Ratajský les

Aleš Palán
Znění tohoto textu vychází z díla Ratajský les tak, jak bylo vydáno
nakladatelstvím Pistorius & Olšanská v Příbrami v roce 2016. Pro
potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpra-
cován.

§
Text díla (Aleš Palán: Ratajský les), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,
je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem
č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 16. 4. 2021.
 OBSAH

ODDÍL I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
1958 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
2014 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
1952 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
1958 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
2014 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
1952 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
1958 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
2014 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
1952 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
1958 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
2014 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
1952 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
ODDÍL II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
1952 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
1958 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
2014 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
1952 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
1958 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58
2014 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
1952 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
1958 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
2014 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
1952 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
1958 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
ODDÍL III. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
2014 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
1952 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82
1958 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
2014 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
 1952 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
1958 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
2014 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
1952 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98
1958 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
2014 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
1952 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
ODDÍL IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
1958 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109
2014 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
1952 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
1958 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
2014 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120
1952 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123
1958 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
2014 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
1952 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
1958 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
2014 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138
1952 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141
ODDÍL V. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144
2014 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145
1952 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
1958 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
2014 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155
1952 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159
1958 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
2014 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
1952 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167
1958 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169
2014 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173
1952 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176
ODDÍL VI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178
2014 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179
1952 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183
1958 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185
2014 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
1952 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192
1958 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195
2014 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199
1952 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202
1958 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205
2014 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208
ODDÍL VII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214
2015 (1). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215
2015 (2). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217
2015 (3). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221
2015 (4). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224
2015 (5). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227
2015 (6). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229
2015 (7). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232
2015 (8). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234
2015 (9). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238
2015 (10). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240
2015 (11). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242
2015 (12). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246
2015 (13). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247
Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248
Anně
 Kdykoliv mlčky skloníte hlavu, pokaždé umíráte.
Když jdete s hlavou vztyčenou, zemřete jen jednou. 
 
soudce Giovanni Falcone
ODDÍL I
 1958 (1)

Vsadils na totální nejistotu. Na větu, která nestačila ani pořádně

zaznít, a už zanikla ve vřavě pijatyky. Na pár slov, který nezaslech
nikdo kromě tebe – a kromě něj, pochopitelně. Nebyl sis jistej, ne-
slyšels jenom to, cos slyšet dávno chtěl?
Seděls u vedlejšího stolu, zpocenej, ufuněnej a otočils do sebe
další škopek. Sedmej, osmej…? On právě dosed. Natřásal se při mu-
zice s nějakou macatou courou, tisknul se na ni, až se lidi ohlíželi,
a když se ohlídla i Majka, šáh jí blbec na zadek. Právě tahle chyba ho
bude stát úplně všechno. Roky si dával majzla, obezřetnej jak party-
zán, a teď udělá takovou kravinu! Prostě kašpar. Vždycky byl bejk,
nedal si říct, nezkrotl sám, nezkrotila ho žádná, ani prstýnek ho
nezkrotil. Teď ale hráb tý běhně na prdel – a zkrotne, že to neviděl.
Majka už měla taky upito, bylo k půlnoci. Myslela asi, že všechen
ten rambajs okolo její slova bezpečně pohřbí. Nebo nemyslela vů-
bec na nic, nebo na pomstu. Jako ty.
Chlíváku, to se mi tady budeš kurvit přímo před lidma? zaječela.
Nekřičel, nevysvětloval, jenom vstal a obřadně, jako z nějakejch
blbejch filmů z buržoazní republiky ji požádal o tanec. Dechovka
na pódiu začala hrát Včera jsem byl u muziky. Odfrkla si, jako by
zaržál kůň, taky si stoupla, popošla k němu, až těsně před něj a flus!
Plivla mu do ksichtu. To byla ta chvíle. Už to prostě nevydržel, vjel
do něj všechen vztek těch dlouhejch roků a oběma pazourama ji
chytil pod krkem.
Tak dělej, dyť to umíš, jako tehdy v Ratajským lese, ne? vyjekla.
Fakt jsi to slyšel? Měla sevřenej krk, sípala, lidi se přeřvávali,
kňučela do toho křídlovka. Jako tenkrát v Ratajským lese… Tohle
jsou ty slova, který se můžou stát činem, jen čekají na někoho, kdo
z nich ten čin dostane. Na tebe čekaly. Musels ovšem reagovat hned.

– 11 –
 Prudce jsi vstal a židli odkop za sebe. Potřebovals na sebe upozor-
nit, kdyby se teď neohlíd, ta chvíle by plonkově minula a ty by sis moh
klidně dojít pro další pivo. Kašpar si tě ale všim a uvolnil sevření. Lek
se. Jistojistě si nepomyslel, že bys právě ty šel Majce pomáhat, už je
ti úplně volná, to věděl on i každej. Ne, o pomoc ti nejde.
Když se to tehdy před šesti roky stalo, hned tě napadlo, že by
to moh mít na hrbu právě Kašpar. Revoluční instinkt? S tím běž,
soudruhu, do prdele, ten můžeš aplikovat u vás ve fabrice, ale ne
tady při vyšetřování, odbyli tě tehdy v Hoře. Sotva tě vyhodili na
chodbu, začli se chechtat. Určitě tobě. Komu jinýmu?
Tlemit se uměli, ale najít pachatele, to ne. Když se s tim pořád
babrali, i když se pak už s tím babrat přestali, věřils, že se Kašpar
nějak prozradí, že ho právě ty přivedeš k odplatě, který se řiká
spravedlnost. Jednu dobu sis dokonce v koupelně při holení cvičil
takovej vševědoucí úsměv. Popatlal sis držku pitralonem a zatlemil
ses do zrcadla: Tak vidíš, přece jen na tebe, kašpárku, došlo… Roky
minuly a nedošlo na něj. Vzdal ses naděje, jen vzteku ne. A teď,
najednou a bez varování, je ta chvíle tady.
Civíš na něj s vědomím sil, který konečně stojí na tvý straně.
Oproti nácviku v koupelně se to obešlo bez průpovídek, stejně by
tě Kašpar neslyšel, a ještě by mu mohlo dojít, že ani tys nemoh po-
řádně slyšet je. Ještě se moh zachránit. Moh začít Majku třeba znovu
škrtit, moh ji vytáhnout na parket a při valčíku jí taky šáhnout na
prdel, moh dokonce znovu vyrazit za tou courou, než ji začne vob-
dělávat někdo druhej. Moh ti třeba i jednu vrazit. To všechno moh,
ale on udělal to jediný, co udělat neměl. Odešel. Prostě a jednoduše
vypad ze sálu, skoro utek. Přiznání jak víno, lepší než písemnej
elaborát podepsanej kdovíkolika hodnověrnejma svědkama. Jen jsi
teď nesměl udělat chybu. On tu svou už udělal.

– 12 –
 2014 (1)

Nemám s nima žádný slitování. Oni ho taky neměli, a dobře vědě-

li proč. Ne z ňáký přirozený krutosti, žádná sudička jim nestála
u kolíb­ky, aby je zaklela: Ty, růžovoučký miminko, budeš obzvláštní
hajzl. Ani proto, že celej systém, ve kterým se tak zdárně pohybo-
vali, povýšil krutost na základní komunikační kód.
Takhle to chápou jejich oběti, ale šeredně se pletou. Všichni zažili
tolik krutosti, že sami být krutí už nemůžou; což je koneckonců
v pořádku. Zároveň si ale myslej, že musej mít s těma sviněma
slitování. Jako by to nějak souviselo… Já krutá nejsem, aspoň teda
většinou, ale slitování s nima nemám naprosto žádný. I kdyby pro-
sili… A oni stejně neprosí.
Co by na to řekla máma? Mami, co bys řekla? Ty, kterás byla
mnohem víc obětí než kdo jinej: bez rodičů, bez minulosti, o bu-
doucnosti nemluvě. Rozuměla bys tý zlobě, dokázala bys taková
bejt, aspoň na chvilku? Ty ses vždycky nad každým slitovala, nade
všema. Ne, nerozuměla bys mi v tom, co děláme, odmítla bys to,
možná by ses nade mnou rozbrečela jako už tolikrát. Ale stejně!
Stejně je to úkol, kterej mám od tebe. Dalas mi ho tím, co ti udělali.
Tenhle pravěkej laptop jsi mi koupila ještě ty. Pamatuješ? Vy-
hovuje mi, moc toho neumí a já taky ne. Chazarskej slovník. Tuhle
knížku jsem nečetla a nikdy číst nebudu, ale stejně mám otevřenej
chat na jednom křečovitým literárním serveru právě pod ní. Diskuzní
prostor pod recenzema na starý knížky je dost bezpečný interneto-
vý prostředí, vůbec nikdo tam nechodí. Mobily a emaily, whatsapp
a skype už raděj nepoužíváme, jen k naprosto nezávazný komunikaci:
Pudeš večer na koncert?, Zahulíme?, Vyspíš se se mnou zase? Nic víc.
Jdou po nás. Možná jsem paranoidní, ale je to jako při nechrá-
něným sexu – stokrát si můžeš dávat majzla, a jenom jednou si ho

– 13 –
nedáš a hned se to s tebou veze. I v naší činnosti to stačí posrat
jednou. Někdy na chvíli vytvoříme skupinu na facebooku, sejdem
se na twitteru, ale tohle všechno je příliš otevřený prostředí. Jo, je
to skoro bezbřehej prostor, ale přehlednej jako rodné širé, scelené
lány. Lepší je přikrčit se někde v houští. I kdyby věděli, že tam jsme,
a oni to vědí, budou nás hledat hůř. Navíc se odtud dá líp zdrhat.
Aspoň teda doufám.
Už pětatřicet minut mám na kompu otevřenej chat pod tou
chazarskou knížkou. Recenze od týpka, kterej knihu objevil – nesná­
ším to slovo, každej je jak Kolumbus – nadchnul se pro ni – nesnáším
nad­šence, jsou jako sprinteři, vyrážej a za první zatáčkou jim dojde
dech nebo orientace – a pověsil ji na tenhle zaprášenej server. My
se pověsili k tomu, kromě nás je tu jen pár zapomenutejch názorů
na chazarskou diskuzi. (Nesnáším mimochodem ani názory; když
za náma přijde někdo, že má názor shodnej s tím naším, vyrazíme
ho. Nejde o názory, jde přece, sakra, o postoje. Nechápu, jak tohle
může někdo nechápat.) Chazarskej slovník je pro tuhle chvíli náš
komunikační prostor. Zatím ale nikdo nekomunikuje. Kurva.

– 14 –
 1952 (1)

Doprava?
Počkej.
Tak doprava, nebo jak?
Vydrž, dívám se…
Předválečná fordka zastavila na lesní křižovatce. Se zapnutým
motorem zůstala stát na průsečíku cest, aby mohla bez couvání
zabočit na kteroukoliv z nich. Kdyby zezadu přijel někdo druhý,
těžko by se vyhýbal, ale to je jen teorie, takhle v podvečer tudy
nepojede nikdo. Řidič čeká, neví co by. Druhou rukou si z kloubní
jamky povytáhl ukazováček, silou, až prst dutě zapraštěl. Následo-
val prostředníček. Lup, lup! Zaznělo to, jako kdyby veverky louskaly
na volantu lískové oříšky.
Nech toho, naskakuje mi z tebe husí kůže, okřikl ho spolujezdec
a šteloval si na klíně mapu. Jo, doprava, dohledal po chviličce cestu.
Jsem ti to řikal, prohlásil řidič. Udělal pravičkou pohyb směrem
k řadicí páce, ale zařazení jedničky ještě odložil. Na vteřinku to
vypadalo, že se bude věnovat prsteníčku a malíčku, pak se rozhod
pro komplexnější řešení. Všechny prsty obou rukou kromě palců
opřel o horní oblouk volantu a pohybem dlaní je zvrátil dozadu.
Lup! Jako by tu večeřelo celé vyhladovělé stádo veverek.
Jak tys moh dělat rysy?! S těmadle vykloktanejma pazourama jsi
nemoh udržet ani pravítko!
No právě! Zrovna tohle dělnická třída bystře odhalila, a já proto
zcela správně skončil ve výrobě. Na tahání kýblů s kyselinou jem-
nou motoriku nepotřebuješ.
Seš vůl jak lev.
Ani dneska žádná jemná motorika nebude třeba…
To ne.

– 15 –
 Rozjeli se. Osobní auto na venkově vždycky vzbudí pozornost.
Jen občas tu nějaké projede, ale aby ve vsi přímo zastavilo? Dřív
maximálně tak u starosty, a to bejvali pánové z města ohlášený pár
dní dopředu, aby se všichni stihli náležitě přichystat. Dneska zasta-
ví fordka před docela jiným barákem. Návštěva nebude očekávaná
a měla by bejt co možná nejkratší.
Osobní auto ve Smrku nikdo nemá, je tu jen pár zetek a jedna
pragovka pětistovka se sajdkárou. Ti dva to vědí od parťáka, od
zadavatele, jak mu začali s ironií a z opatrnosti říkat, když za nima
s touhle věcí někdy před měsícem přišel. S osobákem vzbudí pozor-
nost tak jako tak, nemá cenu zkoušet bejt nenápadní. Naopak, trochu
pompy do toho! To vždycky působí věrohodně, a dneska tuplem.
Zadavatel jim cestu k  baráčku Anny Felbabové popsal přesně,
nakreslil dokonce plánek. Řidič přesto jednu chvíli uvažoval, že se ve
vsi ještě někoho optají na cestu. To kvůli taktice, budou tak nápadný,
až budou úplně nenápadný, konspiroval. Blbče, moc čteš rodokapsy,
zamítl nápad jeho kumpán. Čím míň lidí uvidí naše ksichty, tím líp.
Víš, co způsobí největší strach? zeptal se teď.
Nefilozofuj a dávej bacha na cestu, ať se zase neztratíme.
Neztratili jsme se, jen jsem to kontroloval, ohradil se klidně na­
vigátor.
Míjeli pastvinu, na které zevlovali dva koně. Když je ten menší zmer-
čil, popoběhl směrem k nim a chvilku běžel spolu s autem. Jako by si
chtěl zazávodit. Himlhergot, tak už o nás ví první živá duše, zanadával
řidič a přidal, možná podvědomě. Kůň zůstal stát někde vzadu a fordka
mu zmizela z dohledu. Co způsobí největší strach? zeptal se řidič.
Nejistota.
Muž za volantem chvíli vyčkal, jestli ze spolujezdce nevypadne
něco dalšího, ten ale svou myšlenku dokončil jediným slovem. To je
všechno, co mi řekneš? Já myslel, kdovíjak nebudeš rozprávět, vytvá-
řet ty svý filozofický vývody, a ty zatím řekneš jen nejistota, zazubil se.
Nejistota stačí.

– 16 –
 1958 (2)

Stejnej barák, ale asi jiná kancelář, je už to let, cos tu byl poprvý, to
si nemůžeš pamatovat. Kanceláře jsou všude jedna jako druhá, na
výboře, při zemědělský komisi i tady. Každopádně tu dnes jsou jiní
soudruzi a docela jinej přístup.
Spousta lidí, i těch, co pochopili dobu a stojí ve správným šiku, by
se sem bála vejít. Natož aby se sem hnali dobrovolně. Poserové. Vono
ale nestačí na správný straně stát, jednou se tam postavit a myslet, že
máš pro život vystaráno. Houby, je třeba se tam stavět s vytrvalostí,
dokola, do zblbnutí, jako by všechno pokaždý začínalo znovu. Odbejt
si to každý ráno jako nějakej divošskej rituál, probudit se, vychcat
a správně se zařadit. No, každej den je možná zbytečně často, aspoň
na vsi, tam je všechno pomalejší, ale občas se to zopakovat musí. A ty
vycítíš, kdy to občas přijde. Včera v noci přišlo.
Jedeš se zařadit prvním autobusem. Na zastávce v Onomyšli
zalízalo za nehty. Nějaká babka s tebou chtěla zaplíst hovory, od-
byls ji. Chlapi, co jeli do Hory na ranní, byli nemluvní jako ty, stejně
schoulený, podobně nevyspalí. Kodrcali jste se po vesničkách vstříc
spíš světlejší mlze na obzoru než slunci, který tam logicky někde
muselo bejt. Seděls vepředu, aby to tebou tolik nedrncalo, a probí-
ral ses z kocoviny spánkem. Až zastavíte, možná do sebe hodíš ještě
jeden acylpyrin. Snad jsi cestou opravdu usnul, snad ne, nemáš rád
ten stav, kdy nevíš, co se s tebou děje, připadáš si v těch chvílích
vodkopanej, bez dohledu. Z mátoh tě probral student, co si přised
na jedný zastávce, sedačky v autobuse se postupně zaplňovaly.
Všichni jedou do Hory, do školy, do fabriky, nakoupit, k doktorovi…,
na Bezpečnost.
Přijeli jste brzo. Měl jsi skoro hodinu, než vrátnej odemkne
barák. Moh ses projít po městě, žádný kostely a parky tě ale nein-

– 17 –
teresujou. Nebo si dát vyprošťováka v hospodě V Kotoru. K tomu
ses neodhodlal. Ráno sis čistil držku, aby z tebe nepáchlo. Nemáš
doma nikoho, koho by ses zeptal: Smrdím ještě? Tak sis dejchnul
na dlaň a rychle, dokud to nevyprchá, sis čichnul. Snad dobrý. Co
potřebuješ, je udělat dojem. Nic jinýho s sebou nemáš, žádný lejstra,
jen ten dojem, musej ti důvěřovat, vzít tvou výpověď jako realitu.
Nemůže z tebe vanout chlast.
Čekals všechny ty čtvrthodiny v chladu přímo před vratama. To
aby bylo vidět, jak to myslíš vážně, že tu seš první, čekáš a nerozpty-
luješ se hovadinama. Na koho uděláš dojem? Dost možná tě nikdo
nevidí, žádnej nekouká z oken, pracovníci asi chodí do objektu
někudy zadem přes dvory. Ani vrátnej těm nahoře neřekne: Tenhle
soudruh tady stál hodinu, ten nám chce povědět něco podstatnýho
pro vyšetřování. Nebo že bys potřeboval udělat dojem sám na sebe?
Ujistit se, že do toho dáváš všechno, že nedbáš na únorovou slotu?
Zkoumals zrovna svoje boty, jestli jim nenaneseš na koberec
sajrajt z ulice, určitě tam maj koberce, když někdo zevnitř strčil do
zámku klíč. Vteřinku hledal správnou polohu a pak jím hlučně oto-
čil. Cvak, cvak. Dveře byly na dva západy. Zvuk ani nedozněl a při-
dalo se nějaký šátrání, ten kdosi asi vytahoval petlice, zaskřípalo
železo o železo, něco padlo na kamennou podlahu a zvuk zesílený
klenbou vstupní chodby, tu sis pamatoval z minula, zaduněl i přes
dveře. A tím to skončilo. Dveře zůstaly zavřený. Nikde žádnej zvo-
nek, klepadlo, nic, co by člověku umožnilo požádat o vstup. Někdo
ale musí bejt hned za dveřma, nečekej. Zaklepals, pak ještě jednou,
a když se ozvalo jen další ticho, vzals za kliku a dveře tě poslechly.
Otvíraly se směrem dovnitř, jak to bejvá v domácnostech, opačně
než v hospodách, kde se dveře otvíraj ven, aby nacamranci mohli
snáz vypadnout. Sem je zase snazší vejít.
První, cos uviděl, byly záda vrátnýho. Stál na pár kroků. Musel to
dvojí zaklepání slyšet, ale stejně to nemělo nejmenší vliv na to, co
právě dělal a co za všech okolností hodlal dodělat. Vracel se do svý

– 18 –
kukaně. Šel zvolna, ani se neotočil, tak si byl jistej, že sem dovnitř
nic nekalýho nepronikne. Zpomalils, neslušelo se, abys stál před
okýnkem vrátnice dřív, než on zaujme svou pozici uvnitř. Než otevře
knihu návštěv. Zavřels za sebou. Musels dveře zlehka přimáčknout
druhou rukou, a stejně úplně nedolíhaly.
Co tě k nám, soudruhu, přivádí? Co nám neseš? Máš s někým do-
mluvenou schůzku? Cokoliv z toho jsi očekával. Dokonce i zavrčení:
Koho to sem čerti nesou? Ale vrátnej, seděl tam v šedý uniformě bez
insignií, neřek vůbec nic, ani prd. Nepodíval se na tebe, neodpově-
děl na pozdrav. Stál jsi nad ním, koukal dolů, ale bylo to obráceně,
jako by on odněkud z výšky shlížel na tebe.
Tvoje přítomnost ho přiměla k jedinýmu krátkýmu pohybu, uká-
zal prstem na úzkej průzor pod sklem (jistě bude neprůstřelný). To
gesto trvalo okamžik, ale hned si sjednalo vší tvou pozornost, tolik
rozhodnosti v něm bylo. Průkaz! Chce po tobě občanský průkaz a ty
blbec ho nemáš připravenej. Vylovils ho ve spěchu v kabele a podal
mu ho. Čapnul občanku za růžek dvěma prsty a nalistoval stránku
s fotografií. Poprvé se na tebe podíval. Porovnával, kdo je ten chlap
na fotce a kdo ten před ním.
Ta otázka nepřicházela, tak to tady asi chodí, kdo chce mluvit,
začne sám, a kdo nechce, taky nakonec všechno poví. Zablekotals,
co tě přivádí, neodkladná záležitost, nové poznatky… Odpovědí
bylo další gesto převahy, stejným prstem jako prve ukázal vrátnej
na židli na protější straně průjezdu. Stála až u zdi. Ani sis jí prve
nevšim. Zaváhals ještě, jestli ti soudruh nepodá průkaz zpátky, ale
neměl se k tomu a tys ho rozhodně nechtěl nazlobit netrpělivostí.
Z polstrování židle lezly molitanový cucky, stála ale pevně, ne­
kinklala se, byla to bytelná práce. Usadil ses a snažil koukat kam-
koliv jinam, než na prosklenou kukaň. Nebylo to snadný, nic jinýho
na chodbě nebylo. Zavřít oči? To by nepůsobilo věrohodně, dokonce
by si mohli myslet, že se soustřeďuješ nebo v obavách modlíš. Měl
sis ráno na nádraží koupit noviny! Čučel bys teď do nich a obracel

– 19 –
stránky. Vypadalo by to, že se zajímáš o situaci. Zajímáš se o ni,
jasně že jo, každej se zajímá, a o toho, kdo se snad nezajímá, se tím
víc zajímá situace, ale právě teď to na tobě není dost dobře vidět.
Soudruh Melichárek? Chlap v kostkovaným saku stál přímo před
tebou. V ruce držel tvou občanku, už zavřenou. Vůbec jsi nezare-
gistroval jeho příchod. Jak dlouho tě pozoruje? Nevypadals jako
nekňuba?
Ano prosím, to jsem já. Prosím? To slovo sis měl odpustit, napad-
lo tě hned, ale huba byla pohotovější.
Pojďte se mnou. Jaká byla cesta, soudruhu Melichárku?
Neříká ti jen soudruhu jako každýmu hejhulovi, ale pěkně celým
jménem. Zní to, jako by ti říkal pane Melichárku, jen ti tak neříká.
Berou tě vážně, hned od začátku, to je vidět.
Jedny schody nahoru. V kanceláři za stolem seděl ramenatej
plešoun, mohlo mu bejt skoro šedesát. To bude hlavní vyšetřovatel,
šéf, chlap, za kterým druzí jdou. V tom ses většinou nemýlil, pokaž­
dýs poznal, kdo je nýmand a kdo… Gestem, tím gestem, cos znal
z vrátnice, ti ukázal židli před sebou. Sed sis tak rychle, že ses ani
nestačil podívat, jestli z ní taky nelezou cucky. Šáhls aspoň jakoby
bezděčně levičkou k sedáku, ohmatal okraj a bylo ti jasný, že z týdle
židle chuchvalce nikdy nepolezou. Neměla vůbec žádný polstrování,
sedák byl z nějakýho kovu, jako by ji celou vyrobili ve slévárně. Za
chvíli tě začne studit prdel, uvědomil sis. Letmo ses podíval na boty:
v pořádku. Na podlaze bylo lino.
Chlapík v sáčku, co tě doved, zased bokem k menšímu stolku.
Papír měl v remingtonce už zasunutej i s kopírákem. Bude zapi-
sovat tvůj výslech. Tohle ale nebude výslech, je to… Co to do pytle
je? Soudružská spolupráce? Za okny bylo ještě trochu šero, a přece
už den. Lampa na stole nebyla otočená proti tobě, neoslňovala tě,
svítila na nějaký papíry.
Tak co tě k nám přivádí, soudruhu?

– 20 –
 2014 (2)

Padesát minut. To si děláš kozy!

V klidu, Dítě. Něco jsem měl.
Cos moh mít tak důležitýho? Neřikej mi, žes čuměl na fotbal nebo
ses vybavoval s rodičema o krávovinách! Bez odpovědi… Barbucho,
nenaštvávej se, já jsem prostě netrpělivá. Tak co? Už si mi ho našel?
Tobě? Snad nám.
Jasně že nám, ale tentokrát je to jiný než obvykle, vždyť víš.
Já vim, Dítě. Našel jsem ti ho.
Snad jsem na to všechno byla zezačátku fakt ještě moc mladá.
Asi jsem tak i vypadala, pořád mám úzký boky a mrňavý prsa. Dítě
mi začali řikat ve skupině z hecu, někdo s tim přišel první a já to
přijala jako svůj nick. Lepší to akceptovat, bejt na pohodu, než se
kvůli věci čílit, jinou možnost člověk stejně nemá.
Identifikovala jsem se s Dítětem natolik, že jsem někdy našim
hajzlům psala ve středním rodě. Kdepak, nechtěla jsem tak ztížit
identifikaci, nedělala jsem to proto, abych skryla svoje pohlaví, bejt
ženskou snad není žádnej hendikep, a pokud, tak přece jen menší,
než bejt chlap. Je to v něčem jiným, řešení je jako obvykle skrytý
v paradoxu. Výhrůžka napsaná ve středním rodě je neobvyklá,
divná, adresáta intenzivnějc zaujme, věnuje jí víc času, a proto ho
i víc vyděsí. A přesně to já chci. Dospělej svět je buď mužskej, nebo
ženskej, nic mezi tim. (Sorry, třetí pohlaví nepočítám.) Střední rod?
Takový bejvaj jen pocity, neškodný věci, mláďátka a prťata. A ty
nedělaj druhejm ze života peklo, i když někdy taky. Město, moře,
kuře, stavení, samý roztomilosti. Ťuťu, ňuňu. Když napíšu nějaký-
mu hajzlovi: Chtělo bych tě upozornit, že to, co se ti stalo cestou
do práce, nebyla náhoda, o to jsem se postaralo, spolehlivě ihned
nezmáčkne delete.

– 21 –
 Barbucho, seš skvělej!
Já vim, žádná novinka.
Tak co mi o něm řekneš?
Měl to připravený. Zmáčknul Ctrl C, Ctrl V a na chatu se obje-
vilo hejno fotek v nízký kvalitě, pár set kilobytů textu a linky na
stránky Klubu českého pohraničí, na facebook Mladého komsomolu
a dalších podobnejch sraček. A adresa! Ne mailová, ale ta starobyle
poštovní, místo trvalýho bydliště. Dokonce lokalizace jeho chaty.
Mami, víš o tom, že ten hajzl má chatu?
I já jsem udělala Ctrl C, Ctrl V, ty dva legendární dvojhmaty, nej-
používanější pohyb na celým internetu, možná i v celým známým
vesmíru. Dřív zajišťovaly chod světa tibetský modlitební mlýnky,
nesměly se zastavit, jinak by se zastavil svět. Zmákly to, protočily
se až do dneška a odevzdaly ten kolotoč nám. Teď zajišťuje vesmír-
nej cyklus naše kopírování a sdílení, nesmíme s tím přestat, nebo
zajdem.
Uložila jsem data na hard disk a potvrdila Barbuchovi, že to mám
u sebe. Takhle zásadní informace, identifikace pachatelů, musí co
nejdřív zmizet i z relativně bezpečnejch chatů. Barbucho, díky,
pročtu si to.
Přeju hodnotnej čtenářskej zážitek, Dítě. Bude se ti to líbit.
Pokud Barbucha říká, že se mi to bude líbit, znamená to, že mě
čeká pěknej děs. Těšim se, jak se při čtení naseru. Barbuchu respek-
tuju jako náčelníka, ale stejně ho úplně nechápu, proč týpek jako
on, dědic vily ve Střešovicích, skončí v partě nás – vyvrhelů? Když
jsme začínali, učil někde na gymplu, teď je snad dokonce na vejšce,
přednáší historii nebo co. Jeho fotr je céescé, dřív zcela rudej, teď
jakbysmet, pořád bere prachy z nějakejch patentů. Barbucha moh
z katedry očumovat studenty, inkasovat plat a od papínka rentu
a o historii jen teoretizovat. Ale ne, on se rozhod jí měnit. Přitom
s ní sám osobně nevyřízený účty nemá, fotr je ňouma, ale neškodnej.
A pak ty jeho kontakty! Barbucha sežene informace, bez kterejch

– 22 –
bysme se často nikam neposunuli. Imponuje těm ouřadům, nebo
kde to všechno loví, jeho postava (tu má fakt výstavní), nebo je
úplácí otcovejma prachama? Nevím, vědět nepotřebuju, on o tom
nemluví. Hlavně že to funguje. Jo, věci kolem Barbuchy sice trochu
nechápu, ale věřím mu, úplně. A to je podstatný, nemusíme si rozu-
mět, musíme na sebe spolíhat.
Pro dnešek komunikace skončila, raděj dřív než pozdějc. Vivat
paranoia. Jdou po nás. Fízlové ty určitě, motaj se kolem, ale zatím
asi dost dobře nechápou, o co nám jde. Nedochází jim ani, jak to
myslíme vážně, když někomu řeknem: Bylo to naposled. Že to není
výhružka, ale konstatování, že to prostě bylo naposled. A že tu vol-
bu nenecháváme na dotyčným. Sekundovat polišům se pokoušej
mladý následovníci starejch vrahů. Jsou nelegální jako my. Naštěstí
jsou úplně vypatlaný, už jenom ty jejich věčný stanoviska jsou dů-
kazem, že tahle pěticípá ideologie není věcí názoru, ale inteligence,
respektive jejího nedostatku. Ovšem pozor: tydle hoši – řikáme jim
embéčka – mladý bolšani, maj oproti fízlům jednu výhodu, chápou,
o co nám jde. Jasně: jde nám o ně!

– 23 –
 1952 (2)

Mapa už není třeba, jsou na místě. Situaci ve vsi maj nastudovanou,

tentokrát zatočí doleva, za zájezkem ještě jednou vlevo a přímo
před sebou uvidí dvoukřídlá zelená vrata. Jsou pootevřená. Psa
soudružka nemá.
Mohli by se otočit tady, ale řidič raději předjede přímo před okna
a začne couvat na úzké cestě. Felbabová není řidička, nedojde jí, jak
je to nelogické. V oknech se svítí, zpoza závěsu jsou jistě pozorovaní.
Právě tak to zamýšlejí, dát o sobě vědět. Spolujezdec popadne di-
plomatku, takovou, v jaké se dnes tahají lejstra na schůze. Aktovka
a rádiovka – dva nejpodstatnější atributy stranické důvěryhodnosti,
jemu teď stačí jeden. Když bude držet kabelu v podpaží, nebude
navíc muset řešit otázku, co s rukama. Není dobrej herec a ví, že
dřevěnýho ochotníka neprozradí ani tolik hlas, jako ruce. Podobně
jako špatnýho malíře: ksicht umí nakreslit kdekdo, ale dlaň a prsty?
Dürer to uměl. A kdo po něm?
Metamorfóza je dokonalá, z auta vystupuje tajemník zásobovací
komise. Dodávky váznou, sedláci na družstvo serou, vstupovali by
jen takoví, kteří si sami se svým nevědí rady, nýmandi. S tím se
nemůžeme smířit. Máme štěstí, je tu dnes agitátor až z Prahy, přijel
s novými směrnicemi a v Hoře na sekretariátu teď čeká, až spojky
přivezou ty nejspolehlivější soudruhy z celého okresu. Noční po-
rada vesnických agitátorů. Doba je neklidná a my nesmíme zaspat,
ano, je to náročné, po nocích schůzujeme a po pár hodinách vstá-
váme ke kravám. Však to ještě vydržíme, velké úkoly nás omlazují.
Odpočineme si, až zvítězíme.
Ne na dveře, na okno zaklepal soudruh tajemník. Tak je to na vsi zvy-
kem, přes síň od vstupních dveří to nebývá do sednice často ani slyšet.
Tuk, ťuk, a ještě jednou, bez odkladu, ten zvuk musí znít naléhavostí.

– 24 –
 Uvnitř nějakej lomoz, Felbabová cosi halasí na dceru. Té je už
dvanáct, zaplať pánbůh, do rána tu sama vydrží, taková se už nebojí,
spíš bude ráda, že zůstane jednou bez mámy. I když právě tahle
bývá bez mámy často, sama být se naučila.
Jo! zařve Felbabová. Do tmy předzahrádky nevidí, světla otáče-
jícího se vozu osvětlují nanejvýš siluetu, ale ona nemá prdel staže-
nou, jako by měla jiná, co by žila sama jen s holkou, bez chlapa, tedy
bez jednoho chlapa, co by u ní spal noc co noc. Jiná by z opatrnosti
otevřela okenici, vyptávala by se, zkoumala neznámého, ale tahle
soudružka má kuráž. Je votevřeno, křikne přes sklo.
Kdyby Felbabová zahlédla tenhle drobný pohyb, začala by být
obezřetná, nebo by rovnou strhla rámus. Každopádně by se nevyda-
la mírnix týrnix s neznámejma chlapama kamsi do tmy. Spolujezdec
si to gesto dovolil, až když se ujistil, že ke dveřím nemůže být z okna
vidět: než vzal za kliku, pokřižoval se. Začíná to, Hospodine, stůj
při nás…
Mordié, tak co je? přivítala ho soudružka. Kterej vy jste? Na
plotně bublala nějaká kaše, dcera se u ní ochomejtala s vařečkou,
matka ji asi právě zasvěcuje do kuchařskejch tajů. Zároveň má na
stole roztahaný nějaký výkazy. A zdravit za tebe bude kdo? vyjela
matka po dceři.
Dobrý večer, pípla mladá.
Dobrý. Koukám, jaká jsi šikovná hospodyňka, usmál se přícho-
zí. Přijeli jsme tady za maminkou, záměrně použil množné číslo,
v důležité věci. Tajemník se představil jménem obvyklým v kraji,
takovým, jaká jsou v každé vsi, a spustil naučený příběh.
Sem do Smrku zajeli se soudruhem řidičem, myslím, že se už
otočil, ne?, úplně nejdřív. Je to po cestě. Nabereme pak ještě dva
soudruhy z Mrchojed a z Bláta. Vyslovil jejich jména, skutečná jmé-
na skutečných lidí, takových, které Felbabová zná ze schůzí a kdoví
odkud ještě. Jména, která jim obstaral zadavatel spolu s plánkem vsi.
Teď na noc?

– 25 –
 Ano, teď na noc. A je dokonce možné, že to nebude naposledy,
soudružko, do jara potřebujeme družstva posílit, lidi k nám prostě
musejí vstoupit. Za pár měsíců už zasejeme společně. Diplomatku,
kterou tiskl v rukách, svíral tajemník zásobovací komise křečovitě,
jako by mu ji někdo bral, ale toho si nikdo nevšimne, ani on sám
nevnímal intenzitu vlastního stisku.
Budu potřebovat stranickej průkaz?
Takovou otázku nečekal, je to ale dobrá odpověď, znamená, že
sehrál svůj výstup uvěřitelné. Přitom ví, jak je topornej, ale tihle
pitomci uvěří naštěstí všemu. I těm kravinám o kolchozech uvěřili,
o době, která přetavuje lidi. Prdlajs, semele nejdřív sedláky a pak
celej venkov. A člověk zítřka? Ten bude stejnej jako člověk dneška,
jen starší a zklamanější. Pokud se vůbec dožije.
Ano, vezměte si stranický průkaz, to je samozřejmé. A ty se jistě
uložíš sama, až v Hoře skončíme, maminku ti přivezeme zase domů,
obrátil se soudruh tajemník na mladou kuchařku. Zamíchala kaši
a odstavila ji bokem, stranou z největšího plamene.

– 26 –
 1958 (3)

Uvědomuješ si, soudruhu, že to, co nám tady vykládáš, není nic

jinýho než pustá fabulace? Že na toho Kašpara máš prostě pifku?
Já vím, soudruzi, důkazy nenesu, ale v jejich opatřování jste třída
vy, ne já. Navíc, kdyby se nechtěl doznat, můžete to vzít přes Majku,
jeho ženu.
To se ví, že na to pudem přes babu, když bude třeba, to nám
radit nemusíš. Sama o sobě se ženská nepřizná, bejvá tvrdší než
leckterej chlap, to by ses divil, soudruhu. Když jde ale o dítě, nebo
aspoň o manžela, jsou ženský jak protržený. A víš, co je na tom
nejzajímavější? naklonil se vyšetřovatel k tobě, kdyby mezi váma
nestál stůl a nezela mezera několika dalších metrů, mohlo by to
vypadat až důvěrně. Nejlepší je, že je přitom úplně jedno, jestli toho
chlapa milujou, nebo nenáviděj. To máš prašť jako uhoď.
Aha, povytáhs obočí v líčeném údivu nad tím, jakej maj sou-
druzi v lidech ordnung. Jasně, předváděl ses, tydle řeči kolem tě
nezajímaly, ale patřilo to ke společenský konverzaci. Takhle se to
vede: Jaký je počasí, jak hrálo Dynamo, jak si vynutit přiznání… Byls
každopádně rád, že zapadla věta, jak Kašpara nenávidíš, zmínka,
která mířila na komoru.
Někdy je třeba vykašlat se na celou daktyloskopii, na očitý svěd-
ky i stohy papírů! Kdo by se v tom přehraboval? Nejlepší důkaz je
vždycky jenom přiznání, otočil se plešatej soudruh na podřízenýho
u psacího stroje. Zasmáli se, jako by se tlemili něčemu hodně kon-
krétnímu, něčemu, co je jen mezi nima dvěma a mezi tim hajzlem,
kterýho maj zrovna v práci. Ten třetí jsi teď ty, ale nejsi hajzl, jsi
jejich. Přesto ses rozhod týdle replice raděj nezasmát. Nebyla ur-
čená tobě, zazněla sice, ale vycítils, žes ji slyšet neměl. Každej umí
něco, a ty seš prostě dobrej v tomhle.

– 27 –
 Vyšetřovatel prudce vstal, nebyl tak vysokej, jak vypadal, když
seděl. Vytáhnul ze stroje záznam tvojí výpovědi, vyndal fialovej
kopírák, zmačkal ho a hodil směrem ke koši. Originál a kopii zápisu
položil na hranu stolu. Otočil písmena směrem k tobě a listy srovnal,
aby lícovaly. Přečti si to a tady dole podepiš, oslovil tě s pohledem
namířeným z okna. Už se fest rozednilo, světla je v kanceláři dost,
u dalšího případu, kterej přijde na řadu po tobě, budou moct sou-
druzi zhasnout lampičku. Nebo ji nechávaj rozsvícenou celej den,
kdyby bylo třeba se dotyčnýmu podívat do zorniček?
Tužka tam ležela. Já to číst nepotřebuju, vím, co jsem řek, pro-
hlásils a myslels tím: Věřím vám, soudruzi, vím, že jste zapsali to,
co je třeba. Plně jsi přitom chápal, že to nejsi ty, kdo má, nebo nemá
druhému věřit, jsou to oni, kdo drží tuhle výsadu. Podepsal jsi pa-
píry ostentativně bez čtení, pomalým, pečlivým podpisem, jednou
a pak podruhý. Dal sis záležet, přesto to u soudruha vyšetřovatele
nevzbudilo jedinou reakci, pozitivní ani negativní, tohle všechno
na něj už zkoušeli jiný čímani, on jen vzal na vědomí, že svědek
protokol signoval. Doufáš, že tu seš jako svědek, co jinýho bys byl?
Myslíš, soudruhu, že by ten Kašpar moh zkusit zdrhnout?
To ne, kam by šel? Teď v zimě… Bude ještě doma, vyspává, dělá
na směny, dneska má až noční, to jsem si zjistil.
Tak jo, jedem! rozhod z ničeho nic plešoun a dvojice spustila
akci jak perfektně seřízenej stroj. Kolikrát do tejdne tohle dělaj?
Rozhodně dost často na to, aby byli sladěný. Pobočník zavolal
kamsi telefonem, ať přistaví vůz, ne, nikoho dalšího nepotřebujou,
zvládnou to sami. Šéf zatím otevřel skříň a před tebou, vůbec mu
nevadilo, že tu sedíš a civíš, z ní vyndal dva popruhy na pistole.
Zbraně měl v šufleti. Tu svou zastrčil do pouzdra, druhou položil
kolegovi na jeho stolek. Ten mu zatím přinesl z věšáku kabát, svůj
už měl na sobě.
Doufám, soudruhu Melichárku, že počítáš s tím, že budeš v pří-
padě potřeby svědčit?!

– 28 –
 Ano, počítám, vím, co je moje povinnost, řeks a pokusil ses
neprozradit, jak moc se ti do ničeho takovýho nechce. Ale víš, co
musíš. Kdybys teď zaváhal, moh by Kašpar vyklouznout, navíc by
se to celý mohlo zjančit a otočit proti tobě. Stává se to.
Tak padáme, pojedeš s náma, soudruhu.
Tos nečekal. S tímhle nechceš nic mít! Něco jinýho je svědčit
u soudu, v ohrádce, mezi dalšíma lidma, s podporou socialistické
zákonnosti v zátylku, ale přijet se soudruhy až do Onomyšle? Bejt
přímo u zatýkání? Postávat tam jak nahej v trní, zkoušet bejt prů-
hlednej a neradovat se moc hlasitě?
Neboj, vysadíme tě před vesnicí, řek vyšetřovatel a oba se syn-
chronně zasmáli.
Vstal jsi. Stejně tě už studil zadek. Lampička na stole zůstala
svítit.

– 29 –
 2014 (3)

José Buenaventura Durruti. Kdo to sakra je? Každýmu z našich

týpků dáváme nějakej nick. Je to opatrnější a snazší. Opatrnější
proto, že se zbytečně brzo neprovalí pravá identita dotyčnýho
zmrda, a pokud nám někdo šmejdí za prdelí, což šmejdí, poněkud
jim to zkomplikuje slídění. Snazší je to pro nás v tom, že to pak neni
osobní. Jasně, vždycky je to osobní, celá tahle činnost je kurevsky
osobní, ale trocha abstrakce ji aspoň trochu naředí. Jsou chvíle, kdy
úplně zapomenu původní jména, vnímám jen označení, symboly.
Jdu po nich jako po kuželkách, zamířit a srazit tu, která ještě stojí.
Bum!
Barbucha se ve vyhledávání nicků úplně vyžívá. Možná jsem mu
křivdila, necivěl na fotbal (nesnáším tu hru, je totálně zženštilá,
ukňouraná), ale vymejšlel co možná nejsofistikovanější nick pro
našeho novýho objekta. Asi mu takhle po večerech výuka historie
chybí, tak vzdělává nás. Nestáčej mu nějaký ty Ramirézové Iljičové,
Raulové a Lavrentijové. Přijde raděj vždycky s někým skoro nezná-
mým. Možná si tím honí svoje intelektuální péro, ale třeba chce bejt
jenom vtipnej. Tentokrát se mu to povedlo: José Durruti, španělskej
anarchista, možná zabitej, možná šel pod kytky docela přirozeně.
Dodnes se neví, jak to s jeho smrtí bylo, a přesně tak to má bejt
i tentokrát. Ať si hoši lámou mozečky, ať se divěj a zneklidňujou,
co se to kolem nich probůh děje. Takže José.
Vypiju neuvěřitelný množství maté, dobrýho maté. Je to skoro
jedinej požitek, kterej si dopřávám. Nejsem asketa, dopřávala bych
si víc, ale není odkud brát. I teď mám na stole tykev a cucám. Co
všechno o Josém víme? Civí na mě z fotky starý nějaký dva tři roky.
Nekoukám mu do očí ani na povislý koutky jeho prolhanejch rtů,
ale na vlasy. Pořád má hustý háro, prošedivělý, skoro bílý, kouty mu

– 30 –
traverzujou až kdovíkam, ale furt je to solidní hříva, u člověka jeho
věku nebývalá. Což je dobře, moc dobře.
Čtu si o něm. V mládí bejval José zřejmě dost zakřiknutej týpek,
šikanovanej, pravidelně mlácenej fotrem… Neměl to snadný, to se
mu musí nechat, ale mě tyhle příběhy, jak se rodí zrůdy, jak těžko se
proklubávaj z jednoho násilí, aby konečně mohly rozehrát to druhý,
to svoje, dávno nedojímaj. Aspoň má hošan tu správnou průpravu
z dětství, bude se mu hodit. Brzo. Ani se nevyučil. Drobnej rolník,
kterej bral jako známku osobní vyspělosti a společenskýho kvasu,
když se dostal z díry o pár chalupách dělat do města. Nová doba
mu umožnila nemít už pazoury od hnoje, ale od kolomaze. Hurá!
Moh s tím doma na vsi honit vodu. Pokud tohle chápal jako pokrok,
musel bejt v tý fabrice na škrpály skutečně šťastnej. Aspoň nějakou
dobu, než mu došlo, že by chtěl víc. Že si k vlastní spokojenosti
nevystačí sám, že potřebuje někoho k sobě, někoho, koho on, José,
udělá naopak totálně nešťastným. Není nic krásnějšího než páchat
odůvodněné zlo. Dostatečně podepřený společenskou objednávkou
je i malý osobní svinstvo najednou povznášející.
Všechno se to tenkrát ve dvaapadesátým semlelo v lese. Kde
jinde? Platí to z dávnověku, mýty se pokaždý vynořujou z lesů…
Co si o tom tenkrát soudruzi mysleli? Jak si ten příběh sami mezi
sebou vyprávěli?
Domek Anny Felbabové – malý, takřka nouzový domek venkovské
chudiny‑stál dál od silnice, pár kroků za stodolou. Salvetr obešel její
roh. I stodola byla maličká, ale teď útočníka bezpečně kryla. Vzal za
kliku. Domovní dveře byly zamčeny. Došel k oknu a zaklepal na ně.
Bydlí tu soudružka Felbabová? zeptal se.
Ano, ozvalo se zevnitř, byl to ženský hlas, a za pár vteřin slyšel, jak
se něčí kroky blíží předsíňkou k domovním dveřím. Anna Felbabová
s šátkem na hlavě, právě si ho uvazovala, otevřela a nahlédla do tmy.
Před ní stál muž, že prý s ním má soudružka jet, čekají ji na schůzi.

– 31 –
 Felbabová se převléká a Salvetr si zatím pochutnává na nabídnuté
domácí zabijačce. Při loučení posílá matka spát svou malou dcerku,
říká jí, že se brzy vrátí. Salvetr dodává, že maminku určitě při­veze!
Anna Felbabová se však do domku čp. 37 už nikdy nevrátila.

– 32 –
 1952 (3)

Předklonit se, napřed jednu nohu, pak zadek a nakonec druhou

nohu. Už dobře ví, jak se do auta leze, za posledních pár let se to
naučila. Stejně si pokaždý vzpomene, jaký to bylo poprvý, ještě za
protektorátu. Jeden pro ni přijel autem a ona, vyjukaná, se málem
zula, aby mu vevnitř nezasvinila, myslela, že se to tak dělá, stejně
jako u pánů ve městech. Botičky si můžeš nechat, ty jo, o tom ostat-
ním, co máš na sobě, se ještě pobavíme, mrknul na ni ten od volantu.
Neměla by tu starou vzpomínku tady soudruhu tajemníkovi
říct? (Samozřejmě bez toho závěru.) Zasmát se spolu, to sbližuje.
Raděj ne, ještě by se moh začít vyptávat, co to bylo za člověka a proč
k němu Felbabová vůbec lezla. Nepochopil by to, dost možná nebyl
z takový chudoby jako ona. Nechá si zážitek pro sebe, nebude se
o něj dělit s nikým. Budoucnost patří možná všem, ale minulost je
jen její.
Dobrej večír, pozdravila řidiče na sedadle před sebou, jen co do-
sedla. Viděla mu akorát zátylek a uslyšela zamručení, dost nevrlý.
Asi měla říct Čest práci, tihle jsou na to zvyklí, pomyslela si. Co je jí
ale do nějakýho šoféra? Tajemník si sed dozadu vedle ní, vepředu
na sedadle spolujezdce leží něco roztahanýho, navíc jí chce po cestě
ukázat cosi v lejstrech. Anna si položila kabelku na klín. Když jeli
kolem Ptákova stavení, mrkla, jestli má rozžato (neměl), a hned jak
dojeli na asfaltku, pokusila se v papírech, co jí soudruh strkal pod
nos, něco zahlédnout. Už se zešeřilo. Na písmena by teď nebylo
dobře vidět ani od stolu, auto sebou na hrbolatý cestě házelo, lejstra
v rukách soudruha poskakovaly, a ona nedokázala zachytit najed-
nou víc než pár slabik. Já to nepřečtu, už je tma, povzdechla si.
Nevadí, všechno se dozvíš v právej čas, soudružko, prohlásil muž
po její pravici.

– 33 –
 Byli už pár kilometrů za vesnicí, člověk by to šel víc než půl
hodiny, auto je tu ve chviličce. Soudruh tajemník skoval papíry do
aktovky, zaklapnul přezku a hodil ji na přední sedadlo. Dny se pro-
dlužujou, ale pořád se stmívá brzo, řekla mu Anna. Neodpověděl.
Taky nemáte lehkou práci, takhle se trajdat po večerech, co na to
vaše paní? koukla, jestli má prstýnek, doma si nestihla všimnout.
Ruce měl založený na břichu, nadzvedávaly se mu, jak dýchal, a na
prsty nebylo vidět. A zase neřek vůbec nic.
Anna neměla tydle nemluvy ráda, dusej to v sobě a pak najednou
vybuchnou, nic pro ženskou, nic pro život. Třeba právě proto je
sám… Došlo jí, že s těmahle lidma má společnýho jen málo, jen tu
jednu věc, jistě, tu největší, budujou spolu lidovou republiku, ale tím
to končí, jsou každej z jinýho těsta. Někdy by si víc rozuměla s těma,
proti kterejm jde. Třeba s Ptákem, jak by si s ním rozuměla, měla
by jen jeho, ale on o ni ani nezavadí. Měl oči jen pro tu svoji, a když
je teď v trapu, stejně se nezastaví u Anniných dveří. Všeho do času,
ta změna přijde, a nebude to ona, kdo se změní.
A tihle? Kdyby bylo vidět do papírů, mohli by se bavit o tom, co
je čeká na schůzi v Hoře, trochu se připravit, měli by téma. Takhle
nemaj nic, jen společnej čas, a ten spíš dělí. Ještě že v Mrchojedech
přistoupí soudruh Kváš. S tím bude o čem mluvit, s ním je vždycky
řeč, dumala Anna Felbabová.
Podívala se z okýnka. Jeli špatně! Takhle se do Mrchojed nejede,
koukla na muže vedle sebe. Zase se ani nepohnul, jen se maličko
usmál – ale možná ne, měla ho z profilu a bylo šero. Každopádně
mlčel. Měl jste to vzít na křižovatce doprava, křikla na řidiče před
sebou. Vykala mu.
Jen klídek, paninko, jedeme úplně správně, prohlásil šofér, ani
se neohlíd.
Znejistěla hned, jak si všimla, že jedou špatně, ale teprve teď
dostala skutečný strach. Paninko! Co je to za člověka, že jí tak řiká,
chudý ženský, komunistce? Je vůbec on sám komunista? Krutibrko,

– 34 –
co je tohle za lidi? Co je to za auto a kam jedou? Chtěla na ně ty
otázky vyřvat, když jí napadla další. Taková, která všechny ostatní
přebila. Co to vlastně leží vepředu vedle aktovky? Musela sebrat
všechnu odvahu, aby se podívala. Na sedadle spolujezdce leželo
klubko režnýho provazu a velký špičatý krejčovský nůžky.
Sevřela kabelku na klíně a přimáčkla se ramenem na dveře. Kde
je klika? A kdo je ten chlap vedle ní? Antonín Salvetr se tentokrát
usmál tak, že se o tom nedalo pochybovat.

– 35 –
 1958 (4)

Musels jim řikat třikrát. To už stačí, tady to bude dobrý, už mě může-

te, soudruzi, vysadit. Konečně zastavili a tys moh vypadnout. Padals
odtud jak namydlenej blesk. Auto zůstalo stát snad sto metrů před
první chalupou. Jo, bylo to před vesnicí, jak slíbili, ale moc blízko.
Někdo tě moh vidět. Kdyby tě zahlíd ten, koho bys viděl i ty, dalo by
se s tim ještě něco podniknout, ale takhle? On zůstane anonymní
a ty seš ten, o kom se ví, že přijel s nima. Tatraplánem, kterým za
chvíli odvezou člověka, co se už nevrátí. Tys o tom rozhod, oni to
jenom provádějí, ale dělají to tak, že se můžeš začít bát taky.
Tobě převahu ukazovat nemusí, ctíš ji, co by chtěli víc? Bez tebe
by vraha neměli, zkoušeli to léta sami, dokud se neukázalo, že se bez
pomoci neobejdou. Možná je dožralo právě to. Loučit se nebudem,
však se ještě uvidíme, rozloučil se z okýnka soudruh vyšetřovatel.
Stáls ve škarpě, v poprašku sněhu a úplně idiotsky jsi jim zamával.
Kam teď? Do polí? Po silnici zpátky? To už nemá cenu, seš moc
blízko. Tak pudeš ještě blíž, podíváš se. Vykročils do vsi.
Bylo jak po vymření. Jen za stodolou okukoval Radostův kluk.
Možná ho nejvíc ze všeho zajímá ten tatraplán, nová stosedmička,
skutečně vypadá trochu jak aeroplán. I ten malej spratek ale chápe,
že tohle není přátelská návštěva, za Kašparem nepřijeli kamarádi,
to by se kluk ochomejtal u blatníků a vyzvídal by na řidiči kubatůru.
Stojí bokem. Ostatní koukaj zpod záclon, viděj auto, kluka i tebe. Ty
je nevidíš, ale víš o nich.
Co se to tu děje? zeptal ses mladýho jakoby nic.
Přijeli si pro pana Kašpara, řek tiše. Jsou dva, zastavili stranou. To
proto, aby nebyli v zorným poli, aby je pan Kašpar nezahlíd z oken.
Poslechni, ty seš ňákej chytrej, ne?
Takhle se to dělá vždycky, kouk na tebe kluk jak na včerejšího.

– 36 –
 Co ten ví o tom, jak se to dělá vždycky? Když šli pro jeho dědka,
nebyl u toho. Možná to má z vyprávění, nebo z rodokapsů. Nebo se
prostě jenom vytahuje, kecá blbiny, aby neměl tak staženej zadek.
To, že má zrovna pravdu, na věci málo mění.
Jeden vběh dozadu na zahradu, to asi kdyby chtěl pan Kašpar
utíkat. A ten druhej, než vešel do baráku, vytáh z kapsy pistoli. I ten
druhej bude mít možná kvér, hádal kluk.
Jo, oba maj pistoli, přikývnuls.
Nestřílelo se, aspoň prozatím. Možná se perou, ale neni to přes
okna slyšet, dumal mladej Radosta.
A ty bys neměl chuť jít Kašparovi pomoct? zkusils ho.
Bylo vidět, co chce říct, že jo, šel by, kdyby byl o chlup starší, ale
zarazil se. Asi si uvědomil, s kým mluví: s tebou. A co vy, vy byste
jim nechtěl jít na pomoc? Myslím těm fízlům?!
Hajzle, napřáh ses, ale mladej pohlavku zkušeně uhnul. Na další
pokus nečekal a zaběhnul dom.
Všichni zdrhaj, zůstals za stodolou sám. Lidi skovaný, zvířata
zalezlý, ticho. Ticho, jaký neni na vsi běžný. Jen jedna z Kašparo-
vejch slepic vyšla na cestu. Sezobla nějakej blivajz a začala nervózně
hrabat. Asi tam čuje nějakýho červa. Vždycky jde nakonec hlavně
vo to žrádlo.
První vyšel z domu ten mladší, zapisovatel. Ruku měl strčenou
v kapse a bylo vidět, že v ní něco drží. Nemusel ses dohadovat, tys
věděl, že to je pistole, kterou si vzal z šuflete. Zastavil se, rozhlížel po
případným nebezpečí, a když zmerčil jenom tu slepici, krátce hvízd-
nul. Hlavní vyšetřovatel musel čekat se zadrženým hned za dveřma,
vyšli skoro vzápětí. Přes spánek tekla Kašparovi krev, napadal na
nohu a divně se kroutil. Buď se s nima opravdu porval, nebo dostal
preventivní nakládačku, takovou, aby ji viděla taky Majka. Ruce měl
za zády, neviděls je, ale bylo jasný, že na nich má železa. Takhle se
to dělá pokaždý. Soudruh vyšetřovatel mu při chůzi tahal pazoury
nahoru, Kašpar se kroutil a pajdal k autu.

– 37 –
 Díval ses. Teprve když nacpali chlapa dovnitř, došlo ti, že musej
projet kolem stodoly, kolem tebe. Sakra! Teď už se nestačíš skovat,
abys zapad k Radostům na dvůr, je nemyslitelný, nevkročils tam
leta. Možná bys moh vyjít přímo proti autu, jít sebevědomě po cestě
a udělat nějaký gesto, pozdravit, ne důvěrně, ale tak, jak se zdraví
někdo cizí. Věděls ale, že tohle neuhraješ. Zůstals stát za rohem
opřenej o zeď.
Motor naskočil, kola se otočila, slepice zakdákala a nesmyslně
přes celou šíři cesty popoběhla směrem k tobě. Tatraplán projel
krokem kolem vás. Soudruh vyšetřovatel seděl s Kašparem vzadu.
Oba se na tebe podívali… Ne, neměl ses ohlédnout, všemu jsi zatím
unikal, měls nechat minout i tyhle pohledy.
Zved se ti bachor. Napoprvé tos ještě udržel nahoře v krku,
druhou vlnu jsi už vyhodil ven. Kdo by se nepoblil? Máš kocovi-
nu, seš nevyspalej, na cestách to drncalo, k tomu to napětí. Hubu
sis utřel rukávem. Ohlíd ses, auto už jsi nezahlíd, snad tě neviděli
v předklonu. Přiběhla slepice a začla ten tvůj blivajz ze země zobat.
Možná jsi právě zachránil život nějaký žížale, pokusil ses o humor.
Nezafungoval.

– 38 –
 2014 (4)

Salvetr ji přitlačí do sedadla. Ze stisku se nemůže vyprostit. Pochopila,

že se něco děje. Auto zastavuje. Na otázku řidiče, kde to provedou,
odpovídá Salvetr, aby jel dále, že mu včas řekne. Anna Felbabová chce
využít zastavení auta k útěku, ale je vtlačena zpět do sedadla a okřik‑
nuta, aby mlčela. Na otázky soudružky Felbabové nikdo neodpovídá.
Projeli obcí Chlum, zatočili k Ratajské oboře a auto zastavilo.
Strohý hlas Salvetra jí přikazuje, aby vystoupila. Zdráhá se. Přidržuje
se sedadla. Síly jí však nestačí. Je vyvlečena z auta a tažena za ruce
k lesu. Znovu se ptá, co po ní chtějí. Dostává odpověď: Budeme tě
soudit.
Mám dceru, odpoví.
Na tu si měla myslet dřív, říká Salvetr.
Před nimi je tmavá hromada chvojí, do které je vhozena. Nemá sílu
povstat. Kužel světla baterky ji oslňuje. Slyší svoji obžalobu a ortel:
Jsi komunistka, budeme tě soudit.
Úplnej doják, kurva, dobovej tisk v útoku na city čtenářstva. Ať
s tim jdou do prdele, ať se dojímaj sami.
Barbucha je úžasnej, kde vyštrachal fotky z rekonstrukce činu?
Černobílý snímky s velkým zrnem. V pravým horním rohu každýho
z nich je razítko, nebo aspoň jeho kus. Červenej inkoust se za ty roky
rozmazal, ale srovnáním všech štemplů jde nápis doplnit: Správa
Státní bezpečnosti, Středočeský kraj, Okresní oddělení Kutná Hora.
Vida, tak soudruzi se nám podepsali, vochcávali si svoje teritorium
jako psi, nemohli si prostě pomoct.
Tenhle vysokej bude Salvetr. Dlouhej kabát, klobouk, hustý obo-
čí, na tváři buď několikadenní strniště, nebo nějakej stín, případně
následky vyšetřování, to je nejpravděpodobnější. Je soustředěnej
a zamračenej, i když musel vědět, jak je to všechno komický. Zrov-

– 39 –
na asi předvádí, jak vlekl Felbabovou hloubějc do tmy lesa. Žádná
Felbabová, tedy nějaká figurantka, co by ji hrála, ovšem v týhle
fázi rekonstrukce nefiguruje, to by si soudružka zbytečně umazala
sukni. Salvetr tedy ukazuje prázdnej hmat a vleče s sebou do lesa
vzduch.
Muselo u toho zevlovat hejno papalášů, všelijakejch snaživců
a podržtašků, stoupali si důsledně mimo zornej úhel fotoaparátu,
ale byli tam, to já cítím. Snad jim z toho aspoň naskákala husí kůže,
moc bych si to přála. Salvetr jim – aspoň podle týdle fotky – neuká-
zal, jak to tehdy udělal, ale že by to udělal znovu. Každýmu z nich
by to udělal. Sluší mu to, vztek chlapům vždycky děsně sluší.
Tady před hromadou chrastí postává ten, kterej mě zajímá nej-
víc, řidič auta. Je rozpačitej, neví, co má rekonstruovat, jak se má
soudruhům předvádět, spíš jen tak bezradně čučí – do prázdnýho
klestí samozřejmě, Felbabová v něm neleží. Pokud na chlapech něco
nesnáším, je to nerozhodnost. Chlap má vždycky vědět; i když ví
blbě, je to lepší, než když tápe a stojí jak špatně vyřezanej svatej.
Řidič na týhle fotce stojí zrovna tak. A stejně! Stejně je hezčí než
Salvetr. Vyloženej krasavec, trochu dětskej typ a zároveň zasněnej,
nedostupnej… Nesměje se, ale kdyby, měl by určitě dolíčky ve
tvářích. Není divu, že za nim každá tak pálila. Nebyla bych jiná…
Kdybych ovšem s ním neměla tolik společnýho.

– 40 –
 1952 (4)

Tahle cesta na žádnej aktiv do Hory nevede. Anna přesně ví, kde je,
na kraji Ratajský obory, támdle vede pěšina na mýtinu k posedu,
jednou tam s někým byla, o kus dál se odrostlým smrčím klikatí
koleje, další lokálka do Ledečka pojede až ráno, přesně ví v kolik.
Je oblačná noc, tma. Sníh les nijak neprosvětlí, není vidět na dvacet
metrů. Ti dva to tady asi neznají vůbec, nebo jenom trochu, ona má
v té znalosti výhodu, ale co je jí platná?
Co od ní ty dva chtěj? Asi ne to, co chce od ženský každej chlap.
Mohla by jim to dát, i když nechtějí? Nabídnout se jim sama? Ještě
není tak stará… Těžko. Tihle vědí, za čím jdou, a nenechaj se od
toho odvýst. Ten druhej sebral z auta provaz a nůžky a nese to sem,
kabelu na sedadle nechal. Motor je vypnutej, světla zhasnutý, maj
jen baterku. K čemu to všechno? Co budou dělat? Anna to nechce
vědět, nechce to prožít. Ví ale, že to stejně prožije…
Prosím, prosím, nechte mě, pro Kristovy rány, pusťte mě, křičela.
Nechali ji chvilku řvát. Všichni tři vědí, že tady ji nikdo neuslyší.
Přestala s tím než z rozumu spíš z vysílení, ta chvilka děsu jí sebrala
všechnu energii.
Vstaň, přikázal jí řidič, a když se k tomu neměla, sklonil se do
klestí. Chňapnul po ní, cuknul s ní a postavil ji na nohy. Felbabová
se zakymácela a poprvé za večer se mu podívala zblízka do tvá-
ře – a poznala ho. Není pochyb, je to on! Kašpare! Všichni ztuhli.
Kašpare, to jsi ty! Pepo, to jsem já!
Kašpar na nic nečekal, chytil ji pod krkem a sevřel. Nestačila
ani dokončit nádech. Drž hubu, krávo. Nůžky nepustil, jejich ostří
cítila někde za uchem a chlad držadel na ohryzku. Sotva sípala,
promluvit nemohla, prát se nemělo cenu. Aspoň mu přiložila dlaň
na ruku, jemně, jako prosbu. Sevření malinko povolilo, dokázala se

– 41 –
nadechnout. Kyslík znamená život, pocítila naději, to bude nějaká
mejlka, co jinýho by to mohlo bejt?
Jak to, že zná tvý méno? Odkud, do prdele?! Teď křičel Salvetr.
Co já vim? Nevěděl jsem, že je to vona!
Pitomče, ty ses s tou děvkou někde kurvil!
Už je to dávno, snad někde v Kolíně, nebo kde, nepamatuju se.
Nevěděl jsem, pro kterou jedeme, bránil se Kašpar.
Zato vona ví, kdo přijel pro ni, kreténe.
Ano, v Kolíně to bylo, pokusila se připomenout Anna, ale stisk
prstů opět ztvrdnul, větu nestihla dokončit.
Já ti řikal, že na to šukání jednou dojedeš, ale ty ne, nedáš si po-
koj. Chápeš, že je teď všechno prozrazený? Že to nemůžem udělat,
jak jsme chtěli, že by to nemělo vůbec žádnej smysl?
Pustí mě, pomyslela si Anna a nadějí se rozechvěla víc než stra-
chem. To, že Kašpara poznala, ji zachránilo, život jí to zachránilo!
dumala v přidušení. Stáli proti sobě, blízko jako tehdy na plese, kde
se potkali a rovnou ten večer šli na věc. Jen ruku má teď Kašpar
úplně jinde… Podívala se na něj, hledala v jeho očích tu vášeň jako
tehdy, ale našla jen smutek. To ta divná situace, to ta baterka, kouká
se proti světlu. Konečně ji pustil, udělaj se mi modřiny, napadlo ji,
ráno si budu muset šátek zavázat níž pod krkem. Druhou rukou,
tou, ve který držel provazy, ji Kašpar drcnul do prsou. Zakymácela
se a znovu žuchla zadkem do hromady klestí.
Jo, teď by to fakt nemělo smysl, souhlasil Kašpar.
Takže zas zbude na mě, abych dal za tebe všechno do pořádku,
opáčil Salvetr. Odplivnul si.
Oni se bojí, že je prozradím, došlo Felbabové. Oddělají mě, za-
bijou mě jenom proto, že jsem Pepka poznala! Neměla jsem nic
říkat, měla jsem jenom dát Kašparovi najevo, že to jsem já, nějak
se mu připomenout a toho druhýho do vzpomínky nezatahovat.
S Kašparem byla řeč, když mu v Kolíně řekla o stovku, bez mrknu-
tí oka vysázel bankovky na noční stolek. Dokonce s úsměvem. Já

– 42 –
myslel, že to bylo z lásky, děvče, řek jen. To taky, zasmála se tehdy
Anna. Těma penězma by se mu připomněla, mohla jim třeba nějaký
slíbit. Poznal by ji, slitoval se a s tím druhým by to už nějak skoulel.
Vysvětlil by mu to, všechno by se vysvětlilo, rozpletlo. Teď je to už
jenom mezi ní a tím, co právě vytáh pistoli.
Nic neřeknu, podívala se na něj Felbabová.
Neřekneš, přisvědčil Salvetr. Vstaň, přikázal jí.
Nevstala. Nic neřeknu, zopakovala z hromady klestí.
Zvedni ji, nařídil Salvetr Kašparovi. Ten ji tentokrát sevřel oběma
rukama, vzal ji pevně za ramena. Nohy se jí podlomily, cítila se jak
ušitá z hadrů, Kašpar s ní zatřásl, jako by naklepával duchnu husího
peří, kvedlal s ní, až našel stabilitu, aby mohla stát sama. Odstoupil
pár kroků stranou.
Antonín Salvetr napřáhl pravačku. Pistole v ruce se mu neza-
chvěla. Zvedl ji vysoko a zamířil vyděšené ženě doprostřed čela.
Neminul by z mnohem větší vzdálenosti, natož takhle z pár kroků
na nehybný cíl.
Uslyšela ránu. Čekala, až se dostaví bolest, ale smrt byla rychlejší.
Potřetí dopadla do kupy klestí. Umřela a nestačila porozumět.

– 43 –
ODDÍL II
 1952 (1)

Posledních pár minut nepodnikal nic jinýho, než se pokoušel

nešlápnout na desku hrobu. Sněhový poprašek by každou stopu
zachoval až do nejbližšího tání, nebo do chumelenice. O mrtvých
není třeba mluvit jenom dobře, na hroby se ale nešlape. Zde v Pánu
odpočívá rodina Hájkova. Všichni Hájkovic jsou pryč, nezůstal ni-
kdo, kdo by se pohoršoval, že bejvalí deputátníci dupou statkářům
na hlavy. Rozkulačený, vyhnaný, pozavíraný, ve vsi nezůstal jedinej
Hájek. Vyrubem je do posledního, nadchla se po únoru Felbabová.
A vyrubala je. Štvala proti nim ve vsi, udávala na okrese, s gustem
hlídala likvidační dodávky, maso, vejce, oves, kukuřici. Kukuřici na
těchhle polích! Jeden rok dodávky splnili, udřený, zdivočelý, se skry-
tou dopomocí slitovnejch sousedů, a další rok jim je ještě zvýšili…
A teď tu bude Felbabová ležet vedle nich. Jestli pak se dohodnou
aspoň pod zemí?
Všichni zdejší vědí, že otevřený hrob nepatří Felbabovým, ten
jejich se krčí vzadu za tújema. Tohle bejvala hrobka pana obchod-
níka Poláčka. Ani Poláčkovi tu už nejsou. Z koncentráku se nevrátil
žádnej z nich, a pokud snad ano, tak rovnou do Palestiny. Hrobka
bez pozůstalých hned u vchodu hřbitova je tím pravým místem,
kam pohřbít hrdinku práce, skromnou soudružku, co nelitovala
úsilí a obětovala se pro budoucnost, ne svou, ale každýho z nás.
Tak to aspoň právě volá do amplionu řečník z okresu.
Takovýho národa nebylo na úžickym hřbitově roky, možná nikdy.
Nejen hřbitov, celá náves a parčík před kostelem jsou napěchovaný,
obec div nepraskne jak měch a lidi nevytečou do polí. Jan Pták po
nich kouká, skoro všechny vidí poprvý, celý třídy i s kantorkama
až odněkud z Benešova sem přijely, befelem tu jsou sázavští skláři,
dorazili dokonce až z Prahy z ČKD a ČSM. Kolik z nich Felbabovou

– 45 –
znalo? Těžko některej. O to víc se teď tlačí, chtějí vidět, potřebujou
slyšet. Dávno už nejsou jen na cestičkách, plno jich stojí na deskách
okolních hrobů. Když se Pták ohlídne, pár modrejch košil vyčnívá
vzadu nad zástupem, to si mladí asi vylezli rovnou na náhrobek.
Ale on tlaku za svými zády neuhne, na hrob Hájkových nestoupne.
A další řečník, a ještě jeden. Ten už vyhrožuje: Smrt vrahům,
smrt jejich pomahačům, smrt! A lidi tleskaj, tak se jim ta smrt za-
líbila! Kdo to jakživ viděl, aby se na hřbitově tleskalo? Pták se dívá
do země, místo krve jím proudí strach, ale stydí se taky, za sebe,
za všechny, za tenhle tyátr. Kolem nestojí nikdo, s kým by se moh
potkat pohledem a němě si porozumět. Katecheta Jonáš tu už rok
není, snad ho přeložili někam do Železnejch hor, snad ho zavřeli,
neví se… Místo něj tu je mírovej kněz, vikář od Barbory. Soudruh
farář to má u soudruhů dobrý, vozej ho po poutích, opečovávaj,
ukazujou jak dvouhlavý tele. I teď pokropí rakev a motá dohromady
řeči o nezabiješ a zubu vyraženým za zub. Každej si může vybrat:
odpuštění, nebo pomstu. Všichni na tomhle hřbitově si už vybrali.
Pták taky, i když si to představoval docela jinak.
Helenka Felbabová stojí hned u rakve. Na hlavě kostkovanej
šátek, navlečená v neforemným kabátě – obojí po mrtvé mámě.
Jen polobotky s podkůvkama jsou její. Škubla sebou, když ji řečník
přede všema vyzval, aby se stala takovou, jaká byla její matka. Jinak
se sotva hne.
Čtou se rezoluce z dílen, z kanceláří, z učilišť. Čtou se rezoluce
a všechny jsou jedna jako druhá, úřední a bez účasti. Jsou v nich
všechna ta slova, co tam být mají: práce, zrada, věrnost idejím.
Katecheta Jonáš mluvil na pohřbech o víře, naději a lásce. Kdo si
na to ještě vzpomene?
Konečně spouštějí rakev do hrobu. Ani jednoho z těch čtyř chlapů
Jan Pták nezná. Pohřebáci vytáhli máry a oni na provazech směrují
rakev do otvoru, který je o nějakých třicet čísel kratší, než ta dubová
bedna. Musí jedním koncem napřed a provazy mít pořád napjaté,

– 46 –
aby nesklouzla do hloubky. To napětí udržujou snadno, jen jako
první spouštějí dolů hlavu. Mrtvý je to jedno a živejm dost možná
taky. Otče náš, jenž jsi na nebesích… Vytáhni ten provaz… A odpusť
nám naše viny… Hotovo, stoupnem si bokem…
Funebrák nadirigoval Ptáka hned vedle mladé Felbabové. Bude
stát v chumlu pozůstalých a přijímat kondolence. Pták byl bra-
trancem zavražděné, patří k rodině a v případě potřeby na dceru
zesnulé hrdinky dohlédne. Otec chybí odjakživa, matka leží v hlíně,
a kdoví co by malá mohla v pohnutí mysli vyvést. Neudělá ale nic,
jen stojí, hlavu skloněnou k zemi a mechanicky natahuje ruku ke
stisku. Nechala si na ní dokonce rukavici. Soudruh vikář, tajemník
z okresu, chlápci, co spouštěli rakev… Upřímnou soustrast, můžeš
být na maminku hrdá, neboj, ty gaunery dostaneme… Sousedi, hos-
podáři, babky… Upřímnou soustrast, neboj, mamince už je dobře…

– 47 –
 1958 (1)

Nic už nebude jako dřív, tím spíš se ale ty musíš chovat stejně. Jako
by se ti nepřevrátil svět rubem na líc. Tvoje radost musí bejt tichá,
ještě tišší, než bejval tvůj vztek. Jak dobře ses ho naučil skrývat.
I s radostí se naučíš hospodařit podobně, nenápadně, neukazovat
ji. Zůstane tak jenom tvoje.
Žádnej ti to neřekne do vočí, ale celá ves tuší, kdo pro Kašpara
poslal Státní bezpečnost. Buď tě někdo viděl vylízat z auta, nebo
se domysleli. Rozhod ses, že nebudeš pátrat, nebudeš se domejšlet
kdo a proč a jestli, nehodláš ztrácet čas včerejškem. Na tebe koneč-
ně čeká zítřek, zrovna jak o tom děti ve školách recitujou básničky.
Možná i ty teď budeš mít svoje děti, máš tu možnost. Kašpar se
už domů nevrátí, to by v tom byl čert. A Majka, Kašparova Majka,
zůstane doma sama… Ne nadlouho.
Dobrej večír, pozdravils lokál co možná nejobyčejnějc.
Možná jsi do toho dal přece jen moc snahy, příliš ses pokoušel
zahrát před chlapama Pepka Melichárka, jakej bejval ještě před
tejdnem. Jasně, seš neupřímnej, všichni jsou, jen to hrajou dýl než
ty, od března, od května, od února… Ty s tím teprve začínáš. Seš ale
učenlivej, brzo dostihneš jejich třídu. Dobrej večír, povídám, zkusils
to hlasitějc.
Ani napodruhý jsi neuspěl. Hospoda na okamžik ztichla, ale rych-
le začala dál hučet svejma řečma. Všechny jsou křivý. Žvaněj na oko,
čekaj, co uděláš, jestli se šupem otočíš a zavřeš za sebou zvenku,
nebo vejdeš do hospody mezi sousedy, který o tebe nestojej. K prv-
nímu stolu pod pípou, kde sedávaj statkáři, najisto nezasedneš, tam
se chodí jen na pozvání, jednoho si k sobě zavolaj, projednaj s ním,
co probrat chtějí, a dotyčnej se zas pakuje. Bylo by to gesto vzít si
k nim židli, dřepnout tam bez ptaní. To si ale nikdo nedovolí, ani ty,

– 48 –
alespoň ne teď, možná za půl roku, za rok… Támhle hrajou chlapi
mariáš, tady je plno, a k mladejm si sednout nepůjdeš, to bys byl
všem jenom pro smích.
Pivo a režnou, popošel jsi k hostinskýmu. Jako vždycky, dodals,
aby viděl, že je všechno při starým. Na pípě čekaly čtyři skoro doto-
čený půllitry, karbaníci dopíjeli a už se jim tu vařila další runda. Ne
pro tvý zelený oči, ale aby tě měl fofrem z krku, jeden z těch jejich
škopků pošoup hostinskej k tobě, jen do něj čůrnul trochu pěny.
A panáka ti nalíval zády. Straní se tě, sígr. Koule na to, aby ti nenalil,
ale nemá, kdepak, to nikdo, když je teď Kašpar v loji.
Režnou ti hospoda postavil vedle piva. Vyhýbá se ti pohledem,
raděj zírá na mucholapku nad výlevkou. Je černá mouchama. Jako
by neměl nic jinýho na práci, strhnul ji z lampy, až se rozkymácela
a stíny v sále se rozpohybovaly. I tvůj stín se chvíli houpal v rytmu
s ostatníma. Panáka jsi do sebe vyklopil rovnou u pultu, druhýho
si dáš doma z flašky.
Posadil ses ke dveřím k malýmu stolku, kde sedávaj ti, co se staví
jen na skok, hodit do sebe chlast a nezdržovat se řečma. Celou hos-
podu měls před sebou jako na divadle. Jen herci byli otočený zády
nebo bokem. Čučels jim na zátylky a žádnej se nekouk po tobě. Bojej
se tě, nebo tebou pohrdaj? dumals. Spíš se bojej, jsou to zbabělci,
aspoň teda většina. I ty by ses hrbil, víš přece, co dovedeš, když se
dáš do věci. Napil ses ještě jednou, pořádně. Ba ne, pohrdaj tebou.
A co? Z toho se nepoděláš. A že budeš chlastat v hospodě sám? To
je zanedbatelnej prd! Stejně sem moc nechodíš, a budeš chodit ještě
zřídkavějc. Jsi sám, nevadí, vždycky jsi bejval. Nechals ve sklenici
třetinu nedopitýho piva a minci jsi položil na podtácek. Odešels
a ani nepozdravil. Stejně by neodpověděli.

– 49 –
 2014 (1)

Bedekry o tom samozřejmě nepíšou. Ani spousta místních netuší,

že něco takovýho v Praze ještě je, navíc pár kroků od metra. Sem na
Kotlasku hluk města jenom zaznívá, sám o sobě tu není. Chodí sem
akorát ti, co tu bydlí, nebo něco pěstujou: rajčata, papriky, trávu.
Dobrý místo, bezpečný a skrytý, kromě toho i docela hezký, což
je celkem jedno, ale nevadí to. Nouzová dělnická kolonie, baráčky
jak z nějaký fantazy o pidilidech, vyskvotovaný zahrádky, mříže na
oknech, alarmy a psi. Auta musej všichni nechat pod kopcem, sem
se chodí výhradně po svejch. Jdeš pěšinou, rozpažíš a dotkneš se
plotů po obou stranách. Vítej v zemi Liliputů.
Baterky z mobilů a iPadů jsme vykuchali už v metru, žádnej ope-
rátor neví, kde jsme. A kdyby za náma někdo šel, nemůžem si ho
tady nevšimnout. Navíc se vždycky dá přeběhnout násep a zmizet
v divoký zeleni mezi kolejištěma. Tam by člověk narazil maximálně
na tuláka, ne na fízla. Je tu liduprázdno, jen my tři. Mělo nás ale bejt
o jednoho víc.
Průser, velkej průser, promluvil konečně Strašák. Chvíli nechal
zapůsobit ticho, a když už ho bylo dost a my se ptali jen pohledem,
vysvětlil nám to: Zavřeli Barbuchu.
Bože! Kdy?
Dneska nad ránem, kolem čtvrtý. Fízlové asi myslej, že tohle je
k zásahům nejlepší čas. Barbucha mi ještě stih poslat zprávu.
Kvůli čemu ho čapli?
Dítě, neptej se tak pitomě. Kvůli nelegálnímu sdílení pirátských
kopií to jistě nebylo…
Jasně že nebylo, taky vim, že ho chytli kvůli nám, kvůli naší čin-
nosti. Svou otázkou jsem asi jen chtěla oddálit zprávu, se kterou
jsme všichni stejně jednou počítali. Fajn, řekla jsem nahlas, vědí

– 50 –
o nás, to jsme tušili dávno, teď to jenom víme. A Barbucha nic ne-
vykecá.
Jasně že on nic nevykecá, vyžvaní to za něj jeho počítač, rozčílil
se Strašák.
Chlapec je nervní, to není dobrý, zamračila jsem se na něj. Bez
Barbuchy je poloviční, chybí mu zklidňující element. Vlezli mu do
počítače? zeptala jsem se co možná nejvyrovnanějc.
Jak to mám kurva vědět? sykl Strašák. Když jsme se jako malí
parchanti honili v Janovicích po zahradě, taky po mně sem tam
vyjel, má to v sobě, ten nerv. Ale teď vážně není chvíle vhodná na
vyšilování.
Uklidni se, dotkla jsem se jeho ramene a tváře. Pohlazení na chla-
py vždycky zafunguje, to je vyzkoušený. V tom kompu by nemělo nic
bejt, nebo jen zlomky o tom novým, o Josém, řekla jsem.
Sorry. Strašák se dokonce omluvil, což je mi u prdele, ale hlavně
přestal střečkovat. Existuje dokonce možnost, že začne uvažovat
logicky.
Karabas drží kušňu, mlčí jako obvykle. Má to asi z těch svejch
rozvojovejch příruček, že má ostatní nechat nejdřív vyžvanit, a když
pak konečně začne artikulovat, bude mít jeho názor o to větší váhu.
Jsme tu jen my a čokli, co na nás dorážej ze zahrádek. Některý
vypadaj dost hladově, hlučně úplně všichni. Psí řeč nás lokalizuje, to
jo. Na druhou stranu se nemusíme rozhlížet kolem, kdyby tu slídil
kdokoli další, psiska by ho proflákla vytím.
Musíme toho nechat. Všechno hned sbalíme a počkáme, co se
stane. Tak bohužel Strašák logicky uvažovat nezačal. Typickej chlap,
čekat a neřešit. Typická jednotka, která ztratí vedení.
Přesně naopak: budeme pokračovat, musíme. Neřekla jsem to
jako variantu, byl to příkaz. Musim to klukům podat tak, aby ne-
pochybovali, rychle a jednoduše, mluvit v headlinech, možná i já
pak přestanu váhat. Řikat jim to nebudu, ale Barbuchu bych teď
vyměnila za kterýhokoliv z nich, za voba. (Oni by zase určitě rádi

– 51 –
vyměnili mě.) Vyslovím něco jinýho: Barbucha se s nima nebude
vůbec bavit, a pokud něco najdou v jeho počítači, bude jim trvat
věčnost, než se zorientujou a zjistí, o koho nám teď konkrétně jde.
Máme spoustu času a my ho využijeme. On by to tak určitě chtěl.
Musela jsem se nad sebou pousmát, jak patosem přetírám neklid.
Ale zabírá to.
Neměli bysme přece jen trochu počkat? Uvidíme, co bude, a po-
dle toho…
Strašáku, chápu, že si děláš o Barbuchu starosti, ale neboj, on se
ti vrátí, přerušila jsem ho.
Příde zocelenej, můžeš se těšit, jak si ho pak užiješ, promluvil
konečně Karabas. Jo, todle teda sedlo, nastínil Strašákovi návrat
jeho partnera jako hrdiny. Kdo by nechtěl mít v posteli hrdinu?
Nebo aspoň někoho?
Víme přece dobře, že není čas na odklady. Ty svině nám vymřou
jako diplodoci, vychcípaj do jednoho, máme poslední příležitost
je stihnout. Nechci se hrabat v jejich kostech, nejsem archeoložka,
chci se hrabat v jejich svědomí.
Žádný nemaj.
V tomhle má Strašák pravdu. Tak v jejich střevech, nabídla jsem
pravděpodobnější možnost. Rozesmáli jsme se.
Tak co navrhuješ? Co uděláme? opravil se Strašák.
Ptá se mě přesně tak, jak se ptával Barbuchy. I já se ho tak ptala.
Chápu to správně, že mě zbytek tlupy právě obsadil do jeho role?
Dítě – matka pluku, velitelka v zastoupení? No nazdar… Tak jo,
rozhodnu.
Josého udělám sama, kdybych s  nim potřebovala píchnout,
ozvu se vám. Strašáku, ty zjisti, jak to vypadá s Barbuchou, jestli
nepotřebuje právníka nebo někoho podmáznout, nebo obojí. Před-
pokládám, že je jenom na výslechu a že ho pustěj co nevidět. Buďte
každopádně opatrný, dokud nebudem vědět, co všechno o nás vědí.
Barbucha nejen že nic nevyžvaní, ale třeba od fízlů zjistí, jak daleko

– 52 –
za náma zaostávaj, možná to zatčení bude ještě k dobrýmu. (Pokus
o vtip nevyšel.) Karabasi, potřebujem najít nějakou bezpečnější
formu komunikace. Na chaty se pro tuhle chvíli raděj vyprdnem,
už se jim nedá věřit. Sežeň někoho důvěryhodnýho, kdo tomu hoví,
abychom se nemuseli osobně scházet kvůli každý prkotině… Lekla
jsem se vlastních slov a mrkla na Strašáka: Tim jsem samozřejmě
nechtěla říct, že to s Barbuchou…
Buď v klidu, Dítě, já ti rozumím, usmál se na mě.

– 53 –
 1952 (2)

Jsme tu jak v pasti, kdyby nás chtěl někdo vybrat, nemáme kudy
zdrhnout. Posrals i tohle!
Drž hubu!
Himlhergot, buďte zticha oba!
Tři muži, kteří mají co skrývat, se skutečně nesetkali na nejlep-
ším místě. Na Horní ostrov vedou jediné schůdky, směřujou sem
z mostu, kudy teď odpoledne spěchají ze šichty desítky dělníků
a úředníků, už aby byli doma, už aby byli v hospodě. Pojďte aspoň
trochu stranou, vyzval své kolegy ten, který se jakžtakž kontroloval.
Trojice se protáhla kolem křoví a stanula na západní špičce ostrova.
Labe pár desítek metrů předtím rozříznuté plochou nízké země se
tu zase klidně spojovalo do jednoho proudu. Jako by se vůbec nic
nestalo, za chvíli nebylo na hladině po jizvě ostrova ani památky.
Heršvec, sem je zase vidět z Podskalí, zanadával jeden z trojice.
Všichni si zapálili. Nemělo cenu courat někam dál, jen by vzbudili
další pozornost.
Podělals to! Úplněs to dojebal, zopakoval Josef Kašpar. Klepal se.
Tak já ti něco povim, odpověděl mu Antonín Salvetr. Koukal při-
tom na řeku, jako by to říkal kaprům. Posrals to ty. A jistě víš kdy.
V tu chvíli, když tě ta děvka poznala.
Já nemoh vědět, že mě zná. Já nevěděl, že je to ona, když jsme se
na ní domlouvali.
Kdyby ses nekurvil s každou sukní, nestalo by se to, hovořil dál
Antonín Salvetr k rybám. A víš, co už vůbec nechápu? Jaks moh vlízt
na takovou šeredu, navíc komunistku?! Jak se ti vůbec moh postavit,
to by mě fakt zajímalo?!
Chlapi, nechte toho, todle nikam nevede, okřikl je ten třetí.

– 54 –
 Co jsem měl dělat jinýho než vystřelit? Felbabová tady Kašpara
prostě poznala, řekla jeho méno, pamatovala si nějakou jejich dr-
bačku, nepokoušel se Salvetr ovládat.
Byli jsme dohodnutý, že jí jen svážete ruce a ostříháte ji. Aby se
do vsi vrátila s hanbou, aby všichni viděli, co je zač, aby se lekla
a přestala škodit, připomněl Jan Pták.
To už bylo na Salvetra skutečně moc, vjel do něj oheň. Tys tam
v Ratajským lese nebyl, vůbec nemáš co vykládat! Mně a Kašparovi
ta svině nijak osobně neškodila, jistě ti nemusím připomínat, komu
dělala z života největší peklo. Tobě! To ty sis nás na tuhle práci sjed-
nal, tys už to nemoh vydržet, byli jsme tvoje jediná naděje, říkals.
Vzpomeň si, není to tak dávno. Teď si můžeš bejt aspoň jistej, že tě
už votravovat nebude.
Neměli jste ji zabít, jen vyděsit. Začne vyšetřování, už začalo.
Poslouchal jsem na pohřbu dvě hodiny řeči o tom, jak zakroutěj
diverzantům krkem. Máme bejt odstrašující případ, chápeš? zlobil
se Pták.
Vyšetřování mohlo klidně začít, i kdybysme ji jenom vostřihali.
Třeba by se nezalekla, jak sis to vymaloval, ale naopak by se ještě
víc vztekla. Třeba by to bylo všechno jenom horší, ušklíb se Salvetr.
Taks to neměl brát.
Trojice se na chvíli odmlčela, každý po svém se vydal do vzpo-
mínek.
Řikám ti, že jsem zasáhnout musel, pokračoval střelec v řeči. Po-
řád ještě nevychladl. Ta svině Kašpara poznala a on nebyl schopnej
udělat vůbec nic, jen tam stál a čučel – stejně jako teď. To jsem se
měl Felbabě omluvit, oprášit jí sedýnku a hodit zpátky do chaloup-
ky? Nebo radši rovnou na StB do Hory, aby nás mohla začerstva
udat a nezdržovalo se to? Případně ji moh tady kašpárek rovnou
v lese ještě jednou přefiknout a vyznat jí horoucí lásku, ne?
Nech toho.

– 55 –
 Nenechám! Udělal jsem to jediný, co jsem udělat moh. Ta situace
byla naprosto bezvýchodná a nebyl jsem to já, kdo nás do ní dostal.
Ty, Ptáku, sis nás zjednal, a tebe, Kašpare, identifikovala. Zapříčinili
jste to vy dva. Měli byste mi děkovat, to já vás chráním! Vy si pořád
myslíte, že válka skončila těma pitomejma šeříkama. Hovno, boj
pokračuje, Stalin proti Západu, každej se musí rozhodnout, kde
stojí. Jsme v týlu protivníka a vedeme partyzánskej boj. Je správný
zabíjet nepřítele.
Byla to ženská, máma od rodiny!
Tys na tom pohřbu nějak moc poslouchal bolševický kecy, Ptáku.
Byla to kolaborantská svině, kolik lidí zničila, nejen tebe! Je to sotva
tejden, cos mi skučel na rameni, že tě přivede do hrobu, zařídila
ti zvýšený dodávky, rozeštvala ti manželství. Už si nepamatuješ?
Přijels kvůli tomu za mnou na Kladno. Jasně, kdyby byla normální
doba, soudil by ses s ní. Ani soudit by ses nemusel, taková jako ona
by nikdy nad tebou ani nad druhýma neměla žádnou pravomoc. Ale
normální doba není!
Odmlčeli se. Řeka tekla neslyšně, z Podskalí ani z Kolína, zdá se,
je nikdo nepozoroval. Byli na ostrově sami. Je to docela hezký místo,
kdyby se tu sešli kvůli něčemu jinýmu, mohli by si toho všimnout.
Na zemi se válelo listí ještě z podzima, na některejch lupenech byly
dokonce patrný barvy. Žlutá, zelená, rudá… Sakra, zase ta rudá.
Nenechali jste tam žádný stopy? optal se už mnohem konstruk-
tivněji Pták.
Nábojnici jsem v tý tmě nenašel. Nemoh jsem se tam hodinu
ochomejtat s baterkou, aby si nás ještě někdo všim.
Zaházeli jsme ji klestím, promluvil konečně Kašpar.
Což bylo celkem k prdu, protože ji hajnej našel hned druhej den,
podotkl Salvetr.
Chlapi, co budeme dělat?
Já na vás seru, jste sralbotkové, s váma se nedá nic podnikat.
Nebudu čekat, až si pro mě přídou. Projdu přes linii…

– 56 –
 Jako přes hranici?
… dyť to říkám. A nechám se zverbovat na Západě. Nebude to
dlouho trvat a budu v Československu zpátky. Přes Šumavu sem
vtrhne americká armáda a mně už nebude nikdo vyčítat, když po-
pravím nějakýho zrádnýho bolševika.
Tohle nebyla poprava.
Ale byla!
Možná za to dostaneš od Amíků i metál, ne?
A víš, že je to možný? zazubil se Salvetr. Každopádně tu odmítám
dál hnít.
Utíkáš, protože máš na krku vraždu, vole, odhodlal se Pták.
Tak v tom případě bys měl zdrhat taky, protože ty máš na krku
organizaci tý vraždy, nedal se Salvetr. Už měl těch řečí tak akorát. Až
vás dva chytěj, pokuste se dostat na Bory. Tam vás přijdu se spoje-
neckou armádou osvobodit o pár dní dřív, než kdybyste práchnivěli
někde v Leopoldově. Pokud vás ovšem rovnou neodkrouhnou.
Měli bysme si domluvit nějakou verzi, kdyby nás vyslýchali.
Mě nikdo vyslýchat nebude! Tys, Ptáku, pořád nepochopil, že to
já budu vyslýchat je!

– 57 –
 1958 (2)

Tatraplán stosedmička. A hned za ní druhá. Dvě auta naráz do Ono-

myšle nepřijela ještě nikdy, byla by to událost už sama o sobě. To,
proč přijely, bylo ale podstatnější. Dnešek je jako začátek novýho
letopočtu, i po letech se bude říkat: Bylo to před tim, nebo po tom?
Kdyby ještě někdo vedl obecní kroniku, co by do ní o dnešku na-
psal? Co by si troufl, aby příště nezatkli i jeho?
První vůz zastavil před Radostovejma, druhej před hospodou.
Sotva dobrzdili, vyskákali soudruzi z vozu, jeden – ten měl dokon-
ce samopal – se postavil na náves a stál tam jako socha svatýho
patrona po celou dobu konání zásahu. Bděl nad akcí, žehnal tomu
dění železnou hlavní, rozhlížel se a hlídal, kdyby chtěl někdo ze
zoufalství vzít bič nebo brokovnici. Nikdo se ale nezmoh na víc než
na pláč, nebo marnej vztek.
Jako by do vsi dopad granát, takovej mumraj se strh. Každej
někam běžel, cosi skovat, druhýho ještě varovat, strávit s někým
chvíle, který mohly bejt poslední. Bylo toho tolik, že se lidi přestali
skrejvat za okny, vyšli k plotům, nejeden přímo na cestu. Co se to
děje? Pro koho si zase přijeli? I tys vyběh ven, abys viděl. Stahovals
zrovna v kolně králíka, kůži jsi nechal viset na trámu, a až ve vrát-
kách sis všim, co to držíš v pravačce: dlouhej řeznickej nůž. Byl od
krve. Jasně že od králičí, ale vysvětluj to někomu v takový chvíli. Aby
si to někdo špatně nevyložil… Pustils nůž na zem a dřevákem ho
zlehka posunul do rybízu. Sebereš ho potom. Nikdo si snad nevšim.
Dějou se kolem větší věci a ty malýho člověka častokrát ochráněj.
Nebo sešlapou.
Dva soudruzi vyváděj Radostu, ještě se pokouší něco říct klukovi.
Příslušník se snaží smrada nakopnout, ale kluk je mrštnej, uskočí
a cosi volá na tátu. A pak dokonce na ty dva, co otce držej. Je hubatej,

– 58 –
kurážnej. Nerozumíš mu, stojí dost daleko, navíc kolem hospody
je ještě větší mumraj. Vybrali několik statkářů, dva, tři? Nemuseli
je nijak shánět, shlukli se jim jako obvykle k jednomu stolu. Teď
zůstane asi prázdnej… Kdo si bude pod pípu nově sedat, kdo si
přisune židli?
Berou hodně lidí, tos nečekal. Nečekals ani, že přijedou podruhý,
že jim Kašpar nebude stačit. Přál sis, aby některej z nich zaplatil
za úšklebky, za bohatství, ale nechtěls to rozhodně tak velký. Proč
taky? Stačilo jen postrašit. Kolik že zatýkaj lidí? Kolik se jich vejde
do dvou aut?
Zásahovka chodí najisto, znají, kde kdo bydlí, vědí, že dřívější
sedláci takhle v podvečer rozkládají svoje moudra v hospodě. Maj
ve vsi informátora! projela tebou myšlenka. Ale ty to nejsi, tys jim
vykládal jen o Kašparovi, o ostatních nic! Je tu kromě tebe ještě
někdo, kdo s nima drží. Kdo to ale může bejt, nepřijel s nima někdo?
Nebyly to jalový úvahy, ale neměls možnost v nich pobejt dlouho.
Došlo ti něco podstatnějšího: za toho informátora budou ostatní
pokládat tebe! Jak jim vysvětlíš, že v tomhle fakt nejedeš? Chodit po
staveních a řikat: To jsem nebyl já. Pitomost! Aby pak ještě nevzali
ten bič na tebe.
Nech mě na pokoji, dej pryč ty svoje pracky! Strnuls. Soudruh
v uniformě se ve dveřích jejího baráku přetahuje s Majkou Kašparo-
vou. To přece není možný! Jak si mohli přijet i pro ni, pro ženskou,
kvůli kterýs to přece celý dělal?
Co můžeš udělat teď? Sebrat znovu ten nůž a jít na ně? Kdyby tu
aspoň byl soudruh vyšetřovatel a ten druhej, rozumnej, se kterýma
jsi mluvil v Hoře. Dalo by se za nima zajít, naznačit, že nejsou na
adrese. Ale žádní známí soudruzi tu dnes nejsou, přijeli místo nich
nějací další, mladší. Tebe neznaj, nevědí, kdo seš, jak seš v týdle
věci podstatnej, že bez tebe by tu vůbec nebyli. Nemůžeš se o nic
pokoušet, je třeba zůstat stranou; pokud máš v budoucnu ještě něco
udělat, nesmíš s tím začít teď, to je jasný, vylučuje se to. Buď, anebo.

– 59 –
 Nemůžeš to vidět, nemůžeš slyšet, jak Majka křičí, jak se pere.
Kope, škrábe, jako by nevěděla, že ji stejně do auta dostanou. Je ti
jasný, jak to dopadne, a tak na to nemusíš navíc čučet. Doma v kůlně
za dveřma ti bude líp, nebo aspoň ne hůř. Nůž tu necháš ležet. Vrátíš
se pro něj, až bude bezpečno. Králík ti neuteče.

– 60 –
 2014 (2)

Resoluce ze schůze občanstva ve Chmelišti, která odsuzuje hanebný

a podlý čin, který se stal na našem okrese, jemuž padla za oběť funk‑
cionářka MNV. Občané žádají, aby vyšetření a odsouzení pachatelů
bylo co nejpřísněji potrestáno…
Tak to je zásah, soudruzi mi mluvěj ze srdce! Taky chci potrestat
to vyšetření a odsouzení. Ve Chmelišti si ale tehdy přáli asi něco
jinýho, jen to dočista pomotali. Kdo ví, co vážně chtěli, hlavně pře­
čkat divokou dobu. Nakonec mohli bejt rádi, že tyhle jejich žvásty
nikdo doopravdy nečet, jen si na okrese zaevidovali: ano, rezoluce
z Chmeliště dorazila.
… funkcionáři prohlašují, že svých funkcí se nevzdají a ještě usilov‑
něji budou pracovat na výstavbě socialismu. KSČ v Chmelišti prohla‑
šuje a zavazuje se, že bude ještě bdělejší a ostražitější vůči třídnímu
nepříteli, který se ve vesnici skrývá.
Kolik lidí ve Chmelišti v padesátejch letech žilo? Na archu, kterej
kdovíkde vyštrachal Barbucha, je dvaapadesát podpisů, všechny
pěkně čitelný, aby bylo jasný, že dotyčnej jde šupito s lidem. Kolik
podpisů chybí? Byl vůbec někdo, kdo odmít podepsat, nebo koho
ani nenechali vzít tužku do ruky? Nebo jsou podpisy třídních ne-
přátel skrytý i mezi signatářema?
Minulý týden byla bestiálním způsobem zavražděna soudružka Fel‑
babová. Její mrtvola byla nalezena v našem mirošovickém hájemství.
Zločinnou rukou západních imperialistů byla zavražděna soudružka,
která neochvějně a pevně hájila zájmy našeho lidově demokratického
zřízení. My, zaměstnanci Československých státních lesů, odsuzujeme
tento hnusný čin a zavazujeme se, že zvýšenou bdělostí a ostražitostí
vynasnažíme se, aby naše lesy nebyly skrýší a úkrytem podvratným
a zločinným živlům a agentům západních paličů války.

– 61 –
 Jednatřicet podpisů. Je mezi nima hajnej, kterej našel mrtvolu?
Dost možná… Je to hned ten první? Chybí mezi podpisama nějakej
lesák nebo někdo za kanceláře? Těžko. Kdo by se postavil tyhle
vlně? Jak by to zdůvodnil, že je v lese kvůli kolouškům, a ne kvůli
imperialistům? To by mu flintu hodně rychle sebrali. A jeho hned
potom.
Třídní nepřítel to musel mít po smrti Felbabové hodně blbý.
Šli po něm na vesnicích, šli po něm dokonce i v lese. Neměl kde
se skrýt, neměl kdy si vydechnout. Zajímalo by mě, jestli se třeba
Pták pod nějakou rezoluci taky nepodepsal. Když moh na hřbitově
přijímat kondolence, moh se s klidem napsat pod výzvu k dopadení
sama sebe.
Soudruzi, chtěla bych vám povědět, co se u nás v Talmberku říká.
Jedna občanka uvedla, že paní Bělonožíková byla u toho, když jedna
paní slibovala Felbabové, že ji hodí do rybníka. Prý proto, že trvala
na dodání obilí státu. Proti s. Felbabové byl prý silně nějaký p. Pták,
který byl chycen za šmelinu, a u něj měly být nalezeny velké zásoby.
Měl říci před občany ve Smrku, že ho Felbabová udala a že jí ukáže.
Nějaký Bílek z osady Františkov chtěl s. Felbabovou tlouci skrze něja‑
kou hrachovinu. Jedním z nepřítelů s. Felbabové byl taky jistý Jírovský
Jiří, syn mlynáře a majitel auta. Tento Jírovský byl prý častokrát viděn
s neznámými muži. Nějaký cestář Novák střílel prý před dvěma lety do
oken s. Felbabové. Tento Novák je reakčním živlem a pytlák. Felbabová
byla proti tomu, že on nikdy neměl pušku do ruky dostat, povolení
(puška) patří do ruky jen poctivému občanu.
Na schůzi občanstva u nás v Talmberku bylo zapsáno, že všichni
byli s Felbabovou zadobře, že žádný proti ní nic neměl. To ale není
tak, těch, co byli proti, bylo dost.
Vida, tohle už není rezoluce, to je teplej bonz, samozřejmě bez
podpisu. I Ptáka dotyčná jmenovala, střílela bezhlavě kolem, ale
cíl zasáhla taky. Bylo by zajímavý sledovat, kdy si soudruzi přišli
pro svý oběti, jestli po tomhle dopise, nebo po jiným udání. A jestli

– 62 –
všímavá pisatelka třeba ještě nežije a není na sebe hrdá… To ale
není úkol pro mě, zůstala jsem v tom pro tuhle chvíli sama, musím
se soustředit na jedinej cíl. Na Josého. Nevim úplně přesně, co a kdy
tehdy prováděl, podstatný je, co a kde provádí teď. Mě zajímá jeho
současnost, to je klíč k minulosti, ne obráceně. Takže starý záznamy
stranou, fakt nejsem archivářka. Udělám si maté a vrhnu se na gps
polohy a Josého zvyky. Tak kdepak tě, soudruhu, máme?

– 63 –
 1952 (3)

Dostal jsem obsílku, přišel jsem tedy.

Ano, už jsme vás čekali. Ne, nemusíte se legitimovat, my vám
věříme.
I když seděl v kanceláři sám, mluvil v množném čísle, věděl, že
vydávat se za celek je prvním schůdkem k úspěchu. Množné číslo
působí už jen svou silou, svým množstvím. Vyšetřovatel za psacím
strojem mluvil, jako by nabízel cukrkandl. Tyhle chvíle měl nejra-
děj. Začít pěkně po líbeznu, culit se na vyšetřovance a nechat mu
prostor, aby se splašil sám.
Moh to všechno připravit předem, ale nechával si to až na začá-
tek výslechu. Z horního šuflete vytáh dva kancelářské papíry, z toho
prostředního kopírák. Šuplata nezavřel kolenem jako obvykle, ale
pěkně zvolna dlaní. Modrý papír vložil mezi dva bílé. Nespěchal.
Srovnal je o desku stolu, nejdřív z delší, potom z kratší strany, a za-
ložil svazek do stroje. Nastavil válec a mezerníkem odklepal do
správné polohy. Někdy začnou vyprávět ještě předtím, než stihne
protokol k zápisu vůbec připravit. Jako by se nemohli dočkat, až to
ze sebe konečně vysypou. Nebo že by se tak báli nějaké té rány? Čím
míň jim do toho člověk zasahuje, tím víc se zpravidla dozví, učili ho
už na škole SNB.
Vyšetřovaný seděl na židli bez polstrování. Neměl čím si čekání
zpestřit, pokoušel se vypadat znuděně. Klidně se tvářit a klidným
pokud možno taky zůstat. Hlavně o ničem moc neuvažovat, nepře-
mýšlet, co po něm vlastně chtějí a co vědí. Proč mu bumážku od
fízlů přines normálně pošťák? Kdyby všechno věděli, přijeli by si
pro něj přece rovnou, ne? Zabásli by ho doma, v práci, na nákupu,
kdekoliv. Takhle ho tím listem vlastně varovali, moh by pláchnout
jako Salvetr. Nebo že by ho už hlídali a při pokusu o cokoliv čapli?

– 64 –
Moc přemejšlíš, padáš do toho sám bez dopomoci, zastavil Jan Pták
své přemýšlení. Musíš myslet na něco jinýho! Třeba na Stalinovy
fousy.
Na stole svítila lampa. Pták věděl, jak ostré má světlo. Tentokrát
ji ale vyšetřovatel sklopil, aby neoslňovala. Sedl si na hranu stolu
a mírně se předklonil. Dialog, který bude následovat, znal předem.
Obě strany ho znaly, přesto asi patřilo ke zdejším konvencím, projít
jím od začátku do konce. Do konce, kdy se otevřou dveře, vejde ten
druhý a začne úplně jiné představení.
Jistě víte, proč jsme si vás předvolali.
Nevím.
Bez důvodu to asi nebude, co myslíte?
Hmm…
Opravdu vás nic nenapadá?
Asi nejsem dost nápaditej.
Ale jste, jste schopnej člověk. Měl jste vlastní podnik, několik
zaměstnanců, kšefty po celým okrese. Znáte spoustu lidí, máte
kontakty, umíte v tom chodit.
Žádnej podnik už nemám, sebrali jste mi ho.
To já ne, to pracující lid, usmál se vyšetřovatel. Nedáte si cigárko?
Pták měl sto chutí tomu bolševickýmu hajzlovi vyrazit krabičku
luckystritek z ruky, na druhou stranu věděl, že kouřením se zaměst-
ná. Vzít si od estébáka americký žváro by nicméně znamenalo začít
hrát jeho hru. Trochu mu teda pomotá hlavu.
Pták sáhl do náprsní kapsy saka pro pomačkaný svazeček Lip.
Dám si tu vaši, když vy si dáte tu mou, pronesl bez úsměvu. Tak
tohle už není běžná součást vstupního dialogu.
Vyšetřovatel měl několik možností, moh dát tomu drzounovi
rovnou po tlamě, zvolil ale nejméně konfliktní variantu. Dělnický
cigarety, ty jsem už dlouho neměl, zazubil se a šáhnul po placaté
Lípě. Připálil si, pak nabídl ameriku a oheň vyšetřovanci. Ten chlap
si myslí, jak na mě vyzrál, brzy ale pozná, že čas hraje proti němu.

– 65 –
 Byla to paradoxní výměna. Oba muži kouřili beze slova cigaretu
toho druhého, vyfukovali obláčky a pozorovali, jak se ve výšce roz-
plývají a v té nicotě dost možná splývají v jeden celek. Po pár šlucích
Ptákovi došlo, že mu něco podstatného schází. Nemá popelník!
Klepnout popel na podlahu ve vyšetřovně StB si nedovolil, nepo-
dělá se z nich, to ne, ale rozhodně je nechce zbytečně provokovat.
Řek si o popelník pohledem, drobným pohybem. Nic, bez odpovědi.
Takže nám skutečně nemáte co sdělit? ujistil se vyšetřovatel
a odklep si popel z Lípy do zeleného popelníku na stole. Svůj po-
hled věnoval jen téhle činnosti, užíval si ji. Není to nic složitýho,
já pomůžu vám, vy zase nám, je to prosté, jako když si dva chlapi
vymění cigarety, pokračoval vyšetřovatel v hovoru. Posadil se k re-
mingtonce, popelník stále na dosah. Začneme s výpovědí? podíval
se na Ptáka.
Já ale opravdu nevím, co chcete slyšet, odpověděl vyšetřovaný.
No vida, to už je jiná řeč než na začátku. Možná to s tímhle
chlapem zvládne sám, soudruzi, kteří přes amplion poslouchají
ve vedlejší kanceláři, jeho postup jistě ocení. Teď bude stačit jen
malinko zatlačit. Vyšetřovatel otevřel nejspodnější šuple a vyndal
z něj útlou složku papírů. Vzal ji do jedné ruky, popelník do druhé,
Lípu sevřel na chvíli ve rtech.
Popel z luckystritky byl dlouhý už několik centimetrů, Pták ne-
kouřil, jen se snažil vyhořelý sloupek vybalancovat, aby nespad na
podlahu. Vyšetřovatel udělal líně těch pár kroků k němu, na klín mu
hodil svazek papírů a na něj položil popelník. Ještě než si stačil Pták
ameriku odklepnout, zhasil v něm svou Lípu, dokouřenou sotva do
půlky. Zamáčkl ji opravdu fest, aby ten hajzl pocítil na koulích jeho
sílu. Koukej to ze sebe vysypat, doprovodil svoje gesto příkazem.
Jan Pták odklepl cigaretu do popelníku na vlastním klíně a po-
hlédl na spisek. Písmena byla vzhůru nohama, ale přečíst se to dalo:
Vyšetřovací spis, Antonín Salvetr.

– 66 –
 1958 (3)

Občanku máš tentokrát připravenou. Nepočkáš ani na vyzvání

a rovnou ji vsuneš do průzoru pod sklem kukaně. Průkaz tam už
leží, ale vrátnej stejně udělá to gesto jako prve. Ukáže prstem: sem
s tím. Počká okamžik, jako by ti nechával čas průkazku položit tam,
kde už je, a teprve pak ji čapne. Do knihy návštěv opíše tvoje údaje
a konečně se na tebe podívá. Pokusíš se o úsměv: Už jsem tu byl,
nedávno jste si mě zapisoval. Je mu to úplně jedno, neusměje se,
nezaškaredí, neodpoví. Třeba je hluchej, napadne tě, ale hned si
uvědomíš, co je to za pitomost. Tihle lidi slyší velmi dobře.
Řekneš muži na vrátnici, že neseš nové informace. Takhle s ním
mluvíš, ale přitom je to naopak: dneska se chceš něco dozvědět ty,
jdeš na Bezpečnost proto, aby ses moh ptát ty jich. Je v tom kus
drzosti, to jistě, snad budou shovívaví. Chtěl bych mluvit s těmi
soudruhy, co minule, řekneš nahlas.
Kdys tady byl? promluví ten člověk. Poprvé slyšíš jeho hlas, je
takový nijaký, nemá v sobě zdaleka takovou autoritu jako gesta.
Možná proto ten muž tak málo mluví. Vysypeš ze sebe datum, on
nalistuje pár stránek dozadu a už ví. Zná jména těch, se kterými jsi
hovořil, jména, která tobě zůstávají skrytá.
Tentokrát nestihneš zareagovat dřív, než přijde nový příkaz.
Muž z kukaně ukáže na druhou stranu průjezdu. Víš, co se od tebe
čeká, dřepět tam, dokud si tě nevyzvednou. Přejdeš šířku vjezdu do
budovy. Stojí tu dvě židle. Byly tu už minule, nebo sis druhé nevšim?
Dřepneš na jednu z nich, na tu, co vypadá zachovaleji. Zauvažuješ,
kam s kabelou, co s sebou neseš. Položit na volnou židli, nebo na
zem? Nakonec ji necháš v klíně. Trošku, spíš neznatelně hřeje.
Že ještě jednou pojedeš do Hory, že zkusíš napravit, co se v Ono-
myšli stalo, ses rozhod hned večer po tom velikým zátahu. Šel jsi

– 67 –
vybrat nůž z rybízu, otřel ho o pracovní zástěru a zaposlouchal
ses do ticha vsi. Všichni zalezlí, skovaní, bojácní. Kdyby zaslechli
motor, kdyby se auto vrátilo, podělali by se. Tiše a totálně. A tehdy
ti to došlo: nikoho druhého ve vsi nemají, mají tu jen tebe. Že šli
najisto, má jinou příčinu. Už kolik dní drží Kašpara, ten jim všechno
vyslepičil. Dozvědí se od něj, co budou chtít. Každej promluví, je to
jen otázka času. Slyšels jednou v hospodě řeči o tom, že partyzáni
měli lhůtu dvou dnů. Čtyřicet osm hodin po zatčení gestapem se
pokoušeli nepromluvit, vydržet všechno to mučení, aby ostatní
mohli zatím zmizet. Chlapi u piva se hádali, prej by vydrželi dýl: tři
dny, tejden, vůbec by nepromluvili. Byl to Kašpar, kdo tenkrát tu
marnou diskuzi rozsek: Ani tehdy, natož dneska, zpívali byste už
po pár hodinách, možná hned.
Co ty o tom víš? optal se ho kdosi.
Nevím, přiznal tehdy Kašpar, ale znám vás.
Teď už ví. Taky zpívá a možná to netrvalo ani těch pár hodin.
Kdo ví, co může soudruhům všechno nakecat. I o tobě může mluvit,
a o Majce, o všech. Jen proto, aby si zachránil kůži. Co všechno kvůli
tomu lidi dneska neudělaj? Proto dneska v Hoře jsi, aby ses nabíd
místo něj, jako zdroj. Říká se tomu tak, ne? A abys za svou ochotu
něco na oplátku získal.
Ani tentokrát sis v zadumání nevšim, kdy pro tebe vyšetřovatel
přišel. To jsou k nám hosti, soudruh Melichárek, culil se na tebe. Je
to ten samej, co minule, ten mladší. Spěšně ses postavil, pozdravil
a podal mu pravičku. Ruku ti nestisk, jen tě poplácal po rameni. Tak
to nebudem zdržovat, ne? řek a vykročili jste do patra.
Minule byl přívětivější, na cestu se optal, konverzoval, teď mlčí
jak zařezanej a ty si netroufneš ticho narušit.
Věděl jsi, že tam bude. Ramenatej plešoun, šéf. Tentokrát neseděl
za stolem, ale na jeho desce. V rukou držel nějaký papíry, dost mož-
ná Kašparovy výslechy. Nebo už to snad je výpověď Majky? Počkal,
dokud za tebou nezaklaply dveře, hodil složku na stůl a řek slovo:

– 68 –
Sedej! Židle z chladivého kovu stála uprostřed kanceláře pořád jen
jedna. Dřepnul sis na ni a kabelu sevřel na břiše. Už nehřeje. Ten, co
tě přived, se posadil za svůj stůl, zaregistroval jsi, že v remingtonce
nemá zasunutý žádný papíry. Nečekali tě.
Zase mlčení, neřekli: Co tě k nám přivádí. Neřekli nic, ale cítils,
že tě už vyslýchají. Konečně se hlavní vyšetřovatel napřímil, protáh
si záda a řek druhé slovo: Zpívej!

– 69 –
 2014 (3)

Pěkně se v tom bez Barbuchy plácáme. Měli jsme si domluvit mrt-

vou schránku, nebo něco podobnýho, osvědčenýho a starodávnýho.
Než Karabas vykoumá, jak se bezpečně bavit, může bejt totálně
pozdě a my se rozpadnem na sto tisíc odstředivejch atomů. Tydle
věci jsme měli mít vyřešený dávno. Jsme totální amatéři. Na kluky
dělám borce, je to možná povzbudí, ale co já? Sama v posteli (jsem
fakt tak hnusná?), bez školy a bez práce (obojí mi neuvěřitelně leze
krkem, není v tom žádnej smysl, jen degradace), bez prachů, teď
už vlastně i bez skupiny. Jo, je to jednodušší na koordinaci. To je
ale jediný.
Ještě že mám ty svině. Co bych dělala, kdyby jich nebylo? Měla
bych si je víc hejčkat, aby mi nějakou dobu vydržely… Pomalu mi
táhne na třicet, ani se nemůžu náležitě vymlouvat, že to oni mi
posrali život. Nebo jo? Posírám si ho úspěšně sama. Co ale rozhodně
ještě dokážu, je posrat ho i jim.
Copak asi dělá Barbucha? Jak s nim jednaj? Určitě se mezi fízlama
najde dost rudochů, který budou v jeho případě postupovat hrubě
nad rámec úředních povinností. Ne, tohle se netýká jen jeho, je to
průser nás všech. Ich bin ein Barbucha. I když nepromluví (mlátit
ho snad nebudou, to se už nedělá, nebo jo?), stejně začnou čenichat
u dveří každýho z nás. I tady v mym sklepním bytě s legendárnim
výhledem na popelnice. Mohla bych zametat stopy, jednak ale ne-
vím jak, a druhak by to sežralo spoustu času. Musím prostě jít za
svým a bejt rychlejší.
José… Je to neuvěřitelný, ale ten chlap má dneska, po všech těch
letech, chatu pár kiláků od Ratajskýho lesa! Trvalý bydliště v Kla-
tovech (Mami, slyšíš? Klatovy!), lesy za humnama, ale on stejně
jezdí přes půl Česka na Sázavu. Vrací se na to místo, něco ho tam

– 70 –
táhne. Nostalgie, vzpomínky, samota? Nebo prostě tu barabiznu po
někom zdědil? Jeho problém, pro mě je důležitý, že ho mám lokali-
zovanýho. Mohla bych si ho najít ve městě, ale mnohem větší půvab
by mělo čapnout ho na chatě, smočit mu čumák ve stejný hromadě
klestí. Podívat se v jeho doprovodu k pomníčku Felbabový, nechat
si odvyprávět, jak ho tu soudruzi s dojemnou péčí nainstalovali,
a pak mu vysvětlit, že druhej podobnej pomníček tu stát nebude…
Ostatně v lese bude pravděpodobně o trochu menší koncentrace
kamer než v centru okresního města.
Musim ho dostat a před tím s nim potřebuju mluvit. Nehodlám
se nijak rozněžňovat, odmítám poslouchat řeči o tom, že zastřelená
byla máma od rodiny a za první republiky socka. Taky jsem socka
a máma dost možná nikdy nebudu. Jedu v tom sólo a nemůžu se
nechat zbůhdarma oslabovat citama. Pustím si Unsane; noise je to
jediný, co se dá k takovýhle práci poslouchat.
Je teplej podzim, José by si moh svůj nezaslouženej důchod uží-
vat v klídku na chatě. Mnohem lepší by ale bylo, kdyby se zrovna teď
mrcasil někde jinde, mohla bych to napoprvý omrknout nerušeně.
V kolik mi to zejtra jede? A kolik že stojí zpáteční jízdenka?

– 71 –
 1952 (4)

Tak to je v kýblu, Salvetra asi chytli! Je něco, co z něj nedostali?

Pomohlo by Ptákovi, kdyby se rovnou přiznal? Těžko, stejně by mu
nevěřili, že chtěl Felbabovou nechat jen ostříhat, že to nebyl útok,
ale obrana, zoufalá obrana, když nepomáhaly ústupky ani sliby.
Únos členky strany, který skončil její smrtí, by estébáci vzali jako
protistátní spiknutí. Pták nesmí říct ani slovo. Do spisu ho nahlíd-
nout asi nenechaj, ty papíry na jeho klíně budou jen vábnička, proč
to ale nezkusit? Můžu se podívat? zeptal se Jan Pták.
Bylo by pro tebe lepší, kdybys mluvil a ne si čet, vysvětlil mu vy-
šetřovatel. Ty víš, co chceme slyšet. Složku mu vytrh z ruky a položil
ji k remingtonce. Popelník Ptákovi nechal.
Musím s nima začít komunikovat, uvědomil si Pták. Po předcho-
zích zkušenostech věděl, že mluvit stejně dřív nebo pozdějc začne,
že mu lampičku namíří do ksichtu a pak vejde ten druhej…
Antonín Salvetr? Co proved?
Znáš ho?
Znám, sloužili jsme spolu ve Vítkovicích na vébéóčku. Je to pár let.
Takže se znáte z Vojenských báňských oddílů? Oba jste tam byli
jako nespolehliví, co? A práce vás moc nepřevychovala, koukám.
Kdys ho viděl naposled?
Tehdy, v devětačtyřicátým na Hlubině. Já přišel na šachtu čerst­
vej a jemu turnus brzo končil, po pár tejdnech, možná po měsíci byl
přeloženej jinam. Už si ani nevzpomínám kam.
Stýkali jste se? Jakej Salvetr byl?
Potkával jsem se s ním normálně jako s každým druhým, na
šachtě, někdy na baráku, párkrát v hospodě. Salvetr byl fachman,
uměl vzít za práci, i civilní mistři si ho chválili…

– 72 –
 Na to se tě neptám, vyjel na Ptáka vyšetřovatel. Nemluvil Salvetr
už v tý době o tom, že by chtěl vzít roha, že ho to táhne za kopečky?
Neorganizoval něco?
Vyšetřovaný dokouřil luckystritku a vajgl zamáčkl do popelníku
na svém klíně. Cítil chlad z obou stran: na koulích ze studeného
nazelenalého skla a na zadku z kovové desky židle. Jan si pamatuje
naprosto přesně, jak dlouho spolu s Antonínem ve Vítkovicích byl.
Třiatřicet dní, krásnejch dní! Byly to dny, kdy v tom hnusu všude
kolem našel přítele, člověka, kterej se ho zastal před dozorci i před
kriminálními, co si chtěli na nováčka dovolovat. Když Pták nezvlá-
dal zpočátku plnit normu, Salvetr to vyjednal se štajgrem, aby mu
napsal za směnu víc vozíků. Za cigarety. Od jinýho mukla by si je
štajgr nevzal, s jiným by se vůbec nemazal. S ním jo. Salvetr byl
kategorie sama pro sebe, teprve když ho převeleli jinam, začalo na
vébéóčku peklo…
Nevím o ničem, co by Salvetr na dole organizoval, bavili jsme se
jen o práci, trochu mě do ní zaučoval, prohlásil vyšetřovaný.
Prej se už tehdy kolem něj sdružovaly politicky nespolehlivý
živly, jako seš ty, opáčil vyšetřovatel.
Nikdo se kolem něj nesdružoval, zalhal Pták.
Proč ho teda přeložili?
To se zeptejte někoho jinýho, já o tom nerozhodoval. Copak to
nemáte v tý svý složce?
Chtěli jste spolu zdrhnout za hranice?
Zdá se to být na dobré cestě, usoudil Pták. O Ostravě se s fízlama
klidně bude bavit hodiny, z toho žádný nebezpečí nekouká. Zajímá
je Antonínova emigrace. Zdrhnout se mu tedy asi nepovedlo, čapli
ho pravděpodobně na hranicích. Nebo že by ho při přechodu čáry
zastřelili? Těžko. Měli si tehdy v Kolíně domluvit společnou verzi,
to je chyba, ale fakt, že se znají se Salvetrem (a s Kašparem) z vé-
béóčka, popírat nejde, to si můžou lehce dohledat v papírech. Na
Kašpara se ale ten chlápek zatím vůbec neptá. Znamená to, že vědí

– 73 –
jen o té emigraci? Jan Pták nechtěl přemýšlet zbytečně dlouho, aby
to nevypadalo, že něco tají. Položil popelník se dvěma nedopalky na
podlahu ke svým nohám, špičkou ho ještě malinko odsunul a dlaní
si z klína smetl drobky popele. Kdybych chtěl emigrovat, udělal
bych to dávno, prohlásil nahlas. Salvetr se mnou o ničem takovým
nemluvil, dneska je vůbec lepší držet hubu. Pokud chtěl Salvetr
zdrhnout, byl by naprostej vůl, kdyby to roztruboval všem dokola.
Od vojny jsem ho neviděl, a pokud je teď za kopečkama, nemám
s tím já nic společnýho.
Není za kopečkama.
Tak je to potvrzený: čapli ho. Tehdy na Horním ostrově se mýlil,
nebude on vyslýchat je, to oni vyslýchají jeho. Ale Tonda je tvrdej
chlap. Pták se rozhod hrát emoce. Fajn, mně je úplně jedno, jestli
jste ho chytli, já o tom nic nevím, klidně mě s ním konfrontujte, tak
mi ho přiveďte, rozohnil se naoko.
Dveře se skutečně otevřely. Vyšetřovaný se v úleku ohlédl. Za-
trnulo mu, že opravdu vejde Salvetr, ale když uviděl, kdo přichází,
hrklo v něm ještě víc. Tohodle chlapa znal zblízka. Bylo to ještě
předtím, než ho strčili do dolů. Ptákovi se měsíce hojily rány po jeho
výslechu. Vlastně to ani výslech nebyl, ten člověk nechtěl nic vědět,
jen zřezat drobného živnostníka. Pokaždý když se teď mění počasí,
si na něj Jan vzpomene, ostrá bolest uvnitř těla mu připomene, kolik
žeber měl zlomených. Na to, že je mlátička, je ten chlap celkem
malej. Vzteklej ale za dva. Kdyby ho člověk potkal venku, nedal by
se, i Pták by se mu dost možná ubránil, na Salvetra by si ten zakrslík
ani netrouf. Ale tady nejde ránu vrátit, tohle není souboj, to je ortel.
Pamatuješ na Rataje? stoup si teď těsně před Ptáka, skoro se
dotýkal jeho kolen. Táhly z něj mentolky – největší bijec a kouří
cigára pro ženský. Rataje! Tak přece jen estébáci tuší, že je Pták
namočenej v tom mordu. V posledních letech měl pocit, že se na
něj lepí smůla jako na borovici: sebrali mu živnost, udělali z něj
lichváře, nahnali do dolů a později k pétépé. Ani když se vrátil,

– 74 –
neměl pokoj, Felbabová si na něj zasedla ještě hůř než na ostatní,
roznášela po vsi pomluvy, že je Pták nevěrnej svý ženě – kolikrát
musel Hanku zapřísahat, aby tomu nevěřila, a nakonec mu stejně
věřit přestala. Odešla. Felbabová ho nenechala ani v klidu dřít na
políčkách po rodičích, zvyšovala mu dodávky, přitom věděla, kolik
se toho na svazích skloněných k Sázavě vypěstuje. Tolikrát měl
smůlu, ale tentokrát měl štěstí. Těsně před tím, než řek, že s vraž-
dou v Ratajským lese nemá nic společnýho, než se proti takovýmu
nevyslovenýmu nařčení ohradil, promluvil mlátička sám: Jasně že
si pamatuješ, tejden na náměstí ve výloze vystavenej jak hřebíky,
na to se přece nezapomíná!
Tak o tomhle mluví! blesklo Ptákovi s úlevou hlavou. Fízl při-
pomíná, jak mu sebrali střižní zboží, vystavili do výlohy role před-
válečnýho manšestru a jeho – jako lichváře, kterej okrádá národní
hospodářství – zavřeli na několik dní k látkám. Lidi chodili k výloze
a ukazovali si na něj, malí parchanti ho přes sklo dráždili klackem
jako zvíře, pár ženskejch si na výlohu i plivlo, dělnický sliny do tváře
znárodněnýho obchodníčka. Tehdy si myslel, že nemůže přijít nic
horšího než veřejná pohana, když se mu bývalí zákazníci vysmí-
vají přes sklo, mnozí navlečeni v látkách, co jim sehnal a nedraho
prodal. Brzo přituhlo, plivance na sklo vystřídaly rány, hrozby se
ukázaly být ničím proti jejich uskutečnění. Pták kývl hlavou, ano,
na Rataje pamatuje.
Tak abys nedopad ještě hůř, chytil ho za rameno mlátička. A teď
padej, nechci tě tu ani vidět! Dneska můžeš jít domů, dneska ještě
jo. Užij si tu chvilku volnosti. Mně, Ptáku, stejně neutečeš, to dobře
víš. Víš toho hodně málo, ale tohle jo. Nevidíme se naposled.
Josef Pták přikývl skoro proti vlastní vůli.

– 75 –
 1958 (4)

Nečekals, že bude doma tak šupem, tys přijel z Hory odpoledním

autobusem, ona večerním. Nezaregistrovals, jak prošla kolem bará-
ku, ale když se před jejím srotili sousedi, dva tři Kašparovi kumpáni,
bylo tobě i celý vsi jasný, že Majka je zpátky. Na oslavy ale ani pomy-
šlení: ten její hnije za mřížema a pár dalších chlapů ze vsi jakbysmet.
Jestlipak Majka ví, kdo jí pomoh, komu může bejt vděčná? Řekli
jí to soudruzi? Chtěli jsme si tě tady nechat, hnát tě před soud jako
toho tvýho, za podílnictví, neoznámení, ale dohodli jsme se s jedním
od vás a ten se za tebe zaručil. Teď sypej domů a buď na něj hodná.
Těžko, takhle se to na Bezpečnosti neříká. Vědí to jen oni a ty.
Pokud se to má dozvědět někdo další, musíš se o to postarat sám.
Proč bys jí to neřek, proč skrývat vlastní zásluhy? Podepsal jsi to
stejně jenom kvůli ní. Jasně, i tobě z toho dost možná cosi kápne,
ale bude to poctivě zaplacený, něco za něco, bude se o tobě šuškat,
co budeš možná mít, nebudeš moct druhejm ani ukázat, co budeš
vědět, nebudeš smět žádnýmu říct. Z toho moc radosti nekouká.
Kdyby Majku nezadrželi, vůbec bys do Hory podruhý nejel, ani
by tě nenapadlo se upisovat. Je to nejistej obchod: nabíd ses, svoje
oči a uši otevřený, za to, že Majku propustěj. Neptali se ani proč, asi
to vědí, nebo je jim to jedno. Tys dal svůj slib na papír, oni řekli jen:
Fajn. Pochybovals, každopádně jsi nedoufal, že to začne fungovat
tak rychle, ještě dneska. Ale funguje. Zdá se, že se těm chlapům dá
opravdu věřit. Budeš jezdit do Hory častějc. A co by ne? Je to přece
pěkný město.
Když ses vracel domů, přepadla tě jiná pochyba: možná by Majku
pustili stejně. Proč by drželi za mřížema ženskou, která s tim všim
nemá lautr nic společnýho? Třebas tam byl zbůhdarma, možná by
se to všechno seběhlo zrovna takhle i bez tebe. Možná jo, ale jistej

– 76 –
si bejt nemůžeš. Tys nejel do Hory pro jistotu, jen pro možnost, aby
ses dostal zpátky do jejího života.
Když tě tenkrát Majka odmítla, řek sis: Přijde jiná, lepší. Přišlo
pár jinejch, to jo, lepší ale žádná, ani omylem. Zkusils to na Maj-
ku znovu a zase. Když se pak narychlo vdala, za chlapa, kterýmu
koukalo kurvení z vočí, říkaly si báby v obci, že je holka asi v tom.
Ale po devíti měsících nic, ani u andělíčkářky předtím nebyla, to
by se rozkřiklo. Prostě ti frnkla, vdala se fofrem proto, abys za ní
nedolízal, a víš, že se jí vůbec nedivím? smál se ti pak v hospodě –
kterej vlastně? Starej Radosta, někdo z velkejch statkářů? Už si
nevzpomínáš. Stejně si to mysleli všichni a jen jeden to vyslovil.
Jak málo stačilo a je všechno jinak. Kašpar hnije v krimu a Majka
je doma. Sama. Děti, dvě holky, tři a čtyři roky, strčili sousedi po
zátahu k Majčině sestřenici do Janovic. Zejtra si pro ně Majka dost
možná zajede, teď je ale doma jen ona. Svítí v seknici, třeba si něco
vaří, třeba brečí a říká si, jak to všechno zvládne bez mužskýho.
Přídeš za ní a usměješ se: Snad nemusí bejt ještě tak zle, víš, že
o tebe dávno stojím. A ona se rozhodne konečně správně. Pro tebe!
Ty dvě děcka jí odpustíš, uděláte si další, jedno nebo i dvě, a bude
zasejc dobře. Jednu chalupu budete moct i prodat – asi tu tvou, je
menší. Je to med takhle snít.
Kašpar! Ještě je tu Kašpar a ona je za něj pořád vdaná. Která by ale
chtěla bejt ženou vraha? Nebo spíš vdovou po vrahovi, za smrt se pře-
ce dává jedině smrt, Kašpar nemůže počítat s ničím menším. A kdyby
se to snad překlápělo na jinou stranu, zase bys zajel na Bezpečnost.
Otevřels kredenc a hodil do sebe panáka. Spíš pro štěstí než na
kuráž. Půjdeš za Majkou rovnou, nebudeš čekat, až si věci rozmyslí,
správnej čas je teď. Nebudeš se ani zdržovat do úplný tmy. Že tě
třeba někdo uvidí? A co? Seš zvyklej, že po tobě pokukujou. Teď už
si to můžeš dovolit. Na hlavu sis dal jenom klobouk, kabát jsi nechal
na věšáku, ten kousek k Majčinu přejdeš jen ve vestě. Jdeš přece
tam, kde budeš jednou doma.

– 77 –
ODDÍL III
 2014 (1)

Je to sotva nějakejch šedesát kiláků, ale lokálka z Vršovic se tam

loudá dvě hodiny. K tomu dva přestupy. Nemám vlaky nijak zvlášť
ráda, jsou příliš komunitní, v autobusu si zalezu k okýnku, a když
chvíli ignoruju toho týpka vedle, mám boží klid. Tady pořád někdo
přesedá, nastupuje a přisedává si, rozpráví, dokonce i zpívá. Ale co,
aspoň jsem si vyzkoušela svoje inkognito houbařky na pozdním vý-
letě. V týhle zemi si stačí vzít proutěnej košík, hodit do něj rybičku,
a každej vám hned začne vykládat, že pořád ještě rostou, ale loni to
bylo lepší. Tady všichni na potkání vykládaj, jak bejvalo líp.
Na zastávce jsem vystoupila úplně sama, všichni jeli dál nebo
blíž. Opuštěná nádražní stanice se zatlučenejma okenicema – nebyl
by to špatnej squat, kdyby stál úplně jinde – na dohled jen lesy,
rozbahněný pole a nějaká ta nezpevněná cesta; druhá budova žád-
ná. Vlak se zdejchnul a já se rozhodla svou samotu vzít jako dobrý
znamení, k čemu by mi byl opak? Samota je praktická. Někomu
by ještě mohlo začít bejt divný, že se houbařka nevydá rovnou za
nosem do nejbližšího lesa, ale datluje cosi do iPadu. I když možný
je dneska všechno, třeba některý houbaři skutečně sdílej nejlepší
loviště křemenáčů přes FourSquare.
Na houby totálně seru. Měla jsem dost času uvažovat o tom ve
vlaku: zdržet se, vejít do šervúdu a vystlat si dno košíku pár alibi-
stickejma holubinkama? Nebo jít rovnou na věc? Za bé je správně.
Kdyby se někdo podivoval, že mám košík prázdnej, můžu mu říct
úplně cokoliv. Nejdřív by se ale tady musel ten někdo vyskytnout.
A on se nevyskytuje.
Jsem na Josého haciendu zvědavá. Představuju si typickej chatař-
skej nevkus, nalakovaný samorosty, paroží přitlučený nad vchodem,

– 79 –
možná i trpaslíka v zahrádce. Ne, trpaslík tam nebude, spíš sádrová
laň, taková poetická. Že by v tom byl záměr, by mi přišlo až moc
konspirativní, každopádně Josého rekreační objekt není vidět ani
na satelitních snímcích. Podle Barbuchovejch údajů si chatu po-
řídil někdy v sedumdesátejch letech, to nemoh tušit, co všechno
bude jednou na netu k očumování. Každopádně i před družicema
je skrytej solidně. Bude to asi trochu jako zámek Šípkový Růženky,
ne v trní, ale v jehličnanech; shora není vidět nic než hejno stromů.
Ty dva kiláky od zastávky mám pomalu za sebou. Pár chatovejch
oblastí jsem už minula, někde se čmudilo i z komína, ale myslim,
že mě nikdo nezahlíd, a pokud ano, tak už na houbařku zapomněl.
A i kdyby ne: dneska se tu nic nestane, nebude nač vzpomínat a vy-
bavovat si siluetu mý postavy. Jo, musím počítat s tím, že si zdejší
chlapi začnou aspoň zpětně vybavovat moje „křivky“. Ženský na to
prej bejvaj zvyklý, i já si zvyknu.
Cesta je prach a štěrk, z jedný strany pole bahna, z druhý skála,
kterou by sem nahoru vylezla jen fakt dobře motivovaná koza. Do-
kud jsem si myslela, že ten hluk dělaj auta z nějaký vzdálený silnice,
dost mi to vadilo. Jakmile mi došlo, že to odzdola hučí Sázava, vzala
jsem zvuk na milost. I řeka má právo otevřít si hubu.
Támhle to je! Mejlka je vyloučená, Josého dača stojí na samotě,
nic dalšího tu není. Dobře si to pán vybral – pro sebe, nikdo ho tu
celý ty nekonečně se vlekoucí desetiletí nezneklidňoval, dobře to
vybral i pro mě. Vysoký smrky, nebo to jsou jedle? dělaj z toho místa
dokonalej úkryt. Je pod mrakem, obloha jeden velkej šedivák, ale
i kdyby svítilo, sem by slunce stejně nedočumlo, neproniklo by tou
zelenou šedí.
Říkám dača, ale spíš bych měla říkat Hutte. Jako letní sídlo si
to vystavěl ve třiačtyřicátým nějakej oficír SS‑Hofu. Přes den se,
chudáček, dřel někde ve výcvikovým prostoru zbraní SS na Bene-
šovsku, pak nased do meďoura a tady si v zapadajícím slunci četl

– 80 –
Heineho, opékal si buřty a shlížel ze skály dolů na svěřený to Vater­
land. Možná ty stromy všude kolem nasázel on, přes den jenom
řval, tak si třeba chtěl trochu protáhnout kostru. A stromy za ty
roky vyrostly, nezajímalo je, kde Herr Offizier skončil a že se ze
Sommerresidenz stala dača.

– 81 –
 1952 (1)

Kmochův ostrov je rozhodně lepší. Dál z města, rozlehlejší pro-

stranství, víc zeleně, sem se chodí na procházky. Ano, většinou páry,
ale proč by se tu nemohli potkat dva přátelé? Taková procházka
nevzbudí žádnou pozornost, nikdo se neohlídne, každej má svejch
trablů dost a nosí si je s sebou.
Cesta ke špičce ostrova vede po pravým břehu. Muži se zastavili
hned u vody, v bršlici a plané mrkvi je vydupaný plácek, žádný rybář
se stoličkou tu dnes není. Ten, který schůzku svolal, si přičapl na
bobek. Zaváhal, jestli popel cigarety odklepnout do porostu, nebo
ho poslat po vodě. Udělal to druhé a doprovázel ho pohledem, jako
by pouštěl lodičku s přáním.
Podíval se nahoru na kamaráda, který bez klidu podupával
v rostlinstvu. Byl jsem na výslechu, ptali se mě na Salvetra.
Kašpar ztuhnul. Vydechl, nadechl a zašeptal: Tak už nás mají…
Nemají. O Felbabové nepadlo ani slovo, Tondu chytli na hrani-
cích, když utíkal. Sami mi to řekli, možná se podřekli, třeba zkoušeli,
jestli nebudu střečkovat. Vyptávali se mě, jestli ho znám a odkud.
Josef Kašpar si z keře utrh polosuchou větvičku, přised k Ptákovi
a v podřepu začal klackem šťárat v Labi. Cos jim řek?
Přiznal jsem, že se známe z dolů. Stejně to vědí, zapíráním bych
na nás jen upozornil. Vyptávali se, jestli Tonda už tehdy nechtěl vzít
roha. Což jsem pochopitelně popřel.
A já? švihl Kašpar větví do hladiny.
O tobě jsem neřek nic, ani oni o tobě nemluvili. Zdá se, že máme
štěstí, s tím mordem nás nespojujou – a ani Salvetra ne, jinak by
mě nenechali jít.
Tonda nepromluví, bičoval dál Kašpar hladinu, jako by ona nesla
nějakou vinu.

– 82 –
 Jasně, toho nezloměj. Jde o to, aby nezlomili nás, abysme jim
sami nenaběhli na vidle. Poslyš, Pepku, přemejšlel jsem trochu
o tom: kdyby se tě – posloucháš mě?, vyser se na tu vodu – kdyby
se tě někdy ptali na tu vraždu, musíš říct, žes o ní slyšel, četls to
třeba v novinách. Nemůžeš dělat, že o věci vůbec nevíš.
To ti Venca písk, Ptáku, neměj mě za pitomce, ušklíb se Kašpar.
Klacek hodil naplocho do Labe. Jednou nadskočil a pak se tlustším
koncem zapích do hroudy slizu, co se potácela na hladině.
Nechci sejčkovat, ale teoreticky je taky možný, že Salvetra na čáře
trefili. Nevím přesně, co s ním je, jen se dohaduju; i smrt je varianta.
Což by pro nás dva bylo možná nakonec…
I když Kašpar větu nedokončil, stačilo to, aby se Pták ve vteřině
vzteknul. Stoup si a udělal krok stranou, jako by se svého druha
štítil. Co to tady vykládáš? Jak si můžeš dovolit něco takovýho říct?!
Tonda by do Bavor nezdrhal, kdybys tu akci nezpackal. Pták měl sto
chutí po tom druhém něco hodit, strčit ho do chladu řeky, plivnout.
Možná kdyby i on v tuhle chvíli vstal, udělal by to, ale Kašpar zůstal
přikrčený. Nemyslel jsem to špatně. A my bysme se neměli hádat,
řek zezdola.
Má recht, přeháním to, podal mu Pták ruku a vytáh ho k sobě.
Už na jednom místě zevlujou dlouho, projdou se dokola a pak se
před lávkou, co vede na ostrov z města, rozdělí. Kašpar musí na
odpolední, zbejvá mu jen chvilka.
U nás v chemičce už zatýkali. Odvezli do Hory dva tři lidi, dokon-
ce mistra od nás z provozu, verkra, kterej má Řád práce. Vyptávali
se ho na Felbabovou, jestli ji znal, chtěli po něm alibi na ten večer.
Všechny je pustili, zatím.
To je jasný, že je pustili, když s tím nemaj nic společnýho, řek
Pták. Sotva to vyslovil, došlo mu, jakou plácnul kravinu. Moc by mě
mrzelo, kdyby do toho místo nás zahučel někdo nevinnej, opravil se.
To mě taky. Ale ještě víc by mě mrzelo, kdybysme v tom zahučeli
my, opáčil Kašpar.

– 83 –
 Pták už podruhé zprudka nezareagoval, musel připustit, že na
tom něco je, není to správné, ale pochopitelné. Dokázal by on sám,
kdyby hrozil provaz někomu nevinnému, člověku, kterého vůbec
nezná, přijít a říct: Tu smyčku uvažte mně?
U vás ve Smrku nikoho kromě tebe nesebrali? To se divím, pro-
hlásil Kašpar. Asi vás nechávaj vydusit, sledujou, jestli se někdo
neprozradí. Doufám, že sis dal cestou sem majzla.
Bez obav. Teď musíme bejt připravený na všechno. Nebo to aspoň
čekat, na spoustu věcí se připravit nedá. Máš recht, i ve Smrku se
začne zatýkat, jediná otázka je, kdy to bude a kolik lidí do toho
padne. Snad nepojdeme jako Ležáky.
Nepřeháněj!
Copak nevíš, jaká je doba? Nečteš noviny? Byla to politická vraž-
da, navíc ženská, bolševici si takovou příležitost nemůžou nechat
vzít.
To nebyla žádná politická vražda.
Nebyla, máš pravdu. Ale už je.

– 84 –
 1958 (1)

Nemůžeš za to. Není to ničí vina a stejně ji odmala přisuzovali

tobě. I na štaflích, natož na žebříku ses ve vejšce nikdy necítil jistě.
Těžko se to druhýmu vysvětluje, hlava se jednomu netočí, nohy
se nepletou, ale ta nejistota člověka čapne až u pytlíku. Dals pryč
muškátovou renetu po dědkovi, skácel i cara Alexandra – a to byla
poctivá odrůda – a nasadil do sadu šest Elise Rathke. Je to starej
německej štěp, nenáchylnej a hlavně převislej, většinou stačí jen
vztáhnout ruku po ovoci.
Jen jednou za dva tři roky je třeba stoupnout na těch pár šprušlí
a pilou a nůžkama proklestit vlky, otevřít jabloň pro příští úrodu,
pro možnosti, které v sobě má. Prořezávals sad loni, ještě by to
počkalo, ale když ses dneska až někdy kolem devátý probudil, přišlo
ti jako dobrej nápad jít na to znovu. Protáhnout si hřbet, prubnout,
jestli strach nepominul. Věci je třeba opakovat, jen tak se změněj.
Kdyby ses nerozhoupal, nic by se neudálo ani v noci na dnešek.
A přitom se stalo!
Vylezls nahoru a našel to tam zase: závrať tu na tebe čekala
i tentokrát. Ale když si dáš na čas, a čas je to, co máš, svou práci do
setmění uděláš. Poctivě, s jištěním a po svým.
Spěchat se nemá, na stromy ani na ženský. Seš sotva metr, metr
a půl nad zemí. Odtud už je vidět na střechy sousedům, na kapličku,
možná i na hospodu. Je to dobrý místo, odtud z horního konce za-
hrady máš ves na dohled. Dneska seš k ní ale natočenej zády, není
tam nic, co by tě lákalo, co bys potřeboval. Všechno máš, všechno
sis už vzal. Když se zadumáš a ruku s pilkou svěsíš k odpočinku,
koukneš raděj někam do polí. Co se tam děje? Taky nic. Je sychravo,
neprší, nemží. Možná sprchne k večeru, nebo taky ne. Ale to už
budeš u kamen. Co je ti do počasí? Co je ti do lidí?

– 85 –
 Měla to bejt dlouhá noc, měl jsi od Majky odejít až ráno, za svítá-
ní, aby tě sousedi uviděli a pomysleli si, že mladá vdova – vždyť ona
už je skoro vdova – má novýho šamstra. A hádejte, kdo to je? Přece
Pepa Melichárek, dávno o ní stál, tak už ji konečně má, vystál si na
ni frontu, čekal a dočkal se, vyprávěli by si. Má ho dost rychle, řekli
by někteří po straně, ale promluvit nahlas by si netroufli.
Noc byla ale kratší, odcházels ještě za tmy, druhejma neviděnej,
ale vem to nešť. Nic nevadí, co se mělo stát, stalo se. Vešels, po-
zdravil a pořádně sis šáh. Nečekala to. Kroutila se, kopala, kousla tě
dokonce. Ale vytrvals, a bylo po tvým! Přidržel sis ji na stole, sevřel
pod krkem, na tohle ženská slyší. Netrvalo to dlouho a měls, pro co
sis přišel. Pak začalo to zle, místo úlevy plivanec, křik, majzla tě taky
něčím z kuchyně, ještě to cítíš v rameni. Musel ses pakovat. Nechce
tě, zatím ještě ne, a stejně tě už má. Jen nesmíš bejt příště tak hrr,
věci se časem usadí, teď je Majka rozrušená ze ztráty chlapa, ještě
si na něj asi trochu myslí, ještě se o něj bojí… Přitom jemu vděčí za
to, že ji zavřeli, a tobě, že ji pustili. Říkals jí to, ale nevěří, jen seká
nehtem a slovy.
Odmítla tě, ale ty při ní budeš stát dál. Jen nesmíš tak zhurta.
S ženskejma se musí pomalejc, přinýst třeba kytku, vždyť ti na za-
hradě brzo začne něco kvíst. Nebude to kdovíco, ale květy to budou.

– 86 –
 2014 (2)

Z komína se nekouří, i okenice jsou zarýgrovaný. Ložený znamení,

že José se potlouká někde po Klatovech a jeho chata je tu celá
jenom pro mě. Nevěřím na Boha, snad jen na ducha pomsty, a ten
mi dneska přeje. Můžu to omrknout zblízka a beze spěchu. Nezdá
se, že by plot byl děravěj, mezi plaňkama se neprotáhnu ani já, ale
je tak nízkej, že to nehraje velkou roli. Kde bych mohla přelízt?
Třeba tady? Tyčky jsou dost pevný, unesou mě, nejsem těžká. Ko-
šík pověsím na plot, z druhý strany si pak pro něj šáhnu, aby tu
nestrašil, kdyby šel kolem nějakej opravdovej houbař. Nohu dám
sem…
Dobrý den.
Do hajzlu, to snad ne! Byl vzadu za chatou a já se mu zrovna
drápu přes plot! Viděl mě, i teď mě vidí, a jde dokonce ke mně.
Na rukou má rukavice a v nich, neuvěřitelný, ten chlap v nich má
sekeru! Proboha, to ne! Ještě aby tu nakonec on odkrágloval mě! Co
dělat? Utýct? Jistě bych mu pláchla, jsem celkem ve formě a sekera
hendikep jeho stáří nevyrovná. Ale kdybych před ním teď zdrhla,
jak bych mohla doufat, že to bude příště on, kdo se mě bude bát?
Navíc mi musí zpočátku i věřit, potřebuju, aby mě vyslech. Útěk
není dobrej začátek pomsty. Mstitelé nezdrhaj, to druzí se pokou-
šej – jistě že marně – zmizet před nima.
Dobrý den, pane. Snad jsem vás nevylekala. Jdu kolem a zaujala
mě vaše chata, fakt pěkná. Žvaním blbosti, ale ta chata pěkná je,
přízemní, přiměřená, s verandou otevřenou slunci. Ani trampská
romantika telegrafních tyčí napuštěnejch formaldehydem, ani
normalizační styl urob si sám. Spíš bych něco takovýho čekala ve
Skandinávii. Tu poslední větu jsem už řekla nahlas.
Jak to myslíte?

– 87 –
 Co je tohle za otázku, proč se mě ptá, jak něco myslím, když ne-
myslím vůbec nic? Získává čas, aby zjistil, kdo se drží jeho planěk
(nohu už jsem nenápadně, aspoň doufám, že nenápadně, postavila
vedle tý druhý), nebo mě nějak zkouší? Ještě že se neobjevil o pár
chvil později, zůstala jsem aspoň stát na cestě.
Jdete na houby? ukázal volnou rukou na proutěnej košík, co
pořád visel za ucho na plotě. Na jeho plotě.
Rozhodla jsem se tu situaci ignorovat a nevysvětlovat, jak se
to událo, že se košík takhle, zjevně sám od sebe, zavěsil na plot.
Bezskrupulózně jsem přitakala.
Tady cesta končí, nikam dál nevede. Je tu jen skála dolů k Sázavě
a pár stromů. Jestli chcete do lesa, musíte se vrátit a na rozcestí doleva.
Aha, tak to jsem trochu zabloudila. Ještě že jsem vás potkala,
rozhodla jsem se hrát blbou z Prahy. Nepopošel až ke mně, zůstal
stát vedle chaty, nechal mezi náma nějakejch deset metrů. I když
drží sekeru, má přede mnou dost možná respekt, neví, jestli tu
jsem sama, a já se mu zpovídat nehodlám. Bojí se zlodějů, co by se
nebál? Váhá, jestli mě majznout, vyhnat, zavolat fízly, nebo jestli
jsem opravdu jen drzá, zvědavá a ztracená.
Tak co, rostou? zeptal se a udělal krok směrem ke mně. A druhej.
Sakra! Přece jen jsem měla nakouknout mezi ty stromy. Kdybych
měla na dně košíku dva modráky, shluk lišek a něco, co by mohlo
bejt při dobrý vůli považovaný za klouzka, vypadala bych pravdě-
podobněji. Strhla jsem košík z plotu, což taky nebylo nejlepší gesto.
Jo, mám co skrejvat, ale blbej košík na houby to není.
Konečně mi to došlo! Jak to, že až teď? Kam jsem dala mozek,
mám ho vůbec s sebou? Uvažuju tady o prašivkách a docela mi
uniklo něco mnohem prašivějšího. Tenhle chlap není José! Je to
taky už dědek, ale přece jen o nějakej ten ročník mladší. Hlavu má
plešatou, jen za ušima pár sestřiženejch vlasů, ten, po kterým jdu,
je vlasatec. I v ksichtě vypadá docela jinak. Kam čumim, že jsem si
toho nevšimla hned?!

– 88 –
 A ten komín! Je mrazivo a stejně z něj nejde kouř. Copak je to
nějakej otužilec na výletě? A okenice! Jak to, že jsou zavřený, přece
každej chatař, hned jak přijede do svýho, ze všeho nejdřív spočítá
myši v pastičkách a otevře okenice! To je teritoriální chování, jako
když psi vochcávaj kandelábry.
To je vaše chata? zeptala jsem se s převahou plotu, co nás dělil.
Zásah! Chlap se zastavil, jako když na ovladači zmáčkneš pauzu, jen
došláp nohou na trávník, váhu těla už na ni nepřenes. Je snadný si
něco namlouvat, zejména když je člověk sám nejistej, ale on taky
zaváhal. Co tu dělá? Zahejbá manželce? Kuje plány na novou říjno-
vou revoluci? Moh mi přece vynadat, říct, že má chatu půjčenou
od kamaráda (estébáci se jistě družej a nabyté statky si vzájemně
poskytujou jako v tom bájeslovným komunismu), ale on dočista
znehybněl. Zrovna tak jako já.

– 89 –
 1952 (2)

Ves si oddechla. Žádná utržená fuchtle už nebude lidi rozeštvávat,

ničit a popouzet. Místní hrozba je pryč, na druhou stranu se přiblí-
žilo něco děsivějšího. A že vzdálenějšího? Co znamená dálka pro
neštěstí, které má opravdu přijít?
Barák po Felbabové zůstal prázdný, Helenku někam odvezli, prý
do prominentního internátu v Poděbradech, snad do Prahy, mají
tam, říká se, Felbabovi nějakou přízeň. Párkrát se kolem baráku,
a taky v něm, ochomejtaly uniformy. Těch bez uniforem bylo ještě
víc, měřili, zapisovali, fotografovali. Víc asi čmuchali v Ratajským
lese, o tom se ale mezi lidma neví. Tam teď nezajde nikdo. Co by
tam kdo hledal?
Smrk dobře ví, že jednou kulkou a jedním provazem tohle ne-
skončí, za katr pomaže nejen vrah, ale i ti, co něco měli, ti, kteří se
nedali, kdo se namane… Lidi, co se znali od kolíbky, po sobě začli
koukat po očku, kterej z nich má v tom mordu prsty? Nikdo nevě-
děl. Zato všichni vědí, proč to ten chlap vyved. (Byl to přece chlap,
ženský nezabíjej a většinou ani nejsou zabíjený.) Každej odtud měl
z Felbabové obavu, držel si ji na distanc, neprovokoval, přikrčil se
raděj, a stejně mu to bylo houby platný. Těch, co měli důvod, jsou
hrstě. Těch, co by našli odvahu, drobek. Kterej z nich to zmáčknul?
Lidi se raděj neptají, jen nejbližšího ve chvilce, když stojí stranou,
někde v polích. Víš o tom něco? Já taky nic.
Jak se zpráva o mordu roznesla, začali zdejší čekat vyšetřování,
otázky, nátlak, zatýkání… Prošlo dost dní a nic z toho. Copak nechaj
vesnici bez odplaty? I kdyby zastřelili v lese někoho obyčejnýho,
vyšetřovali by fízlové jak divoký. A teď? Odprásknou komunistku,
ženskou, noviny jsou toho plný, na pohřeb svezli školy i fabriky,
sepisujou rezoluce, ale tady, ve Smrku, kde by měli začít hledat nej-

– 90 –
dřív, nic. Jen nečinnost. Nikdo se lidí nezeptá: Neviděls podezřelýho,
něco divnýho, nemáš doma flintu? A kdes vůbec byl tu noc?
Až včera něco! Přijeli kolem poledního a po vsi, na ploty, ně-
kterejm i na dveře, nalepili cedule, že druhej den v sedm večer se
v hospodě koná schůze občanstva. Nikomu to neřekli přímo, s ni-
kým se nebavili, jen to dali vědět letákem. Účast povinná, to ani psát
nemuseli. Kdo by si trouf nepřijít? Upozornit na sebe, vyčlenit se
teď, když jedinou šancí je zůstat v zákrytu a skrýt se za množstvím.
Každej tam dnes zajde a každej v obavách. Jen děti nechaj doma,
starší pohlídaj mladší a bát se budou všechny stejně. Všichni vědí,
co je v hospodě čeká: hromadnej výslech, konfrontace všech proti
všem, možná rovnou usvědčení jednoho z nich. Nebo jich bude víc?
Dá se čekat jen to špatný, možná i nejhorší.
Co ale znamená ten podpis? Už jen to, že ten cár, ta výhružka
ke schůzi je vůbec podepsaná! Stačilo přece napsat: dostavte se –
a stejně by každej přišel. Zatím je na konci lejstra podpis: Karel
Louda, zmocněnec zásobovací komise. Co to, mordyje, znamená?

– 91 –
 1958 (2)

Už v roce 1950 byla soudružka Felbabová jako delegát na okresní

konferenci KSČ v Kutné Hoře, kde před zúčastněnými odhalila zámě‑
ry vesnických boháčů, když prohlásila, že dělníci v továrnách mají
hlad, zatímco sedláci na vesnicích dělají jen samé nucené porážky
a šmelinaří. Zakrátko nato někdo rozbil okna jejího domku, což ji
nezastrašilo, ale naopak utvrdilo v tom, že má pravdu. Soudružka Fel‑
babová byla oporou KSČ i vlády naší lidově demokratické republiky,
byla jednou z prvých, kdo propagovala založení JZD v obci, a z toho
důvodu byla nenáviděna u místních boháčů. Malí zemědělci soudruž‑
ku Felbabovou chválili za její správnou politiku a říkali: Dobře že ji
máme, ta umí boháčům zasadit ránu.
Seš v divadle podruhý v životě, poprvý ještě se školou na ně-
jakým tom Jiráskovi. Nepamatuješ si příběh, téma, jen kostýmy
hereček, ty výstřihy! a výlet do města. A teď budeš vzpomínat i na
dnešek.
Začínají posudkem na Felbabovou. Člen rady ONV ho čte z papíru
jako básničku, to dá rozum, chce bejt přesnej, neodchýlit se. Do hlav
obžalovaným nevidíš, co si myslí, to se teprv ukáže, tohle je jen
zahřívací runda. Ošívat se někteří z nich začínají teprve při dalším
čtení, při zprávě o ohledání místa činu.
Místem nálezu a pravděpodobně i činu je prořídlý vysoký smrkový
les polesí Ostašov. V uvedeném lese ve vzdálenosti asi čtyřicet metrů
od silnice jest větší hromada smrkového chvojí. Na okraji hromady
sedí mrtvola ženy, asi čtyřicet roků stará. Obličej ženy směruje na
východní stranu. Horní část těla sedící ženy jest nakloněna vpřed,
hlava jest skloněna směrem ke kolenům. Obě ruce spočívají v klíně,
prsty jsou přivřeny do pěsti. Nohy jsou pokrčené a mírně roztažené.
Pod levou nohou jest velká krevní kalužina. Krví jest lesní humus

– 92 –
dosti prosáklý. Šaty v klíně a punčocha na levém lýtku jsou rovněž
zakrvácené. Vpravo od nohou mrtvoly leží na zemi dámský vlněný
šál na hlavu, hnědé barvy. Šál jest trochu vlhký.
Koho by napadlo, že soudit se bude jednou v divadle? A proč
by ne, ať to všichni vidí. O mord, o takovejhle tuplem, je vždycky
strkanice. Tylovo divadlo je plné, sedačky všechny zabrané, lidi
postávaj i po stranách. Budou tu stát dlouho, tohle se potáhne,
spiklenců je deset, každej bude chtít povědět svoje, a společnost
jim to umožní. Možná budou litovat – ti, co stojí opřeni o zdi – roz-
bolí je po čase nohy, sednout si nebude kam a odejít z procesu jim
přijde hloupé, jen by zbytečně vyvolali rozruch. To ty máš židli
rezervovanou pěkně nahoře na balkóně, uvedli tě sem na průkaz.
Nedohlídneš tý tlupě na pódiu do ksichtů, neuvidíš zblízka, jak se
budou čertit, až padne verdikt, ale je to dobré místo: zezdola sem
není nevidět.
Přitvrzuje, pitevní protokol není četba z nedělní školy.
Otevření dutiny lebeční přineslo tato zjištění. Mozek 1350 gramů,
kora přiměřeně široká, dohněda, komory nerozšířeny, povlak jemný,
v bílé látce málo kapek krevních. Rána na levé polovině čela proniklá
kůží, podkožním vazivem a vniklá do dutiny lební do levé kosti čelní.
Spodina lební zlomena tak, že od otvoru na levé polovině čela táhne
se puklina směrem vzad až po levý hrbol temenný, kde končí. Strop
levé očnice nepravidelně v několik různě velkých úlomků zlomen.
V žaludku asi 150 gramů bramborami, kousky špeku a slupek z ovoce
promísené zašedlé tráveniny, sliznice bledá. Pitvaná osoba zemřela
udušením při aspiraci krve po ráně střelné. Z poraněného hrtanu
nastalo krvácení a krev vdechnuta. Smrt nedala se žádnou lékařskou
pomocí odvrátiti. Rána byla vypálena z ruční zbraně ráže asi 9 mm,
z krátké vzdálenosti. Smrt nastala záhy po jídle a po vymočení.
Opona je roztažená až do krajů. Kde se po pódiu proháněly nafin-
těný herečky a pištěly, dnes zasedá vážený soud. Na židlích žalobce

– 93 –
a obhajoba, na lavicích obvinění a mezi nimi, aby se nedomlouvali
a třeba nedotýkali, příslušníci v uniformách. Od nás ze vsi jenom
Kašpar, ostatní pustili, jen později než Majku. Ta sem dnes taky při-
jela, sedí dole mezi publikem, poslouchá. Zkoušela se mezi projevy
dostat blíž tomu svýmu, ale nepustili ji. Nic novýho mu už neřekne.

– 94 –
 2014 (3)

Tenhle chlap rozhodně není José, ale určitě nebude ani homeless,
co tu hledá zimní domov. Tu sekeru si nepřines na mě. Seplo mi to,
když jsem si všimla, že vzadu za chatou trčí pár čerstvě pokácenejch
stromků. Porubal je zjevně on. Usekal je půl metru nad zemí a holý
kmínky nechal čnít ze země. Je to úchylnej drvoštěp, kterej si prostě
nemůže pomoct, nebo mu ty stromy něco hodně ošklivýho udělaly?
Jestli jste přišla za majitelem téhle chaty, tak ten dnes nedorazí,
prolomil naše mlčení.
To mě nijak nemrzí, brebtla jsem.
Mě taky ne! řek a položil sekeru na zem. Ne, nepoložil ji, odho-
dil ji, mrsknul s ní stranou. Letěla pěknejch pár metrů směrem ke
kůlně. Měl k ní teď skoro stejně daleko jako já. On mi fakt nechce
ublížit. A není to žádnej Josého kumpán. Co můžu chtít víc? Tak jo,
nezdrhnu! Je to jediná příležitost, jak se dovědět víc, nebo aspoň
něco. Jsem tak pitomá, nebo odvážná? Zřejmě obojí najednou.
Vy nejdete na houby, že?
Zavrtěla jsem hlavou.
A neztratila jste se, vy dobře víte, kde jste, viďte!?
Přikývla jsem. Odemknete mi branku?
Budete muset přelízt, úplně stejně, jak jste zamýšlela prve, usmál
se a dodal: Já nemám klíč.
Tak jo, lezu. Byla jsem na druhý straně na šup.
Přelízal jsem ten plot pár hodin před vámi, jen mi to nešlo tak
snadno, přivítal mě na pozemku.
Venku stát nebudem, zajdem dovnitř?
Jdeme. Všiml si, že jsem si všimla: zámek od vstupních dveří byl
vylomenej, kolem čerstvý třísky. Co by ne, je to v logice věci. I to, že
jsem si navlíkla rukavice.

– 95 –
 Malá předsíňka a pak obývák, nebo jak se takový místnosti říká
na chatách. Nezatopíme v krbu? Je tu poměrně chladno, navrhl.
Jo, trocha ohně nikdy neuškodí, hlasovala jsem pro návrh.
Dojdete, prosím, pro dřevo? Je slušnej, nebo se tak aspoň chová.
Působí staromódně, jako by se měly otevřít dveře a z terasy vejít
Adina Mandlová.
Jo, dojdu. Kde to dřevo je?
Nevím.
Já to někde najdu.
A vemte dovnitř, prosím vás, tu sekerku, možná bude třeba něco
rozštípnout, zavolal za mnou. Boduje, zbraň, kterou měl a pak ji
zahodil, teď svěří mně. Jasně, může mít ještě paralyzér (ten mám
taky), pistoli, nebo může bejt mistr všehomíra v aikidu, ale stejně.
Trochu se přestávám bát.
Pokud byste souhlasila, okenice necháme zavřené, řek, když jsem
se vrátila s náručí klestí, špalíků a sekerkou v podpaží. Nebyl to roz-
kaz (na ty jsem alergická), spíš nabídka k souhlasu. Kejvla jsem. Po-
dobně jako na jeho další větu, jestli může připravit oheň. Já bych se
s tim babrala, potřebovala bych tuhej líh nebo litr nafty, on to měl ve
chvilce jen z větviček a zmuchlanejch Haló novin, který jsem tu našla.
Plamen se chvíli rozhodoval a pak barevně zaplápolal. Nabídla jsem,
že zhasnu světlo, tentokrát přikýv on. Co si nedopřát v divný chvíli
s divným týpkem trochu intimča? Jako bysme tu seděli uprostřed
noci, zvenku sem žádný světlo neproniká, máme jen to svoje ohnivý.
Vy jste sem nepřišla krást, že ne? Vyká mi, to má štěstí. Nesnáším,
když mi starci, i když jsou třeba o šedesát let starší, tyknou. Hned
po nich vystartuju.
Ne, to bych mu musela ukrást celej život. Nepřišla jsem krást –
stejně jako vy, odpověděla jsem smířlivě.
Jste tu tedy kvůli majiteli téhle chaty? Máte s ním co dočinění?
Jak vůbec víte, že dneska nepřijede? zeptala jsem se. Prošlo mi
lebkou, jaká by to byla prča, kdyby chtěl José dorazit právě teď.

– 96 –
 Zjistil jsem si to, než jsem se sem vypravil. Dotyčný má nějakou
akci doma…
… v Klatovech, doplnila jsem. Rojej se tam soudruzi?
Něco v tom smyslu. Podíval se tak nesoudružsky, že to nemělo
konkurenci, ani Barbucha by to nedoved líp. Nedáme si čaj? Na
zahřátí, dobře se při něm povídá, nabíd ten člověk.
Připravím ho, souhlasila jsem, ale vzápětí mi došlo, že jsem si
mozek dneska opravdu nechala doma. Když se budu přehrabovat
v kuchyni, José bezpečně pozná, že ho někdo navštívil. Stejně tak
ten oheň v krbu – budem to pak muset pořádně vyčistit, uvést do
původního stavu. Řekla jsem to. Řekla jsem to a vzápětí mi došlo,
co je to za píčovinu, zajímat se o hrníčky v chatě s vypáčenejma
dveřma a pokáceným sadem. Zmatkuju.
Já chci, aby poznal, že tu měl návštěvu. Jsem tu právě kvůli tomu,
odpověděl ten muž. V žádný větě světa nemohlo zaznít víc vážnosti
a soustředění.
Tak jo, pokrčila jsem rameny. Já mám nejraděj maté, ale pochy-
buju, že se tu něco podobnýho najde, křikla jsem z kuchyňky.
Já piju hlavně darjeeling, před pár lety jsem tam dokonce zajel,
abych viděl ty kopce. Viděl jsem je a od té doby mi chutná ještě líp.
Ani darjeeling ale tahle čajovna ve své dnešní nabídce zřejmě mít
nebude, zavolal on.
Ten chlap mě fakt překvapuje. Tipla bych si, že lidi v jeho věku
pijou pigi čaj a nechávaj si ho vylouhovat tolikrát, dokud trochu
zabarví vodu. Ovšem lidi v jeho věku se většinou ani nevkrádaj
za nejistým účelem do cizích chat. Voda není vypnutá, to jsem už
zkoušel, informoval mě ještě.
Otočila jsem kohoutkem a zapla rychlovarnou konvici. Kromě
zpráchnivělýho heřmánku a ovocný směsi v sáčcích jsem v kredenci
skutečně našla jen ten pigi čaj.

– 97 –
 1952 (3)

Pokud se má hromadná konfrontace udít, ať je to tady, v hospodě.

Právě tady si Jan Pták obstaral alibi, všichni ho tu ten večer, když
auto odváželo Felbabovou, viděli. Dával se jimi vidět, karty hrál,
zpíval, divočil, možná až moc, víc než obvykle, ale to nikdo z venku
neposoudí. Když se ho budou ptát na ten večer, ukáže rukou na
místo: tady jsem seděl, a na člověka: s tebou jsem mluvil, pamatuješ
si mě a já si pamatuju tebe.
Sousedi už tu sedí, chlapi snad všichni, jen některý ženský zů-
staly doma s děckama. Omladina tu není, té do věci není nic. Stoly
pošoupnutý ke zdi jak při tancovačce, ale židle v řadách, jako by tu
dnes měli rozbalit krám nějaký potulný kejklíři. První řady neobsa-
zený, tam se nikdo nehrne, kdo nenašel místo vzadu, raděj si sedne
na stůl nebo postojí. I Pták zůstane stát, kousek od okna.
Je tu pár cizích, ti asi přerovnali stoly a židle. Jsou to jen podrž-
taškové, těkají pohledem, přímé otázce se vyhnou, nic nevědí, nic
neznamenají, jsou tu, jako by tu nebyli. To hlavní má teprve přijít.
Soudruzi už jsou na cestě, je jediná věta, kterou řeknou. Kdo, kdy,
proč? To vám povědí až oni. Budou tu co nevidět.
Pták hledá očima Drahotu, s tím mazal ten večer karty. Našel ho
brzy, našli se oba. Drahota sedí dost vepředu a taky vyhlíží svého
tehdejšího společníka. Uviděli se, kývli na sebe na dálku a bylo v tom
víc než jen pozdrav, byla v tom vzpomínka, taková, která snad dokáže
člověka uchránit před budoucností. A Hromas a Maštalíř. I s těma ten
večer Pták mluvil, ani oni tu dnes samozřejmě nechybějí. Maštalíře
našel stát dokonce nedaleko sebe. Popošel k němu, prohodili pár
nejistých vět, nevím, ukáže se, nebejvá to často tak horký…
Sál hučel, lidi se domlouvali, já ani alibi mít nemusím, nemám
přece s ničím žádný dočinění. Řečí bylo tolik, obav ještě víc, že

– 98 –
přijíždějící pobědu nezaslech snad nikdo. Až najednou. Do sálu
vešli čtyři cizí muži. Všechno ztichlo, naráz, jako by člověk otočil
vypínačem.
Čest práci, soudruzi, pozdravil jeden z nich.
Dobrej, odvětil kysele někdo ze sedláků. Další jen zamručeli,
popuzeně a varovně: s náma to nebudete mít, holenkové, snadný,
ať už půjde o cokoliv.
Dva muži zůstali stát u dveří, zbylí dva prošli davem ke stolku,
co stál před židlemi. Dvě z nich si z liduprázdné první řady vytáhli
k sobě. Nejdřív si uděláme prezenci, tady soudruh Louda bude číst
jména a vy budete říkat ano, nebo zde, prohlásil ten, co zůstal stát.
Sálem to zašumělo a někdo to vyslovil za ostatní: Copak jsme ve
škole? Nejsme přece děcka.
Jedinou reakcí na jeho slova bylo, že ti dva, co zůstali vzadu,
zavřeli vchodové dveře, nápadně hlučně, aby si každý uvědomil.
A postavili se do nich s rukama založenýma na prsou. Jako by hájili
barikádu, kterou nepřítel už nikdy nemá projít.
Tak já budu číst, řekl nejistě zmocněnec Louda. Tohle je ten člověk
podepsanej pod letákem? nahlíželi přes hlavy ostatních sousedé.
Nikodým, četl.
Jo.
Hromas.
No, jsem tady.
Kabeláč…
Co je tohle za seznam? Co je to za pořadí? Začínaj tu abecedu
nějak od prostředka. Pták se podíval na Maštalíře a byl to on, kdo
pochopil. Maj to seřazený podle velikosti gruntů! špitl. Zaslechli to
nejbližší a poslali dál, možná i dalším v sále to došlo. Od největšího
hospodáře dolů. Sál se zachvěl neklidem, takže tu jde nejen o život,
ale taky o majetek? To by tak ještě scházelo!
Někteří menší sedláci se odmítali přihlásit ke své přítomnosti
v sále, projevili malou odvahou bez následků, zastoupili je souse-

– 99 –
di. Tady je, sedí támhle, řek za ně někdo jiný a Loudovi to stačilo.
Netrvalo dlouho a zmocněnec moh seznam uzavřít. Pták byl mezi
posledními přečtenými, několik bezzemků nebylo čteno vůbec, ani
ženské na papír nenapsali.
Louda byl rád, že to má za sebou.
Tak to bysme měli, opáčil ten, který se choval jako velitel. Otevřel
kabelu z teletiny a položil na stůl pistoli.

– 100 –
 1958 (3)

Já jsem se po odchodu matky uzamkla. Po uzamčení jsem si šla leh‑

nout. Hukot auta jsem nezaslechla. Je mi známo, že matka měla v obci
nepřátele, a to zejména z řad místních zemědělců, kteří ji nenáviděli
jako Nikodým, Hromas, cestář Novák, Maštalíř. Tyto nepřátele měla
matka v důsledku její funkce, kdy zejména žádala, aby zemědělci
hojně dodávali. Cestář Novák, kterému byla odebrána lovecká puška,
prohlašoval, že se pomstí. Asi měsíc před smrtí mi matka říkala, že
rolník Drahota prohlašoval při výdeji lístků, že jestli lístky nedostane,
věděl by si s matkou rady, kdyby byla jiná doba.
Mladou Felbabovou na soud nevzali. Čtou jen do mikrofonu
její slova, to, co vypověděla dřív a bez publika. Tak je to správně,
odbudeme si to sami mezi sebou a mladí už nebudou o našich
záležitostech pomalu nic vědět, jen cosi neurčitého a z doslechu.
Prožijou svoje životy v lepším světě, v takovém, jaký jim postavíme.
I dneska, tady v divadle v Kutné Hoře, ten svět budujeme.
K rekonstrukci činu byli obvinění eskortováni v občanských oble‑
cích, které měli na sobě v době zajištění. Původní auto značky ford,
ve kterém oběť přivezli na místo činu, bylo sice nalezeno, avšak na
místo rekonstrukce nemohlo být pro poruchu dopraveno. Bylo tak
použito auta značky poběda. Během rekonstrukce bylo obviněným
umožněno vykonat tělesnou potřebu a byla jim poskytnuta příslušná
studená strava.
V rámci rekonstrukce vraždy obžalovaný Kašpar vypověděl, že po
zastavení auta vedl Salvetr pozvolným chodem Annu Felbabovou do
lesa, on je následoval, sám se pak vrátil k autu a vlastnímu provedení
vraždy nebyl přítomen. Pak slyšel výstřel, kterému nemohl zabránit.
První řada, možná dvě jsou v hledišti vyčleněny znalcům a svěd-
kům. Po schůdkách nahoru na jeviště vystupují mnozí, soused,

– 101 –
spolupracovnice od dřív, hajnej, každej… Vyprávějí, vzpomínají,
všechno popravdě, jak se po nich žádá. I ty jsi v první řadě, ale
nahoře na balkóně, stranou, tebe volat nebudou. Nejsi svědek, jsi
veřejnost. Přitom jsi byl první, kdo to celý spustil, kdo se nevzdal,
když ostatní polevili. Kdybys tehdy v hospodě dobře neslyšel, nic
z dneška by se nestalo. Bez tebe by tady v divadle dnes hráli nanej-
výš nějací ochotníci. Že je tu dnes plno, je tvojí zásluhou. Je to tvůj
den, už jsi pro něj udělal dost, už se ho nemusíš aktivně účastnit.
Nepůjdeš k ohrádce jako jiní, před zraky všech vypovídat. To by
nebyla dobrá pozice, tady by se žádnej neozval, ale večer ve vsi po
straně? Pomlouvali by, čertili se, brblali. Chrání tě, žes mluvil první
a žes podepsal. Kdo ví, na kterým místě bys tady dnes stál, kdyby
nebylo toho podpisu. Myslel sis tehdy, že podpis chrání hlavně
Majku, a zatím ochraňuje i tebe, takovou má moc.
Odsejpají i výpovědi obviněných. Slyšíš ty ména poprvý: Hojer,
Šedivý, Horných, Ledašil… Dokonce i ženské – Kubelková a Nová.
A taky farář, pochopitelně, nějakej Jonáš, pomáhal té sebrance při
útěku, spřáhnul se s vrahy, a soudu se zbaběle nedožil. Měl by tu
sedět a přijmout trest, i ostatní by ho měli vidět – frátera. Sáh si na
život, když ho vyšetřovali, škoda. Obžalovanejch mělo bejt jedenáct,
jeden unikl smrtí.
Ti zbývající celkem pěkně vyprávějí, vědí, co říkat, žaloba se
nemusí skoro doptávat. Jeden půjčil k vraždě auto, dokonce ještě
před cestou zkontroloval olej, aby dojelo. Další všechno věděla
a neoznámila, teď už ví, jakému napomáhala zlu, i ona má děti.
Tamhle ten přiznává, že organizoval sbírky pro rodiny odsouze-
ných za protistátní činnost. Jiný měl cyklostyl a byl ve styku s cizí
mocí.
Jan Pták. Toho držela žaloba v ohrádce dýl, ptali se horem dolem,
nabízeli skutečnosti a důkazy, ale on byl tvrdošíjný, zůstal na svém:
Ne, nemělo se střílet, jen vlasy ostříhat, to na tuhle práci si sjednal

– 102 –
komplice, na žádnou jinačí. Kde jsou ale nůžky a proč měli střelci
pistoli, neumí pořádně vysvětlit. Říká, že lituje, tohle nechtěl, to prý
ne… I ostatní litují, pozdě, a kdoví jestli ne s falší.
Konečně vedou před porotu posledního. Obžalovaný Antonín
Salvetr.

– 103 –
 2014 (4)

Čaj, teda tu břečku v otlučenejch skleničkách od hořčice jsem položi-

la na lištu krbu. Oheň už slušně řádil, teplota nezadržitelně stoupala
k dvoucifernýmu skóre, za chvíli se možná přestane kouřit od huby.
Humus, zhodnotila jsem úroveň našeho stolování.
Pohostinnost na úrovni reálného socialismu, popsal to on po svým.
Usrkávali jsme vařící blitky, já to spíš předstírala a o sklínku
si jen hřála prsty; i přes rukavice mi dost zkřehly. Chata voněla
syrobou, myšinou a dřevem. Čekala jsem, jestli začne první. Začal.
Beru naše setkání jako náhodu, a  to jako náhodu šťastnou.
I když, popravdě, zpočátku jsem se dost vylekal, myslel jsem, že
jste zlodějka, nebo, co hůř, třeba vnučka majitele chaty. To doufám
nejste, že ne? Zasmáli jsme se tý pitomosti. Začínám rozumět, že
máte s majitelem chaty otevřený účet. Polknul. Tolik ho nenávidíte?
Ten člověk je náramnej hajzl, prohlásila jsem.
Zcela souhlasím. Já tu jsem z podobné motivace. Můžu se jen
dohadovat, co o něm víte. Já toho vím dost. Někdy si říkám, že až
moc, v nevědomosti by se mi žilo snáz. Ale já to vím, s tím už člověk
nic nenadělá. Vědět je často nepohodlné, je to závaží.
To naprosto chápu. Spousta lidí má plnou hubu řečí, že pravda
osvobozuje. Prdlajs. Pravda zavazuje!
Přesně tak, pravda je úkol. Jsem už starý člověk, nemám toho
moc před sebou, ale tuhle práci ještě ano. Slečno, naklonil se ke
mně, člověk, kterému patří tahle chata, velmi ublížil mé rodině,
i mnoha dalším lidem. Mnozí už jsou mrtví, většina z nich… Ale já
ještě nejsem. A on taky není! Napil se čaje. Vy to nepamatujete, ale
padesátá léta byla hrozná. Nemůžu říct, že bych emigroval jenom
kvůli němu, ale kdyby ho nebylo, a jemu podobných, zůstal bych
pěkně doma a nemusel bych vést své dva životy – jeden tady a ve

– 104 –
vzpomínkách, druhý tam a v přítomnosti. Věřte mi, že žít takhle
rozdělen vyčerpává. Vy jste mladá, může vám to celé připadat jako
odepsaná minulost…
Poprvé jsem s nim nesouhlasila.
Po roce osmdesát devět, když jste tu měli revoluci, jsem pořád
čekal, kdy na tyhle soudruhy dojde. Náš chatař je docela malej pes,
ale i tak se dost naštěkal a párkrát kousnul do krvavýho masa. Ni-
kdo ale nepotrestal ani ty největší vlčáky. Žádnýmu se nic nestalo.
Další nesouhlas, ale jen potichej. Víte, co je nejhorší? řekla jsem
nahlas. Že se ty hajzlové ani nebojej! doplnila jsem jeho rozbor
zásadním poznatkem.
Já tu jsem právě proto. Tak to mě fakt překvapil. A potěšil.
Přijel jsem ze Švédska kvůli tomu, aby se ten chlap začal konečně
bát. Dluží mi to totiž, řek s tváří nasvícenou plamenem z kradenýho
dřeva.
Zazdálo se mi, jestli se na chviličku nezalek, že před neznámou
trochu přestřelil. Rychle jsem ho uklidnila: To se mi líbí. Jak si ten
strach konkrétně představujete?
Odfrknul si. Asi jste zaregistrovala dole v sadu tu spoušť. To já
ty stromky posekal. Kejvla jsem. Původně jsem uvažoval to tady
celé zapálit, ale to by mohlo vypadat jako nešťastná náhoda, nebo
zahlazení stop po krádeži.
Navíc by moh bejt pojištěnej, že? podotkla jsem.
Vidíte, ani mě nenapadlo takhle uvažovat. Těch stromů je mi líto,
ale je to způsob, jak ten člověk může pochopit, že cosi nejede po
jeho cestičkách, že mu někdo chce něco připomenout, zneklidnit ho.
Usmála jsem se na něj. Už poněkolikátý za posledních pár minut.
Pozor, Dítě, dneska se zubíš víc než za celej minulej lunární měsíc
dohromady, aby ses nějak moc neroztlemila. Ještě jsme se ani ne-
představili, mně se říká Dítě.
Vstal a podal mi starosvětsky pravačku. Dítě? To není moc přilé-
havá přezdívka pro tak atraktivní ženu. Mé jméno je Radosta.

– 105 –
 1952 (4)

Položil na stůl pistoli a začal řvát.

Všichni se podívejte, dívejte se sem! Vidíte tu zbraň? Touhle
pistolí byla zastřelená Anna Felbabová, vaše sousedka! Mohla tu
být i dnes, ale není. Někdo ji sprovodil ze světa. A vy víte proč!
Uletěly vám včely, že tak civíte? Heršvecmazec, zastřelili ji proto, že
byla komunistka, chtěla lidem dobře a v obci založit družstvo. Aby
i v Československu bylo tak, jako je v Sovětským svazu. My přece
nevymejšlíme nic novýho, v SSSR to už všechno ozkoušeli za nás
a funguje to: kolchozy, kolektivizace, pásový traktory, překračování
plánu… I tam měli diverzanti svoje záměry, splítali svoje rejdy, ale
soudruzi si s nima raz dva poradili. Nemyslete si, my se od nich
neučíme jenom orat. My si osvojujem i jiné pokrokové sovětské
metody, třeba to, jak najít nepřítele. Zlikvidovat ho, to už umíme
po svým.
Mě by moc zajímalo, kdo z vás má v tom mordu prsty! Tak kdo?
Ty, nebo snad ty? O každým víme, nemyslete si! Jste ves pod do-
hledem. Alibi jsou vám na pendrek, s těma se vám každej soud vy-
směje. Vy teď máte jedinou šanci, přihlásit se k odkazu soudružky
Felbabové. A udělat to hned! Litovat její oběti a dát to najevo ne
kecama, podpisama pod nějaký rezoluce, ale činem, svejma polema
a dobytkem. Soudružka Felbabová tu chtěla družstvo a my jí to přá-
ní prostě splníme! Posmrtně, ale přece jen. To pro ni bude nejlepší
vyznamenání, ne metál, ale družstvo, družstvo, ve kterým budou
všichni. Každej z vás tam vleze.
Sál zůstal bez dechu. Sahají jim na pozemky, s namířenou pistolí
a s výhrůžkama. Tohle je ještě horší než za Felbabové, ta člověka
taky ničila, ale spíš zvolna. Většina v tom dokázala nějak obstát,
zasedla si jen na některé. Ale teď se to má týkat všech! Zatracení

– 106 –
hajzli, kteří ji odpravili. Přijedou si bůhví odkud, zastřelí si ji a na
místní nemyslí. Nejen že vraždí, zavařili to i nám, živým!
Ptáte se, jak do družstva vstoupit, jak to rychle udělat? Je to úpl-
ně jednoduchý. Soudruh Louda má ještě jeden seznam. Soudruhu,
vytáhni ho. Je to přihláška do družstva. Nemusíte ji ani číst, ale
kdyby někdo přece jen chtěl, i to mu umožníme. Vy ostatní se ale
seřadíte do špalíru a jeden po druhym nám to tady bez reptání
podepíšete. Tužku mám. Zajímá vás, co přesně družstvu dáváte?
Správná otázka. Dáváte mu všechno, zůstane vám jenom chalupa
a žena – a ta kdoví jestli. To měl bejt samozřejmě vtip, ale koukám,
že to berete vážně, a tak je to v pořádku. Založení družstva je zá-
važná věc, není třeba ji odbývat smíchem, vidím, že si rozumíme.
Zasmát se spolu můžeme, až to bude všechno odbytý. Jak rychle to
půjde, záleží jenom na vás.
Zneužíváte tý vraždy k nátlaku na nás, naše pole s tím nijak ne-
souvisí, odhodlal se jeden sedlák.
O tom, co s čím souvisí, rozhodujeme my. Jak se menuješ, sou-
druhu?
Menuju se Hromas. A žádnej soudruh nejsem.
Ale budeš, Hromasi, budeš, podotkl řečník. Mám do pytle pocit,
že jste to pořád ještě nepochopili. Tak po lopatě: kdo nepodepíše,
nepůjde domu. Budem tu klidně do noci, do rána, budem tu klidně
až do žní a vy pak podepíšete a půjdete rovnou sklízet! A do tý doby
žádný řeči, žádný žrádlo, nic. Ani vychcat se nepudete!

– 107 –
ODDÍL IV
 1958 (1)

Tady se ta básnička nějak zadrhla… A tak pěkně to zatím vypadalo!

Jeden po druhým předstupovali před porotu a přiznávali se k my-
šlení i skutkům. Nezapírali, poznali, když na ně všechno prasklo.
Někteří volali po slitování, po takovém, co sami neměli, jiní si od-
pustili i to. Už sis lebedil, jak soud vyslechne posledního, poradí se,
odsoudí po právu celou bandu, a ty ještě stihneš odpolední autobus.
Teď to ale vypadá, že se domů dostaneš kdoví jestli poslední noční
linkou.
Co ten chlap zdržuje? Hraje si na hrdinu, nebo se jenom rád po-
slouchá? Soud mu vidí až do žaludku, i ty nahoře na balkóně cejtíš,
jak se ten had kroutí. Vypovídá úplně jinak, než všichni před ním.
Když mu to obžaloba připomene, vede si stejně svou.
Jak si tedy, obviněný Salvetre, vysvětlujete, že vaši komplicové
říkali něco dočista jiného než vy?
Nevím. Nejsou to mí komplicové, mnohé vidím poprvé v životě.
Všechno jsem provedl sám a o své vůli.
Při výslechu jste doznal, že jste měl u sebe střelnou zbraň. Od
koho jste si ji opatřil?
Pistoli jsem v těch letech u sebe nosil pořád. Měl jsem ji ještě
z armády.
Proč jste ji neodevzdal?
Nechal jsem si ji na obranu, kdyby bylo třeba. Později jsem se jí
zbavil.
Jak?
Hodil jsem ji do rybníka, do Záplav, asi tam v bahně ještě bude.
Najděte si ji.
Ten chlap tě vysloveně štve. Nejraděj by ses zvednul a zakřičel:
Vrahu, zabil jsi matku od rodiny, ničím se neprovinila, ani ozbroje-

– 109 –
ná nebyla! A ty si tu rozkládáš svoje lži. Koho myslíš, že máš před
sebou? Nějaké strejce, kterým nabulíkuješ, co si zamaneš? Ba ne,
vašnosto, máš před sebou strůjce spravedlnosti, soudruhy, kteří
ochrání revoluci před každým, před tebou jakbysmet. Potřeboval
bys to vykřiknout na celý sál, ale to by nebylo správné. Zařveš si
doma, pokud budeš ještě potřebovat, teď bys jen zbytečně upozor-
nil na svůj hněv. Cítit ho, to ano, ale ukazovat přede všemi, raděj ne.
Jana Ptáka znám z dolu Hlubina, nějaký týden jsme tam spolu
fárali. Stejně jako s Josefem Kašparem. Věčnost jsme se neviděli.
Sešli jsme se před časem jako tři staří známí a povídali, co slina na
jazyk donesla, co přinesly ty roky. Ano, Pták se v řeči bokem zmínil
o Felbabové, říkal, že je aktivní komunistka od nich ze vsi. Ne, o nic
mě nežádal, jen to prostě vyslovil. Salvetr by mluvil, pořád dál by
mluvil, kdyby ho nechali. Ale oni ho naštěstí nenechají.
Obžalovaný Pták ve své výpovědi doznal, že si vás a Kašpara sjed-
nal, abyste soudružku Felbabovou potrestali za její názory a práci
pro republiku. Měli jste ji prý ostříhat, aby skrz tu hanbu nemohla
vyjít ani z domu. Žalobce je taky plný hněvu. Trochu mu závidíš, on
má možnost ho ze sebe dostat, taková je jeho práce, křičet na vraha
před sebou, zatímco ty v sobě musíš všechno dusit. Ale udusíš to,
bez obav. Neměnil bys s ním, ani s jiným tady v divadle.
Opakuju, že si mě nikdo nesjednal. Všechno jsem učinil ze svého
rozhodnutí, Pták vůbec o akci nevěděl. Ani ostatní nic nevěděli, celé
to byla jen moje záležitost. Jsem sokol a důstojník československé
armády, za války jsem bojoval na západní frontě. Viděl jsem spoustu
mrtvých, umím si poradit s živýma. K čemu by mi při tom byli nějací
civilisti? Jen by zdržovali. Chtěl jsem potrestat nějakého komunistu,
střelit ho, aby se druzí báli, abyste se i vy začali bát! rozkřičel se
Salvetr.
Co on má zvedat hlas?! Polekal ses.
My se vás ani vám podobných nebojíme. To vy se budete třást
strachy, den odplaty přišel! Rozdrtíme vás jako hmyz, stanete se jen

– 110 –
vzpomínkou, a i na tu se pak zapomene. Nejste vůbec nic a budete
ještě míň. Když vás soudruzi při vyšetřování dopadli na Ostravsku,
žil jste tam pod falešným jménem a s vymyšlenou minulostí. Jak by
vám mohl někdo věřit?
Dobře mu to soudruh žalobce řekl, každému to došlo, jen vrah
dál mele a mele. Jediné, co připustí, je, že nejel v autě sám. Právě to
tě náramně těší: sám Salvetr potvrzuje Kašparovu přítomnost na
místě mordu. Oba čeká odměna…
Josefa Kašpara jsem požádal, aby šoféroval vůz, že si potřebuju
něco vyřídit. Do ničeho jsem ho nezasvěcoval, on jen držel volant,
nevěděl ani, kam a proč jedeme. Když jsme přijeli s Felbabovou
do Ratajského lesa a když pak Kašpar pochopil, jaký je můj úmysl,
nijak mi nepomáhal, naopak, chtěl mi ve střelbě bránit, ale já ho
odstrčil a namířil pistoli i na něho. Věděl, že proti takovému jako já
nic nezmůže. Když jsem na Felbabovou vystřelil, byl v autě.
Mířil jste na něj? Takže byste byl schopen zastřelit i druhou oso-
bu, dokonce svého známého? Dobře se žaloba ptá, v logice a s cílem.
Poprvé se Salvetr odmlčel. Podíval se do stropu a divným hlasem
přitakal: Zastřelil bych každého, kdo by mi bránil.
Co na to Kašpar? Sedí na židličce pár metrů od svého komplice.
Lokty na kolenou a zírá na zem mezi boty. Ani se na Salvetra nepodí-
vá a ten zas nekoukne na něj. To jsou ale kamarádi! Zastřelí člověka
a ani se neumějí dorozumět. Aspoň je líp vidět na ty jejich lži. Ne
jeden z nich, oba dva jsou náramní lháři, nedá se jim věřit ani dob-
rý den. Proč to divadlo Salvetr vůbec předvádí? Byl usvědčen jako
střelec, přiznal to, spoušť už zpátky nezmáčkne. Došlo mu snad,
že ho coby hlavu protistátní skupiny čeká jistý provaz. Myslí asi,
že jako osamělej vrah může vyfasovat třeba jenom doživotí. Proto
hraje o to, že byl za vším sám. Tvrdí, že žádná skupina neexistovala,
i když ji vidí sesazenou kolem. Směšnej lhář!

– 111 –
 2014 (1)

Pokácet mu nějakou tu třešeň? Vylomit zámek? To je dost málo, ne?

Nejde o velikost zásahu, ale o jeho dopad, stačí jen trošek. K čemu
by byla totální destrukce? Padne mu pár stromků a on znejistí.
Znám ho, jak nebude po jeho, hned se začne ohlížet ve strachu.
Znáte ho? Fajn… A jenom proto si myslíte, že má nějaký svědomí,
nebo něco místo něj? Chcete, aby znejistěl, bezva. Začne se konečně
bát, to je chvályhodný, ale nebude vědět, čeho se bojí, pane Radosto,
usrkla jsem břečku, která předstírala, že je čaj, ze sklínky, která se
marně pokoušela vzbudit dojem, že je hrnek. Radosta – to méno
znám z Barbuchovejch spisů.
Ano, slečno, nebude mít ponětí, odkud hrozba přichází. Ale za
ty roky si jistě ve své hlavě vyrobil spoustu potenciálních mstitelů,
měli by se mu zač odvděčit, na tom se asi shodneme. A teď se začne
tou galerií procházet, a s každým dalším obrazem bude jeho strach
mrazivější.
Možná… Ale tady primárně nejde o míru strachu, jde o jeho účel.
On musí úplně přesně poznat, odkud ten mráz přichází. Potřebuje
zjistit, o co konkrétně jde, a začít přemejšlet o vlastní zkurvený
minulosti, ne o svejch obětech.
Vy mu tedy chcete nechat nějaký adresný vzkaz, výhružku? Ne-
nechal mi čas na odpověď: Slečno, mně nejde o pomstu, já ho chci
svým způsobem probudit, oživit jeho minulost. Lidi se mění a já mu
chci dát ke změně příležitost.
Mně jde o pomstu! prohlásila jsem. Chvilku jsme mlčeli a srkali
obarvenou teplou vodu. Věděla jsem, že se zeptá. Zeptal se: Jaký je
tedy váš plán?
Přesná otázka, zajímá se o to, co chci udělat, a ne proč. Nevede
pořád dokola ty ublíženecký řeči jako všichni tady, jak je to dneska

– 112 –
celý nespravedlivý, pomoc. Radosta neroní slzičky do kapesníčku,
není sentimentální, je praktickej. Uvěřil, že mám dost dobrejch dů-
vodů po Josém jít, a nepotřebuje se ujišťovat, jestli byla ta křivda
opravdu dost hnusná. To znamená, že i on má náležitý důvody, ani
já je nepotřebuju znát, musím jim jen věřit, a to se už stalo. Jo, byla
to od něj moc dobrá otázka, ale moje odpověď taková nebude.
Nemůžu se mu svěřovat, o skupině ani slovo. To by bylo zaprvý
proti Barbuchovejm pravidlům, zadruhý žádná skupina zrovna
(a mož­ná už napořád) neexistuje, a do třetice nebudu přece sakra
chlapovi na potkání vyprávět o tom, že jdu někomu po krvi. Před
chvílí řikal, že komunistický zločince v týhle zemi nikdo nepotres-
tal. Neví, chudák, že je to trochu jinak… Z toho omylu ho ale právě
teď nemůžu vyvádět.
Můj plán je jednoduchej, ale nezlobte se, nemůžu vám ho povědět.
Odmlčel se, podíval se mi pátravě do ksichtu. Sakra, není to na
mně vidět? Nevypadám jako vrah? Ne, že by to nějak vadilo samo
o sobě (možná to ale vadí chlapům, cejtěj to nějak ze mě a pak se
mnou nechtěj nic mít), ale je to dost nápadný znamení.
Zklamala jsem vás?
Trochu.
Já o tom musím mlčet, promiňte.
O sobě jsem vám toho řekl celkem dost, ale o vás…
Nezradím vás.
Napil se toho patoků před sebou. Dobrá, budu to respektovat.
Mnoho jiného mi ani nezbývá… A teď myslím, že bychom mohli
pomalu zvednout kotvy.
Sakra, úplně se stáhnul do sebe. Zblbla jsem to a přitom jsem
nemohla jinak. Ale má pravdu, fakt bysme měli vypadnout.
Dobře, půjdeme, souhlasila jsem. Pokusila bych se o konverzaci,
ale nic mě nenapadá…
Jste tu vozem? optal se. Mohl bych vás někam odvézt.

– 113 –
 Vida, tak to snad ještě úplně neskončilo! Ráda s váma pojedu,
díky. Nemám důvod mu neříct, že bydlím v Praze, je důvěryhodnej,
mlčet musím jen o tom jediným.
Taky jsem přijel z Prahy, sjednal jsem si tam na těch pár dní, co
tu budu, bydlení. Auto jsem nechal stát v lese kousek odtud.
Dveře jsme přivřeli a plot přelezli. Galantně mi pomoh vysá-
pat se na plaňky. Šli jsme chvíli mlčky a za Josého chatou se ani
ne­ohlídli. Radosta udělal, co chtěl, já viděla, co jsem vidět chtěla,
hotovo šmytec. On skončil, já začínám.
Škoda těch stromků, ale chápu, že jste jinak nemoh. Dala jsem si
záležet, aby to neznělo jako výčitka.
Stromy za nic nemůžou. Původně jsem chtěl posekat všechny,
ale pak jsem si řek, že jich šest stačí. Třeba mi někdy někdo přičte
k dobru, že jsem ty ostatní nechal stát.
Jste hodnej člověk. Ach jo, zase se na něj culím.
To nemůžete, slečno, vědět, nic o mně nevíte…
V duchu jsem hádala, co bude mít za auto. Něco z půjčovny, nebo
že by přijel vlastním? Saab? Volvo? Když jsme došli k lesu, kde mezi
stromy skrytě parkoval, přišlo mi to jako dost blbej vtip. Stála tam
škodovka! Bílá oktávka se švédskou espézetkou. Pan řidič je prostě
vlastenec.

– 114 –
 1952 (1)

Čím to, že po letech na tak podstatnou věc vzpomínají lidi docela

rozdílně? I ti, kteří tam tehdy byli, se neshodnou. Střílelo se v hos-
podě ve Smrku, nebo ne? Jedni se bili za to, že ano, že když sedláci
začali hudrovat o nátlaku, nezákonnosti toho, jak jsou bez provině-
ní drženi pod zámkem, když vstali a chtěli dveřma z hospody vyjít,
chlápek za stolkem prostě a bez varování vystřelil. Do vzduchu,
jistě, nechtěl zabíjet, nepotřeboval střelit chlapa, pro jehož podpis
si přijel, ale přece jen. Ta rána všechno změnila, lidem došlo, jak
moc je to s nima špatné. Druzí tvrdili, že chlap nevystřelil, že jen
mířil, varoval a hrozil – a to že stačilo. Sedláci že začali podepisovat
bez rány.
Soudruh Louda zanášel do svých lejster jeden podpis za dru-
hým, nespěchal, dělal práci důkladně, chvílema stála před jeho
stolkem fronta, jindy museli soudruzi přitlačit silným slovem. Jan
Pták k Loudovi přistoupil jako jeden z prvních. Těch pár hektarů by
želel jeho otec, on jen přijde o práci na nich a nějaké ty brambory.
A o kukuřici, kterou pěstoval z donucení! Celé poslední roky se děly
jakoby v donucení, dnešek není zas taková výjimka. Vstoupil do
družstva s vědomím, že nemá pořádně oč přijít a dost možná svou
povolností ani co získat. Věděl jen, že by stejně neodolal. Šetřil síly,
až přijde ta chvíle, kdy bude muset vzdorovat.
Přihlášku do kolchozu nakonec podepsali všichni, ti největší sed-
láci až nad ránem, svítalo. V sále se netopilo. Menší hospodáři, co
se už od stolku vrátili, remcali mezi sebou na půl huby, aby je bylo
i nebylo slyšet: Tohle nemá cenu, ať to Nikodým a další podpíšou,
jen nás tu zbůhdarma drží, téhle síle se nedá postavit, smete každý-
ho zvlášť i všechny dohromady. Ano, ti, co podepsali dřív, nesjížděli
zlým pohledem soudruha Loudu nebo vedoucího zátahu, obraceli

– 115 –
se s mrakem v tváři ke svým sousedům, k těm, co se ještě bránili. Co
chceš dokázat, Hromasi, vydržíš hodinu, dvě, a pak stejně podpíšeš!
Tak už to neprotahuj, prohráli jsme.
Kdo podepsal, moh na záchod, jistě že pod dozorem, a pak šu-
pem zpátky. Domů půjdou lidi komplet, až se všichni shodnou, až se
schůze rozpustí. Kdo dal pole, dostal od soudruhů párek, neptali se,
postavili před něj talířek o jedné nožičce, hubeném krajíci chleba
a špetce křenu. Hospodský to z příkazu těch nových připravoval
v kuchyni. Někteří si vzali, jiní jídlo odstrčili hřbetem ruky, měli
pocit z toho, že aspoň něco téhle noci odmítli.
Přihlášku podepsali všichni, všichni až na Hromase. Ten se vze-
přel a nepodepsal. Přestal mluvit, zaťal se jak houžev, jen seděl,
ruce v pěst a zlost v těle. Sesedli se kolem něj Maštalíř, Nikodým
a Drahota, velcí sedláci, teď už bývalí, a cosi mu vykládali. Ani jim
Hromas neodpověděl, jen tichou výčitkou.
A tak se to stalo. Vedoucí zátahu kývl na ty dva u dveří, ti Hro-
mase popadli a on, zesláblý zlou chvílí, ani moc neodporoval. Nešel
s nimi, to ne, ale když ho pozadu vláčeli ze sálu, nevysmýkl se, ne-
zkusil se ještě na chvíli osvobodit a dát poslední ránu. Ani nikdo
druhý nic nezkusil, pár jich ani nepřestalo polykat.
Nacpali Hromase do pobědy a odvezli. Narodil se tu, vyrůstal,
hospodařil, a najednou byl pryč. Všechny ty roky skončily ve vteřině.
I Louda a chlápek s kvérem, stejně jako ti podržtaškové, co přijeli
první, byli najednou ti tam. Ještě před chvílí se zdálo, že zůstanou
ve Smrku napořád, a než by ses ohlíd, zbyli tu domácí sami.
Neměli jste na něj tak tlačit, řek Drahotovi jeden, co žádná pole
neměl a k podpisu ho ani nevolali. Jen tam celou noc prázdně seděl
a teď přišel vyčítat.
Co ty mně budeš vykládat?! Ty bys podepsal mezi prvníma,
nedělej se, kdybys něco měl, o co by oni stáli, bez ptaní bys jim
to pustil. My Hromase aspoň varovali, schylovalo se k tomu, že
bude zle, že oni neustoupí, ani tehdy, když neustoupí on. Kdyby

– 116 –
podepsal, zůstal by tu, bez polí, ale při životě. Teď mu buď Pán
Bůh milostiv.
A stejně nepodepsal. Aspoň jeden z nás, opáčil bezzemek.
A stejně ho odvezli, k čemu tím komu pomoh?
Lidi se trousili z hospody domů. I po pouti chodili do baráků až
takhle za světla, teď ale bylo všechno jiné, tiché jako v němém filmu.
A žádný klavír pod pódiem k tomu nehrál. Zbyly jim jen zdi, střechy
a kredenc. Pole, stroje, dobytek, všechno už je cizí. Jsou nevyspalí,
okradení, zahanbení. Jako by proflámovali noc a po zlém snu se
ráno v propocených duchnách probudili s kocovinou.

– 117 –
 1958 (2)

Dne 27. března 1958 po závěrečné poradě vyhlásil předseda senátu

rozsudek, jímž se
obžalovaní Antonín Salvetr, Jan Pták, Josef Kašpar, Anna Kubelková,
Josef Koupil uznávají vinnými trestným činem vraždy podle §§ 6, 216,
odst. 1, 2, písm. c) tr. zák.,
obžalovaní Antonín Salvetr, Jan Pták, Josef Kašpar, Anna Kubel‑
ková, Josef Koupil a Jaroslav Ledašil trestným činem velezrady podle
§ 78, odst. 2, písm. a) tr. zák.,
obžalovaní Marie Nová d Jiří Horných trestným činem pomoci trest‑
nému činu velezrady podle § 7, odst. 2, § 78, odst. 2, písm. a) tr. zák.,
obžalovaní Jindřich Šedivý a Miloslav Hojer trestným činem ne­
oznámení trestného Činu podle § 165, odst. 1 tr. zák.,
obžalovaní Jindřich Šedivý o Miloslav Hojer trestným činem pod‑
vracení republiky podle § 79a, odst. 4 tr. zák.,
a odsuzují se k těmto trestům
obž. Antonín Salvetr k trestu smrti,
obž. Josef Kašpar k trestu smrti,
obž. Jan Pták k trestu smrti,
obž. Marie Kubelková k trestu odnětí svobody na 25 let,
obž. Josef Koupil k trestu odnětí svobody na 25 let,
obž. Jaroslav Ledašil k trestu odnětí svobody na 15 let,
obž. Marie Nová k trestu odnětí svobody na 15 let,
obž. Jiří Horných k trestu odnětí svobody na 11 let,
obž. Jindřich Šedivý k trestu odnětí svobody na 5 let,
obž. Miloslav Hojer k trestu odnětí svobody na 4 roky.
Podle § 43 tr. zák. ztrácí všichni obžalovaní čestná práva občan‑
ská. Podle § 47 tr. zák. propadá celé jmění všech obžalovaných ve
prospěch státu.

– 118 –
 Po vysvětlení významu rozsudku a poučení o odvolání odsouzení
uvedli:
obž. Miloslav Hojer: trest přijímám,
obž. Jindřich Šedivý: trest přijímám,
obž. Jiří Horných: opravných prostředků se nevzdávám,
obž. Marie Nová: opravných prostředků se nevzdávám,
obž. Jaroslav Ledašil: opravných prostředků se nevzdávám,
obž. Josef Koupil: podávám odvolání,
obž. Marie Kubelková: podávám odvolání,
obž. Jan Pták: podávám odvolání,
obž. Josef Kašpar: podávám odvolání,
obž. Antonín Salvetr: trest přijímám.

– 119 –
 2014 (2)

Mě snad vomejou! Ještě před chvílí jsem si růžově fabulovala, jak se

José zatváří, až uvidí na dače vypáčený dveře, a prd: vchod do mýho
bytu za těch pár hodin, co jsem nebyla doma, prošel úplně stejnou
úpravou! Pokud bych chtěla vidět kyselej ksicht člověka, kterýmu
šlohli soukromí, můžu se čumnout do zrcadla.
Můj byt je v suterénu jedinej, vedle akorát sklep, nahoru do
přízemí je slyšet ztlumeně. Navíc se sousedama z baráku mám vy-
sloveně vyvážený vztahy: oni serou na mě, já seru na ně. Zvonit na
ně, že se mi stalo bebíčko, jestli neviděli toho, kterej mi ho udělal?
To bych je jen potěšila a na Ježíška zrovna dneska vážně nemám
náladu.
Vešla jsem dovnitř (je to ještě domov, nebo už jen prostor mezi
zdma?) se sprejem v ruce a co možná nejtišejc. Jasně, byla to pozdní
opatrnost, po schodech jsem dupala sloním krokem, kdyby tu ně-
kdo trčel, nemoh mě neslyšet a zbylo by mu dost času se nachystat.
Uvnitř nikdo neni, byt je natolik kapesní, že to můžu očíhnout jedi-
ným pohledem ze strategickýho místa hned u dveří. Ještě kouknout
na hajzl, tak, ani tam nikdo netrůní. Jsem tu sama, bezva.
Co udělat první? Je to jasný, aspoň provizorně zarýgrovat dveře.
Neni to logický, ale pocit relativního bezpečí se dostaví i ve vyrabo-
vanym bytě, jen co člověk opře zevnitř něco podstatnýho o dveře.
Třeba polici, kterou někdo strhnul ze zdi a já ji teď kopla pod práh.
Plní funkci klínu, kdyby někdo začal zvenku do dveří tlačit, jen by
to víc zpříčil. Jsem tu zkrátka nedobytná! Bohužel poněkud pozdě.
Je tu šílenej bordel, hadry vyházený ze skříně, fuj, hrabali se mi
ve spoďárech, obě kytky, co jsem měla, na podlaze, hlína vysypaná,
rostlina vypadlá. Knihy roztahaný snad úplně všude, z některejch
vyškubnutá vazba, elpíčka rozbrakovaný, dost jich rozlámanejch,

– 120 –
snad na nich blbci dělali botama zátěžový zkoušky. Na záchodě vy-
lomený prkýnko a hajzlpapír nacpanej do sifonu. Je to jasný, tohle
nebyli zloději. A ani fízlové, ti by byt prohledali, zapečetili a dali na
dveře tu pásku, jaká bejvá ve filmech. Nepotřebovali by se vyzuřit
na věcech. Tohle vypadá na varování, nebo rovnou na trestnou vý-
pravu. Měla jsem štěstí, že jsem nebyla doma, ještě bych se, kráva,
bránila, a kdoví jak by to skončilo.
Svůj podpis tu nikde nenechali, ale nepochybuju, kdo mi tu řá-
dil. Embéčka, mladý bolšani, rudý uhrovitý nadšenci, který po nás
dobu pasou a už nás teda maj. Kurva, soudruzi, zrovna dneska! Na
druhou stranu je to pořád lepší, než kdybych tu měla nasáčkovaný
fízly, ty by se k zařízení chovali ohleduplněji, ale ke mně rozhodně
ne. Maj chudáka Barbuchu, kdoví co s nim prováděj. Aspoň jsem
ušetřená dilematu, jestli jít na fízlárnu ohlásit vloupání.
Když mi to seplo, hrklo to ve mně stejně intenzivně, jako když
jsem prve uviděla rozlomenej zámek. Všechno vyházený, dveře
do skříně vylomený, šuflata vytahaný, jen ten šuflík, kam dávám
spát počítač, způsobně přivřenej. No jasně, není tu, noťas je v tahu
a s ním i všechny moje informace. A taky jediná památka po mámě!
Jasně mami, mám od tebe ještě nějaký korále, dokonce náušnice,
ale ty já stejně nenosím, víš?
Flešku jsem měla dneska naštěstí s sebou, i když spíš omylem.
Nějaký údaje mám stažený na ní, ale většinu jsem si nezálohova-
la. Nijak dramaticky to nevadí, je mi dost jasný, že José je svině
a podrobnosti si nemusím do zblbnutí opakovat. Vim taky, kde ho
hledat. Ale v tom kompu je originální Josého méno! Embéčka se
domáknou, po kom jdu. Mám to zaheslovaný, ale to proloměj co
nevidět.
Co teď a co potom? Popelnice za oknem se tváří jako vševědoucí
buddhové, klidní, kulatí a prázdní. Co by ne: včera je vyváželi. A co
já? Nervní, bez prachů a plná zmatků. Jdou po mně a brzo budou vě-
dět, po kom jdu já. Třeba si budou chvíli myslet, že jen shromaž­ďuju

– 121 –
o Josém podvratný informace, i tak ho ale pravděpodobně budou
varovat. Tohle soudruzi dělávaj. Nebo to bonznou policii? Asi ne,
oni sami nejsou se zákonem zrovna kámoši, ale možný je úplně
všechno. Musim sebou mrsknout, bejt rychlá a chytrá. To snad ješ-
tě dovedu, nebo to aspoň zvládnu předstírat. Udělám svou práci
a zdrhnu. Nejdřív každopádně potřebuju zmizet z tohohle bejváku,
už to není azyl, spíš past. Hodit do batohu pár hadrů, snad najdu
kalhotky, v kterejch se mi nehrabali, podprsenku nepotřebuju, jen
triko, mikinu, jedny korále po mámě si taky vezmu, pas, bezva, mám
tu pas, toho si nevšimli…
Textovka. Zrovna teď mám čas vyřizovat textovky! Tahle je ale
od Karabase. Potřebuju s tebou mluvit, naléhavě, hned. A do prdele,
že by i jemu vyrabovali bejvák? A to jsem si myslela, že bych dneska
mohla přespat zrovna u něj. Ideálně s ním.

– 122 –
 1952 (2)

Takhle to přece nesmí bejt! Nemá a nemůže – a stejně to zrovna tak

je. Po bouřce, po krupobití, když klasy na polích lehnou a nejeden
se zlomí, přichází bezvětří, někdy i slunce, čas, aby se voda vsákla
a obilí mohlo vstát. Je to tak někde domluvené, taková jsou zkrátka
pravidla. Říká se o dnešku, že je jiná doba, platí jiné regule. Asi to
tak opravdu bude.
Přes dopoledne se Smrk trochu dospal, jen trhaně a na půl oka,
chvíle spánku byly nehluboké a mátožné. A sny děsivé, podobné
jako skutečnost. Jaká můra by dokázala přebít noc v hospodě, když
tam člověka drží pod pistolí a on pak přijde na to, že stejně udělá
to, co chtějí? Obavy nerespektují hranice snu, člověk jim neunikne
spánkem ani bděním. Snad jen prací. Ale do čeho se teď vrtnout?
Na pole, které měl rod od pradědka, předkové ho uhlídali skrz dvě
války, a až téhle noci stačila jedna pistole a celé je to v pytli? Já jsem
ten, kdo selhal, kdo grunt nepředá dalším, na koho budou všichni
příští zahlížet.
Co tedy dělat? Jak dostat strach aspoň zčásti pod kontrolu? Sedět
na štokrleti u kamen, přikládat, hřát se a koukat do plamene? I on
se dneska chvěje.
K poledni si lidi připravili cosi k snědku, často jen polívku nebo
zelí, něco rychlého, zasytit se, ale nepochutnat, kdo by teď myslel
na něco takového, jako je chuť? Nad jiným se přemítá. Dnes ještě
máme z čeho, ale co bude dál, na podzim, za rok? Bez polí, bez
obživy, beze smyslu.
Po poledni se lidi začali trousit ven, pokynuli si, pozdravili slo-
vem, zdrželi se chvilku před domem, a pak se nechali vést vlastními
kroky. K tomu místu, kde se včera měnily osudy. V hospodě bylo
brzo plno, snad ještě víc lidu než včera, když to bylo z donucení.

– 123 –
Jsou tu dnes i ženské, úplní bezzemci (dnes naroveň největšímu
hospodáři), starší děti. Jen Hromas tu není! Ani Maštalíř. Proč ten
nepřišel? Někdo řekne, že se stydí, jak včera s Hromasem mluvil,
další tvrdí, že se zpil do němoty, ani chodit prý nemůže. Bába Černá,
vyhlášená drbna, které nikdo nevěří a stejně ji každý vyslechne,
vykládá klubku kolem sebe, že se chtěl Maštalíř dokonce oddělat,
říznout se pod bradou, břitvu už měl prej v ruce, když ho hospodyně
zadržela a strčila mu do prstů raděj flašku.
Neroznášej! okřik Černou kdosi.
Vyprávím jen, co jsem slyšela, nedala se baba – a stejně zmlkla.
Svoje už pověděla, nepotřebovala víc.
Židle poházené, povalené, stoly odšoupnuté stranou. Lidi mlčí,
zkoušejí být spolu, ale mluvení jim nejde. Snad aby toho ticha
nebylo příliš, začnou stolama šoupat, židle přetahují, nenechají to
na personálu, hospoda stejně odběh někam dozadu do kuchyně.
Každej se snaží bejt ku prospěchu, přidat se, zapojit, lidí je na tu
práci moc, spíš si překážejí, ale tady nedělají v úkolu, každý si na
židli sáhne, postaví ji, otře dlaní nebo kapesníkem. Jako by to kol-
chozní hospodaření začlo platit už teď, všichni dohromady a žádný
na svém, napadne Ptáka, ale nevysloví tu hloupost, podiven, jaká
myšlenka ho napadla.
Hospodskej je zpátky, nese za uši pětadvacetilitrovej hrnec, už
bez poklice, kouří se z něj a voní. Svalí ten náklad na pult, holka
jemu v patách přinesla v komínku talíře, už je stačila po včerejšku
umýt. Je hbitá, mládí ji chrání, vrací se ještě pro chleby a má už pár
krajíců ukrojených, než její otec promluví.
Sousedi, ti lidi od Loudy mi včera hodili do kuchyně párky. Něco
se snědlo v noci, ale dost toho zbylo. Neodvezli si to ráno s sebou,
možná zapomněli, každopádně to tu je. Tak jsem to ohřál. Dejte si,
je to zadarmo. I jedno pivo nebo kořalka pro každýho jde na mě.
Mnozí se zdráhali. Včera párek nepřijali a dnes se do stejného
zakousnout? Od koho je to dar, od hospody, nebo od těch, co nám

– 124 –
všechno vzali? Možná by jídlo odmítli, ale holka začala prvně nosit
panáky, většina si raděj dala kořalu než nabídnuté pivo, hospodskej
ji s talířkama následoval a lidi neprotestovali. Tak to dej sem! Aspoň
jim z toho společnýho užerem, řek kdosi a pár se jich zasmálo. Byl
to víc úšklebek než smích, ale něco to přece jenom bylo.
Tak na zdraví! A na naše pole, ať je jim bez nás dobře!
Ťukli si, ti u jednoho stolu, Nikodým obešel se stakanem celej sál
a cinknul si s každým, i s dětma, co cucaly ještě limonádu.
Chyběl jen moment a začali by povídat, všichni o křivdě, mnozí
o obavách, někteří snad i o naději, nebude tak zle. Ale hovor se
nezvedl. Než stihla hospoda začít hlučet, zarazil řeči hluk z venku.
Motor od auta. Zastavit šedou pobědu před hospodou viděli ti, co
seděli u oken, na to, jak z ní vystupujou tři cizí chlapi, už civěli úplně
všichni. Jsou tu zas!

– 125 –
 1958 (3)

Na nádraží to ještě ušlo. Jeden zašel k trafice – jistě že už touhle

dobou zavřené, druhý bokem kouřil, další se tisknul ke zdi protěj-
šího domu, aby stál stranou větru a stranou lidí. Spočítal bys je na
prstech, tolik tvých sousedů zajelo dnes do Hory na divadlo. Ráno
se dopravili různě, brzo, nebo později, teď se vracejí najednou.
Většina byla v publiku, jako ty. Snad dva svědčili před veřej­ností
v ohrádce, pokoušeli se toho říct tak akorát, aby to prošlo teď před
soudem i potom doma před sousedy. To nebyla široká lávka, po
který se snažili přejít. Na autobus čeká i jeden z Kašparovejch ka-
marádů, co ti toho vedle sebe vypili, povídá se, že i za ženskýma
chodili spolu. Možná chtěl Kašpara ještě naposledy vidět. Tys chtěl
víc, zašklebit se na něj zblízka a povědět mu o Majce, že s tebou už
byla a že s tebou taky zůstane. Semlelo se to ale jinak, neměl jsi tu
možnost, ani jsi to nakonec nezkoušel, jen o tom snil, když se vedly
před soudem nudné řeči. Hned po verdiktu odvedli Kašpara spolu
s ostatníma, nepotkal se pohledem snad ani s Majkou, o tobě vůbec
nevěděl. O ničem neví, a odejde s tím do hrobu, škoda. Ale ty to víš,
to je, oč se tahle hra hrála.
Jako by tu stáli sami němí. Mlčí, jako by už neměli promluvit
nikdy, tak hluboko je to v nich, tak naštorc se to zapříčilo v krku.
Kdyby jel do Onomyšle jinej spoj než tenhle poslední autobus, jeli
by jím. Kdyby to nebylo tolik kilometrů tmou a zimou, šli by po
svých. Takhle se jen pohroužili do sebe, hlavu v ramenech, oči za
víčky, ruce v kapsách nebo cigaretu v prstech. Ty nekouříš a nedíváš
se po nich. Ať si oni pokukují, jestli jim to stojí za to. Nemluví a raděj
by ani nebyli. Ty taky mlčíš, nemáš s kým pustit slovo, ale poprvé
po letech si uvědomuješ, jak opravdově žiješ. A to všechno teprve
začíná!

– 126 –
 Do poslední chvíle sis myslel, že Majka stojí ve skrytu někde
stranou, aby ji druzí nelitovali, nebo aby se neodvrátili. Obojí stejně
špatně. Autobus ale už zavřel dveře, vydává se na silnici a ona tu
pořád není. Nejsi sám, kdo ji postrádá. Mnozí se ohlížejí, jestli ještě
nedobíhá, aby zavolali na šoféra: Hej, zastavte, chybí tu jedna od nás,
támhle zrovna jde. Majka ale nedobíhá, není uvnitř, není venku. Chce
se dnes v noci vyhnout té hanbě, že její muž byl usvědčen jako vrah,
že se stane za pár dní vdovou, že žádné odvolání rozsudek nezmění?
Mlčení v autobuse je o poznání nesnadnější. Sousedi rozesazení
sólo na sedačkách pro dva, ob dvě tři řady, tak, aby k sobě měli nejdál.
Jako by se neznali. Přitom na vsi se spolu lidi baví, i když se vidí třeba
ponejprv, takovej venkov je: Byla jste, teta, ve městě? Na trhu? A co že
si vezete? Dneska se takový řeči nevedou, všichni vědí, co si přivážejí.
Pamatuješ, jak si jako malej jel jednou, to ještě s rodiči, po Praze
tramvají. Už nevíš, kam a proč jste jeli, jen jsi nezapomněl na to
ticho ve voze. Pražáci koukali, četli noviny, pospávali. Proč jsou
všichni zticha? nechápal jsi nahlas a táta tě hned okřik, ať i ty držíš
hubu, že se to tak ve městě prostě sluší.
Že by Majku vzal někdo domů autem? Někdo z těch, o kterejch se
na soudu taky mluvilo, ten, kterej pomáhá rodinám odsouzenejch?
Jestli Majku někdo takovej svez, neudělal by nic zlýho, pomoc osa-
mělý ženský není spolupráce s diverzantama, ne? Vždyť ona tehdy
v Ratajským lese ani nebyla. Naopak, celý to vyslovila, nemohla to
udržet v sobě. Nejen bez tebe, i bez ní by se to celý nestalo. A ona to ví.
Třeba je Majka doma dřív než všichni ostatní, třeba už má za-
topíno a srká horkou meltu. Přemejšlí o tom, co bude dál, jednoho
chlapa ztratila, ale je tu ještě druhej. Už ví, žes na ni celý ty roky
čekal. Poznala taky, jak ses těšil!
Už bylo čekání dost. Bude to proti bontonu, ale na ten dneska
nikdo nevěří. Ženská bude nosit smutek, že přišla o muže, to bude,
ale proč by se nemohla i radovat? Ne, ty ji nenecháš samotnou. Ani
jindy, ani dneska, je noc, ale ještě není tak pozdě.

– 127 –
 2014 (3)

Dát si kafe na benzínce mi přídě dokonale ujetý. Za prvý: smrdí

tady benzín. Za druhý: nemám auto, jak se tam mám dopravit? Za
třetí: maj tam nainstalovaný kamery. Za čtvrtý: chemický hnusy
z automatů bejvaj ještě vzdálenější čemukoliv pitnýmu než pigi na
Josého chatě. Za pátý: proč utrácet kováky za takovýdle srágory?
Karabas aspoň vybral mrňavou zastrčenou benzínku dole v Nus-
lích, kousek od tramvaje. A naštěstí je dost zima, přijít a zůstat tady
v čepici neni nijak nápadný. Ale to pití je fakt běs! Hodila jsem do
stroje pětku jenom proto, aby obsluha neremcala, že tu sedim na
sucho a zabírám jejich jedinej stolek. Toho bublajícího substrátu
s jedovatě hnědou barvou se ani netknu.
Konečně je tady. Polibek, nebo raděj ne? Tak ne, dobrá… Co po
mně Karabas chce, že se právě dneska ozval? Ať je to co je to, bude
stejně muset chvilku vydržet, já jsem ta, který právě vybrakovali
byt, já jsem ta na útěku, já mluvím první.
Karabas má na hlavě kapucu, sedíme tu u umakartovýho stolku
jako dva spiklenci‑zakuklenci. Ženě za pultem jsme šumák. Vyhod-
notila nás jako málo nebezpečný duo, o tržbu ji nepřipravíme ani
žádným kaufem nerozmnožíme, tak se rejpe v zubech nějakým
drátkem a poslouchá rádio. Poslouchat todle každej den, zblbnu.
To bych si raděj vyrejpla mozek.
Todle policajti nebyli, na to vem jed, prohlásil Karabas, když jsem
konečně zavřela pusu. Řek to a začal srkat ten teplej hnus, snad
se i zaposlouchal do „písničky“, co zrovna hrajou. Já se mu tady
svěřuju, jak po mně jdou, že zůstávám bez domova, a on jenom
zhodnotí situaci. Prostě chlap. Todle je ňáká pomoc?
Co budeš dělat? Slyším dobře? Na to se ptá on mě? Neměl by mi
spíš nějakou pomoc sám nabídnout?

– 128 –
 Myslela jsem, že bych dneska šla k tobě a pak…
Já odjíždím! Dítě, klidně u mě buď, ale já zvedám kotvy. Mám už
sbaleno, všechny krámy jsou v autě, rovnou odtud vyrážím pryč.
Jeho starej eskort stál na místě, kde si řidiči cpou do pneumatik
vzduch. To je asi jediná věc, která je tu zadarmo. Karabas atmosfé-
ry neřeší, auto tam jen odstavil, není pravděpodobný, že by takhle
pozdě někdo šrouboval ventilky.
Co se děje?
Spousta věcí. Trochu jsem se poptával a zdá se, že na Barbuchu
hodili vazbu. A to není všechno! Dneska odpoledne sebrali i Strašáka.
To si děláš kozy! řekla jsem asi příliš nahlas. Ohlídla jsem se,
ale obsluha se ze zadumání nenechala vyrušit, nanejvýš mý slova
zaškatulkovala jako malý partnerský jiskření, to koření lásky, pokud
teda umí vůbec číst a čte paperbacky s růžovým přebalem. Jak to
víš? sykla jsem o dost potišejc. Umět nastavit volume bejvá někdy
nejtěžší, rozhodně ne moc nahlas, ale ani zbytečně šeptem, obojí
upoutává.
Pozvali si ho dnes na fízlárnu, prej k podání vysvětlení.
Jak to víš?
Byli jsme domluvený, že pokud se mi neozve do osmi, je něco
špatně. A osum už dávno bylo. Myslim, že si tam nechali i jeho.
Jak to, do prdele, víš? opakovala jsem po ikstý svou otázku jako
nějakej vysteroidovanej investigativec.
Strašák mi napsal, než tam šel.
Řekli jsme si přece minule, že přecházíme na tichý zvonění. Když
čapli Barbuchu, není naše komunikace bezpečná a my musíme dr-
žet hubu. Jestli jste dál žvanili, nediv se, že si přišli i pro Strašáka.
Nežvanili jsme, to až teď v ohrožení jsme dali řeč, hájil se Ka-
rabas. Marně.
No právě! Copak ti nedocvaklo, že celá tahle akce nás má třeba
jenom motivovat k tomu, abysme si začali posílat psaníčka, a oni

– 129 –
mohli začít vesele rozlepovat naše obálečky? A to, žes dostal minule
nějakej úkol, jsi asi prostě vynechal, co?
Nevynechal, Dítě, uklidni se.
Jo, jsem rozhozená, ale kdo by nebyl? Můžu se sice chlácholit,
že všechno své si nosím s sebou, ale von to není v týdle zemský
šířce a společenský situaci dvakrát žádnej med. V bytě mi řádili
úchylové, ve skupině nás zbyla půlka a poslední zbejvající parťák
právě bere roha… Co to Karabas mele? Něco o černým internetu,
že na něj přejdeme všichni, že to se Strašákem už prubli, že jejich
komunikace byla bezpečná…
Takže jste žvanili!
No, trochu.
Bez mýho vědomí! (Hele, já jsem fakt velitelka, rychle jsem se
do toho vpravila.)
Dítě, bez obav. První ze všeho jsem se dneska stavil u Strašáka
a sebral jeho komp, mám ho v kufru. Jukli jsme po očku na eskorta,
jestli tam poslušně čeká s náloží důkazů pod kapotou. Čekal.
Fajn, řekla jsem a dala si záležet, aby z tónu mýho hlasu bylo
každýmu jasný, že fajn to teda neni. S těma technickejma věcma
mě teď vynech. Nehodlám řešit ani to, že jste mě obešli a dál spolu
kecali. Zeptám se tě na něco jinýho: Rozumím ti, Karabasi, správně,
že zdrháš?
Nemůžu čekat, až si přijdou i pro mě! Jestli se domáknou, co už
máme za sebou, přestanou se s náma bavit takhle celkem ještě po
dobrým.
A nás ostatní tady necháš?
Jak bych komu pomoh, kdyby čapli i mě?
Nikde nevisí nástěnka našich úspěchů. Sám víš, že většina z toho,
co jsme provedli, se vůbec nedostala ven. Psali o těch sviních, co
jsme udělali, že chcípli věkem nebo na senilitu.
To bylo v médiích, tak o tom mluvili rudoši, jasně. Ale co o tom
vědi fízlové, může bejt úplně jinej level. Nemysli si. Barbuchu –

– 130 –
a teď Strašáka – nesebrali kvůli jejich sexuální orientaci, poučil mě
Karabas.
Měla jsem na jazyku spoustu peprnejch odpovědí, ale zkusila
jsem to posunout někam dál. Kam jedeš?
Mám domluvenej jeden squat v Lipsku.
Východní Německo, povzdychla jsem si.
Ne, Německo. Pojeď se mnou, jsme tam za čtyry hodiny. Tadle
země stejně nemá budoucnost.
My jsme ta budoucnost, vole!
My? Tak to teda tý zemi nezávidím.
Nechci bejt patetická, ale nic lepšího prostě neni na skladě.
Takže zůstáváš?
Mám tu rozdělanou práci. Až ji dokončím, třeba za tebou přijedu.
A dnes večer?
No jo, co dnes večer? to má ten zbabělec pravdu. Dlouhodobý vize
mám ujasněný skvěle, krátkodobej program pokulhává. U sebe spát
nehodlám, v Karabasově pelechu bez Karabase jakbysmet. A vlízt
do bytu právě vyslýchanýho Strašáka? To už bych mohla rovnou
spáchat generální přiznání. Můžu to zalomit někde pod mostem,
zas tak nemrzne. Snad by se ta noc dala přečkat i někde v hotelu,
kolik stojí pokoj? Nebo… No jasně! Není co řešit.
Mám kam jít, řekla jsem.
Dobře, odpověděl Karabas a rozumně se nevyptával dál. Můžu
tě někam hodit? nabídnul se.
Raděj ne, pojedu hromadkou, ať nejsme na kamerách, že odchá-
zíme spolu.
Jak chceš, tak já teda jedu. A ty se drž! Zůstáváme v kontaktu.
Jo, zůstáváme, řekla jsem na rozloučenou a snažila se zamasko-
vat, jak intenzivně o tom pochybuju. Právě jsem mu přestala věřit!
Karabas se zvednul a zase se to obešlo bez pusy. Tentokrát jsem
to byla já, kdo se o nic nepokusil. Eskort naskočil a kolem oken

– 131 –
benzínky odjel směr Sasko. Možná mi Karabas ještě zamával, ze
tmy auta ale nebylo nic vidět. Já každopádně ruku nezvedla, nebudu
přece mávat svýmu odrazu ve skle pumpy.
Lokla jsem si toho lektvaru v plastovým kalíšku. Jedovatej a ještě
k tomu studenej. Fujtajbl!

– 132 –
 1952 (3)

Někdy se člověku celá budoucnost otevře najednou, v jediné chvíli.

Jan Pták zažil takové prozření, když poznal jednoho z těch tří, co
vystoupili před hospodou z auta. Jako by to byl pošták, co mu nese
zprávu, ale adresát přitom ten dopis už četl. Přesně ví, co se teď
stane, ne slovo od slova co řeknou, ale dopad toho všeho. Snad by
se dalo těm řečem i předejít, ale asi ne, tohle se musí odehrát, je to
příběh pro publikum, pro našlapanou hospodu, která si svůj dopis
musí teprve přečíst. Kdyby mu teď byli schopni věnovat pozornost,
moh by Pták sousedy uklidnit: O vás teď nepůjde. Všichni ale zírají
ven na ty tři. Co nám ještě, pro Boha, přijeli vzít? Copak už toho
nebylo dost? Mají znovu pistoli? Každý ze vsi je tak plný vlastního
strachu, že není kam přidat cokoli navíc, snad jen další hrůzu.
Baba Černá se začala litovat. Co jí to sem jenom přitáhlo? Kdyby
si dnes cestu do hospody odpustila!
To jsou jiní, než tu byli včera, řek někdo. Ostatní si taky už všimli.
Každý to vidí a nikdo neví, co to znamená. Bude to k dobrému, nebo
zlému? Žádný se nepokusil využít posledních chvil, aby se z hospo-
dy ztratil, stejně by ho dohnali. Zůstanou raděj stát u oken, co nejdál
ode dveří, kterými ti tři za chvíli vejdou. Už jsou slyšet kroky…
Jediný, kdo se pohnul, byl Pták. Vrátil se ke svému stolu, sed si
dokonce a sáhnul po kořalce, kterou někdo ještě nedopil. On ví, jak
to je, dnes tu nejsou kvůli polím, ale kvůli vraždě. Kvůli akci, která
skončila smrtí jedné ženské z téhle vsi. Ba ne, neskončila tím, včera
se odehrál její další závěr, když všem sebrali pole, koně a krávy.
A ani to není poslední konec, jak se zdá. Ještě si jdou pro něj, pro
Jana Ptáka, pro člověka, který za to všechno nese odpovědnost.
Kdyby to jen bejval vydržel! Kdyby tušil, jak to celý skončí, snad by
to skutečně přečkal. Ale on byl vždycky idealista. Myslel, že může

– 133 –
zlého člověka přimět, aby se začal chovat líp – ne z přesvědčení,
jistě že ne, ale z hanby.
Dveře se otevřely, a už tu byli, mlátička vprostřed nich. Tři chlapi
od Státní bezpečnosti ruce v kapsách u dveří, desítky novopečených
družstevníků naproti přes sál u oken a mezi těmi liniemi jeden
zapomenutý muž. Čekal, že po něm hned vystartujou, ale ne, jako
by ho přehlédli. Aspoň pro teď. Mlátička se nesnažil skrývat ironii.
Čest práci, soudruzi. Koukám, že jste se sešli, abyste se poradili, jak
pracovat na společným díle. Tak to má být, o družstevní je třeba
pečovat.
Nečekal odpověď, věděl, že si nikdo netroufne. Kdo by remcal
snad ještě včera, zůstane dnes jak pěna. A nejen dneska, to mlá-
tička věděl. Až domluvíte setí, mohli byste podumat i nad tím, jak
družstvo pojmenovat. Co třeba po soudružce Felbabové, po vaší
hrdinné sousedce? Ona byla pionýrka, první, kdo ve Smrku s tou
myšlenkou narazil. Na vás narazila, na každýho z vás, chichotá se
řečník. Ty chlapy většinou neznal, ale zkušeně odhad, kdo z nich
má ještě zbytek kuráže a kterej měl nějaký ty lány – na takových se
zdržel pohledem chvilku dýl. I na Ptáka kouknul, však už s ním měl
co dočinění, navíc tu trčí tak hloupě na ráně.
Dlouho jste se vstupem do družstva váhali, moc dlouho, holoub-
kové. Nechme včerejšek stranou, co je nám do něj, řeknete si. Ale
to si neřeknete správně, oponoval sám sobě mlátička a udělal krok
směrem do prostoru. Ti druzí dva jemu po boku. Z minulosti se
musíme poučit, toho jsou dnes plný noviny. A zejména tady, kde jste
utrpěli smrtí soudružky Felbabové takovou ztrátu.
Ve vteřině a bez přechodu se rozeřval: Všechno o vás víme,
všechno! Stojíme nad váma jak boží oko. Každej z vás měl důvod
po Felbabové jít. Každýho z vás bych moh v tuhle chvíli sebrat.
A nemyslete si, to by nebylo přátelský popovídání jako včera v noci,
když jste zakládali kolchoz. Já tolik trpělivosti jako druzí soudruzi
nemám.

– 134 –
 Mlátička se svým doprovodem stál už pár kroků před Ptákem.
Tak s kým začneme? Kdo s náma pojede první? Nějací dobrovolníci?
Nejsou? Tak to si budeme muset vybrat sami, culil se nad davem,
který se schoulil do stáda jako ovce před toulavým psem.
Nechme té komedie, stoup si Jan Pták.
Tak vida! Přece jen nějakej dobrovolník! zaradoval se vedoucí
zátahu. Ne nezaradoval, to až potom, nejdřív se podíval vyjeveně:
Copak to tomu chlapovi minule nestačilo, že se k nám tak hrne?
Překvapení v mlátičkově pohledu rychle pominulo, ale Pták si stačil
všimnout. A došlo mu to: Nevědí o mně, furt nic nevědí! Pozdě.
Mlátička kejvnul na chlapa po pravici a ten po Ptákovi chňap, až za-
vrávoral. Druhej mu zkroutil pravačku za zády, pak levici a zacvakl
na zápěstích želízka. Jdeme! nařídil. Jan Pták šel.
Tak dosvidánia, otočil se mlátička na zkoprnělý dav. A rozmysle-
te si, jakej dobrovolník se přihlásí příště. Dveře nechal otevřené, aby
do sálu došla zima. Včera to trvalo celou noc, dnes jen pár minut.
Pozemky nám vzali, teď si vezmou ještě nás, zabědoval někdo.
A co teď s těma párkama? odpověděl jiný.

– 135 –
 1958 (4)

Neseděls úplně vzadu, ale stejně jsi v Onomyšli vystoupil z autobu-

su poslední. Nechals ostatní vylízt dřív, aby se rozsypali jako zrní do
svejch krmníků. Ani nezakdákali, někteří na sebe aspoň pokynuli,
na tebe nikdo, ani když šli kolem tvýho sedadla uličkou. Ani ty ses
nesnažil. Tohle není správnej čas na pozdravy.
Až doma, za zataženým závěsem, se začne mluvit. Jak bylo na
soudě? Jak by mělo bejt? odsoudili je, od toho tu soudy jsou. Kdyby
je chtěli pustit, nemuselo by se to vůbec konat. Několik smrtí. Ně-
kteří se odvolali, ale bez naděje, spíš jen z trucu, sami musí vědět,
jaká hodina uhodila. A dlouhé tresty…
Představte si, psal jsem si čísla na lístek, když to vyhlašovali,
a cestou domů spočítal, řekne další z těch, co byli v Hoře u toho.
Dohromady dostali přesně sto let! Skládali se na to po částech,
velkejch i malejch kouscích, a takhle to náhodou celý vyšlo. Nebo
to bylo bez náhody?
Jiní nemluví, rodina z nich nemůže dostat slovo, jako by stáli
v ohrádce a snažili se nepromluvit. Vědí, že lež jim neuvěří a pravda
nepomůže. Tak mlčí a chápou, že jim nepomůže ani to. Až po kafi nebo
po štamprdli se před svejma rozpovídají. Hrůza, tolik životů, tolik let…
Ty nemáš doma s kým dát řeč. Kromě dvou tří vdov seš jedinej ze
vsi, kdo žije v baráku sám. Sestra umřela na konci války, to nebyla
dobrá historie. Když armáda odjela, snosila máma všechny její věci
na hromadu a zapálila je. Aby po holce nic nezůstalo; kdyby vůbec
na světě nebyla, nemrzela by její smrt nikoho další roky. Tak aspoň
všechno pryč, věci do ohně, co se dá prodat, ke kupci. A nevzpomí-
nat, jít dál.
Bráchové šli. Nečekali a odešli si vzít po Němcích, vydali se
spolu někam k Reichenbergu, na místě se rozdělili, každej je dnes

– 136 –
ve svým, i děti už mají, jednou jsi je viděl. Stačil jeden rok a vaši
chalupu vylidnil: sotva jsi zůstal s matkou sám, umřela. Ne už v di-
vokým boji kdesi u slepejch ramen Labe jako sestra, ale tak, jak se
má, doma a v posteli. Umřela na žal, někdo vykládal. Jak to mohli
vědět, když u toho nebyli?
Hodně se o vaší rodině po vsi navykládalo, pak už jenom o tobě.
Říkali jednou v hospodě, že neumíš s druhejma žít, že ti to pros-
tě nejde, jako někdo neumí pořádně vzít do ruky kosiště. Copak
byli v tvojí hlavě? Co oni vědí o těch letech bez druhýho člověka,
o Vánocích, o narozeninách, kdy jen objednáš chlapům v hospodě
rundu, a to je celá sláva. Mejlka, ty umíš bejt s druhým, chceš ho,
jen nechceš ledaskoho. O Majku stojíš, o žádnou druhou. Tohle je
láska! Ne ty vaše rodiny!
Stojíš před Majčiným, obešels ho i z boční cesty. Dům je bez
člověka v něm. Nesvítí se, neozývá se nic. Že by se Majka nechala
dovízt a zalezla hned do kanafasu? Těžko, zatopila by a ještě teď
by se z komína kudrnatil kouř. Zkusíš to ještě, vezmeš za kliku –
a skutečně, je zamčeno. Klepat nemá cenu. Barák se sám neotevře.
Kde je Majka? Přijede ještě v noci? Jela jinam? Kam asi? Pro děti
do Janovic, to by mělo svůj smysl, řekne jim o tatínkovi, poví o jeho
smrti jako o něčem, co ony už stejně tuší. Vypovídá se, asi i vypláče,
ženské jsou takové. A pak přijede. Vrátí se domů i s dětma a za
nějakej čas zase začne bejt veselo. Už tu radost cítíš.

– 137 –
 2014 (4)

Pár zastávek tramvají a pár dalších autobusem. Vystoupila jsem

o jednu později, bylo to z omylu, tyhle končiny v Krči pořádně
neznám, ale ukázalo se to prospěšný mý paranoie, kterou jsem si
evidentně zabalila do batohu s sebou. Žádný kroky, nikdo po mně
nejde, bezva. O mým bytu vědí, ať si ho nechaj, já si nechám sebe.
Nemůžu se teď potloukat někde u kámošek. Jednak žádný ne-
mám, a navíc bych musela všechno dokola okecávat. Nepotřebuju
skrýš, ale základnu, prostor, kde nebudu pasivně čučet, ale aktivně
se chystat. Nemám čas a nemůžu ho ztrácet útěkem.
Z hotelu, kde Radosta bydlí, se vyklubala dělnická ubytovna pro
nádražáky a stavební dělníky. Pětipatrovej panelák drží při sobě
evidentně jenom silou vůle a stavebních předpisů, ale za těch pár
dní se snad panely ještě nerozsypou. Na schodech před vchodem
postává pár okounějících týpků, co maj opruzování za koníček.
Nádražáci na turnusech, Ukrajinci, Kazachstánci, ale to jen hádám,
usuzuju podle pitomejch headlineů na netu o gastarbeiterech, a ne
podle osobní zkušenosti. Chyba, Dítě! Mysli po svým, nenech se
zblbnout většinou. Udržet si logický myšlení, to je, oč tu běží. Žádný
domněnky a zkratky, jen fakta a rozhodnutí.
Jo, je nahoře, sama tam ale jít nemůžete. Musí si pro vás přijít
sem, prohlásila děžurná na vrátnici. Zvedla telefon z roku raz dva
a štěkla do něj: Máte tu nějakou návštěvu, takovou mladou slečnu.
Tak si pro vás jde. Ta věta nezazněla, asi nebyla v popisu práce
vládkyně vrátnice. Otočila se znovu k televizi a hrála hru, že od
ní nestojím na dva metry. Na obrazovku jsem neviděla, přes sklo
kukaně pořádně neslyšela, ale soudím, že tam právě zuří nějaká es-
tráda, jistě velmi vkusná, člověku nesmí uniknout jediná vyšpulená
prdel.

– 138 –
 Radosta, dřevorubec z Josého chaty a méno z Barbuchovejch
seznamů. Adresu mi dal cestou do Prahy, ale nečekal mě. Esemesku
jsem mu nechtěla psát, pravděpodobně mám napíchnutej mobil,
raděj jsem z něj vysvobodila baterku a přechovávám ji odděleně.
Zase takový překvapení jsem ale pro něj nebyla, nebo to aspoň
velmi obstojně zahrál. Ahoj, Veroniko, tak jsi konečně tady! tyknul
mi a vymyslel si pro mě náramně pitomý křestní jméno. Správně
odhad, že hru pro vrátnou si ochotně zahraju s ním.
Strýčku, tak mě tady máš, pokusila jsem se udělat diblíka. Tahle
role mi nikdy moc nešla, ale baba je na šmíru zvyklá z bedny.
Radosta mě objal a stejně láskyplně se obrátil na jednočlenné
osazenstvo check‑pointu. To je moje neteř Veronika, přijela za
mnou na pár dní, uložím ji na druhé posteli, culil se líbezně. Je
dobrej herec, hrál i tu radost, že mě vidí?
Na vládkyni ubytovny to nicméně zabralo, zejména tehdy, když
jí Radosta pod sklem strčil nějakou bankovku. Neviděla jsem, co to
bylo za prachy, ale docela by mě zajímalo, jaká je moje cena. Dvě
stovky? Pětikilo? – to už je asi moc. Nebo dokonce jen stovka?
Brány pekelné se nicméně otevřely, všechny zámky prolomily
a já byla vpuštěna do hájemství nádeníků.
Zapisovat se slečna nemusí, že? ujistil se ještě Radosta a mně
došlo, proč nespí na normálním hotelu, ale v týhle díře, kde budou
dost možná štěnice, filcky a nástěnky na chodbách. Mstitel v akci
přece nemůže nechávat na každým rohu svou značku, tady jsem byl,
tady jsem přespal, tady mě, pánové, můžete sebrat. Na ubytovně
není jistě sám inkognito, spousta lidí má důvod. A baba vrátná je
zvyklá přivydělat si ke svý hrubý kapitalistický mzdě nějakej ten
barevnej papírek vlastní alternativní taxou za člověka.
Teprve na druhým podlaží na mě promluvil. Rád vás vidím
a omlouvám se, že jsem vám před tou osobou tykal, usmál se na mě,
tentokrát už mimo pódium. Nevyznělo to tak srdečně jako dole, ale
skutečnost někdy moc přesvědčivá prostě nebejvá. Těžko jí to zazlívat.

– 139 –
 To je dobrý, nečekal jste mě a zvládnul jste to skvěle. Co se mě
týče, můžem klidně u tykání zůstat, nabídla jsem člověku staršímu
o poctivejch pár desetiletí.
Přijímám velmi rád. Já jsem Karel.
Já jsem Dítě, zopakovala jsem. Zase se to obešlo bez polibku,
jen podáním ruky, asi si netrouf. I když ve Skandinávii se lidi líbaj
pořád, ne?
Tak toto jsou mé komnaty, pronesl Karel v předsíňce, když na
umakartovém jádře nahmatal vypínač a já mohla spatřit tu nádhe-
ru. Přímo na mě civěla vykozená motorkářka, která oblízala něja-
kou mašinu; určitě byla vlhká. Tři roky starej kalendář se už někdo
pokoušel ze zdi strhnout, ale ten před ním ho přilepil festovně.
Mokrá pizda měla utrženej kus ruky a motorka řídítka, bez toho se
ale divák obejde. Karel za náma zamknul a klíč nechal v zámku. Na
tomhle místě a v týhle situaci dobrej krok.
Zasmál se. Je ti jasný, že tě vrátná pokládá za prostitutku?
To mě vůbec nenapadlo. Když se nad tim zamyslím, docela mi
lichotí, že se na mě takhle někdo může dívat. Karlovi to raděj vy-
světlovat nebudu, stačí, když řeknu všeobjímající aha. Aha.
Máš problémy? To se neptal, spíš mi to oznámil.
To teda mám.

– 140 –
 1952 (4)

Další rány už nebyly třeba. Padlo jich dost. Mlátička si olíz krev
z kloubů, jako by jazykem moh rozlišit, jestli je ta červená jeho,
nebo vyslýchaného. Bil silně, jako pokaždé jenom rukama, pohrdá
těma, kteří si vezmou na chlapa obušek nebo tyč. K čemu to, když
pak necítíš dotyk do měkkého, divoký tep těla, kterým na rány re-
aguje, protože jinak odpovědět nemůže?
Teď dá Ptákovi chvíli, aby sesbíral vědomí, připomněl si, kde je
a co se po něm chce. Pokud má dneska promluvit, udělá to. Jestli
bude ještě zatloukat, naloží mu zase zejtra. Dneska to už stačí, teď
se bude mluvit. Olíz si cigaretu, naučil se to na vojně, pomalejc
pak hoří, škrtl sirkou a připálil si. Hořící sirku hodil vyslýchanému
k nohám, udělal to ale moc prudce, zhasla dřív, než dopadla. Musí
se zklidnit, aspoň trochu.
Tak to vyklop, netejrej se. Vždyť tě ta svině leta ničila.
Svině? Takhle mluvíte o soudružce? odpověděl mu vyšetřovaný
a olíz si krev ze rtů. Namáhavě ji polkl. Tělo ho bolelo a ještě horší
byl strach z další bolesti, věděl, že přijde. Pořád si jen opakoval:
Neví o mně, sebrali mě kvůli vlastní blbosti. Nemaj proti mně nic
než podezření.
Jak bych měl o Felbabové mluvit? Myslíš, že nevíme, co byla zač?
Dodávky máte v obci nejvyšší z celýho okresu. A to sejete na kameni,
ne v rovinách. My dobře víme, jakej je rozdíl mezi polem v kopci nad
Sázavou a lánem v Polabí. I ona to věděla, proto na tebe tak tlačila.
Mlátička měl dojem, že si s vyšetřovaným docela pěkně povídá.
Proč to teda dělala?
Protože mohla. I já můžu spoustu věcí, a pokud mě k tomu do-
nutíš, taky je udělám. To už víš, z minula i z teď. Felbabová šla po
všech v obci, kteří něco měli. Každopádně nejvíc šla po tobě, Ptáku.

– 141 –
 To není pravda.
Je to pravda.
Já přece tolik polností nemám.
Teď už nemáš nic, nikdo nemá, nezapomeň, proč seš po včerej­
šku tak nevyspalej. Ale neboj, já tě spát nenechám ani tuhle noc,
jestli bude třeba. Ptáku, tys měl pro Felbabovou něco náramnějšího
než pitomý pole, možná máš něco úchvatnýho mezi nohama. Jestli
nebudeš rozumnej, budu nucenej se ti tam podívat. Nic na mě ne-
hraj, krucipísek, vím, že po tobě Felbabová jela, roky za tebou pálila.
A když sis nedal říct, rozeštvala ti manželství.
Věděli jste to? A stejně jste ji to nechali dělat, konstatoval Pták
ruce svázané za zády.
Nechali, ale tys ji nenechal. Postavil ses jí, užs to nemoh vydržet,
taks to ukončil. Ptáku, já tě chápu, todle by si žádnej chlap nenechal
líbit. Co ti bude nějaká píča ničit život? Kdyby byla aspoň hezká,
ale ona nebyla. Mám tu její fotky, tady je už s prostřelenou hla-
vou, podívej se. No tak čum! Já vim, pěknej pohled to není, ale ani
dokud byla její kebule komplet, žádný povznášející pokoukání to
taky nebylo. Vůbec se ti nedivím, žes ji poslal do háje. Když k tomu
připočtu ty starosti s dodávkama, je pochopitelný, žes do toho šel.
Máš tu pistoli ještě doma?
Jakou pistoli? Žádnou nemám.
To je rozumný, taky bych se jí na tvým místě rychle zbavil. Pokud
možno hned ten večer.
Já ten večer v Ratajským lese nebyl!
To je samozřejmý, žes tam nebyl. Byl jsi v hospodě, všechno
podstatný se děje v hospodě. Máš na ten večer alibi, my víme. My
všechno víme. Víme i to, že nejseš pitomec, tys ji nemoh zastřelit,
tebe zná, to bys ji musel odprásknout doma v kuchyni, před Helen-
kou, ale ty seš férovej chlap, tohle bys kvůli dítěti neudělal. Musel
sis sjednat někoho, koho Felbabová neznala, aby ji zavez do lesa a až
tam ji odprásknul. Tak to nezdržuj, co to bylo za chlapy?

– 142 –
 O ničem nevím.
Zaplatils jim za to? Nebo ji picli z čirý lásky k tobě? Nějaká sou-
družská výpomoc? Mlátička hodil dokouřenou cigaretu na podlahu
a popošel k vyšetřovanému. Sklonil se nad ním: Šikanovala tě, ne-
měls co do huby, vodehnala ti starou. Měls důvod. Je ti bez ní o dost
líp.
Není mi líp, jsem na výslechu.
Máš pravdu, není ti líp. A nebude, to ti můžu zaručit.

– 143 –
ODDÍL V
 2014 (1)

Společná chodbička, mísa, prkýnko, umyvadlo a sprcháč, dvě po-

stele ve dvou cimrách – a to je pomalu všechno, co tohle apartmá
člověku poskytuje. Pominu‑li ovšem atraktivní výhled na kotelnu,
průvan pod nedolíhajícíma oknama (mezi panely naštěstí ještě ne-
táhne), skříň a židli, ovšem žádnej stůl. Ani mikrovlnka – můj mobil
se tak bude muset obejít bez svýho obvyklýho pelíšku, a tudíž dál
i bez baterky. Já spím tady, ukázal Karel na jednu cimru, ty budeš
tady, na druhou.
Bezva, teď si fakt potřebuju zalízt a nabrat síly pár hodinama,
kdy nebudu nic řešit. V klidnějších dobách se tomu stavu říká spá-
nek. Abych si ho mohla pustit, potřebuju se ještě rozhodnout, co dál.
Zejtra to pak jenom udělám, to bude ta atraktivnější část výkonu.
Teď toho mám plný kecky, do pelechu půjdu na prasátko, i zuby to
dneska vydržej bez štětiček. Ale jako každej exulant musím svýmu
hostiteli nejprve poskytnout pár základních informací o sobě. Zjev-
ně i o tom, co jsem mu nevyklopila na Josého chatě. Známe se pár
hodin a já se mu nasáčkovala do pokoje a do života. Je formát, že
mě tu nechá. Prej tak dlouho, jak budu potřebovat. No uvidíme, až
se dozví, o co mi fakt jde.
Bágl jsem si mrskla do svý cely, umyla si ksicht – ne kvůli hygie­
ně, ale kvůli zahnání zlejch duchů spánku – a sedla si na Karlovu
židli do Karlova pokoje. On trůnil na posteli a ani se nepokoušel
předstírat, že dělá něco jinýho, než že by na mě čekal, dost dych-
tivě.
Jsem v průseru, oznámila jsem mu. Podíval se na mě tázavě. Ale
ne, nejsem těhotná, to mi fakt nehrozí, něco horšího, vyrabovali mi
bejvák.
Policie?

– 145 –
 Seznámila jsem ho s realitou. Karel na mě zíral jak na zaříkávače
stonožek. Všechno pro něj bylo úplně nový, neuvěřitelný, a stejně
nic nerozporoval, jen se divil.
Nikdy jsem o podobné skupině neslyšel. Proč po tobě ti mladí
komanči jdou? No vida, začal používat moji terminologii, to jsem
ho infiltrovala opravdu zdárně. Musím do toho jít, riskovat. Tohle je
Rubikon. Úběžníky, odkud není návratu, dnes nepřekračujeme či-
nem, ale řečma. A já ho teď taky překročím. Budu mluvit jen o sobě,
naši skupinu nechám stranou. Nezdržuju se podrobnostma, dost
zjednodušuju, a mluvím výhradně o Josém, o žádnejch minulejch.
Pozorovat koutky Radostovejch rtů je pohled pro bohy. Zezačátku
ještě poměrně ztopořený, i když to byl úsměv přirozenej jak nucenej
výsek. Brzo se ale zasunuly hluboko dolů, až někam do krku. A to
jsem používala hyperkorektní výrazy jako sledování, dopadení
a odplata. Tak už to ví, s čím jdu po Josém a co mu udělám. Trvalo
to pár minut. Co s tím udělá on?
Popošel k oknu, kdyby pod ním tolik netáhlo, možná by ho i otevřel,
aby se nadejch čerstvýho (no čerstvýho, prostě studenýho) vzduchu
a čučíc do tmy se ujistil: Chceš mi říct, že tvým záměrem je ho zabít?
Zabít a předtím důkladně vysvětlit, proč se mu to přihodí, při-
takala jsem.
Proč?
Karle, sám víš, že v týdle zemi je spousta nepotrestanejch lum-
pů, který ničili lidi a přeživším pak do zblbnutí tvrdili, jak sloužili
lidstvu. Jde o to, aby pochopili sami sebe – a právě v tom jim strach
pomůže, rozkopne všechen ten balast, věčně mrtvou ideologii
a mýty o vlastním životě. Nemusím ho děsit roky, stačí chvilka před
smrtí. Potřebuju jen vyhmátnout rozhodující okamžik – když ho
sama vytvořím, je snadnější ho nepropást.
Je to už stařec, ještě starší než já.
Má cenu zabíjet je i na smrtelný posteli, prolezlý klidně všema ra-
kovinama světa. Dokonce i tehdy, kdyby jim to mělo umenšit trápení,

– 146 –
pokud by o to ovšem sami nestáli, to jistě ne. Vždycky je třeba udělat
to, co sami nechtějí, aby jim to aspoň jednou v životě totálně nevyšlo.
A když tahle prohra bude to poslední, co prožijou, zamázne to do jistý
míry všechny jejich předchozí výhry. Kdybych jim dala víc času, jejich
strach by otupěl. Je to jako s láskou, ta se taky nedá vydržet věčně.
Intenzita každýho citu prostě časem poklesne a tohle já nesmím
dopustit. V tomhle nejde dělat kompromisy. Nevím jak ty ve Švéd-
sku, možná ses obešel bez nich, ale já jich mám za sebou až moc: ve
škole, v práci, ve vztazích, všude samý kompromisy… Aspoň v něčem
se potřebuju bez kompromisů obejít. Kdyby tu aspoň elementárně
fungovaly soudy, nemusela bych se plížit nocí tmou, ale dělala bych
nadějnou krávu někde na fakultě nebo beznadějnou krávu u kasy
v supermarketu. Ale ony nefungujou. A někdo fungovat musí.
Mluvíš, jako bys s tím sledováním už měla nějaké zkušenosti,
prohlásil.
Jsem fakt vypatlaná, rozjedu se a emoce mě prozraděj. Tak jo,
jedeme dál z kopečka. Karle, promluvila jsem k jeho zádům, ten
člověk, po kterým teď jdu, nebude první. Otočil se na mě, ale jen
hlavou. Bylo jich víc, proto po mně teď jdou, ne kvůli tomu našemu
chataři. O něm, myslím, ještě nevědí, proto musím bejt rychlá.
Koho jsi – chvíli hledal slovo – už popravila?
Já neříkám popravila, prostě jsem je udělala. Ty ména ti moc
neřeknou, žil jsi jinde…
Ale sledoval jsem situaci tady, nechával jsem si posílat noviny,
pak jsem čet internet, skoro denně, otočil se ke mně už celým tě-
lem. Za zády měl velkej černej flek – svět. Světlo mu zdůrazňovalo
postavu, na svůj věk kvalitní proporce.
Stejně je znát nebudeš, malý ryby jako ten z chaty.
Vysvětluju co a jak, ale stejně Radostovi kecám. Jako bych to dě-
lala všechno sama, to bych ale musela bejt superžena, což rozhodně
nejsem. Bez kluků, hlavně bez Barbuchy, bych nezvládla nic, a je
otázka, jestli to bez nich zvládnu teď.

– 147 –
 Musela u toho být policie.
Byla tam, aspoň někde, myslím. Pro moji práci je šílený, že nefun-
gujou soudy, ale naštěstí v týdle zemi nefunguje ani policie, pokusila
jsem se o vtip.
Takže vy chcete toho chataře opravdu zabít?! vrátil se Radosta
mimoděk k vykání.
Copak mi pořád nemůže uvěřit? Jasně že jo, dneska jsem si to
tam byla obhlídnout, abych poznala terén. Pomůžeš mi?
Já ho nepřijel zabít!
Já jo. Pomůžeš mi?
Mlčel, dlouho mlčel. Znovu se obrátil čelem k Praze. Zabíjet ho
rozhodně nebudu.

– 148 –
 1952 (1)

Tys toho Ptáka znal, viď?

Ta věta zajela do Kašpara jako břit. To jméno: Pták! A ten mi-
nulej čas! Kolega, co za ním stojí frontu v závodní kantýně, vypadá
bezelstně. Opravdu neví, co právě řek? Je to promyšlená provoka-
ce, nebo prázdnej tlach? Kašpar je obezřetnej, nasadí univerzální
a neselhávající odpověď: Proč?
Prej ho sebrali.
Kdes to slyšel?
Mezi lidma se to vykládá.
Vono se toho nakecá, uzavřel diskuzi Kašpar. Vyšlo to akorát,
zrovna stál u okýnka, koupil si k zelňačce tři rohlíky a vybral si stůl,
kam se za ním dobře informovaný spolupracovník nevejde. Dobrou
chuť mu nikdo nepopřeje, takový móresy se ve fabrice nedrží, tady
nejde o chuť, ale o zasycení, o energii z masa, není třeba kvůli tomu
zaplítat zbytečný hovory.
Ať ti chutná, kašpárku, ta věta ho překvapila o to víc. Culila
se na něj a mrkala po něm copatá spolustolovnice. Znám ji? Asi
jen pracovně, zavzpomínal oslovený a zamručel cosi na odpověď.
Otřel si ruce do montérek, páchly jedama, ale nějakou špínu ještě
vsákly. Lžíci v pravý, rohlík v levý ruce, začal polykat. Přistih se, jak
je napjatej, každý zašramocení z kuchyně ho vyruší, jako by dělal
kdovíjak náročnou činnost, na kterou se musí cele soustředit. Zatím
do sebe jen souká pečivo a vlažnou kyselačku s klobásou.
Tak už maj i Ptáka… Ten se nikam za čáru nechystal, pokud ho
čapli, je ložený, vo co jde. Teď už jim zbejvá přijít si ještě pro mě…
Kašpar polknul zbytek rohlíku a sáh pro druhej. Hlavně si zachovat
zdravej rozum. Pták ani Salvetr druha nevyzraděj – jednak nejsou
podrazáci, a navíc by tak svědčili i sami proti sobě. Jmenovat kom-

– 149 –
plice znamená připustit vlastní vinu. A přiznat se k zabití komunist-
ky? Sebevražda! Řečem, že jsme nechtěli, se fízlové ani nezasmějou.
Jak to teda je? Kdyby o mně věděli, už by mě přece dávno sebrali,
dumal strávník.
Z myšlenek ho vytrhla zase ta copatá: To je šlichta, co? To já
vařím líp. Že nezajdeš někdy ochutnat…
Mně tohle stačí, vyjel na ni Kašpar. Zbytečně prudce.
Tak si trhni nohou, troubo, hodila po něm slovem a odkráčela
pryč. Dala si záležet, aby se jí prdel pořádně zavlnila.
Že mi nedaj pokoj, podivil se Kašpar tomu, oč jindy tolik usiloval.
Já na ty baby fakt jednou dojedu, připustil to, co mu mnozí tolikrát
říkali, myslel vždycky, že ze závisti. Ženský potřebujou pořád něco
vykládat, svěřovat se, u nich není žádný slovo bezpečný. Raděj si od
nich dát pokoj, aspoň na chvíli. Před ženskou toho chlap pokaždý
řekne moc, vždycky jí potřebuje zaujmout, zapocený podpaží na to
samo nestačí. V posteli je to pak ještě horší, tam je jeden už úplně
bezbrannej, je schopnej slíbit manželství i doznat se k mordu.
Kašpar kouká do talíře. Není z těch, co si pečivo do polívky nadrolí,
aby tam plavalo rozbředlý jako mastná hnědá vata. Rohlík přikusuje,
rád slyší to křupnutí, dyť člověk jí i ušima. Jo, měl by zůstat u jedný,
má na to věk a je to po všech stránkách bezpečnější. Bez baby bejt
nemůže, o tom žádná, potřebuje to tělo, dech, vlhkost; nikdy bez
toho nebyl. A potřebuje nějakou, se kterou by se dalo vydržet nejen
v ložnici. Moh by si vybírat, má na to ramena, drzost, v tom má oproti
mnohejm výhodu. Ale žádnou takovou, se kterou už byl, nebrat! Teď
by po něm sáhla, vděčná, že bude mít dona Juana jen pro sebe, ale
ženský jsou vyčítavý, jednou by s litaniema stejně začala: Mívals
jiný, budeš je mít zas, nikdy jsem ti nestačila! Tohle Kašpar nehodlá
poslouchat. Musí začít od začátku, nakrojit novej bochník. Co třeba
ta Majka? Potkal ji nedávno někde na tancovačce, je to kyprá baba,
žrádlo holka, koukala za ním, litovala, když ji podruhý nepřišel vy-
táčet. Co kdyby ji teda vyzval do kola teď? A už nepustil.

– 150 –
 Já fakt myslím pérem, zasmál se Kašpar do sebe. Byli kolem
toho mordu tři, dva už jsou v báni a já dumám o babách. Musí začít
uvažovat mozkem, aspoň chvílema. A bejt opatrnej. Hlavně na sebe
neupozorňovat, ničím, rozhodně ne tim, že bude větrat paničky.
Brzo by vlez někomu do zelí a pantáta by měl chuť si na chlapovi
zchladit žáhu. Všechno musí důkladně promyslet, rozhodnout se
a pak podle toho žít. Nebude to snadný, ale když je jeden v ohrožení,
dokáže i takovýhle věci.
Kašpar dojed. Opřel si prsty o desku stolu a zapraštěl všema
najednou, osum lupnutí a jedna velká úleva. Vstal, vyjedenej talíř se
lžící vzal do pravačky, druhou rukou přišoup židli ke stolu. Podíval
se na desku stolu. Ležel tam třetí rohlík. Dokud jedl, ani si nevšim,
že ho tam ještě má.

– 151 –
 1958 (1)

Okno Majčina domu se nerozsvítilo nejen první noc po soudu, ale ani
tu další, ani třetí. Barák zůstával potmě znovu a zase. Po pár tejdnech
by tě překvapilo spíš světlo v oknech. Jak rychle si jeden zvykne.
Ale ty sis nechtěl zvyknout! Nesmíříš se. Brzo jsi zjistil, že Majka
je u sestřenice v Uhlířskejch Janovicích, to se dalo čekat, parchanti
tam jsou od zatýkání, máma teď dorazila za nima. Barák stojí kou-
sek pod kostelem, zajels to omrknout, zpetraktovat, ale Majku ani
její holky jsi neviděl a zaklepat ses neodhodlal. Co bys řek, kdyby
otevřela sestřenice? A co, kdyby sama Majka? Na tohle ses nemoh
nachystat: roky žila v Onomyšli, odmala, nikoho by nenapadlo, že
mohla zčistajasna odejít. Že by byl důvod. Nechat doma chalupu,
jednu z největších, ještě poctivě stavěnou, nechat ve vsi známé,
tebe. A přesto je Majka pryč. Pár dní zůstat stranou bys pochopil,
proč ale nepřijela ani potom? Co lepšího ji kde čeká?
Byls zrovna vzadu na zahradě hledat nějakou práci, kdyžs za-
slech zvuk čezety. Motorka podle zvuku zastavila někde u Majčina.
Nechals všeho, kdybys měl něco v rukou, hodil bys to na zem, a po-
poběhs za zvukem. Na posledních metrech jsi zpomalil, nechtěls
vypadat jako nedočkavec, kterej běží jak štěně za každým pohybem.
Krokem jsi vyšel zpoza rohu a zahlíd páreček. Chlap opíral dvěstě­
padesátku do vidlice, ženská si rovnala vlasy pod šátek, vítr jí je
cestou vyfoukal. Kteří to jsou? Neviděli tě, tak jsi zašel ke keřům, že
v nich něco kutíš, poslouchal jsi a skrz větvičky průhledama i viděl.
Tak to je ono, řekla ženská a vyndala klíč. Pudem dovnitř?
Já bych to okouk nejdřív zvenku, opáčil chlap. Popošel pod okna,
ale nekoukal do nich, shejbnul se, dokonce kleknul a zkoumal cosi
na omítce. Rejpal ji prstem, pak k ní snad i čichl. Zřejmě byl spoko-
jen. Obhlíd se kolem: Zahrada je jenom tohle?

– 152 –
 Kdepak, sestřenice má hlavní zahradu vzadu za domem, však
pojďte, podíváte se sám.
Kupec! Ten chlap je kupec, co má zájem o Majčino. A ta ženská,
kterou si dovez, to bude ta Majčina přízeň z Janovic. Majka prodává
svůj barák! Takže zůstane v Janovicích!
Vykročil jsi z keřů, musels rychle, aby ti nezmizeli v domě, tam
bys za nima nemoh. Dobrej den přeju, už jsme mysleli, že se tu
nikdo neukáže, halasil jsi z dálky, abys je pozdržel.
Ženská začala odemykat, chtěla fofrem zmizet ve zdech, ale chlap
byl ochotnej se družit. Vy bydlíte tady naproti? optal se tě.
Sotva jsi přitakal, vybalil to: Tak to budete možná soused mejch
mladejch. Já jsem ze Solopysk, nějakej Filzak, Fílo mi řikaj. Syn se
mi žení, u nás místo nemá, novomanželka má holou řiť, zasmál se,
tak mu chceme něco pořídit.
Majka se už vracet nebude? optal ses hlasitěj, aby tě slyšela ta
ženská.
Myslíte Kašparovou? No asi ne, když nám to chce střelit, zazubil
se Fila. Je to dobrej barák? vyzvídal.
Byls to ale ty, kdo se teď potřebuje ptát: Jak se Majce vede?
Jak by se jí mělo vést, zaškaredila se na tebe ode dveří její se-
střenka. A my, zjednala si Filzakovu pozornost, pojďme už dovnitř.
Já vám o baráku všechno řeknu.
Už musím, však se ještě uvidíme, zahlaholil kupec a vešel. Do
svého, do tvého! Ten barák měl bejt tvůj, tady jste měli s Majkou
bydlet a tenhle chlap by si pak měl koupit nanejvejš tvůj domek
naproti. Je menší, pro manžele zatím bez děcka jako dělanej, i pro
haranty by tu pak měly místa akorát. Navíc by ušetřil, k tvýmu
by přišel lacinějc. A on si zatím kupuje Majčin grunt. Krucipísek!
Všechno špatně!
Jsou to dva tři tejdny, cos o věci jednal se soudruhy v Hoře. Ne-
propadne barák státu spolu s Kašparovým majetkem? Vrahovo pře-
ce podle rozsudku přechází na všechen lid. Slíbili ti, že nepřejde, že

– 153 –
to zařídí, jako odvěký rodový stavení Majčiny rodiny zůstane dům
Marii Kašparové, ta se neprovinila, nebyla ani souzená, jen krátce
zadržená. To Kašpar se sem přiženil, majetek na něj ani nepřepsali,
snad měli tušení. Dům zůstane vdově, společnost jí dá druhou šanci,
říkali soudruzi.
Prdlajs! To tys jí dal druhou šanci. Nejdřívs domluvil, aby ji
pustili a nesoudili s ostatníma, podlízal jsi kvůli tomu a sliboval,
teďs dokonce sjednal, že nepřišla o majetek. A ona? Ona ti ho zatím
prodává rovnou před nosem. Nána nevděčná, zlá!

– 154 –
 2014 (2)

Krabička poslední záchrany, právě teď příde její čas. Šprcguma (její
čas teda nepřichází), nějaký eura, v bločku napsaný nejdůležitější
kontakty (trochu zašifrovaný), alobal, dobíječka, paralyzér, stará
nokie a nepoužitá sim karta – zrovna ty dvě teď potřebuju. Dám
je k sobě a rázem je ze mě novej člověk. V padesátejch letech se
pokoušeli lidi přejinačit, přetavit v novýho člověka tomu říkali. Mně
k proměně stačí takhle málo.
Ještě můj rituál, odbydu si ho pokaždý, než jdu do akce. Nikdy
jindy, i když by se třeba šiknul, to by se vochodil, potřebuju zachovat
jeho výjimečnost. Zasmradím pokoj šalvěji, čupnu si na zem před
rituálně umístěnej iPad a mrknu na jedno z těch motivačních videí,
který mám stažený v jeho paměti. Dneska to bude klasika: Kapa
o pango haka z finále Světovýho poháru z jedenáctýho roku. V akci
samozřejmě nikdo jinej než All Black. Pěsti, jazyky, oči… Blesky
a řev. Teď je můj čas, tohle je moje chvíle. Ka tu te ihiihi, zvítězí
naše převaha!
Zápas začíná i pro mě, nastupuju na lajnu! Je čtvrt na deset ráno
a telefon zvoní. Zvedli ho po čtvrtým zazvonění. To je dobrý zna-
mení, čtyřka znamená v japonštině smrt.
Ano? Tady deník Haló noviny.
Uvažovala jsem o tom už předem, nebudu zdravit čest práci, ne-
dovedla bych to věrohodně vyslovit. Dobrý den, mohla bych mluvit
s někým z redakce? Měla bych pro ně nějaký návrh.
Přepojím vás.
Na ústředně to cvaklo (kdo ví, jestli nemaj pořád předpotopní
analogovou), zachrastilo a po pípnutí se ozval ženskej hlas.
Dobrý den, tady Linda Červená. To mám bejt já, aspoň pro tudle
chvíli, pro tudle akci.

– 155 –
 Co si přejete? Sakra, baba se mi ani nepředstavila, možná jsem
to zvorala, ale já si tenhle rudej nick prostě nemohla odpustit. Klid,
půjde to dobře, převaha zvítězí.
Chtěla bych pro vás napsat článek.
O čem by měl být?
O vraždě Anny Felbabové, to byla funkcionářka, kterou…
Já znám ten případ, odpověděl hlas. No jistě, aby ho soudruzi
neznali, dělaj z Felbaby druhou Horákovou.
Já bych nechtěla ani tolik psát o událostech dvaapadesátého
roku. Mě by hlavně zajímalo dopadení pachatelů (to slovo jsem říct
musela, jinak by to neúčinkovalo, omlouvám se vám, lidi) o šest
let později. Sehnala jsem člověka, který tehdy podal svědectví
jako první. Bez něj by soud vůbec neproběhl, i když pak při něm
nevystoupil. Chtěla bych psát o tom, jak se pak změnil život jemu
samotnému i celkově lidem v oblasti.
Mluvíte o…? a redaktorka Haló novin jen tak z fleku a bez pří-
pravy vyslovila méno člověka, po kterým Barbucha několik měsíců
pátral a po němž teď já jdu. Tak to je totálně v piči.
Ano, blektla jsem.
Zaznamenala moje zklamání: Říkala jsem vám, že ten případ
znám. Poslyšte, o vraždě soudružky Felbabové jsme samozřejmě
mnohokrát psali. Když se u jejího pomníčku v Ratajském lese konají
na výročí té hrozné události vzpomínkové akty, vždycky je tam náš
redaktor a fotograf. Sama jsem tam několikrát byla, je to silné místo…
Z pozice soudního procesu jsme nicméně tu kauzu ještě nepojali, ten
pohled by mohl být nový. Váš hlas zní mladě – kolik je vám roků?
Řekla jsem přibližný číslo.
I vaše mládí by mohlo být zárukou jiného přístupu.
To si teda piš, ty rudá bestie, pomyslela jsem si skoro nahlas.
Nakonec proč ne? Máte pravdu, víc než o věci samé je dneska
třeba psát o jejích dopadech. To je opravdu podstatné, jen pak bude
mít prolitá krev svůj smysl.

– 156 –
 Takže to berete? snažila jsem se radovat.
Znáte naše noviny? odpověděl hlas otázkou.
Abych se přiznala, úplně pravidelně je nečtu, zahrála jsem menší
rozechvění. Jako bych se komisi u zkoušky doznala, že vodíkový
vazby v nukleovejch kyselinách jsem zrovna moc důkladně nestu-
dovala, ale všechno ostatní mrskám na jedničku.
Byla to správná odpověď, rudoška na druhý straně linky a světa
se usmála (poprvé) a řekla, že tomu rozumí, ani ona sama nestíhá
přečíst všechno, co kolegové napíšou. Máte s žurnalistikou nějaké
zkušenosti? začla vyzvídat, a mně bylo jasný, že se chytla. Kráva.
No, popravdě to není žádná sláva. Dřív jsem byla aktivní na
facebooku (to jsem fakt byla, ale dáma by se nebetyčně divila, co
jsem tam psala), ale teď bych se chtěla soustředit spíš na opravdové
psaní. To byl obzvlášť vyvedenej termín, redaktorka jen zamručela
blahem. Abych to nepřehnala, mohla by z toho mít orgasmus. Ale
jestli se ptáte na studia, žádnou žurnalistiku nemám, o to jsem se
ani nepokoušela.
To naprosto chápu, tenhle typ „studia“ (je obdivuhodný, jak do-
kázala vyslovit i ty uvozovky) člověku stejně k ničemu není, spíš ho
jen zkazí, nebo v nejlepším případě zpozdí, mrouskala se soudružka.
Tak já tu reportáž zkusím udělat, ano? nadchla jsem se. Redak-
torka mi řekla přibližný rozsah textu, poradila mi, ať tam dám
nějaký přímý řeči (bez obav) a řekla, do kdy by zhruba chtěla mít
text v mailu. Bezprostředně jsem přikývla a okamžitě ty pitomosti
zapomněla.
Můžu vás ještě poprosit o nějakou akreditaci?
Jakou akreditaci?
To jsem teda zblbla, to je asi něco jinýho, ta kráva jsem já. Aby
mi prostě věřili, že pro vás píšu, blekotala jsem tentokrát naprosto
přirozeně.
Soudružka se mnou měla svatou trpělivost, vysvětlila mi, že
akreditace je fakt něco onačejšího (nepochopila jsem co), ale já

– 157 –
že nic takovýho nepotřebuju. Soudruzi si asi věřej a název bolše-
vickýho plátku mezi nima funguje jako šém, kterej otvírá všechna
srdce na koronárních jednotkách.
Slečno kolegyně (říká mi kolegyně!), musím vám ale říct ještě
dvě důležité věci. Jednak vám v tuto chvíli nemůžu slíbit, že text
skutečně zveřejníme. Zatím jste pro nás nic nepsala, bude tedy zá-
ležet na kvalitě dodané reportáže. Ale zdá se mi, že máte ve věcech
celkem jasno (to teda mám!), a my to když tak dotáhneme spolu
s vámi a vaše jméno se v našem deníku nakonec skutečně objeví.
(To máš teda recht, jednou se tam objeví, zatím jen netušíš, v jaký
souvislosti.)
Tomu rozumím, předstírala jsem zájem o pitomý písmena v pi-
tomejch novinách.
A za druhé, s placením to nebude žádná sláva. Nemáme za sebou
žádné miliardáře, uchichtla se, jsme chudá redakce a honoráře po-
dle toho vypadají. Už jsem chtěla říct, že to napíšu klidně zadarmo,
ale včas jsem si uvědomila, že mezi rudejma není nikdy nic zadar-
mo. Jasně, mně jde o věc, nelhala jsem, kdyby mi to vyšlo aspoň na
cestovný a provolaný minuty, bylo by to fajn.
To jistě ano, honorář v řádu stokorun vám samozřejmě nabíd-
nout můžeme. Ale znovu zdůrazňuju, až podle kvality textu. Pozna-
čte si ještě číslo mého osobního mobilu a jméno, roztála na závěr
redaktorka Soňa Kejzlarová.
Obojí jsem si poznačila opravdu důkladně.
Na shledanou.
Ka mate! Ka mate! Můžu zemřít, můžu zemřít.
Ka ora! Můžu žít!

– 158 –
 1952 (2)

Každé zaklepání na dveře zajede otci Jonášovi rovnou do plic a na

chvíli mu zastaví dech. Možná se to stane nějakou vnější mocí,
možná ho sám zatají, jako by měl být zvířetem, které uniká útoč-
níkovi tím, že předstírá zcepenění. Musí se pak nadechnout vůlí,
připomenout si to, jinak by se snad opravdu zadusil. Může to být
ten současný strach, je ho o co opřít, nebo ten starý, astma z války,
z lágru? Kdo by rozlišoval?
Je k podzimu, tenhle rok nebude o nic lepší, než byl ten předcho-
zí. Tehdy ho vytáhli z jeho fary a vláčeli po kobkách, bili ho, sahali
mu na přirození, na místo, kam se v semináři odnaučil sahat sám
a nesáhl tam za všechny ty roky, kdy by tolik chtěl a bylo by to tak
snadné. Nejúplněji ho ponížili ne tímhle, ne ranami, ale tím, že mu
vzali lidi, farníky, které znal, křtil, oddával, zpovídal.
Neskončil na uranu jako mnozí bratři ani v neoznačeném hrobě
jako někteří, strčili ho sem, do Hoješína, zapomenuté vsi nahoře
v Železných horách. Smáli se, že prý bude bydlet na zámku. Ano, je
na zámku, dnešním slovníkem na bývalém zámku, ale v přízemní
kobce, nepřiznaném sklepě, kde páchne syroba, plíseň a teplo není
ani v létě. Jediné, co mu udělali k vůli, že družstvo vystříkalo tuhle
ratejnu DDT, aspoň hmyz tu není, i plísně trochu ubylo.
Vedlejší místnost, stejná jako jeho, slouží za sklad krmných
brambor. Otec Jonáš nepochopil, proč je vůbec vozí do zámku a ne-
chávají tam hnít. Jen proto, že můžou? Házejí je dolů oknem a on
přes nedolíhající dveře čichá ten zápach. Kolikrát doufal, že už ho
všechen vyčichal, ale ne, pořád ho dost zbývá. Nahoře jsou kance-
láře družstva a obce, byt tajemníka, osvětová místnost, někdy je do
rána slyšet zpěv častušek a sprostých písní, místní si rádi osvojili

– 159 –
ten ruský zvyk třísknout dopitou lahví o zeď nebo ji hodit z okna.
Toho sklí! A neuklízejí ho, jako by byli hrdi na to, zač by se člověk
dřív styděl.
Teď ale otec Jonáš slyší jiný zvuk. Klepání. Za poslední roky si
zvykl, že vejít může cokoliv. Jdou si pro něj? Zvuk je o to zlověstnější,
že sem do hor za ním nezajde skoro nikdo. Tohle je dutá farnost,
prázdná jak velikonoční kraslice, ani s jejím zdobením se žádný
nezdržoval. Neměl mu kdo povědět, jaké to tu bývalo dřív, jeho
předchůdce se nedožil. Místní se každopádně naučili být bez koste-
la velmi ochotně. Kolikrát ve všední den slouží otec Jonáš v zámecké
kapli sám, bez lidí, jen neviditelným bytostem, které to všechno
vidí, doufejme, že se dívají. Kdo nezajde do kostela, na faru už vů-
bec. Rozmohl se tu takový sport, faráře ani na venku nepozdravit,
na pozdrav neodpovědět. Jen děti ještě odpovědí, ale ty starší, jak
se z nich vytrácí přirozená dobrota, už taky ne.
V neděli přijde pár rodin, spíš ze samot a vesniček v okolí. Po-
modlí se, pohovoří, a jedna z nich pak vezme faráře domů na pozdní
oběd. To jsou krásné chvíle, při meltě pak vypráví dětem o Pánu
Ježíši. To mu chybí snad nejvíc, měl rád nečekané dětské otázky
a poctivě na ně hledal dospělé odpovědi, ne ty naučené, ale pravé,
které musí být pro každou chvíli nové. I tohle mu vzali, katechetou
být nesmí, děti se učí od jiných a o jiném.
Míval rád společnost, smích a přiměřené žertování. Teď ho přes
týden mučí samota, na neděli se těší nejen jako na den Páně, ale
i na den přátel. Nějaké i tady má. Přesto je v Hoješíně sám. Přes
léto chodil po lesích, kolem přehrady, občas večer, když byli místní
v chalupách, se zašel i smočit, je dobrý plavec, přeplaval na ostrůvek
a zase zpátky, ani hladinu ostrým tempem nerozrušil.
Nejčastěji si sedl do trávy a četl. Staré knihy. Nové nemá, žádné
ani nevycházejí, aspoň ne takové, co by ho zajímaly. Čte ty stránky
podruhé, poněkolikáté a hledá v nich nové věty, takové, které se

– 160 –
před ním dosud skrývaly. Jsou tam, někdy je opravdu nalezne. Dřív
ho tolik na četbu neužilo, býval raděj s druhými, ale lidi mu už vzali
a knihy ještě ne.
Ale lidi se vracejí, to knihy nedovedou, jako se vrátil ten, co za-
klepal před týdnem. Kdo to klepe tentokrát? Ejhle, člověk!

– 161 –
 1958 (2)

Později nebudeš na těchhle pár měsíců vzpomínat rád, z paměti

je skoro vyždímáš. Hodně věcí šlo až nezaslouženě dobře, kdybys
věřil na osud, moh bys to brát jako jeho dílo. Ale nebylo v tom uspo-
kojení, dostával jsi mnohé, ale to, cos skutečně potřeboval, ne, to ti
nikdo dát nemoh. V komunismu bude každej mít podle svejch po-
třeb, učili tě na politickým kurzu. Zvládnuls ho za pár večerů, byla
to podmínka, abys moh nastoupit na vedoucí práci. Říkal sis někdy,
kdyžs cestou domů ze Zruče túroval pragovku pětistovku (tu sis
pořídil z několika prvních vejplat), že zažíváš takovej komunismus
naruby – máš všechno, co ani nechceš, bereš hrstma, ale stejně…
Konečně jsi přestal dělat poskoka v dílně na podrážky, povýšils.
Dílovedoucí je důležitej post, ale tobě nevyhovoval, pořád někde
shánět materiál, dohadovat se s dělníkama, vysvětlovat, že musej
na noční za pár korun, když hoří plán… S chlapama to ještě šlo, ale
ženský? A kdo mi bude hlídat doma parchanty, vy, soudruhu? řekla
ti taková klidně a tys byl namydlenej. Nebyla to žádná výhra, sám
jsi cítil, že se pro to nehodíš, i soudruzi vejš to viděli.
Zavolali si tě. Soudruhu Melichárku, ty máš cit pro lidi, řekli ti
v kanceláři. Sázavan potřebuje spolehlivého kádrováka. Budeš mít
na starosti kolektiv, vést evidenci pracovníků, proklepnout ty nové,
abychom tu neměli nějakej šmejd, těm, kteří odcházejí do penze,
poděkuješ za odvedenou práci…
Vzals to, co by ne. A nebyla to špatná pozice. Jakou práci sis
udělal, takovou jsi ji měl. Neflákals to, abys jen občas vyplnil výkaz
a poslal ho nahoru. Prošel jsi starou, snad ještě baťovskou evidenci
a zaved novou, nezkoumal jsi jen, jak dotyčný plní plán, ale taky co
říká, co si myslí. S několika takovýma ses musel rozloučit, zavolals
ho k sobě, rozsvitils lampičku na stole a řek: Jistě víš, soudruhu,

– 162 –
proč jsi tady. Nebo taky: Soudružko; i ženské byly někdy takové.
Většinou už věděli, co jim povíš.
O lidi nouze nebyla, pracovníků jak maku, lidi se stěhovali, pře-
lívali, nejeden venkovan, co dal pole družstvu, skončil ve městě,
někteří úředníci se za těch pár let ve výrobě naučili, že práce ne-
smrdí, študáci kolikrát taky zůstali raděj u stroje. Za měsíc za dva
jsi ani nepotřeboval kouknout do šanonu, o lidech na provozech
i v kanclech jsi věděl. A měl jsi na dílnách svoje zdroje.
Taky sekretářku ti přidělili, plavovlásku Andělu, okatou holku,
vlasy na římana připálené pod elektrickou ondulací, na nohách
šedej mor. Někdy si nalakovala nehty, ale stejně to nebyl žádnej
výstavní kus. Vůbec sis s ní nevěděl rady, do čeho ji zapojit? Jiní by
možná věděli, ale ty takovej nejsi, všechno jen čistě pracovně. Ale
co? Důvěrný informace jsi jí svěřovat nechtěl – a jiný jsi vlastně ani
neměl.
Makals. Do Onomyšle jsi jezdil akorát na noc, někdy ses natáh
jen v kanclu na kanapi. Mohs tak aspoň zajít do hospody Na Pohoří
a smočit si po šichtě rty. Co doma? Prázdnej barák, naproti mladí
Filzakovi, v hospodě bys ani neměl ke komu přisednout. Tady ve
městě je to jiný, lidi se znaj míň a zavedou řeč s každým.
Onomyšl se změnila. Po soudu tu konečně založili družstvo, tolik
let jančili, že to pro ně není, a najednou to šlo celkem bez strkanic.
Za tebou se ale pořád dívali úkosem. Pozdravili, to jo, ale srdečné
to nebylo. Kdybys je měl ve fabrice, pakovali by se všichni.

– 163 –
 2014 (3)

Jdu rovnou na to, žádnej odklad. Lidi, co si uměj v mobilu maximálně

nastavit buzení, většinou berou i neznámý čísla. To je vyzkoušený.
A hajzlové, po kterých jdeme, bejvaj zrovna takový. Kdyby se v sá-
mošce dali do hovoru s cizím týpkem, nebudou se s ním vybavovat
zdaleka tak důvěrně. Telefon je pro ně něco vysloveně intimního,
kdoví kam si ho všude strkaj…
Haló? zakašlal do telefonu zbytečně hlasitě. Řve do toho, asi hůř
slyší, to je u těchhle degenerátů běžný.
Dobrý den, tady Linda Červená, volám vám z Prahy (to vždycky
zabírá, je to předzvěst něčeho opravdu epochálního), číslo na vás
jsem dostala v redakci Haló novin od soudružky Kejzlarové. Lhát
mi jde, jsem v tom fakt dobrá, přece mu nebudu vykládat, že jeho
mobil mám od Barbuchy, toho času v lochu. Nezdá se, že mu méno
tý novinářky něco říká, ale svoji tiskovinu zná, třeba ji odebírá a po
nedělích nábožně vzývá.
Co potřebujete?
Tebe potřebuju, hajzle! To mu ale ještě dneska nepovím, dozví
se to v právej čas, už brzo, neboj. Píšu do Haló novin (opakovat ná-
zev toho imbecilního plátku co možná nejčastějc) reportáž o Anně
Felbabové. Než stačil vypálit, že u toho nebyl, že ji ani neznal, do-
plním se: Ani ne tak o její smrti, jako spíš o vyšetřování o několik
let později, zajímá mě hledání spravedlnosti (to teda jo, ale ještě
víc mě zajímá její prosazení, najít hříbka a nesebrat ho je k prdu).
A ode mě si představujete co konkrétního?
Vaše svědectví, pokud vím, jste jediný člověk, který u toho byl od
začátku, podílel jste se významně na vyšetřování. Přála bych si, aby
se čtenáři Holó novin mohli autenticky dozvědět, jak to probíhalo. Já
v té době ještě nežila, ale myslím, že to pro vás nebylo vůbec snadné…

– 164 –
 To teda nebylo… Bezva, chytá se, svině jedna.
Moc ráda bych vás požádala o schůzku. Mohla bych za vámi
přijet do Klatov, ale ještě raději bych vás potkala na místě činu (ne-
řekla jsem, že budoucího). Chtěla bych čtenářům přiblížit i tamní
prostředí, jak ta místa vypadají dnes. A k tomu bych potřebovala
průvodce.
Což o to, přijet bych mohl. Já mám totiž na Sázavě chatu…
Skutečně? podivila jsem se.
… a stejně jí potřebuju sjet zazimovat. Chtěl jsem až po neděli,
ale mohl bych konec konců i dřív.
To byste byl moc laskav. Já bych to potřebovala docela rychle
(to teda jo, fofrem), víte, jak to v novinách chodí (ví prd a já taky).
Pro mě by byl úplně nejlepší zítřek, to bych ale toho chtěla asi moc,
že? Máte jistě svůj program (to určitě: čučet na krávoviny v bedně
a nadávat nad pivem).
To by zas nebyl takovej problém, prohlásil José na háčku. Vezmu
auto, i ve svém věku pořád ještě řídím, pochlubil se, a po ránu budu
na místě. Počkám tam na vás. Pojedete vlakem, nebo máte taky vůz?
Pojedu vlakem, jsme chudá redakce, popíšete mi cestu?
Začal mi vysvětlovat, jak se dostanu na chatu, jejíž aktuální stav
znám mnohem líp než on. Mezitím přemejšlim: Dorazí tam ráno,
pokácený stromy a bordel v bejváku ho náramně rozladěj. Potře-
buju mu nechat čas na vychladnutí, přifrčím teda po poledni. Já
bych s dovolením přijela někdy brzo po obědě, pokud by vám to
vyhovovalo, abych vás nehonila, kvákala jsem do mobilu.
Tak jsme domluveni, zrekapituloval svůj osud José. Slečno Čer-
vená, dáte mi na sebe ještě číslo mobilu?
V první chvíli mi zatrnulo, jak moh odhalit, že mu volám z novýho
čísla a moje domovská simka se válí vedle na posteli? Ale hned mi
došlo, že je to prostě analfabet, kterej neumí najít číslo posledního
přijatýho hovoru a uložit si ho. Naštěstí jsem číslo nový simky měla
na cancouru před očima a mohla mu ho nadiktovat. Zapsal si ho.

– 165 –
 Ještě bych vás chtěla uklidnit, zalhala jsem na úplnej závěr. Je
samozřejmé, že vám text reportáže dám před zveřejněním k auto-
rizaci, budete ho moci doplnit nebo opravit.
V Haló novinách to tak děláme vždycky, i když současná žurna-
listická praxe je spíš opačná.
Zasmál se. Doufám, že to bylo naposledy.

– 166 –
 1952 (3)

Poznal ho hned, podle zmoklé siluety, podle držení ramen, ještě

nahrbenějších než dřív. Pane Jane, chvála Kristu, pojďte dál, přivítal
ho kněz. Přece s ním nebude stát na zápraží – i když nejraděj by to
provedl právě tak. Ještě se rozhlídne, jestli je příchozí sám, jestli ho
nedoprovází nikdo z výboru ani od policie. I tak přináší chmurnou
zvěst, kvůli jinému dnes lidi za farářem nechodí.
Dobrý den, důstojný pane. Ani žádnou předsíňku, kam by si ná-
vštěva odložila kabát a klobouk, tu otec Jonáš nemá. Pověsí mu to tedy
na skobu nad kamna, aspoň to dřív vyschne a on bude moct zase jít.
Jak jste mě našel? optal se obyvatel kobky.
Doptal jsem se lidí, odpověděl Jan Pták. Nebylo třeba být kon-
krétní, k čemu další jména?
Není proč se ptát, cikorku si příchozí dá, zahřeje. Nic jiného tu
farář stejně nemá, jen pár bylinek, co nasbíral v květu, bez proti
hlenům, heřmánek na spánek, třezalku na nervy.
Máte to tu…, rozhlédl se Pták po místnosti a hledal přídavné
jméno. Nenašel, věta zůstala viset ve vzduchu.
Rád vás vidím, pane Jane. Tolik je toho nového a starého skoro
nic. Co pro vás můžu udělat?
Muž mu odpověděl nečekaným pláčem. Plačte s plačícími… Tohle
otec Jonáš uměl, v tomhle byl skutečně dobrý. Nedokázal kázat, aby
věřící zapálil, ani sám v sobě necítil tu plnou Boží radost, záviděl
těm v semináři, kteří se zubili ze samé podstaty, že následují Pána.
Pohřby mu šly vždycky líp než svatby. Někteří kněží těžko nacházeli
pro zármutek slova, otec Jonáš hledat nemusel, stačilo mu s pozů-
stalými být a mluvit spíš míň než víc. I teď mlčí.
Ví, s čím Jan Pták přišel, zná ten příběh, ví mnohem víc, než vědí
druzí z novin a z babských řečí. Jan Pták se nepřišel vyzpovídat,

– 167 –
nikdy nebyl moc kostelní, spíš z musu, dokud chodili druzí, i on
vzal za kliku kostela, a když po únoru chodit přestali, neskončil jako
první, ale postupně přece jen. Ale teď je tady, a to má svou váhu.
Potřebuju s vámi mluvit, řekl Jan celkem navíc. Nemám s kým
jiným, dodal těžce.
Proč si nepohovoříte třeba se ženou? optal se kněz. Musel se
tak zeptat, i když tím přidal bolesti. To proto, aby ukázal, že neví
o ničem, co se stalo ve Smrku v době, když ho tloukli někde po
samotkách. Že neví, jak manželka od Jana Ptáka odešla, sbalila si
kufr a nechala muže samotného.
Příchozí vzdychl a knězi pověděl, že má ženu kdovíkde. Nebyl
žádný beránek, párkrát neměl ani k ráně daleko, ale odehnaly ji od
něj až jedovaté pomluvy. V čele těch šiků stála Felbabová, komu-
nistka, kterou pak zastřelili v Ratajském lese, jistě o tom důstojný
pán slyšel.
Ano, slyšel. Nehovořil jste o věci, s kterou za mnou přicházíte,
ani s kamarády?
Nemám takové, už ne…
Každý máme přátele, stojí při nás, i když třeba ani nevíme, pro-
mluvil kněz. Rád by dodal, že je to podobné jako s anděly, ale věděl,
že velká slova nemívají účinek ani z kazatelny, natož pak od stolu.
Já dnes budu vašim přítelem, řekl tedy. Co mi povíte, beru, jako by
zaznělo ve zpovědnici.
Ta vražda, ten mord… Mám s tím co dočinění, těžce vyslovil Pták.
Kněz seděl naproti se skloněnou hlavou, modlil se asi.

– 168 –
 1958 (3)

Už jsi nemusel čekat s ostatníma na autobus, moh jsi jezdit podle

svýho. Jen ses potřeboval na každou trasu pořádně navlíct. Byl leza-
vej podzim, i lidi se ti zdáli takoví. Máš rád rychlou jízdu, ten pocit
v dlani, když přidáš plyn a pragovka tě s kratičkým zaváháním, jako
by se ještě rozmýšlela, poslechne.
Motorku jsi zaparkoval proti vchodu do budovy, povolení k vjez-
du do dvora zatím ještě nemáš. I na vrátnici se musíš legitimovat,
někteří kolegové v kukani tě ale už znají a dost možná brzo někte-
rej z nich řekne: Soudruhu, s průkazem se nezdržuj, tady jsi mezi
svýma. Dnes to tak ale ještě není, příslušník na vrátnici zapíše tvůj
příchod, jasně že do jiné knihy, než napsal toho, kterej teď sedí na
židli v průjezdu, rozhlíží se a snaží pochopit, proč tu vlastně je.
Nemáš o něj strach, brzo mu to dojde.
Formálně je Vlastimil tvůj řídící důstojník, ale k tobě se chová
přátelsky, ne jako šarže. I dnes tě posadil do klubovky ke konfe-
renčnímu stolku, nabíd popelník a šnaps (jednu sklínku si dáš,
z toho se nestřílí). Na zdaróvje! Máme se soudruhem Melichárkem
o čem mluvit, tak ať nás nikdo neruší, zavolal Vlasta na sekretářku.
Jen kdyby snad přišel Ivan Alexandrovič Serov, pro toho si chvilku
uděláme, dodal. Zachechtali jste se tý představě, že by sem napo-
chodoval hlavní náčelník KGB.
Ty bys byl ale raděj, kdyby přišel někdo jinej, viď? mrknul na
tebe šéf. Ve vteřině zvážněl, tohle na něm obdivuješ, jak rychle
dokáže změnit situaci. Ovládnout ji. Říkají mu prý mlátička, ty ale
myslíš, že vyšetřovance ani bít nemusí, jistě ze sebe všechno rádi
vysypou, jen co s nima takhle promluví.
Marii Kašparovou ti nepřivedu. Řeknu ti ale, co s ní je.
Žije? polekal ses.

– 169 –
 Škytnul. To víš že jo, jinak bych tě ani nezval, to bysme neměli
o čem mluvit.
Nerozuměl jsi, ale nehodlal ses tím zdržovat. Co s ní je? Kde je?
Vlastimil otevřel složku. Na okamžik se do ní začetl, měnil gri-
masy a ty sis uvědomil, že je měníš spolu s ním, jako bys byl jeho
zrcadlo. Dobré, nebo špatné? Uvidíš ji brzo, nebo vůbec?
Marie Kašparová, narozená 20. května 1929, dříve bytem Ono­
myšl č. p. 17, bez vyznání, vdova… Napínal tě. Pořád koukal do
papírů: Toho času v Klatovech, Společná ubytovna pracujících Julia
Fučíka, zaměstnaná v Drůbežářských závodech jako… Zvednul po-
hled od písmen a kouknul na tebe: Asi tam škube těm slepicím peří.
Žije, vyslovil jsi polohlasně.
Našel jsem ti ji, připomněl tvůj řídící důstojník. A mám pro tebe
ještě další podstatnou informaci: dotyčná Kašparová se nachází
v sedmém měsíci těhotenství. Za chvíli přes břicho ani nedosáhne
na drůbež.
Je těhotná?
Jo, soudruzi nám to tak hlásí. Poslechni, Melichárku, nevíš o tom
něco?
Nevím, teda vlastně… Možné by to bylo, přemítal jsi.
Tys s ní něco měl, no jasně! Já si hned myslel, že za ní nepálíš jen
tak platonicky, zazubil se Vlasta.
Horečně jsi počítal. Kdy ji soudruzi chytli a kdy ji pustili, kdy jsi
za ní zašel… Ano, docela to vychází. Rozzářil ses.
Tentokrát byl Vlastimil tvým zrcadlem. Jsem vždycky rád, když
můžu spolehlivého kolegu potěšit dobrou zprávou, řek. A co budeš
dělat teď? nedal ti oddych.
Jak co budu dělat? nechápals.
Přece jsem nezapřáh celej náš aparát jen kvůli tomu, aby ses mi
tady křenil jako měsíček na hnoji! Jsi přece muž činu!
To jo, uvědomil sis. No já… Zajedu za ní! Klatovy jsi říkal, soudru-
hu? Jak že se jmenuje ta ubytovna?

– 170 –
 A to je jako všechno? Zase to řekl po svým, tak, žes pochopil, kdo
vede tenhle rozhovor a že od tebe něco potřebuje. A že ty to uděláš,
jenom zatim nevíš co.
V poslední době se nám zase rozmohly útěky za hranice, lidi
si nedaj pokoj. Soudruzi na čáře skoro všechny pochytaj, ale my
potřebujeme rozkrejt celou síť – najít převaděče, spojky… Chápeš?
I u nás na okrese se to po soudu s vrahy Felbabové nějak moc roz-
vířilo. Lidi jsou netrpěliví, nemůžou se dočkat, až je na hranicích
čapnem nebo zastřelíme. Myslíš, že ta tvoje Marie je v Klatovech
jen tak zbůhdarma?
Copak ona chce opustit republiku? Polekal ses: ztratit ji, sotva
jsi ji zase našel?
To neříkám, řekl Vlasta.
S břichem…, vrtěl jsi hlavou.
Sedíš si na uších? vyjel po tobě soudruh důstojník. Muže jsme jí
popravili, i další gaunery, ale ta síť bude širší. Jeden z nich, Salvetr,
se hned po vraždě pokoušel vzít roha, škoda, že jsme si to tehdy
nespojili s tím mordem. Víš, že ho chytli kousek za Klatovama? Ne-
vykládej mi, že ta tvoje čůza – nebyl jsi rád, když ji tak nazval, ale
opravit ses Vlastimila neodvážil – tam nemá nějaký kontakty! Ty
tam za ní nepojedeš na čumendu. Ty se tam, soudruhu, přestěhuješ.
Napojíš se na ni a na celou tu zrádnou bandu. Můžeš s ní klidně dál
šukat, to je mi jedno, ale hlavně z ní vytáhneš další kontakty.
Zatočila se ti hlava. Celej život bydlíš v Onomyšli, když jezdíš
do Zruče do fabriky, je to pro tebe kus světa. A teď až někam na
Šumavu? Za Majkou sice, ale přece! Mnohem lepší by bylo přivést
si ji zpátky. Barák sice už prodala, ale i k tobě by se vešla. I s dětma.
Stěhovat se? vyslovils polohlasem. Mám tady…, přemýšlel jsi, co tu
máš. Práci, našel jsi argument.
Ano, máš tu práci, soudruhu, a dobře ji vykonáváš. V Sázavanu
je ordnung a my od tebe máme všechny informace. Ale v dědině se
ti to nějak hroutí. Lidi brblaj, družstvo skomírá, Radostovi, znáš je

– 171 –
přece, nedávno pláchli za kopečky, a dokonce se jim to i podařilo!
Tohle se nesmí opakovat!
Já v obci žádnou oficiální funkci nemám, bránil ses.
Tys nepochopil, že jsi ve službě pořád! Velící důstojník se na
tebe podíval tak, žes uvěřil, že tu přezdívku má právem. Mlátička.
Uhodí teď i tebe?
Ne, nebude to potřeba, hněv z něj vmžiku vyprchal. Oba stejně
víte, že se jen tak marně vzpouzíš. Ve fabrice během pár týdnů do-
končíš, co je třeba, a předáš agendu slečně Anděle, nařídil ti velitel.
Té?
Divíš se? Tak se nediv! A barák na vsi můžeš prodat, nebo si ho
nechat, to je tvoje volba, do toho ti nikdo nebude zasahovat. V Kla-
tovech pro tebe máme služební byt. Zaměstnanéj budeš ve skladu
materiálně technického zabezpečení v dragounskejch kasárnách.
Ne, nebudeš kout podkovy, dneska se tam opravujou tanky. Budeš
robit v kasárnách jako civil, chápeš?
Nechápal jsi. Co tam budu dělat?
Nic! Ty seš ale vůl. Copak jsi pořád nepobral, že tvůj úkol je jinde?

– 172 –
 2014 (4)

Mám na to půlku dne: provazy, nůžky, slzák, injekční stříkačka,

diktafon… Každou věc raděj koupim v jiný části města, a i když mi
nakonec dal Karel svou kreditku, platím papírovejma (ovšem těma,
který jsem vybrala z jeho karty na Hlavním nádraží). Trajdám po
kvelbech, kořist cpu do batohu, na hlavě kapucu, na nose brejle.
Loučím se. Pravděpodobně teď tohle město nějakej pátek neuvi-
dím. Hurá!
Smráká se a já jsem zase doma, teda na ubytovně. Až když jsem
prošla vrátnicí (babizna na mě jen kejvla, mám předplaceno), vzpo-
mněla jsem si, že jsem se mohla cournout i kolem svýho starýho
bytu, co se tam děje exkluzivního. Nakonec dobře, že mi to seplo
až teď, ještě bych z nostalgie po těch mokrejch cihlách spáchala
nějakou nepříčetnou kravinu.
Ani jsem si neumyla pracky a Karel na mě ze svýho kutlochu
zavolal. Měla bys pro mě chvilku? Rozhodně jo. Vešla jsem a čumím:
flaška červenýho, svíčky, dvě objednaný pizzy, to celý dokonce na
stole! – ten si musel Karel pučit někde po baráku. Jen židle je tu jedi-
ná, tu svou si musím donýst ze svýho pokoje. Hostitel demonstruje,
nakolik ctí moje soukromí, a do mýho nezamčenýho doupěte ani
nevkročil. Což je trochu zbytečný, věci, do kterejch nikomu nic neni,
jsem tam hodila až teď.
Na pizzu moc nejsem, ale darovanejm čtyřem ročním obdobím
na zuby nekoukej. Víno jakbysmet, alkohol piju výjimečně, ale
zrovna dneska ta výjimka nastala. Není to špatný, teda ta placka
s rozteklým sejrem.
Karel vykládá, je toho plnej. Křivd, čekání, rozhodování. Zabíjet
by se nemělo, tvrdí, ale nemá pro to žádný argumenty. Nechám ho
mluvit. Možná si už něčeho líznul, než jsem přišla. Pijeme. Pořád

– 173 –
vykládá. Kolik lidí dostal náš chatař do basy, kolik jinejch zničil,
další vyhnal – i Radostovu rodinu. Výčet jmen jeho obětí je dlouhej,
většinu z nich neznám, jen některý si pamatuju z Barbuchovýho
seznamu. Ale pak Radosta řekne pro mě zásadní méno: Kašpar.
Právě chatař udal Pepu Kašpara a tím spustil v osmapadesátým
celou tu lavinu.
Okamžitě mám mozek nastartovanej: Odkud to víš? Seš si tím
jistej?
Přeslech mě a vypráví cosi dál, já ho ale zarazím, tohle mě enorm-
ně zajímá. Jak to víš o tom udání? Flašku jsme dopili, ale Karel má ve
skříni ještě jednu. Otevře ji, dolije sklenky a konečně mu dojde moje
otázka. Byl jsem při tom, jako kluk. A vypráví dávnej příběh, trochu
zmateně, ale já se umím domejšlet. Do vsi přijelo auto, vystoupili
z něj dva a šli si pro Kašpara. Malej Karel se zrovna potloukal po
venku. A pak se tam přichomejt on – Melichárek, ještě řadový hov-
no, ale už kardinální svině. A tehdy se před klukem prořek: estébáci
obklíčili Kašparův barák, jeden vytáh pistoli a Melichárek věděl, že
i ten druhej má kvér. Vůbec o tom nepochyboval, byl si jistej. Jak
moh bejt tak dobře informovanej, kdyby ho sami nepřivezli v autě?
Jak by to moh vědět, kdyby Kašpara sám neprásknul? argumentoval
Karel. Ty pistole jsem viděl a nezapomenu na ně.
Vida, Barbucha o tom jen spekuloval a najednou máme očitý
svědectví.
Cože?
Nic, zapomeň na to. Už jsem taky namazaná, musim si dávat
bacha na hubu, potřebuju se na zejtřek soustředit, a ne se ztřís-
kat. Třetí láhev jsem odmítla, Karel se ještě trochu napil. Vykládal
o Švédsku, že tam za nim musim přijet. Já jsem vlastně ještě nikde
pořádně nebyla, znělo to lákavě.
Nemělo se to stát, ale stalo se. Karel si sednul na postel a pak se
do ní svalil. Neusnul, jen koukal, už nemluvil. A já sfoukla svíčku
a lehla si k němu. On sám by si vůbec nic nedovolil, a to nejen kvůli

– 174 –
tomu, že jsem o nějakejch sto padesát let mladší. Já si to ale dovolit
mohla. Stáhla jsem si rifle a v kalhotkách se k němu zády přitiskla.
Ze všeho nejvíc jsem byla prdelí zvědavá, jestli se mu postaví. Nikdy
jsem s ani vzdáleně takhle starým chlapem nebyla. Postavil se mu,
ale jenom na chvíli. Začalo mi to bejt trochu líto.

– 175 –
 1952 (4)

Otec Jonáš se na židli narovnal až tehdy, když Jan Pták popsal celý
ten mord. Nevyslovil počet ani jména těch, kteří pro něj tu záleži-
tost, tak to pojmenovával, obstarali, a kněz se nedoptával.
A dál? právě tohle otce Jonáše nejvíc zajímalo.
Pistolí nahnali lidi do kolchozu, všichni podepsali s tím, že ztratí
majetek, a ti druzí, jako na výměnu, o ně ztratí interes. Neustalo to
ale. Hned druhý den měl Pták na rukách želízka. Zřezali ho ještě
v autě a on dobře věděl, že nemá smysl ptát se proč. Chtěli po něm
doznání k vraždě, nabízeli archy k podpisu, nemá prý cenu zapírat,
všechno vědí. Ale nevěděli nic. A on odolal. Ne, Pták není tak sta-
tečný, mlčel spíš ze strachu. Spočítal si, že s těmahle není možný
žádný výměnný obchod, může být jen hůř a hůř. Kdyby se přiznal,
neznamenalo by to nic jiného, než další bití. Co mu zbývalo? Doufat,
že je to omrzí. A skutečně, po nějaké době ho nechali být.
Na cele zaslech, že takových jako on, podezřelých z kauzy Felba-
bová, je víc. Ach Bože, úplně nevinné lidi dostal do kriminálu! Tehdy
pomyslel na to, že se přizná. Od věci ho zase odradila zbabělost.
Tím víc by ho mlátili, aby vyzradil jména kompliců. A kdyby je snad,
nedej Bože, řekl, mlátili by ho dál, protože k těm jménům by chtěli
přidat další. Nevěřili by, že je to už všechno. Tehdy si pomyslel,
že pokud tohle přežije, pokud ho jednou pustí, zajede za otcem
Jonášem. S kým jiným mluvit o provinění než s farářem? A teď ho
skutečně pustili, po několika měsících. K posledku ho ani nemlátili,
ani nevyslýchali, jen ho drželi pod zámkem a okýnkem mu do ešusu
nalili dvakrát denně šlichtu.
Co myslíte, že je vaše vina?
Všechno, všechny ty zmařený osudy. Ty lidi, které jako mě zadr-
želi, jistě je taky bili, ovšem dočista bez důvodu. Jen proto je sebrali,

– 176 –
že i jim Felbabová dusila hospodářství, živnosti a životy, že měli
důvod jako já, ale na rozdíl ode mě to vydrželi. Je to má vina. I ta
její smrt! Nechtěl jsem ji zabít, to ne, ale kdybych všechno snášel,
nestalo by se z toho nic…
Nedohlédneme za všechny rohy, nemáme život pod kontrolou,
ani svůj, natožpak životy našich bližních, začal vést otec Jonáš
kněžské řeči. Někdy to břemeno člověk zkrátka neunese. Říká se,
že na každého Pán naloží jen tolik, kolik vydrží, ale když dnes Pána
zapřeli, je toho někdy na nás přece jen moc. Na každého, řekl kněz.
Pták pokračoval ve svém výčtu. Celá obec přišla o majetky –
a zase jen kvůli němu.
Vyčítal vám to někdo?
Sám si to vyčítám, copak to nestačí?
Ano, to bývá nejhorší.
A pak ti dva (neměl říkat ten počet), kteří odvezli Felbabovou do
lesa! Udělali to pro mě, na moji žádost, věděli, že já nemůžu. I po
nich teď jdou, jednoho dokonce už mají, dostali ho na hranicích.
Neutíkal by, kdyby kvůli mně nemusel! A teď je už třeba bez života!
Jane, Jane Ptáku, podívejte se na mě. Tak… A dobře mě poslou-
chejte. Nevím jak v těch ostatních věcech, ale v tom posledním jsou
vaše obavy liché. Alespoň tahle kaše není až tolik horká.
Nerozumím.
Chci vám jen říct, že… Jak to má kněz vyslovit? Nenašel jiná slova:
Nevyčítejte si úplně všechno, nejste Kristus, abyste na sebe bral
hříchy všech. Každý máme dost svých vlastních.
Copak jsem nestál tomu všemu v zárodku? A neříkejte mi, otče,
že nevědomost hříchu nečiní!
Jane, příteli, nevím, co z toho je opravdu vaší vinou. Budu se
modlit, aby byla co možná nejmenší. Správné to jistě nebylo, ale
pochopitelné snad, to jsou dvě různé pozice, a pokud je dokážu
rozlišit já, poslední farář na výspě světa, co teprve náš Pán, až před
ním jednou staneme?!

– 177 –
ODDÍL VI
 2014 (1)

Tonga, Ikale tahi. Když se řekne haka, spousta lidí si představí ako-
rát novozélandský nadupance, pokud vůbec něco. Jsou ale i další
rituály, třeba tenhle bojovej tanec z Tongy. Není v něm tolik zadrže-
ný energie jako u All Blacks, zase je výbušnější, zkrátka jinej. Pokoj
očouzenej šalvěji, Ikale tahi z iPadu a můžu jít na věc.
Tak jednoduchý to dneska není. Nikdy není, tentokrát tuplem.
Kluci jsou v báni nebo za horama, já jsem naučená obstarávat lo-
gistiku a řeči, ale byli to oni, kdo dělal tu hnusnou černou rudou
práci. Já u toho většinou ani nebyla, nebo jsem stála stranou a tajně
se klepala. Dneska to spadne celý jenom na mě.
Nezůstala jsem u něj, nechtěla jsem se vedle něj probudit a vlast-
ně ani spát. Ta chvíle večer stačila, jemu i mně. Bylo to dost možná za
hranou, ale dneska toho mám tolik před sebou, že na ranní rozpaky
nezbude čas. Vzhledem k jeho věku a k mejm rozteklejm jahodám
v kalhotkách se toho včera událo celkem dost. Za jinejch okolností
by to pomalu nestálo za řeč, ale žádný jiný okolnosti v noci nenasta-
ly, byly to vysloveně naše okolnosti, a ty něco znamenaj. Jasně, tohle
nebyl počátek žádnýho vztahu, jen společná chvíle. Kdyby toho na
něj bylo příliš, může předstírat, že má ze včerejška vokno. Já nic
vysklívat nebudu. Byli jsme prostě vožralí, vynervovaný a osamělý.
Taková banální kombinace.
Karle, seš vzhůru? zavolala jsem na chodbičce, sotva jsem na
sebe u umyvadla nalila hrst vody. Můžu dál? Skrz dveře je slyšet
všechno a přes matný sklo vidět skoro všechno, teď ale nevidím
ani neslyším. Karle? Pro rohlíky určitě s úsvitem nepádil. Otevřela
jsem dveře, ani tiše, ani hlučně, nevylekat a přece vzbudit. Je tu,
chrní, stočenej v poloze, v který jsem ho tu v noci nechala. Karle, já
jdu na to, popřeješ mi hodně štěstí? Ani se nehne. Do prdele, on se

– 179 –
fakt ani nehne! Co to má bejt za faul? Karle, sakra chlape, co mi to
děláš? Vezmu ho za rameno a překulím na záda, hlava následuje tělo
se zpožděním, jako by byla částí volně přivázanou k celku.
Pár takovejch jsem už viděla, stejně si ale nemůžu bejt jistá,
dokud nevytáhnu z krabičky poslední záchrany zrcátko. Jiný baby
v něm zkoumaj svý smyslně napajcovaný rty, já zjišťuju, jestli mrt-
vola nevypouští alespoň neslyšitelnej záchvěv dechu. Protože je to
mrtvola, nic vypouštět nemůže, to dá rozum. A Karel dneska mrtvo-
la je. Leží to jako mrtvola, vypadá to jako mrtvola, chová se to jako
mrtvola – nebude jiná možnost… Karle! Bulím, z lítosti a vzteku,
klepu se strachy a tou ztrátou. Zmatkuju, obracím ho, pak se ho
bojím dotknout, málem vyběhnu na venkovní chodbu, střečkuju,
dokud neudělám to nejrozumnější: zalezu řvát do svýho pokojíčku.
Co se to stalo? Proč jemu? Proč mně? A proč zrovna dneska?
Infarkt, cévka v mozku? Jaká je diagnóza smrti? Byl určitě šíleně
vynervovanej z toho, co jsem na dnešek naplánovala. Svou mstu
si rozmejšlel roky, možná desetiletí, konečně se odhodlal k činu,
přijel si pro něj do své staré hnusné vlasti a já mu všechno během
pár hodin převrátila na ruby, přebila jeho hru svejma kartama. Bez
násilí na člověku, říkal. Kdybych ho nepotkala, moh teď dejchat, žít,
vrátit se do Švédska a snít tam svůj sen o starým hnusákovi, kterej
se kvůli blbýmu vykácenýmu sadu nad sebou najednou zamyslel
a pěkně se sám od sebe napravil. Jasně: nic takovýho by se nestalo,
ale Karel si to tak moh představovat a mohlo se mu od minulosti
ulevit.
A je tu ještě druhá možnost, druhá diagnóza: zase já. Vlezla jsem
mu do postele, přitiskla svý mladý kostnatý, trochu klučicí, ale přece
jen babský tělo, k jeho. Nebránil se, neodtáh, vyšel mi vstříc v tom,
co jsem chtěla. Poslední, co jsem slyšela, bylo jeho funění, vzrušený,
přerývaný, kdoví kolik let už takhle nefuněl, kolik let si to dělal sám,
jestli vůbec. Zdivočela jsem ho, zbláznila a pak nechala tu starou
stodolu nejlíp hořet, nechala jsem vedle jeho těla v posteli důlek,

– 180 –
kam si přišla lehnout jiná, studená. A ta starce taky svedla, nejdřív
bylo po mým, pak po jejím.
Rozbila jsem mu všechno, jeho ideologii přiměřený odplaty,
a pak i jeho život, kdy se na mladý holky maximálně vzpomínalo.
Někdy se za nima možná i ohlídlo, ani nikdy se nešáhlo, nikdy se
nesvlíklo, nikdy se neexlo.
Co s nim teď bude? Pohřběj ho tady v nehostinný hlíně, z který
ho vyšívali a nikdy neřekli: Vrať se zpátky? Nebo si ho vezme nějaká
přízeň, sakra, vůbec jsme nevedli tyhle osobní řeči, měl Karel ženu,
děti, vnoučata, psa, soba a tyhle skandinávský obvyklosti, který má
každej kromě mě? Převeze někdo jeho tělo domů na sever? (On
neříkal na sever, říkal nahoru.) Vezmou ho tam?
A co bude, sakra, se mnou!? Umřel tu člověk a já ze všeho nejmíň
potřebuju, aby se mnou teď sepisovali protokoly, vyzvídali nebo
snad obviňovali. Jdou po mně a jakejkoliv exitus v mý blízkosti by
na mě radostně hodili. Příčina smrti? Tady ta mladá! Tak tohle vám,
pánové, neumožním. Jsou tu všude moje otisky, ale když tu zejtra
odpoledne, do kdy je předplacenej pokoj, najdou jen jedno tělo,
tělo starýho chlapa v posteli, bude to jasná přirozená smrt stářím
a Českem. To se obejde bez virválu. Já tuhle smrt hlásit rozhodně
nebudu. Není to jediný dnešní úmrtí, co mě čeká, kdybych měla
všechny hlásit, nedělala bych nic jinýho.
Nikdo o mně neví, babizna na vrátnici má důvod si nepamatovat,
jsem tu a nejsem, úředně nezapsaná, proto neexistující. Otisky něko-
ho, kdo tu nebyl, nikdo snímat nebude. Vypitý flašky od vína tu můžu
nechat, jen umeju jednu sklenku, do svýho pokoje odnesu tu druhou
židli a venku hodím do popelnice jednu z krabic od pizzy. Kolem
vrátnice projdu bez ohlídnutí a vezmu čáru rovnou na Sázavu.
Dítě, jak tu čáru vezmeš? Lokálkou, která ti frnkla, zatímco tu
vyšiluješ? V kolik jede další? Zavoláš Josému, že se trochu zdržíš,
aby na tebe laskavě při životě ještě posečkal? Není problém jim
jakkoliv lhát, ale vždycky věrohodně.

– 181 –
 Karel mi nechtěl pomáhat, třeba ale teď změnil názor, možná
se na smrt dívá jinak, když ji už sám zažil. Stavím se za ním ještě
jednou, už nemusím klepat, rovnou jdu. Klíče od škodovky nechal
na stolku, mávaj na mě zoubkama: Vem si nás, Dítě, vem si nás! Tak
jo. A techničák? Bude ho mít Karel v kapse? Paráda, je tam. Člověče,
potřebuju si vzít tvoje auto. Není to krádež, je to tvoje spolupráce,
potřebuju ji.
Ikale tahi. Odešel mi vazač, pilíři jsou vykartovaný a všechny po-
zice v mlýnu zůstávaj jenom na mně. Je to ztracenej zápas. I takovej
se ale dá hrát.

– 182 –
 1952 (1)

Všechno už si řekli, teď spolu ještě potřebují mlčet. A nejlíp se mlčí

za chůze, to ví každý, kdo někdy zavřel pusu, kdo vyšel dál, než
kolem komína. Jehličí jim křupe pod podrážkama, ale oni ho neslyší,
natolik jsou zanoření každý sám v sobě, v příběhu, co je na chvíli
propojil. Svět kolem, dnešní podvečer, nic z toho vlastně není, jen
události, které už minuly, a to, co se z nich jako z larvy vyklubalo
během jednoho zpropadeného roku. Jan Pták se nechtěl v Hoješíně
zatmít, nebude spát na faře, nepotřebuje spát, potřebuje jít. Řek to
jinak: Nechci zneužívat vaší pohostinnosti, otče. Taková hloupost,
jaká pohostinnost, jaké nechci? Jak to ale jinak povědět, slova mu
nestačí, potloukají se někde daleko. Zbývá jen ta chůze.
Ani farář příchozímu nocleh nenabízel, toho si Pták všiml. Jistě
má svoje důvody. Dost na tom, že zatoulaného farníka přijal a vy-
slechl. Neměl mu moc co poradit. Tahle doba se dá jenom přečkat,
ne pochopit. A odpuštění? Jak odpustit vinu sám sobě? Všechno
zůstává jen na nás, už nemáme kamarády, abychom je poslali na
naše nepřátele: Běžte a ostříhejte je všechny! Břemeno není lehčí,
když o něm druhému povíš, to jsou povídačky pro děti, aby se míň
bály života. Pták sem neměl jezdit. Co si vůbec myslel, že se tu sta-
ne? Proměna těla a krve?
Prošli kolem pár chalup na Leškově Hůrce, tady na hřebeni
Železných hor fučí i v létě. Z jakého furiantství si tady na samém
vršíčku kopce kdysi postavili první chalupu, když mohli ustoupit
na jakoukoliv stranu a skovat stavení před větrem? Jistě to nebylo
jen tak, mělo to důvod, dnes už neznámý.
Kdyby šel kněz sám, vzal by to lesem přes Javorku, tam by byl do
soumraku, a než by se smráklo docela, viděl by světla Kubíkových
Dubů. A pak už jen loukama dolů k vlaku. Příchozí ale kraj nezná,

– 183 –
půjde, jak přišel, po silnici přes Běstvinu, jen tentokrát rychleji, dolů
z kopců. Poslední dnešní vlak už v Třemošnici nestihne, nedoběh
by ho ani zkratkou přes lesy, kdyby ji znal. Přespí na nádraží, kdyby
byl tuze velkej samec, snad ho pustí k pecím Kovolisu, aby si u nich
nahřál záda. Nebo ještě líp: půjde dál, do Ronova, kdoví jestli ne
až do Čáslavi, do rovin. Může vyrazit po kolejích, neztratí směr,
a kdyby jela drezína, stihne uskočit.
To bude dnešní noc. A co ty další? Jedna bude jako druhá, ne-
vzrušivá, nudná, a Jan Pták bude tu nudu velebit. Dokud se nebude
nic dít, bude to dobré. Zůstane ve Smrku, kam by utíkal a proč? Za
hranice jako Salvetr? Vždyť ani jemu se to nepovedlo. Bude čekat,
odkud co přijde, a mezi tím čekáním se bude v přestávkách pokou-
šet o existenci.
Rozloučili se na křižovatce nahoře nad Běstvinou. Podali si ruce,
kdyby se znali z dřívějška osobněji, snad by se i objali. Dokud pobýval
otec Jonáš na faře ve Skvrňově a do Smrku jednou dvakrát do týdne
docházel, neznamenali pro sebe o moc víc než stromy, patníky a plo-
ty, než prostředí a okolnosti, za kterých žijí. Nebylo to nepřátelské, ale
trochu cizí přece jen. Jedna návštěva to všechno nepředělá, přátelství
není jako láska, která se jednou pod peřinou stane a pak se bortí zdi.
Tady všechno zůstává stát, jen se za tu zeď krátce nahlídne. Otec
Jonáš udělil poutníkovi požehnání, pomodlil se s ním u křížku na
kraji lesa. Litinový Kristus má uražené obě ruce, a přece ještě visí.
Chvíli se za ním díval, ale Pták se už neohlídl. Je to zraněný chlap,
tíží ho vina, možná ho i zavalí. Ale přemýšlí o ní a nedal se na pití,
pokud to tak zůstane, je v tom naděje, přemýšlí katecheta Jonáš.
Nejraděj by doma – snaží se té kobce říkat doma, aby ji aspoň slovy
vylepšil – stáhl lampu nízko nad stůl a sklonil se nad breviářem.
Takové byly večery ve Skvrňově, byl to dobrý čas, a on si, když ho
žil, ani nevšiml, jak pěkný je. Myslel, že to tak zůstane, málo si toho
vážil. Co by teď za takový večer dal! Vrací se do Hoješína a přitom
ví, že na jeho židli bude sedět někdo druhý.

– 184 –
 1958 (1)

Podcenils to. Měl ses líp připravit, předjednat si návštěvu s někým

nahoře a nečekat, že se ti v cizím městě všechny dveře samy ote-
vřou. Tyhle dveře se ti naopak přirazily rovnou před nosem. Krávy
jedny nemocniční! Co si o sobě myslej? Prej, žádnou průkazkou
nám tady mávat nebudete, nejsou návštěvní hodiny a vůbec: Vy jste
nějaká přízeň, nebo co?
Ano, jsem otec, pověděls vrchní sestře, ale zaváhal jsi s tou řečí
a ona se tvé odmlky chytla. Tak to vyprávějte někomu důvěřivýmu
v Horažďovicích na nádraží. Rodička uvedla jako otce dítěte svého
zemřelého manžela a vy, pokud můžu soudit, ještě vypadáte docela
živej.
Dveře na oddělení ti chtěla zavřít bez ptaní, to se ale přepočítala.
Strčils jí do toho nohu. A ona, místo aby se začala obávat, ustoupila
tvý vůli, aby se pořádně podívala, jakou průkazku to vlastně držíš
v ruce, ta vypasená babizna s naškrobeným čepcem do tebe znena-
dání pravou rukou drcla, žes udělal krok dva zpátky a levačkou dveře
jednoduše zaklapla. A ještě se na tebe stihla s pohrdáním zazubit.
Zůstal jsi stát na chodbě s nápisem Porodní sály a přede dveřma
s koulí místo kliky. Kytka ti v tý strkanici spadla na zem. Tohle by
se ti doma nestalo! Tam vědí, co jsi zač, jaká je tvoje pověst. Tam
by před tebou každá zdravotní sestra stála v haptáku. Ale v Kla-
tovech jsi novej, postavení si potřebuješ teprve udělat. Musel ses
doptávat lidí, kde je špitál, a teď, když pudeš zpátky do kasáren,
budeš se možná muset zeptat podruhý. Tohle město je jako bludi-
ště, neznámý, chodíš oklikama, zdržuje tě to. Jsi tu kvůli Majce, seš
za ní vyslanej, máš zájem i úkol, taková štástná kombinace. Budeš
prospěšnej sobě i společnosti, všechno se spojilo v jednom bodě,
v tý zpropadený ženský.

– 185 –
 Zdržel ses doma s prodejem chalupy. Nechtěls to nechat na
nikom ze sousedů, na kom taky? Jen by tě před kupcem pomlu-
vili. Musels pár tejdnů čekat, než sis plácnul se starým Filzakem.
K Majčinu si koupil ještě tvoje, musels jít pod cenu, on vycítil, že
tumluješ, chtěl jsi mít ty cihly jednou pro vždy z krku a on toho
využil. Ani se nenamáhal tvrdit, že i druhej barák má pro syna, nebo
snad pro sebe. Tobě je to jasný, má to na spekulaci, počká, až se po
tobě slehne zem, a pak najde kupce, kterej se do tvýho nastěhuje
za jinačí peníze. Kdoví kde Filzak přišel k takovejm prachům, že
si kupuje dva baráky?! V týhle době! Může bejt rád, žes o něm ne-
promluvil se soudruhama v Hoře, žes na něj neukázal prstem. Co
je ti po něm, ať se těma domama zadusí! Plánovals, jak bude mít
tvoje a Majčino jednoho majitele. A jednoho majitele to opravdu
má, nějakýho přistěhovalce z Prdelovic.
I ty seš přistěhovalec. Služební byt? Dali ti přízemní garsonku
na sídlišti, kde od rána řvou na pískovišti parchanti. Do kasáren to
máš přes celý město, kolem těch černejch a bílejch věží, který hrozí
každýmu pod nima. Tuhle cestu máš za těch pár dní, co seš tady,
projitou. Tady se nemusíš ptát, nepotřebuješ každýho hejhulu, aby
ti pověděl kudy.
Měl ses doma na barák vykašlat, třeba ještě slevit a přijít do Klatov,
dokud byla Majka samodruhá. Zazvonit u ní na ubytovně, promluvit
s ředitelem fabriky, aby jí dal lepší práci i bydlení, naznačit, z čí vůle
jsi do města přišel. A Majce dát konečně ty kytky. Povědět jí, že jsi
všeho nechal, ať i ona nechá minulost někde u Sázavy, že tady tečou
jiný řeky. Hernajs, jak se vůbec menuje ten potok, co tudy protýká?
Zdržel ses taky kvůli práci. Nechtěli tě ze Sázavanu dost rychle
uvolnit. Anděle jsi toho kupodivu moc vysvětlovat nemusel, jak to,
že ta holka toho tolik ví? S ní to šlo, ale vedení se zdráhalo, prej
ještě musíš dokončit výkazy z minulýho kvartálu, už měly bejt dáv-
no odevzdaný. Jeď si, soudruhu Melichárku, třeba do Prčic, ale až
dokončíš svoji práci.

– 186 –
 Ale já už mám práci jinde!
Ne, ty máš práci tady, řek šéf tak, že ti došlo, že nebudeš jedinej,
kdo jezdí za soudruhama do Hory. Udělals ty papíry, makals po
nocích, tumloval jsi, a proto jsi v tom nasekal nějaký chyby. Jindy
nevadily – najednou bylo všechno špatně. Musels to opravovat, hle-
dat nesoulad, zase po nocích a po dnech, až ses v tom úplně ztratil.
Tak znovu. Kolik dnů jsi tou pitomou úředničinou ztratil?! A možná
to byly rozhodující dny! Pro matku je vždycky nejpodstatnější, kdo
zavolá porodní bábu, nebo jak to bejvá dneska, kdo ji vezme do
porodnice. Majka tam došla pravděpodobně sama.
Odešla rodit bez doprovodu, a tak si pořád myslí, že sama zůsta-
ne. Ale tak to není, ty jsi u ní, dělí tě než ty pitomý prosklený dveře.
Moh bys vzít ten vozík, co tu bokem stojí, odaretovat kolečka a pustit
ho proti sklu. Proběh bys střepama a těch pár sester ani doktor by
tě nezastavili. Tak kde ji máte? Neskrejvejte ji přede mnou! zařval
bys, a kdyby neřekli a neukázali, našel by sis ji sám. To všechno
bys dokázal, víš, že bys to uměl, ale tohle by nebyl dobrej příchod.
Majka tě potřebuje poznat po dobrým. A ty dokážeš bejt i takovej.

– 187 –
 2014 (2)

Svoje nově ukořistěné halóvozidlo jsem nechala stát stranou. Ne-

hodlám odpovídat na otázky, jak se mu na čumáku omylem udělala
skandinávská espézetka a kde jsem ho vůbec tak nejednou vzala.
Tenhle úkryt mezi smrčkama navíc zná Radostova škodovka z mi-
nula. Už ji vidím, daču na skále, Jestřábí hnízdo, potkaní sluj. José je
doma, náležitě se mu čudí od komína, a před plotem stojí… Copak
má asi za vůz? Pane jo, dacii, tak to má bejt. Ale ne?! Za tím hranáčem
stojí ještě jedno auto. Je mi úplně šumák, že je to vysteroidovanej
bavorák, ale co mi jedno není, že ty auta jsou dvě. To znamená dva
lidi – nejmíň. Šit! José – a kdo ještě? Jestli teď zaváhám, začnu se bát.
A rozklepaná udělám leda prd, a ne nějakou akci. Takže mi nezbejvá
než přidat, poslední metry k vrátkům div že neuběhnu.
Pěkně vítám, vy budete paní, nebo snad slečna Červená! oznámil
mi chlap, kterej cosi kutil u dveří do chaty.
On si myslí, že ví, kdo jsem. Já vím, kdo je on. José! Ano, jsem to
já, kejvnu mu na tu paní i na slečnu. Takovýdle kádrování nesnáším,
co je komu do mě? Nepromarnil příležitost nasrat mě hned v první
větě, bezva, bude to o něco snazší. Pokud teda všechno nezkom-
plikuje ta odbarvená bloncka, co se právě vybatolila zpoza chaty.
Taky výstavní týpek! Vrtí prdelí, jako by tím pohybem měli z větví
popadat všichni nadržený veveřáci. Barbie z městečka Twin Peaks,
která už pár desetiletí odmítá pochopit, že je poněkud po přechodu.
Měl jsem tu menší incident, někdo se mi vloupal do chaty,
zamračil se José. Hrozná doba! Nějací zloději mi vylomili zámek,
přidělávám na něj visací, aby byl objekt zajištěn, než přijede…
Kdo než přijede? Policie? děsila jsem se co možná nejpotišejc.
Doufala jsem, že fízlové, pokud je vůbec zavolal, si už čmuchání
odbyli, dala jsem jim snad dost času…

– 188 –
 … zámečník.
Oddychla jsem si taky pokud možno skrytě.
Já, Josefe, opravdu nemyslím, že přišli krást, pokud se něco
ztratilo, tak jen maličkosti. Co ty pokácené stromky? To je práce
nějakých vandalů, prohlásila vyhaslá samice. Pak se obrátila na mě
a já myslela, že to se mnou šlehne podobně jako v noci s Radostou:
Dobrý den, já jsem Helena Felbabová.
Připadala jsem si jako postavička z nějakýho trapnýho komik-
su, která lapá po dechu a kouří se jí z makovice. Tahle fiflena je ta
ušmudlaná holka ze starejch fotek z pohřbu na úžickým hřbitově?
Tohle je skutečná Helena Felbabová, dcera…?
Soudružka Felbabová je dcera Anny Felbabová, kvůli níž jste
vlastně přijela, oznámil mi José. Mohla by vám k tehdejším udá-
lostem taky leccos povědět. Ale já ji dnes zavolal z jiného důvodu,
kvůli té krádeži. Ona je totiž policistka.
Do šitu! Já se z toho fakt poseru. Kams to, Dítě, vlezla?
Už bývalá.
Cože?
Jsem bývalá policistka. Už jsem nějaký ten pátek v penzi. Bydlím
nedaleko ve Vlašimi, a když mi tady starý kamarád zavolal, že má
problém, přijela jsem, zubila se cukrkandlová babizna.
Podala jsem jí ruku a řekla: Linda Červená. S pazourou se ke mně
přihnal i José, jeho slizkýmu stisku se nešlo vyhnout. Fuj.
Takže vy nám píšete do Haló novin, konstatovala Felbabová.
Vida, José s ní stih mluvit nejen o vloupačce, ale taky o návštěvě
z tiskového orgánu strany. Nemůžu si vybavit, že bych vaše jméno
pod nějakým článkem už viděla, prohlásila znenadání bloncka
a vyrazila na zteč: Linda Červená, říkala jste?
Zatvářila se tak nedůvěřivě, že jsem měla tisíc chutí říct, že v pří-
padě tak hrozné loupeže má reportáž padá, že nebudu zdržovat
a raděj zdrhám, ale na to bylo jednak pozdě a druhák bych tím
nedosáhla ničeho, jen útěku.

– 189 –
 Ale Helenko, to snad není třeba, mrouskal se José.
Nezlob se, ani vy se, soudružko redaktorko, nezlobte, ale vzhle-
dem k té krádeži…
Vandalismu, opravil ji José.
… si potřebujeme věci líp hlídat.
Občas jednám rychlejc, než stihnu myslet. Není to moje zásluha,
jsem tak udělaná, zbrklost mě prostě někdy chrání před průserem.
Jasně, to chápu, slyšela jsem, co říkám, a přitom koukám: v ruce
držím nokii. Byla samozřejmě vypnutá, ale dokud jsem nezadala
pin (1958) a dokud se stroječek neprobudil z hibernace, blábolila
jsem překotně, že je pochopitelné si v dnešní době záležitosti pro-
věřovat a že moje nadřízená v redakci soudružka Kejzlarová (stihla
jsem zaregistrovat, že rudoška její jméno zná) jim všechno potvrdí.
Namačkala jsem číslo a pustila hovor na hlasitě. Halóredaktorka
to zvedla po prvním zazvonění a – stáli při mně všichni svatí anar-
chosyndikalismu – rovnou mě oslovila ménem. Tedy vymyšleným
kryptogramem pro tuhle akci. Dobrý den, slečno Červená, tak jak
to jde?
Právě že to moc nejde, řekla jsem popravdě a vysvětlila jí, že
potřebuju ověřit vlastní identitu.
Soňo, jsi to ty? naklonila se nad mojí nokii ta vyžilá čůza. Tady
Helena, Helena Felbabová.
Ahoj ty stará vojno, kde se tam bereš? ozvalo se z telefonu. Tak
ony se skutečně znají! No co by ne, larva k larvě sedá…
Jsme tady trochu vynervovaný. Představ si, že se Josefovi někdo
vloupal do chaty a navíc mu poničil sad. Zavolal mě sem, omrkli
jsme to, a když sem pak dorazila tady mladá soudružka…
Chtěla sis ji proklepnout, viď? Obezřetná jako vždycky, pochváli-
la bolševická redaktorka bolševickou policistku. Současná bývalou.
Chvíli ještě plkaly (z mýho kreditu!), zatímco já byla připravená
skočit lvím skokem po mobilu, nebo zdrhnout bez něj, kdyby se
prokeclo, že mě vlastně soudružka redaktorka osobně nikdy

– 190 –
neviděla, že je to jen pokus – její i můj. Dopadlo to ale nad míru
ušlechtile. Babizny si popřály mnoho zdraví a alespoň drobných
radostí v životě (fakt to řekly!) a Sonička mě ještě chtěla na ucho.
Vysvětlila mi (pořád na hlasitě), že Helenka je v popisované kauze
sice zásadní zdroj, a navíc obdivuhodná žena s nelehkým osudem,
ale před rokem s ní byl v Haló novinách velký rozhovor, tak ať se
držím původního zadání. Bezva, přímo z ústředí mám nařízeno
držet se Josého! Tak jo, budu.

– 191 –
 1952 (2)

Seděl na farářově židli, na tom jediném jakžtakž pohodlném místu

k sezení, sotva ale důstojný pán otevřel dveře, vstal a přesedl si na
štokrle. S omluvou. Ve tmě byl vidět jenom ten pohyb, ne sama po-
stava, takové přítmí bylo. Nesvítil, samozřejmě že ne. Jak by mohlo
jít z téhle místnosti světlo, když se kněz, jediný přiznaný obyvatel
kobky, šel právě projít po venku?
Říkal ještě něco? zeptal se ten ve stínu.
Už nic, všechno pověděl tady, však jste ho jistě slyšel.
Ani na mě se víc nevyptával?
Mrzí vás to?
Možná trochu. Ale i těší – to hlavně.
Kněz si svlékl kabát a sklepl z něj venkovní syrobu. Teď už mohl
rozžnout, nejdřív samozřejmě zatáhnout závěsy. Je mu zatěžko se
zastavit, po těch kilometrech chůze, potřeboval by ještě nějaký po-
hyb, ne hned zmrtvět za stolem. Připadal si jako hračka na klíček,
jako vrabec na poli, který poskakuje naprosto bezdůvodně, červy
nežere, nikam neletí, jen čimčará a hopsá a neumí spočinout. Otec
Jonáš otevřel dvířka do vedlejší místnosti, do skladu brambor, ne-
měl by je odtud brát, nejednou mu soudruzi zdůraznili, že nejsou
jeho, nýbrž družstevní, ale když si jich kněz škopíček vezme, dřív
než dočista shnijí, komu tím ubere? Jíst už teď asi nebude, ale při-
praví jich pár na zítřek, na polívku. Překročil deku shrnutou v koutě
a vybral pár ještě dobrých.
Máte dvě škrabky, důstojný pane? optal se ho ten na stoličce,
když se kněz vrátil do pokoje.
Nemáte už těch brambor za celý den dost? projevil svou účast
duchovní pastýř. Nebyla chvilka, aby na toho muže při rozhovoru
s Janem Ptákem nepomyslel. S obavami o jeho záda, leží tam vedle

– 192 –
na bramborách už kolik hodin, o jeho plíce, jak je sklep studený,
o hluk, který by mohl způsobit neopatrným pohybem. A přitom
právě díky Ptákovi se o něm dotyčný kdysi doslechl…
Chci vám pomoct.
Nemám dvě škrabky, nemám ani jednu. Škrabu brambory jen
nožem, vysvětlil kněz a podal Antonínu Salvetrovi ten větší, co měl
v šupleti. Kněz rozprostřel na stole noviny a po chvíli na ně padl
první odkrojek. Salvetr se postavil vedle a taky začal s prací, se
svým dílem na ní.
Stojí vedle člověka, kterému za těch pár dní vyprávěl o mnohém.
Když tu byl před hodinkou před dvěma ten, se kterým to všechno
prožil, zůstal vzadu za zdí. Neozval se, nedal se poznat, neřek: Ka-
maráde, dívej, jsem tady! Představ si, já jim utek. Při transportu
z výslechů, vezli nás krvavý do vězeňskýho špitálu, vyčistit hnis, se-
šít rány, nabrat sil a za pár dní postrkem zase zpátky. Když autobus
zastavil na křižovatce a šofér kouk do mapy nebo nějakýho výkazu,
vysklil jsem kopancem okno a skočil do toho skla. Myslel jsem, že
si běžím pro smrt, ale ne, nečekala tam na mě. Eskortoval nás tako-
vej holobrádek, třasořitka s kvérem v ruce. Buď mě nechtěl střelit,
nebo netrefil. Pálil jak na Matějský, volal za mnou, ale neběžel. Snad
musel zůstat u těch druhých, aby se mu taky nevypařili. Já už neměl
o co přijít, pořád mě bili, kamaráde, chtěli informace o skupině pře-
vaděčů přes hranice. Bylo snadný o tom mlčet, protože já šel přes
čáru sólo, bez kontaktů. Čím víc jsem opakoval pravdu, tím víc mě
třískali, až jsem někdy sám zapochyboval, jestli to nakonec přece
jen nebylo jinak. Ale ne, nebylo, šel jsem sám, znáš mě, jsem sólista.
Ty bys mi věřil. Měl jsem na krku nedovolené opuštění republiky,
možná vyzvědačství, ale žádný mord, na ten se mě ani nezeptali.
Chápeš to? Ale víš ty co? O vězeňskej život já nestojím, ani o rány.
Rozhod jsem se pro risk a s Boží pomocí to vyšlo. A tebe pustili,
Ptáku, kamaráde… Bylo to taky tak těžké?

– 193 –
 Nic z toho Antonín Salvetr příteli neřekl, jen si ten dialog přehrá-
val v hlavě. Pouštěl si ho dokola jako gramofonovou desku, znovu
a ještě jednou.
Pták říkal, že se vrátí domů do Smrku, chce prý vést nenápadný
život, vzpomněl si kněz nad další bramborou.
Kdo může vést nenápadnější život než já? pomyslel si Salvetr, sly-
šet kamaráda přes dveře a zůstat hnít na bramborách. Jistě, nechtěl
přítele vydat nebezpečí, je na útěku a tenhle režim umí paragraf
o neoznámení používat. Ale faráře zrovna takové hrozbě vydal.
Vyptal se na něj lidí a šel za ním. Protože věděl, že neodmítne?
Protože si chtěl v aspoň relativním zázemí setřídit plány a naplnit
břicho? Protože potřeboval někomu položit otázku: Nejsem přece
jenom vrah?

– 194 –
 1958 (2)

Už to nezvořeš. Stačilo pár hodin, vyspat se mezi tím, a ráno zavolat

na správné místo, brnknul tam kolega ze skladu – poddůstojník.
Budou se už k tobě chovat jinak než včera, bude tě očekávat sám
ředitel špitálu. Měl jsi sto chutí nechat ho chvilku čekat, ne dlouho,
jen pár minut, aby poznal, že včerejší incident není odpuštěn, že po
tý drzý sestře ještě pudeš, ale pak sis řek, co je ti do chlapa, co je ti
do baby, jde přece o Majku, čím dřív tě k ní pustí, tím líp. Stepovals
přede dveřma ředitelovy kanceláře deset minut před druhou a po
šesti a půl minutách jsi to stejně nevydržel a zaklepals.
Soudruh ředitel na vás čeká, tudy, prosím. Sekretářka ví, jak se
chovat, dokonce i kávu ti nabídla. Odmítl jsi, nechceš se tu zdržovat,
vezmeš ředitele pod pazuchu a alou na poporodní oddělení.
Dobrý den.
Dobrý den, posaďte se. Ředitel tu není sám. Klábosí s ním nějaká
ženská v bílým plášti, podle barvy doktorka. Přišels fakt moc brzo, řeší
tu asi nějakej případ, domlouvaj se na operaci, jak vykuchat pacienta…
Promluvíme si tady u mě. Kolegyně – ředitel vyslovil nějaký
méno a tys ho buď hned zapomněl, nebo rovnou přeslech – je pri-
mářkou na oddělení, kam jste se včera pokoušel dostat.
Aha, omluví se ti, že tě zdrželi, dobrá, ty ale nechceš slyšet kecy
ani vědět, že tý sestře zkrouhnou prémie a nevypíšou přesčasy,
nehodláš se zdržovat, potřebuješ za svou ženou, za dítětem, které
se narodilo, vám se narodilo, tobě! Dumals nad tou křivdou, nad
tou radostí, když sis uvědomil, že sedíš v křesílku a ředitel mezitím
zmlknul a mluví ta ženská.
Co to blábolí? Choulostivá věc…, starali jsme se…, ztráta pro
všechny… Cože? Byla zamlklá, přišla k nám těsně před porodem,
už měla stahy a skoro s námi nekomunikovala.

– 195 –
 To mluví o Majce, o tvé Majce?
Holčička se narodila zdravá, byla malá, dost pod váhu, ale to
dokážeme dohnat.
Holčička? Máš dceru, Melichárku, tak jsi táta, konečně jsi!
Dítě pilo, rodička měla málo mléka, a my malou od začátku při-
krmovali, umělou stravu neodmítala, a to se později ukázalo jako
podstatné.
Holčička…, jaký jí dáš méno? Nebo ji snad už Majka pojmenovala
sama?
Rodička zůstala nadále apatická, když jsme k ní dítě přivezli na
kojení, projevila o něj zájem, ale nemluvila, ani s ním, ani s námi.
No jistě, co by zrovna vám měla vyprávět?
Nedalo se předpokládat, že udělá to, k čemu pak došlo.
Co to ta ženská v bílým vykládá? Co prosím? řekls konečně něco
nahlas.
Soudruhu, tys paní primářce nerozuměl?
Obrátil ses na ředitele. Co tady pořád vysedáváš? Dávno jsi měl
být u své ženy, u svých holek! A zatím tady dřepíte a vedete nesmy-
slný řeči.
Nedalo se tomu předejít…, stalo se to ve vteřině…, byla tam
sama…
Byla sama, jistě že jo, chyběl jsi jí dlouho, ale teď jsi přece tady!
Přestal jsi dýchat, vyvalils na ředitele oči, pak na primářku, pak zase
na ředitele. Mlčeli, uhýbali pohledu, koukali kamsi na koberec, na
zeď, jinam. Mlčeli a tys teprve teď zaslechl větu, kterou jeden z nich
vyslovil před hodnou chvílí. Putovala k tobě někudy prostorem, dá-
vala si na čas a konečně dorazila k tvejm uším. Přišla se zpožděním
a stejně dřív, než se na ni dalo připravit: Je po smrti, nešlo jí pomoct,
mrzí nás to.
Je po smrti?
Ano, exitus konstatovala právě tady paní primářka, měla zrovna
službu, řekl ředitel.

– 196 –
 Exitus, to je smrt, pronesl jsi formulku, která ti umožnila aspoň
částečně něčemu porozumět. Teď jsi zíral na koberec ty. Už jsi dý-
chal. A pak ses zeptal: Která z nich je mrtvá?
Soudruhu, ty nás vůbec neposloucháš. Marie Kašparová spácha-
la sebevraždu, udělala to čtvrtý den poté, co porodila.
Proč zrovna čtvrtý den? napadlo tě a taky jsi to vyslovil. Ty dva se
podívali po sobě, bylo v tom neskrývané pohrdání, takové, které se
nedá dokázat, vytknout a které přesto je. Pohled, jaký dobře znáš,
za ty roky sis ho osvojil.
Promiň, soudruhu, ale proč se o Kašparovou tak intenzivně za-
jímáš? odhodlal se ředitel.
Je to moje, byla to moje…, osobní důvody, protlačil jsi z krku ven.
Já dostal informaci, že jsi tu dnes služebně, proto se s tebou
takhle bavíme, neformálně, viďte, paní kolegyně.
Jak služebně? nechápal jsi.
Že jste Kašparovou sledovali, připomněl ti ředitel.
My jsme… Já přijel za ní…
Chápu, nemusím vědět všechno, ctím služební tajemství při
postupu bezpečnostních složek. Ale nemůžu si nevšimnout, jak
tě, soudruhu, ta zpráva zdrtila. Ta ženská musela být asi důležitý
element pro vyšetřování.
Co to tady všichni melou? Když je Majka po smrti, kde je její tělo?
Musíš ho vidět. Kde je její tělo? řekl jsi už skrze hlasivky.
V krematoriu, spálené. Stalo se to před týdnem, posílali jsme
vám přece hlášení, copak jste ho na Bezpečnosti nedostali? divil
se ředitel.
To ty se divíš! To ty nechápeš. Co bys taky měl pochopit? Žes
přišel pozdě? O pár dní, o čas, kdy ses babral s prodejem baráku
a s nesmyslnejma výkazama ve fabrice? Tohle máš pochopit? Jak
to po tobě můžou chtít? Jak…, řekl jsi nahlas a víc než jedno slovo
jsi ze sebe už nedostal.

– 197 –
 Jak zemřela? naklonil se k tobě ředitel. I o tom jsme vás přece
informovali. Skočila z okna, ze třetího patra porodnice. Dopadla
hlavou na chodník, rukama zřejmě ani netlumila dopad, byla na
místě mrtvá.
Tak tohle jsi opravdu vědět nechtěl.

– 198 –
 2014 (3)

Zmáčkla jsem červený tlačítko a pak ještě jedno menší po straně.

Hovor ukončenej, telefon vypnutej a já ne snad klidnější, ale přece
jen míň vynervovaná. Nebo si to aspoň namlouvám.
Naštěstí jsem po maminčině smrti nezůstala úplně sama, v te-
tách na internátu jsem našla doslova náhradní rodinu, Felbabová
do mě, spíš teda do mýho diktafonu, hustí svý nevšední zážitky,
který jsou mi úplně volný, když se to nepovedlo za měsíc, za půl
roku, už jsem ani nedoufala, že se na její vrahy přijde, nezapome-
nu, jak mi to pak ředitel ve sborovně oznámil, ani jsem se tehdy
neuměla radovat, čumí na blikající červený světýlko, který jí dává
klamnou naději, že se její památný slova zaznamenaj pro veškerou
budoucnost, když se pak chystal proces, přijeli za mnou, abych
všechno pověděla znovu, po tolika letech je těžké se rozpomínat,
ale aspoň jsem nemusela na soud, snad chápe, že nahrávám jenom
její hlas, přesto se do diktafonu culí jak poštklá, dokonce si i dlaní
upraví drdol, dnes mě ale někdy mrzí, že jsem se těm bestiím tehdy
nepodívala do tváře, ale to víte, osmnáctiletá holka na vojenské
škole má jiné zájmy.
Tak to si umím představit, buchtičko. Děkuju, myslím, že jste mi
to řekla všechno, ani jsem nepočítala s tím, že budu mít druhého re-
spondenta, odbyla jsem ji, když se dožadovala doplňujících otázek.
Felbabová, dcera zavražděné matky – bolševická – policajtka – ztě-
lesněný nebezpečí. I takovej člověk může způsobit druhýmu neče-
kanou radost. A ona mi ji právě teď udělala! Podala mi vizitku – ještě
tu policejní, s vpiskou, že číslo na služebnu už neplatí – a prohlásila,
že musí obstarat cosi s přáteli, stavit se za bývalými kolegy ohledně
téhle vloupačky, a že tedy s námi k maminčinu pomníčku prostě
nepojede; ostatně nemá to tam ráda.

– 199 –
 My už se bez tebe, Helenko, nějak obejdeme, usmál se José. He-
lenko, ble!
A už se hrne na můj ovdovělej diktafon on. Musim ho zabrzdit,
aby ze sebe nezačal všechno sypat rovnou, navíc před Felbabovou.
Povíte mi to až na místě, ano?
Dobrá, jak si přejete, pojedeme hned, nebo si dáme ještě čaj? To
tvý hnusný pigi jsem už měla, nemáš nic, co bys mi moh nabídnout.
OK, vyrazíme rovnou (možná bych neměla říkat oukej, nýbrž cha-
rašó, aby ten blbec ještě nezbystřil).
V průběhu týhle akce bylo skoro všechno úplně jinak. A v těch
nejhorších tradicích to pokračuje i dneska. Felbabová tady vůbec
neměla bejt, neměla vůbec existovat, a pokud už ano, neměla vidět
můj ksicht. Můžu spolíhat na to, že byla uhranutá diktafonem, že
bude umět popsat spíš ten nahrávací přístroj než mě, ale spolíhat
na to se úplně nedá. Naštěstí je to bejvalá policajtka, tedy vypatlaná
kráva, ale i tak v ní moh pozůstatek inteligence přežít. A paměť?
Jakou paměť můžou mít bolševici? Jedině kolektivní… Co teď s ba-
bou? Salvetr v dvaapadesátým s její mámou nezaváhal…
Jestli souhlasíte, začneme u pomníčku paní Felbabové. A pak
bych vás mohl zavést do Onomyšle, tam jsem v době procesu bydlel.
Tamní hospoda už léta není v provozu, jednu dobu tam byla nějaká
výrobna a teď nic, ale můžu vám aspoň ukázat to stavení. Tam to
všechno začalo, tam jsem poprvé zaslechl, jak se Marie Kašparová
vybavuje o té vraždě. Její muž byl jeden z vrahů, to asi víte, slečno
redaktorko. On Kašpar – já Melichárek, v lepších letech se nám smáli,
že nám chybí už jen třetí do party, Baltazar, pokusil se José o humor.
Nezasmála jsem se. Ty svině! Seš práskač, a ještě to drze přizná-
váš. Do Onomyšle už ani nepáchneš a ména mejch prarodičů sis vzal
do svý smrdutý tlamy naposled! Uvidíme, jak rychle nám to půjde,
řekla jsem co nejvíc stroze.
A pak bych si vás dovolil pozvat do Kutné Hory do jedné lepší
restaurace na večeři, rezervoval jsem nám už stůl, lísal se dál José.

– 200 –
 Nic vám nemůžu slíbit, trochu mě honí čas, odbyla jsem ho. Ne-
snáším lepší restaurace, navíc v tý době už budeš poněkud mrtvej.
Chápu, novináři mají vždycky nějakou uzávěrku.
Ten blb se vyloženě těší na výlet, to já o sobě říct nemůžu. Po-
jmenoval to ale celkem dobře: uzávěrka – ale nemám ji já, má ji on.
José zamknul visací zámek na dveřích chaty a všichni tři jsme
vyšli k autům – Felbabová kupodivu k dacii, ten bavorák je pána
zdejší chaty. Co teď s tou babou, co s nima oběma? Fízlačka mi po-
dala ruku, Melichárkovi vlepila zcela nechutnej polibek a řekla, že
se večer ještě zastaví. Mám teď šáhnout do batohu pro paralyzér?
Pustit výboj do ní a pak do něj? Nebo starochy složit v opačným
pořadí? Zvládla bych to vůbec? Nebo obstarat Josého podle plá-
nu a na babiznu si tady počkat večer? Co hroznýho ale ta mumie
provedla? Jistě toho bylo nemálo, smrt si za svůj život zasloužíme
skoro všichni, ale já o tom jejím nemám moc konkrétní informace.
Vím jen, že jí zabili matku, což, i když to byla prokazatelná pizda,
byla přece jen její mutr. Mám nějakej jinej důvod po ní hned teď
vystartovat, než že viděla mojí držku?

– 201 –
 1952 (3)

Ptáte‑li se takto, musím odpovědět: Ano, byla to vražda a vy jste ten,
kdo zabil. Stalo se to a nelze to odestát. Nic z minulosti se nezmění.
Změníme jedině přítomnost a jedině sebe. A musíme o tu změnu
prosit. To Bůh mění naše srdce, někdy je to, jako by se člověk během
života narodil ještě jednou a jinak. K tomu je potřeba o prožitém
poctivě přemýšlet, existovat navzdory vlastní vině. Myslím, že je to
těžší, než zmáčknout spoušť. V Ratajském lese jste se rozhodl ve vte-
řině, jak říkáte. Teď se budete muset rozhodovat každý den znovu:
Kým dnes jsem? hovořil kněz nad hromádkou bramborových slupek.
Chránil jsem tehdy druhého, podotkl Antonín Salvetr, v ruce na-
hnilý brambor. Odkrojil ze všech stran plesnivinu a zůstalo sotva
jedno větší sousto.
Jistě, váš čin nebyl zlovolný, a já věřím, že jste druhého člověka
skutečně chtěl chránit. A taky doufám, že jste ho ochránil. To všech-
no je pravda, dokud ale budete tuhle pravdu stavět do popředí,
nenajdete klid.
Otče, já se teď raděj moc neohlížím, koukám spíš před sebe,
abych nezakop, pokusil se Salvetr o úsměv.
Rozumím, ve vaší situaci… Jste vězeň na útěku, skrýváte se,
bojujete o přežití a přece už víte, že vás nehoní jenom policie, ale
i takové otázky. Třeba ještě není čas se kvůli nim zastavit, chápu. Až
jednou, třeba za spoustu let, ta chvíle přijde, můžete si vzpomenout
na moje hloupé řeči.
Hlavně si, důstojný pane, vzpomenu na vaši pohostinnost, s kte-
rou jste se ujal psance. Děkuju. A nemusíte se nic bát, i kdyby mě
snad chytli…
Všichni jsme v rukách Božích, řekl kněz a hodil poslední bram-
boru do teplé vody. Za chvíli začne vřít.

– 202 –
 Ráno odejdu, prohlásil Antonín Salvetr znenadání. Sáhl pro sůl
a poslední zbytek kmínu. Zaváhal, jestli ho použít. Kněz si toho
všiml, vzal mu kořenku z ruky a vysypal zrnka na bublající hla-
dinu. Přiklopil hrnec pokličkou a na stůl položil dva talíře. Přece
jen si ještě sousto dá. S polívkou se dělat nebude, v bramborovém
sklepě má v bedničce ještě trošek tvarohu. Rozdělí ho na dvě porce
a k bramborám ho snědí, teď ho nechá ještě chvíli v chladu.
Oba muži si sedli před prázdné talíře.
Kněz svého hosta nepřemlouval, odmítnout azyl mu nemohl,
ale jeho odchod uvítá. Zůstane na faře zase sám, bez budoucnosti
na tomhle světě, ale taky bez rizika, nebo aspoň s menším riskem.
Co říct? Byla to spíš konverzační otázka, otec Jonáš nebyl zvědavý,
mohl se zeptat na cokoliv jiného, ale on se zeptal právě takhle: Zku-
síte ještě jednou přejít do svobodnějšího světa? Neměl se tehdy
ptát, neměl, stokrát si to pak vyčítal, právě tohle byla jeho vina – ale
tehdy to ještě nevěděl.
Nyčko už ne, možná pozdějc… Pudu tam, kde to znám, na Ost-
ravsko. Na Hlubinu ne, tam znají i mě, jinam, kamkoliv, do dolů, do
sléváren… Berou každýho, průmysl saje lidi jak houba, potřebuje je
stejně jako uhlí, nové a další, furt a pořád. Na brigádu tam přijíždějí
odevšud a vysoká pec se neptá. Ztratím se v tom mumraji, rozhovo-
řil se ten, který neměl, s kým jiným by o sobě promluvil.
Ztratíte se? Opravdu? podivil se kněz. Copak po vás nepůjdou?
Jdou po Antonínu Salvetrovi, ale ten nadobro zmizel z povrchu
zemského, zazubil se Salvetr sebevědomě. Sáhl do kapsy…
Ne, ne, nic mi neukazujte, pochopil konečně kněz svou chybu, ale
ten druhý byl k nezastavení, potřeboval se předvést, sdílet s někým
svůj osud, aspoň na chviličku.
… a položil vedle talíře průkazku, ušmudlanou, nenovou, s jeho
podobenkou a jiným jménem.
Kněz stihl odvrátit oči, ale Salvetr přečetl své nové jméno nahlas.

– 203 –
 Otec Jonáš se ho pokusil přeslechnout, ale stejně ho zaslechl.
Bylo to jedno slovo, které všechno změnilo, slovo na počátku. V dal-
ších hodinách, dnech a týdnech se všemožně snažil ho zapomenout.
Čím víc na to myslel, tím víc ho v mysli fixoval. Zkoušel vytěsnit
celý ten příběh, Salvetra, Ptáka, zajel do Chrudimě na poštu a ho-
dinu četl jména v telefonním seznamu, aby se mu to pomotalo…
Nepomotalo. A když ho pak bili sedmý den, když z něj crčela krev
a on přestal kontrolovat vlastní mysl, to jméno vyslovil. Jedinkrát,
pološeptem, ale přesto. A to stačilo. Mlátička si mohl sestavit svoje
pořadí: Kašpar, Pták, Jonáš, Salvetr. Přes jednoho se dostal k další-
mu. Jeden za všechny, všichni za jednoho.
Smažu po sobě všechny stopy a začnu z ničeho. Práce se nebo-
jím, podepíšu to na pár let a oni mi dají postel na ubytovně. Co víc
potřebuju? Vzpamatuju se a pak se uvidí, plánoval člověk s novým
jménem.
Bylo to hodně zlé?
Vydržel jsem to.
Vydržíte to i tentokrát, vy jste takový člověk. Ráno vám dám
požehnání na cestu. A trochu brambor.

– 204 –
 1958 (3)

Jak to, že ji neuhlídali? To si někdo zle vypije! Motor jsi nakopl s je-
dinou myšlenkou na pomstu, ale když jsi přijel do Kutné Hory, po
tolika hodinách cesty vymrzlý z rychlého větru a opřels motorku
před budovou, zlost se ti vyfoukala z hlavy.
Na vrátnici seděl někdo nový, byl na tebe nevrlý a ty na něj. Zase
jsi měl čekat na židli v průjezdu, ale nesed sis, jen na sedátko položil
helmu. Neklid, nepokoj, pohledy sem a tam, myšlenky všude okolo,
sucho v krku, pokašláváš, nemůžeš se toho hucání zbavit už kolik
dní. To je dost, že pro tebe přišli.
Musím, soudruhu, velmi nerad konstatovat, že se ti tvůj úkol
zrovna nevyvedl, přivítal tě ten, který tě do Klatov před nedávnem
vysílal.
Sáhla si na život…, řekl jsi.
No právě! sjel tě pohledem, jako by to měla být tvá vina. Přitom
je to tvá bolest, copak tomu nerozumí?
Co bude s děckama? šel jsi rovnou za svým.
Tak ty se zajímáš o její haranty? Překvapuješ mě, začal se hrabat
v papírech, ty dvě starší zůstaly u tety v Janovicích, projevila o ně
zájem, děti tam už jsou zvyklé a ani my nemáme nic proti, křenil
se velící důstojník. Věděl, že o tyhle děti ti nejde, že se zajímáš
o nejmladší děcko, o novorozence. Věděl to, a proto dělal, že svou
řeč dokončil, že na tvou otázku odpověděl. Tvojí holčičce je už pár
tejdnů a ještě si ji ani neviděl, neznáš dokonce její jméno, má vů-
bec nějaké? Velící tě tomu nechal napospas, čekal, dokud to sám
nevyslovíš.
A to třetí? hlesl jsi.
To je přece v kojeňáku, odsekl, jako by tou větou mělo být všech-
no vyřešeno.

– 205 –
 Kde, ve kterým?
Poslyš, soudruhu, proč se o to škvrně tak interesuješ?
Je to moje dcera, chci si ji vzít k sobě, bude bydlet u mě, koupím jí
hračky a postýlku. Budu se o ni starat, vychovám ji, začal jsi trochu
blouznit. Huba se ti otevřela, napovídal jsi toho, že by to na pouti
stačilo, mluvil jsi o genech, které holka po tobě má, jak jí nahradíš
matku, že nebudeš potřebovat ani jinou ženu, všechno dítěti dáš…
Velící tě poslouchal, nebo aspoň nechal mluvit, dokud jsi neřek tu
hloupost, která ho tak rozzlobila: Mám na ni nárok.
Mlátička praštil pěstí do stolu, popad hrnek od kafe a hodil ho po
tobě. Ne, on ho nechtěl rozbít o zeď za tebou, on jím mrštil skutečně
po tobě. Reflexivně jsi uhnul. Hrnek by tě možná stejně o kousek
minul, ale ta síla nadobro zarazila tvoje snění.
Drž hubu! Zavři už jednou tu svou zasranou klapačku! Poděláš,
do čeho se pustíš, a ještě si hodláš něco nárokovat? Já ti povím, na
co máš právo. Popošel k tobě. Myslels, že se zastaví na krok od tebe
a bude pouštět hrůzu, ale on tě popad za klopu. Zatřás tebou. Na
něco jsem se tě ptal! Křičel ti do tváře. Opravdu se na něco ptal?
pátral jsi v paměti, co po tobě chce, co máš říct? Řekneš to, samo-
zřejmě že jo, ale teď prostě nevíš co.
Strčil do tebe pěstí, že jsi zavrávoral. Vybral bys to a zůstal stát
na svých, ale došlo ti, že bude lepší upadnout na podlahu. Svalil ses
tam. Snad do tebe nezačne kopat! Popošel k tobě, sklonil se a tys
pochopil, že ten pád byla správná odpověď.
Takovejm, jako seš ty, nejen že nemůžem svěřit žádnej úkol, ale
ani dítě. Co bys z něj vychoval? Další nemehlo? Tys za celou dobu
nepochopil, že naše práce se neděje všem na očích? Chodíš po Kla-
tovech a máváš naší průkazkou! Na dítě zapomeň. Jako jeho otec
je zapsán Josef Kašpar, toho času po smrti. Matka ho do věčnejch
lovišť následovala záhy a dobrovolně. Dítě je oboustrannej sirotek.
Postará se o něj naše lidově demokratická společnost, zajistí mu
mlíko, plínky a výchovu.

– 206 –
 Už ses neodvážil zopakovat, že to ty jsi otec dítěte, opravdu, věřte
mi. Byl jsi s Majkou jen jednou, ale časově to vychází…
Vidí ti do hlavy? Tu pohádku, že seš otec, vyprávěj někomu, kdo
je aspoň tak pitoměj jako ty, řičel dál velící. Něco ti povím úplně
soukromě: Jak tě tak pozoruju, zdá se mi krajně nepravděpodobný,
že by se ti vůbec postavil! Tak jakýpak otcovství?!
Vstal jsi pomalu ze země. Oprašoval sis kalhoty.
Tak, co teď podnikneš? zeptal se s opovržením mlátička.
Dítě je tvoje a přitom tvoje nikdy nebude, pochopils s pohledem
na svoje kolena. Nejraděj bys z kanceláře utek. A pořádně praštil
dveřma. Ale neuděláš to. Co mám udělat, kam mám jít?
Mávnul jen rukou, jako by tě odháněl a zároveň ukazoval, kde
jsou dveře. Už to vypadalo, že se rozejdete beze slova, když velící vy-
pálil poslední náboj: Mimochodem, ta malá dostala nový příjmení.
To proto, aby ji nesváděla pochybná minulost jejích rodičů. Vyroste
z ní novej člověk, o svejch předcích se nic nedozví, ani o tobě ne. A ty
se o ni přestaneš zajímat! Rozumíš? Určitě bys mě nechtěl rozzlobit,
kdybych se dověděl, že se po ní poptáváš.
Polknuls a kejvnuls.

– 207 –
 2014 (4)

Probírá se. Možná vidí věci kolem ještě rozmlžený a teprve za chvíli
mu dojde, že nemůže hejbat rukama. Ne, ty hajzle, to není důsledek
ztráty vědomí po šleze paralyzérem, kterým jsem tě sejmula, to ty
provazy, kterejma jsem ti vobmotala pazoury. Mám tu i lepicí pásku,
kdybys začal řvát, ve vteřině ti přelepím držku, ale ty mlčíš, správně.
Zdá se, že i posloucháš. Konečně.
Celou cestu sem do Ratajskýho lesa mlel a mlel. Tuhle chatu jsem
si pořídil, když tu byla ještě jediná široko daleko, božskej klid! Teprve
později tady začali kutit další chaty, ale já aspoň zařídil, aby stavěli
bokem, abych neměl sousedy hned za plotem, to jsem si uhájil.
Žvaní kokotiny, ale dokud se vezu v jeho bouráku a on drží v ru-
kou volant, musím být poslušná rudá holčička.
Chtěl jsem mít proč sem do kraje jezdit. Míval jsem tu kdysi
lásku…
Lásku? podivila jsem se. Myslela jsem, že ten gauner tu měl je-
nom svý oběti.
Ano, lásku, životní lásku… Fuj, nesnáším patos, a už vůbec ne
od takovýhle kreatury. Pak ale Melichárek vyslovil to méno! Svatý
méno mojí babičky! Mluvil o ní dokonce jako o Majce! Cože? vyjekla
jsem. Bylo to přece naopak: tenhle hajzl mou babičku zničil, nejdřív
udal dědu, odkráglovali ho jako politickýho, a pak se pověsil na ni,
sledoval ji, kam se vrtla, nechal ji ještě porodit mou mámu a pak
ji definitivně zrušil. Nic bych nedala za to, že jí z toho okna tehdy
pomoh, ať už rukou, nebo nějakou hrozbou. On sám byl největší
hrozba.
Nikdy jsme spolu nežili, ale i tak to stálo za to. Přál bych vám,
slečno, abyste taky poznala takovou lásku, obrátil se na mě na krát-
ké rovince mezi pastvinama. Nebo už snad nějakou máte?

– 208 –
 Tu otázku jsem dokonale ignorovala. Potřebovala jsem se akorát
přidržet sedačky, abych po něm nevystartovala a neuškrtila ho ještě
v autě.
Narodilo se nám dokonce dítě, holčička, v osmapadesátým.
Vytřeštila jsem na tu zrůdu voči.
A představte si to, nikdy jsem ji ani neviděl. Taková to byla doba,
to si vy mladí dnes ani neumíte představit. Kdo ví, co s ní bylo…
To ty si neumíš představit, co se s tebou stane! Za tvoje činy, za
tvoje řeči, za tyhle lži!
Jak se menovala? chtěla jsem se ubezpečit, že se přece jen mýlím.
Nevím, ani její jméno jsem se nedozvěděl, prones smutně, pokud
by tedy taková kreatura vůbec mohla bejt smutná.
Co se mi to snaží nabulíkovat? Otcem mý mámy byl přece můj
děda! Josef Kašpar, kterýho právě tenhle estébák dostal za mříže
a pod šibenici. A spolu s ním spoustu dalších. Moje máma vyrůstala
po děcácích, tajili jí, kdo byli její rodiče, tvrdili, že zahynuli při ně-
jaký nehodě, věděla jen to, že je z Klatov, ale i ona později dokázala
někde vypátrat, kdo byli a kdo je tedy ona. Když to dovedla moje
máma, naprostej nounejm, socka, před kterou si každej vodpliv, jak
by to nedokázal tenhle magor? Stačilo přece zavolat soudruhům,
a ti by se mohli pro kolegu přetrhnout. Co mi to tady nalhává? Že
by babička šla s týpkem, kterej zničil celou vesnici a jejího muže
zatlouk hřebíkama do rakve?
Celý je to nesmysl, na tohle mu neskočím, jiná možná, já ne. Proč
to ale řiká? Zná snad moji identitu? Ví, kdo jsem a proč jsem tady?
To jistě ne, to by nebyl tak natěšenej, až mi ukáže ty svý místečka.
Byl by posranej strachy. Nebo že by mi u pomníčku Felbabové na-
chystal nějaký překvápko?
Klid, Dítě, nevysiluj se konspiračníma teoriema, normálně se
vytahuje, je to starej smradlavej chcípák a na tebe chce udělat z po-
sledních sil dojem. Ví, že se jako rudá novinářka o tu dobu zajímám,
a chce mi nabulíkovat, že za Marií Kašparovou pálila spousta chla-

– 209 –
pů, a on se teď prsí jako ten, kdo ty závody s cílovou stanicí vagína
vyhrál. Já mu neuvěřím, nenech se, Dítě, zblbnout.
Jezdím sem z Klatov aspoň jednou za měsíc, omrknout tu rodnou
hroudu, zubil se. A pokud zdraví dovolí, nechybím ani na shromáž-
děních u pomníčku Anny Felbabové. Bývají to pěkná setkání, ostatně
od vás z redakce tam kolegové taky zajíždějí. Promluvíme si mezi
svými, zhodnotíme situaci, zavzpomínáme na mládí a na lepší časy…
Ale nemyslete, i mladí za námi přijedou, blábolí José v zatáčkách.
To si umím představit, ty senile, budou to podobný vylízanci,
který mi vybrakovali bejvák. Úplně živě vidím, jak u pomníčku sli-
níte, Pavlovovi psi hadr. A že nezajdete ke stovkám pomníků těch,
který jste odpravili? Spousta těch lidí ovšem pomník nemá, ani hrob
u Wounded Knee, nic, jako by na světě vůbec nežili… A kam mám
chodit já? Kde je pohřbenej můj děda? Šoupli ho na Pankráci někam
do jámy nebo vyvezli s popelem? A babička? Co komu ta ženská
udělala, že ji pohřbili na místě tak utajeným, že ho ani máma, ani
Barbucha nevypátrali? Jedinej hrob, na kterej můžu zajít, je urna
mý mámy. Ale třeba se někdy přídu poveselit na tvůj hrob, hajzle!
Zírala jsem na něj a vědomě myslela na to, jakej je to gauner a lhář.
Dojde mu to? Kdepak. To určitě, ty že seš můj dědek? s tim se běž
vycpat. Zeptala jsem se: Už tam budem?
Byli jsme tam.
Minulost je tady přímo hmatatelná, bájil dál Melichárek, ale já
hlavně sledovala, do který kapsy strčil klíče od auta. Nepotáhnu se
pak přece k oktávce pěšky! (Karla jistě ještě nenašli. Co se zrovna
teď děje s jeho tělem a co s jeho duší? – neboť Karel Radosta, na
rozdíl od toho tady duši měl.)
Někdy zajedu i sem. Víte, na stáří se nemám tak zle jako mnozí,
kteří shánějí co do huby, na benzín mi zbývá. Přesto bývá člověku
smutno. Tady na tom místě to všechno začalo, já se k tomu nacho-
mejt později. Můj příběh se od ostatních liší. Nedávejte to do novin,
ale po Majce jsem už vlastně žádnou neměl…

– 210 –
 Co to na mě zase zkouší?! Musím ho konečně zarazit. Zase jsi
vyslovil její jméno, zmrde! Tuhle větu jsem řekla nahlas, jen bez
toho zmrda. Zatvářil se velmi překvapeně. Ne snad kvůli tykání, na
to jsou soudruzi zvyklí, ale pro tu intenzitu.
Já myslel, že o tom chcete mluvit, proto jste přece přijela, zůstal
pokorně u vykání. Jeho žoviální sebedůvěra byla každopádně v loji,
rozpadla se jak Sovětskej svaz, pořád to bylo největší, hrozivé a sil-
né, a najednou prd – nezůstalo z toho nic.
Stáli jsme u pomníčku. Melichárek se rozhlíd, zkontroloval, jak
daleko má k autu. Já se taky rozhlídla a opravdu jsem ji uviděla! Ně-
jakejch padesát metrů od mramorový desky s vytesanou pěticípou
hvězdou se pod borovicí válela hromada klestí! Jasně že už stokrát
jiná než ve dvaapadesátým, ale přece jen. Kulisy mi hrajou do karet.
Je to stařík, ale já jsem třasořitka, nemohla jsem proto váhat, aby
nezačal zmatkovat. Vytáhla jsem paralyzér a pustila do něj dávku.
Ani se nestačil ohnat. Bylo by historicky pravdivější, kdyby se skácel
rovnou na to chvojí, ale i takhle, na holý zemi, to plní holej účel.
Válí se tu a já čekám. Dost dlouho. Pořád se nemá k tomu, aby
otevřel oči, nebo aspoň jedno. Čumím na tu hroudu masa, ignoruju
ptáky, jak tu řvou, a představuju si náš dialog, až se José probere.
Pochopí, že je svázanej a asi mi začne taky soudružsky tykat:
Tys mě nepřijela vyzpovídat do novin. Co mi chceš udělat? Za co?
Kdo tě tím pověřil? Paragrafy jistě ne. Tak nějaká vyšší moc, nebo
zkrátka jen moc, kterou nade mnou v tuhle chvíli cítíš? Jistě že to
druhý, tohle právo ti nikdo nedal, prostě sis ho vzala a neptala ses
kolem. Seš mladá, v tom to je, málo pochybuješ a myslíš, že právě
to znamená svolení.
Takhle nějak bude okecávat vlastní smrt. Bude si to opravdu
myslet, nebo jen zdržovat? Třeba bude osobnější: Taky jsme tako-
ví bejvali, i já takovej byl, docela ti rozumím. Něco ti řeknu, táhli
bysme v jednom šiku, mávali nad hlavama stejným praporem, jen
kdybys byla o nějakých šedesát let starší.

– 211 –
 Strašlivě mě ten chlap nudí! Nudí mě, i když je ještě omdlelej
a jeho slova si jen bájím v palici. Začnu už něco dělat, nebo tu
chcípnu nudou. Končetiny má zabezpečený. Bylo by příhodnější
ošmikat mu palici, až bude při vědomí, aby si to užil spolu se mnou,
ale celý to trvá nějak moc dlouho. Nebude to profesionální sestřih,
bude to víc: dokonalý znamení. Možná právě tohle zbejvá dodělat.
Spousta mrtvejch, ale žádnej vostřihanej. Dneska se to změní.
Mám rukavice, jasně že jo, přesto se jeho hára štítím. Beru to jen
nůžkama, druhou rukou si vůbec nepomáhám. Až se probere, upo-
zorním ho na jeho novej účes. A nebude mi vadit, když neporozumí.
Mně totiž nejde o nápravu ani o změnu. Jde mi vo to, aby dostal
potřebnou informaci, aby očekával to, co pak každou chvíli přijde.
Jako v binárním kódu, nuly a jedničky, světlo a tma, život a smrt.
To je ta zpráva pro něj, ta, kterou mu nesu: samý nuly, nic dalšího.
Probírá se. Pouta na svejch rukách a vlasy poházený po zemi
možná vidí ještě trochu rozmlženě. Pomůžu mu zaostřit.
Kdo jste? Co chcete? Vida, hned druhá otázka byla správně.
Většina lidí má svědomí, ale jinejm se musí hodně pomoct, řekla
jsem s převahou. Bylo to moc složitý. Pamatuješ na osmapadesátej,
na všechny ty roky a lidi? Zase nic. Kouká do země, oči mu zběsile
ujížděj jak při Speed cars. Tak ještě jednodušejc: Za to, cos udělal,
zasloužíš trest. Já jsem ten trest. (Panebože, to fakt musim bejt tak
patetická? Proč normálně neřeknu, že ho jdu sejmout?)
Je chápávej, řek to za mě. Sotva šeptá, lepicí páska nebude třeba:
Chcete mě zabít?
Kejvla jsem.
Proč?
Kvůli tvýmu životu.
Mám rakovinu.
Vida!
Víte, čeho mám rakovinu?
Doufám, že všeho.

– 212 –
 Brzo umřu.
Tim spíš potřebujem hejbnout kostrou.
Roztřás se, klepe se jak při absťáku, vůbec jsem ho nemusela
vázat. Smrdí, dost možná se strachy posral. Hnus. V takovým puchu
se nedá bavit o spravedlnosti.
Víš, proč to dělám? Protože je to třeba! Protože to je věc, která
čeká, a já konečně tu bestii nakrmím. Žvaní mi to náramně, ale tohle
není žádná posluchárna, tohle je popraviště, tady by měl mít po-
slední slovo odsouzenec. On ale neřiká nic, ani: Prosím, pusťte mě,
tu větu, na kterou jsem připravená (aspoň doufám). Ani nepláče,
jen leží a smrdí. Povalenej, vyděšenej, ostřihanej. Už se ani neklepe.
Ještě mu potřebuju připomenout, že přišel o vlasy, pak teprve příde
o život.
O čem to žvanil v autě? Že udělal mý babičce dítě? Tadle troska,
co se složí, jakmile přestane pouštět strach? On přece není můj
děda! Nemůže bejt! A i kdyby snad: o to víc to musím udělat!
O to víc nemůžu.

– 213 –
ODDÍL VII
 2015 (1)

To je snad ňáká pošahaná křížová výprava dětí, ne? Po všech po-

schodích a chodbách plno teenagerů, hemžej se tu, přetékaj domem
asi podle toho, jak se naklání země, jsou jak řídkej gel, proniknou
kamkoliv. A všichni jsou všude najednou. Hustý, radostný, odůvod-
něný. Jsem jedna z nejstarších v celým squatu, a oni na mě civěj
pomalu jako na zasloužilou matku‑anarchistku. Kdyby tak věděli!
Připadám si vedle nich trochu out, ale zase dospělá. Dítě je defini-
tivně v tahu, z těchhle šatiček jsem cestou do Lipska vyrostla.
Polibek na přivítanou byl vlhkej a přisátej, Byla jsem to já, kdo
ho neprotahoval. Karabas… Měl to hezky připravený: půlku police,
pár decimetrů v šatní skříni (má skříň!), dvě šuflata – to všechno mi
uvolnil. Počítám s tebou, sem si dej svoje věci, holka, máš u mě svůj
prostor, sdělil mi tím, že shrábnul vlastní binec trochu na bok. Prostor
na odkládání věcí oddělenej, prostor na odkládání těl šérovanej: mat-
raci má na zemi jen jednu a není zvlášť široká. Představoval si možná,
jak v Sasku začneme novej život, spojenej ne už skupinou, ale tělníma
tekutinama. Ještě nedávno, předevčírem bych mu do tý postele skočila
rovnou vobutá. Ale dneska ne. Děkuju za nabídku, poohlídnu se jinde.
Vyzvídal. Bylo to od něj stejně pochopitelný jako marný. Kdo
chvíli stál, navždy stojí opodál. Karabas prostě zdrhnul a neni mu
nic do toho, jak se to s Josém semlelo, není mu nic do mě. Zkoušel
mě rozmluvit, ale já se slovama nezdržovala.
Seš nějaká…
Jaká?
Nevim.
Tak mě informuj, až to vydumáš, zaúkolovala jsem ho.
Od první chvíle si víc rozumím s Agni – kozatou Bosňačkou, nebo
snad Srbkou? to je jedno, co přebejvá o patro vejš. My utíkali do

– 215 –
Německa v devadesátejch, když byla na Balkáně válka. A tys zdrhla
teď, řekla mi rovnostářsky.
Mohla jsem odpovědět: Já taky vedu válku. Ale byla jsem opa-
trnější: Tak to jsme obě na útěku. Zasmály jsme se. Smích spojuje,
válka rozděluje. Agni je snad ještě o pár pátků starší než já a má
v pokoji dvě matrace. Je hetero. Není jedinej důvod nezamávat
Karabasovejm šuflatům a vybalit si život u Agni.
Auťák? To nebude problém, znám na to lidi.
Agni je skvělá, činorodá, praktická, prostě ideální baba. Sotva
jsem se zmínila, že mi před squatem, jasně že o pár ulic bokem,
úplně vymaštěná nejsem, stojí český auto se švédskou značkou, po
kterým dost možná pasou už i německý fízlové, vyhodnotila to jako
problém a chopila se ho.
Seš cvok? Ty nepotřebuješ prachy?
Potřebuju.
Auto je majetek, nejde vo to, ho odstavit někde daleko, kde nebu-
de na očích, a pak se vrátit autobusem. Je třeba ho zpeněžit. Nebo
zlegalizovat, přihrát mu nový papíry.
Aha, byla jsem ohromená tím, jak jsem mimo, když jsem dumala
jedině o tom, jak se Karlovy škodovky zbavit. Kdybych Agni řekla,
že jsem ji málem nechala stát v Teplicích a do Lipska pokračovala
stopem, měla by mě za totálního vylízance. Právem. Já auto nepo-
třebuju, jen ho teď zrovna mám, vysvětlila jsem jí okolnosti.
Bezva, tak ho prodáš, rozhodla Agni. Neřekla prodáme, řekla
prodáš, ona to jen domluví. A už žhaví drát a brebentí do telefonu
řečí, který nerozumím. Pak se vrátí k angličtině: Domluveno, Salim
nás bude čekat zejtra ráno u Mohyly míru.
Vykulila jsem asi voči.
Bez obav, je spolehlivej, dá ti dobrou cenu a auto rovnou odveze.
A my se tam pak můžem projít na hrobech.
Ta ženská se mi fakt líbí.
Těch mrtvejch je tam několik desítek tisíc, pokračovala zcela k věci.

– 216 –
 2015 (2)

Tentokrát se vás sešlo zhruba pětadvacet, počítáš mezi to i redak-

tora z hlavního města. Škoda, že s ním nebo místo něj nepřijela
Soňa Kejzlarová, má asi v redakci jiný úkol, něco aktuálního, ne
tuhle dávnou historii. Pro spoustu lidí je to zavátý čas, proto sem
přestali chodit, představují si naivně, že žijí v tom roce, jaký ukazuje
kalendář na jejich stole. Jak šeredně se pletou. Zeptala by ses Soni
na všechno ještě jednou, znovu, třeba by ti řekla něco víc než po
telefonu, třeba byste spolu našli klíč k tomu, co se tady stalo – ne
před tou spoustou let, nedávno.
Rok od roku je tu míň známých. I míň účastníků. Pořád tu ale
jsou, v tom zůstává naděje. Těší tě, že tu bývaj taky mladí, tentokrát
dva tři sotva dvacetiletí pětadvacetiletí s nějakým transparentem,
přijeli dost možná vlakem, to se cení. Pamětníci ovšem mizí, roz-
hlídneš se, jsi tu jediná, kdo to celé pamatuje od začátku. V první
řadě jsi u pomníčku své mámy stála i v dobách, kdy tu byly zástupy,
sami pamětníci. Tehdy se vražda ještě nemusela připomínat slovy,
připomínala se husí kůží; krev ještě nezaschla, burcovali řečníci
z malé tribunky, sbité den předem z kulatiny. Dnes je tady poslanec
ze sněmovny. Mluví dobře, s apelem, vysvětluje, kdo skutečně roz-
táčel kola násilí. Posloucháš ho, vnímáš slova, která už stejně znáš.
Z malých reproduktorů se nese jeho hlas mezi stromy, možná až
k silnici, kde všichni nechali auta, i ty svou dacii.
Stojíš hned vedle něj, ne, dnes mluvit nebudeš, co nového bys
vyprávěla? ale sama tvoje přítomnost je podstatná. Jsi už stará
ženská a přitom se na tebe všichni pořád dívaj jako na dvanácti-
letou, hledají v tobě holku, dceru oběti. Je to správné a přitom tak
paradoxní. Zezačátku nebyl den, kdy by sis na matku nevzpomněla,
na její sliby, že až dokončí všechnu tu práci, najde si čas pro tebe, že

– 217 –
spolu někam pojedete, aspoň do Kutné Hory do cukrárny. Dnešek
vlastně ani neexistuje, musíme ho celý věnovat zítřku, říkala matka
často – citovala něco z novin, nebo to měla z těch svých věčných
školení? Sama to jednou pochopíš, a ještě mi poděkuješ, říkala už
podle sebe. A teď mi dej pokoj, mám co dělat, nejsi na světě jediná.
Posloucháš soudruha poslance, jak mluví. O paměti, že kdyby-
chom zapomněli, ztratíme se v nicotě, jsme jako na moři, nevidíme
břeh a vzpomínky jsou náš jediný azimut. Nesmíme zapomenout,
nebo nás vlny obrátí a vítr bude hnát, kam se mu zamane, stejně
jako žene ostatní, kteří nechápou a bloudí. Je naším úkolem držet
směr, taková je naše odpovědnost vůči padlým, ukázal řečník na po-
mník tvé matky, i vůči těm, co převezmou kormidlo po nás, ukázal
na ty mladé s transparentem. Zatleskali mu, jeden z nich i hvízdl.
Byly doby, kdy tu bylo plno novinářů, dnes nepřijedou ani
z okresního tisku. O to je důležitější nepovolit. Matka se spletla,
budoucnost nevystavěli tehdy v padesátých letech jednou pro vždy,
pořád je potřeba ji bránit, ten boj nikdy neskončí. Nesmíme ale
při vší té práci zapomínat na mladé, nejde jen o to vytvořit jim
podmínky, ale zapálit je, získat. Je dobře, že tu jsou. Koukají po tobě,
nebo si to jen namlouváš?
Teď mluví soudruh poslanec o tobě, sehneš hlavu, nemáš tyhle
řeči ráda, dřív ses tu i několikrát rozplakala, od té doby se ví, že se
v tobě nemají moc rejpat. I dnes řečník rychle přešel na soudruha,
kterého jsme tu ještě nedávno potkávali, býval pravidelným účast-
níkem našich setkání, posíláme Josefu Melichárkovi pozdrav do
léčebny v Klatovech, kde, jak věříme, se o něj starají tak, že třeba
už za rok tu zase bude s námi. Potlesk.
Ne, Pepa tu už s námi nebude, nemá smysl si nic namlouvat.
Ani o té péči, kterou mu v eldéence poskytujou. Kdoví jestli mu
aspoň vymění pleny?! Leží, nepohne se, nepromluví, ani doktoři prý
nevědí, jak je zasaženo mozkové centrum. Jestli jen nekomunikuje,
nebo ani nemyslí, nevnímá. Děti, které by za ním chodily, nemá.

– 218 –
Snad si v Klatovech za ty roky udělal nějaké kamarády. I ty jsi jeho
kamarádka, i ty za ním musíš někdy přijet.
Nejlíp s informací o tom, že rozumíš tomu, co se mu na tomhle
místě loni na podzim vlastně stalo. Bývalí kolegové z obvodu šetřili
ty pokácené stromky na jeho chatě jen jako přestupek, ale opravdu
se do toho zakousli – a stejně nic, nikdo nic neviděl, neslyšel. Není
divu, Melichárkova chata je bokem, aby se člověk na takovém místě
dneska bál.
Pepa se jistě bál, v posledních chvílích určitě. Ano, byla to mrt-
vička, ale nějaká podivná. Navíc se tam motala ta holka, ta údajná
novinářka. Svůj článek redakci nikdy nedodala, a tobě se zdá, že ani
dodat nechtěla, byla to nějaká nečistá hra. Soňa ji dokonce vůbec ni-
kdy neviděla, jen Pepa, ale ten už nepromluví. A ještě ty, samozřejmě.
Sestavila jsi za čerstvé paměti její identikit, dětská tvář, divné oči.
Tak mladá, kdoví jestli už byla volit? A komu to tam vůbec hodila?
Nejhorší na věci je, že ty stromky a vylomený zámek na chatě
(Ostatně, co bude s chatou? Možná by ji Melichárek rád prodal, ale
jak, když je teď bez pohybu, beze slova? Propadne majetek nakonec
státu, tomuhle státu? To by byla věčná škoda.), že tohle jsou pro
policii jediné známky násilí, co po tom dni zůstaly. Upozorňovalas
vyšetřovatele na Pepovy ostříhané vlasy. Vždycky si na své hřívě
zakládal, slušelo mu to v ní, proč by se najednou sám stříhal?
A zrovna na tomhle místě? To nemá nejmenší logiku. Když jsi ho
tady ten večer našla, ležely tu jen prameny jeho vlasů, nůžky (úplně
obyčejné) a on bez sebe, podchlazený, zmrtvělý, podělaný.
Posloucháš soudruha poslance, co stojí vedle tebe. Ale vlastně
ne, neposloucháš. Sebe posloucháš.
Na vraždách jsou dnes noví lidi, neznáš je, neznáš ani nikoho,
kdo zná je. Poslouchali tě jako každýho z ulice, marněs jim říkala,
že seš taky od fochu, i když jen z obvodu, kejvali hlavou a lžičkou si
míchali kafe. Žádný násilí, žádná vražda, dotyčnej je navíc dokonce
živej, tak o čem tady vedeme řeč?

– 219 –
 Ta holka, Linda Červená, její jméno jsi nikde nenašla, pravdě-
podobně bude vymyšlený, nezdála se ti hned od začátku. Říkala jsi
Josefovi, když jsi to ráno k němu na chatu přijela, ať všechno zruší,
ale on ne, vyloženě měl chuť se s ní bavit. Přitom nikdy nebyl moc
na ženský, ani na tebe to nezkusil, a přitom moh.
Jakou roli ta Červená hrála? Nebyla to ona, kdo zmasakroval Pe-
pův ovocný sad? Byla to lupička, extrémistka, nebo narušená osoba?
Nebo jen mladá holka, která chtěla napsat pravdu do novin a pak,
když Pepa dostal na místě starých vzpomínek záchvat, zpanikařila?
Jistě, neměla utéct, měla mu pomoct a pomoc zavolat, ale mohlo
to tak být: lekla se a pláchla. Neomlouvá ji to, ale vysvětluje, je to
neodpustitelné chování, ale není to ublížení na zdraví s následkem
trvalé invalidity.
Zůstávají tu ale dvě věci, které na vraždách ani neposlouchali.
Sama jsi viděla, jak Melichárek s tou holkou nastupují do bavoráku.
Sama jsi slyšela, že chtějí nejdřív sem k pomníčku. Ale tady se auto
nenašlo, zůstal tu jen nemohoucí řidič. Auto stálo v lese, kilometr
od Pepovy chaty. Ta holka musela po tom všem sednout za volant…
A pak ty vlasy! Jaký smysl mají ostříhané kadeře?
Pokud v tom ta holka má prsty, najdeš ji. Nedopřeješ jí klid. Víš,
jak vypadá, a ona to o tobě ví taky. Bude nervózní a udělá chybu.
Nakonec ji najdeš. Budeš pátrat, věnuješ tomu čas. Dlužíš to Meli-
chárkovi – i on se věnoval případu tvé matky. Šest let tehdy trvalo,
než vypátrali její vrahy. Ani tahle holka neunikne. Máš dost času
a třeba se najde někdo, kdo ti s tím pomůže. Fakt se ti mladí na
tebe koukaj.

– 220 –
 2015 (3)

Věděl, že ho pustí, spíš ho překvapilo, že ho ve vazbě drželi tak

dlouho. Uslyšel je tenkrát, když pro něj šli, už ze zahrady. Měl akorát
čas udělat dvě nezbytný věci: dát avízo Strašákovi a hlavně poslat
pár tisíc euro na účet člověka, který tyhle věci dělá a umí. Obvinili
Barbuchu ze zabití, jeden zasloužilej rudej prokurátor umřel za po-
divných okolností a někde se tam ochomýtala Barbuchova DNA. Na
výsleších něco přiznal, většinu samozřejmě ne – a to po nějaké době
stačilo, že ho pro nedostatek důkazů pustili. Taky zjevně konečně
ty prachy doputovaly do správnejch kapes.
Strašák bude za chvíli volný. Máte někoho, kdo by si pro vás
přijel? předstírali starostlivost, sotva mu oznámili, že může na
svobodu.
Nesmí s odpovědí spěchat. Donutil se připomenout si tu větu,
kterou má na ploše noťasu vyvedenou podobně jako varovnej ná-
pis ministerstva zdravotnictví na krabičkách cigaret: Emoce škodí
vašemu zdraví!
Jak ho to ale láká! Dát vědět Strašákovi, aby na něj za zdí počkal.
Dal by se trochu do gala a stepoval tam s předstihem. Až by se brána
konečně otevřela, vyšli by k sobě trochu ležérně jako kámoši, co
se pár pátků neviděli. Chlapi se z odloučení nesesypou. Strašák by
mu vzal kabelu a drcnul ho pěstí do ramene, nazdar chlape, tak to
máš za sebou. Přitom by se nejraděj objali a mlčeli. Objali? Kdepak,
skočili by na sebe jak zvířata. To samozřejmě nemůžou, jen by vy-
volali pozornost navíc.
Byla by hloupost Strašáka kontaktovat. Ano, fízlové vlezli Barbu-
chovi do počítače (teď mu ho vrací), ale on si data lifroval na různý
úložiště, na disku nechal samý bezpečný záležitosti – o ostatních,
o Strašákovi ani byte. Při výsleších to vypadalo, že se k úložištím

– 221 –
skutečně nepropracovali. Nebo že by jen zdařile předstírali vlastní
nemohoucnost? A stejně: co by tam našli? Pár údajů o Josém. Kdo
to je, proč se o něj zajímáte? Po pár dnech pilný policejní rachoty
by identifikovali jeho občanský méno, ale co z toho? Ten chlap je
přece ještě živej! Nebo není? Každopádně Barbucha by měl na dobu
vraždy neprolomitelný alibi: vězeňskou celu.
Nejvíc ho tehdy překvapilo, že proti byla i Dítě. Je to rok, rok
a půl, co se kvůli tomu rafii: Starý údaje přece nemůžeme mazat!
To jsou naše stopy v písku. Barbucho, sám jsi říkal, že napravujeme
minulost, a právě proto ji potřebujem zachovat. Jinak by to nemělo
smysl.
Dítě, zapomínáš, že primární je opatrnost.
Ta taky, ale stejně důležitý je nechat o nás – a hlavně o těch haj­
zlech – nějakou zprávu. Kdyby lidi neznali naše důvody, zůstaly by
po nás jenom vraždy. Ty informace jsou naše obhajoba.
Rozumím ti, Dítě, ale nesouhlasím.
Hlasování dopadlo tři proti jednomu. Pro to, aby se skupina
věnovala také archivářství, byl dokonce i Strašák. Je to dobrej kluk,
ale trochu ve vleku Dítěte. Znaj se dlouho, od dětství, dyť je to její
bratranec, Dítě za ním jezdila na prázdniny do Uhlířskejch Janovic,
hráli si tam na desperáty. Na zahradě Strašákový mámy už jako
malí fakani mezi keřema rybízu odhalovali, kdo jim zavraždil dědu
s babičkou. A vrahy samozřejmě zabíjeli, krev za krev. Některejm
nakypřili i hrobeček a pak ho rituálně pochcali. Musely to bejt dobrý
hrátky! Dokazujou mimo jiný, jak jsou dětské hry účelný, skutečná
příprava na pozdější povolání. To tihle dva jsou zárodkem naší
skupiny, odtud se to vzalo, ne až ve chvíli, kdy to Barbucha začal
organizovat. Pouto mezi nima je hlubší než to, s kym teď Strašák
zrovna píchá.
Nahraj to, Barbucho, všechno třeba na flešku a někam ji skovej,
klidně do lesa, do dutiny stromu. Dítě fakt nezapře, že vyrůstala na
indiánkách, je to k smíchu, ale roztomilý. A možná i účelný.

– 222 –
 Raděj vem dvě flešky a dej je na různý místa, ať máme zálohu,
rozmnožil tu myšlenku Strašák. My ostatní, doufám, hned po akci
všechno mažeme a přeformátováváme acronisem disky, rozhlíd se
s obavou po ostatních. Dítě s Karabasem přikejvli.
Barbucha se musel i teď při tý vzpomínce usmát. S fleškama
zakopanejma pod jehličím to nebyl špatnej nápad. Přišel jenom
pozdě. Všechno už bylo smazaný, minulost neexistuje, ti tři o tom
jen neví. Byla to volba šéfa proti vůli většiny a bylo to správný roz-
hodnutí. Teď za mřížema bylo Barbuchovi, kantorovi dějepisu, bez
historie líp. O tom, jak to bylo s tím komunistickým prokurátorem,
na kterýho se ho ptali, věděly jen mozkové závity čtyř lidí.
Ne, nemám nikoho, kdo by pro mě přijel, zalhal zadržený. Netušil
ještě, jakou říká pravdu…
Na svobodu půjde sám. Oblík si civil, okýnkem mu vydali mo-
bil (jistě důkladně vyluxovanej) a pár serepetiček. Naposledy se
podepsal občanským jménem. Jen co se otevřou oprejskaný vrata
z inferna, stane se zase tím, kým je. Barbucha se vrací.

– 223 –
 2015 (4)

To tě teda lituju. Ona, která vzala roha před válkou, lituje mě, která
se pokoušela násilí spíš probouzet? Nemít svou rodinu je horší, než
nemít svoji zemi. Aha, tak takhle to myslí.
A ty, Agni, rodinu máš? vyzvídala jsem.
Nemám, všichni zůstali tam dole v Bosně, mrtví do jednoho. Nemám
ani lidi, ani hlínu, právě proto to můžu dobře porovnat, pokusila se usmát.
Já mám aspoň někoho, bratrance, i když je právě v lochu.
Nemusíš mít kolem sebe kvanta živejch, podstatný je, abys vědě-
la, kdo byli tví mrtví. Dokud to nevíš, nezjistíš, kdo seš.
Já jsem já, zkoušela jsem oponovat.
Cituješ Jehovu? Jsem, který jsem? zasmála se Agni. Nám lidem,
naklonila se ke mně s tím tajemstvím, tohle nestačí.
Potřebovala jsem to celý někomu vyklopit, když se Karabas tak
odepsal. Pověděla jsem tý holce všechno, žvanila jsem jak protržená
a pak jsme obě bulily. Jako malí jsme se já a Strašák rozhodli, že si
smísíme po indiánsku krev, jako v knížkách, jako ve filmech. Jsme
sice přízeň, ale tohle pouto nebude věcí genetický náhody, nýbrž
volby, a to je mnohem víc, mysleli jsme si tehdy. Nůž už byl přichys-
tanej v kůlně, ale stejně jsme, snad ze strachu před mikrobama,
kterejma nás dospělí tak nadšeně děsili, neřízli. Kolik let se od těch
prázdnin převalilo… Teď už vím, že pouto slz je silnější než pouto
krve. A s Agni jsme si slzy promísily důkladně.
Nemůžeš žít v nejistotě, ne v takovýhle. Musíš za ním jet znovu
a zjistit, jak to je.
Za tím hajzlem?
Za kým jiným? Potřebuješ vědět, jestli je ten člověk tvůj dědek,
nebo vrah tvýho dědy. Dokud to nepoznáš, neuděláš nic pořádně,
stejně jakos ho nedovedla ani zabít, ani nechat při životě.

– 224 –
 Je hustá, jako když se útoková spojka prosmejkne rojem a běží
přímo, nikdo ji nemůže složit a všichni vědi, že položí pětku rovnou
pod háčko. Ani nevím, kde Josého hledat, naposled jsem ho viděla
válet se v lese. Táhla jsem ho na hromadu chvojí, a když to dál nešlo,
tak chvojí k němu, a pak jsem odjela, dumala jsem.
Kolik může bejt míst, kde je?
Pár…, připustila jsem. Doma nebo na chatě, pokud je zdravej,
nebo někde ve spádovým špitálu, jestli není. Ale třeba přece jen
umřel.
To je jedno, i tohle potřebuješ vědět. Něco se dá obtelefonovat,
zbytek objezdit.
Mlčim. Nejsem si vědomá, že bych kejvla, ale asi jo, Agni na to
kývnutí každopádně reaguje.
Mám jet s tebou?
Cože?
Pojedu s tebou, můžem se střídat za volantem.
Agni, to po tobě nemůžu…
Na tydle řeči se vyser. Chceš mě s sebou?
Neváhala jsem. Chci. Zase jsme po sobě skočily.
Čím pojedem? Karlovou oktávkou se přece zpátky do Česka
nevrátím.
Dej mi minutku, prohlásila moje Bosňačka a hrábla po telefonu.
Zase mluvila tou řečí. Culila se do mobilu čím dál víc a mně brzo
došlo, že Salim umí fakt všechno – aspoň v tomhle oboru.
Domluveno, máchla radostně pěstí, když odhodila mobil na ma-
traci. Salim si vezme tvojí škodovku a pučí nám něco jinýho, zrovna
má legálního golfa s německou registrací. A dá ti rovnou nějakou
zálohu. Golfem projedem Česko, a až se vrátíme do Lipska, dostaneš
zbytek prachů. Neboj, je to spolehlivej člověk.
Nebojím se. Na kdys to domluvila?
Jak na kdy? Jedem hned!
Jako rovnou?

– 225 –
 Máš tady na co čekat?
Nestihla jsem se zamyslet nad odpovědí a Agni už házela svo-
je hadry do batohu. Následovala jsem jí bez prodlevy. Spoďáry,
ponožky, mikinu… Vezmem to třeba od západu, nejdřív Klatovy,
pak Sázava, a kdyby pořád nic, tak se uvidí, rovnala jsem si v palici
itinerář výpravy.
Máš jedinej způsob, jak s jistotou určit, jestli je to tvůj předek,
oznámila mi Agni a zaklapla přezky na krosně.
Jakej? koukla jsem na ní, v ruce černý tílko.
Řekla mi o něm.

– 226 –
 2015 (5)

Po tom přepadení nevidíš správně. Musíš znovu zaostřovat na

každou vzdálenost, kam se podíváš, často se ti to ani nepodaří.
Tvoje oči ochably, ale ne tolik, jako ostatní svaly, ty jsou zatím úplně
v loji. Vidíš a slyšíš. A to je pomalu celé, můžeš ještě mrknout víčky
a s velikým úsilím pohnout prsty na jedné ruce. Není to spánek, ve
kterém tu ležíš, není to ani bdění. Rozhodně to není smrt.
Na pokoji jsi sám, položili tě sem buď ze soucitu, nebo z nějaké
známosti. Samota ti vyhovuje, zvykl sis a nechceš teď svou bezmoc
vystavovat na odiv kdejakýmu hejhulovi na vedlejší posteli. Kdybys
potřeboval, máš v dlani pípák. Na protější stěně visí placatá televize,
zvuku většinou nerozumíš, jen ti hučí do hlavy a duní tam dlouho
poté, co ji večer konečně vypnou. Obraz, jak se rychle mění, nejde
vůbec zaostřit. Bylo to včera, nebo už dřív? Nemáš přehled o dnech.
Zavolal jsi alarmem sestru, přišla, ale nedokázals jí povědět, že po-
třebuješ ten krám vypnout. Mluvit nesvedeš (určitě se to zlepší,
vždycky ses ze všeho vyhrabal) a tvůj pohled nepochopila. Když
jsi pípák zmáčknul znovu a několikrát, sebrala ti ho. Vrátila ho až
večer. Už sis netroufl znovu ji volat. Přečkáš to nějak i s tou bednou.
Dnes jsi sestru volat nepotřeboval, ráno tu byla, přijde zase ně-
kdy před polednem. Statické věci často přehlédneš, mírný pohyb
na sebe upozornit dovede. Neunikne ti, když se teď dveře otevřou.
Přišla se za tebou sestra podívat? Ne, to nebude sestra, tahle mladá
paní na sobě bílé oblečení nemá. Culí se, ale ty ji asi neznáš. Přišla
za někým jiným, spletla si pokoj. Za tebou nikdo nechodí, není, kdo
by zašel, snad někdo z bývalé práce v kasárnách, ale ještě tu nebyli.
Nebo ano a nepamatuješ si?
Jste tu špatně, myslíš si, zatímco se ona blíží. Je už na krok od tebe,
pěkně se podívá a vezme tě dokonce za ruku. Zamyslíš se, jestli ten

– 227 –
dotek cítíš (jak jsi na tom vůbec s hmatem?), když si všimneš, co
dělá: odsunula kabel s pípákem stranou, mimo tvůj dosah, teď ho
položila dokonce na zem. Najednou je taková chladná, dívá se, jako
by si chtěla odplivnout, jen to neudělá. Otočí se k tobě zády a odchází
pryč. Nechá tě tu samotnýho bez kontaktu? Opravdu se spletla.
Ve dveřích se zarazila, vrátí se opravit chybu? Ne. Vedle ní se
objevila druhá silueta, menší, drobnější. Mluví spolu? Přes hluk
televize neslyšíš, nerozlišuješ, odkud přicházejí slova. Vidíš dob-
ře, že se postavy v pokoji vyměnily? Ta první vyšla ven ze dveří,
ta menší se blíží. Nebo se ti to mate? Jde k tobě, nespěchá, zkusíš
zaostřit, ještě blíž, znovu doostřuješ – a konečně ji poznáš! To je ta
redaktorka z Ratajského lesa!
Celá ta hrůza se ti ve vteřině vrátila. Cesta k pomníčku, nějaké
řeči – a najednou tma. A pak trocha světla, ale nemůžeš hýbat ru-
kama. Vůbec se nemůžeš hýbat, od té doby ses ani nepohnul. Re-
daktorka stála v lese nad tebou a mluvila: o osmapadesátém roce,
o pomstě… Přišla jsem tě zabít. Řekla to tehdy skutečně, nebo se
ti to v hlavě posunulo? Pokud to chtěla udělat, tak proč? A proč to
nakonec neudělala? Žiješ přece, že?
Protože to přišla udělat teď, došlo ti! Přišla jste mě zase zabít?
optal ses jí pohledem. Za osmapadesátej? Neslyší tě, ale máš pocit,
že ti rozumí.
Je vážná, soustředěná, už na krok od tebe. Co to drží v ruce?
Nůžky! I v lese byly přece nůžky a vedle nich ležely tvoje vlasy!
Někdo tě tam ostříhal, vybavuješ si. Soudružka redaktorka? Jak
se vůbec jmenuje? Co má proti tvejm vlasům? Bylo to včera, nebo
předevčírem, kdy ti sestra přistrčila před pusu zrcátko. Zaostřil jsi
a uviděl v něm tvář. Nepoznal ses, ale z logiky věci jsi to ty být musel.
Kdo jiný by na tebe koukal? Vlasy ti dorostly, ale jsi jak ze starýho
papíru. Zkoumal jsi tu kůži sotva chvilku a pohled do zrcadla se
začal zatmívat. I teď se v pokoji stahuje šero. Redaktorka už nemá
obrysy, ani nůžky tu už zaplaťpánbůh nejsou. Zbyla jenom tma.

– 228 –
 2015 (6)

Chápal, že maily a messenger mlčí, ale že nenašel řádku pod Cha-

zarským slovníkem a nikde ani písemnej vzkaz, to vypadalo divně.
Ba ne, vypadalo to nebezpečně. Kam vyrazí propuštěnej vězeň nej-
dřív? Do hospody, za babama, za svou babou, případně chlapem?
Omyl. Vyrazí za komplicema (předtím ovšem jezdí dvě hodiny tram-
vajema a chodí po opuštěnejch místech, aby setřás možný očko).
V Barbuchově případě to byl chlap i komplic dohromady. Odemk
si jeho byt (všichni čtyři maj klíče od všech), koukal, kde co lítá,
a brzo to znamení nepokoje rozpoznal: pořádnou vrstvu prachu.
A usychající kaktusy (ty zalil, prach nedráždil). Která uhodila, mu
došlo, když nakouk do skříně. V bytě chybí nejen Strašák, ale na
obvyklým fochu taky jeho počítač. Úplně stejná výbava, s kterou
putoval do cely on sám: člověk a stroj. Tohle smrdí.
Ještě víc začalo zasmrádat při exkurzi v Karabasově bytě: Ka-
rabas pryč, jeho věci v čudu, všechno jakoby ve fofru… Unesli ho
ufouni? A apartmá Dítěte? To už byl úplnej masakr, jako by se někdo
chtěl na jejích věcech pomstít. Nechápal, co to všechno znamená,
neměl potřebný data. Věděl jen dvě věci. Zaprvý: zůstal sám, za-
druhý: je tu nebezpečno. Přihořívá, bacha aby nezačalo hořet. Na
požár čekat nebude.
Do svýho podkroví v rodičovský vile dorazil k večeru. Hezky se
s rodiči přivítali. Jako by za tu dobu, co se neviděli, zapomněli, jak
si lezou na nervy.
Nebyli tam na tebe zlí? strachovala se máma. Od doby, co
pocho­pila, že její syn je buzna, má ochranitelskej komplex, pořád
si představuje, že mu co chvíli někdo něco strká do zadku. Dokud
si myslela, že je kluk hetero, bála se spíš, aby synáček neubližoval
ostatním. Konstituci by na to měl.

– 229 –
 V pohodě, mami.
Ahoj Barbucho, jsme rádi, že seš doma, vítej, oslovil ho otec
a klepnul povzbudivě do prsou. Než se mu naučili říkat nickem,
trvalo to. Musel rodiče vycvičit, na svý dosavadní méno nereago-
val, věty, ve kterejch zaznělo, jako by neslyšel. Nakonec si rodičové
zvykli, museli si zvyknout, že odlišná je nejen sexuální preference
jejich kluka. Hodně věcí je mimo normu, ani netuší kolik.
Pili v salónu čaj. Barbucha tenhle hodobožovej servis nesnášel,
ale tentokrát adrenalin vysadil. Potřebuje rodiče trochu zklidnit.
Ráno vypadne, bylo by zbytečný prožít tyhle chvíle konfrontačně.
Barbucha vyprávěl nepodstatný historky z vazby, pokud se do
toho položil, fakt se jim dalo zasmát. Tati, potřeboval bych nějaký
peníze, zvážněl najednou. Docela dost jich potřebuju.
K čemu ti budou? Souvisí to nějak s tvým kriminálem? Copak tě
nepustili, protože jsi nevinnej?
Jsem nevinnej, nedělejte si hlavu.
Jak si nemáme dělat hlavu? vpadla do toho matka, ale otec ji za-
razil pohybem ruky. Šel k věci, nebo si to aspoň myslel: Máš dluhy?
Ne, nemám dluhy, fakt že ne.
Svěř se nám, pokoušela se matka.
Neptejte se. Nebudu vám odpovídat.
To ses naučil od těch kriminálníků, jaks s nima seděl? vyjel po
něm otec.
Jo, naučil jsem se to. Navíc odtud potřebuju zejtra ráno vypad-
nout, odjet na nějakou dobu, půjčil bych si mazdu, jestli byste ji
mohli chvíli postrádat.
O mazdu nejde, ani o ty prachy, jde o…
Tati, já ti fakt nemůžu říct, co se děje, promiň.
Zneužíváš naší dobroty, synu, zamračil se otec.
Úspěšně? optal se Barbucha tak nevinně, skoro dětsky, až se
všichni tři rozesmáli. Bouřka mezi nima vždycky rychle přešla,
léty se to naučili, umožňovalo jim to koexistenci. Za chvíli už zase

– 230 –
hryzali bábovku; stín napětí tu sice zůstal ležet, ale oni ho opatrně
překračovali.
Je fakt dobrá, mami, vyvedla se ti.
Budeš dlouho pryč?
To ještě nevím, ale dám o sobě vědět. Slibuju.
Bude se nám stýskat.
Mně taky.
Plánovali jsme, že tě po té vězeňské stravě pořádně vykrmíme,
a teď vidím, že to musíme zvládnout za jediný večer, usmál se táta.
Takhle je to dobrý, v humoru si rozumějí, jinak skoro vůbec.
Vykrmíte se dneska spolu se mnou? vybídnul rodiče a hrábl po
dalším kousku bábovky.

– 231 –
 2015 (7)

Salim je nejen spolehlivej, ale taky relativně štědrej. Golfa ani ne-
překontroloval, jen si vzal klíčky a dal mi štůsek bankovek s hodně
nulama. Konečně mám nějaký prachy, hurá! Pár euro jsem si tak
mohla připlatit, abych dostala výsledky testu co nejdřív. Budu mít
konečně jasno. Zadavatelem zakázky byla samozřejmě Agni, já
v Lipsku oficiálně vůbec nejsem.
Skoro to tak opravdu je, z města znám kulový. Jednou jsme se
byli projít kolem Kanálu, očumovali život v ulicích, ale neměla jsem
chuť se k němu přichomejtnout blíž. Ty dny jsem hlavně prospala –
doháním deficit, nebo čerpám pro následující období? Nebo si je-
nom krátím čas? Párkrát mě vzbudil Karabas, ale já na něj opravdu
nemám náladu. Možná pozdějc, ale asi ne.
Tentokrát mě vzbudila Agni. Ta může, zejména když má pro mě
zprávu, na kterou čekám i ve snech. Přišel nám mail z Berlína! zubí
se a čte, tedy překládá z němčiny do angličtiny: Vážená zákaznice,
dovolte, abychom vás informovali o výsledcích genealogického
testu, který jste zadala v naší laboratoři dne…
Přišlo to! Jsem komplet vzhůru, každá buňka mýho těla je na-
stražená. Teď se všechny dozvědí, co jsou vlastně zač.
Agni to louská dál, něco z toho nechá v němčině, protože tomu
nerozumí v žádným jazyce. Ani já ne: Identifikační genetika…,
jednonukleotidové polymorfismy…, forenzní analýza…, poměr
markérů…, nekódující část DNA…
Tejrá mě! Skočím po ní, ale ona zvedne iPad nad hlavu. Je vyšší
než já, i když po ní hopsám, nedoskočím. Zdržuje s gustem: Počkej,
musíš to slyšet celý, je to přece důležitá věc, nemůžeme to jen tak
odbýt pointou. Čte se zakloněným krkem a obrazovkou někde
u stropu: Byť byl vzorek vlasů dodán bez vlasových folikul, v kom-

– 232 –
binaci se vzorkem slin druhého porovnávaného subjektu mohla
naše laboratoř učinit závěr s jistotou blížící se 85 %.
Pětaosmdesát procent? To je fakt hodně. Kolik našich jistot má
mnohem menší pravděpodobnost. Jo, tomu se už dá věřit, ať je to
cokoliv.
Agni pořád něco slabikuje a hihňá se. Trápí mě, to znamená, že
z laboratoře přišla dobrá zpráva. To chápu, jen nevím, co dobrá
zpráva vlastně je: ano, nebo ne? Co to melu, dobře je přece ne! Mít
za předka takovou svini a svěřit to navíc genetice, věřit zasraný
dědičnosti znamená, že i já to mám někde v sobě, všechen ten hnus.
Převzala bych to jako štafetu, jen bych na předávce nechňapla po
atletickým kolíku, ale po šroubovici. Správně je nekompatibilní,
vzorky bez známek schody!
Posloucháš mě vůbec?
Cože? vytrhnu se z teoretizování.
Vámi dodané vzorky vlasů a slin vykazují dostatečný počet shod-
ných znaků, aby bylo možné s výše avizovanou dávkou pravděpo-
dobnosti tvrdit, že se jedná o dvě osoby, které se nacházejí v jedné
genetické linii, dočte Agni náš mail. Čumim. Máš dědu, oznámí mi
komprimovaně. Ten chlap v Klatovech ve špitálu je tvůj předek.
Tak je to tady, ten lhář měl pravdu. Mám dědu! Už to teda vím,
jen se budu muset ještě rozhodnout, co s tím. Je na tom něco dob-
ře? Každopádně to, že nic z toho netušila moje máma. A babička?
Věděla, že otěhotněla s tímhle hajzlem? A děda? – teda ne děda, pan
Kašpar, člověk, kterýho můj předek zlikvidoval?
Vysvětluju si to správně, že José moji nejmilejší babičku natvrdo
znásilnil? Od něj se to nedozvím, pokud se zázračně nerozmluví, ale
někdy nepotřebuješ doznání, stačí logika. A tohle do sebe zapadá.
Babička by s nim přece nešla! Bude to taky nějakejch pětaosmdesát
procent, a to mi stačí. Vím, co jsem, a vím, co mám udělat.
Půjčí nám Salim ještě jednou toho golfa? zeptala jsem se Agni.
Takhle se mi líbíš, pochválila mě Bosňačka a hrábla po telefonu.

– 233 –
 2015 (8)

Dneska ti je líp, i z telky pochytíš kousky, které mají nějaký smysl.

Chvílema se nad těma blbostma i usměješ, jen ven to nejde, rty se
nehýbají.
Od té chvíle, kdy tu byly ty dvě paní – bylo to dávno, nebo včera? –
zpozorníš při každém pohybu dveří; pokud ho tedy zaregistruješ.
Většinou je to jen sestra, a to je dobré. Pokaždé je to jen sestra,
až teď s ní přichází do pokoje někdo druhý. Zaostřuješ ke dveřím,
jsou tam dvě siluety, povídají si a ty nerozumíš. Pak se ta bílá, tuhle
barvu vidíš nejlíp ze všech, otočí, možná k tobě něco zavolá, a pak
tě tu nechá samotného, jen s tou druhou.
Nová postava se blíží k posteli, jde rychleji, než stačíš doost-
řovat. Zdá se, že je to zase nějaká ženská… Jedna z těch dvou, co
tu byly nedávno? Proboha! Co po tobě zase chtějí, tolik let jsi měl
klid, a teď najednou po tobě pořád někdo něco chce. Má zase nůž-
ky? – ty si pamatuješ: z nemocnice i z Ratajskýho lesa. Ta minulá
návštěva ti to přepadení připomněla, i ty roky předtím, ty, co měly
zůstat stranou.
Postava už je na krok u tebe, vztahuje k tobě ruku – a tobě to
dojde! Zase ti chce sebrat pípák! Musíš ho zmáčknout hned, při-
volat sestru, co zrovna odešla, snad už bude na sesterně zpátky,
Melichárku, jednej rychle, než ho ta paní zase hodí na zem, děláš to,
myslíš na to, ale prsty poslouchají pomalu, než zareagujou, musíš
jim poručit několikrát, chtít to opravdu, ne jen tak mimoděk jako
dřív, soustřeď se, potřebuješ myslet výhradně na ten pohyb, jinak
se to nestane! A nestává se to, ona tě ruší, je ve tvém zorném poli…
A vtom ji poznáš doopravdy. Helena Felbabová! Uleví se ti, tohle jde
opravdu rychle, stejně jako dřív, svět se ve vteřině zjasní a vyčistí.
Jsi mezi svýma, v bezpečí. Návštěva! Přijela za tebou návštěva.

– 234 –
 Ahoj stará vojno, tak mě tady máš, řekne a pohladí tě po tváři. Ne,
ten dotek necítíš, ale co jiného by dělala její ruka, když se přiblížila
k hlavě a zmizela po straně z tvého zorného úhlu? Něco ti povídá,
chtělo by to vypnout telku, ty hlasy se ti matou, co je její a co z ven-
ku? Ale vysvětlit jí to nedokážeš, ani sestře jsi to neuměl povědět.
Snad kdyby tu byly obě najednou, dovtípily by se…
Všichni tě, Pepo, pozdravujou.
Kdo všichni? Z klatovských kasáren? Pozdravujou, a stejně ne-
přijdou…
Chyběl jsi nám, bylo to poprvé, cos u pomníčku mý mámy chyběl.
Tak oni byli z kasáren u pomníčku?
Balistické expertízy dokazují, že pozice ukrajinské armády byly
ostřelovány z lokalit, které leží prokazatelně na ruském území.
Kalibr těchto zbraní…
Naši kluci jsou na cvičení? Párkrát jsi s nima jel na Šumavu do výcvi-
kového prostoru, kam se jinak nikdo nedostane, i do tanku jsi vlezl…
Byla jsem se podívat na tvojí chatě, zámek jsem dala do pořádku
a pár mladých soudruhů se nabídlo, že uvedou do rychtyku i tvůj
sad, aby to tam nevypadalo, jako že tam spadnul granát…
Nechali tě i vystřelit, mířili oni, ty bys jako civil nezacílil, to dá
rozum, ale impulz k palbě nechali na tobě…
Pravidelné oddíly se stáhly o několik kilometrů do vnitrozemí.
Na místě střetu zůstal jen pluk Azov, který se odmítá podřídit cen-
trální…
Došli jste se pak na místo dopadu podívat, takovou díru by jeden
kopal lopatou tři dni, a to nepočítáš vyvrácený kořeny…
Máš, Pepo, s chatou nějaké záměry? Já vím, těžko se ti odpovídá,
ale říkala jsem si, že bych se ti o ni starala. Snad ti nebude vadit,
když si tam občas udělám víkend. Je to místo, které by nemělo zů-
stat opuštěné…
Nejraděj bys to napálil do zdi kostela, ale ten už ležel v suti, veli-
tel osádky vzpomínal, jak se trefovali kanónem do věžiček…

– 235 –
 Až se vyzdravíš, najdeš chatu jako klícku a vrátíš se tam, nemusíš
se ničeho bát, zůstává tvoje…
Nějaká vůně… Co to tady voní? Soustředíš se: někdo je s tebou
v pokoji. Zaostříš: Felbabová je tady. Stará kamarádka a soudružka
tě přišla navštívit. Máš návštěvu, konečně! Ta vůně je její, vždycky
se tak pajcovala…
Pepo, ještě jedna hodně důležitá věc: Ta divná holka, co se vydá-
vala za redaktorku Haló novin, asi žádná redaktorka nebyla. Nevím,
co se ti v Ratajským lese přesně stalo – to místo je nějak prokletý,
nebo co – ale já to zjistím…
Ta vůně je nepříjemná, dráždí. Tohle nemáš na ženskejch rád,
šminky, voňavky, snažej se bejt jiný, než jsou. K čemu taková hra…?
Policie se tomu nechce věnovat. Berou to jako mrtvičku bez cizího
zavinění. Hodili mi to na hlavu, ale já to nenechám ležet. Pomáhají
mi tři mladí, poznali jsme se právě u pomníčku mý mámy, oslovili
mě tam. Nejsou jako druzí, aby jen řečnili na schůzích a debatovali
donekonečna o klasicích hnutí. Tohle je opravdová avantgarda,
odhodlaná, zapálená…
Majka, ta voněla jinak! Po svým, jako opravdová ženská, nemu-
sela si k tomu nic přidávat, stačilo jen to její, a že toho bylo…
Já už jsem dost ze hry. Lidi, se kterýma jsem dělala, jsou v pen-
zi nebo odstavení. Ale ti mladí se vyznaj, mají přehled, kontakty.
Říkám si, jestli někdo z nich nedělá přímo na kriminálce, nebo
snad na Bisce, ale třeba se jen moc domýšlím. Jsme dobrej tým,
takovej multigenerační. Pepo, víš ty co? Připadám si trochu jako
partyzán…
Takový ženský jako Majka se už dneska neroděj, a pokud ano,
tak se rychle něčím pokazej. Jako Helena Felbabová, pěkná, ale do
větru, sama se ti nabízela, nepochopila, že tys to měl spíš opačně:
sám sis potřeboval vzít…
A jdou i po lidech, na které je policie krátká. Teď zrovna prej po
párečku – ano, i ženský v tom jedou – kterej má na svědomí smrt

– 236 –
jednoho našeho významného straníka. Jeden z těch pachatelů je už
ve vazbě, ale ta jeho čůza uniká…
Helča Felbabová… Je tady, sedí ti na posteli a smrdí ti do nosu.
A o něčem ti povídá. O čem mluví…?
Příště je vezmu na návštěvu s sebou, co říkáš? Budou se ti líbit…
Další návštěva? Přijeď zase a vem s sebou klidně někoho, myslíš
si co možná nejhlasitěji…

– 237 –
 2015 (9)

Mazda odbočila z dálnice na obchvatu Plzně. Stopař stál zkušeně

na místě, kde se zužují pruhy do jednoho, auta zpomalují a řidiči,
kteří to tu moc neznají, se ujišťujou, jestli jedou správně. Barbucha
správně jede. Jindy by stopaře vzal, sám tak někdy jezdí, ale dnes-
ka ne. Ani neudělal omluvné gesto. Potřebuje prostor jen pro sebe
a v něm si připomenout, kvůli čemu to všechno provádí. Co udělá,
je mu jasné, stejně jako pořadí, ve kterém to provede.
Kde jsou Dítě s Karabasem? Za mřížema ne. Barbuchovy zdroje
o nich nic nevědí, což znamená, že zdrhli. Útěk je v takový situaci
solidní volba. Pokud se někde zašili – Barbucha se taky brzo zašije –
mohli bysme po čase obnovit spojení a možná i spolupráci. Kon-
takty, který Barbucha má, částečně na bázi kamarádský, částečně
názorový, ale hlavně na rovině finanční, pořád spolehlivě fungujou.
Prachy se nikdy nezkazej.
Dalo jen jednu noc práce zjistit, kde jsou ti dva, o který se teď
hraje především. První z nich: Strašák. Ten je v báni kvůli tomu za-
sloužilýmu komunistovi, kterýho udělali s Dítětem loni. Ale Strašák
se nepřiznal, takže na vyřešení situace stačí obvyklá taxa obohace-
ná o expresní příplatek. Barbucha ji už poslal a může pohlídat, aby
všechno běželo jak po másle: úplatek, konec výslechů, propuštění.
Pokud to půjde podle předpokladů, pustěj Strašáka ještě dneska.
Hurá, chlape, těším se na tebe! Kdybych neměl jinou, fakt neod-
kladnou činnost, samozřejmě bych na tebe před prisonem čekal
(jasně že o blok dál, abych zbytečně nevystavoval ksicht). Barbu-
cha nezapomene, jak je ulice prázdná, když z venkovní strany vrat
nikdo nevyhlíží, to se na svobodu vylízá o dost hůř. Ale Strašák to
zvládne. A až ho Barbucha zejtra navštíví doma, bude kluk o to
zblázněnější. Jo, tentokrát už na sebe skočej. Udělaj to spolu rychle

– 238 –
a divoce a aspoň na čas vypadnou, není třeba pokoušet štěstěnu
holou nohou. Nejraděj někam mimo Unii, vyberou spolu místo, kde
se jim bude dařit. Někam, kde je fakt teplo, řekne možná dvojsmy-
slně Strašák. Bylo by hezký, kdyby to tak řek…
Sorry, Strašáku, dneska to budeš muset doklepat sám. V tuhle
chvíli mě zajímá víc někdo jinej: José. Představ si, on totiž pořád
ještě žije, tahle akce nějak nevyšla. Zjistit, že se ten pičus válí ve
špitále, bylo mnohem snazší, než se dopátrat k tobě, zlato. Snad je
ochrnutej, nebo aspoň imobilní… Jeho chyba. Barbucha není zvyklej
pracovat s umírajícíma, ale musí si připomenout jedno ze základ-
ních pravidel: nemoc neomlouvá. Špitál není žádnou omluvenkou
za spáchanou krutost! To ani prd!
Barbucha to tentokrát nedělá jen ze všech těch důvodů světa
jako jindy. Tentokrát je to navíc i pro tebe, Strašáku, a pro Dítě,
hlavně pro ni. Na tomhle případu jí záleželo víc než na ostatních.
Jste v tom namočeni krví. Možná právě proto to nemohla dotáhnout
do konce, ani tys, Strašáku, nemoh. Vždycky je lepší o věci jen vědět
(jako historik), než ji pociťovat (jako potomek obětí). Zase ty škod-
livý emoce. Možná právě ty vám zabránily oddělat hajzla, kterej
dostal pod šibenici vašeho dědka. Dítě, holka moje zlatá, chápu, jak
ti muselo bejt! Udělám to pro vás. To je ten důvod.
Cedule v zatáčce: Klatovy 6 kilometrů.

– 239 –
 2015 (10)

Chtělo by to zase nějakou haku. I dneska je to velká akce, jiná než

dřív a možná stejně náročná. Tentokrát bez krve, vzteku ale bude
možná tolik, co jindy. Třeba se přidaj i další pocity, nějaký nový,
nevyzkoušený.
Místo válečnýho rituálu mám s sebou dneska Agni. Jsem vyjuka-
ná, Bosňačka sedí za volantem celou dobu. Kdyby byla unavená,
prej si řekne, abych ji vystřídala, ale ona unavená nebude, tím jsem
si jistá. Případně si neřekne. Bez týdle ženský bych byla totálně
v loji, pomáhá mi od první chvíle, co jsem do Lipska přijela. Měla
bych to někdy otočit a pomoct jí, určitě je toho spousta, co za ní
zůstalo v Bosně k řešení…
Zrovna teď se sice motáme na nějaký křižovatce v polích před
Klatovama, ale jinak se cítím totálně zorientovaná.
Kudy dál? zeptá se Agni, a než to najdu v autoatlasu (golf navigaci
nemá), klidně zastaví, vyřadí na neutrál a nevyšiluje. Se shovívavým
pohledem na kýč převlečenej za českou krajinu vyčká, dokud ne-
najdu, kde jsme, a neřeknu, že jedem doprava. A pak se nerozjede
jako blázen, jen postupně přidá. Tak to mám ráda. Všechno je pod
kontrolou.
Nahoru se mnou tentokrát Agni nepude, tohle bude příliš
osobní. Jasně, ona nemluví česky, ale intonace hlasu je univerzální
kód. Bojim se, že budu před Josém nejistá, mohla bych si dokonce
i ufňuknout.
Nelituju, jak jsem s nim zametla v Ratajským lese, zasloužil
si to, zasloužil by si víc, příbuzeneckej poměr na klasifikaci viny
nic nemění. Nelituju ani toho, že nemůže mluvit, jsem spíš ráda.
Kdyby žvanit moh, určitě by to totálně pohnojil: vzpomínkama vy-
zobanejma jak rozinky z pudinku, kecama, co by se hodily akorát

– 240 –
tak na nástěnku v bolševickym pasťáku, výčitkama a ublížeností.
Tenhle koktejl nesnáším. Akorát bych se zase spravedlivě vztekla.
A tohle já nechci, toho už bylo dost. Na druhou stranu neplánu-
ju ani velkou smiřovačku. Nebude žádný navštěvování starouška
a péče o umírajícího rekonvalescenta. Dneska to bude premiéra
a derniéra v jednom. (Netvrdím, že mu třeba nepošlu pohled ke dni
politických vězňů, ale jezdit za nim rozhodně nehodlám.) Jen mu
prostě řeknu o všech těch letech bez něj a proti němu. Vysvětlím
mu, že to, co jsem mu udělala v lese (spíš mu to udělal jeho strach),
je prd proti tomu, co udělal on naší (tedy svojí) rodině. Sebe litovat
nebudu, jak bych s tim jednou začla, těžko bych to do konce života
stihla zastavit. Ale co moje máma?! Jak ta přišla k takovýdlemu fo­
trovi, kterej neměl bejt tam, kde byl, a chyběl, když ho potřebovala?
A babička! A děda! – myslím samozřejmě pana Kašpara.
Ale třeba to bude ještě jinak, až ho zmerčím face tu ksicht. Možná
začnu porovnávat, jestli po něm nemám frňák nebo uši. Nebo nedej
bože voči! Kdo ví, jak se to celý vyvine. Na rodinnejch sešlostech nikdy
předem nevíš, kdo se s kym porafe nebo sčuchne. Já nikdy na takovým
sedánku nebyla, tak mám před sebou otevřený všechny možnosti.
Tentokrát půjdu normálně na vrátnici, už se nebudu muset plížit
vejtahem na prádlo. Zazvoním na sestru, a až se dokymácí k okýnku
recepce, jednoduše řeknu: Přišla jsem na návštěvu za panem Me-
lichárkem. Můžu dál?
A vy jste kdo? zeptá se mě sestra, takhle to sestry dělají.
Možná to nedokážu sama vypustit z huby, ale ona mi snad po-
může: Nějaká přízeň?
Kejvnout dovedu, přihlásím se k tomu dědictví tiše a jasně. Jo,
jsem zkurvená přízeň.
Jsme tady. Vjíždíme na parkoviště před špitálem. Je tu plno,
couráme se pomalu uličkou, hledáme volnej flek. Rozhlížím se,
naviguju. Agni, dívej: Támhle vzadu se uvolnilo jedno místo, jedem
tam. Zrovna odtud vyjíždí nějaká mazda.

– 241 –
 2015 (11)

Měla to být poklidná návštěva. Připravilas kulajdu a řízky se salá-

tem, plánovalas, že po jídle projdete zámecký park – to jediné místo
ve Vlašimi, kam se dá zajít, pokud člověk nechce do hospod.
Nakonec přijeli jen dva. Tvůj byt na sídlišti našli bez problémů,
bzučák dole u dveří nefunguje, ale někdo ze sousedů je pustil, taks
ani nemusela scházet ze schodů, a už stáli u tebe v předsíňce. Vemte
si papuče, snad jsem trefila vaši velikost, uvítalas je.
Kdybys měla vlastní děti, mohli by být jako tvoji vnuci. Bylo by
hezké takové mít. Pokud by tu seděli jiní, slova by možná vázla,
těžko by šlo překlenout tu bariéru věku, který vás dělí. Ale vy máte
o čem mluvit, o kapitalismu, o revoluci… Díváte se na svět jedním
pohledem.
Už jste dojídali hlavní chod, když tě ten starší oslovil: Představte
si, soudružko Felbabová, jaké věci se dnes dějí. A začal s příběhem,
jaký by se dřív nestal. Ten gauner si říká Strašák a je důvodně po-
dezřelý z vraždy jednoho soudruha. Osobně jsi ho neznala, ale jeho
jméno ano, jeho práce pro hnutí si váží každý dobrý komunista.
Loni zemřel a teď vyšlo najevo, že v té smrti měl kdosi prsty. Právě
ten Strašák a nějaká jeho fuchtle. Ta sice utekla, ale Strašáka policie
chytila.
Tím to ale neskončilo, zlobili se kluci. Měli ho pod zámkem, vy-
šetřovali a najednou ho chtějí z vazby jen tak beze všeho propustit!
Máme informace, že ještě dnes má ten člověk vyjít na svobodu.
Z ničeho nic? podivila ses.
Prý na nějakou kauci, prohlásil ten, co vypadal mladší. Copak
tomu nikdo nerozumí? Vždyť může pláchnout! Hranice jsou dneska
otevřené, kdo ho pak bude po světě nahánět?! rozkřičel se.

– 242 –
 Taky tě to nenechalo chladnou: Policie proti němu určitě musela
mít nějaké důkazy. A najednou je nemají a otevřou mu bránu? Ne-
chápu, jak se něco takového může stát.
My to chápeme moc dobře, mračili se ti dva. Na sebe, na celý
nespravedlivý svět.
Vy víte, že jsem bývalá policistka, a můžu vám říct, že když jsme
my někoho zadrželi, tak dokud jsme neměli v případu úplné jasno,
dotyčný…
To už je dávno pasé, dneska to funguje jinak! Na žádnou sprave-
dlnost se nehraje, spíš na známosti a na peníze, přerušil tě mladší
z tvých hostí.
Kontroluj se, okřikl ho druhý. Nech tady soudružku domluvit.
Nic se neděje, už jsem všechno dopověděla. Jen že mě mrzí, co
všechno je dneska možné, zůstávala jsi přátelská.
Je to zkurvenej režim, pokračoval mladší hoch. Kamarád se na
něj přísně podíval a on se zarazil. Dokonce se za příkrá slova omlu-
vil. Nemáš ráda, když se mluví sprostě, ale ten kluk má v podstatě
pravdu.
Už vás řečma o minulosti nebudu zdržovat, nabídlas návštěvě
štrúdl. Něco mě ale napadlo. Mám dobré kontakty v Haló novinách.
Můžu vám domluvit schůzku s jednou zkušenou redaktorkou, kdy-
byste chtěli, doprovodila bych vás k ní…
Cože?! vyštěknul ten mladší, jako by se mu děla nějaká křivda.
Pojali by to dost možná jako velkou kauzu, dostalo by se to na
první stranu, vysvětlovalas.
Psát o tom články? Přesně to dělají všichni: jenom žvaní. My
nežvaníme, zlobil se ten kluk. Už ti to přestávalo být příjemné.
Já jen, že kdyby se o tom vědělo…
… tak by se vůbec nic nezměnilo! A ten zločinec bude zatím
v čudu. Za vás by se nic takového nestalo! ukázal na tebe dlaní,
ve které držel řez štrůdlu. Rychlým pohybem z něj vypadlo pár
drobečků, budeš muset vyluxovat koberec, až odjedou, napadlo tě.

– 243 –
Popravdě: nelíbí se ti, jak mluví hlasitě, dojíte a půjdete se raděj
projít ven, pod stromy se člověk často zklidní.
Tahle společnost nejen že netrestá zločince, ale nechrání ani
sama sebe. Kam to všechno povede? naléhal dál ten kluk. Neuměla
jsi dost rychle odpovědět.
K tomu, že musíme začít jednat sami, řekl a ukousl si štrůdlu. Ani
jsi neměla odvahu zeptat se, jestli mu chutná.
Dost těch řečí, zarazil ho ten druhý. Stejně už budeme muset
vy­padnout.
Myslela jsem, že bych vám ještě ukázala park…
Na park se podíváme jindy, snad se nevidíme naposledy. Omlou-
vám se, ale už opravdu musíme jet.
Domlouvali jsme se přece na celé odpoledne…
To jsme ale ještě nevěděli o tom Strašákovi, že ho dnes večer
propustí.
A…? zatrnulo ti a na předloktích naskočila husí kůže.
Prostě to musíme dotáhnout do konce sami, když stát zase se-
lhal, prohlásil mladší kluk a zvednul se od stolu.
Nechápala jsi, nechtěla chápat. Jak dotáhnout?
Poď už, vstal ten druhý a vzal druha za rameno. Jdeme.
Vy ho chcete… Jsi stará policajtka, mámu ti oddělal třídní ne­
přítel, krve jsi v životě viděla dost, ale to slovo se ti vždycky vy-
slovuje těžko, zvlášť když k němu má teprve dojít: Chcete ho snad
zabít?
Potrestat.
Fakt už drž hubu, vytlačil ten starší svého kamaráda na chodbičku.
Počkejte. To nedělejte!
Mysleli jsme, že zrovna vy tomu budete rozumět.
Zrovna já? Nemělas je do Vlašimi zvát, nemělas s nima u pomníč-
ku své maminky vůbec mluvit. Krve bylo v tvém životě moc, provází
tě jako červený stín. Předurčila tvůj život už v dětství jako nějaké

– 244 –
zaříkání z pohádek, bylo ti dvanáct, ještě jsi je četla, když se všechno
otočilo. Každý zločin má být potrestán, ale smrt?
Už se neloučili. Zaklaply za nimi dveře, slyšelas jen dusot nohou
po schodišti. Vyběhnout za nimi a zavolat: Vraťte se? Stejně by se
nevrátili.

– 245 –
 2015 (12)

Klepe se jak kudlanka na větvičce, ale má to za sebou. Oba to mají za

sebou, všichni mají. Potřeboval by chodit, vyjít z toho, ale na to bude
čas později. Teď musí myslet na to, co potřebujou druzí. Potřebujou
informaci a on jim ji dá. S rizikem, to jistě, ale bez něj není život, ani
jeho opak, o kterém právě teď mluvíme.
Napíše jenom jí – kdoví kde zrovna je a čemu se věnuje, každo-
pádně tahle zpráva bude nejočekávanější ze všech, i když ji zatím
nečeká. Uvědomí si to hned, jak ji dostane.
Jemu to řekne až zítra ráno, osobně. Jeden večer to počká.
Přespí v autě někde po cestě, dost možná si dá v místní knajpě
pár piv. Byly doby, kdy jich vypil šest sedum, v posledních letech
se krotí. Kdo ví, jak se to vyvrbí dneska, nechá pití volnej průchod.
Až bude se Strašákem někde za horama za mořema, až se usaděj,
dopátrá se i po ní. Byla by škoda ji v životě ztratit, je to fajn holka.
Zatím stačí krátká zpráva. Tak do toho, nadechnout se a psát.
Dítě, už se nemusíš trápit. Vím, žes to nemohla zvládnout sama,
viděl jsem tvůj byt. Tak jsem to udělal já. Máme to za sebou.

– 246 –
 2015 (13)

Brala jsem zrovna za kliku oddělení, všema myšlenkama už za nima,

když mi na starej mobil (měla bych tu simku konečně vyhodit nebo
mobil do alobalu balit důkladnějc) přišla textovka. Koukla jsem na
displej: je to od Barbuchy! Úžasný, naprosto úžasný. Trochu riskuje,
že se mi ozývá, ale znamená to jediný: je zpátky, pustili ho z lochu.
Hurá! Přečtu si to až pozdějc, teď jdu přece za dědou. Dneska mám
radost, opravdovou radost. Všechno vychází, jak má.

Praha, Rataje nad Sázavou 2014–2015

– 247 –
 Ediční poznámka

Děj románu je inspirován skutečnými událostmi.

Komunistická funkcionářka Anna Kvašová byla v Ratajském lese
zastřelena 10. ledna 1952. Zbraň proti ní pozvedl Antonín Landstof,
kterému asistovali Josef Kubelka a Josef Koupil. Zásah, který se
nešťastnou shodou okolností vymkl původnímu záměru Kvašovou
jen zastrašit a odstartoval následnou tragédii, si sjednal Josef Pták.
Okolnosti příběhu a motivaci chování jednotlivých postav autor
v základních obrysech ve své knize zachoval. Landstof s Ptákem
byli v roce 1952 také skutečně vyslýcháni – první jmenovaný kvůli
nepodařené emigraci, druhý kvůli podezření z vraždy, ale oba byli
po nějaké době propuštěni.
Vražda byla na základě udání vyšetřena až po šesti letech a byl
jí propůjčen jiný politický kontext, než jak tomu bylo ve skuteč­
nosti. Kutnohorský soud vynesl verdikt 27. března 1958 – rozsudek
otištěný v této knize je kromě pozměněných jmen hlavních aktérů
autentický. I další texty zvýrazněné kurzivou jsou dobové a prošly
pouze nejzákladnější redakční úpravou a krácením.
Udavačem byl v roce 1958 buď notář, který tehdy vyřizoval ně-
jaké dědické řízení, nebo soused v hospodě – ústní tradice v tom
není sjednocena. O postavě samotného udavače se víc neví, postava
Josého je tedy zcela smyšlená. Totéž platí o románových osudech
dcery Anny Kvašové po roce 1952.
Podklady ke své práci čerpal autor zejména z vyšetřovacího
svazku číslo 3259, který je přístupný v pražské badatelně Ústavu
pro studium totalitních režimů; dobově podmíněný pohled pak na-
bízí sborník Komunistka Anna Kvašová z roku 1982. Neocenitelné
bylo svědectví pamětníka tehdejších událostí Miloslava Kalaše.

– 248 –
 Inspirací některým okolnostem situovaným v románu do roku
2014 byl případ mstitele komunistického bezpráví Pravomila
Raichla, který se 25. února 2002 pokusil zastřelit prokurátora
Vaše. Raichl zemřel v den akce na infarkt, ale za jiných okolností
než románový Karel Radosta. Další události zasazené v knize do
let 2014 a 2015 jsou fikce.
Poděkování za pomoc při vzniku knihy patří zejména Miloslavu
Kalašovi, Lukáši Stibůrkovi, Anně Palánové, Janu Paulasovi, Vla-
dimíru Pistoriovi, Karlu Médovi, Michalu Hladíkovi (foto na zadní
předsádce1), Evě Kotalové a Stanislavě Vodičkové.

Aleš Palán

1  Míněna knižní předloha našeho vydání. Pozn. red.

– 249 –
Aleš Palán
Ratajský les

Fotografie na obálce z Pixabay.com

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 16. 4. 2021

ISBN 978‑80‑274‑1247‑1 (epub)

ISBN 978‑80‑274‑1248‑8 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑1249‑5 (prc)