O 

Čerchmantovi
a jiných věcech podivných
čtení kolikeré
Josef Krušina ze Švamberka
Znění tohoto textu vychází z díla O Čerchmantovi a jiných věcech
podivných čtení kolikeré tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím
F. Topič v Praze v roce 1910. Pro potřeby vydání Městské knihovny
v Praze byl text redakčně zpracován.

Text díla (Josef Krušina ze Švamberka: O Čerchmantovi a jiných věcech podivných čtení
kolikeré), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 14. 7. 2023.
 OBSAH

O Čerchmantovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Dobrodružství Petra Votočka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
Na horoucí skále (Dopis od rekonvalescenta) . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Mořský had. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
III . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
Hledá se mecenáš. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Pravá pohádka o mém stínu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
Dáma s ředkvičkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109
I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109
II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
III . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
V . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145
Ignátu Herrmannovi
 O Čerchmantovi1

(1905)

Roku 1904 bylo Jiříkovo náměstí na Král. Vinohradech ještě dosti

pusté. Terén se tam navážkou rovnal, malý park s dětským rejdi-
štěm byl teprve v začátcích, a nejspodnější část, tam, kde končila
někdejší Kanálská zahrada s hospodou „Na Cikánce“, podél projek-
tované ulice, spojující Vinohrady se Žižkovem, byla ještě vyhrazena
různým podnikům zábavy dětské a lidové.
Byly zde kolotoče, bylo zde loutkové divadélko, byla zde „První
vinohradská vzduchoplavba“, byla zde střelnice, kde více hřmotu
způsobil zasažený terč než výstřel, byly zde stánky prodavačů ovo-
ce a cukroví, a nad šum návštěvníků, z něhož se ozývaly živěji hlasy
dětské, a nad rachot vozů i dusot potahů z vinohradských tříd ječelo
skoro neustále a skoro současně několik flašinetů.
Ba ob chvíli ozval se ještě z boudy loutkáře zvuk polnice sladko­
hoř­kou melodií „Ztraceného štěstí“ nebo rázným pochodem
z „Fausta“.
A blíž a blíž se valily proudy země a kamenité navážky, jež sem
od začatého sadu chrlil povoz za povozem. Když tu v parných mě-
sících letních rozbilo svůj obdélný stan i známé „Trabrovo muzeum
a panoptikum“, ocitala se už tato krajinka zábavy (a nyní tedy též
i poučení) v nehlubokém údolíčku mezi navážkou.

1  Rozpakuju se poněkud, mám‑li jej psáti s velkým či malým č, nebo jméno

jeho v některých krajích naší vlasti tak zobecnělo, že se už ani za vlastní jméno
nepokládá, jako např. Cikán anebo i jiné jméno národní. Ale jméno mého přítele
zůstává přece jen jménem osobním, tedy mu ponechávám pravopisné vyzname-
nání, byť i se mluvívalo o „všechněch Čerchmantech“. Připomínám jen, že leckde
mu říkají Čerchman, Černej, Čermák apod.

–7–
 I večer zde bylo ještě živo za mdlého osvětlení nehotové části
města, a flašinet aspoň od jedné atrakce prorýval svými tóny, dokud
neodešli poslední z bavícího se obecenstva.
Na chvíli zde nastalo ještě rušno, když se tudy bral proud lidu
k Žižkovu po skončeném představení v Pištěkově divadle.
Potom tu ztichlo vše. Plachtové boudy a obývací vozy utonuly
v šeru noci. Z dlažby vzdálených chodníků sem jen zalehl dupot
pozd­ního chodce a zaharašil štěrk pod kročeji milostného párku,
jenž tiše jako noční dravec se bral stínem muzea nebo kolotoče.
Nevím podnes, kterak se stalo, že jsem se ocitl v těch místech
i v noci – nezapomenu nikdy toho data – 29. července. Snad oprav-
du Čerchmant mě tu chtěl mít.
Tma tmoucí mě obklopila, jakmile jsem minul poslední žižkov-
skou svítilnu, a jako maják mi kynula první svítilna vinohradská,
ale mezi oběma světélky byla naprostá čerň. Kráčel jsem arci pře­
opatrně, holí jsem ohledával půdu před sebou a oči upíral na daleký
svůj majáček. Náhle však, obešed roh dřevařské ohrady, zpozoroval
jsem záři vznášející se nad místem, kde jsem tušil kolotoče a pa-
noptikum.
Mnul jsem si oči, nemýlím‑li se. Byloť už dosti pozdě; to už se
před těmi boudami nesvítívalo. Ale nebylo pochyby; zář mohutněla,
čím jsem se jí více blížil. Už jsem rozeznával i obrysy jednotlivých
bud a stanů – konečně jsem došel na volné prostranství mezi ně-
kdejší Kanálkou a Jiříkovým náměstím a vidím jasně, že bělostné
světlo několika lamp před Trabrovým panoptikem skutečně dosud
září. Snad zapomněli zhasiti, snad nějaký odborný spolek lidí ve
dne zaměstnaných vyžádal si zvláštní noční představení.
– Ký‑li čerchmant! pomyslil jsem si zvědavě a pomalu se zastavu­
ju před stanem.
Ale tam úplné ticho. Teprve když jsem nadobro stanul, jal se kdo­
si před vchodem se procházeti a zval mne dále.

–8–
 „Podívat, pane, podívat!“ zvolal, dávaje přízvuk na slabiku vat. „Teď
právě vzácná příležitost, jež se tak hned v tomto městě nena­skytne,
anžto muzeum sem tak brzy nezavítá. Všecko lze vidět, všecko lze
spatřit, všecko lze prohlédnout! Jen rrračte, pane, jen rrračte. Co zde
vidět budete, jako byste živé před sebou měl, a žádná masa, žádný
vosk, žádná sádra, žádná falešná barva, jen čistá pravda.“ Zazvonil
a pokračoval: „Právě začne představení – vzácná příležitost, jež se tak
hned nenaskytne – jen rrračte vstoupit! Dnes úplně bez­platně!“
Smál jsem se, ale nezdálo se mi, že bych byl toho vyvolavače
zde předtím vídal. Snad nově angažován. A co – nikdo mne nevidí –
půjdu.
Rozhlédl jsem se a pohlédl jsem i nad vchod. A jak jsem se tam
podíval, uskočil jsem zpět jako střela a podíval se znova nahoru,
četl‑li jsem dobře.
Byl to žert? Ale proč by byl? Nápis „Trabrovo muzeum a panop-
tikum“ odtud byl zmizel a na jeho místě velikými písmeny tam
hlá­sala dvě slova: „Muzeum Čerchmantovo“.
Rozhlédl jsem se i po obrazech venku, pokud byly svítilnami ozá­
řeny. Nebylo zde už obvaziště raněných vojínů, nebylo zde dobývání
hradů, nebyla tu pitva ani umělé chování kojenců. Na jednom ob-
raze však jako byl bych poznával nedalekou někdejší Kanálku, na
jiném bylo dvé kněží, jeden černý, jeden fialový, podávali si ruce,
jeden měl pod sebou napsáno Koniáš, druhý Abeceda.
Usmál jsem se, pomněv, kde oba jsou.
Ale to rozhodlo. Zvědavost mě znova hnala ke vchodu do muzea.
Vyvolavač, ukláněje se mi, odhrnoval oponu dveří a sladince se
usmívaje, zval mě dále.
Ach, ten vyvolavač! Byl mi povědomý, ale marně jsem vzpomínal,
neznal jsem ho.
„Je libo prohlédnouti si dříve audienční síň či zbrojnici? Anebo
muzeum?“ ptal se, usmívaje se polo devótně, polo šibalsky.

–9–
 Měl hranatý obličej zahnědlé cikánské pleti, špičatou černou
bra­du, a jeho bujné havraní kučery byly nad čelem vyčesány ve dva
hroty poblíže končitých, osrstěných uší. Ale všecky ty barvy jako by
se každým obratem měnily a přecházely – tu byl z Cikána zesinalý
plesnivý staroch, tu zas úplný typ negra. I oči jeho, dva zažehnuté
antracity, zašedly chvílemi a pohasly jak u zemřelého.
Ba, nyní jsem jej poznal! Jen baret ještě s dlouhým červeným
pé­rem mu dát!
Ale kde jsem se to octl! Nebyl jsem už zvědav, znal jsem spády
toho taškáře z knih i z jeviště dosti, nyní chci domů, na mne jeho
kouzla moci míti nebudou! A rychle se obrátiv, vrazil jsem do něho
pěstí, aby mi ustoupil z cesty.
Pádná však moje rána spíš porazila mne samého. Pěst i s předlok­
tím projela jeho tělem, jako bych jen mávl do vzduchu, a upřímný,
nestrojený smích ozval se z jeho plynného hrudníku.
„Tak se mi odměňujete za ochotu?“ pravil a ustoupil mi dobrovol-
ně z cesty. Upřel na mne hasnoucí kalné oči a byl jsem odzbrojen, bez
moci, jako ve snu proti můře; jen zlostné zasyknutí mi uniklo.
„Vidím vám do nitra,“ pravil, ještě se směje. „Chcete říci: Vezmi
tě čerchmant i s tvou ochotou! Viďte! Ale přicházíte pozdě s tím
blahopřáním. Mne už dávno vzal. Proto se mnou byste se už jinde
nesetkal než u něho.“
„A je váš šéf doma?“ zeptal jsem se.
„Nebere‑li někde někoho nebo něco, je doma zajisté. Ostatně jste
zde v úplném bezpečí pod mojí ochranou,“ těšil mě, „i kdyby nebyl
doma. Pojďte, podíváme se do přijímacího salonu.“
Odvedl mě ke stěně zastřené červenou látkou. Zvýši půl druhého
metru od podlahy otevřel ve stěně maličké okénko, co by ruka prošla,
a zval mě k němu. Myslil jsem, že mě nějakým kouzlem zmenší a že
tamtudy polezeme do komnat jeho velitele, a těšil jsem se už, jak za
ním budu procházet klíčovými děrami ve dveřích; ale sklaplo mi.

– 10 –
 „Račte se tím otvorem podívat,“ vybízel mě a ustoupil krok stra-
nou.
Odkašlal jsem, protáhl kníry – a podíval jsem se.
To je tedy proslulý v našem světě Čerchmant? Och, jaká protiva
byl vůči němu jeho vrátný a vyvolavač!
Věztež tedy: Čerchmant je krásný silný mladík, kypící bujarostí,
ale spolu střízlivá rozvaha zralého muže dívá se mu z očí. Oblečen
je v elegantní frak, z bělostného prádla září briliantové knoflíky,
něžná ručka ve vkusné salonní rukavici drží klak a druhá do výše
zvedá – co to zvedá? Je to bonboniéra? Či je to něžný růžový pom-
padúr kterési krásky?
„Co to drží v levici?“ šeptal jsem svému průvodci.
„Podívejte se na podlahu před šéfa!“ řekl místo odpovědi.
Na tlustém vlněném koberci se tam plazil před ním člověk. Hlavu
měl pokorně skloněnou, ale ruce spínal k panu Čerchmantovi jako
k modlitbě, a čím výše je vztyčoval, tím výše Čerchmant zvedal nad
ně růžový sáček.
„Co má v tom pytlíku?“ tážu se šeptem.
„Hlas. Vysoké C,“ odvětil můj průvodce. „Ten pán na podlaze je
signor Lamberto Estremadura, do nedávna slavený tenorista. Ne-
měl jen c, dosahoval hlasem až k e, ale tu vidíte. Jeho nejoblíbenější
bozi Bakchus a paní Venuše, jimž obětovával více než desátky všech
svých statků, odměnili se mu zatykačem na jeho hlas, a náš pán –
jak obyčejně – úřední mocí mu jej zkonfiskoval. A co je tenor bez
hlasu! Konečně jej vzal celého, tu jej vidíte.“
„Chm,“ udělal jsem, abych něco řekl.
„Takové výjevy byste tu viděl často,“ řekl zase přítel vyvolavač.
„Čerchmant vezme na příklad šťastnému dědici nenadálé bohatství,
a když potom celý svět zchudlým ubožákem pohrdá, vezme i jeho.
Ač to bývá i naopak. Řekněme – slečně Malvi se zkazí vdavky; prý,
ženicha Čerchmant vzal; anebo v poslední chvíli ukázal Čerchmant
na nějaký méně nevinný odstavec ve svatební smlouvě, než ji ženich

– 11 –
podepsal. A potom milý Čerchmant bere dál: vezme mladost, vezme
slečně krásu a jiné půvaby, vezme i její dobrotu a laskavost, měla‑li
jakou, stará panna působí potom jen mrzutosti, rozsévá nesváry.
Čerchmant ji pořád bere, Čerchmant s ní pořád šije, ale nikdy ji
na­dobro nevezme.“
Byl bych se usmál, kdybych byl nevěděl, kdo to povídá.
„Proto v našem panoptiku nejsou pouhé figury a sochy, nýbrž
máme tam skutečná individua,“ dodal.
„I historická?“
„I historická – račte jen za mnou!“
A otevřev dveře napravo, uvedl mě do místnosti veliké as jako
sál v Konviktě. Panák na panáku, hlava na hlavě tam bylo postav,
a skutečně – žádný vosk, žádná sádra – samý živý tvor.
Až jsem ustrnul, spatřiv zde, kolik potentátů, slavených za živa,
už Čerchmant vzal. Zde jsem uzřel i oba venku namalované, zde byla
i ta bába, jež přiložila to polínko na hranici u Kostnice, ale zde byl
i nejeden básník se svými verši, nejeden historik se svými pravdami
a výzkumy, leckterý objevitel dálných zemí i s těmi zeměmi (jež
alespoň tak u Čerchmanta existovaly, kdežto ve skutečnosti byly jen
ledem a sněhem), zde byli též mnozí myslitelé se svými soustavami,
mravokárci a kazatelé se svou morálkou, dramaturgové a skladate-
lé se svými výtvory, sochaři a malíři se svojí včerejší slávou, nejeden
nakladatel se svými domy – ach, nechtějte, nechtějte jména.
Také jsem tu shledal mnohé postavy, pod nimiž zvěstoval nápis,
že ten a ten býval obecním starostou, prokuristou, ten zas minis­
trem, ten obecním výborem, tamten sekčním šéfem, a onen obecním
policajtem. Vše bez ladu a skladu; zde skupina poslanců, tam zástup
lidí kaprálského vzezření v různých uniformách a šaržích.
Ze všech těch lidiček prý sálávala sláva neb alespoň hrůza, dokud
jim Čerchmant nezaťal žílu, jíž se jim ke hlavám hrnulo opojné víno
moci. Nyní to byla pouhá hromada na Čerchmantově špýchaře, ale
klíčivost, čáka na obnovu, byla už ta tam.

– 12 –
 Avšak mezi postavami bylo též rozestaveno dosti prázdných
pod­stavců a sloupů. Zdálo se mi, že to jsou nějaké pomníky nebo
jen tak něco pro ozdobu mezi tím hojným zástupem, ale popatřiv
blíže, uzřel jsem na nich poznámky a vysvětlivky, jež mne arci
z toho vyvedly.
Na příklad, vysoký žulový oltář, jenž tu čněl jako vysoká pec, byl
poznamenán takto: „Na věky věkoucí byla tato postať zřízena pro
slávu Petra Kmotra, jejž výkony jeho povznesly až tak, že podešve-
mi své obuvi se dotýkal vlasů svých bližních. Konečně však postať
Čerchmant vzal, a sláva nutně poklesla.“
„Čím byl ten Kmotr?“ ptám se svého Asmodea.
„Nebo čím jest ještě?“ opravil mě. „Čím chcete. Takového Kmotra
najdete v každém stavu a v každém okrese. Zde je třeba ševcem,
jinde je to houslista.“
„Ne,“ pravím, „bylo by to velice choulostivo, napsat referát o pro-
hlídce tohoto oddílu vašeho panoptika.“
„Choulostivo?“ ušklebil se. „Však on by vás Čerchmant nevzal,
a těch zde –“ ukázal nohou na figury – „se už bát nemusíte.“
„Dobře. Ale – –“
„Mhm, rozumím. A to pojďme raději odtud. Hle,“ pravil, otvíraje
jiné dveře, „co byste říkal tomuto?“
Ach, to bylo něco jiného!

Kdo to viděl, který z lidí?

Tolik zlata, tolik lesku –!

Skutečně, věřte! Hromady zlata, hromady stříbra tu byly po pod-

laze širokého sklepení, až zrak přecházel. A byly to, prosím, pravé
zlaté mince bez falše, bez poskvrny, pravé stříbrné groše bez mědi,
všecko čistého zrna, všecko čistého lesku, jež nikdy obyčejný člověk
nevidí, leda v mincovně, v rýžovnách, v tavírnách.

– 13 –
 „Tedy takové peníze už nikdy mít nebudem?“ ptal jsem se rezig­
novaně.
„Ach, co je jednou tady!“ udělal pan vyvolavač, mávaje pravicí.
„Ale všimněte si: máme tu i menší hromádky, také měď, bronz, nikl,
platinu, i nynější stříbro, ba i papír!“
Všiml jsem si. I nápisy na těch hromádkách jsem dobře přečítal.
– Věno slečny Melanie – kauce pana Ferdinanda – dědictví po
ne­božtíku Janku Napravilovi, strýčku z Ameriky – vyhrané terno
Hanesa Užívala – výnos velkostatku Dobré pastvy pana hrab. Felixa
Brzobohatého – – tak nápis za nápisem, hromádka za hromádkou
stály a ležely na úzkých stolcích podél stěn.
„Z čeho je, prosím vás, ta pokrývka na těch stolcích?“ ptám se
zvědavě, dotknuv se té látky. Bylo to jemné i hrubé zároveň, hladké
i drsné, měkké i nepoddajné.
Chlapík se usmál, popadl odkudsi dvě kladiva, jedno dal pod po-
krývku, druhým do ní bušil chvíli jako zběsilý, načež, odhodiv kladiva,
ukazoval mi na látce místo, do něhož byl tloukl – úplně netknuté.
„To je staré, starodávné sukno, drahý pane,“ řekl potom.
Divil jsem se ještě chvíli a prohlížel tu přepodivnou látku, ne-
chtěje se ani ptáti, proč nám ji Čerchmant vzal.
„Ale to zde máte také výstavu krojů, sbírku mód z různých věků?“
pravím zvědavě.
„Ne, pane,“ odvětil. „Lidové kroje vám zůstaly, alespoň v muzeích,
a že je nosit nebudou, o to je postaráno, protože tamhle v té vel-
ké baňce je sebrán dobrý vkus. Ukázat vám ho nemohu, utekl by
z baňky a dalo by to velikého chytání a ještě bych od pána dostal.
A módy? Kamaráde, žádná móda není tak zastaralá, žádná není tak
hloupá, aby se po letech opět neobjevila a znovu nevykvetla.“
Taškář. Ale pamatuju sám už také leccos.
A vedl mě dál opět ze sklepení vzhůru, ale chodbou dosti tmavou.
I hle! Což i kanárky Čerchmant vzal? Tu na stěně chodby visela
prostorná klec a v ní několik ubohých žlutých zajatců.

– 14 –
 „Pročpak ty kanárky bral?“ pravím útrpně, ale an se můj průvodce
jen smál, podíval jsem se blíže na ty ptáčky. Ne – byla to spíš mla-
ďoučká žlutá kuřátka – a přece ne! Neustále poletovali nahoru dolů,
poskakovali v pevné kleci, ale zdálo se mi, že nemají zobáčků ani
nožiček, ba že ani křidélek nerozpínají. Z tělíček jim slabě sálala
modravá záře – a pořád hopsa, hopsa, hopsa, až dno klece dunělo.
Zamrazilo mě. „Co je to?“ vyjekl jsem s hrůzou.
„Ale nic zlého,“ smál se můj průvodce. „Jsou to jen ty ubohé blu-
dičky, jež dupaly tenkrát po těch neckách, pod něž se ten strašpytel
člověk před nimi schoval. Dnes máte od nich pokoj.“
Přistoupil k zastřenému výklenku ve stěně, vzal odtamtud jakousi
obstarožní knihu v odřené kožené vazbě a vhodil ji milým bludičkám
do klece.
„Chuděry – ještě nevečeřely,“ pravil. A nevšímaje si naschvál mého
úžasu, strkal mezi dráty knihu dál doprostřed klece i s bludičkami,
jež se na ni byly sesypaly jako zvadlé květy čilimníku.
„Což bludičky jedí starý papír?“ povídám.
„Papír?“ smál se. „To by si popadly! Ne, pane; dáváme jim za po-
travu pravopis.“
„Pravo – –?“
„Ano. V neděli anglický.“
„Což vzal Čerchmant konečně náš pravopis?“ zvolal jsem a blaži-
vé teplo mi zaproudilo tělem.
„Tak daleko ještě nejsme,“ zarazil mě, „ale že nám jednou sám
spadne do klína, toť jisto. Zatím se spokojují naši ubozí strávníci
pravopisem starším, neúředním.“
„Však prý je pravopis měřítkem inteligence.“
„Právě, právě,“ souhlasil honem. „Jen si dopisujte s někým, kdo
se aspoň dvanáct let učil pravopisu – to by bylo inteligence, viďte?
Zkrátka, inteligentním by byl jen filolog. A ještě ne. Jenom leda tako-
vý, o jehož pravopis se nikdo neotírá. Jen nechtějte škrtati pravopis
z učebních osnov! Co by byl švec, truhlář, čalouník, kovolitec bez

– 15 –
pravopisu! Co kupec, sedlák – zač by stál, kdyby neznal váš histo-
ricko‑etymologicko‑fonetický pravopis? Kupoval byste u takového
člověka cukr a kávu? Dařila by se takovému ignorantovi na poli
cukrovka? A co by dělal poslanec bez pravopisu? Svěřil byste mu
osud národa, blaho vlasti?“
„Zacházíte daleko, pane.“
„I nezacházím,“ odsekl. „Mám jen zlost, že chcete, aby Čerchmant
vzal něco tak potřebného ze světa. A kam byste, prosím vás, dal ty
hodiny pravopisu, ten čas věnovaný opravám pravopisných chyb
v úkolech slohových i početních, když byste zavrhli pravopis? Snad
ne slohu? Snad ne přírodním vědám a zeměpisu, co?!“
„Nechme těch učeností, prosím vás,“ tišil jsem jej. „Kdo by tohle
v mém referátě potom četl?“
Docházeli jsme konce šikmé chodby. Temno zde už řídlo, myslil
jsem, že se vracíme k východu z muzea, ano se mi po podlaze něco
kmitlo přes cestu jako stín. Promnul jsem si oči – zas to přeběhlo
na druhou stranu.
„Jdi stranou, Amidore!“ zvolal můj průvodce.
„Co je to tu?“ tážu se.
„To? Amidor,“ vysvětlil mi. „Jednak to jméno i jeho význam – to už
Čerchmant vzal, a potom známé strašidlo, jež děsívalo naše předky
na jejich potulkách a cestách za noci – bezhlavý pes.“
Skutečně; čtyři nohy, trup, ohon, ale žádná hlava. A stál tu spíš
jako zmoklá slepice než jako strašidlo.
„Ale dobrý hlídač je to,“ dodal průvodce. „Nevidí, neslyší, neštěká,
netrhá – jen přebíhá a na smělce pouští hrůzu. A tak jsme, drahý
pane,“ pravil, když jsme vyšli z šeré chodby do světlé síně, „tak jsme
spolu prošli – aniž jste to pozoroval – chodbu strašidel.“
„I vy – i vy!“ zlobil jsem se. „A on mi tam káže o pravopise!“
„Však se, myslím, také bojíte, abyste se s ním nerozkmotřil.“
„Nemalujte mi čer‑ Ách, jakpak se jmenuje tato místnost?“ pra-
vím, rozhlížeje se v jasném, jako denním světle.

– 16 –
 „Slýchal jste někdy, co Čerchmant nechce mít?“ zeptal se místo
odpovědi. „Nebo: co Čerchmant nastrčil – spískal a podobně? Zde
jsou jen drobečky toho všeho.“
Bylo to poněkud temné, poněkud symbolické, třeba jako živé.
Považte na příklad tuto skupinu hned u dveří.
Hlavní osobou je, myslím, krmná husa, jež tu stojí za mřížkou.
Pro­ti ní stojí dva páni. Jeden, útlejší, drží hrnec s namočenými šiška-
mi, druhý, obtloustlý, vybírá šišky a chce je cpáti huse do zobáku; ale
kdykoli se přiblíží jeho ruka se šiškou k huse, objeví se Čerchmant
a zakryje husu velkým strakatým deštníkem, a krmič je odehnán.
Na deštníku je nápis: „Pozor na kasu!“
„Co je to, prosím vás?“ ptám se.
„Cokoli,“ řekl. „Husa je obecenstvo. Ten s hrncem je dramatický
spisovatel a krmič je ředitel divadla. Rozumíte?“
„Mhm.“
„Nu, a takových deštníků má náš pán slušnou sbírku. Jeden se
jmenuje též ‚Pozor na přecpání!‘“
„A jak se to udělá, aby ten milý pták nezašel hladem?“
„To už není naší věcí. Ale udělá se to tak, že autor přinese buď jiný
hrnec anebo ředitel vezme jiného autora. Pokaždé přec Čerchmant
nechce něco mít.“
Jiná skupina, jíž jsem si všiml, zdála se býti také z oboru drůbež­
ního hospodářství. Slepička tam přecházela, povyletovala po výš-
kách a svolávala kdekoho z domácích, kdákajíc ukrutně důležitě
a zvěstujíc, že snesla vajíčko. Hospodář, hospodyně, všecky děti
se sběhly i s čeládkou a poslouchali, co jim hodná slepička o sobě
povídá. Bylo to takové maloulinké běloučké vajíčko, ale od té sle-
pičky ho bylo až dost. Aby je bylo vidět, horlivá slepička je vykulila
z hnízda a chtěla je sama hospodářům podat. Ale vtom bác – vajíčko
se skulilo z kurníku na zem a bylo po slávě.
A slepička stále kdákala dál a shromáždění stále poslouchalo
a tě­šilo se na nové vajíčko.

– 17 –
 Nad skupinou byl nápis: „Poslanec Erazim Kakraholt a jeho vo­
ličská schůze.“
„To jsou spíš nějaké ilustrace k bajkám či alespoň k veršům, chtí-
cím býti epigramy, ale na pokročilou dobu noční už je mi to tuze
učené,“ pravím, vraceje se ke dveřím.
„Račte tedy vedle,“ kloně se, navrhoval Čerchmantův sluha a vedl
mě do jiného oddělení muzea.
Vonělo to zde jako v lékárně, a také se mi to zdálo jako lékárna
nebo nějaká laboratoř.
Ve vkusných zasklených skříních bylo na sta, ba na tisíce rozma-
nitých lahviček a skleniček přerůzných barev. Některá byla jasná,
lesklá, jiná kalná, některá s usazeninou na stěnách a na dně a opět
jiná zas vyhnala jako květ několik krystalků pod zátkou nebo na
stěně láhve.
Na každé nádobce byl nápis. Ale žádná aqua, žádná tinktura,
mix­tura, žádné esence, extrakty.
„Což vzal Čerchmant i lékárny?“ divím se.
„O ty se nebojte,“ těšil mě. „Vzal sic už slávu Gräfenberku i Wöris-
hofenu, vzal už i leckteré mastičky z učenějších dílen, ale dále se,
myslím, do medicíny nedá. Toto zde však,“ ukazoval po nádobkách,
„nejsou léky. Račte se podívat na nadpis dveří.“
Slabikoval jsem jako zmámený: „Krásné záměry.“
„Ano,“ pravil vykladač, „toto je síň krásných záměrů – které Čerch­
mant vzal.“
Tam toho bylo, drahý čtenáři! Vašich krásných úmyslů jsem tam
uzřel několik, odpusťte. A vám, vzácná čtenářko, také prozrazuju,
že jich tam máte plné skleničky. I vaše rozmilá přítelkyně je tam
zastoupena jedním číslem, račte jí to vyřídit. Víte, její pevný krásný
záměr, že se tento masopust vdá, ten je tam v několika lahvičkách;
ročník první, druhý, třetí a tak dále – je na nich napsáno.
Vidíte: Čerchmant všecko vzal!

– 18 –
 Krčím se, uhýbám před vaším hněvem, ale povím vám něco, co
vaši lidskost honem se mnou smíří.
Vedle „síně krásných záměrů“ byla ještě malá komůrka; docela
maličká, těsná, malé okénko až u stropu. Na zemi hliněný džbán
s vodou a kus tvrdého černého chleba.
V té komůrce jsem zočil vyplněné vaše vroucí přání, milí přátelé.
Uzřel jsem tam – sebe.
Ale ne! Mýlil jsem se. Bylo tam tma a krom toho: kouzlo zdejší
nebylo přece jen takové, abych z chodby dveřmi viděl sám sebe
ukovaného v žaláři.
Byl to kritik, známý kritik, jehož jména pohříchu jsme už dávno
nečítali pod petitovými sloupci kterýchsi listů. Měli jsme tenkrát
stejné kabáty, proto jsem se mýlil.
„Bude amnestován,“ pravil můj průvodce šeptem. A když jsme
poodešli, dodal: „Vidíte, dosud nic se z Čerchmantových rukou ne­
vyprostilo; co vzal, bylo vzato. Ale tenhle člověk – to je první náš
justiční omyl, abych tak řekl, a proto bude propuštěn. Našloť se,
že jest úplně nevinným. Nenapsalť ani myšlenky, jež by byla jeho
původní. Čerchmant se přehmátl. Nyní jej bude Čerchmant pořád
brát, ale nikdy ho nadobro nevezme.“
„Jako tu starou slečnu?“ vzpomněl jsem si.
„Třeba!“ A otvíral dveře za dveřmi, prováděl mě neúnavně po
všech sálech a galeriích. Hrůzu věcí jsem spatřil. A mohu říci: nikdy
a nikde mezi lidmi jsem neshledal tolik lásky a tolik soucitu, útrp-
nosti, dobroty a milosrdenství, jako zde u Čerchmanta.
„Je pan Čerchmant doma?“ zeptal jsem se.
„Je. Proč?“
„Směl bych jej interviewovat?“
„Aby vás –“ pravil můj průvodce, směje se. „Ale pojďte.“
Zavedl mě do salonku, o němž jsem se výše zmínil.
Čerchmant byl právě přišel odkudsi. Jeho hůl stála u věšáku v před­
síni a na háku se houpal jeho klobouk.

– 19 –
 Když můj průvodce mě byl představil, přednesl jsem svoji pros-
bu, aby mi neodepřel velmožný pán několik odpovědí.
Uklonil se. „Jsem vám k službám,“ pravil, „ale jen bez okolků.
Nebo nevím, jak dlouho budu doma.“
„Prosím, prosím,“ omlouvám se. Už už jsem se chtěl ptáti, píše‑li
se s velkým č nebo s malým, ale vzpomenuv si na jeho připomenutí,
narychlo jsem se zeptal, co soudí o nynější povšechné situaci.
„Já nesoudím,“ pravil důrazně, „nýbrž jen beru.“
„Je dovoleno ptáti se, kdy Čerchmant vezme meč?“ tážu se.
„Meč jako symbol nevezmu,“ řekl, „válka bude vždy. Ale meč jako
zbraň jsem vzal dávno. Zisk jste z toho neměli, přišla šavle. Ostatně
nejlepší smeták na lidi je nyní dělo. Ale budoucích věcí nepředpo-
vídám. Já jen beru, a co se dá vzít, vezmu.“
„Ale jste přece proti válce. Viděl jsem ve vašem panoptiku gene-
rály, teroristy –“
„Ne,“ pravil, „rozumějte mi. Karabáčníky, kaprály vezmu; ale kara-
báč? Ne, toho se netknu, ten bude stále jasně zářit pánům i otrokům,
dokud lidstvo –“
Náhle se zamlčel a naslouchaje čemusi z dálky, stál chvíli jako
socha.
„Odpusťte,“ pravil, „povinnost mě volá –“ A chápal se klobouku
a hole.
„Zas jdete někoho brát?“ povídám.
„I!“ hodil rukou. „Dření mám pořád do úpadu. Všecko aby Čerch­
mant vzal. No, servus,“ poroučel se mi, „snad už se neshledáme, ale
pozdravujte ode mne pana – a pana – a paní – a slečnu – a pana –“
Ještě na prahu se obracel a jmenoval mi několik pánů, jež vzka-
zuje pozdravovat.
Ale zapomněl nejspíše venkovské dveře za sebou zavřít. Vznikl
najednou takový silný průvan, až jsem se zimou chvěl, šaty na mně
vítr cloumal, a tma tmoucí mě náhle obklopila.

– 20 –
 V dálce vidím žárové světlo u Pištěkova divadla, řídkou řadu oby-
čejných plynových svítilen podle parku. Stál jsem pod širým nebem.
Muzeum bylo pryč.
Čerchmant všecko vzal.
Mimoděk sahám si na vlasy a na vousy, nenarostly‑li mi zatím
o metr – neprožil‑li jsem u Čerchmanta za noc několik roků jako
v pohádce kutnohorští havíři v dolech.
Nenarostly.
Abych tedy nezapomněl! „Pane – a pane – a vy druzí – račte si
dát pozor: Čerchmant vás pozdravuje, ne já!“

– 21 –
 Dobrodružství Petra Votočka

(1904)

Nebylo to na Tři krále, nebylo to před Novým rokem, nebylo to

o žádných svátcích, kdy bývají významnější noci, ba nebylo to ani
v noci filipojakubské; bylo to v prosté noci, kdy se psalo obyčejné
datum šestnáctého října, ale to se tak vtisklo v mysl pana Petra
Votočka, že na ně nikdy nezapomíná.
Říkal, že se zprvu bával té noci spáti, vůbec býti doma, utíkával
se ke známým, poseděl do rána v nočních kavárnách, ale ostřílel
prý se časem. A také si myslil, kdyby se to bylo mělo opakovat, že
se tak může státi kterékoli noci jiné.
„Vidíte,“ pravil mi jednoho večera, „podle proroctví, jehož se mi
tenkráte dostalo, mohlo by se to právě opakovat letos některé noci.
Ale už se nebojím. Ničeho takového už se nebojím.“
Připomínám, že jsme tenkráte byli sousedy. Pan Petr Votoček –
úředník kterési cizí akciové pojišťovny, jež má v Praze slušnou fi­
liálku – a já bydleli jsme na Kampě, ve třetím poschodí důkladného
starého domu, po jehožto širokých chodbách jsme z rozmaru schvál-
ně dupávali anebo volali „a‑a!“, poslouchajíce, jak to duní ozvukem.
Toho večera pozval si mě na punč. Vařil a připravoval jej sám, z vody,
rumu, citronu a cukru.
„Ale povězte mi, starý kamaráde,“ povídám, „co se vám vlastně
stalo tenkrát?“
„Nerad o tom mluvím,“ řekl. „Ale budiž – ať už cokoli na sebe
zno­va přivolám!“ odhodlával se. Nalil, zapálil si viržinku, odklonil
se, palce vstrčil za vestu, a usmívaje se, zadíval se na strop.
„Bylo šestnáctého října před sedmi lety,“ začal o svém příběhu,
„to jste tu ještě nebydlel. Byla krásná, teplá noc a sucho bylo, až se
prášilo. Právě pět minut před jedenáctou hodinou jsem rozsvítil

– 22 –
noční lampičku, zhasil velkou lampu a lehl jsem si. Nezapomeňte,
že jsem toho večera nikde nebyl a po večeři jsem vypil jen dvě malé
sklenice piva.
Dobrá. Lehnu si tedy – vůkol vše ticho – ani kočka se nikde ne-
ozvala. Vtom – klamal mě sluch? Cítím, že někdo zlehounka ťuká
na okno. Zloděj? Jak by se dostal až nahoru a co by tu chtěl u Petra
Votočka, svobodného člověka, jenž nosil nespravované staré košile
a papírem si obaloval nohy do bot, aby ušetřil na pradleně! Tenkrát
jsem měl třicet zlatých měsíčně, prosím vás. Ale ono to zvenčí za-
klepalo silněji. Pták nějaký? Sova? Popadl jsem krabičku se sirkami
a hodím ji do okna, abych to zaplašil. Ale vtom – pomyslete! Nejen,
že jsem to neodehnal, ale okno se otevřelo a do pokoje vstoupil
člověk.
Lekl jsem se. Ne že mě okrade nebo zabije, ale moje první pomy-
šlení bylo: náměsíčník; nebo – šílenec.
Pro jistotu však jsem se přece chopil revolveru a uskočil jsem
z postele na židli, na níž jsem měl šaty.
‚Hohó, chlapíku,‘ zvolal jsem na vetřelce, který za sebou nejdříve
zavíral okno, ‚nezmýlil jste se v domě?‘
‚Nezmýlil,‘ řekl zvučným kovovým hlasem a obrátil se ke mně.
Byl dobré dva metry vysoký, štíhlý, v šedém lehkém haveloku a na
hlavě měl cestovní čapku s dvěma fábory vzadu. A pod tou čap­kou
zíral na mne obličej – kostlivce.
‚Pokládám si za čest představiti se vašnosti,‘ pravil, ukláněje se,
až všechen chrastil‚ – kostlivec ze Svatební košile.‘
Viděl jsem ho, slyšel jsem ho a nevěřil jsem mu.
‚Ale dovolte,‘ povídám, ‚ten přec už dávno se někde rozpadl v prach
a popel.‘
‚To je mýlka, drahý pane,‘ vece můj host, usmívaje se. ‚Náš básník
arci nám dává něco podobného tušiti na konci své balady, ale ne-
zapomeňte, že jemu se jednalo jen o tu mou milou, aby ji zachránil,
ale na mne docela zapomněl. Já, věřte, nechtěl jsem jí ublížit. Spletl

– 23 –
jsem si hřbitov, to bylo vše. Co jsem ji měl dovést na místo, kde mne
měla vysvobodit, dostali jsme se docela jinam. Děvče se bálo – nu,
nedivím se, bylo to hrozné, pak ten hloupý kohout zakokrhal, a bylo
po všem. Všecko udělaly ty sedmimílové boty.‘
‚Jak to?‘
‚Inu, jak to! Když jsem odhazoval přítěž, zkoušeje její lásku, sta-
čí‑li mě vysvoboditi, byli jsme skokem také deset, dvacet mil. A to
nás právě zavedlo mnohem dále, než kde jsem odpočíval. Pro mne
tam bylo všecko cizí, neznámé, a vždyť víte, jak to skončilo. Ostatně,
sedmimílové boty dají mnoho přemýšlení tomu, kdo v nich hodlá
cestovat.‘
‚Proč?‘
‚Řeknu vám příklad. Obujte si sedmimílové boty a vyjděte si z Pra­hy
do Brandýsa. Dojdete tam v nich, když jsou tam jen dvě míle? Řeknete,
že to není možná. A je to možná. Dojdete tam dvěma kroky. Arciť ne
přímo, ale jedním krokem stranou, na nějaký bod, odkud je do milého
Brandýsa sedm mil, a druhým krokem z toho bodu k cíli. Prosté, že?
Ale jen se neusmívejte, není to tak snadné. Nemyslím hledání toho
bodu, to už z obecné školy děti znají trojúhelník rovnoramenný. Může
se však státi, že ten bod, ten určitý bod není tak docela pevným, jak by
býti měl – octnete se tím způsobem přesnadno na vrcholku borovice
v lese nebo uprostřed šípkového, ne‑li horšího keře, octnete se třeba
v kukuřici na poli nebo v kupě sena, ale octnete se také někdy jednou
nohou někde v lesní nebo luční studánce, ba i ve vodě, kde je vám
hladina kolik metrů nad hlavou, a jsou i případy, že šlápnete, byť
jen špičkou nohy, do ohně v cikánském táboře, ale také i do kotle
roztavené litiny, do pasti nastražené na divou zvěř, na spícího lva,
mezi fičící jedovaté šípy bojujících divochů. A tu arci nesmíte pozbýti
rozvahy a směle učiníte druhý krok, který vás od zkázy zanese opět
sedm mil, neuvede‑li vás do jiné. Vždyť ať už zůstaneme při nejmenší
vzdálenosti a u našeho příkladu s Brandýsem – vždyť se může docela

– 24 –
také stát, že, přišed do města, octnete se tam někde na komíně nebo
z čista jasna mezi debatující společností při otevřeném okně.‘
‚Pozoruji, že už i na pohádky došlo. Že se modernizují.‘
‚Docela právem. Já alespoň na svých cestách už dávno neužívám
sedmimílových bot. Opatřil jsem si za to řiditelný balon. Vzdušní
šroub jím hýbe, prosté kormidlo jej řídí.‘
‚A co pohybuje vaším šroubem?‘
‚Ráčíte být příliš zvědav, ale odpustíte, když vám to neřeknu. Není
to pára, není to elektřina. Kdybych vám to řekl, byl by problém lid-
ského létání rozluštěn, vy sám stal byste se pánem světa, a tu uznáte,
že k tak veliké přízni vůči vám přece nemám pražádné příčiny. Ale
chcete‑li se se mnou projeti po světě, jsem k službám. Proto vlastně
k vám přicházím.‘
‚Mnoho se mi nechce, přiznávám se. Vzpomenu‑li na vaši milen-
ku –‘
‚Už jsem vám řekl, co to bylo. Strach má velké oči sám, pak babič-
ky, dělajíce z toho pohádku, také si to upravily, a tak. Pojedete?‘
‚Budiž!‘, pravil jsem, rozhodnuv se rázem. ‚Zkusím to!‘
‚Dobrá,‘ vece pan Kostlivec. ‚A za to vaše veliké rozhodnutí ukážu
vám veliké tajemství, jež vám může býti k užitku. Ovšemže o řiditel-
ném létadle vás poučovati nebudu. Libo‑li tedy, pojďme.‘
Uklonil se, otevřel opět okno a kynul mi rukou do něho.
Vylezl jsem na okno, jež se mi zdálo jako dveřmi, odhrnul jsem
záclonu, a sestoupiv po římse a po dvou přistavěných dřevěných
stupních, ocitl jsem se v malé kajutě, světle vyčalouněné. Byla zde
dvě pérová křesla, pérový divan a malý stolek. Ve stěně proti dveřím
bylo okno zakryté krajkovou záclonou. Podlaha byla všecka pokryta
kobercem z kožešin ledních medvědů.
‚Odrazíme,‘ řekl kostlivec, vešed za mnou, a zavřel dveře. Postavil
se k okénku, stiskl knoflík ve stěně podle rámu okna, a vtom jsem
pocítil slabé zakolísání podlahy – letěli jsme.
Kam – nevěděl snad ani můj kapitán…

– 25 –
 Kdyby byl alespoň den, abych viděl něco venku, myslil jsem si.
Ale v té tmě!
‚Jsme nad Tatrami,‘ pravil můj průvodčí. ‚Chcete se podívat k čer-
nokněžníkovi, u něhož sloužil ten chudý Slováček za oprašovače
knih?‘
‚Copak ještě žije?‘
‚Jest už velmi stár a nudí se hrozně,‘ vece kostlivec, a stiskl knoflík
u okna.
Podlaha se lehounce zachvěla. Otevřel dveře a zval mě ven.
Byla ještě noc, jako když jsme vypluli. Nerozeznal jsem potmě
ani dům, do něhož jsme vešli.
Viděl jsem se v nějaké dlouhé široké chodbě, kde se moje kroky
ještě více rozléhaly než u nás v domě. Stěny byly pokryty matema-
tickými formulkami – sférická trigonometrie tu, myslím, panovala –
a smotanými rysy, pro mne nadmíru učenými. V klecích tu huhlaly
sovy, houkali kuliši a syčeli hadi. Bělostný kakadu, poletující volně
a zlobící všechnu tu havěť v klecích, posadil se na svůj stojan, když
jsme vešli, a volal: ‚Pěkně vítám – pěkně vítám!‘
A tu přišel černokněžník. Prostředně velký, posehnutý stařík, opí­
rající se o hůl, byl oděn šedým županem o zeleném lemování, na no-
hou měl lehké trepky s plstěnými podešvemi. Měl vyholenou bradu,
bílé licousy krátce přistřižené a kníry ztuha navoskovány, Maďar.
‚Což, otče,‘ pravil mu kostlivec, když mě byl představil, ‚nepotře-
bujete sluhu do knihovny?‘
‚Já?‘ řekl černokněžník udiven a couvl o krok. ‚Proč? Myslíte na
oprašování knih jako před sto lety, či kdy to bývalo? Ach, ty časy
minuly. Dnes není kniha už nic tak vzácného a naprosto nic tajem-
ného. Dnes černokněžnické knihy jsou vydávány pro mládež. Ale
já si dávat oprašovat knihy? Proč? Podívejte se!‘
Řka to, otevřel dveře do velikého sálu, kde bylo knih skutečně
plno od podlahy do stropu. Ale – to jsem neviděl v žádné knihovně –

– 26 –
každá byla na zvláštní šňůrce a všecky šňůrky ústily v jeden otvor
ve stěně.
‚Proč máte ty knihy uvázány jako dobytek?‘ pravím.
Zasmál se. ‚Přivázány nejsou,‘ pravil, ‚je to elektrické vedení. Jak
mi kdo o některou zavadí, ozve se v mé pracovně i v mé ložnici
zvonek. A vidíte,‘ dodal, usmívaje se zas, ‚mám to tak zařízeno asi
třicet let, ale zvonek se ještě ani jednou neozval. Sklep, to je jiná;
ze sklepa mi vykradli víno již několikrát a ze chlévka bagoun se mi
také už ztratil.‘
‚A učedníka nemáte?‘ zmínil se kostlivec.
‚Dejte pokoj,‘ mrzutě odvětil staroch. ‚Kdopak dnes dá dítě do
učení k černokněžníkovi! Dnes jde prostá ženská na několik měsíců
do kursu a vyjde jako učenec, div si s lékařem netyká, a píše sama
černokněžnické knihy. Copak dnes černokněžník!‘
‚Ale člověka začarovat byste mohl, ne?‘ ptám se zvědavě.
‚A co bych z toho měl?‘ zpívavě řekl. ‚Na to už také nikoho nechy-
títe. Divadla posledního řádu se jen chytají takových atrakcí, jako je
udělat z člověka hejno holubů.‘
Skutečně, sliboval jsem si od té návštěvy více než jeho mrzoutské
řeči. Zatahal jsem svého průvodce za havelok a poroučeli jsme se.
‚Stárne dědeček, stárne,‘ mumlal kostlivec, když jsme vstupovali
do vzducholodi. ‚Víte co? Podíváme se k mému starému příteli dra­ku,
má‑li tam nějakou princeznu na skladě. Což kdybych vám ji pomohl
osvobodit, byla by to výhoda. Dostal byste od starého krále její ruku
a půl království – chcete?‘
‚Půl království?‘ smál jsem se nevěrecky. ‚Ne, to bych vám nechal,
jen princeznu bych si vzal.‘
Ťukl několikrát na knoflík. ‚Počkejte,‘ řekl, ‚ještě několik set kilo-
metrů – tak. Už jsme tam.‘
‚Kde?‘
‚Inu, nad čarokrásnou krajinou nedaleko pramenů Nilu. Tam ve
skále je sídlo našeho draka.‘

– 27 –
 Také skutečně. Nevím, jaký vzhled a jakou podobu měli draci,
často v pohádkách popisovaní, ale vždy jen v rysech hrubých, dost
neurčitých a jen co do počtu hlav poněkud jasnějších, ale tento zde,
jenž nám zcela kamarádsky podával jeden z předních pazourů
a jemuž můj kostlivec říkal příteli, ten vypadal úplně jako pořádně
veliký nilský krokodýl.
První mojí otázkou při tomto interviewu bylo, je‑li pravda, že
draci mívali několik hlav a že jim leckdy po uťaté hlavě ihned na-
rostlo alespoň dvé nových.
Starý krokodýl se na mne podíval pronikavým levým okem (na
pravém měl šedý zákal už prý déle padesáti let), vyplázl jazyk a zasy-
čel. To byl jeho smích. ‚Nevěřte tomu, mladý pane,‘ řekl mi. ‚To víme,
jak tomu asi bylo. Zprvu měl člověk na tom dost, když se mu vůbec
povedlo přemoci draka – později požadavky stoupaly. A že nebylo
možno už víc dokázat, utekl se hrdina ke lži, a když ne on, tedy jeho
životopisec básník, hlásaje do světa o nestvůrách s několika hlavami.
Nesmysly jsou mnohohlavé, mladý pane, ale drak, živý, skutečný
drak měl a má vždy jen hlavu jednu.‘
‚A což s těmi princeznami,‘ vyzvídám dále, ‚je to pravda, že jste
s nimi tropívali hlouposti? Že jste si poroučeli k obědu nevinné pan­
ny? Že jste jinak neusnuli, než položivše hlavu zlatovlasé princezně
na klín?‘
‚Nu – víte –‘ zdlouha řekl drak a drbal se levou zadní nohou za
uchem, ‚tohle už trochu pravda je. Ale –‘ Zamlčel se.
‚Zlé svědomí vám nedá mluvit,‘ dorážel jsem naň.
‚Hlouposti!‘ odbyl mě. ‚Vyčítá svědomí vám, že jste za svůj život
snědl několik holoubat, kuřat, telat, jehňat! Že pro měkké usínání
jste vraždil anebo dával vraždit nebo nechal vraždit nevinné hloupé
husy? Či alespoň je podškubávat?‘
‚Ale dovolte, to je zvěř. To je –‘
‚Co!‘ osopil se. ‚A u nás draků jste zvěří zas vy! Půjčka za oplátku! –
Ostatně,‘ doložil mírněji, ‚ty doby už dávno minuly. Dnes už drak

– 28 –
si musí pochoutku odříci. Hleďte, byl tu nedávno – ale kdesi dále
od mého bydliště – jeden kolega idealista, který se skutečně podle
starých tradic usadil u velkého mraveniště lidí a žádal si býti krmen
samými nevinnými pannami. Což, ubozí lidé se činili, ale vidíte, že
se omezoval jen a jenom na ten pamlsek – zemřel, bláhovec, hladem,
než rok uplynul.‘
‚Chudák!‘ uklouzlo mému kostlivci.
‚A to drak dovede lačněti déle než člověk,‘ pokračoval domácí
pán.
‚A unášíte dosud princezny a držíte je zajaté?‘ ptám se.
‚Nesmysl!‘ zahučel mrzutě. ‚Takhle před tisíci lety – nu – neříkám.
Tenkrát princezny dovedly nejen příst a šít a vařit, ale dovedly také
člověku vyprat, dovedly prostou domácnost řídit i činně se v práci
účastnit. Ale dnes?‘ Zde drak zdlouha hvízdl. ‚V malém oznamova-
teli každých novin se vám nabízí hospodyň na výběr,‘ řekl.
‚Ale co mají dělat princové a jiní hrdinové, kteří vysvobozují prin­
cezny zajaté od draků?!‘
‚Nyní jsou jiné sporty. Nelíbí‑li se jim fotbal, je také dost hezkým
automobil. Nebo kandidovat za poslance, také je to dost slušná
a rozčilující hra, když by to nešlo s burzou. Ostatně vysvobodit
princeznu a dostat ji za ženu, neznamená ještě stát se králem po
smrti starého. Jsou teď zavedeny na všecko sněmy, taková skupšti-
na potom řekne: nechcem ho, a máte po kralování. A princeznu na
krku.‘
‚A my jsme jistě za to měli, že tu nějakou máš, příteli,‘ ozval se
kostlivec. ‚Zde ten pán by se pokusil o její osvobození.‘
Drak se usmál. ‚I mám tu jednu,‘ pravil. ‚Je to skutečná princezna,
miss Anečak, dcera krále Yznoha tuhle v pralesích. Chcete‑li ji vysvo-
bodit, nebudete mít mnoho práce. A práti se s vámi ani nebudu. Za
jednu deset. Jeť i v říši toho černého potentáta tolik přebývajících
dcer, že se pohrnou i k drakovi za kuchařku, bude‑li místo uprázd-
něno. Chcete ji?‘

– 29 –
 ‚Ne, ne – děkuju, děkuju!‘ odmítal jsem rychle a tahal jsem svého
průvodce za plášť, abychom šli už po svých.
Drak se mi smál a syčel, až se mne div jazykem nedotýkal.
‚Spíš babu z perníkové chaloupky než vaši princeznu,‘ zvolal jsem,
pádě z jeskyně k našemu balonku.
‚To jste mi na něco vzpomněl,‘ pravil kostlivec, vstupuje za mnou
do kajuty. ‚Počkejte, bude to snad zajímavější než u draka.‘ Ťukal opět
na knoflík a vznášeli jsme se nad střední Afrikou brzy v ohromné
výši. Ťukal a klepal dále, a náš balon s námi letěl jako myšlenka zpět
k naší staré Evropě.
Klesali jsme. ‚Kde jsme zas?‘ ptám se.
‚Právě se snášíme nad krásnými lesy na březích ladné Sázavy,‘
odvětil. ‚Hledám jen nějakou paseku, kde bychom přistáli – aha!‘
Opět slabý náraz a stáli jsme na zemi. Tma, černá tmavá noc
dosud. Kostlivec mě vyzval z kajuty a tiše a volně jsme kráčeli po
měkkém mechu hustým borovým lesem, vyhýbajíce se hojným sku-
pinám divokého křoví, tu zas vystupující skále. Stranou odkudsi za-
zníval sem slabý hrkot vody, leckde vrána se ozvala. Dost příjemný
zápach zahnívajícího jehličí a vůbec lesního vlhka plnil vzduch.
Konečně jsem uzřel v dáli před sebou jakousi zlatou tečku v té
černi, ne větší než svatojanská muška, a poznal jsem ihned, že jest
maják naší cesty, ba vlastní její cíl. Tečka rostla, její světlost stávala
se určitější, pevnější – byla to svítilna?
Ne, bylo to osvětlené okénko. Snad maličká hájovna, spíš bouda
jen, kde by myslivec nebo hlídač přespal.
‚Tak zde tedy ji máte,‘ řekl kostlivec, stanuv před domečkem, a po­
díval se mi do očí.
‚Koho?‘
‚Cožpak nevidíte?‘ divil se. ‚Perníkovou chaloupku!‘
Díval jsem se naň, jako by mi byl řekl, že mě má velice, velice
rád. A zase jsem neméně hloupě se podíval na ten domeček před
námi – ale ne, tak jsem si nikdy nepředstavoval onu tajemnou per-

– 30 –
níkovou chaloupku, ba tak jsem ji v žádné pohádkové knize neviděl
nikdy.
Tahleta perníková chaloupka měla jen jedno okno a jedny dveře.
Střecha nad ní byla jen na jednu stranu – jak se říká: pod svisel.
Dvoreček nebyl ohražen a pamětihodný chlévek, v němž baba cho-
vávala ubohé dětičky na krmníku, byl vytesán v příkré skalní stěně,
k níž celá chaloupka byla přilepena. Nejspíš za chaloupkou byla
jeskyně, sic by se do ní nebyla vešla ani ta pec.
Kostlivec ulomil kousek střechy a dal mi ochutnat – skutečně
per­ník, čistě česká medová práce.
Ale už se otevřely dveře a baba tu. Neptejte se, jak vypadala – ne­
uhodli byste! Držela svítilnu hezky do výšky, takže jsem jí dobře
viděl do tváře, a tak slušně jste si jistě nikdo nikdy nepředstavoval
starou čarodějnici.
Byla plna života. V obličeji sic nějaká vráska byla – prosím vás,
kdo ví, kolik set let už baba byla na světě! – ale svěží barva její ple­ti
byla mi s podivem. Také vlasy, černé jak smola, měla slušně upraveny
a napáleny a její zánovní turecký župan zářil pestrými vzorky ve
světle kolísavé svítilny.
Sotva nás uzřela a poznala, že se mýlila, chystajíc se dáti do chlév­ka
olamovače své střechy, usmála se, a tak jsem si všiml i jejích krásných
bělostných zubů.
‚Tak co, Marjánko,‘ oslovil ji kostlivec, ‚nehněváš se, že jsme tě
vyrušili?‘
‚I co tě napadá, kamarádíčku,‘ zasmála se, a když můj průvodce
jí vyložil, že mě vozí po světě a že nemohl z památných míst vyne-
chati ani její rezidenci, usmála se zas a poklonivši se, podávala mi
pravici.
No, ruce měla dost scvrklé. Ptal jsem se jí také hned, čím to, že
je zjevem docela jiná, než jak se líčí v pohádkách.
Místo odpovědi zaskočila do chaloupky a přinesši v ruce košík,
vykládala z něho různé věci, jako by je právě byla nesla z trhu. Po-

– 31 –
dávala mi je a zas je ode mne brala. A byla to: krabička Leichnerova
tukového líčidla, nádobka s Urbánkovým ořechovým výtažkem na
barvení vlasů, kelímek ‚Aurora crêmu‘, pytlíček mandlových otrub
a podobné věci.
‚Altri tempi, altri costumi,‘ zarozumoval jsem.
‚Duch času,‘ dodal kostlivec, a baba se zálibně usmívala.
‚Ale proč se tak, babičko, fintíte?‘ zeptal jsem se přece.
‚Aby se mne děti nebály,‘ vysvětlovala.
‚A sníte jich hodně?‘
‚Nedobírejte si mě,‘ řekla zlostně. ‚Od té doby, co jsem tu měla
toho Jeníčka s tou Mařenkou, jak z toho ta pohádka a docela už
prý také opera – od té doby pořád marně čekám na jiné dítě. A už
jsem pokryla střechu místo perníkem též jednou samým tureckým
medem, jindy zase samými nadívanými celtličkami, zkusila jsem
i čokoládu různých firem, dveře jsem pobila pruty sladkého dřeva,
praženými mandlemi jsem vyspravila zdi – vše marno, ani noha
o mou chaloupku nezavadí. V každé rodině si teď vyrábějí cukroví
všech barev sami, v každé vsi má kramář u dveří automat s čoko-
ládou – za haléř se dítě namlsá. Zato mám s úřady stálou potíž.‘
‚Copak?‘
‚I! Každou chvíli je tu posel ze vsi, tu přirážky obecní, tu školní, tu
si koupili stříkačku, tu stavěli na ni kolnu – pořád platy, samé platy.
Také už jsem dala pokutu. Že jsem při opravě své chaloupky překro-
čila regulační čáru projektované ulice. Tady! Pomyslete! Vesnice je
dvě hodiny odsud a oni si dají udělat regulační plán až sem! Vždyť
mi tuhle chtěli docela odepřít i domovské právo! Musela jsem doka-
zovat nejstaršími pamětníky, že tu bydlím déle než deset roků!‘
‚Ale, babičko,‘ vzpomněl jsem si náhle; ‚vždyť ony vás ty děti ten­
krát vhodily do peci a upekla jste se tam!‘
‚Povídali, že mu hráli!‘ odsekla mi. ‚Do peci mě sic vhodily, ale než
mě zmohl žár, honem jsem vyrazila zadní dvířka a těmi ven. Trochu
jsem to arci tenkrát odstonala, ale jak vidíte, není mi nic.‘

– 32 –
 ‚To je mi velice divné,‘ povídám.
‚Že vám je to divné!‘ zlobila se. ‚Mně to divné není. Překousala
a přestala jsem už horší věci než trochu horka vytopené peci. A když
je vám tohle divné, ráda bych věděla, co říkáte skleněným vrchům,
zlatým zámkům, živé a mrtvé vodě – aha!‘
‚Ale, babičko, to jsou samé pohádky přece!‘ namítám.
‚Tuhle má perníková chaloupka je také pohádka, vidíte ji na své
oči před sebou!‘ zahartusila. ‚A skleněný vrch je také taková pohád-
ka, v Yellowstonském národním parku máte tu pohádku in natura;
zeptejte se pana Kořenského. Nyní je všecko pohádkou nebo nic.
A živá a mrtvá voda, pane – to jste Čech? Každý podstarší vám o ní
poví…‘
Nic platno, i ta babička se byla příliš vžila v ducha času. Usmívala
se mým rozpakům, cenila bělostné vysazené zoubky na kostlivce i na
mne a přestala mě zajímat. Stiskli jsme ji bodrou pravici, jež měla
asi hrozné věci na svědomí, a poroučeli jsme se do její přízně.
Ale cup cup cup! Sotva jsme popošli kousek lesem k pasece, při-
hnala se za námi a rovnou ke mně.
‚Vašnosti, nemýlím‑li se, ráčíte být z Prahy,‘ řekla, oddechujíc po
cestě.
‚Prosím, babičko,‘ usmívám se.
‚To bych vás prosila o laskavost,‘ pravila sladce. ‚Víte, mně je tady – –
Člověku je takhle – – Ale co budu hledat úvod! Zkrátka, pro­sím vás,
dojděte mi tam na hlavní poštu, ano? Buďte tak laskav. Nemám‑li
tam dopis poste restante pod značkou »Šťastná budoucnost – per-
ník.«‘
‚Snad se nechceš vdávat, Marjánko?‘ šklebil se kostlivec.
‚Co je ti po tom!‘ odbyla ho. ‚Dojdete mi tam?‘ řekla ke mně, mi-
lounce se usmívajíc, a podávala mi jakýsi papírek. ‚Tady máte na
průkaz inzertní lístek – dala jsem si tuhle inzerátek.‘
‚Vždyť jsem to povídal!‘ smál se kostlivec.

– 33 –
 Třepla ho po zádech a smála se také. ‚A co bych se nevdávala!‘
křičela rozpustile. ‚Ale musí být! Z nabídek po předešlém inzerátu
jsem si nevybrala nic. Peníze mám, živobytí mám, mohu si tedy
vy­brati.‘
‚Mne bys nechtěla?‘ ptal se jí kostlán.
‚Nehněvej se, ale tebe ne,‘ řekla vážně. ‚Však se můžeš taky ještě
oženit, když se bába z perníkové chaloupky vdá. Vystrč oknem ruku,
na každý prst se jich několik pověsí – protože máš také živobytí,
protože by se s tebou měla dobře, protože by tě mohla po světě
ukazovati a zdělala by jmění. Ale já, já chci být už doma a v blažené
domácnosti si hodlám odpočívat.‘
‚Což ti úplně schvaluju,‘ dodal kostlivec, a šli jsme,
‚A vy nezapomeňte, pane,‘ volala za mnou babička, ‚jak se od le­
toška do sedmi let nevdám, přijdu si pro vás!‘
A dala se do příšerného smíchu, a s ní se smál kostlivec, zbudili
se ptáci lesní a smáli se, vrány krákaly vesele, vítr hvízdal mezi
stro­my, a všecky větve na stromech, všecky keře na pasece kroutily
se a prohýbaly jako v tanci.
I v mé hlavě zahučelo, tma se mi hrnula očima až k mozku, ani
jsem nevěděl, jak jsme se vrátili do svého letadla. Probíraje se ze
mdloby a prohlédaje, zaslechl jsem hlas kapitánův:
‚Je libo podívat se ještě k ptáku Zlatohlavu?‘
Ale už se mi ten hlas nezdál tak dobráckým, spíše to bylo řečeno
poněkud uštěpačně.
‚Dejte mi už pokoj se svými pohádkami,‘ bránil jsem se jeho zvaní.
‚Co u ptáka Zlatohlava? Jestli jeho tři péra otvírají poklady, jest už
dojista dohola oškubán. Dovezte mě laskavě domů, zpět, abych
nebyl pro vaše pohádky ještě propuštěn z úřadu.‘
Zaťukal zuřivě na knoflík a vtom jsem upadl. Naraziliť jsme
o něco.
‚Prosím,‘ řekl kostlivec, otevíraje dveře kajuty, ‚jste doma.‘

– 34 –
 Skutečně, tuť opět okno mého bytu. Vyskočil jsem a mžiknutím
stál jsem za milým oknem na pevné podlaze. Pohnut podávám kost-
livci pravici – nevšiml si toho. Neřekl be, ce, řinkl uvnitř do knoflíku
a prchal, ani se nerozloučiv.
Stál jsem u okna, hledě za ním v měsíčné noci, an se ztrácí v dáli
pod oblohou – byl už jen jak víčko ze sklenice a stále, stále jako by
byl na jednom místě. A pořád jako by tam byl ve vzduchu na cosi
přibit. Až konečně poznávám, že se dívám vlastně na kus dětského
draka, uvízlého na telegrafním drátě, a balon s kostlivcem že dávno
už zmizel jako rozplynulý…
Šel jsem spát. – – –
– – – Hola, co to?“

* * *

Tím ukončil pan Petr Votoček svoje vypravování a vzápětí hned

zvolal ona posledně uvedená slova.
Vyskočili jsme oba. Byloť výročí jeho památného putování, a tře-
bať jsme předtím často si připili výtečného punče, lekli jsme se přes
to všecko slabého zaťukání, jež se ozvalo – ne u okna – tentokráte
u dveří.
A zas: klep – klep – klep!
„Zrovna jako tenkrát!“ zašeptl Votoček, zblednuv.
Odkašlal jsem, dodávaje si zmužilosti. Nezapírám, bál jsem se,
ale spolu jsem se těšil, že uvidím něco zvláštního.
Sotva doznělo to druhé klepání, dveře se ztichounka otevřely, a do
pokoje vešly dvě postavy. První vysoká, štíhlá, v šedém haveloku, na
hlavě cestovní čapku s dvěma fábory vzadu – kolena se pode mnou
třásla. A druhá plná, nevelká ženská postava v tureckém županě,
ruce zvadlé a scvrklé, ale v obličeji svěží, vlasů napálených, tmavých,
a jak otvírala ústa lapajíc dech, bylo viděti její zdravé bělostné zoub-
ky – tedy nepravé.

– 35 –
 Votoček klesl na židli jako mrtvý.
„Dnes uplynulo sedm let,“ zahuhlala bába z perníkové chaloupky.
„Ano, ano, sedm let, právě sedm let,“ svědčil kostlivec.
„A vy takhle slavíte výroční památku toho dne bez nás?“ rozkřikla
se bába, ale skoro plačtivě. „Před sedmi lety – no neříkám, to jste
byl rád, když jste dostal večeři; ale nyní, kdy dávno jste úředníkem,
pod dekret, pod penzí – – co? Dnes se nám chcete vyhnout, chcete
odrazit, když jste holku sedm let bláznil?“
– Aj, co chce ta babka? myslil jsem, a kolena se mi už nechvěla.
„Alfred!“ zvolala opět, obracejíc se ke kostlivci. „Řekni: nebláznil?“
„Bláznil, bláznil, právě že bláznil,“ opět svědčil kostlivec. Ale
zdá­lo se mi, že se za těch sedm let poněkud spravil; byl poněkud
obalen masem a potažen žlutavou koží. A za uchem měl slámku
z viržinky.
„Ale milostivá paní,“ promluvil konečně pan Votoček, „vždyť my – –
vždyť já – Ale teď, právě před malou chvilkou, milostivá paní, jsem
tadyhle příteli svěřil, že jsem zasnouben s vaší Sepinkou a že nejspíš
v masopustě – – Říkal jsem to nebo ne?“ obracel se ke mně.
„Říkal, říkal,“ svědčím horlivě, nevěda kudy kam.
„Nic v masopustě,“ zanotila opět milostivá paní bába, „nám jste
zas říkal, že to bude ještě do adventu, do Kateřiny. Holka má všecko
připraveno, výbava je dávno hotova, na dnešek si ho pozvem, že se
domluvíme, kdy se půjde na faru, a on si tady sedí u kotle nějakého
groku a kouře tu má jak v hospodě – No počkejte, počkejte, až zas
budete naříkat na hlavu. To nebude: Sepinko, jen mokrý ručník. To
bude – No, řekni, Alfred!“
Alfred se zasmál. „Ale, maminko, nehubuj před tím mladým pá-
nem,“ krotil ji. „Když měl Votoček hosta, přestává všecko. Vždyť se
to dá napravit.“
„To dá,“ řekla maminka. „Já jsem jen ráda, že jste seděl doma
s hodným člověkem a že jste nebyl někde v hospodě,“ oddechovala
si. „Tak zejtra ale přijdete?“

– 36 –
 „Zejtra přijdu zcela jistě,“ sliboval. A když se všecko utišilo, se-
znamoval mne s nimi:
„Paní Hodrmentová, vdova po c. k. oficiálu, moje nastávající paní
tchyně. Pan Alfred Hodrment, absolvent obchodní školy, nastávající
můj švakr.“
Přinesl ještě dvě sklenice, nalil, a ťukli jsme si ve čtyřech na zdra­
ví slečny Sepinky.
„Příteli,“ pravím, když jsme opět osaměli, „nebyl jste vy vlastně
před sedmi lety u téhle paní na večeři?“
„I byl!“
„A doma jste pak arci už vypil jen dvě malé sklenky piva.“
Neposlouchal mne. Hleděl do stropu jako při začátku své povíd-
ky, klátil nohou přes nohu a potom se na mne usmál:
„A to se mi to všecko vyplnilo, že!“
Nu, jen když se usmíval.

– 37 –
 Na horoucí skále
(Dopis od rekonvalescenta)

(1907)

Onoho pochmurného dne říjnového, vysoce vážený příznivče můj,

kdy nedovřenými dveřmi Vaší „pracovny“ zaletěl ke mně čekajícímu
v předsíni Váš kategorický rozkaz, tak úsečně, ale jasně pronesený –
abych šel se svojí žádostí na horoucí skálu, nebylo mi ovšem jinak
než bez odkladu poslechnouti, ač se přiznávám, že se to dělo z valné
části jaksi mimo vlastní moji vůli, ať už to bylo účinkem su­gesce zná-
mého zvířecího magnetismu, linoucího se buď z těla, buď z úřední
hodnosti Vaší osoby, ať snad jen z pouhé zdvořilé po­slušnosti. Byla
to z Vašeho poslání moje cesta poslední…
Faktum však je, že horoucí skála existuje. Síla cizí vůle mě k ní
vedla a dovedla. Hned od Vašich dveří mě to hnalo na cestu.
Nevěda jasně kterak a kudy, ocital jsem se rychlým postupem
dál a dále, až jsem se dostal za devaterými obcemi, za osmnácterý­
mi hranicemi, za sedmadvacaterými potoky a  struhami v  klín
ši­roširých lesů, a kráčel jsem, odvážný poutník, hledaje, kudy na
horoucí skálu.
Nevěděl jsem, jak dlouho už kráčím. Únavou jsem div neklesal.
Tu potkám babičku, sbírající suché větvičky.
„Babičko, nevíte, kudy mám jít na horoucí skálu?“
„Ach, zlatý panáčku,“ vece babička, „už mnoho lidí a jiných tvo-
rečků božích sama jsem tam poslala, ale cesty neznám.“
A já poutník šel jsem dále. Napil jsem se z lesní studánky, natrhal
si červených jahod, a tu vidím, že přicházím do lesů ještě tmavějších.
Z houští se dívali srnci, z podrostu zvedali ušaté hlavy zajíci, ale
žádný neutíkal, žádný se mne nebál. Z toho jsem soudil, že dosud

– 38 –
člověka neviděli, a těšil jsem se, že už brzo budu na horoucí skále.
Tu zas potkám babičku, sbírala houby; brala všecko napořád: hřiby,
muchomůrky, křapáče i houby prašivé.
„Babičko, prosím vás, nevíte, kudy mám jít na horoucí skálu?“
optal jsem se jí.
„Ach, dobrý mládenečku,“ babička povídá a scvrklou dlaní mě
pohladila po rukávě, „vy že jdete na horoucí skálu? Často, ba často
slýchám o horoucí skále, ale cesty tam neznám.“
Co jsem měl dělat – šel jsem zase dále. Napil jsem se z lesní stu-
dánky, natrhal si jahod a borůvek a tu vidím, že opět přicházím do
lesů ještě tmavějších. Ptáčkové přilétali a sedali mi na hlavu a na
ramena a ze stromku smekla se červená veverka a vyšplhala mi
na záda a nic se nebála. Opět jsem z toho soudil, že dosud člověka
neviděla, a opět jsem se těšil, že už brzo budu na horoucí skále. Tu
zas potkám nějakou babičku, trhala zelený mech do nůše.
„Pěkně vás prosím, babičko, kudy se jde na horoucí skálu?“
Babička se na mne podívala, jako by nechápala. Obličej měla
scvrklý jak sušená švestka, oči měla hluboko ve hlavě, nos ohnutý
dolů, vyschlou bradu vzhůru – sto let jí bylo nejméně.
„Co – o?“ řekla dutým hlasem jako ze sklepa. „Horoucí skála? Jdi
mi na horoucí skálu i se svým ptaním!“ A šla dál. –
Ohledl jsem se za ní, ale už jsem jí neviděl. Buď zmizela mezi
stromy, buď se nadobro rozplynula; bylať skutečně jak pára nad
hrncem.
Zdvořilá! pomyslil jsem si. Usmál jsem se v duchu svým nesná-
zím, ale neříkal jsem nic a vykročím nanovo. Opět jsem se napil
z takové lesní studánky, nasbíral si bukvic, natrhal ostružin, a šel
jsem, šel jsem, tu se začalo kolem jasnit, až jsem viděl, že přicházím
na konec lesa.
Před sebou jsem viděl širou rovinu jako starou paseku s nízkým
podrostem, jen málo kde byl vyšší stromek.

– 39 –
 Nikde zajíčka jsem nevyplašil, nadtoť abych se byl setkal s človíč-
kem; jen ptáci nebeští tu i tam poletovali ze dřeva na dřevo, ale zcela
mlčky – ticho všude jak na obrázku. Ani kořen nikde nezavrzal.
Byl jasný den, ale slunce nebylo nikde vidět, ač tu bylo teploučko
jako za pecí. Ušel jsem sotva sto kroků po té veliké pasece v bujné
vegetaci nízkých keřů a bylin, a jen se ze mne slévalo.
Když jsem konečně našel hlinitou pěšinu, jež byla zde na tu poušť
až příliš ušlapána, zdálo se mi teprve, že jsem na pravé cestě. A sku-
tečně – zašed za skupinu habrového houští, uzřel jsem asi padesát
kroků před sebou opět konečně tvora sobě podobného – člověka.
Stál proti mně, ale ku předu skloněný, oči maje upřeny na pěšinu,
a zvolna pokročil vždy o krok o dva a zase stál.
Neviděl jsem mu do tváře, ale zdál se mi ještě mladým dle pruž-
ných pohybů těla. Oblečen byl ve hnědé šaty z lehoučkého tyrolské-
ho sukna, na hlavě měl plátěnou čepici a v pravici třímal nedbale
stočený deštník o silné holi. Nebyl to myslivec ani hajný.
Nevšiml si mne, když jsem k němu došel, stále se díval skloněný
k zemi a hlemýždím krokem postupoval.
Ze zájmu i zvědavosti podíval jsem se také na tu pěšinu před něj.
Jahody tu nebyly, ani borůvky, ani brusinky, po houbě ani památky –
snad trhá fialky! Ale kdež fialky v říjnu! Spíš koření. Rostou leckde
takové zvláštní bylinky, jen zasvěcenci dovedou z nich nasušiti thé
proti zlým nemocem. Ale zde kromě skrovné travičky nic nerostlo
na té pěšině, a vlhko tu bylo jen snad pro žížaly a mloky.
Chtěl jsem se ho zeptati, jdu‑li dobře, proto jsem ho dřív pozdra-
vil a hned jsem přidal otázku: „Co to hledáte?“
Narovnal se, prohnul se v kříži a zakomíhal rukama. Měl upra-
cované dlaně, kloubnaté prsty. V obličeji byl přepadlý, pobledlý. Co
jevil jeho svislý hnědý knír, nevím, ale jeho bledě modré velké oči
podívaly se na mne velmi přívětivě. Bylo mu asi třicet let.
Poděkoval za pozdrav a dodal: „Co hledám? Pana faráře.“

– 40 –
 Odkašlal jsem suše a rozhlédl jsem se, jsem‑li tu s ním opravdu
sám.
„Cože hledáte?“ povídám.
„Pana faráře Obrátila.“ A skloniv se, opět očima sledoval tajemné,
jen jemu patrné čárky a tečky na půdě pěšiny, a sestavoval z nich
snad stopy a šlépěje velebníčkových bot.
Detektiv – anebo blázen.
Vrátil jsem se za ním ty tři kroky, jež byl zatím ušel, a pravím
přá­telsky:
„Pomohl bych vám ho hledat; chcete?“
Vzpřímil se opět a usmál se na mne. „Když budete tak dobrý,“
řekl, „byl bych rád. A když bychom byli dva, můžeme si zatím od-
počinout.“
S tím jsem souhlasil. „Alespoň mi povíte všecko, co a jak. Odkud
jdete?“ pravím, usedaje na skalní výstupek nad cestou.
„Pane, až tamhle z tento, ze –,“ a jmenoval zde obec tři hodiny za
Prahou.
„A kam vlastně jdete?“ vyzvídám dále.
„Kam?“ udělal. „A na horoucí skálu.“
Řekl to tak lehce, tak všedně, jako by říkal: A jdu si tamhle pro
tabák.
Ale byl jsem rád. Buď jsem našel cestu a soudruha, anebo blou-
díme oba.
„A kde je ten pan farář?“ ptám se.
„Na horoucí skále,“ praví zas tak všedně. Ale vžil jsem se už tak
do své pouti, že mi nebylo pranic podivným, proč by tam nemohl
být i ten farář. Jen jsem se ještě otázal:
„A kdypak tam odešel, pan farář, co?“
Oddechl si a pronesl povážlivě: „Pane, už tomu bude pomalu sto
let.“
„Ale vyšli jste spolu zároveň z domova?“ zeptal jsem se pro jistotu.
Nebo jsem myslil, že mu dobře hádám teprve třicet let. Namanulať

– 41 –
se mi už prve myšlenka, není‑li to blázen; ale podíval se na mne
těma svýma modrýma očima tak utrápeně a spolu tak vyjeveně, až
mi bylo líto, že jsem se ho tak ptal.
„Pane,“ řekl, „buď jste nerozvážil, nač se ptáte, anebo mě máte
za blázna. Pan farář Obrátil zmizel od nás asi před sto lety, kdežto
já jsem byl loni u posledního cvičení jako voják. Nemyslete si také,“
dokládal, když jsem se omlouval, že jsem nerozuměl, „nemyslete,
že ho snad tady na té pěšině hledám jako zrnko máku. Ohledával
jsem jen svoji vlastní stopu, jak daleko jsem tudy zašel, když jsem se
nepochopitelným způsobem ocítil zde v těchto lesích, a právě než
jste sem přišel, zmizela mi moje stopa podle pěšiny v trávě, míříc
někam stranou.“
Nyní mě už jeho povídání zajímalo. Ztracený farář – horoucí
skála – ztracená stopa. – „Víte co?“ pravím. „Chcete‑li, abych vám
pomohl a abych vám rozuměl, povězte mi všecko hezky popořádku,
co máte s tím farářem a proč ho tady hledáte.“
„Ale proč ne?“ souhlasil, usmívaje se. „To je tak. Právě dne 27. říj-
na roku 1804 odešel pan farář Vendelín Obrátil odpoledne z fary,
jako činíval denně, nikomu v domě nic neřekl, kam jde, nikdo také
toho ani nedbal, protože soudili, že jde na obyčejnou procházku,
ale – od té chvíle se nevrátil. Kam zašel, kde mešká – nikdo nevěděl.
S nikým se nehněval, nepřátel neměl, v okolí nikde nebylo slyšeti
o vraždě neb o neštěstí, ale byl pryč a je pryč. A kromě toho – nebyl
nikdy prohlášen za mrtvého; nikdo za to nežádal. Stále je proň vše
ještě připraveno; kdyby přišel, bude úřadovati dále, bude konat
pobožnosti v kostele. Zatím ovšem dávno zemřela jeho sestra, která
mu na faře hospodařila, moje prabába. Po odchodu bratrově za rok
se vdala za souseda Kotlabu Matěje, domkáře a krejčího u nás ve
vsi. Zemřel i Kotlaba Matěj, můj praděd, zanechav stavení i řemeslo
dědu a ten zas otci mému Kotlabovi Vendelínu, po němž a po nepří-
tomném prastrýci faráři též mne na křtu pojmenovali.“

– 42 –
 Zde se odmlčel tajemný poutník. Vida mě, sedícího na skalním
výstupku, posadil se nedaleko mne, a vyňav z kapsy nevelkou ople-
tenou láhev, učinil z ní několik dlouhých loků.
„Chcete?“ pravil, nabízeje mi též. „Je to černá káva s vodou a ne-
patrná kapka rumu. Občerstvuje.“
„Děkuju – ne,“ odmítal jsem. „Raději povídejte, co bylo dále s pa-
nem prastrýcem.“
„Co bylo dál?“ usmál se. „Co by s ním bylo! S ním nebylo nic. Ne­
vracel se. Jeho malovaná podobizna, všechna již zčernalá, visí dosud
u nás ve světnici na čestném místě vedle zrcadla. Za jedním rohem
jeho obrazu je vždy svazek svěcených kočiček, na druhém je zavěšen
božítělový věneček; tak to dělávala nebožka prabába, po ní nebožka
matka – neboť babička i děd zemřeli velmi mladí – a nyní o to pečuju
sám. Otec se na pana faráře hněvá.“
„Proč?“
„A tak. Že nám nic nezanechal. Žádné cenné dědictví že nebylo.“
„Ale když dosud není jisto, že zemřel?“
„To také říkám. Ale něco po něm máme přec. Neříkám šaty – z těch
jsou dávno cáry. Ale v kapse jeho svátečního kabátu našla nebožka
bába malý kožený pytlíček a v něm mosazný klíček, o němž se do-
mnívala, že je zlatý. A u klíčku byla cedulička, na té bylo napsáno:
‚Tenhle klíč odmyká truhličku, kde mám –‘ víc tam nebylo. Co tam
měl, nenapsal. Ba jeho sestra ani nevěděla, kde je ta truhlička. Há-
dala ovšem, že v ní jsou asi peníze a že je někde dobře ukryta. Proto
klíček ani nevydala, ani se jím nepochlubila, a jen v naší rodině
se chová stále jako tajemné kouzlo, jež má otevříti neznámou po-
kladnici, ale kde ta je, posud se nám nepodařilo vypátrati, ač jsme
s matkou nebožkou prošťárali celou faru ze sklepa až do vrchové
lati.“
„A co nynější farář?“ ptám se.
„Nynější?“ zadivil se. „Tím je přece stále ještě můj prastrýc Vendelín
Obrátil! Vždyť dosud nikdo nedokázal, že je mrtev! A bez jeho souhla-

– 43 –
 su nemohou ani u nás faru zrušit ani nově obsadit. Chodí k nám tedy
občas kaplan z města a duchovní správu také má na sta­rosti zatím
farní úřad v městě, než se náš pan farář vrátí.“
„Máte to tam poněkud zapletené,“ uznával jsem. „A fara je také
prázdna?“
„I není. Najal si ji od patronátního úřadu pan řídící a pronajal ji
naší místní školní radě, která mu ji zas propůjčuje za byt. Tím se
také stala naše obec nájemníkem toho, komu najatý byt dává.“
„Zatrolená historie. Nyní jen schází, aby se pan farář nenadále
vrátil. Soudil by se s patronátním úřadem, že nemá faru prázdnou,
úřad by nemohl pana řídícího bez výpovědi vystěhovat, pan řídící
tam ale má byt od místní školní rady a ta by chtěla také zas dřív
výpověď od toho, kdo jí byt pronajal, totiž od pana řídícího.“
Smáli jsme se oba. „Přál bych si věru,“ pravím, „abyste pana fa-
ráře našel živého a přivedl jej domů. Ale nyní povídejte dál o tom
mosazném klíčku,“ žádal jsem ho.
„Ten klíček?“ řekl opět, vážněji se tváře. „Mám jej doma. Když
matka zemřela, schoval jsem jej pečlivě a stále mám pevně za to, že
se mi přec podaří, abych našel tajemnou truhličku, ať už je tam po-
klad nebo není. Otec se mi jen posmívá – jest už velmi stár – a když
jsem o tom někdy začal, říkával: ‚Víš co? Nejlépe se zeptat samého
strýce, kam ji dal.‘ A vidíte! Smějte se mi nebo nesmějte, ale zdá se
mi, že se dle otcovy rady budu moci také zachovati.“
„Nu –!“ zapobízel jsem ho, když se odmlčel.
„Je tomu několik neděl, co jsem měl zvláštní sen,“ pokračoval.
„Přišel ke mně strýc farář a zavolal mě po třikrát: ‚Vendelíne!‘ – ‚Co si
přejete?‘ ptal jsem se. Ale zakýval jen hlavou a zmizel. Druhé noci se
to opakovalo. A třetí noci zas. Ale tu jsem naň zavolal: ‚Neutíkejte!
Povězte, kde vás najdu!‘ – Tu se ke mně naklonil a pravil šeptem:
‚Ty mě můžeš vysvobodit, Vendelíne. Jsem na horoucí skále. Za de-
vaterými obcemi –‘ Nedořekl a zmizel. Můžete si pomyslit, jak mi
bylo. Sen byl tak živý, že jsem byl všechen rozčilen ještě ráno, když

– 44 –
 jsem se probudil. Vyskočil jsem a rovnou k otci, který už u okna šil.
‚Tatínku,‘ volám, ‚víte‑li, kde je strýc farář?!‘ Otec právě navlékal nit
do jehly a nemohl navléknouti. ‚E!‘ řekl zlostně. ‚Na horoucí skále
někde!‘ – To byla zvláštní shoda. Sen se mi sic už neopakoval, ale
byl jsem rozhodnut, že půjdu strýce hledat, že se vydám na horoucí
skálu.“
„Ale to už je jako živá pohádka,“ namítl jsem.
„Možná,“ řekl. „Ale sám jsem četl o člověku, který spal kolik roků,
a znám povídku – ovšem jen povídku – jednající o mladíku, jenž
prospal sto let. Proč by něco podobného nebylo možno zde? Otec
mi sic vyčinil, když jsem se mu svěřil se svým záměrem, ale koneč­
ně už mě všecko doma píchalo a na podobiznu strýcovu jsem se
nemohl podívat, abych necítil výčitku, že otálím. Vydal jsem se tedy
na cestu.“
„Na horoucí skálu?“ usmál jsem se.
Zkoumal chvíli můj úsměv, potom řekl vážně: „Ano, třeba na
horoucí skálu, pane. Jen bych vás prosil, abyste o mně nesoudil ne­
správně. Nemyslete, že jsem šílený. Můj rozum je zcela normální.
Podle mých rukou byste řekl, že jsem dělníkem,“ pravil, ukazuje na
své mozolné dlaně. „A jsem. Ale studoval jsem také poněkud, jen-
že když jsem dokončoval čtvrtou třídu na reálce, spadl jsem před
sv. Filipem a Jakubem z půdy, kde jsem sháněl košťata na pálení
čarodějnic, a stonal jsem potom kolik neděl. Otec od té chvíle tvrdil,
že jsem si ublížil na hlavě, že ztrácím paměť a že se nehodím na
studie. Nechal mě doma, a když matka zemřela, stal jsem se jeho
hospodyní. Všecky domácí práce jsem konal, i na poli jsem dělal i šít
jsem otci pomáhal. Ale knihy zůstaly mými nejlepšími přáteli. Poznal
jsem ze všeho, co jsem kdy četl i dle vlastního přemýšlení, že na
světě je mnoho ještě záhad nezbádaných, ale že všecko patří –“
„Na horoucí skálu!“ vpadl jsem upřímně.
„– že všecko patří však člověku prozkoumat,“ pokračoval, mávnuv
rukou nad mou poznámkou, „a jako je všecko pro člověka, tak má

– 45 –
i člověk všecko obsáhnout. Tak také, když jsem stále přemýšlel, pře-
stalo pro mne být jen pouhým přáním, abych se shledal se zmizelým
strýcem, a víc a více nabýval jsem přesvědčení, že silou vlastní vůle
dojdu splnění toho přání. S tím jsem vyšel do světa. A vidíte,“ doložil,
usmívaje se, „zdá se mi, že jsem toho cíle už velmi blízek.“
„Horoucí skály?“
„Ano. Řídil jsem se výrokem strýcovým ze svého snu: ‚Za devate-
rými obcemi‘ – a tak jsem pátral v tom směru.“
„Kamaráde milý!“ zvolal jsem nyní horlivě; neboť to byla zname­
nitá shoda, že oba jsme hledali stejné místo – za devaterými obce­mi
a tak dále. „Kamaráde milý! I já jdu na horoucí skálu, jenže mě tam
žene vůle cizí, bez veškeré úmyslné a vědomé pomoci své vlastní,
kdežto vy – Ale nehodlám vás chválit. Odměny dojdete sám a jistě
i beze mne. Mohu‑li však sebemenším přispěním vám být prospěš­
ným, tu mě máte, jsem váš. Nebo proč já jsem poslán v ono Nezná-
mo, sám nevím. A mám‑li býti pouhým turistou, budiž; ale přitom
vám pomohu vysvobozovat vašeho zakletého strýce.“
Zvedli jsme se. –
Nyní bych měl začíti druhou kapitolu. Ale píšu dopis, ne povíd-
ku. Utvářím si sám vlastní formu tohoto svého jakéhokoli sepsání
a chci, aby řádky tyto nesešněrované starými pouty, nenatlačené do
rezavých kadlubů literárních, neostříhané stylistickými nůžkami,
letěly volně prostorem, kde by nebylo strachu z okřiknutí nějakého
kritikastra, a proto, vysoce vážený příznivče můj, nenačnu druhou
kapitolu zde, kde by právem měla nastat, nýbrž až tam teprv, kde
budu chtít. –
Když jsme se tedy zvedli s přítelem Kotlabou a pustili se dále
po té do tuha ušlapané pěšině, brzy jsme byli oba unaveni dusným
teplem, jež nás všude utápělo. A sotva jsme ušli padesát, šedesát
kroků a vynořili se z houští mladých habříků, jež měly listy jak lupe-
ny dýní, stanul Kotlaba náhle, a chopiv mě levicí za kabát, ukazoval

– 46 –
pravicí před sebe, řka: „Hle –! Předmět mých snů – vytoužené místo,
cíl mé pouti – horoucí skála!“
Podíval jsem se, kam ukazoval, a usmál jsem se. Horoucí skála?
Byla to rovina jak stůl, veliká as jako čtyřkorcové pole, ale pustá,
ani pírko travičky se nikde nezelenalo, ani lísteček sebehoršího býlí
nikde se neukazoval. Ale skála to byla; pevná, tvrdá skála – jediná
veliká hladká dlažice.
Avšak horoucí? A přec; uprostřed bylo kolo tmavější barvy a ze
středu toho kola vystupoval klidně modravý plamének, nečadivý,
nesvítivý, velký asi jako plamen normální svíčky.
„Pojďme, pojďme,“ horlivě pobízel Kotlaba, vyrušuje mě z toho
pozorování. „Nebudeme dlouho zbytečně obcházeti.“
Co tam a koho tam bude hledat, bylo mi záhadou, když jsme spolu
rychle kráčeli k temnému kolu s modravým plaménkem uprostřed.
Ale záhada byla už méně plachou, když jsme se ocitli na kraji.
Temné kolo byla propast, černý otvor, zející z podzemí. A pla-
men? Ten modravý plamen, který klidně hoří nad propastí? Čím je
živen? Co to hoří vlastně?
Ale než jsem mohl zřetelněji se podívati na podivný ohnivý jazyk,
ba než jsem si jen jasněji uvědomil, že bych rád se dopídil jeho
podstaty, smekl jsem se na pokraji černého Tajemna a řítil jsem se
do tmy. Přítel Kotlaba za mnou…
Než neletěli jsme daleko. Ve hloubce asi tří metrů protrhli jsme,
padajíce, vrstvu tmy jako vetchou černou plachtu a ocitli jsme se
ve veliké, nevysoké místnosti, plné jasného světla i čistého vzduchu,
jen teplo tu bylo jako na povrchu skály poněkud větší než nor­
mální.
„Kde to jsme?“ pravím a pohlížím udiven na Kotlabu, stoje dosud
na všech čtyřech, jak jsem byl dopadl.
„Na horoucí skále,“ měkce odvětil Kotlaba, nesměle se na mne
usmívaje. Stál opřen o přední stěnu sálu, strnulý jako loutka, a půdy
se dotýkaje pouze patami. V pravici dosud třímal svůj zmuchlaný

– 47 –
deštník, jejž si byl při pádu přelomil, levice o roztažených prstech
visela mu jak mrtvá od ramene.
„Spíš v ní než na ní,“ chtěl jsem vtipkovat, vstávaje a rovnaje se
v kříži, „a snad jsme se ocitli ve zdejší přijímací síni.“
Rozhlížel jsem se nevysokou dvoranou, jejíž stěny se zdály vyte-
sány z lesklého sklovitého nerostu. Strop však byl černý jako saze
a uprostřed něho jako malá svítilnička objevil se opět onen klidný
modravý plamének, který jsme viděli nad černým jícnem, dokud
jsme kráčeli ještě po pevné půdě zemské.
Opět jsem chtěl Kotlabu upozorniti na tajemný ohníček, když
jsem zase byl vyrušen hned v počátku.
Ozvaloť se za mnou slabounké prasknutí a vzápětí potom za-
slechl jsem silný melodický hlas.
„Pěkně vítám, pěkně vítám na horoucí skálu,“ pravil hlas přívětivě.
A obrátiv se, uzřel jsem před sebou statného muže, s dlouhou tma-
vou bradou. Vězel v modré livreji o bílých knoflících, zdvořilý úsměv
jasnil mu zdravý, plný obličej, a kloně se, kynul oběma pažemi ke
hladké stěně, u níž stál.
„Jste tu vrátným?“ oslovil jsem ho, poděkovav mu za uvítání.
„K službám,“ odvětil, nepřestávaje se kloniti a kynouti nám ke
stěně.
„A kde jsme vlastně, prosím vás?“ ptám se.
„Na horoucí skále,“ řekl.
„A kde hoří ta vaše skála?“
„Prosím,“ děl slavnostně a ukázal mi do výše, kde v černé klenbě
modral se podivný plamének.
„Nic víc?“ divím se. „Ale co to hoří? Ten plamen je tak malý a –“
„Malý, prosím, malý – skutečně,“ řekl vrátný zdvořile, „ale pohání
všechen náš zdejší život, působí teplo, působí chvění našeho čistého
vzduchu a slabé jeho proudění, působí –“
„Dobrá,“ přerušil jsem jej, „ale co je to? Co to hoří? Elektřina?“
Usmál se. „Ne,“ pravil, „hoří skála.“

– 48 –
 „Skála?“ zvolal jsem a zadupal jsem na místě, kde jsem stál. „Tu­
hleta skála? Z čeho je ta skála?“
„Naše skála je pouhopouhý čistý a čirý uhlík – čistší než démant,“
pravil. „A co hoří, jsou jen jemňoučké částečky skály, jež zvláštním
prouděním dostávají se do vzduchu a samy cílí k místu své přeměny,
ke blahodárnému onomu plameni. Jen ty jemňoučké, skoro atomic-
ké částečky, jež se životem na naší skále z ní oddělují.“
„To je tedy horoucí skála –?!“ žasl jsem. „A já –“ vzpomínám, na-
bývaje rozvahy – „a já jsem na tu skálu poslán. Co tu mám vlastně
dělat? Odupávati to jen, abyste měli čím topit a svítit?“
A vzpomněl jsem si na tvory nižšího řádu, kteří v krajinách, kde
člověk dosud nesvěřuje všecko strojům, vydupávají svým zaměst-
navatelům obilí z klasů.
Ale pan vrátný horoucí skály usmál se mé otázce a zdvořile řekl:
„Ó, prosím, prosím, náš pan ředitel opatří vašnosti zajisté příjemné
zaměstnání, račte mi věřit.“ A opět kynul oběma rukama ke stěně.
Přítel Kotlaba, drže stále zlámaný deštník v rukou, díval se upře­
ně na skalského vrátného, vysvětlujícího mi počátky zdejšího světa.
Když nyní zdvořilý domestik se zmínil o příjemném zaměstnání, milý
Vendelín jako by si byl teprv vzpomněl, proč se vydal na horoucí
skálu, přiběhl rychle, a chopiv klidně stojícího člověka za lesklý bílý
knoflík u kabátu, zvolal: „Příteli! Znáte tu pana faráře Obrátila?“
Vrátný nebyl sic nijak překvapen jeho počínáním, ale choval se
k němu dosti cize. Přestal se usmívati, vzpřímil šíji, až se objevil
jeho tučný podbradek nad bělostným límcem košile, a přimhuřuje
oči, pravil:
„Arciže znám pátera Vendelína. Ale kdo jste vy? Vás sem nikdo
neposílá!“
„Jsem jeho prasynovec Vendelín Kotlaba,“ vece přítel. „Nikdo mě
sic neposílá, ale vede mě sem cit příbuzenský, touha po prastrýci,
a krom toho i zvláštní jeho vyzvání.“

– 49 –
 „Jeho vyzvání? Ó, to nám buďte také vítán! Ale bude mi nutno dří­
ve se přesvědčiti a optati se na to jeho samého,“ pravil vrátný. „Jeť
páter Vendelín o celých sto let starší než já a zde je také už skorem
o devadesát let dříve.“
„Ah!“ udělal jsem. „Nejste zdejší?“
Usmál se zas. „Zdejší?“ řekl. „Nejsem, vašnosti. Nikdo tu není
zdejší, ani pan ředitel. Všichni jsme sem byli posláni.“
„Kdo sem poslal vás, pane vrátný?“ ptám se účastně.
„Ach, milý pane, kdybych to určitě věděl!“ zvolal. „Na sta, a snad
na tisíce lidí mě sem posílalo, než jsem poslechl – než se naplnil
počet, který moji sílu asi zmohl. Byli to návštěvníci našeho peněž-
ního ústavu, kde jsem býval vrátným, byli to naši páni úředníci,
pan pokladník, pan účetní, pan ředitel, páni revizoři – slavný výbor,
vážený pan předseda, jeho spanilomyslná choť – inu, snad každý,
kdo tam šel mimo mne a mimo nějž já jsem kročil.“
„A já jsem poslechl hned prvního –!“ řekl jsem zasmušile, vzpo-
mínaje na Vás, vysoce vážený pane a pane.
„Prvního?“ opakoval živě vrátný. „To by svědčilo o veliké síle vaší
poslušnosti aneb o praslaboučkém odporu, jejž vaše bytost jevila
k slovům přečasto prázdným veškerého smyslu a úmyslu. Ale neví-
te asi, kolik bližních vás už předtím kdy vysílalo na naši proslulou
horoucí skálu.“
„Chm! Myslíte?“
„Ale ovšem, vašnosti,“ pravil bodře. „Avšak račte prominout,“ upo­
mínal se honem, „já tady klábosím a zapomínám, že je mou povinnos-
tí, abych vás uvedl dále v naše oblasti a byl vám ve všem k službám,
dokud mne kolega nevystřídá. Tedy, prosím, račte –,“ kynul mi zas
oběma pažemi k lesklé stěně, u níž jsme stáli.
Podíval jsem se na tu stěnu, podíval jsem se na Kotlabu podle
sebe, podíval jsem se na vrátného horoucí skály, ale nevěděl jsem,
co dál. Rozhlédl jsem se po ostatních stěnách, všecky stejně jedno-
lité, hladké, lesklé jako tato, a všecky bez oken a dveří.

– 50 –
 Ale aby byl přesvědčen o mé dobré vůli, odkašlal jsem suše a uči-
nil jsem ten krok dopředu, až jsem se dotkl kolenem stěny, a stanul
jsem zas.
„Jen račte, prosím,“ pobízel a zval vrátný dále. Ale už mi to nebylo
k smíchu, spíš jsem myslil, že to začíná jakési sisyfovské trápení
zdejšího místa, kam jsem byl tak nenadále vyvržen.
„Kampak mám jít?“ řekl jsem podrážděn. „Snad mám lézt jako
moucha vzhůru?“
„Ach, pardon!“ dobrácky zvolal vrátný. „Zapomněl jsem vašnost
upozorniti, že zde nemáme dveří; byly by zde zcela zbytečné. Nám
stačí ke všemu pouhá síla vlastní vůle. Kdo chce něco, ale kdo upřím-
ně něco chce, také toho dojde. Před mocí a silou vůle zde pa­dají
všecky překážky.“
„Výtečné zařízení,“ chválil jsem. „Radívá se tak i nahoře na světě
všem začátečníkům. A k radě se přidává obyčejně kolik dokladů
a příkladů. Jen prý chtít. A u vás to tedy platí?“
„Prosím?“
„Vida, tedy teprv na horoucí skále mám shledati pravdu té zása-
dy? Sem tedy patří! – Nuže, pojďme.“
A jen jsem dořekl, zašvihlo tichem slabé prasknutí a všichni tři
jsme prošli hladkou stěnou, jež se za námi opět mžikem sevřela, ani
stopy nějaké jizvy nezbylo na ní po našem průchodě.
Stáli jsme v široké vysoké chodbě nebo galerii, plné rozkošného
růžového světla, jež pranic očí nedráždilo, a vzduch tu byl, možno‑li,
ještě svěžejší než v první místnosti.
A náhle zas, kde se vzal, tu se vzal, vynořil se jak duch ze stěny
člověk o něco mladší než přítel vrátný, a kloně se, blížil se k nám.
Byl oděn černě. Úzké nohavice jeho měly řadu perleťových knoflíků
na lýtkách a jeho frak měl sametový límec.
„Johanýsku,“ oslovil ho vrátný, „doveď pána dále. Já se podívám ta-
dyhle s tím strýčkem,“ ukázal na Kotlabu, „kde je páter Vendelín.“

– 51 –
 „Prosím, pane Josef,“ odvětil Johanýsek. A pokloniv se mi až ne-
zaslouženě pokorně, dodal: „Račte, prosím, se mnou.“
„Počkejte, příteli Johanýsku,“ řekl jsem, zadržuje ho. „Než odejde-
me, vidíte, mám tu s sebou kamaráda, dříve si s ním povíme, kde se
sejdem, anebo se rozloučíme. Pane a příteli Kotlabo,“ obrátil jsem
se ke kolegovi poutníku, „přeju vám všeho zdaru a štěstí při setka-
né s panem strýcem. Kéž vám poví o truhličce a kéž v ní najdete
alespoň jeden slušně veliký a poctivý démant. A kdybychom se už
nesešli ani na onom, ani na tomto světě, žijte blaze. A až vám bude
nejlépe, vzpomeňte si na soudruha své pouti, jejž osud zavál na
horoucí skálu! – Pojďte, Johanýsku!“ rychle jsem řekl k čekajícímu
lokajovi, nebo čím byl tento sluha horoucí skály. A spěšnými kroky
se bera dále chodbou podle něho, nerozuměl jsem ani jedinkému
slovu, jež Kotlaba za mnou volal. Snad bych byl nahoře na světě až
pohnutím slzel. Ale nejspíše takový cit pro přítele nepatřil ještě na
horoucí skálu, a proto jsem pohnutím neoslzel.
„Neračte tak spěchat,“ domlouval mi Johanýsek, cupaje podle
mne. Nebyl sic tak tělnatý jako pan Josef, ale nebyl asi zvyklý rych-
lému pohybu.
„A kdopak vás poslal na horoucí skálu, milý Johanýsku?“ řekl
jsem, poslechnuv ho a jda opět volně. Je‑li zdejší, už jsem se ovšem
neptal.
„Nesnadno hádat, vašnosti, a nechci nikoho obviňovat,“ pravil,
usmívaje se jako prve pan Josef, vrátný. „Ale žehnám tomu člově-
ku, aťsi byl mužem nebo ženou, žehnám mu za to, kdykoli si na to
vzpomenu. Jak často, přečasto jsem posílával práci na horoucí skálu,
a když jsem se sem dostal, poznal jsem teprve, že každý nemá moci
a síly sem někoho nebo něco posílati, neboť práci jsem tu dosud
nezastal a neviděl. Blažené místečko!“
„A čím jste byl nahoře?“
„Komorníkem knížete Astrachána, prosím.“
„A zde je tedy ještě méně práce?“

– 52 –
 Mlaskl si labužnicky a povzdechl blahem. „Mám na starosti jen
uvádět hosti a bavit je, když je třeba.“
Tu jsem si vzpomněl zas na přítele Kotlabu a jeho prastrýce,
a zvědavost mne pobouzela, abych se Johanýska zeptal, ví‑li o tom
něco, když má za úkol bavit hosti.
„Na kterépak straně tu je ten pan farář, co se ztratil před sto
lety, nevíte?“ začal jsem zdaleka.
„Obrátil? Nevím, kde je nyní. Ale přejete‑li si ho vidět, můžeme
se po něm podívat,“ řekl.
„Nu! Nebude‑li nás to zdržovat – třeba!“ souhlasil jsem. „A nevíte,
Johanýsku, jak a proč se sem dostal, chudák?“
„Jaký chudák, vašnosti?“ zadivil se Johanýsek. „Zde nejsou chu-
dáci. Ovšem, že zlomyslnost lidská, která sem zažehnává a posílá
rozmanité tvory světské, má pevně za to, že je tím nějak trestá a že
jim škodí. Ale kdybych ještě, než umřu, dostal se jenom na chvilku
nahoru na svět, každému bych upřímně radil, aby sem neposílal
nikoho, ba spíš – ač nevím ještě o takovém případě – aby se sem
hleděl sám dostat. Zde není pláče, zde není žalu, zde není hladu
a bídy, zde není útrap, jež působí neukojená touha, zde není pranic,
co by člověku škodilo. ‚Odvykejte si, dobří lidé, bláhovou kletbu,
a neposílejte nikoho zlolajnými ústy na horoucí skálu!‘ – hlásal bych
všude.“
Těšila mě velice tato slova; zvláště kvůli Vám, příznivče můj vzác­
ný, jenž jste mě sem poslal.
„Ale jak se sem tedy dostal otec Obrátil?“ připomínal jsem.
„Pro hloupost,“ řekl. „Kostelnice ho sem poslala. Řekl jí večer, když
ji viděl odcházeti z fary, že jí rád přeje ten výděleček, kterého tu po-
sluhováním nabývá, ale jen prý aby byla dbalejší úklidu v sakristii,
zas prý tam bylo plno prachu a pavučin. Kostelnice, jež pomáhala
ve službě chrámové svému krátkozrakému muži více komandem
než vlastní prací, zabručela dobrou noc a odcházela zle dopálena.
Jak si doma ulevovala, kdož to dnes ví! Že kostelník špatně pochodil,

– 53 –
 bylo možno hádat. A nazítří k večeru jde milý farář jak obyčejně na
procházku, a jde zas jako vždy kudy tudy, po cestách, po mezích,
tu kráčí také právě podle nevelkého políčka, úhorem ležícího, jež
patřilo kostelníkovi. Děti tam pásly kozy a kostelnice sháněla trávu
do nůše. ‚Maminko,‘ zašeptlo kterés dítě, ‚pan farář.‘ Ale kostelnice
nic. Ještě se jen odvrátila, jako by ho neviděla přicházet, a zamum-
lala zlostně: ‚I, ať jde na horoucí skálu!‘ – A přání bylo tak silné, tak
upřímně procítěné, že na pana faráře zapůsobilo měrou, jak se kos-
telnice nenadála. Nedošlápl ani načatý krok, rázně učinil půl­obrat
‚vlevo vpříč‘, a už se nezastavil až na místě svého poslání. Jediná
kostelnice věděla, kterým směrem odešel, když v podvečerním šeru
zmizel před výběžky lesů, ale zarputile mlčela, když po něm nastala
sháňka. Pan farář zmizel ovšem nadobro. Kdež je památka po zlé
kostelnici. Kdež jsou její děti, dochovala‑li je! A on je tu podnes, pře-
žil sto let od té doby v blahodárném ovzduší horoucí skály a žije zde
zachovalý, svěží, zdravý jako býval, než zmizel z povrchu země.“
Oddechl jsem si, když dopověděl, jako si děti oddechují po po-
hádce, a prohnul jsem se v kříži, jako bych byl prožil nevím jakou
námahu tělesnou.
„Rád bych jej viděl, věru,“ přiznal jsem se.
„Jen co přejdem oblast uzavřených síní,“ těšil mě. „Snad se s ním
potom setkáme.“
A dále jsme kráčeli širokou světlou chodbou bez oken i světlí-
ků.
„Co nevidět přijdem v oblast otevřených dveří,“ pravil můj prů-
vodce. Za chvíli se opět ozval: „Zde to začíná.“ A ukazoval napravo
i nalevo, kde se objevovaly ve stěně otvory, jako pro dveře vytesané,
ale vlastních dveří tu nikde nebylo.
„Nezavíráme,“ vysvětloval mi to. „Zde nikdo nekrade a nic se ne­
skrývá. Všecko je zřejmé a zjevné.“
„A co je tu v těch komorách?“ optal jsem se, nahlížeje tam.

– 54 –
 „To je filozofická dvorana, prosím,“ řekl, dívaje se tím směrem.
„Tam jsou samé filozofické soustavy, jež přešly ze světa na horoucí
skálu. Račte se podívat, je toho tam spousta a nyní už bez ladu
a skladu. Zpočátku prý pan ředitel to dával třídit a rovnat, ale když
se toho sem hrnulo stále a bez konce a když sám už nevěděl, jak
do toho a nerozuměl tomu, hází se to tam jen prostě na hromadu.
To je zrovna jako tamhle vlevo ty dvoje dveře. Račte si všimnout,
v prvním sále od stropu až k podlaze podél stěn ty láhve a pak ve
druhém, jak to visí na motouzích navlečené jako sušené koření – to
se dnes už také nedělá. Úmysly a záměry či takzvaná předsevzetí
jsou to. Dobrá se uchovávala v octě a v lihu, zlá se sušila navlečená,
a tak se konzervovala jako smrže; ale minul ten způsob. Také se to
tam jen hází na podlahu.“
„A což až bude hromada do stropu?!“
Usmál se a mávl rukou. „To je všecko takové subtilňoučké zboží,“
prohodil. „Když hromada roste, zavoláme sem stádo čtyřnohých
pensistů, jež sem poslali čeledínové, děvečky a ba i sami majitelé,
a za minutku je to sešlapáno, že je z toho vrstvička tenčí než nej-
jemnější čínský papír.“
Zde skončila levá strana chodby, dále byla jen otevřená veranda
v široké střeše, porostlé bujným zelením neznámé křoviny, a po
pravé straně byly samé dveřní průseky do hladké stěny. Rozkošná
zahradní architektura rozkládala se před předlouhou verandou do
nekonečna. Vše nejumělejší a nejpracnější, co dovedou ruce zahrad-
nického pomocníka, bylo zde čisté, nezkrácené – jak to sem jeho
ústa poslala.
A obloha nad tím? Nebyla bílá, nebyla šedá, nebyla zarudlá, neby-
la zažloutlá, nejméně pak byla blankytná. Modro její snad nikomu
na světě ještě nebylo tak protivným, aby je byl hnal na horoucí
skálu. Zdejší obloha byla též bez slunce a – jak jsem shledal v noci –
i jiných svých světelných ozdob.

– 55 –
 Kromě života rostlinného, jenž se tu jevil, vyskýtaly se nyní též
známky života vyššího. Po keřích a stromech poletovalo hojně de-
portovaného ptactva, i drobných savečků a hmyzů dosti se tu všude
hemžilo, ač – jak mi pravil Johanýsek – byly pro zvířenu zvláštní
kraje zdejší určeny, a co jsem zde viděl, bylo prý jen pro celek. Ale
jako Kryštof Kolumbus z plovoucího prkénka soudil, že lidé nejsou
daleko, tak i já jsem najisto doufal, že co nejdřív uzřím dvounohé
a dvouruké červíčky pozemské, a to jistě krajany; zaléhalyť sem zpo-
vzdáli unylé, táhlé zvuky harmoniky, která jistě odedávna sem asi
patřila, a vedle nich nahořklý basový hlas v nápěvu kterési dávno za-
pomenuté písně, již před lety chrlívaly všecky pražské flašinety.
I lidi jsem už viděl. Opodál mezi stromy a záhony chodili, po
trávnících seděli, tu se bavilo kolik tetek na lavičce pod keřem, tam
seděla u stolu četná společnost – při pivě.
A jak jsme kráčeli pod verandou, zaslechl jsem, an právě kdosi
v jedné z komnat nebo jeskyň napravo zvolal: „Deset taroků!“
„Pan farář Obrátil!“ řekl mi Johanýsek, ohlédnuv se po hlase.
„Jakže!“ vydechl jsem překvapen.
„Opravdu,“ vece můj průvodčí. „Myslil jsem si, že ho zde ještě za-
stihneme. Jen, prosím, neračte se s ním nyní seznamovati, protože
čas kvapí a mám vašnost ještě uvésti k panu řediteli do úřadovny.
Dívat se tam chvíli smíme, nevyrušíme z nich nikoho.“
V útulné světnici sedělo tam čtvero přemilých usměvavých pánů,
až byla radost se na ně podívat. Hráli taroky. Dva byli v černých
šatech, kabáty o vysokých límcích a úzkých rukávech zahalovaly je
skorem až po zem, černé vesty byly zapjaty až pod bradu a nad hed-
vábným černým šátkem, kolem krku obtočeným, vyhlídaly oběma
jen konečky bílých límců. Jeden byl šedesátník, plného, bezvousého
obličeje, druhý byl asi pětatřicet, též hladce oholený, černovlasý
a černooký.
„Který z těch dvou je pan farář?“ ptám se.

– 56 –
 „Ten mladší,“ vysvětluje Johanýsek šeptem, „zde nikdo nestárne.
Ten starší je pan rechtor Doležel, Moravan; je tu teprv asi třicet
roků. A naproti nim ti dva – ten s těmi velikými kníry je pan nadles-
ní Pravda kdesi od Turnova – to víme, pytláci ho sem poslali – a ten
mladý vedle něho je nějaký pan Kulich; býval správcem lihovaru
tamhle u tento – é, v jižních Čechách, a pomáhal také na poli, v pi-
sárně, ve stodole – kde bylo třeba. A když dvůr pronajali a nájemce
si dělal všecky ty pořádky sám, řekl Kulichovi, aby šel na horoucí
skálu, a Kulich šel. Ale nyní račte jen dále, ať přijdeme ještě včas
k panu řediteli.“
Byl bych se ještě velmi rád zeptal, byl‑li zde už přítel Kotlaba
a ví‑li jeho pan prastrýc, že milý Vendelínek vůbec přišel ho vysvo­
bozovat, ale pozoroval jsem, že zdejší „pan ředitel“ asi příliš důtklivě
vyžaduje správnost a zevrubnost u svých podřízených, tedy jsem
raději klusal za spěchajícím Johanýskem.
Podíval jsem se na hodinky, bylo skoro devět. Ale světlo bylo
stále stejně jasné. Ptal jsem se Johanýska, kdy se tady stmívá, ale
řekl mi, že se na horoucí skále vůbec nestmívá a noc že je tu stejně
světlá jako den.
„Tomu brzo uvyknete, vašnosti,“ těšil mě dodatkem.
Když jsme byli ušli asi deset minut daleko od tarokářů, vybočili
jsme zpod verandy vlevo krásnou cestou parkem mezi kvetoucím
křovím, za nímž byly záhony trávníku jako luka. Za chvíli jsme vešli
do řídkého hájku mladých bříz, za nimiž se zjevila podivná budo-
va – jako půl domu, nebo vůbec část budovy, odříznutá od celku od
hřebene střechy až dolů do sklepa.
„To je přijímací kancelář,“ vykládal mi Johanýsek. „Za nic jiného
se to nehodilo, když to sem poslali.“
„A co to bylo?“
„Dokud byl ten dům celý, byl to nějaký obyčejný dům o jednom
patře tamhle ve zněmčeném městě v Čechách. Když byli městští
otcové přinuceni zřídit v obci také českou školu, dali ji po dlouhém

– 57 –
hádání konečně do toho domku; bořil se už trochu, ale myslili si,
že to opraví a pro Čecháčky že to bude dobré. Stáhli barák několi­
ka obručemi, a když se klonil, dali naň kování též napříč. Potom
tam padalo klenutí, bortily se stropy, okna se sypala, a tu byl osud
domečku zpečetěn. I Němci i Češi naň láteřili, naši jej posílali na ho-
roucí skálu, Němci zas tam, ‚kde pepř roste‘, až milý barák po­slechl,
roztrhl se, a půlka se ho dostala tedy k nám, ona druhá část dle
přání rovnoprávných našich sousedů odletěla až za moře, kde –“
Tu byl Johanýsek vyrušen jasným silným hlasem, vycházejícím
z budovy. „Copak náš Johanýsek zase káže –?!“ zvolal kdosi, a z okna,
v němž nebylo ani stopy po rámech a sklech, objevilo se poprsí as
čtyřicetiletého snědého pána, o silných knírech a vyčísnutých licou-
sech. Usmíval se a žertem Johanýskovi hrozil. Potom zmizel od okna
a vzápětí nato už stál mezi dveřmi, přicházeje nám vstříc. Byl to pan
ředitel.
„Buďte mi srdečně vítán,“ volal, podávaje mi obě ruce. „Přicházíte
sic už po úředních hodinách, ale kdo by tak lpěl na formě! Ta sic
patří dávno už také na horoucí skálu, ale myslím, že jí sem nikdy
nadobro nedostaneme.“ A smál se.
Omlouval jsem se, že mu přicházím přidělávat práce, ale přerušil
mě velice živě.
„Práce – práce!“ volal hlasitě, ustupuje o krok a zvedaje proti
mně dlaně jako židovský kohen, takže jsem čekal už už výkřik: ‚Wie
heisst práce?! ‘– „Práce tu máme dost,“ pravil, „ale na štěstí – jen
v uzavřených měchách. Samá práce, na niž hubují nahoře na světě
a kterou nám sem posílají. Práci tam každý zbožňuje v radách ji­
nému, v biografiích i autobiografiích, ale jakmile se do ní dá sám –
allons! Posílá nám ji sem na horoucí skálu, nebo ještě dále.“
„Tedy vás nevyrušuji?“
„I kdepak! Zeptejte se Johanýska.“
„Právě pan Johanýsek, anebo pan Josef už mi řekli, že mi přidělíte
nějaké zaměstnání, a tak –“

– 58 –
 „Přidělím, přidělím,“ ochotně a laskavě souhlasil. „Nejlépe bude,
když se nespustíte zaměstnání, jež jste provozoval nahoře, a tu
myslím, když tam jste nedělal nic, že vás to zde nebude příliš pře-
máhat.“
Ano, tu přímost, bezohlednost, pravda – to všechno jsem posílal
vždy na horoucí skálu…
„Nu,“ vymlouval jsem rozpačitě, „snad. – Ale možná, že nevíte,
pane řediteli, o mých cestách, jež jsem hodlal vylíčit –“
„Á, pravda, pravda!“ zasmál se. „Nu, cestujte zde dále, naše skála
je dost veliká, a spotřeboval‑li pan de Maistre dvaačtyřicet dní na
cestu po své světnici, můžete zde směle cestovat kolik století, ne-
omrzí‑li vás to dříve. Zkrátka: přijímám vás do obce horoucí skály
a nyní si dělejte, co vám libo. Poroučím se vám, dobrou noc!“
Poklonil se, potřásl mi opět rukou a pružným krokem odcházel
k verandě. Bylo po hlavní audienci.
„V Čechách už je skoro noc,“ řekl jsem k Johanýskovi. „Kde tady
budu noclehovat?“
Zavedl mě zas asi čtvrt hodiny od přijímací kanceláře stranou
mezi hájky rozmanitých stromů, až jsme stanuli u jakési besídky
pro hudebníky a vešli jsme do ní po několika stupních.
„Je to někdejší výstavní pavilon,“ pravil Johanýsek. „Po výstavě ho
dal majitel výstavnímu výboru, výbor jej věnoval místní obci, místní
obec jím obdarovala spolek pro pěstování her mládeže, spolek jej
prodal nájemci letní restaurace, a ten – když po sezóně odcházel
s prodělkem – poslal nám ho sem.“
„A nyní v tom mám bydlet!“ povzdechl jsem.
„Ale nechce‑li se vám ještě spát,“ mluvil hovorný Johanýsek dále,
„račte se ještě projít a někam se podívat. U Jalovců je muzika, u Dob-
rých věneček, u Šmidrkalů hrají loutkové divadlo. Potom v aréně
je přednáška o spektrální analýze, ve Fantasii Spleenu o literární
analýse, a v Lidovém divadle se hraje Podzimní housenka.“
„Jděte mi s tím na –“

– 59 –
 „– horoucí skálu? Už je to tam. Jak je libo. Račte se příjemně vy­spat.
Abych řekl: pozor na sen, budem sázet – nemohu; loterie sem sic
patří, ale snad nikdy sem nepřijde. Ovšem že ji sem snad polovice
lidstva posílá, ale víc než druhá polovice ji pevně drží.“
Kloně se a zdvořile se usmívaje, odcházel můj sdílný průvodčí
a za chvilku mi zmizel mezi stromovím. Byl jsem sám; poprvé, co
jsem se octl na horoucí skále.
Přiznám se, první mojí myšlenkou nyní nebylo povzdechnutí nad
mým osudem, ani jsem nevzpomněl na přítele Kotlabu, jemuž jsem
tak vroucně sliboval, jak mu pomohu vysvobozovat pana strýce; ale
pomyslil jsem, kde budu spát v tom svém příliš letním bytě, a ne­
dostal‑li jsem už večeři, kdo mi opatří ráno snídani! Nebyl bych
pomyslil, že se tu shledám s takovými starostmi, jimž jsem dávno
odvykl, ale jež jsem kdysi přec jen posílával na horoucí skálu, když
mi překážívaly.
Nevím, jak dlouho jsem se tak trudil vzpomínkami na minulost
dávnou i nedávnou a na nejistou budoucnost; jen vím, že posledním
odstavcem mého přemítání bylo dost lehkomyslné pomyšlení, že
nějak bylo a že nějak bude i na horoucí skále, a když zde jsou lidé
a vůbec živočichové živi, že tu mají též asi obživu.
Když jsem v myšlení dospěl až k tomuto dohadu, zvolal kdosi
za mnou slabounce: „Pst!“ A že jsem se mu dost rychle neobracel,
opakoval silněji: „Pssst!“
Kotlaba! Živ a zdráv, čilý, usměvavý, spokojený asi velice s vý-
sledkem své výpravy, stál zde jak sloup ve dveřích mého stanu!
„Příteli dobrý a věrný!“ volám upřímně a podávám mu obě ruce
jako prve mně pan ředitel. A skoro bych byl řekl nahlas: „Máte‑li
ještě v kapse tu opletenou láhev?“ Ale opanoval jsem se i na horoucí
skále, kam patří všecka upřímnost a přímost a kde vše je průhledné,
světlé a jasné, a řekl jsem pokrytecky jako člověk ze světa: „Vítám
vás pod svojí střechou – sedněte, prosím!“

– 60 –
 Usmíval se, porozhlížel se, myslím‑li to upřímně s tím sednutím,
ale nevida nikde ani židle, ani lavice, stál dále.
„Jste tu sám?“ zašeptal.
„Zcela sám, opuštěn – jak tyčka v plotě,“ řekl jsem smutně.
Pokročil ke mně a šeptal dále: „Přicházím vám nabídnout pomoc.“
„Nesete mi večeři? Nebo víte o nějaké staré pohovce?“ pravím už,
nepřetvářeje se.
„E, hlouposti!“ odbýval. „Ale chci vám pomoci z horoucí skály.“
„Pokud se pamatuju,“ připomínal jsem mu, „nabízel jsem já vám
pomoc na horoucí skále, neboť jsem byl sem komandován jaksi
úředně, kdežto vy jste tu měl nějaké záměry. Mluvil jste s panem
strýcem?“
„Mluvil. A ten mi právě naznačil cestu, jak odtud.“
„A proč neutekl sám a už před sto lety?“
„Protože potřeboval mé pomoci a – vaší.“
„Mojí?“
„Proto přicházím, a pomůžete‑li nám, můžete prchnouti s námi.“
„Nu – prchnu třeba,“ řekl jsem nerozhodně. „Ačkoli mě ta horoucí
skála dosti zajímá, kromě toho noclehu a že mám jít bez večeře
spát.“
„Nevečeřel jste? Ale toť je bláhovost. Proč jste neřekl sluhovi,
který vás vedl, aby vám opatřil jídlo? Anebo jste měl jít zkrátka do
některé restaurace pod verandou nebo dále v parku –“
„Chm! A platí tady naše peníze?“
„Ale! Ale!“ zadivil se. „Zde se vůbec nic neplatí za nic! Sem se všec-
ko posílá zdarma ze světa! ‚Jdi mi na horoucí skálu i s tím obědem –
i s tou svačinou – i s tou hostinou!‘ vzpomene si tam rozmrzelý man-
žel, hospodář přečasto. Celé várky velkých pivovarů sem pošle pan
starý pro hloupost – smekl se ze schůdku nebo mu ‚přivandrovalý‘
špatně ‚cušprechoval,‘ nebo když byl v zábavě s panem respicientem,
vzkázala mu paní stará, že Ořech potrhal kvočnu.“

– 61 –
 „Mnoho jste už vyslechl na horoucí skále,“ řekl jsem uznale, za-
pomínaje, že i sám už jsem tu nabyl mnohého poučení a mnohé
zkušenosti. „Snídani si tedy opatřím. Ale teď mi povězte, jak s tím
útěkem.“
„Pojďte,“ vybídl mě. „Nejdřív se podíváte, kterou cestou se bude-
me moci vydati.“
A opět mě vedl z mého útulku, ještě než jsem se tu byl usadil, ba
než jsem si to své zdejší ostávání jen zhruba prohlédl.
Ač bylo stále všude jasno, přec jen klid, jenž nyní byl nastal, a vše­
obecné ticho svědčily, že noc zavládla, byť pod jejími světlými a prů-
hlednými křídly nic tu nebylo ukryto.
Viděl jsem na větvích spáti divoké holuby, schoulené v klubka,
pod střechou verandy spali vrabci, z březového hájku lehoučkým
letem se přenesla nad paloučkem sova temně huhlajíc, a zmizela ve
štíhlých topolech nad přijímací kanceláří, v trávě za mým domkem
panáčkovali zajíci a poblíže březí se páslo srnčí. I spících lidí jsme
kolik minuli. Leželi v trávě, některý pod hustou korunou stromu,
která však nedávala stínu, jiný spal na kupě sena.
V řídké skupině prastarých buků a habrů se zdáli cosi bělalo.
Myslil jsem: nějaká besídka, krmiště jelenů snad. Ale byla to socha.
Živá. – Na vysokém alabastrovém podstavci stála veliká, anticky mo-
delovaná postava ženy – zcela nahá. Klidný úsměv jasnil její spanilou
tvář, ňadra se jí sotva patrně dmula spokojeným oddechováním – byl
bych řekl, že také spala, ale měla oči otevřené a mír a láska linuly se
vůkol dvojím proudem jejího pohledu.
„Není to bohyně horoucí skály?“ zašeptal jsem ke Kotlabovi, strh­
nuv oči z živé sochy a vyhýbaje se jejímu zraku. –
„A skoro,“ pravil Kotlaba. „Ale je to Pravda. Pravda, bohyně, kte-
rou tak mnohý už poslal na horoucí skálu, ale která sem odešla
sama, dobrovolně.“
„Proč?“

– 62 –
 „Protože nahoře na světě musila chodit oblečena. A jak! Trup jí
stáhli šněrovačkou a břišním pásem, nohy jí sevřeli v úzkých stře-
víčcích, lýtka jí semkli podvazky, ňadra až ke krku zahalili trikotem
a potom na ni navěsili skládané sukně, oblekli ji do blůzy o převis-
lých prsou, na krásné její vlasy připíchli jí moderní dámskou ko-
runu z krajek, slámy a dělaných květin, a obličej jí zahalili závojem.
Když i ruce jí sevřeli rukavicemi, bála se, že ji posléze zavrou do
neprůstřelného krunýře, a utekla.“
„Lépe se jí líbí na horoucí skále?“ zašeptl jsem nesměle, ohlížeje
se po vysvobozené bohyni. Sotva o mne zavadila pohledem, honem
jsem opět sklopil oči, ale vážil jsem si toho nesmírně, že jsem ji
konečně viděl pravou, byť to bylo až na horoucí skále.
V lučině spalo po zemi též mnoho lidí v rozmanitých polohách
a způsobech.
„Jsou to zlí lidé tady, viďte?“ poznamenal jsem.
„Nesuďte podle tváří, příteli!“ odvětil Kotlaba povzneseně. Soudil
jsem, že zdar jeho cesty způsobil v něm takový převrat v smýšlení
a v názorech, an z prostého tuctového písmáka, jak jsem jej byl po-
znal, než jsme sem vešli, vlastně spadli, se nyní vyloupl člověk, jenž
mi rozšafně radil a jenž mě poučoval. – „Nesuďte dle tváří,“ pravil.
„Zlých lidí, myslím, tu nenajdeme. Spíš to jsou takoví nebožáci jako
vy a –“
„ – a váš pan strýček!“ vložil jsem rychle.
„Ano, a můj prastrýc třeba. A potom spíš takoví lidé, jimž se říká
dobráci, rozumíte? A začátečníci, debutanti a tak. Včera jsem u strý-
ce mluvil s básníkem, jejž sem poslala Kritika; měl v ruce svoji knihu,
krásně vázanou v deskách ze slonoviny, se zlatou ořízkou – nu, vzal
si ji s sebou. A vypravoval o kolegovi dramatikovi, jejž sem hned při
premiéře poslalo obecenstvo spolu s herci; nevím, prý sem přišel
i s režisérem toho divadla. A hudebníků – A skladatelů – Všeho,
všeho je tu hojnost.“

– 63 –
 Což přece nastává soumrak? Či ženou se mraky též na horoucí
skálu? Obloha v dálce před námi bez velkého přechodu se náhle
tměla, ne že by se pokrývala jednotlivými oblaky nebo obláčky, ale
po celé skoro polovici obzoru před námi byla náhle jediný tmavý
mrak a tma z něho jako by byla pršela k zemi, takže jsme skutečně
kráčeli už skoro až na hranici mezi dnem a nocí.
Kotlaba se jen usmíval a vedl mě stále mlčky proti tmě.
Náhle rázem stanul a zabránil i mně vzepřenou paží bráti se
dále. Ocitli jsme se na samém kraji strmé skály, jež tu byla všude
pod zemí a rostlinstvem, a tam, kde se leskl ostrý kraj ohromné
jakési terasy, na níž jsme stáli, byla také hranice zdejšího světa. Dál
už byla jen propast, naplněná tmou – kam až a kudy, nemohl jsem
ovšem zbádati.
„Co je tam dole?“ pravím. „Peklo?“
„Ne, tam je náš svět, země, odkud jsme přišli sem,“ poučil mne.
„Ale přišli jsme z jiné strany?“
„Nejspíš. Ale na této straně jest jediný východ pro nás,“ dokládal.
„Jen tudy můžeme prchnouti z horoucí skály.“
„To vyzkoumal váš pan strýček za těch sto let, co je tady?“
„Ano. A vyzkoumal i to, že člověku bez pomoci soudruha by se
nepoštěstilo prchnout odtud ani tudy.“
„Jak tedy chcete prchnout?“
„Spustíme se tuhle dolů.“
„Po provaze?“
„Nevím, jak dlouhého bychom potřebovali. Máme však se strý-
cem za to, že bude nejlepším padák.“
„Padák!“
„Strýc si ho sám opatřit nemohl; nyní, když jsme tu dva u něho,
bude pomoc snadnější.“
„Ale s tímhle na mne nespoléhejte,“ vytáčel jsem. „Já padák se­
strojit nedovedu, spíš vy – jako čtenář odbornějších děl –“

– 64 –
 „Pokusím se o to,“ řekl klidně. „Poslyšte můj plán. Vše spěchá,
byl bych rád ještě před prvními mrazy doma a strýcovi bych také
rád přispěl, až se vrátíme k nám, aby do nového roku měl zas vše
v pořádku. Tedy padák.“
„Ale já se padákem nespustím –!“ odporoval jsem. „Rád bych sic
viděl tu švandu u vás, až přivedete pana strýčka, ale –“
„Poslyšte tedy,“ pokračoval, nedbaje mého přerušení, „padák opat-
řím už příští noci, pomůžete mi jej sem dopravit, strýc tu bude na
nás už čekat. Potom se spustím nejdříve já, vy se strýcem zas padák
vytáhnete, potom se spustí strýc a naposled vy sám. Co říkáte?“
„Zatím nic. Ale jen aby se padák řádně rozevřel a dobře se snášel.“
Usmál se a mávl rukou. „Tedy zítra, až vše usne, přijdu pro vás,“
řekl. „Nyní se vrátíme a zítřejšího dne užijte k řádnému odpočinku,
vyspěte se, abychom se v noci nezdržovali a byli dosti silni. Jísti
vám pošleme.“
Provodil mě opět touž cestou zpět k mému příbytku.
Vrabci zatím už cvrlikali, motýlkové hopkavým letem se míhali
nad záhony a odkudsi zdaleka se ozýval kohout. Přes pěšinu před
mým pavilonkem běžela čtyřbarevná kočka – Nový den se zrodil
na horoucí skále.
Když jsem zas osaměl ve svém altáně, uložil jsem se k spánku co
nejpohodlněji dle vzorů a příkladů, jež jsem shledal v noci za cesty
na hranice horoucí skály – lehl jsem si prostě na podlahu a krov
mého domu byl mi vzdušnou přikrývkou.
Ale neusnul jsem, byl jsem příliš rozčilen vzpomínkami na vše,
co jsem tu dosud viděl a zažil, a myšlením na nastávající útěk. Vstal
jsem, došel si do přijímací kanceláře pro papír, pero a inkoust a dal
jsem se do psaní těchto stránek a řádek…
Den se chýlil ke konci a s ním i můj pobyt na horoucí skále. Jsou
tři čtvrti na osm. V deset přijde Kotlaba, půjdeme pro padák a po-
tom s padákem na kraj skály k panu faráři Obrátilovi.

– 65 –
 Jsem unaven. Nikdy jsem tolik za den nenapsal. Jak ráčíte pozo-
rovati na mém písmu, jsem unaven i duševně. Kromě toho papír je
bídný, pero pozbývá pružnosti – cítím, tuším nějaký brzký konec
něčeho – snad svůj vlastní. A to pro nic – za nespáchané hříchy –
snad jen za nedostatek energie – nedovedu se opřít Kotlabovi – ne-
dovedu zmařit, abychom odjížděli padákem.
Konečně nadchází druhá kapitola; druhá a poslední.
Píšu konec tohoto svého referátu tužkou na útržcích staré písan-
ky, již našel přítel Kotlaba v kapse, a ležím podle kmene poražené
borovice, na němž opodál Kotlaba sedí a vzpomíná.
Vysoko kdesi nad námi za omšelými pískovcovými hlavami kop-
ců je horoucí skála. Jsme opět na své milé trpělivé mateři zemi, já
už skoro v ní. Všecko ostatní je na horoucí skále.
Náš útěk a poslední naše příhody vypovím zkrátka.
Padák jsme šťastně dostali, vlastně ukradli; byl to snad jediný,
a třeba ne poslední zločin, spáchaný na horoucí skále. Ale padák to
nebyl. Byla to obyčejná skládací plachtová střecha ve způsobě dešt-
níku třímetrového rozpětí, která kdysi poskytovala stín i ochranu
před deštěm celému proutěnému krámu zelenářskému, za nímž
trůnila jeho majitelka, světící svátek sic 26. července, ale dle povahy
duševní své bytosti, svých plic a hlasivek mající valný nárok, aby
jmeniny své slavila jen a jen 25. listopadu. Ta nebožka octla se také
kdysi pochopitelnějším způsobem na horoucí skále i s krámkem
i se zbožím i s ochrannou střechou – a jí – nebudu zapírati – jsme
s Kotlabou obrovský deštník ukradli, tlumíce výčitky svědomí své-
ho omluvou, že paní zde té plachtové ochrany nijak nepotřebuje
a nám že výtečně poslouží na útěku. Konečně také jsme činili pevná
předsevzetí, že ničeho podobného se už nedopustíme a že sterými
dobrými skutky budeme svoji vinu smiřovat.
Pan farář čekal, opíraje se o silnou sukovici, již byl měl před sto
lety asi na své poslední procházce po zemi. Byl to statný pán. Do
čtyřicítky mu scházelo ještě kolik let.

– 66 –
 Přivítal mě přátelsky a potřásl mi pravicí. Ptal se, co dělá Praha
a žijí‑li ještě bratři Thámové.
„Thámův slovník jsem viděl v muzeu, ale Thám je dávno nebož-
tíkem,“ povídám.
„Vida, vida!“ udělal. „Takový statný člověk!“
Zatím byl Kotlaba prostříhal navrchu našeho padáku kolem stře­
du několik velikých děr a obšíval je, aby se netrhaly. Potom na kůl
velikého deštníku přivázal veliké oko ze silného provazu, slabší pro-
vaz upevnil nahoře, aby se padák mohl po spuštění zas vytáhnout,
a chystal se první na tu hroznou cestu.
Sedaje do oka, usmíval se a ukládal mi, abych jen hodně daleko
padák odstrčil, až se zhoupne ze skály.
– Jedna – dvě – tři!
Zamhouřil jsem oči a dlouhým bidlem jsem hroznou vzducholoď
odstrčil. Pan farář držel provaz a spouštěl jej rychle oběma rukama
za padákem…
Byl jsem tak rozčilen, že jsem nadobro nevěděl, co je čas. Nevím,
jak dlouho trvalo, než páter Vendelín ucítil škubnutí provazem a jal
se jej vytahovati. Jako stroj jsem mu pomáhal, a snad to byla pomoc
nejlepší. A teprve, když se pod našima nohama objevila šedá plach­
ta na dřevěných žebrech, když se ze tmy vynořilo též provazové oko,
v němž Kotlaba byl sjel do hlubiny, vzpamatoval jsem se.
Pod provazovým okem byla upevněna jedlová větévka! Přítel
Kotlaba tedy šťastně se snesl na zemi!
Byl jsem nyní odvážnější. Pomohl jsem faráři do oka, a když se
zhoupl z kraje skály, i jej jsem s padákem odstrčil do tmavého pro-
storu, drže pevně provaz, shora uvázaný, a rychle jsem jej popouštěl,
jak padák po druhé unikal z horoucí skály.
Chvíli trvalo, než mi dali škubnutím znamení, že i druhý už je
dole. Když pak jsem s hrozným napětím veškeré tělesné síly vytáhl
zas padák nahoru, visely pod ním větvičky dvě.
Nyní já!

– 67 –
 Myslím, že to není nervové u mne; spíš je to srdeční vada. Roz­
čilením jsem byl jak slepý i hluchý pro vše – jen ten hrozný pa-
dák, rozevřený, překocený, jsem viděl před sebou. Krev mi bila ve
spáncích i srdce buchalo o překot, a oddechoval jsem prudce. Nyní
já! – Opět a opět jsem váhal, vymlouvaje se sám sobě, že si chci jen
odpočinouti po tělesné námaze.
Vzpomněl jsem si také na nedůslednost Kotlabovu, an pravil, že
po provaze se tu nelze spustit, když nevíme, jak by musel být dlouhý,
aby stačil až na zem, a zas že provaz uvázal na padák a nebál se, že
by nebyl dost dlouhý. Ovšem, dosti nám ho tu nahoře vždy ještě
zbylo po každém sletu, ale což – jsou‑li oba jen někde na nějakém
skalním výstupku, kam se nedostane leda orel?!
Tu se ozval nedaleko za mnou nějaký šelest, a ohlas smíchu a ně­
kolika hlasů ke mně zalehl. Patrně se na horoucí skále už rozední-
valo.
Ohlédl jsem se nesměle – aj, po trávníku bere se cestou necestou
skupina mužů a – pohříchu, nemohu toho zamlčeti – i jedné dámy.
Byli mi povědomí, někteří i hlasem – každý měl v ruce tenoučkou
knížku v červených deskách, zlato na ořízce se lesklo i na horoucí
skále – – A za nimi Johanýsek.
Zočiv mě, zdaleka pozdravoval. Ostatní byli tak spolu zapovídá-
ni, že si mne ani nevšimli, míjejíce mne, jako si Johanýsek nevšiml
mého padáku.
„Kdo je to, Johanýsku?“ optal jsem se potají bodrého komorníka
knížete Astrachána.
„To?“ smál se čtverácky. „A, to jsou spisovatelé románu Záhadné
stopy. Vidíte, už jsou tady i se svým dílem.“
Jen to dořekl, vskočil jsem do oka a rázem jsem strhl padák za
sebou. Hrozný výkřik vydral se z prsou mužů i dámy, trnoucích nad
mým skokem, příšernějším, než se asi jevil skok Horymírův z pro-
tějšího břehu Vltavy.
„Kam to ráčíte, vašnosti!“ volal nade mnou Johanýsek.

– 68 –
 Ale potom jsem už neslyšel nic. Horoucí skála zmizela nade mnou.
Chybou bylo, že mne nikdo nahoře neodstrčil od kraje skály, kte­réžto
chyby se uvarovali oba moji předchůdci. Cítil jsem, jak si rozdírám údy
o stěnu skály, a kdykoli padák smekl se po některém výstupku, projelo
mnou pokaždé bolestné trhnutí – až konečně jsem zlehka dopadl do
mokré trávy podle smrkového mlází a potrhaný padák se překotil
podle mne.
Byl jsem na zemi.
Mraky se honily po modré obloze, nad smrčím přeletěla vrána,
za ní druhá.
Citelná zima mnou zachvěla. Rozhlédl jsem se, hledaje soudruhy
z horoucí skály, a spatřil jsem je za sebou v řídkém borovém lese.
Pan farář seděl na pískovém balvaně, Kotlaba, objímaje ho pod pa­
žemi, skláněl se k němu a právě se ho ptal: „Je vám už lépe, pane
strýčku?“
Strýček jen zaúpěl.
„Co je vám?! Co je vám?!“ zvolal Kotlaba žalostně.
„Zeptejte se rychle na ten klíček!“ křikl jsem naň.
„Strýčku, strýčku – prosím vás,“ naříkal Kotlaba, „kde je ta vaše
truhlička, od níž je ten mosazný klíček? Co tam je v ní?“
Strýc mocně vydechl. „Je v ní bramborové semeno. Nový druh.
Z Nýdrlandu jsem to dostal,“ vyrážel ze sebe namáhavě.
A proto byl Vendelínek za strýcem až na horoucí skále! pomyslil
jsem si.
Ale Vendelínek naříkal nad nalezeným strýcem opět. Nebo ten
ubožák, sotva byl dořekl poslední větu o tajemné skřínce, svezl se jak
podťatý z kamene a zhroutil se před Kotlabou na písčitou zem.
„Strýčku – strýčku!“ volal mladík a chtěl prastrýce zvedati.
Sotva se ho však dotekl, stočtyřicetiletý kmet, svěží a čilý na ho-
roucí skále, neodolal přísným zákonům vládnoucím nad tvorstvem
pozemským a – rozpadl se v prach.

– 69 –
 Vendelín Kotlaba povzdechl, rozpažil ruce, a spustiv je, tleskl se
dlaněmi po stehnech. Byl konec.
Potom mě potlučeného dovlekl na suché místo, kde dopisuji tuto
zprávu. – –
Vím, vzácný příznivče můj, co chcete říci. Neračte nikterak ohr-
novati pysk nad tím, co jste právě trpělivě přečetl. Vímť bez Vašeho
laskavého upozornění, že jest ještě jedno staroznámé místo v čes-
kém – a nejen v českém – pořekadelnictví, kam se posílají nebožáci,
kteří se komu nedovedli zachovati. Ale já už mám cestování dost,
už nepůjdu nikam.
Tam už se račte podívati sám.

– 70 –
 Mořský had

(1904)

Žádný symbol, žádný měděný had, žádný hliněný. Pravdivá histo-

rie, kterou vám chci vyprávět, jedná o skutečném, živém mořském
hadu, o bytosti do nedávna ještě dosti záhadné, ba jejíž existence
bylaz mnohé strany docela popírána, o níž však neklamně svědčí
zápisy historiků i vážných cestovatelů a jejíž skutečnost byla nade
všecky pochybnosti pádně dokázána zvláště zkušenostmi vyprávě­
če této povídky.
Pokud víme, první zmínku o mořském hadu učinil Athéňan Le-
pimachos ve známém poslání k Aristonovi Syrakuskému, spatřiv
jej u Mitilene asi r. 796 př. K.
Po něm teprve Esteban da Luz, slavný průvodce Kolumbův, po­
psal své setkání s touto obludou v Atlantském oceáně a najisto
zjistil její existenci, i můžeme směle za to míti, že i poněkud štědře
vyšperkované báje starověké o mořském hadu měly skutečně by-
telný podklad, na příklad hned v písni staroegyptského básníka
Setchema k poctě boha Ra zmínka o „živé troubě, jež od jihu se po-
ložila po celém moři Rákosném (Rudém) až pod horu Sinai“ a „jejíž
hlava vznášela se až nad městem Pelusiem, hlava živé trouby v nitru
moře, jejíž jícen mohl pochytiti celý Nil i s katarakty, celý Nil až do
pramenů“.
Velikost „živé trouby“ je tu sdostatek udána.
Něco podobného nalézáme u starého Monomacha, životopisce
Alexandra Korintského (412–365 př. Kr.), jenž vypráví o podivném
hadu vodním, jehož ohon viděn byl u Tauridy, ana hlava jeho sou-

– 71 –
časně objevila se v místech, kde Tanais (Don) splývá s Černým
mořem. Délka tedy také slušná, byť i ctihodný Monomachos ani se
nezmiňoval o jeho tloušťce, ani o schopnostech pohlcovacích.
Cožpak říci o pitvorném hádku z memoárů slavného talmudisty
rabbiho Nuchima ben Johannesa, o němž učený žid tvrdí, že podlé-
zal dosti širokou hráz mezi mořem Černým a jezerem Chvalinským,
ba který z bujnosti přeskakoval i řečenou širokou šíji vzduchem,
spojuje konci svého těla vodu obou moří!
Zmíněný už don Esteban da Luz vypráví o svém hadu, že má
hlavu jako tuleň, velikou jak andaluzský býk, oči veliké, krásné, jak
oči srny, a vzezření celého obličeje že dojímá jak zasmušilý, dumavý
pohled starého německého profesora.
Od těch dob, od věku patnáctého až po naše dny, občas vyskýtaly
se sice zprávy o mořském hadu, zvláště v měsících parného léta, ale
ze všech těch kusých a chatrných poznámek v denních časopisech
nestačili bychom určiti druh tajemného obyvatele končin podmoř-
ských a určiti přihrádku, již by mu dala věda přírodní historie.
Nesmím arci pomlčeti o výpravě, již vystrojil kníže jihoevropský2,
který část výnosu oněch sum, jež krupiéři3 jeho nájemce shrabou,
opět na úlevu nešťastných hráčů pouští – když ne do vzduchu, ales-
poň do vody, a jíž se zúčastnili zpravodajové všech čelných žurnálů
světových.
Cílem a účelem výpravy bylo buď zjistiti mořského hada v At-
lantském oceáně, buď konstatovati, že mořský had je vybájené
strašidlo.
A památná ona výprava r. 1879 dne 4. měsíce srpna s mořským
hadem se potkala! Vezměte do ruky kterékoli noviny z té doby, ať
už cizozemské, zámořské, ať třebas i některý list našeho vlastenec­
kého tisku, najdete ve všech výmluvné články o pamětihodné pří­

2  Totiž monacký.
3  Zřízenci nájemců heren.

– 72 –
hodě šťastné brigantiny „Gorgonzoly“ a o její nenadálé setkané
s tajemným netvorem na 20° severní šířky a 18°6‘ západní délky.
Je tedy úplně zbytečně znova uváděti všecky podrobnosti.
Připomínám jen, že všecky ilustrované časopisy přinášely o pře-
kot podobizny účastníků výpravy od kapitána Luigiho Mestiniho po
plavčíka Beppa, od pana Chvalla‑Poczernitze z londýnských „Times“
až po pana Butterteiga z „Prager Extrablattu“, ba, nechyběla mezi
nimi ani výrazná hlava soukromého účastníka, mladistvého spiso­
vatele pana Raoula Cajmrska, který se připojil kvýpravě, chtěje
nasbírati dojmů, fakt a dokumentů k většímu literárnímu dílu, jež
hodlal napsati jako nový – nový formou i jádrem – druh slovesné
tvorby.
Poplach ve světě byl všeobecný.
Na kapitána „Gorgonzoly“ složil nezapomenutelný velmistr tónů
Bill Emperor slavnostní hymnus, a šťastní Argonauté byli zakrátko
zahrnuti nabídkami k sňatku.
Mořský had nejen že zdvojnásobil počet výtisků všech zúčastně-
ných časopisů, ale stal se reklamou všeobecnou. Miliony hostinců
a kaváren přijaly jeho jméno a barvy do svých štítů, mořský had
zdobil dopisní papír, „mořský had“ bylo jméno nejnovějších uzenek,
ke cti mořského hada vypěstována nová růže, a dámy užily mocné-
ho toho jména i pro novou módu vlečky.
A přec – a přec byl na podstatě celé věci nějaký nedostatek.
Onen mořský had, s nímž se „Gorgonzola“ setkala, byl totiž zdech­lý
a – nebyl celý!
Vlastně byl celý, když jej našli, ale chtivost míti jej celého, zmoc-
niti se celé jeho neviděné délky, způsobila katastrofu. Když totiž,
hodivše mu za hlavu oko ze silného lana, tahali jej z moře, počínali
si přitom poněkud méně opatrně, než se vlastně na zdechlinu slu-
šelo, přetrhli jej silným škubnutím asi dva metry za hlavou, a to
byla všecka kořist.

– 73 –
 Loď zakymácela sebou mocně, vyjela přídí vzhůru, ale bylo pozdě.
Neviditelná část hada, vlastní konec jeho těla, zůstala ve hlubinách
moře, aby tam zetlela bez užitku pro vědu i pro její smělé pionýry.
Zapomnělo se však pro počátek na konec, pro hlavu na ohon. Zvě­
děli jsme zatím, že mořský had existuje, a ostatek ponechán časům
příštím.
Nevědělo se, byl‑li ohon hada někde obtočen kol skály na dně
moře, či je‑li přisát jako pijavice kdesi na útese nebo přimrzlý v nej-
severnějším oceáně.
Vědělo se pouze, že mocný onen dokument pro měření nesmírné
délky, jež by člověčenstvo ohromila, že vzácný ohon mořského hada
je pro nás ztracen.

II

Když v nejnovější době současných dějin nastala vražedná válka

na Dálném východě, dostalo se skromnému pisateli těchto řádků
překvapující, lichotivé a též i poněkud povážlivé nabídky vydava-
tele oblíbeného rodinného listu (který z vážných důvodů nechce
být jmenován), aby se odebral na bojiště jako válečný zpravodaj
jmenovaného nejmenovaného.
„Nemohu vám nabídnouti vlastní loď, budete sdíleti malý parník
‚Cing‑Yl‑ink‑cink‘ ještě s jedním kolegou, ale o všecko pohodlí bude
postaráno. Kdy byste mohl naurčito vyrazit?“
Přemýšlel jsem. Soudě dle novinářských telegramů, že vlastní
ope­race válečné počnou teprve v září, mínil jsem, že bych mohl za-
tím ještě dojeti se rozloučit s přítelem Johnem Tullachem do Chicaga,
potom že bych mohl absolvovat několikanedělní kurs zpra­vodajský
ve službách některého žurnálu vídeňského, a potom že bych pak
někdy před svatým Václavem se konečně –

– 74 –
 Ale zdálo se mu, že dlouho uvažuju. „Jeďte hned!“ navrhl mi rá­
zem.
Namítl jsem, nepřijdu‑li tam příliš záhy! A že se tam vlastně
dosud nic světodějného neděje – že teprve v září –
„Co v září!“ ušklíbl se. „V září už kvetou chryzantémy i tady, nad-
toť v pravé jich vlasti v Žaponsku – v září si povíme zas o něčem
jiném!“
Dobrá, šel jsem tedy ihned.
Odkazuju milé čtenáře na své dopisy z cesty k Orientu, nehodlaje
se zde opakovati. Zkrátka jen povím, že 21. března vstoupil jsem –
dost utrmácen přetrpěnou mořskou nemocí cestou od Terstu
k deltě Nilu – na palubu „Ophelie“ v Port Saidu a koncem dubna po
mnohých oklikách a zbytečných pro mne zastávkách octl jsem se
konečně na prahu dějiště historie dvacátého věku, v Šanghaji.
Tak kratince se to vysloví, a žilo se to tak dlouze!
Vykonal jsem za tu dobu kus práce, které jsem se netkl od svého
šestnáctého roku: napsal jsem celou knihu básní. Ze zmínky, jež
o nich snad níže ještě učiním, bude však zřejmo, proč mohou být
klidnými všichni páni nakladatelé, redaktoři i kritikové.
Ale v Šanghaji, sotva jsem vystoupil na milý náš škuner „Cing‑Yl-
‑ink‑cink“, nastalo mi malé překvapení.
Mužstvo i s kapitánem bylo jen čtyřčlenné, a vedle vlastních
lodníků byl zde ještě pán asi padesátiletý, v cestovním oděvu anglic-
kého mylorda, s monoklem, jenž hyzdil jeho hladký plný obličej.
Vítal mě srdečně, a podávaje mi obě ruce, představoval se: „Raoul
Cajmrsk, zpravodaj Análů člověčenstva.“
„Ah!“ zalekl jsem se vzácného kolegy. „Děkuju osudu, že se setká-
vám nejen se soudruhem v práci, ale zajisté taky s učitelem svým
a rádcem.“
Poklonil se mi za to, až jsem se zarděl. „Všecka moje inteligence
bude k vašim službám,“ děl zdvořile. „Jsem zde více pro vlastní sou-

– 75 –
kromé studium než ve službě našeho listu. Sbírám dojmy a detaily
pro román, který mám rozvržený –“
„Ah, odpusťte,“ vzpomněl jsem náhle, „už před pětadvaceti lety
jste sbíral dojmy pro kterýsi svůj spis – na té výpravě za mořským
hadem –“
„Zcela správně,“ řekl vážně, „a podnes nejsem se studiem k té kni-
ze hotov. Mám celou bibliotéku zápisků, poznámek, map, výkresů –
a dosud nalézám věci, jež bych mohl vetkati do onoho románu.“
„Bude to ohromné dílo.“
„Nebude to tlustá kniha. Ale obsažná,“ usmíval se. „Každý nový
člověk, s nímž se setkám, přivádí mě na nové myšlenky – každá
kra­jina budí ve mně spoustu dojmů – všecko je samá figurka vůkol
mne – každý kamének, každý lísteček na cestě volá ke mně, abych
naň nezapomněl ve své knize.“
„A čtete také přitom?“
„Čítal jsem za mladých let. Mnoho. Ale nikomu to neradím. Kdo
chce napsat něco svého, ať nečte. Uznávám, že Šekspír, Göthe, Zola,
Ibsen, Tolstoj a jiní napsali slušná díla. Ale to je mi všecko ničím, to
mne pořád ještě neuspokojuje. Já chci napsati něco, co dosud nikdo
nenapsal, pane.“
„To dokázal také Dante, na příklad,“ zaoponoval jsem si, „také
Dickens třeba –“
„Neupírám,“ řekl, „ale já ne. Ostatně tento náš rozhovor si také
zapíši, hodí se mi také na některé místo mého románu.“
Náhle se mi uzdálo, abych zkusil, jestli se ještě ze svého studia
nezbláznil. „A máte už,“ povídám, „název pro svůj román? Navrhl
bych vám –“
„Mám zatím toliko titul podřadný, ač nejsem také ještě nadobro
rozhodnut. Prosím?“
„Nevím, hodí‑li se vám. Ale vzhledem ke dlouhému a pracnému
studiu mohl byste knihu nazvat ‚Mořský had‘.“

– 76 –
 „Výtečně!“ zajásal a potřásl mi pravicí. „Mořský had. Román šatu
i duše. Napsal Raoul Cajmrsk. Výborné! Ještě dnes napíšu titulní
stránku a možná, že začnu hned první kapitolu. Mořský had! Ano!
A což?“ vyrušil se. „Neměl bych i kapitoly opatřiti tituly?“
„Opatřte, opatřte!“ horlivě jsem hřešil dále. „Je to zajímavé!“
„A kapitola je o řádek delší, pravda? Ale nyní odpusťte, spěchám
do práce – nejlépe je hned úmysl vykonat.“
Odběhl.
Náš kapitán byl Chorvat, mnoho řečí nenamluvil, a když promlu-
vil, sypal slova tak rychle, že mu stěží bylo rozumět. Dva lodníci byli
Číňané, jeden prý Malajec, ale tak něco jako Cikán. Byli jsme všichni
dohromady jako malý národopisný kabinet, jako různě zbarvené
mšice, jež se byly sešly na lístečku, plovoucím v tom něžném akvá-
riu mezi Asií a Amerikou.
Záhy z rána vzbudil mě zvláštní ruch přicházející shůry. Dveře
naší kabiny se rozlétly a kdosi ječivě něco hulákal – jednou se mi
zdálo, že slyším samé: „timtirimtimtim“, potom zas: „těmtěrem těm-
těm“ – až jsem vyskočil – ne, vyletěl z přihrádky, ve které jsem si
byl hrál na spaní, a domníval jsem se, že nastává bouře na moři.
Ale byl to přítel Cikán. Přišel nám oznámiti, že jsme právě vytáhli
kotvy a že naše loď vydává se na další plavbu k Čifu. Čifu bylo jediné
slovo, jemuž jsem porozuměl, a dle posunků Cikánových, naznaču-
jících pohyb vpřed, domyslil jsem se ostatního smyslu.
„Ten chlap má ruce, všiml jste si?“ řekl mi kolega Cajmrsk, prota­
huje paže, a prohýbaje se v kříži. „Ty musím ve svém románě udat.“
„Psal jste včera ještě?“ vzpomněl jsem si.
„Neměl jsem kdy,“ pravil, „koncipoval jsem telegram, který pošlu
z Čifu. Ale to mi nevadí. Rovnám si zatím vše v mysli, abych mohl
už jen jako opisovat. Hola – co to!“ zvolal náhle.
I já jsem se lekl. Celou lodí škublo cosi, div jsme neupadli. Malé
zrcátko vypadlo mu z ruky a zastenalo pod jeho nohou, jak jsme
se zamotali.

– 77 –
 Ale to byl jen počátek. Vyšedše na palubu, rychle jsme zas utíkali
zpět – mocné pěsti Cikánovy nás cpaly hroznou silou dolů. A vtom
nanovo zadunělo cosi v bok našeho parníku, až jsme se svalili ze
schůdků.
Hukot ozývající se ze všech stran, dunění vzdálené bouře nebo
střelby zaléhalo mezi to, setmělo se jako v podvečer a dusno svíralo
člověku prsa.
Znova jsme vyběhli na schody, tenkrát nám nikdo nebránil – prá-
vě spouštěli člun! Co se to děje?
Cosi jako drobné kroupy padalo ze vzduchu, kolkolem mlha pro­
sycená podivným zápachem, ale než jsem se rozhlédl – třesk! ozvala
se rána, jako by vůz prken z oblak rozhodil.
Člun se na závěsech rozhoupal jak divý, ač jinak bylo skoro bez-
větří, a současně všichni lodníci i s kapitánem byli smeteni přes
pa­lubu, kdežto kolega Cajmrsk, mocně klesnuv zpět ke schodům,
srazil i mne dovnitř. Potom nastalo hrobové ticho.

III

Co se dělo?
Všecko se brzy vysvětlilo. Bylo to zemětřesení; nějaké zvláštní,
podmořské, velice podivné, ale nic jiného to nebylo.
Poslední ránu, jež rozhodla o osudu naší lodi, způsobilo mocné
vzedmutí podzemní, jež zvednuvši skalnaté dno mořské, vytvořilo
právě pod námi nepatrný ostrůvek, na jehož ostrém útese byla
nyní naše loď napíchnuta a čněla alespoň 30–40 metrů nad vodou.
Děsný odraz zahubil naše lodníky a nás srazil do nitra lodi.
Pan Cajmrsk byl skutečný hrdina. Sotva stál na nohou, krvácel na
hlavě, ale první, nač pomyslil, když vstal, byl jeho román.
„Štěstí mi velice přeje,“ pravil. „Co jsem se už napřemýšlel, jak začít
první kapitolu, a hle – vylíčením této příhody začnu nejvhodněji.“

– 78 –
 Na tisíce kilometrů vzdáleni od naší drahé Evropy, napíchnuti na
skále v širém moři mezi Čínou a břehy žaponskými – vydáni všem
neovládatelným živlům – a on si libuje, že má o čem psát!
„Myslím, že dám jiný subtitul,“ řekl, dívaje se do prázdna, právě,
když jsem mu chtěl domluviti. „Bude to ‚Román jizev na duši‘.“
„Budete mít také řádnou jizvu na hlavě, soudě dle toho, jak vám
krev teče,“ řekl jsem, „a bylo by nejlépe, kdybyste na několik hodin
ulehl. Sotva stojíte – chvějete se –“
Odešel tedy; ale ještě na prahu se obrátil, volaje, že nechá kapi-
toly nepojmenované.
Mně bylo zcela dobře. Při neblahém náraze spadl jsem na něko­
lik polosvinutých lýčených rohoží, jichž pružnost mě zachránila.
Kromě odřené dlaně neutrpěl jsem nic horšího, vydal jsem se tedy
ihned, jak byl pan Raoul odešel, na obhlídku.
První, co jsem poznal, bylo, že jsme na lodi sami, opuštěni na
holé skále, jež bude naším hrobem i pomníkem, nenajde‑li nás tu
někdo ještě za živa.
Kolkolem širé moře, ani památky po nějaké souši, ba ani ta žá-
doucí černá čára na konci obzoru, již známe z pohádek a z cestopisů
a jež značí vzdálený břeh, ani ta se nikde nejevila. A co až se to
nyní klidné moře rozbouří! Nejsme nad ním tak vysoko, aby nás
kterákoli vlna nesmetla, rozštípnuvši naši loď ve dví – neboť ostrov,
na němž jsme čněli, byl prostranný jen asi tak jako necelý Žofín na
Vltavě!
Pohlížeje z paluby do dálky, smutně jsem rozjímal o našem osu-
du. Máme tu zbraně, ale nás neohrožuje člověk, ani zvíře. Máme zde
zásobu potravin, ale což až dojde! Konečně, snad nám ani nedojde…
Jsou zde též různé přístroje, ale ze všeho toho znám jen dalekohled
a kompas. Nevěděl jsem, co z toho všeho je sextant, a kdybych jej
byl i dle vybledlého obrázku ze své paměti poznal, nevěděl jsem, co
s ním. A kdybych byl i dovedl s ním manipulovati, co mně prospěje

– 79 –
 zvědět, na kterém místečku zeměkoule jsem, když vidím, že tu jsem
nerad a že se odtud živ nedostanu!
Mocné zašplouchnutí mě vyrušilo z myšlenek. Udrobil se snad
balvan pod námi a zčeřil hladinu moře, jehož zpěněná voda až i mne
ve výši zkropila? – A slabé tepání na stěny lodní se ozývalo, jako by se
někdo po ní škrábal nahoru. Snad některý ze zmizelých lodníků –
Naklonil jsem se rychle přes zábradlí, mohl‑li bych pomoci – však
uleknut, rychle jsem couvl.
Ale i v té hrůze, jež mě obešla, vzpomněl jsem, že ten obličej,
který se drápal vzhůru, na loď, znám ze dvou míst ve své paměti. Na
jednom to byl široký hladký obličej přímořského formana z ilustra-
ce kterési povídky, a na druhém to byl známý obličej, jejž jsem po
léta v Praze potkával na ulicích, zvláště Na Příkopě, od domu kdysi
Žižkova až k Můstku, obličej nejemný, oholený, širokonosý, kostnatý
i masitý – ale tento zde byl zahnědlý, měl veliké gazelí oči snivého
pohledu. Tak se vynořil až nad zábradlí paluby a uvíznul tam jak
měsíc, jak „nový měsíc“ v kalendáři.
Pohlédl na mne dobrácky a řekl: „To jsem já!“
Ještě toho trochu! Lidský obličej a k tomu lidská řeč! Ale nebylo
pochyby: ten, o němž jsem šíře promluvil v úvodní kapitole, ten,
o němž po pětadvacet roků nebylo slechu a jehož existence byla
proto nanovo popírána, ten stál, nebo visel, či v jakékoli poloze tu
byl přede mnou. Tajemný mořský had!
Dodal jsem si odvahy, když nelezl blíž, a šel jsem k němu sám.
„Co žádáš?“ pravil jsem, jako bych se tázal ducha.
Usmál se. „Předně vězte, pane,“ pravil, „že jsem o několik dese­
tiletí starší než vašnost a také o něco důležitější, a proto bych zdvo-
řile žádal, abyste mi netykal.“
„Odpusťte, pane,“ zakoktal jsem, „ale po česku se zvířatům – éh,
pardon – se tyká všem bytostem, které nejsou lidmi. A ráčíte mi do-
volit otázku, odkud umíte česky?“ ptal jsem se už neohroženě.

– 80 –
 „Umím všecky řeči světa,“ ledabylo řekl, „a česky mě učil kterýs
český klarinetista roku 1832 na Madagaskaru.“
„A, to jste arciť starší, pane.“
„Můj bratr v Atlantickém byl ještě starší. Uměl i zpívat a krásně
deklamovat Orlanda Furiosa, ani se nezajíkl.“
„Proč ne?“ zadivil jsem se. „Ale nebyl to váš pan bratr, jehož zdech‑,
jehož mrtvolu našli před čtvrt stoletím –“
„Ano, a jemuž utrhli hlavu – ten, ten,“ přerušil mne, „a kterýžto
čin chtěl jsem právě před hodinou zde na tomto místě pomstít.“
„Vy, pane?“ lekl jsem se. „Což naše loď – což já –“
„Ne vy, ale ten druhý, jenž nyní leží uvnitř lodi, je pravým viníkem.
Ten tehdy navrhl, aby násilím ubožáka rvali z vody.“
„Ale dovolte, pane,“ namítl jsem, „vaše msta stihla čtyři nevinné
lodníky, stihla konečně i mě, stihla i tuto najatou starou rozvrzanou
loď, všecky nevinně. Proč jste si nevytáhl jen pana Cajmrska? Ostat-
ně odpouštěti, pane, odpouštěti jest šlechetnější než mstíti se.“
„Tolik vím také, pane,“ ušklebil se poněkud. „A právě, že jsem si
vzpomněl na nevinné, zarazil jsem. Jinak mohlo býti dílo mé pomsty
hrozné, hroznější, než tušíte. Čtyři vaši lodníci jsou také zachráněni,
jenom ten Papuán má vymknutou ruku, ale všichni budou dnes do
večera v Šanghaji a zítra před večerem přijde i vám vysvobození.“
„Díky,“ zvolal jsem upřímně. „To jste je sám zachránil?“
„Skoro. Omdlelé jsem je donesl na malý ostrůvek a dohnal jsem
k nim několika umělými víry maďarskou obilní loď ‚Egykete‘, na
jejíž palubu byli přijati. Kapitán Féry Fekete přístrojem telegrafie
bez drátu ihned to vyhlásil do celého světa.“
„O vás?“
„Ne, o sobě. Mne nikdo nespatřil.“
„Jednal jste šlechetně, pane. Ale dovolte,“ zvídal jsem dále, „směl
bych se ptáti, proč ohon vašeho pana bratra, nebo řekněme koneč-
ná část jeho těla se tehdy neobjevila?“

– 81 –
 „To je prosté, pane,“ řekl had, učeně se usmívaje. „Pozoruju, že
jste nemíval z fyziky eminenc. Což jest možno, aby tvor, jemuž jest
plniti úkol na dně moře hluboko na deset, na dvacet a více tisíc
metrů, aby se mohl objevit na povrchu moře bez silné pomoci?“
„Proč ne?“
„On řekne: proč ne!“ zoufale zvolal had. „Což nevíte, jaký tlak
vody je v těch úžasných hloubkách, a že kdybych tam ponořil hlavu,
svou vlastní silnou hlavu, že nikdy už ji zdravou nevynořím?! Tedy
vězte, vy lidský mudrci: konec našeho těla, jímž se pohybujeme jen
po nejhlubším dně mořském, má kostru, svaly a kůži takové síly
a hutnosti, aby odolala tlaku vody, ale proto je též tato část našeho
těla tak těžká, že nikdy se neobjeví na povrchu.“
„Chm,“ udělal jsem, „ale mělo to býti: proč?“
„Víte přece, proč,“ kázal dále. „Těleso tak ohromné tíže způsobilo
by, padajíc, tak hrozný pohyb vody, že by na sta mil drtil vaše lo-
dičky jak bubliny mořské pěny. Naše pohyby jsou tedy velice volné
a důstojné.“
„Jste šlechetní tvorové.“
„Nesmekejte, pane,“ usmál se, „to je přirozené, čím větší tvor, tím
větší dobrák.“
Zase jsem udělal jen „chm“, ale chtěje zvídati dále, hádal jsem:
„Vy tedy na příklad přede mnou stojíte, pane?“
„Stojím, ležím a opět stojím,“ vece had. „Stojím koncem svého těla
hluboko pod ostrovem Kiu‑Siu, pod samými základy říše žaponské,
ale potom středem těla ležím šedesát metrů pod hladinou, objímaje
všecky drobné ostrovy Boninské a opět zpátky až sem, kde krkem
a hlavou stojím před vámi. Vidíte z toho, že celou délkou svého
tílka bych obejmouti dovedl nejen všecky ostrovy žaponské i se Sa­
chalinem, ale i Koreu k tomu.“
„A s kým vlastně sympatizujete za této války ve východní Asii?“
„Jsem přísně neutrálním,“ pravil vážně. „Ale vězte, že jediným
po­hybem bych mohl obě vojska zahubit.“

– 82 –
 „Rád věřím. Ale také by snad stačila jediná podmořská mina, kdy­
by vám vybuchla pod hlavou, aby bylo o velikána méně.“
„Pohříchu máte pravdu,“ povzdechl had. „Proti tomu je zbraň je­
diná: neplésti se mezi miny.“
„A čím jste chtěl zničit nás a naši loď?“
„Podmořskou minou, proti níž jsou všecka vaše torpéda jen py-
rotechnickou hračkou: zemětřesením.“
„–? Vy, pane hade?“
„Já, pane člověče. Způsobil jsem jen malý počátek a, nabyv roz-
vahy, ihned jsem zarazil.“
„Ale jak – jak?“
„Vězte, že pod Kiu‑Siu ve hloubi dvou set osmdesáti sedmi metrů
je trubkovitý otvor do nitra země – jak je dlouhý, nevím –, a ten
otvor souvisí pod mořem s podobným jícnem tři sta metrů pod Sa-
chalinem, tyto spojité nádoby pak mají společné ústí na tisíce metrů
hluboko tam, kde je věčný oheň báječného žáru. Chápete? Otvor pod
Kiu‑Siu jest zacpán, ale otevře‑li se – –“
„Vhrne se tam voda a z té je mžikem pára,“ dokládal jsem, „a ob-
rovské její napětí způsobí zemětřesení.“
„Dobrá,“ pokračoval, „a přitom dlužno míti na paměti, že zákony
silozpytu na oněch místech jsou poněkud jiné než v ostatním světě,
neboť skály, z nichž jsou oba otvory do středu země, jsou čisté ryzí
radium, tlak vody je tím milionkrát zvětšen, expanse par zmocněna
až k teorii o nekonečnosti, a tu budiž vám zřejmé, že by účinek
byl děsný. Vězte, kdybych nebyl ono zemětřesení hned v počátcích
udusil, byla by této chvíle nejen všecka říše Mikadova rozmetána na
miliardy kusů, ale i celá východní Asie asi až k Bajkalskému jezeru,
Čína celá až k horám tibetským – všecko by už bylo zmizelo pod
vodou.“
„Hrůza!“ děsil jsem se. Ale přece jsem namítl: „Což ale ten druhý
otvor, ten pod Sachalinem – tam voda nemůže?“
„Nemůže, když je tenhle ucpán – což neznáte spojité nádoby?“

– 83 –
 „Ale tohle jsem přece nikdy neslyšel.“
„Inu dobře,“ řekl už podrážděně. „Ale zapomínáte, že tady působí
radium!“
„Aha,“ chápal jsem. „Ale nyní mi, prosím, povězte, jakou moc vy
sám v tom provozujete?“
Usmál se velebně. „Řekl jsem vám už, že otvor v Kiu‑Siu jest
ucpán.“
„Nu?“
„A zátku mám já.“
„Je‑li možná!“
„Proč by nebylo? Zátkou onou jest právě konec mého těla!“
„Nyní chápu vše!“ zvolal jsem. „Ale pak je hrozno pomysliti,“ zvo­
lal jsem přímo zoufale, „že celá ta půle starého světa, že všecky
ty miliony lidu se všemi vášněmi duší, s veškerou zlobou i láskou
druha ke druhu – že všecko to závisí na pouhém hadím ocase!“
„Vaše hrůza jest jen stud z toho poznání,“ pravil had, „a uražená
ješitnost nicotného krále přírody. Nebudu si však počínati jako obr
člověk, jenž bez účelu zašlapává nevinného broučka, a neotevru
podzemní otvor, zůstanu dobrovolně ukován k místu, kam náhodou
před několika lety jsem byl vodou zanesen, když právě osudný otvor
vznikl. Jsem posledním svého rodu, a po mé smrti zůstane brána
zkázy navždy zatarasena, neboť nikdo nedovede konec mého těla
z ní vyndati.“
Zamlčel se na chvíli. „Loučím se s vámi,“ řekl potom. „Žádná lid-
ská tvář mne již neuzří. Ještě toto si pamatujte: Až uvidíte kymácení
lodi, buďte oba připraveni na malou lázeň. Loď bude ztracena, ale
vy čekejte na ostrůvku do chvíle, kdy se přiblíží váš zachránce. Měj-
te se dobře!“
A zmizel, než jsem mu mohl potřást pravicí.

– 84 –
IV

Rychle jsem běžel pro kolegu, aby ho zkáza lodi nezastihla na loži.
Seděl ubožák a psal.
„Rychle na palubu!“ zahoukl jsem naň.
„Ah poshovte!“ zaúpěl, ani se neohlédnuv, a psal dále. „Rád bych
jen několik slovíček ještě –“
„Rychle na palubu – loď se boří!“ křičel jsem.
„Hned!“ A psal dále a četl slova pod perem: „S čímž se – vám
vzácný – čtenáři – poroučím – tak!“ Zahodil pero, sebral hrst papíru
a běžel za mnou vzhůru.
„Přece jsem v té osudné chvíli dopsal konec svého románu,“ pra-
vil vesele.
„Konec?“ divím se. „Což jste měl už tak mnoho napsáno? Čtve-
ráku!“
„Ne, jen konec napsal jsem zatím – pouhé dvě strany,“ prohodil,
„jiného nemám nic.“
„Budete psát od konce?“
„Snad. Jak to kdy ve mně uzraje. Dočkáte se zajisté také začátku.
Zatím mám jen konec ‚Mořského hada‘.“
Och, kdybyste věděl, k čemu jsou konce mořských hadů! chtěl
jsem mu říci. Ale náhle jsem pocítil, jak se celá loď chvěje.
Jako by neviditelná ruka uvolňovala napíchnutou loď ze skály
ostrůvku, kroutilo to námi, loď kymácela sebou, tu slabě, tu prudče-
ji – až zlehounka jsme byli odpoutáni a s lodí spuštěni na moře.
Věděl jsem, že to přítel had, proto jsem byl kliden, ale když se loď
jala ponořovati, rychle jsme oba, zamhouřivše oči, vrhli se z paluby
do vln chladného oceánu.
Do milosrdných vln, neboť zanesly nás opět na náš ostrůvek,
tentokrát arciť bez lodi – beze všeho. Bez kabátů, bez bot, bez čepic
ocitli jsme se na holé skále, ale byli jsme zachráněni.

– 85 –
 Když druhého dne spočinuli jsme v náručí lodníků na palubě
mrštné „Egykete“, oddechli jsme si po strastech sice, ale oba jsme
zvolali jako jedním hlasem:
„Buď zdráva, tajemná vodo, která světu skrýváš konec mořského
hada!“
„Dva konce,“ dodal jsem sám.
„A můj román je dosud bez konce i bez počátku –·kniha vzácné
modernosti!“ poznamenal pan Raoul.

– 86 –
 Hledá se mecenáš

(1904)

Blíž a blíž se plížilo poznání, že to bude nutným.

Zřel jsem s hrůzou, že umění, k němuž jsem jindy vzhlížel s úctou
a s touhou po vyslyšení, přeskvostné umění knihtlačitelské, stává se
mi nejobávanějším pomocníkem v práci – pohříchu vůči mně samé-
mu. Osobní zjev majetníka tiskárny, ba i pouhá šedozelená obálka
s jeho firmou na čele a s účtem v útrobách dovedly mě zbaviti chuti
k životu na kolik dní.
Počítal jsem, počítal, a dopočítával jsem se pokaždé stejného
poznání, že jen tisíc nových dobrých abonentů by pomohlo oblíbe-
nému mému měsíčníku tak, aby jeho existence byla zabezpečena.
Bylo zřejmé, že vydávám svoje „Jaro“ už jen pro několik kaváren
a pro listy, s nimiž mám výměnu.
Na sebe myslil jsem až naposled. Všecky své síly jsem věnoval
jen svému listu. Sháněl jsem příspěvky, sám jsem psal ve dne v noci,
ale – bylo hůř a hůř. Milé moje „Jaro“ nechtělo zapustit stálejších
kořenů, aby přetrvalo i zimu literatury.
Byla to jen jediná hubená kráva Faraonova, ale zhltala už víc než
sedm krav tučných – celý můj podílek z domu otcovského – a byla
hubenější než předtím.
Nevím už, kdo mi to poradil, nebo zdali jsem to někde četl, ale
když blíž a blíž se plížilo poznání, že to bude nutným, rozhodl jsem
se k tomu a vypsal jsem tedy – konkurs na mecenáše.
Otiskl jsem inzerátek v tzv. malém oznamovateli nejrozšířeněj-
šího a nejčtenějšího deníku po třikrát za týden. Památná ona slova
zněla takto: „Hledá se mecenáš pro dobrý beletristický časopis, je-
muž jakožto zákopníku směrů nových jest krutě zápasiti s trkavou
závistí starého copu; nemáme‑li podlehnouti na škodu literatury,

– 87 –
na škodu zdravého vkusu, jest nám třeba neodkladné vydatné po-
moci. Nabídky pod ‚MNOP‑123‘ adm. t. l.“
A nabídky přišly! Třeba jsem sám byl pochyboval, že si pravý člo­
věk všimne mého inzerátu, a jakkoli jsem to vše sám pokládal za
pouhé nicotné stéblo, jehož se jako tonoucí chytám, byl jsem radostí
jak bez sebe, když úředník v administraci mi vyklopil celé to nadělení
z přihrádky. Bylo jich čtyřicet sedm.
Považte, prosím: v našich malých poměrech čtyřicet sedm rukou,
jež nabízejí štědrou pomoc – čtyřicet sedm hrstí, sypajících zlato do
kapsy vydavatele ubitého časopisu, čtyřicet sedm poctivců, pevně
důvěřujících, že svou pomocí vdechnou nový život do ušlapané, roz­
drásané, sežehnuté bylinky, aby se opět svěže pozvedla a zaskvěla
v živých barvách zdravého květu!
Když jsem se vrátil s nimi domů a rozložil si těch čtyřicet sedm
obálek po stole, bylo mi tak blaze, tak volno u srdce, že bych byl
zulíbal všechno na světě a litoval jsem jen, že tu není alespoň jeden
z mých literárních přátel, abych svou radost mohl s ním dělit.
Připravil jsem si papír na poznámky, a než jsem se jal obálky roz­
řezávati, ještě jsem si je obřadně očísloval.
Potom chvatně, ač se mi ruce třásly, chopil jsem se čísla prvního.
„Milánku!“ začínal dopis důvěrně, až jsem se usmál. „Milánku, rád
se zúčastním Vašeho podniku s deseti, patnácti, třeba i s dvaceti
tisíci korunami, ale jen s podmínkou, máte‑li k tomu nějaký dobrý
recept na vodičku pro vzrůst vlasů nebo na nějaké kapky proti tu-
berkulóze. Z Vašeho ctěného časopisu uděláme výtečný reklamní
list, kterému se nebude třeba ohlížeti na staré směry a jich ctitele,
a půjde to – věřte mi. Máte‑li tedy takový recept, račte mi dopsati
pod zn. ‚Alabastr‘ poste rest. hl. pošta.“
Odložil jsem s povzdechem.
Číslo druhé vypsanou rukou obchodníkovou obsahovalo nabíd­ku
vážnější. „Máte‑li alespoň 500 abonentů, koupím Váš list za slušnou
cenu a přijmu Vás do našich služeb jako jeho redaktora. Ať už je ob-

– 88 –
sah Vašeho listu sebechatrnější, byli by v tom všichni černí, abychom
ho nevybubnovali za náš nejlepší, nejoblíbenější a na výši pravého
umění stojící list, a Vás za nejvýtečnějšího jeho správce.“
Nemožno. Pět set abonentů! A prodat? Nikdy!
Číslo třetí byla nabídka velice stručná: „Mecenáše? Pár pohlav-
ků!“
A přece jsem rozevíral další dopisy a četl vše, ačkoli z výšin ra-
dostného vzrušení jsem byl už dávno dole. V některých dopisech
byly také pouhé nezištné rady, např. v čísle sedmém:
„Slovutný pane! Z Vašeho ctěného oznámení jsem poznal, že po-
hříchu neráčíte znáti cenu peněz. Kdo jich nemá, srdce by s Vámi
rozdělil, ale boháči, milionáři Vašnosti nesvěří ani částečku svého
jmění na tak chatrnou hypotéku. Ale poradím Vám. Místo mecenáše
hledejte několik lidí s kaucemi; řekněme účetního, pokladníka, dva
tři kontoáristy a alespoň jednoho sluhu.“
Pisatel čísla dvacátého čtvrtého zas poněkud neporozuměl mým
slovům v inzerátě. „Že musíte krutě zápasit se starými copy?“ ptá
se. „To věřím; něco mladého – ať už by to byla plavovláska nebo
brunetka s černým copem – by Vám bylo milejší. S tím byste se ne­
pral. Ale na tohle z nás, holenku, peníze nevymámíte.“
Samé sotisy, nonsensy, invektivy – to byly nabídky mých mece-
nášů.
Na rubu jedné visitky byla sice slibná slova: „Račte mne navští-
viti. Domluvíme se!“ – Ale na její přední straně bylo jméno mého
tiskaře, který se mnou skutečně už domluvil, jak se zdálo.
Jediný, kdo mi nabízel pomoc naprosto jistou a neklamnou, byl
pan Rinaldo Kolomazník, „em. ředitel cukrovaru a majitel domů
zde“. Proč jsem však ani jeho pomocné ruky se chopiti nemohl, se-
zná laskavý čtenář z těchto několika slov jeho nadějného dopisu.
„Kdybych neměl zkušenost,“ psal p. Rinaldo, „že jsem pomohl už
několika zoufalcům, nepřel bych se, že pomohu i Vašemu Blahorodí.
Račtež se tedy jen v plné důvěře odevzdati na pouhý týden v moc

– 89 –
mých rukou a budete zachráněn. Prvního dne dostanete důkladný
výprask jen ráno a na noc, druhého dne přidáme dávku též v poled-
ne, a než uplyne týden, budete z mého léčebného ústavu propuštěn
jako nadobro uzdra – –“
Zdráhal jsem se už čísti další nabídky. Zcela opravdově jsem roz­
važoval, jsem‑li se svým ubohým lístkem opravdu tak zbytečným
v literatuře, jakož i o tom, má‑li náš lid skutečně jen smysl pro ve­
zdejší hmotu, nic nedbaje ducha, jenž oživuje. A tu sáhl jsem ještě
po jednom listě.
Byla to přihláška mého pravého dobrodince. Nebyl to dlouhý
do­pis; jen pouhá visitka se jménem šéfa známého zasílatelského
závodu a vzadu připsána slova: „Zvu Vás na zítra na dopolední sva-
činu, abychom se poznali.“
„Tys přítel náš!“ zvolal jsem, a druhého dne po deváté ráno byl
jsem uveden do pisárny svého mecenáše.
„Ó, buďte mi srdečně vítán!“ zazněl mi vstříc jeho přívětivý ba-
ryton, sotva jsem vkročil do dveří.
Byl to tělnatý pán, padesátník, zdravé, růžové pleti a pohledu
velice jasného. Za okamžik seděl jsem s ním v malém salonku vedle
pisárny a při výtečné šunce a nefalšovaném mělnickém hned jsme
byli v čilé zábavě.
Poslouchal mé stesky se zájmem, sledoval i pozorně mé záměry
do budoucna, a žvýkaje i spolu přikyvuje mým slovům, ob chvíli se
roztřásl smíchem rozradovaného otce, jenž byl našel ztraceného
syna.
„Tušil jsem, tušil jsem, že se sejdeme,“ pravil mi laskavě. „Věděl
jsem o vás dávno, znal jsem vás dle podoby už dosti dlouho, a po-
zoroval jsem poslední dobou stále, že hubnete, že slábnete, že vaše
vysoká silná postava se sklání, a přiznám se vám, chtěl jsem už už
se vám nabídnouti. A tu jsem četl vaši vyhlášku – hádal jsem na vás
a nemýlil jsem se!“

– 90 –
 Opět se na chvíli rozesmál. Potom ze mne pomalu vymohl dozná-
ní o veškeré mojí minulosti, a přiznal jsem se upřímně, že velikých
studií školských nemám, ale že jsem se pilně vzdělával sám. Ne – že
ani cizích řečí neznám, kromě trochy němčiny. Ale literaturu znám
dokonale… Jak? Arci hlavně českou; cizí jen z překladů, a ty jsem
studoval teprve v posledním čase. Domácí básníky umím zpaměti.
Zastávám každou smělou novou myšlenku, toť vše.
„A neminul jste se svým cílem?“ otázal se můj mecenáš přívě-
tivě.
„Neminul!“ zvolal jsem.
„Tedy doufejte!“ řekl laskavě. „Myslil jsem, že mi odpovíte: dej
mi pokoj i se svým cílem! – protože je to myšlenka rozhodně stará,
a těší mě vaše pevnost.“
Potom jsem se zpovídal dále. Jak jsem se stal sedmnáctiletý příru-
čím v naší záložně v mém rodišti, jak jsem potom vzbudil pozornost
svými moderními básněmi a povídkami, až jsem se dostal po letech
do hlavního města a oddal se loni konečně pouze spisovatelství.
„A máte za to,“ pravil mi dobrodinec můj, „že by pád vašeho listu
byl nemile pociťován i jinými než vámi?“
„Mám za to,“ řekl jsem rozhodně, „ba tvrdím tak určitě.“
„A směr literární, jejž zastupujete, získává vaší prací?“
„Rozhodně!“
„Hm, tedy se budu ptát jinak,“ řekl a přesedl si. „Všiml jste si zá­
stupů dělnictva, hrnoucího se v sobotu z továren. Pohřešili by ti lidé
váš list, kdyby přestal vycházeti?“
„Ten tupý dav –?“ pravím, nevěda, co míní.
„Nu, tedy obecenstvo v divadle. Dejme tomu, premiéra prvního
dramatika – vybrané obecenstvo – a dejme tomu, že by v meziaktí
kdosi těm lidem oznámil, řekněme s upřímnou účastí oznámil, aby
se tak netěšilo z tohoto nového kusu – že dnes zanikl váš list.“
„Dovolte, pane –!“

– 91 –
 „Prosím, nechte mě domluviti. A což kdyby v předních kavárnách
se hostům oznámilo, že je konec s vaším listem – nuže?“
„I to já vím!“ řekl jsem rozhorleně. „Za rok by se naň málokdo už
pamatoval!“
„Vida!“ prohodil domácí pán. „Aby se tedy naň nezapomnělo, zde
má podmínka: rok, po celý rok necháte list na starosti mně, opatřím
jej. A vy zatím zahálet nebudete. Takové tělo,“ doložil, když jsem po-
vstal, „takové svaly a takové údy, jaké příroda málokomu propůjčuje,
ani zahálet nesmějí!“
Bylo rozhodnuto. –
Svého listu, jenž prý od té chvíle skutečně ještě po celý rok vy­
cházel, jsem už nikdy v rukou neměl. Sloužil směrům opravdu novým,
stal se totiž orgánem obchodní korespondence a telegrafní kance-
láře, přičemž povídky ve fejetoně redigoval můj šéf mým jménem.
Za rok, když list netušeně zmohutněl, zdálo se jim staré jméno už
nevhodným, i nazvali jej „Novým vzduchem“, jméno, s nímž bych byl
i já kdykoli souhlasil.
A tu si mě opět zavolal můj mecenáš a řekl: „Naše úmluva jest
u konce. Chcete opět svůj list vésti dále?“
„Děkuju,“ pravil jsem, „ale nemám na to kdy.“ Bylť jsem zatím
změnil poněkud způsob svého života.
Zcela prostě jsem byl přijat za šafáře ke svému mecenáši – spe-
ditérovi, a skutečně, silným svým tělem vzbuzoval jsem i důvěru
zákazníků, i úctu k uložené práci u svých podřízených. Často jsem
pomohl složit i naložit kus nábytku, a než rok minul, poznal jsem
zcela jasně, že skutečně jsem našel určený cíl svého života.
Nakladači, kočové i koně se přede mnou třásli a pouštěl jsem se
občas a potají do obchodu na vlastní vrub.
Za pět roků potom jsem se oženil. Koupili jsme se ženou vlastní
koně, několik vozů, najali lidi; žena kromě toho zřídila si závod
s nábytkem, nádobím, šaty, koberci, záclonami, zrcadly, pendlovka­
mi a jinými věcmi, které za příčinou odjezdu prodávala lidem, již

– 92 –
nám věřili víc než truhlářům a jiným odborníkům, později zařídila
si konkurenční velkoobchod s obehranými piany, pianiny, citera-
mi a podobnými specialitami, jež vyprodávala někdy za příčinou
bourání a přestavby domu, někdy proto, že dosavadní místnosti jí
vyrval jiný, přeplativ ji, někdy zase následkem báječného poprasku,
v němž Nový York a Londýn neušetřily ani evropské pevniny.
Osmého roku jsme postavili první svůj dům, na němž jsme ma-
ličkost vydělali, a stavěli jsme dva nové.
Dnes jsem už sedmnáct roků odborníkem. Jde mi na čtyřicátý
osmý rok. Tři naše dcerky, utěšeně rostouce, znamenitě prospívají
v praktických vědomostech obchodních a nikterak nezdědily ná-
klonnost otcova mládí k reformaci literární.
Všechna moje rodina stojí na pevné postati.
Dnes nehledám, dnes se nabízím sám, a toto moje vyprávění byl
jen úvod k vyhlášce, již hodlám uveřejniti:
„Nabízí se mecenáš. Mladý, snaživý, ale zneuznaný literát, jenž
pro své ideály ocitl se v bídě a snad i ve dluzích, najde pomocnou
ruku, ať se minul či neminul cílem. Nab. pod zn. ‚Povídka o novém
šafáři‘ adm. t. l.“

– 93 –
 Pravá pohádka o mém stínu

(1905)

Podotýkám hned napřed, že za pravdivou historii, kterou vám hod­

lám vyprávěti, neručím sám. Slyšel jsem ji od přítele Breburdy –
vlastně, abych nelhal, přítel Breburda a já slyšeli jsme to společně
od samotného hrdiny té podivuhodné povídky. A přítel Breburda,
když za několik dní zapomněl, že „to už dávno znám“, vyprávěl mi
to jako novinku, ač s malou pouze proměnou – že to všecko zažil
sám.
Chci to nyní opraviti a říci vám jen pravdu.
Bylo to takto:
Seděli jsme kteréhosi odpoledne s přítelem Breburdou ve „Sla-
vii“. Breburda, třímaje v pravici nějaký krajinský týdeník, zuřivě mě
přesvědčoval o oprávněnosti požadavků politické strany, k níž „si
pokládal za čest náležeti“, jak říkával, když vtom se zajíkl a lítostně
se na mne zadíval.
Dal jsem se do nehorázného smíchu. Ne jeho slovům – ani jsem
nevěděl, co káže – ale oknem jsem uzřel podivného člověka, jenž
zamířil právě z mostu k Národnímu divadlu a zde nerozhodně sta­
nul.
Byl to slaboučký vytáhlý pán, asi padesátník. Světlé šaty skotské-
ho vzoru, pod nosem oholený, světlých dlouhých licousů, červeného
Bedeckra v ruce – uhodli jste, Angličan.
Ale to nic. Kdybyste však byli zahlédli, jak se tam rozkročil, jak
se rozhlédl po všem okolí, a potom ne aby se díval k Petřínu a ke
Hradčanům, aby o tom mohl psát domů – ne! Ale podíval se přímo
do okna na mne, a otevřev ústa, zíral na mne chvilku jak strnulý.
Tomu jsem se zasmál.

– 94 –
 A Breburda, podívav se tím směrem, rozesmál se také a mrštil
časopisem na vedlejší stolek.
Milý Angličan pak venku, sklapnuv opět ústa, podíval se ještě na
nás, rozkročil se a zamířil přímo k nám – do kavárny.
Vzápětí objevil se ve dveřích, oddechl si, rozhlédl se – učinil tři
čtyři delší kroky a stanul u našeho stolu.
„Pánové se smáli mně?“ řekl, ukloniv se vlídně, ale pevně. A řekl
to správně česky.
Nechtěl jsem lháti a mlčel jsem, Breburda však vystřelil ihned:
„Vám, pane? To je nápad! Smáli jsme se, že se nemůžeme shod-
nout tuhle s přítelem. Moje názory, víte – –“
„A mluvíte pravdu, pane?“ vážně se zeptal cizinec.
„Božskou,“ lhal Breburda.
„To si k vám sednu, dovolte,“ řekl pán. „Já pravdu miluju – zbož-
ňuju – ve svém listě přední zásadou je mi hájiti pravdu.“
„Sláva!“ křičel Breburda. „To je i naše zásada.“ A podával mu ruku,
představuje mu sebe i mne.
„Já jsem Moučka, páni,“ představoval se náš Angličan, „Ferdinand
Moučka z Town‑City v Austrálii – –“
„Á!“ udělal Breburda, klaně se a vyvaluje oči. –
„ – v Austrálii,“ doplňoval pan Moučka, „redaktor Novoholanďana.“
„Á – á!“ opakoval poklonu Breburda. A honem připojil otázku:
„A jde vám to tam, jde? Kolik máte abonentů, prosím vás! Tam!“
„I ujde to,“ řekl krajan, usmívaje se. „Letos až do jara chci žíti v Pra-
ze, ve svém rodišti – chci se zotavit po hrozných útrapách minulého
roku.“
„Ale! A copak se vám stalo?“
Pan Moučka vstal, postavil se k oknu, jímž se sem od západu
hrnula záplava sluneční záře – otáčel se sem tam, usmíval se na nás,
díval se na podlahu před sebe, za sebe, stranou, a neříkal nic.
My chvíli také nic, ale Breburda dlouho mlčet nedovedl.
„Tak co je vám, pane redaktore? – pane Moučko, copak se vám –?“

– 95 –
 A pan Moučka u okna jen se na nás bolestně usmíval, chvíli po-
kyvoval, a potom volnými kroky se vraceje ke stolu, pravil:
„Copak toho nepozorujete?“ A znova se před námi otáčel, rozpí­
naje paže, vykračuje sem tam, čapíma nohama div se nedal do me­
nuetu – ale my jsme pořád nic zvláštního neznamenali.
„Saframente,“ šeptal Breburda, „on snad blázní; nebo co už by –“
„Tedy pánové ještě nic nevidí?“ ptal se Australan, ukazuje na pod-
laze něco kolem sebe. Ale jen co? Co – pro všecko na světě – vždyť
tam docela nic nebylo!
„Nevidíte nic?“ řekl konečně, a když jsme se dali poddat, polohlas­
ně zašeptal: „Stín!“
Opravdu! Ten člověk byl průhlednější než sklo – neměl žádného
stínu.
„No, děkuju zdvořile,“ pravil Breburda, když si pan Moučka opět
k nám usedl. „Ale tohle je znamenité,“ obracel se k němu a zamýšlel
se, přemítaje, nemá‑li mu navrhnouti, aby spolu cestovali po světě
a ukazovali se jako „dva muži a jediný stín“. A náhle si pomyslil, že
pan Moučka už je asi angažován.
„Kde vystupujete?“ tázal se ho kamarádsky. „Ve Varieté? V Bava-
rii? V německé aréně?“
Pan Moučka se naň vyčítavě podíval. „Což i vy už vtipkujete o mém
neštěstí?“
„Neštěstí?“ divil se Breburda. „Dovolte – člověk bez stínu, a vy
mluvíte o neštěstí? Jaké neštěstí myslíte?“
„Což není dost toho, že nemám stínu?“
Breburda nevěděl, má‑li se smáti či zlobiti.
„Pane,“ pravil rozhodně a chopil Moučku za knoflík kabátu, „pane!
Já být vámi – já stát v plném světle slunečním jako vy a nemít stí-
nu – rozumíte – nemít stínu – víte – tak jsem za rok milionářem,
miliardářem, pane Moučka. A nikomu nebudu s žalostnou tváří po­
vídat, že je to moje neštěstí; rozumíte? Ostatně,“ dodával mírněji,
„nekašparujte usedlého volného občana, jako jsem já, a který nemů-

– 96 –
 že pochopit, že je na světě člověk, jenž by zakopal tak drahocennou
hřivnu – i darmo se zlobit.“
Mezitím pan Moučka jen se usmíval a zlehka pokyvoval, dívaje
se pod stůl. Když Breburda domluvil, teprve se plísněný naň zas
podíval.
„Pane,“ řekl, „je vidět, že nic nečtete. Že neznáte literaturu, pane.“
„Kdo? Já?“ A Breburda vstával a rudnul.
„Neračte se rozčilovat,“ konejšil ho pan Moučka a strhl jej opět
na židli. „Ale zajisté jste ještě nečetl žádné báchorky o lidech bez
stínu.“
„Jakpak ne!“ vyjel Breburda. „Známý Petr Šlemíl od tento – od
Chamissa – který prodal svůj stín za hrozné poklady a potom se
nemohl ani oženit –“
„ – že neměl stínu,“ dodával pan Moučka, zvedaje vítězně ukazo-
váček. „Vidíte!“
„Ale to je báchorka, milý pane!“ namítal Breburda.
„A což ta malá povídka od Andersena,“ pokračoval pan Moučka,
„kde člověk nejen, že pozbyl stínu, ale kde ten stín i obživl –“
„Dejte nám pokoj,“ zlobil se Breburda, „to jsou samé hlouposti mož-
né jen v pohádkách. Ale vy, člověk dvacátého věku, člověk stří­zlivé
skutečnosti, se k tomu nebudete přirovnávat – k takovým výplodům
chorobné obrazivosti. Dnes si dejte do novin inzerátek, že nemáte
stínu a že se chcete ženit, budete zasypán nabídkami a nevěsty vás
umačkají – dnes. – Ne, já nechápu –“
„Dobrá,“ pravil jemně pan Moučka, „Ale když vám řeknu, že můj
ubohý stín klidně odpočívá ve tmavém hrobě ústředního hřbitova
towncityského, byv bídácky zabit, utlučen rotou zpitých pobudů,
a když vám řeknu, že ještě na jeho hrobě bylo bojováno o jeho ná-
zory, tu?“
Breburda se podíval na pana Moučku, opět hledícího pod stůl, po-
díval se na mne, a nemoha mne tajně nohou upozorniti, povzdechl
jen a ukazováčkem si kreslil kroužek na čelo.

– 97 –
 „A to by tedy mohla být zajímavá historie,“ řekl potom vybízivě,
ale už bezohledně, jsa už přesvědčen, že mluví s bláznem.
„Proč ne? Poslechněte!“ odvece pan Moučka. Dopil a jal se vypra­
vovati:
„Seděl jsem kteréhosi večera v redakci svého Novoholanďana. Ale
nebyl jsem zaměstnán věcmi redakce. Pročítal jsem zprávu slečny
ředitelky administrace, zprávu velmi neutěšenou, z níž vysvítalo,
že listu se daří tak bídně, tak zle, že odnikud se už nezdála přijíti
spása a náprava.
Bylo k půlnoci. Přecházel jsem ve hrozném jsa rozčilení, od stol-
ku ke dveřím, ode dveří ke stolku, a častěji a častěji jsem se díval
na revolver visící v koutě více pro ozdobu než na postrach; nebo
neutěšený stav mého listu byl znám jistě i všem zlodějům a lupičům,
než abych se byl bál okradení a vloupání.
A ba už bylo rozhodnuto. Chopil jsem se zbraně…
Přiznávám se, že mi bylo hrozně. Což o klid, o pokoj – to jsem si
mohl zjednat dobře svým starým revolverem, ale co ti lidé, zaměst-
naní u mých novin – a potom – řekne se: Čech, Slovan – okradl kde
koho, a potom se zastřelil. Tedy za malou úvahu to stálo. A právě ta
chvilka stačila, abych kohoutek už nestiskl.
Jako anděl, kdysi zadrževší ruku Abrahamovu, aby vražedný nůž
nedonesla k hrdlu Izákovu – tak i mé ruky se nyní kdosi chopil, když
třímala chladnou zbraň nasazenou na mé čelo, a příjemný zvučný
hlas ozval se nade mnou velitelsky:
‚Zadržte!‘
Zadržel jsem tedy a hned jsem se zvědavě obracel po vetřelci.
Byl to člověk úplně neznámý, a přece se mi spolu zdálo, že mi
není příliš cizím, ač velmi přísně se na mne díval.
Byl hubený, větší než já, ale čilých pohybů, a oblečen byl dosti
slušně.
‚Kdo jste, pane, a jak jste se sem dostal?‘ začal jsem výslech.

– 98 –
 ‚Kdo jsem?‘ smál se. ‚Přicházím vás zachránit a jsem tedy váš
za­chranitel. Chcete‑li však, abych se vám představil určitěji, nuže,‘
poklonil se hluboce, ‚jsem váš stín.‘
Tvářil jsem se asi velice moudře po tomto sdělení, protože cizí
pán uznal za nutné, aby mi věc vysvětlil.
‚Postavte se,‘ povídal, ‚doprostřed světnice a vizte – nikde neuvi­
díte svého stínu. Oddělil se od vás, stal se sám tělem, žije nyní sa-
mostatně a pokládá si právě za čest nabízeti vám svoje služby.‘
‚Ale jak je to možno? Jak se to stalo?‘
Pan Stín krčil ramena a vraštil čelo. ‚Tajemství!‘ pravil. ‚Jsou věci
pod měsícem –‘
Ale věc byla skutečnou. Neměl jsem stínu, a ten člověk přede
mnou – I tak jsem si to už vysvětloval, že jsem prací a starostmi tak
zmořen a vyhublý, že už ani stínu nemám, ale konečně jsem uvěřil
tomu panu Stínu nebo Stínovi, že on je mým někdejším stínem,
a přestal jsem o tom hloubati. ‚Už se stalo,‘ byla moje poslední myš-
lenka o tom, a s tou prosím i vás, pánové milí, abyste se spokojili.
‚Nu, a co vlastně nyní hodláte?‘ vyzvídal jsem na svém návštěv-
níku.
‚Už jsem vám řekl. Přicházím vás zachránit.‘
‚Hezké. A smím se ptáti, jak to myslíte?‘
‚Takhle. Činím návrh a vy jej přijmete nebo nepřijmete. Učiňte mě
na čas neobmezeným vládcem ve svém listě. V Římě, když bývalo
nejhůř, přestala všecka občanská vláda a všecko vloženo do rukou
diktátora, který měl všechen stát a národ vysekat. Takovým diktá-
torem vašeho listu chci se stát.‘
‚Jenže tomu se říká spíš sekvestor,‘ mínil jsem. ‚A co já?‘
‚Vy? Pěkně se odklidíte někam, kde by vás alespoň tak hned ni-
kdo nevyslídil.‘
‚Hm?‘
‚Nic hm!! Slibuju vám, že vás dostanu ze všech dluhů, list posta-
vím na zdravé základy, z personálu človíčka nepropustím a vám

– 99 –
za­ručuju plnou bezpečnost, klid a bezstarostné živobytí a až to vše
vykonám, odklidím se zas, odkud jsem přišel – stanu se opět vaším
pokorným stínem a vy si povedete list dál. Souhlasíte?‘
‚Souhlasím!‘
‚Dobrá. Můžete jíti spát. V tiskárně čekají jen na úvodník, který
jste měl dnes napsat. Napíši jej sám a list ráno vyjde v obvyklou
hodinu.‘
A ráno – skutečně. Nebylo ještě ani osm hodin, když probudiv
se, uzřel jsem pana diktátora sedícího opodál mé postele, an se sla­
dinkým úsměvem mi podává dnešní číslo Novoholanďana.
Vzal jsem list do rukou, podíval jsem se na úvodník a – strnul
jsem hrůzou. Rázem mi bylo všecko jasno. Buď si jej na mne najal
můj konkurent z „Gazety Wszepolské“ anebo jsem se ocitl v rukou
blázna, který mě svou záchranou zničí nadobro.
Považte – úvodník byl nadepsán a začínal takto:

‚Veleváženému čtenářstvu našemu,

vysoce ctěným našim abonentům a odběratelům!
 
Necitové a bezohledníci! Oznamujeme vám tímto, že se vám
nijak nepodaří ubít náš list. Vaše nepořádné předplácení, vaše
nestoudná drzost, s jakou nám list kradete, stačí sice, aby­chom
vás nazvali zloději, ale nikterak není té síly, aby nás zdolala. Jen
jedno se vám povedlo. Zakladatele našeho listu a hlavního re-
daktora našeho Ferdinanda Moučku, který vás naučil rozumět
novinám, který vaše hubené mozky vykrmil a vás odnaučil
chodit po čtyřech, toho svého dobrodince jste, roto nevděčná,
umořili. Na dnešek v noci zemřel hladem.‘

List mi vypadl z rukou. Zíral jsem na svého ochránce, jako by mně

mířil sekerou do hlavy. Ale byl mým diktátorem a já jsem byl úplně
v jeho moci.

– 100 –
 ‚A co až po vaší zprávě přijde ohledací porota zjišťovat moji mrt-
volu?‘ namítal jsem, vzpamatovav se poněkud.
‚Ta už je k tomu připravena,‘ řekl klidně.
‚Kdo?‘
‚Vaše mrtvola.‘
‚Moje – Ale, příteli, vždyť zde ležím úplně zdráv a při vědomí, při
tak jasném vědomí, že zcela dobře vidím pohromu, kterou tím na
mne hrnete,‘ pravím.
Usmál se. ‚Nedůvěřujete mi?‘ řekl. ‚Můžete dveřním hledítkem
sám pozorovati, až slavná porota přijde k vaší mrtvole a bude ji pro­
hlížeti.‘
Myslil jsem chvilku, že jsem opravdu mrtvým a že pouze můj duch
se to baví s mým stínem. ‚Jsem skutečně zvědav na tu podívanou,‘ řku,
a chápu se opět novin.
Ale zvědavost moje byla znamenitě zklamána, co se týče poroty.
Šerif Bounderby vehnal porotce do pokoje jak stádo zvířat. Ne­znal
jsem ani jednoho z nich kromě kováře Wooda, ale všichni ostatní
měli příliš dobrácký vzhled, až přiblblý, takže se mi nezdáli nikterak
nebezpečnými ohledači.
Co jim šerif vykládal, ani jsem nesledoval. Jen jsem pozoroval
jejich tváře, pokud byly obráceny ke dveřím mé ložnice, jejímž otvo­
rem jsem se díval do svého redakčního pokojíka.
Ve tmavém koutě – právě pod místem, kde visel dosud můj starý
revolver – stály dvě židle lenochy k sobě a na prkně na nich polože-
ném byl nějaký dlouhý předmět, přikrytý kusem krajkové záclony
a starými novinami. Co to je, nemohl jsem rozeznati. Mohl to být
smeták, mohlo to být podomkovo koště, mohla to také být lovecká
puška. Třebas i vojenská.
A členové zjišťovací poroty po špičkách k tomu přistupovali, ně-
který člen stanul na metr od toho, některý došel až k tomu, některý
zvolna zakýval hlavou, některý si vzdychl, ale každý se podíval na
milý revolver na stěně, a potom jak nejrychleji se bral do protějšího

– 101 –
kouta. Kovář Wood také všecko tak učinil, jen ještě spráskl ruce,
když přistupoval k tajemnému smetáku, a zakývav, díval se chvíli
nad sebe do stropu.
Potom jim zas šerif něco vykládal, sedl si k mému psacímu stolku,
až vyplnil nějaký půlarch svým droboučkým rozházeným písmem
a členové poroty střídavě to chodili podpisovat. Skoro všichni za-
kašlali, než namočili péro. Některý dvakrát namočil, než se rukou
rozehnal ku podpisu.
A zas jak stádo se hnali ze dveří.
‚Pojďte se také naň podívat!‘ zval mě pan diktátor, otvíraje ke
mně dveře.
‚Na koho?‘
‚Na nebožtíka Moučku.‘
Na mne, na sebe zemřelého se mám jít podívat! Ale buďsi, nyní
se mi alespoň rozbřeskne, jsem‑li skutečně mrtev, či je‑li můj stín
blázen.
A můj stín, dav se do příšerného smíchu, až mne v kostech mra-
zilo, a houkaje skuhravě jak sýček, přiskočil k zakryté věci na prkně,
a zuřivě třepaje rukama, odhazoval z toho i cár záclony i kusy novin,
a co se na prkně objevilo, znova mě naplnilo hrůzou.
‚Ejhle, mrtvola Ferdinanda Moučky!‘ děl můj stín.
A byla to – na jednom konci hlava z výkladní skříně holičské, na
druhém konci dvě sádrová chodidla – z výkladní skříně ševcovské!
A spojeno to bylo holí, snad opravdu násadou od smetáku…
A odpoledne ještě před večerem mohl jsem konstatovati, že se
dnes prodalo o šest tisíc výtisků Novoholanďana víc než za mé
správy.
Nedovedl jsem si to vysvětliti, ale proto přece jsem po svačině
blaze usnul na divaně. A spal jsem asi velice klidně. Probouzeje
se, přistihl jsem v pokoji cizího pána zabraného v pilný rozhovor
s mým stínem. A když se pán obrátil, poroučeje se, poznal jsem

– 102 –
 pana Adama Cinoltra, jednatele pohřebního ústavu. Rychle jsem
opět zamhouřil oči.
‚Chcete i s pohřbem tropiti šašky?‘ pravil jsem, když pan Cinoltr
zmizel.
‚Mohl bych. Ale nebude toho třeba,‘ odvětil stín. ‚Vaše mrtvola bude
nejspíš dnes v noci ukradena, anebo ji v cínové rakvi pošlem příbuz-
ným do Prahy. Lloydův parník Kisasszony odjíždí po půlnoci.‘
‚I blázněte si už, jak chcete,‘ řekl jsem, poddávaje se.
‚Zavedl jsem v listě ode dneška domácího rádce,‘ odpověděl mi
na to. ‚Dotazů přišlo už po poledni několik set.‘
Ani jsem ho už neposlouchal. Teprve když mi následujícího dne
oznamoval opětný přírůstek odběratelů i abonentů, vyžádal jsem
si číslo a hned na první straně rubriku domácího rádce, jal jsem se
ji prohlížeti.
‚L‑282‘ byla nadepsána asi třetí čtvrtá odpověď, a zněla takto: ‚Ptá­
te se, co činit s vaším starostou, když ve vaší krajině je dříví vzácné.
Občane, naše pevné přesvědčení je, že stačí obyčejná skoba, na níž
je v obecní úřadovně zrcadlo.‘
Rada číslo 18 na dotaz, jak napsati stížnost, že při volbě poštov-
ního expeditora rozhodl předseda komise pro kandidáta hluchého
jak pařez a usvědčeného pijáka, zněla krátce: ‚Utopte ho.‘ Zcela klid-
ně, bez vykřičníku. Aby pak tazatel nebyl v pochybnosti, týká‑li se
to expeditora nebo předsedy voličů, stál za tím ještě malý dodatek:
‚Nejlépe oba.‘
Na dotaz, možno‑li z půdy vytěžiti více pěstováním lnu než máku,
domácí rádce odpovídal: ‚Po poradě se zkušeným agronomem při-
mlouvám se, abyste u vás pěstovali hlavně konopí. Lněné provázky
při známé váze vašich předáků by se neosvědčily. Opia pak z ma-
kovic na větší jich zpitomění už netřeba.‘
V tom klidném a mužném tónu to šlo dále.
Z odpoledního spánku jsem byl vyrušen nehorázným hřmotem
z ulice. Řev tisíců, splynulý v jeden zvuk jako výkon sehraného or-

– 103 –
chestru, ozýval se zdola. Dunivé rány do vrat zněly v to jak údery
na buben. Bál jsem se, že co nevidět zaslechnu i něco jako činely, až
padne první kámen do okna.
Ale toho jsem se nedočkal. Hluk a bouře na ulici trvaly sice až
do tmy, ale potom umlkaly, a než poslední zásvit dne zmizel v černi
večera, vletěl ke mně udýchaný sic, ale zářící můj stín.
‚Co se to dělo dole?‘ vítám ho.
‚Nu, ušlo to,‘ pravil, mna si ruce. ‚Snad jich přijde zítra ještě víc.‘
‚Ale co to bylo, povězte!‘ naléhám.
‚Co? Nic zlého. Byli jsme nuceni tisknouti ještě před večerem
desáté vydání dnešního čísla.‘
A to trvalo málem celý rok.
Arciže kromě domácího rádce můj pan stín redigoval též jiné od­
bory, zvláště pak domácí politiku. Z Melbourne přijel kolikrát úřed-
ník ministerstva vnitra s úřední ‚opravou‘ našich zpráv, ba dvakrát
naši redakci poctil návštěvou sám ministr, nebožtík dobrý občan
Blackhurst.
Z důvěrných schůzí a porad vládních i poslaneckých měli jsme
zprávy pouze my, protože nikdo jiný nedovedl proniknouti strá-
žemi sluhů a zamčenými dveřmi, leda jen netělesný stín, a zvláště
můj milý stín.
Rokování v tajných schůzích poslaneckých klubů, kdy každý člen
ručil za mlčenlivost, nebývalo pro náš list ničím tajným. S ustrnutím
čítali poslanci ráno, o čem se večer radili a o čem rozhodli – hledali
zrádce, ohmatávali revolvery a nože v kapsách, ale viníka ovšem
nenašli a veřejnost se smála.
Náš list přinášel každého týdne zevrubnou zprávu, kolik se sešlo
na daních, kolik se spotřebovalo na výdaje a ‚kolik má přebývati‘.
Náš list přinášel zevrubné zprávy o tom, kolik který poslanec
a státní hodnostář kdy prohraje, kolik je dlužen krejčímu i ‚kdy při­
šel včera v noci domů‘.

– 104 –
 Náš list věděl, co se kde proti našemu listu píše, ještě než se to
vytisklo, ba velmi často přinášel takový útok protivného žurnálu
současně s ním a hned ovšem důkladný výprask za to.
Tak se stalo, že protivníci padali v boji proti nám jak mouchy. ‚The
Town‑City Afternoon News‘ padl za měsíc, majitel jindy věhlasného
‚Good Morning Sir‘ prodal svůj list za babku a ze zbytku si zařídil
malý krámeček, v němž prodával obnošenou obuv. A naše rozmilá
‚Gazeta‘ odnaproti přeměnila se v týdeník a byla ráda, že je ráda.
Zapomněl jsem podotknouti, že kvůli ‚Novoholanďanu‘ všecko
se o překot učilo česky a byli jsme nuceni povolati kolik set právě
vyšlých absolventů a absolventek učitelských ústavů z Čech, Mora-
vy a Slezska, bychom mohli zaříditi dle Berlitzovy metody dobré
školy jazyka. Teprve když všichni ti noví učitelé a učitelky se naučili
anglicky, jali jsme se svůj list tisknouti též ve vydání anglickém.
Není snad nutno připomínati, že vše to mělo i dobrý vliv na hmot­
né poměry listu i jeho majitele.
A milý majitel, Ferdinand Moučka, který tu před vámi sedí a který
dle zprávy svého vlastního listu zemřel před nějakým časem hlady,
ten se měl opět vrátiti do života pozemského a ujmouti se nanovo
otěží.
‚Ponechám si hlavní redakci ještě déle,‘ pravil mi stín kteréhosi
večera, když jsme spolu vypočítali, kolik jsme tím už získali a uložili
v bance. ‚Ale vás musím přece už vzkřísiti, aby to potom nepřišlo
tak náhle.‘
‚Mne vzkřísiti,‘ pravím po něm. ‚Jen jak?‘ V ranním vydání ‚Novo-
holanďana‘ mi podal odpověď.
Na předním místě stálo:
‚Oznámení. Zakladatel a majitel našeho listu, pan Ferdinand Mouč­
ka, vrátil se dnes v noci z delší cesty, již byl konal po Evropě i Asii.
Zajímavé jeho zápisky bude přinášeti náš list pravidelně každou
sobotu.‘

– 105 –
 Sotva jsem to přečetl, pohlédl jsem s úsměvem na svůj stín. Le-
kati se něčeho už jsem si zatím odvykl.
‚Že mě takhle vzkřísíte, jsem nepomyslil,‘ povídám. ‚Ale vzpome-
ne‑li některý člen poroty, jež prohlížela moji mrtvolu – –‘
Mávnul rukou. ‚Čtěte dále,‘ pobízel.
Četl jsem tedy dále. Stálo hned za tímto druhé:
‚Oznámení. Přízemek našeho domu, právě pod redakčními míst-
nostmi, najal si obětavý našinec Mr. Charles Zdechlina, jehož chval-
ně známé párky, uzenky a taliány těší se odedávna dobré pověsti.
Ku pohodlí některých (to nebylo ani podtrženo) svých návštěvníků
dal náš majitel a hlavní redaktor, jehož pracovna se nachází právě
nad dolejší uzenářskou varnou s kotly a obráběcími stroji, zříditi
v této pracovně několik tajných padáků a propadlišť v podlaze.‘
‚Chm!‘ A ujal jsem se tedy opět práce, při níž můj stín mi byl
věr­ným rádcem, spolehlivým zpravodajem a neohroženým zastán-
cem.
A dlužno přiznati, že jemu se skoro více zamlouvalo obtížné za­
městnání žurnalisty než pohodlná existence stínu.
Snad bychom byli podnes spolu novinařili!…
Hrozno mi ještě této chvíle vzpomínati na způsob naší rozluky
a neblahou příhodu, jež mne, ach, nebohého, zbavila mého neza-
pomenutelného stínu. –
Kteréhosi dne vydal se můj stín do blízkého Town‑Burry. Co tam
chtěl, nikdy jsem už pohříchu nezvěděl.
Večer, než chtěl odejeti domů, zašel s několika známými do bras­
serie ‚U Husích jater‘ a bavil se s nimi vesele, nic si nevšímaje zlobných
pohledů několika starších občanů, sedících u kamen a hovořících
o starých zlatých časech, ‚kdy se ještě nečetly noviny‘.
Naneštěstí vešel sem známý kočovný lahůdkář, starý Uncle Tom,
a drže před sebou svůj veliký koš, obcházel podél stolů a sladince
se usmívaje, před každým hostem šveholil své stereotypní:
‚Poroučíte čerstvé ananasy?‘

– 106 –
 Co se to jen mému stínu zazdálo, aby od dědka koupil ananas!
Ale snědl jej s chutí se svými známými a bavili se dále, až tu pohrá-
vaje si při hovoru chvostem zbylých lístků ananasových, popadl
listy a odhodil je ze stolu.
A kdo ví! Chtěl to učinit – nechtěl – ale chomáček vlhkých listů
dopadl až ke kamnům mezi ostatní hosti a pleskl tam kterémusi
děduchovi do plešaté hlavy.
A rázem – hú, všecko bylo vzhůru. A všecko se hrnulo na můj
stín a jeho soudruhy.
Občan, jehož pleše se neblahé listí doteklo, byl právě onen i v Ev-
ropě známý bývalý pobuda, poangličtěný Italián Joe Racconti, nyní
bohatý majitel plemenné stanice vymírajících klokanů, na jehož
podnět chtěl kartel drůbežníků australských prosaditi do zákono-
dárného sboru našeho státu ničemného Dicka Robinsona, který –
i darmo mluvit.
Proti Raccontimu a veškeré jeho spřeži psal můj stín plamenné
články v našem listě, a protože nám bylo přesnadno prozkoumati
všechen život kandidáta i jeho protektora, odhalili jsme veškeré
jich špatnosti ještě včas, aby před volbami se uvědomělé občanstvo
mohlo rozhodnouti pro našeho muže, pro počestného sic jen šev-
ce, ale zato člověka skvělých občanských ctností – který sic v naší
tiskárně říkával hašé místo klišé, pantomije a pantomina místo pan­
tomima a nikdy nezůstával při svém kopytě, věda, že se to týká osob
jiných, ale byl dobrým našincem, obětavým, něco si o sobě myslil,
a hlavně – byl vždy naším, vždy Čechem. Muž ten byl Franta Ráček
a ten byl zvolen.
Odtud ta zlost.
Hrozná bitva – nebitva, mnoho bitev, celá válka byla svedena
pro­to mezi naším listem a Raccontiho denníkem ‚The Pitt‑Leeke‘,
napětí bývalo nezřídka úžasné, ale nejen že jsme pokaždé vyvázli
bez úhony, ještě jsme nakonec zvítězili. Jen poslední rána neměla
padnout – rána lístečkem z ananasu!

– 107 –
 S hurónským a papuánským řevem vrhli se nepřátelé na naše.
Byli v přesile, byli v právu zvířecí pěsti a tím zvítězili.
Za hrdlo chopili se mého stínu a mrštili jím před dům.
Byl tenoučký, ale rána, prudkost byla přílišná.
S napětím, ba s přepětím posledních životních sil donesl se ještě
do našeho města, ale zazvoniv ještě na vrátného, klesl u vchodu
domu a vědomí už nenabyl…
Neptejte se, jaká bouře rozvířila všecko město, všechen kraj, ba
celý náš stát. Až v Melbournu, v samém chrámě vlády, kde zástupci
její obětovali za blaho občanstva, pocítěny dunivé otřesy té rány.
Protivníci naši byli však pokaždé biti. V našem listě dvakrát za
den a venku od našich lidí, kdykoli se s nimi sešli.
A byl‑li jedné noci rov nad hrobem mého stínu rozmetán a posvát­
né místo pokáleno jedovatou slinou zášti, byl do druhé noci opra­ven
a květinami ozdoben.
Dali‑li tam nepřátelé jedné noci věnec ze slámy, dali jsme tam
ještě dopoledne stoh věnců z imortelek.
Zlobné utrhačné nápisy tam kladly zlolajné ruce nepříznivců. Ale
všecko pominulo a jen ten nápis tam obstál, který naše administ­
race tam umístila:
‚Tiše dřímej, mučedníku pravdy!‘ –“
Tím ukončil pan Moučka svoji povídku. Ať schválně, ať mimoděk,
při posledním slově plácl si dlaní na kapsu.
Zvedl se, zaplatil, mlčky potřásl nám pravicí, usmíval se bolestně
a zticha odcházel.
Přítel Breburda i já sledovali jsme jej očima, dokud nezmizel za
rohem Národního divadla, a potom rovněž mlčky, ale přihlouple
jsme se usmáli.
„Ubohý pan Moučka,“ řekl Breburda, „co si počne nyní beze stí-
nu! – Ale má pravdu!“

– 108 –
 Dáma s ředkvičkou

Památce V. M. Krameria 

(1908)

Pokud se pamatuju – vypravoval přítel Brožek, líče příhody, jež

zažil v útulné, ale zapadlé myslivně, kde trávil dva roky jako lesní
geometr – pokud se pamatuju, pravil, zpozoroval jsem ponejprv ten
zvláštní zjev 6. května a potom se to pravidelně opakovalo každé-
ho čtvrtku, pokaždé ve stejnou chvíli, jakmile odbila první hodina
s půlnoci. Ozvalo se vždycky slabé škrábání po stěně, potom šelest,
jako by náhlý větřík pohnul některým obrazem, a cup cup, lehounké
krůčky a skůčky po podlaze ke dveřím, dveře se otevřely a zas za-
vřely – řekl bych, jen jako pošeptmo – a byl pokoj ode všeho až do
příštího čtvrtku.
Bylo‑li to strašidlo, jak tvrdila žena hajného Tomana, bylo zcela
neviňoučké a zajisté nějaké roztomilé. A jestli to byly myši, jak sou-
dil střízlivěji sám Toman, byly zajisté letité a zkušené, neboť o past,
v níž vonělo pokaždé vábné opečené sousto domácí slaniny, ani
nezavadily. Ale kdo jim otevíral a zavíral dveře? A proč se ozývaly
pouze v jediné noci za týden?
Kolísaje tak mezi oběma dohady, umínil jsem si konečně, že to
vypátrám. Ale než jsem se rozhodl k vlastnímu činu, ochabl jsem
poněkud a dělal jsem zatím opět, co kdo radil. Tak jednoho čtvrtku
jsem poslechl hajného Tomana a vzal si na pomoc do ložnice kočku;
pěknou, čtyřbarevnou, vzrostlou, májové kotě loňské. A přepodivný
zjev se opakoval stejně a ráno jsem shledal, že je kočka ta tam;

– 109 –
zmizela vůbec z myslivny, nebylo po ní památky nikde vůkol, až
teprve příští čtvrteční noci přiběhla k hajným, vychrtlá, utýraná,
zmořená. Kde byla za celý týden?
Měl jsem pěkného ohaře plesnivé barvy, jmenoval se Brok, je-
nom Tomanka mu říkala Brouk. Byl v tréninku u našeho osvědče-
ného Tomana, ale i po opakovacích hodinách pobýval skoro pořád
s hajným.
„Jakpak, pane diametr,“ navrhoval mi tenkrát Toman, jenž byl
též domovníkem mé myslivny, „což aby si tam vzali na noc nahoru
Bročka?“
„Třebas.“
Myslivna stála na stráni, dolní stranou byla patrová, ale nahoře
jen přízemní. Hajný bydlel dole, já nahoře sám, ačkoli ve přízemku
kromě bytu hajného jsem měl ještě kuchyň a čeledník, ale nahoře
bylo vzdušněji, zřídil jsem si tam kancelář a ložnici, a dole jsem jen
obědval a někdy večeřel.
Vzal jsem si tedy nahoru Bročka, když jsem po večeři odcházel
spát. A jaký byl výsledek? Sotva odbila jedna hodina po půlnoci, opět
se ozval známý šramot, jenž nikomu neubližoval, opět ztichounka
zacvakala klika u dveří –·jen Brok se neozýval. Ještě ráno spal jak
zabitý a nehnul se ani, když mi hajná přinášela snídani. Teprve když
jím zatřásla, obávajíc se, že je churav, zvedl se líně, protáhl se, zívl
zdlouha, až zakňučel, a lichotil se k ní. Nebylo mu nic, ale záhada
zůstávala nerozřešenou.
„Jakpak –“ navrhoval v poledne zas hajný, „jestli by se jim líbilo,
půjdu tam k nim hlídat na noc sám!“
Postřehl jsem, jak ustrašeně se na mne hajná podívala, co řeknu.
„Ne, Tomane,“ pravím, „máte děti.“ – Starší jeho dítě bylo sic už
dávno ženaté a sloužilo za kočího v zámku a mladší mělo za muže
hajného Roztočila v sousedním revíru, ale přece jsem mu je připo-
mněl, chtěje ho odvrátit od smělého úmyslu.

– 110 –
 „Vidíš, vzácný pán je tak hodný, že toho ani nežádá,“ klidně si od­
dechla hajná.
Aby též mne uklidnila, jala se vypravovati o podobných přípa-
dech, jež znala z mladých let, kdy se o tom povídávalo na přástkách,
při draní peří a při jiných schůzkách, a svědomitě to opakovala též
večer, abych, vida v duchu zakleté zámky, čertovské mlýny a podob-
ná čarodějná místa, odcházel spát v příjemnější náladě.
Ulehl jsem, a vzpomínaje na její pohádky, hledal jsem stopy pří-
buznosti s tou pohádkou, v níž jsem žil, a blahé teplo klidu rozlilo
se mi tělem, když jsem našel konečně způsob, jak to vypátrali.
„Budu bdíti a hlídati sám!“ zajásala krásná myšlenka v mé hlavě.
Ale – potmě?
„Ano, potmě!“ povídám si v duchu hrdinsky a přikrývám se až
po bradu.
A vtom: – klep, klep, klep!, cosi zlehka zaťukalo na dveře.
„Dále!“ zvolal jsem, nebo jsem měl pevně za to, že je to starý To­
man.
Ticho. Nikdo nevcházel, nikdo se neozýval.
Ani jsem nepomyslil, že by to byl původce záhadného šramotu
čtvrtečních nocí, neboť nebylo dosud zúplna deset hodin. Rychle
jsem vstal, rozsvítil lampu, otevřel jsem dveře, ale venku nikdo. Pro-
šel jsem si oba ostatní pokojíky – všude prázdno a ticho, jen podlaha
praskala pod mými kroky a sem tam zabzučela přelétající moucha.
Okna všude zavřená, dveře k půdě na zámek. Byl‑li tu někdo, přišel
jen zdola.
Tomanka ještě nespala, namáčela si prádlo, aby prý to ráno měla
Lojza připraveno. Lojza byla manželka Tomanova ženatého dítěte,
a jsouc bezdětna, přicházela často tchyni pomáhat.
„Ale nebyli jste nikdo před chvilkou nahoře?“ ptám se.
Zadívala se na mne jako ze sna. „My?“ divila se. „Starý tuhle už
chvíli chrápe na posteli a já jsem se nehnula ze sednice už snad
ho­dinu.“

– 111 –
 Chtěla vědět, proč se ptám, ale nepřál jsem si rozdělávat řeči
o nové noční záhadě a vracel jsem se nahoru.
„Snad se mi to jen zdálo,“ vymlouval jsem si to sám, „snad jsem
už usínal a bylo to první snění. To tak člověka obestírá leckdy, když
byl rozrušen.“
Lehl jsem si, zhasnu, ale ještě jsem se ani nepřikryl, tu zas na
dveře: klep, klep, klep! – jako prve.
„Inu!“ – Skočil jsem ke dveřím, škrtnu sirkou – za dveřmi opět
nikdo.
Tu jsem si vzpomněl, že dnes ani není čtvrtek; chtělo se mi jako
se drobet lekat, že tu v myslivně přibývá skutečně čehosi nevysvět-
litelného, ale spolu jsem si pomyslil, slyše zdola ještě Tomančino
špláchání, jestli to snad tam něčím neklepala o škopek neb o lavici.
Ba, tak to asi bylo, vysvětloval jsem si – poslouchal jsem ještě chvíli,
tu vidím, jak dole hajná zhasla – měli tam skleněné dveře na chodbu,
zakryté záclonkou – a úplné ticho nastalo v celém domě.
„Nyní bude pokoj,“ myslím si. Lehl jsem si, ani nerozsvěcev, rov-
nám na sobě přikrývku, a znova na dveře: klep, klep, klep! – jako
by někdo kloubem ukazováčku zdvořile ťukal zrovna někde nad
kli­kou.
Už se mi to zdálo nemoudrým.
Velice nerad, ale přece jsem vstal a opět jsem otevřel dveře, ale
když tu opět nikdo nebyl, pomyslil jsem si: tajemství! Ale nehodlal
jsem ho zpytovat a pevně jsem si umínil, že o tom vůbec ani ne-
hlesnu; jednak, aby se pochybná sláva mé poustevny zbytečně mezi
lidem nešířila, a jednak i proto, aby se mi kolegové a zámečtí vůbec
nesmáli.
A v tomto uvažování ani jsem nepostřehl, ozvalo‑li se klepání
ještě počtvrté. Buď se neozvalo, nebo jsem je přeslechl.
Ale druhého dne se ozvalo opět. A to ne v noci, ani pozdě večer,
nýbrž hned z večera, ještě za červnového šera po západu slunce,
sotva jsem vešel do svého pokoje z pisárny.

– 112 –
 Přepodivný úkaz, a opět jsem nikoho nezastihl za dveřmi, ač jsem
hned vzápětí otevřel. Kdyby to byl nějaký uličník, nebyl by za tu chví-
li ještě seběhl ani ze čtyř schodů a byly by jistě pod ním lupaly.
Pro jistotu nechal jsem dveře jen přivřeny, na kliku jsem uvázal
provázek a drže druhý jeho konec pevně v ruce, čekal jsem u stolu,
až to zas zaťuká, že rychle trhnu a hned zvím, co v tom vězí.
Ale klepání – se neozvalo!
Dlouho jsem čekal, už opět šero houstlo ve tmu, ale nic, pranic
se neozývalo, co by jen sebe slaběji rušilo klidné tichoučko lesního
zákoutí.
Usmál jsem se spokojeně, pomýšleje, že přec jen to asi nějaký
nezbeda si tropil žerty, dovřel jsem dveře a rozsvítil jsem lampu;
ale jen jsem usedl ke stolu, darebák nanovo zaklepal stejným způ-
sobem. – „Klepej!“ pomyslil jsem si, ale ani jsem nevstal.
Přece však jsem stále zahlížel na dveře, až přišla hajná s večeří.
Neozvalo se nic za tu dobu. Vzpomněl jsem, že klepání se ozvalo
pokaždé jen po tom, co dveře byly zavřeny. Když Tomanka se vzdá-
lila, hleděl jsem upřeně na dveře, ba potichounku jsem se k nim
blížil, chystaje se hned vyskočiti za ně, jakmile bych zaslechl jen
podezřelý šramot.
Doplíživ se až ke dveřím, sotva jsem dýchal nedočkavostí, a ne-
čekal jsem tak ani minutu, a opět: klep, klep, klep! A zároveň jsem
vypátral původce tajemného klepání!
Byla to klika. Stará železná klika, vyleštěná častým ohmatáváním,
ale jejíž vzpruha v zámku už asi dávno pozbyla úplné pružnosti. Když
se klika stiskla, zůstala as o patnáct stupňů sehnuta pod obyčejnou
vodorovnou polohou a teprve za chvíli dostávala se – obyčejně na tři
rázy – zpět. Nyní se mi ta záhada zjevila jasně před očima. Provedl
jsem pokus ještě několikrát a pokaždé se zdařil.
A nazítří byl čtvrtek! Ale byl jsem tak spokojen a uklidněn, že
jsem šťastně vyzkoumal už jedno strašidlo, že jsem zcela nic nepo-
chyboval, abych zítra nevyzpytoval i podstatu druhého.

– 113 –
 Ba, klepání kliky jsem se i zbavil. Po každém zavření jsem sám
kliku narovnal do přirozené polohy a nikdy se už neozvala.

II

Druhého dne jsme pracovali společně se sousedem lesníkem Kokoš­

kou na nejzazších hranicích revíru ve starých pasekách, porostlých
skoro všude jen nevalně užitečným ostružiním a šípkovím, mezi
čímž bylo plno skalin, hromad kamení a děr.
Starý Toman, který se hodil už leda jen k hlídce, tu nebyl.
Byl jsem v jasné náladě a vzpomínaje, jak jsem včera odkryl ta­
jemství podivného klepání na dveře, byl jsem tím spokojenější, stá-
val jsem se hovorným, sdílným, ale přece jen jsem pouze okolkoval,
neodhodlávaje se svěřiti Kokoškovi, co jsem zažil ve staré mysliv-
ně. – A oč – chtěl jsem mu stále říkat – že vyslídím také to druhé
strašidlo?
Ale neřekl jsem to. Kokoška byl známý posměváček a pranic mu
neimponovalo. Bál jsem se, že mi vyčiní za všecko a že z mé příhody
nadělá ještě několik anekdot.
„To je paseka přímo po pralese,“ řekl jsem však přece jednu chvíli.
„Tady bývalo asi strašidel!“ A smál jsem se chytrácky.
Podíval se na mne a ušklebil se.
„Že bývalo?“ pravil. „I jsou tu ještě. V tom vašem baráku je hned
jedno.“
Zarazil jsem se. Ale hned jsem se usmál, vzpomenuv, že asi za-
slechl něco od Tomana.
„Myslíte?“ povídám; a rychle jsem udával svoji chytrou větu: „Ó, však
já je vyzkoumám!“
Zasmál se suše a přeměřil mě skoro pohrdavě. „Že vyzkoumáte?“
řekl. „Holenku, nevyzkoumáte. Ještě se ten člověk nenarodil, aby tu
babu vyzkoumal.“

– 114 –
 „Kterou babu?“
„No – to strašidlo vaše, Tomanku.“
Horko mě polilo. „Tomanku?“ zvolal jsem upřímně. „Tedy Toman­
ka straší?“
Kokoška se na mne podíval a motal se smíchy, jak se bavil mým
ulekáním a mými rozpaky.
„Pro vás je to náramná výhoda,“ dokládal, když se uklidnil. „Zajedno,
že je se všemi strašidly spřátelena a snad i spříbuzněna, a potom proto,
že se každé strašidlo vyhne vaší myslivně na míli cesty, aby se s babou
nesetkalo. Och, tam můžete klidně spát, kamaráde. Leda –“ přidával ješ-
tě, „leda nepůsobí‑li vám zbytečný šramot po stěnách u komína –“
„Proč?“
„Proč? Ale, jak jezdívá komínem na pometle do vzduchu, anebo –“
„Jděte, zlolajče.“
„Snad ji neznám!“ hájil se. „Učí prý teď Lojzu čarovat, nevíte o tom?“
„Lojzu? Ta jí pomáhá prát.“
„Inu dobře, a při prádle se nejlépe učí,“ vážně vykládal. „Podíval
byste se, jak vyučila starší dceru, Tónu –“
„Starší dceru? Což má Toman ještě starší dceru?“
„Kdopak mluví o Tomanovi!“ zamračil se. „Tomanka, povídám. A snad
nemyslíte, že Lojzin Pepík je také Tomanův? He che – než si přičarovala
Tomana, odpravila už dva muže – Tónina tatíka a Pepí­kova.“
„Naše hajná?“
„Vaše hajná. A Tóna je po ní. Znáte vdovu Frčenovou ve Vrbičkách?“
„Kdo by té neznal! Mluvil jsem s ní už kolikrát, káže jako kniha,
přísloví sype jak příval –“
„To je Tomančina Tóna.“
„Frčenka? Vždyť je to už také baba!“
„Babičkou už je, vnoučata má. Ale ještě jí není padesát.“
„A je opravdu poněkud podobna Tomance,“ vzpomínal jsem.
„Měl jste ji znát před dvacíti lety,“ pravil Kokoška. „To byla To-
manka asi jako je dnes Tóna, ale Tóna tenkrát byla ještě velice světu

– 115 –
podobná!“ vzpomněl si náhle a jasně se na mne podíval. „Vždyť se
můžete podívat doma, jaké byly obě v mladých letech!“
Neporozuměl jsem.
„Prý si ji dal malovat. – Ale kdepak! Povídalo se, povídalo!“ mluvil
Kokoška, jako by četl někde zezadu vlastních očí. „Nu zkrátka: v tom
vašem baráku v přední světnici nahoře visíval obraz v uzoučkém
zlaceném rámci – je tam ještě?“
„Je, je,“ rychle jsem svědčil. „Takový nějaký kolorovaný kameno-
tisk, nebo jak se to jmenuje. Mladá dívka, plných růžových lící, buj-
ných hnědých vlasů, ruce má na klíně a drží v nich kytici nějakých
červených květů s chvostem krátkých zelených lístků. A podepsáno
je to – Dáma s tulipány.“
„S ředkvičkou!“
„Ne, s tulipány!“ tvrdil jsem.
„I ne, s ředkvičkou,“ trval na svém Kokoška. „Dáma s ředkvičkou,
Dáma s ředkvičkou. Napsáno tam sic je – s tulipány, ale podívejte
se, vypadá‑li ta věc jako tulipány. Ředkvička je to, příteli, dejte si
sloužit. A potom, ředkvička se také spíš hodí k Tomance než květiny,
byť to i byly tulipány.“
„Což je ta dáma – Tomanka?“ divím se.
„Ach, kdo ví, kdo to je!“ prohodil Kokoška, mávaje rukou. „Ale je
to pravá podoba Tomančiny Tóny, jakou byla před dvacíti pětadva-
cíti lety, a právě tak prý též vypadala i vaše Tomanka. Tomanka je
myslivcova dcera, zámeckého myslivce.“
„Tedy ne lesní víla.“
„Hradní víla, chcete‑li, a povídalo se, že sám nebožtík starý kníže
prý si ji dal malovat – to prý je ta dáma s ředkvičkou.“
„A je to pravda?“
Podíval se na mne jako zkušební komisař na kandidáta. „Inu, to
nevím. Tomanka by řekla, že je,“ pravil. „A knížete se zeptat nemů-
žem.“

– 116 –
 Tím skončila zatím naše rozprávka, nebo přišel hajný Levora
s lidmi a Kokoška šel za nimi. A potom už jsme o Tomance nemlu-
vili.
Ale večer, když jsem se unaven vrátil domů a zasedl nahoře ve
své ložnici ke stolu, několikrát jsem se zadíval na Dámu – s ředk­
vičkou, jak ji Kokoška přezval, jež visela nad stolkem u postele,
a hned zas na dámu, jež mi tu na velkém stole prostírala k večeři.
Porovnával jsem je, vmýšlel jsem se do dávných let Tomančiny mla-
dosti, vyvolával si její obraz bez vrásek, se všemi snad ještě zuby,
s plnými lícemi, se všemi vlasy mladistvější barvy, s bujnějším po-
prsím a oblým krkem – ale nikterak jsem nemohl najíti sebemenší
podobnost obrazu k té babce. Vzpomněl jsem, že to je snad spíš
Frčenka, její dcera, kterou jsem viděl načesanou, s brýlemi na nose,
sedící na skládací židli někde na pastvě u koz a pletoucí punčochu
nebo čtoucí včerejší, předvčerejší noviny; ale ani ta nebyla podobna
mladistvé dámě s ředkvičkou.
Snad podobnost u nich viděl jen ten, kdo pamatoval obě báby
mladé, jako Kokoška.
A co to říkal o komíně ten zlolajce? O nějakém šramotu, o čaro-
vání, o strašidlech –?
Dnes je čtvrtek – – – Vyzpytuju‑li též záhadné zjevy čtvrtečních
nocí, jako jsem přišel na kloub tajemnému klepotu?
„Dámo s ředkvičkou!“ pomyslil jsem si, dívaje se na ni. „Ty jistě
o tom víš – –, však – nepovíš?“
Ale dáma s ředkvičkou zírala strnule modrýma očima někam
podle své ředkvičky na klíně na sukovatou podlahu.
Po večeři moji mysl zaujal jen pevný záměr – vyzkoumati neb
i polapiti původce záhadného šramotu. V to mísily se Kokoškovy
zprávy o Tomance a její rodině, o Dámě s tulipány nebo s ředkvičkou
a o nebožtíku knížeti, jenž si ji dal malovati, a opět jsem mimoděk
sledoval hovor dvou ženských hlasů, jenž zřetelně sem otevřeným
oknem zaléhal zdola.

– 117 –
 Usmál jsem se. Poznal jsem, že to mluví Tomanka s Lojzou, a vzpo-
mněl jsem na Kokoškův výrok, že stará učí snachu čarovat.
Mluvily něco o okurkách, že se Lojzce nakládačky špatně uvedly,
a že Josef – jako Toman mladší – jí stále připomíná, aby nezapomně-
la připravit ořechovku, dokud jsou ještě ořechy měkké.
„A mohla jste jít ještě se mnou k nám na chvíli,“ zapobízela tchyni
potom. „Zpátky bych vás vyprovodila, Josef už stejně bude spát.“
„Šla bych, šla bych,“ zahučela Tomanka, „ale dnes nemám kdy!“
„Aha!“ se smíchem zvolala mladá. „Bodejť, vždyť je dnes čtvrtek!“
Daly si dobrou noc a umlkly. Lojziny kroky zaléhaly na pěšině
lesem vzhůru a dole křáply dveře za Tomankou.
Usmál jsme se a zas jako by mi nebylo valně do smíchu, když
jsem si v duchu opakoval – že Tomanka nemá dnes večer (vlastně
už nadcházela noc) kdy na návštěvy, a připomínku Lojzinu – že je
dnes čtvrtek. Má snad pravdu starý Kokoška?
Ale budu hlídat, budu ponocovat, a tropí‑li ta bába skutečně
nějaké hlouposti, pak – pak přemluvím Tomana, aby se se mnou
odstěhoval raději na zámek nebo dolů do dvora, přinutím jej, aby
si zadal za rozvod od stolu i lože, aby ji nadobro opustil a zachránil
i rodinu syna Pepíka, muže Lojzina, jemuž hrozí rovněž zkáza blaha
manželského.
Byla tichá letní noc.
Otevřeným oknem přilétaly do světnice drobné můrky a zběsi­le
rejdily kolem lampy, až ožehnuté a omámené padaly a lípaly se na
stojan nebo nádržku petroleje. A opět nové přilétaly a opět padaly.
Zdola z lesa pod myslivnou ozvalo se zahýknutí vrány, kmen bo­
rovice podle cesty zavrzal v kořenech, podle okna se mihla sova,
huhlajíc v roztoužení…
Byla dusná tmavá letní noc, zavánějící mechem, houbami, jehli-
čím i smrkovým dřívím.
Spával jsem tu, maje okno vždy otevřené, ale dnes – nevím, co
mě ponoukalo, abych okno zavřel.

– 118 –
 Strach to nebyl; jednak jsem se nebál, ba usilovně jsem hleděl
záhadnému zjevu přijít na kobylku – hodí‑li se to obvyklé rčení,
a potom jsem věděl, že to chodí dveřmi, ne oknem.
Ospalý jsem nebyl. Nepil jsem piva, uvařil jsem si čaj a kouřil
jsem po večeři už druhou dýmku, ač jsem obyčejně nedokouřil ani
jednu. Tak žádostiv jsem byl dočkati se strašidelné hodiny.
Snad ta přílišná tma, hučící mi přímo zvenku do osvětleného
pokoje, snad ta mě nutila, abych zavřel okno.
Váhavě, a skoro bych řekl, že jsem se přišoural k oknu, hodlaje
zavírati, ale vtom jsem trnul leknutím, popatřiv dolů do jasného
pruhu světla, jež vycházelo z mého pokoje. Stála tam jak šklebící
se příšera – Tomanka, naše hajná.
Vlasy měla obvázány nečistým cárem, ve svraskalém obličeji
byla všecka černá, kostnaté její paže, obnažené až nad lokte, byly
též jak uhel a v ruce třímala staré ometené koště, právě takové, jak
se schovávají k večeru na Filipa a Jakuba.
Hrůza mnou zachvěla, a odskočiv od okna, těžce jsem klesl na
starou empirovou židli u postele, až se podlaha otřásla.
Babice zdola něco skuhrala, pozoroval jsem, že mě volá, ale více
mi znělo v uších, co mluvil starý Kokoška, a zvláště, jak Lojza si při-
pomínala: Vždyť je dnes čtvrtek!
A tu mě pojala zlost na ošemetnou bábu, zastyděl jsem se, že
jsem se tak polekal, a vzchopiv se, zavřel jsem okno a cpal jsem si
třetí dýmku, dívaje se jen na hůl v koutě, jíž jsem se chtěl zbaviti
všech strašidel, jež dnes vyčíhám.

III

Byly to nepěkné chvíle. Vykouřil jsem čtvrtou dýmku, pátou, a ještě

nebylo ani půlnoci. Byl bych rád nekouřil, ale stále na mne chodila

– 119 –
dřímota, kdykoli jsem si sedl a jal se přemýšleti. Ba už chodě jsem
skoro snil.
Myslil jsem na Tomanku, na Kokošku, na Dámu s tulipány, a pro-
bíraje se z toho, přistihl jsem se, že se dívám u vinohradské vodárny
na rohu Korunní třídy na babku, prodávající tam ředkvičku. Myš-
lenky se mi pletly. Zabýval jsem se svým Brokem, dokazoval jsem
mu, že paní Frčenová ve Vrbičkách je naší hajné Tóna, ale Brok na
mne vrčel a schovával se za Tomana.
„Čarodějnice, čarodějnice!“ volal jsem, ale všecko přede mnou
splývalo v šedou mlhu a ta mě stále úže obklopovala (šest dýmek
v uzavřeném nevelkém pokoji!), až mi oči zatlačovala, dech se mi
tísnil, zdálo se mi, že už jen chroptím – zapotácel jsem se, a chopiv
se druhé starodávné židle za černý leštěný lenoch, dosedl jsem na
její vycpané sedadlo jak olověný.
V naprostém, úplném tichu, jež tu nyní bylo vůkol mne, jen mi
slabě hučelo v uších a tajemná moc nějaká znenáhla přitahovala mé
oči k místu, kde nad malým stolkem vedle postele visela růžolící,
modrooká dáma s ředkvičkou, až jsem na ni zrakem jak uvíznul.
Slabé hučení v mých uších znenáhla přecházelo v jemný cinkot,
jako vzdálené znění elektrických zvonečků, ale cinkot a jemné zně-
ní ozývaly se stále tlumeněji, tlumeněji, až ustaly nadobro, a zdálo
se mi to jako taková pauza ticha, než se vyhrne opona před prvním
aktem toužebně čekané premiéry.
Žluté světlo petrolejové nyní nabylo mdlé barvy a přitlumilo jas-
nost, jako by procházelo šedě zelenou clonou. Staré klidné pendlov-
ky v červotočivém rámci, jež tu byly nejmodernějším kouskem ve
všem nábytku, zdušeně povzdechly a dunivě odbíjela první hodina
s půlnoci, an se konečně ozval očekávaný šramot – slabé škrabání
po stěně, potom šelest, jako by náhlý větřík pohnul obrazem na
stěně – –
A skutečně! Obraz na stěně se pohnul! Jako za náhlého zemětřese-
ní, aniž však okna řinčela neb omítka se drolila – obraz, na nějž jsem

– 120 –
se byl zadíval, obraz dámy s tulipány, zakýval sebou několikrát slabě,
až rámec o stěnu zaškrabal, a potom se celý obraz zachvěl jak na
struně napjatý – ale obraz, obraz! – to nebyl už obraz, co jsem tam vi-
děl v uzoučkém zlaceném rámci, anebo mi tak zrak přecházel –! Však
ne, viděl jsem jasně – v rámci byl jen čistý bílý list papírový, v pravém
rohu dole nějakou tekutinou nebo vlhkem potřísněný, a na něm nic
jiného než nejasný zlatý nápis kurentkou: Dáma s tulipány.
Však hle! V tu chvíli smyklo se cosi jako nevelká loutka ze stolku
pod obrazem a cup, cup, cup – spěchala tu podle mne ke dveřím
drobná panenka, nedosahující něžnou hlavinkou ani k sedadlu žid-
le, u dveří vztyčila útlou ručku, až se jí napodiv protáhla ke klice,
otevřela si tichounce a zmizela z pokoje.
Rázem ze mne spadly všecky mrákoty, všecka dřímota, a rychle
jsa rozhodnut, hnal jsem se po špičkách za ní – neboť nebyla to jiná
než z obrazu uniklá moje dáma s ředkvičkou.
Tma byla hustá, noc černá jako smola, ale z postavičky, za níž
jsem spěchal, jako by se bylo linulo mdlé světlo, jež alespoň stačilo,
abych ji stále viděl před sebou. Kudy jsme však unikli z myslivny,
ani jsem nepozoroval; věděl jsem jen, že kráčím lesem, tu po jehličí
pod smrky a jedlemi, tu po mechu v borovinách, že klopýtám přes
šlahouny ostružin, že mě šlehají do bot bujné trsy borůvek a jiných
bylinek, tu jsem se smekl po rozšlápnuté houbě, tu jsem obličejem
smetl pavučinu mezi kmeny, onde mě švihla listnatá větévka přes
tvář. Ale nikde jsem ptáčka nevyplašil, nikde můra nezabzučela, ni­
kde svatojánek se nezatřpytnul.
Jak dlouho a kam až jsem kráčel i spěchal za těmi drobnými
nožkami, nevím; ani, na které straně jsem se ocital od myslivny.
Tu na svahu, v řídké borovině, ještě o tón černěji, než byla dnešní
noc, zatemnila se před námi široká prohlubeň, asi nějaký vybraný
opuštěný lom. Vchod k němu byl zarostlý šípkovím, hložím, trnkovým
houštím, a dlouhá vlhká tráva pokrývala cestu k němu vedoucí.

– 121 –
 Dáma s ředkvičkou se zde zastavila. Sehnula se, uchopila něžnou
pravicí záhyby řasnaté růžové sukénky vzadu, ana levice, držící ky-
tici červených tulipánů či svazek ředkvičky pod ňadry, vyhrnovala
jí též šatičky vpředu – proklouzla pod spletenými pruty křovin –
a zmizela mi ve tmě.
Či nezmizela? Však, to byla jiná, podobná postavička, jež hned za
mou dámou tímže místem vklouzla ve tmu – bílá, ve velikém slamě-
ném kloboučku jako štíhlý vyběhlý hříbek. A opět takový človíček,
nějaký husar v uniformě před rokem 66, ale postavy ještě menší než
první dvě, a za ním se proud skoro netrhl – samé takové osobičky, tu
jak z loutkových divadélek, tu menší ještě, jiné zas mnohem větší než
obyčejné loutky, až se objevili též lidé zúplna vyrostlí a dospělí.
Nerozvažoval jsem, zdali sním či patřím‑li na nějaká kouzla; jedi-
né, nač jsem myslil, bylo, abych se pustil za tajemnými bytůstkami
a vyzvěděl jejich spády.
Po travnaté cestě jsem se dostal až k houštině velmi snadno, hůř
bylo proniknouti tou spletí ostnatých větvic k lomu, kde všichni ti
noční tuláčkové mizeli. Ale i tu nesnáz jsem překonal, nic nedbaje,
jsem‑li na rukou někde škrábnut či vznikla‑li kde trhlina na šatech,
a jen jsem se hleděl, abych na žádného toho malého tvorečka ne-
šlápl nebo nevrazil do některého většího. Žádný si mne nevšímal,
každý jen upřeně se díval vpřed, míře v černý otvor ve skále, jímž
je matka země hltala jak mravence.
Drobným bylo hej, ti tam vklouzli bez úrazu. I větší, velicí jak
desetileté děti, prošli ještě otvorem, shýbajíce se poněkud. Velcí
lezli po kolenou, po čtyřech, někteří se plazili skorem ležmo; ale
způsob, jakým si pomohli dva moji známí neznámí, se mi pranic
nezamlouval.
První byl člověk v mysliveckém obleku, menší než dospělý pro-
střední muž, ale přece byl ještě veliký, aby prošel skalním otvo-
rem. Ani se nerozmýšlel. Přišed k rozsedlině, vytasil lovecký tesák
a dvěma rázy přeťal své vlastní tělíčko v pase, jako by přestřihl

– 122 –
vosu. Nohy s břichem odběhly a sedly si do trávy, a poprsí s paže-
mi a hlavou sunulo se pod zem dále. Ani kapka krve se neobjevila.
Ostatní, drobní, velcí, ani si toho nevšímali.
Druhý – nesnadno je to popisovat, ale ten se zkrátil ještě více: zů-
stal celý venku a poslal do černé skalní brány jen svá – ústa s hrdlem
a zůstal s nimi spojen předlouhým telefonním či jakým drátem, jenž
asi mu sloužil za průdušnici, nebyla‑li to snad ta samá teď vytáhlá.
„A jak já se tam za vámi dostanu!“ povzdechl jsem v duchu, blíže
se k otvoru.
Bylo mi dosti trudno, nebo krájet a řezat jsem se nechtěl, ač by
mi bylo úplně stačilo, kdybych tam byl mohl poslati jen jedno svoje
oko a snad ucho. A plaziti se tam v té díře tmou a neznámými kouty
se mi hnusilo.
Pomohlo mi štěstí a to, že jsem nepospíchal.
Postavy a postavičky, hrnoucí se do lomu a do skalního otvoru,
kráčely ještě chvíli podle mne, ale ubývalo jich už. Poslednější spě-
chaly, některý panáček utíkal a vyskakoval, sotva se země dotýkal,
a posléze jen se trousili.
„Nyní já,“ pomyslil jsem, když už nepřicházel žádný, a spolu jsem
považoval: „Jen jak tam?“
Slabý šramot v houští u vchodu do lomu vyrušil mě z přemítání.
Ohlédl jsem se. Aj – ještě jedna postavička přicházela ke skalní-
mu jícnu. Rychle jsem ustoupil a čekal, až zmizí za ostatními.
Pokud jsem ji mohl pozorovati v té tmě a jen za toho zvláštní­
ho vyzařování světla, jež zůstávalo pouze na ní a pranic kolem ní
nezjasňovalo, jako prve jsem viděl u naší dámy s ředkvičkou, byla
to krásná panenka velikosti ročního děcka, ale útlejší, a kráčela
volně, řekl bych majestátně, ale ne hrdě, dívala se vlídně před
sebe, ač se pranic neusmívala, nevyhýbala se kamení, kořenům,
ani blátu, a přec zůstávala čistou, a šaty si nezahrnovala, protože
byla – nahá.

– 123 –
 Byla mi povědomá a vzpomněl jsem si, že jsem tak viděl kdesi
zobrazenou Pravdu. Bylo by možno, že by též Pravda byla unikla
z obrazu a spěla sem pod zem?
A mimovolně jsem se jí uklonil, když došla ke mně, neboť ona
jediná ze všech, co tu přešli, na mne pohleděla.
Ale podívala se na mne takovým zvláštním způsobem – vlídně
a měkce, spolu však přísně a opravdově, že jsem se jí ostýchal a zá-
roveň mě její pohled oblažoval, ač trval jen chvilinku, co podle mne
přešla. Pocítil jsem zvláštní chvění v těle, ne nepříjemné, ne dráždi-
vé, ale také ne, že by bylo působilo buď jen úsměv, buď povzdech,
náhle pak mnou otřáslo prudké škytnutí, před očima Pravdy jsem
se zhroutil ani ne na čtvrtinu své velikosti a hlavou mi zavířilo po-
divení, že jsem nezmizel nadobro vniveč.
Než, vzpamatoval jsem se brzy.
Rozhlédl jsem se, přikročil jsem ke schodu, který byl nyní vyšší
než já, a vklouzl jsem do jeho tmy…

IV

Byla to dlouhá úzká chodba, nečítal jsem však kroky ani minuty, krá-
čel jsem přímo, hmataje rukama po stranách a před sebou, někde
bylo bláto, někde i voda, jinde jen ostré kamení a hrubý písek, ale
náhle jsem rukama vrazil do jakýchsi dveří, jež zlehka se otevřely,
a ocitl jsem se na prahu veliké síně v jasném světle.
Co zde svítilo, nebylo mi hned patrno; také jsem se po tom nepí-
dil, nebo sotva jsem se poněkud rozkoukal po širé jeskyni, vysoké
a vzdušné jak vnitřek velechrámu, zaujalo mne cosi jiného.
Místnost byla plna lidí a lidiček, jež jsem před chvílí byl viděl
mizeti v útrobách země. Tu jich stál zástup, tu jen několik za důvěr­
ného hovoru, tam přicházeli dva, tři, tu jeden, někteří volali cosi na

– 124 –
vzdálené druhy, a ze všeho byl zmatený šum a ševel splývajících
hlasů.
Zůstal jsem vzadu, zastaviv se na jakémsi úlomku skály, odkud
jsem viděl přes veškeré množství po celé prostorné síni, a těkaje
zrakem po hlavách a pohybujících se ramenech a pažích před sebou,
zadíval jsem se konečně na kterousi dámu ve světlém úboru, blížící
se z pravé strany k mému místu.
Byla mi povědomá. Modrooká blondýnka, levice zlehka k pasu
přivinutá objímala bílými prsty svazeček červených květů – ano, byla
to ona – moje tajemné strašidélko – moje dáma s ředkvičkou.
Popošedši volnými valčíkovými kroky přede mne, zadívala se
též ona na mne a usmála se zpola kamarádsky, zpola šibalsky a za-
stavila se.
„Á!“ udělala, jako by se divila, že mě zde vidí.
Byl jsem překvapen, že se ke mně hlásí, a necítě se vůči ní pra-
nijak povinným k veliké galantnosti, protože jsem ji nepovažoval
za ženu a za dámu, ba ani za člověka vůbec, pronesl jsem také jen
důvěrně: „Á!“
Ale přece jen jsem smekl klobouk a podržel jsem jej v ruce.
„Nemýlím‑li se,“ zašveholila dáma s ředkvičkou stříbrným hlás-
kem, „mám potěšení setkávati se s naším panem geometrem?“
S naším? Což mě opravdu zná?
Přisvědčil jsem, že opravdu jsem tím člověkem, ale co se týče toho
potěšení – pravil jsem nyní už zdvořileji, že o tom pochybuji.
I toto, prý. Je mi povinna díky, že jsem ji k jedné předešlé vycház-
ce opatřil kočku, na které se pěkně svezla.
„A týden jste ji někde měla zavřenou,“ řekl jsem vyčítavě.
„I ne. To mi ji zde vzali. Měla jsem dostati důtku, že je to lev, a že
nepatří mně, nýbrž Androkovi, a když ten sám dosvědčil, že to není
lev, a že on svého už nikam do schůzí nebere, zas kdosi tvrdil, že
je nemožno, když je to kočka, abych já, jsouc ženou, měla kočku ve
službě. Byla mi odňata a zavřeli ji do spolkové stáje na tak dlouho,

– 125 –
 až by se pravý majitel o ni přihlásil. Na štěstí kočka se nějak pro-
kousala z vězení, a když byla spolková místnost otvírána pro příští
schůzi, kočka z ní vyrazila jak divá a pádila domů k myslivně.“
„Dovolte,“ pravím, „tedy dnes je opět schůze. A kdo se to zde jako
schází?“
Podívala se na mne udiveně. „Kdo?“ udělala.
„Nu, my přece! Podobizny!“
Odkašlal jsem. „Kdo prosím?“ optal jsem se ještě.
„Podobizny, pane,“ opakovala důtklivě. „Jste snad podobiznou
pana geometra z naší myslivny?“
Neodvažoval jsem se opravovati její domněnku, aby mě snad
nevyloučili ze schůze. „A vy jste, prosím, podobizna paní Frčenové?“
táži se.
„Podobizna své vlastní dcery?“ zasmála se. „Ne, jsem Tomanka!“
„Naše hajná!“ zvolal jsem v úžasu, až jsem zapomněl ústa zavříti
po poslední hlásce.
„Nu, tenkrát jsem byla ještě svobodna, když mě malovali,“ vysvět­
lovala, usmívajíc se mi. „Dnes je Tomanka o pětapadesát let starší.“
Náhle mi projela hlavou myšlenka, abych zvěděl naurčito, co vlast­
ně drží v ruce na pase.
„A měla jste, prosím, opravdu skutečné tulipány, slečno,“ pravím,
„když vás malíř bral? Či je to jen sugesce podpisu?“
Usmála se. „Tulipány? Ano, knížepán si přál, abych měla kytici
tulipánů, byla to jeho oblíbená květina, a zahradník mi ji také při-
nesl. ‚Však máte beztak tulipána v hrsti!‘ sekl po mně jedovatě, když
mi ji kladl na stolek. Ó, pane geometře, měla jsem mnoho nepřátel
a nepříznivců v zámku,“ povzdechla. „Jindy vám to vše vypovím, jak
jsem byla nešťastna, když kníže náhle zemřel a mě odbyli pouhými
několika sty šajnů… Vidíte!“ řekla opět jasněji. „Tenkrát s těmi červe-
nými tulipány! Když na ně došlo a malíř je už potřeboval, byly pryč.
Ale pomohl si rychle. K zahradníkovi jsem posílat už nechtěla, byl mi
nepřítelem až běda, malíř mi tedy vložil do hrsti svazeček červené

– 126 –
ředkve. – ‚Namaluji dle toho tulipánová poupata,‘ řekl; ‚kní­žepán to
nepozná.‘ A nepoznal, vidíte. Šibal malíř – vím, že byl naveden nejspíš
od zahradníka neb od paní správcové – ten taškář malíř, vidíte, ne-
namaloval ta poupata tak nemoudře, ale každý, kdo se na to podíval,
hned poznal ředkvičku, i já sama, jen kníže ne; ten v tom viděl jen
tulipány, a když dal obraz rozmnožit, dal pod něj zlatý nápis: Dáma
s tulipánem. Všichni úředníci dostali po obraze, všichni občané ve
městečku, o nichž se kníže domníval, že si budou jeho daru vážit – ve
všech pokojích visela tenkrát všude Dáma s tulipánem. A když starý
kníže zemřel, paní správcová pověsila obraz do prádelny a zahradník
docela – ani neřeknu kam. Pojezdný Kvarda si z Dámy udělal terč,
střílel do ní z větrovky, a kupec ji přibil cvoky na sud se slanečky, jejž
stavěl před krám. Takhle má sláva, vidíte, zacházela.“
„Ale nezajde,“ zvolal jsem účastně. „Tomanka zajde, zemře jako
Tomanka, ale vy budete věčně žíti, slečno, a věčně budete svěží
a půvabná, jako před půlstoletím bývala dáma s tulipánem!“
„To je útěchou podobizny,“ pravila, usmavši se.
„Ale,“ rozpomínal jsem se, „co vlastně ty schůze tedy – nebo ty
podobizny – Co se má díti?“
„Což jste zde ještě nebyl? A pozvání jste nedostal? Přece víte, že
se chceme organizovati.“
Byl bych potichu hvízdl. „Aha!“ pravím. „I, člověk toho má plnou
hlavu, a opravdu se přiznám, předešle jsem tu nebyl. Kolik schůzí
už bylo?“
„Od května je schůze každý čtvrtek v noci.“
Pane, to jich bylo trochu. „Ale,“ povídám, „že to nic nepokračuje?“
„Nesjednocenost!“ řekla rozmrzele. „Vždyť do dneška se ještě ne-
dohodli, koho zvolit do předsednictva přípravné schůze. Fotografie
chtěly mít prvního místopředsedu, tu zas my, tisky, jsme nechtěly mít
druhého, tedy se zřídila dvě místa prvních místopředsedů, ale zas
my jsme chtěli mít první místo a a oni zas nechtěli mít první b.“
„A předsedou by byl?“

– 127 –
 „E, to se nechalo olejovým, ačkoli se také hádaly různé školy o to
hezkou chvíli. Ale dřevoryty chtěly mít druhého předsedu, kdežto
olejáci si přáli za druhého k sobě někoho z mědi. Potom se do toho
pustily tužky a pastelky a pera, tušové kresby – a to byla vřava,
dě­kuju pěkně.“
„Ale koho budeme tedy volit?“
„Dnes se to asi rozhodne,“ řekla.
Pronikavý hlas zvonku v tu chvíli zaječel sálem.
Dáma s ředkvičkou mě zlehka zatáhla za kabát. „Už začínají,“
pravila zticha. „Svolavatel zahajuje schůzi.“
„Kdo je to? Kdo je to?“ ptám se, ano se znenáhla ticho rozhosťo-
valo místností.
„Nějaký lept, jméno jsem už zapomněla,“ šeptla rychle a vypínala
úbělový krček, chtíc dohlédnouti k předsednickému místu.
Pomohl jsem jí k sobě na výstupek, poděkovala mi laskavým
po­hledem.
A opět jekot zvonku projel dvakráte tišícím se prostorem, až
nastalo úplné ticho.
„Kolegové! Bratři a sestry! Urážení, ponižovaní, utiskovaní!“ za-
hřímal mocným hlasem svolavatel, stojící za předsednickým stolem,
panáček bledý, zvýši třiceti centimetrů. Pravou pěstí se opíral o stůl,
levici měl v kapse kalhot, jako řečníval Gambetta a po něm i leckte-
rý Gambetička ledakdes. Jiskrné černé oči vyzývavě se rozhlížely po
shromáždění, ana brada o splývajícím roubalíkovském plnovousu
přitom se zvedala a odkrývala holý krk mužíčkův v rozhalené košili
bez kravaty, bez šátku.
„Vítám vás všecky!“ volal dále, rozhlížeje se a odkláněje třesavě
hlavu. „Přišli jste opět za mým voláním, jež se ozývá už v hodinu
vážnou, v hodinu dvanáctou, bratři a sestry, přišli jste, abychom si
porokovali o svých útrapách i co tíží mysli naše, a vzchopili se k práci
o svou emancipaci za heslem: vlastní silou! Ptám se vás: či chcete
dále viseti po zdech svých věznitelů, vyblédati a černati tam, nebo

– 128 –
tlíti v zastrčených deskách a příhradách, lpěti někde na omítce a dí-
vati se na řádění svých otrokářů, svých utlačovatelů? Chcete?“
„Nechceme!“ zaburácelo ohromným sálem veškeré množství.
„Hanba!“ volaly některé hlasy, jako by házely hrozinky na povrch
všeobecného rozhořčení.
„Vítám vás tedy k činu v této svornosti vašeho volání!“ chytal je
za slovo předseda. „Zahajuji dnešní schůzi a vyzývám vás, abyste
si zvolili předsednictvo, popřípadě protektora, kromě toho pak
i nejméně dva zapisovatele. Chcete si je zvolit?“
„Chceme, chceme!“ volalo shromáždění.
I do mne vjel bojovný duch. Býval jsem před lety, ještě za dob
studií náruživým spolkářem, a vášeň dávno už už ututlaná nyní se
rázem probudila.
Zvedl jsem ruku a poskočil jsem vedle své dámy s ředkvičkou.
„Občane předsedo, prosím o slovo!“ volal jsem na mužíčka vousá-
če v popředí.
„Mlč, tušová mazanino!“ osopil se na mne malý hromotluk, roz­
kračující se přede mnou ve stínu mé dámy. I z jiných stran se ozvalo
mrzuté zamručení leckterých, jež jsem předešel. Na sta hlav se obra-
celo dozadu hledajíce, kdo se první vytasí s návrhem. Ale předseda,
zahleděv se na mne, bouchl pěstí do stolu a zvolal:
„Jméno!“
„Brožek, lesní geometr, zde!“
„Neznám tě. Ale to nevadí,“ rozhodl. „Zde jsme si všichni rovni.
Máš slovo, bratře! Mluv.“
Odkašlal jsem, narovnal jsem si kravatu a posíliv se pohledem na
dámu s ředkvičkou, jež mě milým úsměvem povzbuzovala, spustil
jsem:
„Velectěné shromáždění! (Z jednoho kouta v popředí kdosi zvolal:
Nazdar!) Velectěné shromáždění!“ opakoval jsem. „Veden jsa čistou
snahou a hledaje nezištně jen dobro a prospěch veškerenstva, chci
svým návrhem znemožniti, aby snad i tato naše dnešní schůze

– 129 –
 vy­zněla na prázdno (Výborně!), a proto činím následující návrhy:
Nás chrání naše svaté právo – to jediné budiž naším protektorem,
pročež volba protektora odpadniž. (Výborně‑é‑é‑é! Tak jééést! Sou-
hlasímééé!) Nejsem hotov, přátelé,“ volal jsem, když hluk se utišil
a předseda tázavě se na mne zadíval. „Za předsedu vám navrhuji
osobnost zcela nestrannou. Nehleďte na způsob jejího původu;
nechť se zrodila štětcem namočeným na paletě nebo v tuši – u nás
to nerozhodujž. (Výborně!) Zahlédl jsem prve, když jsem vcházel do
tohoto slavného shromáždění, též odvěkou osvědčenou přítelkyni
všech potlačovaných, a ta budiž předsedou naší schůze. Jméno její
jest – Pravda. (Výborně! Pravdu chceme! Dupot a tleskot se ozývá
bouřněji než prve, až sluch přechází.) Kolik má být místopředsedů,
koho za ně voliti, koho zvoliti zapisovatelem a tak dál, to ponechá-
vám návrhům jiných účastníků naší schůze. Domluvil jsem.“
Ozval se potlesk a souhlasné výkřiky zaznívaly ze všech stran.
„Hlasovat!“ zvolal kdosi konečně.
Předseda kývl tím směrem. Hodil potom bradou do výšky, mrskl
očima po všech a klidným hlasem se ptal: „Navrhuje‑li ještě někdo
v tom směru cosi?“ A sám si odpověděl: „Nikdo. Budeme tedy hla-
sovat o jediném návrhu. Předně tedy: kdo souhlasí, aby se protektor
dnešní schůze nevolil?“
Všecky ruce vyletěly vzhůru.
„Přijato,“ konstatoval předseda. „A kdo souhlasí, aby předsedou
dnešní přípravné schůze se stala paní nebo slečna – navrhovatel
neuvedl – Pravda?“
Opět les paží se objevil nad hlavami účastníků.
„Přijato,“ pronesl předseda hlasem poněkud mrzutým. „Jest dáma
toho jména přítomna? Jest mezi námi Pravda?“
Po těch slovech nastalo ticho tak úplné, že bylo slyšeti dech
dvaceti účastníků kolem, a tlukot srdce mé sousedky, mé dámy
s ředkvičkou, zazníval mi v uších jako tikot budíčku.
Všecko se ohlíželo, všichni byli dychtivi uzříti Pravdu.

– 130 –
 A tu nedaleko mne, za výstupkem rozsedliny ve stěně naší jes-
kyně ukryta, vztyčila se ona něžná panenka, jež mi před chvílí ča-
rovným svým zrakem pomohla pod zem, a vznesši milou hlavinku,
ozvala se pevným hlasem:
„Zde!“
Předseda i všecko shromáždění rázem se ohlédlo po hlase. Ticho
bylo ještě větší, nikdo ani nedýchal.
„Přijímáš volbu?“ tázal se předseda.
„Přijímám,“ odvece Pravda.
„Dobrá!“ pravil dále předseda. „A nyní –“
„Prosím o slovo k poznámce!“ zvolal jsem rychle. Nebo spolkář-
ský duch už mnou lomcoval nadobro.
„Mluv!“
„Velectěné shromáždění,“ pravím. „Děkuji, že jste blahovolně při­jali
můj návrh a pomohli Pravdě na světlo, ale přeji si, abyste dokázali též
vděčnost člověku, který nezištně a poctivě dosud byl řídil schůze naše
a věnoval se jen a jen věci naší. Zkrátka – navrhuji, aby náš svolavatel
a dosavadní předseda byl zvolen vaší důvěrou za místopředsedu, a to
za jediného místopředsedu.“
„Výborně!“ zahřímalo množství. „Tak jééést! Hlasovááát!“
Vousatý předseda mávl rukou a usmál se. Viděl jsem, že jsem se
mu tím vepsal do srdce, a nepřestával jsem se naň proto přívětivě
usmívati.
„Přátelé!“ pravil, dívaje se stranou, a skromnost mu tísnila hlas.
„Děkuju vám za důvěru, jíž si velice vážím, a ujišťuju vás, že si po-
kládám za čest býti jedním z vás, býti částí masa, býti částí krve těla
vašeho – těla našeho,“ opravil se rychle povýšeným hlasem. „A tobě,
neznámý příznivče můj, děkuju za návrh, o němž ihned dám hlaso-
vati, neboť vážím si tvé náklonnosti, jakož i tvého bystrého zraku
duševního, jímž jsi dobře a správně rozpoznal pravou podstatu
mého lepšího já. Tisknu ti pravici, druhu milý, ale odmítám veške-
ru chválu svých činů. Konal jsem je z povinnosti, vnitřní vrozené

– 131 –
povinnosti člena k celku a poháněn mocí, jež velí podrobovati blahu
toho celku všecku svoji bytost jednotlivcovu. Dám hlasovat. Kdo si
přeje, aby Petr Matěj Konvalina, jenž tuto k vám mluví, byl zvolen
místopředsedou? Kdo je pro Petra Matěje Konvalinu?“
Ozval se krátký šumot, jako když vojáci na cvičišti naráz zvedli
pušky k líci – tak disciplinovaně se na ráz zvedly všecky paže, hla-
sujíce pro Petra Matěje Konvalinu.
„Přijato!“ konstatoval. „Volbu přijímám“ – hlas se zachvěl – „a dě-
kuju vám, přátelé, za důvěru, jíž si dovedu vážiti. Děkuju – vám –!“
Odvrátil se maličko a vytřel si palcem koutky očí.
„A nyní,“ pravil potom, „poslyšte ještě návrh můj. Aby místa činov-
nická byla dnes plně obsazena a jakož dobrý řád i nutná potřeba
vyžadujou, navrhuju za zapisovatele přítele – é –“ luskl dvakrát prsty,
nevzpomínaje na jméno, a ukazoval na mne.
Horko mě rozrazilo. Něco takového jsem nečekal.
„Brožek, lesní geometr!“ zvolala moje přítelkyně, dáma s ředkvič-
kou.
„Dobrá,“ pevně řekl náš místopředseda. „Brožek. Kdo je tedy pro
Brožka za zapisovatele?“
Opět všechny paže nahoře.
„Přijato. Souhlasíš?“
„Pod jednou podmínkou,“ volal jsem. „Aby za druhého zapisova-
tele a pomocníka mého byla zvolena zde přítomná a proslulá dáma
s řetk‑ s tulipány.“
„Dobrá,“ vykřikl Petr Matěj. „Kdo je pro dámu s tulipánem?“ A hned
zjišťoval výsledek aklamace: „Jednohlasně přijato. Ovšemže i zvole-
ná funkci podrží. Vyzývám tudíž zvolené zapisovatele, aby zaujali
svá místa u tohoto stolku, a oznamuju slavnému shromáždění, že
protokoly o našem jednání od této chvíle bude zapisovati dáma s tu-
lipánem. Příteli Brožku, provoď svou pomocnici na místo!“
Když jsem usedal na povýšeném pódiu ke stolku, zpozoroval
jsem, že milý přítel Konvalina mi nesahá ani po kolena – zdál se mi

– 132 –
jako pravý vousáček pidimužík – a moje přítelkyně, dáma s ředkvič-
kou, jež byla, dokud jsme stáli spolu vzadu, držíce se už něžně za
ruce, tak vysoká jako já, dosahovala nyní opět hlavou jen k sedadlu
židle – – tak velice jsem opět vyrostl.
„Můžeme pokračovati v dalším jednání,“ pravil Konvalina, přijí­
maje opět otěže vlády. „Na programu dnešní schůze je na prvém
místě rozhovor, jakým způsobem opatřiti peněžní prostředky pro
agitační fond – –“
„He, hé,“ zazněl tu odkudsi ze středu úsměšek.
Konvalina zazvonil a řekl: „Prosím o klid. Na druhém místě je
rozhovor – –“
„He, hé,“ opět se ozval týž rušitel, ale z levé strany.
„Prosím o klid,“ opakoval místopředseda. „Rozhovor –“
„Hé, hé – hé!“ Tenkrát sem smích zalehl jako ze stropu. Konvalina
se zamlčel, podíval se na mne, rozhlédl se po ostatních, upřel zrak
do výše, potom řekl měkce: „Má snad někdo návrh?“
„I žádný návrh,“ zaznělo z neviditelných úst na stropě. „Ale kde
máte předsedu? Zapomněli jste na Pravdu. He, hé.“
Konvalina se zlehka udeřil pěstí v čelo a usmál se. Já pak jsem
náhle opět pocítil, jak velice vzdálena je podlaha od podešví mých
bot, jež se mi s nohama klátily ze židle, a moje družka, usmívajíc se
na mne po mém boku, pranijak se mi už nezdála býti tak nepatrně
malou jako před chvilkou. Tak na mne, jediného to skutečného
člověka mezi všemi, působila už jen pouhá připomínka Pravdy.
„Nu,“ pravil Konvalina, nepřestávaje se usmívati, „vážená přízniv-
kyně naše zajisté odpustí, že v zápalu a vznětu pro dobro věci naší
jsem se dopustil nemilého nedopatření. Předsedal jsem všem dosa-
vadním schůzím našim a uvyklost moje na toto místo mě poněkud
omlouvá. Prosím však i váženou předsedkyni naši i veškeré slavné
shromáždění za laskavé prominutí. Jako svolavatel a dosavadní
předseda pak žádám zvolenou, aby zaujala předsednické místo.“

– 133 –
 Ticho, jež nastalo po těchto slovech, nebylo rušeno ani sebeslab-
ším odkašláním nebo dupnutím na podlaze, a jen jako by jemným
vánkem zašumělo v korunách stromů, tak se ozval tichý šust šatů
obracejících se postav, ohlížejících se hlav – jak byl každý dychtiv
uzříti Pravdu.
A když pak se objevila u předsednického stolku, postavou o málo
vyšší než vousatý gnóm, jenž dosud jednání byl řídil a nyní jí, kloně
se, ustupoval, ale přece vznešená, milá, čistá a nahá Pravda v přiro-
zené kráse půvabů svého tílka, prolétl širým sálem ševel nesmělého
šepotu, v nějž se mísilo z mnohých míst spokojené oddechnutí.
„Milé shromáždění podobizen!“ jala se Pravda mluviti. „Ujímajíc
se řízení naší schůze, byla bych šťastna, kdybych vám mohla přáti
úplného zdaru záměru, jejž jste si vytkli, totiž: vymaniti se z moci
lidí. Ale přání moje bylo by marné, drahé podobizny. Jediné, kterým
se to podařilo a již mají také své zástupce v této schůzi, jsou jonáci,
pozbyvší už dávno svého těla. Nám však ostatním se to nezdaří, po-
dobizny milé. Pravím tedy hned na počátku, že všecky naše schůze
a všecko naše jednání bude nadarmo, nevytkneme‑li si cíl jiný.“
„Žádám o slovo!“ zahřmělo z pravé strany v popředí.
„Mluv, podobizno!“ vybídla Pravda. „Sice – nejsi tu celá, jsou tu
jen tvá ústa s jazykem, spojená s ostatním tělem, jež zůstalo někde
venku, jen protáhlou tenkou průdušnicí; ale znám tě, jsi podobizna
poslance Kasala. Mluv.“
„Přátelé!“ mocným hlasem zvolal poslanec. „Bratři! Sestry! Než
se opřu slovům, jež jsme právě slyšeli z úst předsedkyniných a jichž
bychom se byli zajisté nejméně od ní nadáli (Výborně!), zmíním
se o jiném a zajisté, že mluvím ze srdcí vás všech, žádám‑li, aby se
co nejdříve představily podobizny, o nichž předsedkyně pronesla,
že jim jediným se podařilo svrhnouti otrocké jho a státi se samo-
statnými, neodvislými bytostmi v nekonečné přírodě. (Výborně!
Výborně!) Žádám tedy jménem všech zde shromážděných, aby nám

– 134 –
 ty šťastné jednotlivce naše velectěná předsedkyně ukázala. (Tak
jest! Žádáme! Ať vystoupí!)“
Pravda (dívá se po shromáždění, utkvívá konečně zrakem na
stropě): „Princi Šalmaji, předstupte! Komteso Maquignonová, pojď-
te sem! Pane řediteli Sauertale, pane vrchní Kačabo, pane myslivče
Serbuse, a vy též, mistře Koliandře – pojďte sem ke mně všichni,
aby pan poslanec Kasal vás měl všecky před ústy, když si nevzal
očí s sebou.“
„Spravedlnost nepotřebuje zraku!“ rozhořčeně zvolal Kasal.
„Kde jsou ty šťastné podobizny?“ vykřikl kdosi na druhém konci.
„Nevidíme nikoho!“
Pravda se usmála. „Princi Šalmaji,“ pravila, „vy, jenž jste upozor-
nil pana místopředsedu, že na mne zapomněl, slyšíte‑li, co praví
hlasy ve shromáždění?“
„Slyším,“ odpovídal zvučný melodický hlas. Byl to týž, který od
stropu byl před chvíli volal a smál se, že Konvalina zapomíná na
Pravdu. „Slyším,“ pravil, „a nedivím se. Vážené shromáždění, račiž
laskavě vzíti na vědomí, že my jsme byli vykouzleni či vytvořeni
před padesáti lety umělcem, který, začav v Paříži, jezdil po všech
evropských hlavních městech a produkoval se svým uměním: za-
pálil si doutník a z dýmu odtud vycházejícího tvořil podobizny ve
vzduchu.“
„Ano!“ zvolal jsem, nedoveda se nepochlubiti. „Faktickou poznám­
ku jen, prosím. Ale má pravdu řečník. Četl jsem o tom sám v Sebra-
ných spisech Karla Havlíčka Borovského.“
„Možná,“ pravil princ Šalmaj. „A potom, co jsem řekl, zajisté nám
slavné shromáždění uvěří, že jsme se nadobro vymanili z moci své-
ho autora i lidí vůbec, a pochopí též zajisté, proč nás nyní nevidí, ba
proč by nás pan poslanec Kasal neviděl, ani kdyby si byl vzal i obě
své oči do schůze.“
Dýmové podobizny se asi jistě usmívaly po těch slovech svého
řečníka.

– 135 –
 Chvíli bylo ticho, an byl každý překvapen a zaražen tím, co bylo
slyšeti, ale co se nijak nedalo předvésti na důkaz názoru zrakovému,
až opět se ozval zvučný hlas Kasalův, žádající o slovo.
„Přátelé!“ zvolal potom. „I když připustíme možnost toho, co jsme
právě byli slyšeli, a když se nám ani nezazdá, že by vše to mohlo
býti pouhá planá lež jako úskok naší předsedkyně – neboť známe
případy, kdy praobyčejný, tak zvaný břichomluvec, který měl velice
daleko k virtuozitě ve svém oboru, dovedl vodit i učené společnosti
za nos – ale jak pravím, nechci tvrditi, že i zde se dálo něco takové-
ho – – dejme tomu tedy, že všecko to je pravda, čeho jsme byli právě
svědky; ale což – máme my proto založiti ruce v klín a klímati dále
ve strnulé nečinnosti, v tupé odevzdanosti ve hloupý osud, jejž nám
hloupí naši původci hloupě určili?! (Výborně! Nechceme už otročit!
Nechceme viset po stěnách! Nechceme tlíti v albech a přihrádkách!)
Nechcete – dobře máte. V tom jsme všichni svorni, a žádná Pravda nás
nezastraší černými proroctvími. Žádám tedy, aby se hlasovalo!“
Burácející potlesk, který zazněl, když řečník domluvil, byl svě­
dectvím, že podobizny nesouhlasí s předsedkyní a že si přejí vyma­
nění.
Kolem řečníka tísnil se mocný kruh posluchačů, hledajících jeho
ruce, když skončil, aby mu gratulovali tisknutím pravice, a tu teprve,
když vzpomněli, že nechal všecky nepotřebné části svého těla za
dveřmi, alespoň posunky naznačovali to potřásání rukou a usmíva­
jíce se pronášeli pochvalná slůvka souhlasu a utkvívali pouze očima
na jeho ústech, jichž se ovšem rukama dotýkati nechtěli.
„Ač je hlasování o tom zbytečné,“ pravila předsedkyně, když se
vřava utišila, „žádám přec, aby pozvedl ruku, kdo je pro práci o eman-
cipaci.“
Všecky ruce opět se vznesly nad hlavy.
„Přijato jednohlasně,“ konstatovala Pravda, „a více než jednohlas-
ně. Nebo tamta podobizna, jež sem poslala pouze poprsí, zvedla
ruce obě.“

– 136 –
 Opravdu; byl to ten, jenž nemoha projíti otvorem pod zem, odřízl
si spodní polovici těla a vklouzl jen po rukou.
„Odpusť,“ pravil nyní, cítě v tom výtku, „nečiním ve schůzích ni-
kdy nic, než jen že hlasuju zvedáním rukou a že tleskám řečníkům,
tedy tím jediným pohybem a jedinou tou činností byla i druhá moje
paže nemilým nedopatřením svedena vzhůru. Zajisté, po příkladě
Kasalově bych po druhé posílal do schůzí jen svoji pravici, ale k po-
tlesku je mi též třeba i kaceřované levice, a… a…“
„Domluvils?“
„Domluvil jsem.“
„Nuže, milé podobizny, nyní nastane úrada, jak se chcete vymani-
ti z dosavadního svého způsobu života,“ pravila předsedkyně. „Kdo
navrhuje co?“
Nikdo se nehlásil. Trapné ticho, jež nastalo, hleděli mnozí vypl­
niti odkašláváním, jiní vrtěli tělem v šatech, ošívajíce se jak při
osýpkách, leckdo i nohou zašoupal.
Konečně kdosi nesměle zvolal: „Kasal se hlásí!“
„Nechť mluví!“ vybídla předsedkyně.
„Já jenom –“ pravil ohnivý řečník dost uvadle, „já chci – totiž my-
slím – Ostatně hodlám se svými náhledy a návrhy přijíti až k posle-
du,“ řekl nyní rychleji, „až by se vytříbila některá, třebas i odchylná
mínění jiných kolegů, aby bylo úplně jasno mezi námi. Nebo – to
pravím s důvěrou k vám, přátelé! – mne přece znáte – o mých názo­
rech a o mých návrzích zajisté nikdo z vás není v pochybě.“
„Nikdo!“ zvolali mnozí. A ten, jenž měl ruce k potlesku, dal zna-
mení a potlesk opět vzdával pochvalu slovům Kasalovým.
„Hlásí se ještě někdo?“ ptala se předsedkyně potom. Čekala chvíli,
rozhlížela se, i ke stropu se zadívala, kde asi byly dosud někde dý-
mové podobizny, a řekla klidně:
„Nehlásí se nikdo; mohli bychom tedy všecko jednání tím ukon-
čiti, či promluví ještě někdo, až si věc rozváží?“

– 137 –
 Bylo mi ubohých podobizen líto, když se opět žádná nehlásila.
Zvedl jsem ruku tedy sám, chtěje sebenesmyslnějším návrhem ales­
poň začíti.
„Vážené shromáždění,“ jal jsem se řečniti, když mi Pravda poky-
nula. „Není to věc malá, kterou podnikáte. Chcete v mrtvole probu-
dit život, ba, což dím – vždyť nejste ani mrtvolami, jste věcmi úplně
neživými –“
„Odvolat! Odvolat!“ zařval Kasal a po něm sta jiných.
„Nám umění vdechlo život, umělec vdechl nám ducha ve tvář, když
nás vytvořil!“ zvolal drobný mužíček před samým stolkem za­pi­
sovatelů.
„Odvolávám,“ poddával jsem se, chtěje opět vzkypělý cit uklidniti,
„přeřekl jsem se, odpusťte mi, vzácné shromáždění. Ale to uznáte,
že s tím kusem života, jejž ve vás vdechl tedy umělec, jak správně
připomínáte, nebo fotograf, jak sám dokládám, s tím drobečkem
byste mnoho nevybojovali. Představte si podobiznu ve zčernalém
rámci někde v galerii – řekněme – dobrodinců lidstva. Podobizna se
na vás dívá jako ze tmy, jak je zčernalá, sotva ji rozeznáváte, sotva
pozorujete všecky rysy její tvářnosti, a teď si pomyslete, že by ta –
moudrá podobizna náhle vykřikla: ‚Nebudu zde už viset, abyste mě
okukovali! Půjdu do jídelny a po obědě si vyjdu do parku, potom
třebas budu kropit zeleninu na záhonech, večer půjdu do klubu,
zahraju si – –‘ „Vážené shromáždění, je to možné? Je možné, aby
ten obraz, to plátno, ty barvy – aby to obživlo a mluvilo jako člověk?
Jen s rozumem!“
„Blázní!“ ozvalo se ve shromáždění a z jiných stran volali: „Vy-
hoďte ho!“
„Odpusťte,“ pokračoval jsem potom. „Nechci urážeti. Ale jen si
připomeňte holou skutečnost, že kromě v té chvíli za čtvrtečních
nocí všecky netečně visíte nebo ležíte, kam vás ruce lidské pověsily
nebo založily, a že jste opravdu kromě těch chvilek jen pouhá neživá
zformovaná hmota. Nějakým kouzlem pak – nevím, jak to nazvat

– 138 –
a kde to má původ – nabýváte života, byť i jen chvilkového, ale přece
života na počátku druhé polovice týdne. Ptám se vás, podobizny
milé,“ volal jsem důrazně a s náležitými gesty, „proč se medle vrací-
te k té neživosti, proč neužijete volné chvíle života nočního a nevze-
přete se svým věznitelům, dokud můžete? O tom se poradíme.“
Po mně mluvilo nyní mnoho řečníků. Rada Kabrhel, vybledlá už
fotografie ve veteránské uniformě, navrhoval ve dlouhé řeči, aby
se zvolila čtyřicetičlenná komise, jež by vypracovala návrh memo-
randa, obsahujícího výčet všech křivd a hříchů, páchaných světem
na podobiznách, a memorandum aby se rozeslalo všem spolkům
a korporacím, a žádalo by se o nápravu dosavadních poměrů cestou
klidnou.
Doktor Zatěranda, starý daguerrotyp, lesknoucí se jak niklová
mince, nechtěl žádné memorandum, a dokazoval, že pomůže jen
ultimátum a ostrá pohrůžka. „Utlučeme vás střepinami svých těl!“
navrhoval hned poslední větu.
„Dobrá,“ mínil zas inženýr Volejník, malovaná fotografie, „tak
mů­žete mluvit vy. Ale my ostatní, těla vlastně jen papírového, ne-
můžeme svými střepy utloukat.“
„Tedy navrhuju: udusíme místo utlučeme!“ rychle opravoval Za-
těranda.
Ale nepochodil. Jiní a jiní mluvili, řeči se pronášely, ozýval se
potlesk, ozývaly se hlasy souhlasu i odporu, mezitím se rokovalo ve
skupinách, sem tam prolétlo i prudké slůvko stranické nevraživosti,
a mezitím naše Pravda, vzor předsedy, klidně stála za svým stol-
kem, udílela slovo, sem tam stiskla zvonek, někdy tleskla v dlaně,
ale nikdy se nerozčilila, nikdy nepohrozila, že odejme slovo, nikdy
nedomlouvala ani neužívala důtek, nýbrž zcela klidně čekala, až se
řečník vypovídá, a mluvil‑li mu některý do řeči, nechala mluvit oba,
někdy víc než oba, všecky.
A v té vřavě, právě když kdosi navrhoval konec debaty a jiný kři­
čel, aby se volili generální řečníci, naklonila se ke mně kolegyně,

– 139 –
 moje dámas ředkvičkou, usmála se na mne unyle, a povzdechnuvši
zašeptala:
„Kdybych se neobávala, že odmítneš, měla bych návrh, jenž by
zajisté pomohl všem.“
„Nu?“
„Ostýchám se.“
„Tedy jej přednesu já sám,“ ochotně jsem se nabízel.
„Hned, hned,“ pravila, těkajíc očima ode mne zas po všem shro-
máždění a rychle se vzpřímila na sedadle. „Ale viz nyní, co to za
ohlušující vřavu – tam ten panák před námi, vedle Kasalových úst,
vyskakuje a křičí něco na nás – či na předsedkyni?“
Pozoroval jsem to také. Měli jsme oba zapisovati, ale propásli
jsme asi hodně; nebylo jinak možno, slovu nebylo rozuměti, všecko
splývalo v jeden řev. Vzpoura všech? Proti komu? Či jen hlomozná
obstrukce některé strany? – Nebylo možná rozpoznati.
Cítil jsem, že opět vyrůstám do své lidské výše. Vyskočil jsem na
židli a zatleskav tak silně, jako bych též měl ruce jen pro potlesky,
houkl jsem do vřavy mocným hlasem, div jsem neochraptěl:
„Přátelé! Vzácné shromáždění! Vím o čemsi, z čeho se všichni
za­radujete! Jen klid, klid – jen ticho, vzácné shromáždění!“
A ticho – nastalo. Buď zjev mého obrovitého těla náhle způsobil,
či že můj hlas a mé dlaně byly nejmocnější ze všech, ale jako voda
z nálevky, tak ztrácel se pozvolna řev, měně se v pouhý ševel, až za
poslední mé věty umlklo vše a zavládlo ticho jako po kroupách. Co
potloukly, už potloukly, ale ticho nyní bylo úplné.
„Máme popisovati činnost naší schůze,“ pravil jsem nyní klidněji.
„Proto nejdříve prosím, aby někdo ze vzácného shromáždění nám
laskavě zopakoval, oč se jednalo. Nebo za toho neklidu jsme nemohli
dobře sledovati ani pronášené řeči, ani ostatní průběh jednání.“
„Co se dělo?“ zavřískl Kasalův hlas. „Naše předsedkyně je příliš
liberální, příliš tolerantní. Když několik řečníků tam z pravé strany
nahoře se tak uchylovalo od vlastní věci, až se jali přímo útočit na

– 140 –
předsedkyni, měla jim ihned odníti slova a ostře je pokárati. Chyba
se stala hned na počátku: zapomněli jsme si zvoliti několik silných
pořadatelů.“
„Máme zde též právo mluviti,“ houkl sem z označené strany sil-
ný hlas, jehož majitele jsem však dobře nerozeznal. „A také máme
právo žádati, aby byly respektovány naše mravní city a city všech
těch zástupů, jež jdou za námi. A v tom právu jsme – snad poněkud
důrazněji – žádali, aby se naše předsedkyně oblékla.“
„Alespoň do županu!“ zvolal tenký ženský hlásek z téže strany.
„Ale, pánové, přátelé,“ namítal jsem shovívavě, „zapomínáte, že
je to Pravda!“
„Nestyda je to!“ křikl řečník.
„Nestyda, nestyda!“ dotvrzoval ženský hlásek opodál něho.
„Žádáte nemožnost,“ řekl jsem, zvedaje ramena a spouštěje paže
podle sebe.
„Když žádáme nemožnost, odejdeme ze schůze buď my, nebo ať
ta čistá Pravda, jež chce nahotou před námi zde parádovat a svádět
zajisté převážnou většinu našeho shromáždění k jiným myšlenkám
a jiným plánům, než o kterých nám jest pojednati – ať jde sama, ať
opustí tuto místnost! Naše žádost je bezpodmínečná a neústupná.
Na tom trváme!“
„Nebudiž sváru mezi námi,“ přemilým hlasem pravila předsed-
kyně. „Trvá‑li těch několik podobizen na té žádosti, budiž; odejdu.
Odejdu z tohoto místa a ukryju se opět, kde jsem byla předtím,
a dokud si mne nikdo z vás nevšiml.“
„Ale toť je nový Libušin soud!“ zvolal Kasal. „Toť nová pohana
zpod nízkého čela Chrudošova! A my ostatní, kteří jsme tolik libe­
rální a tolik tolerantní, že jsme přijali ženu za předsedu a že její
správou se řídíme, my máme ustoupit hrstce krátkovidných ubožá­
ků, kteří na všem krásném chtějí míti záclony, kteří ani Pravdu ne­
chtějí zříti nezahalenu, kteří – – kteří – –“

– 141 –
 „Nebudiž sváru mezi námi,“ klidně opakovala Pravda. „Učiním,
jak jsem řekla, a žádám Petra Matěje Konvalinu, aby mě do konce
schůze zastupoval.“
„A já ohlašuju,“ volala ústa Kasalova, „že ihned po této schůzi svo-
lávám do vedlejší místnosti důvěrnou schůzi, v níž založím spolek
antipruderistů –“
„Spolek strhovačů fíkových listů!“ zvolal kdosi opodál něho.
„Budiž, přijímám to jméno,“ souhlasil Kasal.
„Ale nyní žádám, abys mluvil k věci,“ napomenul ho Petr Matěj,
ujav se opět opratí vlády, „a nemáš‑li návrhu, abys nezdržoval po-
řad. Slovo má posud ještě zapisovatel.“
Arciže, arciže. Jenže jsem sám zapomněl, o čem jsem chtěl vlast-
ně pojednati.
„Ano,“ pravím, povstávaje, „zapomněli jsme poněkud, co jsme pů-
vodně chtěli, a řešili jsme jen samé formální otázky.“ Ale více jsem ne-
věděl. Řekl jsem několikrát „Vzácné shromáždění!“ – potom: „Dámy
a pánové – pánové a dámy!“ – Už leckdo se jal pokašlávati, tu jsem
se podíval na svoji věrnou společnici, na dámu s ředkvičkou, chtěje
okřáti jejím úsměvem a nabýti sil k další řeči, a dáma s ředkvičkou
nejenže mě oblažila balzámem svého úsměvu, ale podala mi ještě
i papírek, popsaný velikým písmem starodávné kurentky, s nadpi-
sem: „Můj návrh“, jímž jsem se vzpamatoval nadobro.
„Zapomněli jsme, velectěné shromáždění,“ jal jsem se s chutí nyní
řečniti, „na věc, o níž jsem se na počátku zmínil, že bude pro radost
nám všem. Zde jest,“ děl jsem, usmívaje se a třepaje papírkem před
sebou. „Je to návrh na vaši spásu. Návrh ne sice můj, ale ujímám se
ho rád, je to návrh mé spanilomyslné družky dámys ř‑, s tulipánem.
Chcete jej slyšeti?“
A zatímco všichni hlomozně žádali zvědět obsah papírku, pracně
jsem jej studoval sám, luště z neobvyklých už klikyháků smysl těch
několika blahotvorných řádků. Ustrnul jsem, když jsem porozuměl,
co dáma s ředkvičkou navrhuje, ale rázem jsem se rozhodl, že to

– 142 –
budu zastávat. Což, mne se to konečně netýče, jen těch živých ob-
rázků, utěšoval jsem se, a pokračoval jsem v řeči.
„Pamatujete se, velectění, zajisté na dýmové podobizny, jež se na
počátku naší schůze byly alespoň zčásti nám ostatním představily,“
pravil jsem. „A všichni zajisté jste se mnou zajedno, řeknu‑li, že ony
jediné jsou zcela neodvislé, zcela vymaněné z vlivu našich věznite-
lů. Nuže, návrh mé skromné sousedky vidí spásu jen v tom, abyste
se stali jim podobnými, abyste odvrhli vše to, co vás poutá k lidem
a jejich světu, či vlastně vše, čím ten svět vás poutá k sobě, a vznesli
se nad veškeru všednost do čistých vlnek výšin vzduchových, kde
není stěn se skobami a hřeby, kde není alb ani věznících rámců,
kde není přihrádek ani zásuvek, nýbrž kde je to jediné, po čem
dychtíme a jež se zove volnost. Chcete?“
„Chceme, chceme!“ zaburácelo mocně sálem, divý potlesk zavířil,
podobizny se objímaly a líbaly, zpité náhlým vzkypěním bratrské
lásky z blaha, jež skýtal duševní pohled na padající bránu vězení.
„Zanítíme posvátný oheň,“ pospíchal jsem s vlastním návrhem,
chtěje užíti nastalého nadšení, „jeho čistý plápol přemění hmotná
těla vaše v bytosti vzdušné a jako dýmové podobizny budete směle
a bez bázně kolotati širou krásnou vlastí volnosti.“
Rozžehl jsem plnou krabičku Šajnostových zápalek na zemi, na ně
jsem vložil kusy protokolu dnešní schůze, nařezané hlasovací lístky,
potom tužky, násadky per, a když hranička vesele vzplála, zvo­lal
jsem:
„Kdo půjde první?“
„Jdi ty!“ navrhoval Petr Matěj.
„Ne, já jako zpravodaj mám poslední slovo. Začni ty jako předse-
da,“ mínil jsem.
A už do ohně skočil malý husárek v kroji před r. 66, za ním něko-
lik olejových podobizen, jež vesele zapraskaly, sotva se jich očistný
oheň dotkl.
„Zadržte, zpozdilí!“ volal Petr Matěj.

– 143 –
 Ale marné volání. Slepě vrhaly se všecky do plamene, jenž je stra­
voval s chutí vyhladovělého lva, popel se šířil kolem ohniště, dýmu
přibývalo pod širou klenbou, a nové a nové zástupy řítily se do
praskajícího ohně. Čpavý dým už už dráždil ke kašli a obtěžoval mi
dech, zápach spalovaného papíru a škvařících se olejových maleb
byl už nesnesitelný. Však Petr Matěj Konvalina stále marně odrážel
hrnoucí se sem davy, až konečně byl valícím se chumlem sám stržen
do plamenů a přecházel zvolna v dým.
Náhle jsem ucítil těsné objetí hrdla, dáma s ředkvičkou mě svírala,
div mě neudusila, a jala se mě vášnivě celovati něžnými ústečky.
„Pojď, ó pospěš, drahý!“ volala na mne. „Všichni skoro už se stali
volnými, jen my sami ještě nerozhodně stojíme, kam nás tíže otroc­
ky poutá. Pospěšme, ať v obapolném spojení vyneseme se –“
„Ne, miláčku můj!“ přerušil jsem ji. „Tebe jedinou zachráním, když
všichni jsou zničeni. Alespoň bude po všem tom bláznění. Hleď –
Pravda se zas objevila – Pravda!“
A Pravda, mihnuvši se podle nás, přichvátala k ohni, málem už
dohasínajícímu, sňala z ramen modrou tištěnou zástěru, kterou na
ni byli prve vhodili, když ustupujíc z předsednického místa brala se
podle svých odpůrců, a vhodila ji do plamene. Potom, přetřevši si
oči, prchala ztichlou dvoranou k východu a zmizela tam ve tmě.
Z ohně vytryskly chomáče jisker a hustý dým z odhozené zástě-
ry plamen až dusil. Teprve když cár na několika místech prohořel,
přelétl ještě místem žlutavý ohének, až zmizel nadobro a jen žhavý
troud se tetelil nad hromádkou popela.
„Očistné dílo jest hotovo,“ pravil jsem, objímaje dámu s ředkvič-
kou, ale omdlela mi v náručí.
Objal jsem ji oběma pažemi, a chráně ji proti čpavému dýmu, utí-
kal jsem s ní po troskách nedávné slávy a bouře k východu z jeskyně,
od něhož zdaleka jsem viděl prchati nohy toho, jenž míval ruce pro
potlesk, a postavu štíhlého Kasala, jemuž zde v dým se proměnilo,
co měl nejcennějšího, jeho huba.

– 144 –
V

„Je to po tom vašem koření, dědku,“ zazněl povědomý hlas nedaleko

mne. „Nebudete mi nic povídat. Bolí mě hlava, když si jen na tu
míchanici vzpomenu.“
„Ale líbějí dovolit, vzácný pane,“ namítal jiný povědomý hlas, „vždyť
to všecko jsou docela nevinné bylinky přeci! Podběl, ne? No; a vlčí
mák a chrpa a pivoňka a drobet plicníku, ne? No; a hlavní věc: ta
mařinka vonná, jak líbějí říkat, a jak my to jmenujeme, likmajstr. To
je přece v tabáku – mm! A už léta letoucí to kouřím.“
„Jak ale taky, dědku, vypadáte. Učiněný indián – –“
Nastojte, to se hádá lesník Kokoška s naším Tomanem o nějakém
kouření. A já ležím doma na posteli, hlavu mám omotánu mokrým
náčinkem, pravou ruku zavázánu.
„Co se děje se mnou?“ pravím, divě se. „Pane lesní –“
„Co by se dělo?“ bodře povídá Kokoška. „Ležíte pěkně na posteli,
protože tenhleten dědek netrestaná vás chtěl otrávit.“
„Otrávit?!“
„No, pozdrav vás pámbu, neotrávil vás. Ale noc jste měl asi hroz-
nou, viďte?“
„Měl, opravdu,“ přiznávám se. „To bylo nějakého řečnění a potom
k posledu toho kouře. Oči mě ještě teď pálí, i v hlavě to cítím. Ale –“
vzpomněl jsem si náhle, „kde je moje malá dáma? Dáma s ředkvič-
kou?“
„Tamhle visí,“ ukazoval Kokoška – a už sám jsem se tam zároveň
podíval – byla na starém místě, „ale beze skla, vidíte? Tím sklem
jste si pořezal ruku, jak jste ji k sobě tiskl.“
„Sklem? Jakto?“
„Inu jak!“ nevrle řekl lesník. „Abyste mi tedy rozuměl, řeknu vám
to celé. Když jste dnes ráno nešel, nesla vám sem bába Tomanka
snídani a přiběhla poděšená zpátky, že ležíte na zemi a v náručí že
máte ten obraz. Byl jsem tu nedaleko, hned jsem běžel sem k vám

– 145 –
 nahoru a brzo jsem věděl, kolik uhodilo. Kouřil jste hodně večer,
že?“
„Šest nebo sedm dýmek.“
„Nu, to by nebylo nejvíce. Ale čeho, viďte? A okno jste si nechal
zabedněné jako o Vánocích, to je taky nápad!“
„Ale vždyť jindy také kouřívám dost,“ namítal jsem, nabývaje
znenáhla úplného vědomí, co se asi se mnou dělo. „A to Tomanovo
koření? Do poslední dýmky už jsem neměl tabáku, nacpal jsem si
tedy skoro samého toho kořeníčka – nu, nejvíce v tom bylo toho
lišejníku. Ale věřte mi, už jsem ani nevěděl, že kouřím; jazyk jsem
měl dřevěný, oči jak skleněné, v uších mi zněly samé popěvky – i, to
byla nálada.“
„Pane, to bych řekl,“ uznával Kokoška, „já kouřit vlčí mák a pivoň-
ku, budu v limbu taky hned jako vy.“
„Kolik je hodin?“ ptám se.
„Hned bude poledne.“
Tu se rozletěly dveře a vrazila sem Tomanka.
„I požehnej pámbu, vzácný pane,“ jala se křičeti hned od prahu,
„to se mi jim ulehčilo u srdce, že už jsou vyspinkanej. A nic nebolí?
Nic?“
Bývala tohle opravdu za mladých let dáma s ředkvičkou?
„Prosím vás, hajná,“ řekl jsem z myšlenek, „dal vám ten malíř
opravdu do ruky ředkvičku místo těch tulipánů, nebo se mi to jen
tak zdálo?“
„To se vzácnému pánu opravdu něco zdálo,“ smála se zdvořile.
„Malíř, tulipán, ředkvička a já – ne!“
A ta něžná panenka, s níž jsem se v noci objímal a celoval – to byl
pouhý výtvor mých snů? A Petr Matěj Konvalina a –
„Neznáte nějakého Kasala, pane Kokoško?“ tážu se.
„Kasala? Kasal se jmenoval ten četník, co chtíval vaši Tónu, viďte?
Frčenku?“ obrátil se Kokoška k Tomance.
„A trvám, trvám,“ svědčila.

– 146 –
 „Řečník, ne?“ prohodil jsem.
„I toto!“ horlivě odporovala. „Takový jim nekňuba, kam ho ráno
postavili, tam ho večír našli.“
„A co jste mi to hlásala večer do okna, než jsem zavřel?“ ptal jsem
se už osmělenější.
„I můj ty světe,“ zasmála se bezzubými ústy, „nač si vzácný pán
na všecko vzpomíná! Ale povídala jsem, že mám pect chleba a že
jsem se dřív dala taky do kamen, do vymetání. To jsem právě vyná-
šela saze. Ale už jsem ten chlebíček pekla naposled, teď to po mně
převezme Lojza. Libějí vědět, to já každý čtvrtek večír jsem píkala
chleba pro několik ouřednických rodin v zámku, a tak –“
Všecka romantičnost Dámy s ředkvičkou prchala valem.
Dým, dým z revoltujících starých podobizen, dým ze všeho…

– 147 –
Josef Krušina ze Švamberka
O Čerchmantovi
a jiných věcech podivných čtení kolikeré

Ilustrace na obálce z volných zdrojů

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 14. 7. 2023

ISBN 978‑80‑274‑3383‑4 (epub)
ISBN 978‑80‑274‑3384‑1 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑3385‑8 (prc)