Bizarní povídky

Karel Švanda ze Semčic

Ilustroval Artuš Scheiner

Znění tohoto textu vychází z díla Bizarní povídky tak, jak bylo vydáno
nakladatelstvím Jaroslav Pospíšil v Praze v roce 1897. Pro potřeby
vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

Text díla (Karel Švanda ze Semčic: Bizarní povídky), publikovaného

Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 21. 7. 2023.
 OBSAH

Non credo autorovo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

Duch v divadle. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
I.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
II.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
III.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
Člověk bez hlavy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
I.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
II.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
III.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
Němá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
Fantazie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
V krbu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
I.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55
II.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
III.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59
Coco. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
Expozice čili jednání prvé. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
Zauzlení čili akt II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65
Krisis čili akt třetí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
Peripetie, obrat čili akt čtvrtý. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
Katastrofa čili jednání poslední. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
Bernardina. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
I.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
II.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
III.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
Lankasterka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
I.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
II.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
III.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
 IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
V.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
Bludička. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
I.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
II.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
III.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109
Zelený diamant. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
I.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .114
II.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
III.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
V.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137
Charlotta. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151
I.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151
II.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157
III.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172
V.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180
Beatrix. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
 Non credo autorovo

„Bizarní povídky“, tj. povídky, jež chtějí býti bizarními, ať již každá

různou náladou, ať tím, že věnována jest ovzduším látky jinému
mistru nikterak mu jinak nejsouc příbuznou. Jestli úkolu svému
ne­dostály, považujž je, laskavý čtenáři, za skici nehrubé ceny, překo-
naného stanoviska atd., atd. – Komu ani to nestačí, viz v nich třeba
karikatury – a možno, že nejsi dalek mých intencí.
Tolik je jisto: slabými jsou. Toho důkazem sám pan ilustrátor,
jenž nedoprovázel svými obrázky text, nýbrž ozdobil jej pouze my­
šlenkami svými, samostatnými a rozhodně lepšími.
Tak, teď je mi volněji. Laskavý čtenáři, přimhuř jedno oko a ty,
nelaskavá, stohlavá Kritiko, zavři obě oči a rci třeba: „Mnoho povy-
ku pro nic za nic,“ – jsem na to připraven.

–7–
 Duch v divadle
Panu Marku Twainovi

I.

„A když potahují v nebi peřiny a sníh se jen jen chumelí, když stará
Meluzína některého ze svých synů světových větrů tak macešsky
pohlavkuje, až zvonce u vrat domovních hrůzoděsně zaznívají,“ – tu
zazní v rozsáhlém anglickém divadle jistého irského města hluboký
vzdech.
„Straší, straší!“ říká dole ve vestibulu jeden policeman druhému.
„V tom divadle to straší!“ říká kasír usínaje při neprodávání lístků.
Biletářka v druhém pořadí znamená se sv. křížem a holohlavému
uváděči do přízemních sedadel vstávají všecky vlasy.
Jen Irčani mají z toho radost. „Proč chtějí v našem městě konku-
rovat s naším divadlem!“ říkají.
Bylo to totiž v oné době, když ještě Irčani měli svou vlastní řeč;
tu napadlo jim kdysi, že jsou také národ a že by si mohli postavit
taky svoje divadlo. Trvalo to sice dosti dlouho, ale konečně byli
přec hotovi, chodili se zvenčí na ně koukat, plakali při pohledu na
krásnou svou kapličku, ba někdy se šel i některý z nich podívat
dovnitř a vypravoval pak venku shromážděným, jaká je tam krása.
Ale Angličani se smáli a natruc těm hodným Irčanům postavili si
také divadlo, pěkné divadlo se samým pozlátkem, – a tu máš, Irčani
jim tam chodili; divadlo anglické se zvedalo, Irčani plakali nad svým
divadlem – ale do anglického měli blíž.
Avšak „Spravedlnost bdí“, praví p. Guy de Maupassant, a „Všeho do
času“, praví p. Figaro Illustré. Návštěva v anglickém divadle ochabo-
vala, slábla, a obecenstvo se stěhovalo. Marně vymýšlel ředitel nové
kusy, které by „táhly“, marně dokazoval, že neseštudovaná grónská

–9–
divadelní společnost, jež právě u něho „gastýrovala“, znamená v umě-
leckém světě víc než v irském divadle debutující dvouletý, bezruký
a beznohý virtuos na pianě; marně vypravil s báječnou nádherou
operetu „Trabuka“, představení byla zcela slušná, ale obecenstvo ne
a ne – že prý v divadle straší.

II.

A strašilo.
Kapelník nenašel nikdy na pultě potřebnou partituru; suflérovi
ztrácely se při představení z knihy listy, rány střelné za scénou
padaly pravidelně pozdě, Max v Čarostřelci musel zapíchnout orla
tesákem, vrchní režisér dostal kdysi, stoje docela sám na jevišti,
nehorázný pohlavek a baletkám bylo zakázáno křičet, když je někdo
štípne neb zalechtá, poněvadž se to opakovalo velice často, aniž by
bylo možno vypátrat původce. Ředitel, kdykoliv si sáhl do kapsy,
nenašel tam nikdy ani šilinku, prvnímu milovníku vyrostly kdysi
při představení na hlavě parohy, ač byl o věrnosti své ženy doma
ubezpečen, a jeho cylindr v garderobě dostal velké oslí uši. Deko-
race zdály se býti odřenými, redaktora Arizona Kickeru, návštěvou
v městě dlícího, v parteru to kdysi ukrutně vykrákalo za vlasy, ač
kolem něho nikdo nestál, a rozkošná subreta byla nucena „pro ro-
dinné záležitosti“ odebrati se na jistý čas na venek, a přec dušovala
se při svém odjezdu, že s nikým nepromluvila ani slovíčko.
Zkrátka zmatek byl ohromný – a obecenstvo nechodilo. Dva
pa­vouci zapředli své sítě u okna pokladny k stání, vypravujíce si
vzájemně v prázdných chvílích pohádky od Andersena, a kasír pro
sedadla usínaje mluvil ze spaní: „Straší – v našem divadle straší…“
Tak nadešlo kdysi představení opery Fausta. Od prvopočátku byl
samý malér; když Mefistofeles leza ze země uvázl vprostřed a musel
se dát Faustem vytáhnout, neříkal ještě ředitel v lóži nic; když v dru-

– 10 –
hém jednání spadl Faustovi levý knír a za chvíli sletěla na Markétku
jedna kulisa, počal se mračit. Když koncem třetího jednání nechtěla
opona dlouho dolů a Faust byl následkem toho nucen, k nemalé
mrzutosti jedné gardedámy v prvním pořadí, vlézti do Markétiny
chaloupky, počal se vztekat. Lépe jej naladil zvláštní podivný úkaz
přírodní; měsíc vyšed totiž na zadní dekoraci nedošel ani polovice
své dráhy a sletěv na zem vydal zvuk podobný rozbíjení skla; ale
když konečně při souboji Valentýna s Faustem tento nemohl za živý
svět vytáhnout z pochvy svůj meč a byl nucen tlouci Valentýna tak
dlouho kytarou do hlavy, až tento umíraje smíchem sklesl k zemi,
vyřítil se ředitel z divadla ven, do chladné noci v hořkém pláči…
Ale druhý den bylo ještě hůře. Hrála se Bissonova premiéra. „Tchy­
ně“ (jinde tomu říkají: „Překvapení z rozvodu“). Champeaux ofoto-
grafoval na samém počátku kusu Dianu stojící v malebné pozici s čín-
ským slunečníkem, nemohl vytáhnout hlavu z fotografického aparátu,
kam ji byl strčil, a musel hrát po celé představení s aparátem.
Pološílený svolal ředitel narychlo po představení schůzi druž-
stva.
Ctihodní gentlemani sešli se všichni, bledí, se sklopenými zraky,
na rtech s otázkou: „Co si počneme?“
Konečně uchopil se ředitel slova.
„Pánové, předně dovoluji si oznámiti vám, že všecky posavadní
mé pokusy, učiniti ono prožluklé strašidlo v divadle neškodným,
minuly se cílem. Včera teprve odhodlal jsem se dát divadlo vykropit;
leč sotva že vstoupil kněz do přízemí, táhlo to kostelníka za nos až
k jevišti a ministrant počal se nepochopitelnou mocí točiti dokola
jako káča. Jak zcela pochopitelno, zdráhají se dotyční dvojctihodní
pánové opakovati svůj pokus.“
Družstvo vzdychlo.
„Nuže, pánové, já dal hledati v našem divadelním archivu, zdaž
se podobný případ již neudál.“

– 11 –
 Po chvíli přinesl divadelní sluha velikou knihu v prasečí kůži.
A ředitel jal se čísti; vskutku, kniha obsahovala zajímavá data o stra-
šidlech; vyprávěla, že kdysi šel na počátku Hamleta přes jeviště
duch zavražděného krále, ač herec, jenž měl ducha onoho předsta­
vovati, opozdiv se dlel posud v šatně. To bylo roku 1214. – Dále
zanesena sem pověst, že přes noc má v prázdném divadle stráž vždy
poslední jeho zemřelý abonent.
Ale o duchu, jenž by strašil ustavičně a prováděl cosi podobného,
nikde není zmínky.
„Co budeme dělat?“ štkali všichni rozcházejíce se. A ředitel cítil
opět nový nával své mozkové choroby – dostával opět fixní ideu, že
je fagotem a že visí v uzenářské skříni mezi šunkami.
Ale pomoc se blížila.

III.

Byla pochmurná noc lednová; Meluzína skučela v studeném komí-

ně a v prázdném, měsícem ozářeném anglickém divadle ozvalo se
hluboké chrápání.
„Ne, to už aby čert vydržel!“ zvolal génius anglického umění, vy-
malovaný na oponě, a otevřev si malá dvířka v železné oponě, snesl
se přes prázdná sedadla dozadu do přízemí.
Tam seděl na prvním stupátku hned u vchodu onen duch, na
nohou maje černé bačkory a zahalen jsa v rubáš.
„Což musíte tak chrápat?“ zvolal génius třesa jím. Duch se pro-
budil a rozespale díval se kolem.
„Já nechrápu.“
„Ba né,“ smál se génius a obrátil se k oponě.
„Ba né!“ smály se tam alegorické postavy žen opony.
„Po zlém s ním nic nesvedu,“ napadlo géniovi a posadil se vedle
ducha na zem.

– 12 –
 „Dovolte předně, abych se vám představil,“ pravil; „jsem génius
anglického umění – a vy?“
„Já jsem bídný tvor,“ zvolal tázaný plačky. „Já jsem poslední irský
abonent v tomto divadle. Byl jsem zde odjakživa předplacen, ačko-
liv jsem nikdy nerozuměl ani slova anglicky, co se na jevišti mluví.
Chtěl jsem ukázati, že jsem vzdělancem, a za to byl jsem po smrti
odsouzen zde strašit.“
„A nepodal jste rekurs?“ tázal se soucitně génius.
„I ba, podal; hnal jsem to až do poslední instance, a sice tenkráte,
když se zde začala hrát opereta ,Trabuka‘, – ale nejvyšší soud po-
slední rozhodl, že prý na tuto operetu se člověk sice koukat nemů-
že, ale pro ducha že je dost dobrá. Počkejte, já mám ten rozsudek
někde u sebe,“ pravil a počal hledati v rubáši. „Kampak jsem to jen
dal?“
„Nehledejte se s tím, já vám to věřím. – Ale to není pro vás pří-
jemné.“
„To si myslím, že není; a stojí mne to také peníze. Předně musím
denně platit 25 kr. do naší strašidlové nemocenské pokladny jakož­
to poplatek za koncesi k strašení v našem městě. – Pak ty rekvizity:
za půjčení bačkor – je mi bez nich zima – platím denně 4 kr., prostě-
radlo 6 kr., to máte šesták; a to dělám ještě tu nejhorší, třetí třídu
strašidlovou; druhá třída má krom toho ještě rachocení řetězů –
à 11 kr. – a první ještě zápach po umrlčině, à 15 kr.; to si nemohu
dovolit ani ve svátek.“
„Jak vás lituji,“ pravil génius a dělal, jako když si utírá slzy. „Ale
máte tady tu koncesi?“
„Mám,“ pravil duch a vytáhl ji z rubáše.
Génius jal se čísti.
„Departement strašidel, bureau 13., č. 17.305.
Panu X. Y., duchovi, bývalému domácímu ulice XIX. číslo pop. 424,
dovoluje se tímto, aby –

– 13 –
 – a hrome!“ zvolal génius vyskočiv, „vždyť vy můžete strašit taky
v jiných divadlech!“
„To mohu.“
„No, ale dovolte – já bych na vašem místě chodil raději do vašeho
irského, tam tomu aspoň budete rozumět.“
„Myslíte?“ pravil duch nedůvěřivě.
„To si myslím!“
„Pro mne a za mne, já to zítra zkusím, uvidíme, co se dá dělat.“
„Sláva!“ zvolal génius letě zpět přes sedadla v přízemí a dav dob-
rou noc, zavřel za sebou dvířka v železné oponě.
A duch natáhl se v přízemí bruče si: „Uvidíme – zítra!“

* * *

Druhého dne byl v anglickém divadle nepochopitelný klid.

Vše se divilo, že duch náhle zmizel, jen génius na oponě se usmí-
val svému diplomatickému kousku.
Ale dlouho se smát neměl.
Třetího dne rozlehlo se divadlem zrovna před představením
strašné kýchnutí, ač v hledišti nebylo posud ani živé duše.
V strašné předtuše letěl génius z opony do přízemí k stání a ostal
jako vodou polit, spatřiv tam státi nešťastného ducha, majícího
ovázanou hlavu v šátku.
„Nešťastný člověče – či duchu – copak jste neslíbil, že budete
chodit k vám do divadla?“
„Slíbil,“ pravil duch, mající patrně rýmu, „a taky jsem tam včera
byl. Bylo strašně plno – celé představení jsem se potil stoje v parteru
mezi dvěma tlustými pány, až jsem se pak z toho nastydl – nemohl
jsem se ani hnout – oni zrovna vydali u kasy o sto padesát lístků víc,
než se tam vejde lidí, a nově přicházející musili si sedat jiným na
hlavy – a dejte mi svatý pokoj, to já tady mám jiné pohodlí, a pak –
tam není ducha zapotřebí!“

– 14 –
 „Běda, běda!“ volal génius, letě zpět.

* * *

A od těch dob straší v anglickém divadle pořád. Divadlo při před-
stavení je pusté, policeman ve vestibulu tluče špačky, biletářka
v druhém pořadí znamená se křížem, kasír mluví ze spaní: „Straší,
u nás to straší!“ – a pavouci si povídají pohádky od Andersena.

– 15 –
 Člověk bez hlavy1
Panu Fr. Stocktonovi

I.

Ve Špendlikovicích dohráli právě „Mlynáře a jeho dítě“. Konec byl

zajímavý tím, že jej ředitel „upravil“. Když totiž pastor pronesl ona
velepamátná poslední slova dramatu: „Marie zesnula v Pánu“, poklekl
dle „upravení“ ředitelova všechen personál na jevišti a pomodlil se za
Marii třikrát „Otčenáš“ – což vzbudilo pochopitelnou senzaci a zesílilo
dojem.

1  Povídka tato tvoří pendant k Fa Prestovu vážnému zpracování téhož motivu.
Kvůli objasnění stůjž zde krátký jeho obsah: Mladý, se vším nespokojený herec ubírá
se po představení Hamleta do šatny venkovského svého divadélka, aby tu zaspal své
trampoty. Náhle vyruší jej z klidu jeho tlučení na vrata a do šatny vstoupí podivný
člověk, maje klobouk hluboko v čelo vtlačený a límec u svrchníku vyhrnutý; nedbaje
udivení mladíkova sejme svoji úplně lysou lebku umrlčí a nasadiv si lebku, jež jako
rekvizita sloužila Hamletovi ve scéně hřbitovní, řekne pouze vyděšenému herci, že
hlava ta náleží jemu, že marně hledal ji posud po celém světě a že nenadál se, že
nalezne ji profanovánu na jevišti. Potřebuje ji, a sice právě nyní, kdy má vykonati
plán své pomsty na oné dívce, jež přiměla jej zoufalého před dvěma lety k sebevraž-
dě. Odchází s mladíkem, jemuž celá věc připadá horečným snem, pustým divadlem,
jehož řady lamp pod jevištěm vyhlížejí jak umrlčí hnáty, majíce vprostřed dutou,
velkou lebku, napovědovu budku, a blíží se konečně po dlouhé, dlouhé cestě flam-
boyanty příšerně ozářenému Žofínskému ostrovu, kde právě odbývá se onen výroční
nešťastný ples. Cizinec spěchá, by přišel právě k oné čtverylce, jež byvši milenkou
jeho odepřena, zbavila jej tehdy smyslů a přiměla k zoufalému jeho skutku, chce
předstoupiti před ničemnou onu dívčinu, o níž nepochybuje, že ji tam opět nalezne,
a zjeviv se jí v pravé své podobě, chce přivésti ji též k šílenství, leč vprostřed sálu
zůstane přimrazen; dívka ona sedí v něžném rozhovoru s cizím mladíkem, v polo-
zapomenutém koutku a před ní stojí velká, mystická postava lásky, ženy v plesovém
úboru, jež chrání ji svým vějířem. Příšera naše, jsouc malomocna proti lásce, opouští
přemožena sál, a herec probudí se v chladné garderobě, nacházeje vše na bývalém
místě, jen v rohu, kde dřív ležela lebka Hamletova, leží nyní lebky dvě.

– 17 –
 Představení dokončeno; kuchařka pana berního na galerii setře­la si
poslední slzu ze svého snivého oka, nejmladší dceruška Miskovic napo-
sled vyplázla z parterní lóže na obecenstvo jazyk, apatykářovic pudlu
Károvi, když v předsíni čekal se služkou na slečinku, naposled šlápli na
ocas a Katy purkmistrovic naposled vyměnila zamilovaný pohled s tím
velkým blond študentem, co chodí denně do divadla – načež se vše
vyhrnulo z hlediště. Velká opona spadla naposledy a světla zhašena.
A když konečně i na jevišti vše utichlo a personál se rozešel, zbyl
v celé té budově jediný člověk – lampář, rekvizitář, mašinista atd. –
mladík to, jenž se minul svým životním cílem. Bezmyšlenkově vytá-
hl oponu, odklidil z jeviště nářadí, odnesl do skladu dva kašírované
hasiče ze zákulisí, kteří tam vždy musí stát dle policejního předpisu
(znamenitá úspora, vynález a patent ředitelův), a pak se zamyslil
před rozbitou lenoškou, v níž před chvílí umřela Marie.
V tom přítmí ležela celá sláva dnešního večera, všecky ty efekty,
jež udržovaly obecenstvo po celý večer v napětí. A po stranách tytéž
umazané kulisy, mezi nimiž umírá i Julius César, i páně Dumasova
„Dáma s kaméliemi“, v popředí táž suflérova bouda, z níž zní těžko-
pádné verše i hodně hrubá próza –
Myšlenkám těm oddává se náš rek vždy po představení. Dostal
se k divadlu jako všichni, kdož „cítí od nejútlejšího dětství posvátný
onen plápol v srdci“ – a pozdě poznal, že se zklamal. Nyní obstarává
všecky vedlejší funkce, rozsvěcuje lampy, vytahuje oponu, roznáší
cedule atd., zkrátka: člověk, jenž se minul svým životním cílem.
Dnes opět dostalo se mu nosu od ředitele ve hřbitovní scéně, zrovna
když hrál za scénou poprvé ve svém životě „varhany“; kluci v sufitách
měli totiž trhat z novin papírky, jež poletují na hroby jako sníh, a náhle
spadlo shora jedno celé číslo „Hlasu národa“. Mohl za to?
„Inu, osud mne pronásleduje odjakživa,“ přemítal, skládaje vzadu
„hroby“ ze hřbitovní scény. „A žádné vyváznutí. Proč nechodí nyní
ještě oni Raymundovi duchové po světě, proč Tylova lesní panna
nedrží svou strážnou ruku nad zbloudilými existencemi, proč za-

– 18 –
plavily ty zakalené vlny realismu všecky nadpozemské bytosti, jež
pomáhaly lidem v nouzi? Vše kráčí kupředu, a kdož ví, bude‑li se
ještě příštím rokem hráti ten zbytek oněch starších dob, plesnivý
Raupach, a zdaž vůbec ještě budou někdy vystupovati na jevišti tyto
dřevěné a pomazané hroby s nečitelnými divadelními nápisy?“
Když se blížil k  poslednímu, ovanul jej náhle hrozný chlad.
Z prázd­ného divadla zela naň jakási podivná zima, chladný zápach
pomalovaného plátna a ucházejícího plynu připadal mu pojednou
jako zápach umrlčiny, náhle přepadl jej děs a náš hrdina zcela bez
příčiny, jako postrašené dítě, nechal jeviště jevištěm a letěl i se
světlem do šatny, kdež se uzavřel.
Zde se dal do smíchu. Co se mu to přihodilo? Čeho se tak polekal? Či
straší mu posud v hlavě dnešní duchové? Neodstrojili se všichni ze svých
rubášů, nedostal každý z nich svých 10 kr. a neopustili divadlo?
Duchové! Věřit na duchy! myslil si, dívaje se zamyšlen na protější
almaru s divadelními kostýmy. Díval se, díval – a náhle povstával
ze židle – nespouštěje očí z jakéhosi rokokového rukávu visícího
v pootevřených dveřích skříně. Spatřilť, že z rukávu toho visí k zemi
ruka, bílá ruka s naběhlými modrými žilami.
A on je v pusté budově sám!
Zprvu chtěl utéci, leč hned mu napadlo, že kdosi tropí si z něho žert,
že se ukryl v šatně a chce jej polekat, a proto přistoupil směle ke skříni
a křečovitě chytil do obou rukou rukáv. Kdo popíše jeho úžas, když
náhle smrštila se podivná, mrtvolně bílá ruka dovnitř – do kabátu?
„Díky Bohu, že už ten ‚Mlynář‘ nebude,“ řekl si nahlas a nutil se
do smíchu. „Ještě přijdu o rozum!“ On, který ještě před chvílí tropil
si z těch duchů švandu a jednu „mrtvou“ štípal do tváře.
„Nic to nebylo,“ pravil a sedl opět na židli; díval se však stále na
ony dveře šatníku, jež byl přibouchl.
A byl by na celou věc zapomněl, kdyby ho nebylo vytrhlo ze za-
dumání náhlé zaskřípnutí oněch dveří. Ne – nezmýlil se, vida dříve

– 19 –
onu ruku. Hle, opět visí podivný rukáv ven, opět vyčnívá z něho ona
bílá ruka, ale kupodivu tentokráte drží jakýsi papírek.
„Ke všem kozlům!“ myslil si odhodlán. „Tomu musím přijít na kloub.
Chytnu‑li však rukáv, zmizí mi opět hnát, – nuže, chytnu cedulku.“
A po špičkách přiblížil se až k šatníku. Okamžik, a chytil prsty
svými papírek, načež ruka ihned zmizela.
Chvíli stál na rozpacích; má to býti nějaké znamení, hrozí mu
neštěstí, varují jej neviditelné bytosti, sloužící Umění, či doví se
nějakého tajemství?
Nohy se pod ním třásly, když bojácně, pomalu couval ke stolu,
položil lístek na stůl – a bázlivě se ohlédl.
Vítr fičel v pustém, tmavém divadle tak smutně, – brrr, nebylo
mu volno.
„Ale čeho bych se bál?“ řekl si konečně odhodlán, spoléhaje se
na čisté svědomí, a poznamenav se křížem, jal se čísti ono podivné
písmo. Stálo tam:
„Dnes v sobotu u ‚Zelené žáby‘ jaternicové hody. Tamtéž výtečné
špekové knedlíky.“

II.

Inu, to by nebylo tak zlé! Ale mladík, jenž se minul svým cílem, měl
v kapse jen sedm krejcarů. – To bylo také první, co mu napadlo.
A ostatně, co má „Zelená žába“ společného s tímto strašidelným
kouskem – či snad chodí – chval každý duch Hospodina – duchové
ve Špendlikovicích na špekové knedlíky, a on má jíti mezi ně? Nikdy!
Vždyť má jen sedm krejcarů!
A přec váhal. Což je‑li to jejich rozkazem, aby se tam vskutku
dostavil – pak ovšem nemusí se starat o peníze. Má uposlechnouti
tohoto tajemného vyzvání?

– 20 –
 A za chvíli se smál celé historii. Seznal, že cos podivného tropí
s ním dnes žerty, že není více pánem své vůle, že se musí obléci a jíti
k „Žábě“! A jako člověk od divadla, lehce přístupný všem dojmům,
zapomněl při oblékání kabátu docela na dřívější svou náladu a cítě
se opět náhle v humoresce, oddal se myšlenkám zcela jiným.
Po šatně rozlila se příjemná vůně smaženiny a v dálce jako by
cosi praskalo na pekáči. Když vystoupil na jeviště měsícem ozářené,
připadaly mu obě světelné rampy u podlahy jako natažené jitrnice
a napovědova bouda vprostřed jako obrovský špekový knedlík.
Skutečně, v divadle to vonělo.
A tak došel mladík, jenž se minul svým cílem, až k východu, otočil
klíčem v zámku, vykročil a zavřel za sebou. Jako šipka mihl se ve
sněhu pustou ulicí, jako by běžel po čichu, a záhy uzřel před sebou
osvětlený hostinec.
Když vstoupil náš rek do jizby, ovanula jej teprve jak náleží ona
vůně. Usedl zcela skromně hned u dveří a rozhlédl se pátravě kolem.
Avšak lidé, sedící vůkol, nepodobali se nikterak duchům – totiž tak,
jak on si je představoval dle ducha Hamletova otce neb ducha Cé-
sarova. Tamhle sedí p. purkmistr, tamhle p. apatykář – mezi stoly
chodí dvorně p. Makovička, hostinský.
„Je libo?“ otázal se kloně se novému hostu, o němž nemohl ovšem
vědět, že má v kapse jen sedm krejcarů.
„Nesháněl se tu po mně nikdo?“
„Prosím ne,“ odpověděl rychle hostinský, utíraje ubrouskem stůl,
jejž právě opustili dva lyričtí mladí básníci. Ležely tam na počmá-
raném ubrusu dvě kůrky a jen jeden špejl. „Kdo je to?“ myslil si.
„Nuže, přineste mi něco k jídlu, ale rychle, smím‑li prosit!“ pravil
člověk, jenž se minul svým cílem, neobyčejně směle. „Však on to
někdo zaplatí,“ počítal v duchu.
Avšak zmýlil se. Hosté odcházeli jeden za druhým, stále menšil se
počet oněch, mezi nimiž mohl být tajemný hostitel. Konečně odešel

– 21 –
i pan sekretář Mišpula a v hostinci zbyl v mastném, zakouřeném
tichu jen „pikolo“.
„Jsem ztracen,“ napadlo mladíku, jenž se minul svým cílem, a zou-
fale zahleděl se na dno sklenice, kterouž již po páté byl vyprázdnil;
chudák, tak mnoho ještě jakživ nepil.
„Poroučej ještě jednu?“ zašvitořil pikolo.
„Ještě jednu,“ zvolal odevzdaně hrdina. „Platit nemohu beztoho,“
myslil si, „a vyhodí‑li mne, ať to za něco stojí.“
Však byl hloupý, že uvěřil tomu lístku. Jak se mohl domnívati na
sklonku devatenáctého století, že duchové píší a že píší právě jemu!
Některý z herců ztropil si z něho žert, který se svedenému nyní zle
vyplatí. Uvěří mu zítra ředitel, že nevyvolal tu ostudu svévolně, že
se domníval jednati správně dle příkazu bůhví koho? – Hrůza.
Lokál kolem něho se točil; lampa na stropě počala se kývati v hu­
stém dýmu tabákovém a jakési bzučení zdálo se mu probíhati až
k mozku – byl opilý. Hlava jeho jako zmámená klesala vždy níže, až
by byl málem spadl ze židle. Tu se vzpamatoval vší silou, vztyčil se
a připomenuv si rychle zoufalý svůj stav, otevřel oči, chtěje vstáti
a popadnouti svůj klobouk i kabát, aby utekl.
Ale nebyl samoten.
Teprve nyní zpozoroval, že naproti němu sedí kdosi, o němž
nevěděl, jak se dostal k jeho stolu. „Tady je!“ napadlo mu a udiven
vyvalil oči na cizince.
Ale tak nevypadají duchové! Byl to člověk asi jeho stáří, hezky
přitloustlý. Po nějakých vpadlých očích nebo křídovém obličeji ani
stopy, právě naopak; jeho obličej byl tlustý, krátké vousy, tzv. „kot-
lety“, a na hlavě velice málo vlasů. Z očí jeho nevanul hrobový děs,
nýbrž vyhlíželo z nich spíše dobráctví – nebyl oděn v rubáš, nýbrž
v plstěné zamodralé šaty; na kolíku nad ním visel cylindr.
„Dovolte, pane,“ pravil člověk, který se minul svým cílem, „– ale
skutečně nechápu… něco podobného je sice v ‚Macbethu‘ – ale –
ten­tononc –“

– 22 –
 Cizinec se usmál.
„Promiňte mi,“ pravil hlasem dosti nepříjemným, „ale nemohl
jsem se dříve dostavit – dvanáct hodin sice již bylo, avšak já – tam
dole – slyším jen umrlčí hodinky, a ty šly o dvacet minut pozdě.“
Náš rek vyvalil poznovu oči.
„Dovolte, pane – vy tedy trváte na tom, že jste ten duch?“
„Ovšem,“ smál se cizinec, „vy jste si mne představoval jinak. To
se mi stalo již častěji. Ale toho příčinou je moje hlava. Dovolil jsem
si vás pozvati sem, neboť jsem vás spatřil v divadle.“
„Vy chodíte k nám do divadla?“ probudila se v našem reku hrdost.
„Totiž dnes jsem tam nebyl,“ pravil tlustý pán, přihýbaje si hodně
ze sklenice. „Nechodím na podobné kusy, nemiluji kusy s duchy. Proč
nemá se psáti pravda ryzí, realistická pravda – ale – dovolte!“ pře-
rušil sám svou řeč a sáhnul náhle po své hlavě, smekl ji zcela klidně,
vstal a smeknuv též hlavu našeho reka, nasadil si ji na krk.
„Není to moje,“ pravil kroutě touto novou hlavou, ale nechal si ji.
Usedl opět klidně a začal si kousat nehty.
To bylo však našemu hrdinovi již trochu mnoho.
„Pane!“ zvolal. „Vy jste sice výborný eskamotér, ale vyprosil bych
si podobné vtipy – jakživ jsem neviděl něco podobného.“
Duch se smál. „No no, však není tak zle; promiňte, spletla mne
neobyčejná podoba vaší hlavy s tou, kterou jsem kdys nosíval – po-
kud jsem byl na živu.“
„Vy jste již mrtev?“
„Ovšem, příteli!“ pravil duch, zahazuje zbytek cigarety. „Již je tomu
deset let, právě dnes – a proto mohu dnes vaší hlavy použíti.“
„A čí je tato hlava?“ otázal se náš rek klepaje na hlavu, jež seděla
nyní jemu na krku; zněla neobyčejně dutě.
„To není moje,“ odpověděl tázaný, „to je hlava jistého fantastické­
ho spisovatele, kterou jsem mu kdysi odšrouboval v jisté ztracené
uličce v Praze; je sice neobyčejně prázdná a on teď musí chodit bez
ní – ale z nouze atd.“

– 23 –
 Člověk, jenž se minul svým cílem, nemohl úžasem promluviti.
Ale duch se posud smál. Podíval se na hodinky, dopil zbytek piva
a povstal.
„Víte co, příteli? Následujte mne, nic se vám nestane, nebojte
se – doby těch příšerných duchů již dávno minuly, museli jsme se
též civilizovat jako vše ostatní. Pojďte, vypovím vám cestou svoji
historii, podivíte se…“
A vzal ubohou svoji oběť pod paží; rek náš se nevzpíral; pleta
nohu přes nohu vrávoral s průvodcem svým průjezdem. Venku ve-
cpali se do čekající, náramně malé drožky – sotva že se tam vešli.
„Prosím, kam jedeme?“ otázal se kočí.
„Praha, Střelecký ostrov!“ zvolal duch a přibouchl dvířka.
„Nuže,“ pravil netrpělivě mladík, který se minul svým cílem, necí-
tě se nikterak nevolným na měkkém sedadle, ve společnosti ducha
tak žoviálního, ducha skrz na skrz moderního.
„Hned budu vypravovat,“ pravil tento, „dovolte však dříve, aby-
chom na to načali novou kapitolu; je to kvůli honoráři.“
„Prosím, jak vám libo.“

III.

„Tedy to je vám náramná legrace,“ počal duch, ulebediv se jak náleží

v drožce. „Byl jsem synem jisté pražské znamenité famílie uzenář-
ské a zamiloval jsem se až na smrt do jednoho děvčete – ale ta si ze
mne tropila jen žerty; obletoval jsem ji stále jako slon –“
„Sloni lítají?“
„Nerušte mne! Vše mi činila naschvál. Koketovala mi s jinými, mne
si nevšímala, netančila se mnou a nedostavila se ani na jediné rande.
Dost možná, že to dělala proto, poněvadž mne neznala, neboť jsem
s ní jakživ nepromluvil ani slovíčka, spokojuje se pouze s tím, že jsem
vždy v divadle po ní koulel zamilovaně očima; neoslovil jsem ji nikdy,

– 24 –
 poněvadž jsem nevěděl, jak bych jí vyznal lásku; marně koupil jsem
si dva ‚Tajemníky lásky‘ a jednu ‚Tichou lásku‘, marně chodil jsem na
nejlyričtější opery, mnoho peněz utratil jsem čtením p. Catulla Men-
désa v ‚Kaviaru‘, vše nadarmo. Čemu jsem se naučil, nebylo by stačilo
ani pro namluvení si kuchařky, tím méně pro Ni. Trápil jsem se, schnul
jsem vůčihledě, a ona pořád nic. A při tom při všem pronásledovaly
mne maléry – i potom, když jsem se jí konečně představil. A tu stala se
ona hrozná událost – dnes je tomu právě deset let. Zadal jsem se s ní
na jednom věnečku na poslední čtverylku – byla to tehdy elitní zábava
na Střeláku, vstupné bylo deset krejcarů – a ona mi ji upřela. Řekla
mi, abych ji déle nepronásledoval; kořil se jí totiž toho večera jeden
velocipedista, vymlouvala se, že jí šlapu vždycky na nohy atd., zkrátka:
bídnice. Běžel jsem domů, vypil jsem dvě sklenice vody se seškrába-
ným fosforem, pak zacpal kamna, zapálil uhlí, a když i to nepomáhalo,
prohnal jsem si lebkou dvě kule, a poněvadž jsem byl ještě živ, počal
jsem čísti nějaké ‚Fantastické povídky‘2, to účinkovalo – umřel jsem.
Co se dále se mnou dělo, nevím; až mi kdesi kdysi uřízli hlavu. Jak jsem
se později dověděl, bylo to v anatomickém ústavě, kde vykládal jistý
profesor medikům hlavu. Ale tu nastalo pro mne – jakožto ducha –
postavení velice obtížné; ovšem stávalo se cos podobného, že by du-
chové chodili bez hlavy dříve dosti často, kupř. v komedii p. Macháčka,
ale nyní, když celý vzdělaný svět se na nás obrací, kdy p. Lombroso
píše o nás feujetony do Nár. listů, nyní si musíme dáti velice na sobě
záležet, aby se nám nevysmál každý ševcovský učedník. Hledal jsem
tedy nějakou hlavu, třeba z papírmaše – byl bych si ji koupil, ale jak
vám povědomo, jsou všecky krámy od půlnoci až do kuropění –“
„Jak?“ přerušil vypravujícího mladík, jenž se minul svým cílem,
„vy máte ještě stále ten starý signál k návratu?“

2  „Fantastické povídky“ K. Švandy ze Semčic, nákladem Jos. R. Vilímka, cena

1 zl. 80 kr. brož., 2 zl. 0 kr. vázané.

– 25 –
 „Ovšem; je to škandál, viďte? Záviset takto od nějakého hloupého
kohouta, jenž náhodou nespí a kokrhá každý den v jiný čas; chtěl
jsem již dávno, by se zavedlo cos praktičtějšího, kupř. elektrický zvo-
nek nebo podobné – ale myslíte, že můžeme stlouci valnou hro­madu
duchů a strašidel, asi jako činí u vás herci, beletrističtí spisovatelé,
žurnalisté atd.“
„Nu – a což noc filipojakubská, před sv. Janem, a noc sv. Valburgy?“
„Eh, dejte mi pokoj!“ smál se duch. „Tam chodí jenom nejhorší straši-
dlový proletariát, pořádné strašidlo tam ani nemůže, leda pro špás. Je
to něco podobného, jako u vás Fidlovačka nebo slavnost ve Hvězdě.“
„Ještě tam nejsme?“ přerušil svou řeč a vystrčil hlavu z okénka.
Vůkol bylo jasno, nalevo svítila elektrická světla nějakého měs-
tečka.
„Pokračujte!“ dotíral náš mladík.
„Hned, jen dovolte, abych si zul na okamžik botu – v těch Špendli-
kovicích máte báječné dláždění – tak. Tedy, musel jsem mít hlavu. Jiný
duch mi ji nedal a já musel hledat u živých; ztratil jsem však veškeru
naději, že bych ji kdy nalezl. Všecko inzerování nevedlo k cíli a stálo
mnoho peněz a já byl nucen vypomáhati si vždy na několik dní hlava-
mi cizími. Ba stalo se mi to až sportem. Bavil jsem se myšlenkami těch,
jejichž hlavu jsem si nasadil, ale vždy mne hlavy ty brzy omrzely. Vzal
jsem kupř. jednou hlavu jistému koncertistovi, hlavu hezkou s blond
plnovousem, trochu do špičky, s modrýma očima – myslil jsem, že mi
bude skákat v hlavě tisíc not, klíčů, smyčců atd., ale tomu člověku to
ani nenapadlo, myslil stále a stále jenom na holky! Nasadil jsem si
hlavu mladého herce hledaje útěchu v nějakých poetických slovech
jeho úloh; ale nač ten člověk myslel? Na nic jiného, než jak by koho
‚střelil‘. Zkrátka spletl jsem se všudy a všude, a přece hledal jsem hla-
vu, a to hlavu, jež by byla mojí aspoň trochu podobna, až jsem dnes
cosi podobného nalezl u vás.“
„Ale nač ji vlastně potřebujete?“

– 26 –
 „Chci se pomstít!“ zvolal duch a zapomenuv, že je v drožce, chtěl
se majestátně vztyčit, až vrazil hlavou do střechy, což nemálo zabo-
lelo člověka, jenž se minul svým cílem, poněvadž to byla jeho hlava.
„Chci se pomstít, hrozně pomstít té, jež je tím vším vinna; dnes je
tomu právě deset let – konec února, dnes je opět na Střeleckém
ples, a snad přijdeme právě k oné čtverylce. Předstoupím před ni
v hrozné své podobě, ona mne pozná, padne do mdlob a zejtra ji
odvezou do Kateřinek; je to ukrutné, ale nemohu si pomoci.“
„Ubohá holka,“ vzdychl mladík. „A máme ještě daleko do Prahy?“
Duch vystrčil opět hlavu z okénka.
Vůkol nebylo již jasno, nýbrž panovala všude hluboká tma; elek-
trická světla nesvítila více po stranách a drožka jela přes nějaké
překážky, snad vytrhaná dláždění, či co podobného.
„Již jsme zde,“ pravil duch.
„A jedeme na Střelecký ostrov?“
„Ovšem; – saprlot – nyní si vzpomínám – tam je most. Prosím vás,
máte u sebe šesták? Já jako duch nenosím u sebe peněz.“
„Ach, nemám, dnes je dvacátého pátého,“ pravil mladík, jenž se
minul svou existencí.
„To je hloupé. Zastavte před mostem!“ zvolal duch.
„Nuže, počkejte zde!“ pravil dále, vystoupiv a protahuje se před mos-
tem na chodníku, „za několik minut jsem zde! Čekejte i s drožkou.“
A běžel přes most s oněmi sedmi krejcary.
Jeho soudruh také vylezl z vozu, narovnával se v kříži a ohlédl
se, s kým by se zatím pobavil.
U mostu stál viřtlář a jeho párky velice libě voněly – ale bohužel,
nešlo to. „Zapředu s ním hovor,“ myslil si.
„Nu, jak se vám daří, tatíku?“
„Eh, děkuju za optání, ještě to ujde. Teď poslední dobou prodám
moc přes ulici, tady z Národního divadla kupují.“
„Kdo? Herci?“

– 27 –
 „I toto, obecenstvo. Hraje se totiž – oni jsou asi z venkova, že to
nevědí – hraje se devátý kus dekalogie ‚Hippodamie‘ od pp. Vrchlic-
kého a Fibicha. Trvá to vždy do jedné hodiny – a to chodějí z divadla
vždy mezi akty ke mně na párky.“
„Jakže? Devátý? – Znám jen tři, hrajeme je taky ve Špendlikovi-
cích – a vy pravíte, že nyní – již devátý –“
„Ovšemže, a to hlavní přijde teprve v devátém díle, jak si povídají
páni, když tady jedí. Já to neznám, to vědí –“
„Ale člověče, vy musíte být vzdělán, když znáte celý ten repertoár –
snad jste se taky neminul svým cílem?“
„Ba ano,“ odvětil tázaný vzdychnuv, „absolvoval jsem práva, mám
tři státní zkoušky a dvě rigorosa – a přec nedostal jsem –“
„Pomóóóc!“ zaznělo to náhle vzduchem.
„Chyťte ho!“ bylo slyšet jakýsi křik ženský.
„Pomóóóc!“ křičel duch běže přes most k drožce. „Pro pět ran,
člověče, práskněte do toho!“
Udiven prohlížel ho mladík, když tryskem ujížděli z osudného
místa. Oblek nešťastníkův byl roztrhán, vlasy v divém nepořádku,
cylindr pryč a na čele stály mu krůpěje potu. Trvalo to hezky dlouho,
než přišel k sobě.
„Co je vám, co se vám přihodilo?“
„Ach, příteli, velké neštěstí,“ vyrážel ze sebe duch stále ještě v smr-
telné úzkosti. „Nepomstil jsem se – nemohl – zapomněl jsem totiž
na něco – ono je to dnes deset let – a ona je z ní stará panna! Přišel
jsem se pomstít – ale ona nepadla do mdlob, když mne spatřila, ale
vyskočila a chytla se mne jako klíště. Marně jsem křičel, že jsem
duch. ‚To neškodí!‘ volala ona, a ne a ne se mne pustit. V smrtelné
úzkosti utíkal jsem – ona za mnou – můj Bože, jsme již za Prahou?
Člověče – práskněte do toho!“

Náhle naplnila se drožka mlhou a ta houstla víc a více, až v ní vše
zmizelo.

– 28 –
 Tu rozbřesklo se pojednou denní světlo – a mladík, jenž se minul
svým cílem, otevřel udiven oči.
Seděl posud u „Zelené žáby“, ranní zoře rozlévala se po šenkovně,
vprostřed stál pikolo a oháněl se smetákem pod stoly.
„Co se to se mnou dělo?“ koktal udiven náš rek, protíraje si oči.
„I to nic nedělá,“ smál se kluk, „vyspati se tady. Nechtěli jsme jich
budit a zhasli jsme – ten pán, co s nima seděl, jak už klímali, sám
tak nařídil.“
„Jaký pán?“ zvolal mladík vyskočiv.
„I ten, co sem chodí denně; je prý to nějaký ‚fantastický spisova-
tel‘, a mně se zdá, že jim zase něco vypravoval; to si prosím z toho
nic nedělají – on to dělá každému.“
„Hm… a – zaplatil to za mne?“
„To prosím ne.“
„Špína!“
A hledě všecek zpitomělý na pikola dodával:
„Tak to napište, co jsem měl – snad mne znáte, hrajeme zde di-
vadlo…“
A omakávaje hlavu, má‑li svoji, vypotácel se z hospody, aniž se
staral více o pikola; ten za ním hleděl s otevřenými ústy, pak ale po-
ložil teatrálně ruku na srdce a zvolal nadšeně „– ach, divadlo!“, že až
dostal pohlavek od náhle vstoupivšího p. Makovičky, hostinského
ve Špendlikovicích.

– 29 –
 Němá
Panu Pavlu Bourgetovi

Nevím, proč mi vždy z celého roku nejnepříjemnějším byl březen.

Utíkal jsem mu, jak jsem jen mohl, z Prahy na venek, z venku do
Prahy; všechny efekty této probouzející se přírody zdály se mi od-
řenými, opotřebovanými, neboť každý, komu se příliš přeje, stává
se nenáviděným. A tak dostal jsem se i nedávno ze své vsi do Prahy;
a poněvadž byl krásný den, musil jsem se zavřít mezi stěny diva-
dla.
Přišel jsem o několik minut dříve a mohl jsem si tudíž ze svého
sedadla prohlédnouti stoje celé divadlo.
Ach, ano, změnilo se přece ode dvou let, co trávím život na venku!
Známá sedadla obsazena osobami cizími; ono křeslo, kam vysílal
jsem vždy své platonické vzdechy, bylo nyní obsazeno starým,
plešatým pánem, a hezounké bledovlasé děvčátko, jež sedávalo
vždy v jedné ze zadních přízemních lóží, viděl jsem nyní na balkoně
v křesle v živém rozhovoru s mladým mužem – tedy vdala se; stár-
nu – stárnu!
Řady počaly se plniti – měla se hráti premiéra. Naši lvi a lvíčata
v hluboce vystřižených fracích obsadili křesla a prohlíželi si skly
všecky přítomné dámy. V celém domě, zahaleném v jakés polotem-
no, panoval posvátný šum napjatého očekávání, do něhož rytmicky
klepala zavíraná sedadla a disonance laděného orchestru. Vlažný
vzduch přesycený neurčitou vůní parfému a zvedajícího se prachu
div nesršel elektřinou. V poloosvětlených lóžích třpytily se dámské
skvosty, útlé šíje halily se v bílá boa a jemné šátky tisknuly se ke rtí-
kům. Roztomile pohybovaly se lehounké vějíře v jemných ručkách
a hlavinky s koketním účesem za ně se schovávající děkovaly oním
naučeným úsměvem na vše strany. Dámy do lóží nově přicházející

– 31 –
stály vždy dlouho před ukrytým zrcadlem, než posadily se v popře­
dí kladouce bílá kukátka na karmínovou, plyšovou bariéru.
Nyní sletěl z druhého balkonu program. „Ah’s,“ znělo rozpustile
z úst několika hezounkých gigrlátek a nasazovány monokly.
„Ty – to je přec jenom hezké kotě,“ pravil za mnou jeden z nich ke
druhému, dívaje se kamsi do lóže, „ale ta stará, to je metr. – Ruku
líbám, milostpaní!“ pravil polohlasně náhle se té staré kloně s vý-
razem nevýslovné úcty.
A vždy, když objevil se kdosi v lóžích, vždy nové šeptání, nový
šum, nové poklony. Konečně objevil se též můj přítel, s nímž jsme
si umluvili v divadle sousedství, a cpal se celou řadou mrzutě vstá-
vajících abonentů k svému prázdnému sedadlu.
„Konečně že přicházíš!“ zvolal jsem netrpěliv.
„Snad jsi se nenudil? Tolik hezkých hlavinek zde – a ty, mrzoute,
z toho tvého venkova se snad ani nedovedeš bavit – ale nemám ti za
zlé – já to již také nedovedu,“ pravil a vytahoval z koženého pouzdra
kukátko.
„Tebe již divadlo nebaví?“ pravil jsem udiven.
„Čerta! Člověk zvykne všemu – a pak není ta nádhera tak slavná,
jak si snad myslíš – samé pozlátko, zčerná to za dva měsíce. Hleď –
všecko to,“ pravil, mávnuv rukou, „je falešné. Vidíš tam ty kameny
v broži oné dámy na rohu oné lavice – vidíš je, jak se lesknou? Stojí
několik krejcarů. – Pohleď, vidíš onu dámu v prvém pořadí, jež stále
se kloní, děkujíc na vše strany? Kdybys rychle podíval se směrem
tam, kam děkuje, viděl bys, že ji tam nikdo nepozdravoval. Což tam
ten, v té bílé kravatě – vidíš jej, jak zívá? Nezívá proto, že by se nudil,
ale je to v módě – učil se to namáhavě v jednom klubu celé dva mě-
síce, nyní je virtuosem. Hleď tam ty novomanžely v křeslech, jak se
mazlí, ona div netahá ho za jeho protivný plnovous a on div nelíbá
ji za růžové ouško – a přece je to veřejným tajemstvím, že to s tou
láskou není tak zlé. Než se dostali, nebylo to zde s nimi k vydržení;
po celé představení nepodívali se na jeviště a stále jen hleděli na

– 32 –
sebe kukátky – bylo to protivné, neboť dívali se upřeně, tak ostře,
a tak dlouho, že abonenti sedící pod bodem, v němž protýkaly se
paprsky obou kukátek, dostávali bolení hlavy. – Vše jde svou ces-
tou – nevěřím již v nic – mne nepomate již žádný úsměv, žádný
pohled – uvykl jsem všemu. A těch pomluv, těch bídných pomluv,
a z druhé strany nemístné shovívavosti! – A žádný z těch mladých
lidí neví, co se vlastně hraje. Kdyby ses otázal tam toho mladíčka na
rohu, proč nedívá se na jeviště, strčí ruce do kapes širokých svých
spodků a odpoví s afektovanou nonšalancí: ‚Eh, když se hrají samé
blbosti, jako včera ten Egmont.‘ A zeptáš‑li se někde na plesu tam té
holčičky, jež nyní tak pozorně očekává ouverturu, jak se jí to dnes
líbilo v divadle, vykulí udivena svá očka a otáže se: ‚Jéje – vy chodíte
do divadla kvůli kusu?‘“
„Nu – a láska?“ – odvážil jsem se nejistě podotknouti.
„Láska?“ smál se on, „u vás je ještě láska? Pardon, vy jste v horách;
nechci lhát – u nás prý je též cosi podobného – tvrdí se tak denně,
ale já tomu nevěřím.“
Začala ouvertura a vše sedalo do svých křesel; usedli jsme též,
mlčky, já s pocitem vzmáhající se mrzutosti – přítel můj nenuceně
zívaje.
Ale těch několik jeho slov skutečně stačilo, že neviděl jsem před
sebe více tak jasně; pesimismus je nakažlivý, – mně zdálo se, že kalí
se vše v slabou mlhu, jako bych díval se kukátkem se zapocenými
skly; a přec ctil jsem neobyčejně svého přítele, odjakživa, musí to
být pravda, co povídá, a každé jeho slovo sluší zasaditi do zlata. Oh
ideály!
Teprve nyní jsem prohlédl a vše potvrzovalo pravdu jeho slov.
Kapelník dirigoval ze svého křesla, prohlížeje si při tom obecenstvo;
účinkující zpěváci koketovali na všecky strany – a sbor div nespal.
Snad toho bylo též vinou, že seděli jsme příliš blízko, z větší dálky
všecky ty detaily není tak vidět.
Tu náhle obrátil se můj přítel živě k prosceniové lóži.

– 33 –
 Do lóže dekorované rudou tapetou se zlatými ozdobami vstou-
pila mladá, krásná dáma a shodila ze sebe bělounký pláštík; pak
roztomile děkujíc komusi v první řadě usedla, zapínajíc si poslední
knoflíček na dlouhé rukavici. Neviděl jsem dobře v onom pološe-
ru – obličej její ozářen toliko ze strany jeviště, – ale ihned poznal
jsem, že nejedná se o ženu obyčejnou; též můj přítel zdál se jaksi
nepokojným na svém sedadle.
„Je tato výjimkou?“ otázal jsem se šeptem.
„Ano – jedinou,“ odvětil on s úsměvem a pozdravoval lehounce
mladého muže v plesové toaletě, jenž sedal si na místo vedle ní.
„Kdo je to?“ otázal jsem se.
„Až po jednání,“ pravil on jaksi nevrle a zahleděl se kukátkem na
jeviště.

* * *

To jednání nemělo konce; konečně spadla opona.

Čekal jsem, že vše se zvedne, jako se to dříve činívalo v hlavní
přestávce, a půjde do foyeru; nikdo se nehýbal.
„Ah, to se už nedělá!“ smál se můj přítel, „už nás to omrzelo; ale
ty tázal jsi se mne na něco jiného – pojď, půjdeme sami. Pauza bude
dost dlouhá, mohu ti vypravovat celý románek, jehož smíš použít,
ovšem nejmenuje osoby; možná že mi neuvěříš, že románek bude
ti připadat příliš znamenitým, než aby se byl odehrával zde mezi
námi.“
Šli jsme do foyeru, kdež přítel můj upraviv si před velkým zrca-
dlem kravatu, usedl na pohovku.
„Nuže věz,“ počal, „že oni lidé jsou teprve tři roky svými. On pře-
kvapil mne nemálo sňatkem svým, sňatkem dle mého úsudku úplně
nepřirozeným, neboť bral si děvče krásné sice i duchaplné, děvče
jej milující – ale mrzáka, ubohou němou, jež ztratila kdysi ve svém
dětství leknutím řeč,“ a nevšímaje si mého úžasu pokračoval klidně:

– 34 –
„Nechápal jsem tehdy, že může někdo připoutati se k nešťastné té
ženě. Věděl jsem, že láska učinila velké divy heroismu, že byli lidé,
kteří kvůli ní plavali vždy tuším někde přes Bospor atd., – ale plán
podobný zdál se mi býti hodným jen mozku blázna. Celou svou
výmluvností hleděl jsem mu vše rozložit – mluvil jsem do něho od
rána do večera, ale marně. Nemůže prý bez ní žíti, nevím prý, co to
je láska, pravá, šílená láska – a taková, jsouc beznadějnou, že vyznít
musí při nezdaru v onen velebně harmonický akord smrti atd., –
a takových nesmyslů mluvil mnoho. Její něžný pohled že vynahradí
mu všecka ta lichotivá a lživá slova jiných žen, že nemůže žíti bez
ní a že se zastřelí, nesvolí‑li ona k sňatku.
Bránila se dlouho, až musila též povolit. Pamatuji se, jaká stala
se tehdy se mnou změna v chladném kostele, když odcházeli spolu
od oltáře, ona jako jeho žena, ona – sirotek, mrzák…
Pamatuji se, že téhož večera věřil jsem opět v Boha. Není možno,
aby slepá náhoda byla zde hrála svou rozpustilou hru, není to láska
obyčejná, jež stále se lže, lže při denním světle i v záři měsíčné,
v salonech i v besídkách, v dvorních bálech i redutách. Oba ti lidé
zdáli se mi náhle jaksi velcí, jako bych nežil vskutku s nimi, nýbrž
vše to o nich četl v nějakém idealistickém románě – mohou lidé
tací posud ve společnosti naší existovati a býti tak živým dokladem
všem spiritualistům?
A mohla by ona Prozřetelnost, jež svedla je dohromady, opustiti
a zkaliti jich rodinné štěstí?
Byl jsem jeho nejlepším přítelem – a záhy stal jsem se i jejím. Na-
vštěvoval jsem je pravidelně – ač má slova skoro ani neposlouchali
dívajíce se stále na sebe, tisknouce si ruce; stal jsem se jim v jejich
zátiší jaksi částí nábytku, na nějž jsme si zvykli, ale nábytku, jenž
nás baví a s námi rozmlouvá. Navštěvoval jsem je denně, vždy před
obědem a obdivoval se jich štěstí, v něž jsem dříve věřiti nechtěl; ona
s bělostnou zástěrkou koketně kol kyprých boků zavázanou a tváře-
mi od plotny rozpálenými vařila sama svému miláčku oběd, hněvajíc

– 35 –
se vždy, kdykoliv jsem překážel, a přec dávajíc mi na rozchodu, když
nesla sama polévku na stůl, na smířenou ruku. Políbil jsem tu něž-
nou ručku, spolkl sliny, jež dělaly se mi vůní oné polévky, a šel jsem
se svým staromládenectvím, v němž jsem si dříve tolik liboval, do
svého hostince, na žlutou hostinskou polévku s obligátními dvěma
očky po podezřelé mastnotě; nechtěl jsem totiž nikdy s nimi jísti,
od těch dob, co jsem se jednou spletl a přijal jich pozvání. Líbali se
po celý oběd, nevěděli, co jedí a jako malé děti div se každou chvíli
nepobryndali, a sice proto, že jedli oba z téhož talíře a pili z jediné
sklenice, až jsem se zlobil, proč už také raději nesedí na jediné židli.
A přišla doba, když počal jsem mu skoro záviděti, kdy chápal jsem
již, proč odhodlal se k tomuto zvláštnímu sňatku –“
Zvonek přerušil jeho vypravování. Vedl mne na sedadlo.
„Pokračuj!“ pravil jsem.
„Až po jednání,“ řekl on klidně, jako by zavíral knihu, obsahující
fádní román.

* * *

To jednání nemělo konce; jeho román byl zábavnější. Konečně spad­

la opona.
„Tak uplynuly čtyři měsíce a já musel z Prahy,“ počal opět můj
přítel. „Vrátil jsem se až za půl roku; moje první cesta ovšem pla-
tila jim, leč kdo popíše můj úžas, když zahlédl jsem její vpadlé oko
a bledé líce. ‚Saprlot,‘ napadlo mi, jako tomu, kdo není v podivném
rodinném dramatu přímým interesentem, ‚už je zle!‘
A bylo. Hned druhý den navštívil mne on v mém příbytku a ne-
odpovídaje zprvu na moje otázky vypukl konečně v divoký smích.
‚Šťasten – já šťasten? S tímto tvorem, jenž mne přivádí k šílenství?‘
Trvalo to dlouho, než upokojil jsem jej tak, že mohl souvisle vy­
pravovati svůj osud. Líčil mi, jak stala se mu – bylo to zcela logic-
ké – domácnost jeho znenáhla protivnou, láska jeho jak ochabovala,

– 36 –
hrobové ticho, jež panovalo v jeho domácnosti, nedostatek zvoni-
vého smíchu a dívčího hlasu oživující každý krb rodinný – hroznou
prázdnotu, jež zela naň z každého koutu; obával se již zvuku svého
vlastního hlasu, jemuž odpovídá jen echo ve velikých pokojích,
mhouří oči s otázkami lpícími na rtech, otázkami, na něž nesmí če-
kati odpovědi. ‚A jediné slovo jen kdyby mohla pronésti, jediné slovo
lásky, jediné »miluji tě« stalo by se elektrickou jiskrou, bleskem, jenž
osvítil by náhle onu dusnou a těžkou atmosféru v naší domácnosti,
zabraňující dýchání a tísnící mozek. Chápu celé své neštěstí, že do
smrti připoután jsem k tomuto ubohému tvoru, jenž mne tolik mi-
luje, a div nešílím. A tu stává se, že ona vidouc celou propast, do níž
se řítíme, zoufale se brání, cítí, že jediným slovem by se zachránila
a křečovitě snaží se promluvit; tu náhle vydere se z jejího sevřeného
hrdla skřek, hrozný skřek, nepodobný hlasu lidskému, při čemž mi
stydne krev v žilách a já vida její strhané líce, zrak divoce vypoule-
ný, běžím vždy ven – ven – bez cíle bloudím ulicemi, vždy u větším
a větším kruhu vzdaluji se svého domu a závidím těm špinavým
a roztrhaným žebráckým dětem, jež běží podle mne, prosíce nauče-
nými slovy o krejcar – jak bohatými jsou proti ní!‘
Zkrátka, cítil jsem v řeči jeho celou hroznou tíži oné zpovědi. Ne­
šťastný a přec vznešený ten poměr naučil mne dívati se na svět jinak;
cítil jsem, jak silně romantickou je tato skutečnost; slovům jeho ne-
byl bych uvěřil, čta je v nějakém fádním románě řešícím podobné
otázky, nebyl bych uvěřil, že může tak mluviti člověk, skutečně stříz-
livý člověk, jenž nemohl chtíti u mne vzbuditi dojmu básnického.
A přec – byl jsem já vinen jeho neštěstím? Můj Bože, předvídal
jsem to – ale neučinil‑li jsem svou povinnost, zrazuje jej od tohoto
románu? Měl jsem snad teatrálně kleknouti před ním na kolena,
spínati ruce, by nečinil nešťastným sebe i ji, jež toho nejméně za-
sloužila, jež žila posud jen jemu, s oddaností bitého psa div ruku
mu nelíbajíc? – Konečně byl jsem rezignován; marno vzpírati se

– 37 –
osudu – nuže, nechť dokončí, co začal. Ten trapný stav nemůže
dlouho potrvati, musí se státi cosi…
A stalo se.“
A opět přerušil jeho řeč ten protivný zvonek.
Myslil jsem, že jej přeslechl.
„Pokračuj!“ pravil jsem rychle.
„Až po jednání,“ pravil klidně, odtáhnuv mne na sedadlo.

* * *

To jednání atd. Konečně atd. Co se stalo asi s nimi, přemýšlel jsem

stále, kombinoval všecky možné konce – ba, kdybych nebyl je viděl
v lóži, byl bych se domýšlel, že někdo z nich skončil sebevraždou.
Leč skutečnost blamovala i tenkráte ve mně domýšlivost novelis-
tickou.
„On se totiž náhle změnil,“ pokračoval konečně přítel, když spadla
opona.
„Byl pojednou vesel, smál se – a nestěžoval si. V tom něco je, pře-
mýšlel jsem, a čím více jsem přemýšlel, tím více cítil jsem, že toho
v tom více: a sice ženy, ženy, jež žárlily hned zpočátku na ubohého
onoho mrzáka, jenž oloupil je o jednoho z nejlepších tanečníků
a ženichů. Ženy nesnesly této urážky, že dal přednost němé před
nimi, a očekávaly první příležitost, kdy by ji mohly zničiti – a přec
zapomněly, že neodejímají jí pouze muže, nýbrž celý svět. Vždyť
neměla ubohá kromě své šílené lásky nic, nic – a přece chtěli si s lás-
kou tou pohráti, jako míč házeti ji jedna druhé – a zničiti poslední
trosky jejího vysněného štěstí.
Ba šly v ukrutnosti své tak daleko, že poslaly mu v hrozné oné
době dar, dar dokazující, že ženy jsou ještě ďábelštější než ďábel
sám; byl to papoušek od neznámé dárkyně, zelený papoušek, jenž
celý den křičel: ‚Jak tě miluji, Karle!‘

– 38 –
 Poznal jsem to ihned a celou mou snahou bylo zatajiti jí pravý
stav věci. Doufal jsem – nevím vlastně, več jsem doufal – ale lekal
jsem se té myšlenky, že by se to kdy dověděti mohla; byl jsem náhle
opojen touto bezstarostností a netušil jsem, že musí kdysi vyznít
tragicky. Po celé tři měsíce ukrýval jsem jí pravý stav věci – leč ona
jej znala od prvopočátku…
Tu kdysi, je tomu rok, vracel jsem se ze své procházky smutným
posud parkem domů; byl vlažný březnový večer a plyn svítil již v po-
uličních svítilnách. Přišed domů nalezl jsem na stole dopis psaný její
rukou. V nejvyšším udivení přečetl jsem několik těch řádek psaných
rukou třesoucí se v horečném rozčilení a div jsem nezkameněl. Psala
mi, že ráno, když muž její odcházel, vypadl mu z kabátu malý lístek,
jejž nepozorovaně zvedla; po jeho odchodu jej rychle přečetla –
a četla cosi hrozného; byl to lístek jedné z jeho milenek, jež svoluje
k útěku s ním, určujíc zároveň hodinu jich odjezdu z nádraží. Psala
mi to vše, jako někdo, kdo neví, co píše, kdo neví, na koho by se
obrátil – a odhodlán je ke všemu, i k tomu nejhroznějšímu; věděla,
že zde končí celá její bytost a chtěla do záhuby strhnouti též onu bíd-
nici… Vsedl jsem rychle do vozu a jel k ní; nalezl jsem ji v hrozném
rozčilení, třásla se na celém těle a nevěděla, co dělá. Byla oblečena
k odchodu a připadala mi jako v extázi; marně domlouval jsem jí,
že pojedu sám na nádraží, vrhnu se mu v cestu, zapřisáhnu jej při
všem, co mu svatého, by navrátil se k ní – leč ona jako by neslyšela. –
Konečně jsem umlkl a nechal ji, co dělati chce. Cítil jsem, že hrozné
jich drama spěje rychle k rozluštění a potácel jsem se za ní, ze dveří
ven, do povozu venku stojícího.
Rychle ujížděl s námi k nádraží – ale já nevěděl tehdy, co se se
mnou děje. Vše kolem splývalo v jedinou mlhu. Někdy pohlédl jsem
na ni, neplakala, byla jen smrtelně bleda. Nevím, co chtěla na onom
nádraží, ale lekal jsem se svých vlastních myšlenek.
Tu zastavil povoz. Vešli jsme do spoře ozářeného nádraží a jediný
pohled, ba více instinkt, pravil jí, že přišli jsme včas; posud tu nebyli.

– 39 –
 Přistoupil jsem k ní, chtě cosi mluviti: leč hlas selhal mi v hrdle
a nevypravil jsem ze sebe jediného slova; dívala se upřeně a stále
smrtelně bleda na hlavní vchod.
Sebrav celou svou morální sílu, předstoupil jsem před ni; byl jsem
odhodlán třeba násilím zabrániti hrozícímu neštěstí – leč náhle vy-
třeštila oči, zírajíc na hlavní vchod. Jím právě přicházeli oni, jež jsme
očekávali. On šel se stvůrou tou zavěšen, směje se a bavě ji, nevěda,
co jej očekává; byl nejvyšší čas, vestibul byl již úplně prázdný.
Bleskurychle pohlédl jsem na ubohou němou; smrtelná bledost
byla ustoupila náhle pronikavé, nepřirozené červeni. Žíly na spán-
cích měla naběhlé, rty otevřeny. Zoufale vzchopila se a zastoupila
jim cestu; viděl jsem, jak oba zbledli a stáli před ní zahanbení.
Tu v nejvyšším rozčilení odstrčila ji od svého muže, pak z hrdla
jejího ozvalo se podivné sípění a náhle vzkřikla čistým, naprosto
cizím a přec něžným hlasem ‚Karle!‘…
Vše se kolem mne znovu zatočilo; zahlédl jsem jej, jaká změna
stala se v jeho obličeji; uchopil ji omdlévající do svého náručí nechá­
paje posud štěstí, jež je náhle postihlo, a přec šílený radostí. Líbal ji
v chladné čelo, líbal zsinalé rty, plakal jako dítě a znovu ji líbal.
Žena, jež jej provázela, byla náhle zmizela, jako děsivý fantom
zapuzený procitnutím ze sna. Byl jsem nanejvýš rozčilen a dlouho
to trvalo, než procitl jsem v tomto mdle ozářeném vestibulu a chá-
pal teprve celou velebnost onoho okamžení.
A on líbal ji posud, prosil za odpuštění a div před ní neklekl. Ona
vzpamatovala se ze své mdloby a opětovala jeho polibky, šeptajíc
stále jen: ‚Miluješ mne?‘ Plakali oba, oba nad nevýslovným jich
štěstím, jež přišlo tak neočekávaně, jako v posledním okamžení.
‚Ale děti, děti!‘ vypravil jsem konečně ze sebe, ‚snad byste nepla-
kali?‘ a vytahoval jsem rychle šátek z kapsy.“
„A jak si tu náhlou změnu vysvětluješ?“ pravil jsem, pranic ne­
ohlížeje se na to, že se zvedá opona.

– 40 –
 „Zcela jednoduše,“ odvětil můj přítel s úsměvem. „Lidé, již v afekci
ztratili řeč, nabudou jí opět při náhlém, neočekávaném rozčilení –“ 
„Pst!“ ozval se abonent před námi. „Už se hraje. Nevidíte, páno-
vé?“

– 41 –
 Fantazie
Mik. Gógolovi

Vidím ji posud, tak jak vznášela se vždy v mých horečných snech:

bílé plesové šaty s hlubokým výstřihem, v levé ruce vlečku, v pravé
vějíř z dlouhých per.
Pronásledovala mne vytrvale, zvláštní to způsob krásné příšery,
každé noci, kdy neunaven ležel jsem na svých horkých poduškách
s očima omženýma; vždy viděl jsem před sebou celý předcházející
den, ale vždy a všude byla mi ona průvodkyní. Jen jednou zjevila
se mi ještě před usnutím; četl jsem totiž jistý nedávno vyšlý román
a dočetl stránku, rozvažoval právě, mám‑li list obrátiti či zavříti
knihu a zhasnouti lampu – tu počaly se náhle listy samy rychle ob-
raceti – zahlédl jsem neurčité obrysy štíhlé ženy v plesovém úboru,
mizící ve tmě pokoje, a pouze jemný parfém svědčil o tom, že jsem
měl zde návštěvu…
„Slyš,“ pravil mi brzy potom můj přítel, „vrať se opět do onoho
prostého života, jejž jsi již zapomněl znáti; roztrhej konečně jemná
vlákna fantastických pavučin, jimiž obestříti chceš celý svět, vezmi
si drobnohled, jsi‑li slepým, a prohlédni si blíže celou tu spoustu
všedního života, jenž může ti opět navrátiti tvůj rozum. Co pomů-
že ti tvá snaha, chtít chápati tvary mračen, rozuměti dechu květin
a rozmlouvati s ošumělým již bublavým potůčkem? My ti neporo­
zumíme, a uzříme‑li konečně cos šíleně fantastického, budeš to jen
ty.“
„Má pravdu,“ napadlo mi, „jsem tichým bláznem, dítětem stavícím
budovu z odřených karet, na níž není nic více nového, ani smělá
její stavba, ani hrozící pád. Stav pevněji a jdi hledat materiál!“ A šel
jsem.

– 43 –
 Všední život – kde jej hledat? Plesy. Oblékl jsem se vpravdě úz-
kostlivě a ponořil se do hladkého víru konvenience. Liboval jsem si
zpočátku v tom moři tančících světel, reji zmatených postav a vůni
vadnoucích květinek, růží i rezed, až kdysi jsem byl unaven a zívl.
Skryl jsem ústa svá za klakou a sešel po širokých schodech žofín-
ského sálu, bych usedl kdesi v koutku zabrán do svých bláznivých
myšlenek; leč marně hledal jsem nit souvislých představ, v uších
kolébal se stále přitlumený rytmus taneční a kolem mne míhala
se pozlacená mládež hedvábným šátečkem stírajíc si z čela pot
a pečlivě schovávajíc za vestu elegantní taneční pořádky. S očima
sklopenýma na těžký koberec bral jsem se krok za krokem, až zů-
stal jsem u schodů státi; na zemi přede mnou ležela tužtička se
zlomenou špičkou.
Tu zaslechl jsem za zády svými podivný šelest šatů; otočil jsem
se a spatřil ji; byla oděna v plesové šaty s hlubokým výstřihem,
v levé ruce vlečku, v pravé vějíř z dlouhých bílých per.
„Krásná to žena,“ napadlo mi a ustoupil jsem jí z cesty. Šla ma-
jestátně s hlavou vztyčenou po schodech vzhůru a na místě onom,
kde dělí se obě ramena schodů, zastavila se před zrcadlem. Cítil
jsem, že dívá se v něm na mne, ba zdálo se mi, že nutí se k úsměvu.
Několik tanečníků s umdlenýma očima bralo se kolem ní, div do ní
nevrazivše – ale nepovšiml si jí nikdo.
Očekával jsem, že rozhodne se pro jedno ze schodišť, by dostala
se do sálu; kdo popíše však můj úžas, když viděl jsem ji náhle se
rozestupovati a stoupati obojím směrem současně.
„Tedy opět má fantazie!“ Zde uprostřed elity našeho města, upro-
střed parfém vydychujícího vzduchu plesového…
A přece nechtěl jsem ji pustiti z očí. Několika velkými skoky vy­
běhl jsem do sálu očima ji hledaje. Stála na nádherně upravené
estrádě mezi hedvábnými záclonami, dělanými květinami a zkame­
něle se usmívajícími matrónami.

– 44 –
 Kdo je to? Chtěl jsem se otázat někoho z výboru a jal se hledati.
Šel jsem opačným směrem od ní, a přec když došel jsem konce sálu,
stála zde opět přede mnou. Podivno – napadlo mi, neboť dobře
jsem věděl, že nemohla mne dohoniti.
Pak přistoupil jsem směle k ní, jako ten, kdo nebojí se na plesu
strašidel a neví, že polovička známých, jež denně na promenádě
potkává, jsou pouhými fantomy lidí zdržujících se v tu chvíli zcela
jinde.
Poklonil jsem se chtěje se představiti. Leč ona zakryla mi ručkou
svou ústa a pravila monotónně se strojeným úsměvem: „Znám vás,
znám, byl jste mým úhlavním nepřítelem, a nyní snad chcete na-
pravit svou chybu? Nuže, zde má ruka, buďme dobrými přáteli, vy
náležíte také mně, jako oni ostatní?“ pravila, okazujíc mi na sál.
Neodpověděl jsem a udiveně se ohlédl; tu teprve zpozoroval
jsem, že každý z kolemjdoucích klaní se mé neznámé hluboko. Jen
jeden z pánů, vyčnívající čelem svým a hustými tmavými vlasy nad
ostatními, byl příliš zabrán do hovoru se svou dámou, že si jí ani
nepovšiml.
„Ten je zamilován!“ prohodila má neznámá s trpkým úsměvem.
„Tomu se nedivte. Nuže – náležíte mně?“
Obrátil jsem se rychle k ní, leč ona nestála více za mnou. „U čerta!“
zvolal jsem a jal se ji hledati v záhonu zaprášených květin. „Kdo to
byl?“ A více jsem ji ten večer nespatřil. Měl jsem tisíc chutí vypra-
vovati tuto podivnou plesovou epizodu druhého dne svému příteli,
leč on mne předešel.
„Nu, jak jsi se včera na Žofíně bavil? Nebyla tam žádná strašidla?“
„Ne,“ pravil jsem mrzutě a kousl se do pysku. Jaký to naivní člo-
věk! Kolumbus znal taky jen starý svět, a přece tušil, ač od ostatních
vysmíván, sám a sám…
Mechanicky následoval jsem ho na jeho každodenní promená­dě.
Ferdinandova třída byla plna obecenstva. Plyn hořel mdle v trojra-
menných kandelábrech a můj přítel stále jen pozdravoval. Nebavili

– 45 –
mne ti lidé s různými pocity a náladami se zde procházející, škrobení
hejsci, upjaté dámy. Vše se dívalo jako strnulé před sebe, dámy po-
zdravovaly i nazad, kam nemohu vidět, a pánové mlčeli.
Tu náhle trhl sebou můj přítel a hluboce se poklonil. Poznal jsem
ji, byla to ona z včerejšího plesu.
„Kdo je to?“ vyhrkl jsem ze sebe.
„Holenku, tu neznám!“ pravil on, kousaje si opět nehty. „Neznáme
ji nikdo, však všichni jsme jejími ctiteli. Již po několik sezón sem
vždy dojíždí a všechny poblázní. Ba, naše přání, býti stále po jejím
boku, jde tak daleko, že kdykoliv sejdeme se z letních bytů na pod-
zim opět sem, tvrdí každý, že zůstávala v jeho lázních. Zvláštní to
žena; jen jedinou vadu jí lze vyčísti.“
„Nu?“
„Že má skleněné oči.“
„Toho jsem si ani nepovšiml,“ usmál jsem se.
Tedy žádný ji nechápe, nikdo neví, že je to pouhý fantom, alegorie
bůhví čeho, a hádají se o ni. Setkám‑li se s ní ještě na této prome-
nádě, tu předskočím před ni, strhnu jí škrabošku z tváře a budu se
kochati pohledem na zbledlého svého přítele, až bude prázdné šaty
její zvedati z chodníku…
Má ruka se chvěla, byl jsem rozčilen, leč nepotkali jsme ji více.
Nechť! Neujde svému osudu, dříve nebo později; na té promená-
dě jsem však dlouho nevydržel a slyše tlouci sedm hodin rozběhl se
do divadla, jediné to ještě zábavy, jež mne poutala. Vběhl jsem do
svého sedadla a vážně jal se naslouchati; avšak ani tam mne tento-
kráte nic nepoutalo, herci odříkávali mrtvě své úlohy a opona líně
padala. Přicházel jsem opět do oné své mrzutosti posledních dnů,
kdy vyhýbal jsem se samotě, a zoufale vztyčil jsem se po jednání
na svém sedadle, obrátiv se a kukátkem probíraje naše lóže, jednu
po druhé. – Můj Bože, samé známé obličeje, leda že paní D. má
nový klobouček, slečny K. nové boa. Na balkoně seděl vážně kritik

– 46 –
s monoklem v oku – a zíval. A hle, vedle něho spatřil jsem náhle ji,
dívala se kukátkem na mne a usmívala se.
Rozčilen uchopil jsem svůj klobouk a vyběhl na chodbu. Neuply-
nula snad ani minuta a již jsem chtěl vraziti na balkon. Leč biletářka
zastoupila mi cestu.
„Pusťte mne!“ zvolal jsem.
„Lituji, nemohu, již se hraje.“
Mrzut obrátil jsem se a velkými kroky počal choditi po foyeru;
nuže dobře, dočkám se konce jednání. Leč čekal jsem dlouho, kroky
mé stávaly se stále volnějšími, klid se mi navrátil a já konečně usedl
na pohovku u zrcadla.
„Proč se vlastně rozčiluji?“ napadlo mi, „co mi vlastně po tom, že
se jí celé město koří, že leží u jejích nohou – já ji zbožňovati nebudu
nikdy – nikdy…“
„Vskutku?“ zašeptal někdo za mnou. Věděl jsem, že lenoch pohov-
ky spočívá na samé zdi, a že nade mnou visí zrcadlo, vyskočil jsem
však přece a pohlédl do zrcadla. Vskutku, byla tam ona.
„Divíte se,“ smála se, „že objevuji se vám takto, leč jsem nucena.
Vy mne chcete notoricky zničiti, myslil jste cosi o škrabošce, nuže
učiňte tak, rozbijte zrcadlo!“
Zatínal jsem pěstě.
„Neoklamete mne,“ pravil jsem pevně, „vím, kdo jste, a divím se,
že nerozumějí vám ti hloupí lidé!“
„Ale dětino!“ zvolala ona v zrcadle. „Zas už věříte na ta naše stra-
šidla? Vždyť jste chtěl věřiti jen v makavou pravdu!“
„Ještě výsměch!“ zvolal jsem a chtěl pěstí udeřiti do zrcadla.
„Pssst!“ ozval se sluha ve dveřích. „Hraje se!“
Přiskočil jsem k němu.
„Vy!“ pravil jsem jedním dechem. „Jděte tam, k onomu zrcadlu
a podívejte se tam, uvidíte‑li koho!“
Šel a za chvíli vrátil se kroutě udiven hlavou.
„Neviděl jsem nikoho.“

– 47 –
 „Lžete!“ pravil jsem zlostně. „Viděl jste tam aspoň starého osla!“
Ten špatný vtip stál mne u okresního soudu pět zlatých padesát
krejcarů.

* * *

Můj Bože, je to něco tak podivného, věřit ve vzdušné bytosti?

Ovšem, minuly již doby – bohužel – kdy lovec v lesích setkával se
s vílami oděnými v průsvitné šaty utkané z příze měsíčního světla, –
žádný Attila nespatří již přízrak obrovské ženy zbraňující mu cestu
přes Dunaj a moderní Hamlet musil by čekati až na konec porotního
přelíčení, aby přesvědčil se o vině vraha jeho otce, – kde je však
onen Galilei, jenž kategoricky by zvolati mohl: „a ona strašidla pře-
ce neexistují!“ Vidíme je stále, ale nechceme o nich slyšeti; podivné
sny vykládáme porušenou nervovou soustavou, nuceně se smějeme
příšerným událostem rodinným, hodinám, jež zastavují se, kdykoliv
má někdo z příbuzných zemříti, halucinacím předpovídajícím cosi
podivného a oněm, již umírají v domnění, že nit jejich přetržena
pouze proto, že seděli posledního Štědrého večera v lichém počtu;
venkovské holky, jimž přehodil by někdo přes hlavu hrst hlíny, na-
sbírané o půlnoci z hrobu oběšencova, nezamilovaly by se až po
uši – jak to pověra tvrdí – do původce onoho kouzelného prostřed-
ku, nýbrž vynadaly by mu zcela sprostě. Lidé nevěří už v nic; jaké
nadšení bylo mezi celou mládeží ve středověku, když hlásán byl kříž
proti Osmanům ve svaté zemi – a jděte nyní na Příkopy a hlásejte
našim gigrlatům, aby opásali se ohromnými meči a šli prolévat se
svými širokými kalhotami krev za svatou věc – a budete vidět, kolik
se vám jich přihlásí! Nad Čechy před bitvou na Moravském poli
vznášel se na nebi zlatý meč, aby pobídl je k svornosti a udatnosti
proti nepřátelům – co by se nyní musilo stále nad nimi vznášet, aby
spojenými silami bránili se svým nepřátelům?

– 48 –
 Stalo se mi kdysi, ovšem jen ve snu, že upozornil mne kdosi na
nesčetný počet příšer, jež nás obklopují, a svěřil mi čarovnou for-
muli, po jejímž pronesení dají se na útěk. Zkusil jsem to hned druhý
den, když zazvonil u mých dveří jakýsi žebrák, ubohý, zchromlý to
muž, jemuž zíral z očí hlad; řekl jsem formuli – a hle, chytil svou dře-
věnou nohu na rameno a utíkal pryč, co mu nohy stačily; kdybych
učinil cosi podobného na naší promenádě, bude prý ulice za chvíli
liduprázdna. A což onen poeta, jenž kdysi skrytě psal své básně,
kritika se o něj tahala, psáno „pro“ i „contra“, až konečně chtěl ilus­
trovaný list přinésti jeho podobiznu, a tu vyšlo najevo, že člověk ten
vůbec nikdy ani neexistoval. A myslí snad můj přítel, poeta Otakar,
že mu věřím, že je člověkem jako každý jiný? Oh nikoliv, řeknu mu
to do očí, kde jsem se s ním jednou ve snu setkal: on je kočkou s fo-
sforovýma očima sedící u sarkofágu jednoho ze starých asyrských
králů. Ovšem, on musí své stanovisko jakožto kočka hájit. – Myslí
snad můj přítel, poeta Jaroslav, že věřím vůbec v jeho existenci?
Jeho profil připadá mi tuze klasickým, moderní básníci už tak ne-
vypadají, poslední podobného žánru byl Dante; a i kdyby tomu tak
bylo, jak vysvětlí onu událost, že ho kdysi současně potkali známí
na pěti různých místech? A co konečně soudíš ty, příteli Františku,
o krokodýlech plujících vážně v tichém Nilu?
Ba mohl by z nás někdo považovat větroplavce z naší výstavy
roku 1891 za lidi obyčejné?
Nevkrádá se nám bezděky myšlenka, výsledek to jejich neobyčej-
né bezpečnosti, že kdyby vyskočili někde tam ve výši tisíc metrů ze
svého člunu, že by nebyli sletěli dolů, ale plavali klidně ve vzduchu
jako korkové zátky na zrcadlové hladině, a což nepovšiml si toho
nikdo, že jeden z nich, kráčeje po ulici vznášel se jistou dobu asi
střevíc od země, a že opět vykračoval hned nato přirozeně na zemi
pouze proto, aby nás oklamal? Měl jsem jen některému říci svou
formuli! Přiznali by se tak jako Otakar: „Nu, když to tedy již víš,
neupírám; ale zůstane to mezi námi; neviděli by mne rádi ve svém

– 49 –
středu, nakladatelé nebrali by mně knihy, sklepníci nedávali by
mně jídelní lístek a tázali se jen, přeji‑li si mléko teplé či studené,
nepřátelé volali by na mne ‚Čiči!‘ – a já musil bych žíti zase onen
hrozný život tam v oné hrobce…“
Svěřil jsem se mu se svou vidinou; uvěřil mi hned a radil, bych
se jí varoval. Uposlechl jsem jeho rady, leč přišla doba, kdy počala
mne pronásledovati ona – a já prchal před ženou, krásnou ženou
se skleněným okem, nevěda proč; však zdálo se mi, že mne uškrtí,
až mne kdysi dohoní, a nevěděl jsem rady a útočiště…

* * *

Byl jsem opět kdysi v divadle; stále rostoucí úzkost se mne zmocňo-
vala; cítil jsem, že ona žena je mi nablízku, zdálo se mi, že se přibližu-
je, a tu použil jsem práva, jež uděluje nám sen. Vznesl jsem se náhle
do výše, vesluje neviditelnými křídly. Točil jsem se kolem lustru
Národního divadla, těkaje nad přízemními sedadly, a přec kupodivu
nikdo se mi nedivil, nikdo nenacházel v tom cosi zvláštního.
Leč má úzkost mne neopustila a já konečně vyrazil jsem plafónem
a střechou ven, ven, do teplého dechu dubnové noci. Cítil jsem, že
příšera má mne pronásleduje, a letěl jsem do města, někam, kde je
hodně živo, kam nesmějí strašidla.
Leč kde je onen střed našeho města?
Marně hleděl jsem uniknouti; letě po Příkopech asi ve výši prvé-
ho patra viděl jsem pod sebou hořící kandelábry, chodce spoře se
trousící a ohlédl jsem se. Vskutku letěla za mnou jako fúrie; její bledý
obličej byl ke mně obrácen, skleněné oči na mne upřeny; za ní splý-
valy jako dlouhé pavučiny její bílé šaty, až přecházely v mlhu…
Hrozný strach se mne zmocnil, kam mám se utéci? Kde bylo by
v nastávající noci tolik lidí, že bych se cítil bezpečným? Koho mám
šíleně chopit za rameno a prosit jej, by mne neopustil?

– 50 –
 Jako blesk letěl jsem zpět, jediná útěcha mi zbývala: Václavské
náměstí; leč když doletěl jsem k němu, bylo tmavé.
Jsem ztracen, napadlo mi, a letěl jsem Ferdinandovou třídou;
nevěděl jsem více, kam letím, cítil jsem jen, že vzdálenost mezi námi
oběma se úží a že ztrácím dech.
Kolem mne rozhostila se tma; rozhlédl jsem se a poznal jsem, že
vznáším se nad řetězovým mostem; dole hučela řeka a přede mnou
černal se vysoký Petřín. „Tam mne dohoní,“ myslil jsem a zoufalým
obloukem přenesl jsem se přes nové domy u Újezdské brány a pře-
letěl vchod do zahrady Kinského.
Síly mne opustily a já polomrtev upadl jsem do rosou posud
zkropené trávy…
Když nabyl jsem opět smyslů, rozhlédl jsem se kolem.
Bledé světlo měsíce ozářilo zahradu; teplý vánek zanášel až ke
mně vůni bezu a v hrobovém tichu velebné zahrady odumíral teskný
tlukot slavíka. Byla to jarní noc v celé své vznešenosti…
Tu pojednou vzpomněl jsem si na to, jak dostal jsem se až sem,
a nemálo užasl jsem, že nedohonila mne posud ona příšera. Udiven
ohlédl jsem se na mřížovaná vrata zahrady a hle!, tu seděla na slou-
pu jako socha nehybně, nuceně se na mne usmívajíc.
Seděla tam ve světle měsíčním, nohy křížem, posud v plesové
toa­letě s vějířem visícím jí po boku a až k zemi splývající vlečkou.
Vyskočil jsem ze země a cítě se náhle neobyčejně bezpečným,
otázal jsem se skoro výsměšně: „Nu, proč mne nepronásledujete
až sem?“
„Tam nesmím!“ zvolala ona s dutým smíchem.
„Ha, ha!“ vypukl jsem v šílený záchvat radosti. „Sem nesmíte?
Ale co jste to za strašidlo, strašidlo, jež nebojí se lidí, pronásleduje
nás tam, kde jsou právě nejživější zábavy, tančí s námi na plesích,
sedí vedle nás v divadle, vzbuzuje senzaci na promenádách, dává
se obdivovat při dostizích, strašidlo, jež všude vidět, jemuž se celá

– 51 –
společnost koří a jemuž, jak se zdá, jest jediný jen kout celého měs-
ta uzavřen, tato zahrada?“
„Oh prosím!“ zvolala ona nuceně se smějíc. „I sem smím, jen v je­
diný čas je mi místo to nepřístupno a to tehdy, kdy tlukou zde slavíci.
Nenávidím ten zvuk, milejším je mi rytmus taneční i hudba budouc-
nosti. Nic pak mi není tak protivného jako vůně kvetoucího bezu, zde,
nyní jsem malomocna.“
„Jste originálním fantomem!“ zvolal jsem kloně se. „A kdo vlastně
jste, smím‑li se tázat?“ Podívala se zlostně na mne.
„Jsem fantom té vaší ‚společnosti‘ – jsem nuda!“ zvolala a kousla
se do pysků.

– 52 –
 V krbu
Ladislavu Stroupežnickému

Slovo napřed: Dovol ty, velebný foyere Nár. divadla, dovol líčiti mi

scénu, již jsem v tobě prožil, scénu, která jediná mi pravila, že to je
hezké, když se člověk ožení. Ty pověsti blanická, nedívej se na mne
tím vykuleným zrakem, vy Průsmyky severní, přestaňte na chvíli
s tím tlučením do Němců, ty Jizero a Otavo, pousmějte se na mne
(zejména ty poslední mohla bys se snad trochu obrátit – tak, děkuji),
a ty před těmi zřídly nelez ještě do vody.
Poznal jsem tu totiž jednoho večera paničku, mladou žínku mého
přítele – že – eh, darmo povídat, cosi takového se musí vidět a slyšet.
V několika okamžicích vyhojila mne z mého pesimismu, pokud se
týče žen. Co jí po tom, že znal Boccaccio jen jediný způsob věrnosti
žen, že jsou si totiž věrny ve své nevěře, a že dle Silvestra ženy výše
než ctnost cení – mlčení, oni ji neznali. Boccaccio byl by ji odprosil
na kolenou, a Armand Silvestre by nevěděl, co říci, a samými rozpaky
by se dal do pláče. To byla žena…
A on se s ní oženil, ten nemotora, jemuž jsme se již na gymnáziu
smáli – s takovým andělem.
V hovoru podepřeli jsme se o kamenný sloup na balkoně a za-
dívali jsme se na Střelecký ostrov; byl to jeden z oněch půvabných
májových večerů, kdy cosi pudí nás z uzavřeného divadla ven na
balkon, do vzduchu překvapujícího svou vřelostí a dechem kvetou-
cího stromoví. Černé siluety Svatovítského chrámu vystupovaly na
tmavomodré již obloze; z Vltavy vystupovala bílá pára, zahalujíc
Střelecký ostrov, a v celé té náladě bylo cosi tak něžného, cosi, co
nelze pojmenovati, co vane z prvých letních nocí…
Zadíval jsem se na ni zamyšlenou s pocitem tak podivným, že
jsem učinil nejmoudřeji, počav opět rozprávku; ještě okamžik, a kdo

– 54 –
ví, co bych byl nevyvedl – měl jsem chuť na něco tak zvláštního –
kupř. kousnout ji do ucha, nebo vlepit hubičku. –
Ta by byla koukala.

I.

„Nuže vypravuj nyní konečně, jak jste se spolu seznámili!“ přerušil

jsem mlčení.
„S radostí,“ pravil on, směje se jako pravý flegmatik. „Ale nebude
škoda toho jednání, jež propaseme?“
„Povím vám jeho obsah, jen vypravuj!“
„Bude ti tedy snad známo, jakou smůlu jsem měl odjakživa v lás-
ce; – pamatuješ se snad ještě, jak tehdy jako studenti byli jsme spolu
na jistém plesu na Žofíně, jak jsem si tehdy natrhl šos u fraku, jak
jsem si pak oba dal sešpendlit, a jak jsem si potom na ten špendlík
sedl, zrovna v tom okamžení, když ‚Ona‘ se dívala na mne, a já musel
dělat sladký obličej…“
„Ale mužíčku!“ bránila se ona, a „to musela být legrace!“ si při tom
myslila, neboť ženy mluví vždy něco jiného, než myslí.
„Pamatuješ se zajisté dále –“ pokračoval on.
„Ale muži, zas chceš vypravovat tu ošklivou anekdotu o té tkanič-
ce!“ pravila ona, a „kdyby byla aspoň nová!“ myslila si.
„Nu tedy zkrátka,“ pravil můj přítel, „můj příběh s Adélou je krát-
ký. – Již dlouho jsem ji znal; byla dcerou kastelána v tom opuštěném
zámku, půl hodiny za naší vsí – a já ji miloval. Leč k vyznání lásky
to nechtělo a nechtělo dojít. Samou láskou prováděl jsem hrozné
nesmysly, psal verše, chodil se koukat na měsíc – jda s ní, nevěděl
jsem nikdy co mluvit a šlapal novými lakýrkami do louží, anebo jí
na nohy, což se zpravidla velice nepěkně vyjímalo. Co natěšil jsem
se, brzo‑li naskytne se mi příležitost k vyznání – notabene vyznání
našemu rodinnému, jež se dědí z jednoho na druhého, – začínalo

– 55 –
přechodníkem – tak vyznával lásku dědeček babičce, pradědeček
prababičce, – počkej, jak to jenom bylo –“
„Ale povídej dál!“
„Tedy dobře. Čekal jsem jen na první příležitost, ale teď si před-
stav moji smůlu; byl‑li s její rodinou smluvený výlet, muselo pršet,
jednou, když šla kolem našeho domu sama na procházku, nemohl
jsem pro vše na světě najít druhou botu – a tak došlo až k oné domá-
cí zábavě, kterou pořádal purkmistr nedalekého městečka ve svém
domě. Byli jsme oba pozváni – představ si moji radost. Při půlnoční
pauze proměnily se taneční pokoje v jídelny, a já, když zpozoroval
jsem, že mi ta druhá láhev chutná, umínil jsem si skálopevně, dnes
že už to prasknout musí.
Zavěšeni dostali jsme se v hovoru do zcela opuštěného salonku.
Červená plyšová garnitura stála na těžkém koberci, mdlé světlo je-
diné elegantní lampy obráželo se ve velikém zrcadle nad pohovkou,
a v rohu stála veliká španělská stěna maskující kamna. Jakýmsi opo-
jením dýchal tento pokojík – a to sdílelo se naší náladě; ona položila
hlavinku svou umdlena dozadu, na lenoch své lenošky, koketně se
na mne dívajíc…“
„Muži, já nekoketuji!“ zlobila se žertem ona, a „to bychom daleko
přišly, kdybychom ani to nedovedly,“ myslila si, neboť ženy mluví
vždy něco jiného, než si myslí.
„– a já umínil si: nyní, anebo nikdy. Již počal jsem se svým pře-
chodníkem – prostřel si čistý šátek na zem, abych mohl tradicio-
nelně kleknout, – tu vyrušil nás jiný párek, jenž málem div do nás
nevrazil – ale spatřiv nás, ihned opět zmizel.“
„Měls malér,“ pravil jsem.
„A jaký! Leč tu napadla mi velká myšlenka.
Ty se k tomu vyznání do smrti nedostaneš, nuže nech je učinit
od někoho jiného. Nebude‑li se Adéla zdráhat schovati se se mnou
za tu španělskou stěnu, jsi zachráněn. Vyslechneme tam první vy-
znání lásky, jež si v tomto pokojíku, jenž jako by ani pro nic jiného

– 56 –
stvořen nebyl, první zamilovaný párek učiní – já budu k tomu dělat
jen potřebná gesta –“
„‚Potřebná gesta‘ je dobré,“ podotkl jsem.
„– potřebná gesta k Adéle, tam za onou stěnou, – Adélo, kam jdeš,
zůstaň tady! – a vše bude zachráněno. Při tom ochvíval mne sladký
pocit, že budeme poněkud spolu kompromitováni, že budeme mít
jakési malé, blažené tajemství spolu, že jsme za onou stěnou ukryti
naslouchali cizím řečem lásky, pátrali po jich tajemstvích, tisknouce
se s tlukoucím srdcem k sobě, netroufajíce si ani dýchati, abychom
se neprozradili, a já budu ji moci při tom políbit, aniž by ona směla
vzkřiknouti, – ach příteli, to byl slastný okamžik oné naděje!“
„Krásnými slovy vylíčil jsem jí celý svůj plán a ona se zpočátku
zpěčovala, jak se dalo očekávati; leč odpor její slábl – slábl, až ko-
nečně povolila. Věděli jsme oba, co nás za onou španělskou stěnou
očekává, celí blažení očekáváním spěchali jsme k ní, a teď představ
si moji smůlu – on tam za ní už jeden zamilovaný pár byl, a ten slyšel
slovo za slovem, co jsme spolu mluvili.“

II.

„To je malér,“ smál jsem se já, „a tak dařilo se ti vždy?“

„Vždy,“ pravil plačky můj přítel.
„Nu, ale jednou jsi přec to vyznání učinit musel!“
„Ovšem – ale slib mi, že se mi nevysměješ, až ti řeknu ‚jak‘.“
„Přísahám – vám k vůli, milostpaní.“
„Pro mne, za mne!“ smála se ona. „Já jsem tehdy jednala zcela
správně.“
„Ale jak to jen může mému muži, tomu oslu, napadnout, takové
věci vypravovat!“ myslila si, neboť ženy si vždy něco jiného myslí
než mluví.

– 57 –
 „Před rokem,“ počal on, „jednoho krásného jarního odpoledne
zastavilo se několik našich známých u nás na statku. ‚Tondo,‘ pravil
jeden z nich, ‚pojď s námi. Jdeme na zámeček. Přivádíme s sebou
pana respicienta Jůzla, jenž tam posud nebyl; pan kastelán bude
zajisté tak laskav a provede nás, neučiní‑li tak totiž jeho roztomilá
dceruška Adéla sama,‘ a při tom na mne mrknul, asi takto. Nedal
jsem se dvakrát pobízet, neboť posud nevzdal jsem se myšlenky
svěřiti jí tajemství svého srdce. – Oblékl jsem se tedy nakvap a šel
s nimi.
Ve čtyry hodiny jsme byli na místě. V parku se procházela Adéla.
Spatřiv ji strčil jsem v roztržitosti rychle doutník ohněm do úst
a klopýtl o kámen. Adéla však stavíc se, jako by ničeho nepozorova-
la, vesele nás uvítala, nabízejíc se, že nás provede tím neobydleným
stavením s vysokými gotickými okny, vlašskými krby a zakletými
duchy; byl jsem tam sice již často, ale musil jsem s nimi.
Byl jsem výtečně naložen, a tu dělávám obyčejně žerty, jež se mi
zpravidla nepovedou. – Ale přece jsem se nepolepšil. ‚Dnes musím
něco provést,‘ předsevzal jsem si.
Adéla prováděla hosty, byli právě v levém křídle, – tu mi napadlo,
abych se někde ukryl – někde, kde ještě nebyli, a pak, až přijdou,
pojednou na ně odněkud, kupř. z almary, vyrazil. A již jsem utíkal
do pravého křídla, vybral si vysoký sál, jenž byl naštěstí otevřen,
a rozhlížel se. – Krb, veliký krb s dvířky, toť právě něco, co hledám;
rychle skočil jsem do něho a zavřel za sebou dvířka. Musel jsem se
sice hodně skrčit – ale žert stál za to. Až přijdou, vyskočím pojednou
na ně – to bude smíchu, a to leknutí!
A při tom všem myslil jsem jenom na svou Adélu – ach! Kdyby
mohla tušit, jak ji miluji!
Bylo tam v tom krbu zcela příjemno, tma působila mocně na mne,
jakož i hrobové ticho – a já unaven počal jsem po chvíli dřímati, dří-
mati, až jsem usnul…

– 58 –
III.

Jak dlouho jsem spal, nevím; když jsem se probudil, nemohl jsem
si ihned vzpomenouti, kde to jsem. Potom mi napadlo, že jsem jistě
zaspal, že již musí být večer, a chtěl jsem vylézti.
Leč tu k svému zděšení jsem zpozoroval, že za mnou zapadla
klika u dveří krbu. Pokoušel jsem se je otevřít, pak vysadit, pak
vyrazit, ale marně; výsledek byl, že jsem si asi hrozně umazal ruce.
Ven jsem nemohl, a chtěl‑li jsem vstát, vrazil jsem hlavou do nízkého
stropu.
Neřekl bych nic, kdybych byl zavřen v nějakém sále – tu bych sko-
čil z okna, – ale v krbu! Já přec nemohu vlézti do komína; pokoušel
jsem se o to, a v jednom okamžiku nemohl jsem ani sem, ani tam.
Po dlouhém namáhání vrátil jsem se do svého prvotního úkrytu.
Ke všemu počaly na mne ještě padat nějaké kapky – bezpochyby
venku pršelo. Jak jsou ty komíny divně stavěny! Byl jsem na pokraji
zoufalství a přec nechtěl jsem rozbořit celá kamna. – Hrůza mne
pojímala při myšlence, že bych zde mohl umřít hlady. – Pomoci do-
volati se zde nemohu, to jsem věděl, a ve smrtelné úzkosti prohlížel
jsem své kapsy; kromě perořízku nalezl jsem jen prázdnou škatulku
na sirky. ‚Nedostaneš‑li se ven,‘ myslil jsem si, ‚sníš zítra tu škatulku
a perořízek necháš si k jídlu až pro případ nejvyšší potřeby.‘
Toto mé logické uvažování vrátilo mi vědomí. – Vody začalo padat
hodně, musel být as hodný liják venku. I svlékl jsem kabát a schoval
se pod něj – ach, Adélo, kdybys mne tak nyní v úkrytu mém spatři-
la! – Není pochybnosti – za dva, tři dny musím zemříti! Oh, kdybych
aspoň mohl napsati svůj testament – třeba do komína. –
Netrvalo to dlouho a usnul jsem zas. Zdály se mi hrozné sny. Topil
jsem se v sudu, přičemž tančily kolem mne kolkolem samé učouzené
krby čtverylku.
Pojednou vzbudilo mne nějaké zachrastění, pak cvaknutí kliky
u dvířek mého vězení – a při záři svíčky spatřil jsem před sebou

– 59 –
k svému neskonalému překvapení a zahanbení polekanou tvář shý­
bající se Adély.
‚Jak jste se sem dostal?‘ ptala se udivena.
‚Ah slečno – jak jsem se sem dostal? Jen žertem – toť zcela přiro-
zené – prohlížel jsem si krb.‘
‚Kupodivu,‘ pravila ona čtverácky. Když však jsem ven vylezl bez
kabátu, celý začerněn a mokrý, tu dala se má zbožňovaná Adéla do
srdečného smíchu a byla by se snad ještě dlouho nad mojí trapnou
situací veselila, kdyby zvláštní okolnosti, v jakýchž jsme se oba octli,
nebyly jí uvedly na paměť také vážný moment nynějšího našeho se-
tkání. Stáli jsme totiž v ohromném sále s jedinou svíčkou, takřka po
tmě, mezi černými obrazy bůh ví čích praotců, a tu, když jsme se tak
kolkolem rozhlédli, nebylo nám v tom velkém tichém sále valně do
smíchu. I mne pojala skoro hrůza a jedině přítomnost Adély dodávala
mně zmužilosti. V tom kmitla hlavou mojí myšlenka. Dodal jsem sobě
odvahy, klekl před ní na kolena a vyznal jí horoucí svou lásku.
A ona? Stydlivě klopíc očka odpovídala mi již sdůstatek svými
roztomilými rozpaky. Žel jen že pro svou umazanost nesměl jsem
ji přivinouti ku svému blahem a rozkoší překypujícímu srdci. Tisk-
nouce sobě ruce, ubírali jsme se ze zámku zpět parkem k příbytku
mé, nyní již nastávající Adély.
‚A jak jste mne vlastně našla?‘ tázal jsem se při rozchodu.
‚Inu, vzpomněla jsem si při večeři, že jsem vás neviděla odcházet
s ostatními; tu mi napadlo, zdaž jsme vás někde nezavřeli. Nedalo
mi to pokoje, musila jsem jít se přesvědčit, a tu jdouc sálem slyšela
jsem v krbu nějaké podezřelé chrápání –‘
‚Ale Adélo, ne – já přece nechrápu – to jen – to jenom –‘
‚To jenom v krbu, viďte?‘ smála se ona, milostivě mne propou-
štějíc.
A za čtyry neděle měli jsme svatbu.“

* * *

– 60 –
„Tady máš celou tu historii,“ smál se on. „Nu – a nyní ty, Adélo, pojď
sem – nekoukej se pořád do té Slávie – a řekni hezky: litovala jsi
posud někdy toho, že jsi mne tehdy šla hledat do onoho sálu?“ pra-
vil veda ji za ruku zvolna zpět do foyeru; já je následoval zavřev za
námi dveře, vedoucí na balkon.
„Já litovat? Vždyť bych neměla svého mužíčka!“ zvolala ona, a vi-
douc, že ve foyeru není nikoho cizího, vtiskla svému muži na rty
hubičku, – hubičku tak ohnivou a tak hlasitou, že ji muselo být slyšet
až na poslední galerii.
Kdosi prý aspoň vyskočil z ředitelské lóže a běžel hledat příčinu
toho na jeviště. –
V první kulise stáli náhodou pan X. a slečna Y.; rozumí se, že
ne­chtěli o ničem vědět.
„Já jsem hubičku nedostala!“ pravila slečna Y. energicky. A „což
by to bylo až tam slyšet?“ myslila si, neboť ženy myslí vždy něco
jiného, než mluví.

– 61 –
 Coco
Panu Alfonsu Karrovi

Byl to zcela obyčejný papoušek, ten Koko. Celý zelený, prostřední

velikosti, s tlustým zobákem a lenivými pohyby, jako tisíce jiných,
ale něčím přece lišil se od těch fádních darmožroutů v pozlacených
klecích, něčím, co mne stálo mnoho práce, než jsem to rozluštil: měl
podivný, výrazný pohled.
Nedíval se jako jeho soudruhové z misky na potravu na bidýlka
svého stromečku a opět na misku s potravou, ale díval se stále na
přítomné. A bylo něco v tom pohledu podivného, až nepříjemného.
U člověka by podobný pohled mnoho neznamenal – neboť musí
s ním souhlasit též výraz tváře, – ale u papoušků, jak sami uznáte,
je to velmi vzácné, aby se usmívali nebo mračili; a proto byl ten
jeho stále stejný a přitom rozumný pohled poněkud nepříjemný,
což konečně uznati musil i majitel tohoto znamenitého papouška,
Vladimír, portrétista a malíř žánrů.
A přec se na svého pána v ateliéru díval stále, upřeně, rozumně,
jen chvílemi žvatlaje fráze, v dílně nejčastěji pronášené, jako: „Ne-
vídáno“ – „Ale nebuďte zpozdilá!“ – „Ale to není nic zlého“ – „Mluv-
te!“ atd.
„Nevím, co to je,“ pravil mi kdysi Vladimír, „ale ten člověk – či
pardon, papoušek, – kazí mi až náladu. Jsem‑li smuten, jako by se
mi vysmíval, jsem‑li vesel a podívám se mu do těch jeho stejně klid-
ných, moudrých očí, kazí mi to humor, a kdybych věřil v putování
duší, pokládal bych jej dojista za nějakého zamračeného, pedantic-
kého nebožtíka profesora. A pak,“ pravil důvěrně se usmívaje, „jsou
v každém ateliéru okamžiky – ty mi rozumíš – kdy je každý třetí
zbytečný, –·a tu kazí mi tím svým prožluklým pohledem vše! Můj
bože, toho pohledu musí se každý ostýchat – ty se mi směješ, ale je

– 63 –
tomu tak. Buddha je se svou naukou geniální muž, můj papoušek
je člověk –“
„– a ty jsi osel!“ řekl jsem já, nemoha se déle přemoci.

* * *

A přece způsobil ten papoušek celé drama – či komedii, jak se to

vezme, a to komedii skutečnou dle všech klasických pravidel. Chce-
te ji slyšet? Prosím.

Expozice čili jednání prvé

Vladimír byl zamilován, jako všichni žánroví malíři. Inu, v ateliéru

je tolik příležitosti a Lula (jak nazývali ji za svobodna), roztomilá
panička, jež dala se u něho portrétovati, by překvapila svého man-
žela k narozeninám, byla ideálem tak vznešeným, tak nedostižným,
že se musel zamilovat až po uši.
Když seděla na onom křesle, odrážely se její ostré rysy, její tro-
chu pikantně ohrnutý nosíček tak půvabně od neurčitého pozadí
nehotových obrazů a temných mazanic na plátně bez rámců, v tom
ovzduší rozetřených barev, schnoucích tuší a sien, v tom roztomi-
lém nepořádku nábytků z různých století, vybledlých kostýmů a re-
zavých zbraní, že Vladimír přestal každou chvíli pracovat a zadíval
se v ty božské tahy.
Pak vzdychl – a maloval dále.
Nedivím se mu, že nemohl být věčně s obrazem hotov; manže-
lovy narozeniny uplynuly – obraz měl tedy být k jeho svátku. Pak
přiblížil se též svátek – a obraz pořád nic.
„Nuže, bude to překvapení pro mého chotě ve výroční den našeho
sňatku,“ pravila Lula roztomile poddávajíc se svému osudu, když na-
posled před oním svátkem povstávala ze své lenošky v ateliéru.

– 64 –
Zauzlení čili akt II.

Byl to tenkráte zrovna tak nepříjemný, deštivý den. Venku pršelo

a v tomto koutku malířově bylo skoro příjemně. Bylo zde jaksi teplo,
útulno, déšť bubnující na skleněnou střechu ateliéru byl jednotvár-
ný, jako ukolébavka – a zdálo se, jako by se Lule nechtělo zpět do
onoho mokrého, chladného venkovského světa z těchto obrazů,
plných exotických květin skleníkových a fantastických tvorů ideál­
ních.
Taky Vladimír zvedal se jaksi mrzut; již po několik dní jako by jí
chtěl cosi říci, ale vždy umlkl, když se podíval do těch její velkých
očí; galantně pomáhal jí vždy do jejího žaketu, hluboce poklonil se
při odchodu, a když ocitl se opět sám mezi těmi hloupými obrazy,
mezi těmi svými „dráteníky před útulnou“, kteří se mu nepovedli,
poněvadž byli malováni příliš ideálně, a „svatou Luitgardou“, která
se nepovedla, že byla příliš prozaická, – vzdychl si vždycky a roze-
tíral okr; to prý působí dobře na čivy.
Avšak tentokráte zdál se býti odhodlán.
„Praskni oko nebo zub,“ pomyslil si, a již již chtěl cosi říci, když
ona, jako vždy, chopila se svého žaketu.
„Až podruhé,“ pomyslil si tedy nešťastný Vladimír, vzdychl a po-
máhal jí všecek popleten do kabátce. Pak jí podával deštník, ona
vztáhla ruku, ale nechytila ho – deštník padl na zem. Oba shýbli se
bleskurychle.
Leč tu, když sklonil Vladimír hlavu, vstoupila mu krev do hlavy,
oči jeho se přivřely, jejich hlavy se dotkly – a dřív než se mohla
ne­šťastná Lula vzpamatovat – už tu hubičku za ucho dostala.
„Pane!“ zvolala uražena a vztyčila se; byla také trochu zmatena.
A Vladimír se omlouval; mluvil jako zamilovaný, bez paty a bez
hlavy; leč když vysvětlil vše pouhou náhodou, dušoval se a ujišťoval
vším, co mu na světě nejmilejší, že neměl nejmenšího úmyslu, zdála
se býti upokojena.

– 65 –
 Dívala se naň velice morálně, jako kněz, jenž uděluje rozhřešení.
„Ještě štěstí,“ pravila konečně vážně, „že vás nikdo neviděl!“ a ob-
rátila se k odchodu. Leč tu zpozorovala papouška na jeho podstavci;
díval se neobyčejně přísně.
„Nebesa!“ zvolala blednouc. „Ten to viděl!“
„Upokojte se, milostivá, to je jen Koko, můj papoušek,“ chlácholil
ji Vladimír, ačkoli cítil, když se na ptáka podíval, jako by mu cosi
studeného běželo po zádech.

Krisis čili akt třetí

Rozumí se, že se mi příštího dne se vším svěřil.

„Toho ptáka musíš napravit,“ řekl jsem s úsměvem.
„Máš pravdu,“ odvětil vážně Vladimír a šel do ateliéru. Sedl si na
židli proti papouškovi, zapálil cigaretu a přeložil nohy křížem, tváře
se co nejklidněji.
„Slyš, Koko,“ počal, „musím s tebou promluviti vážné slovo.“
Papoušek podíval se naň svým přísným, pronikavým pohledem
„Takhle to déle nepůjde,“ pokračoval Vladimír. „Nevím, proč tak
špatně odměňuješ se mně, svému chlebodárci, a co ti dnes chci říci,
chtěl jsem říci již dávno.“
„Mluvte!“ zvolal papoušek.
„Zkrátka, tvůj pohled se mi nelíbí! Proč se díváš na každého tak
upřeně, tak přísně – či snad jsi něco víc než papoušek?“
Pták neodpovídal.
„Vidíš, snažím se tvůj život co nejvíce zpříjemnit; což nemáš dob-
ré jídlo, nesmíš prolézat celý ateliér, nezkazil jsi mi nedávno dva
obrazy, máš nějakou příčinu k nespokojenosti?“ – Nic.
„Proč jsi se včera tak přísně díval na onu dámu, které nedopat-
řením jsem se dotkl svými rty – dámu, kterou máš ctíti, dámu, jež
zůstává tam v oněch oknech naproti?“

– 66 –
 „Ale to není nic zlého!“ řekl papoušek.
„Opovážlivče!“ zvolal Vladimír rozhořčen. „Ještě odmluvy? Slyš
moje poslední slovo: buď přestaneš býti takovým mravokárcem,
nebo se odstěhuješ i se svým stromečkem do předsíně.“ Koko díval
se na pána opovržlivě, načež se obrátil a šplhal se zvolna na konec
jedné větvičky.
„Má dost,“ myslil si malíř a oblékal svrchník. „Pamatuj si to,“ pra-
vil na odchodu přísně, ohlédnuv se na papouška.
Avšak tento se již neobrátil. Zvolal jen: „Nevídáno!“ a počal pro-
bírat zobákem své křídlo.
Vladimír přibouchl dveře za sebou. „S ptáky se nehádám!“ řekl
rozzuřen.

* * *

„Příteli!“ zvolal následujícího jitra, vraziv do mého bytu bled, vydě­

šen.
„Co je, probůh, co se ti stalo?“ běžel jsem mu vstříc.
„On – on je pryč – uletěl dnes ráno, když jsem vcházel do ateliéru –
uletěl otevřeným oknem,“ pravil, klesaje na židli.
„Buď rád,“ řekl jsem upokojen.
„Ale ty nevíš hlavní!“ volal Vladimír. „Víš, kam vletěl? Do otevře-
ného okna jednoho z protějších domů!“
„Nu, co na tom? Aspoň se s ním více neshledáš.“
„Ale příteli!“ řval Vladimír. „Ty nevíš, do kterého okna – do jejich
okna, k Lule…!“
„Saprlot!“ zvolal jsem. „To je vskutku podivný papoušek.“
„A z toho bude novela,“ myslil jsem si.

– 67 –
Peripetie, obrat čili akt čtvrtý

„Pane!
Jsem ztracena. Váš papoušek vletěl dnes ráno do našeho bytu,
a ač jsem jej chtěla ihned, poznavši ho, vyhodit, ujal se ho můj
muž. A ta ohava, totiž papoušek, sedí nyní u našeho krbu –
ani se nehýbe – a dívá se stále svým strašlivým pohledem na
mne. Ten pohled dožene mne k zoufalství, a přece nesmím se
ho zbavit, abych na sebe neuvrhla podezření. Probůh, čiňte
cokoliv, jen mne ho zbavte, ač nevím, jak to učiníte, neboť
nesmíte si pro něj poslati; ta příšera pomstila by se okamžitě
a oznámila by nešťastnou onu příhodu mému muži.·– Nevím,
co píši – jsem ztracena –
Vaše L.“

„Příteli, pomoz!“ prosil Vladimír v úzkostech.

„Zkusím to,“ odvětil jsem a šel jsem s ním do ateliéru; tam otevřeli
jsme okno a měřili vzdálenost mezi oběma domy. Koko seděl zcela
klidně u jejich okna, pohlížeje přes spoustu vikýřů, komínů a koček
po střechách posměšně na nás.
Okazovat zvířeti tak svéhlavému cukr bylo by zbytečno.
„Je hudebně vzdělán?“ tázal jsem se, obrátiv se k Vladimírovi.
„Chodím do divadla, zahvízdám mu.“
Přítel pokrčil rameny.
A já hvízdal, hvízdal půvabně, znamenitě písničky z Offenbacha,
Planquetta – marně.
„Počkej,“ pravil jsem, „Lecocqovi neodolá.“
Odolal.
Pak jsem zpíval, ba pěl – ale také marně.
Pak jsem mu ukazoval skvostné vydání Čechových „Písní otro-
ka“ – nic platno. Jako by se nám vysmíval.
„Koko!“ zvolal Vladimír zuřivě.

– 68 –
 Tu obrátil se k nám zády a zmizel za záclonami,
„Je konec,“ řekl jsem beznadějně a stiskl jsem příteli ruku. „Odevzdej
se klidně svému osudu – a spoléhej na papouškovu šetrnost.“
„To se lehce řekne!“ zamumlal zoufale malíř.

* * *

„Pane!
Jsem odhodlána! Je to trest za lehkomyslnost, kterou jsem ne-
spáchala. Ten pták stal se mým zlým svědomím. Pronásleduje
mne svým vyčítavým zrakem stále, celý den, a stále připomíná
mi tu nešťastnou chvíli. Četl jste novely od A. E. Poea? – Musím
se svému manželu vyznat. – Nemám již pevné vůle – jeho po-
hled zabraňuje mi klidně přemýšlet. Podléhám sugesci – dnes
řeknu vše svému muži – bude zuřit – ale je to jen ruka vyšší
spravedlnosti.
L.“

„Budeš mi sekundantem?“ otázal se mne Vladimír.

„To tak!“ vzbudil se ve mně právník. „Neznáš § 164 trestního
zákona?“

Katastrofa čili jednání poslední

Bylo po svačině.
Koko si byl právě vyčistil zobákem levé křídlo a poškrábal se
nožičkou za uchem, a opět upřel svůj pronikavý pohled na nešťast-
nou Lulu.
Ta nevěděla více, co činí; po celý den sbírala své poslední síly
k odporu – ale marně; papouškův pohled utkvíval stále na ní. Vi-
děla jej, kam se podívala; usedla‑li na lenošku, byl na židli protější,

– 69 –
a podívala‑li se do zrcadla, mohla být jista, že se tam dívá též, a to
na ni.
A manžel, sedící tak klidně na pohovce a srkající zvolna kávu,
posud netušil, co hrozného stalo se tam naproti v ateliéru.
Ale ještě jedna otázka ji sužovala: jakým způsobem vyznávají pa-
ničky své hříchy manželům? Dumasova princezna Bagdadská činí
tak směle, ani nemrkne očima, Ohnetova Claire pláče, Sardouova
Cyprienna povídá to svému muži na klíně, a u madame Girardinové
si ženy docela k tomu tleskají. Ale to konečně bylo by vedlejší; má
k tomu však obléci svoji odpolední toaletu?
Její muka byla k nevypsání. A co odpoví on, až celou odpověď
vyslechne?
„Mluvte!“ zvolal náhle Koko a Lula zbledla. Byla ztracena. Čím
za­sloužila si tohoto trestu, jaký démon vězí v tomto zeleném pa-
poušku, hádajícím myšlenky a hlídajícím štěstí rodinných krbů tak
hrozným způsobem?
Ano, ona je odhodlána, přemožena v boji sama sebou, musí se
přiznati, a to ihned.
Potácela se od okna k židli, kam sklesla zakrývajíc obličej ruka-
ma.
„Lulo – co je ti?!“ zvolal její manžel zděšen a přiskočil k ní. Uchopil
její obě ruce, odtáhl je od obličeje a ulekl se jejího pohledu. Oči její
byly zality slzami, ruce její spínaly se jako k modlitbě.
„Lulo – co se ti stalo – co to znamená?“
A papoušek se na to shůry díval; chvíli jako by jej těšila tato scé-
na – až tam chtěl nešťastnici připravit – ale pak náhle vzbudil se
v něm soucit; a vším právem. Potrestal již dostatečně Lulu za něco,
co vlastně nespáchala, a tragická vina byla v očích jeho smazána.
Přizná‑li se skutečně svému muži, bylo by to vlastně mnoho povyku
pro nic za nic, a každý papoušek, jakkoliv je jen ptákem, má srdce na
pravém místě. Nechce býti brutální, nechce pomstu svou přemrštit
a zachrání ji.

– 70 –
 Zcela zvolna sešplhal z okna, šel po koberci až před nešťastnou
Lulu, kterou stále ještě držel její manžel za ruce, čekaje marně od-
pověď – a pohlédl vzhůru na ni.
Též ona zahlédla jej na koberci a podívala se mu do očí. Ano, ona
bude mluvit, řekla mu svým pohledem, – ona se přizná, když Koko
tomu chce…
Již otvírala krásné své rtíky, když tu zvolal Koko vesele:
„Ale nebuďte zpozdilá!“
A změřiv ji velkým, odpouštějícím pohledem, rychle se vzdálil,
jako ti, kdož nečekají díků za svoji velkomyslnost…
Ale Lula mu porozuměla, pochopila okamžitě. Jako kámen spad-
lo to z jejích prsou a po chvíli, upřevši svá očka plná slz na svého
chotě, zašeptala:
„Mužíčku – koupíš mi ten krásný klobouk, jejž jsme včera viděli
ve výkladní skříni?“
„Koupím, koupím, dětino – jenom neplač, miloušku!“ zvolal on
a sevřel ji se smíchem ve své náručí. „Já myslel, kdo ví co mi nechceš
říci!“

* * *

Když mně to Vladimír vše vyprávěl, sotva dočkal jsem se konce.

„A Lula!“ zvolal jsem.
„Chodí opět ke mně jako dříve. Obraz bude až k Novému roku.“
„A papoušek, vrátil se?“
„Vrátil – a je teď v předsíni.“
Neskonale dojat stiskl jsem Vladimírovi ruku.

Epilog

Nuže, to je historie o papouškovi Koko.

– 71 –
 Morálko, odpusť, ale všem nelze se zachovat, a já chtěl mluvit
čistou pravdu. Ovšem vím též, že je hříchem samo o sobě, líbá‑li
žánrový malíř paničky za ucho – ale tolik uznej sama, že je v tom
velký rozdíl, vidí‑li to někdo, či vidí‑li to jen papoušek.
Mám pravdu, ctěné dámy?

– 72 –
 Bernardina
Panu Emilu Hennequinovi

Osoby: Anatol Ducambe, Mde Bernardina * * *, Dujonel.

Místo: Mořské lázně v Trouvillu. Čas: Pravé poledne. Temperatura:
Hrozné vedro. Obloha: Ukrutné jasno bez mráčku, s veškerou blazeo­
vaností mořských lázní. Na plechových stromech je 1½ cm prachu, na
nebi jedenáct místních skřivánků mlčí.

I.

„A nepovíš to nikomu?“
„Na mou duši ne.“
„Tedy koukej, semhle si sedneme,“ pravil Anatol, ukazuje na lavič-
ku u břehu mořského, „a já ti to povím. Nuže věz, milý Dujonele, že
si ji namlouvám, a víš, jak jsem ji poprvé spatřil? Bylo to na zdejším
lázeňském plesu. Ona tančila, tančila valčík, člověče, to byl valčík!
Jak pak to jen bylo? Aha – ratata rata, ratata rata…“
„A to je hezké!“
„Viď – ale pak je to ještě hezčí… Ratata rata…“
„Což její manžel, jak se jmenuje?“
„Víš, milý Dujonele, to nevím; ona mně nechce jméno pověděti;
do knihy cizinců podepsala se zajisté falešně a její muž se zde posud
ani neokázal.“
„A jak jsi se s ní sešel?“
„To je, milý Dujoneli, zvláštní historka. Když jsem sem přijel, od­vezl
jsem si především do hotelu svůj vak a pak jsem se ihned odebral
ke břehu. Byl zrovna odliv; mušle v písku se leskly jako sklo, ptáci
v povětří žízní vyplazovali jazejčky, stromy se zelenaly, raci lezli na-

– 74 –
 zpátek, bylo takové horko jako dnes, a na břehu stála nějaká tlustá
lázeňská a podle všeho jmenovala se Jeanetta. Ta Jeanetta si mne
prohlídla – asi takhle – a pak se mne ptá, co chci. A poněvadž se mi
ta Jeanetta líbila, řekl jsem jí, že bych se rád koupal, a ptal jsem se jí
po nějaké kabině, kterou bych si mohl na celou sezónu najmout. – ‚Oh
je,‘ povídala ona, ‚vy jste pozadu! Což nevíte, že od těch dob, co slečna
Niniche –‘“
„Ale to nepatří k věci!“
„Počkej, nech ji domluvit.
‚Od těch dob tedy pronajímáme pouze na týden. Což myslíte, že
si Trouville nechá od p. Hennequina škodit na pověsti? Chcete‑li
se však mermomocí ještě dnes koupat – povím vám o jedné, – ale
ta má háček.‘ – ‚Má háček?‘ povídám já. – ‚Má háček,‘ povídá ona.
‚A sice to, že jsou to vlastně dvě kabiny, přepažené pouze uzounkou
stěnou; dvě kabiny na jedněch kolech, a ta jedna z nich je již zadá-
na.‘ – ‚Aha,‘ povídám já, ‚to je ten tlustý pekař z Lillu, co jel se mnou
ve voze. Holečku, má zlatá, s tou kabinou nebude nic; to víte, člověk
se ostýchá.‘ – ‚Oh ne, pane, to se mýlíte!‘ povíd…“
„Povídala?“
„Povídala. ‚Tu kabinu nemá žádný pekař, nýbrž jedna příjemná pa­
nička z Paříže; když si však tu kabinu nepřejete…‘ – ‚Vždyť jsem nic
neřekl, když se to vše rozváží, proč bych nemohl v té kabině být? Že
ne? Víte co, milá Jeanetto, uveďte mne do ní, snad se s tou dámou ně-
jak dohodnu, aby mi neodepřela sousedství.‘ – Nato se ti dala Jeanetta
do smíchu, já ji štípl do tváře – takhle, ty to znáš, na to si lázeňské
potrpí, – poslouchej – už jsi štípnul lázeňskou do tváře?“
„To nepatří k věci!“
„Tak já ji takhle štípnul, a ona mne dovedla k našim kabinám.
Můžeš si představit, jak jsem byl žádostiv poznat svou sousedku.
Ona zrovna v kabině nebyla. Ale na písku před kabinami se sušily
ženské plavky, kalhotky – člověče – to byly kalhotky…!“
„Že jsi se do nich zamiloval.“

– 75 –
 „Skoro; v prvním okamžení jsem nevěděl, co je lásky hodnější –
zdaž ty kalhotky, či má neznámá sousedka, či Jeanetta, – zkrátka,
místo abych objal Jeanettu a vyždímal kalhotky, objímal jsem kal-
hotky a chtěl ždímat –“
„A od těch dob jsi v té kabině vždy?“
„Ano; ba má to i svou zvláštní stránku, že totiž musíme vždy spolu
vyjíždět do moře, nechtíce zbytečně sužovat lázeňský personál. Ale
já to dělám rád.“
„Nu ovšem, když jsi zamilován.“
„Oho, teprve od včerejška. Stalo se to takto.“

II.

„Včera odpoledne stanuli jsme pod kabinami zvedajíce své plavecké

obleky. Já prohlížel trhlinu na zadní straně svých plavek, kterou mi
způsobil jednou jeden roztržitý zívající mořský rak.
‚Což si to věčně nedáte spravit?‘ ptala se se smíchem ona.
‚Odpusťte, madame, každý den chci, ale vždy na to zapomenu. –
Není také divu, kdož by myslil na cos podobného, když se podívá na
vás. Madame, věřte mi to nebo ne, ale já vás miluju, že bych…‘
‚Miluji se říká.‘
‚Ať se říká jak říká; já vás milovat nepřestanu. Celý svůj život chci
mysliti na vás, ba půl hodiny po smrti –‘
‚Jistě?‘
‚Madame, děláte si z toho blázny, ale Bůh vám to odpusť. Kdybys-
te věděla, jak je má láska čistá –‘
‚Což vy se nebudete svlékat?‘ tázala se náhle, zavřena již v kabi­
ně.
‚Oh ano, já se budu svlékat, já se budu strašlivě svlékat,‘ pravil
jsem plačtivě já. – Poslouchej, Dujoneli, nespíš?“
„I toto, jen povídej dál!“

– 76 –
 „‚Nuže, jste hotov?‘ tázala se ona vyskočivši z kabiny v plaveckém
obleku. Dujoneli, zamhuř oči, – a teď si ji představ; – vidíš ji?“
„Nevidím.“
„Ty pro to nemáš smyslu. Já tedy seskočil také a pokynul jsem
kočímu. Kabiny byly zvolna taženy za námi a my hned šli, hned plo-
vali. Tentokráte koupali jsme se společně – obyčejně činili jsme tak
každý zvlášť a sešli se pak vždy u jedenácté vlny napravo. Slunéčko
svítilo jako – jako – jako honem co – ale to je jedno, slunéčko svítilo
a já byl rád, že jsem ve vodě.
‚Ta voda je to jediné, co člověk na světě má,‘ říkal jsem vždy, když
jsem do vody lezl. ‚Není‑li pravda?‘
‚Vskutku! Kdyby nebylo vody, nebyla bych jela do Trouvillu.‘
‚To je pravda. Koukejte, madame, já vás tak náramně miluji.‘
‚Tak vy nedáte pokoj?‘
‚Ale když vás miluji. Vždycky, když vás vidím v těchto šatičkách,
vzpomenu si na Hannibalův přechod přes Alpy. Něco tak velkolepé-
ho…‘
‚Nezdá se vám voda teplou?‘
‚Ano, ale tak vřelá není jako má láska; madame, odpusťte, už
se nemohu udržet…‘ a při těch slovech mlaskla pusa; mlasklo jich
víc, ale z diskrétnosti je nenechám před tebou mlaskat, až budeme
hotovi. Tak vida, už jsme.“
„A co jste dělali potom?“
„Potom dal jsem koním znamení; tito vrátili se pro kabiny a od-
vezli je zase na břeh. Já pak se svojí krásnou sousedkou vybředl
za nimi. A každý skočil do kabiny, rychle shodil ze sebe smočené
plavky a zahodil je pootevřenými dveřmi ven, na písek.“

– 77 –
III.

„Když pak jsme se poohlédli, zpozorovali jsme, že jsme se zmýlili v ka-

binách, vlezli jsme do zcela cizích. Já viděl u sebe viset šaty nějaké
hrůzně plnoleté matróny, ona měla u sebe generálskou uniformu
s lampasy, a mezi námi nebylo žádného spojení. První se vzpama-
tovala ona.
‚Mně se zdá, že jsme se spletli.‘
‚Již ano. Ale je to zvláštní, já mám vždycky malér. Od těch dob, co
mne vyhodili od madame Dufresse –‘
‚Prosím vás, nevypravujte nic. Raději přemýšlejte, jak se odtud
dostat?‘
‚Já přemýšlím, že už ani víc nemohu.‘
‚Nu, a napadlo vám něco?‘
‚Mně ještě jakživo nic nenapadlo.‘
‚Oh vy! To je k zoufání. – Ještě vám nic nenapadlo?‘
‚Ještě nic, leda to, že kdybychom ty plavky nebyli vyhodili, že
bychom mohli jednoduše do svých kabin přejíti,‘ pravil jsem já.
‚Děkuji, to také vím.‘
‚Tedy se mne neptejte.‘
‚Což kdybyste někoho poprosil, aby vám vaše plavky podal; vy
se do nich oblečete, podáte mi moje, já se též obléknu a najdeme
naše kabiny.‘
‚To je pravda, počkejte – já někomu řeknu.‘
Za čtvrt hodiny šla kolem nějaká dáma. Já opatrně pootevřel
dveře své kabiny a vystrčiv nos poloplačtivě, polozoufale ji poprosil,
aby mi podala plavky na písku se sušící.
‚Pane, chcete mne urážet?‘ zvolala ona nanejvýš rozzlobena. ‚Víte,
kdo jsem?‘
‚Nevím.‘
‚Já jsem žena jednoho soustružníka z Dijonu!‘
‚To odpusťte, já nevěděl.‘

– 78 –
 ‚Není žádná pomoc,‘ pravil jsem pak opět k své sousedce za stě-
nou, ‚leda že byste se odhodlala –‘
‚K čemu?‘
‚Abych já vzal aspoň tyto šaty na sebe a přešel rychle k vám do
kabiny, kdež bychom se museli oba obléci společně, než najdeme
kabiny své.‘
‚Nikdy.‘
‚Ale vždyť to není nic zlého.‘
‚Řekla jsem nikdy, a  dost. Slyšel jste už někdy říci ženu »ni-
kdy«?‘
‚Nikdy.‘
‚Tedy mlčte a buďte rád, že nejsem ještě uražena. Než abych tomu
připustila, raději zde zemřu hladem.‘
‚Vidíte, to já ne. A chcete takto ve svém kostýmu vytrvat?‘
‚Nemohu si pomoci.‘
‚To bych vás nyní tak rád viděl, jak –‘
‚Prosím vás, mlčte!‘
– – –
‚Kdyby ta cizí dáma měla v kapsách svých šatů, co zde visí, aspoň
nějaký nebozez nebo pilník.‘
‚Nač chcete nebozez?‘
‚Já bych vyvrtal tady ve zdi nějaký otvor, jímž bychom si mohli
podat šaty předpokládaje ovšem, že tam u sebe máte šaty muž-
ské.‘
‚Pane, ještě slovo a odejdu pryč!‘
‚Že to neuděláte?‘
‚Ještě se mi posmívejte!‘ zvolala plačky sousedka. ‚Bídníče!‘
‚Oh je, to mi řekli už jiní lidé a nebyla to pravda.‘
‚Tentokrát je to pravda!‘
‚Já se nehádám.‘
– – –
‚Anebo zazvoním.‘

– 79 –
 ‚Aby přijeli koně! Vy mne chcete zničit, vy mne chcete kompro-
mitovat – oh já nešťastná!‘
‚Teď se mi ještě dejte do pláče. Jak rád bych vás potěšil, kdybych
mohl. – Víte co, já budu té cizí dámě prohlížet kapsy.‘
‚Neopovažte se!‘
‚Což je na tom něco zlého?‘
‚To ne, ale já chci ven!‘
‚Já taky!‘
‚A tady čte tuto strašnou historii o nás tolik pánů,‘ zvolala zoufale
zase ona, ‚a žádný nepovstane a nenabídne mi spásnou myšlenku,
bych se odtud dostala. Račtež povážit, já jsem vdána a jsem zde ve
zvláštním kostýmu zavřena s cizím protivou!‘
‚Co to mluvíte, madame?‘ zvolal jsem. ‚Vy oslovujete po Mailha-
covsku P. T. obecenstvo? To vám přece raději pomohu sám!‘ a při
těch slovech vzal jsem prostěradlo, zabalil se do něho pečlivě, vyšel
jsem ven a podal jí její a sobě své plavky, načež jsme si vyměnili
kabiny.
A od těch dob jsem zamilován ještě více – ale to nejpodivnější
je, že ona je na mne nějak rozzlobena a nechce na mne mluvit. Ale
Dujoneli, já ti tady povídám historii svého prvního zamilování a ty,
mně se zdá, spíš!“
„I toto, a jak že se jmenovala?“
„Bernardina.“
„Zcela dobře; to má žena tak umí, já ji znám.“
„Tááák – tvá žena?“
„Ano, já ji poslal sem do Trouvillu a jedu ji navštívit. – Nu, nu, co
je na tom? Já se s ní týmž způsobem seznámil – to ona už má s těmi
kabinami v praxi.“

„A ty se na mne nehněváš?“

„Nebylo by to nic platno! Ale teď si ji přec odvezu domů.“
„A týmž způsobem že jste se seznámili?“

– 80 –
 „Ano, jenže dohra byla jiná – člověk nesmí tak mnoho ženám
věřit – osle!“
„Hepčich!“ doložil Anatol kýchnuv.

– 81 –
 Lankasterka
Německým romantikům

I.

„Je už oběd?“ volala Boženka, vrazivši do kuchyně.

„Posud ne, Boženko.“
„A to už přestává všecko. Mám hlad jako vlk. Kde je strýček?“
„Pan lesní sedí nahoře ve svém pokoji.“
Boženka bouchla dveřmi, až to celou myslivnou otřáslo, a jako
šipka letěla do prvního poschodí.
„Strýčku, proč ještě není oběd?“
„Aj hleďme, Boženka. Už jsi doma?“ pravil pan lesní a složiv staré
noviny vyklepával dýmku.
„Tím to nezamluvíš!“
„Kde jsi byla, šotku?“
„Šla jsem se koupat do jezírka v lese – ale teď mám hlad!“
„Hned to bude, děťátko. My nemohli vědět, že se tak brzo vrátíš,
sic by již bylo všecko dávno přichystáno.“
„Ovšem,“ zvolala Boženka, „když se hledá výmluva, najde se vždy.
Ale já tohle chování už nesnesu, děláte mi to naschvál.“
„Ale upokoj se, Boženko!“
„A neupokojím se, teď zrovna ne. Ty jsi právě takový ošklivý strý­
ček, jako ti ostatní, nechali byste mne umřít hlady.“
„Boženko, nezlob!“ pravil vážněji pan lesní.
„A teď budu zrovna zlobit!“ pravila dupnuvši nožkou.
Pan lesní vstal z křesla a zvolna ubíral se ke dveřím.
Boženka mu zastoupila cestu.
„Strýčku, hněváš se?“ řekla jako opařena.
„Ale ne, vždyť tě znám!“ pravil a políbil ji na čele.

– 83 –
 „No, to je taky tvé štěstí!“ mínila Boženka a vlekla jej zpět ke křes-
lu. Pak sedla si mu na klín a počala vážně nacpávati vyhaslou dýmku,
tváříc se při tom slavnostně. A když strýček si zapálil, zamyslila se,
svěsivši smutně hlavinku.
„Strýčku, mně něco schází,“ pravila s povzdechem.
Vzal ji za bradu a obrátil obličejem k sobě, chtěje jí pohlédnouti
do očí. Leč ona sklopila svůj pohled.
„Nu?“
„Je mi zde nějak smutno,“ pravila, nepozvednuvši očí.
„Ale dětino, což neděláme ti vše, co ti na očích vidíme?“
„Děláte, ale myslivna zůstane přec jen myslivnou. Je zde celý den
ticho jako v hrobě, nikoho zde za celý čas nespatřím, leda nějakého
zbloudilého jelena, a přec vím, že je ten svět tak krásným – vím to
od těch dob, co jsem byla tenkráte v městě. Ale zde vše kolem jako
by vymřelo, ani to boží slunéčko nemůže hustými větvemi prorazit
si cestu k nám,“ zvolala v zamyšlení.
Pan lesní nevěděl, co odpovědět, Boženka uvedla jej v rozpaky.
„Chtěla bys snad do města?“
„To taky ne.“
„Tedy co bys chtěla, děťátko?“
Zamyšlené Božence vstoupila slza do oka.
„Nevím,“ pravila konečně a přistoupivši k oknu dívala se ven.
Pan lesní, zvyklý na podobné výbuchy rozmarné dívčiny, nechal ji
klidně vyplakat, a více se jí netázav, odešel vážným krokem z pokoje.
Boženka zadívala se na mohutný dub před myslivnou.
Je to pravda; myslivna je jako ztracena v hustých lesích kolkolem.
V celém domě bylo ticho jako v hrobě a posvátné pološero odívalo
vše v domě v kyprou zeleň. Sem až nepronikly sluneční paprsky ani
za nejparnějších dní a po myslivně ve vlhkém stínu starých dubů
panoval příjemný chlad. Sem až nezalétl lidský hlas, zde dobylo si
velebné ticho vznešené přírody plného svého práva, vyrušováno
jsouc občas jen zpěvem některého potulného drozda hledajícího

– 84 –
mezi zelenými kameny potravu, neb mnohonásobnou ozvěnou opa­
kovaný výstřel v dálce.
Pan lesní, podivín světa omrzelý, nestál o nižádné styky s ostatním
světem, jsa v zelené své budově neomezeným pánem. Ba při­vykl tak
tichému životu v opuštěném svém koutku, že nebyl by jej vyměnil
za nevím co s hlukem začazeného a v kouři tonoucího města.
Tu jako meteor vpadla do jeho samoty Boženka. Byla sirotkem, je-
hož se asi před osmi lety ujal, dav ji tehdy na vychování do malého
venkovského městečka. Tam setrvala až do svého dvanáctého roku,
kdy nevědouce si s ní rady, poslali ji zase panu lesnímu na krk. Byl
se z ní stal hotový šotek.
Neminulo dne, aby nevyvedla nějaký kousek; při vyučování prý
neměla nic pilnějšího na práci, než sešpendlit domácímu učiteli
šosy; jednou nechala se docela zavřít do spižírny na půl dne a vy-
mstila se za to tím, že snědla kde co bylo. Do kalamářů nalévala
vodu místo inkoustu a když přišel domácí syn někdy později večer
domů, mohl být ubezpečen, že se někde natáhne.
Ale Boženka šla tehdy k strýčkovi ráda.
A druhého dne vypadala myslivna jinak. Od božího rána slyšeti
bylo zpěv provázený skotačivým výskáním. Boženka, kterou nyní
nikdo nekrotil, neustávala běhat po domě, překážet v kuchyni a kaž-
dému odmlouvat. Bylo jí všude plno. Ale někdy uprostřed nejbujněj-
šího veselí stávala se vážnou a chodila s hlavou sklopenou; trhala
venku na mechu květinky, a kdysi zastihl ji pan lesní, jak sedíc před
domem na lávce vykládala se slzami v očích a s nesmírnou důleži-
tostí něco Hyonovi, nejrozumnějšímu psu…
Nyní po čtyřech letech cítila pojednou, že je zde nešťastnou;
dívajíc se bez myšlenky, s pocitem, jejž nelze vypsati, z okna, cítila
to v srdci, hluboko, ač nevědouc, co jí schází.
Zajisté jest nejnešťastnějším tvorem na světě, odsouzena jsouc
k věčnému utrpení. Podobné myšlenky křižovaly jí hlavou, když
zavrzly dveře.

– 85 –
 Stará Barbora ohlašovala připravený oběd.
Málem by byla na něj Boženka již zapomněla! Honem utřevši
zástěrkou slzy utíkala se smíchem v divokém úprku přes schody,
div že neporazila Hyona, jenž se jí dosti rychle nevyhnul.
„Oběd, oběd!“ křičela vrazivši jako velká voda do jídelny. Ale ne-
doběhla k stolu, nýbrž začervenavši se stanula vprostřed pokoje.
Vedle pana lesního stál mladý muž s černým plnovousem, dívaje
se udiven na ni. Lovecký kabát a vysoké kamaše prozrazovaly sice
lesníka, však jemné rysy v zajímavé tváři, koketně sčesaný hustý
vlas a elegantní pohyby věštily kavalíra.
Strýček dal se do smíchu, spatřiv polekanou dívku. Pak ale ob-
rátil se k ní.
„Dovol, Boženko, abych ti představil svého nastávajícího příru-
čího, pana Eduarda.“
Cizinec učinil hlubokou poklonu. „Z toho bude lesní idylka,“ bylo
to první, co mu připadlo.
„Hrome – to je hezký člověk!“ bylo to první, co připadlo jí.

II.

„A nyní ke stolu!“ pravil strýček usmívaje se.

Eduard přistoupil k Božence nabízeje jí rámě. Avšak ona nechá-
pala a dala se do smíchu,
Strýček vše zpozoroval a dal se taky do smíchu.
Eduardovi nezbylo také nic jiného.
„Nu, Boženko, přijmi přec rámě ti nabízené,“ pravil konečně pan
lesní.
Nesměle uposlechla Boženka – a nemálo se divila, když celá ta
promenáda končila hned po čtvrtém kroku.
Strýček posadil se doprostřed a oběd počal.

– 86 –
 „Doufám, pane Eduarde, že se vám zde zalíbí,“ pravil, „a že záhy
zapomenete v našem zátiší na onen hlučný svět, od něhož žijeme
odloučeni.“
Boženka vzdychla.
Eduard podíval se na ni dlouhým pohledem.
„Máte zde, pane lesní, ve všem velmi pěkný pořádek,“ pravil
dívaje se na obrazy jeleními parohy ozdobené, starožitné skříně
a u samých dveří stojící černý stojan, ozdobený velkým rohem a ně-
kolika tesáky, o nějž opřeny ručnice. „A zelené světlo lahodí oku.“
„To je pravda, tma tady je,“ podotkla prostořece Boženka, berouc
po způsobu cizincově vidličku do levé ruky.
„Nelíbí se vám zde, slečno?“
Boženka se dala zase do smíchu.
„Ne, slečně se zde mnoho nelíbí,“ pravila se čtveráckým pohle-
dem na Eduarda. „Je tady smutno – jinde to musí být veselejší.“
Oslovený podíval se na pana lesního. Vyměnili pohled.
„Mýlíte se, slečno; nepochybuji, že by tisíce velkoměšťáků dali ne-
vím co za měsíc pobytu v tomto zátiší, v této útulné myslivně s dobro-
srdečným naším panem lesním a s půvabnou slečnou Boženkou.“
Tato byla zrovna překousla v půli chřest a zadívala se udiveně
na mluvícího.
Strýček jedl nevšímaje si valně hovoru, jenž rozpředl se mezi
příručím a Boženkou o domácích jejich potřebách, o vycházkách
do lesa a malé bibliotéce strýčkově v jeho pracovně.
A když po obědě přišla na stůl černá káva, tu přijal dýmku Bo-
ženkou mu podanou a dívaje se spokojeně na oba, zahalil se v oblak
bílého dýmu.
Eduard pokračoval v rozmluvě; líčil svět okolní jako společnost
lidí nesrdečných, sobeckých, a končil přáním, aby zde zůstal až do
smrti.
Boženka se smála, ač neřekla proč.

– 87 –
 Příručí vyňal z tobolky cigaretu a zapáliv si, nabídl přes stůl též
Božence. Tato udivena pohlédla na strýčka.
Ale strýček – byl usnul.
Mluvili tedy polohlasně dále. Ona vyprávěla o jednotvárném způ-
sobu svého života u strýčka – a on vykládal o lesnické škole. Těšil
se, že tráviti mu bude čas ve společnosti tak příjemné, a přivedl
několika pohledy Boženku hrozně do rozpaků.
Odpovídala čím dále tím méně, a bylo skutečně na čase, že venku
náhle zaštěkal pes, a strýček se probudil.
„Snad jsem nespal?“ pravil, otevřev oči.
„Nepozoroval jsem ničeho,“ pravil Eduard.
„Promiňte, jest to mým zvykem vždy po obědě si zdřímnouti.
Ale nyní se podíváme trochu ven,“ pravil pan lesní a přistoupiv ke
stojanu přehodil si pušku na rameno.
Eduard následoval jeho příkladu.
„Aj, málem bych si nebyl všiml ani vaší pušky, kterouž jste si již
dnes s sebou přinesl,“ pravil pan lesní prohlížeje Eduardovu ručnici,
„skvostná to zbraň.“
„Dar mého strýce.“
„Dobře, dobře. Sbohem, Boženko, buď hodná, a nezlob zas Bar-
boru jako včera,“ pravil pan lesní zívaje na chodbě.
„Sbohem, slečno,“ pravil Eduard dvorně se ukloniv.
A když zmizeli v temnotě lesní, letěla Boženka do jídelny, kdež
Barbora právě odklízela talíře, a jala se ji objímati, chtíc mermo-
mocí s ní tančiti.
„Barboro, ten je ti hezký!“

III.

Uplynul měsíc od přistěhování se Eduardova do myslivny. Všichni

přivykli si na něj velmi záhy, ba panu lesnímu stal se skoro nevy-

– 88 –
hnutelným. Potloukajíce se celý den po lesích seznali se důkladně,
a každého večera po několika partiích piketu, když se spolu roz­
cházeli, přál si pan lesní v duchu, aby Eduard více od nich ani ne­
odešel.
Zdálo se jim všem, jako by byli Eduarda znali dávno, neboť on
dovedl všem vyhovět, od staré Barbory, které chválil kuchyni, počí-
naje, až po Hyona, jenž dostával od něho nejlepší kosti.
Jediná Boženka byla stále zamlklejší, stávala se s ní nepochopi-
telná změna; setrvala sice nadále při volném způsobu své mluvy
a svých zvyků – ale zdála se sama sobě cizí. Častěji, zejména když
muži nebyli doma, dívala se z okna do jasné zeleně, počala se peč-
livěji strojiti a každou chvíli přistihla se před zrcadlem.
Byla nalezla kdysi v strýčkově knihovně román, jejž od těch dob
vždy potají četla; jednal o dívce, která neúprosně odmítala své nápad-
níky, smála se klečícím u jejích nohou, nosila bílý žaket a jmenovala
se Růžena.
„Tohle zkusím s Eduardem!“ připadlo jí tehdy.
Ale Eduard se nedal. Marně čekala, že jednou před ní poklekne
s vyznáním lásky na rtech, Eduard dělal, jako když nerozumí. Ba
byla přesvědčena, že se jí za zády směje. V duchu byla si vykouzlila
smělé obrazy, představovala si, jak ona se do něho náhle zamiluje,
jak pocítí onu „elektrickou jiskru“ ve svém srdci, jak nebude moci
spáti obracejíc se na svých horkých poduškách, jak jí nebude chut-
nati jídlo, a zatím necítila žádnou jiskru a spala jako dudek.
Ba, pomalu už v lásku ani nevěřila.
Přec však chtěla zvěděti Eduardovo mínění o té věci.
„On mne nemiluje,“ byla přesvědčena, „proč bych se ho tedy ne­
zeptala?“ – –
Byl krásný letní večer. Zeleň lesa zápasila ještě s bledě růžovou
záplavou zapadajícího slunce, těžké, svislé jehličnaté větve ani se
nehýbaly v hlubokém tichu velebné přírody – a zlatokřídlé mušky
neb štíhlé šídlo mihly se občas mezi nízkým vonným jehličím. Stíny

– 89 –
 se počaly dloužiti, vzdálené útulky lesní již se zahalovaly v modrou
šedou mlhu a stranou, od močálů slyšeti bylo žabí disonanci; příro-
da uléhala zvolna ke spánku.
Boženka prodlevši jako obyčejně u nedalekého jezírka, šla se
sklopenou hlavou k domovu. „Jak se ho zeptati?“ myslila stále. Při-
šedši k myslivně, usedla na lávku v malé zahrádce a zamyslila se.
„Dobrý večer, slečno Boženko,“ ozval se před ní hlas Eduarda
přicházejícího z lesa.
„Dobrý večer, pane Eduarde,“ pravila smutně.
Musil zaslechnout žalostný zvuk jejího hlasu, neboť opřev svou
pušku o zeď, přisedl k ní.
„Schází vám něco?“
„Mně? – Nic,“ pravila nutíc se k smíchu.
Eduard se zamlčel.
„Kdo je doma?“
„Nikdo,“ pravila rychle Boženka nepozvednuvši očí. „Barbora šla
do vsi něco nakoupit, a strýček se starým Martinem se posud nevrá-
tili z lesa.“
Nastalo ticho.
„Boženko, vám něco schází,“ pravil Eduard uchopiv ji za ručku.
„Svěřte se mi, snad vás mohu potěšit.“
„Ba nemůžete,“ pravila špulíc rtíky, jako by se chtěla dát do pláče.
„Tomu nerozumíte.“
Ze soucitu zamyslil se Eduard též.
Pojednou dala se Boženka do smíchu.
„Eh co, řeknu vám to. Poznal jste někdy lásku?“
Eduard se usmál.
„Ne.“
„Já také ne,“ pravila zdlouha Boženka překvapena. – „Ale to se
vám divím. Vy, jenž jste byl v městě, posud jste nepocítil onu elek-
trickou jiskru?“
„Jakou elektrickou jiskru?“

– 90 –
 „No, lásku,“ řekla Boženka nesmírně vážně.
Eduard se dal do smíchu.
„Vy si představujete lásku jako elektrickou jiskru?“
„Nu ovšem, jak jinak? Četla jsem nedávno knihu, kde se též mlu-
vilo o lásce, a tam to tak stálo.“
„Pak se ovšem náhledy naše rozcházejí. Já – totiž měl jsem kdysi
přítele, jenž se mi svěřoval se svou láskou – ale trochu jinak.“
„Jak, jak? Vypravujte!“ zvolala Boženka přisednuvši si blíže
k němu.
„Inu, vyprávěl mi dlouho o nějaké dívce, do níž prý je až po uši
zamilován, která mu však nechce rozuměti.
‚Je to koketka,‘ myslil jsem tehdy já. ‚Ah, ne – jest to děvče velice
naivní,‘ pravil on, ‚čte romány a pak představuje si lásku zcela jinak –
ozářenou bledou září měsíční, provázenou tlukotem slavíka. Marně
dal jsem jí na srozuměnou již častokráte, že stala se mi nejdražší
bytostí na světě.‘“
Boženka podívala se na rozpalujícího se Eduarda.
„Pravil můj přítel tehdy,“ pokračoval Eduard chladněji.
„A proč mi tisknete ruku?“
„To, to jen tak, chci okázati, jak asi to myslel tenkráte můj přítel.“
„Tedy pokračujte.“
„Ona přec nechtěla rozuměti,“ pravil můj přítel, „snad taky chce,
abych před ní klekl.“
„Ano, ano, to chce!“ zvolala Boženka nadšena.
„Jak to víte?“
Boženka se zapálila.
„Já ji sice neznám,“ koktala, „ale to se rozumí samo sebou, že to
musí chtít.“
„Vidíte,“ zvolal Eduard s úsměvem, „tomu já opět nerozumím.
Proč by měl muž klekati? Nepostačí přec ona upřímná slova: ‚Bo-
ženko – já vás miluji?‘“

– 91 –
 „Nepostačí, povídám,“ pravila Boženka zapomenuvši docela, co
mluví, „musíte kleknouti.“
„A když to udělám?“ pokračoval Eduard, jemuž koleno zvolna se
nížilo k zemi, až se jí dotklo.
„Pak vám řeknu: ‚Vy rytíři, proč jste to neudělal už dávno?‘“

* * *

V lese zaštěkal Hyon.

„Strýček,“ zvolala Boženka polekána.
„Nesmí nás spolu spatřit,“ pravil Eduard, „a přec – a přec,“ zvolal
uchopiv ji za ruku – „mám vám tolik, tolik co říci.“ –
Boženka si vzpomněla na zamilovaná psaníčka své rekyně z ro-
mánu.
„Nemohl byste to napsat?“ pravila polohlasem.
„Výborně!“ zvolal příručí, „ale pan lesní dává na nás tuze pozor,
kam ona psaníčka uschovávat?“
„To je pravda, kam?“ zamyslila se Boženka.
„Honem – kam? Pan lesní již jde!“
V tom projela myšlenka hlavou Eduardovou. Uchopiv svou pušku
otevřel ji.
„Hleďte, Boženko, zde do oné dutiny na patrony. Ručnice stojí
vždy v jídelně, vyndám z ní vždy náboj, a místo je nalezeno,“ pravil
Eduard a vida, že pan lesní je již jen několik kroků vzdálen, pokra-
čoval hlasitěji: „neboť systém tento je zajisté ze všech moderních
nejlepší a člověk musí se diviti pokrokům lidského důmyslu.“
„To musí,“ pravila Boženka usmívajíc se dvojsmyslně. „A co je to
za pušku?“
„To je lankasterka,“ poučil ji pan lesní, kývnutím hlavou pozdra-
vuje.

– 92 –
IV.

A za pět minut poté byla v jídelně u lankasterky.

Ještě tam nic nebylo.

V.

Uplynul asi měsíc od onoho večera. Léto schylovalo se ke konci.

Duby kolem myslivny počaly zvolna ztráceti své zežloutlé listí, me-
chový koberec pozbyl své barvy a kroky šustily vždy v suchých lis-
tech. Zelené světlo vymizelo a vlády nyní ujalo se žluté pološero.
A přec nezměnilo se uvnitř skoro nic – leda to, že časně z rána
musila nyní vždy Barbora vařiti čaj. Eduard hrál jako vždy večer
s panem lesním v karty. Martin cpal ve své jizbě náboje a leštil pá­
novy pušky. Eduard si čistil svoje vždy sám. Boženka pak upadla
opět do své dřívější bujnosti; smála se opět na plné kolo, ztrácela
na dřevěných schodech své střevíčky, vázala Hyonovi Martinovu
beranici na ocas, a chodila se často dívat do jídelny, kvůli pořádku,
jak říkala.
Jednou nalezl ji strýček u ručnic.
„Boženko, nehrej si s nimi!“ varoval, „víš přec, že musí být stále
připraveny, a proto že jsou nabity.“
„Skutečně?“ tvářila se udivenou. „Ale čím?“ myslela si.
A strýček nepozoroval nic, nemohl také nic pozorovat, leda že
byl Eduard zamlklejším.
„Ale, ale!“ zvolal kdysi, když Eduard počal jíst vidličkou polévku.
„Jste nějak roztržitým.“
„Taky to pozoruji na něm,“ smála se Boženka, sypouc si do polívky
cukr místo soli.
A tak přiblížil se den šedesátých narozenin pana lesního. Časně
zrána postavil Martin na stůl velikou kytici květin. Boženka nehnu-

– 93 –
la se od časného rána od strýčkovy ložnice a nejprve musel přijíti
blahopřáti Hyon.
Stará Barbora mluvila nějaké říkání, jemuž však nebylo rozumě­
ti.
Nejlépe počínal si Eduard; vstoupil do pokoje v onom obleku,
v němž tehdy do myslivny byl přišel. Slušel mu znamenitě.
A pan lesní se smál. Poděkoval Martinovi za jeho pozornost, když
byl vstoupil do jídelny. Zde usedl do lenošky; dnes se nešlo nikam
ven, a z obou stran přisedli Božena a Eduard. Pak přinesla Božen-
ka slavnostně nacpanou novou dýmku a odešla do kuchyně vařit
strýčkovi překvapení.
Pan lesní zabral se do vážného hovoru se svým příručím, z ně-
hož vyrušila je teprve Boženka, přicházejíc strojiti stůl. Podívala se
významně na Eduarda a stojan s puškami.
Když seděli u stolu, pozvedl příručí číši a ohnivými slovy pronesl
stoje přípitek panu lesnímu. Zazněl cinkot sklenic, Boženka se tro-
chu polila – Eduard, podepřev se rukou o stůl, strčil dlaň do talíře
s omáčkou a začali se opět všichni smáti.
Pak vyběhla Boženka ven do kuchyně, aby přinesla ono překva-
pení, strýčkovo zamilované jídlo, švestkové knedlíčky. Jdouc ale po
chodbě zůstala jako omráčena státi u košíku se švestkami.
Stalo se jí něco, co se snad posud žádné kuchařce nestalo – neboť
byla zapomněla dát do knedlíků švestky!
Celá zoufalá pospíchala do kuchyně.
„Teď bych nešla do jídelny ani za celý svět,“ myslila si, „to bude
ostuda.“
Pan lesní byl v proudu, vyprávěje Eduardovi lovecké historky
ze svých mladých let a nepozoruje rostoucí netrpělivost svého po-
sluchače. Byl právě u oné události, jak tenkráte na dvě rány trefil
jedenáct zajíců, když jej Eduard přerušil.
„A kde je slečna Boženka?“
„Vskutku,“ pravil pan lesní, „kam zmizela; Boženko!“

– 94 –
 „Jen si volejte!“ myslela si ona v kuchyni.
Vtom vrazil do jídelny starý Martin.
„Pane lesní, pane lesní, v zahrádce je kuna!“
„Kuna!“ vzkřikl lesní vyskočiv jako šipka. „Pušku!“
„Kuna!“ opakoval Eduard nemile překvapen.
Ale pan lesní vzdor svým šedesáti rokům byl již u pušek. V nej-
větší rychlosti uchopil Eduardovu lankasterku a již byl venku.
„Ale pane lesní,“ křičel za ním zoufale Eduard, „to je moje puška!“
„Eh, to je jedno,“ zaznělo to na chodbě.
„Jsme ztraceni!“ zvolal Eduard a vida, že se nenechá nic víc za-
chránit, běžel k Božence do kuchyně, div že neupadl přes košík se
švestkami.
„Je tam psaníčko?“ ozval se bez dechu.
„Ovšem, proč?“
„Jsme ztraceni – pan lesní utekl s mou puškou!“
„A to je hezké!“ zvolala a oba naslouchali, co se venku děje.
Trvalo to hezkou chvíli, než se ozvaly volné kroky na chodbě.
Vstoupil pan lesní, jako by se nebylo nic stalo, postavil lankas-
terku do kouta a zavolal Eduarda.
Se sklopeným zrakem přiblížil se tento.
„Smím vás prositi o několik slov?“ pravil klidně pan lesní, kráčeje
před Eduardem po schodech nahoru.
„Teď to prasklo,“ myslila si Boženka.
Když byli oba nahoře, usedl pan lesní do lenošky.
„Pane Eduarde,“ pravil, vytáhnuv z kapsy složený lístek, „co zna-
mená toto?!“
„To znamená, pane lesní,“ pravil vážně příručí, „že miluji již déle
dvou měsíců vaši neteř, slečnu Boženku.“
„A proč jste mi o tom ničeho neřekl?“
„Obával jsem se, že nepřivolil byste k našemu sňatku, dobře věda,
že ničeho kromě své lásky nemám. Věděl jsem, že slečna je mnohem
bohatší mne, a proto jsem si netroufal.“

– 95 –
 Pan lesní se dal do smíchu.
„Eduarde, znám vás jako přičinlivého muže, věděl jsem již dávno
o tom, že vy dva se milujete, četl jsem skoro všecka vaše psaníčka.“
„A to je hezké, strýčku!“ zvolala Boženka vstrčivši hlavinku do
pokoje. „Tys nás tedy klamal, hrál jsi s námi komedii. Myslíš, že ti
to můžeme nyní odpustit?“
„Ale Boženko!“
„Ještě se omlouvej za své ošklivé chování,“ pokračovala Boženka
vědouc dobře, že nesmí povoliti.
„My jsme byli k tobě vždy tak upřímnými, viď Eduarde? Či viďte,
chci říci, a tys za našimi zády měl tajemství!“
„Ale –“
„Žádné ‚ale‘. Svolíš k našemu sňatku, nebo ne?“
„Svolím, svolím!“ křičel pan lesní, cítě se pojednou z obou stran
objímaným.
„Svolím, zde, Eduarde, přijměte z mých rukou nejlepší kus, který
jste kdy svou lankasterkou ulovil. Učiňte Boženku šťastnou.“
„Ještě aby mne udělal nešťastnou!“ odmlouvala jako obyčejně Bo­
ženka. „Bože, jste to muži! Pro samé hlouposti zapomínají, že jim
vy­stydne oběd.“
Pan lesní s Eduardem se dali do smíchu a šli všichni dolů do jídel-
ny, kdež Barbora nemálo se divila, že jde Boženka s panem adjunk-
tem ruku v ruce, a Martin smál se výsledku dobře nastudovaného
manévru s kunou, která se neostýchala za pravého poledne přikrásti
se až k myslivně.
Když však přišly na stůl švestkové knedlíky bez švestek, nebylo
smíchu konce.
„Ne,“ zvolal pan lesní, „za tenhle vtip zasloužíš hubičku, Eduarde,
dejte jí první hubičku!“
A Eduard uposlechl.
Když pak políbil ty korálové rtíky, naklonila se ona k jeho uchu
zašeptavši:

– 96 –
 „Ale ne, je ten strýček naivní. Myslí, že to je první hubička.“
Zatím obrátil se pan lesní k starému Martinovi.
„Víš, Martine, z čeho mám největší radost? Že to dopadlo tak, jak
všechny povídky z mé doby dopadnouti musely. Byly to krásné doby,
nyní se už tak nepíše. Teď prý jsou ti realisté!“
„Ba právě,“ pravil Martin, kývaje šedivou hlavou.

– 97 –
 Bludička
Francouzským romantikům

I.

V Paříži, dne 1. listopadu 1888.

Milý Filipe!
Nejsi první, jenž mne žádá, bych mu vylíčil svůj dobrodružný sňatek.
Vím, že i ty jsi byl překvapen, když jsi se o tom dozvěděl; nemůžeš
odolati pokušení, zeptati se mne, jak se to vlastně se mnou přihodilo.
Píši to každého téhodne nejméně jednou některému příteli – mám
již hotový formulář – zbývá jen opsat.
Především malé vysvětlení. Moje vypravování bude snad zdáti
se ti podivné, snad mu nebudeš ani věřit; ubezpečuji tě, že budu
mluviti ryzí pravdu.
Nerozumím, jak někdo může posmívati se fatalistům! Jsme
jimi přece všichni. Nikdo z nás neupře, ani ty, neznabohu, že často
stáváme se obětí náhody, že vyjdeme z domu v úmyslu, navštíviti
přítele A., na cestě setkáme se s přítelem B., jenž nás zavede k sobě;
tam seznáme jeho roztomilou sestřičku a zamilujeme se; někdy
náhodou potkáme na ulici někoho, koho jsme po několik měsíců
marně byli hledali; shýbneme se, jako onen pověstný voják v bitvě,
k zemi pro čtyřlupenný jetel právě v témž okamžiku, kdy těsně nad
námi letí nepřátelská dělová kule.
Jako hoch ztratil jsem jednou sous a plakal jsem půl dne. Kdyby
člověk měl předpokládati, že vše špatné, co učinil, učinil ze své vůle,
musil by si trpčiti celý svůj život. Jest v nás síla, jež nás ke všemu
nabádá, a není to žertem, co o sobě vypravují Čok, Cardanus, Numa

– 99 –
 Pompilius, Marius, Octavianus, ba Brutovi ohlášena dokonce bitva
u Filippi.
Nikoliv neprávem vyhlašují o sobě, že jsou fatalisty, Swedenborg,
Torquato Tasso, John Dee, Josephus Flavius, jezuita Carrerra atd.
Měl jsem známého, jenž jda se mnou po ulici často náhle zvolal:
„Hle, toť A. – kde se tu vzal?“ – a nebyl to on; však jdouce dále potkali
jsme přec jen onoho A.
Napoleonovi zlomila se císařská korunka nad „N“ na jeho sklenici
před bitvou u Katzbachu, a na polní stan Kristiána VIII. u Eckern­
fördu vztyčena den před smrtí toho panovníka nedopatřením smu­
teční vlajka.
Půjde ti asi mráz po zádech, když se dovíš, že vládní sekretář
Hans Triplin ve Výmaru, došed do své kanceláře, spatřil sebe sama
na svém místě již seděti a kroutě hlavou opustil dům, jenž deset
minut nato se zřítil, pohřbiv v sutinách svých dvacet lidí.
A co bys řekl, kdybys četl o dvorním kazateli Filipovi v Merse-
burgu, jenž jda do šatníku spatřil svou vlastní podobu ve dveřích,
jak obléká kabát, a nanejvýš rozčilen uchopil kabát z rukou svého
protichůdce s výkřikem: „Ten kabát jest můj!“ A vyšed ven zastře-
len jest jakýmsi fanatikem. Či myslíš, že měla manželka Césarova
nadarmo svůj výstražný sen?
Šel jsem kdysi s jedním známým do plovárny, kdež obývali jsme
společnou kabinu; nedopatřením uchopili jsme se nepravého klíče
a zpozorovali omyl svůj teprve před samými dveřmi komůrky. Šel
jsem polekán domů, přítel můj smál se mi, svlékl se v kabině sou-
sední, a za hodinu vytáhli jeho mrtvolu z vody…
Divíš se, proč ti vše to vypravuji, ale činím tak proto, abys mě
nepokládal za blázna, až ti povím podivné své dobrodružství, jež
uvrhlo mě do náruči nejroztomilejší ženušky celé jihozápadní Ev-
ropy – ba celého světa
Nevím vlastně, co toho bylo příčinou, že letos v červenci Mont-
pellier stal se mi až hrůza protivným, a to hned po odjezdu Julie

– 100 –
na jejich statek před Agde. Scházelo mi něco, cítil jsem to dobře;
ráno vstával jsem mrzut, pak chodil jsem na procházku, po cestách,
posypaných nudným žlutým pískem; vše připadalo mi cizí. Divil
jsem se lidem, kteří okolo mne pospíchali; připadalo mi směšné,
že mají nějakou práci, a – zíval jsem. Potkával jsem tváře mně zce-
la neznámé, ač jsem celé obyvatelstvo města znal téměř z paměti;
divil jsem se mladým párkům, jež bloudily parkem městským, jak
nuceně spolu se bavily, jak chodíval on s krůpějemi na čele, mlče,
nemoha si vzpomenouti na něco hodně duchaplného – a ona vpra-
vo, slunečníkem čárajíc v písku, ze sympatie mlčela též; divil jsem
se, jak ti, oni dva mohou si rozuměti a – zíval jsem.
Hrozná nuda zmocnila se mne. Vzal jsem útočiště k penězům, na­
vštěvoval jsem večerní zábavy a – zíval, navštěvoval jsem divadlo, kde
právě hráli Pailleronovu „Myšku“, a – zíval jsem. A často vnucovala se
mi myšlenka: „Což moje peníze nemají pro mne už žádné ceny?“
Byl bych tak rád něco pikantního, přikyslého, nějaký malér nebo ne-
očekávanou nějakou zprávu, jež by mne přivedla v rozčilení, rozprou-
dila mou línou krev, vyházela z mých kapes několik set franků anebo
mne upoutala po nějaký čas na lůžko. „Můj Bože,“ napadlo mi často, „jak
zábavno býti nemocen, nebo trpěti hlad, nebo se zbláznit!“ Kdybych byl
dítětem, byl bych si vzal špačka a hrál po ulici, utíkal před strážníkem,
rozbil někde nějaké okno a nechal si vytahat za uši – jak zajímavé by
to bylo! Ale poněvadž v osmadvacátém roce svého života špačka jsem
hráti nemohl, díval jsem se na děti, smál se jim a – zíval!
Celý Montpellier byl mi již protiven. Ctihodní měšťané chodili
spát se slepicemi, v celém městě nesplašili se nikdy žádní koně, ne­
spadnul nějaký balkon, nikdo se nezastřelil a žádné zemětřesení
nevyděsilo mé krajany, nic – nic.
A nebýval jsem dříve takový, učinila mne tak omrzelým Julie. Jak
víš, zasnoubili nás žertem naši rodiče spolu již před patnácti lety.
Chodil jsem tehdy na špičkách, hlavu nose vysoko, jak na ženicha se
sluší. Ale když jsem ji poznal nyní, obdivoval jsem se její kráse, její

– 101 –
pleti, její nožce a její – nudnosti. Modrýma očima dívala se do světa
tak bezvýrazně; divil‑li jsem se na procházce s ní modrému nebi,
slunci zapadajícímu v zlatém moři červánků, vzpomněla si, že jest jí
chladno; naslouchal‑li jsem v blízkém lese bublání potůčku, připa-
dal jí les málo pěstovaným; nerozuměla mé lásce, neviděla v očích
mých než dvě černé zřítelnice, a když kdysi sklesl jsem v lese před
ní na kolena s ohnivými slovy vášnivého vyznání lásky, podotkla, že
vlhká půda lesní nehodí se ku klekání.
Bylo to vlastně dobře, že mne nevyslechla; byla by snad poznala
v slovech mých citát z Coppéea – na samostatné vyznání lásky jsem
se totiž posud nezmohl.
Naučila mě poznávati tento svět jako beztvárnou nudnou hmotu,
přeplněnou prázdnými hlavami a vylhanými city, řídící se od pravě-
ků základními zákony etikety. Osa zemská jest nakloněna k eklip-
tice pouze proto, že nesluší se, aby někdo, obíhaje kolem vyššího,
poněkud se k němu nenaklonil; slunce vycházelo pouze proto, aby
pracujícímu lidu svítilo, slavíček tloukl, poněvadž neuměl zpívati
jinak, a obláčkové v nekonečné výši byli zlatí, poněvadž nebyli čer-
ní. Ptal‑li jsem se jí, miluje‑li mě, dala se do nuceného smíchu, že
v lásku nevěří, ale že mě dosti ráda vidí a že nejšťastnějšími sňatky
jsou ony z konvenience, poněvadž jimi dosažen aspoň nějaký účel.
Mluvil‑li jsem o Bohu, o jejím andělu strážci, o osudu, jenž nás má
spojiti, záviděla těm, kdož v něco podobného mohou věřiti, a počala
mluviti o posledních pařížských dostihách, a když jsem rozčilen žádal
kdysi na ní políbení, dala mi je sice, ale usmála se trpce – co prý tím
získám?
A srozuměl jsem, že má pravdu.
Zdálo se mi sice někdy, že žena podobně mluvící nemůže míti
srdce; ale poněvadž posud žádný mladík při své první lásce nezami-
loval se do děvčete, nýbrž do anděla, přemluvil jsem se myšlenkou,
že duch její jest příliš pokročilý, praktický a že dívá se na svět zra-
kem zkušenějším. Musil jsem ji ctíti, klaněti se jí, zbožňovati ji.

– 102 –
 Zdála se mi vším, hvězdou mého žití, jedinou vhodnou spoludruž­
kou příštích let.
A ona odjela, nechavši mě zde samotna v tom nudném městě,
sama řídila v kočárku zapřažené koně, třímala v rukavičkách hrubé
otěže, švihla bičem, koketně mě pozdravila, zívla a zmizela na silnici
k Cette.
Tu jsem si vzpomněl, že mě ani nepozvala na svůj statek, ač ro-
diče její byli to již často učinili; patrně zapomněla.
Tím větší bude asi její překvapení, až ji navštívím, myslil jsem si
jednou, když jako obyčejně vyšel jsem si na onu silnici, zíraje snivě
do dálky. Nemoha pak vskutku v Montpellieru pro nudu déle vydr-
žeti, pojal jsem úmysl učiniti tak záhy. Zajisté ona na mne vzpomíná,
myslí na mne a vzdychá celý boží den jako já. Můj Bože – je ten svět
zlý! Nevěří v lásku, vysmívá se jí a rozhlašuje, že všechny ženy bez
výjimky pachtí se za jediným cílem, jenž všem je společný.
Počátkem září vydal jsem se vskutku na cestu. Po krátké jízdě
vlak zastavil se na stanici v Cette. Vystoupil jsem z vozu a hledal
příležitost, jež dopravila by mě na statek Juliin.
Zároveň se mnou vystoupil zástup vyšňořených důstojníků, le-
žících v pevnůstce posádkou, a ti okamžitě zaujali vozy stojící před
nádražím.
Když poslední zmizel v prachu na silnici, přemýšlel jsem, stoje
na peronu, co si počnu.
Byl krásný večer. Vzduch byl čistý, teplý a nádražní koleje ztrácely se
v dáli jako několik stříbrných nití; telegrafní zvonek bzučel jednotvár-
nou svou píseň. Vlak již dávno zmizel na jihu v modravých horách a na
peronu byl toliko jeden z hlídačů, rovnaje do skladu několik přibylých
zavazadel. Kouřil z krátké dýmky a hvízdal si ve­selou písničku.
Přiblížil jsem se k němu.
„Slyšte, příteli, nemohl by mi někdo dojíti do města pro vůz?“
Podíval se na mne, smekl čapku a vyndal z úst dýmku.

– 103 –
 „Není zde pro okamžik nikdo,“ pravil konečně dobrácky. „Ale jest
do města hezká procházka, malých deset minut – toť by nestálo ani
za cestu pro vůz.“
„Nechci do města, chci na statek Coneise.“
„Coneise?“ pravil udiven. „Toť procházka ještě hezčí!“
„A jak daleko?“
„Půl hodiny cesty, dobré půl hodiny,“ pravil, „ale půvabnou kraji-
nou. Ráčíte‑li, pane, na cestu se vydati hned, jste tam ještě za světla –
a věčná škoda by byla, uraziti onu cestu za večera tak krásného ve
špinavém voze.“
Půlhodina cesty za soumraku, to připadalo mi dobrodružné – tedy
něco, co dávno jsem si přál. Přijdu do statku jako duch, neočekáván,
nebudou ze vrat vybíhati lidé, překvapím je sedící snad u velikého
stolu při domácí večeři, Juliina otce v županu krájejícího okurkový
salát, ji samu v rozkošných nedbalkách, jak se dívá na veliké hrozny
v zahradě přemýšlejíc, že hrozny být musí, neboť z čeho by se dělalo
víno, a šafář – mají‑li jakého – na nádvoří spráskne ruce se slovy:
„To jsou hosté!“, odháněje vrčícího psa, jenž mne posud nezná.
Ano, překvapím je!
Hlídač okázal mi v dáli vozovou cestu, jež křížila se s hlavní silni-
cí, a poděkovav za doutník, jejž jsem mu daroval, křičel za mnou, že
zblouditi nemohu.
Dobrák! Nevěděl, co jest to Pařížan, jenž posud nebyl na venkově!
Přišel jsem na křižovatku a stanul. Cesta dělila sice silnici, jak mi
řekl, ale kterou stranou měl jsem se dáti, to jsem nevěděl – a ani člo-
víčka tu. Vida, že levá cesta ztrácí se v polích, pustil jsem se napravo.
Cesta mizela v dáli na výšině, na pokraji řídké lesiny, oblékající se
již do modré mlhy.
Bylo ticho. Velebný klid panoval nad celou rovinou. V dáli cvrkal
v žlutém strništi cvrček, a několik žlutých listů spadlo přede mnou
ze stromů podél silnice tiše na zem.
Byl jsem rozkošně naladěn.

– 104 –
 Nešel jsem posud nikdy půl hodiny sám po venkově; pokládal
jsem hrbolaté dláždění Montpellieru za venkov, a více přírody ne­
mohl jsem si mysliti, než bylo za parkem, kdež na zelené louce kromě
skoro celé medicínské fakulty zpravidla proháněly se dvě bílé krávy.
Tím více byl jsem překvapen touto krajinkou. Bílá cesta zatáčela se
přede mnou zvolna do lesa a já ohlédnuv se spatřil jsem pode mnou
rozhled úchvatný: celou přírodu halící se v rozkošný soumrak, znějící
vzdáleným zvoněním domů se vracejícího dobytka, zelené pažity po-
seté skupinami černého lesa a v dáli na východě lesklý pruh moře.
Když jsem došel konce pole, zatřepetalo to pojednou přede mnou
křidélky a vysoko do modrého vzduchu vznesl se skřivánek.
Ani větérek nehýbal k zemi skloněnými jehličnými větvemi a svě-
ží vzduch, pln vůně pryskyřiční, tak lahodil plícím, že jsem stanul
a vzdechl: „Můj bože – je tu krásně!“
Zahodil jsem doutník a mysle na Julii kráčel jsem rychle kupředu.
Ale tmy přibývalo. Podíval jsem se na hodinky a shledal, že jdu již
skoro tři čtvrti hodiny – lesy za mnou zahalily se v neproniknutelné
šero, cesta šla opět polem – o statku ani památky.
Toť nemožno, aby byl vzdálen takovou věčnost!
„Tvrdí‑li někdo,“ praví kdesi Fielding, „že jest něco nemožno, pak
se to již jistě stalo!“ Řekneme‑li, hledajíce něco, že je to nemožno,
abychom to byli ztratili, již jsme to ztratili; a myslil‑li jsem, že to
nemožno, aby ten statek byl vzdálen takovou věčnost, bylo to již
možno, a tou věčností rozumějí se tři čtvrti hodiny a pět minut.
Tu vzpomněl jsem si na starého profesora, jenž vykládaje nám
o svých cestách smál se vždy, jak venkovanem určenou cestu Paří-
žan musí vždy znásobiti třemi, než na dotyčné místo se dostane. –
Ale já nešel zvolna – a pak, vždyť bych musil tušiti aspoň blízkost
obydleného stavení. – Než zde kolem bylo vpravdě pusto.
Již nechtěl jsem je překvapiti, nemyslil jsem na otce, který krájí
salát, ani na dceru, jež se dívá na víno, nýbrž přál jsem si jen, abych
tam již byl, ať si krájí otec třeba mrkev, a dcera se dívá na kapustu.

– 105 –
 Tma zatím stávala se hrozivou. Bylo sice lze očekávati jasnou,
třebas chladnou noc, ale mně začalo být nevolno. Volal jsem – ani
hlásek mi neodpověděl.
Přes cestu přeběhl mi tmavý předmět a zmizel ve křoviskách na
jednom z polí. Byl to zajíc, věděl jsem to, leč cítil jsem srdce prudčeji
tlouci.
Prosím tě, nediv se – Pařížanu!
Obloha měnila svou barvu zvolna do nejtmavší modři. Jasně sví­
tila mi vstříc večernice.
Dal jsem se do běhu; zpocen stanul jsem na pokraji nového lesa. Zde
k největšímu mému leknutí končila cesta – patrně zabloudil jsem.
Sklesnuv do mechu, jal jsem se přemýšleti.
Jíti zpět do Cette, to bych nebyl udělal za celý svět. Nechtělo se mi
onou podezřelou lesinou, jíž jsem přes půl hodiny šel; jíti kupředu
neznámým lesem bez cesty netroufal jsem si a myšlenka zůstati zde
přes noc způsobila mi na čele krůpěje potu.

II.

Postavení moje nebylo hodno závidění. V duchu činil jsem si výčitky,

že přece jsem si neobjednal vůz na nádraží – touha má po dobro-
družství byla šeredně vyplacena.
Skryl jsem hlavu do dlaní a rozvažoval, co počíti. Cítil jsem tepnu
svou rychle bíti, mžitky dělaly se mi před očima. Cítil jsem, že se
bojím, ač nevěděl jsem, čeho; když pak rozčilen otevřel jsem oči,
vyvalil jsem je. Na cestě přede mnou stálo štíhlé, plavovlasé děvče,
tváře zcela cizí, spínajíc ručky k nebi.
Děvče zde, toť nemožno; cítil jsem, že to jest pouhý přelud, a hla-
va jako by se mi chtěla rozskočiti. Vyskočil jsem prudce – a podivný
zjev zmizel v mlze dříve, než jsem mohl osloviti jej.

– 106 –
 Vraceje se kdysi domů, Jean Paul viděl ze svého okna pohlížeti
dívčí hlavičku, ač jistě věděl, že má klíč od bytu v kapse. A nazejtří
poznal v oné neznámé tváři nevěstu svého přítele, na jehož svatbu
byl pozván.
A přece zmizel – kupodivu – můj posavadní strach.
Přetřel jsem si rukou čelo.
Zde nezůstanu, rozhodl jsem se konečně, a kdybych měl nazdař­
bůh i se svými halucinacemi blouditi polem.
Tu asi ve vzdálenosti dvou set kroků zpozoroval jsem před sebou
světélko.
„Dům!“ zvolal jsem vesele a brouzdal se zoraným, černým polem
za cílem svým.
Neušel jsem ani sto kroků a světlo odskočilo více vlevo. Zarazil
jsem se.
„Bludička!“ bylo první, co mi napadlo. Ale bludička zde, kde dle
doslechu není bařiny – to mne naplnilo podivením.
„Snad jest to přece světlo, jež někdo nese přede mnou,“ myslil
jsem si a zavolal.
Hrobové ticho bylo mi odpovědí.
Ovanul mě chlad.
O bludičkách slyšel jsem posud jen vypravovati; smával jsem se
jim, pokládal je za klam předrážděné obrazotvornosti – a hle, nyní
setkal jsem se s ní na tomto odlehlém místě, kde kromě mne nebyl
nikdo jiný než Bůh.
Toto poslední přivedlo mě opět k rozumu. Šťastní lidé, napadlo
mi, kteří žijí ve spojení s cizím světem, jenž obklopuje nás bytostmi
vzdušnými, dobrými; ač jich nevidíme, přece tušíme jejich přítom-
nost, doprovázejí nás na všech cestách.
„Co může se mi státi?“ pravil jsem si a zvláštní myšlenka projela
mi mozkem.
Bařiny zde není – věděl jsem jistě. Pustím se nazdařbůh za onou
bludičkou. Což je‑li mi znamením nějaké vyšší mocnosti, nymfy do

– 107 –
mne zamilované, bdící nad ubohým zbloudilým Pařížanem v poli
a vlhkých lučinách?
A šel jsem za bludičkou.
Zatím byla úplná noc. Na obloze třpytily se tisíce hvězd, kromě
mne a smělé bludičky nehýbal se v trávě ani brouček.
Táhlo mě to neodolatelnou silou za světélkem, jež vedlo mě roz-
sáhlými strništi a opět lučinami rosou skropenými.
A bludička nezmizela, ani nedostalo se jí družky, což mě tím více
utvrzovalo ve víře, že to není obyčejná venkovská bludička, jakých
je prý venku na sta, nemajících jiného účelu než naháněti dobrým
křesťanům strach a mizeti na první zaklení, nýbrž že je to bludička
vzdělaná, vědoucí, koho má za sebou a dobře naplňující úkol svěře-
ný jí od oné nymfy, o které jsem již ani dost málo nepochyboval. Ba
napadlo mi chvílemi, abych bludičku oslovil. Byl jsem přesvědčen,
že by mi byla odpověděla. Ale bál jsem se, abych ji nezalekl.
A šel jsem tak hodinu, nezastaviv se.
Zlost moje svezla se na Julii, neboť jen ona byla bloudění mého
příčinou. Můj Bože, kolik řečí mluvila bez hlavy a paty! Ale aby mi
někdy byla vypsala cestu do Coneise, to jí nenapadlo.
Bludička, jako by byla strnula, stála na jednom místě a mně při-
bližujícímu se zdála se vzrůstati.
Vzrůstala a v několika minutách zpozoroval jsem, že zmizela, po-
stoupivši místa světlu skutečnému, vycházejícímu z malého čistého
domku, stojícího na náspu, jejž jsem poznal jako železniční.
„Obydlí!“ zvolal jsem pranic nepřekvapen; vědělť jsem, že bludič-
ka měla pouze onen účel.
Vylezl jsem na násep a kráčel jsem k domku. Bylo v něm ticho,
netroufal jsem si ihned zaklepati. Přistoupil jsem k okénku, jež bylo
pootevřeno, a nahlédl jsem dovnitř.
Pokojík byl čistě upraven, na zdi několik neúhledných obrázků,
na polici čistě vycíděné talíře, podlaha umyta. Obydlí dýchalo spo-
kojeností, jakéž jsem posud neseznal.

– 108 –
 Ale v nejvyšším úžasu jsem se zarazil.
V rohu, před postýlkou půvabně ustlanou, klečelo děvče, modlíc
se nábožně ke kříži, visícímu nad postelí. Zlaté vlasy splývaly jí po
bělostné šíji a růžové rty pohybovaly se v nadšení.
Nepozorovala, že jsem vstoupil, a já nechtěl rušiti její modlitbu.
Když skončila, vstala, obrátila se ke mně – a v témž okamžiku
vzkřikli jsme oba dívajíce se v němém ustrnutí na sebe.
Poznal jsem svoji vidinu.
„Kamilo!“ zvolal jsem nevěda, proč zrovna toto jméno mi napadlo.
„Armande!“ vzkřikla ona překvapena, ale pak klesla mi do náru­čí.
A já líbal její čelo v nevýslovné rozkoši. Tisíce myšlenek pojed-
nou rodilo se mi v hlavě; poznal jsem, že Julii nikdy jsem nemiloval,
můj zrak utkvěl na kříži a vzpomněl jsem si na Juliina slova, že
závidí těm, kdož věří v Boha. Krev vstoupila mi k hlavě. Napadla
mi ona vidina, bludička, jež mě zavedla v tato místa… Sklesl jsem
na kolena…
„To hledáte tady tu cestu do Coneise?“ v tom ozval se za mnou
drsný, mužský hlas.

III.

Vstal jsem a udiven poznal hlídače z nádraží v Cette.

Ona odskočila; ruměnec zbarvil její líce.
„Odpusťte, pane!“ pravila v božských rozpacích.
Pokládal jsem za povinnost ospravedlniti se onomu muži.
Vypravoval jsem jim osud svůj, tuše v obou lidi dobré a upřímné.
Pak dověděl jsem se, že ona jest sirotkem, po městsku vychována
v Narbonně, a že ujal se jí dobrý tento příbuzný její, hlídač na dráze
Beziersko‑Montpellierské.
Svěřil jsem se jim se svou vidinou. Dobrý onen muž se smál, krou-
tě nedůvěřivě hlavou; však Kamila vypravovala též o čemsi podiv-

– 109 –
ném, jak před hodinou v soumraku usnuvši snila o cizím, bloudícím
mladíku, a jak nevysvětlitelná úzkost nutila ji k modlitbě, a modlila
se plnou hodinu – až do mého příchodu.
A hlídač se smál; jemu prý nikdy nic podobného se nepřihodilo.
Kamile prý se nediví, ta prý přinesla si z ústavu názory velmi po-
divné; však o mně prý, o takovém pánu atd.
Zkrátka, za čtvrt hodiny spřátelil jsem se s oběma tou měrou,
že cítil jsem se v jejich příbytku veselejším a volnějším než doma.
Bylo mi, že my tři známe se již dávno a že už nic nás nerozloučí.
Nikoliv omylem tvrdí se, že první dojem jest nejpravdivější. Věř
mi, posud jsem se nezmýlil. Ostatně náleží to k fatalismu.
Kamila zatím snesla na stůl, co jejich skrovná kuchyně poskyto­vala,
a její strýc připíjel mi potřetí, když signál ohlašoval blížící se vlak.
Tu teprve vzpomněl jsem si na domov, na Coneise, na Julii.
„Kam jede tento vlak?“
„Přijíždí z Beziersu a jede do Montpellieru,“ pravil strýc.
„A jest zdejší nádraží daleko?“ otázal jsem se, nevěda posud, kde
se nalézám.
„Ani dvě stě kroků,“ pravil s úsměvem a vzav svítilnu rozžehl ji.
Kamila oblékla se a kráčela po trati se mnou. Nepromluvili jsme
ani slova, však přece jsme si rozuměli, jak dotvrzovalo slabé tisk-
nutí její chvějící se ručky.
A když jsme došli do nádraží, měsícem ozářeného, zastavil jsem
se v novém úžasu.
Na budově nádražní stálo velikými písmeny napsáno: „Cette“.
Jak, já jsem tam, odkud před třemi hodinami jsem vyšel?!
Kamila se smála, posud nerozumějíc, jak mohl jsem u velikém
oblouku se vrátiti, pak utichla, ale viděl jsem na její tváři, že mi
nevěří a že je přesvědčena, že bludička byla by mě ve velkém kruhu
dovedla zpět, i kdybych nebyl zbloudil z pravé cesty.
Nádraží vypadalo nyní docela jinak než za světla. Volání hlídačů,
přecházejících se svítilnami po trati, mísilo se v šum obecenstva

– 110 –
četně shromážděného, signály zvučely a na veliký nádražní zvon
dáno znamení.
Dvě velké, červené svítilny blížily se s příšerným hukotem, ze
tmy vystupovaly černé obrysy blížícího se vlaku, brzdy zaskřípěly
a v několika okamžicích vlak, přijedší z Agde, stanul v nádraží.
Zavěšena v rámě hezkého poručíka místní posádky a ničeho ne­
tušíc kráčela ke mně – Julie.
„I to mohl bys uvésti do pořádku,“ pomyslil jsem si. „Podrobíš se
již osudu, jenž s tebou dnes usmyslil si takový žert.“
Rychle se odhodlav předstoupil jsem před Julii, drže třesoucí se
Kamilu za ruku.
„Slečno, zajisté se divíte nalézajíc mě zde na nádraží a odjíždějí-
cího do Montpellieru, jejž jsem kvůli vám opustil. Však podivíte se
zajisté ještě více, představím‑li vám zde svoji, svoji nevěstu – Ka-
milu Desortovu, s níž jsem se seznámil právě před hodinou.“
Zaražena Julie podívala se na mne.
„Nedivím se, znám vás již dávno jako blázna, který místo aby více
studoval povahy žen, bojí se strašidel a věří v osud,“ pravila.
Pak ohrnula horní ret a uklonivši se ironicky Kamile pravila jíz-
livě: „Gratuluji!“ Načež zavěsila se v rámě onoho důstojníka, s nímž
vracela se patrně z výletu, a dala se doprovoditi k svému vozu, jenž
čekal před nádražím.
Rychle políbil jsem Kamilu a spěchal do vozu, nechav ji jako
omráčenou státi na peronu.
Nazejtří vrátil jsem se časně zrána do Cette, pak dělal jsem to
denně a oženil jsem se s Kamilou.
A když jsem onehdy jak obyčejně počal velebiti osud, začerve-
nala se trochu a svěřila mi konečně upřímně, že tehdy v soumraku
o žádném mladíku ani se jí nezdálo. Ale také nezvolala „Armande!“
nýbrž: „Ale pane –!“
„Ale, dušinko, to nic neškodí – i když zůstanu nadále pouze já sám
fatalistou,“ a zulíbal jsem ji.

– 111 –
 Onehdy navštívil nás v Paříži onen dobrý její strýc.
„Je to tedy přece dobře, že jsem vám tehdy neposlal pro vůz?“ smál
se.

Nuže, zde máš ono dobrodružství, o něž jsi mi psal – pokládej si mne
třeba za monstrum, já jsem přesvědčen, že jsem jednal správně.
Jedinou prosbu mám k tobě – abys snad tento dopis nedal vy-
tisknouti.
Tvůj Armand.

* * *

Pozn. Autorova: a nyní, laskavý čtenáři, suď sám: Víš, proč neměl

jsem to vytisknout? Teprve nyní se mi k tomu přiznal: To celé není
pravda; on jakživ v Cette ani nebyl, tu holku poznal v Paříži a ona
nejmenuje se Kamila; a potom ještě něco – on si ji totiž ještě ani
nevzal. Nuže – mám právo tímto způsobem se mu pomstít, či ne?
Armande, odpusť!

– 112 –
 Zelený diamant
Al. Edgaru Poeovi

I.

„Ukončeme ten trapný rozhovor,“ pravil jsem, odkládaje dokouře-

nou cigaretu do porcelánové misky a pohlédnuv velikým oknem
kavárny na zmoklou ulici. Několik deštníků mihlo se pod oknem
na chodníku.
„Věci náboženské nikdy nemohou býti předmětem chladné filo-
zofie – ty třeba cítit! Což musíme vše, co nechápeme, přisuzovati
hned bytostem vyšším? Můžeme tvrditi s apodiktickou jistotou, že
neexistuje už žádné neznámé síly, jež hýbala by světem? Nečinila
tak celá století s elektřinou, nemajíce o ní ani potuchy – a přece před
očima těch nevědomců nerozbíjela jinak vysoké stromy při bouři
a nezabíjela jinak lidi než nyní, kdy již myslíme, že jí rozumíme a ji
ovládáme, a přece hledáno dlouho v jiskře oné božstvo – tak jako
chybně činíme my, hledajíce v každé síle, kterou nechápeme, hned
božstvo, hned bez příčiny cosi vyššího; a místo, abychom řekli: ‚my
jsme hlupáci‘, říkáme: ‚nad námi sídlí ohromný duch!‘ – a přece ko-
lik Voltů bude ještě musit přijíti, aby nám vše vysvětlilo!“
Tomský se usmál.
„Ale některé věci nevysvětlí žádný Volta – nikdo na světě,“ pravil
s tvrdošíjností člověka přesvědčeného. „Co řeknete tomu, proná-
sleduje‑li někoho osud tak podivným způsobem, že nemůže si vše
vysvětlit pouhou náhodou – i kdyby byl nejchladnějším filozofem?
Že i jeho přátelům musí se zdáti, že jemné nitky jednotlivých udá-
lostí jeho života třímá neviditelná ruka čehosi více než osudu – by-
tost vždy dobrá – však někdy hrozná, do konsekvencí, jež jako by

– 114 –
někoho předem určila k životu, plnému muk a utrpení, provází ho
vytrvale po celý život, až uvrhne ho v náruč šílenství?“
„Tomu nevěřím,“ pravil jsem, „to odporuje všem zásadám nejen
náboženství, ale i filozofie.“
„Náboženství – filozofie! Jaké relativní to pro vás pojmy!“ Tomský
zvolal s úsměvem.
„Znáte někoho takového?“ pravil jsem, nutě se býti klidným. „Jme­
nujte mi jediný případ – a nebudu‑li moci vysvětliti ho cestou přiro-
zenou, jsem ochoten přiznati se k své porážce.“
„Toho netřeba,“ pravil Tomský kupodivu vážně. „Chci vám vypra-
vovati jednu ze svých příhod, jednoduchou a přece zvláštní; snad
bude zdáti se vám neuvěřitelnou, snad romantickou – však mějte
ji za pravdivou a především nepochybujte…“
„Jsem zvědav,“ pravil jsem, mhouře oči, a zapálil jsem si druhou
cigaretu.

* * *

„Jsem odjakživa náchylen k podivné nervóze, jež propuká u mne

vždy nejintenzivněji počátkem podzimu; vyhýbám se tedy tou do-
bou pokud možno městu a trávím skoro celý měsíc říjen na statku
barona Kolářského, s nímž jako dobrovolník sloužil jsem u jízdy.
Tak stalo se též před dvěma lety; pozval mě k sobě na hon, tvrdě
v listu, že naleznu tam dobrou a veselou společnost.
Znám ji, jsou to titíž staří mládenci, s nimiž jsem minulého roku
špatně střílel koroptve, urážel hrdla láhvím starého vína a pomlou-
val ženy. Je to ten tlustý Bukvič, jenž stále jí, nadává ženám jako
tvo­rům zbytečným – a jde‑li sám na čekání, štípe do tváře každou
ženskou, kterou potká na silnici; týž pesimista kobylkář Tobola, jenž
vyznamenal se výrokem, že ženy milují jen proto, aby nás láskou
svou mohly trápit, objímají jen proto, aby nás při tom škrtily, pláčí
jen, aby okázaly, že mají více citu než my, smějí se jen, aby okázaly

– 115 –
své zoubky, červenají se jen proto, že je světlo, a jsou ženami vůbec
jen proto, aby nám dokázaly, že nejsme my všechno na světě; týž
zapřisáhlý baron Novoveský, jenž zbaviv svůj velkostatek všech
zástěrek, jezdí na koni za měsíčných nocí pod okna zámečku, kde
spí jeho cousina, hodně se vyvzdychá a opět kluše zpět a při snídani
pak tvrdí, že stal se nepřítelem bible jen proto, že nevěří, že had by
byl svedl Evu a nikoliv naopak.
Viděl jsem je již předem, jak stále točí se kolem našeho hostitele,
duchaplného Kolářského, a nudí ho svými šroubovanými aforismy
a staromládeneckými vtipy. Nu – budiž – odhodlám se též letos do
oné vlčí propasti, vždyť čerpám tam dostatečně na celý následující
rok nechuti, abych se oženil.
A nemýlil jsem se – nalezl jsem je všechny pohromadě, až na
na­šeho hostitele, jenž před dvěma dny náhle odjel. Ale nepřivítali
mě tak srdečně jako jindy. Všichni byli tentokráte jaksi zaraženi
a hned večer, když jsme seděli na terase, cítil jsem, jak hovor jindy
plynný vázne.
‚Co je těm lidem?‘ myslil jsem si, ‚snad všichni se nezamilovali?‘
Ale pohleděv na flegmatický obličej Bukvičův, hned seznal jsem
lichost své domněnky. U čerta, kdyby Kipling nepsal své povídky
o Indii, byl bych přesvědčen, že v domě je ukryta nějaká mrtvola.
‚Divíte se naší náladě?‘ náhle oslovil mě Tobola, zahazuje zbytek
doutníku. ‚Což vám to posud nikdo neřekl? – Nuž vězte, že máme
nejlepší naději, že z našich honů letos nebude nic.‘
‚Kýho výra!‘ zvolal jsem. ‚A proč?‘
Všichni na rozpacích podívali se na sebe.
‚E,‘ pravil Tobola mrzut, ‚zkrátka – dostane se nám nového hosta –
hrabě Jiří z Valdenu.‘
‚Týž, o němž se vypravuje, že zešílel?‘
‚Týž; náš hostitel včera náhle odjel pro něho, ďas ví proč – nechci mu
ubližovat, tomu dobrému mladíku, – ale chápete – šílenec – a hony!‘
‚A kdy přijedou!‘

– 116 –
 Bukvič, přestav se párati v zubech, podíval se na hodinky.
‚Už by mohli zde být.‘
Znal jsem toho hraběte. Byl to veselý, mladý muž, kavalír; ještě
když před dvěma lety s námi zde velice vesele se bavil, pamatuji se,
jak často, když kouřili jsme zvečera spolu cigarety na břehu onoho
zeleného jezírka na konci parku, vykládal mi své teorie páchnoucí
encyklopedisty. Chtěl převrátit celý svět, přetvořit společnost, stvo-
řit nového boha. Jeho myšlenkami šlehl jen chvílemi nějaký nelo-
gický nápad, jejž přičítal jsem jen jeho nezkušenému mládí; snad
příčinou toho bylo též podivné jeho vychování. – Ale jak podivil jsem
se, když roku následujícího dověděl jsem se o změně, která stala se
s ním od smrti jeho otce. Vyhýbá prý se všem společnostem, prodal
svůj velkostatek a uchýlil se do sídelního města. Jeho přátelé marně
pokoušeli se vytrhnouti ho z jeho ztuhlé melancholie, stával se vždy
více poustevníkem – až náhle zmizel.
A ten nám přijede pokazit hony!
‚Co tomu říkáte?‘ pravil Tobola.
‚Nic,‘ odvětil jsem vstávaje od stolu, abych prohlédl si skvostnou
pušku, již zapomněl kdosi u stojanu s kančími tesáky.
‚Pozve si šíleného na hon!‘
‚Snad není šílený,‘ pravil jsem mrzutě.
‚I ďasa!‘

Hodinu nato šli jsme do jídelny přivítat našeho hostitele a hraběte

Valdena.
Byla to nádherně upravená místnost, hodná jeho vkusu, na stole
bohatě upraveném stály skvostné příbory, bělostné servítky pnoucí se
do špičky, několik štíhlých láhví vína a sklenek z křišťálového skla.
Baron Kolářský byl již v proudu rozmluvy s Tobolou. Valden,
ve­lice změněn od našeho posledního setkání se, vypravoval cosi
Novoveskému, zvědavě naslouchajícímu; zestárlť nejméně o deset
let – jinak nechoval se nápadně.

– 117 –
 Když vstoupili jsme, všichni obrátili se k nám.
‚Dovol, Jiří,‘ pravil Kolářský, ‚bych představil ti své dva přátele –
velkostatkáře Bukviče a svého soudruha Tomského – snad už ne-
pamatuješ se na ně.‘
‚Pamatuji se na vás zcela dobře,‘ hrabě pravil, podávaje mi svou
měkkou ruku. ‚Viděli jsme se před třemi roky.‘
Nic nenasvědčovalo jeho chorobě. Jeho výrazné oko spočinulo na
mně trochu nejistě; na rtech pohrával mu úsměv poněkud nucený.
Jsem sice špatným psychiatrem, ač v blázinci, kde navštěvoval
jsem přítele doktora A., často vzbudil jsem obdiv svým pevným,
skoro hypnotizujícím zrakem, – leč tohoto nemohl jsem nikterak
pokládati za šíleného.
Díval jsem se, jak šel ke stolu; jeho krok byl rozhodně nejistý;
zdálo se mi, jako by vždy váhal, než postavil nohu na koberec; též
jaksi divně díval se na příbory.
Bukvič pohlédl na mne významným pohledem a usedli jsme. Čtvrt
hodiny na to, díky nevyčerpatelnému humoru Kolářského, byli jsme
v nejlepší náladě. Valden choval se stále jaksi zdrženlivě, nepromluvil
ani slova, leč zdálo se, že sleduje náš hovor. Očekával jsem, že nový náš
host bude smutný, rozmluva trapna – ale bavili jsme se živěji a živěji;
všem jako by kámen byl spadl ze srdce, hony tedy nezkaženy a náš
hostitel byl ve svém jemném, satirickém humoru vždy vtipnější.
V duchu prosil jsem Valdena za odpuštění za své nápady, uvádějí-
cí představu blázna ve spojení s představou svěrací kazajky – a když
zábava byla již obecně vesela, chtěl jsem až odprositi ho – slovy:
‚Představoval jsem si vás zcela jinak,‘ – když došlo na víno.
Sluha otevřel láhev a nalil jasný mok do sklenek.
‚A nyní, pánové,‘ rozjařen zvolal náš hostitel, ‚dovolte, bych připil
našemu novému hosti – hraběti Jiřímu!‘
‚Ať žije!‘ zvolal jsem uchopiv svou sklenku.
I Jiří vstal a drže sklenku klonil se s úsměvem na vše strany. Však
chtěje ji k ústům přiložiti – náhle byl jako strnulý. Jeho ruka, vysoko

– 118 –
držíc sklenku, počala zimničně se třásti a jeho strhaný zrak utkvěl
na sklence.
‚Jiří,‘ zvolal baron, ‚co je ti?‘
Vstali jsme od stolu a přiskočili k němu.
Jeho obličej byl zsinalý, rty chvěly se křečovitě a ruka pustila
sklenku, jež rozbila se na stole. Pak dal se do šíleného smíchu.
‚Viděli jste ho?‘ vzkřikl. ‚Viděli jste zelený diamant?‘

II.

Pohlédli jsme překvapeni na sebe nevědouce, co činit.

Valden posud stál u stolu vzpřímen, ruku nataženou k přípitku
a s očima vyjevenýma. Náhle objevil se nám v hrozné své nemoci,
zcela zapomněl na onu podivnou veselost, do níž dříve se nutil…
První vzpamatoval se Kolářský. Uchopil ho za ruku a přinutil, aby
se posadil. Snažil se k němu promluvit několik klidných slov – však
hlas jeho se chvěl; oko jeho rozpačitě těkalo po nás, jako by žádal
nás za přispění.
‚Zrak, tvůj zrak!‘ projela hlavou mou myšlenka; přitáhl jsem tedy
židli až k Jiřímu a uchopil jsem ho za obě ruce.
‚Podívejte se na mne!‘ zvolal jsem ostrým hlasem.
Nemocný se zachvěl; jeho pohled otočil se ke mně; ale kupodivu
z očí těch nedívala se zuřivost, nýbrž zoufalství…
Musil jsem se namáhat, abych nesklopil oči sám; upřel na mne
svůj podivný pohled a na rtech objevil se mu blbý úsměv.
‚Co jste viděl?‘ pravil jsem chladně.
Jako by vracelo se mu vědomí; jeho ruka zvolna přetřela čelo. Rty
se pootevřely a zrak počal nepokojně těkat kolem.
‚Co jste viděl?‘ opakoval jsem svou otázku.
Místo odpovědi kázal prstem na jednu ze sklenek, stojících po-
sud na stole.

– 119 –
 Uchopil jsem jednu z nich a prohlížel proti světlu. Byla to umělá
práce sklenářská. Velký kalich s pravidelnými, ostře hraněnými stě-
nami spočívající na úzké tyčince, vprostředku ovinuté skleněným
kroužkem a podepírající se o ploský podstavec. Celá práce zhoto-
vena z křišťálového skla; jen kroužek na tyčince zakalen jemnou
zelenou barvou. Když zvedl jsem sklenku proti lampě, zdálo se mi,
že oním kroužkem láme se paprsek světla zvláštním způsobem.
Udiven postavil jsem sklenku na stůl.
‚Nemilujete zelené barvy?‘ pravil Bukvič prohlížeje jinou ze skle­
nek.
Jiří dal se do příšerného smíchu. Vyskočil se židle a hnal se k němu;
zastavil jsem mu cestu, dívaje se mu ostře do očí. Zarazil se a sklopil
oči; pak bázlivě pohlédl na Kolářského a chopil mne za ruku:
‚Necháte mne o samotě?‘ zvolal.
Divil jsem se tomu přechodu a dovedl jsem ho k židli, by se po-
sadil. Poslechl a podepřel hlavu o dlaně.
Kolářský zatím vzal všechny sklenky ze stolu a uklidiv střepy,
chtěl dáti přinésti příbory nové; ale dal jsem mu posuňkem najevo,
by tak nečinil.
V pokoji panovalo hluboké ticho, takže slyšeti bylo kyvadlo hodin
v sousední jizbě.
‚Odebéřeme se na lůžko,‘ konečně řekl baron a přistoupil k ne-
mocnému.
‚Jiří, jsi unaven cestou – půjdeš si odpočinout?‘
‚Půjdu,‘ pravil a vstal.
‚Cítíte se zcela upokojen?‘ otázal jsem se, nevěře posud jeho ná­
hlému klidu.
‚Děkuji,‘ odpověděl skoro šeptem a uchopil mě za ruku dívaje se
stále na mne, ‚děkuji – promiňte mi, že zkazil jsem vám večer, a bav-
te se dále beze mne; – jdu na lůžko – a snad bude mému šílenství
brzo konec.‘

– 120 –
 Zachvěli jsme se všichni při těchto slovech a sledovali pohledem
oba až ke dveřím.
‚Konec,‘ opakoval vycházeje a ještě ve dveřích díval se na mne.
Za nimi šli Tobola s Novoveským.
Když octli jsme se s Bukvičem sami, dlouho nepromluvili jsme
ani slova; on sedě u stolu rozčileně bubnoval prsty na ubruse, já
procházel jsem se pokojem; a přece cítil jsem v sobě jakousi sílu,
poznání vlastní své moci nad nešťastníkem.
‚Poslouchejte – nejste hypnotizérem?‘ konečně pravil Bukvič.
‚Neměli by ho nechati samotného spát,‘ zabručel jsem.
‚Upokojte se, vědí co dělat. – Ale již je po honech, a já se tak těšil. –
Chcete večeřet?‘
Neměl jsem ani pomyšlení na jídlo; trapný onen výstup přivedl
mě na myšlenky zcela jiné. Závistivým pohledem podíval jsem se
na flegmatického svého soudruha, jenž zastrkával si ubrousek pod
bradu. Zazvonil jsem na sluhu.
‚Chci spát,‘ pravil jsem, když vstoupil. Mlčky uchopil svícen a rozžal
světlo; pak ohlédnuv se po mně s němou úklonou předcházel mne
ze dveří.
‚Dobrou noc,‘ pravil jsem mrzut k Bukvičovi.
‚Dobrou noc,‘ pravil plnými ústy.

Zamyšlen vstoupil jsem do pokoje, v němž sluha mi svítil na cestu.

Slabá záře svíčky rozlila se prostrannou místností, kde bylo mi
spáti. Rozčileně usedl jsem do křesla a dal nohy křížem.
‚To bude hezká noc,‘ řekl jsem si polohlasně.
Propustil jsem sluhu a postavil jsem se k otevřenému oknu, ve-
doucímu do parku.
Tato jeho strana byla skoro zpustla. Široká alej kaštanů, jichž
žluté listy místy již byly opadaly, končila u samého zámku. A vítr
chvílemi tak podivně šuměl těmi opadanými listy, že až srdce se mi
svíralo – a přec jsem mohl rozeznati vzdálené šumění vodotrysku,

– 121 –
jehož vysoko metaný proud vody třpytil se v plné záři měsíčné.
Vzdálené stromy ovaleny byly onou neurčitou pavučinou měsíčního
světla a vůkol panovalo hluboké ticho.
‚Dej si pozor!‘ nutil jsem se do humoru, ‚v takové noci víly pro-
vádějí své rejdy!‘
A přec zdálo se mi, že tam venku jest veseleji než v tomto tmavém
pokoji. Tam panoval velebný klid uspané přírody – zde nepřirozené
ticho ustrašeného zámku; tam klidný měsíc rozléval své chladné
světlo – zde blikala žlutá, čoudící svíčka.
‚Ven – ven!‘ napadlo mi, a změřiv výšku přízemního okna, sesko-
čil jsem dolů, na písek.
Ale tu teprve pozoroval jsem, že stojím dole před někým, jenž, jak
se zdá, již dlouho nehybně ze svého místa pozoroval moje počínání
a podivným počínáním jako by mě k sobě byl přitáhl.
Ustoupil jsem udiven; byl to Valden.
Stál klidně, jako by spal; pak zahleděl se na mne.
‚Musím vám totiž cosi říci,‘ pravil dosti klidně, jako na omluvu.
‚Naposled jsem ještě náměsíčným,‘ pravil jsem si, ‚ta noc začíná
hezky.‘ Leč nemohl jsem mnoho přemýšleti – Valden mi to nedovolil.
Patrně byl tedy ve zrakovém zápase našem v jídelně vítězem on –
a já pokládal ho za přemožena!
‚Chcete mě následovat?‘ pravil, obrátiv se obličejem ke stromořa-
dí a věda, že ho poslechnu, kráčel napřed. Věděl jsem, kam mě vede,
na oblíbené svoje místečko u jezera.
Měsícem ozářený zámek za námi mizel. Vešli jsme do malého,
anglického lesíka a po chvíli stanuli na břehu jezera ve tmě.
Usedli jsme spolu na lavičku a já jsem byl nemálo zvědav, co
bude se díti.
‚Přál jste si…?‘ pravil jsem.
Mlčky zadíval se na oblohu; byla poseta hvězdami.
‚Myslíte, že šílím?‘ pravil, nepodívav se na mne.

– 122 –
 Já nemyslil již vůbec nic; vše, co dálo se od mého příchodu, bylo
tak zvláštní, že nebyl bych se divil už ničemu. Moje nervóza, jež
brání mi poznati, sedím‑li vedle šíleného, či šílím‑li nakonec sám –
Jiřího záchvat u stolu – a nyní chladná, klidná slova jeho, můj skok
z okna, vše to pomátlo mě docela; a cítil jsem, že náhle octl jsem se
v nějakém dramatu…
‚Vidíte tam tu hvězdu?‘ Jiří zvolal, přerušiv trapné ticho. ‚To je
má hvězda, vidíte, jak září intenzivní zelení – ta mě pronásleduje
po celý můj život – zelený diamant.‘
Mluvil jako ve snách.
‚Trpíte snad fixní ideou,‘ pravil jsem, zvědav, co mi bude vypra-
vovati.
‚Fixní ideou?‘ pravil klidně.
‚Vím to,‘ pokračoval po chvíli, ‚však žádáte příliš mnoho – žádáte
snad na šílenci, aby vám vypravoval svůj životopis, řadu děsných
událostí, jež ho připravila o rozum – a jimž nemohl byste uvěřit.
Však chci nyní mluvit, – cítím, že rychle blíží se konec – že musí být
konec, – posud nepřiznal jsem se nikomu, nepřiznal, že spáchal
jsem strašný zločin, pro nějž zasluhuji, bych navždy byl vyvržen ze
společnosti lidí poctivých, jako jste vy i náš hostitel. Však přizná-
vám se – máte zvláštní moc nade mnou – hrozím se vašeho pohledu,
a přece cítím ve vás cosi se mnou spřízněného. – Chci vám vypra-
vovat, i kdybych věděl, že pak mě proklínati budete a s ošklivostí
odvrátíte se od toho, jehož pokládal jste za šílence…‘
Mluvil souvisle, jen trochu přerývaně a zcela zvolna; neodpově-
děl jsem, věda, že bude pokračovat.
‚Znal jste mě před několika roky – pamatujete se snad též na
mne. Byl jsem vesel a rozmařilý – utrácel jsem beze všeho svědomí
peníze, posílané mi otcem z velkostatku, a věnoval jsem je pitkám
svých soudruhů a koření se krásným ženám. Žil jsem ony doby,
kdy nic mě netísnilo, kdy mohl jsem si vše koupit – i lásku andělů
i věrnost přátel; však věděl jsem též, že obé závisí na mém zlatu –

– 123 –
a že až pramen počne vysychati, budu musit pomoci si jakkoliv;
to věděl jsem, a počal jsem dělati dluhy; leč zlato zůstalo zlatem,
polibky neztrácely své vřelosti – a s hrůzou napadlo mi jen jednou,
když zvedl jsem hlavu z bílých ňader ženy a orgií umdlený zrak můj
utkvěl na rozbité láhvi šampaňského, že šílená, nepřirozená láska
ona byla by mi údělem též za zlato, získané vraždou…
Tak kdysi vrávoral jsem opilý domů. Vše tančilo kolem mne ve
žlutém světle plynu, hořícího v pouličních svítilnách – a vše se smá-
lo se mnou v divoké náladě. Zazvonil jsem na vratech domu, v němž
jsem bydlil, a potácel se po schodech do svého bytu. Když zcela
zpitý jsem upadl na pohovku, náhle uzřel jsem u svých nohou státi
postavu mi známou; šedivá hlava smutně kývala se na shrbeném
těle, oblečeném v livrej zámku mého otce.
Namáhavě otevřel jsem oči a nevrle otázal se, kdo mě ruší.
»Promiňte, pane hrabě,« třesoucím se hlasem pravil Bernard, nej­
starší náš sluha, jenž kdysi houpával prý mne na klíně. »Promiňte –
leč věc je příliš důležita.«
»Co je – co se stalo?« volal jsem zívaje.
»Přijel jsem před hodinou, – očekávají vás, milosti, na zám­ku.«
»Mne – zbláznili se?«
»Starý pan hrabě –« sluha pravil váhaje, »– umírá.«
Tu teprve otevřel jsem oči; pak napolo vztyčil se a mnul si oční
víčka. Udiven rozhlédl jsem se a vstal.
»Co se mu stalo?«
»Horečka, a lékaři obávají se nejhoršího.«
»Dobře,« pravil jsem a počal se svlékat. »Pojedu zítra.«
Leč Bernard ani sebou nehnul.
»Nu, co je – neslyšel jsi?«
»Odpusťte, milosti,« koktal, »– leč ještě dnes jede vlak…«
Nikdy nestrpěl jsem odporu; přistoupil jsem tedy k němu a chtěl
mu říci něco hrubého. Však podívav se na ty šedivé jeho vlasy –
zarazil jsem se.

– 124 –
 »Dobrá – budiž,« pravil jsem, mrzutě se odvrátiv. »Jdi a zaopatři
mi vůz!«
Loudavým krokem odešel Bernard – já znova uvrhl se do křesla.
Tedy otec! Nepocítil jsem nikdy nic zvláštního při posvátném
slově tom; připadalo mi zcela cizí, jako já sám byl zcela cizím tomu
starému šlechtici, jenž nikdy o mne se nestaral. Pokud matka byla
naživu, pamatuji se, že mne nerada vídávala v jeho přítomnosti,
a hned tehdy, když byl jsem bledovlasým klučíkem a honíval se
s chůvou po velikých síních našeho zámku, nejednou zalekl mě
surový, pustý jeho smích. Matka moje pokašlávala; nejednou zastal
jsem ji uplakánu, a tu vždy uchopila mě vášnivě do náručí a horkými
polibky pokryla mé čelo. Nevím, proč jsem se ho stranil, proč bylo mi
nevolno v jeho přítomnosti, ač často se snažil, aby si mě naklonil.
Tu náhle zemřela mi matka – a otec poslal mě na vychování, ani
se nerozloučiv se mnou.‘
Jiří ustal na chvíli ve svém vypravování. Zachvěl jsem se chladem,
vystupujícím z vody.
‚Žil jsem spokojen; byl jsem vychován mezi cizími lidmi, divil jsem
se jiným, kdož ctili své rodiče, a někdy jsem jim i záviděl; ale když ná-
silím upoutal jsem mysl svou k mému otci, cítil jsem jakousi ošklivost.
Nestaral se o mé vychování a zřídka mě spatřil; psal sice vždy, maje
ke mně přijeti – ale já těšil se vždy více na jeho odchod. Též jednou
zval mě na zámek; ale tehdy poprvé zahrál jsem pěstounům svým
komedii: předstíral jsem chorobu.
A tento otec nyní umírá!
Bernard vrátil se po chvíli a já se oblékl. Usedl jsem do povozu
a jeli jsme na nádraží. – Byl nejvyšší čas. Když octl jsem se sám ve vla-
ku, hleděl jsem vzbuditi v srdci svém jen jedinou jiskru soucitu, chtěl
jsem se dohnati k lásce dětinské výčitkami svědomí; – však marně.
Za to rostla ve mně každým okamžikem jiná, hrozná příšera; byla to
myšlenka, že odtud budu disponovati celým tím jměním – že nebude,
na kom bych závisel, jemuž bych musil vydávati účty, – a v duchu

– 125 –
viděl jsem své městské přátele, duchaprázdné to hejsky bledých
tváří, jak stěhují se za mnou na zámek, aby pomohli mi vylévat staré
víno, mlaskat jazyky a diviti se chuti a vkusu mého nebožtíka papá.
A ony – ty divoké dívčiny, fantomy prohýřených nocí – přistěhují se
též – jaké by to bylo hospodářství bez žen!
Jen jediná myšlenka kalila mi ony naděje, když přijížděl jsem
do zámku – abych mu neztrpčil poslední okamžiky. Zahraji si na
něžného syna – tak, jak snad jinde se to dělá; budu líbat kostnatou
ruku, svislou ze smrtelného lůžka, a nechám si požehnat své naka-
deřené vlasy – jichž jindy nikdo nesměl se dotknouti. Snad podaří
se mi i nějaká slza – kvůli lidem – a potom upevním na svůj klobouk
smutek.
Když koně zastavili u vrat, otevřel sluha dvířka u povozu – velký,
štíhlý chrt otcův očichával mne.
»Nu, jak je?« otázal jsem se sluhy.
Vzdech mi byl odpovědí. Ti lidé byli němí. Pospíšil jsem po scho-
dech a vrazil jsem do ložnice.
»Pst!« ozval se vysoký, hubený muž – náš doktor, stojící u lůžka,
a obrátil se ke mně. Pak přiblíživ se slabě se uklonil.
»Nejvyšší čas, že přicházíte, pane hrabě,« pravil polohlasně. »Je
v posledním tažení.«
Podivný pocit zmocnil se mne; hrobové ticho v jizbě, bledé obli-
čeje oněch lidí přede dveřmi, zápach po karbolu, vše to mě zarazilo;
zachvěl jsem se přistoupiv k jeho lůžku. Uchopil jsem chladnou jeho
ruku – ale ihned opět ji pustil, a čekal, třesa se.
Jeho obličej byl příšerný; nos zešpičatěl a lícní kosti vyčnívaly
z tváří hluboce vpadlých; oko bylo zakaleno. Zdálo se, že jest bez
vědomí; marně hleděl jsem upoutat jeho pohled na sebe.
Již chtěl jsem odstoupiti od lůžka, když pojednou se zachvěl, jeho
skleněné oko zvolna se otočilo a hrozným způsobem utkvělo na
mně; – tu stočily se rty k podivnému úsměvu, cosi jako smích vydralo
se z jeho prsou a řekl podivná slova, jež nemohl jsem si vy­ložiti.

– 126 –
 Řekl: »Zelený diamant«, zcela srozumitelně.
Pak jeho ruka sklesla a slabě zakašlal; zůstal tak několik minut,
když přistoupil doktor a dotkl se jeho čela.
»Je mrtev,« pravil.
»A jeho poslední slova?« vyrazil jsem ze sebe.
»Patrně horečka,« pravil doktor.

III.

Pohlédl jsem na mrtvolu; posud dívala se na mne ztuhlým pohledem.

»Půjdu spát,« pravil jsem venku na chodbě sluhovi, jenž se mi na-
manul. Ten vedl mne do jakéhosi salonku a jako by očekával dalších
mých rozkazů, stál na prahu.
»Dobře,« pravil jsem, »můžete jít,« a on se vzdálil.
»Jít,« jako by opakovala ozvěna.
»Ještě ozvěna ke všemu,« napadlo mi a já uchopil se světla, bych
si prohlédl vše zblízka. Nemohl jsem se zbaviti jakéhosi pocitu
úzkosti v tomto pokoji.
Místnost byla opatřena vším pohodlím. Žádné černé obrazy před­
ků v životní velikosti, žádný starobylý nábytek, žádný vlašský krb se
stenající Meluzínou; vše zcela moderní.
»Nu, zde přece nemůže strašit,« pravil jsem si s úsměvem.
Ba, teď poznával jsem snahu učiniti z pokoje toho, jejž jsem dříve
nikdy nebyl viděl, jakýsi japonský salon; aspoň bambusový nábytek,
podivné malby na stropě, velký roztažený slunečník nad postelí,
nádherné vázy na toaletním stolku tomu nasvědčovaly. Ze stropu
na zlaté šňůře visela čtverhranná svítilna, jejížto stěny z bílého,
mlékového skla byly pomalovány fantastickými figurami beze vší
plastiky a stínu, se šilhavýma očima a žlutými tvářemi. Strana ke
mně obrácená byla ozdobena postavou ženy v dlouhé, žluté říze
v pasu sepjaté; zpod ní vyhlížela malinká, až příliš malinká nožka

– 127 –
v jednoduchém sandálu. Krk byl holý a barvy méně žluté a nikoliv
nesympatický obličej. Očka jiskrná prokukovala zpod černých, hus-
tých brv a rtíky usmívaly se až skoro pikantně. Levou tvář zakrýval
velký rozevřený vějíř a černý účes vybíhal v ostrou špičku.
Viděl jsem ji, že dívá se na mne, a přece obrysy její nebyly dost
určity.
»Transparent,« myslil jsem si a hned mi napadlo, abych hrál si
s touto lampou, abych přišel na jiné myšlenky.
»Můj otec zemřel – nuže, co na tom? Zemříti musíme všichni – já
též; a jeho poslední slova? Ah, horečka!«
Uchopil jsem světlo a postavil se na stolici, bych dosáhl svítilny.
Otevřel jsem jednu její stranu a prohlížel vnitřek. Byl tam skrčený
fantastický drak, z jehožto otevřené tlamy vyčníval opálený knot.
Zapálil jsem jej, opět zavřel jsem stěnu a sestoupil na podlahu.
Lampa vypadala skvostně; rozsvěcením přivedl jsem ji trochu
do kývání, a pak zvolna se otáčela. Čtyři černé pruhy stínu, hrany
to mé lampy, běhaly po zdech.
Byl jsem spokojen se svým nápadem a prohlížel dále; nad toa­let­
ním stolkem nakloněno viselo veliké zrcadlo. Přistoupil jsem k němu,
bych podíval se na sebe.
Leč kdo popíše mé leknutí, když uzřel jsem místo sebe tlustého,
blbého břichopáska, jehožto veliká hlava se špičatým copem dívala
se na mne. Rychle přiskočil jsem k zrcadlu a poznal příčinu svého
zděšení; před zrcadlem stála veliká pagoda; zadní část její hlavy
skoro dotýkala se samého skla – a já nutil se do smíchu.
»Jak jsem rozčilen!« pravil jsem nahlas. »Viď?« a dotknul se hou­
pavé hlavy.
Zakývala.
»Viď?« jako by odumíralo v pokoji.
»Ďasa!« myslil jsem si. »Snad nebojíš se svého hlasu!« – Ale pře­ce
byl jsem tak rozčilen, že nebyl bych se divil, kdyby ozvěna byla též
opakovala poslední slova ani nepronesená, slova mých myšlenek.

– 128 –
 Nechtělo se mi na lůžko; zdálo se mi, že musí onen slunečník nad
hlavami postele spadnout – a čím déle jsem se díval na něj, tím více
zdálo se mi, že se přivírá.
Zavřel jsem oči nahnuv se opět do lenošky a snažil se usnouti.
Obrátil jsem své myšlenky na veselé příhody, jichž jsem kdy zažil,
a uposlechl jsem Kantovy rady pro usnutí, mysliti co možno největší
nesmysl.
A myslil jsem si takové nesmysly, že ač úmysl můj se zdařil, pro-
následovaly mne i ve snu. Zdálo se mi, jako by mě byla probudila
silná žlutá záře.
Otevřel jsem oči.
Po podlaze hemžilo se množství žlutých postaviček se špičatými
sandály a copy. Točily se v divokém víru kolem mne, v pronikavém
světle čínské lampy, a já jako Swiftův Guliver pohlížel ze svého
křesla na ten pestrý rej.
Tu jako by byli mě zpozorovali. Jeden z nich zastavil se, pohlížel
na mne; zastavil druhého, ten jiné a po chvíli celý zástup hrnul se
k mým nohám; všichni udiveni pohlíželi vzhůru; pak z nich jeden
sklonil záda a na ně vyhoupla se mrštná figurka, odtud vyskočila
mi na klín a zvolala cosi podivným jazykem.
Marně chtěl jsem pohnouti sebou. Cítil jsem krůpěje potu na čele
a chtěl jsem aspoň vykřiknouti, bych probudil se, věda, že je vše
pouhým snem. Ale hrdlo mé bylo sevřeno.
Tu pojednou vzkřikl celý zástup. Viděl jsem je, jak rozutíkali se
na všechny strany postrašeni, v divokém úprku. Zalézali do koutů,
pod skříně, a smělec z mého klína zmizel.
Hledal jsem příčinu jich strachu – ale nenacházel jsem ji; a přece
vznikl ve mně zvláštní, nepříjemný pocit, jejž nikterak nedovedl
jsem si vysvětlit. Cosi bylo v tom vzduchu – hle – již chápu; asi
vprostřed pokoje, několik kroků ode mne, visel ve vzduchu jasný
zářící bod. Smaragdová jeho záře prodrala se přivřenými víčky mých

– 129 –
očí – neboť viděl jsem ji vskutku. A přece nemohu vylíčiti zvláštní
pocit, jejž barva ta způsobila na sítnici mého oka.
»Jak ošklivá to barva!« zvolal jsem, a procitl jsem.
Zcela správně. Paprsek světla lampy procházel ozdobným hra­
nolem svícnu, lámaje se v duhové barvy. Žádné z nich jsem si ne-
všiml – až zelená mě tak poděsila.
Té noci jsem neusnul…

Když jitro vrhalo svou zář do mé ložnice, bylo mi volněji než v oné
noci, kdy i sám vzduch, tichý vzduch spícího zámku připadal mi ne­
výslovně smutný…
Vstal jsem ráno s hlavou těžkou. Venku pršelo; obzor zatáhl se
mlhou a mokré střechy hospodářských stavení leskly se; pod mým
oknem voda crčela z okapu; bylo chladno.
První myšlenkou mou bylo podívati se na mrtvolu svého otce;
dvakráte již byl jsem na cestě ke kapli – ale vždy vrátil jsem se. Bylo
jisto, že nepozvu své přátele na zámek.
Snídaně na stole již vystydla; mrzut srkal jsem černou kávu.
Co otec myslil svými posledními slovy?
Věděl jsem ovšem, že některé diamanty mají jemný nádech ně-
které barvy; se zeleným nesešel jsem se posud nikdy. A jak to mohlo
být jeho posledním pomyšlením?
»Bláhové myšlenky,« pravil jsem si, »neřekl‑li lékař, že otec mlu-
vil v horečce?«
Otec mne poznal – to je jisto, – však jaká souvislost připadla mu
při pohledu na mne – s onou podivnou myšlenkou?
Bych nabyl jiných myšlenek, procházel jsem se po zámku. Posud
jsem se setkával se samou bledou tváří – a nikdo jako by mi nechtěl
pohlédnouti do očí.
K polednímu přišel duchovní z blízké vsi, všecek promoklý, by
se mi představil; tázal se mne též, bude‑li nutno sloužiti zvláštní
mši za zesnulého.

– 130 –
 Pohlédl jsem naň udiven a usmál jsem se; ale pak, vida ledový
klid v jeho obličeji, přivolil jsem. Když odcházel, napadla mě podiv­
ná otázka.
»Velebný pane,« pravil jsem nesměle, »viděl jste někdy zelený
diamant?«
Podíval se na mne a zavrtěl hlavou; – snad měl mě za blázna.
Ale ta myšlenka pronásledovala mě stále přes všechno logické
mé uvažování. Smutně šel jsem večer do ložnice, jiného to pokoje –
a div jsem neulekl se barvy mých žaluzií.
Ulehl jsem tentokráte velmi brzy; ale spánek se opět nedostavil;
mé myšlenky plížily se kolem mne a hrobové ticho v zámku hrozilo
ve své nepřirozenosti výbuchem. Marně obracel jsem se na horkých
poduškách – marně upíral jsem zrak do úplné tmy pokoje.
Hodiny plynuly velmi zvolna; počítal jsem chvíle, jež ještě bude
mi stráviti do prvních záblesků probouzejícího se dne – a cítil jsem
opět slabý záchvěv horečky. Často zatajil jsem dech a upjatě jsem
naslouchal – a tu zdálo se mi, jako by ještě někdo jiný v pokoji mém
klidně, jako ve spánku dýchal. Věděl jsem, že to sluchová haluci-
nace – ale velké ticho jako by na mne doléhalo, pocit strachu opět
zmocnil se mne.
Tu vytřeštil jsem svůj zrak do tmy.
Vprostřed pokoje viděl jsem zářiti podivný bod. Byl to zelený
zá­kmit. Krev valila se mi k mozku a já vztyčil se na lůžku, dívaje se
na světélko.
Pohnulo se – pak vyskočilo a utkvělo ve vzduchu, záříc příšernou
zelení; – poznal jsem též, že jsou to světla dvě.
Bylo to více, než jsem mohl snésti.
»Světlo!« vykřikl jsem rozčilen.
V několika okamžicích vrazil do ložnice sluha se světlem.
Vytřeštěným zrakem díval jsem se na protější křeslo – kde ke
skoku připravena seděla – kočka.

– 131 –
IV.

Jako divá učinila skok, a vyrazivši jednu z tabulí, zmizela ve tmě.

»Kočka,« vyrazil jsem ze sebe.
Sluha nechápal, co se tu stalo, a střídavě díval se na mne a na
rozbité okno.
»Je to domácí kočka, jak dostala se sem?« koktal v rozpacích.
»Vím,« pravil jsem, nutě se do klidu; – a přece myslil jsem, že se
dám do křiku a nechtěl jsem sluhu propustit. Konečně kázal jsem mu,
by usedl do lenošky a nechal hořet světlo; bál jsem se samoty – ač vě-
děl jsem, že mne ráno budou v celém zámku pokládati za blázna.
Uposlechl, a já po celou noc nespustil z něho oka; sedě pohodlně
v lenošce, usnul velmi brzy; já mu záviděl jeho spánek.
Nechápal jsem náhlou změnu, jež stala se se mnou; dvě probdělé
noci působily na mne úžasně. Zdálo se mi sice někdy již dříve, upro-
střed nejdivějšího veselí mezi soudruhy, že dostavují se mi myšlenky
beze všeho logického pochodu – věděl jsem, že nervóza tato jest
v rodu našem dědičná, ale šumící nektar vždy dovedl mě vyhojit;
tu náhle vybuchl u mne onen plamen, tak dlouho tlumený, a já stále
ještě netušil, jaké změny vykoná v mém rozpáleném mozku; poslední
slova mého otce měla státi se mi kletbou – fixní idea byla zde.
Chodil jsem po zámku s hlavou svěšenou; viděl jsem, jak lidé si
mě divně prohlíželi od oné hrozné noci – jak utichl hovor, kamkoliv
jsem se blížil, – a jak každý se mi vyhýbal. Zpočátku myslili, že ztráta
mého otce mate můj mozek – pak když prokřičel jsem celé noci, kdy
podivné vidiny honily mě z pokoje do pokoje, počali chápati pravý
stav věci. Doktor marně radil mi klid; konečně doporučil mi, abych
opustil zámek.
Uposlechl jsem – doufaje, že mě vyléčí cizí ovzduší.
Odejel jsem do Prahy.
Ale tu vzpomněl jsem si na prohýřené noci dřívější a počal sám
k sobě cítiti ošklivost; připadal jsem si jako vzteklý pes bojící se čisté

– 132 –
vody, vyhýbal jsem se přátelům – a přece z druhé strany připadaly
mi nepravidelny ony mozky, jež po únavě celého dne dopřávají lidem
v noci tichého odpočinku, jež netuší, co kolem nich se děje, a nechá-
pou cosi vyššího a hrozného, co nemohl jsem nijak pojmenovati…
Nevíte, co trpěl jsem v oné době, kdy fantom můj pronásledoval
mě v nových a nových podobách. Celé mé jmění nemělo pro mne
ceny, bojoval jsem s přírodou.
Setkal‑li jsem se s některým známým, nutil jsem se do smíchu,
ale div nedal jsem se při tom do pláče. Ony kruhy, jež jsem opustil,
zapomněly na mne – smály se mi a přezdívaly mi »Zelený diamant«;
kde dříve čekal mě ohnivý přípitek, setkal jsem se s jízlivým úsmě-
vem, a kde okouzloval mě smyslný úsměv, zíral na mne prázdný
soucit.
Celé noci potloukal jsem se po ulicích, věda, že bych doma ne-
nalezl spánku. Kdysi nalezli mne polozkřehlého, stojícího na rohu
ulice a dívajícího se do sněhu čerstvě napadlého, jenž svítil kouzel-
ným jasem svých démantů v záři měsíce – a odvezli mě domů.
Tehdy strávil jsem několik dní doma, uzavřel jsem se do své pra-
covny a chtěl se hojiti čtením; ale nemohl jsem čísti. Vše splývalo
v divé směsici na bílém papíře; v zoufalství válel jsem se na pohovce
a opět zadíval jsem se na okna, měsícem ozářená, mrazem zkvěto-
vaná…
Tu kdysi večer šel jsem na korsu. Velké, osvětlené krámy odráže-
ly svou záři na vlhkých šamotkách chodníku a já hledal v tom víru
obecenstva trochu útěchy. Nedíval jsem se na ty, jež potkávám – pro
mne existovalo jen šedivé nebe, lesklý chodník a fantom, jenž ne-
ustával zářiti v mém mozku.
Tu napadla mě myšlenka, jež oslnila mě svou pravdivostí. Pozvedl
jsem oči a hledal někoho, jemuž vzkřikl bych do uší své »heuréka«
a jehožto úžas nad mým vypátráním pravdy byl by mi odměnou za
všechny hrozné noci.

– 133 –
 Naproti mně kráčel jistý známý – medik Goller. Studoval jsem
s ním na gymnáziu, leč od těch dob jsem se s ním nesešel. Šel jsem
mu vstříc a dvorně smeknuv, pravil jsem: »Pamatujete se na mne –
jsem hrabě Jiří z Valdenu – a víte, kde je ten zelený diamant? Koneč-
ně jsem se toho dopátral; visí v mém mozku, vprostřed jakési dutiny,
proti všem zákonům gravitace – a já hledal jej vůkol sebe.«
Goller podíval se na mne udiven, pak jako na rozpacích vyhnul se
mi a pokračoval ve své promenádě. Viděl jsem, jak otáčel se dlouho
za mnou a okazoval komusi na mne.
Nestaral jsem se už o něho.
Usmíval jsem se sebevědomě a zastavil jsem se před velikým krá­
mem, kde nějaký knihkupec dryáčnicky sestavil pestrá díla mladých
básníků. Básníci! Ti jediní snad by mi rozuměli, ale oni šílí jen v oka-
mžení svého nadšení.
Hle, zde krám s maškarami na redutu! K čemu to? Nejsme sami
nejpestřejší směsí komediantů? K čemu ty škrabošky? Muži činí se
tím jen směšni a ženám slouží jen k tomu, aby pod ochranou jich
mohly býti ještě rozpustilejší…
Tu náhle zastavil jsem se u velikého krámu zlatnického. Nebylo
možno projíti po chodníku, jenž byl zastaven obecenstvem. Vše tla-
čilo se k výkladní skříni a v němém úžasu pohlíželo na nějaký šperk.
Zvědav tlačil jsem se tam také, až jsem mohl spatřiti, co uvedlo
korso do tohoto rozčilení.
Ale v tom vykřikl jsem.
Na zlaté šňůře zavěšen slabě houpal se veliký, ostře hraněný bri-
liant, zářící na všecky strany; sám osvětloval celou výkladní skříň
a vše prohlíželo si ho s úžasem. Byl to briliant, zářící jasnou, mořskou
zelení.
Vše otáčelo se na mne, ale já již zmizel ze zástupu; letěl jsem do
krámu a přál jsem si mluviti s klenotníkem. Přistoupil malý, tlustý
muž a uklonil se.

– 134 –
 Vyrazil jsem ze sebe otázku, co stojí ten kámen. – Cena byla úžasná,
leč na to jsem nemyslil; dále ptal jsem se ho, existuje‑li podobných
démantů více. Pochyboval; démant s podobnou barvou vody prý jest
velikou vzácností a on prý setkal se poprvé s čímsi podobným.
»Chcete ho prodat?« tázal jsem se ho.
»Proč ne – však nenáleží mně; nemám takový kapitál, abych ho
mohl uložit v kameni, jenž snad již prošel celou Evropou, nenalez-
nuv kupce.«
»Přijďte s ním zejtra večer ke mně – zde adresa.«
Klonili se mi a já spěchal domů. Cestou napadlo mě, že někdo
by mě mohl přeplatit. Pospíšil jsem zpět; krám byl již zavřen, však
ještě jsem se tam dostal; jeden z pomocníků balil cosi na pultě. Slíbil
jsem mu odměnu; usmíval se.
Když blížil jsem se k domovu, teprve začal jsem počítat. Náš
soused, baron R., již dávno přál si koupiti náš velice zadlužený vel­
kostatek, však otec nikdy nechtěl prodati ho za nabízenou cenu.
Co na tom, mám potřebí peněz a prodám ho. Napsal jsem telegram
a poslal na telegrafní úřad. Prodám vše, své skvosty, celé zařízení
bytu.
Ale stále ještě scházelo něco. Vznikla ve mně myšlenka příšerná,
bych onoho muže, jenž mi klenot přinese… krev valila se mi k hlavě…
Napadlo mě něco jiného. Napsal jsem několik slov baronu Kolář-
skému a poslal spolehlivého člověka sem, na jeho velkostatek. Noc
strávil jsem chodě po pokoji; teprve k ránu usnul jsem v lenošce.
Dopoledne přijel baron R. A navštívil mě; obchod byl uzavřen a já
odevzdal věc svému advokátu. Vyplacena mi plná suma v bankov-
kách. Pak přiveden ke mně nějaký dohazovač, jenž ocenil zařízení
mého bytu a platil více, než jsem čekal. Konečně k večeru došel též
šek od Kolářského; měl jsem, co jsem potřeboval. Prodal jsem vše,
vše – ba i veliký obraz své matky.
Vše dálo se ve hrozném spěchu. Však byl jsem přesvědčen, že
tím vykoupím svůj mozek. Kapitál byl mým neštěstím, bezstarostný

– 135 –
život mukou, sebevražda snad cílem. Počnu jiný život; příšery, která
mne pronásledovala, jsem se zmocnil; kdo troufá si postaviti se mi
v cestu?
V sedm hodin večer přišel klenotník. Spočítal peníze a vydal mi
malou krabici, pokloniv se na odchodu se zvláštním úsměvem.
Otevřel jsem pouzdro. Byl to on – spočíval na karmínovém, at-
lasovém podkladě a zářil jako hvězda první velikosti. Přitáhl jsem
židli ke stolu a podepřel hlavu o dlaně.
»Mám tě, mám konečně. Tedy ty jsi mě zbavoval o můj spánek –
ty jsi mě chtěl zničiti; nyní jsi v mé moci!«
Zdálo se mi chvílemi, jako by z něho dívala se na mne malinká,
zelená tvář podivné obludy: široká, šklebící se ústa a jiskrné oči.
Uchopil jsem pouzdro a běžel jsem s ním ke krbu. Místy proska-
koval ještě modravý plamének a slabě to zapraskalo.
»Tam, tam s tebou,« zvolal jsem, »abych tě zničil – abych už nikdy
s tebou se nesetkal!«
A hodil jsem pouzdro i s kamenem do ohně. Zápach pálené kůže
rozšířil se pokojem; pak to zapraskalo a pouzdro se rozpadlo. Ještě
jsem viděl, jak diamant zazářil zeleným leskem – potom vše zahatil
černý kouř.
Bylo mi posud povědomo, že drahokam ten je čistý uhlík a že
lze jej spálit, však nevěděl jsem, že potřebí k tomu jiného žáru…
Od té doby nesešel jsem se s ním – snad byl vyhozen s popelem
na smetiště…
Hrozná tíha spadla z mých prsou; cítil jsem se volnější; po dlouhé,
dlouhé době opět jsem se usmál – usmál jsem se tomu, že nábytek,
na němž sedím, už nepatří mně – že jsem žebrákem…
Však po celý den doutnala v mozku mém velká myšlenka:
»Budu pracovat!«‘

– 136 –
V.

Jiří na chvíli ustal ve svém vypravování.

Měsíc pokročil na své pouti, že ozařoval jezero; slabě pohnuté vlny
leskly se tekutým stříbrem. Bylo chladno, ale nedbal jsem toho.
‚Pokračujte!‘ pravil jsem polohlasem.
‚Byl jsem tehdy nevýslovně šťasten,‘ Jiří pokračoval jiným tonem.
‚Odstěhoval jsem se do sídelního města, znechutiv si náhle Prahu.
Nestyděl jsem se, že jsem chtěl studovat, dáti se zapsat na filozofic-
ké fakultě – ale každý kámen tam měl pro mne trapnou upomínku.
Neřekl jsem – vyjma Kolářského – nikomu nic a odstěhoval se do
velké, veselé Vídně.
Ze zbývajících mi peněz koupil jsem si přednášky, jednoduché za-
řízení a zaplatil si byt na rok napřed, doufaje ostatní opatřiti si vyučo-
váním. Bydlil jsem ve čtvrtém patře ve čtvrti Mariahilf, v domě velmi
jednoduchém, ale čistém, a počal jsem žíti nový, bezstarostný život.
Kde jsou ty krásné chvíle, kdy nabyl jsem poklidu, kdy unikl jsem
šílenství a kdy zvolna vracela se mi veselá mysl!
Vyhýbal jsem se posud vší společnosti, ale právě doma, ve svém
neúhledném pokojíku mezi rozházenými knihami a v tabákovém
kouři cítil jsem se spokojen.
Dal jsem si v domácnosti své jiné jméno, aby nikdo mě nepoznal
a nezvěděl, kde bydlím. Pouze dopisy Kolářského chodily pod pra-
vým jménem na fakultu a tuším též, že mě tam kdosi hlídal. A tak
žil jsem odloučen všeho světa, mezi lidmi cizími. A přece lidé ti
byli dobří. Domovnice vždy ráno pečlivě uklidila můj pokoj, smetla
odpadky doutníků a prach ke kamnům; mimo to nescházel jsem se
s nikým z domácích.
Až jednou v podvečer.
Pospíchal jsem zkřehlý do svého hnízdečka a těšil jsem se na hor-
ký čaj, jejž sám si uvařím, a na svůj pohodlný župan a trepky. Rozsvítil

– 137 –
jsem lampu a spokojen usedl ke kamnům, když kdosi jemně zaklepal
na dveře.
Vyskočil jsem a pootevřel je.
»Odpusťte, pane Horský,« zaznělo to jemným hláskem dívčím,
»listonoš dnes nechal vedle u mne dopis pro vás – zde jest.«
»Děkuji, slečno,« pravil jsem a pohlédl na svou sousedku. Bylo
to roztomilé děvče.
Měla také roztomilé zoubky, jež usmívajíc se mi ukázala, načež
zmizela.
Otevřel jsem dopis. Byl od Kolářského. Velmi srdečně těšil se
mému uzdravení a psal, že mě brzy navštíví. Na konci listu stála
nepatrná poznámka, jež mě poněkud pomátla.
Stálo tam: »Nu, a což láska?«
Ten dobrý hoch tedy posud mě nepokládal za odbytého, na nějž
už se nepočítá – zapomněl snad docela, že užil jsem lásky tolik, že
nepokládal jsem ji už za nic, pojem lásky že splynul u mne s pojmem
peněz a že nemohl jsem si lásku nezaplacenou ani pomysliti!
Usmál jsem se jeho naivnosti – a náhodě, že právě toto psaní ode-
vzdala mi žena, žena malých rtů a černých brv, a to krajanka…
Bah! V pětadvaceti letech už se nemiluje!
Když nazejtří jsem šel kolem dveří svých sousedů, podíval jsem
se na ně a díval jsem se tak dlouho, až jsem našel její; jmenovala se
Paula a zůstávala tu sama.
Umělkyně? Nebo grizeta?
A když večer domovnice uklízela a odestýlala mou primitivní
postel, opět zatočil jsem hovor o svých sousedech. Ona se usmívala
a počala mluvit o ní. Byla industriální učitelkou, sirotkem.
»Dobrou noc, pane Horský,« pravila na odchodu a stále se usmí-
vala.
Nechápal jsem její úsměv, a když jsem mu porozuměl, usmál
jsem se také. Bláhovost!

– 138 –
 Ale to musím uznat, moje sousedka měla velice hezký hlas. Slyšel
jsem ji kdysi, jda kolem jejích dveří; zpívala sentimentální píseň
a mně bylo nevýslovně smutno; tenkráte musil jsem vykouřiti dvě
plné dýmky, abych se trochu rozveselil.
Pochválil jsem ji nazejtří, když náhodou jsem ji potkal na scho-
dech. Sklopila oči a dala se do smíchu. Ten večer jsem si nedal za­
topit, na leden bylo v pokoji až kupodivu teplo.
Jak vidíte, pamatuji se zcela jasně na nejmenší podrobnosti.
Den nato opět, když jsem šel kolem domovníkova bytu, domov-
nice vyběhla.
»Pane Horský, buďte tak laskav, uspořte mi cestu nahoru – zde
přišlo psaní pro slečnu Paulu.«
Byl jsem poněkud mrzut a již chtěl jsem hrubě odpověděti, když
mě napadlo, zde že by byla dobrá příležitost k odvetě. Vzal jsem
tedy list a odešel jsem. Domovnice opět smála se za mnou. Prohlížel
jsem kabát, nejsem‑li zabílen, a s hrůzou zpozoroval jsem, že mi na
zimníku schází knoflík.
Bylo mi divně, když jsem zaklepal na její dveře. Nebyla doma.
Mrzut svlékl jsem se ve svém pokoji, oblékl župan a položil list
na stůl. Podíval jsem se na adresu; byla psána mužskou rukou. Je
sirotkem; kdo jí to píše?
Studovat jsem nemohl – tisk přednášek byl neobyčejně špatný
a partie byla velice těžká.
A přece domovnice mi řekla, že nemá příbuzných; u čerta, kdo
jí to píše?
Za půl hodiny opět klepal jsem na její dveře; posud nebyla doma.
Tak dlouho nebyla ve škole posud nikdy – nebo mělo by to nějakou sou-
vislost s tím psaním? Přicházela domů vždy o páté hodině; slýchal jsem
ji poslední dny vždy na schodech, a již byly tři minuty přes pátou.
Nevím, jaký interes mělo pro mne to psaní, ale věděl jsem, ne-
přijde‑li dlouho, že je hodím do kamen. Také dostával jsem chuť,
sházeti všechny své pečlivě urovnané přednášky na zem.

– 139 –
 Konečně – scházelo pět minut do čtvrti na šest – zavrzly její dveře.
Byla doma.
Rychle uchopil jsem dopis a pospíšil k ní.
Zaklepal jsem jemně a uslyšev odpověď, otevřel jsem. Měl jsem
při­pravenu řeč, chtěl jsem promluviti tak, jako tehdy ona, však když
jsem ji spatřil, jak zrovna svléká svůj kožíšek, vypravil jsem ze sebe
jen:
»Slečno – tady – listonoš je trochu umazán – prosím.«
»Ah!« zvolala. »Konečně dopis od mého poručníka! Děkuji vám,
pane Horský.«
Poklonil jsem se a vrátil se do svého pokoje, kde domovnice
zrovna stlala.
»To je od poručníka!« zvolal jsem na ni.
Kývala šedivou hlavou a její dobrácké oči opět se smály – patrně
mi scházel zase nějaký knoflík. Nedíval jsem se už na ni a hleděl si
vzbudit v mysli obraz pokoje mé sousedky. Byl jsem zvědav, co tam
asi spatřím, ale nyní marně namáhal jsem svou paměť; zdálo se mi,
jako bych nebyl viděl nic než ji, kolem ní šedivou mlhu vybíleného
pokoje.
»Má slečna sousedka svůj pokoj pěkně zařízen?« otázal jsem se,
dívaje se jinam.
»Oh, velmi hezky, mladý pane; měl byste to mít také tak, hleďte,
sem do oken patřily by květiny, takhle kamélie, a sem klec se sla-
víčkem: Potom bych –«
»Zůstává zde již dlouho?«
»Asi půl roku.«
»A nepostěhuje se?«
»Ne,« pravila domovnice a smála se, až odešla.
Bylo mi divně. Myslil jsem, že už nemohu milovat, a přece cítil
jsem jakousi zmatenost. Byla to snad sympatie se sirotkem jako já?
Nebo mátl mě její pohled?

– 140 –
 Rozčilen chodil jsem po pokoji. Nedal jsem zatopit, ale v hlavě
to vřelo. Nepocítil jsem podobného napětí od posledního výbuchu
svého šílenství. Cítil jsem zemdlenost údů; lil jsem do sebe horký
čaj.
Konečně asi o půl noci jsem se položil; stůl jsem přitáhl k posteli,
lampu nechal jsem hořet u své hlavy a dal jsem se do čtení básní
Poea; četl jsem cosi, co bylo neobyčejně příšerné, a hlava se mi
točila.
Konečně řádky počaly splývati v mlhu a já odložil knihu na stůl.
Chvíli přemýšlel jsem a zdálo se mi, jako bych usínal.
Tu probudilo mě zašustění papíru; otevřel jsem oči a teprve
zpozoroval jsem, že zapomněl jsem zhasiti lampu. Chtěl jsem se
obrátiti obličejem ke stolu, ale pocítil jsem v krku zvláštní ztuhlost;
pak zdálo se mi, jako by světlo bylo příliš intenzivní, jako by pokoj
byl osvětlen jako ve dne, a konečně vší silou poštěstilo se mi obrá­titi
hlavu. Kdo popíše můj úžas, když viděl jsem na stole státi lampy
dvě, obě s velkým, červeným plamenem. Dým jako by se valil skle-
něnou koulí a naplňoval celý pokoj. Zdálo se mi, jako by hořelo
v tom hrobovém tichu spícího domu, jako by štěrbinami v podlaze
vystupoval onen sálavý žár a vše v pokoji v něm se topilo. Marny
byly mé pokusy, abych sebou hnul; ze stísněného hrdla nemohl
jsem vypraviti ani výkřik.
Tu spatřil jsem, že kdosi sedí z druhé strany stolu, nachýlen nad
knihou, již nechal jsem tam otevřenu, ale nemohl jsem ho poznati.
Byl to muž, oblečený v mém županu. Obrátil list a vztyčil hlavu.
V témž okamžení mé oči obrátily se v sloup a pozbyl jsem vědomí –
postava ona byl jsem já sám.
Slyšel jsem ráno, jako by nade mnou promluvil hlas domovni-
ce:
»Myslila jsem si to; to má z toho, že se nešetří a netopí – dostal
horečku.«
Nastalo několik trapných dní.

– 141 –
 V prvních dnech mé nemoci mohl jsem jen pronésti, by mě nepo-
sílali do nemocnice, že nepotřebuji žádné obsluhy a vším že vinna
jenom moje vyhýčkanost.
Uzdravoval jsem se velice rychle, ale z jiné příčiny. Bylať u mne
totiž několikráte ona. Teprve ve své horečce cítil jsem, čemu dříve
nikdy nebyl bych věřil, že jsem zamilován. A teprve v horečce jed-
nou, když hrál jsem komedii a simuloval úplné bezvědomí, seznal
jsem, že jsem také milován.
Bylo to v podvečer, skoro již úplně šero, když usedla u mé hlavy
a na něco se tázala. Tvářil jsem se, jako bych neslyšel, a neodpově­
děl jsem, maje oči zavřeny. Cítil jsem, jak slza skanula na mou ruku;
pak zdálo se mi, jako by se sklonila nade mnou, a ucítil jsem na
svém čele horký, dlouhý polibek; uchopil jsem její ručku a líbal ji
a ona to dovolila.
Teprve po chvíli rychle odešla, jako by jí bylo cosi napadlo.
Přišel lékař; pokračoval jsem v komedii, chtěje ještě jeden po­dob­
ný večer stráviti na lůžku; ale on ohledal můj puls a pravil s úsmě-
vem:
»Příteli, vždyť vám již nic není, vstaňte, nebojte se!« –
Byl tedy nejvyšší čas k onomu vyznání lásky, pokládal jsem ony
polibky za ně, osud tomu chtěl. Oblékl jsem se rychle, cítil jsem se
po doktorově vyjádření již úplně zdráv, a doprovodil jsem ho až na
schody.
Na zpáteční cestě nedalo mi, abych se nezastavil u jejích dveří;
nebylo to ani půl hodiny, co jsem zlíbal její ručku, předstíraje nemoc,
a těšil jsem se, jak ji překvapím. Zaklepal jsem jemně a ihned jsem
otevřel a vstrčil hlavu do dveří.
Seděla v rozkošných nedbalkách u kamen a něco šila. Jako šipka
vskočila za širokou zástěnu.
»Odpusťte, slečno!« pravil jsem na rozpacích. »Chtěl jsem vám
jen říci, že jsem se náhle uzdravil.« –

– 142 –
 Byla tak polekána, že nemohla ani odpovědět, a já byl opět tak
zmaten, že zavřel jsem sice dveře, ale předtím vstoupil do pokoje.
»Pane!« zvolala uražena, vystrčivši svůj růžový nosíček za plen-
tou.
»Odpusťte,« zajíkal jsem se, »nevím, co dělám, ale nastydnete
si své nožky, obujte se, sice budete opět vy stonat a já budu chodit
vás navštěvovat.«
Bylo to trochu příliš, co jsem si dovolil, a zpozoroval jsem to dle
toho, že mi velice přísně kázala, abych ihned odešel.
Uposlechl jsem. Když jsem přišel do svého pokoje, zmocnil se
mne vztek.
»Styď se!« opakoval jsem si stále. »Musil jsi tak rychle rozbořit
celé štěstí, jež již počalo na tebe se usmívat?«
Jak rád byl bych napravil svou chybu, ale bál jsem se ji odprosit.
Celou hodinu prochodil jsem po pokoji a konečně vyšel jsem na
chodbu. Cosi táhlo mě k jejím dveřím, abych jí přál dobré noci. Věděl
jsem, že mi ani neodpoví, že mi ani odpovědět nemůže, po tom, co
jsem učinil, a přece přál jsem si nějaký trest za svou nestoudnost.
»Dobrou noc, slečno Pavlo!« pravil jsem smutně za jejími dveř-
mi.
»Dobrou noc!« zvolala ona uvnitř čtveráckým hlasem.
Tu zapomněl jsem na všecku svou lítost, na všecko pokání a zmáčkl
kliku jejích dveří.
Ale bylo zavřeno na klíč.
»Oh, ba ne!« ona dala se uvnitř do rozpustilého smíchu.‘

Valden na chvíli ustal ve svém vypravování. Podíval jsem se na oblo-

hu; hvězdy již zcela zhasly a barva oblohy brala na sebe ráz šedivý.
Svítalo.
Jiří, jenž poslední slovo byl mluvil hlasem zcela jiným, jako v ex­tázi,
vrátil se k své zasmušilosti; vypravoval zvolna, namáhavě a často se
přerušuje.

– 143 –
 ‚Pověděl jsem vám posud všechno podrobně, abyste viděl, jak
jasný jest můj mozek, a to, co dohání mě k zoufalství, že není šílen­
ství.
Mohl bych líčiti vám onu lásku ideálně, mohl bych lhát, že jsme
spolu vzdychali při měsíčku a že psal jsem o ní básně; ale profano­
val bych celou onu krásnou dobu a neukázal bych vám kontrast
s tím, co mě očekávalo, jak ryzí pravda toho vyžaduje. Přiznávám
se, že láska naše pokračovala tak materiálně, jak počala. Byli jsme
oba mladí lidé – a rozum jest úhlavním nepřítelem srdce.
Ona byla příliš lehkomyslna, aby odmítala moje pokusy, a já příliš
zamilován, abych přemýšlel. Octla se v mém náručí se srdečným
přesvědčením pařížské grizety – a já nikdy nebyl stoupencem Pla­
tónovým.
Žili jsme spolu rozkošnou idylu; já počal chápati, že osud mi chce
nahraditi vše, čím na mně se prohřešil, a ona oddala se mi domníva-
jíc se, že známost naše jest opravdová a že pomýšlím na sňatek.
A pomýšlel jsem naň vskutku, v duchu dělal jsem si plány do
budoucnosti, že vystuduju a učiním ji svou ženou; až bude vhodná
chvíle, že přiznám se jí se svým pravým jménem a že budeme žíti
blaženi, odloučeni ode všeho světa.
Byl jsem nevýslovně šťasten…
Tak uplynulo půl roku; v domě pokládali nás za snoubence – náš
poměr vyšel brzy najevo. A přece netušil jsem posud, že očekává mě
nejstrašnější rána mého osudu, netušil jsem, čeho se dopouštím.
Bylo to odpoledne, když oslovil mě v koleji kdosi z mých kolegů.
»Slyšte, pane hrabě,« pravil s podivným úsměvem, »náhodou do­
věděl jsem se, že se znáte s jistou učitelkou Pavlinou a že ona má vás
za nějakého Horského.«
Krev vběhla mi do tváře.
»Vy ji znáte?« otázal jsem se ho.
»Znám –« pravil drze, »jest to děvče nejisté pověsti.«

– 144 –
 Vše kolem mne se zatočilo – moje pěst se zvedla a v záchvatu
udeřil jsem ho ve tvář.
Zbledl a zavrávoral. Pak přistoupil ke mně. »Za to se mi zodpo-
víte!« zvolal a odešel. Já letěl jako šílený domů; ale u vchodu jsem
se zastavil. Kolena se pode mnou třásla a já neměl odvahy vstoupit.
Obrátil jsem se a dal se znovu do běhu – bez cíle, zničen…
V hlavě mi vířilo a já nevěděl, co dělám. Běhal jsem ulicemi až do
soumraku. Teprve když po ulicích počaly proskakovati plaménky
svítilen, šel jsem s hlavou sklopenou domů. Hlava ta byla hrozně
prázdna; nechápal jsem, co se mnou se děje.
V domě bylo pusto; zvolna šel jsem po schodech a nemyslil na
nic: oddal jsem se s rezignací svému osudu…
Vstoupiv do svého pokoje, viděl jsem ji seděti u okna.
Okno bylo otevřeno. Ona dívala se zamyšlena na město plynem
ozářené a halící se u večerní mlhu; na nebi leskly se tisíce hvězd
a z celého ovzduší vanula jakási velebnost letního večera…
Šel jsem tmou pokoje a dotekl se jí jemně.
Vytrhla se ze svých myšlenek, vztyčila se a beze slov vtiskla žhavý
polibek na mé rty. Mlčky usedl jsem na židli u okna a ona klekla
u mých nohou položivši hlavinku na mé koleno. A znova se zamy-
slila.
Díval jsem se do jejích očí a div nedal se do pláče. Nikoliv, to
nebyla pravda – klamali mě – lhali…
Seděli jsme dlouho, mlčky zírajíce před sebe. Konečně sklonil
jsem hlavu k ní a políbil ji.
Cítil jsem se náhle tak šťasten, zde, v tomto útulném hnízdečku
uprostřed veliké, veliké Vídně, kde žili jsme jen sobě…
Ona smutně a rozpačitě podívala se na mne; pak přitáhla mou
hlavu a zašeptala mi, že cítí se matkou.
Byla to veliká slova a já byl v prvním okamžiku jako ohromen.
A já chtěl ji opustit, já mohl uvěřit těm bídáckým slovům drzého
větroplacha – nyní, když poznal jsem před sebou celou úžasnou

– 145 –
skutečnost a nevěděl, mám‑li se cítiti šťastným nebo zoufati nad ní
i nad sebou samým…!
Nebyl jsem schopen jediného slova a přivinul jsem ji k sobě v po-
divném pocitu. Věděl jsem, že už nemohu ustoupit…
Zatím úplně se setmělo.
Vzal jsem hlavu její do svých rukou, políbil ji a chtěl poprvé říci
ono posvátné slovo: »ženo!«, když náhle vytřeštil jsem na ni svůj
zrak.
Díval jsem se upřeně do jejích očí a zoufale jsem vzkřikl.
Oči její svítily; svítily neurčitým leskem, až krev stydla mi v ži-
lách – svítily zeleně…!
Byl to zelený diamant, jenž mě oslnil a zbavil mě smyslů.
Vykřikl jsem; ona vstala a chopila mne kolem krku.
»Co je ti?« zašeptala polekána.
Já už nebyl pánem svého počínání. Beze smyslů, zachvácen ší-
lenstvím, chopil jsem ji za hrdlo, že nemohla sebou ani pohnouti,
a pohlédl jsem znova do jejích očí; nemýlil jsem se – byly to zelené
diamanty…
»Kdo jsi?« vzkřikl jsem zběsile.
Ona vymknula se z mých rukou a kašlajíc ustoupila na krok. Pak
přiblížila se opět ke mně a znova chopila mne do svého náručí. Rty
její se zachvěly.
»Kdo jsem? Jaká to podivná otázka! Vždyť znáš mé jméno – jen
se upokoj. Jsou to snad mé oči, jež tak tě rozčilily – zdědila jsem
vlastnost tu po matce; byla komornou v jistém zámku v Čechách,
a já prý jsem –«
»Jsi?« vzkřikl jsem divoce.
»Jsem dcerou nedávno zemřelého hraběte z Valdenu –«
Sklesl jsem k zemi.
Chtěla mě dopravit na lůžko; já vytrhl se z jejích rukou a potácel
se ven, ven na vzduch – do náručí smrti…

– 146 –
 Leč dole zastavil mi cestu Kolářský, jemuž kdosi telegrafoval
o mojí aféře na fakultě, a – přivezl mě sem.‘

* * *

Když Valden skončil své vypravování, byl jsem nesmírně rozčilen.

Rozednívalo se; ale nebylo to jitro, jemuž uvykl jsem těšiti se za
krásných dní podzimních, byl to jakýsi nepřirozený přechod z noci
pohádkové; hrobové ticho jako by dusilo celou přírodu před bouří.
Křoviska kolem nás, vystupujíce ze tmy, pozbyla vší plastičnosti,
a poslední zežloutlé listy na vysokých stromech jako by třásly se
v nervóze proti červenému nebi. To nebyla čistá barva blankytu při
východu slunce, byl to odlesk vzdáleného požáru. Několik roztrha-
ných, malých mračen viselo z nebe; krvavě červená koule slunce
prosvítala chvějícími se smrčky, a pára, vystupující z tiché hladiny
vodní, připadala mi jako dusivý kouř. Vše jako by se bálo; v dáli
pokusil se cvrček počíti jednotvárnou svou píseň, ale umlkl, leknuv
se vlastního hlasu; vzduch, přesycený napětím, každou chvíli hrozil
hrozným výbuchem.
Cítil jsem, že stal jsem se obětí své nervózy; zdálo se mi, že začnu
křičet.
‚Haha!‘ náhle vzkřikl Valden. ‚Vy se bojíte? Vždyť je již den – den,
jejž prý nám posílá sám stvořitel!‘
‚Nerouhejte se!‘ zvolal jsem. ‚Prohřešil jste se, ale osud váš je
příliš tragický, abyste směl pochybovati –‘
‚Kdo praví, že pochybuji!‘ zvolal Jiří vyskočiv a upíraje strhaný
zrak do vody. ‚Což vše nehlásí velebnost nebes, nevznáší se nad
celou zeměkoulí bůh – velký, hrozný – a nesplétají se tam ty jemné,
zelené řasy na dně jezera ve fantastickou pavučinu? Což není můj
osud hodný závidění – lze svésti jej na pouhou náhodu – hle, zde cosi
velkého, antického, čemu nelze uvěřiti – haha, vlastní sestra! A není
snad také ženou?‘

– 147 –
 Tak mluvě počal zuřiti; měl jsem snad volati o pomoc – však zdálo
se mi, jako bych šílil s ním. Nemohu se už na nic upamatovati – vím
jen, že hrnula se mi krev do hlavy a že zadíval jsem se na lesknoucí
se hladinu, od níž nebylo mi možno odvrátiti zrak.
Valden křičel, pobíhaje v návalu šílenství, jež jako by teprve nyní,
po hrozné jeho zpovědi, bylo propuklo. Nerozuměl jsem mu a ne-
zbraňoval; zdálo se mi, že státi se musí cosi hrozného…
Nevím, jak dlouho trval tento stav – snad minuty, snad hodiny, –
ale pamatuji se, že náhle zvednuv zrak, spatřil jsem Valdena na
pokraji jezera, kráčejícího zvolna ve vodě. Košile jeho byla na prsou
rozepjata a jeho strnulý zrak stále sledoval jen jeden bod; ani jsem
nedýchal. Šílený slabě zasténal a poznamenal se křížem.
Chtěl jsem vykřiknout; nemohl jsem.
Viděl jsem, jak zelená voda sahá mu až po pás, pak zmizela
jeho hruď – a konečně vyčnívala jen hlava. A přece šel dále, šel se
smrtelným klidem, až i jeho hlava počala mizeti. Zahlédl jsem jen
vlasy, pak vyskočilo několik bublin – a velká kola na vodě počala
se ztráceti…
Viděl jsem, jak umírá – umírá vznešenou smrtí, bez hlesu… a ne-
mohl jsem ho zachrániti…
Zavládlo hrobové ticho, a rozčeřená hladina se utišovala. Nad
ním dřímal jeho poslední zelený diamant…
V tu chvíli prodral se mlhou první sluneční paprsek a jásavé jeho
světlo chvělo se v modrém čistém vzduchu…
Vraceje se do zámku, setkal jsem se s Bukvičem a Novoveským.
Měli přehozeny ručnice přes rameno a udiveni stanuli, spatřivše
mě přicházeti v onom stavu.
‚Kde je Valden?‘ tázal se Novoveský.
‚Tam,‘ pravil jsem, apaticky máchnuv rukou k jezeru.“

* * *

– 148 –
„Nu, co tomu říkáte?“ pravil můj soudruh v kavárně, „byla to vše jen
náhoda?“
Usmál jsem se.
„Někdy výjimky potvrzují pravidlo,“ a zapálil si novou cigaretu.
Nenapravitelný.
A hned obrátil jsem se opět k němu:
„Je libo zahráti si partii na kulečníku?“

– 149 –
 Charlotta
Alex. Dumasovi st.

I.

Devátý thermidor roku 1793.

Městská rada byla se již rozešla. U jednoduchého ušpiněného
stolu s velikou skvrnou od rozlitého inkoustu zůstali jen tři její čle-
nové, Duplain, zamyšlen dívaje se před sebe, Billaud‑Varennes čtoucí
noviny a Chaumette dívající se z okna na zvolna usínající Paříž.
Celé to černé město bralo již na sebe ráz tiché zasmušilosti a dole
na ulici zněly odměřené kroky policejní hlídky. Sem až nezanášen vě-
trem zápach po krvi a plesnivině z Revolučního náměstí; zde neleskl
se matný záblesk gilotiny, sem nezalétlo stenání uvězněných.
Nic nezdálo se prozrazovati ono horečné rozčilení vládnoucí Pa­
říží a neklidný její spánek a celé to město lidí oděných ve špinavé
hadry, lidí, jimž šklebil se ze vpadlých očí hlad, jichž uschlé modrají-
cí se rty nešeptaly více modlitbu, nýbrž hrdá slova občanského pro-
buzení, přitáhlo k sobě pevněji tmavou přikrývku vlhké noci a jako
by se pod ní choulilo, by neslyšelo hlasité bití vlastního srdce…
V tu dobu odložil Billaud nejnovější číslo „Ami du peuple“.
„Přátelé,“ pravil, „Marat je nemocen.“
„Ah!“ zvolal Duplain. „Marat? Toť nemožno.“
„A přec již jest tomu tak, sám jeho list to dotvrzuje. Již po dva dny
neokázal se ani zde, ani v konventě – a co nejhlavnějšího – zane-
dbává též klub!“
„To by bylo hrozné!“
„Myslíte?“ otázal se Chaumette, odvrátiv teprve nyní hlavu od
okna a přimhouřenýma očima díval se na Duplaina. „Ale on je ne-
mocen již dávno – byl‑li vůbec kdy zdráv; on – šílí.“

– 151 –
 Billaud dal se do nuceného smíchu.
„Příteli, dejte si pozor na hlavu,“ zvolal.
„Eh co,“ pravil Chaumette a jal se rozčileně choditi po síni. „Nemá
ta hlava pro mne příliš velké ceny, nenosím ji na krku jako velebnou
svátost!“
„Ale mohl byste ji nositi pod paždím jako svatý Diviš,“ mínil Bil­
laud s jízlivým úšklebkem.
„Marat zná mne příliš dobře,“ pokračoval Chaumette, „než aby se
kdy na mne hněval; jsem vždy upřímným a jsem ochoten říci mu to
do těch jeho pronikavých očí. On je velkým mužem – vlastencem, –
ale šílí, šílí. Pozoruji jej již delší dobu a vím, že zcela jinak chová se
doma, nikým nestopován, a zcela jinak venku. V konventě zapomene
na to, že je člověkem, obětuje se zcela a nezištně svému posvátnému
plápolu – ale doma, doma svírá hlavu v hrozné nervóze, třese se při
nejmenším šelestu v domě – a ten, jenž by se nejraději koupal v krvi
celého světa, nechává z podivného strachu po celou noc u svého
lůžka hořet lampu. Nepoznali byste jej, jako já jej nepoznával, až
jsem tomu všemu přivykl.“
Duplain pohlédl na mluvícího.
„Já to vím též, sledoval jsem jej jen jednou, bylo to večer dne
2. června, kdy vynutiti se musilo zatčení Girondy. Jako vzteklý běhal
kolem mříží Tuilerií, vybízeje lid tlačící se ke konventu k odboji,
vysoko nad hlavou mával šátkem, křiče: ‚Pryč s tyrany!‘ – pak běžel
opět do konventu, jemuž onoho dne rozkazoval a míhal se mezi
řadami tribuny; jako zběsilý běhal po chodbách, nenalézaje nikde
poklidu a konečně vrátil se opět do sálu; jeho oko zářilo fosforovým
leskem, od úst mu šla zrovna pěna a pěstě se křečovitě zatínaly.
Konvent byl dospěl konečně k rozumu a povolil; Gironda padla a její
členové zatýkáni. V tom okamžiku stál u mne, dívaje se vytřeštěně
na jistý, mně docela neznámý bod na protější tribuně, a jeho rty
se chvěly – třásly se zimničně jako v nevýslovném strachu. ‚Co je
ti?‘ otázal jsem se ho, leč on neslyšel. Vypoulený zrak zdál se býti

– 152 –
ztuhlým a celé jeho tělo zkřiveno tak, jako by se chystal k příšerné­
mu skoku přes celou síň až na protější tribunu. Chtěl jsem již počíti
povyk, neboť viděl jsem v něm šíleného – leč náhle změnil se v oka-
mžiku výraz jeho obličeje, zrak počal opět klidněji těkati kolem, rty
se usmívaly a záblesk spokojenosti zdál se přeletěti přes jeho vpad-
lé tváře. Na protější straně z tribuny zatýkali právě Gen­sonnea.
‚Co se to s vámi dělo?‘ zvolal jsem; on podíval se na mne jako ze
sna probuzen – a víte, co odpověděl?“
„Nu?“
„Pravil: ‚Schází ještě piková dáma‘ a podivným způsobem se usmál.
Rozumí se, že žádal jsem hned vysvětlení této podivné věty. Leč on
počal koktati, zvolna nabyl opět své rozvahy a konečně se dal do
smíchu. ‚Nedivte se,‘ pravil, ‚byl jsem příliš rozčilen – nečekal jsem,
že půjde vše tak hladce, překvapilo mne to, – co jsem ti řekl?‘ Opako-
val jsem onu větu; – tu dal se do nuceného smíchu a odešel. – Nuže,
přátelé – co tomu říkáte?“
Billaud kousal rty.
Chaumette byl se podíval na hodinky a vzal klobouk.
„Již odcházíte?“ pravil Duplain.
„Ano, jdu k Maratovi, v tom by byl čert, abych jej nevyhojil a ne-
přivedl zítra sem! Na shledanou!“
A zamyšlen šel rychle po schodech dolů. V hlavě vířilo mu mnoho
myšlenek a všechny vrcholily v jediné: „Nepřijde‑li zítra Marat do
konventu, jsme ztraceni. – Šílí, ať si šílí, ale ať činí tak jen doma –
venku musí mít rozum – musí hájit stanovisko tak těžce dobyté –
sic –“
„Učinil jsem přec jen hloupě, že upoutal jsem osud svůj tak těsně
k této hnijící mrtvole v brokátovém šatě diktátora, příšeře sedlou
krví živené, s falešným diadémem, zoufale vtlačeným do zetlelé leb-
ky – a on mne k sobě přivinul svými žlutými hnáty; otravuje mne
svým dechem morovým a já musím mu sloužit; je pozdě, abych se
vymknul z objetí toho, jehož osud týká se mně; spolu pohřbí nás

– 153 –
v režném pytli, nebo spolu dosáhneme onoho mlhavého cíle, jenž je
asi jeho snem. Což však nemá‑li žádného cíle, je‑li hnán líticemi bez
myšlenky vpřed – v závratném letu – do nekonečného prázdna…“
Tak přemýšlel Chaumette, když došel domu Maratova; když však
zaklepal na jeho předpokoj a sluha přišel mu otevřít, usmíval se
roztomile.
„Občan Marat doma?“
„Je doma,“ pravil neotesaný oficiós drsným hlasem, „sedí ve své
pracovně.“
„Dobře,“ odvětil Chaumette a prošel po špičkách dvěma pokoji
a koupelnou a zlehka otevřel povědomé mu tapetové dveře Mara-
tovy pracovny.
Marat seděl v křesle čta cosi; na stole hořela lampa spočívající na
veliké umrlčí lebce – nápad to šíleného lékaře – vrhajíc zeleným pří-
klopem světlo na černý stůl. Z polotmy ostatního pokoje vystupovaly
neurčité obrysy velkých skříní na knihy, bizarní obrazy neznámého
umělce a u samotného okna sedící kostlivec se zkříženýma nohama
a dlouhou dýmkou v ústech, dívající se do pusté ulice.
Chaumette byl odložil klobouk a přistoupil ke stolu.
„Kdo zde?“ vykřikl překvapený Marat a vyskočil ze židle, div ji
neporaziv.
„Váš přítel, Marate, jenž se přichází ptát po vašem zdraví.“
Marat podíval se pronikavě na příchozího a pak počal se usmí-
vat.
„Ah, to jste vy – promiňte, byl jsem právě zamyšlen, je to k smíchu,
jak se mohu tak polekati –“ a smál se nuceně. „Vy přinášíte zajis-
té novinky z konventu – nu, jak je? A jak je venku – prší, není‑liž
pravda?“
Chaumette vzal si židli a vážně přisedl ke stolu, by podíval se na
Maratovu lekturu. Byla to dlouhá řada cizích jmen ve dvou sloup-
cích pod sebou.
„Co to znamená?“ otázal se.

– 154 –
 „Nic, nic – to jsou jména odpravených za poslední tři dny – zajímá
mne to nemálo, čtu rád cizí jména – je to dětinské, ale baví mne to;
ale vše jde tak hrozně zvolna, a – co myslíte – nebylo vám posud
nic divného?“
„Nerozumím vám.“
„Myslím, že je to zvláštní náhoda – ale zajisté je to již každému ná-
padným – pomyslete si – posud neodpravena ani jediná Charlot­ta.“
Chaumette díval se stále ostře na mluvícího.
„U ďasa, Marate – vy šílíte!“
„Že šílím?“ vykřikl on a dal se do podivného smíchu. „Šílit nyní,
když není na to čas – nyní nesmím šílit – můj mozek nenáleží více
mně, nýbrž světu – musí osvítit ty temné palice našich slamotrusů –
osvítit, ha, ha, až vypuknou v požár a ozáří rudou září celou Paříž,
až rozrážet si je budou o sebe v divoké výhni uvnitř zuřící. Musím
rozdmýchat tu jiskru doutnající v jejich mozku pod kupou smetí
popletených náhledů, někomu hoříc jako olejová lampička u obrazu
nějakého svatého, někomu jako Voltova netušená jiskra – rozdmý-
chat, až vyšlehne v plamen, prorazí jim nahoře lebku a žlutými
jazyky olizovati bude ohořelé vlasy – ha, ha!“
„Marate!“ zvolal Chaumette, uleknut vyskočiv.
Šílený stál před ním; z vpadlých očí jeho jiskřil se ztrhaný pohled
a pěstě byly sevřeny. Leč náhle počal se třásti, ruce jeho bezvládně
klesly a na tváři jeho zračil se strach, rozčilení dostoupivší vrcholu
svého – náhlý děs zmocnil se ho a křečovitě uchopil svého soudruha
za ruku. Pak naklonil hlavu na stranu, dívaje se ke dveřím a utišil
se, jako by naslouchal. – Hrobové ticho panovalo v komnatě; Chau-
mette neodvážil se ani pohnouti.
Konečně zdálo se, že vrací se Maratovi vědomí.
„Nic,“ zašeptal, „nebylo to nic – ještě ne, posud žiji – ještě mne
nezavraždili, – nic…“
Chaumette byl jej dopravil do křesla a klidnými slovy jej upokojil.
Nerozuměl ni za mák celému výstupu a teprve, když zřel Marata

– 155 –
zcela upokojeného, otázal se ho po příčině jeho počínání. Tento ne­
odpovídaje zadíval se na okno.
„Hleďme mého kostlivce,“ pravil konečně s úsměvem, „podívejte
se přec na něj – nezdá se vám, že obrátil svou hlavu na žlutém ob-
ratli k nám? Oh zajisté, díval se dříve oknem ven, a nyní dívá se na
nás. Jsi taky zvědav, brachu – chceš taky zvědět to, co mne přivádí
o rozum, – odvykni si tu vlastnost, ta nesluší ani lidem, lidem, na
něž se díváš s pohrdáním a kteří se přec považují za něco více než
za pouhý skelet. Každý chová tě v sobě a přec kdyby přistoupil k zr-
cadlu a viděl tam jen svoje kosti bez masa, svoje vlastní kosti, lekl by
se své vlastní podoby a nechtěl by se poznat; a přec štítil by se též
oné lopaty hnusného svalstva, beztvárného masa a páchnoucí krve,
která jej činí mimo tebe člověkem, a že máš svou lebku prázdnou?
Oh ne – tobě sídlí v ní nyní pavouci, ale oni tam nemají nic, nic…“
Tak mluvě chodil rozčilen po pokoji, zastaviv se vždy u okna.
Nastalo trapné ticho, jež netroufal si Chaumette přerušit; díval
se do bledého světla, jež byla rozlila lampa po stole, na němž v ne-
pořádku ležely rozházeny medicínské knihy a prázdné lahvičky;
střepy rozbité retorty válely se kolem lampy po žlutém papíru, zne-
čistěném tabákovým popelem. Podivně vyjímala se v nepořádku
tom malá skleněná soška svůdné Danae, ležící na leopardí kůži, na
hlavě majíc nasazenou papírovou čapku s kokardou. Pak pozvedl
oči, dívaje se na nástěnné hodiny – okazovaly půl jedné.
Marat stál u okna, bubnuje prsty na skle; náhle dal se do smíchu.
„Vy jste si přál zvědět, co mne znepokojuje, – nuže povím vám to,“
pravil, nabyv opět klidného vzezření; chodiv chvíli dlouhými kroky
po pokoji, položil se na pohovku a složiv ruce pod hlavu zadíval se
na jasné kolo světla lampy na stropě.
Zde ležel ten divoký Marat – klidně oddychuje, jako by až k němu
nesahala ona hladina krve, kterou kolem sebe během několika mě-
síců rozlil ve zběsilém víru krvežíznivé nervózy, zde ležel ten, jenž
neznal nikdy jiné myšlenky, než smrt, a přestav rozsévati ji jako

– 156 –
lékař, činil tak houfně jménem svobody, – ten, pro nějž choval svět
jen jediný půvab – vraždu, – světlo jen jedinou barvu – karmín…
Usmíval se klidně a pravil polohlasem: „Nuže vězte mé tajemství –
slyšte je – jsem zamilován – miluji, miluji šíleně…“

II.

Chaumette otevřel ústa.

„Vy – Marat, vy jste zamilován?“
Však on, jako by neslyšel, pokračoval svým tlumeným hlasem:
„Celý svět stává se mi lhostejným – a všude vidím jen ji, opanovala
můj mozek a připoutala veškeré mé myšlenky. A ve chvílích těch
cítím teprve jasně, jak jsem nešťastným.“
„Vy – vy zamilován? Myslil jsem, že slovo to pro vás neexistuje, že
smějete se těm předpojatým výlevům oněch potřeštěnců, že vidíte
v ženě téhož člověka jako v mrtvole pod gilotinou.“
„Osle!“ pravil Marat a zahleděl se do stropu. „Nerozumíte mi,“
počal však opět, „mé náhledy se nezměnily, rozuměl jsem vždy té
lásce, o níž vy mluvíte, probral ji analyticky; jest to zcela obyčejný
pohlavní pud, zjemněný inteligencí člověka, někdy až tak příliš
zjemněný, že zapomene se na jeho podstatu a hledá se v něm cit až
nadpozemský.“
„Já myslím, že právě inteligencí graduje se smyslnost,“ odvážil se
nejistě odporovat Chaumette.
Marat dal se do smíchu. „Nerozumíte mi stále; nezamiloval jsem
se do žádné loutky s červenýma lícema od překrvených nervů, do
sliznatých částí oka, jež nazýváte krásným zrakem, do žádné směsice
materie, pošedší z hloupého atomu a rozpadající se opět v původní
své prvky, – zamiloval jsem se do tvora ideálního, ženy éterické, pou-
hé nehmotné bubliny horečné fantazie, do tvora existujícího snad
jen v mém mozku, tvora, jejž nelze uchopit a sevřít do své náruči,

– 157 –
jenž navštěvuje mne jen v mých extázích a mizí opět tak, jak se byl
objevil.“
„Nerozumím vám.“
„Vy víte, že protivy se vždy dotýkají,“ pravil Marat trochu netr-
pěliv, „že největší materialista bývá nejpověrečnějším fatalistou –
a tak děje se i se mnou. Přivedl jsem to tak daleko ve své absolutní
nevěře, že počínám – věřiti ve strašidla.“
Chaumette se dal do smíchu. „Pronásledují vás snad ve snách?“
„Nikoliv ve snu – stýkám se s nimi stále, obletují mne – ba neza-
leknou se ni přítomnosti cizího. ‚Byl bych příliš špatným lékařem,
kdybych nedovedl si vše vyložiti cestou přirozenou,‘ myslil jsem si
vždy a hovořil s nimi usmívaje se; – považoval jsem je za halucinace,
výtvory předrážděné fantazie, – avšak změnil jsem již svůj náhled;
doznávám nyní, že jsem příliš velkým hlupákem – a že jsou mi ne-
vysvětlitelnými. Chaumette – věřte mi, divím se, že jsem již dávno
nezešílel nadobro – což by zajisté bylo pro mne lepší, – neboť nebyl
bych v jasných chvílích si vědom svého hrozného stavu.“
„Ale u ďasa – nepozoroval jsem nikdy cos podobného na vás – te­
prve v posledních dnech –“
„Mé tiché šílenství trvá již déle půl roku, – vidím, že chcete, bych
vám je vypravoval – myslíte si asi, že by mne bylo lze vyhojit, – a proto
vám musím dokázat směšnost vašeho nápadu. Slyšte mne – jsem bez-
toho tomu rád, že strávíme tuto noc pospolu – bojím se samoty.“
Nástěnné hodiny bily jednu z půlnoci.
„Mé stanovisko znáte, víte, jak bezcenným je pro mne lidský ži­vot;
každý domnívá se, že je první osobou ve světě – a přece po jeho smr-
ti jde vše svým krokem dále: krev jeho nemá více ceny než táž šťáva
kteréhokoliv zvířete – a přece pláče, škrábne‑li se, neb krvácí‑li mu
nos. Ošetřuje se úzkostlivě, plní si žaludek sterými dryáky učených
doktorů, a přec tak často ukazuje nám příroda morem, co vlastně
jsme; padáme jako mouchy – a vidíme, že celý náš život i smrt spo-
čívá v rukou náhody; příroda zahrála si, stvořivši nás a ponechala

– 158 –
si nás za hračku; jako rozmarná žena směje se našemu počínání,
a když myslíme, že jsme nad ní zvítězili a učinili se nedobytnými,
náhle nás sklátí, – a jindy opět se nechá vysmívati ve tvář, nepotrestá
toho, kdo se nad ni povyšuje – aby se neřeklo, že je spravedlivou.
Směšnými musí jí připadati všechny naše snahy, směšnými rozdíly,
jež jsme mezi sebou utvořili, a když jsme po celý život jeden druhého
zapírali, jeden nad druhého se povyšovali a jeden druhého okrádali,
srovná nás náhle smrt; jednoho ovšem pochovají do nádherné hrob-
ky, jiného do vlhké hlíny, – ale rozklad působí všude stejně. Smrt, to
jest to velké slovo absolutní rovnosti, největší morálka, kterou vždy
slyšíme – nejskvělejší osud, který je nám určen. Smrt musila se státi
i mým heslem – a v době, kdy vy jste chtěli vyrovnávat rozdíly stavů
zákony a knihami, pokročil jsem já dále a srovnal je smrtí. Vám se
to zdařilo jen na veřejnost – a snad jen na čas, neboť ničí myšlenky
nemůžete sledovati, ale já srovnal ty různé protivy navždy a napros-
to, chudé naházel mezi boháče do vápenných hrobů, hlupáky mezi
učence – a oč, že se tam dole dobře pohodnou? – Ovšem pravda
tato nejde nikomu na rozum, poněvadž se každý příliš vysoko cení –
však právě proto musím zde ještě zůstati já, bych pokračoval v díle
začatém. Mně samotnému nenahání smrt strachu – očekávám ji
klidně – ale až nadejde můj čas, až splním svůj úkol.
Však tyto zásady byly lidem příliš smělými, záříce svou pravdou,
a jen svými spisy mohl jsem tomu hloupému světu hřmíti do uší.
A dařilo se mi – moji přátelé v městské radě konečně pochopili prav-
du mých slov a učinili první velký čin Revoluce, dali povraždit v září
podezřelé zajatce, přeplňující všechna pařížská vězení – a stali se
tím důstojnými muži. Zprávu o usnesení tom přinesl mi poslední
večer před touto hromadnou popravou Tallien.
Smáli jsme se srdečně oba té mele, jež strhne se příštího dne. On
vypravoval mi o nerozhodnosti obecní rady a konečně pochlubil se,
že prý vlastně věc vymohl on sám. Byl nastal soumrak a já šel s ním
jako obyčejně na procházku. Chodili jsme odlehlejšími ulicemi a os-

– 159 –
novali plány na povraždění celé Paříže. Smáli jsme se novým vtipům
v městě kolujícím, když náhle počalo pršeti.
Byl to pochmurný den. Sivé mraky honily se nízko na obzoru
a slabá mlha provázená citelným chladem počala připomínati na-
stávající podzim; nevšímali jsme si až posud jemného mžení – ale
nyní stával se déšť hrozivým. Neměli jsme na sobě své pláště – zuby
počaly nám cvakati zimou – a nikde povozu k spatření.
‚Musíme se někam schovati,‘ pravil Tallien a rozhlížel se kolem;
stáli jsme právě u Corciergerie. Velká železná mříž byla zavřena,
a já zazvonil; zdálo se mi náhle výborným nápadem uchýliti se do
věznice, kde začne se časně ráno s vybíjením. Tallien byl trochu
znepokojen; ale když vyšel nám vrátný vstříc – velký zrzavý to člo-
věk – a poznav jej, hluboce smekl, nabyl opět své veselé mysli.
‚Jdeme dobrovolně do vězení,‘ pravil, ‚ale jen na chvíli, než pře-
žene se déšť.‘
Portýr se usmál a otevřel nám.
‚Prosím, jen vstupte do mého pokoje – zde byla by vám zima –
prosím.‘
Poslechli jsme ho a vstoupili do malé jizby u samého vchodu.
Byla tam již tma, a on rozsvítil. Zdi byly bíle natřeny, špinavá lavice
stála u zaprášených kamen a v hustém tabákovém kouři kývaly na
zdi velké švýcarské hodiny.
Sedli jsme si na primitivní židle, jež nám náš hostitel rychle oprá-
šil, – on sám usedl na stůl; na klín mu vyskočila stará pruhovaná
kočka, jež počala se nestoudně lísati.
‚Nu, co je nového?‘ otázal se Tallien.
‚Nového? Snad nic – až zítra!‘ smál se zrzoun, jako by věděl, co
nastati má.
Podívali jsme se udiveně na sebe. Leč on ihned obrátil.
‚Máme zde již vše přeplněno a nevíme si rady se stále přicháze­
jícími; mělo by se snad pomýšlet na nějakou novou budovu pro
zatčené – a v Opatství, u karmelitánů a v la Force je to též tak.‘

– 160 –
 Déšť bubnoval na okno vedoucí do ulice.
‚Nu – a máte zde přece nějaká zajímavé osobnosti?‘
‚Nehrubě; několik sešlých chudáků, nějakou bláznivou markýzu; –
a přece – ano, jednoho zajímavého tu máme.‘
‚Kdo je to?‘ tázal se Tallien.
‚Nevíme,‘ odvětil vrátný, ‚ale zajisté je to blázen. Zdá se být malí-
řem, neboť již několik dní na čemsi pracuje ve své cele a my mu to
trpíme; je prý ale též spisovatelem; stáří své udává na dvě stě deset
let; dvakráte byl již pochován, jednou též u kapucínů, za Ludvíka XV.,
on však prý nemůže zemřít a bude žít věčně. Je to podivný člověk –
nechodím k němu rád, – ale jinak byl by zcela rozumným.‘
‚A proč byl zatčen?‘
‚Podezřelý z piklů politických – přišel odněkud z Bretaně a druhý
den byl už zde.‘
‚A jak se jmenuje?‘ tázal se Tallien.
‚Allieti.‘
‚Mohli bychom jej vidět?‘ otázal jsem se polohlasem.
‚Zajisté,‘ pravil vrátný a povstal. Rozsvítil jednu ze svítilen a vy-
zval nás, abychom jej následovali. Venku na chodbě řekl cosi jed-
nomu z vojáků, kouřících z krátkých dýmek před strážnicí, a vedl
nás dlouhými chodbami otvíraje a opatrně opět zavíraje za námi
různé mříže.
Nepromluvili jsme celou tu cestu ani slůvka, necítili jsme se vol-
nými v tomto hrobovém tichu temných koridorů, jichž konce mizely
ve tmě, a dívali se na své stíny, tančící na vlhkých zdech. Konečně
stanul před jedněmi dveřmi a otočil klíč ve skřípavém zámku.
Musili jsme všichni tři skloniti hlavu, když vstupovali jsme do
nízké, plesnivinou páchnoucí cely. Zády k nám obrácen seděl u stolu
Allieti, schýlen nad jakousi prací.
Blikavá lampička čoudila zrovna před ním. Slyšel nás vstoupit –
leč ani se neobrátil.
Stáli jsme chvíli němě, nechtíce jej nikdo oslovit.

– 161 –
 ‚Dobře, že přicházíte, občane Marate,‘ pravil on, ani se neotočiv,
‚jsem právě hotov.‘
Tak praviv vstal od stolu a učinil lehkou poklonu mně překva-
penému.
‚Vy se divíte, jak jsem vás poznal?‘ pravil čenichaje nozdra-
mi do vzduchu, ‚– vás je cítit – vás netřeba vidět, – cítit po krvi,
rozumíte?‘
Jeho kabát byl špinavý a odřený. Vlněné spodky a rezavé pun-
čochy hodily se dobře k staromódním střevícům na jeho hubených
nohou; byl malé postavy s obličejem divokých tahů, široká, bezzubá
ústa ležela jakoby v prohlubni a po hlavě táhlo se několik dlouhých,
šedivých vlasů.
Nutil jsem se do úsměvu.
‚Pravil jste, že jste hotov – s čím?‘ otázal jsem se.
‚S malým darem, jímž jsem vás obmyslil,‘ pravil on s ironickým
úsměvem. ‚Vy jste velký muž, zasloužilý vlastenec a nepohrdnete
onou maličkostí toho, jenž se vám obdivuje. Chtěl jsem vám to
sice poslati, avšak nejlépe je, odevzdám‑li to osobně – a též kdož
ví, budu‑li ještě zítra k tomu míti čas,‘ mluvil, bale cosi do papíru
a podávaje mi malý balíček. ‚Rád bych ještě dnes napsal svou po-
slední vůli. Velká práce to nebude,‘ smál se příšerně, ‚své šaty odkáži
chudému kterémus království a své kosti u kapucínů naší obecní
radě. Více nemám – věřte mi.‘
Nevycházeli jsme z úžasu; ten člověk mluvil na blázna trochu
rozumně, a na rozumného trochu bláznovsky. Neviděl jsem nikdy
cos podobného – a přiznávám se, že počalo mi býti nevolno.
‚A jak zasloužím si vaší přízně?‘ pravil jsem, trochu méně žertov-
ným tónem, než jsem zamýšlel.
‚Spoléhám se na vás, občane, že mne dáte konečně jednou zabít;
dosud nepoštěstilo se to nikomu a život je mi již mukou; proto
spoléhám se na vás; nedovedete‑li to vy, nepodaří se to více ni-
komu!‘

– 162 –
 Poklonil jsem se trochu, ač to bylo hloupé, jak mi ihned napadlo.
Tallien stál posud nehybně za mnou a vrátný škrabal se mlčky za
uchem.
A přec žádný z nich nepomohl mi v tom trapném rozhovoru,
nikdo neřekl cosi veselého, čemu bych se mohl zasmáti.
‚Pojďme,‘ pravil jsem náhle a obrátil se. On zadržel mě za rukáv.
‚Nu – nepoděkujete se mi?‘ pravil s jízlivým úšklebkem, vida, jak
zastrkuji balíček do kapsy.
‚Děkuji vám,‘ pravil jsem rychle obrátiv hlavu, ‚a budete‑li kdy
chtíti mne o něco požádati –‘
‚Smrt, smrt bych si přál, Marate,‘ přerušil mne on doprovázeje nás
ke dveřím. – Když obrátil jsem se v nich naposled, stál on zrovna za
mnou, dívaje se mi ostře do očí; – a nemohu si pomoci, přec zdá­lo se
mi současně, že sedí též na své židli, nachýlen nad lampou ozářeným
stolkem, tak, jak jsme jej nalezli.
Bylo mi volněji, když zapadl opět zámek.
‚Co tomu říkáte?‘ dal jsem se do nuceného smíchu, vzav Talliena
pod paždím.
Neodpověděl; šli jsme rychle opět oněmi chodbami a vrátný nám
svítil na cestu; zastaviv se u jednoho okna, pohlédl na nebe.
‚Již přestalo pršet,‘ pravil svým odměřeným hlasem.
‚Děkujeme vám,‘ pravil Tallien tiskna mu do ruky peníz, když
zavíral za námi opět hlavní mříže.
Octli jsme se na ulici, každý zabrán do svých myšlenek.
‚Ten člověk bude zítra mrtev,‘ pravil Tallien jako pro sebe.
Tu vytáhl jsem onen balíček z kapsy a zvědav pospíchal pod nej-
bližší rozsvícenou svítilnu, bych se podíval na onen podivný dar.
Ale tu dal jsem se teprve do srdečného smíchu.
Byly to hrací karty.

– 163 –
III.

‚Výborně!‘ zvolal jsem. ‚Nyní máme aspoň čím hrát!‘

Tallien kroutil hlavou; rozuměl šílencovu vtipu právě tak málo,
jako já. Ten člověk se mi zajisté zavděčit nechtěl, byl royalistou
a z celé jeho řeči vyzníval jakýsi sarkasmus – co tedy u čerta mají
znamenat tyto karty?
Hádali jsme oba, až došli jsme mého bytu. Usedli jsme zde ke
stolu a já rozsvítil lampu. Tallien prohlížel si je list za listem a pak
zvolal udiven:
‚Toť práce umělecká!‘
A byla; všecky figury oblečeny byly v nádherném rokoku; dámy
smály se za vějíři, králové a kluci s vysokými bílými parukami byli
pečlivě pudrováni. Vše bylo provedeno nanejvýš jednoduše, a přec
každá čárka prozrazovala umělce.
‚Máte to hezkou upomínku,‘ pravil Tallien, ‚a skoro bych měl chuť
si s vámi zahráti.‘
Uposlechl jsem a přisednuv ke stolu počal s ním hráti; hráli jsme
hezky dlouho, když vstoupil můj oficiós a oznamoval, že je po nás
velká sháňka v klubu; museli jsme přestati.
Oblékli jsme se rychle a odešli; byl nejvyšší čas, vše bylo bez hla-
vy a přivítali nás bouřlivým voláním slávy. – V několika okamžicích
zapomněl jsem na celou tu podivnou příhodu onoho večera a více
jsem si na tmavou Conciergerii a příšerného malíře nevzpomněl.
Chtěl jsem zpočátku jej nějak vysvobodit – leč stále nabýval jsem
většího přesvědčení, že by můj pokus byl marným.
A přec připomněl mi mou myšlenku ještě jednou Tallien.
‚Poslyšte, Marate,‘ pravil ke mně šeptem, když náhodou octli jsme
se mimo vír klubu na chodbě, ‚ten člověk mi nejde z mysli. Nemohl
byste jej snad zachránit?‘
‚Právě o tom přemýšlím – ale nevím vskutku jak –‘
‚Ale zcela jednoduše; zajděte ještě dnes večer do Conciergerie –‘

– 164 –
 ‚Ani za živý svět!‘ vpadl jsem mu do řeči.
‚Nuže pošlete tam někoho,‘ pravil on s úsměvem, ‚ať jej ihned
propustí na vaše zodpovídání; – až zítra bude po všem, žádnému
ani nenapadne, že tam někdo scházel.‘
‚Máte pravdu, pošlu tam někoho – ale někoho, kdo neví o tom, co
se zítra díti bude, aby se tam snad nějak neprobleptl.‘
‚Tallien – Tallien!‘ voláno v sále.
‚Zde jsem,‘ zvolal on, rychle se vzdáliv.
Ohlédl jsem se po chodbě; nebylo zde nikoho.
‚Je dost času, až půjdu domů,‘ napadlo mi.
Šel jsem tedy opět do sálu. Tallien, stoje na stole, vykládal ko-
lem něho se tlačícím se živou gestikulací. Kdosi byl nacpal dlouhou
dýmku a podával mu ji přes hlavy ostatních. Byl tam v sále dusný
vzduch, v němž blikalo několik lamp na dlouhých šňůrách. Vše
zde připomínalo klášter; tmavé, tlusté zdi klenuly se nad námi ve
smělém oblouku a mimo náš sál bylo všude hrobové ticho; kdyko-
liv ustal divoký křik mých soudruhů, zdály se zvuky ty odumírati
v pustých chodbách. Byli to samí hrdinové, ti lidé; sám z nich nešel
nikdo rád ani sem, ani ven – těmi pustými chodbami bez konce.
Byl jsem ospalým a sotva jsem se dočkal konce toho památného
sezení; konečně hrnulo se vše ven, křičíc ještě na odchodu, a já šel
za nimi s hlavou sklopenou – cítil jsem únavu toho bouřného dne.
U vchodu otvíral nám domovník se svítilnou v ruce.
‚Poslyšte, příteli,‘ pravil jsem k němu, ‚nemohl byste ještě nyní
dojíti do Conciergerie?‘
Poškrábal se za uchem a konečně se uvolil; přijal ode mne lístek,
na němž jsem v rychlosti cosi napsal, a slíbil jej odevzdati správci
vězení.
Když došel jsem domů, bylo mi volněji. Karty ležely na stole tak,
jak jsme přestali hráti.
Ulehl jsem očekávaje tentokráte, že se spánek rychle dostaví, leč
neusnul jsem.

– 165 –
 Studoval jsem často sám na sobě proces usnutí, věděl jsem, že
spánek počne tím okamžikem, kdy myšlenky počnou uvolňovati
logickou pásku je spojující, kdy divoké nápady se počnou střídati
s komickými, nesrovnalosti s nemožnostmi, až pozbudu úplně vě-
domí; leč té noci nebyly mé myšlenky ani nesouvislými, ani klidně
logickými, cosi jako by mi scházelo; pocit, jejž vám znázorniti nemo-
hu, jakési duté prázdno mé hlavy, stav bezmyšlenkový, při němž však
všechny smysly neobyčejně intenzivně pracovaly; slyšel jsem svůj
dech – a nemohl slyšení toho se zbaviti; násilím chtěl jsem na něco
mysliti, leč opět slyšel jsem se dýchati, a – zdálo se mi, že počínám
upadati v extázi; necítil jsem více ani pocit tepla, ani chladna – necítil
jsem tíži svého těla, leč stále slyšel jsem svůj dech, což mne počalo
naplňovati úzkostí; zlobil jsem se – a bylo ještě hůře. Hodiny odbíjely
jedna za druhou – a já cítil se k ránu právě tak málo k spánku naklo-
něným jako večer; dech můj děsil mne svou pravidelností, na sítnici
mého oka nacházel se stále onen nehybně strnulý obraz jakési ne-
možné krajiny, jenž vracel se, kdykoliv jsem oči zavřel – a já neusnul
skutečně z příčiny, kterou bych posud byl považoval za nemožnou;
teprve když venku počaly hrčeti vozy, zavřely se olověné moje oči
a na okamžik upadl jsem ve stav podobný spánku, z něhož vyděsilo
mne cosi jako výkřik; – ano, nemýlil jsem se, výkřik se opakoval –
a opět znělo to hrozným hlasem po pokoji: ‚Marat!‘, a pak po třetí,
po čtvrté – až po sedmé. Procitl jsem a rozhlédl se polekán kolem;
v pokoji bylo již světlo, kukačka na hodinách dobíjela sedmou.
Cítil jsem hroznou únavu, a přece vstal jsem.
‚Naposledy se ještě stanu nervózním,‘ napadlo mi a dal jsem se
do smíchu.
Oblékl jsem se a šel ven na procházku. Ve městě bylo neobyčejně
živo – lid pobíhal po ulicích jaksi zmaten a krámy zavřeny. Věděl
jsem, co to znamená a zasmál se opět. Byl to krásný den.
U večer šel jsem jako obyčejně do klubu; tam byl hrozný jásot,
vše bylo zpito a Tallien nošen na ramenou.

– 166 –
 ‚Ať žije svoboda!‘ zvolal spatřiv mne.
‚A Marat!‘ voláno.
Jásot jich byl pochopitelným – Conciergerie a la Force byly již
vybity, vše povražděno; vojáci na strážích nepostavili se nikde na
odpor a lid díval se nečinně fanatismu najatých vrahů. Jeden z pří-
tomných vykládal právě některé epizody z vraždění v La Force a vše
kolem se smálo přihýbajíc si z kamenných džbánků.
‚Co se stalo s tím šíleným?‘ otázal se mne Tallien přistoupiv ke
mně.
‚Nic, byl zajisté puštěn, poslal jsem tam včera večer.‘
Tallien si oddychl. ‚To je dobře; víte‑li, že mne ten člověk připravil
o noc?‘
‚Blázínku!‘ pravil jsem, nutě se do smíchu. ‚Ostatně možno, že
mne zítra navštíví, doufám, že se přijde poděkovat. Nemyslím na
podobné hlouposti.‘
Přece však, když odcházel jsem domů, zeptal jsem se domovní-
ka:
‚Nu, odevzdal jste onen list? Šel jste včera večer do Conciergerie?‘
‚Nešel,‘ pravil on škrábaje se jako vždy za uchem.
‚Ďasa – a proč?‘
‚Ono pršelo. Šel jsem tedy až dnes odpoledne – ale bylo již pozdě;
nikoho jsem se tam nemohl dovolat, po chodbách bylo vše zkrváce-
no a dveře vyraženy. Konečně zastihl jsem aspoň jakéhosi zrzavce
a odevzdal mu ten lístek. On si jej přečetl a řekl, bych vyřídil, že je
pozdě. Ten muž prý je již mrtev.‘
‚Taky dobře,‘ pravil jsem, nepohnuv ani brvou v obličeji a šel
domů.“
„A nespal jste zas?“ přerušil vypravování Maratovo Chaumette.
„Spal, jako když mne do vody hodí; ale k ránu měl jsem divné
sny. Zdálo se mi, že jsem v našem klubu, ale kolem mne byly zcela
cizí tváře, neviděl jsem nikdy podobných obličejů, a nelíbily se mi.
Všichni si mne prohlíželi podivně se na mne dívajíce a konečně

– 167 –
počali si cosi šeptati; tu zaklepal mi kdosi na rameno. Obrátil jsem
se – byl to Alietti.
‚Zmizte,‘ šeptal mi do ucha, ‚utečte, můžete‑li, to jsou vesměs lidé,
kteří vás chtějí zavraždit!‘
Když vstoupil jsem však přece do sálu, připadal mi tentokráte
jaksi neobyčejně velkým; též klenutí neviděl jsem nad sebou – strop
byl zmizel kdesi v nesmírné tmavé výši – a přec připadal mi chvíle-
mi jako obrácená hladina vařící se špinavé vody; podivné bubliny,
silně vypuklé, na něm rychle se střídajíce visely k zemi a stále měnil
se celý povrch; též zdálo se mi, jako by seshora sestupovalo podivné
teplo.
Všichni seděli kolem dlouhého stolu nehybně, nemluvíce a smut-
ně před sebe hledíce – jako by ani nepozorovali, že ten podivný,
divý strop se k nim stále více níží. Též neviděl jsem našich lamp ani
oken – a přece bylo dosti světla.
Rozrazilo mne horko a já nevěděl si rady; leč tu uchopil mne malíř
a vlekl mne chodbou za sebou; nechal jsem se vésti. Hrozná úzkost
se mne však zmocňovala, když nedocházeli jsme konce chodeb.
Zdálo se mi, že ztrácím půdu pod nohama a vznáším se vprostřed
této studené chodby, letě v závratném spěchu kupředu; hlava má
jako by letěla napřed a ostatní tělo nemohlo jí stačiti; tu jako by
se obě části těla od sebe odloučily. Hlavou byl jsem daleko napřed
a necítil jsem více žádného spojení se svým tělem. A Alietti vedle
mne podivně se smál.
‚Co chcete?‘ zvolal, ‚nepostačí vám vaše hlava? Hleďte, já nemám
taky víc.‘
Podíval jsem se na něj; vedle mne letěla také jen jeho hlava – a obě
jako by letěly o závod touto příšernou chodbou bez konce. Cítil jsem,
že letíme zrovna středem ode všech zdí i od podlahy stejně vzdáleni
a jen jednou dotkl jsem se spánkem sliznatého, vlhkého kamene
na stropě; a přec – nemohl jsem se brániti – nemohl jsem nic než
zoufale kroutit svýma očima, až vylézaly z důlků.

– 168 –
 Tu vzkřikl jsem a probudil se.
Cítil jsem velkou slabost svých údů a dlouho nenabyl jsem opět
chladné rozvahy. Udiven přemýšlel jsem o podivných těchto úkazech,
a přece všechny vysvětlil jsem si správně jako lékař; že nespím, toho
příčinou je moje předrážděnost, že sním o onom bláznu a o klubu,
toho příčinou jsou moje poslední dojmy. Ale jedna věc zůstala mi
zatím hádankou – co to bylo za tváře, jež jsem v tom snu spatřil.
Marně hleděl jsem se na jedinou z nich upamatovati – a přec byly
všechny velmi výrazny, ne mlhavy, jak ve snu bývají. Kde jsem viděl
tyto lidi? Mozek jakožto tabula rasa nemůže nic vyvozovati než co
obsahuje – ale já jsem ty lidi nikdy neviděl!
Tak mrzut nebyl jsem již dlouho; nešel jsem ty dny vůbec k ni-
komu, počal jsem se hojiti klidem, a když to nepomáhalo, vrhl jsem
se opět do náručí Revoluci. A zdařilo se mi; přišel jsem večer vždy
tak unaven domů, že málokdy hráli jsme ještě s Tallienem karty. Re-
voluce šla velkými kroky kupředu, Ludvík uvězněn, obžalován.
Když tehdy vyřkl konvent svou pravomoc k jeho souzení, šel jsem
vesel domů. Již delší čas byl jsem opět klidnějším a nepochyboval
jsem ani dost málo, že budu dobře spát.
Když, vstoupiv do svého pokoje a našed křesadlo, vytloukl jsem
první jiskru, zatřpytilo se cosi v pokoji – leč hubka nechytla. Opako-
val jsem svůj pokus – hubka sice na několik vteřin chytla, ale opět
zhasla; leč několik těch vteřin mohlo stačit k tomu, abych zešílel.
Zdálo se mi, jako bych byl zahlédl cosi hrozného; na pohovce
seděl král Ludvík; jeho hlava ceremoniálně upravena, skleněné oči
zíraly na mne. Naproti němu seděl člověk tváře mi naprosto nezná-
mé a z třetí strany seděla dáma – nemohl jsem chvíli poznat, co se
tu děje, – leč kdo vypíše můj úžas, když zpozoroval jsem, že příšery
ty hrají karty; všichni seděli bledi, nehybně, jako voskoví automati,
dívajíce se bez výrazu před sebe; poslední karty byly právě vyhoze-
ny a Ludvík, přebíjeje pikovým esem, jako by vítězil.

– 169 –
 Vykřikl jsem a pustil křesadlo; ale když rozhostila se kolem mne
tma, zmocnila se mne nevýslovná hrůza, cítil jsem opět onen pocit
letící hlavy a nemohl jsem dýchat; hrozné rozčilení vehnalo mi
všechnu krev do hlavy a já očekával, že mne raní mrtvice. V hlavě
to hučelo a nepřirozené horko rozlilo se po celém těle.
Nevím, jak dlouho trval ten stav, zdálo se mi jen, jako by jedna
ze židlí byla zapraskala a pak jako by byl šel v tomto hrobovém
tichu někdo k oknu. – Sluha přinesl světlo – a – kolem mne bylo vše
jako obyčejně; karty ležely jako vždy rozházeny na stole, pikové eso
navrch, nikdo v pokoji.
Kam poděly se ony tři osoby? Jak dostal se sem Ludvík? Což není
v Templu?
Tak přemítaje vzal jsem do ruky své karty, abych je uložil. Dříve
však jsem je spočítal – bylo jich o tři méně; počal jsem scházející
hledati – a kdo popíše můj úžas, když nalezl jsem každou ležet na
jedné ze židlí.
Hrozná myšlenka projela mou hlavou – a já uchopil Bernarda
za krk, křiče o vysvětlení; trvalo to hezky dlouho, než vykoktal ze
sebe, že mne večer zde hledal Tallien; čekal prý až do desíti hodin,
chtě brát karty a pak zlobě se, že nejdu, chytil je a praštil jimi o stůl.
Rozsypaly se po zemi i po stole a on je sebral po jeho odchodu až
na tři, jež nenalezl, poněvadž nehledal po židlích.
Leč já třásl jsem se stále a nespal jsem tu noc doma. Ludvíka jsem
poznal – leč opět ony tváře – odkud je znám?
Pronásledovaly mne, kamkoliv jsem se obrátil, ba moje haluci-
nace šly tak daleko, že viděl jsem je i ve dne, v samotném konventě
před sebou se vznášeti. V ty dny byl jsem vždycky strašným.
Však cítil jsem, že vypuknu brzy v zřejmou šílenost; čím dále, tím
více musel jsem se přemáhat, aby na mně nic nebylo znáti, neboť
znamenalo by to úplnou zkázu mé strany. ‚Šílenec!‘ byla by křičela
na mne Gironda v konventě, ‚a vy již půl roku jako berani běžíte za
ním! Království pronásledovalo ho zatykači pro jeho krvežíznivost –

– 170 –
republika velebí jej pro jeho ctnost, blázna!‘ Nemohl jsem se nikdy
dočkati konce sezení, abych celé hodiny proběhal venku v mrazu;
pak cítil jsem obyčejně úlevu. Jedinému Tallienu svěřil jsem se se
svou chorobou; kroutil hlavou a nevěděl rady. Marně přemýšleli
jsme o tom spolu, odkud bych tyto příšery, jež mne neopouštěly,
znáti mohl – a nikdy nenalezli jsme žádné stopy.
Tu kdysi byli jsme výborně naloženi. Za soumraku vrátili jsme
se spolu domů z konventu, jenž byl odsoudil právě Ludvíka; byly to
plačtivé scény a ještě zde smáli jsme se tomu ubohému Malesherbo-
vi, jenž tak obratně Capeta hájil, aniž by se byl jednou podřekl.
Byli jsme ve výborné náladě, kterou vyvolalo několik láhví jis-
krného vína. Tallien vypravoval nejnovější anekdoty, kolující po
městě, a já nepřestával se smát. Konečně po delší době byl to jasnější
okamžik mého mozku; vše kolem tančilo, nástěnné obrazy smály se
s sebou právě tak, jako ona lebka tam a sama lampa se rozkývala.
Byli jsme již notně opilí, když pojednou vztyčil se na pohovce
můj soudruh.
‚Víš co, Marate? Dnes jsme jak náleží veselí, což abych tě dal vy­
hojit z těch tvých strašidel?‘
‚Výborně!‘ zvolal jsem. ‚A jak to? Dnes podstoupím všechno!‘
‚Neptej se a pojď se mnou!‘ zvolal on, do pláště se oblékaje. Vy-
šli jsme ven do silné mlhy a ještě silnějšího deště a brouzdali se
v mokrém sněhu mrtvými uličkami. Šli jsme hezky dlouho a já
v té prožluklé mlze nemohl rozeznati, kam mne to vede. Domy po
stranách byly vždy nižší a bídnější a jako by všechny stály nakřivo.
Konečně poznal jsem, že jsme na předměstí Antonínském.
Tu náhle zatočil můj soudruh do jakési malé, nečisté uličky, pro-
vedl mne divným průchodem a chopil mne za ruku, by vedl mne
tmou dále; šli jsme po nějakých schodech v zápachu špíny a octli
jsme se na malém dvorku, na jehož druhé straně blikalo světlo
z rozbitého okénka. Veliká kočka poskakovala před námi ve sněhu
jako pes a zastavila se u nízkých zpuchřelých dveří.

– 171 –
 ‚Nuže, vejdi!‘ pravil Tallien, ‚a skloň hlavu, abys nikde nenarazil!‘
Uposlechl jsem a vešel do předsíně. Tu nemohl jsem se zdržeti
otázky, kam to vlastně jdeme.
‚Slyš,‘ pravil jsem, stále ještě ve smíchu. ‚Kam to jdeme?‘
‚K čarodějnici,‘ pravil Tallien kupodivu vážně.
‚Ale to octli jsme se uprostřed praprosté pohádky!‘ blábolil jsem
vesele.
‚Mýlíš se,‘ pravil Tallien s úsměvem. ‚Je to jen trochu bizarní po-
vídka!‘ a strčil mne do dveří.

IV.

V tom okamžení vstoupily mi na mysl všecky ony příšerné věci, jež

slyšel jsem o čarodějnicích vypravovati, věci, jež mi vždy připadaly
nevýslovně k smíchu – a nevěděl jsem, má‑li to býti špatný vtip mého
soudruha, nazývajícího celé naše počínání povídkou, či není‑li vše
jenom snem. Snad ležím vínem přemožen na své pohovce a duch
můj blouzní, proto též celé to divné okolí, divné řeči Tallienovy, psí
kočka a čarodějnice roku 1793, – leč stisknutí mé ruky Tallienem
přivedlo mne k rozumu a já s úsměvem smířil se s myšlenkou, již
bych jindy byl nazval šílenou.
Napadly mi všecky ty obrazy, na nichž namalovány čarodějky –
viděl jsem již před sebou tu hubenou, bezzubou babu s protivným
pohledem, špičatou bradou s několika chlupy, nerozčesaný vlas v di-
vém nepořádku a její chůzi – jakoby na kolečkách, kdy nelze sledovati
kroky a kdy chvílemi se zdá, jako by dopředu padnouti musela, a což
asi ta její ohromná pec, na níž se škvaří hnusně páchnoucí lektvary,
pec, za níž sedí černá kočka v přátelské shodě s třistaletou sovou –
a již již jsem se zastavoval, nechtě jíti dále, když náhle zalesklo se
proti nám nějaké světlo a pak zapadly dveře. Kdosi kráčel proti nám
a div nevrazil do Talliena. Otřel se rychle kolem mne a zmizel opět

– 172 –
v úplné oné tmě. Tallien otevřel dveře a vstrčil mne do jakési jizby
a ihned vrátil se na chodbu vyzvědět, s kým jsme se to setkali.
Zůstal jsem ve světnici sám a rozhlédl se – ale tu nemálo jsem
užasl. To že je doupě černokněžky?
Jizba byla velmi čistě vybílena, podlaha, na níž nebylo ni nejmen-
ší skvrny, leskla se přímo svou čistotou, na holých zdech nebylo
obrazů a celý nábytek sestával ze dvou primitivních židlí a prostého
stolu. Podíval jsem se též na kamna, z nichž vycházelo příjemné
teplo, – nikde žádné lektvary ani sovy; na bílé polici bylo několik
talířů a dvě sklenky.
Tallien se vrátil.
‚Víš, do koho jsme to vrazili?‘ pravil. ‚Myslil jsem si to – Robespier­
re.‘
‚I ďasa!‘ pravil jsem, ‚ještě dobře že nás nepoznal, to by bylo hlou-
pé setkání. Ale ke všem ďáblům, vysvětli mi –‘
‚Aha, rozumím ti, ďábel se leká kříže, je ti zde nevolno, viď? Cítíš
cizí vzduch, v němž jsi se posud nepohyboval a jaký proudí v oněch
čistých sférách pozlacených vrcholků vysokých hor, kdy díváme se
na vše ze vznešeného stanoviska a vidíme tam dole pohybovati se
tu svou směšnost; vidíš, Marate, je toho mnohem více u člověka,
než jak jsi pravil, kosti a maso, a přec nemožno o tom mluvit – víš,
ta věc se musí cítit –‘
Udiven nad jeho řečí chtěl jsem odpověděti, leč neměl jsem více
času.
Protější dveře se otevřely a já spatřil za nimi ve vedlejším pokoji
vztyčený veliký krucifix a černá klekátka před ním.
Přetřel jsem si rukou čelo chtě zaplašit podivnou tu vidinu, leč
přízrak zůstával týmž. Do dveří vstoupila malá stříbrovlasá stařen-
ka; z velkých očí jejích pohlížela na nás samá laskavost a dobrota
a ona, půvabně se uklonivši, vybídla nás k usednutí.
Byl jsem nanejvýš užaslým a podíval jsem se na Talliena. Však
tento se usmál a přistoupil ke stolu.

– 173 –
 ‚Dovolte, madame,‘ pravil s patrnou úctou, ‚abych vám předsta-
vil pana Marata. Paní Kateřina Theotová spoléhá na vaše mlčení,‘
pravil pak ke mně.
Stařena vztyčila se při zaslechnutí mého jména – a podívala se
na mne neobyčejně přísně; četl jsem v pohledu tom cosi nesmírně
vznešeného, pohled královny zbavené trůnu, a nesnesl jsem jej, sklo-
piv oči; nevím, co to byl za pocit, jenž se mne zmocnil; ale zdálo se
mi poprvé v mém životě, že stojím někomu v tvář – kdo převyšuje
mne svým duchem.
Zdálo se mi v okamžiku tom, že jsem blbým a nepamatuji se více
jasně na celou tu zvláštní příhodu u této podivné ženy. Vím jen, že
chtěla odejíti, leč můj soudruh že uchopil ji za ruku a třesoucím se
hlasem cosi k ní pravil.
Nerozuměl jsem tónu, s jakým s ní mluvil – a zdálo se mi, že jsem
ve světě zcela neznámém. Bál jsem se promluviti, slova vázla mi na
rtech a nejraději byl bych utekl jako nezvedený školák.
‚Nuže, čeho si přejete?‘ pravila konečně vlídným tónem usednuv­
ši. ‚Neměla bych sice s vámi mluviti, avšak vy přišel jste mne žádati
o pomoc a té neodepřela jsem posud nikomu; dříve však chci slyšeti
z vašich úst, že věříte v Boha!‘
Zlostným pohledem chtěl jsem ji změřiti, leč když utkal se můj
zrak s jejím, počal jsem se třásti; pohlédl jsem na Talliena, jenž
přece byl podobným nevěrcem jako já – byl bled a zíral zamračen
před sebe.
Bylo mi střídavě horko a zima a cítil jsem stále její pohled. Ne­
mohl jsem se z místa svého pohnouti a nemohl též promluviti.
Hrobové ticho vládlo kolem mne; tu zaslechl jsem podivný šepot
směrem od velkého kříže. Podíval jsem se tam otevřenými dveřmi
a viděl Talliena klečícího se sepjatýma rukama.
‚Šílím!‘ napadlo mi a zavřel jsem oči. Leč hned opět pohlédl jsem
na Theotovou; dívala se posud na mne a mně zdálo se, že vznáší se
v oblaku hustého dýmu, stříbrné její vlasy že svítí leskem kovovým

– 174 –
a zrak její že tkví posud na mně; byla v tom okamžiku velebnou.
Třásl jsem se na celém těle a cítil neodolatelnou touhu pokleknouti
v bigotním strachu vedle proměněného Talliena; zdálo se mi, že
upadl v náboženskou extázi a jako u vytržení podíval se na Krista,
jemuž scházela hlava. Led rozlil se po mých žilách a mimovolně
sklonil jsem koleno, chtě pokleknouti na klekátko, leč koleno moje
nedotýkalo se ničeho, stupeň klekátka jako by ustupoval do země
a já ztrativ rovnováhu vrazil jsem vší silou hlavou svou do kovové-
ho kříže, až ztratil jsem s výkřikem: ‚Kristus, Kristus gilotinován!‘
vědomí, slyše jen v uších jeho temné zadunění…

Když konečně jsem procitl, pohlédl jsem udiven kolem sebe; sníh
byl pokryl dosti vysokou vrstvou můj šat a moje kolena, klečící
v sněhovém blátě, byla zmrzlá. Pohlédl jsem před sebe; byl jsem
na Revolučním náměstí, kleče před gilotinami; mrazivý vítr skučel
mezi prkny a ostrý studený vzduch, naplněn tiše padající bílou smrtí,
snášel se na dlažbu.
Soudě dle vysoké vrstvy sněhu na mém šatě klečel jsem tu dlou-
ho, dlouho.
‚Pryč, pryč!‘ křičel jsem pospíchaje z toho místa hrůzy a letěl jako
šílený revoluční třídou právě do náručí noční hlídky na rohu ulice
Saint‑Honoré.
Drsné dvě ruce mne zastavily a do obličeje padla mi záře svítilny
v rukou jednoho z obou hranatých vojáků.
Podíval se ostře na mne a pak pozdravil.
‚Vy zde, občane?‘ zasyčel.
Chopil jsem jej za ruku třesa se; blábolil jsem cosi nesrozumitel-
ného a mohl jsem děkovati jen tomu, že mne poznali, sice byl bych
strávil noc na strážnici. Prosil jsem je úpěnlivě, by doprovodili mne
domů, a oni udiveni poslechli. Teprve když zavřela se za mnou vrata
mého domu a můj sluha vyšel mi vstříc na schody se světlem, počal
jsem nabývati klidu.

– 175 –
 ‚Tvá fantazie zahrála ti opět jednou hezký kousek,‘ přemlouval
jsem se stále a usedl do křesla zde v pokoji. Co se to se mnou dělo –
kam zmizel Tallien? Což jsem vskutku odsouzen zešíleti? A jak dostal
jsem se na Revoluční náměstí? Tisíce myšlenek létlo mým mozkem,
jedna nesmyslnější než druhá, a konečně nevěře více v nic počal
jsem náhle – je to směšným – pochybovati o své vlastní existenci;
napadla mi bláznivá myšlenka, že snad vůbec neexistuji, že jsem
pouhým hrdinou nějaké směšné pohádky, což by potvrzovalo slova
Tallienova, že snad vše, co jsem kdy zažil, neudálo se v skutku, nýbrž
stojí psáno kdesi v knize, že byl jsem líčen tak živě, že vystoupil jsem
z oné knihy jako socha Pygmalionova, nabyv nepřirozeného života,
a že nezbývá mi než opět do knihy té se vrátiti. – Leč tu usmál jsem
se sám té myšlence – tak velebně hrozná věc, jako je Revoluce, ne-
může být pouhým fantomem – kupodivu – ale co jsem to jen učinil?
Jsa tak nezvratně přesvědčen o směšnosti toho, co mi jako dítěti
bájeno o bytostech vyšších, klečel jsem modle se – na neznámém
místě – u cizí ženy? Či zdálo se mi vše to na Revolučním náměstí?
Tu padl pohled můj na karty na stole a hrozná myšlenka se mne
zmocnila. Náhle viděl jsem jasně, čemu jsem tak dlouho nerozuměl,
a vypukl jsem v křečovitý smích.
‚Karty, karty jsou příčinou mého šílenství. Hrozný ten muž chtěl
mne zahubit – vždyť on namaloval obličeje ony, jež mne ve vidinách
mých pronásledovaly, do karet, svým figurám; – ano, hle zde Gen-
sonné – zde Vergniaud – zde Fonfréde – zde Ludvík, Ludvík!‘ křičel
jsem, svíraje v prstech svých kárového krále.
‚Tu jsou ti, již mne mají zahubit, jak mi ten šílený malíř ve snu
sám řekl, nepřivedu‑li je já sám dříve na popraviště!‘ a smál jsem
se, smál, až mi krev hrůzou v žilách stydla. ‚Dobře, že to vím, nyní
počne hrozný tanec!‘
Tak křiče zíral jsem na podobiznu Ludvíkovu. Ale tu hned zpo-
zoroval jsem změnu, jež se během dne s kartou udála. Obličej jeho

– 176 –
byl smrtelně bled, oči spočívaly v modrých prohlubinách a rty byly
zsinalé.
‚Jsi mrtev!‘ zvolal jsem v náhlém výbuchu šílenství.
Bylo mi horko a krůpěje potu stály mi na rozpáleném čele, leč ne-
všímal jsem si toho. Hrál jsem si jako malé dítě stavě z karet gilotinu;
pak položil jsem careau krále do ní a nechal naň spadnouti jinou
kartu. A když vytáhl jsem toho mrtvého Capeta, vypukl jsem znova
v příšerný smích, kolem krku jeho zela hluboká červená rýha…
Křičel jsem běhaje v divém smíchu po pokoji, třeštil v náhlé tou-
ze po krvi, v náhlém kontrastu s mým bigotním počínáním dříve,
jako šelma spatřivší onu drahocennou šťávu…
‚A tak se vám musí státi všem!‘ volal jsem chtěje hoditi karty do
plamenné výhně rozpáleného krbu, když jsem se zarazil.
‚Ne, nespálím vás, vy musíte mi prozradit ty, jež mne chtí zavraž-
dit, vy musíte mne uvésti na stopu mým vrahům, všechny musíte
mít ony veselé pásky kolem šíje, a pak teprve budu klidným, pak se
nebudu vás musit bát!‘
Byla to hrozná noc, jež následovala. Každou chvíli vyskočil jsem
prohlížeje opět karty. Poznal jsem některé, ovšem, leč některé ob-
ličeje byly mi cizí. ‚Dobře, že vás zde mám,‘ sípal jsem, ‚budu vás
hledati ať v konventu, ať po zasněžených ulicích, ať v hladovém
zástupu chátry!‘“
Marat byl příliš křičel, takže hlas jeho ochraptěl. Chaumette cho­
dil rozčilen po pokoji dívaje se oknem na šedé nebe, na němž svítal
již první den…
„Nastaly to veselé doby,“ pokračoval po chvíli Marat, „a měl jsem
mnoho co dělat. Karty své nosil jsem s sebou a hledal jich podoby.
Našel jsem je a několik dní nato nežily více.
Tallien počal se mne od onoho večera nápadně stranit; marně
tázal jsem se ho kdysi, zdaž byli jsme tehdy u oné ženy, podíval se
udiven na mne a dal se do nuceného smíchu. Nevěděl jsem tedy, co
se vlastně dálo; leč bylo mi to již lhostejno, měl jsem jiné věci na

– 177 –
starosti a zapomněl docela na něj; musil jsem se ovšem stále přemá-
hati, by rozčilení mého si nikdo nevšimnul, však hrál jsem komedii
dobře. Jediným cílem mým byla vražda oněch lidí a kdykoliv spatřil
jsem červený pruh na některé kartě, vždy měl jsem klidnější noc.
Celé večery trávil jsem na hřbitově klarmartském očekávaje káru
z Revolučního náměstí; katův pacholek přinesl mi vždy ony vlhké
pytle a já sám v sakristii při blikavém světle svítilny hrabal se v oněch
chladnoucích hlavách; každou z nich chopil jsem do obou rukou
a prohlížel ji u světla přirovnávaje ji k zbylým kartám. Všecky dívaly
se týmž vytřeštěným zrakem na mne, ať to byly krásné oči mladé
aristokratky, ať vypoulený zrak mrtvého blázna, a všecky jako by
ještě nyní po smrti křičeti chtěly: ‚Král je mrtev, ať žije král!‘
A skutečnost se shodovala s mými kartami; jedna po druhé od­
umírala, až zbyly jen dvě dámy, careau dámu poznal jsem hned,
byla to Marie Antoinetta, té jsem se více báti nemusel, ač posud
nepopravena, leč jedna karta, jediná, jediná zbývá, jediná tvář mi
naprosto neznámá, a ta mne přece přivede k šílenství, poslední to
z oněch karet, a to nejhorší, neboť nemohu více rozeznat tu její
tvář, neboť jsem ji zohavil v hrůzné a přec tak krásné noci –“ šeptal
Marat náhle přivíraje v sladkém bolu své oči.
„A já ji miluji, miluji šíleně, ona dokázala mi, že možno šíleně mi-
lovati, uprostřed kosící smrti, nevím, zdaž mi rozumíte, zdaž nemlu-
vím nesouvisle, neboť nevím, jak bych se vyjádřil, nevím, jak svěřiti
se mám s tím, co jsme nikdy nepocítili, ba nemohli pocítiti a jež by
poblázniti muselo každého z oněch chladných, vypočítavých příšer,
tlukoucích se světem, s hrdým nápisem na čele: ‚Člověk!‘
Přišel jsem onehdy hrozně rozčilen domů. Hlava má pracovala
opět po několik dní v onom chorobném stavu a stále pronásledo-
vala mne myšlenka, že nikde nemohu se setkati s onou pikovou
dámou.
Mrzut usedl jsem do své lenošky a naliv líhu pod samovar počal
vařiti si horký punč; v hlavě mé to vřelo a hlava jako by rozskočiti

– 178 –
se chtěla. Co dělo se to se mnou v poslední době? Proč octl jsem se
náhle v tomto podivném, cizím světě, kde neusmrtitelní lidé obývají
žaláře, kde uprostřed nevěřící Paříže klečí největší mužové, vedoucí
Revoluci a bořící chrámy, před primitivním křížem, kde obrazy žijí
a kde nepochopitelným způsobem lze se dostati z předměstí sv. An-
tonína až k samým guillotinám? Byl jsem již přivykl všemu a nic mne
více nenaplňovalo úžasem, ani ten pokrytecký Tallien, jenž jinak
mluvě o náboženství v klubech modlí se potají k Ukřižovanému, ani
moje karty, kousek to šílené pomsty ztřeštěného royalisty, karty, jež
obživují, procházejí se po koridorech konventu, div že neoblečeny
ještě v ony nádherné rokokové šaty s bílými parukami, a nic nebyl
bych se divil, kdybych někdy byl procitl v cizím bytě jako cizí člověk
a sám sebe začal se štítiti. Žil jsem proces blázna pozpátku, upadl
jsem konečně do fixní ideje; jen jediná myšlenka mne ještě proná-
sledovala, a to byla ona karta, jež posud vzdorovala mé zuřivosti,
jež stále stejně usmívala se za širokým svým vějířem z bílých per
a kterou jedinou zbývalo mi ještě usmrtit, však marně hledal jsem
ji po celém městě.
Tak přemítaje držel jsem tehdy pikovou dámu v ruce, u samé
lampy na stole.
‚Ty mně tedy vzdoruješ?‘ oslovil jsem ji, nutě se do veselosti. Dí-
vala se stále na mne oním půvabným úsměvem; byla to krásná tvář;
vysoce klenutá obočí div se sebe nedotýkala a z očí prosvítal jakýsi
záblesk pikantní rozpustilosti. Nemiloval jsem nikdy žen a netoužil
po tom, leč čím déle jsem se vždy díval na tuto kartu, tím více se mi
líbila; konečně napadlo mi, že jsem zamilován, zamilován do své vra-
žednice, a poslední dny bál jsem se vskutku, bych hlavu její nenalezl;
ale též přál jsem si, abych ji nalezl, kvůli sobě, kvůli svému osudu.
‚Nu, promluv přec!‘ nutil jsem ji, leč ona nepohnula ani brvou ve
svém krásném obličeji.
‚Nejsi zamilována?‘ tázal jsem se karty, dívaje se jí upřeně do očí,
a dal jsem se do smíchu. Punč, jejž jsem si vařil, účinkoval opět na

– 179 –
můj mozek, vše točilo se kolem mne v divném světle a mně zdálo
se, že se vznáším.
Tu pozoroval jsem malou změnu v jejím obličeji; očka byla se ješ-
tě více přivřela a na bradě naskočil jemný důlek – tedy milovala.
Chápu, bude to asi nějaký trefový král neb kárový kluk; možná,
že si karetní figury navzájem vyznávají lásku, – ba ano, proto též
ony divné někdy kombinace při hře – proto hraje se mariage, ač se
asi mýlíme, pokládajíce oba manžely za šťastny, když je spojíme;
jsem přesvědčen, že královnám, mladým to ženám, milejšími by byli
švarní kluci než oni tlustí manželé s nemotorným žezlem v ruce.
Cítil jsem, že jsem opilým, a promíchal karty, chtě jíti spát – leč
když vstával jsem ze sedadla, zatočila se mi hlava a já upadl zpět do
křesla. Rozpustilý smích rozlehl se pokojem.
‚Nesměj se, nesměj, spanilá dámo!‘ blábolil jsem a počal ji hledati
opět mezi kartami, leč tentokráte jsem ji nenašel, ač prohlédl jsem
je třikráte.
‚U čerta!‘ zvolal jsem konečně, ‚kde je ta piková dáma?‘
Tu zaklepal mi kdosi vějířem na rameno; namáhavě otočil jsem
se ve svém křesle a udiven zůstal jako zkamenělý.
Za mnou stála ona, půvabně oblečena v nádherné rokokové šaty at-
lasové, pod nimiž vyhlížely dva něžné střevíčky; rtíky její se usmívaly
tak, jak viděl jsem je dříve na kartě, a rozevřený vějíř byl zavřen.
Dívala se na mne šelmovsky, lusknuvši bílými prsty před mýma
očima, by vzpamatovala mne z mého úžasu, a zvolala zvonivým
smíchem:
‚Punč, chci punč!‘

V.

Nebyl jsem schopen jediné myšlenky, byl jsem přesvědčen, že ší-

lím – leč náhle připadalo mi to nevýslovně sladkým, nevytrhnouti

– 180 –
se z toho šílenství, s plnou rezignací nechat vařiti se svůj mozek
a strávit opojnou noc s tímto fantomem. Dnes mne ještě zavraždit
nemůže, napadlo mi, neboť jest pouhým výtvorem mé fantazie,
a proto oddal jsem se zcela svému výbuchu.
Když probral jsem se trochu ze svého úžasu, seděla již na židli
a zvědavě prohlížela všecky předměty na stole.
‚Nevěděl jsem, že karty mohou oživovati,‘ pravil jsem klidně jako
někdo, kdo ve strašidlech neshledává pranic nepřirozeného a po-
chopuje je jako věci, jež se rozumějí samy sebou.
Dala se do smíchu.
‚Vy lidé nevíte vůbec nic – a přece chcete všemu rozumět! Nevě-
říte než v to, co vidíte!‘
‚Oho!‘ ozval jsem se trochu nesměle, ale beze všeho strachu. ‚Já
již věřím nyní ve všechno.‘
‚Vyhojily jsme vás, není‑liž pravda? Dobře vám tak – to za to, že
jste myslil, že jest všechno pravda, co stojí v těchto hloupých kni-
hách!‘ smála se ona shazujíc ze stolu mé medicínské knihy. Jednu
z nich uchopila a vyhodila ji do výše. Roztrhané listy rozlétly se po
pokoji a jeden z nich uhasil lampu.
Po pokoji rozlilo se modré světlo hořícího lihu; dlouhé, plamenné
jazyky olizovaly štíhlý samovar a voda jednotvárně hučela. Podivné
přísvětlí rozhostilo se po pokoji; ona stála zrovna u mne, její obličej
zdál se mi ve své divné bledosti nyní ještě krásnějším a ohnivý zrak
spočíval na mně vyzývavě.
‚Mám rozsvítit?‘ pravil jsem jako ze sna.
‚A proč? Snad se mne nebojíte?‘ divila se ona s tak roztomilým
úsměvem, že byl bych ji zulíbal, kdybych se byl jen mohl pohnouti ze
svého sedadla. Z vařící vody vystupovalo omamující vedro, doléhající
na mé spánky, takže zdálo se mi opět, že mne musí ranit mrtvice.
Však ona zatím vesele poskakovala po pokoji – jen v jediném oka­
mžiku poděšena odskočila, když byla se dotkla svými šaty mého
kostlivce, a několika skoky octla se u mne.

– 181 –
 ‚Hezké to zde nemáš, můj miláčku!‘ pravila šeptajíc mi do ucha.
‚Inu ovšem,‘ pravila pak vážně, vznášejíc se po pokoji. ‚Ty nemáš
pro samé starosti o tu tvou republiku času myslit na sebe. Pěkná
to republika idiotů! Slyším často ty vaše rozumy vykládat, když
hrajete námi kartami zde u stolu, a často napadne mi Agrippova
bajka. Věděla bych taky jednu: Byl jednou jeden osel a ten náhle
přestal chápat, že tělo jeho musí mít hlavu; vymyslil si tedy přístroj
k stínání hlavy a první tu svoji do něho vložil se slovy: »Proč potře-
buji mít hlavu?« Vtom – ale miláčku, proč máš ty sám ještě hlavu?
Jsi nejspíš asi již na ni zvyklý, máš ji plnu samých myšlenek na svou
lásku – jak se jmenuje?‘
‚Jak se jmenuješ ty?‘
‚Já? Charlotta,‘ zvolala ona, otevírajíc poklici na samovaru.
Veliké mračno bílé páry vyvalilo se ven, zahalujíc vše v pokoji
v šedivou roušku. Modrá záře plamenu osvětlovala jen předměty
nejblíže stojící – a Charlotta byla uskočila polekána od vařící vody.
Ze samovaru nahoře byla vylezla podivná hlava a zírala na mne; ně-
kolik šedivých vlasů točilo se jako hadi na lysé lebce, oči vytřeštěné
obráceny v sloup, ústa ležela v prohlubni a po obou lících černaly
se hluboké vrásky.
‚Alietti!‘ zvolal jsem, leč pára přestala se již valit a přízrak byl
zmizel.
‚Alietti?‘ zvolala Charlotta. ‚Ty znáš toho starého blázna – považ
si, on vyznával mi kdysi lásku, klečel přede mnou na kolenou a vy-
hrožoval, že se probodne, nevyslyším‑li jej.‘
‚A ty?‘
‚Já jej nechala se probodnout; jest ještě jiných bláznů dost. Ostat-
ně neublížilo mu to, musil se ještě jednou utopit a konečně nechal
se zabít ve vězení. Nu, není to zajímavé? Jsem snad jediné děvče,
jemuž nepostačuje, když jeho milenec dvakrát po sobě se zabije.
Zabil by ses taky?‘

– 182 –
 Nemohl jsem odpovědět; byla usedla na roh stolu a nechala nožky
své se houpat; v atlasových střevíčkách černaly se hedvábné pun-
čošky a ona dívala se na mne nevýslovně svůdným pohledem.
V tom okamžení napadla mi myšlenka, že jsem již mrtvicí raněn;
divoké hučení v mé hlavě bylo se proměnilo ve cvrkání cikády, pro-
vázené pocitem, jako by ostrá jehla vnikala do mého mozku. Bylo
mi nevýslovné horko, zraku svého nemohl jsem z ní spustiti a cítil
jsem podivný cit, jejž netroufal jsem si považovat za šílenou lásku;
chtěl jsem vyskočit a sevříti ji ve svém náručí, ale pokus můj byl
marným. ‚Probudit – chci se probudit!‘ vykřikl jsem.
Ona dala se do smíchu seskočivši ze stolu. ‚Ty myslíš, bloude,
že se ti vše to zdá? A proto jsi též tak negalantním a nenaléváš mi
svého nápoje – nuže, učiním tak sama,‘ pravila přitočivši se k samo-
varu a nabravši plnou lžíci nalila do obou sklenek na stole; sklo bylo
v okamžiku zpoceno, důkaz to, že nápoj byl vařící.
‚Nuže, na mé zdraví!‘ zvolala vnutivši mi sklenku do ruky a sama
pozvednuvši sklenku svoji.
Jako proud žhavé lávy projelo to mým hrdlem – cítil jsem, že
jsem opařen.
‚Ale to je studené!‘ zvolala ona. ‚Něco teplejšího!‘ a chtěla uchopit
misku s hořícím lihem, leč zadržel jsem její ruku. Ona dala se do
rozpustilého smíchu, tančíc po pokoji; ztratila jeden ze svých stře-
víčků a musila si jej obléci.
Náhle vyskočila do vzduchu a zůstala viset as loket od země.
‚Ta naše země jest přece jenom hloupě tvrdá,‘ pravila položivši
se do koketní pozice, jako by ležela na pohovce, a opřela hlavu svou
o obnaženou ruku.
‚Nu – a nyní vypravuj mi něco!‘
‚Co mám vypravovat?‘ pravil jsem zmaten.
‚Nu – o čem ženy nejraději slyší – o lásce, či jsi posud nikdy ne-
miloval?‘
‚Nemiloval.‘

– 183 –
 Tu dala se do hrozného smíchu; přiskočila ke mně a ovinuvši ruku
svou kolem mého krku zvolala: ‚– a ty chudáčku, tys ještě nemiloval?‘
Cítil jsem sálavý oheň, jenž vycházel z její ruky, a pocit nevýslov­
ného blaha se mne náhle zmocnil. Styděl jsem se nyní, styděl před
pouhým fantomem, že jsem posud nepoznal onen cit – ač často jej
lhal – a tím prudčeji cítil jsem srdce své bíti. Na krku mém zůstal pla-
menný pruh od jejího objetí – a ona omámila mne svým dechem.
‚Ano miluji – již miluji,‘ šeptal jsem.
‚Nu vida,‘ smála se ona odskočivši, ‚– jest to trochu náhle – ale
neškodí. Miluješ snad mne?‘
Můj pohled byl jí odpovědí.
Smála se dětinsky tleskajíc do svých ruček.
‚A to je hezké – Marat se zamiloval do karty!‘
Pak přiskočivši k samovaru nalila znovu do sklenek.
‚Nuže, ať žije ta naše láska!‘ zvolala.
Musil jsem píti, ač věděl jsem, že piji opět oheň. Slzy vstoupily
mi při tomto přípitku do očí.
‚Haha, jsem milována, ah – toť hezké!‘ náhle zastavila se u stolu
pohlížejíc na karty; rozhodila je a našla v nich trefového kluka.
‚Hleď – ten mne taky miluje,‘ zvolala. Uchopil jsem kartu tu, abych
si ji prohlédl – leč když chtěl jsem ji opět položit na stůl, pozoroval
jsem, že vlastně uchopil on mne; natáhl svou ruku z karty a držel
mne za prst pevně jako kleště.
‚Parbleu!‘ zvolala Charlotta, a přiskočivši ke mně, přísně se naň
podívala a on ihned pustil moji ruku. ‚Promiňte, prosím, tomu ztřeš-
těnému žárlivci,‘ omlouvala se mi.
Podíval jsem se na svůj prst; špička jeho byla bledá, z pod nehtu,
jenž zmodral, vytrysklo několik červených kapek.
‚Stalo se vám něco?‘ smála se poznovu, ‚nu, neškodí, nu – zapij tu
bolest! Nuže – ať žije král!‘
Ruka má se třásla a já nemohl sklenku uchopit; mžitky kroužily
se mi před očima.

– 184 –
 ‚Ty nechceš pít – nu počkej!‘ zvolala ona se smíchem a než jsem
se mohl vzpamatovati, nabrala do úst svých horký nápoj, pak při­
skočila ke mně, sklonila mou hlavu, takže spočinula na jejím na­hém
lokti a přiloživši seshora rty své na mé, dala mi způsobem tím píti;
pak počala mne líbati. Byly to divoké polibky vínem zběsilé bak-
chantky.
Vše kolem mne splynulo v divoký chaos – pára ze samovaru na-
plnila náhle celý pokoj, syčíc též z každé škvíry v podlaze a působíc
nesnesitelné vedro k zadušení; v mlze té zdálo se mi, jako bych viděl
míhati se množství bílých paruk, lesknoucích se knoflíků, a silný
parfém rozšířil se bleskurychle po celém pokoji.
Byl jsem zmámen, nevěda, co více se se mnou děje, když náhle
slyšeti bylo na chodníku dole krok nějakého osamělého chodce.
Pára i přízraky rychle mizely; cítil jsem též, jak Charlotta sedící
na mém klíně, zvolna rozplývá se v mlhu.
‚Zadrž, zůstaň!‘ křičel jsem šílený – a nejsa více pánem své vůle,
uchopil jsem v  divokém záchvatu na stole ležící nůž. Jediným
mávnutím ruky vbodl jsem jej do jejího srdce a hrozně vykřiknuv,
vyskočil se židle. Stůl pozbyl rovnováhy a překotil se se vším, co na
něm bylo. Plameny uhasly a rozhostila se hluboká tma.
‚Světlo – světlo!‘ křičel jsem.
Tu náhle rozlétla se po pokoji matná záře svíčky; můj sluha vy-
děšen vstoupil; – já klečel na zemi a upíral jsem zrak svůj strnule
na kartu, ležící na zemi. Nůž, jejž jsem do ní zabodl, kýval se ještě
zatknut v podlaze…“

Plná záře sluneční svítila oknem do pokoje, v němž na pohovce ležel

sípaje Marat; Chaumette bled stál u okna, dívaje se na oživující se
ulici. Dole táhl zástup špinavých žen, oděných v nuzné cáry, v živém
rozhovoru. Byl den.
Trapné ticho rozhostilo se po pokoji.
„Nuže, co říkáte mému vypravování? Je hodno Marata?“

– 185 –
 Chaumette neodpovídaje díval se stále ven.
„Toť podivné,“ vypravil pouze ze sebe. „A ona Charlotta?“
„Ona Charlotta žije posud,“ pravil šílený temným hlasem, „a já,
nemoha ji vypátrati, čekám – svou smrt.“
Nastalo opět ticho.
„Upokojte se,“ pravil Chaumette po dlouhé trapné chvíli, přistou­
piv k němu – ačkoliv sám v slova svá nevěřil. „Vaše fantazie přived­la
vás příliš daleko. Byl jste asi rozčilen událostmi posledních bouřli-
vých dní, příliš staraje se o vítězící svobodu – a mozek váš potřebuje
klidu.“
Marat usmál se trpce.
„Klidu, myslíte? Ano, dostane se mi ho – ale až od ní, od ní –“
„Upokojte se, nemyslete více na to; hle, strávili jsme spolu noc
a vy svěřil jste se mi se vším, můžete být klidnějším.“
„Slova, slova, prázdná slova!“
Chaumette pokrčil v rozpacích rameny a chystal se k odchodu; vše
tísnilo jej v tomto divném pokoji a přál si býti již venku, na ulici.
„Hleďte,“ pravil, „procházka by vám jistě posloužila.“
Leč Marat neodpovídal. S hlubokým vzdechem povstal z pohov-
ky a přetřel si rukou čelo, jako by probíral se z mrákot. „Nepůjdu,“
pravil konečně, „– ale půjdu se vykoupat do své lázně; ta jediná snad
upokojí mé čivy. Nezdržuji vás, Chaumette – jděte, jděte a modlete
se za mne.“
Slova ta zněla divně z úst diktátora Marata.
Chaumette podíval se udiven na něj a podal mu ruku. „Buďte
zdráv!“
„Na shledanou!“ pravil Marat zadumán.
Leč Chaumette, když vycházel na schody, nabyl opět své obyčej-
né veselé mysli; jako by byl onu noc probděl na plesu, hvízdal si
nějaký popěvek.
Slunko vesele svítilo a na ulici hrčely vozy.
Tu div nevrazil do děvčete jdoucího na schody nahoru.

– 186 –
 Šat její prozrazoval venkovanku, šátek na prsou zkřížený byl
jednoduchý, ale čistý.
„Ah, toť hezké dítě!“ zvolal on, zastoupiv jí cestu. „Kam jdeš, malá?“
„Bydlí zde pan Marat?“
„Bydlí, diblíku – nepustím tě jen tak zhola; tři podmínky si kladu,
jež musíš dříve vyplnit. Předně odkud přicházíš?“
„Z Bretaně.“
„Druhá podmínka – hubičku!“
Leč děvče odstrčilo silnou rukou mlsného hejska. Nastal zápas na
schodech, při němž zdálo se jemu, jako by se byl bodl o cosi špičatého
v jejím uzlíku. Konečně se jí zdařilo vymknouti se mu a pospíchala
po schodech nahoru.
„Počkej,“ volal on za ní, „ještě třetí podmínku jsi mi dlužna; jak
se jmenuješ?“
„Charlotta Cordayová!“ zvolala ona, divně se smějíc, a zmizela ve
dveřích Maratových.
Mrzut stanul Chaumette ve vratech, saje si poraněný prst.
„Zpropadené děvče,“ pravil polohlasem, „ale vskutku, tak hezké
rostou jen v Bretani!“
A vyšel na chodník.

– 187 –
 Beatrix
H. Ch. Andersenovi

Jedna z nejdelších nocí chýlila se ku konci. –

Kukačka odkukala třetí hodinu z půlnoci a ceremoniálně se uklo­
nila, jako by opět zmizeti chtěla v starých, rodinných hodinách. Ne-
zmizela však, nýbrž rozhlédnuvši se po pokoji pravila udivena: „Což
dnes naše velitelka vůbec nepřijde spát?“
„Kupodivu!“ odvětila stará lenoška. „Ten ples nemá konce! A před
Vánocemi ples! Za našich dob se tančívalo jen v masopustě. Ten svět,
svět!“ zvolala praskajíc.
„A což Blaženka musí zůstati na plesu až do konce?“ divil se v kle-
ci ze sna probuzený slavíček.
„Je vidět, žes nerozumný pták,“ pravila lenoška. „Nemusí zůstati,
ovšem, ale jde‑li někdo na první zábavu ve svém životě, tu si na
svou ustlanou postýlku doma ani nevzpomene; znám to, pamatuji
se, pokud já ještě spolupůsobila v plesích, jež pořádány za mladých
časů rodičů naší velitelky, – ba mohla bych vám vypravovati, jak
takové plesy vypadají, jak slavný jest to pocit pro mladé děvče, jež
ponejprv troufá si do toho šumného víru světa, – leč naše velitelka
neměla choditi nikam – jest chorobná – a kdož ví, zdaž dnešní zá-
bava nepomůže jí do hrobu…“
Tu rázem utichl hovor; z vedlejšího pokoje ozvaly se volné kro-
ky, – pak zastavily se u dveří, klika cvakla a paprsek mdlého světla
svíčky vnikl do Blaženčiny ložnice.
Vstoupila ona sama, umdlena, v šatech plesových. Šla zvolna, za-
myšlena, v jedné ruce blýskavý svícen, v druhé ruce, vězící posud
v něžné rukavičce, na níž všecky knoflíčky utrženy, polozvadlou
plesovou kytici, a podpírala se zemdlena o židli. Svíčka plápolala na
stole, jen spoře osvětlujíc útulnou ložnici, a pták na okně udiveně

– 189 –
rozhlédl se ze své klece, načež, zavřev spokojeně očka, schoval opět
hlavinku za šedým křídlem.
Blaženka usedla na svém lůžku a přimhouřila oči, ty smutné,
bož­ské oči, jak musila na plesu asi často slyšeti, a unavena položila
hlavu do měkké podušky, aby záhy, přemožena ospalostí, usnula,
nechavši svíčku na stole hořeti; usnula oblečena, s rozepjatým pou-
ze živůtkem, a z malé její nožky svezl se pozvolna atlasový střevíček,
až dopadl na koberec.
Zde odpočívala tiše královna včerejšího plesu, prvního to ve svém
životě.
Starostlivá matka dlouho nechtěla jí dopřáti zábavy oné. Blažen­
ka, děcko od jakživa k chorobě náchylné, měla přísně nařízeno
lékařem, by chránila se jakéhokoliv rozčilení neb únavy, neměla
navštíviti včerejší ples, měla sníti pouze svým ideám v malém svém
pokojíku o božské své nevinnosti a neměla seznati svět ten vířivý,
pro ni nepochopitelný a přece tak půvabný…!
Dlouho otec její nemohl smířiti se s myšlenkou, že by měl dítě
své, své vše, pustiti do veselé oné společnosti, na zkázu jejího cho-
robného zdraví; když však jednoho dne, suše kašlajíc, prosebně
sepjala ručky a v oku jejím zatřpytila se slza, tu ukryl tvář v rukou;
tak mladá, tak krásná a tak záhy musí zemříti, neseznavši světa!
A již nekladl odporu; Blaženka navštívila domácí zábavu, svou
první – a poslední!
Tu ležela, ručky sepjaty, s očima vpadlýma, s bledými, okouzlu-
jícími tvářemi. Snila o plesu právě prožitém, snila podivný sen.
Viděla se opět v plesu, leč vše připadalo jí slavnostnější, obleky
i nálada. Z dívčích rtů kypěl smích a černě odění pánové nepřestá-
vali předstihovati se v poklonách a sladkých řečech; hudba hrála
za skvostnou, chvojím ozdobenou oponou, možno‑li totiž hudbou
nazvati harmonii onu, a nádherný lustr sálal omamující horko. Vě-
jíře kývaly se po tanci rytmicky sálem, vše se smálo u veselé náladě.

– 190 –
Potkala‑li jaký pár, oči všech jako magickým kouzlem upřely se na
ni, šeptáno, chváleno, obdivováno.
Zastavila se u velikého zrcadla a upřela na svou postavu svá nad-
šením planoucí očka; tak hezkou nepřipadala si posud nikdy, od
nejkrásnější špičky atlasového střevíčku až do posledního lupínku
bílé růže ve vlasech, i ona růže nechtěla vadnouti.
Tu přistoupil k ní onen mladík, jenž po celou noc se jí byl nápad-
ně dvořil, a políbiv ji ruku, zvolal po síni: „Pánové a dámy, zde jest
naše královna plesu!“
Vše vypuklo v jásot a u slavném průvodu vedena do vedlejšího
sálu.
Jeho zdi kryty nejbohatším mramorem, v němž odráželo se jako
v zrcadle na sta zelených lamp, visících na zlatých hedvábných šňůrách,
takže vše zdálo se tonouti v záplavě světla. Kol sloupů alabastrových,
na nichž spočívalo vysoké klenutí, vinul se v nejfan­tastičtějších for-
mách břečťan a strop oživen, poskytoval pohled čarokrásný; nebyloť
lze rozeznati, zdaž hemží se tam spousta zlatokřídlých ptáků, či bá-
ječných zvířat, a vše v sále znělo akordem slavnostním, jenž zvolna
odumíral v těžkých záclonách na vysokých oknech.
Uprostřed sálu stál povýšen zlatý trůn, kolem něhož vznášel se
lehounký mráček vůně kadidla, a z výše padaly karmínové růže,
stelouce Blažence cestu ke trůnu. A když dosedla na nádherné křes-
lo, zaznělo to nevýslovným jásotem, v povětří zašveholily mraky
opeřenců a vše pojilo se v jediný chaos nadšení a lásky.
Bylať Blaženka v okamžiku tom tak šťastna, že přála by si zemříti,
zemříti jako královna…
A třikráte zaznělo sálem ono volání slávy, až ona, toužíc po od-
počinku, propustila společnost vlídným pokynutím ruky.
„Blaženko!“ ozval se hlas vedle trůnu.
„To jsi ty, Marie?“ zvolala Blaženka posud v nadšení.
Pánové a dámy s mnohými poklonami zvolna opouštěli sál. Lam­
py na stropě počaly se točiti, světlo přecházelo do smaragdova

– 191 –
a horký, dusný vzduch, přesycen voňavkami a tanečním prachem,
zavanul sem ze sálu.
„I ty jsi přišla, Marie, abys mi holdovala, abys přítomna byla slávě
mi činěné?“
„Blázínku!“ pravila žárlivě přítelkyně. „Jsi poprvé v plesu a zatoči-
la se ti hlavinka. Tady kolem hemží se spousta pochybných existencí,
honosících se ve svých plesových šatech, zástup nafintěných hejsků,
z nichž jedni bez citu papouškují citáty z některého básníka, ač jim
nerozumějí, druzí činí ze sebe mermomocí blazeované omrzelce –
a ty, místo abys pro všechnu tu všednost měla pouhý úsměv, toneš
ve spoustě parfémovaných frází a hlouposti denní galanterie, i zdá
se ti, žes královnou, ač ve snu není nic nesnadného.“
„Ve snu?“ udiveně zvolala Blaženka. „Což to není skutečnost?“
„Není; což nezdá se ti vše nesouvislým, nejasným? Hleď, když při-
šla jsem já dnes sem do plesu, tu doprovodil mne podivně oblečený
vrátný do svého pokoje a otevřev dvorně dvířka u krbu, vyzval mne,
abych tudy vstoupila do sálu. A vešla jsem, ač přesvědčena, že je
to naprosto nemožno. Nu, takové věci dějí se přec jen ve snu!“
„Což tobě je!“ smála se Blaženka. „Ty víš, že sníš, ale ne tak já, já
sním zcela souvisle. Jak dusné vedro sem proudí! – Ten sál, v němž
nyní mluvíme, zdá se sice poněkud mlhavý; upřu‑li někam pevně
pohled, nemohu ničeho určitého rozeznat.“
„A není vlastně ani sálem,“ zašeptala Marie, pozbývajíc též urči-
tosti svých forem.
A vskutku; zelené lampy spouštěly se zvolna k zemi a rozlily se
v nádherný koberec zeleného mechu. Strop se rozplynul v nekoneč­
né výši: modrá obloha překlenula horizont a mramorové sloupy
měnily se zvolna v košaté stromy; Marie stávala se průhlednou, až
zmizela.
„Kupodivu!“ pravila užaslá Blaženka, „je to tedy přece jenom sen,
a vše bylo tak pravdivé!“ a udivena rozhlédla se kolem. A přece dosud
v dáli bylo slyšeti hudbu taneční. Poslouchala napjatě, chtějíc roze-

– 192 –
znati melodii; rytmus však pozbyl již mnoho na své rychlosti, stával
se táhlým, až vyzníval podivně, jako ve smutečním pochodu…
Tu však prudký kašel zalomcoval chorobným jejím tílkem. A hle –
i příroda se změnila.
Byla to náhle širá, pustá krajina, již kolkolem vroubily šedivé hory
s několika holými stromy a žlutými kameny. Bylo zde pojednou tak
nevýslovně smutno, ani hlásku nebylo slyšeti, vzduch dusný tížil
prsa, nutě k chorobnému kašli. Podivné osvětlení, jaké obyčejně
předcházívá bouři, dodávalo krajině příšerného rázu, život zaniknul
a olověná obloha blížila se rychle k zemi…
„Toť smrt!“ volala Blaženka vyděšena.
„Toť smrt!“ zaznělo to temně v žlutém lese.
„Toť smrt!“ zakrákoral neviditelný pták vysoko v mrtvém vzdu-
chu.
Nevýslovná úzkost zmocnila se děvčete, vyskočila a chtěla utéci.
Však nohy byly jí těžké, dech krátký a hlava se jí zatočila.
„Ale vždyť je to pouhý sen!“ napadlo jí a veškerou silou myšlenky
vznesla se do závratné výše. Byl to příšerný let. Stromoví, kolem
něhož letěla, tančilo v divném, modravém přísvětlí, zežloutlá křo-
viska míjela rychlostí blesku, hlava točila se v úžasném tom spěchu,
kdy zdálo se, jako by mozek v hlavě vřel a celý svět kolem měnil se
v chaos nepochopitelný, divý…
Octla se v závratné výši; na východě jevily se první purpurové prouž-
ky a země pod jejíma nohama spala posud ponořená ve tmách.
Zvolna klesala dolů, potlačivši svůj strach. A hle, již bylo rozeznati
měsícem ozářené její město; štíhlá břidlicová věž kostelní třpytila se
v modrém, jasném vzduchu prosincové oblevy a Blažence, vletěvší
do otcovské knihovny, nezbylo nic, než uzavříti za sebou okno.
Však v prsou cítila palčivou bolest a sotva dovlekla se do lenošky…

„Hopy, hop, hop!“ pojednou zaznělo to na koberci a divná, malá

postavička přiskákala k Blažence na smrt unavené, kloníc se s jíz-

– 193 –
livým úsměvem. Na hlavě seděl jí vysoký, špičatý klobouk, černý
talár splýval až k zemi a dlouhý, šedivý vous sahal až po pás.
„Aj, hleďme!“ zvolal a smál se příšerně. „Naše nebožka velitelka!“
„Kdo jsi?“ ozvala se ona jako ve snách.
„Jsem kouzelník Hermod, z tam té knihy, obsahující ‚Princeznu
Brambillu‘! Vivat Hoffmann!“ zvolal, hodiv klobouk do výše.
„A čeho žádáš ode mne?“
„Od tebe? K smíchu – ty již nežiješ!“
„Jak?“ vzkřikla Blaženka zblednuvši.
„Ovšem; zemřela jsi před chvílí – na souchotiny – hihihi – na sou-
chotiny, děťátko. Díval jsem se vedle, v tvé ložnici, na tvůj smrtelný
zápas, na vpadlé oči, jež marně usilovaly se otevříti, na ztrhaný
výraz tvého obličeje; – až praskla ta poslední struna a poslední
dech unikl pootevřenými ústy – ano, ano, zemřela jsi. Ale to nejlepší
teprve přijde – hihihi – u tvého lůžka stál totiž tvůj anděl strážce
a zamiloval se – anděl – zamiloval se do děvčete!“
Blaženka se pokřižovala. Mužíček zasténal a kroutě se pitvorně
scvrkal se víc a více, až zalezl do otevřené knihy na stole.
Chtěla vstáti, leč cítila, že nedostává se jí více sil; chtěla volati –
hlas selhal v sevřeném hrdle; chtěla spatřiti sebe sama na lůžku,
chtěla sevříti hlavinku v ručkách, ale již necítila svého vlastního
těla, – cítila, jak mění se rychle v stín, jak ztrácí sebevědomí – jak
mizí…

A v tu dobu stála u lůžka vzdušná jakási postava. Bílé roucho splý­
valo až k zemi, v bledé tváři čísti bylo neskonalý smutek v oku slzu,
jasné kadeře splývaly z ozářené hlavy a vzadu třpytila se zlatá kříd­
la. Byl to anděl strážce.
Díval se na spící zamyšlen; dnes poprvé pocítil v srdci svém po-
jednou pocit zvláštní, posud nepoznaný, božský, nepochopitelný, –
lásku, však lásku podivnou, nikoliv lásku k člověku, nýbrž lásku
k ženě – lásku k Blažence…

– 194 –
 Nechápal se, nerozuměl si.
Když bloudíval dříve, než svěřen mu tento úkol, od věku v pustém
všemíru, nepoznal citu toho, vším byl mu Stvořitel a zlatá svoboda.
Vznešené jeho myšlenky nepobádaly ho, aby sestoupil k zemi, do
toho prachu všednosti.
Však určen jí andělem strážným – zamiloval se…
Prudce zmítán vnitřním bojem usedl na pokraji lůžka; sklonil
hlavu svou k jejím ústům, takže cítil slabý dech její a kadeře jeho
splývaly jí po bílém krku…
Zavřel oči v nevýslovné slasti a vtisknul na horečně se chvějící
její rty polibek, polibek žhavý, jásavý, jejž však umírající dívka cítiti
nemohla – poněvadž pocházel od tvora vzdušného.
Byl tak neskonale nešťasten, že vzbudíc se by nemohla ho vidě­
ti, že nemůže rozuměti lásce jeho a jeho polibek že nemá pro ni
ceny…
Tu zašustěla záclona u dveří. Vztyčil se a spatřil jiného anděla,
bledého, s palmovým prutem v ruce.
„Kdo jsi?“ ozval se prvý zahanben.
„Jsem anděl smrti,“ odpověděl vznešeně druhý vstoupiv.
„A čeho žádáš?“
„Konám svou povinnost.“
„Však já ji nevydám v ruce tvé!“ zvolal strážce odhodlaně.
Anděl smrti přistoupil k němu a pevně pohlédl mu do očí do-
tknuv se ho prutem.
„Nejsi posud prost lidské vášně, jíž bylo se tobě vystříhati, zapo­
mínáš, že posílá mne Stvořitel, láska sama, znějící v bolných zpěvích
slavičích, ve vůni květin, sídlící tam nad obláčky zlatem protkanými,
nad zlatou koulí sluneční, že posílá mne sama dobrota, jež vznésti
chce dívku tuto z prachu světského, z prachu lži a klamu, do sboru
svých andělů, do říše svobody a lásky, božského nadšení a zpěvu – rty
tvé dosud vlhky jsou polibkem hříchu, – nuže, staniž se za vinu svou
tím, čím stali se všichni ostatní strážci, zpronevěřivší se, lilií…“

– 195 –
 Tak mluvě uchopil ji do náruče a vznesl se otevřeným oknem do
nekonečné prostory, vesluje křídly v modrém vzduchu.
Na vzdáleném obzoru červenaly se první obláčky, vlažný vánek
líbal vlhká pole a nad probouzející se zeměkoulí bdělo oko Všemo-
houcího…
U lůžka v ložnici anděl strážce klečel beze slova, vytřeštěně díva-
je se za ní; cítil, jak pozbývá vlády nad svou bytostí, jak ztrácí zlatá
křídla, jak kadeře jeho mění se v bělostný kalich lilie, vyrostší na
stole v kytici plesové, – a skloniv hlavinku upustil jeden lístek na
lůžko – na zmodralé rty krásné mrtvoly v plesových šatech…

– 196 –
Karel Švanda ze Semčic
Bizarní povídky

Ilustrace Artuš Scheiner

Ilustrace na obálce moopsi/Shutterstock.com
Redakce Petra Kučerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 21. 7. 2023

ISBN 978‑80‑274‑3330‑8 (epub)
ISBN 978‑80‑274‑3331‑5 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑3332‑2 (prc)