození, napadlo ho, že ho úplně marně křísí zpátky k životu.
Předevčírem jsem ho tu vítal a dneska mu vypisuju datum úmrtí.
Na jeho tarnschlupjacke jen tak nezapomenu. Měl jsem mu sehnat
uniformu.
Třeba by mu zachránila život.
Otevřely se dveře. Mašek tu měl být už před čtvrthodinou. Honza
ani nezdvihl hlavu a řekl:
„Zavři, kurňa.“
„Blahopřeji k povýšení,“ odpověděl Honzovi hlas, na který si ještě
nezvykl.
Trofejnímu oddílu velí člověk, v jehož kvalifikační listině stojí:
Společenské vystupování vzorné.
V Moskvě se něco upeče, dá se vědět Reicinovi a před Reicinovým
stolem stojí štábní kapitán Ladislav Kilián. A jestli byl u Buzuluku,
zná se i s Gottwaldem.
„Včera jsem ve městě slyšel, že prvním velitelem četníků ve
Vimperku byl řezník.“
„Jo. Ale zase se vrátil k řezničení, protože se uvolnilo místo ná-
rodního správce v Husinci na jatkách. A od tý doby se toho taky
hodně změnilo,“ namítl Honza.
„Například?“
„Například už nejsme četníci, ale Sbor národní bezpečnosti.“
Kilián vytáhl z kapsy vojenského kabátu kus látky. „Co je tohle?“
„Šerka, látka, kterou pašeráci používají na ovázání ran.“

– 98 –
 „Je něčím napuštěná.“
Honza sáhl po šerce. „Jo, psí sádlo, arnika a nějaký koření.“
„Prý je z toho vašeho Kaltenbachu.“
Honza přikývl, protože se očekávalo, že slavnou německou pa-
šeráckou vesnici v horách vezme za svou.
„Kolik lidí se odtud odsunulo?“
„Všichni. Oni teda většinou odešli sami.“
„Kolik duší to je?“
„Tři sta.“
„Z toho pašeráků?“
„No, asi tak přibližně taky tři sta.“
„Chcete říct, že pašovala celá vesnice?“
„Lidi na Kaltenbachu jsou tak chudý, že jim nic jinýho než pašo-
vání stejně nezbejvá. Za jeden paš si vydělaj víc než za dva týdny
pěstování svýho ubohýho mrňavýho obilí. Víte, jak říkaj pšenici?
Kmín.“ Mluvím o nich, jako by tam pořád žili, pomyslel si a samot-
ného ho to zaskočilo.
„Byli tam před válkou nějaký Češi?“
„Ne, tady to fungovalo jinak než na severu. Lidi z německejch
vesnic se s Čechama nemíchali. Státní zaměstnanci přišli až za
první republiky. A s nima českej kněz a církevní novoty jako hesla
Zúčtovali jsme s Vídní, zúčtujeme i s Římem.“
„Myslíte novou českou církev, která zrušila celibát?“
„Jo. Novej českej kněz si přivedl hospodyni, se kterou měl už
dvacet let syna. Svatbu měli v kostele brzo ráno, českej farář ze
Žlebů jim udělil svátost svatýho přijímání, a bylo to.“
„Místní o tom nevěděli?“
„Ne, žádný ohlášky se nekonaly. Všichni ty německý zbožný
katolíci přišli na mši do kostela, ze kterýho vycházel českej farář,
najednou ženatej se svojí hospodyní a měl s ní dospělýho syna.“
„Co udělali?“
„To nejhorší, co si táta a finanční stráž mohla představit.“

– 99 –
 Chvilku bylo ticho a Honza pocítil nesmírné zadostiučinění, že
konečně Kiliána dostal.
„Co to bylo?“
„Začali se modlit v lese.“
„Chápu – spousta novejch schovek a stezek.“
„Jo. Les nad Kaltenbachem oživnul jako nějakej posvátnej ger-
mánskej pašeráckej háj.“
„Hm,“ podotkl Kilián a pak zakontroval: „Potřebuju se kouknout
na toho vašeho Steinera.“ A Honza pochopil, že z téhle šlamastyky
už Steinera nikdy nedostane.

Nebe vypadalo, že čeká, až se z mraků spustí sníh. Honza si vzpo-

mněl, jak na Dorého ilustraci ve Verneově románu Na kometě stojí
dva muži na břehu moře a jeden druhému vysvětluje, že stačí vhodit
do vln kámen a oceán se na celé planetě v mžiku pokryje ledem.
Zabili Hirsche, a jestli si podají i Steinera, začne se celé město
pokrývat ledovou krustou. Jenže město je tu od toho, aby fungovalo,
pro mě, pro tátu, pro lidi v tiskárnách i ve sklárnách, k čemu by nám
bylo město, které zamrzá?
V uličce pod Steinerovým domem stál s kýblem lepidla zrzavý
kluk z tiskáren a lepil obrovský plakát Osidlovacího úřadu, na kte-
rém byl dům se zahrádkou a děti hrající si s míčem:

KAŽDÝ Z NÁS TEĎ MUSÍ PRACOVAT ZA DVA!

POHRANIČÍ JE LABORATOŘ, VE KTERÉ SE ZRODÍ NOVÝ NÁROD

„Můžem si tykat?“
„Určitě.“ Honzu sice napadlo, že by to jako starší měl navrhnout
první, ale nehodlal prozrazovat, že ví, kolik Kiliánovi je.
Potřásli si rukama pod nápisem Každý z nás teď musí pracovat
za dva, oba oholení, v naleštěných vojenských botách.

– 100 –
 „Všiml sis, jak často se mluví o pohraničí jako o laboratoři?“
zeptal se Kilián.
„My žádná laboratoř nejsme.“
„Ale jste.“
„Jak to myslíš?“
Kilián zdvihl oči k horám. „Třeba ty stráně. Nahoře se zakládaj
pastvinářský družstva. Co tam bylo předtím?“
„Němci tam měli statky a pole.“
„A teď tam nebudou pole ani domy, jenom pastviny. A to zna-
mená, že z jednoho místa nad údolím uvidíš všechno, co budeš
potřebovat. Bude ti stačit jeden voják, kterej s dalekohledem ohlídá
všechno, co se hne.“
„Možná,“ odpověděl Honza vyhýbavě.
„Mezi náma, já bych Šumavu vůbec neosidloval. Nechal bych ji
opuštěnou jako obrovskou rezervaci. K hranici bych postavil pár
vojáků, protože když to vezmeš kolem a kolem, je to to nejlevnější
a taky nejbezpečnější, co můžeš udělat.“
Honza neodpověděl. Ať do Vimperka přijede kdokoli, předsta-
vuje si, co by se dalo se Šumavou dělat. Šumava patří všem, protože
jsme ji sebrali Němcům. Ještě před rokem byl poměr Čechů a Něm-
ců v kopcích jeden ke stu, takže se není co divit, že ji Češi berou tak
horlivě za svou.
Kdybych přijel do Prahy, zastavoval bych lidi na ulici a říkal jim,
co mají se svým městem dělat?
Třeba že si mají ministerstvo vnitra zřídit na Karlově mostě?
V podloubí Černé věže se objevil vysoký muž s kočárkem a Hon-
za byl rád, že vidí českého osídlence.
„To je novej sklář, Klár, přišel ze Žatce, a to je jeho syn, Daniel,
první dítě, který se narodilo českýmu fachmanovi, co přišel z vni-
trozemí.“
Klár vytáhl syna z kočárku. Miminko vyvalovalo obrovské modré
oči a štábního kapitána Kiliána si okamžitě oblíbilo. Natahovalo

– 101 –
k němu ručičky, jako by ve svém životě netoužilo po ničem jiném
než se nechat naverbovat do jeho oddílu.
Honza si chlapečka fascinovaně prohlížel. Tohohle kloučka nevy-
ženou henleinovci. Bude mu šest, babička mu ze Žatce pošle tašku,
půjde do školy a bude se dívat na mraky nad Boubínem, jako jsem
se díval já. Bude se houpat na řetěze v parku, sbírat barevná sklíčka
v trávě u sklárny a staří Němci jako Steiner mu budou ukazovat, jak
se brousí sklo a pije pivo.
„Kočárek jsme našli v baráku. Já jen, abyste nemysleli, že jsme
ho ukradli,“ omlouval se Klár. „A bydlení tu máme krásný, o bytu
v domě, kde bejval Kreditanstalt, by se nám v Žatci ani nesnilo.“
„Pane Klár, nebojte, ten byt vám zůstane.“
„Mám příbuzný a ty přemejšlej, co dál. Jsou to šikovný, pracovitý
lidi, chudý, Němci jim zruinovali dílnu. Ale nejsou to žádný dobro-
druzi, chtěj mít jistotu.“
Honza věděl, že hodně rodin vyčkává ve vnitrozemí a čeká, co
z pohraničí napíšou příbuzní.
„Dejte jim vědět, pane Klár, ať přijedou. Práce a bydlení je tu
dost, Němci jsou už pryč.“
„Slyšel jsem, že pro Němce nahoře ze samot je odsun to nejhor-
ší, co se jim kdy mohlo stát. Prej neznaj žádnej jinej svět než svý
políčka v kopcích… Když řeknete Německo, je to pro ně stejně cizí
zem jako Guinea.“
Honza pokrčil rameny.
„No, my půjdem, nebudem vás zdržovat.“ Klár převzal od štábní-
ho kapitána syna, kterému se zpátky do kočárku nechtělo, a vydal
se k domovu.
Kilián zamyšleně sledoval, jak Klár tlačí kočárek k pivovaru.
„Dosídlenci, co něco umí, jsou dost milosrdný, co?“
„Jo, jsou to katolíci a od farářů slyší, že mají bejt na Němce hodný.“
„To je náš problém, jsme moc měkký a nic neuděláme pořádně.“

– 102 –
 Honza tuhle poznámku nekomentoval. Před Steinerovým výsle-
chem mohl počítat s nejhorším. Otočil se k mašinám na zahradě, ale
Kilián řekl: „Ještě se chci na něco mrknout,“ a vydal se dolů k pivo-
varu. Kráčel podél zdi a tu a tam se zastavil u popraskané omítky.
„Hledal jsi tady?“
Honza už měl na jazyku otázku A co jsi ráno dělal ty?, ale nakonec
řekl: „Ne.“
„Kudy by takovej pašerák v noci utíkal? Nahoru na zámek?“
„Nahoru po skále se nikdo nedostane. Nejspíš by to vzal dolů
uličkou a přes zahrady nahoru na Brandtlův dvůr.“
„Nevolal jsi ráno na pohraniční prapory SNB?“
„Ne.“
„Třeba by někoho chytli.“
„Třeba.“
„Tady je kulka,“ zašeptal Kilián. Omítka byla šedivá a popraska-
ná a otvor po kulce připomínal malé černé oko zavrtané do stěny
gymnázia. „A tady další. To dokazuje, že tu pašerák byl. A střílel
z německý pistole.“
Honza pochopil, co mu chce Kilián říct. Že oni takovou zbraň nemají.
Je tady, aby mě přesvědčil, že oni Hirsche nezabili a že ten, kdo
ho zabil, vyběhl a střílel po pašerákovi.
Možná sem Kilián kulky nastřílel před tím, než přišel na stanici.
Pocítil neodolatelné nutkání vykašlat se na všechnu tu přetvářku
a prostě se zeptat:
Hele, je to pravda, že se na tom hledání trofejí dá tolik trhnout?
„Jaký pistole nosí pašeráci?“
„To je různý,“ řekl Honza vyhýbavě. „Třeba Kilián Nowotný chodí
beze zbraně. A není tu ani stopa po krvi, takže bysme ho ráno stejně
nejspíš nechytli.“
„Jo, nejspíš by ani kluci z SNB nahoře neměli šanci. Myslíš, že to
byl dobrej pašerák?“
„Těžko říct,“ řekl Honza.

– 103 –
 „Já myslím, že moc dobrej nebyl.“
„Proč ne?“
„Protože ztratil šerku.“
Honza neměl, co by odpověděl. Žádný pašerák tu nebyl, napadlo
ho znovu.
Steiner seděl v dílně uprostřed zařízení, která měl odevzdat – na-
příklad Volksempfängerem, lidovým přijímačem, ze kterého místní
Němci na konci války poslouchali rádio Luxembourg nebo švýcar-
ský Beromünster, protože německé propagandě už nikdo nevěřil.
Kilián stál pod oknem, ve kterém našli šerku. Poprvé od chvíle,
kdy přijel, na jeho tváři Honza zahlédl pohrdání, stejně jako se ve
Steinerových gestech usídlila nevraživost. Evidentně měl strach
a zároveň nedokázal vypadnout ze své letité role – že na něj stejně
jako za války ani po válce nikdo nemůže.
Dva specialisté si to rozdají mezi sebou.
„Co jste měl v tý skříni?“ začal Kilián.
„Šrouby.“
„Jaký šrouby?“
„Ale takový ty běžný šrouby všech velikostí, co s nima zašroubu-
jete skoro všechno. Ježišmarjá, co mám o šroubech asi tak vykládat?
Sáhnu po něčem, co zrovna potřebuju, a pak to zašroubuju.“
„Nic tu není. Vidíte?“
„Co jako mám vidět? Říkám, že tam nic není!“ čertil se Steiner.
„Právě. Není tu ani prach. Ani smítko. Zato všechny věci kolem
jsou zaprášený.“
„Co tím chcete říct?“
„Že tu ještě nedávno něco bylo.“
„Jo? A co asi?“
Steinera strach už úplně vyvedl z míry, zatímco Kilián si jeho
podrážděnost evidentně užíval. Honza raději vyhlédl úzkým oknem,
kterým podle všech dnes v noci utíkal pašerák.

– 104 –
 Nízko položené podzimní nebe bylo tak šedivé, jako by do města
znovu napochodoval wehrmacht. Měl bych vyšetřovat vraždu, ale
o to ve skutečnosti nikdo nestojí. Je třeba si vyšlápnout na Steinera.
Kilián se mě snaží přesvědčit, že hledají pašeráka. Hirsch stál
tady, s pistolí P‑37 v ruce. Pašerák byl nejspíš u okna. Copak by ho
Hirsch ze dvou metrů netrefil?
A pak ho to napadlo… Kilián je tady, protože od Steinera něco
potřebuje. Za chvíli mě pošle pryč a pak z něj vytluče všechno, co
by mi Steiner nikdy neřekl.
Z ulice se ozvalo zakašlání. Žena kráčela s obrem, na sobě měla
stejný tmavý kabát jako včera a tvář pobledlou, jako by se v noci
vůbec nevyspala.
Znovu si vzpomněl na to, co říkal Pšenička.
U tý ženský bych začal.
A já začnu tím, že jí přestanu věřit.
Otočil se do sklepní místnosti právě v okamžiku, kdy na něj Ki-
lián kývl a řekl Honzovi přesně to, co očekával:
„Počkej na nás za hodinu na stanici. Buď na telefonu.“
Na schodech se ozvaly hřmotné kroky. Rozléhaly se sklepem,
jako by do domu nabourala lokomotiva.
Vyšetřování začalo, pomyslel si Honza. Když se otočil k Steine-
rovi, spatřil v jeho očích paniku.
„Honzo, prosím tě, nenechávej mě tu s nima!“
„Nebojte, pane Steiner, já se zase vrátím!“
„Voni mě zabijou!!“ křičel Steiner.
„Pane Steiner, jen klid, nic se vám nestane,“ zašeptal.
„Zapálíš za mě na hřbitově svíčku?“ vykřikl Steiner.
Honza přikývl.
Tak mě dneska povýšili, abych mohl vést vyšetřování, pomyslel
si a měl co dělat, aby se vyhnul obrovi, který ho ve dveřích téměř
srazil k zemi.

– 105 –
 Heinrichova šance

Na borovici u silnice do Finsterau dál visel nápis: Hledám Wolfgan-

ga Kukrala z Kozích Hřbetů u Kašperek…
Vpravo vedla Kirchensteig, stará poutní stezka z Mauthu do
Knížecích Plání, lemovaná šípkovými keři. Slabé říjnové slunce se
marně snažilo proniknout mraky. Dorla na sobě měla Heinrichův
kabát, ale třásla se zimou. Heinrichovi popisovala všechno, co vidě-
la, pro případ, že by se kupec nebo Kranz na něco vyptávali.
Zastavili na kraji lesa nad Kranzovou chalupou. Nikde neviděla
ani stopu po vozové cestě, všude kolem stály jen louky a planiny
vybíhající z lesů. Bylo jí, jako by ji nějaká síla vytrhla z náruče di-
vočiny a přesadila sem, kde pastviny a louky bojují, aby přežily,
stejně jako ona.
„Můžu jít ke Kranzovi s tebou?“ zeptala se, protože táta by ji
dovnitř nikdy nevzal.
„To víš, že můžeš. Ale podívám se, jestli tu někdo neslídí.“ Hein-
rich zmizel mezi stromy.
Usedla na prochladlou zem. Zavřela oči a možná i na chvilku
usnula.
Potom jí pomohl vstát a ruku v ruce se vydali přes pastvinu ke
Kranzově chalupě.
„Ještě je tu něco,“ řekla.
„Co?“
„Vymyslela jsem si, že tvoje sestra čeká kluka. Nevím, co mě to
napadlo. Takový věci bych říkat neměla.“
„Dorlo, tím se netrap. Hlavně se nesmíme prozradit. Kranz je
chytrej. A nevíme, co je ten kupec zač a co o nás ví.“
Tráva podzimu byla šedožlutá, pokrytá černými scvrklými
jehnědami jako starý novinový papír potištěný háknkrajci. Myslela

– 106 –
na Heinrichovy roky na východní frontě. To, co prožila dnes v noci,
prožíval nejspíš denně. V Rusku zabíjel, tím si byla jistá. A před
válkou při přestřelce s finančáky v lese nad Finsterau vystřílel celý
zásobník. Dorla se ho ale nikdy nebála, alespoň od chvíle, kdy ho
poprvé ve čtrnácti uviděla, měla pocit, že z něj nebude mít strach.
Vždycky dělal věci po svém. Jako když dal léky nemocnému kůz-
leti. Bylo jich skoro třicet, ukradl je z tátova paše.
Kůzle za pár hodin umřelo a táta Heinricha zmlátil jak psa. Byl
to dobrý člověk, ale některé věci – jako například to, že mu vlastní
syn krade paš – ho dokázaly pořádně dopálit.
Tátu úplně chytil rapl, svěřil se jí Heinrich, když jí ukazoval mod-
řiny a otekliny. Co měl taky lékárníkovi říct? Paš nemám, protože si
můj kluk zkoušel zadoktorovat?
„Heinrichu,“ vykřikl Kranz, když otevřel dveře. „Pojď, sedni si,
ohřej se. Dorlo!“ Určitě ho zarazilo, že ji Heinrich přivedl, ale otočil
se a sáhl po lahvi kořalky.
„Na tebe, Heinrichu, a na tvoji rodinu!“
Dorla by dala všechno za hrnek kávy nebo čaje, ale věděla, že
dostane nanejvýš další štamprli, ze které se jí začne točit hlava.
Sklenice na víno na stole neviděla, ležela na něm jen kovová
naběračka s nápisem US Army.
Kde je kupec?
Na věšáku z paroží si žádného kabátu nevšimla.
Za místem, kde se včera odpařovaly hadry, visel na zdi Kristus
tak černý, jako by jednoho dne měl vstát z tmavého kouře a zažít
vzkříšení jako bílé světlo světa skryté v rašelině. Možná ho Kranz
vyřezal z Rohren, ze smrkového kmene ležícího v šumavské slati
dva tisíce let.
„Jsem rád, že tě nechytili.“
„Nic jsem nenašel.“ Heinrich popisoval, co se stalo, a Dorlu pře-
kvapilo, že se nezmínil o mrtvém. Ale nejspíš to byl jediný způsob,
jak zůstat ve hře, jinak by překupník dostal strach.

– 107 –
 „Proč nebyl paš ve skříni?“ Podrážděnost v Heinrichově hlase
byla přesně taková, jaká měla být.
„Něco se stalo. Náš člověk to přenesl jinam.“
„Kam?“
„Máš ten batoh?“
„Mám.“
„A pistoli?“
„Taky.“
„To je dobře.“
„Jak se jmenuje ten kontakt?“
„Ať jde Dorla ven.“
„Dorla zůstane tady. Za pár dní to bude moje žena a ty jí musíš věřit.“
Odvrátila se od stolu, protože jí téměř vytryskly slzy. Nikdy ji
nenapadlo, že Heinrich tahle slova někdy pronese. A už vůbec ne
do tváře starého krále hranice.
Kranz ale nehodlal ustupovat. Byl doma, na vlastním hřišti.
„Já ženskejm nevěřím. Nakonec stejně vyslepičej všechno.“
Rozpačitě vyhlédla ven. Bledé slunce stoupalo od studené čáry
kopců.
Pašeráctví bylo chlapské řemeslo. Žena mezi muže nepatří a ni-
kdy patřit nebude.
Kdybys tak věděl, k čemu jsem se odhodlala včera v noci, to by ti
spadla čelist.
„Ten kontakt,“ řekl Heinrich.
Kranz otevřel kamna, vhodil dovnitř pár polínek a nalil všem po
skleničce.
„Jmenuje se Steiner. Dělá ve sklárnách. Byl jsi v jeho baráku.“
Heinrich přikývl.
„Dostal strach a na poslední chvíli schoval paš jinam.“
„Kam?“
„Do baráku naproti. Bydlíval tam dráteník od Steinbrenera, ale
umřel na zápal plic. Barák je vopuštěnej, vlhkej, konfiskát, ten na

– 108 –
zimu nikdo zabírat nebude. Musíš tam bejt do půlnoci. Steiner má
plán, jak odlákat četníky.“
„Jak?“
„Nakecá jim, že na hřbitov schoval kroniku města a o půlnoci si
pro ni přijde Kilián Nowotný.“
„Budou mu věřit?“
„Říkal, že vychází s Firmanem.“
„Ten byl přece u financů, ne?“
„Tohle je jeho kluk.“
„Nechytil Plicku?“
„Jo, ale žádný strachy, Plicka byl neschopnej a bylo to na udání.“
„Nemůžou strážníci čekat kolem města, třeba na Brandtlově
dvoře?“
„Kdepak, vobšancujou hřbitov a budou čekat tam.“
„Jak vám dal Steiner vědět, že to schoval jinam?“
„Z vimperský sklárny vedou starý telefonní linky na poštu do
Freyungu. Zprovoznili je spojaři wehrmachtu, co byli za války ve
Vimperku. Steiner ví, jak se k nim připojit. Volal včera večer, jenže
už bylo pozdě, byl jsi na cestě.“
„Proč dostal strach?“
„Přijela nová jednotka. Bál se, že k němu půjdou na prohlídku.
Ale je jich prej jen pár.“
„Od tý doby nevolal?“
„Ne. A nejspíš už volat nebude. Ve sklárnách je národní správce,
mohl by si něčeho všimnout.“
Dorla si oddechla. O mrtvém vojákovi tady nahoře nikdo neví
a šerku nejspíš ztratila v lese.
Heinrich dopil další skleničku.
„Řekněte mi, co je to za paš.“
„Balíček.“
„Co je v něm?“
„To kdybych věděl!“

– 109 –
 „Vážně to nevíte?“
„Heinrichu, vážně to nevím!“
„Kupce máte?“
„Mám. Musíš to ale vyzvednout dneska. Půjdeš?“ Heinrich přikývl.
V tom okamžiku Dorle došlo, že zastřeleného vojáka budou chtít
Vimperští pomstít. Už teď nejspíš pátrají po městě a přivolávají
posily.
Posílám Heinricha na smrt.
„Jdeš, nebo ne?“
„Chci mluvit s Dorlou. O samotě.“
„Proč?“
„Půjdu po stezkách jejího táty. Je to její věno a o tom nemůžu
rozhodovat sám.“
Kranz přikývl.

Vysoko na kopcích stál mezi stromy dřevěný kříž. Vzpomněla si,

jak se její otec modlíval v lese nad Novým Světem, stával s rukama
sepnutýma směrem ke kostelu, v němž český farář, který se oženil
se svou hospodyní, sloužil mše, aby místním dokázal, že se Češi
nezaleknou ani samotného Boha.
Heinrich ji vzal za ruku.
„Má kupce a všechno s ním už domluvil. Proto tak pospíchá.
Dorlo…“ zašeptal.
„Heinrichu, já vím, že je to moje vina. Zatáhla jsem tě do toho jen
proto, že jsem si namlouvala, že to zvládnu.“
„Já vím, že to zvládneš.“
Vytřeštila na něj oči.
„Co?“
„Šel bych sám, ale musím být na pile.“
„Co mám zvládnout?“
„Jít pro paš.“
„Pro paš?! Do Vimperka?!“

– 110 –
 „Slib mi, že to nikomu neřekneš. Vím, že ti to vrtalo hlavou… Ned,
ten Američan, není na pile jen tak pro nic za nic.“
„Jak to myslíš?“
„Američani nám budou pomáhat, protože je zajímá, co se děje
na hranici. Mají strach z Rusů, bojí se, že svoje jednotky přesunou
až na Bučinu.“
„Proto nenechají pilu padnout?“
„Tremlova pila je strategický místo. A když bude mít místního
majitele, nebude to vypadat podezřele.“
„Někoho tady odsud?“
„Dneska večer přijede právník z Mnichova s návrhem smlouvy
a bude se domlouvat, na koho se pila napíše. Myslím, že mám velkou
šanci.“
„To po mně přece nemůžeš chtít! Byla jsem pro paš a jak to do-
padlo? Nechala jsem tam šerku a nic jsem nepřinesla!“
„Já vím, že to po tobě nemůžu chtít. A přísahám Bohu, že bych tě
o to neprosil, kdybych nevěděl, že tohle je jediná šance.“
„To nemůžeš myslet vážně!“
„Dorlo, já nebudu žít o žebrotě. Jsem na pile od samého začátku
a oni mi věří, rozumíš?“
Nedokázala ani přikývnout.
„Potřebuju peníze, abych nakoupil pár mašin. Diehl, Hum­
boldt‑Deutz, všechny firmy se v Bavorsku zase rozběhly. Tohle je
šance, na kterou čekám. Bavorsko má budoucnost a kvůli budouc-
nosti člověk žije, ne?“
Zírala na něj, měla pocit, že nechápe, co jí říká.
„Jen si představ, že bych na pile neměl místo. Kam bysme šli?“
Nevěděla.
Každé vesnici v Bavorsku vládly staré sedlácké rodiny, které
musel každý nově příchozí požádat o svolení, když se chtěl oženit
nebo začít hospodařit. Proniknout mezi ně se nemusí povést ani
jejich dětem.

– 111 –
 Navždycky zůstanou řepohrabové.
Ale cesta do nočního města plného četníků a vojáků…
Najednou si vzpomněla na muže, který smekl klobouk, když ji
uviděl.
„Napsali by pilu na tebe?“
„Jo, když všechno půjde hladce.“ Znovu ji sevřel v náručí. „Jsi
Ascherlová. Máš to v sobě. Táta tě všechno naučil. Mohli bysme
zůstat tady, v lese, blízko Kaltenbachu.“
Mohla by se vracet na mámin hrob, koupit si krávu nebo hříbě
a vychovat ho na vlastní louce…
„Dobře, půjdu, ale pod jednou podmínkou. Slib mi, že tátu zítra
odvezeš do nemocnice.“
„Slibuju.“
„Řekni Nedovi, ať mu sežene penicilín.“
„Jo. Myslím, že to půjde.“
„Mohla bych mít koně?“
„To víš, že budeš mít koně!“
„Dobře. Jestli je to naše jediná šance, půjdu. Ale musím zpátky,
táta by měl strach.“
Heinrich se otočil ke Kranzově chalupě.
„Dávej na sebe pozor,“ řekl a usmál se.
„Nehodláš ten paš prodat sám? Nechceš toho překupníka vyne-
chat, že ne?“
„Neříkal jsem, že jsi Ascherlová?! To víš, že jsem na to myslel, ale
není čas. Ale Kranzovi řeknu, že chci větší podíl, protože kdybych
to neudělal, začal by větřit nějakou lumpárnu.“
Přivinul ji k sobě a políbil. Potom jeho teplá ruka opustila její
promrzlé prsty. Sledovala, jak kráčí přes pastvinu, klepe na dveře
a Kranz otevírá.
Vešel dovnitř a dveře se za ním zavřely.
Dorla se schoulila v borůvčí a rozbrečela se tak, jak neplakala od
chvíle, kdy jí umřela máma.

– 112 –
 Tátova obálka

Táta Honzovi otevřel a řekl:

„Včera jsi byl v hospodě, že jo?“ Přesně tím tónem, jakým ho vítal,
když Honza dospíval.
„Byl.“
„Ty si teda žiješ, vysedávat v knajpě a chlastat.“
„Žiju,“ uznal Honza. Pili jsme na votany a Oskar je po smrti. Cítil
se nesmírně unavený. Táta ještě neví, co se stalo.
„Slavili jste odsun?“
„Jo.“
„Tohle mi poslal jeden kolega,“ řekl táta, sáhl do kapsy a hodil na
stůl zmačkaný papír.
„Co to je?“
„Přečti si to sám.“
Na stole ležel zápis z jednání komise pro pohraničí, kterou si zří-
dili národní socialisté. Táta i ostatní státní zaměstnanci v pohraničí
volili vždycky právě je.
Komise došla k závěru, že nejvhodnějším řešením nepříznivé
situace v pohraničí bude vysídlit všechny Čechy, kteří v této oblasti
žili s Němci před válkou i za války, do zóny dvacet pět kilometrů
od hranic a místo nich přivést nové, stoprocentně české osídlence
z vnitrozemí.
Poslední věta tohoto návrhu zněla přímo hrůzostrašně:

Čeští starousedlíci v bývalém převážně německém pohraničním

prostoru nemohou býti považování za spolehlivý element.

Stálo to tu černé na bílém, od tátovy vlastní strany.

„To jsou svině, to ti teda řeknu, tati!“

– 113 –
 „Na všechny Čechy, co tady byli před válkou, se už kouká jako
na zrádce. Osvobodili nás Američani a to bude náš konec. Města
jako Vimperk pudou do kopru – sklárny, tiskárny, všechno tady
bylo vždycky německý.“ Táta vzdychl a Honzu napadlo, že tátu bída
strany, které věřil, může srazit na kolena.
„Honzo, víš, jak bude jednou vypadat svět?“
„Jak?“
„Přesně tak, jak si přál Hitler. Jedna říše, jeden národ. My se Slo-
vákama taky dlouho nevydržíme. Jediný, co má šanci přežít, je stát,
kterej si nenechá na svý území nasadit žádnou přivandrovaleckou
verbež.“
„Tati, takhle to není…“ Zbývala už jen jediná možnost, jak tátu
zastavit. Musel s pravdou ven: „Dneska v noci zabili Hirsche.“
„Trofejní oddíl?“
„Jo.“
„Kristepane, to se nemělo stát. Volal jsi starýmu Hirschovi?“
„Ještě jsem se nedostal k telefonu.“
Zavládlo ticho, podobné tomu, které v bytě vládlo, když se po
válce vrátili domů a zjistili, že všechno, co schovali na půdě, Berta
našla a prodala kupci, který se jmenoval Baier.
„Víš, proč ho zabili?“
„Myslel, že tu máme poklad, a něco hledal u Steinera.“
„Jakej poklad?“
„Jantarovou komnatu.“ Honza se připravil na přednášku o náklad-
ních autech, která na konci války vozila tajemný náklad z nádraží až
na Františkov.
Ale táta se mračil a mlčel.
„Copak, tati, jantarová komnata se ti nezamlouvá?“
„Přemejšlel jsem, co bude trofejní oddíl vyvádět.“
„Co by vyváděl? Postřílí všechny specialisty, protože to jsou
Němčouři, pak nás, protože tu s nima žijem a jsme nespolehlivej
element, vyplundruje město a odtáhne.“

– 114 –
 „Rusové mají v německý zóně tyhle oddíly už dávno.“
„Vážně?“
„Jo, do Ruska přestěhovali celou podzemní továrnu Daimler‑Benz
v Obrigheimu. Zařízení i zaměstnance naložili na vlak a hurá do
Ruska. Ale nemysli si, Američani měli svý trofejní oddíly taky.“
Honza namáhavě vzdychnul. Nehodlal se bavit o politice. Vlastně
se ani nedokázal soustředit, myslel na to, co obr a Kilián provádí
se Steinerem.
„Neuvařil bys mi čaj?“
Táta vstal a postavil vodu na kamna.
„Přemejšlel jsem, o co Kiliánovi jde.“
„A na co jsi přišel?“
Táta vytáhl obálku s razítkem Finanční stráž Československé
republiky s novinovými výstřižky. Nechával si je posílat od býva-
lých kolegů, kteří sloužili po celé republice, protože jinak žádné
informace neměl. Na Šumavě byly po válce týdny, kdy žádné noviny
nepřišly. Ostatně ani nebyl papír, vláda rozhodla, že ho bude vy-
davatelům dávat na příděl, a když někdy do města dorazilo Rudé
právo, vždycky se našel nějaký Němec, který ho naházel do řeky.
„Tady mi píše kolega, co slouží u Tanvaldu, o firmě Fernseh A. G.,
kterou za války na sever Čech přestěhovali z Německa. Přišla s no-
vým televizním systémem. Loni v květnu ji obsadila sovětská armáda
a na starosti ho dostal technik naší armády. Jenže inženýři ve fabrice
zavětřili průšvih a přemejšleli, jak ji zachrání. Víš, co udělali?“
„Ne.“
„Opatřili si falešný doklady národního správce a počkali si, až
ten technik odjede na poradu do Prahy. Potom se pokusili převzít
fabriku sami jako nově jmenovaný národní správci. A skoro jim to
vyšlo, jenže službu měl zrovna voják, kterýmu to nehrálo, zvedl
telefon a zavolal do Prahy.“ Táta usrkl čaje. „No, pracovalo se dál,
jenže letos v únoru se objevil u brány ruskej nákladní vlak, osma­
třicet vagónů, a celou fabriku převezl do Ruska. Zařízení i všechny

– 115 –
německý specialisty narvali do vagónů i s rodinama a odvezli je
budovat novou sovětskou televizi.“
Honza zíral na výstřižky v roztrhané obálce a vzpomněl si na
Oskara a jeho jantarovou komnatu.
„V Evropě nikdo nevysílá. Mohli jsme vyvinout naši televizi a ne-
chat si všechno, co Němci vymysleli. To by byla pomsta, ne? Místo
toho, abysme se zbavovali fachmanů, bysme skopčákům sebrali
Fernsehen a všechny jejich supervynálezy, a nedali je Rusům.“
„Nechápu, jak to souvisí s náma.“
„Minulej tejden všechny německý skláře z Jablonce přesunuli
na jeden zátah do východní zóny a během pěti dnů rozjeli výrobu.
A to znamená co?“
„Nevím.“
„Že nám trofejní oddíl přijel ukradnout sklárnu.“
„Sklárnu? Tati, to je blbost.“
„Není. Zařízení naložej na vlak a odvezou do východní zóny. Ale
my to tak nenecháme. Pamatuješ si hostinskýho z Hrabic?“
„Jo, takovej vytáhlej, Navrátil nebo jak se jmenoval.“
„Uděláme z něj na pár hodin národního správce.“
„Tati, ty ses zbláznil!“
„Novej národní správce je věčně v Praze nebo u Mosera ve Va-
rech. Papíry na jmenování národního správce jsem viděl, faktor
v tiskárně říkal, že by je výtisk.“
„Chceš jít převzít sklárnu s falešnejma papírama a falešným
národním správcem?“
„Hostinskýmu seženem kvádro, a když půjdeš s náma v unifor-
mě, nikdo se na nic nevzmůže. Než se to trofejní oddíl dozví a zavolá
do Prahy, vybavení, mašiny a sklovinu vystěhujem a schováme.“
„A co řeknem, až to praskne?“
„Že nás novej národní správce podfoukl. Jeho papíry nám připa-
daly v cajku, a protože tu náš správce skoro není, přišlo nám logický,
že ho odvolávaj.“

– 116 –
 Ne, tátu národní socialisti neporazí. Kdepak. Honza mu vlastně
záviděl, že má odvahu takhle přemýšlet. Hrozně rád by mu poklepal
na rameno a řekl: Tati, to je skvělej plán, jdu do toho s tebou!, ale
nevěřil, že trofejní oddíl jde po sklárnách, a už vůbec nevěřil, že by
jim akce s falešným národním správcem vyšla.
Chytli by je, odvlíkli ke zdi pod zámkem a o půlnoci zastřelili.
Zvenku se ozvaly kostelní zvony, odbíjely dvanáctou, volaly ho na
stanici, kde na něj čekal trofejní oddíl s tím, co vytloukl ze Steinera.
Pohladil tátu po rukávu košile.
„Tati, do toho s tebou nejdu. Musím jít. A dík za čaj.“

– 117 –
 Honzova známost

Žena, Kilián i Urban čekali na stanici, tedy až na obra, který zpraco-

vával Steinera. Mašek předstíral, že vypisuje hlášení.
Kilián se potutelně usmíval. Jako vždy působil spokojeně a v dob-
ré náladě. Podíval se na Honzu a svým příjemným hlasem se zeptal:
„A co je vlastně zač ten váš Kilián Nowotný?“
Tak tohle přinesl Steinerův výslech.
Steiner vyrukoval s tím jediným, co mu mohlo zachránit kůži –
příběhem o králi hranice. Protože tuhle legendu spolkne každý,
včetně šéfa trofejního oddílu. Vlastně, napadlo Honzu, Steiner jako
jediný bojuje s Kiliánem jeho zbraněmi. Štábní kapitán Ladislav
Kilián ví, že králové hranice nemají nic společného s úřednickými
panáky a že většinu života prožili stejně jako on.
Každý, kdo se dostane do podhůří Šumavy, cítí, jak Kilián Nowot-
ný, král pašeráků, této krajině vládne, protože není muže se zbraní,
který by v noci nevzhlédl k horám a nepomyslel na něj.
„Kilián Nowotný je největší pašerácká legenda Šumavy. Táta ho
už od devíti let bral s sebou, aby ho zasvětil do řemesla a ukázal mu
všechny pašerácký stezky a schovky. Má neskutečnou fyzičku.“ Téměř
zdvihl oči a dodal: Mohli byste si to rozdat třeba na padesát kilometrů.
„V Německu se ve třicátejch letech říkalo, že z Kiliána bude nejslav-
nější pašerák Evropy. Narodil se na Kaltenbachu, jeho táta byl Němec,
máma Češka ze Stach, za svobodna Uhlířová. Chodil do školy v Kal-
tenbachu. Po první světový se ve Vimperku vyučil u řezníka Gollera.“
„Takže město zná jako svý boty?“
„Jo.“
„Sloužil v československý armádě?“
„V Budějicích. V pětatřicátým si vzal Němku z Kaltenbachu, má
s ní dvě dcery. Hitler Kiliána poslal ke kriegsmarine, sloužil na

– 118 –
minolovce, kterou potopili, šest hodin zápasil o život na ledovým
moři. Zachránili ho a poslali do vězení ve francouzský pevnosti
Saint‑Nazaire. Zdrhnul.“ Pohlédl na Kiliána, byl zvyklý, že uslyší
Kristepane, neříkejte mi, že těm pohádkám věříte, ale Kilián řekl jen:
„Dál,“ protože ve svém životě viděl muže, pro které unikat z mno-
honásobného obklíčení bylo denním chlebem.
„Z Francie se vydal do Bavor, šest měsíců se schovával, než se
dostal do Röhrnbachu. Tam vede obchod s palivovým dřívím, pa-
šuje a převádí Němce. Dobytek ho nezajímá, protože převádět přes
hranici krávy je nadlidská dřina.“
„Pohraniční pluky po něm jdou?“
„Každej, kdo si chce udělat jméno, po něm jde.“
„Když se pohraničníci potřebujou dostat přes hranici, hlavu si
s čárou asi moc nedělaj, ne?“
„Ne, jenže dostat Kiliána Nowotnýho je skoro nemožný.“
„Jak to myslíte?“
„Zaprvý, odešel až do Röhrnbachu, což je dvacet kilometrů za
čárou, právě proto, aby se k němu nikdo nedostal. Za druhý, i kdyby
se někdo vypravil až do Rohrnbachu, zjistil by, že tam odešli všich-
ni Nowotní z Kaltenbachu, což je osm rodin, takže by museli znát
jméno, pod kterým Kiliána Nowotného znají jenom Němci.“
„A to je?“
„Nanni Sepp’n Kilian.“
„A ostatní králové hranice?“
„Kranz bydlí na samotě mezi Finsterau a Heinrichsbrünne, je to
nerudnej dědek, pověrčivej jak stará bába. Před válkou se nechal
najmout jako volavka, nastydl a vod tý doby mu nesloužej plíce.
Taky prej hulí jak fabrika.“
„Má rodinu?“
„Jo, asi dvacet nevlastních dětí po celým Bavorsku. Tyhle pijavice
žijou z paše a uprchlíků. Pak je tu ještě Ascherl, a co jsem slyšel, taky
zestárnul. Měl pět dětí a pořád doufal, že jeho synové se k řemeslu

– 119 –
vrátí, ale padli v Rusku. Zbyly mu dvě dcery, jedna je dole v Bavor-
sku a druhá se o něj stará v lese nad Finsterau.“
Kilián sáhl do kapsy a vytáhl mapu. Rozložil ji, jak byl patrně
zvyklý z Ruska, přímo na podlahu.
„Tady je Bučina.“ Na Kiliánově mapě stál na místě, kde sloužíval
Honzův táta, německý název Buchwald. „Vedou tudy stezky do
Finsterau?“
„Jo, ale jsou jich stovky.“
„Pašeráci odešli sami?“
„Jo, byli moc hrdý na to, aby si na hlavu nechali sypat DDT.“
„Chodí v tlupách?“
„Časy tlup jsou pryč, a to jsme mívali i dvacetičlenný.“
„Proč nechodí spolu?“
„Protože si už nevěří.“
„Pašovali pro henleinovce?“
„Některý. Ale většina starejch pašeráků s ordnerama nechtěla nic
mít. Granáty zavařený v plechovkách odmítali nosit.“
„Tak to je váš král hranice,“ řekl Kilián. „A teď se mrknem na
sklárnu, ne?“

Dali se k zámečku, který patřil majitelům místních skláren, bratřím

Kralikům. Po válce odešli do Německa, zůstala tu jen jejich matka,
která odmítla rodné město opustit. Hned po osvobození města se
do zámečku nastěhovala americká správa města a major Brewster
si Melanii von Kralikovou nechal jako paní domu.
Brewsterovou pravou rukou byl poručík Artur Kirchner, který
uměl výborně německy, a všechno, co bylo německé, se mu zamlou-
valo téměř, jako by válku nebral jako příležitost osvobodit Evropu
od Hitlera, ale jako poznávací zájezd do Saska, Bavorska a Sudet.
I proto ještě v listopadu 1945 vládli městu Němci.
Když se Honza vrátil z Mnichova, šel rovnou za Milenou, dív-
kou, která pracovala v pletárně. Vídali se i během války a Honza

– 120 –
pomýšlel, že ji požádá o ruku. Přes Siebensteinkopf a Stanovou
horu se z Bavor trmácel celou noc. V pletárně se pracovalo od pěti
a zvony odbíjely šestou, když se na něj Milena na vrátnici usmála
a řekla: Tak seš zase tady, Honzo, viď. On přikývl, ona zavřela dveře
vrátnice a vrátila se k německému pletacímu stroji. Ještě ten den
se dozvěděl, že si Milenu vyhlédl vysoký, upravený a dokonale
vychovaný poručík americké armády Artur Kirchner. I když o něj
Milena zpočátku nestála, naprosto ji okouzlil. Zval ji na projížďky
kočárem, svou legrační češtinou si získával všechny její příbuzné,
místo Milena je můj poklad neustále opakoval Milena je moje po-
kládka, byl k ní pozorný a tak nesmírně nečeskoslovensky zami-
lovaný, že se týden před odchodem americké armády v zámečku
konaly zásnuby.
V listopadu americké jednotky opustily Vimperk. V lednu Milena
odletěla do Ameriky. V únoru byl poručík Artur Kirchner demo-
bilizován, převzal po svém otci vedení podniku na výrobu barviv
v Kansasu a pustil se do výroby zbrusu nových barviv ukradených
v Bavorsku americkými trofejními oddíly z patentových skrýší
zrušeného koncernu IG Farben.
A minulý měsíc se Mileně a Arturu Kirchnerovým narodil syn
Andrew.
Honzu napadlo, že mu holku odvedl člověk, který mu město
osvobodil od nácků, a vzpomněl si, jak poručíka Artura Kirchnera
vídal, jak sedává v okně zámečku a vybíhá ven ve své upravené
uniformě, aby se kolemjdoucích zeptal na cosi z historie Vimperka.
V patách měl vždy jednoho z osmi tlumočníků, které měli Američa-
né k dispozici a které nakonec Češi odsunuli mezi prvními. Vlastně,
napadlo Honzu, mohl být Kirchner podle jména původem Rakušan
nebo rovnou Němec.
Minulý týden, spolu se zprávou o narození syna, se Honza do-
zvěděl, že se Mileně v Americe líbí a je šťastná.
Poručík Kirchner věděl, co dělá.

– 121 –
 Proč by taky unášel ženu na jiný kontinent, když ne proto, aby jí
splnil všechny její tajné sny?
„Nad čím přemýšlíte?“ zeptal se ho Kilián.
„Nad sklárnou,“ zalhal Honza. Scházeli k huti Adolf, pojmenované
nešťastně po knížeti Adolfu Schwarzenbergovi.
Sklářských budov bylo kolem dvaceti a připomínaly obrovský
statek. Skoro všichni huťští měli zahrádky a dvorky, na kterých
pobíhaly slepice a husy a pásly se krávy a kozy.
„Vimperskou sklárnu založil Johann Meyr, že ano?“ zeptal se Ki-
lián a opět Honzu překvapil, protože ho nenapadlo, že Kilián bude
o sklárně něco vědět. Ale vzhledem k tátově teorii ho to napadnout
mělo.
„Jo.“ Historii sklárny znal od mámy a jako kluk si představoval,
že ji bude vyprávět italským kupcům, kteří si do Vimperka přije-
dou pro mámino sklo. Teď podá historii sklárny veliteli trofejního
oddílu. „Jeho syn Johann postavil huť na Kaltenbachu. Neměl děti
a jednou si při střílení – všichni skláři tady chodili střílet, při lovech
uzavírali nejvíc obchodů – všimnul kluka, kterej výsledky ve střelbě
zapisoval krásným písmem. Dozvěděl se, že je to Wilhelm Kralik,
syn puškaře a hostinskýho z Kaltenbachu.
A sklářskou krev v sobě nemá?
Ale má, jeho děda byl starý Hopflner, vyráběl v lesích zrcadla.
Meyr chlapce adoptoval a mladý Kralik se nakonec oženil s jeho
neteří. Převzal sklárny a vedl je pod názvem Meyr Neffe – Meyrův
synovec. Starý Meyr Kralikovi prozradil spoustu sklářských tajem-
ství. Sklárnu vedli i jeho synové, ti, co po válce odešli do Bavor.
A u Meyrů v Lenoře složil Bedřich Smetana Vltavu.“
Čekal, že se Kilián bude divit, proč Smetana skládal Vltavu v sa-
lonu německých továrníků, ale toho zajímalo něco jiného. „Jaká
sklářská tajemství?“
„Tajemství výroby skla nebo přípravy barev. Ty se předávaly jen
z otce na syna. Třeba starý Michal Müller se na smrtelný posteli

– 122 –
neustále ujišťoval, že se zapečetěná krabička s tajemstvím výroby
křišťálovýho, rubínovýho a hyalitovýho skla dostane do rukou jeho
syna. Ty receptáře jsou ztracený, ale jejich hodnota je ohromná.“
„Hm,“ odtušil Kilián.
„Všechno, co se dělo na huti, bylo tajný. Leckdy to znamenalo
zůstat na huti celej život bez možnosti odejít.“
„To nikdo neutíkal?“
„Jednou z vimperský huti utekl mladej sklář a majitel za ním
poslal dva chlapy. Chytli ho až u Benátek.“
„Co s ním udělali?“
„Utloukli větvema a kamením. Ale to samý dělali benátský skláři,
a když se někdo z Itálie vypravil k nám nebo do Němec, chytli ho
a v lese popravili.“
Kilián přikývl, jako by říkal: No, asi jim nic jiného nezbylo.
Vstoupili na dřevěnou lávku přes Volyňku. V proudu pod nimi se
cosi zalesklo, Honza nevěděl, jestli střep skla nebo vodou ohlazený
oblázek, ale vzpomněl si, jak sem jako děti chodili hledat kusy sklo-
viny a vymýšleli pro ně názvy. Blýskl se grónskou bělobou, kterou
Oskar překřtil na niagarskou běl. Řeka byla opravdu plná bílých
vlnek, které vypadaly, že do proudu napadaly ze strmých skal.
Niagarská běl, další slovo mého dětství.
S trofejním oddílem vstoupil do otevřených dveří vimperské
hutě.
Připadal si jako zrádce, který ji vydává do rukou nepříteli.

– 123 –
 Pockova lest

Na dřevěné stoličce seděl za pootevřenými dveřmi sklárny malý

Heinrich Pankrátz. Bylo mu devět, ale byl vyhublý a vypadal na
sedm. Ze slámy vyřezával stébla bez suků, která se vkládala do
formy po každém vyfouklém kusu.
„Tady pracují děti?“ Ženě nedošlo, že Heinrich sedí tak, aby sku-
linou v pootevřených dveřích viděl na lávku a mohl tátovi hlásit,
kdo se blíží.
Tatí, jde sem četník, voják a divná ženská.
„Němci se nemůžou učit žádnému řemeslu!“
„Samozřejmě, že ne.“ Honza věděl, že ve sklárně se děti vedou jako
pomocná síla a tátové je do jednoho učí, jak dělat sklo. „Skláři se z nich
stanou, až vyrostou. Teď mají kluci hlavu plnou lesa, srnek a jelenů…“
Kilián se zasmál, jako by věděl, co má Honza na jazyku: … a pyt-
lačení.
„Chodíš do školy?“ zeptala se žena malého Heinricha německy.
„Ne. Chodím na box.“
„Na box?“
„Jo. Stoupnu si do ringu a pak: Takhle!“ Heinrich vyskočil a před-
vedl několik slušných direktů, při kterých křičel: „Hit! Hit! Hit!“
„Ty nepůjdeš do školy?“
„Chcete, abych tam všechny zboxoval?“
„Tvůj otec je sklář, a ty budeš mlátit lidi?“
Heinrich se zamračil a našpulil pusu. Honza mu přišel na pomoc.
„Američani si na pile natáhli na kovový rámy mašin pytle s pís-
kem a mlátili do nich jak zjednaný. Pořád měli v hubě žvejkačky
a velitel na ně řval: Hit! Hit! Hit!“
Heinrich se otočil k vratům a pustil se do vyřezávání, i když si
nepochybně myslel, že boxování je stokrát lepší.

– 124 –
 Přešli do opuštěné Verkaufsraum – prodejní místnosti.
Na zdi visela fotka povodně z roku 1911: Hochwasser im Winter-
berg. Pod ní stávala vitrína s přehlídkou nejkrásnějších sklenic, misek,
talířů, váz, které posbíraly hlavní ceny na všech světových soutěžích,
naposledy Velkou cenu na Světové výstavě v Bruselu v roce 1935.
V prodejní místnosti měli být zákazníci ohromeni slávou vim-
perského skla. Teď na ně shlížela popraskaná zeď sklárny a fotka
vody valící se na město. Vitrína byla pryč, skláři ji schovali stejně
jako píšťaly a formy, a partyzáni a rabovací gardy našli jen opuštěné
vyhaslé pece.
V koutě stály téměř až ke stropu seřazené krabice přinesené
z balírny. Žena přešla k jedné z nich a přečetla si adresu:

J. Cattegno
Maisons de vente 23
Cairo
EGYPT

„Nevyráběly se tu skleněné hudební nástroje?“

„Jo, posílaly se pro jazzový kapely v Americe, to byl před válkou
velkej byznys. Ale úplně první skleněný housle, na který se hrálo,
se vyráběly na Alžbětíně.“
„Angličani prý vždycky chtěli, aby sklenice dokázaly vyluzovat
i hudbu.“
„Jo, my tomu říkáme sklenkohra a Němci a Angličani Skleněná
harfa.“
Velkými plechovými dveřmi prošli do brusírny.
Na stěně visely letáky v němčině. Dělníci v německé tiskárně
pracovali načerno dál a roznášeli německé letáky po městě, aby
specialisté věděli, co se děje.
Brusiči seděli sehnutí u osmi strojů rozmístěných pod okny
a byli tak zabraní do práce, že je ani neviděli přicházet.

– 125 –
 „Při broušení se brusiči opírají o lokty, ne?“ divila se žena.
„Tohle je bavorskej způsob broušení, brusiči se opíraj o ramena.“
Oknem viděl na dvůr, do budovy balírny. Brusiči pohlcení prací,
sláma na podlaze, světlo v oknech, to všechno bylo stejné jako před
válkou – Honza se vrací ze školy, sundává tašku, zdraví skláře, ve
dveřích na dvoře se objeví máma, usměje se, zeptá se, jak se měl,
a ukáže mu sklenici, kterou v noci vyfoukl někdo z mistrů podle
jejího návrhu:

Líbí se ti?
Jo.
Jestli chceš vidět něco krásnýho, co přežije všechno, je to
tohle sklo.
Mami, sklo se hned rozbije!
Když s ním budeš opatrně zacházet, bude navždycky tvoje.
Když do něj teď vyryju tvoje a moje jméno a schovám ho někam
do lesa, bude už navěky stejné, nic se s ním nestane ani za tisíc
let…

Cítil, jak se od něj jedna část jeho bytosti oddělila.

Němci nám okupovali a zničili byt, ordneři útočili na tátu, ale
jedna část mé duše se pořád vznáší ve sklárnách.
Máminy sklenice rozprodala hrabivá Němka, ale tohle je pořád
místo mého dětství. Když jsem něco potřeboval, šel jsem sem. Táta
byl na Bučině a já na huti trávil celé dny. Steiner, kterého jsem ne-
chal napospas obrovi, mi ukazoval, jak se fouká sklo a pije slabé
strakonické pivo, kterého skláři v žáru hutě vypili i patnáct půllitrů
za den.
Máma je tu pořád se mnou. Bude tu se mnou, dokud budou tyhle
sklárny stát, dokud všechny specialisty nenechají jít.
Na druhé straně brusírny se objevil Heinrich Pankrátz. Mezi
vimperskými skláři měl největší autoritu a vyřizoval všechno, co se

– 126 –
sklárny týkalo. Honzu napadlo, že všichni huťští jsou v balírně, sedí
a povídají si, protože bylo příjemnější sedět mezi svými než pro-
cházet ulicemi a vidět přivandrovalce, kteří si před Němci odplivují.
Pankrátz byl už odmala považován za nejnadanějšího z vimper-
ských sklářů. S huťmistrem, jakým byl Heinrich Pankrátz, by každá
sklárna na světové výstavě vyhrála první tři místa.
A všichni majitelé skláren v Evropě to vědí a ptají se, kdy už
tenhle machr přejde hranici. Možná už pomalu přemýšlejí, že by za
jeho převedení vypsali nějakou odměnu.
Pankrátz podezíravě pohlédl na ženu, zamračil se na Kiliána,
Urbana ignoroval a na Honzu jen neznatelně kývl.
„Máte nějaký katalog?“ zeptala se žena německy. Pankrátz při-
kývl, otevřel skříň v rohu, vytáhl katalog firmy Meyr Neffe a těsně
předtím, než jí katalog podal, na ženu tázavě pohlédl.
Honza jeho pohled pochopil v okamžiku, kdy žena otočila první
stránku.
Katalog byl v arabštině.
Jenže Pankrátzovi se stalo to, co se Honzovi dělo s trofejním
oddílem pořád. Žena ho vyvedla z míry, protože otočila pár stran
a přeložila si, co potřebovala: „Do Íránu dodáváte přes londýnské
velkoobchodníky v Damašku…“
„Jo, kupovali od nás všichni, ale v distribuci jsme neměli takový
šikuly, jaký má Moser ve Varech.“
Žena nespouštěla oči ze sklenic v katalogu:
„Karl Kuplent! To je přece potomek slavných sklářů! A když císař
navštívil v roce 1905 Vimperk, měl Karl Kuplent udělat pro císaře
pohár, že ano?“
„Jo.“
„Máte ho?“
„Ten nám zabavil wehrmacht.“
V katalogu se před Honzovýma očima míhala jedna sklářská
legenda za druhou, Karl Kuplent, Franz Urban, na celém světě pro-

– 127 –
slavené nádherné sklenice Josefa Hoffmana, a pak žena nalistovala
stranu 28 a zaraženě k němu vzhlédla.
„Co je to?“ zeptal se Kilián.
„Sklenice.“
„Jaká sklenice?“
„Prostě nádhernej verk, no!“ vykřikl Pankrátz a Honza musel polk-
nout, jak se mu slzy vedraly do očí. Jak asi vypadá jméno mé mámy
v arabštině? Vlastně jsem ho v těch můřích nožkách nikdy neviděl.
„Vaše matka byla výtvarnice? Jak to, že jsem o ní neslyšela?“
„Máma byla jen balička skla.“
Den co den tu sedávala a balila vyfouklé sklenice do nasekané
řezanky a převazovala špagátem krabici za krabicí. Jednou zbyla su-
rovina z objednávky, skleničky na rytinu, a ona zašla za Pan­krátzem
a ukázala mu, jak by taková sklenice mohla vypadat.
Anna, du bist eine echte Meisterstückmacherin, smál se Pankrátz.
Žena vrátila Pankrátzovi katalog a zeptala se ho:
„Zbylo něco z meyerovské firemní vzorkovny? Před válkou tu
musely být obrovské zásoby prvotřídního skla.“
„Nic nezbylo.“
„Kde je ta vzorkovna?“
„Bejvala na zámku.“
„Můžu se tam podívat?“
„Tam nic nenajdete, všechno sklo naložili do prádelních košů,
vyházeli z okna a ještě se tomu smáli.“
„Kdo?“
„Kdo asi? Američani? Přece Češi, co přitáhli loni v listopadu.“
„Proč by to dělali?“
„Protože bydlet na zámku by chtěl každej šupák.“
„Takže ve vzorkovně někdo bydlí?“
„Ale kdepak, je to vopuštěný, jen co to zničili, zase vodtáhli.“
„A vy jste nic nezachraňoval?“
„Já jsem, milá paní, Němec, já zachraňoval akorát vlastní život.“

– 128 –
 Honza věděl, že si Pankrátz nevymýšlí. Na konci války neměli
Pankrátzovi ani co jíst, jejich děti neuměly ani slovo česky a vypa-
daly tak německy, že od Američanů nedostaly ani žvejkačku.
Kousek dál po proudu řeky měli Američani sedm koček, které
vykrmili tak, že se travou kolem řeky valily jako malé chlupaté tanky.
A kluci Pankrátzů vyhlíželi z hutě a měli hlad.
Pár hodin potom, co Američané odtáhli, kočky pochytali, upekli
a snědli.
To jsme si pošmákli, na těch americkejch obrmicinách, rozplývali
se ještě měsíc poté.
„Opravdu všechno sklo rozmlátili,“ přikývl Honza. „Táta viděl,
jak revoluční gardy vyhazujou sklo ze zámku. Celý město přihlíželo
a nikdo nemohl nic dělat. Před lety tu chytla malírna skla, to se
taky seběhly davy a hasiči z oken vyhazovali sklo rovnou na ulici.
I tenkrát seděli všichni skláři na chodníku a do jednoho brečeli.“
„A tady na huti máte ještě něco ze vzorkovnice?“
Očekával, že Pankrátz zabručí něco jako: To už vzal dávno čert,
ale sáhl po klíčích a vydal se ke skříni, která stála na druhé straně
místnosti.
Odemkl ji, vytáhl drobný kus skla, a když se obrátil k trofejnímu
oddílu, nesl ho jako někdo, kdo si láme hlavu, jestli nějakou krásnou
věc vidí ve svém životě naposledy.
„Tohle je jediný, co zbylo. Taková pískovaná blbinka.“ Podal ženě
skleněný trojhránek, jeden z kousků, kterých Honza viděl na huti
před válkou stovky. Trojhránek vytvářel optický trik. Jakmile člo-
věk pohlédl dovnitř, měl pocit, že přes Prašnou bránu kráčí ulicemi
Prahy přímo k Hradu.
Žena zdvihla sklo proti světlu, které do huti dopadalo podlouh­
lými okny, a Honza měl pocit, že ožila. Sám cítil, že světlo zevnitř
proniklo ven a zazářilo, jako by se poslední roky na všechno kolem
díval přes ušpiněné sklo.
„Jste si jistý, že tu žádné historické sklenice nezbyly?“

– 129 –
 „Jo, to, milá paní, jsem.“
„Ani barokní sklenice?“
„Všechno je roztřískaný sakumprásk.“ Pankrátz rezignovaně
mávl rukou.
Žena pronesla dvě slova: „Michal Müller.“
„Michal Müller?!“ Na tváři Heinricha Pankrátze se objevilo ne-
smírné rozhořčení a Honza věděl, že se mu nelíbí, že si Müllerovo
jméno bere do úst ženská, která přitáhne bůhvíodkud a čenichá
po sklárně. „To byl největší sklář, jakýho tenhle konec světa zrodil.
Kdepak, Müllerovo sklo je navěky ztracený.“
Honzu zarazilo, že žena ví, že na Michlově Huti nad Vimperkem
žil největší barokní sklář Evropy. Jeho sklenice jsou skoro další
jantarová komnata. I rok po válce, kdy lidé v Evropě nemají co jíst,
by se mezi sběrateli v New Yorku daly prodat za tisíce dolarů.
„Mohla bych vidět doklady o tom, co se tu vyrábělo?“
„Nahoře v kanclu.“
„Vezmete nás tam?“
„Nemám klíče.“
„A kdo je má?“
„Národní správce.“
„Je tady?“
„Snaží se ve Varech u Mosera vyzvědět, co bude dál.“
„A někdo z úředníků?“
„Všech čtrnáct úřednic jste včera odsunuli,“ prohodil Pankrátz.
„Neříkejte mi, že od toho nemáte klíče,“ obul se do něj Kilián.
„Nemám. Ale možná je má Steiner, ten si schovává klíče od všeho.“
Kilián kývl na ženu.
„My si to tady prohlídnem. Vy zůstaňte tady,“ přikázal Honzovi
a Pankrátzovi.

Honza s Heinrichem poodstoupili od schodiště. Honzu napadlo, že

táta měl pravdu. Měli sem vstoupit s falešnými papíry a sklárnu

– 130 –
převzít sami. Na chvilku bojoval s pokušením svěřit se Pankrátzovi,
ale ten by mu nejspíš nevěřil. Nakonec jen vzdychl a zadíval se na
velké hrnce, do kterých se sklo ukládalo k vychladnutí a přikrývalo
ohromnými pokličkami. Vzpomněl si, jak na huť před lety přišla
kontrola, děti sklářů naskákaly do hrnců a on, protože by nikdo
nevěřil, že se tu jen stavil cestou ze školy, se do nich schoval taky.
V tomhle hrnci jsem ležel, přikryli mě pokličkou a já se stal dítě-
tem sklárny. Moje duše je schovaná v hrnci na sklovinu jako dušička
u vodníka v jeho kouzelném hrnečku.
„Heinrichu, povídá se, že jste se rozhodli zdrhnout.“
„To jsou jenom řeči.“
„Měl vás převést Kilián.“
„Lidi toho napovídaj. Co je ta ženská zač?“
„Nevím.“
„Umí arabsky, ve skle se vyzná, vyptává se na Michala Müllera,
a víš, Hans, co je nejhorší? Jako bych ji už někde viděl.“
„Tady ve Vimperku?“
„Jo. Jak se jmenuje?“
„Dostálová.“
„To mi nic neříká. Co o ní víš?“
„Nic.“
„Jestli o ní nic nevíš, tak mi ji na huť netahej. Co ten voják, co
mlčel jak zařezanej? Nějakej hvězdář z Moskvy, co? Co tu chce?“
„Nevím. Vážně je to sklo roztřískaný?“
„Vážně, viděl jsem meyrovský sklo, rozmlácený, chlapi si z toho
odnesli akorát pár střepů…“ těžce vzdychl. „Měli jsme strach, hergot,
bylo pár dní po válce, a ty vaše revoluční gardy…“ Heinrich pokrčil
rameny. Pak se podíval na Honzu: „Jo, chtěl jsem zdrhnout, a nejspíš
to zkusím zas. Ale půjdu jenom s Kiliánem, a toho stejně nechytneš.“
„Třeba jo.“
„Měli jsme se sejít nahoře v kopcích. To místo bys nenašel, i kdy-
bys ho roky hledal, nemáš šajn, jaký stezky a schovky má. Ale Kilián

– 131 –
nás nepřevedl, tu noc svítil měsíc, u hranice viděl spoustu vojáků
a pohraničníků. Když jsem se trmácel před úsvitem lesem zpátky
do Vimperka a děti mi usínaly v náručí, potkal jsem svatbu, co šla
z kostela v Bavorsku. Svatebčani měli strach, že jsme pohraničníci,
a my, že jsou financové. Tak jsme stáli každej na jednom konci pa-
seky, a najednou se přesně v okamžiku, kdy jsme si už říkali, že se
snad nemusíme bát, ozvalo praskání větví. Došlo nám, že jestli to
jsou pohraničníci, nemáme šanci, svěsili jsme hlavy, já objal děti,
a víš co? Z lesa na paseku vyběhla kráva! No, řeknu ti, kluci měli
oči navrch hlavy! A byl to pěknej kus! Ženich nezaváhal, v obleku
se rozběhl mezi stromy a tu krávu chytil!
Na pořádnej svatební dar jsme neměli peníze a najednou – kráva!
Tak ji teda berem. A vážně si ji odvedli domů. To jsou věci, co?! Přišel
jsem ráno úplně domordovanej na huť a našel seznam specialistů
pro odsun.“
Honza pořád nechápal, kam Pankrátz míří.
„Byli na něm lidi, který bych tam nikdy nenapsal. Zloději.“
„Vy jste vyškrtl Bertu,“ zašeptal Honza. „Ani nevíte, jak bych vám
chtěl poděkovat…“ V tom okamžiku se na schodišti objevila žena
s Kiliánem.
„Musíme mluvit se správcem. Okamžitě.“
„Je ve Varech u Mosera,“ zopakoval Pankrátz, pokrčil rameny,
kývl na Honzu a vydal se zpátky do brusírny.
Prohlídka sklárny byla u konce. U dveří se ženě malý Pankrátz
zdvořile uklonil: „Auf Wiedersehen, meine liebe Frau!“
Jak Honza kráčel vedle ní, ucítil, že se lávka pohnula. Ohlédl se,
jestli malý Pankrátz nepřichystal nějakou lotrovinu. Mohl si počkat,
až budou v půlce lávky a potom je pokropit náloží skloviny z praku.
Malej Němec, kterej žere americký kočky, se nebude rozpakovat
utopit vimperskýho četníka a pražskou komunistku.
Ale žádný kámen nepřilétl.

– 132 –
 „Určitě nám teď budeš tvrdit, že nikdo na huti ve skutečnosti
nebyl nacista,“ prohodil Kilián pobaveně, když sešli z lávky, a na-
jednou Honzovi zase tykal.
„Jo, budu, protože huťští byli do jednoho sociální demokrati
a za války dostávali od Hitlera pěkně zabrat. Myslíte si, že dostali
nějakou válečnou půjčku? Ta byla jenom pro členy NSDAP.“
„Komu Müllerovo sklo vlastně patří?“ zeptala se žena.
„To už asi nikdo nezjistí. Müllerovo synové skončili špatně, ten
mladší se popálil a umřel dost brzo, ten starší, Petr, si žil v Praze na
vysoký noze a o huť se nestaral. Slavný skelmistři i huťmistři byli
šetrný chlapi, co zbůhdarma nevyhodili ani halíř, ale jejich synové
peníze prošustrovali během pár let. Aby se Petr Müller dostal z dlu-
hů, oženil se s dcerou Johana Pocka z Pockovy hutě.“
„Na Kaltenbachu?“ zpozorněl Kilián.
„Jo, na Kaltenbachu. Od tchána si Müller sliboval majetek i pení-
ze a Katharina Pocková mu měla přinést bohatý věno. Pockova huť
vydělávala a huťmistři patřili k nejbohatším lidem v zemi.
Svatba se konala ve Vimperku na náměstí. Ve dvanáct hodin,
přesně, když dozněly kostelní zvony, slíbil Petr Müller manželce
věrnost. Potom se objevil kočár s věnem a Petr z něj nechal složit
zapečetěnou truhlu. Hosti stáli před kostelem, oči navrch hlavy,
zvědaví na drahokamy. Víte, co udělal Petr Müller?“
„Ne.“
„Nařídil, aby truhlu neotvírali a odnesli do domu.“
„Proč?“
„Byl opilej, měl strach, že každej z hostů bude něco chtít, a neměl
v úmyslu se dělit. Jenže právě s jeho lakotou starej Pock počítal, truh-
la nebyla plná drahokamů, ale kamení. Katharina věděla, že si ji Petr
bere jen kvůli penězům. Opila ho tak rychle a důkladně, že mu druhej
den nikdo nevěřil, že v truhle bylo kamení, všichni hosti mysleli, že je
Müller tak lakomej a má takový dluhy, že bude chtít po Pockovi ještě
jedno věno. Starej Pock to se svojí dcerou zahráli přímo parádně.“

– 133 –
 „Hm.“ Tahle historka Kiliána kdovíproč zaujala. Chvilku přemýš-
lel a pak řekl:
„Jdeš na stanici?“
„Nejspíš.“
„Budu potřebovat fotografa.“
„Fotografa?“
„Jo. A buď na telefonu.“
„Dobře.“ Honza se snažil, aby do jeho hlasu nepronikla podráždě-
nost. Rád by si promluvil se ženou, ale věděl, že už ji Kilián nenechá
bez dozoru.
„Tvůj táta tam nahoře před válkou odhalil pašeráckou výrobnu
sacharinu. Nevěděl by něco o tom Kiliánovi?“
Mýho tátu z toho vynech, napadlo Honzu, ale řekl vyhýbavě:
„S tátou se nedá mluvit, úplně ho popletl Františkov.“
„Nebude vadit, když se za ním podívám?“
„Proč? Na Františkově nic není a nikdy nebylo.“
„To je pravda.“ Kilián klidně, jako by o nic nešlo, dodal: „Všichni
přece víme, že tam nic není,“ a pohlédl Honzovi přímo do očí.
A najednou si byl Honza jistý.
To, co hledají, je ve městě. Věří, že si to přijde vyzvednout král
pašeráků Kilián Nowotný. Sklárna to nebude, ale se sklárnou to
souvisí.
A nejspíš to mám přímo pod nosem.

– 134 –
 Německá dýmovnice

Stará stezka se nad tiskárnou klikatila mezi pastvinami až k sa-

mému vrcholu Sklář, nejstarší huti Čech, a byla tak zarostlá pásem
bříz, trnek, pámelníků a kopřiv, že sedláci raději vodili krávy po
vzdálenějších stezkách.
V polovině stezky stával dub, v jehož dutině si táta schovával
dalekohled. Dutina byla stejnou schovkou, jakou v lesích mívali
pašeráci.
Tady, řekl táta jednou Honzovi, když vytáhl dalekohled. Podívej
se.
Honzovi chvilku trvalo, než mu došlo, kam se má dívat. Jeho
pohled klouzal po střechách a zdech domů, až se náhle zastavil.
Máma stála v kuchyni u okna a zalévala kytky. Na sobě měla
světlou zástěru a vlasy stočené v drdolu.
Kdyby se něco stalo, Honzo, musíš vědět, co se děje doma.
Honza sáhl do dutiny pro tátův dalekohled v kovovém pouzdře.
Lehl si do trávy za starý vykotlaný kmen javoru, který táta přitloukl
k zemi železnými hřeby, aby ho jarní tání nestrhlo k řece.
Nad studnou ve svahu si v kovové bedně táta schoval i pušku.
Všechno, co dělal, promýšlel dopředu, jako by se snažil konečky
prstů zachytit všechny varianty budoucnosti.
Honzo, my nikdy nebudem mít klid. Žijem v pohraničí a to se nám
vždycky vymstí.
Proč, tati?
Protože nás Čechů je na světě strašně málo. A u hranic je nás jako
šafránu.
Dřív se tomu Honza smál, teď byl rád, že táta nad vším přemýšlel.
Ale stejně si připadal směšně, ležel v trávě na chladné zemi a díval
se do oken bytu, z něhož museli před válkou odejít.

– 135 –
 Táta zapálil petrolejku, protože se už začínalo stmívat, a Honza
viděl všechno jako na dlani. Kilián stál u okna, táta mu naléval čaj.
Vypadali jako dva kamarádi, kteří si konečně našli chvilku, aby si
poklábosili. Kilián mluvil, táta se usmíval, nejspíš ho těšilo, že si
s ním přišel popovídat někdo, kdo stejně jako on bojoval proti Něm-
cům se zbraní v ruce. A nebyl to žádnej čahoun, ale malej šikovnej
mládenec, kterýho nepřítel nesloží první ranou.
Možná táta vzpomínal na časy, kdy Kilián Nowotný ve Vimperku
chodíval do učení k řezníku Gollerovi. Pak táta vytáhl waltrovku
a Kilián si ji se zájmem prohlížel.
Honza odložil dalekohled.
O tátu si starosti dělat nemusí. Se štábním kapitánem Kiliánem
si rozumí, jsou to oba bojovníci.
Obrátil se na záda a založil si ruce pod hlavou. Viděl světlo, které
ulpívalo v měnících se barvách javorových listů, a dokonce i svět-
lejší odstíny tam, kde do tmavších javorových listů vstupovaly listy
zakrslé břízy, jako dva národy, které se spolu chtějí dělit o sluneční
svit na severním svahu hraničního kopce.
Tady jsem ležel jako kluk.
Kdyby nezačala válka, ležel bych takhle na Bučině a čekal na
pašeráky. V nějakém jiném, nikdy nedokončeném životě, o kterém
budu navždy snít.
Otočil se k městu a sledoval chodníky a byty opuštěné ulice,
která vedla od tiskárny k hotelu Pasov. Před očima se mu objevila
ulice, kterou v Mnichově viděl po náletu. Lidé vylézali z trosek
domů a řadili se jako slepí krtci ve frontě před obchody, v nichž už
dávno nebylo žádné zboží, zbyly z nich jen rozbořené zdi. A i když
to bylo jen pár kamenů s obrysem neexistujícího okna, tak všichni,
kdo ulici znali, věděli, že to pořád je obchod, a stoupali si do fronty,
jako by čekali na smilování, snili svůj sen o tom, že když jim nebesa
dala bomby, dají jim v troskách obchodu i chléb, právě tady, nikde
jinde, a uprchlíci, kteří se vlekli kolem, se divili, proč tam lidé stojí

– 136 –
a na co čekají, a měli takový hlad, že se přidávali do fronty, a ten-
krát Honza pochopil, že město je stejná bytost jako člověk, protože
může zemřít během několika minut, a cítil, že jeho město o přežití
bojuje právě teď, a jestli mu někdo sebere jeho fabriky, sebere mu
všechno.
Rozhovor dvou bojovníků skončil. Kilián vstal, otevřel dveře
a vyšel na chodbu. Táta za ním zavřel dveře, vrátil se do kuchyně,
schoval pistoli a sedl si ke stolu.
Podle toho, jak položil ruce na stůl, Honza poznal, že je táta v po-
řádku. Uklidí nádobí a bude přemýšlet, na co se Kilián vyptával,
a pak se propadne do vzpomínek na mámu, ministra Berana a čéze-
tu. Na okamžik měl pocit, že táta vzhlédl a podíval se přímo na něj.
Honza ještě chvilku zůstal ve svém úkrytu a naslouchal, jak vítr
šumí v korunách javorů. Potom se vydal ze svahu. Šel co nejpo-
maleji, aby nenarazil na Kiliána, a v okamžiku, kdy spatřil okna
stanice, ho napadlo, že nemá nejmenší chuť s někým mluvit ani
čekat poslušně tam, kde si ho trofejní oddíl přeje mít.
Prošel alejí ořechů kolem kaple Čtrnácti pomocníků a zamířil
ke hřbitovu.

Za branou hřbitova minul hrob městského stavitele Josefa Ticka,

prvního nebožtíka, kterého na hřbitově pochovali. U jeho hrobu se
táta vždycky zastavil: Není to pěkný lehnout si jako první na hřbitov,
kterej si člověk sám navrhnul i postavil?
O kousek výš stál na jednoduchém kamenném náhrobku nápis:

Anna Firmanová 1899–1938

Žádný plamínek ve stříbrném kalíšku neplápolal, vosk vyhořel

až na dno. Honza sáhl dovnitř, aby vyndal vyhořelou svíčku, ale
sklíčko lucerny v rámu nedrželo a zůstalo mu v ruce. Trpělivě se
snažil usadit sklo do rámu lucerny a hlídal se, aby u hrobu neklel.

– 137 –
 Konečně se mu to podařilo. Potom se sehnul nad hrobem a sesbí-
ral z hlíny napadané listy.
Z pámelníků vylétli dva vrabci, jeden usedl na cestičku, druhý
na vedlejší hrob. V kterém z nich je asi její duše a jaká znamení mi
dávají?
Otočil se od hrobu a vydal se do svahu Svatojakubských polí.
Tmavá věž kostela stála v soumraku jako právě uhašená svíce. Na
hrobech Němců v dolní části hřbitova svíčky hořely, všichni, co
odešli, se sem před odsunem ještě v noci načerno vypravili.
Udělal krok směrem k bráně hřbitova a vysoko nad lesem spatřil
poštolku, nejspíš tu, kterou dalekohledem vídal starý Steiner… Ná-
hle si vzpomněl, jak se k Steinerovi blížil obr a Steiner udělal jediný
krok, téměř, jako by vycházel na svobodu, a v hlavě se mu ozvalo,
o co ho Steiner prosil:

Zapálíš mi na hrobě svíčku, Honzo?

Obrátil se k německým hrobům, procházel jejich dlouhé řady,

jako by četl formulář vyplněný k odsunu, vysekaný do kamene.
Zastavil se, až když na tmavém náhrobním kameni spatřil tři jména:

Friedrich Steiner, Glassmacher 1840–1921

Andreas Steiner, Glassmacher 1876–1942
Theresie Steiner, Lehrerin 1883–1943

Tenké kovové víko lucerny bylo zaseknuté, uvnitř leželo něco

tmavého. Sehnul se pro javorovou větvičku, ulomil ji a nazdvihl víko.
Jeho prsty nahmataly kulatý předmět. Nahnul ho k plápolající
svíčce vedlejšího hrobu.
Byla to cívka s navinutým drátem.

Je to německá mašinka, žádnej americkej drek, rozumíš?

– 138 –
 Schoval drát do kapsy a přemýšlel, jestli se tu někdy zastaví, aby
na Steinerově hrobě zapálil opravdovou svíčku.

Stanice byla opuštěná. Na stole ležely nové žádosti od sedláků.

Němci ze statků se podle nich neměli zařazovat do transportu,
pokud za ně nebude poskytnuta náhrada. Jenže Němci byli pryč,
žádosti přišly pozdě, mohl je nacpat do krabice a odnést do skříně.
Potom zvedl telefon, aby zavolal do Prachatic.
„Můžu mluvit s Pšeničkou?“
„Ten tu není.“
Měl bych zjistit něco o Dostálové. Možná bych na ni mohl nasadit
Maška.
Ve dveřích se objevil Hojdar.
„Kdes byl?“
„Farář chtěl opravit okapy a neměl na to lidi.“
„Říkal jsem vám stokrát, že na služebně musí někdo bejt! Kde
je Mašek?“
„Jel s deputátníkama na Kvildu mrknout se na vopuštěný statky
po Němcích.“ Hojdar si sedl ke kamnům a pustil se do čištění bot.
„Prej nám pošlou cikány. Chlapi už mají strach, že je vožulí v sed-
mě i v mariáši. Co tady budem s takovejma karbaníkama dělat? To
abysme si vydali městskou vyhlášku vo vole, lehni!“
„Potřebuju sehnat fotografa.“
„Žádný fotografové tu už po odsunu nejsou.“
„Zajdi do tiskáren, sežeň faktora a řekni mu, že musí bejt při-
pravenej.“
„Faktor nesmí mít foťák, je to Němec.“
„Vypiš povolení a dej mu jeden z bedny u Steinhausla.“
„Už nám došly formuláře.“
„Tak vem kus papíru a napiš, že svěřuješ Němci‑specializovaný-
mu pracovníkovi v polygrafickým průmyslu fotografickej aparát.“
„Můžu si půjčit razítko?“

– 139 –
 „Jo.“
„Takhle pozdě už stejně v tiskárně nikdo nebude.“
„Jen se neboj, Němci tisknou letáky, aby specialisti věděli, co se
děje.“
Hojdar konečně odešel a Honza vytáhl drátofon. Nasadil cívku se
smotaným drátem a oddychl si, protože pasovala dovnitř.
Drátofon už viděl, když ho táta zabavil na Bučině. Než ho odvezl
odevzdat do Prachatic, seděli s mámou v kuchyni a udiveně sledo-
vali drátek, ze kterého vycházel hlas povolávající Němce do služby
vlasti.
Všechnu techniku, kterou kdy viděl, spatřil nejdřív jako paš.
Táta jednou přinesl fén, který také vymysleli Němci. První
modely byly kovové, kombinace elektrického ohřívače vzduchu
a ventilátoru, tak těžké, že je ženy nedokázaly ani zvednout. Motor
fénu řval jako motor bombardovacího letadla, a dlouhá léta se fény
používaly jen u kadeřníků. Pak ale Němci objevili plastovou výrobu,
tišší motůrky a jednoho designéra napadlo k fénu přidělat malin-
katé zrcátko… A přes hranice se nosily plné batohy.
Opatrně uchopil drát. Pokusil se ho nasadit do vodivého prouž-
ku, jenže drátek tam nedržel.
Neměl by mít nějakou koncovku?
Najednou si přál, aby stál u táty v kuchyni a dával pozor, jak ho
pouští.
Otočil knoflíkem, cívka se pohnula a začala se točit, jenže drát
se nechytil, byl uvolněný, bouchal o plastový kryt a vydával přitom
výsměšný cinkavý zvuk.
Krám jeden zasranej německej!
Dveře se rozlétly a vešel Urban. Honza ho poprvé viděl bez obra,
ženy i Kiliána. Oči měl zarudlé, jako by chlastal, nebo mu zdejší vítr
nedělal dobře.
„Máš toho fotografa?“
„Šel pro něj Hojdar.“

– 140 –
 „Kdy se vrátí?“
„Nevím, vyrazil před chvilkou.“
„To si ho radši seženu sám.“
„Tiskárny jsou u silnice na Pasov. Ptejte se po faktorovi.“
„Nemůžeš tam zavolat, ať přijde?“
„Tiskaři jsou ve strojovně a telefon neslyšej. Vážně, už jsem tam
volal třikrát.“
Urban nasupeně udělal pár dalších kroků ke stolu, zatímco se
Honza snažil ze všech sil nedívat na drátofon.
„Přemejšlel jsi už o přejmenování města?“
„Ne.“
„To bys měl.“
„Jak to myslíte?“
„Falknov nad Ohří je Sokolov, Freiwaldau Jeseník a tady na Šu-
mavě se Feicherheidu říká Bříza, Kaltenbachu Nové Hutě a z Auser-
gewilde udělal nějakej šikula Kvildu. A co dostanem z Winterbergu?“
řekl výsměšně. „Zimní horu? Nebo rovnou Zimohrad?“
Táta měl pravdu. Pro lidi z vnitrozemí jsme a zůstanem Němci.
„Jednu ulici jsme už přejmenovali,“ prohlásil Honza. „Jmenovala
se U Náměstí. Před válkou tam bydlel kloboučník a krejčí. Hádali se
tak, že to bylo slyšet na celým starým městě. Teď se vrátili a hádaj
se ještě víc. Tak jsme ji nazvali ulice Svornosti.“
„Myslíš si, jak jsi chytrej, a přitom víš houby,“ prohlásil Urban.
Takže Steinera zlomili. Něco z něj dostali.
„Už víte, kdo zabil Hirsche?“
„Jo. A ten tvůj Steiner pomašíruje do basy. Důkazy máme.“
„Kdo zabil Hirsche?“
„Na to se radši neptej a dej mi něco k pití.“
„Čaj? Nebo kapku rumu?“
Urban přikývl, Honza nalil čaj z konvice a sáhl pro bramborovou
pálenku.
Nalil sklenky až po okraj.

– 141 –
 Urban tu svou vyprázdnil naráz a hned ji postavil před Honzu,
aby mu nalil další.
Pak si sedl proti Honzovi, na místo, kde včera seděl Hirsch, a na-
táhl si nohy.
„S Němcema musíš bejt chytrej, kamaráde. Víš, jak to vypadalo,
když jsme bránili Sokolovo? Víš, co skopčáci udělali?“
„Ne.“
„Vyjeli se třema tankama, my začali střílet. A voni si byli jistý, že
je netrefíme, a jak jsme spustili palbu, svý tři tanky zapálili. Ostatní
tanky se obrátily na ústup, z těch tří se kouřilo a my si říkali, jaký
jsme kabrňáci, my Čechoslováci, hned první obrana svěřenýho
území, první pořádná bitva na východní frontě, a máme tři trefený
skopčácký tanky!
Jenže to byla bouda. Němčouři do tanků naházeli dýmovnice
a posádka zdrhla, teda kromě obsluhy kanónů, která si v klidu
zjišťovala naše pozice.
Za dvě hodiny přišel útok. A jak to dopadlo?“
„Blbě.“
„Jo, rozmačkali nás jak šneky. Takhle padnul kapitán Jaroš a šesta­
osmdesát našich kluků. Dobrejch kluků. Vojáků.“ Urban zdvihl skle-
nici na jejich památku, Honza udělal to samé.
„Germáni bojovali už s Římanama. A my? Nás vždycky votloukal
nějakej šlemajz.“
Urban zdvihl oči a Honza pochopil, co chce slyšet.
Mám se vzchopit a dát dohromady, protože ochrana západní
hranice má prvořadý význam. A všechno, co zatím dělám, vypadá
jen jako výsměch lidem, kteří opravdu bojovali s Němci.
Kupříkladu teď se snažím vydolovat hlas starého Němce z ně-
meckého drátu, který jsem našel na německém hřbitově ve starém
německém městě. Z německého přístroje značky Lorenz. Nad skle-
nicí německé bramborové pálenky. A takhle je to pořád, nemůžu

– 142 –
udělat ani krok, aby to Češi neviděli jako něco německého. Nejspíš
jsem Němec v nové české uniformě Sboru národní bezpečnosti
a všichni kolem mě to cítí a ví.
„Nikdy jsme nebojovali. Co říkáš?“
„Nic.“ Honza se zakoktal při pouhém slově nic a poprvé ho napad-
lo, že domov je místo, kde se před cizími musíme stále obhajovat,
zmatkovat, dělat chyby, zakoktávat se a nevědět, co říct.
Rád by pronesl něco, na co by mohl být hrdý i trofejní oddíl, ale
pohled z okna mu nabídl jen údolí s německou sklárnou a úpatí hor
s komínem německé tiskárny.
„Neboj se, seš dobrej kluk. Ale seš slepej jak patrona. Hele, řekni
mi: Kolik Němců za celou válku zbili nebo zavraždili Češi? Zařídili
jsme jim snad Pečkárnu nebo Terezín? Tady v horách máš tu vaši
Bučinu – Buchenwald, ne, nebo jak tomu říkáte? A postavili jsme
jim tam snad plynový pece? Ne, to by Čechy nikdy nenapadlo. A po
válce? Celá německá vesnice se mohla sebrat a jít přes hranici a čes-
ký financové jim ještě pomáhali.
Chápeš to? Děláme to dobře. A víš proč? Nikdo nebude žít s lid-
ma, co hnali svý sousedy do plynu.“
Honza přikývl. Věděl, že má Urban pravdu, protože Honza ve
Vimperku zažil příchod Němců.
Nakonec bysme se vyvraždili. Všechno by se opakovalo, jako se
to opakuje vždycky a všude.
Nakonec bysme my stavěli koncentráky jim.
„A víš, jak to skončí?“ pokračoval Urban.
„Ne.“
„Spojenci vědí o třinácti milionech lidí, který patřili k nacis-
tickýmu aparátu. Obviněnejch bylo tři a půl milionu. A kolik jich
propustili? Dva a půl milionu. Zbyl milion obviněnejch. Co se stane
s těma? Dostanou pokutu. Nakonec potrestaj pár tisíc lidí. Dobrej
špás, co? Slyšel jsi vo Norimberku?“
„Slyšel.“

– 143 –
 „Jedenáct rozsudků smrti. Pár set lidí ve vězení. A to je všechno.
Dej mi eště štamprli.“
Honza mu nalil.
„Fotografa jsi mi teda nesehnal, to je úplně na hovno. A potřebuju
se mrknout do Steinhauslovy kanceláře. Ale třeba máš ten papír
tady.“ Urban pokývl k hromadě lejster.
„Jakej papír?“
„Formulář k odsunu.“
„Jo, ten mám.“
„Můžu si jeden vzít?“
Honza přikývl, i když ho Urbanova žádost zmátla. Na co potře-
buje formulář k odsunu?
„Dej mi ještě radši jeden, kdybych to podělal.“
Honza mu podal další dva.
„Fotografa sežeň, nebo si pro něj do tiskárny dojdu s pistolí. Do
hodiny. Jsme nahoře u hřbitova. A hlídej telefon.“
Honza přikývl. Urban vstal, podíval se na flašku a řekl:
„Co je to za šláftruňk?“
„Válečnej rum. Chcete tu flašku?“
„Jo, dej mi ji, jinak z tý kosy na krchově asi zkapu.“
Honza mu flašku podal.
V okamžiku, kdy se za Urbanem zavřely dveře, znovu odklopil
víko drátofonu a natáhl drát do cívky.
Na co potřebují formulář k odsunu? A fotografa? Vůbec to ne-
dávalo smysl.
Otočil knoflíkem.
Cívka se pohnula, drát znovu vyklouzl.
Já se z toho zvencnu!
Budu muset za tátou.

– 144 –
 Kranzova pistole

Vědro vedle pootevřených vrat seníku bylo pořád naplněné vodou.

Znamenalo to, že táta vůbec nevstal. Když Dorla vstoupila do sení-
ku a její oči přivykly šeru, spatřila, jak leží zachumlaný ve starém
vojenském kabátě. Vzpomněla si, co se dělo odsunutým Němcům…
Staří sedláci zvyklí denně dřít na svém se v cizí zemi propadali do
nesmírné apatie a místní si mysleli, že jsou to povaleči, a nedivili
se, že se jich Češi chtěli zbavit.
Fachmany si Čecháčci nechali v továrnách a nám posílaj ten nej-
horší póvl.
„Kdes byla?“ zasípal.
„Za Heinrichem.“
Za poslední rok táta zestárl o deset let a za poslední měsíc shodil
nejmíň deset kilo. Lícní kosti v obličeji vystoupily, rty měl popras-
kané, kůže se z nich loupala jako seschlá pryskyřice. Nikoho, ani
žebráky, tak rychle stárnout neviděla.
A byl to chlap, který dřel na pile a v papírně od rána do večera.
Rána na noze natekla a na okrajích zmodrala. Horečka stoupla
a Dorla si byla jistá, že se s pašem rozhodla správně. Tátu může
zachránit už jen penicilín.
Zvenku se ozvalo zacinkání.
Vytáhla pistoli od Kranze a došla k vratům. Mezi stromy spatřila
v šeru padesátiletého muže, který na ni dnes ráno čekal na stezce
z Bučiny.
Vyšla ven.
„Dobrý večer,“ pozdravil. Stál mezi stromy u místa, kde si s tátou
vykopali ohniště. Z batohu vytahoval velká balení fazolí a jejich
cinkání bylo zvukem, který zaslechla.
„Děkujeme.“

– 145 –
 „Poděkujte Heinrichovi.“
„Nechcete se najíst s námi?“
„Ne.“
„Ani nevím, jak se jmenujete.“
„Já jsem Peter. Tady je čaj.“ Podal jí kovovou krabičku, nandal si
batoh, otočil se a zmizel ve tmě.
Rozdělala oheň, nožem otevřela dvě konzervy a vyklopila je na
pánev, kterou si přinesli z Kaltenbachu. Míchala fazole a přemýšlela
o tom, co říkal Heinrich: Budeme vyrábět měchačky, protože kdo
z těch, co přišli z východu, si je přinesl s sebou?
Fazole začaly bublat, přisolila je a uhasila oheň. S pánví se vrátila
do seníku.
„Tati, udělala jsem ti fazole.“
Nabrala oběma na talíř a měla pocit, že teplo stoupající z jídla je
dobrý duch tohoto lesa.
„Viděla jsi v Mauthu učitele Kennerknechta?“
„Ne.“
„Než učitelům vydaj potravinový lístky, musí do kina na týdeník,
podívat se, jak to vypadalo v Dachau a Buchenwaldu. To je, co? Jen
si nemysli, za války nebylo všechno špatný, jen se to nedělalo dost
fikaně. Kdyby se do toho pustili schopný lidi, a ne nějaký moulové…“
Nabrala na lžíci fazole a najednou se jí před očima proměnily
v kameny ve Vltavě na Františkově, kterou bude muset znovu
přebrodit. Ruka se jí roztřásla strachem a únavou a nedokázala ji
zdvihnout k ústům.
„Proč nejíš?“ zeptal se táta.
S námahou polkla.
„Vypadáš utahaně.“
Neodpověděla. Trpělivě čekala, až táta dojí, bála se, že by talíř
i s fazolemi zahodil do sena.
„Heinrich tě zítra vezme do nemocnice.“
„Ty ses zbláznila! Od Heinricha nic nechci! Je to zrádce!“

– 146 –
Dlouho nemohla usnout, nebyla zvyklá spát přes den. Před očima
se jí míhaly stíny a v uších zněly výstřely.
Když vstala, bolela ji záda, krk i kolena. Světlo mizelo mezi stro-
my a les se pomalu měnil v dokonalou skrýš.
„Tati, v tomhle pytlíku jsou doklady.“
„Nikam nepojedu.“
„Doktor se na to koukne a budeš v pořádku.“
„Jdeš za Heinrichem?“
Tohle je možná naposledy, kdy s tátou mluví.
A její poslední slova budou lži.
„Jo, tati, jdu za Heinrichem,“ řekla, protože to byla ta nejjedno-
dušší výmluva.
„Já věděl, že nakonec zůstanu sám.“
„Neboj se, nezůstaneš.“ Udělala krok k vratům a pak se zastavila.
„Nosila máma někdy paš?“
„To víš, že nosila. Co ta se toho natahala!“
„Bála se?“
„Bála. Ale říkala, že strach je něco, co musíš rozpárat jak starej
kabát, kterej už nepůjde přešít.“ Posunul se na seně. „Dorlo…“
Dostala strach, že se prozradila. Táta mě přece zná, nebylo dne,
aby se mnou nepromluvil venku na poli nebo se mnou neseděl
u večeře. Tedy až do chvíle, než narukoval.
„Co je?“ zeptala se roztřeseným hlasem, jakým se lidé v pohád-
kách ptají kouzelných bytostí.
„Zítra začne sněžit. Cítím to. To je pro tebe dobrý, ne?“
„Jak to myslíš?“
„Pamatuju si, že ses narodila a začalo sněžit.“
Dorla se narodila na konci června 1921 a z letní oblohy se ten-
krát spustil těžký sníh.
„Všichni jsme si lámali hlavy, jestli jsi dítě posledního sněhu starý
zimy nebo prvního sněhu tý nadcházející. A lidi bědovali, že přijde
neúroda jako v šestnáctým a osmnáctým roce, to taky v červnu

– 147 –
sněžilo. Ale rok to byl nakonec dobrej. Ty zvládneš všechno. Nejsi
jako ostatní, co se nechaj zatlouct do země, a ještě jsou za to svejm
otrokářům vděčný.“
Slzy se jí vedraly do očí.
„Není ti něco?“
„Ne, tati.“
Táta o odsunu a jejich starém životě nikdy nemluvil, ale Dorla si
byla jistá, že se celé hodiny v jeho hlavě odehrává den za dnem na
Kaltenbachu, obrazy vyskakují z minulosti a ta je zabarvuje, jako
týdeníky, na které se chodí dívat němečtí učitelé a kterým nejspíš
nikdo nevěří.
„Tati, udělali jsme dobře, že jsme odešli. Nenechali jsme se na-
cpat do dobytčáků a vypakovat do Bavor.“
„Jdeš domů, viď? Na Kaltenbach?“
„Jdu, tati,“ řekla s úlevou, že nemusí lhát. „Vyspi se. Ráno přijede
Heinrich.“
Vykročila ze seníku a vydala se přímo k hranici.

– 148 –
 Tátovy úspěchy

Táta otevřel jen v nátělníku. Dneska Honzu nevítal Ty si ale žiješ

nebo Copak, dneska nevysedáváš v knajpě? Místo toho řekl:
„Co to máš?“
„Drátofon. Umíš s ním zacházet?“
„Snad jo, ale nejdřív se najím.“
„Tati, mám docela fofr!“
„Hele, jedl jsi dneska něco? A spal jsi vůbec? Vypadáš, jako by ti
bylo padesát. Chceš skončit jak strejda Pepa?“
„Ne, nechci.“
„Není v tom nějaká ženská?“
„Ne, tati, prosím tě.“
„Co tady vůbec dělá ta Pražačka?“
„Nevím.“
„Bejt tebou, tak by to byla první věc, kterou bych si zjistil. Ta
ženská je klíč ke všemu. Proč by ji sem vozili až z Prahy?“
Tohle říkal i Pšenička, jenže Honza o Dostálové nezjistil ještě
vůbec nic. Tedy kromě toho, že Pankrátzovi někoho připomínala.
Mannlichovka pořád stála na svém místě a na koberci před ní
ležely kusy suché země, stopy po štábním kapitánu Kiliánovi.
Prošel do kuchyně a drátofon položil na podlahu tak, aby na něj
z okna nebylo vidět. „Co si budeš dělat?“
„Fazole.“
„Máš jich dost?“
„Tohle je poslední konzerva.“
„Tak si ji nech.“
„Prosím tě!“ Táta mu podal prázdný talíř a do ruky vrazil vidličku
s nápisem US Army, kterou dostal od Američanů.
„Na co čekáš? Nandavej na stůl!“

– 149 –
 Táta měl rád pořádek. Jíst se muselo vždycky přesně ve dvanáct.
A máma musela vařit polévku, protože táta tvrdil, že oběd bez po-
lévky není žádné pořádné jídlo. Honza to pomalu začínal chápat.
Vlastně si nepamatoval, kdy naposledy jedl pravidelně dva dny za
sebou.
A o polévce si mohl nechat leda zdát.
Táta na talíř naložil velkou porci fazolí a Honza ani neměl sílu,
aby se ohrazoval, že to stačí. Nabral lžící hustou fazolovou kaši a na-
jednou se díky teplu, které z talíře vycházelo, cítil jako kluk… Máma
je ve sklárně, táta hledá naběračku a on sedí u stolu, drží v ruce lžíci,
má hlad a diví se, proč to tátovi tak dlouho trvá.
Kuchyně teď sice voněla jinak, než když tu bývala máma, tátovi
nejspíš někde hnila cibule, protože jí vždycky měl po bytě tuny.
Máma říkala: Prosím tě, Jeníku, nejez tolik cibule a česneku, budeš
celej žlutej a smradlavej a lidi se tě budou štítit. Ale to si nejspíš táta
přál, aby mu lidi dali pokoj. A rok před válkou, když neměli jeden
týden ani cibuli, ani česnek, říkával: Vidíš, už nesmrdím, udělal jsem
to kvůli tobě… A ještě se tomu smál na celé kolo.
„Co starej Hirsch, táta toho nebohýho kluka? Už jsi mu volal?“
„Nevolal.“
„Jak to, že ne?“
„Tati, můžu tady jen tak sedět a jíst? Dal bych všechno za to,
abych měl věci v pořádku, ale nemám.“
„Dobře. Tak se nečerti.“
„Já se nečertím.“
„Ale čertíš.“
„Dobře, tak se čertím. Stejně bude po tvým. Jo, čertím se. A víš
proč?“
„Protože tě štve, že mám pravdu.“
„Ne, to je mi putna.“
„Tak proč?“
„Protože nedokážu dát do cajku tenhle zatracenej německej krám!“

– 150 –
 „Náhodou tyhle německý mašiny nejsou žádnej aušus…“
„Kristepane! Říkám, že chci sedět a jíst!“
„Dobře, dobře, najíme se a pak se na to mrknem.“
Fazole byly v rajské omáčce, ale chutnaly jako poprvé, když je
Honza ochutnal. Vysoký americký voják mu přitom vykládal po-
hádku, ve které vystupoval Jack a fazolový stonek. Honza marně
přemýšlel, jakou pohádku o bramborách by mu věnoval na oplátku.
Jenže na Šumavě brambory do nebe nerostly a šplhat se po nich
taky nedalo.
„Viděl jsem tě,“ řekl táta.
„Jak viděl?“
„Myslíš, že se umíš maskovat, ale v terénu ti to nikdy nešlo. Udě-
lal jsi dobře, že jsi šel k četníkům, nahoře v kopcích by tě pašeráci
vodkrouhli raz dva.“
„Tys mě viděl?“
„Jo.“
„Jo? A kde jsem byl?“
„Za tím poraženým javorem. Hlava ti čouhala jak pštrosovi zadek.“
„Nemohls mě vidět, měl jsi tu rozsvíceno.“
„To jsem ti dával znamení, že tě vidím. Stokrát jsem ti vysvětlo-
val, že když bude všechno v cajku, zapaluju petrolejku.“
Honza odsunul talíř. Byl tak unavený, že měl strach, že mu hlava
spadne na stůl a on už ji nikdy nezdvihne.
„Víš, co je novýho?“ Táta vytáhl ze stolu zmačkané Passauer
Presse.
„Novýho? Jsou ze září.“
„Jo, ale koukni na ty titulky!“

SLYŠELI JSME PROJEV NADĚJE

Morgenthaurův plán odsouzen k zániku!

„Kristepane, cos to zase vykramařil?“

– 151 –
 „Morgenthaurův plán si vymysleli Američani, aby udrželi Němec-
ko pozadu. Chtěli z něj mít zastaralou agrární zemi. Ale už jim došlo,
že Němce nikdy nezastaví, i když jim šlohnou všechny patenty.“
„A ten projev naděje je jako co?“
„Američani se bojí, že bída a hlad Němce doženou ke komunismu,
takže jim radši pomůžou postavit se na nohy. Začala další válka.“
„Jaká válka, prosím tě?“
„Válka o to, jak bude vypadat svět, co je pro nás tady pár kilo-
metrů za čárou.“
„Tati, mně je to fuk.“
„Nemůže ti to bejt fuk. Politika je základ všeho. To pochopíš, až
budeš starej. Pak si bez politiky ani neutřeš zadek.“
„Dal bys mi něčeho napít?“
„Vodu s voctem?“
„Jo, třeba.“
Táta nalil do sklenice vodu z vědra, přilil trochu octa a nasypal
cukr.
„To je dobře, že máš cukr.“
„Nechceš kafe?“
„Ne.“
Táta podal Honzovi sklenici a řekl: „Je chytrej.“
„Kdo?“
„Ten z trofejního oddílu. Kilián, takový jméno se dobře pamatuje.
Mohl třeba říct: Já jsem Kilián, ale ne ten, co jste ho celej život nechyt.“
„Proč si myslíš, že je chytrej?“
„Protože o tobě mluvil moc hezky, skoro jako byste byli kama-
rádi.“
„My nejsme kamarádi.“
„Je to voják každým coulem, jenže ho popad moskevskej soudruh.“
„Na co se ptal?“
„Na pašeráky, a taky ho zajímaly novinky.“
„Jaký?“

– 152 –
 „Přece mu neřeknu něco, co bys nevěděl. Že je Kranz slabej na
plíce, že Ascherlovi ze všech dětí zbyla jediná dcera…“
„Myslel jsem, že má dvě.“
„Už jen jednu. Přece jsem ti to říkal.“
„Neříkal.“
„Ach jo, kdybys mě tak někdy poslouchal! Ty si prostě myslíš, že
všechno, co říkám, stojí za starou belu.“
„Proč to Kiliána zajímá?“
„Protože chce na všechny vyzrát. A možná se mu to i povede.“
„Zjistils, proč je ve Vimperku?“
„Ne, ale vím, co dělal celej den.“
„To vím taky. Byl se mnou ve sklárně a vyptával se Pankrátze na
Michala Müllera.“
„Jenže já vím, co dělal, než jste šli do sklárny.“
„Myslíš jako ráno, když jsme s doktorem našli Hirsche?“
„Jo.“
„A kde byl?“ Ráno Honzu u starého Steinera zdržoval Urban,
a tak ho ani na okamžik nenapadlo, že by táta mohl Kiliána sledovat.
„Byl s obrem na starý rezonanční pile pod viaduktem.“
„Proč by chodil na pilu?“
„Nevím. Mluvil se starým Štegbauerem. Jenže jsem neměl ciga-
rety, tak mi ten pacholek nic neřekl.“
„Ty sleduješ Kiliána?“
„Chci vědět, co chystá.“
„Tati, dej si bacha! I když mezi náma, von si vo tobě myslí, že jsi
hrdina.“
„Já?“
„Chyt jsi pašeráky z Novýho Světa.“
„Prosím tě! Pamatuje si někdo jejich jména? Nechyt jsem krále
hranice, a to jsem je všechny znal jak svý boty, jejich stezky, jejich
táty, a bylo mi to k něčemu?“

– 153 –
 „Protože zákony byly úplně na nic. Nikdy jsem nepochopil, proč
u soudu nesměl pašerák svědčit proti jinýmu pašerákovi. Jak jste
mohli vůbec někoho chytit?“
„Měli jsme si s tím poradit.“ Táta se zvedl a začal sbírat nádobí.
„Kilián mi dával čichnout k šerce.“ K Honzovu překvapení sáhl do
kapsy a podal Honzovi šerku, kterou objevili u Steinera.
„On ti ji nechal?“
„Říkal, že ji už nepotřebuje. Co myslíš?“
Honza si znovu přičichl a před očima mu vyvstal obraz, který
se snažil ze všech sil zapomenout: Hirschovy oči jako dva kameny
v řece, se kterými už žádný proud nikdy nepohne.
„Psí sádlo, arnika…“
„Správně.“
„Co správně?“
„Ty si myslíš, že to na tebe Pražáci nahráli, že jo, aby se zbavili
Hirsche, a že tu žádnej pašerák nebyl.“
„Jo, myslím,“ přiznal Honza.
„Jak by si asi komunisti z Prahy napouštěli šerku? Kde by vzali
psí sádlo a arniku? Koupili na Václaváku?“
„Pomáhá jim někdo místní.“
„A kdo? Nějakej specialista? Nebo Hojdar a Mašek? Kdyby si vy-
brali takový pomocníky, měli bysme to dávno vyřešený. Lidi jako
štábní kapitán Kilián se nespolíhaj na nikoho, koho neznaj, to by
dokázali leda tak velký kulový.“
Všechno, co táta říkal, dávalo smysl.
„Je to silná vůně, co?“ pokračoval táta.
„Jo.“
„Ten chlap musel jít přes vodu, neriskoval by můstek přes Fran-
tiškov, když jsou nahoře pohraniční prapory.“
„Chceš říct, že ji namočil, a stejně pořád voní?“
„Jo. Takhle namazanou šerku jsem nikdy v ruce neměl. A to může
znamenat jen jedno.“

– 154 –
 „Co?“
„Věděl, že po něm budou střílet. Někdo mu dal tip na obrpaš.
A odvážil se do města tu noc, kdy jsme odsunuli Němce. Ať se ti to
líbí nebo ne, nevěřím, že je to nějakej duch.“ Duch se říkalo paše-
rákovi, který právě začal s řemeslem a o němž financové ještě nic
nevěděli. „Byl to jeden z králů hranice.“
„Tati, to jsou jen dohady. Hele, pomůžeš mi radši pustit ten drá-
tofon?“
„Je tu ještě jeden důvod, proč bys měl toho pašeráka najít. Možná
viděl, jak zabili Hirsche. Nejspíš je to tvůj jedinej svědek.“
„No jo!“ Tohle Honzu ještě nenapadlo. „Tak pomůžeš mi s tím
krámem?“ Najednou měl radost, že se mu nepovedlo nasadit drát.
Táta ví, že jsem přišel, protože potřebuju pomoct.
Kdepak táta a starý železo!
Táta sáhl po drátofonu a položil ho na stůl.

– 155 –
 Steinerův plán

Tenounký drátek vypadal v tátově ruce jako paprsek, který se kou-

zelníkovi náhle objevil v ruce. Honzu napadlo, že členové finanční
stráže jsou svým způsobem také vysoce specializovaní pracovníci,
kteří by celý český průmysl mohli zase postavit na nohy.
Místo toho z nich jejich vlastní strana udělá nespolehlivý element.
„Honzo, chyběla ti koncovka.“
„To mě taky napadlo.“
„Steiner ji sundal schválně.“
Táta otevřel šuple stolku, sáhl pro kousek umělé hmoty, odstřihl
proužek, zmáčkl ho a nasadil na konec drátu.
„Je to stejný jako páska na magnetofon?“ Honza si vzpomněl na pa-
šovaný magnetofon Telefunken, který táta před válkou přinesl domů.
„V principu jo, ale drátek má jednu velkou výhodu.“
„Jakou?“
„Vydrží větší horko. Tohle všechno bereš v těžkejch časech v úvahu.“
Táta se narovnal a Honza byl rád, že stojí vedle něj. Vypadáme
jako dva ostřílení bojovníci, kteří prošli válkou z jednoho konce
světa na druhý, ale ve skutečnosti jsme z ní viděli jen nepodstatné
kousky, podobné proužkům umělé hmoty, které ležely na stole. Táta
stával na hranici říše a protektorátu a kontroloval babkám košíky
a já letoval uzávěry kabelů v mnichovské fabrice.
„Kolik drátu to je?“
„Hodina nahrávání je kolem dvou tisíc metrů a tahle cívka má tak
pět set metrů, takže bych to tipoval na patnáct minut. Ale nevíme,
jestli je namluvená celá.“
„Kolik drátofonů jsi už viděl?“
„Tak deset. Němci měli mašiny s obrovskejma kolama drátu, co
vydržely nahrávat celej den. Ale tyhle mašiny od Lorenze neznám,

– 156 –
viděl jsem jen ty, co vyráběl Siemens. Víš, co jednou přenášel jeden
handlíř nahoře na Bučině?“
„Ne.“
„Telefonní záznamník. Němci ho vymysleli už před válkou, Uwe
Müller měl tenkrát jméno jako hrom. Ale nikdy by s ním neprorazil,
kdyby záznamník nezačali kupovat ortodoxní Židi.“
„Židi?“
„Jo, o šabatu měli zakázáno zvedat telefon. Nakonec je všechny
vyvraždili, ale záznamníky přežily. Kdepak záznamníky, ty neskon-
čily v Osvětimi.“ Honza si všiml, že se tátovi mírně třese ruka, jak se
snaží vložit drátek do drážky.
„Myslíš, že to půjde?“ zeptal se nevěřícně, a vtom se to tátovi
povedlo.
Drát se napnul a začal se sunout drážkou.
Honza sáhl po knoflíku a zastavil ho.
„Co děláš?“
„Nechci tě do toho tahat.“
„Už jsi mě do toho zatáhnul,“ řekl táta a otočil knoflíkem.
Přístroj Lorenz ožil a kdesi uvnitř něj, vystupuje ze samého
pradávného dna města, se ozval unavený německý hlas. Tohle byl
opak všech rádií, která Honza kdy slyšel, z těch se ozývala rozja-
řená hudba a hlasy plné nadšení, ať to byly projevy německých
vlastenců, nebo vysílání londýnského rádia po Stalingradu, hlasy
prostupovaly éter nadšením, jako by rádio mělo být skříňkou nej-
světlejších nadějí lidstva.
Teď se na drátku třásl hlas starého Němce:

No, tak a je to v cajku, ne?

Teď by už to mělo fungovat.
A ať už tenhle drát narychtoval kdokoli, musel to bejt fach­
man, co ví, jak na to.

– 157 –
 Honzovi došlo, že Steiner neřekne jediné jméno, pro případ, že
by se drát dostal do rukou někomu nepovolanému.
Možná je tu ještě někdo, koho poprosil, aby mu došel na hrob
zapálit svíčku.

Zamotal jsem se do toho jak tenhle drát. Začalo to loni v říj-

nu, teda měl bych říct v říjnu 1945, protože kdo ví, kdy si tohle
někdo poslechne?
Měnil jsem na zámku kliky a zámky, správce říkal, že by se
tajný chodby a místnosti, ve kterejch se za války schovávali lidi,
mohly hodit.
A měl pravdu.
Do Vimperka se chystaly raubengardy. Ale i když se dozvíte,
že přijdou zloději, víte, že něco před nima vždycky schováte.
To mě naučilo šmejdění po městě, jako kluk jsem byl štěstím
bez sebe, když jsem se dostal do sklepa nebo na půdu cizího
bytu, a když jsem četl o pokladech světa, tušil jsem, že to jsou
krásný věci, který lidi schovávaj před těma, co přišli vyplun-
drovat jejich zem, a že nejpravdivější příběh, kterej si jako dítě
přečtete, je příběh o Cortézovi a jeho bandě zabijáků.
Do meyrovský vzorkovny jsem vlezl hned tu první noc, kdy
se zabírala na bydlení. Znal jsem na zámku všechny schovky,
někdy jsem si připadal jako král starýho německýho města
a snil o tom, že se o mně budou vyprávět stejný legendy jako
o Kiliánovi Nowotným.
Ty gauneři nenechali jedinou sklenici, museli zničit všechno.
Německý sklo! řvali a házeli ho do košů na prádlo a pak vlekli
k oknům a házeli ven. I v noci na zámku jsem se bál, že uvidím
chlapy z hutě, jak si odvážej střepy, a taky že jo, ve tmě stáli dva
brusiči s trakařem.
Abych je nevyděsil, vzal jsem to zpátky přes konírnu a nad
trámama jsem uviděl takovej divnej obrys, myslel jsem, že je to

– 158 –
 jen stín, prošel jsem a vyšel za stájema, aby mě nikdo neviděl,
ale pak jsem se vrátil, napadlo mě, že se za stropní trámy dřív
přece schovávaly písemnosti.
Byl tam kufr, v něm sklářská sláma a v ní dvě skleničky.
Páni!

Steiner se na okamžik odmlčel.

Poprvý v životě jsem tu krásu držel v ruce. Brusiči tajně

nakládali střepy, kolem mě chrápali vožralý členové rabovací
gardy a já držel v ruce Müllerovo sklo.
Co já se o Müllerovi naposlouchal legend! Odmítal se pod-
robit cizím vlivům, věřil jen ve svý sny, vydal se do lesů a hledal
potoky, ve kterých se leskne křemen.
Pro vás, co jste ho neviděli a nejspíš ani neuvidíte, chci říct, že
ty sklenice nejsou průsvitný křišťálový sklo, jak si každej myslí,
kdepak, Müllerovo sklo je zamlžený, jako by jím prostupovala
mlha kopců na Michlově Huti. To nemůže pochopit nikdo, kdo
na Šumavě nežil.
A mně hned došlo, že by se na těch sklenicích dal vydělat
majlant, kdybych ho za hranicí prodal Američanům.
Nejdřív jsem myslel, že vemu Kiliána, aby mi je přenesl, ale
potom se začalo mluvit o specialistech a o tom, že je do Bavor
nepustí.
Takže jsem byl v pytli, než jsem pochopil, jak na to.
Na začátku října jsem zavolal ženský, která dělala před vál-
kou návrhy pro huť jako externistka. Vzala to její dcera, říkala,
že pracuje v muzeu a že by kupce sehnala sama.

„No, jasně!“ vykřikl táta. „já tu ženskou z Prahy znám! Viděl jsem
ji jen jednou, ale připadala mi povědomá!“
„Ty znáš Dostálovou?“

– 159 –
 „Pořád jsem si lámal hlavu, komu se podobá. Její máma tu dě-
lávala návrhy skla. Ale pak měla slabý oči a byla z Prahy, takže jí
místní moc nevěřili, jednou byla v Lenoře. Jmenovala se Pánková.“
„Dostálová je její dcera?“
„Jo.“
Honza si vzpomněl, jak listovala katalogem. Hledala návrhy své
matky a našla sklenice Anny Firmanové.

Dohodli jsme se, že přijede, jenže jsem z toho všeho začínal

mít divnej pocit. Byla Češka a já nevěděl, jestli jí můžu věřit,
a taky jsem si říkal, že bych ho mohl zkusit prodat přímo Ame-
ričanům.

„Typickej Steiner,“ prohodil táta. „Na poslední chvíli si něco roz-

myslí a pak to zkouší hrát na obě strany.“
„Ty jsi už o pašování skla slyšel?“
„Jo, dělaj se na něj speciální batohy.“
„Viděl jsi nějakej?“
„Ne, to by věděl někdo ze severu, nejspíš Körber, tam se to z Boru
a Harrachova tahalo víc než tady.“

Vlastně jsem ty sklenice nechtěl ukrást, chtěl jsem Müllerovo

sklo zachránit.
No, a když ta ženská přijela, pochopil jsem, že jsem udělal
chybu – byla to komunistka. Včera jsem sklo na poslední chvíli
schoval jinam, napadlo mě, že ho budou u mě hledat.
Budu tvrdit, že ho odnes pašerák a že ho už nemám. A když
mě zmáčknou, mám záložní plán.

„Co tím myslí?“ zeptal se táta.

„Steiner nakecal trofejnímu oddílu, že si pro paš přijde Kilián
Nowotný.“

– 160 –
 „To by mohlo zabrat, ne?“
„Možná.“

Nejbezpečnější místo, který jsem pro paš našel, je sklep

u dráteníka – až na to, že mi nedošlo, že se trofejní oddíl nastě­
huje zrovna tam.
Jak jsem to moh vědět? Barák je studenej jak psí čumák,
myslel jsem, že si ho nikdo nevybere.
Ve sklepě je plno drátů, hrnců a nářadí, ale v koutě leží stará
rozpáraná krosna.
Pašerák přijde dneska o půlnoci. Mluvil jsem včera večer
telefonem s obchodníkem, kterýho mám na druhý straně, a řek
bych, že si na to vezme starýho Ascherla.

„Steiner schoval sklenice do baráku, ve kterým se usídlil trofejní

oddíl?“ vydechl Honza.
„Jo.“
„Copak se může nějakej pašerák odvážit do domu, kde je trofejní
oddíl? To by musel bejt cvok.“
„Když Steiner pořizoval tuhle nahrávku, bylo už pozdě s tím něco
dělat.“
Táta se zamyslel a přikývl. Honza otočil knoflíkem.

A nebyla to chamtivost, protože jsem nakonec zachránil

Müllerovo sklo.
Aspoň to kdyby se mi povedlo – aspoň ty krásný sklenice
kdyby po mně zůstaly.

Pak bylo ticho, jako by Steiner chtěl ještě něco říct, ozvalo se
krátké nadechnutí a potom se drátek zastavil.
„Neřekl to nejdůležitější,“ prohlásil Honza. „Nevíme, kdo zabil
Oskara. Steiner to asi nevěděl.“

– 161 –
 „Asi ne.“ Táta vstal a začal drát natáčet zase zpátky.
„Myslel jsem, že se to z cívky prostě jen sundá.“
„Ne, musíš to převinout. Ale je to dobrá mašina, tu neodevzdáme
tajným službám.“
Honza přikývl. Tenhle cajk se komunistům do rukou nedostane.
Použijeme ho sami. Na jemné ocelové drátky budeme nahrávat
příběhy svých životů a schovávat je vedle náhrobních kamenů, tam,
kde by za nás měl někdo zapalovat svíčky.
„Myslíš, že někdo z trofejního oddílu tomu nápadu se hřbitovem
uvěřil?“ zeptal se táta.
„Jo, Steiner do toho zamotal Kiliána Nowotnýho, a po tom jdou
všichni.“
„Nebo ze Steinera vytloukli, jak to je, a vědí to samý, co my.“
„Kdyby to z něj vytloukli, zajistili by tenhle drát. A navíc tomu
věří. Sami se prozradili.“
„Jak?“
„Sháněli fotografa! Chtěj si vyfotit, jak chytnou nejslavnějšího pa-
šeráka Evropy. Teď už chápu, proč mi Steiner přinesl drátofon. Chtěl
si posichrovat, že mu pomůžu, kdyby mu teklo do bot. Pasoval se
do role zachránce müllerovskýho skla. Proto mi tu mašinu přines.“
„Hrál to na všechny strany, jako vždycky.“
Jako to na všechny strany hrajeme my všichni, napadlo Honzu,
a v tom okamžiku se rozhodl.
Krále hranice si chytí sám.
„Na,“ řekl táta a podal mu cigarety.
„Proč mi je dáváš?“
„Jdi na pilu za Štegbauerem. Musíš zjistit, co tam Kilián s obrem
chtěli. Vyptávej se na obra. Kilián stál, koukal a přikyvoval, ale
všechno mluvení obstaral obr. A to mi v tom nehraje.“
„Co ti nehraje?“
„Obr se drží moc zpátky. A nic o něm nevíme.“
„Je to jenom mlátička, kterou si přivezli, aby neztráceli čas.“

– 162 –
 „Mně se to celý nějak nezdá.“ Táta převinul drát, strčil ho do
kapsy a drátofon schoval pod svetry na dno skříně.
Honza vstal a vyšel na chodbu. Kdesi na ulici se ozval další výkřik
„Skopčáci jsou pryč!“, podobný drátku, který někdo natáhl po celé
hranici země a pak otočil knoflíkem.

– 163 –
 Žatecký koláč

Na konci města stály před Gosslerovou pilou dvě podlouhlé chalupy,

které ve tmě připomínaly opuštěná skladiště. Vysoko nad nimi se
tyčil oblouk železničního viaduktu.
Štegbauerova maringotka stávala na okraji pily, už když byl Hon-
za kluk. Táta se tu občas zastavil, aby se cestou z Bučiny zahřál.
Maringotka původně patřila cirkusu, jenže se jí při návratu z Bavor
rozbila přední náprava, a Štegbauer se nabídl, že ji cirkusákům přes
zimu opraví. Ale nejspíš už od začátku věděl, že si ji nechá. Každo-
pádně ji připravil o kola, aby ji nikdo neodtáhl.
Před pár měsíci dostal zápal plic a dva týdny, které proležel
u sestry, stačily, aby se většina vybavení pily rozkradla.
Schody maringotky pod Honzou zavrzaly.
„Co je?“ ozvalo se zevnitř a dveře se otevřely. Štegbauer měl tvář
tak poďobanou a mastnou, že připomínala topinku.
„Ráno tu byli dva chlapi.“ Honza podal Štegbauerovi cigarety.
„A sirky?“
Honza bezmocně rozhodil rukama… Táta by si sirky určitě vzal.
Štegbauer se odšoural ke kamnům, otevřel dvířka, strčil dovnitř
třísku a zapálil si. Jasný plamen ozářil vnitřek maringotky a Honza
spatřil dřevěná krmítka všech velikostí. A také bidýlko, z něhož na
něj zíraly velké lesklé oči šedivé sovy.
„Co tu ty dva chtěli?“
„Nic.“
To bude výslech, pomyslel si Honza. Za celý život neslyšel, že by
Štegbauer řekl víc než tři slova. Chlap jako on se nikdy neusměje
a každého slova navíc se bojí jako čert kříže.
Na druhou stranu se ale taky nikdy nevyptával: A jak to vlastně
všechno víte?

– 164 –
 „Byli tu asi půl hodiny, že jo?“
„Asi.“
„Něco potřebovali, ne?“
„Jo.“
„Co chtěli vidět?“
„Mašiny.“
„Na pile jsem ale žádný mašiny neviděl.“
Štegbauer zakašlal, několikrát popotáhl z cigarety a pak si roz-
vážně natáhl holiny, jako by se připravoval na obzvlášť nebezpečné
řezání.
Vydali se k opuštěnému rozbitému plotu, u kterého ještě před
pár lety muži v holinách popíjeli řídké kafe z plechových konviček.
Odbočili na lesní stezku k Michlově Huti. Štegbauer šel v na-
prosté tmě stejně jistě jako za denního světla, zato Honza čekal,
kdy zakopne nebo kdy mu nějaká větev vypíchne oko. V kapse měl
baterku, ale rozhodl se ji šetřit na pašeráka.
Mezi stromy a keři stály stroje, vypadaly jako tanky, které našly
úkryt v lese a tajně zaměřují pozici nepřátel, čekají na pokyn k úto-
ku, načež les promění ve fošny, polena, latě, prkénka a třísky.
„Proč tu byli ty dva?“
„Čert ví.“
„Na co se ptali?“
„Na jména.“ Štegbauer ukázal k pile stojící za kmenem smrku.
Vypadala jako kůzle a Honza čekal, kdy se její obrys pohne a dá se
na útěk.
Sáhl do kapsy a rozsvítil baterku.
Slabý pruh světla odhalil pilu přikrytou roztrhanou celtou.
„Jaký jména?“
„Tohohle.“
„Týhle pily?“
„Jo.“
„A jak se jí říká?“

– 165 –
 „Eine – jednička.“
„Chtěli vědět, jak se jmenuje?“
„Jo.“ Chvilku bylo ticho a pak Štegbauer řekl: „A taky jiný.“
„Jak jiný?“
„Dřevěnej náhon.“
„Jak mu říkáme?“
„Jo.“
„A jak?“
„Řeka v bedně.“
„Chtěli to vědět i německy?“
„Jo.“
„A jak?“
„Fluß in der Kiste.“
„Ptal se ještě na něco?“
„Jak tomu říkaj nahoře.“
„A jak?“
„Moldau in der Kiste.“
Chvilku bylo ticho. Honza naslouchal, jak na jedné straně přímo
před ním hučí náhon a na druhé straně šumí mezi stromy Volyňka,
a přemýšlel, jestli nahoře u Lenory slyšel Bedřich Smetana Vltavu
v náhonu pily.
Vltava v bedně, opakoval si nevěřícně.
„Na co se ptal ten voják?“
„Na nic.“
„Takže mluvil jen ten obr?“
„Jo.“ Štegbauer se zadíval na nebe poseté hvězdami a vypravil ze
sebe nejdelší větu, kterou od něj kdy Honza slyšel: „Ale ten voják,
to byl teda lotrovskej kujón.“

Les šuměl a napravo od něj tekla Volyňka, řeka ztracená v lese. Před
lety se po ní Vimperští pokoušeli plavit dřevo, Hirsch vyprávěl, že
děda toužil být lodníkem a dostal plavení na starosti: To byl jedinej

– 166 –
lodník, kterej kdy na Vimpersku žil, lodník, kterej nikdy neměl žádnou
loď, jen stál na břehu a díval se, jak se kmeny nemůžou dostat ani
o kus dál, jak se jeden po druhým otloukaj v zátočinách a slepých
ramenech.
Byl to stejně bezvýznamný pokus jako snaha dozvědět se něco
o skutečném účelu obrovy a Kiliánovy návštěvy na pile, jen to Hon-
zu obralo o čas. Místo aby se připravoval na pašeráka, ztratil dvě
hodiny. Půlnoc přijde za dvě a půl hodiny, a ještě nic nevymyslel.
Co udělá?
Počká na pašeráka v domě, kde sídlí trofejní oddíl?
Zaslechl cinkání, nejspíš malinkatý lodní zvonec, který pořád
patří k pokusu o splavení nejmenší řeky světa, zvuk tak tichounký,
jako by ho vydávaly konvalinky nebo zvonky, a pak spatřil za ohy-
bem cesty koně s hlavou skloněnou k lesní louce.
Od začátku války tak krásného koně neviděl.
Cinkání se ozvalo znovu a mezi stromy se objevil přízrak – žena
s vlasy tak šedivými, že připomínala strom porostlý bílým lišejní-
kem. Udělala krok směrem k němu a potom se zastavila, jako by se
lekla. Ani on se nehýbal.
Truda, pomyslel si, bytost, která stojí na hranici, aby strašila
všechny, kdo ji překročí nebo pozmění, a po svém ji znovu překreslila.
Pohnula se k němu.
Zvonění vydávaly laciné plíšky vpletené do vlasů, jako by se do
lišejníku vtiskly kapky stříbra. Rozpraskaná vrásčitá kůže obličeje
se podobala starodávné mapě. Pochopil, kdo to je, teprve když se
za ní objevil další obličej snědého děvčátka, otevíralo na něj nej­
tmavší oči, jaké kdy spatřil, oči, ve kterých bělmo připomínalo dva
rozkrojené měsíce plující lesem.
Na pouti za svým novým domovem se zastavily tady, protože de-
set metrů odsud vyvěrala ve skále studánka. Mezi stromy rozeznal
obrys vozu, uviděl, že žena drží v ruce plátno, které připomínalo
pytel, a jeho první reakcí bylo, že i ona něco pašuje, ale zašeptala:

– 167 –
 „Vimperk?“ A to v jazyce, v jakém jméno svého města nikdy
neslyšel, znělo to, jako by ho vyslovily drolící se skály nesmírně
vzdálené země.
Ukázal před sebe na údolí řeky, na své rodné město, ztracené
ve tmě.
Jsou tady.
Cikáni vyrazili podle instrukcí Osidlovacího úřadu, ale nechali se
vést starými cestami, které mířily od studánky ke studánce, a tak
nebylo divu, že skončili v hlubokém lese za Vimperkem.

U schodů před stanicí stál prázdný Klárův kočárek. Honza vešel na

služebnu, našel Maška se starší ženou, která byla Klárovi naštěstí
dost podobná, a měl radost, že vidí někoho, o kom ví, odkud je
a kam patří.
„Tohle jsem vám upekla.“ Klárova matka kývla ke stolu, na kte-
rém spatřil tři obrovské kusy makového koláče se švestkami. Byly
tak obrovské, že připomínaly pecny chleba vytažené z pece.
„Paní Klárová, já…“
„Nemluvte a jezte. Syn říkal, že jste hodnej chlap.“
„Páni, mák a švestky… u nás ještě nejsou, a letos jich stejně bude
sotva pár.“ Sáhl po koláči, ukousl a pak se už jen bránil nutkání
nacpat si všechny kusy koláče do pusy najednou.
„Můj syn je dobrej sklář. U nás v Žatci byli skláři taky šikovný,
neříkám, že tak slavný jako tady u vás nebo v Lenoře, ale šikovný
chlapi to byli taky. Jen se o nich nevyprávěj legendy jako o těch
vašich Němcích.“
„Já vím.“
„A hlavně si nemyslí, že je mistr světa, taky žádnou cenu na svě-
tový výstavě nikdy nevyhrál. Ale co dělaj místní, se mu líbí.“
„Chvilku potrvá, než zapadne a naučí se bavorskej brus.“
„Snad,“ řekla paní Klárová. „Lidi tu vždycky žili skromně, že jo?“
„Jo.“

– 168 –
 „To se mi líbí. A taky je tu bezpečno.“
Honza poněkud nejistě vzhlédl, protože nechápal, co tím Klárová
myslí.
„Moje neteř byla na konci války ve Vlachově Březí. Bylo sedmýho
května, do města vjely dvě auta ozbrojených esesáků. Ustupovali
na Vimperk a za jízdy stříleli. Pak projelo pár německejch tanků
a nakonec došla zpráva, že byly úplně poslední a že od Vimperka
už jedou Američani.
Lidi se sešli na náměstí, aby je uvítali, no, slávy jak na jarmarku,
družičky v krojích, záložní důstojníci v nažehlenejch uniformách.
Pak z věže kostela zaznělo: Užjedóóóu! Lidi strkali jeden do dru-
hýho, uslyšeli motory a začali provolávat slávu a potom vjel na ná-
městí německej pancéřovej vůz s osmi samopalníkama v černejch
uniformách, na helmách a rukávcích umrlčí lebky.
Projel náměstím a vjel do slepý ulice u pivovaru. Jak se otáčel,
nějakej místní hrdina schovanej na střeše vystřelil do vzduchu, aby
ukázal, že se nebojí.
Němci začali pálit do výloh obchodů a oken baráků. Místní se
váleli na zemi jeden přes druhýho, družičky řvaly hrůzou, a víte,
kdo první přeskakoval zeď farský zahrady? Ti naši slavný záložní
důstojníci.
Já vím, pane strážmistr, že ty vaši kluci jsou statečný. Viděla jsem
jednoho a řeknu vám, ten by jen tak neuhnul. Před nikým. To člověk
pozná.“
Kilián okouzlil miminko, Klárovou, Štegbauera, prostě všechny.
Nový svět je tady a nikdo z něj nemůže odtrhnout oči, protože Ki-
lián je dítě světa svobody, naděje téhle země, a ta nám vydrží na
věky věků, protože se zrodila v Betlémě, kterému se v Čechách říká
Buzuluk.
„Mám neteř, je to šikovná holka a na chlapy drží jako čert. Není
ten Kilián svobodnej?“
„Je, ale dlouho se nezdrží.“

– 169 –
 „Von není vodsuď?“
„Ne, není.“
„Jéminkote, to je ale škoda! Najít po válce statečnýho svobodný-
ho chlapa je úplný terno.“ Sáhla do kapsy. „To je naše Růžena, moc
hodná a pracovitá holka.“
Z fotografie se na Honzu dívala blondýna s velkýma očima a váž-
ným výrazem.
„Tak co jí říkáte?“
„Abyste pozvala co nejvíc příbuznejch, paní Klárová.“
„Pozvu, nebojte, mně se to tady moc zamlouvá. Byt máme krás-
nej, v bejvalym Kreditanstaltu…“ Z deky, která ležela na Maškově
stole u kamen, se ozvalo zakňourání.
„Ten malej zbojník je zas vzhůru, to budou ty jeho zuby. Nemohla
jsem ho nechat doma, syn je z něj už na nervy.“ Zdvihla vnuka, po-
hladila ho po hlavě a přitiskla k sobě. Dítě ztichlo.
„Pochovejte si ho.“
„Já?“
„U vás se mu bude líbit, máte kvér.“
Honza pochopil, že nemá na vybranou, a natáhl ruce. Jestli chce,
aby Klárovi zůstali, musí vzít jejich potomka za svého.
Dítě bylo těžší, ale zároveň měkčí, než čekal. Ani sebou nekrouti-
lo, jeho oči se upíraly na jeho tvář, jako by se divily, že někdo může
nosit zbraň a nepatřit do trofejního oddílu. Klárová se usmívala,
Mašek stál u kamen a hodiny náhle odbíjely jedenáctou.
Měl jsem vymyslet plán, jak všechny převezu, pomyslel si Honza.
Dítě natáhlo ruku a dotklo se jeho oholené tváře tak lehounce,
jako by mu na tváři přistálo pírko.
V tu chvíli vešel do služebny Hojdar.
„Byl za náma Urban.“
„Co chtěl?“
„Máme jít hlídat ke hřbitovu.“
„Ke hřbitovu?“ divil se Honza naoko.

– 170 –
 „Jo. Všichni. Teda vy tady máte držet službu u telefonu, budou
něco potřebovat a spolíhaj na vás.“
„Tak jděte.“ Jak to vypadalo, Steinerova finta s Kiliánem Nowot-
ným zabrala.
„Co asi chtěj takhle pozdě?“ divil se Mašek, kterému se v noci ke
hřbitovu nechtělo.
„Neptej se, vem si pistoli a poslouchej, co ti řeknou.“
„A na tu štreku si vemte koláč,“ pobídla je Klárová.
Muži vyšli ze dveří. Honza choval dítě a myslel na všechno, co
nevyřešil, a náhle jím projela úzkost, pochopil, že dnes v noci se
musí něco strašného stát, odložil chlapce do náručí Klárové a zašel
do místnosti, kde přespával, aby zkontroloval pistoli a náboje.

– 171 –
 Pohlův foťák

Na jednom konci města, dole u řeky, hořela světla hutě a na druhém,
na hřbitově nad Bartolomějskými poli, plála světla svíček. Město
v údolí pod Boubínem připomínalo dvě setmělé louky poseté bla-
touchy.
Honzu napadlo, že všechna světla na hřbitově zapalovali ti, kteří
zůstali, pro ty, co odešli, protože nebylo specialisty, který by neza-
pálil svíčku na sousedním hrobě.
Chtěli jsme odsunout Němce, aby město přestalo být německé.
Odsunuli jsme póvl, jako byla Berta, a nechali tu odborníky, pro něž
byla práce životem, nechali jsme tu mistry řemesla, kteří byli zvyklí
dřít a po práci se scházet na huti nebo v tiskárně, sdružovat se ve
spolcích, pomáhat si a spoléhat jeden na druhého, tvořit to, čemu
Němci říkají Gemeinde – obec, místo, kde jste se narodili, které
milujete a o něž se staráte.
Odsunem jsme oddělili zrno od plev, vytvořili pokolení němec-
kých specialistů, a ti se stali strážnými anděly, kteří městu nedají
zahynout.

Kráčel městem k domu pod Černou branou, v němž sídlil trofejní

oddíl, a myslel na to, že všechna světla zasvěcená mrtvým už obklí-
čil trofejní oddíl. Potřebují každého, i moje chlapy, jen ne mě. Štábní
kapitán Ladislav Kilián si namlouvá, že vyrve nejcennější sklenice
Čech z rukou krále hranice sám, bez pomoci Jana Firmana, syna
známého finance.
Potemnělá budova gymnázia stála po jeho pravici jako opuště-
ná ponorka pod ohromným útesem zámku. Po levici měl zahradu
domu, v němž sídlil trofejní oddíl. Pašerák nepřejde hranici za
světla, může ho čekat nejdřív o půlnoci.

– 172 –
 Ulice k Černé bráně byla opuštěná. Přešel ji, otevřel branku
a vstoupil mezi stroje. Počká, až se pašerák objeví, a dostane ho na
schodech. Musí ho chytit se sklenicemi v ruce, aby měl u soudu jas-
né důkazy. Jde o krále hranice. Takovou šanci už nikdy mít nebude.
„Pane Steiner?“ Zašeptal na schodech.
Nikdo se neozval.
Vydal se po schodech do Steinerova obývacího pokoje.
U dveří na zdi visela zarámovaná fotografie Steinerových rodi-
čů. V proskleném kredenci stála pohlednice města s německým
nápisem Winterberg. Tu bych měl zabavit, napadlo ho, německá
propagace města je zakázaná.
Na obzoru vysoko nad městem ozářila les světla auta stoupající-
ho do svahu. Obrys lesa náhle připomínal roztaženou pilu, kterou
uchopily obrovské ruce a rozřízly Šumavu vedví.
Na schodech něco zašustilo.
„Honzo,“ řekl hlas ve tmě a na schodišti se objevila tátova postava.
„Kristepane, co tu děláš? To je teda nápad! Jak jsi věděl, že jsem
tady?“
„Jsi strašně nenápadnej, vážně. Viděl jsem tě, jak sem jdeš, vůbec
ses nerozhlížel!“
„Nad něčím jsem přemejšlel.“
„Teď už nemůžeš přemejšlet, propánajána, musíš mít všechno
vymyšlený!“
Táta stál vzpřímeně, jako by ho už nebolely nohy. Mohlo mě na-
padnout, že tu bude, pomyslel si Honza a vzpomněl si, jak v dětství
za deštivých dnů pochodoval po pokoji: Jsem na stráži, strážím naši
hranici před Němcema a jednou budu mít svaly jako táta, říkával
mámě, když seděla v kuchyni a kreslila.
Táta sáhl do kapsy kabátu. „Mám foťák,“ zašeptal.
„Kdes ho vzal?“
„V jedný z těch krabic, co nechal Steinhausl v Anně.“
„Tys ho ukradl?“

– 173 –
 „Prostě jsem si ho půjčil.“
„I s bleskem?“
„Jasně, že s bleskem.“ Podal Honzovi zabavený německý foťák,
kterým chtěl zvěčnit rodinný triumf. Možná to byl foťák, kterým tátu
před lety do školního alba vyfotil majitel místního ateliéru Felix Pohl.
Přešli k oknu, každý z jedné strany. Zahradu kolem domu trofej-
ního oddílu měli pod sebou jako na dlani. Stíny hrušní stály u země
jako tmavé skvrny tmy, která z hlubin vyvřela na povrch.
„Já už půjdu.“
„Nikam se nežeň. Máš čas.“
„Měl bych ten paš zkontrolovat.“
„Tys tam ještě nebyl?“
„Musel jsem na pilu a na stanici.“
„Co říkal Štegbauer?“
„Nic. Obr se vyptával, jak se jmenujou dřevěný náhony na pile.
Německy.“
„Není to divný?“
„Je, ale teď nám to už nepomůže.“
„Ten paš tam je,“ prohodil táta.
„Tys tam byl?“
„Jo. Před hodinou.“
„Dveře jsou otevřený?“
„Jo, a barák prázdnej. Paš je ve sklepě, přesně, jak říkal Steiner,
lehounkej balíček velkej tak akorát na dvě sklenice.“
„Je to Müllerovo sklo?“
„Bál jsem se svítit a nechtěl jsem ho rozbalovat, můžou mít do-
mluvený nějaký znamení.“
„Myslíš, že máme šanci?“
„Určitě. Ty počkáš ve sklepě a já tě budu krejt.“
„Co když to ze Steinera dostali? Co když budou čekat, kdo si pro
to přijde, a přijdu tam já? Co řeknu, když mě tam chytnou?“
Táta sáhl do kapsy. „Na,“ řekl a podal Honzovi list papíru.

– 174 –
 Johann Steiner, který se nezákonně nastěhoval do domu pana
Adlera, plánuje vystěhovat za hranice důležité státní dokumen-
ty. Tyto dokumenty včetně městské kroniky ukrývá v domě po
dráteníkovi Hansi Irglovi a dnes kolem půlnoci je připravil
k předání německému převaděči.

„Vypadá to přesně jako udání, co dostávám,“ divil se Honza.

„Jo, protože za pár let zjistíš, že všechny udání jsou vlastně stej-
ný,“ řekl táta.
Honza schoval udání do kapsy uniformy a napadlo ho, že táta
zase myslel na všechno. „Děkuju.“
„Nemáš zač.“
„Kolik je?“
„Bude půl dvanáctý.“
„Taky jsem ti něco přinesl,“ řekl Honza a vytáhl koláč. „Je s má-
kem a se švestkama. Ochutnej.“
Táta ochutnal.
„Šmakuje?“
„Jo, je výbornej. Škoda, že jsme neměli víc času, mohl jsem zjistit,
co jsou ty z trofejního oddílu zač.“
„Jak to myslíš?“
„Něco se mi nezdá. Všechny ty tajnosti…“
„Tati, nesejčkuj. Co se ti na tom nezdá?“
„Já právě nevím.“ Táta polkl další sousto. „Nesmíš zaváhat. Za
všech okolností musíš vystřelit jako první, tím ho vyděsíš a podru-
hý už zamíříš a dostaneš ho. Uděláš jednu chybu a je to v pytli.“
„Jasně, já vím,“ ohradil se Honza popuzeně. „Pašerák je z lesa
zvyklej střílet bezhlavě do všech stran, abys měl pocit, že je jich celá
parta. Taky si může připravit trik s falešnejma výstřelema ze starý
pušky, kterou si uváže na dlouhej motouz. Ale to bysme ho viděli,
jak to rychtuje. Máš nabito?“
„Jo.“

– 175 –
 „Namazal sis to pořádně? Nemůže se ti to zaseknout?“
„Ne.“
„Nechceš moji pistoli?“
„Tu, cos ukazoval Kiliánovi? Ani jsem nevěděl, že nějakou máš.“
„Jo, waltrovku, to je dobrá česká pistole, co tě nezradí.“
„Hlavně kvůli tomu náboji, co zůstane v hlavni, že jo?“
„Třeba i kvůli němu. Hele, volal jsi Hirschovi?“
„Ne.“
„Já mu zavolal.“
„Tati, dík.“ Honza si povzdychl. „Asi ti připadám jako strašnej
lempl. Jenže já neměl ani pět minut, abych to zařídil. Nebyl jsem na
služebně ani chvíli sám.“
Na návštěvu na poště si táta nejspíš vzal černé sako. Honza ho té-
měř viděl, jak trpělivě čeká, až ho spojí s jeho dávným kamarádem na
druhém konci republiky, aby mu řekl, že jeho jediný syn, který celou
válku bojoval na frontě, nepřežil v rodném městě jeden jediný den.
„Musíme Ascherla chytit. Je to svědek. Rád bych Hirschovi na
pohřbu řekl, kdo zabil Oskara.“
Nikde se nic nehýbalo. Město stálo proti nim jako opuštěná loď
kotvící v naprostém bezvětří.
„Nikde nic, co?“
„Ne. Ale ten chlap je na cestě. Já to cejtím.“
„Mám už jít?“
„Počkej, nikam se nehrň. Na čekání si zvykneš. Jednou jsem čekal
na pašeráka nahoře na Kvildě. Byl leden děvatadvacátýho, mínus
dvaatřicet. Stál jsem mezi stromama a říkal si, že půjdu domů, ji-
nak umrznu, a najednou jsem uviděl, jak se mezi stromy objevil
mráz. První paprsek novýho dne zazářil v mracích a ten mráz byl
jako řeka. Jako když ztuhne vzduch a dá se do pohybu. Světlounce
modrá kapalina podobná měsíčnímu světlu vytejkala z lesa a valila
se údolím nad Kvildou.“
„Bál ses?“

– 176 –
 „V takový chvíli cítíš jen úžas, protože víš, žes nikdy nic takovýho
neviděl, a ta modrá věc stojí proti tobě a všechno najednou patří
k sobě… Ty, les, sníh, co máš pod nohama, lesní bezvětří a plynoucí
řeka mrazu.“
Honza zatoužil po jediném – aby nemusel vycházet ze dveří a vy-
rážet s pistolí do tmy. Chtěl tu sedět a poslouchat tátovy příběhy,
stejně jako je poslouchal, když byl kluk. To byla hranice něčím, co
se vymykalo vší představivosti, nebyla to čára, která odděluje dvě
země, ale obrovské území pytláků, sklářů, hajných a tajemných
lesních bytostí žijících na krajích slatí. Hranice byla lesem, který
začínal za dveřmi domu, kde se narodil, táhl se od stráně nad jejich
domem přes Hájnou horu až do Bavorska, ničím nepřerušený nej-
větší les střední Evropy.
„Já jdu.“
„Honzo…“ Táta zaváhal a Honza v jeho očích spatřil záblesk stra-
chu. „Nemusíš chodit. O nic nejde. Jeden pašerák sem, jeden tam,
je jich plná Šumava, a co my víme, třeba jsou v tom balíčku jen dvě
naprosto bezcenný kazový sklenice.“
„Ne, tati. Jdu.“
„Dobře,“ řekl táta a Honza v jeho hlase uslyšel hrdost. „Buď vopa-
trnej a pamatuj si, že jsem tady s tebou. Až toho chlapa uvidím,
budu na něj čekat přímo na schodech. Když bude dobrá chvíle, zkus
ho zaskočit. Když ne, udělám to já. Schody jsou dobrý místo, v lese
bych nikdy takovou výhodu neměl. Je na nich stín, tam mě neuvidí.
A do města nepůjde, není blázen. My ho dostanem.“
Honza přikývl a táta ho poplácal po zádech.

– 177 –
 Honzův výstřel

Vyšel z domu a zamířil k schodišti. Věděl, že ho táta sleduje z okna.

Ve tmě před ním stál dům po dráteníkovi.
Lepší místo si opravdu nemohli přát. Všechny únikové cesty
vedly pro pašeráka jen po schodišti do středu města, kudy by se
žádný král hranice nikdy nevydal.
Sešel dvanáct schodů, udělal dva rychlé kroky a ve stínu hrušně
se vyhoupl na kamennou zeď.
Tahle zeď je hranice, kterou překračuju, abych chytil pašeráka.
Dělám přesně to, co dělával táta. Přeložili mě ke Sboru národní
bezpečnosti, ale můj osud, naše krev, je hranice.
Seskočil na druhé straně.
Koruna hrušně kryla jeho pohyby. Po pravé ruce měl hromadu
naštípaného dřeva a po levé řadu rybízů.
K domu se vydal ve stínu vyřezaném měsíčním světlem.
Minul podlouhlé okno do sklepa, které bylo tak úzké, že by se
jím neprotáhnul.
Došel ke dveřím.
Klika pod jeho rukou povolila. Na okamžik zaváhal, měl pocit, že
za dveřmi čeká obr nebo štábní kapitán Kilián.
Možná zabili Steinera a teď se ptají, kde je pašerák. Uvidí mě
a dojde jim, že ten pašerák jsem já.
Třeba zrovna tohle se jim bude hodit do krámu a ani udání, které
napsal táta, mi nepomůže.

Syn známého finance byl zadržen, když se pro uprchlé sudetské

Němce snažil propašovat nejcennější sklo barokních Čech. Dá se
lidem, kteří slouží v ostraze naší hranice a jsou spojení s reakční
prvorepublikovou finanční stráží, ještě vůbec věřit?

– 178 –
 Vkročil do chodby.
Vzduch byl ledový. Znovu ucítil nakyslý kovový zápach, jako by
tu nedávno někdo řezal pilkou na železo.
Schodů bylo deset a mírně se stáčely doleva. Ve tmě tápal ruka-
ma po zdech.
Zastavil se na posledním schodu. Zaposlouchal se a pak otevřel
dveře do sklepa.
Oči přivykaly slabému světlu, které proudilo okénkem.
Za hromadou rozbitých hrnců a talířů stála v koutě opřená roz-
páraná krosna.
Sáhl do její vnitřní kapsy, nahmatal balíček zabalený v papíru
a převázaný motouzem.
Opatrně ho vytáhl z krosny.

Táta viděl Honzu, jak mizí za plotem. Snažil se zároveň sledovat

schodiště, dům i zahradu.
Jestli se teď něco pohne, je to past.
A pak uslyšel dutý zvuk, který se blížil.
Nevycházel z ulice pod Černou věží, ale ze schodiště, které vedlo
na půdu.
Vytáhl waltrovku.
Neprohlédl jsem si Steinerův barák.
Přešel potichu ke dveřím a po chvilce zaslechl na schodech
z půdy další tlumený zvuk.
Dveře z místnosti zůstaly po Honzovi nedovřené. Opatrně je
odsunul a vyšel na chodbu.
Schodiště bylo prázdné.
Třeba to byla jenom kočka.
„Ani se nehni,“ ozval se hlas za ním.
Okamžitě poznal, komu patří. Sklopil pistoli, otočil se a řekl:
„Nepřišel jste si ke mně povídat o Kaltenbachu ani o pašerácích,
že ne?“

– 179 –
 Štábní kapitán Kilián se usmál, ale neodpověděl.
„Chtěl jste jen vědět, jak vypadám a co mám za pistoli.“
Kilián přikývl a natáhl ruku. „O Honzu nemusíte mít strach.“
Táta mu podal waltrovku.
Kilián ji otočil v ruce, vytáhnul zásobník z rukojeti, stáhnul závěr
do zadní polohy a z komory vytáhnul náboj.
„Waltrovka je dobrá pistole, hlavně ten náboj, co zůstane v hlav-
ni, že jo?“ zašeptal s úsměvem. „Víte, co se mi na vás líbí? Že jste
tu na rozdíl od všech těch sráčů s Němcema bojoval. Sám, v týhle
pustině.“ Vrátil mu pistoli, samozřejmě bez zásobníku.
„Honzu zachráníte. Já to vím. Jděte,“ řekl Kilián a usmál se.
Honza zdvihl hlavu ve chvíli, kdy zvony kostela odbíjely dvanác-
tou.
Jediné světlo, které padalo dovnitř, bylo matné šero okénka.
Má balíček rozbalit?
Pozná vůbec Müllerovo sklo? Viděl ho jen jednou, když byl ve
sklárně největší obchodník se sklem, vídeňský Lobmayer. Přišel
tenkrát ze školy, skláři stáli v brusírně kolem stolu, nikdo nemlu-
vil, máma mu pošeptala: Dávej pozor, aby sis tu krásu pamatoval,
jako by snad tušila, že tu bude sedět a lámat si hlavu nad největším
barokním sklářem Evropy.
Ale dodnes si pamatoval červené nitky rubínu, kterými se Michal
Müller proslavil pro celém světě.
Jeho ruce se dotkly motouzu, ale v tom okamžiku se oknem mihl
stín.
Zatajil dech a balíček schoval do krosny. Potom se zdvihl a stoupl
si ke dveřím do sklepa. Až se otevřou, pašerák ho neuvidí.
Dveře domu se otevřely a na schodech se ozvaly kroky.
Král hranice. Svědek, kterého potřebuje živého, aby ho mohl
trofejní oddíl usvědčit z vraždy.
Kroky se zastavily před dveřmi do sklepa.
Honza svíral pistoli a ani nedýchal, stejně jako pašerák za dveřmi.

– 180 –
 Potom se dveře pomalu otevřely.
Škvírou ve dveřích spatřil obrys batohu, nejspíš starého rakous-
kého ruksaku z první světové války.
Pašerák zůstal ve dveřích, na místě, kde ho Honza neviděl.
Pak se pohnul a udělal krok ke krosně.
Honza zdvihl pistoli.
„Ruce vzhůru!“
Pašerák se otočil a Honza spatřil vyděšenou dívčí tvář, která na
něj zírala jako zkamenělá.
Jenže její ruka se pohnula.
Výstřel ho odhodil ke zdi.
Jeho tělo chtělo stát, říkal si, že ho udrží ve vzpřímené poloze,
ale neposlouchalo, proměnilo se ve slámového panáka a sunulo se
k zemi.
Když otevřel oči, viděl, jak dívka vyndává z krosny balíček a strká
si ho do batohu.
Cítil, že se s ním něco stalo. Ozvala se bolest, chtěl vykřiknout,
ale jazyk mu překážel v ústech, chvilku trvalo, než dokázal dát do-
hromady pár slov:
Kristepane, je to holka!

– 181 –
 Dorlin tanec

Balíček byl tak lehoučký, až se Dorle zdálo, že uvnitř nic není. Jenže
neměla čas ho otevřít.
Levou rukou ho zastrčila do batohu, v pravé svírala pistoli.
Vyšla ze sklepa. Četník ani nekřičel, jen hýbal ústy.
Vydala se nahoru a na posledním schodu se zastavila. Ruce s pis-
tolí se jí třásla, jako by chtěla začít pálit do země, jakmile vyjde ze
dveří, a vystřílet si tajnou chodbu až k hranici.
Udělá krok a bude ve dveřích domu.
Dokonalý terč.
Tenhle výstřel museli slyšet. Všichni o mně ví. Jsou všude kolem.
Ale já musím jít, protože v domě nemám šanci.
Otevřela dveře a vkročila do měsíčního světla. Jako lesní zvíře na
pasece s mnoha posedy položila nohu do uschlé trávy.
Ještě jsem naživu, ještě dýchám, ještě jdu…
Nikdo nevystřelil. Nikdo nevykřikl.
Udělala další dva kroky a přinutila se zdvihnout hlavu.
Koutkem oka zahlédla, jak se v ulici k náměstí rozsvítilo světlo.
Pohlédla k zámku a měla pocit, že tohle už prožila. Všechno se opa-
kuje z rozmaru nějaké nepochopitelné krutosti.
Ve stínu ořechu zahnula ke kamenné zdi.
Sundala batoh. Pistoli zastrčila do kapsy kabátu, i když věděla, že
až vyskočí na zeď, může zbraň při nárazu vystřelit, ale potřebovala
mít volné dlaně.
Rozběhla se, odrazila od země a vyšvihla se na zeď. Batoh byl
lehký a nestahoval ji k zemi.
Narovnala se na zdi.
Schodiště leželo ve tmě pod ní.
Seskočila na zem.

– 182 –
 Země jí zaduněla pod nohama a pistole v kapse se pohnula. In-
stinktivně po ní sáhla a narovnala se.
V tom okamžiku se tři schody nad ní odlepila od zdi postava.
Tvář asi padesátiletého muže vplula do měsíčního světla. V ruce
držel pistoli a mířil na ni.
Neměla čas zdvihnout zbraň, jen ji svírala u pravého stehna.
Čekala, že řekne, aby ji odhodila, ale místo toho přidušeně vy-
křikl pár německých slov:
„Kde je Honza?“
Ukázala na setmělý obrys domu za sebou.
„Je naživu?“
Přikývla.
„Polož pistoli na zem, abych na ni viděl.“
Upustila pistoli.
„Teď paš.“
Položila ruksak na zem kousek od pistole. V hlavě se jí ozval
útržek písně, kterou táta hrával na harmoniku, pak byla hudba pryč,
zbyl tátův hlas:
Když sundáš batoh, mysli na popruhy. Vždycky měj jeden volnější.
Narovnat si ho můžeš až v lese.
Na hranici je batoh tvoje zbraň.
Uvolněný popruh cítila pod pravou nohou.
„Ruce,“ řekl muž a vytáhl pouta.
Napadlo ji, že muž chce hlavně pomoct četníkovi uvnitř a s ní to
nezvládne. A navíc nechce přijít o paš.
Muž se sehnul pro batoh. Dorla pohnula nohou a popruh batohu
sebou škubnul, což muže překvapilo. Ohnal se po ní pistolí, což
zase nečekala Dorla. Myslela, že vystřelí, pažba jí vrazila do brady,
ale svezla se po rameni a muž se zapotácel. Dorla sáhla po batohu,
vyhnula se jeho ruce a byla na schodech, mířila vzhůru po schodišti,
čekala výstřel, který ji trefí do zad, ještě čtyři schody, tři, dva…
Byla na schodišti a uskočila do uličky, konečně krytá zdí.

– 183 –
 Je volná! Dokázala to!
Přesně v tom okamžiku jí levačku ochromil pevný stisk. Ale ne-
zastavil ji v pohybu, jen s ní smýkl vpřed a tělo, které se objevilo
vedle ní, s ní srovnalo krok i rytmus.
Muž byl nejmíň o hlavu a půl vyšší než Heinrich.
„Nebojte se,“ zašeptal německy.
Nebránil jí v cestě, naopak se zdálo, že ji chytil téměř jako při
tanci, aby mohla kráčet dál. Připadala si jako hračka na klíček, kte-
rou kdosi natáhl v měsíčním světle na cestu mezi opuštěné domy.
„Držte se ve stínu.“
„Kam jdeme?“
„Teď nesmíte mluvit.“
Kráčeli ulicí od Černé brány, kde jí včera v noci kulky létaly kolem
hlavy, a v té chvíli se nad Brantlovým dvorem rozsvítilo světlo.
Jsou všude, zatarasili jí všechny cesty.
Zkusila se vytrhnout, ale držel ji tak pevně, jako by se chytila do
želez.
Jde o paš.
Sakra, kdybych aspoň věděla, co to je!
Na konci ulice muž nevyrazil do svahu k Brandtlovu dvoru, ale
zabočil doleva k pivovaru.
Trhla sebou, bála se města, ale muž ji táhl k železné bráně. Na
dvoře parkovala nákladní auta a sudy stály v hromadách u zdi.
Proč jsem si nevzala nůž?
Těsně před branou odbočil ke zdi pivovarské budovy. U vchodu
stály dvoje dveře, jedny vedly na dvůr, druhé dovnitř.
Vytáhl klíč a odemkl dveře od budovy.
„Tudy.“
Vešla do studené chodby. Postrčil ji ke schodišti, které vedlo
přímo dolů. Ucítila nasládlý pach sladu.
Schody se proměnily v ušlapanou zem. Muž vytáhl svítilnu a kužel
světla nad jejich hlavami ozářil husté, jako mléko bílé sítě pavučin.

– 184 –
 Ve tmě zaslechla pobíhání krys.
A hučení.
Tohle je potok, který Vimperkem protéká od nemocnice. Zkusi-
la si představit sama sebe v útrobách města, hluboko pod ulicemi
a sklepy, na cestě, která místo mezi stromy vede opuštěnými stře-
dověkými chodbami, jichž se tolik bála.
Došli k fošně položené přes potok.
„Jděte.“
Vkročila na fošnu, která se pod ní rozhoupala. Hluboko pod se-
bou spíš slyšela než viděla temnou hladinu. Napadlo ji, že při jarním
tání voda sahá určitě výš.
Přešla po fošně a znovu ucítila pod nohama pevnou zem. V ledo-
vém vzduchu a tmě si připadala jako myš zahnaná do kouta, jejíž
kosti shnijí v opuštěných chodbách.
Chodba vpravo vedla nejspíš dál po břehu podzemního potoka,
levá mizela ve tmě ve svahu.
Nemělo smysl se ptát, kam ji vede, přesto vykřikla: „Kam jdeme?“
Muž kývl hlavou: „Za chvilku budeme v lese za Brandtlovým
dvorem.“

– 185 –
DÍL TŘETÍ
Dosídlení
 Moserovi správci

Honza otevřel oči. Nebyl na strážnici, ale v pokoji, který neznal. Na

obzoru směrem na Bavorsko stál pod šedivými mraky pruh světla
tak rovný, že připomínal okraj fotografie.
Měl jsem udělat nějakou fotku, pomyslel si. Ale nějak jsem zapo-
mněl jakou. Nebo tu fotku chtěl někdo jiný?
Pohnul se, aby se otočil, ale levou rukou mu projela nesnesitelná
bolest. Téměř se v otáčení zastavil, ale uviděl, že na židli na druhé
straně postele sedí táta a spí. Na sobě měl světle zelenou košili,
ve které vždycky vyrážel do lesa. Honza ucítil vůni jeho potu a na
okamžik se cítil jako doma.
Namáhavě dokončil manévr s obracením a marně přemýšlel, co
udělá.
Budu zírat do stropu a táta chrnět.
My jsme ale dvojka.
V tom okamžiku táta otevřel oči.
„Honzo,“ zašeptal, jako by byl Honza malé dítě.
„Tati. Kde to jsem?“
„V nemocnici.“
„Co mám s rukou?“
„To nic není, jen prostřelený levý předloktí.“
Náhle se vrátil obraz všeho, co se stalo, ležel ve sklepě domu
u dráteníka.
„Byla to holka! Němka!“
„Já vím, Honzo, já ji viděl.“
„Chytils ji?“
„Ne.“
„Jak to, že ne?“
„Kilián mě vyšachoval.“

– 187 –
 „Kilián to na nás nahrál?“
„Jo.“
„A co Müllerovo sklo?“
„Asi ho sebral trofejní oddíl.“
„Asi?“
„Nevím to jistě.“
„Chytili ji?“
„Myslím, že jo. Čekali na Brandtlově dvoře, viděl jsem tam roz-
svícený světlo, a to byla jediná ústupová cesta k hranici.“
„Takže ji zabili?“
„Nejspíš.“
„Tati, já jsem nemohl vystřelit. Prostě jsem nedokázal vystřelit
na holku.“ Vzpomněl si na bezmoc, se kterou mířil nabitou zbraní
a nedokázal stisknout kohoutek.
Zato ta čúza nezaváhala ani na vteřinu.
Taky jsem cítil něco ohromujícího, jako táta, když spatřil tekoucí
modrý mráz.
Jenže to byla jen moje zbabělost.
„Mohla to bejt mladá Ascherlová. Vypadala jako von, a Kiliánovo
dcery jsou o dost mladší, těm je tak deset dvanáct,“ řekl táta.
„Copak králové hranice někdy posílali pro paš svoje dcery?“
„Převezli nás. Mysleli jsme, že je Ascherl starej pes, kterej se
žádnejm novejm trikům nenaučí.“
„Ví o tom někdo?“
„Jen my a trofejní oddíl.“
„Myslíš, že se to dostane ven? Třeba do novin?“
„Snad to nějak ututláme,“ prohlásil táta nepřesvědčivě. „Ale
nemá smysl z toho dělat tragédii. Kdyby tam byl starej Ascherl,
napálí to do tebe a je po všem. A nějaká naše rodinná pověst, koho
to zajímá, prosím tě…“
Měl jsem dávat pozor, pomyslel si Honza. Začne to nejspíš ve
škole, kdy vám říkají, abyste se soustředili. A vy na to kašlete a pak

– 188 –
skončíte v nemocnici a prostřelená ruka vám visí na špagátě jak
nějakej nepovedenej rukáv.
„Napij se.“
Teprve v okamžiku, kdy sevřel hrnek, Honzovi došlo, že má v ús-
tech úplně vyprahlo.
„Co Steiner?“
„Ten přežije všechno. Ale staly se i jiný věci.“
Podal Honzovi noviny. Hned na první straně Hraničáře stály
obrovské titulky:

NEMŮŽEME DOPUSTIT, ABY NAŠE SKLÁRNY ZAHYNULY!

 
Na svém včerejším zasedání se národní správci skláren v Leno-
ře a Vimperku rozhodli po návratu z jednání z ředitelství firmy
Moser v Karlových Varech vydat následující prohlášení:
Jsme připraveni soudně stíhat každého, kdo náš podnik ob-
viní z nadržování Němcům. Není již nadále možné, abychom
v českém pohraničí nechali padnout klenot našeho sklářského
průmyslu.

„Páni! To měl asi Urban radost, co? Řval, že jsme tady všichni
fašisti, ne?“
„Nevím, co říkal. Odjel.“
„Odjel?“
„Jo, v devět ráno. Barák je prázdnej, prej pro ně přijelo auto z Prahy.“
„Aspoň už nemusíš tisknout falešný papíry pro hostinskýho
z Hrabic.“
„Ne, nemusím. Kdy jsi naposled mluvil s Urbanem?“
„Včera, kolem desátý večer. Přišel na stanici.“
„Co chtěl?“
„Potřeboval fotografa a vedl řeči, jak v Rusku bránili vesnici
a skopčáci je převezli.“

– 189 –
 „Nic víc?“
„Ne.“
„Takže přišel kvůli fotografovi.“
„Jo.“
Honza se nahnul pro hrnek.
„Ne, počkej. Chtěl fomulář k odsunu.“
„Na co?“
„Nevím.“
„To nedává smysl.“ Táta na okamžik vypadal zaraženě, jako by
Honza právě zničil jeho další velký plán.
„Ta ženská je taky pryč?“
„Jo, a obr taky.“
„A Kilián?“
„Ten zůstal.“
„Neodjel do Prahy?“
„Ne, ráno byl v hotelu, dal si párky, čtyři piva, trochu se líznul
a na dvoře střílel po holubech. Přišli nějaký kluci, ptali se, jestli by
je nenechal vystřelit, řekl, že jo, když netrefěj vokna. A ukazoval jim,
kam to dostal u Buzuluku.“
„Levý předloktí. Ten má aspoň co ukazovat!“
„Nic si z toho nedělej…“
„Skopčáci vždycky nakonec člověka převezou. Holka! Vymysleli
jsme to blbě.“ Sotva to řekl, už toho litoval. Ze svého fiaska neměl
nikoho obviňovat, a nejmíň ze všech tátu.
„Tati?“ zašeptal smířlivě.
„No?“
„Kdyby nám to vyšlo s tou sklárnou, kam bys ji přestěhoval?“
„Do Hrabic, Steinbrener tam míval statek, je tam studna i funkční
turbína.“
„To byl dobrej nápad. Měli jsme to udělat.“ Náhle se ho zmocnila
nesmírná slabost, jako by ho kdosi zdvihl z postele, držel v náručí
a nevěděl, kam ho uložit. „Asi usnu.“

– 190 –
 „Jen spi, Honzo.“
Zavřel oči. Cítil, že dokud neusne, táta u něj bude sedět a hlídat,
stejně jako hlídal na Bučině hranici, a protože hraniční les sahal
až k nim, hlídal celé roky i jejich dům, hlídal všechny jeho pohyby,
všechny jeho sny.

– 191 –
 Müllerova krev

Heinrich stál na kraji pily a sledoval muže, kteří s obrovskými

odkůrovači opracovávali kmeny Rohren. Ostré nástroje ukrajovaly
velké pláty smrkové kůry.
„To je Heinrich, můj snoubenec,“ řekla Dorla.
Muž přikývl.
Stáli mezi stromy nad bývalou Tremlovou pilou. Všechno, co
Dorla viděla po své levé ruce, okraj lesa sahající až k pastvinám
za Finsterau, k obrysu poutní cesty Kirchensteig, patřilo Hacklům,
místní sedlácké rodině.
To, co se rozkládalo napravo od nich, bylo možná už Heinrichovo.
Dorlu napadlo, že všechna pole a pastviny snad budou jednou i její.
A nikdo ji a tátu už nikdy nevyžene!
V noci neměla čas otevřít balíček. Hranici překročili kolem půl
páté ráno nad Polkou. Ze země se zdvihala mlha tak hustá, že každý
kmen stromu vypadal jako ozbrojený strážce hranice. Cestu urazili
beze slova, protože prapory pohraniční stráže mohly být všude.
Dorlu několikrát napadlo, že se muži v husté mlze ztratí. Za Pol-
kou znala místo, kde se těžívala rašelina. Místní mu říkali Hupp.
Kdyby se na něm v mlze nepozorovaně schovala, mohla by jen po-
dle toho, jak se země kolem ní chvěje, poznat, kde muž je a jakým
směrem se pohybuje, a pak se sama vydat k hranici. Ale nakonec si
to rozmyslela. Muž se kupodivu nevyptával na paš, a koneckonců
jí zachránil život.
Sundala batoh. Slunce se objevilo v mracích tak šedivých, jako
by nebe svlékalo starou kůži.
„Co jste vlastně dělal ve Vimperku?“
„Schovával jsem se. A potom jsem viděl četníka s pistolí, jak se
vypravuje na schody.“

– 192 –
 „Proč jste se schovával?“
Muž pokrčil rameny. „Protože jsem Němec.“
„Vyhnul jste se odsunu?“
„Rozhodl jsem se zůstat. Všichni mí příbuzní padli na východní
frontě.“
„To je mi líto. Jste z Vimperka?“
„Z Husince, ale Vimperk znám, věděl jsem, že tam zůstalo hod-
ně Němců‑specialistů, a v takovým městě se může člověk schovat.
Jenže pak jsem viděl vojáky, povídalo se, že přijeli z Prahy. Chtěl
jsem přejít hranici, jenom jsem nevěděl, co budu v Bavorsku dělat.“
„A co jste dělal v Čechách?“
„Mívali jsme u Husince pilu.“
„Pilu?“
Muž přikývl.
„Hledáte práci?“
„Hledám.“
„Víte něco o dřevě?“
„Všechno, už táta s dědou mívali pilu.“
Dorla ukázala na divokou třešeň rostoucí mezi břízami. „Místní
z ní dělají ozubená kola do mlýna a na pilu.“
„U nás se dělaj z jabloní.“
Nenechal se nachytat, napadlo Dorlu. Mohla by si o něm promlu-
vit s Heinrichem.
Ale teď měla na starosti jiné věci.
„Počkejte tady,“ řekla.
Sešla ke keřům vedle stezky a vytáhla balíček s pašem. Nespou-
štěla oči z muže, který stál na druhé straně pěšiny a kouřil.
Rozbalila balíček. Uvnitř byla dřevěná krabička vystlaná slámou,
stejná, jaké mívali na Kaltenbachu po dědovi, který dělával na huti.
Motouz byl povolený. Možná balíček rozbaloval četník, kterého
postřelila. Nevěděla, kam ho ve tmě trefila, a odmítala na to myslet.
Uvnitř byly dvě sklenice.

– 193 –
 Dorla jednu zdvihla proti světlu. Sklo bylo matné, zahalené ml-
hou a jemné červené nitky se v něm rozbíhaly do všech stran, temně
rubínové rudé jako krev prýštící z drobných ran.
Mělo barvu potoka mezi stromy, světla, které vídala na Michlově
Huti jako dítě.

Heinrich ji spatřil v okamžiku, kdy vyšla z lesa, a na jeho tváři se

objevil úsměv. Přerušil rozhovor se starším dělníkem, vlastně zmlkl
uprostřed slova, jako by všechno, co chtěl říct, přestalo existovat.
Zamával na Dorlu a rozběhl se do svahu.
„Máš paš?“
Usmála se a řekla: „Mám.“
Sevřel ji pevně v náručí a ona ucítila pryskyřici, jehličí a pot.
„Myslel jsem na tebe celou noc, skoro jsem nespal. O půlnoci
jsem stál venku, díval se na hvězdy a modlil se, aby se ti nic nestalo.
Bylo to šílenství, poslal jsem tě na smrt! Dorlo, přísahám, že to už
nikdy neudělám. Ale víš, že jsem to věděl?“
„Co?“
„Že to zvládneš. Jsi Ascherlová.“
„Co táta?“
„Byl jsem s ním u doktora.“
„Dostal penicilín?“
„Dostal, v sobotu ráno ho přivezu zpátky. Co jsi nesla za paš?“
„Sklo.“ Levým lýtkem jí projela křeč. Nejspíš se skácí do trávy
a okamžitě usne.
„Kranz tě posílal pro sklo?“
„Jo, dvě sklenice Michala Müllera. Jsou nádherný. To je překva-
pení, co?“
„Já pro tebe mám taky překvapení.“ Sáhl do kapsy a vytáhl slo-
žený papír. „Jenom se bojím, že se na mě budeš zlobit.“
„Proč bych se zlobila?“
„Protože jsem se pro něco rozhodl. Bez tebe.“

– 194 –
 „Jde o pilu?“
„Prosím tě, pila není důležitá.“ Posmutněl, ale koutky úst mu
zacukaly. Znala ho natolik, aby věděla, co to znamená.
„Dostals ji, že jo? Je tvoje?“
Přikývl.
„Tak vidíš! Všechno nám klaplo! Odkoupí pro tebe pozemky?“
„Jo, vypadá to, že je napíšou na moje jméno až dolů k Hacklům.“
„To je úžasný!“
„Dokázal jsem to jen díky tobě.“
„Tak ukážeš mi ten papír?“
„Nemůžu.“ Usmál se, zčervenal a shýbl se k zemi.
„Co to děláš?“
„Klekám si. Tohle je nejlepší místo na klekání, protože už v neděli
může být naše.“
Dorla se zaskočeně rozhlédla. Muži na pile zastavili práci a do
jednoho se zvědavě otočili směrem k nim.
„Vstaň.“
„Nemůžu vstát.“
„Proč ne?“
Podal jí papír, v jehož pravém horním rohu stálo razítko fary ve
Finsterau.
„Vezmeš si mě?“
Jeho jemné tmavé vlasy se jí u pasu leskly jako jehlice jalovce. Za
jeho hlavou viděla pilu a pak do dáli se táhnoucí bavorské kopce,
z nichž špičky kostelů vyčnívaly jako jehly šicích strojů, párající
podzimní mračna a celý její život v lesní bídě.
„Nebudeš po mně už nikdy chtít, abych chodila pro paš.“
„Ne, nikdy, slibuju!“
„Spálíš tuhle starou košili. Válka skončila. Nechci se na ni už
dívat.“
„Spálím ji.“
„Koupím si koně a loveckýho psa, štěně!“

– 195 –
 „Určitě.“
„A budu chodit přes hranici na mámin hrob. Každej měsíc. A jed-
nou za rok, na Všechny svatý, půjdeš se mnou, a naše děti taky.
Nikdo nás od něj nevyžene! Když tam budou vojáci, půjdu sama.
A v lesích nad Kaltenbachem začnu zase pytlačit…“
Rozplakala se.
„Neplač, Dorlo.“ Heinrich ji sevřel v náručí.
Jehlice jalovců se propletly s jejími vlasy. Vůně pryskyřice a pilin
pohltila pach města, pach střelného prachu.
Sevřel ji stejně, jako ji v noci uchopil muž, když vystoupila na
vrchol schodiště.
„Někdo mi ve Vimperku zachránil život,“ řekla a obrátila se k lesu.

– 196 –
 Pytlácká nemocnice

Krosna byla roztržená, stála u zdi a vězela v ní Honzova levá ruka.
Nechal ji ve sklepě a úzkým oknem se sunul ven a přitom viděl, jak
jeho levačka zůstává chycená v přítmí sklepa.
Otevřel oči. V pokoji byl klid, táta za jeho zády pochrupoval, jako
by se trochu nastydnul.
Znovu byl natočený na pravé straně a představoval si bolest,
která přijde, až se začne otáčet. Ještě před bolestí se ale objevila
vzpomínka na jejich fiasko. Udavačský dopis, který přišel na ústředí
národních socialistů, se nemýlil. Jsem úplně neschopnej.
Na udání stálo i tátovo jméno. Mám mu říct, že si v udáních berou
do huby i jeho?
Ne, stačí, co jsem pokazil sám, pomyslel si a s tlumeným výkři-
kem se posadil.
Jenže na židli u postele neklimbal táta, nýbrž stará Schreckin-
gerová.
Otevřela oči a vykřikla:
„Honzo, já ji viděla!“
„Koho?“
„Tu holku.“
„Jakou holku?“
„Tu, co pro tebe maj.“
„Jakou holku?“
„Klárovi si přivezli blondýnu, svobodná holka, její máma všude
ukazuje její fotku, tahá ji s sebou jak kočka koťata, prej naší Aničce
nevadí, že je tady taková morna a že jí na zahradě v létě nic nevyroste,
my si zvyknem… Prosím tě, co ví ženská z roviny vo zimě v horách?!“
Podívala se na Honzu, jako by jí musel dát za pravdu, jenže byl
tak zmatený, že neřekl vůbec nic, dokonce ani nepohnul hlavou.

– 197 –
 „Přinesla jsem ti polívku,“ dodala, když viděla jeho popletený
výraz.
„Paní Schreckingerová, to jste nemusela.“
„Ale musela, táta ti polívku nepřinese, prosím tě, samotnej chlap.
Počkej tady. Dala jsem ji ohřát.“
Zvedla se a zmizela na chodbě. Na okamžik uslyšel kroky a hlasy
a nahnul se pod postel, doufal, že najde boty, jenže žádné neviděl,
a než se stačil posunout, Schreckingerová byla zpátky s polévkou
na podlouhlém dřevěném tácu. Vedle talíře mu položila i krajíc
chleba.
Když tác zdvihl, všiml si, že má na sobě vyražený německý ná-
pis Kotschwara Holzwerk, Winterberg. Podle nařízení ministerstva
vnitra ho měl okamžitě zabavit.
„Chceš sůl?“
„Ne.“
„Nechám tě, aby ses v klidu najedl,“ řekla Schreckingerová a vy-
dala se ke dveřím za někým, kdo její pomoc potřeboval víc.
Nabral na lžíci nudle a kousek hovězího. Takovéhle maso neviděl
nejmíň sedm let. V polévce plavala zlatá mastná oka, podobná slu-
nečnicím, které se na Šumavě nepěstují na polích, nýbrž v talířích
hovězí polévky.
Ochutnal první lžíci. Byla tak vařící, že mu spálila jazyk, ale po-
lykal, srkal, mlaskal a tváře mu vlhly horkým oparem stoupajícím
z talíře.
Takhle vypadá polévka uvařená cestou milosti. Ještě že jsem
Schreckingerovou z odsunu vyškrtnul.
Bylo to nejspíš to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal.
Horká polévka mu zahřívala útroby. Žiju si jako v pohádce, na-
padlo ho, všechna jídla, která jsem za poslední dva dny jedl, mi
někdo udělal – táta fazole, Klárová makový koláč se švestkami
a Schreckingerová hovězí polévku.

– 198 –
 Otevřely se dveře, vešel starší shrbený muž a Honza měl znovu
pocit, že pomáhá křísit Oskara Hirsche, a že se mu to nikdy nepo-
daří.
„Honzo… poznáváš mě?“
„Poznávám, pane Hirsch.“
„Máš to zlomený?“
„Jen průstřel.“
„Čistej?“
„Jo.“
„Tak to máš štěstí. Hlavně aby se ti tam nedostal nějakej sajrajt.
Nechceš skončit jako Heydrich, ne?“
„Ne, to ne.“ Do rány se mu mohla dostat nanejvýš odrbaná látka
staré bavorské krosny.
„Dali tě na hezkej pokoj. Jsi tu sám?“
„Jo.“
„Ani nevíš, jak to vypadá venku, co? Na chodbách jsou matrace
po uprchlících, doktoři je polejvaj dezinfekcí a přemejšlej, jestli se
jich zbaví nebo ne.“ Hirsch se usadil na židli, na které se už vystřídali
táta a Schreckingerová. „Kdo tě střelil?“
„Pašerák.“
„Kterej?“
Honza zaváhal. Budu mít vůbec někdy odvahu se přiznat?
„Neviděl jsem ho,“ řekl nakonec.
„Tak se vracím domů, a nikdy mě nenapadlo…“ Hirsch větu ne-
dokončil. Vstal, došel k oknu a vyhlédl ven. Honza nevěděl, co říct.
Po chvilce se Hirsch zeptal:
„Víš, jak tahle nemocnice vznikla?“
„Ne.“
„Kníže Schwarzenberg dostal oční chorobu, hrozilo, že oslepne.
Ale uzdravil se a Vimperáci se to dozvěděli jako první, uprostřed
noci osedlali koně a za svítání už gratulovali knížeti k uzdravení.
Museli předběhnout městečka, který byly bez špitálu. Vysvětlili

– 199 –
knížeti, že nemají kam ukládat nemocný, a Schwarzenberg jim
věnoval pozemek, stavební materiál a nemocnici osvobodil od po-
platků. Vimperáci měli zaplatit jen zedníky a řemeslníky. Víš, jak to
ty filutové vyřešili?“
„Ne.“
„Vypravili se do lesů k hranici a všem pytlákům a pašerákům bě-
hem dvou nocí zabavili všechny zbraně. Pak udělali dražbu. Vynesla
tolik, že měli na platy pro zedníky a řemeslníky.“ Dotkl se omítky
na zdi. „Nemocnice postavená za flinty pytláků a pašeráků.“ Téměř
to vypadalo, že se usměje, ale náznak úsměvu pohasl. „Kdo zabil
Oskara?“
„Nevím.“
„Proč přijel?“
„Měli jsme ho dostat nahoru k hranici a infiltrovat mezi po-
hraniční prapory SNB. Nikdo neví, co tam nahoře prováděj, jestli
neoperujou hluboko za hranicí.“
„Tak takhle to bylo.“
„Jo.“
„Říkal Oskar, jestli se pak vrátí na sever?“
„Neříkal. Byli jsme spolu na pivu jen jednou a oba jsme byli dost
utahaný.“
„Dali jste si bramborovou kořalku?“
„Jo.“ A pili jsme na votany, napadlo ho znovu.
„Pohřeb je v pondělí v jedenáct.“ Hirsch se zvedl a Honza se opřel
o polštář.
„Oskar byl moc fajn kluk. Určitě přijdu.“
„Dej se do cajku. Uzdrav se.“ Hirsch se konečně usmál, poplácal
ho po zdravém rameni a vyšel ven.
Honza se natáhl na postel.
Kde asi zůstala Oskarova kniha o zatopeném městě? Poznal bych
v ní Vimperk?
Sám sebe?

– 200 –
 Oskare…
Začal se za Oskara modlit, protože to bylo to jediné, co pro něj
mohl udělat, a když dokončil druhý otčenáš, dala se do něj zimnice.
Znovu ho přemohla slabost, už téměř usínal, a pak se na chodbě
ozvaly kroky, které zněly, jako by do chodeb vimperské nemocnice
napochodovala celá armáda.
Něco v tváři štábního kapitána Kiliána vždycky Honzovi nazna-
čovalo, že je rád, že ho vidí. Ale takovou radost, jako v jeho tváři
viděl dnes, ještě nikdy nespatřil. Buď byl Kilián po střílení na dvoře
hotelu ještě trochu opilý, nebo se na jejich setkání nesmírně těšil.
Přirozeně byl oholený, boty měl naleštěné a v pravé ruce držel
vojenský batoh.
Jeho úsměv ale pohasl, když spatřil Honzův obvaz na levé ruce.
„Levý předloktí?“ zeptal se ustaraně.
„Jo.“
„Průstřel, nebo něco horšího?“
„Jenom průstřel.“
„Tak to nic není. Vylížeš se z toho a ještě si podáš spoustu darebá-
ků. Chce to ale cvičit každej den. Začít pomalu a moc se nepřepínat.“
Přirozeně se rozhodl Honzovi zase tykat. A proč ne? Jsou ka-
marádi. Navíc má Kilián pravdu, proti střele dum‑dum je kulka od
dcery pašeráka úplná legrace.
Ruka se zahojí. Dali mě na krásný pokoj, Schreckingerová do mě
cpe hovězí polívku a přišel se na mě podívat sám štábní kapitán,
a ani se mu po pivu nelesknou oči. Nejspíš si před návštěvou tro-
šinku dáchnul.
„Zajistili jste Müllerovy sklenice?“ zeptal se Honza.
„Mám pro tebe takovej zajímavej návrh.“
„Mě by spíš zajímalo, kdo zabil Hirsche.“
„Ten návrh je jednoduchej a myslím, že se bude zamlouvat tobě,
tvýmu tátovi i všem našim nadřízenejm.“
„Chytli jste tu holku?“

– 201 –
 „Podle mě je to vůbec nejlepší nabídka, jaká je k mání.“ Kilián
se usmál a natáhl si nohy. „Vyšetřování povedeš ty nebo Pšenička,
předpokládám?“
„Nejspíš.“
„Čekali jsme Kiliána Nowotnýho na hřbitově. Nepřišel.“
„Ne, nepřišel.“ Honza vůbec nechápal, kam Kilián míří. „Chci
vědět, kdo zabil Hirsche,“ zopakoval a téměř slyšel, jak jeho slova
postrádají jakoukoli naději na odpověď.
„Pro paš si přišel Kilián Nowotný.“
„Kilián Nowotný ale…“ Nedokončil větu, nehodlal prozrazovat,
co se dozvěděl z drátofonu.
„Kilián Nowotný si přišel pro paš, protože se domluvil se
Steinerem a ty jsi celou akci včas odhalil. Čekals na něj v baráku
po dráteníkovi. Všechno sis důkladně připravil, vypracoval plán,
měl jsi ho na mušce. Chtěls ho chytit živýho, v rozhodující chvíli se
mu ale podařilo uniknout. Je to pochopitelný, kdo by taky dokázal
chladnokrevně odpravit tátu dvou dětí.“
Chvilku bylo ticho. Odkudsi z chodby se ozval hovor dvou žen,
který po chvilce utichl.
„Bylo to takhle, ne?“ zeptal se Kilián svým klidným, přátelským
hlasem.
Honza si vzdychl a řekl: „Proto jste chtěl, abych vyprávěl o Kiliáno­
vi. Ve skutečnosti vás vůbec nezajímalo, kdo to je. Šlo jen o legendu,
kterou byste všem mohl zavřít huby.“
„A to zdaleka není všechno, co jsi dokázal.“
Kilián otevřel batoh a vytáhl tři velké obálky. První obsahovala
cenné písemnosti z rané historie města, druhá majestáty a privi-
legia z 15., 16. a 17. století, udělená českými králi, a ve třetí byla
dávno ztracená středověká kronika města, sepsaná městským
písařem Matějem Kozou.
„Kde jste je našli?“

– 202 –
 „My? Kdepak my! Tohle všechno jsi sebral přímo před nosem
Kiliánovi Nowotnýmu, největšímu pašerákovi Šumavy! Steiner
písemnosti připravil k přesunu za hranice, měly opustit město
a připomínat odsunutým Němcům zabraná území. Z ministerstva
psali, že tyhle dokumenty mají prvořadou důležitost, je to tak? Ve
skutečnosti si Kilián nešel pro žádný sklenice, kdepak sklo, šlo
výhradně o historický záznamy a cennosti, a díky tvojí statečnosti
a prozíravosti se je podařilo zachránit.“
Ze Steinera vytloukli všechno, i kroniku a všechny cennosti,
které kdy nakradl.
Kronika ležela na dece a Honza udělal bezmocné gesto ve snaze
ji otevřít.
„Počkej, já ti helfnu,“ nabídl se Kilián. Kroniku otevřel hned na
samém začátku.

Místo, na kterém dnes stojí město Vimperk, se nacházelo v sa-

mém středu dávného neprostupného hvozdu, kterému Keltové
říkali Gabréta, Římané Hercynský les a Germáni Nortwald.
První se na toto rozlehlé území vydal svatý Günther, známý
v Čechách jako svatý Vintíř, bavorský poustevník šlechtického
původu, bratr pozdějšího císaře Jindřicha II., který je vlastně
nejstarším známým obyvatelem Šumavy.
Údolí řeky Volyňky kolonizovali už kolem roku 1150 mniši
z kláštera v bavorském Windbergu, po kterém město nese svůj
německý název Winterberg.
Vimperský hrad vznikl v letech 1195 až 1233. Postavit ho
nechal bavorský hrabě Albrecht III. z Bogenu, který zemřel již
během stavby hradu v roce 1198. Hrad sám je jedním z nejstar-
ších v celém českém království. Rodina hrabat Albrechtů z Bo-
genu však vymřela v roce 1242 a od roku 1252 začal Vimperk
patřit českým pánům.

– 203 –
 „No, tohle vlastně potřebovat nebudeš,“ prohlásil Kilián. Stránku
vytrhl, zmačkal a strčil do kapsy svého vojenského kabátu.
Honza se otočil k oknu a měl pocit, že se ohromný obrys zámku
zmenšil, jako by se ve světle nových časů proměnil v krtinu.
„Co Steiner?“
„Za dva měsíce se vrátí z basy a zase bude opravovat ty svoje
mašinky. Je to specialista a sklárny si svoje němectví vydobyly zpát-
ky, ne? Zas si tady můžete hrát na německý sociální demokraty,
který Hitler dusil, že nevěděli, chudáci, kde jim hlava stojí.“ Kilián
se znovu usmál, a pokud mělo Honzu ještě dlouho něco udivovat,
byla to slušnost, se kterou mu všechny výmysly podával.
Jako by byli dva kamarádi, kteří mají jediný úkol… vybudovat
spolu novou zem a její novou historii.
„Takže teď víme, jak to bylo.“
Honza neodpověděl. Bylo jasné, že nabídku přijme. Stačilo by,
aby štábní kapitán Ladislav Kilián, který ve městě získal tak ne-
smírnou popularitu, začal prohlašovat, že Honza pokazil zátah na
Kiliána Nowotného, zapříčinil ztrátu městské kroniky a ještě se
nechal postřelit od německé holky.
To, co se stalo, vyměním za lež, ve které neodejdu s ostudou.
A proč?
Protože nemám důkazy. A bez důkazů je všechno, co dělám,
nanic, stejně jako to u soudu s pašeráky nestačilo ani tátovi.
„Co jste udělali s tou holkou?“
„No, líbilo se mi tady,“ řekl Kilián. „Teď vím, že tuhle divočinu ubrá-
níme a zase osídlíme. Vládli tu český králové, a proto je to otázka pr-
vořadýho významu, v tom se na ministerstvu teda nepletou. Sloužej tu
lidi jako ty a tvůj táta, opravdoví hraničáři, vlastenci, na který je spoleh
a který se Němců nikdy nezalekli a nezaleknou.“ Vstal a podal Honzovi
ruku. „Uzdrav se a pozdravuj tátu. Jsem rád, že jsem vás poznal.“
Honza jeho ruku uchopil a téměř proti své vůli ji stiskl, i když
ho zaplavil pocit naprosté bezmoci. Kilián tu není proto, aby viděl

– 204 –
svět jako my. Kdepak, nikdo nepřijede z Prahy, aby se díval na svět
našima očima.
„Kdo zabil Hirsche?“
„Byla to nehoda. Neměl v tom baráku co dělat. A pokud jde o tu
holku, byli jste s tátou blízko.“
„Jak to myslíte?“
„Kdybys ji sejmul, mohlo vám to vyjít.“ Naposledy se na Honzu
usmál a vypochodoval ze dveří nemocnice, postavené za zbraně
pytláků a pašeráků.

– 205 –
 Obrův oblek

Kousek pod bývalou Tremlovou pilou stála na pozemku Hacklových

nádrž na plavení dřeva, které místní říkali Hammerklause. Ještě
loni v dubnu tu dcery místních sedláků a dřevorubců nakládaly
a převážely na trakařích těžká polena od kanálu ke složišti. Teď byly
nádrž i lesní cesty opuštěné, na podzim bylo vody na plavení málo.
Dorla sestoupila k hladině. Ledová voda byla průzračná, kameny
na dně vypadaly jako šedivá ztvrdlá kůra pradávných hor Šumavy,
hor bez jediného stromu. V létě, když pytlačila v okolních lesích, se
sem chodívala koupat každé ráno. Místo bylo opuštěné a ztracené
v lesích, jen jedinkrát tu zahlédla dívenku z Hacklovy rodiny, která
vyrazila se štěnětem sbírat šišky na podpal.
Teď už byla Dorla v bezpečí. Hacklovi nebrali Heinrichovu pilu
jako konkurenci, věděli, že čím víc dřeva se začne těžit, tím větší
tržby to přinese jejich hospodě ve Finsterau, a až se v Bavorsku
začne mluvit o rezonančním dřevě, obchodníci se rozjedou i na
jejich pilu.
Starý Hackl se už s Heinrichem domluvil, že na první velkou
poválečnou svatbu ve vsi objedná pivo z Freyungu.
Dorla vylezla z vody. Kůži měla tak prozmrzlou, že jí téměř
modrala. V trávě na břehu si schovala pytel se svatebními šaty, které
jí půjčila Hacklová. Rychle se oblékala a myslela na ženy, které tu
plavily dřevo. Stejně jako na Kaltenbachu i tady rodily v lese, ráno
se vydaly sekat trávu na lesní louky a večer přinesly v nůši novo-
rozeně. Doma jim udělali horkou smetanovou polévku a nechali je
aspoň dva dny odpočinout. Maso jim nedávali, říkalo se, že způso-
buje horečku omladnic.
Sáhla po hřebenu. Staré šaty, které páchly po smůle a střelném
prachu, strčila do pytle, z něhož vytáhla dárek od Heinricha.

– 206 –
 Bylo to zrcadlo v dřevěném rámu, první zrcadlo, které měla po
odchodu z Čech. Propašovat zrcadlo se jí nikdy nepodařilo, jejich
staré sklářské zrcadlo bylo příliš velké, a nakonec to byla jedna
z prvních věcí, která z jejich starého domova zmizela.
Zaklínila zrcadlo do větví nízké ohnuté jedle a pohlédla do něj.
Kůži měla vyschlou jako kmen modřínu. Nad obočím se jí táhla
vráska, která připomínala čáru hranice a kopírovala cestu Ďáblovy
vody hraničním lesem.
Proměnila jsem se v Trudu, bytost střežící hranici.
Ožení se Heinrich s nestvůrou? Nejspíš ne, ale já ze sebe les
nikdy nedostanu, moje kosti jsou větve smrků a v očích mám to,
podle čeho se pozná bytost z jiného světa – odhodlání nenechat se
nikdy chytit.
Kdybych byla člověk, vypadala bych jako někdo, kdo dosáhne
všeho, co si umíní. A to mi nahání hrůzu.
Jenže jsem Ascherlová, mám to nejspíš v krvi.
Hitler, pomyslela si, naší rodině sebral i tohle slovo. Ale jak jinak
má člověk říkat tomu, co zdědí po předcích? A nemá to co dělat
s národem, protože národ jsou úředníci, učitelé, vojáci a politici – ale
moje krev je krví sklářů, dřevorubců, pytláků a pašeráků.
Pohlédla na hladinu a vrcholky smrků a napadlo ji, že tohle je
místo, na kterém se lesní bytosti už po tisíce let připravují na své
obřady.
Z hřebene odmotala prameny světlých vlasů, promnula je mezi
prsty a sledovala, jak padají do jehličí a smrkové kůry.
Až je tu objeví hajný, nejspíš ho nenapadne, že se tu do svateb-
ních lesů převlékala lesní žena.

Cestou k seníku zaslechla zvony. Za celou dobu, co pobývali v sení-

ku, jim vítr zavál vyzvánění jen jednou, před děsivou letní bouřkou.
To bylo jedinkrát, kdy vnímali, že v údolí pod nimi kostelní zvony
odměřují lidem čas.

– 207 –
 Z keřů vystoupil muž, který jí ve Vimperku zachránil život. Slyše-
la, že mu Heinrich dal práci a že přespává v jednom ze stanů, které
si dřevaři postavili, než se pustí do stavění zimních chat.
Na sobě měl tmavý oblek, jenž mu byl příliš malý. Nejspíš patřil
nějaké rodině z Finsterau, jenže muž by potřeboval oblečení Seppa
Rankla, šumavského obra, o kterém psal Karel Klostermann.
„Chcete pomoct s tím pytlem?“
„Ne, jsou to jen starý šaty, který znáte.“
„Ty svatební vám sluší stokrát víc.“
Dorla nebyla na žádné lichotky zvyklá. Hned zčervenala a řekla:
„Nejsou moje. Jak se vám líbí v kopcích?“
„Nikdy mě nenapadlo, že Šumava tady v Bavorsku není tak tem-
ná jako u Kvildy, tady se krajina rozbíhá, jako by tu všechny cesty
vedly na jih, za sluncem.“
„Heinrich říkal, že se ve dřevě vyznáte. Chlapů jako vy je tady
málo, skoro všichni místní padli na východě.“
Zahnuli za ohyb cesty a na pastvině pod seníkem spatřila starý
nákladní automobil.
„Peter už z pily přivezl vašeho otce,“ řekl muž. „A nebojte se, je
v pořádku.“

Táta seděl na kraji sena, nohu měl nataženou a nohavici podélně

rozstřiženou. Na hromadě před ním ležely věci, které si nechali
v seníku u Nigla, věci, které s tátou přenášeli noc za nocí lesem
z Kaltenbachu přes hranici, věci, o kterých myslela, že jim je Nigl
nikdy nevrátí.
Stačí jeden obrpaš a všechno, co vám patří, je zpátky, napadlo
Dorlu.
Vpravo za vraty ale stála velká bedna, kterou tu ještě neviděla.
„Co to je?“
„To ti řeknu potom.“
„Netahals to, doufám, dovnitř sám?“

– 208 –
 „Ne, pomáhal mi Peter. Je to dobrej chlap, představ si, znával
Fastnerovy z Kaltenbachu.“
„To jsem nevěděla.“
„Myslím, že ho Heinrich nasadil, aby tě hlídal.“
„Hlídal?“
„Abys mu neutekla za jiným.“ Tátovy oči byly zase živé, prohlížely
si ji s údivem a láskou. „Sluší ti to, Dorlo. Jako tvojí mámě. Taky se
před svatbou koupala v lese.“
„Co noha?“
„Nejspíš mi tu starou haksnu rozřízli včas. Tekl z toho pěknej
sajrajt, to ti povím.“
„Dostals penicilín?“
Otevřel vrásčitou pěst, ve které držel skleničku plnou šedobílých
tablet.
„Máš jít na převaz?“
„To zvládnem sami.“
Uslyšela kroky a ohlédla se. Ve dveřích seníku stál ve starém
vojenském kabátě wehrmachtu Kranz a vypadal jako přízrak z dáv-
ných dob. Krátce pohlédl na Dorlu a jeho oči říkaly jediné: Podvedla
jsi mě. Heinrich pro paš nešel, v noci byl na pile a v hospodě.
„Tak jsem tady, Johann. Prej si nechal felčara, aby si z tebe kousek
uříz.“
„Jo, špek pod kolenem je pryč.“
Oba muži se odmlčeli a pohlédli na Dorlu.
Králové hranice si musí promluvit.
To, že přenesla paš, už nikoho nezajímá.
Prošla kolem Kranze a krátce se na něj usmála. Příště už se mnou
takhle mluvit nebudeš. Ale mohla si namlouvat, co chtěla, pro Kran-
ze byla malá holka, která chodí čůrat do křoví a hraje si se štěňaty.
Vyšla ze seníku.
Za dlouhou řadou bavorských kostelů rozesetých po úbočích
kopců viděla Mauth, kam měla předevčírem nastoupit na poštu.

– 209 –
 Na silnici se objevilo lesklé černé auto a zastavilo před kostelem
ve Finsterau. Vystoupily pestrobarevné tečky, muži i ženy v ba-
vorských krojích, možná Heinrichovi příbuzní z Heinrichbrunnu,
vesničky ležící na bývalé šumavské Zlaté stezce, kolem které se už
od nepaměti pašovala do Čech sůl.
„Budeme muset jet!“ zavolal na ni Peter, který čekal u auta.
„Ještě chvilku!“
Králové hranice si vyřizují účty v její svatební den. Netrpělivě
sledovala černé lesní mravence v písčitém svahu, dokud se Kranz
neobjevil ve vratech seníku. Vypadal rozčileně a odnášel si Körbe-
rův batoh.
„Přijdete na svatbu?“
„Ne. Ale vybrala sis dobře, Heinrich je chytrej chlap. Pilu postaví
na nohy a na to, co dělal ve válce, zapomene. A tohle,“ hodil jí k no-
hám batoh, „si nech.“
„A co naše dohoda?“
„Dohoda?! Pěkně jste si to na mě s tátou ušili,“ odsekl nasupeně.
Ušili? Co tím myslí?
Sklonila se k batohu. Kde má Kranz sklenice?
Batoh byl prázdný. Než se stačila zeptat, co se děje, Kranz zmizel
mezi stromy.
„Tati! Musíme jet!“
Ze seníku se neozvala žádná odpověď. Dorly se zmocnila panika
a rozběhla se k vratům.
Táta seděl na seně tváří otočenou ke stěně a cosi si šeptal.
„Je ti dobře, tati? Co se stalo?“
„Nic.“
„Vážně?“
„Nemyslíš si snad, že si nechám ujít tvoji svatbu?“
„Kranz si Müllerovo sklo neodnese?“
„Ne, Dorlo, neodnese.“
„Ty jsi mu za to zaplatil?“

– 210 –
„Já nemám ani vindru.“
„Takže má strach z Heinricha?“
„Kdepak z Heinricha.“
„Tak z čeho?“
„Z tebe.“
„Počkej… Jak to myslíš?“ zeptala se nevěřícně.

– 211 –
 Pražské párky

Slabý říjnový závan utkaný z drobných studených nitek se dotkl

Honzovy tváře u východu z nemocnice. Cítil se jako tulák, který
se přišel do města vzpamatovat po noční bouři. Ale neušel ani sto
metrů, v boku ho začalo píchat a v levé ruce škubalo. Najednou se
nemohl nadechnout.
Možná jsem měl zavolat Maškovi, aby přivezl trakař a odtáhl mě
na stanici.
Ne, půjdu rovnou domů, rozhodl se.
Dal se kolem pivovaru, a když vzhlédl ke kopcům, vzpomněl si,
co říkal Kilián.
Kdybys tu holku sejmul, mohlo vám to vyjít.
Trofejní oddíl s ní určitě zatočil. Honza by se ani nedivil, kdyby ji
pohřbili v nějakém neoznačeném, čerstvě vykopaném hrobě.
Ta holka byla posledním žijícím potomkem Ascherlovy rodiny. A sta-
rý Ascherl se bude mstít jim, protože trofejní oddíl se vrátil do Prahy.
Minul budovu pošty, ze které vycházela Klárová. Neviděla ho,
a on nemohl ani zdvihnout ruku, aby jí zamával. Levou ruku měl
obvázanou, v pravé držel obálky a bezmocně přihlížel, jak Klárová
upravuje miminku peřinku na kočárku. Styděl se, že ani nemá od-
vahu si s ní promluvit. Toužil po jediném – zalézt do postele, přes
hlavu si přetáhnout peřinu a nikoho nevidět.
Dal se parkem pod poštou a při pohledu na ni ho napadlo, jak
nedbale jsou německé nápisy zabílené. Jako by se jich ve skutečnos-
ti nikdo neměl sílu zbavit. Nápis Pošta Vimperk byl sice přepsaný,
ale Němci, kteří ho před odsunem dostali za úkol přemalovat, ho
přirozeně vyvedli švabachem, takže vypadal takhle:

– 212 –
 Ruka ho znovu zabolela. Tak dlouho se zastával Němců, až jed-
na Němka vzala pistoli a naprala to do něj. A ti, co přijeli z Prahy,
vyhráli. Oni ostatně vyhrají vždycky, jejich poslání je posvěcené
ministerstvem vnitra, a to k úspěchu na tomhle světě stačí.
Otočil se k domovu.

Netrpělivě přešlapoval na chodbě a měl pocit, že všechno, co nese,

je těžší a těžší. Nemohl si otevřít dveře, levou ruku měl obvázanou
a v pravé držel dokumenty.
„Tati?!“
Nikdo neotvíral. Přitiskl ucho na dveře, ale slyšel jen zběsilé bu-
šení vlastního srdce. Znovu si znepokojeně vzpomněl na starého
Ascherla a namáhavě se sehnul, aby obálky složil na podlahu, jenže
mu vyklouzly z prstů.
Ruka se mu třásla, když začal odemykat, klíč se zasekl, bylo tře-
ba ho držet a zároveň dveře přitahovat k sobě, což jednou rukou
nezvládal.
Dveře konečně povolily. Stůl v kuchyni byl uklizený, postel v lož-
nici ustlaná, tátův starý batoh pryč, stejně jako vysoké zimní boty
a kabát.
Možná je to jinak, třeba táta naposledy překročí hranici na Buči-
ně, vytáhne mannlichovku a prostřelí Ascherlovi obě předloktí.
A pro jistotu i obě kolena.
Vrátil se do předsíně a otevřel skříň. Mannlichovka byla na svém
místě.
Teď ještě najít waltrovku.
Ale na to už neměl sílu. Sesul se na postel, neobratně si zouval boty,
nadával Němcům i sám sobě, proklínal tkaničku, košili i knoflíky.
Potom přes sebe přetáhl peřinu, jenže všechno peří se setřáslo
dolů, a to, čím si přikrýval hlavu, byl jen prázdný lajntuch.
Zavřel oči, ležel a unaveně oddychoval.

– 213 –
 Když jsem byl kluk, usínal jsem a slyšel, jak máma v kuchyni
uklízí nebo vaří, a pak ty samé zvuky večer co večer přehrával táta,
vracel mi máminy zvuky, aby tu pro mě byli pořád oba, pomyslel si
a konečně usnul.

Když se probudil, slunce stálo na východě a jeho první myšlenka

byla, že není možné, aby prospal celý den. Jenže ručičky ukazovaly
půl deváté ráno, spal šestnáct hodin!
V břiše mu hrozivě zakručelo.
Je neděle, dneska se Pšenička na všechno vykašle. Zato zítra ho
budu mít na stanici určitě celý den.
Cosi klaplo u dveří. Táta vešel ve svém starém tmavém kabátě,
na zádech měl batoh a v ruce držel tři obálky:
„Tohle se válelo na chodbě.“
„Jo, to je moje.“
Městskou kroniku i privilegia už Honza pustil z hlavy.
„Kde jsi byl?“
„V Praze.“ Táta si sundal batoh, svlékl kabát a v umyvadle si
opláchl ruce a tvář.
„To ses trmácel nočním vlakem z Prahy přes Blatnou a Strakonice?“
„Jo.“ Táta si ztěžka vzdychl. „Asi jsme to projeli na celý čáře.“
„Co tím myslíš?“
„Mluvil jsem s faktorem z tiskárny. Urban mu nevolal proto, že by
si chtěli vyfotit Kiliána Nowotnýho, ale proto, že potřeboval fotku
na průkaz.“
„Jakej průkaz?“
„Začalo mi to vrtat v hlavě, když jsi říkal, že po tobě Urban chtěl
formulář na odsun. To přece nedávalo smysl, ne?“
„Ne.“
„Trochu jsem se v Praze poptal.“ Podal Honzovi složený papír.
Honza ho rozložil a přečetl si dokument z května 1946 podepsaný

– 214 –
Reicinem, který informoval o zrušení trofejního oddílu vedeného
štábním kapitánem Ladislavem Kiliánem.
„Takovejch papírů si můžou vydat miliony, nebo ho nějakým
dodatkem nebo vyhláškou zase uvést v platnost, prostě, jak se jim
to hodí,“ namítl Honza.
„Jenže Reicin trofejní oddíly opravdu zrušil. Pořád jsme si mys-
leli, že se to všechno točí kolem štábního kapitána Kiliána a trofejí.“
„Přesně. Kilián přijel, aby našel a zabavil Müllerovo sklo.“
„Jo? Tak já se tě zeptám na tři věci, který v tom neštymujou.“
„Klidně.“
„Na co potřeboval Urban formulář o zařazení do odsunu?“
„Nevím.“
„Proč povýšili Steinhausla, když vycházel dobře s Američanama?
Takovej úspěch se tady nenosí, že ne?“
Honza pokrčil rameny.
„A proč se obr vyptával na pile?“
Na tuhle otázku už Honza vůbec neměl odpověď, ale zároveň
měl pocit, že tátovy oči ožily, jako by měl radost, že může sedět
s Honzou a rozebírat, jak všechno podělali.
„Začalo to tím, že Steiner našel kufr s Müllerovejma sklenicema,
o kterejch se myslelo, že jsou dávno ztracený. Je to tak?“
„Jo.“
„Steiner měl Müllerovo sklo a chtěl odejít z Vimperka, dostat
se do americký zóny a sklenice prodat. Jenže přišlo nařízení, že
specialisti musí zůstat. Napadlo ho, že zdrhne přes hranici s Ki-
liánem Nowotným. Jenže Kilián dostal strach a Steiner pochopil,
že se přes hranici nedostane, protože přes ni Kilián nepřevedl
ani Pankrátze, a to ho osobně znal. Takže se Steiner potřeboval
dohodnout s někým, kdo by mu sklenice pomohl prodat. Zavolal
Dostálový, protože její mámu, Pánkovou, znával z vimperský sklár-
ny, když tu dělala návrhy.“
„Jo.“

– 215 –
 „Jenže nevěděl, že Dostálová je komunistka. Myslel si, že bude
jednat s obchodnicí se sklem, ale když uviděl Kiliána a obra, došlo
mu, že to podělal.“
„Jo, měl z nich pěknej vítr.“
„Dostálová pracovala s lidma z ministerstva, sepisovala posudky
pro umělecký kousky, který trofejní oddíl zabavil.“
„Akorát že trofejní oddíl přestal existovat.“
„Jenže někoho na ministerstvu vnitra napadlo, že by se tahle
aktivita dala přesunout na vojenskou rozvědku. Tam jsou lidi, který
mají na starosti posílání agentů do Bavorska. Říká se tomu vysunutá
agenturní střediska. Hlavním cílem je budování sítí špiónů v Němec-
ku a Rakousku.“
„O tom mi říkal Pšenička. Ale co to má co dělat s náma?“
„Kdyby někdo zachránil německýmu pašerákovi život, pašerák
by mu asi dost věřil, ne?“
„To asi jo. Počkej, takže trofejní oddíl nebyl trofejní oddíl?“
„Ne. Kapitána Kiliána vzali, aby nás zmátli.“
„A co jantarová komnata? Co papír od dráhy?“
„Trik na odvedení pozornosti, nic víc.“
„A proč mě neposlali pryč? Moh jsem jim to úplně zkazit.“
„Na to je jednoduchá odpověď.“
„Jaká?“
„Čekali, že tě Ascherl vyřídí. Měl jsi jediný štěstí, že poslal svoji
dceru. Starej Ascherl by tě na místě odprásknul, to je ti snad jasný.“
„Proč zabili Hirsche?“
„Nejspíš se nějak dozvěděli, co má v plánu. Zrušení pohraničních
praporů komunisti nepřipustěj, musej mít hranici pod kontrolou.
A ještě něco jsem našel v Praze.“ Táta začal lovit v papírech. „Pama-
tuješ si na Tremlovu pilu? Nemyslím Hacklovu, ale tu druhou, co
bejvala v lesích nad Finsterau.“
„Jo, pamatuju.“

– 216 –
 „Zase se rozběhla. Víš, já si nemyslím, že sem Kilián a spol. přijeli
s nějakým promyšleným plánem. Prostě improvizovali a čekali na
příležitost, říkali si, že jestli je tady taková cennost jako Müllerovo
sklo a pašeráci o něj mají zájem, mohli by svýho člověka dostat na
druhou stranu. A pak to vymysleli.“
„Ale to by přišli o Müllerovo sklo…“
„Müllerovo sklo mohli obětovat. Kdyby byl Michal Müller Čech,
to by se tloukli v prsa a mleli o kulturním dědictví. Ale na Müllera
se zapomene, koho bude za pár let zajímat, že na Šumavě žil vyná-
lezce křišťálovýho, rubínovýho a hyalitovýho skla? Proto přivezli
odbornici na sklo, měla ověřit, jestli je pravý. Kdyby to byl padělek,
operace by skončila.“
Táta konečně našel papír, který hledal.
„Na, přečti si to sám.“
Byla to kvalifikační listina a stejně jako v případě štábního kapi-
tána Kiliána byla opatřena fotkou.
Na fotografii byl obr – tedy kapitán Jan Neubauer, narozený roku
1918 v Kadani.
Honza přelétl jeho záznamy. „Celou jeho rodinu vyvraždilo za
heydrichiády gestapo!? A je z Kadaně, mluví německy, jeho děda
a táta mívali pilu. Kristepane…“ Vzpomněl si na obrův ohnivý projev
o Bavorsku, na jeho návštěvu na pile i jeho obrovské ruce. „Měli
jsme Hirsche dostat mezi komunisty v pohraničních plucích SNB,
abysme komunistům zatopili. A přitom…“
„Kiliánovým úkolem nebylo přivézt trofej, ale infiltrovat našeho
agenta do Bavor. Obr bude podávat informace o aktivitách Ameri-
čanů, stavu bavorskýho průmyslu a o tom, co budou dělat odsunutý
Němci. Teď mají agenta kousek za hranicí a nikdo z místních Němců
ho z toho, že je agent, podezírat nebude.“
Honza vydechl.
„Víš, proč tady Kilián střílel na dvoře hospody po holubech a cho-
val se jak blázen?“

– 217 –
 „Ne.“
„Protože ho povýšili. Od prvního listopadu nastupuje do čestný
funkce velitele Hradní stráže.“
„Proto měl dneska tak skvělou náladu!“
„Splnil tady důležitej úkol. A tohle je možná nejúspěšnější mise,
která jim kdy vyšla. Teď už ví, jak na to. Našli modus operandi.“ Táta
si vzdychl. „Jsou chytrý. Ty ani nevíš, jak jsou chytrý.“
„Proto Steinhausla povýšili… Aby jim šel z cesty.“
„Jo, od Američanů se naučil spoustu věcí. Možná by to všechno
prokouknul,“ dodal táta smutně.
Všechno podělali, ale to nebylo to nejhorší. Nejsvízelnější oka-
mžik nadešel pro Honzu až teď.
Do včerejšího poledne mohl všechno, co se stalo, brát jako plán,
do kterého se zamotal jen shodou náhod, a svým způsobem mohl
své selhání hodit za hlavu. Ruka se zahojí a lidi zapomenou.
Ale po Kiliánově návštěvě v nemocnici bylo všechno jinak.
„Já pro tebe taky něco mám,“ oznámil tátovi.
„Jo, a co?“
„Podej mi ty obálky.“
Táta mu je podal a Honza vytáhl městskou kroniku a privilegia.
„Kilián byl za mnou včera ráno v nemocnici.“
„Tohle všechno našel?“
„Jo, ale to není všechno. Chce, abych držel hubu.“
Honza vysvětlil podmínky dohody s Kiliánem. Táta seděl, poslou-
chal a Honza měl strach, že v jeho očích spatří nekonečné zklamání.
Válku za nás vyhráli Rusové, nechytli jsme krále hranice a dcera
jednoho z nich mě vyřídila.
A ještě o tom všem budu nakonec držet hubu.
Ale táta se zavrtěl na židli, podrbal ve vlasech a řekl: „Myslím,
že Kilián má pravdu. Je to rozumná nabídka pro všechny. To, jak to
bylo ve skutečnosti, nikoho zajímat nebude.“
„Myslíš?“

– 218 –
 „Jo.“ Táta vstal. „Udělám párky.“
„Ty jsi koupil párky?“
„Jo, v Praze se už dá sehnat leccos.“
„Tati…“ zašeptal. „Víš, že jsem to cítil?“
„Co?“
„Že jsi mě viděl tímhle oknem. V jednom okamžiku ses podíval
ke svahu nad městem a já měl pocit, že mě vidíš.“
„Vážně?“
„Jo, vážně.“ Oba se chvilku podívali přes špinavé sklo na táto-
vu schovku ve svahu nad městem. Potom táta přešel do kuchyně
a Honza vstal a začal se nemotorně oblékat.
Slyšel, jak táta tříská nádobím a hrnci. Byl zase doma… Všech-
ny zvuky byly na svém místě, a jak se zdálo, to, co provedl, půjde
i tentokrát napravit.

– 219 –
 Ďáblův drát

Dorla nervózně přešlápla. Něco se dělo, cítila to z tátových otázek.

Snažila se vyhlédnout otevřenými dveřmi seníku. Představovala si,
jak pestrobarevné tečky před kostelem rostou a mění se v nespo-
kojený dav a pak se jako na povel rozcházejí do okolních vesnic.
Prošvihnu vlastní svatbu.
Ta myšlenka ji po všem, co prožila, ani neudivila. Všechnu paniku
jejího života spolykaly uplynulé dvě noci.
„Můžeme už jít, tati?“
Na poslední chvíli si to táta rozmyslí. Postaví si hlavu a řekne, že
svou dceru Heinrichovi nikdy nedá.
„Viděl jsem toho chlapa z Husince. Prej ti zachránil život a Hein-
rich říkal, že mu dal práci.“ Zkoumavě se na Dorlu podíval. „Ty mu
věříš?“
„Tati, ten člověk mi pomohl, když mi šlo o život.“
„Má nějaký papíry?“
„Jo, ukazoval je Heinrichovi a o dřevě toho ví dost.“ Znovu pře-
šlápla a pak vybuchla. „Tati, musíme jít! Nemůžeš donekonečna
rozhodovat o mým životě! Byla jsem pro paš, dvakrát jsem šla na
smrt!“
Táta nic neřekl a Dorla měla pocit, že se hradba, která mezi nimi
za války stávala, znovu vztyčila, a nechápala proč.
„Ptala ses, co je v tý bedně.“
„Jo, ptala.“
„Cestou z nemocnice jsme se s Heinrichem stavili u nich doma.
Otevřela bys ji?“
Dorla přikývla a odklopila víko podlouhlé dřevěné bedny. Uvnitř
ležela velká ruční pila.
„Heinrich mi ukázal kováře, kterej ji dělal.“

– 220 –
 Táta byl celý život obklopený věcmi vyrobenými lidmi, jež osob-
ně znal. Každý den v lesích spoléhal na nástroje, které stvořily ruce
jeho sousedů nebo příbuzných.
Sáhl po pile a přejel prsty po hladké, lesklé oceli.
„Je to pěknej dárek. Víš, proč ti ho ukazuju?“
„Ne.“
„Protože je zvykem, že si nevěsta do manželství něco přinese.“
„Tati, prosím tě, nech toho! Heinrichovi je úplně jedno, co mám
a co nemám. Riskovala jsem kvůli němu krk, postřelila četníka…“
„A jeho příbuzný? Ty si pomyslej, že jsme chudáci bez věna.
Řepohrabové!“
„Je mi fuk, co si pomyslej! Beru si Heinricha!“
„Dorlo, já se spletl.“
„Jak to myslíš?“
„Nesněží. Tohle byl divnej rok. Suchej. Lidi říkaj, že příští rok
bude ještě horší.“ Usedl zpátky do sena. Najednou vypadal vyčer-
paně. „Musím se napít,“ zašeptal.
„Promiň, prosím tě, zapomínám, že ti není dobře.“
Vyšla ze seníku, aby tátovi nalila vodu. Peter netrpělivě pokuřo-
val vedle náklaďáku a sledoval obra, který se už ke kostelu vydal
po svých.
„Pojedem?“
„Ještě chvilku!“ zakřičela na něj.
Vrátila se do seníku a podala tátovi sklenici. Napil se a ji napadlo,
že jeho tmavý oblek, nejspíš jediný tmavý oblek, který mezi míst-
ními bavorskými kroji uvidí na svatbě, bude zaprášený a zválený.
„Byla jsi pro paš ve Vimperku. Šla jsi přes Kaltenbach?“
„Šla.“
„Zapálila jsi mámě na hrobě svíčku?“
Přikývla.
„To je dobře. Víš, jde o náš náhrobek.“
„Jak to myslíš?“

– 221 –
 „Měli bysme tam dát všechny jména, co patří k naší rodině.“
„Myslíš pradědu a prababičku?“
„Nejenom ty.“
„Tak jaký?“
„Jaký? Co je to za otázku? Klidně bys šla bez věna. Nemůžu tomu
uvěřit.“
Sáhl do kapsy kabátu a vytáhl složený papír.
„Tohle je náš rodokmen. Vzal jsem ho tu první noc, když jsme
přecházeli hranice. Na.“
Dorla ho rozložila na ušlapanou zem u vchodu.
Na spodním okraji rodokmenu spatřila jména svých sourozenců:

Joachim Ascherl 1919–1944

Florian Ascherl 1920–1944
Liselott Ascherlová 1923–1945
Anna Ascherlová 1925–1946

A své jméno:

Dorla Ascherlová 1922

Poslední jméno dlouhého rodokmenu, který začínal kolem roku

1670 u Mauthu a pokračoval příchodem prvních osadníků na Kal-
tenbach kolem roku 1750.
Jen já a táta jsme zbyli z rodiny, která mohla osídlit lesy a údolí
kolem Kaltenbachu.
„Podívej se pořádně.“
Do vrat seníku se opřel vítr, ohnul rodokmen, a když ho narovna-
la, všimla si, že vítr na něj zavál smítka prachu, borovicovou kůru,
pavučiny a jehličí. Jestli tu zůstane ještě pár minut, vítr jí nafouká
do vlasů všechno, co ráno pracně vyčesala.

– 222 –
 Na vlastní svatbě budu vypadat jako čarodějnice.
„Tady,“ řekl táta a položil prst do horní části rodokmenu:

Katharina Pocková 1708–1759

„Katharina Pocková, která převezla svýho manžela, když se do-

zvěděla, že ji nemiluje a jde mu jen o peníze?“
„Jo, Katharina, dcera skláře Johanna Pocka z Kaltenbachu. Babič-
ka ti o ní vyprávěla, ne?“
Táta mluvil tak pomalu, jako by v jeho slovech ubíhal čas a vracel
se do dní, kdy Dorla pomáhala sklízet seno na loukách u Michlovy
Hutě.
„Teď se podívej sem.“
Hned vedle Kathariny Pockové stálo jméno jejího manžela:

Petr Müller 1703–1746

Katharina Pocková byla manželka Petra Müllera, nejstaršího

syna Michala Müllera.
Všichni Müllerové mizeli v rodokmenu ve slepých uličkách válek,
nemocí, neplodnosti a prokletí svého rodu.
Znovu pohlédla na všechna spojení a její oči spatřily jméno
Pocků přes Katharinu až ke dni, kdy se Müllerové a Pockové, dva
nejstarší sklářské rody Michlovy Hutě a Kaltenbachu, propletli se
jménem, které Dorla znala.
Ascherlové.
„Tati, to přece…“
„Všichni jsou mrtví nebo o nich nemáme žádný zprávy. Je rok
a půl po válce. Možná se ještě někdo přihlásí a pak tenhle rodokmen
nebude nic víc než cár papíru. Ale čekal jsem dost dlouho a dál už
čekat nebudu.“
Zdvihl balíček se sklenicemi.

– 223 –
 „Ptala ses, proč si Kranz neodnesl paš. Nemohl ho odnést, protože
jsi dědička Müllerova skla. S tímhle věnem vstoupíš do Heinrichovy
rodiny.“
„Počkej, chceš říct, že jsem to sklo pašovala…“ zarazila se a na-
jednou nebyla schopna slova.
„Nic jsi nepašovala, šla sis přes hranici pro svoje dědictví. Naše
rodina je rodinou sklářů a my přes Pockovy patříme k Müllerům.“
Ty dlouhé hodiny letních večerů, kdy stála na loukách u Michlovy
Huti a tu a tam vzhlédla na světlo nad potokem.

Babi, ty si myslíš, že mi můžeš napovídat, co chceš.

Ne, Dorlo, Šumavě vládnou zázraky. Jednou ti může všechno,
co vidíš, patřit stejně, jako hory patřívaly čarodějům.

„Babička věděla, že jsme Müllerovi?! Opatrovala tenhle rodo-

kmen?“
Táta přikývl.
„Musíme jít,“ zašeptala. Odložila balíček a pomohla tátovi přeho-
dit přes ramena starý filcový kabát.
Vydali se k autu. Peter otevřel dveře a pomohl jim nasednout.
Přes rozlehlé pastviny a sklizená pole se blížili k zástupu svateb-
čanů před kostelem ve Finsterau.
Ještě před týdnem by se do vesnice ani neodvážila. Nemohla
poskvrnit nejsvětější místo německé říše  – šťastnou, zdravou
a spokojenou vesnici. Teď držela na klíně dvě barokní sklenice
a myslela na Michala Müllera, na to, jak v lesích bojoval s medvědy,
vlky i ostatními skláři.
Michlova Huť i Kaltenbach byly místy, které vznikly jen kvůli sklu.
A já jsem dědičkou zaniklého světa za hranicí.
„Vidíš? Už nejsi řepohrab.“
„Tati…“
„No?“

– 224 –
 „Udobříš se s Heinrichem?“
„Neboj se, moje požehnání dostane.“
Úlevou zavřela oči.
Tohle, pomyslela si, je víc než dědictví. Dokážu usmířit ty, které
mám ráda, tátu a Heinricha, donutím je zapomenout na válku, na
Hitlera a na národ.
Auto nadskočilo, jak sjíždělo z pastviny na polní cestu. Překročili
hranici lesa, vyjeli ze stínů borovic mezi pole nad Finsterau. Všimla
si, že se táta usmívá. Už dlouho takový úsměv neviděla.
„Co se směješ, tati?“
„Víš, co mi Heinrich říkal u doktora?“
„Ne.“
„Že z tebe má jeho rodina strach. Hlavně jeho máma.“
„Proč?“
„Moc dobře ví, že jsi ženská, která se přivdá do rodiny a nakonec
ji úplně ovládne. Přineseš s sebou Ascherly a všichni budou jako my.“
„Tati, já nikoho ovládat nebudu, s Heinrichem budem žít tady
v lesích, ne dole v Heinrichsbrunnu.“
„Tvoje děti budou Ascherlové. Budeš mít syna a já ho vychovám
jako krále hranice.“
„Tati, prosím tě, nech toho.“
Chvilku bylo ticho. Pak se táta zeptal:
„Řekl jim Heinrich, že jsi byla pro paš?“
„Ne.“
„To je dobře. Víš, že mlčet je důležitý. Nikdy nikomu neříkej
o našich schovkách.“
„Nebudu, tati.“
Zastavili před kostelem. Prostranství bylo zaplněno lidmi
v bavorských krojích – Heinrichovými příbuznými, dělníky z pily
i místními sedláky. V tmavém obleku tu byl jen táta a Ned, který
držel v ruce kytici a s úsměvem na ni kývl.
Otočila se k lesu.

– 225 –
 Na špičce borovice přistával pták, káně nebo poštolka. Větev se
mírně prohnula a cosi v hradbě lesa ožilo. Zdvihl se vánek a větve
všech stromů se zavlnily směrem k ní, les, který sahal až do jejího
domova na Kaltenbach, se vléval na schody bavorského kostela.
Na rukávu svých svatebních šatů spatřila smrkové jehličí. Bylo
uschlé, téměř rezavě hnědé, připomínalo lesního mravence, který
s ní překročil hranici.
Dnes se do bavorského lesa nad Finsterau přivdává les nad
Kaltenbachem, posvátný háj pytláků, pašeráků a divokých lesních
katolíků. Dorla přestává být gesindelem a její rodný les překraču-
je hranici, stíny jeho nejstarších stromů, které pamatují Michala
Müllera, se táhnou po schodech kostela, padají do svěcené vody
a budou přes zimu čekat, dá‑li Bůh, na hladině křtitelnice na její
dítě.
Vstoupila na první schod. Teufelbach, hraniční potok, se ztrácel
mezi smrky vysoko v kopcích. Cítila, že v něm plyne voda tak prů-
zračná, že je na pískovém dně vidět každý oblázek a že se potok
leskne jako skleněný drát svazující oba lesy už navěky dohromady.

– 226 –
 Úřední befel

Ledňáček se objevil nad hladinou Volyňky a zmizel pod vykotlaným

břehem. Honza udělal další dva kroky a spatřil podlouhlé budovy
skláren, za kterými se ještě před rokem rozkládalo vojenské ležení
americké armády. Teď se na místech, kde stávaly zelenohnědé sta-
ny, pásly dvě krávy a čtyři kozy.
Na lávce stál malý Heinrich Pankrátz, a jakmile Honzu uviděl,
namířil na něj prsty a naoko po něm vystřelil.
Nejspíš ho trefil do levé ruky.
Honza odbočil ke stanici. Na národního správce sklárny už změ-
nil názor. Nebyl to panák, kterého poslalo ministerstvo, ale člověk,
který chtěl, aby sklárna nepřestala fungovat. Sebral odvahu, zajel
do Varů za Moserem, pochopil, jaká je situace, vrátil se, zavolal
do okresních novin a rozhodl se dát všem na vědomí, že bude za
německými skláři stát. Sklárna se nepoloží. Přivandrovalci a komu-
nisti ji přestanou pomlouvat.
Nebudu s tátou tisknout falešné doklady a plánovat, jak sklárnu
převezmeme pod národní správu.
Sklárna bude fungovat a město ožije.
K čemu by taky člověku bylo město, kdyby se mu rozpadalo pod
rukama?
Na pěšině v parku se objevil Štegbauer, správce rozkradené pily.
Táhl vozíček s dřívím a Honzu napadlo, že jeho duše přebývá ve
vozíčku, stejně jako duše Ruperta Steinbrenera přebývá v básni
a ve světle svíčky a Steinerova duše v drátku, který táta nasadil do
drátofonu.
A moje duše je ve sklárně, v ohromném hrnci, kde se už stovky
let nechává chladnout sklovina.

– 227 –
Přešel ulici před hotelem Zlatá hvězda a snažil se nemyslet na to,
že by si nejradši dal pivo nebo štamprli bramborové kořalky. Za
strážnicí, u jámy, kterou měl Hojdar už před týdnem zaházet, stál
nějaký kluk a šťoural do ní klackem.
„Co tam hledáš?“ zeptal se ho.
„Našel jsem tu starou mapu a uniformu wehrmachtu,“ odpověděl
kluk.
„Ty jsou všude. A radši jdi vod tý ďoury dál,“ odehnal ho a vydal
se po schodech na služebnu, kde to páchlo jako vždycky na začátku
zimy: pot, kouř, smrad starých bot a vlhkost domu, který stával na
místě, kde před několika stoletími zřídilo město morový hřbitov.
To alespoň říkala stará Schreckingerová, a ta, jak se ukazovalo, se
poslední dobou v ničem nemýlila.
Zatoužil po její polévce a útulném nemocničním pokoji.
„Volal vám Pšenička,“ oznámil mu Mašek.
„Co chtěl?“
„Přijede za půl hodiny.“
„Co osidlování? Jak to jde?“
„Hůř a hůř, každej by chtěl čarovat.“ Čarování se říkalo žádosti
o přidělení na jiný statek s tím, že si člověk může vzít náčiní ze stat-
ku, který opouští. „Maďaři chtěj zpátky, prej jim v Bratislavě slíbili,
že jdou do Čech jen na tři měsíce. Některý se seberou a vodejdou
dva dni před sklizní brambor, ani nic neukradnou, jdou dál, něco
je táhne dolů do roviny, dokola vykládaj vo úrodnejch polích, prej:
Kdepak my a hory.“
Honza se zběžně podíval na papíry, které se mu nahromadily na stole.
„To je všechno?“
„Hojdar to v pátek nestihl na poštu, běžel pro ni až teď.“
Jasně, vy pacholci, napadlo Honzu, nevěřili jste, že se v pondělí
objevím.
„Jo, ale něco vám Pšenička přece vzkazoval. Víte, kam jel trans-
port s Bertou?“

– 228 –
 „Ne.“
„Do Wildfleckenu.“
„To neznám.“
„Je to jako Františkov. Uprchlická kolonie v bejvalý nacistický
továrně na zbraně, kvůli utajení umístěný uprostřed lesů. Do nej-
bližší vesnice je to patnáct kilometrů. Tam můžou to, co nakradli,
aspoň bezpečně schovat.“
Honza si překvapeně sedl. Bertu, tu starou zlodějku, zavřeli
v hlubokých lesích, kterých se vždycky bála, protože pohodlný život
ve městě pro ni byl vším.
Spravedlnost možná existuje.
Jenže co z takové spravedlnosti člověk má? Zbaví ho hořkosti
nebo mu vrátí to, co mu ukradli?
Otočil se k Maškovi.
„Neříkal jsem, abys zaházel tu jámu?“
„A kdy? Pořád jsem zvedal telefony a taky je třeba udělat dříví
na zimu, jinak tu budem mrznout jak králíci.“
„Vem si lopatu. Jdem ven.“
„Nemůžeme nechat strážnici opuštěnou. Přijede Pšenička! Sám
jste říkal, že ho chytne rapl, když tu nikoho nenajde!“
„Hojdar tu bude za chvilku, ne?“
„Jo, ale…“
„Někdo do tý jámy zahučí a mě zavřou.“
Honza nečekal, co Mašek odpoví, a vyšel ven.

Náklaďák naložený kamením a dřevem se vracel z první ranní

bouračky. Na dveřích se pořád skvěl nápis Kotschwara Holzwerk
a Honzu napadlo, že barák, který právě zbořili a rozebrali, možná
postavil na samotě za městem sám starý Kotschwara a vychoval
v něm všechny své děti.
„Že si ten německej název nezalepěj.“

– 229 –
 „Dřevostav se jim nelíbí. Prej se to bude jmenovat Jitona,“ in-
formoval ho Mašek. Lopatu si nesl přes rameno a nebezpečně s ní
pohupoval.
„Jitona? To je jak jméno nějaký divný holky!“
„Mně se to taky nezdá, jenže já jména pro fabriky nevymejšlím!“
Zastavili se na dvorku ve chvíli, kdy se od pošty s náručí plnou
obálek vracel Hojdar. Honza na něj mávnul.
„Tak co je novýho?“
„Na poště se na vás vyptávala taková fešná blondýna.“
„To je Klárová. Její máti vás už sháněla,“ přidal se Mašek. „Prej
jestli máte nějakou známost a kdy se vrátíte ze špitálu. Svatbu míst-
ních a osídlenců jsme tu eště neměli a svatební koláč bych si dal
líbit. Teda jako vod panímámy Klárový.“
„Helejte, nechte toho!“ okřikl je Honza. „Ty začni votevírat obálky.“
Hojdar poslechl.
Pošta přišla snad ze všech úřadů, které v okrese existovaly. Pro
Pracovní úřad v Prachaticích měl sestavit seznam řemeslníků po-
dle následujícího seznamu: opravář sít, drnomistr, bednář, kamnář,
pumpař, barvíř, cihlář, dokonce nechyběl ani horník. Honza marně
přemýšlel, podle jakého systému seznam sestavovali.
Pro novou matrikářku měl potvrdit seznam Němců, kteří zemřeli
za války. Seznam byl sice seřazený podle abecedy, ale matrikář-
ce nedocházelo, že tu Honza přes válku nebyl. Pohlédl na jména
a udivilo ho, že některá ani nezná. První jméno, které znal opravdu
dobře, bylo uvedeno až pod číslem jedenáct:

Baier Herbert, kupec, Pod hradbami 18, Vimperk

23. 4. 1872 – 18. 11. 1938.

„Baier umřel takhle brzo?“ otočil se na Hojdara.

„Baier? Toho si nepamatuju.“
„Já myslel, že se sklem obchodoval celou válku.“

– 230 –
 „Tady máte pořádnou nálož!“ zakřičel Hojdar, který otevřel
obrovskou obálku plnou lejster z Osidlovacího úřadu a bál se, že
papíry uletí.
Honza sáhl po první várce vyhlášek a přelétl ji očima.

Noví osídlenci jsou plniteli vůle našeho národa, konateli nad­

osobního dějinného údělu, jehož výsledky potrvají věčně, neboť
osídlení německého prostoru bude trvalé a zůstane českým již
na věky věků.

Honzovi to znovu připomnělo citát ze Starého zákona: Království

se ujmou svatí Nejvyššího a budou mít království v držení až na věky,
totiž až na věky věků.
„Koukejte!“ probral ho ze zamyšlení Mašek.
Zdvihl hlavu od vyhlášek. Na druhé straně ulice, na chodníku před
hotelem Zlatá hvězda, procházel průvod, jaký tu ještě nikdo neviděl.
Nejdřív šly dvě asi tříleté děti, které se batolily tak, až se zdálo,
že každou chvíli spadnou do vozovky. Následovaly dvě černovlasé
matky s novorozenci v obrovských hadrových plenách a nakonec
tři staré cikánky, které měly přes záda hozené velké plátěné pytle.
„Co v tom maj?“
„Choděj na jatka, správce jim nechává hovězí vnitřnosti. Balej si
je do plachet a na zádech táhnou domů.“
Žena, kterou spatřil v lese, zdvihla ruku a zamávala na něj.
Nedokázal jí odpovědět na pozdrav, v jedné ruce držel vyhlášku
Osidlovacího úřadu a druhou měl zavázanou, a vlastně ani nevěděl,
jestli jí chce mávat nebo ne. Sklonil se k dalšímu lejstru.
„Kde maj chlapy?“
„Mastěj karty, už vožulili starýho Mandelíka.“
„Vo co?“
„Vo trakař.“
„Prej to ani nejsou český cikáni.“

– 231 –
 „To dá rozum, že to nejsou český cikáni, když je nacisti vyvraždili.
Tyhle jsou z Rumunska.“
„Jo, a oficiálně je povedem jako pracovníky ve stavebnictví,“
poznamenal Honza, protože se dostal k vyhlášce nazvané Vysvět-
livky a komentáře k Ústavnímu zákonu o udělení státního občanství
krajanům a osídlencům z Rumunského království.
„No, ty teda nevypadaj jako zedníci,“ pronesl Mašek a opřel se
o lopatu. Jako vždycky, když se mohl vyhnout nějaké povinnosti, se
náramně rozpovídal.
„Máš to zahazovat, ne?“
„Jo, no jo, pořád.“
„Chceš snad, abych to zahazoval sám?“ Honza významně pohlédl
ke své levačce.
Hojdar se otočil od průvodu, který zmizel za hotelem. „Ta vaše
ruka je teď docela slavná. Prej to do ní napral sám Kilián Nowotný.
Možná tu vaši kost budou jednou vystavovat na stanici v nějakým
sarkofágu.“
„Hele, mazej na stanici.“
„Kilián je slavnej a mazanej jak starej Babinskej. Kdybyste ho
dostal, tak nás všechny povýšej,“ fantazíroval Hojdar neúnavně.
„Hlavně že jste zachránil městskou kroniku,“ přidal se Mašek.
„Dyť by ty, co přijdou, ani nevěděli, co se tu dělo, mysleli by, že jsme
si město zničili sami vod sebe.“
Honza je ale skoro neposlouchal, protože mu v hlavě vrtalo, co
před chvílí pronesl Mašek:
Tam můžou to, co nakradli, aspoň bezpečně schovat.
Bertu internovali v táboře v hlubokých bavorských lesích. Její
zavazadla před odsunem prohledali. Tvrdila, že máminy sklenice
prodala za invaze do Ruska Baierovi.
Jenže Baier zemřel už v listopadu 1938.
Něco tady nehraje.

– 232 –
 Co když tomu, že bude muset odtáhnout z Vimperka, nikdy ne-
uvěřila?
Napsala se jako specialistka.
Proč nechtěla do odsunu?
Co když máminy sklenice vůbec neprodala? Jako každá hamižná
zlodějka možná myslela jen na to, že jejich cena každým rokem
poroste.
Co když tu někde jsou, schované stejně jako receptáře Michala
Müllera, balíček s tajemstvím výroby křišťálového, rubínového
a hyalitového skla? Ještě před týdnem si byl jist, že ve městě nic cen-
ného nemá, a pak držel v ruce nejcennější sklo téhle země. Znovu si
vzpomněl na dívku, která se k němu otočila ve sklepě u dráteníka.
Kvůli sklenicím riskovala krk!
Nejspíš se mu vrátila horečka, v ruce mu zacukalo. Hojdar mu
podal další výnos Osidlovacího úřadu. Honza zíral na obálku, na
které stálo jeho jméno, a najednou mu došlo, proč se Osidlovací
úřad a všichni jeho úředníci lopotili s úpravami, návody a vysvět-
livkami.
Neposílali je těm, kdo přijdou.
Posílali je nespolehlivému elementu, Čechům, kteří tu celé gene-
race žili s Němci a nejspíš se z toho už nikdy nevzpamatují.
Protože Vimperk ve skutečnosti mohou osídlit jen lidé jako já,
kteří vědí, co se tu před válkou a po válce dělo.
Otočil se ke čtvercové jámě, ve které kluk našel mapu a unifor-
mu wehrmachtu, a pak se podíval na Maška, který se stále opíral
o lopatu a zíral na lidi, kteří procházeli před hotelem.
„Začni kopat.“
„Co?!“
„Začni kopat.“
„Kopat?“ Teď se divil i Hojdar. Oba stáli a zaraženě se dívali na
Honzu.
„Ty jdi na stanici a zvedej telefony.“

– 233 –
 „No jo, dyť už jdu!“ řekl Hojdar, ale ani se nehnul.
„Mám kopat? Chtěl jste, abych to zaházel,“ rozčiloval se Mašek.
„Ne, špatně jsi mě pochopil. Nebudem tu jámu zahazovat. Vyhá-
žeš ten bordel, vlezeš dovnitř a podíváš se, kam to vede a co tam je.
Chci vidět na vlastní oči všechno, co najdeš.“
Mašek se na něj nevěřícně podíval. „To přece nemůžete myslet
vážně.“
„Myslím.“
„To tam mám jako vlízt v uniformě? Je to samej sajrajt.“
„Tak se převlíkneš.“
„Je to nejmíň tři metry hluboký. A zejtra už začne mrznout.“
„Hojdar ti rozdělá oheň. Rozdělal bych ho sám, ale nemůžu.“
Honza znovu významně pohnul rukou.
„No jo, ta vaše ruka. Teď to všechno voddřem kvůli Kiliánovi.
Zatracenej pašerák!“ prohlásil Mašek, ale pohnul lopatou a dal se
do odhrnování suti.
Ze služebny se ozvalo volání: „Honzo! Honzo! Je tady někdo?“
„Pšenička přijel!“
„Mazej na služebnu!“ zařval na Hojdara, a ten se konečně pohnul.
Honza zdvihl oči na ohromnou siluetu na skalním ostrohu.
Vimperský hrad postavil vévoda Albrecht III. z Bogen a žádnej
Pražák, žádnej hrdina z Buzuluku nemá právo ho nechat zmizet.
Kilián se vrátí do Prahy, aby sloužil v Hradní stráži, a já tu zůstanu
se svým starým německým hradem a budu osidlovat.
Protože osidlování je návod, jak přepsat dějiny.
Jako první přišli do tohohle údolí mniši z Bavorska, takže jsme
německo‑české město, a na tom se už nikdy nic nezmění.
Oči mu zabloudily k vyhlášce.

Pevně věříme, že se najde dost těch, kdož průkopnicky zajistí na

věky věkův novou, dobrou existenci sobě a své rodině.

– 234 –
 Naše rodina a její existence… Usmál se, protože pochopil, co po
něm chtějí.
Stálo to tu černé na bílém, posílali to přímo z Prahy na jeho
jméno!
Osidlovací úřad mu nařizoval, aby s tátou vypravil vlastní trofej-
ní oddíl! Aby se pustil do pátrání a našel máminy sklenice, sklenice
cennější než všechny poklady světa.
Kdepak táta a staré železo. Teď, když nebude přebírat sklárny,
se pustíme do hledání pokladů.
A třeba přitom najdeme Müllerovy receptáře.
„Něco jsem našel!“ zakřičel Mašek.
„Co?“
„Tady je nějaká krabička!“ Mašek lopatou uvolnil ze suti tmavý
předmět a Honza úplně ztuhnul.
Je to tady, vážně jsem to našel!
Mašek předmět oprášil a ukázal mu bubínek, na který při svých
křiklounských pochodech tloukli členové Hitlerjugend.
„Házej to tamhle na hromadu,“ řekl Honza zklamaně a vrátil se
k obálce.
„Jak dlouho mám kopat?“ zeptal se Mašek.
„Na věky věkův,“ odpověděl Honza roztržitě, jak zápasil s obál-
kou.
„To tady asi vypustím duši,“ láteřil Mašek, ale dál odsouval suť
mezi nově zřízenou stanicí Sboru národní bezpečnosti a kaplí, kte-
rou nechal postavit největší barokní sklář všech dob Michal Müller.

– 235 –
Martin Sichinger
Duchové Šumavy
Pašerácké drama z roku 1946

Fotografie na obálce Kristyna_Schwarzova/Shutterstock.com

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 23. 4. 2021

ISBN 978‑80‑274‑1494‑9 (epub)

ISBN 978‑80‑274‑1495‑6 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑1496‑3 (prc)