Variace

pro temnou strunu

Ladislav Fuks
Znění tohoto textu vychází z díla Variace pro temnou strunu tak,
jak bylo vydáno nakladatelstvím Československý spisovatel v Praze
v roce 1988. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text
redakčně zpracován.

§
Text díla (Ladislav Fuks: Variace pro temnou strunu), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 7. 2. 2020.
 OBSAH

1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
4. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
5. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
6. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
7. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
8. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
9. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
10. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105
11. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117
12. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
13. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147
14. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
15. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178
16. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190
17. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204
18. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211
19. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225
20. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242
21. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260
22. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271
23. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281
24. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 294
25. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 303
26. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 313
27. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341
28. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 354
 
 
 
Asi znali zamlženost člověčí
ale nenalézali směr.
Všude smutek
zasutý mezi brnění
všude růst černého kamene…
— Petr Prouza

… a to chcete ty lidi

takhle zavádět a soužit
věčně? Jak dlouho ještě
budeme mluvit o pomoci
a humanitě?
— Moše Goldreich
 1

Bylo teprve pět hodin, ale ve vzduchu se šeřilo, že pomalu nebylo

vidět na krok. Odložil jsem knížku s obrázky a bratranec Gini mapu
Evropy.
„Ta tvá knížka s obrázky má šagrénovou vazbu,“ řekl, „ani nevíš,
co to šagrén je. Ale prohlížet si to můžeš. To se zrovna tak pro tebe
hodí.“ A šel k oknu, pohlédl na ulici a řekl, že se zas žene nějaká
pitomá bouřka.
Obrázky na stěnách pokoje zavzdychaly a vídeňská babička, po-
věšená ve zlatém rámu na zdi, na chvíli stočila oči v sloup. Bouřka!
Kolik jsme jich už letos zažili! Při pomyšlení na to jednotvárné
hrčení deště, provázené z dálky slabým hřměním, zmocňovala
se údů malátnost a víčka tížila, jako by chtěla usnout. Míša sebou
na pohovce plácl a hned nato usínal s rukama a nohama od sebe
jako medvěd Muk, když se opil na zámečku princezny. Útlocitná
tanečnice ve skleněné vitrínce, která se na medvěda dost ráda díva-
la, zakabonila tvářičky, sklopila oči a usínala rovněž, vypadala jako
princezna, co se píchla o trn, anebo panenka na svatém obrázku.
A babička, ač měla medvěda jinak dost ráda a občas mu dokonce
strkala cukroví, jež tahala odněkud zpod obrazu, nebyla ráda, že se
tak neduživě válí, a tak dříve než také zavřela oči, zašeptala spící
tanečnici: „Má zlatá křehká panenko. Má pravdu, že si moc nevšímá
medvěda. Vždyť je z Míšně, kdežto on je jen z jednoho zdejšího
pražského hračkářství. No a vy,“ řekla nám shromážděným v pokoji
vídeňským dialektem, „vy si jděte lehnout. Aspoň tady v tomhle
domě bude jednou trochu klid.“
A snad bychom byli uposlechli vídeňskou babičku, po níž jsme
před sedmi léty zdědili dva tisíce a notový sešit, a byli bychom si
šli lehnout, nebýt toho podivného zneklidnění, jež na nás tentokrát

–7–
doléhalo. Všechno bylo jaksi jiné než obvykle a ani snad Gini nevěřil
svým slovům, že se zas žene nějaká pitomá bouřka. Vzduch z ulice
čpěl příliš mračny a sírou, než aby jen zapršelo a bylo už zase hezky
jako v minulých dnech. Tentokrát se po městě rozkládalo nápadné
ticho a neurčité problesky v mysli nutily uvážit, zda se nechýlí
k hrozné, dosud nevídané vichřici.
A nejen k vichřici: k něčemu strašlivému.
Neboť v pokoji mezi námi, v přítomnosti míšeňské tanečnice,
zdejšího medvěda a vídeňské babičky, v přítomnosti maminky,
Růženky, Giniho a mne, seděl jakýsi neznámý člověk.
Neznámý člověk seděl u kulatého stolku v jakémsi mírně černém
šeru, měl nové tmavé šaty, kravatu a plnicí péro, občas zdvihl citrón
a sklenku kořalky k nápadně rudým rtům, občas si zapálil cigaretu,
obnažuje bílé lesklé zuby, a nespouštěl nás z přivřených zarudlých
očí. Nás všechny kromě medvěda, babičky a tanečnice, které pře-
hlížel jako nějaké zbytečné odbyté věci, ale hlavně nespouštěl z očí
maminku. Její tvář, chůzi, ba dokonce i její mírně obnaženou šíji…
Ale nejdivnější bylo, že nemluvil. Nepoděkoval Růžence, když mu
přinesla citrón a sklenku kořalky, neřekl slovo Ginimu, s nímž naši
hosté vesměs rádi hovoří, protože je krásný, ba dokonce neoslovil
ani mne… Měl chladnou přezíravou tvář jako ten, kdo je zde doma,
a já si marně lámal hlavu, kdo to je a co zde mezi námi hledá. Je to asi
Turek nebo kouzelník, přemýšlel jsem, a proto asi nejde maminka
dřímat, i když je venku tak zataženo a chýlí se k vichřici, a proto
asi nejde Růženka vařit večeři, ač v tuhle dobu chodí, a nejde ani
Gini… Gini právě otevíral rádio, abychom slyšeli o Marbulínkovi
a kachně. Kouzelné vlny k nám zanesly hudbu z Valdštejnské za-
hrady, která tam dohrávala svůj poslední kousek, rychlý a rázný
pochod, už aby byl konec a muzikanti byli pod střechou, ale na
rozmilého Marbulínka a kachnu se už nedostalo. Muž v šeru křesla
schlamstl kořalku, upřel zarudlý zrak na rádio a vycenil zuby. V rá-
diu zapraskalo a byl konec. Za okny se strhl vítr, pouliční lampy,

–8–
předčasně rozsvícené, zhasly a spustil se déšť. Všichni jsme se vrhli
k oknu. Maminka, Gini, Růženka, já. Viděli jsme, jak Kocourková
z protějšího domu smějíc se skáče v dešti před svým zelinářstvím
a horempádem tahá bedýnky s banány do krámu, vypadala jako
motýl nebo koza. Růženka i na ni za oknem mávala, ale ona ji ne-
viděla.
„Vidíš, začíná průtrž mračen,“ řekl Gini, „přetrhlo se elektrické
vedení a kdoví zda vůbec dodělám mapu.“
„Ale víš, že ji máš dodělat,“ zašeptal jsem a Gini odvětil:
„V průtrži mračen a tmě nelze mapy dělat, to si pamatuj. Vždyť
ani ty si nemůžeš prohlížet tu svou šagrénovou knížku. Hele…,“ řekl
lhostejně…
Po ulici prchalo několik opozdilců s vlhkými hlavami a s rukama
na tvářích, pán, paní, pikolík, pak cupitala jakási malá panenka jako
malovaná. Pohlédla do našich oken, zamávala a vběhla do krámku
Kocourkové. Obrátil jsem se ke Ginimu. Hleděl ven lhostejně,
zřejmě ho to nebavilo. Otočil jsem se k mamince, ani mě neviděla,
hleděla ven a jednou rukou trochu pohladila Giniho. Obrátil jsem
se k Růžence, řekla, že dnes vzala maso od Sysla. „Od Sysla,“ řekla,
„Kocourková ho tam bere měsíc a je prvotřídní. Dal mi přívažek.“
Když jsem se ohlédl do pokoje, viděl jsem, že neznámý muž stále
sedí u kulatého stolku s chladnou tváří, s přivřenýma očima, s ciga-
retou a sleduje nás. Náhle mrštil cigaretou o koberec, vstal a i on
pohlédl oknem. Zpovzdáli…
A tu se to za našimi okny rázem změnilo v divnou, skoro pohád-
kovou krajinu, jakou jsem ještě nikdy neviděl ani ve snu. Blesky
ozářily domy jako v čínském panoptiku. Pouliční lampy sklopily
své skleněné hlavy na prsa jako oběšenci v stepi, po jazycích jim
začaly chrčet proudy kalné hnědé vody. Dlažba se začala potápět
jako zvon… Neznámý se ušklíbl a pohlédl na maminku… Proboha,
kdo to byl? Byl to Turek, anebo snad knihkupec? Byl to cizí neznámý
člověk v nových černých šatech, s kravatou a pérem, měl nápadně

–9–
rudé rty, červené oči a bílé lesklé zuby. Pak znovu pohlédl oknem
a nastalo peklo, až jsem se chvěl. Vítr zvedal stromy, blesky srá-
žely ptáky a kroupy lámaly antény a střechy na protějším domě…
znovu jsem se otočil. Tanečnice ve vitrínce měla zdviženou hlavič-
ku, sepjaté ruce a něco si šeptala. Babička na zdi ve zlatém rámu
měla obnažené zuby a oči vyvalené k oknu. Medvěd na pohovce se
s hlavou v prackách chvěl jako já. Ti smršť cítili jako já, ti ano. Ale
maminka, Růženka a Gini ne. Maminka hleděla na Giniho a Gini na
mě, jak se třesu. „Jestli tohle ještě chvilku potrvá,“ řekl mi, „tak se
vytopíme. Jistě je už celé vnitřní město pod vodou.“ Vyhrkl jsem
na maminku, zda je to pravda, že se vytopíme, ale neodpověděla,
hleděla na Giniho. A Růženka pohlédla na rám okna a řekla: „Dal
mi přívažek a po neděli dostane husy. Maso od Sysla je prvotřídní.
Už abych ho šla kristepane dělat.“
Vtom zazněl zvonek.
Velmi jsme se polekali.
I maminka, Růženka a Gini.
Myslili jsme, že se vytopil sklep.
Ale naštěstí to sklep nebyl.
Byl to otec.
Slyšeli jsme z chodby otcův hlas, proč dáváme dveře na řetěz a že
okamžitě odjíždí. Na deset dní.
Velmi jsem si oddychl.
Babička rovněž. Řekla: „Gott sei Dank.“
Slyšel jsem, jak Růženka běhá po předsíni, rozsvěcuje petrole-
jovou lampu a vráží do hodin a věšáku. Zdálo se mi, že se o ty hodiny
a věšák přerazí. Maminka a Gini byli v kuchyni a pomalu balili otci
cigarety, citrón a bůhví co ještě, nějakou hloupost. Pak bouchly
dveře u otcovy pracovny a já se musil usmát.
V těch chvílích totiž, kdy otec náhle odjížděl na deset dní a vy-
cházel z pracovny v koženém plášti a s modrým kufříkem, Růženka
a Gini, ač spolu příliš nemluví, se shodovali na tom, že se ho děsí.

– 10 –
Ve chvíli, kdy se zjevil s chladnou tváří, s přivřenýma očima, s ciga-
retou… Jako by to prý nebyl ten, který s námi občas večeří, něco
řekne… Jako by se měl proměnit tím, co brzy vykoná, provede…
Ruka v kapse jeho koženého pláště… Vůbec jsem ty jejich vidiny
nechápal, a teď, když jsem si na ně vzpomněl, musil jsem se usmát…
Otec vyšel z pracovny v koženém plášti a s modrým kufříkem,
s chladnou tváří, s přivřenýma očima, s cigaretou. S rukou v kapse.
Byl to týž otec, který s námi občas večeří, něco řekne…
Mlčky vzal v předsíni od matky balík, hodil jej do kufru, krátce
se rozloučil, šel…
Gini a  Růženka, ač spolu příliš nemluvili, se svorně vrhli
k oknům. Teď už nehleděli netečně, jako když šel pán, paní, pikolík
a malá malovaná panenka, teď třeštili oči. Pod okny v dešti kalné
hnědé vody stál velký černý automobil. Za chvíli k němu otec do-
běhl v doprovodu domovníka Hrona z přízemí a rychle vstoupil
dovnitř. Domovník Hron za ním přibouchl dvířka a automobil,
nechávaje za sebou gejzír vody, vyrazil. Věděl jsem dobře, kam:
Prahou k severu a pak silnicí k městu jménem Děčín a z Děčína
stále rovně k hranicím a pak do sousední země. Do sousední země,
kterou Gini právě před chvílí spolu s okolními obkresloval z mapy,
a tu Gini zvolal: „Do říše!“ A Růženka se zachytila okna a vykřikla:
„Do hnědého pekla!“
V té chvíli, kdy vykřikli, stala se zvláštní věc. Gini a Růženka, ač
spolu příliš nemluvili, svorně vytřeštili zrak na protější chodník,
přibližně před krámek Kocourkové, zjevily se tam dvě postavy v gu-
mových pláštích, jedna menší, téměř chlapecká jako Giniho, druhá
větší, jakoby ženská, jako Růženčina, a Růženka vztáhla ruce a Gini
řekl: „Od téhle chvíle nás budou obcházet a hlídat…“
Bylo to tak. Bylo to tak vždycky, když otec náhle odjel na deset
dní do říše, do hnědého pekla. Obcházeli nás a hlídali. Obcházeli
a hlídali celý náš dům. Prý proto, aby k nám v době, kdy je otec
pryč, nevnikla jediná živá duše… Růženka a Gini tedy svorně třeštili

– 11 –
oknem zrak na ty dva v pláštích před krámkem Kocourkové, na
toho, jenž byl jako chlapec, a toho, který byl jako žena, ale v té chvíli,
co na ně oknem svorně třeštili zrak, za našimi zády se tiše otevřely
dveře a cizí neznámý člověk v nových šatech, s krvavýma očima,
rudými rty a bílými lesklými zuby vešel do pokoje. Musil z něho
odejít ve chvíli, kdy otec vešel do bytu, aniž jsme si toho v tom
zmatku všimli, a teď, když otec opět odešel, se vrátil. Samozřejmě,
jako by tu byl doma, si zapálil cigaretu, přistoupil poněkud k oknu
a pak přes naše hlavy s úsměškem pohlédl na ty dva venku před
krámkem, kteří měli obcházet a hlídat, aby k nám nevnikla jediná
živá duše… Pak smršť přestala.
Střechy domů byly celé, také stromy, na zemi neležel jediný pták,
jen na chodnících byly kaluže a bláto, některé antény na střeše pro-
tějšího domu byly nakloněné a jeden elektrický drát stržen. Naproti
se otevřela dvířka ovocnářství a Kocourková vystrčila ruku, jestli
ještě krápe, pak z krámku vyšla malá malovaná panenka. Pohlédla
do našich oken, zamávala a zmizela za rohem. Maminka, Růženka
a Gini to vůbec nevnímali. Maminka hleděla na Giniho a mlčela.
Růženka hleděla na okenní rám a řekla, že když je to takhle, tak
to maso všechno dělat nebude. „Nechám kousek na zítra,“ řekla,
„snad se nezkazí. Sysel ho má z jatek.“ Gini řekl, proč pořád koukám
z okna… Obrátil jsem se tedy do pokoje a viděl jsem, že medvěd
na pohovce i tanečnice ve vitrínce jsou již klidní, avšak babička ve
zlatém rámu na zdi nějak divně z toho rámu hledí před sebe, jako by
nevěřila vlastním očím, kroutí hlavou a briliant, který má v uchu, se
jí chvěje. Neznámý muž v nových černých šatech stál stále za našimi
zády, klepal popel na koberec a s úsměškem hleděl přes naše hlavy
na ty dva v pláštích na protějším chodníku… Pak pohlédl na mou
knížku s obrázky, pak na Giniho mapu Evropy a pak si šel sednout
do křesla ke kulatému stolku. A tam, v černém šeru, s cigaretou
v ústech, pohlédl do sklenky, zda je v ní ještě kořalka…

– 12 –
Večeřeli jsme.
Večeřeli vedle v jídelně.
Maminka seděla v čele stolu se šňůrou perel na krku, sice vzpří-
mena, ale zamlklá a unavená, hleděla na ubrus, jako by nevnímala
nic než jeho nekonečnou sněhovou bělost. Stál na něm starý ruský
svícen, který jsme zpravidla rozsvěcovali jen pod vídeňskou ba-
bičkou v její výroční den, třepotaly se v něm malé žluté plaménky
a nad svícnem ze středu stropu visel vyhaslý křišťálový lustr. Hle-
děla na ubrus a svícen, ale babičku, která vedle v pokoji ve zlatém
rámu na zdi rozmlouvala s medvědem a tanečnicí, nevnímala. Snad
ji nevnímala proto, že babička právě hovořila o dost všedních vě-
cech. O Giniho mapě Evropy, že na ni není ani dobře vidět, jaká je
v pokoji tma… Gini byl zamlklý jako maminka, ale nehleděl na bílý
ubrus. Předstíral, že hledí na modrý míšeňský vzor na dně svého
talíře, a také babičku vedle v pokoji v rámu na zdi nevnímal, ani
medvěda a tanečnici, mluvili vskutku o samých všedních věcech,
o tom, že je v pokoji tma a není vidět mapa. Řekl jsem: „Gini, ty
neslyšíš? Ta tvá mapa vedle není vidět, je tam tma,“ ale on na mě
pohlédl jako na psíka a řekl: „Bodejť by byla vidět, ty sysle, copak
se tam svítí? Vždyť je tam tma. Jistě není vidět ani ta tvá knížka.“
A mlčela i Růženka. Dívala se na červenou mísu s modrými uchy, jež
stála u svícnu, a babiččinu rozmluvu vedle s medvědem a tanečni-
cí nevnímala vůbec. Ostatně Růženka s babičkou se měla ráda asi
jako s Ginim. „Aby se mi to tam nespálilo,“ řekla a myslila snad
něco v kuchyni, „dělám ještě takové zákusky.“ Neznámý seděl vedle
maminky a hleděl na ubrus, svícen a mísu jako vlastník, ale nejvíc
hleděl na maminčin krk. Chvílemi pohlédl i na náš. Na Růženčin,
Giniho a můj. Babičku vedle s medvědem a tanečnicí zřejmě vůbec
nebral na vědomí. Venku slabě pršelo na zpřetrhaná elektrická
vedení a na nakloněné antény na protějším domě a z velké dálky
doléhalo slabé rachocení hromu.

– 13 –
 „Tak jezte,“ řekla konečně matka a pohlédla na Růženku a Giniho,
„jezte, ať vám to na talířích nevystydne. Günterku, jez…“ A tak jsme
jedli.
Na talířích byla smažená vejce, pomfrity a maso od Sysla. Další
maso od Sysla bylo v míse u svícnu. Neznámý jedl jen maso. Když
dojedl ze svého talíře, bez jediného slova si podal další z mísy. To
se několikrát opakovalo. Když to bylo asi popáté, zdálo se mi, že
Gini, který sám téměř nejedl, poněkud zneklidněl. Pohlédl na mne,
ukázal na mísu a řekl, proč nejím. „Podle mě se neřiď,“ řekl, „to
víš, já nemám takové zuby, abych mohl kousat takového starého
sysla.“ Sotva to vyřkl, Růženka odhodila příbor, vstala a řekla, že
to není žádný starý sysel, ale prvotřídní telecí, nu což, neměli se
s Ginim nikdy moc rádi, a pak prohlásila, že tady na tomhle stole
jsou ještě zelené kvítkované misky, pro které v kuchyni peče ty
skvělé zákusky. Skutečně, na stole byly ještě menší, dosud prázdné
zelené kvítkované misky. Gini řekl, že je zvědav, co to za ty skvělé
zákusky je, ale Růženka se teď zřejmě přemohla a mlčela. Muž se
sklonil nad talíř, jako by chtěl, abychom ho neviděli, ale udělal to
zřejmě proto, aby rychle snědl poslední sousto. V tom okamžiku,
jak je nesl ke rtům, otevřel trochu více ústa a tu jsem si všiml, že
mu v horní řadě lesklých bílých zubů dva zuby poněkud vystupují.
Špičáky. Připadalo mi to jako náhle objevená vada jeho chrupu, ale
mohl to být zrakový klam způsobený svícnem, přemohl jsem se
a nedal na sobě znát ani to nejmenší. Když spolkl poslední sousto,
znovu sáhl do mísy u svícnu, ale červená mísa s modrými uchy byla
už prázdná. Už všechno maso snědl. V té chvíli si sedla na svícen
moucha. Musila tu už létat, ale kupodivu, nikdo z nás si jí nevšiml
až teď. Muž na ni chtivě pohlédl, moucha však hned vzlétla jako
motýl a zmizela kdesi v koutě stropu. „Tak co je to za ty zákusky,“
řekl Gini znovu, načež muž rychle zdvihl hlavu a olízl se. „Co je to
za ty zákusky,“ odsekla Růženka, „maso to není! Ty skvělé zákusky,
co peču pro tyhle prázdné zelené kvítkované misky, jsou topinky.

– 14 –
Topinky s česnekem,“ zasmála se, „mohu je přinést třeba hned…“
A tu jsem se skoro lekl. Sotva to Růženka vyřkla, muž po ní sekl
zrakem, zašklebil se a stáhl tvář jako uštknutý. Ještě nikdy nikoho
jsem neviděl tak strašně stáhnout tvář, zašklebit se a seknout zra-
kem, vskutku, skoro jsem se lekl. Ale trvalo to jen chvilku a nikdo to
neviděl. Gini pohlédl na Růženku a řekl, ať ji ani nenapadne nosit
topinky s česnekem, Gini totiž česnek nemohl vystát a Růženka to
věděla, chtěla ho zřejmě popíchnout. Maminka však také pohlédla
na Růženku a zavrtěla hlavou a mužova tvář se opět uklidnila. Se-
hnul hlavu, zarudlým zrakem hleděl na prázdné zelené kvítkované
misky jako na nějakou louku a mně se zdálo, že se tiše směje. Vtom
však babička ve vedlejším pokoji řekla něco, co na chvíli odvrátilo
mou pozornost od stolu.
„Na mapu holt vidět není, když je tu tma,“ řekla, „ale to bych ráda
věděla, který rok se tedy letos vlastně píše… Kdepak je vlastně ten
Gini?“
Čekal jsem, zda se Gini ozve. Dokonce jsem řekl: „Gini, říkáš
něco?“ Ale Gini na mě jenom koukl a stejně jako maminka, Růženka
a muž dělal, že babičku neslyší. A tu mi teprv došlo, že je to vlastně
jeho starý známý trik. Předstírá, že neslyší, když slyšet nechce,
bůhvíkde se to naučil. Snad u babičky, neboť ta to dělávala. Nabo-
dával na vidličku suchý pomfrit, řekl, že by česnek nejedl, ani kdyby
neměl chleba, a strčil do prázdných kvítkovaných misek. Maminka
řekla Růžence, aby sklidila stůl.
„Tak se mi zdá,“ řekla náhle babička za dveřmi, a jako by teď
čímsi zachrastila, „tak se mi zdá, že se tu dnes něco děje. Kristepane,
který rok se jenom letos píše a kde je ten Gini? Kde jen ten náš Gini
je? Má ubohá podoba, proč radši nejsem v Rakousku?“
Její poslední slovo splynulo s rachotem hromu zvenčí, Gini nesly-
šel, vstal, přistoupil k oknu a řekl, že jsem mlsný jako koza. „Nejsi
mlsný jako koza?“ řekl, „co vím, nejíš višňový kompot, krupicovou
kaši a vařenou mrkev. Snad také svařené mléko, ale to bys měl, to se

– 15 –
pro tebe zrovna hodí. Ale česnek, ten klidně nejez.“ Růženka právě
vynášela prázdné kvítkované misky, červenou mísu s modrými uchy
od masa a ostatní nádobí, maminka se jí právě ještě ptala, zda ráno
spravil instalatér vodu, a muž hleděl na stůl, na němž teď nezbyl ani
kousek nádobí, jen nekonečný sněhobílý ubrus se starým ruským
svícnem, a tiše se smál jako doma. A pak se opět ozvala babička.
„Kde jen ten náš Gini, kristepane, je,“ řekla, „vždyť tu není vidět
ani živá duše…,“ a pak vykřikla něco, čemu jsem nerozuměl, něco
nejasného, sípavého, zalknutého, jako „bez duše“, „ohne Seele“, „see-
lenlos, seelenlos“… a do toho zařinčel řetěz a venku zaburácel hrom.
„Venku pořád trochu prší,“ řekl Gini u okna s jednou rukou
v kapse a pak se ohlédl na mne a řekl:
„Co sebou pořád šiješ jak švec!“
A pak přistoupil k zrcadlu, pod nímž na příborníku stála karafa
s vodou, zatřepal s ní jako s lahvičkou, pak pohlédl na zhaslý křiš-
ťálový lustr nad stolem a pak řekl, že jde spát.
„Proud už dnes nepůjde,“ řekl, „mapu nedodělám, co bych tady
ještě vůbec dělal? To světlo je jak za duše,“ ukázal na svícen, který
blikal na stole, a dodal německy: „Seelenlicht.“ A odešel a já jsem
se začal bát.
Seděli jsme v jídelně, maminka, Růženka, já, seděly naproti mně
mlčky a tiše, nad stolem visel vyhaslý lustr, na stole blikal ruský
svícen a já se bál. Zdálo se mi, jako by kolem nás vznikala nějaká síť
z temných stínů. „Myslím, že půjdu také,“ řekla Růženka, „jsem dnes
už dočista zmožená. Starý sysel!“ řekla, „takové prvotřídní maso.
Vždyť bylo jako dort. Za chvíli jdu…“ Maminka vzdychla a pohlédla
na strop. A tu se mi zdálo, že v síti stínů, kterou na strop k lustru
vrhal svícen, se třepotají podivné obrazce, něco jako žáby, křídla,
kosti a skvrny a ještě něco. Bylo to nejasné, ale mělo to tvar a něco
to značilo. Ale co to značí, jsem nevěděl, bál jsem se. A tu muž, který
stále seděl vedle maminky a občas pozoroval naše krky, na mne
koukl a já jsem náhle spatřil, že síť stínů na stropě se zavlnila a pod

– 16 –
ní zakroužil malý černý bod. Okamžitě jsem poznal mouchu ze
svícnu. Usedla na síť, v té chvíli se na stropě to nejasné, co mělo tvar,
zalomilo, a já strnul. To nahoře na stropě, pevné a zalomené, byl
útěk. To pevné, zalomené, co se zjevovalo u paty našeho vyhaslého
lustru, byl útěk a na ubruse stolu ležela spadlá mrtvá moucha…
„Proboha, neboj se,“ řekla matka, „co se bojíš? Vždyť se otec vrátí,
co by se nevrátil? Vždyť tam nejel poprvé. Vždyť se vrátil vždycky.
Že na to pořád myslíš,“ řekla a unaveně koukla k oknu, „prohlížej
si tu svou knížku, nebo si jdi lehnout. Jdi si pro dnešek lehnout ke
Ginimu, když máš strach.“
„Určitě se vrátí,“ řekla Růženka, „ten se vrátí určitě. Vždyť on ho
chrání stát. Vždyť má v kapse kristepane revolver!“
Otevřel jsem oči, které jsem předtím asi na okamžik zavřel, viděl
jsem, že sedí naproti mně v síti stínů, bledé, zamlklé a unavené,
a muž v černých šatech stojí u zrcadla v temném přítmí a zpytavě
nás pozoruje. S chladnou tváří, přivřeným zrakem, s cigaretou
a s jednou rukou v kapse zpytavě nás pozoroval a pak odhodil
cigaretu a uchopil sklenku kořalky. Bože, proč tohle pořád říkají,
projelo mi hlavou, proč bych se bál, že se otec nevrátí, proč by se
vůbec neměl vrátit! Byla to jejich vidina jako vše, co se v jejich
hlavách týkalo otce, ta jeho proměna, to hnědé peklo či co, ten
revolver, vůbec jsem je nechápal, z toho jsem strach přece vůbec
neměl! Jak si mám prohlížet tu svou knížku, blesklo mi, pohádky
o smršti, čínském panoptiku, o oběšencích v stepi a o jedné malé
malované panence, která se spasila před smrští u prodavačky
siamských kocourů a mávala do okna… jak si ji mám prohlížet
v tomhle strašném přítmí, pod tímhle lustrem, u něhož jsou tyhle
stíny, a k tomu ještě, když je támhle u toho zrcadla ten náš host?
A proč babička se pořád ptala na ten rok a proč se pořád ptala
na Giniho? Muž u zrcadla se zasmál, jako by viděl legraci, zdvihl
sklenku s kořalkou, zvrátil ji do sebe a pak prázdnou sklenkou
mrštil o stůl, až se to rozlehlo bytem.

– 17 –
 Když se mnou a s petrolejovou lampou vstupovala matka do
Giniho ložnice, zdálo se mi, že jediný, s nímž mohu mluvit a trochu
mě ochrání, je ten, co tu leží na gauči. Strhla mě k němu vděčnost
jako k jedinému tvoru, který mi zbyl. Ležel na gauči s tváří stočenou
ke zdi a předstíral, že spí. Chápal jsem ho. Chápal jsem ho a byl
jsem zticha jako ovečka, jako bych tu ani nebyl, jako bych sem ani
nepřišel. Teprve když matka trochu upravila gauč u protější zdi,
nechala mi u gauče lampu se slabě vytaženým knotem a odešla,
jsem se trochu pohnul, zašeptal „Gini“, a on se ozval okamžitě.
Řekl, jestli hned to pitomé světlo nezhasnu, že mě zmlátí a vy-
hodí i s lampou…
Déšť klepal na okna, v dálce hřmělo, před domem obcházeli
dva v pláštích, hlídali nás, aby k nám nevnikla jediná živá duše…
obcházeli a hlídali, ale koho vlastně ještě obcházeli? Koho hlídali?
Křišťálový lustr v jídelně visel nad naším prázdným pustým stolem,
na němž ležela jen mrtvá moucha, byl vyhaslý, a u paty, kterým se
dotýkal stropu – útěk, výzva mně poslednímu, jenž tu zbyl. Ale cítil
jsem, že je zbytečná. Zbytečná jako všechno v životě. Déšť stále
klepal na okna, někde v dálce slabě hřmělo, kdesi za dveřmi mluvila
babička ze spaní o Ginim a o něčem bez duše a já usnul až pozdě
k ránu, kdy se v okně začalo objevovat chladné, šedé, blátivé světlo.

– 18 –
 2

Brzy potom, co jsem usnul až tak pozdě k ránu, stál jsem na nástu-
pišti venkovského nádraží a čekal jsem na vlak. Nade mnou, zavě-
šené na stříškách, se houpaly bílé truhlíčky s maceškami a cihlově
červenými muškáty, opodál na pumpě s pitnou vodou seděl kocour
a mžoural na druhou kolej, kde se v plevelu a bramborové nati pro-
cházely slepice, a kousek za mnou, za mými zády, postávala troška
lidí. Troška lidí rozmlouvala o tom, že v Praze spadl dům. Dávali
vinu staviteli, že dům stavěl. „To je lepší nestavět,“ vysvětlovala
babka v šátku, „nač bydlí v domech a v takových bytech, proč nejsou
v chalupách? Já bych do domu nešla, ani kdyby tam dávali bram-
bory. Jakpak asi,“ řekla, „vypadá vlak, co? To musí někdo táhnout,
že to jede, co?“ a mrkla na kocoura na pumpě, ale ten mžoural na
kolej a skoro ji neposlouchal, stejně jako já, i když to bylo zajímavé…
čekal jsem na vlak a hleděl do zrcadla nádražní hospody. Kromě
reklamy na čokoládu v rohu, kromě mne a konečně i kromě trošky
lidí za mnou s babkou v šátku se v něm jevila i Růženka. Brzy po-
třásala hlavou, brzy zase kloboukem, nový žlutý klobouk s fialkami
si stále upravovala a říkala mi, ať před tím, co přijede, zpočátku
raději mlčím. „Zpočátku raději mlčet,“ říkala, „když ještě nevíme,
co je to zač. Hlavně se neptat na ten spadlý dům v Praze, ještě by si
mohl myslit, že je tu nějaký Zapadákov, kde nemáme ani noviny. Ach
bože,“ vzdychla, „to je čekání…“ Ano, bylo to dlouhé čekání před tím
zrcadlem nádražní hospody, ale jak vlastně k němu došlo? Jednou
v červnu, brzy potom, co jsem usnul až pozdě k ránu, přišel den,
kdy se mělo rozhodnout, co se mnou. Po prázdninách jsem měl jít
do školy…
Ten červnový den, kdy se mělo rozhodnout, co se mnou, seděl
otec v křesle v purpurovém pokoji pražského bytu, v pokoji, který

– 19 –
vysunutým rohem sousedí s jídelnou a pokojem babičky ve zlatém
rámu nad pohovkou, kouřil cigaretu a s hlavou pozdviženou chladně
hleděl na dva obrazy v těžkých zlatých rámech na protější zdi. Jeho
bratr strýček Vojta v křesle vedle něho také kouřil cigaretu, ale na
obrazy hleděl s hlavou pozdviženou jen občas. Pod obrazy seděla
matka. Lhostejně listovala v kalendáři a téměř nezdvihla hlavu…
Konečně otec odhodil cigaretu a promluvil.
„Jaképak listování v kalendáři,“ řekl, „půjde do školy do Husovy
třídy. Je to pár kroků a nebude přecházet ulici.“
Strýček uhasil cigaretu a bodře kývl.
„Do Husovy třídy,“ usmál se, „jako všichni chlapci v jeho věku,
vždyť je to rozumné.“ Strýček neměl ženu, a snad ani děti, ale říkal,
mít syna, dal by ho vyučit a teprv pak ho poslal na vyšší školu.
Byl ředitelem továrny na železo a tvrdil, že ředitel má začít jako
učeň. I on začal jako učeň, měl záplatované šaty, ruce a tváře od
oleje a často hladověl. Babička vedle v rámu nad pohovkou ho
nechtěla ani vidět. Když k nám přišel, předstírala hluchotu nebo
usínala a probouzela se, teprve když odešel. Pak říkala medvědovi
a tanečnici, že usnula nudou. A teď promluvil. Do školy do Husovy
třídy jako všichni chlapci v jeho věku, vždyť je to rozumné… A po-
hlédnuv do rohu pokoje, kde pod zrcadlem se blyštil klavír, dodal:
„A také může začít s klavírem.“
Matka pod obrazy odložila kalendář, zdvihla hlavu a pohlédla
na otce a strýce.
„S klavírem už začít může,“ řekla, „ale do školy do Husovy třídy
nepůjde. Vezme se slečna a bude ho učit doma.“
Hleděli na matku mlčky a bez pohybu, mohlo se zdát, že i bez
zájmu a lhostejně, alespoň otec, bylo jisté, že by byli školu prosa-
dili. Ale pak otec podotkl, že letos o prázdninách pojedu na venkov
k Valticům a Vranovu, a tu matka potřásla hlavou a řekla, že letos
o prázdninách musím k jejímu otci… Matčin otec, dědeček, byl muž
babičky vedle z rámu nad pohovkou, bydlil stejně jako babička v Ra-

– 20 –
kousku a mluvil vídeňským dialektem, ale na rozdíl od různých
lidí ještě žil. Na rozdíl od různých lidí také nikdy u nás nevisel jeho
obraz. Snad proto, že býval císařský generál, a otec ty staré zlaté
purpurové uniformy na zdech našeho bytu nesnesl… Otec si zapálil
novou cigaretu a chladným přivřeným zrakem hleděl na obrazy nad
matčinou hlavou. I strýček Vojta, jeho bratr, si znovu zapálil a občas
na ně hleděl, občas též na klavír pod zrcadlem. Matka lhostejně
vzala kalendář… Nakonec se dohodli, že letos o prázdninách ne-
pojedu k dědečkovi, ale na venkov k Valticům a Vranovu, a nepů-
jdu do školy, ale vezme se slečna… Pak náhle strýček mávl rukou,
vstal, řekl matce: „jen klidně jeďte na venkov, ta učitelka tam tedy
přijede za vámi, rukulíbám…“ a šel. Za měsíc jsme odjeli s matkou
a Růženkou na venkov k Valticům a Vranovu, zatímco otec zůstal
v městě, a čekali jsme tam, až učitelka přijede.
Učitelka měla přijet v pátek, ale Růženka říkala už týden napřed,
že to bude divná ženská, hned jak přijede, bude učit a mám po létě.
„Je po létě,“ řekla, „kdepak. Že je léto a je tady na tom venkově tak
krásně, to jí bude jedno. Známe učitelky. Chtějí honem ukázat, co
umějí, aby si zajistily místo, a to je konec. Bylo by lepší chodit do
pořádné školy, jako chodí Sysel.“ Ale to řekla jen mně. Před matkou
mlčela.
Ve čtvrtek nám však otec poslal nečekaný dopis. Dopis, že ne-
přijede učitelka, nýbrž učitel. Matka se jen usmála, neřekla jediné
slovo, Růženka však dost oživla. „Učitel bude dobrý,“ prohlásila,
když jsme byli sami, „bude rozhodně lepší než učitelka. Kdoví jak
to teď v těch školách chodí, vždyť ten malý Sysel z toho skoro ani
nejí.“ Avšak v pátek ráno, pár hodin před příjezdem učitele, přece
jen trochu zaváhala. „Není přece jenom jisté, jaký bude,“ zavrtěla
hlavou, „i učitelé bývají divní. Mívají hroší kůži, štětky, brýle, dešt-
níky a to nejhorší, co vůbec je: strašné staromódní klobouky, že
by člověk umřel. Však jsem jednoho s takovým kloboukem znala.
Tenhle může přitáhnout i vycpanou sůvu.“

– 21 –
 Stáli jsme v nádražním zrcadle na nástupišti, nad námi se hou-
paly na stříškách truhlíčky s maceškami a muškáty, za námi mluvila
babka v šátku o spadlém domě v Praze, o tom, jak vypadá vlak a kdo
ho táhne, opodál na pumpě cenil kocour zuby na slepice na druhé
koleji, vlak nejel a nejel. Náhle slepice na koleji vztyčily hlavu a za-
čaly prchat k perónu, kocour na pumpě naježil hřbet a babka, tře-
souc se zvědavostí, poodběhla k rampě, vlak přijížděl. Přijel, zastavil
a drcnul, vystoupilo kupodivu dost lidí. Rozcházeli se do čekárny, do
hospody nebo postranními vrátky na cestu. Ale někteří se nahrnuli
na nástupiště, kde jsme stáli, a mezi nimi musel být i učitel. Rů-
ženka byla jako v ohni a jen se rozhlížela. Chvílemi trhla mou rukou
a zasyčela. Poprvé syčela u pána s krokodýlím kufrem. Byl nadmíru
stár, měl tlustou bradu a rozzlobené oči, napohled bylo jasné, že to
on není. Za ním šel vysoký v brýlích a černém klobouku se psem,
tehdy zasyčela podruhé. Dokonce se už na něho začala usmívat, ale
on zavolal na psa a jí si téměř nevšiml. Za ním se tlačil menší s dešt-
níkem a kozí bradkou a úporně se rozhlížel. Růženka do mě strčila
a rychle si upravila klobouk. A snad se usmívala už i na něho, neboť
mířil rovnou k nám, ale on pak náhle vykřikl, pustil deštník a padl do
náručí nějaké paní za námi. Pak se zjevil člověk s vlasy zkroucenými
jako beran. Jeho tvář byla bezvýrazná a nejasná, jakoby zastřená
mlhou, takže jsem ji vlastně téměř neviděl, pod paží svíral nějakou
modrožlutou kouli a rozhlížel se, jako by mu patřil svět. Růženka mi
zoufale zmáčkla prsty a já se musil usmát… Náhle vystoupil z davu
jakýsi velmi mladý muž v anglických šatech. Už napohled byl milý
a já si v duchu přál, aby to byl on. Ale Růženka řekla, že je to syn
místního řezníka, a rozhlížela se dál. Byla jako na trní.
Náhle jsem cítil, že se odtrhávám od země a letím vzhůru k ma-
ceškám a muškátům v truhlíčcích na stříškách. Blesklo mi, že je to
místní doktor, který nás občas navštěvoval a zdvihával mě. Ale pak
z té výšky jsem viděl, že to on není. Byl v anglických šatech a smál
se. Byl to ten syn místního řezníka…

– 22 –
 Postavil mě na zem, uklonil se a řekl svoje jméno. Měl elegantní
kufřík a velký kufr. Po strašlivém klobouku a sůvě ani stopy.
Když jsme odcházeli z perónu, vrhl jsem pohled na všechny ty
pány, co tam zbyli. Někde za nimi se mihla bezvýrazná a nejasná, ja-
koby mlhou zastřená tvář s beraními vlasy, s promáčklým globusem
pod paží, musil jsem se kousnout do rtu… u pumpy létaly slepice,
kocour je zuřivě honil a ta babka z perónu omdlévala, kropili ji
vodou… Když jsme sedli do bryčky, jež stála před nádražím s kočím
Škábou, má první otázka byla, co je se spadlým domem v Praze.
Ale Růžence to bylo už jedno. Trnula jen, abych nezačal o místním
řezníku. Nepřála si zřejmě nic, než aby kočárek tou stromovou
alejí, kterou jsme kus musili jet, jel co nejrychleji a byli jsme doma.
Zapomněla i na svůj žlutý klobouk s fialkami a teprve doma se
před jedním střepem dodatečně zhrozila, že jí nedržel podle jejích
představ.
Když kočárek zastavil před naším venkovským domem a my
jsme vystoupili, vynořil se náhle za rohem domu jakýsi žebrák,
kterého jsme zde nikdy neviděli. Měl potrhaný kabát a na nohou
staré, neuvěřitelně zaprášené boty, jako by sem přišel z nějaké velké
dálky. Čelo mu zakrývaly takové podivné zkroucené beraní vlasy,
obličej měl bledý, jakoby podvyživený, oči zčervenalé a zcela nepa-
trně pootevřená ústa. Mlčky k nám přistoupil a napřáhl vyzáblou,
třesoucí se ruku… Pan učitel sáhl do kapsy a dal mu peníz. Růženka
zděšeně hrábla do kabelky, ale dřív než vyňala portmonku, žebrák
pohlédl na náš domovní vchod, ušklíbl se a zmizel…
Pak mi v hlavě blesklo něco, co jsem měl před chvílí dlouho na
očích, ale na co jsem cestou z nádraží již zapomněl a teprve teď
si to opět připomenul: zrcadlo nádražní hospody s reklamou na
čokoládu. A tu pak náhle jako by se v tom zrcadle s reklamou začalo
cosi jevit. „Proboha,“ vykřikl jsem, „vždyť tohleto v tom zrcadle jsi
ty… a tohle je otec, matka, strýček, Růženka, ten pan učitel, co právě
přijel, tuhle je dokonce i talíř, vždyť je to všechno jako živé, jako

– 23 –
opravdové a já to vidím! Vidím to,“ myslil jsem si, „ale tak co. Tak
se tedy koukej…“
Den co den jsem viděl pana učitele, jak mě učí číst, psát a počítat.
Na venkově mě učil přírodopis v trávě na kraji lesa u jedné staré
chalupy porostlé mechem, která měla na dveřích zámek, v oknech
pavučiny a vypadala jako chalupa čarodějky Mouřenice. O zvířa-
tech mi vyprávěl kus dál, na kraji staré, šeré, zpustlé bažantnice,
která vypadala jako zakletý les Strašidlák a kdysi patřila nějakému
tajemnému velmoži, kterého nikdo ve vsi neznal, ale teď už patřila
matce, protože ji od něho koupila. V oboře, připomínající Králov-
ství Zeleného skřítka, kde voněl mech a stála rozhledna – trian­
gulační bod, mi vyprávěl o tomto bodě, oboře, Valticích, Vranovu,
kraji, zemi, Evropě a dalších světadílech, pak přešel na zeměkouli
a nakonec k Měsíci, Slunci, vesmíru, ale tam jsme došli až za tři
roky, byla to dálka ukrutná. Na zahradě u domu, kde jsou stromy
a ozdobné keře, za nimiž rostl plevel jako v pustině tygra Kostřála,
mě učil kreslit, někdy též na dvoře poblíž brány. A naučil mě i hrát
míčem a plavat a v temné hale domu, kde je kamenná podlaha,
nádrž s vodou a tři bílé sloupy s postranním východem, jaký byl ve
sluji žáby Prosebnice, mě naučil i skákat přes provaz. Náboženství
a na klavír mě neučil.
Na náboženství jsem chodil na venkově k panu děkanovi do vsi.
Byl nesmírně stár, neboť starší osoby ve vsi říkaly, že je křtil, většinu
i oddal a mnohé, přemnohé i pochoval. Matka ho občas zvala k nám
do domu na večeři a vždy dbala na to, aby to nepřipadlo na pátek,
neboť bychom mu nemohli dát maso. Bylo to však jedno, on jedl
málo a masa se téměř ani nedotkl. V městě jsem na náboženství
nechodil, ale zato jsem se učil na klavír. Na klavír u jedné staré
vdovy profesorky za rohem v Hradební ulici. Ta je dost panovačná
a domýšlivá, všechno ví a zná a předstírá rozvahu. Na venkově jsem
na klavír nechodil, protože tam nikdo tuto hru kromě varhaníka ne-
znal. Ale zato jsem tam i pracoval. Všelijak jsem upravoval temnou

– 24 –
kamennou domovní halu s nádrží, sloupy a postranním východem
jako u žáby Prosebnice, vozil hlínu na zahradu za ozdobné keře
k plevelu tygra Kostřála, mazal kola bryčky. Matka to zpočátku
zavrhla, nakonec se však ozvala jen tehdy, když jsem měl moc
záplatované šaty nebo umazané ruce a tváře od oleje, snad jsem
jí moc připomínal strýčka Vojtu, když byl učedníkem. Ale práce ne-
byla těžká a pan učitel mi za odměnu vyprávěl o malých indiánech
a divoších.
Malí indiáni a divoši jsou opálení, mají tmavé rozcuchané vlasy,
napohled jsou drsní, ale ve skutečnosti dobří a hodní, a ačkoli je
mnozí nemají ani za lidi, ale jen za dvounohá zvířátka, z kterých
vzniknou jen takoví malí chudí ubožáčci, přesto umějí mnoho věcí.
Jdou třeba lesem a přitom, jak jdou, stopují, rozeznají lišku a ovci
a hážou lasem. Večer rozdělají oheň a pečou ulovenou zvěř. To
stopování a házení lasem mne vždycky strhlo. Ve chvílích, kdy mi
pan učitel vyprávěl o stopování a házení lasem, o rozeznávání lišek
a ovcí a o pečení zvěře, jsem seděl se zavřenýma očima, viděl malé
indiány a divochy, opálené, s tmavými rozcuchanými vlasy, napo-
hled drsné, ale ve skutečnosti dobré a hodné, viděl je, jak jdou lesem
se zrakem v trávě a s lasem v ruce, tajil se mi dech a srdce tlouklo
a už jsem nebyl schopen myslit na nic jiného. Často a rád jsem sám
o tom vyprávěl například panu děkanovi, který se usmíval, kýval
hlavou, zřejmě se mu to líbilo. Vyprávěl jsem o tom i těm dvěma
učitelům, kteří k nám v městě chodili dvakrát za rok do bytu mě
přezkoušet, jeden byl ředitel školy v Husově třídě, kam jsem měl
původně chodit, bydlil v Hradební ulici v domě vedle staré vdovy
profesorky, k níž jsem chodil na klavír, a druhý byl učitel z nějaké
školy na druhém konci města. I jim se mé vyprávění o malých in­
diánech a divoších líbilo, poslouchali o jejich stopování, rozeznávání
lišek a ovcí a házení lasem s otevřenými ústy, plni zájmu a nadšení,
napsali vysvědčení a přišli opět za půl roku. Jednou jsem o těch
chlapcích a jejich stopování a házení lasem vykládal i staré vdově

– 25 –
profesorce v Hradební, ale u té jsem moc nepochodil. Řekla mi, že
tihle hoši zato zase neumějí hrát na klavír, a dala mi oříšek.
Mohl jsem být tedy spokojen.
Mohl být, a přece…
Bůhví co to bylo.
Zjevovaly se ve mně nějaké stíny.
Nějaké stíny jako síť, a já je viděl! Přenášely se totiž do toho
zrcadla nádražní hospody, v němž se všechno tak živě a opravdově
jevilo, a zrcadlo se pod nimi šeřilo a ta jeho reklama na čokoládu
dostávala temný kalný nádech. A šeřilo se ještě víc, jak ta síť stínů
ve mně klesala a svírala mě, co to vlastně bylo? Kde se to bralo?
Sedával jsem ve svém pokojíku jako myš, rozhlížel se po jeho zdech
a přemýšlel, na nic jsem nepřišel, jen jsem cítil stíny, síť, její svírání
a bylo mi smutno.
Přijížděli k nám občas nějací kluci, vzdálenější matčini synovci.
Nejmladší z nich vůbec nemluvil. Dlouho jsem nemohl zjistit, je-li
zakřiknut či němý, až se jednou prozradil, když ho jeden ze dvou
zbývajících tloukl klackem po hlavě. Druzí byli starší, ale měli divné
nápady. Například pít svařené mléko, jíst krupicovou kaši, mrkev,
višňové kompoty a také listovat v mých učebních sešitech. Přijížděli
v šedém autě s cizozemskou značkou v doprovodu guvernantky,
která nemluvila česky, německy ani francouzsky, pan učitel říkal,
že je to španělština. Španělka kluky nespouštěla z očí a oni se jí báli
jako čerta, jen když se obrátila, se všelijak šklebili, pitvořili, strkali
a přestávali mít strach, zřejmě proto byli tak divní. Jednou jsem
naschvál řekl tomu nejmladšímu, když hltal náš višňový kompot,
že bych ho nejedl ani za nic, protože ve višních mohou být zavaření
červi, a on pak oněměl hrůzou, vylítl na chodbu a strašně zvracel,
dočista nic s nimi nebylo. Zato ve vsi byli úplně jiní…
Třeba ten, který nám rozbil okno u mechovité chalupy se zámkem
a pavučinami na kraji lesa. Jmenoval se Škába a jeho otec byl kočí.
Všiml jsem si časem, že je velmi opálený, napohled drsný, ale ne­

– 26 –
omylně jsem poznal, že ve skutečnosti je dobrý a hodný, a pak – až
se mi zatajil dech a roztlouklo srdce: dovedl stopovat, rozeznávat
lišku a ovci, házet lasem. V lesích, jichž bylo kolem spousta… Ale
stopovat a házet lasem v lesích jsem ho vlastně nikdy neviděl. Vídal
jsem ho jen, když bosý honil husy do rybníka za vsí. Měl dlouhý prut
a chtěl, aby husy chodily v řadě. Která odbočila, tu šlehl. Když ho
husy příliš zlobily, křikl na ně, ba hodil i kamínkem. To však bylo
vedlejší. Jak rád bych byl s ním mluvil o jeho stopování a házení
lasem v lesích. Jak rád bych byl s ním šel do těch lesů a aspoň se
na něho zpovzdáli díval. Jednou jsem se svěřil matce. Pohlédla na
mne a řekla:
„Ale vždyť máš přece tolik pohádek, čti si. Tohle snad leda až
trochu povyrosteš.“
S panem učitelem jsme na venkově potkávali ještě jiné děti.
Potkávali jsme je, když jsme se vraceli tichou kamenitou cestou
od lesa, od té mechem porostlé chalupy se zámkem na dveřích,
z pokraje staré, šeré, pusté bažantnice, anebo z obory. Pásly na me-
zích krávy a pekly brambory. Šafář ze statku, který patřil velmoži,
říkal, že brambory jsou kradené, ale já bych byl rád k dětem přisedl,
řekl jim, aby mi také vyhrabaly brambor, a i s nimi bych byl rád
mluvil o stopování a házení lasem. Bylo to totiž k nevíře, ale i tihle
byli opálení, drsní, ale dobří a hodní a všechno to dovedli téměř
tak jako ten Škába. Že jsem je nikdy při stopování a lasu neviděl,
nýbrž jen tehdy, když pásli kravičky a pekli brambory, bylo proto,
že nikdy jsem s nimi nebyl v lesích, vídal jsem je právě jen na polích
a mezích. Někdy se se mnou pan učitel u nich zastavil, hovořil s nimi
však obvykle sám a děti, protože to bylo v jeho přítomnosti, příliš
nemluvily. O stopování a lasu, ba ani o cestách do lesů nikdy nepadla
jediná zmínka. Snad se bály kvůli bramborům. Ale já jsem věděl, jak
je to zbytečné. Když jsem pohlédl do jejich ohníčku, viděl jsem, že
vůbec o brambory nejde. Pekly zvíře, které ten den ulovily. Nikdy
jsem s nimi pořádně nemluvil.

– 27 –
 A v neděli teprv ne, ač jsem je potkával na návsi, když šli do
kostela. Byli k nepoznání. Třeba ten Škába měl boty a tmavé šaty,
v kostele bílou rochetku s rudými okraji. Ač rozbil okno u lesní
chalupy a husám nadával, pan děkan ho měl zřejmě rád a bral ho
mezi ministranty. Ostatní stáli pod kůrem, mačkali čepice a celou
mši hleděli na mne. Sedával jsem s matkou a Růženkou téměř
u oltáře, takže jsem byl zahalen oblakem kadidla jako malý anděl
anebo svatý archanděl Michael, co tam stál zrovna na podstavci
a držel meč a štít, kterým chrání. Ti chlapci nejen nebyli zahaleni
oblakem kadidla, ale sotva je cítili, byli příliš vzadu. Po mši jsem
odcházel s matkou a Růženkou domů a oni zůstávali před koste-
lem. Když jsem se obrátil, viděl jsem, jak se vesele smějí a skotačí,
umlouvají se na lesy, na stopování, na házení lasem. Vpovzdáli za
nimi jsem vídal potulovat se jakéhosi bledého vychrtlého člověka
v potrhaném kabátě a ve starých zaprášených botách, který přes
hlavy těch skotačících chlapců zpod zkroucených beraních vlasů
a s mírně pootevřenými ústy upíral na mne zarudlý zrak. Toho
jsem však moc nevnímal, byl to zřejmě zdejší žebrák. Druhý den
odpoledne šli do lesů stopovat a házet lasem, já zůstával doma.
Nejvýš ještě s třemi hloupými kluky, s nimiž jsem se stěží domluvil
německy.
Kdykoli jsem si matce postěžoval, odpovídala vždy stejně:
„Máš přece pohádky. Snad až budeš větší.“
Stíny jako síť mě svíraly čím dál víc, tlačily mě a tížily a zrcadlo
nádražní hospody, kde se to všechno jevilo a obráželo, bylo ještě
zšeřelejší, zčernalejší a ubožejší. Marně jsem přemýšlel v pokojíku,
kde se to bere, co to znamená a jak to skončí, až jednou jsem po-
chopil. Pohlédl jsem na zdi, svěsil ruce a z očí mi vytryskly slzy.
Jednoho dubnového dne, zmlklý a skleslý, jsem šel s Růženkou
a panem učitelem na nádraží. Šli jsme tam jen tak na procházku,
protože bylo hezky, ale v aleji, kterou jsme procházeli, byly ještě tu
a tam kaluže, byl duben a jaro teprve začínalo. Když jsme došli na

– 28 –
nádraží a trochu se rozhlédli, připadalo mi to tam nějaké divné. Na
peróně, rozpůleném jakousi holou zdí, bylo pár lidí, ten bez ruky,
ten bez nohy, ten bez hlavy, mezi nimi i jakási babka v šátku s půlkou
těla a nad nimi kousky bílých truhlíků s maceškami a muškáty, lidé
o něčem mluvili. O požáru, který včera vznikl v nádražní hospodě,
vskutku, byla tam oprýskaná okna a ohořelé trámy. Dávali vinu
hasiči, že někde pil a přišel pozdě… Tu z kolejí vylétly na perón
slepice bez křídel a z polovice pumpy s pitnou vodou skočil černý
rozježený kocour bez ocasu, v dálce se ozval vlak. Babka zdvihla
ruce a půlkou těla se s křikem hnala pryč. Tu jsem si teprve všiml,
čím je to způsobeno: že i to zrcadlo hospody s reklamou na čokolá-
du je rozbité a ohořelé, že na zdi visí jen několik ubohých zšeřelých
střepů, že přestalo zjevovat lidi, události, stíny… málem bych byl
vykřikl. Mrak, který byl právě nad námi, se roztrhl a přes zemi
přelétlo světlo. Růženka si chytila kytku na svém novém klobouku
a vypískla: „Bože, tahle bílá kopretina,“ a pan učitel se usmál a řekl:
„Tak se mi zdá, že se změní počasí…“
V té chvíli jsem zahlédl, že kus za pumpou stojí jakýsi bledý
vychrtlý člověk v potrhaném kabátě a starých zaprášených botách,
ze zakloněné hlavy mu visí podivné zkroucené beraní vlasy, svírá
nádobu s vodou, tiskne ji ke rtům a plnými doušky pije. Když do-
pil, hodil nádobu na pumpu, otočil se zády a pomalu, pomaloučku
vykročil z nádraží proti směru vlaku, jako by odcházel, jako by se
právě vydával na nějakou pouť či cestu. U pumpy stál ten ze vsi, co
nejlépe stopoval a házel lasem, Škába, jehož otec byl kočí, a také pil.
Pil z dlaní, u nohou měl tašku, sešit, péro, a když dopil, sedl si na
kraj pumpy a hleděl na ohořelou hospodu… V té chvíli jsem poznal,
že při zdejším požáru vůbec nešlo o hasiče, který někde pil a přišel
pozdě, že při rozbití zrcadla vůbec nešlo o požár, že zrcadlo rozbila
změna.
Změna, jež dosud nebyla, ale měla vbrzku přijít.

– 29 –
 3

Právě jsem stál na dvoře, poblíž brány před pultem, který stloukl
místní truhlář, a kreslil jsem zahradu, do které spěchá pár lidí.
Spěchali proto, že zahrada byla překrásná. Ale to vlastně byla jen
tak napovrch. Ve skutečnosti byla ošklivá, šedá, bledá, neboť mi
barvy na slunci rychle usychaly a chudáky, kteří do ní spěchali, jsem
kreslil od hlav a byl teprve v půli těla, takže zatím spěch měli jen
v hlavách, a nikoli v nohách. Náhle pan učitel, který stál za mnou
a radil mi rozměry, se obrátil a pohlédl k bráně. V bráně stála tmavá
postava v plášti, připomínající černého anděla, ale neměla křídla
ani kopí, nýbrž koženou brašnu a čepici s pošťáckým štítkem. Stál
tam, jako by nesl bůhví co, ale zatím nesl jen bílý papírek.
Matka přišla a zbledla, ještě než telegram otevřela. Ovšem, te-
legramy jsou vždycky zlé. Na dobré věci se nespěchá, a jen když
se stane něco zlého, přijde to rychle. Dobré nikoliv. To třeba až za
měsíc, za rok, anebo nikdy…
Pan učitel přistoupil k matce, tiše s ní promluvil a políbil jí ruku.
Pak pohlédl na výkres s chudáky, řekl, snad jej někdy doděláme,
a šel.
A druhý den jsme jeli.
Jeli jsme vlakem celou noc a téměř nemluvili.
Matka hleděla do tmavého okna, v němž se obráželo osvětlené
kupé a za nímž padal déšť jisker, otec seděl v rohu u dveří a četl
zahraniční noviny, já jsem dřímal jako na žhavém uhlí. Když jsme
přijížděli k hranicím, déšť jisker za oknem zbledl, okno zšedlo,
venku začínalo svítat. Otec odložil noviny a vyzval nás, abychom
šli do jídelního vozu. Matce dal svařené víno, mně čaj a šlehačkový
dort, který obvykle jím rád. Ale v jídelním voze jsem na něj neměl
ani pomyšlení. Zato Růženka, která seděla vedle mne, jedla a pila,

– 30 –
co jí otec dal, zákusky, čaj, víno, a jako obvykle byla strašně zvědavá.
Jedla a dívala se na svítající pruhy lesů, polí a kvetoucích zahrad,
které stejnoměrně a lehce běžely kolem nás jako na tichém pohyb-
livém pásu, dívala se ostatně už v noci, když z okna nebylo ještě
vidět nic než déšť jisker v odraze osvětleného kupé…
Konečně vlak dojel tam, kde jsme měli vystoupit. Před nádražím
čekalo auto, které nás dovezlo tam, kam jsme měli přijet. A sotva
jsme přijeli…
Ještě včera, když jsem kreslil na dvoře zahradu, bylo pravé květ­
nové teplo, takže mi barvy usychaly pod rukou, a když jsme odjíž-
děli, byl jsem rád, že mám tmavomodrý námořnický oblek, který
kromě nových střevíců, matrózky a kabátku s bílým sametovým
límcem spočíval v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách. Ale
v kraji, do něhož jsme přijeli, bylo téměř zima. Na můj námořnický
oblek to rozhodně nebylo. Vystoupili jsme z auta před velkou černou
budovou s parkem, na jejíž střeše se třepotala vlajka a na nárožních
věžích vlály prapory. S vlajkou to bylo v pořádku. Její červené a bílé
barvy byly světlé a zářivé. Ale s prapory na věžích to bylo divné.
Byly černé, temné a sálal z nich chlad. Chlad, který se rozprostíral
do celého kraje, ba ještě dál: obestíral i vzdálené vrcholky hor na
jihu, na nichž se drží sníh po celé léto. Bylo chladno i od těch jižních
horských velikánů, bylo však chladno i z blízkých údolí, jimiž se tu
všude na ty zasněžené jižní horské velikány otevíral pohled. Ale
zima byla hlavně proto, že černé prapory na věžích zastřely slunce.
A přece i mráz v námořnických šatech bych byl snesl, nebýt lidí,
kteří nás čekali v bráně parku černé budovy. Některé z nich jsem
znal. Byli to mí vzdálení strýčkové, tety a starší sestřenice. Tety
a starší sestřenice byly usměvavé a vlídné, jak jsem mohl prozradit,
že mrznu? Páni byli vážnější, ale i ti byli laskaví a vlídní. Někteří byli
v civilních šatech, jiní ve smokincích, například maminčin bratr,
a ještě jiní v parádních vojenských uniformách. Jeden velmi vysoký
s šedivými vlasy a monoklem sevřel mou dlaň oběma rukama, mohl

– 31 –
to být generál. Jak bych se býval mohl třást zimou? A pak to nej-
horší: stáli tam také kluci se španělskou guvernantkou. Byli jako
zařezaní, neboť je Španělka nespouštěla z očí. Ten nejmladší byl
němý. Kdybych byl dal najevo, že mrznu, jistě by se byli ve svých po-
ťouchlých duších radovali a ten nejmladší by byl ztratil řeč nadobro.
Protože se stínem praporů nad námi neprodral jediný paprsek,
bylo kromě zimy všude i jakési přítmí. Lpělo na blízkých údolích
i na vzdálených vrcholcích hor, halilo cestu od brány, vroubenou
nízkými střihanými keříky, a zastíralo i černou budovu na jejím
konci, v níž musila být úplná tma. Ve všech jejích nespočetných
oknech totiž hořely lustry. Náhle se na té ztemnělé cestě uprostřed
keříků objevil bratranec Gini. Jeho tvář, obvykle krásná a jasná, byla
temná a prochladlá a jeho chůze pomalá a těžká, jakoby skropená
mrtvou vodou. Zřejmě propásl náš příjezd proto, že byl nahoře.
Když k nám pomalu došel, přivítal se s matkou a otcem, pohlédl na
strýčky, tety, bratrance a generály a pak si konečně všiml, že jsem
tu i já.
A tu nezbylo, než aby přistoupil i ke mně. Vždyť jsme se v po-
sledku téměř neviděli, musil ke mně přistoupit i kvůli lidem, a ko-
nečně i proto, že mi chtěl něco říci. Nutně a bezodkladně, když už
jsem také přijel. Že v té budově na konci cesty musí být každý, kdo
chce trochu obstát, ostražitý. Velmi ostražitý. Že to není zdaleka
snadné. Že je to naopak velmi nesnadné. Chce to velkou zkušenost,
kterou on ovšem dávno má, protože tu žil léta… Věděl jsem, že mi
něco takového řekne, a vůbec mě nepřekvapil. Řekl jsem mu, že je
mi to úplně jedno. Má oči, aby viděl, že je to má věc. Podíval se na
mě opovržlivě a snad se urazil. Což nebylo nejhorší. Pak jsme šli…
Cestou vroubenou nízkými střihanými keříky.
Do budovy.
A už jsme chtěli vstoupit na mohutné široké schodiště, jež se
tyčilo před námi a bylo zaplaveno světly lustrů, když náhle kolem
nás zavládlo těžké, mrtvé, prázdné ticho, v němž jako by se roz-

– 32 –
prostřelo ještě větší přítmí, než bylo v bráně a na cestě, lidé před
námi se rozestoupili, jako by přicházel přízrak, a jejich vlídné tváře
zvadly jako podťaté. Z paty schodiště se vynořila jakási neuvěřitel-
ná osobnost…
Byla nesmírně vysoká, vyšší než šedovlasý generál s monoklem,
hubená, kostnatá a nepopsatelně vznešená. Měla nesmírně bledý
obličej a červené vlasy a na nich blyštivou, zlatem a drahokamy
posetou – korunu. Byla to smrt. Smrt s královskou korunou na
hlavě. Když oslovovala maminku zvláštní němčinou, jakou nikdo
v této zemi nemluvil, přidržovala si dlouhou černou sukni a srkala
sliny. Když se pootočila k otci, ustala, neřekla jediné slovo. Otec se
uklonil, uklonil se však tak chladně a málo, že se mohlo zdát, jako
by se neuklonil vůbec. A pak zdvihla špičkami kostnatých prstů
k oku zlatý lorňon, který jí visel na krku, a pohlédla na mě. V té
chvíli jako by mi v žilách ustydla krev. Měl jsem dojem, že za sklem
jejího lorňonu vidím žluvu ze Zakletých skal. Jako by se dívala na
nějaké dvounohé zvířátko, malého chudého ubožáčka, který kdoví
zda sem vůbec patří. Měl jsem dojem, že to otec nesl nelibě. A matka
se v té chvíli obrátila k jiným dámám a já měl dojem, že se odvracela
schválně. Gini na mě kradmo pohlédl, jeho ztemnělou tváří se mihl
vítězný úsměv… Neměl jsem zdání, kdo to je, ale chladno v mých
námořnických šatech bylo proti tomu jako pohlazení. Pak jsme
vkročili na schodiště.
Čím výše jsme stoupali po mohutném širokém schodišti, pokry-
tém měkkým plyšovým běhounem, tím více matka bledla. Otec šel
úžasně klidně. Čím výše stoupal po měkkém plyšovém běhounu,
tím byl vážnější. Gini stoupal po mé levici a zdál se rovněž klidný.
Ovšem, vždyť už věděl, jak to nahoře vypadá. Já jsem se díval pod
své vlastní nohy na ten měkký plyšový běhoun a zjišťoval jsem,
že je červený jako koberec u nás doma v otcově pracovně, pokud
jsem ho vůbec někdy viděl, neboť do pracovny jsem nesměl pro
nic za nic vcházet, a pak jsem měl dojem, že měkký červený plyšák

– 33 –
je zde na schodišti proto, aby tlumil naše kroky. Aby je ztlumil tak,
aby je vůbec nebylo slyšet. Za námi po něm stoupali všichni, co
nás dole přivítali, matčin bratr, strýčkové, tety, starší sestřenice,
generálové a plukovníci i kluci se Španělkou. I vysoký šedovlasý
generál s monoklem. Byl jsem rád, že jde. Neboť hned o jeden krok
za mnou stoupala s korunou na červených vlasech kostlivá. Po-
malu, pomaloučku po měkkém červeném plyšáku, připomínajícím
koberec v otcově pracovně, sotva jsem ji za sebou slyšel. A pak za
hrobového ticha a rozsvícených lustrů jsme vešli do sálu.
A tam nás přijal dědeček.
Stál právě uprostřed sálu na černobílém mramoru a rozsvěcoval
se svými adjutanty jednu vysokou svíci, jež tam stála s mnoha
dalšími. Měla asi špatný knot, neboť mu nechtěla chytnout. Ale ve
chvíli, kdy jsme vkročili z plyšáku na černobílý mramor, ve chvíli,
kdy naše kroky zazněly o tuto podlahu, chytla a vzplála, byl nejvyšší
čas. Dědeček zdvihl hlavu, honem pokynul adjutantům, aby běželi
k červenobílému trůnu, jenž byl u zdi, stoupli si do pozoru a tasili
šavle, jemu už však nezbylo, než aby zůstal stát, kde byl, uprostřed
sálu u oné nešťastné svíce. Jaksi rozpačitě, provinile se zatvářil, jako
by byl přistižen bůhví při čem, a vyčítavě pohlédl na svíci. Ale pak se
v jeho tváři rozlil úsměv a v jeho očích velká nepředstíraná radost,
jakou jsem málokdy viděl u člověka, a teprve pak, s tímto radostným
úsměvem, odběhl ke zdi na červenobílý trůn, obklopený adjutanty
s tasenými šavlemi a mnoha, přemnoha květinami a věnci. Bylo to
nedopatření, ale bylo zřejmé, že je zavinil i měkký červený plyšák
na schodišti, poněvadž tak příliš ztlumil naše kroky, dělali jsme,
že je vše v nejlepším pořádku. Nešťastná svíce hořela a dědeček
se na červenobílém trůně ani nehnul. Byl bych málem vykřikl, zda
nezkameněl. Audience začala…
Úporně jsem se snažil rozpoznat, na koho z nás se dědeček dívá.
Snad hleděl na matku, která byla téměř tak bledá jako kostlivá s ko-
runou, byla však i v této chvíli mnohem hezčí. Anebo hleděl na otce,

– 34 –
s nímž se nemívali rádi? Dnes stál otec před ním s hlavou skloněnou
a krajně zdvořilý a vážný, ale přece to byl on, klidný, chladný otec, co
si asi v této chvíli myslil? Viděl dědečka ve starobylé bledě modré
uniformě, zdobené šarlatem a zlatem, kterou neměl rád a kvůli
níž u nás nikdy nevisel jeho obrázek. A co myslil dědeček, když
viděl před sebou stát otce se skloněnou hlavou, krajně zdvořilého
a vážného? Zda je právě oba nezastihla ona dávná vzpomínka na
světovou válku, o níž jsem kdysi slyšel od Giniho? Jak otec bojoval
na italské frontě v legiích jako mladý poručík a tomu vojsku na
druhé straně fronty velel císařský generálmajor, který nebyl nikdo
jiný než dědeček? A jak někde u Doss Alta musil generál nařídit
ústup celé armádě? Před italskými legiemi, v nichž bojoval poru-
čík? Tenkrát se ještě neznali. Tenkrát o sobě nevěděli. Rozhodně
nevěděl dědeček o otci. Později to bylo oboustranné… Dnes byl na
dědečkově tváři něžný smírný úsměv a v jeho očích radost, i když
oči i tvář byly téměř nehybné, skoro jako tváře jeho adjutantů s ta-
senými šavlemi, kteří stáli kolem. Snad si v duchu představoval, že
je mezi svými vojáky na frontě a dává povel k útoku. Snad na Doss
Alto? A pak jsem přece jen poznal, že se dědeček zadíval i na mne.
Začal si mě prohlížet. Chvíli hleděl na mé vlasy a mírně osmahlý ob-
ličej. Pak se vpil zrakem do mých očí a tu pronesl svá první slova…
Vyřkl je tiše, téměř plaše a hlas se mu chvěl jako lehké bílé chmýří
pampelišek, byl již velmi stár. Řekl, že by byl býval nikdy nevěřil, že
budu mít světlé vlasy a šedé oči… Že ty oči mám snad, řekl plaše,
po mamince… Matka se usmála a snad se trochu usmál i otec. Pak
si prohlížel můj námořnický oblek s bílým sametovým límcem,
matrózku, kterou jsem mačkal v ruce, sněhově bílé podkolenky
a pak i mé nové černé střevíce, zvláště jejich špičky, lesknoucí se na
černobílém mramoru. Zeptal se, zda jsme to vše nakoupili v Praze,
a matka kývla. S jakýmsi porozuměním se usmál, zdálo se, že je
rád. A pak se zeptal na mé zdraví a jak mi jde učení. Ptával se na to
ostatně i v dopisech, které nám psal dvakrát za rok, stejně jako na

– 35 –
velkou stavebnici, kterou mi poslal k Vánocům, a vždy prosil, abych
mu sám něco napsal, otec mi zpravidla nadiktoval několik uctivých
řádek. Nyní jsem mu nemusil psát, mohl jsem mu to říci. Ale matka
odpověděla za mne. Řekla, že se zdravím je to dobré a s učením
také. Že stavebnice k Vánocům mi způsobila radost a znovu za ni
děkuji. Že si z ní stavím chalupy, domy a zámky. Usmál se a řekl, že
to tak má být. Stavět zámky, kývl tiše, je krásné a prospěšné, neboť
některý z nich se jistě povede a stane se skutkem. Pak řekl, abych
vždy dbal na to, abych se nenachladil. Abych neležel na vlhké zemi
nebo ve studené trávě a nenachladil se. Protože se v rodě, zašeptal
a sklopil oči, vyskytuje jedna ledvinová choroba.
Pak hovořil s matkou, ale obracel se i na otce a také na Giniho,
jehož měl v posledních létech často u sebe, a co chvíli se znovu
zahleděl i na mne. Řekl, že ho dnes čeká pořádná túra. Tři kilometry
průvodu a slavnostní řeč. „Snad to dobře dopadne,“ řekl hlasem
chvějícím se jako bílé chmýří pampelišek a pohlédl na nádherné
květiny a věnce, které obklopovaly jeho trůn, pak se shovívavě
usmál na svíce, jež teď všechny bezpečně a tiše před ním plály,
a pak začal mluvit o vosku. Slyšel jsem, jak tiše uvažuje o včelách,
o vybírání úlů, o tom, jak se vosk rozpouští, stéká a kane k zemi, ale
to jsem už poslouchal jen málo, maličko, nemohl jsem odtrhnout
zrak od jeho uniformy, kvůli níž u nás nikdy nevisel jeho portrét.
Její bledě modrý límec a ramena byly vykládány šarlatem a zlatem
a hruď byla pokryta záplavou medailí a řádů. Mezi nimi se skvěl
velký bílý kříž. Zdobil i uniformy adjutantů, kteří s tasenými šavle-
mi obstupovali jeho trůn. Ale nejúžasnější byl řád, který mu visel
pod krkem: zlatý přívěsek na červené stuze. Byl to jistě nejvyšší
řád, jeho adjutanti ho neměli. A tu mi napadlo, zda nejsou ty me-
daile a řády těžké. Jistě mu nevadily teď, když seděl a tiše hovořil.
Ale až půjde tři kilometry v průvodu, až bude pronášet slavnostní
řeč? Snad se s někým domluvil, že nepůjde pěšky, ale pojede v autě
nebo v kočáře, ale i tak ho mohly medaile velmi tížit. Třeba hned

– 36 –
až bude scházet po schodišti, po měkkém červeném plyšáku. Pro-
tože je plyšák měkký, nebudou slyšet jeho kroky, a tu se může stát,
že někoho dole u schodiště překvapí. Ale jistě se to nestane. Na
schodech mu budou zvonit medaile, ty plyšák neutlumí. A budou-li
moc těžké, pomohou adjutanti s šavlemi a bílými kříži. Jistě mu
pomůže, napadlo mě, i vysoký šedovlasý generál s monoklem, který
si mě zřejmě zamiloval, sotva mě spatřil.
A tu jsem si uvědomil, že šedovlasý generál stojí kdesi za námi,
a zatímco jsme mluvili s dědečkem, stáli za námi i všichni lidé,
generálové, plukovníci, strýčkové, tety a starší sestřenice, kluci se
Španělkou a těsně za mnou – smrtelně bledá červenovlasá koru-
novaná kostlivá. Že lorňonem, drženým u oka špičkami prstů, se
mi po celou dobu nepřestala dívat na krk, jako by hleděla na nějaké
dvounohé zvířátko, malého chudého ubožáčka, jenž se vetřel do
paláce krále, pátrala, zda sem vůbec mezi všechny tyhle lidi pa-
třím… a já měl náhle dojem, jako by mezi ně nepatřila právě ona
sama…
Avšak odpoledne se vše změnilo.
Zatímco jsme byli u  audience, rozehnal svěží vzduch z  hor
a údolí mraky a navzdor černým praporům na nárožních věžích
se na čistém modrém nebi rozzářilo slunce. Když pak začala hrát
hudba a my jsme se pomalu začali vzdalovat od budovy, slunce na
čistém modrém nebi se rozzářilo ještě víc a rozzářil se celý kraj.
Mezi bíle rozkvetlými stromy podél cesty, kterou jsme se ubírali,
přihlíželo mnoho lidí a vojáků, a když jsem jim pohlédl pod nohy,
viděl jsem, že stojí na zelené trávě. Za rozkvetlými stromy se nám
co chvíli zjevovala hluboká lesnatá údolí zalitá sluncem a za nimi
v dálce na jihu se třpytily zasněžené vrcholky Alp, jako by tam
rozsypal bělomodré zlato. Už nehrozilo, že bych se nachladl. Už
jsem se nemusil bát, že někdo pozná, že mrznu. Už mi bylo dobře
v mých tmavomodrých námořnických šatech, a pak mi bylo dobře
i proto, že zmizela kostlivá. Snad proto podél cesty tak krásně kvetly

– 37 –
stromy, slunce zářilo, tráva se zelenala a bylo tak jasně v dálce vi-
dět zasněžené třpytící se Alpy, že kostlivá nešla v průvodu. Vůbec
žádná paní nešla v průvodu, jely v otevřených kočárech. Cestou nás
předjížděly a zastavovaly se na několika místech, u rybníka, u kříže,
u svatého Jana z Nepomuku, na rozcestí, chvíli tam z kvetoucích
stromů přihlížely jako dobré víly Rajky, jak jde náš průvod kolem,
a pak zase popojely o kus dál, k svatému Floriánu, k jinému kříži,
k dalšímu rozcestí. Matka jela v prvním kočáře, kostlivá se vezla
v druhém. Vždy, když předjížděla, blýskla se její koruna ve vlasech
a lorňon u oka, a tu jako když se kolem nás mihne stín. Ale co naplat,
hlavně že mi nešla v patách. Kdo se však zcela ztratil, byl šedovlasý
generál s monoklem, a to mi bylo líto. Nešel v průvodu, nejel ovšem
ani v kočáře. Jako by se byl propadl jako stříbrný kouzelník Dupi-
dup, nezbylo po něm stop. A dědeček – dědeček se vskutku vezl…
Nešlo říci, na čem se to vlastně veze, ale hlavně že jel. Poně-
vadž byl před námi a mimoto měl nad hlavou vlajku, jež ho zřejmě
chránila před sluncem, neviděl jsem na jeho hruď, ale byl jsem si
jist, že medaile nemá, že mu je sejmuli. Mladí poručíci mu je totiž
nesli vepředu na poduškách. Neviděl jsem mu ani do tváře, ale tušil
jsem, že je jasná a z očí mu září radost, neboť byl nad pomyšlení
čilý, čilejší než při audienci v sále. Co chvíli odpovídal na pozdravy
vojáků a lidí mezi stromy u cesty, lehce jim kynul a mával a jistě i po-
zoroval koně, co ho táhli a jež měl vždycky rád, čtyři páry černých
koní se zlatými a stříbrnými popruhy a obrovskými chocholy. Na
levých v prvním a čtvrtém páru seděli vojáci, po stranách kráčeli
ti adjutanti s kříži a tasenými šavlemi, a ani mu nemusili pomáhat,
když nebyl obtížen řády a tak dobře se držel. A pak, kdyby byl něco
potřeboval, byl jsem tu i já.
Šel jsem hned za vozem. S otcem, Ginim a matčiným bratrem.
Ale strýček šel vlastně ještě o krůček napřed. Za námi šli s nějakým
cizím pánem kluci. Asi si oddychli, neboť se vezla i ta jejich Španělka.
Možná však, že se nevezla, ale šla kdesi na konci, kde se dozajista

– 38 –
ubírala i Růženka. Těžká, dojemně krásná hudba vyhrávala daleko
vepředu, ale přestože byla daleko před námi, bubny a akordy trub
bylo slyšet až k nám, k dědečkovu vozu, ovšem, vždyť hráli kvůli
němu. A hodně vzadu za námi kráčeli páni v cylindrech a pestrých
uniformách, generálové, plukovníci, majoři, ale šedovlasý generál
s monoklem mezi nimi nebyl. Zato však v zatáčkách cesty, když jsem
mohl na okamžik spatřit čelo průvodu…
Bylo to k nevíře. Zprvu jsem nevěřil očím. Ale když se to stá-
le opakovalo, u rybníka, u kříže, u svatého Jana z Nepomuku, ba
i u svatého Floriána a na rozcestí, musila to být pravda… v čele
průvodu jel na černém koni – opravdový rytíř. Rytíř v brnění.
V životě jsem neviděl něco podobného. Viděl jsem sice rytíře, jak
bojuje se sedmihlavou saní, a v muzeu, ale to vlastně nebyl rytíř,
nýbrž jen prázdné brnění. V tomto brnění byl však skutečný živý
člověk. Toužil jsem vidět ho zblízka, anebo se aspoň zeptat, kdo
to je a co znamená. Otec by mi byl sotva odpověděl, neměl brnění
rád, dědeček byl příliš zaměstnán vojáky a lidmi u cesty, a pak by
bývalo trapné volat na něho za jeho zády, kdo je ten vepředu. A tak
zbýval už jen Gini. Ale kdykoli průvod zahýbal, rytíř se vynořoval
v dálce mezi stromy a já už otevíral ústa, Gini mě kopl, kopl takřka
v chůzi, a na rozcestí mi dokonce řekl, abych neblbnul… Nedozvěděl
jsem se tedy nic, ale zato jsem poznal, jaký Gini je, což ostatně jsem
věděl dávno.
Náhle se před námi uprostřed širých luk a polí vynořil pahorek
s obrovskými stromy, z nichž čněla báň s věžičkami. Báň s věžičkami
v obrovských stromech se třpytila a leskla jako báň zámečku Krá-
lovny stříbrných hvězd. Naše cesta teď mírně stoupala a za chvíli
jsme došli pod první stromy. Objevily se železné, dokořán otevřené
dveře jako před zámkem Hvězdy noci, když k ní přicházeli harfení-
ci, za nimi menší nádvoří jako před skrýší Němého havrana a pak
ten zámeček s bání a věžičkami. Když jsme k němu vešli a zastavili
se před jeho bránou, dal mi zčistajasna Gini ruku na hlavu a řekl,

– 39 –
že rytíř zahajuje prezidenty, maršály a generály a je to zpravidla
nejstarší velící generál. Že má dědeček na rytíře právo, neboť byl
polním zbrojmistrem a velitelem celé jedné armády. A dlaní otočil
můj obličej do směru jedné z bočních lodí zámečku, k níž právě
důstojným krokem přicházel kůň s rytířem v sedle. Nyní jsem si
tedy mohl rytíře prohlédnout. Držel v ruce meč a přes krunýř měl
černou šerpu. Ale jeho obličej jsem nespatřil, byl zakryt špičatým
hledím. V jedné chvíli se mi však zdálo, jako by se byl pod hledím
na mne podíval. Gini řekl, abych se nebál, že to nejspíš bude ten
vysoký šedovlasý generál s monoklem. Když jsem se pak bezděčně
ohlédl, spatřil jsem za sebou tři páry vyděšených očí, ten nejmladší
se zdál být úplně bez sebe, kdesi v zadní řadě zoufale natažený krk
té jejich Španělky a ještě dál za ní tvář s očima navrch hlavy, chvějící
se hrůzou a nevědoucí, kam dříve kouknout, nebylo pochyb, byla
to Růženka.
Pak přistoupilo šest adjutantů k dědečkovu vozu a pomohli
mu vystoupit. V té chvíli se brána zámečku rozevřela a v bráně se
blýskla černozlatá homolovitá čepice a kroucený konec vysoké stří-
brné hole. V krásném černožlutém ornátu tam stála široká, vysoká
postava s pohublou tváří, aby zřejmě dědečka pozdravila a uvedla
dál. Vojíni pobídli koně, popojeli s vozem, před bránou vzniklo
místo, aby se k nám mohly přidat dámy z kočárů, matka si stoupla
vedle Giniho, krok za svého bratra, a já, ač se to neslušelo, jsem se
ohlédl znovu. Za námi už zase stála kostlivá. Už zase jsem ji měl za
zády jako v sále. Právě zdvihala lorňon k oku a stín a ticho pokryly
nádvoří, zámeček i černozlatou čepici a stříbrnou hůl v bráně. Ale
kostlivá mi byla právě teď lhostejná i s lorňonem. U boční lodi, pár
kroků od nás stál černý kůň a v jeho sedle v brnění – generál.
A dědeček na chvilku postál před bránou, před černozlatou čepi-
cí a stříbrnou holí, před tou širokou, vysokou postavou s pohublou
tváří, vzájemně se pozdravili, pak se čepice a hůl v bráně pomalu
otočila, vešla dovnitř a dědeček jako by na chvilku zaváhal. Pohlédl

– 40 –
na své adjutanty, jako by se jich ptal, co má dělat, pohlédl, ale pak
trochu předsunul pravou nohu, jako to dělal Šemík bělohlávek,
a z ničeho nic vběhl dovnitř za čepicí a holí. Mezi lidmi nastal šum
a já slyšel, jak kostlivá za mnou sykla. Komu tohle patřilo? Mně?
Zdálo se mi, že spíše dědečkovi… Než jsme vykročili za dědečkem,
uběhla jen chvilka, ale stačila, abych si uvědomil, co jsem dosud
téměř nevnímal. Že z báně zvoní zvony. Jejich temné údery chvěly
větvemi a listím a byly tak otřesné a vytrvalé, že je jistě bylo slyšet po
celém kraji, ve všech blízkých údolích a snad až daleko na jih k bílým
vrcholkům Alp, jistě zněly po celou cestu, co jsme se sem ubírali,
ale já si je uvědomil až teď v té malé chvilce, než jsme vykročili
za dědečkem. Když jsme pak vskutku vykročili a vstoupili dovnitř,
zanikly. Zanikly v bouřlivé smršti, jež se strhla nad námi vysoko
pod třesoucí se klenbou, v smršti varhan, ale to nic… myslil jsem, že
sním, že spím, že mám přelud, byla to však skutečnost. Skutečnost
dočista taková jako v mramorovém audienčním sále. Dědeček, kte-
rý tu byl o chloupek dřív než my, stál s adjutanty uprostřed hlavní
lodi u jedné z vysokých svic, jichž tu hořelo bezpočet, a pokoušel se
zapálit knot, který nechtěl chytnout. Když viděl, že jsme už tu, zvedl
hlavu, adjutanti honem odskočili a tasili šavle, on však už odskočit
nemohl, nezbylo mu, než aby opět zůstal, kde byl, nad knotem. Ale
v té chvíli naštěstí svíce chytla, vzplála a on na nás šibalsky koukl,
rychle si stoupl na své místo a dělal jakoby nic. Bezděčně jsem po-
hlédl na zem. Neležel tu měkký červený plyšák jako na schodech
k sálu, ale temný, chladný, tvrdý kámen, zde nedopatření nezavinily
naše tiché kroky, ale zdejší svíčka…, ale to už za námi vešli lidé
z kočárů a průvodu, varhany nad námi ztichly, klenba znehybněla,
poznal jsem, že přišla chvíle, kdy dědeček prosloví slavnostní řeč.
Musil však ustoupit o několik kroků k výklenku, v němž se leskl
sbor zlatých ornátů s černozlatými čepicemi a stříbrnými holemi,
musil ustoupit k okrouhlému, svícemi zaplavenému výklenku,
před nímž stál schůdek, a na ten schůdek si musil, chtěl-li mluvit,

– 41 –
stoupnout. A tu k němu přiskočili adjutanti, on se na chvilku od nás
odvrátil a popošel k schůdku. Když na schůdek vystoupil a opět se
k nám otočil, zdálo se mi, jako by jeho bledě modrá uniforma se
zlatým a šarlatovým límcem poněkud zšedla a pod krkem se mu
zjevil bílý límeček s kravatou, jako by se byl ve chvíli toho krátkého
otočení před schůdkem proměnil, rychle se převlékl do jiných šatů.
Ale mohl to být zrakový klam, klam od rozžatých svícnů z výklenku
za jeho zády, a vlastně to bylo jedno. Byli jsme nesmírně napjati, co
řekne. Za mnou něco zachrastilo, jako by kostlivé spadl lorňon nebo
koruna na její hlavě poskočila, musil jsem se opět otočit. Ušklíbla
se a rychle koukla k dědečkovi na schůdek. Právě jako by se dotkl
kravaty a pootevřel ústa…
Řekl, že odchází jeden z nejstarších a největších generálů Jeho
Veličenstva. Že mu Jeho Veličenstvo prokázalo vysoké pocty a udě-
lilo nejvyšší vyznamenání za statečnost a moudrost, dva nejvyšší
starobylé úctyhodné řády. Že to byl dobrý a šlechetný člověk. Všich-
ni na něho budou vzpomínat s úctou a láskou, jeho památka bude
věčně živá. Nyní však vidí, že se nad zemí stahují mračna, mračna
bídy, ponížení, nedej bože, války. Války, jíž se ve svém ušlechtilém
srdci vždycky hrozil a vzpíral, které se však postavil tváří v tvář a se
zbraní v ruce, když přišla. Aby všichni, kteří zůstávají, byli stateční
a moudří. Jako tenkrát u Fossalty, Monte Altissima a Doss Alta…
Otec stál se skloněnou hlavou, krajně zdvořilý a vážný, ale zdálo se
mi, že až dosud poslouchal na půl ucha. Zdvihl hlavu, teprve když
dědeček začal mluvit o mračnech a válce a pak o mně. Zato za námi
zachrastilo, jako by kostlivé znovu spadl lorňon či se jí hnula koruna
na hlavě, zřejmě když začal mluvit o mračnech, válce a o mně, ji sklo-
nila a začala poslouchat na půl ucha… Dědeček řekl, abych nikdy ne-
podléhal strachu, ničeho se nebál a nikdy neustoupil násilí… Abych
hleděl s důvěrou vstříc své budoucnosti, stavěl si ze stavebnice
a nenachladl. Abych nikdy neležel na vlhké zemi nebo mokré trávě,
protože v rodě jsou ledviny. Pak se krátce zmínil o včelách a vosku.

– 42 –
 Pak přiskočili k dědečkovi adjutanti a dědeček sestoupil ze
schůdků. Zpod jeho krku jako by byl zmizel bílý límeček s kravatou,
jeho šaty zase zmodraly a jejich límec opět zšarlatověl, zezlátl, byla
to zase jeho stará uniforma… na chvilku si teď sedl do zlaceného
křesla, které mu přistrčili z výklenku, a v té chvíli jako by zaplály
další nové svíčky, dosud skryté, prostor se zaplnil andělskou září
a před výklenek ze sboru zlatých ornátů vystoupila černozlatá
čepice a zakroucený konec stříbrné hole. A vtom jak vystoupila,
opět zahřměly varhany, klenba se otřásla a  jako by se dočista
otevřela, vzduchem se mihl déšť třpytných vodních kapek. Dopadly
na dědečkovu brigadýrku a hruď a ulpěly tam jako malé duhové
perličky. Dědeček se usmál a jednu kapku, která mu uvízla na tváři,
si nenápadně setřel. Pak zazněl krátký zpěv, zpěv zlatých ornátů,
a pak vážná, těžká hudba, nemohl to být nikdo jiný než Beethoven.
Byla tak otřesná, že se mnozí za našimi zády rozplakali. Matka si
držela u očí šátek a byla velmi bledá, matčin bratr si před očima
držel dlaň. Dokonce se mi zdálo, že i sám Gini má slzy v očích, ale
jistě to byl klam, hudba Giniho tak lehce nerozpláče, byť ji má rád.
Otec byl ledově klidný, důstojný a vážný. Ta za námi srkala sliny, ač
vůbec nemluvila. Neotočil jsem se, ale byl bych přísahal, že jí slzy
netekly… Náhle sbor v ornátech ve výklenku postoupil, černozlatá
čepice s holí maličko pokročila k dědečkovu křeslu a pohublou,
poněkud žlutou tváří pomalu, pomaloučku kývla. Zdálo se mi, jako
by chtěla dědečkovi taktně naznačit, že je čas…
A tu obstoupili dědečka adjutanti s šavlemi a kříži, dědeček vstal
z křesla a pomalu k nám přistoupil. S úsměvem zdvihl ruku k čepici,
ale skoro se nedotkl jejího štítku, ruku měl jen tak lehce opodál,
chvěla se mu. Pak k nám přistoupil ještě o krůček a podal nám ruku.
Matčin bratr, maminka, Gini a já jsme ji políbili, všiml jsem si, že
je to ruka stařecká, zvrásnělá, ale stále jemná, s malým, skrom-
ným zlatým prstýnkem, otec ji krátce stiskl a uklonil se. Dědeček
dobrácky přivřel oči a s jakousi pokornou omluvou a lítostí se na

– 43 –
otce usmál. Kdo by si to byl pomyslil u Fossalty, Monte Altissima
a Doss Alta, kdo by si to byl pomyslil… Ale to už bylo tak dávno jako
vše, co kdysi bývalo, že už to snad ani nebyla pravda. Vždyť i Jeho
Veličenstvo, stařičký mocnář, který udělil dědečkovi dva nejvyšší
řády, byl už jednadvacet let mrtev… Cítil jsem, jak se kostlivá za
mnou nadýmá, snad pýchou, a nevěděl jsem proč. Měla sice na hlavě
korunu, ale k nám vůbec nepatřila… Pak nadzdvihli poručíci čer-
venobílou vlajku, jež dosud nehybně ležela uprostřed lodi v záplavě
svic, květin a věnců, a v kamenné podlaze se objevil otvor.
Zlaté pluviály sklonily hlavy, vzduchem se mihl déšť vodních
kapek, pak všechno utichlo a začali hrát hymnu.
A zatímco hráli hymnu a my jsme stáli v pozoru, dědeček s ru-
kou pozdviženou a chvějící se u čepice, s úsměvem na rozjasněné
tváři a s velikou nepředstíranou radostí v očích, jakou jsem nikdy
v životě neviděl u jednoho jediného člověka, se naposledy rozhlédl
po nás všech, jak jsme tu před ním stáli, po matce, otci, mně, Ginim,
po matčině bratru, strýci, tetách, starších sestřenicích, generálech,
plukovnících, pánech s cylindry, naposledy pohlédl na své adjutanty,
již bledí stáli po jeho boku s tasenými šavlemi, pohlédl ještě jakoby
naposled na své medaile a řády, jež opodál na polštářích drželi mla-
dí poručíci, pohlédl i na mladé poručíky, shovívavě se usmál, trochu
se všem uklonil, a pak, uprostřed záplavy věnců a květin, s jakousi
omluvou a tichým, smírným, odevzdaným úsměvem se jal sestu-
povat po schodech toho otvoru v zemi, sestupovat sice pomalu,
pomaloučku, ale zcela sám a sám, teď mu už nikdo nepomáhal,
nikdo ho nepodpíral, nikdo ho neprovázel, i poručíci s jeho medai-
lemi a řády na polštářích zůstali na svých místech, i jeho adjutanti
s šavlemi zůstali na svých místech, a jak tak sestupoval a pomalu,
pomaloučku mizel od nohou vzhůru k hrudi a od hrudi k hlavě… ke
konečkům prstů zdvižené chvějící se ruky u brigadýrky… shledal
jsem, že jeho kroky nejsou vůbec slyšet. Vůbec je nebylo slyšet, jako
by ty schody, po nichž sestupoval, pokrýval měkký červený plyšový

– 44 –
běhoun, anebo jako by chtěl někoho tam dole překvapit. Někoho,
kdo tam právě někde zapaloval svíčku, čekaje na něho, a svíčka mu
nechtěla chytnout a vzplát, vždyť dole v otvoru se nemihl jediný
záblesk světla, všechno to tam vězelo v těžké, černé, nejhlubší
tmě. Schody však měkký červený plyšový běhoun nepokrýval. Byly
z chladného holého kamene…
Pak jsme se vrátili.
Pak nastal večer a tu zčistajasna se objevil šedovlasý generál.
Ovšem, rytíře už nebylo třeba. Už zmlkly zvony, už zhasly svíce, už
ztichl Beethoven… U stolu seděl blízko nás. Proti nám kostlivá s ko-
runou a zlatým lorňonem u oka. Ani nevím, co se jedlo, snad maso
z raka. Nakonec přinesli šlehačkový dort. Ani jsem se ho nedotkl.
Kostlivá zatřásla hlavou a hlasem plným nelibosti, hněvu a srkotu
řekla, proč nejím. Otec odvětil, že nejím proto, že nemám hlad…
Když jí ze špiček kostnatých prstů vypadl lorňon a její zrak na nás
utkvěl, pochopil jsem… Byla to opravdu živá, skutečná smrt mezi
námi, kráčela za mnou, stavěla se za mne, jela kolem mne, seděla
se mnou, dívala se na mne a mluvila. Její stín zatím nestačil úplně
zahalit kraj, kde právě byla, ale zato pronikal ke všem u tohoto stolu.
Tušil jsem, že ji nenávidí stejně jako otec a že je jim odporná kalnost
jejího zraku, i když procházel lorňonem z ryzího zlata… Než jsme
vstali, řekla všem pár slov němčinou, jíž zde nikdo nemluvil. Odpo-
věděl jí šedovlasý generál. „Jasnosti,“ řekl, snímaje monokl z oka,
a hlas se mu ani dost málo nechvěl, „ještě je nad námi čisté nebe.
Ještě nám slunce svítí nad hlavou. Co je napsáno, to trvá…“ Zatvá-
řila se jako starý kůň a na druhém konci stolu se vedle španělské
guvernantky ten nejmladší ze tří dávil. Šlehačkovým dortem…
Druhý den, když se soumrak začal snášet na velkou černou bu-
dovu a její nárožní věže i do nedalekých zalesněných údolí, i na
vzdálené vrcholky Alp, na nichž se celý rok drží sníh, jsme odjížděli.
Tety a starší sestřenice byly něžné a některé z nich mne i políbily.
Gini mi podal ruku a řekl s tváří již ne tak prochladlou a temnou

– 45 –
jako při přivítání v parku, že jsem obstál. Že jsem obstál až na to,
že jsem se neměl tak často otáčet, ale co. Byl přece jen dobrý, můj
bratranec Gini. Pánové byli přívětiví. Zachytil jsem i jeden zvláštní
pohled. Byl měkký, zamyšlený, téměř soucitný. Upíral se někam pod
mé oči a patřil rytíři, šedovlasému generálu s monoklem.
Jeli jsme opět celou noc. Matka nemluvila, zamyšleně, bezvýraz-
ně hleděla do okna, i když za ním nebylo vidět nic než déšť žhavých
rudých jisker, padajících k zemi. Růženka jedla zákusky, pila víno,
čaj a rovněž hleděla do okna, i když za ním nebylo vidět nic než
odraz osvětleného kupé. Otec četl zahraniční noviny. Náhle vstal,
přistoupil k oknu, za nímž padaly ty žhavé rudé jiskry, a pak se mi
zdálo, že něco řekl. Že odkud jedeme, je zatím ještě dobře. Že tam
vskutku slunce ještě svítí. Že však sdílí obavu toho dvorního rady,
který řečnil. O stahujících se mracích, bídě, ponížení, nedej bože,
válce. Aby to u nich nedopadlo, jako je to už čtyři roky tam.
A dříve než jsem si mohl trochu zapřemýšlet o tom slově „tam“,
jež otec občas vyslovil a vždy tím myslil, jak říkávali Gini a Růženka,
„hnědé peklo“, vyřkl větu, které jsem nerozuměl o nic víc, ale vytušil
jsem, že platí kostlivé a nic dobrého o ní neříká.
„Přijela odtamtud a má se za čistou rasu.“
V půlnoci jsme přejeli hranice.
Ráno jsme byli v Praze.
Pár mých lidí na výkrese, kteří spěchali do té mé zahrady na-
pohled krásné, ale ve skutečnosti hrozné, už nikdy do ní nedošlo,
neboť jsem je kreslil od hlavy a nohy jsem jim už nedokreslil, což
bylo tedy jejich štěstí. A pak přešel týden jako mlha nad čarovnou
loukou, když přichází Král poledne, a přišlo další…

– 46 –
 4

Otec prošel bytem, do něhož svítilo květnové slunce, pak se vrátil

ke dveřím a procházel znovu, tentokrát však pomalu a s přivřeným
zrakem jako na procházce jarní přírodou, a mně se pořád zdálo, jako
by se za ním ploužili nějací lidé. Lidé, jež jsem nedávno musil někde
vidět, nějaké mé tety, starší sestřenice, sem tam pán v žaketu, cylindru,
ba i v parádní vojenské uniformě… a tu mě napadlo, zda ti lidé nemají
podivné korouhve a transparenty, nestojí-li s korouhvemi a transpa-
renty ještě i přede dveřmi na schodech, před zaskleným domovním
vchodem na ulici, neřídí-li je tam dokonce strážníci… a pak se mi zdálo,
že to v našem bytě není procházka přírodou, ale spíše muzeem, které
náhle otevřeli a dovnitř se hrne celé procesí. Byl to ovšem klam, proč
by se byli hrnuli právě mé tety, sestřenice, páni v žaketu, cylindru
a vojenských uniformách a proč by měli transparenty a korouhve?
V našem bytě bylo ve skutečnosti jen pár lidí, nějaký místní truhlář,
zedník, elektrikář, instalatér, malíř, tedy pár ubohých, ale což to. Otec,
jak pomalu a s přivřeným zrakem procházel bytem, si mne a Růženky
téměř nevšímal, jako bychom byli mouchy, a nevšímal si ani matky,
která jako by šla mezi tetami, sestřenicemi a ostatními až kdesi vzadu,
šlo o jakési záhadné přezírání, jež jsem nechápal. Snad přezírá proto,
myslil jsem si, aby strašil. „Strašil,“ zašeptala Růženka, „pro pána krále,
proč? A koho vlastně? Copak je tu nějaké procesí tet nebo vojenských
pánů? Řemeslníky přece nebude strašit, když je pozval. Anebo že by
strašil strážníky?“ Tiše se zasmála. „Já si myslím, že ti se ho bojí i bez
strašení. Já si myslím, že se s nimi nemazlí. Něco chystá, to je to!“ A do-
dala ještě, že je asi nerad, že jsem zde a všechno vidím. Že by byl možná
radši, kdybych běhal někde po ulici. Možná však, že je mu to jedno.
A sotva to dořekla, div se nezhroutila. Zatímco elektrikář, instalatér
a malíř zmizeli v koupelně, my jsme vešli do purpurového pokoje.

– 47 –
 A tam to začalo.
U dvou obrazů v těžkých zlatých rámech.
Procesí s korouhvemi a transparenty, které bylo zcela jistě jen
pouhý klam, jako by si stouplo k protější zdi a matka jako by se
postavila pod korouhev, na níž byl maják s hvězdou.
„Skočte pro domovníka, ať přijde s nářadím a štaflemi, ať to
skončíme,“ nařídil otec Růžence, aniž na ni koukl, a Růženka vylétla
z pokoje. Domovník už zatím musil být někde na schodech, protože
přišel okamžitě.
„Ať to skončíme, pane Hron,“ řekl otec, když domovník vešel do
pokoje s nářadím a štaflemi, „snad jste si nemyslil, že lidé budou
věčně kolem sebe trpět nějaké přízraky nebo si nechají věčně
otravovat život? Viděl jste někdy staré skleníky?“
„Starý skleníky jsem viděl v klášteře u Panen, ať je…,“ vycenil
domovník chrup, „nebeskej Otec chrání,“ a otec kývl a ukazuje na
levý obraz řekl:
„Svěste to. Skoby tam nechte.“
Procesí s korouhvemi a transparenty jako by sebou trhlo a po-
hlédlo na matku pod majákem s hvězdou. Matka pod ním stála jako
socha a mlčela. Mlčela a stála jako socha, i když jsem na ni pohlédl
já, ani mne nevnímala. Otec si tím strnulým tichem proklestil cestu
do své pracovny, chvíli se tam zdržel, a když se vrátil, měl v rukou
jakési dva tenké obrázky.
Domovník stál již na štaflích a snímal levý obraz. Když jej podával
dolů, štafle se s ním pohnuly, ale nespadl. Byl to silný člověk s nízkým
čelem, hustým obočím, mohutnou šíjí a obrovskýma svalnatýma
rukama s černými chlupy na zápěstí, byl zřejmě na snímání těžkých
obrazů zvyklý. Tohle byl portrét krásného mladého muže s lehkým
úsměvem na rtech a se zlatým přívěskem na červené stuze. Pak
domovník chňapl obraz, který mu otec podal, a zdvihl jej jako pírko.
Byla to fotografie prezidenta republiky na koni.

– 48 –
 Ač muž se zlatým přívěskem na stuze byl slavný ministr za-
hraničí z roku 1810 a stal se pak druhým pánem v zemi, matka
pod majákem s hvězdou stála jako socha, mlčela a procesí jako
by stálo jako zkamenělé. Ale zato v pokoji jako by cosi zazvučelo.
Zprvu jsem myslil, že to pochází z klavíru, který stál v rohu, že do
něho někdo strčil a on zazvučel nějakou skrytou strunou. Ale v té
chvíli bylo u něho prázdno, jen zrcadlo nad ním jako by obráželo
transparenty a korouhve, zvuk musil pocházet z vedlejšího pokoje.
Z pokoje babičky, který s tímto pokojem sousedil vysunutým rohem
a do něhož jsme měli teprve přijít. Otec se otočil a pohlédl na obraz,
jenž byl na stěně vpravo. Usmíval se z něho stařičký mocnář s rů-
žovými tvářemi, fialkovýma očima a šedými licousy. Usmíval se na
nás dětsky nevinným úsměvem. Visel tu, i když se vlastní dědeček
k nám na zeď nikdy nedostal.
„Skleníky není všechno, pane Hron,“ řekl otec, „jsou věci ještě
horší. Třeba pořád někomu vykládat o skřítcích a poslušných kůzla-
tech. Pořád mu vykládejte nesmysly, dávejte mu odvar z makovic
a zblázníte ho úplně. Měl jste někdy v rukou nějaké bavlnky?“
„Měl jsem jednou na provaze blouznivýho,“ vycenil správce chrup,
„byl to bejvalej topič od Panen, ať ho Matka boží spasí,“ a otec kývl,
ukázal na obraz a řekl:
„Svěste to, musí pryč. Na jedné zdi prezident a císař být nemohou.“
I když císař byl už jednadvacet let mrtev a starý prezident už
nebyl dva roky prezidentem…
A domovník svěsil i císaře.
Když jej podával dolů, štafle se s ním zaklátily víc než při muži
s rounem, ale udržely ho i tentokrát. Byl to silný, svalnatý člověk a já
si teď všiml, že nějak divně vypadá. Jako by měl jakousi červenou
špičatou čepici, jakou nosí skřítci nebo kůzle Roháček, něco jako
kápí, a na těle nějaký červený šat, něco jako trikot, takhle jsem
domovníka ještě nikdy neviděl, svěsil císaře.

– 49 –
 A ač to byl císař, matka pod majákem a hvězdou stála jako socha
a mlčela zas. Procesí jako by k ní vzhlíželo marně. V té chvíli však
v pokoji opět zazvučelo. Rychle jsem pohlédl ke klavíru. Nestála
u něho živá duše, jen zrcadlo nad ním jako by obráželo nehybné ko-
rouhve a transparenty. Nebylo pochyb. Ten zvuk pocházel z pokoje
babičky, kam jsme teprv měli přijít, a já se trochu zachvěl. Otec se
otočil k domovníkovi a podal mu druhý obraz. Byla to fotografie
druhého prezidenta, který byl zvolen před dvěma léty.
Domovník ji chňapl a zdvihl jako pírko. Zavěsil ji a já si teď všiml,
že má i zvláštní nářadí. Jako nějaké kopí nebo halapartnu, jakou
jsem neviděl ani v muzeu středověkých zbraní, stálo to u štaflí, ale
na prohlížení nebyl čas.
Purpurová zeď, zvyklá na barevné obrazy v těžkých zlatých rá-
mech, vypadala náhle zcela jinak, když místo nich visely šedé, černě
rámované fotografie, připadala jaksi cize, zrůdně, neskutečně, otec
ustoupil a zdvihl hlavu. Procesí jako by se dotkla slabá naděje. Zíralo
na otce, co řekne. A otec řekl… Že musí pryč i to, co je pod císařem
a knížetem Metternichem.
„Pod prezidenty je to nemožné,“ řekl do ticha, protlačil se ke
stolku, na němž stál telefon, a sáhl po cigaretách.
„Pojďte dolů, pane Hron, a zapalte si,“ řekl, „uděláme přestávku.
Zavolejte elektrikáře, instalatéra a malíře, jsou v koupelně…“
A domovník slezl ze štaflí, to červené, co měl na hlavě, hodil na
kopí, halapartnu, zavolal elektrikáře, instalatéra a malíře a chňapl
cigaretu. Matka v procesí mlčela zas a nevnímala ani mě, když jsem
se k ní obrátil. To, co bylo pod císařem a knížetem Metternichem
a musilo pryč, byla stará židle.
„Já už jsem z toho blázen,“ zašeptala Růženka krok za mnou, když
už otec s domovníkem a těmi z koupelny stáli u stolku a kouřili, „už
aby byl konec. Jestli to půjde takhle dál, bude byt za chvíli prázdný.
U francouzského dvora si potrpěli na houpání, nebo jak to řekl,“
zašeptala, „ale tady z toho za chvilku budou cely.“ A řekla, že má

– 50 –
stále dojem, že je otec nerad, že jsem zde a všechno vidím. Že by byl
asi radši, kdybych běhal s nějakými kluky venku. „Tak proč to dělá,
když je nerad?“ zeptal jsem se, „má to vůbec nějaký význam? Mně
to připadá, jako by to všechno bylo jen takové nějaké divadélko.“
„Divadélko,“ řekla, „ale proč? Pro koho? Pro nás? Pro matku? Pro
nějakého francouzského krále, o kterém pořád mluvil? To přece
nemá význam. Nebo pro strážníky?“ zašeptala, „na těch mu přece
nezáleží. Z toho Hrona mám skoro strach,“ zašeptala a mávla ke
stolku, kde kouřil s otcem a těmi z koupelny, „skoro strach, zvláště
když mi řekne slečno a koukne se mi na krk. Dnes se to ještě bohu-
dík nestalo.“ Pak ode mne odskočila jako myš, otec, domovník a ti
z koupelny u stolku dokouřili.
Domovník sňal z kopí tu červenou špičatou čepici, to kápí, dal
si je na hlavu a tu starou židli, co musila pryč, chňapl za opěradlo
s vyřezávanými anděly. Matka s procesím jej sledovala, jak s židlí
překračuje práh, jak s rozkročenýma nohama strká židli před sebou
do předsíně, kde právě mizel elektrikář, instalatér a malíř, jak tam
zřejmě zavadil o věšák, který je tam vedle zrcadla naproti hodinám,
stála jak socha, mlčela. Mlčela, ač židle pocházela od císaře pána,
měla pérování, čtyři malá kolečka, opěradlo s vyřezávanými anděly
a dostali jsme ji darem. Náhle otec řekl, že takovou starou otlučenou
židli, které chybějí už i kolečka, jsme měli dát pryč dávno. Že ji roz-
sekáme a spálíme.
„Vemte, pane Hron,“ volal do předsíně, „sekeru. A také vemte
provaz,“ volal a pohlédl na dva svěšené obrazy, „svážeme obrazy.
Přimět člověka, aby bájil, k tomu je třeba trochu rafinovanosti. Když
je člověk dobrý herec, může druhým vsugerovat ledacos, třeba i lež.
Ale je to podvod!“
Procesí a matka stály jako zkamenělé, ale v pokoji náhle zazvu-
čelo do třetice. Vskutku nebylo pochyb, zvuk pocházel z pokoje ba-
bičky, u klavíru nestála živá duše. Byla snad babička vzhůru? Věděla
snad, co se tady děje? Řinčela řetězy? Že by byla dokázala hledět

– 51 –
skrz zeď, byl přece nesmysl. Zachvěl jsem se teď velmi, měli jsme
k ní vkročit co nevidět. Vkročit co nevidět a bůhví co tam spatřit.
Otec se otočil k Růžence a náhle jako by se byl neznatelně usmál.
„Přineste umyvadlo s vodou,“ řekl.
Pak si umyl ruce, pohlédl na klavír a na zrcadlo nad ním, v němž
se něco třepalo, pohlédl na telefon na stolku, používala jej jen
matka, on měl svůj telefon v pracovně, pak mávl rukou a vykročil.
Vešel do pokoje babičky a já strnul.
Ač oknem svítilo květnové slunce, visela ve zlatém rámu na zdi
zahalena v šero jako Královna večera v rouchu sov, pohovka pod ní
byla pokryta černým suknem a v koutě ležel starý ruský svícen, kte-
rý zpravidla zapalujeme jen v její výroční den. Na zemi jako by byly
zbytky uschlých věnců s vybledlými stuhami, pár starých žlutých
kostí a mezi tím prach, pavučiny a mrtvé potrhané mouchy. Pane
na nebi, zachvěl jsem se, tady to vypadá, jako by sem nevkročila lid-
ská noha. Jako by tu nikdo nemetl, neuklízel, nemyl celou věčnost,
a přece je to pokoj babičky, copak tu často nebýváme? Pohlédl jsem
na Růženku a byla na tom stejně. Byla celá zkoprnělá a jako by se
propadala studem.
Po minutě ticha, provázeného vzlykotem tanečnice a skučením
medvěda, kteří se chvěli v koutě za starým ruským svícnem, nic­
méně je bylo vidět, babička ve zlatém rámu na zdi se probudila.
Doopravdy spala. To chrastění a řinčení musila dělat ze sna, asi se
jí něco zlého zdálo. Jako obvykle se nejprve rozhlédla, aby podle
světla v okně nenápadně zjistila, jak dlouho spala, pak se rozhlédla
pozorněji, jako by ji cosi zarazilo, pak zaraženě koukla na tanečnici
a medvěda za starým ruským svícnem, pak na korouhve a transpa-
renty, na domovníka a konečně na otce. Procesí bylo jako omráčené,
matka jako socha, nepohlédla ani na mne, když jsem se k ní obrátil,
nic. Otec se podíval na babičku a neznatelně se usmál.
„Setkal jste se někdy s lidmi,“ obrátil se k domovníkovi, jenž
čekal u štaflí vedle kopí a podivně svíral své obrovské ruce, jako by

– 52 –
naprázdno chňapal, „s lidmi, kteří vám uhnuli, že začali dělat pravý
opak? Vám asi v životě moc lidí neuhnulo, vy znáte přesné hmaty
a zásahy. Dostat se někomu na kůži není tak těžké, to dokáže každý,
ale jak potom dál!“
Měl jsem náhle dojem, že domovník drží obraz před otcem a otec
si ho prohlíží. Že se na něj dívá, proklepává rám, zkoumá rohy, pátrá
v místech, kde je zapuštěno sklo, že mu domovník obraz obrací
a on si prohlíží zadní stěnu, lajsničky, hřebíky a škvíry. Pak trochu
pohnul hlavou.
„Za zády druhého je možno dělat leccos, dokonce ho i přebarvit,“
řekl domovníkovi a jeho zrak se přivřel, „to není umění, s tím by se
nikdo neměl chlubit.“ A pohnul hlavou, jako by říkal domovníkovi,
aby dal obraz zpátky na zeď. Pak se otočil k Růžence a řekl:
„Přineste to umyvadlo ještě jednou.“
A pak, jako by chytil z podlahy jednu kost, Růženka si bleskurych-
le zakryla tvář a hlavu, ale on jako by na kost jen zběžně pohlédl,
hodil ji zpátky na zem a řekl:
„Pane Hron, zde na práci už nic není. Jdeme do jídelny. Snad tam
ještě je kapka něčeho, zavolejte elektrikáře, instalatéra a malíře,
jsou v předsíni…“
V předsíni tloukly hodiny naproti věšáku celou a bylo tedy za
deset minut, neboť hodiny naproti věšáku v předsíni nám jdou
odjakživa o deset minut napřed.
Po úmorné, celý červen trvající cestě jako by to podivné procesí
s korouhvemi a transparenty, ty všechny mé tety, starší sestřenice,
páni v žaketu, cylindru a uniformách, kteří však byli zcela jistě klam,
a těch pár ubohých, ten truhlář, zedník, elektrikář, instalatér a malíř,
došlo na venkov.
Zde se téměř vše konalo pod širým nebem. Otec tu chodil jako
na skutečné procházce přírodou, pomalu, s přivřeným zrakem,
a zase si nevšímal Růženky, mne ani matky, jež opět jako by byla
kdesi vzadu mezi tetami, sestřenicemi a ostatními pod korouhví

– 53 –
s majákem a hvězdou, téměř nás neviděl. Ale jednoho člověka si
všímal. Zprvu jsem myslil, že je to domovník. Pak jsem si vzpomněl,
že jsem slyšel, že domovník dostal úplavici a s námi na venkov nejel.
Ostatně tenhle neměl nízké čelo, husté obočí, mohutnou šíji a ob-
rovské svalnaté ruce s chlupy na zápěstích a neměl ani tu červenou
špičatou čepici, to kápí, jaké nosí trpaslíci nebo kůzle Roháček, ani
červený šat, ten trikot ani kopí, halapartnu, měl světlé sportovní
kalhoty a hedvábnou rozhalenou košili bez saka, byl to strýček
Vojtěch. A otec jednal ještě podivněji než v bytě. To už nebylo to
záhadné přezírání. On prostě vůbec nehleděl…
„Na koho by hleděl,“ řekla Růženka, které to už vskutku šlo na nervy,
„jaké procesí pořád, copak tu nějaké je? Vždyť tu přece žádné není.
A strážníci tu přece nejsou také. Tady na venkově je tak leda nějaký
přihlouplý škrhola v šatlavě, já si nemohu pomoci, zdá se mi to zas.“
Když jsem se zeptal co, řekla, že to, že je otec nerad, že jsem tomu
všemu přítomen. Že by byl radši, kdybych běhal někde po lesích. „Po
lesích třeba se zvěří,“ řekla, „jen nebýt zde. Nebo se mi to jen zdá
a já se pletu?“ řekla a zmlkla, otec vykročil a zamířil k lesu.
„Tak se mi zdá, že přijde deštík,“ řekl strýček cestou bodře, „jen
ať sprchne, než budou žně.“ Otec pohlédl na nebe a kývl. Na jihu
u Valtic se stahovaly temně modré mraky. Procesí s transparenty se
táhlo za otcem se sehnutými hlavami jako stádo zaprášených po-
matených ovcí, stahovalo se k majáku a hvězdě, k matce… Konečně
se přiblížil les a u něho nízká, mechem zarostlá chalupa, u níž mně
donedávna pan učitel vykládal o květinách.
„Tahle chalupa se opraví a zařídí k bydlení,“ řekl otec, když jsme
k ní došli, „dáme ji Škábovi ze vsi.“
Strýček k ní přistoupil, prohlédl si její dveře se zámkem a okna
plná pavučin.
„Zchátrala,“ usmál se, „tady je dokonce vyražené okno… Ale když
se opraví, bude dobrá a Škábovi tu mohou klidně bydlit. Já jsem
vždycky myslil, že ji k něčemu potřebuješ.“

– 54 –
 Procesí zíralo na otce a strýčka s pootevřenými ústy, otec se na
ně ani nepodíval. Matka pod majákem a hvězdou mlčela, i když sám
jsem na ni pohlédl, ani mě nevnímala. Mraky u Valtic zelenaly.
„Ano,“ řekl strýček pohlédnuv na nebe, „sprchne…“
„Sprchne…,“ opakoval otec a pohlédnuv na strýčka a sebe řekl:
„Ani nemáme kabáty.“ A zamířil ke kousku lesa, k bažantnici,
u níž pan učitel vykládal o zvěři.
„Bažantnice se zruší,“ řekl, když došel k prvnímu stromu, „povolí
se sem vstup.“
Povolit vstup do toho kousku lesa dosud nešlo právě kvůli bažan-
tům, kteří tu však nikdy nebyli. Nebyli tu, ani když ještě bažantnice
patřila tajemnému velmoži. A pak, říkalo se, kdo sem vkročí a ně-
čeho se dotkne, dostane se do spárů podivných barevných duchů,
kteří ho stáhnou do hlubin. Sto let tu nikdo nesbíral chrastí, neose-
kával stromy, nekosil trávu, vypadalo to zde jako v džungli. Strýček
pohlédl mezi stromy a kývl.
„Povolí se sem vstup,“ usmál se, „lidi tu najdou dříví na tři zimy.“
„Anebo,“ řekl náhle otec, hledě v husté šero stromů, „anebo ne.
Nezruší se. Necháme to tak, jak to je. Ať je z toho džungle ještě větší.
Ať se to tu splete úplně. Co kdyby to bylo k něčemu dobré. Třeba
k nějakým báchorkám…“
Procesí jak stádo pomatených ovcí vzhlédlo k matce pod majákem
a hvězdou, stála jako socha a mlčela. Otec pohlédl na mračna nad
Valticemi, která teď už červenala, a řekl:
„Ten deštík od Valtic tu bude co nevidět.“
„I ten deštík od Vranova,“ řekl strýček a ukázal na nebe na zápa-
dě, kde se rovněž stahovala zčervenalá mračna. A otec vkročil na
kamenitou cestu, vedoucí k domovu…
Šel klidně, jako by si z mračen od Valtic a Vranova nic nedělal,
ani z větru, který se začal zvedat. Procesí jako by se teď potýkalo
s kamenitou cestou i s větrem, když právě zavál do jeho korouhví
a transparentů, a jako by v něm vznikal jakýsi neklid. Neklid, jaký

– 55 –
snad vzniká mezi ovcemi, když cítí něco zlého. Bylo to dost nepo-
chopitelné, vždyť už bylo po všem. Snad je zneklidňují ta červená
mračna od Valtic a Vranova, myslil jsem si, to, že přijde co nevidět
ten deštík… „Deštík,“ zašeptala Růženka, „deštík! Já nepřestávám
žasnout, že pořád mluví o deštíku, když se žene taková strašná
smršť ze dvou stran a srazí se právě nad naším domem. Myslím,
že se z toho opravdu už zblázním. Ještěže tu není ten Hron, já mám
z něho úplný strach. Zvlášť když mi řekne slečno a koukne se mi
na krk. Dnes to nedělá, protože tu není.“ Sotva to dořekla, div se
nezhroutila, otec se právě ohlédl… Pak došel k zahradě. K zahradě,
kde mě učil pan učitel kreslit a kde jsem občas také pracoval.
„Nádherná, že,“ řekl otec a ukázal na stromy a keře, jejichž zše-
řelými větvemi vítr už dost znatelně hýbal.
„Nádherná,“ kývl strýček, vkročil dovnitř a rozhlédl se.
„Ovšem,“ řekl otec, „to je jen zvenčí, na povrchu. Ve skutečnosti
to tu nestojí za nic. Tenhle pruh,“ ukázal na pruh země, kde se klátil
strašný a ubohý plevel, ale z cesty ho nebylo vidět, protože jej za-
cláněly keře, „tenhle pruh by se mohl připravit k setbě…“ Strýček
rozhrnul plevel a hrábl do země.
„Mohla by tu růst kukuřice,“ zasmál se.
„Ale nepřipraví,“ řekl otec s přivřeným zrakem, „nechá se to tady
tak, jak to je. Ať se to rozbují. Ať se odvar z makovic slévá. Ať se
vypravuje o hodných papoušcích. Ty keře se nechají také…“
Procesí s vlnícími se transparenty před zahradou zoufale vzhléd­
lo k matce pod majákem a hvězdou. Stála jako socha, mlčela. Nevší-
mala si ani mě. Náhle strýček ukázal před sebe.
„Proboha, co je to tamhle,“ řekl, „ty tři podivné záhony.“
Otec přivřel oči a mávl rukou.
„Ale to je česnek,“ řekl.
Vítr zesílil a mračna ze dvou stran byla nad námi. Obrovská čer-
vená mračna, která hnědla.

– 56 –
 „Ten vytrhám,“ zvolal otec do větru a v jeho hlase se chvělo cosi
zlověstného, „dám místo něho kosatce a růže. Jdem…“
Větrem jsme se proklestili k vchodu do domu.
Myslil jsem, že otec vběhne dovnitř a bude konec, nad námi bylo
jedno jediné obrovské hnědé mračno, šero, prach z cesty se zvedal,
jako by se tu hnali neviditelní koně čaroděje, co chvíli se mohla
strhnout děsná smršť. A přece se otec ještě zastavil a v tom šeru
a prachu se zahleděl nad vchod. Neklid, jenž vznikal v procesí cestou
k domu, jako by rostl. Hledělo vzhůru nad vchod němě, vyjeveně,
jako hledí ovce, když cítí zlo na dosah ruky, a zpod majáku a hvězdy
hleděla nad vchod i  matka. Nad vchodem pod temně hnědým
mračnem a za zvířeným prachem byl vtesán znak s letopočtem
1770. Nic se nemohlo stát. Nešlo s tím hnout. Znak s letopočtem se
nesměl odstranit. Ozval se jakýsi pán z památkového úřadu už kon-
cem června. Ale zrak otce se svezl níž a v té chvíli procesí strnulo.
U vchodu v šeru a prachu, jenž se už zvedal do výše oken v patře,
visel kříž z černého dubového dřeva s obrázkem hvězdy a majáku
a nad ním s rukama sepjatýma a hlavou mírně zdviženou k nebi se
vznášela bledě modrá Panna Maria…
Je mladší než znak, řekl pán z památkového úřadu koncem
června, Matka boží nad mořem s majákem, hvězdou jitřní a v bledě
modrém se zobrazuje teprv od Lurd, od polovice minulého století.
Pročež není proti svěšení námitek…
A pak se zvedl prach ke střeše, zahřmělo, strhl se praskot ko-
rouhví a transparentů a otec se strýčkem vběhli do vchodu. Před
vchodem ve tmě a prachu leželo procesí s mrtvýma, vzhůru obrá-
cenýma očima, vypadalo jako zadávené stádo nebo pobité vojsko,
které už nikdo nevzkřísí, jen jedny oči byly živější a já si náhle všiml,
že tyto oči hledí na mne. Tiše, měkce, soucitně, s pravým okem lesk-
lým jako pod sklem. Zpod nadzvednutého hledí rytířské přilby…
Vlítl jsem za otcem do domu a skoro jsem přestal dýchat.

– 57 –
 V temné domovní hale s kamennou podlahou, třemi bílými kula-
tými sloupy, s nádrží s vodou a malým postranním východem, kde
mě pan učitel učíval skákat, stál elektrikář, instalatér a malíř a stál
tam i domovník Hron v červené špičaté čepici, v kápí, jaké nosí skří-
tkové či trpaslíci, v červeném šatě, trikotu a s kopím, halapartnou,
asi se vyléčil z úplavice a přijel vlakem, když jsme byli u lesa. Chňapl
velkýma svalnatýma rukama, plnýma černých chlupů na zápěstí,
úzký žebřík, podepřel jej o prostřední sloup, vylezl na něj a zatlou-
kal kladivem do sloupu hřeb. Matka stála opodál a mlčela. Mlčela
i tentokrát, i když jsem na ni hleděl sebeúporněji, vůbec mě nebrala
na vědomí. Strýc podal nahoru Hronovi kříž. Když jej Hron uchopil,
žebřík se s ním zaklátil, ale Hron nespadl. Svraštil jen obočí a za-
chytil se hřebu, trochu mu pomohl i elektrikář, instalatér a malíř.
Pak slezl, zatloukl jiný hřebík do spodní části sloupu a otec mu
podal obraz Panny Marie. A tu venku šlehl blesk, na chvilku osvětlil
temnou domovní kamennou halu se vším, co v ní bylo a stálo, a tu
jsem spatřil, co jsem nečekal. Hronova chlupatá ruka svírala obraz
Panny Marie v bledě modrém s majákem, hvězdou a vzdutým mo-
řem, jaký se maluje od Lurd, od polovice minulého století, obraz,
jenž se zřejmě po sejmutí rozpadl, a na rubu jednoho kousku byl
červeným písmem nápis A D a rok bitvy na Bílé hoře… V té chvíli
se matka sebrala a šla, byl konec.
„Brát lidi v ochranu, pane Hron,“ obrátil se otec k domovníkovi,
když matka byla pryč, „to je třeba. Každý to však asi nedovede,
i když si to myslí. Takhle dál by to nešlo.“
„Nešlo,“ vycenil domovník chrup, „to ví i sám nebeskej Otec.“
Pak otec zdvihl ruce, jako by si je chtěl umýt, otočil se k Růžence,
která téměř omdlévala, ale neřekl nic. Šel si umýt ruce k vodní ná-
drži. Pak se otočil k elektrikáři, instalatéru a malíři a řekl jim, aby
se šli nahoru najíst, že je to tam přichystáno v jídelně. Pak se otočil
ke strýci a Hronovi a řekl:
„Tak a teď, pánové, bych se ještě rád podíval na ten zdejší hřbitov.“

– 58 –
 A pak všichni tři vyšli malým postranním východem na dvůr.
„Strašné,“ křikla Růženka, když vyšli, a byla bledá jako smrt,
„strašné. Vůbec nevím, co si o tom myslit. To není jen tak obyčejné
divadlo. Tohle má nějaký význam. Kristepane, že matka nic neřekla.
Že neřekla jediné slovo. Že nepohlédla ani na nás. Nastavte někomu
nohu, co je to za kumšt, když máte dvě, ať se někdo chlubí, až bude
mít jednu. Sekat člověku hlavu, když je jinak zdráv, je poněkud zlé,
dělat ze sebe mučedníka dokáže i malé dítě, o čem to vlastně mluvil?
O co vůbec jde? Vždyť to vůbec nemá smysl. Ale nerad byl, že jsme
tu byli a všechno viděli,“ křikla, „byl by býval radši, kdybychom byli
někde na Kamčatce. A ten Hron ještěže mi neřekl slečno a nekoukl se
mi na krk…“ Jako smyslu zbaven vyběhl jsem ven hlavním vchodem.
A tu, octnuv se venku, jsem zjistil, že je po bouři. Hnědé mrač­no
bylo roztrženo, mezi ním prosvítalo slunce, nad Valticemi a Vra­
novem bylo už jasno, jen se citelně ochladilo a země byla chladná
a mokrá. Nebylo tu už ani procesí, panebože, byl to vskutku klam
a nic víc, jen tu a tam na zemi jako by ležel kus dřeva nebo látky,
kus nějakého železa či broku, kousek nějaké šedě bílé ovčí vlny, to
byla jediná stopa, ale zato na mokré cestě před vchodem se velice
ostře jevily stopy kol naší bryčky. Bože, kde se tu vzaly, myslil jsem
si, vždyť jsme s ní přece teď vůbec nejeli. Když jsem celý zděšený
a zmatený trochu víc vykročil na cestu, spatřil jsem, že za roh domu
právě někdo zachází. V první chvíli jsem myslil, že je to otec, strýc
nebo Hron, kteří vyšli na dvůr postranním východem, ale pak
jsem viděl, že se mýlím. Byl to nějaký cizí neznámý vychrtlý člověk
v omšelém kabátě a ve starých zaprášených botách, se zkroucený-
mi vlasy a s napřaženou třesoucí se rukou. Zahlédl jsem jeho tvář,
neboť se půlkou obličeje ke mně otočil. Bledá, oko zčervenalé,
v pootevřeném rtu se blýskl zub. Pohlédl na náš domovní vchod
a na tváři se mu objevil jakýsi neznatelný spokojený úsměv… Roz-
běhl jsem se mokrou kamenitou cestou k lesu, k bažantnici, a tam
pod prvním stromem jsem se svalil do trávy.

– 59 –
 V dálce na pozadí jasného nebe byl náš dům a pod ním vesnice
s rybníkem, poli, nad vesnicí hřbitov s nízkou zídkou a kostelíkem
uprostřed, na jihu Valtice, na západě Vranov. Ležel jsem v trávě
a měl jsem dojem, že v lese za mnou se někdo plíží, sviští lasem
a v dálce na poli hoří ohníčky, byl to klam, země po dešti byla stu-
dená, vlhká a mokrá, dřevo by bylo nechytlo. Ležel jsem ve vlhké
chladné trávě, a ač mi bylo zima a celý jsem se třásl, ležel jsem jako
polomrtvá přizabitá moucha.

– 60 –
 5

Když jsme se vrátili do města, spěchal jsem k ní. Křeslo, do něhož

jsem klesl, stálo v šeru, neboť bylo poblíž zadní stěny a venku se už
stmívalo. Na kulatém stolku na skle byl jako před léty citrón a jedna
sklenka. Když jsem ji vzal do třesoucí se ruky a podržel proti oknu,
viděl jsem na jejím dně vlhký pohyblivý nedopitý zbytek. Dal jsem
ji zpět na stůl a trochu se pootočil, abych neseděl zády. Nemohl
jsem se radovat, protože jsem byl zoufalý a zmatený, ale nemohl
jsem si ani příliš zoufat, protože kdesi v duši jsem se musil radovat.
Nebylo to černé ani bílé, a kdybych byl měl rozum, byl bych snad
věděl, že z toho nemůže vzejít nic než taková bezvýrazná šeď. Chtěl
jsem jí všechno, co jsem měl na srdci, vyložit, vyříkat a tajně jsem
věřil a doufal, že mi něco řekne. Zdvihl jsem k ní oči jako k nebi, ale
zčistajasna mě předešla.
„Něco se tuhle v tomto pokoji dělo,“ řekla vídeňským dialektem,
„ani nevím co. Ale zato jsem se dozvěděla, že půjde do veřejné školy.“
Skoro jsem zatajil dech. Tak ona už tohle věděla. Chtěl jsem se
zeptat, kdo jí to řekl, ale předešla mě zase.
„Ta se smetákem si to tady dneska povídala,“ řekla, „byla tu pro
jehlu. Jen bych ráda věděla,“ pozorně na mne shlédla, „kdy do té
školy půjde. Den, měsíc a rok.“
„Kdy půjdu,“ zašeptal jsem a vzpomněl si, že babička na mně už
dlouhou dobu vyzvídá, který rok se píše, „kdy půjdu! Jakmile skončí
prázdniny. Prvního září.“
„Prvního září je za půl roku,“ odvrátila oči, „když se jmenuje rok,
má se mluvit v číslech.“
„Prvního září je za týden,“ zašeptal jsem, „vždyť je konec srpna.“
Babička dělala, že odpověď přeslechla, vysunula trochu hlavu
z rámu a zeptala se, kde ta škola je.

– 61 –
 „Je to doufám ta v ulici kardinála Skrbenského, co je odsud pár
kroků,“ řekla a opět na mě pozorně hleděla.
„Není,“ zašeptal jsem, „ta ulice se nejmenuje kardinála Skr-
benského, ale Jana Husa, a tahleta je jinde…“
A abych jí pomohl, vysvětlil jsem, že je od nás dvacet minut
a musí se jít pod železniční podjezd, který může spadnout, jak říká
Růženka, a přejít křižovatka s mydlářstvím, kde se zabilo už moc
lidí. „Ano,“ kývl jsem, vida její údiv, „například i ovocnářka Kocour-
ková, Růženčina přítelka. Vzkřísili ji až v nemocnici a druhý den
ji hnali domů, ještě musila zaplatit, že vlítla pod vůz. Ale co,“ řekl
jsem, „to není divu. Má škola je až u Šternberských sadů, skoro tak
daleko jako kostel svatého Michaela, a není to už žádná škola pro
malé. Je to – gymnázium.“
Babička zatajila dech a já jsem toho trošičku využil a tiše jsem
dodal:
„Otec vlastně nechtěl, abych chodil do gymnázia ke Šternber-
ským sadům, já jsem se to tajně dověděl…“
„Tak?“ zdvihla oči, „nechtěl? A kam vlastně chtěl, aby chodil?“
„Někam jinam někde jinde…,“ selhal mi hlas, zmlkl jsem a pak se
v pokoji na chvilku rozhostilo ticho. Vrtěla hlavou mírně vysunutou
z rámu a zpytavě na mě hleděla, mně se tajil dech a tlouklo srdce,
čekal jsem, co řekne, ale když pak ticho opět vzalo zasvé, ptala se
dál. Jak gymnázium vypadá.
„Je to velká černá budova,“ odvětil jsem, „u vchodu je státní znak
a v prvním patře na zdi jsou sochy starců.“
„Státní znak,“ pookřála, „to by tedy zrovna nejhorší gymnázium
nebylo. Všiml si už, jak je na tom znaku krásný?“ pookřála, „jaká
má křídla, jen vzletět, ty drápky, jen zdvihnout, a ty dvě hlavy, to je
pane moudrost. To je jako…“
„Ale to je omyl,“ zašeptal jsem, „vždyť na znaku nemá křídla ani
dvě hlavy. Vždyť on nelítá.“

– 62 –
 „Ale,“ zvolala rozladěně, „kdepak tohle slyšel? Kdopak mu tohle
namluvil? Aby nelítal, když je to pták. Aby snad jen tak lezl jako
obyčejné pozemní zvíře.“
Pod babičkou na pohovce se ozval jakýsi bručivý nesouhlas.
„Není to pták,“ řekl jsem, „má jednu hlavu, dva ocasy a čtyři
tlapky.“
„Medvěd,“ křikl medvěd a poskočil na pohovce.
Ze skleněné vitrínky zazněl drobný zvonivý smích, tanečnice
zatleskala ručkama.
„Probůh,“ zvolala babička, „což to není orel?“
„Kdepak. Je to přece lev. Lev král!“
„Lev král,“ řekla rozladěně, „pozemní zvíře. To by tedy moc dobré
gymnázium nebylo. Co tedy aspoň ti starci v prvním patře na zdi,
kdo to je?“
„To ještě nevím,“ řekl jsem.
„Neví,“ kývla už zase vlídněji, „co o nich tedy říká ta se smetákem,
ta přece zná kdekoho.“
„Růženka to neví také,“ odvětil jsem, „ona se jich děsí.“ A vysvětlil
jsem, že včera ráno řekla, že jsou nazí a že se to na školu pro děti
ani nehodí. Po snídani řekla, že by se tam místo nich spíš hodila
zvířata. Po obědě řekla andělé…
„Jsou to asi knížata,“ zavrtěla babička hlavou, „to by pak tedy bylo
zase v pořádku. Jsou to knížata. Přece by nikdo jiný takové gym-
názium nepostavil než starý císař. Lev král by na to neměl peníze.“
Babička jako by se stáhla za sklo rámu a zmlkla.
Zatím jsem nepochodil. Zatím jsem jí ještě nic z toho, co jsem
měl na srdci, nevyložil a ona mi nic neřekla. Chňapl jsem sklenku
se zbytkem na dně a díval se na ni proti oknu. Zbytek na dně, čirý
jako křišťál, se převaloval ve skle a mně se zdálo, jako by se v té
sklence hýbal veliký tekutý briliant. Vidíš, myslil jsem si a nevěděl,
mám-li se víc radovat anebo si zoufat, zatím jsi nepochodil. Zatím ti
nic neřekla. Ale jistě ještě není nic ztraceno, jistě se ještě příležitost

– 63 –
najde, myslil jsem si a kousl se do rtu. Byla stažena za sklem rámu,
a zatímco byla stažena, ozvala se tanečnice.
„Gymnázium,“ řekla zvonivě a křehce jako sklíčko, které bylo
před ní, „to se tam tedy tančí!“
„Netančí,“ zašeptal jsem, „jen cvičí.“
„To není tak velký rozdíl,“ shovívavě sklonila tvářičky, „ale má
se tančit s kvítkem v ruce nebo aspoň na šatech. Tančit bez kvítku
v ruce nebo na sukýnce není bezpečné.“
„A byl už vevnitř?“ vysunula se babička opět ze skla, řeč zlaté
křehké panenky jí asi nebyla milá, a já hned nepochopil, co myslí.
„Kde vevnitř,“ zeptal jsem se.
„Uvnitř. V tom gymnáziu.“
„Ještě ne,“ odvětil jsem, „jen jsem trochu nahlédl do vrat. Stojí
tam na schodišti socha z mramoru, nějaký stařec s kluky, opletený
hady. Prý je to Laokoon.“
„Laokoon,“ kývla, „to může být. Toho hadi opravdu opletli. I na
nohou…,“ pohlédla na mě zpytavě. Pak řekla:
„Měla by ho tam doprovázet. Ta se smetákem. Aby ho cestou
nechňapl nějaký přelud.“
„Růženka chce,“ vyhrkl jsem, „ale to právě nesmí. Ještě by na mě
na chodbě bůhvíco volala a chytala mě, to nejde.“
„To nejde,“ zabručel medvěd, „chytat se nesmí. Na to je ochrana.“
Babička odvrátila ucho, aby dala najevo, že neslyší, a rukou teď
začala cosi hledat někde dole, co už přesahovalo spodní příčku
rámu.
„Neměla by ho doprovázet,“ souhlasila pak, „ještě by si někdo
všiml, že má smeták, a myslil si, že má strach z přeludů. Ať tam
radši jezdí kočárem.“
„Ale to přece nejde,“ zaskučel jsem, „copak máme kočár? Vždyť
my kočár nemáme. A pak se už ani v kočárech nejezdí.“
„Protože opustil svět starý císař,“ odvětila rozmrzele, „kdyby byl
svět ještě neopustil, jezdilo by se pořád. Ale ono se stejně jezdí,“

– 64 –
řekla rozhodně, „já to vím, vy jezdíte také. Vždyť máte na venkově
bryčku. A vůbec,“ zeptala se mírně chrastíc, „jak vůbec napíše to
datum, kdy tam poprvé půjde…“
„Napíši první září tohoto roku,“ řekl jsem, připomenuv si, že ba-
bička zase vyzvídá rok, a abych zamluvil řeč, řekl jsem: „A zdivočím.“
„No ano,“ kývl jsem, když překvapením obnažila přední zuby
a medvěd se zatřásl, „ano, ale není to pravda. To říká jen Růženka.
Když však jí to řeknu sám a řeknu, že v tom případě nebudu chodit
ze školy, hned obrátí a říká, že to není pravda. Že nezdivočím. Má
asi strach, abych se netoulal.“
„Není chytrá,“ vysunula babička víc hlavu z rámu, jako by chtěla,
abych dobře slyšel, „nikdy chytrá nebyla. Mně se vždycky zdálo, že je
naopak hloupá. Teď to vidím na vlastní oči. Ať ji vůbec neposlouchá.
Ještě z ní přijde o rozum jako ten šmok u těch Mausbergů. Co říká
o podjezdu, je také hloupost. Vlak může spadnout. Vlaky jsou velká
zkáza. Ničí se v nich sluch a ochrnují nohy. Působí i na ledviny…“
Na chvilku zmlkla, ale pak si sáhla na briliant, který měla v uchu,
a mluvila dál: „Vlaky také otřásají mozkem a člověk, když v nich
jezdí, se lehko zblázní. Jako ten šmok u Mausbergů, ale ten to snad
měl z pití. Nejlepší je kočár s párem běloušů nebo s dvěma páry.“
„Ale to je zase omyl,“ zašeptal jsem, „Růženka má právě z pod-
jezdu strach. Ona mu nevěří.“
„I tak není chytrá,“ zavrtěla hlavou, „nemá kapku rozumu. A ten-
hle obrázek, kde visím,“ hodila rukou na sebe, „ani pořádně neutře.
Pořád mám před očima nějakou mlhu, ale já dobře vím, že to mlha
není. Je to prach. Prach na skle. Nedávno tu u mne bylo nějaké
pozdvižení…“
Srdce mi poskočilo, zatajil jsem dech. Opět přišla chvíle, kdy jsem
mohl doufat, že mi něco k tomu, co mám na srdci, řekne.
„Ano, ano…,“ rychle jsem koktal a koukal na ni, ale ona mávla
rukou a řekla:
„Říká ještě něco o tom gymnáziu?“

– 65 –
 „Říká,“ kývl jsem sklesle, příležitost byla opět tatam, „říká, že
si musím v gymnáziu sednout k oknu, abych nepřišel o zrak, pro-
tože je ponuré. Ještě štěstí, říká, že nejdu do první, ale rovnou do
druhé třídy, protože ta bude asi v druhém patře a tam je světleji.
A také štěstí, že gymnázium je u Šternberských sadů, a ty jsou velké
a krásné. Ale co je to platné, říká, park je venku a my se v něm učit
nebudeme, ale uvnitř ve škole. Ledaže by zatím změnili nařízení
a místo ve školách se učilo v parcích.“
„Ona je vskutku blázen,“ odvětila babička, „takovéhle nesmysly
by normálního člověka nenapadly. Že nejde do první, ale do druhé
třídy je tím, že teď honí děti do škol od sedmi. Za Marie Terezie se
chodilo od osmi. No dobrá, jde tedy rovnou do druhé. Ale to tam
také bude mít nějaké kamarády, ne?“ pohlédla na mě zpytavě a mně
se zatajil dech…
„Budu,“ zvolal jsem, „budu, už nebudu takhle sám a na venkově
budu smět chodit s chlapci z vesnice a budu… stopovat a házet
lasem a… a… už mám na to věk.“
Ale ona jen mávla a řekla:
„Stopovat a házet lasem není třeba, to přece dělají divoši… Císař,
když mu bylo třináct, také nestopoval a neházel lasem, a v osmnácti
se stal císařem.“
„Stopovat a házet lasem se nemá,“ zabručel teď medvěd ne-
pokojně a vděčně pohlédl k babičce.
„Trošku ano,“ usmála se tanečnice a lehce se protáhla, „alespoň
je štíhlé tělo. Ale pro to vy to dělat nemusíte,“ koukla na mne a tvá-
řičky se jí lehce zapýřily, „vy jste štíhlý a pružný dost.“
„Není dobře být štíhlý,“ řekl medvěd, „spíš baculatý. To se líp stojí
na nohou.“
„Když má někdo čtyři,“ usmála se na něho tanečnice vlídně, „když
však má dvě, je lepší být štíhlý.“
„Tak tedy, já si nemohu pomoci,“ řekla náhle babička, „ale jak to
tak vidím, tak se mi zdá, že se na tu školu nějak těší. On se těší na

– 66 –
školu, už aby tam byl, a ani neví, že se vlastně těší na vězení. Ano,“
povzdychla, když jsem na ni překvapeně koukl, „na vězení, bude
to přece jenom tak. Copak neví, co je vězení? Svět sám je vězení
a ještě další v něm,“ vzdychla trpce, „jak vidím, neví toho ještě moc,
je teprve na začátku. Až bude na konci…,“ pohlédla na mě zpytavě
a já byl zcela zmaten, „bude toho vědět víc. Bude vědět, že svět je
vězení,“ zachrastila.
„Svět je vězení,“ zabručel medvěd a koukl na babičku, chtěl jí
zřejmě zalichotit, ale babička se odvrátila, jako by dávala najevo, že
mluví hloupě, a jen rukou opět hrábla kamsi pod rám. Pak na mne
znovu pohlédla a řekla:
„My tady pořád mluvíme o gymnáziu, ale o těch, co představují
vězení, nepadla ještě ani zmínka. Ti, co představují vězení, jsou
nejhorší ze všech. Nejhorší přeludy vůbec. Jsou to špióni a policie.“
Cítil jsem náhle, jako bych byl polkl a zčervenal.
„Špióni a policie byli vždycky,“ vykoktal jsem.
„Nebyli,“ zatřásla hlavou, „v ráji za Adama a Evy nebyli, byl jen
ďábel. Také za starého císaře nebyli. Ale od té doby, co nastoupil ná-
sledník trůnu, je to čím dál horší. I vlaků jezdí víc. Aby ještě kočáry
vůbec nepřestaly. Aby nevyhynuli ušlechtilí koně.“
„Ti nevyhynou,“ zabručel medvěd chlácholivě, „jsou to pozemní
zvířata.“
„Ale následník trůnu také není,“ řekl jsem, „zabili ho přece v Sa-
rajevu.“
„Já vím,“ kývla babička, „v autě. Kdyby byl jel v kočáře jako
pořádný člověk, nestalo se to. Starého císaře nikdo nezabil, protože
v autě nikdy nejel. Ten by byl do auta nesedl ani zanic, protože byl
moudrý. Auta jsou horší než vlaky, a kdo v nich jezdí, je nejhorší. Já
se vůbec nedivím,“ prohodila, „že špióni a policie jezdí v autech…“
Opět jsem polkl a zčervenal.
A když jsem mlčel, zeptala se, jak je to dlouho, co následníka
trůnu v Sarajevu zabili.

– 67 –
 „Bylo to v roce 1914,“ stále mně hořely tváře, „tak to už je…“
Rychle zvedla hlavu, natočila ucho a já pochopil znovu.
„Je to už dost let, co ho zabili…,“ vyhrkl jsem.
„Dost let…,“ řekla zklamaně, „to to letí. Jsem zvědava, kdo nastou-
pí, až opustí svět Karel. Ta jeho Zita měla spoustu dětí. Asi nastoupí
Otto. Je nejstarší a nejkrásnější. Ti mladší jsou dost hubení.“
„Ale Karel taky není,“ řekl jsem, „je přece prezident.“
„Já vím, tady,“ hodila rukou, „ten na koni. Ale u nás!“
„Tam také není císař,“ řekl jsem, „i tam je prezident.“
„Tím hůř,“ řekla babička, „to jsou ty konce. A ke všemu se ještě
stahují mračna. Odtamtud.“
Věděl jsem dávno, že „odtamtud“ znamená z Německa. Babička
neměla Němce ráda. Neměla ráda hlavně Prušáky. Nenáviděla pře-
devším císaře Viléma. Říkala, že podvedl Evropu a vyvolal válku.
„Za starého císaře by se žádná mračna nestahovala,“ řekla po-
zlobeně, „zářilo by slunce na nebi… Nebyli by ani špióni a nejezdili
by tam v autech. A k tomu ještě v dešti…“ Zkameněl jsem do třetice.
„Tak já mu něco povím,“ řekla náhle a vpila se zrakem do mých
strnulých očí, „jaképak vytáčky a okliky. Policie být má, ale proto,
aby chránila lidi a stíhala zločince. Když se z ní stanou špióni a slídí,
co kdo dělá, kdo co říká, s kým se stýká, jestli se usmívá a nemračí,
je konec. Konec, když se nestarají o vlastní rodinu, když…,“ babičce
jako by náhle selhal hlas, jako by jí přeskočil, polkla, zmlkla, zachvě-
la se…, ale byl to jen okamžik. Hned mluvila dál. „Ale já vím,“ mluvila
dál, „proč to je. Je to proto, že se jim dala velká moc. Policie a špióni
jsou dnes všemohoucí. To nikdy za císaře nebylo. Ještě vedle visí ten
krásný mladý kníže Metternich?“
Byl jsem jako opařen.
Kdybych byl na vlastní oči neviděl, že mluví babička, byl bych
myslil, že mluví přízrak. Ve snu by mě nebylo napadlo, že je tohle
možné. Asi vycítila mé zděšení, protože rázně mávla rukou.
„Nechme to,“ rázně mávla rukou, „nechme to.“

– 68 –
 Stáhla se hluboko za sklo a já honem uchopil sklenku. Ruka se mi
tak podivně třásla, že ten tekutý briliant na dně mi div nevyšplíchl
na nos. Voněl silnou kořeněnou vůní a proti oknu se třpytil jako malé
bílé jiskřičky. Bože, myslil jsem si, jak tu už dlouho mluvíme, vždyť
se to nějak strašně táhne a já jí pořád nic z toho, co mám na srdci,
nevyložil, ona mně k tomu stále nic neříká, a teď mě ještě straší.
Vtom opět vysunula tvář a zeptala se, jak se učím hrát na klavír.
„Kristepane, učím se,“ vzdychl jsem a postavil sklenku k citrónu,
„učím se, kristepane, proč bych se neučil. Chodím přece k jedné
staré vdově profesorce do Hradební…“
„K profesorce vdově se říká,“ řekla, „já vím. Slyším, že občas hraje
tadyhle vedle,“ ukázala na dveře purpurového pokoje, „jednou mu
řeknu, co by se měl naučit. Mozarta a Stille Nacht, také Beethovena.
Na toho je však ještě mladý. Ach jo, mladý,“ vzdychla, „měl jít k nám
a tam chodit do řádné císařské kadetky. Mohl studovat a kamarádit
s Ottou. Nějaký Laokoon na chodbě,“ dodala, „by se v té naší kadetce
našel taky…“
„Proboha,“ skoro jsem už odsekl, „kadetky tam přece nejsou také.
Říkám už hodinu, že císař není už ani tam!“
„Kadetky tam jsou,“ řekla, „ty nikdo nezboural a císař tam – bude.
Bude to Otto. Je nejstarší a nejhezčí, ostatní jsou hubení. Kdyby
s ním studoval a kamarádil jako jiní naši hoši…“
Chňapl jsem sklenku a v té chvíli, kdy jsem pohlédl na její třpy-
tivé jiskřičky na vlhkém pohyblivém dně a čichl k její silné kořeněné
vůni…
Medvěd to zpozoroval a jazykem si otřel rty.
„Tak se napij,“ řekl, „já vím, že máš na to chuť. Dopij to!“
„Nedělejte to,“ pískla tanečnice, „musil byste zvrátit hlavu. Hlava
špatně drží. Já jsem ji jednou mohla mít uraženou.“
„Ale on přece není z porcelánu,“ dal se medvěd do smíchu, „copak
je nějaký Smolíček pacholíček a jezdí na jelenu se zlatými parohy?
On má tadyhleto všechno,“ ukázal si tlapkou za krk, „živé.“

– 69 –
 „Tak dost,“ zvolala náhle babička a honem rukou zase hrábla
někam pod rám, „tak dost, a nestavil stále tu sklenku na stůl. Pořád
na ni kouká a zkazí si zrak, je tu už skoro tma.“ A pak náhle řekla:
„A že se tady nezjevuje Günterek? Kde vlastně ten Günterek je?
Kde je ten náš Günterek, že tu není, co…“
Div mi nevytryskly slzy. Viděl jsem ji v šeru, téměř ve tmě v rámu
za sklem na zdi, jak přivírá oči, hledí dolů na pohovku, odkud na ni
kouká medvěd, jak naposledy hrabe rukou někde pod sebou, vyjí-
má hrst cukroví a hází je přes dolní kraj rámu medvědovi. Jak říká
tanečnici: „Má zlatá cukrová panenko, nechce také hrstku, hodím
jí,“ a tanečnice sklání hlavu a se smutnou tvářičkou a rukama sepja-
týma si něco šeptá. Jak medvěd spokojeně mručí, mlaská, polyká
a kouká se na mě a pak říká: „Ty se bojíš, ty máš strach, ty přece
jenom jezdíš na jelínkovi, že tu kořalku s tím citrónem nedopiješ…
nedopiješ aspoň na tu školu, kam za pár dní jdeš, to se má oslavit…,“
viděl jsem a slyšel, ale bylo to marné. Nic jsem jí z toho, co jsem měl
na srdci, nevyložil, nic mi neřekla, neřekla dočista nic, jen nějakou
hrůzu. Vstal jsem z toho svého křesla a pomalu odcházel pryč. Ne-
řekla dočista nic, napadlo mě u dveří, ale něco přece jenom bylo
dobré. Vždyť si mě aspoň všímala a já s ní mohl mluvit. Venku byla
tma už skoro jako v noci.

– 70 –
 6

A pět dní před začátkem školy to přišlo zase, a jako obvykle, přišlo
to jako blesk. Matka o tom neměla tušení. Šla na návštěvu a nákup
různých školních věcí, měla přijít až k večeři, Růženka a já jsme se
to dohmátli pozdě odpoledne, brzy potom, co se venku rozprostřelo
velké mrtvé šero.
„Hrozné,“ vykřikla Růženka a v jejím hlase bylo zděšení, „já jsem
z toho zase pryč. Já jsem zase celá vedle. Proč jen právě dnes šla
matka na návštěvu a nákup školních věcí, copak vím, co a jak? Ale
vím co,“ skočila náhle k oknu, že jsem se až lekl, venku bylo velké
mrtvé šero, „to šero nás spasí. Nepůjde proud, budeme hledat
svícen.“ „Který svícen?“ zvolal jsem, „ten ruský?“ „Ten starý ruský,
co rozsvěcujeme pod babičkou,“ křikla, „pod tou strašnou babičkou
v její výroční den. A petrolejku.“
Letěla do jídelny, otočila vypínač, lustr zaplál. Světlo se odrazilo
od ubrusu, na němž byl prostřen k večeři míšeňský příbor pro
tři. „Tady svícen není,“ zvolala, „tady je prostřeno k večeři pro
tři, rychle…“ Nechala lustr svítit a letěla do purpurového pokoje,
rozsvítila světlo. Odrazilo se od klavíru, zrcadla, telefonu, od dvou
černě rámovaných prezidentů. „Kdepak tady svícen,“ vykřikla
a přibouchla okno, „tady není taky, snad v předsíni…“ Letěla do
předsíně. Jen doběhla, koukla na hodiny a věšák, zvolala: „Kdepak
tady, tady taky ne. Honem, honem…“ Vyndali jsme z šatníku modrý
kufr, hodili jej k zrcadlu u věšáku, vykřikla: „v kuchyni,“ běžela do
kuchyně, přiběhla s koláčem. Hodili jsme koláč do kufru, vykřikla:
„v koupelně,“ hnala se do koupelny, přihnala se s žiletkou v papírku.
Hodila ji do kufru ke koláči, křikla: „ve špajzku,“ letěla do spíže, ale
přiběhla s hrozným křikem: „Kdepak svícen a petrolejka ve špajzu,
je tam nějaké kolečko. No ano, kolečko s gumovou obručí,“ vykřik-

– 71 –
la, „copak vím? Copak jsme někdy něco takového měli?“ Strhla mě
strašná zvědavost vidět to, ale vtom vyšel otec z pracovny a zeptal
se, jestli jsme se nezbláznili.
„Hrůza,“ vykřikla Růženka, „já jsem z toho zase celá pryč. Já jsem
úplně bezmocná. Copak vím co a jak? Hledáme aspoň svícen.“
„Tak už nic nehledejte,“ řekl otec, otevřel modrý kufr, vyhodil
z něho žiletku a koláč, vešel do purpurového pokoje, zhasl světlo,
vešel do jídelny, zhasl lustr, pohlédl oknem na velké mrtvé šero,
z něhož zatím nepršelo ani nehřmělo, pohlédl na stůl, na němž
byl prostřen míšeňský příbor pro tři, a řekl, abychom šli dolů do
přízemí k Hronům…
A tak jsme šli dolů do přízemí k Hronům.
Správcovi seděli v kuchyni za stolem a svítili, jako by věděli,
že přijdeme, ač to vědět nemohli, anebo jsem nepochopil, že to
naopak vědět mohou, v rohu měli malý domácí telefon, který vedl
nahoru do našeho bytu. Správce měl sehnutou šíji a obrovské
svalnaté ruce, plné černých chlupů na zápěstí, měl složené na stole
vedle popelníku, paní správcová seděla jen tak. Když jsme vešli,
paní správcová vstala, skočila ke kamnům, oběma rukama chytila
dřevěný špalek, který tam stál u truhlíku, rychle jej vynesla ze dveří
do pokoje, a když se vrátila, pohlédla na Růženku a vzdychla: „To
je případ, to je případ.“ Růženka byla bledá jako vždy, když přijde
k Hronům a správce sedí doma, léta totiž trpí strachem ze správce
a nejvíc tehdy, když ji osloví „slečno“ a pohlédne jí na krk. Ale teď po
povzdechu paní Hronové trochu oživla a hned se ptala, jaký případ,
paní Hronová řekla, „ale ten s tím ukradeným děckem,“ a z Růženky
vše rázem spadlo. A správce za stolem kývl, abychom si sedli, a zpod
obočí a nízkého čela pohlédl na mě, jako by se rozmýšlel, má-li pře-
de mnou mluvit. Ale hned vycenil chrup a řekl: „Proč bych nemluvil,
ne? Kdo je z policejní rodiny,“ zasmál se, „ten právě může takovýhle
věci slyšet. Zavři tu skříň, prosím tě,“ zavrčel na ženu.

– 72 –
 Sedli jsme si za stůl a já si všiml, že v rohu kuchyně u domácího
telefonu je zpola otevřená skříň. Zahlédl jsem v ní nějakou hůl,
něco jako kopí či halapartnu, a nějaké provazy. Ale dříve než paní
správcová skříň zavřela, jako by schválně kousek poodstoupila,
abych měl čas znovu lépe nahlédnout, a tu jsem spatřil něco, co
bylo za kopím a provazy, a slabý mráz mi projel tělem. Visely tam
ty červené Hronovy šaty, trikot, červená špičatá čepice, kápí, a pod
tím stála sekera. Sotva jsem to spatřil, paní správcová přibouchla
skříň a vrátila se ke stolu.
„Nějaká pohádka?“ řekl jsem.
Správce vycenil chrup, strčil do popelníku a řekl:
„Pěkná pohádka, případ! Případ nepřípad,“ řekl, „dohromady nic.
Tak si holt představte,“ řekl, „že se někomu narodí dítě a za tejden
ho na perutích anděl odnese do ráje. Žena, jako matka, o tom neví,
bodejť jo, hoví si v horečkách vedle…,“ mávl k pokoji, kam paní
Hronová zanesla špalek, „ale protože on, otec, je člověk, kterej se jen
tak nevzdá, přijde na jeden geniální nápad. Prostě co províst, aby
žena vedle v horečkách si myslila, že její dítě není v ráji, ale tu,“ klepl
rukou na stůl a vycenil chrup. „Ví, že matky, když jdou na nákup,
nechávaj kočárky před krámem, a prostě si řekne, že tam před tím
krámem z nějakýho takovýho kočárku nějaký dítě vezme. Že ho
vezme a ženě ho doma strčí jako vlastní, to je geniální, co?“ správce
jako by si odplivl, jen to však tak naznačil, vzápětí zas vycenil chrup
a pokračoval:
„Musí to bejt ovšem nemluvně přibližně stejně starý a stejnýho
pohlaví, což se pozná s pravděpodobností podle peřinek. Podle
jejich barvy… Než však, jak říkáme, přikročí k činu, musí províst
jeden jistej úkon – dát pryč vlastní mrtvý dítě. Řekne ženě, že ve-
čer jede autem do Uhříněvsi koupit kozle, blíží se totiž Velikonoce,
večer sedne do auta s tělesnou schránkou děcka, frčí za město do
lesa někam k Řípu a tam ho v mlází zakope, aby se našlo, leda až
z něho zbyde jen tenounká kostřička. Druhej den provede ten únos.

– 73 –
Zastaví s autem za rohem u průjezdu, vystoupí s nákupní taškou,
jde, než vejde do krámu, mrkne na kočárky na chodníku… Anebo to
udělá ještě líp, je to chytrej člověk, kterej se jen tak lehce nesplaší.
Aby byl jistej, že ho žádná při únosu nečapne, stoupne si na druhej
chodník a čeká, až se nějaká s kočárkem přižene, a teprv za tou ve-
jde do krámu. Koupí nějakou hloupost, třeba maggi nebo slanečka,
vyjde, drapne kočárek, a zatímco ta žena v krámě se pořád ještě
vrtí, olizuje, vybírá bůhvíco, krupici a mlíko na kašičku, droždí na
koláčky… on klidně s taškou v ruce štráduje s kočárkem za roh.
V průjezdu navlíkne dítěti jinej čepec a pléd, kočár tam nechá třeba
u vodovodu nebo popelnice, to je jedno, a spěchá k autu. Samozřej-
mě že to všechno dělá v rukavičkách, ne proto, že by byl tak fajnovej,
ale aby nezanechal otisky. Dřepne do auta a frčí domů. Tak jsem
byl v Uhříněvsi, kozle nevezu, řekne ženě, musím koupit kachnu,
Velikonoce jsou na krku. Tak co, je to geniální?“ správce zas vycenil
chrup a podivně se ušklíbl.
Seděli jsme s Růženkou jako zařezaní. Paní správcová na nás mlč-
ky hleděla koutkem oka, správce se znovu zasmál, chňapl cigaretu,
která ležela vedle popelníku, a jedním škrtem si zapálil.
„Teď musíme předpokládat,“ vyfoukl kouř, „že se únos poved
jak na másle, protože tak to taky bylo. Nikdo ho nepoznal, když
vešel do krámu, nevšim si ho v krámě, byl to velkej krám, kde se
pořád mění zákazníci, Velikonoce na krku, nikoho nic netrklo, když
vyšel z krámu s taškou, drap kočárek a jel s ním za roh, a nikoho
nic netrklo ani tam. Muž vejde s kočárkem do průjezdu, pak vyjde
z průjezdu s děckem v ruce, sedne do auta. Kdyby si toho byl nějakej
chytrák všim, byl by viděl buď, jak říkáme, první část… jak muž
vchází s kočárkem do průjezdu, nebo druhou část… jak z průjezdu
vychází s děckem. Ale ani kdyby byl viděl, jak říkáme, obě části… ne-
musil by ještě podezírat. Mezi spatřením, jak říkáme, a podezřením
na únos je takzvanej, nelekněte se, co teď řeknu, myšlenkovej skok,
kterej by nebyl jen v případě chytráka, kterej má už předem něja-

– 74 –
ký podezření. Takovej chytrák s podezřením, že na tomhle místě
třídy bude únos, se však nikde na žádný třídě nepotlouká. Za řeč
ještě stojí, že by byl tu matku v krámě osvítil Duch svatej a byla by
vyběhla dřív, než by byl on sed do auta a odjel. Pro ten pád počítal,
jak se říká, s vnímáním. Takováhle postižená, když prchá za roh,
netřeští oči po dospělejch, ale po čepci a plédu svýho děcka. Proto
únosce vyměnil děcku v průjezdu čepec a pléd. Vy asi nevíte, co to
ten pléd je, čemu se tak říká…,“ správce vyfoukl kouř a pohlédl na
nás, pak však mávl rukou a pokračoval: „Tak tedy muž s děckem
vesele odjel, živá duše si ho nevšimla. Doma hodil ženě vedle do
pokoje dítě,“ zas mávl rukou k pokoji, kde byl špalek, „no a bylo to.
Bylo vyloučený, aby žena poznala, že je to cizí dítě. Byla v horečkách
a vlastní dítě ani ještě jaksepatří nevnímala. A pak to bylo nemluvně
přibližně starý a stejnýho pohlaví a takový nemluvňata se podobají
jako vejce vejci. Liší se od sebe jen tím, že mají jiný duše,“ zasmál se
správce, „ale ty nikdo nevidí, jen nebeskej Otec.“
V té chvíli za dveřmi správcova bytu něco zachrastilo a v kuchyni
zhaslo světlo. Růženka vykřikla a já strhl zrak k oknu, z něhož se na
nás, jak světlo zhaslo, vyřítilo velké mrtvé šero. Z židle, kde seděl
správce, se vymrštil stín, byl to on, správce, a jedním skokem se ocitl
u dveří. Řekl, ať klidně sedíme, že se hned rozsvítí.
„To je zas ta porucha v elektrárně,“ zavrčel, „co tam ty lidi dělaj,
to ví bůh, jen seďte.“
Zdálo se mi, že na chodbě přešly nějaké kroky směrem nahoru
k našemu bytu, někdo k nám musil jít, ale matka to podle kroků roz-
hodně nebyla, byla na návštěvě a nákupu a měla přijít až k večeři.
V popelníku na stole v šeru dohořívala cigareta, byl to takový malý
rudý ohýnek v dírkách popelu, pak se v kuchyni opět rozsvítilo, ze
stínu u dveří se stal správce. Poodešel ke své židli, zhasil ohýnek
v popelníku a sedl si.
„Někdo k nám šel, pane správce,“ vykoktal jsem.

– 75 –
 „Kdo by k vám šel,“ řekl správce, „to leda nějakej přízrak, ne? Asi
Kocourková nese citrón,“ zasmál se a pak mávl na Růženku, která
se pohnula, a řekl: „Jen klidně seďte.“
Seděli jsme jako zkamenělí a kromě té chvilky, kdy vznikla tma
a na chodbě přešly kroky směrem k našemu bytu, jsme snad zcela
zapomněli, co se u nás v bytě chystá… Náhle se Růženka zatřásla
a již otvírala ústa, aby se na něco zeptala, ale správce vycenil chrup,
byl rychlejší.
„Nic se nestalo,“ mávl rukou, „postižený rodiče hlásili únos na
policii a policie zahájila pátrání. Mladej aspirant kriminální policie,
kterej si o sobě myslil, bůhví jakou má před sebou budoucnost,
ved pátrání. Dal pořídit výpis všech zemřelejch dětí v tom věku
v tý době, on totiž myslil, že by únoscem mohli bejt rodiče, kte-
rejm zemřelo dítě, to známe ze statistik, bejvá to hned na druhým
místě po vyděračství. No ale bylo to bezvýsledný. Dejme tomu, že
na kriminálce měli v ruce kartu s jménem únosce, ale klidně ji zas
založili zpátky, vždyť jim přece žádný dítě nezemřelo…,“ správce
se zasmál a pokračoval: „Nakonec ten aspirant musil pokrčit ra-
meny, i když nezapomněl říci, že je to, jak se říká, otevřenej případ,
kterýho se nevzdá a bude v něm pokračovat. Ostatní v tom viděli,
že má snahu. Říkali, chce udělat kariéru, jeho tehdejší šéf, starej
kriminální vlk, ho ještě dokonce pochválil… Ale co to bylo platný
pokračovat v pátrání, když i všichni možný svědci, co byli volaný,
byli volaný marně. Jmenovitě i ta prodavačka z toho krámu, co vá-
žila tý postižený krupici na kaši a droždí na koláčky, zatímco venku
po chodníku vesele jelo její dítě za roh, tu prodavačku stejně za
nějakej čas potkalo nečekaný štěstí, vyhrála v nějaký lotrii či v čem,
stala se z ní bohačka, ale to sem nepatří,“ vycenil správce chrup,
„prostě na nic nepřišli. A tak to milý ukradený dítě dodnes roste
vesele pod cizím jménem v nějaký cizí rodině, zatímco pravý dítě
je na onom světě v ráji a jeho tělesná schránka v mlází v lese u Řípu
se dnes už podobá kostřičce nějakýho mladýho zajíce… Nikdo nic

– 76 –
neví, jen jedinej člověk na světě, to jest otec. Takovejch zcizenejch
dětí, jak říkáme, je u nás víc, ale do novin to nemůžem dávat, to by
lidi bláznili. To je celý.“
Domovník zmlkl, pohlédl na nás zpod obočí a  nízkého čela
a opřel se o opěradlo židle, chvěli jsme se. Růženka víc než já. Paní
správcová nás přestala pozorovat koutkem oka, vstala, přinesla
láhev šípkového vína a tři sklenky, pak ještě čtvrtou, větší, do níž
dala napřed trochu vody, ta byla pro mne.
„Je to děsné,“ řekla Růženka, když se trochu vzkřísila vínem, „je
to strašlivé. Cizí dítě v cizí rodině a nikdo o tom neví, jen otec.“
Domovník seděl a mlčel, i jeho žena seděla a mlčela, oba hleděli
do stolu.
„A tohle je z nějakého románu?“ vyhrkla náhle Růženka, „nebo
se to snad skutečně stalo?“
„Snad se to stalo, slečno,“ řekl správce a pohlédl Růžence na krk.
„To nic, to nic,“ řekla rychle správcová, „já to, slečno, utřu…,“
a v mžiku přinesla hadřík a utřela kalužku vína, kterou Růženka
rozlila, když se jí sklenka roztřásla v ruce, „já vám, slečno, ještě
naleji. Počkejte, kapku vodky…“
Náhle mě něco napadlo. Jistě jsem strašlivě zčervenal.
„Když se to stalo a ví se to všechno, co jste říkal,“ vyhrkl jsem,
„pak se tedy přišlo na to, kdo to dítě ukrad. To by se přece jinak, co
jste říkal, nevědělo.“
Domovník zdvihl oči od utřeného stolu a zpytavě na mě pohlédl.
„Nepřišlo se na to, kdo dítě ukrad ani jak ho ukrad,“ řekl, „ví se
jen, že před krámem bylo ukradený dítě z kočárku jistý rodině. To
ostatní, co jsem líčil, je jen taková, jak říkáme, konstrukce policie.
Toho bejvalýho kriminálního aspiranta, kterej věřil, že má před se-
bou budoucnost. Kterej, abych dodal,“ řekl a koukl na Růženku, jak
pije vodku, „nikdy únosce nepředvolal a nikdy nenařídil prohlídku
jeho bytu. Poněvadž se prostě o únosci,“ řekl záhadně a vycenil
chrup, „nevědělo. Slečno, napijte se ještě.“

– 77 –
 V té chvíli v rohu kuchyně brnklo, jako když se prstem dotkne
struny, byl to ten domácí telefon vedle skříně. Správce vyskočil ze
židle, vyběhl z kuchyně na chodbu a zavřel za sebou dveře. Zavřel
je tak dokonale, jako by je zamkl, ač je nezamkl a nemohl je zavřít
víc, než se dveře dají zavírat. Paní správcová odběhla do pokoje
a přinesla zpátky špalek, postavila jej k truhlíku. Vtom cosi v rohu
zaskřípalo a já si všiml, že dveře skříně vedle telefonu se zase
otevírají. Asi špatně držely a nějakým otřesem se znovu otevřely.
Paní správcová k nim skočila, chvilku u nich postála, jako by chtěla,
abych si všiml, co je uvnitř, a mně zas projel tělem slabý mráz. Za-
hlédl jsem kopí nebo halapartnu a provazy a za tím rudé šaty s čer-
venou špičatou čepicí, kápí, pod tím sekeru… Pak paní správcová
skříň zavřela a pak kolem bytu k východu, jako by někdo od nás
odcházel, ztichly kroky kdesi u zasklených domovních dveří. Pak
správce otevřel dveře kuchyně a vycenil chrup. „Kocourková ode-
šla,“ smál se a kývl na nás. Vyšli jsme s Růženkou na chodbu. Otec
právě sestupoval ze schodů v koženém plášti, klobouku, s modrým
kufrem v ruce. Druhou ruku měl v kapse, tvář chladnou, přivřené
oči, v ústech cigaretu. Klidně nám kývl, řekl, ať ve škole nedělám
hlouposti a že nechal matce v jídelně pár řádků. Pak kývl na správ-
covou, která stála ve dveřích, a zamířil se správcem, který měl teď
rovněž jednu ruku v kapse, k domovním dveřím. Běželi jsme za nimi.
Ale otec se hned otočil a řekl, ať zůstaneme v domě. Zůstali jsme za
zasklenými domovními dveřmi. Venku bylo stále velké mrtvé šero,
ale ani teď nepršelo, nehřmělo, neblýskalo se. Před domem v šeru
stál velký černý automobil a za ním, na protějším chodníku, pomalu
přecházely dvě postavy v gumových pláštích, jedna menší, téměř
chlapecká, a druhá větší, jakoby ženská. Správce s rukou v kapse
doprovodil otce k autu, otevřel mu zadní dvířka, otec nastoupil, pak
domovník dvířka přibouchl a auto se rozjelo.
„Kdoví,“ řekl správce, když se vrátil zpět do domu a viděl nás,
jak stojíme za zasklenými domovními dveřmi, „kdoví jestli ten muž

– 78 –
pozdějc nelitoval, že vůbec nějaký dítě ukrad. Možná že jo, ale už
by se ho těžko zbavil. Možná že litoval, že má i ženu. Tak zas brzy
přijďte.“
„Strašné, co vyprávěl,“ řekla Růženka, když jsme se vraceli do
bytu, „já se celá třesu. Já sice také leckdy leccos vyprávím, ale tohle
ne, to zná jen on, měli bychom tam zas někdy jít, ale jen když bude
doma ona. Bože, ještě dobře,“ řekla, „že mi neřekl slečno a nedíval
se mi na krk…“
Když jsme v jídelně rozsvítili lustr, spatřili jsme na stole s bílým
ubrusem a s prázdným míšeňským příborem pro tři svícen, ruský
svícen, který rozsvěcujeme pod babičkou v její výroční den, který
jsme s Růženkou předtím tak marně hledali. Stál uprostřed stolu,
ale nehořel, ostatně v něm nebyly ani svíčky. Pod ním ležel lístek
od otce pro matku, že odjíždí na deset dní a nemůže čekat, až se
vrátí z města, ať mě připraví do školy… Růženka vzdychla a řekla:
„Bože, kde jen ten svícen byl.“
„Byl v pokoji u babičky,“ zvolal jsem náhle, „v koutě u pohovky
se snad válel… tam jsme nehledali!“ Ale Růženka zavrtěla hlavou.
„Tam nebyl,“ řekla důrazně, „vždyť jsem tam předtím zametala,
utírala prach… Musil být schovaný na nějakém zvláštním místě…
Jen aby se už matka z města vrátila, mně se nějak točí hlava, to
asi z toho případu. Mně se vždycky točí hlava, když něco takového
slyším. Bylo to úžasné. Žádný sebelepší spisovatel by si nevymyslil
takovouhle geniální zápletku… Bože,“ zvolala s pohledem na mí-
šeňský příbor na ubruse, „vždyť nám došly brambory. Nemáme ani
jeden. Co budeme jíst? To abych hned zítra letěla ke Kocourkové.“
A pak se zeptala, zda věřím tomu, že nám nesla Kocourková citróny.
Když jsem odvětil, že ne, kývla a řekla:
„Bodejť, já také ne. To by přece tady někde byly…“
Pak šla do kuchyně chystat večeři a já jsem šel s ní, abych nebyl
sám.

– 79 –
 „Stejně je ten správce zvláštní,“ řekla, když vyndala plný hrnec
brambor, „kdoví čím byl, než k nám přišel, kde ho otec sebral. Já
myslím, že nebyl jen tak u obyčejné kriminální policie, já myslím, že
ne… Ta skříň, co mají v rohu, se jim dvakrát otevřela, škoda, že jsem
neviděla dovnitř. Já jsem přece jen nechtěla v cizím bytě vstávat
a koukat se jim do skříně. Koukneme se na to kolečko do špajzu?“
Ale hned si to rozmyslela a řekla, že se na to podíváme zítra. „Do
špajzky dnes radši nepůjdeme,“ řekla, „já jsem ty brambory také
nevzala ze špajzky, ale tadyhle z kredence…“
Třebaže šel proud a v bytě se svítilo, bylo tu právě tak těžké
mrtvé šero jako za okny na ulici.

– 80 –
 7

Když jsem se probudil, tloukly hodiny v předsíni šest a bylo tedy

za deset minut. V očích, zamlžených ještě jakýmsi podivným neur-
čitým snem, se obrazil můj pokojík se čtyřmi zdmi, oknem, psacím
stolkem… a pak se přede mnou začalo otevírat to, o čem jsem zatím
jen snil. Vzpomněl jsem si, co včera vykládala Růženka, a musil jsem
se usmát. Stála v kuchyni u kredence, kde u talíře koláčů a droždí
ležela nějaká knížka, a řekla: „Strašná, od Kocourkové. Ona se z ní
málem zhroutila. Jedné ženské dala místo brambor banány.“ „Ně-
jaká pohádka?“ zeptal jsem se, „nebo nějaký slabikář?“ ale ona se
zamračila, jako by viděla strašidlo, a řekla: „Copak se lidi hroutí ze
slabikáře? Detektivka je to!“ A když jsem úžasem otevřel ústa, kývla
a řekla: „Detektivka, a zrovna se tak hodí k tomu zítřku, prvnímu
dni školy.“ „Ale to pak tedy bude nějaká kočičina,“ žasl jsem celý
pryč, ale ona rozhořčeně sekla droždím, které předtím chňapla,
a vykřikla: „Žádná kočičina. Mluví se v ní o jednom člověku, který
jednoho krásného dne…,“ a pak se opřela o kredenc jako o zábradlí
a vyprávěla, jak ten člověk jednoho krásného dne nastoupil dlouhou
nebezpečnou cestu, ale ne do světa jako nějaký hloupý Honza, ale
dlouhou a nebezpečnou jako v detektivce, a vlastně kam? Mezi samé
cizí lidi. Nikoho z nich neznal a oni neznali jeho, sami se však mezi
sebou znali léta. A řekla, že já zítra také nastoupím cestu mezi samé
cizí, jen s rozdílem, že ta má cesta vede jen tuhle kouskem města a ti
cizí budou spolužáci, kteří se znají z loňska. „No a mám se z toho
zhroutit?“ zeptal jsem se a ona už zase vzplála, chytila droždí vedle
talíře koláčů, ale pak si to rozmyslila a řekla: „Bylo to přece strašné,
přijít mezi samé cizí lidi, copak mohl vědět, jak ho přijmou, jestli
s ním vůbec budou mluvit, jestli mu nebudou dělat nástrahy, vždyť
ten člověk byl na tom strašně zle. A byl ke všemu ještě takový mírný

– 81 –
a hodný, všechno se ho dotklo, když to člověk čte, nejradši by brečel.
Ale ti lidé, mezi které ten ubohý člověk přišel, byli gangsteři a on
byl,“ dodala, „zlosyn…“ A pak se koukla do zrcadla, jež v kuchyni visí
vedle okna, a dodala: „Zlosyn a přišel do kriminálu.“
Vstal jsem z gauče a musil jsem se usmát. Ti mí spolužáci, mezi
něž dnes přijdu, usmál jsem se, když jsem v pyžamu přišel do kou-
pelny, ti se vskutku znají z loňska, budu pro ně cizí, nemusí se mnou
mluvit, mohou mi dělat nástrahy, copak jsem na tohle někdy myslil?
Proč by to dělali? Copak jsem zlosyn z nějaké hloupé detektivky
Kocourkové? Vypil jsem ze sklenky kapku vody a vzpomněl si na vě-
zení, o němž mluvila babička. On se na ni těší, řekla o škole, a neví,
že se vlastně těší na vězení. Svět sám je vězení a ještě další v něm…
chudák babička, kdysi viděla i šero nad mapou. S úsměvem jsem si
hodil na obličej pár kapek vody a setřel je rukou, bylo mi, jako bych
z dálky slyšel zvony… U snídaně v kuchyni mi matka něco říkala,
zřejmě to nebylo nic významného, hleděla na míšeňský příbor, který
byl překlopen na kredenci, ani jsem neposlouchal. Nevnímal jsem
ani Růženku, která se dívala jako čert, házela rukou na talíř koláčů
na kredenci u droždí a knížky, asi chtěla, abych si vzal s sebou. Po-
táhnu se hned první den s koláčem, myslil jsem si, to tak, už abych
radši šel. Ale pak mi něco říkala ještě ve dveřích a mně se zdálo, jako
by vyplázla jazyk. „Neukazovala jsem na koláče,“ vykládala, „ale na
tu knížku Kocourkové, ze které se zhroutila a rozdávala banány.“
A pak mi něco podala a řekla, že tohle je má spása… Za dveřmi na
chodbě jsem viděl, že mi dala malou skleněnou černobílou opici.
Asi talisman, zasmál jsem se, mám si na něj sáhnout – dal jsem
jej do kapsy a seběhl ze schodů. V přízemí z kuchyně vyšla paní
Hronová a tiše na mě mávla. Z kuchyně se ozývaly ranky, jako by
tam někdo něco tloukl, a já jsem spatřil správce, jak tam tluče na
okno provaz. Snad se nechce oběsit, napadlo mě, a vyšel jsem ze
zasklených domovních dveří. Kocourková stála před otevřeným vý-
kladem a něco v něm rochala. Aby zase nedala banány, usmál jsem

– 82 –
se, právě se k ní blížily dvě postavy, jedna skoro chlapecká, druhá
jakoby ženská, no ovšem, obcházeli nás a hlídali, otec byl pryč, ale
byli bez kabátů, vždyť dnes bylo hezky. Pod podjezdem byla bílá
pára, připomínala oblaka kadidla, jenže měla příchuť železa a byla
cítit vodou, před chvílí jel nahoře vlak a podjezd držel, musil jsem
se usmát. Na křižovatce bylo rušno. Ve výkladu mydlářství se vzná-
šely nad krabičkami mýdel svíčky s černými a stříbrnými křížky,
palmami a cypřiši, do Dušiček byly ještě dva měsíce, bůhsuď, proč
tam už visely teď, nějaký pán v tvrďáku, který šel právě kolem, na
mě po­hlédl, jako by se ptal, čemu se směji, byl to asi funebrák. Lidé
přecházeli křižovatku na zelenou, jak se obyčejně chodí, je to jakýsi
předpis, a i když tedy nad ulicí svítila světla, stál tam navíc ještě
strážník. Přešel jsem kolem něho a poprvé v životě mě napadlo,
kdyby věděl, kdo jsem, možná že by mi řekl pár slov, zeptal se na
něco, jako se ptávali naši hosté, doufal by, že to povím doma. Jo,
otec je teď přece už týden pryč, v hnědém pekle, usmál jsem se,
když jsem zpovzdáli míjel chrám svatého Michaela a vstupoval do
Šternberských sadů, musím jít tadyhle… Zabočil jsem na cestu, ve-
doucí cípem parku kolem květinového koberce, a tam jsem potkal
nějaké dvě školačky. Byly to zřejmě školačky, protože si nesly tašky,
ta jedna ji měla dokonce na zádech a na copech růžové mašle, podí-
valy se na mě. Na květinovém koberci opodál kvetly krásné květiny
a růže jako pod oknem pana krále v městě Sedmihrádku – vzpomněl
jsem si a musil se usmát, a tam jsem pohladil obrovského čtyřnohé-
ho psa, který kráčel při kraji koberce proti mně a nevyhnul se, patřil
asi paní, která šla krok za ním a držela v ruce košík s obojkem.
Kývli jsme s úsměvem na sebe, ač jsme se neznali. Z postranní cesty,
vedoucí k pomníku hraběte Šternberka a pak ještě dál, přicházel
nějaký pán v nápadně hezkém klobouku a elegantních šatech, stále
se ohlížel a v dálce za ním se míhaly dvě policejní uniformy, snad
nechce spolknout jed, napadlo mě a trochu jsem poskočil… A pak už
brzy se mezi stromy cosi začernalo a naskytl se nádherný pohled.

– 83 –
 Černá budova se sochami starců ve výši patra a se státním
znakem u  vchodu stála přes ulici proti mně jako nějaký hrad
plný zábavy, radosti a štěstí. Zprava i zleva přicházeli žáci, menší,
větší, velcí, zastavovali se před vraty, vítali se, otáčeli se, smáli, na
chodníku před vraty byl nádherný veselý shluk, jaký někdy býval
na venkově o pouti nebo o výročním trhu, na který jezdila vdova
sova s koráby. Tím shlukem jsem musil projít, měl-li jsem vejít do
vrat. Chvíli jsem přemýšlel, jak jím projdu, a pak jsem přešel ulici
a s úsměvem se do něho vmísil. A tu, když jsem se vmísil a na chvíli
na mně utkvěly ze všech stran cizí neznámé tváře, poprvé jsem
poznal, že se mi krátí dech. Nebylo to nic divného, dech se mi krátil
asi celou cestu, ale asi jsem si to neuvědomoval, musil jsem se opět
trochu usmát. Propletl jsem se k vratům a pak, aniž jsem věděl jak,
ocitl jsem se v nich. Když jsem se vymotal a ocitl se uvnitř v hale,
viděl jsem tam nějakého člověka v něčem, co mohlo připomínat
uniformu, cinkal svazkem klíčů, vypadal jako dozorce, ale byl to asi
školník, a v té chvíli jako bych poprvé pocítil nějakou tíseň. Možná
že byla ve mně už po cestě a já si ji uvědomil až teď, ale musil jsem
se opět usmát. Je to vlastně příjemné a přirozené, myslil jsem si,
vždyť sem přicházím poprvé. Pak jsem viděl mramorového starce,
zkrouceného a opleteného hady, s hochy po stranách, poznal jsem,
že vidím Laokoonta. Vkročil jsem na schodiště, vmísil se do proudu
neznámých hochů a dech se mi krátil ještě víc než před chvílí a tíseň
trochu vzrostla. Bylo to samozřejmé, vždyť jsem se každým krokem
blížil ke své budoucí třídě, musil jsem se stále usmívat. Hleděl
jsem stoupat co nejméně nápadně a tvářit se co nejprostěji, tušil
jsem náhle, že v proudu, který mě obklopuje, mohou být i nějací
hoši z té mé vlastní třídy, do níž jdu, a kteří mě pak nahoře poznají.
Proud mě vyvrhl na chodbu v druhém patře a tam nějaká pomalá
mátožná vlna mě zanesla k jedněm otevřeným dveřím. Tak to je má
třída, vydechl jsem a ke zkrácenému dechu a rostoucí tísni se teď
začal přidávat i tlukot srdce, tak to je má třída, ještě jednou jsem se

– 84 –
usmál, ale ten úsměv byl už asi k nepoznání. Zachvátila mě strašná
tíseň, jako bych skákal z mostu, a srdce se roztlouklo jako zvon. Měl
jsem náhle dojem, jako by mě někdo celou cestu až sem sledoval…
Teď jsem však stál ve dveřích velké místnosti s okny, katedrou,
stupínkem tabulí a kamny, kde to slabě čpělo vydrhnutou podlahou,
křídou a zeleným lakem… náhle jsem musil rychle vkročit dovnitř,
měl jsem dokonce dojem, že mě někdo postrčil a něco řekl… V po-
divném zmatku jsem zahlédl, že některé lavice jsou zpola obsazené
a jiné prázdné, nejvíce jich bylo v řadě u oken, stál tam sice jakýsi
hlouček, ale až vzadu, přední lavice byly prázdné a já jsem k nim
zamířil. Musil jsem však projít téměř celou třídou, kolem jiných
hloučků v lavicích, v uličkách a u stupínku. Prošel jsem kolem
nich, usedl do druhé lavice té okenní řady naproti katedře a teprve
teď, když jsem seděl, jsem si opět oddychl. Proč by mě byl někdo
sledoval? Každý přece mohl vědět, že nejdu jinam než do školy.
Kam jinam bych byl šel, na trh? A kdo vlastně mě měl sledovat,
sudičky? Bože, jak mě to mohlo napadnout, myslil jsem si, přece
ještě nikdy v životě mě nic takového nenapadlo. Nevšimli si, že do
třídy vešel někdo nový, cizí, napadlo mě, ale všimnou-li si teď, jistě
mě tu nenechají dlouho sedět. Za chvíli mě uvidí, přijdou ke mně
a začnou se mnou mluvit. Sám jsem k nikomu nemohl přistoupit
a začít s ním mluvit, když jsem nikoho neznal, byl jsem přece jen
cizí mezi neznámými, to už bylo jasné, ani jsem se nechtěl příliš
rozhlížet, aby to nevypadalo, že slídím. Jen jsem trochu zdvihl hlavu
a podíval se oknem, které bylo pootevřené a za nímž bylo vidět
koruny a větve stromů Šternberského parku. Pak jsem měl dojem,
že se před katedrou mihl nějaký žák.
Měl krásný tmavý pulovr a světlé manšestrovky, tmavší rozcu-
chané vlasy, shrnuté punčochy a nevraživý pohled na zamračené
opálené tváři. Mihl se jakoby od pootevřeného okna a já měl náhle
dojem, jako by sem byl skočil z těch korun stromů a větví před okny.
A pak jsem náhle viděl, že se ke mně blíží…

– 85 –
 „Tady sedím já a Mínek,“ řekl a ukázal na druhou lavici, a snad
řekl ještě něco, co jsem už neslyšel, neboť jsem v té chvíli skoro
pozbyl řeči. Zmateně jsem vstal a ocitl se v třetí lavici, abych mu
nepřekážel. Ale sotva jsem znovu usedl, vyšel jeden z toho hloučku,
který stál vzadu za mými zády, a řekl:
„Koukej zmizet, vlku. Tady sedíme my.“
Všechno se seběhlo tak závratně rychle, že jsem ani nestačil po-
padnout dech. Ani jsem nepostřehl, že už stojím za katedrou v kou-
tě, abych nebyl v žádné lavici a nikomu nepřekážel. Proč jsem jen
přišel tak brzy, blesklo mi hlavou, proč jsem si někam sedal a raději
nepočkal, až zazvoní, a proč mi řekl „vlku“? Vždyť tak ani nevypa-
dám, nejsem ani černý, ani nemám velké zuby, ale on byl silný a ruce
měl v kapsách… pane bože, vždyť jsem tu vskutku docela cizí… Strhl
jsem zrak k oknu na ty koruny a větve, které se teď hýbaly, hleděl
jsem nad katedru na obrazy dvou prezidentů, starého, který před
dvěma léty odstoupil a nyní právě trochu onemocněl, a nového,
nynějšího, nad nimi byl zavěšen kříž. Na katedře ležela bílá snítka.
Už jsem neměl kam se dívat, leda na zem, černé vydrhnuté par-
kety – a tu se mi zdálo, že jsem zachytil pohled hocha v pulovru
a světlých manšestrovkách, který mě vyhnal z lavice. Stál u své
druhé lavice, hleděl na mě nepřátelsky zpod víček a rozcuchaných
vlasů, něco žvýkal, a tu jsem poznal, že tak na mě hledí už dost
dlouho. Že na mě hledí i ten silný z třetí lavice, co mi řekl „vlku“, a že
má stále ruce v kapsách, že mě pozorují i mnozí z hloučku vzadu
a ještě další z lavic, stál jsem náhle v koutě jako ovce, mohl být co
chvíli terčem úšklebků a vtipů, a tu, jako by se ve mně cosi hnulo
k jakési zatrpklé obraně, blesklo mi, abych před nimi všemi dal
ruce do kapes a zády se opřel o zeď. Tak si jednou stoupla liška ve
mlýně, když si ji prohlíželi, a já si teď na to vzpomněl. Opřel jsem
se zády o zeď, dal ruce do kapes a nahmátl malý tvrdý předmět. Tu
Růženčinu skleněnou černobílou opici… V té chvíli jsem viděl, že
na mě ten opálený hoch v pulovru u druhé lavice kývl.

– 86 –
 „Jestli tu chceš mermomocí sedět,“ pokrčil rameny, „můžeš.
Tuhle…,“ ukázal na místo u uličky.
Jako bych se probral ze sna a zcela ohromen jsem vyndal ruce
z kapes, zády se odrazil od zdi a přistoupil k němu. Už nebyl tak
nepřátelský, i když na mě stále hleděl zpod víček a rozcuchaných
vlasů a žvýkal, dokonce trochu ustoupil, abych si mohl sednout.
„Co řekne ten, co tu sedí?“ zmohl jsem se konečně na slovo a po-
hlédl jsem na třetí lavici, kde stál ten silný, co mi řekl „vlku“, stále
s rukama v kapsách.
„Ten, co tu sedí, si sedne před tebe,“ řekl hoch v pulovru, „semhle
do první lavice,“ a mně se zdálo, jako by ještě dodal: „do první lavice
proti katedře.“
Oči se mi rozjasnily a snad se mi na tváři objevil i úsměv, cítil
jsem, že se všechno nepochopitelně náhle ocitlo na dobré cestě.
„Bude se zlobit,“ odvětil jsem ještě.
„Nikdy se nezlobí,“ řekl hoch v pulovru rozhodně a odmítavě,
„to ho vůbec neznáš. Vždyť jsi tady úplně cizí,“ řekl, „támhle jde.“
Přicházel k nám plavý, mírně opálený hoch v hezkém šedivém
obleku. Dost nesměle se usmíval.
„To je Mínek,“ řekl hoch v pulovru, trochu si rukou sčísl z čela
tmavé rozcuchané vlasy a přestal žvýkat… pak se obrátil k přícho-
zímu a vlídně mu řekl:
„Sedni si letos do první lavice. Nikdo jiný tam nemůže sedět.
Zeměpisář by před sebou ani nikoho jiného nestrpěl…“ A ten Mínek
trochu zesmutněl, poslechl však téměř jako ovečka.
A pak zvonilo, všichni si sedli, chlapec v pulovru seděl vedle
mne a trochu žvýkal, ten Mínek přede mnou, ten silný s rukama
v kapsách, co mi řekl „vlku“, za mnou, pak přišel pan profesor, menší
tlustší přívětivý pán s prošedlou hlavou, vstali jsme, pokynul rukou
a opět jsme si sedli, četl naše jména a sem tam si ověřoval i rodiče,
a pak jsem sáhl do kapsy a vyndal opici.

– 87 –
 „To je opice,“ řekl ten silný za mnou, hledě mi přes rameno,
a Mínek přede mnou se trochu otočil a podíval se a můj soused
v pulovru naklonil hlavu a řekl:
„To je krásná vzácná opice ze skla.“ A vzal mi ji z ruky a řekl:
„Kdyby to nebyla taková krásná vzácná opice ze skla, řekl bych,
abys mi ji dal.“
A já se usmál na Mínka i toho za mnou, co mi řekl „vlku“, a sou-
sedovi jsem řekl, ať si ji vezme.
„Mám tu taky něco,“ sáhl do kapsy manšestrovek a vyňal žvý-
kačku s peprmintem.
Domů jsem chvílemi i běžel. Cípem parku kolem květinového
koberce, poblíž kostela svatého Michaela ven do ulice, křižovatkou
kolem mydlářství, pod železniční podjezd… Co se to vlastně stalo?
Bylo to k nevíře, a přece to byla dočista úplná pravda. Už jsem měl
kamarády, a jakoby právě ty nejlepší ze všech, z celé třídy. Když pan
profesor přečetl naše jména, sem tam si ověřiv rodiče, řekl nám co
a jak a my pak vycházeli ze třídy, už jsem mluvil s mnohými a mnozí
se mnou, můj soused v tmavém pulovru a světlých manšestrov-
kách Vilda Brachtl, Jiří Mínek z lavice přede mnou, Buka, který byl
tím silným s rukama v kapsách z lavice za mnou a řekl mi „vlku“,
už jsem nebyl jako ovce, cizí mezi neznámými, stačila jen chvilka
a bylo to. Zdálo se mi, jako by mi v žilách plavalo slunce a malé
drobné plachetnice. Před domem jsem málem vrazil do dvou,
kteří nás obcházeli a hlídali, točili se právě k výkladu Kocourkové,
která tentokrát před ním nestála, ale byla zřejmě v krámě, měla
výklad plný banánů, pak viděli, že se směji, a hleděli za mnou. Vběhl
jsem do domu a viděl paní správcovou ve dveřích kuchyně, tiše
a spokojeně kývala a ukazovala na provaz za sebou, zavěšený od
okna ke kamnům, byla to nejspíš šňůra na prádlo, nikdo se neoběsil,
správce byl právě asi v pokoji, protože bylo odtamtud pootevřený-
mi dveřmi slyšet, jak právě říká: „Nesmysl, to s tím ukradeným
děckem? Nesmysl, jo? To je na myši, tohle…?“ S úsměvem jsem

– 88 –
vyběhl schody a vběhl do dveří našeho bytu, jen to zašustilo. Matka
byla pryč a Růženka hned poznala, že je všechno dobré.
„Tak se nevrhli jako v detektivce,“ zvolala v kuchyni a sáhla na
knížku na kredenci u droždí a talíře koláčů, „tak opice pomohla,
kdepak je…,“ nastavila dlaň, „musím ji vrátit Kocourkové, je to ta-
lisman, který půjčila.“
„Nemám ji,“ lekl jsem se, ale moc ne, „dal jsem ji Brachtlovi, co
sedí vedle mne, líbila se mu.“
„To je dobře, že se mu líbila,“ kývla spokojeně a rychle stáhla
ruku, „to je jedno. Já ji Kocourkové vrátit nemusím, nemá dohroma-
dy, řekla mi, žádnou cenu. Ona jich má stejně plnou bednu, dává je
zákazníkům, když přijdou pro brambory, je to taková její reklama
na banány. Tak pomohla,“ opakovala.
„Nejsem zlosyn a nešel jsem do kriminálu,“ zasmál jsem se, „ško-
la není žádné vězení, v tom se babička mýlila.“
„Copak babička,“ tiše mávla rukou a koukla ke dveřím, bylo to
však zbytečné, když matka byla pryč, „copak babička. Ta měla ke
stáru vůbec divné nápady, z té by se byl člověk skoro zjančil, co jí
všechno napadalo, měla občas také dojem, že ji někdo sleduje… Tak
hlavně že je to v pořádku,“ zasmála se, „první den školy za námi.
Ale jedno ještě v pořádku není,“ řekla, „jedno je ještě ožehavé.“ Když
jsem se zeptal co, řekla:
„Ale támhle to droždí. Budu ho musit už asi vyhodit, tak se mi
zdá, že tu leží už moc dlouho. Vždyť já jsem z něho ty koláče pekla
už před týdnem…“

– 89 –
 8

A přešel týden, deset dní… a už jsem je znal všechny. V tom hradě
plném zábavy, radosti a štěstí seděl u dveří Kolomaz…
Když někdo zaklepe, Kolomaz vstane a  jde otevřít. Roznáší
i oběžníky a ke školníkům chodí pro křídu. Donese ji až o přestávce,
ale je aspoň na další hodinu. Nejpodivnější na něm však je chůze.
Když jde, předklání se, klátí rukama u kolen a prolamuje nohy, takže
jde, jako by se podpíral o zem. Ale snad tak chodí proto, že je tak
velký, největší ze všech. Když si stoupne na židli, kterou mu dá Buka
na katedru, dosáhne i na lampu na stropě, což nedokáže ani pan
profesor na češtinu, ač se jednou s Kolomazem vsadil… Když je Ko-
lomaz vyvolán k tabuli, jde tak, že se skoro na každém kroku zastaví.
Někdy, než vstane a jde k tabuli, hrabe se ještě v tašce, jako by hledal
sešit. Pan profesor třídní, ten menší tlustší pán s prošedlou hlavou,
který nás učí matematiku, je nedočkavý a řekne Kolomazovi, ať
přijde bez sešitu. Při češtině se Kolomaz nikdy v tašce nehrabe. Při
češtině nikdo sešit mít nemusí…
Chvojka sedí vedle Kolomaze a vypadá jako malý ježek. Má
krátce ostříhané vlasy, malý nos a zvláštní jméno: Evarist. Bydlí
u strýčka, zaměstnance zoologické zahrady, rád se směje a dělá
hlouposti. Když se jednou při češtině přihoupával Kolomaz ke
dveřím, předkloněn a s rukama u kolen, Chvojka hlasitě zvolal:
„Kam jdete, opice?“ Propukl smích a Chvojka byl potrestán. Musil
si stoupnout k vysokým válcovitým kamnům v zadním rohu třídy,
spojeným rourou se zdí, a celou hodinu se dívat do jejich plechu.
Nejhorší však bylo, že se při tom nesměl hnout, neboť pan profesor
češtinář mu dal na hlavu hrnek s vodou a Chvojka jej musil držet,
aniž mu z něho směla vytéci jediná kapka. Všichni se těšili, že se
Chvojka pohne a hrnek shodí. Ale nepohnul se, hleděl do plechu ka-

– 90 –
men a jen se tiše smál. Když to trvalo už moc dlouho a hrnek z jeho
hlavy ne a ne spadnout, ztratil zřejmě pan profesor trpělivost. Začal
chodit po třídě a vykládat o vodníku. Jak stojí pod vodou a pozoruje
ryby. Jak stojí u kamen a dívá se do toho jejich plechu. Když řekl, že
stojí u kamen a drží na hlavě v hrnku dušičky utopenců, Chvojka se
již neudržel, vyprskl a hrnek shodil. Hrnek bouchl o kamna, o ten
jejich plech, strhl se strašný křik, že vodník je zde a jde si pro du-
šičky, všichni vybíhali z lavic, běhali, skákali, napodobovali plavání
a utopence a Chvojka se pokoušel stoupnout si u kamen na hlavu.
Byl jsem z toho celý pryč a jen jsem valil oči. Pan profesor křičel, že
ještě nezvonilo, že to byl na Chvojku správný trest, protože Kolomaz
vůbec nechodí jako opice, a jestli hned neztichneme, že si pro nás
přijde opice skutečná. Vtom někdo zabouřil na dveře, a dřív než se
Kolomaz přiměl, aby otevřel, vrazil dovnitř ředitel s modrorudou
vousatou tváří. Volal, co se děje, že se škola třese, div nespadne.
Hned všichni ztichli a ve mně byla malá dušička. Ale pan profesor se
uklonil, přívětivě usmál a řekl, že to nic. Aby byl pan ředitel klidný
a ničeho se nebál. Že jsme jen probírali Erbenovu „Kytici“…
Čeněk a Doubek jsou jako Chvojka, hrají na stupínku různé ko-
medie, provádějí kejkle a šeptají. Pan profesor třídní, který nás učí
matematiku, je napomíná tím, že klepe klíčem na stůl. Na chvíli
ztichnou, ale pak si jeden z nich na něco vzpomene a šeptají dál.
Pan profesor na češtinu je klíčem nenapomíná, neboť takové ťukání
při češtině by vůbec nebylo slyšet.
Lindner sedí vedle Bronowského v druhé lavici řady u dveří. Je
nejhloupější ze všech. O nic se nezajímá a nedbá ani na to, když je
vyvolán a Bronowski mu napovídá. Stojí úplně němý, a když něco
řekne, je to zpravidla hloupost. Jednou se ho ptal češtinář, zda ví,
kdo to byl Josef Lindner, a nebyl-li to jejich předek. Nikdo ze třídy
ho neznal a Lindner teprve ne. Ale řekl, že to není jejich předek,
ač to vůbec nevěděl. Pan profesor řekl, že to byl významný český
pedagog a vzorný vychovatel mládeže, jako je on… Lindnerovi mají

– 91 –
holičství, Lindner chodí do gymnázia jen proto, že ho k tomu doma
nutí. Dokonce ho prý i bijí, když nechce do školy, a někdy mu nedají
za trest jíst. Říkal to soused Brachtl, chodí se k Lindnerům stříhat.
Ale na Lindnera neplatí bití ani hladovění, je mu všechno jedno.
Proto na konci roku propadne a bude opakovat. Brachtl říká, že to
bude pro něho větší trest než bití a hlad…
Datel sedí ve čtvrté lavici střední řady vedle Chadimy. Je malý,
pihovatý a chodí o holi. Když byl totiž malý, měl obrnu. Je osvobozen
od tělocviku a šetří ho i pan profesor třídní. Málokdy ho zkouší,
a když, tak mu dá lehčí příklad. Češtinář Datla nezkouší nikdy,
neboť češtinář nezkouší vůbec nikoho. Datel občas jede do školy
autem, jeho otec je taxikář.
V první lavici střední řady sedí Dohaltský a Císař.
Dohaltský umí výtečně německy, trochu i francouzsky a Vídeň
zná zřejmě tak dobře jako já, protože tam často jezdí. Otec Císaře
je slavný cellista, a Císař se tedy nejvíce zajímá o hudbu. Hraje na
klavír a na housle. Soused Brachtl říká, že dokonce zpívá v nějakém
dětském sboru.
Za Císařem je Kopejtko. Nemá vůbec hudební sluch. Když se
při zpěvu něco nacvičuje, Kopejtko musí mlčet. Také když se zpívá
státní hymna, pan profesor na něho mrkne a Kopejtko ví, že má
pouze otevírat ústa, ale nezpívat. Kopejtko je nejmenší, nejslabší
a nejbledší z celé třídy. Celý rok chodí v pruhované záplatované
kazajce s rukávy, jež sahají jen o málo dál než k loktům. Kopejtkův
otec byl zedník a zabil se na stavbě Národní banky, která se zřítila.
Stalo se to před dávnými léty, jednou o tom vykládala babka na
nádraží na našem venkově. Kopejtkova matka má asi malou penzi,
neboť chodí po posluhách, a Kopejtko má ještě tři malé sourozence.
Bydlí v Záleské ulici ve sklepním bytě. Když k nim někdo jde, musí
počítat schody, poněvadž je tam tma.
Za Kopejtkem je Hlásný. Je uzavřený, někdy odsekne, když se mu
něco říká, a to dělá dojem, že je nesnášenlivý, ale není to pravda.

– 92 –
Dobře prý hraje fotbal a má jemnou, mírně opálenou pleť. Jeho otec
je ředitelem Národní banky.
Cardův otec je dlaždič.
Buka, který sedí za mnou před Daubnerem a občas postává
s rukama v kapsách, je snad po Kopejtkovi a Cardovi nejchudší, ale
není to tak jisté. Jeho otec pracuje jako slévač kovů v nějaké továrně
u pece. Buka má silnou postavu a vypadá velmi dobře, chodí i dobře
oblečen. Jeho bratr občas stojí před školou, ale vždy na druhém
chodníku u parku schován za stromem nebo keřem, stojí bez kabátu
a čepice, jen s šálou u krku, v dlouhých kalhotách umazaných od
oleje, a čeká, až půjde Buka ze školy. Pak na něho zapíská a jdou
domů. Je ještě silnější než Buka, protože je o dva roky starší, letos
se prý vyučí zámečníkem. Bukovi bydlí ve velkém sklepním bytě
v jakési ulici na Starém Městě. Soused Brachtl k nim někdy chodí.
Jednou před hodinou češtiny navedl Buka Kopejtka, aby si vlezl
do kamen. Bylo to možné, a to dvířky z chodby, jimiž se do kamen
dává uhlí. Kopejtko se zprvu ustrašeně zdráhal a říkal, že by uhořel.
Ale bylo to na začátku školního roku, kdy se netopí, Buka Kopejtka
přesvědčil, že kamna jsou prázdná. Kopejtko tedy řekl, že by se
udusil nebo umazal. Ale Buka ho přesvědčil, že kamna jsou po
prázdninách vymetena a jde do nich hořejškem vzduch. Když se
Kopejtko ozval do třetice, ať tam tedy vleze Buka sám, a Buka řekl,
že on by se do kamen nevešel, nýbrž jediný Kopejtko, Kopejtkovi
nezbývalo než se vzdát. Všichni ho s křikem a slávou doprovázeli
na chodbu, kde jsou dvířka na uhlí, Buka mu řekl, aby v kamnech
bručel, a Kopejtko se pak pln strachu a hrůzy skrčil, prolezl zdí
a ocitl se v kamnech ve třídě. Pak zvonilo a přišel češtinář. Zeptal
se, zda vůbec, když teď probíráme „Polednici“, víme, jak taková
polednice vypadá. Ne-li, že by to bylo zlé a jemu by nezbývalo, než
aby nám to předvedl, protože pan ředitel si přeje, aby se učilo ná-
zorně. Všichni hned zvolali, že nevědí, jak polednice vypadá, a tu
si češtinář shrnul vlasy do čela, na hlavu dal kapesník, stáhl tváře

– 93 –
a pak, shrben a skřehotaje, začal se belhat ke kamnům, v nichž bylo
ticho jako v hrobě. Už jsme začínali mít na Kopejtka vztek. Ale náhle,
když byl češtinář už téměř u kamen, Kopejtko se v kamnech nějak
pohnul a kamna zařinčela. Nastal povyk. Pan profesor se vzpřímil,
pohlédl oknem, za nímž bylo krásné jasné čisté nebe, a řekl, ať se
nebojíme, to že je jen venku bouřka. A znovu se shrbil a pokračoval
v chůzi s velkým pravítkem. Ale vtom se Kopejtko v kamnech znovu
nějak pohnul, nastal strašný hluk a roura, co vede z hořejška ka-
men do zdi, se zřítila. V nepopsatelném zmatku se všichni vrhli na
chodbu, vytáhli z dvířek Kopejtka polomrtvého strachem a dovlekli
do třídy. Pan profesor na něho pohlédl a řekl, to že je z toho, když
je vyučování názorné, ať se jde umýt na záchod. A pak poručil Ko-
lomazovi, ať okamžitě jde pro ředitele. Ať pan ředitel názorně vidí,
jak je to zde v té škole všechno chatrné a zanedbané, že se hroutí
už i kamna a škola může vyhořet. Ředitel však už nepřišel. Než
se Kolomaz dovlekl k ředitelně, byla přestávka. O přestávce Buka
zasadil rouru a bylo vše v pořádku do prvního dne, kdy se ve škole
zatopilo a velkou školní místnost naplnil neproniknutelný dým…
Buka hraje výtečně fotbal, kromě Brachtla a Hlásného nejlépe ze
třídy, a je proto kapitán. Loni prý měl výstup na hřišti na Křížovém
vrchu s Tieftrunkem, který rovněž dobře kope a je jeho nepřítel.
Tieftrunk pije kořalku a kouří. Doma prý jde a nalije si rum
anebo vodku, též slivovici a koňak. Sklenku do sebe obrátí a pak
jde a nalije si novou, ani bych tomu býval nevěřil… Klidně si zapálí
cigaretu a vyjde na ulici. Anebo nevyjde a zůstane doma, přisedne
ke stolu a hraje karty. S uhlíři, zedníky, s číšnicí, také s elektrikáři,
instalatéry, malíři… rodiče mají totiž výčep. Jelikož opakuje, je nej-
starší ze třídy a sedí v poslední lavici střední řady. Sedí sám, místo
vedle něho je prázdné. Ve třídě je totiž lichý počet hochů.
Grund je premiant. Při vyučování se nikdy nehlásí, ale čeká, až se
ho pan profesor zeptá. Když se pan profesor zeptá, vstane a odpoví
naprosto klidně a samozřejmě. S Kopejtkem, Cardou a Lindnerem

– 94 –
téměř nemluví. S panem profesorem na češtinu mluví jen na půl úst.
Jeho otec je bohatý advokát a poslanec, mají velkostatek.
Fürst zdaleka není premiant, ale jinak se dost podobá Grundovi.
Chodí v naškrobeném límci a hlavou kroutí jako páv. Běda, když se
ho někdo dotkne. Při tělocviku cvičí snad ještě hůř než sám Lindner,
nevyleze ani na koně. V peněžence nosí několik bankovek, které
občas schválně vysype na lavici, aby je všichni viděli. Jednou mu
jedna bankovka spadla na zem, Chvojka ji nohou odkopl pod břevno
lavice a Fürst ji nemohl najít. Zpočátku byl z toho zoufalý, ale čím
déle hledal, tím víc byl rozzloben, neboť se musil shýbat v nažeh-
lených šatech a naškrobeném límci, a pak též proto, že nesnese,
když se mu něco ztratí. Na věci je úzkostlivě opatrný a nikomu je
nepůjčí. Nepůjčil plnicí péro ani páteru Anselmovi, když jednou při
náboženství neměl pan profesor nic, čím by se podepsal. Vymluvil
se, že nemá v péru inkoust, ač všichni věděli, že je to lež. Při další
hodině klidně psal pérem, aniž si je mezitím naplnil. Sedí v lavici
střední řady poblíž mne a stejně jako Dohaltský občas jezdí do
Vídně. Aspoň to tvrdí. Mají tam prý příbuzné.
Jiří Mínek sedí přede mnou v první lavici, zrovna proti katedře.
Jeho otec je univerzitní profesor, učí čínštinu a japonštinu. Mínek
o tom nerad mluví, a když je o tom řeč, vždy se trochu červená. Je
to jemný tichý hoch, dobře se učí a je dost opálený.
Otec Bronowského je rovněž univerzitní profesor, ale lékař.
Bronowski sedí v druhé lavici v řadě u dveří vedle toho hloupého
Lindnera, jemuž občas napovídá, aniž je to co platné. Je to slušný
hoch a také se dobře učí. I on má zdravou barvu a v neděli minis-
truje v dominikánském kostele páteru Anselmovi.
V té řadě u dveří, kde je Bronowski, Chvojka a Kolomaz, sedí ve
dvou předposledních lavicích u těch vysokých válcovitých kamen
tři černovlasí hoši, z nichž dva jsou opáleni snad nejvíc z celé třídy.
Jsou to Pavel Arnstein, jeho rodiče mají kožišnictví, David Kohn,
kterému se říká Kchony, menší, slabší, bledší chlapec, jeho otec je

– 95 –
rabín, a konečně Mojžíš Katz, jemný, hezký a také nesmírně čistý
a upravený, ale přitom zdaleka ne tak pyšný a hloupý jako Fürst,
právě naopak. Katzovi mají drogerii a Katz je básník.
A soused Vilda Brachtl? Má ty tmavší rozcuchané vlasy, nedbale
shrnuté punčochy, světlé manšestrovky, ale místo tmavého pulovru
nosí i svetr nebo kabát a má trochu ztvrdlé dlaně. Je trochu drsný,
ale také i jemný, a je snad nejopálenější ze všech, jako by stále
lezl po stromech anebo skákal ve větvích. Nosí s sebou skleněnou
černobílou opici, kterou jsem mu dal, při vyučování ji občas vyndá
z kapsy, postaví na lavici, a občas mírně voní sladkým kořeněným
peprmintem. Jeho otec je plukovník.
A v přízemí je ten mramorový Laokoon opletený hady, ve výši
patra starci a vedle vrat státní znak lva krále s jednou hlavou, dvěma
ocasy a čtyřma nohama, z nichž dvě horní vypadají jako ruce. Znal
jsem je všechny, všechny jsem už znal, už jsem vskutku nebyl cizí
opuštěná ovce, vše, co jsem si přál celá ta dlouhá léta v pokojíku,
před kostelem, na nádraží, všude, bylo tu. A pak přišla rána.

– 96 –
 9

Způsobil to zeměpisář. Zeměpisář, který nás začal učit i přírodopis

a o němž by mi bylo něco takového nenapadlo ani ve snu. Vždyť to
byl docela cizí člověk, kterého jsem předtím nikdy v životě neviděl
a který předtím nikdy neviděl mě, zeměpisář a přírodopisář, který
nás měl přece jenom učit a nic víc, a začátek všeho…
Poznal jsem brzy, že Brachtl a Mínek se velmi dobře snášejí. Ví-
dal jsem je, jak se spolu domlouvají, kdy se odpoledne sejdou, kam
půjdou, zda do kina nebo k některému z nich, také sem tam o nějaké
knížce, kterou si půjčí, vídal jsem je domlouvat se spolu přede mnou
z lavice do lavice hlavně při češtině, ale také o přestávce na chodbě
nebo na malém školním dvorku, kam vedla okna tělocvičny a o pře-
stávce tam bylo možno seběhnout, a tu jsem také vídal, jak se v těch
chvílích Brachtl mění z divokého stromolezce v beránka, je vlídný
a jemný, neřekne jedno horší slovo, jež občas řekne jiným, měl jsem
dojem, že bere Mínka v ustavičnou ochranu. Mínek ji asi potřebuje,
myslil jsem si, je moc mírný a tichý, nechal by se asi strkat a vláčet,
třeba by se dokonce nechal i bít a neřekl by proti tomu slovo, takový
jsem já rozhodně nikdy nebyl. Pak jsem se však v duchu tázal sebe
sama, proč mi tedy Brachtl nabídl to místo vedle sebe, kde loni seděl
Mínek, co se to v něm stalo za tajemný zvrat v té krátké chvíli, kdy
mě vyhnal z lavice a pak zase přivolal zpět, aniž mě předtím někdy
viděl a znal, a napadlo mě, že v tomhle krásném školním světě je asi
tohle všechno možné. Ale v duchu jsem se ptal sám sebe dál a příliš
se mezi ně nevměšoval. Stačilo, že jsem s nimi seděl a rozuměl si.
Nevměšoval jsem se ani, když spolu chodili ze školy.
Chodili jako já přes pravý kraj Šternberského parku kolem
květinového koberce, kde kvetly krásné pestré květiny v pozdní
zelené trávě, za parkem Mínek zahýbal doprava ke kostelu svatého

– 97 –
Michaela do Tylovy třídy a Brachtl chodil až na křižovatku, na kři-
žovatce u mydlářství zahýbal doleva, do ulice Karolíny Světlé, chodil
jsem za nimi, aniž mě viděli, a to buď sám, anebo s tím Datlem,
který je po obrně a chodí s holí, někdy též i s někým jiným. Míjely
dni, rozuměl jsem si s nimi čím dál lépe, Brachtl se s Mínkem přede
mnou domlouval na kinech a návštěvách čím dál víc a já se ptal sám
sebe častěji, proč mi na začátku roku nabídl to místo vedle sebe…
A pak jednou přišel den, kdy rádio a noviny oznámily, že zemřel
starý pan prezident, který byl v posledních dnech nemocen. Město
se potáhlo černým suknem, na hradbách a domech se objevily černé
prapory…, divadla a kina přestala hrát a my jsme měli mít do dne
pohřbu volno. Brachtl s Mínkem se domluvili, že půjdou na Hrad ke
katafalku, kam již od časného rána proudily desetitisíce Pražanů.
Den po pohřbu mi Brachtl řekl, jak byl s Mínkem na Hradě i na
pohřbu na Národní třídě, stáli na schůdkách u Národního divadla,
celou dobu, co šel průvod, hořela na ulicích světla, a když průvod
přešel, ještě dlouho chodili ulicemi plnými lidí a smutku a prohlíželi
si výkladní skříně. „Jestli chceš,“ řekl, „pojď ze školy s námi…“ A tak
jsem ten den šel. Šel poprvé s nimi přes pravý kraj Šternberského
parku kolem koberce krásných pestrých květin v pozdní zelené
trávě, za parkem se Mínek rozloučil a zahnul doprava ke kostelu
svatého Michaela, na křižovatce u mydlářství se rozloučil Brachtl,
zahnul doleva, zbytek cesty jsem šel sám, pod železniční podjezd.
Druhý a třetí den to bylo stejné. Po cestě si vyprávěli různé zají-
mavé věci, například o tom, co kde je ve výkladech, o pohřbu, také
o fotbalu, který však Mínek nehraje, o filmech, které hrají v kinech,
také o jednom člověku na pouti, kterému se řekne věta a on ji řekne
pozpátku, i kolik má písmen, také o tom, že Brachtl jednou pojede
do Turecka nebo Řecka, protože se otec má někdy za rok za dva
stát vojenským přidělencem… a teprve teď jsem se začal mezi ně
trochu víc vměšovat. Nebylo pochyb, začínal jsem si s nimi rozumět
ještě líp, a přemýšlel jsem, proč mi Brachtl nabídl místo vedle sebe.

– 98 –
Pak se přede mnou už ani nedomlouvali na kina a návštěvy a já
poznal, že právě teď nikam nechodí, že kdyby opět něco podnikali,
řekli by už zcela jistě i mně, patřil jsem k nim už úplně. A tu jsem
zvolna začal přemýšlet o tom, co bych měl podniknout já… Mohu
je pozvat k nám, napadlo mě, to je jednoduché, dám jim šlehač-
kový dort, snad ho jedí, také banán, mohu jim říct, aby šli se mnou
do kina. Pak mě napadlo, že bych jim mohl vyprávět něco hodně
zajímavého, zvláštního, děsného, co ještě nikdy neslyšeli, ale brzy
jsem si uvědomil, že nic takového neznám, leda to o ukradeném
děcku, co vyprávěl domovník. No a pak mě napadly – prázdniny.
Příští prázdniny, a byl bych radostí až výskl. Tři hloupí kluci se svou
španělskou guvernantkou, kteří občas o prázdninách jezdí na náš
venkov a s nimiž se stěží domluvím německy! Mohl bych přece po-
zvat na prázdniny Brachtla a Mínka a těch kluků bych si už nemusil
ani všimnout. A představil jsem si, jak by asi na mě i na tu svou
Španělku valili oči, kdybych chodil s Brachtlem a Mínkem do obory,
na dřevěnou rozhlednu, ten triangulační bod, do staré bažantnice,
kde to bylo jako v džungli, pekli bychom brambory a – až se mi
zatajil dech – stopovali a házeli lasem… Bylo to tak úchvatné, že mě
to úplně sebralo a já jsem pak už jenom čekal na tu nejvhodnější
chvíli, kdy jim to řeknu, vyložím, vysvětlím a doma o tom povím
matce. Avšak třetí den po pohřbu, kdy končil státní smutek, mě
náhle napadlo, co kdybych se byl v Brachtlovi mýlil. Vyprávět případ
o ukradeném děcku, vysvětlit, vyložit příští prázdniny… co jestli
se strašně klamu? Co jestli se Brachtl s Mínkem domlouvá na kina
a návštěvy dál, a já o tom nevím? Co kdyby se ze školy domů začali
vracet opět beze mne? Kdyby mi třeba před školou utekli, vraceli
se sami a já opět za nimi chodil sám anebo s tím Datlem, s kterým
teď už vůbec nechodím? Kdyby, napadlo mě náhle, všechno to s tím
nabídnutím místa na začátku roku, s celou tou představou, že si
s nimi tak dobře rozumím, a s celým tím přesvědčením, že k nim už
úplně patřím, byl omyl a klam? Byl to nesmysl, ale něco mě bodlo.

– 99 –
Jako by ve mně vyvstal podivný zšeřelý stín, v němž jako bych byl
náhle spatřil zdi svého pokojíku… Myslil jsem na to celé odpoledne
a nezbavil se toho ani večer ve svém pokojíku, když jsem se chystal
k spaní. A zeměpisář?
Jednoho dne, brzy po začátku školního roku, přišel do třídy a ze-
ptal se, co jsme měli minulou hodinu. Odpověděl Císař, neboť sedí
v první lavici střední řady a zeměpisář, když kladl otázku, právě
na něho hleděl. Řekl, že minulou hodinu jsme měli „hroznýše krá-
lovského“. A tu ho zeměpisář vyvolal k tabuli a napsal mu pětku,
neboť měl říci, že geometrii. Ještě prý vidí, že je na tabuli nakreslen
trojúhelník, zatímco z hroznýše není na tabuli ani šupina… „To jste
si spletl s Laokoontem,“ řekl, „ten měl hady, ale vy geometrii. Sedně-
te.“ Za několik dní se nás opět ptal, co jsme měli minulou hodinu.
Císař rychle sehnul hlavu, aby nebyl volán, vyvolal Chvojku. Ale
tehdy byl minulou hodinu zeměpis, předmět, který nás také učí on.
Chvojka tedy řekl, že „minulou hodinu byl zeměpis“. Všichni jsme
myslili, že odpověděl správně, ale mýlili jsme se. Dozvěděli jsme
se, že v případě zeměpisu měl odvětit: „Minulou hodinu jsme měli
vás.“ „Profesoři jsou lidé,“ řekl, „a ne žádné vyučovací předměty.
Aby vás nezkazila zoologická zahrada.“ A napsal mu poznámku, že
si neváží svých profesorů… Pak, několik dní před smrtí pana prezi-
denta, přišel pátek, kdy je přírodopis první vyučovací hodinu, a ten
pátek vyvolal Kolomaze. Co jsme měli minulou hodinu. A Kolomaz
těžce vstal, zakymácel rukama a řekl: „Kreslení.“ Neboť poslední
dvě hodiny ve čtvrtek je kreslení. A tu se obrátil ke třídě a poručil,
ať se přihlásí, kdo ráno doma kreslí, než jde do školy. Ve třídě se
rozhostilo hrobové ticho… Řekl Kolomazovi, že ho třída usvědčila
ze lži, a Kolomaz se zmohl na opravu. Zakymácel rukama a vykoktal,
že minulou hodinu jsme „neměli nic“. A tu se znovu obrátil ke třídě
a poručil, ať se přihlásí ten, kdo byl minulou hodinu mrtev. A když
bylo ve třídě opět hrobové ticho a nezvedla se jediná ruka, prohlásil,
že neexistuje hodina, v které bychom nic neměli, pozval Kolomaze

– 100 –
k tabuli, a když po dlouhé době Kolomaz konečně přišel, řekl mu,
ať se dá k hrobníkům.
V pátek příštího týdne, kdy je přírodopis zase první hodinu, jsme
neměli školu, neboť pan prezident již zemřel a byly dny státního
smutku. Pak však přišel další pátek a tu se každý bál, jak to ten-
tokrát dopadne, zeptá-li se, co bylo minulou hodinu. Viděl jsem
Císaře, jak sehnul hlavu, Kolomaze, jak se třese, před sebou Mínka,
předkláněl se s rukama pod lavicí, a ač jsem jeho ruce neviděl, cítil
jsem, že si je mačká. Bál jsem se strašně i já. Kdyby mě tak vy-
volal, napadlo mě, musil bych vstát a byl bych úplně bezradný, co
bych asi dělal? Asi bych, napadlo mě, upadl na lavici. Všiml jsem si
Brachtla, jak hledí na Mínka, jednu ruku svírá v pěst, druhou něco
svírá v kapse a jeho opálená tvář jako by ještě navíc zrudla, ten se
nebál, ten jediný ne, stejně jako Buka za mnou, který zeměpisáře
nenávidí k smrti. A on se skutečně zeptal, sotva se zapsal do třídní
knihy. Co jsme měli minulou hodinu. A opět vyvolal Císaře, přestože
měl sehnutou hlavu. A tu na podiv všem Císař vstal a řekl, že jsme
„minulou hodinu neměli školu“. Zatajili jsme dech, cítili jsme, že
tentokrát našel Císař správnou odpověď za nás všechny, a mně se
v té chvíli strašně ulevilo. Ale on se opět zamračil a řekl, že škola
není naše, nýbrž státní, a Císař je drzý. Sotvaže zemře prezident,
Císař si už osobuje panovnická práva. A do notesu si zapsal: „Císař
myslí na trůn,“ a dal Císaři pětku.
Byli jsme zoufalí.
A tu přišel Bronowski s výtečným nápadem. O přestávce pro-
hlásil, že se v neděli zeptá otce. Jak vlastně v pátek odpovědět.
Protože to takhle nejde. Když skončila škola a vyšli jsme na ulici,
shlukli jsme se na protějším chodníku u parku kolem Bronowského
a mluvili jsme o jeho plánu. Bronowského otec byl známý profesor,
o němž se teď obzvlášť mnoho psalo i v novinách, protože léčil
prezidenta republiky, a ten tedy mohl poradit nejlépe. Mluvili jsme
o tom plánu dlouho, jen Buka odešel dřív, neboť za keřem na něho

– 101 –
začal pískat jeho bratr zámečník. Pak jsme vešli do parku, Brachtl,
Mínek a já. Když jsme míjeli květinový koberec, Brachtl se zastavil,
aby si narovnal punčochu, a Mínek znenadání řekl: „Ale přece jen
aby to vyšlo. Já se toho zeměpisáře tak moc bojím, že je mi úplně
zle. Já nevím, ale zvlášť ty pátky mě vždycky úplně zničí.“ Div jsem
na něho nevyvalil oči, jak ve mně hrklo. Vždyť co právě řekl, bylo
navlas totéž, co jsem cítil i já, jen bych se nebyl odvážil to tak při-
znat, úplně se mi roztlouklo srdce. Brachtl se narovnal a chvíli šel
mlčky s pohledem do země, ale pak zdvihl hlavu a řekl: „Kdyby tě
na to v pátek vyvolal, nedočká se sobotního rána. Vím, kde bydlí,
a zabiju ho…“ A zbytek cesty jsme už nevyřkli jediné slovo…
V pondělí ráno každý spěchal k Bronowského lavici. Chtěli jsme
vědět, jak to u Bronowských v neděli dopadlo. Bronowski prohlásil,
že byl o tom u nich velký hovor při večeři a že v pátek se prý může
jedině odpovědět, že jsme „minulou hodinu neměli vyučování“.
Nic jiného se už totiž nedá říci, nic jiného nezbývá. A tak jsme celý
týden netrpělivě čekali, až opět přijde pátek a on se zase zeptá. Co
bylo minulou hodinu. Neboť tentokrát bylo jisté, že mu odpovíme
správně… Konečně přišel pátek, a tu dřív než dal otázku, vyvolal
Jiřího Mínka. Ve třídě nastalo ticho, jaké snad bývá jen v kostele.
Buka se za mnou pohnul, Brachtl vedle mne zrudnul a sevřel pěst
a já jsem hrůzou ani nedýchal. Zeměpisář se na Mínka chvíli díval
a pak řekl: „Vy si myslíte, že vás tady v té první lavici nevidím? Že
pro mne platí, že je pod svícnem tma? To platí leda pro kostelní
svíčky, ne pro mě. Vidím vás pořád, máte strach. Sedněte.“ Mínek si
sedal jako v mdlobách. Ale Brachtla jsem už ani nezahlédl. Zaznělo
mé jméno, vstal jsem jako v mdlobách. „Odpovězte!“ slyšel jsem
jakoby z dálky, ač stál krok ode mne a klidně na mě hleděl, a já již
měl na jazyku tu jedině možnou odpověď a vyhrkl jsem, že jsme
„neměli minulou hodinu vyučování“. A byla to opět chyba. Neboť
zeměpisář se tentokrát neptal na minulou hodinu, nýbrž na to, zda
jsme měli při poslední hodině přírodopisu kachny…

– 102 –
 Šli jsme domů přes pravý kraj parku jako z pohřbu. Jako by mi
v hlavě visely černé prapory, hořela světla a rozprostíralo se čím dál
děsnější ticho. Myslil jsem na pětku, kterou mi zeměpisář dal, a na
poznámku, kterou si zapsal do notesu: „slyší neexistující otázky
a sám si na ně odpovídá“, myslil jsem na konec hodiny, kdy vykládal,
že duchové zemřelých jsou podle novin a rádia věční a nesmrtelní,
ale nikdo s nimi ještě v záhrobí nemluvil, až na jedinou výjimku
jednoho z nás… cítil jsem se vyřízen a zničen, a nejvíce právě před
těmi dvěma, neboť jsem byl z nich první a jediný, koho to neštěstí
postihlo. Brachtla dosud nevolal a Mínka jen vyvolal a posadil, nic
víc. Zoufale jsem čekal, až se Brachtl ke mně obrátí, prorve to děsné
ticho, jímž jsem se již téměř dusil, něco řekne, promluví, ozve se…
A tu mi blesklo hlavou, že až to udělá a tím to všechno ze mne
spadne, bude to ta nejvhodnější chvíle, na niž čekám, pozvu je
k nám nebo do kina, dáme jim šlehačkový dort a banán, řeknu jim
případ o ukradeném děcku, který je tak zajímavý, zvláštní, děsný,
a řeknu jim – o příštích prázdninách. Právě dnes a ještě tady v parku
a odpoledne se sejdeme a budeme si vyprávět o stopování a házení
lasem, o oboře, dřevěné rozhledně, pečení brambor – ti tři hloupí
kluci s jejich guvernantkou, těch si už ani nevšimnu –, jen co Brachtl
prorve to děsné ticho, v němž jsem se již dusil, obrátí se ke mně
a ozve se… A tu, když jsme míjeli květinový koberec, z něhož náhle
zavanula vůně růží, ač snad růže na něm už v té době ani nekvetly,
Brachtl vskutku prorval děsné ticho, jímž jsem se již dusil, a ozval
se. Obrátil se k Mínkovi a řekl:
„Na to, co ti řekl, nemysli. Nic si z toho nedělej, víš? Je to hloupý
nesmysl. Vím, kde bydlí, a zabiju ho brzy.“ A zastavil se, sehnul se
a narovnal si punčochu… Došli jsme za park v jakémsi divném
napětí, v němž jako by ve mně na okamžik vyvstal nějaký zšeřelý
stín… v blízkosti svatého Michaela nám Mínek podal ruku. Brachtl
se na něho podíval a vlídně mu řekl: „Nemysli na to, co ti řekl. Co
jsem řekl, platí. Brzy ho zabiju, abys měl pokoj. Přijď odpoledne

– 103 –
k nám…“ Došli jsme na křižovatku k mydlářství v divném napětí
a tichu, v němž jsem cítil zšeřelý stín a něco, co mi sevřelo duši…
U mydlářství na mě Brachtl už ani nekoukl, skopl krabičku od sirek
z chodníku, hodil rukou a zahnul za roh, kde právě pomalu přešel,
nemýlil-li jsem se, Datel… Vešel jsem pod podjezd s duší sevřenou
a téměř ve tmě. Přišel jsem domů a obědval jsem s matkou, která
téměř nemluvila, hleděla do prázdného talíře, jako by její myšlenky
byly kdesi daleko, daleko odsud, prsty jedné ruky se lehce dotýkala
ubrusu… téměř jsem nejedl. Když jsem vyšel do předsíně, vyšel
z pracovny otec, ani jsem netušil, že je doma, a matka to nevěděla
také, došel k hodinám a v jeho hlase se chvělo cosi zlověstného.
Vběhl jsem do pokojíku a tam…
Ano, všechno byl omyl a klam.
Už jsem je nemusil zvát, vyprávět příběh o ukradeném děcku,
říkat o prázdninách, už jsem se nemusil ptát ani sám sebe, proč mi
Brachtl dal na začátku roku místo vedle sebe, už ne. Všechno byl
omyl a klam, k těm dvěma jsem nikdy nepatřil, a uvědomil jsem si…
zeměpisář. Cizí neznámý člověk, kterého jsem nikdy v životě neviděl
a který mě předtím také nikdy neviděl a neznal a teď mě měl jen učit
a nic víc. Pak mi blesklo, zda k tomu zeměpisář jen nepřispěl, a bylo
to ještě horší. Z předsíně jsem slyšel otce kdesi u hodin, věšáku
a zrcadla, vracel se do pracovny, matku jsem neslyšel vůbec… Pak
jsem si vzpomněl, že mám jít na hodinu k staré vdově profesorce
do Hradební, a obestřela mě mlha.

– 104 –
 10

Na hodinu ke staré vdově profesorce do Hradební jsem zřejmě

nedošel. Přede mnou se objevily stromy a keře, něco jako zahrada
uprostřed zakletého města, poznal jsem, že jsem nešel do Hradební,
ale někam úplně jinam, pod podjezd, křižovatkou kolem mydlářství
a ocitl se v místě, kde se zahýbá k Svatému Michaeli… pak se přede
mnou objevil koberec utkaný z barevných květin, z něhož vanula
vůně voskových růží, přeběhl jsem kolem, jako by to tam bylo po-
sypáno žhavým uhlím, nade mnou a vedle mne se objevily nové
stromy, keře a jakási postranní cesta do hlubiny… náhle jsem se
ocitl před hrabětem Šternberkem. S hlavou mírně skloněnou, jako
by o něčem rozjímal, stál přede mnou, hleděl na květinu, kterou
držel v podepřené ruce, truchlivě a smutně, stál na velkém tmavém
mramorovém kvádru a kolem kvetly pozdní modrobílé a temně
červené macešky. Sedl jsem si před ním na jednu z laviček a černé
desky s notami, které jsem svíral pod paží jako nalomené křídlo,
jsem opřel o sebe. Pak jsem zaslechl hudbu. Nesla se prostranstvím
nad pomníkem, jako by ji kdesi v dálce hráli černozlatí hornisti a po-
zounéři, zalétala sem od čínského kiosku, od rybníka korunami
stromů, protkanými mírným sluncem a prvním podzimním listím.
Chvíli jsem hleděl do stromů a tupě poslouchal, pak jsem měl
dojem, že si někdo ke mně přisedl na druhý konec lavičky. Jako by
i on chvíli poslouchal a hleděl do stromů, pak se zahleděl na hraběte
Šternberka na tmavém mramorovém kvádru. Pak se zrakem svezl
před lavičku na zem, pak ze země sklouzl na mne… a pak promluvil.
Co mám v těch černých deskách. Nejdu-li na klavír.
Spatřil jsem vedle sebe docela cizího člověka, kterého jsem nikdy
v životě neviděl.

– 105 –
 Pod krásným šedým kloboukem s černou stuhou mu splývaly
delší tmavé vlasy, na krku měl citrónově žlutého motýlka, v kapsič-
ce světlého elegantního saka tmavý krajkový kapesníček. Na koleně
zkřížené nohy v hnědé vyleštěné polobotce s bílou psí dečkou mu
leželo pohřební parte. Hleděl na mě bledýma, lehce zapadlýma
očima a zřejmě čekal odpověď.
Upřel jsem zrak na pomník a byl jako uhranut. Byl bych nejraděj
i vstal a šel, ale vstát a jít, když si přisedl a promluvil, mi přišlo velmi
trapné. Ale trapné mi znenáhla přišlo i sedět a mlčet. Chvíli jsem
nevěděl, co mám dělat. Konečně jsem se přece jen odvážil a něco
jsem řekl. Něco nejasného, mlhavého. Snad že mám jít na klavír, ale
nejdu. Snad že jsem šel místo do Hradební sem. Snad že tam půjdu
až příště… Lehce kývl, zahleděl se na pomník a chvíli jako by opět
poslouchal hudbu z korun stromů. Pak znovu kývl, přidržel si parte
na koleně a trochu si ke mně přisedl. A pak mi začal vyprávět. Něco
o nějakém pánu a paní, co si povídali…
„… představ si, co ta paní tomu pánu řekla,“ sklopil ke mně své
bledé, lehce zapadlé oči a v jeho hlase byl jakýsi slabý cizí přízvuk,
„řekla, není divu. Není divu, když za tebou chodí tolik různých
divných lidí. Kdyby aspoň přicházeli ve dne, budiž, ale přicházejí
večer anebo v noci jako nějací podloudníci, nikdo neví, odkud při-
cházejí, kdo jsou, čím jsou, co u tebe hledají, kam se potom ztrácejí,
vždyť je to úděsné. Když náhle odjíždíš, aniž řekneš slovo, a dům je
pak ve dne v noci hlídán jako kriminál,“ řekl a lehce se dotkl motýlku
pod krkem, „když jeho se nezeptáš, neotážeš, nepromluvíš s ním
slovo, to je hrozné. Tady přece není žádný Sing-Sing, ale domov.
Pán na to odpověděl paní dost ostře. Víš přece, že nemám čas, od-
pověděl, jsem obchodník a jezdím už pěkných pár let. Najednou
nechápeš. Najednou máš námitky. Komu je vlastně říkáš? Mně? Že
je dům hlídán, stěžuješ si, vždyť je v něm zlato! A pokud jde o ty
návštěvy…,“ muž ztišil hlas a dotkl se kapesníčku v saku, „copak on
o nich ví? Neví o nich ani nejmenší. Když návštěvy přijdou, dávno

– 106 –
spí. Dávno je uspán tou nebeskou četbou, co mu stále dáváš… lítá ve
hvězdách na koberečcích nebo je v zakletém lese. A když odcházejí,
je to stejné, jede v kočáře nebo sedí na Měsíci. Nejenže se nikdy
s nimi nesetkal, ale ještě nikdy o nich nepadla jediná zmínka. Že by
však ke mně chodili různí divní lidé… Ale paní se zatím nevzdávala.
Proč to tedy v něm vzniklo, řekla, proč? A tu se pán na ni na chvíli
zahleděl a mlčel. Mlčel snad minutu, snad dvě, a teprve pak opět
promluvil. Nic v něm nevzniklo, řekl, jako by – já nevím – vyvracel
obhajobu odsouzence, je to v něm. Má to od narození.“ Muž zmlkl,
pohlédl na pomník a pak na parte na koleně. „Fantazie z Normy
skončila,“ ukázal lehce do korun stromů, v nichž právě utichla
hudba, a v jeho hlase byl stále slabý cizí přízvuk. „Norma je místy
truchlivá, je to tragédie. Teď hrají baletní hudbu ze Samsona a Da-
lily…“
Sklonil hlavu, zpod klobouku mu splývaly tmavé vlasy, a pře-
hodil nohu. Korunami stromů od kiosku od rybníka se sem teď
nesla hudba skoro orientální. Orientální hudba se snášela z korun
stromů, ale já ji vnímal jen zpola. Pochopil jsem, že mi nevykládá
jen o nějakém pánu a paní, co si spolu vyprávěli, ale ještě o někom
třetím. Ale oč jde a proč mi to vykládá, jsem nechápal. Snad mi
to vše už vyložil a já to přeslechl, vlastně jsem ho poslouchal jen
tak na půl ucha. Byl to úplně cizí člověk, s vlasy, jež mu splývaly
zpod klobouku, a s bledýma, lehce zapadlýma očima, s citrónově
žlutým motýlkem, s krajkovým kapesníčkem v saku, s vyleštěnými
polobotkami s dečkami a s větším zlatým prstenem na ruce, který
jsem zahlédl teprve teď… na koleně měl parte. Úplně cizí člověk,
který si ke mně přisedl na lavičku.
„Má to,“ kývla paní, „od narození,“ pokračoval ve vyprávění, když
chvíli mlčky poslouchal hudbu, a ještě kousek si ke mně přisedl, „má
to od narození a ty mu to chceš vytlouct z hlavy? Policejní metodou
snad, jak to dělají se zločinci a vrahy? A pán jí řekl: Ano, vytlouct
mu to z hlavy. Vytlouct z hlavy, dokud je čas. Než se na něho sesype

– 107 –
neštěstí a on pod ním padne. Nemá zámek, za jeho dveřmi nestojí
komorník. To se mohlo dělat dřív. V noci se dát hlídat psem, ráno
vstát a prásknout bičem do bot, večer ukázat vizitku a myslit si, že
si před ním všechno lehne jako ten pes v noci. Potřebuje tvrdou
výchovu, aby z těch svých strachů, hrůz a fantazií vyšel. Tahle pře-
citlivělost byla možná u zámeckých pánů, ale u něho ne. Je to jeho
kletba a musí z ní ven. Paní pohlédla na pána a řekla: Je to bohužel
neštěstí. Dříve stál za dveřmi komorník, dnes tam stojí policie.
Ale policie nikdy nebude výchovný orgán. Policie nikdy nikoho
nevychová. Lidé, jejichž povoláním je podezírat druhé, hlídat je,
dělat s nimi křížové výslechy a vytloukat jim něco z hlav, takoví lidé
mohou vychovávat leda koně. Ale ne člověka…“
Muž se na chvíli odmlčel a mě zaplavilo horko. Jako bych více
přišel k sobě, pochopil jsem, že mi nejen vykládá o nějakém pánu,
paní a komsi třetím, o němž si ti dva vyprávějí, ale i něco o policii.
Zaplavilo mě horko, ale naštěstí si toho nevšiml. Zahleděl se kamsi
za pomník a pak si náhle trochu ode mne odsedl a trochu si stáhl
klobouk do čela.
„Tamhle jdou,“ nepatrně hodil hlavou.
Za pomníkem na cestě od rybníka kráčeli dva strážníci, strážníci
v uniformách, v helmách a s šavlemi. Muž si ještě kousek odsedl,
položil ruku na parte a zahleděl se na macešky u pomníku. Strážníci
došli na prostranství za pomník, trochu se rozhlédli nalevo, napravo,
pak se pomalu otočili a zahnuli k rybníku. Když zmizeli v dálce mezi
stromy, muž zdvihl ruku z parte, posunul si klobouk do týla a opět
si ke mně přisedl.
„Už jsou pryč,“ řekl, „ani sem nepohlédli. A také proč? Což je ve-
čer nebo noc? Co by tu mezi těmihle lidmi, co tu sedí na lavičkách…,“
mávl rukou kolem, „hledali za štěstí? Tak abych pokračoval,“ řekl,
„pán řekl paní, že takhle mluvit, jako mluví ona, ještě nikdy nikoho
neslyšel. Jestli policie jedná se zločinci a vrahy, řekl, pak je to její
poslání, od toho je, aby s nimi jednala. To přece neznamená, že

– 108 –
stejně jedná s dětmi. A vůbec, řekl, já jsem obchodník a chci jen
pevnou ruku. Čím víc ho budu rozmazlovat, tím bude ta jeho cit-
livost vzrůstat, všechno ho porazí a zničí, a to přece nejde. Bude
obchodníkem, řekl a začal si prohlížet malou vykládanou skřínku,
v níž byly nějaké drahokamy. Co vím, trpěl ještě něčím jiným, řekl
jen tak mimochodem, hledě na drahokamy, čím vzniklo to? Také
tím, že ke mně chodí večer a v noci různí lidé? Že je dům hlídán
jako kriminál, protože je v něm zlato? Vím, že má málo kamarádů…
Ty máš?“ obrátil muž ke mně náhle své bledé, lehce zapadlé oči, „ty
máš?“ a pak řekl:
„Proč jsi tak zbledl?“
Po chvíli ticha se ode mne odvrátil, pohlédl do korun stromů
a řekl:
„Baletní hudba ze Samsona a Dalily skončila. Teď hrají baletní
hudbu z Rigoletta. Ta je krátká. V Rigolettu je jen pár taktů baletní
hudby v předehře a v prvním dějství, dál už nic. Co se dál vyvíjí, je
tragédie. Při takových věcech se tančí těžko… Abych pokračoval…“
řekl a pohlédl na parte na koleně zkřížené nohy, „tys mu odma-
la bránila, řekl pán, téměř ve všem, co ho mohlo otužit. Bála ses
s ním jít do parku, na hříště, na nákup, vůbec s ním vyjít na ulici…
já vlastně dodnes nevím proč. Mně to vždycky připadalo, jako by
ses bála, že za tebou někdo slídí… Kdyby bylo po tvém, řekl, byl
by v nějaké klášterní škole s poloviční klauzurou. Strkala bys mu
nebeskou četbu a držela ho na řetěze, jen aby co nejméně přišel
ven a byl ještě citlivější. Držet dítě na řetěze, to není zrovna nej-
lepší výchova. Žijeme v republice, v demokratickém státě. Je mou
povinností, abych ho vychoval… Tak ho tedy vychovávej, řekla paní,
ty se právě o něho nestaráš. Od tebe neslyší jedno kloudné slovo.
Ty nemáš na něho chvilku času. Klášterní klauzura, držet dítě na
řetěze, žijeme v demokratickém státě? Proč se tedy má zavádět
policejní režim?“

– 109 –
 Opět mě zaplavilo horko a opět si toho naštěstí nevšiml. Odml-
čel se a poslouchal hudbu, která vzápětí skončila. „Baletní hudba
z Rigoletta skončila, byla krátká,“ řekl s pohledem do korun stromů
a opět se na chvíli odmlčel, jako by čekal, co bude dál. Pak z dálky
od rybníka pronikly korunami tóny harfy. Tóny harfy, jako by hráli
sami andělé a nesli je sem k nám k pomníku na svých křídlech.
Jako by žloutnoucí listí stromů do nich ševelilo. „To je intermezzo
z Donizettiho Lucie,“ řekl a pohlédl na parte na koleni, „při tom se
netančí… To se hraje při stažené oponě, za níž se zatím rodí tragé-
die…“ Pak se zahleděl na pomník a řekl:
„Abych pokračoval. Jsem obchodník, řekl pán, ale má-li se zavést
policejní režim, pak je to jen správné. Žijeme v republice, demokra-
tickém státě, kde nikdo nikoho nepronásleduje, každý má svobodu,
může si žít podle svého, dělat, co chce, jet, kam se mu zlíbí, ale ty
zřejmě nevíš, co se děje vedle. Vedle v Německu. Že od té doby, co
se tam moci chopil Hitler, začínají k nám pronikat zločinci, kteří tu
mají pro něho připravovat půdu. Je to právě naše svoboda, která
jim tyhle pikle umožňuje. Škoda, řekl a pohlédl na drahokamy ve
skříňce, kdybych měl v ruce vojsko a policii, s nikým bych se ne-
mazlil. S rozvratníky a zločinci se dá jednat jenom s karabáčem.
Rozpustit sudetoněmeckou stranu a všechny vůdce zavřít. Víš, co
je to sudetoněmecká strana a kdo je vůdce?“ zeptal se muž a pohlédl
na mě a já v té chvíli nevěděl, zda se tak ptal ten pán té paní, o nichž
vypráví, anebo zda se ptá on mne, ale dřív než jsem mohl kývnout,
pokračoval: „Kdo je vůdce. To je gangster. To je Hanuman. A sudeto-
německá strana smečka gangsterů, hanumanů. Tisíce lidí už prchlo
před barbary z Německa do sousedních zemí, zvláště Židů…,“ řekl
s lehkým cizím přízvukem a dotkl se kapesníčku v saku, „to ten pán
také paní připomenul. Já se musím o uprchlíky trochu starat, řekl,
nemohu před nimi dát ruce za záda a zavřít oči, nemohu je nechat
umřít hladem. Jestli se někdy u nás objeví ten utečenec, přijmu ho
jako svého, i když syna máme, v tom mi nikdy nikdo nezabrání. Lhát

– 110 –
někomu do očí, když to druhý neprohlédne, není žádný kumšt, to je
podlost. A pak se vrátil k původnímu tématu. Doba a život, řekl pán,
ho může lehce zranit a zničit, ale odpovědnost za to doba neponese.
Tu budu mít já, že jsem ho rozmazlil. Půjdeš si pak stěžovat, řekl paní,
že ti doba zničila dítě? Půjdeš? Zeptají se tě, prosím vás, jaká doba?
Kdo to byl, koho tím míníte? Ukažte prstem! Drahá paní, řeknou, to
se nedá nic dělat, že nevydržel a podlehl, vy jste obchodníci, bylo
pronásledování Židů, to byla doba… Já musím dbát na lidské životy,
odpovědnost mám já, a ne doba. Doba mi může být ukradená…“
Neměl jsem nejmenší zdání, o kom mluví a proč mi to, cizímu
chlapci, říká. Byl to cizí neznámý muž s delšími tmavými vlasy pod
kloboukem, s citrónově žlutým motýlkem, tmavým krajkovým
kapesníčkem, bílými psími dečkami a  mluvil s nepatrně cizím
přízvukem. Ale už jsem ho dost poslouchal. Seděl blízko mne, občas
na mne ze strany hleděl bledýma, lehce zapadlýma očima, nemohl
jsem ho neposlouchat, i kdybych byl chtěl. Zahleděl se na větší zlatý
prsten na své ruce a mně se zdálo, že vypráví něco ze svého vlastní-
ho života. Pak si přidržel parte na koleně a rukou s prstenem vyňal
z kapsy cigaretu. Dal ji do úst, znovu sáhl do kapsy, vyňal zapalovač
a zapálil si.
„Ty ještě nekouříš, viď,“ zeptal se, a pohlédnuv na mě, trochu se
usmál.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Ovšem,“ kývl s úsměvem, „co bys v tom hledal za štěstí. Na
cigarety máš ještě čas. Kolik ti je?“ pohlédl na mne trochu pátravě
a přitom měkce, „čtrnáct, patnáct?“
Kývl jsem tiše a jistě jsem opět trochu zčervenal, trochu mi to
lichotilo, tolik mi přece ještě nebylo. Nekouřím, blesklo mi hlavou,
ale zato bych se byl už málem napil. Jako by mnou projela dobrá
silná kořeněná vůně… záblesk vzpomínky… a pak jsem opět zbledl.
„Proč jsi zase zbledl?“ zeptal se a naklonil se ke mně, „bojíš se?
Už jednou jsi zbledl, když jsem se ptal, máš-li kamarády… tak se mi

– 111 –
zdá, že tě něco trápí…“ Pak pravil: „Intermezzo z Lucie končí, teď
jde vzhůru opona. Končí to šílenstvím a smrtí.“
Zahleděl se na parte na koleně, odklepával popel, jako by o ně-
čem přemýšlel… a pak zdvihl hlavu. A pak si opět odsedl a stáhl si
klobouk do čela.
„Jdou zas,“ řekl.
Z cesty za pomníkem přicházeli k nám na prostranství k lavičkám
opět ti dva strážníci. Přicházeli pomalu, hlavy měli v helmách a ruce
na šavlích. Muž držel v jedné ruce cigaretu, druhou přidržoval parte
a hleděl kamsi stranou. Strážníci došli za pomník, trochu se roz-
hlédli napravo, nalevo a pak pomalu zahnuli na cestu k rybníku,
kterou sem přišli poprvé. Když zmizeli mezi stromy, muž si opět
posunul klobouk, přisedl a řekl:
„Obcházejí tu, jako by někoho hlídali. Jako by se tu bůhvíco dělo.
Není ještě večer, co tu mohou hledat za štěstí? Na těchhle lidech
na lavičkách…,“ ukázal kolem sebe, „si přece nic nevezmou. Tohle
je,“ lehce sklepl popel a ukázal do stromů, „baletní hudba z Aidy.
Mečový tanec, jak se také někdy říká, když si baletka vezme mečíky
a tančí na železném vypouklém kruhu… Tak abych to dopověděl.
Prostě ten pán už toho měl zřejmě dost, ono se někdy s ženou těžko
vyjde, to kdyby ses někdy v životě oženil, bys teprve viděl… prostě,
řekl té paní, že chce, aby byl otužilý a nic víc. Že se věnuje hudbě,
neznamená, že se musí topit v citech. Musí cvičit denně na klaví-
ru, housle, zpěv, navštěvovat koncerty, musí být citlivý, to ano, ale
nesmí se hroutit při prvním nárazu větru. Musí být citlivý k hudbě,
k umění, ale ne přecitlivělý k vlastnímu životu. To by mohl skončit,
řekl, jako ta Lucie z Lammermooru nebo její autor… ještě dobře že
z něho nebude obchodník. A vstal, chytil krabičku s těmi kameny
a se smíchem ji vyhodil z okna. Pak si otřel ruce, pohlédl na ženu
a neřekl už ani slovo, byla jako zkamenělá… Teď hrají z Aidy,“ po-
hlédl na mě, byl jsem asi vyjeven, „triumfální pochod. Za chvilku
přijde Radames jako vítěz, stoupne si před krále, Amneris ho ověnčí

– 112 –
vavřínem, ale to tady…“ ukázal do větví stromů, „už nebude. To je už
zpěv, a tady zřejmě hrají jen orchestrální hudbu. A skončí to,“ řekl,
„tragédií rovněž. Zazděním v hrobě. Tak končí život,“ kývl zamyš-
leně a popaměti se rukou, v níž držel cigaretu, dotkl motýlku pod
krkem, „člověk má být citlivý k hudbě, k umění, ale ne přecitlivělý
k vlastnímu životu. To nikam nevede, leda k bolesti a utrpení, k úz-
kostem a smutkům, a těch je dost i tak…,“ uhasil cigaretu a pak se
zahleděl na prsten na své ruce, nebylo pochyb. Zřejmě mi vyprávěl
o sobě. Pak řekl:
„No a pak se jednoho krásného dne u nich opravdu objevil ten
utečenec, o němž se předtím pán zmínil. Jeho rodiče v Německu
Hitler zavřel, protože to byli Židé, co měli, jim vzali, jeho vyloučili ze
školy, klavír mu odvezli, přišel pěšky až z Drážďan, přišel v jedněch
potrhaných šatech, zablácený, vyhladovělý a znavený jako uštvané
zvíře, bylo to takhle brzy na jaře a cesty byly ještě plné kaluže a blá-
ta. Pán a paní ho přijali jako svého, i když měli syna vlastního. Byli
to bohatí obchodníci, v jejich domě byla spousta zlata, měli zlacené
i rámy na obrazech. No a pak…“
Zdvihl hlavu a zahleděl se za pomník. Na cestě za pomníkem se
opět vynořili strážníci.
„Jdou zas,“ řekl a trochu si odsedl, ale klobouk si teď nestáhl
a nepřestal ani mluvit, náhle mi to připadalo, jako by mu to bylo
úplně jedno, přestalo mu na tom záležet, „jdou zas,“ prostě řekl,
„policie obchází. Obchází dnes nějak nápadně často. Tak se mi zdá,
jako by tu někoho sledovala…“
V té chvíli, kdy to vyřkl, jsem se něčeho lekl. Na okamžik jsem
zatajil dech a cítil jsem, že jsem zbledl. Ale kupodivu to hned přešlo.
Blesklo mi jen hlavou, kdyby mě tu tak znenadání viděl otec. Byl
dnes kupodivu doma a jeho hlas v předsíni zněl nějak zlověstně…
Stiskl jsem černé desky s notami a začal myslit na odchod.
„Kam jdeš na hodinu, do Hradební?“ zeptal se a stále hleděl na
strážníky, kteří teď pomalu přicházeli k pomníku. Vyhrkl jsem, že

– 113 –
dnes už na hodinu nejdu, je pozdě. Že už musím domů… Uvědomil
jsem si, že je to podruhé, co jsem za celou tu dobu, co tu sedím,
promluvil.
„Domů,“ řekl zamyšleně a stále hleděl na strážníky, „domů…
Půjdeš domů, ale něco ti je. Něco tě trápí. Snad jsi dostal ve škole
špatnou známku, zhroutila se ti nějaká naděje, potkalo tě zklamání,
možná že ti někdo ublížil. Ale jestli je to tak,“ odtrhl na chvilku zrak
od strážníků a otočil se ke mně, „jestli je to tak, já nevím, možná
že se mýlím, ale jestli je to tak, pak si z toho nic nedělej. Nedělej
si z toho nic,“ řekl měkce, vlídně, hledě na mne bledýma, lehce za-
padlýma očima, „nic si z toho nedělej, jestli je to tak. Z jedné špatné
známky se přece nestřílí, to napravíš, vždyť jsi jistě nadaný a chytrý,
a zklamání? Zklamání přece nemusí existovat, to je ve tvé moci.
Stejně jako je v tvé moci, aby tě nikdy nikdo nezranil… ovšem,“
řekl měkce a vlídně a hleděl na strážníky, kteří teď obešli pomník
a blížili se k nám, „je to v tvé moci. Když se obrníš a nepodlehneš
citům. Zrovna tak, jak jsem ti to před chvílí vykládal. Být citlivý, ano,
k umění, k hudbě, k životu, ale k vlastnímu životu jen s mírou, je to
tak trochu tanec mezi vejci, tenhle život,“ řekl a hleděl na strážníky,
kteří byli již blízko, „musíš city krotit, držet na uzdě, nepouštět
opratě z rukou. Představ si, že máš před sebou orchestr,“ lehkým
pohybem ukázal do stromů, z nichž se sem stále nesla hudba, teď
kupodivu trochu veselejší, „máš před sebou orchestr, a najednou
ti vypadne taktovka z ruky. Něco takového je blamáž…,“ řekl a po­
hlédl na strážníky, kteří teď už byli u nás, drželi rukojeti šavlí, zpod
helem na nás hleděli, ale jak jsem postřehl, spíše než na mě hleděli
na něho… „blamáž asi jako pro generála, když se mu rozprchne
armáda…,“ řekl a hleděl za strážníky, kteří nás přešli, a pak vzal
parte, které přidržoval na koleně, a vstal.
„Teď hrají konečně veseleji,“ usmál se a lehce ukázal do korun
stromů, „je to fantazie z Lazebníka sevillského. V něm baletní hudba
není vlastně žádná, v něm se netančí. Je tam bouře, vichřice, smršť,

– 114 –
a přece tohle tragédie není, nýbrž veselohra. Tak to máš i v životě.
Někdy se v něm tančí a je tragický, a jindy se netančí, ale řádí vichřice
a smršť a je to fraška… Jeden německý básník,“ řekl s nepatrným
cizím přízvukem, stoje před lavičkou s parte v ruce, a ještě trochu
pohlédl na cestu, po níž se vzdalovali strážníci, „jeden německý
básník jednou napsal, že přijde-li k člověku bolest, má být tiše a ptát
se, co od něho chce. Věčná láska, napsal, neposílá na člověka bolest
jenom proto, aby mohl plakat. Utrpení je z jedné strany neštěstí, ale
z druhé strany je to i milost a veliká škola. Člověka tříbí, otevírá mu
cit pro hudbu, kterou běžný člověk nevnímá, odkrývá mu smysl živo-
ta. Člověk se jím učí přemáhat se, být sám k sobě trochu tvrdý, nedat
na sobě nic znát, ať je mu zle nebo dobře, nikdy v duši neustupovat
žádnému násilí, nepodléhat, to všechno učí člověka utrpení… Ten
podlehl…“ ukázal na parte a hlas jako by mu náhle velmi změkl, za-
drhl se, zachvěl…, „slova pána, která mluvil k ženě o vlastním synovi,
vyzněla žel naprázdno i pro toho utečence, neměla pro ně sluch, smy-
sl, pochopení… nebylo už v jeho moci, aby i utečence otužil, obrnil…“
a já jsem teď poznal, že snad nevyprávěl o sobě, ale o tom, jehož
jméno stálo na parte. „Kdyby tě zas někdy něco potkalo a měl jsi snad
chuť a čas, přijď sem,“ řekl a pohlédl dolů na své lesknoucí se polo-
botky v bílých psích dečkách, „já sem chodím takhle odpoledne skoro
denně, kam jinam mám chodit… večer však nemohu, ani dopoledne,
to zkouším. Zatím sem chodím, ale kdo ví, co bude dál, život je nejistý
i v této republice… zdá se, že se něco začíná dít v Rakousku… Ale
to nic. To nic,“ usmál se, hledě bledýma, lehce zapadlýma očima na
mne, jak před ním sedím na lavičce a zírám vzhůru k němu, „to nic.
Na žádnou špatnou známku nebo zklamání už nemysli,“ usmál se,
„možná že tě nikdo ani nezklamal, že ti nikdo neublížil, že to tak
vůbec nemyslil, jak sis to vyložil, to se v životě také někdy stává.
Možná že si všechno jen tak docela prostě namlouváš, a ono je zatím
všechno v nejlepším pořádku. Vždyť to možná vůbec nestojí za řeč,
je to docela obyčejný nesmysl,“ usmál se vlídně a pak řekl:

– 115 –
 „Už na to nemysli. Nepřemýšlej o tom, nemluv o tom, přejdi to,
dělej, jako by se vůbec nic nestalo, buď tiše. Podívej…“ lehce ukázal
rukou, na níž se mu blýskl prsten a v níž držel srolované parte, do
koruny jednoho stromu, protkaného podzimním sluncem, v němž
v té chvíli právě končila fantazie z Lazebníka a mírným lehkým
větříkem, který náhle zavál, se k zemi snášel jeden nažloutlý list,
„podívej… Tak tedy na shledanou a dobře se uč na klavír…“
Narovnal si krajkový kapesníček ve světlém elegantním saku,
dotkl se citrónově žlutého motýlka prstem, na němž se mu blýskl
prsten, smekl klobouk, pohlédl ve směr, kterým odešli strážníci,
a pomalu, drže v ruce srolované parte, odcházel ke květinovému
koberci.
Za chvíli jsem vzal desky s notami a šel jsem.
Pomalu domů zahradou uprostřed zakletého města.

– 116 –
 11

Kdysi brávala Růženka po večeři lux, jezdila po kobercích a utírala

z nábytku prach. Dělala to však jen tehdy, když nešla do kina nebo ke
Kocourkové. V tom případě chodila s luxem již před večeří. Babička
říkala, že to volá o pomstu. „Prach se má utírat večer, to jo,“ říkala ví-
deňským dialektem, „ale luxovat se má ráno. Ale když ona ráno spí.
Ona ráno spí a ani se nehne. To by jí nikdo netrpěl. Už jí to jednou
zaražte.“ Přestože tohle říkala babička hezkou řádku let, snad už
od oné chvíle, kdy u nás začala viset nad pohovkou v rámu na zdi,
bylo to marné. Bylo to jako tiché, ševelící šeptání stromového listí,
když je na podzim provívá mírný větřík, nebo jako lehké chvějivé
vlnění éteru, které lidské ucho nezaslechne. Nejlhostejnější bylo
však samé Růžence. Brala večer lux, jezdila po kobercích a utírala
prach, a když nikdo nebyl doma, jen já, ještě navíc k tomu všemu
vyprávěla.
Tehdy jsem musil za ní chodit z místnosti do místnosti podle
toho, jak vláčela šňůry, a musil jsem poslouchat. Chtěl jsem to sly-
šet. Když byl ještě u nás Gini, vyprávěla o jakémsi knihkupci, který
prodával pohádky a vázal je do kůže, byl z nejlepší rodiny a všechno
věděl a znal. Jednoho dne o něm přestala mluvit a začala o panu
učiteli. To bylo tenkrát, když jsem měl jít do školy a místo toho
u nás nastoupil pan učitel. Později začala o jakési spisovatelce, která
bydlila někde za rohem v Husově třídě a psala nejlepší knihy na svě-
tě, třeba o peci ohnivé. Sotva knížky dočetla, sama začala vykládat
o pecích. Kdekomu a všude. Třeba u Hronů, kam chodila jen tehdy,
když byla doma správcová. Také u řezníka Sysla, kam chodila pro
maso. Rovněž u mlékařky a u ševce, kde jsem měl právě v opravě
střevíce. Ale samozřejmě nejdřív letěla ke Kocourkové, která byla
odjakživa na takové věci neobyčejně zvědavá. Celé dopoledne se

– 117 –
vydržely bavit v krámě o pecích a Kocourková toho dne hořela hrů-
zou a neprodala ani kilo brambor. Viděl jsem to na vlastní oči, neboť
jsem byl poslán do krámku, abych Růženku přivedl domů. Abychom
se vůbec dočkali oběda. A řezníkovi toho dne ukradli z pultu kus
masa, mlékařku někdo ošidil s pětikorunou a švec nám vydal místo
mých střevíců úplně cizí neznámé boty. V noci bylo slyšet z kuchyně
křik, Růžence se zdálo, že ji honí čerti. To vše zavinily knížky té
spisovatelky z Husovy třídy, které byly do počtu dvě a měly název:
„O třech mládencích z pece ohnivé.“ Ale i to Růženku přešlo a na
spisovatelku zapomněla, mluvila o jiných lidech, například o staré
vdově profesorce z Hradební, když jsem k ní začal chodit na klavír,
o dědečkovi, jaký to byl hodný dobrý pán, když jsme se od něho
vrátili z Korutan, o elektrikáři, instalatéru a malíři… a pak též dost
o Hronovi, jehož se odjakživa bála. O jednom člověku však mluvila
stále a zdálo se, že nejraději: o babičce. Ale to jen tehdy, když nikdo
nebyl doma, leda jen otec v pracovně.
A tu pak vykládala to, co jsem dávno věděl, jak babička jezdila
celý život jen v kočáře, v kočáře s párem běloušů anebo s dvěma
páry, ale vykládala například i to, co jsem tak přesně nevěděl, nýbrž
jen povšechně a mlhavě, jak v tom kočáře s bělouši jezdila do Itálie.
Byla to dlouhá cesta, ta cesta z Vídně nebo z Korutan přes Alpy, ale
babička tam jezdila každý rok, a to kvůli muzeím a hudbě, a pak také
kvůli nádhernému obrazu, který visel na jednom polozbořeném
zámku v Kalábrii. Když někam přijela, čekalo ji služebnictvo v mod-
rých uniformách, stříbrných knoflících a bílých rukavičkách. Stálo
ve špalíru na nádvoří, a sotva koně zastavili, komorník přiskočil
a pomohl jí z kočáru. Ten jediný jí směl políbit ruku. Pak ještě fořt.
Ostatní směli pouze stát a klanět se. Pan farář jí ruku nikdy nelíbal,
ale zato šel vedle ní, když stoupala po schodech. Ale nejraději měla
Giniho, který byl velmi krásný hoch a tehdy byl ještě velmi malý.
Jednou jsem se zeptal matky, zda tohle všechno, co Růženka
říká, je pravda, a matka kývla. Řekla, že babička měla ráda Čechy

– 118 –
a Poláky, i když jim leccos vytýkala, Maďary méně, ale i je měla
ráda a vážila si jejich řeči, Němce však nemohla ani vidět. Policii
nesnášela ani v samém Rakousku, a když dlela ve Vídni, nejradši
chodila do chrámu svatého Michaela, kde sedala v přední lavici.
Byla dost zdrženlivá a uzavřená, ale neskonale dobrá. A Růženka
pak ještě tajně dodala, že také těžko snesitelná. Ke stáru. Že četla
jen knížky o duších v očistci a že by se byl z ní člověk zjančil. Ale to
dodala opravdu jen tajně a šeptem a jen když vskutku nebyl nikdo
doma. Nanejvýš otec v pracovně. A přitom čistila koberce a z ná-
bytku otírala prach.

Vzpomněl jsem si na ta Růženčina večerní vyprávění s luxováním

jednou večer, když nikdo nebyl doma, týden po příhodě v parku,
a Růžence jsem to řekl.
„Však luxuju večer dodnes,“ odvětila ten večer, co jsem jí to řekl,
týden po příhodě z parku, „luxuju večer dodnes všude, jen ne v ot-
cově pracovně, však víme proč.“ A já mlčky kývl, věděl jsem, do otco-
vy pracovny přece nikdo z nás nesměl, leda výjimečně a jen tenkrát,
když tam byl otec, i ona tam směla luxovat jen v jeho přítomnosti.
Ale že luxuje večer dodnes všude jinde, jsem dost pochyboval. Od té
doby, co jsem chodil do gymnázia, určitě neluxovala nikde… Náhle,
jako by četla mé myšlenky a jako by ji něco chytlo, jako by si na
něco vzpomněla, na něco zvláštního, divného, nepochopitelného…
pohlédla na mě a řekla, že hned musí pro lux. Hned musí pro lux,
abych viděl, že vskutku pořád večer luxuje, jen ne v pracovně…
neboť je právě večer a nikdo není doma. A okamžitě odběhla a za
vteřinu se vrátila s luxem. Zapnula jej v purpurovém pokoji, začala
jezdit po koberci a začala vyprávět. Vyprávět o něčem zvláštním,
o něčem zvláštním, divném, nepochopitelném, o paní Kratinové…
Paní Kratinová je celá černá, vlasy má bílé jako mléko a v obličeji
je bledá a vyhublá, ale kdo na ni pozorně pohlédne, vidí stopy její
někdejší krásy. Bývala krásná jako žena císaře, kterou zavraždili

– 119 –
v Ženevě. Bylo to příliš dávno, takže se na to může pamatovat jen
babička, která prý císařovnu osobně znala. Ale paní Kratinová žila
ještě dávno před císařovnou, takže tu nepamatuje už ani babička.
A přesto ji znala. Právě z Itálie, kam jezdila každý rok s párem bě-
loušů nebo s dvěma páry. Z toho obrazu na polozbořeném zámku
v Kalábrii… Ostatně znal paní Kratinovou kdekdo, a zná dodnes.
Potkalo ji totiž hrozné, neuvěřitelné neštěstí…
A tu se náhle Růžence rozechvěl hlas, jako by na ni šly mdloby,
a šňůra od luxu se jí začala v ruce třást, divže jí z ruky nevypadla,
začala vyprávět jinak než dosud, udýchaně, přerývaně, vzrušeně,
a přitom jak vyprávěla, dočista zapomněla jezdit po koberci, takže
vysávala prach stále na jednom místě, právě pod klavírem, kam se
snad vůbec ani nepráší…
Paní Kratinová se měla vdávat, vyprávěla, měla si brát jednoho
hraběte, jemuž se ztratil nevlastní syn. Nikdo netušil, kde ten syn
je, ač jej dal hrabě hledat po celé zemi. Říkalo se, že mu utekl, ne-
boť hrabě byl zlý otčím, ale nebylo to zaručené. Paní Kratinová si
tedy měla brát tohoto hraběte, ale ona ho nechtěla. Ne proto, že
se mu zaběhl syn, ale protože milovala jiného. Jiného hraběte. Ale
tento jiný hrabě naneštěstí nemiloval ji. A nejenže ji nemiloval,
ale chtěl ji dokonce zabít. Neboť jeho vlastní bratr byl kdysi zabit
otcem paní Kratinové a on přísahal, že se za něho na paní Krati-
nové pomstí. Ale ten první hrabě, jemuž se ztratil nevlastní syn
a jehož paní Kratinová nechtěla, paní Kratinovou naopak velmi
miloval, miloval tak velice, že ji chtěl v noci unést na svůj zámek
a násilím ji přimět k sňatku. Když se to paní Kratinová dozvěděla,
nesmírně se zděsila a přemýšlela, jak se skrýt. K pravému milému
utéci nemohla, když ji nemiloval a chtěl ji zabít, to dá rozum. A tu
prý komorná paní Kratinové, nějaká Zelenková, přišla na úžasný
nápad. Navrhla, aby se paní Kratinová převlékla do mužských šatů
a dělala, že je cizí mládenec, který se jí přišel dvořit. Tak prý unikne
oběma. Hraběti, kterého miluje, ale on nemiluje ji a chce ji zabít,

– 120 –
i tomu druhému, který ji miluje a chce ji unést, ale ona nemiluje
jeho. A to se stalo. Paní Kratinová se převlékla do chlapeckých šatů
a žila na svém vlastním zámku jako páže s dýkou u pasu, které se
jí přišlo dvořit a vzít si ji. Jednoho krásného dne snad už měla být
dokonce i svatba… ale nedošlo k ní, neboť ta komorná Zelenková
si naštěstí v poslední chvíli všimla, že to nejde. Že by u oltáře byla
jen jedna jediná osoba… A tu se dozvěděl milý paní Kratinové, jenž
ji nemiloval, ale chtěl zabít, že na zámku paní Kratinové žije jakýsi
mládenec, který si snad má paní Kratinovou brát, a dostal nápad.
Převlékl se do šatů hraběte, kterému se ztratil nevlastní syn a jehož
paní Kratinová nechtěla, a v noci toho mládence ze zámku paní
Kratinové unesl na svůj zámek. Nevěděl, že vlastně unáší paní Kra-
tinovou, kterou chce zabít, myslil, že unáší páže, které si má paní
Kratinovou brát, a paní Kratinová zase nevěděla, že její únosce je
její milý, který by ji nejradši zabil, myslila, že je to hrabě, před nímž
se schovává, aby ji neunesl a násilím nepřiměl k sňatku. Byla však
po cestě na tom koni ještě dost klidná, protože měla za pasem svou
pážecí dýku, a pak se také dost spoléhala na Zelenkovou. Když se
octla na únoscově zámku, stalo se, že únosce, převlečený za druhého
hraběte, přišel za ní v noci do ložnice a v košíku přinášel všelijaké
dobroty, jako krupičnou kaši s medem, prak, cínové vojáky, oříšky,
sladké pití a také jeden veliký cukrový dort… A tu jak vtrhl do dveří,
paní Kratinová vykřikla a tou pážecí dýkou, kterou měla za pasem,
jej probodla… Když umíral, zvolal, aby mu to Pán Bůh odpustil… Tu
poznala paní Kratinová podle hlasu, že vlastně zabila svého milého,
který ji nemiloval a chtěl ji zabít, a vykřikla, že ji přece jen miloval
a nechtěl zabít, jak kdysi přísahal, tu že je přece jasný důkaz, a ze
zoufalství se nad ním probodla tím samým svým nožem, tak je pak
druhý den ráno našli… A hrabě, který ji vskutku miloval a chtěl ji
unést, se nikdy nedozvěděl, kam paní Kratinová zmizela, neboť
byla na únoscově zámku pochována, tak jak byla, v pážecích šatech,
v nichž chodila a klamala své okolí. Byl nesmírně zoufalý. Jednoho

– 121 –
dne se však dověděl, že ten mrtvý mládenec na únoscově zámku
nebyl nikdo jiný než jeho nevlastní syn, který mu před časem utekl,
ač to nebyla pravda, a z ukrutného žalu se zastřelil. Nakonec se
vše dozvěděl jeho pravý nevlastní syn, kterého tak dlouho marně
hledali, a z nějakého neznámého důvodu svého nevlastního otce
s paní Kratinovou proklel…
Až sem Růženka čistila koberec na jednom místě, pod klavírem,
mluvila hlasitě, vzrušeně, přerývaně a šňůra od luxu se jí v ruce
chvěla tak strašně, že jí mohla co chvíli vypadnout. Pak se trochu
vzpamatovala. Popojela s luxem pod zrcadlo k telefonu a pak se
zastavila znovu. Neboť případ ještě nekončil. Od té doby totiž, řekla,
je paní Kratinová celá černá, vlasy má bílé jako mléko a obličej bledý
a vyhublý, ač kdo se dobře podívá, vidí v něm stopy její zašlé krásy…
Bylo to k nevíře. K nevíře, byť mi to připadalo poněkud zmatené.
Poněkud zmatené, že jsem tomu vlastně vůbec nerozuměl… A tak
jsem dostal podezření, že to Růženka popletla, a řekl jí to. Zda v tom
není omyl anebo snad nějaká mýlka… Že tomu vůbec nerozumím…
A tu trhla luxem, pustila šňůru a hrozně se urazila. Řekla, že mi už
do nejdelší smrti nic nepoví, že to bylo tak, jak říká, že to vůbec
nechápu… A tím zase hrozně urazila mě, a tak jsme spolu ten ve-
čer přestali mluvit. Chytla lux, praštila s ním do spíže a odešla do
kuchyně. Dva příští večery se na lux ani nekoukla, třetí večer ho
opět vytáhla a začala jezdit v předsíni u hodin, aniž řekla slovo.
Možná však, že to bylo proto, že byl doma otec a matka, bylo to za
devět dní po příhodě z parku… Další den po večeři však otec odešel
a někam odešla i matka, a tu se náhle Růženka udobřila. „Matka
odešla k ženě generála,“ řekla náhle v kuchyni, „žena generála vola-
la, že umírá…“ Žena generála byla dost často nemocná, ale málokdy
matku volala. Volala ji zpravidla jen tehdy, když se jí zdálo, že to s ní
vypadá na smrt, a to nebylo častěji než dvakrát do měsíce. Jakmile
matka vyřkla, že jde k ženě generála, která umírá, Růženka vždy
velmi pookřála a letěla připravit černé smuteční šaty. Ale matka ji

– 122 –
vždycky zadržela a vzala si jiné, jen mírně tmavé šaty. A teď tedy
odešla a i otec byl pryč, Růženka se udobřila a prohlásila, že to s tou
paní Kratinovou bylo tak, jak řekla, a že se nemýlí. „Nejsem přece
hloupá,“ řekla, „a vyprávět nedovede jen Hron, já také. Byl o tom
přece i film, viděla jsem ho s Kocourkovou. Paní Kratinová je od té
doby nešťastná…“
A sotva to dořekla, musil jsem už opět pochybovat. Ač jsme se
právě udobřili. Jak je možné, že je paní Kratinová nešťastná, když už
dávno není? Když už je dávno mrtvá? Když se to stalo dávno před
ženou císaře, kterou znala nanejvýš babička? A tak jsem se Růženky
chtěj nechtěj zeptal, ale opatrně, aby se opět neurazila a nepřestala
mluvit. Jak je to možné. Zda se paní Kratinová snad – řekl jsem
velmi opatrně – nezjevuje… A tu Růženka nadšeně vykřikla, že to
je právě to a že by mi to byla řekla už předevčírem, kdybych se
byl s ní nehádal… A protože bylo po večeři, otec byl pryč a matka
byla u ženy generála, rychle došla pro lux a začala čistit koberce,
nejprve zas v purpurovém pokoji pod klavírem a pak pod zrcadlem
u telefonu a pak jinde a já za ní začal chodit z místnosti do místnosti
podle toho, jak vláčela šňůry, a poslouchal. Jak je možné, že je paní
Kratinová nešťastná, když už dávno není. Když je dávno mrtva. Když
se to stalo dávno před ženou císaře, kterou zavraždili v Ženevě…
A tu nejprve řekla, že je nešťastná proto, že zabila milého. Z ne-
výslovné bolesti pláče, pořád pláče, vybledlými lícemi, chvějícími se
rty, bílými vlasy. V pláči kleká u oltářů a pod kříži, modlí se růženec
bolestný, litanie, prosí o mši za svou bídnou duši, vše marné. Zatím.
Zatím jí nikdo nemůže pomoci.
A tak, řekla potom, kromě kostelů, kaplí a katedrál chodí i po
hřbitovech, po hlubokých, zaprášených sklepech, mezi jeskyněmi
a sloupy se kmitá jako přelud, opuštěné hrady a zámky navštěvuje
a neleká se ani ozbrojených strážců, po polích a zahradách plyne
za větrů a bouří, po lesích a horách v plískanici a nečase se honí
a volá do vzduchu a hledá spásu a klid. Protože je zatím vše marné,

– 123 –
navštěvuje i různé byty, salóny a ložnice, chodby v činžácích a chaty
u vody, skautské stany a také nemocnice a školy, ale i to je marné.
A jde-li navštívit neposlušné děti, pak přichází v noci oknem a ve
dne dveřmi, anebo ve dne nepřichází a jenom v noci. I ve spánku…
Na nohy si připíná dřevěné podpatky, které při chůzi klapou, takže
je slyšet z dálky. Z dálky, když se blíží k lůžku. Neposlušných dětí…
Černá, s vlasy bílými, bledá a vyhublá v obličeji od slz…
A tu mě napadlo, abych se Růženky zeptal, odkud nešťastnou
paní Kratinovou zná. Jak se s ní vůbec seznámila? Zda ji zná jen
z toho filmu, co viděla s Kocourkovou, anebo zda se jí snad také
dokonce nezjevila. A tu řekla, že nikoli. Že se jí nezjevila a tamto že
byl jen takový obyčejný film… Že ji zná z obrazu, který visí daleko
na jihu, v Itálii, na jednom polozbořeném kalábrijském zámku. Z ob-
razu, který zná i babička, když se tam na něj jezdila dívat. V kočáře
s párem běloušů anebo i s dvěma páry. Je to právě ten zámek, na
němž paní Kratinová probodla milého, když za ní v noci přišel.
Obraz má překrásně vyřezávaný rám a paní Kratinová jej malovala
sama. Sama sebe v ložnici v zrcadle. V nešťastné noci před vraždou.
Chvíli předtím, než se otevřely dveře a on vešel s košíkem dobrot
a velkým cukrovým dortem. Portrét krásného pážete…
A tu jsem se opět podivil, ale dřív než jsem mohl promluvit,
Růženka pokračovala, Že se na ten obraz jezdí dívat rytíři, kněž-
ny, princezny i králové z celého světa, před obrazem si sednou
do aksamitového křesla a sedí tam po dlouhé hodiny ve zbožném
rozjímání, dojati bolestným výrazem tváře a přesmutnýma očima,
pláčou. Pláčou nad lidskou bídou. Nad lidskou bídou na obraze.
Rytíři, kněžny, princezny i králové z celého světa. Jako babička, kte-
rá tam také jezdívala. V kočáře s párem nebo s dvěma páry běloušů.
Pláčou jako ona na obraze, dáma v černém…
Konečně Růženka dojezdila koberec, byli jsme právě v jídelně
a  musila vypnout lux, aby jej mohla přetáhnout do vedlejší
místnosti, a já využil té skromné chvilky, abych se konečně zeptal.

– 124 –
Nesrovnávalo se mi to v hlavě čím dál víc. Kdo vlastně na obraze je,
zda paní Kratinová, nebo páže? Vskutku to vůbec nechápu… A tu
Růženka řekla, že tohle nechápou ani učenci. Že je to záhada, kterou
dodnes nikdo nevyzkoumal. Kdo vlastně na obraze je. Koho paní
Kratinová kreslila v zrcadle té kruté noci, než se otevřely dveře a on
vešel s košíkem dobrot. Někteří učenci říkají, že kreslila sebe, jiní
říkají, že kreslila páže, za které byla převlečena, a opět jiní tvrdí,
že kreslila toho milého, který ji nemiloval a chtěl zabít. Že záhada
bude rozluštěna, až najde paní Kratinová klid. Až přestane bloudit
světem a plakat vybledlými lícemi, chvějícími se rty a bílými vlasy.
Pak se teprve pozná, koho vlastně ten obraz představuje. Ale pak
už nebudou k ní jezdit rytíři, kněžny, princezny a králové a plakat
nad lidskou bídou, už to nebude třeba. Ale zatím ještě ano… A tu
mi zase něco blesklo a zeptal jsem se. Odkud se tedy vlastně vůbec
ví, že je paní Kratinová v černém, má bledé líce a bílé vlasy? Jestliže
je to na obraze, zda by to pak vůbec byl mládenec? Nebo se ví, jak
paní Kratinová vypadá, jen z toho, jak se zjevuje? A tu Růženka
řekla, že mám pravdu. Že se to vskutku neví z obrazu, nýbrž z toho,
jak se zjevuje. U oltářů, pod kříži, ve sklepech, zámcích, starých
opuštěných palácích, močálech, bytech a u neposlušných dětí. Nedej
bože, aby i u nás… A ví se to i z toho filmu, který viděla s Kocour-
kovou… A nakonec řekla, že tak to je a je to všechno. Celý ten hrozný
příběh o nešťastné paní Kratinové… a matka se co chvíli vrátí od
ženy generála. A vypnula lux a dala jej do spíže.
Bylo mi paní Kratinové velmi líto. Stále jsem na ni myslil. Myslil
celý zbývající večer i příští den. Chvílemi se mi zdálo, že si tak zlý
osud nezasloužila, když nepravého hraběte zabila omylem. Že její
milý byl vlastně vinen víc než ona. Protože ho měla ráda a on ji chtěl
zabít. Takže ho vlastně pouze předešla…
A když náhodou druhý den kvečeru, desátý den po příhodě
z parku, opět nikdo nebyl doma, řekl jsem Růžence, co mě napadlo.
Kdo je vinen víc… A tu hned chytla lux a začala jezdit po kobercích

– 125 –
a utírat z nábytku prach, ač bylo dlouho do večeře a po večeři nikam
nešla. Prohlásila, že ať je to jak chce, paní Kratinová zabila a musí
trpět. „To přece nejde, aby si její duše neodbyla očistec,“ řekla, „očis-
tec si musí odbýt každá duše, to by nebyla žádná spravedlnost. Ale
nakonec spásy dojde, jak jsem už včera řekla, na věčnost to nemá.“
A řekla, že její milý, jenž ji nemiloval, musil ostatně trpět také. Také
bloudil po lesích, polích, horách, novostavbách, močálech, ná-
dražích a opuštěných palácích… i to bylo přece smutné, možná ještě
smutnější, ač za nic nemohl, byť chtěl paní Kratinovou zabít. „Jeho
duše už však spásy došla,“ řekla, „neboť jeho očistec skončil. Dříve
než její. Protože v jeho případě to byla pouhá krevní povinnost…“
Pak náhle přestala čistit koberec, byli jsme právě v předsíni mezi
věšákem se zrcadlem a hodinami, jež jdou o deset minut napřed.
Položila lux na zem a řekla, že mi musí ještě něco sdělit. Že na
to včera úplně zapomněla. Ještě není konec, to nejhlavnější… Na
polozbořeném zámku v Itálii visí vedle prvního obrazu v krásně
vyřezávaném rámu ještě druhý obraz bez rámu, a na něm je právě
on. Ten její milý, jenž ji nemiloval a jehož probodla. Když k ní v noci
přišel s košíkem. Neví se však, zda to není ten pravý hrabě, co ji
miloval, neboť ten večer byl za něho převlečen. Někteří učenci
dokonce říkají, že to není žádný z nich, nýbrž je to ten nevlastní
syn hraběte, co utekl. A ten druhý obraz je ještě daleko krásnější
a smutnější než první obraz pážete, dámy v černém, i když nemá
rám… Vlastně ti rytíři, kněžny, princezny i králové z celého světa
jezdí na ten kalábrijský zámek kvůli tomu druhému obrazu. Nad
ním pláčou víc než nad prvním, kvůli němuž tam nejezdí. Pláčou
nad lidskou bídou… I babička tam jezdila kvůli druhému obrazu.
V kočáře s párem běloušů nebo s dvěma páry. Ke stáru četla knížky
o duších v očistci a byla vůbec těžko snesitelná… A poněvadž jsem
na strašný případ paní Kratinové v příštích dnech stále ještě myslil,
další otázky se mi jen hrnuly. Třeba proč zaběhlý syn pravého
hraběte otce a nešťastnou paní Kratinovou proklel. Protože však

– 126 –
celý ten děj byl tak zmatený a spletitý, hned jsem zase ty otázky za-
pomínal, takže ani na jednu z nich jsem se Růženky nemohl zeptat.
Ale jednou jsem si přece jen jednu otázku připomenul a zeptal se.
Jednou po večeři, když nikdo nebyl doma a Růženka začala tahat
lux, bylo to za tři neděle po příhodě z parku. Odvětila, že už řekla
všechno a do tohohle jí nic není. To že by věděla leda Zelenková,
komorná, ale ta je už dávno pod drnem jako všichni, kteří kdysi
byli a žili a dnes dávno už nejsou a nežijou. Neboť tak pomíjí lidský
život a všechna sláva světa. A začala mluvit o Syslovi, k němuž chodí
pro maso, o Hronovi, že má sekeru, o ženě generála, o blížících se
Vánocích… a pak se začala zmiňovat o otcově pracovně. Že tam
nikdo z nás nesmí, leda výjimečně, když je tam otec, a že vlastně
ani pořádně nevíme, jak to tam vypadá. Že nejvýš jen bezpečně
víme, že je tam ten velký červený tepich, podobný tomu, který byl
u dědečka… Ale byla to jen taková malá nesmělá zmínka, kterou
hned přešla, jen takové tiché zašeptání, takové nesmělé zachvění,
nic víc. Začala se znenáhla a opatrně zmiňovat o politické situaci.
O napjaté politické situaci, jak říká, hlavně v sousední dědečkově
zemi, kam prý snad začínají pronikat barbaři z vedlejška…
To mě však už tak moc nebavilo, a tak jsem přestal za Růženkou
chodit, když po večeři anebo před ní luxovala byt. Ostatně jej pak
opět luxovala čím dál méně, čím dál méně a méně, a nakonec už
s luxem nebyla k vidění vůbec, docela tak stejně jako předtím…

– 127 –
 12

Týden před pololetním vysvědčením se otec na konci večeře zeptal,

zda se doma vůbec někdy učím. „Ještě jsem tě nikdy, co chodíš do
toho gymnázia, neviděl sáhnout na knížku nebo psát nějaký úkol,“
řekl na konci večeře v jídelně, zády k zrcadlu, pod nímž je příborník
s karafou vody. „Ještě jsem tě nikdy, co chodíš do toho gymnázia,
neslyšel o něm promluvit pár slov.“
„Učím se, jak potřebuji,“ řekl jsem a byl jsem z těch slov celý
pryč, copak mohl vidět, jak se učím, nebo slyšet mě, i kdybych se
o gymnáziu uvykládal? Vždyť byl skoro pořád pryč, a byl-li právě
doma, tedy v pracovně, kam se za ním jen tak pro nic za nic nesmí,
do mého pokojíku nikdy nevkročil a nepromluvil se mnou slovo.
„Učení mi jde dobře,“ podotkl jsem, „tak se snad, doufám, doma
vůbec učit nemusím.“
Řekl, že za týden uvidí, a obrátil se k Růžence. Vyzval ji, aby
všechny prázdné láhve od vína dala ze spíže do kuchyně a tu sekeru
od Hronů, která je ve spíži, dala nabrousit, aby byla do týdne hotova.
A vstal a odešel z jídelny. Matka přistoupila k zrcadlu, pohlédla na
karafu s vodou na příborníku, která se tam leskla jako zbaňatělá
křišťálová koule, a pak chvíli něco v příborníku hledala. Pak pokr-
čila rameny a s podivnou starostí v hlase řekla Růžence, aby sklidila
stůl.
Týden nepadla o učení zmínka. Otec přicházel domů pozdě večer,
když jsem se již chystal v pokojíku k spaní. Rozpoznal jsem podle
kroků, že jde rovnou do pracovny, a někdy jsem ho přijít ani neslyšel,
zřejmě se vracel v noci, kdy jsem už pásl ovce. Avšak včera se stalo
něco, co mě ohromilo. Včera, den před pololetním vysvědčením,
přišel domů opět dřív, zeptal se Růženky, zda ty dvě lahvičky, co
jsou v kuchyni na poličce, jsou všechny ty prázdné láhve ze spíže

– 128 –
a sekera od Hronů je již nabroušena. Pak s námi večeřel a ke konci
večeře řekl:
„Přineseš-li zítra pěkné vysvědčení, vezmu tě letos o Velikono-
cích do Vídně. Pojedeme v noci. Autem.“
Bylo to tak překvapující, že jsem v první chvíli zapomněl zavřít
ústa. Myslil jsem, že jsem se přeslechl nebo slyším hvízdat drozdy.
Když jsem však viděl, že matka kroutí hlavou a Růženka vyhrkla
něco o jakémsi bledě modrém svetru, který bych si měl vzít na cestu,
abych v noci nenachladl, uvěřil jsem, že jsem slyšel správně. Vysko-
čil jsem ze židle, řekl dobrou noc a běžel do pokojíku. Potmě jsem
se převlékl do nového světlého pyžama, které mělo slabé růžové
proužky, lehl si na gauč a schoval část hlavy pod deku. Povlak byl
sněhově bílý, ztvrdlý, suchý, byl to nový povlak stejně jako pyžamo
a voněl po nějakých květinách, bylo mi pod ním jako v ráji. O Ve-
likonocích do Vídně! Do Vídně uprostřed školního roku, a k tomu
všemu – bylo to vskutku k nevíře – s otcem! Do Vídně snad přece
vůbec nejezdí, napadlo mě, proč tam asi jede? A proč v noci? Aby
navštívil matčiny příbuzné, zasmál jsem se, a pak mi ovšem bleskl
hlavou náš líbezný, roztomilý Gini. Byl bych náhle nejraději vstal
a šel na chvíli do pokoje k babičce. Ale nebylo to možné. Z předsíně
se ozývaly otcovy kroky, rychlé cinkání mnoha lahví, přenášených
ze spíže do kuchyně, celých škopků lahví, šramocení Růženky ve
spíži, která odtamtud tahala sekeru, musil jsem se v duchu smát, ale
vstát, jít do pokoje k babičce a jen tak se tam posadit v pyžamu, jsem
přece jenom nemohl… Ať jede do Vídně kvůli Ginimu anebo ne, to
je jedno, myslil jsem si, radši budu myslit na to, kam se ve Vídni
podívám. Na Hrad v neděli v poledne, až se budou měnit stráže, do
obou muzeí, co stojí proti sobě u Ringstrasse a je mezi nimi socha
Marie Terezie sedící… jak je to dávno, co jsem v nich byl… k Sva-
tému Štěpánu, naproti němuž, téměř přímo proti vchodu, je malý
krámek s nejpestřejším cukrovím, jaký snad není v celé Vídni, mají
tam i hady, půjdu ovšem též k Svatému Michaelu, kam nejít nelze,

– 129 –
usmál jsem se tomu tvaru, je tam jedna velmi vzácná vzácnost, lavi-
ce, kde sedávala babička… ke kapucínům, kde jsou císařské hrobky,
do Prátru, a bude-li už po zimě jezdit obří kolo, svezu se, jen co
v sobě trochu překlofnu počáteční strach, a pak… A pak, vzpomněl
jsem si náhle a srdce mi poskočilo, že jsem až vypískl, no ovšem,
jak bych si nevzpomněl. Vodní ulice.
Vodní ulice.
Dvouposchoďové domky se světlými omítkami a červenými
muškáty za okny stojí jen po jedné straně, druhou stranu tvoří ka-
menný násep se zeleným zábradlím, na který se dá vyjít po několika
schodech. Na jednom konci ulice je malý železniční podchod a ohra-
da s alejí košatých stromů, v níž někdy hrají na flašinet. Na druhém
konci ulice je malé náměstíčko s tyrolskou hospodou a s kostelem,
na jehož římsy se slétají vypasení holubi s volátky, batolí se tam
v okrouhlých oknech a vrkají. A samotná Vodní ulice…
Především má veřejnou studnu, kde Kurt nabíral vodu do dřevě-
ného vědra, většího, než byl on sám. Ale Kurt vědro unesl a pro vodu
chodil denně, měl nemocné rodiče. Pod zábradlím u náspu stojí
oblý balvan, o který se potloukl Jindra, když se bránil hordě něja-
kých zlých kluků, kteří ho povalili na zem. Přišel domů a krvácel,
nebylo jasné, zda z nosu či zubů. Ale otec se na něho podíval, dal
mu ruku na rameno a řekl, ať si z toho nic nedělá. Že se dá obklad
a bude to v pořádku. V domě číslo pět bydlí pan Wolfgang Burger.
Ten má docela malého hošíka Tonyho, který jednou ztratil na ulici
peníze. Hrozně plakal a ani nechtěl domů, ty peníze totiž dostal
od tatínka k svátku. Pan Burger ho pak zavolal z okna, byla ho-
tova večeře, bramboračka, a Tony šel. Přes náměstíčko s kostelem
a tyrolskou hospodou chodili hoši ze školy a tam také prodávala
paní Rosenkrancová v létě zmrzlinu, v zimě kaštany a spoustu
jiných věcí. Karlův otec chodíval tamtudy z úřadu a občas něco
Karlovi u té paní koupil. Jednou mu slíbil za pěkné pololetní vy-
svědčení kolo, a protože Karel měl pěkné vysvědčení, kolo stálo

– 130 –
druhý den, když se probudil, v kuchyni vedle jeho lůžka. Avšak tím
podchodem a alejí košatých stromů na druhém konci chodívali hoši
do lesa, který byl kdesi v neurčité dálce, kdesi za Vodní ulicí, kdesi
za městem, a tam v tom lese… bylo to k nevíře, ale byla to pravda.
Chodívali tam s lasem. Karel, Kurt, Jindra, ba i ten malý Tony za
nimi běhával… Když jsem na to pomyslil, skoro se mi zatočila hlava.
Všechno jsem viděl v jednom filmu, který se u nás dával loni na
podzim s Käthe Dorschovou a Paulem Hörbigerem… A teď jsem
se těšil, že uvidím Vodní ulici na vlastní oči včetně všeho dalšího,
co v ní bylo, psa bernardýna čtyřnohého, který se tam procházel,
kočky na prazích domků a na náspu sem tam i nějaké slepice krá-
čející… těšil jsem se docela jako jelínek a umínil si, že tam půjdu
hned, jakmile přijedeme do Vídně. Dříve než na Hrad, do muzeí,
Prátru a hrobek u kapucínů. Bude to asi někde na obvodu města,
napadlo mě, někde za městem, kde to ani jaksepatří neznám, ale to
nic, zeptám se strážníka a elektrika mě tam sveze, možná že kousek
i nějaký autobus. Záleželo to jen na vysvědčení, a já si pod dekou
s vůní květin připomenul školu… No a druhý den, druhý den ve
škole, když nám rozdávali vysvědčení, jsem zneklidněl.
Ve třídě je hrobové ticho a nad naší lavicí se vznáší vůně pome-
rančů. Brachtl dnes přinesl tři pomeranče a před zvoněním nám je
rozdal. Mínkovi, Bukovi a mně, a pak se díval, jak je jíme. Bůhví proč
je všechny rozdal a sám si nenechal. Přiměl jsem ho, aby si vzal kou-
sek z mého, udělal to i Mínek a Buka… Nad naší lavicí se tedy vznáší
vůně z pomerančů a ve třídě je hrobové ticho. Někteří, jako Carda,
Datel a Kchony, se zřejmě bojí. Kopejtko ve své pruhované kazajce
s krátkými rukávy se docela očividně třese, jiní jsou klidnější, anebo
to předstírají. Někteří jsou klidní opravdu, jako Tieftrunk v poslední
lavici, Buka a Vilda Brachtl. Vyňal z kapsy černobílou opici ze skla,
kterou jsem mu dal, a postavil ji na lavici doprostřed mezi svou
a mou deskou, aby nás chránila. Hleděla na nás vesele a potměšile
a já si teprve teď všiml, že trochu šilhá. Hledíme na pana profesora

– 131 –
za katedrou, má zelenou kravatu a brýle, které si občas nasazuje,
nad jeho prošedlou hlavou visí portréty dvou prezidentů a těžký
tmavý kříž. Každému řekne pár vlídných slov a pak ho vyzve, aby si
přišel pro vysvědčení, je to jako pozvání ke stolu Páně. Arnsteinovi
řekl, že by se měl polepšit ze zeměpisu a přírodopisu. Bernard byl
dost pochválen. Brachtl také, má jen trochu přidat v dějepisu. Když
se vrátil s vysvědčením do lavice, stiskl mi ruku a vzal si ode mne
kus pomerančové kůry, kterou pak začal žvýkat. „Kdybych byl na
tvém místě,“ napadlo mě, „už bych mohl být klidný, měl bych to za
sebou.“ Přistrčil blíže ke mně opici a řekl, abych se nebál. Bronowski
má velmi dobré známky. Když se vracel s vysvědčením do lavice,
usmál se na mě a kývl hlavou. „Kdybych byl na tvém místě,“ napadlo
mě opět, „už bych měl jistotu, že jedu. Já ji ještě nemám…“ Buka za
mnou se trochu zlepšil z počtů, ale má tři dostatečné, moc si z toho
nedělá. Když se vrátil do lavice, zašeptal mi, že to čekal horší. „Ta
vaše opice šilhá,“ řekl přes naše ramena, „dej mi taky kousek kůry,
já jsem tu svou už zahodil.“ Hůř je na tom Carda. Ale může se do
konce roku zlepšit. Ovšem, kdo by se nemohl zlepšit, každý se může
zlepšit. Čeněk a Doubek jsou na tom stejně. Pan profesor jim řekl,
aby při vyučování nešeptali, nebo že je rozsadí… Pak přišel Císař,
Datel, Daubner, Dohaltský… Dohaltský, který často jezdí do Vídně
a zná ji snad stejně dobře jako já… to jsem již velmi zneklidněl. Co
říkal pan profesor Dostálovi, jsem už nevnímal. Zaznělo mé jméno…
Srdce se mi roztlouklo jako zvon a zachvátila mě tíseň. Jako na
začátku školy, když jsem poprvé vstupoval do této třídy. Ale tehdy
to bylo z jakési ztracenosti a z dojmu, že mě někdo cestou sledoval,
teď to bylo jen z představy, že mě otec nevezme do Vídně. Brachtl
se dotkl mé ruky, kterou jsem se držel lavice, několikrát ji přejel
sem a tam čímsi tvrdým a chladným, skleněnou opicí… pak znovu
zašeptal, abych se nebál. „Pojedeš, neboj se…,“ zašeptal, a mě v té
chvíli napadlo, že i kdybych v některém předmětu selhal, mohu jet,
přece kvůli jednomu předmětu… a dopadlo to dobře.

– 132 –
 Pan profesor řekl, abych se aspoň jen trochu naučil dělit s vý-
hodou, a pozval mě ke katedře. Vídeň byla zachráněna.
V lavici jsem si ukousl kus pomerančové kůry, ač mi příliš ne-
chutnala, byla hořká, ale to bylo jedno. Přišel na řadu Fürst, který
občas jezdí do Vídně, protože tam prý mají příbuzné, jeho lavice je
od naší přes uličku, byl dnes nažehlený a naškrobený víc než jindy,
vyšňořen, jako by byl bůhví jaký svátek, a když šel ke katedře, nesl
se jako páv, ač vůbec neměl proč, jeho vysvědčení bylo mizerné,
někteří si ho polohlasně dobírali. Grund, který je nejlepší ve třídě,
šel ke katedře se stejným samozřejmým klidem, s jakým odpoví-
dá, když je volán, když se vracel do lavice, kývl na mě, usmál se,
rád by se se mnou sblížil, ač já ho příliš rád nemám. Přišel Hlásný,
Chadima, pak Katz. Měl samé jedničky, až na přírodopis a zeměpis.
Když se vracel do lavice, dozadu ke kamnům, pohlédl na mě svýma
tmavýma jasnýma očima a usmál se, je básník. Kchony byl na tom
dost zle, ale nejhůř z přírodopisu a zeměpisu, vracel se do lavice
dost vyděšen, ale může se polepšit. Polepšit se přece může každý.
Pak přišel Kolomaz, Kopejtko, nebylo to s ním tak zlé, jak si myslil,
když se vracel do lavice v té své kazajce s krátkými rukávy, poska-
koval, další jsem už nevnímal, jen trochu Lindnera, který propadl ze
všeho, z čeho se vůbec propadnout dá, a pak jsem se vzpamatoval,
když byl volán Jiří Mínek, dopadl skvěle. Když se vrátil do lavice,
Brachtl mu dal ruku na hlavu a kus pomerančové kůry. Nad naší
lavicí se vznášela pomerančová vůně jako nad zahradou v ráji a já
jsem se radoval. Z Brachtla, Mínka, Bronowského, Katze i Buky,
který to čekal horší, ale hlavně z Vídně, kam letos o Velikonocích
pojedu s otcem autem v noci. Záviselo to na vysvědčení.
O hlavní přestávce jsme seběhli na školní dvůr, kam se občas
utíkáme, když nás nebaví chodit po chodbě, dvůr byl ztvrdlý mra­
zíkem, ale sníh, který v úterý napadl, na něm nebyl, školník jej
shrábl. Stoupli jsme si do kouta pod tělocvičnu a začali povykovat.

– 133 –
 „Jestlipak mi pošleš lístek,“ řekl Brachtl a trochu mi zkroutil za
záda ruku. „S rakouskou známkou.“
Jistě pošlu, myslil jsem si, a copak jen lístek. Budu mít peníze,
řeknu si matce, a něco i přivezu. Něco zvláštního, myslil jsem si, aby
to vůbec mělo cenu. A přivezu i Mínkovi, Bronowskému, Bukovi
a Katzovi, tomu i lístek s pomníkem nějakého básníka, ve Vídni
jsou na každém kroku, možná že něco i Hlásnému. Všichni tu byli
pohromadě, v koutě pod tělocvičnou na ztvrdlé promrzlé zemi, a tu
jsem si všiml, že je tu i ten Fürst. Fürst, který občas jezdí do Vídně,
protože tam mají příbuzné, a byl dnes nažehlený a naškrobený víc
než jindy. Jen tu tak stál, nestrkal se, jak by mohl, vyšňořený ve svých
šatech a límečku, jen tu tak stál, napínal uši a zdvihal nos. „Počkej,
ty pyšná opice,“ napadlo mě, a vyprostiv svou ruku z Brachtlovy,
schválně jsem se Fürsta zeptal, zná--li ve Vídni ulice.
„Znám,“ řekl pyšně. „Jako v Praze.“
Někteří kolem se začali smát.
A tu mě napadlo, abych se ho zeptal, zná-li i ulici Vodní.
„No, Vodní ulici, tu přece znáš,“ zvolal jsem.
„Vodní ulici,“ zavrtěl zdviženým nosem a dělal, že přemýšlí, „tu
neznám. To bude nějaká zastrčená ulice někde za městem, kde
chodí slepice a králíci. Do takových já nechodím,“ řekl, „já chodím
jen na velké ulice ve středu…“
Ozval se smích, smáli se jeho odpovědi. Chvojka zamečel:
„Chodí jen ve středu,“ a Buka do něho strčil a řekl něco sprostého.
A já jsem cítil, že jsem zaťal pěst. Nějaká zastrčená ulice za městem,
kde chodí slepice a králíci, tam on nechodí…, ale Fürst se náhle
nějak stáhl, jako by dostal strach. Nejistě se rozhlédl, všichni, kteří
tu stáli, na něho hleděli a smáli se, i Dohaltský, který stál opodál.
„Vodní ulice není žádná zastrčená,“ řekl jsem a s rukou v kapse
jsem k němu přistoupil, „není ani za městem a žádné slepice a králí-
ci tam nechodí. Je to velká ulice ve středu a bydlí tam Kurt, Jindřich,
Karel a Tony. Vodní ulice je jedna z největších ulic, a když ji neznáš,

– 134 –
tak neznáš vůbec nic. A kdoví,“ řekl jsem, hledě na jeho nažehlené
šaty, škrobený límec a mírně poděšenou tvář, „kdoví jestlis vůbec
někdy, ty králíku, ve Vídni byl…“
Kolem se ozval nový smích a Fürst byl náhle bez sebe. Nevěděl,
co vykoktat. Rozhodně měl zlost, ale v tom, aby ji projevil, mu bránil
jakýsi záhadný strach. Jen se trochu otočil po Dohaltském, který stál
opodál a usmíval se.
„Nikdy jsi ve Vídni nebyl, králíku,“ řekl Buka, „nekecej.“
„Nebyls, prosím tě,“ přisvědčil Grund, měl jsem však dojem, že
to říká proto, aby si mě získal.
„Bodejť, Fürste,“ řekl Chvojka, „byls tam tadyhle…,“ a ukázal si
na čelo.
„Ty opice ze zoo…,“ řekl Fürst, a to bylo jediné, na co se zmohl.
Všichni se dali do smíchu, i Chvojka, jehož strýček pracuje v zoolo-
gické zahradě.
„Nechtěl bys facku,“ řekl jsem náhle, něco do mě vjelo, „nikdy
jsi ve Vídni nebyl, jinak bys znal Vodní ulici. Jestli se budeš ještě
vytahovat, tak tě tady zbiju!“
Nikdo to nečekal a on sebou strašně trhnul.
Ustoupil pozpátku o krok a vrazil do Buky.
„Co do mě strkáš, ty sysle,“ zvolal Buka a strčil ho dopředu, Fürst
padl na mne. Odrazil jsem ho zase zpátky na Buku a Buka zpět na
mě, pak jsem do něho strčil znovu a prudce, ale Buka za ním uskočil
a Fürst si dřepl na zem.
Bylo to hrozné.
Byl bledý vztekem a strachem. Nesnese, když se někdo dotkne
jeho nažehlených šatů, natož aby v nich dřepl na zem. Vstal z černé
promrzlé země jako hejkal a začal se oprašovat.
„Pánové,“ řekl Katz a lehce se usmál jemnou, hezkou čistou tváří,
„pánové, nechte toho. Je možné, že Fürst ve Vídni byl a jen nezná
Vodní ulici.“

– 135 –
 Pohlédl jsem na Katze, ale ten se na mě jen usmál a pokrčil ra-
meny. Dohaltský, který stál opodál, měl teď sklopenou hlavu.
A tu se do toho vmísil Brachtl.
Brachtl, který to všechno s úsměvem pozoroval pramínkem
vlasů, jež mu splývaly k očím, a já zkameněl.
„Kdoví,“ řekl, „jestli ta Vodní ulice opravdu není zastrčená a ne-
chodí tam králíci a slepice. Že tam bydlí nějaký Kurt nebo Karel,“
pohlédl na mě, „neznamená, že je to nějaká velká ulice. Možná že
vůbec ani neexistuje.“
Z Fürsta jako by rázem spadl strach a zbyla v něm jen strašná
zlost, přestal si na chvíli čistit lokte, rozhlédl se se zdviženým no-
sem a já jako bych se propadl. Cosi mi sevřelo hruď, co se podobalo
drtivému tichu. Bleskl mi hlavou květinový koberec v parku s vůní
růží a musil jsem se odvrátit. Z dálky jsem slyšel zvonit a uvědomil
si, že končí přestávka.
„Nezlob se,“ slyšel jsem Katze, když jsme se vraceli do třídy, „ne-
smíme ho podezřívat, když nevíme. Možná že ve Vídni byl. Neměl
sis začínat.“
„Vždyť si nezačínal,“ slyšel jsem Grunda.
„Začal,“ slyšel jsem Katze. „Vodní ulice je ta nejmenší ulice na
předměstí, chodí tam psi, kočky a slepice, viděl jsem to na vlastní
oči. S Dorschovou a Hörbigerem,“ usmál se. „Ale nezlob se, Michale,“
dal mi ruku na rameno, „vždyť je to vtip a o nic nejde. Voníš pome-
rančem jako Mínek, Buka a Brachtl.“
V lavici se mi trochu ulevilo. Sedl jsem si na nejzazší kraj, abych
byl co nejdál od Brachtla, ale Brachtl si přisedl blíže a chytil mě za
ucho.
„Pošleš mi lístek…“
Mínek před námi se otočil a řekl:
„Nepůjdeme dnes ze školy kolem rybníka?“
„To víš, že půjdeme,“ Brachtl ihned souhlasil, zatímco jsem
trhnutím vyprostil své ucho z jeho ruky, „rybník bude zamrzlý.

– 136 –
Budou po něm chodit kachny,“ dodal, pohlédl na mě a já jsem se
v duchu rozhodl, že s nimi nepůjdu. Až zazvoní, seberu se a půjdu
sám. Anebo s Bukou, nebude-li na něho čekat jeho bratr zámečník,
anebo s Datlem. Anebo i s Grundem. Bude-li mě Brachtl volat, ani
se neohlédnu. Protože se z toho zase musím dostat. Přemoci se.
Chladně a tvrdě vrátit mu to zpátky. Nepodléhat nesmyslům… Co
pan profesor vykládal, jsem nevnímal. Byl to dějepis a bylo právě
po vysvědčení, snad ani nic nevykládal a jen mluvil o známkách,
anebo se jen tak bavil.
Na lavici se náhle objevila opice, kterou Brachtl schválně vyn-
dal z kapsy, a když viděl, že jsem si jí všiml, bleskurychle ji chňapl
a začal mi s ní jezdit po rameni a krku, chtěl mě navnadit. Odvrátil
jsem se a hleděl do okna. Pak vytrhl ze sešitu kus papíru, něco na
něj napsal a podstrčil mi jej pod oči. Byl tam nakreslen panáček
s velkýma ušima a pod ním mé jméno, chtěl mě rozesmát. Zmačkal
jsem papír a hodil jej na zem. Konečně sáhl do mé lavice a sebral kus
pomerančové kůry, která tam ležela vedle aktovky, a strčil mi ji mezi
rty, vyprskl jsem. A nepomohlo ani to, když se naklonil k Mínkovi
a zašeptal mu, abych to slyšel: „Až půjdeme k rybníku, chytneme
Michala a hodíme ho tam. Ne abys ho vytáhl. Musíme ho utopit.“
Pak zvonilo a pan profesor za katedrou se zvedl. Brachtl vstal
a dal mi ruku za krk. Občas to dělá, když chce někomu dát najevo
svou přízeň. Ani jsem se nehnul. Seděl jsem jako beran. A tu náhle,
jako by ho něco vzalo, dal mi ruku z krku pryč a přistoupil k Fürstově
lavici, jež je od naší na krok.
„Abys věděl, jak ses sek, ty mezku,“ zvolal na něho, „Vodní ulice
existuje a je ve středu. Koukni se na ni, až tam zase někdy pojedeš,
jestli tě tam ještě vůbec pustí…“
„Jestli tě tam vůbec ještě pustí,“ přidal se Buka za mnou, „možná
že pojedeš…,“ a dodal něco velmi sprostého.
„Nekecejte,“ řekl teď Fürst, zlost v něm zřejmě na chvilku vyhrála
nad strachem, ale vzápětí se opět stáhl, jako by zalezl za svůj na-

– 137 –
škrobený límec, a kvapně zavíral aktovku. V té chvíli však Brachtla
zřejmě něco dočista posedlo.
„Počkej,“ řekl Bukovi, který hrozivě přistoupil k Fürstovi, „cos to
řekl…“ A chytil Fürsta za límec, což je po pádu na zem to nejhorší,
co ho může potkat. Něco nejasného koktal a chtěl se Brachtlovi
vysmeknout, ale opatrně, aby si nepoškodil šaty…
„Říkám, aby ses šel na ni kouknout, jestli tam vůbec pojedeš,“
zvolal do jeho bledé, zděšené tváře, „Vodní ulice je velká ulice ve
středu města a Michal má pravdu…“ A strčil do Fürsta, až si sedl do
lavice a zapnutá aktovka, kterou měl na desce, mu spadla na klín. Ti,
co stáli kolem, se začali smát, byl mezi nimi i Grund. Vpovzdáli stál
Dohaltský a neřekl nic, a stál též Katz a mlčel. A tu se stala téměř
neuvěřitelná věc. Nikdo by byl nečekal, že by se Fürst mohl takhle
vzepřít. Zvedl se z lavice a neuměle praštil Brachtla pod krk. Za pár
vteřin ležel podruhé na zemi, tentokrát na parketách, ale natolik
byl ještě při smyslech, že dokázal, aby krev, která mu tekla snad ze
zubů nebo z nosu, nepotřísnila jeho límeček a šaty. Kolem se ozýval
souhlas, a bylo to přece samozřejmé. Začal se rvát. Dal první ránu.
Uhodil pod krk. Jen Dohaltský mlčel, a když jsem pohlédl na Katze,
jeho hezká čistá tvář jako by se násilím usmála, zavrtěl hlavou a šel.
Pak Brachtl kývl na mě a na Mínka, který to vše vyjeveně pozoroval,
a řekl, že můžeme jít.

Šternberský park v zimě je pustý a prázdný.

Hrabě Šternberk na velkém tmavém mramorovém kvádru stojí
uprostřed záhonu černé zryté země, bylo by možné k němu při-
stoupit a dotknout se ho, alespoň podstavce, ale kdo by to dělal, se
skloněnou hlavou hledí na květinu, kterou drží v podepřené ruce, na
rameni má chomáček sněhu, který se tu udržel od úterka, chomáček
vypadá jako malý bílý ptáček, avšak dole na podstavci sedí oprav-
dový velký černý kos. Lavičky kolem pomníku jsou zvlhlé, mokré,
prázdné, kdo by si sem teď sedal… nikdo sem teď nejde, nikdo se

– 138 –
tu neprochází, nikdo tu neposlouchá, není co, z větví holých stromů
čiší chlad a zimní šedé ticho… Cesta za pomníkem k rybníku a ke
kiosku je vroubena černými křovisky a šedými vlhkými trávníky, na
nichž se tu a tam drží sníh, je pustá a prázdná jako celý park, nejde
po ní právě živá duše. A rybník na konci? Je zpola zamrzlý, ale je
to vlastně jen slabý povlak, průhledná ledová skořápka, kachny by
neudržel. Plují u skalky, z níž stéká do rybníka voda, a potápějí si
hlavy stejně jako v létě, asi jim chladno nevadí. Po labutích tu není
ani stopy, ty jsou zde jen v létě. Na zimu je odsud nosí do zoologické
zahrady, jak jednou řekl Chvojka. A čínský kiosk za rybníkem je
tichý, opuštěný, zavřený, na jeho stříšce je také pár malých bílých
ptáčků, chomáčků sněhu.
„Ještě se zlobíš?“ zeptal se Brachtl u zábradlí rybníka.
Ty chomáčky sněhu jsou jako zakletí Královnou ledu, musil jsem
se v duchu usmát… ten kiosk je jako domek baby Jagy na můří noze,
musil jsem se opět usmát… nebo perníková chaloupka. A tohle je-
zero…
„Kde mě utopíte?“ řekl jsem, „vždyť je to zamrzlé.“
„Je to zamrzlé,“ vzdychl Brachtl, ač to nebyla pravda, na rybníku
byla jen průhledná ledová skořápka, „necháme to najindy. Je to holt
smůla. Na co právě myslíš, honem řekni!“
Ach, na co jsem právě myslil! A nejen teď u rybníka, u tohohle
zábradlí, ale celou dobu, co jsme sem šli, od konce dějepisu až do
této chvíle, nač jsem právě myslil! Nemyslil jsem právě na Vídeň
a Vodní ulici, ty byly už jisté, vysvědčení bylo v kapse a mohl jsem
na ně myslit kdykoli jindy, den co den až do Velikonoc, kdy jednou
večer sedneme do auta a pojedeme… myslil jsem na to, jak Brachtl
zmlátil Fürsta. Jediná věc, jež mi v těch myšlenkách trochu vadila,
byla ta krev, jež Fürstovi tekla. Ale už to, jak ležel na zemi a bál
se, aby si nepotřísnil šaty, bylo dobré, a pak to pomyšlení, kdo mu
to udělal a proč. A náhle jsem začal litovat, že jsem Fürsta na tom
školním dvoře také nezmlátil, jak to pak udělal Brachtl. Že jsem do

– 139 –
něho jen strčil a nevrhl se na něho, když si dřepl na zem. Napadlo
mě, zda vůbec ještě najdu příležitost, abych to napravil a pořádně
ho zmlátil. Praštil s ním na lavici, na parkety a pak se na něho vrhl,
nejlíp před češtinou, napadlo mě, anebo na konci vyučování, jako
to bylo dnes. A myslil jsem konečně i na to, co Brachtlovi přivezu
na památku. Také Mínkovi a ostatním, i Katzovi, bůhsuď, proč se
Fürsta zastal.
„Ty jsi hrozně hodný…“ řekl Brachtl, „snad tě neutopíme ani poz­
ději. Já si to ještě rozmyslím.“
Chvíli jsme hleděli na rybník, na kachny u skalky, na vodu, jež
z ní stéká do rybníka, také na tichý zavřený kiosk, a bylo nám dobře.
Občas jsme položili dlaň na zábradlí. Cítili jsme v dlaních bodavý
chlad, protože nikdo z nás neměl rukavice a zábradlí bylo železné
a omrzlé. Ale bylo nám dobře. To zábradlí dále studilo a bodalo
jako čert a náhle mě napadly kapsy otcova koženého pláště. Když
vychází z pracovny s modrým kufříkem, přivřeným zrakem, ciga-
retou v ústech… kapsy jeho koženého pláště, ten tvrdý chladný
kov v nich, který stačilo zřejmě jen rychle vytáhnout a stisknout
kohoutek. A bylo by po Fürstovi…
„Jsi hrozně hodný a nikdo tě nesmí utopit,“ opakoval Brachtl
téměř tak vlídně, jako mluví s Mínkem, a naklonil se ke mně, „ne-
máš zmrzlou ruku? Vždyť máš skoro zmrzlou ruku, nedrž se už…,“
a sejmul mi ruku ze zábradlí.
„Labutě tu nejsou,“ řekl jsem a trochu jsem se ohlédl na cestu
za našimi zády, „jsou zakleté na labutím jezeře. Na labutím jezeře
ptákem Ohnivákem…,“ zasmál jsem se. „Hlídá je černokněžník Mrak
v černém plášti a špičaté čepici…,“ zasmál jsem se a všiml jsem si,
že po cestě za našimi zády někdo jde. Po cestě od pomníku, kterou
jsme sem přišli. Nějaké děvče s taškou. Nějaká školačka.
„Labutě tu nejsou,“ řekl Mínek s tichým pohledem ke skalce, „četl
jsem jednou…“

– 140 –
 „Četl jsem jednou,“ řekl znovu, když se Brachtl usmál, „že když
labutě cítí, že umřou, zpívají, protože se radují, že jdou k tomu králi,
co mu slouží. Ale lidé, protože se sami bojí smrti, pomlouvají labutě
a říkají, že to naříkají nad svou smrtí a zpívají ze zármutku na roz-
loučenou. Ale asi je ještě nikdo neslyšel, to se asi jen tak říká. Taky
bys mi poslal lístek?“ zeptal se a narovnal si hezkou šedou šálu,
kterou měl na krku pod zimníkem.
„Pánové,“ řekl jsem a ohlédl se ke školačce, která došla k rybníku
a zastavila se kus od nás u zábradlí, „pánové, abyste věděli, pošlu
vám nejhezčí lístky, co ve Vídni dostanu, a možná že i něco přivezu.
Ale…“ dodal jsem rychle, „to vlastně ještě není tak jisté.“
„Proč?“ zdvihl mi Brachtl ruku.
„Proč,“ usmál jsem se s pozdviženou rukou, „proto. Copak vím,
co se do té doby stane?“
„Ale vždyť jsi říkal, že když budeš mít pěkné vysvědčení, že je-
deš,“ zatřásl mi rukou, jako by mě chtěl vzpamatovat či rozdovádět.
„To jo,“ zatřásl jsem rukou, „ale jinak. Co koukáš, ty…“
Brachtl i Mínek se otočili, školačka po nás pokukovala, náhle
jsem měl dojem, že čeká, že k ní přistoupíme a budeme se s ní bavit.
Že si s ní dáme rande.
„Co koukáš,“ opakoval Brachtl, „koukej zmizet.“
„Pánové, pojďte,“ řekl jsem a musil jsem se usmát, „ta holka čeká,
že se s ní budeme bavit. Je nějaká dotěrná. Abych to dopověděl,“ řekl
jsem, když jsme pomalu odcházeli od rybníka cestou k pomníku,
kterou jsme sem přišli, „musím si to ještě rozmyslit, kdoví co zatím
bude.“
„Dobrá,“ řekl Brachtl po několika krocích, „tak abych ti už jednou
mohl věřit. Že se zase najednou nezměníš a nebudeš bručet. Že
pošleš o Velikonocích lístek. Já nechci, abys něco vozil,“ řekl a hodil
hlavou, aby si setřásl vlasy z očí, neměl rádiovku, „když pošleš lístek,
stačí.“ A sáhl pod zimník a vyňal z kapsy černobílou opici.

– 141 –
 „Jak to, abys mi už jednou mohl věřit, abych se zas nezměnil
a nebručel,“ zeptal jsem se, „kdo komu nemůže věřit?“
„To je přece jasné,“ zasmál se, „tady je svědek.“
Brachtl opět schoval opici a vzal mě za paži. Byl spokojen a usmí-
val se, Mínek rovněž.
Pak jsem se ohlédl, někdo za námi šel. Byla to ta školačka.
„Ta holka jde za námi,“ upozornil jsem.
Ohlédli se a Brachtl hodil hlavou.
„Nech ji jít, když ji to baví, a neohlížej se. Ale mám dojem, Mi-
chálku, že se mýlíš,“ řekl, „to není jedna holka. Vždyť jsou dvě. Ta
jedna má copy s nějakýma růžovýma mašlema.“
Prudce jsem se ohlédl, byla to pravda. Byly dvě. Ta jedna měla
copy s růžovýma mašlema.
„Ale u rybníka,“ zvolal jsem, „byla jedna.“
„U rybníka byla jedna a teď jsou dvě. Ta druhá asi přišla pak. Co
je na tom, proč se lekáš?“
Opravdu, nic na tom nebylo, teď jsou dvě, u rybníka však byla
jedna… už jsem se nelekal. Abych se zas náhle nezměnil a nebručel,
myslil jsem si, aby mi už jednou mohl věřit. Bylo to úplně obráceně,
úplně obráceně, ale on to chápal takhle… měl jsem radost. Napadlo
mě, jak zmlátil Füůrsta, jak se Fürst bránil, aby si nezamazal šaty,
a v duchu jsem chvilku přemýšlel, jak Fürsta zmlátím já. Ten kluk
v bílém naškrobeném límci, nažehlených šatech a s nosem zdvi-
ženým mi byl náhle tak protivný, že být zde, srazil bych ho k zemi.
Mít v ruce ten kus tvrdého, chladného kovu z otcova koženého
pláště… byla to ovšem jen pouhá neškodná fantazie, jelen se zlatý-
mi parůžky, létající kobereček, sen stříbrných oblak, musil jsem se
smát… došli jsme k pomníku a na chvilku se zastavili. Na velkém
tmavém mramorovém kvádru uprostřed černé zryté země seděl
u nohou hraběte Šternberka stále ten velký opravdový kos, lavič-
ky kolem byly zvlhlé, mokré, prázdné, některé tu však ani nebyly,
asi je nosí na zimu pryč, z větví stromů čišel chlad a prázdné šedé

– 142 –
zimní ticho. Když jsme se otočili, ty dvě školačky se právě objevily
za pomníkem. Bavily se spolu a hleděly jinam. Někam do pitomých
černých křovisek. Ač jsem nikdy nic takového nezažil, bylo mi jasné,
že tam hledí schválně, jen tak… Došly k nám a pozvolna kolem nás
přešly, hleděly teď na mokré lavičky. Po několika krocích zpomalila
ta s mašlemi a copy chůzi a druhá ji napodobila, asi nás vyzývaly,
abychom se k nim přidali.
„To jistě,“ řekl jsem nahlas, „to jste zrovna uhádly. Zrovna teď
máme čas.“
„Pojďte, půjdeme takhle, ať se jim vyhneme,“ řekl Mínek a ukázal
na jednu menší cestu.
„Šli bychom tak stejně,“ usmál se Brachtl, „takhle, jak jdou ony,
bychom se dostali ke koberci…“
Bylo nám náhle čím dál veseleji, začali jsme dělat skopičiny,
i Mínek, který jindy bývá tichý. Zpovzdáli jsme minuli květinový
koberec, přes trávníky bylo vidět, že je černý a zrytý, sem tam při-
kryt chvojím.
„Opice je svědek,“ řekl jsem, „ale pro kočku. Poslal bych lístek
a ještě něco i bez ní. Ty pomerančíčky,“ vyprskl jsem a strčil do
Brachtla, „byly dobré.“
„Pomerančíčky byly dobré,“ zaskučel Brachtl a hnal se po mně,
„svědek je opice, Mínek a já. Jestli nepošleš lístek, tak tě opice sní.
Michal už nebude,“ chytil mě za krk a zacloumal mi hlavou, že bych
byl nejradši upadl na zem, kdyby nebývala tak černá, „bude po
Michalovi Michálkovi.“
„Nějaký hodně laciný lístek za groš,“ vyprskl jsem, „za šestáček.“
Poblíž kostela svatého Michaela jsme se rozloučili s Mínkem. Než
zahnul za roh, ještě se otočil a mávnul na nás. Po školačkách v těch
místech nebylo už stopy.
„Není po nich stopy,“ zaskučel jsem, „asi vyšly za kobercem nebo
se vrátily k rybníku. Neutopil jsi je?“ strčil jsem hlavou Brachtla.
„Ty berane,“ hnal se po mně, ale já mu poodeběhl.

– 143 –
 Na křižovatce poblíž mydlářství jsem pohlédl na chodník.
„Co ta myš tady tak smejčí,“ zvolal, předstíraje ukrutnou zlost,
„co čmuchá?“
„Ale nějakou krabičku od sirek…“
Už mě nechytil. Bylo to jako na pouti. Dnes byl šťastný den a život
byl hezký.
Nemohl jsem se dočkat večera. Až se otec vrátí a spatří vysvěd-
čení. Mohl ovšem přijít až v noci, až bych byl spal, ale mohl jsem mu
vysvědčení nechat na stole v jídelně, třeba podepřené o starý ruský
svícen, který zpravidla zapalujeme pod babičkou v její výroční den.
Mohl jsem ten svícen dokonce rozsvítit a nechat ho hořet jako na
maškarádě, až by se v noci vrátil, viděl by mé vysvědčení pod ho-
řícím svícnem. Měl jsem teď dojem, že ani tak dobré vysvědčení,
jaké mám, nečeká. Že čeká horší a bude vlastně překvapen. Jo, to
je možné, myslil jsem si. Před večeří v jídelně jsem řekl matce, že
až pojedeme, prosil bych o nějaké prášky, abych mohl koupit lístky
a něco na památku. „Slíbil jsem to Vildovi Brachtlovi,“ zaúpěl jsem,
„také Mínkovi, ale rád bych něco přivezl i Katzovi, Bronowskému,
Bukovi a ještě jiným. To se přece nedá nic,“ zasmál jsem se, „dělat.“
„Samozřejmě,“ kývla matka, ale zdálo se, že s jakousi podivnou
starostí, „koupíš něco hezkého, aby měli radost. Také musíš něco
dovézt Růžence a z Prahy něco přivézt Ginimu. A musíš hned poslat
telegram, jak jste dojeli,“ řekla, „asi ho budeš musit poslat z hlavní
pošty, dojedete časně ráno a na poštách bude ještě zavřeno. Víš, kde
je ve Vídni hlavní pošta?“ Vtom bylo slyšet odmykání hlavních dveří,
otec se vracel. Přišel dnes opět dřív, nemusil jsem mu vysvědčení
nechávat na stole pod svícnem, mohl jsem mu je podat osobně. Šel
ode dveří rovnou do pracovny, ale za chvilku přišel do jídelny a mně
se roztlouklo srdce.
„V pokojíku na stole máš pomeranče,“ řekl mi, když přehlédl
vysvědčení, které jsem mu podal, a hned mi je zas vrátil zpátky.

– 144 –
Kousal jsem povlak deky, bílý, ztvrdlý, suchý, s vůní květin, co se
to ve mně dělo, jsem nevnímal, snad to nešlo ani vnímat, jen cítit.
Připadalo mi to jako něco, co vůbec nemá smysl, anebo je to jenom
sen.
Po večeři totiž přišla do jídelny Růženka sklidit nádobí a řekla:
„Tak jsem se dívala na ten bledě modrý svetr. Měla bych ho na
tu cestu trochu vyprat ve vločkách, tuhle jsem jich vzala balík.“ Pak
promluvil otec.
„Dostal jsem zprávu, že kolem Velikonoc,“ řekl zády k zrcadlu,
pod nímž na příborníku stála karafa s vodou, a přitom mávl rukou,
jako by říkal něco zcela jiného, než sám doopravdy ví… „kolem
Velikonoc se ve Vídni chystají změny ve vládě a v armádě… Z té
cesty,“ podíval se trochu na mě, „sejde. Říkám ti to předem, abys
pak nebyl zklamán. Pusť to z hlavy a jez pomeranče… Tu sekeru,“
obrátil se k Růžence, „zatím nepotřebujeme. Můžete ji klidně zanést
k Hronům.“
Kousal jsem povlak deky, byl čím dál měkčí a vlhčí, a pak z toho
všeho, co jsem v sobě sotva vnímal, jsem se vzchopil. Nemělo to
smyslu, ale náhle to nějakého smyslu začínalo nabývat. Náhle to
začínalo nabývat smyslu a něco zcela přesného značit, jako když
se pohne stín na stropě a je z něho obraz. Čekání na vysvědčení,
všechny ty mé sliby, zmlácení Fürsta, cesta ze školy, nějaká zpráva
o změnách ve vládě a v armádě za jediné poslední odpoledne… to
poslední bylo směšné, ale začínalo to mít smysl. Náhle jsem se
probral. Náhle jsem se vzpamatoval. Náhle se ve mně něco hnulo.
Shodil jsem deku a usmál se. Tak klidně se usmál, že jsem se klidu
vlastního úsměvu až lekl. Ale byl to jen mžik, tak co by se brnklo
prstem o strunu. Změny ve vládě a v armádě, napadlo mě, ve vládě
a v armádě… takovéhle zvraty se nemohou stát nikde na světě, jen
u nás. Na takovéhle zvraty u nás jsem přece už zvyklý. Vstal jsem
z gauče, chvíli před ním postál, postál ve svém novém světlém
pyžamu se slabými růžovými proužky a hleděl na své bosé nohy na

– 145 –
koberci. Pak jsem vzal ty jeho milé pomeranče, které ležely na stole,
šel k oknu, otevřel a všechny je hodil do ulice jako prázdné hloupé
smetí. Smetí, které by mohlo zajímat leda hloupou přizabitou po-
trhanou mouchu nebo nějakého Smolíčka pacholíčka. Zaduněly,
rozkutálely se po chodníku, kde právě nikdo nešel, nikdo nešel ani
na druhé straně kolem Kocourkové, nebylo tam dole nikoho, kdo
by se rozběhl, kdo by do toho kopl, kdo by to nakopl až někam ke
střechám, k anténám protějších domů, bylo ticho, jen jedno okno
v našem bytě, slyšel jsem a musil jsem se usmát, se otevřelo… A pak
jsem se musil usmívat i pozdě k ránu, když jsem usínal, kdy tma za
oknem se začala proměňovat v šero a hodiny v předsíni, které jdou
o deset minut napřed, tloukly šest, za hodinu jsem měl vstávat do
školy. Růžové proužky pyžama pod krkem jsem měl zčervenalé,
povlak deky byl také zčervenalý, voněl, teď jsem poznal, po růžích,
dole byl roztržen, jak jsem kopal, a pod rtem a na bradě jsem měl
zaschlou krev… Růženka snad dosud ještě volala v kuchyni, že skočí
z okna, a matka dosud ještě snad chodila ve svém pokoji nebo v jí-
delně, zastavovala se u zrcadla u příborníku, na němž stála karafa
s vodou jako zbaňatělá křišťálová koule, a hleděla do zrcadla na
svou znavenou, nehybnou, mlčící tvář… ale mně bylo dobře. Bylo
mi docela dobře, když jsem usínal, i když jsem měl pod rtem a na
bradě zaschlou krev, měl jsem za chvilku zas vstávat, bylo mi dob-
ře, i když jsem dokonce pomyslil na to, co řeknu v příštích dnech
Brachtlovi, Mínkovi, bylo mi dobře, když jsem myslil na Katze, Buku,
Bronowského, na vše, co se včera stalo, i na Fürsta, kterého někdy
brzy strašně zmlátím, a ještě na spoustu dalších věcí, a zdálo se mi,
jako bych pásl červené koníky.
Doma bylo rozhodnuto.

– 146 –
 13

Měl jsem tmavé dlouhé kalhoty a bílou košili a měl jsem si ještě
vzít kravatu a nové černé lakové boty, jaké jsem měl loni na jaře
u dědečka, ale o číslo větší, ale na tohle byl ještě čas. Hodiny v před-
síni tloukly tři, byla tedy za deset minut celá, začal jsem se strojit
předčasně. Abych se mohl na chvilku posadit do křesla, trochu se
pootočit, abych neseděl zády, a opět se pokusit všechno jí vyložit,
vyříkat, svěřit se, aby mi řekla pár dobrých lidských slov. Tentokrát
tu nebylo šero, nýbrž světlo, bylo za deset minut tři, slunné od-
poledne a na kulatém stolku u křesla nestála sklenka se zbytkem
na dně, nýbrž sklenka docela prázdná, zato však vedle ní stála celá
velká načatá láhev. Láhev čiré bílé tekutiny. Ten kousek citrónu, co
ležel na misce za ní, nebyl ani vidět.
„Tak tedy,“ řekla vídeňským dialektem, opět to byla ona, kdo
začal mluvit, a já se v duchu ptal, zda opět neztroskotám, „tak tedy
už je konečně ve škole. V tom gymnáziu u Šternberských sadů se
znakem chudého lva krále, má, co chtěl.“
Na pohovce zaskřípalo, ovšem, to se dalo čekat, medvěd po-
skočil, napínal uši od první chvíle, a jak jsem si všiml, poslouchala
i tanečnice ve vitrínce. A pak jsem se musil poprvé usmát, ač mi do
smíchu nebylo. Babička řekla:
„O tom, jak se mu v té škole líbí, dnes už může mluvit, když tam
chodí měsíc.“
„To je omyl,“ usmál jsem se, „nechodím tam měsíc, ale skoro tři
čtvrti roku. No ano…“ kývl jsem, když trhla hlavou a poprvé se jí
pohnul briliant v uchu, „chodím tam přece od září a teď končí únor.
Jsem tam spokojen.“
Babička dělala, že přeslechla, snad proto, aby za chvíli vyzvídala,
který rok se píše, znovu, ještě ji to nepřešlo, to vyzvídání roku, jen

– 147 –
jsem netušil proč. Ale měl jsem dojem, že je za tím něco, co je nad
zdravý lidský rozum.
„Školou musí projít každý,“ řekla, „na to je zákon od dob Marie
Terezie a tomu se nikdo nevyhne. Jenže některé školy jsou vězení,
to je to,“ a v té chvíli se pokojem poprvé ozvalo zařinčení. „Jak mu
jde učení?“ přestala řinčet.
„Jde mi,“ kývl jsem, „jen v počtech se mám trochu zlepšit, naučit
se dělit s výhodou.“
„To není tak těžké,“ odvětila, „to se učily na vyšších školách děti
už za Marie Terezie a naučily se to také. Proč by se to nenaučil on
v roce… v roce… říká něco?“ rychle zvedla oči, ale já neříkal nic,
a tak je zase sklopila… a zeptala se na kamarády.
„Mám,“ kývl jsem, a v té chvíli jsem poprvé pohlédl na láhev čiré
bílé tekutiny a na prázdnou sklenku vedle ní. Současně jsem však
cítil, že se naskýtá příležitost, abych jí všechno vyložil, aby mi něco
řekla, trochu jsem zatajil dech a trochu se mi roztlouklo srdce.
„Mám kamarády,“ opakoval jsem vzrušeně s pohledem na láhev
a sklenku, „například Brachtla, s nímž sedím v lavici a je ke mně
zvlášť v posledních dnech velmi hodný. Pak kamarádím s Mínkem,
který sedí přede mnou, s Bronowským, Bukou a také s Mojžíšem
Katzem. Všichni jsou z nejlepších rodin…,“ usmál jsem se trochu,
„otec Brachtla je plukovník, má být za rok za dva vojenský přidě-
lenec, či jak se to řekne, v Turecku, otci Mínka a Bronowského jsou
univerzitní profesoři, Katzovi mají drogerii, Buka je chudší, to je
pravda, jeho otec je…“
„Chudoba cti netratí,“ přerušila příkře, „to mu nezazlívám. Jde jen
o to, aby ho nezkazili…“ a chtěla pokračovat, ale teď jsem ji přerušil
já. Abych neztratil tu dobrou příležitost všechno jí vyložit, aby mi
mohla říci pár slov. Řekl jsem:
„Všichni jsou hodní a mám je rád. Ale nedokáži se jim s ničím
svěřit. Ani Brachtlovi, Mínkovi a Katzovi. Ani Brachtlovi a Katzovi,“
řekl jsem a pak, trochu se v křesle pohnuv, jsem se náhle na zlomek

– 148 –
vteřiny zarazil. A v tom krátkém čase, co jsem se náhle na zlomek
vteřiny zarazil, než se pak v pokoji opět mluvilo dál, mi hlavou
proběhlo kus toho, co jsem viděl a slyšel, když k nám včera nebo
předevčírem, možná však už před třemi dny přišla Kocourková s ci-
tróny a v kuchyni vykládala Růžence o věštkyni. Co to Kocourková
Růžence v kuchyni o té věštkyni vlastně vykládala? Co to bylo? Bylo
to tak zajímavé a strhující, že jsem byl z toho celý pryč.
„Víte,“ řekla Kocourková u  nás v  kuchyni Růžence před tou
neurčitou dobou, když přišla s citróny a trochu se napila toho, co
jsme jí dali na stůl, „to máte tak.“ A Kocourková vysvětlila nejdřív,
že na rohu jedné prazvláštní ulice v tomhle našem bohumilém
městě stojí starý žlutý dům s patníkem a na tom domě visí tabule,
že tu bydlí světoznámá věštkyně. Její jméno je tak neuvěřitelné,
že je nelze ani přečíst, natož vyslovit. Že předpovídá z karet, ruky,
křišťálu a z mnoha dalších věcí a za měsíc odjíždí. Odjíždí do Paříže
neodvratně a navždy. Ale odjíždí takhle už dobrých třicet let a je tu
pořád, tabule je oprýskaná a zrezivělá od větru a deště a vypadá
jako podivný plech z nějakého neuvěřitelného muzea. Za žlutým
domem je několik zchátralých domů a pak teprve přijde starý děsný
dům, kterým se projde na tmavý dvorek se zaprášenou popelnicí,
vydlážděný hrbolatými kameny, a tam v přízemním přístěnku bydlí
ta, která čaruje.
„Ví to o ní celý dům i okolí,“ řekla Kocourková Růžence v kuchyni,
„ale nejlíp ze všech to o ní vím já, Kocourková, já jsem totiž u ní
byla.“ A pak řekla: „Víte, k ní do bytu sotva někdo vkročí. Co vím, tak
jen leda domovnice, tak dvakrát třikrát za den, ale kdepak, aby se
zdržela. Hned zas vyjde ven. A jakmile vyjde…“ Kocourková řekla,
že jakmile vyjde, seběhnou se paní z domu a okolí, které čekaly
poschovávány na dvoře za popelnicí a na chodbě, domovnice si
stoupne mezi ně, rozhodí ruce a začne mluvit. „Ale domovnice si
ráda leccos přidá, aby čarodějnici zveličila,“ řekla Kocourková, „to
víte, všechno se jí věřit nedá. Lidi rádi udělají z vemblouda komára.“

– 149 –
A vyprávěla, že domovnice tvrdí, že vlasy, které má čarodějnice pod
šátkem, a oči, které má v hlavě, vlastně nejsou její, ale pocházejí
z nějakého neznámého havrana a nehty na rukou také nemá své,
jsou to drápky z nějakého ještěra, který prý vymřel, a velká černá
šála, do níž se halí, není obšita třásněmi, jak by se na první pohled
zdálo, nýbrž tykadly chlupatých černých můr, a deštník, který má
na ruce, není vlastně deštník, ale její složená křídla, a velká černá
sukně, v které chodí, je z blán. Paní domovnici věří, i když tuší, že je
to asi zpola vymyšlené… „Kutloch, kde čaruje, a já jsem tam byla,“
řekla Kocourková, „má jedno okno do dvorka a jedno do světlíku.
Aby do kutlochu nebylo vidět, dává dolů za okno do dvorka noviny,
to víte, je to pořád lepší než nějaká záclonka, kterou prosvítá, to
by jí bylo asi nemilé. Vzduch je tam cítit ustavičně kořením jako
v apatyce…“ A vyprávěla, že je cítit mákem, jindy aloí, skořicí,
pepřem nebo zázvorem, někdy i pelyňkem, ale to jen zřídka. Na
stole je smetí a stoh knih. Jsou velice staré a odřené a jsou psány
krví. Krví bílého holuba. „Jedna taková kniha byla zrovna otevřená,
když jsem vešla,“ řekla Kocourková, „představte si. To víte, že jsem
honem do ní koukla, abych věděla, co v ní je, to dá rozum, no bylo
to děsné…“ A vyprávěla, že viděla na jedné straně různé neuvěři-
telné značky a jména jako Lucifer, Uriel, Mefistofiel, Anael, což jsou
jména ďáblů, na druhé straně různá latinská a hebrejská zaklínání,
která nebyla ke čtení. „V rohu je krb,“ řekla, „u krbu trojnožka ze
železa. Trojnožka ze železa, to je důležité, vedle ní skříň a na ní na
dřevěném podstavci kočka. Velká černá kočka se zelenýma očima,
jen považte. Ale aby nebyl omyl,“ řekla rychle, „ta kočka je živá.“
A vyprávěla, že je ji možno ráno a večer spatřit na dvorku, výji-
mečně i v poledne. Vyskočí si na popelnici a kouká vzhůru do patra,
slídí. A čarodějnice?
„Představte si ten zvláštní postup,“ řekla Kocourková a napila
se toho, co jsme jí dali na stůl, „s tím se takhle normálně nesejde-
te, to si nechte říci. Večer chytne křídu, to dá rozum, že svěcenou,

– 150 –
a nakreslí na zemi kolem sebe kruh. Do toho kruhu napíše…,“
a Kocourková vyložila, že do kruhu napíše jména krále vzduchu
a andělů světových stran, kteří ten den vládnou, třeba Sabatotes
král, Tamael, Babiel, Santanael, Penat, hodí na trojnožku mák, sko-
řici, pepř, někdy také pelyněk, a čeká. „Když kutloch naplní kouř,“
řekla, „a kočka na skříni se začne kroutit, vleze do kruhu, chňapne
hůlku s železným hrotem, hůlku s železným hrotem, to je důležité,
a začne zaklínat. K tomu právě má ty knihy. Ale nečte to z nich, to
víte, za ta léta to umí už zpaměti.“ A Kocourková dále vyložila, že
zaklíná, až to bolí, neboť ničeho jiného si tolik nepřeje, než aby
zjevení přišlo a mohla s ním mluvit. Když zjevení přijde, rozzáří se
a mluví. Když zjevení odejde, rozhlédne se po podlaze, na které je
plno smetí a rozšlapané křídy z kruhu, a vezme koště. „Ale abyste
si nemyslila, že je vezme proto, aby zametla,“ řekla Kocourková
rychle, „to vás nesmí ani napadnout. To byste se mýlila strašně.“
A vyložila, že ji jednou viděla, jak na dvorku na něco obkročmo sedá,
co se s ní za chvíli vzneslo vzhůru ke střeše a zmizelo za komíny
kdesi na nočním nebi. Ale to všechno nic není, hlavní teprve přijde.
„Představte si,“ řekla Kocourková, „že mi hádala budoucnost.“
„Nemyslí na něco,“ ozval se náhle hlas z rámu nade mnou a já
v křesle sebou trhl, ten zlomek vteřiny, na který jsem se zarazil
a v němž mi tohle všechno probíhalo hlavou, byl asi nějaký delší
a babička zřejmě už netrpělivě čekala, až vyřknu poslední větu
toho, co jsem předtím říkal.
„Nesmí se takhle dlouho odmlčovat,“ řekla trochu rozladěně
a potřásla hlavou, trochu se jí rozklimbal briliant v uchu, „je to pak
trhané a přestává to mít patřičnou souvislost. To bychom se nikam
nedostali, když se takhle dlouho odmlčuje, a ještě by nás to zmátlo.
Teď přece sedíme tady v tomhle pokoji a povídáme, tak jaképak
odbočky. Řekl, že se nedokáže s ničím svěřit, a jmenoval nějaká
jména. Měla jsem dojem, že to byla jména nějakých přeludů ze třídy.
Nějakých spolužáků.“

– 151 –
 „Ano,“ rychle jsem polkl naprázdno, „ano… ano… říkal jsem.
Nedokáži se svěřit Brachtlovi ani Katzovi… něco vyložit… a komu
tedy vlastně mohu?“
„Nikomu,“ vpadl teď medvěd a trochu se na pohovce zhoupl,
„svěřovat se není třeba, to nemá člověk zapotřebí. K čemu by to
bylo?“ zabručel.
„Ba ne,“ zavrtěla tanečnice hlavou a trochu se za sklem vitrínky
usmála na medvěda, „člověk to zapotřebí má. Jemu to uleví a po-
může.“
„Může se svěřit matce,“ řekla babička předstírajíc, že neslyšela
medvěda a tanečnici, jen rukou hrábla kamsi pod rám, asi pro cuk-
roví, „může se svěřit matce.“
Po dlouhé chvíli mlčení jsem zašeptal:
„To nedokážu taky.“
Překvapením zdvihla oči a její tvář na zlomek vteřiny znehybně-
la. „Ani matce?“ žasla, „no tak, to pak je zlé. To pak je tedy opravdu
hrozné. Ale to je tím,“ pozlobeně zachmuřila tvář a trochu shlédla
dolů na pohovku a k vitrínce, „že tu vládne policie. Policie a špióni,
nejhorší přeludy ze všech. Ze všech,“ zařinčela a medvěd nadskočil
a zvolal: „ďábel“ a tanečnice za sklem se smutně usmála a sklonila
hlavu. Ale babička pak mávla rukou, kterou na okamžik povytáhla
z rámu, a řekla:
„Řekl, že má kamarády, dobrá. Ty na venkově, jak posledně říkal,
také?“
Příležitost, která se tu před chvilkou mihla jako bílé pírko naděje,
že jí vše vyložím a ona mi něco řekne, byla tatam. Dech se mi už
netajil a srdce netlouklo. Ale snad ještě všechno ztraceno nebylo.
Byl stále ještě čas, abych si vzal kravatu a boty, z předsíně ještě ani
netlouklo půl čtvrté. A tak jsem jen pokrčil rameny, vzdychl jsem
a řekl:
„Ty na venkově ještě nemám. Vždyť ještě nebyly prázdniny.“

– 152 –
 „Nebyly prázdniny,“ kývla, „končí, jak říká, únor, únor roku…
roku…“ rychle zdvihla oči, ale když viděla, že mlčím, řekla jako-
by nic: „Nebyly prázdniny, ale jestlipak už tedy aspoň – stopoval
a házel lasem? Či to může dělat také až o prázdninách?“ usmála se
záhadně, zmlkla a stáhla se za sklo rámu.
Chvíli jsem strnule seděl, hleděl před sebe, pak se mi oči opět
svezly na kulatý stolek u křesla. Na láhev čiré bílé tekutiny a na
prázdnou sklenku vedle ní. A náhle mě napadlo, jak by asi vypadal
takový briliant ve sklence teď, když je v pokoji slunce. Jak by asi
vypadal aspoň takový malý drobný briliantek na dně ve slunci…
a projel mnou hezký pocit. Medvěd to hned poznal, protože se
usmál a kývl. Ale tanečnice ve vitrínce zvážněla.
„No co,“ zabručel medvěd, „co je na tom? Když to chce vidět, tak
ať naleje a koukne se. Není přece z porcelánu,“ zasmál se a třepl
se za krk, a jak tohle udělal, já už jsem si opět nemohl pomoci,
nemohl, musil jsem si zas vzpomenout na to, co jsem viděl a sly-
šel, když k nám včera nebo předevčírem, či kdy to vlastně vůbec
bylo, přišla Kocourková s citróny a v kuchyni vykládala Růžence
o věštkyni. Ostatně teď to šlo, babička byla právě stažena za sklem
rámu a nemohla mi vytknout, že jsem se odmlčel a že řeč s ní je
trhaná, přestává mít souvislost, že odbočovat nejde, a tak jsem si
vzpomněl… „Představte si,“ řekla Kocourková Růžence v kuchyni
a napila se z toho, co jsme jí dali, „představte si, že mi hádala bu-
doucnost,“ a pak pokračovala:
„Nejprve mi hádala z karet,“ řekla zkrátka, „dostanu zprávu
a vstoupím do nějaké společnosti. V té společnosti si udělám zná-
most s plukovníkem. Pak si dala ukázat dlaň a řekla, že budu dlouho
živa a vytopí se mi krám, no, to se mi už jednou stalo. Ten plukovník
mě seznámí s generálem. Pak vzala křišťál, chvíli do něho hleděla
úplně nehybně, takže jsem nevěděla, jestli snad nespí, a už bych
byla málem chňapla kabelku a šla, ale náhle trhla hlavou a řekla,
jen považte, že ten generál si mě vezme za ženu a zavede mi, teď

– 153 –
se něčeho držte, velkoobchod banány. Nakonec koukla do hrneč-
ku s hnědým lógrem a řekla, že budou kolem mě samé vznešené
uniformy, prapory a hudba… Tři noci jsem nezamhouřila oko.“ Tři
noci Kocourková nezamhouřila oko a čtvrtý den se Růženka roz-
hodla, že tam půjde také… A vzpomněl jsem si, jak jsem Růžence
namítl, zda to bude co platné, že ta paní přece nemůže vědět, co
se u nás stalo, že nemůže vědět, co se u nás děje, že nás ani nezná,
nikdy nás neviděla, že asi říká jen budoucnost. „Jen budoucnost,
kristepane,“ spráskla Růženka ruce, „však o tu právě jde. Když
člověk zná budoucnost, může se na ni připravit. Že nemůže vědět,
co se u nás stalo, že nás nikdy neviděla, nezná,“ vykřikla, „to je přece
jedno. Od toho je věštkyně. Já si myslím,“ vykřikla, „že je tohle naše
jediná spása, je třeba to podstoupit. Třeba s vyplazeným jazykem
a bosýma nohama, to je přece jedno, kristepane, vynutil si to život
a já tam jdu. Jdu a nic mě neudrží,“ vykřikla, a já byl jako zkoprnělá
ovce.
Řekla matce, že jde na nákup a že by bylo dobře, kdybych šel s ní.
„Aspoň by viděl,“ řekla matce a nehnula přitom brvou, „aspoň by
viděl, jak obratně si při nákupu vedu… Toho zubu,“ řekla mně, když
jsme byli sami, „si kristepane nikdo nevšimne, vždyť je to zadní
stolička.“ A řekla, že do školy s ním jdu také a nikdo si ho nevšimne,
a když budu chtít, nemusím s ní dovnitř, ale mohu počkat venku na
ulici. A chytla velkou nákupní tašku a šli jsme.
Byl vlahý sobotní večer. Pouliční lampy vrhaly na chodníky
matná žlutá světla. Z obchodů dosud otevřených a přeplněných
nejpestřejším zbožím také svítila světla a na chodnících a ulici se
mísila se světlem lamp. „Tuhle mají kilo másla za dvanáct korun,“
ukázala do jednoho výkladu. „Vedral má kilo másla za čtrnáct. Ale
copak ten, ten má i tuhle kávu dražší, a tady je za třináct. Ale my
jdeme jinam,“ odtrhla se od výkladu.
Musili jsme projít bludištěm ulic se starobylými domy a paláci,
v nichž jsou vyslanectví cizích států, musili jsme projít i bludištěm

– 154 –
paláců zcela prázdných, pustých, zaprášených, kde jsou nanejvýš
různá muzea, jako muzeum cukrářských výrobků nebo dětských
hraček, či různé podivné úřady, jako třeba úřad pro obnovu zašlé
krásy, byl jsem z toho celý vyjevený. A pak jsme se blížili k podloubí,
které je ve spleti jakýchsi ulic a uliček za paláci a je tak dlouhé, že
je sotva vidět z jednoho konce na druhý. Tam jsou krámky s angor­
skými a siamskými kočkami, kanáry, želvami a akvárii, krámky
s kameninovým zbožím, jako jsou hrnce, mísy, talíře, a s různým
cizokrajným kořením, paprikou, anýzem, jalovcem, skořicí, pepřem.
Na začátku podloubí prodává květinář poupata a růže, na konci
prodává jeden Turek med a sladký rahat. Když jsme k tomu podlou-
bí docházeli, Růženka pohlédla na jednu uhaslou plynovou lampu,
která tam stála poblíž, a řekla:
„Nosí černou nákupní tašku a nikdo vlastně neví, co v ní má. Ale
to, jak je, jak říká Kocourková, oblečená, na tom něco pravdy bude.
Má černou sukni, která vlastně sukní není, ale jsou to blány, křídla
má složená na ruce a dělá, že je to deštník, na hlavě má černý šátek,
no ten tak leda by mohl být pravý, ale ta šála, do které je zabalena,
ta už ne. Je to taková černá pletená šála jako od firmy Čech,“ řekla,
„ale má na konci ta tykadla můr, tak od Čecha není. Šály s můrami
on nevede.“
Došli jsme k podloubí, bylo tam dost živo, ač byl večer, slyšeli
jsme z dálky mňoukání koček a pištění kanárů, a Růženka řekla:
„To by mě zajímalo, jestli se jí kupec bojí, když k němu přijde
nakoupit. Listonoš se jí asi nebojí,“ dodala, ale hned se opravila
a řekla: „Listonoš k ní přece vůbec nechodí. Ne že by se bál, ale pro-
tože jí nikdo nepíše. Ona totiž…,“ Růženka ztišila hlas a rozhlédla
se, „…ona totiž nikoho nemá.“
„No ano, nikoho nemá,“ kývla za chvilku, „nemá příbuzné ani
přátele, leda jen nějaký ten přízrak, když si ho navečer přivolá. Ale
mít přízrak, který si přivolá, to je, jako kdyby neměla nic, aspoň si
to tak myslím. Jak s ním může mluvit, s přízrakem?“ zasmála se,

– 155 –
„vždyť to přece ani nejde. To je přece úplně tak, jako kdyby mluvila
se sebou. Ach jo…“ povzdychla, „tahle samota, copak to támhle ten
člověk vlastně má…“
Byli jsme na začátku podloubí, stál tam květinář strnule a ne-
hybně, jako by to ani nebyl člověk, ale vosková socha, a na prkně
před sebou měl poupata a růže, ještě teď, večer a v zimě, bylo
to podivné… ale Růženka zamířila o krok dál, kde pod plynovou
lampou v hloučku několika lidí prodával nějaký člověk boty. Pak
jsme procházeli podloubím, osvětleným žlutými lampami, Růženka
se rozhlížela, u pultu s nádobím řekla: „Kdepak nádobí, to nepo-
třebujeme, toho je u nás stejně až moc,“ na chvilku se zastavila
u koček a kanárů a řekla: „Kočku bych v bytě nechtěla, to ne. Ale
papoušek by se koupit dal. Aspoň by u nás doma někdo kloudně
mluvil.“ Pak jsme přicházeli k babkám, které prodávají koření, a tu
se náhle zastavila déle.
„Abych něco koupila, když jsem šla nakupovat a to máslo za
dvanáct jsem nevzala,“ prohlásila, „abych nepřišla domů s prázdnou.“
A také, řekla, abych viděl, jak si při nákupu vede. „To musí být člověk
rychlý a obratný…,“ zašeptala, „nakoupím třeba tuhle.“ A zastavila
se u jedné shrbené vrásčité babky v černém šátku, velké černé seší-
vané sukni, v šále, z jejíchž krajů visely černé třásně, a s deštníkem
složeným na ruce, a koupila sáček pepře.
„Tak je nakoupeno,“ řekla pak, když hodila sáček do velké ná-
kupní tašky, „tak prosím. A nestálo to ani korunu… A teď můžeme
jít.“ Byl jsem z toho úplně vyjevený.
„My k ní jdeme opravdu?“ zeptal jsem se na konci podloubí, kde
stál Turek a prodával med a rahat, „opravdu k té čarodějnici?“ ale
ona na mě pohlédla a zavrtěla hlavou.
„Nejdeme k čarodějnici, jdeme k věštkyni.“
„Věštkyně, to není ta čarodějnice?“ otázal jsem se, když jsme
minuli strážníka, a byl jsem z toho skoro zpitomělý, „to není ona?“

– 156 –
 „Ne, to je úplně jiná osoba,“ odvětila, a pak jsme došli k rohu
žlutého domu s patníkem, byli jsme na místě.
„Tak já tam jdu,“ zaúpěla pod oprýskanou zrezavělou tabulí
věštkyně, kam stěží dosáhlo světlo plynové lampy, „tak já tam tedy
jdu. Je třeba to podstoupit, nedá se nic dělat…“ Pak na mě pohlédla,
stál jsem z toho úplně jako socha, a vyhrkla, abych stál, kde stojím,
tady pod tou tabulí, a nikam nechodil. Kdyby dlouho nešla, abych
běžel za roh ke strážníku a řekl mu, aby hned vtrhl do domu a tře-
ba vyrazil dveře. Jen abych nikam nechodil, aby se mi nic nestalo.
„Je večer a není radno tady chodit,“ řekla, „chodí tu různé turecké
přízraky.“
Zdálo se mi, že se velmi chvěje a jde ke dveřím domu pomaleji
než Kolomaz, když jde k tabuli nebo ke školníkovi pro křídu. Ve
dveřích se ještě jednou zastavila, pohlédla na svou velkou černou
tašku, v níž na dně měla sáček pepře, otřásla se a zmizela ve tmě.
Vtom hodiny v předsíni tloukly půl čtvrtou a já jsem se v křes-
le vytrhl ze vzpomínání. Rychle jsem pohlédl vzhůru na zeď, aby
mi opět nevytkla, že jsem se tak dlouho odmlčel, že je to trhané
a přestává to mít souvislost, ale zřejmě to teď nehrozilo. Právě totiž
vysouvala hlavu z rámu.
„A co ten jeho bratr,“ řekla docela klidně, vskutku, tentokrát nic
nehrozilo, stažena za sklem si vůbec nevšimla mého odmlčení, ni-
čeho, jen jsem si ale znovu připomenul, že jsem jí ještě nic nevyložil
a ona mi ještě nic neřekla… „ten jeho bratr? Už se tady u vás dlouho
neobjevil, není po něm vidu ani slechu. Neopustil snad svět?“
„Strýček Vojta,“ zasmál jsem se, ač mi do smíchu moc nebylo,
a hleděl jsem na rám, „strýček Vojta svět ještě neopustil. Ještě je
ředitelem továrny na železo a já někdy tu továrnu navštívím, už
jsem ji jednou viděl, ale to je dávno. Rád bych ji viděl ještě jednou.“
„To by měl co vidět,“ mávla rukou, kterou povytáhla z rámu, „ať
radši jde do nějakého pořádného muzea. Já jsem si myslila, že už
opustil svět, když se zde tak dlouho neobjevil, není o něm vidu ani

– 157 –
slechu. Ale prosím…,“ vzhlédla vzhůru, jako by se tam chtěla něko-
mu omluvit, „prosím, rozhodně je lepší než on, ten jeho vlastní bratr,
co je to však platné, je to odrodilec. No ano, odrodilec,“ usmála se
trochu, vidouc můj údiv, „místo aby chodil do skutečných kostelů
a chrámů, navštěvuje společnost s pouhými symboly… Ale nechme
to,“ řekla, vidouc můj další údiv, „já bych z toho ještě mohla usnout
a to bych teď právě nechtěla. Život je vězení a zdání jako celý svět,
i ta jeho škola,“ zařinčela, „to se jen přeludům zdá, že je to něco
skutečného. Ono to vlastně skutečné je, ale jen tak zčásti, tak trochu,
však to pozná sám, až bude na konci. Copak ta profesorka, co se u ní
učí na klavír,“ zeptala se, „jak mu to jde u ní.“
„Jde,“ kývl jsem.
„Jde,“ kývla spokojeně, „slyším ho občas hrát. Tady vedle,“ mávla
rukou na dveře purpurového pokoje, „je to asi dobrá profesorka.
Jednou by ho měla naučit Stille Nacht, Mozarta a Beethovena, na
toho je však ještě dost mladý. Měli byste ji sem jednou pozvat.“
„Jen radši ne,“ vzepřel jsem se, „ta profesorka je protivná, až
bůh brání. Dělá, že všemu rozumí a všechno nejlíp zkomanduje,
a přitom všechno jen tak předstírá, i tu svoji rozvahu a moudrost.“
„To není sama,“ mávla babička rukou, „takových je víc. Sestra
baronky Freyové byla taková taky. Jednou šla na hon, zastřelila sysla
a pak si na mezi zlomila nohu. Ale to byli Němci. Prušáci. U nás
pouze žili… A vůbec…,“ řekla babička, a já v té chvíli jsem si navzdo-
ry strachu, že mi zase vytkne, že se na tak dlouho odmlčuji, že na
něco myslím a tahle řeč v pokoji je pak roztrhaná a přestává mít
souvislost, já v té chvíli navzdor tomu strachu jsem si opět musil
zavzpomínat… Vzpomenout si na to, co bylo, když Růženka vyšla
ze žlutého domu od věštkyně.
„Úžasné,“ zvolala na mě, když vyšla od věštkyně a já na ni čekal
pod plynovou lampou, „úžasné. Hádala mi budoucnost. Už vím,
co mě čeká a nemine. A tamto, proč jsme sem šli, co bylo třeba
podstoupit s jazykem vyplazeným a bosýma nohama, co si vynutil

– 158 –
sám život…,“ mávla rukou a zasmála se, že jsem se až lekl, „to nic
není. Ani ten zub. Jdem.“ A když jsme se pak vraceli podloubím,
kde už bylo ticho, nebyly tam už kočky ani kanáři, ani pulty s nádo-
bím, nebyla tam už ani jedna babka s kořením, všechny byly pryč,
byly doma, nebyl tam už ani Turek, jen úplně vzadu na druhém
konci někdo postával, byl to květinář, ten jediný tam ještě byl a na
červená poupata a růže, které měl stát u pasu na prkně a jež byly
z voskovaného papíru, se snášela šedá večerní mlha, která rychle
houstla, tam v podloubí, sama už také v mlze, zvolala: „Kocourková
nelhala, Kocourková měla pravdu. Ta věštkyně je skvělá. Dostanu
zprávu a budu dlouho živa. Mám věštecký dar, který musím cvičit,
založím si věštírnu a utopím se v zlatě… A to u nás doma, jak jsem
už řekla,“ zasmála se a mávla rukou, „to nic není. Je na to ochrana.
Člověk nemá na sobě dát nic znát, má se přemáhat, krotit, držet se
na uzdě jako na opratích a… nestarat se o jeho věci. Na ten vyražený
zub dala koření.“
Když jsme přicházeli k domu, řekla v husté mlze:
„Bylo dobře, že jsme tam šli. Že jsme to podstoupili. Vynutil si
to život. Ta jediná člověku aspoň něco skutečného řekne, ta jediná,
i když sama nikoho nemá a večer si vyvolává přízraky.“
„Tak to přece byla ta čarodějnice, a ne ta věštkyně,“ vyhrkl jsem,
„ta, co bydlí v tom děsném starém domě o tři domy dál, anebo by
to pak musila být opravdu jedna a táž osoba…“ ale zavrtěla hlavou.
„Kdepak,“ řekla, „to jsou dvě. Byla jsem u věštkyně. Ta čarodějnice
přece bydlí o tři domy dál. Od té se člověk aspoň něco dozví…“
V té chvíli jsem slyšel nad svým křeslem šramot, opět jsem se
vytrhl ze vzpomínání a rychle zdvihl hlavu.
„Už zase na něco myslil,“ kroutila babička hlavou v rámu a bri-
liant v uchu se jí pohyboval, „už zase se odmlčel, co to jen dnes dělá?
Vždyť tohle nikdy nedělal. Ať už toho nechá, to se pak tady všechno
trhá a přestává to mít plynulou souvislost, jak o ní pořád mluvím!
To doopravdy nejde!“ řekla a trochu obnažila přední zuby, „to ne.

– 159 –
Tady jsme v pokoji a povídáme, tak se má držet toho, a ne pořád
takhle odbočovat, zvláště když to spolu vůbec nesouvisí, to je hroz-
né. Kdyby to, co tu dělá, napsal na papír a dal to někomu k otištění,
tak mu to vrátí. On by spisovatel být nemohl, kdyby tohle dělal,“
řekla a mě napadlo, že jsem přece nikdy nepomýšlel, abych tohle,
na co myslím a co tu s babičkou povídáme, psal na papír a někomu
to dával k otištění, jak ji mohla taková hloupost napadnout, kdyby
mi radši něco propánaboha řekla, vždyť jsem k ní přišel, abych jí
všechno vyložil, jestlipak k tomu vůbec dojde, jestlipak zase ne-
ztroskotám… a babička mávla rukou, jako by odháněla mouchu,
a já pak strnul. „Zeptám se radši ještě,“ mávla rukou a já strnul, „na
tu se smetákem. Tuhle,“ mávla na dveře do purpurového pokoje,
„vláčela šňůry a vykládala přitom nějaké nesmysly o nějaké ženské…“
„O paní Kratinové asi,“ zasmál jsem se, ač mi stále do smíchu
nebylo, „o paní Kratinové, ale to také nebylo tuhle, ale je to už skoro
půl roku, ano, půl roku, tak dlouho už to je… zajímá se o karty.“
„O karty,“ podivila se, „snad se nevrhla na karban!“
„Slečna s kartami pracuje,“ vmísila se teď do řeči tanečnice a její
tvářičky trochu zrůžověly, „slečna se učí věštit. Slyšela jsem, když
říkala, že má k tomu talent a musí ho pěstovat. Neříkala to však zde
v bytě, ale venku v jakési zimní mlze…“
„Bože, ještě tohle,“ vytáhla babička obě ruce z rámu a spráskla
je, „ještěže neslyším, co kdo říká venku v zimní mlze, ještě aby také
chodila ke kartářkám.“ Ale řekla to nějak nejistě a já si všiml, že
hned nenápadně nastražila ucho. Když jsem schválné chvilku mlčel,
trochu se vysunula z rámu a řekla:
„Copak ona umí věštit?“
„Učí se to,“ opakovala tanečnice s tichým omluvným úsměvem,
„ale nelze tomu moc věřit. Proroci jsou, ale jsou to výjimečné zjevy.
Kdysi jich bylo víc…,“ zasnila se s lehkým úsměvem na tváři a trochu
sklonila hlavu, „žili však daleko odsud, daleko i od Míšně… a byli
to ponejvíce Židé.“

– 160 –
 „A  už něco vyvěštila,“ zeptala se babička, jako by neslyšela
tanečnici, „strefila se někdy?“
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny, hledě na tanečnici, „zatím jsem ji
ještě věštit neslyšel. Říká, že teprve začíná. Zatím jen karty všelijak
míchá, vytahuje a počítá a přitom zavírá oči, ale zatím při tom ne-
mluví. Říká jen, že už jí to jde.“
„Už jí to jde,“ babička se teď zasmála, obnažujíc přední zuby,
„aby to s ní nedopadlo jako s tou baronkou Freyovou. Té to šlo taky,
věštila kdekomu, až ji jednoho dne…,“ zasmála se, „lapli a odvezli.
No, na Warth bei Eppau do cvokhausu,“ dodala vídeňským dialek-
tem, „na Warth bei Eppau, ač byli Prušáci a u nás pouze žili… Té její
sestře, co zastřelila sysla, dali nohu do gypsu… To také byla rodina,
a ta jejich řeč… ta jejich hrubá pruská němčina… to mě držte… No
a ta se smetákem,“ zasmála se, „za tu ať nedá ani zlámanou grešli,
ta ho leda pomate. Co ta řekne, je vždycky jen hloupost. Od ní se
nedoví nic ani za mák, to už by se rovnou mohl vrhnout na nějaké
duchy. Říká, že chodí do školy už tři čtvrti roku,“ vlídně, jakoby nic
se usmála a ani nepohnula hlavou, „tři čtvrti roku. To znamená, že
už brzy bude mít jeden školní rok za sebou. To mu tedy zbývá, když
je v druhé třídě, ještě šest let. V kterém roce pak tedy to gymnázium
vlastně vyjde?“
Musil jsem se znova usmát, ač mi do smíchu nebylo. Její otázka
byla teď jasná jako to předjarní slunce za oknem.
„V kterém roce gymnázium vyjdu,“ odvětil jsem, „to je jedno-
duché. V tom, který bude, když se k letošku připočte šestka.“
Medvěd se zasmál, až se mu rozklepaly uši, ale hned ztichl a kývl
vzhůru na usmířenou. Babička odvrátila hlavu, aby dala najevo, že
ho nevidí, ale rukou hrábla pod rám, asi pro cukroví. A pak se opět
stáhla za sklo rámu a já si povzdychl. Ještě pořád jsem jí nic nevylo-
žil a ona mi také nic neřekla, ach jo. Pohlédl jsem na láhev čiré bílé
tekutiny na stole a na medvěda.

– 161 –
 „Otevři to a nalij,“ řekl, „ať vidíš, jak to vypadá ve sklence při
světle. Dnes tam nebude jen briliant, dnes se tam bude blýskat celé
slunce.“
„Nečiňte to,“ řekla tanečnice, byla opět vážná, „nebude se tam
blýskat slunce. Bude to jen odraz, a odraz je klam. Pohleďte radši
na slunce oknem.“
A medvěd už zas otevíral ústa, aby něco řekl, a sáhl si tlapkou
za krk a mě napadlo, abych láhev vskutku otevřel a trochu nalil
do sklenky. Ať se v ní objeví malý drobný briliant na dně anebo se
v ní blýskne slunce, odraz nebo klam, to je přece jedno. Ta čirá bílá
tekutina voní dobrou, silnou kořeněnou vůní! A v té chvíli jsem vzal
láhev, otevřel a maličko do sklenky nalil. Na dně sklenky se objevil
malý drobný tekutý briliant, který se ve světle pokoje leskl a zářil
jako malinké vzdálené slunce, a nad stůl se vznesla dobrá, silná
kořeněná vůně.
„No tak vidíš,“ zabručel medvěd, „měl jsem pravdu. Blýská se
v tom slunce. Teď bys to měl ještě rychle zhltnout, aby to tu nikdo
neviděl…“
Vtom hodiny v předsíni tloukly čtvrtou.
Byl pomalu čas, abych si vzal kravatu a černé lakové boty, a s lí-
tostí jsem si znovu, snad už posté, připomenul, že jsem jí vůbec nic
nevyložil a ani ona mi nic neřekla. Je to jako posledně, myslil jsem si,
nic mi neřekne. Anebo snad přece jenom ještě řekne? Přece jenom
řekne? Pohlédl jsem na ni smutně, jak je stažena za sklem, a tu se
náhle pohnula, ruku, na níž měla prsten s briliantem, dala na dolní
příčku rámu, vyklonila hlavu a pak, jako by koukala z okénka vlaku,
s úsměvem řekla:
„A copak ten náš Günterek?“
„Musím se strojit,“ vyrazil jsem, „jdu na návštěvu a je čas. Musím
si vzít kravatu a boty, jdu s rodiči – k vyslanci.“
Trhla sebou tak prudce, že se jí náušnice rozklinkaly a čelem
téměř narazila na sklo. Chvíli na mě strnule hleděla s  mírně

– 162 –
obnaženými zuby, pak se trochu uklidnila a položila prsty pravé
ruky na dolní rám.
„Kamže jde s rodiči?“
„K vyslanci,“ štěkl jsem, „vyslanec nás pozval. Pozval matku, ale
s ní i nás, a tak tam jdeme. Tak co!“
„Tak to mě velmi těší,“ řekla pomalu a vlídně zakývala hlavou, „to
mě velmi těší. Ale nejdete k vyslanci, ale k místodržícímu… Sejde
se tam s následníkem trůnu…,“ a já už jen mávl rukou a snad jsem
chtěl právě vstát a jít, když se vtom prudce otevřely dveře a v nich
se objevil otec.
„Tak alou,“ křikl, „jak to, že ještě nemáš kravatu a boty, co tu zas
tak civíš!“
Vstal jsem z křesla, pohlédl na stolek s lahví, sklenkou a kouskem
citrónu, usmál se k vitrínce, pohovce i nahoru ke zdi, kde zařinče-
lo… tak vidíš, myslil jsem si, opravdu jsi mi nic neřekla, bylo to jako
posledně, ale alespoň jsi se mnou trošku promluvila, pohovořila,
vždyť bylo dobré i to, šel jsem. Zahlédl jsem ještě medvěda, jak
vybaluje z papírku cukroví, které před chviličkou slítlo na jeho
hlavu, a říká:
„U vyslance mluv správnou němčinou, ne tou hrubou pruskou,
sejdeš se tam s následníkem trůnu. Günterek bude císařem…“

– 163 –
 14

Odpoledne bylo krásné, jak může být jen na jaře. Růženka se vy-
klonila z okna, na němž stála váza s kočičkami a kraslicemi na čer-
vených stužkách, a řekla: „Kristepane, to je letos jaro. Od toho dne,
co jste byli u vyslance, to všechno voní takovou čerstvou kořeněnou
vůní a ani neprší.“ Pak jakoby přitažena nějakou tajemnou silou
vylezla na chodník z protějšího ovocnářství Kocourková a pohlédla
do našich oken. „Máte krásné kočičky,“ křikla na Růženku do okna
a dřepla na sedačku u brambor, „také kraslice. Víte, že Sysel má
kůzlata?“ A když Růženka kývla, Kocourková zvolala: „Víte, že za
rohem v Paříži hrají Chaplina, nejdete večer?“ Vyklonil jsem se také
z okna a viděl jsem, že za rohem ulice se objevili dva, které jsem
před naším domem viděl poprvé dnes ráno. Štíhlí a plaví, v jarních
pláštích, přešli kolem Kocourkové skoro vojensky a přitom pomalu
a obezřetně, což nějak nešlo k sobě a připomínalo to loutky, které
tahá za provázek nějaká ruka kdesi u střech domů. „Bodejť bych
nešla,“ křikla Růženka, „já nemám co dělat.“ „Tak dobře,“ křikla
Kocourková, „jdeme. Dnes večer na Chaplina. Představte si, že tam
vypadá úplně jak Hitler. Viděla jste ho v těch dnešních novinách?
S těmi fousky a s tou černou patkou na hlavě? Mě vám vždycky
chytne, když ho vidím, křeč, musím k doktorovi, mám asi revma.“
„Já se vám nedivím,“ zvolala Růženka, „mně je zas mdlo, na toho
Chaplina musíme…“ „Je to šelma z bible,“ zvolala Kocourková, a pak
náhle jako by do ní něco vjelo, vyskočila ze sedačky a křikla, že se
musí sofort kouknout na karty. „Sofort na karty,“ křikla přes ulici,
„kdepak tady takhle sedět, mám s tím Hitlerem nějaké tušení.“
A rychle chňapla sedačku a zmizela v krámě. A tu se Růženka na
mě otočila a ťukla se do čela. „Kristepane, hned musím pro bram-
bory. Vždyť my je vůbec nemáme. Jak bych dělala večeři.“ A ač jsem

– 164 –
věděl, že máme brambor plný sklep a nové ještě nejsou, ani jsem
nemrkl, vylétla z pokoje, za chvilku se mihla na ulici jako divoký
stín a zmizela v krámku. Já jsem to odpoledne nešel nikam, i když
venku bylo tak krásně a všechno vonělo čerstvou svěží kořeněnou
vůní, nešel jsem ani do parku, i když jsem se tam u pomníku hraběte
Šternberka mohl setkat s Brachtlem, Mínkem, Bukou a Katzem, byl
jsem totiž nějak zaražený a pln divných předtuch.
Pln divných předtuch od samého úsvitu, kdy už za oknem nebyla
tma, ale také ne světlo, nýbrž jen takové tiché, chladné, šedobílé
šero a já se v tom šeru vzbudil šramotem z předsíně. Jako by tam
přešly kočky nebo stádo ovcí a mezi nimi šlapala nějaká strašlivá
zlověstná liška, hodiny, které tam jdou o deset minut napřed, tloukly
právě půl čtvrtou ranní… Když jsem šel v půl osmé do školy, potkal
jsem před domem ty dva v jarních pláštích, které jsem tu nikdy
neviděl, štíhlé, plavé, jdoucí téměř vojensky, a přece tak pomalu
a obezřetně, jeden hleděl do ulice, druhý si mě však bezostyšně
měřil, byl bych mu nejraději něco řekl. Přecházel kolem nás právě
nějaký člověk v montérkách a odplivl si… Ve škole jsme vyváděli
jako mladé kozy. Buka mě svalil zády na katedru a jal se předstírat,
že mě škrtí. „Vlku,“ škrtil mě, „vlku,“ už mi to neřekl aspoň měsíc,
a já jsem křičel a mačkal mu bradu vzhůru, ale byl silnější a volal,
šel-li bych s ním a jeho bratrem do kina, mají prachy a zvou mě na
Chaplina do Paříže v pondělí večer, vypadá tam jako Hitler… a já
mohl jen písknout, že rozhodně jo. Pomohl mi na nohy a začal mě
honit mezi lavicemi, přičemž se mi dostal do ruky nějaký sešit, ležel
na Fürstově lavici a byl nadepsán jeho rukou, chňapl jsem ho a hodil
do vzduchu ke kamnům. Buka ho tam našel, hodil jej do vzduchu ke
katedře a Fürst začal lítat po třídě jako pominutý. Nastavil jsem mu
nohu doufaje, že se potluče, ale zachytil se naneštěstí lavice, a když
jsem do něho strčil, utekl na chodbu. Řekli jsme si s Bukou, že se
můžeme odpoledne sejít v parku, řek jsme si to též s Brachtlem,
Mínkem a Katzem, a Brachtl mě pak nečekaně strhnul na stupínek

– 165 –
a nacpal mi do úst žvýkačku… Když jsem se vracel ze školy domů,
viděl jsem je zas, ty dva v jarních pláštích, kousal jsem žvýkačku
a dělal, že je nevidím, koukali dopředu do ulice jako koně. U nás
v domě na chodbě se ozývaly rány ze sklepa, Hron tam asi něco
tloukl. Ve dveřích kuchyně stála paní Hronová, a když jsem k ní
došel, trochu se uhnula, abych viděl dovnitř. Řekla, že ve sklepě mají
kůzle, myslila snad mrtvé, a že muž spravuje dveře. Že teď k nám
šel listonoš s dopisem. Vtom se u sklepa objevil Hron s nějakým
větším blyštivým předmětem, a když mě viděl, řekl: „To je zvláštní,
to bys nevěřil, co ta zvěř umí. Když podřízneš kozle před kozou,
koza vomdlí. Vy nemáte kozle?“ Vyběhl jsem nahoru, matka právě
dávala listonoši spropitné. A teď odpoledne, když na okně stála
váza s kočičkami a kraslicemi, má předtucha ještě vzrostla. Nešel
jsem ani do parku, kde jsem se u pomníku chtěl setkat s Brachtlem,
Mínkem, Bukou a Katzem, a nemohl jsem je náhle ani volat telefo-
nem. Když jsem to v purpurovém pokoji zkoušel, telefon byl hluchý
jako pařízek. Když se chýlilo k večeru, nad naší ulicí se objevily
mraky. Kocourková vylezla na chodník zjistit, zda má začít tahat
bednu brambor do krámu. Zavolala na Růženku, která už zas stála
v okně, že dnes z Chaplina sejde. „Půjdeme po neděli,“ křikla, „žene
se bouřka, ale pršet nemá,“ a Růženka zvolala: „Půjdeme tedy v pon-
dělí. V pondělí večer, to chodí lepší lidi. Kouknu se ještě do těch
novin s Hitlerem a na karty.“ A Kocourková křikla, aby se koukla do
novin s Hitlerem a na karty, a začala tahat bednu. Chňapli jsme vázu
s kočičkami a kraslicemi, zavřeli okna a rozsvítili, mraky nad naší
ulicí náhle zhnědly. „To je letos jaro,“ řekla Růženka, „to by člověk
umřel, pršet však nemá, předpovídá… Kristepane, kde my vlastně
máme takové ty zelené kvítkované misky, ty zelené kvítkované, co
tu vždycky byly, vždyť já bych dnes měla dočista chuť na topinky,“
a když jsem se otřásl, řekla: „Jo, Hron má ve sklepě kůzle od Sysla,
doufám, že jen maso, a ne živé, mečení jsem odtamtud neslyšela. Já
mám dneska chuť na topinky,“ řekla, „ale radši dám tu vázu s ko-

– 166 –
čičkami a kraslicemi do předsíně k hodinám…“ Bylo právě za deset
minut půl páté, neboť hodiny v předsíni tloukly půl. Půl páté na
jaře v měsíci březnu.
Děsná předtucha se však vyplnila až večer.
Růženka právě sklízela z kuchyňského stolu karty, když vtom
někdo zvonil. Matka, která před chvílí přijela z pochůzky, vyšla do
předsíně, aby otevřela. Než však otevřela, nahlédla do kuchyně
a tiše řekla, že jde strýček Vojta a snad ještě jedna návštěva, aby
se v jídelně rozsvítilo a dala se tam káva, likér a nějaké doutníky…
Vešel jsem do předsíně ve chvíli, kdy vstupovali do našich dveří.
Strýček Vojta a ještě jeden pán, jemuž jsem neviděl do tváře, neboť
v předsíni bylo šero. „Máte hezké kočičky a kraslice,“ usmál se strý-
ček a ukázal do šera k hodinám, a pak se zeptal, zda se už otec vrátil.
„Ještě se nevrátil,“ řekla matka, „odešel v půl čtvrté ráno a ještě
nepřišel. Ani nevolá, nejde telefon, je to úplně hluché. Račte si od-
ložit a jít dál.“
Teprve když vstoupili do jídelny, kde nad stolem zatím už svítil
velký křišťálový lustr, spatřil jsem druhého návštěvníka.
Byl to nějaký cizí pán s hubenou kostnatou tváří a dlouhými vla-
sy, jaké mívají umělci, byl ve fraku a v jedné ruce, poněkud skryté
za zády, držel kytici červených růží.

Světlo lustru nad jídelním stolem bylo hned od počátku zvláštní.

Bylo slabé, nažloutlé a blikající, takže například nějaký dopis by se
býval v něm sotva dal číst a rovněž pozorovat fotografii v novinách
se zdálo nemožné. U lustru se také od počátku usadily stíny. Stíny
skelné, průhledné a lomené od křišťálových sklíček, připomínající
pavučiny, žáby, kosti a ještě něco. Něco jako kdysi před léty, když byl
u nás Gini a venku se strhla ta strašná bouřka. Na stole stál kulatý
stříbrný podnos s lahví a sklenkami, citrón, doutníky, popelník
a míšeňská cukřenka.

– 167 –
 Matka seděla v čele stolu s bílou šňůrou perel na krku, po její
pravici seděl strýček v černém saku s modrobílou kravatou a po
levici kostnatý muž s  dlouhými vlasy, ve fraku, připomínající
umělce. Kytici červených růží chvílemi držel pod stolem, chvílemi
ji měl položenu na klíně, pak mu to bylo asi obtížné a položil ji na
prázdnou židli po své levé ruce. Matka hleděla na okraj stříbrného
podnosu, který se v blikajícím světle leskl jako nějaký přepychový
obojek obrovského čtyřnohého psa, a říkala, že se otec snad už
vrátí. „Snad se už vrátí,“ řekla a hleděla na okraj stříbrného podno-
su, „je to podivné.“ Strýček kouřil doutník a hleděl k oknu, jako by
zjišťoval, co je s bouřkou a deštěm. „Jistě se už vrátí,“ řekl a hleděl
k oknu, „přijde každou chvíli.“ Muž ve fraku mlčel. Kouřil cigaretu,
upíjel ze sklenky čirou bílou tekutinu, do níž si dal kolečko citrónu,
a tiše si notoval nějakou melodii. Když hodiny v předsíni tloukly,
zdvihl hlavu, jako by počítal čas, byl to zřejmě nějaký otcův dobrý
známý a rovněž věřil, že otec brzy přijde. Mně to bylo úplně jedno
a ani jsem s nimi u stolu neseděl.
Klečel jsem u vzdálené židle, ač se to snad zrovna neslušelo,
střídavě jsem sledoval, co je u stolu a co v novinách, které jsem měl
rozevřeny na židli, a bylo mi čím dál hůř. Ty stíny jako by nebyly jen
na stropě, ale i na stole a ve mně, a jako bych cítil, že mě pomalu vy-
hánějí pryč. Pryč aspoň do předsíně, do kuchyně, na ulici, do parku,
ale pryč. Nedal jsem však na sobě nic znát a ani jsem nehlesl. Klečel
jsem u vzdálené židle, na níž jsem měl rozevřené noviny, a žvýkal
Brachtlovu gumu.
Konečně matka vstala a šla k zrcadlu. Vrátila se ke stolu s něja-
kým listem. Podala jej strýci, byl to dopis.
„Přišel dnes v poledne,“ řekla.
Viděl jsem, že obálka je poškrábána nečitelným písmem a na
známce jsou Alpy. Ale spíš než viděl ve slabém světle a na tu dálku
od židle jsem to tušil. Strýček kývl a začal číst. Muž ve fraku kývl
a mlčel. Byl to nějaký otcův dobrý známý a o dopise zřejmě věděl.

– 168 –
Matka dala hlavu do dlaní a trochu ji pak zdvihla, když se ve dveřích
objevila Růženka s konvicí a kávovými šálky. Na prahu se trochu
zarazila a konvice se jí zatřásla, snad proto, že strýček četl a ostatní
mlčeli. Ale pak přistoupila a konvici a šálky postavila na stůl.
„Co píše, je zlé,“ řekl strýc nad dopisem, otíraje si oči, asi una-
vené od toho slabého světla, „dalo se to tušit. Prosím vás,“ řekl,
„ta únorová čistka v armádě, pak ta schůzka v Obersalzberku,
a teď ke všemu ještě ten…“ a slyšel jsem, jak říká cosi o nějakém
projevu Hérinka či Gérinka z minulé soboty, o vojskách u hranic,
o demonstracích a přestřelkách ve Vídni… o Vídni zaplavené na-
cistickými letáky… o útoku na arcibiskupský palác, o demolování
synagóg a židovských obchodů…, „ne, to dobře neskončí,“ řekl
a položil dopis na stůl, „když se začíná štvát na Židy, je to vždyc-
ky nebezpečná předzvěst. Za tím bývá útočník, který hledá oběť.
V novinách…,“ mávl na noviny, které jsem měl rozevřeny na židli,
„se píše o zítřejším nedělním plebiscitu. Prosím vás, jaký zítřejší
nedělní plebiscit v Rakousku?“ zavrtěl hlavou, „copak jsme blázni?
Gini by měl přijet okamžitě.“
Na chvíli jsme byli jako zkamenělí. I kostnatý muž ve fraku na
chvíli přestal kouřit a seděl zcela nehybně. Až konečně Růženka,
která dosud strnule naslouchala vedle stolu a připadala mi od toho
odpoledne trochu změněná, se usmála.
„Ale prosím vás,“ mávl strýc rukou a také se trochu usmál, „ne-
věřte pověrám. Přece nebudete věřit na nějaké věštby paní Kocour-
kové. Hitler svou prosadí. Kdoví vůbec, zda nedojde k válce!“
„Ale když to vyšlo i mně,“ zaúpěla, „Kocourkové to vyšlo od-
poledne a mně kvečeru. Hitler padne. Bože, ta karta, co mu padla,“
zašeptala a pohlédla k lustru, kde se komíhaly stíny, „ta karta je tak
děsná, že pro to nemám slov. Nějaká zvláštní strašná smrt v pavuči-
nách mezi žábami, kostmi a můrami někde v podzemí, kde všechno
kolem hoří…,“ otřásla se, hledíc na strop.

– 169 –
 „A to všechno jste vyčetla z jediné karty?“ řekl strýček s mírným,
skoro žalostným úsměvem, ale ona zavrtěla hlavou, pohlédla na
zem a řekla:
„To jsem nevyčetla z jedné karty, ale ze tří.“ Pak ještě chvíli po-
stála u stolu a šla.
„Má trochu porouchané nervy,“ řekl strýček a vrátil matce dopis,
„to je vše.“ Matka vstala, přistoupila k zrcadlu a dopis uložila.
„Zítra pošleme telegram,“ řekla, „dnes to už bohužel nejde, le-
daže bychom, když nejde telefon, došli na poštu. Muž ani nemůže
volat, kdy přijde…“
„Přijde každou chvíli,“ řekl strýček, „jistě už jede…“ a pak vzal
konvici, nalil kávu a pohlédl na mě ke vzdálené židli.
„Prohlížíš si noviny,“ řekl, „vždyť tam na ně nevidíš. Pojď ke stolu,
zkazíš si zrak…“
V té chvíli se stíny na stropě a stole zavlnily, jako by do jídelny
vnikl závan vzduchu, a muž ve fraku po matčině levici promluvil.
Poprvé za celou dobu, co tu seděl. Jeho hlas mi přišel náhle nějak
velmi známý, ale mohl jsem se mýlit. Aby se přinesl, řekl a pohlédl
na dveře sousedního pokoje…, svícen.
Matka zavolala Růženku.
„Přineste svícen, prosím vás,“ řekla.
Za chvíli přinesla Růženka svícen, ten starý ruský svícen, který
zpravidla zapalujeme pod babičkou v její výroční den, a postavila
jej na stůl. Muž pohlédl na svícen, zaťukal prsty o stůl nějaký takt
a Růženka odešla. „Má vskutku porouchané nervy,“ řekl strýček
a sklepl doutník do popelníku, „věří, že Hitler zemře…“ Pak pohlédl
k oknu, jako by opět zjišťoval, jak je to venku s bouřkou a deštěm,
ale nemohl vidět nic, protože venku byla už tma. Pak pohlédl na
svícen a řekl:
„Je to vskutku krásný svícen, tenhle po babičce. Jak k němu stará
paní vlastně přišla?“

– 170 –
 „Je to dárek jedné ruské kněžny,“ řekla matka, „myslím, že Vasil-
čikové. Dnes žijí v emigraci.“
„Zapalte jej,“ řekl muž, a já jsem si v té chvíli všiml, že jeho hlas
je dost chladný. Ale jistě to byl omyl, byl to jasně otcův známý, který
přišel se strýčkem, a i on čekal na otce. Napadlo mě jen, jak to u nás
dobře zná. Teď mi totiž blesklo, že věděl, že máme svícen.
„Zapalte jej,“ opakoval, „stačí jedna svíčka. Prostřední.“
Matka vstala, šla k příborníku pod zrcadlem, aby donesla zá-
palky, zřejmě přehlédla, že na stole je strýčkův zapalovač. Ale strý-
ček ji předešel, rychle vzal zapalovač a svícen zapálil. Jednu svíčku.
Prostřední.
„Teď snad uvidíš trochu líp,“ řekl směrem k židli, u níž jsem kle-
čel, a já se sklonil nad novinami, které jsem měl rozevřené na židli,
a zblízka jsem pohlédl na fotografii, která tam byla.
Měl na ní hladké černé vlasy sčesané šikmo přes čelo k jedno-
mu oku. Vousky pod nosem měl stejně černé jako vlasy a z očí mu
vycházely jakési paprsky, jako by zářil. Takže vskutku připomínal
Chaplina, který právě hraje ve filmu v Paříži za rohem a je mi dost
sympatický. A usmíval se právě jako on. Neboť na té fotografii zrov-
na někomu podával ruku, koho měl zřejmě rád. Zdvihl jsem hlavu
ke stolu, strýček kouřil doutník a zamyšleně hleděl na svícen, matka
hleděla na okraj stříbrného podnosu, který připomínal obojek ve-
likého čtyřnohého psa, a rovněž mě nevnímala, ale muž ve fraku
kouřil cigaretu, upíjel a hleděl teď na mě. V té chvíli jsem se slabě
zachvěl. Proč se na mě tak dívá, blesklo mi, co to znamená? Cizí
neznámý člověk v našem bytě, čekající na otce, proč se tak dívá
a ani nepromluví? Pojednou mi bylo ještě hůř, málem bych byl už
vstal a šel aspoň do předsíně. Ale pak jsem opět sklonil hlavu a dál
hleděl na fotografii v novinách. Na té fotografii byl pohled mnohem
přátelštější, to bylo jisté, náhle jsem si vzpomněl, co jsem jednou
slyšel. Že má rád mládež, hochy a děvčata, o prázdninách je posílá
na hrady řádových rytířů, kde pak hrají různé dobrodružné hry,

– 171 –
když přijde večer, zapalují ohně a hrají na bubny a píšťaly, a náhle
mě napadlo, že jistě i stopují a hážou lasem… Pro pána krále, náhle
jsem si vzpomněl, co jsem zaslechl v předsíni, otec mě chce poslat
pryč, poslat o prázdninách do skautu, vždyť tam bych se stopovat
a házet lasem mohl naučit, zlaté oči… div jsem nevyprskl. Pohlédl
jsem na muže, právě se ode mne odvrátil a zdvihal ke rtům sklenku
s čirou bílou tekutinou, třpytivý briliant, slunce… chvíli jsem mlčky
pozoroval, jak pije… a pak jak ťuká prstem do taktu o stůl, tiše si
prozpěvuje nějakou píseň, přitom mírně chvěje hlavou s dlouhými
vlasy a lehce podupává nohou, pak jsem zrakem sklouzl na židli,
na níž seděl, a viděl jsem, že mu z židle visí cíp fraku a na židli po
jeho levici je kytice krásných červených růží… náhle mě napadla
neuvěřitelná myšlenka. Že je to nějaký dirigent, který si sám sobě
přinesl kytku…
„Má zničené nervy,“ řekl strýček náhle, „ale Gini musí přijet
okamžitě. Nesmí ztratit ani hodinu. Ať dojde na poštu,“ pohlédl
k oknu a pak vyňal z kapsy zápisník, vytrhl z něho list a napsal pár
řádků. „Zde je telegram,“ řekl a podal jej matce, „to snad pochopí…“
„Obávám se, že nemá vstupní vízum,“ řekla matka, čtouc te-
legram, „zítra je neděle a na vyslanectví nikdo není. Může přijet
v nejlepším případě až v úterý ráno.“
„To je jedno,“ řekl strýc, „přijede tedy v úterý ráno,“… a matka
zavolala na Růženku.
„Odneste to hned na hlavní poštu, prosím vás,“ řekla tiše, „je to
telegram Ginimu…“
A Růženka chytla lístek a vyběhla.
„Vemte taxík,“ zvolal na ni strýc do předsíně, „je to daleko a může
pršet…“ a vtom hodiny v předsíni tloukly sedmou, bylo tedy za de-
set minut.
„Budou zprávy,“ řekla matka, „muž ještě nepřijel.“
„Ještě nepřijel,“ řekl strýc, „ale bude tu co nevidět. Možná že už
je před domem. Zapneme rádio…“

– 172 –
 A já jsem teď musil vstát od své židle s novinami a vyjít z jídelny.
Aspoň na chvíli vyjít a nadechnout se jiného vzduchu, aspoň na
skok do kuchyně k Růžence, ten host mě čím dál více zneklidňoval.
Pomalu jsem se ho začínal bát…
„Musím si vzít deštník,“ řekla Růženka v kuchyni, právě si bra-
la u zrcadla klobouk, „zatím neprší, ale co kdyby, Kocourková se
mohla zmýlit. Bože,“ vzdychla, „který člověk jen tohle jarní počasí
vymyslil…“
„Kdo ten člověk jen je,“ vzdychl jsem, „nejraději bych odsud utekl,“
ale Růženka mávla rukou a řekla, že to nikdo neví. „Snad je to ďá-
bel,“ řekla, „protože pánbůh by na jaře dopřál lidem trochu slunce
a jasnějšího nebe. Je tam zataženo, jako by měl přijít soudný den.
Až přijdu, musím vypláchnout támhleten hrneček…,“ ukázala na
stůl, „a po neděli koupit kůzlečí jako Hronová. Z toho jejich sklepa
nikdo ani nezamečí,“ koukla se na sebe do zrcadla, „živé kůzle tam
rozhodně není. Kdyby ho byl podřízl, byla bych to musila slyšet.
Přece by to byl nedokázal tak naráz a tiše, aby mi ani nemeklo. To
by tam mohl mít pomalu i kozu.“
„A my tady budeme mít Giniho,“ řekl jsem.
Když jsem se s těžkým přemáháním vrátil do jídelny, matka už
neseděla u stolu, nýbrž v křesle poblíž příborníku, a pila kávu, kte-
rá musila být už strašně vychladlá, strýček stál opřen o příborník
a kouřil doutník, trochu s tou jednou podepřenou rukou a pokr-
čenou nohou připomínal hraběte Šternberka, jen místo květiny
držel doutník, a kostnatý muž ve fraku s dlouhými vlasy stál u okna,
kytici červených růží držel za zády a bezvýrazně hleděl na strýce
a na matku. Vskutku. S těmi vlasy a ve fraku připadal jako dirigent,
který se chystá zvednout hůlku a ještě chvilku čeká. V rádiu slabě
hráli Beethovena, poznal jsem to hned.
Kdesi v dálce zaznívaly varhany a vyzváněly zvony, kolem hoří
bezpočet svic, žlutě, blikavě, míhavě, zrovna jako náš jídelní lustr
a svíčka ve svícnu na stole, ale protože je jich mnoho, je tu zá-

– 173 –
plava světla. Dědeček stojí uprostřed v modré uniformě se zlatým
a purpurovým límcem, s jednou rukou pozdviženou a chvějící se
u čepice a s mírným, omluvným úsměvem… Náhle mě přepadla
strašná tíseň. Tíseň a strach. Strach před něčím, co nešlo popsat.
Co bylo v této jídelně od první chvíle, kdy jsme sem vešli, ale teprve
teď vyvstalo v plných barvách, tónech, nějaká neznámá záhadná
síla, která tu mezi námi stála… náhle jsem si uvědomil, že stále
ještě žvýkám tu Brachtlovu gumu, vzpomněl jsem na Brachtla,
Mínka, Buku, Katze, náhle bych byl odsud vyrazil a utíkal, utíkal do
parku k pomníku, kde však z nich už jistě nikdo nebyl, bylo strašně
zataženo, mohla se co chvíli strhnout bouřka, déšť, v parku musi-
la být tma plná mračen a pusto a prázdno, náhle bych byl chtěl
vykřiknout, aby sem někdo z nich aspoň přišel a byl tu, Brachtl,
Mínek, Buka, Katz, anebo třeba i Grund, ale nešel telefon, cítil jsem,
že to dlouho nevydržím, nevydržím… a pak jsem se podíval na dveře
tam do toho sousedního pokoje… Nikdo si toho nevšiml. Strýček
stál u příborníku, zamyšlen a s hlavou skloněnou, muž stál u okna
a bezvýrazně na nás hleděl jako dirigent, který čeká, za cípem fraku
mu vyčnívaly růže… a matka řekla, abych šel k jejímu křeslu. A když
jsem přistoupil, trochu mě obejmula a ruka se jí chvěla skoro tak
jako celé mé tělo. V rádiu slabě hráli Beethovena…
A tu náhle hodiny v předsíni, které nám jdou o deset minut na-
před, tloukly osm, osm temných tónů, takže bylo za deset minut osm,
osm temných tónů, bubnů, Beethoven ztichl… A matka se právě
chtěla napít kávy, která stála na dosah její ruky na příborníku,
a strýček u příborníku chtěl právě něco říci, když se náhle svícen
zachvěl, jako by přívan vzduchu vnikl do jídelny, lustr ještě víc ze-
slábl a zablikal a z rádia se ozval hlas…
Německy, protože matka zřejmě dávno přeladila rádio na cizí
stanici. Na stanici dědečkovy země…
„Meine Damen und Herren. Dámy a pánové…“

– 174 –
 Zněl těžce a vážně jako hudba Beethovena, jako vzdálené var-
hany a zvony, jak osm těžkých tónů, bubnů, a já jsem pochopil.
Řečník v černé kravatě na schůdku před ornáty v záplavě svic pod
mohutnou bání s křížkem a věžemi. Dámy a pánové…
„Herr Bundespresident… pan spolkový prezident mě pověřil,
abych oznámil rakouskému lidu, že ustupujeme násilí.“
Matka se bezvládně opřela o křeslo a strýček odložil doutník.
Muž u okna náhle jako by se na mě nenápadně usmál…
„A tak se loučím v tuto hodinu s rakouským lidem německým
pozdravem a srdečným přáním: Bůh chraň Rakousko…“
A pak se ozvalo z rádia slovo „pánové“, ale v tom okamžiku bylo
vysílání přerušeno, jako by je utnula nějaká sekera… a začala hrát
hymna. Hymna dědečkovy země. Sei gesegnet ohne Ende, Heimat­erde
wundermild… Buď bez konce požehnána, čarokrásná otčino… Velký
mohutný sbor ji zpíval při velkém orchestru. A pak se ozvala ještě
jednou. Sei gesegnet ohne Ende, Heimaterde wundermild… A pak
potřetí. Sei gesegnet ohne Ende, Heimaterde wundermild… A pak ještě
jednou, ale už beze slov. Jen velký mohutný orchestr… A pak se ozvala
znovu. Tatáž hymna, ale opět se slovy. Opět s velkým mohutným sbo-
rem při velkém orchestru jako poprvé. Jen slova, slova byla úplně jiná.
Už nezpívali Sei gesegnet, buď požehnána… Rozuměl jsem dobře…
Zpívali Deutschland, Deutschland über alles… a rozléhalo se to jako
zpěv andělských kůrů na nebesích…
Matka vstala z křesla, políbila mě na tvář a řekla, že je konec.
Strýček k ní přiskočil, podepřel ji a políbil jí ruku.
V té chvíli se pohnul muž u okna a s úsměvem, skrývaje za šosem
fraku kytici červených růží, o krok postoupil k matce…
Vtom někdo zvonil.
Dřív než jsem se vzpamatoval, vstoupil do jídelny někdo, koho
nikdo nečekal. Hron.
Obešel stůl k oknu a pak o krok přistoupil k matce.

– 175 –
 Pak svraštil obočí na nízkém čele, jež bylo zvlhlé, jako by byl
právě vykonal nějakou velmi těžkou, namáhavou práci, napřáhl
ruku a podával matce kytici červených růží.
A pak řekl, že před hodinou na budově rakouského vyslanectví
vyměnili vlajku. Od hodiny tam vlaje hákový kříž. Otec měl samé
porady… „No ano, porady, on ještě nepřišel?“ zasmál se, „on tu ještě
není, není…, ale je, je tu,“ zasmál se, „moje dělá zejtra kozle, peče ho,
potřebuje ňáký koření… máte ho, tak uctivej dík…,“ a pak šel. Muž ve
fraku přivřel zrak, přistoupil ke stolu a sedl si na své původní místo.
Kytici, kterou před chvílí držel v ruce, držela teď matka, úplně bledá
a chvějící se u zrcadla, a strýček hledal vázu. Když našel stříbrnou
vázu v sousedním pokoji, postavil ji na stůl k svícnu a dal do ní růže,
kostnatý muž ve fraku se napil kořalky, olízl se, obnažil chrup, pak
zčistajasna pohlédl na matčinu šíji… A pak jsem vyrazil z jídelny
jako divý.
Když hodiny v předsíni, které nám jdou o deset minut napřed,
tloukly dvě, ještě jsem se chvěl hrůzou. Venku na ulici bylo ticho,
bouřka nepřišla, nepršelo, v pokojích se slabě svítilo, ozývaly se
odtamtud kroky. Růženka stála u okna a volala na Kocourkovou,
jaké je to letos krásné jaro, že půjdou na Chaplina, Kocourková
jí odpovídala, stála tam někde nějaká zelená kvítkovaná miska,
kterou jsem už strašně dlouho u nás neviděl a vlastně na ni skoro
zapomněl, a slyšel jsem křehký zvonivý hlásek říkat něco o nějakém
kvítku, nemělo to vůbec souvislost. Z předsíně jsem slyšel šramot,
jako by tam byly kočky nebo stádo ovcí a mezi nimi liška, a odněkud
zpod domu, ze sklepa, jsem neslyšel nic než ticho, ani zamečení, jen
hlas Hrona, že to maso se má okořenit, zdali snad to koření máme…
A za zdí pokoje jsem slyšel strašlivé řinčení a výkřiky, jako by se tam
vzpíral na opratích divoký kůň, jako by se tam lámalo dřevo, jako by
se sypalo sklo, řinčelo to do tlumených kroků a do Růženčiny řeči,
mluvené z okna. Matka byla pryč a Brachtl, Mínek, Buka a Katz se
toulali v parku a neslyšeli mě stejně jako nikdo, i když jsem je volal.

– 176 –
A viděl jsem červené růže v zrcadle jídelny ve stříbrné váze, opodál
povalenou židli, noviny… před domem dva cizí lidi, hledící do našich
oken, a kdesi daleko za tím vším jsem slyšel zvony, varhany a zpěv
andělských kůrů. A cítil jsem růže z povlaku své prošívané deky
a viděl jsem vyslance, jehož jsme nedávno navštívili, jeho ženu
a děti s velkýma modrýma jasnýma očima, jak na nás hledí… bože,
co všechno jsem to slyšel, co všechno jsem to viděl… a pak jsem už
neviděl nic než to město s kočičkami, kraslicemi, beránky a našeho
Giniho, který tam zůstal…

– 177 –
 15

A pak jsme nevěděli, máme-li se smát anebo plakat, bylo třiadvacet

stupňů tepla, lidé se už chodili koupat, ale kvůli tomu to nebylo,
bylo to přece kvůli staré známé věci, že totiž ten pátek měl být první
hodinu zeměpis – zeměpisář si totiž už dříve prohandloval tu svou
první páteční hodinu přírodopisu za zeměpis – a poslední hodinu
čeština. Z češtiny jsme měli velkou radost. Pan profesor měl dnes
začít s výkladem nové Erbenovy básně. Dosud jsme nevěděli, která
to bude, zbývalo jich moc, za ten školní rok, jenž se pomalu chýlil
ke konci, probral s námi vlastně jen Vodníka, Polednici a Záhořovo
lože… Ze zeměpisu jsme však byli zoufalí. Neboť zeměpisář začal
s novým trápením…
Začal s ním vlastně už hned týden po neštěstí v dědečkově zemi
a týkalo se „minulé hodiny“ a omlouvání. Začal nenápadně, tiše, jako
by si předl nějaký nevinný šáteček na kolovrátku do vlastní kapsy.
Když jsme viděli, že splétá síť, přece ještě jsme byli klidní. Přece
jsme měli zkušenost z loňského podzimu s otázkou, co jsme měli
v zásobě blaženou větu, kterou tenkrát navrhl Bronowski, větu, že
minulou hodinu jsme neměli vyučování… Jenže netrvalo dlouho
a síť byla upletena, zeměpisář ji náhle vrhl do lavic jako temný
rybář Uriel… a uvízla v ní celá třída. Neboť tentokrát se ukázalo,
že mu nejde o to, co jsme měli minulou hodinu, nýbrž pouze o tu
„minulou hodinu“, a místo toho „co jsme měli“ dal to omlouvání.
Poznali jsme, že je to vlastně zcela jiná věc.
Týden po neštěstí v dědečkově zemi, když se začalo mluvit o tom,
že se budou zařizovat na ulicích tlampače, protože bude letos
v červnu sokolský slet, se přihlásil při zeměpisu Buka, který ze-
měpisáře nenávidí, a požádal, aby byl omluven, že minulou hodinu
chyběl. Zeměpisář se na něho chvíli díval a pak docela bez souvis-

– 178 –
losti řekl, že u nás existuje vláda a pan ministr vnitra… vyňal ze stolu
třídní knihu, chvíli v ní listoval a řekl, že minulých hodin bylo sto
dvaadvacet. A Buku, rudého vztekem, posadil a dal mu pětku. Nic
si z toho nedělej, vlku, myslil jsem si. Pak utkvěl zrakem na Katzo­
vi, který minulou hodinu rovněž chyběl. Katz vstal, chvíli hleděl
na kamna u své lavice a pak požádal o omluvu, že chyběl poslední
hodinu. A tu zeměpisář řekl, že mluví jako Halifax v anglické Horní
sněmovně, že poslední hodina bude na konci světa, ale předtím
ještě bude všesokolský slet, dal Katzovi pětku a podotkl: „Ještě není
ani slet, a Katz už tvrdí, že je odtroubeno.“ Vykašli se na to, Mojžíš-
ku, myslil jsem si. Pak vyzval posledního, který minule chyběl, a to
byl Lindner. Věděli jsme, že Lindner nic kloudného neřekne, byli
jsme jen zvědaví, jak skončí. Řekl, aby ho omluvil, že chyběl předtím.
Zeměpisář mávl rukou, jako by odháněl mouchu, a aniž se obtěžoval
psát mu pětku, řekl, že „předtím“ může být také před schůzkou
Hendersona s naším vyslancem v Berlíně, anebo před holičským
krámem. Pak přísně pohlédl do třídy, zvolal na Lindnera, aby si
sedl, neboť Lindner ještě stál v lavici jako solný sloup, a prohlásil,
že my budeme na sokolském sletě cvičit jako žactvo středních škol
a že od příště se mu před hodinou omluví všichni, kteří chyběli.
„Jinak si napíšu,“ řekl, „že jste zamlčeli pravdu.“ A v příštích dnech
a týdnech, kdy začali zavádět na ulicích tlampače, protože bude
v červnu všesokolský slet, to šlo jedno za druhým, bez ohledu, byl-li
zeměpis či přírodopis, a vše končilo hrůzně.
Byli jsme zoufalí a radili se, co dělat, ale na nic kloudného jsme
nepřišli. „Je třeba vyčkat,“ řekl jednou v tělocvičně premiant Grund,
jehož otec je poslanec a mají velkostatek, „zkoušet to prostě dál, až
se přijde na to pravé slovo. Nic jiného zatím nezbývá.“ A tak jsme
zkoušeli dál… Byl nucen přihlásit se Hlásný a omluvit se. Vstal a řekl,
aby byl tak laskav a omluvil ho… a tu ho zeměpisec ani nenechal
domluvit, posadil ho s pětkou a do notesu si zapsal: „Hlásný poroučí
profesorům…“

– 179 –
 „To by tak hrálo, aby nám někdo poroučel, dnes budou platit
okované boty…,“ a pohlédl na Čeňka, který rovněž minule chyběl.
Čeněk vstal a řekl: „Kdybyste mohl být tak laskav a omluvit mě…“
nenechal ho domluvit, řekl „nemohl bych, laskavé jsou sestry z řádu
svatého Františka, ale dnes budou platit okované boty,“ a do note-
su si napsal: „Čeněk říká fráze.“ Konečně zbýval Datel. Těžce vstal
z lavice, neboť je po obrně a chodí o holi, a ustrašeně řekl: „Prosím
o omluvení.“ A tu mu řekl, že se prosí o kosti. „To jste jako naše vláda
a pan ministr vnitra,“ řekl a zeptal se ho, zda už také nacvičuje na
slet. Pak ho vyvolal k tabuli na látku z minulé hodiny, na níž chyběl,
a dal mu pětku…
Příště se musil omluvit Chvojka, vstal a řekl: „Mohl byste být tak
hodný.“ Řekl mu, že hodný je leda medvěd v kleci, ale je otázka, jak
dlouho si to dá líbit, a posadil ho, pohlédl na Císaře, jenž se rovněž
musil omluvit. Císař vstal a po chvíli ticha řekl: „Mohl byste být tak
dobrý…“ Odvětil, že dobrý je jahodový jogurt pro kočky a všesokol-
ský slet a posadil ho, na omluvení zbýval už jen Kchony v lavici u ka-
men. Po dlouhém otálení konečně Kchony zdvihl ruku a přihlásil
se. Řekl ztrápeným, zmučeným hlasem, zda by byl tak „milosrdný“.
A tu zeměpisář bouchl o stůl a odvětil, že milosrdná je Panna Maria,
a už ho chtěl posadit, když Kchony vyhrkl „láskyplný“. Trnuli jsme
strachem a zvědavostí, nepomohlo ani to. Bouchl opět o stůl, řekl,
že láskyplní nebyli ani všichni starozákonní proroci a on že není
žádný samaritán. „Jsme ve střední Evropě ve dvacátém století, kde
se bude konat sokolský slet,“ řekl, vyndal notes a zapsal si: „Kohn
navádí profesory vzdát se.“ A tu konečně opět přišel Bronowski
s výtečným nápadem.
Ten den po škole jsme se všichni shromáždili na protějším
chodníku u Šternberských sadů, které hýřily zelení, květy a vůní,
a Bronowski prohlásil něco, nad čím jsme užasli. „Když Kchony
říkal ,milosrdný‘ a ,láskyplný‘,“ řekl Bronowski tajemně a pohlédl
na Kchonyho, který tam také stál a vzrušeně koukal, „napadla mě

– 180 –
jedna věc.“ A vyložil nám, že existuje velký slovník jazyka českého
a tam prý jsou vůbec všechna slova, která existují a dají se říci.
A že se doma do toho slovníku podívá a najde, jak se jinak řekne
láskyplný, milosrdný, laskavý a hodný. Pod dobrým už není třeba
hledat, poněvadž to je jen jogurt pro kočky a pro slet. Dlouho jsme
o novém plánu Bronowského povídali, i když jsme nechápali, jak
je to možné, že jsou v tom jeho slovníku českého jazyka jen samá
česká slova, a ne také to, jak se to řekne v cizí řeči, dokonce i Buka
zůstal tentokrát až do konce, ač za jedním kvetoucím keřem na něho
pískal jeho bratr zámečník, a povídali jsme si o Bronowského plánu
i cestou parkem, Brachtl, Mínek, Datel, já a několik dalších. A druhý
den ve třídě jsme běželi k lavici Bronowského a Bronowski vytáhl
papírek, kde měl všechna ta slova opsána, a četl je. Stálo tam, že
„laskavý se říká o osobě výše postavené“ a značí „vlídný, přátelský,
láskyplný“…, což už řekl Kchony, a pak „milující a milostný“…, všem
se nám pojednou zdálo, že se sotva některé z těch slov hodí, někteří
však, jako Kopejtko a Datel, si to nicméně opisovali… A pak ještě četl,
že „hodný znamená vyhovující po stránce mravní, mravně dobrý,
řádný, takový, jaký má být“, což zeměpisář jistě není, a tak vznikl
spor, zda se mu to může přesto říci. Někteří tvrdili, že ano. Bronowski
navrhl, abychom se zeptali pátera Anselma, a stejně tak i na slova
„úctyhodný a ctihodný“, a jiní říkali, že ne, i když je to všechno totéž
jako „hodný“ a „vyhovující“, a tu Tieftrunk křikl jedno sprosté slovo,
kopl do lavice a tím to skončilo. Bylo to prostě hrozné…
Konečně přišel dnešek. Ten dnešní pátek, třiadvacet stupňů
tepla a lidé se už chodili koupat, pátek, kdy je první hodinu ze-
měpis a poslední hodinu čeština, a my jsme nevěděli, máme-li se
radovat, anebo trnout hrůzou. Dnes se měl omlouvat Grund, Mínek
a Kopejtko… Kopejtko ve své krátké pruhované kazajce držel papír,
kde měl výpisky od Bronowského, a třásl se na celém těle. Mínek byl
smutný a zamlklý, v jeho čistých modrošedých očích byl velký strach.
Brachtl byl dnes obzvlášť rozcuchán, jako by se od rána s někým

– 181 –
pral anebo lezl po stromech, a hořel jako Buka a Mínka utěšoval.
„Neboj se, zabiju ho,“ utěšoval ho, „vím, kde bydlí, a rozkopu mu
dveře. Neboj se. Nebo jestli se budeš moc bát, vstanu a řeknu mu,
že je svině.“ Mínek na něho vděčně hleděl, ale zdálo se, že strach ho
neopouští. Grund byl zamyšlen, nedal však na sobě znát ani kapku
strachu, řekl, že jsme udělali chybu hned na začátku. „Bývalo by
lepší,“ řekl, „aby prostě při jeho hodinách nikdo nechyběl, a nemu-
sel se tudíž ani omlouvat. Aby se na jeho hodiny chodilo, i když je
člověk marod. Ale už je pozdě…“
Bylo vskutku pozdě. Zvonilo a vešel do třídy. První vstal Grund,
což se mi tentokrát dost líbilo. Měl jsem dojem, že se chce obětovat,
zkoušet věty za všechny, kteří měli přijít po něm, a byla to snad prav-
da. Řekl: „Prosím, abyste mě laskavě omluvil, že jsem zde posledně
nebyl.“ Bylo to řečeno velmi chytře a my jsme s napětím čekali, co
bude. Ve větě nebylo ani slovo „hodný“, ani „dobrý“, ani „laskavý“,
a nebyla v ní ani „minulá hodina“, ani „poslední hodina“, nic. A přece
se to rozbilo. Rozbilo o slovo naprosto nečekané. O slovo „zde“. Řekl,
že škola není žádné „zde“, ale instituce, takhle ať mluví o stadiónu.
„Máme vládu a pana ministra vnitra,“ řekl hledě na Grunda, „ale
vláda se Němců bojí a pan ministr vnitra trpí protistátní pikle. Vy
nevíte, že povolil ordnery, Freiwilliger Schutzdienst,“ zasmál se,
„nevíte o jednání v Karlových Varech, o Halifaxovi a Chamberlai-
novi? Takhle mluvte o stadiónu, a ne o škole, sedněte.“ A Grunda
posadil a dal mu pětku, a já si myslil, tak vidíš, Grunde. Pak přišel
Mínek. Bylo mi ho líto, už jak vstával z lavice. Brachtl vedle mne
zatnul pěst, jeho čelo bylo zrudlé a Buka za mnou prudce dýchal,
jako by se dusil. Mínek sklonil hlavu a nesměle a tiše řekl: „Račte
mě laskavě omluvit, že jsem chyběl minulou poslední hodinu…“
Vskutku, snad již nic jiného nešlo říci. Opět jsme všichni napjatě
čekali, jak to skončí, Kopejtko v pruhované kazajce, který měl přijít
po Mínkovi, si rukama držel tváře a strnule koukal na profesora
a Bronowski byl nějak neobvykle skleslý…

– 182 –
 „Vy nevíte, proč se založili ordneři, Freiwilliger Schutzdienst?“
opět se zasmál zeměpisář, hledě na Mínka, „proč má vláda a pan
ministr vnitra strach? Na Strahově bude všesokolský slet, ale v po-
hraničí budou do obecních rad volby! ,Poslední minulou hodinu‘
je pleonasmus čili totéž, jako byste řekl obě dvě, rozumíte,“ řekl,
vytáhl notes a zapsal si: „Mínek mluví v básnických ozdobách…“
Blázen, myslil jsem si, a pak přišel Kopejtko.
Při veškerém vzteku, který chvěl Brachtlem, Bukou a i mnou,
jsme se natolik soustředili, abychom mohli sledovat, co se stane
s nebohým Kopejtkem, který vedle Kchonyho je nejmenší ve třídě
a je slabý a chudý, Kopejtko v krátké pruhované kazajce vstával
v lavici už předem zpola omdlévaje hrůzou. Začal koktat omluvu
podle Grunda až k slovům „zde“. Před tím slovem se zarazil jako
uhranut a nemohl dál. V rukou mačkal papír, kde měl výpisky
od Bronowského, ale na papír ani nepohlédl, snad strachem na
něj v té chvíli dočista zapomněl. Zeměpisář ho mlčky pozoroval
a čekal, co řekne. A tu Kopejtko nakonec vyhrkl místo slova „zde“
Bronowského „minulé vyučování“ z loňského podzimu… Zeměpisář
strašně svraštil čelo a Kopejtko vyrazil, že laskavě prosí o omluvu…
A on se ještě více zamračil a Kopejtko vykoktal, aby byl tak mravně
šlechetný, že tu nebyl při poslední geometrii… A tu už zeměpisář
otevíral notes a Kopejtko koktal, že nebyl při posledním vyučování
geometrie… při poslední geometrii vyučování… při posledních
prvních hodinách… při básnických ozdobách a pleonasmu…, a když
zvolal „při milosrdenství Panny Marie“, omdlel.
Tak skončila dnes první vyučovací hodina.
Poslední vyučovací hodina začala nádherně.
Minule češtinář končil výklad Záhořova lože, měl špičatou papí-
rovou čepici, kyj, a také donesl kus zeleného mechu… Když začal
líčit cestu poutníčka do pekla, seděli jsme jako beránci a ani nedý-
chali, domluvili jsme se předem, že tentokrát budeme úplně zticha,
slibovali jsme si od toho povyražení docela nového, neznámého

– 183 –
druhu. Vydrželi jsme ho zticha poslouchat a pozorovat, jak se plíží
mezi lavicemi ke kamnům v čepici a se sepjatýma rukama, až do
chvíle, kdy došel k místu, kde jako číhal Záhoř, a kdy skočil ke ka-
tedře, zakoulel očima a nad hlavou mávl kyjem. Část třídy propukla
v povyk. Náhle strašně zahřměl, kyj, kterým točil nad hlavou, se mu
vysmekl, zasvištěl nám nad hlavou a vší silou vletěl do okna, jež se
s řinčením sesypalo. A to jsme již vylítli z lavic. Chvojka dělal čerta
a znázorňoval, jak pálí duši Záhoře, kterého představoval Kolomaz,
ležící na zemi a kopající svýma dlouhýma nohama na všechny stra-
ny. Čeněk a Doubek dělali anděly a vrhali se na Chvojku, aby Záhoře
chránili, ač tohle v básni o Záhořovi vůbec nebylo. Tieftrunk, který
byl mírně opilý, ale při vyučování to vždycky skvěle maskuje, učil
v poslední lavici Kopejtka stát na hlavě. Než zvonilo, pan profe-
sor řekl, ať sebereme okenní sklo, pokud nevypadlo na chodník,
a řekneme školníkovi, že do třídy vlítla při hodině sůva. Aby pan
ředitel neměl zbytečné řeči… No a dnes…
Dnes češtinář vešel do třídy s třemi pytlíky a s aktovkou, v níž
zřejmě něco skrýval. Přivítali jsme jej bouřlivým voláním. Rychle za
sebou zavřel dveře a mohutným hlasem zakřičel, ať tak nekřičíme,
že se mu zdá, že pan ředitel někde poblíž obchází a slídí… Pak se
zapsal do třídní knihy a řekl, že přistoupí k výkladu o parabole
a hyperbole. Začali jsme ječet, že to nechceme slyšet. Že nám minule
slíbil novou báseň Karla Jaromíra Erbena. „To jsme už stejně měli
v geometrii,“ volal Chvojka.
„V geometrii, v geometrii,“ zvolal pan profesor, „to je něco jiného.
Hyperbola, parabola v geometrii jsou čáry. Ale v češtině jsou to
básnické ozdoby.“
Propukli jsme v nový, ještě děsivější jekot.
„To jsme měli v zeměpise,“ křičeli jsme, „v zeměpise v první vy-
učovací hodině,“ a někteří se hned seběhli kolem Mínka a nebohý
Mínek musil vzpažit, jiní se přihnali ke Kopejtkovi, který v té chvíli
byl právě u kamen a skotačil tam s Kchonym, a Buka a Tieftrunk,

– 184 –
přestože se nesnášejí, se ho pokusili zdvihnout a dát si ho na ra-
mena.
„Jestli hned nepůjdete do lavic,“ zvolal pan profesor, „nebudu
vykládat vůbec nic. Zůstanete celý život hloupí. Škola je základ
života, a vy vyvádíte jako v katovně… Tak chcete, abych vykládal?“
Když jsme všichni zakřičeli, že ano, ale ne hyperbolu, nýbrž
novou báseň, řekl „dobrá“ a pak řekl:
„O hyperbole a parabole vám tedy řeknu napřesrok, na tenhle
výklad je čas. Kdo si jen vymyslil tyhle osnovy…“
A pak, když jsme již všichni zase byli v lavicích a tiše seděli, řekl:
„Přistupuji tedy k výkladu další Erbenovy básně z Kytice. Protože
je za pár dní všesokolský slet a bude konec školy, vybral jsem jako
další Štědrý večer.“
A tu jsme propukli v nový obrovský křik a začali bouřlivě tleskat.
A zatímco jsme tleskali, vybíhali z lavic a dováděli, napsal pan profe-
sor na tabuli zvláštním ozdobným písmem „Marie, Hana, dvě jména
milá“, nakreslil vesnici, cestu z vesnice k rybníku, rybník namaloval
a vepsal do něho, že je na něm led. Pak řekl, že k názornému vy­
učování patří uvést se napřed do patřičné nálady.
„Budete musit napřed zazpívat nějakou vánoční koledu,“ řekl.
„Narodil se Kristus Pán,“ zvolali jsme a pan profesor řekl:
„Tu a Nesem vám noviny, to je dnes aktuální.“ A poručil Chvoj-
kovi, aby dokořán otevřel všechna okna. „Jestli sem při tom vlítne
sůva nebo ne, to je jedno,“ řekl, „je skoro léto a my musíme zpívat
při otevřených oknech, aby sem šel čerstvý vzduch. Pan ředitel si
na to potrpí, vyvěsil dnes dole leták Červeného kříže. Je jeho při-
spívajícím členem…“
Chvojka otevřel okna, pan profesor nám pokynul a začali jsme
sborově zpívat Narodil se Kristus Pán a Nesem vám noviny. Císař
dokonce zpíval druhý hlas. Když jsme dozpívali, řekl Chvoj­ka,
který stál u okna a díval se na ulici, že na chodníku stojí zástupy
a dívají se do našich oken. Pan profesor kývl a řekl, že jim tedy

– 185 –
ještě jednu přidáme. A poručil zazpívat „Pod našimi okny teče
vodička“. Když jsme dozpívali, řekl pan profesor „dost“, nařídil,
abychom si otevřeli čítanky na dvacáté stránce, a Chvojku vyzval,
aby začal číst.

Byl Štědrý večer, byl lásky hlas,

hrdliččin zval ku lásce čas…

četl Chvojka a pan profesor křikl „dost“, pochválil jej a posadil. Pak
řekl, že nám vyloží štědrovečerní zvyky našich předků, jako krájení
jablek, lití olova a házení střevíců, a zeptal se, kdo má jablko. Ale pro-
tože čeština byla poslední hodinu, nikdo už jablko neměl, všechna
se snědla, pokud vůbec v tomto čase byla. „To nic,“ řekl pan profesor,
„krájení jablek si tedy necháme napříště.“ A vyzval Kolomaze, aby
příště přinesl jablko, Kolomazovi mají totiž koloniální obchod.
„Olovo zde také nemá nikdo?“ zeptal se, a když jsme zakřičeli,
že ne, řekl:
„To je hrozné, vždyť vy do školy vůbec nic nenosíte.“ Ale v té
chvíli už polovina třídy byla bosa a držela v rukou střevíce. „Házení
bot si také necháme napříště,“ řekl pan profesor, když to viděl, „ne-
můžeme všechno udělat za jednu učební hodinu, kam bychom přišli
s osnovami. Hned se obujte, jinak nebudu pokračovat ve výkladu.“
Když jsme se obuli, vyzval nás, abychom sborově přečetli evokaci
Štědrého večera na straně dvacet dva.

Hoj ty Štědrý večere,

ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?

Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce,

– 186 –
 kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.

Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.

„Štědrovku a zlatoušky si necháme na příští hodinu s těmi bota-

mi,“ řekl pan profesor, když jsme dočetli, „k tomu je třeba tabák a zr-
cadlo. Dnes si probereme jen část.“ A tu otevřel dva z těch pytlíků,
které přinesl, a z jednoho nabral hrst hrachu a z druhého kosti. Byly
to kosti z nějakého kuřete či kachny. Nechal hrách a kosti kolovat
po třídě, ale nedošlo to dál jak do druhé lavice střední řady. Pan
profesor zakřičel, abychom přestali hrách a kosti po sobě házet,
jinak že okamžitě přeruší výklad a nevyndá to, co má v třetím sáčku
a v aktovce. Když jsme přestali s házením a trochu se uklidnili, začal
vykládat o zamrzlém rybníku.
„To je takový prastarý český zvyk,“ řekl a hleděl dozadu ke kamnům,
zdálo se mi, že na Katze, „děvčata chodí na Štědrý večer o půlnoci
k rybníku, prosekají v něm díru a kouknou se do vody. Čí obraz tam
spatří, ten je jim souzen. Rybník o Štědrý večer v půlnoci má moc
zjevovat budoucnost. Budoucnost, která je jinak ve hvězdách,“ řekl
a hleděl ke kamnům na Katze, „o tom se dovíte za dva roky v kvintě
při Otokaru Březinovi, jestli tam vůbec s pomocí boží dojdete. Rybník
o Štědrý večer v půlnoci má moc zjevit budoucnost, a to právě udělala
Marie a Hana,“ řekl a stále hleděl na Katze. „Šly tadyhle tou cestou
z vesnice k rybníku,“ ukázal na cestu nakreslenou na tabuli, „tuhle
vysekaly v ledu díru,“ ukázal na rybník, „a nahlédly do vody. Jedna tam
viděla hocha jako květ,“ kývl na Katze, „druhá viděla smrt,“ otřásl se.
„Jedna se do roka vdala, druhá zemřela a byla pochována. Zde…,“
a pan profesor přikreslil na tabuli nad vsí kopeček a na něm hřbitov…

– 187 –
 „Škoda, že dnes není Štědrý večer,“ zašeptal Brachtl, „vysekal
bych led, koho bych tam asi viděl.“
„Asi Mínka,“ řekl jsem.
„Možná že tebe,“ řekl.
„Abych vás neponechal hříšným myšlenkám,“ řekl pan profesor
a hleděl na mě, „musím vám to ozřejmit. Tohle totiž nejde dělat
jen tak, k tomu je třeba jistých důležitých věcí. Musím vám ukázat,
co mám tadyhle v té aktovce,“ hleděl na mě, „a tadyhle v tom po-
sledním sáčku.“
A tu otevřel aktovku a my jsme viděli, že vyndává sekeru… pak
rychle otevřel třetí sáček a vyňal česnek… a pak jsem omdlel.
Cítil jsem, že sedím v lavici, Brachtl mi třese rukou, Buka za
mnou mě drží za rameno, Mínek přede mnou je otočen a něco
ustrašeně říká, zahlédl jsem ještě Bronowského, Chvojku, Katze,
Arnsteina, Kchonyho, Hlásného a Grunda a uvědomil jsem si, že je
ve třídě ticho. Ticho, jaké nikdy ve třídě při češtině nebylo. Ticho
jako v hrobě. Pak jsem cítil, že někdo vešel do třídy.
Jako by z dálky jsem slyšel hlas pana profesora, který někomu
říká, že to není možné… „To není možné,“ říkal, „vždyť se jenom po
té třídě rozhlédněte, jak je tichá, chudáci ani nedýchají. Kdepak,
aby měli náladu zpívat koledy. Koledy v létě, když se blíží konec
školy, všesokolský slet, půjdeme na dvouměsíční dovolenou… to je
přece nesmysl. Ten povyk musil být odjinud. Račte se kouknout do
kvinty, tam právě probírají hvězdy.“ Pak jsem se probral trochu víc
a zachytil jsem, jak ze třídy vychází pan ředitel s modrorudou vou-
satou tváří, Kolomaz mu právě otevíral dveře, hluboce se ukláněje,
a pan profesor stál na stupínku a ukláněl se k zemi.
„Tak to máme z krku,“ řekl pan profesor, „já věděl, že tu ob-
chází. Obcházel už minulou hodinu, když jsem v oktávě vykládal
o blanických rytířích. Možná že ho odsud vypudila ta sekera a ten
česnek,“ řekl, „i když jsem mu to vlastně neukázal a on to neviděl.
Ale tak vzdělaní lidé, jako je pan ředitel, tuší i věci, které nezří.“

– 188 –
A vyňal sekeru a česnek z otvoru zpod katedry. „Tak co je, Michálku,
už je líp?“
Bronowski řekl, že skočí ke školníkovi a zavolá domů, aby přijel
šofér a odvezl mě. Řekl jsem, že není třeba, že dojdu pěšky. Že je mi
už vskutku líp. A Brachtl řekl, že je mi už dobře a že mě sám dove-
de domů. „Dobře,“ řekl pan profesor, „poslal bych tě domů autem,
ale vždyť to už nemá cenu. Tohle je poslední hodina a za chvilku
zvoní, bude poledne. Brachtl tě dovede. Doufám, že v naprostém
pořádku…“ A pak řekl, že než zazvoní, dá nám domácí slohový úkol.
„Dám vám poslední domácí slohový úkol, abyste také někdy něco
doma dělali, než se rozlítnete na všesokolský slet a na prázdniny.
Napíšete ,Mé největší překvapení‘. Myslí se největší překvapení
v životě. Blíží se konec školy, vysvědčení, tak překvapení bude haba-
děj.“ Pak zvonilo a k mé lavici přistoupil Buka, Hlásný, Grund, Bro-
nowski, Katz, Arnstein a Kchony. Brachtl mě vzal za ruku. Z druhé
strany se přidal Mínek a Buka, za ním Katz, Bronowski a Grund,
a pak ještě Hlásný, Císař, Dohaltský a Chvojka, a pak Tieftrunk…
a úplně nakonec Kchony a Arnstein… a šli jsme, šli jsme na chodbu
a po schodišti si pomalu vykračovali dolů, kolem sochy Laokoonta
spoutaného hady, a vyšli jsme na ulici a pak ji přešli, a parkem,
a z ulic tam doléhaly tlampače, které teď už byly zavedeny po celém
městě, zkoušeli je, někdo v nich odříkával abecedu, á bé cé dé… pak
v nich hráli nějaký sokolský pochod, z dálky zněly zvony, asi od
Svatého Michaela, bylo poledne, slunce svítilo na stromy a trávníky
a na květinový koberec plný růží, bylo třiadvacet stupňů, lidé se už
chodili koupat. Za parkem na ulici, kde se zahýbá ke kostelu, právě
pomalu přejížděl pohřební vůz s párem černých chocholatých koní
a Katz, který se prodral ke mně, řekl:
„Můj milý Michale, už máš taky cvičební úbor?“
Přecházel kolem nás právě nějaký pán s dámou a pán řekl:
„I řezníci mají někdy dost červené barvy.“

– 189 –
 16

A minul všesokolský slet, přešly prázdniny a přišel opět nový školní

rok, nezměnilo se nic, vůbec nic. Šternberský park voněl sluncem
a trávou, na květinovém koberci kvetly červené a žluté růže, u po-
mníku hraběte Šternberka modrobílé a temně červené macešky.
U vrat školy znak lva krále, v patře sochy starců, u schodů Laokoon,
naše třída s okny do parku měla obrazy dvou prezidentů a kříž,
katedru, stupínek, tabuli, vydrhnuté parkety, v zadním rohu kamna
v podobě válce, spojeného se zdí rourou, a dvířka na uhlí z chodby…
přibyl nám pouze jeden nový předmět, latina.
A venku na ulicích byly tlampače, které zavedli na konci školního
roku před všesokolským sletem, na jasném modrém nebi občas
kroužila letadla a v novinách plno zpráv jako vždy, noviny jsou
vždy plné zpráv, zprávy o různých řečech, schůzkách a jednáních
v pohraničí, zprávy o naší německé straně, jejíž jméno jsem už kdesi
slyšel, o někom, kdo k nám přijel a teď tu byl, o nějakém anglickém
lordu, zprávy o situaci vážné, napjaté, tu a tam něco i o válce…
zkrátka všechno jako dřív, nic zvláštního, nového, a doma…
Doma přece něco.
Kromě toho, že mi matka po příjezdu z prázdnin dala do poko-
jíku malé nové rádio, abych si večer mohl poslechnout hudbu nebo
rozhlasovou hru, byly u nás novinkou návštěvy. Jezdily k nám už
o prázdninách na venkov k Valticům a Vranovu, ale když jsme se
vrátili z venkova, jezdily i do města. Já jsem se nezlobil a matka
také ne, byla naopak ráda. Neboť ti, co přijížděli, byli její příbuzní
a známí z dědečkovy nešťastné země. Dost zvláštní však bylo, že
se nezlobil moc ani otec. Ač to byli matčini příbuzní a známí z dě-
dečkovy země, zvával je, pokud byl doma, i do své pracovny, kam
nikdo z nás jen tak pro nic za nic nesmí, a sedával tam s nimi za

– 190 –
zavřenými dveřmi a hovořil dlouho do noci… Vzpomínal jsem na
vysokého šedovlasého generála s monoklem, černého rytíře, který
mě měl rád, ač mě vůbec neznal, a čekal jsem, zda také nepřijede,
nepřijel. Nepřijeli ani tři kluci se španělskou guvernantkou, to však
bylo dobře. Nepřijela ovšem ani kostlivá s korunou na hlavě, „čistá
rasa“, která ostatně z dědečkovy země nebyla a s níž by byl u nás
asi nikdo nepromluvil slova.
Ale druhý den, když jsem přišel domů ze školy, přijela návštěva
zcela zvláštní. Matčin bratr s jednou slečnou…
Strýčka jsem ovšem znal. Byl osmahlý od slunce, měl modrou
vázanku a  byl velmi spokojen. Jen když přišla řeč na neštěstí
u nich doma, v Rakousku, zachmuřil se, zvážněl a ta perla, kterou
měl v modré vázance, mi v té chvíli připadala jako skanulá slza…
Slečnu jsem však neznal, viděl jsem ji poprvé v životě. Byla také
velmi spokojená, veselá, zvážněla jen, když se zavadilo o neštěstí
v Rakousku, mluvila maďarsky, německy málo, česky vůbec ne,
a byla vskutku zvláštní.
A sotvaže přijeli, hned se do toho vložila babička na zdi nad
pohovkou ve zlatém rámu. Vložila se do toho dokonce dřív než
Růženka, která od první chvíle nespustila slečnu z očí a byla jako
v transu. Ale babička naopak. Babička se nechtěla na slečnu ani
kouknout. Medvědu na pohovce přikázala, aby, když vejde do
pokoje, se nedíval a dělal, že spí, a tanečnici ve vitrínce řekla: „Má
zlatá cukrová panenko, ať se také nedívá. Když vejde, ať sklopí oči
k podstavci…“ Celé odpoledne mi nešlo do hlavy, proč babička ne-
může slečnu vidět, a teprve pak jsem pochopil, že to bude asi pro
ty její šaty.
Měla šaty ze žlutého hedvábí s fialovým pásem, krátkou sukni
a průhledné růžové punčochy. Na krku velké červené korále a ru-
bínové náušnice, na rukou zlaté náramky, několik obrovských
prstenů a dlouhé červené nehty, na hlavě účes. Vpředu zvlněný
a černý, po stranách vodorovný a fialový a vzadu hladký do modra.

– 191 –
Ale ještě podivnější byl její obličej. Tváře růžové, rty rubínové a na
očích řasy. Řasy úžasně dlouhé. Tak dlouhé, tenké a černé jako nohy
velkého pavouka… ještě nikdy v životě jsem u nikoho takové řasy
neviděl, koukal jsem na to jako divý. A oči měla černé jako ty řasy
a přední vlasy, a lesklé jako filmová hvězda…
Strýček řekl, že je to Ilona Lányiová a je sólistkou budapešťské
opery. Koloratursoprán. Například Gilda v Rigolettu nebo Rosina
v Lazebníku sevillském… A Růženka byla jako v transu, ale babič-
ka se do toho vložila dřív… bylo to jistě pro ty šaty. Ale brzy jsem
poznal, že ještě pro něco jiného.
Strýček totiž také řekl, že Ilona Lányiová je jeho snoubenka a bu-
dou se koncem září brát. A to byl asi pro babičku otřes.
Neboť babička umělce v rodině nesnese. I když má ráda muzea,
obrazy a hudbu, i když miluje velké pěvce, třeba Carusa, který je
už dávno mrtvý, nebo Destinovou, která je už také dávno mrtvá,
v rodině umělce nesnese. „Jsou přecitlivělí, všechno je hned zraní,
těžko je lze chápat,“ říká vídeňským dialektem, „ale kdyby jen to,
to by ještě každý pochopil… Ale když oni mají různé divné zvyky
a mravy a přitom jsou všelijak vyšinutí, to je to. Kdepak něco ta-
kového v našem rodě, naší rodině, to je nemožné…“ Ano, babička má
ráda v rodině jen vysoké důstojníky, císařské, to jsem přece věděl
dávno. Ale císař dávno není, a tak má tedy ráda aspoň ty bývalé.
Bývalé vysoké císařské důstojníky. Ale ti už také dávno nejsou, nebo
jsou-li, jsou už velmi staří, a tak je to vlastně dost hrozné. Umělce
v rodině nesnese, a proto také ihned prohlásila, ať hvězdu k ní do
pokoje nevodíme, a medvědu a tanečnici dala příkazy. A nakonec
zatřásla hlavou a řekla, že z té svatby stejně sejde. „Z té svatby stejně
sejde,“ řekla, „vždyť do konce září, kdy se mají brát, je ještě dlouho.
Ještě skoro rok, vždyť za chvíli máme Vánoce.“ Ale tu ji Míša na
pohovce opravil a řekl, že z té svatby asi nesejde a že se vezmou.
Protože do konce září je krátko. Neboť je začátek září… A babička se
zarazila, pak však mávla rukou, jako by končila řeč, a obrátila se ke

– 192 –
mně. Stál jsem právě u kulatého stolku, na němž však tentokrát ne-
bylo zhola nic, ani prázdná sklenka, ba ani samotné kolečko citrónu,
tohle všechno bylo v této chvíli vedle v purpurovém pokoji… a tu
mě vyzvala, abych řekl, jak jsem strávil prázdniny a co se vlastně
vůbec děje… „To teď nechme,“ řekl jsem nedbale a rychle, protože
jsem dnes vůbec neměl chuť svěřovat se a rozmlouvat, vše se teď
točilo jen kolem hostů, „to teď nechme. Je začátek září a oni se kon-
cem září vezmou.“ A babička měla čas jen otevřít ústa a zachrastit
řetězem, rychle jsem odběhl. Odběhl jsem do kuchyně k Růžence,
která si tam právě něco prohlížela. Prohlížela si krabici doutníků,
kterou mi přinesl strýček.
Krabice byla z leštěného dřeva, hnědá, osmahlá jako strýčkův
obličej a voněla tabákem. Růženka ji v kuchyni prohlížela dlouho
a nakonec, když si ji prohlédla důkladně, řekla, že to není tabák,
ale juchta nejlepší jakosti, a prvotřídní jsou i doutníky. Vskutku,
byly velmi jemné, protáhlé, uprostřed měly hnědý papírový prsten
s nápisem „Hawana“, pod tím „Rüger Dresden-Wien“, staniol byl
hnědožlutý. „Je to velmi krásný dárek,“ řekla Růženka a dala krabici
na stůl. Hvězda mi přinesla jinou krabici, a ta byla zvláštní jako ona:
byla to bonboniéra.
V bonboniéře bylo cukroví v barevných staniolech, srdíčka,
špalíčky, jehlánky, krychličky, kolečka, obdélníčky a koule ve dvou
vrstvách. Srdíčka byla nadívaná kávovým krémem, ve špalíčku byla
třešně, v jehláncích ananas, v krychličkách kokos s fíky, v obdélníč-
cích vanilkový krém, v kolečkách pomerančová kůra a v koulích
rum. Nevěděl jsem to a  kouli jsem překousl, abych se podíval
dovnitř, a rum ihned vytekl a polil mi košili.
Také bonboniéru si Růženka v kuchyni dlouho prohlížela, až
jsem jí musil chtěj nechtěj nabídnout. Vzala si tu kouli, ale nepo-
lila se. Protože ji naráz celou spolkla… Ale řekla, že by si nejradši
nevzala vůbec. Že je to divná bonboniéra. Horší jakosti… A chtěla
dokonce cukroví vyndat z krabice a zvážit, kolik ho vlastně je. „Bude

– 193 –
ho nejvýš,“ řekla, „kilo, víc ne. Ta krabice sama příliš váží. To se jen
zdá, že je ho hodně.“ Nakonec řekla, že bonboniéra je pro mne vůbec
špatný dárek. „Strýčkovy doutníky,“ ukázala na stůl, „jsou daleko
lepší…“ Ale já jsem hned poznal, proč to o bonboniéře říká. Bylo to
kvůli obrázku na víku.
Na obrázku na víku je pán s obličejem od slunce osmahlým a sleč-
na ve žlutých šatech a fialovém pásu, s červenými korály, s náramky,
prsteny a s černými zvlněnými vlasy. Oba sedí na lavičce z růžového
mramoru, za nimi jsou vavříny a růže, a protože se nikdo nedívá,
líbají se. Slečně není tedy ani vidět do tváře, a proto ani nevím, jaké
má řasy. Ale Růženka mi krabici vytrhla z ruky a řekla, že má řasy
dlouhé jako pavouk… Ale daleko podivnější je to, co leží u nohou
těch dvou. Na zemi, posypané žlutým pískem. Leží tam převeliká
bonboniéra. Zrovna taková, jako je tato. Zrovna taková a na jejím
víku úplně stejný obrázek. Pán s obličejem od slunce osmahlým
a slečna ve žlutých šatech a fialovém páse s červenými korály, s ná-
ramky, prsteny a s černými zvlněnými vlasy. A oba sedí na lavičce
z růžového mramoru, za nimi jsou vavříny a růže, a líbají se. Protože
se nikdo nedívá… A u jejich nohou leží na žlutém písku další bon-
boniéra. Úplně tatáž. Na jejím víku pán a slečna na růžové lavičce
s vavříny a růžemi, jak se líbají, a u jejich nohou opět bonboniéra,
pán a slečna, jak se líbají, a tak to jde dál a dál, stále se vše zmenšuje,
až nakonec není vidět nic než barevnou tečku. Růženka řekla, že
kdybych vzal lupu z otcovy pracovny, viděl bych obrázek ještě i v té
tečce. Kdybych vzal mikroskop, který má zeměpisář v kabinetě, na-
padlo mi, viděl bych ještě dál, snad donekonečna. Ale mikroskop
bych nevzal, protože bych do kabinetu nešel, a nešel bych ani pro
lupu do pracovny otce, protože tam nikdo z nás jen tak pro nic za
nic nesmí. A náhle mě zčistajasna něco napadlo. Napadlo mě, že ten
obrázek z bonboniéry odněkud znám. Že jsem ho už někde viděl.
Pána a slečnu na lavičce, jak se líbají, kde to jen bylo, kde to bylo…
a pak jsem strnul. Za výkladem u Špitze! Špitz má krámek v Petrské

– 194 –
ulici na Starém Městě, za výkladem je dost nepořádku a uvnitř to
musí být ještě horší, sám Katz mi jednou řekl, že by tam nevkročil
ani zanic, že jednou viděl na vlastní oči, jak mu tam po pultě běhá
myš… byl to strašný objev. Ale pak mi blesklo, že Špitz přece vůbec
cukroví neprodává. Že Špitz přece prodává kůže. Různě velké kůže
na boty, tašky a řemeny… byl jsem z toho zmaten. „Ale co,“ řekl
jsem, když se mě Růženka ptala, co mi je, „nic. Jen že ten obrázek
z bonboniéry znám. Že jsem jej už viděl. U Špitze za výkladem, co
má krámek v Petrské na Starém Městě. Ale Špitz přece prodává
kůže!“ A tu řekla, kdo ví, zda též neprodává cukroví. „Třeba tajně,“
řekla, „pod pultem. Pod tím pultem, na němž běhá myš, jak viděl
sám pan Katz, aby neplatil daně…“ A pak řekla, že se jí hned zdálo,
že v tom rumu v koulích musila být namočená kůže. Zda se také
mně nezdálo, že byl kus kůže i v těch kolečkách s pomerančovou
kůrou? A tu bych byl přísahal, že tam něco takového bylo. Nebyla
to pomerančová kůra, ale kus kůže… A tu se náhle Růženka usmála
a řekla, kdyby to tak věděla ta naše nebohá babička… Řekla to jen
tak, nemá přece babičku ráda a schválně neotírá její obraz, aby byl
zaprášený, a babička nemůže Růženku také ani vidět a říká, že je
u nás jen pro zlost… A mně to nedalo, rychle jsem odběhl k babičce,
abych jí sdělil, na co jsme právě s Růženkou přišli.
Ale sotva jsem tentokrát vešel do pokoje, již se mě Míša ptal,
proč se tak šklebím. Zda jsem něco nesnědl… A tak jsem řekl, kůži.
Neboť hvězda mi koupila bonboniéru u Špitze, co má krámeček
s kůžemi v Petrské na Starém Městě. A tu babička vykřikla, až se jí
rozklimbal briliant v uchu, že „od Špitze, co má velkoobchod kůží“,
a abych hned dal bonboniéru z ruky. Ač jsem ji právě vůbec nedržel,
protože ležela v kuchyni na stole… A abych se jí už nikdy nedotýkal,
protože může být zkažená. Že jistě Špitz prodává cukroví pod pul-
tem… „Ale to, co říká ta se smetákem,“ řekla pozlobeně, „je učiněná
hloupost. To není kvůli žádným daním, ale protože nesmí cukroví
mít, když má velkoobchod kůží…“ A pak stočila oči vzhůru a řekla,

– 195 –
že si hned myslila, že je to podezřelé, sotva tu zpěvačku zhlédla. Že
by za císaře pána takhle oblečená chodit nemohla. Že by s ní byli
brzy vyběhli. A kdo ví, kdo to vůbec je a co je to zač, řekla, jestli
vůbec v té budapešťské opeře zpívá. Že asi sotva. Protože opera
v Budapešti je opera královská. „Asi tancuje v nějakém baru,“ řekla
a trochu zavadila zrakem o skleněnou vitrínku, „třeba tančí v tom
baru na třídě Hungaria. Tam, co jsou dělostřelecké kasárny… Jeden
uherský batalión a jeden český regiment… Ale ten bar je tam jistě
až teď,“ prohlásila rázně, „za císaře pána tam ten bar jistě nebyl…
Tu barovou tanečnici,“ dodala s pohledem k vitrínce, „už nechci ani
vidět.“ A pak zas mávla rukou, jako by končila řeč, a vyzvala mě,
abych řekl, jak to teď po prázdninách vypadá ve škole a co se děje…
„To teď nechme,“ řekl jsem opět nedbale a rychle a pohlédl na kulatý
stolek, na němž nebyla ani prázdná sklenka, ba ani kolečko citrónu,
všechno bylo vedle v purpurovém pokoji, dnes jsem vskutku neměl
chuť svěřovat se a rozmlouvat, vše se jen točilo kolem hostů, „to teď
nechme. Bonboniéry se tedy nedotknu,“ usmál jsem se, „je začátek
září, to to letí…,“ a babička strnula, zařinčela řetězem a já jsem ho-
nem odběhl. Do kuchyně pro bonboniéru od Špitze. Odnesl jsem
ji do purpurového pokoje, kde všichni seděli, matka, otec, strýček
i ona, hvězda, a kde teď seděla i Růženka. Mlčky jsem dal bonboniéru
na stůl k likéru, sklenkám, kolečkům citrónu a už jsem na ni ani
nepohlédl. Aby se hvězda zeptala proč… Ale stalo se něco jiného.
Sotva jsem vešel a dal bonboniéru na stůl, hvězda zatleskala
a začala se na mne usmívat rubínovými rty a černýma lesklýma
očima, usmívat se na mě přes ty dlouhé, tenké, černé řasy, z nichž
jsem byl úplný jelen, a náhle řekla: „Mihály, gyönyörü fiu, gyönyörü
kiss fiu.“ A německy dodala, abych sedl ke klavíru a něco zahrál.
A matka se usmála a začala mě omlouvat, omlouvat, že toho ještě
moc neumím, neučím se dlouho…, ale hvězda to vesele přešla a otec
hodil hlavou a poručil, abych zahrál. A tak mi nezbývalo než zahrát.
Ale než jsem sedl k pianu, jež je v rohu pokoje u zrcadla, musil jsem

– 196 –
chtěj nechtěj odběhnout pro noty, které jsou v pokoji u babičky. Ne-
bylo vyhnutí, neboť bez not bych byl nezahrál vůbec nic. A tak když
babička viděla, že opět vcházím do pokoje, zeptala se chladně, zda
jsme už po večeři a zda snad ta tanečnice z baru s námi také nejedla…
Řekl jsem, že ano, i když to nebyla pravda, bylo teprve odpoledne.
A tu dřív než mohla babička zas vykřiknout, zeptal se medvěd, zda
pro něco nejdu. Zda snad pro noty? Řekl jsem, že ano. Jdu pro noty,
protože budu hrát. A tu babička vzdychla a řekla, tak abych vzal tedy
něco lehčího. Lehčího, co se hodí pro tanečnici z třídy Hungaria, kde
jsou dělostřelecké kasárny… A Míša zvolal, že musím zahrát něco
hezkého, protože se musím pochlubit. Zahrát to, co nejlépe umím.
A babička vytáhla kostnatou ruku z rámu, mávla jí a řekla, tak ať
tedy vezmu „Tichou noc“. Ale medvěd zabručel, že nejsou Vánoce,
že je přece začátek září. „No ano, začátek září,“ zabručel a pak na mě
koukl a řekl: „Když je tou zpěvačkou v královské opeře v Budapešti,
tak zahraj něco uherského. Brahmsův tanec…“ A hned se začal na
pohovce natřásat a hýbat rukama a kroutit hlavou a přitom se smál
na tanečnici ve vitrínce, která však byla nápadně tichá, tiše hleděla
k podstavečku a skoro vůbec nemluvila… A babička zvolala, že je
tanečnicí v baru, co je vedle dělostřeleckých kasáren, a té abych
zahrál tyrolskou. Třeba Andenkn, když se už musím chtěj nechtěj
pochlubit. To že bude pro tanečnici z baru lepší než Brahms. Které-
mu stejně nerozumí… A začala si tiše prozpěvovat, což se stává velmi
zřídka, asi jednou za šest let:

A Blatt von an Bleaml, a Stäuberl an Erd,

von an Bodn, den ma liabt von an Land,
dös oam werth…

Vzal jsem tedy Almenrausch, sešit tyrolských písní, kde je na

čtvrté stránce Andenkn, a vyšel z pokoje. A pak jsem v purpurovém
pokoji, kde byli všichni shromážděni, usedl k pianu a hrál Andenkn.

– 197 –
A Blatt von an Bleaml… Když jsem skončil a chtěl vstát z židle, začali
kromě otce všichni tleskat a matka řekla, abych ještě zahrál něja-
kou českou… A tak jsem přidal „Teče voda teče“, slovenskou, jež se
matce vždy líbila a také prezidentovi, který loni na podzim zemřel
a jehož obraz visí vedle jeho nástupce v tomto purpurovém pokoji
na zdi… A když jsem skončil, opět tleskali kromě otce a hvězda vo-
lala „bravo“, smála se a stále opakovala: „de gyönyörüen játszot, de
gyönyörüen játszot, Miska, Misi, gyönyörü fiu, gyönyörü kiss fiu…“
A matka se usmívala a byla spokojena, a snad také otec, i když se
neusmíval, netleskal, nemluvil a na mě ani nepohlédl, bylo mi to
jedno… a tu, jak jsem tak tu hvězdu viděl, napadlo mě, že je vlastně
příjemná a milá, milá a hodná a má mě zřejmě velmi ráda, i když
mě vlastně vůbec nezná… a s lítostí jsem pohlédl na stůl k likéru,
sklenkám a citrónům, kde ležela její bonboniéra, jíž jsem si nevší-
mal stejně jako ona, bonboniéra od Špitze…
A pak matka požádala hvězdu, aby zahrála ona.
Sedla ke klavíru, sáhla si na červené korále a pak jednou ru-
kou mávla do kláves a německy řekla, že zahraje něco ze svého
repertoáru… Byl jsem zvědav, zda vůbec bude moci s těmi dlouhými
červenými nehty hrát, aspoň ta má stará vdova profesorka v Hra-
dební vždy dbala na to, abych měl ostříhané nehty…, ale hvězdě
nehty zřejmě nevadily. Rozběhla se prsty po klávesách a za chvilku
jsem poznal, že je to Rigoletto, Gilda. A pak Rosina, Lazebník… A tu
když dohrála, ani nevím, jak se to stalo, zvolal jsem, aby to také
ještě zazpívala. Snad proto, že se mi Gilda a Rosina tak líbí. A tu se
usmála, řekla „gyönyörü Miska“ a začala hrát a zpívat…
Seděli jsme jako v transu. Pokojem se rozléhal jasný křehký hlas
slavíka, rozezvučel křehce a jasně porcelán, který v pokoji porůznu
je, obrazy, broušené zrcadlo, všechno, co tu bylo, snad i ty portréty
dvou prezidentů, zpíval italsky a bylo to nádherné. Takhle zpívat
jsem ještě nikdy v nějakém bytě, pokoji, neslyšel, leda z rádia či
gramofonu, bylo to tak nádherné, jako by zpívala sama Amelitta

– 198 –
Galli-Curci, kterou máme na gramofonové desce… Když skončila,
musili jsme všichni moc tleskat, a já jsem tleskal nejvíc ze všech.
Byla velmi veselá, smála se, hleděla skoro jen na mne a opakovala:
„gyönyörü Miska, Misi, gyönyörü Misi…“
A pak nadšeně a jistě celý rudý jsem běžel do pokoje k babičce,
abych sklidil Almenrausch, sešit tyrolských písní, a tu, když jsem
tam vběhl, ani jsem nevěřil očím. Babička byla vykloněna z rámu,
skoro nedýchala, zářila a volala, že jsem hrál krásně, překrásně,
nádherně, zvláště tu Gildu a Rosinu… „Copak ten Almenrausch,“
volala, „to jen taktak ušlo, ale tu Gildu a Rosinu… já jsem celá pryč,
jak hraje…“ Musil jsem jí říci, že Gildu a Rosinu jsem já nehrál. To
že hrála ta sólistka z budapešťské opery. A tu babička prudce mávla
rukou a vzkřikla, že to ta tanečnice z třídy Hungaria nehrála, když
jsem to hrál já. „Jak by tohle mohla hrát barová tanečnice,“ vzkřikla,
„to dá přece rozum, že ta ne.“ A medvěd se na mě potměšile koukl
a řekl, abych pověděl ještě něco… A tak jsem babičce řekl, že ona
také zpívala. Ta sólistka královské opery v Budapešti. Gildu a Rosi-
nu… A tu babička vztyčila hlavu, udiveně na mne pohlédla a řekla, že
o žádném zpěvu neví. Že slyšela jen, jak jsem hrál. Gildu z Rigoletta
a Rosinu z Lazebníka. A to že se mi povedlo, ač vůbec není jisté, že
tomu ta tanečnice z třídy Hungaria rozuměla. Takové že mají smy-
sl jen pro něco lehčího… Nejvýš tak ještě pro hraběnku Maricu…
A medvěd se hned dal do smíchu a bručení a hleděl na tanečnici ve
vitrínce, která mlčela a hleděla k podstavečku, a babička ho okřikla,
aby nevyváděl, a hrábla teď rukou kamsi pod rám, asi pro cukroví.
A pak mě, když jsem již vybíhal z pokoje, pohybem ruky zadržela
a zeptala se, kde jsem vlastně ten Almenrausch sebral. Zda jsem jej
po někom nezdědil… „Jak dlouho jej má?“ zvolala, „má jej týden,
měsíc nebo rok? Anebo snad dva či snad, panebože… deset?“ Ale
já jsem se jen usmál, mávl rukou, byli v purpurovém pokoji, musil
jsem jít k nim, rychle jsem vyběhl z pokoje a za mnou jen zařinčelo.

– 199 –
 Když jsem vběhl do purpurového pokoje, kde na stole u likéru,
sklenek a citrónů ležela bonboniéra, jíž si dosud nikdo nevšiml,
strýček právě mluvil o svatbě. Že bude u nich doma, v Rakousku,
a jako by mu na modrou vázanku skanula slza, zeptal se, zda teď
dostaneme vízum, abychom mohli přijet, když jsou v jejich zemi
okupanti… a pak řekl, že Ilona Lányiová má už pozvání do pařížské
opery, kde bude zpívat Normu, Aidu a Lucii z Lammermooru… „Její
dědeček byl plukovník ve štábu císařské královské tělesné gardy,“
usmál se na ni a na nás, „nosil tmavozelenou uniformu s šarlatově
červenými a zlatými výložkami a žlutými knoflíky, bílé jelenicové
kalhoty a vysoké jezdecké boty. Johann von Lányi…“
A tu jsem se už neudržel a jako divý jsem vyrazil z pokoje, abych
babičce řekl tuhle obrovskou zvěst. Že dědeček hvězdy byl plu-
kovník ve štábu císařské královské tělesné gardy a nosil nádhernou
uniformu. Johann von Lányi… A tu babička spráskla ruce, které
bleskurychle vystrčila z rámu, zdvihla oči vzhůru a řekla, že dědeček
nejlepší pěvkyně královské opery v Budapešti Ilony Lányiové… A že tu
Gildu a Rosinu nejen krásně zahrála, ale i nádherně zazpívala, a že
je to velká umělkyně, která má otevřený svět… A medvěd řekl, zda
tanečnice z třídy Hungaria nepojede zpívat do Paříže Normu, Aidu
a Lucii z Lammermooru…, a když jsem přisvědčil, babička řekla, že
sólistka královské opery v Budapešti má ještě lepší hlas než sama
Amelitta Galli-Curci, kterou máme na gramofonových deskách…
Pozdě večer odjížděli. Autem na nádraží a pak nočním vlakem
domů. Domů ke strýčkovi, do Rakouska, kde jsou okupanti. Šel
jsem je vyprovodit před dům, zatímco matka a otec s nimi jeli až
na nádraží. I otec jel až na nádraží, ač něco takového nikdy nedělal,
zvláště u matčiných příbuzných. A Růženka také seběhla k autu
a opět nespouštěla pěvkyni z očí. Nejvíc si prohlížela její účes a pak
ty její předlouhé pavouci řasy, ač ty jistě už příliš dobře vidět nebyly,
neboť na ulici svítily jen dost slabé pouliční lampy. Pak jsme se se
strýčkem a pěvkyní rozloučili. Pohlédla na mě, pohladila… Loučil

– 200 –
jsem se s ní dlouho, dlouho, skoro ještě déle, než se někdy loučím
s Brachtlem. Řekla, že v říjnu chtějí do Švýcar, dostanou-li ovšem
pasy, že od té doby, co jsou v zemi okupanti, se už tak lehko cestovat
nedá. Ale že věří, že se shledáme. „Snad všechno dobře skončí a ne-
bude válka,“ řekla. Když zavřeli dvířka a auto se rozjelo, když jsme
zamávali a auto zmizelo za rohem, Růženka řekla, že se jí zdá, že ty
řasy nejsou její a že se diví, že neměla klobouk… „Možná však,“ řekla
zamyšleně, „že se teď u nich klobouky nenosí. Je to velká umělkyně
a strýček s ní pochodí. Kouknu se na karty.“
Když jsme se vrátili do purpurového pokoje, leželo tam album
gramofonových desek, velká mše h moll Johanna Sebastiana Bacha,
sbor a orchestr basilejského rozhlasu řídil slavný dirigent Artur
Jacobson, o němž se často psalo i u nás, a v té mši zpívala Ilona
Lányiová sopránové sólo… ale ležela tam také ještě ta bonboniéra,
na stole vedle likéru, sklenek a citrónů, no ovšem… A tím to tedy
všechno ještě nekončilo. Chytil jsem bonboniéru a pln vzrušení
a zvědavosti jsem letěl k babičce. No a medvěd mě zase přede-
šel. Zeptal se mě, proč tak pozdě večer spěchám a co nesu. Zda
ne bonboniéru od té tanečnice z baru z třídy Hungaria, které se
nemám dotýkat… A tu babička chladně řekla, že tak velká uměl-
kyně z královské opery, jako je Ilona von Lányi, tu bonboniéru od
Špitze koupit nemohla. To že je vyloučeno. „To je vyloučeno, aby
byla od Špitze,“ řekla… A tu jsem se babičky zeptal, od koho pak
tedy bonboniéra je, a tu na mě babička zpytavě koukla, přejela si
jazykem rty a řekla, od otce. „No ano, od otce,“ řekla s údivem, že
lapám vzduch, „od otce, anebo od toho jeho nevlastního bratra…“
Odvětil jsem, že je to vyloučeno. „To je vyloučeno,“ řekl jsem. „Otec
mi nikdy bonboniéru nedává a strýček Vojta u nás tyto dni vůbec
nebyl.“ A tu babička zatřásla hlavou a prohlásila, že se velmi mýlím.
„Velmi se mýlí,“ řekla klidně vídeňským dialektem, „jak to může
vědět? Copak ví, co a jak mu umí podstrčit? Policie a špióni,“ zatřás-
la hlavou, „umí jiné věci než podstrkovat dětem zkažené krabice

– 201 –
s bonbóny.“ A když jsem bezmocně klesl do křesla vedle stolku,
prohlásila: „Tak velká pěvkyně by nevybrala bonboniéru, která
je u Špitze za výkladem. Aby na první pohled poznal, od koho je.
Nehledě na ten obrázek na víku, který se pro něho vůbec nehodí.
Tak velká pěvkyně, která daruje rodině velkou Mši h moll Johanna
Sebastiana Bacha se sebou a Jacobsonem, by vzala bonboniéru
s dětmi, kytičkou či kotětem, má přece vkus. Bonboniéra je sice od
Špitze, ale koupil ji otec. Od Špitze…“ A tu medvěd zabručel, zda
od toho, co má krámek s kůží na Starém Městě, a babička řekla,
od toho, co má velkoobchod kůží v Petrské a prodává cukroví pod
pultem, na kterém běhají myši…
A tak druhý den odpoledne jsem spěchal do Petrské ulice, abych
se podíval do Špitzova výkladu. Na ten obrázek. Na pána s obličejem
od slunce osmahlým a slečnu ve žlutých šatech a fialovém páse s ru-
bínově červenými korály, náramky, prsteny, dlouhými červenými
nehty a černými zvlněnými vlasy. Jak oba sedí na lavičce z růžového
mramoru, za nimi jsou vavříny a růže a líbají se, neboť se nikdo
nedívá. A jak u jejich nohou na žlutém písku leží bonboniéra se
stejným obrázkem na víku a tak dále… A když jsem konečně doběhl
na kraj temného průchodu, kde se Petrská ulice ztrácí, hned jsem
přistoupil ke Špitzově výkladu a podíval se zaprášeným sklem na
obrázek…
Jak osmahlý pán ukazuje slečně ve fialových šatech s žlutým lím-
cem u lavičky, za níž jsou bílé šeříky, své krásné nové boty a u jejich
nohou na bílém jemném písku leží kus čtyřbarevné kůže s nápisem
„Salomon Spitz, obchod kůží“…
A pak jsem se ještě odvážil nahlédnout do krámku otevřenými
dveřmi, ale jen zpovzdáli a jako myška, aby to nebylo nápadné,
pohlédnout na ten pult, po kterém běhá myš, jak řekl Katz, a pod
nímž prodává Špitz ty bonboniéry. Ale když jsem do krámku na­
hlédl, nebyl tam žádný pult, jen na zdi visel kus kůže a Špitz právě
u ní stál a řezal z ní jakési paní kousek na podrážky…

– 202 –
 A tak mi nezbývalo než zase honem běžet domů a zase hned
k babičce, abych jí řekl, co jsem právě zjistil. U Špitze v Petrské ulici.
Že je v tom obrázku mýlka. Že je to sice obrázek trošičku podobný,
ale úplně jiný. A že je mýlka i v tom pultu. Neboť tam vůbec žádný
pult není. A že tedy má Špitz vskutku jen krámek s kůží a žádné
cukroví neprodává.
A tu babička zdvihla oči a řekla, že cukroví nevede… Ale že to
není pravda, protože jsem tam byl ve dne… Kdybych přišel v noci,
viděl bych, co prodá bonboniér… Pod tím pultem, který si tam na
noc přináší. A abych tu bonboniéru od otce a jeho bratra nejedl a už
nikdy k Špitzovi do Petrské nešel… „Bože, co jsem to jen dělala, že
mě takhle trestáš,“ vzdychla a pokojem se ozvalo zařinčení, „vždyť
jsem byla vždycky zbožná, chodila k Svatému Michaelu, pálila svíč-
ky, četla ty knížky… nikomu v životě jsem neubližovala, nebo snad
ano?… Za chvilku budou Vánoce a on mi o těch prázdninách a škole
vůbec nic nepověděl. On mi ani neřekl, co se vůbec děje. Bože, jak
je to už dlouho, co tu takhle…,“ ale já ani dnes neměl chuť svěřovat
se a rozmlouvat, pohlédl jsem na medvěda, který se tajně smál,
a na tanečnici ve vitrínce, která stále ještě byla zmlklá a tichá, tiše
hleděla k podstavečku a teď si i cosi neslyšně šeptala, a v řinčení,
jež pak znovu náhle vyrazilo ze zdi, jsem vyšel z pokoje.
A venku na ulicích tlampače, na jasném modrém nebi letadla
a v novinách plno zpráv, samé řeči, schůzky, jednání, jednání a schůz-
ky v pohraničí, německá strana, jejíž jméno jsem znal, a anglický
lord, jenž k nám přijel a teď tu byl, zkrátka zprávy o situaci vážné,
napjaté a tu a tam něco i o válce… v pokojíku jsem potmě spolkl
kouli s rumem a zapnul na chvilku své malé nové rádio u gauče.

– 203 –
 17

A pak jsem řadu nocí ani nespal.

Venku na ulicích byly tlampače, na temném nočním nebi občas
zabzučelo letadlo, v novinách stále tytéž zprávy, ten anglický lord,
německá strana, vážná, napjatá situace… kvůli tomu bych byl přece
snad spal, jako spali jiní, Brachtl, Mínek, Buka, Katz či Arnstein…
Anebo jsem nespal proto, že ve škole už zas začal učit zeměpisář
a češtinář vykládat Holoubka? Chystal se, že přinese helikón a hlí-
nu z nějakého smutného hrobu, suďbůh proč hlínu ze smutného
hrobu, spíše jsme čekali, že přinese živé veselé holoubě, kvůli tomu
bych byl přece snad spal také… Anebo jsem nespal proto, že se mi
zjevovaly rubínové korále, černé dlouhé řasy – a hlas, jaký jsem
v tomhle našem bytě nikdy neslyšel, leda z gramofonu, myslil na
to, jak se na mě dívala a smála a teď byla v Rakousku a snad ji vídal
Gini… bože, proč jsem nespal, jak to bylo možné? A pak jednou
přišla noc, kdy jsem snad vůbec nezamhouřil oka. Převracel jsem
se v pokojíku na gauči u zhasnutého rádia jako omráčený kapr, na
nočním nebi nezabzučelo jediné letadlo a v bytě se rozprostíral
podivný, nápadně mrtvý klid.
Mrtvý klid a též tma, myslil jsem si na gauči a lépe se přikryl
prošívanou dekou, to je asi tím, že už všichni v tomhle našem
krásném domě spí a v pootevřeném okně mám staženou záclonu.
Je to vlastně zvláštní, tenhle náš dům, napadlo mě, bydlíme tu jen
my a v přízemí Hronovi, byt máme velký, v předsíni hodiny, které
jdou napřed, a věšák se zrcadlem, spíž je také velká a ty dobroty
v ní, kdysi tam byla i nějaká sekera. Jsme lepší rodina, myslil jsem si,
asi jedna z nejlepších, co vůbec jsou například i ve třídě, jsem z lepší
rodiny, napadlo mě, jednou mi dokonce medvěd řekl: „Dej pozor,
možná že budeš císařem.“ Nebo to snad o mně neřekl? A nedávno se

– 204 –
mě ptala babička, vzpomněl jsem si a musil se usmát, co prázdniny,
co škola, co se vůbec děje, já jí neřekl nic, no ovšem. Prázdniny jsem
strávil na venkově u Valtic a Vranova, jak jinak, snad jen s rozdílem,
že jsem teď už více mluvil s vesnickými chlapci, třeba se Škábou
z chalupy u lesa, honil husy do rybníka a měl na ně prut, byl jsem
už přece jenom větší. Měl jsem však jít na prázdniny jinam, ke skau-
tům, vzpomněl jsem si, co jsem jednou slyšel v předsíni, pročpak
z toho asi sešlo, asi proto, že je ta vážná situace. A škola, pomyslil
jsem si, škola u Šternberských sadů… měl jsem vlastně chodit do
nějaké jiné už loni, do gymnázia v jiném městě, kde by byl zároveň
i internát, pročpak sešlo z toho, asi také pro tu situaci, ale že z toho
sešlo, bylo dobře. Ale co, napadlo mě, co budu pořád přemýšlet
o takovýchhle věcech, k čemu to je? Jsme lepší rodina, to je hlavní,
a teď je noc. Je noc, mrtvý klid a tma, v tomhle našem krásném
velkém bytě spí jako zabití, v okně mám staženou záclonu, co abych
raději vstal, šel k oknu, záclonu odhrnul a podíval se ven? Možná
že pak lépe usnu. A shodil jsem ze sebe prošívanou deku, vstal, šel
k oknu a odhrnul záclonu.
Pod okny svítily lampy, ulice byla prázdná, nešla po ní živá duše.
Krámek Kocourkové měl staženou roletu na dveřích, ale malý vý-
klad byl nezakrytý, bylo tam pár brambor a pak cosi zeleného jako
tráva, dopadalo tam světlo lampy, takže to bylo trochu vidět. Má si
brát generála a mít velkoobchod banány, vzpomněl jsem si, to je
divné, že si nedá do výkladu nějaké ovoce, kterého je právě teď dost,
že tam má takové jehličí… Na střechách protějších domů se proti
tmavému nebi tyčilo pár antén, zdály se mi nějak nezvyklé a ná-
padné, ale bylo to asi tím, že nebe bylo zatažené, včera se ochladilo,
ba i trochu sprchlo. Chvíli jsem hleděl na prázdnotu pod oknem,
vnímal nápadně mrtvé ticho bytu za svými zády, myslil na to, že
jsme lepší rodina… a pak jsem shledal, že na rozdíl od mrtvého
ticha za mými zády je venku pod okny jakýsi neklid. Neklid, byť se
odtamtud neozval jediný zvuk, nebylo vidět nic, co by se hýbalo,

– 205 –
nepohnula se ani tráva ve výkladu Kocourkové, na ulici nešla živá
duše… Stáhnul jsem záclonu a vrátil se na gauč. A pak jsem zaslechl
zvuk.
Jako by pod okny přeběhl roj myší a ztratil se v dálce, anebo pře-
jel nějaký automobil a zastavil kdesi opodál. Ale už jsem nevstával.
Cosi mi říkalo, abych zůstal ležet a jen zdvihl hlavu z polštáře. Zdvihl
jsem hlavu z polštáře a poslouchal.
Chvíli bylo v bytě to dosavadní krásné mrtvé ticho, pak jsem sly­
šel klapnout dveře otcovy pracovny a pak dveře z chodby. Bylo slyšet
kroky, jež se zastavily kdesi u hodin, šustění látky a zachrastění,
jaké se ozve, když se na věšák něco věší, přešlápnutí k zrcadlu, jež
je u věšáku, asi se do něho někdo koukl… pak se kroky vzdalovaly
k otcově pracovně. Pak klaplo a v bytě se opět rozhostil ten starý
podivný, nápadně mrtvý klid. Přitáhl jsem si deku k bradě a chvíli
přemýšlel. Kdo to asi přišel, nějaký novinář? Sem tam k nám přišel
nějaký novinář ptát se třeba na to, jak jsem občas pokoutně za-
slechl, kolik je u nás vražd a jsou-li u nás i vraždy dětí, nebo snad
přišel, zasmál jsem se, pan policejní prezident nebo pan ministr
vnitra? A náhle, bůhsuď proč, mě napadlo stopování… Tu tloukla
v předsíni půlnoc, bylo tedy za deset minut dvanáct, a mě napadlo,
proč se choulím v dece jako vyplašená ovce, když nemohu spát,
mohu přece zkusit, zda ještě hraje rádio. Otevřel jsem rádio, chvilku
jen svítilo jako oko kočky, pak došly vlny a ozval se hlas. Byly to asi
půlnoční zprávy.
Mluvil o pašování zbraní z Německa do Aše, Chebu a Rumburka,
což jsou města v našem pohraničí, o jednání ministra vnitra s ně-
meckou stranou o zastavení demonstrací a incidentů, pak o Hit-
lerovi, prý má mluvit v Norimberku, o něm se teď mluvilo pořád,
víc ještě než tenkrát, když to bylo s tím nebohým Rakouskem.
Hlas v rádiu pak ještě mluvil o útocích ordnerů na veřejné budovy
a úřady v pohraničí a o německých praporech… pak byl signál,
oznamoval půlnoc. Zavřel jsem rádio, světélko pohltila tma, v bytě

– 206 –
byl zas ten podivný, nápadně mrtvý klid. Někdo k nám přišel, snad
nějaký novinář ptát se na vraždy, usmál jsem se, snad pan policejní
prezident nebo pan ministr vnitra, a pak bůhsuď proč, napadlo mě
házení lasem… A pak mě něco posedlo.
Abych se přestal choulit v dece, abych vstal a vyšel do předsí-
ně. Abych si tam někde stoupl a poslouchal. Slyšet, o čem mluví
v pracovně, nebylo však možné, z pracovny nebylo slyšet nikdy nic,
ani když se ucho tisklo na dveře. Marné bylo také slídit po stopách
v předsíni, vždyť jsem stopovat uměl právě tak málo jako házet
lasem. Ale zbýval věšák naproti hodinám u zrcadla, který před chvílí
zachrastil a na němž zřejmě něco visí. Shrnul jsem deku a dal nohy
z gauče na koberec, lehce mě zamrazilo. Proč mě mrazí, napadlo mě,
copak nesmím vstát a vyjít do předsíně? Copak je to nějaký trestný
čin? Copak mě za tohle může zavřít, nebo snad dokonce zmlátit, to
bych se na to podíval! Co kdybych chtěl jít na malou stranu? Pak
bych přece, usmál jsem se, vstát a jít směl, ať je třeba půlnoc a sedí
u něho sám pan policejní prezident nebo ministr vnitra.
Seděl jsem na gauči a přemýšlel, jak to zařídit se světlem. Abych
viděl věšák, bylo třeba v předsíni rozsvítit. Pak mi došlo, že stačí
rozsvítit v pokojíku a nechat otevřené dveře. Vstal jsem, šel ke
dveřím, u dveří rozsvítil. Světlo dveřmi osvětlilo předsíň jen zpola.
Hodiny byly v pološeru a věšák se zrcadlem naproti nim se ztrácel
téměř ve tmě. Chvíli jsem na to z prahu dveří zíral a měl jsem dojem,
že jsem se mýlil. Že k nám nikdo nepřišel, že to všechno byl jen
klam a já tu docela zbytečně a hloupě stojím. A pak, napadlo mě, je
přece září, horko, kdo by chodil v kabátě a věšel ho na věšák, vždyť
kdyby k nám někdo přišel, byl by bez kabátu, jistě i sám pan ministr
vnitra nebo policejní prezident, copak to jsou nějaké choulostivé
myši? Pak mi blesklo, že je noc a včera se ochladilo, sprchlo, nebe je
zatažené…, že kdyby k nám někdo přišel, mohl by kabát mít, jistě i ti
pánové. Nějaký takový hezký kožeňáček jako otec, s kapsami… už
jsem se nerozmýšlel. Skočil jsem k věšáku do tmy a pak jsem –

– 207 –
strnul. Na věšáku kožeňák nebyl, to nebyla kůže, kapsy, to byla
nějaká hladká jemná látka jako do modra či žluta, snad do oranžova,
vběhl jsem do pokojíku jako uštknutá myš, zavřel dveře, zhasl,
praštil sebou na gauč, byl jsem z toho blázen. Ale když jsem se pak
trochu probral, napadlo mě, bože, vždyť ty jsi vskutku blázen. Vždyť
ty jsi vlastně pořád taková hloupá bázlivá ovce, co na tom je, že to
tam visí? Někdo k nám přišel, a protože se včera ochladilo, přišel
v plášti, který tam teď visí, vždyť ti to může být jedno. Přikryl jsem
se dekou, zavřel oči, ale musil jsem je zas otevřít. Babička, chudák,
se mě ptala, co prázdniny, škola, co se vůbec vlastně děje, ani jsem
necekl! Chtěl mě poslat ke skautům, někam do lesů, do nějaké školy
v jiném městě, kde by byl internát, jak asi na tohle přišel? Teď sedí
s tím, co přišel, v pracovně, kterou ani pořádně neznám, jsou tam
jistě už hodinu, mluví, rozmlouvají, uvažují, jednají o něčem, já mu-
sím pořád na něco myslit, radši zkusím ještě jednou rádio. Asi už
nehrajou, je pozdě, možná však, že něco bude třeba ještě na Vídni.
Otevřel jsem podruhé rádio, chvíli svítilo jako kočka, pak došly
vlny a ozval se hlas, ještě vysílali. Byly to opět zprávy. Opakoval
o útocích ordnerů na veřejné budovy a úřady, o Hitlerovi, který má
mluvit v Norimberku, pak něco o nějaké špionážní aféře v Berlíně
ve prospěch Ruska s nějakou polskou hraběnkou, jíž se snad podle
některých zpráv podařilo prchnout… pak o nějakých německých
uprchlících, kteří k nám běží přes hranice… a pak řekl, že právě před
chvílí došla zpráva, že se uvažuje a jedná o tom, zda vláda nevyhlásí
v pohraničí výjimečný stav. Chtěl jsem ještě chvilku poslouchat dál,
ale byl konec, „na shledanou v pět hodin ráno…“ Přetočil jsem rádio
na Vídeň, ale tam bylo ticho jako v hrobě, ne­ozvalo se odtamtud ani
pípnutí. Pak z předsíně tloukla jedna hodina.
Tloukla jedna hodina, bylo tedy za deset minut jedna, ale mohlo
být též za deset minut půl druhé, protože hodiny v předsíni tlučou
stejně půl i jednu. Pak klaply dveře pracovny, ozvaly se kroky, za-
stavily se, věšák zachrastil, krok k zrcadlu, pak slabě cvaklo, někdo

– 208 –
od nás vyšel. Shodil jsem ze sebe deku a letěl k oknu. Odhrnul záclo-
nu a vyhlédl. Pod okny stále svítily lampy, na střechách protějších
domů proti tmavému nebi se tyčilo pár antén, bylo to zvláštní,
ale bylo to tak, ty antény se mi dnes nějak nelíbily, vypadaly, jako
by měly nějaký lepkavý povrch a chytaly šelesty z celého tohohle
temného okolí, z téhle bídné noci, bylo to však jistě jenom zdání,
ulice byla prázdná, nešla po ní živá duše. Pak někdo vypadl ze dveří
našeho domu, ale vidět jsem ho nemohl, byl bych musil víc otevřít
okno a vystrčit hlavu. Měl jsem však dojem, že slyším dvojí kroky,
a blesklo mi, že tam dole bude asi také Hron, protože někdo musil
otevřít domovní dveře. Pak jsem spatřil poblíž domu auto, které
se pomalu rozjelo. Pak přejela pod našimi okny obrovská černá
limuzína a zmizela za rohem. Návštěva je pryč, pomyslil jsem si,
novinář, který se v noci přišel zeptat na vraždy, nebo snad přece jen
pan policejní prezident nebo pan ministr vnitra? Jsme lepší rodina,
myslil jsem si, máme velký krásný byt s krásným mrtvým tichem,
všichni spí jako zabití, ale já nemohu, nemohu spát, a on… Chtěl
mě poslat do školy do jiného města a ke skautům, a přece neposlal,
panebože, napadlo mě náhle, a bylo to, jako když spadne hvězda
z nebe, co jestli mě k těm skautům neposlal proto, abych se stopovat
a házet lasem… nenaučil? Stáhl jsem záclonu, přivřel okno a chtěl se
vrátit na gauč, když vtom jsem se náhle otočil jako blesk.
Ve dveřích pokojíku stála nějaká postava.
Když jsem se ráno probudil, nebylo vlastně ráno, ale devět hodin
dopoledne, za oknem byl krásný zářijový den, mezi záclonou se
mihotalo plno paprsků. První, co mě napadlo, bylo, že jsem zaspal
školu, ale byl to jen takový záblesk. Vzpomněl jsem si, že je dnes
neděle. No a pak jsem si vzpomněl na to další.
Zprvu jsem nevěděl, zda je to on, připadal mi nějak změněný. Jako
by to on nebyl, ale někdo zcela jiný, cizí, koho jsem snad v životě
neviděl, lekl jsem se. Protože nerozsvítil světlo, ač ho měl na dosah
ruky, neviděl jsem mu ani do tváře, a když pak promluvil, nebyl jsem

– 209 –
si jist ani hlasem, lekl jsem se ještě víc. Ale to jen zcela jistě proto,
že jsem na něho neviděl. Kdyby byl rozsvítil, vystoupil ze tmy, určitě
by mě to bylo ihned přešlo, ale on nerozsvítil a ze tmy nevystoupil…
Proč nespím, zeptal se ze tmy, co dělám u okna… nevzmohl jsem
se na slovo. Vůbec jsem si nevzpomněl, že bych mohl říci, že se
mi chtělo na malou stranu. Vzápětí jsem si však vzpomněl a řekl
to. Zeptal se mě, proč, když se mi chtělo na malou stranu, stojím
u okna…
„Anebo,“ otázal se tiše ze tmy, „jste náměsíčný?“
„To by se…,“ řekl po chvíli těžkého mrtvého ticha, v němž jsem
nehybně zíral do tmy dveří, „to by se musilo léčit. To bych vás musil
někam poslat…“
Vstal jsem z gauče, zdvihl deku, která se válela skopaná na zemi,
bylo devět hodin dopoledne. Za oknem byl krásný zářijový den,
v zácloně plno paprsků. Když jsem vyhlédl z okna, všiml jsem si,
jak se na střechách protějších domů třpytí světlé antény a někde
v dálce, asi u Svatého Michaela, jsem zaslechl vyzvánět zvony. „To
bych vás musil někam poslat…,“ musil jsem se usmát, někam po-
slat… no ale to, že řekl „náměsíčník“ a že mi vykal, byl zřejmě nějaký
žertíček. Otočil jsem se ke gauči na deku, sáhl si pod rty a na bradu,
pak jsem si ještě pohlédl pod krk na pyžamo, pak pod vlastní bosé
nohy, bylo to úžasné. Pod rty a na bradě to bylo hladké, pyžamo
nebylo potřísněno, ani deka, neležel jsem tentokrát zkrvavělý ani
na zemi, ale stál, jsme přece jen lepší rodina, musil jsem se usmát…
a od Svatého Michaela vyzváněly zvony, byla neděle, po ulici šli
nějací svátečně oblečení lidé jako na špacír, ale Kocourková měla
z neznámé příčiny otevřeno a právě se zjevila ve výkladě, odkud
brala hrst zelené trávy…

– 210 –
 18

Druhý den odpoledne bylo krásně. Seděl za volantem v zelené

uniformě s temně červenými výložkami, na nichž se třpytilo zlato,
v uniformě, kterou málokdy nosí, dnes ji však vzal, snad proto, že
měl kvečeru jet na nějakou hostinu. Ač jsem mu neviděl do tváře,
měl jsem dojem, že bděle sleduje ulice, jimiž projíždí, připadal mi
tak trochu jako fízl. Já seděl vzadu vedle Růženky, která měla nový
oranžový klobouk jménem „Radostný podzim“, a ulice, jimiž jsme
projížděli a které on za volantem tak bděle sledoval, jsem téměř
nevnímal. Když jsme přejížděli křižovatku s mydlářstvím, strážník,
který tam řídil dopravu, si ho za volantem všiml, skočil do pozoru
jako žába a salutoval, a tu se mi vzadu na sedadle skoro přitížilo.
Když jsem se bezděčně ohlédl, spatřil jsem zadním okénkem, že za
námi jede jakási tmavohnědá škodovka. Když jsme zahnuli k Sva-
tému Michaelu a na konci ulice se objevila vysoká kostelní věž,
vysoukal jsem větu.
„Prosím tě,“ řekl, aniž přestal sledovat ulici s věží na konci, „jak to
mluvíš… kam na tyhle obraty chodíš? Nebo to máš z vlastní hlavy?“
řekl a stiskl páčku, předjel jakousi modrou tatrovku, která pomalu
jela před námi. Růženka v oranžovém klobouku na mě koukla, byla
celá pryč. Snad proto, že jela někam, kde ještě nikdy v životě nebyla.
Po chvíli ticha jsem promluvil zas.
„V pohraničí chtějí vyhlásit výjimečný stav,“ řekl jsem, „slyšel
jsem to v rádiu.“
Teď jen kývl a mlčel, ovšem, na tohle už nemohl odvětit, „jak to
mluvíš, kam na to chodíš“, na to mohl jen kývnout a mlčet, musil jsem
se v duchu trochu usmát. A pak, stále sleduje ulici, prudce zahnul za
věž Svatého Michaela, mířili jsme ke křižovatce u Karolíny Světlé.
A tu, jak jsme tam mířili, se mi zdálo, že jedeme nějakou oklikou.

– 211 –
Ke křižovatce u Karolíny Světlé jsme mohli jet přímo od podjezdu
a nemusili jsme objíždět michaelský kostel. Když jsme tam dojeli
a míjeli křižovatku, i tenhle strážník, který tam měl službu, si ho
všiml, skočil do pozoru jako pes, nemohl jsem si pomoci, bylo mi
z toho skoro špatně. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem v zadním
okénku tmavohnědou škodovku.
„Jede za námi nějaká tmavohnědá škodovka,“ řekl jsem a otec
opět stiskl páčku. „Co má být,“ řekl, „proč by nejela? U nás může
každý jet, jak chce,“ a zahnul za roh. Před námi se vynořila modrá
tatrovka.
„To je ta tatrovka, kterou jsme předjeli před kostelem,“ zvolal
jsem, „a teď je zase před námi. Proč jsme vůbec jeli ke kostelu, ke
Karolíně Světlé jsme mohli jet přímo!“
„Poslyš,“ řekl klidně, že bych se byl málem lekl, nebýt toho, že
jsem byl už na tyhle věci zvyklý, „mám dojem, že přece jen jsi trochu
nenormální. Jak jsme mohli jet přímo, když je tam uzavřená ulice? To
jsme ji měli přelítnout na nějakých křídlech?“ Růženka v oranžovém
klobouku teď zdvihla oči, byla celá pryč, já si umínil, že už budu ml-
čet. Když jsme přijeli na obvod města, zjistil jsem, že tmavohnědou
škodovku máme před sebou a modrou tatrovku v patách, jela za
námi jako přilepená, ale neřekl jsem nic. Jsem náměsíčník, usmál
jsem se. Pak mi blesklo, kam to asi večer na hostinu jede, že si vzal
tu uniformu, do Německa jistě ne, tam jezdí v kožeňáku, a jistě ne
na hostiny. Na hostiny se nenosí v kapsách revolvery… Pak se před
námi vynořila řada temných budov se zamřížovanými okny, spleť
černých hal s komínem a těžká železná vrata. Aby mě tak po tom
včerejšku někam vezl, napadlo mě a musil jsem se zasmát. Vrata se
otevřela, vjeli jsme dovnitř. Už jsme tu, usmál jsem se, když jsme se
ocitli na nádvoří před jednopatrovou zamřížovanou budovou, už
jsme tu a tamhle nás čeká strýček Vojta.
„Tak se posaďte,“ řekl strýček vlídně, když nás dovedl do své kan-
celáře v patře zamřížované budovy, „než si prohlédneme továrnu,

– 212 –
přijde občerstvení. To si, pane, smlsneš,“ olízl se, hledě na mne, „co
je nového? Co dělá maminka a škola?“
„Maminka je doma a do školy chodím už skoro čtrnáct dní,“
usmál jsem se.
„Představte si, pane řediteli,“ řekla Růženka, opatrně z hlavy sní-
majíc „Radostný podzim“ – byla stále celá pryč, ale už ne neklidem
jako v autě, nýbrž radostným vzrušením – „představte si, že sedí
zas v druhé lavici právě proti profesoru, tedy já nevím, ale dobře
si nesedl. Člověk se má radši skrývat, nikdy neví, kdo ho pozoruje,
jak jsem někde četla… ten klobouk abych dala semhle…“ A opatrně
dala strašný klobouk na oválný stolek za klubovku, do níž si sedla.
Otec a strýček zatím již také usedli a na mě zbývalo jediné křeslo.
Stálo u širokého zamřížovaného okna právě proti klubovce, v níž
seděl otec. Klidné slunce, které sem pronikalo mřížemi, mi v tom
křesle šlo přímo do tváře.
„Sedět před katedrou může, vždyť prospívá, viď,“ usmál se
strýček a pak se otočil k otci, vyňal pouzdro na cigarety a začala
zábava. Mluvili o výjimečném stavu v pohraničí, který asi bude vy-
hlášen, o Hitlerově řeči v Norimberku a pak o věcech, o nichž jsem
dosud skoro neslyšel: o zřizování sirén, přípravách na zatemnění
a rozdávání protiplynových masek. Ale byly to jen takové krátké,
kusé zmínky a zřejmě se týkaly jen strýčkovy továrny, brzy přešli
k tomu, z čeho se vyrábí zboží, a mluvili o železe. Růženka, která
poslouchala, když mluvili o sirénách, zatemnění a maskách, se teď
začala vrtět a všechno si prohlížet, byla tu poprvé v životě, kdežto já
jsem tu už byl, před léty s panem učitelem. Bylo to tu zařízeno velmi
přepychově. Koberec, klubovky, stolek, psací stůl, na stěnách obrazy
a portréty dvou prezidentů a obrovská barevná mapa světa. Poblíž
mapy oválný stolek, na němž spočíval Růženčin „Radostný podzim“,
to byl ten stolek za jejími zády. V rohu palma a ve zdi trezor. Náhle
se otevřely dveře a vešla jakási starší usměvavá paní. Nesla kávu
a dva talířky se žlutým krémem.

– 213 –
 „Abych se ještě vrátil ke škole,“ řekl strýček, když se paní uklonila
a odešla, „říkáš, že se ti tam líbí jako loni, máš kamarády, dobře
s nimi vycházíš, jsi spokojen…“ Náhle se mi zdálo, že by se chtěl
strýček dozvědět nějaké podrobnosti, že by rád, kdybych se tro-
chu rozpovídal, ale k tomu jsem ovšem neměl v přítomnosti otce
nejmenší chuť. Nejmenší chuť vykládat o svých kamarádech, jak
s nimi vycházím, jak jsem spokojen, a tak jsem na strýčkovu otázku
jen kývl.
„Jsi nějaký němý,“ řekl otec, který mě teď pozoroval chladným
přivřeným zrakem, a já se v duchu usmál a řekl si, jsem přece ná-
měsíčník. Otec se pak ode mne odvrátil a pohlédl oknem. V klidném
slunci za záclonou a mřížemi se ozvala letadla.
Pomalu jsem jedl krém, byl žloutkový, velmi sladký, jemný, žlutý
jako měsíc, a pak, trochu mhouře oči v klidném slunci, jsem pozo-
roval, jak se strýček napil kávy. Otec zhasil cigaretu, pohlédl na mne
a napil se rovněž. Růženka na chvíli přestala jíst krém a také upila.
„Máme tu jednoho Francouze,“ usmál se na mě strýček, „to je
pane zjev. Ten má vousy jako Mikuláš. Však ho za chvíli uvidíme.“
„Dělník?“ zeptala se Růženka polykajíc krém.
„Prokurista,“ odvětil, „velice vzdělaný a galantní pán v elegant-
ních šatech. Půjde s námi na prohlídku.“
„A umí česky?“ zvolala Růženka, otáčejíc se na klobouk.
„Umí česky, je tu od převratu.“
„To tady asi zůstal, že se tu oženil,“ kývla, ale strýček zavrtěl
hlavou. „Je vdovec,“ usmál se.
„Vdovec,“ kývla Růženka a záhadně na mě koukla…
„Kolik mu je?“ zeptal jsem se, „má děti?“
„Kdybys netlachal,“ prohodil otec a lhostejně na mne pohlédl,
Růženka však zbystřila sluch.
„Přece se snad zeptat smím,“ řekl jsem a v duchu jsem si myslil,
jsem náměsíčník.

– 214 –
 „Spíš by ses měl zeptat, jak se dělí s výhodou,“ řekl, ale v jeho
hlase nebylo kapky zájmu. Obrátil se k strýci a ptal se ho něco, co
se zřejmě týkalo těch sirén, zatemnění a masek. „Ach ano,“ vzdychl
strýček, a pak řekl, že o tohle vše se stará právě ten Francouz.
„Prokurista tomu ovšem rozumí skvěle…,“ řekl významně a pak
někdo zaklepal a prokurista, o němž právě byla řeč, vešel. Poznal
jsem ho ihned. Měl dlouhé vousy jako Mikuláš, elegantní šedé šaty
s bílým kapesníčkem a na botách světlé psí dečky.
Nejprve jsme navštívili jeden prázdný vymetený sál, na jeho be-
tonové zemi byly stopy po košťatech, v oknech těžké železné mříže.
Nad jedním oknem na štaflích se klátil nějaký člověk a zatloukal
tam tyč s jakýmsi černým srolovaným papírem. Strýček na něho
kývl a otevřel široké posuvné dveře, ocitli jsme se v hale. Jejím
středem se táhla neuvěřitelná příšera. Měla tisíc rour, pístů, kol,
válců, točila se, kývala, skákala, chroptěla, duněla, stáli na ní lidé
v montérkách s vykasanými rukávy a hýbali pákami, točili koly
a hleděli na sloupky s rtutí, připadalo mi to, jako by stvůře měřili
horečku. A všichni, zdálo se mi, nápadně spěchali. Jako by za jejich
zády byl nějaký přízrak, který je strašlivě hnal.
„Kriste,“ křikla Růženka s očima navrch hlavy a chytila si oranžový
klobouk, „kdyby tam tak člověk spadl, asi by z něho moc nezbylo.“
„Ano,“ uklonil se Francouz, který šel vedle ní, hleděl na její klo-
bouk více než na stvůru a v ruce si pohrával s kapesním nožíkem,
„moc by z něho nezbylo.“ Napadlo mě, že začátek a konec stvůry
ani nevidím, a vlastně vůbec nevím, nač je a co se do ní dává. Byl
bych se rád na to zeptal Francouze, ale nechtěl jsem ho rušit. Šel
vedle Růženky, hleděl spíš na její klobouk než na stvůru a pohrával
si s nožíkem, chvílemi si i hladil místo na své hrudi, kde mu končily
vousy. Na konci haly, kde příšera nekončila, nýbrž jen mizela ve zdi,
měla dvě červené žárovky a pod nimi rudý pruh a dvě bílé lesklé
páky. Otec a strýček, kteří šli před námi, rychle přešli, a já si všiml,
že tam na nízké stoličce sedí malý člověk v montérkách, na kolenou

– 215 –
má kus novin a něco jí. Když jsme kolem něho přecházeli, viděl
jsem, že strašně rychle polyká chléb. Otočil k nám hlavu a mdle
se usmál, jako by nás znal, a pak jeho pohled utkvěl na Růženčině
klobouku. Francouz rychle zdvihl nožík, člověk sklonil hlavu a jal se
polykat chléb ještě úporněji. Vyšli jsme za otcem a strýčkem z haly
širokými posuvnými dveřmi a ocitli se v prázdném vymeteném sále,
na jeho holé betonové zemi byly stopy po košťatech, v oknech těžké
železné mříže. Nad jedním oknem na štaflích se klátil nějaký člověk
a zatloukal tam tyč s černým srolovaným papírem…
„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se mě strýček.
„Napadlo mě, kde to má začátek a konec,“ řekl jsem, „a také, že
jsem neviděl, co se do toho dává, na co to vlastně je…“
„To neví nikdo,“ vložil se do toho Francouz a s úsměvem na mne
pohlédl, „to neví ani sám pan ředitel. Je to prostě zde a lidé to ob-
sluhují, ale nač to je a čemu to slouží, neví nikdo. Co se týče toho
začátku a konce,“ usmál se, „ten stroj je nekonečný. Je jako kruh. Už
mockrát jsme pátrali, kde začíná a končí, ale nepřišli jsme na to.
Tenhle prázdný, vymetený betonový sál,“ ukázal a pohlédl na želez-
né mříže v okně, nad nímž člověk na štaflích zatloukal tyč s černým
papírem, „tenhle sál se zdá být na konci a ten první, prázdný, vyme-
tený betonový sál na začátku. Ale možná že je to naopak. Že tenhle
je na začátku a tamten na konci. Netočí se vám hlava?“
Francouzova řeč mi nešla do hlavy. Měl jsem dojem, že to byl
jakýsi podivný žert. Francouz schoval nožík a Růženka s mírně
vytřeštěným zrakem si klepla na vršek klobouku, který měl tvar
veliké okrouhlé desky.
„Teď přicházíme do dílen mezi budoucnost národa,“ pohladil si
Francouz vousy nad břichem, „to je zajímavé.“
Ocitli jsme se v hale mnohem menší, než byla prvá. V oknech
byly těžké železné mříže, u stropu visely na kladkách dráty s oky
jako na zajíce, vypadaly též jako pohyblivé oprátky nebo šibenice,
a pod nimi stály dřevěné špalky různých velikostí, malé, větší, velké,

– 216 –
úzké, širší, široké. Mezi špalky rachotily drobné obludy, vzájemně
do sebe zaklesnuté, pod nimi se vinuly pohyblivé pásy, na nichž se
vezly různé železné předměty. Mezi tím vším postávali učedníci.
Byli v montérkách bez košil a jejich ruce a tváře byly umazané od
oleje.
„Takhle jsem začínal i já,“ řekl strýček, „jenže ne zde, ale v plzeň-
ské Škodovce. Také jsem tak stával v montérkách, umazaný od oleje,
a někdy jsem se ani pořádně nenajedl. Tihle se aspoň dobře najedí,
vaříme jim obědy. Možná,“ rozhlédl se po učednících, „že tu mezi
nimi stojí budoucí ředitel…“
Krajní, kteří to slyšeli, se usmívali, zdálo se, že mají strýčka rádi.
Pak jsme se na chvíli zastavili u jedné drobné obludy, za níž bylo
větší zamřížované okno, a já si všiml předmětů, které se pod ní
vezly na pohyblivém páse. Náhle mě něco napadlo.
„Děláte tu taky železné trojnožky?“ zeptal jsem se, „železné
trojnožky a takové kovové špičky na hůlky?“
„Kde jsi, prosím tě, přišel na železné trojnožky?“ řekl otec, „co
je to zas za hloupost,“ ale Růženka, všiml jsem si, zbystřila sluch.
„Trojnožky,“ usmál se strýček, „neděláme, ani pánve. Kovové
špičky tu dělají, ale na hůlky ne. Na jaké hůlky myslíš?“
„Na cestovní hole myslíte, že ano?“ řekl Francouz s úsměvem,
jako by zamlouval řeč, a maličko ke mně přistoupil. Když jsem v té
chvíli zdvihl oči, viděl jsem, že právě stojím u jednoho středně ve-
likého špalku pod menším okem, visícím ze stropu. „Špičky na hole
tu neděláme,“ řekl Francouz, „spíše hřebíky a hřeby. Také někam
jezdíte?“ zeptal se Růženky.
„Byla jsem loni v květnu v Rakousku, v Korutanech,“ odvětila
dost hlasitě, právě jsme míjeli špalek, za nímž stáli tři učňové s oči-
ma navrch hlavy, zírali na její klobouk s velkou okrouhlou deskou
navrchu, „ale to byla smutná cesta. Jela jsem v průvodu v kočáře za
zvuků zvonů a Beethovena a vpředu jel v brnění černý rytíř. Generál
von Freyberg,“ dodala k učedníkům.

– 217 –
 „Víš, že je pan učitel v Anglii?“ otočil se ke mně strýček, „dělá
tam… reportáže.“
„To musí být krásné,“ povzdychla Růženka, „on uměl vždycky
dobře psát.“
„Zkuste to také,“ usmál se Francouz, „mám dojem, že máte lite-
rární talent.“
„Já mám teď jinou práci,“ zarděla se a pohlédla na Francouze,
„o té vám snad ani nemohu říci. To byste se podivil, do čeho jsem
se před půl rokem dala.“
„Něco zvláštního?“ sáhl si na vousy a pak vyňal z kapsy nožík
a otevřel jej.
„Ano,“ přisvědčila a pohlédla na nůž, „něco zvláštního. Já vám to
snad řeknu.“
Vycházeli jsme z haly učňů a já se ještě obrátil a pohlédl zpět.
Všichni za námi hleděli, nad hlavami se jim houpaly oprátky, u nohou
stály špalky, v oknech byly železné mříže. Na chvilku jsme se ocitli na
malém prostranství pod širým nebem a pak se před námi otevřely
obrovské dveře další haly s vysokým komínem. Pod komínem nade
dveřmi viselo lešení a na něm dva lidé přitloukali na stříšku na nějaký
válec velkou okrouhlou desku. Vcelku to vypadalo jako velká železná
houba. Strýček jim nahoru mávl a řekl, že vstupujeme k pecím.
„Na ty se těším,“ vypískla Růženka, „jednou jsem o nich četla
dobrou knížku. Myslíte, že tam mohu v tomhle klobouku?“ zeptala
se Francouze.
„Vzhledem k tomu, že je oranžový,“ usmál se Francouz, „jistě.
Přece vás chráním, nevidíte?“ řekl a zdvihl nůž.
V hale byly výklenky, z nichž šlehal oheň a rozptyloval se v podo-
bě těžkého teplého vzduchu s jakousi kovovou příchutí. Před vý-
klenky stáli muži bez košil s lopatami a háky. Strýček a otec k nim
zamířili a my jsme šli za nimi. Když jsme byli blíže, strýček se za-
stavil, nechtěl nás zřejmě vést dál pro rostoucí horko, a já teď viděl,
že muži s lopatami a háky strkají do plamenů železné tyče, hýbají

– 218 –
jimi a obracejí je, tyče byly žhavé a v plamenech se kroutily a syčely
jako ohniví hadi. Muži se otočili a teď jsem si všiml, že mají na očích
tmavé brýle, po tvářích a těle jim stéká pot a že vlastně pracují dost
rychle. Rychle, uspěchaně, jako by jim v zádech stál nějaký přízrak,
který je žene, byl to týž dojem jako v hale stvůry.
„Kristepane,“ šeptala Růženka s očima navrch hlavy, přidržujíc si
klobouk na jeho okrouhlé desce, „tam by tedy člověk neobstál vteři-
nu. To tenkrát musil být opravdu zázrak, když tam vydrželi a nic se
jim nestalo… Ale v těch knížkách o třech mládencích z pece ohnivé,“
usmála se vyděšeně na Francouze, „však to znáte z náboženství.
Vyvedl je anděl. Kdyby tam člověk spadl,“ otřásla se, „také by z něho
nezbylo moc.“
„Nezbyla by z něho ani kostra,“ uklonil se Francouz a pohlédl
na mne, a pak ke mně trochu přistoupil a řekl: „Nezbyla by z něho
ani kostřička. Nechvějte se, přece vás chráním,“ řekl s úsměvem
Růžence a ukázal kapesní nůž, který skrýval v dlani.
Otec stál vedle strýčka, mlčel a hleděl do plamenů. Zdálo se mi,
že pozoruje spěchající lidi, ale velmi lhostejně, bez zájmu, jako by
pozoroval mouchu. Pak jeden z lidí pustil hák, sundal si brýle a kou-
sek poodešel. Sehnul se a cosi zdvihl ze země. Byla to láhev piva.
„No půjdeme,“ řekl otec a sáhl si na límeček uniformy, „je tady
opravdu horko.“
„Vskutku,“ řekl Francouz se zdvořilým úsměvem, když jsme vyšli
z haly a ocitli se na hlavním nádvoří, kde nás ovanul lehký svěží
vánek, „kdyby tam spadl člověk, nezbyla by z něho ani kost.“ A pak
pohlédl vzhůru, kde pod komínem dva lidé na lešení přitloukali
na stříšku na válec velkou okrouhlou desku, což vcelku vypadalo
jako velká železná houba. „Jsou to sirény přece…,“ usmál se, sklouzl
zrakem na Růženčin klobouk a pak zdvořile řekl:
„Vidíte, neutrpěl. Je právě tak krásný, jako když jste vešla. Máte
trošku promáčklou stříšku a tu okrouhlou desku navrchu, ale to
myslím patří k fazóně.“

– 219 –
 „To patří k fazóně,“ kývla, „to bylo, už když jsem ho koupila. Je to
Radostný podzim,“ zdvihla ruce ke komínu nad vraty a nadechla se
svěžího vánku. V té chvíli se nad nádvořím ozvala letadla. Pomalu
letěla za komínem, zacloněným mračnem kouře.
„Oheň existuje od věčnosti do věčnosti,“ řekl Francouz, „nemá
začátek ani konec, je jako kruh. Ale kde se bere v těch našich pecích,
to ví bůh. Ještě tu nikdy, co ta továrna stojí, nevyhasl. Nevyhasl ani
před léty, když byla krize. Buď je to nějaký oheň z nebe,“ ukázal
za komín k mračnu, „nebo je to zásluha pana ředitele,“ usmál se,
a mně se zdálo, že opět žertuje. Když jsme přicházeli k jednopatrové
zamřížované budově, kde měl strýček ředitelnu, Francouz vyňal
z kapsy nůž a otočil se k Růžence:
„Říkala jste, že jste se do něčeho dala,“ usmál se.
„Ach to…,“ vzdychla a usmála se, „to je něco zvláštního, jak jste
tušil. Věštění. Předvádění budoucnosti. Jasnozření. Jasnozření také
v politice,“ zašeptala, „mám už úspěchy…“ a Francouz, aniž se tomu
podivil, uklonil se a pohladil si vousy.
„Znám v Paříži jeden podnik,“ řekl, „jmenuje se Delfy. Pracují tam
i s horoskopy.“
„To je prý nesmírně těžké,“ vypískla, „na to musí být výtečný
počtář. Ale dozvědět se něco o tom, to bych ráda. Vy tomu rozumíte,
pane prokuristo?“ zeptala se.
„No…,“ pokrčil Francouz rameny, pohladil si vousy a skromně se
usmál. A pak už brzy jsme podruhé vešli do strýčkovy kanceláře.
Seděl jsem opět v klubovce u širokého zamřížovaného okna, avšak
slunce, které tentokrát pronikalo mřížemi, už mi přímo do tváře ne-
svítilo. Otec seděl naproti mně, vedle něho strýček. Nalevo seděla Rů-
ženka a vedle ní Francouz v klubovce, která tu dříve nebyla. Na stole
byly uchystány prázdné sklenky, ani ty zde dříve nebyly, a strýček do
nich nalil z láhve, jež stála uprostřed. Musil jsem se usmát. Ta láhev,
co tu stála a z níž strýček nalil, byla plná čiré bílé tekutiny. Začalo se
opět mluvit o výjimečném stavu v pohraničí, který asi bude vyhlášen,

– 220 –
o Hitlerově řeči v Norimberku a pak opět o těch zajímavých věcech,
o nichž jsem dnes vlastně slyšel poprvé, o zřizování sirén, přípravách
na zatemnění a o rozdávání protiplynových masek. Byly to však opět
jen takové krátké zmínky, které se zřejmě týkaly strýčkovy továrny,
moc jsem toho nepochytil. Růženka napjatě poslouchala, střídavě
hleděla na svou plnou sklenku a na trezor, který byl ve zdi poblíž
palmy, ale když mluvil Francouz, hleděla jen na něho.
„Provozní úvěr nepotřebujeme,“ řekl strýček, „to je pravda. Je
veliká konjunktura. Ale dnes jsem mluvil s ředitelem naší banky
doktorem Rosensteinem. Byli vždycky slušní a my musíme být také.
Tak se napijeme…,“ pohlédl na mě, „na zdraví.“
Otec si zapálil cigaretu, pohlédl na mě lhostejně a napil se. Rů-
ženka se napila rovněž.
„Nechcete ještě?“ usmál se na ni strýček.
„Ježíši, ne,“ otočila se na strašný klobouk, neboť jako prve i teď
ležel na oválném stolku za její klubovkou, „já sotva dopiji tohle.
Máte to tu, pane řediteli, krásné. Ten krém byl výtečný, potřebovala
bych recept. Já nevím,“ pohlédla na sklenku, „jestli bych ještě jednu
snesla. Asi ne…“
Strýček jí nalil novou sklenku a ona se jen usmála. Teprve teď
jsem jaksepatří ucítil nad stolem tu známou silnou kořeněnou vůni,
něco jako mentol, ten to ovšem nebyl, byla to vůně zcela jiná, dobrá,
kořeněná, nebylo pochyb. Byl to týž likér, který jsme měli doma, bílý
třpytivý briliant na dně, malinké vzdálené zářící slunce, lehce jsem
nadechl a usmál se.
„Jaké to je,“ usmál jsem se a lehce přimhouřil oči.
„Takhle přes nos bys nechtěl?“ řekl otec a pohlédl na mne.
Strýček se usmál a řekl:
„Ty nikdy pít nebudeš, viď…“
„To nemohu vědět,“ odvětil jsem, pohlédnuv na otce, který mě
teď opět pozoroval chladným přivřeným zrakem, a pak jako by do
mne něco vjelo, jsem řekl:

– 221 –
 „Možná že až budu tak starý jako vy, budu pít také. No proč ne…“
pokrčil jsem rameny, neboť jsem zahlédl, že otec maličko zdvihl
oči, „co na tom? Co je na tom zlého? Nebo je to nějaký zločin, že
se napijete?“ usmál jsem se do otcovy tváře… a otočiv se k strýci,
jsem řekl:
„Co to je vlastně, to zatemnění a ten provozní úvěr?“
Po vteřině ticha otec zdvihl oči a řekl:
„Abych ti nedal pár facek. Před chvílí jsi byl němý a teď žvaníš.“
„Provozní úvěr, to je věda,“ smál se strýček bodře, „to je věda,
Michálku…,“ zdálo se, že se neobvykle rozveselil, a znovu se napil,
„no a zatemnění, zatemnění, to dej bože ať radši nepoznáš, o tom
teď radši nemluv, tadyhle pan prokurista by ti zatemnění vyložil…,“
smál se a zapálil si cigaretu. Francouz se zdvořile usmíval a hla-
dil si vousy, Růženka trnula, ale nějak nadšeně, otec byl nehybný
a klidný, hleděl chladným přivřeným zrakem. Pak se stalo, že řeč
přešla na Siam, kam ještě loni něco z továrny vyváželi, v poslední
době však už ne, a strýček vstal a přistoupil k barevné mapě světa.
I otec vstal a přistoupil k mapě a posléze i Francouz. Jak k nám
byli obráceni zády, strčil jsem do Růženky a ukázal na její sklenku.
Zděšeně zamrkala a pak bleskurychle kývla. A pak se to stalo. Na
zlomek vteřiny jsem se lekl, zda se nerozkašlu. Silná kořeněná vůně,
která se podobala mentolu, přece však byla úplně a zcela jiná, mi
zahřála hlavu, hruď a ramena. Vskutku, nebylo pochyb, byl to týž
likér, jaký jsme měli doma. Když se od mapy opět otočili, už jsem
se ani neolízl, hleděl jsem jim klidně do tváří.
„Ten Siam je zajímavá země,“ řekl strýček, když si sedli, „tam se
takhle podívat, viď,“ kývl na mě, „cestovat se má. Kdo je pořád doma,
jezdí jen k Valticům a Vranovu a nikdy nejede někam do ciziny, jak
může, když nezná svět, něco v životě vědět? Když mi bylo dvacet,
znal jsem už celé Německo a Balkán, byl jsem v Cařihradě, v Egyptě
a třikrát ve Vídni.“

– 222 –
 „Já také,“ usmál jsem se na strýčka, „naposled jsem tam byl letos
o velikonočních svátcích…“
„Poslyš, Michálku,“ řekl strýček bodře po vteřině prázdného,
mrtvého ticha, v němž mi kolem rtů pohrával slabý úsměv, „jest-
lipak náhodou víš, kdo vytvořil pomník ve Šternberských sadech?
Pomník Kašpara Šternberka, co jsou kolem něho macešky a ty lavič-
ky, na kterých se vysedává… kam je slyšet někdy od rybníka z desek
různá pěkná operní hudba… nevíš, viď… byl to velký český umělec,
všimni si někdy jména, je tam na podstavci… Poslyš,“ zamrkal náhle,
„víš, proč chodí kolem vašeho domu patrola?“ Kývl jsem hlavou
a pokusil se o úsměv.
„Máš dojem, že je váš dům ve dne v noci hlídán jako… nějaký
kriminál?“
„Ne…,“ zarazil jsem se.
Otec v té chvíli dopil sklenku a pohlédl na mě. Ale i teď na mě
pohlédl lhostejně a zcela bez zájmu.
„A máš strach, když k vám někdo přijde na návštěvu?“
„Proč bych měl strach,“ řekl jsem s pohledem k otci, k jeho chladné
a lhostejné tváři, „proč bych měl strach? Kdyby k nám někdo přišel,
ani bych to nevěděl. Ledaže by bylo právě zatemnění,“ usmál jsem
se na Francouze, „zatemnění měsíce. Já jsem totiž náměsíčník.“
„Náměsíčník?“ zdvihl strýček oči, ale otec hodil rukou a strýc
pak řekl:
„Ano, proč bys měl strach, strach je přece hloupost. Jen se nebát
a nepodléhat slabostem a citům…“
„Víš, co je to,“ zeptal se náhle otec a ostře pohlédl na mou tvář,
už velmi málo osvícenou sluncem, jež pronikalo mříží, „co je to
klauzura?“
„To je klášterní škola,“ řekl jsem suše.
Otec klepl do stolu a vstal.
„Pojedeme,“ řekl suše.

– 223 –
 Na nádvoří jsme se rozloučili se strýčkem a Francouzem. Růženka
si doopravovala svůj Radostný podzim, usmívala se na Francouze
a ten se usmíval na ni. Než jsme nasedli do auta, maličko si povy-
táhl bílý kapesníček ve svém elegantním saku, uklonil se ke svým
světlým psím dečkám, pohladil si břicho, kde mu končily vousy,
a Růžence políbil ruku. Byla z toho úplně pryč. Když jsme vyjížděli
z těžkých železných vrat a naposledy jsme zamávali na nádvoří,
pohlédl jsem na límec otcovy uniformy a řekl jsem si: teď nás veze
domů, ale sám nevystoupí. Je kvečeru a pojede rovnou na hostinu.
Je to divné, že jede na hostinu rovnou z továrny. Mohl jet do továrny
v civilu, jak normálně chodí, a teď se stavit doma a převléknout se.
A řekl jsem si: a vrátit domů se může v noci nebo k ránu, zase mě
chytnout u okna v pokojíku a zeptat se, proč nespím… A řekl jsem
si: teď zřejmě zas sleduje ulice, jimiž jede, je jako řízl. Před námi jela
tmavohnědá škodovka, když jsem pohlédl zadním okénkem, viděl
jsem, že modrá tatrovka nám jede v patách, a ač byla celá modrá,
připadala mi jako žlutý měsíc. Budu mlčet, řekl jsem si, co mi je po
tom. Co je mi do toho. On sám ví, že jede. A hodně nahlas jsem se
zeptal Růženky, která si nadšená a celá pryč ještě trochu rovnala
svůj oranžový klobouk, co říká Francouzi…

– 224 –
 19

A pak přišel svátek.

Strážníci na křižovatkách se docela lidsky usmívali, a už to byl
vlastně zázrak, kdypak se stává, aby se nějaký strážník na křižovat-
ce lidsky usmíval, chodci na ulicích si vyprávěli vtipy, v parku u po-
mníku hraběte Šternberka se na lavičkách docela cizí lidé zdravili
a smáli, v hospodě v Hradební, kde bydlí stará vdova profesorka,
zpívali a hráli tak družně, že to bylo slyšet až k nám. Konečně totiž
vyhlásili v pohraničí ten výjimečný stav, o němž se mluvilo v rádiu
a v továrně, navíc rozpustili Sudeťáky, ordnery a byl konec.
„Rozpustili Sudeťáky, ordnery a je konec,“ smála se paní Hronová
na chodbě u obrovského koše prádla, když viděla, že jdu ze školy,
„tak se jim to zatrhlo. Myslili, že porostou do nebe, jo, to tak…,“ ale
já spěchal, z nějaké neznámé příčiny jsem měl právě dnes veliký
hlad, a Růženka v kuchyni, když jsem tam vpadl, chytila kupu novin
a vzkřikla:
„Konec. Sudeťáci, ordneři prchli přes hranice.“ A pak si sedla
s novinami ke kredenci, kde stála krupice a láhev mléka, a řekla:
„Já jsem to věděla, že Hitler zajde. Já a Kocourková jsme to vě-
děly už v březnu, když to bylo s tím Rakouskem. Jenže tenkrát mi
to nikdo nevěřil. Bodejť by dnes někdo věřil na nějaké věštby, lidi
dnes nemají rozum. Jediný, kdo má dnes rozum, je pan francouzský
prokurista, je snad jasné, koho míním, že… Tuhle v těch novinách
píší,“ zatřepala novinami, div je neroztrhla, „že po tom vyhlášení
stavu nastal v pohraničí soudný den. Kostely jsou plné, modlí se
za mír, a v parcích se válejí haldy zbraní a hákových křížů. To tam
dnes otec vidí pěkné věci,“ pokývala hlavou, „vždyť on právě včera
tam někam narychlo jel. Někam do Chebu či Aše či kam, a vrátí se
až zítra v poledne. Až zítra v poledne,“ vesele práskla do novin,

– 225 –
„zaplaťpánbůh, a Hitlera čeká smrt! Mám dát ohřát polívku, co jsem
dnes dělala?“
Měl jsem veliký hlad a už jsem se na oběd těšil.
„Ale kdyby jen smrt,“ hodila noviny na stůl a šla k plotně, „kdyby
jen smrt v tom podzemí uprostřed kostí, žab, můr a ohně. Já vím
ještě něco jiného. Jen mi nejde na rozum ten Hron.“
„No proč,“ zvolala, chytila utěrku a kápla na talíř z jednoho hrnce
na plotně trochu horké vody, „Hronová si zpívá, jako by byla v opeře,
ona dnes pere, to jo, ale Hron se mračí, jako by mu to všechno, co
se děje, nebylo nějak recht. Jako by snad s tím výjimečným stavem
ani nesouhlasil. Jako by mu nešlo pod fousy, že rozpustili Sudeťáky,
ordnery a je konec. Viděla jsem ho dopoledne u sklepa, něco tam
zas vrtal, měl červenou špičatou čepici a nějaký klacek.
Tak to je ta polívka,“ šoupla talíř s kapkou horké vody na stůl.
Odstrčil jsem talíř, bylo na první pohled jasné, že to není k jídlu.
Čekal jsem raději na oběd.
„Ale abych se vrátila k tomu, co ještě vím,“ opět si sedla ke kre-
denci, na níž stála krupice a láhev mléka, „abych to dořekla, než se
matka vrátí, může tu být co nevidět, šla něco koupit. Prostě, Hitler
nezajde jen v podzemí a v ohni, ale on se i otráví!“
Když jsem vyprskl smíchy, vyskočila od kredence a křikla:
„Ať mě bůh netrestá, tohle přece vůbec není k smíchu. To je
pravda. Mně to vyšlo také. No ovšem, v kartách, kde jinde by mohlo
něco takového vyjít, v novinách ne. Kocourkové to vyšlo dopoledne
a mně před dvanáctou. Tuhle je důkaz,“ hrábla na kredenc a hodila
na stůl nějakou sedmu a krále, „Kocourkové to vyšlo taky tak. Osma
a žaludská desítka…“
„Ale to jsou snad úplně jiné karty, pokud to chápu,“ podivil jsem
se a pohlédl na plotnu, měl jsem již obrovský hlad.
„Jiné karty,“ zasmála se, „to je přece jedno. Na tom přece vůbec
nezáleží, jestli jsou to jiné karty. Hlavní je, že znamenají otravu
v podzemí. Karty pro nás přece jsou úplně vedlejší…“ usmála se

– 226 –
záhadně a matně, a mně v té chvíli blesklo, zda se nezbláznila. Mohl
to však být jen obyčejný nesmysl. „Je zajímavé,“ řekla, „že nám to
vyšlo právě dnes. Dnes, kdy vyhlásili ten výjimečný stav, rozpustili
Sudeťáky, ordnery a je konec. Kdyby to tak věděl pan prokurista,“
obrátila oči k oknu, „ten by se nesmál, ten ne, ten tomu rozumí…
Kolikátého září vlastně je, to bych si měla pamatovat.“
Byl to vskutku obyčejný nesmysl, snad se nezbláznila. Radši jsem
znovu koukl na plotnu a řekl jsem, že mám hlad.
„Hlad,“ zvolala a mávla na talíř s vodou, „to věřím. Tady je přece
polívka.“
„Oběd,“ zvolal jsem.
„To je ten oběd,“ mávla opět na talíř, „to je všechno. Copak jsem
dnes mohla vařit? Copak jsem se k vaření dostala? Mohla jsem
udělat krupicovou kaši, mám krupici a mléko,“ mávla na kredenc,
„ale copak to někdo u nás jí?“
Skoro se mi zatočila hlava, pochopil jsem. Nemohla vařit, neboť
celé dopoledne zřejmě ležela u Kocourkové v kartách. Dříve než
jsem mohl promluvit, opět chňapla noviny, sedla si ke kredenci
a řekla:
„Zajde v podzemí a v ohni a otráví se. Jen ať o něm nikdo nemyslí,
že vyhraje. Kdo s mečem zachází, mečem schází, to je už v bibli.
Někdo na to nevěří,“ řekla, „někdo si myslí, že je to už staré a dnes to
neplatí, ohrnuje nad tím nos. Tak se tedy hezky mýlí. Jako je konec
Sudeťáků, ordnerů, tak je i Hitlerovi. Kdo s mečem zachází, mečem
schází,“ opakovala rozhodně, a já viděl, že to myslí vážně.
„To je všechno hezké,“ řekl jsem, „ale co budu jíst? Že se Hitler
otráví v podzemí, mě přece nenasytí. Dnes nám říkal při nábožen-
ství pan profesor,“ podotkl jsem, ač to nebyla pravda, neboť jsme
dnes náboženství neměli, „že hladoví se mají sytit.“
„Sytit hladové,“ kývla, „to jistě. To je v bibli také. Není to ten páter
Anselm dominikán?“ A když jsem kývl, řekla:

– 227 –
 „Měl vám také říci, že blahoslavení, kteří lační, neboť budou na-
syceni. Tak to je.“ A začala chválit naše skvělé vojsko, četnictvo a po-
licii, jež dala v pohraničí Sudeťákům, ordnerům co proto. A dodala,
že ten vážený anglický lord, jenž byl u nás tak dlouho na návštěvě
a každému tu už lezl z krku, se vrací do Anglie. Přerušil jsem ji brzy.
„Když lační, budou nasyceni,“ řekl jsem rozhodně, „rád bych byl
tedy nasycen.“ Pohlédla na mě s úsměvem a řekla:
„Ale to je přece symbol. To přece platí o životě posmrtném.“
Vstal jsem a šel ke dveřím. Měl jsem pár korun a mohl jsem si
koupit něco k jídlu v obchodě. Na křižovatce u mydlářství byl takový
malý obchod, kde leccos prodávali. Viděla, že mám vztek, a ještě než
jsem došel ke dveřím, řekla, abych nikam nechodil.
„To nemá cenu,“ zasmála se, „řekla jsem přece, že matka šla něco
koupit a přijde co nevidět. Tím jsem právě myslila, že šla nakoupit
jídlo. Abychom neumřeli hladem.“ A když jsem si znovu sedl, řekla
konejšivě:
„Dnes se přece nemůžeme zlobit, takový velký den. Vždyť je to
jako druhý dvacátý osmý říjen. Vždyť to je naše obrovské vítězství.
Vždyť to je svátek. Já zato někdy ukuchtím ten žloutkový krém, až
dostanu ten recept z továrny A vůbec…,“ vstala a přistoupila k oknu,
„otec je zaplať pánbůh pryč a večer, až i matka odejde do pokoje,
mohli bychom se kouknout do špajzky. Abychom věděli, co tam
vlastně je a co tam není. Udělat tam takovou večerní prohlídku. Od
té doby, co jsem tam viděla tu Hronovic sekeru, jsem tam vlastně
vůbec nerochala.“
Náhle se ozvalo cvaknutí domovních dveří, matka se vracela.
„Tak teď oslavíme krach Sudeťáků,“ zvolala Růženka, „nákup je
zde. Jistě šunka a salát a také ovoce od Kocourkové. Vida,“ zvolala
a otevřela dveře do předsíně, aby to bylo slyšet, „mohla jsem ovoce
vzít ráno taky, když už jsem tam byla na skok, měla tam nějaké
hrušky a švestky…“

– 228 –
Večeřeli jsme v kuchyni, matka, Růženka a já, otec byl někde v Chebu
nebo v Aši, večeřeli jsme jen v kuchyni, ač právě dnes by se bylo
hodilo večeřet v jídelně na prostřeném stole pod zářícím křišťá-
lovým lustrem… byl vskutku velký den, svátek. Otevřeným oknem
jsme slyšeli z Hradební, kde bydlí má stará vdova profesorka, zpěv,
teď večer tam zpívali a hráli ještě živěji než v poledne a Růženka
co chvíli skákala od stolu k oknu, smála se a říkala, že dnes si ta má
vdova profesorka na ten klavír ani nezabrnká… Pak náhle zvonil
telefon v purpurovém pokoji, jenž je určen pro nás. Matka odložila
příbor, vyšla z kuchyně, Růženka skočila ke kredenci, na níž stále
byla krupice a láhev mléka, a řekla:
„Jen aby to nebyl on a nevolal, že se z toho Chebu nebo Aše vrací.
To by byl s tou špajzkou konec. No ale snad to on nevolá.“ A pak
znovu, což bylo dnes už asi posté, začala mluvit o krachu Sudeťá-
ků, rozpuštění ordnerů, o tom, že se Hitler otráví, a pak zas začala
chválit naše skvělé vojsko, četnictvo a policii, jak dala Sudeťákům co
proto, už jsem ji ani neposlouchal. Ale když o tom v poledne mluvila
poprvé, měl jsem chuť jít k babičce a všechno jí říci, hlavně to, jak
naše skvělá policie vyhnala od nás Sudeťáky. Neboť Sudeťáci byli
zřejmě něco podobného jako Prušáci, které babička nemůže ani
vidět, a přitom stejně nenávidí policii, kterou přirovnává k ďáblům,
jak by se s tím byla asi vyrovnala? Měl jsem dojem, že by byla mohla
jen mávnout rukou a předstírat hluchotu. Teď po večeři jsem však
k babičce jít už nemohl. Chtěli jsme se kouknout do spíže. „Snad
nevolá, že se vrací,“ řekl jsem, „ale matka je u toho telefonu nějak
dlouho.“
„Už jde,“ zdvihla Růženka prst.
Matka vešla do kuchyně a řekla, že se musí hned sebrat a jít.
„Volala… žena generála.“
Žena generála tedy opět vážně ochořela. Byla to ta žena generála,
jež byla dost často nemocná, ale matku volala zpravidla jen tehdy,
když se jí zdálo, že to s ní vypadá na smrt, což bylo asi dvakrát do

– 229 –
měsíce. Když matka řekla, že se musí hned sebrat a jít, Růženka
téměř výskla a hned letěla chystat černé šaty. Ale matka ji v před-
síni zadržela. Řekla, že si vezme šaty jen mírně tmavé. V jídelně
u zrcadla si zapnula perly, v předsíni před zrcadlem u věšáku si
nasadila klobouk.
„Jdi dnes dřív spát,“ řekla mi tam, „v posledních dnech jsi byl
nějak bledý, asi špatně spíš. Včera jsem slyšela, žes byl vzhůru ještě
ve dvě hodiny.“
Slyšel jsem, jak Růženka v kuchyni kvapně sklízí nádobí, zdá-
lo se, že je hází do kredence, tak jak je, a ani je nemyje, protože
z kuchyně se ozývalo pouze chrastění, ale nikoli tekoucí voda, a já
dobře tušil, že něco zamýšlí a sotva se může dočkat. Vždycky něco
zamýšlí a sotva se může dočkat, když nikdo není doma, nanejvýš
jen já, který jí však zpravidla vůbec nepřekážím. Dnes jsme se měli
kouknout do spíže…
„Spal jsem,“ řekl jsem matce před zrcadlem u věšáku, „chtělo se
mi jen na záchod.“
„Tak jdi dnes dřív spát,“ opakovala a sejmula z věšáku plášť. Pak
na mě kývla, zavolala na Růženku do kuchyně „sbohem“ a vyšla ze
dveří do chodby. A sotvaže dveře do chodby za ní cvakly, práskla
Růženka v kuchyni něčím o stůl, podle zvuku to byl asi talíř, a vy-
běhla do předsíně.
„To je hrozné,“ zvolala nadšeně, „tak už není doma ani ona. Tahle
samota mě zničí. Já se tu sama někdy docela bojím. Dnes je však
svátek, ten krach Sudeťáků.“ Pak sáhla na věšák a zvolala: „Copak
jen ten krach Sudeťáků a to, že se Hitler otráví, ale ta špajzka.“
Ale v té chvíli, kdy to vyřkla, jsem již nemyslil na spíž, ale na něco
docela jiného. Na něco, co mi prošlo hlavou v posledních dnech
dost často, třeba když u nás byla Ilona Lányiová, anebo v té bídné
noci, kdy k nám někdo přišel… náhle jsem se zeptal Růženky, kdy
naposledy luxovala v otcově pracovně.

– 230 –
 „Kristepane,“ zakryla si rukama tvář, „hned musíme do kuchyně,
o tomhle se přece zde v předsíni nedá mluvit. Co kdyby někdo
poslouchal za dveřmi,“ ukázala na dveře do chodby, „to není ma-
ličkost…“
Běželi jsme do kuchyně, Růženka pečlivě zavřela dveře, já si sedl
ke stolu, pod nímž se válely střepy míšeňského talíře, a Růženka
řekla:
„To je už dávno, co jsem tam luxovala. Protože do pracovny smím
vejít, jen když je tam on. Teď tam zase asi tak hned nevkročím, tak se
mi zdá, že až se zítra vrátí z toho pohraničí, asi zase někam pojede.
Kdoví co se ještě stane…“ Pak si přisedla ke stolu, záhadně se roz-
hlédla kuchyní a její zrak na chvíli utkvěl na zrcadle, jež visí u okna.
„V Hradební pořád zpívají a pijou, oslavují krach Sudeťáků,“ řek-
la, „škoda, že nemáme šípkové víno jako Hronovi, ti je mají. Napili
bychom se také.“
„Chodím už do třetí třídy gymnázia,“ řekl jsem, „ale jak vypadá
pracovna v našem vlastním bytě, o tom skoro nemám zdání. Také
tam přece nesmím, ledaže je tam on, ale to stejně jen na skok, ne-
mám ani čas se tam pořádně rozhlédnout. Je to vlastně smutné,
když se to tak vezme, že člověk nezná ani vlastní byt.“
„Nezná ani vlastní byt,“ povzdychla nadšeně, „to je pravda. To
není jen smutné, to je víc… Ale proč se tam nesmí, vím. Protože jsou
tam všelijaké záhady. V pracovně jsou vždycky všelijaké záhady,
a mně se zdá, že zvláště v téhle době…“ Pak pohlédla na kredenc,
kde ležela krupice a láhev mléka, a opakovala:
„Škoda, že nemáme to šípkové víno. V Hradební slaví krach Su-
deťáků a my nemáme nic.“
„Šípkové víno,“ řekl jsem, „jsme my holt nikdy neměli, jen Hron,
jsme lepší rodina. Možná však, že by se tu našlo něco jiného.“
„To bych ráda věděla kde,“ hbitě vyskočila z židle, „ve špajzu snad
kristepane není nic, nebo že by přece…? Nic není nikde,“ řekla a po-
hlédla na sebe do zrcadla u okna.

– 231 –
 „Určitě je,“ řekl jsem náhle nazdařbůh, ale rozhodně, „určitě je.
Dnes je svátek, každý hraje a zpívá a my se koukneme do pracovny.“
„Panebože,“ spráskla ruce, dech se jí zatajil, oči zazářily, sedla si
opět za stůl a pak se rozlehlo kuchyní strašlivé ticho.
„Panebože,“ řekla konečně, „to snad není možné. To je snad
vyloučeno. Co kdyby se teď najednou vrátil…“ Zdálo se mi, že po
slovech, která vyřkla, jdou na ni mdloby.
„Jak by se mohl teď večer najednou vrátit, když včera jel někam
k Aši, k Chebu a má se vrátit až zítra v poledne,“ řekl jsem, „nejsem
blázen, abych na tohle věřil.“
„To je pravda,“ rychle kývla, „odjel k Chebu a Aši a bůhví kam
ještě. Může se však vrátit matka.“
„Matka šla k ženě generála, která umírá,“ řekl jsem, „je možné, že
dnes přijde až k ránu, protože k ránu smrt přichází nejčastěji a žena
generála může právě dnes doopravdy umřít.“
„Je to možné,“ opět rychle kývla, „nikdo neví dne ani hodiny.
Může umřít a matka přijde k ránu. Ale co kdyby poznal, že jsme
tam byli? Poznal, až se zítra v poledne vrátí?“
„To je jednoduché,“ řekl jsem trochu zaraženě, „ničeho se nebu-
deme dotýkat.“
„Ničeho se nedotkneme, i to je pravda,“ přikývla a oči jí zářily,
„čeho bychom se tam také dotýkali? Lux tam přece nepotáhnu, když
tam bez něho luxovat nesmím. Ale co ten tebich…“
„No ten velký měkký červený tebich,“ vysvětlila, „nemáme křídla,
abychom se nad ním vznesli jako andělé. Budeme po něm chodit
a on, až se zítra vrátí, najde na něm naše stopy. Šlápoty…“
„Čerta najde,“ řekl jsem a pak bylo chvíli ticho.
„Mám nápad,“ řekl jsem za chvíli, „až půjdeme odtamtud, přeje-
deme koberec luxem. Šlápoty se ztratí. Vyluxují. Nenajde nic.“
„Bože, i to by šlo,“ zvolala a vyskočila z židle, „vyluxovat pokoj,
to je přece maličkost. To se jen takhle párkrát přejede sem a tam
a je to. To je pravda,“ řekla pak, „člověk by se tam měl trochu poroz-

– 232 –
hlédnout, člověk ani neví, jak to tam vypadá. Ten psací stůl, skříň,
knihovna, také je tam trezor… já jsem stejně léta přesvědčena, že
je prázdný, a pak ta křesla a ten kulatý stolek u nich. Má skleně-
nou desku, to jsem blázen, mně pořád připomíná ten kulatý stolek
v pokoji u babičky. Škoda holt jen, že nemohu na něj přinést nějakou
kapku. V Hradební hrají a zpívají, slaví krach, možná že i ta stará
umělkyně tam dnes pije, když nemůže brnkat, my holt nemáme nic,
to je tedy trapné…“
„Ale snad jo,“ řekl jsem, „jdeme.“
Popošli jsme ke dveřím, chvíli naslouchali, byl klid, jen oknem
bylo slyšet zpěv a hudbu z Hradební, kde slavili krach Sudeťáků. Pak
jsme vyšli do předsíně. Otevřela spíž, rozsvítila, rychle tam někam
hrábla, rukou zalovila, zhasla, zavřela, držela za krk velkou baňatou
láhev…
„Jsou tam divné věci,“ přikývla, „ani jsem na ně radši nekoukla.
Měli bychom se tam vskutku kouknout, jestli na to zbude čas. Teď
však musíme znovu do kuchyně, nedá se nic dělat.“
Šli jsme znovu do kuchyně. Dala baňatou láhev na stůl, bylo v ní
přes polovinu čiré bílé tekutiny. Vyňala zátku, pak hrábla na kre-
denc za láhev mléka a podala si jednu větší sklenku.
„Citrón já mít nemusím,“ řekla nalévajíc.
„A co já,“ vyhrkl jsem, když vypila, co si nalila, a otřásla se.
„Kristepane,“ vzdychla.
„No ovšem,“ řekl jsem, „to je samozřejmé. Všude se hraje a zpívá,
v Hradební pijou, v továrně jsem pil také, ne? Jsem ve třetí třídě
gymnázia a jdeme do pracovny.“
Rychle se vrátila ke kredenci, hrábla za láhev mléka a vytáhla
druhou sklenku. „Když, tak tedy jen střik,“ řekla, „tři čtvrtě vody a dvě
kapky šnapsu.“ Pak natočila do sklenky dvě kapky vody, sklenku mi
podala a řekla:
„Já se otočím ke zdi, já to nesmím vidět.“ A otočila se k zrcadlu,
které visí u okna.

– 233 –
 Vylil jsem vodu ze sklenky na zem a nalil jsem si. Pak jsem upil
a pak se mi mírně zatočila hlava.
„Bůhsuď co to je,“ řekl jsem pak, když mě v krku, v hrudi a ra-
menou zahřála známá kořeněná vůně, „mentol to není, to je jisté,
kdo by pil mentol. Jsme lepší rodina. Ale kořeněné a silné to je,
to je pravda. Po čem to jen chutná… Tomu lístku na láhvi vůbec
nerozumím, je to anglicky.“
Oknem zazníval z Hradební zpěv a smích, slavili krach Sudeťáků.
„Vdova umělkyně možná že už leží u pedálu,“ zasmála se Rů-
ženka, „tak jdeme.“

Velký černý psací stůl byl téměř prázdný. Stál na něm jen telefon,
temná stolní lampa, desky, kalendář a nějaká fotografie. V rohu
kachlová kamna, v nichž se nikdy netopilo, před nimi klubovky
s kulatým stolkem, v jehož desce se obrážely dvě sklenky, které na
něm stály, a světlo lustru, který jsme rozsvítili. Podél jedné stěny
regály s knihami, pak velké žluté dveře ve zdi. Na oknech zpola
zatažená záclona, na niž dopadalo světlo lustru. U protilehlé stěny
temná skříň. Na zemi měkký červený koberec. Leskl se od dopada-
jícího světla.
„Panebože,“ zdvihla oči k zářícímu lustru, „osvěť nás, ať se ničím
neprozradíme. Hlavně se ničeho nedotýkat. Tak začneme.“
Přistoupila ke stolu a otevřela tmavé desky.
„Vidím jeden popsaný papír,“ zašeptala s lehce vytřeštěným zra-
kem, „to si přečteme pak. Tuhle je kalendář a nějaká fotka,“ ukázala
k lampě, „támhleto je ten trezor,“ ukázala na žluté dveře ve zdi.
Vždy když jsem měl možnost vejít do pracovny, překvapilo mě,
že je trezor tak velký. Měl jsem za to, že trezor je jen taková kovová
truhlička ve zdi, jako třeba ve strýčkově kanceláři v továrně. Tohle
však byly dveře, jimiž by bezmála prošel člověk.
„Vždycky když si těch dveří všimnu,“ řekl jsem, „si myslím, že to
jsou skutečné dveře.“

– 234 –
 „Skutečné dveře,“ zavrtěla hlavou s lehce vytřeštěným zrakem,
„to je hloupost. Kam by vedly? Tam přece už nic není, tam končí
dům. Je to trezor. Jsem jista, že je prázdný. Budou v něm nejvýš
nějaké doklady. Podívejme…,“ řekla pak, když přistoupila k trezoru
a pohladila dlaní jeho povrch, „je to z kovu. Asi z ocele. Tuhle jsou
zámky na klíče. Ale tak se mi zdá…,“ náhle se zarazila a znovu dlaní
přejela trezor, „tak se mi zdá, že tahle barva není pravá…“
„No jak to,“ řekla, když jsem se podivil, „že není původní. Trezory
jsou přece zelené. Ten v továrně byl zelený taky. Tak se mi zdá, že
tenhle někdo natřel modrou…“
„Ale vždyť je žlutý,“ řekl jsem.
„Žlutý,“ řekla, „samozřejmě. Když se zelená natře modrou, vznik­
ne žlutá… Ale to nic, co je nám po tom. Barva trezoru nás přece
zajímat nemusí. Hlavně se ničím neprozradit. Na nic nesahat…“
A přistoupila ke knihovně a vyňala jednu knihu. Byla německá, bez
obrázků, zase ji dala zpět.
„To bych nepřečetla ani do smrti,“ podotkla a podala si další
knihu, ta byla česká. Lion Feuchtwanger, Židovka z Toleda.
„Co má s tou čistou rasou?“ řekl jsem, „to asi nějak souvisí. Já
když si vzpomenu na tu s tou korunou a lorňonem u dědečka, běží
mi ještě teď mráz po zádech. Vypadala jako smrt, ale byla to ně-
mecká kněžna.“
„Nemá čistou rasu rád,“ řekla a dala Židovku z Toleda na místo,
„má asi rád Židy.“ Pak sáhla po třetí knize s nápadně žlutým hřbe-
tem, a sotva ji otevřela, vykřikla.
V knize byl obrázek mrtvé ženy.
Rychle jsme listovali dál.
Objevil se obrázek mrtvého muže.
„Ježíši Kriste, to je hrůza,“ vydechla, „měli bychom si to líp pro-
hlédnout u stolu. Rozsvítím ještě stolní lampu.“
Donesli jsme knihu k psacímu stolu a rozsvítili ještě stolní lampu.

– 235 –
 V knize byla mrtvá těla v různých polohách, na polní cestě,
u lesa v borůvčí, v příkopě u silnice, na břehu řeky, na zahradě za
stromem, na poli, v místnosti na linoleu, na prknech, parketách,
koberci. Všechno byly fotografie. Byly tam i fotografie obličejů
na bílém a černém pozadí, fotografie zkroucených koster v zemi,
kramlí, kladiv, palic, tyčí, nožů, revolverů, provazů a šátků, ampulek
a prášků. Pak otisky prstů, bot a chodidel.
„Všechno vraždy,“ chvěla se a pak div nepadla, v předsíni tloukly
hodiny půl. Když se trochu probrala, řekla, že se jí tají dech a musí
do kuchyně.
Zůstal jsem v pracovně sám jen s tou hroznou rozevřenou kni-
hou. Otočil jsem stránku a objevila se fotografie rozhrabané země
v lesním mlází a v zemi malé kůstky. Když jsem se odvrátil, všiml
jsem si fotografie, jež stála na stole vedle kalendáře. Všiml jsem si jí
ostatně už dříve a ani mě moc nezajímala. Fotka stála vždycky vedle
kalendáře a byl na ní nějaký docela malý hoch. Vtom jsem slyšel, že
mě Růženka z kuchyně volá, položil jsem knihu a vyběhl.
„Na mě šly mdloby,“ řekla před zrcadlem u okna se sklenkou
v ruce, „na mě šly mdloby…“ Pak hodila rukou na druhou sklenku na
stole. Oknem stále zaznívala z Hradební hudba a zpěv, hráli a zpívali
tam teď snad ještě hlučněji než před chvílí, upil jsem. Pak jsme
se oba zatřásli, zatočila se nám hlava, vrátili jsme se do pracovny
k rozevřené knize.
Objevila se fotografie kamenité cesty k lesu, pak fotografie chodi-
del a bot na té kamenité cestě. Na druhé straně tatáž chodidla a boty
na zpola travnaté, mechovité zemi. Na třetí straně opět táž chodidla
a boty, ale u něčeho, co na fotografii už celé nebylo. Připadalo mi
to jako kus ruky, která svírá provaz. Rychle jsme obrátili čtvrtou
stránku a tam v mechu a trávě ležel – nahý hoch. Přes obličej měl
černou pásku, jednu ruku rozpřaženou a svíral v ní laso. Vykřikli
jsme a hrůzou se nám podlomily nohy.

– 236 –
 „Musíme zas do kuchyně,“ vyhrkla Růženka, když se trochu
probrala, a já stačil jen kývnout, pohlédnout na fotku hocha na
stole, vyběhli jsme.
„To je strašné,“ vydechla, když se v kuchyni napila a klesnouc na
židli si otřela ústa, „takový chlapec, a nějaký ďábel ho zabil. V lese
s lasem v ruce. To je hrozné. Tak se mi zdá, že ta láhev nějak ubývá,“
řekla, „bylo toho tam přes polovinu, a teď budeme už skoro na dně.
Jen probůh, aby nic nepoznal,“ vzala láhev a nalila si znovu. Pak na
mě pohlédla, neboť jsem také upil, a řekla:
„Ta kniha je hrozná a radši ji dáme zpět. Můžeme si ji prohlédnout
ještě jindy. Je už dost pozdě a žena generála může zůstat naživu.
Radši se koukneme znovu na ten papír v těch deskách na stole.
Možná že to jsou nějaké záznamy o Sudetách. Kdo ví, co se ještě
stane. V Hradební dnes budou řádit do rána.“
Vběhli jsme opět do pracovny, ještě jednou jsme nahlédli do
strašné knihy, spatřili obraz nahého mrtvého chlapce, pak Růženka
knihu zavřela a dala ji do knihovny, byla to kniha s nápadně žlutým
hřbetem. Pak se sehnula a ukázala na spodek knihovny.
„Spodek je zasklený a zamčený,“ zavrtěla hlavou, „otvírá se na
zámek. Tam asi budou teprve knihy, stačilo by do toho kopnout
a sklo se vysype. To však dělat nesmíme, to by poznal. Raději to
někdy vypáčíme. Teď ten papír v deskách.“ Přiskočila zpět k psací-
mu stolu a otevřela desky.
Chvíli držela popsaný papír v ruce, pak přistoupila blíže k stolní
lampě a řekla:
„Myslím, že se to Sudet netýká. Je tu jen nějaké nečitelné písmo…
Tohle je hezká fotka,“ ukázala na obrázek malého hocha vedle
kalendáře, „vypadá jako anděl. Ten jistě poslouchá, dobře se učí
a nepije kořalku!“
„Bodejť by pil,“ pohlédl jsem na obrázek vedle kalendáře, „vždyť
je to ještě dítě. Vždyť ještě ani nechodí do školy. Ten kalendář se mi
líbí,“ ukázal jsem na kalendář, „je patentní na posouvání, na péro.“

– 237 –
 „Na péro,“ kývla, „nám takový kalendář nedá.“
„Nedá,“ kývl jsem, „ten je holt jen pro lepší lidi.“ Pak jsme při-
stoupili ke skříni.
„Možná že je zavřená,“ řekla rozrušeně, „pak by nemělo cenu to
zkoušet.“
„Je určitě otevřená,“ řekl jsem, aniž jsem to věděl.
„Je to velká skříň,“ řekl jsem po chvilce, „vešli by se do ní tři
lidi…,“ a trochu jsem od skříně ustoupil.
„Určitě v ní nikdo není,“ řekla vzrušeně a také ustoupila, „kdo by
se do ní schovával? Kdyby tam někdo byl, byl by už dávno vylez. To
by stejně dobře mohl být někdo támhle v tom trezoru…,“ ukázala
na velké žluté dveře ve zdi. Konečně jsme skříň otevřeli.
Visely v ní šaty.
Světlé, šedé, tmavé, nejrůznější. Po straně dvě temně zelené
uniformy se zlatými knoflíky a  s  temně červenými výložkami
s hvězdami. Dole bylo několik krabic od bot.
„Jsou plné,“ řekla, když je nadzdvihla, „je jich… deset párů.
Pročpak asi tolik, to je divné.“
„Lepší lidi mají bot více,“ řekl jsem, „co je to támhle nahoře?“
Nahoře v přihrádce bylo několik klobouků a pak pár balíčků
převázaných barevnými proužky.
„Jsou jako peří,“ sáhla na ně, „co v nich asi je? Mně to připadá,
jako by v nich byly vlasy. Bude to asi vata…,“ řekla, „radši už skříň
zavřeme.“
„Počkat,“ zvolal jsem v poslední chvíli a zadržel jí ruku, „tuhle je
krabice doutníků.“ A podal jsem si krabici, jež byla u balíčků, otevřel
ji a pak jsme oba vypískli. Krabice byla plná cigaret.
„Kristepane,“ vyrazila, když jsem dvě z nich shrábl a strčil do
kapsy, ale já se jen usmál a mávl rukou.
„Teď je kouřit nebudu,“ řekl jsem, „vezmu si je do pokojíku.“
A hodil jsem krabici zpět, zavřel skříň a obrátil se ke stolku u křesel
poblíž kachlových kamen, stály tam dvě sklenky se zbytkem na dně.

– 238 –
„Dnes už zbytky na dně dopíjet nemusím,“ myslil jsem si, „to tu
klidně nechám stát.“ A nahlas jsem připomenul:
„Říkali jsme, že přejedeme tebich luxem. Abychom zahladili
stopy.“
„Ovšem,“ vzdychla, „přejedeme tebich luxem, mám ho ve špajzu.
Radši pro něj skočím hned, abych nezapomněla.“
Chvíli jsem opět zůstal v pracovně sám. Hleděl jsem na psací stůl,
kde byly desky a pod lampou patentní kalendář a fotka chlapce.
Kdo ví, kdo to vlastně je, myslil jsem si, já to snad přece nejsem.
Gini také ne. Je to asi jen taková pouhá okrasa. Pak jsem z fotky
sklouzl na knihovnu, na ten žlutý hřbet knihy, plný fotek… vtom
vešla Růženka s luxem.
„Tak se mi zdá, že se to nějak houpe,“ zachytila se dveří, „je to asi
tím, že mám v ruce lux. Kdybych lux neměla v ruce, tak by se to tu
tak nehoupalo,“ vyrážela a došla ke kachlovým kamnům, „nechám
ho stát tuhle na ráně. Až skončíme, tak ho zapnu. Támhle u dveří je
zástrčka,“ ukázala a vracela se od kamen ke dveřím, „tak se mi zdá,
že se to houpe dost, byla jsem totiž ještě jednou na skok v kuchyni…“
Chtěl jsem něco říci, když tu náhle hodiny v předsíni tloukly
celou a ozval se šramot. Strnuli jsme.
Rychle jsem skočil ke dveřím, naposled se rozhlédl, zhasil světlo,
vpadli jsme do předsíně.
„Co to bylo?“ zeptal jsem se.
„Strašně se mi rozbušilo srdce,“ vydechla, „okamžik…“
Dopotácela se ke dveřím do chodby a naslouchala. Byl klid.
„Půjdeme do kuchyně,“ řekla rozhodně, „je pozdě. Žena generála
neumřela a matka se může vrátit. Koukneme se do pracovny zas
jindy.“
Šli jsme do kuchyně, dopila zbytek ve své sklence, i já jsem dopil.
V krku, hrudi a ramenou mě naposled zahřála známá, dobrá, silná
kořeněná vůně, suďbůh, co to vlastně za tu čirou bílou tekutinu
bylo. Mentol to nebyl.

– 239 –
 „Snad jsme se ničím neprozradili, doufám,“ řekla s pohledem do
zrcadla u okna, „na nic jsme nesahali, světla jsme zhasli, nic jsme
tam nikde nenechali, nic jsme tam nezapomněli, jak by mohl vědět,
že jsme tam byli? Ten šramot se nám musil zdát. To nám asi přesko-
čilo v hlavě, anebo byl z hodin.“
„Asi nám přeskočilo v hlavě,“ řekl jsem, „v Hradební pořád zpí-
vají, slaví krach Sudeťáků, měli bychom zavřít okno.“
„Slaví krach Sudeťáků, ale ono se ještě něco semele,“ kývla a chtě-
la zavřít okno, ale vtom se ozval šramot, teď doopravdy, cvaknutí
dveří z chodby, matka se vracela. Skočila ke stolu sklidit láhev, byla
dočista prázdná, a já rychle hrábnul na plotnu pro krabičku zápalek.
„Vy ještě nespíte?“ řekla matka.
„Jak se daří ženě generála?“ řekl jsem já.
„Neprší?“ řekla Růženka.
V pokojíku jsem sáhl do kapsy, vyňal zápalky a dvě cigarety. Pak
jsem si svlékl kalhoty a košili, hodil to na koberec a jen v trenýrkách
praštil sebou na gauč. Cítil jsem v sobě silné kořeněné teplo, mentol
to nebyl, něco jiného, špatně mi nebylo. Podal jsem si zápalky a jednu
cigaretu a pak mě napadlo, co kdyby se vskutku náhle vrátil a vtrhl
sem, byl to nesmysl. I kdyby se byl náhle vrátil, teď by sem jistě
nevtrhl, copak jsem byl v předsíni u věšáku nebo stojím u okna? To
se mohlo stát jen tu sobotu, když měl návštěvu. Že jsem se ani moc
neděsil, napadlo mě, když jsem viděl fotografii mrtvého hocha s la-
sem, jindy bych se byl přece jistě zděsil víc, čím to asi bylo? Snad tím,
že jsem se napil? Ležel jsem na gauči na zádech, jen v trenýrkách,
s mírně skrčenýma nohama, škrtl jsem zápalku a zapálil si. Opatrně
a lehce jsem nabral kouř do úst, podržel, vydechl, pak ještě jednou…
náhle jako by se mi zvedl žaludek a trochu se dusil. Náhle jsem měl
dojem, jako by v bytě kromě matky a Růženky byl ještě někdo jiný.
Někdo v předsíni, v purpurovém pokoji, v pokoji babičky, v jídelně,
nebo snad dokonce v pracovně, z níž jsme před chvílí prchli, někdo
někde, odkud mě může na tomto gauči v tomto pokojíku vidět. Ten

– 240 –
pocit za pár vteřin zmizel, přesto jsem už dále nekouřil. Co, myslil
jsem si, točí se mi hlava z pití, cítím v sobě silné kořeněné horko,
radši zkusím ty cigarety někdy mimo dům, až nebudu pít, třeba
někdy s Brachtlem, také s Katzem, dá-li se k tomu svést, bude to
ostatně lepší než kouřit sám vleže na gauči v tomhle pokojíku, a pak
zkusím i trochu toho kouře polknout. Potmě jsem cigaretu uhasil
a schoval do kalhot, jež ležely u gauče. „Dnes byl vskutku svátek,
velký den,“ blesklo mi hlavou, která se mi stále točila, a trochu jsem
pohlédl na své červené trenýrky, které byly docela krátké, „vloupal
jsem se do pracovny, pil jsem, trochu jsem i kouřil, co bych měl teď
asi ještě dělat? V Hradební slaví krach Sudeťáků a celé město bude
leccos tropit do noci…“

– 241 –
 20

Rozpustili Sudeťáky, ordnery, vyhlásili výjimečný stav, ale nějak to

nepomohlo. Ta veselost, když vyhlásili výjimečný stav a rozpustili
Sudeťáky, ordnery, vzala nějak náhle zasvé. Strážníci na křižovat-
kách se opět přestali usmívat, lidé si vyprávět vtipy a zdravit se,
v hospodě v Hradební byl už zas klid. Nad městem létala letadla
častěji než předtím, a vskutku – mluvilo se o válce. Včera jsem řekl
Brachtlovi o cigaretách, ale nejen jemu, řekl jsem o nich i Bukovi,
Katzovi a Hlásnému a také jsem řekl, že bych měl z té války, kdyby
vskutku byla, dost strach, snad jsem to ani tak nemyslil. „Vykouříme
je,“ všichni ihned souhlasili, a Katz se na mě usmál a řekl, abych
se nebál. „Válka tak rychle být nemůže, Míšo,“ řekl a usmál se na
Brachtla, „neboj se. Vždyť by napřed musila být mobilizace. Pojď,
půjdeme ze školy spolu…“ A dnes ráno, když jsem šel do školy,
jsme měli v oknech zatemnění. Zatemnění, o němž se mluvilo už
v továrně. Ráno totiž, když jsem šel do školy, rádio oznámilo, že počí-
naje dneškem se nesmí večer po setmění na ulicích svítit a v oknech
musí být tmavý papír, aby do ulic nepronikl jediný paprsek. Cestou
do školy jsem také viděl na některých domech sirény. Vynořily se
jako houby po dešti, ale spíše tam byly už dřív a já si jich nevšiml,
i o těch se mluvilo v továrně… no a odpoledne přinesl Hron tři ple-
chové válce s popruhy, masky proti plynu.
„U každý je tištěnej návod,“ řekl mi, když mi je předával, neboť
doma nikdo jiný nebyl, „to dole sluje filtr a dá se to vodšroubovat.
Jedna je pro tebe a dvě pro dámy. Spánembohem…“
Běžel jsem hned do kuchyně, jednu masku vyňal z válce a položil
ji na stůl. A pak jsem se musil usmát.
Přede mnou ležela jakási prapříšerná nestvůra, chobotnice nebo
stvůra z nějaké planety, třeba z Marsu. Měla kroucený chobot, za-

– 242 –
končený velkým náhubkem, takovou okrouhlou krabicí, měla šedou
gumovou bradu, šedé gumové čelo a tváře páchnoucí něčím jako
gumou, a hlavně dvě obrovské skleněné oči, jaké mají asi potápěči
nebo velcí nestvůrní brouci. Ty oči mě uchvátily. Zdálo se mi, jako
by se jimi daly vidět jakési zvláštní prapodivné obrazce, strašlivé
krajiny, jaké ještě nikdo nikdy na zemi neviděl, nějaké prázdné
pusté kraje, pokryté šedým popelem, nějaká temná moře, v nichž je
zkamenělá voda, a hluboké zkrabatělé krátery, slabě osvětlené svět-
lem žlutého měsíce na zcela černém nebi… byl to ovšem nesmysl.
Vyvolaly ho ty obrovské skleněné oči, ta velká kulatá skla, vroubená
gumovými obručemi. Přistoupil jsem k zrcadlu, jež je v kuchyni
u okna, a hezky si masku navlékl. A pak bych se byl málem sám
zděsil. No tedy, myslil jsem si, vždyť to už nejsem ani já, kdo se to na
mne z toho zrcadla kouká? Vskutku, ze zrcadla na mě hleděl někdo
zcela jiný, zvláštní, divný, stvůra z Marsu, chobotnice nebo prapří-
šerná nestvůra, nějaký – napadlo mě – zpola živý, zpola mrtvý tvor.
Kdyby tak náhle přišla Růženka, napadlo mě, a takhle mě tu viděla,
jistě by vykřikla, snad by omdlela, něco takového ještě neviděla. Pak
jsem začal lapat po dechu. Pod gumou na obličeji jsem cítil horko,
na čele mi vyvstal pot, obrovské skleněné oči se orosily, zamlžily,
začal jsem se dusit. A přece jsem masku ještě nestrhl. Na konci
chobotu jsem nahmatal ten náhubek, tu okrouhlou krabici, dala se
šroubovat, byl to asi ten filtr, o němž mluvil Hron. Vyšrouboval jsem
ho a v té chvíli jsem opět trochu dýchal, do masky pronikl pramének
čerstvého vzduchu. Vypadal jsem teď jako strašidlo, jemuž chybí
kus těla. Jako stvůra z Marsu, které někdo uťal kus sosáku. A pak
jsem si vzpomněl na jeden film, který jsem kdysi viděl. V tom filmu
hořel dům a do toho domu takhle vtrhla – policie. No a pak mi bleskl
hlavou ďábel a už to bylo. Rty v ústí chobotu mi projel úsměv… stačil
jsem si znovu ještě honem našroubovat filtr a letěl jsem.
Vrazil jsem tam, divže jsem nevyvrátil dveře, málem bych byl
upadl. Ze zdi se ozval výkřik a zařinčení, jaké jsem snad ještě nesly-

– 243 –
šel. Volala o pomoc Pánaboha, Krista Pána, Pannu Marii, a nakonec
křikla vídeňským dialektem: ďábel, policie… Medvěd vyrážel zoufa-
lé vytí a hlavou několikrát bouchl o zeď, mohlo to však být i tím, že
se tak silně třásla zeď výkřiky a řinčením seshora, vždyť obrázek
div nespadl medvědovi na tu hlavu. A tanečnice… tanečnice hleděla
udiveně, překvapeně, zaraženě, ale nevykřikla, měl jsem dojem,
jako by za tím sklíčkem ona jediná zůstala téměř klidná. Chvíli jsem
před nimi stál s rukama svěšenýma a s hlavou zdviženou a hleděl
na ně, zvolna přestávali křičet, výt a bouchat o zeď, už se jen třásli,
a tu jsem opět cítil na čele pot, skleněné oči se orosily, zamlžily,
začal jsem se dusit. Ale masku jsem opět nestrhl. Odšrouboval jsem
jen okrouhlou krabici, filtr, pod gumu pronikl pramínek čerstvého
vzduchu, byl jsem teď zřejmě zas jako strašidlo, jemuž chybí kus
těla, jako stvůra z Marsu, které někdo uťal kus sosáku. Pak sláblo
i řinčení, které se dosud trochu ozývalo, a už i medvěd se přestal
třást a jen na mě hleděl zpod víček a mručel. A pak jsem strnul.
Babička narovnala hlavu, pohlédla na mě upřeně a – promluvila.
„Jak dlouho ještě,“ promluvila zvláštním tlumeným hlasem, jaký
jsem u ní dosud nikdy neslyšel, stále s hlavou zdviženou a pohle-
dem upřeným na mě, „jak dlouho ještě, ďáble? Jsem tu už jistě pár
let. Jistě se už píše rok devatenáct set dvacet sedm nebo osm. Už
bych měla,“ pronesla vídeňským dialektem, „odejít. Anebo mě tu
necháváš proti vůli Páně?“
Zíral jsem na ni skrze ty obrovské skleněné oči, o nichž se mi
zdálo, že se jimi dají vidět přepodivné obrazce, strašlivé krajiny, jež
dosud nikdo neviděl, a málem se mi zatočila hlava. Co to proboha
mluví, myslil jsem si, vždyť to vypadá, jako by mluvila s ďáblem!
S ďáblem o sobě. V návalu zmatku jsem chtěl masku strhnout, ale
pak jsem se přemohl. Snad proto, že jsem viděl tanečnici, která teď
na mě hleděla tak klidně a něco si šeptala, a mě v té chvíli napadlo,
zda snad nestojím na prahu babiččina strašlivého tajemství. Pak mi
také blesklo, zda mám babičce odpovědět na její hroznou otázku,

– 244 –
třeba říci, že tu bude ještě sto, dvě stě, tři sta let, že se píše rok dva
tisíce…, ale napadlo mě, že by mě poznala po hlase, a tak jsem mlčel.
A tu, jak jsem tam tak stál a nerozhodně mlčel, babička, třesouc se
a chvějíc, pomalu vytáhla z rámu pravou ruku, pomalu, pomalouč-
ku, jako by se bála, aby neshodila ze zdi sama sebe, svůj vlastní
obrázek… s hlavou zdviženou a pohledem upřeným ji zdvihla a pak
kostnatými prsty, na nichž se blýskl velký bílý briliant, udělala vy-
soko ve vzduchu nad mou hlavou kříž. V té chvíli jsem lapl po dechu,
ač filtr na chobotu jsem neměl… a masku jsem strhl.
Trhli sebou a vykřikli, jen tanečnice kývla a smutně se na mě
usmála.
„Tak tohle,“ zvolala babička, schovávajíc ruku za rám, „tak tohle,
to je přece on! Jezusmariá, kdybych nevěděla, že bdím, myslila bych,
že jsem spala.“
„Ty jsi nás strašil,“ řekl medvěd vyčítavě, „ale já jsem se nebál.“
„Věděla jsem, že je to on,“ řekla rychle babička a přísně kouk-
la dolů k pohovce a vitrínce, „vždyť jsem viděla jeho šaty. Šedivé
kalhoty a modrý svetřík. Věděla jsem, že je to on a chystá se na
dětský maškarní rej, ale ta maska je ošklivá, měl si vybrat hezčí.
Nějakého zajíce, medvěda nebo Eulenspiegla, v téhle vypadá jako
nějaký mlok nebo policie… Kdepak za císaře pána,“ zatřásla hlavou,
až se jí zachvěl briliant v uchu, „za císaře pána se na maškarádu
takovéhle hrůzné masky nebraly.“
„Však to také není maska na maškarádu,“ usmál jsem se, „to je
maska na válku… No ano, na válku, maska proti plynu…“
„Kristepane,“ vzkřikla, „proti plynu? Na válku? Tak je to tu,“ prud-
ce shlédla na tanečnici a medvěda, který náhle seděl jako opařený,
ač zpravidla mu bývá leccos jedno, „tak je to tu a měla jsem prav-
du. Věděla jsem dávno, kam to spěje,“ mluvila překotně, „přece už
tenkrát, jak tu Gini kreslil tu mapu Evropy, to už je asi, kristepane,
třicet let, a teď dám hlavu za to, že v tom mají prsty Prušáci. Vilém.
A zvláště když jde o plyn. Tomu přeludu jsem nikdy nevěřila. Vždyť

– 245 –
chtěl s plynem začít už minule, pak si to v poslední chvíli holt přece
jen rozmyslil.“
„Není to třicet let, co tu Gini kreslil mapu,“ řekl jsem a pohlédl na
kulatý stolek u křesla, „jak by to bylo třicet let, když Gini i já jsme
ještě chlapci. Gini má, jestli se nemýlím, letos maturovat a já jsem
ve třetí třídě gymnázia, v tercii. To, jak Gini tady kreslil mapu, je už
dávno, ještě jsem nechodil do školy, ale třicet let to není. Ale s těmi
Prušáky to snad pravda je,“ řekl jsem nejistě, „mají v tom prý prsty
Sudeťáci a ordneři v našem pohraničí, a to je asi totéž. Ale ještě není
jisté, že bude válka. Mluví se jen, že vyhlásí mobilizaci…“
„To bude válka,“ prudce mávla rukou, „když vyhlásí mobilizaci, je
válka vždycky. Jako tenkrát na svatou Annu, když v Srbsku zavraž-
dili následníka trůnu. Právě jsem se chystala, že pojedu v kočáře
do Sterzingu a na Warth bei Eppau, to je v jižních Tyrolích, a ejhle,
milý hrabě Stürgku… a bylo to. Kristepane, bude válka!“ zařinčela
a shlédla k vitrínce a pohovce, „čeho jsem se dočkala. Vždyť byla
poslední tuhle. Je to snad pět šest let.“
Medvěd zíral nahoru, byl pořád jak opařený, čumák se mu chvěl,
mlčel. Tanečnice měla hlavu svěšenou a zdálo se, že její tvářičky
jsou pobledlé a smutné, neřekla jediné slovo. Zatímco jsem mlčky
šrouboval na chobot ten filtr, okrouhlou krabici, babička, vzrušeně
vrtíc hlavou, hrabala rukou pod rámem, a když jsem pak filtr na
chobot přišrouboval a vzal masku za řemen, hodila medvědovi dolů
pár kousků cukroví. Pohlédl jsem znovu na stolek u křesla a chtěl
jsem už jít, ale ještě mě zadržela.
„O válce teď mluvit nesmíme,“ řekla, zatímco si medvěd na po-
hovce zaraženě rozbaloval cukroví, „o válce musíme mluvit jindy
a důkladně. Musím mu poradit, co dělat, kdyby vskutku byla. Co
dělat, když míří z pušek, aby si nezlomil prst nebo nevymkl rameno.
To se stalo jeho nebohému dědečkovi na italské frontě, panebože,“
zatřásla se, „na frontě někde poblíž toho strašného Doss Alta, musil
si to večer natírat mazáním svatého Josefa. Takovým mazáním

– 246 –
v lahvičce, na které byl svatý Josef se svatozáří a s takovýmhle
dlouhým vousem…,“ ukázala jednou rukou kamsi pod dolní příčku
rámu, „mazal ho adjutant. Ale co,“ řekla náhle příkře, „tahle válka
bude krátká. Teď je srpen, do švestek je po ní. Viléma umlátí čepicí.
Máme skvělé generály…“
„Není srpen,“ usmál jsem se, „je září odpoledne, a není Vilém,
ale Adolf Hitler.“
Babička na okamžik obnažila přední zuby a dělala, že přeslechla.
Pak pohlédla k oknu, proti němuž visela a kde od jisté doby stál
gramofon s deskami, a pravila:
„Co to tady včera večer práskal na oknech ten… ten žoldnéř
z přízemí? Měl nějakou červenou čepici a halapartnu, či co… přibil
sem nějaké rolety a v noci jsem neviděla ani tamhleten gramofon.
Ani jsem nevěděla, jestli je noc nebo ráno. Až dnes přišla ta se
smetákem a dala to nahoru, venku už bylo slunce. Co to má zna-
menat? Vypadá to, jako byste se báli světla,“ zařinčela a koukla na
pohovku, odkud na ni civěl medvěd chroupající cukroví, a pak zase
mrkla k vitrínce, kde stála tichá tanečnice.
„To je zatemnění,“ usmál jsem se, „to se teď zavádí. Po západě
slunce musí být v městě tma, a když se svítí v bytech, nesmí oknem
proniknout jediný paprsek. Ale vstupuje to v platnost teprve dnes…“
A když se babička údivem vysunula z rámu, řekl jsem:
„Je to kvůli letadlům. Kdyby udělali nálet a chtěli bombardovat,
aby nevěděli, kde je město. Aby se spletli a bomby házeli jinam, kde
nebydlí lidé.“
„A co lampy na ulicích,“ překvapeně zdvihla oči.
„Ty budou ode dneška zhasnuté,“ usmál jsem se, „říkám, že musí
být tma. Budou v nich svítit jen taková slabá modrá světla. Kdyby
byl nálet, zhasne i to.“
„A co měsíc,“ zeptala se.
„Měsíc,“ zasmál jsem se trochu, „to je pravda, to nevím. Ten se
zatemnit nedá. Leda by tam na něj vylezl nějaký kouzelník,“ zasmál

– 247 –
jsem se, „nějaký takový Muk na létacím koberečku. Ale na střechách
jsou sirény, které oznámí nálet. Vypadají jako houby po dešti. To
však není ještě všechno,“ vzpomněl jsem si náhle, vzpomněl jsem si
totiž, co jsem včera slyšel, „na okna se budou lepit papírové pásky.
No ano, pásky,“ řekl jsem, „na okenní sklo všelijak mřížkově a kří-
žem krážem, aby neprasklo, když bude nálet.“
„To bude divná válka,“ babička zavrtěla hlavou, „a tady u vás to
bude jako v kriminále. Ono je to tu jako v kriminále stejně, ale teď
to tady bude tuplem. No, není div, když tu vládnou špióni a policie,
kde vládnou špióni a policie, je vždycky kriminál. Tohle zatemně-
ní,“ řekla vídeňským dialektem… „a tyhle pásky a masky je stejně
jejich práce. Císař pán by jim to byl zatrh, ten by je byl hnal. Také by
nedovolil Prušákům, aby vyvolali válku, ten se Viléma nebál. Vždyť
on ten Vilém měl kratší ruku…,“ řekla a pohlédla na medvěda.
„Ale,“ usmál jsem se, neboť jsem si na něco vzpomněl, „to přece
není práce špiónů a policie. To není jejich práce, naopak,“ řekl jsem,
„naše policie je přece skvělá. To ona přece vyhnala před čtrnácti dny
z pohraničí Sudeťáky a ordnery. Prušáky. Vyhnala je ona a vojsko.“
Babička zdvihla hlavu ke stropu a předstírala hluchotu. Ale pak
řekla:
„To nebyla policie, to bylo to vojsko…“ a stáhla se hluboko za
sklo rámu.
Pohlédl jsem na Míšu a tanečnici, hleděli teď na mě a mlčeli,
jen medvěd trochu hýbal pusou, žvýkal cukroví, u nohou měl pár
papírků. Usmál jsem se na ně, naposledy jsem pohlédl na stolek,
usmál jsem se znovu, dnes bych už zbytky nepil… vzal jsem masku,
sebral papírky pod medvědem a vyšel z pokoje.
V předsíni se mi zdálo, že slyším na chodbě kroky, a napadlo
mě, ejhle, Růženka. Rychle jsem vlítl do kuchyně a znovu si narazil
masku. Sotva mi přilnula k čelu, otevřely se dveře kuchyně a ozval
se strašlivý výkřik. Když se probrala a já sundal masku, vrhla se na
ni a začala si ji prohlížet.

– 248 –
 „Je to hrozné,“ volala, „je to hrozné, člověk v tom vypadá jako
nestvůra. Kdyby to tak viděla Kocourková, panebože, ona ji ještě
nemá, má ji dostat zítra. Tak to si také musím okamžitě zkusit.
Okamžitě zkusit, jak mi padne. Která že je má?“
Ukázal jsem na jeden plechový válec ze dvou zbývajících, chňap-
la jej a otevřela, chytila masku a začala si ji navlékat před zrcadlem
u okna.
„Kristepane,“ zasmála se, když se viděla v zrcadle, slyšel jsem ji
jako ze zazděného hrobu, „kristepane, takhle vyjít na ulici, vždyť je
to příšerné. Vždyť budeme vypadat jako nějaké chobotnice z Marsu.
Tedy psi a koně se nás určitě leknou,“ zahučela a sáhla si na chobot,
„kdo má doma kočku a uvidí ho, tak se zblázní. Bože, bože,“ zatřásla
se náhle, „vždyť já se dusím. Vždyť v tom nejde dýchat. No tedy,“
strhla masku z hlavy, „tohle nosit, to by byl můj konec. Nevydržela
bych to na sobě ani chvíli. Vždyť je to k zalknutí.“
„Má to tuhle dole filtr,“ řekl jsem, „ten se dá vyšroubovat a pak
se v tom dýchat dá.“
„Kristepane,“ zasmála se, „filtr vyšroubovat, pak se v tom dýchat
dá! Vždyť ten filtr je tam právě proto, aby se člověk neotrávil. Bez
toho se v tom nedá dýchat…“
Podivil jsem se, kde k té vědomosti přišla, jistě jí to někdo řekl,
asi Kocourková, ale mlčel jsem.
„Zaplaťpánbůh,“ zasmála se pak a nacpala masku do plechového
válce, „zaplaťpánbůh, že v tom nebudeme muset chodit. Že se to zas
klidně vyhodí. No ovšem, vyhodí támhle do smetí,“ hodila rukou
někam ke kredenci, „copak bude válka? Žádná válka přece nebude,
to si jen tak myslí lidi. Válka nebude, protože Hitler zajde. Ztroskotá.
Otráví se v podzemí a v ohni…“ Pak se trochu rozčilila. Samozřejmě,
nemohla jinak, dal jsem se do smíchu. Kdybych se byl nezasmál,
dočista by mě to už bylo s tím Hitlerem lezlo z krku.
„Tak aby bylo jasno,“ řekla, „tohle nevyšlo už jenom nám, mně
a Kocourkové. Vyšlo to i jiným…“ A když jsem na ni pohlédl, usmála

– 249 –
se a řekla: „No ovšem. Říkal mi to odpoledne jeden moc vzdělaný
a rozumný pán s dlouhými vousy a nožíkem, ví se snad, koho míním,
ne?“
Pak znovu pohlédla na masky v plechových válcích, řekla, že
matka koupí jídlo, které se dá večer hřát v hrnci, a pak se dala do
smíchu.
„Kdyby tak tu masku viděla babička,“ zasmála se, „ta by se,
chudák, asi zbláznila. Měla bych ten její obrázek taky někdy trochu
utřít. Až zas budu luxovat…“

Druhý den ve škole se nemluvilo skoro o ničem jiném než o za-

temnění. Ovšem, jaký div. Vždyť včera večer vstoupilo v platnost
nařízení a poprvé po západu slunce se nerozsvítila pouliční světla
ani reklamy, nesvítilo vůbec nic. Jen slabá modrá světélka hořela
v pouličních lampách, a čím více přecházel večer v noc, tím více
se město nořilo do černé, bezedné tmy. Tak se mi to aspoň zdálo
z našeho okna, u něhož jsem stál a hleděl na protější chodník, krá-
mek Kocourkové, antény na střechách domů. Kopejtko v pruhované
kazajce před zvoněním vykládal, jak v Záleské ulici, kde bydlí, se
večer ve tmě honili s kluky, až přišel strážník a zahnal je. Chvojka
stál u okna a odškraboval nehtem kousky papírových pásků, jimiž
přes noc někdo polepil okna třídy. A Tieftrunk přinesl do třídy tu
protiplynovou masku. Nasadil ji Kopejtkovi na hlavu a pak ho honil
mezi lavicemi, jen však chvilku, neboť Kopejtko se v masce dusil
a brzy ji ze sebe strhl. S křikem jsme se vrhli na Tieftrunka, všem
nám bylo jasné jedno: dnes jsme měli poslední hodinu češtinu
a bylo nemožné, aby si při ní Tieftrunk masku nenasadil. „Samo-
zřejmě,“ zvolal Tieftrunk a všichni jsme mu provolali slávu. Dříve
však byl zeměpis…
Sotvaže zvonilo a Brachtl si sedl do lavice, sedl si ode mne
co nejdále a nezavadil o mne zrakem. Nezavadil zrakem a seděl
co nejdále, zcela tak jako to dělal už včera. Hleděl na zeměpisáře

– 250 –
nebo na Mínkovu šíji a byl jak vyměněn. Zeměpisář byl od chvíle,
kdy vešel do třídy, také velmi divný. Když se zapsal do třídní knihy,
začal pátrat zrakem po lavicích, jako by slídil, a pak začal vyvolávat
jednotlivé hochy. Vyvolával obě jména, což nikdy nedělá, každého
nechal chvíli stát, zpytavě hleděl na jeho nejistou a neklidnou tvář,
a pak, aniž dal otázku, zase ho posadil. Byla to bláznovina, ale bylo
to přece jenom lepší, než kdyby byl zkoušel a psal ty své hloupé
poznámky. Pak začal vykládat o džungli, ač v osnovách pro tercii
je jako první Slovensko. Ke konci hodiny obrátil zrak k oknům
polepeným papírovými proužky, chvíli je pozoroval jako nějaké
housenky, pak zvonilo a šel.
„Taky jsem byl včera večer venku,“ řekl o přestávce Brachtl Mín-
kovi, aniž o mne zavadil zrakem, „to ti máš pocit… Nevidíš na krok
a musíš dávat pozor, abys do někoho nevrazil. Od těch modrých
lamp, co svítí, není vidět ani kandelábr. Pojď se dnes večer projít
tou tmou, pustí tě?“ řekl vlídně a Mínek kývl.
Před češtinou, aniž na mě pohlédl, se naklonil k Mínkovi a řekl,
že včera mu dal otec jízdní kolo.
„Včera mi dal otec kolo,“ řekl Mínkovi a odsedl si ode mne co
nejdál, „slíbil mi ho po prázdninách, a tak mi ho skutečně dal. Asi
se někdy podíváme do toho Turecka nebo Řecka, on tam má být za
nějaký rok přidělencem. Víš co,“ řekl pak, „smluvíme se a můžeme
na kole jezdit na Křížovém vrchu. Na tom hladkém fotbalovém
hřišti.“ Pak zvonilo a celá třída se obrátila do poslední lavice, kde
sedí Tieftrunk. V poslední lavici, kde sedí Tieftrunk, seděla teď
příšerná nestvůra, chobotnice, stvůra z Marsu a kývala hlavou na
všechny strany. Češtinář přišel do třídy za chvíli.
Zpočátku si Tieftrunka nevšiml. Zapsal se do třídní knihy a otočil
se k oknu, musili jsme ho sborově upozornit, že se v poslední lavici
někdo hlásí.
„Příšero,“ zvolal, „můžete v tom dýchat?“

– 251 –
 Vyprskli jsme smíchy a Tieftrunk vstal a za velkého křiku začal
chodit po třídě. Házel chobotem, z něhož si odšrouboval filtr, na
všechny strany, ukláněl se a hrabal rukama. Když přišel k lavici
Chvojky, Chvojka na něho skočil a za velkého poprasku ho chytil
za chobot. Češtinář zahřměl na Chvojku, co si to dovoluje, aby pří-
šeru hned pustil. „Hned příšeru pusťte,“ zahřměl, „chytat někoho
za chobot se nesmí.“ Vznikla z toho malá pračka, protože se hned
seběhlo půl třídy, z níž polovina hájila Chvojku, polovina pomáhala
Tieftrunkovi, a češtinář zahřměl:
„Jestli toho hned nenecháte, bude zle. Neřeknu vám dnes už ani
slovo. Víte, co dnes začínám vykládat. Poklad…“
Když jsme se poněkud ztišili a  vrátili se na svá místa, řekl
Tieftrunkovi, aby masku sundal, ale měl ji na lavici, aby ji měl po
ruce a hned ji mohl obléci, kdyby někdo za chvíli do téhle třídy vtrhl.
„Dnes je možné všechno,“ řekl, „kdoví kdo sem za chvíli vtrhne,
lidé jsou různí…“
Ztichli jsme ještě víc, neboť bylo jasné, že by nám rád něco sdělil,
a skutečně. Obrátil se znovu k oknům, ukázal na papírové pásky
nalepené na skle, byly tam nalepené ve tvarech různých hvězdic,
pavučin a příček, a řekl:
„Jaký umělec to asi lepil, vždyť to jsou hotové ornamenty. Kdyby
člověk nevěděl, že to lepil pan ředitel, ani by tomu nechtěl věřit.
Není divu,“ řekl pak, „pan ředitel se dal do nového spolku, už není
jen v Červeném kříži, je i v cé pé o. Možná že vyfasuje uniformu
a někdy se tu v ní objeví. Kdyby jo, tak se nelekněte…“
Pak otevřel Erbenovu Kytici a řekl:
„Mobilizace je přede dveřmi, vás to ještě nestihne. Ale vaše otce
a starší bratry možná ano. Začneme probírat Poklad. Tieftrunk,
máte po ruce tu masku, kdyby sem někdo vtrhl?“
A když Trieftrunk v poslední lavici vstal a řekl, že má masku po
ruce a když se otevřou dveře a vkročí pan ředitel, že ji hned oblékne,
češtinář kývl a dodal:

– 252 –
 „Ale nekuřte. Víte, že se ve třídě nekouří, je to proti řádu. Kdyby to
viděl pan ředitel, mohl by z toho mít otřes, a to nesmí. Kdoví jak ho
ještě budeme potřebovat. Je v cé pé o a mobilizace je přede dveřmi.“
Tieftrunk uhasil cigaretu a sedl si. Brachtl, jenž seděl ode mne co
nejdále a ani teď o mě okem nezavadil, naklonil se k Mínkovi a řekl,
že to s tou cigaretou někdy zkusí také…
„Cigaretu si mohu zapálit, kdy budu chtít,“ řekl Mínkovi, „nepo-
třebuji ji kouřit s deseti jinými. S kým budu kouřit, toho si vyberu.
S někým bych nekouřil ani zanic…“
Okem o mne nezavadil a já se přemohl a dělal jsem, že jsem nic
neslyšel. Měl jsem však dojem, že jsem trochu zbledl. Obrátil jsem
se na pana profesora, který pomalu začal číst:

Na pahorku mezi buky

kostelíček s věží nízkou,
z věže pak slyšeti zvuky
hájem a sousední vískou.

Není zvuk to zvonku jemný,

tratící se v blízké stráně,
dřeva tě to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu Páně.

„Jak vidíte,“ řekl češtinář, odkládaje knihu, „nebude Poklad tak

lehký. Budeme potřebovat řehtačky. Jsou Velikonoce, Velký pátek…,“
řekl a pohlédl na mě, „Velikonoce, a přitom máme… září. Ale což
to,“ řekl, „my budeme potřebovat také nějaké stříbro a zlato. To
jsem zvědav, kde ho sebereme… Tieftrunk, pojďte k tabuli. K úvodu
nakreslíme na tabuli pahorek s buky…“
Tieftrunk šel k tabuli a češtinář vzal křídu a jal se malovat jakýsi
kopec. „Tohle bude ten nešťastný vrch, budete mi podávat hadr
a houbu,“ řekl Tieftrunkovi, a chtěl říci ještě něco, když se ozvalo

– 253 –
zabouchání na dveře, a dříve než se Kolomaz zvedl, aby otevřel,
dveře se rozlétly a v nich se objevila modrorudá tvář s vousy.
„Vstaňte,“ zvolal pan profesor od tabule, „vstaňte, když vchází
pan ředitel,“ a Tieftrunk vedle něho pokrčil rameny, už neměl čas
doběhnout do své poslední lavice a navléknout si masku. Zůstal
mrzutě, kde byl, u tabule.
„Jdu jen na inspekci oken,“ zamručel ředitel, a nechávaje nás
v lavicích stát, pohlédl na papírové pásky na sklech.
„Hoši se divili, kdo vymyslil tak skvělé vzory,“ řekl češtinář, „ta-
kové nádherné hvězdice, přímky a pavučiny, to je opravdu pro školu
čest, ještě štěstí, že je to vidět i z ulice. Ta okna neprasknou, i kdyby
přilítla celá hitlerovská eskadra.“
Ředitel neřekl slovo, ba ani na pana profesora nepohlédl, jen
něco zamručel do vousů a šel ke kamnům.
„Kamna stojí jak židovská víra,“ podotkl češtinář a koukl na Arn-
steina, Kchonyho a Katze, kteří u kamen sedí, „pan ředitel může být
klidný. Kdyby tak stála celá škola jako její kamna, byla by tu věčně.“
Ředitel zamručel do vousů a rozhlédl se třídou.
„Přeje si pan ředitel ještě něco zrevidovat,“ zeptal se češtinář
s úsměvem, „můžeme mu ukázat i masku proti plynu. My počítáme
se vším.“
A když ředitel mlčel, češtinář se obrátil na kejklíře Doubka a vy-
zval ho, aby panu řediteli přečetl na ukázku první sloku z Pokladu
na straně pět, který právě probíráme. A Doubek otevřel Kytici a četl:

A tu na dveře buch, buch, buch!

burácí zvenčí její druh:
„Vstávej, umrlče, nahoru,
odstrč mi tam tu závoru!“

„To není Poklad,“ řekl pan profesor, „to je Svatební košile. Doubek
se spletl. To víte, chudáčci,“ pohlédl s povzdechem na modrorudou

– 254 –
vousatou tvář ředitele, „to jim odpusťte. Mají plnou hlavu možné
války. Od rána do večera nemyslí na nic jiného než na cé pé o.“
A ředitel něco zamručel do vousů, kývl nám a odcházel ke dve-
řím. Kolomaz měl ještě čas, aby ho předešel a otevřel mu. A pan
profesor na stupínku se usmál, zvolal: „Na shledanou, přijďte zas,“
a uklonil se. Když se dveře zavřely, pokynul nám, abychom si sedli,
vyňal z kapsy nějaký papírek a řekl Doubkovi, že četl pěkně a píše
mu jednotku. „Škoda jen,“ obrátil se na Tieftrunka, který pořád stál
u tabule, „škoda, že jste si nemohl nasadit tu masku. O to pan ředitel
bohužel přišel.“ A pak už brzy zvonilo a šli jsme domů.
Ve dveřích třídy jsem se přiblížil k Brachtlovi, ale ani si mě ne-
všiml. Pohyboval rty, zřejmě si vzal před chvilkou žvýkačku, na tu
blízkost, v níž jsem se na vteřinu k němu přiblížil, jsem ucítil pepr-
mint. Šli jsme parkem, on, Mínek, já, šel tentokrát s námi i Buka,
Bronowski, Kchony a Katz. Byl jsem velmi zvědav, zda aspoň teď na
mne pohlédne a řekne pár slov, začínalo mi to být divné. Musilo se
asi něco stát, že se mnou přestal mluvit, myslil jsem si, snad to, že
jsem šel tuhle ze školy s Katzem? Teď, cestou parkem, jsme mluvili
o tom, jak by to vypadalo, kdyby byla mobilizace. Buka řekl, že by
veškerá vojska ujížděla k hranicím, také tanky a děla, Katz pozna-
menal, že by asi zabavili i osobní auta, a Kchony řekl, že by pískaly
všechny sirény… Když jsme docházeli ke květinovému koberci, kde
právě v zelenavé trávě dokvétaly pozdní rudé růže, mluvili jsme
o válce. Řekl jsem, že by to bylo vskutku dost zlé… neřekl jsem nic
víc, jen těch pár slov, a tu konečně Brachtl na mne pohlédl a něco
řekl.
„Bodejť že by to bylo zlé,“ řekl a hodil hlavou, zřejmě aby si
shrnul vlasy z očí, „co bys asi dělal, to bych rád viděl. Válka není
pro beránky. Válka potřebuje silné nervy, je jen pro ostřílené…“
A obrátiv se nápadně k Mínkovi, který šel jako ovečka, zeptal se, kdy
si spolu zajezdí na kole a vykouří jednu cigaretu… Právě jsme míjeli
květinový koberec se zelenou trávou a s pozdními rudými růžemi.

– 255 –
 „Tamhle je pomník Kašpara Šternberka a lavičky,“ řekl zcela bez
souvislosti Katz a mávl rukou daleko doprava, měl jsem dojem, jako
by zamlouval řeč.
Bylo mi zle. Vzpomněl jsem si, že mám odpoledne klavír.

Když jsem přišel domů, Růženka v kuchyni mi oznámila, že Hron

dnes kopal ve sklepě a ráda by viděla, co to je. „Říká, že elektrika,“
řekla, „to přece elektrika není. Elektrika se přece takhle nekope. Co
tam v tom sklepě pořád rochá?“
„Možná že tam hledá poklad,“ odsekl jsem, nezajímalo mě to ani
dost málo. Dala mi kus masa s mrkví, kterou vůbec nejím, ale bylo
mi to jedno, neměl jsem na jídlo ani pomyšlení. Řekla, že je to dost
divné, že dnes nejím. Že tuhle jsem měl takový hlad a zrovna měla
jen tu výtečnou polévku… Dnes, když máme telecí, hlad nemám. Ani
jsem ji neposlouchal. Teprve když řekla, že je u nás návštěva, začal
jsem trochu slyšet.
„Ale strýček Vojta je tu,“ pokrčila rameny, „sedí s matkou v jí-
delně, snad je tam ještě někdo, já nevím. Nesla jsem tam dva šálky
kávy…“
„On?“ zeptal jsem se, ale podle pravdy mi to bylo jedno. „Ne,“
zavrtěla hlavou, „ten ještě nepřijel a tak hned nepřijede. Bude mo-
bilizace…“
„Ale válka ne…,“ zasmála se pak, „říkám přece pořád, že Hitler
ztroskotá a zajde. Chamberlain si s ním byl promluvit v Berlíně. Na
letišti v Londýně bylo tisíc lidí a na Chamberlaina volali, aby nás
nedal. Teď se právě píšou nějaké dopisy.“
Věděl jsem, že musím v jídelně zaklepat a ukázat se aspoň na
skok, když je u nás strýček, je to taková nutnost. Vyšel jsem z ku-
chyně a v jídelně zaklepal. Seděli u stolu a tiše hovořili. Matka, strý-
ček a ještě jeden pán, kterého jsem neznal. Seděl zády k zrcadlu. Na
stole stály dva šálky kávy.

– 256 –
 „Tak to je náš Michal,“ řekl strýček s pohledem k zrcadlu, před
nímž seděl neznámý pán, ale měl jsem dojem, že to říká spíše jen
tak sobě než jemu, „to je náš Michal…“ Neznámý pán kývl hlavou
a snad se i usmál, měl jsem dojem, že není vůbec překvapen, dělal,
jako by mě odjakživa znal. Možná že o mně mluvili, než jsem vstou-
pil do jídelny.
„Je ti něco?“ zeptala se matka.
„Co by mi bylo?“ pokusil jsem se o úsměv, a abych to zamluvil,
řekl jsem:
„Říká se, že bude mobilizace. Mluvilo se o tom ve škole. Češtinář
nám říkal, že by rukovali naši otcové a bratři. Bratry nemám a…“
Matka na mě hleděla, strýček na mě hleděl, byl dnes dost vážný,
jako by to ani nebyl on, neznámý pán hleděl na prsty své ruky
položené na stole a mlčel. Chtěl jsem si ho lépe prohlédnout, vidět
jeho šaty, tvář, oči, zjistit, kdo to je, ale strýček promluvil a já musil
pohlédnout na něho.
„Možná,“ řekl, „že mobilizace bude. Máte prý už také plynové
masky,“ obrátil se k matce, „byla by to pohroma. Válka chce silné
nervy. Ale kdyby byla, obstojíme…“ Matka povzdychla a zahleděla se
na stůl. Neznámý stáhl ruku ze stolu a téměř neznatelně se usmál.
„Mám odpoledne klavír,“ vyhrkl jsem, neboť mi náhle bylo nějak
těžko, „mám klavír a mám ještě cvičit etudu A dur.“
„Tak běž,“ kývla matka a strýček řekl:
„Běž cvičit etudu A dur, ať je ta tvá paní profesorka v Hradební
spokojena.“
Řekl jsem na shledanou, řekli rovněž na shledanou, neznámý
pán trochu povstal ze židle a uklonil se, šel jsem do purpurového
pokoje a sedl na židličku ke klavíru. Strčil jsem před sebe sešit etud,
otevřel jej na stránce, kde byla etuda A dur, ale cvičit, to jsem neměl
nejmenší chuť. Sáhl jsem na klávesy a něco bezmyšlenkovitě brnkal.
Kdo je asi ten člověk, co je u nás v jídelně, napadlo mě, ani jsem si
ho pořádně neprohlédl, když jsem vešel, nebyl vůbec překvapen,

– 257 –
dělal, jako by mě odjakživa znal. Přišel se strýčkem a teď po poledni,
v dost nezvyklou dobu, ale mě to vlastně zajímat nemusí, je to asi
nějaký jeho známý. Přehmátl jsem se v klávese a zahrál jeden fa-
lešný tón. Uvědomil jsem si, že jsem hrál jakousi velmi smutnou
melodii a teď hraji zase jinou melodii, rovněž velmi smutnou. Že to
první byla Norma a tohle je Lucie z Lammermooru. Proč dnes Katz,
vzpomněl jsem si, když jsme šli ze školy parkem, mávl rukou a řekl,
že tamhle je pomník Kašpara Šternberka s lavičkami… co tím asi
mínil, zřejmě zamlouval řeč. Chvíli jsem hrál Lucii a pak mě napadlo,
že je to odsud slyšet do jídelny a oni tam mohou poslouchat. Sedl
jsem si lépe na židličku a začal jsem hrát melodii z Aidy. Tu scénu
z posledního dějství, z hrobu, pak melodii z Rigoletta. Zpěv Gildy
z posledního dějství, když umírá. Pak jsem zavřel sešit s etudou
A dur, a přestože ještě nebyl čas jít do Hradební, zvedl jsem se, vzal
velké černé desky a šel jsem. V předsíni jsem slyšel, že stále ještě
sedí v jídelně a o něčem mluví, mluvil právě strýček. V Hradební
jsem ani nevnímal, co mi ta má stará vdova profesorka říká.
„To není etuda A dur,“ říkala, sedíc vedle mne u klavíru jak obvykle
a hledíc na mé prsty, „vždyť to nehrajete v A dur, nýbrž v b moll. To
zní jako Chopinův smuteční pochod,“ bědovala pak, „a ne jako etuda
allegro vivace. To se musí hrát takhle…“
Vrátil jsem se domů kvečeru, protože jsem se ještě trochu toulal
ulicemi. Za chvíli po mém návratu se setmělo a na ulicích v lampách
se objevila modrá světla. Návštěva byla dávno pryč, nebyla doma ani
matka, ani Růženka. V kuchyni na stole mi nechala lístek, že mám
na plotně jídlo, že musila honem někam jít, je to strašně důležité,
asi ke Kocourkové, myslil jsem si, anebo má rande s Francouzem.
Odešel jsem do jídelny, kde byla tma, v oknech byly černé rolety.
Rozsvítil jsem lustr a pak jsem si na chvíli sedl k jídelnímu stolu.
Byl pustý a prázdný, nebyl na něm ani ubrus, ani váza, ani sklenka,
ani popelníček, nebylo na něm nic. Nestál na něm ani starý ruský
svícen, jak by stál, když elektrika hořela a jinak svícen zapálíme jen

– 258 –
o babiččině výročním dni. Zdvihl jsem hlavu a hleděl chvíli na strop.
Ve skelných stínech kolem lustru, jež vrhalo světlo jeho broušený-
mi sklíčky, jsem viděl různé prapodivné podoby a tvary. Mohly to
být kosti a křídla můr a netopýrů, mohly to však být i žáby, mloci,
chobotnice, stvůry z Marsu, z jiné planety… mohlo to však být ještě
i něco jiného. Něco jako zvony nebo zhasnuté svíce nebo zklamání,
opuštěnost, smutek… Chvíli jsem na to hleděl a pak jsem vstal,
zhasil lustr a potmě jsem došel do svého pokojíku. I zde v okně
visela černá roleta. Napadlo mě, že tu visí jako v jiných domech,
ale že nemáme v oknech ty papírové pásky. Kdyby byl nálet, rozbije
nám to skla, ale bylo mi to jedno. Rozsvítil jsem lampu u gauče.
Zvony, zhasnuté svíce, myslil jsem si, zklamání, opuštěnost, smutek.
Pěkné věci. Nádherné. Kdyby byla mobilizace, myslil jsem si, byla
by válka, do níž bych nešel, jsem teprve v tercii. Ale kdybych musil
jít, blesklo mi, kdybych musil… Náhle jsem měl dojem, že kdybych
musil, že bych se ani nebránil. Že bych docela klidně šel. Že kdyby
byla mobilizace a pak válka a já bych musil jít, šel bych… Svalil jsem
se na gauč a poslepu otevřel rádio. Jeho zelené světélko nehořelo
silně, u gauče svítila lampa. Chvíli byl klid a pak se ozval hlas. „Po-
zor, pozor,“ řekl hluboce a vážně, „buďte u svých přijímačů. Čekáme
důležité hlášení. Pozor, pozor, buďte u svých…“
Pak se zvenčí ozval strašný rachot, dunění, až se okna třásla,
zřejmě letěla letadla, pak se z předsíně ozvaly hodiny, tloukly
devět, bylo tedy za deset minut devět, za deset minut devět večer
dvacátého třetího září… pak znovu promluvil hlas v rádiu… „Vláda
republiky…“
Zabořil jsem obličej do polštáře a srdce mi tlouklo jako divoký
zvon.
Mobilizace byla vyhlášena.

– 259 –
 21

A ač byla vyhlášena mobilizace, k hranicím už týden jezdily kolony

aut, tanků, děl, na nebi kroužila letadla víc než předtím, večer se
město hroužilo do tmy a říkalo se, že co chvíli může vypuknout
válka, my jsme přece jenom ještě fotbal hráli. Týden po vyhlášení
mobilizace odpoledne na Křížovém vrchu, jehož příkrá strmá alej
se začala pokrývat listím, bylo krásné slunné podzimní počasí. To
strašné, co mě při fotbale potkalo, rodilo se toho dne už od časného
rána, kdy nad naším domem přelétla mračna letadel a já vstával
v horečce.
Když jsem si ve třídě s hlavou mírně rozpálenou sedl do lavi-
ce, objevil se Brachtl. Vypadal dnes divočejší než jindy, vlasy měl
v očích, rozhalenou košili u krku zmačkanou, jako by v ní spal,
krátké manšestrovky zaprášené a punčochy až ke kotníkům, ani si
mě nevšiml. Mluvilo se o tom, kdo na ten dnešní fotbal přinese míč.
„Já,“ řekl Arnstein, „jestli mě ale doma pustí, když se čeká válka.“
Buka navrhl, aby míč pro jistotu vzal i Kocourek. „Někdo musí vzít
i nákolenky,“ řekl Katz, „hříště na Křížovém vrchu, to není žádné
malé hříště, jsou tam lajny a branky a tohle bude skutečný zápas.
Kdo je vezme?“
„Já je vezmu,“ řekl Hlásný, „jestli zatím nevypukne válka.“
„Kdyby zatím vypukla válka,“ řekl Buka, „tak fotbal nebude, to
je jisté. Ale mobilizace je už týden a válka ještě nevypukla. Přines
nákolenky.“
O hlavní přestávce, kdy bylo dohodnuto, že kapitány budou
Buka a Brachtl, přišel na chodbu školník a řekl nám, co právě
hlásilo rádio. Sešla se vláda, aby jednala o konferenci, která byla
včera v Mnichově. Nikdo nic určitého ještě neví, rádio nic bližšího
nesdělilo. „My dnes odpoledne hrajeme fotbal,“ pípl Kchony, „nebu-

– 260 –
de válka?“ Školník pokrčil rameny a řekl, že když, tak až kvečeru.
O další přestávce vyzvali Kolomaze, který je největší, ale nejpoma-
lejší, aby odpoledne přišel také, když nebude válka. Samozřejmě že
nebude muset hrát, bude se jen dívat a roznášet perník, Kolomazovi
mají totiž koloniální obchod. Také Carda, Kopejtko a Datel, který
je po obrně a chodí o holi, slíbili, že přijdou, jestli je doma pustí,
když se čeká válka. Také Kchony slíbil, jestli ho doma pustí, když
se snad kvečeru čeká válka… Dokonce i Fürst podotkl, že přijde,
Fürst, nedůtklivá, choulostivá opice, která by měla strach, aby na
hříšti neupadla a neumazala si trenýrky. A samozřejmě že se přijde
dívat i Mínek. Domů přes park jsem šel s Císařem a Katzem, Brachtl,
který si mě nevšímal a obzvlášť dnes byl zamračený, šel s Mínkem
za námi. Tak se zlo za dopoledne rozvilo nevinně a tiše v růžové
poupě a má horečka stoupla.
Obědvali jsme v jídelně na prostřeném stole, na který oknem
dopadalo jasné klidné podzimní slunce, ale mně ten oběd přišel od
první chvíle jaksi velmi divný. Už proto, že jsme obědvali v jídelně
na prostřeném stole a měli tolik jídla, zatímco v minulých dnech
se u nás skoro nevařilo, leda kapka horké vody nebo hrst krupice
a mrkve, kterou nejím, a že se s obědem čekalo na mě. Matka byla
zamyšlená, chvílemi hleděla na červenou mísu s uchy, chvílemi po-
hlédla na lustr, a když dojedla, prohlížela noviny, které mezitím při-
nesl do jídelny Hron. „Píše se tu o konferenci v Mnichově, kvůli níž
dnes zasedá vláda,“ řekla, „ale nic určitého se tu nepraví.“ Růženka
se v jídelně objevila nejprve jen na skok, když nesla mísu s masem,
byla vzrušená, ale nebála se, věřila, že válka nebude, Hitler se otrá­
ví, pak se objevila podruhé, ve chvíli, kdy z jídelny odcházel Hron,
matka držela noviny a řekla to o té konferenci v Mnichově, o níž je
v novinách zmínka, a konečně se objevila ještě do třetice, a to proto,
aby přinesla sklenku bílé čiré tekutiny našemu hostu.
U stolu s námi totiž seděl a obědval opět nějaký pán.

– 261 –
 Byl to zřejmě tentýž pán, který byl u nás se strýčkem ten den
v poledne, kdy vyhlásili mobilizaci. Byl to zřejmě on, i když příliš jist
jsem si tím nebyl. Vždyť jsem tenkrát neměl ani čas si ho pořádně
prohlédnout, odešel jsem z jídelny, neboť jsem náhle nemohl ně-
jak dobře dýchat. Teď s námi seděl a obědval, bylo to zřejmě kvůli
němu, že jsme obědvali v jídelně na prostřeném stole a měli tolik
jídla, jinak se to nedalo vysvětlit. Host kývl a napil se a já si v té
chvíli uvědomil, že si ho matka vlastně vůbec nevšímá. Byla zamyš-
lená, chvílemi hleděla na mísu s uchy, chvílemi na lustr, prohlížela
noviny. Mám horečku, myslil jsem si, vidím to špatně. Proč by si ho
nevšímala, když byl k nám pozván na oběd a sedí s námi? Jak by
to vypadalo, aby si ho nevšímala? Kdo to vlastně je a proč mě ani
neosloví, napadlo mě, to taky nevypadá příliš dobře… Začal jsem si
ho nenápadně prohlížet. Vskutku, byl to zřejmě on, který byl u nás
se strýčkem, když vyhlásili mobilizaci, a vypadal jako malíř. Jako
malíř, i když neměl dlouhé vlasy, jaké snad malíři mívají, ani šálu
nebo mašli, jak jsem jednou viděl na obraze, byl dost bledý a ani se
pořádně nepodíval. Znovu se napil a pak si zapálil cigaretu. Na stole
nebyl popelník, matka i Růženka to zřejmě přehlédly. Vstal jsem
a donesl mu popelník z příborníku. Usmál se na mne a kývl. Pak
pohlédl na noviny, které matka doprohlédla, a pak se otočil k oknu.
Vstal jsem, pozdravil a odešel do svého pokojíku. Vzal jsem si bílé
trenýrky, vlněné ponožky a šel jsem.
Křížový vrch zářil v krásném podzimním odpoledni jako malá
zázračná hora a jeho fotbalové hříště, obehnané malou dřevěnou
ohradou, bylo hladké, čisté, jako vymetené. A přestože byla už tý-
den mobilizace a co chvíli mohla vypuknout válka, přišla téměř
celá třída. Přišel Mínek, Kchony, Kopejtko, Carda, Datel, Doubek,
dokonce i Fürst, ač toho vskutku nikdo nečekal, přišel i Kolomaz,
ani jsem si nepředstavil, jak na ten Křížový vrch došel, vylezl naho-
ru tou dlouhou strmou příkrou alejí, plnou listí, strčil Chvojkovi kus
kandované hrušky a dal také jiným, pak začalo rozdělování hráčů.

– 262 –
 Grund hodil korunu a lvíček padl na Buku. Vybral si Hlásného.
Pak volil Brachtl a vybral Císaře. Pak Buka zvolil Tieftrunka. Nemají
se rádi, ale co naplat. Tieftrunk je nejstarší a patří mezi nejlepší
hráče. Pak volil Brachtl a vybral Bronowského. Pak Buka zvolil
Arnsteina a Brachtl Chvojku. Pak Buka volil Katze a Brachtl Čeňka.
Pak Buka zvolil Bernarda, a v té chvíli se za plotem objevil Kocourek
s druhým míčem a Brachtl okamžitě zvolal, že volí Kocourka. A tak
dále. Pak zřejmě přišla chvíle, kdy výběr všech lepších hráčů byl
u konce a byla řada na Brachtlovi, aby volil z toho, co zbylo. A tu
tam postával i Kolomaz, který sotva jde, natož aby běžel, kousal
perník a přihlížel, a Brachtl volil Kolomaze… Stál jsem celou tu dobu
za chlapci, kteří se přišli dívat, za Mínkem, Kchonym, Doubkem,
Kopejtkem a ostatními, nebylo mě ani vidět, ale Brachtl o mně vě-
děl. Buka mě pak zahlédl a vykřikl mé jméno. Zatím přišlo k hříšti
několik lidí, kteří se tu procházeli na slunci, paní s kočárkem stoupla
si do rohu k plotu, pak nějaký člověk ve zlatých brýlích a jiný, dost
bledý, prošedlý, v klobouku. A Mínek si zatím už sedl na lavičku
pro diváky, také Kchony, Carda, Kopejtko, Datel a Fürst si sedli na
lavičku pro diváky, a Doubek křičel, kde máme pohár. Jestli ne, tak
že má být aspoň kytice pro toho, kdo dá nejlepší gól. Kytice růží. Že
ji objedná během zápasu, Doubek je kejklíř. Ale to již Grund pískl
a zápas začal. A má horečka?
Rozhodně bylo počasí na trenýrky a košile, v nichž jsme všichni
hráli, odpoledne bylo opravdu krásné, slunce jasné, klidné, i když
příliš nehřálo, dalo se tušit, že se zahřejeme hrou. Mně ale bylo
horko hned od začátku, ačkoliv jsem zatím téměř nehrál. Znená­
hla však míč začal divoce lítat po hříšti a mně se zdálo, jako by mi
horečka přestávala vadit. Snad to vyvolaly nečekané příležitosti
zasáhnout do hry… byly to zpočátku jen drobnosti, třeba odkopnout
míč do středu hříště, hrál jsem na beku, ale postupně jich přibývalo
a má horečka se rozplývala čím dál víc. Pohlédl jsem na lavičku, kde
seděli diváci ze třídy, a napadlo mi, jestli bych jim neměl ukázat, jak

– 263 –
umím hrát. Pak jsem pohlédl dopředu na hříště, kde běhal Brachtl,
a napadlo mě, že budu hrát, jak nejlépe umím. Aby poznal, jak se
mýlil, když si mě nezvolil, aby se příště musel se mnou domlouvat,
abych hrál na jeho straně, abych se mohl rozmýšlet a říci, že budu
hrát s Bukou, když už jsem na něho zvyklý, ale což to… Hlavou mi
projela všechna ta jeho přezírání z posledních dnů, ty cigarety, jízdní
kolo, procházky při zatemnění, a hlavně to, co mi řekl u květinového
koberce v parku. Válka není pro beránky. Je jen pro ostřílené… A tím
se to rozhodlo. Zlo nenápadně a tiše osnovalo svou síť a nevinná
poupata se rozvíjela v růže…
Konečně Grund pískl, první poločas skončil 1:1. Diváci ze třídy
se zdvihli z lavičky a vběhli na hříště, někteří lidé, kteří sledovali
hru, pomalu odcházeli, jiní ale ještě zůstali. Paní s kočárkem v rohu
u plotu začala zvolna popojíždět sem a tam, kolébat děcko, pak se
pomalu rozjela podél kraje k druhému rohu hříště. Člověk ve zla-
tých brýlích si ty brýle sundal a začal si je čistit nějakým hadříkem,
jehož barvu jsem na tu dálku neviděl. Ten bledý, prošedlý, v klo-
bouku, hleděl na hříště do míst, kde jsem stál, a když viděl, že se
na něho dívám, pomalu vykročil podél hříště za paní s kočárkem…
Pak ke mně přistoupil Buka a řekl, jestli bych po přestávce nehrál
za Bernarda na levém křídle, protože dovedu dobře kopat levou
nohou. „Ty dobře kopeš levačkou,“ řekl mi, „nejsi trochu levičák?“
A když jsem řekl, že ne, řekl, že je škoda, že tu není brácha, kdy
k nim přijdu… Postoupil jsem tedy z beka na levé křídlo. Po mé
pravici byl Hlásný, Buka a Tieftrunk, za mnou Arnstein. Proti mně
stál Bronowski.
Když Grund odpískal začátek druhého poločasu, nad námi na
jasném nebi zadunělo, zahřmělo, přelétl roj letadel, vzpomněl jsem
si, že je mobilizace, a zaslechl jsem Kchonyho na lavičce vypísknout,
zda už není válka. Doubek vyskočil z lavice a běžel do rohu hříště
k plotu, snad šel už objednávat ty růže pro nejlepší hráče. Člověk ve
zlatých brýlích si už brýle dávno nečistil, popošel k paní s kočárkem

– 264 –
a pak k soupeřově brance. Ten bledý, prošedlý, v klobouku, se po-
malu ubíral podél lajny ke středu hříště a přitom pozorně sledoval
míč. No a pak dal Hlásný gól a vedli jsme 2:1. A pak přišla chvíle,
kdy soudce Grund začal nadržovat druhé straně.
Začal nám pískat chybu za chybou, a nejvíce chyb pískal mně.
Zřejmě mi chtěl v této chvíli dokázat svou převahu, snad proto, že
jsem ho stále přehlížel, a já čím dál víc cítil, že to dobře neskončí.
Horečku jsem už téměř vůbec necítil, jen kdesi na dně hlavy mi
vířily myšlenky na Brachtla z minulých dní, na všechna ta jeho
přezírání, a něco se ve mně stále více probouzelo, vzrůstalo a vzpí-
ralo. Ke Grundovu pískání jsme mlčeli celých pět minut. Započalo
to teprve ve chvíli, kdy odpískal u Arnsteina ruku. Buka protestoval,
Brachtl se Grunda ovšem zastal, ale my všichni na Bukově straně
jsme volali, že Grund švindluje. Urazil se a začal být pánovitý. Chtěl
praštit píšťalkou o zem, ale pak jen kopnul do kamínku a na mne se
několikrát chladně koukl. Věděl jsem už jistě, že to dobře neskončí,
a přišlo to dřív, než jsem se nadál. Srazil jsem se s Bronowským,
který hrál proti mně na soupeřově křídle, a Grund pískal, že jsem
Bronowského strčil. Byl z toho poprask, Brachtl se Grunda ovšem
zase zastal. A tu, jak jsme několik vteřin stáli s Bronowským proti
sobě, setkali jsme se očima, a pak jsem už ani nevěděl, jak mě ta
skvělá věc napadla. Oslovil jsem Bronowského křestním jménem.
Aby byl upřímný a pomohl mi. Aby to takhle nenechával. Že na tom
právě teď nesmírně záleží a já mu to nikdy nezapomenu. A Bro-
nowski vskutku zvolal, že jsem do něho nestrčil. Že jsem se ho ani
nedotkl. I když to nebyla tak docela pravda. A jakmile to řekl, vzal
jsem si na tom velkém hříšti slovo…
„Takhle to dál nejde,“ křikl jsem, „soudce nadržuje tamtěm, nebo
je hlupák a neumí soudcovat. A vůbec,“ rozkřikl jsem se na Grunda,
„nech toho a táhni z hříště. Pse pitomej!“
Na chvíli úplně strnul. Strnuli i ostatní. Strnul jsem i já. Grund
sekl píšťalkou o zem, kopl do ní a šel. Hoši z laviček na něho koukali,

– 265 –
Kopejtko udělal nějakou poznámku a on mu odsekl, aby nekecal,
koukali na něho i lidé z druhé strany hříště, i ta paní s kočárkem
v rohu u plotu, i ten člověk ve zlatých brýlích, i ten bledý, prošedlý,
v klobouku, ale ten spíš než na něho hleděl na mne. Po zápase ke
mně Grund přišel a vmetl mi do tváře hrozné slovo, které se doma
občas vysloví, když se čtou noviny nebo poslouchají zprávy: „Ese-
sáku!“ Snad bych ho byl uhodil. Už jsem skrčil ruku. Ale dřív než
jsem ji zdvihl, Grund ucukl, nějak se stáhl, nepochopitelně rychle se
změnil. Že jsem mu to neměl dělat, řekl, a pohlédl na mě vyčítavě,
že to ode mne nečekal. A já toho v té chvíli najednou taky litoval.
I když ho nesnáším pro jeho pánovitost. Řekl jsem, že nejsem ese-
sák. Že jistě zase bude soudcovat, a aby to už pustil z hlavy. Že je to
vyřízeno. Divže mi nepodal ruku. Zdálo se mi dokonce, že mě chce
obejmout. Ale případ s Grundem se ani dost málo netýkal zla, které
v druhém poločase uzrávalo a na konci zápasu, když ke mně přišel
a řekl esesáku, bylo už docela zralé…
Házela se chyba mezi mnou a Bronowským a hrálo se dál bez
soudce.
A pak se stalo, že jsem dal gól.
S pomocí jejich beka Kolomaze.
Právě ve chvíli, kdy nad námi zahřměla další letadla.
Naše jedenáctka propukla ve vítězný pokřik, vyhrávali jsme 3:1.
Paní s kočárkem pustila na chvíli kočárek, člověk ve zlatých brýlích
u plotu nahlas zvolal „bravo“, ten bledý, prošedlý, v klobouku, stál
poblíž lajny a hleděl na mě povzbudivě, pokud jsem mohl vidět.
Ale Brachtl najednou volal, že gól neplatí. Že jsem byl v ofsajdu…
A obrátil se na Grunda, stojícího u lavičky, ale Grund byl červený
a vzteklý a nechtěl o ničem vědět…
Brachtl byl nakonec umlčen Bukou, Hlásným, Tieftrunkem
a ostatními a já jsem měl v té chvíli chuť vmést mu do tváře, aby si
to vypořádal s Kolomazem… Ale nejen to, ještě spoustu jiných věcí…
Doubek, který se už zatím dávno vrátil od plotu na lavičku, zamával

– 266 –
rukama a volal, že běží pro kytku. Brachtl na něho křikl „blbče“
a pak jen křikl, že je to podvod, ale že se nebude kvůli jednomu
pitomému gólu přít, hráli jsme dál. Rychle a nelítostně, do konce
zbývalo asi deset minut. Chtěli urvat, co se dalo. Do konce zbývalo
deset minut a na západě se začínala mračit obloha…
Arnstein mi kopl míč a já jsem běžel podél kraje hříště kolem
bledého, prošedlého muže v klobouku směrem k paní s kočárkem,
k soupeřově brance. Můj soupeř Bronowski mi nestačil. A tu se ke
mně přihnal z pravé strany Brachtl. Poprvé v zápase jsme se střetli
tváří v tvář…
Oddychoval prudce a hlasitě. Rval míč chodidlem své okované
boty zpod mých bot a dařilo se mu to. Byl silnější. A pak, aniž se
díval nalevo napravo, kopl prudce do míče a míč mi vyrazil nadobro.
Byl z toho jejich aut, ale bylo to pro ně výhodnější. Bylo mi velmi
horko. Všiml jsem si, že paní s kočárkem poodběhla k plotu.
Za chvíli mi kopl míč na křídlo Buka a zase jsem vyrazil podél
hříště k jejich brance a zase Bronowski nestačil, byl zřejmě už tro-
chu unaven. A tu se Brachtl přihnal podruhé a znovu jsme se střetli
tváří v tvář…
Dýchal prudčeji a hlasitěji než prve. Rval mi míč z nohy okovanou
botou, nedíval se přitom nalevo ani napravo. Pak několikrát kopl
do míče, až se nám pod botami zaprášilo od drobných kamínků,
a míč mi zase vyrval. Za křiku a volání se s ním hnal dopředu
a podal jej Kocourkovi. Paní s kočárkem se krčila u plotu a chvěla
se, bledý, prošedlý muž v klobouku si klobouk sundal a hleděl na
mne. Cítil jsem horkost v těle. Snad se připomínala má horečka, na
kterou jsem mezitím téměř zapomněl. Na západě přibývalo mračen
a někde ve velké dálce se ozvalo hřmění. Nebyla to ale bouřka, byl
to hukot letadel, která letěla kdesi daleko za městem.
A konečně jsem chytil míč od Tieftrunka a všichni se hnali do-
předu, protože jsem letěl k nepřátelské brance. A tu jsme se střetli
s Brachtlem tváří v tvář potřetí…

– 267 –
 Cítil jsem na své zpocené tváři jeho zlost a vztek, horkost jeho de-
chu, který lehce voněl peprmintem, vzpomněl jsem si znovu na vše,
co mi v posledních dnech dělal, ta přezírání, cigarety, jízdní kolo,
procházky při zatemnění, a hlavně květinový koberec, ta válka, kte-
rá je jen pro ostřílené, při níž bych se zhroutil, sesul, zašel… Zatočila
se mi hlava, zahlédl jsem před jejich brankou pohupovat se a klátit
dlouhý stín, snad tam kousal perník, slyšel jsem kolem sebe křik,
spatřil jsem na západě temné nebe a slyšel dunění letadel…, a když
mi už za strašného křiku vyřvával míč a chystal se do něho prudce
kopnout a nedíval se nalevo napravo, tu už jsem se také nedíval
nalevo napravo, ba ani na zem, a pak jsem zavřel oči a vší silou kopl.
Zhroutil se do droboučkého štěrku hříště.
Co se dělo pak, bylo už velmi nejasné a mlhavé.
Přihnal se člověk ve zlatých brýlích a sklonil se nad ním. Přišel
bledý, prošedlý, s kloboukem v ruce, jeho tvář jsem v té mlze téměř
nevnímal. Kdesi za hříštěm, kam bylo vidět otevřeným plotem,
prchala paní s kočárkem, až se jí prášilo od koleček. Pak jsem za-
hlédl jasné hnědé oči Mojžíše Katze, který na mě vyčítavě hleděl.
Když se ho Katz, Arnstein a Buka chopili, aby mu pomohli z hříště,
náhle je lehce odstrčil, obrátil se k místu, kde se zhroutil, sehnul se
a něco zdvihl ze země. Zahlédl jsem v mlze, co to bylo, měl to zřejmě
v kapse u trenýrek, a jak upadl, ztratil to, cítil jsem, že horečka mě
teď skoro zmáhá a v hrudi mě cosi stisklo a stáhlo. Zdvihl ze země
tu mou skleněnou opici.
Vyhráli jsme 3:1. Mnozí mi potřásali rukou. Katz hleděl stranou,
všiml jsem si. A pak se přihnal Doubek s kyticí. „Za nesmrtelné
zásluhy v mistrovství světa,“ vyrážel a podal mi kytici. Ač neměl
v ruce nic než prázdný vzduch… Doubek je kejklíř… z kytice čněla
ta nejkrásnější, nádherně rozvitá růže.
A pak jsme šli.
Velmi nejasně a mlhavě.

– 268 –
 Dlouhou příkrou strmou alejí z Křížového vrchu, plnou suchého
spadlého listí.
Šel s Mínkem a Bukou kus přede mnou, kulhal. Před nimi šel
Tieftrunk s cigaretou a ještě s někým, na jednom místě dvakrát
do něčeho kopl, co leželo u cesty v listí. Grund šel s Katzem a ještě
s jinými hned za mnou, dost mluvil.
„Ty za to nemůžeš,“ řekl mi, když jsme došli k  místu, kde
Tief­­­t­runk do něčeho kopl, „ty jsi mu ani nemohl pomoci z hříště,
když to udělali oni. Ten pán v těch zlatých brýlích byl možná doktor.
Ten druhý, ten bledý, šedivý s kloboukem, byl možná bývalý soudce.
Dost tě pozoroval.“
Dole mezi stromy mizela zapálená cigareta v Tieftrunkových
ústech, a když tam Brachtl s Mínkem a Bukou došli, dalo se do
drobného deště. Do drobného stříbrného deště z mračen na zá-
padním nebi, která teď houstla, jako by měla přijít smršť. Pak nad
námi v tom drobném stříbrném dešti přelétlo deset velkých tem-
ných bombardérů. Letěly nad námi tak nízko, že se zdálo, že narazí
na příkrou strmou alej anebo na větve stromů, na jejich vlhkých
křídlech bylo možno jasně rozpoznat tříbarevné kruhy, ovšem, byla
mobilizace. Pak se objevila vlhká dlážděná ulice s auty a tramvajemi
a mně se zdálo, že nasedl s Mínkem do tramvaje, která se právě roz-
jížděla ze stanice a byla tak strašně přeplněná, jako by právě končila
kina a lidé jeli domů. Buka poblíž stanice na nás zamával a zmizel
za jedním nákladním autem, které uhánělo za tramvají. Z mračen
na západním nebi, která rychle houstla, se nad ulicí rozprostřelo
jakési nažloutlé šero.
Když jsem přišel domů a vešel do jídelny, kde se jedině svítilo,
matka a Růženka, které tam seděly na židlích s rukama v klíně
a bezvýrazně hleděly na dveře, se polekaly. Co se probůh stalo, lekly
se, když jsem vstoupil, co se stalo, že jsem od slz. Řekl jsem, že to
nejsou slzy, ale déšť, pod Křížovým vrchem pršelo. Že mám snad
horečku. A vyhrkl jsem, proč se děsí, co se děje. Teprve pak jsem si

– 269 –
všiml, že hraje rádio a v křesle u zrcadla poblíž příborníku, na němž
stál šálek kávy a sklenka, sedí náš polední host. Vyvalil jsem oči, on
trochu povstal a uklonil se, já se též uklonil a pak jsem klesl na židli.
„Co se děje,“ řekla Růženka, „je odtroubeno.“
„Už nikdo nebude rukovat,“ řekla matka, „je po zatemnění, siré-
nách, mobilizaci.“
„Hitler obsazuje Sudety bez války,“ řekl host a maličko pohnul
rukou, jako by dělal nějaký jemný tah štětcem.
„Bez války?“ vyhrkl jsem, „Hitler obsazuje Sudety? Bez války?“
„Bez jediného výstřelu a kapky krve,“ host se usmál, „to jest
milosrdně, bez krveprolití…“
Vytřeštil jsem na něho zrak, hleděl na mě jako malíř, ač neměl
šálu ani mašli a ani nedržel štětec, ale mohl jej držet, viděl jsem ho
jen velmi mlhavě a neurčitě, stejně jako matku a Růženku, které teď
stály nade mnou, jako by mi měřily horečku. Ale o jeden zlomek
vteřiny dřív, než jsem se na něho mohl podívat trochu klidněji,
sklenulo se v jídelně nesmírné ticho, v němž jako by pohasínal
rozsvícený lustr nad stolem, a ještě dřív, než se to stalo, ba ještě
o zlomek předtím, než Růženka vyřkla, že je odtroubeno, a matka
vyřkla, že je po mobilizaci, válce, a host řekl: „bez výstřelu, milo-
srdně, bez kapky krve,“ zjevila se mi žhavá červená rozkvetlá růže.
Stalo se něco neuvěřitelně zlého.

– 270 –
 22

Paní Hronová seděla v kuchyni u okna, za nímž byla tma, jaká bývá
večer v říjnu, Hron stál v rohu, držel domácí telefon a někoho po-
slouchal, bylo jasné koho, nad stolem svítila lampa. Když jsme vešli,
paní Hronová vstala, běžela ke kamnům, chytila tam u truhlíku
dřevěný špalek a vynesla jej do pokoje. Když se vrátila zpět, na-
bídla nám židle a řekla: „Zvláštní případ.“ A Růženka hned vyhrkla,
oč jde. Zda snad o ten odjezd pana prezidenta do Londýna, nebo
o válku, o níž se ani teď, po těch Sudetách, nepřestalo mluvit, ale
paní Hronová se usmála a zavrtěla hlavou. „Počkejte, dám napřed
trochu šípkového vína, žijem jako v bouřce,“ řekla. A Hron v rohu do
telefonu kývl, telefon pověsil a šel si sednout ke stolu naproti nám.
„Dá napřed trochu šípkového vína, žijem jak v bouřce,“ vycenil na
nás chrup a pak složil na stůl obrovské svalnaté ruce, plné černých
chlupů na zápěstí, a zahleděl se na popelník. Chvíli jsem pozoroval,
jak tak mlčky sedí a hledí na popelník, a myslil jsem si, snad nám
dnes nebude zas něco vyprávět? Pak paní Hronová přinesla šípkové
víno a nalila je do tří sklenic. U čtvrté zřejmě trochu zaváhala, a já
se musil jenom usmát. Správce na mě koukl, mávl rukou a paní
správcová pak nalila i mně.
„Tak na zdraví,“ chňapla Růženka sklenku a celou ji do sebe ob-
rátila, my ostatní jsme upili jen zpola. Správce hodil hlavou a paní
Hronová nalila Růžence druhou sklenici.
„Ale co,“ začal správce nedbale, „žádnej odjezd pana preziden-
ta, žádná válka, žena myslí to s tím trezorem. No co…,“ zdvihl oči,
když Růženka slabě vykřikla, „případ s trezorem je přece běžnej,
co je na tom divnýho? Je to loupež a páše ji kasař. Těch na tomhle
božím světě je,“ mávl rukou k Růžence, „to byste koukala. Jen mít
dobrej paklíč, hasák a nebozez, doporučuje se taky dobrej vrták,

– 271 –
pilka a dláto, no a ovšem nějaký to vzdělání, to dá rozum, jinak
s tím vote­vřete leda konzervu. Že byl tenhle případ zvláštní,“ sáhl
do kapsy a vyndal cigaretu, „to je proto, že neměl s lupem co dělat.
Že měl co dělat,“ zapálil si, „s něčím úplně jiným. Prostě,“ vyfoukl
kouř, „bylo to tak. Jeden bohatej soukromník, dejme tomu, že
byl soukromník, co já vím, byl bezdětnej. Bezdětnej je na tomhle
božím světě leckdos, ale ne každej bezdětnej adoptuje…,“ trochu
se ušklíbl a pohlédl na mě, „cizí dítě. Tenhle bohatej soukromník
to udělal. Prostě jednoho krásnýho lednovýho rána, když padal
takovej drobnej snížek a mrzlo, že až ze střech padali ptáčkové,
našla policie v jednom průchodě na Starým Městě peřinku a v ní dvě
novorozeňata, dvojčata, to dá rozum, nějaká zvrhlá matka je tam
dala na chodník ke zdi, dodnes se ví to místo, bylo to v průchodu
u jednoho kšeftu, ale to je ve­dlejší. Policie,“ správce vyfoukl kouř,
„dala děti do nalezince a pátrala po matce, to kvůli pořádku, i když
se ví, že to nemusí mít úspěch. V tomhle případě to taky úspěch
nemělo, nebo aspoň, pokud se ví, abych byl přesnej…,“ správce
vyfoukl kouř, „policie na kartu žádnou chycenou matku nezapsala.
No a ten soukromník, o kterým jsem mluvil, se tedy o ty děti přihlá-
sil a adoptoval je. Jenže jedno z dvojčat si brzy odnes na perutích
anděl Páně, holt asi nepřečkalo nachlazení z dlažby, bylo to, jak
jsem řekl, v lednu, když padal sníh a zmrzlí ptáčci ze střech, zbylo
tedy z vůle Páně jen to dvojče druhý… A abych vás moc nenapínal,“
správce sklepl popel do popelníku, „i ten soukromník, novopečenej
otec, slídil po zvrácený matce. Slídil po ní na vlastní, jak říkáme,
pěst. Proč po ní slídil,“ správce zase sklepl popel, „jistě ne proto,
aby někdy moh říct děcku, hele, to byla tvá matka, to se těmhle
děckám neříká, slídil po ní jen tak, ze svýho soukromýho zájmu,
byl to přece soukromník. No a co se nepovedlo policii, nebo aspoň,
abych byl přesnej, co nikdy neměla na kartě, to se povedlo milýmu
soukromníku. Tu matku vyslídil. Jak, to je vedlejší, stačí říct, že už
když ty děti z průchodu adoptoval, nějaký podezření měl, a to se

– 272 –
pak ukázalo správný.“ Správce se na chvilku odmlčel, zdvihl oči zpod
obočí a odklepl popel. Pak pokračoval dále.
„Zajímavý na tom je,“ pokračoval dále, „co tu bylo, jak říkáme,
proti všem pravidlům čili statistice. Podle statistik dávaj totiž děti
na ulice ponejvíc svobodný matky z nižších vrstev. Takový všelijaký
angelitky, vrány, pologramotný, debilní a lehký ženský, znásilně-
ný… no nelekejte se, slečno, to je vodbornej výraz, kterej nejde
vopsat… prostě chudý ženský, který sotva chlebem vezdejším uživí
sebe, pradleny, číšnice, pomocný dělnice a tak. Tahleta k nim ale
nepatřila. Tahle vyšla měšťanku a dvouroční obchodní školu, kde se
naučila třískat do psacího stroje, vyřizovat telefony, snad i anglicky,
čertví, německy tlachala jistě a na živobytí měla. Ty děti by byla
klidně uživila,“ řekl správce a svraštil nízké čelo, „byla by je uživila
skvěle. Byla by jim mohla koupit i barák a auto…“
„Byla to bohačka?“ podivila se Růženka a napila se vína, a správ-
ce na ni pohlédl a kývl.
„Uhodla jste,“ řekl, „byla to bohačka. Neřekl jsem vám ještě, že
když ty děti odložila v průjezdu, získala nějakej kapitál. No jak…,“
ušklíbl se, „asi ňákým štěstím. Vyhrála v ňáký lotrii či co… Prostě, na
děti měla, byla zvrhlá. No a to drama je v tom, že ten novopečenej
otec, soukromník, když tuhle zvrhlici vyslídil, si ji vzal za sekretář­
ku. Tak si to vybavte,“ správce vycenil chrup a koukl na nás, „stala
se sekretářkou člověka, o kterým by jí bylo ani ve snu nenapadlo, co
o ní ví, natož aby jí napadlo, že to malý děcko, co má, je její vlastní
odložený dítě…“
„Děsné,“ zvolala Růženka a napila se, „děsné. On byl ženatý?“
„To je vedlejší,“ řekl správce a odklepl popel do popelníku, „snad
byl ženatej, snad rozvedenej, snad byl vdovec, čertví. Fakt je, že
tahle přišla k němu jako sekretářka a neměla potuchy, ke komu
vlastně leze.“
„Nemohla to vědět,“ kývla Růženka, „nebyla jasnovidná.“

– 273 –
 „Máte recht,“ kývl správce, „to by bejvala musela bejt jasnovidná…
No a na týhle dámě byly, jak říkáme odborně, dvě věci typický: jedna
byla ta, že ráda utrácela čas různým trajdáním. Najednou ji něco
chytlo, chňapla kufr a jela na dva dni někam k řece nebo na tejden
do hor nebo na dva tejdny někam,“ správce vycenil chrup, „do ho-
roucích pekel…“
„Blázen?“ vpadla Růženka, správce však jen vyfoukl kouř.
„Ani ne,“ řekl, „když, tak jen trochu, kdo, prosím vás, není blázen?
Blázen je každej. Ten soukromník třeba cestoval taky. Často jezdil
sem a tam, na rozličný záhadný výlety, ale tohle je pro ten případ
vedlejší, takže jsem o tom moh mlčet. Ta druhá typická věc na tý
sekretářce byla, že měla nápadně krátkej krk. Brada se jí dotýka-
la hrdla a tuhle vzadu…,“ správce si sáhl na svou mohutnou šíji,
„měla už lopatky. Ale to sem taky ani nepatří, viď…,“ otočil se k ženě,
a když paní Hronová jen mlčky kývla, pokračoval: „Hlavní je to, že
soukromník, když si ji vzal za sekretářku, začal znenáhla spřádat
svý sítě. Začal ji hezky pěkně pomaloučku polehoučku soužit a tý-
rat. Vy se asi v duchu ptáte, proč, mělo by to vyplynout z mýho
vyprávění. Ale když to nevyplyne, tak se nic nestane. Byl to zkrátka
charakterní člověk a chtěl, když to neprovedla policie, matku svýho
děcka potrestat sám. Taky chtěl zažehnat, aby děcko bylo po ní.
Chtěl z něho mít statečnýho mládence, kterýmu by ve stáří odkázal
jmění, a ne nějakou zvrhlou potvoru po matce. Prostě ten soukrom-
ník ji začal soužit a týrat, a dělal to šikovně, byl to chytrej člověk,
věděl, že kdyby to dělal špatně, byla by mu mohla dát vejpověď
a upláchnout. Dobře ji platil a práce dával málo, aby se nepřetrhla,
jen tak ňákej telefon a sem tam třísknout do psacího stroje, zato ji
však mučil, jak říkáme, duševně. Tak jednou nechal na svým stole
v pracovně fotografii. Fotografii toho svýho adoptovanýho syna. No
samozřejmě že ho nepoznala, zvlášť když bylo to dítě už větší a bylo
jenom jedno, ale na obrázek zírala, a když pak měla klepat na stroji,
pletla si písmenka a řádky. Jindy si dal na stůl fotografii děckýho

– 274 –
pohřbu. Ve předu šli funebráci s černejma chocholema a zlatejma
lampasy, takový maškarády…,“ správce vyfoukl kouř a pohlédl do
rohu kuchyně za má záda, kde stála skříň…, „vzadu šla ňáká truchlí-
cí žena v černým a uprostřed se nes vůz, v kterým za sklem a vy-
řezávanejma andílkama se vezly dvě malý děcký stříbrný rakvičky,
no tohle už bylo silný. Když to sekretářka na stole zhlídla, lapla po
dechu a vyvalila na to voči. Ta její brada na hrdle se jí začla třást.
Je vám snad jasný,“ správce na nás pohlédl, „že o osudu těch svejch
chudáků neměla potuchy. Myslila si asi, že obě zemřely, bodejť by
ne, když je nechala v průjezdu, bylo jim několik dní a padal sníh
a mrzlo, že ptáci padali ze střech… Tedy brada na hrdle se jí třásla,
ale když vešel do kanceláře soukromník, dělala jakoby nic, začala si
stříhat nehty. To víte, že to na ní poznal, nebyl hloupej. Pozdějc, když
byla v kanceláři, se sám zadíval na obrázek a třeba vzdychl. To je tak
osud, vzdychl jen tak jako vedle a hleděl na obrázek, takový malý
dvojčata a oni takhle umřou. Chudák ta jejich matka za tím vozem,
vždyť tý aby to utrhlo srdce, vy to holt nechápete, vy jste přeci
nikdy žádný děti neměla… Pak jí začal třeba mezi prací naznačovat,
že jsou jistý tajný věci, který člověk ví, ale skrývá, a že lidi, jako je
on, je nejčastějc skrývají v deskách na stole. Měl na svým stole ta-
kový temný desky, v kterejch schválně nechal kus papíru s různým
naškrábaným písmem, sekretářka, když odešel, sekla pudrem a na
desky se vrhla jako divá… je vám něco, slečno,“ správce koukl na
Růženku, která se náhle zachvěla, a když Růženka zavrtěla hlavou,
pokračoval: „Nebo jí naznačil, že tyhle tajný věci můžou bejt taky
v knihovně, kterou měl v kanceláři, hele…,“ hodil hlavou na ženu,
„zavři tu skříň, už se zase votevírá,“ a paní správcová vstala od
stolu, zavřela skříň za mými zády, která předtím zaskřípala, „prostě
v knihovně,“ kývl správce, když si paní správcová zas rychle sedla za
stůl, „no a sekretářka se vrhla na knihovnu, div si nevyvrkla nohu.
Ale našla tam jen samý obyčejný knihy, možná že sem tam i ňákou
strašnou, až ji napadlo, co by asi našla v její dolní části, která byla

– 275 –
zamčená a zasklená, kdyby tak do ní kopla…, ale slečno,“ správce
koukl na Růženku a vyfoukl kouř, „vám něco je, snad se nebojíte
války, dopijte to, žena vám ještě naleje.“ A když Růženka chvějíc
se dopila a paní správcová jí hned znovu nalila, správce odklepl
cigaretu a řekl:
„No a pak přišel čas, že jí pomalu začal vykládat o tom, že některý
lidi ani svý děti v rakvích pohřbít nemusejí, že je třeba můžou mít
doma. Doma kostřičky svých dětí, buď dvou, nebo jednoho, podle
toho, kolik jich měli, kostřičky dobře schovaný, třeba zakopaný s po-
volením městskýho úřadu na zahradě, kterou však každej u baráku
nemá…,“ správce pohlédl oknem kuchyně do tmy, „a tak je třeba
mají schovaný i v bytě… a pak pomaloučku polehoučku začal, jak se
říká, upoutávat její pozornost na almaru. Víte, na tu almaru, co měl
v kanceláři. Jo, vy asi nevíte, že se almara říká trezoru, tak tedy na
trezor. Byl to velkej trezor, vlastně to byly ve zdi celý jedny dveře…
hele,“ otočil se k ženě, „dej slečně radši kapku vodky, když je jí zle,
víno jí moc nepomůže, to máš vědět…,“ a paní správcová skočila od
stolu a vzápětí nalila Růžence vodku.
„Děkuju, děkuju,“ vydechla Růženka, když se napila, s očima
navrch hlavy, „je to hrozný. Já jsem z toho celá pryč. To je strašný
příběh.“
„To není příběh,“ vycenil správce chrup, „to je pravda. To strašný
teprv přijde. Ale abyste se uklidnila úplně, tak na mžik vodbočím,“
řekl a foukl si na ruku plnou černých chlupů…, „vodbočím, zmíním
se o tom kloučku. Ten jeho adoptovanej syn zatím rostl jako z vody,
soukromník mu držel chůvu, dal mu všecko, měl ho asi rád, ale
moc se s ním nemazlil. Ten klouček neměl matku, nebo přesnějc
řečeno, ji neznal, on sám na něj čas neměl, nebral ho s sebou ani na
ty svý cesty, to dítě bylo vlastně sirotek, takový nebohý vodstrčený
dítě, který trpělo smutkem, nic nevědělo, rozum bralo, na matku
se ptalo… znáš to z tý básně,“ správce koukl na mě, „jestli jste se
vůbec někdy ve škole učili o Kytici Erbena…“ A pak, dřív než jsem

– 276 –
mohl kývnout, v rohu kuchyně cinkl domácí telefon, správce zhasil
cigaretu, měl už stejně jen takový malý špaček, vstal, dal na stůl
svou obrovskou ruku a řekl:
„Musím na skok vodskočit, seďte, přijdu hned. Žena vám ještě
naleje kapku.“ A vyšel z kuchyně.
Seděli jsme jako zařezaní.
Paní správcová nalila Růžence vodku, mně šípkové víno a řekla:
„To víte, v životě se stane leccos. Takových případů je, jenže se
o nich neví. Však to nejstrašnější teprv přijde. Až se muž vrátí, tak
vám to dopoví.“
Zdvihli jsme hlavy, Růženka i já, na chodbě před správcovým
bytem se ozvaly kroky, šlapání, šoupání, tahání… zdálo se mi náhle,
jako by někdo na chodbě něco nesl, táhl, vynášel, co je velké, těžké,
něco jako dlouhou černou dřevěnou truhlu, a napadlo mě, zda snad
nevynáší klavír. Byl to ovšem nesmysl. Pak jsem slyšel, že se otvírají
domovní dveře.
„Muž vám to dopoví,“ mrkla paní správcová, když jsme s Rů-
ženkou na sebe pohlédli, „muž vám to řekne, to teprv uvidíte, co se
stalo. No dobře to neskončilo, to víte…“ řekla, „bože, ta skříň je už
zase otevřená…“
Obrátil jsem se do rohu kuchyně a viděl jsem pootevřenou skříň.
Paní správcová k ní přistoupila, chvíli u ní postála, jako by chtěla,
abych měl čas do ní nahlédnout… spatřil jsem tam hůl, něco jako
kopí, halapartnu a provazy, za tím červené šaty, trikot, rudou špiča-
tou čepici, kápí, a pod tím sekeru. Rychle jsem stočil hlavu k oknu
a paní správcová zavřela skříň. Z chodby se ozvaly nové kroky, a teď
dokonce i nějaký hlas…
„Muž je tu co nevidět,“ řekla paní správcová a přisedla ke stolu,
„no prosím, už jde…“
Otevřely se dveře a správce vešel. Na jeho nízkém čele nad obo-
čím se leskla kapka potu.

– 277 –
 „Musil jsem na chodbě vyměnit žárovku,“ řekl a sedl si ke stolu
na své místo, „v domě zlobí elektrika. Budu musit zejtra do sklepa,
tak co, máte ještě co pít…,“ pohlédl na naše sklenky, a když jsme
kývli, zkřížil své obrovské ruce, plné černých chloupků, na stole
a řekl: „Tak abych vám to dořek, kde jsem to přestal, u toho trezo-
ru. Trezoru, co byl tak velkej jako jedny celý dveře. No tak tedy ta
sekretářka začla zvolna šílet. Vrhla se na trezor, s čímž soukromník
samozřejmě počítal. Proto jednou schválně nechal na svým stole
ležet od něho klíče. No a ona ten trezor otevřela…“
„Kristepane,“ zachvěla se Růženka a ustrnula zrakem na správci,
„Kriste na nebi. Co tam bylo? Snad nějaké doklady?“ chvěla se.
„Doklady,“ ušklíbl se správce a pohlédl na ženu, která se záhadně
usmála, „doklady! Možná že doklady o adopci těch dvou dětí, možná
i úmrtní list toho jednoho, co zmrz a odnes si ho anděl Páně, možná
že ještě něco horšího… No co horšího,“ vycenil chrup na strnulou
Růženku a zapálil si novou cigaretu, „možná že tam na papírech
ležela kostřička…“
„Panebože,“ vzkřikla Růženka a chytla se za tváře.
„No co,“ cenil správce chrup, „snad si nemyslíte, že kostřička toho
druhýho dvojčete, co si odnes anděl, to vás nesmí ani napadnout.
Copak vy věříte, že by mu to byl městskej úřad povolil, mít doma
v sejfu kostru děcka? Nebo snad zakopanou na zahradě u domu?
Tohle se přece nedělá. V trezoru mohla bejt nejvýš kostřička z ňáký-
ho zajíce, králíka, ten soukromník měl zvěřinu rád. Možná že to
byly kosti z docela obyčejnýho kuřete nebo z holoubátek, kury on
jed taky. Sekretářka to ovšem nevěděla, bodejť by jo, sekretářka se
z tohohle už skoro zhroutila trvale. Ale kousek k tomu ještě zbej-
val, a tak jí musel soukromník, jak odborně říkáme, doklepnout.
Jednoho krásnýho dne, když civěla u stroje, vzal ze stolu noviny,
votevřel je a pak se je jal číst. Heleďme se, řekl do novin, to se
dneska dějou věci, to člověk žasne. Tuhle čtu, že se někde v Jižní
Americe chystá válka, tuhle zas v Itálii vypovídá Mussolini pakt

– 278 –
Svatýmu otci, tuhle nějaká matka odložila děti a jde se po ní, no,
to je tedy zvrhlost, to by chtělo ránu pistolí… tuhle jedna vyhrála
v lotrii milión… a sekretářka chtěla vomdlít. Soukromník se na ni
kouk a povídá: Už jste někdy v kšeftě prodávala krupičku na kašič-
ku nebo droždí? Už jste někdy pila sambuku? A když sekretářka
zavrtěla hlavou celá pominutá, řekl: Už jste někdy v týhle kanceláři
zapomněla koště? Třeba podepřený támhle o ty kamna… copak…
chcete něco, slečno?“ správce pohlédl na krk Růženky, která strašně
zbledla, „chcete asi vědět, proč se na tohle tý svý strašný sekretářky
ptal, máte recht, to s tím vlastně nesouvisí, o tom jsem moh mlčet,
prostě, co budu napínat, je už stejně pozdě, budete musit domů,
tak prostě: soukromník koukl sekretářce na krk, řek: je vám něco,
slečno… a ona se odpotácela. Pak vzal klobouk, nechal votevřenej
psací stůl a šel. No a tý krásný noci, co přišla po tomhle nebeským
dni, sekretářka kvečeru vpadla do kanceláře, hrábla do toho psací-
ho stolu, chytla revolver a pak skočila k trezoru a vodpráskla se jako
kočka. Druhej den ji vynášeli v takový hezký dlouhý černý truhle
z kanceláře jako královnu ze Sáby. Bože, nalij slečně ještě jednu
vodku, vidíš, že se z toho hroutí,“ otočil se k ženě, když Růženka
vykřikla a zvrátila hlavu, že jsem se až lekl, „zeptej se jí, jestli nechce
hofmanský kapky, nechcete? Ty už víno taky ne, viď,“ otočil se ke
mně, „to by sis na to zvyk, a to nejde. Z takovejch jsou pak různý
lotránkové, který čeká basa. Študenti pít nemají, ty mají nejlíp cucat
mentolky. No tak,“ sklepl popel, „to je všechno.“
Po chvíli ticha, když se Růženka trochu vzkřísila, správce a paní
správcová vstali a správce řekl:
„Tak pan prezident nám odjel do Londýna a třeba bude válka,
to zas lidí umře. Zavři tu skříň, prosím tě,“ otočil se k ženě, „už se
votvírá zas, budeš muset zejtra koupit lígr. Tak už můžete domů,“
uhasil cigaretu a otočil se k nám, „je už pozdě…“
„A prosím vás,“ vyhrkla ještě Růženka ve dveřích a hlas jí selhal,
„to byl nějaký film, nebo báseň nebo román…“

– 279 –
 „Báseň nebo román,“ zasmál se správce, „co vás vede, řek jsem
vám, že to byla pravda. Ale nikdo o ní neví, to je to, ani policie, jen
Otec vševědoucí, světlo věčný pravdy… No jo, no jo,“ kývl na mě,
„tak holt tedy, abych byl přesnej, policie ví, ale je to jen taková její
konstrukce, nic víc, tak… Tak sladce spěte v pokoji a přijďte zas, já
se ještě musím kouknout na chodbu.“
Když jsme se dopotáceli do bytu, Růženka zmizela v kuchyni a já
se náhle ocitl v jídelně, kde svítil lustr. Za chvilku jsem slyšel v před-
síni kroky, sejmutí kožeňáku a cvaknutí dveří do chodby. Růženka
se vřítila do jídelny a pak jsme se oba vrhli k oknu.
Ve světle pouliční lampy jsme viděli, jak se před naším domem
rozjíždí velký černý automobil a na protějším chodníku u krámku
Kocourkové pomalu jdou dvě postavy podél domu. Pak jsem za-
slechl z vedlejšího pokoje zařinčení, pohlédl jsem na Růženku, ona
to však zřejmě neslyšela. Pak jsem se podíval do zrcadla a obrátil se.
Nemohl jsem si pomoci. Měl jsem dojem, že v bytě ještě někdo je…

– 280 –
 23

V jednu hodinu nám končí škola a ve tři hodiny jsme tam. Tam po-
blíž té velké podivné brány, kam se dnes sjíždí takřka celé město.
A ač jsou teprve tři hodiny odpoledne a takřka celé město se sjíždí
poblíž velké podivné brány, nebe je šedé, vlhké a zkalené jako oči
nějakého záhadného starce, který shlíží z nesmírné výšky a je mu do
pláče, ale zatím se ještě kdesi za mraky a hvězdami přemáhá a drží,
vzduch je stejně šedý, vlhký a zkalený, jako by den už dohasínal,
končil, nastával večer, a země pod nohama je přilnavá, jako by v ní
byl zakopán magnet.
Brachtl má černý zimník s páskem, u krku vlněnou šálu, ruce
v kapsách a na hlavě nic. A ač mu i dnes splývají vlasy k očím, přece
nevypadá, jako by se byl právě pral nebo lezl po stromech, dnes ne.
Mínek má světle šedý zimník, tmavomodrou šálu a rádiovku. Ruce
má v kapse jako Brachtl a hlavu sehnutou, vypadá jako beránek,
který se jde pást, je dnes ještě tišší než jindy. A já mám na kabátě
světle šedého beránka, šálu nemám a na hlavě nemám nic stejně
jako Brachtl. Snad bych si byl musel vzít šálu i rádiovku, když je tak
ponurý den, snad bych byl musel, kdyby si byl doma někdo všiml,
jak odcházím. Ale nikdo si mě doma, jak odcházím, nevšiml. Růženka
byla od oběda pryč a všimnout si mě nemohla, matka mě skoro
neviděla, ač na mě hleděla dlouze a smutně, a… on? Ach, co si budu
říkat… viděl mě, i když na mě nehleděl, viděl, a nevšiml si mě…
Hledím na to šedé, vlhké, zkalené nebe, na oči záhadného starce,
který se odtamtud dívá, je mu do pláče, ale ještě se přemáhá a drží,
a myslím, myslím… na co vlastně myslím? Je vůbec třeba pořád na
něco myslit, je to vůbec třeba? Jsou tři hodiny odpoledne a my jsme
poblíž velké podivné brány, kam se dnes sjíždí takřka celé město…

– 281 –
 „Musíme dát pozor,“ řekne Brachtl, „abychom se neztratili. Mu-
síme se držet při sobě. Podívejte, těch lidí…“ Vskutku. Před bránou
není k hnutí, ale my napřed musíme ke stánkům. Jdeme ke stánkům,
držíme se při sobě, abychom se neztratili, napravo kořenáče, chry­
zantémy bílé, žluté, fialové, vonící po černé vlhké zemi, růže čer-
vené a bílé, vonící voskem, jsou z papíru, hromady zeleného chvojí,
věnců, věnečků se stužkami a s popraškem připomínajícím jíní, celá
podivná zahrada, nalevo stánky světla, kalíšky s voskem, lucerničky
s olejem, svíčky, jež je možno vidět v mydlářství na křižovatce, bílé,
žluté, modré, růžové a červené jako barevné sloupky v jeskyňkách,
bože, vždyť je to tu jako na nějakém andělském trhu. „Pojďte
semhle,“ říká Brachtl a vede nás pomalu a těžce ke stánku, kde je,
jak se mu zdá, méně lidí. Za pultem stojí babka v šátku a dlouhé
třásnité šále, má staré, čisté, němé oči a prodává. Sahám pro peníze,
ale Brachtl… no ovšem, vím, a tak mu jen kývnutím odpovím na
úsměv a nechám to. Koupit svíčky musíme dopřát Mínkovi. Ráno ve
škole řekl, že musíme koupit svíčky, ale že by je rád koupil sám. Bůh
ví proč by je rád koupil sám, ale musíme mu to dopřát, snad je to
nějaká jeho pověra… Dostal se k pultu před babku, napřahuje ruku
s korunou a čeká, až si ho babka všimne. Babka na něho upře staré,
čisté, němé oči, dá mu krabičku svíček a sirek, ale jak mu ji dává,
musí se naklonit přes pult a já vidím, jak se jí třásně na šále třepou,
a když jí Mínek dává korunu, tu korunu v ruce skoro neunese. Pak se
Mínek na nás obrátí, abychom viděli, že už nakoupil, Brachtl kývne,
usměje se, jdeme.
Jdeme obrovským davem lidí, pomalu s ním postupujeme k bráně,
s ním a s náručemi chryzantém, věnečků, chvojí a růží z vosku, s ná-
ručemi kalíšků, lucerniček a svíček, nebo aspoň s krabičkou svíček
a se sirkami od babky. A ač jsme ze všech stran obklopeni lidmi,
přece se mi zdá, že cítím její starý, čistý, němý pohled na zádech
a že se ptá, komu ty svíčky neseme, a tu musím přiznat, že vlastně
nevím. Nevím, ale asi nějakým příbuzným, říkám babce, a myslím

– 282 –
příbuzné Mínkovy, mají tu asi nějaké tety. My tu nemáme nikoho.
Snad nikoho, opravuji se, já o tom aspoň nevím, nikdy mi nikdo
neřekl, že bychom tu někoho měli. Tady má každý někoho, odpovídá
babka a sahá po krabičce svíček a sirek, kterou si od ní právě kupuje
nějaký hoch, a já kývnu a vidím, že právě procházíme bránou.
„Kam půjdeme,“ zeptám se, když jsme na hlavní aleji, z níž vede
přemnoho cest a obrovský dav lidí se tu rozchází do všech stran,
„kam půjdeme?“ ale Brachtl… no ovšem, vím zas, je to docela tak
jako u stánku. A tak jen na můj dotaz kývne a mlčí, kam půjdeme, to
musí říci Mínek. Musíme mu dopřát i tohle. Už ráno ve škole přiznal,
že by šel rád, ale nejradši na tu nejstarší část, bůhví proč, snad tam
vskutku někoho mají, anebo tam chce vidět veverky? „Tamhle,“
ukáže za stromy aleje, „na tu nejstarší část.“ A my se usmějeme,
kývneme a jdeme. Na nejstarší část hřbitova.
Zprvu musíme jít kousek po hlavní aleji, která je osou všech
hrobů, páteří tohoto místa. Vroubí ji černé zvlhlé stromy s větve-
mi i drobnými větévkami, skrz něž jakoby černou síťkou je vidět
nahoru šedé, vlhké, zkalené oči starce, který se odtamtud dívá a je
mu do pláče, ale ještě stále se přemáhá a drží, a mezi těmi stromy
stojí obrovské náhrobky z pyšného černého mramoru se zlatým
písmem. Jsou lesklé a vlhké jako krásné velké černé limuzíny, když
se tiše nesou v stříbrném deštíku ulicí, jsou plné bílých, žlutých,
fialových květin, věnců a svíček, jsou zcela pokryty květinami
a světly, takže jejich mramor nelze leckde ani spatřit, a před nimi
postávají lidé, někde i sedí na lavičkách, přestože je vlhko a sezení
nemůže být příjemné. Ale co komu má být příjemné na hřbitově?
Cítím v zádech stále ještě ty staré, čisté, němé oči babky, právě před
chvílí prodala jednomu chlapci krabičku svíček a sirek a ten hoch
pak poodstoupil od jejího stánku, nějací dva jiní se k němu přidali
a pak všichni tři jdou bránou na hřbitov. Ale kam na tom hřbitově
míří, ještě v téhle chvíli nevím. Možná že rovně, možná že doprava.
Nevím, koho zde mají pohřbeného, a vlastně je ani neznám. Nikdy

– 283 –
jsem je neviděl, nikdy jsem se s nimi v životě nesetkal, jsou to tři
naprosto cizí chlapci, jak je to možné?… Uprostřed aleje, kam lze
dohlédnout, se tyčí skupinka vysokých smrků, takový malý trs lesa.
Kdybychom tam došli, ocitli bychom se na hlavním rozcestí. Ale my
tam půjdeme, až se budeme vracet. Pak, až se budeme vracet, tam
půjdeme, teď musíme zahnout na jednu postranní cestu.
I ta je široká a dlouhá, i na ní je hodně lidí a hroby po stranách
se propadají pod tíhou květin a světel. Jdeme s rukama v kapsách
a s hlavami sehnutými, ani nemluvíme, je to zvláštní, ale je tomu
skutečně tak. Proč si na hřbitově myslit, že mluvíme, když to není
pravda? U jednoho hrobu stojí jakýsi starý pán v černém zimníku
s černým sametovým límečkem, hůl má podepřenou o pomník,
sklání se k mramoru a chvějící se rukou bez rukavice zapaluje
svíčku. Když ho míjíme, trochu se otočí a pohlédne na nás, má
staré měkké oči… provinile a plaše se na nás kouká a pak s jakou-
si omluvou odevzdaně a pokorně zas sehne hlavu a dál zapaluje
svíčku chvějící se rukou bez rukavice, sklání se k mramoru a hůl
má podepřenou o pomník… je mi, jako bych viděl plakat černé per-
ly. A země pod mými botami je přilnavá, snad i pod jejich, je, jako
by v ní byl zakopán magnet, jemuž nikdo neunikne, a tak nepříliš
lehkým krokem zahýbáme z postranní cesty na novou, tentokrát
už skromnější a užší.
Zde už jsou hroby menší, ale i ty jsou plné květin a svíček a lidé
u nich postávají a skrze větve a větévky stromů jako pletivem černé
síťky jsou vidět šedé, vlhké, kalné oči starce, který se dívá, pozoruje,
zpytuje a je mu do pláče. Ale ještě se přemáhá a drží. Opodál mezi
stromy a náhrobky se vynořuje nějaký zvláštní podivný hřbitůvek,
který oplývá světlem, takový světlem oplývající ostrůvek, jako by
nad ním hořela nadpozemská záře. Copak to tam asi je? Co se to tam
děje? A ostatně, děje se něco na hřbitovech vůbec? Starý, čistý, němý
pohled babčin, který stále ještě cítím v zádech, ač jsme už dost hlu-
boko a daleko, kývá a pokyvuje. Na hřbitovech se pořád něco děje,

– 284 –
říká, jenže lidé to nevidí. Lidé, co se děje na hřbitovech, nevidí, a já
chvilku přemýšlím, kam asi zamířili ti tři hoši s krabičkou svíček od
ní, od babky, zda šli rovně nebo doprava a komu ty svíčky nesli. Ně-
jakému příbuznému, nebo komu vlastně? Nebo nikomu určitému,
ale jdou jen tak po hřbitově a někde namátkou zapálí svíčku? Je to
také možné, já do nich nevidím, vždyť je vůbec neznám. Zdvihnu
hlavu, zpozoruji, že jsme u toho zvláštního podivného hřbitůvku,
a pak se mi skoro zatají dech.
Malé nízké hrobečky se světlými pomníčky, na pomníčcích bílí
andílkové nebo holoubata, stojící, klečící, ležící, před nimi muži,
ženy, děti, sklánějí se nad hrobečky a všelijak je uhlazují, upravují
a rovnají, mají malá košťátka a jimi je zametají, mají konvičky a nosí
na ně vodu z blízké nádrže, krášlí je kytičkami, věnečky a svíčkami,
a tadyhle… „Tadyhle pláčou,“ šeptá Mínek, když přecházíme kolem
nějakého pána a ženy před hrobečkem u cesty, na němž visí obrázek
nějakého docela malého chlapce, pláčou, pláčou, a v té chvíli jako by
mi mráz projel duší. Kdo to asi je, myslím si, probůh, kdo to jen je, že
tu tak pláče, ale jsme na hřbitově. Jsme na hřbitově… a babčin zrak,
který ještě stále cítím v zádech, ač jsme už tak daleko a hluboko,
přisvědčuje. Jste na hřbitově a tam se vždycky pláče, přisvědčuje
a skrze větve a větévky černých holých stromů hledí šedé, zvlhlé,
zkalené oči starce, dívají se na andílky a holoubátka a je mu do
pláče, ale stále se drží, a já vím, že se také musím držet, nedat na
sobě nic znát, i kdyby mi duši sevřela sama síť. Brachtl sklouzne
zrakem na můj kabát, na toho beránka u krku, zeptá se, není-li mi
zima, a já jen řeknu, že mám trochu umazané boty a budeme už na
místě. Na nejstarší části.
Nejstarší část hřbitova se od jiných částí rozezná. Je obehnána
starou cihlovou nebo kamennou zdí, jež se drolí, cesty jsou zde
méně rovné a hladké, jsou naopak kamenité a hrbolaté, jako by
jim stáří rozbrázdilo tvář, stromy jsou tu také jiné než v té novější,
jsou opuštěnější, seschlejší, víc trčí, je tu také více divočejší trávy

– 285 –
a méně kytic, věnců a světla. Nejstarší část hřbitova je jako dvakrát
přezpívaný žalm a jako ticho za posledním zvukem varhan.
Podél zdi stojí dlouhá řada nejrůznějších hrobek. Jsou to vlastně
kapličky, protože mají dveře, okénka a stříšky. Stříšky jsou omše-
lé, ty kousky, co přesahují zdi, jsou zurážené, drží se tam jen jako
s vypětím sil, omítka na zdech je otlučená a na jiných místech zcela
spadlá a dveře… ach, dveře těch hrobek, kapliček…
Věděli jsme, jakmile jsme ty hrobky spatřili, že k některým z těch
dveří přistoupíme a nahlédneme dovnitř. Alespoň jsem to jistě vě-
děl já. Že k některým z těch dveří přistoupím a podívám se dovnitř.
Jsou železné, zčernalé a neprodyšné, ale v horních částech mají vše-
lijaké mřížky, jejichž skulinami je možno nahlédnout. Přistoupíme
k jedněm dveřím a nahlédneme. V hrobce je šero a vlhko. Ovane
nás vůně vosku, starých uschlých květin a plísně, taková zvláštní
vůně jakoby z prahu jiného světa, kde se před námi zavřela opona,
abychom nemohli dál a ani vidět a slyšet, co se za ní děje, vůně
vosku, uschlých květin a plísně, kterou nelze nikde jinde cítit než
v hrobkách. Pak se v šeru u zdi zjevuje oltářík se šesti mosaznými
svícny, v nichž jsou zhasnuté zpola vyhořelé svíce, ale před oltá-
říkem visí ze stropu malé červené světélko a to svítí a bliká jak
taková malá muška, malá tmavá jiskérka, červená kapka krve, svítí
a bliká nad ztrouchnivělým klekátkem, na němž je nějaký kancionál
v černé kůži a na zemi se bělá malá bílá čerstvá kytička. Někdo zde
přece jen byl, myslím si, byl nedávno, snad před hodinou, včera
nebo předevčírem, ty dveře zrezavělé otevřel a vkročil. Anebo tu
kytičku hodil mřížkami, jimiž hledíme? Zdá se mi, že je to nemožné.
Květinky házet do hrobek mřížkami, zdá se mi, nelze. Nade dveřmi
kapličky je nápis „Et ego resuscitabo eum in novissimo die“…
O kus dál je jiná, ještě starší kaplička. V horní části jejích že-
lezných, zčernalých a zrezivělých dveří jsou křížkované mřížky,
nahlédneme zase. Uvnitř je šero, pusto a prázdno. Jen oltářík, na
němž stojí malý zasklený rámeček s barevným textem modlitby, se

– 286 –
trochu leskne a povalený svícen na přikrývce, která zřejmě kdysi
byla bílá, teď je však šedivá a žlutá, jen její přední okraj nese stopy
něčeho, co kdysi bylo stříbro. Kalíšek u stropu je zašlý a prázdný
jako srdce, které dávno dohořelo, nehoří, nesvítí, je v něm tma. Čpí
odsud ještě větší chlad, vlhkost, plíseň, vůně vosku, staré uschlé
kytice leží u oltáře a v jejich snítkách jsou zastrčeny svaté obrázky.
Zde slunce zapadlo dávno, myslím si, sem lidská noha dávno ne-
vstoupila. Nad oltářem je dávno zašlý obraz, představující beránka,
a nad ním nápis „Ego sum pastor bonus“…
Mlčky a tiše jdeme dál a pak nahlédneme ještě do třetí hrobky.
Zvenčí je to hrobka obzvlášť stará, zchátralá, otlučená, nemá už sko-
ro omítku, jen holé obnažené cihly, na stříšce se drží spadlé listí ze
stromu, který stojí hned vedle. Pod stříškou je malé modré okénko,
je právě nade dveřmi, ale tím vidět nemůžeme, je příliš vysoko a je
temně modré. Nahlédneme horní částí dveří, zcela zrezivělých, sku-
linou mezi tepanými lvy s křížky, a tu, když si naše oči zvyknou na
velikou tmu a šero a naše tváře na strašlivý chlad, vlhkost a plíseň,
jež zvnitřku vyrazí…
Starý zaprášený oltář bez svícnů a bez přikrývky, jen staré mrt-
vé temné dřevo, před ním zcela ztrouchnivělé klekátko, potažené
černým potrhaným suknem se zbytky červeného sametu, plné
prachu, pavučin a mrtvých vyschlých much… nad ním na stropě na
zpola vyražené zrezivělé skobě věčné světlo, rozbité a roztlučené,
jako by sem někdy byla vnikla nějaká strašlivá drtivá smršť, strop
kolem dokola pokrytý plísní, provlhlý a ztemnělý… na kamenné
podlaze zbytky vosku, zpráchnivělých kytic a barevných střepů
z nějaké malované vázy. Po straně oltáře rozpadlý věnec se stuhou,
která kdysi snad byla modrá nebo rudá a byl na ní delší nápis, ale
teď je zšedlá, zhnědlá, zčernalá, jako ohořelá a bez nápisu, nějaký
zašlý, zničený, povalený svícen a nad ním nějaký obraz v provrtaném
rámu, který byl snad kdysi zlatý, nějaká stará ženská tvář, na niž
není vidět, neboť na skle je pavučina a prach. Zde nebyl nikdo jistě

– 287 –
už aspoň půl století, myslím si, sem nemohla vkročit živá lidská
noha celou věčnost. Zde snad slunce dokonce zapadlo navždy. Ale
opodál, na jakési stoličce, na šátku stojí bledě modrá Panna Maria
s rukama sepjatýma a hlavou pozdviženou a s očima pozdviženýma
ke stropu, tam k té zpola vyražené skobě, a nějaký řetěz se táhne po
dlaždicích mezi voskem a zbytky kytic, starý, velký, zrezivělý řetěz
jako had, a končí kdesi ve zdi pod nejasným obrazem a na druhé
straně v koutě, téměř ve tmě, něco sedí. Něco hnědého s ušima,
nohama a packami před sebou vzpaženými. Nad oltář, Pannu Ma-
rii a řetěz dopadá trochu více světla zvenčí, světlo namodralé, asi
z toho okénka nade dveřmi, a já čtu nápis: „Ego sum resurectio et vita
aeterna“. Já jsem vzkříšení a život věčný. Náhle se mi zdá, jako bych
z té tmy, vlhka a plísně zaslechl jakési zašeptání, a když strhnu svůj
vytřeštěný zrak k Panně Marii, vidím, že to snad šeptá ona. S rukama
sepjatýma, s hlavou a očima bolestně zdviženýma vzhůru a s ně-
jakým kvítečkem u nohou šeptá… ideo precor te, filii, tua mater…
a pak se mi zdá, že slyším zabručení, a když pohlédnu do kouta,
zdá se mi, jako by vycházelo odtamtud, kde sedí něco s nohama,
tlapkami a ušima a mručí… monstra te esse matrem, monstra te esse
matrem… a pak náhle slyším, jako by zařinčel řetěz… odtrhnu se od
mřížky a udělám krok vzad…, co je, Míšo, říká Brachtl a drží si prst
u rtu, copak, říká Mínek tiše jako beránek a drží ruku v kapse, a já se
zeptám, zda tu mají někde nějaké příbuzné, anebo „jsi chtěl vidět,“
otáži se, „veverky?“ A Mínek se usměje, také Brachtl a jdeme dál.
Hroby na druhé straně jsou zpustlé, zarostlé trávou, ale přece
tu a tam leží kytička, věneček, ba hoří i svíčka, i když zde lidé sko-
ro nejsou, nebo nejsou aspoň teď, kdy jsme tu my. Cítím za sebou
starý, čistý, němý pohled babky, který teď říká: Zde už leží lidé moc
dlouho a ti už nikoho na světě nemají. Na každém hřbitově jsou
taková místa, kam už nikdo nechodí, protože už nikdo nežije. To
je právě zde. Veverky? Ty tu jsou, ale jsou teď právě na stromech…
A tu vidíme jeden hrob a tam se Mínek zastavil. Je to už jasné.

– 288 –
 Je to hrob obložený pískovcem, porostlým zelenou plísní, na
hrobě je drsná žlutá tráva a kus rozbitého kořenáče s hrstí staré,
zpráchnivělé hlíny, po květině, která v něm kdysi byla, není už nikde
ani stopy. Pískovcový pomník s křížem má světlejší mramorovou
desku s řadou německých jmen. Ta jména byla zřejmě kdysi zlatá,
ale zlato už skoro není vidět, udrželo se jen u některých písmen
v záhybech a rozích. Ale když se napne zrak, jména ještě přečíst
jdou podle vrypů v mramoru. Anna Maria Waldmüller, gest. 1818…
stojí nejvýše. Mínek sáhne do kapsy a vyndá zápalky a svíčky.
Každý z nás si vezme jednu svíčku. Mínek bílou, Brachtl červenou
a já žlutou. Mohu vzít též růžovou, ale myslím si, že se příliš podobá
červené, a modrou nechci. Zkusíme postavit svíčky na pískovcový
okraj, ale svíčky na pískovci nestojí, musí se dole nahřát. A tak
nejprve zápalkou nahřejeme jednu svíčku, tu bílou, Mínkovu, a Mí-
nek ji pak obrátí knotem vzhůru, zapálí a hořící postaví na okraj.
Ruka se mu trochu chvěla a Brachtl musil trochu nastavit dlaň,
aby plaménku napomohl. Pak zapaluje Brachtl červenou. Zapálil
ji od Mínkovy, a na pískovcovém okraji už hoří dvě. Bílá a červená.
Kdybych si byl vybral modrou, myslím si, plály by tu na tom hro-
bě naše národní barvy, ale já si vybral žlutou a je řada na mně.
A tu se zjistí, že s mou žlutou svíčkou je kříž. Držím ji u Mínkovy
i Brachtlovy svíčky, nahřívám zespodu a pak obracím na knot, ale
svíčka nechytá. Vybral jsem si asi svíčku s malým, slehlým knotem.
A jak se ji tak marně pokouším zapálit, skláněje se nad ní, a Brachtl
a Mínek marně přidržují kolem dokola své rozevřené dlaně, napadá
mi náhle, že se zde něco opakuje. Něco se zde opakuje, snad je to
v našem rodě… a tu náhle jako když mě zaplaví nějaká černá vlna,
cítím, že se mi do očí derou slzy. Brachtl na mě pohlédne a jeho
zrak zas sklouzne na můj kabát, na toho beránka, co mám u krku…
a narovná nehtem knot mé svíčky, lehce ohořelý, sedne si na bobek,
a zatímco já znovu zapaluji, kryje ji oběma dlaněmi. Pak svíčka
chytne a já ji stavím na pískovec k těm dvěma, žlutou jako měsíc.

– 289 –
Na pískovci teď planou tři svíčky. Bílá, červená a žlutá jako měsíček.
A pak stojíme před hrobem, díváme se, jak na něm svíčky plápolají,
čteme další jména na světlé desce na pomníku… Ferdinand Wald-
müller, gest. 1828, Theresia Waldmüller, geb. Knapp, 1806–1850,
Moritz Waldmüller 1808–1879… a tu, jak tak mlčky a tiše stojíme
s hlavami skloněnými a hledíme na hořící svíčky…
… stojí s hlavami skloněnými, jeden v rádiovce, druhý prostovlasý
s vlasy do čela, hledí na svíčky, na zbytek kořenáče s hrstí staré
zpráchnivělé země, na desku s dlouhou řadou jmen, a mě náhle na-
padá, že tu ještě někdo chybí. Kdyby tu byl také Mojžíš Katz, napadá
mě, je básník, a já bych byl náhle velmi rád, kdyby tu byl. Kdyby tu
stál s námi, také tak mlčky a tiše s hlavou skloněnou a hleděl na
svíčky, starý kořenáč s hrstí zpráchnivělé země, na desku s řadou
jmen, kdyby na pískovci hořely čtyři svíčky… A náhle se mě Brachtl
zeptá, na co myslím, a i když se ptá měkce, vlídně, já nedokážu říci,
nedokážu říci vůbec nic…, ale abych přece něco odpověděl, ukážu
na desku s jmény… A poslední, nejspodnější jméno v tom dlouhém
sloupci zní Peter Georg Waldmüller, geb. 1872, gest. 1890, a Mínek
dodá, že mu bylo osmnáct. Ano, osmnáct, když zemřel, asi jako je
dnes Günterovi, snad to byl nějaký student, už nežije. Už z nich
nežije nikdo. A už ani nežije nikdo, kdo je znával, tak skončili a ztra-
tili se beze zbytku… jako ta Zelenková, komorná… a náhle mě něco
napadá. Že můj hrob za sto let bude asi stejně zničený a zpustlý
jako tento, ba ještě dřív, za padesát, za čtyřicet po mé smrti. Nikdo
z nás, co tu teď stojíme, už k němu nepřijde, protože nikdo z nás už
nebude žít, ani kdyby byl věčný, ani sám Mojžíš Katz… Ale možná,
náhle mě napadá, že pak jednou o Dušičkách právě jako dnes…
půjdou nějací tři spolužáci na hřbitov… a tu náhle, jako by mě něco
osvítilo, nějaké malé smutné světélko, nějaký smutný závan křídla,
listu palmy či cypřiše… zcela mírně sebou trhnu, zcela lehce mě
zamrazí, už chápu, už jsem pochopil, už jsem porozuměl. Ti tři hoši,
z nichž jeden koupil od babky krabičku svíček a zápalky za korunu,

– 290 –
tři, které jsem nikdy v životě neviděl, nikdy se s nimi nesetkal na
své bídné smutné pouti, až dnes poprvé před hřbitovem, kdy jeden
z nich koupil od babky svíčky a zápalky, už vím, jak je to možné, že
je neznám, už vím. Vždyť jsem je znát nemohl. Jeden z nich chce na
nejstarší část, jdou a objeví zcela pustý, opuštěný, zdivočelý hrob,
zarostlý trávou, kde na malé destičce skoro nečitelně, se stopou
někdejšího zlata v rozích, bude stát mé jméno… A vyndají svíčky
a řeknou, tomuhle bychom měli zapálit, už nikoho nemá. Vždyť on
zemřel před padesáti léty, možná že před sto. Heleďte, před sto,
řekne jeden z nich, to bylo tenkrát, jak ten Hitler zabral ty Sudety,
víš, jak nám to říkal dějepisář? Ale kdepak, řekne druhý, to přece
tenkrát nebylo. To bylo v roce 1938 a tenhle zemřel o padesát let
později, nebo o dvacet? To přece bylo tenkrát, jak… No ale leží tu
už stejně sto let, řekne třetí, už je z něho prach, a hele, jmenoval
se Michal, Michal, čímpak asi byl? Asi choval koně, řekne první. Ba
ne, psovod, řekne druhý. Kdepak psovod, řekne třetí, byl to vězeň…
A zapálí svíčky, bílou, červenou a žlutou, budou hledět na hrob a číst
jméno Michael, ale nebude mít stopy zlata ani v rozích, protože je
nikdy nemělo, a ani starý zbytek kořenáče s vyprahlou a zprách-
nivělou hrstí země se na hrobě nebude válet, protože jej tam nikdy
nikdo nedal…
Brachtl se ke mně náhle obrací a něco říká… něco říká, nevím co,
ale cítím, že něco říká, dává mi ruku za krk, což občas dělá, když
dává najevo svou přízeň, říká, abychom už raději šli, a jdeme…
Z nejstarší části hřbitova, kde je prastará zeď, hrobky-kapličky ve
tmě, chladu, plísni s vůní vosku a starých uschlých květin za železný-
mi zčernalými dveřmi, kde jsou cesty kamenité a hrbolaté a stromy
také jiné… a jak jdeme, beránek u krku se mi začíná lesknout, je
zvlhlý, i Brachtlovy vlasy jsou zvlhlé, i Mínkova rádiovka, u krku
je mi přece chladno, nemám šálu, nic, a někdo z nás řekne:
„Začíná padat mlha…“

– 291 –
 Začíná padat mlha a šeřit se, teď přichází večer skutečně, vrací-
me se, potkáváme stále víc lidí, kteří se také vracejí. Míjíme dětský
hřbitůvek, andílky a holoubata na nízkých pomníčcích, které se
teď v té rostoucí mlze a šeru rozplývají, záplava světla nad nimi,
ta nadpozemská zář, se tu přepodivně rozptyluje jaksi do výšky, do
ztracena, a vypadá jako nějaká vzdálená mlhovina v nekonečném
vesmíru, vzdálená mlhovina ve vesmíru nad dětskými hrobečky…
bílá mlha a šero se usazují na cestě, kterou se vracíme a která je
teď snad ještě přilnavější, jako by v ní bylo tisíce magnetových
podkov, jimž nikdo neunikne, protože nemá křídla jako anděl, aby
se nad ní vznášel, šero a bílá mlha vnikají mezi nekonečné řady
hrobů a zblízka i z dálek prosvítají žlutá světélka svíček, která teď
vypadají jako bludičky, a světélka červená z lampiček a lucerniček
jsou jako malé signálky, a všechna v mlze a šeru jsou teď vskutku
jiná, než byla předtím, když jsme sem šli, jsou vzdálenější, matnější,
neurčitější, bojácnější. Ale v noci, až mlha opadne, v noci bez mlhy
a ve tmě budou tím jakoby větší. V jiskřičkách blízkých i vzdálených
světel a obklopeni vůní čerstvých květin, chvojí a vosku přicházíme
na hlavní alej, k rozcestí, k té skupince smrků, k tomu malému trsu
lesa, a tam na zemi, v záři nekonečných svíček, zapálíme zbývají-
cí svíčky, co jich v krabičce je, a když je zapálíme a ony pak hoří
a planou mezi ostatními a my se na ně díváme, až nás skoro od té
záře bolí oči, ozve se náhle od brány zvon. Šerem a tichem hřbitova
se ozývá od brány zvon, který oznamuje, že se bude zavírat, a my
opouštíme i to planoucí rozcestí a jdeme a teď, jak tak jdeme vedle
sebe mlčky a tiše k východu za hlasem zvonu s hlavami sehnutými
a vlasy a límci od mlhy zvlhlými, cítím, že je mi náhle přece jen
nějak dobře.
Je mi dobře, i když smutno, smutno až k pláči, že bych se nejraděj
i rozplakal, a tu mě napadá, jak je to vlastně zvláštní. Jak zvláštní,
že lidé na hřbitově jsou jiní než venku za zdí. Že mi lidé na hřbitově
vždycky připadají takoví klidnější, hodnější, laskavější, vždyť to

– 292 –
vidím právě teď i sám na sobě… A jsou hodnější i k těm mrtvým,
jako by se o ně chtěli starat, všechno jim dát, jako by jim všechno
dávali, košťátka nosí a zametají jim hroby, květiny přinášejí, vodu
v konvičkách nosí z kašen a zalévají, postávají u nich, vzpomínají,
prosí za ně, ba i pláčou. Snad proto, že jsou mrtví… A lidem na
hřbitově, napadá mě, je také více věcí lhostejných než lidem za zdí.
Třeba mně je vždycky na hřbitově jedno, zda se po někom ohlížím
nebo mám-li čisté boty. Je mi dokonce jedno, mám-li na hlavě čepici
a u krku šálu, či ne… Je mi vskutku dobře, myslím si pak, když už
skoro docházíme k bráně a zvon vyzvání před námi, je to zvláštní, že
je mi tak dobře právě na hřbitově, čím to asi je? Tím, že spíš patřím
k těm mrtvým? A vzpomenu na Katze a je mi líto, že tu není s námi.
Když jsme již měli vyjít z brány, u níž pomalu tichne a zmlkává
zvon, ještě jednou se ohlédnu. Už je vskutku šero, večer, kam oko
dohlédne, všude mlha, ve všech stromech, na všech květinách, na
všech mramorech, jen bezpočet světélek na všech stranách bliká,
budou tu dnes svítit celou noc…, a když se naposled podívám skrze
větve temných černých stromů, vidím, jak na nás seshora hledí
tajemný stařec vlhkýma, šedýma, zkalenýma očima, jako by mu
bylo do pláče. Ale snad přece jen ještě nepláče. Snad se přece ještě
přemáhá a drží… Nad hlavou se nám objevila brána a zvon ztichl…
pak se ocitáme mezi stánky, které jsou již zavřené, i ten náš, kde
prodávala babka a Mínek tam koupil zápalky a svíčky.
„Tak půjdeme domů,“ řekne Brachtl a pohlédne na mne.
Všichni jdou domů, jistě jdou domů i ti tři, kteří sem ke mně
přijdou za padesát sto let, přijdou-li sem ke mně vůbec, vždyť to
bylo asi jen takové mé pouhé zdání, taková má marná, neskutečná
představa, beznadějná fantazie, nic víc, což je možné vidět zavřený-
mi víčky?… a Brachtl a Mínek jdou také domů.
„Ano, domů,“ řeknu, „domů…“ a pohlédnu vzhůru.
A v té chvíli vidím, že stařec nad námi se už nepřemohl. Z šedého
vlhkého zkaleného nebe dopadaly na zem slzy…

– 293 –
 24

Nebe bylo stále šedé, ale tak smutné a zkalené již nebylo. Přišla
zima se sněhem, rampouchy a purpurou, blížily se Vánoce.
„Protože se blíží Vánoce,“ řekl češtinář ve škole a jeho tvář se
smála, „musím vám dát domácí slohový úkol s nějakým veselým
námětem. Dám vám dvojí námět a vy si doma vyberte.“ A vzal kří-
du a napsal na tabuli ozdobným písmem dva názvy. „Má největší
radost“ byl první. „Má největší hrůza“ byl druhý. „Už jednou jste
něco podobného psali,“ řekl, „loni na konci roku. Psali jste ,Mé nej-
větší překvapení‘, to jest největší v životě. Tohle je podobné. Také
se myslí největší radost a hrůza v životě. Zítra to donesete, nejmíň
čtyři, nejvýš pět stránek…“ A pak znovu vzal křídu a nad slovo „ra-
dost“ nakreslil květinku, nad slovo „hrůza“ lebku a řekl: „Tieftrunk
a Chvojka rozdají sešity.“
Usedl jsem ve svém pokojíku nad sešitem s násadkou u úst a pře-
mýšlel, který z obou námětů si vybrat. „Má největší radost,“ napadlo
mě, „měl jsem vůbec někdy nějakou největší radost? Když jsem šel
poprvé do školy, když byla u nás Ilona Lányiová a usmívala se na
mě, zpívala, když jsem někdy doběhl nebohou babičku, která si to
nezasloužila, co jsem to s ní zase tuhle měl, jo, to se ještě týkalo
těch Sudet…, ale o tomhle přece nemohu psát češtináři v domá-
cím slohovém úkolu, jakou jsem měl vlastně jinou největší radost
v životě?“ A vzpomněl jsem si na mnohou největší radost v životě,
z níž bych se byl rozbrečel. „Neměl jsem největší radost v životě,
o které bych mohl psát ve slohovém domácím úkolu češtináři, zbývá
tedy námět druhý. Má největší hrůza. Zažil jsem však vůbec v živo-
tě nějakou hrůzu?“ napadlo mě a hlavou mi projel řetěz starých
a nových vzpomínek, ale o tom jsem přece nemohl psát v domácím
slohovém úkolu češtináři. V úkolu češtináři jsem mohl psát leda

– 294 –
o nějaké hlouposti. Napadlo mě, zda bych neměl napsat o tom, jak
paní Kratinová vraždila milého… bože, kdy Růženka naposledy
tahala za sebou lux a něco kloudného vyprávěla jako tenkrát, to už
je věčnost, kdy to vůbec bylo…, nebo napsat o tom, jak kdysi při Zá-
hořově loži vylétl panu profesorovi z ruky kyj a rozbil okno, vždyť
bych ho prozradil, měli jsme dělat, že do třídy vlítla sůva. Skloněn
nad sešitem jsem kousal násadku a věděl jsem jen to, že musím psát
o hrůze, ale co psát, jsem nevěděl. Konečně jsem první větu přece
jenom stvořil. „Má největší hrůza byla,“ napsal jsem, „když jsem se
jednou přejedl, když jsme měli dort se šlehačkou.“ Než jsem se začal
mořit dál, otevřely se dveře a vešla Růženka.
Vešla lehce, křepce jako křepelka, rovnou si sedla, jako by se
přišla bavit, zřejmě jí bylo zcela jedno, že se skláním nad sešitem
a kousám násadku. Pak se však přece jenom podivila, co to dělám,
koukla mi pod ruku a zeptala se, zda nezačínám román.
„Pěkný román,“ odvětil jsem, „domácí slohový úkol na zítřek. Má
největší hrůza v životě se jmenuje, a já nevím, o čem psát. Napsal
jsem zatím jen jednu větu.“
„Má největší hrůza v životě,“ vyprskla smíchy, „takový úkol přece
nic není. Jestli ho člověk napíše nebo nenapíše, je přece úplně jedno,
že se tím může někdo trápit! To já mám něco lepšího…,“ záhadně
řekla.
Odložil jsem péro a pohlédl na ni.
„No co,“ zasmála se, „co! Musím ke Kocourkové.“
Teď jsem už věděl, že jde o  hloupost, a  odstrčil jsem sešit.
Spokojeně kývla a řekla:
„Totiž, musím ke Kocourkové! Já k ní nejdu do krámu. Já se jdu
na ni podívat.“
No tedy, myslil jsem si, a byl jsem zvědav ještě víc. Blesklo mi, zda
zase Kocourková nevlítla pod nějaké auto jako jednou před mnoha
léty a neleží-li v nemocnici. Nejde-li se na ni Růženka podívat do
špitálu.

– 295 –
 „Kdepak do špitálu,“ vyprskla smíchy, „já jdu za ní někam úplně
jinam.“
Pak na chvíli zmlkla, rozhlížela se, krčila rameny, pak konečně
řekla, že bych mohl jít s ní. Tohle, co dnes uvidím, řekla, jsem ještě
nikdy v životě neviděl. „Bude to horší než tenkrát, jak jsem kupovala
pepř v podloubí.“
„Rozhodně bych šel,“ řekl jsem, „ale tenhle hloupý domácí úkol
musím napsat.“
„Ten se napíše navečer,“ mávla rukou a zasmála se, „kdo by se
staral ve dne o školu. A když se nenapíše,“ mávla rukou, „snad se ten
profesor nezblázní. Jsou důležitější věci na světě než nějaký úkol.
Škola stejně ještě nikdy nikoho v životě neživila, ani Edisona, jak
jsem někde četla…“ A vstala a řekla, že se jde strojit.
Obul jsem si boty a přičísl vlasy, také kabát jsem si navlékl a čepi-
ci. Kam asi jdeme a co uvidíme, myslil jsem si, něco nevídaného.
Nějakou pitomost. Jde se dívat na Kocourkovou, a napadlo mě, zda
se snad Kocourková nedala k divadlu. Zda snad nehraje v nějakém
odpoledním divadélku. Nebo zda se snad neukazuje v nějakém
stanu, ale proč, a pak, teď přece právě v městě žádná pouť není.
Pak jsem si vzpomněl na generála a na chvíli jsem dočista strnul.
Že by se Kocourková vdávala?
Vyšel jsem z pokojíku, vyšla z kuchyně v šedobílém klobouku,
převázaném obrovskou modrou mašlí. Střechu měl oranžovoze-
lenou.
„To se teď nosí,“ řekla, když jsem na ni chvíli tupě zíral, „koupila
jsem si ho včera od Čecha na zimu. Nemám na zimu žádný kloudný
klobouk. Jmenuje se Zasněžená hora a je bílý jako sníh. Tak jdeme.“
Když jsme v přízemí domu míjeli byt Hronových, slyšeli jsme, že
si Hron v kuchyni zpívá.
„Zpívá,“ zašeptala, „zpívá si nějakou odrhovačku, má dobrou ná-
ladu. Ale ve sklepě má smyčky z provazů, ano, smyčky z provazů,
a pořád v něm kope. Hlavně dopoledne, ale někdy i večer, bůhsuď

– 296 –
proč, na to jsem ještě nepřišla.“ V domovních dveřích řekla, že v Ně-
mecku vyšly nějaké nové zákony.
Když jsme vyšli z domu, všiml jsem si, že Kocourková má zavřeno
a za roh ulice zacházejí dva v zimnících.
„Těch si už ani nevšimnu,“ mávla rukou, „mohou mi být ukradeni.
Ten jeden se po mně pořád točí,“ řekla tiše, „to bych si dala. Jdeme
támhle,“ ukázala opačným směrem.
„Kam vlastně jdeme?“ zeptal jsem se, „nejdeme do divadla? Nebo
na nějakou pouť? Anebo se Kocourková vdává?“ strnul jsem, ale
ona se zasmála a řekla, že to dnes ještě ne. Abych se dal překvapit.
V životě jsem nic podobného neviděl. „Kocourková se dnes ještě ne-
vdává, ale začíná být slavná,“ řekla, když jsme zahnuli do Hradební
ulice, kterou chodím, jen když jdu na klavír k staré vdově profe-
sorce, „Kocourková má dnes zavřeno a asi brzy pověsí ovocnářství
na kliku vůbec. Věštkyně měla pravdu. Hudba, prapory, vznešené
uniformy. Ale ta svatba s tím generálem dnes ještě není.“
Když jsme se blížili ke křižovatce za železničním podjezdem,
napadlo mě, zda opět nejdeme k věštkyni.
„Kdepak,“ řekla, „tam ne. Jdeme jinam. Na náměstí Republiky.“

***

„Bože, ale teď jsem si vzpomněla,“ řekla náhle, „teď jsem si vzpo-
mněla, že mám cestou něco koupit. Něco na zítřek. Na tu zítřejší
slavnost. Zítra je babiččin výroční den.“
Vskutku, vzpomněl jsem si nyní, zítra měl být babiččin výroční
den, kdy zapalujeme pod babičkou starý ruský svícen, a vzpomněl
jsem si, co jsem to zas tuhle s babičkou měl, týkalo se to ještě těch
Sudet. Přišel jsem k ní – jak obvykle –, aby mi něco řekla, poradila,
i když jsem dost pochyboval, že poradí, řekne… ale aspoň se mnou
trochu promluvila, i to bylo dobré… no a řeč se stočila na Sudety.
Myslila si, že je ukradl císař Vilém rakouskému císaři, že patří k mo-

– 297 –
narchii, a rozzlobila se na Prušáky. Když jsem jí připomenul, že je
republika a Sudety neukradl Vilém, ale zabral Hitler, kývla, ale na
Prušáky se zlobila dál. „Pořád slyším Hitler, Hitler,“ zvolala, „kdo
to vůbec je? Vilém neměl žádného Hitlera, korunní princ pruský
se jmenoval Ruprecht, to bude asi nějaký levoboček. Je to možné,
jezdil do Klein Flottbecku k Bülowovi, nebo je to nějaký generál?“
„Je to vůdce a říšský kancléř,“ odvětil jsem, ale ona už jen mávla
rukou, že říšský kancléř je pan von Bethmann Hollweg, a zeptala
se na Giniho…
„Ano, babiččin výroční den,“ řekla Růženka znovu, rozhlédla
se po hodinách nad krámy, kterých u křižovatky přibývá, a řekla:
„I hodiny, které nejdou, ukazují dvakrát denně správný čas. Bože,“
zasmála se před mydlářstvím, plným svíček, „co jsem to jen měla na
ten zítřek koupit, snad si ještě vzpomenu…“
Zeptal jsem se, odkud tohle s těmi hodinami má, nemá-li to od
Francouze, nebo sama ze sebe.
„To nemám ani ze sebe, ani od Francouze,“ zavrtěla hlavou, „to je
přísloví, které jsem četla. Myslím, že staré ruské. Bože, co jsem to
jen měla na ten zítřek koupit…,“ odtrhla se od mydlářství, plného
svíček, šli jsme dál.
„Tuhle je ten Čech,“ řekla za chvíli, když jsme přešli křižovatku
a ukázala na jeden obchod, „tady jsem koupila tenhle krásný klo-
bouk. Někdy po Novém roce, snad v březnu, chystá výprodej růz-
ných věcí, bude to všechno dávat za groš, to se sem pak budu musit
někdy kouknout, bude mít i župany… Ale na jaro budu potřebovat
klobouk…“
Došli jsme na křižovatku u ulice Karolíny Světlé.
„Tuhle někde poblíž je nějaký nový zubař,“ hodila rukou kamsi za
domy, „pracuje bezbolestně. Má nějaké zvláštní nástroje odněkud
z Číny… Jo, abych nezapomněla,“ řekla, když jsme přešli křižovatku
a zahnuli do Tylovy, „vím o pěkných knihách ke čtení. V pracovně!“

– 298 –
 „No co,“ řekla pak, „tuhle jsem tam přece luxovala…“ A pak za
chvíli zvolala:
„Heleďme se, tadyhle prodávají ramínka…“
Na chodníku asi deset kroků před námi stál otrhaný chlapec
s bledou, vyplašenou tváří a nabízel lidem ramínka.
„Nejsme v Tylově ulici?“ napadlo mě náhle něco, nač jsem už
dávno zapomněl, ba vůbec na to nikdy nemyslil, ale teď mi to
napadlo jako dávná, zasutá vzpomínka zcela nečekaně… „nejsme
v Tylově?“, a když kývla, řekl jsem, ukázav k chlapci:
„Tak toho jsem už viděl. Jednou jsme tady jeli na vyslanectví.
Prý je to skoro poloviční žebrota, řekl tenkrát za volantem, když ho
viděl… ví se, kdo… a řekl, že já tohle dělat nemusím…“
„Poloviční žebrota,“ pískla, „z něčeho živ být musí, je to chudák.
Až půjdeme zpátky, dám mu šesták.“
Přešli jsme chlapce, vyjeveně za námi hleděl, ramínko v ruce se
mu klepalo.
„Tohle dělat nemusí,“ řekla za chvíli, „tohle dělat nemusí, řekne…,
jestlipak není lepší radši žít v chudobě…“ Ale pak to rychle zamlu-
vila a řekla: „V Německu vyšly nové zákony, zavírají tam Židy, a my
máme mít nového pana prezidenta. Na tom náměstí Republiky už
brzy budeme.“
Pak jsme tam konečně byli.
„Tak jsme tady,“ řekla.
Rozhlédl jsem se, kde co má být, ale nic zvláštního jsem neviděl.
Vpovzdáli stál hnědý františkánský kostel, kolem jezdily tramvaje
a auta, nedaleko stály taxíky, chodili lidé…
„Co je,“ řekl jsem, „vždyť tu nic není…“
„Musíme támhle doprostřed,“ ukázala do středu náměstí, kde
byla velká prázdná plocha, po níž přecházeli lidé a chodili holubi.
Šli jsme na velkou prázdnou plochu doprostřed náměstí a za-
stavili se.

– 299 –
 „Tak jsme tu,“ řekla znovu a jednou rukou si opravila šedobílý
klobouk.
Stáli jsme na té ploše, kolem nás přecházeli lidé a chodili holubi,
poblíž jezdily tramvaje a auta, stály taxíky a vpovzdáli hnědý fran-
tiškánský kostel – napadlo mě, že tu na někoho čekáme. Že čekáme
na Kocourkovou. Ale proč právě tady uprostřed náměstí, když Ko-
courková bydlí naproti nám, jsem nevěděl. Asi proto, napadlo mě,
že má dnes zavřeno.
Stáli jsme uprostřed náměstí dobrých patnáct minut, a Kocour-
ková pořád nešla. Stále kolem nás přecházeli lidé, kteří si nás buď
nevšimli, anebo na nás zběžně pohlédli, někteří z nich se však
otáčeli. V jedné chvíli se k nám blížil strážník, který tu měl zřejmě
službu, hleděl na nás jako uhranutý, ale pak změnil směr a zamířil
k taxíkům. Čekali jsme dalších patnáct minut a Růženka byla již
nesvá. Rozhlížela se čím dál víc, ale Kocourková se neobjevovala.
A pak jí zřejmě začaly povolovat nervy. Vztyčila prst, nastražila ucho
a zeptala se, zda neslyším vzdálenou hudbu…
Když se zeptala poprvé, byl by mně málem přejel po zádech mráz.
Když se zeptala podruhé a potřetí, nějak jsem se s tím smířil. Když
se za dalších deset minut zeptala počtvrté, neslyším-li vzdálenou
hudbu, musil jsem se v duchu zasmát.
„Nečekáme snad na nějaký pohřeb, který se tady má ubírat?“ řekl
jsem, „možná že jim utekl z rakve.“
Trochu se rozezlila, ale ne moc.
Chtěl jsem tedy znovu vědět, oč vlastně jde.
„Největší překvapení v životě,“ odvětila, znovu se rozhlédla a ze-
ptala se popáté… Pak jsem si všiml, že se k nám blíží nějaký stařec.
„To Kocourková není,“ řekla rozčileně a hleděla jinam.
Ale stařec došel až k nám, náhle svěsil hlavu, shrbil se, zamrkal
a mlčky nastavil dlaň. Měl potrhaný ošumělý kabát, zaprášené
boty a bledou pohublou tvář. Poznal jsem, že je to nějaký žebrák.
Růženka rychle sáhla do kabelky a podala mu šesták. Stařec zvedl

– 300 –
hlavu, napřímil se, usmál, uklonil a šel. Pak jsem to již nevydržel
a řekl jsem, ať už jdeme domů.
„Budeme holt muset,“ řekla zklamaně, „Kocourková už asi nepři-
jde. Asi jí dnes do toho něco vlezlo.“
A tak jsme zase šli z náměstí Republiky domů.
Tylovou ulicí, kde stále ještě stál otrhaný chlapec s  bledou
vyplašenou tváří a nabízel ramínka. Když jsme se k němu blížili,
Růženka zavrtěla hlavou. „Co jsem to jen měla koupit na tu zítřejší
babičku, co to jen bylo!“ Chtěl jsem jí připomenout ten šesták, ale
dříve než jsem připomenul, sama sáhla do kabelky, a když jsme do-
cházeli k chlapci, který na nás koukal s vytřeštěnýma očima, řekla:
„Nevím, co jsem měla koupit na tu zítřejší babičku, ale koupím
aspoň ramínko. Ono se neztratí.“
Zastavili jsme se u chlapce, zeptala se, kolik stojí ramínko.
„Padesátník,“ řekl chlapec vyjeveně.
Dala mu korunu a vzala jedno ramínko.
Poděkoval a sevřel dlaň.
„Poloviční žebrota,“ řekla po třech krocích, „takové řeči. Je to
chudáček, hladem přece neumře… Ale on to dělat nemusí, řekne…
on ne, to je strašné…“ Když jsem se otočil, viděl jsem, že za námi
lítostivě hledí a v ruce drží nové ramínko.
Přišli jsme na roh Karolíny Světlé, řekla, že ten nový zubař
se jmenuje Sysel, pak jsme minuli Čecha, řekla: Čech po Novém
roce, asi v březnu, bude mít župany…, na křižovatce hodila hlavou
k mydlářství, plnému svíček, vešli jsme pod podjezd, do Hradební,
kterou chodím, jen když jdu na klavír, a já marně vyzvídal, co to na
tom náměstí mělo být. „Však jindy to bude,“ řekla, „co není dnes,
bude zítra. Co se státi má, se stane. Kocourková to má na čele a ru-
kách, začíná být slavná, věštkyně nelhala. Holt jí dnes něco,“ řekla,
„do toho vlezlo, večer k ní skočím pro brambory.“
A pak chvíli vykládala, že v Německu musí dát Židé pokutu mi-
liardu marek, že řezník Sysel dostane husy a máme mít nového

– 301 –
prezidenta. „Je to stejně divné,“ řekla, když jsme přicházeli k domu,
a rozhlédla se, „hlídají nás čím dál víc. Od těch Sudet, ba už od toho
Rakouska div nám nevlezou do domu… Žebrota, řekne, on tohle dě-
lat nemusí…“ Když jsme vcházeli do domu, ťukla se do čela a řekla,
že někdy musí ukuchtit ten žloutkový krém podle receptu z továrny.
Protože ten recept z továrny už má… Pak se zeptala, kdy udělám
ten úkol do školy, která nikoho neživí, a zda mi už napadlo, o jaké
hrůze psát. Vyzval jsem ji, aby mi s úkolem pomohla.
„Určitě,“ kývla, „nadiktuji to celé. Vyvzpomněla jsem si prózu.
O tom, jak někdo večeří rybí kost.“
Míjeli jsme právě dveře Hronů, odkud se ozývaly slabé údery
a zpěv.

– 302 –
 25

V úterý napadl sníh a místo vyučování jsme byli na školním filmu.

Dávali „Výrobu zápalek“ a „Sůl nad zlato“, což však nebyla ta známá
pohádka, nýbrž film o dobývání soli, a nakonec „Pěstování tabáku“.
Bylo to všechno tak nesmírně úchvatné, že Buka po představení
řekl, že se mu z toho chce zvracet, a Tieftrunk řekl něco ještě dale-
ko horšího. Jen to „Pěstování tabáku“ vzal trochu na milost, a když
jsme vyšli na ulici, zapálil si cigaretu… Ve středu přišel do školy
hrnčíř a v kreslírně předváděl, jak se dělá nádobí. Bosou nohou,
na níž měl tenkou punčochu bez prstů, šlapal dole kruh, nahoře se
mu to točilo a pod rukama mu tam rostl džbánek, Kolomaz na něho
vybíral po šestáku. A ve čtvrtek bylo pochodové cvičení.
Šlo celé gymnázium, ale každá třída šla zvlášť a jinam. My jsme
šli se svým panem profesorem třídním, dvě hodiny tam a čtyři na-
zpět, zpola v blátě, zpola ve sněhu, daleko za město. Procházeli jsme
několika vesnicemi, v nichž jsem nikdy v životě nebyl, a lidé vybíhali
z chalup, zírali na nás, a někteří nám dokonce mávali, jako bychom
byli průvod nebo vojáci. V jedné vesnici si Tieftrunk odskočil na
malou stranu do hospody, která stála při cestě a byla otevřená, ale
věděli jsme, že nejde na malou stranu, nýbrž na pivo, jen Doubek
říkal, že může jít na oboje. Tieftrunk nás dohnal až za vsí u jednoho
zpola zamrzlého potoka. V lese jsme měli odpočinek, abychom se
najedli. Ale nikdo nejedl, neboť každý snědl, co měl z domova, už
cestou. Protože bylo vlhko a zima, honili jsme se mezi stromy a lezli
do houští, jediný Fürst stál celou tu dobu u stromu, aby si neumazal
šaty, a když pan profesor posléze zapískal na píšťalku, scházeli jsme
se ze všech stran, mnozí až z velké dálky, až z druhého lesa.
V pátek nepřišel do školy češtinář, neboť z toho včerejšího po-
chodového cvičení ochořel, a to byla velká škoda, měl začít s výkla-

– 303 –
dem Svatební košile. Ale zato jsme se dozvěděli od chlapců z kvinty
A, co se mu vlastně na tom pochoďáku stalo. Byl se svou třídou,
kvintou A, kdesi u Svatojanských proudů, ale vlastně tam vůbec
nedošli. Spletli si cestu už hned v městě na křižovatce u mydlářství,
a místo ve Svatojanských proudech se ocitli na úpatí Řípu. Ocitli se
tam vlastně jen tři, protože ostatní cestou utekli, mnozí prý vůbec
ani nevykročili z města, ba ani ne z té křižovatky u mydlářství. „Že
je nás málo, není div,“ řekl češtinář na úpatí Řípu k těm třem, kteří
s ním došli až tam, „to jsou také nápady, vymýšlet si pochodové cvi-
čení v tomhle blátě a sněhu. Na takovou věc může přijít jedině pan
ředitel. Je teď velitelem cé pé o a chce z vás mít dobré vojáky. On byl
přece také dobrý voják, sloužil za světové války v Praze u saniťáků…
Ale když už jsme tady u toho Řípu,“ řekl, „musím vám něco vyložit
z českých dějin.“ A začal vykládat o Kazi, Tetě a Libuši… V pátek tedy
nepřišel češtinář do školy, neboť ochořel, a bohužel tedy nezačal
výklad Svatební košile. A v sobotu jsou narozeniny Mojžíše Katze…
Narozeniny Katze v sobotu ve čtyři odpoledne, kdy má být u nich
takový malý večírek…
Jenže než byly čtyři odpoledne a u Katzů začal večírek, zažili
jsme si své. První hodinu byl zeměpis… zeměpisář byl dnes ob-
zvlášť zamračený, a ke všemu ho ještě Tieftrunk a Buka popudili
hned na začátku, neboť byli vyvoláni jako první.
Zeptal se Tieftrunka, co se dělá z ostranky jaderné, a Tieftrunk
řekl, že z ní Féničané vyráběli své známé purpurové barvy, jak se
o tom učíme v dějepise. Přitom hleděl na zeměpisáře, jako by mu co
chvíli chtěl říci něco neslušného a dát si ruce do kapes. Zeměpisář
na něho matně pohlédl a řekl: „Jak to, vyráběli své známé barvy. Cizí
ne?“ „Cizí ne,“ řekl Tieftrunk s předstíranou ospalostí. Rozčileně mu
dal pětku, posadil ho a vyvolal Buku. Šel k tabuli celý rudý, sotva
vzteky dýchal. Ptal se ho, jak se dá otevřít ústřice. Buka na něho
chvíli hleděl skoro jako Tieftrunk, jen mu říci něco neslušného
a dát si ruce do kapes, pak řekl, že tohle jsme v přírodopise ještě

– 304 –
neměli… Zeměpisář málem strnul a chtěl bouchnout do stolu, ale
Buka provedl v poslední chvíli neuvěřitelnou věc. Věc, kterou dosud
nikdo neudělal, ba na ni nikdo ani nepřišel. Na zeměpisáře se usmál,
pokrčil rameny a nedbale řekl, že se snad dá otvírat octem. Když ji
pokapeme. Že to ještě nezkoušel… Vylítl jako divý a zvolal, ať mu to
poví někdo jiný. Čím se dá otevřít ústřice – a mávl na Doubka. Řekl,
že se má nechat ležet na slunci a otevře se sama, ovšem, Doubek
je kejklíř. Křikl, že ne, a mávl na Bronowského. Čím se dá otevřít
ústřice. A Bronowski celý červený vstal a řekl „nožem“. Dal všem
pětky a hrozně rozčilen vyvolal Kchonyho, Arnsteina a Katze. Vrátili
se do lavice – kromě Katze – úplně zničeni. Arnstein byl jako stěna,
Kchony brečel a já si myslil: ty pacholku zeměpisnej, kdybys pošel.
Když zvonilo, všichni jsme si oddychli.
Už včera po pochodovém cvičení mi Kchony prozradil, co Katz
na dnešek chystá. „Má narozeniny,“ pošeptal mi, „pozve některé na
večírek. Oni mají doma úplné sály,“ řekl, „mají okna do ulice… a on
zítra o přestávce některé obejde a pozve.“ A teď po zeměpise Katz
skutečně některé obcházel a zval. Bez dlouhých řečí a nenápadně,
aby dnes ve čtyři k němu přišli, a já přemýšlel, co mu mám přinést.
Myslil jsem na to celé dopoledne, v hodinách i o přestávkách, ale nic
kloudného mě nenapadlo. Teprve k polednímu mě osvítilo jakési
dobré světlo a já si vzpomněl. Na bonboniéru… Na bonboniéru, ale
takovou, připomenul jsem si, která se pro něho hodí. S krajinou,
kyticí nebo kočkou.

Odpoledne mi matka dala dvacet korun. Musil jsem si vzít lepší

šaty, bílou košili a kravatu, byla to ta kravata, kterou jsem měl loni
u vyslance, a musil jsem si vyčistit boty. Když jsem odcházel, za-
slechl jsem, že před pracovnou právě někdo něco říká o páru facek.
„Takhle pár facek by potřeboval…,“ a pak jsem slyšel… nevím, co
jsem slyšel, vlastně jsem neslyšel už nic, protože jsem vyšel z bytu
a třískl dveřmi. Na křižovatce u mydlářství jsem koupil bonboniéru.

– 305 –
Byl na ní obrázek malé kočky s mašlí, zabalila mi ji do krásného
modrého papíru a převázala stužkou, dal jsem jí dvacet korun, ale
stála šestnáct, takže čtyři koruny mi ještě zbyly v kapse. Ke Katzům
jsem došel ve čtvrt na pět. Otevřela mi mladší žena v bílé zástěře,
zřejmě služebná. Katz mě uvítal na konci dlouhé předsíně, kam
vyšel s matkou, krásnou prošedlou paní. Usmála se na mě velmi
vlídně a já jí políbil ruku. Katz, který měl tmavé sváteční šaty, řekl,
že bohužel jedna věc nevyšla: že není doma otec… „Není doma otec,
odjel do lázní se sestrou, je trochu nemocná,“ řekl, „je to škoda. Ale
co dělat. Pojď…“
Tam, kam jsme vešli, byly dva velké pokoje spojené širokými
posuvnými skleněnými dveřmi, dva úplné sály, Kchony měl prav-
du. Ani bych byl neřekl, že by v tomhle domě mohly být tak velké
pokoje. Byly tu klubovky, křesla a pohovky, nízké stolky, komody
a příborníky, na zdech obrazy ve zlatých rámech. Mezi okny nad
podstavcem byl portrét staršího muže v širším černém klobouku, se
zarostlou bradou a tmavými tvářemi, pod ním stál sedmiramenný
svícen. Mnozí hoši tu už byli. I Brachtl a Mínek tu už byli, přinesli
Katzovi krabice, ležely s dárky ostatních na jednom stole. Dal jsem
Katzovi svou bonboniéru, měl radost, chvíli ji držel v ruce a usmíval
se. Pak ještě někdo zvonil, na chvíli se omluvil a radostně vyběhl
do předsíně. Přišel Bronowski, Buka, Kopejtko a také – skoro jsem
strnul – Fürst. Vešel nažehlený a vyšňořený, se zdviženým nosem…
Paní Katzová nás pak zavedla do jídelny, jež nebyla spojena s těmi-
to sály. Na obrovském rozloženém stole byly mísy cukroví, dortů
a bábovek jako v cukrárně a uprostřed všech mís stála kytice růží.
Tu asi Katz dostal od rodičů, napadlo mě, a pak jsem si všiml, že
nad kyticí visí velký křišťálový lustr, který září a plane, a na čelní
zdi je obrovské broušené zrcadlo. Přišla mladší služebná s nádobím
a začala s paní Katzovou nalévat čokoládu. „Ještě přijde cukroví
a čokoláda vedle,“ usmál se Katz, který seděl v čele stolu vedle matky
a Datla, mínil zřejmě oba sály, v nichž jsme byli předtím, „také dort

– 306 –
s ananasem. Tak jez,“ řekl Kchonymu, který se krčil vedle Arnsteina
a nějak se neosmělil vzít si dort, a Kchony pak hrábl a vzal si. Buka,
Tieftrunk, Hlásný, Grund a ostatní si brali dosti nenuceně, dokonce
i Dohaltský, který je velmi dobře vychovaný, ba i Jirka Mínek. Spat-
řil jsem Fürsta mezi Cardou a Chvojkou, jak s hlavou zdviženou
také nabírá a jí, ale opatrně, aby si neporousal naškrobený límec,
musil jsem se odvrátit. Všiml jsem si nyní lépe Katzovy matky. Byla
vskutku krásná, lehce prošedlá, na jejích rtech, jež mi připadaly
jako ústa nějaké krásné sochy, bylo trochu temně červené růže,
pod vlnou vlasů se třpytily dvě zlaté náušnice s temně fialovými
kameny. Velmi vlídně nás vybízela, abychom jedli, a tu jsem si všiml,
že má i krásné ruce, jemné bílé ruce s několika prsteny. „Já vás pak
opustím, abyste se mohli dobře bavit,“ usmála se, a vskutku, brzy
popřála dobrou zábavu a odešla. Když jsme pak vzápětí dopili čoko-
ládu, která voněla sladkou kávou, Katz navrhl, abychom se vrátili
do pokojů, a já byl náhle rád. V těch sálech mi bylo jaksi lépe než
zde v jídelně u velikého prostřeného stolu s vázou růží, broušeným
zrcadlem a křišťálovým lustrem… no a pak…
„Ne abys kouřil,“ zasmál se Katz, když přistoupil v prvním sále
k jednomu stolku, na němž stála nějaká fotografie, a podal Tieftrun-
kovi barevnou krabičku cigaret a sirky, „tuhle jsou popelníky. Ne-
chceš taky?“ zeptal se Kchonyho, který na ně zíral, ale ten se zavrtěl
a strčil do Arnsteina. „Ten zeměpisář,“ řekl Arnstein a Katz se jen
usmál a mávl rukou. „Je to blázen,“ řekl Buka. „Blázen a jednou mu
dám pěstí,“ řekl Tieftrunk a sklepl popel do popelníku. „A já ho
jednou asi dočista zabiju,“ řekl Brachtl a pohlédl na mne a Mínka,
vskutku, sliboval mu to už loni. Sedli jsme si porůznu do křesel a na
pohovky ke stolkům, někteří odešli do vedlejšího sálu, byl mezi nimi
i Fürst, pak přišla mladší služebná s podnosem cukroví, pokryla jím
stolky, přišla ještě třikrát s dalším a s čokoládou v šálcích… konečně
jsem přistoupil ke Katzovi, který právě stál u stolku, na němž byly
cigarety a fotografie.

– 307 –
 „Ty máš sestru,“ řekl jsem.
„Starší sestru,“ kývl Katz, „však ji někdy uvidíš. Teď je s otcem
na léčení. Ale není to vlastně má pravá sestra,“ řekl tiše, „je adop-
tovaná. Víš, rodiče si ji vzali za svou, to se může. Jednou, když byli
v Palestině, ji tam objevili, vzali ji a dovezli do Prahy. To jsem ještě
nebyl na světě…“
„A kdo je tenhle chlapec…“ ukázal jsem na fotografii na stolku,
všiml jsem si, že na fotografii je vskutku nějaký chlapec, „to jsi ty,
viď? Když jsi byl malý…“
„Já nevím,“ usmál se Katz, „možná že jsem to já…“
Byl to jistě žert, a už jsem se chtěl také usmát, když mi něco
setřelo úsměv ze rtů. Za chvíli se mě Katz zeptal, co mi je. Stál jsem
právě pod obrazem toho židovského starce, visícím nad svícnem.
„Pojď vedle,“ řekl mi, „povím ti, co právě čtu.“
Prošli jsme širokými skleněnými dveřmi do vedlejšího pokoje,
kde v jednom koutě v klubovkách Brachtl, Mínek, Bronowski, Buka
a Hlásný jedli dorty, také Fürst, stoupli jsme si k protější zdi a Katz
řekl:
„Tu knížku, co čtu, bych ti měl někdy půjčit. Rád čteš?“
Když jsem se zašklebil, usmál se a řekl:
„Všemu v ní nerozumím, ale to je jedno. Píše se tam, že když
si člověk něco přeje a soustředí se na to a pořád na to myslí, tak
že se mu to jednou vyplní. Že to prostě těmi myšlenkami přitáh-
ne, protože takové myšlenky jsou vlastně veliká síla. Tak se může
stát velkým vědcem nebo umělcem, třeba slavným dirigentem,
zpěvákem nebo malířem, prostě vším, jen když se na to soustředí
a jde vytrvale za tím. Když však myslí na neštěstí a pořád se jen
bojí všeho, co ho potká a nemine, tak pak ho to opravdu nemine…“
Napadlo mě, že já se už skoro nebojím, leda ještě v některých
chvílích, snad jsem se trochu změnil v té poslední době, nebo snad
ne? a napadlo mě také, že se asi Katz sám podle té knížky řídí. Asi
z něho bude velký vědec, umělec nebo básník, a já bych mu to přál.

– 308 –
Jemu rozhodně ano. Pak mi blesklo hlavou, co jsem nedávno slyšel
o nových zákonech v Německu, o stíhání Židů, o pokutě miliardy
marek, chvilku jsem byl zticha, ač to s Katzem nesouviselo, a Katz
se mě zeptal, nač myslím.
„Ale na to, že máme jednu známou,“ řekl jsem, „je to taková velká
kostnatá ženská s lorňonem a korunkou na červených vlasech, ně-
jaká německá kněžna. Ale vlastně naší známou vůbec není. Viděli
jsme ji jen jednou, je pyšná jako páv, jako tamhleta bídná opice
v tom naškrobeném límci…,“ ukázal jsem za skleněné dveře, kde
se právě objevil Fürst, asi tam přešel z tohoto sálu, když jsme sem
s Katzem vešli…, „ale to nic. Co je ještě,“ řekl jsem, „v té knížce…“
„Je tam ještě kapitola o štěstí,“ usmál se. „Jestli člověk chce být
šťastný,“ usmál se trochu nepřítomně, „pak nemá, to je zajímavé,
nikomu ubližovat. Aspoň ne vědomě, protože když někomu vědomě
ublíží, tak se to pak k němu vrací. Třeba ne hned, třeba až za rok, za
dva, za deset… možná, říká se tam, že právě váš život proběhne tak,
že bude výsměchem všemu, co se hlásá o… my však budeme stát
nad vámi s přesvědčením neotřesným, budeme dál věřit, že ta vaše
zkušenost je pouze výjimkou z pravidla… zdánlivou… jsou způsoby
života, které se zcela jistě vymstí. Nikdy nikdo nemá nikoho soudit,
protože nemá jistotu, jestli bude spravedlivý a neublíží, k tomu
musil by znát všechny okolnosti, a co ví, zda je zná, možná že ani
dost málo. Pak se tam též praví,“ řekl a pohlédl do druhého kouta,
kde seděl Brachtl, Mínek, Bronowski, Buka a Hlásný a nyní k nim
přišel z vedlejšího sálu i Grund, „že nemáme žádnému člověku brát
svobodu a radost ze života, a že kdo to dělá, je špatný. Ale že tohle
není nic nového, to že už lidé mohou vědět dávno. Já si tuhle vzpo-
mněl,“ řekl a usmál se, „že se to učíme i v náboženství. No a pak se
v té knize ještě říká, že nikdy nemáme ustupovat násilí,“ usmál se,
„a pak se tam píše o harfě. O harfě, no a to je prostě… to je prostě
tak, jako bys slyšel Eola.“

– 309 –
 Nevěděl jsem, co je to „Eola“, ale harfa mě dost zajímala. Co na-
plat, Katz byl kromě Grunda nejlepší žák ve třídě. Kývl jsem a on
řekl:
„Tak si pojď tamhle sednout, vem si dort, to je ananasový a ten
je nejlepší.“
Sedli jsme si ke stolku, vzal jsem si dort s ananasem, byl vskutku
nejlepší, a zatímco jsem jej pomalu jedl a pil čokoládu, Katz řekl:
„Prostě, to je tak. Člověk je jako harfa, na kterou hraje vítr, ale
také on sám. On sám na sebe, není to zvláštní? Je to dost zvláštní,
ten život… je to jako tanec. No a jako jsou všelijaké struny na harfě,“
usmál se s šálkem u úst, „tak jsou také v člověku. Jsou v něm struny
nejvyšší, ale ty jsou nejslabší, jako na harfě, takže je člověk někdy ani
nezaslechne, a někdy se jich celý život ani sám nedotkne, neozvou
se v něm celý život, anebo když, tak jen občas jako takové cinknutí
či zazvonění, které hned zanikne ve strunách nižších. V člověku jsou
však také struny hlubší a hluboké, no a pak…“ Katz lehce zdvihl
obočí a pohlédl na dort, který si pomalu ukrajoval lžičkou, „pak je
v každém člověku i jedna struna temná.“ Dolízl jsem čokoládu na
dně šálku a zvědavě na něj pohlédl.
„Jedna struna temná,“ řekl, „a té temné struny v sobě se člověk
nemá dotýkat. Na všechny struny má hrát, ale jen ne na tu temnou
strunu.“
„A co když na ni hraje ten vítr,“ řekl jsem, neboť to bylo to, co mě
právě napadlo, a musil jsem se skoro usmát, co mě to tak napadlo…
„copak z toho asi vznikne?“
„Vidíš,“ řekl Katz a usmál se, „tohle mě nenapadlo.“ A po chvilce
zvážněl a řekl:
„Z toho možná vznikne – tragédie.“
Dříve ještě než jsme pomyslili na odchod z těchto kouzelných sálů,
do nichž se již zatím snesl večer, stoupl jsem si v jedné nestřežené
chvíli k oknu a pohlédl do ulice. Jak je ten Katz chytrý a šťastný,
myslil jsem si, a musil jsem se usmát. Kchony mi řekl, že Katzovi

– 310 –
mají okna do ulice, jako by to hrálo nějakou roli, měli vskutku okna
do ulice zrovna jako my, ale co na tom, musil jsem se usmát. Viděl
jsem, jak po protějším chodníku s rozsvícenou lampou – vždyť byl
už večer – chodí lidé, stál tam také strom, takový menší pouliční,
šel tam také nějaký obrovský čtyřnohý pes a krok za ním nějaká
paní, která možná k němu patřila, nesla obojek a košík, měl jsem
dojem, že jsem je už někdy potkal, za stromem byl osvětlený obchod
s hudebními nástroji, housle, mandolíny, kytary… napadlo mi, že
Katzovy nikdo neobchází, nehlídá jako nás, i když mají stejně jako
my okna do ulice, že je to taková šťastná, spokojená rodina a že Katz
je na tom vůbec mnohem líp než já. Jsi chytrý a šťastný, myslil jsem
si, a já ti to, Mojžíšku, přeji. Tobě ano. Tobě rozhodně ano, a ty to
jistě víš nebo aspoň tušíš… Pak byl čas, abychom myslili na odchod.
Mladší služebná přinesla mísu balíčků, byly v nich zřejmě dorty,
byly dost velké, ale tak hezky zabalené, že se daly dát i do kapsy,
každý z nás dostal jeden, také Fürst, a bylo to úchvatné, málem
jsem na to vyvalil oči, strčil si ho do kapsy. Pak přišla opět paní
Katzová, krásná prošedlá dáma s jasnýma očima a nádhernými rty,
a podala každému ruku. Velmi vlídně nám děkovala za dárky, které
jsme Mojžíšovi přinesli, a za návštěvu. Někteří hoši pozdravovali
i Katzovu sestru, která právě byla s otcem v lázních, ač ji jistě nikdo
neznal, i Fürst v naškrobeném límci a s balíčkem v kapse něco ze
sebe soukal, bezděčně jsem sevřel pěst. Odcházel jsem s radostí
a zároveň i s jakýmsi neurčitým smutkem… Katz to na mně poznal
a nenápadně mi v předsíni u dveří řekl, na co myslím. „Na tu temnou
strunu, Míšo?“ řekl, „buď veselý a mysli jen na samé dobré šťastné
věci.“
„Jo,“ myslil jsem si, „Mojžíšku! Kdybys věděl, jaké je to u nás
doma.“
Na ulici před domem se někteří odpojili, jiní, jako Brachtl, Mí-
nek, Bronowski, Buka a Grund, měli cestu jako já. Kchony se ještě
vrátil nahoru, protože si tam zapomněl čepici… a Fürst na chvíli

– 311 –
na chodníku z neznámého důvodu zaváhal, jak jít. Vzpomněl jsem
si, že si dal balíček s dorty do kapsy a že by se mu tam mohl dobře
rozmačkat, náhle jsem do něho trošku strčil. Když vrazil do zdi,
divže neupadl, všiml jsem si, že balíček naneštěstí nemá v kapse,
ale v ruce, kterou jsem předtím neviděl. Když jsme se blížili ke kři-
žovatce u ulice Karolíny Světlé, vyňal Brachtl pod jednou lampou
černobílou skleněnou opici a postavil si ji na okamžik na dlaň. Opice
vrhla na jeho dlaň stín a já se zasmál. Z kraje chodníku, kde jsme se
prudce zastavili, jsem pohlédl před sebe, těsně kolem nás se hnala
auta, a mě napadlo, škoda, že Fürst nešel s námi.

– 312 –
 26

Náhlá změna trvala už tři dni, docela tak, jako by někdo mával kou-
zelným proutkem. Sníh roztál, vysvitlo slunce a okamžitě všechno
vysušilo, ulice a chodníky byly jako vymetené a lavičky v parku,
pokud tam přes zimu zůstaly, byly tak suché a čisté, že se na nich
dalo sedět.
„Což to,“ vzdychla Růženka v kuchyni u chladné plotny, na níž
stál cukr a v misce deset rozklepnutých žloutků na krém, „horší
je, že přijde k večeři, matka také. Teď právě šla k ženě generála, už
zase umírá.“
„A já zase půjdu do Hradební,“ řekl jsem, „mám odpoledne klavír.
Čert aby to vzal.“
„Copak klavír,“ vzdychla a pořád stála u vychladlé plotny, „já
nevím, jestli se nezblázním.“ A pak se mě zeptala, zda jsem si už
někdy všiml, že když potkám cizí osobu, připomíná mi někoho
z mých známých, a tu buď nevím, koho mi připomíná, nebo nevím,
čím mi ji připomíná, anebo vůbec nevím, že mi připomíná někoho…
Nenapadlo mě ještě, čím to je? Když jsem nevěděl, řekla:
„Je to prostě tím, že se ty dvě osoby něčím podobají.“
„Záhada je v tom,“ pokračovala, „že nikdo neví, čím. Jednou jsem
vyprávěla ten příběh o paní Kratinové. To je kromě jedné jisté udá-
losti ten nejstrašnější příběh, který se kdy na téhle zemi stal, a v tom
příběhu také vystupovali dva, kteří se sobě podobali. Já vím,“ mávla
rukou, když jsem namítl, že v tom příběhu byl jeden za druhého
maskován, „to je jedno. Hlavní je, že se tomu druhému podobal, a co
z toho vzniklo? Vražda a tucet sebevražd. Nejradši bych vzala lux
a luxovala… Ale já teď nemám na úklid ani pomyšlení. Je odpoledne
a já musím kvečeru ke Kocourkové.“
„Na náměstí Republiky,“ zvolal jsem, ale zavrtěla hlavou.

– 313 –
 „Tak na karty,“ zvolal jsem a zeptal se, co je v jejích kartách nové-
ho.
„Leccos,“ řekla, „od těch Sudet jsem v nich zase pokročila. Ale
to není to. Nejdu ke Kocourkové ani na karty, ale něco jí předvést.
Něco, co s nimi souvisí. Jdu jí předvést župan. Župan, co jsem si
dnes koupila od Čecha. Čech má výprodej věcí, jak jsem o něm kdysi
mluvila, a já jsem si koupila ten župan. Je krásný a zelený a leskne
se jako ryba. Ode dneška v něm chodím vždy večer, než se odebéřu
na lože.“
To se mi tedy zdálo divné. Ne to s županem, ale ten konec její
věty. Než se odebéřu na lože! Takhle dosud nikdy nemluvila. A pak
přece i ten župan. Nevěděl jsem, jak s kartami souvisí. Chtěl jsem
se na to zeptat, ale předešla mě.
„Co se stalo v Rakousku,“ prohlásila, „šlo podle hvězd. Podle
hvězd šlo také, co se stalo s námi, s těmi Sudetami. Praví hvězdo-
pravci to čekali. I horoskop pana prokuristy, abych to už tedy rovnou
řekla, jenže on to veřejně nehlásá. Hitler ztroskotá a zajde strašnou
smrtí, má to napsané na čele. A pak, až se to stane,“ dodala, „nastane
mír. Bude to však mír jen na povrchu. Pod zemí budou doutnat…
zárodky konce civilizace a kultury…“
Zárodky konce civilizace a kultury… ne, to rozhodně nebyla věta
z její hlavy. Zeptal jsem se, odkud to má.
„Ale,“ odvětila ledabyle od vychladlé plotny, aniž sebou hnula,
„sešla jsem se tuhle s jedním naším známým,“ a dodala, že ho znám.
„Právě před chvílí jsem mluvila o jeho horoskopu,“ řekla, „má vousy,
kapesníček a občas vezme z kapsy nůž. Vysvětlil mi,“ ukázala dlaň,
„co znamenají tyhle čáry. Je to stejné jako tvář a čelo, musí být však
k tomu dobrý zrak. Ale kdo ho nemá, může si brát lupu.“
„Ale což to,“ řekla vzápětí od plotny, „to také není to. Mně není
jasné…,“ otočila se ke dveřím, jako by se chtěla přesvědčit, že nikdo
neposlouchá, ač nikdo nebyl doma, „není mně jasné, proč od vče-
rejška topí v těch velkých kachlových kamnech v pracovně.“

– 314 –
 „Mě to vůbec nezajímá,“ řekl jsem, „pro mě za mě může topit
třeba v kotli. Třeba v kotli nebo na střeše.“
„No jo, ale tohle je přece jenom divné,“ řekla, „topí v těch kach-
lových v pracovně, v kterých, co jsem živa, nikdy nehořelo ani
dřívko.“
„Je mu asi zima,“ řekl jsem, „zima, i když je teď venku právě
slunce a sucho jako na jaře. Má tam třeba rozbité ústřední topení.“
„Jemu a zima,“ zasmála se, „a teď, když je venku jako na jaře,
kdepak! Mně se spíš zdá, že je mu horko. Včera jsem z pracovny
vynášela dříví. Ale já vím, proč topí. Pálí papíry. Pálí papíry, jako by
měl přijít konec světa!“
„No co,“ řekla, když jsem se trochu podivil, ale bylo mi to úplně
jedno, „ono na tom vlastně nic divného není. Dělá v pracovně úklid.
Papíry, co nepotřebuje, pálí. Mně je jen divné, že tak najednou. Po
tolika létech. Aby ještě tak také spálil ten svůj červený tepich…“
„Jestli dělá úklid a pálí papíry,“ řekl jsem, „pak na tom nic není,
že tak najednou a po tolika létech. Jednou to udělat musel. Kdyby
to byl udělal před půlrokem nebo to udělal za rok, bylo by to pořád
po tolika létech a najednou.“
„Tedy to je pravda,“ kývla, popošla od plotny a sedla si za stůl
proti mně, „to je pravda. A pak, jakýpak konec světa, může to přece
dělat ještě kvůli něčemu jinému. Budeme přece malovat.“
„No ano, malujeme,“ kývla, když jsem se podivil, „po neděli. Pra-
covnu, pokoj té strašné babičky, předsíň, snad i jídelnu a spíž, snad
všechno. Aby to prý tady bylo hodně hezké… Aby se tu každému co
nejvíc líbilo a nikomu se odsud ani nechtělo… Aby se tu každý cítil
jako doma…“
„To že říkal?“ podivil jsem se teď už doopravdy, „to snad není
možné. To se mi nezdá… za tím musí něco být. To není jen tak samo
od sebe. Najednou aby se tu každému líbilo! Najednou aby se tu
každý cítil jako doma! Co ten malíř?“

– 315 –
 „Malíř nic,“ řekla rychle, „malíře objedná sám. Výslovně mi řekl,
ať se o to nestarám. Má asi nějakého svého. Asi nějakého vyslou-
žilého strážníka. Ale vím ještě něco,“ řekla rychle, „Hron už dva dni
vozí do sklepa na trakaři cihly. Ta hromádka cihel, co byla včera před
domem, byla naše. Vozí je do sklepa, jako by tam stavěl chalupu.“
Vskutku, uvědomil jsem si, že před domem byla včera hromádka
cihel.
„To je tedy zvláštní,“ kývl jsem, „co tam bude stavět? Možná ně-
jakou zídku.“
„Já si myslím,“ zavrtěla hlavou, „že to souvisí s tím jeho kopáním.
Vždyť tam v tom sklepě kope už dobrýho půl roku, ať neříká, že
spravuje světlo. Světlo se nespravuje půl roku a nevozí se k němu
cihly… Ale vím ještě něco. My tam do toho sklepa máme dát, až
budeme malovat, nějaké věci z bytu. Abychom udělali malíři místo.“
„Tak tomuhle nevěřím,“ řekl jsem, „tomuhle ne. Když jsme ma­
lovali posledně, vynesl se nábytek na chodbu a do těch místností,
kde se právě nemalovalo, to je hloupost. Přece by to netahali až do
sklepa.“
„Mně je to také divné,“ řekla, „právě proto to říkám. Proč to tahat
do sklepa, když se to dá vynést na chodbu nebo do jiné místnosti?
Ale je to tak. Řekl mi to… no kdo, on. Teď mi začíná být jasné, proč
Hron dělal z provazu ty smyčky, dělal je, přece jsem jednou o tom
mluvila. Dělal je asi na ty věci, co se budou tahat. Ale…“ Náhle se za-
třásla, jako by přišla v řeči k nějakému podivnému místu a nemohla
zdvihnout jazyk… Jako by se něčeho děsila. Jako by náhle nemohla
dál…
„Tak to tedy,“ zatřásla se, „řeknu a ani nebudu chtít přísahu,
vždyť by to ani nešlo. Zapálit svícen babičky by bylo pro kočku
a kříž v bytě na zdi dávno není. Ale kristepane, jestli se to prozradí,
tak je se mnou ámen. Tohle jsem neřekla ani Kocourkové.“
Náhle jsem cítil, že tentokrát je to asi něco vážnějšího. Řekl jsem,
že budu mlčet jako hrob.

– 316 –
 „Když mi oznámil to s tím malováním a sklepem,“ dala si tvář
do dlaně, „řekl mi, abych šla k Hronovi, ten že mi ještě něco poví.
Neměla jsem chuť sama jít k Hronovi, já se ho vlastně pořád bojím,
mně se zdá, že je to nějaký záhadný a podivný člověk… no ale, šla
jsem. Chytla jsem ho právě před sklepem s kolečkem a vskutku,
pověděl mi… Je to hrozné,“ vstala ze židle, „hrozné, co mi pověděl,
když si na to vzpomenu, jde po mně mráz ještě teď.“
„No prostě,“ řekla po chvíli nad vychladlou plotnou, kde měla
cukr a žloutky na krém, „no prostě… Řekl, že vskutku budeme
malovat a něco dáme do sklepa, aby měl malíř místo, to že musím
vědět, protože budu musit trochu pomoci, a i kdyby ne, věděla bych
to stejně, to že se přede mnou neutají. Ale…,“ zakryla si tváře ruka-
ma, potřásla hlavou a pak…
„Postavil ten trakař, co měl v ruce, na zem, podíval se mi na krk
a řekl: Slečno, abych vám řek pravdu, já měl celej život v rukou samý
revolvery, provazy… já s tím umím zacházet dobře a taky dobře vím,
kdy je člověk mrtvej a kdy je ještě trochu naživu. Jestli se o tomhle
sklepě a nošení věcí do něho jen slovem někomu cizímu zmíníte,
pak je po nás po všech veta…“
Venku svítilo slunce, byl suchý zimní den, v parku, kde stromy,
keře a tráva byly ještě černé, byly lavičky suché a čisté, já měl od-
poledne klavír a na chladné plotně stál cukr a deset žloutků na
krém. Zíral jsem na ni a ona na mne, tohle, co jí řekl Hron, ač jestli
to nebyla jen fantazie z její hlavy, bylo vážné.
„Dobrá,“ řekl jsem za chvíli, „budeme mlčet. Jestli je to opravdu
vážné, řekne nám to asi ještě také on. Musil by to říci i mně, já o tom
sklepu budu přece vědět také, to jsem tedy zvědav, jak chce o tom se
mnou mluvit. Jak to vůbec dokáže. Bude musit za mnou přijít nebo
mě zavolat a hezky pěkně mírně, polehoučku… to se tedy zpotí. Co
kdybych ho odmítl poslouchat? Kdybych se sebral a šel od něho
pryč? Pak jestli je to vskutku vážné, bude v koncích, tady mu totiž
pěsti nepomohou. Ale tak se mi zdá…,“ pohlédl jsem na ni, hleděla

– 317 –
na mne stále s rukama na tvářích a zrakem velmi divným, „tak se
mi zdá…“
„Ano,“ kývla a sedla si opět za stůl, „ano, to ještě není všechno.
Ještě něco, kristepane, to s těmi kamny, malováním a sklepem není
všechno. Prostě, já mám dojem,“ řekla… a pak se mi na okamžik
zastavilo srdce.
„Ano,“ řekla, „já mám dojem, že tady někde poblíž nás – obchází
vrah.“
„Nevím nic přesného,“ šeptala rychle a překotně, „nevím nic
přesného, kdepak, tohle mi pan prokurista neřekl, tohle mám ze
sebe. A kdo je ten vrah, to také nevím. Já jen vím, že se pálí papíry,
bude se malovat, něco nosit do sklepa a on obchází. Někdo, kdo
u nás v tomhle bytě byl. Někdo, kdo se vydává za někoho jiného a my
o tom nevíme. Někdo, kdo někoho připomíná, ale koho, nikdo neví,
a nikdo neví čím. Nikdo vlastně ani neví, že vůbec někoho připo-
míná, proto jsem o tom na začátku mluvila. A proto jsem si koupila
ten zelený župan a ode dneška před spaním se budu lesknout jako
ryba. No proč, jak souvisí župan s tím vším?“ zašeptala nešťastně,
„všechno souvisí se vším, četla jsem v nějakém spisku, a tedy i žu-
pan s vrahem. Protože vrah nemůže zelenou barvu vystát. Nemůže
ji ani cítit. Když se potká s někým, kdo má na sobě něco zeleného,
uprchne. Stejně jako prchá, kristepane, před česnekem… ne, ne, já
se z toho vskutku asi zblázním. To není fantazie, jak to vím, no vím
to, třeba z karet, to je jedno, vím to. Právě ten župan, než si ho
večer navléknu, musím předvést Kocourkové, proto k ní budu musit
skočit… Jednou tady ve špajzce byla také sekera…“
„Kriste na nebi,“ zvolala, když jsem se vyčítavě ozval, „prý tam
také bylo kolečko od kočárku, co prý je na tom, to je už dávno, jak
s tím sekera souvisí! Sekera přece vždycky souvisí s vrahem, dám za
to krk… Ale ježíšikriste, ani tohle nesmí nikdo vědět! Nikdo nesmí
vědět, že něco tuším. Kdyby vrah věděl, že něco tuším… vždyť já si
vůbec nejsem jista, že tu chodí a je to vrah, říkám to snad jasně…

– 318 –
bože, kdyby tu byl kříž, není dávno ani na venkově v bráně, od-
stranili všechny kříže, odstranili i Pannu Marii. Aby nebylo nic, před
čím by se dalo přísahat. Nic, co by… rušilo v práci vraha. Bože, teď
mě napadá, že odstranili tenkrát na zahradě i ten česnek… Ale to jim
nepomůže. Vraha zneškodním. Bude to hrozné, až se srazí s mou
zelenou barvou. S mým lesklým županem. Možná že ho to hned
napoprvé neporazí, i to je prý možné, ale podruhé potřetí jistě. Že se
se mnou srazí, to je osud. Mám to ve dlani. Možná i na čele, ale já se
na sebe málokdy dívám do zrcadla. Bože, vždyť já se asi zblázním…“
A pak pohlédla na žloutky a cukr na plotně a řekla:
„Dělám dnes k večeři ten krém podle receptu, bude tu on i matka
a já se poprvé objevím v županu jako velká lesklá ryba.“
A pak řekla, že bych měl nosit také něco zeleného, zvláště večer,
než se odebéřu na lože. „Stačila by,“ řekla, „aspoň taková zelená
mašle.“
K babě do Hradební jsem šel, šel s černými deskami pod paží, šel
odpoledne. Slunce svítilo, ulice a chodníky byly suché, čisté, jako
vymetené, ocitl jsem se pod podjezdem, na křižovatce u mydlářství,
v místě, kde se zahýbá k Svatému Michaelu, a pak… Místo té její
pitomé židličky u klavíru, místo černých, bílých kláves, místo ní,
civějící na mé prsty, jsem viděl holé černé stromy, keře, suchou
zšedlou, zhnědlou trávu, zčernalou hrbolatou cestu… náhle jsem
se ocitl na prostranství před hrabětem Šternberkem. Viděl jsem, jak
stojí na velkém tmavém kvádru s hlavou mírně skloněnou a hledí na
květinu, kterou drží v podepřené ruce… Náhle jsem seděl na lavičce,
seděl na lavičce suché a čisté, a černé desky jsem měl opřeny o sebe.
A pak ke mně někdo přistoupil.
Měl krásný šedý zimník se světlou kožešinkou, kolem krku
velkou žlutou šálu s jedním cípem na kabátě, pod tmavým klo-
boukem delší tmavé vlasy, v kožené rukavici srolované noviny, na
vyleštěných polobotkách bílé psí dečky… Stál přede mnou a hleděl
na mne bledýma, lehce zapadlýma očima… Pak jsem strnul.

– 319 –
 „Děkuji,“ řekl s nepatrně cizím přízvukem v hlase, když jsem,
neschopen slova, trochu poposedl, „děkuji.“ Dal noviny a klobouk
na koleno nohy, kterou lehce přehodil přes druhou, a chvíli mlčel.
Pak se na mne malinko pootočil a promluvil.
„Jak je to už dávno, co jsme se tu setkali,“ řekl, „jak je to dávno,
půldruhého roku. Vyrostl jsi a zesílil za tu dobu, co jsem tě neviděl,
vyrostl, zesílil…, jak ten život letí.“
Stále jsem nebyl schopen slova, byl jsem dočista strnulý. Seděl
jsem, hleděl před sebe a nebyl schopen slova.
„Tenkrát, jak jsme se tu sešli, to bylo k podzimu,“ řekl a klobouk,
který držel s novinami na koleně přehozené nohy, dal vedle sebe,
takže teď měl v ruce na koleně jen srolované noviny, „tenkrát sem
byla slyšet od kiosku hudba. Zalétala sem korunami těchto stromů,“
zdvihl lehce ruku s novinami, „stromy byly tenkrát ještě dost zelené
a košaté, i když už sem tam padalo listí, teď jsou černé, holé a je
tu klid. U kiosku ještě nehrajou…“ Zase chvíli seděl tiše, ale teď
s pohledem do holých korun stromů a s hlavou mírně zdviženou,
jako by poslouchal hudbu, která tu nezněla, anebo to ticho, a pak se
zahleděl za pomník na cestu k rybníku, která byla pustá a prázdná
jako noc, a pak, protože jsem stále mlčel a hleděl před sebe, řekl:
„Je to zvláštní počasí, co teď máme. Už několik dní je jako na
jaře, ač do jara zbývá ještě pár týdnů. Však ono se to neudrží, jistě
ještě přijde nějaký sníh, nějaké plískanice… Tak jak ses měl celou
tu dobu, toho půldruhého roku, co jsme se neviděli, co,“ naklonil ke
mně své bledé, lehce zapadlé oči, „ještě tě něco trápí a souží jako
tenkrát?“
Začínal jsem se trochu probírat a všechno si uvědomovat. Bylo
to k nevíře. K nevíře, že sem dnes přišel, že mě po půldruhém roce
poznal, co všechno si půldruhého roku pamatoval. Cítil jsem, že
budu musit něco říci. Ale jak mám odpovědět na jeho otázku, jsem
nevěděl. Konečně však jsem přece jen promluvil.
„Leccos se za tu dobu, co jsem tu tenkrát s vámi seděl, změnilo.“

– 320 –
 „Leccos se změnilo,“ usmál se, pohlédl za pomník na tu prázdnou,
pustou cestu k rybníku a přisedl si blíže, „leccos, a bohužel až příliš.
Přišlo Rakousko, Sudety, už tenkrát se stával život v této požehnané
republice nejistý, a dnes je bohužel ještě nejistější. Budoucnost je vel-
mi nejistá nejen v této republice…,“ řekl s nepatrně cizím přízvukem
a jako by trochu vzdychl, ale pak pohnul rukou s novinami a řekl:
„O tom však teď radši nemluvme, viď. Mluvme radši o tom, co se
za tu dobu změnilo u tebe.“
A když jsem opět nevěděl, co říci, svlékl rukavici, rukou, na níž se
teď objevil větší zlatý prsten, si přidržel noviny na klíně a druhou
sáhl do kapsy. Pak, opět přehodiv nohu přes nohu, vyňal zapalovač,
cigaretu a zapálil si.
„Leccos se změnilo u tebe,“ usmál se, „vyrostl jsi, zesílil, vypadáš
na patnáct, ale snad ještě, stejně jako tenkrát, nekouříš…“
Bylo to k nevíře, pamatoval si i tohle, a já se teď musil zničehonic
usmát. Usmát chtěj nechtěj. Kdyby věděl, že za tu dobu, toho půl-
druhého roku, jsem už i kouřil. Že nejen piji, ale že jsem si už zapálil
i cigaretu. Cítil jsem, že se mi trochu rozvazuje jazyk, ale zatím jsem
stále mlčel. Pohlédl jsem na špičku jeho vyleštěné polobotky v bílé
psí dečce, a aniž jsem se trochu začervenal, usmál jsem se, že ještě
nekouřím.
„To je dobře,“ řekl s jakousi žertovnou veselostí, v níž se někdy
ocital, když se mnou mluvil, strýček Vojta, „co bys v tom hledal za
štěstí, na to máš ještě čas. A co škola? Učení ti jde výtečně, viď…“
„Učení mi jde,“ kývl jsem teď, teď se mi už vskutku jazyk více
rozvázal, „učení mi jde, jen mi moc nejdou počty. Ale ty mi nešly
ani tenkrát, neumím dělit s výhodou. Máme však letos i latinu a ta
mi jde. Nejlíp mi však jde němčina.“
„Němčina,“ kývl a odklepl cigaretu.
„Ale ono to vlastně není nic divného,“ řekl jsem rychle, neboť
mě napadlo, aby si nemyslil, že se chlubím, „mluvil jsem německy
a česky vlastně už odmalička. Matka totiž pochází z Vídně.“

– 321 –
 „Z Vídně,“ zdvihl překvapením oči, „to jsem netušil. Tak to je něco
jiného, to pak německy umíš jistě dobře. Ach Vídeň…,“ řekl, „jak je
to dlouho, co jsem tam byl naposled. To bylo ještě před anšlusem,
samozřejmě. Měl jsem tam koncerty… Tenkrát,“ pohlédl na ciga-
retu, z níž vycházel slabý proužek kouře, „tenkrát, jak jsme se tu
sešli, jsem ti vyprávěl nějaký případ, viď? O tom pánu a paní, co si
povídali, o tom klenotníku, o tom židovském uprchlíku, kterému
v Německu zastřelili rodiče, vyloučili ho ze školy, i klavír mu vzali…
klenotníci se ho ujali jako svého syna, ač už jednoho měli… no vidíš,
to ještě tenkrát ani nebyly ty norimberské zákony, víš-li, co to je, asi
ne, ty platí teprve od listopadu loňského roku. Dalo se to…,“ utkvěl
pohledem kdesi v prázdnu, „čekat…“
„Vím o nějakých zákonech,“ řekl jsem, „vím o pronásledování
a pokutě miliardy marek.“
„Ach, ty to víš,“ překvapeně na mne koukl, „no ano. Je to za tu
vraždu rady německého vyslanectví v Paříži tím židovským chlap-
cem, ten hoch ho prý měl zabít…“ Chvíli hleděl před sebe, bez hnutí,
skoro mrtvě… pak pohlédl za pomník na cestu k rybníku, pustou
a prázdnou jako noc, a pak náhle řekl:
„Je to zvláštní. Už jdou zas…“
Z cesty za pomníkem, pusté a prázdné jako noc, přicházeli na
prostranství dva strážníci. Dva strážníci v uniformách, helmách a se
šavlemi, docela tak jako tenkrát před půldruhým rokem, když jsme
tu seděli a hovořili. Sklepl popel, pohlédl na náramkové hodinky
a trochu si ode mne odsedl. Klobouk si však na hlavu nedal. Nechal
jej ležet vedle sebe na druhé straně lavičky. Seděl s jednou rukou
položenou na novinách, druhou rukou kouřil a mlčky hleděl na
hraběte Šternberka. Strážníci došli na prostranství za pomník, jen
velmi málo se rozhlédli, pak se pomalu otočili a zahnuli na jinou
cestu. Odklepl popel, opět si přisedl blíže a řekl:
„Proč by sem hleděli? Copak tu někdo na lavičkách sedí? Vždyť
lavičky jsou prázdné,“ mávl kolem, „to musí počkat do jara. Ale abych

– 322 –
se vrátil k tomu tehdejšímu případu, který jsem ti vyprávěl,“ řekl,
„ten pán měl zájem na tom, mít pevnou ruku, obrnit druhého tak,
aby nedal na sobě nic znát, ať je mu zle nebo dobře, zvláště v tomhle
čase, kdy jsme se narodili a všechno je tak nejisté, že nevíme, co
bude zítra. Paní však s jeho výchovou nechtěla souhlasit. Říkala, že
je to výchova policejní, která leda platí na psy. Vychovávat člověka
ustavičným podezříváním, výslechy, vytloukáním něčeho z hlavy,
tím se člověk přecitlivělosti nezbaví, nezbaví se ničeho, co v sobě
má a v sobě si nese, no, měli hádky, paní to snad trochu přeháněla,
ženy někdy rády přehánějí, ještě je neznáš. Pravda však je, že ten
chudák bez vlasti, který k nim přišel z Německa a oni se ho ujali jako
syna, nevydržel a podlehl. Tenkrát ten den před půldruhým rokem,
co jsme se tu sešli, měl právě pohřeb. Pohřbívali ho na židovském
hřbitově pražském a já jsem na tom pohřbu byl. Až zemřou jeho
ochránci, nikdo si na něho už ani nevzpomene. Nikdo mu nedá na
hrob ani kytičku, ani kamínek, leda snad židovská obec… No a jejich
syn, syn toho pána a paní, těch klenotníků?…,“ váhavě pokrčil rame-
ny, zahleděl se k zemi, pak zhasil cigaretu a položil ruku s větším zla-
tým prstenem opět na noviny na koleně přehozené nohy, „… nevím.
Nevím… Někdy si klademe otázky, na které zná odpověď jen bůh.
Jak pokračuješ v klavíru,“ pohlédl na černé desky s notami, jež jsem
měl opřeny o bok z druhé strany, „pokračuješ dobře?“
„Snad dobře,“ kývl jsem, „chodím pořád do té Hradební jako
tenkrát.“
„Byl jsi právě na hodině,“ usmál se.
„Nebyl,“ řekl jsem a musil jsem se usmát.
„Tenkrát jsi nebyl také,“ usmál se a já se musil v duchu opět po-
divit. Vskutku, bylo to k nevíře, pamatoval si i tohle. Ani tehdy jsem
nebyl na hodině. Měl jsem tehdy plnou hlavu jednoho zklamání
z parku.
„Zase tě něco trápí,“ zavrtěl hlavou, ale jeho hlas zněl vlídně,
„zase tě něco souží. Anebo si lámeš hlavu nějakou záhadou?“

– 323 –
 Pohlédl jsem stranou a řekl jsem, že mě občas něco trápí stále.
„Občas mě něco trápí stále,“ pokrčil jsem rameny, hledě stranou,
„je to různé a je to všechno dohromady. Jenže dnes už je to se mnou
všechno lepší, než to bylo ještě tak před jedním dvěma léty, dnes
jsem se už snad trochu zvedl.“
„Někdy člověk ani neví, co všechno ho trápí,“ pohlédl do korun
stromů, „neví to, zvlášť když je mlád a ještě leccos dobře nechápe.
Co koho trápí, vědí spíš lidé, kteří mají kus života za sebou. Ale
podívej…“ vyňal z kapsy novou cigaretu, zapalovač a zapálil si,
„vzpomínáš, co jsem posledně říkal? Život není lehký pro nikoho,
to se jen zdá, že jsou mezi námi lidé, pro které je život hračka… no
možná že nějací takoví jsou,“ opravil se, „ale pro ty, kteří jsou citliví
a umějí vnímat věci kolem sebe, je život těžký dvojnásob. Čím je
člověk citlivější, tím tíže žije. Řekneš-li dvěma lidem totéž, jeden se
usměje a mávne rukou, druhý se pod tím zhroutí, a ty to ani nevíš…
Člověk má být citlivý k mnoha věcem, například k umění, k hudbě,
k okolnímu světu, ale nemá být přecitlivělý k vlastnímu životu. Vůči
sobě se má obrnit, k sobě má být trochu tvrdý, z ničeho, co se ho
týká, si moc nedělat… vždyť by se jinak, než život skončí, musil
stokrát zhroutit… jdou zas…,“ dodal a rychle pohlédl na hodinky.
Na cestě za pomníkem, pusté a prázdné jako noc, se opět vynořili
ti dva strážníci. Pomalu, s šavlemi u pasu a s helmami na hlavách, se
blížili k pomníku. Sklepl cigaretu, odsedl si trochu a hleděl do korun
blízkých stromů s hlavou mírně zdviženou, jako by naslouchal hud-
bě, která nezněla. Strážníci za pomníkem se rozhlédli po lavičkách,
na nichž nikdo neseděl, teď jsem měl dojem, že se rozhlédli víc než
prve… pak se pomalu otočili a odcházeli toutéž cestou, kterou přišli.
Hleděl za nimi, pozoroval, jak odcházejí, mizí mezi stromy, a když
zmizeli úplně, přisedl si opět ke mně.
„Držet se na uzdě, krotit, nepouštět opratě z rukou,“ řekl, „zní to
trochu jako z cirkusu, ale tak řekněme tedy jako před orchestrem,
když stojíš se vztyčenou hlavou na vlastních nohou a držíš taktovku,

– 324 –
je to trochu tanec mezi vejci. Tanec mezi vejci, když na druhé straně
musíš být citlivý, vnímavý, hluboce zažívat okolní svět a snít…
nic jiného se však nedá dělat. A pak, člověk se musí také jednou
rozhodnout, co vlastně chce a co nechce, kam chce a nechce dojít.
Může se rozhodnout různě, ale nejlepší rozhodnutí je to, které
vzejde z jeho vlastního nitra. Z toho, co mu říká jeho vlastní srdce.
Z představ, přání a snů, které prožívá a prociťuje v nejskrytějších
hloubkách duše. Když se tak rozhodne, musí počítat s tím, že ponese
důsledky, musí se na ně připravit a nést je, ale to, že se tak rozhodl,
je dobré. Tím se i sám v sobě vyrovná se svízeli, které mu život
uštědřil a stále uštědřuje – a to má pro jeho život cenu nesmírnou.
Jinak stále tápe, přešlapuje na jednom místě, váhá a váhá a přitom
se týrá, hryže, hroutí, klesá a nakonec nic kloudného nedokáže.
Jeho život mine jako smutný sen, a když umírá, vidí, že svůj život
ztratil. Že život šel kolem něho a on se ho ani nedotkl. Že vlastně
ani druhým nic dobrého neudělal, nepomohl, neposloužil. A to vše
jen proto, že se sám nerozhodl tak, jak v sobě cítil, že neposlechl
své srdce, že prchl před vlastním sněním, tápal, přešlapoval a váhal.
Člověk jednou musí uposlechnout sebe sama a rozhodnout se třeba
i proti vůli dozorců a zvěře. Pamatuješ na tu hudbu, kterou sem nesl
větřík, když jsme tu tenkrát seděli?“
„Pamatuji,“ vyhrkl jsem, „pamatuji. Hráli Samsona a Dalilu, Aidu,
Rigoletta, Normu, Lazebníka sevillského…“
„A také intermezzo z Donizettiho Lucie,“ vlídně dopověděl, měl
jsem dojem, že jsem ho velice potěšil, sklepl popel rukou, na níž
měl větší zlatý prsten, a mně v té chvíli bleskla vzpomínka na Ilonu
Lányiovou, mou tetu. Na její prsteny, její vlídný úsměv, hlas, kterým
zpívala Lucii, Normu, Rigoletta, Aidu, Lazebníka, vlastně u nás jen
Lazebníka a Rigoletta. Teď právě zpívala v Paříži. Blesklo mi, zda ji
nezná. Byl to zřejmě nějaký hudebník a jistě ji znal, vždyť ji znala
celá Evropa. Zeptal se mě, jak se jmenuji křestním jménem.
„Michal,“ řekl jsem, „Michal. Michal jako medvěd,“ zasmál jsem se.

– 325 –
 „Vidíš, Michale,“ řekl vlídně a měkce, „hudba je zázrak. Čím dřív
člověk uposlechne sebe sama, svých vlastních snů, svého srdce
a rozhodne se, čím dříve se vyrovná i se svízeli života, tím dříve
zvítězí. Hudba ho k tomu vybízí, ponouká, nabádá jako dobrá řeč
andělů, vede ho k tomu, aby neotálel a rozhodl se. Ale může se
stát, že to člověk nedokáže, protože v něm není nic, podle čeho
by se rozhodl. Že jeho srdce mlčí, jeho představy a přání mu nic
neříkají, ty nejskrytější hloubky jeho duše jsou prázdné a němé.
Nemá totiž nic, o čem by snil, a snad vůbec ani snít nedovede. Je
to veliké neštěstí, takový člověk je jako živořící list na kraji pouště
nebo motýl bez křídel a tykadel. Ale i v tom případě mu hudba
dokáže pomoci. Hudba ho ke snění dovede, naučí ho snít, vleje do
jeho prázdné duše představy, přání a tužby. A pak ještě něco, proč je
hudba zázrak, řeč andělů, Michale…,“ řekl a pohlédl na prsten, který
měl na ruce, „hudba vyvolává v člověku ozvěnu. Ty se učíš na klavír
a máte jistě krásný klavír doma. Stalo se ti někdy, že ses dotkl jeho
desky a náhle se klavír rozezvučel? Že se náhle rozechvěly všechny
ty struny, které jsou v něm? Hudba rozezvučí struny, které jsou
v člověku, a duše se rozehraje. Někdy se rozehraje jen na středních
strunách, někdy i na vyšších, a někdy i na těch nejvyšších, které jsou
upředeny, jak se jednou dočteš, až budeš číst o Beethovenových
sonátách, z měsíčního světla a dotýkají se jich prsty andělé. Někdy
se v člověku probudí akord, z kterého se jemu samému zatočí hlava,
a to je pak chvíle pro modlitbu… Pamatuješ tedy na to intermezzo
z Donizettiho Lucie…“ řekl, ale pak rychle pohlédl na hodinky,
a dříve než jsem se mohl, nějak podivně rozechvěn, jaksepatří
rozpomenout na Mojžíše Katze, zavrtěl hlavou. „Podívej, tamhleti
strážníci už sem míří zas…“
Vskutku, na cestě od rybníka, pusté, prázdné jako noc, se opět
objevili ti dva strážníci a pomalu přicházeli na prostranství k po-
mníku, kde jsme seděli. Dostal jsem na ně už zlost. Náhle jsem měl
dojem, že muže vedle mne přece jen nějak zneklidňují, a napadlo

– 326 –
mě, proč se vždy, když se objeví, dívá na hodinky – což tenkrát před
půldruhým rokem nedělal. Ale on si teď už neodsedl, zůstal vedle
mne a řekl:
„Vidíš. Přecházejí, obcházejí, jako by někoho hledali, hlídali,
nikdo tu kromě nás není, není ještě jaro, oni však přesto přicházejí,
obcházejí a dívají se. Ale co na tom? Míří sem, ale proč se jich bát?
Ať přijdou a chtějí můj průkaz, ať si ho přečtou, ať ho prohmatají, ať
mě i seberou, dělám něco zlého? Nikdy se ničeho neboj,“ řekl, „život
není lehký a zítra bude třeba ještě těžší, ale to je dočasné. Jednou
bude život přece jenom lepší. Tohle hledání a hledání…“ pohnul
rukou k strážníkům, kteří se blížili, „jednou pomine a všichni lidé
budou žít bez nich… ty se toho jistě dočkáš, čímpak je tvůj otec…,“
řekl, ale nečekal na mou hrůznou, strašlivou odpověď, z níž se mi
náhle málem udělalo zle, a pokračoval: „Jednou pominou vězení
a pominou dozorci a zvěř, která lidem brání, aby žili svůj život, vzali
jej do vlastních rukou a neztratili, a od té chvíle budou světem znít
jen harfy. Harfy, na něž budou hrát lidé a andělé, a žádný vítr, leda
mírný vlahý větřík, jaký má rádo listí stromů a římské pinie… Ty
se toho dočkáš. Tahle ozbrojená moc tě už pronásledovat nebude.
Půjdete městem a budete hrát na harfy vlastní duše, jak napsal
jeden básník, kterému nedávno zvyráželi zuby… půjdete světem
a budete poslouchat jen hlas vlastních srdcí, snů a tužeb, rozletíte
se, kam vás ponesou – vždyť proto máte křídla, ponesou dokonce
i…“ naklonil se ke mně, „k slunci… budete žít lidsky. Ty se toho
dočkáš, to je jisté, počkej, až ti bude třicet, čtyřicet let…,“ usmál se
a já měl náhle dojem, že mluví jako prorok. „Ale do té rajské doby,“
pokračoval, „musíš být klidný a mírný. Když však bude třeba se
vzepřít, vzepři se a řekni všechno hodně nahlas. Možná že narazíš,
že budeš musit couvnout, ale aspoň jsi řekl své, vyříkal, máš klidné
svědomí, že jsi udělal, co bylo ve tvé moci, a nekýval jsi vlkům. Právo
na vzpouru nikdy nikdo nikomu nevezme, dokonce ani v kriminále,
a to je naše velké štěstí…“

– 327 –
 Strážníci se tentokrát nevrátili jako dřív, byli nějací neklidní, mí-
řili k pomníku a blížili se k nám jako dvě zlověstné bytosti z jiného
světa, který mi náhle přišel nějak vzdálený a cizí, a všiml jsem si,
že s rukama na rukojetích šavlí a v helmách na nás hledí, všiml
jsem si, že se i rozhlížejí po okolních, zcela prázdných lavičkách,
jako by tam snad viděli něco, co tam vůbec nebylo, všiml jsem si, že
hledí dokonce i na svěšenou hlavu hraběte Šternberka, hledícího ze
soklu na květinku v ruce – a všiml jsem si, že jejich zrak je přivřený
a chladný jako zrak kočky, šelmy a… no ovšem. Vždyť tohle byl celý
ten můj žalostný svět, celý ten můj ubohý domov. Sklepl cigaretu,
pohlédl na pomník a řekl:
„Donizetti zešílel, ale napsal Lucii, Pasquala, Nápoj lásky… váš
Smetana Mou vlast, François Villon své Prokleté básně, Wilde Do-
riana Graye…, co udělali tihle? Nic než že chodí městem, slídí, pa-
sou, že sedí v pracovnách a opájejí se uprchlíky, že dovedou hrozit
a zatýkat, to je málo. To je žalostně málo – na lidi. Vsadil bych se, že
v sobě nikdy neslyšeli jedinou vyšší strunu, nemají o její existenci
ani zdání, že nikdy nesnili…, možná že slyší struny jiné. Ty temné…
No ale,“ řekl pak náhle a trochu lítostivě, jako by se byl zarazil, „no
ale možná že jim trochu křivdím. Možná že se mýlím. Možná že se
mýlím, a pak bych byl šťastný. Je možné, že se mýlím.“
Pak řekl:
„Když jsem ještě chodil do školy, byl v tvém věku, ani ve snu mě
nenapadlo, že jednou ztratím domov. Že budu musit z domova, že
sotva v jedné zemi zakotvím, budu musit zas dál, že budu putovat
ze země do země tímhle širým světem. Dokud je člověk ještě malý
chlapec, tak ho takovéhle věci nenapadnou, anebo mu to tak ne-
přijde. Ale je to tak. Člověk je jako poutník, který jde alejí a stále
nedochází konce. Člověk je věčný uprchlík a utečenec. Nejhorší ze
všeho je ztratit domov. Ztratit své zázemí, svou zemi, kde se narodil
a zapustil kořeny, pozbýt to vše, z čeho jsi žil a dýchal, tvořil a co
nelze od živé cítící bytosti odloučit, leda od kamene – někteří to

– 328 –
nechápou. Snad proto, že nikdy nežili a necítili. Tihle strážníci…“
lehce zdvihl ruku, v níž měl srolované noviny, „ti třeba vskutku
nejsou zlí. Třeba to jsou otcové pokojných rodin, kteří by nikomu
neublížili. Vaše policie je ostatně rozumná a lidská, pokud se tak
o tom dá mluvit všeobecně, jste demokratický stát – sešel jsem se
s několika vysokými pány a byli to vynikající lidé… A pak tihle, co
sem k nám jdou, nejsou vlastně ti praví, kteří mi hrozí. Mně hrozí
daleko větší nebezpečí od jiných – kteří mohou teprve přijít. Možná
že mnozí jsou zde už tajně, v civilu, na zapřenou, že jsou tu už dávno,
celé dvě desítky let, že sedí na úřadech, v pracovnách, že tu někde
poblíž nenápadně obcházejí… Ale když po mně půjdou a zaskočí
mě, půjdu, budu mít aspoň vědomí, že jsem musil. Že mě donutili.
Že byli silnější. Že měli zbraně. Že jsem to nebyl já, kdo násilí začal,
že jsem násilí dobrovolně neustoupil…“
„A proč by po vás šli,“ vyhrkl jsem teď už celý zaražený, „proč
a kdo kdyby sem přišel?“
„Proč a kdo…“ usmál se shovívavě, „víš o norimberských záko-
nech, víš, co je v Německu, dnes už i v Rakousku a v Sudetách. Na mě
se přece norimberské zákony vztahují. Na mě se přece vztahují!“
řekl a pohlédl náhle opět na hodinky… a pak zůstal nehybně sedět
a hledět do prázdna.
Strážníci přecházeli kolem nás, co noha nohu mine, přecházeli
jako dvě bytosti z jiného světa, s šavlemi a v helmách, ale už na nás
ani nepohlédli. Anebo předstírali, že na nás nepohlédli, zatímco
nás třeba viděli dobře, ale nepohlédli na nás. Obešli zbývající část
prostranství a zvolna mizeli na cestě, kterou se lze dostat ke kvě-
tinovému koberci.
„Ale to je v Německu a Rakousku, kde je Hitler,“ řekl jsem prudce,
„zde přece ne!“
Pohlédl na chvojí u pomníku a zavrtěl hlavou.
„Jdou po mně,“ řekl.

– 329 –
 A pak rozbalil noviny, které měl na koleně přehozené nohy,
a ukázal stránku, kde byl dlouhý článek a fotografie jakéhosi muže
ve fraku, stojícího před orchestrem za dirigentským pultem… po-
znal jsem ho okamžitě. Zdvihl jsem k němu své užaslé rozhořelé oči.
„Ano,“ přikývl, „včera jsem řídil Českou filharmonii. Začínali
jsme Lisztovými Preludii…“ jeho bledé, lehce zapadlé oči na chvilku
utkvěly v prázdnu, jako by mu něco podivného prošlo hlavou nebo
to viděl či slyšel… „pak byly Mahlerovy Písně o mrtvých dětech… pak
Schubertova Nedokončená… a po přestávce Fantastická symfonie
Hectora Berlioze, nevím, znáš-li to velké tragické dílo, snad ne, to
snad ještě neznáš… Byl to slavnostní koncert, orchestr hrál úžasně,
obecenstvo jedinečné… no ale, podívej…“
Ano, viděl jsem. Nad jeho fotografií a dlouhým článkem o něm
byl jiný. Na českých hranicích pokračuje soustředění německých
vojsk, generál Keitel v Liberci a České Lípě, na Slovensku se jedná
o… Ani jsem se na to dál nedíval. Vždyť od těch Sudet se pořád
něco dělo a noviny pořád psaly o něčem takovém. Hleděl jsem na
jeho fotografii a na dlouhý článek o něm, a teď už bylo jisté, že znal
i Ilonu Lányiovou. Byl to nejslavnější dirigent a velkou Bachovu Mši,
kterou nám teta Ilona dala, řídil on.
„Budu musit jít,“ řekl a znovu pohlédl na hodinky, pohlížel na ně
vždy, když se objevili strážníci, „budu musit jít. Rád bych ti teď řekl
totéž, co jsem ti řekl, když jsem odcházel tenkrát před půldruhým
rokem. Kdyby tě někdy něco zase potkalo, trápilo, soužilo a měl
jsi chuť, abys sem přišel. Že tu v tomhle parku u tohohle pomníku
chodím takhle odpoledne každý den. Rád bych ti řekl, abys zase
přišel jako tenkrát. Ale…,“ hovořil teď tiše a pomalu srolovával
noviny, „už to říci nemohu. Ten včerejší koncert byl můj poslední
koncert v Praze a já jsem dnes v tomhle parku naposled. Chodíval
jsem tu skoro denně dva roky, snil jsem tu své pozdní sny…“ trochu
se usmál, „měl jsem to tu rád…, a tak jsem dnes přišel ještě jednou,
abych se tu rozloučil. Teď musím do hotelu a v půl osmé z Wilso-

– 330 –
nova nádraží jedu. Kam…“ usmál se, „do Francie. Do Paříže. Přes
Maďarsko a Jugoslávii…“
Vzal klobouk z lavičky a vstal. Jednou rukou si trochu upravoval
u krku velkou žlutou šálu, jejíž jeden cíp měl na kabátě. Vstával jsem
z lavičky jako ve snu.
„Rád bych tě ještě někdy viděl,“ řekl, když jsem proti němu stál
jako ve snu, strnule a nehybně, s černými deskami pod paží, a jeho
hlas zněl velmi měkce, jako by nemohl přemoci nějaké dojetí, „viděl
třeba po létech, až ti bude dvacet, pětadvacet, to je jedno… no možná
že se ještě někdy setkáme. Třeba v cizině, třeba daleko odsud, kam
někdy zavítáš, cesty života jsou nevyzpytatelné. Kdybych tě neob-
jevil…“ pohlédl na mě svýma bledýma, lehce zapadlýma očima, „je
malá naděje, že tě náhodou potkám na ulici nebo v nějakém parku
jako zde, a ty budeš o mně vědět z novin nebo z nějakého plakátu,
přijď a přihlas se. Třeba po koncertě, vždycky tě rád uvidím. Mysli
také trochu na to, co jsem ti řekl,“ dal mi ruku, v níž držel noviny,
na rameno. „Prožívej své sny, prožívej sny o lásce, své sny lásky,
neboj se. To je to nejlepší, co můžeš dělat. To nejlepší, co máš. To
nejlepší, co je v tobě. Sny lásky jsou ty nejvyšší struny, struny v kaž-
dém z nás, a mezi těmi se nikdy, nikdy nemůže ozvat žádná temná
struna, i kdyby sis to myslil a hrozil se toho tisíckrát. Já, když jsem
byl mlád, jsem ten strach měl a hrozil se toho, a bylo to největší
neštěstí v mém životě… Prožívej své sny, sny lásky, prožívej je klidně
a bez obav, prožívej je, jak nejvíc můžeš, z celého srdce, z celé duše,
uslyšíš ty nejvyšší struny, jež jsou v každém z nás a nikdo nám je
nevezme… Stůj na vlastních nohou a dokaž říci své, drž opratě, buď
citlivý, ale ne přecitlivělý k vlastnímu životu, je to tanec mezi vejci.
Jednou možná napíše nějaký velký mladý český básník, může to
být za řadu let, třeba se ještě ani nenarodil, jednou třeba napíše:
Ó člověče, nezapomeň, že koneckonců i ty, i já jsme básníci, a proto
každou minutu jsme zraňováni.“

– 331 –
 Sáhl do kapsy a vyňal kožené rukavice, ani jsem dříve nepo-
střehl, že je tam schoval, podržel je chvíli v ruce a hleděl na mne
a já na něho, a měl jsem v té chvíli prazvláštní dojem, jako by ne-
hleděl na mne, ale kamsi do své vlastní duše. Pak mi podal ruku,
chvíli ji držel ve své a řekl:
„Tak se měj hodně hezky, sni, naslouchej vlastní duši a dobře se
uč na klavír. Ať někdy, když bůh dá, že se zase potkáme, sednu si
do křesla a ty si sedneš ke klavíru, a já budu poslouchat, jak hraješ
Beethovenovu Appassionatu… Když bůh dá.“ Dal klobouk na své
delší tmavé vlasy, trochu se rozhlédl prostranstvím, ještě jednou
pohlédl na pomník a na lavičku, na níž jsme oba ještě před chvílí
seděli, a pak rychle odcházel. Hleděl jsem za ním jako ve snu, strnu-
lý, nehybný, dlouho, dokud nezmizel mezi holými černými stromy,
keři, dokud se v nich neztratila žluť jeho velké vlněné šály, a bylo
mi, jako bych byl právě minul život.

Večeřeli jsme v jídelně na bíle prostřeném stole. Matka seděla v čele

stolu v tmavých šatech a s perlami na krku, vrátila se před chvílí
od ženy generála, která zřejmě stále žila, seděla sice vzpřímena, ale
zamlklá a unavená, hleděla na ubrus, jako by nevnímala nic než jeho
nekonečnou sněhovou bělost. On seděl naproti mně, zády k zrcadlu,
pod nímž byl příborník s karafou vody, ruce měl zkřížené na stole
a hleděl na mne – bylo to téměř k nevíře. Jako by to nebyl on, ten,
který bere kožený plášť, kufr a nasedá do velkého černého auta,
který mě pozoruje chladným, přivřeným zrakem, jako by sledoval
mouchu, který sedí v pracovně za zavřenými dveřmi a náhle z ní
v noci vyrazí, jako kdyby to byl někdo úplně jiný. Hleděl na mne
s jakýmsi líbezným, přívětivým zájmem, skoro přátelsky, a já se
musil v duchu smát. Tak už je to zde, myslil jsem si, už je to tady.
Něco se děje a tobě nic jiného nezbývá. Jsi v koncích. Bylo jisté,
že mě tím neoklame, ale byl jsem zvědav, jak si bude počínat dál.
Jak svou hru se mnou rozvine, aniž ví, že jsem ji prohlédl od první

– 332 –
chvíle a tuším, že se něco děje, z čeho je v koncích. Musil jsem se
v duchu smát, měl jsem však v té chvíli také plnou hlavu setkání
z parku. Myslil jsem na vše, co mi Artur Jacobson říkal, byla však
otázka, zda jsem myslil na vše, co mi říkal skutečně – možná že jsem
leccos z toho zapomněl nebo si to pamatoval zčásti, ale panebože,
vždyť mi snad v lecčems mluvil z duše… pak mi opět blesklo, co se
děje tady u nás doma, pálení papíru v pracovně, malování, nošení
věcí do sklepa v příštích dnech, a že musím mlčet, aby po nás všech
nebyla veta… napadl mě i vrah, to jediné byla hloupost, představa
Růženky. Za chvíli měla přijít s večeří a poprvé se objevit v tom
svém novém zeleném županu.
„Čemu se směješ,“ zeptal se, a mně se zdálo, že se také usmál,
„máš hlad?“
Byla to otázka skoro hloupá, a  tím podivnější, pokrčil jsem
rameny a dál se smál aspoň v duchu. Hleděl na mne s přívětivým
zájmem, skoro přátelsky, a promluvil, komedie se začala rozvíjet.
Pohlédl jsem na něho jako malý chlapec a snažil se, abych vypadal
co nejpřívětivěji.
„Budeš si musit udělat pořádek ve svém pokojíku,“ řekl spo­
kojeně. „Když budeme malovat, uděláme v bytě sem tam nějaké
změny. Co nepotřebujeme, vyhodíme. V jaké barvě chceš, aby ti ten
pokoj vymaloval, co?“
To už byla otázka chytřejší, protože měla nějaký smysl. Vzpo-
mněl jsem si na změny v bytě, které už kdysi dělal, kdysi dávno
po návratu od dědečka, na věci, které vyhodil, obraz císaře pána
a kancléře Metternicha, vyřezávanou židli s andělíčky… jen jsem
pokrčil rameny.
„Mně je to jedno, v jaké barvě pokoj vymaluje,“ řekl jsem co
nejpřívětivěji a stále jako malý chlapec, „já bych si to ještě rozmyslil.“
„Růžový by byl hezký,“ promluvila náhle matka, jako by se byla
vrátila ke stolu z jiného světa, a trochu zdvihla oči z ubrusu, „růžový
nebo okrový. Abys tam měl dost světla.“

– 333 –
 Napadlo mě, co kdybych řekl, aby se vymaloval zeleně, a v duchu
jsem se smál. Kdy už ta Růženka bude mít večeři a přijde, myslil
jsem si, kdy se tu už zjeví v novém zeleném županu, skoro jsem se
toho ani nemohl dočkat. Dělala dnes také žloutkový krém podle
receptu z továrny, kdopak to asi bude jíst, napadlo mě, no, trochu
toho snad sním. Vtom tlouklo z předsíně půl osmé a hlavou mi
opět bleskl Artur Jacobson. Za deset minut, v půl osmé, blesklo mi,
opustí Prahu, z toho mi bylo smutno, ale nedal jsem na sobě nic
znát, pohlédl jsem k lustru.
„Chceš-li pokoj růžový, budiž,“ pokrčil rameny, „ale být na tvém
místě, dal bych přednost světlé modři. Můžeš si však vybrat i něja-
kou hezkou žluť. Od té je také světlo, co myslíš…“
Tohle mi už zase připadalo hloupé, a tím podivnější, nemyslil
jsem si nic. Hezká žluť či světlá modř mi mohly být ukradeny, myslil
jsem si pouze, jen ať se baví, bylo to jasné jako to dnešní odpolední
slunce. Už jsem otvíral ústa, abych mu přisvědčil anebo řekl, co
takhle zelená, když vtom v předsíni nastal šum, nebylo pochyb, Rů-
ženka vyšla z kuchyně a přinášela jídlo. Strhl jsem zrak ke dveřím
a pln napětí čekal, až se otevřou.
Otevřely se a v nich se objevila lesklá zelená ryba. Na ploutvi
u ramene nesla podnos s talíři a mísou.
Matka zdvihla hlavu, pohlédla na ni a usmála se, zdálo se, že
se jí župan líbí. On na ni hleděl klidně a v jeho tváři se nepohnul
ani sval. Když mlčky kladla talíře a mísu na stůl, zavadila o mne
zrakem a žertovně se zašklebila. Sklonil jsem hlavu a kousl se do
rtu. Pak odešla a začali jsme jíst. Bylo to smažené maso s pomfrity
a nakládanou zeleninou.
„Co škola,“ zeptal se přívětivě, skoro přátelsky.
„Dobrá,“ řekl jsem, „jde mi to jak na máslíčku.“
„A co klavír,“ zeptal se a vzal si z mísy maso, „cvičíš, nebo jsi na
to zanevřel?“
„Cvičím a nezanevřel,“ řekl jsem, „právě dnes jsem měl hodinu.“

– 334 –
 „A už umíš Appassionatu?“ zasmál se a vzal si další maso z mísy.
„To ještě potrvá,“ nepřítomně řekla matka.
„Proč,“ prohodil jsem, „zrovna dnes ji se mnou profesorka cvičila.
Vysvětlila mi také, co to slovo Appassionata znamená,“ usmál jsem se.
„Tak se jen pilně uč,“ řekl spokojeně a vzal si ještě maso z mísy,
„až zase přijede paní Lányiová, ať jí můžeš pěkně zahrát. Třeba
právě Appassionatu…“
Jedl jsem a chvíli přitom hleděl na strop k lustru. To s tou Appas-
sionatou Iloně Lányiové mělo opět trochu smyslu, ale ty rady, abych
se učil, byly plytké, prázdné mlácení slámy, musil jsem se v duchu
smát. Je půl osmé, řekl jsem si, vlak s Arturem Jacobsonem se snad
právě rozjel, přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie, nedal jsem
na sobě nic znát. Pak v předsíni opět zašumělo, otevřely se dveře
a velká lesklá zelená ryba se objevila podruhé. Nesla na ploutvi
kompoty a kávu. Myslil jsem, že už přináší ten žloutkový krém.
„Ten přinesu za chvíli,“ zasmála se, „přece to nejlepší se dává na
konec.“
Hleděl na ni opět mlčky, v jeho tváři se nepohnul ani sval. Jen
matka se trochu usmála a kývla. Usmála se na mě nenápadně a ode-
šla.
Dojedli jsme maso, také pomfrity a zeleninu, které on nejedl,
matka sebrala nádobí a dala je na kraj stolu. Hleděl na mě, jak jím
kompot, a přátelsky se usmál.
„Není to snad kompot z višní,“ usmál se, jako by chtěl předvést, že
ví, že kompot z višní nejím z obavy, aby v něm nebyl zavařený červ.
„Z meruněk,“ odvětil jsem, jak jsem nejvlídněji mohl, „snad také
nějaká majoránka. Nějaké silné voňavé koření,“ usmál jsem se
a kousl se do rtu.
„Majoránka se do kompotů nedává,“ řekla matka.
„Tak si ještě uvaž ten svůj pokoj,“ řekl odkládaje šálek s kávou,
„po neděli malujeme. A prober si tak trochu svoje věci,“ řekl skoro
bodře, „co nepotřebuješ, vyhoď.“

– 335 –
 Kývl jsem jako anděl, co nepotřebuji, vyhodím, a pohlédl k lustru.
Artur Jacobson už asi projel tunelem za nádražím, už jede k Plzni,
do Paříže. Pak mě napadlo, že nejede k Plzni, ale úplně opačně,
oklikou přes Maďarsko a Jugoslávii, jede přes Český Brod a Kolín.
Jede asi první třídou ve spacím kupé, jede do Paříže, náhle mě na-
padlo, co abych si ten svůj pokoj dal vymalovat černě.
Pak v předsíni opět zašumělo, otevřely se dveře a velká lesklá
zelená ryba vešla potřetí. Na ploutvi nesla ten žloutkový krém a vy-
padala jako mořská panna s měsícem.
„Máte nějaký krásný župan,“ řekl teď konečně.
„Koupila jsem si ho od Čecha,“ usmála se.
„Je hezký,“ řekla matka, „to od toho Čecha v Tylově?“
„Od toho,“ kývla, „měl výprodej.“
Teď se díval, jak dává talíř s krémem na stůl, a po chvilce řekl:
„Poslyšte, neměla byste spíš nosit červený? Červená barva vám
líp sluší. V červené vypadáte mladší.“
„Čech červené neměl,“ zavrtěla hlavou, „měl jen zelené. Dal mi
ho skoro za groš. Skoro zadarmo. Ale mám pod ním červené šaty.“
Kývl, pohlédl na talíř s krémem a řekl, že ho teď jíst nebude.
Obrátil se k zrcadlu, pod nímž na příborníku stála karafa s vodou,
pokynul rukou a vyšel z jídelny.
Když jsem šel do koupelny, Růženka vystrčila hlavu z kuchyně
a kývla na mě, abych šel dovnitř. Skočil jsem tam jako kočka.
„Žasnu,“ řekla, když zavřela dveře, „jsem z toho úplně pryč. Jako
by to nebyl on. Jako by to byl někdo úplně jiný. Vskutku jako by
se něco dělo a byl v koncích. Jako by doopravdy nemohl dělat nic
jiného než tohle. Je to fantastické.“
„Je to fantastické, a to teprve začíná,“ řekl jsem, „jsem zvědav, jak
bude postupovat dál. Ale má to marné, já mu nenalítnu. Takovouhle
komedii mohl se mnou hrát dřív, ale dnes je už pozdě… Ano, ano,“
řekl jsem, když trochu zneklidněla, „jen žádný strach. O tom sklepě
budu mlčet, to je jisté, také o tom vrahu…, ale on se zpotí a mě ne-

– 336 –
doběhne. Je mi vůbec divné, že když je tak chytrý, vůbec nevidí, jak
hloupě to dělá. Takové řeči, zda mám hlad a abych se učil, já nevím.
Buď mě má za tak hloupého, anebo tu svou chytrost po celá léta
jen předstíral a hrál. No nic,“ zasmál jsem se, „zpotí se. V nejhorším
to budu s ním hrát do určité doby, jak jsem to dělal dnes v jídelně.
Ten krásný župan se mu moc nelíbil, co…“
„Radši by měl červený,“ kývla a zasmála se, „červený asi jako ten
jeho koberec. Jestlipak ho také dá odnést do sklepa?“ zasmála se,
„trezor jistě odnést nedá, s tím by nehlo ani to celé jeho policejní
ředitelství, je celý ve zdi, ten velký trezor… jo ale proč jsem volala,“
zasmála se opět a zeptala se, zda něco vím.
„Vím jen to z poledne,“ řekl jsem a sedl si za stůl, „že pálí papír,
budeme malovat a nosit věci do sklepa. A že si mám rozmyslit, jak
chci vymalovat pokojík.“
„Tak tohle zase nevím já,“ podivila se, „kdy to řekl?“
„Teď v jídelně. Doporučil světle modrou nebo žluť. Abych tam
měl hodně světla.“
„Žluť?“ zdvihla oči.
„Žluť,“ usmál jsem se, „ale já měl sto chutí říci, že ho chci zelený.“
Chvíli jsme se usmívali a pak se zeptala, zda tedy vskutku nic
dalšího nevím, a když jsem zavrtěl hlavou, řekla, že má pro mě
připravený dárek.
„Dárek,“ zasmál jsem se.
„Dárek, připravený v pracovně,“ kývla, „já to vím. Před večeří,
když přišel, jsem tam musila donést dříví. Je to dárek asi k Veliko-
nocům.“
„Co to je,“ zeptal jsem se, „jak to vypadá?“
„Nevím, co to je,“ řekla, „je to zabalené v papíře.“
„Tak ale jaký to má tvar,“ řekl jsem.
„Jaký to má tvar,“ pohlédla ke stropu, „bože, takový zvláštní. Já to
ani nedovedu popsat. Jak bych to popsala…“ řekla a udělala nějaký
nejasný pohyb rukou… „no nevím. Je to zabalené a je to asi něco

– 337 –
vzácného. Ale napadá mě, že to k Velikonocům být nemusí. Asi
počítá s tím, že to dá dřív.“
„Rozhodně s tím počítá,“ kývl jsem, „jsem jen zvědav, pod jakou
záminkou. Co si vyvzpomene. Nemám ani narozeniny, ani jmeniny,
není Michaela archanděla, je březen… to jsem zvědav. Je to velké,
nebo malé,“ zeptal jsem se, „aspoň rozměry, když už nejde popsat
tvar.“
„Takové střední,“ řekla, „rozhodně se to dá strčit do velké při-
hrádky v psacím stole nebo do skříně. Bože, když si vzpomenu, jak
jsme tam tenkrát byli…“
„A já si vzal ty cigarety,“ zasmál jsem se, „a prohlíželi si tu knihu
o vraždách.“
„Tu v těch žlutých deskách, a chtěli se na ni ještě někdy kouknout,“
zasmála se.
„Chtěli se kouknout a vyluxovat, aby nepoznal naše stopy…“
„A zapomněli lux u kamen a neluxovali,“ zasmála se, „ten červený
koberec a ten velký žlutý trezor, který měl původně jinou barvu…“
„A nepoznal stejně nic,“ zvolal jsem, „poznal čerta. Byl ten župan
opravdu tak laciný?“ zeptal jsem se, hledě na její župan, „opravdu
ho dal za groš?“
„No, za groš zrovna ne,“ řekla, „to já se jen tak ráda vyjadřuji
symbolicky…, ale laciný byl, byl skoro za grejcar. Ale to, že tam
neměl červené, není ovšem pravda. Měl jich tam celý regál a dával
je ještě laciněji. Předvedla jsem ho odpoledne Kocourkové, byla
nadšená. Řekla, že to je právě ta zeleň, co chrání, jestli snad ten
Čech, když je dělá, není také v nějakém spolku… no a že v té barvě
není ani kapka žlutě, a to je dobře. Tu má totiž vrah dost rád, stejně
jako červeň. Má prý také rád,“ řekla, „měsíc a žluté svíčky, ale to je
teď vedlejší… Jo, abych nezapomněla,“ řekla, „po neděli budeme
muset na náměstí Republiky. Po neděli, zrovna až budeme malovat,
ale to je jedno.“

– 338 –
 „Co to vlastně tenkrát na tom náměstí Republiky mělo být,“ řekl
jsem, „co jsme to tam měli vlastně vidět? To bych tedy vskutku rád
už jednou věděl.“
„Však to uvidíme,“ zasmála se, „říkám, že po neděli tam půjdeme.
Ono tenkrát, jak jsme tam byli, jim to nevyšlo. Půjdeme tam teď.“
„Ale co tam tedy bude,“ řekl jsem znovu neodbytně, „co je to za
hloupost, nějaký pohřeb?“
„Pohřeb,“ zasmála se, „co pořád pohřeb? Kdepak! Sice Kocour-
ková na pohřby chodí ráda, ale tohle pohřeb není.“
„Tak co to je,“ zeptal jsem se naléhavě.
„Co to je,“ zasmála se znovu, „tak já to tedy řeknu. Jednou jsem
říkala, co hádala Kocourkové věštkyně.“
„Ta z té…,“ zeptal jsem se.
„Ta,“ přikývla, „ta, co mi řekla, že mám talent a utopím se v zlatě.
Kocourkové řekla, že se dostane do moc vznešené společnosti, kde
se seznámí s plukovníkem. Ten plukovník ji seznámí s generálem,
a ten generál si ji vezme za ženu a zavede jí velkoobchod banány.
Budou kolem ní samé vznešené uniformy, prapory a hudba…“
„No a?“ zvědavě jsem řekl.
„No a,“ zasmála se, „je to tady. S plukovníkem se seznámila, se-
známil ji s generálem, který za ní chodí, tuhle ji pozval do hospody
do Hradební na pivo, jsou kolem ní samé uniformy, prapory a hud-
ba, však to po neděli na náměstí uvidíme na vlastní oči.“
„Tak potom tam tedy bude nějaká vojenská přehlídka,“ podivil
jsem se, „přehlídka československé armády a Kocourková na ni
půjde s generálem!“
„Ale kdepak přehlídka československé armády,“ zasmála se,
„teď po těch Sudetách přece už ani takovéhle vojenské přehlídky
nejsou a Kocourková není v československé armádě. Kocourková
je v Armádě – spásy.“
„V Armádě spásy,“ kývla po chvíli, když jsem zalapal po dechu,
a dodala:

– 339 –
 „Chodí po náměstích, rozbaluje prapory, hraje na buben, trubku
a harnomiku, prostře kobereček a káže. Kocourková káže na ta-
kovém modrém. Ten generál přitom rozdává letáky a Kocourková
teď jen ještě čeká, kdy jí zavede velkoobchod banány. Je to Ameri-
čan.“
V pokojíku jsem ani neotevřel rádio. Byl to zvláštní pocit – bylo
mi černě a bíle zároveň. Artur Jacobson od nás odjížděl a já již vě-
děl, že od nás neodjíždí, ale prchá. Byl to útěk před Hitlerem, který
nebyl u nás, ale v Německu, Rakousku a v Sudetách, ale on měl
zřejmě strach a domníval se, že po něm jdou…, chvilku mi to nějak
nešlo dohromady. Říci své, neustoupit násilí, a – strach a útěk…, ale
pak jsem si vzpomněl na jiná jeho slova a trochu se mi to v hlavě
srovnalo. Kdesi v duši jsem doufal, že ho ještě někdy spatřím. Třeba
opravdu za mnoho let, někde v cizině, kam se třeba dostanu, po
nějakém koncertu, jak řekl. Měl bych se skutečně líp učit na klavír,
blesklo mi, abych ho pak po nějakém koncertu překvapil a zahrál
mu Appassionatu stejně jako Iloně Lányiové, mé tetě. Napadla mě
velká Bachova Mše h moll, kterou máme u gramofonu pod oknem
v pokoji babičky, a litoval jsem, že jsem se mu o tom nezmínil. Pak
mi hlavou blesklo to malování, nošení věcí do sklepa, ten dárek
a všechno ostatní… to všechno ostatní, a byl to zvláštní pocit, bylo
mi černě a bíle zároveň. Zavřel jsem oči, abych radši spal, a usnul
jsem jako v černobílém sametu.

– 340 –
 27

Po neděli se už zase počasí zhoršilo, ve středu začal padat mokrý

sníh a na chodnících se tvořilo bláto. Ve středu, kdy začal padat sníh
a tvořilo se bláto, to mělo u nás vypuknout. Kvečeru jsme měli začít
s nošením do sklepa, aby bylo místo pro malíře, který měl přijít
ve čtvrtek, ale dosud po něm nebylo vidu ani slechu. V tu středu
dopoledne před tímto podivným cirkusem stál Tieftrunk u tabule
a podával češtináři houbu. Češtinář kreslil křídou do pravého rohu
tabule hřbitov.
Byl to malý venkovský hřbitov na kopečku za vsí, jaký je u nás na
venkově u Valtic a Vranova, byl obehnán nízkou zídkou, jež se dala
přeskočit, uprostřed stál kostelík a kolem byly hroby s kříži. Jeden
hrob nakreslil otevřený. Docílil to tím, že namaloval malý kvádr. Pak
přešel k druhému rohu tabule a tam nakreslil místnost.
Byla to místnost s oknem, za nímž byla tma, těžké mrtvé šero,
ač tohle nemohl nakreslit na černé tabuli jinak než několika bílými
čarami. Slabé světlo, jež blikalo v místnosti, nakreslil krátkými čár-
kami, bylo to světlo lampy. Na zdi byl obrázek Panny Marie, což se
dalo poznat podle toho, že namaloval čtvereček s ženskou hlavou
v kroužku. Pod ním na klekátku byla dívka.
„U nás bude dnes cirkus,“ řekl jsem Brachtlovi a krev ve mně jen
hrála, „vyndej opici, ať ji vidíme.“
Vyndal opici a zeptal se, jaký cirkus bude.
„Až se bude smrákat a do města bude vcházet večer, až se lidé
budou chystat, že usednou k večeři, anebo se budou připravovat do
kin,“ přednášel jsem, „začneme s přípravou bytu k malování. Zítra
má přijít malíř a malovat. Od zítřejšího rána bude u nás dopuštění
boží a potrvá do noci. Malujeme.“

– 341 –
 „Tak přijď k nám na oběd a buď u nás,“ zasmál se Brachtl tomu,
jak jsem to říkal, „já to dnes oznámím doma. A u nás doma,“ roz-
přáhl ruce a přednášel, „se vystrojí hostina jako u krále. Udělá se
dobrá krupicová kaše s višňovým kompotem, také hrnec teplého
svařeného mléka, co ještě…“ přemýšlel, „ještě vařená mrkev a plná
mísa dobrých topinek s česnekem, aby ti hodně chutnalo a dobře
ses najedl…“
Strčil jsem do něho, až vypadl z lavice a schválně spadl na zem.
Protože češtinář byl právě otočen k tabuli a neviděl ho, začal nahlas
volat o pomoc. Chytil jsem ho pod krkem a po krátkém tahání ho
postavil na nohy.

Pohnul se obraz na stěně —

i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela…

otočil se češtinář teprve teď do třídy a přednesl. Pak si dal Tief­t­run­

kem podat hadr, smazal ty krátké čárky u lampy a řekl:
„A je tma. V té chvíli, co se uvnitř zjevilo tohle strašlivé znamení,
za oknem…

… kroků zvuk,
a na okénko ťuk, ťuk, ťuk…“

A pak se zeptal Chvojky, co bylo dál.

„Hele, ptá se Chvojky, co bylo dál,“ držel mě Brachtl v lavici za
krkem, „ty ho vůbec neposloucháš. Uděláme řízečky a salát a na-
dívaný kuřátka a králičky a papoušky, aby se Michálek najedl,“
strčil mi hlavu čelem na desku a několikrát ji stiskl, až jsem čelem
bouchal o lavici, „heleď, jak jí…,“ řekl Mínkovi a Bukovi, „chutná,
chutná, také trošku sena a travičky dáme…,“ konečně jsem se vy-

– 342 –
smekl a opět do něho strčil. Chvojka právě klečel na lavici a mečel,
co bylo dál.
„Co bylo dál,“ mečel, „řekl jí oknem, aby s ním šla.“
„Správně,“ kývl češtinář, „příchozí řekl oknem panně, aby necha-
la modlení a šla. Jaké bylo počasí!“
„Svítil měsíc,“ ječel Chvojka a češtinář kývl.
„Svítil měsíc,“ kývl, „a z toho plyne, že byla noc. Plyne to i z toho,
že ve světnici svítila, což by ve dne nedělala. Ale ona mu namítla,“
zakřičel, „že chce počkat, až bude den. Že teď není čas na žádné
procházky. Že je teď noc a svítí měsíc. Brachtl, nervete se v té lavici,“
zahřměl.
„Nemáte se rvát v lavici,“ zvolal Buka, a v té chvíli jsme s Bracht-
lem vylítli z lavice k oknu.
„Tak přijdeš,“ tiskl mě k oknu s pěstí u nosu a já volal, že ano.
Sáhl do kapsy a vyňal žvýkačky. „Tu máš,“ dal jednu Bukovi, druhou
Mínkovi a třetí Kchonymu, který k nám právě v té chvíli dohopsal.
„A co já,“ zvolal jsem, chytil ho za vlasy a podrazil mu nohu, „já nic?“
„Ty nic,“ zakřičel, vysmekl se a pak se za mnou hnal dozadu. Chytil
mě u zdi, neboť jsem už neměl čas prchnout přes poslední lavici
stranou, a tam mě s pomocí Buky a Hlásného strhl k zemi. Pak jsem
už jen matně slyšel, že češtinář volá Doubka, aby řekl, co jí příchozí
na její námitky odvětil, a Doubek odpovídá:

Hoj, den je noc a noc je den —

ve dne mé oči tlačí sen…

Brachtl mi pod lavicí tlačil dlaní oči, ale i ústa, trhal jsem sebou
a kopal do trnože a ve chvilkách, kdy jsem mohl trochu otevřít ústa,
jsem volal, že chci žvýkačku, a pak v poloviční tmě a skoro nedý-
chaje jsem slyšel, jak češtinář v dálce křičí:
„Z čehož je vidět, že v noci žil a ve dne spal. Ve dne spí v hrobě,
v noci žije…“

– 343 –
 Pak jsem začal volat zpod lavice o pomoc, ale nikdo mě neslyšel.
Jen asi deset jich tancovalo kolem lavice, podle hlasu byl mezi nimi
Buka, Hlásný, Grund a také Kopejtko, podle nohou na zemi Kolomaz,
pak jsem se už dusil a Brachtl mě pustil. Skočil jsem do poslední
lavice prostřední řady, jež byla prázdná, neboť Tieftrunk, který tam
sedí, podával u tabule češtináři houbu, a Brachtl začal vyhrožovat,
že o prázdninách pojede do Cařihradu a už se nevrátí.
„Ty tam zůstaneš?“ zaplakal jsem.
„Zůstanu a už nikdy se nevrátím,“ přednášel a vyndal opici, „už
nikdy se nevrátím v tyto nehostinné kraje, kde mně každý ubližuje,
budu tam chodit do tureckého gymnázia…,“ a Kopejtko, který to
slyšel, zakřičel k tabuli, že Brachtl bude chodit do turecké školy.
„Je mi z toho zle,“ zaplakal jsem a dal hlavu na lavici.
„Nic si z toho nedělej, Michálku,“ chytil mě za krkem, „podívej,
opička se na nás kouká a taky nepláče. Podívej…,“ zakroutil mi
hlavou, vyprskl jsem a bouchnul ho, vylítl ke kamnům a já za ním.
Cestou jsem zakopl o Chvojkovu nohu, který mi ji nastavil v uličce,
upadl jsem, div jsem si nerozbil hlavu, a pak se u kamen strhla
rvačka. A zatímco jsme se rvali a bylo nás asi deset a nikdo nevěděl,
kdo se rve s kým, jen občas jsem poznal, že je nablízku i Brachtl,
když jsem ucítil na tváři vůni peprmintu, musil češtinář u tabule
pokračovat, vykládat, volat a křičet, jak příchozí prchal s pannou,
někdo mu odpovídal:

Byla noc, byla hluboká,

měsíček svítil zvysoka,
a ticho, pusto v dědině,
vítr burácel jedině,

a pak se mi zdálo, že si dal češtinář podat houbu Tieftrunkem, který

se u tabule natřásal a točil do třídy, a že recituje:

– 344 –
 Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili,
a vyli, vyli divnou věc:

a pak že pokynul a my všichni jsme zvolali:

že tě nablízku umrlec!

A pak mnozí z různých koutů třídy vyli, třásli rukama a nohama

a sborově přednášeli, co měli v knížce zaškrtnuto modře:

Pěkná noc, jasná — v tu dobu

vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž —
má milá, nic se nebojíš?

Křičel na Chvojku, co musila odhodit, když s ní umrlec prchal,

a Chvojka ječel, že musila odhodit modlitební knížky, růženec a kří-
žek, část třídy sborově četla, co měla v knížce zaškrtnuto červeně:

Knížky jí vzal a zahodil,

a byli skokem deset mil. —

Růženec popad, zahodil,

a byli skokem dvacet mil. —

Křížek utrh a zahodil,

a byli skokem třicet mil…

a všichni skákali dlouhými skoky po třídě, lavicích a stupínku jako

klokani a kočky.

– 345 –
 „Musíme si připomenout,“ křičel pak češtinář, už jsem ho zas
neposlouchal, protože mi právě někdo tloukl hlavou o kamna, až
to dunělo, „připomenout, že ona ho nepoznala. Neměla zdání, kdo
to je. Myslila, že je to její milý, který před třemi léty odešel do
světa. Když ji však dostal až před hřbitov, přeskočil s ní zídku
a dotáhl do umrlčí komory, náhle ke svému zděšení poznala, že
je to umrlec.“
Na chvíli se mi podařilo otočit se od kamen k tabuli a viděl jsem,
že právě vrací Tieftrunkovi hadr a houbu a říká:
„Měl bych vám ještě říci, jak takový umrlec vypadá, ale to je těžké,
to se musí napřed vidět…“ ale pak jsem ho už zase neposlouchal.
Kopejtko se šplhal na kamna, my ho strhávali dolů a Brachtl mi při-
tom kroutil rukou. A zatímco jsem češtináře u tabule neposlouchal,
od tabule zněl křik: „Z verše divý a hrozný je tvůj zrak tušíte,“ křičel
od tabule, „že má zvláštní hrozné oči. Takové ztemnělé, zkrvavělé…
a z verše tvůj dech otravný jako jed, že má i zvláštní hrozné rty,
zčervenalé, ztemnělé…, ale on je také smrtelně bledý, vždyť leží ve
dne v hrobě, jaký div, choďte proto hodně na slunce, umrlec není
ani mrtvý, ale není ani živý… umrlec je tvor bez duše. Víte, jak se to
řekne německy? Bez duše? Michale… Michale, říkám, co tam vzadu
u těch kamen zase vyvádíte, kde to sedíš…“
„Volá tě,“ křikl Buka, „máš něco říci německy…“ ale já nevěděl,
oč jde, a jen jsem viděl, jak češtinář mávl rukou, seděl jsem právě
na kamnech místo Kopejtka, který se tam mou zásluhou nedostal,
ale Brachtl mě tahal za nohy, abych spadl, a já se tam zuby nehty
držel roury, až se kamna třásla, div se nerozpadla, ale pak jsem
přece jenom slezl, neboť mi začalo být horko, vždyť byl březen
a v kamnech se topilo. „A teď si ještě musíme povědět, co ji za-
chránilo…“ slyšel jsem na půl ucha češtináře, když jsem slezl a strkal
teď horempádem nahoru Kopejtka, „Kolomazi, čtěte zaříkávání…,“
a Kolomaz zřejmě četl, co jsme měli v knížce zaškrtnuto zeleně:

– 346 –
 Tělo do hrobu přísluší;
běda, kdos nedbal o duši!

Ty mrtvý lež a nevstávej,

pánbůh ti pokoj věčný dej!

Maria panno! při mně stůj,

u syna svého oroduj!

Maria, matko milosti!

z té noci zlé mě vyprosti!

Pak se mihla vzduchem houba a rovnou mě praštila do hlavy, to

Tieftrunk od tabule na nás hodil houbu ke kamnům a trefil zrovna
mě, hned jsem vykřikl, svalil se a dělal mrtvého. Půl třídy se na mě
vrhlo, aby mě křísilo, ale Brachtl se prodral nejdál, obličej přitiskl
na můj, že jsem se až dusil dobrým sladkým peprmintem, a pak mě
chytil za krk a volal, že mě křísí, křísí, křičel jsem a kopal a pak se
ozval zvoneček jak skřivánek na jaře nad širými poli.
A sotvaže češtinář odešel, vrhl jsem se na Fürsta, který nestačil
utéct na chodbu, za velkého povyku třídy jsem ho chytil za hlavu
a volal jsem, že držím umrlce. Vzpouzel se a opatrně kroutil, aby si
nepoškodil límec, ale držel jsem ho jako v kleštích a třída volala:
„Fürst je umrlec. Neživý, nemrtvý, nemrtvý, neživý…“ a někdo zvolal
ještě nějaké německé slovo, ale to mně v tom křiku došlo opožděně.
Povalil jsem Fürsta na lavici a začal ho mlátit do hlavy a čela a tu
mě začal kopat kolenem do břicha a ještě níž. Po dlouhé době se
Brachtlovi a Hlásnému podařilo chytit ho za nohy, začal jsem ho
mlátit do nosu a brady, on mě začal škrábat a trhat vlasy a Kopejtko
volal: „Ty mrtvý lež a nevstávej.“ Ale vtom bohužel zvonilo. Kolomaz
zvolal, že jde třídní, a já ho musil pustit. Když jsem nakonec do
něho strčil, až si dřepl na lavici, zahlédl jsem pohled Mojžíše Katze,

– 347 –
který stál opodál. No co, myslil jsem si, tobě bych to přece, Mojžíšku,
nedělal.
Brachtl mě pak líbezně pohladil, dal mi žvýkačku a řekl, že zítra
musím k nim rovnou ze školy. Udělají řízky a všechno, co budu chtít,
a dnes k nám zavolají.

Ke třetí hodině odpolední, kdy venku sněžení zesílilo a na chodní-

cích bylo více bláta a v bytě byl tu a tam odstaven nábytek, ale ještě
se celkem nic nedělo, ke třetí hodině odpolední se ozval ze dveří
pracovny hlas, který mě volal.
„Už je to tu,“ vyhrkla Růženka, „rozhovor a dárek! Celá hořím.
Celá planu. Zhroutím se,“ vypískla, „dává ho vskutku už teď. Hron je
tu co nevidět a nosíme do sklepa. Má na to připraveny smyčky, vidě-
la jsem je v poledne. Oni tam také asi budou něco nosit, kristepane,
asi také malují, zahlédla jsem Hronovou se špalkem, kristepane, už
volá zas…“
„Už volá zas,“ usmál jsem se a šel jsem.
Seděl za psacím stolem, na němž byla lampa, telefon, patent-
ní kalendář, obrázek jakéhosi hocha i tmavé desky, všechno jako
tenkrát, když jsme tu tajně byli. Řekl, abych zavřel za sebou dveře.
Vrátil jsem se tedy ke dveřím a zavřel je. Pak ukázal na židli vedle
stolu a řekl, abych se posadil.
Pohlédl jsem ke kamnům, zřejmě se v nich topilo, ale papíry, jež
pálil, tu už nikde neležely, asi je už všechny spálil, za chvilku měl
přijít Hron a nosit věci do sklepa. Pohlédl jsem ke knihovně, v níž
jsem zahlédl žlutý hřbet, ke skříni a k žlutému trezoru, po nějakém
dárku nikde ani stopy. Blesklo mi, že jej má schovaný ve skříni,
v trezoru nebo v psacím stole v té velké dolní přihrádce. Kývl, usmál
se a podepřel se o lenoch křesla, v němž za stolem seděl.
„Tak už víš,“ usmál se, „… v jaké barvě chceš mít pokoj?“
Seděl jsem klidně na židli a hleděl mu do tváře, jeho komedie se
rozvíjela přesně tak, jak jsem tušil. Chvíli se měl vyptávat a žertovat,

– 348 –
aby mě přiměl k řeči, pak mi sdělil to s tím sklepem a že musím
mlčet, nebo je po nás všech veta, podívej se, pohleď, uznej, jsi přece
už velký rozumný hoch… a nakonec vstát a říci, že má pro mě dárek.
Víš, Michale, takovou hloupost, abych ti taky někdy něco dal… jen si
to klidně vem, no tak si to vezmi… ano, takhle nějak si to asi před-
stavoval, a neměl nejmenší tušení, že mu na to nenaletím. Že jsem
to dávno prohlédl a že mě neopije. Že dnes je už pozdě. Že vstanu,
dárek nevezmu a mlčky, bez jediného slova půjdu. Pokrčil jsem
rameny a hleděl mu do tváře.
Náhle se mi zdálo, že se jeho oči malinko, malinko přivřely. Viděl
jsem, že se mu malinko zúžily zornice, jako by mu je na mžik zakryla
nějaká dlaň, ač jeho tvář zůstávala klidná. Všiml jsem si, že ruka,
kterou měl v předloktí opřenou o křeslo a dlaní na hraně stolu, se
malinko pohnula, jako by se v ní napjal nějaký sval.
„Tak ty,“ řekl klidně a hleděl na mne malinko zúženými zorni-
cemi, „tak ty piješ kořalku a kouříš…,“ a než jsem se probral, řekl:
„Ty kouříš a chlastáš, kradeš cigarety, vloupáváš se do pracovny,
špehuješ a slídíš v noci, co visí v předsíni na věšáku, ty také lžeš, jako
když tiskne, ty, místo abys chodil na klavír, se touláš jako vandrák…“
„Ještě jsem neskončil,“ přerušil mě ostře, „teď budeš mlčet a ani
se nehneš.“ A pak přivřel zrak a řekl:
„Co jsi lhal, žes byl na klavíru, když to není pravda, cos mi tvr-
dil, že ti vykládala o Appassionatě, když jsi tam vůbec nebyl, ale
flákal ses, co lžeš, že ti jde učení, když se od prázdnin horšíš, kde
můžeš, snad vyjma němčiny a náboženství, co kradeš cigarety
a likér, vloupáváš se, špehuješ a slídíš v předsíni a v pracovně, víš,
co z tebe pomaloučku roste? Z tebe roste…“ řekl náhle tiše a usmál
se úsměvem, z něhož by byla šla hrůza… a pak, stále mě pozoruje,
pokračoval:
„Měl bych tě teď zmlátit, abych ti to včas vytloukl z hlavy. Abych
ti to vytloukl z hlavy, dokud je čas a není ještě pozdě. Nemáš zámek
a za tvými dveřmi nečeká komorník. Ale já to nechám. Udělám jinou

– 349 –
věc, aby ses nedostal za mříže. Jestli se ještě jednou něčeho napiješ,
jako třeba tenkrát na návštěvě u Vojty… nekoukej, jako bys spadl
z měsíce… nebo ještě jednou tady budeš lízat zbytky, načínat láhve,
brát ze skříně cigarety a zapalovat si jako tenkrát v pokojíku potom,
co jsi tady rochal… nedívej se jako náměsíčník… rochal, prohlížel
tamhletu žlutou knížku a Růža s tebou…, jestli ještě jednou v noci
budeš šmátrat, co visí v předsíni za kabát… lhát mi, žes byl na klaví-
ru, a ona mě pak volá, žes tam vůbec nebyl a o žádné Appassionatě
nemá ani potuchy, pak tedy okamžitě… tuhle je telefon…,“ ztišil
hlas a klepl do sluchátka „…tuhle je telefon a volám opatovickou
polepšovnu. Ještě ten den se tam povezete. Tam jsou sice v oknech
také mříže jako v kriminále a také jsou tam různí gangsteři, ale
přece jen to ještě není kriminál, je to jen polepšovna, a oni ti to
tam z hlavy vytlučou sami. Oni sami, já to tedy v tomhle bytě dělat
nebudu. Možná že se pak polepšíš,“ usmál se úsměvem, z něhož by
byla mohla jít hrůza, „že tam mezi těmi lotry něco chytneš, něčemu
se naučíš, přiučíš, pochytíš od nich pro život různé dobré věci, třeba
co je to za vůni té kořalky, co chlastáš…,“ a ve mně to propuklo.
Vyskočil jsem ze židle a postavil se. Postavil na nohy, vztyčil
hlavu a…
Nevím, co jsem říkal. Nevím ani, jak dlouho a ani jakým hlasem.
Vím jen, že jsem zaťal pěst, kopl do skříně, trezoru, knihovny, ko-
berce a že jsem byl rozhodnut se bránit, kdyby po mně skočil. Že
i kdyby mi vyrazil deset zubů a klesl jsem zkrvavělý na ten prokletý
koberec, vyskočím zas, dokud budu jen trochu dýchat, budu jen
trochu živ, a pak… Pak odsud prchnu, prchnu z tohohle prokletého
místa, třeba k Brachtlům, Katzům… na venkov k Valticům a Vranovu,
na hřbitov… do Paříže… a už nikdy, nikdy, nikdy více, co živ budu,
se sem nevrátím… Cítil jsem, jako bych se v duši zbavoval nějaké
staleté sítě, kusu zšeřelého stínu, jednoho půlměsíce temna, ko-
nečně jsem se rozhodl, věděl, co chci, stál na svých nohou, vzepřel
se a nikdy, nikdy neustoupil… slyšel jsem tóny, jako by pracovna

– 350 –
zvučela, zněla, hrála, slyšel jsem zvuky, jako by se chvěly dráty,
a před očima jsem viděl temné skvrny a nitě.
„Dobrá,“ slyšel jsem hlas, a pak jsem i viděl, že už nesedí v křes-
le u stolu, ale stojí u dveří s jednou rukou v kapse, „dobrá. Je to
možné,“ viděl jsem, že pohlédl na dveře a pohnul rukou v kapse,
„máš proti mně výtky. Vytýkáš mi různé věci a je jich tolik, že kdyby
na to byly paragrafy, musil bych dostat smrt. Že by mě Hron musil
oběsit, zastřelit a ještě stít mečem, což všechno výtečně umí, vždyť
je to bývalý kat…,“ pohnul rukou v kapse a dělal, že vůbec nevnímá
mé chvilkové zděšení, jen se znovu rychle chopil slova, jako by toho
využíval nebo kul železo, dokud je žhavé, „vytýkáš mi, že se o tebe
nestarám, nestaral se nikdy, nepromluvil s tebou jedno kloudné
slovo, nemám čas, pořád někam jezdím, do Německa či kam, že něco
slíbím a pak nedržím slovo…, že to tady není domov, ale kriminál,
drezúra psů a vrahů, z níž bys nejraději prchl, k Brachtlům, Katzům,
na venkov, na hřbitov, do Paříže…, že se tu bezmála cítíš ohrožen
na každém kroku a teď pomalu i na ulici a v parku…, že toho máš
už prostě dost. Ač, pokud jde o ty křížové výslechy a vytloukání
z hlavy, si moc stěžovat nemůžeš. Dosud nikdy jsem ti z hlavy nic
nevytloukal a kromě jednoho případu jsem na tebe nevztáhl ruku.
Nikdy jsem tě nevyslýchal ani v jídelně, a tím méně tady v tomhle
pokoji, to si asi pleteš s někým jiným. Mám vůbec dojem, že si pleteš
osoby a zaměňuješ jednoho s druhým, ale to teď nechme. Stejně jako
nechme, co je to za vůni té kořalky, kterou máš tak rád, že je to
vlastně peprmint… Těch před domem, víš to léta, nikdy o tom ne-
padla jediná zmínka… se bát nemusíš, jsou to mí lidé a obcházejí tu
služebně. Ač nemáš objektivně proč, aby ses cítil ohrožen bezmála
teď už i na ulici a v parku… dobrá.“ Couvl o krok zpět ke dveřím, pak
zčásti vyňal ruku z kapsy a já v té chvíli viděl, jako by se byl trochu
usmál, ač se mu ve tváři takřka nehnul sval, „dobrá. Na tom, že lžeš,
že ses ve škole zhoršil, vloupal ses sem a piješ a kouříš, na tom
trvám. Až jednou budeš tak starý jako my, pak se napij a zapal si. Až

– 351 –
jednou budeš mít, nedejbože…“ řekl zcela tiše… a pak opatrně vyňal
ruku z kapsy celou, zmlkl a v pracovně vyvstal naprostý, mrtvý klid.
Vtom někdo do ticha zaklepal a on řekl „dále“.
„Jsem,“ řekl Hron ve dveřích, „tady, pane generále…“ a pohlédl
na mne…
„Čekejte,“ řekl, pohlédl na Hrona a ten kývl a zase zmizel.
Podivně se usmál, jako by byl právě zažil něco zvláštního, co šlo nad
běžný lidský rozum, co se vymykalo představám andělů a lidí, pohlédl
na ruku, kterou před chvílí opatrně vyňal z kapsy, a pak přistoupil
k psacímu stolu a z velké zásuvky vyňal velkou zabalenou krabici.
„Nejsou sice ještě velikonoce,“ řekl a položil krabici na stůl, „ale
vem si aspoň tohle už teď. Kdo ví, co do Velikonoc bude… Jako loni,
když jsem ti slíbil cestu do Vídně a pak jsem nedodržel slovo, pro-
tože Hitler zabíral Rakousko… Řekl jsem ti své a ty jsi mi konečně
dnes řekl své taky. Jsem tomu rád, ale nesmíš to zas přehánět. Dříve
jsem tě tahal z ovčince, abych tě teď zas nemusil tahat z pravého
opaku… Přestaň zuřit a kopat do nábytku,“ řekl, „můžeme v tom
pokračovat někdy jindy, už jsem myslil, že rozkopneš i sklo tamhle
dole v té knihovně… Tamhle jsi dočista skopl koberec,“ hodil hlavou
k trezoru a usmál se, „narovnej to nohou, ať to není tak vidět, ať
to tak neřve…,“ a když jsem to narovnal, řekl: „Tak tohle všechno
necháme ještě i najindy, někdy u stolku a kávy, až budeme sami, třeba
někdy v policejním klubu, nebo si někam vyjedeme autem, teď to
ještě nějaký čas vydrž, nezuř a buď opatrný. Kdybys měl venku nebo
tady v bytě nějaký divný pocit, klidně se na to vykašli,“ řekl doslova,
„nelam si tím hlavu. Kdyby to nešlo, přijď ke mně a řekni mi to, od
této chvíle můžeš sem do téhle pracovny vejít, kdy chceš, jen sem
zbytečně nechoď, když je tu nějaká návštěva, to pak chvíli počkej,
a tamhletu žlutou knihu si spánembohem prohlížej, když myslíš, že tě
to baví, ukaž ji i Růže, když po tom tak baží, jen dej pozor, ať se z toho
nezblázní… Ven jdi, kam chceš, ale předem mi to řekni, abych věděl,
kde jsi. Volala paní Brachtlová, abys byl zítra u nich,“ řekl, „můžeš,

– 352 –
jen ať o tom v těchhle dnech vždy vím a mohu tě, kdyby bylo třeba,
kdykoli volat. Doba je totiž…“ řekl náhle a dal mi ruku na rameno,
„doba je totiž, abych ti to řekl přímo, nesmírně vážná. Možná,“ řekl
a ruku měl na mém rameni, „možná že budeme musit odsud všichni
odjet… Vem si to,“ řekl po chvíli, když jsem se trochu probral, a ukázal
na stůl, „vem si to a přestaň mně teď nadávat, ty esesáku.“
A pak jsem cítil, že mi rukou stiskl hlavu a přitiskl na stůl, na
tu velkou krabici, až jsem o ni narazil nosem a čelem, až jsem vy-
prskl, pak jsem cítil, že jsem ji rozbalil, byla to obrovská krabice
docela obvyklého tvaru, takový obdélník, kvádr… jako v mlze jsem
viděl, že je to krásná, nesmírně luxusní krabice či kniha, jakou jsem
nikdy v životě neviděl v tomto bytě, ani ve Vídni, ani u samotného
dědečka… Na jejím víku či desce pod celofánem byl barevný obraz
osmahlého kovboje na koni s lasem přes rameno a s rukou na koltu
u pasu, hleděl někam do dálky k obzoru, kde v mlze čněly Skalnaté
hory a před kopyty koně v písku a trávě byly stopy. Nad tím byl
anglický nápis a v rohu stálo „Made in USA“.
„Teď zavolám paní Katzovou,“ řekl, když jsem se vzpamatoval, „za-
volám také Arnsteinovy a pana doktora Kohna. S panem Jacobsonem
už mluvit nemusím,“ řekl spíše pro sebe, „ten už je v Paříži… A ty to
otvírej pomalu,“ řekl, když jsem se znovu probral, už skoro vyřízený,
„pomalu, ať nedostaneš kocovinu nebo…“ zaťal pěst a zašermoval mi
jí před nosem, „…a teď, pane, jděte. Než vás uspím dobře mířenou
ranou… a chytil mě za krk, chvíli jsme se rvali, ale já nestačil, držel
jsem v jedné ruce pod paží tu velkou krabici či knihu a on byl silnější
a ještě mezi dveřmi mi nastavil nohu, abych sebou třískl, ale udělal
to tak pomalu, že jsem to mohl zavčas prohlédnout a chytit se veřejí.
„Tak, Hrone, začneme,“ zvolal do předsíně, „kde jste,“ a Hron
vyskočil z rohu a řekl: „Nebeskej Otec nám pomož.“
Vskutku pomož, myslil jsem si a musil se usmát. Bylo to tak chyt-
ré, že už to nemohlo být chytřejší, a nemít tak dobré nervy, usmál
jsem se, ležel bych už v téhle chvíli úplně namol.

– 353 –
 28

A pak přišel konec.

Lístečky se zelenají, ptáci zpívají, stromy šumí… ležím na kraji
lesa v trávě a hledím před sebe. Z velké dálky cestou od vsi, za níž
na kopečku je hřbitov, se ke mně pomalu, pomaloučku blíží nějaký
člověk.
Nejprve jsem viděl ráno, kdy slunce jako fialová lilie se povzneslo
nad východní střechy města, sklonilo svůj květ do ulic a zašlo. Po
stažené roletě ovocnářství paní Kateřiny Kocourkové, kazatelky
Armády spásy na modrém koberečku na dlažbách pražských ná-
městí a ulic, stékala voda. V průčelí gymnázia stékal řídký sníh po
temných nahých starcích a vedle vrat ve vyhrnutém límci stál ze-
měpisář, držel hodinky a usmíval se. Ředitel pobíhal v přízemí pod
Laokoontem mezi hady, jeho modrorudá vousatá tvář vypadala,
jako by chtěla otvírat ústa, mluvit, říci něco nám všem, jak jsme
postupně přicházeli, ale kousal si jen vousy a pobíhal. Češtinář šel
v třetím patře chodbou kamsi k záchodům, nesl knížku a nějakou
dlouhou kost s kloubem na konci a s kusem jakéhosi plátna, byla
to asi kost pro nás, pro Svatební košili, ale zřejmě nás nevnímal.
Páter Anselm stál u okna v bílém dominikánském rouchu a černém
pláštíku, hleděl na nebe a kouřil cigaretu. Ještě nikdy v životě ho
nikdo z nás tak neviděl. Zdálo se nám, že se modlí. Před třídou nás
chytil pan profesor třídní a řekl, zda nám pan ředitel dole nesdělil,
že se máme obrátit a jít domů.
Před domem bylo pusto a prázdno, jen více sněhu, deště a bláta.
Na stažené roletě ovocnářství Kateřiny Kocourkové visel teď černý
prapor a promoklé svatební oznámení. V domě se ozývaly rány ze
sklepa, jako by tam Hron do něčeho nepříčetně mlátil. Dveře na-
šeho bytu byly otevřené, prošel jsem jimi, jako bych procházel zdí,

– 354 –
a pak jsem mohl už jen vejít do jídelny, kde se všechno chvělo, třáslo
a křičelo rádio. An die Bevölkerung, křičelo, auf Befehl des Führers
und obersten Befehlshabers der deutschen Wehrmacht… převzal
jsem dnešním dnem v zemi České veškerou moc, vrchní velitel třetí
armády Blaskowitz, generál pěchoty…
Pak jsem viděl odpoledne, ale protože byla mlha a stále padal
déšť a sníh, nemohl jsem poznat, zda odpoledne téhož dne či jiného.
Na roletě ovocnářství Kateřiny Kocourkové už nevisel černý prapor
ani svatební oznámení, před domem bylo pusto a prázdno, ale zato
tam zastavila tři auta, z nichž první bylo nejkrásnější, jako by při-
jížděl sám král nebo generál pěchoty Blaskowitz. Vystoupili z aut
a mohlo jich být dvanáct, ale nikdo je nevítal, otec byl pryč, snad
den, dva, čtyři, Hron stál v předsíni u dveří jako obrovská, široká,
číhající gorila a matka seděla v jídelně. Podle kroků v přízemí šli
k Hronům, kde snad byla jen paní, a také chodbou ke sklepu, po
schodech nahoru k nám a ještě výše, k půdě, a pak jim Hron otevřel
náš byt.
Důstojník vstoupil před dvěma v civilu a jedním v uniformě, měl
šedý kožený plášť, světlé rukavičky, na ramenou spletené pruty stří-
bra se zlatým čtverečkem, na nohou vysoké černé vyleštěné boty
a byl cítit gumou a toaletním mýdlem. Musil se obtěžovat do jídelny.
Seděla tam v černých šatech se šňůrou bílých perel a mně se zdálo,
že nevnímá. „Je mi líto,“ uklonil se, drže brigadýrku a rukavičky
u boku, „mám rozkaz. Chci postupovat šetrně. Než skončíme, nesmí
nikdo opustit byt. Pan manžel, madam?“
Byl pryč. Byl pryč snad den, dva, čtyři a matka nevnímala.
„Kdo je tento pán?“ ukázal na Hrona a Hron chňapl cigaretu
a jedním škrtem si zapálil.
„A kdo je tohle?“ ukázal na mne a usmál se.
Pak se otočil ke dveřím babiččina pokoje, které se otevřely, a pak
na chvíli strnul. Pak se usmál a zeptal se, kdo je ta žena. Stála tam
vztyčená, smrtelně bledá, v zeleném županu a klobouku a v ruce

– 355 –
držela prut… Pak se vrátil do předsíně, svlékl plášť, pověsil na
věšák, brigadýrku odložil na stolek a na ni dal rukavičky, lehce
se poupravil u krku, zhoupl se ve vyleštěných botách, a provázen
civilistou a mužem v uniformě, lehkým odměřeným krokem vešel
do otcovy pracovny.
Pak jsem viděl sebe a  nás, jak stojíme v  jídelně, jen matka
v černém a v perlách seděla v křesle a nevnímala. Ta smrtelně bledá
v županu, klobouku a s prutem stála proti zrcadlu a byla tu dvakrát.
Hron kouřil a nehybně hleděl do sousedního pokoje babičky, kde
bylo v tu chvíli prázdno… „Tohle,“ vyrážela s vytřeštěnýma očima
do zrcadla, „na to přece nemají právo. Co se to děje! Já bych je sem
byla nikdy nepustila,“ vytřeštila oči na Hrona.
„Ale slečno,“ vycenil chrup na její prut, „co jsem měl dělat? Já
jsem se jich lek. Copak jste neviděla, že ten v tej uniformě má ta-
dyhle lebku?“
„Lebku?“ vydechla, „to snad není možné!“
„Lebku,“ kývl, „tak vidíte. To člověka vystraší, to se mně nedivte.
Mít tadyhle lebku, to není žádná legrace. Co jsem měl ubohej dělat…“

***

„A co jste viděl dál,“ usmál se pán za bílým stolkem velice vlídně,
jako by rozmlouval s někým, koho má nesmírně rád, „co jste viděl
dál, vzpomeňte si hezky, jistě si vzpomenete… co jste viděl dál…“
„Ten s tou lebkou,“ řekl jsem, „vyhazoval zásuvky, lítaly kastrůlky
a hrnce, poklice a lžíce, i ty zelené kvítkované misky… a mezi tím
letěly punčochy, mašle a klobouky…,“ a vzpomněl jsem si, letěly klo-
bouky prastaré i novější, s fialkami, kopretinou, třešněmi, růžemi,
klobouky ze slámy, z hedvábí, z plsti, modré, žluté, černé, červené,
oranžové, bílé, letěl i „Radostný podzim“ a letěla i „Zasněžená hora“,
a všechno to dopadalo na střepy misek jako sláma, peří, hloupé,
bezcenné a marné smetí, a já si myslil, tak vidíš, věřila jsi, že Hitler

– 356 –
ztroskotá, otráví se, zajde v podzemí, a on zatím vesele žije a raduje
se, není už jen v Rakousku a v Sudetách, ale už i tady, všechny ty
tvé věštby byly pro kočku, jako jsou každé takovéhle věštby a čáry,
jako ty tvé pentle, mašle, klobouky… byl bych z ní lítostí plakal…
byla úplně zděšená, zničená, nevěděla, co počít… a Hron se na toho
s lebkou díval a něco strašného pronesl… a pak… „a pak,“ řekl jsem
nahlas, „ten s tou lebkou se otočil a řekl: Co tady tahle ženská v tom
županu furt civí a třese prutem, a pak vešel důstojník, podíval se na
podlahu a na ni a řekl mu, aby tu už skončil.“
„Kde tohle bylo?“ otázal se pán za stolkem laskavě, „to bylo v ku-
chyni?“
„To bylo v kuchyni.“
„A co jste viděl pak,“ otázal se laskavě.
„Pak šli do pokoje k babičce, ale jen ten s lebkou, důstojník tam
nešel, ten tam přišel až pak.“

***

„Ten s lebkou skočil k pohovce a křikl, co je to za zvíře. Já jsem

myslil, že myslí mě, protože jsem tam právě stál, a důstojník tam
právě nebyl, aby mu mohl vysvětlit, kdo jsem.“
„A zjistil jste, že nemyslí vás?“
„Ano. Byl tam Hron a řekl mu, jestli by nechtěl…“
„Jen to klidně povězte, co mu Hron řekl, vzpomínáte si, co mu
řekl doslova? Řekněte to, jak mu to Hron řekl, v první osobě, jako
byste byl Hron a říkal to… nebojte se…“
„Řekl mu: takhle přes dršku bys nechtěl, ty svině… Ale on mu
nerozuměl, Hron to řekl česky.“
„No a tak jste zjistil, že tím zvířetem nemyslí vás, ale někoho
jiného. Koho tím myslil…“
„Myslil medvěda. Chytil ho za ruku a zatřepal s ním ve vzduchu.
Pak mu vrazil pod krk nůž a rozřízl ho…,“ a vzpomněl jsem si, jak

– 357 –
jedním trhnutím nože medvěda rozřízl od krku k nohám, jak jsem
hrůzou vestoje stiskl nohy a cítil jsem, že musím na malou stranu,
jak mi vytryskly slzy, jak s ním zatřepal ve vzduchu, a řekl jsem:
„A na zem se sypaly piliny.“
„Slyšel jste přitom nějaký hlas…,“ zeptal se pán za stolkem.
„Ten s lebkou se smál a volal, jak se to sype a kdo ví, co se vysype.
A ještě něco volal, ale tomu jsem nerozuměl. Nebylo mu dobře ro-
zumět, mluvil nějakým dialektem. Hron mu řekl…“
„No, co mu řekl Hron. Jen to povězte.“
„Hron mu řekl, ty slouho, jen počkej, až tě takhle dostanu, vytře-
su z tebe mozek.“
„Ale nějaký jiný hlas,“ řekl pán za stolkem, „jiný hlas jste nesly-
šel? Když třepal medvědem a sypaly se piliny? Nějaký odpor nebo
nářek… či podobně…“
„Medvěd vykřikl hrůzou.“
„Tedy jste slyšel medvěda. Copak medvěd volal, co…“
„Nevolal, jen vykřikl hrůzou.“
„A jak to vykřiknutí vypadalo…,“ usmál se pán za stolkem.
„Bylo to strašné zabručení… Medvěd vždycky zabručel, když
s ním někdo zatřepal, měl v sobě nějaký bručící přístroj.“

***

„No a pak medvěd letěl s rozpáraným břichem pod okno a zůstal

tam ležet u gramofonu. Ten hrál. Ale dá se to prý spravit.“

***

„A jak to bylo s babičkou,“ otázal se pán za stolem velmi laskavě.

„Kde byla babička, když medvěd letěl k oknu? Stála u pohovky nebo
byla na zdi, nebo seděla v křesle…“
„Byla na zdi.“

– 358 –
 „A jak na té zdi byla, co…,“ řekl vlídně, „stála tam na nějakém
schůdku, byla tam celá od hlavy k nohám…“
„Byla tam v rámu a jen do půli těla. Nohy jí nebyly vidět.“
„No a jak se stavěla k tomu, co se stalo s medvědem. Viděl jste,
že by se byla pohnula, slyšel jste, že by byla něco řekla…“
„Byla úplně strnulá. Vůbec se nehnula. Hleděla k oknu s brilianty
na uších.“
„A ozval se přitom nějaký hluk, třeba nějaké chrastění, řinčení…“
„Ozvalo se řinčení…“ řekl jsem a vzpomněl jsem si, řinčení, jako
když se trhá z řetězu kůň, jako když řinčí sto řetězů, jako když se
trhají okovy, „…to ten s lebkou,“ řekl jsem, „zakopl o starý ruský
svícen, který tam byl pod pohovkou, a ty tři kalíšky z něho vypadly
a zařinčely…“
„Že by byl zařinčel nějaký řetěz na obraze, jste neviděl?“
„Na obraze nikdy žádný řetěz nebyl. Řetěz na obraze nikdy ne-
bylo vidět.“
„Měl jste někdy dojem, že je nějaký řetěz někde za obrazem nebo
pod obrazem…“
„Měl jsem dojem.“

***

„… když ten s tou lebkou strhl obraz ze zdi, objevil se řetízek. Obraz
visel na skobě na takovém řetěze, ale nikdy ho nebylo, když byl
obraz na zdi, vidět.“
„Věděl jste už dřív, že obraz visí na řetízku?“
„Mám dojem, že jsem to věděl.“
„Dobrá. A co bylo pak, když ten s lebkou strhl obraz ze zdi.“
„Chvilku se na něj díval a pak ho obrátil narub.“
„Viděl jste na obraz, když ho držel v ruce tváří k sobě? Jak na něm
v té chvíli babička vypadala. Pohnula se nebo něco řekla…“

– 359 –
 „Byla stejně strnulá jako předtím,“ usmál jsem se, „hleděla tomu
s lebkou do očí…,“ a vzpomněl jsem si, jak její tvář v jeho rukou
hleděla do jeho tváře a byla důstojná a chladná a její rty se sotva
znatelně hýbaly, ale pak… „Řekl aspoň něco ten s tou lebkou?“
„Ptal se mě, kdo je to na obraze. Řekl jsem babička a on se za-
smál.“ A vzpomněl jsem si, že babička pak na toho s lebkou vy-
třeštila oči, obnažila přední zuby a smrtelně bledá třásla brilianty
a celou hlavou.
„Neviděl jste snad, že třásla hlavou…“
„Celá její hlava se třásla, protože jak držel obraz v ruce, třásl
obrazem. Sklo řinčelo.“
„Hlava se jí tedy třásla, že on, jak držel obraz, jím třásl?“
„Ano.“
„A co bylo, když obraz obrátil naruby. Viděl jste už někdy před-
tím, že někdo sejmul obraz ze zdi a obrátil ho naruby?“
„Viděl jsem to jednou, když byla v bytě čistka. Dělal ji otec… no
nic, jen si prohlížel rám a ta místa, kde je sklo spojeno s rámem,
a jak vypadá obraz zezadu, ty hřebíčky a laťky. Zase ho dal zpátky
na zeď. Tenkrát jsem také viděl, že obraz je na zdi na řetízku.“
„Užil jste slova čistka. To je u nás slovo dost neznámé. To se u nás
málokdy užívalo. Nevzpomínáte si, kdy jste je slyšel poprvé nebo
za jakých okolností…“

***

„No to je jedno,“ mávl pán za stolkem vlídně, „nevzpomínáte si. Kdy

ta čistka u vás v bytě byla. Kdy to bylo, víte to?“
„Bylo to už velmi dávno. Když jsme se vrátili od dědečka. Z Ko-
rutan.“
„To jste tam byli na nějaké návštěvě nebo výletu… z rodinných
důvodů? dobrá. A co bylo pak, když obrátil obraz narub… myslím
ten s lebkou.“

– 360 –
 „Celkem nic. Jen se podíval a pak obraz chytil a praštil s ním za
medvědem k oknu.“
„Slyšel jste přitom nějaký výkřik, nějaké zasténání, nějaký hlas…“
„Slyšel jsem rozbité sklo.“
„A už nic? Pan Hron…“
„Hron, když obraz dopadl pod okno, řekl tomu s tou lebkou, že
mu jednou… jednou rozbije tlamu a zmrská ho jako dogu, že ho
dodrásá, až bude… potit žluč,“ a vzpomněl jsem si, jak Hron jako
ostříž pozoroval toho s lebkou, když obraz obracel narub, a když
obraz dopadl pod okno, slabě se usmál a řekl, ty vole bídnej, seš
naštěstí jen bídný, blbý hovado…
„Důstojník tam v té chvíli nebyl?“ zeptal se pán za stolkem vlídně.
„Nebyl, dělal prohlídku v pokoji u matky, ale jak mi Růženka
řekla, díval se tam jen na obrázky na zdi, co je na nich nakresleno,
a četl jména malířů, nic víc. V pokoji u babičky jsem byl jen já, Hron
a ten s lebkou.“
„A zpod okna jste neslyšel nic, když tam obraz dopadl, nějaký
hlas, zasténání, výkřik…?“ ptal se pán za stolkem znovu a já kývl
a vzpomněl si, jak babička vykřikla. Tohle by za císaře pána ne-
bylo možné, vykřikla, ale až přijde Otto, spasí, spasí… mluvit s ním
správnou němčinou a ne touhle jako tenhle lotr… tohle, co se děje
u vás, se může dít jen v rodině ďábla, policie… panebože, vždyť já
jsem tu u vás přece byla v očistci! Jak dlouho jsem v něm byla, je rok
1939, březen, teď to vím, teď to vidím na vlastní oči, teď už mi to
nikdo říkat nemusí, byla jsem v očistci patnáct let! Patnáct let, čeho
jsem se to jen dopustila, panebože. Ale uteklo to jako voda, zde je
jiný čas, než máte vy, přeludy na zemi, však to sám jednou pozná…
pánbůh odpouští. Na shledanou, zvolala vídeňským dialektem a po-
hlédla na mě naposled zpod okna a rozbitého skla, na shledanou,
a pak křikla, abych za ni políbil Giniho, začala se vznášet k oknu
a pět Tedeum, hosana a aleluja…

– 361 –
 „Slyšel jsem zpod okna, kam obraz dopadl,“ kývl jsem, „pět Te-
deum, hosana a aleluja. Stál tam totiž ten gramofon a pořád slabě
hrál, někdo obracel desky, nevím, jestli já či Hron, Hron asi sotva,
asi já, nechali mě, hrál Bachovu Mši h moll, kterou jsme jednou
dostali od tety, byl to sbor a orchestr basilejského rozhlasu, řídil
Artur Jacobson, zpívala tam soprán… Když tam obraz dopadl, pěla
právě aleluja.“

***

„A co bylo dál…“

„Šel k vitrínce, která je tam u pohovky, otevřel ji a díval se na
porcelán.“
„Slyšel jste z vitrínky nějaký zvuk nebo jste viděl, že by se byl ve
vitrínce někdo pohnul, něco hýbalo?“
„Slyšel jsem z vitrínky zvuk, takový křehký a zvonivý, důstojník
totiž bral do ruky kousky porcelánu a pak je zas dával zpátky, jen
tak si je prohlížel.“
„Jak to, důstojník…,“ otázal se pán za stolkem vlídně, „mluvil jste
až dosud o tom s tou lebkou. Důstojník byl v této době v pokoji
u matky.“
„Ale teď sem právě přišel,“ řekl jsem, „sedl si k vitrínce a díval
se na porcelán.“
„A co míšeňská tanečnice,“ otázal se vlídně. „Viděl jste, že se
nějak podivně tvářila, dělala nějaká gesta nebo něco říkala…“
„Měla mírně sehnutou nebo zdviženou hlavu a ruce sepjaté,
růžové tvářičky, důstojník ji vzal do ruky…“
„Řekl jste, že měla hlavu mírně sehnutou nebo zdviženou… Měla
ji sehnutou nebo pozdviženou?“

***

– 362 –
„Nebo ji měla jednu chvíli sehnutou a jinou chvíli zdviženou? Udě-
lala tou hlavou nějaký pohyb?“

***

„Podívejte,“ řekl pán za stolkem vlídně, „přece si na tu sošku vzpo-

mínáte. Vždyť stojí ve vaší vitrínce celá léta. Má sklopenou nebo
zdviženou hlavu?“
„Opravdu nevíte?“ usmál se a pak kývl, „možné to je, to se někdy
stává. Tak aspoň povězte, co ta soška představuje. Kdo to ta soška
má být.“
„Tanečnice.“
„Tanečnice. Neměl jste snad někdy takový dojem, že to tanečnice
není? No víte, třeba někdy mezi řečí, nebo když jste ji pozoroval,
díval se na ni či podobně…“

***

„Neměl jste někdy dojem, že má bledě modrý plášť… sepjaté ruce…“

„Má sepjaté ruce.“
„Ale jak sepjaté? V jaké poloze sepjaté? Kde?… Opravdu nevíte?“
opět se usmál, „a ten plášť… také nevíte? Ten její plášť? Dobrá. Tak
co jste viděl dál? Řekl jste, že ji důstojník vzal do ruky… co udělal
pak, vzpomínáte si?“
„Vzal ji do ruky, otočil a koukl se na značku. Řekl, že je to míšeň,
začátek minulého století. Pak ji dal zpátky na místo, zavřel vitrínku
a řekl tomu s lebkou, aby se v tomto pokoji skončilo.“ A vzpomněl
jsem si, jak šli pak do purpurového pokoje a do mého pokojíku,
kde ten s lebkou se otočil a řekl, ta ženská v županu s tím prutem
je tu zas…, vyházel stolek, nadzdvihl koberec a chtěl se dívat i do
mého malého rádia, ale důstojník to pak už všechno brzy nějak
skončil. V předsíni si oblékl plášť, vzal brigadýrku a rukavičky, lehce

– 363 –
si poupravil límec, usmál se na mě, uklonil se matce, která tam stála
u hodin a nevnímala a…
„A teď povězte, co jste si myslil o tom s tou lebkou,“ řekl pán za
bílým stolkem vlídně, „třeba jak vypadal. Mohl byste ho popsat?“
„Byl velký a silný jako Hron, Hron je však menší, ale měl taky
takové široké čelo a šíji a ruce… měl vysoké černé boty, revolver, tu
lebku na sobě…“
„Mohl byste říci, jestli vám bylo na něm něco nápadného? Třeba
v obličeji. Viděl jste například jeho oči…“
„Ano. Měl načervenalé oči, jako podlité, byl dost bledý, ale…“
„Ještě něco? Třeba rty…“
„Rty měl dost velké a rudé.“
„A zuby?“
„Zuby měl velké, bílé a lesklé.“
„Nějakou zubní vadu neměl…“
„Ano. Tyhle dva špičáky měl větší.“
„Větší, než lidé normálně mívají?“
„Větší, než lidé normálně mívají.“
„Viděl jste někdy někoho – kdo mu byl podoben?“

***

„No třeba někde na ulici, v kinu, na venkově a tak. Jestli jste viděl
někoho, kdo… se mu podobal.“
„Snad jsem viděl. Na venkově chodil takový žebrák.“
„A někde jinde. Někde v městě. Třeba u vás doma…“
„Je to možné, chodily k nám různé návštěvy.“

***

– 364 –
„Kterou z těch návštěv vám ten s tou lebkou připomínal. Mohl byste
říci, kdo byla ta návštěva, která mu byla podobná, a přibližně kdy
u vás byla?“
Teprve v této chvíli, kdy se zeptal, jsem si to uvědomil. Že u nás
byly v minulých létech návštěvy, které se podobaly tomu s tou lebkou.
„Teprve v této chvíli si uvědomuji, že…“ vyhrkl jsem.
„A co z toho soudíte?“

***

„Podívejte,“ řekl pán za stolkem vlídně, „máte za to, že ten s tou

lebkou a některé ty návštěvy, které u vás v minulých létech byly
a podobaly se mu, že tyto návštěvy a ten s tou lebkou byla jedna
a táž osoba?“
„To snad není možné,“ vyhrkl jsem.
„A proč myslíte, že to není možné…“
„Kde by se byl u nás ten s tou lebkou vzal? Jak by se byl k nám
dostal? No přece, náš dům byl hlídán!“
„Proto tedy to nebylo možné… Protože váš dům byl hlídán. Ale
kdyby nebyl býval váš dům hlídán…“

***

„Řekl jste, že váš dům byl hlídán jen tenkrát, když byl otec pryč,
a nastálo jen v poslední době. Je možné, že by se byl k vám ten s tou
lebkou mohl dostat právě v době, kdy váš otec byl pryč?“

***

„Že by se byl k vám mohl dostat třeba v přestrojení?“

„Je to možné,“ vykoktal jsem, „to nevím. Otec by s ním byl však
nemluvil…“

– 365 –
 „Ten důstojník a ten s tou lebkou, to byly dvě různé osoby…?“
řekl pán za stolkem po chvíli.
„Ano. To je naprosto jisté.“
„Z čeho tak soudíte, že to byly dvě různé osoby…“
„Vypadali každý jinak. A pak ten důstojník byl slušný… byl to
nějaký hrabě, slyšel jsem jméno, když se představoval matce, a ten
s lebkou byl… lotr.“
„Zmínil jste se, že ten s lebkou se v něčem podobal panu Hronovi.“

***

„Dobrá. Čelem a šíjí, říkáte, také rukama. A obličejem? Těma očima,

rty a zuby, myslím…“

***

„Jste si tedy jist, že pan Hron a ten s tou lebkou také nebyla jedna
a táž osoba… Že ten s tou lebkou nebyl Hron…?“

***

„Dobrá. Poslyšte…,“ řekl náhle pán za bílým stolkem a pohlédl na

mne…, „poslyšte, jak vypadal váš otec…?“
Po chvilce ticha, v němž se ozýval jen tikot nějakých skrytých
hodinek, jsem řekl:
„Otec přece nemá zvětšené špičáky ani zrudlé rty.“
„Ale pohled! Řekl jste, že byl chladný, přivřený… ten s tou lebkou
se také tak díval…“
„Je taky chladný a přivřený, ale není ztemnělý a podlitý…“
„Podívejte. Kdybyste měl rozhodnout, komu se váš otec spíše
podobal, komu byste řekl? Tomu s tou lebkou, nebo tomu důstoj­
níku?“

– 366 –
 „Tomu důstojníku. Už i tím koženým pláštěm. Ale otec nosil
hnědý, kdežto oni nosí šedivě.“
„Tomu s lebkou se tedy váš otec nepodobal? Ničím? Ani dost
málo? Nemyslím nějak fyzicky, tělesně, rysem tváře, ale tak nějak
vůbec…“
„Myslím, že ano.“
Po chvilce ticha řekl:
„Jste si tedy jist, že ten s tou lebkou váš otec nebyl…?“
„Je to naprosto jistě.“
„A proč je to tak jisté…“
„Proč by to dělal?“ vykoktal jsem, „proč? Aby chodil do vlastního
bytu, dělal prohlídku vlastní pracovny, trhal granátem nebo čím
svůj trezor, a pak přece otec vypadá jinak.“
„Ale v přestrojení… Říkal jste, že jste někdy míval dojem, jako by
to byl někdo cizí, jiný, proměněný…“
„To jen někdy, když jsem na něho dobře neviděl. Třeba když stál
ve tmě ve dveřích…, ale jinak ne. Já jsem naopak vždycky přece tvr-
dil, že je to stále on, ten samý. To, že je jako někdo jiný, proměněný,
tvrdívala Růženka a Gini, když býval u nás. To přece oni tvrdívali,
zdálo se jim to v těch chvílích, když odjížděl v kožeňáku, s cigaretou,
s jednou rukou v kapse…“
„Gini to tvrdíval, řekl jste… kdo byl Gini.“
„To je můj vídeňský bratranec.“
„A ten to tvrdíval, ano?… vy ne…?“
„Gini… já ne…“
„Poslyšte, kdybyste měl přirovnat toho s tou lebkou, víte, jak
vypadal… měl červené podlité oči, zrudlé rty, byl bledý, měl velké
bílé lesklé zuby, zvláště špičáky… k nějakému zvířeti… Ke kterému
zvířeti byste ho asi tak nejspíš přirovnal. Vypadal jako které zvíře…“
Po chvilce rozmýšlení jsem řekl:
„Jako vlk.“

– 367 –
 „Jako vlk,“ usmál se pán za stolem, „dobrá. A máte nějaký dojem,
že víte, proč nebo od čeho měl tak červené rty? A proč měl ty špičáky
tak zvětšené, k čemu…?“

***

„Nevíte, od čeho mohou být zrudlé rty…“

***

„Nevíte… No tak, když vyloučíme, že by byly zrudlé od růže, kterou

užívají ženy, nevíte, od čeho jiného může mít někdo zrudlé rty…“
„Snad je může mít zrudlé od toho, co právě jedl nebo pil.“
„A co když právě pil…“
„Třeba červené víno,“ řekl jsem.

***

„Máte dojem, že jste někdy slyšel výraz bez duše… Že někdo nemá
duši…“
„Ano, to jsem slyšel… při češtině. Když jsme probírali jednu bá-
seň z Kytice… Ale až pak… byl jsem právě na kamnech.“
„A víte, která to byla ta báseň z Kytice?“
„Svatební košile.“
„Svatební košile,“ kývl pán za stolkem a usmál se, „dobrá. A jin-
dy… jindy jste výraz bez duše neslyšel?“
„Nevzpomínám si.“
„Nevzpomínáte si určitě…,“ zeptal se.
„Nevzpomínám.“
„Seelenlos, německy…?!“

***

– 368 –
„Dobrá. Připadal vám ten s tou lebkou, jako by byl bez duše? Jako
by neměl duši?“
„Skoro ano. Byl hrubý a surový. Tvrdý a chladný.“
„V tom se podobal otci?… No, řekl jste, že se v něčem otci přece
jen podobal… V tom by se byl také mohl podobat Hronovi, ne?“

***

„Poslyšte,“ řekl po chvíli znovu, „máte dojem, že jste někdy slyšel

o někom, kdo není ani živý, ani mrtvý, víte, takový…“
„Ano,“ kývl jsem, „také v té Svatební košili.“
„Dobrá,“ kývl. „Přirovnal jste toho člověka k vlku. Ztemnělé oči,
rudé rty a zvětšené špičáky, a řekl jste, že byl jako bez duše. Myslíte
si také, že vypadal jako někdo, kdo není ani živý, ani mrtvý?“

***

„Dobrá. A nevíte, proč má zvětšené špičáky a od čeho zrudlé rty.

Říkáte od červeného vína. Proč však právě od červeného? Proč ne
třeba od bílého?“

***

„Říkal jste, že jste někdy cítíval nějakou tíseň, svírání, tlak. V sobě,
nebo na sobě?“
„V sobě.“
„Na sobě nikdy? Na nohách, na břiše. Na prsou…,“ řekl, „nikdy
jste necítil nějaký tlak? Nebo na krku?“

***

– 369 –
„Máte dojem, že jste měl někdy poraněný krk?“

***

„Že vás trochu bolel nebo pálil…“

„Když jsem měl chřipku,“ vyhrkl jsem.
„Angínu,“ usmál se, „ale to bylo v krku. Ale na krku… Na krku…
jste nikdy neměl dojem, že cítíte nějaké pálení, zranění, píchnutí…?
Tady vepředu, na stranách…?“
Teď jsem si všiml, že na zdi u okna visí nějaký středověký obrá­
zek.
„Tak ještě otázku,“ řekl pán za bílým stolkem, „ale odpovězte na
ni stejně pravdivě, ano?“
A když jsem kývl, řekl: „Měl jste někdy dojem v souvislosti s růz-
nými předměty, které jste viděl nebo o nich slyšel…, že je proti tomu
nějaká obrana? Nějaká obrana, kterou skýtá třeba příroda, třeba
v podobě koření či zeleniny…“
„Ano. Česnek,“ řekl jsem.
„Česnek. I květy česneku?“
„Ano.“
„A proti čemu obrana?“ pán za stolkem se náhle usmál a vstal,
„proti čemu? Proti čemu vlastně?“ usmál se, „o čem to vlastně mlu-
víte?“
Náhle mnou projelo strašlivé horko.
Náhle jako bych poznal, že mi přičítá jakési myšlenky a představy,
které jsem nikdy v životě neměl.
Zachvátil mě strašlivý zmatek a hrůza, hrůza a děs a bezděčně
jsem si sáhl na krk…
Ale chvilku předtím, než tou strašnou hrůzou a děsem něco ve
mně povolilo a klesl jsem na zem, jsem ještě slyšel, že někomu, kdo
tu snad dřív nebyl, nebo byl celou tu dobu skryt, od stolku říká:

– 370 –
 „Tak vidíte!… Ale to nic, to je dobré. Ten svět kolem, ten okolní
svět je daleko horší, pohleďte,“ a ukázal k oknu.

***

Ležel jsem na kraji lesa v trávě, v dálce byla vesnice a za ní na

kopci hřbitov a cestou od vsi se ke mně pomalu, pomaloučku blí-
žil nějaký člověk. Na tu dálku se mi zdálo, že je otrhaný, ošumělý,
má staré zaprášené boty a bledou pohublou tvář. Trochu jsem
se nadzdvihl, tráva byla studená a vlhká, byl jsem zimou celý
zkřehlý, ale bylo mi to jedno. To všechno, co jsem prožil, viděl,
slyšel… mělo to vůbec nějaký smysl? Nějakou cenu? Bylo to vů-
bec k něčemu? Bylo v tom několik malých šťastných a světlých
chvilek, které byly k něčemu, měly cenu, smysl, Vilém Brachtl,
Ilona Lányiová, Mojžíš Katz, Artur Jacobson, bylo…, ale bylo to
jen několik malých chvilek, kapek v obrovském, nekonečném,
zkamenělém chladném moři, nic víc. Měl jsem být mrtev, a přece
naživu a na světě, měl jsem být živ, a přece pro svět a život mrtev.
Kdybych neměl být živ, myslil jsem si, kdo by mohl ke mně ještě
přijít a mluvit se mnou? Kdybych neměl být mrtev, kdo by mohl
přijít k mému hrobu a zapálit tam svíčky? Ten člověk od vsi se
ke mně blížil a já viděl, že nemá potrhaný kabát, zaprášené boty
ani bledou pohublou tvář, nýbrž že vedle něho kráčí obrovský
čtyřnohý pes a je to místní varhaník. Když došel blíž, začala se
nad krajinou snášet černobílá mlha a já viděl, že to není varhaník,
nýbrž pastýř se psem a s prutem v ruce, za ním jde velké stádo
ovcí. Když však došel až na kraj lesa a zastavil se přede mnou,
viděl jsem, že to není ani pastýř se psem, ale mladý Škába, který
teď bydlil s rodiči v chalupě u lesa, má v ruce prut a za ním se
táhne hejno bílých labutí. Vtom zavál vítr, labutě rozepjaly křídla,
daly se do běhu k nám a ve stromech a větvích temně zašumělo.

– 371 –
Ale byl to klam a zdání. To nebylo temné zašumění, to zpívaly
stromy a větve, jak zpívají odjakživa, když věje vítr, a budou zpí-
vat věčně.
Vstal jsem celý zkřehlý, a chvěje se zimou, pomalu jsem se vracel
kamenitou cestou ke vsi.

– 372 –
Ladislav Fuks
Variace pro temnou strunu

Ilustrace na obálce z volných zdrojů

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 7. 2. 2020

ISBN 978-80-274-0416-2 (epub)

ISBN 978-80-274-0417-9 (pdf)
ISBN 978-80-274-0418-6 (prc)