Povídky

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Přeložila Alena Morávková

Znění tohoto textu vychází z díla Dvojník tak, jak bylo vydáno na-
kladatelstvím Rybka Publishers v Praze v roce 2013. Pro potřeby
vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§
Text díla (Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Povídky), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 22. 1. 2019.
 OBSAH

BYTNÁ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
ČÁST PRVNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
ČÁST DRUHÁ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
NĚŽNÁ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
ÚVODEM. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82
KAPITOLA PRVNÍ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
1. Kdo jsem byl já a kdo byla ona. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
2. Nabídka k sňatku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
3. Nejšlechetnější ze všech, ale já sám tomu nevěřím. . . . . 92
4. Stále jen plány. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
5. Něžná se bouří. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98
6. Otřesná vzpomínka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
KAPITOLA DRUHÁ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
1. Sen hrdosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
2. Clona se náhle rozptýlila. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111
3. Příliš dobře chápu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
4. Pouhých pět minut. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
CIZÍ ŽENA A MUŽ POD POSTELÍ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141
VÁNOČNÍ STROM A SVATBA. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167
SLABÉ SRDCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176
POCTIVÝ ZLODĚJ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220
PAN PROBAŠTIN. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237
PLAZUNKOV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267
ROMÁN V DEVÍTI DOPISECH. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283
1 (Petr Ivanyč Ivanu Petroviči) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284
2 (Ivan Petrovič Petru Ivanyči) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286
3 (Petr Ivanyč Ivanu Petroviči) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288
4 (Ivan Petrovič Petru Ivanyči) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289
5 (Petr Ivanyč Ivanu Petroviči) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291
6 (Ivan Petrovič Petru Ivanyči) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 293
7 (Petr Ivanyč Ivanu Petroviči) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297
8 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 298
9 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299
KROKODÝL. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 302
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319
4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330
BLA BLA BLA. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338
Zápisky pana X. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 339
CHLAPEC U KRISTOVA VÁNOČNÍHO STROMU . . . . . . . . . . . . . . . . 356
MUŽIK MAREJ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 361
SEN SMĚŠNÉHO ČLOVĚKA. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 368
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369
2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 374
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377
4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 382
5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386
BYTNÁ
 ČÁST PRVNÍ

Ordynov se konečně rozhodl, že se přestěhuje. Jeho bytná, chudá

letitá vdova po úředníkovi, u které bydlel v podnájmu, z nepřed-
vídaných důvodů odjela z Petrohradu kamsi do zapadlého ven-
kovského kouta k příbuzným a ani nečekala na prvního, kdy končil
pronájem. Mladý muž trávil poslední dny před stěhováním, s lítostí
myslel na svůj dosavadní koutek a litoval, že ho musí opustit: byl
chudý a bydlení drahé. Hned příští den po odjezdu bytné si nasa-
dil čepici a vydal se na pouť petrohradskými uličkami, prohlížel
všecky vývěsky připíchnuté na vratech a vybíral si ze zčernalých
zalidněných domů solidnější, kde by se dal najít u nějakých chudých
nájemníků požadovaný útulek.
Pátral už dlouho a usilovně, ale brzy ho ovládly skoro neznámé
pocity. Zprvu roztržitě a letmo, později pozorně a nakonec zvědavě
se rozhlížel kolem. Dav, pouliční život, ruch, shon, nové předmě-
ty, nová situace, všecek ten všední život a každodenní starosti už
dávno omrzely činorodého, věčně zaměstnaného Petrohraďana,
který horlivě, ale po celý život neúspěšně shání prostředky, aby se
mohl usadit a tiše sedět kdesi v tichém teplém hnízdě, vydobytém
prací, potem a různými jinými způsoby. Všecka ta banální próza
a nuda v Ordynovovi naopak probudila pocit skryté radosti. Bledé
tváře mu zrůžověly, oči se zaleskly zdánlivě novou nadějí, dychtivě,
zhluboka vdechoval chladný svěží vzduch a bylo mu najednou ne-
zvykle lehce.
Odjakživa žil nenápadně a zcela osaměle. Před třemi lety, kdy
získal akademický titul a stal se poměrně svobodný, zašel k jedno-
mu starci, kterého dosud znal jen z doslechu, a dlouho čekal, až se

–8–
olivrejovaný komorník uvolil podruhé ho ohlásit. Nakonec vstoupil
do vysokého, tmavého, prázdného, krajně nudného salonu, jaké
bývají ve starobylých rodinných panských domech, které přežily
svou dobu, a zahlédl starce, ověšeného řády a ozdobeného šedina-
mi, otcova přítele, kolegu a svého poručníka. Stařec mu vtiskl do
ruky nějaké peníze. Jak se ukázalo, byl to nepatrný obnos, pozůsta-
tek dědictví po pradědovi, prodaného v dražbě. Ordynov lhostejně
přijal peníze, úklonou se navždycky rozloučil se svým poručníkem
a vyšel na ulici. Byl podzimní, studený, pochmurný večer. Mladík
upadl do zádumčivosti a srdce mu sevřel jakýsi podvědomý smutek.
Oči mu jen hořely a celý se chvěl – střídavě ho spalovala horečka
a roztřásala zimnice. Cestou si spočítal, že se svými finančními
prostředky může dva, tři a možná i čtyři roky vyjít, jestliže se hodně
uskrovní. Smrklo se a poprchávalo. Najal si první pokoj, který se mu
naskytl, a za hodinu se přestěhoval. Jako by se zavřel do kláštera,
odřekl se světa. Za dva roky se z něho stal dokonalý podivín.
Zpodivínštěl, ale sám to nepozoroval. Prozatím ho ani ve snu
nenapadlo, že existuje jiný život, hlučný, bouřlivý, vzrušující, věčně
proměnlivý, věčně lákavý a že mu dřív či později neunikne. Slýchal
o něm, ale neznal ho a nehledal. Od dětství se jeho život lišil od
jiných a nyní se ta odlišnost projevila. Stravovala ho ta nejsilnější,
nejnenasytnější vášeň, která celý život člověka vysává a nedovoluje
takovým, jako je on, věnovat se nějaké praktické činnosti. Tou vášní
byla věda. Ujídala mu mládí, pozvolna omamným jedem otravovala
noční klid, připravovala ho o zdravou stravu a svěží vzduch; toho
se nikdy nedostávalo v jeho špatně větraném kamrlíku, ale on
v zajetí své vášně nic z toho nevnímal. Byl mladý a prozatím nic víc
nežádal. Ta vášeň zavinila, že byl nezpůsobilý pro praktický život
jako nemluvně a nedokázal donutit jiné dobré lidi, aby se v případě
potřeby uskrovnili, a vydobýt si mezi nimi alespoň kousek místa.
Věda byla pro ty, kdo v tom uměli chodit, cenný kapitál, zatímco
jeho vášeň byla zbraň namířená proti němu.

–9–
 Spíš touha než logické důvody ho vedla ke studiu a vědění.
Obdobně chápal každou jinou, dokonce i tu nejbezvýznamnější
činnost, která ho dosud zaměstnávala. Už od dětství byl známý jako
samotář a vůbec se nepodobal svým vrstevníkům. Rodiče nepoznal:
pro svou zvláštní samotářskou povahu snášel lecjakou hrubost
a bezohlednost a postupně se z něho stal opravdický samotář a ka-
kabus k pohledání. Jeho osamělé aktivity postrádaly dokonce i teď
řád a systém; nešlo o nic jiného než o první vzplanutí, žár, nadšení
umělce. Sám si vytvořil systém, který se léty přežil, a v jeho nitru se
pozvolna rodil dosud nejasný, neurčitý, ale kouzelně radostný obraz
myšlenky, vtělené do nové jasné formy, a ta si bolestně razila cestu
z jeho duše. Doposud nesměle pociťoval její originalitu, pravdivost
a svébytnost, tvůrčí schopnost se v něm formovala a sílila, ale tvůrčí
akt byl ještě možná na hony vzdálený a třeba i neuskutečnitelný.
Teď chodil ulicemi jako cizinec, jako poustevník, který náhle vy-
jde ze své tiché pustiny a zavítá do hlučného rušného města. Všecko
mu připadalo nové a zvláštní. Jenomže byl natolik vzdálen zdejšímu
světu, který kypěl a hřmotil kolem, že ho dokonce ani nenapadlo,
aby se svému novému pocitu podivil, naopak se v něm rodila ja-
kási opojná radost, jakou prožívá hladový, kterému po dlouhém
půstu dají najíst a napít, ačkoliv tak bezvýznamná událost, jako
je stěhování do nového bytu, mohla zmást a znepokojit každého
obyvatele Petrohradu, dokonce i takového, jako byl Ordynov. Ale
přitom až do dnešního dne neměl příležitost vypravit se do města
za svými záležitostmi.
Postupně přicházel na chuť toulkám ulicemi a civěl na všecko
jako nějaký zevloun.
Věrný svému zaměření četl v pestrém obraze, který se před ním
rozestřel, mezi řádky jako v knize. Všecko ho překvapovalo, nene-
chal si ujít jediný dojem a kritickým zrakem sledoval tváře chodců,
zkoumal okolí, zálibně se zaposlouchával do lidové řeči, jako by si
ověřoval vlastní závěry, k nimž dospěl v tichu osamělých nocí. Co

– 10 –
chvíli ho překvapila některá podrobnost a podnítila ho k novým
úvahám: poprvé zalitoval, že se zaživa pohřbil ve své cele. Tady
všecko plynulo rychleji a on sám cítil, jak se mu zrychluje puls, mo-
zek, zatížený samotou a povzbuzovaný a povznášený výhradně jen
usilovnou vypjatou činností, pracoval bystře, klidně a směle. Navíc
Ordynov podvědomě zatoužil zařadit se do toho cizího světa, který
doposud znal, nebo přesněji správně tušil instinktem umělce. Srdce
se mu bezděčně rozbušilo steskem po lásce a soucitu. Pozorněji na-
hlížel do tváří kolemjdoucích, ale byly cizí, ustarané a zamyšlené…
Jeho bezstarostnost se zvolna vytrácela; skutečnost ho drtila nato-
lik, že se v něm mimoděk zahnízdila jakási uctivá bázeň. Unavoval
ho nápor nových, neznámých dojmů jako nemocného, který poprvé
vstal ze svého nemocničního lůžka a upadl, vyčerpaný oslnivým
leskem vichřičného života, hlukem a pestrým davem, zmatený
a omámený okolním ruchem. Najednou pocítil stesk. Bál se o celý
svůj dosavadní život, práci a dokonce o budoucnost. Znepokojovala
ho nová myšlenka. Napadlo ho, že celý život byl osamělý, nikdo ho
neměl rád a ani jemu se nepoštěstilo někoho milovat. Někteří ko-
lemjdoucí, se kterými zpočátku zapřádal hovor, na něho nevlídně,
divně zahlíželi. Poznal, že ho považují za blázna nebo za svérázného
podivína – ostatně to byla pravda. Vzpomněl si, že se všichni odjak-
živa cítili v jeho přítomnosti trapně a už v dětství se mu vyhýbali
pro jeho zádumčivou a umíněnou povahu. Vybavil si, jak bylo pro
něj těžké dát najevo soucit, ačkoliv mu nechyběl, ale postrádal
zřetelnou morální rovnoprávnost s ostatními a to ho trápilo, když
byl ještě malý chlapec a vůbec se nepodobal jiným dětem, svým
vrstevníkům. Teď si to všecko připomněl a uvědomil, že vždycky,
ať to bylo kdykoliv, ho všichni opouštěli a vyhýbali se mu.
Nevědomky zašel až na druhý konec města. Jakžtakž poobědval
v odlehlém hostinci a znovu se vydal do města. Prošel mnoho ulic
a náměstí. Za nimi následovaly nekonečné žluté a šedé ohrady,
namísto nákladných domů uviděl rozpadlé chatrče a zároveň ob-

– 11 –
rovské tovární zrůdné začernalé i červené budovy s dlouhými komí-
ny. Všude bylo liduprázdno, všecko vyhlíželo ponuře a nepřátelsky,
alespoň se mu to zdálo. Už byl večer. Jednou dlouhou uličkou vyšel
na náměstíčko, kde stál farní kostel.
Roztržitě vstoupil dovnitř. Právě skončila bohoslužba a kostel
byl skoro prázdný, jen u vchodu klečely dvě stařeny. Starý šedovlasý
kněz zhasínal svíce. Paprsky zapadajícího slunce pronikaly úzkým
oknem kupole, takže postranní loď tonula v záři světla, ale postupně
dohasínaly: čím hustší tma se rozestřela pod chrámovou klenbou,
tím jasněji místy zářily pozlacené ikony, osvětlené chvějivými
záblesky lampiček a svíček. Ordynov se v návalu hlubokého zne-
pokojivého stesku a jakéhosi potlačeného citu opřel o stěnu v nej-
tmavším koutě kostela a strnul v zapomnění. Vzpamatoval se, když
se pod chrámovou klenbou rozlehly dvoje kroky. Zvedl hlavu a při
pohledu na příchozí se ho zmocnila jakási nevýslovná zvědavost.
Jeden byl stařec a druhá byla mladá žena. Vysoký statný stařec se
držel zpříma, ale byl hubený a chorobně bledý. Na první pohled
byste mohli hádat na kupce, který sem zavítal zdaleka. Měl na
sobě dlouhý černý, zřejmě sváteční rozepnutý plášť s kožešinovou
podšívkou. Pod ním bylo možno zahlédnout kabát s dlouhými šosy,
pečlivě zapnutý odshora až dolů. Nahý krk měl nedbale ovázaný
jasně červeným šátkem a v rukou svíral kožešinovou čepici. Dlouhý
jemný stříbřitý vous mu spadal na prsa a pod hustým chmurným
obočím svítily ohnivé, zimničně planoucí oči a ulpívaly na všem
dlouhým, povýšeným pohledem. Žena, asi dvacetiletá, byla okouz-
lující. Měla na sobě bleděmodrý řasnatý kabátek s kožešinovou
podšívkou a na hlavě bílý adasový šátek, uvázaný pod bradou. Šla,
oči sklopené, a celou její postavu obestírala jakási důstojnost, zá-
dumčivost, která se smutně zrcadlila v dětsky něžných, půvabných,
jemných rysech. Ta nečekaná dvojice měla v sobě cosi zvláštního.
Stařec se zastavil uprostřed kostela a pak se uklonil na všechny
čtyři strany, přestože chrám byl liduprázdný; jeho průvodkyně ho

– 12 –
následovala. Pak ji vzal za ruku a odvedl k velkému obrazu patronky
chrámu – Bohorodičky, který zářil v záplavě světel na oltáři, jež se
odrážela na říze Bohorodičky, hrající zlatem a drahokamy. Kněz,
jediný, kdo zůstal v chrámu, se starci uctivě uklonil a ten odpově-
děl kývnutím hlavy. Žena sklesla před ikonou. Stařec uchopil cíp
pokrývky, která visela u paty ikony, a zakryl jí hlavu: v kostele se
rozlehl dušený pláč.
Ordynov užasl nad tou obřadnou scénou a netrpělivě čekal, jak
skončí. Po chvilce žena zvedla hlavu a jasné světlo lampičky ozářilo
její tvář. Ordynov sebou škubl a postoupil o krok dopředu. Mezitím
už žena podala starci půvabnou ruku a oba pomalu odcházeli. V je-
jích temně modrých očích s dlouhými, sklopenými řasami, které
se vyjímaly na mléčném úbělu tváře, se objevily slzy a stékaly po
zbledlých tvářích. Na rtech se jí kmitl úsměv, ale obličej prozrazoval
stopy jakéhosi dětského strachu a tajemné hrůzy. Nesměle se tiskla
k starci a bylo vidět, že se celá chvěje rozrušením.
Ohromený Ordynov, bičovaný jakýmsi neznámým slastným
neodbytným citem, spěšně vyšel za nimi a u vchodu jim zastoupil
cestu. Stařec na něho přísně, nepřátelsky zašilhal a mladá žena
mu věnovala roztržitý pohled, beze stopy zvědavosti, jako by ji
zaměstnávalo něco zcela jiného. Ordynov se vydal za nimi, aniž
věděl proč, a zpovzdáli je sledoval. Už se docela setmělo. Dvojice
odbočila do široké špinavé ulice, plné dělníků, krupařských krámků
a zájezdních hostinců, která vedla přímo k městské bráně a pak se
stočila do úzké dlouhé uličky s ohradami po obou stranách. Ulič-
ka končila obrovskou zčernalou zdí velkého třípatrového domu
s průchodem do jiné, také široké a rušné třídy. Už se blížili k domu,
když se stařec otočil a netrpělivě pohlédl na Ordynova. Mladík se
zarazil jako zasažený bleskem – jeho vlastní počínání mu připadalo
podivné. Stařec se ohlédl podruhé, jako by se chtěl přesvědčit, zda
jeho výhrůžka platila, a pak dvojice vešla úzkými vraty do dvora
jakéhosi domu. Ordynov se vrátil. Měl prabídnou náladu, mrzel se

– 13 –
na sebe, že zbytečně ztratil celý den, zbytečně se unavil a nakonec
tak hloupě dopadl, protože přikládal prachobyčejné epizodě větší
význam, než si zasluhovala.
I když po ránu litoval své osamocenosti, instinktivně se vyhýbal
všemu, co ho mohlo rozptýlit, překvapit a ohromit ve vnějším,
nikoliv vnitřním tvůrčím světě. Smutně, kajícně se rozpomněl na
svůj klidný kout a později ho přepadl stesk a myšlenka na nejisté
postavení, na starosti, které ho čekají, a současně se ho dotklo,
že se mohl zabývat něčím tak malicherným. Unavený, neschopný
souvisle myslet, se už pozdě přiloudal ke svému bytu a s údivem si
uvědomil, že málem minul dům, kde bydlel. Udivilo ho to, kroutil
hlavou nad svou roztržitostí a připsal ji na vrub únavy; vyšel do
schodů a ocitl se ve svém podkrovním kamrlíku. Zapálil svíčku
a vzápětí si jasně vybavil obraz plačící ženy. Byl to natolik prudký,
silný pocit, tak zálibně si v srdci hýčkal plaché rysy ženiny tváře,
poznamenané záhadným dojetím hrůzou, zalité slzami roznícení
nebo dětské kajícnosti, až se mu zatmělo v očích a všemi údy projel
plamen. Jenže obraz brzy zmizel. Nadšení vystřídala úvaha, později
lítost a nakonec jakási bezmocná zlost: ani se nesvlékl, zabalil se do
pokrývky a oblečený sklesl na lůžko…
Probudil se poměrně pozdě, podrážděný, zdrcený a bojácný,
spěšně se dal do pořádku, skoro násilím se pokoušel myslet na svoje
denní starosti a zamířil na opačnou stranu než včera. Konečně si na-
šel útulek ve světnici chudého Němce, který se jmenoval Spies a žil
s dcerou Tinchen. Když bytný dostal zálohu, pohotově strhl vývěsku
přibitou na vratech domu a lákající zájemce, pochválil Ordynova za
lásku k vědám a slíbil, že s ním bude horlivě studovat. Ordynov pro-
hlásil, že se nastěhuje k večeru. Měl namířeno domů, ale rozmyslel
si to a zabočil jinam. Vrátila se mu dobrá nálada a v duchu se usmíval
vlastní zvědavosti. Byl do té míry netrpělivý, že mu cesta připadala
neobyčejně dlouhá. Konečně došel ke kostelu, kam zavítal předešlý
večer. Kněz právě sloužil mši. Ordynov si zvolil místo, odkud mohl

– 14 –
přehlédnout téměř všecky zbožné farníky, kteří se modlili, ale ty,
které hledal, nenašel. Po dlouhém čekání zrudlý vyšel ven. Usilovně
se snažil v sobě potlačit jakýsi bezděčný cit a tvrdošíjně, s přemá-
háním se pokoušel myslet na něco jiného. V úvahách o všedních
běžných věcech si vzpomněl, že je čas obědvat, uvědomil si, že má
doopravdy hlad, a zamířil do hostince, kde obědval včera. Později
si už nevybavil, jak se odtud dostal. Dlouho bezmyšlenkovitě blou-
mal ulicemi, rušnými i opuštěnými uličkami, a nakonec se ocitl za
městem, kde se prostírala zažloutlá pole. Vzpamatoval se – kolem
panovalo hrobové ticho; to byl pro něj dávno nepoznaný zážitek.
Byl suchý mrazivý den, častý v petrohradském podzimu. Nedaleko
stála chalupa a vedle ní dva stohy sena. Drobná vyzáblá herka se
sklopenou hlavou a ohrnutými pysky stála vypřažená u dvoukolky
a jako by o čemsi přemýšlela. U rozbitého kola vrčivě okusoval kost
nějaký vořech a asi tříletý capart jen v košilce si udiveně prohlížel
náhodného osamělého chodce a škrábal se na blonďaté střapaté
hlavě. Za chalupou se táhla pole a zelnice. Na modravém obzoru
se černaly lesy a z protější strany postupovala bělavá oblaka, jako
by hnala před sebou hejno stěhovavých ptáků, kteří tiše, jeden za
druhým brázdili oblohu. Kolem panoval posvátný klid a smutek,
plný jakéhosi skrytého strnulého očekávání… Ordynov užuž chtěl
vykročit, ale okolní liduprázdno ho tížilo. Vydal se nazpět směrem
k městu, odkud se šířil hlahol zvonů svolávající k večerní boho-
službě. Zrychlil krok a po chvíli znovu vstoupil do farního kostela.
Neznámá už tam byla. Klečela těsně u vchodu v davu modlících
se farníků. Ordynov se prodral hustým davem žebráků, stařen
v cárech, nemocných a mrzáků, kteří čekali u chrámových dveří
na almužnu, a poklekl vedle ní. Jeho oděv se dotýkal jejího, slyšel
přerývaný dech deroucí se ze rtů, které horoucně šeptaly modlitbu.
Rysy její tváře prozrazovaly extatické náboženské vytržení a z očí se
jí zase řinuly slzy a osychaly na rozhořelých tvářích, jako by smývaly
jakýsi strašlivý zločin. V místě, kde oba klečeli, bylo husté šero a jen

– 15 –
chvílemi se její tvář ozářila mihotavým zábleskem blikající lampičky
rozkomíhané větrem, který vnikl dovnitř otevřeným úzkým oknem.
Každý rys ženiny tváře se Ordynovovi vtiskl do paměti, až se mu za-
kalil zrak a srdcem mu projela nesnesitelná bodavá bolest, ale v té
trýzni se tajilo jakési zběsilé opojení. Nakonec se neovládl, z prsou
se mu vydral vzlyk nepoznané slasti a s pláčem sklonil rozpálenou
hlavu až k chladné dlažbě: necítil ani neslyšel nic, jen bolest v srdci,
které se slastně, mučivě sevřelo.
Přehnaná vnímavost a přecitlivělost snad byly důsledkem samo-
ty, snad se rodily v bolestně dusném beznadějném tichu dlouhých
bezesných nocí uprostřed bezděčných poryvů a duševních otřesů,
kdy hrozilo, že srdce buďto pukne, nebo dojde k podobnému výlevu.
Stejně tak v parném letním dnu obloha náhle zčerná a bouře sešle
déšť, hromy a blesky na vyprahlou zemi, krůpěje uvíznou jako perly
ve smaragdových větvích, liják bičuje trávu i pole, ohýbá až k zemi
něžné kalichy květů, aby později při prvních slunečních paprscích
znovu všecko ožilo, vzepjalo se vstříc slunci a slavnostně, až k nebi
vyslalo líbezné díkůvzdání, veselilo se a radovalo ze vzkříšení…
Ordynov nebyl schopen uvažovat, co se s ním děje – div neomdlel…
Téměř ani nepozoroval, jak skončila bohoslužba, a  když se
vzpamatoval, prodíral se za svou neznámou davem, který se
shlukl u chrámových dveří. Několikrát se setkal s jejím udiveným
jasným pohledem. Co chvíli se k němu otočila, proudící dav jí totiž
bránil v cestě: bylo znát, jak její údiv roste, a náhle celá vzplanula
jako růže. Vtom se z davu vynořil včerejší stařec a vzal ji za ruku.
Ordynov se zase střetl s jeho žlučovitým posměšným pohledem
a srdce mu zaplavila podivná zloba. Nakonec v šeru ztratil dvojici
z dohledu: s křečovitým úsilím se protlačil davem a vyšel ven. Svěží
večerní vzduch ho nedokázal zchladit: sotva popadal dech a srdce
jako by chtělo vyskočit z prsou. Konečně se přesvědčil, že jeho úsilí
je marné a že dvojici ztratil: nebylo už ji vidět ani na ulici, ani v úzké
uličce. Mezitím zosnoval plán, jeden z těch podivných energických

– 16 –
plánů, které jsou šílené, ale skoro vždycky vyjdou. Druhý den v osm
hodin ráno prošel uličkou až k jejich domu a vstoupil na úzký špi-
navý dvorek, sloužící snad jako smetiště. Domovník, který cosi kutil
na dvorku, se zastavil, opřel si bradu o držadlo lopaty, změřil si
Ordynova od hlavy až k patě a zeptal se, co ho sem přivádí.
Domovník byl mladý, asi pětadvacetiletý skrček se stařeckým,
vrásčitým obličejem.
„Hledám podnájem,“ odpověděl netrpělivě Ordynov.
„Podnájem?“ opakoval s úsměškem domovník.
„Ano, podnájem,“ odpověděl Ordynov.
„V protějším dvoře žádnej podnájem nebýt,“ odpověděl tajemně
domovník.
„A tady?“
„Tady taky ne,“ a domovník znovu uchopil lopatu.
„Třeba někdo pronajme pokoj,“ řekl Ordynov a dal domovníkovi
desetník.
Tatar pohlédl na Ordynova a vzal si minci, ale potom znovu po-
padl lopatu a po chvíli mlčení prohlásil: „Ne, tady u nás není nic
k pronajmutí.“ Ordynov už ho neposlouchal a mířil po shnilých
rozviklaných prknech, která ležela v louži, k jedinému východu
z přístavku, černému, špinavému, zablácenému, jako by se zalykal
v kaluži. Dole bydlel chudičký rakvář. Ordynov minul jeho důmy-
slnou dílnu a po rozbitých kluzkých točitých schodech vyšel do
prvního patra. Nahmatal ve tmě těžké dveře, pokryté roztrhanou
rohoží, objevil kliku a pootevřel dveře. Nemýlil se. Před ním stál
známý stařec a pozorně, s krajním údivem si ho prohlížel.
„Co bys rád?“ zeptal se úsečně, skoro šeptem.
„Nemáte pokoj k pronajmutí?“ zeptal se Ordynov a téměř za-
pomněl, co chtěl říct – zahlédl totiž za starcovým ramenem svou
neznámou.
Stařec beze slova před ním zavíral dveře a chtěl ho vystrnadit.
„Máme,“ ozval se laskavý hlas mladé ženy.

– 17 –
 Stařec uvolnil dveře.
„Potřebuju nějaký koutek,“ vysvětlil Ordynov, spěšně vešel do
místnosti a obrátil se k ženě.
Když pohlédl na svou budoucí bytnou, překvapeně se zarazil:
před jeho zraky se odehrála němá ohromující scéna. Stařec, bledý
jako smrt, jako by omdléval. Hleděl na ženu pronikavým olověným
pohledem. Ona rovněž zprvu zbledla, ale pak se jí do obličeje na-
hrnula krev a oči jí podivně zajiskřily. Odvedla Ordynova do sou-
sedního kamrlíku.
Celý byt se skládal z jedné poměrně velké, prostorné místnosti,
rozdělené dvěma přepážkami na tři části: z chodby se vcházelo
přímo do úzké, tmavé předsíně, naproti byly dveře vedoucí za pře-
pážku, zřejmě do ložnice bytných. Vpravo z předsíně se procháze-
lo do pokojíku, který pronajímali. Byl úzký a těsný, přimáčknutý
přepážkou k dvěma nízkým oknům. Všecko bylo zataraseno věcmi
potřebnými pro domácnost. Působilo to chudě a stísněně, ale pokud
možno čistě. Nábytek se skládal z prostého bílého stolu, dvou oby-
čejných židlí a po obou stranách stěn stály lavice. V rohu nad policí
visela velká starodávná ikona s pozlaceným rámem a před ní hořela
lampička. Část pronajímaného pokojíku a předsíně zabírala velká
nemotorná ruská pec. Bylo jasné, že v tomhle bytě se nedá žít ve
třech.
Začali se na přeskáčku domlouvat a dohadovat, ale stěží si navzá-
jem rozuměli. Ordynov, vzdálený dva kroky od neznámé, slyšel, jak
jí vzrušeně bije srdce, a viděl, jak se celá chvěje rozčilením a snad
strachem. Konečně se nějak domluvili. Ordynov oznámil, že se
okamžitě nastěhuje, a pohlédl na bytného. Stařec stál ve dveřích
a z jeho tváří dosud nezmizela bledost, ale na rtech se objevil tichý,
dokonce zamyšlený úsměv. Když se střetl očima s hostem, znovu
svraštil obočí.
„Máš legitimaci?“ zeptal se náhle hlasitě a úsečně a otevřel dveře
do chodby.

– 18 –
 „Mám!“ odpověděl Ordynov překvapeně.
„Co jsi zač?“
„Jmenuju se Vasilij Ordynov, jsem šlechtic a nikde nesloužím.
Jsem sám pro sebe,“ odpověděl a napodobil starcův tón.
„Já taky,“ oznamoval stařec. „Jmenuju se Ilja Murin a jsem měš-
ťan. Stačí? A teď už běž.“
Za hodinu Ordynov bydlel v novém podnájmu k svému velké-
mu údivu a k nemenšímu údivu Němce, který společně s plachou
poslušnou Tinchen už podnájemníka podezříval, že ho podfoukl.
Ordynov sám nechápal, a ani nechtěl chápat, jak se to všecko zběhlo.

Srdce mu tlouklo tak silně, že se mu před očima dělaly mžitky

a hlava se točila. Mechanicky vybalil skromnou výbavu, rozvázal
uzel s různými svršky, odemkl truhlu s knihami a vyrovnal je na
stůl, ale brzy mu všecko padalo z rukou. Stále před sebou viděl
obraz neznámé: to setkání ho bytostně vzrušilo a naplňovalo jeho
srdce bezuzdným zanícením. Tolik štěstí rázem zaplavilo jeho
chudý život, až se mu mátla mysl a duše tonula v stesku a zmatku.
Vzal legitimaci a odnesl ji domácímu s nadějí, že zahlédne bytnou.
Ale Murin sotva pootevřel dveře, vzal legitimaci a se slovy „Dobrá,
žij spánembohem,“ se znovu zamkl ve svém pokoji. Ordynova ovládl
jakýsi nepříjemný pocit. Nevěděl proč, ale pohled na starce ho tížil.
V jeho očích bylo pohrdání a zloba. Ale nepříznivý dojem se brzy
rozptýlil. Už třetí den žil Ordynov v porovnání s dřívějším klidným
životem jako ve vichřici, ale nebyl schopen o tom přemýšlet, dokon-
ce se bál. V jeho životě se všecko zpřeházelo a změnilo: tušil, že
v něm došlo k osudovému zlomu; teď měl před sebou jeden cíl,
jediné očekávání, a ničím jiným se nezabýval.

– 19 –
 Rozpačitě se vrátil do svého kamrlíku. U pece, kde se vařilo jídlo,
se otáčela malá shrbená babka, natolik špinavá a v tak odporných
hadrech, že bylo líto na ni pohledět. Zdála se náramně vzteklá,
občas něco zavrčela, zamumlala si něco pod nos. Byla to služebná
bytných. Ordynov se s ní chtěl dát do řeči, ale ona nejspíš sveřepě
mlčela. Konečně nastal čas k obědu. Babka stáhla z pece zelňačku,
pirohy a hovězí pečeni a odnesla to bytným. Totéž předložila jemu.
Po obědě zavládlo v bytě mrtvé ticho.
Ordynov vzal do ruky knihu a dlouze v ní listoval – pokoušel se
dopátrat smyslu toho, co několikrát za sebou četl. Později netrpě-
livě knihu odhodil a znovu se pokusil uspořádat svoje věci: nakonec
popadl čepici, oblékl si plášť a vyšel na ulici. Vydal se nazdařbůh,
neviděl na cestu a snažil se pokud možno posbírat roztoulané myš-
lenky, soustředit se a alespoň částečně posoudit svou novou situaci.
Ale jeho úsilí se změnilo v utrpení, muka. Horečka střídala zimnici
a chvílemi se mu srdce rozbušilo tak silně, že se musel opřít o zeď.
Ne, raději umřít, pomyslel si. „Raději umřít…“ šeptal rozpálenými,
roztřesenými rty, ale pramálo vnímal, co říká. Tak chodil dlouho.
Nakonec cítil, že je na kost promoklý, že leje jako z konve, a vrátil
se do svého bytu. Nedaleko domu zahlédl domovníka. Měl dojem,
že Tatar ho pozorně, zvědavě sleduje, ale pak, sotva zjistil, že si ho
Ordynov povšiml, šel dál svou cestou.
„Buď zdráv,“ řekl Ordynov, když ho dohonil. „Jak ti říkají?“
„Domovník,“ odpověděl tázaný a zazubil se.
„Už tady dlouho děláš domovníka?“
„Dlouho.“
„Můj bytný je měšťan?“
„Když to řek, tak to pravda.“
„A co dělá?“
„Je nemocný. Žije a modlit pánubohu.“
„To je jeho žena?“
„Jaká žena?“

– 20 –
 „Co s ním žije.“
„Když to řek, tak žena. Buď zdráv, milostpán.“
Dotkl se štítku čepice a vešel do svého kutlochu.
Také Ordynov zamířil do svého pokojíku. Stařena mu otevřela
dveře, pomlaskávala a něco si pro sebe mumlala; zavřela na závoru
a vylezla na pec, kde dožívala svůj život. Už se zešeřilo. Ordynov
si šel k bytnému pro sirky a zjistil, že dveře jsou zamčené. Zavo-
lal na babku, která, opřená o loket, ho bedlivě sledovala, jako by
přemýšlela, co má co dělat u zamčených dveří bytných. Hodila mu
krabičku sirek. Vrátil se do svého pokojíku a asi posté se pokoušel
dát do pořádku svoje věci a knížky. Postupně, aniž si uvědomoval,
co se s ním děje, sklesl na lavici a zdálo se mu, že usnul. Chvílemi
se probudil a dovtípil se, že neupadl do spánku, ale do jakéhosi
chorobného trýznivého zapomnění. Zaslechl, jak vrzly dveře,
a domyslel si, že domácí se vracejí z večerní pobožnosti. Vzpomněl
si, že k nim potřeboval pro cosi zajít. Zvedl se a šel ke dveřím, ale
klopýtl o hromadu dříví, kterou stařena nechala ležet uprostřed
kamrlíku. Definitivně ztratil vědomí, a když po nekonečně dlouhé
době otevřel oči, s údivem zpozoroval, že leží na lavici, tak jak byl,
oblečený, a nad ním se sklání kouzelná půvabná ženská tvář, zrosená
tichými mateřskými slzami. Vnímal, že mu kdosi podložil pod hlavu
podušku a přikryl ho čímsi hřejivým a něčí něžná ruka spočinula
na jeho horkém čele. Chtěl poděkovat, pozvednout tu ruku ke svým
vyprahlým rtům, smočit ji slzami a donekonečna ji zasypávat po-
libky. Rád by toho hodně řekl, ale nevěděl v tom okamžiku co. Toužil
umřít, ale ruce měl jako z olova, a vypověděly mu poslušnost právě
tak jako hlas. Oněměl a jenom cítil, jak se mu rozlévá v žilách krev
a nutí ho vstát. Kdosi mu dal napít… Nakonec ztratil vědomí.
Procitl druhý den ráno v osm hodin. Slunce jako zlatý snop
rozhazovalo svoje paprsky zelenými okny, pokrytými plesnivinou.
Ve všech údech cítil radostné chvění. Byl klidný, tichý a bezmezně
šťastný. Připadalo mu, že kdosi stojí v hlavách jeho provizorního

– 21 –
lůžka. Probudil se a pozorně pátral po té neviditelné bytosti: měl
sto chutí ji obejmout a poprvé v životě pozdravit s novým dnem.
„Jak dlouho jsi spal,“ pronesl laskavý ženský hlas. Protřel si oči
a uviděl, jak se k němu sklání s přívětivým slunečným úsměvem
půvabná tvář jeho bytné.
„Tak dlouho jsi stonal… Stačí, vstávej, dopřej si volnosti. Volnost
je sladší než chléb a hřejivější než slunce. Vstávej, můj milý, vstávej.“
Vzal ji za ruku a pevně stiskl. Zdálo se mu, že se ještě neprobral
ze spánku.
„Počkej, uvařím ti čaj. Chceš? Napiješ se a bude ti líp. Taky jsem
stonala a vím, jaké to je.“
„Ano, dej mi napít,“ požádal slabým hlasem a vstal. Byl ještě
slabý jako moucha. Zamrazilo ho, všechny údy měl jako zpřerá-
žené a bolely. Ale srdce zpívalo a sluneční paprsky ho zaplavovaly
jakousi sváteční radostí. Cítil, že pro něj začíná nový, nepoznaný
život. Hlava se mu lehce zatočila.
„Jmenuješ se Vasilij, viď‘?“ zeptala se. „Nebo jsem špatně slyšela?
Měla jsem dojem, že tě tak hospodář včera oslovoval.“
„Ano. A jak ty se jmenuješ?“ vyzvídal a blížil se k ní, i když se
sotva držel na nohou. Zavrávoral. Chytila ho za ruce a rozesmála se.
„Kateřina,“ odpověděla a pohlédla mu do očí svýma velkýma
modrýma očima. Drželi se za ruce.
„Chceš mi něco říct?“ zašeptala konečně.
„Nevím,“ odpověděl a zatmělo se mu před očima.
„Ty jsi ale! Přestaň, můj milý, nebuď smutný a nestýskej si. Posaď
se sem ke stolu, na sluníčko. Klidně seď a nechoď za mnou,“ dodala,
když viděla, že ji snad chce zadržet, „přijdu k tobě sama. Ještě se na
mě stačíš vynadívat.“
Za chviličku přinesla čaj, postavila ho na stůl a usadila se proti
Ordynovovi.
„Tumáš, napij se,“ pobízela ho. „Copak, hlava bolí?“

– 22 –
 „Ne, teď nebolí,“ ujistil ji. „Nevím, třeba i bolí, ale… ne, nechci…
stačí, dost! Ani nevím, co se to se mnou děje…“ sypal ze sebe pře-
kotně, nemohl popadnout dech a konečně našel její ruku. „Buď
tady, neodcházej, dej mi svou ruku… Tmí se mi v očích a na tebe
se dívám jako na slunce,“ řekl, jako by vytrhoval ta slova přímo ze
srdce, a strnul jako u vytržení: pláč mu svíral hrdlo.
„Chudáčku! Je vidět, žes neměl nikoho, kdo by tě polaskal. Nemáš
příbuzné?“
„Ne, jsem sám… Nevadí, aťsi! Teď je mi líp… už je mi dobře…“
svěřoval se a vypadalo to, že blouzní. Pokoj se s ním točil.
„Taky jsem po léta neviděla kolem sebe lidi. Co se na mě tak díváš?“
„A co má být?“
„Jako bys mě hřál pohledem… Víš, když miluješ… Já jsem si tě od
prvních slov zamilovala. Kdybys znovu stonal, budu tě ošetřovat.
Jenom nestonej. Až se uzdravíš, budeme jako bratr a sestra. Chceš?
Sestru přece sotva najdeš, když ti Bůh nedal sourozence.“
„Kdo jsi? Odkud jsi?“ pronesl slabým hlasem.
„Nemysli na to… nejsem zdejší… Víš, povídá se, že v temném lese
žilo dvanáct bratrů a jednou k nim zabloudila sličná panna. Pokli-
dila jim, uvařila a všecko to dělala s láskou. Když se bratři vrátili
domů, poznali, že je navštívila sestřička. Volali ji a ona přišla. Přijali
ji jako sestru, dali jí volnost a ona měla všechny stejně ráda. Znáš
tu pohádku?“
„Znám,“ zašeptal.
„Na světě je hezky. Myslíš si to taky?“
„Ano. Rád bych žil dlouho, věčně,“ odpověděl.
„Nevím,“ řekla zamyšleně. „Někdy bych radši umřela. Je dobré
mít rád život a dobré lidi… Dej si pozor, zase jsi bledý jako stěna!“
„Ano, hlava se mi točí.“
„Počkej… přenesu ti sem svou postel a jinou podušku a ustelu
ti tady… Usneš, bude se ti o mně zdát a nemoc přejde. Naše babka
taky stůně…“

– 23 –
 Při posledních slovech už odestýlala a chvílemi se na něj přes
rameno usmála.
„Kolik máš knih!“ podivila se, když přemísťovala truhlu. Při-
stoupila k němu, pomohla mu vstát, dovedla ho k lůžku, uložila
a přikryla ho pokrývkou.
„Říká se, že knížky člověka kazí,“ řekla a zamyšleně pokývala
hlavou. „Čteš rád?“
„Ano,“ přitakal a nevěděl, jestli sní nebo bdí, a ještě pevněji jí
sevřel ruku.
„Můj hospodář má spoustu knih. A jakých! Tvrdí, že jsou to ná-
božné knihy. Čte mi z nich. Pak ti je ukážu a budeš mi vyprávět, co
mi z nich vlastně čte…“
„Určitě,“ zašeptal a neodtrhl od ní pohled.
„Modlíš se rád?“ zeptala se po chvilce. „Víš… Já se pořád bojím…“
Nedořekla – zřejmě se nad něčím zamyslela. Konečně přitiskl
rty k její ruce.
„Proč mi líbáš ruku?“ Tváře jí lehce zrůžověly. „Tumáš, líbej,“
pokračovala se smíchem a podávala mu obě ruce. Pak jednu ruku
vyprostila a položila mu ji na rozpálené čelo. Vyptávala se a přitom
ho vískala a hladila po vlasech. Tváře jí zčervenaly, byla jako růže.
Nakonec si sedla na zem u jeho lůžka a přitiskla svou tvář na jeho:
cítil její teplý, vlahý dech. Náhle poznal, že jí vyhrkly proudem slzy
a dopadaly mu na tváře jako roztavené olovo. Postupně zmalátněl
natolik, že nebyl schopen pohnout rukou. V tom okamžiku se ozvalo
zaklepání a cvakla závora. Ordynov ještě zaslechl, jak stařec vešel
za přepážku. Pak slyšel, jak Kateřina vstala, pomalu, bez rozpaků
sebrala svoje knihy a na rozloučenou ho přežehnala křížem: zavřel
oči. Vtom ucítil na rozpukaných rtech dlouhý vroucí polibek – bylo
mu, jako by ho někdo bodl do srdce. Slabě vykřikl a ztratil vědomí…
Pak nastal jiný podivný život.
Občas, ve chvílích, kdy se mu vracelo vědomí, mu kmitlo hlavou,
že je odsouzen k tomu, aby žil v jakémsi nekonečném dlouhém snu,

– 24 –
naplněném zbytečnými obavami, zápasy a utrpením. S hrůzou se
pokoušel čelit drtivému osudu. V okamžicích vypjatého zoufalého
zápasu ho zaskočila jakási neznámá síla a jasně cítil, jak znovu
ztrácí paměť, jak se před ním rozevírá černá bezedná propast a on
se do ní s úzkostným zoufalým pláčem vrhá. Někdy prožíval vteřiny
závratného, ničivého štěstí, kdy v celém organismu křečovitě sílí
chuť k životu, minulost se projasňuje, přítomnost slavnostně, vesele
jásá a člověk s otevřenýma očima sní o budoucnosti, kdy se do duše
vlévá nevýslovná naděje jako životodárná rosa, kdy by s nadšením
vykřikl, kdy cítí, jak je tělesnost slabá proti drtivému náporu dojmů,
strachu, že se přetrhne nit bytí, a kdy zároveň vítá celý svůj život
u příležitosti obnovy a vzkříšení. Někdy upadal do spánku a tehdy
vše, co se s ním v posledních dnech událo, se zmateně a bouřlivě
opakovalo, rojilo se v jeho mozku, ale všecky ty představy se mu
zjevovaly v prazvláštní, záhadné podobě. Leckdy zapomínal, co
se s ním událo, a divil se, že není ve svém starém pokojíku, u své
dřívější bytné. Překvapovalo ho, že babka za pozdního soumraku
nepřistoupí jako obvykle k vychládajícím kamnům – jejich záře
prosvětlovala slabým mihotavým světlem temný kout pokojíku;
proč si podle svého zvyku neohřívá svoje vyzáblé, roztřesené ruce
u dohasínajícího ohně a nečeká, až zhasne, proč si přitom něco ne-
šeptá a nebručí pod nos a občas nechápavě nepohlédne na svého
podivného podnájemníka, o kterém si myslí, že mu dlouhým vyse-
dáváním nad knihami přeskočilo. Jindy se rozpomněl, že se přestě-
hoval, ale nevěděl, jak se to odehrálo, co se mu přihodilo a proč se
musel přestěhovat, přestože sebevíc namáhal paměť a jeho mozek
nezadržitelně, horečně pracoval… Nevěděl, ani si nevzpomínal, co
ho k tomu vedlo, co ho trápilo a kdo rozfoukal ten nesnesitelný
plamen, který ho dusil a vysával mu krev. Často dychtivě vztahoval
ruce po jakémsi stínu, zaslechl u svého lůžka šelest milých, lehkých
kroků, něčí něžný, laskavý šepot, připomínající hudbu, čísi vlahý
přerývaný dech mu ovanul tvář a celá jeho bytost se rozechvěla

– 25 –
láskou. Čísi horké slzy mu spalovaly horečnaté tváře a cítil, jak se
do jeho rtů vpíjí něčí dlouhý, něžný polibek: tehdy nesnesitelně
trpěl – zdálo se mu, že celý okolní svět strnul v jediném okamžiku,
odumřel navěky a nade vším se rozprostřela dlouhá tisíciletá noc…
Jindy se zase jako by vracel do bezoblačných let hýčkaného
dětství s nevinnými radostmi, nepomíjejícím štěstím, s prvním
rozkošnickým údivem nad tajemstvími života, s  roji dobrých
duchů, kteří vzlétali z každého utrženého květu, hráli si s ním na
hustém zeleném pažitu před miniaturním domkem obklopeným
akáty, usmívali se na něj z křišťálového nekonečného jezera, kde
proseděl celé hodiny a naslouchal nárazům vln. Šelestili kolem něj
křídly, uspávali ho duhovými sny, když se matka skláněla nad jeho
kolébkou a křižovala, líbala a uspávala ho za dlouhých poklidných
večerů tichou ukolébavkou. Ale tu se mu začala zjevovat bytost,
která v něm probouzela jakousi nedětskou hrůzu a po kapkách
vlévala jed hoře a slz do jeho života. Nejasně tušil, že celou jeho
budoucnost určuje neznámý stařec, přesto od něj nedokázal odtrh-
nout pohled, ačkoliv mu srdce splašeně tlouklo. Zlý stařec ho všude
sledoval. Vykukoval z každého keře, houští, lákal ho posuňky, smál
se a dráždil ho, proměňoval se v každou dětskou loutku, pitvořil se
a pochechtával v jeho rukách jako zlomyslný skřítek. Popichoval
proti němu všechny bezcitné spolužáky, nebo usazený ve školních
lavicích společně s dětmi vyhlížel z každého písmene chlapcovy
mluvnice a šaškoval. Později před spaním se usadil v hlavách jeho
postýlky… Zahnal roje dobrých duchů, kteří šelestili zlatými a safí-
rovými křídly kolem jeho kolébky, odloudil mu navždycky ubohou
maminku a celé noci mu našeptával dlouhou fantastickou pohádku,
nepochopitelnou dětskému srdci, která vzrušovala drásající hrůzou
a nedětskou vášní. Nedbal na jeho vzlyky ani prosby a mluvil dál,
dokud chlapec neomdlel. Poté se probouzel jako dospělý a nepozo-
rovaně, neslyšně se nad ním přehnala celá léta. Uvědomoval si svou
situaci, chápal, že je osamělý a vzdálený světu, samotinký v cizím

– 26 –
bytě mezi záhadnými podezřelými lidmi, uprostřed nepřátel, kteří
se shlukují a šeptají si v koutech jeho tmavého kamrlíku a kývají
na stařenu, která sedí na bobku u ohně, ohřívá si svrasklé ruce
a ukazuje na něho. Přepadl ho zmatek, obava. Rád by se dozvěděl,
kdo jsou ti lidé a proč jsou tady a proč on sám je ve zdejším kum-
bálu, a domýšlel se, že zabloudil do podezřelého zločineckého dou-
pěte, zlákán jakousi neznámou silou, aniž si předem zjistil, kdo jsou
zdejší obyvatelé a co jsou vlastně zač jeho bytní. Trápilo ho pode-
zření – ale vtom v noční tmě zase jakási stařena začala tiše, sotva
slyšitelně, pro sebe, šeptem vyprávět dlouhou pohádku a smutně
pokyvovala šedovlasou hlavou nad uhasínajícím ohněm. Znovu
se ho zmocnila hrůza – pohádkové postavy a děje ožily před jeho
očima. Sledoval, jak všecko, od dětských nejasných tužeb, všecky
jeho myšlenky a sny, vše, co prožil nebo vyčetl z knih, na co už
dávno zapomněl, ožilo, zjevilo se mu v obrovitých rozměrech a ob-
razech a chodilo, rojilo se kolem. Viděl, jak se před ním rozprostřely
nádherné, kouzelné zahrady, vyrůstala a řítila se celá města, celé
hřbitovy mu vysílaly vstříc svoje oživlé nebožtíky, před jeho zraky
se rodily a hynuly národy a plemena, u jeho lůžka se zhmotnila
každá jeho myšlenka, efemérní touha skoro v témže okamžiku, kdy
se zrodila. A konečně, všechny myšlenky se změnily v jeho mysli
v celé světy, bytosti a on sám se vznášel jako zrnko prachu v celém
tom nekonečném, podivném, neskutečném světě a cítil, jak ho život
svou bouřlivou nezávislostí drtí, utlačuje a pronásleduje věčnou
bezmeznou ironií. Cítil, že umírá, rozpadává se v prach a popel, bez
naděje na vzkříšení, navěky. Chtěl utéci, ale v celém vesmíru se pro
něj nenašla skrýš. Nakonec v záchvatu zoufalství ze všech sil hlasitě
vykřikl a probudil se…
Probudil se, zalitý chladným, ledovým potem. Kolem panovalo
mrtvé ticho – byla hluboká noc. Ale on sám měl pocit, že kdesi
pokračuje jeho fantastická pohádka, že čísi sípavý hlas doopravdy
dlouze vypráví o něčem zdánlivě známém, o temných lesích, o ja-

– 27 –
kýchsi neohrožených loupežnících, o statečném mládenci, div ne
o samém Stěnku Razinovi, o veselých burlackých pitkách, o jedné
spanilé panně a o matičce Volze. Není to snad pohádka? Opravdu
ji slyšel vyprávět? Celou hodinu ležel s otevřenýma očima, bez
hnutí, v trýznivé strnulosti. Konečně se opatrně nadzvedl na lůžku
a radostně si uvědomil, že nelítostná nemoc nevysála všechny jeho
síly. Blouznění pominulo a nastoupila skutečnost. Povšiml si, že je
oblečený stejně jako při rozmluvě s Kateřinou, a tudíž od toho jitra,
kdy ho opustila, neuplynulo mnoho času. Pocítil příliv energie. Po
paměti nahmatal velkou skobu, bůhvíproč zatlučenou do přepážky
nad jeho hlavou, kde mu ustlali, zachytil se jí – visel teď na ní celým
tělem – a natáhl se ke škvíře, odkud se linulo slabé světlo. Přitiskl
oko ke štěrbině a vzrušením zatajil dech.
V Rohu komůrky bytných stála postel, před ní stůl pokrytý pře-
hozem a zavalený velkými starodávnými vázanými knihami, které
připomínaly církevní. Visela tu ikona, stejně starobylá jako v jeho
kumbálu, a před ní hořela lampička s věčným světlem. V posteli
ležel starý Murin, utrápený, nemocný, bledý jako stěna a zahalený
kožešinovou pokrývkou. Na kolenou měl otevřenou knihu. Na lavici
u postele odpočívala Kateřina, jednou rukou objímala starce a hlavu
měla položenou na jeho prsou. Hleděla na něho pozorným, dětsky
udiveným pohledem, a jak se zdálo, s nevyčerpatelnou zvídavostí
a napjatým očekáváním naslouchala jeho vyprávění. Chvílemi vy-
pravěčův hlas sílil a jeho bledá tvář vyjadřovala vzrušení: svraštil
obočí, oči mu zasvítily a Kateřina snad rozčilením a strachem
zbledla. Když se ve starcově tváři objevil náznak úsměvu, tiše se
rozesmála. Občas se jí zarosily oči, stařec ji pohladil po hlavě jako
dítě a ona ho ještě pevněji objala sněhobílou, obnaženou paží a ještě
láskyplněji se přivinula k jeho prsům.
Ordynov se chvílemi domníval, že to všecko je sen, dokonce
o tom byl přesvědčen, ale přesto se mu krev nahrnula do hlavy
a ve spáncích mu bolestně zabubnovalo. Pustil skobu, vstal z po-

– 28 –
stele a vrávoravě, jako náměsíčný, přistoupil ke dveřím bytných
a opřel se do nich; nechápal svoje vzplanutí, které mu rozproudilo
krev. Zrezivělá závora povolila a on s hlukem a rachotem vpadl do
vedlejší ložnice. Všiml si, jak sebou Kateřina škubla a ucukla, jak
zlostně zajiskřily starcovy oči pod svraštělým obočím a jeho obličej
se zkřivil zuřivostí. Viděl, jak nemocný šátrá po stěně, kde visela
puška, a přitom z něj nespouští oči; vzápětí zahlédl, jak se zaleskla
hlaveň pušky, namířená nejistou, zlostí roztřesenou rukou přímo
na jeho prsa… Ozval se výstřel a pak divoký, skoro nelidský výkřik.
Když se kouř rozptýlil, Ordynova ohromila strašlivá podívaná.
Chvěl se na celém těle a skláněl se nad starcem. Murin ležel na
podlaze v křečích, obličej měl bolestivě stažený a na zkřivených
rtech vystoupila pěna. Ordynov se dovtípil, že nešťastníka přepadl
silný záchvat padoucnice. Společně s Kateřinou mu přispěchali na
pomoc…

Noc uplynula v obavách. Druhý den časně ráno Ordynov vyšel

z domu, ačkoliv byl ještě slabý a trápila ho zimnice. Na dvoře znovu
potkal domovníka. Tentokrát Tatar už z dálky nadzvedl čepici a zvě-
davě si ho prohlížel. Potom, jako by se vzpamatoval, popadl koště
a úkosem sledoval Ordynova, který se k němu pomalu blížil.
„Neslyšels něco v noci?“ zeptal se Ordynov.
„Slyšel.“
„Co je to vlastně za člověka?“
„Sama byt najímala, sama vědět musí. Já nemít nic společný
s tím.“
„Budeš už jednou mluvit?“ vykřikl Ordynov, celý bez sebe, v zá-
chvatu jakési bolestné podrážděnosti.

– 29 –
 „Co já udělala? Ty vinu mít. Ty nájemníky lekala. Dole bydlet
rakvář: hluchý být a všecko slyšet, a jeho bába hluchá být a taky
všecko slyšet. A já sousední dvůr – taky slyšet. Já jít na policii.“
„Zajdu tam sám,“ odpověděl Ordynov a zamířil k vratům.
„Jak chtěla – sama najímala… Počkat, pán.“
Ordynov se ohlédl – domovník se uctivě dotkl čepice.
„Co je?“
„Jestli jít, já jít k domácímu.“
„No a co?“
„Radši odstěhovala se…“
„Hlupáku,“ procedil Ordynov a vykročil.
„Stát, pán!“ domovník se znovu dotkl čepice a zazubil se. „Po-
slouchala, pán: srdce měla v těle. Proč ubožáka pronásledovat? To
hřích. Bůh to zakázat – slyšela?“
„Ty taky poslouchej a tohle si vezmi. Tak co je zač?“
„Co je zač?“
„Ano.“
„I bez peněz povědět.“
Domovník vzal koště, několikrát s ním zamával a pak se zastavil
a upřeně, vážně pohlédl na Ordynova.
„Ty dobrý pán. A nechtěla být pohromadě s člověkem dobrým,
tvoje vůle… Já tak povědět.“
Tatar na něj vrhl ještě významnější pohled a znovu, snad rozzlo-
beně, uchopil koště. Nakonec se zatvářil, jako by skončil nějakou práci,
tajemně přistoupil k Ordynovovi a s výmluvným posuňkem prohlásil:
„Ona tento!“
„Co?“
„Rozum nemít!“
„Cože?“
„Uletěl. Taktak. Uletěl!“ opakoval Tatar ještě tajemněji. „Ona –
nemocná být. On loď mít, veliká, i druhá mít, i třetí, po Volze chodit,
já od Volhy taky být. Ještě továrna být, ale shořet a on – hlavu nemít.“

– 30 –
 „Přeskočilo mu?“
„Ne, ne…“ a Tatar odděloval slova: „On rozum ne ztratit. On hlavu
dobrá mít. Všecko znát, knihy moc číst a jiným pravdu říkat. Tak
přijít někdo: dva ruble, tři ruble, čtyrycet ruble, jak kdo chtít. On –
kniha podívat a pravdu povědět. A peníze na stůl, hnedky na stůl
vyložit – bez penízu nic!“
A domovník si natolik bral k srdci Murinovy záležitosti, až se
radostně rozesmál.
„No a co, hádal někomu?“
„Hm…“ zamumlal Tatar a přikývl, „ona pravdu povědět. Ona Boha
prosit, hodně prosit. Přicházet to na něho pak…“
A znovu opakoval výmluvný posuněk.
Vtom na něj kdosi zavolal ze sousedního dvora a vzápětí se
objevil shrbený šedovlasý mužík v selském kožichu. Šel, hekal,
klopýtal, díval se do země a něco si mumlal. Vypadalo to, že stářím
přišel o rozum.
„Domácí, domácí!“ zašeptal spěšně domovník, kývl Ordynovovi
kvapně na rozloučenou, strhl si čepici a rozběhl se k starci, jehož
tvář připadala Ordynovovi známá: alespoň se s ním nedávno setkal.
Usoudil, že na tom není nic divného, a odešel. Domovník se mu
jevil jako obrovský podfukář a drzoun. Ten flákač jako by se mnou
handloval! pomyslel si. „Bůhví, co v tom vlastně vězí,“ pronesl už
na ulici.
Postupně ho ovládly jiné myšlenky. Všecko působilo nepříjem-
ným dojmem: byl pošmourný studený den a poletoval sníh. Or-
dynov cítil, jak ho znovu zmáhá zimnice, a půda se mu rozkolébala
pod nohama. Vtom mu známý hlas, odporně sladký nakřáplý tenor,
popřál dobré jitro.
„Jaroslave Iljiči!“ zvolal Ordynov.
Před ním stál čilý třicátník s červenými tvářemi a šedýma mls-
nýma očkama, oblečený jako obvykle, a s úsměvem mu podával
ruku. Seznámili se zcela náhodou přesně před rokem, téměř na

– 31 –
ulici. K jejich letmému seznámení přispěla jednak náhoda, jednak
pozoruhodná slabost Jaroslava Iljiče pro dobré, šlechetné a zejmé-
na vzdělané lidi, kteří přinejmenším svým zdvořilým vystupováním
a nadáním patřili k lepší společnosti. Přestože měl Jaroslav Iljič
výjimečně sladký tenor, dokonce i v rozhovoru s těmi nejbližšími
přáteli se v jeho hlasu ozýval zřetelný velitelský tón, který nestrpěl
odmluvu – možná to byl zvyk.
„Kde se tu berete?“ vykřikl Jaroslav Iljič s výrazem upřímného
nadšení.
„Bydlím tady.“
„Už dávno?“ pokračoval Jaroslav Iljič stále zpěvavějším hlasem.
„A já neměl ani tušení! Jsem váš soused. Bydlím ve zdejší čtvrti. Už
víc než před měsícem jsem se vrátil z Rjazanské gubernie. A teď
jsem vás lapil, můj starý šlechetný příteli!“ a dobrosrdečně se
rozesmál. „Čekej na mě u Tarasova, Sergejeve!“ zahlaholil náhle.
„A beze mě ani ránu! A Olsufjevovu domovníkovi řekni, ať sebou
mrskne! Pověz mu, ať okamžitě přijde do kanceláře. Vrátím se asi
za hodinku.“
Zatímco spěšně vydával komusi příkazy, delikátně vzal Ordynova
pod paždí a zavedl ho do nejbližšího hostince.
„Neměl bych klid, kdybychom po tak dlouhé přestávce spolu
nevyměnili pár slov o samotě. Co vaše věda?“ dodal skoro nábožně
a tajemně ztišil hlas. „Pořád pracujete?“
„Ano,“ přikývl Ordynov a dostal nápad.
„To je ušlechtilé, ano, ano,“ a Jaroslav Iljič mu pevně stiskl ruku.
„Budete ozdobou naší společnosti. Dej vám Bůh štěstí na vědeckém
poli… Božínku, jsem tak rád, že jsem vás potkal! Tolikrát jsem si
na vás vzpomněl a říkal jsem si, jakpak se asi vynachází náš velko-
dušný důvtipný Ordynov?“
Usadili se v salonku. Jaroslav Iljič objednal občerstvení, nařídil,
aby přinesli vodku, a dojatě pohlédl na Ordynova.

– 32 –
 „Mezitím co jsme se neviděli, hodně jsem četl,“ začal nesměle,
poněkud úlisně. „Přečetl jsem celého Puškina…“
Ordynov se na něho roztržitě podíval.
„Obdivuhodné zobrazení lidské vášně, prosím. Ale především
dovolte, abych vám poděkoval. Tolik jste toho pro mě udělal… Na-
učil jste mě správně uvažovat.“
„Co vás napadá!“
„Ne, dovolte. Co je pravda, to je pravda. Spravedlnost musí být.
Jsem hrdý na to, že cit pro spravedlnost ve mně ještě neuhasl.“
„Prosím vás! Nebuďte vůči sobě nespravedlivý. Vážně, já…“
„Ne, to je naprosto spravedlivé,“ namítl neobvykle zapáleně Ja-
roslav Iljič. „Co jsem v porovnání s vámi? Nemám pravdu?“
„Můj ty Bože…“
„Ano, ano…“
Oba se odmlčeli.
„Byl jsem pamětliv vašich rad, přerušil jsem spoustu spole-
čensky neúnosných známostí a  částečně jsem obrousil svoje
chování,“ spustil znovu Jaroslav Iljič trochu plaše a úlisně. „Když
mám volnou chvíli, převážně vysedávám doma a po večerech čtu
nějakou užitečnou literaturu… Mám jedno přání, vážený příteli, rád
bych alespoň malým dílem prospěl své vlasti…“
„Vždycky jsem vás pokládal za nesmírně šlechetného člověka.“
„Pokaždé mi vléváte balzám do duše… ušlechtilý mladý muži…“
a Jaroslav Iljič srdečně stiskl Ordynovovi ruku. „Copak, vy nepijete?“
podivil se, když se trochu uklidnili.
„Nemůžu. Jsem nemocný.“
„Nemocný? Ale, ale! A jak a kdy jste ráčil onemocnět? Jestli si
přejete… Kdo vás léčí? Jestli si přejete, řeknu našemu soukromému
doktorovi. Sám k němu osobně zaběhnu. Má zlaté ruce!“ a užuž
sahal po klobouku.
„Uctivě děkuju. Neléčím se a nemám rád doktory…“

– 33 –
 „Co to povídáte? Copak je tohle možné? Ten doktor dělá hotové
zázraky!“ pokračoval vemlouvavě Jaroslav Iljič. „Onehdá – když
dovolíte, budu vám to vyprávět – onehdá k němu přijde jeden
chudák zámečník a povídá: ‚Píchnul jsem se tuhle nářadím do ruky,
vyléčte mě…‘ Doktor viděl, že tomu nešťastníkovi hrozí otrava krve,
a rozhodl se postižený úd amputovat. Provedl to přede mnou a tak
ušlech… chci říct tak skvěle, že kdybych necítil účast k trpícímu
lidstvu, bylo by mi příjemné jen tak, ze zvědavosti to sledovat. A co
vás trápí a jak jste k tomu přišel?“
„Stěhování… Teprve dneska jsem vstal.“
„Ještě nejste v pořádku. Radím vám, neměl byste chodit ven. Tak
tedy už nebydlíte tam co dřív? A co vás vedlo k tomu, že jste se
přestěhoval?“
„Moje bytná odjela z Petrohradu.“
„Domna Savišna? Opravdu? Dobrá, ušlechtilá stařenka! Víte, cítil
jsem k ní skoro synovskou úctu. V jejím životě bylo cosi vznešeného,
ještě z dob našich pradědů… Při pohledu na ni jako bych viděl před
sebou naši stařičkou majestátní minulost… Totiž víte, já tak trochu
básním…“ uzavřel rozpačitě a zrudl až po uši.
„Ano, byla to hodná žena.“
„A když dovolíte, kdepak teď bydlíte?“
„Tady nedaleko, v domě Koršunovových.“
„Znám domácího. Impozantní stařík! Je to, smím‑li to tak říct,
můj téměř blízký přítel. Požehnané stáří!“
Rty se mu rozechvěly radostí a dojetím. Objednal ještě kalíšek
vodky a dýmku.
„Pronajal jste si samostatný byt?“
„Ne, bydlím v podnájmu.“
„A u koho? Třeba ho taky znám.“
„U měšťana Murina… Takový vysoký stařík.
„Murin, Murin… Račte dovolit, to je v zadním dvoře nad rakvá-
řem?“

– 34 –
 „Ano. V tom posledním dvoře.“
„Hm… a je tam klid?“
„Teprve jsem se nastěhoval.“
„Hm… chtěl jsem jenom říct… hm… Mimochodem, nevšiml jste
si něčeho zvláštního?“
„Vážně, já…“
„Totiž, jsem si jist, že se u něj budete mít dobře, jestli vám pokoj
bude vyhovovat… Ale co to říkám, chci vás jen upozornit… Ale jak
vás znám… Co tomu staříkovi říkáte?“
„Zdá se, že je nemocný.“
„Ano, hrozně trpí. A nevšiml jste si něčeho takového… Mluvil
jste s ním?“
„Velmi málo. Je to samotář a žlučovitý člověk…“
„Hm…“ a Jaroslav Iljič se zamyslel. „Chudák je to!“ dodal po chvíli.
„Opravdu?“
„Ano, chudák a přitom neuvěřitelný podivín a zajímavý člověk.
Ostatně, když vás neobtěžuje… Odpusťte, že jsem o tom začal, ale
zajímalo mě, jak…“
„Vzbudil jste i mou zvědavost… Moc rád bych věděl, co je to zač.
Navíc teď u něj bydlím…“
„Abyste ráčil vědět, povídá se, že to byl kdysi velký boháč. Nej-
spíš už jste se doslechl, že obchodoval… Vinou různých nešťastných
okolností o všecko přišel; za bouře se potopilo několik jeho lodí
s nákladem. Továrnu, kterou, jak se zdá, svěřil svému blízkému
milovanému příbuznému, taky stihl zlý osud: vyhořela a při požáru
zahynul i jeho příbuzný. Uznejte, to byla strašlivá ztráta! Po tom
všem prý Murin upadl do těžké deprese. Začali se bát, že ztratí
rozum, a opravdu, ve sporu s jiným obchodníkem, taky majitelem
lodí, se projevil tak podivně a nečekaně, že všecko, co se událo, bylo
připsáno na vrub jeho šílenství. Jsem ochoten tomu věřit. Slyšel
jsem podrobně vyprávět o některých jeho zvláštnostech. Nakonec

– 35 –
došlo k jedné podivné, takříkajíc osudové události, která se nedá
vysvětlit jinak než nepřízní rozhněvaného osudu.“
„Jaké?“ zeptal se Ordynov.
„Říká se, že v chorobném záchvatu šílenství zabil jistého mla-
dého obchodníka, kterého si předtím neobyčejně oblíbil. Když se
po záchvatu vzpamatoval, byl tak otřesen, že si prý chtěl sáhnout
na život. Opravdu nevím, co za tím je a co se stalo potom, ale je
známo, že pár let se kál… Ale co je vám, příteli? Neunavuje vás moje
povídání?…“
„Kdeže… Říkáte, že se kál?… Ale vždyť nežije sám.“
„To prosím nevím. Říká se, že žil sám. Přinejmenším nikdo jiný
do té záležitosti není zapletený. Ostatně, co bylo dál, o tom jsem nic
neslyšel, vím jenom, že…“
„Co?“
„Vím jenom… vlastně nic, co bych mohl dodat… Chci jen říct, že
jestliže u něho pozorujete něco nezvyklého, co se vymyká běžnému
chápání věcí, to všecko je následek neštěstí, které ho několikrát
postihlo…“
„Ano, je to pánbíčkář a velký pokrytec.“
„Nemyslím, příteli. Vždyť tolik trpěl. Myslím si, že má dobré
srdce.“
„Ale teď už šílenstvím netrpí. Je zdravý.“
„Ovšem, za to vám ručím. Na to mohu přísahat. Má všech pět
pohromadě. Je jenom, jak jste ráčil správně podotknout, podivín
a pobožnůstkář. Jinak je to velice rozumný člověk. Mluví směle
a neobyčejně inteligentně, prosím. V jeho tváři jsou znatelné stopy
dřívějšího bouřlivého života. Zajímavý člověk a mimořádně se-
čtělý.“
„Čte, soudím, výhradně jen církevní literaturu?“
„Ano, je to mystik, prosím.“
„Cože?“

– 36 –
 „Mystik. Ale to jen mezi námi. A abyste věděl, po určitou dobu byl
pod přísným dohledem. Měl obrovský vliv na každého, kdo k němu
přišel.“
„Jaký vliv?“
„Víte… ale vy tomu nebudete věřit. Tehdá ještě nebydlel ve zdejší
čtvrti. Jistý občan, zámožný člověk, kterého si všichni vážili, k němu
ze zvědavosti zajel s jedním poručíkem. Přijedou k němu, on je při-
jme a začne si je zevrubně prohlížet. Obyčejně se každému, komu
chtěl něčím prospět, upřeně zadíval do tváře. V opačném případě
dotyčného poslal zpátky a dokonce prý zcela bez okolků. Ptal se
těch známých, co si přejí. ‚Tak a tak to je,‘ vysvětluje zmíněný občan,
‚váš talent vám to poví za nás. Prosím, račte do vedlejšího pokoje,‘
a pokynul tomu, kdo od něj něco potřeboval. Zmíněný občan mi
nevykládal, co se dělo dál, ale vyšel prý z pokoje bledý jako smrt.
Totéž se přihodilo jisté vznešené bohaté dámě: taky od něho odešla
s pláčem celá sinalá a ohromená tím, co jí předpověděl a jak uměl
mluvit.“
„To je zvláštní. A teď už se tím nezabývá?“
„Je to, prosím, přísně zakázané. Vyskytly se prapodivné příklady,
prosím. Jeden mladý poručík, výkvět a naděje jisté lepší rodiny, se
na něj podíval s úšklebkem. ‚Co se směješ?‘ zeptal se rozdurděně
stařík. ‚Za tři dny bude z tebe tohle!‘, a zkřížil ruce na prsou jako
nebožtík.“
„No a?“
„Netroufám si uvěřit, ale prý se jeho věštba splnila. Má dar, příte-
li… Ráčíte se usmívat… Vím, jste mnohem vzdělanější než já. Ale já
mu věřím – není to žádný šarlatán. Sám Puškin se o něčem takovém
zmiňuje ve svých dílech.“
„Hm. Nehodlám se s vámi přít. Ale… Říkal jste, mně se zdá, že
nežije sám.“
„Nevím… snad má u sebe dceru.“
„Dceru?“

– 37 –
 „Ano, prosím, nebo jestli je to jeho žena… Vím jenom, že žije
s nějakou ženou. Zahlédl jsem ji jen letmo a nevěnoval jsem jí po-
zornost.“
„Hm… To je divné…“
Ordynov se zamyslel. Jaroslav Iljič ho láskyplně pozoroval. Byl
dojat, že potkal starého přítele i že ho uspokojivě informoval o čem-
si nejvýš zajímavém. Nespouštěl ze svého společníka oči a bafal ze
své dýmky. Náhle vyskočil a začal pospíchat.
„Já zapomněl! Sedím tady už celou hodinu! Drahý příteli, ještě
jednou děkuju osudu za to, že nás dva svedl dohromady, ale teď už
musím jít. Dovolíte, abych vás někdy navštívil ve vašem učeném
koutku?“
„Buďte tak laskav, budu rád. Až si vyšetřím volnou chvilku, za-
běhnu k vám.“
„Mám věřit tak příjemné novince? Budu vám nesmírně zavázán!
Ani nevíte, jak jste mě potěšil.“
Vyšli z hostince. Sergejev už jim pádil vstříc a překotně hlásil Ja-
roslavu Iljiči, že tudy ráčí projíždět Vilém Jemeljanovič. A skutečně,
v dálce se vynořil pár bujných vraníků zapřažených do furiantských
bryček. Zejména náruční kůň byl pozoruhodný. Jaroslav Iljič pevně
sevřel ruku svému nejlepšímu příteli, takže se Ordynov cítil jako
v kleštích, dotkl se klobouku a běžel uvítat bryčky. Cestou se asi
dvakrát ohlédl a kývl Ordynovovi na rozloučenou.
Ten cítil ve všech údech strašlivou únavu a byl natolik vyčerpaný,
že se sotva vlekl. Stěží se dobelhal k domu Koršunovových. Ve vra-
tech znovu potkal domovníka, který náramně bedlivě sledoval, jak
se loučí s Jaroslavem Iljičem, a už zdálky na něj mával. Ale mladík ho
nevšímavě míjel. Ve dveřích bytu se srazil s jakousi drobnou šedou
postavou, která, hlavu sklopenou, právě odcházela od Murina.
„Panebože, odpusť mi moje hříchy!“ zašeptala postava a uskoči-
la, jako když otevřeme láhev a odletí zátka.
„Neporazil jsem vás?“

– 38 –
 „Ne. Díky, nic se mi nestalo. Jste hodný, že se zajímáte… Pane-
bože!“
Nenápadný človíček obezřetně sestupoval po schodech a hekal,
vzdychal a něco si špital pod nos. Byl to majitel domu, kterého se
tak domovník vyděsil. Ordynov si vzpomněl, že ho poprvé uviděl
tady, u Murina, když se stěhoval.
Uvědomil si, že je podrážděný a otřesený, poznal, že jeho před-
stavivost i citlivost jsou krajně napjaté, a rozhodl se, že si nebude
věřit. Poznenáhlu upadl do jakési otupělosti. Jako by mu ležel na
srdci těžký balvan; bolelo jako poraněné a celé jeho nitro přetékalo
utajenými, nevysychajícími slzami.
Opět sklesl na lůžko, které mu ustlala, a naslouchal. Zaslechl dvo-
jí dech: jeden těžký, chorobný, přerývaný, druhý tichý, nepravidelný,
rovněž vzrušený, jako by se srdce zmítalo jakousi vášní, touhou.
Co chvíli se ozval šelest jejích šatů: dokonce i zvuk jejích lehkých
tichých kroků vzbuzoval v jeho srdci tupou, ale trýznivě slastnou
bolest. Nakonec jako by kdosi vypukl v křečovitý pláč, následoval
bouřlivý vzdech a pak slova modlitby. Věděl, že klečí před ikonou,
ruce sepjaté v jakémsi šíleném zoufalství. Kdo je vlastně? Za koho
se modlí? Jaká bezvýchodná vášeň se skrývá v jejím srdci? Proč
tolik trpí, teskní a vylévá si svou bolest horkými zoufalými slzami?
Připomněl si její slova. Všecko, co mu říkala, mu dosud znělo
v uších jako hudba a srdce láskyplně odpovídalo těžkými tlumený-
mi údery na každé nábožně opakované slovo… Na vteřinu se mu
mihlo hlavou, že to všecko byl sen. Ale vzápětí celou svou bytostí
pocítil útěšný smutek, když si znovu vybavil její horký dech, její
slova a polibek. Zavřel oči a už o sobě nevěděl. Kdesi odbíjely hodi-
ny: bylo pozdě, šeřilo se.
Zdálo se mu, že se nad ním zase sklání, hledí mu do očí svýma
kouzelně jasnýma očima, zvlhlýma jiskřivými slzami tiché radosti,
klidnýma a jasnýma jako nekonečná tyrkysová nebeská báň za
horkého poledne. Její tvář vyzařovala sváteční klid, její úsměv hřál

– 39 –
příslibem bezmezné blaženosti; soucitně, s dětským zápalem, mu
spočinula na rameni, že se mu z vysílených prsou vydral radostný
vzdech. Chtěla mu cosi povědět, laskavě mu cosi svěřovala. Náhle
zaslechl hudbu, která drásala srdce. Dychtivě sál do sebe vzduch,
zelektrizovaný jejím blízkým dechem. V teskné touze rozpřáhl
náruč a s povzdechem otevřel oči… Stála před ním, skláněla se
k němu, celá bledá, jako by se něčeho polekala, plakala a chvěla
se rozrušením. Cosi mu říkala, o něco ho úpěnlivě prosila a přitom
lomila poloobnaženýma rukama. Sevřel ji v objetí a ona se roztřásla
v jeho náručí.

– 40 –
 ČÁST DRUHÁ

„Co je ti? Pověz!“ domlouval jí, když se zcela vzpamatoval, a dosud

ji svíral pevně, horoucně v náručí. „Co je ti, lásko moje?“
Tiše plakala, hlavu sklopenou, a schovávala planoucí obličej na
jeho prsou. Ještě dlouho nebyla schopná vypravit ze sebe ani slovo
a chvěla se, jako by se něčeho vyděsila.
„Nevím,“ zašeptala konečně sotva slyšitelně, těžce oddechovala
a skoro jí nebylo rozumět. „Ani nevím, jak mě napadlo, abych k tobě
zašla…“ Ještě pevněji se k němu přitiskla a v náhlém citovém výlevu
mu líbala ruce, hruď i rameno a nakonec si zastřela rukama tvář,
poklekla a skryla hlavu na jeho kolenou. Když ji s nevýslovným
steskem netrpělivě zvedl a posadil vedle sebe, rozplamenila se
její tvář studem, její oči plakaly a žadonily o smilování a křečovitý
úsměv, který se jí prodral na rty, stěží potlačil prudký, nezkrotný,
nový cit. Jako by se čehosi lekala, nedůvěřivě ho odstrkovala, odvra-
cela se od něj a odpovídala na jeho kvapné otázky bojácně a šeptem,
hlavu skloněnou.
„Možná jsi měla zlý sen,“ utěšoval ji, „nebo nějaké děsivé vidění…
Nebo on tě vystrašil… Blouzní a je v bezvědomí… Třeba říkal něco,
co jsi neměla slyšet…?“
„Ne, já nespala,“ odpověděla a všemožně se pokoušela ovládnout
svoje vzrušení. „Nemohla jsem usnout. On pořád mlčel a jenom
jednou mě zavolal. Několikrát jsem k němu šla a povídám: ‚Bojím
se‘, ale on se neprobudil a neslyšel mě. Je těžce nemocný. Bůh mu
pomoz! Přepadl mě takový hořký smutek. Usilovně jsem se modlila
a najednou mě to chytlo…“
„Přestaň, Kateřino, živote můj. Prostě ses včera vylekala…“

– 41 –
 „Ne, včera ne.“
„Stává se ti to někdy?“
„Ano.“ Znovu se roztřásla a polekaně se k němu přitulila jako
dítě. „Víš,“ řekla, když přestala vzlykat, „jdu k tobě, protože mi bylo
samotné těžko,“ opakovala a vděčně mu tiskla ruce.
„Stačí, už neplač nad cizím neštěstím. Schovej si slzy pro sebe, až
ti bude těžko a nebudeš mít nikoho, kdo by tě utěšil…“
„Poslyš, měl jsi nějakou milou?“
„Ne… před tebou jsem žádnou neměl…“
„Ty mě pokládáš za svou milou?“ užasle na něho pohlédla a snad
něco chtěla říci, ale odmlčela se a sklopila zrak. Obličej jí vzplál
ruměncem, za neoschlými slzami na řasách se oči zatřpytily jasněji
a bylo znát, že jí na rtech uvízla jakási otázka. Asi dvakrát se na něho
trochu nesměle, trochu čtverácky zadívala a pak zase sklopila oči.
„Ne, nebudu tvoje první láska,“ řekla, „ne, ne,“ opakovala, zamyš-
leně pokývala hlavou a na rty se jí vloudil úsměv. „Ne,“ rozesmála
se nakonec, „tvoje sestra nikdy nemůže být tvoje milá.“
Zahleděla se na něho a její tvář vyzařovala takový smutek, všecky
její rysy prostupoval bezvýchodný stesk a nečekaně v ní propuklo
niterné zoufalství, až Ordynova ovládl nepochopitelný bolestný
soucit k neznámému hoři; upíral oči na Kateřinu a nevýslovně trpěl.
„Poslyš, něco ti povím,“ pokračovala a pokoušela se potlačit pláč,
tiskla jeho ruce ve svých a její hlas zraňoval, „dobře mě poslouchej,
radosti moje: Zkroť svoje srdce a neměj mě rád tak jako doposud.
Uleví se ti, bude ti veseleji, uchráníš se před úhlavním nepřítelem
a získáš milovanou sestru. Budu k tobě chodit, kdy budeš chtít,
budu tě opatrovat a nebudu se hanbit, že jsem tě potkala. Ošetřova-
la jsem tě dva dny, co jsi byl nemocný. Přijmi mě za svou sestru. Ne
nadarmo jsme se sblížili, ne nadarmo jsem se slzami prosila za tebe
Bohorodičku. Druhou takovou sestru nikdy nezískáš, kdybys prošel
celý svět, celičkou zem křížem krážem, druhou takovou milovanou
bytost nenajdeš, i když si to tvoje srdce žádá. Vroucně si tě zamiluju,

– 42 –
všecko budu mít ráda jako teď a tebe budu milovat za to, že máš
průzračně čistou duši, i za to, že jsem na první pohled poznala, jak
žádoucí host jsi v našem domě a že jsi u nás ne zbůhdarma žádal
o přístřeší. Budu tě mít ráda i za to, že když se díváš, tvoje oči jsou
laskavé a hovoří o tvém srdci, a když něco povědí, hned vím, co
v něm skrýváš. Ráda bych obětovala život za tvou lásku, volnost
za to, že je sladké otročit milovanému srdci… Ale můj život nepatří
mně, nejsem volná. Měj mě rád jako sestru a buď mi bratrem, přijmi
mě do svého srdce, až mě zase přepadne stesk a zlá slabost… Jenom
nedopusť, abych se musela stydět k tobě chodit a prosedět s tebou
celou dlouhou noc jako teď. Slyšíš mě? Vezmeš si to k srdci? Poro-
zuměl jsi tomu, co jsem ti říkala?“ Chtěla ještě něco dodat, pohlédla
na něho, položila mu ruku na rameno, ale vtom se k němu vysíleně
přivinula. Hlas se jí zlomil, křečovitě, vášnivě se rozplakala, ňadra
se jí dmula a obličej jí vzplanul jako večerní červánky.
„Živote můj,“ zašeptal, zrak se mu kalil a dech tajil. „Radosti
moje,“ opakoval a nepoznával vlastní slova, nepamatoval si, co
říká, nechápal sám sebe a chvěl se obavou, aby jedním vzdechem
neporušil kouzlo, nezničil vše, co se s ním dělo a co spíš považoval
za výplod fantazie než za skutečnost; všecko viděl jako v mlhách.
„Nevím, nechápu tě, nevzpomínám si, cos říkala, rozum se mi kalí
a srdce bolí, ty moje královno…“
Hlas mu selhal vzrušením. Přitiskla se k němu ještě horoucněji,
pevněji. Vstal a už se neovládl – rozháraný, vyčerpaný opojením
sklesl na kolena. Z prsou se mu vydral křečovitý bolestný vzlyk
a hlas, který vycházel přímo z jeho nitra, se rozechvěl jako struna
nepoznaným nadšením a blažeností.
„Kdo vlastně jsi, moje milá? Kde ses tu vzala, růžičko moje?“
vyptával se a stěží potlačoval pláč. „Z kterého nebe jsi zaletěla na
mou zem? Je to jako sen – nemůžu tomu uvěřit. Nevyčítej mi nic…
nech mě mluvit, chci ti všechno vypovědět. Už dlouho se k tomu
chystám… Kdo jsi, radosti moje? Jak jsi našla cestu k mému srdci?

– 43 –
Vypravuj, jak dlouho už jsi moje sestra? Pověz mi o sobě všecko, kdes
byla? Pověz, jak se jmenuje město, kde jsi žila, co sis tam nejdřív ze
všeho oblíbila, co tě těšilo a po čem se ti stýskalo?… Byl tam teplý
vzduch a jasná obloha? Ke komu jsi přilnula, kdo tě přede mnou
miloval, komu prvnímu jsi věnovala své sympatie? Mělas vlastní
matku? Hýčkala tě jako dítě, nebo jsi byla osamělá jako já, když jsi
vykročila do života? Pověz, bylas vždycky taková jako teď? O čem
jsi snívala, jakou budoucnost sis představovala a co se ti vyplnilo –
všecko mi řekni… Po kom zatoužilo tvoje dívčí srdce a komu jsi ho
darovala? Pověz, co já ti mám dát za tebe? Pověz mi to, moje milá,
můj světe, sestřičko moje, pověz, čím si mám získat tvoje srdce?“
Hlas mu selhal a on sklopil hlavu. Když znovu vzhlédl, zmocnila
se ho ledová hrůza, až mu vlasy vstávaly na hlavě.
Kateřina seděla bledá jako stěna, strnule hleděla do prázdna,
rty měla zmodralé jako nebožka a oči zkalené tichým utrpením.
Pomalu vstala, vykročila a po dvou krocích s pronikavým pláčem
sklesla před ikonou… Z prsou se jí drala přerývaná nesouvislá slova.
Pak omdlela. Do krajnosti vyděšený Ordynov ji zvedl a položil na
svoje lůžko. Celý bez sebe se k ní sklonil. Za okamžik otevřela oči,
zvedla se na lůžku, rozhlédla se kolem a chytila ho za ruku. Přitáhla
ho k sobě, pokoušela se cosi šeptat stále ještě bledými rty, ale hlas
ji neposlouchal. Nakonec se jí vyhrnuly proudem slzy a spalovaly
jeho zvlhlou ruku.
„Je mi těžko, nastává moje poslední hodinka!“ zašeptala nakonec
zoufale, úzkostně. Ještě se pokoušela něco říci, ale zdřevěnělý jazyk
jí nedovolil pronést jediné slovo. Zoufale hleděla na Ordynova, který
nechápal, co se děje. Sklonil se k ní a pozorně naslouchal. Konečně
zaslechl, jak zřetelně šeptá:
„Jsem zkažená, zkazili mě, zničili!“
Zvedl hlavu a pohlédl na ni s divokým úžasem. Hlavou se mu
mihla ošklivá myšlenka. Povšimla si jeho křečovitého, bolestného
výrazu.

– 44 –
 „Ano,“ pokračovala, „zkazil mě jeden zlý člověk – on, můj zhoub-
ce! Zaprodala jsem mu duši… Proč jsi mi připomněl matku? Proč
jsi mě chtěl trápit? Bůh tě bude soudit!“
Vzápětí se rozplakala. Srdce se mu sevřelo smrtelnou úzkostí.
„On říká,“ špitala tajemným, tlumeným hlasem, „že až umře,
přijde si pro mou hříšnou duši… Jsem jeho, zaprodala jsem mu
svou duši… Týral mě, četl mi z knih… Tumáš, podívej se, to je jeho
kniha! Tvrdí, že jsem spáchala smrtelný hřích… Jen se podívej…“
a ukazovala mu knihu: ani nezpozoroval, jak se tu vzala. Mechanicky
ji vzal do ruky – byla psaná ručně jako starodávné knihy rozkolníků,
které měl příležitost vidět. Ale teď neměl sílu se dívat a soustředit
se na něco jiného. Kniha mu vypadla z ruky. Mlčky objal Kateřinu
a pokoušel se ji uklidnit.
„Přestaň! Přestaň!“ říkal jí. „Vyděsili tě, ale teď jsi se mnou. Od-
počiň si, moje milá, lásko moje, můj světe!“
„Ty nic nevíš!“ začala znovu a tiskla mu ruce. „Taková jsem
vždyc­ky! Pořád se bojím… Už mě netrap! Když k němu přijdu,“
pokračovala za chvilku a hluboce vydechla, „někdy mě zaříkává
vlastními slovy, jindy bere knihu, tu největší. Čte takové strašné,
kruté věci! Pronáší nade mnou všelijaká slova! Nevím ani co, všemu
nerozumím, ale lekám se, a když se zaposlouchám do jeho hlasu,
jako by nemluvil on, ale někdo jiný, zlý, koho ničím neobměkčíš,
neuprosíš, a hned je mi těžko u srdce… Zrovna jako by mi srdce
hořelo… Je to těžší, než když mě přepadne úzkost!“
„Tak k němu nechoď! Proč k němu chodíš?“ domlouval jí a stěží
poznával vlastní slova.
„Proč jsem přišla k tobě? Když se zeptáš, nevím… A on mi pořád
říká: modli se, modli se! Někdy vstanu v tmavé noci a dlouho, celé
hodiny se modlím. Často se mi klíží oči, ale strach mě probudí a mně
se zdá, že se žene bouře a se mnou bude zle, zlí lidé mě umučí, zpře-
rážejí mi údy a že svaté patrony neuprosím a oni mě neuchrání před
krutým hořem. Duše mi puká, celé tělo jako by se chtělo pláčem

– 45 –
rozpůlit… Začnu se znovu modlit a modlím se do té doby, dokud
na mě Bohorodička neshlédne ze svatého obrazu milostivěji. Pak
vstanu a jako ubitá si jdu lehnout. Usnu na podlaze, vkleče, před
svatým obrazem. Stává se, že on se probudí, zavolá mě, začne se se
mnou mazlit, hladí mě, utěšuje a mně se uleví. I kdyby mě postihlo
nějaké neštěstí, s ním se nebojím. Má velkou moc. Jeho slovo platí…“
„Co tě trápí, pověz!“ a Ordynov zoufale zalomil rukama.
Kateřina strašlivě zbledla. Hleděla na něho jako odsouzenec
k smrti, který nečeká na smilování.
„Jsem prokletá. Matka mě proklela! Zabila jsem vlastní matku!“
Beze slova ji objal. Bázlivě se k němu přitiskla. Cítil, jak jí celým
tělem projelo křečovité chvění, jako by se její duše loučila s tělem.
„Zahrabala jsem matku do chladné země,“ přiznávala, rozechvělá
vzpomínkami a pohroužená do nenávratné minulosti. „Už dávno
jsem chtěla mluvit, ale on mě vždycky zaříkával modlitbou, výčitkou
a hněvivými slovy. Někdy na mě sešle úzkost jako můj nepřítel
a pokušitel. A mně se všecko, jako dnes v noci, vrací… Poslyš! To
bylo dávno, moc dávno, už si nevzpomínám, kdy, a přece to vidím
před sebou, jako by to bylo včera, jako svůj včerejší sen, co mi celou
noc drásal srdce. Smutek prodlužuje čas na dvojnásobek. Posad‘ se
ke mně, budu ti vyprávět o svém hoři. Poroučím svůj život do tvé
vůle. Ať se na místě propadnu… Stíhá mě matčina kletba….“
Chtěl ji zarazit, ale ona, ruce sepjaté, jako by ho úpěnlivě prosila,
aby ji vyslechl, a pak znovu, s ještě větší obavou se rozpovídala.
Její vyprávění bylo nesouvislé. Z jejích slov bylo patrné, jaká bouře
burácí v jejím nitru, ale on všecko chápal, protože její život sply-
nul s jeho a její hoře s jeho hořem. A mezitím se objevil nepřítel,
proměňoval se, rostl s každým jejím slovem a s nevyčerpatelnou
silou drtil jeho srdce a vysmíval se jeho hněvu. Krev se Ordynovovi
pěnila, zalévala srdce a mátla rozum. Zlý stařec z jeho snů (Ordynov
tomu věřil) stál před ním.

– 46 –
 „Byla takováhle noc,“ začala Kateřina, „jenomže ještě hrů-
zostrašnější a vítr skučel v našem lese, jak jsem ho ještě nikdy nesly-
šela… A tu noc začala moje záhuba! Pod naším oknem to vyvrátilo
dub a pak k nám přišel šedovlasý starý žebrák a řekl, že pamatoval
ten dub jako malý a že byl stejný jako teď, kdy ho vítr zdolal… Tu
noc – jako by to bylo dnes – bouře zničila na moři otcovy lodi a on,
přestože byl nemocný, jel k místu neštěstí, hned jak přiběhli rybáři.
My s maminkou jsme seděly doma, já jsem podřimovala, ona po ně-
čem tesknila a hořce plakala… já věděla proč: Zrovna tenkrát začala
stonat, byla bledá a pořád mi opakovala, abych jí chystala rubáš…
Vtom o půlnoci někdo zabušil na vrata. Vyskočila jsem a krev se mi
nahrnula k srdci. Maminka vykřikla, ale já se na ni ani nepodívala,
bála jsem se. Vzala jsem svítilnu a šla jsem otevřít. Byl to on! Bylo
mi úzko, vždycky mi bylo úzko, když k nám přišel, od dětství si ho
pamatuju, sotva jsem začala brát rozum… Tehdy ještě neměl bílé
vlasy, ale smolně černé vousy a oči mu hořely jako uhlíky. Do té
doby se na mě ani jedinkrát laskavě nepodíval. Zeptal se: ,Je matka
doma?‘ Zavírala jsem branku a říkala jsem: ‚Otec není doma.‘ Řekl:
‚Vím,‘ a vtom se na mě podíval tak… jako ještě nikdy. Já šla a on
pořád stál na místě. ‚Proč nejdeš dál?‘ ,Přemýšlím.‘ Pak jsme vešli do
světnice. ‚Proč jsi říkala, že otec není doma, když jsem se ptal, jestli
je doma matka?‘ Mlčela jsem… Maminka div neomdlela a pak se
k němu rozběhla… Sotva jí věnoval pohled – všecko jsem viděla. Byl
celý mokrý a třásl se. Bouře ho hnala dvacet verst – ale odkud a kde
byl, jsme se já ani maminka nikdy nedozvěděly. Předtím jsme ho
celých devět neděl neviděly… Odhodil čepici, rukavice, nepoklonil
se u svatých obrazů ani hospodyni a usadil se u ohně…“
Přejela si rukou po obličeji, jako by ji cosi hnětlo a drtilo, ale po
chvíli znovu zvedla hlavu a pokračovala:
„Začali s matkou mluvit tatarsky. Matka uměla, ale já nerozuměla
ani slovo. Když k nám někdy předtím přišel, poslali mě ven: matka
se neodvážila prozradit vlastní dceři ani slůvko. Ďábel si koupil mou

– 47 –
duši a já se naparovala a dívala jsem se přitom na matku. Vidím,
jak po mně pokukují, jak o mně mluví. Matka se rozplakala, ale on
vytáhl nůž – nebylo to poprvé, co jsem viděla, jak při rozhovoru
s matkou vytáhl nůž. Vyskočila jsem a chytila jsem ho za opasek:
chtěla jsem mu nůž vytrhnout. Zaskřípal zuby, vykřikl a chtěl mě
odstrčit – uhodil mě do prsou, ale já se držela jako klíště. V tu chvíli
jsem myslela, že umřu – před očima jsem měla mlhu a skácela jsem
se beze slova na zem. Vidím – pokud jsem byla schopna vnímat – jak
si odepíná opasek, rukou, kterou mě udeřil, vytahuje nůž a podává
mi ho: ‚Na, řež s ním, co chceš, hrej si s ním… Urazil jsem tě a za to
se ti pokloním až k zemi, i když mám svou hrdost.‘ Odložila jsem
nůž a krev se mi vehnala do hlavy. Ani jsem se na něj nepodívala,
pamatuju, že jsem se usmála sevřenými rty, pohlédla jsem mamince
výhrůžně přímo do jejích smutných očí a pořád jsem se vyzývavě
usmívala jako předtím. Matka seděla bledá, strnulá…
Ordynov napjatě poslouchal její nesouvislé vyprávění. Po po-
čátečním výbuchu se zvolna uklidňovala a její řeč byla pomalejší:
chudinka se zcela ponořila do svých vzpomínek a po bezbřehém
moři se šířily vlny smutku.
„Popadl čepici a ani se nerozloučil. Znovu jsem vzala svítilnu,
abych ho vyprovodila místo matky. Ta byla nemocná, ale přesto
ho chtěla vyprovodit sama. Došli jsme k vratům. Mlčky jsem mu
otevřela branku a odehnala psy. Vidím, že smeká čepici a uklání se
mi. Pak sáhne do záňadří, vytáhne červenou safiánovou krabičku,
otevře ji a já zahlédnu jantarová zrnka. ‚Mám na předměstí jednu
krasavici, vezl jsem jí ten dárek, ale nakonec jsem k ní nejel. Vezmi
si to, děvče, a opatruj svou krásu. Třeba potom můj dárek rozdu-
pej, ale vezmi si ho.‘ Přijala jsem dárek, nechtěla jsem ho rozdupat,
ale ani jsem nechtěla moc děkovat, a tak jsem si beze slova vzala
krabičku. Přijdu domů a ukážu krabičku matce – kvůli tomu jsem
si dárek vzala. Matka chvíli mlčela a byla bílá jako plátno, jako by
se bála se mnou mluvit. ‚Co je, Káťo?‘ zeptala se. Odpověděla jsem:

– 48 –
,Nevím, tohle ti přinesl kupec.‘ Vidím, že jí vyhrkly slzy a zatajila
dech. ‚To není pro mě, zlá dcero.‘ Vzpomínám, jak trpce to vyslovila,
jako by chtěla celou duši vyplakat. Zvedla jsem hlavu a chtěla jsem
se jí vrhnout k nohám, ale ďábel mi našeptal jiná slova: ‚Když to
není pro tebe, nejspíš to bude pro otce. Až se vrátí, odevzdám mu
to a řeknu: Byli tady kupci a zapomněli tu svoje zboží…‘ Moje drahá
maminka se rozplakala a povídá: ‚Sama mu povím, co to bylo za
kupce a pro jaké zboží přijeli… Povím mu, čí jsi dcera, bezbožnice!
Ty nejsi moje dcera, ale zákeřná zmije! Jsi moje prokleté dítě!‘ Ml-
čela jsem, nevypravila jsem ze sebe jediné slovo, jedinou slzičku
jsem nevymáčkla… Všecko ve mně odumřelo… Šla jsem do svého
pokojíku a celou bouřlivou noc jsem byla vzhůru a sbírala myšlenky.
Mezitím uběhlo pět dní. Večer pátého dne přijel otec. Zamračil se,
šel z něho strach: cestou ho přepadla nemoc. Vidím, že má ovázanou
ruku, a napadlo mě, že mu cestu zkřížil nepřítel, vysál mu všecky
síly a seslal na něho nemoc. Věděla jsem, kdo je to, všecko jsem
věděla. Otec nepromluvil s matkou ani slůvko, nezeptal se na mě.
Svolal všecky domácí, nařídil zastavit podnik a chránit dům před
číhavými zraky. Tenkrát jsem cítila, že doma je dusno. Čekali jsme.
Nastala noc, taky bouřlivá, vichřičná, a mě přepadl strach. Otevřela
jsem okno, tváře mi planuly, v očích jsem měla slzy a neklidné srdce
se zmítalo – byla jsem celá v jednom plameni. Toužila jsem odejít
někam daleko, třeba až na kraj světa, kde se rodí blesky a bouře.
Moje dívčí ňadra se prudce zvedala… Vtom – už bylo pozdě – jsem
buďto v polospánku, anebo ve zmatení mysli – jako by mi na duši
padla mlha – slyšela, jak někdo klepe na okno: ‚Otevři!‘ žádá. Dívám
se, jak kdosi šplhá k oknu po provaze. Hned mi bylo jasné, kdo nás
ráčil navštívit… Otevřela jsem okno a vpustila ho do svého pokojíku.
Byl to on! Ani si nesundal čepici, usedl na lavici a sotva popadal
dech, jako by ho někdo honil. Skrčila jsem se v koutku a pamatuju
se, jak jsem zbledla. ,Je otec doma?‘ ptal se. ‚Je.‘ ‚A matka?‘ ‚Taky.‘
‚Teď mlč a poslouchej!‘ ‚Poslouchám.‘ ‚Co slyšíš?‘ ‚Hvizd pod oknem.‘

– 49 –
‚Chceš, aby tvému nepříteli srazili hlavu, děvče? Chceš zavolat otce
a zahubit mě? Záleží to na tvé dívčí vůli. Tu máš provaz a svaž mě,
jestli ti srdce velí, jestli chceš ztrestat urážku.‘ Mlčela jsem. ‚No tak…
řekni něco, radosti moje…‘ ‚Co ode mě chceš?‘ ‚Potřebuju udolat
nepřítele, se starou láskou se po dobrém rozejít a nové, mladé
a hezké, se poklonit…‘ Rozesmála jsem se: ani nevím, jak se stalo,
že mi jeho ďábelská slova zapadla do srdce. ‚Pusť mě dovnitř, kra-
savice, ať se projdu, vyzkouším svoje srdce a vzdám hospodářům
úctu.‘ Celá jsem se třásla, zuby mi drkotaly a namísto srdce jsem
měla rozžhavené železo. Šla jsem, otevřela jsem mu dveře, pustila
ho do domu a jenom na prahu jsem s přemáháním řekla: ‚Na, vezmi
si zpátky ten svůj dárek a podruhé mi nic nedávej,‘ a hodila jsem za
ním krabičku.“
Kateřina se nadechla, aby mohla pokračovat. Chvěla se jako
list a střídavě bledla, střídavě jí krev bušila ve spáncích. Když se
odmlčela, tváře jí hořely, oči přes slzavou clonu jiskřily a ňadra se
jí zvedala. Pak znovu zbledla a ochablým, smutným, rozechvělým
hlasem se svěřovala:
„Zůstala jsem sama a jako bych se ocitla ve vichřici. Najednou
zaslechnu křik, po dvoře běží lidé z továrny a slyším: ‚Továrna hoří!‘
Schovala jsem se, všichni domácí běželi k ohni. Zůstala jsem sama
s maminkou. Já nezdárná dcera jsem věděla, že se loučí se životem;
už třetí den ležela na smrtelné posteli… Vtom zaslechnu pod mým
oknem slabý výkřik, jako když se dítě něčeho ve spánku poleká,
a pak všecko utichlo. Sfoukla jsem svíčku a zakryla jsem si rukama
tvář, bála jsem se otevřít oči, byla jsem jako zdřevěnělá. Najednou
jsem zaslechla křik lidí z továrny. Vyklonila jsem se z okna a vidě-
la jsem, jak nesou mrtvého otce. Slyším, jak si mezi sebou říkají:
‚Uklouzl a spadl do rozpáleného kotle, nejspíš ho tam ďábel po-
strčil!‘ Padla jsem na lůžko. Čekám, celá strnulá, a nevím, na co nebo
na koho – ale bylo mi tenkrát hrozně těžko. Už si nevzpomínám, jak
dlouho to trvalo, ale pamatuju se, že se to se mnou začalo všecko

– 50 –
houpat, hlava mě rozbolela a oči mi slzely kouřem: byla jsem ráda,
že mě čeká blízký konec. Vtom slyším, jak mě kdosi bere za ramena.
Dívám se a sotva ho poznávám: je to on, celý ožehlý, a z jeho kabátu
se kouří.
‚Přišel jsem za tebou, krasavice. Vyveď mě z toho neštěstí, jako
jsi mě předtím do něho dostala: zaprodal jsem kvůli tobě svou duši.
Nedokážu odmodlit tu proklatou noc! Budeme se modlit spolu!‘
A smál se, zlosyn! ‚Ukaž mi cestu,‘ žádá mě, ‚ale ať nás lidé nevidí!‘
Vzala jsem ho za ruku a vedla jsem ho. Prošli jsme chodbou – měla
jsem u sebe klíče – otevřela jsem dveře a ukázala jsem na okno.
Vedlo do sadu. Chytil mě do náručí a vyskočili jsme z okna. Běželi
jsme dlouho, moc dlouho a drželi jsme se za ruce. Vtom se tyčí před
námi hustý, tmavý les. On zbystří sluch: ‚Pronásledují nás, Káťo!
Honí nás, ale teď není vhodná chvíle na to, abychom umírali. Polib
mě, krasavice. Ať žije láska a věčné štěstí!‘ ‚A proč máš na rukách
krev?‘ ptám se. ‚Podřízl jsem vaše psy, štěstí moje, tuze štěkali na
pozdního hosta! Pojďme!‘ Znovu jsme běželi, zahlédli jsme na pě-
šině tatínkova koně, přetrhl uzdu a utekl ze stáje – zřejmě nechtěl
uhořet. ‚Nasedni, Káťo! Bůh nám seslal pomoc!‘ Mlčela jsem. ‚Nebo
snad nechceš? Nejsem žádný neznaboh ani ďábel. Pokřižuju se,
jestli chceš,‘ a udělal to. Vsedla jsem na koně, přitiskla se k němu
a ztratila jsem vědomí, jako by mě přepadl spánek. Když jsem se
vzpamatovala, viděla jsem, že jsme zastavili u široké řeky. Slezl,
pomohl mi z koně a odběhl do rákosin: tam schovával loďku. Vsedli
jsme do loďky. ‚Buď sbohem, dobré zvíře, běž k novému hospodáři,
všichni staří tě opouštějí!‘ Rozběhla jsem se ke koni a na rozlou-
čenou jsem ho pevně objala. Pak jsme vsedli do loďky, on vesloval
a vmžiku se nám břehy ztratily z očí. Vtom vidím, že složil vesla
a rozhlédl se:
‚Buď zdráva, matičko, bouřlivá řeko, živitelko moje, která napájíš
lid! Pověz, chránilas můj majetek, když jsem tu nebyl, uchránilas
moje zboží?‘ Mlčela jsem, oči sklopené, a tváře mi hořely studem.

– 51 –
On pokračoval: ,Všecko si vezmi, ty bouřlivá, nenasytná, ale slib mi,
že budeš chránit a hýčkat mou drahocennou perlu! Promluv aspoň
slovíčko, krasavice, jako když se rozzáří po bouři slunce, a rozptyl
černou noc!‘ Usmíval se – toužil po mně, ale já nesnášela jeho
úsměvy, styděla jsem se. Užuž jsem chtěla něco říct, ale netroufala
jsem si, a tak jsem mlčela. ‚Dobrá, ať je po tvém,‘ odpověděl hořce
na mou nesmělou myšlenku, jako by byl nešťastný. ,Abys věděla, sílu
nepřemůžeš. Bůh s tebou, hrdopýško, holubice moje. Vím, nenávidíš
mě, nezalíbil jsem se tvým jasným očím.‘ Poslouchala jsem ho a lom-
covala mnou zlost. Ale přemohla jsem se a řekla jsem: ‚Ať už ses mi
zalíbil nebo ne, jedno je jisté: nenajde se druhá taková nerozumná
a nestydatá, co svůj dívčí pokojík za temné noci zneuctila, svou duši
smrtelným hříchem obtížila a svoje posedlé srdce neovládla. Ať
to vědí moje horké slzy a ten, kdo se zlodějsky vychloubá cizím
neštěstím a vysmívá se dívčímu srdci!‘ Po těch slovech jsem se ne-
udržela a rozplakala jsem se… On chvíli mlčel a pak na mě pohlédl
tak, až jsem se roztřásla jako list. ‚Poslyš, krasavice,‘ povídá a oči
mu podivně planou, ‚nemluvím do větru, dám ti svoje slovo: Pokud
mi daruješ štěstí, potud budu tvým pánem. A až mě přestaneš mít
ráda, nic neříkej, nevypusť z úst ani slovíčko, nenamáhej se, jenom
svrašti svoje sobolí obočí, mrkni černým okem, pohni malíčkem a já
ti vrátím tvou lásku i zlatou svobodu, ale to bude, moje hrdopýško,
krasavice moje, můj konec!‘ Po těch slovech mi zahrála každá žilka
v těle…“
Hluboké vzrušení jí zabránilo pokračovat. Nadechla se, usmála
se své nové myšlence a užuž otvírala ústa, ale vtom se její jiskřivý
pohled setkal s planoucím, upřeným pohledem Ordynova. Škubla
sebou, chtěla něco říct, ale krev se jí vehnala do tváří… Jako šílená
si zastřela rukama tvář a sklesla do podušek. Ordynov byl otřesen…
Nesnesitelný chaos a trýzeň rozleptávaly celé jeho nitro jako jed
a sílily s každým Kateřininým slovem: ovládla ho nevýslovná touha
a nezkrotná vášeň a zmátla jeho smysly. Současně ho skličoval

– 52 –
stále víc bezbřehý smutek. Chvílemi chtěl Kateřinu okřiknout, aby
mlčela. Chtěl se jí vrhnout k nohám a úpěnlivě ji s pláčem prosit,
aby ho zbavila milostné trýzně, vrátila mu dřívější nezištnou touhu,
a bylo mu líto vlastních vyschlých slz. Srdce se mu svíralo, krvácelo
a bránilo výlevu zraněné duše. Nechápal Kateřinina slova a jeho
láska se lekala citu naplňujícího ubohou Kateřinu. Proklínal v tu
chvíli svou vášeň, která ho dusila, vyčerpávala, měl pocit, že mu
v žilách namísto krve koluje roztavené olovo.
„Mě netrápí to, co jsem ti teď vyprávěla,“ doznávala Kateřina
a zvedla hlavu. V jejím hlase zněl kov, když líčila svůj nežádoucí
cit. Srdce jí přetékalo utajenými, zoufalými slzami. „To není moje
trápení, moje starost! Co mi záleží na vlastní matce, třebaže jinou
v celém světě nenajdu! Co na tom záleží, že mě ve své poslední
hodince proklela! Co mi záleží na mém dřívějším bezstarostném
životě, na teplé komůrce, na dívčí volnosti! Co na tom, že jsem se za-
prodala ďáblovi, obětovala duši svému zhoubci, že jsem svoje štěstí
vykoupila těžkým hříchem. V tom není moje neštěstí, přestože i to
přispívá k mé záhubě… Ale je mi hořko a srdce mi puká při pomyš-
lení, že jsem jeho hanebná otrokyně a že moje vlastní hanba a stud
jsou mně, nestoudnici, milé, že mému dychtivému srdci je příjemné
připomínat si svoje neštěstí, jako by to byla radost a štěstí, a že
v srdci nechovám hněv na toho, kdo mě potupil!“
Poslední slova jí uvízla v hrdle; propukla v křečovitý hysterický
pláč. Z prsou se jí dral horký, přerývaný dech a spaloval rty, ňadra
se zvedala a klesala a v očích se blýskl nepochopitelný hněv. Ale
současně celý její zjev vyzařoval takové kouzlo a každý rys její tvá-
ře, každá žilka se chvěla vášnivým přívalem citu a tak nevídanou
trýznivou krásou, že Ordynov potlačil každou černou myšlenku a za-
plašil smutek. Z celého srdce toužil přivinout se k jejímu a vášnivě,
v závratném roztoužení strnout společně s ním v zapomnění, tlouci
stejně bouřlivě v neznámém vášnivém poryvu a třeba zároveň s ním

– 53 –
utichnout. Povšimla si jeho zamlženého pohledu a usmála se tak, že
jeho srdce ošlehl dvojnásobný plamen. Stěží se ovládal.
„Polituj mě, ušetři mě,“ šeptal jí, tlumil svůj rozechvělý hlas,
skláněl se k ní, opíral se o její rameno v tak těsné blízkosti, až jejich
dech splýval, a zahleděl se jí do očí. „Zničila jsi mě! Neznám tvoje
hoře a moje duše je zmatená! Co mi záleží na tom, proč pláče tvoje
srdce! Řekni, co chceš… a já to udělám. Pojď se mnou, nenič mě,
nezabíjej mě!“
Upřela na něj pohled a slzy na rozpálených tvářích jí vyschly.
Chtěla ho přerušit, vzala ho za ruku, chtěla něco říci, ale nenalézala
slov; na rtech se jí objevil podivný úsměv, snad posměšek.
„Abys věděl, nevyprávěla jsem ti všecko,“ řekla nakonec pře-
rývaně. „Povím ti víc, ale vyslechneš mě, ty moje horká hlavo? Vy-
slechni svou sestřičku! Ještě jsi nepoznal celé její kruté hoře! Ráda
bych ti vyprávěla, jak jsem s ním rok žila, ale nebudu… Když minul
rok, odešel s kamarády na řeku, a já zůstala u jeho macechy v pří-
stavu. Čekám měsíc, druhý – a pak jsem na předměstí potkala mla-
dého kupce, pohlédla jsem na něj a vzpomněla jsem si na svoje zlatá
léta. ,Sestřičko milá!‘ řekl mi po několika slovech. Jsem Aljoša, tvůj
souzený ženich, rodiče nás jako děti dali dohromady. Zapomnělas
na mě? Jsem z vašeho kraje, vzpomeň si…‘ ‚A co se o mně u nás poví-
dá?‘ ‚Lidé roznášejí, že ses spustila, odhodila jsi dívčí stud a sblížila
ses s loupežníkem a vrahem,‘ sděloval mi se smíchem Aljoša. ‚A cos
o mně říkal ty?‘ ‚Chtěl jsem toho hodně vypovědět, když jsem sem
jel,‘ a upadl do rozpaků, ‚ale teď se mi zastavilo srdce, když jsem tě
uviděl. Zničila jsi mě! Kup si moji duši, a třeba se vysměj mému srd-
ci, mé lásce, krasavice. Jsem sirotek, jsem svým pánem, a duši jsem
ještě nikomu nezaprodal jako jiní, co ztratili paměť, ale moje srdce
si nekoupíš, já ti ho daruju, je vidět, že se dá získat!‘ Rozesmála jsem
se. To mi nejednou opakoval – celý měsíc žil v naší osadě, propustil
svoje lidi, nechal napospas svoje zboží a byl tak sám… Zželelo se
mi sirotkových slz a jednou mu povídám: ‚Počkej na mě, Aljošo, po

– 54 –
setmění dole u přístavu. Pojedem do tvého kraje – tenhle nešťastný
život už mě omrzel!‘ Přišel večer, svázala jsem si uzel a srdce se
ozvalo, zanaříkalo. Vtom vidím, jak se nečekaně vrací můj hospodář.
‚Buď zdráva, půjdeme. Vypukne bouře, ale čas nečeká.‘ Šla jsem za
ním, došli jsme k řece, ale k našim lodím je daleko. Dívám se a vidím
loďku a v ní známý veslař, jako by na někoho čekal. ‚Buď zdráv,
Aljošo! Bůh tě ochraňuj! Opozdil ses snad v přístavu a pospícháš
ke svým lodím? Dovez nás, příteli, tuhle s hospodyní k našim. Svou
loďku jsem nechal odplout a plavat neumím.‘ ,Sedni si,‘ řekl Aljoša
a ve mně zatrnulo, když jsem uslyšela jeho hlas, ‚a přiber hospodyni.
V mém paláci bude místo pro oba.‘ Vsedli jsme do loďky. Byla tmavá
noc, hvězdy se schovaly, zvedl se prudký vítr, vlny se vzedmuly a my
byli asi tři versty od břehu. Všichni jsme mlčeli. ,Bouře!‘ povídá
můj hospodář. ‚To nevěstí nic dobrého! Takovou bouři jsem ještě na
řece nezažil, jaká se přižene! Bude nám těžko v naší loďce! Neunese
nás všechny tři!‘ ‚Máš pravdu,‘ souhlasil Aljoša, ,jeden z nás je tu
přebytečný.‘ Hlas se mu chvěl jako struna. ,Pověz mi, Aljošo… Znával
jsem tě jako batole, kamarádil jsem s tvým otcem, přátelili jsme
se, co myslíš, doplaveš bez loďky ke břehu, anebo zahyneš jen tak
pro nic za nic, zahubíš svou duši?‘ ,Nedoplavu,‘ odpoví Aljoša. ,A ty,
dobrý člověče, není na to teď zrovna vhodný čas, ale i ty budeš
muset ochutnat vodu… Dostaneš se ke břehu nebo ne?‘ ,Nedostanu.
Zahynu, bouřlivá řeka mě neunese!‘ ,Poslyš, Kateřino, moje vzácná
perlo… Vzpomínám si na jednu takovou noc, jenomže tenkrát řeka
byla klidná a na obloze zářily hvězdy a svítil měsíc… Rád bych se
tě jenom zeptal, jestli jsi nezapomněla?‘ ‚Nezapomněla,‘ odpovím.
‚Když jsi nezapomněla, tak si vzpomeneš i na to, jak jeden mládenec
učil jednu krasavici, jak se zbavit nemilovaného a získat volnost?‘
‚Ne, ani na to jsem nezapomněla,‘ povídám, víc mrtvá než živá. ‚Když
ne, tak dobrá. Možná že teď nastala příhodná chvíle? V loďce zůstat
všichni nemůžeme. Pověz nám něco, holubice, zavrkej…‘“

– 55 –
 „A já tenkrát mlčela,“ zašeptala Kateřina a zbledla. Než mohla
pokračovat, ozval se nad nimi dutý chraplavý hlas:
„Kateřino!“
Ordynov sebou škubl. Ve dveřích stál Murin, jen taktak zahalený
kožešinovou přikrývkou, byl bledý jako smrt a hleděl na ně skoro
nepříčetným pohledem. Kateřina víc a víc bledla a dívala se na něho
jako očarovaná.
„Pojď ke mně, Kateřino!“ zašeptal nemocný sotva slyšitelně
a odešel. Kateřina stále ještě hleděla do prázdna, jako by stařec
dosud stál před ní. Najednou se jí do tváří nahrnula krev: pomalu
vstala. Ordynov si vybavil jejich první setkání.
„Zítra na shledanou, hoře moje!“ řekla s prazvláštním úsměvem.
„Zítra! A pamatuj si, kde jsem přestala: ‚Zvol si jednoho z nás dvou,
krasavice! Kdo je ti milý a kdo ne?‘ Nezapomeneš to přes noc?“ ujiš-
ťovala se, položila mu ruce na ramena a něžně se na něho zadívala.
„Nechoď k němu, Kateřino! Zničíš se! Je šílený!“ zašeptal Or-
dynov, který se o ni bál.
„Kateřino!“ ozvalo se znovu za přepážkou.
„No co… Snad mě nezabije,“ odpovídala se smíchem. „Dobrou
noc, ty moje potěšení, holube můj, horká hlavičko, bratříčku!“
a něžně si přitiskla jeho hlavu na prsa. Slzy jí zrosily obličej. „To jsou
poslední slzy. Zaspi svoje hoře, můj milý. Zítra se probudíš a bude
tě čekat radost.“ A vášnivě ho políbila.
„Kateřino! Kateřino!“ šeptal, poklekl před ní a chtěl ji zadržet.
Otočila se, s úsměvem mu pokynula hlavou a odešla. Zaslechl, jak
vešla k Murinovi. Se zatajeným dechem naslouchal, ale neuslyšel
ani jediný zvuk. Stařec buďto mlčel, anebo možná že znovu upadl
do bezvědomí… Užuž chtěl vstát a jít za ní, ale nohy mu slabostí
podklesávaly; bezmocně se posadil na posteli…

– 56 –
2

Dlouho si neuvědomoval, kdy se vlastně probudil. V jeho komůrce

bylo jitřní nebo večerní šero. Nedovedl odhadnout, jak dlouho spal,
ale věděl, že to byl chorobný spánek. Sotva se vzpamatoval, přejel si
rukou po obličeji, jako by chtěl zaplašit spaní i noční přízraky. Ale
když vstal, cítil, že má celé tělo rozlámané, a ochablé údy vypově-
děly poslušnost. Hlava ho bolela a točila se a střídavě se zimničně
chvěl a zas jako by hořel plamenem. Současně s vědomím se mu
vrátila paměť a srdce se mu sevřelo, když si v jediném okamžiku
vybavil dojmy z uplynulé noci. Byly natolik živé a silné, že se mu
srdce prudce rozbušilo, jako by od Kateřinina odchodu neuběhly
celé hodiny, neuplynula celá noc, ale jen minuta. Cítil, že má ještě oči
zavlhlé pláčem, nebo snad nové čerstvé vytryskly z jeho horoucího
nitra jako pramen? Kupodivu mu jeho strádání působilo rozkoš,
ačkoliv bytostně cítil, že takové vypětí už déle nesnese. V jednom
okamžiku skoro tušil, že smrt už je blízko, a byl připraven uvítat ji
jako vytouženou návštěvnici: nervy měl vybičované a znovu v něm
vzplanula vášeň. Prožíval takové opojení, až se mu zdálo, že tím ob-
rovským vypětím může na místě zemřít, rozpadnout se ve vteřině
na prach a že jeho život navždy uhasne. Vtom, jako by odpovídal jeho
rozechvělému srdci a tišil jeho úzkost, ozval se Kateřinin zvonivě
stříbrný hlas, připomínající hudbu duše, známou ve chvílích radosti
a nezkaleného štěstí. Někde blízko, skoro v hlavách jeho lůžka, se
rozezněla píseň, zpočátku tiše a teskně… Hlas hned sílil a hned
slábl, lámal se, jako by v sobě tajil a něžně hýčkal bouřlivou trýzeň
skryté nenasytné touhy, navždy uvězněné v tesknícím srdci, a zase
se rozezněl jako slavičí trylek a rozechvělý se rozhořel nezkrotnou
vášní a rozléval se v moři jásavých mohutných bezbřehých tónů jako
v prvních okamžicích rozkoše. Ordynov dokonce rozeznával prostá
slova, výlev dávného čistého upřímného citu. Přestal je vnímat a za-
poslouchal se do tónů. Za jednoduchým naivním obsahem písně se

– 57 –
mu vynořovala jiná slova, plná bouřlivé touhy, která ho naplňovala
jako jasně zřetelná ozvěna nepoznaných nejtajnějších hlubin jeho
vášně. Zaslechl v nich poslední sten srdce, beznadějně spoutaného
vášní, hned zase triumf vůle a ducha, jenž rozbil svoje okovy a cílil
volně a radostně do nekonečného oceánu nespoutané lásky, či první
přísahu milenky, která se líbezně, stydlivě rdí, s jejími úpěnlivými
prosbami, slzami i ztajeným nesmělým šepotem, nebo zas hrdou,
obnaženou, tajemství postrádající žádostivost bakchantky, která se
s jiskřivým smíchem rozhlíží kolem zmámeným zrakem…
Nečekal, až píseň skončí, neudržel se a vstal. Píseň okamžitě
utichla.
„Dobré jitro a dobrý den máme za sebou, můj milý!“ ozval se
Kateřinin hlas, „přeju ti dobrý večer! Vstaň a zajdi k nám, probuď
se, čeká tě radost; zveme tě, já a hospodář jsme dobří lidé, rádi ti
vyhovíme. Uhas láskou nenávist, jestli tě ještě bolí urážka. Čekáme
na tvoje laskavá slova!“
Mezitím Ordynov hned na její zavolání vyšel ze svého kutlochu
a jen stěží si uvědomoval, kam vlastně jde. Dveře se před ním
otevřely a uvítal ho zářivý úsměv jeho okouzlující bytné. V tu chvíli
nevnímal nic než ji: celý jeho život, všecka radost splynuly do jasné-
ho obrazu Kateřiny, který choval v srdci.
„Dvakrát se na nebi ukázaly červánky,“ řekla a podala mu obě
ruce, „od té doby, co jsme se rozloučili. Druhé právě teď dohasí-
nají, podívej se oknem. Jsou jako dvojí dívčí vzplanutí,“ dodala se
smíchem. „První zbarví tvář ruměncem, to když poprvé promluví
osamělé dívčí srdce, a druhý, to když děvče odhodí svůj dívčí stud
a hoří plamenem; ten drtí její dívčí ňadra a vhání krev do tváře… Jen
pojď dál, mládenče! Co stojíš na prahu? Buď pozdraven, hospodář
se ti klaní!“
Se zvonivým smíchem, který zněl jako hudba, ho vzala za ruku
a uvedla do místnosti. Přepadla ho nesmělost. Požár, který se mu
rozhořel v prsou, jako by náhle pohasl a jen slabě doutnal. Rozpači-

– 58 –
tě sklopil oči a bál se na ni pohlédnout. Cítil, že nesnese její vroucí
pohled, tak byla krásná. Ještě nikdy takhle svou Kateřinu neviděl.
Poprvé v její tváři zajiskřilo veselí a smích a vysušily smutné slzy na
černých řasách. Ruka se mu chvěla v její. Kdyby zvedl hlavu, viděl
by, jak se s vítězoslavným úsměvem vpíjí jasnýma očima do jeho
tváře, zamžené vášní a rozpaky.
„Vstávej, starý,“ řekla konečně, jako by se teprve teď vzpama-
tovala, „a řekni hostu něco přívětivého na uvítanou. Host je jako
můj vlastní bratr! Vstávej, ty umíněná hrdá hlavičko, přivítej hosta,
vezmi ho za bílé ruce a usaď za stůl!“
Ordynov vzhlédl a teprve nyní jako by procitl ze sna a vzpomněl
si na Murina. Starcovy oči, snad pohasínající v předsmrtné úzkosti,
na něho upřeně hleděly; bolestně poznával ten pohled, jiskřící pod
hustým černým obočím, úzkostně a zlostně svraštělým. Trochu se
mu zatočila hlava. Rozhlédl se kolem a teprve teď všecko jasně,
zřetelně vnímal. Murin pořád ještě ležel v posteli, ale byl oblečený
a vypadalo to, že toho dne ráno už vstal a šel ven. Krk měl jako
předtím ovázaný červeným šátkem a na nohou pantofle. Nemoc
zřejmě pominula, jenom v obličeji byl strašlivě bledý, až zažloutlý.
Kateřina se stále vlídným úsměvem stála vedle lůžka, opírala se
rukou o stůl a pozorně oba muže sledovala. Vypadalo to, že všecko
se děje na její popud.
„Á, to jsi ty!“ uvítal ho Murin a zvedl se na lůžku. „Jsi můj podná-
jemník… Provinil jsem se vůči tobě, pane, zhřešil jsem a nevím,
proč jsem tě urazil: onehdy jsem si zahrával s puškou. Kdo věděl, že
i tebe postihla zlá nemoc? Mně se to občas stává,“ dodal chraplavým
nemocným hlasem, zamračil se a mimoděk zabloudil pohledem
jinam. „Neštěstí se neohlašuje předem, nebuší na vrata, ale přikrade
se jako zloděj! Ji jsem onehdá taky málem probod!“ dodal a pohlédl
na Kateřinu. „Jsem nemocný člověk a mívám záchvaty. Ale teď už
dost! Posaď se a buď naším hostem!“
Ordynov z něho nespouštěl pohled.

– 59 –
 „Jen se posaď!“ křikl netrpělivě stařec, „poslechni, když si to
přeje! Sblížili jste se jako dvojčata! Padli jste si do oka jako milenci!“
Ordynov si sedl.
„Vidíš, jakou máš sestru,“ rozesmál se stařec a odhalil dvě řady
bílých zubů – nechyběl ani jediný. „Mějte se rádi, děti moje! Máš
pěknou sestru, pane? Odpověz! Jen se podívej, jak jí tváře jen hoří!
A vzdej úctu krasavici, ať to všichni vidí! Dokaž, že tě pro ni bolí
srdce!“
Ordynov se zamračil a zlostně na něj zašilhal. Murin sebou pod
jeho pohledem škubl. Ordynov cítil, jak v něm kypí zběsilý vztek.
Instinktivně vycítil, že má před sebou nepřítele na život a na smrt.
Neuvědomoval si, co dělá, rozum mu vypověděl službu.
„Nedívej se tak!“ ozval se za ním hlas. Ohlédl se.
„Nedívej se tak, povídám, i když tě ďábel pokouší. Polituj svou
milou,“ domlouvala mu se smíchem Kateřina za jeho zády a zakryla
mu oči. Pak odtáhla ruce a zastřela si tvář, ale červeň jí prosvítala
mezi prsty. Celá rozplamenělá se chystala vesele a klidně odpovídat
na jejich případný smích a zvědavé pohledy. Ale oba ji mlčky pozo-
rovali. Ordynov s láskyplným úžasem, jako by ho poprvé zasáhla její
krása, stařec upřeně, chladně. Jeho bledý obličej byl bezvýrazný, jen
zmodralé rty se lehce zachvívaly.
Kateřina zvážněla a  sklidila ze stolu knihy, papíry, kalamář
a všecko odložila na okno. Rychle, přerývaně dýchala a chvílemi se
dychtivě, hluboko nadechla, jako by ji cosi tísnilo. Její plná ňadra se
těžce zvedala a klesala jako pobřežní vlny. Oči měla sklopené a na
jejích bledých tvářích se začernaly smolné řasy jako šípy.
„Královna!“ řekl stařec.
„Velitelko moje!“ zašeptal Ordynov a celým jeho tělem proběhlo
zachvění. Ale vzpamatoval se, když ho zasáhl starcův chtivý, zlý,
chladně přezíravý pohled. Škubl sebou a chtěl vstát, ale jako by mu
neviditelná síla spoutala nohy. Znovu si sedl. Občas sevřel pěst, jako
by nevěřil, že to všecko je skutečnost. Zdálo se mu, že ho přepadla

– 60 –
noční můra a že to všechno je mučivý chorobný sen. Ale zvláštní
bylo, že neměl sebemenší chuť se probudit…
Kateřina sundala ze stolu starý přehoz, otevřela truhlu, vytáh-
la drahý ubrus vyšitý hedvábím a zlatem a prostřela ho na stůl.
Pak vylovila ze skříně starodávný stříbrný podnos, památku po
pradědovi, postavila ho doprostřed stolu a vzala stříbrné poháry
pro hospodáře, pro hosta a pro sebe. Nato pohlédla vážně, skoro
zamyšleně nejdřív na starce, pak na hosta.
„Kdo z nás je komu milý?“ zeptala se. „Kdo někomu není milý, ten
je milý mně a bude se mnou pít. A mně jste oba milí a drazí: napijme
se proto na lásku a shodu!“
„Napijme se a utopme černé myšlenky ve víně!“ pronesl stařec
změněným hlasem. „Nalij, Kateřino!“
„Mám ti nalít?“ zeptala se a zadívala se na Ordynova. Ten jí mlčky
přisunul svůj pohár.
„Počkat! Kdo má nějakou tužbu a přání, ať se mu splní!“ řekl
stařec a zvedl svůj pohár.
Připili si a vyprázdnili poháry.
„A teď si připijem my dva, starý!“ obrátila se Kateřina k Murinovi.
„Napijme se, jestli mě ještě chováš v srdci. Napijem se na prožité
štěstí, poděkujeme za prožitá léta, upřímně si připijem na štěstí!
Poruč, abych ti nalila, jestli ke mně něco cítíš!“
„To tvoje víno je příliš silné, holubice moje, a ty sama sotva smo-
číš rty!“ prohlásil stařec se smíchem a nastavil pohár.
„Já si jen líznu, ale ty vypij až do dna! K čemu je život, když se
člověk trápí a srdce se mu svírá! Kdo je nešťastný, hodně přemýšlí,
a kdo hodně přemýšlí, je obvykle nešťastný. Kdo je šťastný, žije
bezstarostně a o ničem nepřemýšlí! Pij, starý! Utop svoje chmurné
myšlenky!“
„Je vidět, že bys mohla hoře rozdávat, když na ně tak nasazuješ.
Nejspíš s ním chceš skoncovat naráz, holubice moje. Připíjím ti!
A co ty, pane? Smím se zeptat – taky tě něco trápí?“

– 61 –
 „Já se svým trápením nechodím na trh,“ zašeptal Ordynov a ne-
spouštěl oči z Kateřiny.
„Slyšíš, starý?… Sama sebe jsem dlouho neznala, na nic jsem se
nepamatovala, a přišel čas, a já se na všecko rozpomněla. Všecko,
co bylo, jsem znovu celým srdcem prožila.“
„Když se začneš hrabat v minulosti, máš z toho jen trápení,“ po-
znamenal zamyšleně stařec. „Co je tam, to je tam! Co je po starém
štěstí? Kabát se obnosil a pryč s ním!“
„Člověk potřebuje nový,“ přidala se Kateřina a nuceně se zasmá-
la – na jejích lesklých řasách uvízly dvě velké slzy jako diamanty.
„Celý život člověk nemůže žít jen z jedné šťastné chvíle, dívčí srdce
chce žít, nezkrotíš je. Chápeš, starý? Podívej, schovala jsem si do
tvého poháru slzu!“
„A jaké štěstí jsi vykoupila svým hořem?“ zeptal se Ordynov
a hlas se mu zachvěl vzrušením.
„Je vidět, pane, že ty sám máš leccos na prodej!“ vyštěkl stařec,
„když se vtíráš… a nikdo tě nezve,“ slabě, zlostně se rozesmál a drze
se na Ordynova zadíval.
„Zač jsem prodala, za to jsem koupila,“ odpověděla Kateřina
zdánlivě rozmrzele a dotčeně. „Jednomu se to zdá hodně, jinému
málo. Jeden chce dávat, ale nemá co koupit, jiný nic neslibuje a srd-
ce ho poslušně následuje! Nekárej ho,“ dodala a smutně pohlédla
na Ordynova, „jeden je takový, druhý makový, a co víš, ke komu čí
srdce tíhne! Nalij si, starý, a vypij za štěstí své dcerky, tvé laskavé,
tiché, poslušné otrokyně, jaká byla, když tě poznala! Napij se!“
„Dobrá! Ale ty si nalej taky!“ požádal stařec a uchopil pohár.
„Počkej, starý! Než se napiješ, dovol mi něco říct!“
Opřela se lokty o stůl a zadívala se na starce planoucím pohle-
dem. V očích se jí tajila jakási podivná rozhodnost, ale její pohyby
byly neklidné a prudká gesta překvapivá, spěšná. Jako kdyby celá
hořela podivným plamenem. Současně jako by s jejím vzrušením
a zanícením rostla její krása. Ze rtů pootevřených v úsměvu a od-

– 62 –
halujících dvě řady bílých pravidelných zubů jako perliček proudil
horečný dech a vzdouval chřípí. Ňadra se jí dmula a cop, na temeni
třikrát zatočený, nedbale, lehce spadal na levé ouško a zakrýval část
rozpálené tváře. Na spáncích se jí perlil pot.
„Pohádej mi, starý! Pohádej mi, můj milý, ještě dřív než propi-
ješ svůj rozum. Tumáš mou bílou dlaň! Ne nadarmo ti lidé říkali
čaroděj. Vyčetl jsi z knih nejednu moudrost a vyznáš se v čárech!
Zadívej se mi do dlaně a předpověz mi můj hořký osud! Ale dej si
pozor, nezalži mi! Řekni, co vidíš – čeká tvou dcerku štěstí, nebo jí
neodpustíš a přivoláš na ni žal? Pověz, najdu teplý koutek, kde se
schovám, nebo budu já, sirota, u dobrých lidí hledat útulek jako
tažný pták? Pověz, kdo je můj nepřítel, kdo mi nabízí lásku a kdo mi
chce uškodit? Pověz, jestli mému neklidnému mladému srdci bude
souzeno žít až do smrti osaměle a pomalu uhasnout, nebo najde
sobě rovné a souhlasně, radostně se obě rozbuší… až do nového
trápení? Uhodni mi, pod jakým modrým nebem, za kolika horami
a lesy žije můj jasný sokol, a zda svou sokolici bystrým zrakem vy-
hlíží a chová k ní lásku? Zamiluje si ji na život a na smrt, nebo jeho
láska uvadne, oklame ji nebo ne? A ještě něco, když už mi hádáš,
pověz mi, jak dlouho ještě spolu budeme utrácet svá léta, sedět
v tmavém koutě a číst v pekelných knihách, anebo kdy se s tebou
po dobrém rozloučím, až k zemi se ti pokloním, poděkuju za to, žes
mě živil, napájel a krmil a vyprávěl mi pohádky? Ale dej si pozor,
řekni celou pravdu, nezalži mi, už je čas, drž se!“
Její odhodlanost sílila, ale při posledních slovech jí selhal vzru-
šením hlas, jako by jakási vichřice unášela její srdce. Oči se jí zalesk-
ly a horní ret se lehce rozechvěl. Bylo znát, že v každém jejím slově
se tají výsměch, kroutí se jako had, ale v jejím smíchu zazníval pláč.
Naklonila se k starci přes stůl a pronikavě, s dychtivou pozorností
se vpíjela do jeho zkalených očí. Ordynov slyšel, jak se jí rozbušilo
srdce, a když se na ni zahleděl, vykřikl jako u vytržení. Chtěl vstát.
Ale starcův letmý pohled ho znovu přikoval na místo: skrývala se

– 63 –
v něm podivná směsice pohrdání, posměchu, urážlivého neklidu
a zároveň záludné, chytrácké zvědavosti. Ordynov sebou škubl
a cítil, jak se v něm zvedá bezmezný hněv, kypí mu žluč a hněte ho
pocit urážky.
Stařec se díval na svou Kateřinu zamyšleně, s jakousi smutnou
zvědavostí. Slova byla vyřčena a bodala. Ale nehnul ani brvou a jen
se pousmál, když domluvila.
„Chceš toho vědět moc najednou, ty moje opeřené pískle, moje
ptáče, co si zamanulo létat! Nalej mi vrchovatý pohár. Nejdřív se
napijem na rozloučenou a dobrou vůli, aby mě neuřklo něčí zlopo-
věstné oko. Ďábel je silný a svádí ke hříchu.“
Pozvedl pohár a napil se. Čím víc pil, tím byl bledší. Oči mu zrudly
jako uhlíky. Bylo zřejmé, že jejich zimničný lesk a náhle zesinalý
obličej jsou předzvěstí nového chorobného záchvatu. Víno bylo
silné, takže po jednom vypitém poháru se Ordynovovi postupně
zamlžoval zrak.
Vzbouřená krev se projevila: zaplavila mu srdce a mátla rozum.
Nalil si a trochu se napil – nevěděl, co dělá. Netušil, jak by se zbavil
sílícího neklidu, a krev v žilách se mu rychleji rozproudila. Připadal
si jako v horečnatém snu, a přestože napínal sluch i zrak, jen stěží
sledoval, co se odehrávalo mezi jeho podivnými hostiteli.
Stařec mrštil stříbrným pohárem o stůl, až zazvonil.
„Nalej, Kateřino!“ zvolal. „Nalej mi ještě, ty nehodná dcero,
nalévej až do úpadu! Pochovej staříka a skoncuj s ním! Nalij mi
ještě, krasavice! Připijem si spolu! Copak že tak málo piješ?… Já to
vidím…“
Kateřina mu odpovídala, ale Ordynov nezachytil její slova. Ne-
domluvila, stařec ji popadl za ruku, jako by už nedokázal tajit, co ho
tížilo. Byl smrtelně bledý, oči se mu střídavě kalily a divoce žhnuly,
zbledlé rty se chvěly. Přeskakujícím zmateným hlasem, v němž
chvílemi problesklo jasné zvláštní zanícení, spustil:

– 64 –
 „Dej sem ruku, krasavice, ukaž, pohádám ti, povím ti celou pravdu.
Jsem doopravdy čaroděj – nespletla ses! Tvoje zlaté srdce ti správně
napovědělo a já nehodlám před ním, prostým a hloupoučkým, nic
tajit! Ale jedno jsi nepochopila: já, čaroděj, tě nebudu přivádět
k rozumu! Rozum a dívčí srdce, to nejde dohromady. Dávat ti po-
naučení, to je jako hrách na stěnu házet! Ty sama jsi chytrá jako
zmije, když ti srdce pláče! Sama najdeš cestu, prosmýkneš se všude,
kde číhá neštěstí, a prosadíš svou vůli, chytračko! Jednou vezmeš
na pomoc rozum, a když to nepůjde, přibereš na pomoc krásu,
obloudíš, černým okem rozum omámíš – krása láme skály a i to
železné srdce se zlomí! Ptáš se, jestli tě čeká žal? Lidský žal tíží
jako kámen, ale slabému srdci nenakládají těžká břemena! Neštěstí
navštěvuje silné: potají pláčou krvavými slzami, ale nežádají dobré
lidi o almužnu. Tvoje hoře je jako stopa v písku – déšť ji spláchne,
slunce vysuší, bujný vítr zchladí, odvane! A ještě ti něco předpovím:
Kdo si tě zamiluje, za tím půjdeš jako otrokyně, sama o své vůli
se zřekneš svobody, dáš ji do zástavy a už si ji nevezmeš zpátky.
Neumíš včas dát sbohem lásce, zaseješ zrno a tvůj zhoubce sklidí
celý klas! Ty moje něžná holčičko, děťátko, zlatá hlavičko, upustila
jsi do mého poháru svou slzu‑perlu, ale to ti nestačilo, sto jiných jsi
prolila, pěkné slůvko jsi ztratila a vlastním hořem ses vychloubala!
Nermuť se pro tu slzu, kapku nebeské rosy! Ta tvoje perla se ti
vrátí i s úrokem. Za dlouhé nešťastné noci, kdy tě bude sužovat žal
i černé myšlenky, skane do tvého horoucího srdce jiná slza, krvavá
a žhavá jako rozpálené olovo. Do krve ti rozleptá bílá ňadra a až
do smutného pošmourného rána, jaké bývá za nepohody, se budeš
převracet na svém lůžku, prolévat rudou krev a ani do příštího dne
tu čerstvou ránu nevyhojíš! Nalej mi ještě, Kateřino, za tu moudrou
radu, nalej, holubice moje! Dál bych už darmo mluvil…“
Hlas mu zeslábl a roztřásl se: zdálo se, že propukne v pláč… Nalil
si víno a lačně vyprázdnil další pohár; znovu pohár zazvonil o stůl.
Jeho zakalený pohled opět vyšlehl jako plamen.

– 65 –
 „Žij tak, jak se ti líbí!“ vykřikl. „Co je tam, to je tam! Nalej mi ještě,
podej mi plný pohár, aby moje bujná hlava klesla a duše odumřela!
Ulož mě ke spánku, abych se nedočkal rána, ztratil paměť. Co je
propito, to je prožito! Kupci nejde zboží na odbyt, a tak ho dává
zdarma! A přitom by ho o své vůli neprodal pod cenu. Tekla by
nepřátelská i nevinná krev a nádavkem by ten, kdo kupuje, přidal
svou ztracenou duši! Nalej, Kateřino, nalej ještě!“
Ale ruka svírající pohár strnula, znehybněla. Murin těžce, namá-
havě dýchal a hlava mu klesla. Naposledy upřel na Ordynova matný
pohled, ale i ten pohasl a olověná víčka se semkla. V jeho obličeji
se rozlila smrtelná bledost… Ještě chvilku pohyboval a poškubával
rty, jako by se pokoušel cosi říci, ale vtom mu z očí vyklouzla horká
slza, uvízla na řasách a zvolna stékala po bledé tváři… Ordynov už
to déle nesnesl. Vstal, vrávoravě vykročil směrem ke Kateřině a vzal
ji za ruku. Ale ona se na něj ani nepodívala, jako by ho nevnímala,
nepoznávala…
Jako by i  ona upadla do bezvědomí: zaměstnávala ji jediná
utkvělá myšlenka. Přitiskla se k prsům spícího starce, objala ho
svou bílou paží kolem krku a hleděla na něho ohnivým spalujícím
pohledem jako přikovaná. Nepozorovala, že ji Ordynov vzal za ruku.
Konečně se k němu otočila a zadívala se na něj dlouhým proni-
kavým pohledem. Nakonec jako by ho poznala a na jejích rtech se
objevil bolestný, užaslý úsměv…
„Odejdi,“ zašeptala, „jsi opilý a zlý! Ty nejsi můj host!“ Pak se zase
otočila ke starci a přisála se k němu očima.
Jako by střežila jeho dech a pohledem hýčkala jeho spánek.
Bála se snad vydechnout – krotila bušící srdce, které překypovalo
posedlou láskou. Ordynova se zmocnilo zoufalství, zuřivost a ne-
vyčerpatelný hněv…
„Kateřino! Kateřino!“ zvolal a sevřel její ruku jako v kleštích.
V jejím obličeji se mihl bolestný stín. Pak zvedla hlavu a pohléd-
la na něho tak výsměšně, s takovým vyzývavým pohrdáním, že se

– 66 –
stěží udržel na nohou. Ukázala na spícího starce a znovu zpražila
Ordynova drásavým ledovým pohledem, jako by se v jejích očích
usadil všecek nepřítelův výsměch.
„Snad mě nezabije,“ procedil mezi zuby Ordynov v záchvatu
zuřivosti.
Jako by mu démon našeptal, že jí porozuměl… Srdce mu posko-
čilo radostí nad Kateřininou utkvělou myšlenkou…
„Koupím si tě, krasavice, od tvého kupce, když potřebuješ mou
duši! Aby mě nemusel sám zabít…“
Strnulý úsměšek, který se trvale usídlil v její tváři, ho ochro-
moval a zraňoval. Skoro v bezvědomí se opřel rukou o stěnu a strhl
z háku starcův drahý starodávný nůž. V jejím obličeji se snad kmitl
údiv, ale současně v nich poprvé zableskla zlost a pohrdání. Udělalo
se mu nevolno… Cítil, že kdosi ponouká, vybízí jeho tápající ruku
k šílenému činu: vytáhl nůž… Kateřina ho nehybně, se zatajeným
dechem sledovala.
Pohlédl na starce…
Najednou se mu zdálo, že starcovo pootevřené oko po něm vý-
směšně pokukuje… Jejich pohledy se setkaly a Ordynov neuhnul
očima… To trvalo několik minut… náhle měl pocit, že se starcův
obličej rozesmál a místností se rozlehl ďábelský, ubíjející, mrazivý
smích. Hlavou se mu prosmýkla černá myšlenka: roztřásl se a nůž
mu vypadl z ruky. Kateřina vykřikla, jako by se vzpamatovala z ja-
kéhosi tíživého snu, zapomnění, jako by odehnala noční můru…
Sinalý stařec se zvolna vztyčil na lůžku a zlostně odkopl nůž do
kouta. Kateřina tu stála bledá, ztuhlá, nehybná, oči zavřené, s vý-
razem nesnesitelně tupé, křečovité bolesti; zastřela si rukama tvář
a s drásavým výkřikem, téměř v mdlobách, sklesla starci k nohám…
„Aljošo! Aljošo!“ vydralo se jí ze sevřeného hrdla.
Murin ji objal mohutnými pažemi a téměř ji zdrtil v náručí.
Když ukryla tvář na jeho prsou, rozesmál se každý rys jeho obliče-
je netajeným, nestoudným smíchem, až se v Ordynovovi úzkostně

– 67 –
rozechvěla každá žilka. Klam, vypočítavost, kruté žárlivé tyranství
a hrůza při pohledu na ubohé rozdrásané srdce – to všecko vyčetl
z toho neskrývaného bezostyšného smíchu…

Když pobledlý, vyplašený Ordynov, který se ještě nevzpamatoval ze

včerejšího otřesu, otevřel nazítří v osm hodin ráno dveře Jaroslava
Iljiče, kam zašel, aniž sám věděl, proč, zděšeně ucouvl a zkoprněle
zůstal stát na prahu: spatřil totiž v pokoji Murina. Stařec byl ještě
bledší než on sám a zdálo se, že se sotva drží na nohou, natolik ho
vyčerpávala nemoc. Nedbal na prosby Jaroslava Iljiče, rozradostně-
ného takovou návštěvou, aby se posadil. Když Jaroslav Iljič zahlédl
Ordynova, rovněž vykřikl, ale vzápětí radost vystřídaly rozpaky,
které ho nečekaně přepadly v půli cesty od stolu k sousední židli.
Bylo zřejmé, že neví, co si počít. Plně si uvědomoval, jak nepat-
řičně se chová, když v tak vypjatém okamžiku bafá ze své dýmky
a nechává hosta stát, ale jeho rozpaky byly natolik silné, že dýmal
z plných plic a dokonce s jistým zápalem. Ordynov nakonec vstoupil
dovnitř a letmo zašilhal na Murina. V starcově tváři se znovu mihl
včerejší škodolibý úsměšek, až se Ordynov rozhořčením roztřásl.
Ale stařec vzápětí potlačil nepřátelský výraz a zatvářil se nepří-
stupně a uzavřeně. Hluboce se svému podnájemníkovi uklonil…
Celá ta scéna konečně vyburcovala Ordynovovo vědomí. Pozorně se
zadíval na hostitele, aby zjistil situaci. Jaroslav Iljič se zavrtěl, ošil:
„Jen dál,“ pobídl ho konečně, „jen dál, drahý příteli… Ozařte můj
skrovný příbytek svou přítomností a vtiskněte mu pečeť své výji-
mečnosti…“ Pokynul do rohu místnosti, začervenal se jako růže, ale
zapletl se a ze vzteku, že ta nejvzletnější věta se přerušila a zapadla
bez ohlasu, hřmotně přisunul židli přímo doprostřed pokoje.
„Neruším? Chtěl jsem jen na pár minut…“

– 68 –
 „Co vás napadá? Vy mě nemůžete rušit! Prosím… ale… dovolte…
šálek čaje… Hej, sluho! Jsem si jist, že ani vy neodmítnete ještě
jeden šáleček…“ Obrátil se k Murinovi.
Ten souhlasně přikývl.
Hostitel přivolal sluhu a co nejpřísněji požádal o další tři šálky.
Pak se posadil vedle Ordynova. Chvíli vrtěl hlavou jako gypsový
kocour a nakláněl se střídavě k Murinovi a Ordynovovi. Ocitl se
v nepříjemné situaci. Bylo vidět, že má na jazyku cosi choulostivého,
přinejmenším pro jednu stranu, ale přes veškeré úsilí ze sebe ne-
vymáčkl ani slovo… Také Ordynov zrozpačitěl. V jednom okamžiku
oba spustili současně… Mlčenlivý Murin je zvědavě pozoroval, ústa
otevřená a zuby vyceněné…
„Přišel jsem vám oznámit,“ začal Ordynov, „že vzhledem k jisté
nepříjemné události jsem nucen se odstěhovat…“
„Považte, to je zvláštní!“ přerušil ho Jaroslav Iljič. „Přiznám se,
byl jsem celý pryč, když mi tenhle úctyhodný stařec dnes ráno ozná-
mil vaše rozhodnutí. Ale…“
„Moje rozhodnutí?“ zeptal se překvapeně Ordynov a pohlédl na
Murina.
Stařec si pohladil plnovous a usmál se do rukávu.
„Ano, prosím,“ pokračoval Jaroslav Iljič, „ostatně, mohu se mý-
lit. Ale troufám si tvrdit – a ručím svou ctí – že ve slovech toho
úctyhodného starého muže nebyl ani stín nějaké urážky…“
Jaroslav Iljič zrudl a jen stěží potlačil vzrušení. Murin, jako by
dostatečně pobaven rozpaky svého hostitele i hosta, postoupil
o krok dopředu.
„Já jen, vaše blahorodí,“ začal a zdvořile se Ordynovovi uklonil,
„si kvůli vám dovolil obtěžovat Jeho blahorodí… Sám víte, pane…
že tento… já i hospodyně bychom ze srdce rádi… ale znáte to, jak
žijeme! Modlíme se k Bohu všemohoucímu, aby nás zachoval při
životě… Sám to vidíte, pane, jak si nemám naříkat?“ A Murin si otřel
rukávem vousy.

– 69 –
 Ordynovovi se udělalo skoro nevolno.
„Ano, ano, říkal jsem vám,“ vmísil se hostitel, „je nemocný, je to
malheur… totiž chtěl jsem to vyjádřit francouzsky, ale odpusťte, já
natolik francouzsky neumím, to –
„Ano, prosím…“
„Ano, prosím, totiž…“
Ordynov a hostitel se jeden druhému uklonili, každý ze své židle
a trochu našišato, a oba zakryli rozpaky omluvným smíchem. Věcný
hostitel se hbitě vzpamatoval.
„Mimochodem, podrobně jsem se vyptával tady toho poctivého
člověka,“ začal, „a on mi tvrdil, že choroba té ženy…“
Ohleduplný hostitel spěšně, tázavě pohlédl na Murina, nejspíš
aby utajil určité rozpaky.
„Ano, hospodyně…“
Taktní hostitel dál nenaléhal.
„Hospodyně, totiž vaší bývalé bytné, a já jsem doopravdy… no
ano! Víte, je nemocná. On tvrdí, že vás obtěžuje… při práci, a i on
sám… Mimochodem, zatajil jste mi jednu důležitou okolnost, pří-
teli!“
„Jakou?“
„O té pušce, prosím…“ skoro zašeptal shovívavě hostitel a v jeho
tenoru zazněla milióntina jemné výčitky… „Ale…“ dodal rychle,
„všecko už vím, všecko mi řekl… Zachoval jste se šlechetně, že jste
mu odpustil jeho bezděčné provinění… Přísahám, měl v očích slzy!“
Znovu se začervenal, oči mu zasvítily a dojatě se zavrtěl na židli.
„Já, totiž my, pane, Vaše blahorodí, totiž kupříkladu já i moje
hospodyně se za vás modlíme,“ začal Murin a upřel pohled na Or-
dynova, mezitímco hostitel potlačil obvyklé vzrušení, „ale sám víte,
pane, ona je nemocná hloupá osoba a já sám se sotva udržím na
nohou…“
„Ano, jsem ochoten,“ přerušil ho netrpělivě Ordynov, „nechme
už toho, prosím. Jsem ochoten, třeba hned…“

– 70 –
 „Ne, totiž, abyste věděl, pane, byli jsme s Vaší milostí spokojeni…“
a stařec se hluboko uklonil. „O tom nemluvím, pane. Chtěl jsem
jenom říct… Vždyť ona, pane, je skoro moje příbuzná, totiž vzdá-
lená, z desátého kolena, jak se říká… Odpusťte mi, že mluvím prostě,
pane, jsme nevzdělaní lidé… a ona už je odmalička taková! Nemá
to v hlavě v pořádku, vyrostla v lese jako vesničanka mezi burlaky
a hřebci. Pak jim shořel dům a její matka uhořela. Otec taky našel
smrt v plamenech. Ona vám napovídá bůhvíco… Já se do toho ne-
pletu, ale prohlíželi ji v Moskvě chi‑ch… chi‑lurgové… celá komis…
Je pomatená, tak je to, pane! Má jenom mě, žije se mnou. Žijeme
a prosíme Boha, doufáme v pomoc Nejvyššího… Já jí v ničem ne-
odporuju…“
Ordynov změnil výraz. Hostitel hleděl střídavě na jednoho a na
druhého.
„O tom nemluvím, pane… kdeže!“ opravil se Murin a důležitě
pokýval hlavou. „Ona, kupříkladu, je jako divá, hotová vichřice,
horká, nezkrotná hlava. Pořád by jen chtěla milého a odpusťte,
touží po lásce a z toho se pomátla. Utěšuju ji pohádkama… Viděl
jste sám, pane, odpusťte mi mou hloupou řeč,“ ukláněl se a utíral si
rukávem plnovous, „jak se kupříkladu měla k vám a vy, kupříkladu,
Vaše milosti, jste ráčil ztratit hlavu…“
Hostitel vzplanul a vyčítavě se na Murina podíval. Ordynov měl
co dělat, aby nevyskočil ze židle.
„Ne… totiž, o tom nemluvím, pane… Jsem jen prostý mužik,
a když jste si ráčil přát… Samosebou, jsme nevzdělaní lidé, jsme
vám k službám, pane…“ a znovu se uklonil až k zemi, „a spolu se
ženou budeme se za vás modlit… Co potřebujeme? Hlavně abysme
měli co jíst a byli zdraví, jinak si na nic nestěžujeme… Ale co dělat,
pane, mám snad strkat hlavu do oprátky? Sám víte, jak to na světě
chodí. Politujte nás, pane, co bysme si počali s milovníkem? Od-
pusťte mi to prosté slovo… Já jsem jen mužik a vy jste pán… Vaše
jasnost je mladá, má svou hrdost a horkou krev a ona, sám to znáte,

– 71 –
je jako malé nerozumné dítě… Člověk se ani nenaděje a zhřeší. Je
statná ženská, tváře jako slabikáře, nikoho neurazí a mě sužuje
nemoc. No co, čert vám poplet hlavu! A já jí vypravuju pohádky,
aby se uklidnila. Jak bysme se za vás se ženou modlili! A i kdyby
byla vašemu srdci milá, blahorodí, je to prostá ženská, venkovanka,
nemytá a nečesaná, hlupačka – ta se hodí ke mně, k mužikovi! A vy,
pane, blahorodí, byste po takových neměl házet očkem! Jak bysme
se za vás modlili! Oho!“
Murin se znovu ukláněl až k zemi a utíral si rukávem plnovous.
Hostitel nevěděl, co má dělat.
„Ano, ano, tenhle dobrý muž,“ poznamenal nakonec rozpačitě,
„mi vyprávěl, že mezi vámi došlo k nějakým neshodám. Neodvažuju
se tomu věřit, příteli… Slyšel jsem, že jste pořád ještě nemocný,“
převedl spěšně hovor jinam, oči mu zaslzely dojetím a s nesmírný-
mi rozpaky si prohlížel svého hosta.
„Ano, prosím… Kolik jsem vám dlužen?“ obrátil se Ordynov
kvapně k Murinovi.
„Co to povídáte, panáčku? Nejsme penězoměnci v chrámu! Ne­
urážejte nás, pane! Styďte se: čím jsme vás s manželkou urazili? Co
vás to napadá!“
„To je ale divné, můj milý: náš přítel si u vás pronajal pokoj.
Nemyslíte, že byste ho urazili, kdybyste si odmítli vzít peníze?“ za-
sáhl hostitel, který pokládal za svou povinnost dokázat Murinovi
neobvyklost a choulostivost jeho jednání.
„Co vás napadá, pane! Co to říkáte, blahorodí? Urazili jsme vás
snad něčím? Neprokazovali jsme vám čest? Snažili jsme se, jak jsme
mohli. Nechte toho, drahý pane. Pánbůh vám odpusť! Jsme snad ne-
znabozi? Mohl byste u nás bydlet, sdílet s námi naši prostou stravu,
mohl byste si poshovět, nehnout ani prstem… a neřekli bysme ani
slovo. Ale ďábel vám poplet hlavu. Já sám jsem nemocný člověk
a moje hospodyně taky – co naděláte! Neměl by vám kdo posloužit,

– 72 –
i kdybysme rádi posloužili, z celého srdce rádi! Budeme se za vás
s hospodyní od rána do večera modlit!“
Znovu se hluboce, až po pás uklonil. Z hostitelových dojatých očí
vyklouzla slza. Hleděl na Ordynova jako u vytržení.
„Řekněte, taková šlechetná vlastnost! Doslova posvátná po-
hostinnost ruského lidu, prosím!“
Ordynov se na něj divoce podíval a skoro se zděsil – změřil hosti-
tele pohledem od hlavy až k patě.
„Ano, na mou věru, pane, pohostinnost ctíme, a jak, pane!“ při-
takal Murin a zaclonil si rukávem plnovous. „Vážně, teď mě napadá:
mohl byste být naším hostem, pane…“ pokračoval a přiblížil se
k Ordynovovi, „a já bych slůvko neřekl… Den, dva, nic proti tomu.
Ale čert vám poplet hlavu… Moje hospodyně je nemocná… Nebýt
toho – kdybych žil kupříkladu sám – já bych vaši milost počastoval,
jak já bych se staral! Komu bysme měli prokázat čest, když ne vám?
Já bych vás vyléčil, věřte, znám prostředky… Namouvěru, mohl
byste být naším hostem, pobýt u nás, dávám vám své slovo, pane!“
„A opravdu – neexistuje nějaký lék?“ poznamenal hostitel, ale
nedopověděl.
Ordynov se zbytečně unáhlil, když před chvílí s divokým úža-
sem měřil hostitele pohledem. Byl to samozřejmě ten nejčestnější
a nejšlechetnější člověk, ale nyní všecko pochopil a ocitl se ve
svízelné situaci… Měl chuť puknout smíchy, jak se říká! Kdyby se
ocitl mezi čtyřma očima s Ordynovem – takoví přátelé! – přirozeně
by se neudržel a propadl by záchvatu veselí. V každém případě by
to provedl zcela ušlechtile, pak by procítěně Ordynovovi stiskl ruku
a upřímně by ho ubezpečil, že k němu chová dvojnásobnou úctu
a že ho v každém případě… vzhledem k jeho mládí omlouvá. Ale
teď při vší své taktnosti se dostal do trapné situace a nejradši by
se někam schoval…
„Prostředky, totiž léky!“ navázal Murin a jeho obličej po hostite-
lově nevhodném výkřiku ztuhl. „Pane, já, hloupý mužik bych řekl,“

– 73 –
a postoupil ještě o krok, „že jste pořád ležel v knihách a nabral jste
příliš mnoho rozumu… A nakonec, jak říkáme my mužici, moc ro-
zumu škodí a z rozumu je nerozum.“
„Stačí!“ přerušil ho přísně hostitel.
„Musím už jít!“ řekl Ordynov. „Díky, příteli, určitě k vám zase
zajdu,“ odpověděl na dvojnásobné zdvořilůstky hostitele, který
nebyl s to ho déle zdržet. „Buďte sbohem…“
„Buďte spánembohem, vaše blahorodí, spánembohem, pane.
Nezapomeňte na nás a přijďte nás navštívit!“
Ordynov už ho neposlouchal a vyšel ven jako nepříčetný.
Už se neovládl; připadal si jako ubitý a vědomí otupělo. Vskrytu
cítil, že ho sužuje choroba, ale zahnízdilo se v něm jakési chladné
zoufalství, cítil v prsou tlumenou bolest, která ho vysávala. Nejra-
ději by na místě zemřel. Nohy se mu podlomily: dřepl si u ohrady
a nevšímal si ani kolemjdoucích, ani davu, který se kolem něho
shlukl, nevnímal otázky ani volání okolních zvědavců. Náhle za-
slechl v množství hlasů ten Murinův. Zvedl hlavu a uviděl, že stařec
skutečně stojí před ním: jeho bledý obličej byl vážný a zádumčivý.
To byl docela jiný člověk než ten, co se mu tak drsně vysmíval u Ja-
roslava Iljiče. Ordynov se vztyčil. Murin ho vzal za ruku a vyvedl
z davu…
„Ještě si musíš odnést svoje poklady!“ řekl a zašilhal na Ordynova.
„Netrap se, pane!“ vykřikl. „Jsi ještě mladý, co by ses trápil!“
Ordynov neodpověděl.
„Urazil ses? Je vidět, že tě to pořádně vzalo… Ale proč by ses
urážel?… Každý si chrání svoje!“
„Neznám vás,“ řekl Ordynov, „a nechci znát vaše tajemství. Ale co
ona, ona?…“ vypravil ze sebe a vytryskly mu slzy. Vítr je postupně
strhával z tváří… Utíral si je rukou. Jeho gesta, pohled, bezděčné
pohyby rozechvělých promodralých rtů – to všecko věštilo šílenství.
„Už jsem ti povídal,“ řekl Murin a svraštil obočí, „že je poma-
tená… Jak a proč se to stalo – to ti neřeknu. Proč bys to měl vědět?

– 74 –
Ale já ji mám rád takovou, jaká je. Zamiloval jsem si ji víc než svůj
život a nikomu ji nedám. Teď už chápeš…“
V Ordynovových očích kmitl záblesk.
„A proč… proč mám pocit, jako bych přišel o život? Proč mě bolí
srdce? Proč jsem Kateřinu poznal?“
„Proč?“ Murin se ušklíbl a zamyslel se. „Sám nevím,“ prohodil
nakonec. „Ženské vrtochy nejsou jako mořská hlubina, prohlídneš
je, ale ženská chytračí, nedá se, chce žít. Všeho se pro ni vzdej! Abys
věděl, pane, chtěla s vámi odejít,“ pokračoval zamyšleně. „Pohrdla
starým, užila si s ním všecko, co mohla! Zprvu jste se jí tuze zalíbil…
Ať už jste to byl vy, nebo někdo jiný!… Já jí nic neodepřu: kdyby
chtěla modré z nebe, snesu jí ho, i kdybych ho měl vykouzlit! Je
marnivá. Zachtělo se jí volnosti, a sama neví, po čem vlastně její srd-
ce blouzní. A nakonec poznala, že lepší je to postaru! Ach, pane! Jsi
ještě moc mladý! Srdce máš horoucí jako děvče, co si utírá rukávem
slzy, protože je milý opustil! Abys věděl, pane: slaboch nemá výdrž.
Dej mu všecko a on přijde a všecko ti vrátí. Dej mu půl pozemského
království, jen to zkus a víš, co bude? Schová se ti do boty, tak je
najednou maličký. Dej mu volnost, ale sám se spoutá a vrátí ti ji.
Hloupému srdci ani volnost neprospěje! S takovou náturou se nedá
žít! Říkám ti to, protože jsi ještě zelenáč. Co pro mě znamenáš?
Jednou jsi tady, pak zas jinde. Ty nebo někdo jiný, to je stejné. Od
začátku jsem věděl, že to tak dopadne. Ale tomu se nedá bránit,
nesmíš ani slůvkem odmlouvat, jestli si chceš uchránit svoje štěstí.
Víš, pane,“ filozofoval dál Murin, „jedno ti povím: říká se, že se stává
ledacos. Někdo ze vzteku popadne nůž, a když ho nemá, zaútočí na
nepřítele holýma rukama umíněně jako beran a ještě mu prokousne
chřtán. Ale když mu dají do ruky nůž a nepřítel mu sám nastaví
hruď, nejspíš ucouvne!“
Vešli do dvora. Tatar už zdálky zahlédl Murina, smekl před ním
čepici a upřeně, lišácky, se zadíval na Ordynova.
„Tak co, máti je doma?“ křikl na něho Murin.

– 75 –
 „Doma.“
„Řekni, ať mu pomůže odnést ty jeho poklady! Hybaj!“
Vystoupili po schodech nahoru. Babka, která sloužila u Murina,
bručivě svazovala podnájemníkův majetek do velkého uzlu. Ukázalo
se, že to je opravdu Tatarova matka.
„Počkej… ještě ti něco přinesu… Něco tam zůstalo…“
Murin vešel do svého bytu. Za okamžik se vrátil a podal Or-
dynovovi podušku, bohatě vyšívanou hedvábím a haraskou – tu,
co mu podložila Kateřina pod hlavu, když byl nemocný.
„Tohle ti posílá,“ řekl Murin. „A teď odejdi po dobrém a dej si
pozor, netoulej se,“ dodal polohlasně, otcovským tónem, „nebo bude
s tebou zle.“
Bylo znát, že nechce podnájemníka urazit. Ale v jeho pohledu na
rozloučenou znovu zablýskla nekonečná zloba. Téměř s odporem
zavřel za Ordynovem dveře.
Za dvě hodiny se Ordynov přestěhoval k Němci Spiesovi. Tinchen
vyjekla, když ho uviděla. Hned se ho vyptávala na zdraví, a když
zjistila, oč jde, neprodleně ho začala léčit. Starý Němec mu samo-
libě oznámil, že se zrovna chystal sejít dolů k domovním vratům
a přibít tam novou vývěsku – dnes totiž přesně na pětník končila
Ordynovova záloha po odečtení každodenního pronájmu. Stařec
přitom neopomněl pochválit německou pečlivost a poctivost. Téhož
dne se Ordynov znovu roznemohl a vstal teprve za tři měsíce.
Pomalu se uzdravoval a začal chodit ven. Život u Němce plynul
klidně, jednotvárně. Němec neměl žádné zvláštní záliby a hezká
Tinchen dokázala být vším, čím si jen pomyslíte, aniž ztratila dívčí
čest. Ale pro Ordynova jako by život navždycky zešedivěl. Byl zá-
dumčivý, podrážděný, bolestně nervní a nepozorovaně upadal do
ošklivé stařecké hypochondrie. Někdy po celé týdny neotevřel svoje
knihy. Budoucnost byla pro něho uzavřená, peníze ubývaly a on
se předčasně utápěl v nečinnosti, dokonce ani nepřemýšlel o bu-
doucnosti. Občas si připomněl svůj dřívější zápal pro vědu, nadšení,

– 76 –
vlastní vize, ale to všecko ho teď pouze drtilo, tlumilo jeho energii.
Záměry se nerealizovaly. Tvůrčí schopnost vyschla. Připadalo mu,
že všecky ty vize schválně vyrůstaly do gigantických rozměrů, aby
se vysmály bezmocnosti svého tvůrce. Bezděčně se v těch smutných
okamžicích přirovnával k vychloubačnému čarodějovu učni, který
ukradl svému učiteli kouzelné zaklínadlo, rozkázal koštěti, aby
nosilo vodu, a utopil se v ní, protože zapomněl, jak má nařídit
„dost“. Třeba by uskutečnil jakousi svébytnou originální myšlenku.
Nebo by se stal umělcem ve vědě. Přinejmenším tomu dříve věřil
a upřímná víra je záruka budoucnosti. Teď se leckdy své slepé víře
vysmíval a cítil, jak ustrnul.
Před půlrokem vymyslel a hodil na papír ucelený nárys, do ně-
hož (to víte, mládí!) ve chvílích, kdy ho opustil tvůrčí zápal, vkládal
reálné naděje. Práce se vztahovala k dějinám církve a tehdy v ní
vyložil svoje nejvroucnější, nejupřímnější přesvědčení. Nyní si svůj
nárys přečetl, přepracoval, přemýšlel o něm, rozpitvával ho a nako-
nec svůj záměr zavrhl, aniž na troskách vybudoval novou stavbu.
Začal mít sklon k mystice, věřil v předurčenost a tajemnost. Ubožák
trpěl a prosil Boha o uzdravení. Němcova služebná, ruská pobožná
babka, zapáleně líčila, jak se jejich tichý podnájemník modlí a celé
hodiny leží jako v bezvědomí na chrámové dlažbě.
Nikomu se ani slůvkem nezmínil o tom, co prožil. Ale občas,
zejména za soumraku, v hodině, kdy mu hlahol zvonů připomněl
okamžik, kdy se jeho srdce rozechvěle rozeznělo dosud nepoznaným
citem, kdy vedle ní poklekl v kostele, zapomněl na celý svět a jen
slyšel, jak jí buší plaché srdce, kdy radostnými zanícenými slzami
uvítal novou naději, která se před ním vynořila v jeho samotářském
životě – a tehdy se jeho navždy poraněná duše bouřila. Roztřásl
se a milostná trýzeň v jeho nitru znovu vzplanula. Srdce se tklivě,
vášnivě svíralo a zároveň se smutkem sílil jeho milostný cit. Často
celé hodiny zapomínal na všecko, na svůj každodenní život, osamě-
lý a zasmušilý sedával na jednom místě, zoufale pokyvoval hlavou,

– 77 –
tiše plakal a šeptal si pro sebe: „Kateřino! Ty má nejdražší! Holubice
moje! Sestřičko má osamělá!“
Trápila ho stále víc a víc jakási hrozivá myšlenka. Pronásledovala
ho stále častěji a každodenně se mu před očima měnila ve sku-
tečnost. Zdálo se mu – a nakonec tomu uvěřil – že Kateřina měla
jasný rozum, ale Murin měl pravdu, když mluvil o jejím slabém
srdci. Připadalo mu, že ji spojovalo se starcem jakési tajemství, ale
neuvědomovala si svůj zločin a jako bílá holubice uvízla v jeho moci.
Co to bylo za lidi? Nevěděl, ale ustavičně se mu zdálo o hlubokém
věčném tyranství nad ubohým bezbranným stvořením a srdce se
mu chvělo a svíralo bezmocným hněvem. Měl dojem, že před vyle-
kaným zrakem náhle procitlé duše úkladně stavěli na odiv její pád,
úkladně týrali ubohé, slabé srdce, úmyslně překrucovali pravdu,
aby podpořili slepotu, kdykoliv to bylo zapotřebí, mazaně lichotili
sklonům nezkušeného, prudkého, zmateného srdce a postupně
přistřihovali křídla svobodomyslné duši, která nakonec nebyla
schopná se vzepřít, ani žít svobodným opravdovým životem…
Pozvolna se stal z Ordynova ještě větší podivín než dřív, a po
pravdě řečeno, bytní mu v tom ani trochu nebránili. Často se rád
toulával dlouho bezcílně ulicemi. Volil především podvečerní hodi-
nu a odlehlá tichá místa, kam zřídkakdy lidé zabloudili. Jednoho
jarního deštivého večera, kdy člověku hrozí nastuzení, potkal
v jedné uličce Jaroslava Iljiče.
Ten znatelně zhubl, jeho sympatický pohled pohasl a vypadal
jako člověk zklamaný světem. Spěchal vyřídit jakousi neodkladnou
záležitost, byl celý promoklý a zablácený a dešťová krůpěj jakýmsi
skoro fantastickým způsobem po celý večer trůnila na jeho umě-
řeném, teď zmodralém nose. Navíc si pěstoval kníry. Právě ty Or-
dynova překvapily a také přítelův pohled: jako by se vyhýbal setkání
se starým známým… Bylo to zvláštní: dotklo se ho to a rozbolelo ho
srdce, které prozatím nepotřebovalo ničí soucit. Byl mu příjemnější
dřívější prostý dobrosrdečný naivní a konečně, přiznejme si to –

– 78 –
přihlouplý přítel, který si nečinil nároky na to, že zmoudří a zklame
se. Je nepříjemné, ano, rozhodně nepříjemné, když hlupák, kterého
jsme si oblíbili možná právě pro jeho hloupost, najednou zmoudří.
Ostatně nedůvěra, s jakou hleděl na Ordynova, se vzápětí rozptýlila.
Přes všecko svoje zklamání neopustil své dřívější zvyky, které, jak
známo, provázejí člověka až do hrobu, a s rozkoší se dobýval do
Ordynovova přátelského srdce. Nejprve poznamenal, že má spous-
tu práce, pak že se dávno neviděli, ale pojednou odvedl řeč jinam.
Naříkal si, jak jsou lidé prolhaní, jak jsou pozemské statky nestálé,
že všecko je marnost nad marnost, mimochodem dokonce víc než
lhostejně se neopomněl zmínit o Puškinovi, s jistým cynismem
o dobrých známých a závěrem dokonce naznačil, že takzvaní přáte-
lé jsou lháři a intrikáni a že upřímné přátelství nikdy neexistovalo.
Zkrátka a dobře, Jaroslav Iljič zmoudřel. Ordynov mu neodporoval,
ale bylo mu nevýslovně, bolestně smutno, jako by pohřbil svého
nejlepšího přítele…
„Ach, představte si… Málem bych zapomněl,“ pronesl náhle Ja-
roslav Iljič, jako by si vybavil něco obzvlášť zajímavého, „taková
novinka! Důvěrně vám ji prozradím. Pamatujete se na náš dům?“
Ordynov sebou škubl a zbledl.
„Považte, nedávno tam odhalili celou zlodějskou bandu, totiž tlu-
pu, doupě, prosím: pašeráci, všelijací šejdíři a kdovíco ještě! Někte-
ré pochytali, jiné doposud honí: byly vydány nejpřísnější rozkazy.
A představte si – vzpomínáte na domácího, takového pobožného
úctyhodného staříka, napohled ušlechtilého…“
„Ovšem…“
„Podle toho suďte o celém lidstvu! To byl jejich vůdce, hlava!
Není to, prosím, absurdní?“
Jaroslav Iljič mluvil procítěně a při jednom odsoudil celé lidstvo;
jinak to ani neuměl – už měl takovou povahu.
„A co ti… Murin?“ zašeptal Ordynov.

– 79 –
 „Ach, Murin! Copak ten, to je úctyhodný a šlechetný stařec. Ale
dovolte… Vy vrháte nové světlo…“
„A co on? Byl taky členem té bandy?“
Srdce se mu prudce rozbušilo a hrozilo, že vyskočí z prsou.
„Ostatně, když říkáte…“ dodal Jaroslav Iljič a zabodl do Ordynova
olověný pohled – to znamenalo, že uvažoval. „Ne, Murin nemohl
být jeden z nich. Přesně tři neděle předtím odjel se ženou do svého
rodného kraje… Dozvěděl jsem se to od domovníka… toho Tatara,
vzpomínáte si?“

– 80 –
 NĚŽNÁ
 
Fantastická povídka
 ÚVODEM

Prosím čtenáře za prominutí, že tentokrát namísto obvyklého

Deníku jim předkládám pouze povídku. Ale zaměstnávala mě skoro
celý měsíc. V každém případě prosím o shovívavost.
Nyní k vlastní povídce. Dal jsem jí podtitul fantastická, ačkoliv
ji považuji za hluboce reálnou. Ale fantastická je svou formou, což
také pokládám za nutné předem vysvětlit.
Jde o to, že to není ani povídka, ani zápisky. Představte si muže,
jehož žena před několika hodinami spáchala sebevraždu skokem
z okna a teď leží před ním na stole. Muž je zmatený, dosud si ne-
stačil uspořádat myšlenky. Přechází po pokojích a pokouší se vy-
světlit, co se vlastně stalo, „soustředit se“. Přitom je to beznadějný
hypo­chondr, jeden z těch, kteří trpí samomluvou. A tak hovoří sám
k sobě, vypráví celý příběh, ujasňuje si ho. Přes zdánlivou souvislost
svých slov si při líčení vlastních pocitů několikrát protiřečí a pro-
hřešuje se proti logice. Sebe ospravedlňuje, ji obviňuje a pouští se do
obšírných nepodstatných výkladů: v tom se projevuje nedostatek
logiky a soucitu, ale i hluboký cit. Postupně si celý případ ujasňuje,
„soustřeďuje se“. Řada vyvolaných vzpomínek ho nevyhnutelně
přivádí k pravdě a ta zušlechťuje jeho mysl a srdce. V porovnání
s chaotickým začátkem se na konci mění i tón vyprávění. Pravda
se před ním objevuje poměrně jasně a zřetelně.
To je námět. Vyprávění samozřejmě trvá několik hodin, je útrž-
kovité, přerušované a zmatené: jednou dotyčný mluví sám k sobě,
jindy se obrací k neviditelnému posluchači, k jakémusi soudci. Tak
to také ve skutečnosti bývá. Kdybychom ho mohli vyslechnout a po-
řídit stenografický záznam, působilo by jeho vyprávění ne­učesaněji
a neuhlazeněji, než jak je předkládám čtenářům, ale podle mého
názoru by psychologický postup zůstal stejný. Předpokládaný

– 82 –
stenografický záznam (který bych později zpracoval) je právě to,
co označuji ve své povídce za fantastické. Něco podobného se už
v literatuře vyskytlo: například Victor Hugo ve svém vrcholném díle
Poslední den před popravou použil téměř stejný postup, a přestože
tam nepřidal stenografa, připustil něco mnohem méně pravdě-
podobného, když předpokládal, že odsouzenec na smrt může (a má
čas) psát zápisky nejen poslední den před smrtí, ale i v poslední
hodině a  doslova v  poslední minutě svého života. Kdyby však
nepřipustil tento fantastický předpoklad, jeho dílo, nejreálnější
a nejpravdivější ze všeho, co napsal, by nevzniklo.

– 83 –
 KAPITOLA PRVNÍ

1. Kdo jsem byl já a kdo byla ona

… Dokud je tady, všecko se dá ještě snést: každou chvíli k ní při-

stoupím a podívám se na ni. Ale zítra ji odnesou a – copak dokážu
zůstat sám? Teď leží v salonu na stole, srazili dohromady dva ka-
retní stolky, ale zítra přinesou rakev, vystlanou bělostným atlasem,
ostatně na tom už nezáleží… Přecházím sem a tam a chci si všechno
ujasnit. Trvá to už šest hodin, co takhle chodím, a pořád ne a ne se
soustředit. Je to tak, chodím sem a tam… Bylo to takhle. Hodlám
to jednoduše vyprávět po pořádku. (Pořádek!) Panstvo, nejsem
rozhodně žádný spisovatel, to vidíte sami, ale ať, budu to vyprávět
tak, jak tomu rozumím. V tom je ta hrůza, že všemu rozumím!
Tak tedy, abyste věděli, začnu od začátku – tenkrát ke mně jedno-
duše přišla zastavit nějaké věci, aby si zaplatila inzerát v Hlasu, že
vychovatelka hledá místo, souhlasí s pobytem na venkově, anebo je
ochotna dávat hodiny doma a tak dále a tak dále. To bylo na začátku
a já jsem jí pochopitelně nevěnoval zvláštní pozornost: přišla jako
jiní a tak dále. Pak jsem si jí začal všímat. Byla taková hubeňoučká,
světlovlasá, středně vysoká a chovala se vždycky neohrabaně, jako
by se přede mnou styděla (myslím, že ke všem ostatním se chova-
la stejně a já jsem byl pro ni jako každý jiný, totiž ne jako majitel
zastavárny, ale jako člověk). Sotva jsem jí vyplatil peníze, hned se
otočila a beze slova odešla. Jiné se hádaly, prosily, smlouvaly, abych
jim dal víc, ale ona ne, spokojila se s tím, co jsem jí dal… Ale mám
pocit, že všechno pletu… Ano, především mě překvapily její věci:
stříbrné pozlacené náušničky, laciný medailonek, všechno za pár
šupů. Ona věděla, že za moc nestojí, ale vyčetl jsem z jejího výrazu,
že pro ni představovaly drahocennost – a opravdu to bylo jediné,

– 84 –
co jí zbylo po rodičích, jak jsem se později dozvěděl. Jen jednou
jsem se opovážil nad nimi pousmát. Totiž, abyste věděli, nikdy si
nic podobného nedovoluji, jednám se zákazníky džentlmensky:
málo slov, zdvořile a stroze. „Stroze, stroze a zase stroze.“ Ale ona
si jednou troufla přinést zbytky (doslova) staré zaječí kazajky a já
se neudržel a zašpičkoval jsem. Lidičky, ta vám vzplanula jako růže!
Oči měla modré, velké, zádumčivé, ale jak zajiskřily! Neřekla ani
slovíčko, vzala ty svoje „zbytky“ a odešla. Tehdy jsem si jí poprvé
zvlášť povšiml a pomyslel jsem si o ní něco v tom smyslu, totiž
něco zvláštního. Ano, vzpomínám si na ten dojem, totiž, abyste
věděli, celkový dojem, a sice že je hrozně mladičká, tak asi čtrnác-
tiletá. A zatím jí bylo bez tří měsíců šestnáct. To jsem vlastně vů-
bec nechtěl říct, v tom vůbec nespočíval můj celkový dojem. Příští
den přišla zas. Potom jsem se dozvěděl, že s tou kacabajkou byla
u Dobronravova a u Mosera, ale ti neberou nic jiného než zlato
a vůbec se s ní nebavili. Já jsem jednou od ní vzal kamej (takové
laciné zboží), a když jsem si to potom uvědomil, divil jsem se sám
sobě: vždyť kromě zlata a stříbra rovněž nic neberu, a od ní jsem
vzal. To bylo podruhé, pokud se pamatuji, kdy jsem na ni pomyslel.
Tentokrát (byla totiž předtím u Mosera) přinesla starou janta-
rovou cigaretovou špičku – věcičku pro sběratele, ale pro nás zase
bezcennou, protože my bereme jenom zlato. Přišla po předchozí
vzpouře, a tak jsem ji přivítal stroze. Stroze u mě znamená suše.
Přesto když jsem jí vyplácel dva rubly, neudržel jsem se a prohlásil
jsem trochu podrážděně: „To dělám jen pro vás, takovouhle věcičku
vám Moser nevezme.“ Slova „pro vás“ jsem zvlášť zdůraznil, a sice
v určitém smyslu. Byl jsem rozezlený. Ona znovu vzplanula, když
zaslechla to pro vás, ale mlčela, nezahodila peníze, vzala si je –
zkrátka bída je bída. Ale jak se začervenala! Poznal jsem, že jsem
ji ranil. Když odešla, zeptal jsem se sám sebe: stojí tohle vítězství
za dva rubly? Hehehe! Vzpomínám si, že jsem si právě tuhle otáz-
ku položil dvakrát: „Stojí to doopravdy za to? Stojí to za to?“ A se

– 85 –
smíchem jsem usoudil, že ano. Tenkrát mě to náramně rozveselilo.
Ale nemyslel jsem to zle – udělal jsem to záměrně, úmyslně: chtěl
jsem ji vyzkoušet, protože jsem k ní v myšlenkách zabloudil. To bylo
potřetí, co jsem o ní uvažoval zvláštním způsobem.
… Od té doby to všechno začalo. Rozumí se, že jsem nemeškal
a pokoušel se oklikou zjistit všechny okolnosti, a čekal jsem zvlášť
netrpělivě, až ke mně přijde. Tušil jsem, že to bude brzy. Když při-
šla, hovořil jsem s ní laskavě a mimořádně zdvořile. Mám slušné
vychování a znám způsoby. Hm. Dovtípil jsem se, že je to hodné
a plaché děvče… Takové dlouho neodporují, a přestože zůstávají
uzavřené, nedovedou se vyhnout rozhovoru: odpovídají skoupě,
ale přesto odpovídají, a čím dál tím víc rozvazují, jenom neustávejte
ve svém snažení, jestli vám na tom záleží. Z toho, co mi řekla, jsem
tenkrát přirozeně nebyl moudrý. To potom jsem se dozvěděl o Hla-
su i o všem ostatním. Inzerát, který si tenkrát podávala z posledních
peněz, pochopitelně zněl zpočátku domýšlivě. Tak a tak to je, vy-
chovatelka přijme místo i na venkově, sdělte podmínky. Později už
slevila: Je ochotná přijmout jakékoliv místo, učit, dělat společnici,
dohlížet na domácnost, pečovat o nemocnou, umí šít a tak dále, jak
už to chodí. Samosebou to všechno připojovala k inzerátu postupně
a nakonec, když už byla zoufalá: „Plat nežádám, jsem ochotná pra-
covat jen za stravu.“ Ne, nenašla místo! Tenkrát jsem se rozhodl, že
ji naposled vyzkouším. Vzal jsem do ruky poslední Hlas a ukázal
jí inzerát: Mladá dívka, sirota, hledá místo vychovatelky k malým
dětem, nejraději u staršího vdovce. Zn. Vypomohu v domácnosti.
„Vidíte, tahle si ráno dala inzerát a k večeru už nejspíš místo
našla. Takhle se to dělá!“
Vzplanula, oči jí znovu zajiskřily, otočila se a odešla. To se mi
velice zamlouvalo. Ostatně, tenkrát už jsem měl jistotu a nebál
jsem se: nikdo od ní nevezme jantarové špičky. Ale i ty jí došly.
A tak za tři dny přijde bleďounká, rozčilená – vyrozuměl jsem, že se
doma něco stalo, a taky že ano. Hned vám to vysvětlím, ale jenom

– 86 –
bych ještě rád připomněl, jak jsem se blýskl a vyrostl v jejích očích.
Dostal jsem nápad. Ona vám přinesla tenhle obraz, odhodlala se ho
přinést… No tak, poslouchejte… Teď už to přijde… doposud jsem se
pořád jen pletl… Víte, chci si vybavit každou maličkost. Rád bych se
soustředil, ale nedokážu to: ty podrobnosti…
Obraz Bohorodičky. Bohorodička s dítětem, starodávný rodinný
obraz v pozlaceném stříbrném rámu, cena… takových šest rublů.
Vidím, že na tom obrazu lpí a chce ho zastavit i s rámem. Povídám
jí: „Bylo by lepší sejmout rám a ten obraz si odneste: to víte, je to
svatý obraz…“
„Copak vy ho nesmíte brát? Máte to zakázáno?“
„Ne že by to bylo zakázáno, ale možná že vy sama…“
„Tak ho sundejte.“
„Víte co? Nebudu ho sundávat, ale postavím obraz do skřínky,“
řekl jsem po chvíli, „k ostatním svatým obrazům, pod lampičku
(pokaždé, když jsem otevřel podnik, lampička hořela) a vy dostane-
te ode mne deset rublů.“
„Nepotřebuju deset, stačí mi pět. Určitě ten obraz vyplatím.“
„A nechcete deset? Ta ikona tu cenu má,“ dodal jsem, když jsem
zpozoroval, že jí znovu zajiskřily oči. Mlčela. Přinesl jsem jí pět
rublů.
„Nikoho nepřezírejte, já sám jsem byl taky v tísni, a v ještě horší,
prosím. Teď vidíte, čím se zaměstnávám… ale to po tom všem, co
jsem vytrpěl.“
„A tak se mstíte společnosti. Že je to tak?“ přerušila mě s dost
jedovatým úsměškem, ale vysvítala z něj nevinnost (vlastně neza-
ujatost, protože mě tehdy vůbec neodlišovala od jiných, nechtěla
mě urazit). Vida, pomyslel jsem si. Taková ty jsi! To je nový rys tvé
povahy!
„Víte,“ poznamenal jsem položertem, polotajemně, „já jsem část
síly, jež chtíc konat zlo, vždy dobro vykoná…“
Spěšně na mě pohlédla se skoro dětskou zvědavostí:

– 87 –
 „Počkejte… Čí je to myšlenka? Někde jsem ji slyšela…“
„Nelamte si zbytečně hlavu. Těmi slovy se Mefistofeles před-
stavuje Faustovi. Četla jste Fausta?“
„Ne… jen tak zběžně.“
„Takže jste ho vlastně nečetla. To byste si měla přečíst. A, už po-
směšně ohrnujete rty. Prosím, nemyslete, že mám tak málo vkusu,
abych se vám představil jako Mefistofeles a chtěl tak zamaskovat
svoje pravé povolání. Majitel zastavárny zůstane tím, čím je. To
prosím známe.“
„Vy jste ale podivín… Vůbec jsem nechtěla říct nic podobného…“
Ráda by řekla: Nečekala jsem, že jste vzdělaný člověk, ale mlčela.
Já však její myšlenky uhodl. Ohromně jsem se jí tím zavděčil.
„Víte,“ podotkl jsem, „v každém působišti se dá konat dobro.
Nemluvím samozřejmě o sobě, já nedělám nic kromě špatností…“
„To je pravda, na kterémkoliv místě se dá konat dobro,“ souhlasi-
la a pohlédla na mě rychlým, pátravým pohledem. „Ano, ano, na kte-
rémkoliv místě,“ dodala náhle. Všecko si pamatuju, ach, pamatuju si
každičký okamžik! A ještě bych rád něco dodal: když mládež, tyhle
sympatičtí mladí lidé, chce říct něco chytrého a hlubokého, hned
se příslušně zatváří – upřímně a naivně. A prý: vidíte, teď říkáme
něco chytrého a hlubokého – to není z marnivosti jako u našince,
ale je zřejmé, jak si hrozně váží, cení toho všeho, věří tomu a myslí
si, že vy si toho vážíte zrovna tak jako oni. Ach, tahle upřímnost!
Tím vítězí. A jak u ní působila půvabně!
Všechno mi utkvělo v paměti, na nic jsem nezapomněl! Když
odešla, rozhodl jsem se. Ještě téhož dne jsem se vydal na poslední
výzvědy a zjistil jsem si všechno ostatní, do nejmenších podrobnos-
tí. Dovtípil jsem se, co se s ní děje v poslední době, co bylo předtím,
to už jsem věděl od Lukerji, která tehdy u nich sloužila a kterou
jsem před několika dny podplatil. Bylo to tak hrozné, že nechápu,
jak se onehdy ještě při tom všem dokázala smát a zajímat o Mefis-
tofelova slova, když prožívala takovou hrůzu. Ale to je mládí! Právě

– 88 –
to jsem si o ní tenkrát s hrdostí i radostí pomyslel, vždyť v tom se
projevuje jeho velkorysost: i když mladí lidé stojí na pokraji záhuby,
Goethova velká slova jim září. Jsou alespoň trošku velkorysí, i když
na nepravém místě. Totiž mluvím o ní, o nikom jiném. A hlavně,
tenkrát jsem se už na ni díval jako na svou a nepochyboval jsem
o své moci. Víte, je to nesmírně slastné pomyšlení, když už o ničem
nepochybujete.
Ale co je to se mnou? Když to takhle půjde dál, kdy se vlastně sou-
středím? Rychleji, rychleji – vždyť o tohle vůbec nejde, můj bože!

2. Nabídka k sňatku

To, co jsem se o ní dozvěděl, vylíčím několika slovy: rodiče jí už

dávno, před třemi lety, umřeli a ona žila u svých nepořádných tet.
Vlastně to je slabé označení. Jedna byla vdova, měla hromadu dětí –
šest, jedno menší než druhé, a druhá byla ničemná stará panna.
Obě byly ničemnice. Její otec byl úředník, všehovšudy pouhý písař,
povýšený do šlechtického stavu – zkrátka a dobře, všechno mi na-
hrávalo. Já jsem byl jako z lepší společnosti: přece jen jsem štábní
kapitán ve výslužbě, sloužil jsem v elitním pluku, šlechtic rodem,
nezávislý a tak dále… Co se týkalo zastavárny, tety na ni mohly po-
hlížet výhradně s úctou. Ona tři roky tetám otročila, ale přesto si
udělala zkoušku – stihla to, vytrhla se z každodenní tvrdé dřiny, a to
znamenalo, že směřuje k něčemu vyššímu a ušlechtilejšímu! Proč
jsem se chtěl vlastně oženit? Ostatně, sebe prozatím vynechám,
to až později… O to přece nejde! Učila tetiny děti, šila prádlo a ke
konci, přestože měla slabé plíce, drhla podlahy. Tety ji jednoduše
tloukly a vyčítaly jí i ten žvanec. Skončilo to tím, že se ji chystaly
prodat. Fujtajksl! Vynechávám špinavé podrobnosti. Později mi to
zevrubně vyprávěla. To všecko pozoroval po celý rok sousední ho-
kynář, tlusťoch. Nebyl jenom obyčejný hokynář, ale patřily mu dva

– 89 –
koloniály. Utrápil už dvě ženy a teď hledal třetí a vyhlédl si tu mou:
„Je nejspíš mírná, vyrůstala v chudobě a já se žením kvůli dětem,
sirotkům.“ Opravdu to byli sirotci. Začal se o ni ucházet, domlou-
val se s tetami. Navíc mu bylo padesát. Ona se zhrozila. Tehdy ke
mně začala chodit kvůli inzerátu v Hlasu. Nakonec prosila tety, aby
jí dopřály alespoň trošinku času na rozmyšlenou. Souhlasily, ale
dopřály jí opravdu jen trošinku, ani o chlup déle, a hned se na ni
osopily: „Samy nevíme, co do huby, a ty nám ještě ujídáš!“ To už
jsem všecko věděl a téhož dne po ranní příhodě jsem se rozhodl.
Večer přijel kupec a přinesl ze svého obchodu půl libry bonbonů
tak asi za pětník. Ona s ním seděla a já vyvolal z kuchyně Lukerju
a poručil, aby jí zaběhla pošeptat, že stojím před domem a přeju si
s ní mluvit – jde o důležitou věc. Byl jsem sám se sebou spokojený.
Vůbec jsem byl celý ten den náramně spokojený.
Hned u dveří jsem jí, udivené, proč s ní chci mluvit, před Lukerjou
vysvětlil, že si budu pokládat za čest a štěstí, jestliže… Dále aby se
nedivila mému chování a že o tom mluvím tady u dveří: „Já jednám
přímo a znám všecky okolnosti.“ Nelhal jsem s tou přímostí. Ale na
to teď kašlu. Mluvil jsem nejen zdvořile a dal tak najevo, že se umím
chovat, ale i neotřele, a to bylo hlavní. Je snad hřích si to přiznat?
Chci a budu soudit sám sebe. Měl bych vypovídat pro i proti, a to
taky dělám. Později jsem na to s uspokojením vzpomínal, ačkoliv je
to hloupé: tenkrát jsem přímo, bez nejmenších rozpaků prohlásil, že
za prvé nejsem výjimečně nadaný, ani chytrý, nebo dokonce hodný,
že jsem poměrně běžný egoista (vzpomínám si na ten výraz, cestou
jsem si ho vymyslel a byl jsem s ním spokojen) a že možná mám
spoustu jiných nepříjemných vlastností. To všechno jsem pronášel
se zvláštní hrdostí, jak se říká. Samozřejmě jsem v sobě našel tolik
taktu, že poté co jsem prozradil svoje nedostatky, nezačal jsem se
šířit o přednostech: „ale namísto toho mám to a to“. Viděl jsem, že
se stále strašně bojí, ale nic jsem neuhlazoval, naopak, ještě jsem
přitvrdil: řekl jsem jí rovnou, že nedostatek mít nebude, ale ať ne-

– 90 –
počítá s žádnou parádou, divadly a bály, leda později, až dosáhnu
svého cíle. Ten přísný tón mě docela nadchl. Dodal jsem jakoby
mimochodem, že když jsem si jednou vybral takové zaměstnání,
totiž že jsem si pořídil zastavárnu, sleduji tím určitý cíl, existuje
jistá okolnost… Měl jsem právo takhle mluvit: nelhal jsem, pokud
šlo o zmíněný cíl i okolnost. Aby bylo jasné, panstvo, celý život
jsem tu svou zastavárnu nenáviděl, ale v podstatě je směšné mluvit
o sobě v jinotajích – ve skutečnosti jsem se „mstil společnosti“, ano,
ano! Ale její ranní špičkování o mé „pomstě“ bylo nespravedlivé.
Totiž, chápejte, kdybych jí řekl rovnou: „Ano, mstím se společnosti,“
rozesmála by se jako onehdy dopoledne a opravdu by to vypadalo
směšně. Takhle stačila pouhá narážka, záhadná věta k podplacení
její fantazie. Navíc jsem se už tehdá ničeho nebál: věděl jsem, že
tlustý kupec jí je v každém případě odpornější než já a že jak tu
stojím u dveří, představuji vlastně vysvoboditele. Byl jsem si toho
příliš dobře vědom. Hm, člověk si zvlášť dobře uvědomuje každou
podlost! Ale byla to vůbec podlost? Můžete mě za to odsoudit?
Copak jsem ji už tenkrát nemiloval?
Počkat: rozumí se, o  dobrodiní jsem se tehdy nezmínil ani
slůvkem, naopak: „To vy mně prokážete dobrodiní, a ne já vám.“
Dokonce jsem to otevřeně řekl, neovládl jsem se a možná že to pů-
sobilo hloupě, protože jsem zahlédl v její tváři letmou vrásku. Ale
vcelku jsem vyhrál. Počkat, když už všecku tu špínu připomínám,
zmíním se i o poslední hanebnosti. Stál jsem a hlavou mi vířilo: jsi
vysoký, urostlý, dobře vychovaný a – bez nadsázky – nevypadáš
nejhůř. Tohle se mi honilo hlavou. Ona mi hned tehdy u dveří po-
chopitelně řekla ano. Ale… musím dodat, že předtím si to dlouho
rozmýšlela. Zamyslela se tak hluboce, že už jsem se skoro zeptal:
„Tak co?“ Pak jsem se stejně neudržel a otázal jsem se s určitou
noblesou: „Tak co mi, prosím pěkně, odpovíte?“
„Počkejte, přemýšlím.“

– 91 –
 Její výraz byl natolik vážný, že – ano, už tenkrát jsem z něho mohl
všecko vyčíst! A zatím jsem se cítil dotčen: To opravdu váhá mezi
kupcem a mnou? Tehdy jsem ještě nic nechápal! Nic, zhola nic! Až
dodneška! Pamatuji si, jak Lukerja za mnou vyběhla, když jsem
odcházel, zastavila mě a spěšně zadrmolila: „Pánbůh vám to oplatí,
milostpane, že si berete naši milou slečnu! Jenom jí to neříkejte, má
svou hrdost.“
Hrdost… Víte, já mám hrdé rád. Jsou obzvlášť okouzlující, když
cítíte, že máte nad nimi moc… Jsem já to ale nízký, zabedněný
člověk! Jak jsem byl tenkrát spokojený! Podívejte, když tam stála
zamyšleně u dveří, aby mi pak řekla ano, a mě to překvapilo, mohla
uvažovat asi takhle: Když už mám vybírat ze dvou zel, není lepší
zvolit si to horší, totiž tlustého hokynáře, aby mě v opilství utloukl
k smrti? Co říkáte, mohlo ji něco takového napadnout?
Ani teď nic, dočista nic nechápu! Právě jsem vyslovil domněnku,
že ji mohlo něco takového napadnout: ze dvou zel si zvolit to horší –
totiž kupce… Ale kdo pro ni představoval větší zlo – já, nebo kupec?
Kupec, nebo majitel zastavárny, který cituje Goetha? To je otázka!
Jaká? Ani tomu nerozumím: odpověď je nasnadě a já říkám otázka!
Ale na sebe kašlu! O mě nejde… A mohu to vlastně tvrdit? Sám
nevím. Jde o mě nebo ne? Nejlepší by bylo jít spát… Hlava mě bolí…

3. Nejšlechetnější ze všech, ale já sám tomu nevěřím

Neusnul jsem. Jak bych taky mohl usnout, když mi v hlavě buší
kladiva. Rád bych všecko pochopil, všecku tu špínu, ano, špínu!
Z jakého bahna jsem ji tenkrát vytáhl! Měla by to chápat, ocenit
můj čin! Obíral jsem se různými myšlenkami, například že mně je
jedenačtyřicet a jí všehovšudy šestnáct. Ten pocit nerovnosti mě
okouzloval, byla to hotová rozkoš.

– 92 –
 Například jsem chtěl uspořádat svatbu po anglicku, to znamená
jen ve dvou, s dvěma svědky – jeden z nich by byla Lukerja – a pak
hned do vlaku a třeba jen do Moskvy (měl jsem tam ostatně nějaké
řízení) do hotelu, tak na čtrnáct dní. Ona se vzepřela, nepřipustila
to, a já jsem byl nucen jezdit k tetám a prokazovat jim úctu jako pří-
buzným, kterým ji beru. Ustoupil jsem a tetám se dostalo náležité
úcty. Dokonce jsem daroval těm bestiím po stu rublech a slíbil jsem
další; jí jsem to přirozeně zatajil, aby se jí ta ponižující okolnost ne-
dotkla. Tety byly najednou jako med. Potom vznikl spor o výbavu:
ona skoro nic neměla a nic nechtěla. Podařilo se mi ji přesvědčit, že
nejde nemít vůbec nic, a pořídil jsem jí výbavu sám – kdo jiný? Ale
mě vynechme. Přece jen jsem jí stačil vypovědět svoje různé myš-
lenky, aby je alespoň znala. Možná že jsem se příliš ukvapil. Hlavní
bylo, že se mi zpočátku přes veškerou zdrženlivost vrhala s láskou
vstříc, nadšeně mě vítala, když jsem večer přijížděl, roztomile
žvatlala (ta půvabná, dětsky nevinná žvatlavost), vyprávěla o svém
dětství, o domově, o rodičích. Ale já jsem její opojení zchlazoval
ledovou sprchou. To byl můj úmysl. Nadšení jsem oplácel mlčením,
samosebou blahosklonným… Záhy postřehla, že je mezi námi rozdíl
a že jsem hádanka. A toho jsem chtěl dosáhnout! Možná že proto
jsem provedl celou tu hloupost, abych tu hádanku vymyslel. Za prvé
přísnost – pod tím heslem jsem ji uvedl do svého domu. Zkrátka
tenkrát jsem si vybudoval celý systém, přestože jsem byl spokojený.
Vlastně vznikl bez mého zvláštního úsilí. Jinak to ani nešlo, musel
jsem ho vybudovat z jednoho pádného důvodu – ale vážně, proč se
pomlouvám! Byl to správný systém. Ne, jen si to poslechněte. Když
už máte člověka soudit, musíte znát celý případ zevrubně… Tak
tedy poslouchejte!
Jak začít! Je to velmi obtížné. Když se člověk začne hájit, je to
těžké. Podívejte, například mladí lidé pohrdají penězi, a já je od
počátku vyzdvihoval, doslova jsem je zbožňoval. Počínal jsem si tak
energicky, že postupně umlkala. Otvírala své velké oči, poslouchala,

– 93 –
dívala se a mlčela. Abyste věděli: mladí lidé jsou velkorysí a prudcí,
ale chybí jim tolerance. Když se jim něco málo nezdá, hned mají
po ruce pohrdání. Já jsem si přál, aby posuzovala věci objektivně,
s rozhledem, chtěl jsem to u ní vypěstovat, aby jí to vešlo do krve…
Vezmu banální příklad: jak bych kupříkladu vysvětlil takové povaze
svou zastavárnu? Rozumí se, že jsem nemluvil přímo, protože to
by vypadalo, že se za ni omlouvám. Vzal jsem si na pomoc hrdost:
vyjadřoval jsem se mlčením. Jsem na to mistr, celý svůj život jsem
hovořil mlčením, mlčky jsem prožil celé tragédie. Byl jsem přece
taky nešťastný! Všemi odkopnutý, zapomenutý – a nikdo nic neví!
A najednou tahle šestnáctiletá o mně později nasbírala všelijaké
podrobnosti od zlých lidí a myslela, že všecko ví, zatímco to nej-
tajnější spočívalo v mém nitru! Stále jsem mlčel, zejména v její
přítomnosti, až do včerejšího dne – a proč vlastně? Mám svou hr-
dost. Chtěl jsem, aby se o mně všechno dozvěděla, ale ne po straně,
z pomluv zlých lidí, ale aby se sama dovtípila a pochopila mě! Když
jsem ji přivedl do své domácnosti, žádal jsem úctu. Chtěl jsem, aby
přede mnou klečela na kolenou, aby ctila mé utrpení – zasloužil
jsem si to. Vždyc­ky jsem býval hrdý, chtěl jsem buď všecko, anebo
nic! A právě proto, že jsem se nehodlal smířit s polovičatým štěstím,
ale toužil jsem po celém, byl jsem nucen tak jednat: „Dovtip se sama
a oceň!“ Uznejte, kdybych jí to začal vykládat sám, napovídat jí,
kroutit se před ní a žadonit o úctu, vypadalo by to, jako bych prosil
o almužnu… Ostatně… proč o tom vlastně mluvím?!
Je to hloupé, ano, ano, hloupé! Přímo a  nemilosrdně (zdů-
razňuji – nemilosrdně!) jsem jí tenkrát několika slovy vysvětlil, že
velkorysost mladých lidí je sice krásná, ale nestojí ani za mák. Proč?
Protože se získává lacino, bez životních zkušeností, to všecko jsou
takříkajíc „první životní dojmy“, ale uvidíme, jak budete pracovat!
Laciná velkorysost je snadná, dokonce i obětovat život je lehké, pro-
tože v daném případě v člověku kypí krev, cítí přebytek sil a vášnivě
touží po kráse! Ne, vezměte si například hrdinskou velkomyslnost,

– 94 –
namáhavou, tichou, neokázalou, pomlouvanou, vykoupenou mnoha
oběťmi, kde nekyne ani záblesk slávy – kde jste, vy skvělý člověče,
který stojíte přede všemi jako lump, a přitom jste poctivější než
všichni ostatní. Jen zkuste vykonat takové hrdinství, kdepak, určitě
couvnete! A já – celý můj život byl takové hrdinství. Znovu se přela,
a jak, ale pak umlkla, až ztichla docela, a když mě poslouchala, kulila
na mě velké pozorné oči. A kromě toho jsem náhle zahlédl úsměv,
nedůvěřivý, mlčenlivý, zlověstný. A s tímhle úsměvem jsem ji uvedl
do svého domu. Je fakt, že beztak neměla kam jít…

4. Stále jen plány

Kdo z nás tenkrát začal?

Nikdo. Začalo to samo od prvního kroku. Řekl jsem, že jsem ji
uvedl do svého domu pod heslem přísnosti, ale od prvního kroku
jsem ji mírnil. Ještě před svatbou jsem jí vysvětlil, že bude mít na
starosti přijímání věcí do zástavy a výplatu peněz, a ona na to nic
neřekla (toho si povšimněte). Dokonce se horlivě pustila do práce.
Přirozeně byt i nábytek – všechno zůstalo při starém. Byt se skládal
ze dvou místností: z prostorného salonu, kde byla za přepážkou
zastavárna, a z dalšího, rovněž velkého, našeho společného pokoje,
sloužícího zároveň jako ložnice. Nábytek mám chudý, dokonce i její
tety měly lepší. Zasklená skříňka s lampičkou byla v prvním pokoji,
kde je zastavárna. V mém pokoji stojí skříň a v ní pár věcí a knih,
klíče jsem měl u sebe, dále tam byla postel, stolky a židle. Už před
svatbou jsem jí oznámil, že na naši domácnost, totiž na stravu pro
mě, pro ni a Lukerju, kterou jsem přetáhl k nám, můžeme utratit
denně nejvýš rubl: „Potřebuju našetřit za tři roky třicet tisíc, jinak
ty peníze neseženu.“ Ona neprotestovala, ale já sám o své vůli jsem
zvýšil výdaje o třicet kopejek. Nejinak to bylo s divadlem. Řekl jsem
své nevěstě, že žádné divadlo nebude, a přesto jsem pak zařadil

– 95 –
do rodinného rozpočtu jedno představení měsíčně a kupoval jsem
slušná místa, křesla. Chodívali jsme společně, byli jsme třikrát
a viděli jsme myslím Honbu za štěstím a Ptáčky zpěváčky. (Ale na
to kašlu, ano, kašlu!) Mlčky jsme šli tam i zpátky. Proč jsme si od za-
čátku zvykli mlčet? Vždyť zprvu žádné hádky nebyly, jenom mlčení.
Pokud si vzpomínám, ona po mně potají pokukovala. Jakmile jsem
to zpozoroval, mlčel jsem ještě zatvrzeleji. Takže jsem s tím začal já,
ne ona. To je pravda. Jednou nebo dvakrát vzplanula a vrhla se mi
kolem krku. Ale protože šlo o hnutí chorobná, hysterická a já jsem
potřeboval stále štěstí spojené s její úctou, přijímal jsem je chladně.
A měl jsem pravdu: hned příští den zpravidla vypukla hádka.
Totiž nebyla to vlastně hádka, oba jsme mlčeli, ale její pohled
byl stále smělejší. Vyjadřoval „vzpouru a nezávislost“, jenže to ne-
dovedla. Ano, ta plachá bytost se stávala čím dál odvážnější. Věřte,
začal, jsem jí být odporný, ano, vycítil jsem to. Nebylo pochyb, že při
vzpomínaných výlevech ztrácela sebevládu. Jak jinak si například
vysvětlit, že ona, která vyšla z takové bídy a bahna a drhla podlahy,
najednou začala hudrat na naši chudobu? Abyste prosím věděli:
to nebyla chudoba, ale šetrnost, a v čem bylo zapotřebí, i přepych,
například v prádle, v čistotě. Dřív jsem si myslel, že mužova čistota
ženu přitahuje.
Ona si vlastně ani tak nestěžovala na chudobu jako na moji
zdánlivou lakotu: mám nejspíš svůj cíl a dokazuji, že mám tvrdou
povahu. Najednou se sama od sebe vzdala divadla. A ten stále vý-
směšnější rys kolem úst… ale já jsem ještě vytrvaleji mlčel.
Nebudu se přece ospravedlňovat, no řekněte! Tady šlo pře-
devším o zastavárnu. Dovolte, prosím, věděl jsem, že žena, navíc
šestnáctiletá, se nemůže plně podřídit muži. Ženy v sobě nemají ani
špetku originality, to je axiom, dokonce i teď je to pro mě axiom!
Co na tom, že leží vedle v pokoji: pravda zůstává pravdou, tady ani
sám Mille nic nezmůže! A milující žena, ach ano, zbožňuje dokonce
i chyby a přečiny svého milovaného. On sám nenalezne pro své zlo-

– 96 –
činy takové ospravedlnění jako ona. To je velkodušné, ale nikoliv
originální. Ženu zahubil nedostatek originality, nic jiného. A proč mi
ukazujete na ten stůl, ptám se? To, co tam leží, je snad originální?
Pche!
Poslyšte: tehdy jsem o její lásce nepochyboval. Vždyť se mi vr-
hala kolem krku. To znamená, že milovala, přesněji řečeno toužila
po lásce. Ano, tak to bylo: toužila po lásce, hledala lásku. A hlavně
tady nešlo o žádné zločiny, pro které by musela hledat osprave-
dlnění. Řekne se: majitel zastavárny. No a co na tom? Bezpochyby
se našly důvody, které přispěly k tomu, že se nejvelkomyslnější ze
všech stal majitelem zastavárny. Víte, panstvo, existují takové myš-
lenky… totiž, abyste věděli, kdybyste nějakou myšlenku vyjádřili
slovy, vyzní hrozně hloupě. Až se člověk začervená. A proč? Pro-
tože jsme všichni pěkná sebranka a nesnášíme pravdu. Jiný důvod
neznám. Řekl jsem před chvílí „nejvelkomyslnější ze všech“. Je to
směšné, a přece to tak bylo. Vždyť je to pravda, pravda pravdou-
cí! Ano, měl jsem právo se zabezpečit a otevřít si zastavárnu. Vy,
totiž lidé, jste mě zavrhli, vyhnali jste mě s přezíravým mlčením.
Na moji toužebně otevřenou náruč jste odpověděli celoživotní
urážkou. Nyní jsem snad měl právo uzavřít se před vámi, nastřádat
těch třicet tisíc a dožít svůj život někde na Krymu, na jihu u moře,
v klínu hor a vinic, na svém statku, koupeném za svých třicet tisíc,
a hlavně daleko od vás všech, ale beze stínu zloby v srdci, s ideálem
v duši, s milovanou ženou po boku, s dětmi, dá‑li bůh, a přitom
pomáhat lidem v širokém okolí. Ještě dobře, že to říkám sám pro
sebe, protože co mohlo být hloupějšího, než abych jí to všechno
vyzvonil? Odtud pramenilo moje hrdé mlčení, proto jsme seděli
mlčky. Copak by to dokázala pochopit? Šestnáct let, takové zelené
mládí – co by mohlo pochopit z mých ospravedlňujících důkazů,
z mého utrpení? Bránila by jí přímočarost, neznalost života, mladé
laciné názory, šeroslepost „něžných srdcí“ a hlavně – zastavárna –
a basta. (Copak jsem byl nějaký vydřiduch, viděla snad někdy, že

– 97 –
bych někoho okrádal? Vždyť sama poznala, jak jednám.) Jak hroz-
ná je pozemská pravda! Tenhle ztělesněný půvab, plachost sama,
tohle nebe bylo tyrankou, nesnesitelnou tyrankou a trýznitelkou
mé duše! Pomlouval bych sám sebe, kdybych to nepřiznal! Myslíte
si, že jsem ji nemiloval? Kdo by to mohl tvrdit? Abyste věděli, tomu
říkám zlá ironie osudu i přírody! Jsme prokletí, lidský život podléhá
prokletí! (A můj obzvlášť!) Teď chápu, že jsem se v něčem mýlil!
Dopadlo to jinak, než jsem očekával. Všecko bylo jasné, i můj plán
byl jasný jako nebe: jsem přísný, od nikoho nepotřebuju mravní
útěchu, trpím mlčky. Tak to také bylo, nelhal jsem, věřte! Později
sama pozná mou velkodušnost, prozatím si jí nepovšimla, ale až
ji jednou vycítí, desateronásobně ji ocení a klesne do prachu, ruce
sepjaté k úpěnlivé prosbě. To byl můj plán. Ale cosi jsem opomenul
nebo zapomněl. Něco jsem nedokázal vykonat. Ale už dost, dost…
Koho mám teď prosit za odpuštění? Když konec, tak konec. Jen se
vzmuž, člověče, a hlavu hrdě vzhůru! Ne, ty přece nejsi ničím vinen!
No což, přiznávám, nebojím se stanout tváří v tvář pravdě: ona
je vinna, ona!

5. Něžná se bouří

Hádky začaly proto, že si zničehonic usmyslela vyplácet peníze po

svém a oceňovala věci výš, než byla jejich skutečná hodnota, dokon-
ce dvakrát uznala za vhodné se o tom se mnou přít. Nesouhlasil
jsem. Ale vtom se nachomýtla ta vdova po kapitánovi.
Stará vdova po kapitánovi přišla s medailonem, dárkem od ne-
božtíka muže, to víte, památka. Vyplatil jsem jí třicet rublů. Začala
žalostně vzdychat a prosit, abychom tu věc neprodávali – pochopi-
telně, ujišťovali jsme ji – nemusíte se obávat. Za pět dní přijde znovu
a žadoní, abych jí medailon vyměnil za náramek, který nestál ani za
osm rublů, samosebou jsem odmítl. Zřejmě už tehdy něco vyčetla

– 98 –
z očí mé ženy a příště přišla, když jsem tam nebyl, a žena jí medailon
vyměnila.
Ještě téhož dne jsem to zjistil a začal jsem o tom mírně, ale pevně
a uvážlivě. Ona seděla na posteli, dívala se do země, pravou špičkou
pantoflíčku podupávala na kobereček (to bylo její gesto), a na rtech
jí pohrával zlověstný úsměv. Tehdy jsem klidně, aniž bych zvyšoval
hlas, oznámil, že peníze jsou moje, že mám právo hledět na život
svýma očima a že jsem jí nic netajil, když jsem ji zval do svého domu.
Vyskočila, celá se roztřásla – a co byste řekli – najednou na mě
zadupala: bylo to náhle divé zvíře, stižené záchvatem. Údivem
jsem zkoprněl: nic podobného jsem nečekal. Ale neztratil jsem
klid, dokonce jsem se ani nepohnul a znovu jsem jí klidným hla-
sem rovnou řekl, že si nepřeju, aby mi od dnešního dne v obchodě
pomáhala. Vysmála se mi do obličeje a odešla.
To je to, ona totiž neměla právo vycházet. Beze mě ani na krok
z domu, tak zněla naše dohoda ještě před svatbou. K večeru se vrá-
tila, a já neřekl ani slovo.
Druhý den ráno zase odešla a další opět. Zavřel jsem podnik a vy-
dal jsem se k tetám. Hned po svatbě jsem s nimi přerušil veškeré
styky. Nechodily k nám, ani já k nim. Ukázalo se, že u nich nebyla.
Vyslechly mě zvědavě a vysmály se mi do očí: „To vám patří.“ Ale
byl jsem na jejich výsměch připraven. Hned na místě jsem podplatil
mladší z nich, starou pannu, stovkou rublů a pětadvacet jsem jí dal
jako zálohu. Za dva dny ke mně přišla: „Je do toho zapletený poru-
čík Jefimovič, důstojník, váš bývalý kolega z pluku.“ Byl jsem velice
udiven. Ten Jefimovič mi v pluku nejvíc ze všech uškodil a ještě
byl tak nestydatý, že asi před měsícem za mnou dvakrát zašel do
zastavárny pod záminkou, že chce zastavit nějaké věci, a pokud si
vzpomínám, začal žertovat s mou ženou. Tehdy jsem k němu při-
stoupil a upozornil jsem ho, ať si vzpomene na naše dřívější vztahy
a neopovažuje se ke mně víckrát chodit. Ve skutečnosti jsem to tak
nemyslel, prostě jsem usoudil, že je drzoun. A teď mi teta sděluje,

– 99 –
že mají smluvenou schůzku a že prostřednicí je někdejší známá
obou tet, Julie Samsonovna, vdova po plukovníkovi, a prý „k ní vaše
žena chodí“.
Vylíčím to jen krátce: Všechno mě to stálo asi tři stovky, ale za
dva dny jsem to zařídil tak, že po dobu jejich schůzky budu stát
v sousedním pokoji za zavřenými dveřmi a vyslechnu, co si moje
žena povídá s Jefimovičem. V předvečer toho dne došlo mezi námi
ke krátké, ale pro mě velmi důležité scéně.
Vrátila se k večeru, usedla na postel, hleděla na mě výsměšně
a podupávala na kobereček. Když jsem se tak na ni díval, znenadání
mě napadlo, že po celý poslední měsíc, nebo přesněji posledních
čtrnáct dní byla jiná, jako vyměněná: výbojná, útočná, nemohl
bych tvrdit nestoudná, ale rozháraná a jako by vyhledávala svá-
ry. Jenomže plachost jí v tom bránila. Když taková začne vyvádět,
i kdyby překročila míru, je zřejmé, že se do toho křečovitě nutí a že
se s tím nedokáže při své cudnosti a stydlivosti vypořádat. Proto
podobné povahy někdy příliš vybočí, až člověku zůstává rozum stát.
A naopak, zkažená duše vždycky všecko zmírní, jedná proradněji,
ale tváří se jakoby nic, jako by se všechno odbývalo v nejlepším
pořádku a slušnosti, a tím chce nad vámi získat převahu.
„Je pravda, že vás vyhnali z pluku jen proto, že jste se neodvážil
střílet v souboji?“ zeptala se nečekaně a oči jí zajiskřily – bylo to
jako blesk z čistého nebe.
„Je to pravda. Důstojníci mě soudili a nakonec mě požádali, abych
opustil pluk, i když už jsem si předtím podal žádost, abych mohl
odejít do výslužby.“
„Vyhnali vás jako zbabělce?“
„Ano, odsoudili mě pro zbabělost. Jenže já jsem neodmítl souboj
ze zbabělosti, ale protože jsem se nechtěl podvolit jejich tyranskému
ortelu a vyzývat někoho na souboj, když jsem se necítil uražený. Víte,“
neudržel jsem se, „protestovat činem proti podobné tyranii a nést
všecky důsledky bylo mnohem statečnější než střílet se v souboji.“

– 100 –
 Neovládl jsem se a touto větou jsem zahájil vlastní obhajobu, ale
ona mě chtěla znovu ponížit. Zlostně se rozesmála.
„A je pravda, že jste se potom tři roky toulal petrohradskými
ulicemi, žebral jste a přespával pod kulečníky?“
„Přespával jsem i v Senné a v útulku. Ano, je to pravda, zažil
jsem po svém odchodu z pluku hodně hanby a úpadku, ale nikoliv
mravního – já sám jsem dokonce už tehdy nejvíc ze všech vlastní
jednání nenáviděl. Byla to jen ochablost vůle a mysli, vyvolaná mou
zoufalou situací. Ale to už minulo…“
„Ano, teď jste finančník!“
To byla narážka na mou zastavárnu… Ale mezitím už jsem se
stačil ovládnout. Viděl jsem, že touží po vysvětlení, které by mě
ponížilo, a tak jsem mlčel. Kromě toho zazvonil zákazník a já jsem
odešel do vedlejší místnosti.
Později, tak za hodinu, už oblečená k odchodu, stanula přede
mnou a prohodila:
„Ale před svatbou jste mi o tom nic neřekl.“
Neodpověděl jsem a ona odešla.
A tak jsem příští den stál v sousedním pokoji za dveřmi a če-
kal jsem, jak se rozhodne o mém dalším osudu; v kapse jsem měl
schovaný revolver. Seděla u stolu v plášti a Jefimovič se předváděl.
Co vám mám povídat: dopadlo to (a slouží mi to ke cti) přesně, do
nejmenších podrobností tak, jak jsem tušil a předpokládal, i když
jsem si nebyl vědom, že to tuším a předpokládám. Nevím, zda se
vyjadřuju jasně…
Dopadlo to následovně: Celou hodinu jsem poslouchal, celou
hodinu jsem byl přítomen zápasu té nejušlechtilejší bytosti se
světáckým, zkaženým, tupým hovadem s hadí duší. Odkud, uva-
žoval jsem užasle, tahle naivní a plachá bytost, skoupá na slovo,
tohle všechno ví? Ani ten nejvtipnější autor společenské komedie
by nedokázal napsat podobnou scénu, kde dominuje ctnost plná
posměšků, naivního smíchu a vznešeného pohrdání neřestí. Jak

– 101 –
se blýskalo každé její slovo, i to nejmenší slůvko, jak vtipné byly
její odpovědi, jaká správnost úsudku! A zároveň kolik téměř dívčí
naivity! Vysmívala se mu do očí při jeho milostném vyznání, gestech
i návrzích. Přijel, aby bez okolků přistoupil k věci, a nepředpoklá-
dal odpor. Ale jak ho usadila! Zpočátku jsem se mohl domnívat,
že je to prostě koketerie zkažené, ale duchaplné bytůstky, aby se
zdála nedostupnější, vzácnější. Ale kdepak, pravda zazářila jako
slunce, o tom nebylo pochyb. Ona, nezkušená, se jen z předstírané
prudké nenávisti ke mně odhodlala k té schůzce, ale když přihoří-
valo, okamžitě se jí otevřely oči. Zkrátka, tohle stvoření usilovně
pátralo, jak by se mě dotklo, ať už čímkoliv, ale když už se jednou
rozhodlo pro takovou špinavost, nesneslo podobné vybočení.
Cožpak by tu nevinnou, čistou bytost, která má svůj ideál, dokázal
okouzlit Jefimovič nebo kdokoliv jiný z těch velkopanských hovad?
Naopak, byl jí k smíchu. Pravda vytryskla z její duše a rozhořčení
v jejím srdci vyvolalo sarkasmus. Opakuji, ten kašpar nakonec
docela ztumpachověl, seděl nasupeně a sotva odpovídal, až jsem
se obával, aby ji z podlé mstivosti neurazil. A znovu opakuji: k mé
cti budiž řečeno, že jsem celou tu scénu vyslechl téměř bez údivu.
Jako bych se setkal s něčím známým, jako bych tam šel jen proto,
abych se s tím setkal. Nevěřil jsem ničemu, sebemenšímu obvinění,
i když jsem si vzal do kapsy revolver, to je pravda! A mohl jsem
čekat něco jiného? Proč bych ji jinak miloval, vážil si jí, proč bych
se s ní oženil? Ovšem, příliš dobře jsem poznal, jak mě nenávidí,
ale zároveň jsem se přesvědčil o její bezúhonnosti. Náhle jsem tu
scénu přerušil – otevřel jsem dveře. Jefimovič vyskočil. Vzal jsem ji
za ruku a vybídl ji, aby se mnou odešla. Jefimovič se vzpamatoval
a hlučně se rozchechtal: „Ó, prosím, nemám nic proti posvátným
manželským právům, jen si ji odveďte! Abyste věděl,“ křikl za mnou,
„i když se s vámi slušný člověk nemůže střílet, z úcty k vaší dámě
jsem vám k službám… Máte‑li ovšem dost odvahy.“
„Slyšíte?“ zastavil jsem ji na okamžik na prahu.

– 102 –
 Po celou cestu domů jsme nepromluvili ani slovo. Vedl jsem ji za
ruku a ona neodporovala. Naopak, byla ohromená, ale jen do chvíle,
kdy jsme přišli před dům. Doma usedla na židli a upřeně se na mě
zadívala. Byla nezvykle bledá, na jejích rtech se sice vzápětí objevil
pohrdavý úsměšek, ale hleděla na mě s vítězoslavnou přísnou vy-
zývavostí: v první chvíli, zdá se, byla přesvědčená, že ji zastřelím. Já
však beze slova vytáhl revolver z kapsy a položil ho na stůl. Dívala
se střídavě na mě a na zbraň. (Všimněte si, ten revolver znala. Měl
jsem ho připravený a nabitý od té doby, co jsem otevřel svůj podnik.
Rozhodl jsem se, že nebudu držet velké hafany ani silného sluhu,
jakého má třeba Moser. U mě otevírá zákazníkům kuchařka. Ale
lidé od našeho řemesla se nemohou vzdát – pro každý případ –
možnosti sebeobrany, a tak jsem si pořídil malý nabitý revolver.
V prvních dnech, kdy se nastěhovala do mé domácnosti, se o mou
zbraň velice zajímala, vyptávala se a já jí vysvětlil mechanismus
a systém, a jednou jsem ji dokonce přemluvil, aby vystřelila na terč.
Toho všeho si povšimněte.) Nevěnoval jsem pozornost jejímu vy-
děšenému pohledu a ulehl jsem polooblečený do postele. Byl jsem
velice vyčerpaný, už bylo kolem jedenácté. Ona seděla nepohnutě
dál na svém místě, ještě asi tak hodinu, pak zhasla svíčku a ulehla,
rovněž oblečená, na pohovku u stěny. To bylo poprvé, co neulehla
po mém boku, toho si rovněž povšimněte…

6. Otřesná vzpomínka

Teď ta otřesná vzpomínka…

Probudil jsem se ráno asi tak v osm hodin a v pokoji bylo už sko-
ro světlo. Procitl jsem s plným vědomím a prudce jsem otevřel oči.
Ona stála u stolu a držela v ruce revolver. Nezpozorovala, že jsem se
probudil a dívám se na ni. Tu vidím, že se ke mně blíží s revolverem
v ruce. Spěšně jsem zavřel oči a tvářil se, že tvrdě spím.

– 103 –
 Došla až k posteli a stanula nade mnou. Všecko jsem slyšel,
třebaže zavládlo mrtvé ticho, vnímal jsem je. Křečovitě se pohnula
a já jsem nezadržitelně, proti své vůli, otevřel oči. Dívala se mi pří-
mo do očí a na spánku jsem cítil revolver. Naše pohledy se střetly.
Ale to trvalo jen zlomek vteřiny. S přemáháním jsem znovu zavřel
oči a v tom okamžiku jsem si z celé duše umínil, že už se nepohnu
a neotevřu oči, ať se stane se mnou cokoliv.
Stává se, že i člověk v hlubokém spánku najednou bezděčně
otevře oči, dokonce na okamžik pozvedne hlavu a přeletí pohledem
místnost, ale vzápětí znovu podvědomě sklesne do podušek, usne
a později se na nic nepamatuje. Když jsem se setkal s jejím pohle-
dem, ucítil jsem na spánku zbraň, ale pak jsem znovu zavřel oči
a ani jsem se nepohnul, jako bych hluboce spal – mohla si opravdu
myslet, že skutečně spím a nic jsem neviděl, tím spíš, že je zcela
nepravděpodobné, abych v takovém okamžiku znovu zavřel oči.
Ano, je to nepravděpodobné. Ale přesto mohla uhodnout pravdu,
blesklo mi hlavou. Ach, jaký uragán myšlenek a pocitů se přehnal ve
zlomku vteřiny v mém mozku! Ať žije elektřina lidské mysli! V pří-
padě (to jsem si uvědomil), že uhodla pravdu a ví, že nespím, zdrtil
jsem ji odhodláním přijmout smrt a možná se jí teď zachvěje ruka.
Dřívější rozhodnost může ztroskotat na novém, mimořádně silném
dojmu. Říkává se, že ti, co stojí na výšině, jsou přitahováni propastí.
Domnívám se, že spousta sebevražd i vražd je zaviněna pouze tím, že
někdo už vzal do rukou revolver. Tohle je rovněž propast, pětačtyři-
cetistupňový sráz, kde je snadné uklouznout, cosi vás neodolatelně
ponouká, abyste stiskli kohoutek. Jenže vědomí, že jsem všecko viděl,
o všem vím a čekám od ní mlčky smrt, ji mohlo zadržet na srázu.
Ticho panovalo dál a náhle jsem ucítil na spánku chladný dotyk
železa. Možná že se mě zeptáte, jestli jsem pevně doufal v záchranu?
Odpovím vám jako před Bohem: neměl jsem sebemenší naději, leda
snad jednu proti stu. Proč jsem odevzdaně čekal na smrt? Uznejte:
k čemu by mi byl život, když proti vám zbožňovaná bytost pozvedne

– 104 –
zbraň? Kromě toho jsem si uvědomoval celou silou svého já, že se
mezi námi v tomto okamžiku odehrává strašlivý zápas na život a na
smrt, souboj včerejšího zbabělce, vyhnaného kamarády pro zbabě-
lost. Věděl jsem to a ona to také věděla, jestliže zjistila, že nespím.
Možná že to tak ani nebylo a třeba jsem takhle ani neuvažoval,
ale nejspíš bylo, i když jsem si to neuvědomoval, protože jsem na
to pak myslel každou hodinu svého života.
Znovu se mě můžete ptát, proč jsem ji neuchránil před zloči-
nem? Později jsem si tuto otázku tisíckrát kladl, kdykoliv jsem si
s mrazením v zádech vybavoval tu vteřinu. Ale moje duše tenkrát
tonula v chmurném zoufalství: cítil jsem, že hynu – koho bych ještě
mohl zachránit? A jak víte, že jsem tehdy chtěl někoho zachraňovat?
Kdo může tušit, co jsem tenkrát cítil?
Vědomí ve mně vřelo, vteřiny ubíhaly, vládlo mrtvé ticho a ona
nade mnou pořád ještě stála. Znenadání ve mně ožila naděje, já
sebou škubl a spěšně jsem otevřel oči. V pokoji nikdo nebyl. Vstal
jsem: zvítězil jsem a ona byla navždycky poražena!
Zamířil jsem k snídani. Podávala se v první místnosti a ona vždycky
nalévala čaj. Usedl jsem mlčky ke stolu a vzal jsem si od ní sklenici
čaje. Teprve za několik minut jsem na ni pohlédl. Byla strašlivě bledá,
ještě víc než včera, a dívala se na mě. Sotva ucítila můj pohled, chabě se
pousmála bledými rty a v očích jí uvízla nesmělá otázka, jako by stále
ještě pochybovala a ptala se sama sebe: Ví nebo neví, viděl všecko
nebo neviděl? Lhostejně jsem odvrátil pohled. Po snídani jsem zamkl
podnik, vypravil se na trh a koupil jsem železnou postel a zástěny. Po
návratu domů jsem nařídil, aby postel dali do první místnosti a oddě-
lili ji zástěnami. Ta postel byla určena jí, ale nezmínil jsem se o tom ani
slovem. Beztak z toho pochopila, že jsem všecko viděl a všecko vím
a že o tom nemůže být pochyb. Na noc jsem nechal revolver na stole
jako obvykle. Večer mlčky ulehla do svého nového lože: manželství
bylo „rozloučeno“, byla poražena, ale nebylo jí odpuštěno. V noci za-
čala blouznit a ráno dostala horečku. Proležela šest neděl.

– 105 –
 KAPITOLA DRUHÁ

1. Sen hrdosti

Lukerja mi právě sdělila, že u mne nezůstane, a jakmile pochovají

paní, že odejde. Asi pět minut jsem klečel a modlil se, chtěl jsem se
modlit hodinu a namísto toho pořád jen uvažuju a uvažuju, mám
bolavou hlavu i myšlenky – proč bych se modlil, je to jenom hřích!
Taky se divím, že nejsem ospalý: při velkém, příliš velkém hoři se
člověku po prvních nejsilnějších otřesech zpravidla chce spát. Od-
souzenci na smrt prý poslední noc nezvykle tvrdě spí. A tak to má
být, odpovídá to přirozenosti, jinak by nestačily síly… Lehl jsem si
na pohovku, ale neusnul jsem…
Po celých šest neděl, co stonala, jsme ji ve dne v noci ošetřovali –
já, Lukerja i ošetřovatelka z povolání, kterou jsem najal. Nelitoval
jsem peněz, naopak, toužil jsem utrácet pro ni co nejvíc. Povolal
jsem doktora Schrӧdera a platil jsem mu deset rublů za jednu ná-
vštěvu. Když nabyla vědomí, snažil jsem se jí příliš nechodit na oči.
Ale ostatně, proč to všechno líčím? Když vstala, tiše, mlčky zasedla
v mém pokoji ke zvláštnímu stolku, který jsem pro ni koupil… Prav-
da, mlčeli jsme, totiž později jsme dokonce začali spolu mluvit, ale
bavili jsme se výhradně o obyčejných věcech. Přirozeně jsem se
úmyslně o ničem nešířil, ale dobře jsem si všiml, že ani ona neřekne
zbytečné slovo. Připadalo mi to z její strany naprosto pochopitelné,
je příliš otřesená a poražená, myslel jsem si, musím jí poskytnout
možnost, aby zapomněla a zvykla si. A tak jsme tedy mlčeli, ale já se
ustavičně připravoval na budoucnost. Myslel jsem si, že ona právě
tak, a hrozně mě zajímalo, o čem asi přemýšlí.
Ještě něco prozradím: samozřejmě nikdo nemá sebemenší tu-
šení, co všecko jsem vytrpěl, když jsem v době její nemoci sténal

– 106 –
u jejího lůžka. Ale sténal jsem jen pro sebe a tlumil jsem svůj nářek
dokonce i před Lukerjou. Nedovedl jsem si představit, připustit,
že by zemřela, aniž by se všecko dozvěděla. Když nebezpečí po-
minulo a začalo se jí navracet zdraví, rychle, jak si vzpomínám,
jsem se uklidnil. Ba dokonce jsem se rozhodl co možná oddálit
naši budoucnost a ponechat prozatím všecko při starém. Tehdy se
dělo se mnou něco podivného, zvláštního, jinak to neumím nazvat:
triumfoval jsem a už jen to pouhé vědomí mě zcela uspokojovalo.
Tak uplynula zima. Ach, jak jsem byl po celou tu zimu spokojený –
jako nikdy!
Abyste věděli, v mém životě existovala jedna hrozivá vnější
okolnost, která mě až do té katastrofy dennodenně, každou hodi-
nu drtila, totiž ztráta dobré pověsti a můj nucený odchod z plu-
ku. Stručně řečeno, byla to tyranská nespravedlnost. Kamarádi
v pluku mě neměli rádi pro mou nepoddajnou a možná směšnou
povahu. Často se stává, že to, co pokládáte za vznešené, posvátné
a úctyhodné, neznámo proč připadá tlupě vašich kamarádů směšné.
Ale já jsem nebyl oblíbený ani ve škole. Mě nikdo nikdy neměl rád.
Ani Lukerja mě nemůže mít ráda. Ten případ v pluku byl sice důsle-
dek mé neoblíbenosti, ale nesporně tu sehrála roli náhoda. Říkám
to proto, že není nic potupnějšího, nesnesitelnějšího, než zahynout
vinou náhody, nešťastné shody okolností, která mohla nenápadně
odplynout jako oblaka. Pro inteligentního člověka je to ponižující.
Můj případ byl následující:
O  přestávce v  divadle jsem odešel do bufetu. Husar A‑ov,
který náhle vešel, hlasitě přede všemi přítomnými důstojníky
i obecenstvem začal mluvit se dvěma svými husary o tom, že ve
foyeru kapitán našeho pluku Bezumcev právě ztropil skandál
„a je nejspíš opilý“. Rozhovor vázl a všecko to byl omyl, kapitán
Bezumcev totiž vůbec nebyl opilý a k žádnému skandálu nedošlo.
Husaři převedli řeč jinam a tím to skončilo. Ale druhý den ta his-
torka pronikla do našeho pluku a hned se začalo šířit, že v bufetu

– 107 –
jsem byl z našeho pluku jenom já, a když se husar A‑ov troufale
vyjádřil o kapitánovi, nezarazil jsem ho. Ale proč bych to dělal?
Jestliže měl na kapitána spadeno, byla to jejich osobní věc – proč
bych se do toho míchal? Zatím však důstojníci shledali, že nešlo
o osobní záležitost, ale že se to týkalo celého pluku, a poněvadž
ze všech našich důstojníků jsem byl u toho jen já, dokázal jsem
svým jednáním všem přítomným i veřejnosti, že v našem pluku
jsou důstojníci, kterým příliš nezáleží na osobní cti ani na cti jejich
pluku. Nemohl jsem s takovým názorem souhlasit. Dali mi na sro-
zuměnou, že mohu ještě všecko napravit tím, že požádám husara
A‑ova, i když opožděně, o zadostiučinění. Netoužil jsem po tom
a v podráždění jsem hrdě odmítl. A okamžitě jsem si podal žádost
o propuštění do výslužby. To je celá historie. Nesklonil jsem se,
ale byl jsem duševně zlomený. Můj rozum i vůle ochably. Právě
v té době jsem se dozvěděl, že sestřin muž v Moskvě rozházel
celé naše nevelké jmění i můj nepatrný podíl, a já se ocitl na ulici
a bez groše. Mohl jsem vstoupit do služby, ale neudělal jsem to:
když jsem svlékl oslnivou uniformu, nemohl jsem jít sloužit tře-
ba někam ke dráze. A tak když ostuda, tak ostuda, když hanba,
tak hanba, když pád, tak pád, čím hůř, tím líp – tuhle cestu jsem
zvolil. Následovaly tři roky pochmurných vzpomínek, a dokonce
útulek. Před půldruhým rokem zemřela v Moskvě bohatá stařena,
moje kmotra, a mezi jinými mně nečekaně odkázala tři tisíce. Po
úvaze jsem rozhodl o svém dalším osudu. Umínil jsem si zřídit
zastavárnu a neprosit nikoho za odpuštění: mít peníze, později
vlastní kout a začít nový život, vzdálený dřívějším vzpomínkám –
to byl můj plán. Nicméně moje chmurná minulost a navždy ztra-
cená pověst mě každou hodinu i minutu skličovaly. Tehdy jsem
se oženil. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo ne. Ale když jsem
vedl svou ženu do svého domu, domníval jsem se, že přivádím
přítele – moc jsem ho potřeboval. Ale věděl jsem, že ho musím
připravit, dohníst, a dokonce porazit. Mohl jsem snad zničehonic

– 108 –
všechno naráz vysvětlovat šestnáctileté, předem zaujaté bytůst-
ce? Mohl bych ji například přesvědčit, nebýt té strašné katastrofy
s revolverem, že nejsem žádný zbabělec a že mě u pluku obvinili
ze zbabělosti neprávem? Ale ta katastrofa mi přišla vhod. Tím, že
jsem přestál zkoušku s revolverem, pomstil jsem se své chmurné
minulosti. Třebaže se o tom nikdo nedozvěděl, ona to věděla, a to
bylo podstatné, vždyť byla pro mě vším, ztělesňovala veškerou
naději, budoucnost, o které jsem snil. Byla jediný člověk, kterého
jsem si pro sebe vychovával, nikoho jiného jsem nepotřeboval –
a najednou všechno pochopila, přinejmenším to, že se neprávem
ukvapeně spojila s  mými nepřáteli. Ta myšlenka mě uváděla
v nadšení. V jejích očích už jsem nemohl vypadat jako darebák,
snad jen podivín, ale to pomyšlení po všem, co se stalo, se mi
docela zamlouvalo: podivínství není vada, naopak, někdy ženskou
duši přitahuje. Zkrátka jsem oddálil rozuzlení: to, co se událo, mě
dostatečně uklidňovalo a poskytovalo nepřeberné množství ma-
teriálu, podnětů pro mé sny. To je ta smůla, že jsem snílek, mně
stačily moje podněty a o ní jsem doufal, že počká.
Tak uplynula zima v jakémsi očekávání. Rád jsem ji potají sle-
doval, když sedávala u svého stolku. Pracovala, spravovala prádlo
a po večerech čítávala knihy, které si brala z mé skříně. Výběr knih
by měl rovněž svědčit v můj prospěch. Téměř nevycházela z domu.
K večeru jsem ji vodil denně na procházku, ale neprocházeli jsme
se mlčky jako dřív. Snažil jsem se tvářit, jako bychom nemlčeli
a hovořili souhlasně, ale jak jsem řekl, oba jsme byli skoupí na slovo.
Jednal jsem s rozmyslem, myslel jsem si, že je nezbytně nutné „po-
skytnout jí čas“. Je samozřejmě divné, že mě ani jednou do konce
zimy nenapadlo, že ji se zalíbením úkradkem pozoruji, ale já sám
jsem za celou zimu nezachytil jediný její pohled! Přikládal jsem
to na vrub její plachosti. Působila po nemoci tak plaše, nesměle
a bezbranně. „Ne, raději vyčkej a ona sama jednou k tobě přijde.“

– 109 –
 Ta myšlenka mě uváděla v nadšení. Musím dodat, že někdy jsem
se schválně rozohňoval a živil ve svém srdci i mozku zatrpklost
vůči ní. To trvalo nějaký čas. Jenže v mé duši nikdy nestačila dozrát
a upevnit se nenávist. Tak jako tak jsem cítil, že je to něco jako
hra. Ani tenkrát, když jsem zpřetrhal naše manželství tím, že jsem
jí koupil oddělenou postel a zástěny, jsem v ní nikdy nedokázal
vidět vražedkyni. Ne proto, že bych její zločin posuzoval lehko-
myslně, nýbrž proto, že jsem měl tu soudnost a od prvního dne jí
zcela odpustil, dokonce ještě předtím, než jsem koupil zmíněnou
postel. Zkrátka, bylo to z mé strany podivínství, mám přece svoje
přísné mravní zásady. Naopak v mých očích byla natolik poražená,
ponížená a rozdrcená, že jsem ji trýznivě litoval, i když se mi při
tom všem zamlouvala myšlenka na její ponížení. Hřálo mě vědomí
převahy.
Tu zimu se mi podařilo vykonat několik dobrých skutků. Pro-
minul jsem dva dluhy a půjčil jsem jedné chudé ženě peníze jen
tak, bez sebemenší záruky. Neřekl jsem jí o tom a neudělal jsem
to proto, aby se to dozvěděla: ale ta žena sama přišla a skoro na
kolenou mi děkovala. Tak to vyšlo najevo a měl jsem dojem, že to
přijala s uspokojením.
Mezitím se blížilo jaro, minula polovina dubna, vysadili jsme
dvojité vnitřní rámy a slunce ozářilo svými jasnými paprsky naše
mlčenlivé pokoje. Ale já měl před očima mlhu, zatemňovala můj
rozum. Byla to osudná, hrozivá mlžná clona! Jak se stalo, že se ná-
hle rozptýlila a já prozřel a všecko jsem pochopil? Nevím, zda to
byla náhoda, nebo nadešel osudový den, či snad sluneční paprsek
zažehl v mém otupělém mozku myšlenku a důvtip? Ne, nebyla to
myšlenka ani důvtip, ale to se ve mně znenadání rozehrála téměř
odumřelá žilka, rozechvěla se, ožila a ozářila mou otupělou duši
posedlou ďábelskou pýchou. Jako by mi rázem svitlo. Stalo se to
náhle a nečekaně, k večeru, asi kolem páté.

– 110 –
2. Clona se náhle rozptýlila

Nejdřív pár slov. Asi tak před měsícem jsem u ní zpozoroval po-
divnou zádumčivost, ne pouhou mlčenlivost, ale výslovně zádum-
čivost. Postřehl jsem to rovněž náhle. Seděla tenkrát skloněná nad
šitím a nevšimla si, že ji pozoruju. Překvapilo mě, jak je pohublá,
skoro se ztrácí, obličej měla bledý, bezkrevné rty a to všecko mě
dohromady se zmíněnou zádumčivostí silně, nezvykle šokovalo.
Už předtím jsem slýchal její suché pokašlávání, zejména v noci.
Hbitě jsem vstal a vydal se pro doktora – jí jsem nic neřekl. Doktor
Schröder přišel příští den. Byla náramně překvapená a střídavě
hleděla na doktora a na mě. „Ne, nic mi nechybí,“ řekla s neurčitým
úsměvem.
Doktor Schröder ji moc nevyšetřoval (tihle doktoři někdy bývají
přezíravě nedbalí) a jenom mi ve vedlejším pokoji sdělil, že to je
následek nemoci a že na jaře by nebylo špatné odjet někam k moři
nebo, kdyby to nešlo, prostě na letní byt. Zkrátka označil to za
slabost nebo tak nějak. Když odešel, prohlásila znovu s navýsost
vážným pohledem:
„Jsem naprosto zdravá.“
Ale vzápětí po těch slovech zrudla, zřejmě se zastyděla. Ano, ano,
teď už chápu: styděla se, že jsem dosud její muž a že se o ni starám
jako pravý manžel. Tenkrát jsem to ještě nechápal a její rozpaky
jsem připisoval na vrub odevzdanosti (to ta clona!).
O měsíc později, v jednom dubnovém jasném slunečním dnu
o páté hodině odpolední, jsem seděl v podniku a sepisoval tržbu.
Najednou slyším, jak si v našem pokoji u svého stolku při práci ti-
chounce prozpěvuje. To mě ohromilo a dodneška nevím proč. Před-
tím jsem ji skoro nikdy neslyšel zpívat, snad jen v prvních dnech,
kdy jsem ji přivedl do svého bytu a kdy jsme ještě spolu dováděli
a stříleli do terče z mého revolveru. Tehdy měla poměrně silný,
zvučný hlas, i když trochu falešný, ale ohromně příjemný a zdravý.

– 111 –
Teď její písnička zněla slabě – ne že by byla smutná (byla to nějaká
romance), ale hlas měla nakřáplý, zlomený, jako by ho nemohla
zvládnout, a sama písnička bylo nemocná. Zpívala polohlasně, ale
najednou se ve výšce ubohý hlásek žalostně zlomil. Odkašlala si
a znovu tichounce, sotva slyšitelně spustila…
Možná že se někdo vysměje mému vzrušení, ale nikdo nikdy
nepochopí, proč mě to tolik vzrušilo! Ne, nelitoval jsem ji, bylo
v tom ještě něco jiného. Zprvu, přinejmenším v první chvíli, jsem
cítil rozpaky a hrozivý údiv, hrozivý a přitom podivný, chorobný,
skoro pomstychtivý: „Už zpívá i v mé přítomnosti! Zapomněla snad
na mě?“
Ohromeně jsem strnul, ale pak jsem vyskočil, popadl klobouk
a vyběhl z pokoje jako pomatený. Přinejmenším jsem nevěděl, kam
jdu a proč. Lukerja mi podala plášť.
„Ona si zpívá?“ prohodil jsem mimoděk k Lukerje. Ta na mě ne-
chápavě civěla, počínal jsem si opravdu jako smyslů zbavený.
„To je poprvé, co si zpívá?“
„Ne. Když nejste doma, někdy si zpívá,“ odpověděla Lukerja.
Všechno si pamatuju… Seběhl jsem ze schodů, vyšel na ulici a vy-
dal se nazdařbůh. Dorazil jsem na roh a upřel pohled do prázdna.
Lidé chodili kolem, strkali do mě, ale já nic necítil. Zavolal jsem
drožkáře a už jsem mu chtěl poručit, aby mě zavezl k Policejnímu
mostu, aniž jsem věděl proč. Ale pak jsem náhle změnil rozhodnutí
a podal jsem mu dvacet kopejek:
„To máš za to, že jsem tě obtěžoval,“ řekl jsem mu a nesmyslně
jsem se rozesmál, ale zároveň mě rozehřívalo jakési nadšení.
Zamířil jsem k domovu a zrychlil krok. Až jsem zatajil dech. Clo-
na se rozptylovala! Když si v mé přítomnosti začala prozpěvovat,
znamená to, že na mě pozapomněla – to bylo jasné a varující. Srdce
mi to napovědělo. Ale v mém nitru se zvedalo nadšení a přemáhalo
strach.

– 112 –
 Taková ironie osudu! Vždyť moje duše celou tu zimu překypo-
vala nadšením, ale kde jsem byl já sám? Byl jsem s ní vůbec spjat?
Vyběhl jsem spěšně po schodech a nevím, zda jsem vešel dovnitř
nesměle. Vzpomínám si jen, že celá podlaha se vlnila, jako bych plul
po řece. Vstoupil jsem do pokoje. Seděla na svém místě u stolku
a šila, hlavu sklopenou, ale už nezpívala. Letmo, lhostejně na mě
pohlédla, to nebyl pohled, spíš obvyklé, neúčastné gesto, jako když
někdo vstoupí do místnosti.
Zamířil jsem rovnou k ní, přistoupil a usedl jsem na židli těsně
vedle ní jako pomatený. Rychle, s úlekem na mě pohlédla: vzal jsem
ji za ruku a už se nepamatuju, co jsem jí řekl, totiž co jsem chtěl
říct – nemohl jsem kloudně mluvit. Hlas mi selhával a vypovídal
poslušnost. Ani jsem nevěděl, co mám říct, jenom jsem lapal po
dechu.
„Víš co… promluvme si… pověz mi něco!“ zablekotal jsem hlou-
pě – mozek mi vypověděl poslušnost.
Znovu sebou škubla, a když se mi zahleděla do tváře, polekaně se
odtáhla. Náhle se v jejích očích objevil přísný údiv. Ano, ano, přísný.
Hleděla na mě široce rozevřenýma očima. Ta přísnost, její přísný
údiv mě doslova zdrtily: Tak ty chceš ještě lásku! Lásku? zračilo
se v tom mlčenlivém údivu. Všecko jsem vyčetl. Všecko se ve mně
zřítilo a já klesl k jejím nohám. Ano, padl jsem jí k nohám. Spěšně
vyskočila, ale já ji s neobvyklou silou zadržel za ruce.
Plně jsem chápal své zoufalství, bože můj! Ale věřte, moje srdce
překypovalo nezadržitelným nadšením, až jsem myslel, že umřu.
Opojený štěstím jsem jí líbal nohy. Ano, štěstím, nesmírným, ne-
konečným štěstím, i když jsem si uvědomoval svoje zoufalství
a bezvýchodnost! Plakal jsem, něco drmolil, ale přitom jsem nebyl
schopen slova. Její úlek a údiv vystřídala jakási zneklidňující myš-
lenka, neobvyklá otázka, zadívala se na mě divně, dokonce divoce,
usilovně se snažila cosi pochopit a nakonec se pousmála. Hrozně
se styděla, že jí líbám nohy, a schovávala je, ale já jsem hned líbal

– 113 –
místo, kde před okamžikem stála její nožka. Viděla to a najednou
se rozpačitě rozesmála (znáte to, když se lidé smějí a přitom se
stydí). Ovládla ji hysterie – pozoroval jsem to, ruce se jí roztřásly,
ale nedbal jsem a jenom jsem drmolil, že ji miluji, že nevstanu,
„dovol, ať zlíbám tvoje šaty… celý život se k tobě budu modlit…“.
Nevím, nevzpomínám si – náhle se rozplakala a roztřásla, vypukl
hysterický záchvat. Vyděsil jsem ji.
Přenesl jsem ji na postel. Sotva záchvat pominul, zvedla se na
svém lůžku, s krajně zdrceným výrazem mě popadla za ruce a žado-
nila: „Dost už, netrapte se, uklidněte se!“ A znovu se rozplakala. Celý
ten večer jsem se od ní nehnul ani na krok. Pořád jsem jí opakoval,
že ji zanedlouho, už za čtrnáct dní, odvezu do Boulogne a budeme
se koupat v moři, že má zlomený hlas, onehdy jsem ho slyšel, že za-
vřu svůj podnik, předám ho Dobronravovovi a začneme nový život,
ale hlavně Boulogne! Poslouchala s pocitem strachu a byla čím dál
vylekanější. Ale to se mi nezdálo tak důležité, hlavní bylo, že mě
stravovala stále větší a neodolatelnější touha ležet u jejích nohou,
znovu a znovu líbat místo, kde stála, zbožňovat ji. „Nikdy se tě na nic
nebudu ptát,“ opakoval jsem co chvíli, „a ty mi neodpovídej, vůbec
si mě nevšímej a jen mi dovol, abych se na tebe potají mohl dívat,
považuj mě za svou věc, za svého psíka…“ Plakala.
„Myslela jsem, že mě necháte tak,“ vyklouzlo jí bezděčně, snad si
to ani neuvědomila, a zatím – ach, pro mě to bylo hlavní, osudné
slovo toho večera, příliš dobře jsem chápal. Jako by mi zasadila
ránu do srdce! Všecko se vysvětlilo, ale dokud byla vedle mě, před
mýma očima, pevně jsem doufal a byl jsem nesmírně šťastný. Ach,
jak strašně jsem ji toho večera unavil! Všecko jsem si uvědomoval,
ale ustavičně jsem doufal, že všecko změním! Nakonec, už pozdě
večer, byla zcela vyčerpaná a já jsem ji přemluvil, aby usnula –
usnula okamžitě a tvrdě. Čekal jsem, že začne blouznit, a skutečně
blouznila, ale jen lehce. V noci jsem vstával skoro každou minutu
a v trepkách jsem se na ni potichu chodil dívat. Lomil jsem rukama

– 114 –
při pohledu na to nemocné stvoření na ubohém loži, v železné po-
steli, kterou jsem jí kdysi koupil za tři rubly. Poklekal jsem u jejího
lůžka, ale neodvážil jsem se jí líbat nohy, když spala (bez jejího
svolení!). Modlil jsem se, ale znovu jsem vyskakoval. Lukerja mě
hlídala, snad tisíckrát vyšla z kuchyně. Šel jsem za ní a řekl, aby šla
spát, že zítra začne „docela jiný život“.
Slepě, bezhlavě, pevně jsem tomu věřil. Byl jsem jako u vytržení.
Čekal jsem na zítřejší den. Hlavně jsem netušil, že se stane neštěstí,
i když tomu ledacos nasvědčovalo. Bez ohledu na rozptýlenou clonu
jsem dosud nebyl schopen střízlivě uvažovat, to trvalo dlouho, až
do dnešního dne, ano, ano! A jak bych mohl uvažovat, vždyť tehdy
ještě žila a byli jsme spolu. Až se zítra probudí, všecko jí řeknu,
a ona pochopí. Tak jsem tehdy uvažoval, prostě a jasně, proto to
moje nadšení! Hlavní byla cesta do Boulogne. Bůhvíproč jsem se
domníval, že znamená všecko, jakýsi mezník. „Do Boulogne, do
Boulogne!“ Jako smyslů zbavený jsem se nemohl dočkat rána.

3. Příliš dobře chápu

Ale vždyť se to všecko stalo teprve před několika dny, před pěti
dny, pouhými pěti dny, minulé úterý! Ne, ne, stačilo už jen málo,
kdyby jen trošinku počkala a – já bych to mračno rozptýlil! Ale
cožpak se neuklidnila? Už druhý den mě poslouchala s úsměvem,
přestože byla zmatená… Podstatné bylo, že po celou tu dobu, celých
pět dní, pociťovala rozpaky nebo se styděla. A taky se bála, moc se
bála. Nepřu se, nebudu bezhlavě odporovat – strach měla, jak by
taky ne? Vždyť jsme se tak dávno jeden druhému odcizili, odvykli,
a najednou tohle všecko… Ale já nedbal na její strach, vždyť mi
svítal nový život! Je nesporná pravda, že jsem se dopustil chyby.
A dokonce možná spousty chyb. Sotva jsme se druhý den probudili
(bylo to ve středu), hned jsem udělal chybu: začal jsem ji považovat

– 115 –
za svého přítele. Příliš jsem se ukvapil, ale moje zpověď byla nutná,
nezbytná – ne, bylo to víc než zpověď. Nezatajil jsem dokonce ani
to, co jsem tajil sám před sebou celý život. Řekl jsem jí přímo, že
celou zimu jsem byl pevně přesvědčen o její lásce. Vysvětlil jsem
jí, že zastavárna byla pouze důsledkem mé ochablé vůle i rozumu,
moje vlastní idea sebebičování a sebevlády. Přiznal jsem, že tehdy
v bufetu jsem se doopravdy zachoval zbaběle a že to vyplývalo z mé
povahy a pochybnosti. Zaskočilo mě tamější prostředí: říkal jsem si,
jak to provést, aby to nepůsobilo trapně? Nelekl jsem se souboje, ale
toho, že to může vypadat trapně… Ale potom jsem si to už přiznal
a všecky jsem za to trápil, i ji, a jen proto jsem se s ní oženil, abych ji
mohl trápit. Vůbec jsem většinou mluvil jako v horečce. Brala mě za
ruce a prosila, abych přestal: „Přeháníte… týráte sám sebe,“ a znovu
propukla v pláč, div nedostala záchvat! Pořád jen prosila, abych nic
neříkal a na nic nevzpomínal.
Neohlížel jsem se na její prosby, anebo jen málo: jaro, Boulogne!
„Tam září slunce, naše nové slunce,“ opakoval jsem ustavičně…
Zavřel jsem podnik a předal ho Dobronravovovi. Navrhl jsem
jí, abychom všecko rozdali chudým, až na základní tři tisíce, které
jsem zdědil po své kmotře a které by nám uhradily cestu a pobyt
v Boulogne. Pak se vrátíme a začneme nový, dělný život. Bylo roz-
hodnuto – ona na to nic neřekla, jen se usmála a snad spíš z taktu,
aby mi nezpůsobila bolest. Vypozoroval jsem, že jsem jí na obtíž,
nemyslete, že jsem byl takový hlupák a sobec, abych to nepostřehl.
Všechno jsem viděl do nejmenších podrobností a chápal nejlíp ze
všech, celé moje zoufalství bylo zřejmé!
Pořád jsem vykládal o sobě a o ní. A o Lukerje. Přiznal jsem, že
jsem plakal… Ale mluvil jsem i o jiných věcech a snažil jsem se leccos
nepřipomínat. Jednou nebo dvakrát dokonce ožila, ano, vzpomínám
si na to! Proč tvrdíte, že jsem se díval, ale nic jsem neviděl? Kdyby se
to nebylo stalo, všecko by se vzkřísilo. Ještě předevčírem, když jsme
mluvili o četbě a o tom, co za minulou zimu přečetla, mi dokonce se

– 116 –
smíchem líčila scénu Gil Blase s arcibiskupem granadským. A jak
se dětsky, mile smála, zrovna tak jako před svatbou (ten okamžik!
ten okamžik!), moc mě to potěšilo! Mimochodem, to s tím arcibis-
kupem mě hrozně překvapilo: kolik duševního klidu a štěstí v sobě
tu zimu nalezla, když se dokázala při četbě toho vrcholného díla
smát. Znamenalo to, že se postupně uklidňovala a začala věřit, že
ji nechám tak. „Myslela jsem, že mě necháte tak“ – to řekla tenkrát
v úterý! Takhle mohlo uvažovat desetileté děvčátko! A přece věřila,
věřila, že všecko skutečně zůstane tak: ona u svého stolu, já u svého,
a tak to půjde až do šedesáti let. A najednou k ní přijdu coby muž
a muž vyžaduje lásku! Ach, jaké nedorozumění, jak jsem byl slepý!
Další chyba byla, že jsem na ni hleděl jako u vytržení, měl jsem
se ovládnout – moje nadšení ji děsilo. A přece jsem se ovládal, nohy
jsem jí už nelíbal! Nikdy jsem nedal najevo, že… no, že jsem její muž,
ani jsem na to nepomyslel, a jenom jsem se k ní modlil! Ale nebylo
přece možné pouze mlčet a vůbec nic neříkat! Neočekávaně jsem
prohlásil, že je pro mě potěšení hovořit s ní a že ji pokládám za
nesrovnatelně vzdělanější a inteligentnější, než jsem já sám. Zrudla
jako mák a rozpačitě namítla, že přeháním. Tu jsem se z hloupostí
neudržel a vyprávěl jsem jí, jak jsem byl nadšen, když jsem tenkrát
stál za dveřmi a poslouchal, jak zápasí, byl to souboj nevinnosti s tím
zvířetem, a jak jsem byl u vytržení nad její chytrostí, duchaplností
a zároveň dětskou bezelstností. Celá se roztřásla, užuž zablekota-
la, že přeháním, ale naráz se zachmuřila, zakryla si rukama tvář
a rozplakala se…
A já se už neudržel: padl jsem před ní na kolena, líbal jí nohy
a všecko znovu skončilo záchvatem stejně jako tehdy v úterý! To
se stalo včera večer a den nato…
Den nato?! Vždyť to bylo dnes, dnes ráno, před několika hodi-
nami, ty pomatenče!

– 117 –
 Poslouchejte a snažte se pochopit: když jsme se ráno sešli u sní-
daně (po včerejším záchvatu), překvapila mě svým klidem, to jsem
nečekal! A já se celou noc třásl strachem kvůli včerejšku.
Znenadání ke mně přistoupila, zastavila se přede mnou, ruce
sepjaté (jak to bylo nedávno!), a vyhrklo z ní, že se cítí vinna, že
si toho je vědoma, že ji ten zločin trápil celou zimu až doteďka…
že oceňuje mou velkomyslnost… „Budu vám věrnou ženou, budu
si vás vážit…“ Vyskočil jsem a jako šílený ji objal. Líbal jsem ji na
tváře, na rty jako muž, poprvé po dlouhé odluce. Proč jsem jen ode-
šel z domu, i když všehovšudy na dvě hodiny… pro naše cestovní
pasy… Ach, Bože! Kdybych se tak vrátil o pět minut dřív, o pouhých
pět minut… A takhle… U dveří našeho domu se tísnil dav a všecky
pohledy se upíraly na mě… Panebože!
Lukerja říká (teď ji nepropustím, všecko ví, celou zimu u nás
sloužila a bude mi všecko vyprávět), že když jsem odešel, asi dvacet
minut před mým návratem vešla k paní do pokoje, aby se na něco
zeptala, už nevím na co, a tu vidí, že paní vytáhla ze skříňky ikonu
(právě ten obraz Bohorodičky), postavila ji před sebe na stůl a jako
by se před ní modlila. „Co je vám, paní?“ – „Nic, Lukerjo, jen běž…
Počkej,“ přistoupila k ní a políbila ji. „Jste šťastná, paní?“ – „Ano,
Lukerjo.“ – „Pán vás měl už dávno poprosit za odpuštění… Chvá-
labohu, že jste se smířili.“ – „Dobrá, Lukerjo,“ povídá, „a teď běž“,
a tak nějak divně se usmála, že se Lukerja za deset minut vrátila,
aby se podívala, co dělá: „Vidím, jak stojí u okna, hlavu opřenou a lo-
ket, tiskne se ke stěně a přemejšlí. Byla tak hluboce zamyšlená, že
neslyšela, jak jsem otevřela dveře a pozoruju ji z vedlejšího pokoje.
Vidím, jak se usmívá, stojí, přemejšlí a usmívá se. Chvilku jsem se na
ni dívala a pak jsem se vrátila. Ale nedalo mi to a najednou slyším,
jak otevírá okno. Hned jsem tam běžela, povídám: Je chladno, paní,
abyste nenastydla!“ Vtom koukám, že vylezla na okno a stojí jako
struna, zády ke mně a v rukách drží svatý obraz. Srdce se mi sevřelo

– 118 –
a křičím: ‚Paní, paní!‘ Zaslechla mě, už se skoro ke mně otočila, ale
najednou si přitiskla obraz na prsa a skočila dolů!“
Pamatuju se jen, že když jsem přišel k domu, byla ještě teplá
a hlavně – všichni se na mě dívali. Nejdřív křičeli, ale naráz ztichli,
rozestoupili se a… a ona tam ležela s ikonou na prsou. Vzpomínám
si jako v mlhách, že jsem k ní beze slova přistoupil a dlouze jsem se
na ni zadíval. Všichni mě obstoupili a cosi říkali. Byla tu i Lukerja,
ale já ji nevnímal. Tvrdí, že na mě mluvila. Vzpomínám si jenom na
jednoho chlapíka – pořád křičel: „Ze rtů jí vyšlo jen pár kapek krve,
jen pár kapek!“ a ukazoval mi krev na dlažbě. Dotkl jsem se toho
místa a potřísnil jsem si prst. Prohlížím si ho (to si vybavuji), a ten
chlapík pořád opakuje: „Jen pár kapek! Jenom pár kapek!“
„Jak to, pár kapek?!“ zaječel jsem prý z plných plic a vrhl se na
něho…
To je strašlivé nedorozumění! Barbarské! Neuvěřitelné! Ne-
myslitelné!

4. Pouhých pět minut

Opozdil jsem se o pouhých pět minut.

A ne snad? Copak je to vůbec možné? Věřil by tomu někdo? Proč
zemřela?
Věřte, všecko chápu, ale proč vlastně zemřela, to je přece jen
otázka. Polekala se mé lásky, odpovědně se sama sebe zeptala: mám
ji přijmout nebo ne, a nesnesla tu otázku, raději zemřela. Vím, nemá
smysl lámat si tím hlavu: příliš mnoho slibovala a obávala se, že to
nedokáže splnit, to je zřejmé. Ale je tu několik otřesných okolností.
Otázka zní: proč vlastně zemřela? Ta otázka mi buší v mozku. Já
bych ji přece nechal tak, kdyby chtěla, aby to tak zůstalo. Ale ona
tomu nevěřila, to je to! Ne, ne, to je lež, tohle nebyl ten pravý důvod.
Prostě proto, že by se mnou musela jednat čestně, když milovat, tak

– 119 –
celým srdcem, a ne tak, jak by milovala kupce. Nechtěla mě klamat,
na to byla příliš morální, čistá. Nechtěla mě obelhávat polovičatou
nebo čtvrtinovou láskou a vydávat ji za celou. Takové ženy jsou
příliš poctivé, tak je to, prosím! Vzpomínáte, jak jsem jí chtěl vštípit
nezaujatost, šíři pohledu? Podivná myšlenka.
Hrozně by mě zajímalo, zda si mě vážila. Nevím, zda mnou po-
hrdala nebo ne… Myslím, že ne. To je strašně divné: proč mě ani
jednou za celou zimu nenapadlo, že mnou pohrdá? Byl jsem pevně
přesvědčený o opaku až do chvíle, kdy na mě pohlédla s přísným
údivem. Ano, právě s přísným. V tom okamžiku jsem poznal, že
mnou pohrdá. Nezvratně, navždy jsem to pochopil! Ale aťsi by
mnou pohrdala třeba celý život, jen kdyby žila, žila! Ještě nedávno
chodila, hovořila. Vůbec nechápu, proč to udělala… Jak jsem mohl
tušit, že stačí pět minut a… Zavolal jsem Lukerju. Teď ji nepustím
ani za nic, ani za nic!
Mohli jsme se přece ještě domluvit. Jenom jsme za tu zimu
příliš odvykli jeden druhému, ale copak bychom nemohli znovu
přivyknout? Proč, proč bychom se nemohli zase sblížit a začít nový
život? Já jsem velkorysý člověk a ona také – v tom bychom se shodli!
Stačilo dalších pár slov, nanejvýš dva dny, a všecko by pochopila.
Nejvíc ze všeho mě roztrpčuje, že to všecko byla náhoda, bar-
barská, bohapustá náhoda. To je trpké zjištění! Všehovšudy jsem se
opozdil o pět minut! Kdybych přišel o pět minut dřív, onen okamžik
by proplul jako mráček a víckrát by ji to nenapadlo. Skončilo by to
tím, že by všecko pochopila. A teď… zase ty prázdné pokoje, zase
jsem sám. Jen kyvadlo odměřuje čas, tomu je to lhostejné, není mu
ničeho líto. Nikdo tu se mnou není – to je neštěstí!
Pořád chodím sem a tam. Já vím, nemusíte mi napovídat: připadá
vám směšné, že si stěžuju na náhodu a na těch pět minut? Ale to je
přece nasnadě. Posuďte sami: nezanechala ani žádný vzkaz, třeba
„nikoho neobviňujte z mé smrti“, jako ostatní. Copak si neuvědo-
mila, že mohou podezřívat dokonce i Lukerju? „Bylas jediná u ní,

– 120 –
a tak jsi ji strčila.“ Přinejmenším by ji popotahovali, ačkoliv za nic
nemůže. Ještě že hned čtyři lidé z oken přístavku a ze dvora viděli,
jak stála s ikonou v rukách a pak vyskočila. To je taky náhoda, že
tam byli a viděli ji. Všecko bylo dílem okamžiku, jediného nekont-
rolovatelného okamžiku. Bezděčné hnutí a fantazie! Že se modlila
před ikonou? To ještě neznamená, že se chystala na smrt. Rozhodla
se ve chvilce, možná v oněch deseti minutách, kdy stála opřená
o stěnu a usmívala se. Hlavou jí bleskla myšlenka, zavířila – a ona
ji nedokázala zaplašit.
Jak myslíte, ale tady jde o zjevné nedorozumění. Se mnou by se
dalo žít. A co když to zavinila chudokrevnost? Prostě důsledek chu-
dokrevnosti, ztráty životní energie? Za celou tu zimu se vyčerpala,
tak je to…
Přišel jsem pozdě!!!
Jak se ztrácí v té rakvi a jak má zašpičatělý nosík! Řasy spočívají
jako šipky. Když dopadla na dlažbu, nic si nepohmoždila ani nezlá-
mala. Jenom „pár kapek krve“. Vydaly by na kávovou lžičku. Vnitřní
zranění. Napadá mě podivná myšlenka: co kdyby ji nepohřbili? Až
ji odnesou… ne, to si vůbec nedovedu představit! Já vím, že k tomu
musí dojít, nejsem šílenec a neblouzním, naopak, nikdy jsem neměl
tak jasnou hlavu – zas bude prázdno v bytě, zase dva pokoje a já
sám se zastavenými věcmi, copak to je vůbec myslitelné? Ano, ano,
blouzním… Utrápil jsem ji – tak je to!
K čemu jsou mi vaše zákony? K čemu vaše obyčeje, vaše morálka,
váš život, váš stát, vaše víra? Ať mě soudí váš soudce, ať mě postaví
před soud, před ten váš veřejný soud, a já prohlásím, že nic z toho
neuznávám. Soudce mě okřikne: „Mlčte, důstojníku!“ A já se na
něho obořím: „Kde vezmeš takovou moc, abych poslechl? Proč mi
ponurá zkostnatělost zničila to nejdražší? K čemu jsou mi teď vaše
zákony?“ Já se z toho všeho vykroutím! Všecko je mi jedno!
Slepá, je slepá! A mrtvá, neslyší! Ani nevíš, jaký ráj bych ti při-
pravil. Ráj panoval v mé duši a já bych tě jím obklopil! Kdybys mě

– 121 –
nemilovala – co na tom záleží! Všecko by bylo tak, všecko by zůstalo
tak. Povídala by sis se mnou jako s přítelem a oba bychom se ra-
dovali, smáli a radostně si navzájem hleděli do očí. Tak bychom žili.
A kdyby ses zamilovala do jiného – aťsi! Šla bys vedle něho a smála
by ses a já bych tě sledoval pohledem z protější strany ulice… Ať
by bylo cokoliv, jen kdyby alespoň na okamžik otevřela oči! Jen na
okamžik, na jediný okamžik! Kdyby se na mě podívala jako onehdy,
kdy stála přede mnou a přísahala, že mi bude věrnou ženou! Stačil
by jediný pohled a všecko by pochopila!
Taková zkostnatělost! Ach, přírodo! Lidé jsou na světě sami
a v tom je celé neštěstí! „Je tu někdo živý?“ volá ruský bohatýr.
Totéž volám i já, přestože nejsem bohatýr, ale nikdo se neozývá.
Slunce prý oživuje vesmír. Ale když vyjde, pohleďte na ně, není
snad mrtvé? Všecko je mrtvé a všude samé mrtvoly. Nic víc, jen lidé
a všude kolem mlčení – to je náš svět! „Lidé, milujte se vespolek!“
Kdo to řekl? Čí je to odkaz? Kyvadlo bezcitně, odporně odměřuje
čas. Jsou dvě hodiny v noci. Její pantoflíčky stojí u postele, jako by
na ni čekaly… Ne, vážně, co si počnu, až ji zítra odnesou?

(Pozn. překl: Vzhledem k zavedenému názvu „Něžná“, který byl použit

u filmové verze, jsme ponechali tento titul i v našem vydání. V prvním
vydání vyšla povídka pod názvem „Plachá“.)

– 122 –
CIZÍ ŽENA A MUŽ
POD POSTELÍ
 
Pozoruhodná příhoda
 1

„Promiňte, vážený, směl bych se vás zeptat…“

Oslovený sebou škubl a  trochu vylekaně zašilhal na pána
v mývalím kožichu, který k němu bez okolků přistoupil na ulici
v osm hodin večer. Je známo, že když nějaký Petrohraďan zničeho-
nic osloví zcela neznámého člověka na ulici, oslovený se zaručeně
vyleká.
Tak tedy oslovený sebou škubl a trochu se vylekal.
„Promiňte, že vás obtěžuju,“ pokračoval pán v mývalím kožichu,
„ale já… vážně, nevím… doufám, že mě omluvíte – jak vidíte, jsem
poněkud rozrušený…“
Teprve teď si mladý muž v zimníku povšiml, že pán v mývalím
kožichu je skutečně rozrušený. Jeho vrásčitý obličej byl pobled-
lý, hlas se mu třásl, myšlenky se zřejmě pletly, slova vázla na
jazyku a bylo znát, že ho stálo značné úsilí, aby se obrátil s tou
nejpokornější prosbou na někoho, kdo je možná služebně nebo
stavovsky v nižším postavení než on, a aby vůbec kohokoliv o něco
prosil. A koneckonců, jeho prosba byla v každém případě nevhodná,
nepatřičná, podivná od člověka v takovém solidním kožichu a v dů-
stojném, nádherně tmavozeleném fraku s významnými pestrými
ozdobami. Bylo vidět, že to všecko vlastníka mývalího kožichu uvá-
dělo do rozpaků, takže nakonec se rozhodl potlačit svoje rozrušení
a zdvořile zahladit nepříjemnou scénu, kterou sám vyvolal.
„Promiňte, jsem rozčilený, ale vím, vy mě neznáte… Odpusťte, že
jsem vás obtěžoval: rozmyslel jsem si to.“
Zdvořile smekl a běžel dál.
„Dovolte, povězte mi laskavě…“
Mužík už ale zmizel ve tmě a zanechal mladého muže v zimníku
doslova zkoprnělého.

– 124 –
 To je ale podivín, pomyslel si mladý muž v zimníku. Když se dost
vynadivil a nakonec se vzpamatoval, rozpomněl se na svoje záleži-
tosti a začal přecházet sem a tam s pohledem upřeným na vchod
jednoho nekonečně vysokého několikapatrového domu. Padla mlha
a mladý muž se zaradoval, protože se takhle skoro ztrácel v mlze,
i když nějaký drožkář, který tu celý den beznadějně stál, si ho mohl
povšimnout.
„Promiňte!“
Mladík sebou znovu škubl: před ním stál tentýž pán v mývalím
kožichu.
„Promiňte, že vás zase…“ spustil, „ale vy, vy, vy… určitě jste šle-
chetný člověk! Neberte mě jako osobnost ve společenském smyslu…
ostatně promiňte, pletu se… Ale snažte se mě pochopit jako člověka,
který tu před vámi stojí a co nejpokorněji vás prosí…“
„Jestli vám mohu něčím… co si račte přát?“
„Třeba vás napadlo, že budu prosit o peníze!“ pronesl záhadný
pán s křivým úsměvem, hystericky se rozesmál a zbledl.
„Prosím vás…“
„Ne, vidím, že jsem vám na obtíž! Odpusťte, nedokážu se
ovládnout. Myslete si, že jsem rozrušený, skoro šílený, a nevyvo-
zujte z toho nic…“
„K věci, k věci!“ pobídl ho mladý muž a povzbudivě, netrpělivě
kývl hlavou.
„Hleďme! Vy, mladý člověk, mě pobízíte, abych mluvil k věci, jako
bych byl nějaký lehkovážný kluk! Vážně jsem ztratil rozum… Jak
vám teď připadám ve svém ponížení? Ale upřímně!“
Mladý muž rozpačitě mlčel.
„Dovolte, abych se vás otevřeně zeptal: neviděl jste tady jednu
dámu? V tom spočívá moje prosba…“ pronesl nakonec rozhodně
pán v mývalím kožichu.
„Dámu?“
„Ano, dámu.“

– 125 –
 „Viděl… ale přiznávám, tudy prošla spousta dam…“
„Ano, správně,“ přitakal záhadný pán s trpkým úsměvem. „Pletu
se, chtěl jsem se zeptat na něco jiného, promiňte: chtěl jsem vědět,
jestli jste tady neviděl jistou dámu v liščím kožichu a v tmavém
sametovém čepci s černým závojíčkem?“
„Ne, neviděl… Takovou dámu jsem, zdá se, nezpozoroval.“
„Hm… V tom případě promiňte!“
Mladý muž se chtěl na něco otázat, ale pán v mývalím kožichu
znovu zmizel a zanechal svého trpělivého posluchače celého ohro-
meného.
Čert ho vem! pomyslel si očividně rozladěný mladý muž
v  zimníku. Rozmrzele si vyhrnul bobrový límec a  znovu začal
opatrně přecházet před vchodem nekonečného činžovního domu.
Byl rozezlený.
Proč už nejde? pomyslel si. Bude skoro osm!
Hodiny na věži odbily osm.
„Áaa… Čert vás vem, abyste věděl!“
„Odpusťte, prosím…“
„To vy odpusťte, že jsem takhle… Ale připletl jste se mi pod nohy,
až jsem se vyděsil,“ omlouval se zachmuřený mladík.
„Znovu bych vás rád… Určitě vám připadám jako nějaký bláznivý
podivín…“
„Buďte tak laskav, mluvte bez okolků a vysvětlete mi rychle, oč
jde. Dosud nevím, v čem spočívá vaše přání?“
„Proč na mě spěcháte? Abyste věděl… Všecko vám upřímně
vypovím, bez zbytečných slov. Co dělat! Někdy okolnosti svedou
dohromady zcela odlišné povahy… Ale jak vidím, jste netrpělivý,
mladý muži… Tak tedy… Mimochodem, ani nevím, jak bych vám to
řekl: hledám jistou dámu (Už jsem se, prosím, odhodlal říci vám
všecko). Musím vědět, kam ta dáma šla. A její jméno snad nemusíte
znát, mladý muži.“
„No dobrá, dobrá, dál.“

– 126 –
 „Dál, dál… Jakým tónem to se mnou mluvíte? Odpusťte, možná
jsem vás urazil, že jsem vás oslovil mladý muži, ale neměl jsem
v úmyslu… zkrátka jestli mi chcete prokázat velkou službu, tak tedy,
jedna dáma, prosím… totiž chci říct, slušná žena, z výtečné rodiny,
jsou to moji známí… a požádali mě, abych… Víte, já sám nemám
rodinu…“
„Pokračujte, prosím.“
„Vžijte se do mé situace, mladý muži (ach, už zas! Omluvte mě,
prosím, že vás takhle oslovuji). Každá minuta je drahá… Považte, ta
dáma… ale nemůžete mi říct, kdo bydlí v tomhle domě?“
„Hm… tady bydlí spousta lidí.“
„Ano, totiž máte naprosto pravdu,“ a pán v mývalím kožichu se
lehce rozesmál, aby zachoval dekorum, „cítím, že se trochu ple-
tu… Ale proč se mnou mluvíte takovým tónem? Vidíte, upřímně
doznávám, že se pletu, a jestli jste nějaký náfuka, dostatečně jste
se přesvědčil o tom, jak se ponižuji… Povídám, jedna dáma, která
má dokonalé vystupování, ale je lehčího rázu – promiňte, jsem tak
popletený, jako bych mluvil o nějaké literatuře – tak tedy, někdo si
vymyslel, že Paul de Kock je literatura lehčího rázu, a od něj pochází
všecko neštěstí…“
Mladý muž se soucitně zahleděl na pána v mývalím kožichu,
který, jak se zdálo, se definitivně zapletl, potom se odmlčel a civěl
na něj s hloupým úsměvem a roztřesenou rukou, bez jakéhokoliv
zřejmého důvodu, ho držel za klopu zimníku.
„Zajímá vás, kdo tady bydlí?“ zeptal se mladý muž a ucouvl.
„Řekl jste, že tady bydlí spousta lidí.“
„Bydlí… tady… vím, že tady bydlí mimo jiné Sofja Ostafjevna,“
šeptl mladý muž dokonce s jistou účastí.
„Tak vidíte! Vy něco víte, mladý muži?“
„Ujišťuju vás, že nic nevím… Soudím podle vašeho rozladěného
výrazu.“

– 127 –
 „Právě jsem se od kuchařky dozvěděl, že ona sem chodí. Ale šlápl
jste vedle, totiž ona nechodí k Sofje Ostafjevně… tu nezná…“
„Ne? Tak tedy odpusťte…“
„Vidím, že vás tohle všecko nezajímá, mladý muži,“ pronesl
s hořkou ironií podivný pán.
„Poslyšte,“ vyhrkl mladý muž a hned se zarazil, „já v podstatě
neznám příčinu vašeho stavu, ale zřejmě jste byl oklamán… Jen to
řekněte rovnou.“ A povzbudivě se usmál. „My dva se přinejmenším
navzájem pochopíme,“ dodal a celým tělem dal velkodušně najevo,
že míní neznámému složit malou poklonu.
„Zničil jste mě! Ale… upřímně se vám přiznám – je to tak. Komu
by se to nestalo?! Jsem hluboce dojat vaší účastí. Uznejte, mezi mla-
dými lidmi… Já sám nejsem sice mladý, ale to víte, zvyk, mládenecký
život, pořád mezi starými mládenci, jak známo…“
„Já vím, já vím! Ale čím vám mohu pomoci?“
„Podívejte: uznejte, že navštěvovat Sofju Ostafjevnu… Ostatně,
já ještě přesně nevím, kam ta dáma šla. Vím jenom, že je v tomhle
domě. Když jsem viděl, jak tady postáváte – já sám jsem taky pře-
cházel na protějším chodníku… myslel jsem si… Abyste věděl, čekám
na tu dámu… vím, že je tady… Rád bych se s ní setkal a vysvětlil jí, jak
je to neslušné a odporné… Zkrátka a dobře – vy mě jistě chápete…“
„Hm… No a?“
„Nedělám to pro sebe. Nemyslete si – to není moje žena! Její muž
stojí tamhle na Vozněsenském mostě. Chce ji přistihnout, ale neod-
važuje se – ještě tomu nevěří jako žádný manžel… (a pán v mývalím
kožichu se pokusil usmát). Jsem jeho přítel. Uznejte, jsem člověk,
který se těší určité vážnosti… Nemohu být ten, za koho mě máte.“
„Pochopitelně. Ale pokračujte, prosím!“
„Tak tedy: pokouším se ji přistihnout, mám příkaz (nešťastný
manžel!), ale vím, že je to mazaná mladá dáma (věčně má pod
polštářem Paula de Kock!). Jsem přesvědčen, že umí nenápadně
proklouznout… Přiznám se, kuchařka mi řekla, že sem chodívá.

– 128 –
Sotva jsem se tu novinku dozvěděl, rozběhl jsem se sem jako ší-
lenec… Chci ji přistihnout, už dlouho ji podezřívám, a proto jsem
vás chtěl poprosit, vy se tu procházíte… vy – vy – vy… já nevím…“
„No ano, ale povězte mi konečně, co si ráčíte přát?“
„Ano, prosím… Nemám tu čest vás znát a neodvažuju se vyzvídat,
co a jak… V každém případě dovolte, abych se s vámi seznámil –
taková milá náhoda…“
Rozechvělý pán prudce stiskl mladému muži ruku. „Měl jsem to
udělat hned na začátku,“ dodal, „ale zapomněl jsem, co se patří.“
Při těch slovech nevydržel stát na místě a neklidně se rozhlížel
hned vpravo, hned vlevo, cupital, a co chvíli se jako tonoucí chytal
mladého muže za rukáv.
„Abyste věděl,“ pokračoval, „chtěl jsem vás přátelsky oslovit…
promiňte mi mou troufalost… chtěl jsem vás požádat, abyste se
procházel na protějším chodníku takhle, do tvaru podkovy, smě-
rem k zadnímu vchodu. A pokud jde o mě, já bych se procházel
před hlavním vchodem, takže bychom ji nepropásli. Bál jsem se, že
když budu sám, můžu ji propást, a to bych nechtěl. Až ji zahlédnete,
zastavte se a křikněte na mě… Ale ne, jsem to šílenec! Teprve teď
vidím, jaký jsem hlupák a jak nemožně se chovám!“
„Ale ne, co vás napadá!“
„Neomlouvejte mě: jsem rozrušený, nevím, co si počít, to se
mi nikdy nepřihodilo! Jako bych stál před soudem! Dokonce se
přiznám – budu k vám upřímný a šlechetný, mladý muži – já vás
dokonce považoval za milence!“
„Jednoduše řečeno, chcete vědět, co tady dělám?“
„Šlechetný člověče, vážený pane, jsem vzdálen myšlence, že vy
jste on. Neposkvrním vás tou myšlenkou, ale… dáte mi čestné slovo,
že nejste milenec?“
„No dobrá, tak tedy, jsem milenec, čestné slovo, jenomže ne vaší
ženy. Kdyby to tak bylo, nechodil bych tady po ulici, ale byl bych
tam uvnitř společně s ní.“

– 129 –
 „Kdo vám řekl, že je to moje žena, mladý muži? Nejsem ženatý,
já sám jsem totiž milenec…“
„Říkal jste, že muž je na Vozněsenském mostě…“
„Ovšem, ovšem, zapletl jsem se, ale existují jiná pouta… A uznej-
te, mladý muži, určité slabé povahy, totiž…“
„Tak tak! No dobrá, dobrá…“
„Já totiž nejsem vůbec manžel…“
„Správně, prosím. Ale povím vám otevřeně: já tady vyvracím
vaše podezření, ale potřeboval bych uklidnit sám sebe, a proto
k vám budu upřímný – znervóznil jste mě a překážíte mi. Slibuju
vám, že na vás křiknu. Ale teď vás snažně prosím, abyste vyklidil
pole a vzdálil se. Já totiž taky na někoho čekám.“
„Odpusťte, prosím. Odcházím, respektuji netrpělivost vašeho
srdce. Chápu, mladý muži. Ach, jak vás teď chápu!“
„Dobrá, dobrá…“
„Na shledanou! Mimochodem, promiňte, mladý muži, že vás
znovu… Ani nevím, jak to mám říct… Ale dejte mi ještě jednou
čestné slovo, že nejste milenec!“
„Můj ty bože!“
„Ještě poslední otázka: znáte jméno manžela té vaší… totiž vaše-
ho objektu zájmu?“
„Přirozeně že znám. Vy to nejste a basta!“
„A jak to, že znáte moje jméno?“
„Poslyšte, běžte už, ztrácíte zbytečně čas, ona vám tisíckrát
proklouzne… Co vás to napadá? Ta vaše má na sobě liščí kožich
a čepec a moje kostkovanou pláštěnku a modrý sametový klobou-
ček… Stačí? Tak co ještě chcete?“
„Modrý sametový klobouček? Nosívá kostkovanou pláštěnku
i modrý klobouček,“ vykřikl ten neodbytný člověk a spěšně se vrátil.
„Aby to čert vzal! To se může stát… Ostatně, to není moje záleži-
tost. Ta moje sem nechodí!“
„A kde je ta vaše?“

– 130 –
 „Proč to chcete vědět?“
„Přiznávám, mluvím pořád o tom…“
„Bože můj! Fujtajksl, vy nemáte kouska studu! Prostě ta moje
tady má známé, ve druhém patře, byt s okny do ulice. Mám vám
snad všecky ty lidi jmenovat či co?“
„Božínku! Já mám taky známé ve druhém patře, byt s okny do
ulice… Generál…“
„Generál?!“
„Ano, generál. A já vám snad dokonce povím jeho jméno: generál
Polovicyn.“
„Tumáš! Ne, to není on!“ (Aby to čert, aby to čert…)
„Že ne?“
„Ne.“
Oba mlčeli a rozpačitě se pozorovali.
„Co se tak na mě díváte?“ vykřikl mrzutě mladý muž, který se
probral ze zamyšlení a strnulosti.
Pán začal pobíhat sem a tam.
„Přiznám se, já, já…“
„Ne, jestli dovolíte, budeme hovořit rozumněji. Náš případ je
společný. Vysvětlete mi… Koho tam máte?“
„Myslíte známé?“
„Ano, známé…“
„Vidíte, vidíte! Čtu vám z očí, že jsem uhodl!“
„Aby to čert… Ne, ne, aby to čert! Jste snad slepý? Stojím tady
přece před vámi a nejsem s ní. No tak, no! Ostatně, mně je to jedno:
buďto mluvte, anebo mlčte!“
Mladý muž se zuřivě dvakrát otočil na podpatku a mávl rukou.
„Ale já přece… Co vás napadá, jako poctivý člověk vám všecko
vypovím. Zpočátku sem žena chodila sama. Jsou její příbuzní, a tak
jsem neměl nejmenší podezření. Včera jsem potkal Jeho Excelenci
a on mi řekl, že se před třemi týdny přestěhovali, ale že… totiž ne
moje, ale cizí žena (na Vozněsenském mostě), prostě ta dáma tvrdi-

– 131 –
la, že před třemi dny byla u nich, totiž ve zdejším bytě… A kuchařka
mi řekla, že byt po Jeho Excelenci si najal mladý muž jménem Boby-
nicyn…“
„Aby to čert, aby to čert…“
„Vážený pane, mám strach, děsím se!“
„Aby to čert… Co je mi po tom, že máte strach a děsíte se? Á…
Tamhle se něco mihlo, tam…“
„Kde? Kde? Křikněte prostě Ivane Andrejeviči a já přiběhnu!“
„Dobrá, dobrá. Aby to čert vzal, aby to čert… Ivane Andrejeviči!!“
„Tady jsem,“ zvolal udýchaně Ivan Andrejevič, který se spěšně
vrátil. „Co je? Co? Kde?“
„Ne, já jen tak… rád bych věděl, jak se ta dáma jmenuje?“
„Glaf…“
„Glafira?“
„Ale vůbec ne… Odpusťte, ale nemůžu vám prozradit její jméno.“
Při těch slovech úctyhodný pán zbledl jako stěna.
„Ovšemže ne. Já vím, že se nejmenuje Glafira, ta moje taky není
Glafira. Mimochodem, s kým tam je?“
„Kde?“
„Tam! Ach, aby to čert, aby to…“ (Mladý muž zuřivostí nevydržel
stát na místě.)
„Vidíte! A jak jste věděl, že se jmenuje Glafira?“
„Vážně, aby to čert! Člověk se tu s vámi párá… Sám tvrdíte, že ta
vaše se nejmenuje Glafira!“
„Jakým tónem to se mnou mluvíte, pane?“
„Aby to čert… Teď mi je fuk, jakým tónem mluvím… A to je vaše
žena?“
„Ne, totiž, já nejsem ženatý… Ale osobně bych žádnému vážené-
mu člověku, který je přinejmenším vzdělaný, neřkuli si zasluhuje
úctu, a potkalo ho neštěstí, nepřál na každém kroku, aby ho vzal
čert. Proč pořád přivoláváte toho čerta?“
„Abyste věděl, čert vás vem!“

– 132 –
 „Jste zaslepený hněvem, ale já mlčím. Panebože, kdo je to?“
„Kde?“
Ozval se hluk a smích: z domu vyšly dvě roztomilé dívky. Oba
naši hrdinové se k nim vrhli.
„Vida je! Co tu děláte?“
„Kam se cpete?“
„To nejsou ony!“
„Spletli jste se! Omyl! Drožkář!“
„Kam ráčíte, slečinko?“
„K Nanebevstoupení Páně! Sedni si, Anuško, dovezu tě.“
„Nastoupím z druhé strany: hyjé! Dej pozor, přidej!“ Drožkář
odjel.
„Odkud asi vyšly?“
„Můj ty bože! Neměli bychom tam zajít?“
„Kam?“
„K Bobynicynovi přece…“
„Ne, vyloučeno…!“
„Pročpak?“
„Já bych tam samozřejmě šel, ale ona bude tvrdit něco jiného…
bude se vytáčet: já ji znám! Řekne, že tam šla schválně, aby mě
s někým načapala, a ještě mě přivede do maléru!“
„Kdybych věděl, že tam je… Ale vy – nevím proč, ale – běžte ke
generálovi…“
„Vždyť se přestěhoval!“
„To nevadí, rozumíte? Ona tam šla a vy taky – chápete? Tvařte
se, že nevíte, že se generál odstěhoval, a běžte jakoby navštívit jeho
ženu a tak dále…“
„A pak?“
„Pak toho, koho je zapotřebí, u Bobynicyna překvapíte… Fuj,
takové šílenství!“
„A co je vám do toho, že tam někoho překvapím? Vidíte, vidíte!“

– 133 –
 „Co, co… Milý zlatý, už zase vedete svou? Můj ty bože! Styďte se,
vy komický bláznivý člověče!“
„Proč vás to tolik zajímá? Chcete se dozvědět…“
„Co? Co? Aby to čert vzal, nemám teď na vás náladu! Půjdu tam
sám a vy už běžte, odejděte, číhejte a běhejte si tam!“
„Milý pane, zapomínáte se!“ vykřikl zoufale pán v mývalím koži-
chu.
„No a co? Prostě se zapomínám,“ procedil mezi zuby mladý muž
a rozzuřen přistoupil k pánovi v mývalím kožichu, „a co má být?
Před kým se zapomínám?“ zahřměl, pěsti sevřené.
„Dovolte, vážený…“
„Kdo jste, že se před vámi zapomínám? Jak se jmenujete?“
„Nevím, jak bych vám to… ale k čemu potřebujete znát moje
jméno? Nemohu vám je prozradit… Raději půjdu s vámi. Pojďme,
nezůstanu pozadu, jsem ke všemu připraven… Ale věřte, zasloužil
bych si od vás trochu víc zdvořilosti! Člověk by nikdy neměl ztratit
duchapřítomnost. Jestli vás něco rozladilo – domýšlím si, co – neměl
byste se přinejmenším zapomínat… Jste ještě moc mladý!“
„Co je mi po tom, že vy jste starý? To je toho! Běžte už, co tu
pobíháte?“
„Já že jsem starý? Proč bych byl starý? Ledaže mám vyšší
hodnost… A vůbec, já nepobíhám…“
„To je vidět. Seberte se a odejděte!“
„Ne, půjdu s vámi. To mi nemůžete zakázat. Jsem do toho taky
zapletený. Jdu s vámi…“
„Tak ale tiše, psst, mlčte!“
Oba vešli do domu a vyšli po schodech do druhého patra: všude
byla tma.
„Stát! Máte sirky?“
„Sirky? Jaké sirky?“
„Vy kouříte doutníky?“

– 134 –
 „A ták! Mám, mám, tady, počkejte…“ a pán v mývalím kožichu
spěšně hledal po kapsách.
„Fuj, vy jste ale natvrd… aby to čert! Zdá se, že to jsou tyhle dve-
ře…“
„Ty‑ty‑ty‑ty…“
„Ty‑ty‑ty‑ty… proč ječíte? Tiše!“
„Milý pane, srdce se mi svírá… Jste drzoun, abyste věděl!“
Sirka vzplanula.
„Ano, je to tady, měděná tabulka Bobynicyn – vidíte – Bobynicyn!“
„Vidím, vidím!“
„Ti‑še! Copak, zhasla?“
„Zhasla.“
„Neměli bychom zaklepat?“
„Určitě!“ souhlasil pán v mývalím kožichu.
„Tak zaklepejte!“
„Ne, proč já? Začněte vy, zaklepejte!“
„Zbabělče!“
„To vy jste zbabělec!“
„Kliď‑te se!“
„Teď skoro lituju, že jsem vám svěřil tajemství. Vy…“
„Já? Co já?“
„Využil jste toho, že jsem rozrušený, viděl jste, že jsem
inervovaný…“
„Kašlu na to! Je mi to k smíchu – a basta!“
„Proč jste vlastně tady?“
„A proč vy jste tady?“
„Tomu říkám morálka!“ poznamenal rozhořčeně pán v mývalím
kožichu.
„Vy mluvíte o morálce? Vy a morálka!“
„Tohle je nemorální!“
„Co je nemorální?“
„Podle vás je každý oklamaný manžel trouba!“

– 135 –
 „Copak vy jste manžel? Manžel je přece na Vozněsenském mostě!
Tak co s tím máte vy společného? Co dotíráte?“
„Mně se zdá, že vy jste milenec!“
„Poslyšte, jestli hodláte takhle pokračovat, budu nucen přiznat,
že jste trouba! Víte, jak to myslím?“
„Totiž vy chcete říct, že já jsem manžel!“ hlesl pán v mývalím
kožichu a ucouvl: byl jako opařený.
„Psst! Mlčte! Slyšíte?…“
„To je ona.“
„Ne!“
„Fuj, taková tma!“
Všecko utichlo: v Bobynicynově bytě se ozval hluk.
„Proč bychom se hádali, vážený?“ zašeptal pán v mývalím koži-
chu.
„Aby to čert vzal, vy sám jste se urazil!“
„Protože vaše chování přesáhlo všecky meze!“
„Mlčte!“
„Uznejte, jste ještě moc mladý…“
„Mlč‑te pře‑ce!“
„Ovšem, souhlasím s vaším názorem, že muž v takové situaci je
trouba.“
„Budete už konečně zticha?“
„Ale k čemu je dobré takhle zlostně nešťastníka pronásledovat?“
„To je ona!“
Jenomže hluk mezitím ustal.
„Ona?“
„Ano, ona! Ona! Co se staráte? To není váš malér!“
„Milý pane, milý pane,“ zablekotal pán v  mývalím kožichu,
zbledl a začal popotahovat, „samosebou jsem rozrušený… a vy jste
se dostatečně přesvědčil, jak mě ponížili… Teď je noc, ale zítra…
Ostatně, zítra se nejspíš nesetkáme, i když se toho nebojím – mi-
mochodem, nejde o mě, ale o mého přítele z Vozněsenského mostu:

– 136 –
opravdu! To je jeho žena, prostě cizí žena! Nešťastník – ujišťuju vás.
Dobře ho znám. Když dovolíte, všecko vám vypovím. Jsme přátelé,
jak vidíte, jinak bych se teď kvůli němu takhle netrápil. Několikrát
jsem mu říkal: proč se ženíš, milý příteli? Máš dobré postavení,
všeho hojnost, lidi si tě váží, proč bys to všecko vyměnil za vrtochy
koketerie? No uznejte sám! Ne, odpovídá, žením se: rodinné štěstí…
A tady máte to rodinné štěstí! Zpočátku sám sváděl cizí ženy a teď
pije až do dna kalich hořkosti… Odpusťte, ale tohle vysvětlení si
vyžádala nutnost… Je to nešťastný člověk a pije z kalichu hořkosti…“
a pán v mývalím kožichu zavzlykal, jako by se chtěl doopravdy roze-
štkat.
„Aby je čert vzal… všechny! Takových hlupáků se najde! A kdo
jste vy?“
Mladý muž zuřivostí skřípal zuby.
„Uznejte, že po tom všem… byl jsem k vám naprosto poctivý
a otevřený… a vy… takový tón!“
„Ne, dovolte… Jaké je s prominutím vaše jméno?“
„K čemu potřebujete znát moje jméno?“
„Á!“
„Nesmím vám říct své jméno.“
„A znáte Šabrina?“ zeptal se spěšně mladý muž.
„Šabrin!!!“
„Ano, Šabrin! Á!“ (A mladý muž trochu posměšně napodobil
pána v mývalím kožichu.) „Už chápete?“
„Ne, jakýpak Šabrin!“ namítl zkoprnělý pán v mývalím kožichu.
„Vůbec ne Šabrin. To je vážený člověk. Omlouvám vaši nezdvořilost
mukami žárlivosti.“
„Je to podvodník, prodejná duše, úplatkář, darebák, vykradl stát-
ní pokladnu! Co nevidět půjde před soud!“
„Promiňte,“ a pán v mývalím kožichu zbledl, „vy ho neznáte, jak
vidím, vy ho vůbec neznáte.“
„Osobně ho neznám, čerpám z jemu blízkých zdrojů.“

– 137 –
 „Z jakých zdrojů, milý pane? Vidíte, jsem rozrušený…“
„Hlupák! Žárlivec! Nedovede si ohlídat ani vlastní ženu! Ano,
hlupák a žárlivec je to, abyste věděl!“
„Promiňte, ale mýlíte se! Jste rozzuřený, mladý muži.“
„Ach!“
„Ach!“
V Bobynicynově bytě se ozval hluk. Kdosi otvíral dveře. Byly
slyšet hlasy.
„Ach, to není ona! To není ona! Poznám ji po hlase. Teď vím, že
to není ona!“ zašeptal pán v mývalím kožichu a zbledl jako plátno.
„Mlčte!“
Mladý muž se přitiskl ke zdi.
„Milý pane, já běžím: to není ona! Jsem moc rád…“
„No tak běžte, běžte!“
„A proč vy tu stojíte?“
„Co je vám do toho?“
Otevřely se dveře a pán v mývalím kožichu se neudržel a střem­
hlav pádil po schodech dolů.
Kolem mladého muže prošli muž a žena… Srdce se mu sevře-
lo… Ozval se známý ženský hlas a pak chraplavý mužský, ale úplně
neznámý.
„Nevadí, poručím, aby předjely sáně,“ oznamoval chraplavý hlas.
„Ach! No dobrá, souhlasím: poručte…“
„Jsou tamhle, okamžik.“
Dáma osaměla.
„Glafiro! Kde jsou tvé přísahy?!“ vykřikl mladý muž v zimníku
a popadl dámu za ruku.
„Kdo je to? To jste vy, Tvorogove? Můj bože! Co tu děláte?“
„S kým jste tam byla?“
„To je můj muž, běžte, běžte, co nevidět vyjde odtamtud… od
Polovicynových. Odejděte, proboha, odejděte!“
„Polovicynovi se před třemi týdny odstěhovali! Vím všecko!“

– 138 –
 Dáma se rozběhla k východu. Mladý muž ji dohonil.
„Kdo vám to řekl?“ zeptala se.
„Váš manžel, milostivá. Ivan Andrejevič. Je tady, stojí před vámi,
milostivá“
Ivan Andrejevič skutečně stál u vchodu.
„Ale, to jste vy?“ zvolal.
„Á, c’est vous?“ vykřikla Glafira Petrovna a s nelíčenou rados-
tí se vrhla k  muži. „Můj ty bože! Co se mi nestalo… Byla jsem
u Polovicynových: představ si… víš, odstěhovali se k Izmajlovskému
mostu – vyprávěla jsem ti to, vzpomínáš? Vzala jsem si odtamtud
sáně. Koně se splašili a pádili, rozbili sáně a já jsem asi sto kroků
odsud vypadla na zem. Vozka mi pomohl vstát. Byla jsem z toho celá
pryč. Naštěstí monsieur Tvorogov…“
„Cože?“
Monsieur Tvorogov se spíš podobal zkamenělině než živému
člověku.
„Monsieur Tvorogov mě zahlédl a nabídl se, že mě doprovodí.
Ale teď jste tady vy, a já vám mohu jenom vyjádřit svou hlubokou
vděčnost, Ivane Andrejeviči…!“
Podala ztuhlému Ivanu Andrejeviči ruku, ale nesevřela ji, spíš
ho do ruky štípla.
„Monsieur Tvorogov je můj známý. Měli jsme to potěšení setkat
se na plese u Skorlupovových, mně se zdá, že jsem ti to říkala…
Copak už si nevzpomínáš, Koko?“
„Ach, ovšem, ovšem, vzpomínám!“ přitakal pán v mývalím koži-
chu, kterému říkala Koko. „Těší mě, velice mě těší.“
A srdečně stiskl Tvorogovovi ruku.
„S kým to… Co to má znamenat? Já čekám…“ ozval se chraplavý
hlas.
Před naší skupinkou stanul nevídaný dlouhán. Vytáhl lorňon
a pozorně se zahleděl na pána v mývalím kožichu.

– 139 –
 „Ach, monsieur Bobynicyn!“ zaštěbetala dáma. „Kde se tu berete?
To je náhoda! Představte si, splašili se mi koně… tohle je můj muž!
Jean! Monsieur Bobynicyn, na plese u Karpovových…“
„Á, těší mě, velice mě těší! Půjdu pro kočár, drahoušku.“
„Běž, běž, Jean. Celá se třesu, jak jsem se polekala… Dokonce
mi není dobře… Dnes na maškarním,“ zašeptala Tvorogovovi. „Na
shledanou, pane Bobynicyne! Určitě se uvidíme zítra na plese
u Karpovových…“
„Ne, promiňte. Zítra na ples nepřijdu: musím tento, když teď ne-
tento…“ Dlouhán ještě cosi zabručel, zašoupal obrovitou holínkou,
vsedl do svých saní a odjel.
Předjel kočár a dáma nastoupila. Pán v mývalím kožichu se
zastavil: zdálo se, že není schopen pohybu, jen nejapně civěl na
mladého muže v zimníku. Ten se nepříliš důvtipně usmíval.
„Já nevím…“
„Promiňte, rád jsem vás poznal,“ uklonil se mladý muž s trochu
nesmělým, trochu zvědavým pohledem.
„Těší mě, velice mě těší.“
„Myslím, že vám padá galoše…“
„Mně? Ach, ano! Díky, díky za upozornění. Chci si pořídit gu-
mové…“
„Jenomže v gumových galoších se prý potí nohy,“ řekl mladý muž
se zřejmou nekonečnou účastí.
„Jean! Už to skončíš?“
„Ano, nohy se potí. Hned, hned, dušinko, to je zajímavý rozhovor.
Správně, jak jste ráčil poznamenat, nohy se potí… Ostatně, promiň-
te, já…“
„Neomlouvejte se, prosím!“
„Velice, velice mě těšilo…“
Pán v mývalím kožichu vsedl do kočáru a ten se rozjel. Mladý
muž dosud stál na místě a provázel ho udiveným pohledem.

– 140 –
 2

Příští večer se uvádělo jakési představení v Italské opeře. Ivan Andre-

jevič vtrhl do hlediště jako bomba. Ještě nikdy u něj nikdo nepozoroval
takové furore, takovou vášeň k hudbě. Přinejmenším se dobře vědělo,
že si v Italské opeře hodinku nebo dvě s chutí schrupne, dokonce něko-
likrát prohlašoval, že je to příjemné a sladké a „považte, primadona“,
říkával přátelům, „mňouká jako bílá kočička ukolébavku“. Jenomže
tohle prohlašoval už dávno, v loňské sezóně. Ale teď – ouvej! Nemůže
v noci spát ani doma. Přesto vpadl do hlediště, naplněného k prasknutí,
jako bomba. Dokonce uvaděč na něho nějak podezřívavě pohlédl a pak
zašilhal na jeho postranní kapsu – nebyl si jistý, zda z ní nevykukuje
rukojeť kinžálu, ukrytého tam pro každý případ. Je zapotřebí pozna-
menat, že v té době se publikum dělilo na dva sílící tábory a každý
stál za svou primadonou. Jedni se jmenovali –zisti a druzí –nisti. Oba
tábory do té míry milovaly hudbu, že se uvaděči nakonec právem začali
obávat jakéhosi výrazného projevu náklonnosti ke všemu krásnému
a vznešenému, co se spojovalo v obou primadonách. Proto při pohle-
du na mladické hnutí šedovlasého starce, i když, připusťme, ne zcela
šedovlasého, asi tak padesátníka, plešouna, který působil celkem
solidním dojmem, uvaděč si bezděčně vzpomněl na Hamleta:

Už je to tak, že jako mladá krev

rozumu mívá málo,
a zas my staří
ho máme příliš…

A jak bylo řečeno výše, zašilhal na postranní kapsu návštěvní-

kova fraku v obavě, zda nezahlédne kinžál. Ale ve skutečnosti tam
byla jenom tobolka a nic víc.

– 141 –
 Ivan Andrejevič vletěl do hlediště, obhlédl všecky lóže na prvním
balkoně a ó, hrůzo! Srdce se mu sevřelo: byla tu! Seděla v lóži!
Vedle ní generál Polovicyn s manželkou a švagrovou a generálův
pobočník, mimořádně obratný mladík, a ještě jakýsi civil… Ivan
Andrejevič napínal zrak, ale ó, hrůzo! Civil se schoval za pobočníka
a zůstal utajen.
Byla tady, i když tvrdila, že bude někde jinde! Tahle obojetnost,
kterou Glafira Petrovna od jisté doby projevovala na každém
kroku, ho ničila. Neznámý mladík v civilu ho nakonec přivedl do
naprostého zoufalství. Zcela ohromen sklesl do křesla. Proč asi? To
je jednoduchý případ…
Musíme podotknout, že místo našeho hrdiny bylo hned vedle
lóže v přízemí, a k dovršení všeho zrádná lóže na prvním balkoně
se zvedala přímo nad ním, takže ke své krajní nelibosti nemohl sle-
dovat, co se děje nad jeho hlavou. Proto se čílil a vřel jako samovar.
Celé první dějství propásl, totiž nezaznamenal jedinou notu. Říká
se, že hudba je dobrá proto, že ji můžeme přizpůsobit svým mo-
mentálním pocitům. Ten, kdo se raduje, nalézá v jejích tónech ra-
dost, ten, kdo smutní, smutek. V uších Ivana Andrejeviče burácela
bouře. K dovršení všeho zezadu, zpředu i z boku se ozývaly hrozivé
ječivé hlasy, div mu srdce nepuklo. Konečně jednání skončilo, ale
v okamžiku, kdy padala opona, se s naším hrdinou odehrálo cosi
takového, co žádné pero nepopíše.
Stává se, že občas z balkonů spadne program. Když je některá hra
nudná a diváci zívají, je to pro ně hotové dobrodružství. Se zvláštní
účastí pozorují let toho jemňoučkého papíru z druhého balkonu
a s radostí sledují jeho klikatou pouť až ke křeslům v přízemí, kde
zaručeně přistane na čísi hlavě, na podobný případ nepřipravené.
Doopravdy je velmi zajímavé vidět, jak ona hlava upadne do rozpa-
ků (určitě upadne). Já se vždycky bojím dámských kukátek, která
často spočívají na předprsních lóží. Mám dojem, že užuž sletí a do-
padnou na čísi nepřipravenou hlavu. Ale vidím, že moje tragická

– 142 –
poznámka není vhodná, a proto ji odkazuji fejetonům těch novin,
které varují před zradou, nesvědomitostí, rusy, jestliže se vyskytují
u vás v domě, a doporučují známého pana Principa, úhlavního ne-
přítele a odpůrce všech Rusů na světě, nejen domácích, ale dokonce
i cizozemských, tzv. Prušáků a podobně.
Ivanu Andrejeviči se stalo něco, co dodneška nikdo nedokázal
popsat. Na jeho hlavu – už jsme řekli, oplešatělou – dopadlo cosi, ale
nebyl to program. Přiznám se, je trapné prozradit, co vlastně sletělo
na jeho hlavu, protože se stydím přiznat, že na úctyhodnou a holou,
totiž částečně vlasů zbavenou hlavu žárlivého rozčileného Ivana
Andrejeviče se snesl tak nemravný předmět, jakým bylo navoněné
milostné psaní. Přinejmenším náš ubohý hrdina, zcela zaskočený
touto nepředvídanou nepřístojnou příhodou, sebou škubl tak, jako
by mu po hlavě přeběhla myš nebo nějaká jiná bestie.
Šlo o milostné psaní, o tom nemohlo být pochyb. Bylo napsané
na navoněném papíře přesně tak, jak se psávají milostná psaníčka
v románech, a složené do zrádně malého formátu, takže ho bylo
možné ukrýt v dámské rukavičce. Spadlo pravděpodobně náhodou,
při předávání: například kdosi požádal o program a psaníčko bylo
obratně vloženo do programu a už se předávalo do jistých rukou,
ale stačil okamžik, možná bezděčný pohyb pobočníka, který se
neobyčejně obratně omlouval za svou nešikovnost, a psaníčko
vyklouzlo z ručky rozechvělé rozpaky, a mladík v civilu, jenž užuž
natahoval netrpělivou ruku, náhle svíral v prstech namísto psaní
divadelní program a nevěděl, co si s ním počít. Opravdu, byla to
nepříjemná příhoda, ale uznejte, pro Ivana Andrejeviče byla ještě
nepříjemnější.
„Predestiné,“ zašeptal a zalitý ledovým potem sevřel křečovitě
v rukách dopis: predestiné! Kulka si vždycky najde toho pravého,
mihlo se mu hlavou. Ne, to ne! Čím jsem se provinil? Ale existuje
jiné přísloví: Na chudáka i střecha spadne.

– 143 –
 Kdovíco všechno neprolétne hlavou otřesenou takovou neče-
kanou příhodou! Náš hrdina strnule seděl na židli, jak se říká – víc
mrtvý než živý. Byl přesvědčen, že ze všech stran ho pozorují bez
ohledu na to, že se právě v tu chvíli strhl v celém hledišti poprask
a  vyvolávali pěvkyni. Seděl, rozpačitý a  zrudlý, a  neodvážil se
vzhlédnout, jako by ho potkala jakási nečekaná nepříjemnost,
nějaká disonance v téhle skvělé početné společnosti. Konečně se
odhodlal pozvednout hlavu.
„Pěkně zpívali, prosím!“ utrousil k jednomu švihákovi, který
seděl po jeho levé ruce.
Ten, nadšením celý bez sebe, zuřivě tleskal, ale převážně dupal,
a teď letmo, roztržitě na něj pohlédl, ale pak stočil dlaně do kornou-
tu, aby ho bylo líp slyšet, a vyvolal jméno pěvkyně. Ivan Andrejevič,
který ještě nikdy podobný řev neslyšel, byl spokojen. Ničeho si
nevšiml, pomyslel si a měl se k odchodu. Ale tlouštík, který seděl
za ním, náhle vstal, postavil se zády k němu a lorňonem pátral po
lóžích. Taky dobře, pomyslel si Ivan Andrejevič. Samosebou, vpře-
du nic neviděli. Ostýchavě, s blahou nadějí zašilhal směrem k lóži
v přízemí, která sousedila s jeho křeslem, a přepadl ho nepříjemný
pocit. Seděla tam krásná dáma, opřená o opěradlo křesla, a smála
se jako pominutá.
„Ach, tyhle ženy!“ zašeptal Ivan Andrejevič a prodíral se za ostat-
ními diváky k východu.
Navrhuji čtenářům, aby tenhle případ rozřešili, prosím je, aby
nás s Ivanem Andrejevičem rozsoudili. Měl v tu chvíli pravdu? Velké
divadlo, jak známo, má dva balkony s lóžemi a nad nimi galerie.
Proč by měl náš hrdina předpokládat, že psaníčko spadlo právě
z té určité a ne některé jiné lóže? Nebo kupříkladu z galerie, kde
taky sedí dámy? Jenomže vášeň je něco neuvěřitelného a žárlivost
je zcela mimořádný jev.
Ivan Andrejevič se vrhl do foyeru, zastavil se u lampy, rozlomil
pečeť a četl:

– 144 –
 „Dnes hned po představení v G‑é, na rohu uličky, v domě K…,
druhé patro, vpravo od schodiště. Vchod z průjezdu. Buď tam, pro-
boha, sans faute.“
Rukopis nepoznal, ale nebylo pochyb: šlo o schůzku. Chytit,
přistihnout a překazit zlo v samém zárodku, to byla jeho první
myšlenka. Chtěl je odhalit hned teď, na místě, ale jak to provést?
Vyběhl dokonce na první balkon, ale rozumně se vrátil. Nevěděl
přesně, kam má běžet. Z dlouhé chvíle vyběhl nahoru z druhé
strany a otevřenými dveřmi cizí lóže pátral pohledem. Ano, ano!
Na všech balkonech i galeriích seděli mladí páni a mladé dámy.
Psaníčko mohlo vypadnout ze všech čtyř pater najednou, protože
Ivan Andrejevič podezříval všechna patra, že se proti němu spikla.
Nic ho nezadrželo, ani zdání. Celé druhé jednání běhal po všech
chodbách a ne a ne se uklidnit. Užuž se hrnul k pokladně v naději,
že se od pokladníka dozví jména osob, které si koupily lóže na všech
balkonech, ale pokladna už byla zavřená. Konečně zabouřil potlesk
a ozvaly se nadšené výkřiky. Představení skončilo. Obecenstvo vy-
volávalo pěvkyně a zejména shora, z bidýlka, burácely dva hlasy
vůdců obou táborů. Ale Ivan Andrejevič na ně neměl ani pomyšlení.
Už mu došlo, co podnikne. Oblékl si zimník a pustil se do G‑ové,
aby tam přistihl, usvědčil a odhalil – vůbec jednal mnohem ener-
gičtěji než včera. Brzy našel zmíněný dům a už se chystal vstoupit
do průjezdu, ale vtom mu doslova pod rukama proklouzla postava
jakéhosi hejska v plášti, předehnala ho a vyběhla po schodišti
do druhého patra. Ivanu Andrejeviči se zdálo, že je to týž hejsek,
jakého zahlédl předtím, i když mu ani tehdy neviděl do obličeje.
Zatrnulo mu u srdce. Hejsek už ho předhonil o jedno patro. Náš hr-
dina zaslechl, jak se ve druhém patře otevřely dveře, ačkoliv nebylo
slyšet zvonek, jako by příchozí byl očekáván. Mladý muž proklouzl
dovnitř. Ivan Andrejevič doběhl do druhého patra v okamžiku, kdy
ještě nestačili zavřít dveře. Chtěl chvíli nesměle postát za dveřmi,
uvážit, co dál, a potom se odhodlat k rozhodnému kroku, ale v tu

– 145 –
chvíli před vchodem zahrčel kočár, dveře se hlučně otevřely a čísi
těžké kroky provázené hekáním a kašláním směřovaly vzhůru.
Ivan Andrejevič to nevydržel, otevřel dveře a se vší vítězoslávou
oklamaného muže se ocitl v bytě. Vstříc mu vyběhla služebná, celá
bez sebe, a pak se objevil jakýsi muž, ale Ivana Andrejeviče nebylo
možné zastavit. Vpadl jako bomba dovnitř, prošel dvěma tmavými
místnostmi a náhle se ocitl v ložnici před mladou krásnou dámou,
která se chvěla strachem a hleděla na něho s nelíčenou hrůzou,
jako by nechápala, co se kolem ní děje. Vtom se v sousedním pokoji
ozvaly hřmotné kroky a blížily se: byly to kroky známé ze schodiště.
„Proboha! To je můj muž!“ vykřikla dáma, zalomila rukama
a zbělela víc než její ranní úbor.
Ivan Andrejevič si uvědomil, že se zmýlil, provedl klukovinu, že
řádně neuvážil svoje kroky a dost dlouho nesbíral odvahu venku
na schodišti. Ale už se nedalo nic dělat. Dveře se otevřely a kdosi
těžkopádný, soudě podle těžkopádných kroků, vcházel do ložnice…
Nevím, za koho se v tu chvíli Ivan Andrejevič považoval! Nevím,
co mu zabránilo vyjít vstříc neznámému, oznámit, že se dostal do
úzkých, přiznat, že bezděčně jednal krajně nezdvořile, požádat za
prominutí a zmizet – samozřejmě ne právě s velkou ctí a slávou,
ale přinejmenším poctivě, otevřeně. Ale kdeže! Znovu se zachoval
jako kluk, jako by se považoval za Dona Juana nebo za Lovelace.
Nejprve se skryl za závěs u postele, a když ho zcela ovládla malo-
myslnost, sklesl na zem a bezmyšlenkovitě vlezl pod postel. Leknutí
převážilo nad uvážlivostí, takže sám oklamaný, nebo alespoň se za
oklamaného pokládal, nesnesl, aby se setkal s jiným oklamaným
mužem, snad z obavy, aby ho neurazil svou přítomností. Tak či
onak, ocitl se pod postelí, aniž věděl jak. Nejvíc ho překvapilo, že
dáma neprotestovala. Nezačala křičet při pohledu na podivného
postaršího pána, který hledal útočiště pod její postelí. Zřejmě byla
natolik vylekaná, že pravděpodobně ztratila řeč.

– 146 –
 Muž vešel, vzdychal a hekal, zpěvavě, stařecky se pozdravil se
ženou a svalil se do křesla, jako by právě přinesl otep dříví. Rozlehl
se přidušený kašel a dlouho neustával. Ivan Andrejevič, který se
z tygra proměnil v jehně, nesměle a pokorně jako myš před kocou-
rem strachy sotva dýchal, přestože by mohl z vlastní zkušenosti vě-
dět, že všichni oklamaní muži nekoušou. Ale to ho vůbec nenapadlo,
snad z nedostatku představivosti nebo z jiného důvodu. Opatrně,
potichu, po paměti šátral kolem sebe, aby se mohl pohodlněji uve-
lebit. Jaké bylo jeho překvapení, když nahmátl jakýsi předmět, který
se k jeho obrovskému údivu pohnul a chytil ho za ruku! Pod postelí
se skrýval ještě kdosi další…
„Kdo je tu?“ zašeptal Ivan Andrejevič.
„Právě jsem vám sdělil, kdo jsem,“ zašpital podivný neznámý.
„Teď ležte a mlčte, když už jste se dostal do téhle bryndy!“
„Ale přece jen…“
„Mlčte!“
A přebytečný chlapík (pod postelí bohatě stačil jeden) mu sevřel
ruku tak silně, že náš hrdina div nevyjekl bolestí.
„Milý pane…“
„Psst!“
„Nemačkejte mě tolik, nebo budu křičet.“
„Jen to zkuste!“
Ivan Andrejevič zahanbeně zrudl. Neznámý byl surovec a vztek­
loun. Možná že ho osud pronásledoval a nejednou se dostal do
úzkých, ale náš hrdina byl nováček a bylo mu tak úzko, že nemohl
dýchat. Krev mu bušila ve spáncích. Jenže nemohl nic dělat, a tak mu
nezbývalo, než aby ležel na břiše jako padlý. Podřídil se okolnostem
a zmlkl.
„Byl jsem, dušinko,“ začal muž, „u Pavla Ivanyče. Chystali jsme
se hrát preferans, ale kch, kch, kch (rozkašlal se), záda… kch! Aby
je… kch, kch, kch!“
A popustil uzdu svému kašli.

– 147 –
 „Záda…“ vypravil ze sebe konečně se slzami v očích, „rozbolela
mě záda… to ty zatracené hemoroidy! Nemohl jsem sedět ani stát…
stát ani sedět! Achchch, kchkchck...“
Jako by novému záchvatu kašle bylo souzeno žít mnohem déle
než jeho vlastníku. Stařec v přestávkách mezi kašlem ještě cosi
huhlal, ale nebylo mu vůbec rozumět.
„Milý pane, posuňte se proboha o kousek dál!“ zašeptal nešťastný
Ivan Andrejevič.
„Ale kam poroučíte? Není tu místo.“
„Uznejte, já nemůžu takhle… V takovéhle prekérní situaci jsem
poprvé.“
„A já jsem zase poprvé v tak nepříjemném sousedství.“
„Ale to přece, mladý muži…“
„Mlčte!“
„Já že mám mlčet? Chováte se příliš nezdvořile, mladý muži… Jste
ještě velmi mladý, nemýlím‑li se… Jsem starší než vy.“
„Mlčte!“
„Milý pane! Zapomínáte se. Nevíte, s kým mluvíte!“
„S pánem, co leží pod postelí…“
„Ovšem mě sem přivedla náhoda… omyl, ale vás, jestli se nemý-
lím, amorálnost.“
„V tom se mýlíte.“
„Milý pane! Říkám vám, jsem starší než vy…“
„Pane! Jsme na jedné lodi. A nesahejte mi na obličej!“
„Milý pane! Nic nerozeznávám… Promiňte, ale není tu místo.“
„Proč jste tak tlustý?“
„Božínku! Ještě nikdy jsem se nedostal do takhle ponižující si-
tuace!“
„Ano, níž už ležet nemůžete.“
„Milý pane, milý pane! Já nevím, co jste zač, nechápu, jak se to
všecko stalo, ale já jsem tady omylem! Nejsem ten, za koho mě
máte…“

– 148 –
 „Já bych si o vás nic špatného nemyslel, kdybyste se nestrkal.
Mlčte přece!“
„Milý pane! Když se neposunete, dostanu infarkt. Budete mě mít
na svědomí. Ujišťuju vás… Jsem počestný člověk, otec rodiny. Tahle
situace je pro mě nesnesitelná!“
„Sám jste se do ní dostal. Posuňte se, prosím! Tady je vaše místo –
dál to nejde!“
„Šlechetný mladý muži! Milý pane, vidím, že jsem se ve vás mýlil,“
přiznal Ivan Andrejevič v záchvatu vděčnosti za uvolněné místo
a mnul si nateklé údy. „Chápu, že se tísníte, ale co dělat? Vidím, že
o mně špatně smýšlíte. Když dovolíte, pokusím se napravit svou
reputaci a prohlašuju, že jsem ten a ten a ujišťuju vás, že jsem sem
přišel proti své vůli, ne jak vy si myslíte… Mám hrozný strach.“
„Budete už zticha? Pochopte, když nás uslyší, bude zle… Psst…
On něco říká. Nejspíš už kašel pominul.“
„Tak tedy, dušinko,“ zasípěl stařec a plačtivě pokračoval: „Tak
tedy, dušinko, kch, kch! Ach! To je hotové neštěstí. Fedosej Ivanovič
povídá: ‚Měl byste zkusit čaj z řebříčku‘ – slyšíš, dušinko?“
„Slyším, příteli.“
„Zrovna tak to povídal: prý měl byste pít čaj z řebříčku. A já na to:
‚Přikládali mi pijavice.‘ A on: ‚Ne, Alexandře Demjanoviči, řebříček
líp pomáhá uvolňovat, věřte mi…‘ Kch, kch! Panebože! Co myslíš,
dušinko? Kch, kch! Ach, ty můj stvořiteli! Kch, kch!… Tak tedy raději
řebříček, ne? Kch, kch, kch! Ach! Kch!“
„Myslím, že by to nebylo špatné zkusit,“ odpověděla žena.
„Ano, ano! Vy máte, povídá, zřejmě souchotiny, kch, kch! A já na
to: To je podagra a podrážděný žaludek, kch, kch… A on: ,Třeba to
jsou souchotiny.‘ Co myslíš, dušinko, jsou to souchotiny?“
„Proboha, co to říkáte?“
„Taktak, souchotiny! Ale ty by ses měla svléknout a jít spát, du-
šinko, kch, kch! Já mám dnes, kch, kch, rýmu.“
„Uf!“ ulevil si Ivan Andrejevič. „Posuňte se, kristepane!“

– 149 –
 „Já se vám opravdu divím, co pořád vyvádíte. Neumíte ležet
klidně…“
„Máte na mě pifku, mladý muži, a tak mě chcete popichovat. Já
to poznám. Vy jste zřejmě milenec té dámy?“
„Mlčte!“
„Nebudu mlčet! Nenechám se od vás komandovat! Jste nejspíš
milenec, viďte? Jestli na nás přijdou, já za nic nemůžu, nic nevím.“
„Jestli okamžitě nepřestanete,“ sykl mladý muž a zaskřípal zuby,
„řeknu, že jste mě sem zatáhl. Řeknu, že jste můj strýc, který pro-
hýřil veškeré svoje jmění. Pak si alespoň nebudou myslet, že jsem
milenec té dámy.“
„Milý pane! Vy se mi vysmíváte! Ale i moje trpělivost má své
meze!“
„Psst! Nebo vás donutím mlčet! Vy jste moje neštěstí! No řekněte,
proč jste tady? Bez vás bych už tady nějak přečkal do rána a pak
bych zmizel.“
„Ale já tady nemůžu ležet až do rána! Jsem rozumný člověk
a mám samosebou styky… Co myslíte, bude tady spát?“
„Kdo?“
„Ale ten stařík…“
„Pochopitelně. Všichni muži nejsou jako vy. Spávají doma.“
„Milý pane, milý pane!“ vykřikl Ivan Andrejevič, strnulý leknutím.
„Buďte ujištěn, že i já spávám doma, tohle je poprvé. Ale můj bože,
vidím, že mě znáte. Jak se jmenujete, mladý muži? Okamžitě mi to
řekněte, snažně vás prosím. Ptám se vás nezištně a přátelsky…“
„Poslyšte! Budu nucen použít násilí…“
„Když dovolíte, milý pane, vysvětlím vám celou tuhle ohavnou
záležitost…“
„Nechci nic vědět, nechci slyšet žádné vaše výklady. Mlčte,
nebo…“
„Ale já už to nevydržím…“
Pod postelí následoval lehký zápas a Ivan Andrejevič ztichl.

– 150 –
 „Dušinko, tady si snad špitají kocouři…“
„Kocouři? Co si to vymýšlíte?“
Žena očividně nevěděla, o čem se má se svým mužem bavit. Byla
tak překvapená, že se dosud nevzpamatovala. Trhla sebou a zbyst-
řila sluch.
„Jací kocouři?“
„Prostě kocouři, dušinko. Tuhle přijdu domů a kocour Vaska sedí
u mě v pracovně a špitá si. Já mu povídám: Copak, Vaseňko? A on
znova: Ššššššš! A tak pořád kolem dokola. Myslím si, patroni svatí!
Nenašeptává mi něco o smrti?“
„Dnes mluvíte samé hlouposti! Styďte se, prosím vás.“
„To nic, nezlob se, dušinko. Vidím, že je ti nepříjemné slyšet, že
umřu. Nezlob se, říkám to jen tak. Měla by ses svléknout a lehnout
si a já bych tady u tebe chvilku poseděl, než usneš.“
„Proboha, přestaňte! Později…“
„Tak už se nezlob, nezlob se… Ale vážně, tady jsou snad myši.“
„Hned kocouři, hned zase myši! Vážně, nevím, co to s vámi je.“
„Já jen… já… kch! Já jen kch, kch, kch! Můj ty bože! Kch!“
„Slyšíte? Vy se tady chrujete, že vás i on zaslechl,“ zašeptal mladý
muž.
„Kdybyste věděl, jak mi je! Spustila se mi z nosu krev.“
„Tak ať, mlčte. Počkejte, až odejde.“
„Mladý muži, vžijte se do mé situace: vždyť já ani nevím, s kým
tu ležím.“
„A pomohlo by vám snad, kdybyste to věděl? Já se taky nezají-
mám, jak vy se jmenujete. No tak mi to povězte…“
„Ne, k čemu to… Já bych vám jenom rád vysvětlil, jakým nedo-
patřením…“
„Psst… Zas už něco říká.“
„Vážně, dušinko, špitají si.“
„Ale ne, máte špatně zastrčenou vatu v uších.“

– 151 –
 „Ach, když mluvíš o vatě… Víš, tady nahoře… kch, kch, kch! Na-
hoře, kch, kch, kch!“
„Nahoře!“ zašeptal mladý muž. „Ach, ksakru! A já myslel, že tohle
je poslední patro. Copak to je první patro?“
„Mladý muži,“ zašeptal Ivan Andrejevič, který se vzpamatoval,
„co to říkáte? Proboha, proč vás to zajímá? Já si taky myslel, že tohle
je poslední patro. Prokrista, copak je tady ještě jedno patro?“
„Namouduši, něco tam šramotí,“ pronesl nakonec stařec a pře-
stal kašlat…
„Psst! Slyšíte?“ zasyčel mladý muž a bolestně stiskl Ivanu Andre-
jeviči obě ruce.
„Milý pane, svíráte mi ruce jako v kleštích. Pusťte mě.“
„Psst…“
Následoval krátký zápas a pak znovu zavládlo mlčení.
„Tak tedy, potkal jsem jednu hezkou…“ začal stařec.
„Jak to, hezkou?“ přerušila ho žena.
„Tak tedy… říkal jsem ti, že jsem potkal na schodišti hezkou
dámu, nebo jsem to zapomněl? Paměť už mi neslouží. Třezalku…
kch!“
„Cože?“
„Měl bych pít čaj z třezalky – prý se to zlepší… kch, kch, kch…
Zlepší!“
„To vy jste ho přerušil,“ procedil mladý muž a znovu zaskřípal
zuby.
„Říkáš, že jsi dnes potkal jednu hezkou dámu?“ zeptala se žena.
„Prosím?“
„Potkal jsi jednu hezkou dámu.“
„Kdo ji potkal?“
„Ty přece…“
„Já? Kdy? Ano, safra…“
„Konečně! Taková mumie! No tak…“ zašeptal mladý muž a v du-
chu popoháněl zapomnětlivého staříka.

– 152 –
 „Milý pane! Třesu se hrůzou. Božínku! Co to slyším? To je zrovna
jako včera, určitě, jako včera!“
„Psst…“
„Ano, ano, ano! Už jsem si vzpomněl! Taková šibalka! Očka…
Modrý klobouček…“
„Modrý klobouček? Ale ale!“
„To je ona! Má modrý klobouček. Můj ty bože…“ vykřikl Ivan
Andrejevič.
„Ona? Která ona?“ zašpital mladý muž a znovu sevřel ruce svému
společníkovi.
„Psst!“ napomenul ho Ivan Andrejevič. „On mluví…“
„Ach bože! Můj ty bože!“
„No ano, ale mimo jiné, která nemá modrý klobouček?“
„Taková šibalka!“ pokračoval stařec. „Chodívá sem k nějakým
známým. Vždycky na mě dělá oči. A k těm známým chodívají další
známí…“
„Fuj, to je nuda,“ přerušila ho dáma, „považ, o co se to zajímáš…“
„No dobrá, dobrá! Nezlob se…“ uklidňoval ji zpěvavě stařec.
„Když si to nepřeješ, nebudu mluvit. Dneska nějak nemáš náladu…“
„Jak vy jste se sem dostal?“ začal mladý muž.
„No vida! Teď vás to zajímá, a předtím jste nechtěl nic slyšet!“
„Mně je to přece jedno! Jak račte, klidně si mlčte! Čert aby to,
taková historie!“
„Mladý muži, nezlobte se. Nevím, co mluvím, to já jen tak. Chtěl
jsem pouze říct, že v tom něco bude, a vy jste možná do toho za-
pletený… Ale kdo jste? Vidím, že vás neznám: ale kdo jste, ptám se
vás? Panebože! Nevím, co mluvím!“
„Podívejme!“ přerušil ho mladý muž, jako by o čemsi uvažoval.
„Já vám všecko řeknu, všecko. Vy si třeba myslíte, že ne, že se
na vás zlobím, ale omyl! Tady je moje ruka. Jsem skleslý, nic víc.
Ale proboha vás prosím, vypovězte mi všecko od začátku: jak jste
se sem dostal? Jak se to stalo? Co se týká mě, nezlobím se na vás,

– 153 –
namouduši, ne, tady je moje ruka. Je tu všude samý prach, zaprášil
jsem se, ale to nic neubírá na vznešenosti citů.“
„Běžte s tou vaší rukou! Člověk se tady nemůže hnout, a on dotírá
s rukou!“
„Milý pane! Vy se mnou jednáte, jako bych byl, s dovolením,
nějaká stará bačkora,“ procedil Ivan Andrejevič a v jeho hlase se
ozvalo zaúpění. „Chovejte se ke mně trochu uctivěji, alespoň tro-
chu, a já vám všecko vypovím! Mohli bychom se spřátelit, dokonce
jsem ochoten pozvat vás na oběd. Ale takhle nemůžeme dál ležet,
to říkám otevřeně. Mýlíte se, mladý muži… Vy nevíte…“
„Kdypak ji asi potkal?“ blekotal mladý muž, zřejmě krajně roz-
rušený. „Možná že na mě čeká… Musím odsud!“
„Že čeká? O kom to mluvíte, mladý muži? Myslíte si, že tam na-
hoře… Panebože! Panebože! Za co mě pánbůh takhle trestá?“
A na znamení zoufalství se pokusil otočit na záda.
„K čemu potřebujete znát její jméno? Čert aby to… Ať to byla ona
nebo nebyla – já vylezu!“
„Milý pane, co vás to napadá? Co já si počnu?“ zašeptal Ivan
Andrejevič a v záchvatu zoufalství chytil svého souseda za šos fraku.
„Co je mi do toho? Zůstaňte si tu sám. Když nechcete vylézt,
řeknu, že jste můj strýc, který prohýřil veškeré svoje jmění, aby si
stařík nemyslel, že jsem milenec jeho ženy.“
„Jenomže to není možné, mladý muži. To nevypadá pravdě-
podobně, že jsem váš strýc. Nikdo vám neuvěří. Ani malé dítě,“
šeptal zoufale Ivan Andrejevič.
„Tak nežvaňte a ležte si tu jako kláda! Prosím, přenocujte tady
a zítra už nějak vylezete. Nikdo si vás nevšimne – nikoho nena-
padne, že když vylezl jeden, zůstal tam ještě další. Aby tam tak seděl
celý tucet! Ostatně, vy sám vydáte za tucet. Posuňte se, a já vylezu!“
„Popichujete mě, mladý muži… A co když se rozkašlu? Je zapo-
třebí počítat se vším!“
„Psst!“

– 154 –
 „Co je to? Jako bych zase slyšel nahoře hluk,“ pronesl stařec,
který si mezitím stačil zdřímnout.
„Nahoře?“
„Slyšíte, mladý muži? Já vylezu.“
„No slyším!“
„Můj ty bože! Já vylezu.“
„Ale já ne! Mně je všecko fuk! Když už se to takhle zamotalo,
všecko je fuk! A víte, co si myslím? Podezřívám vás, že jste paroháč,
abyste věděl!“
„Bože, takový cynismus! Tohle že si myslíte? Ale proč paroháč?
Nejsem ženatý.“
„Jak to, že ne? Tůhle!“
„Co když jsem milenec?“
„Pěkný milenec!“
„Milý pane, milý pane… No dobrá, já vám všecko vypovím. Chá-
pejte moje zoufalství. To není můj případ, já nejsem ženatý. Jsem
svobodný jako vy. Jde o mého přítele, kamaráda z dětství… Já jsem
milenec… On mi povídá: ,Já jsem nešťastný, piju kalich, podezřívám
svou ženu.‘ Poslyš, já na to, z čeho ji vlastně podezříváš? Ale vy mě
neposloucháte… Poslouchejte, prosím! Žárlivost je směšná, vyčí-
tám mu, žárlivost je lidská slabost! ‚Ne,‘ odpovídá, ‚jsem nešťastný
člověk! Já tento… kalich… totiž podezřívám…‘ Ty jsi můj přítel,
pokračuju, kamarád z dětství. Společně jsme trhali květy rozkoše
a utápěli se v hlubinách slasti… Kristepane, já nevím, co mluvím. Vy
se pořád smějete, mladý muži. Já se z vás zblázním.“
„Vy už jste blázen!“
„Tak tak, tušil jsem, že to řeknete… Jen se smějte, smějte, mladý
muži! Taky jsem byl svého času v plné síle a sváděl jsem ženy! Ach!
Cítím, že dostanu zápal mozkových blan!“
„Co je to, dušinko? Jako by někdo kýchl!“ zazpíval stařec. „To ty,
dušinko?“
„Ach, panebože!“ vyjekla žena.

– 155 –
 „Psst!“ ozvalo se pod postelí.
„To nejspíš klepou nahoře,“ poznamenala žena polekaně, protože
se pod postelí skutečně ozval hluk.
„Ano, nahoře!“ přitakal muž. „Říkal jsem ti, že jsem potkal…
hejska – kch, kch! Hejska s knírky – kch, kch! Panebože, moje záda!
Potkal jsem nějakého hejska s knírky.“
„S knírky! Božínku, to jste byl určitě vy,“ zašeptal Ivan Andrejevič.
„Ty můj Stvořiteli, vy jste ale! Vždyť já jsem tady, ležím tu
společně s vámi! Jak by mě mohl potkat? A nesahejte mi na obličej!“
„Bože, já snad omdlím.“
Mezitím se skutečně nahoře ozval hluk.
„Co by to mohlo být?“ zašeptal mladý muž.
„Milý pane! Mám strach, to je hrůza! Pomozte mi.“
„Psst!“
„Opravdu, dušinko. Dělají tam randál. A ještě k tomu nad tvou
ložnicí. Neměli bychom tam poslat služebnou, aby se zeptala, co to
znamená?“
„No ne! Ty máš nápady!“
„Dobrá, už nebudu. Vážně, jsi dneska nějaká rozzlobená.“
„Panebože! Měl byste jít spát.“
„Ty mě vůbec nemáš ráda, Lízo.“
„Ale mám. Jenom jsem hrozně unavená.“
„No dobrá, dobrá. Já už jdu.“
„Ach ne, ne! Neodcházejte!“ vykřikla žena. „Nebo ano, jen běžte,
běžte!“
„Co je s tebou, vážně… Hned odejděte, hned neodcházejte… Kch,
kch, kch! U holčičky Panafidinových… kch! Viděl jsem u té holčičky
panenku z Norimberku, kch, kch…“
„Teď mluvíte o panenkách!“
„Hezká panenka, kch, kch, hezká, kch, kch!“
„Loučí se,“ zašeptal mladý muž, „a odchází. A my taky odejdeme.
Slyšíte? Radujte se přece!“

– 156 –
 „Dej bůh! Dejž to pánbůh!“
„To byla lekce… pro vás…“
„Jaká lekce, mladý muži? Já cítím… Ale vy jste ještě mladý a ne-
můžete mi dávat lekce.“
„A přesto můžu… Poslouchejte.“
„Božínku, chce se mi kýchnout!“
„Psst! Jen se opovažte…“
„Ale co mám dělat? Tady to páchne myšinou. Já to nevydržím…
Vyndejte mi z kapsy kapesník, proboha vás prosím: nemůžu se ani
hnout… Ach, bože, bože! Za co mě takhle trestáš?“
„Tumáte kapesník! Hned vám řeknu, za co. Jste žárlivec. Bez-
důvodně běháte jako splašený, vtíráte se do cizích bytů, provádíte
nepřístojnosti…“
„Žádné nepřístojnosti jsem neprováděl, mladý muži.“
„Mlčte!“
„Vy mně nemůžete kázat morálku, mladý muži, já jsem mo-
rálnější než vy…“
„Mlčte!“
„Ach, můj ty bože! Můj ty bože!“
„Provádíte nepřístojnosti, děsíte mladou dámu, která strachem
neví, co si počít, a možná se z toho roznemůže. Rušíte úctyhodného
starce, kterého trápí hemoroidy a potřebuje především klid – a proč
to všechno? Protože jste si vymyslel nějakou hloupost a teď s tím
běháte po všech koutech? Chápete, v jak hanebné situaci jste se
ocitl? Chápete?“
„Dobrá, milý pane! Cítím to, ale vy nemáte právo…“
Mlčte! Jaképak právo? Chápete, že tohle může skončit tragicky?
Chápete, že stařík, který miluje svou ženu, se může pominout, až
uvidí, jak vylézáte zpod postele? Ale ne, vy nedokážete způsobit
tragédii! Myslím, že každý, kdo vás uvidí, jak vylézáte, se rozesměje.
Přál bych si vás vidět při svíčkách: zřejmě jste náramně směšný!“

– 157 –
 „A co vy? V tom případě jste taky směšný! Já bych vás taky chtěl
vidět!“
„Ani nápad!“
„Vy máte na čele vypálený cejch amorálnosti, mladý muži!“
„Mluvíte o amorálnosti… Ale jak víte, proč jsem tady? Omylem –
spletl jsem si patro. Čert ví, proč mě pustili dovnitř! Nejspíš ta dáma
někoho doopravdy čekala (přirozeně ne vás). Schoval jsem se pod
postel, sotva jsem zaslechl vaše kroky, a uviděl jsem, jak se ta dáma
vylekala. Navíc byla tma. Ale proč bych se vám omlouval? Vy sám
jste komický žárlivý stařík. Proč myslíte, že nevylézám? Snad proto,
že se bojím? Ne, pane, už dávno bych vylezl, ale jen ze soucitu k vám
tady setrvávám. Co si beze mě počnete? Budete před nimi stát jako
pařez a nebudete vědět, kudy kam…“
„Proč jako pařez? Proč právě pařez? Nemohl jste si vymyslet
lepší přirovnání, mladý muži? Proč bych nevěděl, kudy kam? Omyl,
já budu vědět, kudy kam.“
„Panebože, ten čokl ale štěká!“
„Psst! Ach, ano… Opravdu… To proto, že pořád žvaníte. Vidíte,
probudil jste ho. Teď jsme v pěkné bryndě.“
Skutečně, psík domácí paní, který po celou dobu spal na polštáři
v rohu pokoje, se probudil, ucítil vetřelce a se štěkotem se vrhl pod
postel.
„Můj bože! Takový hloupý čokl!“ zašeptal Ivan Andrejevič. „Oba
nás prozradí. Všecko odhalí. To je trest!“
„No ano: vy se tak klepete strachy, že se to může stát.“
„Ami, Ami, ke mně!“ zvolala domácí paní. „Ici, ici!“ Jenže psík
neposlechl a zaútočil rovnou na Ivana Andrejeviče.
„Copak je to, dušinko, že Amiška pořád štěká?“ pronesl stařec.
„Nejspíš tam jsou myši nebo kocour Vaska. Slyším, jak kýchá, pořád
kýchá… Má rýmu.“
„Ležte tiše!“ šeptl mladý muž, „neobracejte se! Třeba přestane.“
„Milý pane, milý pane! Pusťte mě! Proč mě držíte za ruce?“

– 158 –
 „Psst! Mlčte!“
„Považte, mladý muži! On mě kouše do nosu! Chcete, abych přišel
o svůj nos?“
Následoval zápas a Ivan Andrejevič se osvobodil ze sevření. Psík
zuřivě štěkal, ale naráz ztichl a zakňučel.
„Ach!“ vyjekla dáma.
„Vy netvore! Co to děláte?“ zašeptal mladý muž. „Oba nás takhle
zničíte! Proč jste ho chytil? Proboha, on ho škrtí! Neškrťte ho! Pusť-
te ho, vy netvore! Vy neznáte ženské srdce! Jestli toho psa uškrtíte,
ona nás oba prozradí.“
Ale Ivan Andrejevič už neposlouchal. Podařilo se mu psa chytit
a hnán pudem sebezáchovy, stiskl mu krk. Psík vyjekl a bylo po
něm.
„Jsme ztraceni!“ špitl mladý muž.
„Amiško! Amiško!“ vykřikla dáma. „Božínku, co provádějí s mou
Amiškou? Amiško! Amiško! Ici! Ach, ti netvoři! Barbaři! Bože, mně
je zle!“
„Co je? Co je?“ vykřikl stařík a vyskočil z křesla. „Co je ti, duše
moje? Amiško, sem! Amiško, Amiško, Amiško!“ vykřikoval, luskal
prsty, pomlaskával a vyvolával Amišku zpod postele. „Amiško! Ici!
Ici! Není možné, že by ji Vaska sežral? Je zapotřebí Vasku vyplatit,
drahá přítelkyně. Už celý měsíc ho, darebu, nevyplatili. Co myslíš?
Zítra se poradím s Praskovjou Zacharovnou. Ale panebože, co je ti,
přítelkyně moje? Jsi tak bledá, och, och! Lidičky! Lidičky!“
A začal pobíhat po pokoji.
„Zločinci! Vyvrhelové!“ ječela dáma a sklesla na pohovku.
„Kdo? Kdo? Kdo je to?“ křičel stařec.
„Tam jsou lidi! Cizí lidi! Tam, pod postelí! Ach, bože! Amiško!
Amiško! Co ti to udělali?“
„Bože můj, Stvořiteli! Cizí lidi, říkáš? Amiško… Ne, sem, sem,
lidičky! Kdo je tam? Kdo je tam?“ vykřikl stařec, popadl svíčku
a sehnul se pod postel. „Kdo je to? Lidičky, lidičky!“

– 159 –
 Ivan Andrejevič ležel ani živý, ani mrtvý vedle bezduchého Amiš-
čina tělíčka. Mladý muž číhal na každý starcův pohyb. Stařec obešel
postel a začal pátrat z druhé strany, od stěny. V tom okamžiku mladý
muž vylezl a dal se na útěk, zatímco stařec hledal nevítané hosty na
opačné straně manželské postele.
„Božínku!“ zašeptala dáma a zahleděla se na mladého muže.
„Kdo jste? A já myslela…“
„Ten netvor tam zůstal,“ zasípal mladý muž. „To on zavinil Amiš-
činu smrt!“
„Ach!“ vykřikla dáma.
Ale mladý muž mezitím zmizel.
„Jé, tady někdo je. Tady je něčí bota!“ zvolal stařec a chytil Ivana
Andrejeviče za nohu.
„Vrahu! Vrahu!“ křičela dáma. „Ach, Ami! Amiško!“
„Vylezte, vylezte!“ křičel stařec a oběma nohama dupal do kober-
ce, „vylezte, kdo jste? Mluvte! Bože! To je divný člověk!“
„To jsou lupiči!“
„Proboha!“ křičel Ivan Andrejevič a vylézal zpod postele, „pro-
boha, Vaše Excelence, nevolejte lidi! Ne, prosím, Vaše Excelence! To
je naprosto zbytečné. Nesmíte mě vyhodit! Já nejsem ten, za koho
mě máte! Já se do ničeho nepletu… Došlo k omylu, Vaše Excelen-
ce! Hned vám to vysvětlím,“ pokračoval Ivan Andrejevič, vzlykal
a poplakával. „To všechno žena, totiž ne moje, ale cizí žena – já sám
nejsem ženatý, já jen tak… To můj přítel a kamarád z dětství…“
„Jaký kamarád z dětství?“ hulákal stařec a dupal nohama, „vy
jste zloděj a přišel jste nás okrást… a ne žádný kamarád z dětství…“
„Ne, nejsem zloděj, Vaše Excelence, jsem doopravdy kamarád
z dětství… jenomže jsem se spletl, spletl jsem si dveře.“
„Vidím, pane, z jakých dveří jste vylezl.“
„Nejsem ten, za koho mě máte, Vaše Excelence. Mýlíte se. Krutě
se mýlíte, Vaše Excelence. Jen se na mě podívejte a podle jistých
znaků a příznaků poznáte, že nemohu být zloděj. Vaše Excelence!

– 160 –
Vaše Excelence!“ křičel Ivan Andrejevič, lomil rukama a obracel se
k mladé dámě. „Pochopte mě, milostivá… To já jsem zaškrtil Amiš-
ku… Ale nejsem vinen… Namouduši, nejsem vinen… To zavinila
žena. Já jsem nešťastný člověk, piju z kalichu!“
„Uznejte, co já s tím mám společného, že pijete z kalichu? Možná
jste vypil nejednu číši. Soudě podle vaší situace, je to zřejmé. Ale jak
jste se sem dostal, pane?“ křičel stařec a třásl se rozčilením. Podle
jistých znaků a příznaků se skutečně přesvědčil, že Ivan Andrejevič
nemůže být zloděj. „Ptám se vás: jak jste se sem dostal? Jste jako
lupič…“
„Nejsem žádný lupič, Vaše Excelence. Spletl jsem si dveře. Vážně,
nejsem lupič! A to všecko proto, že jsem žárlivý. Všecko vám vy-
povím, Vaše Excelence, upřímně jako vlastnímu otci. Vzhledem
k vašemu věku vás mohu pokládat za otce.“
„Jak to, k mému věku?“
„Vaše Excelence! Snad jsem vás urazil… Opravdu, taková mladá
dáma… a vy, ve vašem věku… Je příjemné vidět vás, Vaše Excelence,
jak… Je příjemné vidět takové manželství… v rozkvětu let… Jenom
nikoho nevolejte… proboha! Oni by se smáli… já je znám… Totiž,
tím nechci říct, že bych znal jenom sluhy – já sám mám taky sluhy,
Vaše Excelence, a všichni se smějí… oslové! Vaše Jasnosti… Zdá se,
že mluvím s knížetem… jestli se nemýlím…“
„Omyl, já jsem sám pro sebe, milý pane… Prosím, nechtějte si mě
získat tou Jasností… Jak jste se sem dostal? Jak, řekněte!“
„Vaše Jasnosti, totiž Vaše Excelence… promiňte, myslel jsem, že
mluvím s Jeho Jasností. Přehlédl jsem se… zmýlil jsem se – to se
stává. Jste tak strašně podobný knížeti Korotkouchovovi, kterého
jsem měl tu čest poznat u jednoho známého, pana Puzyrjova… Jak
vidíte, taky znám knížata, potkal jsem knížete u svého známého:
nesmíte mě považovat za nějakého lotra. Nejsem žádný zloděj.
Nevolejte sem služebnictvo, Vaše Excelence. Když je zavoláte, co
z toho vzejde?“

– 161 –
 „Ale jak jste se sem dostal?“ vykřikla dáma. „Kdo jste?“
„Správně, kdo jste?“ přidal se stařec. „Já myslel, dušinko, že pod
postelí je kocour a kýchá. A on je to tenhle… Ach, ty nemravo! Kdo
jste? Mluvte přece!“
A znovu zadupal.
„Nemohu mluvit, Vaše Excelence… Čekám, až skončíte… Chápu
vaše vtipné narážky. Pokud jde o mě, to je směšná historie, Vaše Ex-
celence. Všecko vám vypovím. A možná že se to samosebou vysvětlí,
totiž chci říct tohle: nevolejte sem lidi, Vaše Excelence! Jednejte
šlechetně… Nevadí, že jsem u vás pobyl nějakou dobu pod postelí…
tím jsem neztratil na vážnosti. Je to ta nejsměšnější historka, jakou
si dovedete představit, Vaše Excelence!“ zvolal Ivan Andrejevič
a s úpěnlivě prosebným výrazem vzhlédl na dámu, „zejména vy,
Vaše Excelence, se budete smát! Vidíte na scéně žárlivého manžela.
Sledujte, sám se ponižuju, zcela dobrovolně. Ovšem, uškrtil jsem
Amišku, ale… Můj ty bože, já nevím, co mluvím!“
„Ale řekněte, jak jste se sem dostal?“
„Využil jsem temné noci, Vaše Excelence, využil jsem tmy…
Odpusťte! Odpusťte mi, Vaše Excelence! Poníženě prosím za od-
puštění! Jsem jenom oklamaný manžel, nic víc! Nemyslete si, Vaše
Excelence, že jsem nějaký milenec! Nejsem žádný milenec! Vaše
choť je, troufám si to říct, nesmírně ušlechtilá, čistá a nevinná!“
„Co? Cože? Co se opovažujete?“ vyštěkl stařec a znovu zadupal.
„Zbláznil jste se či co? Jak se opovažujete mluvit o mé ženě?“
„Tenhle zločinec a vrah zabil Amišku!“ křičela dáma a rozplakala
se. „A on se ještě opovažuje…“
„Vaše Excelence, Vaše Excelence! Já jenom tak plácám!“ volal
zaskočený Ivan Andrejevič. „Já jen tak žvaním, nic víc! Myslete si,
že nejsem při smyslech… Na mou čest přísahám, že mi prokážete
velkou poctu. Podal bych vám ruku, ale neodvažuju se… Nebyl jsem
sám, já jsem strýc… totiž chci říct, že mě nemůžete považovat za
milence… Bože! Zas už se pletu… Neurazte se, Vaše Excelence,“ úpěl

– 162 –
a hleděl na staříkovu ženu, „vy jste dáma a chápete, co je to láska…
Je to křehký cit… Ale co to? Zas už se zaplétám… Totiž, chci říct,
že jsem dědek, totiž starší člověk, dědek ne, a tudíž nemohu být
vaším milencem, milenec je Richardson, totiž Lovelace… Zapletl
jsem se. Ale vidíte, Vaše Excelence, že jsem vzdělaný člověk a znám
literaturu. Vy se smějete, Vaše Excelence. Jsem hrozně rád, že jsem
vyvolal váš smích. Jsem hrozně rád, Vaše Excelence!“
„Můj ty bože! To je ale komický člověk!“ volala dáma a smála se
na celé kolo.
„Ano, jak je směšný a jak je zmazaný,“ spustil stařec, šťastný, že
se žena rozesmála. „Dušinko, on nemůže být zloděj. Ale jak se sem
dostal?“
„To je podivné! Opravdu podivné, Vaše Excelence. To je celý
román! Jak? V temné noci, v hlavním městě, muž pod postelí? To
je směšné, podivné! Skoro jako Rinaldo Rinaldini. Ale to nic, Vaše
Excelence, já vám všecko vypovím… A vám, milostivá paní, seženu
nového mopslíka… Skvělý kousek! Má dlouhou srst a krátké nožky,
neudělá ani dva kroky: rozběhne se a hned se zamotá do vlastní
srsti a upadne. Je zapotřebí ho krmit výhradně cukrem. Já vám ho
přinesu, Vaše Excelence, určitě vám ho přinesu.“
„Chachachacha!“ Dáma se prohýbala na pohovce smíchy. „Můj
bože, já snad dostanu hysterický záchvat! Ach, to je směšný člověk!“
„Ano, ano! Chachacha! Kchikchikchi! Směšný a zmazaný, kchi­
kchi­kchi!“
„Vaše Excelence, Vaše Excelence, teď jsem dokonale šťastný! Na-
bídl bych vám svou ruku, ale netroufám si. Cítím, že jsem se mýlil,
ale teď se mi otevřely oči. Věřím, že moje žena je čistá a nevinná!
Zbytečně jsem ji podezříval.“
„Žena, jeho žena!“ volala dáma a slzela smíchy.
„On je ženatý! Do‑o‑pravdy? To bych si nikdy nepomyslel!“ přidal
se stařík.

– 163 –
 „Vaše Excelence, moje žena, ano, ta za všecko může, totiž ne, já
za všecko můžu. Podezříval jsem ji, věděl jsem, že tady nahoře má
dojít ke schůzce, ano, nahoře. Zachytil jsem psaníčko, spletl jsem si
patro a ležel jsem tady nějakou dobu pod postelí…“
„Checheche!“
„Chachacha!“
„Chachacha!“ rozesmál se nakonec i Ivan Andrejevič. „Ach, já
jsem tolik šťastný! Je tak příjemné vidět, že se všichni shodujeme
a jsme šťastní! A moje žena je naprosto nevinná! Jsem o tom téměř
přesvědčen. Nemám pravdu, Vaše Excelence?“
„Chachacha! Kchikchikchi! Víš, kdo to je, dušinko?“ pronesl na-
konec stařec, když se dost nasmál.
„Kdo? Chichichi! Kdo?“
„To je ta hezoučká dáma, co dělá oči, a ten hejsek. Je to ona!
Vsadím se, že je to jeho žena!“
„Ne, Vaše Excelence. Myslím, že to není ona. Jsem o tom přesvěd-
čen.“
„Můj ty bože! Vy tady ztrácíte čas!“ vykřikla dáma a přestala se
smát. „Běžte, běžte nahoru. Třeba je ještě zastihnete…“
„Ano, správně, Vaše Excelence, já letím. Ale nikoho tam neza-
stihnu, Vaše Excelence. To není ona, to už vím předem. Ona je teď
doma! To všecko já… Jsem žárlivec a basta! Co myslíte, přistihnu je
tam, Vaše Excelence?“
„Chachacha!“
„Chichichi! Kchi kchi!“
„Jen běžte, běžte! A až půjdete zpátky, stavte se a řekněte nám,
jak to dopadlo,“ křičela dáma. „Nebo ne, raději přijďte zítra ráno
a přiveďte svou ženu. Chci se s ní seznámit.“
„Sbohem, Vaše Excelence, sbohem! Určitě ji přivedu. Těšilo mě.
Jsem šťastný. Jsem tak rád, že to takhle nečekaně skončilo a všecko
se obrátilo k dobrému.“

– 164 –
 „A mopslíka! Nezapomeňte přivést mopslíka: především mops-
líka!“
„Přivedu, Vaše Excelence, zaručeně přivedu,“ ujišťoval Ivan
Andrejevič a znovu se vrátil, i když se předtím už rozloučil a vyšel
ven. „Zaručeně ho přivedu. Takový roztomilý! Jako by ho cukrář
vyrobil z cukrkandlu. Ujde pár kroků, zamotá se do vlastní srsti
a upadne. To je, co? Povídám ženě, copak to, dušinko, že pořád
padá? Je maličký, odpovídá. Jako z cukrkandlu, Vaše Excelence,
namouduši, jako z cukrkandlu! Sbohem, velice mě těšilo, velice!“
Ivan Andrejevič se odporoučel a odešel.
„Hej, vy! Vážený! Počkat, vraťte se!“ vykřikl stařík za odcháze-
jícím.
Ivan Andrejevič se potřetí vrátil.
„Víte, ne a ne najít kocoura Vasku. Nepotkal jste ho někde tam
pod postelí?“
„Ne, prosím, nepotkal, Vaše Excelence. Mimochodem, velice mě
těšilo. A budu si pokládat za čest…“
„Kocour má rýmu a pořád kýchá! Potřebuje vyprášit kožich!“
„Ovšem, Vaše Excelence. Výchovné tresty jsou pro domácí zvířata
nezbytné.“
„Cože?“
„Povídám, výchovné tresty jsou nezbytné, Vaše Excelence. Jen
tak se domácí zvířata naučí poslouchat.“
„A ták! No tak tedy sbohem, sbohem. Chtěl jsem jen tento…“
Sotva Ivan Andrejevič vyšel na ulici, zastavil se a setrval v téhle
poloze, jako by očekával, že ho klepne mrtvice. Sundal klobouk,
setřel si z čela ledový pot, přivřel oči, chvilku přemýšlel a pak se
vydal domů.
Jaké bylo jeho překvapení, když se dozvěděl, že Glafira Petrovna
se už dávno vrátila z divadla, rozbolely ji zuby, poslala pro doktora
a pro pijavky a teď leží v posteli a čeká na něj.

– 165 –
 Uhodil se do čela a pak poručil, aby mu přinesli všecko potřebné
k mytí. Umyl se a upravil a nakonec se odhodlal vejít do ložnice své
ženy.
„Kde chodíte? Jen se na sebe podívejte, jak vypadáte. Jste ble-
dý jako smrt! Kde jste byl? Považte, milý pane: žena vám umírá
a vás nemůžou sehnat po celém městě! Kde jste byl? Nelovil jste
mě náhodou, nechtěl jste mi překazit schůzku, kterou jsem komusi
určila? Styďte se, pane, vy jste mi ale manžel! Brzy si na vás budou
ukazovat prstem.“
„Dušinko!“ hlesl Ivan Andrejevič.
Ale náhle upadl do takových rozpaků, že mu nezbývalo, než aby
sáhl do kapsy pro kapesník a přerušil tak svou řeč – nedostávalo
se mu totiž slov ani myšlenek, natož duchaplnosti… Jaké bylo jeho
překvapení, jak se zhrozil a užasl, když současně s kapesníkem
vypadla z kapsy nebožka Amiška? Ani nepozoroval, jak v záchva-
tu zoufalství, kdy byl nucen vylézt zpod postele, v nevýslovném
strachu strčil Amišku do kapsy s mlhavou nadějí, že zamete stopy,
ukryje usvědčující důkaz svého zločinu, a tak se vyhne zasloužené-
mu trestu.
„Co je to?“ vykřikla žena. „Mrtvý psík? Bože! Kde jste to… Co jste
to… Kde jste byl? Mluvte přece! Kde jste byl?“
„Dušinko!“ odpověděl Ivan Andrejevič, víc mrtvý než živý, strnu-
lejší než Amiška. „Dušinko…“
Teď našeho hrdinu opustíme až do příště, protože tady začíná
zcela nové, zvláštní dobrodružství. Jednou vám, panstvo, všecko do-
povím o útrapách a pronásledování osudu. Ale uznejte, že žárlivost
je neodpustitelná vášeň, ba co víc – hotové neštěstí!

– 166 –
 VÁNOČNÍ STROM
A SVATBA
 
(Ze zápisníku neznámého)
Nedávno jsem viděl svatbu… ale ne! Raději vám budu vyprávět
o vánočním stromu. Byla to pěkná svatba, moc se mi líbila, ale ten
druhý příběh je lepší. Nevím, jak se to stalo, ale při pohledu na tu
svatbu jsem si ten příběh oživil. To bylo tak. Právě před pěti lety
v předvečer Nového roku jsem byl pozván na dětský ples. Člověk,
který mě pozval, byl známý podnikatel, který měl styky, známosti
a vyznal se v intrikách, takže jsem mohl předpokládat, že dětský
ples je záminka pro rodiče, aby se sešli se známými a jakoby ná-
hodou, nečekaným a nevinným způsobem si pohovořili o některých
zajímavých námětech. Byl jsem osoba nezúčastněná, neměl jsem
žádné náměty, a proto jen strávil ten večer poměrně nezávisle.
Byl tam ještě jeden pán, který se nemohl honosit ani jménem, ani
rodem, ale který jako já se ocitl uprostřed rodinného štěstí… Toho
jsem si všiml nejdřív ze všech. Byl vysoký, hubený, vážný a dob-
ře oblečený. Ale bylo zřejmé, že mu jsou radosti i rodinné štěstí
lhostejné; kdykoliv se vzdálil kamsi do kouta, přestal se usmívat
a nachmuřil svoje husté černé obočí. Na plese, s výjimkou hostitele,
neměl jediného známého. Bylo očividné, že se příšerně nudí, ale
přesto se statečně držel a až do konce hrál roli šťastného člověka,
který se dobře baví. Později jsem se dozvěděl, že pochází z venkova
a do hlavního města přijel vyřídit jakousi krkolomnou neodkladnou
záležitost. Přivezl našemu hostiteli doporučující dopis, který hosti-
tel nepřijal con amore, ale pozval jeho doručitele ze zdvořilosti na
dnešní dětský ples. Karty se zde nehrály, doutníky mu nenabízeli
a nikdo se s ním nepouštěl do hovoru, protože pravděpodobně už
z dálky hosté poznali ptáka po peří, a tak dotyčný chtě nechtě, aby
nějak zaměstnal svoje ruce, si po celý večer hladil licousy. A oprav-
du, ty byly velkolepé. Jenomže je hladil tak horlivě, že při pohledu

– 168 –
na něho byste si mohli pomyslet, že nejprve byly stvořeny licousy,
a teprve potom pán, předurčený k tomu, aby je hladil.
Kromě této postavy, která se naznačeným způsobem účastnila
rodinného štěstí hostitele, otce pěti baculatých chlapců, se mi zalí-
bil ještě jeden pán. Ale ten byl zcela jiného druhu. Byla to důležitá
osobnost a jmenoval se Julian Mastakovič. Na první pohled bylo
jasné, že je to vážený host: jeho vztah k hostiteli se rovnal vztahu
hostitele k pánovi s licousy. Hostitel i hostitelka ho zahrnovali ne-
sčetnými lichotkami, pečovali o něho, napájeli ho, hýčkali a před-
stavovali mu své hosty, ale jeho k nikomu nevodili. Zpozoroval
jsem, že se hostiteli zatřpytila v oku slza, když Julian Mastakovič
prohlásil o tom večeru, že zřídkakdy tak příjemně strávil čas. Začalo
mi být v přítomnosti takové osobnosti úzko, a proto, když jsem se
dosyta potěšil pohledem na děti, uchýlil jsem se do zcela prázdné-
ho salonku a usadil jsem se v hostitelčině květinové besídce, která
zaujímala skoro celou polovinu místnosti.
Všechny děti byly neuvěřitelně milé a vůbec se nechtěly podobat
dospělým bez ohledu na veškeré domluvy guvernantek a maminek.
V mžiku do posledního bonbonu očesaly vánoční strom, a stačily
už rozbít polovinu hraček ještě dřív, než zjistily, komu která patří.
Obzvláště se vyznamenal černooký kudrnatý chlapec, který se mě
usilovně pokoušel zastřelit svou dřevěnou pistolkou. Ovšem nejvíce
ze všech upoutávala pozornost jeho sestra, asi jedenáctiletá, hezká
jako Amorek, tichá, zádumčivá, bledá, s velkýma zádumčivýma
očima. Děti ji něčím urazily, a proto odešla do salonku, kde jsem
seděl, a začala si v koutku hrát se svou pannou. Hosté si s úctou
ukazovali na jednoho bohatého nájemce, jejího otce, a kdosi šeptem
poznamenal, že už má pro ni uloženo stranou třistatisícové věno.
Otočil jsem se, abych se podíval na zvědavce, kteří se o tuto okolnost
zajímali, a můj pohled spočinul na Julianu Mastakoviči, jenž, ruce
založené za zády, s nakloněnou hlavou neobyčejně pozorně na-
slouchal tomu tlachání. Později jsem se musel podivit moudrosti

– 169 –
hostitelů, když nastalo rozdávání dárků dětem. Dívenka, která už
měla uložené třistatisícové věno, dostala přepychovou pannu. Pak
následovaly skromnější dárky podle skromnějšího postavení rodi-
čů všech těch šťastných dětí. Nakonec poslední dítě, asi desetiletý
chlapec, hubený, pihovatý mrňous, dostal jen jednu knížku příbě-
hů o vznešenosti přírody, o slzách dojetí a podobně, bez obrázků
a dokonce bez popisků. Byl to syn guvernantky hostitelových dětí,
chudé vdovy, nesmírně zakřiknutý a ustrašený. Měl na sobě bun-
dičku z levného nankinu. Když dostal svou knížku, dlouho obcházel
kolem ostatních hraček; hrozně toužil hrát si s ostatními dětmi,
ale neodvažoval se; bylo zřejmé, že už si je vědom a chápe svoje
postavení. Já osobně tuze rád pozoruji děti. Neobyčejně zajímavě
se u nich uplatňují první samostatné životní projevy. Povšiml jsem
si, že malého zrzounka natolik zlákaly přepychové hračky ostatních
dětí, zejména divadlo, ve kterém by tak rád hrál nějakou roli, že
se rozhodl podlézat. Usmíval se, předcházel si děti, věnoval svoje
jablko jednomu oplácanému chlapci, který měl ranec plný dárků,
a dokonce se odhodlal povozit jednoho chlapce na zádech, jen aby
ho neodehnali od divadla. Jenomže po chvilce ho kterýsi rošťák
pořádně ztloukl. Chlapec se neodvážil ani plakat. Vtom se objevila
jeho matka, guvernantka, a nařídila mu, aby nepřekážel ostatním
ve hře. Chlapec se odloudal do salonku, kde seděla ona dívenka.
Pustila ho k sobě a oba horlivě začali oblékat její nádhernou pannu.
Seděl jsem skoro půl hodiny v květinové besídce a oči se mi
klížily při poslechu krátkého rozhovoru zrzavého chlapce a krásky
s třistatisícovým věnem, kteří se pilně zabývali pannou, když náhle
vstoupil dovnitř Julian Mastakovič. Využil skandální dětské hádky
a vytratil se ze sálu. Zpozoroval jsem, že před malou chvilkou zapá-
leně rozmlouval s otcem budoucí bohaté nevěsty, s nímž se právě
seznámil, o výhodnosti jakési služby v porovnání s jinou. Teď stál
v zamyšlení a jako by cosi počítal na prstech.

– 170 –
 „To máme tři sta… tři sta,“ šeptal. „Jedenáct… dvanáct… třináct
a tak dále. Šestnáct – pět let! Předpokládejme čtyři procenta – to
je dvanáct, krát pět je šedesát, a z těch šedesáti… no, řekněme, že
celkem to bude za pět let čtyři sta… Jenomže… čtyři procenta by
bylo málo na takového podvodníka. Třeba bere osm nebo i deset.
Počítejme v krajním případě pět set tisíc. A zbytek na hadříky, hm…“
Skončil, vzpamatoval se a už chtěl odejít, ale vtom uviděl onu
dívenku a zastavil se. Za květináči a zelení mě nezahlédl. Připadalo
mi, že je krajně vzrušen. Buďto na něho tak zapůsobil jeho výpo-
čet, nebo cosi jiného – mnul si ruce a neměl stání. Jeho vzrušení
dosáhlo vrcholu, zastavil se a vrhl dlouhý, rozhodující pohled na
budoucí nevěstu. Už už vykročil, ale nejdřív se rozhlédl kolem. Pak
po špičkách, nějak provinile, se blížil k dívence. S pousmáním k ní
přistoupil, sklonil se a políbil ji na temeno. Ta podobný útok neče-
kala a vyděšeně vykřikla.
„Co tady děláte, milé dítě?“ zašeptal, ohlédl se a pohladil dívenku
po tváři.
„Hrajeme si…“
„Hm… A  s  ním?“ a  úkosem pohlédl na chlapce. „Měl bys jít
k ostatním, chlapečku,“ prohodil.
Chlapec mlčel a kulil na něho oči. Julian Mastakovič se znovu
rozhlédl a opět se sklonil k dívence.
„Co to máte, milé dítě, panenku?“
„Panenku,“ odpověděla dívenka zamračeně a trochu nesměle.
„Hm, panenku… A víte vy, milé dítě, z čeho je vaše panenka vy-
robena?!“
„Nevím,“ odpověděla dívenka šeptem a hluboce sklonila hlavu.
„Z hadříků, dušinko. A ty bys měl jít do sálu za svými vrstevníky,“
nabádal chlapce a přísně na něho pohlédl. Obě děti se zamračily
a vzaly se za ruce. Nechtěli se rozloučit.
„A  víte, proč vám darovali tuhle panenku?“ zeptal se Julian
Mastakovič stále tišším hlasem.

– 171 –
 „Nevím.“
„To proto, že jste byla celý týden hodná a způsobná.“
Julian Mastakovič, nanejvýš rozrušený, se znovu rozhlédl kolem
a stále tlumenějším hlasem, nakonec skoro neslyšně, hlasem vy-
schlým nadšením a nedočkavostí, se otázal:
„A budete mě mít ráda, milá holčičko, až přijedu na návštěvu
k vašim rodičům?“
Po těch slovech chtěl dívenku ještě jednou políbit, ale zrzavý
chlapec, který viděl, že dívenka má pláč na krajíčku, ji chytil za ruce
a ze soucitu k ní zavzlykal. Julian Mastakovič se doopravdy rozzlobil.
„Běž, běž odsud, běž!“ poroučel chlapci. „Upaluj do sálu k ostat-
ním!“
„Ne, není třeba, ale vy běžte pryč!“ ozvala se dívenka. „A nechte
ho, nechte ho!“ opakovala skoro plačky.
Ve dveřích cosi zašustilo a Julian Mastakovič se leknutím vztyčil
v celé své vznešené velikosti. Jenže zrzavý chlapec se lekl ještě víc,
opustil dívenku a protáhl se kolem zdi do jídelny. Julian Mastakovič
ho následoval. Byl rudý jako rak a při pohledu do zrcadla jako by
se za sebe zastyděl. Možná ho zamrzelo, že se tak rozohnil a byl
tak nedočkavý. Nebo ho zpočátku překvapil jeho výpočet, natolik
ho pobláznil a nadchl nehledě na to, že ona dívenka se mohla stát
skutečným objektem přinejmenším až za pět let. Vyšel jsem za
oním váženým pánem do jídelny a spatřil jsem zvláštní podívanou.
Julian Mastakovič, celý rudý zlostí a podrážděním, strašil zrzavého
chlapce, který před ním couval dál a dál a nevěděl, kam se strachem
podít.
„Běž, co tu děláš, běž, ty darebo! Kradeš tu ovoce, co? Kradeš
ovoce? Ven, rošťáku, běž, ty usoplenče, běž si k svým vrstevníkům!“
Krajně vyděšený chlapec se odhodlal k zoufalému činu – zkusil
zalézt pod stůl. Jeho pronásledovatel, na nejvyšší míru rozčilený,
vytáhl svůj velký šátek a snažil se jím chlapce vymrskat z jeho úkry-
tu pod stolem – zrzek ztichl jako pěna. Je zapotřebí podotknout,

– 172 –
že Julian Mastakovič byl poněkud obtloustlý, dobře živený, s čer-
venými tvářemi, s  bříškem a  silnými stehny, zkrátka pořízek,
kulaťoučký jako oříšek. Potil se, funěl a hrozně zrudl. Nakonec
se téměř rozzuřil; tak silně se v něm zahnízdil pocit rozhořčení
a možná (kdoví?) žárlivosti. Neudržel jsem se a na celé kolo jsem
se rozesmál. Julian Mastakovič se otočil a bez ohledu na veškerou
svou důležitost upadl do krajních rozpaků. Vtom z protějších dveří
vstoupil náš hostitel. Chlapec vylezl ze svého úkrytu a oprašoval si
kolena a lokty. Julian Mastakovič stačil přiložit k nosu šátek, který
dosud držel za jeden růžek v ruce…
Hostitel na nás tři pohlédl poněkud nechápavě, ale jako člověk
znalý života, který chápal život z praktické stránky, ihned využil
toho, že se ocitl tváří v tvář svému hostu.
„To je ten chlapec, prosím,“ řekl a ukázal na zrzka, „za kterého
jsem měl tu čest prosit.“
„Cože?“ hlesl Julian Mastakovič, který se ještě nevzpamatoval.
„Je to syn guvernantky mých dětí,“ pokračoval hostitel prosebným
tónem, „ona je chudá vdova, její muž byl poctivý úředník, a proto…
Kdyby to bylo možné, Juliane Mastakoviči…“
„Ach ne, ne,“ spěšně ho zarazil Julian Mastakovič, „ne, odpusťte,
Filipe Alexandroviči, vyloučeno, prosím. Informoval jsem se, žádné
volné místo není, a kdyby bylo, čeká na ně už deset žadatelů, kteří
mají mnohem větší nárok než on… Je mi líto… Je mi líto…“
„Mně je taky líto,“ opakoval hostitel, „chlapec je skromný, tichý…“
„Je to velký nezbeda, jak pozoruji,“ odpověděl Julian Mastakovič
a hystericky zkřivil rty, „běž, chlapče, co tady stojíš, běž k ostatním!“
řekl, obrácen k zrzkovi.
Nejspíš se neudržel a loupl po mně jedním okem. Ani já jsem
se neovládl a vysmál jsem se mu přímo do obličeje. Otočil se jako
na obrtlíku a dosti zřetelně se zeptal hostitele, kdo je ten podivný
mladý muž. Začali si špitat a vyšli spolu z místnosti. Později jsem

– 173 –
viděl, jak Julian Mastakovič naslouchá hostiteli a nedůvěřivě vrtí
hlavou.
Když jsem se dostatečně nasmál, vrátil jsem se do jídelny. Tam
onen důležitý muž, obklopen otci a matkami, hostitelem a hosti-
telkou, cosi s vervou vykládal jedné dámě, k níž ho právě přivedli.
Dáma držela za ruku dívenku, s níž Julian Mastakovič měl před de-
seti minutami výstup v salonku. Teď se rozplýval nadšením a chvá-
lou o kráse, talentu, graciéznosti a skvělém vychování onoho milého
dítěte. Viditelně se chtěl matce zalíbit. Ta ho poslouchala u vytržení
a téměř se slzami v očích. Otcovy rty se usmívaly. Hostitel se ra-
doval z výlevu všeobecné radosti. Všichni hosté projevovali účast,
dokonce i dětské hry ustaly, aby nepřekážely rozhovoru. Ovzduší
bylo naplněno nábožnou úctou. Pak jsem zaslechl, jak matinka
zajímavé dívenky, dojatá do hloubi srdce, vybranými slovy prosila
Juliana Mastakoviče, aby jí prokázal tu čest a podaroval jejich dům
svou vzácnou přítomností, a s jakým nelíčeným nadšením Julian
Mastakovič přijal to pozvání. Hosté se rozptýlili na všecky strany,
jak velela slušnost, a předháněli se v pochvalách nájemce, jeho ženy,
oné dívenky a zejména Juliana Mastakoviče.
„Je ten pán ženatý?“ zeptal jsem se skoro nahlas jednoho ze
svých známých, který stál nejblíž ze všech Juliana Mastakoviče.
„Ne,“ odpověděl tázaný, do hloubi duše rozhořčený mou neo-
maleností, které jsem se úmyslně dopustil…

Nedávno jsem procházel kolem n‑ského chrámu a překvapil mě

shluk a řada kočárů. Kolem se hovořilo o svatbě. Byl pošmourný
den, mrazivý vzduch. Protřel jsem se za davem do chrámu a zahlédl
jsem ženicha. Byl to kulaťoučký mrňous, vypasený človíček s bříš-
kem, náramně vyšňořený. Pobíhal sem a tam, staral se, udílel příka-
zy. Konečně se začalo šuškat, že přivezli nevěstu. Protlačil jsem se
davem a uviděl jsem okouzlující krásku, která prožívala první jaro
své dospělosti. Ale byla bledá a smutná. Hleděla roztržitě a dokon-

– 174 –
ce se zdálo, že má oči červené od slz. Antická přísnost každého
rysu jí dodávala jakousi vážnost a slavnostnost. Ale tou přísností
a vážností, tím smutkem prosvítal ještě první dětský nevinný výraz,
projevovalo se cosi do krajností naivního, neustáleného, mladistvé-
ho, a jak se zdálo, mlčky, bez proseb úpěnlivě prosícího o slitování.
Říkalo se, že jí sotva minulo šestnáct. Když jsem se pozorně za-
hleděl na ženicha, poznal jsem Juliana Mastakoviče, kterého jsem
neviděl přesně pět let. Zadíval jsem se na ni… Můj Bože!… Prodíral
jsem se co nejrychleji davem k východu. V davu si sdělovali, že ne-
věsta je bohatá, má půlmiliónové věno a navíc výbavu…
Výpočet byl správný, pomyslel jsem si, když jsem se prodral na
ulici…

– 175 –
SLABÉ SRDCE
Pod jednou střechou, v jednom bytě ve třetím patře bydleli dva mla-
dí úředníci a kolegové, Arkadij Ivanovič Něfeděvič a Vasja Šumkov…
Autor pochopitelně cítí potřebu vysvětlit čtenáři, proč jeden z hrdi-
nů je nazván plným jménem a druhý zdrobnělinou, třeba jen proto,
aby nepovažoval takový způsob vyjadřování za nezdvořilý a snad až
příliš důvěrný. Ale k tomu by bylo nutné předem vysvětlit a popsat
hodnost, počet služebních let, stav a funkci a konečně i charakter
jednajících postav, a protože je spousta těch, kteří právě takhle začí-
nají, autor předkládané novely se rozhodl začít příběhem jen proto,
aby se od nich odlišil (totiž, jak nejspíš někteří usoudí, z bezmezné
samolibosti). Tak tedy po tomto úvodu náš příběh začíná.
Kolem šesté hodiny, v předvečer Nového roku, se Šumkov vrátil
domů. Arkadij, který ležel na posteli, se probudil a zamžoural na
něj. Postřehl, že má na sobě svůj nejlepší civilní oblek a běloskvoucí
náprsenku. To ho přirozeně překvapilo. Kam se Vasja chystal takhle
vyparáděný? Ani neobědval doma! Šumkov mezitím zažehl svíčku
a Arkadij se okamžitě dovtípil, že přítel se ho snaží nečekaně pro-
budit. A skutečně, Vasja dvakrát zakašlal, dvakrát přešel po pokoji
a  konečně mimoděk upustil dýmku, kterou si pravděpodobně
nacpával v koutě u kamen. Arkadij se usmál pod vousy.
„Přestaň chytračit, Vasjo!“ řekl.
„Ty nespíš, Arkašo?“
„To vážně nemůžu tvrdit, ale zdá se, že nespím.“
„Ach, Arkašo! Buď zdráv, můj milý! Ach, kamaráde, kamaráde…
Kdybys věděl…“
„To doopravdy nevím. Pojď sem.“
Jako by na to Vasja čekal, hbitě zamířil k posteli, aniž se nadál od
přítele sebemenšího úskoku. Ten ho obratně popadl za ruku, otočil

– 177 –
čelem k sobě, strhl ho pod sebe a začal, jak se říká, s mimořádným
potěšením svou oběť „dusit“ – byl totiž veselá kopa.
„Chytil se!“ vykřikl. „Chytil se!“
„Co to děláš, Arkašo? Pusť mě, proboha, Arkašo, nebo si zamažu
frak!“
„Co frak! K čemu ho potřebuješ? A proč se tak lehkovážně necháš
chytit? Řekni, kde jsi byl a kdes obědval?“
„Proboha, pusť mě, Arkašo!“
„Kde jsi obědval?“
„Právě o tom ti chci vyprávět.“
„Tak vypravuj.“
„Ale nejdřív mě pusť!“
„Ne a ne, nepustím, dokud mi to neřekneš!“
„Arkašo! Arkašo! To nejde, takhle…, to je nepředstavitelné!“ kři-
čel slaboučký Vasja a snažil se vyprostit z pevného sevření svého
přítele. „To je celá historie!“
„Jaká historie?“
„Taková, že když ji začneš líčit v téhle póze, ztratíš veškerou
důstojnost. Takhle nelze, nebo to bude vypadat směšně, a přitom
na tom není vůbec nic směšného, jde o vážnou věc.“
„Aby tě i s tou vážnou věcí… Co sis to vymyslel? Podívej, vypravuj
mi to tak, abys mě rozesmál! Nechci slyšet nic vážného. To seš ka-
marád? No řekni, seš můj kamarád?“
„Namouduši, to nejde, Arkašo!“
„V tom případě já nechci nic slyšet…“
„Ale Arkašo… Tak teda poslouchej...“ začal Vasja, ležel napříč
postele a pokoušel se všemožně dodat svým slovům co nejvíc
vážnosti: „Víš, Arkašo… snad ti řeknu jen tohle…“
„A co?“
„Zasnoubil jsem se!“
Arkadij už nepromluvil ani slovo, mlčky vzal Vasju do náruče
jako malé dítě, přestože Vasja nebyl žádný mrňous, spíš čahoun,

– 178 –
jenomže hubeňour, nosil ho od jednoho rohu místnosti k druhému
a tvářil se, že ho ukolébává.
„A teď tě přebalím, ženichu,“ opakoval. Ale když viděl, že přítel
tiše, nehybně spočívá v jeho náruči, vzpamatoval se a uvědomil si,
že zašel příliš daleko. Postavil Vasju doprostřed pokoje a upřímně,
přátelsky ho políbil na tvář.
„Nezlobíš se, Vasjo?“
„Poslyš, Arkašo…“
„Šťastný Nový rok!“
„To nic, ale proč jsi takový větroplach? Kolikrát jsem ti říkal:
Arkašo, nebuď tak hrr!“
„Nezlobíš se?“
„Ne, to nic. Kdy jsem se na někoho zlobil? Ale tys mě zklamal,
chápeš?“
„Zklamal? A v čem?“
„Přišel jsem k tobě jako k příteli, chtěl jsem ti vylít srdce, povědět
ti o svém štěstí…“
„O jakém štěstí? Co to povídáš?“
„Žením se!“ odpověděl dotčeně Vasja – byl jako u vytržení.
„Ty… Ty se ženíš? Doopravdy?“ vykřikl ze všech sil Arkadij. „Ne,
ne… co to má znamenat? A když to říká, slzy mu tečou proudem!
Vasjo, ty můj Vasjuku, synku, přestaň! Ne, vážně…“ A Arkadij ho
znovu sevřel v objetí.
„Chápej… Víš, jak k tomu došlo?“ pokračoval Vasja. „Já vím, ty
jsi dobrý člověk a kamarád. Přišel jsem k tobě, všecko ve mně
jásalo, byl jsem v sedmém nebi a najednou jsem musel všecku tu
radost a nadšení vypovědět a přitom se hrabat z postele, ztratil
jsem veškerý glanc… Rozuměj, Arkašo,“ řekl s pousmáním, pů-
sobilo to směšně. „V tu chvíli jsem do jisté míry nepatřil sám
sobě. Nemohl jsem celou tu věc shazovat… Ještě kdyby ses mě
zeptal, jak se jmenuje… Přísahám, neodpověděl bych ti, i kdybys
mě třeba zabil.“

– 179 –
 „Ale proč jsi mlčel, Vasjo? Kdybys mi to byl řekl dřív, nedělal
bych žádné vylomeniny,“ vykřikl Arkadij v záchvatu upřímného
zoufalství.
„Už toho nech… Já jen tak… Ty přece víš, proč to všechno… pro-
tože mám dobré srdce. Mrzí mě, že jsem ti nemohl všecko vypově-
dět, jak jsem chtěl, potěšit tě, udělat ti radost, všecko pěkně vyložit,
jaksepatří tě zasvětit… Vážně, Arkašo, mám tě tolik rád, že nebýt
tebe, vůbec bych nepomýšlel na ženění, dokonce bych vůbec nežil!“
Mimořádně citlivý přítel se střídavě smál a plakal, když ho po-
slouchal. Vasja právě tak. Pak se znovu objali a zapomněli na to, co
bylo.
„A jak k tomu došlo? Všecko mi vypravuj, Vasjo! Překvapil jsi mě,
kamaráde, odpusť mi to! Zaskočil jsi mě: jako by do mě hrom uhodil!
Namouduši… Ne, kamaráde, přiznej se, že sis to všecko vymyslel, že
to všecko byla lež?“ vykřikl Arkadij a s nelíčenou pochybovačností
se zahleděl Vasjovi do tváře, ale když z ní vyčetl přítelovo potvrzení
úmyslu co nejdřív se oženit, vyskočil na postel a z radosti začal dělat
kotrmelce, až se stěny otřásaly.
„Sedni si sem, Vasjo!“ zvolal nakonec, když se uklidnil.
„Vážně, ani nevím, kamaráde, jak mám začít!“
Oba radostně rozechvělí se navzájem pozorovali.
„Kdo je to, Vasjo?“
„Artěmjevová,“ pronesl Vasja a hlas se mu chvěl dojetím.
„Ne…“
„Napovídal jsem ti toho o nich, až tě uši bolely, ale pak jsem pře-
stal a mlčel jsem, a ty sis ničeho nevšiml. Ach, Arkašo, kdybys věděl,
co mě to stálo úsilí, všecko před tebou tajit! Bál jsem se, ano, ano,
bál jsem se o tom mluvit. Myslel jsem si, že svoje štěstí zakřiknu,
a já jsem zamilovaný, Arkašo! Můj ty bože! Víš, to bylo tak,“ začal
a zajíkal se vzrušením, „ještě před rokem měla ženicha, ale pak ho
někam odveleli. Znal jsem ho – takový, no vážně, bůh s ním! Vidím,
že nepíše, jako by se ztratil. Čekají, čekají, nevědí, co to má zna-

– 180 –
menat… Před čtyřmi měsíci se najednou vrátil jako ženáč a k nim
ani nepáchl! Bylo to od něj podlé, sprosté… Neměl se jich kdo zastat.
Ona plakala, chudinka, a já se do ní zamiloval… ostatně už dávno,
vždycky jsem byl do ní zamilovaný! A tak jsem ji začal utěšovat,
chodil jsem k nim… Vážně ani nevím, jak se to stalo, ale i ona se do
mě zamilovala. Před týdnem jsem se už neudržel, rozplakal jsem
se a všecko jí řekl – že ji mám rád – prostě všecko!
,Jsem ochotna mít vás ráda, Vasiliji Petroviči,‘ odpověděla, ‚ale
jsem chudé děvče, nevysmějte se mi, ale já se nesmím do nikoho
zamilovat.‘ Chápeš, kamaráde? Rozuměj… A tak jsme si dali slovo.
Přemýšlel jsem, lámal si hlavu, jak to povím její mamičce… Ona po-
vídá, je to těžké, počkejte trochu, bála se, že mamička nesvolí, všeho
se bojí a pláče. Nic jsem jí neřekl a dnes jsem to vyklopil stařence.
Lízinka před ní bác! na kolena a já taky… A ona nám požehnala.
Arkašo, Arkašo, kamaráde zlatá! Budeme bydlet pohromadě. Ne,
ani za nic se s tebou nerozloučím.“
„Jak se tak na tebe dívám, Vasjo, namouduši tomu všemu nevě-
řím, přísahám. Vážně, pořád se mi zdá… Poslyš, jak to, že se ženíš?
Jak to, že jsem to nevěděl? Vážně, Vasjo, přiznám se ti, já sám už
jsem myslel na to, že se ožením. Ale teď, když se ženíš ty, už je
všecko jedno! Buď šťastný, buď šťastný, kamaráde!“
„Teď je mi tak sladce u srdce a tak lehce na duši…“ a Vasja vstal
a vzrušeně přecházel po světnici. „Viď, že mám pravdu? Že to cítíš
taky? Budeme žít chudě, to se ví, ale šťastně, to není žádná chimé-
ra, naše štěstí není vyčtené z nějakých knížek. Budeme doopravdy
šťastní!“
„Poslyš, poslyš, Vasjo!“
„Co je?“ zeptal se Vasja a zastavil se před Arkadijem.
„Napadlo mě… ale vážně, bojím se ti to říct… Odpusť a rozptyl
moje pochybnosti. Z čeho budeš živ? Podívej, já jsem celý pryč ra-
dostí, že se ženíš, ano, ano, ani se neumím ovládnout, ale – z čeho
budeš živ, hm?“

– 181 –
 „Božínku! Seš ty ale, Arkašo!“ a Vasja pohlédl na přítele s hlu-
bokým údivem. „Vážně, co tě to napadlo? Dokonce i stařenka se
nerozmýšlela ani minutu, když jsem jí všecko jasně vysvětlil. Zeptej
se, z čeho oni byli živi? Ročně měli pět stovek na tři: to byla penze
po nebožtíkovi. A z těch byla živa ona, stařenka a ještě bratr – za něj
platili školné! To jenom my dva jsme hotoví kapitalisti! Když mám
dobrý rok, beru dokonce sedm stovek.“
„Poslyš, Vasjo… odpusť, já jen tak, pořád myslím na to, aby se to
nezvrtlo… ale – jakých sedm stovek? Všehovšudy tři stovky.“
„Tři stovky! A co Julian Mastakovič? Už jsi zapomněl?“
„Julian Mastakovič? Jenomže to není nic jistého, kamaráde. To
není jako pevné služné, kdy dostaneš tři stovky na ruku a každý rubl
je spolehlivý jako tvůj nejlepší přítel. No ovšem, Julian Mastakovič,
ano, je to velká osobnost, já osobně si ho vážím a chápu ho, je dobře,
že má tak vysokou funkci, namouduši, mám ho rád, protože si tě
oblíbil a přidává ti něco za práci, ačkoliv by nemusel, ale uznej,
mít úředníka jenom pro sebe… A ještě poslyš: nemluvím do větru,
ale v celém Petrohradě nenajdeš úředníka s takovým rukopisem,
jako máš ty, to přiznávám, a ustupuju ti,“ uzavřel Něfeděvič s jistou
dávkou nadšení, „ale co když se najednou stane – bože uchovej! –
a ty se nezalíbíš, nevyhovíš mu, co když to u něho skončí a on si
vyhlédne někoho jiného, a vůbec – může se stát všelicos! Julian
Mastakovič jednou je a jednou není, Vasjo…“
„Podívej, Arkašo, stejně tak se na nás může zřítit strop…“
„No ano, ano… Já jen tak…“
„Ne, vyslechni mě, prosím, abys věděl, jakým způsobem se Julian
Mastakovič se mnou rozloučil. Vyslechni mě. Já plním všecky svoje
povinnosti horlivě. A on je tak laskavý – dneska mi dal, Arkašo,
padesát rublů ve stříbře!“
„Opravdu? Jako odměnu?“
„Jakápak odměna! To mi věnoval z vlastní kapsy. Povídá: kamaráde,
už pátý měsíc jsi nic nedostal, jestli chceš, na, vezmi si to, povídá, děkuju

– 182 –
ti, jsem s tebou spokojený… namouduši! Nepracuješ pro mě nadarmo –
vážně! Tak to řekl. Mně zrovna vyhrkly slzy, Arkašo. Panebože!“
„Poslyš, Vasjo, a přepsal jsi už ty listiny?“
„Ne… ještě ne.“
„Vaseňko! Ty můj anděli! Cos to provedl?“
„Podívej, Arkašo, nevadí, ještě mi zbývají dva dny, stihnu to…“
„A jak to, že jsi to nepřepsal?“
„No tak, no… Tváříš se tak zdrceně, až mě bolí srdce a útroby se
ve mně převracejí! No a co? Ty mě pokaždé tak dusíš… Člověk by
nejradši vykřikl… Ale uznej: co na tom? Já to dokončím, namouduši,
dokončím…“
„Co když ne?“ Arkadij vyskočil: „On ti dnes dal odměnu! A ty se
ženíš… Ajajaj!“
„Nevadí, nevadí!“ zvolal Šumkov. „Hned si k tomu sednu, okamži-
tě. Nic se nestalo!“
„A jak to, že jsi to takhle zanedbal, Vasjo?“
„Ach, Arkašo! Cožpak jsem to mohl vydržet a sedět nad papíry?
Jsem snad takový? Stěží jsem vydržel sedět v kanceláři, nemohl
jsem to přenést přes srdce… Ach… Dnes budu psát celou noc, zítra
a pozítří taky, a dokončím to!“
„Hodně toho ještě zbylo?“
„Neruš mě, proboha, mlč.“
Arkadij po špičkách došel k posteli a posadil se, ale pak znovu
vstal a zase si sedl, aby přítele nerušil, ale vzrušením nevydržel
sedět na místě: bylo znát, že ho ta zpráva úplně vykolejila a počá-
teční nadšení dosud nevyprchalo. Pohlédl na Šumkova a ten jeho
pohled opětoval, usmál se, pohrozil mu prstem a pak se svraštělým
obočím (jako by v tom spočívala veškerá energie a úspěch té práce)
se zadíval do papírů.
Vypadalo to, že ani on ještě neovládl svoje vzrušení, měnil pera,
vrtěl se na židli, poposedával, aby našel tu nejlepší pozici, znovu
se pustil do psaní, ale ruka mu vypovídala poslušnost a třásla se.

– 183 –
 „Arkašo, říkal jsem jim o tobě,“ vyrazil ze sebe náhle, jako by si
to právě vybavil.
„Ano?“ vykřikl Arkadij, „zrovna jsem se tě chtěl zeptat!“
„Ano, ano! Dobrá, potom ti všecko vypovím! Namouduši, jsem já
to ale… Úplně mi to vyletělo z hlavy a nechtěl jsem nic říkat, dokud
neopíšu čtyři stránky, ale pak jsem si vzpomněl na tebe i na ně.
Kamaráde, nejsem schopen psát: pořád na vás myslím…“ a Vasja
se usmál.
Nastalo ticho.
„Fuj, takové ohavné pero!“ vykřikl Vasja a rozmrzele ho odhodil.
Vzal si jiné.
„Poslechni, Vasjo… Jen jedno slůvko…“
„Dobrá, tak honem, ale je to naposledy.“
„Kolik ti ještě zbývá?“
„Ach, kamaráde…“ a Vasja se zamračil tak, jako by na světě ne-
bylo strašnější a drtivější otázky. „Moc, strašně moc!“
„Víš, napadlo mě…“
„Co?“
„Ale ne, už nic, jen piš.“
„No tak… Co tě napadlo?“
„Teď je sedm hodin, Vasjo!“
Něfeděvič se usmál a čtverácky, i když trochu nesměle, zamžou-
ral na přítele, protože si nebyl jist, jak přijme jeho náznak.
„No a co?“ Vasja odložil pero a pohlédl mu přímo do očí, bledý
očekáváním.
„Víš ty co?“
„Proboha co?“
„Jsi rozčilený, moc toho nenapíšeš… Neříkej, že ano, já to vidím –
poslouchej!“ začal Něfeděvič, radostně vyskočil z postele a přerušil
Vasju, který nebyl k zastavení, a všemožně odrážel námitky, „pře-
devším je zapotřebí se uklidnit a vzmužit se…“

– 184 –
 „Arkašo, Arkašo!“ vykřikl Vasja a vyskočil z křesla, „budu psát
celou noc, namouduši, celou noc nad tím prosedím!“
„No ano, ano! Až k ránu usneš…“
„Neusnu, ani za nic neusnu…“
„Ne, to takhle nejde. Přirozeně usneš, v pět hodin si zdřímneš.
A v osm tě vzbudím. Zítra je svátek: sedneš si k tomu a budeš psát
jako kulomet celý den… Pak ještě zbývá noc a… kolik toho ještě
zbývá?“
„Tady, tady!“
Vasja, nadšením a očekáváním celý bez sebe, mu ukázal sešit:
„Tady!“
„Poslyš, kamaráde, vždyť toho je málo.
„Můj milý, ještě něco zbývá,“ řekl Vasja, nesměle pohlédl na Ně-
feděviče, jako by na něm záviselo rozhodnutí, zda má jít nebo nejít.
„Kolik?“
„Dva… archy…“
„No a? Poslyš! Stihneme to, namouduši, stihneme!“
„Arkašo!“
„Poslechni, Vasjo… Je předvečer Nového roku, všichni se scházejí
v rodinném kruhu, a my dva jsme sirotci, nemáme žádný domov…
Vaseňko!“
Sevřel Vasju ve svých tlapách, ve lvím objetí.
„Rozhodnuto, Arkadiji!“
„Jenom tohle jsem chtěl říct. Vidíš, Vasjuku, ty můj nemotoro!
Poslyš… Vždyť…“
Arkadij se zarazil s otevřenými ústy – nemohl ze sebe nadšením
vypravit ani slovo. Vasja ho držel za ramena, díval se mu do očí
a pohyboval rty, jako by to chtěl doříci za něho.
„No tak…“ procedil konečně.
„Dnes mě představ!“
„Dobrá, Arkadiji, pojeďme tam na čaj! Víš co? Víš co? Ani nepo-
čkáme na půlnoc, odejdeme domů dřív!“ vykřikl Vasja celý blažený.

– 185 –
 „To znamená dvě hodinky, o nic víc ani míň!“
„A pak se s nimi rozloučíme do té doby, než všecko dokončím!“
„Vasjuku!“
„Arkašo!“
Za pár minut už byl Arkadij v parádním obleku. Vasja se jen umyl,
protože se dosud nesvlékl ze svého nejlepšího obleku – tak horlivě
se pustil do práce.
Spěšně vyšli na ulici, jeden veselejší než druhý. Cesta vedla z pet-
rohradské strany do Kolomny. Arkadij energicky, čile rázoval, takže
už z jeho chůze jste mohli vyčíst radost ze štěstí, které potkalo Vasju.
Ten spíš cupital, ale neztrácel přitom důstojnost. Naopak, Arkadij
ho ještě nikdy neviděl v takovém světle. V tu chvíli si ho dokonce víc
vážil a známá přítelova tělesná vada, o níž náš čtenář doposud neví
(Vasja měl trochu vybočenou páteř), která v Arkadijově dobrém
srdci vždy vyvolávala hluboký soucit, nyní ještě víc posilovala vřelé
city, které k němu Arkadij choval a jež si Vasja pochopitelně plně
zasluhoval. Arkadijovi bylo radostí do pláče, ale ovládl se.
„Kampak, Vasjo? Tudy je to blíž!“ vykřikl, když viděl, že Vasja
chce zabočit k Vozněsenskému mostu.
„Buď zticha, Arkašo, mlč.“
„Vážně, tudy je to blíž, Vasjo.“
„Víš co, Arkašo?“ začal Vasja tajnůstkářsky a hlas mu selhával
radostí. „Víš ty co? Chci přinést Lizočce dárek…“
„A jaký?“
„Tady na rohu je obchod madame Leroux, kouzelný obchod!“
„A ták! No a jaký dárek?“
„Čepeček, drahoušku, dnes jsem viděl jeden takový rozkošný…
Ptal jsem se a říkali mi, že je to model Manon Lescaut – hotový
zázrak! Batistové stuhy, a kdyby nebyl moc drahý… Ale ať je třeba
drahý!“
„Vasjo, ty jsi nade všecky básníky! Jdeme!“

– 186 –
 Rozběhli se a za dvě minuty už vešli do obchodu. Uvítala je
černooká Francouzka s loknami, která se ihned, při prvním pohle-
du na oba zákazníky, rozzářila právě tak jako oni, dokonce ještě
víc, dá‑li se to tak říci. Vasja byl ochoten madame Leroux ze samé
radosti políbit…
„Arkašo!“ pronesl polohlasně, když obhlédl všecko to krásné
a vznešené, co trůnilo na dřevěných hlavách na obrovském pultu.
„Samé zázraky! Vidíš?“ zašeptal a ukázal na jeden malý krajkový
čepeček, ale ne na ten, který chtěl koupit, protože už zdálky si vy-
hlédl a vpil se očima do jiného, skvělého, dokonalého, který byl na
opačném konci. Díval se na něj tak, až by si někdo mohl pomyslet,
že má strach, aby ho někdo neukradl, nebo snad že se čepec sám od
sebe vznese do vzduchu a ulétne, jen aby ho Vasja nezískal.
„Tenhle,“ řekl Arkadij, „ten je podle mého nejlepší.“
„Ale Arkaško! To ti dělá dokonce čest. Vážně, začínám si tě ob-
zvlášť vážit za to, jaký máš vkus,“ řekl Vasja, který čtverácky vyzrál
nad přítelem, „ten tvůj čepeček je jedna báseň, ale pojď sem!“
„Kam, kamaráde?“
„Podívej se!“
„Tenhle?“ hlesl Arkadij pochybovačně.
Ale když Vasja, který už se nedokázal udržet, strhl zmíněný
čepec z dřevěné hlavy, nebo snad čepec sklouzl samovolně, jako
by se zaradoval při pohledu na tak dobrého zákazníka, vydral se
po dlouhém očekávání, kdy zašustily všecky jeho stuhy, sámky
a krajky, z mohutných prsou Arkadijových nadšený výkřik. Dokonce
i madame Leroux, která všecku tu nepochybnou důstojnost vníma-
la, a pokud šlo o vkus při výběru, přezíravě mlčela, odměnila Vasju
pochvalným úsměvem a její pohled, gesto i úsměv prozrazovaly –
ano! Uhodl jste a jste hoden štěstí, které vás očekává.
„On tady v ústraní koketoval!“ vykřikl Vasja, který přenesl svou
lásku na roztomilý čepeček, „schválně se schovával, dareba, drahou-

– 187 –
šek!“ A políbil čepec, vlastně vzduch, který ho obklopoval, protože
se bál svého pokladu dotknout.
„Právě tak se skrývá pravá zásluha a šlechetnost,“ dodal Arkadij
nadšeně a pro pobavení si vybral větu z jednoho vtipného deníku,
kterou ráno četl. „Tak co, Vasjo?“
„Vivat, Arkašo! Ty dnes vtipkuješ, uděláš dojem u žen, furore, jak
se říká, já ti to předpovídám. Madame Leroux, madame Leroux!“
„Co poroučíte?“
„Madame Leroux, drahoušku!“
Madame Leroux pohlédla na Arkadije a shovívavě se usmála.
„Nevěřila byste, jak vás v tuhle chvíli zbožňuju… Když dovolíte…“
a Vasja ji políbil.
V tom okamžiku bylo nutné přizvat na pomoc veškerou dů-
stojnost, aby se madame Leroux s tímhle větroplachem nezahodila.
Ale já tvrdím, že k tomu je zapotřebí mít i vrozenou upřímnou las-
kavost a graciéznost, s jakou madame Leroux přijala projev nadšení
našeho Vasji. Prominula mu, a jak chytře, noblesně si v daném
případě počínala! Cožpak by se někdo mohl na Vasju rozhněvat?
„Kolik stojí, madame Leroux?“
„Pět rublů ve stříbře,“ odpověděla s novým úsměvem, když si
uhladila vlasy.
„A tenhle?“ zeptal se Arkadij a ukázal na svůj tip.
„Osm rublů v stříbře.“
„Když dovolíte, madame… Řekněte, který z  nich působí
elegantněji, lépe, který z nich se víc podobá vám?“
„Tamten je bohatší, ale ten váš je – plus coquet.“
„Tak ho vezmeme!“
Madame Leroux vzala arch hedvábného papíru, zabalila do něj
čepec, zašpendlila a zdálo se, jako by papír se zabaleným dárkem
vážil míň než předtím bez dárku. Vasja ho opatrně, se zatajeným
dechem uchopil, uklonil se madame Leroux, řekl jí na rozloučenou
ještě jakousi roztomilost a vyšel z obchodu.

– 188 –
 „Jsem bonviván, Arkašo, narodil jsem se jako bonviván!“ volal
s úsměvem, perlivě, skoro neslyšně, neuroticky se rozesmál a vy-
hýbal se kolemjdoucím, které všechny šmahem podezříval, že je
přepadlo pokušení jeho drahocenný čepeček zmačkat.
„Poslyš, Arkadiji,“ začal po chvilce a v jeho hlase zazněl slavnostní,
nesmírně láskyplný tón. „Já jsem tak šťastný, Arkadiji, tak šťastný!“
„Já taky! A moc, Vaseňko, kamaráde zlatá.“
„Ne, Arkašo, vím, že mě máš strašně rád, ale nemůžeš proží-
vat ani setinu toho, co v téhle chvíli cítím já. Srdce mi překypuje,
Arkašo: nezasloužím si takové štěstí! Slyším a cítím to. Co jsem
udělal, pověz mi,“ vypravil ze sebe a v jeho hlase se ozvaly tlumené
vzlyky, „že mi bylo dopřáno takové štěstí? Jen se podívej, kolik
lidí, kolik slz, kolik hoře, kolik všedních dnů bez jediného svátku!
A já? Miluje mě takové děvče, mě… Ale sám ji brzy uvidíš a oceníš
její šlechetné srdce. Narodil jsem se v chudé rodině a teď mám
úřednickou hodnost a beru plat, nezávislý důchod. Narodil jsem
se s tělesnou vadou, mám trochu vybočenou páteř. A vidíš, ona si
mě zamilovala takového, jaký jsem. A dnes Julian Mastakovič byl
tak laskavý, pozorný, zdvořilý – málokdy se mnou hovoří, ale dnes
ke mně přistoupil: ‚Tak co, Vasjo, budeš o svátcích flámovat, co?‘
namouduši, řekl mi Vasjo a přitom se smál.
‚Ano, prosím, Vaše Excelence,‘ povídám, ‚mám jednu takovou
záležitost,‘ a pak jsem se vzchopil a dodal jsem: ‚možná, že budu
oslavovat, Vaše Excelence‘ – namouduši, tak jsem to řekl. A on mi
věnoval peníze, namouduši, až mi vyhrkly slzy, a taky on byl, jak se
zdálo, dojatý. Poklepal mi na rameno a povídá: ‚Přeju ti, abys byl
vždycky tak citlivý jako teď…‘“
Na okamžik se odmlčel. Arkadij se odvrátil a pěstí si setřel slzu.
„A ještě ti chci říct, Arkašo,“ pokračoval Vasja, „dodneška jsem ti
to neřekl… Jsem šťastný taky proto, že se mnou kamarádíš, bez tebe
bych už tady nebyl – ne, ne, nic neříkej! Dovol, ať ti můžu stisknout
ruku a po‑dě‑ko‑vat‑ti…“ a zase nedořekl.

– 189 –
 Arkadij ho chtěl obejmout, ale protože právě přecházeli přes
ulici a skoro nad jejich hlavami se ozvalo ječivé „Hyhy‑hyjé!“, oba,
vystrašení a vzrušení, doběhli poklusem na chodník. Arkadij byl
dokonce rád. Omlouval Vasjův výlev vděčnosti výjimečností té
chvíle. On sám se cítil rozmrzelý. Uvědomoval si, že toho pro Vasju
dosud udělal tak málo! Dokonce se za sebe styděl, když mu Vasja
děkoval za takovou maličkost! Ale co, ještě mají celý život před
sebou, jistě se to dá dohnat, a Arkadij vydechl volněji…
Určitě už je nečekali. Důkazem bylo, že už všichni seděli u čaje.
A opravdu, někdy je starý člověk prozíravější než mládež, a ještě
jaká mládež! Lizaňka neobyčejně vážně ujišťovala, že Vasja nepřijde.
„Nepřijde, maminko, moje srdce tuší, že nepřijde,“ ale maminka
pořád opakovala, že naopak její srdce tuší, že zaručeně přijde, že
nevydrží sedět doma, přiběhne, že ho nevážou žádné služební
povinnosti, bodejť, v předvečer Nového roku! Když jim Lizaňka
přišla otevřít, nevěřila svým očím, zapýřila se a uvítala je zrůžovělá,
zardělá jako třešnička, které se náramně podobala, a srdéčko se jí
rozbušilo jako chycenému ptáčeti. Panebože, takové překvapení! Ze
rtíků jí vylétlo dvojnásob radostné: „Ach! Ty lháři! Ty můj drahouš-
ku!“ vykřikla a objala Vasju…
Ale považte, jak byla udivená a jak se zastyděla, když za Vasjový-
mi zády, jako by se chtěl schovat, stál trochu rozpačitý Arkadij
Ivanovič! Musíme přiznat, že to s ženami neuměl, choval se jako
nemotora, dokonce jako velký nemotora, jednou se dokonce stalo,
že… Ale o tom až později. Vžijte se do jeho situace – nebylo na tom
nic směšného, stál v předsíni v galoších, v plášti a v ušance, kterou
směšně smekl, neuvěřitelně nedbale uvázanou ošklivou žlutou
pletenou šálou, pro větší efekt zavázanou vzadu. To všechno bylo
zapotřebí rozvázat, co nejrychleji svléknout a představit se v pří-
znivějším světle, protože na světě není člověka, který by netoužil
představit se v příznivém světle. Vtom otravný, nesnesitelný, ačkoliv
současně milý Vasja, ze všech nejhodnější, ale nakonec nesnesitelný

– 190 –
a krutý, zavolal: „Tady, Lizaňko, je můj Arkadij! Co mu říkáš? Je to
můj nejlepší kamarád, obejmi ho a dej mu hubičku, až ho líp poznáš,
sama ho budeš hubičkovat…“ Hm, co vy na to? Co měl Arkadij dělat,
ptám se vás? A přitom rozmotal teprve polovinu své šály! Vážně,
někdy se trochu stydím za Vasjovu přílišnou emfatičnost: je přízna-
kem dobrého srdce, ale… člověku je leckdy všelijak, trapně!
Konečně oba vešli dovnitř… Stařenka byla nevýslovně ráda, že se
seznámila s Arkadijem: tolik o něm slyšela, že… Nedořekla. V pokoji
se ozvalo zvonivé radostné „ach!“ a zarazilo ji v půli věty. Můj ty
bože! Lizaňka stála před rozbaleným čepečkem, ruce zkřížené,
a usmívala se tak, že… že… Božínku, proč madame Leroux neměla
ještě hezčí čepec!
Můj ty bože, kde byste našli hezčí čepeček? To je nemyslitelné!
Kde byste ho sehnali? Mluvím vážně. Dokonce mě taková ne-
vděčnost zamilovaných dráždí, rozčiluje. Jen se podívejte, panstvo,
co může být lepší než tenhle čepeček – amorek! Jen se podívejte…
Ale ne, zbytečně je plísním; všichni už se mnou souhlasili. Byl to
chvilkový omyl, mlha, horečka vyvolaná přemírou citů – jsem
ochoten jim odpustit… Ale zato se podívejte… Promiňte, panstvo,
že mluvím stále jen o tom tylovém vzdušném čepečku s širokou
batistovou stuhou, krajkovým lemováním, mezi tylem a vzadu dvě
široké dlouhé stuhy, které splývají až na záda… Je zapotřebí nasadit
si čepeček na temeno, jen se podívejte, já se vás pak na to zeptám…
Ale vy, jak pozoruji, se nedíváte! Vám, jak se zdá, je všechno jedno!
Zahleděli jste se jinam, na opačnou stranu… Jen se podívejte, jak se
ze smolně černých oček vyhouply dvě velikánské slzy jako perly,
zachvěly se na dlouhých řasách a skanuly na tyl, z něhož se skládalo
umělecké dílo madame Leroux… A zase je mi líto, ale: ty dvě slzičky
nevyhrkly kvůli čepečku… Ne, ne! Podle mého je nutné takovou věc
darovat chladnokrevně. Jenom tehdy ji můžeme spravedlivě ocenit.
Přiznám se, panstvo, že pořád mluvím jen o čepečku…

– 191 –
 Usedli – Vasja s Lizaňkou a stařenka s Arkadijem. Rozproudil
se hovor a Arkadij se ukázal, jak nejlépe mohl. Dokonce se to od
něho stěží dalo očekávat. Po několika slovech o Vasjovi stihl skvěle
pohovořit o Julianu Mastakoviči, jeho dobrodinci. A hovořil tak
rozumně, že rozhovor neustával ani za hodinu. Bylo by třeba vidět,
s jakou obratností a taktem se Arkadij dotkl některých zvláštností
Juliana Mastakoviče, které měly přímou nebo nepřímou souvislost
s Vasjou. Stařenka byla okouzlená, upřímně okouzlená, sama se
k tomu doznala: schválně zavolala Vasju stranou a pověděla mu, že
jeho přítel je ten nejlepší a nejsympatičtější mladý muž, jaký exis-
tuje. Vasja se div nerozesmál, jak byl blažený. Vzpomněl si, jak ho
solidní Arkaša před čtvrthodinou převracel na posteli. Pak stařenka
zamrkala na Vasju a nenápadně ho pobídla, aby šel za ní do druhého
pokoje. Musíme přiznat, že se zachovala k Lizaňce trochu nepěkně,
z přemíry citů ji zradila a usmyslela si potají ukázat Vasjovi dárek,
který mu Lizaňka chystala k Novému roku. Byla to náprsní taška,
vyšívaná korálky, zlatem a s krásnými obrázky; na jedné straně byl
vyobrazen pádící jelen jako živý, na druhé straně portrét jednoho
slavného generála, také umně vytvořený: podoba byla věrná. Ani
nemluvím o Vasjově nadšení. Mezitím v salonu neubíhal čas nadar-
mo. Lizaňka přistoupila k Arkadijovi, vzala ho za ruce a za cosi mu
děkovala – Arkadij se konečně dovtípil, že se jedná o drahocenného
Vasju. Lizaňka byla hluboce dojatá: slyšela, že Arkadij Ivanovič je
ženichův věrný přítel, že si ho oblíbil a pečuje o něho, zásobuje
ho na každém kroku spásnými radami, a proto ona, Lizaňka, mu
musí poděkovat, projevit vděčnost, konečně doufá, že Arkadij si
zamiluje i ji, alespoň z poloviny tak, jak má rád Vasju. Pak se za-
čala vyptávat, jestli si Vasja chrání zdraví, vyslovila některé obavy
ohledně Vasjovy mimořádné vznětlivosti, nedokonalé znalosti lidí
a praktického života a prohlásila, že o něj bude pečovat, nábožně ho
pozorovat, chránit a hýčkat jeho osud a doufá, že Arkadij Ivanovič
je nejenže neopustí, ale dokonce bude s nimi společně bydlet.

– 192 –
 „Budeme tři jako jeden!“ vykřikla v naivním nadšení.
Ale bylo na čase se rozloučit. Rozumí se, že je zdržovali, ale Vasja
příkře oznámil, že to není možné. Arkadij Ivanovič to potvrdil. Když
se zeptali, proč, ihned se ukázalo, že existuje jistý hrozivý, spěšný,
důležitý úkol, který Julian Mastakovič svěřil Vasjovi a který musí
pozítří ráno odevzdat, a nejenže není dokončený, ale hrubě zane-
dbaný. Sotva to stařenka uslyšela, vyjekla a Lizaňka se jednoduše
vyděsila, dokonce Vasju popohnala. Poslední polibek tím neutrpěl:
byl kratší, kvapnější, ale zato mnohem horoucnější, prudší. Konečně
se rozloučili a oba přátelé pospíchali domů.
Sotva se ocitli na ulici, začali si neprodleně sdělovat dojmy.
A dopadlo to tak, jak to muselo dopadnout: Arkadij se na život a na
smrt zamiloval do Lizaňky. Komu to měl jinému svěřit než šťast-
livci Vasjovi? A tak to taky udělal. Neostýchal se a hned se Vasjovi
se vším přiznal. Vasja se z plna hrdla rozesmál a potěšilo ho to,
dokonce poznamenal, že to není na škodu a že to ještě upevní jejich
přátelství.
„Uhodl jsi, Vasjo,“ řekl Arkadij. „Ano, mám ji rád jako tebe: stane
se i mým andělem jako tvým, protože vaše štěstí ozáří a zahřeje
i mě. Bude to i moje hospodyně: v jejích rukách bude moje štěstí. Ať
hospodaří tobě i mně. Ano, moje přátelství k tobě je jako přátelství
k ní: od nynějška jste pro mě jeden. Jenomže já budu mít namísto
jednoho dva…“ a dojatě se odmlčel.
Vasja byl jeho slovy hluboce pohnutý. Šlo o to, že od Arkadije
by podobná slova nikdy nečekal. Arkadij se obvykle vyjadřoval
neobratně a ani snění si nikdy příliš neoblíbil. Teď spřádal ty nej-
veselejší, nejsvěžejší, nejrůžovější sny.
„Jak já vás budu oba střežit a hýčkat,“ začal znovu. „Za prvé, Vasjo,
budu kmotrem všech vašich dětí, všech do jednoho, a za druhé, je
záhodno myslet na budoucnost. Musíme koupit nábytek, najmout
si takový byt, aby každý měl svůj zvláštní pokoj. Poslyš, hned zítra
se půjdu podívat na vývěsky na domovních vratech. Tři… ne, dva

– 193 –
pokoje nám stačí. Dokonce si myslím, že jsem žvanil hlouposti
o těch penězích… Co peníze! Když jsem se jí zadíval do očí, vyčetl
jsem z nich, že peníze dostane. Všecko pro ni! Uf, jak budeme pra-
covat! Teď už, Vasjo, se můžeme odvážit zaplatit pětadvacet rublů
za byt. Byt, to znamená všecko, kamaráde! Když jsou pokoje pěkné…
člověk má dobrou náladu a růžové sny. A za druhé, Lizaňka se stane
naším společným pokladníkem. Ani kopejka nesmí přijít nazmar! Já
abych teď běžel do hospody? Ani nápad! Za koho mě máš? A čekají
nás odměny, přidají nám, protože budeme horlivě sloužit, uuu!
Budeme pracovat tak, jako když volci ořou půdu. Jen si představ,“
a Arkadijův hlas zeslábl radostí, „najednou nám spadne do klína
nečekaně pětadvacet, třicet rublů na hlavu! Z každé odměny vy-
jde na čepeček, šálu nebo na nějaké punčochy! Ona mi okamžitě
musí uplést šálu: jen se podívej, jakou mám hnusnou žlutou šálu,
dneska mi to zavařila! A ty jsi mi taky pěkný, Vasjo, představuješ
mě a já vězím v tomhle chomoutu… Ale o to vůbec nejde! Abys
věděl, všecko stříbro beru na sebe! Musím vám dát dárek – to je
pocta, to je věc mé samolibosti! A moje odměny se neztratí: dají je
snad Skorochovovi? Snad nebudou věčně ležet u té volavky v kapse.
Koupím vám stříbrné lžičky, kamaráde, kvalitní nože, ne stříbrné,
ale kvalitní, a taky vestu, totiž vesta, ta bude pro mě: budu družba
na vaší svatbě! Odteďka si na mě dávej pozor, budu tě mít pod do-
hledem a dnes, zítra a celou noc budu nad tebou stát s holí v ruce,
umořím tě, budu tě popohánět: dopiš! Dopiš, rychle, kamaráde!
A večer nanovo a pak si oba oddechneme a zahrajeme si loto! Celé
večery budeme sedět doma – ach, to bude pohádka! Fuj, aby to…
Mrzí mě, že ti nemůžu pomoci. S takovou chutí bych se pustil do
psaní a psal bych za tebe… Proč nemáme stejné písmo?“
„Ano,“ řekl Vasja, „musíme si pospíšit. Myslím, že je asi kolem
jedenácté… musíme spěchat… do práce!“ A po těch slovech Vasja,
který se střídavě usmíval a střídavě se pokoušel zastavit radostnou
poznámkou příval přátelských citů, krátce, byl celý rozjařený, naráz

– 194 –
utichl, odmlčel se a skoro se rozběhl po ulici. Jako by jeho horkou
hlavu zchladila jakási ledová myšlenka a srdce se mu sevřelo.
Arkadijovi to dělalo starost: na svoje urychlené otázky téměř
nedostával odpovědi – Vasja ho odbýval jen několika slovy, někdy
výkřiky, které neměly s předchozím žádnou souvislost.
„Co je s tebou?“ zvolal nakonec Arkadij, když přítele stěží dohnal,
„to ti to tolik leží na srdci?“
„Přestaň žvanit, kamaráde!“ odpověděl skoro dotčeně Vasja.
„Nech toho, hlavu vzhůru!“ přerušil ho Arkadij. „Viděl jsem, kolik
jsi toho přepsal i za kratší dobu… Copak ty! Jsi talent! V krajním
případě se dá pero urychlit: vždyť tu předlohu nebudou tisknout!
Stihneš to… Jenom jsi rozrušený, rozptýlený a práce ti tak lehce
nepůjde od ruky…“
Vasja neodpověděl nebo cosi zabručel pod nos a oba s obavami
doběhli domů.
Vasja bez váhání zasedl ke stolu. Arkadij poslušně ztichl, svlékl
se a ulehl do postele, přičemž nespouštěl z Vasji pohled… Zmocnil
se ho podivný strach… Co je to s ním? ptal se sám sebe, když viděl
Vasjův pobledlý obličej, planoucí zrak a neklid projevující se v kaž-
dém jeho pohybu… i ruka se mu chvěla… Ne, vážně. Neměl bych
mu poradit, aby si na dvě hodinky zdříml? Alespoň by zaspal tu
svou podrážděnost. Vasja právě dokončil stránku, vzhlédl od listin
a mimoděk se setkal s jeho pohledem, ale hned zase sklonil hlavu
a uchopil pero.
„Poslechni, Vasjo,“ začal náhle Arkadij, „nebylo by lepší, kdyby sis
trošku zdříml? Dej si pozor, klepeš se jako v zimnici…“
Vasja po něm rozmrzele, dokonce zlostně loupl pohledem a ne-
odpověděl.
„Poslechni, Vasjo, co to vyvádíš?“
Vasja se hbitě vzpamatoval.
„Nedáme si čaj, Arkašo?“ zeptal se.
„Čaj? A proč?“

– 195 –
 „Abych nabral sil. Spát se mi nechce, nebudu spát! Pořád budu
psát. Ale teď bych si u čaje odpočinul a překonal bych těžkou chvíli.“
„Jsi pašák, kamaráde, výborně! Ano, ano, sám jsem ti to měl
navrhnout. Divím se, že mě to nenapadlo. Ale abys věděl… Mavra
nevstane, ta se nevzbudí ani za svět…“
„Hm, máš pravdu!“
„Nesmysl! To nevadí…“ vykřikl Arkadij a vyskočil bosky z postele.
„Sám roztopím samovar. Nedělám to přece poprvé…“
Odběhl do kuchyně a začal se otáčet kolem samovaru. Vasja za-
tím psal. Arkadij se oblékl a zaběhl do pekařství, aby se Vasja mohl
na noc náležitě posilnit. Za čtvrt hodiny už samovar stál na stole.
Pili čaj, ale rozhovor vázl. Vasja byl roztržitý.
„Podívej,“ řekl konečně, jako by se vzpamatoval, „zítra bude za-
potřebí jít blahopřát…“
„Ty nemusíš.“
„To nejde, kamaráde,“ namítl Vasja.
„Já se za tebe u všech podepíšu… Proč bys chodil? Zítra pracuj.
Dnes bys mohl sedět tak do pěti, jak jsem říkal, a pak by sis zdříml.
Jinak zítra nebudeš k ničemu. Já bych tě vzbudil přesně v osm…“
„A bude to vhodné, když se za mě podepíšeš?“ zeptal se Vasja
a už napůl souhlasil.
„Není nic vhodnějšího. Tak to dělají všichni.“
„Vážně, já se bojím…“
„Čeho, prosím tě?“
„Pokud jde o ostatní, dejme tomu, ale Julian Mastakovič, to je můj
dobrodinec. Když si všimne, že je to psáno cizí rukou…“
„Všimne, všimne! Ty seš ale vážně, Vasjuku! Jak si toho může
všimnout? Abys věděl, já tě umím podepsat i s tou tvou kudrlinkou,
namouduši. Přestaň s tím! Kdo by si toho mohl všimnout?“
Vasja neodpověděl a kvapně dopil svou sklenici čaje. Pak pochy-
bovačně pokýval hlavou…

– 196 –
 „Vasjo, chlapče zlatá! Ach, kdyby se nám to podařilo! Ale co je
s tebou? Ty mě prostě lekáš. Podívej, já si teď nepůjdu lehnout
a neusnu. Ukaž, co ti ještě zbývá.“
Přítel na něj pohlédl tak, až Arkadijovi zatrnulo u srdce a jazyk
mu zdřevěněl.
„Co je s tebou, Vasjo? Co je ti? Proč se tak díváš?“
„Vážně, Arkadiji, já zítra půjdu blahopřát Julianu Mastakoviči.“
„No dobře, běž!“ přitakal Arkadij a  upřeně ho pozoroval
v tísnivém očekávání.
„Poslyš, Vasjo, urychli to. Neradím ti špatně, namouduši! Kolikrát
Julian Mastakovič říkal, že se mu ze všeho nejvíc u tebe líbí, jak píšeš
čitelně! To jenom Skoroplechin si potrpí na to, aby to bylo dobře
čitelné a ještě úpravné jako předloha, ale potom si tu listinu vypůjčí
na věčnou oplátku a donese ji domů dětem, aby to přepsaly! Nemů-
že si, trouba, koupit předlohy! Ale Julian Mastakovič říká a vyžaduje
pouze, aby to bylo čitelné, čitelné, čitelné! Tak co? Vážně, Vasjo,
už nevím, jak mám s tebou mluvit… Dokonce mám strach… Ty mě
ničíš, tváříš se jako o pohřbu.“
„To nic! To nic!“ řekl Vasja a vysíleně sklesl na židli. Arkadij se
vyplašil.
„Nechceš vodu? Vasjo! Vasjo!“
„Přestaň,“ a Vasja mu stiskl ruku. „To nic. Jenom mi je nějak
smutno, Arkadiji. Dokonce ani neumím říct, proč. Poslyš, mluv radši
o něčem jiném, nepřipomínej mi…“
„Uklidni se, proboha, uklidni se. Ty to dokončíš, namouduši,
dokončíš! A i kdyby ne, co na tom? To není žádné neštěstí… Jako by
to byl nějaký zločin…“
„Arkadiji,“ řekl Vasja a pohlédl výmluvně na svého přítele, až ho
doopravdy vyděsil – ještě nikdy nebyl Vasja tak neklidný. „Kdybych
byl sám jako dřív… Ne, takhle ne. Rád bych ti řekl, svěřil se jako
kamarádovi… A vůbec, proč tě mám plašit? Víš, některým je dáno
mnohé a někteří vykonají jen málo jako já. – Pověz, co kdyby od

– 197 –
tebe někdo vyžadoval vděčnost, uznalost, a ty bys toho nebyl
schopen?“
„Já ti opravdu nerozumím, Vasjo!“
„Nikdy jsem nebyl nevděčník,“ pokračoval Vasja tiše, jako by
mluvil sám k sobě. „Ale jestliže nejsem sto vypovědět všechno, co
cítím, to je… Bude to vypadat, jako že jsem doopravdy nevděčník,
a to mě drtí.“
„No a co? Copak vděčnost spočívá v tom, že něco přepíšeš v ter-
mínu? Pomysli, co to povídáš, Vasjo! Copak takhle se projevuje
vděčnost?“
Vasja náhle ztichl a pohlédl Arkadijovi do očí, jako by ten neče-
kaný argument rozptýlil jeho pochybnosti. Dokonce se usmál, ale
vzápětí se na jeho tváři znovu objevil zádumčivý výraz. Arkadij po-
važoval ten úsměv za důkaz, že jsou jeho obavy zbytečné, a neklid,
který se opět zračil v jeho tváři, za obrat k lepšímu, a zaradoval se.
„No tak tedy, kamaráde, až se probudíš, mrkni na mě. Jestli usnu
předčasně, bude to malér. A teď se pustím do práce… Arkašo, po-
slyš…“
„Co je?“
„Ne, já jen tak… To nic… Chtěl jsem…“
Usedl a odmlčel se. Arkadij ulehl. Ani jeden z nich nepronesl
jediné slůvko o kolomenských. Možná oba cítili, že se provinili,
oslavovali v nevhodnou dobu. Brzy Arkadij usnul a smutně přemýš-
lel ještě před spaním o Vasjovi. Ke svému údivu se probudil přesně
v osm. Vasja spal na židli s perem v ruce, bledý a unavený, svíčka
dohořela. V kuchyni se Mavra otáčela kolem samovaru.
„Vasjo, Vasjo!“ vykřikl Arkadij zděšeně. „Kdy jsi šel spát?“
Vasja otevřel oči a vyskočil ze židle.
„Ach, bože,“ řekl, „přece jen jsem usnul.“
Vrhl se k listinám, ale nic se nestalo, všechno bylo v pořádku,
neukápl na ně ani vosk ze svíčky, ani inkoust.

– 198 –
 „Myslím, že jsem usnul asi tak v šest,“ pronesl Vasja. „V noci je
taková zima! Napijem se čaje a já se do toho znovu pustím…“
„Posílil ses trochu?“
„Ano, ano, v pořádku, teď už je to dobré!“
„Šťastný Nový rok, kamaráde!“
„I tobě, můj milý. Buď zdráv.“
Objali se – Vasjovi se třásla brada a oči mu zvlhly. Arkadij mlčel:
bylo mu hořko. Oba v rychlosti vypili čaj.
„Arkadiji! Rozhodl jsem se, že půjdu sám k Julianu Mastakoviči…“
„Ale on si toho ani nevšimne…“
„Svědomí mi nedá, kamaráde.“
„Vždyť tady sedíš kvůli němu a ničíš se! Přestaň s tím! Víš, zajdu
tam…“
„Kam?“ zeptal se Vasja.
„K Artěmjevovým. Půjdu jim popřát za sebe i za tebe.“
„Drahoušku! Kamaráde zlatá! Já zůstanu doma. Ano, vidím, že jsi
to dobře vymyslel: já tady přece pracuju a nechytám lelky. Počkej
chviličku, napíšu jí dopis.“
„Piš, kamaráde, to stihneš: já se umeju, oholím a vykartáčuju si
frak. Vasjo, budeme spokojení a šťastní! Obejmi mě!“
„Kéž by, kamaráde!“
„Bydlí tady pan úředník Šumkov?“ ozval se na schodech dětský
hlásek.
„Bydlí, chlapče, bydlí,“ přisvědčila Mavra a vpustila hosta dovnitř.
„Co je? Co je?“ vykřikl Vasja, vyskočil ze židle a rozběhl se do
předsíně. „Pétěnko, to jsi ty?“
„Vasiliji Petroviči, mám tu čest vám popřát šťastný Nový rok,“
řekl hezký černovlasý, asi desetiletý chlapec s kudrnatými vlasy,
„sestra vás pozdravuje a maminka taky a sestra mi poručila, abych
vám dal za ni hubičku…“
Vasja vyhodil malého posla do vzduchu a vlepil mu na jeho me-
dové rtíky, tolik podobné sestřiným, dlouhý, nadšený polibek.

– 199 –
 „Dej mu pusu, Arkadiji!“ řekl a předal mu Péťu, který se vzápětí
ocitl v silném a v plném slova smyslu dychtivém objetí Arkadije
Ivanoviče, aniž se dotkl země.
„Ty můj miláčku, chceš čaj?“
„Mockrát děkuju, prosím. My už jsme pili. Dnes jsme vstávali
brzy. Naši šli na mši. Sestra mě dvě hodiny česala, pomádovala, myla
a zašila mi kalhoty – roztrhl jsem si je včera venku, když jsme se
koulovali se Saškou…“
„No ne!“
„Dlouho mě vypravovala, strojila, pak mě napomádovala, dala mi
pusu a povídá: ‚Běž k Vasjovi, popřej mu a zeptej se, jestli se mají
dobře, jestli se pěkně vyspali a ještě… ještě něco… á, už vím! Jestli
už máte hotovou tu práci, která vám včera…‘ aha, mám to tady… ano,
tuhle zapsané,“ pokračoval chlapec a přečetl z papíru vytaženého
z kapsy, „ano, tady, která vám včera dělala takovou starost.“
„Dokončím ji, ano, dokončím! Řekni, že ji dokončím, docela urči-
tě, čestné slovo!“
„A ještě něco… Jé, málem bych zapomněl – sestra vám posílá
lístek a dárek… Málem bych zapomněl!“
„Můj ty bože! Ty můj drahoušku! Kde, kde… Á, tady? Jen se podí-
vej, kamaráde, co mi píše… Zla‑tíč‑ko! Víš, včera jsem viděl náprsní
tašku, kterou pro mě vyšívá. Ještě není hotová, a tak vám, píše,
posílám svou loknu, a dárek máte u mě. Jen se podívej, kamaráde!“
Nadšením celý bez sebe ukazoval pramen těch nejhustších,
nejčernějších vlasů na světě; pak je horoucně políbil a schoval do
postranní kapsy, blíž k srdci.
„Vasjo, objednám ti na ně medailon,“ řekl odhodlaně Arkadij.
„Budeme mít telecí a zítra mozeček. Maminka chce upéct piš-
kotky… A ovesná kaše nebude,“ řekl chlapec po chvilce přemýšlení,
jak dokončí svoje povídání.
„Ach, takový hodný chlapec!“ vykřikl Arkadij. „Vasjo, ty jsi ten
nejšťastnější člověk na světě!“

– 200 –
 Chlapec dopil čaj, dostal psaníčko, tisíce hubiček a odešel šťastný
a čilý jako předtím.
„Vidíš, kamaráde,“ spustil potěšený Arkadij, „všecko je, jak má
být! Všecko se obrátilo k dobrému, nesmutni, hlavu vzhůru! Vpřed!
Dopiš to, Vasjo! Ve dvě hodiny budu doma: zajedu k nim a pak k Ju-
lianu Mastakoviči.“
„Buď sbohem, kamaráde… Ach, kdyby tak… No dobrá, běž,“ opa-
koval, „já k Julianu Mastakoviči zaručeně nepůjdu.“
„Sbohem!“
„Počkej, kamaráde! Řekni jim… Prostě všecko, co tě napadne.
A dej jí za mě hubičku… Pak mi budeš všecko vyprávět…“
„No tak, no tak – už je to jasné, víme! To štěstí tě tak změnilo.
Nečekal jsi to a od včerejška jsi celý nesvůj. Ještě ses nevzpamatoval
z včerejších dojmů – no ovšem! Vzchop se, kamaráde! Sbohem,
sbohem!“
Konečně se přátelé rozloučili. Celé dopoledne byl Arkadij roz-
tržitý a myslel jenom na Vasju. Znal jeho vznětlivou povahu. Ano,
štěstí ho změnilo, nemýlil jsem se, mluvil sám k sobě. Můj ty bože!
I mě nakazil svým smutkem. Z čeho všeho je tenhle člověk schopen
udělat tragédii! Jedná jako v horečce! „Musím ho zachránit! Ano,
zachránit!“ pronesl nahlas a ani nezpozoroval, že ve skrytu duše už
udělal z domácích nepříjemností, v podstatě maličkostí, hotové ne-
štěstí. Teprve v jedenáct se ocitl v předpokoji Juliana Mastakoviče,
aby připojil svoje skrovné jméno k dlouhému sloupci úctyhodných
osob, které se podepsaly v předpokoji na listině, pokapané voskem
a začerněné od inkoustu. Ale jaké bylo jeho překvapení, když se
mu před očima mihl vlastnoruční podpis Vasji Šumkova! Udivilo
ho to. Co se to s ním děje? pomyslel si. Ještě nedávno plný nadějí,
teď rozrušený vyšel ven. Skutečně, kdesi číhalo nebezpečí. Ale jaké
a kde?
Do Kolomny přijel s pochmurnými myšlenkami a zpočátku byl
roztržitý, ale když pohovořil s Lizaňkou, odešel se slzami v očích –

– 201 –
měl upřímnou obavu o Vasju. Domů se rozběhl poklusem a u Něvy
se doslova srazil se Šumkovem. Ten taky běžel.
„Kampak?“ zavolal Arkadij.
Vasja se zastavil, jako kdyby ho přistihli při zločinu.
„Já jen tak, kamaráde: chtěl jsem se projít.“
„Nevydržel jsi to a šel jsi do Kolomny? Ach, Vasjo, Vasjo! Proč jsi
chodil k Julianu Mastakoviči?“
Vasja neodpověděl, ale pak mávl rukou:
„Nevím, co se to se mnou děje, Arkadiji. Já…“
„Přestaň, Vasjo, přestaň! Já vím, co se děje. Uklidni se. Jsi roz-
rušený už od včerejška! Kdo by nebyl! Jen si pomysli! Všichni tě
mají rádi, pečují o tebe, tvoje práce postupuje, dokončíš ji, určitě ji
dokončíš, vím to. Teď si něco vymýšlíš, něčeho se bojíš…“
„Ne, to nic, to nic…“
„Pamatuješ, už se ti to jednou stalo… Vzpomínáš, když jsi dostal
jmenování, štěstím a vděčností jsi byl dvojnásob horlivý a celý tý-
den jsi svou práci kazil. A teď je to zrovna tak…“
„Ano, ano, jenomže teď je to jiné, Arkadiji, úplně jiné…“
„Jak to, jiné? Co tě napadá! Co když ta tvoje práce možná tolik
nespěchá a ty se zbytečně trápíš?“
„To nic, to nic, já jen tak. Pojďme!“
„Ty chceš jít domů a ne k nim?“
„Ne, kamaráde. Vidíš, jak vypadám? Takhle se tam nemůžu
ukázat. Rozmyslel jsem si to… Neměl jsem bez tebe doma stání.
Když se vrátíš se mnou, hned si sednu k práci. Pojďme!“
Vykročili a chvíli šli mlčky. Vasja pospíchal.
„Proč se na ně nevyptáváš?“ zajímal se Arkadij.
„Ach, ano! Tak co tam bylo, Arkaško?“
„Já tě nepoznávám, Vasjo!“
„To nic, to nic. Vypravuj mi všecko, Arkašo!“ žadonil Vasja úpěn-
livě, jako by se vyhýbal dalšímu vysvětlování.

– 202 –
 Arkadij si povzdechl. Při pohledu na kamaráda upadal do roz-
paků.
Vyprávění o kolomenských ho povzbudilo. Dokonce se rozpoví-
dal. Poobědvali. Stařenka mu naplnila celou kapsu piškoty a přátelé
je teď pojídali a rozveselili se. Po obědě Vasja slíbil, že si zdřímne,
a pak bude pracovat celou noc. Skutečně si šel lehnout. Ráno kdosi,
komu nemohl odmítnout, pozval Arkadije na čaj. Přátelé se roz-
loučili. Arkadij slíbil, že přijde co možná nejdřív, možná v osm. Tři
hodiny odloučení mu připadaly jako tři roky. Konečně se odpoutal
a utíkal k Vasjovi domů. Když vešel do pokoje, zpozoroval, že všude
je tma. Vasja nebyl doma. Arkadij se vyptával Mavry. Ta mu sdělila,
že Vasja stále psal a vůbec nespal, pak chodil sem a tam po pokoji
a nakonec, asi před hodinou, odběhl a řekl, že se za půl hodinky
vrátí. „A až přijde Arkadij Ivanovič, řekni mu, babko,“ dopověděla
Mavra, „že jsem se šel projít…“ To mi několikrát nakazoval.
Šel k Artěmjevovým, pomyslel si Arkadij a pokýval hlavou. Hned
nato vyskočil, povzbuzen nadějí. Jednoduše skončil práci, pomyslel
si, to je všechno, a pak to nevydržel a běžel tam. Ale ne, počkal by
na mě… Kouknu se, co má hotovo…
Zapálil svíčku a vrhl se k Vasjovu psacímu stolu: práce postu-
povala, a jak se zdálo, do konce zbýval jen kousek. Arkadij chtěl
zkoumat dál, ale vtom vešel Vasja…
„Á, ty si tady?“ vykřikl a leknutím sebou škubl.
Arkadij mlčel. Bál se kamaráda zeptat. Ten sklopil oči a rovněž
mlčky začal rozkládat papíry. Konečně se jejich pohledy setkaly.
Vasjův pohled byl prosebný až úpěnlivý, ale i zdrcený, že sebou
Arkadij škubl. U srdce mu zatrnulo.
„Vasjo, kamaráde, co je s tebou? Co je ti?“ vykřikl, rozběhl se
k němu a stiskl ho v objetí. „Nerozumím ti, nerozumím tvému
smutku, co je ti, ty můj mučedníku? Pověz mi všecko a nic nezatajuj.
Není možná, aby jen tohle…“
Vasja se k němu přitiskl a nemohl promluvit. Těžce popadal dech.

– 203 –
 „Nech toho, stačí, Vasjo! Co se stane, když to nedopíšeš? Já tě
nechápu. Svěř mi svoje trápení. Víš, já bych pro tebe… Můj ty bože,
můj ty bože!“ Arkadij přecházel po místnosti a dotýkal se všeho,
co mu přišlo pod ruku, jako by hledal pro Vasju lék. „Zítra půjdu
místo tebe k Julianu Mastakoviči a požádám, snažně ho poprosím,
aby ti termín prodloužil o den. Všecko mu vyložím, všecko… jestli
tě tohle tolik trápí…“
„Bůh uchovej!“ vykřikl Vasja a zbělel jako stěna. Sotva se držel
na nohách.
„Vasjo, Vasjo!“
Ten se vzpamatoval. Rty se mu chvěly  – chtěl něco říct, ale
namísto toho jen mlčky, křečovitě svíral přítelovu ruku. Sám
měl ruku studenou jako led. Arkadij před ním stál v úzkostném,
trýznivém očekávání. Vasja k němu znovu vzhlédl.
„Vasjo, bůh s tebou! Úplně jsi mě utrápil, ty můj kamaráde zlatá!“
Z Vasjových očí se proudem vyřinuly slzy: vrhl se Arkadijovi na
prsa.
„Lhal jsem ti, Arkadiji!“ přiznal se. „Obelhal jsem tě! Odpusť mi
to, prosím tě! Zradil jsem naše přátelství…“
„Co je ti, Vasjo? Co se stalo?“ vyptával se přítel, celý zděšený.
„Tady!“
A Vasja zoufalým pohybem vytáhl ze zásuvky stolu šest tlustých
sešitů podobných tomu, z něhož přepisoval.
„Co je to?“
„Tohleto mám do pozítří přepsat. Neudělal jsem ani čtvrtinu!
Neptej se, ne… jak se to stalo!“ a pak začal o tom, co ho tak trápilo.
„Arkadiji, příteli! Sám nevím, co se mnou bylo! Jako bych se probu-
dil z nějakého snu. Celé tři neděle jsem zahálel. Pořád jsem… chodil
k ní… srdce mě bolelo, trápil jsem se tím, co bude… a nemohl jsem
psát. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Až teď, kdy mě potkalo štěstí,
jsem se vzpamatoval.“

– 204 –
 „Vasjo,“ řekl rezolutně Arkadij. „Zachráním tě. Já to všecko chá-
pu. Poslouchej mě: hned zítra zajdu k Julianu Mastakoviči… Nevrť
hlavou, poslouchej! Všechno mu vypovím, jak to bylo: dovol mi
to… Všechno mu vysvětlím! Udělám všechno! Řeknu mu, jak tě to
zdrtilo, jak se trápíš.“
„Víš ty, že mě takhle ničíš?“ hlesl Vasja, strnulý strachem.
Arkadij zbledl, ale ovládl se a nečekaně se rozesmál:
„Jenom to? Jenom tohle? To je toho! Co tě napadá! A to se ne-
stydíš? Poslyš… Vidím, že jsem tě rozzlobil. Abys věděl, rozumím
ti a vím, co se v tobě odehrává. Vždyť už bydlíme pět let společně,
chválabohu! Jsi dobrák, jemný, citlivý člověk, ale slaboch, neod-
pustitelný slaboch. Už i Lizaveta Michajlovna si toho všimla. Kromě
toho jsi snílek a to taky není dobré; takový člověk se snadno může
pomátnout. Poslyš, já vím, co chceš! Chceš například, aby Julian
Mastakovič byl radostí celý pryč a aby snad uspořádal ples na po-
čest toho, že ty se ženíš… Počkej, počkej, nemrač se! Vidíš, řekl jsem
jen slůvko, a ty už ses urazil, že jsem se dotkl Juliana Mastakoviče.
Dobrá, nebudu už o něm mluvit. Já si ho taky vážím, a o nic míň než
ty. Ale nezapřeš a nezakážeš mi, abych si myslel, že by sis přál, aby
na světě nebyl nikdo nešťastný, když ty se ženíš… Ano, kamaráde,
uznej, že bys chtěl, abych například já, tvůj nejlepší kamarád, vyhrál
sto tisíc. Aby se všichni nepřátelé, co jich je na světě, najednou zni-
čehonic usmířili, aby se radostí objali uprostřed ulice a pak k tobě
třeba přišli na návštěvu. Příteli! Milý Vasjo! Já se ti nesměju, je to
tak: ty už jsi mi dávno tohle všechno v různých podobách maloval.
Jsi šťastný a přeješ si, aby všichni, úplně všichni byli šťastní jako ty.
A proto si chceš všemožně to svoje štěstí zasloužit, a abys uklidnil
svoje svědomí, toužíš vykonat nějaký hrdinský čin! Já chápu, že jsi
schopen trpět kvůli tomu, že ve chvíli, kdy bys měl projevit sna-
hu a schopnosti… Dejme tomu vděčnost, jak říkáš, namísto toho
jsi lajdačil! Hrozně tě mrzí, že se Julian Mastakovič bude mračit
a dokonce se rozzlobí, až uvidí, že jsi nesplnil naděje, které do tebe

– 205 –
vkládal. Bolí tě srdce při pomyšlení, že uslyšíš výčitky od toho,
koho považuješ za svého dobrodince, a ještě v takové chvíli, když ti
srdce překypuje radostí a ty nevíš, komu všemu bys projevil svou
vděčnost… Je to tak, nemám pravdu? Přiznej se!“
Vasja láskyplně hleděl na svého přítele a na rtech se mu objevil
úsměv. Tvář mu ozářila dokonce jiskřička naděje.
„Tak tedy poslouchej,“ začal znovu Arkadij, povzbuzený tou
nadějí. „Julian Mastakovič může být k tobě i nadále velkodušný. Je
to tak, kamaráde? V tom vězí ten problém? A když je to tak,“ a Arka-
dij vyskočil z místa, „já se kvůli tobě obětuju! Hned zítra k němu
půjdu… Neříkej, že ne! Ty svůj přestupek považuješ za zločin. Ale
Julian Mastakovič je velkorysý a milosrdný, a navíc ne takový jako
ty! On nás, kamaráde, vyslechne a vytáhne z té bryndy. No tak! Už
jsi klidný?“
Vasja se slzami v očích mu stiskl ruku.
„Přestaň, Arkadiji,“ řekl, „je rozhodnuto. Prostě jsem tu práci
nedokončil, no dobrá, když ne, tak ne. A ty nikam nemusíš chodit:
já sám mu všechno povím, sám k němu půjdu. Teď jsem se uklidnil,
už jsem úplně klidný. Ale ty nikam nechoď… poslechni mě.“
„Ty můj milý Vasjo!“ vykřikl radostně Arkadij. „Mluvil jsem tvými
slovy a jsem rád, že ses vzpamatoval a začal jsi rozumně uvažovat.
Ať se ti stane cokoliv, já jsem vždycky na tvé straně, pamatuj! Vidím,
že tě trápí pomyšlení, jak všechno povím Julianu Mastakoviči. Ale
já mu nic neřeknu, ne a ne, ty sám mu všechno řekneš. Vlastně ne,
nikam nepůjdeš, sedneš si sem a budeš psát, jasné? A já zjistím,
o co jde, jestli ta věc spěchá, jestli je tak naléhavá či ne, a co z toho
může být, jestli zmeškáš termín… Pak se vrátím… Vidíš, vidíš, už
existuje naděje. Představ si, že ta věc nespěchá – v tom případě máš
vyhráno. Julian Mastakovič si na to třeba ani nevzpomene, a pak je
všecko zachráněno.“
Vasja pochybovačně pokyvoval hlavou, ale stále hleděl na přítele
pohledem plným vděčnosti.

– 206 –
 „Tak a teď už dost! Jsem tak zesláblý a vyčerpaný,“ řekl a stěží
popadal dech, „že se mi na to ani nechce myslet. Promluvme si o ně-
čem jiném. Víš, já teď snad ani nebudu psát, nanejvýš dokončím dvě
stránky, abych došel k nějakému bodu. Poslyš… už dávno jsem se
tě chtěl zeptat, jak to, že mě tak dobře znáš?“
Z očí mu vyhrkly slzy a skanuly na Arkadijovu ruku.
„Kdybys věděl, jak tě mám rád, Vasjo, vůbec by ses mě neptal!“
„Ano, ano, jenže já to nevím, protože… víš, Arkadiji, já nevím,
proč sis mě tak oblíbil… Abys věděl, ta tvoje náklonnost mě dokonce
ničila… Víš, kolikrát, obzvlášť když jsem usínal a myslel na tebe – já
vždycky na tebe myslím, když usínám –, kolikrát jsem se rozplakal
a srdce mi tlouklo jako na poplach… protože… protože… Zkrátka
protože mě máš tolik rád a já jsem se ti nemohl ničím odvděčit,
ulehčit svému srdci…“
„Vasjo, ty jsi ale… Podívej se na sebe, jak jsi rozrušený,“ a Arkadij
znovu pocítil úzkost a vzpomněl si na včerejší scénu na ulici.
„Nech toho… Ty chceš, abych se uklidnil, ale já jsem ještě nikdy
nebyl tak klidný a šťastný! Víš… Abys věděl, mám chuť ti všecko po-
vědět, ale bojím se, abych tě nerozzlobil… Ty se pořád zlobíš a křičíš
na mě a já se lekám… Podívej, jak se klepu, a nevím, proč… Poslyš,
chci ti říct tohle. Připadá mi, že jsem tě dřív neznal, ano, ano! I jiné
jsem poznal teprve včera. Kamaráde, já jsem nic necítil a nikoho si
plně nevážil. Srdce… měl jsem srdce z kamene… Poslyš, jak se stalo,
že nikomu, nikomu na světě jsem neudělal nic dobrého, protože
jsem nebyl schopen… Dokonce i napohled vypadám nesympaticky!
A přitom leckdo pro mě udělal něco dobrého… Ty první – myslíš,
že to nevidím? – a já jsem jenom mlčel, ano, mlčel!“
„Přestaň už, Vasjo!“
„No co, Arkašo… Já jen tak…“ přerušil ho Vasja a hlas mu selhal
dojetím. „Včera jsem ti vyprávěl o Julianu Mastakoviči. Sám víš,
že je přísný, strohý, dokonce i ty jsi k němu musel několikrát na
kobereček, ale se mnou včera dokonce žertoval, byl ke mně las-

– 207 –
kavý – nevím, co ho to napadlo – a otevřel mi svoje dobré srdce,
které přede všemi rozumně skrývá…“
„No a co má být, Vasjo? To jen dokazuje, že jsi hoden svého štěstí.“
„Ach, Arkašo! Tolik jsem chtěl tuhle svou práci dokončit! Ne, já si
šlapu po štěstí! Mám tušení, že mě to moje štěstí zničí! Nemyslím,
že kvůli tomuhle…“ dodal rychle, když zpozoroval, že Arkadij za-
šilhal k práci, která ležela na stole, „tohle nic není, to je jen popsaný
papír… maličkost! Už je rozhodnuto… Byl jsem, Arkašo, dnes u nich,
tam… Nešel jsem dovnitř. Bylo mi těžko, hořce! Jenom jsem postál
u dveří. Ona hrála na pianino a já poslouchal. Víš, Arkašo,“ dodal
ztlumeným hlasem, „já se neodvážil jít dovnitř…“
„Poslyš, Vasjo, co je s tebou? Díváš se na mě tak…“
„Co by? Nic. Není mi dobře: nohy se mi třesou – to je tím, že jsem
celou noc psal. Ano, dělají se mi mžitky před očima. A tady, tady…“
Ukázal na srdce a omdlel.
Když přišel k sobě, Arkadij chtěl učinit rázná opatření. Chtěl ho
násilím položit do postele, ale Vasja ani za nic nesouhlasil. Plakal,
lomil rukama, chtěl psát, neprodleně dokončit svoje dvě stránky.
Arkadij mu nakonec dovolil zasednout k listinám, aby ho nepo-
dráždil ještě víc.
„Víš,“ řekl Vasja, když usedl na místo, „mám nápad, mám naději.“
Usmál se na Arkadije a jeho bledý obličej jako by ozářil paprsek
naděje.
„Tak tedy: pozítří mu nedonesu všecko. O tom ostatním řeknu, že
to shořelo nebo zmoklo, že jsem to ztratil, prostě zalžu… a nakonec
že jsem to nedokončil. Ne, já nedovedu lhát. Všecko mu vysvětlím –
víš co? Povím mu, tak a tak to bylo, nemohl jsem… Povím mu o své
lásce – on sám se nedávno oženil, pochopí mě! Budu si počínat
samosebou nenápadně, uctivě. Až uvidí moje slzy, dojme ho to…“
„To se ví, jen k němu běž a všecko mu vysvětli… K tomu nejsou
zapotřebí ani slzy! Proč taky? Vážně, Vasjo, tys mě úplně zmátl…“

– 208 –
 „Ano, ano, já půjdu. A teď mě nech pracovat, Arkašo, prosím tě.
Nikoho neurazím, ale nech mě pracovat!“
Arkadij se svalil na postel. Nedůvěřoval Vasjovi, ba ne. Vasja byl
schopen všeho. Ale prosit za prominutí, za prominutí čeho a jak?
Jenomže o to nešlo. Šlo o to, že Vasja nesplnil svou povinnost, že
se cítí vinen sám před sebou, cítí se jako nevděčník vůči osudu, je
otřesen svým štěstím a myslí si, že ho není hoden, a konečně si
našel záminku, jak se vymluvit, ale ve skutečnosti se od včerejšího
dne ještě nevzpamatoval z překvapení. Tak je to, uvažoval Arkadij.
Je zapotřebí ho zachránit. Je zapotřebí ho usmířit se sebou. On sám
už nad sebou láme hůl. Tak uvažoval a rozhodl se jít neprodleně,
hned zítra, k Julianu Mastakoviči a všecko mu povědět.
Vasja seděl a psal. Ztrápený Arkadij ulehl, aby si znovu všechno
promyslel, a probudil se před úsvitem.
„Čert aby to… Už zas!“ vykřikl, když zahlédl Vasju, jak sedí a píše.
Rozběhl se k němu, popadl ho za ramena a násilím ho dostrkal
do postele. Vasja se usmíval, oči se mu zavíraly únavou. Stěží mohl
mluvit.
„Chtěl jsem si jít lehnout,“ řekl. „Víš, Arkadiji, mám nápad.
Dokončím to. Urychlil jsem pero. Déle už jsem nedokázal sedět.
Vzbuď mě v osm.“
Nedořekl a usnul, jako když ho do vody hodí.
„Mavro,“ špitl Arkadij Mavře, která právě přinášela čaj. „On prosil,
abyste ho vzbudila za hodinu. V žádném případě! Ať spí alespoň
deset hodin, rozumíš?“
„Rozumím, ty náš zlatej milostpane.“
„Oběd nevař, neharaš s dřívím, nedělej rámus, nebo to slízneš!
Když se bude ptát po mně, řekni, že jsem šel do úřadu, rozumíš?“
„Rozumím, ty náš zlatej milostpane. Jen ať spí, jak chce dlouho,
mně to je jedno. Já jsem ráda, když si páni pospí, a střežím panskej
majetek. Tuhle, jak jsem rozbila sklenici a vy jste mně ráčil vyhu-

– 209 –
bovat, tak abyste věděl, to kočka rozbila, neuhlídala jsem ji: jedeš,
ty potvoro, povídám.“
„Psst, buď zticha!“
Arkadij vyprovodil Mavru do kuchyně, vyžádal si klíč a zamkl
pokoj. Pak odešel do služby. Cestou uvažoval, jak se ohlásí u Juliana
Mastakoviče a jestli se to hodí, jestli to nebude příliš odvážné. Do
úřadu vešel nesměle a nesměle se zeptal, jestli je tu Jeho Excelence.
Odpověděli mu, že není a nebude. Arkadij nejdřív chtěl jít k němu
do bytu, ale včas si uvědomil, že když Julian Mastakovič nepřijel,
nejspíš pracuje doma. A tak zůstal na místě. Hodiny se nekonečně
vlekly. Tajně se vyptával na úkol svěřený Šumkovovi, ale nikdo nic
nevěděl. Věděli jen, že Julian Mastakovič ho ráčil pověřovat zvláštní-
mi úkoly, ale jakými, to nikdo netušil. Konečně odbily tři a Arkadij se
rozběhl domů. V šatně ho zastavil jeden písař a sdělil mu, že Vasilij
Petrovič Šumkov přišel asi tak v jednu hodinu a vyptával se, jestli
tu není on, Arkadij Ivanovič, a jestli tu nebyl Julian Mastakovič. Jak
to Arkadij uslyšel, najal si drožku a dojel domů.
Šumkov byl doma. Nadmíru vzrušený přecházel po pokoji.
Pohlédl na Arkadije a hned se vzpamatoval, snažil se skrýt své
vzrušení. Mlčky zasedl k papírům. Zdálo se, že se vyhýbá otázkám
svého přítele, které ho zatěžují, že cosi sám vymyslel a rozhodl se
neprozradit svoje rozhodnutí, protože se už nedá spoléhat ani na
přátelství. To Arkadije překvapilo a srdce se mu sevřelo těžkou
pronikavou bolestí. Usedl na postel a rozevřel jakousi knížku, jedi-
nou, kterou vlastnil, a přitom nespouštěl oči z ubohého Vasji. Jenže
ten tvrdošíjně mlčel a psal, hlavu sklopenou. Tak uplynulo několik
hodin a Arkadijovy útrapy dosáhly vrcholu. Konečně asi v jedenáct
hodin Vasja zvedl hlavu a upřel na přítele tupý, strnulý pohled.
Arkadij vyčkával. Uběhlo několik minut, ale Vasja stále mlčel.
„Vasjo!“ zvolal Arkadij.
Vasja neodpověděl.

– 210 –
 „Vasjo!“ opakoval Arkadij a vyskočil z postele. „Co je s tebou? Co
děláš?“ a rozběhl se k němu. Vasja zvedl hlavu a znovu na něj upřel
týž tupý strnulý pohled.
Nevnímá, pomyslel si Arkadij a roztřásl se. Popadl karafu s vodou,
nadzvedl Vasju, nalil mu vodu na hlavu, navlhčil mu spánky a třel
mu ruce ve svých. Přítel se vzpamatoval.
„Vasjo, Vasjo!“ vykřikl Arkadij, už se neovládl a rozplakal se.
„Vasjo, nenič se, vzpamatuj se!“ Nedomluvil a vřele sevřel přítele
v objetí. Po Vasjově obličeji přelétl jakýsi tíživý stín; Vasja si mnul
čelo a chytil se za hlavu, jako by se bál, že mu praskne lebka.
„Nevím, co to se mnou je,“ špitl nakonec. „Mně se zdá, že jsem
přetažený. No dobrá, dobrá! Stačí, Arkadiji, nebuď smutný! Stačí!“
opakoval a hleděl na něj teskným, vysíleným pohledem. „Proč by
sis dělal starosti? Stačí!“
„Ty, právě ty mě utěšuješ?“ vyjekl Arkadij, kterému pukalo srdce.
„Vasjo,“ nabádal přítele, „lehni si a trochu se vyspi, ano? Netrap se
zbytečně! Raději pak zasedneš k práci!“
„Ano, ano,“ opakoval Vasja, „když dovolíš, lehnu si, ano, dobrá…
Víš, chtěl jsem skončit, ale pak jsem si to rozmyslel…“
Arkadij ho odtáhl na postel.
„Poslyš, kamaráde,“ řekl nesmlouvavě, „je zapotřebí s celou tou
záležitostí skoncovat! Pověz mi, co jsi vymyslel?“
„Ále!“ mávl Vasja zesláblou rukou a otočil se ke stěně.
„Nech toho, Vasjo! Rozhodni se! Nechci být tvým hrobařem, ale
nemohu déle mlčet. A ty neusneš, dokud se nerozhodneš. Já to vím.“
„Jak chceš, jak chceš,“ opakoval záhadně Vasja.
Vzdává se, kmitlo Arkadijovi hlavou.
„Vyslechni mě,“ zaprosil, „vzpomeň si, co jsem ti říkal, a já tě zítra
zachráním. Zítra se rozhodne o tvém osudu. Ale co to povídám!
Tys mě tak vylekal, že mluvím tvými ústy. Jakýpak osud! Prostě
hloupost, prkotina! Ty bys nerad zklamal důvěru, chceš‑li tomu tak

– 211 –
říkat, zkrátka nerad bys přišel o přízeň Juliana Mastakoviče, kterou
ti projevuje, tak je to! Ale ty jeho důvěru nezklameš, uvidíš… Já…“
Arkadij ještě dlouze mluvil, ale Vasja ho přerušil. Zvedl se na
posteli, objal svého přítele a políbil ho.
„Už dost!“ pronesl slabým hlasem. „Stačí! Už o tom nemluv!“
A znovu se otočil ke stěně.
Panebože, přemítal Arkadij, co je to s ním? Je úplně vyšinutý. Jak
se asi rozhodl? Takhle se zničí!
Zoufale Vasju pozoroval. Možná by bylo lepší, rozpřádal svoje
myšlenky, kdyby onemocněl. Přestal by mít starosti, a pak by se celá
ta záležitost mohla v klidu urovnat. Ale proč si něco namlouvám?
Ty můj Stvořiteli…
Vasja mezitím, zdá se, usnul. Arkadij se zaradoval. To je dobré
znamení, pomyslel si. Rozhodl se, že bude u něho bdít celou noc.
Vasja spal neklidně. Co chvíli sebou zaškubal, házel sebou
v posteli a na okamžik dokonce otevřel oči. Konečně ho přemohla
únava: vypadalo to, že spí jako zabitý. Kolem druhé hodiny ranní
Arkadij taky usnul, opřený loktem o stůl.
Zdál se mu podivný sen. Byl vzhůru a Vasja ležel v posteli jako
dřív. Ale Arkadij měl pocit, že se přítel přetvařuje, že ho klame, že
náhle potichu vstane, přikrade se k psacímu stolu a po očku ho
začne pozorovat. Srdce mu sevřela palčivá bolest, bylo mu trpce,
smutno i těžko, když poznal, že mu Vasja nedůvěřuje, schovává se
před ním a uhýbá. Chtěl ho oslovit, obejmout a odnést do postele…
Vtom Vasja v jeho náruči vykřikl a on zjistil, že odnáší do postele
bezvládné tělo. Na čele mu vystoupil ledový pot a srdce se mu divo-
ce rozbušilo. Probudil se a otevřel oči. Vasja seděl před ním u stolu
a psal.
Arkadij nevěřil svým očím a zabloudil pohledem k posteli, ale
Vasja nikde. Pod dojmem svého snu zděšeně vyskočil. Vasja se ani
nepohnul a stále psal. Vtom Arkadij s hrůzou postřehl, že Vasja jezdí
po papíře zcela suchým perem, obrací úplně prázdné listy a spěšně

– 212 –
se pokouší zaplnit papír, jako by zdárně zvládal svůj úkol. Ne, to
není chvilkové pominutí smyslů, pomyslel si Arkadij a roztřásl se
po celém těle.
„Vasjo, Vasjo! Řekni něco!“ vykřikl a chytil kamaráda za rameno.
Ale ten mlčel a jezdil dál suchým perem po papíru.
„Konečně jsem urychlil pero,“ hlesl, hlavu sklopenou.
Arkadij ho chytil za ruku a vytrhl mu pero z prstů.
Z Vasjových prsou se vydralo zasténání. Ruka mu bezvládně
klesla a přítel pohlédl na Arkadije. Potom si malátně, smutně přejel
rukou po čele, jako by se pokoušel zaplašit nějakou chmurnou myš-
lenku, těžkou jako olovo, jež dopadla na celou jeho bytost, a tiše,
jako v zamyšlení, sklonil hlavu na prsa.
„Vasjo, Vasjo!“ vykřikl Arkadij zoufale. „Vasjo!“
Za okamžik na něj přítel pohlédl. V jeho velkých modrých očích
se třpytily slzy a bledý plachý obličej zračil nekonečné utrpení…
Vasja cosi šeptal.
„Co je, co je ti?“ zvolal Arkadij a sklonil se k němu.
„Proč, proč?“ šeptal Vasja. „Co jsem udělal?“
„Vasjo! Co to říkáš? Čeho se bojíš? Čeho?“ křičel Arkadij a zoufale
lomil rukama.
„Proč? Proč mě verbují k vojsku?“ a Vasja se upřeně zadíval své-
mu příteli do očí: „Proč? Co jsem udělal?“
Arkadijovi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě: nechtěl tomu všemu
uvěřit. Stál nad přítelem jako spráskaný pes.
Zanedlouho se vzpamatoval: ano, to je chvilkové pominutí smys-
lů, říkal si v duchu. Celý bledý, s rozechvělými zmodralými rty, se
začal spěšně oblékat. Chtěl běžet rovnou pro doktora. Vtom na něj
Vasja zavolal. Arkadij se k němu rozběhl a objal ho jako matka, které
chtějí vzít vlastní dítě…
„Arkadiji, Arkadiji, nikomu to neříkej! Slyšíš, to je moje neštěstí!
Já sám ho musím nést…“
„Co to povídáš? Vzpamatuj se, Vasjo, proboha!“

– 213 –
 Vasja zavzdychal a po tváři se mu skutálely slzy.
„Proč by ji měli zničit? Čím se provinila?“ pronesl trýznivým
hlasem, který rozdíral srdce. „Je to moje vina!“
Na okamžik se odmlčel.
„Sbohem, moje milá! Sbohem!“ zašeptal a pokýval svou ubohou
hlavou. Arkadij sebou škubl, vzpamatoval se a chtěl konečně běžet
pro doktora…
„Pojďme! Už je čas!“ vykřikl Vasja, upoután posledním Arkadi-
jovým pohybem. „Pojďme, kamaráde, pojďme, jsem připraven! Do-
provoď mě!“ Ztichl a vzhlédl k Arkadijovi nedůvěřivým, zdrceným
pohledem.
„Nechoď se mnou, Vasjo. Proboha, počkej tady. Já hned… hned se
vrátím,“ drmolil bezradně Arkadij a popadl čepici. Vasja si poslušně
sedl a ztichl, jenom z očí mu vyzařovala jakási zoufalá rozhodnost.
Arkadij se ode dveří vrátil, sebral ze stolu otevřený perořízek, ještě
jednou se na ubožáka zahleděl a vyběhl z bytu.
Bylo osm hodin. V pokoji už denní světlo dávno rozptýlilo ranní
šero.
Arkadij nikoho nesehnal, ačkoliv běhal už celou hodinu. Všichni
doktoři, jejichž adresy dostával od domovníků, když se jich vy-
ptával, jestli u nich v domě nebydlí nějaký lékař, buďto odjeli, nebo
byli ve službě či vyřizovali svoje záležitosti. Konečně se našel jeden,
který přijímal pacienty. Dlouho a podrobně se vyptával sluhy, který
ohlásil Něfeděviče, kdo ho posílá, co je to zač a oč jde, dokonce
vyzvídal, co je na ranním návštěvníkovi charakteristického; posléze
usoudil, že nikam nepojede, má spoustu práce a takové pacienty je
nutné odvézt do nemocnice.
Ohromený, zdrcený Arkadij, který něco takového nečekal, zatra-
til všechny doktory na světě a rozběhl se domů – tuze se strachoval
o Vasju. Vběhl do bytu. Marva zametala, jako by se nic nestalo, děla-
la třísky a chystala se zatopit v kamnech. Arkadij – hup! do pokoje,
ale po Vasjovi ani stopy, odešel.

– 214 –
 „Kde je? Kam ten nešťastník běžel?“ lámal si hlavu Arkadij, šílený
hrůzou. Vyptával se Marvy, ale ta nic nevěděla, neviděla ani nesly-
šela, nemá ponětí, že odešel, odpusť mu to pánbůh! Něfeděvič se
rozběhl ke kolomenským.
Bůhví proč ho napadlo, že je právě tam.
Bylo už deset hodin, když tam dojel. Nečekali ho, nic nevěděli,
neviděli, neslyšeli. Stál před nimi vyděšený a ptal se, kde je Vasja.
Stařence se podlomily nohy a sklesla na pohovku. Lizaňka, leknu-
tím celá roztřesená, se vyptávala, co se stalo. Co mohl Arkadij říci?
Odbyl ji, vymyslel si jakousi báchorku, které pochopitelně neuvěřili,
odběhl a zanechal je všechny vyděšené a utrápené. Utíkal do úřa-
du, aby dal ostatním vědět, jaká příslušná opatření mají případně
učinit. Cestou mu přišlo na mysl, že Vasja je u Juliana Mastakovi-
če. Bylo to ze všeho nejpravděpodobnější. Arkadije to napadlo ze
všeho nejdřív, ještě než se vypravil ke kolomenským. Když běžel
kolem domu Jeho Excelence, chtěl se zastavit, ale vzápětí se rozhodl
pokračovat v cestě. Umínil si, že se pokusí vyzvědět, jestli Vasja
není v úřadě, a když ho tam nenajde, dá se ohlásit u Jeho Excelence
přinejmenším proto, aby ho zpravil o Vasjovi. Někomu to přece
musí ohlásit.
Už v předpokoji ho obklopili mladší kolegové, většinou měli
stejnou hodnost jako on, a sborem se vyptávali, co se Vasjovi stalo?
Současně všichni tvrdili, že se Vasja pominul rozumem a představu-
je si, že ho chtějí odvést k vojsku za to, že nesplnil svůj úkol. Arkadij
odpovídal na všecky strany, totiž, lépe řečeno, neodpovídal nikomu
a snažil se proniknout do dalších pokojů. Cestou se dozvěděl, že
Vasja je v pracovně Juliana Mastakoviče, že tam všichni šli, a Esper
Ivanovič taky. Zarazil se. Kdosi z nadřízených se ho ptal, kam jde
a co si přeje? Arkadij ho nepoznal, prohodil něco o Vasjovi a zamířil
přímo do pracovny, odkud k němu doléhal hlas Juliana Mastakoviče.
„Kam jdete?“ zeptal se ho kdosi těsně u dveří. Upadl do rozpaků,
a už se chtěl vrátit, ale pootevřenými dveřmi zahlédl svého ubohého

– 215 –
Vasju. Otevřel a prosmýkl se dovnitř. Tady vládl zmatek a rozpa-
ky; Julian Mastakovič byl zřejmě navýsost rozčilený. Kolem stáli
všichni, kdo měli vyšší hodnost, přetřásali, co se stalo, ale nikdo nic
nepodnikl. Vasja stál opodál. Arkadije při pohledu na svého přítele
píchlo u srdce. Vasja stál bledý, se vztyčenou hlavou, v pozoru jako
rekrut před novým velitelem, paty k sobě, špičky od sebe a ruce
podél těla. Díval se Julianu Mastakoviči upřeně do očí. Vtom si
leckteří povšimli Něfeděviče a někdo, kdo věděl, že bydlí spolu, to
ohlásil Jeho Excelenci. Přivedli k němu Arkadije. Chtěl odpovědět na
položené otázky, ale když pohlédl na Juliana Mastakoviče a spatřil
v jeho tváři výraz upřímné lítosti, roztřásl se a rozplakal jako malé
dítě. Dokonce víc: rozběhl se k němu, chytil ho za ruku, přiložil
si ji k očím, až zvlhla slzami, takže Julian Mastakovič byl nucen
ruku odtrhnout, mávl jí do neurčita a řekl: „Stačí, kamaráde, vidím,
že máš dobré srdce.“ Arkadij vzlykal a vrhal na všecky prosebné
pohledy. Měl pocit, že všichni jsou bratři chudáka Vasji a trápí se
a pláčou nad ním. „Jak se mu to stalo?“ zeptal se Julian Mastakovič.
„Co způsobilo, že se pomátl?“
„Vděčnost to způsobila,“ stěží ze sebe vypravil Arkadij.
Všichni nechápavě naslouchali a všem přišla jeho odpověď
podivná a neuvěřitelná: jak může vděčnost zavinit, že se někdo
zblázní? Arkadij to vysvětlil, jak uměl.
„Bože můj, to je mi líto,“ podotkl nakonec Julian Mastakovič.
Úkol, který Vasjovi svěřil, nebyl tak důležitý a vůbec to nespěchalo.
Zbůhdarma a pro nic za nic je ten člověk ztracený! „Nu což, odvezte
ho!“ Pak se Julian Mastakovič znovu obrátil k Arkadijovi a otázal se:
„On prosí,“ a očima zabloudil k Vasjovi, „abyste to neříkali jakémusi
děvčeti: to je jeho nevěsta či co?“
Arkadij začal vysvětlovat. Vasja zatím jakoby o čemsi přemýš-
lel, s nejvyšším úsilím se pokoušel vybavit si nějaký důležitý fakt,
který by se teď mohl hodit. Chvílemi trpitelsky těkal pohledem,
jako by doufal, že mu někdo připomene, na co sám zapomněl.

– 216 –
Nakonec upřel pohled na Arkadije. Náhle, jako by se v jeho očích
kmitl záblesk naděje, vykročil levou nohou, ušel tři kroky, jak mohl
nejobratněji, a dokonce srazil paty k sobě jako voják, když na povel
předstupuje před velícího důstojníka. Všichni čekali, co se stane.
„Mám tělesnou vadu, Vaše Excelence, jsem slabý a mám pod
míru, tudíž se nehodím pro vojenskou službu,“ sázel jedno slovo
za druhým Vasja.
Všichni přítomní cítili, jak se jim sevřelo srdce, a dokonce i Ju-
lianu Mastakoviči, známému tvrdou povahou, vyhrkla slzička.
„Odveďte ho,“ řekl a mávl rukou.
„Čelem vzad!“ zavelel Vasja polohlasně, otočil se a  vyšel
z  místnosti. Za ním se hrnuli všichni, koho zajímal jeho osud.
Arkadij se tlačil za ostatními. Vasju usadili v předpokoji, aby tu
čekal na dispozice a kočár, který by ho odvezl do nemocnice. Seděl
mlčky a byl krajně neklidný. Někoho poznal, jinému pokynul, jako
by se s ním loučil. Co chvíli se ohlížel ke dveřím a chystal se, až
mu řeknou „je čas“. Kolem se tísnil hlouček a všichni pokyvovali
hlavami a litovali ho. Mnohé překvapil jeho příběh, který se rychle
rozkřikl. Jedni se dohadovali, jiní ho litovali a chválili, tvrdili, jaký
to byl skromný, tichý mladý muž, který byl tak slibný. Vzpomínali,
jak se učil, jak byl zvídavý, jak se pokoušel vzdělávat. „Vlastním při-
činěním se dopracoval svého postavení, pocházel z chudé rodiny,“
poznamenal kdosi. S laskavostí mluvili o tom, že Jeho Excelence si
ho oblíbila. Někteří vysvětlovali, jak Vasju napadlo, že ho odvedou
k vojsku za to, že nedokončil práci. A právě pocit provinění způso-
bil, že se Vasja pomátl na rozumu. Říkali, že pocházel z poplatníků
a jen díky přímluvě Juliana Mastakoviče, který v něm rozpoznal
talent, poslušnost a vzácnou plachost, dosáhl úřednické hodnosti.
Zkrátka a dobře, vyrojilo se mnoho dohadů a názorů. Z těch, kdo
byli šokováni, vybočoval jeden mrňous, který sloužil s Vasjou. Ne-
byl obzvlášť mladý, bylo mu tak kolem třiceti. Zbledl jako stěna,
třásl se po celém těle a nějak divně se usmíval, možná proto, že

– 217 –
každý skandál nebo hrůzná scéna nestranného pozorovatele děsí
a současně těší. Co chvíli obíhal celý hlouček, který se srotil kolem
Šumkova, a protože byl malý, stoupal si na špičky, chytal každého,
totiž z těch, ke komu si to mohl dovolit, a pořád opakoval, že zná
příčinu toho všeho a že to není jednoduchá, ale poměrně vážná
věc a že to tak nelze nechat. Pak si znovu stoupal na špičky a cosi
našeptával svým posluchačům, několikrát pokýval hlavou a běžel
dál. Konečně všecko skončilo: objevil se hlídač, lékař z nemocnice,
přistoupili k Vasjovi a sdělili mu, že je čas. Ten vyskočil a spěšně se
rozhlédl kolem sebe, jako by někoho hledal pohledem.
„Vasjo!“ zvolal s pláčem Arkadij.
Vasja se zastavil a Arkadij se k němu protlačil. Naposledy se
pevně objali… Byl na ně smutný pohled. Jaké chimérické neštěstí
způsobilo, že jim oběma vyhrkly slzy? Proč plakali? V čem spočívá
to neštěstí? Proč si navzájem tolik rozuměli?
„Na, vezmi si to a schovej,“ požádal Šumkov a vsunul Arkadijovi
do ruky cosi zabaleného v papírku. „Oni mi všecko vezmou. Potom
mi to přineseš. Určitě mi to přines a teď to schovej…“ Nedomluvil,
volali ho. Rychle seběhl ze schodiště, všem pokynul, se všemi se
rozloučil. Jeho výraz zračil zoufalství.
Konečně ho usadili do kočáru a odvezli. Arkadij kvapně rozbalil
papírek: byl v něm pramen Líziných černých vlasů, které Šumkov
nosil stále u sebe. Arkadije polily slzy.
„Ach, ubohá Líza!“
Po úředních hodinách se vypravil ke kolomenským. Nemusím
vám ani říkat, co se tam dělo! Dokonce i malý Péťa, který tak docela
nechápal, co se stalo hodnému Vasjovi, se uklidil do kouta, zakryl
si rukama obličej a z celého dětského srdce se rozplakal. Arkadij se
vracel domů až za soumraku. Když došel k Něvě, na okamžik se za-
stavil a pronikavě se zahleděl do mlžné, mrazivě kalné dálky, zrudlé
posledními krvavými červánky, které dohořívaly na ztemnělém ob-
zoru. Noc se snášela na město a širá hladina Něvy, zkypřená zmrz-

– 218 –
lým sněhem, byla v posledním záblesku slunce poseta nekonečnými
myriádami jiskřivých jehliček jíní. Mrzlo, bylo kolem dvaceti stupňů
pod nulou. Od koní, štvaných jako na smrt, i od úst spěchajících lidí
se vznášely obláčky mrazivé páry. Zhuštěný vzduch se zachvěl při
každém sebemenším zvuku a ze všech střech na obou nábřežích
stoupaly k chladné obloze sloupy kouře a cestou se splétaly a roz-
plétaly, až se zdálo, že se nad starými budovami vypínají další, že
se rodí nové vzdušné město… A konečně se zdálo, že celý vezdejší
svět se schopnými lidmi i slabochy, se všemi jejich obydlími, útulky
žebráků či pozlacenými paláci, radostí mocných tohoto světa, se
v tuto podvečerní hodinu podobá fantastickému kouzelnému snu,
vidině, která zmizí a rozplyne se jako pára na temné modré obloze.
Jakási podivná myšlenka uvízla v mozku osiřelého kamaráda ubo-
hého Vasji. Trhl sebou, jako by mu ze srdce vytryskl krvavý horký
pramen přívalem jakéhosi silného, dosud neznámého pocitu. Jako
by teprve teď pochopil všechna ta nebezpečenství a poznal, proč
se ubohý Vasja, který neunesl svoje štěstí, pomátl na rozumu. Rty
se mu rozechvěly, oči zaplály, zbledl a jako by v tu chvíli prozřel…
Stal se z něho nudný zasmušilý patron, ztratil všechnu svou vese-
lost. Začal nenávidět dosavadní byt a najal si jiný. Ke kolomenským
nechtěl a ani nemohl jít.
Po dvou letech potkal Lizaňku v kostele. Byla už vdaná, za ní
šla chůva s kojencem v náruči. Pozdravili se a dlouho se vyhýbali
rozhovoru o minulosti. Líza řekla, že je chválabohu šťastná, není
z nejchudších, muž je hodný člověk a má ho ráda… Najednou upro-
střed hovoru se jí oči naplnily slzami a hlas se jí zlomil: odvrátila se
a hluboce se sklonila až k chrámové dlažbě, aby před lidmi utajila
svoje hoře…

– 219 –
POCTIVÝ ZLODĚJ
Jednou ráno, když už jsem se chystal do úřadu, vešla Agrafena, moje
kuchařka, pradlena a hospodyně, a k mému překvapení se mnou
zapředla hovor.
Až dosud to byla mlčenlivá prostá ženská, která za těch přibližně
šest let neutrousila skoro ani slůvko navíc kromě každodenních
několika vět o tom, co má uvařit k obědu. Přinejmenším jsem od ní
nic jiného nikdy neslyšel.
„Jdu k vám, milostpane,“ začala zničehonic, „měl byste pro-
najmout komůrku.“
„Jakou komůrku?“
„To je jasný, jakou. Tu vedle kuchyně.“
„A proč?“
„Proč? To je jasný, proč. Lidi přece pronajímají pokojíky.“
„A kdo by si ji najal?“
„To je jasný, kdo! Podnájemník.“
„Ale matičko, tam se přece nevejde ani postel: není tam k hnutí.
Kdo by tam bydlel?“
„Bydlel, bydlel… Jenom kdyby se mohl někde vyspat. Jinak by se
usadil na okně.“
„Na jakém okně?“
„To je jasný, na jakým. Jako byste nevěděl! Na okně v předsíni.
Bude tam sedět, šít nebo něco dělat. Možná že si sedne na židli. Má
stůl i židli: všecko.“
„A kdo je to?“
„Slušnej člověk, co poznal svět. Budu mu vařit. A za byt a stravu
od něho dostanu všehovšudy tři rubly měsíčně…“
Konečně jsem se po dlouhém úsilí dozvěděl, že jakýsi postarší
chlapík přemluvil nebo si naklonil Agrafenu, aby ho vzala na byt

– 221 –
a stravu. Co si Agrafena usmyslela, to se muselo stát, jinak by mi
nedala pokoj. Když nebylo po jejím, začala být zádumčivá, upadala
do hluboké melancholie a trvalo to tak čtrnáct dní až tři neděle. V té
době jídlo nebylo k ničemu, prádla nebylo možné se dopočítat, pod-
lahy zůstaly neumyté – zkrátka docházelo k jedné nepříjemnosti za
druhou. Už dávno jsem si všiml, že tahle tichá ženská se nedokáže
pro něco rozhodnout, trvat na nějaké vlastní myšlence. Ale když
už se v jejím slepičím mozku náhodou vylíhne něco podobného
myšlence nebo záměru, odmítnout jí vyhovět znamenalo načas ji
morálně zdeptat. Protože jsem si ze všeho nejvíc cenil vlastní klid,
neprodleně jsem souhlasil.
„Má ten člověk alespoň nějaké doklady, legitimaci a tak?“
„Jak by ne! To je jasný, že má. Je to slušnej člověk a ví, jak to chodí.
Slíbil mi tři rubly měsíčně.“
Hned příští den se v mém skromném staromládeneckém bytě
objevil nový podnájemník. Nelitoval jsem, dokonce jsem byl v duchu
rád. Žiju jako poustevník. Nemám skoro žádné známé a zřídkakdy
chodím mezi lidi. Za těch deset let, co jsem žil jako kůl v plotě, jsem
si zvykl na samotu. Ale prožít dalších deset, patnáct a možná ještě
víc let jenom s Agrafenou v tomhle staromládeneckém bytě – to
byla pochopitelně příliš šedivá perspektiva! A proto byl další tichý
člověk v téhle situaci hotové boží požehnání.
Agrafena nelhala. Můj podnájemník byl ostřílený člověk. Z dokla-
dů vysvitlo, že je vysloužilý voják, ale to jsem poznal na první
pohled, aniž jsem prohlížel jeho legitimaci. Poznalo se to snadno,
už podle jeho vzhledu. Můj podnájemník Astafij Ivanovič mezi nás
zapadl a cítil se jako mezi svými. Nic nám nechybělo. Ale zdaleka
nejlepší bylo, že ve vhodnou chvíli uměl vyprávět všelijaké historky,
příběhy ze svého života. V trvalé nudě mého živobytí byl takový
vypravěč prostě poklad. Jednou mi vyprávěl příběh, který na mě
do jisté míry zapůsobil. Došlo k tomu následovně:

– 222 –
 Jednoho dne jsem ve svém bytě osaměl. Agrafena i Astafij odešli
někam za svými záležitostmi. Vtom jsem zaslechl, že je někdo v bytě,
a podle všeho to byl cizí člověk. Vyšel jsem do předsíně a opravdu,
stál tam cizí mužik jenom v utíkáčku, ačkoliv byl podzim a chladno.
„Co tu chceš?“
„Hledám úředníka Alexandrova. Bydlí tady?“
„Nikdo takový tu nebydlí. Buď sbohem, kamaráde.“
„Jak to? Domovník říkal, že tu bydlí,“ zabručel návštěvník
a opatrně couvl ke dveřím.
„Kliď se, chlape, ať už jsi venku.“
Nazítří po obědě, když mi Astafij Ivanovič zkoušel kabát, který
jsem mu svěřil do opravy, znovu kdosi vešel do předsíně. Pootevřel
jsem dveře.
Včerejší pán s bohorovným klidem sundal před mými zraky
z věšáku můj zimník, strčil si ho v podpaždí a odešel. Agrafena ho
po celou dobu pozorovala, pusu otevřenou, ale nic pro záchranu
mého zimníku nepodnikla. Astafij Ivanovič se za zlodějem rozběhl
a za deset minut se vrátil, celý udýchaný, s prázdnýma rukama. Po
zloději jako by se zem slehla.
„Prostě smůla, Astafiji Ivanoviči. Ještě dobře, že tu zůstal váš
vojenský plášť! Jinak bychom byli nahraní… Ten podvodník!“
Mého podnájemníka to všecko natolik ohromilo, že jsem při
pohledu na něj dokonce zapomněl, že mě okradli. Nemohl se
vzpamatovat. Co chvíli odložil práci, kterou se zaměstnával, znovu
a znovu vykládal, jak se to všecko zběhlo, jak stál neznámý tady
a před nosem, dva kroky od něho, sundal z věšáku zimník, a jak to
přijde, že zloděje nechytil. Pak znovu zasedl k práci, ale za chvíli
všeho nechal, a jak jsem zjistil, vydal se k domovníkovi, aby mu
všecko vylíčil a vyčinil mu, že trpí v domě takové nepřístojnosti.
Když se vrátil, vyhuboval Agrafeně. Pak znovu zasedl k práci a ještě
dlouho si mumlal, jak se to všecko semlelo, on stál tady a já tam,
a jak mu před nosem, dva kroky od něho, ukradli můj zimník atd.

– 223 –
Zkrátka a dobře, přestože se v práci vyznal, byl velký nimra a se
vším si dělal velkou hlavu.
„Oblafli nás,“ řekl jsem večer, když jsem mu podával šálek čaje.
Z dlouhé chvíle jsem si přál, aby mi znovu vyprávěl historku o ukra-
deném zimníku, která se stálým opakováním a díky upřímnosti
vypravěče změnila v náramně komický příběh.
„Oblafli nás, milý pane! Je mi to jednoduše líto, i když se mě to
netýká, ale popadá mě zlost, přestože to nebyl můj zimník. Podle
mého je zloděj ten největší všivák na světě. Někdo koupí něco za
babku, no dobrá, ale tenhle krade druhému čas, práci i pot… Fujtajfl,
to je hnus! Nemám slov, tak mě bere vztek. Jak to, že vám není líto
vašeho majetku?“
„Máš pravdu, to už je lepší, když ti taková věc shoří v plamenech,
než abys ustoupil zloději – to člověka žere.“
„Bodejť by nežralo! To se ví, není zloděj jako zloděj… Mně se
jednou stalo, že jsem trefil na poctivého zloděje.“
„Jak to? Copak zloděj může být poctivý?“
„Máte pravdu, pane, poctivý zloděj se nenajde. Chtěl jsem jen
říct, že jsem znal jednoho… Byl to, zdá se, poctivý člověk, ale přesto
se dopustil krádeže. Prostě mi ho bylo líto.“
„A jak se to stalo, Astafiji Ivanoviči?“
„To bylo asi tak před dvěma lety… Tehdá jsem byl skoro rok
bez místa… A když jsem dosluhoval, spřátelil jsem se s jedním
chlapíkem, beznadějný případ… Seznámili jsme se v hospodě. Byl
to ochlasta, tulák a darmojed, dřív někde sloužil, ale pro opilství
ho už dávno vyhodili. K ničemu se nehodil… Chodil bůhví v čem…
Někdy člověka napadlo, jestli vůbec nosí pod kabátem košili: ať si
pořídil, co chtěl, všecko propil.
Nebyl žádný výtržník, ale tichý učenlivý člověk, laskavý, dobrák,
a o nic neprosil, ostýchal se: když jste viděl, že má chuť se napít, sám
jste mu nabídl. Tak jsme se skamarádili, vlastně on se na mě při-
lepil… Mně to bylo jedno. To byl typ! Přítulný jako psisko, kam jsem

– 224 –
se vrtnul, všude byl za mnou, přestože jsme se předtím viděli jen
jednou. Chcípák jeden… Nejdřív škemral, abych ho vzal k sobě na
noc – tak jsem ho vzal, koukám, papíry má v pořádku, a on sám taky
ujde… Příští den zase prosil, abych ho u sebe nechal přespat, a třetí
den přišel zas, od rána do večera seděl na okně a nakonec znova
zůstal na noc. Myslím si – přilepil se na mě a já abych ho krmil a na-
pájel a ještě abych ho u sebe nechal přespávat – sám jsem chudák
a teď mám navíc na krku příživníka. Předtím chodíval k jednomu
ouřadovi, taky se na něj přilepil a společně pili, jenomže ten ouřada
se z dišperace upil a umřel. Tenhle se jmenoval Jemelja, Jemeljan
Ivanovič. Myslím si, co si s ním počnu? Kdybych ho vyhnal, bude mi
ho líto a svědomí mi nedá spát: takový ztracený člověk, panebože!
Je tichý, o nic neprosí, sedí a kouká vám do očí jako pes. Vida, jak
alkohol člověka kazí! Myslím si, že mu řeknu – běž, Jemeljane, běž,
u mě nemáš co pohledávat, padl jsi na špatnou adresu, sám nemám
skoro co do huby, jak bych tě mohl živit? Sedím a myslím si, jak mu
to řeknu, a co on?! No a představuju si, jak by na mě dlouze vejral,
až by uslyšel, co mu říkám, jak by dlouho seděl a nechápal ani slovo,
a pak, až by mu to došlo, vstal by, popadl svůj uzlík, jako teď ho vi-
dím, kostkovaný, červený, samá díra, bůhvíco v něm měl a všude ho
nosil s sebou, jak by si přitáhl svůj utíkáček, aby mu bylo teplo a aby
to vypadalo spořádaně a nebyly vidět díry – byl to delikátní člověk!
Pak by otevřel dveře a vyšel by se slzami v očích na chodbu. Bylo
mi ho líto – takhle by byl dočista ztracený! Ale pak si říkám – co je
mi do toho! Jen počkej, Jemeljane, přemítám, dlouho u mě hodovat
nebudeš: brzy se odstěhuju a nenajdeš mě. No a tak jsem se pře-
stěhoval. Tehdá milostpán Aleksandr Filipovič (dnes už je nebožtík,
dej mu pánbůh věčnou slávu) povídá: ,Jsem s tebou tuze spokojený,
Astafiji, až se vrátíme z venkova, nezapomeneme na tebe, znovu si
tě najmeme.‘ Dělal jsem u něj správce a byl to hodný pán, ale do roka
umřel. Když jsme ho vyprovodili, sbalil jsem si svoje věci, měl jsem
ještě nějaký ten groš… Myslím si, odpočinu si, a přestěhoval jsem se

– 225 –
k jedné babce, pronajal jsem si u ní koutek. Měla všehovšudy jeden
volný pokojík. Předtím někde sloužila jako chůva a pak se udělala
pro sebe a dostávala penzi. Myslím si, no a teď sbohem, Jemeljane,
kamaráde drahá, víc mě nenajdeš! A představte si, milý pane. Vrátil
jsem se k večeru (byl jsem navštívit jednoho známého) a nejdřív
ze všeho vidím Jemelju, jak sedí u mě na truhle, na sobě utíkáček
a čeká na mě a vedle leží jeho kostkovaný uzlík… Z dlouhé chvíle si
vypůjčil dokonce od babky nějakou nábožnou knížku a drží ji vzhů-
ru nohama. Přece jen mě našel! Zůstal jsem jako opařený. Myslím si,
teď už se nedá nic dělat – proč jsem ho hned na začátku nevyhodil?
A ptám se ho rovnou: ‚Máš u sebe papíry, Jemeljo?‘
Sednu si a přemejšlím, jak moc mi bude ten pobuda překážet.
Nakonec jsem usoudil, že moc ne. Jíst musí, myslím si. Dejme tomu
ráno kousek chleba a k tomu něco na zajedení, aby mu to lezlo líp
do krku, třeba cibuli. V poledne zase chleba a cibuli. A večer cibuli
s kvasem a kus chleba, když bude chtít. A když někdy bude zelňačka,
zasytíme se oba ažaž. Já sám nejsem velký jedlík a člověk, který pije,
jak známo, nejí nic: stačí mu kalíšek něčeho ostřejšího a k tomu
vínko. S tím pitím mě utejrá, myslím si, a napadalo mě i všelicos
jiného, ale taky mě to bralo u srdce. Kdyby Jemelja odešel, život by
mě netěšil… Rozhodl jsem se, že se stanu jeho otcem, dobrodincem.
Uchráním ho před záhubou, odnaučím ho pít, až se přestane znát
k flašce! Jen počkej, Jemeljo, myslím si, dobrá, zůstaň, ale dej si
pozor, budeš poslouchat jako hodiny!
Přiučím ho pomaloučku nějaké práci, myslím si, ale nejdřív ať
si trošku zalenoší a já se mezitím poohlídnu a zjistím, k čemu by
se hodil. Ke všemu je hlavně zapotřebí mít filipa. Nenápadně jsem
ho začal pozorovat. Vidím, že se odvazuje… Nejdřív jsem začal po
dobrém: tak a tak to je, Jemeljane, povídám, jen se na sebe podívej
a polepši se.
Nech už toho flámování! Jen se na sebe podívej, chodíš v had-
rech, ten tvůj utíkáček je, s odpuštěním, děravý jako řešeto, to není

– 226 –
hezké! Není to důstojné člověka, uvědom si to! A Jemeljan sedí,
poslouchá, hlavu sklopenou. Co si s ním mám počít… Už to došlo
tak daleko, že propil vlastní jazyk, neuměl ze sebe vypravit kloudné
slovo. Vy o voze a on o koze… Poslouchá mě, poslouchá, a pak si
povzdechne…
,Proč vzdycháš?‘ ptám se ho.
,Ale jen tak, nemějte starost, Astafiji Ivanoviči. Dneska se dvě
ženské popraly na ulici, jedna druhý rozsypala ošatku ostružin, ale
neudělala to schválně…‘
,No a?‘
,Druhá jí to oplatila a ještě ošatku rozdupala.‘
,A co má být?‘
,Nic, Astafiji Ivanoviči, já jen tak.‘
,Jen tak, jen tak… Ach, Jemeljane, myslím si, propil jsi, proflá-
moval vlastní rozum!‘
,Jeden pán upustil na chodníku v Gorochové nebo možná v Sa-
dové bankovku. Nějakej mužik to uviděl a pomyslel si: To mám
štěstí! Jenomže to zpozoroval jinej mužik a povídá: Ba ne, to já mám
štěstí! Viděl jsem to dřív než ty…‘
,No a co dál?‘
,Začali se prát. Přišel strážník, sebral bankovku, odevzdal ji ma-
jiteli a oběma pohrozil, že je vsadí za katr.‘
,A co je na tom poučného, Jemeljane?‘
,Nic, prosím. Lidi se smáli.‘
,Ale Jemeljane! Co lidi! Prodal jsi svou duši za pětník. Víš, co ti
řeknu?‘
‚Co, prosím?‘
,Najdi si nějakou práci, vážně. Už posté ti to říkám, polituj sám
sebe!‘
,Ale jakou práci si mám najít, Astafiji Ivanoviči? Já už ani nevím,
k čemu se hodím, a nikdo mě nevezme, Astafiji Ivanoviči.‘
,Jsi ochlasta, Jemeljo, proto tě vyhodili ze služby!‘

– 227 –
 ‚Dneska si předvolali bufetáře Vasju do účtárny, Astafiji Ivanovi-
či.‘
,A pročpak ho předvolali, Jemeljane?‘
,Nevím, Astafiji Ivanoviči. Nejspíš to bylo zapotřebí.‘
Bože, myslím si, oba jsme ztracení, Jemeljanuško! Pánbůh nás
trestá za naše hříchy. Co byste si s takovým člověkem počal, milý
pane?
Jenomže on měl za ušima! Poslouchá, poslouchá, a pak ho to
omrzí, sotva zpozoruje, že dostávám zlost, popadne svůj utíkáček
a vypaří se – hoňte si ho! Celý den profláká a k večeru přitáhne
a má nakoupeno. Kde vzal peníze, kdo ho hostil, sám pánbůh ví, já
za nic nemohl!
,Ne, Jemeljane,‘ povídám mu, ‚tentokrát jen tak nevyklouzneš!
Nech už toho pití, slyšíš? Dost! Až přijdeš příště domů opilý, přespíš
na schodech. Dovnitř tě prostě nepustím!‘
Vyslechl moje kázání a den dva seděl doma, ale třetí den zase
zmizel. Čekám, čekám, a on nikde! Přiznám se, měl jsem o něj strach
a bylo mi ho líto. Co jsem to jen provedl, myslím si. Vylekal jsem
ho. Kam teď, chudák, šel? Možná že někde zajde. Panebože! Nastal
večer a on nikde. Ráno jsem vyšel do chodby a vidím, že tu ráčí
odpočívat. Položil si hlavu na schůdek a tak leží, celý ztuhlý zimou.
,Co tu děláš, Jemeljo? Pánbůh s tebou! Kam jsi zmizel?‘
‚Ráčil jste se onehdá na mě zlobit, Astafiji Ivanoviči, ráčil jste být
navztekaný a sliboval jste, že mě necháte spát na schodech, a tak
jsem si tento, netroufl jít dovnitř a leh jsem si tady…‘
Popadla mě zlost i lítost.
,Měl sis vybrat nějakou jinou práci, Jemeljo,‘ povídám, ‚a ne abys
hlídal tady na schodech!‘
,Jakou, Astafiji Ivanoviči?‘
,Třeba by ses mohl, ty ztracená duše (roztřásla mě zlost), třeba
by ses mohl vyučit krejčovině. Podívej se na ten svůj utíkáček!
Nejenže je celý děravý, ale ještě s ním zametáš schody! Měl bys

– 228 –
vzít do ruky jehlu a zalátat si ty díry, jak káže čest. Ach ty ochmel­
ko!‘
,Proč ne, pane!‘ A opravdu poslechl. Řekl jsem mu to jen tak
z legrace a on se zastyděl a tumáš! Shodil svůj utíkáček a začal
navlékat jehlu. Koukám na něj, to se ví, oči má zamžené, zarud-
lé a ruce se mu klepou ažaž! Strká nit do ouška jehly a ne a ne ji
provlíknout. Ať mhouřil oči jak chtěl, slinil nit, otáčel jí v rukách, ale
navlíknout se mu nepodařilo. Nechal toho a kouká na mě…
,Tos mi prokázal pěknou službu, Jemeljo! Kdyby tu byli lidi, utrh
bych ti hlavu! Já ti to říkal jenom z legrace, abych tě potrápil, ty
moulo… Běž! Pánbůh tě ochraňuj od hříchu! Seď si tady a nevyváděj
lotroviny, nespi na schodech a nedělej mi ostudu!‘
,Co si mám počít, Astafiji Ivanoviči? Sám vím, že jsem věčně
namol a k ničemu se nehodím… Jenom vás, můj do… dobrodinče,
nadarmo rozčiluju…!‘
Po bledém obličeji se mu kutálí slza, chvěje se na neholené bradě
a vtom mu z očí vytryskne celý proud a rty poškubávají… Lidičky
zlatí! Jako by mi někdo vrazil do srdce nůž.
Ty citlivko! To jsem netušil… Kdo by si to jen pomyslel, kdo by to
věděl… Ne, myslím si, zřeknu se tě, zmiz jako pára!
Co bych vám ještě dlouze vykládal, milý pane! Celá ta historka
nestojí ani za řeč, škoda slov, totiž, abych tak řekl, vy byste za ni
nedal ani zlámaný groš, ale co já bych za to dal – dal bych všecko,
co bych měl, kdyby se to všecko nestalo! Měl jsem rajtky, vem je
čert, pěkné, solidní, modré, kostkované, dal si je u mě ušít jeden
statkář, který sem jezdil, ale potom si je nevzal, prý jsou úzké, po-
vídá. A tak mi zůstaly. Myslím si, je to drahá věc! Ve frcu by mi za ně
dali možná pět rublů, a když ne, ušiju z nich dvěma petrohradským
pánům dvoje kalhoty a ještě mi zbude kousek na vestu. Pro chudáka
našince je všecko dobré. Mezitím Jemeljovi nastaly zlé, smutné časy.
Vidím – jeden den nepije, druhý, třetí – nevzal do úst ani kapku
a otupěle sedí jako kakabus. Buďto nemáš ani vindru, myslím si,

– 229 –
anebo už ses dal na správnou cestu, poslechl jsi moudrou radu
a řekl sis – dost! Tak to bylo, milý pane. Tehdá byl zrovna veliký
svátek. Šel jsem na mši, a když jsem se vrátil, můj Jemelja seděl na
okně nachmelený a kejklal se ze strany na stranu. Hm, tak ty takhle,
chlapče, myslím si a jdu pro něco do truhly. Koukám, a rajtky nikde…
Hledám, hledám, ale byly fuč! Všecko jsem prohrabal, ale marně…
Srdce se mi sevřelo… Rozběhl jsem se k babce, nejdřív jsem jí to dal,
ale Jemelju jsem nepodezíral, přestože tu byl důkaz – Jemelja seděl
opilý jak slíva… Babka vrtí hlavou: ,Pánbůh s tebou, husare, k čemu
by mi byly tvoje rajtky – mohla bych je snad nosit? Mně samotný se
tuhle ztratila sukně – to nějakej dobrák, jeden z vašich… Zkrátka
a dobře – nic nevím, nic neznám.‘
,Kdo tu byl, kdo sem přišel?‘ vyptávám se.
,Nikdo, husare, byla jsem pořád doma. Jemeljan Ivanovič odešel
a potom zas přišel – tamhle sedí! Jeho se zeptej!‘
,Poslyš, Jemeljo,‘ povídám, ‚nevzal jsi z nějakého nutného důvodu
moje nové rajtky? Vzpomínáš si, ty, co jsem šil pro statkáře?‘
,Ne, Astafiji Ivanoviči,‘ odpovídá, ‚já jsem je, prosím, tento… ne-
vzal.‘
Takové nadělení! Znova jsem hledal, hledal – a nic! Jemelja seděl
a kejklal se. Dřepěl jsem před ním na bobku, skloněný nad truhlou,
a zašilhal jsem na něj… Zatrnulo mi u srdce a dokonce jsem zrudnul.
Vtom se na mě podíval:
‚Ne, Astafiji Ivanoviči, já ty vaše rajtky netento… vy si možná
myslíte, že tento, ale já jsem je, prosím, nevzal.‘
,Ale kam se teda poděly, Jemeljane Ivanoviči?‘
,Nevím, Astafiji Ivanoviči, já je vůbec neviděl.‘
,Že by si umínily a zmizely?‘
,Třeba tak, Astafiji Ivanoviči.‘
Po tom výslechu jsem vstal, přistoupil jsem k němu, rozsvítil
svítilnu a zasedl jsem k práci. Přešíval jsem vestu jednomu úřední-
kovi, co bydlel pod námi. Ale tady uvnitř to hned hořelo plamenem

– 230 –
a hned zase svíralo. Lehčí by pro mě bylo, kdybych celou garderobu
spálil v kamnech. Jemelja vytušil, že mnou lomcuje zlost. Víte, milý
pane, když člověk udělá něco zlého, už zdálky cítí neštěstí jako
nebeské ptáče před bouří.
,Víte, Astafiji Ivanoviči,‘ začal Jemelja (a hlas se mu třásl) ,dneska
se felčar Antip Prochoryč oženil s ženou kočího, co nedávno umřel…‘
Loupl jsem po něm očima… Pochopil. Vidím, jak vstal, přistoupil
k posteli a začal tam šátrat. Čekám – trvalo to dlouho – a slyším, jak
si opakuje: ,Ne a ne, kam by se, potvůrky, poděly?‘ Čekám, co bude,
a vidím, že Jemelja leze po čtyřech pod postel. Už jsem to nevydržel:
,Proč lezete po čtyřech, Jemeljane Ivanoviči?‘
,Dívám se, jestli nejsou tady. Jestli někam nezapadly, Astafiji
Ivanoviči.‘
,Proč byste se měl, milý pane, namáhat (ze zlostí jsem mu začal
vykat) kvůli nějakému chudákovi a prosťáčkovi? Proč byste si zby-
tečně ošoupal kolena?‘
,Co vás napadá, Astafiji Ivanoviči… Já jen tak… Třeba se najdou,
když budeme hledat.‘
,Hm,‘ povídám. ,Poslyš,Jemeljane Ivanoviči…‘
,Co prosím, Astafiji Ivanoviči?‘
,Neukradl jsi je jako prachsprostý zloděj a podfukář, a tak ses mi
odvděčil za mou pohostinnost?‘ To mě tak dohřálo, že přede mnou
lezl po kolenou.
,Ne, prosím… Astafiji Ivanoviči…‘
A zůstal ležet tak, jak byl, na břiše pod postelí. Dlouho tam ležel
a pak vylezl. Koukám, že je bledý jako stěna. Vstal a sedl si vedle mě
na okno. Tak seděl asi deset minut.
,Ne, prosím, Astafiji Ivanoviči…‘ Najednou vstane a přistoupí ke
mně. Vidím, tváří se jako vrah:
,Ne, prosím, Astafiji Ivanoviči, já ty vaše rajtky s dovolením ten-
to… nevzal.‘

– 231 –
 Celý se klepe, roztřeseným ukazováčkem se píchá do prsou
a hlas se mu chvěje, až se leknu a sedím na okně jako přibitý.
,No dobrá, Jemeljane Ivanoviči, když myslíte, odpusťte mi, jestli
jsem vás, já hlupák, nařknul nespravedlivě. A pokud jde o rajtky,
čert je vem. Obejdu se bez nich. Chválabohu, mám zdravé ruce
a krást nepůjdu… ani nebudu na obtíž nějakému jinému chudá-
kovi… Vydělám si na chleba vlastníma rukama…‘
Jemelja mě vyslechl, chvíli přede mnou stál a pak si sedl. Celý
večer se ani nepohnul. Když jsem šel spát, on pořád ještě seděl na
stejném místě. Ráno vidím, jak leží na holé zemi, schoulený pod
svým utíkáčkem: natolik se ho to dotklo, že si nešel lehnout do
postele.
Od té doby mi byl protivný, milý pane, totiž zprvu jsem ho nenávi-
děl. Abych tak řekl, připadal jsem si, jako by mě okradl vlastní syn
a těžce mě urazil. Myslím si, ach, Jemeljo, Jemeljo! A on týden dva
bez přestání pil. Totiž zpíjel se a vyváděl jako pominutý. Ráno ode-
jde, pozdě v noci se vrátí: celých čtrnáct dní jsem od něj neuslyšel
ani slovo. Určitě to dělal z dišperace, anebo se chtěl zničit. Nakonec
přestal, všecko nejspíš propil a znovu se usadil na okně. Pamatuju,
jak tři dny a tři noci seděl a mlčel. Najednou vidím, že pláče. Totiž
sedí a pláče, ale jak! Hotová studna, jako by ani nevěděl, že mu slzy
tečou proudem. Bylo mi těžko, když jsem pozoroval, jak dospělý
člověk, skoro dědek, pláče.
‚Co je s tebou, Jemeljo?‘ ptám se.
On se vám celý roztřásl, až to se mnou škublo. To bylo totiž od té
doby poprvé, co jsem na něj promluvil.
‚To nic… Astafiji Ivanoviči.‘
‚Bůh s tebou, Jemeljo. Vem to čert. Co tady sedíš jako sůva?‘ Bylo
mi ho líto.
,Já jen tak, prosím, Astafiji Ivanoviči. Hledám nějakou práci.‘
‚A jakou, Jemeljane Ivanoviči?‘

– 232 –
 ‚Něco se najde, prosím. Možná že si seženu nějaký místečko
v ouřadě, kdysi jsem tam sloužil. Už jsem prosil Fedoseje Ivanyče…
Nerad bych vám byl na obtíž. Až si něco najdu, všecko vám vrátím
a výdaje za stravu vám nahradím.‘
‚Přestaň, Jemeljo. Co bylo, bylo. Čert to vem! Víš co? Ať je všecko
postaru!‘
‚Ne, prosím, Astafiji Ivanoviči, možná že vy si pořád tento… ale
já ty vaše rajtky, prosím, nevzal.‘
‚No jak chceš: bůh s tebou, Jemeljane!‘
‚Ne, prosím, Astafiji Ivanoviči. Jak je vidět, nemůžu tady dýl zů-
stat. Odpusťte mi to, Astafiji Ivanoviči.‘
‚Povídám, bůh s tebou, Jemeljane Ivanoviči. Uráží tě snad někdo,
nebo tě snad vyhazuju?‘
‚Ne, prosím. Nehodí se, abych u vás bydlel, Astafiji Ivanoviči...
Radši půjdu…‘
Zkrátka se urazil a mlel pořád svou. Vidím, že doopravdy vstává
a navléká si svůj utíkáček.
‚Kam chceš jít, Jemeljane Ivanoviči? Poslechni vlastní rozum: co
to děláš? Kam půjdeš?‘
‚Ne, sbohem, Astafiji Ivanoviči, nezdržujte mě (a znovu začne
fňukat). Já se radši uchráním hříchu. A vy už nejste takovej jako
dřív.‘
,Jak to, že ne? Já jsem se nezměnil. Ale ty seš jako malé nerozum-
né dítě. Sám někde zajdeš.‘
,Ne, Astafiji Ivanoviči… Kdykoliv teď jdete ven, zamykáte truhlu.
Já to vidím a pláču… Ne, radši mě nechte jít, Astafiji Ivanoviči, a od-
pusťte mi, čím jsem vás za našeho společnýho živobytí urazil.‘
Co byste řekl, milý pane? Odešel. Čekám den, myslím si, k večeru
se vrátí, ale kdepak. Druhý den nic, třetí – taky nic. Vyděsil jsem
se a přepadl mě smutek: nejedl jsem, nepil, nespal. Ten člověk mě
dočista odzbrojil! Čtvrtý den jsem se vydal na cestu, nahlížel jsem
do každé hospody, vyptával jsem se – nic, Jemeljan zmizel. Jestlipak

– 233 –
někde nesložil tu svou nešťastnou hlavu, myslím si. Třeba zašel
opilý někde u plotu a teď tam leží jako shnilý špalek. Vrátil jsem
se domů víc mrtvý než živý. Umínil jsem si, že druhý den ho půjdu
hledat znovu. Sám sebe jsem přitom proklínal, říkám si, proč jsem
dopustil, aby ten hlupák o své vlastní vůli ode mě odešel. Div se svě-
te, pátého dne (byl svátek) slyším, jak vrzly dveře, a vchází Jemelja,
celý sinalý, vlasy zablácené, jako by nocoval na ulici, a vychrtlý jako
lunt. Sundal utíkáček, sedl si ke mně na truhlu a kouká na mě. Za-
radoval jsem se a srdce se mi sevřelo víc než dřív. To máte tak, milý
pane: kdybych zhřešil, chcípl bych někde jako pes, ale nevrátil bych
se, to vám říkám svatou pravdu. Jenže Jemelja přišel. Přirozeně, je
těžké vidět člověka v takovém stavu. Začal jsem ho hladit, utěšovat.
,Jsem rád, Jemeljanuško, že jsi přišel,‘ povídám. ,Kdyby ses jen
trochu opozdil, šel bych tě hledat po putykách. Jedl jsi něco?‘
,Jedl, prosím, Astafiji Ivanoviči.‘
,Přestaň. Jedl jsi něco, ptám se? Od včerejška tu zbylo trochu
zelňačky a je z hovězího, ne vodová. A taky cibule s chlebem. Vezmi
si, to ti neuškodí.‘
Přinesl jsem mu jídlo a vidím, že snad celé tři dny nejedl – takový
měl apetit. To znamenalo, že ho ke mně přivedl hlad. Rozlítostnil
jsem se při pohledu na toho nešťastníka. Po jídle zaběhnu do obcho-
du. Přinesu mu něco, aby se rozveselil, se vším skoncujeme a basta!
,Už se na tebe nezlobím, Jemeljane! Přinesl jsem lahvinku. Napi-
jem se na oslavu svátku. Chceš? Je to zdravé.‘
Natáhl žádostivě ruku, užuž si vzal, ale pak se zarazil a čekal.
Vidím, že uchopil kalíšek a přikládá ho ke rtům, ale kořalka mu
vyšplíchla na rukáv. Přiložil kalíšek k ústům, ale hned ho zase po-
stavil na stůl.
,Copak, Jemeljane?‘ ptám se.
,Ne, já tento… Astafiji Ivanoviči.‘
,Nechceš se napít?‘
,Já, Astafiji Ivanoviči… já už… nebudu pít.‘

– 234 –
 ,No a to ses rozhodl jednou provždycky, anebo jen pro dnešek?‘
Mlčel. Za chvilku vidím, že mu klesla hlava. ‚Nejsi nemocný, Je-
meljo?‘ ptám se.
,Tak tak, není mi dobře, Astafiji Ivanoviči.‘
Vzal jsem ho do náručí a odnesl na postel. Koukám, že je mu
doopravdy bídně: hlava mu hoří a klepe se jako v zimnici. Proseděl
jsem u něj celý den a večer se mu přitížilo. Smíchal jsem kvas s ole-
jem a cibulí a nadrobil jsem mu chleba.
,Vem si kus chleba‘ povídám, ,bude ti líp!‘
Zavrtí hlavou: ,Ne, já už dneska nebudu obědvat, Astafiji Ivanoviči.‘
Uvařil jsem mu čaj, babku jsem proháněl – nic lepšího jsme
neměli. Je to zlé, myslím si. Třetí den jsem se vypravil k doktorovi.
Bydlel u nás můj známý, medik Kostopravov. Znal jsem ho už dřív,
když jsem sloužil u Bosomjaginových: léčil mě. Přišel a prohlídl ho.
,Neměl jste pro mě posílat,‘ povídá. ,Je to zlé. Ale předepíšu mu
nějaké prášky.‘ Prášky jsem mu nedal, myslím si, že to medik říká
jen tak. Mezitím nastal pátý den.
Jemelja ležel přede mnou, milý pane, a umíral. Seděl jsem na okně
a v rukou jsem držel práci. Babka topila. Mlčeli jsme. Srdce mi zrovna
puká, když na toho ochlastu koukám. Jako bych pochovával vlastního
syna. Pozoruju, že po mně šilhá, už od rána jsem si všimnul, že se
odhodlává a chce mi něco říct, ale neodvažuje se. Konečně jsem se na
něj zadíval: chudák ze mě nespouští pohled a v očích mu sedí takový
smutek… Sotva zjistil, že se na něj dívám, sklopil oči.
‚Astafiji Ivanoviči!‘
‚Copak chceš, Jemeljo?‘
‚Ale já jen… kdybyste kupříkladu tenhle můj kabát odnesl do
frcu, kolik by za něj mohli dát, Astafiji Ivanoviči?!‘
‚Nevím, nevím, asi moc ne,‘ povídám. ,Možná tři rubly, Jemeljane.‘
Po pravdě řečeno, nedali by mi nic, jenom by se mi vysmáli do
očí, že prodávám takovou veteš. Znal jsem Jemeljovu prostoduchou
náturu, a tak jsem tomu božímu člověku zalhal, abych ho utěšil.

– 235 –
 ‚A já myslel, že by dali tři rubly ve stříbře. Je to solidní sukno,
Astafiji Ivanoviči. Jak to, že by dali jenom papírovou třírublovku,
když je to solidní materiál?‘
‚Nevím, Jemeljane. Když už to chceš prodat, žádej samosebou tři
ruble ve stříbře.‘
Po chvíli se ozval:
‚Astafiji Ivanoviči!‘
‚Copak, kamaráde?‘
‚Až umřu, prodejte ten kabát, nepochovávejte mě v něm. Já se bez
něj obejdu. Je to kvalitní věc – třeba se vám může hodit.‘
Mě zrovna píchlo u srdce – ani vám to nedovedu vypovědět.
Vidím, že ho popadla předsmrtná úzkost. Zase jsme se odmlčeli.
Trvalo to asi hodinu. Pak na něj znovu kouknu a vidím, že mě sle-
duje očima. Když se naše pohledy setkaly, zase sklopil oči.
‚Nechceš trochu vody, Jemeljane?‘
‚Ano, dejte mi napít. Bůh vám to zaplať, Astafiji Ivanoviči.‘
Podal jsem mu vodu. Napil se.
‚Děkuju, Astafiji Ivanoviči.‘
‚Nepotřebuješ ještě něco, Jemeljane?‘
‚Ne, Astafiji Ivanoviči, nic nepotřebuju, já jen…‘
‚Copak?‘
‚Ale, tento…‘
‚Co vlastně, kamaráde?‘
‚Víte… ty rajtky… tento… vzal jsem je, Astafiji Ivanoviči…‘
‚Pánbůh ti odpustí, Jemeljane, člověče nešťastná! Odejdi v poko-
ji…‘ A cítím, že nemůžu popadnout dech, do očí mi vhrkly slzy. Od-
vrátil jsem se.
‚Astafiji Ivanoviči…‘
Vidím, že mi Jemeljan chce něco říct, zvedá se na posteli a s nej-
větším úsilím pohybuje rty… Najednou celý zrudne a podívá se
na mě… Vtom znovu zbledne, strne, hlavu zvrácenou, zhluboka
vydechne a odevzdá duši pánubohu…“

– 236 –
PAN PROBAŠTIN
Semjon Ivanovič Probaštin, starší slušný člověk, abstinent, bydlel
v nejtmavším a nejskromnějším koutku v bytě Ustiňji Fjodorovny.
Protože při své nízké hodnosti dostával plat odpovídající jeho slu-
žebním schopnostem, bytná od něho nemohla žádat víc než pět
rublů nájemného měsíčně. Proslýchalo se, že ji k tomu vedl jistý
záměr, ale ať už to bylo jakkoliv, pan Probaštin se jako na zlost
všem svým pomlouvačům dokonce stal jejím oblíbencem, ovšem
rozumí se v naprosto ušlechtilém a počestném smyslu. Je zapotřebí
podotknout, že Ustiňja Fjodorovna, zcela úctyhodná žena kyprých
tvarů, která měla zvláštní slabost pro vydatnou stravu a kávu a jen
stěží zdolávala půsty, si držela pár podnájemníků, kteří platili až
dvakrát tolik než pan Probaštin, ale otvírali si všichni do jednoho
hubu, a tihle „zlí posměváčci“ se vysmívali jejímu ženskému osudu
i sirotčí bezbrannosti, čímž u ní hodně ztráceli, a kdyby neplatili
tolik peněz za svá místa, nejenže by je nevzala do podnájmu, ale
vůbec by je ve svém bytě netrpěla. Semjon Ivanovič se stal jejím
oblíbencem od té doby, co odvezli na Volkovský hřbitov jistého
penzistu, vyhozeného ze služby, holdujícího tvrdému alkoholu.
Dotyčný, holdující tvrdému alkoholu a vyhozený ze služby, měl sice
vyražené oko – podle svých slov utrpěl újmu za statečnost – a byl
jednonohý – údajně přišel o nohu rovněž ze statečnosti, nicméně
dovedl získat a užívat náklonnosti, jíž byla Ustiňja Fjodorovna
schopna, a pravděpodobně by ještě dlouho žil jako její nejvěrnější
přisluhovač a příživník, kdyby se nakonec neupil tím nejhorším,
nejžalostnějším způsobem. To všecko se stalo Na Pískách, kde
Ustiň­ja Fjodorovna měla pouhé tři podnájemníky. Po přestěhování
do nového bytu, kde si zřídila větší podnik a přijala asi deset nových
podnájemníků, ze starých zůstal všehovšudy jen pan Probaštin.

– 238 –
 Ať už měl pan Probaštin své chyby, nebo to zavinili jeho stejně
nedokonalí spolubydlící, jisté ale bylo, že se od počátku na obou
stranách události vyvíjely tak nějak nepříznivě. Poznamenejme, že
noví podnájemníci, všichni do jednoho, žili svorně jako rodní bratři:
někteří z nich společně sloužili a všichni postupně vždy prvního dne
v měsíci si navzájem prohrávali svoje služné v oku, preferansu nebo
v biliáru. Ve chvílích oddechu dovedli, jak říkali, vychutnat kypící
okamžiky života a někdy rádi diskutovali o vznešených tématech,
a třebaže se v tomto případě zřídkakdy vyhnuli sporům, vzhledem
k tomu, že celá tahle společnost vymýtila ze svého středu veškeré
předsudky, všeobecná shoda se v podobných případech ani trochu
nenarušila. Z podnájemníků obzvlášť vynikali: Mark Ivanovič, in-
teligentní a vzdělaný, dále podnájemník Oplivaňjev a podnájemník
Prepolovenko, rovněž skromný a slušný člověk; další, Zinovij Pro-
kofjevič, který usiloval proniknout do lepší společnosti, a konečně
písař Okeanov, jenž svého času div neodebral palmu vítězství a ob-
liby Semjonu Ivanoviči, pak další písař Sudbin, Kantarjov, který po-
cházel z nižších kruhů, a našli se i další. Žádný z nich se ale s panem
Probaštinem nepřátelil. Nikdo z nich mu sice nepřál nic zlého tím
spíš, že hned zpočátku museli uznat, že podle slov Marka Ivanoviče
je Probaštin slušný, tichý, hodný člověk, i když samotář, není žádný
lichotník a samosebou má svoje chyby, ale jestli někdy něčím trpí,
pak jedině nedostatkem představivosti. Ba co víc: jako člověk bez
fantazie nemohl například nikoho příjemně překvapit ani svou
postavou, ani chováním, a získat tak pro sebe zvláštní výhody
(to si brali na mušku posměváčci), ale i ta figura mu prošla. Mark
Ivanovič, inteligentní člověk, ho vzal formálně v ochranu a prohlásil
zdařile a květnatě, že Probaštin je solidní starší člověk a období
elegií už má dávno za sebou. Takže jestliže Semjon Ivanovič neuměl
vycházet s lidmi, pak jedině proto, že si to sám zavinil.
Nejdřív ze všeho si všichni nesporně povšimli jeho skrblictví
a lakoty. To ihned zpozorovali a vzali na vědomí – Semjon Ivanovič

– 239 –
totiž nikomu ani za nic nedokázal půjčit svou čajovou konvici, třeba
jen na chvíli, a to od něho nebylo pěkné tím spíš, že sám skoro čaj
nepil, ale v případě potřeby pil dosti chutný odvar z polního kvítí
a některých léčivých bylin, který měl vždycky v zásobě. Kromě toho
se nestravoval jako všichni ostatní podnájemníci. Například si nikdy
nedopřál celý oběd, jaký svým podnájemníkům denně nabízela
Ustiňja Fjodorovna. Oběd stál půl rublu, ale pan Probaštin platil
pouze pětadvacet měděných kopejek a nikdy nešel výš – brával si
buďto porci zelňačky s pirohem, nebo hovězí pečeni, a nejčastěji
nejedl ani polévku, ani pečeni, ale namísto hlavního chodu spořádal
chleba s cibulí, tvarohem, nakládanou okurkou nebo jinými pří-
lohami, což bylo nesrovnatelně levnější, a teprve když už to bylo
k nevydržení, snědl polovinu oběda…
Na tomto místě životopisec přiznává, že by se ani za nic neod-
vážil mluvit o tak bezvýznamných, nelichotivých a dokonce chou-
lostivých, ba co víc, pro milovníka krásného slohu urážlivých po-
drobnostech, kdyby se v nich neskrývala jistá zvláštnost, hlavní po-
vahový rys hrdiny této novely. Pan Probaštin totiž zdaleka nebyl tak
chudý, jak občas tvrdil, aby si nemohl dopřát dokonce ani vydatnou,
pravidelnou stravu, ale počínal si zcela opačně a nedbal ostudy ani
lidských řečí, jen aby ukojil své podivné vrtochy, lakotu a přílišnou
opatrnost, což ostatně vyjde najevo později. Vystříháme se toho,
abychom čtenáře nudili výčtem všech vrtochů Semjona Ivanoviče,
a tudíž kupříkladu vynecháme zajímavý a pro čtenáře nesmírně
komický popis všech jeho oděvů, a nebýt svědectví bytné, stěží
bychom připomněli, že se dotyčný skoro po celý život neodhodlal
k tomu, aby si dal vyprat prádlo, a když už se odhodlal, stávalo se
to tak zřídkakdy, že v mezidobích se mohlo nadobro zapomenout
na to, že nějaké prádlo nosí. Podle výpovědi jeho bytné jí Semjon
Ivanovič, drahoušek, dej mu pánbůh věčnou slávu, celých dvacet
let znečišťoval byt a nestyděl se po celou dobu svého pozemského
žití se neustále a zatvrzele vyhýbat ponožkám, kapesníkům a jiným

– 240 –
podobným předmětům; dokonce sama Ustiňja Fjodorovna přes
vetché zástěny na vlastní oči viděla, že ten zlatý hoch někdy neměl
čím zakrýt svoje bílé tílko. Podobné řeči se šířily až po Probaštinově
smrti. Ale za svého života (a v tom byl jeden z hlavních bodů sváru)
ani za živého boha nesnesl, navzdory nejlepším vztahům s ostatní-
mi podnájemníky, aby kdokoliv bez dovolení strkal svůj všetečný
nos do jeho koutku, třebaže přes vetchou zástěnu. Byl nemluva
a samotář a nepotrpěl si na prázdné tlachání. Neměl rád radily,
ani snaživce nešetřil a obvykle hned na místě zahrnul posměváčka
nebo snaživého radila výčitkou, zahanbil ho, a tím to skončilo. „Ty
seš špicl a ne rádce, tak je to, chlapče: raději si zameť před vlastním
prahem a starej se o svoje!“ Byl to prostý člověk a všem bez výjimky
tykal. Také nesnášel, kdykoliv někdo, znalý jeho zvyků, začal dotírat
a vyptávat se, co má ve svém dřevěném kufru… Schovával ten kufr
pod postelí a střežil ho jako oko v hlavě, a ačkoliv všichni vědě-
li, že kromě starých hadrů, dvou nebo tří párů rozbitých holínek
a vůbec všelijakých náhodně získaných krámů a harampádí v něm
nic nebylo, pan Probaštin si tenhle movitý majetek vysoko cenil
a dokonce se jednou dal slyšet, že je nespokojen se svým starým, ale
pevným zámkem a rozvažuje, že si pořídí nový, zvláštní, německé
výroby, s různými vymyšlenostmi a tajným pérem. Když jednou
Zinovij Prokofjevič z mladické nerozvážnosti vyslovil neslušnou,
drzou myšlenku, že Semjon Ivanovič zřejmě tajnůstkaří a odkládá
si do kufru svoje úspory, aby je zanechal potomkům, všichni, kdo
se k tomu nachomýtli, zrovna zkoprněli z neobvyklých následků
výpadu Zinovije Prokofjeviče. Nejdřív pan Probaštin na takovou
přímou, drzou myšlenku dokonce ani hned nedokázal najít odpo-
věď. Dlouho ze sebe sypal nesmyslná slova, až konečně přítomní
pochopili, že vytýká Zinoviji Prokofjeviči jeho pradávné ojedinělé
skrblictví a předpovídá, že Zinovij Prokofjevič nikdy nepronikne do
lepší společnosti a krejčí, kterému dluží za oblek, ho zmlátí za to, že
je mu tak dlouho dlužen, a „ty, zelenáči, bys chtěl k husarským ka-

– 241 –
detům, ale to ti nevyjde, udělají na tebe dlouhý nos, a když se o tobě
nahoře všecko dozvědí, pošlou tě k písařům a budeš dělat škrabáka,
tak je to, abys věděl, zelenáči jeden!“. Poté se pan Probaštin uklidnil,
asi pět hodin ležel v posteli, ale pak se k všeobecnému obrovskému
údivu vzchopil a zprvu sám pro sebe, později znovu chrlil výčitky
a nadávky adresované přímo Zinoviji Prokofjeviči. Jenomže tím
to neskončilo: k večeru, když se Mark Ivanovič a podnájemník
Prepolovenko chystali pít čaj a přizvali písaře Okeanova, Semjon
Ivanovič vylezl z postele, schválně si k nim přisedl, dal jim svůj
dvacetník nebo pětadvacetník a pod záminkou, že dostal chuť na
čaj, obšírně vykládal a vysvětloval, že chudý člověk je prostě nuzák
a nic víc a že nemá z čeho ušetřit. Přitom se dokonce mezi řečí
přiznal, že on, chudý člověk, si před třemi dny chtěl od toho drzou-
na vypůjčit rubl, ale teď to neudělá, aby se ten zelenáč nechlubil;
on, chudý člověk, nevystačí s platem ani na živobytí, ale přesto on,
chudý člověk, jak ho tady vidíte, posílá každý měsíc své švagrové do
Tveru pět rublů, a kdyby jí je neposílal, švagrová by umřela, a kdyby
ta příživnice švagrová umřela, už dávno by si pořídil nový oblek…
Mluvil o chudém člověku, o rublech a švagrové tak dlouze a obšírně,
a pro větší důraz a dojem u posluchačů to všecko opakoval, až se
nakonec zapletl a odmlčel se. Teprve za tři dny, kdy už nikoho nena-
padlo ho dráždit a všichni na něho zapomněli, dodal na závěr cosi,
jako že jestli se Zinovij Prokofjevič dá k husarům, useknou tomu
drzounovi ve válce nohu a namísto toho mu dají dřevěnou a pak
Zinovij Prokofjevič přijde a řekne: „Dej mi kus chleba, dobrý člově-
če!“ Ale on, Semjon Ivanovič, mu nic nedá, ani se na toho drzouna
nepodívá a řekne, ať táhne.
To všechno se všem pochopitelně zdálo náramně zajímavé
a současně ohromně zábavné. Bez dlouhého rozmýšlení se všichni
podnájemníci spojili k dalšímu výzkumu a z pouhé zvědavosti se
rozhodli hromadně a s definitivní platností na pana Probaština
zaútočit. A protože se Semjon Ivanovič v poslední době, totiž od té

– 242 –
chvíle, kdy začal žít ve společnosti ostatních podnájemníků, rovněž
hrozně rád po všem pídil, vyptával se a vyzvídal – pravděpodobně
jednal z jakýchsi vlastních skrytých pohnutek – ke srážce obou
nepřátelských táborů docházelo bez veškerých příprav a pečlivé-
ho úsilí, jakoby náhodně a samovolně. Pro začátek měl Semjon
Ivanovič vždycky v zásobě svůj zvláštní, mimochodem důmyslný
manévr, částečně už čtenáři známý: obvykle vstal z postele v době,
kdy se schylovalo k pití čaje, a sotva uviděl, že se ostatní shlukli
k přípravě příslušného nápoje, přistoupil k nim jako skromný,
rozumný a laskavý člověk, odevzdal jim svůj zákonitý dvacetník
a oznámil, že se chce zúčastnit. Mládež si vyměňovala spiklenecké
pohledy, ochotná zaútočit, a pak zapředla zcela zdvořilý, věcný
rozhovor. Poté někdo z přítomných přitvrdil a jakoby nic vyprávěl
o různých novinkách, nejčastěji smyšlených a nepravděpodobných.
Kupříkladu že někdo údajně ten den zaslechl, jak Jeho Excelence
řekla Děmidu Vasiljeviči, že podle jejího názoru se ženatí úředníci
zdají solidnější než svobodní a povýšit je prý se jeví příhodnější,
protože jsou mírnější a  v  manželství získávají mnohem víc
schopností, a tudíž on sám, vypravěč, aby snadněji vynikl a získal
povýšení, usiluje o co nejrychlejší sňatek s jakousi Fevronijí Pro-
kofjevnou. Nebo kupříkladu prý bylo zpozorováno u některých ko-
legů, že jim chybí společenské chování a nevyznačují se žádoucími
způsoby, a proto se nemohou zalíbit ve společnosti dámám, a aby
se tenhle zlozvyk vykořenil, při každé výplatě bude uspořádána
sbírka a za shromážděnou sumu se pronajme sál, kde se budou učit
tanci, ušlechtilým mravům a chování, zdvořilosti a úctě k starším,
pevnému charakteru, srdečnosti, pochopení pro potřeby jiných
a všelijakým příjemným způsobům. Nakonec se mluvilo o tom, že
nejspíš někteří úředníci, počínaje těmi nejdéle sloužícími, budou
nuceni složit zkoušky ze všech předmětů, aby byli vzdělanější, a tak,
dodával vypravěč, mnohé vyjde najevo a někteří pánové budou
muset vyložit svoje karty – zkrátka a dobře, přetřásalo se tisíce

– 243 –
podobných, těch nejfantastičtějších historek. Všichni se tvářili, že
všemu věří, vyjadřovali svou účast, vyptávali se, protože věděli,
která bije, a někteří se zatvářili smutně, pokývali hlavou a radili se
v tom smyslu, co si počnou, jestliže je to postihne? Samosebou se
rozumí, že i člověka, který by nebyl tak prostoduchý a mírný jako
pan Probaštin, by takové řeči zmátly a popletly a pak – podle všech
příznaků se dalo zcela nepochybně z toho všeho vyvodit, že Semjon
Ivanovič byl neobyčejně natvrdlý a nedovedl přijmout nějakou
novou, pro něj nepochopitelnou myšlenku; když vyslechl některou
novinu, zpočátku ji přežvykoval, hledal nějaké opodstatnění, pletl
se a zamotával a konečně ji strávil, ale jakýmsi zvláštním, jen jemu
vlastním způsobem… Tak se odhalily jeho různé zajímavé a dosud
netušené vlastnosti… Přemítaly se všelijaké drby a všechny i s do-
datky se nakonec donesly do kanceláře. Účinek byl posílen i tím,
že pan Probaštin se najednou zničehonic jako by proměnil: jeho
ustálený výraz vystřídal neklid, polekaně, nesměle a poněkud pode-
zřívavě se rozhlížel, chodil jako na jehlách, chvílemi sebou škubal,
zbystřoval sluch a k dovršení všech svých nových vlastností k smrti
rád pátral po pravdě. Láska k pravdě ho nakonec dovedla až k tomu,
že se asi dvakrát odvážil ověřit pravdivost denně získávaných novi-
nek dokonce u samotného Děmida Vasiljeviče, a jestliže pomlčíme
o následcích jeho troufalosti, pak jen z upřímného ohledu na jeho
pověst. Tak vyšlo najevo, že je mizantrop a opovrhuje společenský-
mi normami. Dále, že má v sobě leccos fantastického a v daném
případě se jeho kolegové nemýlili, protože nejednou zpozorova-
li, že se Semjon Ivanovič někdy zapomíná, sedí na svém místě
s otevřenými ústy a s perem v ruce, jako by strnul nebo zkameněl,
a podobá se spíš stínu rozumné bytosti než rozumné bytosti samé.
Nezřídkakdy se stávalo, že některý nevinně lelkující kolega zachytil
jeho letmý, kalný, pátravý pohled, roztřásl se a z leknutí udělal na
příslušné listině kaňku nebo napsal zcela nepatřičné slovo. Nepří-
stojné chování Semjona Ivanoviče uráželo a přivádělo slušné lidi do

– 244 –
rozpaků… Nakonec už nikdo nepochyboval, že je pomatený, když
se jednoho krásného rána po celé kanceláři rozneslo, že vylekal
dokonce samotného Děmida Vasiljeviče, kterého potkal na chodbě
a choval se tak podivně a zvláštně, až donutil Děmida Vasiljeviče
ucouvnout… Zvěst o provinění Semjona Ivanoviče nakonec dospěla
až k němu. Jakmile ji uslyšel, vstal, opatrně prošel mezi stoly a židle-
mi, došel do předsíně, vlastnoručně sundal z věšáku plášť, oblékl si
ho a na neurčitou dobu zmizel. Nebylo známo, zda se vylekal, nebo
zda ho zaujalo něco jiného, ale ani doma, ani v kanceláři nějaký čas
nebyl k nalezení…
Nebudeme objasňovat jeho osud pomateností, ale nemůžeme
neprozradit čtenáři, že náš hrdina, samotář, mírný, tichý člověk,
předtím, než se dostal do společnosti ostatních podnájemníků,
žil v neproniknutelné samotě a vyznačoval se tichostí a snad i zá-
hadností: poslední dny svého života Na Pískách mlčky ležel v posteli
za zástěnou a s nikým se nestýkal. Oba jeho staří spolubydlící žili
stejně jako on: oba byli rovněž záhadní a také patnáct let proleže-
li za zástěnou. V patriarchálním tichém koutku plynuly jeden za
druhým šťastné dny a hodiny naplněné dřímotou, a protože všecko
kolem probíhalo svým tempem, ani Semjon Ivanovič, ani Ustiňja
Fjodorovna si dobře nepamatovali, kdy je osud svedl dohromady.
„Snad je to deset, snad patnáct nebo pětadvacet let,“ říkávala občas
bytná novým podnájemníkům, „co se u mě, drahoušek, ubytoval –
bůh ho opatruj!“ Je proto zcela přirozené, že hrdina naší novely,
nezvyklý na společnost, byl navýsost nepříjemně překvapen, když
přesně před rokem se on, solidní a skromný, ocitl náhle uprostřed
hlučné a neklidné bandy desítky mladých lidí, svých spolubydlících
a kolegů.
Jeho zmizení způsobilo v bytě nemalý rozruch. Za prvé proto,
že byl oblíbenec, za druhé, že legitimace, kterou měla domácí
v úschově, se najednou ztratila. Ustiňja Fjodorovna začala na-
říkat – k tomu se uchylovala ve všech kritických případech. Celé

– 245 –
dva dny se snášely na hlavy podnájemníků její výčitky a nadávky:
lkala, že jí uštvali podnájemníka jako kuře a že ho zahubili „pořád ti
samí posměváčci“. Třetího dne všecky vyhnala, aby po uprchlíkovi
pátrali a dopadli ho, stůj co stůj, živého nebo mrtvého. K večeru
přišel nejdřív písař Sudbin a oznámil, že stopa je nalezena, že viděl
uprchlíka na bleším trhu i na jiných místech, chodil za ním, stál blíz-
ko něho, ale neodvážil se ho oslovit a byl mu nablízku při požáru,
který vypukl v jednom domě v Křivé uličce. Za půl hodiny se objevili
Okeanov a Kantarjov, člověk z nižších kruhů, a potvrdili slovo od
slova Sudbinovu výpověď: rovněž stáli blízko zmizelého, chodili
asi deset kroků za ním, ale ani oni se ho neopovážili oslovit, ovšem
povšimli si, že chodil s jedním žebrákem a ochmelkou. Nakonec
se shromáždili i ostatní podnájemníci, pozorně vyslechli ty dva
a usoudili, že pan Probaštin musí být někde nablízku a co nevidět
se dostaví, ale že už dřív věděli, že chodívá s jistým Zimovejkinem,
žebrákem a ochmelkou. Dotyčný byl odporný člověk, výtržník
a šejdíř a podle všeho bylo zřejmé, že něčím panu Probaštinovi za-
lichotil. Objevil se právě týden předtím, než Semjon Ivanovič zmizel,
společně se svým kamarádem Remněvem, nakrátko se usadil
u bytné a líčil, že trpí za pravdu, předtím sloužil v újezdech, došlápl
si na ně revizor a jeho i kolegy pro pravdu vyhodili, pak se objevil
v Petrohradě, padl na kolena před Porfirijem Grigorjevičem a na
jeho přímluvu ho umístili v jedné kanceláři, ale že byl krutě proná-
sledován osudem, a tak ho propustili: nakonec se kancelář v rámci
reorganizace zrušila a do nového reorganizovaného úřednického
útvaru už ho nepřijali jednak pro neschopnost, ale spíš pro sla-
bost k jiné, zcela nepodstatné věci, ale hlavně pro lásku k pravdě,
a konečně vinou nepřátelských intrik. Během svého vyprávění pan
Zimovejkin nejednou objímal a líbal svého drsného neoholeného
přítele Remněva, a když skončil, po řadě se hluboce uklonil všem
přítomným, přičemž nezapomněl ani na služebnou Avdoťju, nazval
je všechny dobrodinci a oznámil, že je člověk nehodný, dotěrný,

– 246 –
podlý, výtržník a hlupák, a žádal, aby ho dobří lidé netrestali pro
jeho nešťastný osud a prostomyslnost. Sotva si vyprosil ochranu,
rozveselil se, líbal ruce Ustiňje Fjodorovně, přestože ho skromně
ujišťovala, že má hrubé, nešlechtické ruce, a navečer slíbil všem
předvést svůj talent v jistém charakteristickém tanci. Jenže nazítří
všechno skončilo politováníhodným rozuzlením. Snad proto, že
onen charakteristický tanec se ukázal být příliš charakteristický,
nebo snad proto, že bytnou podle jejích slov zostudil a zahanbil,
a zatím sám Jaroslav Iljič je její známý, a kdyby chtěla, už dávno by
se provdala za vyššího důstojníka – zkrátka a dobře, Zimovejkinovi
nezbylo, než aby se ubíral ke všem čertům. Odešel a znovu se vrátil,
podruhé byl ostudně vyhnán a nakonec se vloudil do pozornosti
a přízně Semjona Ivanoviče, mimochodem ho připravil o nové jez-
decké kalhoty a teď se zase objevil jako jeho svůdce.
Sotva se bytná dozvěděla, že pan Probaštin je živ a zdráv a není
proč hledat jeho legitimaci, přestala naříkat a odešla se uklidnit.
Mezitím se leckteří z podnájemníků rozhodli uspořádat uprchlí-
kovi slavnostní uvítání: zlomili zástrčku, odtáhli zástěnu od jeho
lůžka, zmačkali ložní prádlo, vzali známý kufr, umístili ho v nohách
postele a do postele uložili švagrovou, totiž loutku, vyrobenou ze
starého šátku, čepce a kabátku bytné: napodobenina byla natolik
věrná, že by se člověk mohl zmýlit. Když skončili všecku tu přípravu,
čekali a hodlali Semjonu Ivanoviči ohlásit, že se dostavila švagrová
a leží, chudinka, za zástěnou. Čekali, čekali, ale nedočkali se… Při
tom čekání Mark Ivanovič prohrál a prosázel čtrnáctidenní služné –
shrábli je spolubydlící Prepolovenko a Kantarjov. Okeanovovi zrudl
a napuchl nos při hře o ponožky a o láhev a služebná Avdoťja se
skoro do sytosti vyspala a dvakrát se chystala přinést dříví a zatopit
v kamnech. Zinovij Prokofjevič promokl až na kůži, jak co chvíli
vybíhal ven a vyhlížel Semjona Ivanoviče, ale nikdo se neobjevil –
ani pan Probaštin, ani žebrák a ochmelka Zimovejkin. Nakonec
všichni ulehli a švagrovou pro každý případ nechali ležet v posteli

– 247 –
za zástěnou. Teprve ve čtyři hodiny ráno kdosi zabušil na dveře,
ale natolik silně, že všem vynahradil vynaloženou námahu. Byl to
on, Semjon Ivanovič, pan Probaštin, jenomže v takovém stavu, že
všichni vyjekli a nikoho ani nenapadlo pomyslet na „švagrovou“.
Přivedl, vlastně přesněji řečeno přinesl ho na ramenou chudý noční
drožkář, celý zmoklý a zkřehlý. Na otázku Ustiňji Fjodorovny, kde se
nešťastník tak zřídil, drožkář odpověděl: „Není opilej, od rána ne-
přičich k flašce, za to ručím, ale nejspíš vomdlel nebo ztuhnul anebo
ho klepla pepka.“ Důkladně navrátilce prohlédli, pro větší pohodlí
ho opřeli o kamna, a zjistili, že skutečně nevypil ani kapku alkoholu,
ani ho neklepla mrtvička, ale postihlo ho něco jiného – nedokázal
ze sebe vypravit ani slovo, celý se třásl a jenom nechápavě poulil
oči z jednoho na druhého, přistrojeného v nočním úboru. Vyptávali
se drožkáře, kde ho naložil: „Ale, u nějakejch pánů z Kolomny, čert
je zná, páni nebo kmáni, ale byli veselý a řádili: snad se poprali,
nebo proč se tenhle najednou rozklepal, bůhví, jak se to stalo, ale
byli to hodný páni, veselý!“ Několik párů rukou zvedlo Semjona
Ivanoviče na silná ramena a odnesly ho na postel. Sotva dopadl na
lůžko, nahmátl „švagrovou“ a opřel se nohama o svůj drahocenný
kufřík, vychrlil ze sebe tu nejhrubší nadávku, přidřepl si a celý
rozechvělý, roztřesený, zašátral kolem a snažil se rukama i celým
tělem vydobýt si co nejvíc místa ve své posteli. Přitom neklidným,
ale podivně rozhodným pohledem přelétl všechny přítomné, jako
by je ujišťoval, že raději umře, než aby někomu přenechal třeba jen
drobeček ze své skromné almužny…
Ležel tak několik dní, neprodyšně oddělen zástěnou od božího
světa a všech zbytečných vzruchů. Jak už to chodí, všichni na něho
hned příští den zapomněli – mezitím čas plynul svým tempem,
hodina míjela za hodinou, den za dnem. Ztěžklou a rozpálenou
hlavu nemocného obestřela dřímota a horečnatý sen, ale přesto
ležel tiše, nesténal a nenaříkal, naopak, ztichl, ovládal se a mlčel,
připláclý k svému lůžku jako zajíc k zemi, když zaslechne mysliv-

– 248 –
ce. Občas se rozhostilo v bytě dlouhé, teskné ticho, to znamenalo,
že se všichni podnájemníci odebrali do služby, a Semjon Ivanovič
se po probuzení mohl do sytosti oddávat svému smutku, naslou-
chat nedalekému šramotu v kuchyni, kde se otáčela bytná, nebo
pravidelnému pleskání sešlapaných pantoflí služebné Avdoťji,
která se vzdycháním a hekáním uklízela, utírala a vůbec uváděla
do pořádku všechny kouty. Tak plynuly hodiny, dřímotné, lenivé,
ospalé, monotónní jako voda, která hlasitě a pravidelně odkapávala
z lavice do škopku. Konečně přišli podnájemníci, jednotlivě nebo
ve skupinách, a nemocný mohl pohodlně slyšet, jak nadávají na
počasí, hlučí, chtějí jíst, kouří, hádají se, přátelí, hrají karty a cinkají
sklenicemi, když se chystají pít čaj. Semjon Ivanovič se ze zvyku
snažil vstát a jako obvykle se zapojit do přípravy čaje, ale hned zase
upadal do dřímoty a zdálo se mu, že už dávno sedí u stolu, popíjí
a rozmlouvá a že Zinovij Prokofjevič už mezitím využil příležitosti
a vpletl do hovoru námět o švagrových a jak se k nim chovají ně-
kteří dobří lidé. Pan Probaštin se spěšně obhajoval a cosi namítal,
ale náhle padla pádně zformulovaná, hromadně vyřčená věta,
že „nejednou to bylo pozorováno“, a definitivně umlčela veškeré
jeho námitky. Nedovedl si vymyslet nic lepšího, než že se znovu
zasnil a v duchu si představil, že dostává služné ve své kanceláři,
protože je prvního v měsíci. Na schodišti vytáhl bankovky, spěšně
se rozhlédl a co nejrychleji se pokoušel oddělit polovinu svého zá-
konného platu, který právě obdržel, do holínky, a na témže místě,
aniž vzal na vědomí, že leží ve své posteli a všechno se mu zdá, se
rozhodl jít domů a po návratu neprodleně zaplatit bytné příslušný
obnos za stravu a podnájem, nakoupit si potřebné věci a ukázat,
komu se patří, jakoby mimoděk, bez určitého záměru, že všech-
no je utraceno, jemu nezbývá zhola nic, nemá co poslat švagrové
a přitom ji politovat, zítra i pozítří o ní hodně mluvit a asi za deset
dní jakoby mimochodem opakovat, že je chudičká a aby na to ko-
legové nezapomněli. Po tomto rozhodnutí zpozoroval, že i Andrej

– 249 –
Jefimovič, věčně mlčenlivý plešatý mužík, který seděl v kanceláři
o tři místnosti dál a dvacet let s ním nevyměnil jediné slovo, nyní
stojí tady na schodišti, rovněž sčítá svoje stříbrňáky, pak zavrtí
hlavou a pronese: „Penízky, prosím. Peníze nebudou a kaše taky
nebude,“ podotkne přísně, sejde ze schodů a dodá už na prahu:
„Já mám, pane, sedm krků, prosím“, a plešatý mužík, který neví,
že je pouhý přízrak, a ne skutečnost, ukáže dva lokty od podlahy,
mávne rukou a zabručí, že nejstarší chodí do gymnázia. Pak hněvivě
vzhlédne na Semjona Ivanoviče, jako by právě on zavinil, že Andrej
Jefimovič živí sedm krků, narazí si až na oči svůj klobouk, zamává
pláštěm, zahne vlevo a zmizí. Pan Probaštin se poleká, a ačkoliv je
skálopevně přesvědčen o své nevině, pokud jde o sedm krků pod
jednou střechou, ve skutečnosti se zdá, že vinen není nikdo jiný
než právě on. Vyděšeně se dá na útěk, protože má dojem, že plešatý
mužík se vrátí, dostihne ho, chce ho obrat o jeho mzdu a zdůvodní
svůj čin nepopiratelným počtem sedmi krků a rozhodně odmítá
veškerý možný vztah jakýchkoliv švagrových k Semjonu Ivanoviči.
Běží, co mu síly stačí, a těžce oddechuje… Vedle něho běží neuvě-
řitelné množství lidí a všem cinkají v zadních kapsách jejich těsných
fraků stříbrňáky. Nakonec se všichni pustí do běhu: vtom zaječí
požární houkačky a dav vynese pana Probaština jako vlna téměř na
ramenou k požáru, kterému posledně přihlížel se zmíněným žeb-
rákem a ochmelkou. Ochmelka, jinak pan Zimovejkin, už je na místě,
vítá ho, bere ho za ruku a vede do té nejhustší tlačenice. Stejně jako
tehdy ve skutečnosti kolem nich hřmí a hučí nekonečný dav, který
zatarasil celé nábřeží Fontanky mezi dvěma mosty i všecky okolní
přilehlé ulice a uličky. Stejně jako tehdy je to oba vynese na hroma-
du dříví za jakýsi plot, kde se ocitnou jako v kleštích na obrovském
dvoře, plném diváků, kteří se sem seběhli z ulic, z blešího trhu i ze
všech okolních domů, hospod a hostinců.
Semjon Ivanovič to všechno viděl a  prožíval jako onehdy:
v horečnatém blouznění se před ním míhaly různé podivné tváře.

– 250 –
Leckteré z nich poznal. Jedna patřila jistému pánovi, dlouhému jako
bidlo a s mohutnými několikapalcovými kníry, kterého si každý
zapamatoval: stál při požáru za zády pana Probaština a povzbu-
zoval ho, když náš hrdina nadšením zadupal, jako by chtěl zatles-
kat udatným hasičům, kteří se činili a které pozoroval ze svého
vyvýšeného místa. Jiný – statný mladík, od kterého utržil herdu, až
nadskočil, když se mladík pokoušel přelézt plot, snad aby kohosi
zachránil. Kmitla se před ním i figura staříka s hemoroidním obliče-
jem: než vypukl požár, vypravil se do hokynářství pro cukr a tabák
pro svého podnájemníka a teď se prodíral s konvicí na mléko a se
čtyrákem v ruce davem k domu, kde zůstala jeho žena, dcerka a víc
než třicet rublů v koutě pod peřinou. Ale ze všech nejvíc mu utkvěla
chudá hříšná ženská, o které už nejednou za své nemoci blouznil –
v laptích, s berlí, s lýčenou mošnou na zádech a oblečená v cárech.
Překřičela hasiče i všechny ostatní, mávala berlí i rukama a naříka-
la, že ji odkudsi vyhnaly její vlastní děti a že přitom ztratila dva
pěťáky. Děti a pěťáky, pěťáky a děti omílala dokola, až z toho vznikl
dokonale nesmyslný blábol; všichni před ní ucouvli po nezdařeném
úsilí pochopit, co říká. Ale ona nepřestávala, křičela dál, naříkala,
mávala rukama a vůbec nevnímala požár, k němuž ji zanesl dav
z ulice, ani okolní obrovský sběh lidí, který ji obklopoval, ani cizí
neštěstí a dokonce ani jiskry a oharky, jež se postupně snášely a po-
prášily okolní dav. Pan Probaštin cítil, že ho jímá hrůza, protože
poznal, že to všecko není náhoda a že mu to jen tak lehce neprojde.
A opravdu, nedaleko něho vyšplhal na hromadu dříví jakýsi mužik
v dlouhém roztrhaném volném selském kabátě, s ožehlými vlasy
a plnovousem a začal proti němu štvát okolní lidi. Dav houstl,
mužik hulákal a pan Probaštin, ztuhlý hrůzou, si vybavil, že je to
onen drožkář, kterého před pěti lety bestiálně okradl – předtím,
než měl zaplatit, vklouzl do nejbližšího průjezdu a utíkal, jako by
mu za patami hořelo. Zoufalý chtěl něco říci, křiknout, ale hlas mu
selhal. Cítil, jak ho rozzuřený dav ovíjí jako pestrý had a škrtí ho.

– 251 –
Napjal všecky síly, aby se vyprostil – a probudil se. Vtom uviděl,
že hoří celý jeho kout, zástěna, celý byt i s Ustiňjou Fjodorovnou
a všemi jejími podnájemníky, jeho postel, poduška, pokrývka, kufr,
a konečně i drahocenný slamník. Vyskočil, popadl slamník, dal se
do běhu a vláčel slamník za sebou. Ale v pokoji bytné, kam vběhl
tak, jak byl, neslušně jenom v košili a bos, ho chytili, zkroutili mu
ruce za zády a vítězoslavně ho odnesli zpátky za zástěnu, která mi-
mochodem nehořela, to hořela spíš jeho rozpálená hlava, a uložili
ho do postele. Podobně ukládá do své bedny s popruhy odraný, ne-
holený a drsný loutkář a flašinetář svého paňácu, který se vyřádil,
všecky pobil a prodal duši čertu a nakonec skončil svůj život až do
nového představení v jedné bedně společně se zmíněným čertem,
Kašpárkem, černochy, mademoiselle Kateřinou a jejím šťastným
milencem, kapitánem četnictva.
Všichni se k Semjonu Ivanoviči nahrnuli, staří i mladí, obstoupili
ho a upřeli na něj vyčkávavé pohledy. Ten si snad proto, že ho trápi-
lo zlé svědomí anebo z nějakého jiného důvodu, přetáhl přes obličej
pokrývku, zřejmě aby se skryl před zraky soucitných spolubydlí-
cích. Konečně Mark Ivanovič první porušil mlčení a jako inteligent-
ní člověk laskavě spustil, že je zapotřebí, aby se Semjon Ivanovič
uklidnil, že je ohavné a ostudné takhle stonat, že to dělají jen malé
děti, že je záhodno se uzdravit a vrátit se do úřadu. Skončil svou řeč
žertem, že nemocným se dosud nepřiznává žádné služné, a jak sám
dobře ví, tento stav neslibuje žádné povýšení, a tudíž ani podstatné
výhody. Stručně řečeno, bylo znát, že všem osud nemocného leží
na srdci a upřímně s ním soucítí. Jenže pan Probaštin s nepochopi-
telnou neomaleností zůstal ležet v posteli, mlčel a vytrvale si pře-
tahoval přes hlavu pokrývku. Přesto si Mark Ivanovič nepřipadal
poražený, přemohl se a začal sladce mluvit k nemocnému, vědom
si toho, že s nemocnými se takhle má mluvit. Ale Semjon Ivanovič
nechtěl nic slyšet, naopak něco zamumlal, zatvářil se krajně nedů-
věřivě a pak divoce zakoulel očima, jako by chtěl všecky, kdo s ním

– 252 –
soucítili, smést z povrchu zemského. Tehdy už nezbývalo nic jiného
než odejít. Mark Ivanovič se neudržel, a když zpozoroval pevné od-
hodlání nemocného zatvrzele vzdorovat, uraženě a rozzlobeně pro-
hlásil už přímo a bez všelijakých okolků, že je čas vstát a není proč
se válet v posteli, že vykřikovat ve dne v noci cosi o požárech, švag-
rových, opilcích, zámkách, kufrech a čert ví, o čem ještě, je hloupé,
neslušné a pro člověka urážlivé, a jestli Semjon Ivanovič nemíní
spát, nemá v tom bránit jiným a ať si všecko, co bylo řečeno, zapíše
za uši. Jeho řeč zaúčinkovala: nemocný se rychle otočil k řečníkovi
a pevně prohlásil, i když dosud slabým a chraplavým hlasem: „Ty
mlč, zelenáči! Seš tlučhuba a lhář, slyšíš? Nejseš nic jiného než onu-
ce! Myslíš si snad, že seš nějakej kníže? Copak ty tomu rozumíš?“
Po těch slovech Mark Ivanovič vzplanul, ale vzápětí si uvědomil,
že má co dělat s nemocným člověkem, a velkodušně se neurazil,
nýbrž pokusil se pana Probaština zahanbit, ale Semjon Ivanovič
ho přerušil a podotkl, že nestrpí, aby si z něho někdo dělal blázny,
ať si Mark Ivanovič ty svoje řeči strčí za klobouk. Následovalo asi
dvouminutové ticho, až se konečně Mark Ivanovič vzpamatoval
z údivu a přímo, jasně a květnatě, ale zároveň rozhodně prohlásil,
že nemocný by měl mít na zřeteli, že se nachází mezi lepšími lidmi,
a „tudíž, vážený, byste měl vědět, jak se s takovými lidmi jedná“. Mark
Ivanovič uměl při vhodné příležitosti mluvit květnatě a poučovat
posluchače. Naproti tomu Semjon Ivanovič mluvil a jednal – zřejmě
z dlouhodobého zvyku mlčet – úsečněji a kromě toho, když už mu-
sel pronést dlouhou větu, vypadalo to, jako by se z jednoho slova
klubalo druhé, z druhého třetí, až jich měl plná ústa, skoro se dusil
a slova vystřelovala v malebném nepořádku. Proto občas blábolil
nesmysly, ačkoliv byl inteligentní člověk. „Lžeš,“ namítl teď Marku
Ivanoviči, „teď vyskakuješ, zelenáči! Ale jednou půjdeš o žebrácké
holi, ty volnomyšlenkáři a nemravo, abys věděl, ty poeto!“
„Vy snad ještě blouzníte, Semjone Ivanoviči…“

– 253 –
 „Poslyš,“ odpověděl nemocný, „to hlupák blouzní, ožrala blouzní
a pes blouzní, ale moudrý se řídí rozumem. Ty nemáš o ničem ani
ponětí, abys věděl, seš prostopášník – prej mudrc, mluví jako kni-
ha! Ale než se naděješ, třeba uhoříš, ani to nezpozoruješ, shoří ti
mozek – slyšels o tom někdy?“
„Hm… jak to… co to říkáte, Semjone Ivanoviči? Že mi shoří mo-
zek?“
Nedořekl, neboť všem bylo jasné, že pan Probaštin se ještě ne-
vzpamatoval a blouzní, ale bytná už to nevydržela a poznamenala,
že v Křivé uličce vypukl požár vinou jedné plešaté holky a celý dům
shořel. Že tam bydlela jedna plešatá holka, zapálila svíčku a od ní
chytila komora, ale že u ní se nic podobného nestane, v jejím bytě
je bezpečno.
„Jste vy ale, Semjone Ivanoviči,“ přehlušil ji Zinovij Prokofjevič,
celý bez sebe. „Jste vy ale naiva, copak si myslíte, že si z vás děláme
šoufky kvůli vaší švagrové nebo zkouškám z tancování?“
„Abys věděl,“ odvětil náš hrdina, vzchopil se a z posledních sil se
nadzvedl na posteli, „kdo si tady dělá šoufky? To ty si děláš šoufky,
ty jeden šašku, ale já nebudu tancovat, jak ty pískáš, nejsem tvůj
sluha, cucáku!“
Chtěl ještě cosi říci, ale vysíleně padl na lůžko. Přítomní zrozpa-
čitěli a stáli tu s otevřenými ústy, protože jim došlo, že jim Semjon
Ivanovič šlápl na kuří oko, a nevěděli, co si počít. Vtom vrzly dveře
v kuchyni a kamarád ochmelka, jinak pan Zimovejkin, nesměle na-
koukl dovnitř a ze zvyku zavětřil. Přišel jako na zavolanou – všichni
na něj zamávali, ať jde dál, a Zimovejkin, mimořádně potěšený, se
spěšně a v plné pohotovosti protlačil k lůžku nemocného, ani si
nesvlékl kabát.
Bylo vidět, že celou noc nezamhouřil oka a měl cosi důležitého
na práci. Pravou tvář měl čímsi zalepenou, napuchlá víčka vlhká od
nemocných slzících očí, frak a celý oblek rozedraný a celou levou
stranu postříkanou čímsi krajně odporným, asi blátem z nějaké

– 254 –
kaluže. V podpaždí držel čísi housle, které nesl kamsi na prodej.
Přítomní se nejspíš nezmýlili, když ho přivolali na pomoc: jakmile
se dozvěděl, v čem je háček, neprodleně oslovil Semjona Ivanoviče
a tvářil se, že má nad ním vrch a mimoto ví, oč běží:
„Copak, Seňko? Vstávej! Ty jeden mudrlante, vem rozum do
hrsti! Nebo tě vytáhnu z postele, jestli se budeš stavět na zadní! No
tak, měj rozum…“
Ta stručná, ale výmluvná slova všechny překvapila a ještě víc
je udivilo, když nemocný vzhlédl k příchozímu a když ho poznal,
zarazil se, zrozpačitěl a plaše procedil či spíše zašeptal nezbytnou
námitku:
„Běž pryč, ty bídáku, ty zloději! Víš, co seš? Kriminálník, galejník!“
„Ba ne, kamaráde,“ protáhl Zimovejkin, který zachoval duchapří-
tomnost, „tohle od tebe není pěkné, mudrlante. Ty jeden Probaštine
probaštěnej,“ parodoval Semjona Ivanoviče a spokojeně se rozhlížel.
„Nestav se na zadní! Poslechni, Seňo, umoudři se, nebo to všecko na
tebe povím, prozradím, kamaráde, chápeš?“
Zdálo se, že nemocný porozuměl, protože v závěru Zimovejki-
novy řeči sebou škubl a spěšně, rozpačitě se rozhlédl kolem. Zi-
movejkin, spokojen s účinkem svých slov, chtěl pokračovat, ale
Mark Ivanovič mu v tom zabránil, a když nemocný utichl, umírnil
se a nadobro se uklidnil, dlouze, rozšafně ho přesvědčoval, že „živit
podobné myšlenky, jaké se mu rojí v hlavě, je za prvé neužitečné, za
druhé nejen neužitečné, ale dokonce škodlivé, a konečně ani ne tak
škodlivé jako nemravné, protože nás Semjon Ivanovič uvádí v poku-
šení a dává nám špatný příklad.“ Po takovém proslovu si všichni
slibovali příznivý výsledek. Navíc byl nemocný schlíplý a vzdoroval
jen mírně. Vypukl malý spor. Bratrsky ho oslovili a ptali se, z čeho
má takový strach? Nemocný odpověděl tajnůstkářsky. Oponovali
mu a on oponoval jim. Znovu se střídaly námitky na obou stranách
a pak už se do sporu vložili všichni, staří i mladí, protože se začalo
mluvit o čemsi zvláštním, podivném, že vpravdě nevěděli, jak to

– 255 –
všechno vyjádřit. Spor nakonec vyvolal netrpělivost, netrpělivost
křik a křik dokonce pláč. Mark Ivanovič odešel s pěnou u úst a zuři-
vě prohlásil, že takového paličáka dosud nepoznal. Oplivaňjev si
odplivl, Okeanov se vyděsil, Zinovij Prokofjevič se rozeštkal a Usti-
ňja Fjodorovna naříkala, že její podnájemník se pominul rozumem,
že umře v nejlepších letech, aniž by se vyslovil, a bez legitimace,
a ona bude sirota a lidé ji umoří. Zkrátka nakonec všichni zjistili,
že setba byla dobrá, všecko, co si kdo usmyslel zasít, vzešlo, půda
byla úrodná a že Semjon Ivanovič se v jejich společnosti definitivně
a nevyléčitelně pomátl. Všichni zmlkli, a jestli předtím zpozorovali,
že se nemocný polekal, tentokrát se polekali i oni…
„Jak to,“ vykřikl Mark Ivanovič, „že se bojíte? Z čeho vám přesko-
čilo? Kdo se o vás zajímá, drahý pane? Máte právo se bát? Kdo jste?
Co jste? Nicka, pane, hotová nula, tak je to! Proč panikaříte? Nějakou
ženskou přejeli a vy si myslíte, že vás taky přejedou? Nějaký opilec
neuhlídal vlastní kapsu a vy si myslíte, že vám taky uříznou šosy?
Nějaký dům shořel a vy si myslíte, že vám shoří mozek? Je to tak,
milý pane? Mám pravdu, člověče?“
„Hlupáku!“ zabručel Semjon Ivanovič. „Tobě uříznou nos a ty ho
sníš i s chlebem a ničeho si nevšimneš…“
„Ať jsem třeba jen oušlapek,“ skočil mu hlasitě do řeči Mark
Ivanovič. „Dejme tomu. Já přece nemusím skládat žádnou zkoušku,
nemusím se oženit, nemusím se učit tancovat – já mám svoje jisté.
A co vy, milý pane? Vy to snad máte nahnuté? Myslíte, že se pod
vámi propadne podlaha, nebo co?“
„A tebe se snad budou ptát? Zavřou to, a basta.“
„Počkejte… Co zavřou? Co zas máte?“
„Tuhle ožralu vyhodili…“
„Ano, vyhodili, protože je ožrala, ale my jsme řádní lidé.“
„Hm, řádní, povídáš… A co ona? Jednou je a bác! Najednou není!“
„Kdo ona?“
„Kancelář přece… kan‑ce‑lář!“

– 256 –
 „Nebuďte blázen, člověče! Vždyť kancelář je potřebná!“
„Abys věděl – dneska je potřebná, zítra taky a pozítří už třeba
ne! Tuhle jsem slyšel o jednom případu…“
„Vždyť vám vyplatí roční plat! Jste vy ale nevěřící Tomáš! Jinde
vás přijmou všema deseti, s vašimi zkušenostmi…“
„Plat, říkáš? A co když jsem celý plat projedl, anebo co když při-
jdou zloději a ukradnou mi peníze? A já mám švagrovou! Švagrovou,
slyšíš? To ty seš paličák!“
„Člověče, ta vaše švagrová…“
„Taktak, já jsem člověk, slyšíš? A ty seš hlupák, co má všecko
vyčtené z knih. Ty seš paličák paličatá, tak je to! Teď mluvím vážně,
bez legrace – to ty pořád šaškuješ. Jisté je, že nějaké místo existuje
a najednou zničehonic ho zruší. A Děmid Vasiljevič povídal, abys
věděl, že se místo zruší…“
„Cožpak Děmid… Je to vtipálek…“
„Bác a budeš bez místa, a hotovo! S tebou je těžká řeč…“
„Poslyšte, buďto lžete, anebo vám doopravdy přeskočilo!
Upřímně nám povězte: co to všecko znamená? Přiznejte se, jestli
máte něco na svědomí! Nemusíte se stydět… On se zbláznil, ne-
myslíte?“
„Zbláznil! Přeskočilo mu!“ ozvalo se kolem a všichni zoufale
zalomili rukama a bytná popadla Marka Ivanoviče za obě ruce, aby
Semjonu Ivanoviči neublížil.
„Ty neznabohu, duše pohanská, ty jeden mudrlante!“ zaúpěl
Zimovejkin. „Tebe nikdo neurazí, Seňo, ty seš už napohled milej,
laskavej člověk! Prostej a slušnej… slyšíš? To pochází z tý tvojí
dobroty. To já jsem hlupák, výtržník a žebrák. A vidíš, dobrý lidi
mě neopustili, ale vzdávaj mi čest. Proto všem, i hospodyni, dě-
kuju – abys věděl, až k zemi se jim pokloním, tak je to! Splácím dluh,
hospodyně!“ A až s jakousi pedantskou důstojností se každému po
řadě ukláněl až k zemi. Semjon Ivanovič chtěl něco říci, ale už mu
to nedovolili: všichni zahalasili, úpěnlivě ho prosili, ujišťovali, utě-

– 257 –
šovali a dosáhli toho, že se opravdu zastyděl a požádal o pozornost,
aby jim mohl všecko vyložit.
„Dobrá,“ řekl, „já jsem na první pohled člověk sympatický, tichý,
abyste věděli, slušný, oddaný a věrný: poslední kapku krve bych
procedil, slyšíš, zelenáči, ty galejníku… jen aby to místo vydrželo.
Jenomže jsem nuzák, a když to místo zruší, slyšíš, ty galejníku, teď
mlč a pochop – co když je zruší… a vůbec… Jednou to místo je a pak
není… chápeš? A já abych šel o žebrácké holi světem…“
„Seňko!“ zběsile zaúpěl Zimovejkin, až překřičel všeobecný hluk.
„Ty seš volnomyšlenkář! A já tě udám! Co seš? Kdo seš? Seš snad
nějakej výtržník, ty beraní palice? Samosebou, výtržníkovi a hlupá-
kovi ukážou bez milosti dveře… Ale ty… Co si o sobě myslíš?“
„To je právě ono…“
„Jaképak ono? Ne, s tebou je těžká řeč!“
„Pročpak?“
„On je volnej jako pták, já jsem volnej jako pták: a jak tak jeden
leží…“
„A co má být?“
„Třeba volnomyšlenkář.“
„Vol‑no‑myš‑len‑kář! Seňko, ty seš volnomyšlenkář!“
„Počkat!“ vykřikl pan Probaštin a mávnutím ruky přerušil okolní
křik. „Já netento… Pochop, ty berane: jsem mírný člověk, dneska
jsem mírný, zítra jsem mírný a pak je s tím konec, někomu vynadám,
vyhodí mě a táhni, volnomyšlenkáři!“
„Co to povídáte?“ zahřměl nakonec Mark Ivanovič, vyskočil ze
židle nanejvýš rozrušený, rozzuřený a celý se třásl zlostí a urážkou,
„co to povídáte? To vy jste beran! Jste chudý jako kostelní myš! Jste
snad na světě sám? Je snad svět jenom pro vás? Jste snad nějaký
Napoleon? Co jste? Kdo jste? Napoleon? Mluvte, pane, jste Napo­
leon, nebo ne?“
Ale pan Probaštin už na jeho otázku neodpověděl. Ne že by se
zastyděl, že je Napoleon, nebo že by se zbaběle obával vzít na sebe

– 258 –
tu zodpovědnost, ale už nebyl schopen ani se přít, ani kloudně mlu-
vit… Nastala krize. Náhle z jeho šedých, zimničně se lesknoucích
očí vyhrkly drobné slzy. Kostnatýma, nemocí vychrtlýma rukama
si zakryl rozpálenou hlavu, nadzvedl se na posteli a mezi vzlyky
přiznával, že je prostý, chudý, nešťastný člověk, hlupák a zabedně-
nec, a prosil, aby mu dobří lidé odpustili, ochránili ho, nakrmili
a napojili a nevydali ho napospas jeho neštěstí. Bůhví, co všecko
ještě napovídal… Naříkal a přitom se s divokým strachem rozhlížel
kolem, jako by čekal, že co nevidět spadne strop nebo se propadne
podlaha. Všem při pohledu na toho ubožáka se ho zželelo a jejich
srdce se obměkčila. Bytná se rozeštkala, jak to ženské dělávají,
sama uložila nemocného do postele a přitom naříkavě žehrala na
svou osiřelost. Když Mark Ivanovič poznal, že nemá smysl špinit
Napoleonovu památku, také zjihl a přispěl na pomoc. Jim, aby při-
ložili ruku k dílu, nabízeli malinový likér a tvrdili, že pomáhá od
všech nemocí a přijde nemocnému vhod, ale Zimovejkin všecky
odmítl a prohlásil, že v takovém případě je nejlepší heřmánkový
odvar. Pokud šlo o Zinovije Prokofjeviče, ten se usedavě rozplakal
a se slzami v očích prosil za odpuštění, že strašil Semjona Ivanoviče
všelijakými nesmysly. Z posledních slov nemocného, že je chudák
a prosí, aby ho nakrmili, vyvodil správný závěr a navrhl, aby se
všichni na chudáka složili, prozatím jen podnájemníci. Všichni
óchali a áchali, všem bylo hořko a litovali nemocného, ale sou-
časně se divili, proč se ten člověk tolik bojí. Ještě kdyby zaujímal
nějaké významné postavení, měl ženu a děti, nebo kdyby ho někdo
z něčeho obžaloval a tahali ho k soudu, ale taková nula s jedním
dřevěným kufrem a německým zámkem, člověk, který ležel víc než
dvacet let za zástěnou, mlčel, nevěděl nic o světě, ani že existuje
neštěstí, lakotil a najednou zničehonic banální, bezvýznamné slovo
zaviní, že mu přeskočí a začne mít strach z toho, že život je těžký…
A přitom si neuvědomí, že všem je těžko! „Kdyby uvážil, že všem
je těžko,“ pronesl Okeanov, „zachoval by si chladnou hlavu, přestal

– 259 –
by vyvádět skopičiny a staral by se o svoje.“ Celý den se nemluvilo
o nikom jiném než o Semjonu Ivanoviči. Podnájemníci k němu
chodili, vyptávali se, jak mu je, a utěšovali ho, ale k večeru už mu
nebylo do utěšování. V horečce začal blouznit a upadl do bezvě-
domí, takže div že neposlali pro doktora, ale nakonec se všichni
svorně zavázali, že budou nemocného po řadě hlídat a opatrovat
celou noc, a kdyby něco, ten, kdo drží službu, by měl vzbudit ostat-
ní. Aby nezaspali, zasedli ke kartám a na nemocného měl dohlížet
jeho kamarád – ochmelka, který se po celý den nehnul od lože
nemocného a poprosil o nocleh. Hrálo se pouze o drobné, a proto
byla hra nezajímavá a hráči se začali nudit. Zanechali hry, chvíli
se přeli, pak zahlučeli a zahalasili a nakonec se rozešli do svých
koutů, ještě se dlouho zlostně překřikovali a domlouvali, a jak byli
rozzlobení, už se jim nechtělo hlídkovat u nemocného a usnuli. Brzy
se ve všech koutech rozhostilo ticho jako v prázdném sklepě, tím
spíš, že panovala hrozná zima. Jako jeden z posledních usnul Okea­
nov. „A snad se mi to jen zdálo,“ vykládal později, „snad doopravdy
těsně před svítáním spolu ti dva hovořili.“ Poznal prý Zimovejkina
a ten prý vzbudil svého starého kamaráda Remněva a dlouho si
spolu špitali. Potom Zimovejkin odešel a bylo slyšet, jak se pokouší
odemknout kuchyňské dveře. Později bytná ujišťovala, že klíč ležel
u ní pod poduškou a tu noc se ztratil. Nakonec, pokračoval Okeanov,
jako by zaslechl, jak ti dva zašli za zástěnu k nemocnému a zapálili
tam svíčku. „Víc nevím“, tvrdil, „zklížily se mi oči…“ Vzbudil se spolu
s ostatními, protože se za zástěnou ozval takový křik, že by vzkřísil
mrtvého, a všichni vyskákali z postelí. Mnohým se zdálo, že svíčka
za zástěnou zhasla. Vypukl zmatek a všem se sevřelo srdce: rozběhli
se jeden přes druhého k nemocnému, ale vtom se zástěna pohnula
a ozval se řev, nadávky a strhla se tam rvačka. Rozsvítili a uviděli,
že se Zimovejkin pere s Remněvem, navzájem si cosi vyčítají a na-
dávají, a když si na oba řádně posvítili, jeden z nich zaječel: „Já ne,
to tenhle lupič!“ a druhý, totiž Zimovejkin, zahulákal: „Nech mě, já

– 260 –
za to nemůžu, přísahám!“ Oba docela ztratili svou lidskou podobu,
ale v první chvíli jim nikdo nevěnoval pozornost: zjistilo se totiž, že
nemocný neleží ve své posteli. Odtrhli od sebe oba rváče, odtáhli
je a uviděli, že nemocný leží pod postelí v úplném bezvědomí, že
s sebou strhl pokrývku i podušku, takže na lůžku zbyl jen vetchý
promaštěný slamník (prostěradlo odnepaměti chybělo). Vytáhli
Semjona Ivanoviče, položili ho na slamník, ale vzápětí si povšimli,
že se nemuseli příliš namáhat: nemocný byl v posledním tažení,
ruce mu tuhly a měl smrt na jazyku. Stanuli nad ním – ještě stále se
třásl po celém těle, obličej mu křečovitě poškubával, snažil se mávat
rukama, ale nevydal ani hlásku, jen pomrkával, podobně jako dosud
živá, teplá hlava, zalitá krví, která právě odskočila od katovy sekyry.
Konečně se všecko uklidnilo, předsmrtný třas i křeče ustaly:
nemocný, nohy bezvládně natažené, se odebral tam, kde měl
skládat účty ze svých dobrých skutků i hříchů. Nebylo známo,
zda se něčeho polekal nebo se mu zdál nějaký zlý sen, jak potom
tvrdil Remněv, nebo zda bylo příčinou cosi jiného, ale jedno bylo
jisté: kdyby v tu chvíli vešel jeho nadřízený a oznámil mu, že má
výpověď za volnomyšlenkářství, výtržnictví a opilost, nebo kdy-
by druhými dveřmi vstoupila nějaká žebračka ve vlňáku pod zá-
minkou, že je švagrová, nebo kdyby nečekaně získal dvě stě rublů
odměny nebo dům anebo kdyby mu začal hořet mozek, nejspíš by
s ním podobné novinky ani nehnuly. Mezitímco se všichni vzpa-
matovávali z prvního otřesu a vracel se jim dar řeči, ve zmatku
pronášeli různé domněnky, pochybnosti a křičeli, mezitímco bytná
vytáhla zpod postele dřevěný kufr, spěšně zašátrala pod poduš-
kou, pod slamníkem a dokonce v holínkách zemřelého, mezitímco
vyslýchali Remněva a Zimovejkina, podnájemník Okeanov, dosud
nejtišší, nejmírnější a nejomezenější ze všech, v náhlém záchvatu
duchapřítomnosti vystihl svůj talent i dar, popadl čepici a za vše­
obecného hluku se vytratil. Když už všecky hrůzy bezvládí dosáhly
ve vzrušených, dříve tichých koutech vrcholu, dveře se otevřely

– 261 –
a vstoupil nejprve pán ušlechtilého zevnějšku s přísným, nevrlým
výrazem, za ním Jaroslav Iljič, dále jeho pomocníci a všichni, kdo tu
měli co dělat, a nakonec rozpačitý pan Okeanov. Bylo to jak blesk
z čistého nebe. Přísný pán ušlechtilého zevnějšku zamířil rovnou
k Semjonu Ivanoviči, nahmatal mu puls, svraštil čelo, pokrčil ra-
meny a oznámil, co už všichni věděli, a sice, že nemocný zemřel:
z vlastní zkušenosti dodal, že se totéž přihodilo ve spánku jednomu
naprosto úctyhodnému, významnému pánovi, který také zničeho-
nic umřel. Pak pán ušlechtilého zevnějšku s rozmrzelým výrazem
poodstoupil od lůžka, prohlásil, že ho zbytečně obtěžovali, a ode-
šel. Vzápětí ho vystřídal Jaroslav Iljič (přičemž předal Zimovejkina
a Remněva, komu se patřilo), leckoho vyslechl, obratně se zmocnil
kufru, který už se bytná pokoušela kamsi schovat, postavil holínky
na dřívější místo a podotkl, že jsou děravé, a tudíž k nepotřebě,
vyžádal si nebožtíkovu podušku, přizval Okeanova, požádal o klíček
od kufru, který se našel v kapse kamaráda – ochmelky, a obřadně,
v přítomnosti příslušných osob, vytáhl na světlo boží majetek
Semjona Ivanoviče. Všecko bylo nasnadě: dva hadříky, jeden pár
ponožek, šátek, starý klobouk, pár knoflíků, staré podešve a ho-
lenice – zkrátka a dobře – nula od nuly pošla, totiž všecko to byla
veteš, smetí, krámy páchnoucí zatuchlinou; dobrý byl jen německý
zámek. Nato povolali Okeanova a přísně se s ním o čemsi domlou-
vali, ale Okeanov byl ochoten přísahat. Vyžádali si podušku a peč-
livě ji prozkoumali – byla pouze špinavá, ale po všech ostatních
stránkách se podobala podušce. Vzali si na paškál slamník, chtěli
ho nadzvednout, ale zarazili se – náhle, zcela nečekaně, cosi cinklo
o podlahu. Sehnuli se, prohmatali dotyčný předmět a ukázalo se, že
je to papírový balíček a v něm deset rublů. „Ale, ale!“ poznamenal
Jaroslav Iljič a ukázal na díru, odkud trčela sláma a cucky. Propátrali
ji a zjistili, že je čerstvě proříznutá a asi půl lokte dlouhá. Strčili ruku
dovnitř a vytáhli kuchyňský nůž bytné, který tam někdo zřejmě ve
spěchu ukryl a nejspíš jím rozřízl povlak. Ještě než Jaroslav Iljič

– 262 –
stačil nůž vytáhnout a znovu poznamenat „ale, ale!“, vypadl další
balíček a za ním se kutálely jeden po druhém padesátníky, jeden
pětadvacetník, pak nějaké drobné a jeden starodávný solidní pěťák.
Všichni lovili peníze ve vzduchu a došlo jim, že by nebylo od věci
povlak slamníku rozpárat. Vyžádali si proto nůžky…
Mezitím tlustý oharek lojové svíčky ozářil mimořádně zajímavý
výjev. Kolem nebožtíkovy postele se shluklo asi deset podnájemníků
v těch nejmalebnějších oděvech, všichni rozcuchaní, zarostlí, nemytí
a ospalí, tak, jak ulehli ke spánku. Někteří byli mrtvolně bledí, jiným
vyrazil na čele pot, někteří se třásli, jiným horečnatě planuly tváře.
Zkoprnělá bytná stála, ruce zkřížené na prsou, odevzdaná na milost
Jaroslavu Iljiči. Shora z pekelce s vyděšenou zvědavostí vykukovaly
hlavy služebné Avdoťji a oblíbené kočky bytné. Všude kolem byly
pohozené zbytky rozbité zástěny; otevřený dřevěný kufr odhaloval
svoje nelibé útroby, povalovaly se tu pokrývka a poduška, poseté
peřím, a na trojnohém stole se zablýskla postupně narůstající hro-
mada stříbra a různých mincí. Jediný Semjon Ivanovič si zachoval
chladnou hlavu, tiše ležel v posteli, a jak se zdálo, ani v nejmenším
netušil, že přijde o všechen svůj majetek. Když někdo přinesl nůžky
a pomocník Jaroslava Iljiče ve snaze posloužit poněkud netrpělivě
škubl slamníkem, aby ho vyprostil zpod nebožtíkových zad, Semjon
Ivanovič, který věděl, co se sluší, mu ustoupil místo: obrátil se na
bok, čelem k pátračům. Při dalším nárazu padl na tvář, uvolnil další
kousek místa, a protože u postele chyběla postranice, zcela pře-
kvapivě žuchl po hlavě na zem, takže byly vidět pouze jeho vychrtlé,
vyhublé, promodralé nohy, které trčely do vzduchu jako dvě větve
ohořelého stromu. Jelikož se už podruhé toho rána ocitl pod svou
postelí, ihned vzbudil podezření, a leckteří podnájemníci pod ve-
dením Zinovije Prokofjeviče vlezli pod postel, aby se podívali, zda
tam není něco ukryto. Ale pátrači o sebe všehovšudy narazili čely.
Jaroslav Iljič je okřikl a nařídil, aby neprodleně vyprostili Semjo-
na Ivanoviče z tak nedůstojného místa: dvojice nejrozumnějších

– 263 –
popadla nebožtíka za nohy, vytáhli neočekávaného kapitalistu na
světlo boží a položili ho přes postel… Mezitím kolem létalo peří
a cucky a stříbrná hromada rostla – panebože! Co se tu jen objevilo!
Ušlechtilé rubly, solidní tvrdé dvourublovky, malebný padesátník,
plebejci pětadvacetníky, dvacetníky, dokonce málo slibná droboti-
na – stříbrné desetníky a pěťáky, a to všecko ve zvláštních balíčcích,
důkladně a přísně metodicky uspořádané. Nalezly se tu i vzácnosti:
jakési dva žetony, jeden napoleondor a jedna neznámá, ale rovněž
nesmírně vzácná mince… Některé rublíky svědčily o hlubokém
stáří: setřené jelizavetské, německé válečné mince se zářezy po
noži, které se dávaly odměnou za svatojiřský kříž, petrovské, ka-
teřinské mince a byly tu i dnes velmi vzácné staré pětirublovky,
propíchnuté, aby se mohly nosit v uších, všecky ohmatané, setřené,
ale s patřičným počtem teček… Dokonce se objevila i měď, ale už
zašlá, nazelenalá… Našla se i jedna velká červená bankovka, ale víc
jich nebylo. Když konečně celá ta pitva skončila a pátrači několikrát
přetřásli povlak slamníku a zjistili, že nic necinká, poskládali všech-
ny peníze na stůl a začali počítat. Na první pohled se mohl člověk
zmýlit a odhadnout obnos na milion, tak obrovská to byla hromada!
Jenomže milion to nebyl, třebaže vyšla mimořádná suma – přesně
dva tisíce čtyři sta devadesát sedm rublů, padesát kopejek, takže
kdyby se den předtím uskutečnila sbírka, organizovaná Zinovijem
Prokofjevičem, vydalo by to rovné dva tisíce pět set rublů. Penízky
byly zabaveny, nebožtíkův kufr zapečetěn, příslušní činitelé vy-
slechli stížnosti bytné a vysvětlili jí, kam a kdy má předložit po-
tvrzení o nebožtíkově dluhu. Od některých podnájemníků, kteří při-
cházeli v úvahu, si vyžádali písemné prohlášení. Kdosi se nesměle
zmínil o švagrové, ale když se činitelé přesvědčili, že švagrová byla
v jistém smyslu mýtus, totiž výtvor nebožtíkovy chudé fantazie, což,
jak známo, bylo nebožtíkovi častokrát vytýkáno, opustili činitelé
tuto myšlenku jako zbytečnou a škodlivou, která by jen vrhla stín
na dobré jméno zemřelého, a tím celá záležitost skončila. Sotva

– 264 –
pominuly počáteční obavy a přítomní se chytili za nos a uvědomili
si, co byl nebožtík zač, utichli, umírnili se a navzájem si vyměnili
nedůvěřivé pohledy. Někteří si vzali jednání pana Probaština příliš
k srdci a dokonce se urazili… Takový kapitál! Co všecko ten člověk
nahrabal! Mark Ivanovič neztratil duchapřítomnost a začal vysvět-
lovat, proč se Semjon Ivanovič začal najednou tolik bát, ale nikdo už
ho neposlouchal. Zinovij Prokofjevič se tvářil navýsost zamyšleně,
Okeanov se nachmelil, ostatní se stáhli do sebe a mužík Kantarjov,
vyznačující se vrabčím zobáčkem, dal k večeru výpověď a předtím
přepečlivě zalepil a svázal všecky svoje dřevěné kufříky a uzlíky
a chladnokrevně vysvětlil zvědavcům, že jsou těžké časy a zdejší
podnájem je nad jeho možnosti. Bytná bez ustání lamentovala,
vzdychala a proklínala Semjona Ivanoviče za to, že ji, sirotu, okla-
mal. Podnájemníci se zeptali Marka Ivanoviče, proč nebožtík nedal
svoje peníze do záložny.
„Byl to prosťáček, moji milí,“ odpověděl Mark Ivanovič. „Chyběla
mu fantazie.“
„Vy jste ale taky hlupačka, milá zlatá,“ vmísil se do hovoru Okea­
nov, „člověk žil u vás dvacet let, stačilo málo a přeskočilo mu, a vy
jste vařila svou polívku, na nic jste neměla čas! Ach, vy…“
„Co mi budeš povídat, chlapče,“ ozvala se bytná, „copak záložna!
Kdyby mi přinesl hrstičku peněz a řekl: ‚Vem si to, Ustiňuško, tady
máš a živ mě, dokud si mě nevezme sirá matička země‘ – a já bych
ho krmila, napájela a starala se o něho – a jak! Ale on, hříšník jeden,
mě oklamal! Oklamal, ošidil sirotu!“
Znovu přistoupili k posteli Semjona Ivanoviče. Teď ležel, jak
se patřilo, ve svém nejlepším, třebaže jediném obleku, vyčnívající
ohryzek měl zakrytý šátkem, trochu neobratně uvázaným, umytý,
přičesaný, ale jen napůl oholený, protože břitva se u podnájemní-
ků nenašla: jediná, která patřila Zinoviji Prokofjeviči, se ztupila
a byla výhodně prodána na bleším trhu, a ostatní chodili k holiči.
Nikdo ještě nestihl uklidit všecek zdejší nepořádek. Na podlaze

– 265 –
se válela rozbitá zástěna a odhalovala nebožtíkovo soukromí jako
důkaz toho, že smrt strhává roušku všech našich tajemství, intrik
a kliček. Kolem se v hustých chuchvalcích vršila dosud neuklizená
náplň slamníku. Celý ten náhle vychladlý koutek by básník klidně
mohl přirovnat k rozvrácenému hnízdu „domácí“ vlaštovky: všecko
rozmetané a zničené bouří, mláďata i matka jsou mrtví a kolem
dokola leží zbytky jejich teplé postýlky z peří, chmýří a bavlny…
Semjon Ivanovič však vyhlížel spíš jako samolibý stařec a vrabec
zloděj. Ztichl a zdálo se, že se přikrčil, jako by nebyl ničím vinen,
jako by si nestoudně a tím nejneslušnějším způsobem neutahoval
z dobrých lidí, a přitom mu svědomí nic neříkalo. Teď už neslyšel
pláč a vzlyky své osiřelé, uražené bytné. Naopak, jako protřelý, zku-
šený kapitalista, který dokonce v rakvi nechce ztratit ani minutu
nečinností, se cele oddával jakýmsi spekulativním úvahám. V jeho
tváři se zračilo hluboké zamyšlení a rty měl významně sevřené,
že by to u něj za života nikdo nehledal. Jako by zmoudřel. Pravé
oko měl čtverácky přivřené, jako by chtěl kvapně cosi říci, sdělit,
vysvětlit něco důležitého, a přitom neztrácet čas, ale prozatím ho
zdržely nutné záležitosti, a tak neměl kdy… Jako bychom ho slyšeli:
„Copak, copak? Poslyš, přestaň, ženská hloupá, nefňukej! Radši se
z toho vyspi… Já jsem umřel, teď už je všecko marné! Vážně… Pěkně
se mi tu leží… O tomhle nemluvím… Chápej, ty babo princmetálová,
já jsem teď umřel, abys věděla, ale jak to tak, totiž tento, snad to ani
nemůže být pravda… Jak to tak? Třeba jsem neumřel, vstanu a co
se stane potom, hm?“

– 266 –
PLAZUNKOV
Pozorně jsem se na toho člověka zahleděl. Dokonce i v jeho ze-
vnějšku bylo cosi zvláštního, co vás přimělo ulpět na něm pohle-
dem, třebaže jste byli bůhvíjak roztržití, a vzápětí vybuchnout
v hurónský smích. Totéž se přihodilo mně. Musím poznamenat,
že neustále šmejdil očima a do té míry podléhal magnetismu na
něj upřeného pohledu, že skoro instinktivně uhodl, když ho někdo
pozoroval, hbitě se otočil čelem k pozorovateli a znepokojeně
zkoumal jeho pohled. Byl pohyblivý jako rtuť a otáčel se jako na
obrtlíku, takže připomínal korouhvičku. Kupodivu! Jako by se bál
posměchu, ačkoliv si dobýval chléb jako obecní šašek a odevzdaně
nastavoval tvář každému políčku, ať morálnímu nebo fyzickému
podle toho, v jaké společnosti se právě nacházel. Dobrovolní šašci
si ani nezasluhují politování. Jenomže jsem si ihned povšiml, že
tohle podivné stvoření, ten směšný človíček není profesionální
šašek. Zůstalo v něm cosi ušlechtilého. Jeho neklid, věčná chorobná
úzkostlivost, aby si nezadal, svědčily v jeho prospěch. Připadalo
mi, že jeho touha posloužit vyplývala spíš z dobroty srdce než
z očekávání materiálních výhod. S potěšením dovolil, abyste se
mu z plna hrdla vysmáli do očí tím nejnezdvořilejším způsobem,
a současně – na to bych přísahal – srdce mu krvácelo a sténalo při
myšlence, že jeho posluchači jsou tak krutě bezcitní, že se dokážou
vysmát nikoliv faktu, ale jemu, celé jeho bytosti, jeho srdci, hlavě,
zevnějšku, celé jeho podstatě. Jsem přesvědčen, že v tu chvíli si
uvědomoval trapnost svého postavení, i když vzápětí po každé
v sobě zdusil zárodek toho nejušlechtilejšího protestu. Jsem si
jist, že to všechno vyplývalo jedině z dobroty jeho srdce a ne ze
strachu z materiální škody, z obavy být odmítnut a nevypůjčit si
od nikoho peníze: tenhle pán si totiž věčně půjčoval, v téhle formě

– 268 –
prosil o almužnu poté, co se dostatečně pitvořil, vysmál se na svůj
účet a cítil, že má jisté právo půjčit si peníze. Ale panebože! Jaká
to byla půjčka a jak se přitom tvářil! Neuměl jsem si představit, že
na tak malém prostoru, totiž na vrásčitém hranatém obličeji toho
človíčka, se mohlo směstnat tolik podivných, rozdílných grimas,
pocitů, tolik drtivých dojmů. Co všechno se z něj dalo vyčíst! Stud
i předstíraná drzost, urážka projevující se náhlým uzarděním, hněv
i nesmělá obava z neúspěchu, prosba o prominutí, že obtěžoval,
vědomí vlastní důstojnosti i celkové nicotnosti, to všechno se
mihlo v jeho tváři. Celých šest let se takhle potloukal po božím
světě a doposud si neuměl vypracovat patřičný výraz pro zajímavý
okamžik půjčky. Samosebou se rozumí, že se nikdy nezatvrdil, ani
se nezachoval podle. Na to měl příliš horoucí, neklidné srdce…
Povím dokonce víc: podle mého mínění to byl ten nejpoctivější,
nejušlechtilejší člověk na světě, ale měl jednu nepatrnou slabost:
na povel se dopustil podlosti, dobrosrdečně a nezištně, jen aby
vyhověl svému bližnímu. Zkrátka a dobře, byl, jak se říká, člověk –
onuce. Nejsměšnější bylo, že chodil oblečený skoro stejně jako
ostatní, o nic líp ani hůř, čistě a dokonce do jisté míry vybraně,
s určitým náznakem solidnosti a vlastní důstojnosti. Ta vnějšková
rovnost a vnitřní nerovnost, obava o vlastní důstojnost a zároveň
ustavičné sebesnižování, to všecko vytvářelo ostrý kontrast, hodný
smíchu i politování. Kdyby v hloubi svého srdce cítil (což se mu
bez ohledu na jeho zkušenosti co chvíli stávalo), že všichni jeho
posluchači jsou ti nejhodnější lidé na světě, kteří se smějí pouze
směšnému faktu a ne jeho nešťastné osobě, s radostí by sundal frak,
navlékl by ho naruby a vydal by se v tom úboru ulicemi jiným pro
zábavu a sobě pro radost, jen aby rozesmál a pobavil své ochrán-
ce. Ale nikdy v ničem nemohl dosáhnout rovnosti. Jeho další rys:
ten podivín byl samolibý a nárazově, jestliže nečíhalo nebezpečí,
i velkomyslný. Měli byste vidět a slyšet, jak dokázal odbýt, aniž
šetřil sám sebe, a tedy riskoval, téměř hrdinně leckoho ze svých

– 269 –
ochránců, který už ho rozzlobil do nepříčetnosti… Jenže to bylo
dílo okamžiku… Krátce – byl to v pravém slova smyslu mučedník,
jenže zbytečný, a tudíž komický.
Mezi hosty vypukl všeobecný spor. Vtom jsem zahlédl, že náš
podivín vyskočil na židli a křičí z plných plic, aby mu dali slovo.
„Dobře poslouchejte,“ šeptl mi hostitel. „Někdy vypráví pozo-
ruhodné věci… Zajímá vás?“
Přikývl jsem a vmísil jsem se mezi posluchače.
A skutečně, pohled na slušně oblečeného pána, který vyskočil na
židli a z plna hrdla se rozkřičel, vzbudil pozornost. Mnozí, kdo ho
neznali, si vyměňovali nechápavé pohledy, jiní se smáli na celé kolo.
„Já znám Fedoseje Nikolajeviče! Znám ho nejlíp ze všech!“
vykřikoval podivín ze své tribuny. „Když dovolíte, všechno vám
povím. Bude to pěkné vyprávění. Znám jednu historku – hotová
lahůdka!“
„Vypravujte, Osipe Michajlyči, vypravujte!“
„Vypravuj!“
„Tak tedy poslouchejte!“
„Poslouchejte, poslouchejte!!!“
„Dobrá. Ale je to zvláštní historka…“
„Dobrá, dobrá!“
„Je komická…“
„Výborně, skvěle, báječně – ale k věci!“
„Je to epizoda ze života vašeho nejponíženějšího…“
„Proč se obtěžujete sdělením, že je komická?“
„A taky trochu tragická!“
„Cože???“
„Zkrátka ta historka, panstvo, která vám všem udělá radost,
když mě vyslechnete, způsobila, že jsem se ocitl v tak zajímavé
společnosti…“
„Jen žádné slovní hříčky!“
„Ta historka…“

– 270 –
 „Stručně řečeno, ta historka – už skončete ten svůj úvod – stojí za
to,“ pronesl chraptivě mladý blondýn s knírky, zalovil rukou v kapse
svého kabátu a jako by mimoděk vytáhl namísto kapesníku tobolku.
„Pánové moji, až vám tu historku povím, chtěl bych vidět mnohé
z vás na mém místě. Kvůli té historce jsem se totiž neoženil!“
„Oženil se! Žena!… Plazunkov se chtěl oženit!“
„Přiznám se, rád bych tady viděl madam Plazunkovovou!“
„Když dovolíte, zajímalo by mě, jak se jmenovala bývalá madam
Plazunkovová,“ vypískl jeden mladík a prodral se k vypravěči.
„Tak tedy – kapitola první, panstvo: stalo se to právě před šesti
lety zjara, jedenatřicátého března – zapamatujte si to datum, pá-
nové… v předvečer…“
„… apríla!“ vykřikl nakadeřený mladík.
„Jste mimořádně důvtipný, prosím. Byl večer. Nad újezdním
městem N. se snášel soumrak a co nevidět měl vyplout měsíc…
krátce všecko bylo tak, jak má být. Když se zcela zešeřilo, vyplul
jsem potichu ze svého kutloušku po tom, co jsem se rozloučil se
svou zabedněnou nebožkou babičkou. Promiňte, pánové, že užívám
takový módní výraz, který jsem posledně zaslechl od Nikolaje Niko-
lajeviče. Ale moje babička byla opravdu zabedněná: slepá, němá,
hluchá a hloupá – všecko, co chcete! Přiznávám, třásl jsem se jako
list, chystal jsem se totiž k významnému kroku: srdce mi tlouklo
jako kotěti, které jakási vyzáblá pracka chytá za krk.“
„Dovolte, monsieur Plazunkov!“
„Co si přejete?“
„Stručněji, prosím, nenamáhejte se tolik!“
„Rozkaz, prosím,“ zamumlal vypravěč, poněkud vyvedený z kon-
ceptu. „Vešel jsem do domku Fedoseje Nikolajeviče (ten domek
získal z vlastních prostředků, prosím). Jak je známo, Fedosej Niko-
lajevič nebyl můj kolega, ale nadřízený. Byl jsem ohlášen a hned
mě uvedli do jeho pracovny. Jako dnes to vidím: bylo tam tma jako

– 271 –
v pytli a svíce nikde. Zahlédl jsem, jak Fedosej Nikolajevič vchází…
Zůstali jsme potmě…“
„Co se mezi vámi stalo?“ zeptal se jeden důstojník.
„Co byste řekl, prosím?“ otázal se Plazunkov s křečovitě sevřeným
obličejem a obrátil se k nakadeřenému mladíkovi.
„Víte, pánové, byla tady jedna podivná okolnost. Totiž nebylo na
tom nic divného, tak už to v životě chodí – já jsem jednoduše vy­
táhl z kapsy kabátu svazek papírů a on taky vytáhl svazek papírků,
jenomže se státními znaky…“
„Bankovky?“
„Ano, prosím, bankovky. Oba svazečky jsme si vyměnili…“
„Dám za to hlavu, že to tam smrdělo úplatky,“ pronesl jeden
solidně oblečený, ostříhaný mladý pán.
„Ano, prosím,“ přitakal Plazunkov. „Správně…“
„Třeba budu liberál…“
„Takových už jsem poznal!“
„Když se stane a budete sloužit v gubernii a nepřihřejete si ruce…
u rodného krbu… Neboť jeden literát pravil: ‚Dým otčiny je nám tak
sladký, milý…‘
Naše vlast je rodná matka, a my jsme její mláďata, a proto ji
vysáváme…“
Vypukl všeobecný smích.
„Věřte mi, pánové, nikdy jsem nebral úplatky,“ ujišťoval vypravěč
a nedůvěřivě se rozhlížel po celém shromáždění.
Přehlušil ho hromový, homérský smích a neustával.
„Doopravdy, je to tak, pánové…“
Vypravěč se zarazil a  se zvláštním výrazem se rozhlédl po
přítomných. Možná… kdoví… možná ho v tu chvíli napadlo, že je
poctivější než mnozí z téhle počestné společnosti... Vážný výraz
nezmizel z jeho tváře až do chvíle, kdy skončilo všeobecné veselí.
„Tak tedy,“ začal, když všichni ztichli, „ačkoliv jsem nikdy nebral
úplatky, tentokrát jsem zhřešil a strčil jsem do kapsy úplatek… od

– 272 –
úplatkáře… Abyste věděli, měl jsem u sebe papíry, které by Fedoseji
Nikolajeviči uškodily, kdybych je někomu poslal.“
„Takže je odkoupil?“
„Ano, ano.“
„A kolik zaplatil?“
„Tolik, za kolik by našinec v dnešní době prodal svou čest, celou,
i se všemi variacemi, prosím… jestli by ji ovšem někdo koupil. Mě
zrovna polilo horko, když jsem strčil peníze do kapsy. Opravdu ne-
vím, proč se mi to pokaždé stává, pánové… ale krve by se ve mně
nedořezal, rty se mi třásly, nohy podklesávaly, provinil jsem se, ano,
ano, styděl jsem se do hloubi duše a užuž jsem se chystal požádat
Fedoseje Nikolajeviče za odpuštění…“
„No a co on? Odpustil vám?“
„Nežádal jsem ho, prosím. Říkám jen, jak to tenkrát bylo – já
mám, víme, srdce na dlani. Vidím, že se mi dívá přímo do očí…
‚Že se Boha nebojíte, Osipe Michajlyči,‘ povídá.
Co jsem měl dělat? Ze slušnosti jsem rozhodil ruce a sklopil oči…
,Jak to, že se nebojím Boha, Fedoseji Nikolajeviči?‘ Říkal jsem to
jen tak, ze slušnosti… ale nejraději bych se do země propadl.
‚Tak dlouho jsi byl přítelem naší rodiny, můžu říct, že jsi byl na-
ším synem… A kdoví, co tam nahoře zamýšleli, Osipe Michajlyči!
A najednou – udání, chystal jsi udání, právě teď! Co si má potom
člověk pomyslet o lidech, Osipe Michajlyči?‘
Ten mi udělal kázání, pánové! ‚Ne,‘ povídá, ‚pověz mi, co si mám
potom myslet o lidech, Osipe Michajlyči?‘ Co by, myslím si. Hrdlo
se mi sevřelo, hlas se mi třásl, už jsem tušil, že mě má nátura zradí,
a popadl jsem klobouk…
‚Kampak, Osipe Mchajlyči? Copak ani dnes, v předvečer takového
dne… Copak ani teď nezapomeneš, čím jsem se vůči tobě provinil?‘
No, víte, pánové, roztál jsem jako cukr v čaji. Kdeže! A svazek
bankovek, co ležel v mé kapse, jako by taky křičel: ‚Ty nevděčníku,

– 273 –
lupiči, chlape zatracená…‘ a bankovky mě tíží, jako by vážily cent
(a co kdyby opravdu tolik vážily!).
‚Vidím,‘ povídá Fedosej Nikolajevič, ‚že se kaješ… Abys věděl,
zítra…‘
‚Zítra je svátek Marie Egyptské.‘
‚Tak už nebreč,‘ pokračoval Fedosej Nikolajevič. ‚Už dost: zhřešils
a kál ses! Pojďme: snad se mi podaří vrátit tě na cestu pravou, jak se
říká… Třeba moji skromní penáti (ano, právě tak se vyjádřil, mluvil
o penátech, lupič jeden) pomohou probudit tvoje zatvr… neříkám
zatvrzelé, ale zbloudilé srdce…‘
Pak mě vzal za ruku, pánové, a šli jsme k domácím. Mráz mi běhal
po zádech, celý jsem se třásl, myslím si, jak se jim podívám do očí…
A abyste věděli… jak bych to vyjádřil, zkrátka – tady došlo k jisté
choulostivé záležitosti…“
„Snad ne madam Plazunkovová?“
„Marja Fedosejevna, prosím. Jenomže jí nebylo souzeno stát se
tou paní, jak říkáte – nedočkala se té cti! Víte, Fedosej Nikolajevič
měl pravdu, když tvrdil, že jsem byl skoro jako jejich syn. Asi půl
roku předtím to tak bylo, když ještě žil jeden Vysloužilý kadet,
jmenoval se Michajlo Maximyč Dvigajlov. Ale ten umřel – byla to
vůle Boží – a pořád odmítal sepsat poslední vůli – donekonečna to
odkládal. A dopadlo to tak, že tu jeho poslední vůli nenašli ani v tom
nejposlednějším šuplíku…“
„Húúúú…“
„To nic, co dělat, pánové, odpusťte malé přeřeknutí… Ta slovní
hříčka byla nepodařená, ale to ještě nic není, celá záležitost byla
ještě nepodařenější… Zůstal jsem, takříkajíc, na holičkách, s nulový-
mi vyhlídkami, ten kadet totiž – třebaže mě k němu nepouštěli (žil
si na vysoké noze, protože měl dlouhé prsty!) – mě pokládal za
vlastního syna… možná právem…“
„Ale, ale!“

– 274 –
 „Ano, ano, tak to bylo, prosím! Zničehonic se na mě v domě Fedo-
seje Nikolajeviče začali škaredit. Všiml jsem si toho, ale držel jsem
se a tvářil se jakoby nic. Najednou naneštěstí (a možná naštěstí!)
přicválal do našeho městečka nákupčí vojenských koní. Bylo to
jak blesk z čistého nebe! Jeho funkce vyžadovala, že byl hned tady,
hned tam, to víte, lehká kavalerie, jenomže se uhnízdil u Fedoseje
Nikolajeviče jako hřebík ve zdi. Já na to šel oklikou, podle svého
špatného zvyku: ‚Tak a tak to je, Fedoseji Nikolajeviči, proč mě urá-
žíte? Jsem přece skoro jako váš syn… Kdypak se dočkám otcovského
pohlazení?‘ A on na to spustil celou tirádu, báseň o dvanácti slo-
kách, a člověk jen poslouchá, mne si ruce radostí, ale celé to nemá
hlavu ani patu, ničemu nerozumíte, nechápete a stojíte s otevřenou
papulou jako hlupák. Samé kudrlinky, vykrucuje se, prostě talent,
to je dar, až je jednomu úzko. Celého mě popletl a já uhýbal na
všecky strany, jak to šlo. Nosil jsem k nim romance, bonbony, vy-
sedával jsem tam, vzdychal jsem, vymýšlel slovní hříčky, bolí mě
srdce, povídám, to mě Amor zasáhl svým šípem, proléval jsem slzy
a potají jsem vyznával lásku… Člověk je hlupák! Neověřil jsem si
u kostelníka, že už mi je třicet... kam bych se hrabal! Umínil jsem
si chytračit… ale omyl! Nedařilo se mi, utržil jsem jenom posměch
a výsměch… Dohřálo, dopálilo mě to až hrůza… Utekl jsem, a od té
doby jsem k nim nepáchl… Lámal jsem si hlavu a pak mě napadlo
sepsat to udání… Bylo to ode mě svinstvo, přiznávám, chtěl jsem
udat přítele… Materiálu bylo spousta a stál za to, byl by z toho
náramný případ… Patnáct set ve stříbře to vyneslo, když jsem to
zároveň s udáním vyměnil za ty papírky!“
„A ták! To byl ten úplatek!“
„Správně, velectěný pane, úplatek od úplatkáře! (To přece není
žádný hřích!)
Ale poslouchejte, co bylo dál. Pokud si vzpomínáte, Fedosej
Nikolajevič mě přivlekl do salonu. Krve by se ve mně nedořezal,
ale vítali mě tam a tvářili se uraženě – totiž ani ne tak uraženě jako

– 275 –
roztrpčeně… Byli dočista zdrcení, ale v jejich tvářích se zračila dů-
stojnost, v jejich pohledech solidnost a něco otcovského, blízkého…
jako že se nám vrátil zbloudilý syn… tak to dopadlo! Posadili mě
k čaji, ale ve mně to vřelo jako samovar a nohy mi dřevěněly – poní-
žil jsem se, zachoval jsem se zbaběle… Žena Fedoseje Nikolajeviče
Marja Fominišna, dvorní radová (teď už kolegiátní) mi hned začala
tykat: ‚Copak že jsi tak zhubnul, chlapče?‘ vyptává se. ‚Ale, posto-
návám, Marjo Fominišno!‘ odpovídám. Hlas se mi třásl. A ona na
to škodolibě, jako by čekala na příležitost, kdy mi to všecko vrátí
i s úroky: ‚Je vidět, Osipe Michajlyči, že se nesrovnáváš se svým
svědomím. Takhle ses nám odvděčil za naši pohostinnost! A já si
div oči nevyplakala!‘ Namouduši, tak to řekla, a nebylo jí hanba. Co
jí na tom záleželo, taková saň! Dělá jakoby nic, sedí a nalívá čaj…
Kdybys byla na trhu, dušinko, myslím si, všechny trhovkyně bys
tam překřičela. Taková byla naše radová! A vtom k mé smůle přišla
Marja Fedosejevna, dcera, neviňátko, pobledlá, očka má červená,
jako by plakala – a já, hlupák, jsem byl ztracen. Později vyšlo najevo,
že plakala pro toho kavaleristu: vzal totiž do zaječích, upláchl ke
svým, protože, víme (to se sluší podotknout), bylo načase, lhůta
už mu vypršela… Nemyslím služební, ale tak… Později se drazí
rodiče chytili za nos, když zjistili, o co jde, že jim přibude do domu
přírůstek, ale co naplat, všecko ututlali, odvrátili neštěstí. Co dělat,
sotva jsem se na ni podíval, byl jsem ztracený, nadobro ztracený,
zašilhal jsem na svůj klobouk a chtěl jsem co nejrychleji zmizet,
ale marně: klobouk mi schovali… Přiznávám, chtěl jsem zmizet
i bez klobouku, ale zavřeli dveře na špehýrku a začalo přátelské
pohihňávání, pomrkávání a zahrávání. Upadl jsem do rozpaků,
začal jsem prášit a blábolit něco o l’amour. Moje holubička usedla
k pianinu a uraženým tónem spustila písničku o husarovi, co se
opíral o šavli, a to byla má smrt! ‚Poslyš,‘ povídá Fedosej Nikolajevič,
,všecko je zapomenuto, pojď na mou hruď!‘ Poslechl jsem, totiž
zabořil jsem mu obličej do vesty. ‚Můj dobrodinče, drahý tatínku!‘

– 276 –
povídám a polily mě slzy. Panebože, pak to začalo! On plakal, jeho
žena plakala, Mášenka plakala… a taky tam byla jedna blondýnka
a ta plakala jakbysmet… Ze všech koutů vylezly dětičky (Pánbůh
mu požehnal!) a ty taky brečely… Tolik slz, dojetí, taková radost,
zbloudilý syn se navrátil, jako když se vrací voják z války… Přinesli
pohoštění a hrálo se na fanty: ach, bolí… Co bolí? Srdce. Kvůli komu?
A ona, holubička, se červená! My se starým jsme popíjeli punč…
Pohostili mě, osladili mi život…
Vrátil jsem se k babičce. Hlava se mi točila: celou cestu jsem šel
a usmíval se, doma jsem dvě hodiny chodil po své komůrce, až jsem
vzbudil stařenku a pověděl jsem jí o svém štěstí. ,A dal ti ten lupič
peníze?‘ ‚Dal, babičko, dal, ty moje zlatá, štěstí se k nám hrne, otvírej
vrata!‘ ‚A teď se třeba ožeň, nemeškej a ožeň se,‘ povídá stařenka.
‚Je vidět, že pánbůh vyslyšel moje modlitby!‘ Vzbudil jsem Sofrona.
‚Sofrone,‘ poroučím, ‚zuj mi holínky!‘ Sofron mi stáhl holínky. ‚Hej,
Sofrošo! Blahopřej mi a obejmi mě! Žením se, kamaráde! Zítra se
třeba namaž, jak zákon káže, a flámuj, říkám ti: tvůj pán se žení!‘
Byl jsem samý smích a žert… Už jsem skoro usínal, ale kdež, znovu
jsem vstal, a tak sedím a přemýšlím. Vtom mi bleskne hlavou, že
zítra je prvního apríla, takový veselý, špásovný den, jak bych jen…
a dostal jsem nápad! Vstal jsem z postele, páni moji, zapálil jsem
svíčku, tak, jak jsem byl, sedl jsem si ke stolu, zkrátka odvázal jsem
se, samé legrácky, vždyť to znáte, pánové, co to je, když si člověk
popustí uzdu! A zabředl jsem po krk do bláta, přátelé moji… Já už
mám takovou povahu: někdo mi něco sebere a já mu přidám ještě
navrch – tumáš, vem si! Někdo mě uhodí do tváře a já mu z radosti
nastavím hřbet. Pak mě naláká na tučné sousto jako psa a já začnu
panáčkovat, lísat se k němu a olizovat ho… Třeba jako teď, pánové…
Smějete se a špitáte si mezi sebou, já vás vidím! A až vám vypovím
celou tu historii, vysmějete se mi a budete mě pronásledovat, to
vám povídám… Kdo mi to nakazoval? Kdo mě ponouká? Kdo mi
stojí za zády a šeptá: mluv, mluv, vypravuj? A já přesto mluvím,

– 277 –
vypravuju, lezu vám do svědomí, jako byste byli moji rodní bratři,
důvěrní kamarádi… ach, vy…“
Kolem dokola vypukl smích a postupně sílil, až nakonec zcela
přehlušil hlas vypravěče, který se dostal do ráže: najednou se
zarazil, chvilku těkal pohledem po shromážděných a pak náhle,
jakoby unášen jakýmsi vichrem, mávl rukou a rozesmál se, jako by
si uvědomil směšnost své situace, a pustil se znovu do vyprávění.
„Tu noc jsem stěží usnul: celou dobu jsem čmáral po papíře – abys-
te věděli, dostal jsem nápad… Ach, panstvo, když si na to vzpomenu,
hanba mě fackuje! A ještě kdyby to tak bylo v noci, řeklo by se, měl
opici, spletl se, naškrábal nesmysly, prášil – ale omyl! Když jsem
se brzy ráno ještě před svítáním probudil – spal jsem všehovšudy
hodinku, dvě –, znovu jsem se do toho pustil… Oblékl jsem se, umyl,
učesal, napomádoval jsem se, navlékl jsem si nový frak a rovnou
k Fedoseji Nikolajeviči na oslavu svátku… Ten papír jsem schoval
do klobouku. Vítá mě sám hostitel s otevřenou náručí a znovu mě
vybízí, abych zabořil obličej do jeho otcovské vesty. Já ucouvnu, za-
chovávám důstojnost – v hlavě mi ještě bloudí všecko, co se včera
stalo – a povídám: ‚Ne, Fedoseji Nikolajeviči, je libo si přečíst tenhle
papír?‘ a podávám mu ho. Víte, co v něm stálo? Z těch a těch důvodů
níže podepsaný Osip Michajlyč žádá o propuštění ze služby. A pod tím
podpis a plný titul. To byl, panebože, nápad! Nemohl jsem si vymyslet
nic chytřejšího… Dnes je prvního apríla, a tak vás vyvedu aprílem,
budu předstírat, že jsem nespolkl urážku, že jsem se přes noc vzpa-
matoval a načepýřil se, že jsem se ještě víc urazil, a tumáte, moji drazí
dobrodinci, nechci vás znát a vaši dceru taky ne. Peníze jsem včera od
vás přijal a teď jsem zajištěný a podávám výpověď. Nechci sloužit pod
takovým nadřízeným, jako je Fedosej Nikolajevič! Chci jinam a tam,
dejte si pozor, podám udání. Takového lumpa jsem ze sebe udělal, jen
abych je postrašil! To jsem si to pěkně vymyslel… Dobré, co říkáte,
pánové? Včera jsem se nechal obměkčit a dnes si s nimi zašpásuju,
vysměju se otcovskému srdci Fedoseje Nikolajeviče…

– 278 –
 Vzal si ode mě ten papír, čte a  vidím, jak vraští čelo. ‚Co to
znamená, Osipe Michajlyči?‘ A já jako hlupák odpovídám: ‚Apríl!
Blahopřeju vám k dnešnímu svátku, Fedoseji Nikolajeviči!‘ Jednal
jsem jako malý kluk, který se schovává za babiččino křeslo a pak na
stařenku udělá baf!, aby ji vylekal. Taktak… stydím se pokračovat,
pánové! Ne, nebudu!“
„Co vás napadá, jen povídejte! Jak to bylo dál?“
„Co vás nemá, jen vypravujte, prosím!“ ozývalo se ze všech stran.
„To bylo nějakých řečí a dišputací, pánové moji, vzdychání a di-
vení, a že jsem prý šibal a čtverák, že jsem je vystrašil, a všelijaké
cukrování, až mi byla hanba. Stojím a myslím si vyděšeně: jak může
takového hříšníka nosit zem? ‚Chlapče zlatá,‘ zapištěla radová, ‚tys
mě tak vylekal, že se mi ještě teď nohy podlamujou a stěží na nich
stojím! Běžela jsem jako pominutá k Máše: „Mášenko,“ povídám,
„co s námi bude! Jen se podívej, jak se ten tvůj vybarvil!“ Ale i já
jsem zhřešila, synáčku, odpusť mi to, stařeně, udělala jsem chybu!
Myslím si: Když od nás včera odešel a přišel pozdě domů, začal
si lámat hlavu a možná se mu zdálo, že jsme ho včera schválně
obletovali, že ho chceme polapit – když mě tohle napadlo, zrovna
jsem strnula. Nech toho, Mášenko, nemrkej na mě, Osip Michajlyč
není cizí a já jsem tvoje matka a neřeknu nic špatného. Chválabohu,
není mi dvacet, ale celých pětačtyřicet!‘
Co vám mám vykládat, pánové… Div jsem jí po tom všem nepadl
k nohám… Znova se rozeštkala a znova došlo na líbání. Zas už se
sypaly žerty… Fedosej Nikolajevič taky ráčil vymyslet aprílový žer-
ty… ,Přiletěl pták Ohnivák s briliantovým zobákem a v tom zobáku
nesl psaní,‘ povídá. ‚Taky nás chtěl vyvést aprílem…‘ To bylo smíchu!
Všichni kolem byli dojatí… Uf! Až se stydím vypravovat dál…
Už to spěje ke konci, příznivci moji… Tak uběhl den, druhý, třetí,
celý týden… a já už byl ženich! Jak by ne… Prstýnky byly objednané,
den svatby určený, jenom to nechtěli ohlašovat předčasně, čekali na
revizora. Nemohl jsem se ho dočkat, vždyť na něm záviselo moje

– 279 –
štěstí… Jen aby už to bylo za námi, myslím si, už abychom ho od-
byli. A Fedosej Nikolajevič z radosti nepozorovaně všechnu práci
přesunul na mě: účty, hlášení, kontrolu knih, uzávěrky – vidím, že
ve všem je strašlivý nepořádek, všechno je zanedbané, všude jsou
nějaké háčky a fígle… Myslím si, dobrá, namáhám se pro tchána…
A ten postonává, přikvačila nemoc, a den ode dne je mu hůř. No
nic, jsem na všecko sám jako kůl v plotě, nespím celé noci a bojím
se, že se složím… Ale nakonec jsem všechnu práci úspěšně zvládl.
Zachránil jsem všechno včas. Najednou pro mě posílají poslíčka:
pospěšte si, Fedoseji Nikolajeviči je zle!‘
Běžím k němu jako o závod a co vidím? Fedosej Nikolajevič sedí,
celý ovázaný, na hlavě má octový obklad, mračí se, heká a vzdychá:
‚Ty můj synku, chlapče zlatá,‘ povídá, ‚co nevidět umřu a komu vás
zanechám, ptáčata moje?‘ Přišourala se žena s dětmi a Mášenka
začala nabírat – no a já sám jsem se taky neudržel. ‚Ale ne,‘ po-
vídá nakonec Fedosej Nikolajevič, ,Pánbůh mi bude milostivý!
Nepotrestá vás za moje hříchy…‘ Pak všechny propustil, nařídil,
aby za nimi zavřeli dveře, a zůstali jsme sami dva, mezi čtyřma
očima. ‚Mám k tobě prosbu…‘ ,Jakou, prosím?‘ ‚Tak a tak to je, ani na
smrtelné posteli nemám klid, jsem na dně.‘ ,Jakpak to?‘ Začervenal
jsem se a jazyk mi zdřevěněl. Ale to máš tak, kamaráde. Musel jsem
vložit do erární pokladny něco ze svého. Pro obecné blaho ničeho
nelituju, ani vlastní život, kamaráde! Nemysli si o mně nic špatné-
ho… Mrzí mě, že mě pomlouvači u tebe očernili… Naletěl jsi jim
a od té doby moje hlava hořem zešedivěla… Revizor je za dveřmi
a Matvejev má sedmitisícové manko, a já za všecko odpovídám…
Kdopak jiný! Spočítají mi to a řeknou: ‚Kam jste dal oči?‘ A co si
na Matvejevovi vezmu? Beztak už má dost naloženo – proč bych
toho chudáka nešťastného ještě potápěl?‘ Patroni svatí, myslím si,
to je charakter! To je dobrá duše! A on zas: ‚Nechci brát z dceřiných
peněz, co dostane věnem – ty jsou nedotknutelné. Mám, pravda,
nějaké peníze mezi lidmi, ale kde je teď honem seženu…‘ Já tak, jak

– 280 –
jsem byl, jsem před ním padl na kolena. ‚Ty můj dobrodinče,‘ volám,
,urazil jsem tě, ublížil jsem ti, pomlouvači na tebe napsali udání, ale
nezatracuj mě a vezmi si zpátky svoje peníze!‘ Dívá se na mě a z očí
mu vyhrknou slzy. ,Vstaň, synu, tohle jsem od tebe čekal… Předtím
jsem ti odpustil kvůli dceřiným slzám, ale teď ti odpouštím z celého
srdce. Vyhojil jsi moje rány! Žehnám ti na věky věků!‘ Požehnal mi,
a já pádil domů jako splašený a sebral jsem peníze: ‚Tumáš, tatínku,
vezmi si je, utratil jsem všehovšudy padesát rublů!‘ ,Nevadí,‘ povídá,
,můžeme přimhouřit oči: čas letí, napiš si dodatečnou žádost, že
ses ocitl ve finanční tísni a žádáš o zálohu na gáži ve výši padesáti
rublů. Předložím to nadřízeným, jako že sis to vybral napřed…‘ A co
myslíte, pánové? Já i tu žádost napsal!“
„No a jak… jak to… všecko skončilo?“
„Páni moji, sotva jsem napsal žádost, skončilo to následovně.
Hned nazítří mi přinesli psaní s úřední pečetí. Koukám – výpověď!
Propouštějí mě! Mám odevzdat svoje věci, vypořádat se a mohu jít,
kam mě oči povedou!“
„Jak to tak?“
„Taky jsem vykřikl: ,Jak to tak?‘ a ulevil jsem si tou nejhorší na-
dávkou, pánové. Až mi zazvonilo v uších. Zprvu jsem si, já naiva,
myslel, že je to jen tak, ale nebylo, mezitím už přijel revizor. Srdce se
mi sevřelo. To nebude jen tak, myslím si. A tak, jak jsem byl, rozběhl
jsem se k Fedoseji Nikolajeviči. ‚Co to má znamenat?‘ ptám se. ,A co
jako?‘ ,Tahle výpověď!‘ ‚Jaká výpověď?‘ ‚Tady…‘ ‚No ano, výpověď…‘
‚A jak to, já jsem žádnou výpověď nepodal…‘ ‚Omyl. Prvního dubna
jste ji podal.‘ (Já si totiž ten svůj papír nevzal zpátky!) ,Fedoseji
Nikolajeviči, jste to opravdu vy? Neklame mě zrak a sluch?‘ ‚Ne,
jsem to já, prosím. A co má být?‘ ‚.Panebože, Kristepane!‘ ‚Škoda,
veliká škoda, milý pane, že tak brzy opouštíte službu… Mladý člověk
by měl sloužit, ale vy jste větroplach… A pokud jde o doporučení,
můžete být klidný: postarám se o to. Vždyť jste se tak osvědčil!‘ ‚Ale
to tehdá byl jenom žert, Fedoseji Nikolajeviči, já nechtěl, podal jsem

– 281 –
tu výpověď pro vaše otcovské… tak je to!‘ ,Jak to tak, prosím? Ja-
kýpak žert? Copak se s úředními listinami žertuje? Za takové žerty
by vás jednou mohli poslat na Sibiř, prosím. A teď sbohem, nemám
čas, je tu revizor a služební povinnosti mají přednost. Vy můžete
zahálet, ale my musíme pracovat, prosím. Nebojte se, dám vám ná-
ležité doporučení. A abych nezapomněl, koupil jsem od Matvejeva
dům, v nejbližších dnech se stěhujeme, takže vás, doufám, nebudu
mít to potěšení uvítat na oslavě nového domova. Šťastnou cestu!‘
Pádím domů: ,Jsme ztraceni, babičko!‘ Začala kvílet, chudinka. Vtom
koukám, běží k nám kozáček od Fedoseje Nikolajeviče s klíckou
a psaníčkem. V kleci sedí špaček, kterého jsem dceři z přemíry citů
věnoval. Ten špaček uměl mluvit. V psaníčku stálo: Apríl! A víc nic.
Co tomu říkáte, pánové?“
„No a dál, co bylo dál?“
„Co by bylo? Jednou jsem Fedoseje Nikolajeviče potkal a chtěl
jsem mu říct do očí, že je mizera…“
„No a?“
„Ale nedokázal jsem to ze sebe vypravit, pánové!“

– 282 –
 ROMÁN
V DEVÍTI DOPISECH
 1
(Petr Ivanyč Ivanu Petroviči)

Velevážený pane a drahocenný příteli!

Už třetí den Vás, tak říkajíc, lovím, můj drahocenný příteli,
abych s Vámi projednal jistou veledůležitou záležitost, a nikde Vás
nemohu chytit. Včera moje žena na návštěvě u Semjona Alexejiče
zcela odůvodněně žertem utrousila, že Vy a Taťjána Petrovna jste
párek neposedů. Nejste ještě ani tři měsíce svoji, a už zanedbává-
te svoje domácí penáty. Moc jsme se tomu nasmáli – samosebou
z upřímné sympatie k Vám –, ale teď bez žertů: způsobil jste mi
spoustu starostí, můj drahý. Semjon Alexejič vyslovil domněnku, že
jste možná na plese v klubu Soudržné společnosti. Zanechám ženu
u manželky Semjona Alexejiče a pádím do klubu. Je to k smíchu
i k pláči – uvažte mou situaci: jdu na ples sám, bez ženy! Když mě
Ivan Andrejič potkal ve vrátnici samotného, hbitě usoudil (sketa!),
že trpím neobyčejnou vášní pro taneční dýchánky, popadl mě
za ruku, chtěl mě násilím vléci do tanečního sálu a tvrdil, že se
v Soudržné společnosti cítí stísněn, jeho bohatýrská duše se nemá
kde rozvinout, a že z pačule a rezedy ho rozbolela hlava. Nenalézám
tu ani Vás, ani vaši choť a Ivan Andrejič mě ujišťuje a zaklíná se, že
jste zaručeně na Hoři z rozumu v Alexandrinském divadle.
Letím do Alexandrinského divadla, ale nejste ani tam. Dnes ráno
jsem si myslel, že Vás najdu u Mamonářova, ale marně. Mamonářov
mě poslal k Přestřelkinovým – a taky nic. Stručně řečeno, úplně
mě to vyčerpalo: posuďte sám, jak jsem se snažil! A proto Vám teď
píšu (co se dá dělat!). Moje záležitost není určena pro dopisní papír
(jistě mi rozumíte). Lepší by bylo projednat ji mezi čtyřma očima
a je to velice naléhavé a spěchá to. Proto Vás a Taťjánu Petrovnu
srdečně zvu dnes k nám na svačinu a na večerní posezení. Moje

– 284 –
žena Anna Michajlovna bude nesmírně potěšena. Opravdu, jak se
říká, budu Vám do smrti zavázán.
Mimochodem, můj drahocenný příteli, když už to dospělo až
k dopisování, vezmu to všechno při jednom – jsem nucen si postě-
žovat a dokonce Vás pokárat za jeden nejspíš zcela nevinný taškář-
ský kousek… Škodolibě jste si ze mě vystřelil, vy ohavo… Kouska
svědomí nemáte! Přibližně od poloviny minulého měsíce k nám
vodíte jednoho svého známého, Jevgenije Nikolajiče, a doprovází-
te to svým přátelským doporučením, které je pro mě svaté. Mám
z té příležitosti radost, přijímám toho mladého muže s otevřenou
náručí a přitom současně pokládám hlavu na špalek. Špalek sem,
špalek tam, ale vyšlo z toho něco náramného. Teď není čas na vy-
světlení, a vůbec je trapné o tom psát, ale poníženě Vás prosím,
můj zlomyslný příteli a kamaráde, nemůžete nějakým způsobem, co
nejtaktněji, v uvozovkách, potají pošeptat do ouška tomu Vašemu
mladému muži, že v našem hlavním městě existuje kromě našeho
spousta jiných domů? Já už dál nemohu, můj milý! Jak říkává náš
přítel Simoněvič, biju čelem o zem. Až se uvidíme, všechno Vám
objasním. Nemíním tím, že ten mladík nemá vychování nebo že
zaostává svými schopnostmi nebo čímsi jiným. Naopak, je to milý
a laskavý mládenec. Ale počkejte, až se sejdeme, všecko se dozvíte.
A zatím, jestliže ho potkáte, pošeptejte mu, co je třeba, proboha
Vás prosím, velectěný pane! Udělal bych to sám, ale znáte mě:
prostě nemohu a hotovo. Vy jste ho přece doporučil. Ostatně večer
si to každopádně vysvětlíme podrobněji. Prozatím na shledanou.
Zůstávám atd.
P. S. Maličký už skoro týden stůně a každým dnem je mu hůř
a hůř. Prořezávají se mu zoubky a trpí. Žena ho pořád ošetřuje
a je z toho, chudinka, smutná. Přijeďte. Upřímně nás potěšíte, můj
drahocenný příteli.

– 285 –
 2
(Ivan Petrovič Petru Ivanyči)

Velevážený pane, Petře Ivanyči!

Včera jsem dostal Váš dopis, přečetl jsem ho a nechápal jsem. Hledal
jste mě bůhvíkde všude a já jsem byl prostě doma. Až do deseti
hodin večer jsem čekal na Ivana Ivanyče Tlučhubova. Pak jsem vzal
ženu, najal si drožku, vydal se z peněz a kolem půl sedmé jsem přijel
k Vám. Nebyl jste doma – přijala nás Vaše žena. Čekal jsem na Vás až
do půl jedenácté – déle to nešlo. Sebral jsem ženu, najal si drožku,
vydal jsem se z peněz, zavezl jsem ji domů a odjel jsem k Přestřelki-
novým – myslel jsem, že Vás tam třeba zastihnu, ale znovu jsem se
ve svých propočtech zmýlil. Vrátil jsem se domů a celou noc jsem
nezamhouřil oka, byl jsem nervózní. Ráno jsem k Vám třikrát zajel,
v devět, v deset a v jedenáct hodin, najal jsem si drožku, vydal jsem
se z peněz a Vy jste mě opět nechal na holičkách.
Když jsem četl Váš dopis, divil jsem se. Píšete o Jevgeniji Niko-
lajeviči, žádáte, abych mu něco pošeptal, a neupřesňujete, co. Chvá-
lím Vaši opatrnost, ale není papír jako papír a já důležité papíry
nedávám ženě na natáčky. Nechápu smysl Vašeho listu. Ostatně,
když na to přijde, proč bych se do celé té záležitosti míchal? Ne-
strkám nos tam, kam nemám. Odmítnout jste mohl sám, vidím, že
si musím s Vámi všecko vysvětlit stručněji, energičtěji a navíc čas
letí. Jsem momentálně v tísni a nevím, co si počnu, jestliže budete
odmítat podmínky. Čeká mě cesta a ta něco stojí, a navíc žena fňuká:
chce nový sametový módní plášť. Co se týče Jevgenije Nikolajeviče,
pospíchám dát Vám na vědomost následující: včera jsem neztrácel
čas a důkladně jsem se informoval u Pavla Semjonyče Přestřelki-
nova. Dotyčný vlastní pět set duší v Jaroslavské gubernii a je naděje,
že získá dalších tři sta duší v okolí Moskvy. Nevím, kolik peněz má

– 286 –
v hotovosti, ale soudím, že Vy to víte líp. Naposledy Vás žádám, abys-
te mi určil místo schůzky. Včera jsem potkal Ivana Andrejiče: píšete,
že Vám sdělil, že jsme se ženou v Alexandrinském divadle. Tvrdím,
že lže, jemu nelze v podobných záležitostech důvěřovat – nedávno,
před třemi dny, ošulil babičku o osm set rublů v bankovkách.
Prozatím zůstávám…
P. S. Moje žena je těhotná a navíc lekavá a občas trpí melancholií.
V divadelních představeních se někdy střílí a s pomocí mašin se
vyrábí hrom. Proto ženu do divadel nevodím, aby se nevylekala.
A já sám si na divadlo příliš nepotrpím.

– 287 –
 3
(Petr Ivanyč Ivanu Petroviči)

Drahocenný příteli, Ivane Petroviči!

Jsem vinen, tisíckrát vinen, ale spěchám se omluvit. Včera v šest
hodin, právě v době, kdy jsme s upřímnou účastí na Vás vzpomí-
nali, přijel rychlý posel od strýce Stěpana Alexejiče se zprávou, že
s tetičkou je to zlé. Bál jsem se vyděsit ženu, neřekl jsem jí proto ani
slovo, a pod záminkou, že musím vyřídit jakousi nutnou záležitost,
odjel jsem do tetiččina domu. Našel jsem ji stěží živou. Přesně v pět
hodin ji stihl záchvat mrtvice, už třetí během posledních dvou let.
Karl Fjodoryč, jejich domácí lékař, nám sdělil, že možná nepřežije
ani noc. Posuďte mou situaci, drahocenný příteli.
Celou noc jsem byl na nohou, navalilo se na mě tolik starostí
a hoře… Teprve ráno jsem vyčerpaný a tělesně i duševně zdrcený
ulehl u nich na pohovku, zapomněl jsem jim říci, aby mě včas vzbu-
dili, a probudil jsem se v půl dvanácté. Tetičce bylo líp. Odjel jsem
k ženě: chudinka byla celá utrápená z toho, jak na mě čekala. Ve
spěchu jsem něco zhltl, objal jsem maličkého, ujistil jsem ženu, že
všechno je v pořádku, a zamířil jsem k Vám. Nebyl jste doma, ale
našel jsem u Vás Jevgenije Nikolajeviče. Odjel jsem domů, uchopil
pero a píšu Vám. Nereptejte a nezlobte se na mě, můj upřímný příte-
li. Bijte, setněte hlavu kajícníka, ale nezbavujte mě svého přátelství.
Od Vaší ženy jsem se dozvěděl, že večer budete u Slavjanovových.
Určitě tam přijdu. Očekávám Vás s obrovskou netrpělivostí, a pro-
zatím zůstávám… atd.
P. S. Náš maličký nás uvrhl v naprosté zoufalství. Karl Fjodo-
ryč mu předepsal rebarboru. Sténá a včera nikoho nepoznával.
Dnes nás začal poznávat a drmolí: „Papá, mamá, bú…“ Žena celé
dopoledne pláče.

– 288 –
 4
(Ivan Petrovič Petru Ivanyči)

Velevážený pane, Petře Ivanyči!

Píšu Vám u Vás, ve Vaší pracovně, u Vašeho sekretáře. Než jsem
začal psát, čekal jsem na Vás déle než dvě a půl hodiny. Dovolte mi,
abych Vám přímo vyjádřil svůj upřímný názor o celé té nepříjemné
záležitosti. Z Vašeho posledního dopisu jsem usoudil, že na Vás če-
kají u Slavjanovových a že mě tam zvete. Přijedu tam, sedím u nich
pět hodin a Vy nikde. Myslíte si, že jsem snad lidem pro blázny?
Dovolte, vážený… Přijedu k Vám ráno a doufám, že Vás zastanu
doma – neopičím se po jistých lidech, kteří klamou a hledají někoho
bůhvíkde, místo aby ho zastali doma v řádně určeném čase. Jenže
doma po Vás nebylo ani památky. Nevím, co mi brání říci Vám celou
nepříjemnou pravdu. Povím jen, že pokud jde o naše dohodnuté
podmínky, zdá se, že se vykrucujete. Teprve teď, když jsem všecko
uvážil, musím přiznat, že se opravdu divím té Vaší chytristice. Dnes
je mi jasné, že svůj nepřátelský úmysl jste v sobě živil už dávno.
Mou domněnku potvrzuje, že jste se už minulý týden téměř nedovo-
leným způsobem zmocnil svého dopisu, adresovaného mně, kde
jste vyložil, třebaže dosti nejasně a nesouvisle, naši dohodu týkající
se Vám známé okolnosti. Bojíte se důkazů, ničíte je a děláte ze mě
hlupáka. Jenomže já ze sebe hlupáka dělat nenechám, nikdo mě do-
dneška za hlupáka nepovažoval, a pokud jde o zmíněnou okolnost,
všichni se ke mně chovali vstřícně. Teď jste mi otevřel oči. Chcete
mě poplést, mlžíte, pokud jde o Jevgenije Nikolajeviče, a když hle-
dám možnost, abychom se sešli, všechno si vysvětlili a mám v ruce
Váš nerozluštěný dopis ze sedmého tohoto měsíce, navrhujete mi
schůzky, které se neuskuteční, a schováváte se. Myslíte si, vážený
pane, že nejsem schopen tohle všechno posoudit? Slibujete mi

– 289 –
odměnu za Vám dobře známé služby stran doporučení některých
lidí, a zatím, neznámo jak, vše zařizujete tak, že si ode mě berete
peníze bez jakéhokoliv potvrzení, a dokonce značné sumy – ano,
to se například stalo ne tak dávno, minulý týden. Teď, když jste
si vzal peníze, se schováváte a navíc odmítáte mou službu, týka-
jící se Jevgenije Nikolajeviče. Možná spoléháte, že brzy odjedu do
Simbirsku, a domníváte se, že spolu nezúčtujeme. Slavnostně Vám
oznamuji a dávám Vám čestné slovo, že když na to přijde, úmyslně
zůstanu ještě celé dva měsíce v Petrohradě, abych dosáhl svého cíle,
a určitě Vás vyhledám. Občas my, našinci, dovedeme dělat naschvá-
ly. Nakonec Vám oznamuji, že jestliže mi dnes uspokojivě všechno
nevysvětlíte nejprve písemně a pak i ústně, mezi čtyřma očima,
a nevyložíte ve svém dopise znovu všechny hlavní podmínky, které
jsme si stanovili, a konečně mi nesdělíte svoje názory týkající se
Jevgenije Nikolajeviče, budu nucen uchýlit se k prostředkům pro
Vás krajně nepříznivým a dokonce i mně samotnému odporným.
Dovoluji si zůstat atd.

– 290 –
 5
(Petr Ivanyč Ivanu Petroviči)

11. listopadu
Milý, velectěný příteli, Ivane Petroviči!
Váš list mě rozhořčil do hloubi duše. Není Vám hanba, můj drahý,
ale nespravedlivý příteli, takhle jednat se svým největším příz-
nivcem? Nevyjasnit si celou věc a pospíšit si urazit mě takovým
urážlivým podezřením?! Spěchám odpovědět na Vaše obvinění.
Včera jste mě nezastal doma proto, že jsem byl nečekaně, náhle
povolán k loži umírající. Tetička Eufimie Nikolajevna skonala
včera večer v jedenáct hodin. Příbuzní mne jednomyslně zvolili
organizátorem celého toho plačtivého, smutného ceremoniálu.
Měl jsem tolik vyřizování, že jsem ani dnes ráno nestihl sejít se
s Vámi nebo alespoň napsat Vám pár řádků. Upřímně lituji toho
nedorozumění, které mezi námi vzniklo. Moje slova o Jevgeniji
Nikolajeviči, prohozená letmo a žertem, jste pochopil zcela opačně
a celé záležitosti jste vtiskl pro mě hluboce urážlivý význam.
Připomínáte peníze a vyjadřujete ohledně té věci znepokojení.
Bez váhání jsem připraven uspokojit všechna Vaše přání a poža-
davky, ačkoliv mimochodem musím připomenout, že peníze, tři
sta padesát rublů ve stříbře, jsem od Vás přijal minulý týden za
dohodnutých podmínek, a nikoliv že bych si je půjčil. V posledním
případě by zajisté existovalo potvrzení. Nesnižuji se k vysvět-
lování dalších bodů, vyložených ve Vašem dopise. Vidím, že je to
nedorozumění, spatřuji v tom Vaši obvyklou ukvapenost, horkou
hlavu a přímočarost. Vím, že Vaše srdečnost a přímá povaha Vám
nedovolí, aby se ve Vašem srdci zahnízdily pochybnosti, a že mi
nakonec Vy první podáte ruku. Zmýlil jste se, Ivane Petroviči,
obrovsky jste se zmýlil!

– 291 –
 Bez ohledu na to, že Váš list mě hluboce ranil, byl bych první,
kdo by ještě dnes k Vám zašel a požádal o prominutí, ale mám od
včerejška tolik starostí, že jsem naprosto zničen a sotva se držím
na nohou. K dovršení všech malérů moje žena ulehla a bojím se,
že to bude vážné. Pokud jde o maličkého, chválabohu je mu líp.
Odkládám pero… povinnosti mě volají, a je jich spousta.
S Vaším dovolením zůstávám, můj drahocenný příteli… atd.

– 292 –
 6
(Ivan Petrovič Petru Ivanyči)

14. listopadu
Velevážený pane, Petře Ivanyči!
Čekal jsem tři dny a snažil jsem se je účelně využít. Jsem si vědom
toho, že zdvořilost a slušnost jsou hlavní ozdoby každého člověka,
a proto jsem se Vám od svého posledního dopisu z desátého tohoto
měsíce nepřipomínal ani slůvkem, ani žádnou akcí. Částečně proto,
abych Vám umožnil bez překážek splnit křesťanskou povinnost
vůči Vaší tetičce, a částečně i proto, že některé informace a závěry
ve známé záležitosti si vyžádaly určitý čas. Teď spěchám, abych si
s Vámi všechno definitivně a rozhodně vyjasnil...
Přiznávám, když jsem četl Vaše první dva dopisy, vážně jsem
si myslel, že nechápete, co chci, a proto jsem hledal příležitost,
abych se s Vámi sešel a abychom si všechno vysvětlili mezi čtyřma
očima. Strachoval jsem se svěřit vše papíru a obával jsem se, že pí-
semně nevyložím svoje myšlenky dostatečně jasně. Je Vám známo,
že postrádám dobré vzdělání i způsoby a vyhýbám se jalovému
hejskovství, neboť jsem poznal, jak klamný může být zevnějšek
člověka a že pod květy se někdy skrývá jedovatý had. Vy jste mě
chápal, ale neodpovídal jste mi tak, jak se patří, rozhodnut v hloubi
své věrolomné duše porušit svoje čestné slovo a ukončit naše přá-
telské vztahy. Plně jste to zpečetil v poslední době svým odporným
chováním vůči mně, zhoubným pro moje zájmy, což jsem nečekal
a čemu jsem do poslední chvíle odmítal věřit. Zaujat na počátku
naší známosti Vašimi způsoby, taktním chováním, znalostí věcí
i výhodami, které by mně vyplynuly ze styku s Vámi, předpokládal
jsem, že jsem nalezl pravého přítele, druha a příznivce. Nyní jsem
jasně pochopil, že mnozí lidé skrývají pod lichotivým, skvělým

– 293 –
zevnějškem ve svém srdci jed, používají svůj rozum na spřádání
intrik proti bližním a na nepřípustnou zradu, a tudíž se obávají pera
a papíru a současně využívají svůj styl nikoliv ve prospěch bližních
a vlasti, nýbrž k uspání a ošálení rozumu těch, kdo s nimi jednají
o různých záležitostech a podmínkách. Vaše věrolomnost vůči mně
zřetelně vysvítá z následujících faktů, vážený.
Za prvé, když jsem Vám ve svém dopise jasně a srozumitelně
vysvětlil, v jaké jsem situaci, a zároveň jsem se Vás ve svém prvním
dopise tázal, co rozumíte některými výrazy a narážkami na Jevgeni-
je Nikolajeviče, pokoušel jste se většinou všechno zamlčet a potom,
co jste mě rozhořčil svými podezřeními a pochybnostmi, klidně jste
z oné záležitosti vycouval. Později, když jste mi provedl takové věci,
které se nedají označit slušnými slovy, jste mi napsal, že se hněváte.
Jak tomu mám rozumět, vážený? Poté co mi byla drahá každá mi-
nuta a Vy jste mě nutil pronásledovat Vás po celém hlavním městě,
psal jste mi pod rouškou přátelství další dopisy, v nichž jste onu
známou záležitost úmyslně zamlčel a rozepisoval jste se o úplně
vedlejších věcech, a sice o nemocech Vaší ženy, které si přesto
v každém případě vážím, dále o tom, že Vašemu maličkému pře-
depsali rebarboru a jemu se při té příležitosti prořezal zoubek. To
vše jste mi v každém svém listě připomínal s odpornou, urážlivou
pravidelností. Ano, ochotně uznávám, že utrpení vlastního dítěte
zraňuje otcovské srdce, ale k čemu je dobré připomínat to ve chvíli,
kdy je žádoucnější a zajímavější psát o něčem jiném? Mlčky jsem
to snášel, ale teď, po určité době, pokládám za svou povinnost žá-
dat vysvětlení. A konečně, několikrát jste mě věrolomně oklamal
tím, že jste mi naznačoval pomyslné schůzky, a tak jste mě přinutil
hrát zřejmě roli hlupáka a šaška, kterou jsem nikdy nemínil hrát.
Posléze jste mě pozval k sobě a zase jste mě patřičně oklamal a teď
mi oznamujete, že jste byl odvolán k trpící tetičce, kterou postihl
přesně v pět hodin záchvat mrtvice – ano, tak jste to s nestoudnou
přesností vysvětloval. Naštěstí, vážený, jsem v posledních třech

– 294 –
dnech shromáždil veškeré informace a zjistil jsem, že Vaši tetičku
stihl záchvat již sedmého tohoto měsíce, krátce před půlnocí. Z toho
případu vidím, že jste zneužil posvátných příbuzenských svazků
k oklamání nezúčastněných. A konečně, ve svém posledním dopise
se zmiňujete o smrti Vaší příbuzné, k níž údajně došlo právě tehdy,
kdy jsem se měl dostavit k Vám, abychom se poradili o známých
záležitostech. Tady Vaše odporné propočty a výmysly přesahují
veškeré meze, neboť podle hodnověrných informací, kterých jsem
se díky šťastné náhodě včas dopátral, jsem zjistil, že Vaše tetička
zemřela přesně o čtyřiadvacet hodin později, než jste ve svém
dopise bezbožně označil. Mohl bych pokračovat do nekonečna ve
výčtu všech příznaků, dosvědčujících Vaši věrolomnost vůči mně,
ale to, co jsem uvedl, je dostačující dokonce i pro nestranného po-
zorovatele. V každém svém dopisu mě nazýváte svým upřímným
přítelem a jinými lichotivými jmény, ale to všechno podle mého
mínění děláte jen proto, abyste ukolébal moje svědomí.
Nyní docházím k Vaší hlavní zradě a věrolomnosti vůči mně,
a to k neustálému zamlčování všeho, co se týče našeho společného
zájmu, což se děje v poslední době, dále k bezbožné loupeži dopisu,
kde jste vysvětlil, třebaže nejasně a ne zcela srozumitelně, naše
oboustranné podmínky a dohody, dále k barbarské, vynucené půjč-
ce tří set padesáti rublů ve stříbře bez potvrzení, údajně vyplývající
z mého podílnictví, a konečně k hnusné pomluvě našeho společné-
ho známého Jevgenije Nikolajeviče. Teď jasně shledávám, že jste
mi chtěl dokázat, že si na něm nic nevezmete – jak se s dovolením
říká: kde nic není, ani smrt nebere – a že on sám není ani ryba, ani
rak, což mu vyčítáte ve svém dopise z šestého tohoto měsíce. Já
znám Jevgenije Nikolajeviče jako skromného, dobře vychovaného
mladíka, čímž může leckomu zalichotit a zalíbit se i vysloužit si úctu
ve společnosti. Rovněž je mi známo, že jste večer co večer celých
čtrnáct dní obehrával Jevgenije Nikolajeviče v kartách a shrábl jste
pár desítek a někdy i stovek ve stříbře. Nyní to všechno popíráte

– 295 –
a nejenže mi nehodláte poděkovat za moji snahu, ale dokonce si
nenávratně přisvojujete moje peníze, když jste mě předtím zlákal
návrhem na podílnictví a oklamal jste mě slibem různých výhod.
Dnes, kdy jste si zcela nezákonně přivlastnil moje peníze i peníze
Jevgenije Nikolajeviče, nehodláte se mi odvděčit a využíváte k tomu
účelu pomluvu, nesmyslně očerňující v mých očích toho, koho jsem
díky svému úsilí a snaze uvedl do Vašeho domu. Vy sám, jak dosvěd-
čují přátelé, se do dneška div s ním neobjímáte a vydáváte ho ve
společnosti za svého nejlepšího přítele nehledě na to, že v celém
světě neexistuje takový hlupák, který by se hned nedovtípil, kam
míříte všemi svými záměry a jaké vlastně ve skutečnosti jsou Vaše
přátelské, kamarádské vztahy. Já tvrdím, že nejsou nic jiného než
klam, věrolomnost, opomenutí všech lidských práv a slušnosti,
že jsou odporné Bohu a všestranně amorální. Já sám jsem toho
příkladem i důkazem. Čím jsem Vás urazil a proč jste se mnou tak
nekřesťansky jednal?
Tolik na vysvětlenou. Tím končím. Závěr je následující, vážený
pane: jestliže mi v co nejkratší době po obdržení tohoto listu ne-
vrátíte za prvé celý obnos, který jste ode mě obdržel, to jest tři sta
padesát rublů ve stříbře, a za druhé všechny další sumy, jak jste
slíbil, uchýlím se k všemožným prostředkům, třeba i s použitím síly,
abych Vás přiměl k navrácení těch peněz, a taktéž k dodržování zá-
konů. Nakonec Vám oznamuji, že mám k dispozici určitá svědectví,
která u sebe chovám jakožto Váš nejoddanější sluha a ctitel a která
mohou poškodit a očernit Vaše jméno před celou společností.
Dovoluji si zůstat atd.

– 296 –
 7
(Petr Ivanyč Ivanu Petroviči)

15. listopadu
Ivane Petroviči!
Když jsem obdržel Vaše obhroublé a současně podivné poselství,
v první chvíli jsem je chtěl na kousky roztrhat, ale nakonec jsem si
je schoval jako raritu. Mimochodem, upřímně lituji, že mezi námi
došlo k nedorozuměním a nepříjemnostem. Nechtěl jsem Vám
odpovědět, ale okolnosti mě k tomu nutí. Těmito řádky jsem Vám
nucen sdělit, že mně i mé ženě by bylo nepříjemné, kdybychom Vás
uviděli v našem domě: žena má chatrné zdraví a zápach síry by jí
škodil.
Moje žena s díky vrací Vaší ženě zapůjčenou knihu, Dona Qui-
jota. Co se týče Vašich galoší, údajně u nás zapomenutých při Vaší
poslední návštěvě, s lítostí Vám oznamuji, že se nikde nenašly, ale
naši lidé je hledají. Kdyby se nenašly, koupím Vám nové.
Mám tu čest zůstat atd.

– 297 –
 8

Šestnáctého listopadu obdržel Petr Ivanyč městskou poštou dva do-

pisy na své jméno. Sotva otevřel první, vytáhl umně složené růžové
psaníčko, napsané rukou jeho ženy, datované 2. listopadu a adre-
sované Jevgeniji Nikolajeviči. Nic dalšího v obálce nebylo. Petr Ivanyč
četl:

Milý Evžene!
Včera to vůbec nebylo možné. Muž seděl celý večer doma. Zítra
přijeď přesně v jedenáct. V půl jedenácté muž odjíždí do Carského
Sela a vrátí se o půlnoci. Celou noc jsem se vztekala. Díky za zprávy
i korespondenci. Taková kupa papírů! A to všechno opravdu popsa-
la? Ostatně, má to styl: díky, vidím, že mě miluješ. Nehněvej se pro
ten včerejšek a zítra, proboha Tě prosím, přijď.
A.

Petr Ivanyč rozpečetil druhý dopis:

Petře Ivanyči!
Beztak bych nikdy do Vašeho domu nevkročil: zbytečně jste ráčil
kazit papír.
Příští týden odjíždím do Simbirsku: Vaším drahocenným, nej-
milejším přítelem zůstane Jevgenij Nikolajevič. Přeji Vám hodně
úspěchů a o galoše se neznepokojujte.

– 298 –
 9

Sedmnáctého listopadu obdržel Ivan Petrovič městskou poštou dva

dopisy na svoje jméno, rozpečetil první a vytáhl nedbale, ve spěchu
napsané psaníčko rukou jeho ženy, adresované Jevgeniji Nikolajeviči
a datované 4. srpna. Nic jiného v obálce nebylo. Ivan Petrovič četl:

Sbohem, sbohem, Jevgeniji Nikolajeviči! Bůh Vám to vynahradí.

Buďte šťasten – mě čeká krutý osud, až je mi z toho úzko. Byla
to Vaše vůle. Nebýt tetičky, svěřila bych se Vám. Nevysmívejte se
ani mně, ani tetičce. Zítra mám svatbu. Tetička je ráda, že se našel
hodný člověk a bere si mě bez věna. Dnes jsem si ho poprvé po-
zorně prohlédla. Jak se zdá, je to dobrák. Pospíchají na mě… Buďte
sbohem, sbohem… můj milý! Vzpomeňte si na mě někdy – já na Vás
nikdy nezapomenu. Sbohem. Podepíšu i tenhle poslední lístek jako
první… vzpomínáte?
Taťjána

Druhý dopis zněl takto:

Ivane Petroviči! Zítra dostanete nové galoše: nejsem zvyklý tahat

peníze z cizích kapes, ani paběrkovat všelijaké zbytky.
Jevgenij Nikolajevič v těchto dnech odjíždí do Simbirsku, aby
vyřídil záležitosti svého dědečka, a prosil mě, abych se poptal po
spolucestujícím: není libo se připojit?

– 299 –
KROKODÝL
 Pravdivé vyprávění o tom, jak jeden pán určitého věku
a zevnějšku byl celý, beze zbytku, zaživa pozřen krokodýlem
z Pasáže a co z toho vzešlo.
 
Ohé, Lambert! Où est Lambert?
As‑tu vu Lambert?
 1

Třináctého ledna letošního roku, roku 1865, manželka mého

vzdě­laného přítele, kolegy a částečně také vzdáleného příbuzného
Ivana Matvejiče Jelena Ivanovna si přála o půl jedné v poledne pro-
hlédnout si krokodýla, kterého ukazovali za jistý poplatek v Pasáži.
Ivan Matvejič už měl v kapse jízdenku do ciziny (nejel tam proto,
aby se léčil, jako spíš ze zvědavosti) a dostal ten den v úřadu volno,
takže se nevzpouzel neodolatelnému přání své choti, ale dokonce
sám zahořel zvědavostí.
„Výborný nápad!“ prohlásil spokojeně, „prohlédneme si kroko-
dýla! Chystám se do Evropy, a tak nebude špatné seznámit se ještě
předtím s jejími tuzemskými obyvateli.“ S těmi slovy nabídl své
ženě rámě a oba se neprodleně odebrali do Pasáže. Já jako obyčejně
jsem se na ně jako domácí přítel „pověsil“. Ještě nikdy jsem neviděl
svého kolegu v růžovější náladě, než v jaké se nacházel toho pro mě
památného jitra – je svatá pravda, že nikdy předem nevíme, co nám
osud chystá. Hned jak jsme vešli do Pasáže, přítel se začal rozplývat
nad tou velkolepou budovou, a když jsme se přiblížili k obchodu,
kde ukazovali obludu, nedávno přivezenou do hlavního města, byl
ochoten zaplatit za mě majiteli krokodýla pětadvacetník, což se
mu dřív nikdy nestalo. Sotva jsme vstoupili do nevelké místnosti,
zpozorovali jsme, že kromě krokodýla tu ukazují také cizokrajné
papoušky kakadu a navíc skupinu opic ve zvláštní vitríně v pozadí.
Těsně u vchodu vlevo u zdi stála velká plechová nádrž na způsob
vany, přikrytá pevnou železnou mříží, a na dně bylo na palec vody.
V téhle mělké louži chovali obrovského krokodýla, který ležel bez
hnutí jako kláda, zřejmě zbavený v našem sychravém nevlídném
počasí, které nepřeje cizincům, všech svých schopností. Obluda
v nikom z nás tří zpočátku nevzbudila zvláštní zvědavost.

– 302 –
 „Tak to je ten krokodýl,“ pronesla Jelena Ivanovna zpěvavě a sou-
citně, „já jsem si ho představovala jinak!“
Nejspíš si myslela, že je briliantový. Mezitím k nám přistoupil
majitel krokodýla, Němec, a zatvářil se nadmíru nadutě.
„Má pravdu,“ šeptl mi přítel, „uvědomuje si, že je dnes jediný, kdo
v celém Rusku předvádí krokodýla.“
Tuhle hloupou poznámku rovněž přičítám nezvykle dobromyslné
náladě svého kolegy, který býval v jiných případech tuze závistivý.
„Mně se zdá, že ten váš krokodýl vůbec není živý,“ prohodila
znovu Jelena Ivanovna, popíchnutá majitelovou nepřístupností,
a s graciézním úsměvem na něho pohlédla, aby toho hrubiána ob-
měkčila – takový manévr je ženám vlastní.
„Omyl, madam,“ odpověděl majitel lámanou ruštinou, nadzvedl
do poloviny mříž a hůlkou šťouchl krokodýla do hlavy. Záludný
netvor lehce pohnul tlapami a ocasem, aby ukázal známky života,
zvedl tlamu a vydal ze sebe jakýsi zvuk připomínající táhlé funění.
„No tak, nezlob se, Karlchen,“ konejšil ho laskavě Němec, posí-
lený ve své samolibosti.
„Ten je ale odporný! Až jsem se polekala,“ ještě koketněji zašve-
holila Jelena Ivanovna, „teď se mi o něm bude zdát.“
„Ale ve snu vás nekousne, madam,“ poznamenal galantně Němec
a první ze všech se zasmál svému vtipu, ale nikdo z nás se k němu
nepřidal.
„Pojďme, příteli,“ oslovila přímo mě Jelena Ivanovna, „raději si
prohlédneme opice. Mám úžasně ráda opice: jsou tak roztomilé…
ale krokodýl je hrozný!“
„Jen se neboj, drahoušku,“ zvolal za námi Ivan Matvejič – licho-
tilo mu dělat před manželkou hrdinu. „Tenhle ospalý obyvatel fa­
raonovy říše nám nic neudělá,“ a zůstal stát u plechové nádrže. Ba
co víc, dokonce rukavicí zalechtal krokodýla na nose, aby, jak se
později přiznal, ho donutil znovu funět. Majitel následoval Jelenu
Ivanovnu jako dámu k vitríně s opicemi.

– 303 –
 Všechno probíhalo náramně a nedalo se nic předvídat. Jelena
Ivanovna se natolik zabavila a rozdováděla, až se zdálo, že pro opice
zapomněla na celý svět. Spokojeně vykřikovala, neustále se na mě
obracela, okatě majitele přehlížela a smála se, jakmile vypozorovala,
že se opice podobají jejím krátkodobým známým a přátelům. I já
jsem se bavil, protože podobnost byla nepochybná. Majitel nevěděl,
zda se má smát či ne, a nakonec se zasmušil. Vtom se rozlehl straš-
livý, mohu říci nepříčetný výkřik, až se stěny otřásly. Nevěděl jsem,
co si mám myslet, a zpočátku jsem strnul na místě, ale když jsem
zjistil, že už i Jelena Ivanovna křičí, střelhbitě jsem se otočil a – co
nevidím! Uviděl jsem – panebože – nešťastného Ivana Matvejiče
v sevření hrozivých krokodýlích čelistí: krokodýl ho uchopil v pase
a vyzvedl do vzduchu. Nešťastník zoufale mrskal nohama a stačil
jediný okamžik – a zmizel. Líčím to se všemi podrobnostmi, protože
jsem po celou tu dobu stál jako socha a sledoval jsem celý ten proces
s takovou pozorností a zvědavostí, na kterou nikdy nezapomenu.
V tu osudnou chvíli mi blesklo hlavou, co kdybych se na místě mého
přítele ocitl já sám, to by byla nepříjemnost… Ale k věci. Krokodýl
zprvu otočil ubožáka ve svých strašlivých čelistech nohama k sobě
a nejprve do sebe vsoukal jeho nohy; pak svou oběť vyplivl, a ačkoliv
se Ivan Matvejič pokoušel vyprostit a chytal se rukama nádrže, znovu
ho do sebe vsoukal, tentokrát až po pás. Nakonec říhl, pak rozevřel
čelisti a několikrát je sklapl, takže Ivan Matvejič nám doslova mizel
před očima. Naposledy krokodýl rozevřel tlamu a tentokrát spolkl
mého vzdělaného přítele beze zbytku. Na krokodýlově šupinaté
kůži bylo možné sledovat, jak Ivan Matvejič se všemi svými tvary
prochází jeho útrobami. Užuž jsem se chystal vykřiknout, ale osudu
se zachtělo ještě jednou si s námi věrolomně zažertovat: krokodýl se
vypjal, zřejmě se dávil tak obrovským soustem, říhl, znovu rozevřel
svou hrozivou tlamu a v ní se mihla hlava Ivana Matvejiče se zoufa-
lým výrazem: přitom se mu brýle svezly z nosu až na dno nádrže.
Jako by ta zoufalá hlava vyskočila jen proto, aby se ještě jednou,

– 304 –
naposledy, rozhlédla po okolí a v duchu se rozloučila se všemi svět-
skými radovánkami. Jenomže svůj úmysl nestačila provést: krokodýl
se vzchopil, polkl a v okamžení hlava zmizela, tentokrát už navždy.
Objevení a zmizení té dosud živé lidské hlavy bylo strašlivé, ale
snad proto, že se odehrálo tak rychle a nečekaně, nebo to způsobily
brýle, klouzající z nosu, mělo v sobě něco natolik směšného, že jsem
znenadání vyprskl, ale vzápětí jsem si uvědomil, že pro domácího
přítele nešťastného Ivana Matvejiče se nehodí, aby se v takové chvíli
smál, a oslovil jsem s účastným výrazem Jelenu Ivanovnu:
„Teď je s naším přítelem konec!“
Nedovedu ani ve snu vyjádřit, jak silné bylo po celou tu dobu
rozrušení Jeleny Ivanovny. Zpočátku po prvním výkřiku jako by
ztuhla a pozorovala ten zmatek na první pohled lhostejně, ale
s vytřeštěnýma očima; později se srdceryvně rozeštkala, ale já ji
uchopil za ruce. V tom okamžiku majitel, zprvu otupělý hrůzou,
spráskl ruce a vykřikl s pohledem upřeným k nebi:
„Ach, můj krokodýl, mein allerliebstes Karlchen! Mutter, Mutter,
Mutter!“
Po tom výkřiku se otevřely zadní dveře a objevila se Mutter v čep-
ci, stará, ruměná, ale rozcuchaná, a s jekotem se vrhla k svému Němci.
Vypukl zmatek: Jelena Ivanovna jako zběsilá vykřikovala stále
jediné slovo: „Řezat! Řezat!“, vrhala se k majiteli a k Mutter a nejspíš
v pominutí smyslů žadonila, aby komusi za cosi nařezali. Ale ma-
jitel ani Mutter nám nevěnovali sebemenší pozornost a oba bučeli
u nádrže jako telata.
„On kaput, brzy prasknout, protože spolknout ganz úředník!“
křičel majitel.
„Unser Karlchen, unser allerliebstes Karlchen wird sterben!“
ječela Němka.
„My siroty a být bez chleba!“ přidal se majitel.
„Řezat, řezat, řezat!“ volala s pláčem Jelena Ivanovna a zaryla
nehty do Němcova kabátu.

– 305 –
 „On dráždit krokodýl – proč váš muž dráždit krokodýl?“ bránil se
Němec. „Vy zaplatit, jestli Karlchen wird prasknout – das war mein
Sohn, das war mein einziger Sohn!“
Přiznám se, že jsem byl krajně rozhořčen při pohledu na takový
egois­mus přivandrovalého Němce a bezcitnost jeho rozcuchané
Mutter, nicméně ustavičně opakované výkřiky Jeleny Ivanovny „řezat,
řezat“ mě zneklidňovaly ještě víc a nakonec cele upoutaly mou po-
zornost, až jsem se vyděsil… Předesílám, že ty podivné výkřiky jsem
špatně pochopil: měl jsem dojem, že Jelena Ivanovna na okamžik ztra-
tila zdravý rozum, ale přesto, aby pomstila záhubu drahého manžela,
navrhovala v zájmu vlastního zadostiučinění, aby krokodýla spráskali
důtkami. Nakonec se ukázalo, že tím mínila něco úplně jiného. S jistý-
mi rozpaky jsem se ohlédl na dveře a začal jsem ji přemlouvat, aby se
uklidnila, a hlavně, aby nepoužívala choulostivé slovo „řezat.“
Takové zpátečnické přání tady, v samém srdci Pasáže a vzdělané
společnosti, pár kroků od sálu, kde možná právě v tu chvíli pan
Lavrov přednáší pro veřejnost, je nejen nesplnitelné, ale dokonce
nemyslitelné a každou minutu mohlo přivolat hvízdot vzdělanců
a karikatury pana Stěpanova. Ke své hrůze jsem zjistil, že moje
podezření a obavy byly oprávněné: náhle se rozhrnula opona,
oddělující krokodýlárnu od kamrlíku, kde se vybíraly pětadvacet-
níky, a na prahu se vynořila hluboce předkloněná postava s kníry,
plnovousem a s čepicí v ruce a snažila se nepřestoupit práh kroko-
dýlárny, aby si uchovala právo nezaplatit vstupné.
„Takové zpátečnické přání, milostivá,“ pronesl neznámý
a všemožně se pokoušel udržet rovnováhu a nepřepadnout k nám
dovnitř, „nedělá čest vašemu duševnímu rozvoji a je podmíněno
nedostatkem fosforu v mozku. Budete neprodleně vypískána v kro-
nice pokroku i v našich satirických listech…“
Nedořekl: majitel krokodýla, který se mezitím vzpamatoval
a s hrůzou zahlédl člověka, jenž nezaplatil vstupné, a přesto mlu-
vil v krokodýlárně, se vrhl na neznámého pokrokáře a pěstmi ho

– 306 –
vyprovodil ven. Na okamžik nám oba zmizeli z očí za oponou a já
jsem se konečně dovtípil, že celý ten zmatek vypukl pro nic za nic.
Ukázalo se, že Jelena Ivanovna je zcela nevinná: vůbec ji nenapadlo,
jak jsem výše poznamenal, ponižujícím způsobem, zpátečnicky
spráskat krokodýla důtkami, ale jednoduše si přála, aby mu nožem
rozřezali břicho a osvobodili tak jejího manžela.
„Cože? Vy chtít, aby můj krokodýl zahynout?!“ zaúpěl majitel,
který znovu vběhl dovnitř, „ne, ne, jen ať váš muž nejdřív zahynout
a pak krokodýl! Mein Vater ukazovat krokodýl, mein Grossvater
ukazovat krokodýl, mein Sohn bude ukazovat krokodýl a já budu
ukazovat krokodýl! Všichni budou ukazovat krokodýl. Já ganz Eu-
ropa projet a být slavný, ale vy nebýt slavná ganz Europa a zaplatit
mně pokutu!“
„Ja, ja,“ přizvukovala zlostná Němka, „my vás nepustit, pokutu
zaplatit, jestli Karlchen prasknout!“
„Správně,“ přisvědčil jsem klidně a přál jsem si co nejrychleji
odtáhnout Jelenu Ivanovnu domů. „Nemělo by cenu krokodýla roz-
řezat, protože náš drahý přítel už se pravděpodobně vznáší někde
na nebesích.“
„Kamaráde,“ ozval se v tu chvíli naprosto nečekaně hlas Ivana
Matvejiče a krajně nás překvapil, „podle mého názoru je zapotřebí
jednat přímo prostřednictvím dozorčí kanceláře, protože Němec
bez pomoci policie nepochopí pravdu.“
Ta slova, vyřčená pevně, důrazně a svědčící o neobyčejné du-
chapřítomnosti, nás zpočátku ohromila natolik, že jsme všichni
odmítali věřit svým uším. Vzápětí jsme se rozběhli k nádrži s kroko-
dýlem a stejně zbožně jako nedůvěřivě jsme naslouchali nešťastné-
mu vězni. Měl tlumený, slabý a dokonce pisklavý hlas, který jako
by vycházel z velké dálky. Působilo to, jako kdyby si nějaký čtverák
zakryl ústa obyčejným polštářem na spaní, odešel do vedlejší
místnosti a křičel, aby předvedl obecenstvu, které zůstalo v prvním
pokoji, jak se překřikují dva mužici v pustině, nebo jestliže je dělí

– 307 –
hluboká strž. Jednou jsem měl to potěšení vyslechnout takový žert
o vánočních svátcích u svých známých.
„Ivane, drahoušku, ty jsi živ!“ zablekotala Jelena Ivanovna.
„Živ a zdráv,“ odpověděl Ivan Matvejič, „a díky Bohu jsem byl
pozřen bez sebemenší úhony. Znepokojuje mě jen jedno: jak budou
na tu epizodu pohlížet moji nadřízení – získat jízdenku na cestu do
ciziny a pak se ocitnout v krokodýlovi, to nesvědčí o velkém důvtipu.“
„Drahoušku, nestarej se teď o důvtipnost. Především se odtam-
tud musíš nějak vyškrabat,“ přerušila ho Jelena Ivanovna.
„Vyškrabat, vyškrabat!“ vykřikl majitel krokodýla, „nedovolím
škrábat krokodýl. Teď publikum bude moc chodit a já budu fünfzig
kopejek žádat, a Karlchen přestat prasknout.“
„Gott sei Dank!“ přidala se majitelka.
„Mají pravdu,“ klidně poznamenal Ivan Matvejič, „ekonomický
princip je na prvním místě.“
„Kamaráde,“ zvolal jsem, „okamžitě běžím k tvým nadřízeným
a budu si stěžovat, protože tuším, že my sami z téhle kaše nevy-
bředneme.“
„Taky si myslím,“ souhlasil Ivan Matvejič, „ale bez finanční ná-
hrady je stěží možné v našem století ekonomické krize jen tak pro
nic za nic rozřezat krokodýlovi břicho. Vzniká nevyhnutelná otázka:
kolik vezme majitel za svého krokodýla? A současně další: kdo to
zaplatí? Jak víš, já žádné prostředky nemám…“
„Snad bys to mohl uhradit z platu,“ podotkl jsem nesměle, ale
majitel mě hbitě přerušil:
„Já neprodat krokodýl, já tři tisíce prodat krokodýl, já čtyři tisíce
prodat krokodýl! Teď publikum hodně chodit bude. Já pět tisíc pro-
dat krokodýl!“ Zkrátka se nesnesitelně naparoval, oči mu radostně
blýskaly a zračila se v nich zištnost a odporná hamižnost.
„Jedu!“ vykřikl jsem rozhořčeně.
„Já taky! Já taky! Pojedu až k Andreji Osipyči a obměkčím ho
svými slzami,“ zanaříkala Jelena Ivanovna.

– 308 –
 „Nedělej to, přítelkyně moje,“ přerušil ji manžel, který už dlouho
na Andreje Osipyče žárlil a věděl, že ochotně pojede k tomu vzdě-
lanci, aby si poplakala, protože ví, že jí slzy náramně sluší. „A tobě
to taky neradím, kamaráde,“ pokračoval, „nemá smysl jen tak zni-
čehonic jezdit – kdoví, co by z toho vzešlo. Radši ještě dnes zajeď
k Timofeji Semjonyči, jen tak, na soukromou návštěvu. Je to sta-
romódní a omezený, ale solidní člověk a hlavně – přímý. Pozdravuj
ho ode mě a popiš mu všechny okolnosti mého případu.
Z posledního whistu mu dlužím sedm rublů, zaplať mu je ve
vhodné chvíli: to přísného staříka obměkčí. V každém případě může
být jeho rada pro nás vodítkem. A teď prozatím odveď Jelenu…
Uklidni se, přítelkyně moje,“ pokračoval, „unavil mě všecek ten křik
a babské hádky a chtěl bych si trochu odpočinout. Tady je teplo
a měkce, i když jsem se ještě nestačil v tomhle nečekaném útočišti
porozhlédnout…“
„Porozhlédnout? Copak je tam světlo?“ vykřikla rozradostněná
Jelena Ivanovna.
„Obklopuje mě neproniknutelná noc,“ odpověděl ubohý vězeň,
„ale mám hmat a dovedu se rozhlížet rukama. Buď sbohem, za-
chovej klid a neodpírej si žádné rozptýlení. Zítra na shledanou!
A ty, Semjone, ke mně večer přijď, a protože jsi roztržitý a můžeš
zapomenout, uvaž si uzel na kapesníku…“
Přiznám se, byl jsem rád, že mohu odejít, protože jsem se cítil pří-
liš unavený a částečně mě to všechno, co se tu odehrávalo, omrzelo.
Spěšně jsem nabídl rámě posmutnělé, ale vzrušením zkrásnělé Je-
leně Ivanovně a co možná nejrychleji jsem ji vyvedl z krokodýlárny.
„Večerní vstupné je zase pětadvacetník!“ volal za námi majitel.
„Božínku, to jsou mi hamižníci!“ prohodila Jelena Ivanovna
a zhlížela se v každém zrcadle umístěném na stěnách mezi pilíři
Pasáže: zjevně si uvědomovala, že zkrásněla.
„Ekonomický princip,“ odpověděl jsem s lehkým vzrušením.
Pyšnil jsem se svou dámou před kolemjdoucími.

– 309 –
 „Ekonomický princip…“ protáhla sympatickým hláskem, „nero-
zuměla jsem ani slovo z toho, co před chvílí říkal manžel o tom
odpuzujícím ekonomickém principu.“
„Vysvětlím vám to,“ nabídl jsem se a neprodleně jsem začal vyklá-
dat o blahodárných důsledcích přílivu zahraničního kapitálu do naší
vlasti – četl jsem o tom už ráno v Petrohradských zprávách a v Chlupu.
„To je všechno tak podivné!“ přerušila mě po chvilce, „už pře-
staňte, vy ohavo… Co to mluvíte za hlouposti? Povězte – nejsem
moc červená v obličeji?“
„Jste krásná jako ta nejkrásnější růže,“ poznamenal jsem. Využil
jsem příležitosti, abych jí složil poklonu.
„Vy čtveráku!“ zaštěbetala samolibě. „Chudáček Ivan,“ dodala po
chvíli a koketně sklonila hlavinku na rameno, „vážně, je mi ho líto!
Panebože!“ vykřikla náhle, „řekněte mi, jak tam bude dnes jíst a…
a… a… co když se mu bude chtít třeba…“
Byla to nepředvídaná otázka a i mě zaujala. Po pravdě řečeno,
mě vůbec nenapadla – ženy jsou při řešení běžných každodenních
úkolů mnohem praktičtější než muži.
„Chudáček, dostat se do takové… Žádná zábava a jenom tma…
Škoda že nemám u sebe žádnou jeho fotografii… Jsem teď něco
jako vdova,“ dodala s okouzlujícím úsměvem, zřejmě zaujatá svým
novým postavením. „Hm… přece jen je mi ho líto!“
Zkrátka a dobře – projevil se zcela pochopitelný a přirozený
stesk mladé zajímavé ženy po muži, který zahynul. Konečně jsem
ji dovedl domů, uklidnil jsem ji a poobědval společně s ní. Po šálku
vonné kávy jsem se v šest hodin vypravil k Timofeji Semjonyči: měl
jsem za to, že v tuto dobu všichni ženatí muži určitých zaměstnání
sedí nebo leží doma.
Napsal jsem tuhle první kapitolu stylem vhodným pro líčenou
událost, a dále hodlám pokračovat nepříliš vznešeným, zato však
přirozeným stylem, což předem dávám čtenáři na vědomí.

– 310 –
 2

Vážený Timofej Semjonyč mě uvítal nějak uspěchaně a snad po-

někud rozpačitě. Odvedl mě do své těsné pracovny a pečlivě za
sebou zavřel dveře: „Aby nás děti nerušily,“ pronesl se zřejmým
neklidem. Pak mě posadil na židli u psacího stolu, sám usedl do
křesla, přehrnul si šosy starého prošívaného županu a zatvářil se
pro každý případ jaksi oficiálně, dokonce přísně, přestože nebyl
ani můj nadřízený, ani nadřízený Ivana Matvejiče a dosud byl po-
važován za našeho kolegu a dokonce dobrého známého.
„Především,“ začal, „si uvědomte, že nejsem žádný váš nadřízený,
ale stejný podřízený jako vy nebo Ivan Matvejič… Nemám s tím
vším nic společného a nehodlám se do ničeho zaplést.“
Podivil jsem se, že nejspíš už všechno ví. Přesto jsem mu znovu
podrobně vylíčil celý případ. Mluvil jsem dokonce vzrušeně, plnil
jsem v tom okamžiku povinnost opravdového přítele. Hostitel mě
vyslechl bez zvláštního údivu a zjevně trochu podezíravě.
„Považte,“ řekl, „vždycky jsem předpokládal, že se mu právě tohle
stane.“
„Dovolte, a proč, ten případ je sám o sobě zcela výjimečný, pro-
sím…“
„Souhlasím. Ale Ivan Matvejič po celou tu dobu, co u nás sloužil,
směřoval k takovému konci. Byl šikovný, dokonce, prosím, domýš-
livý. Pořád jen ‚pokrok, pokrok‘ a všelijaké ideje. A vida, k čemu ten
pokrok vede!“
„Ale tady jde o zcela výjimečný případ a nedá se z něj vyvozovat
obecné pravidlo pro všechny pokrokáře…
„Ba ne, je to tak, prosím. Věřte, to všechno je následek přílišné
vzdělanosti…, abyste věděl. Příliš vzdělaní lidé se do všeho hrnou
a obzvlášť tam, kam je nikdo nezve. A vůbec, možná že to znáte

– 311 –
líp,“ dodal jakoby uraženě. „Já jsem starý nedouk, začínal jsem jako
vojácké dítě a letos to bude, prosím, padesát let, co jsem ve službě.“
„Kdeže, Timofeji Semjonyči, co vás to napadá! Naopak, Ivan Mat­
vejič prahne po vaší radě a pokynech, dokonce, abych tak řekl, se
slzami v očích…, prosím.“
„Se slzami v očích, říkáte? Hm. Jenomže to jsou krokodýlí slzy
a těm se nedá věřit. Řekněte, proč ho to táhlo do ciziny? A kde na
to vzal? Vždyť žádné prostředky nemá.“
„Z ušetřených peněz, Timofeji Semjonyči, z posledních mimo-
řádných odměn,“ odpověděl jsem lítostivě. „Chtěl si vyjet jen na tři
měsíce… do Švýcarska… do vlasti Viléma Tella.“
„Viléma Tella? Hm...“
„Chtěl v Neapoli uvítat jaro, prosím. Prohlédnout si muzea, po-
znat mravy, zvířata…“
„Hm… Zvířata! Podle mého ho tam vedla pouhá pýcha. Jaká
zvířata? Máme snad u nás málo zvířat? Existují zvěřince, muzea,
velbloudi. V blízkém okolí Petrohradu žijou medvědi… A podívejme,
on se nám nakonec usadí v krokodýlovi…“
„Smilujte se, Timofeji Semjonyči, člověk upadl do neštěstí, ob-
rací se k vám jako k příteli, jako ke staršímu bratrovi, touží po vaší
radě, a vy mu ještě vyčítáte… Politujte alespoň nešťastnou Jelenu
Ivanovnu…“
„To myslíte, prosím, jeho ženu? Zajímavá panička…“ prohodil sta-
řík, zjevně obměkčen, a labužnicky šňupl. „Subtilní osůbka. Pěkně
tvarovaná, a hlavičku nosí na stranu, takhle… Velmi sympatické,
prosím. Andrej Osipyč se o ní předevčírem zmiňoval.“
„Zmiňoval?“
„Ano, prosím, a velmi lichotivě. ‚Poprsí,‘ povídá, ‚vzhled, účes…
Hotová broskvička k nakousnutí,‘ a rozesmál se… Mládí je mládí.“
Stařík se hlasitě vysmrkal. „A vida, je to mladý člověk a jakou karié­
ru, prosím, dělá…“

– 312 –
 „Ale tady jde přece o něco jiného, nemyslíte, Timofeji Semjony-
či…?“
„Samosebou, samosebou, prosím.“
„Tak co, vážený?“
„Co já můžu dělat?“
„Poraďte jako zkušený člověk, jako příbuzný! Převezměte velení!
Co by se mělo podniknout? Jít k nadřízeným nebo…“
„K nadřízeným? Ani nápad, prosím,“ zarazil mě kvapně stařík.
„Jestli chcete slyšet mou radu, tak především je nutné celou tu
záležitost ututlat a jednat, abych tak řekl, po soukromé linii. Je to
podezřelý a neslýchaný případ, prosím. Hlavně neslýchaný, tady
je každá rada drahá… Nemáme, prosím, žádný vzor… To je špatné
doporučení… Proto především opatrnost… jen ať si tam poleží. Je
zapotřebí vyčkat, ano, vyčkat…“
„Ale proč vyčkat, Timofeji Semjonyči? Co když se tam zadusí?“
„Proč by se zadusil, prosím? Říkal jste přece, že tam má dokonce
určitý komfort.“
Znovu jsem mu všechno vylíčil. Stařík se zamyslel. „Hm,“ pronesl
a otáčel v ruce tabatěrkou, „podle mého je dokonce dobře, že si tam
nějakou dobu poleží, namísto aby jel do ciziny. Ať si tam v klidu
popřemýšlí; není zapotřebí se zadusit, to dá rozum… Je nezbytné
učinit příslušná opatření, aby si uchoval zdraví: měl by se tam vy-
varovat kašle a podobně… A co se týká Němce, podle mého názoru
je v právu, a dokonce víc než protistrana, protože do jeho krokodýla
vlezl Ivan Matvejič bez dovolení, a ne aby on vlezl bez dovolení
do krokodýla… Ivana Matvejiče. Ten pokud se pamatuju, žádné-
ho krokodýla nevlastnil. Tudíž krokodýl představuje soukromé
vlastnictví a bez náhrady ho nelze, prosím, rozřezat…“
„Pro záchranu lidstva, Timofeji Semjonyči.“
„To už je věc policie, prosím. Tam je záhodno se obrátit.“
„Ale Ivana Matvejiče mohou potřebovat i u nás. Mohou si ho,
prosím, vyžádat.“

– 313 –
 „Potřebovat, říkáte? Hehehe! Navíc se soudí, že je na dovolené,
takže to celé můžeme ignorovat, a on ať si tam prohlíží evropské
země. Něco jiného by bylo, kdyby se nevrátil včas z dovolené – v tom
případě se zeptáme, budeme se informovat…“
„Uznejte, Timofeji Semjonyči – celé tři měsíce!“
„Sám si to zavinil. Kdo ho tam strkal? Takhle možná nezbude,
než mu najmout ošetřovatelku, kterou by platil erár, a to předpisy
nepřipouštějí. A hlavně – krokodýl je soukromé vlastnictví a tady
vstupuje do hry ekonomický princip. A ten je na prvním místě,
prosím. Před třemi dny na večírku u Luky Andrejiče o tom mluvil
Ignatij Prokofjevič. Znáte ho? Je to podnikatel, a co řekne, to má
hlavu a patu. ‚Potřebujeme průmysl,‘ povídá, ‚průmyslu máme málo.
Musíme mu pomáhat na svět. Potřebujeme kapitál a to znamená, že
by měl vzniknout střední stav, takzvaná buržoazie. A protože nám
kapitál chybí, měli bychom ho přilákat z ciziny. Za prvé je zapotře-
bí umožnit zahraničním společnostem, aby si mohly u nás koupit
pozemky, jak se to dnes prosazuje v zahraničí. To naše občinové
vlastnictví je jed, přivede nás do záhuby,‘ povídá. A s jakým zápalem
dovede mluvit! No co, pro takové se to hodí, jsou to podnikatelé…
a ne úředníci. ‚S občinou,‘ povídá, ‚nerozvineme ani průmysl, ani
zemědělství. Je třeba, aby zahraniční společnosti pokud možno
skoupily po částech veškerou naši půdu, a pak to chce ji drobit,
drobit, drobit na co nejmenší parcely‘ – víte, to drrrobit si přímo
vychutnával – ‚a ty potom prodávat do soukromého vlastnictví.
Vlastně spíš než prodávat pronajímat. Až se všechna naše půda
ocitne v rukou zahraničních společností, bude možné stanovit za
pronájem jakoukoliv cenu. A tudíž mužik musí pracovat třikrát
tolik, aby uhájil holé živobytí, a nebude těžké ho kdykoliv vyhnat.
Uvědomí si to a podřídí se, bude poslouchat a třikrát tolik pracovat
za tutéž cenu. Ale dnes v občině? Co mu záleží na práci! Ví, že hla-
dem neumře, a tak se nepřetrhne a pije. Takhle k nám budou přité-
kat peníze, vznikne kapitál a buržoazie. Onehdá anglický politický

– 314 –
a literární časopis Times rozebíral naše finance a psalo se tam, že
naše finance nerostou, protože nám chybí střední stav, nemáme
nadité prkenice ani učelivé proletáře…‘ Ignatij Prokofjevič umí
mluvit! Hotový řečník, prosím. Chce poslat svoje vyjádření nahoru
a pak to uveřejnit v novinách. To nejsou žádné veršíky, jaké skládá
Ivan Matvejič…“
„A co tedy radíte Ivanu Matvejiči?“ vmísil jsem se konečně do
hovoru, když se stařík dost vymluvil. Rád si potlachá, a tím dává
najevo, že není žádný zpozdilec a všechno ví.
„Co radím? Hm… Právě k jeho případu, prosím, směřuju. Snaží-
me se přilákat do naší země cizí kapitál a posuďte sám: sotva se
kapitál přilákaného majitele krokodýla prostřednictvím Ivana
Matvejiče zdvojnásobil, my místo abychom zahraničního vlastníka
protěžovali, pokoušíme se jeho základnímu kapitálu rozpárat bři-
cho. No uznejte, sluší se to? Podle mého Ivan Matvejič jako věrný
syn vlasti by se měl radovat a pyšnit tím, že svou osobou zdvojná-
sobil, a možná ztrojnásobil hodnotu zahraničního krokodýla. Je to
potřebné pro přilákání cizího kapitálu. Když se to podaří jednomu,
hleďme, třeba přijede s krokodýlem někdo další, třetí už přiveze
naráz dva nebo tři kusy a kolem nich se soustředí kapitál. A taky
buržoazie. To všechno by se mělo podpořit.“
„Co vás napadá, Timofeji Semjonyči,“ vykřikl jsem, „vy žádáte od
chudáka Ivana Matvejiče skoro nadlidskou oběť!“
„Já nic nežádám a především vás prosím, jako jsem vás prosil už
předtím, abyste vzal na vědomí, že nejsem žádný nadřízený, a tedy
nemohu od nikoho nic vyžadovat. Mluvím jako syn vlasti, totiž ne
jako ten časopis, ale prostě jako syn vlasti. A pak: kdo mu poroučel,
aby vlezl do krokodýla? Je to solidní člověk, má určité postavení, žije
v zákonitém manželství a najednou – takový krok! Je to vhodné?“
„Ale k tomu kroku došlo neúmyslně, prosím.“
„Kdo ví? A pak – z čeho zaplatí majiteli krokodýla, ptám se?“
„Snad z platu, Timofeji Semjonyči.“

– 315 –
 „A bude to stačit?“
„Nebude, Timofeji Semjonyči,“ odpověděl jsem smutně. „Majitel
krokodýla se zpočátku polekal, že krokodýl praskne, a sotva se
přesvědčil, že všecko je v pořádku, nafoukl se a byl rád, že může
zdvojnásobit cenu.“
„Ztrojnásobit, zečtyřnásobit! Obecenstvo se teď pohrne a maji-
telé krokodýlů jsou mazané plemeno. Navíc jedí rádi maso a neod-
řeknou si žádnou zábavu. A proto, opakuju, ať Ivan Matvejič všecko
inkognito pozoruje a nepospíchá. Ať všichni třeba vědí, že sedí
v krokodýlovi, ale jen neoficiálně. V daném ohledu má Ivan Matvejič
zvláštní výhodu, protože oficiálně je na dovolené… v cizině. Někdo
řekne, že sedí v krokodýlovi, ale my tomu neuvěříme. Tak se to dá
zdůvodnit. Hlavně ať vyčká – kam by spěchal?“
„No a co když…“
„Nemějte starost, je zdravý jako řípa, ten něco vydrží.“
„No a když vyčká, co pak?“
„Hm… Nezastírám, je to krajně složitý případ, prosím. Člověk se
v tom nevyzná, a hlavně vadí, že doposud nemáme podobný příklad.
Kdybychom ho měli po ruce, mohli bychom se tím nějak řídit. Ale
takhle – jak to vyřešit? Než něco vymyslíme, celý případ se protáhne.“
Hlavou mi bleskl šťastný nápad.
„A nedalo by se to zařídit tak,“ navrhl jsem, „že by si podal žádost
o služební pobyt, když už je mu souzeno zůstat v útrobách té obludy
a z vůle Prozřetelnosti to přežije?“
„Hm… leda formou neplacené dovolené…“
„A nešlo by to formou placené dovolené?“
„Na jakém podkladě?“
„Třeba jako služební cesta…“
„Jaká a kam?“
„No přece do… do krokodýlích útrob… Tak říkajíc za účelem zís-
kání informací a studia faktů přímo na místě. Bude to samozřejmě
nové, ale pokrokové a projeví se v tom péče o vzdělání, prosím..“

– 316 –
 Stařík se zamyslel.
„Posílat úředníka na služební cestu do krokodýlích útrob se
zvláštními úkoly je podle mého mínění hloupé. Předpisy to, prosím,
nedovolují. A jaké tam může plnit zvláštní úkoly?“
„To znamená, že by to byla záležitost statistiky. V té se nevyznám,
a taky nejsem žádný filozof. Vy říkáte – fakta, ale my jsme beztak
zavaleni fakty a nevíme, co si s nimi počít. A navíc je statistika ne-
bezpečná…“
„Čím, prosím?“
„Ano, ano, nebezpečná. A navíc, on bude sdělovat fakta a přitom
si bude ležet v krokodýlovi. Copak se dá sloužit vleže? To je další
novinka a navíc nebezpečná, prosím – žádný takový příklad ne-
známe. Kdybychom se mohli alespoň o nějaký precedentní příklad
opřít, dalo by se to s tou služební cestou zařídit.“
„Ale vždyť k nám dodneška živé krokodýly nevozili, Timofeji
Semjonyči.“
„Hm… pravda…“ a stařík se znovu zamyslel. „Abyste věděl,
vaše námitka je správná a dokonce by mohla sloužit jako podklad
k dalšímu jednání o celé té záležitosti. Ale taky uvažte, co když sou-
časně s dovozem dalších živých krokodýlů začnou naši úředníci
mizet a později budou žádat o služební pobyt v jejich útrobách
s odůvodněním, že je tam teplo a měkce…? A pak – jen tak si válet
šunky v krokodýlovi – uznejte, to je špatný příklad, prosím. Vždyť
by tam možná leckdo vlezl jen tak, pro nic za nic, jen aby shrábl
peníze, prosím.“
„Poraďte, Timofeji Semjonyči! Abych nezapomněl: Ivan Matvejič
mě prosil, abych vám splatil dloužek z whistu, sedm rublů.“
„Ach ano, onehdá prohrál u Nikifora Nikiforyče! Vzpomínám si,
prosím. Byl tehdá tak veselý, vtipkoval a tumáš!“ Stařík byl upřímně
dojat.
„Poraďte, Timofeji Semjonyči!“

– 317 –
 „Vynasnažím se, prosím. Soukromě se budu informovat. A vůbec,
zjistěte jen tak bokem, neoficiálně, s jakou cenou za svůj exponát
by souhlasil majitel krokodýla.“
Stařík zjevně zjihl.
„Neprodleně vše zjistím,“ ujistil jsem ho, „a okamžitě vám podám
zprávu.“
„A co jeho žena… je teď sama? Nestýská se jí?“
„Měl byste ji navštívit, Timofeji Semjonyči.“
„Navštívím, prosím, tuhle jsem už na to myslel… a teď je vhodná
příležitost… To byl nápad, prohlížet si krokodýla! Ostatně, já sám
bych si ho taky rád prohlédl.“
„Navštivte toho ubožáka, Timofeji Semjonyči.“
„Navštívím, prosím. Samosebou, tím mu nechci dávat žádné
klamné naděje. Přijdu jako soukromá osoba… Tak tedy na shle-
danou, já musím zase k Nikiforu Nikiforyči, prosím. Přijdete taky?“
„Ne, prosím, chystám se k našemu vězni.“
„Hm, tak tedy hurá k vězni!… Ach, ta lehkomyslnost!“
Rozloučil jsem se se staříkem. Hlavou se mi honily všelijaké
myšlenky. Timofej Semjonyč je dobrák a poctivec od kosti. A přece,
když jsem od něho odcházel, zaradoval jsem se, že už měl padesáté
jubileum služby a je u nás vzácnost. Pochopitelně jsem se okamžitě
rozběhl do Pasáže, abych všechno pověděl svému ubohému příteli.
A taky mě poháněla zvědavost, jak se zařídil a jak se dá žít v kroko-
dýlovi. Dá se v něm vůbec existovat? Chvílemi mi připadalo, že to
všecko je jakýsi obludný sen tím spíš, že šlo o obludu…

– 318 –
 3

A přece to nebyl sen, nýbrž pravá nepochybná skutečnost. Cožpak

bych vám to jinak vyprávěl? Ale pokračuji…
Do Pasáže jsem dorazil pozdě, až kolem deváté večer, a do kroko-
dýlárny jsem musel projít zadním vchodem, protože Němec zavřel
svůj krám dřív než obvykle. Chodil sem tam, jen tak po domácku,
v jakémsi usmoleném starém utíkáčku, a působil ještě trojnásob
spokojeněji než předtím dopoledne. Bylo vidět, že už se ničeho
nebojí a že „publikum hodně chodit“. Mutter se objevila později se
zřejmým úmyslem mě sledovat. Oba si spolu často špitali. Přestože
krám už byl zavřený, vzal si Němec ode mě pětadvacetník. Taková
zbytečná důslednost!
„Vy pokaždé platit. Publikum – rubl, vy pětadvacetník, protože
vy být dobrý pšítel vašeho pšítel, a já si vážit pšítel…“
„Jestlipak je můj vzdělaný přítel ještě živ?“ zvolal jsem a přiblížil
jsem se ke krokodýlovi v naději, že moje slova dolehnou k Ivanu
Matvejiči a polichotí jeho ješitnosti.
„Živ a zdráv,“ odpověděl hlasem, který vycházel jakoby z dálky
nebo zpod postele, i když jsem stál vedle něho, „jsem živ a zdráv,
ale o tom všem až později… Co nového?“
Předstíral jsem, že jsem nezaslechl jeho otázku, a užuž jsem se
začal účastně a spěšně vyptávat, jak se mu daří, jaké to je v kroko-
dýlích útrobách a co tam vlastně je. Vyžadovalo to jednak přátelství,
jednak obyčejná zdvořilost. Jenomže přítel mě vrtošivě, dokonce
mrzutě přerušil.
„Co nového?“ vykřikl velitelsky pisklavým hlasem, tentokrát
mimořádně odporným.
Vylíčil jsem mu do všech podrobností svůj rozhovor s Timofejem
Semjonyčem a pokusil jsem se nasadit poněkud uražený tón.

– 319 –
 „Stařík má pravdu,“ usoudil přítel stejně ostře, jak se mnou
obvykle mluvil. „Mám rád praktické lidi a nesnáším sladkobolné
kuňkaly. Ale ochotně přiznávám, že ani tvůj nápad se služební
cestou není tak docela k zahození. Opravdu mohu získat řadu infor-
mací zajímavých z hlediska vědy i morálky. Ovšem teď to všechno
nabývá nové nečekané podoby a nestojí za to se starat jen kvůli
platu. Dobře poslouchej. Sedíš?“
„Ne, stojím.“
„Tak si někam sedni, třeba na zem, a dobře poslouchej.“
Popadl jsem zlostně židli a vztekle jsem jí bouchl o podlahu.
„Poslyš,“ spustil velitelsky, „dnes přišlo hodně lidí, prostě nepočí-
taně. K večeru už se nedostávalo místa a v zájmu udržení pořádku
se objevila policie. V osm hodin, to jest dřív než obvykle, majitel
dokonce uznal za nutné celý podnik zavřít a přerušit demonstraci,
aby si spočítal získané peníze a pohodlněji se připravil na zítřek.
Vím, že zítra tady bude hotový jarmark. Zavítají sem největší
vzdělanci zdejší metropole, dámy z nejvyšších kruhů, cizí vyslanci
a právníci. Ba co víc: lidé se sem začnou sjíždět ze všech koutů
naší velké zvídavé říše. A důsledek? Všem budu na očích a třebaže
schovaný, stanu v čele! Začnu poučovat ten duchaprázdný dav. Po-
učen zkušeností, budu příkladem vznešenosti a smíření s osudem.
Stanu se takříkajíc katedrou, odkud budu poučovat lidstvo. Dokon-
ce už jen přírodovědné informace, které mohu sdělit o netvorovi,
ve kterém pobývám, jsou nesmírně cenné. Proto si vůbec nestěžuji
na to, co se stalo, ale dokonce pevně doufám ve skvělou kariéru.“
„A neomrzí tě to?“ utrousil jsem jedovatě.
Nejvíc ze všeho mě rozezlilo, že už skoro přestal užívat osobní
zájmena – natolik se dělal důležitým. Nicméně to všecko mě zmátlo.
Proč se ta lehkomyslná palice tolik vytahuje? šeptal jsem si pro sebe
a skřípal jsem zuby. Měl by plakat a ne se vytahovat.
„Ne!“ odsekl na mou poznámku. „Jsem prodchnut velkými ideje-
mi a teprve teď mohu v klidu snít o zlepšení osudu celého lidstva.

– 320 –
Z krokodýla vyjde na světlo pravda. Nepochybně vynaleznu novou
vlastní teorii nových ekonomických vztahů a budu se jí pyšnit – do-
dnes se mi to nepodařilo pro nedostatek času, stráveného v úřadě
a v banálních světských radovánkách. To všechno odvrhnu a bude
ze mě nový Fourier. Mimochodem – vrátil jsi Timofeji Semjonyči
sedm rublů?“
„Ano, ze svého,“ odpověděl jsem a snažil jsem se tónem svého
hlasu dát najevo, že jsem to dal doopravdy ze svého.
„Pak se vyrovnáme,“ utrousil povýšeně. „Čekám, že mi zaručeně
přidají – komu jinému by měli přidat, ne‑li mně? Přináším fantas-
tický užitek. Co žena?“
„Ptáš se nejspíš na Jelenu Ivanovnu?“
„Co žena?!“ dokonce zaječel.
Nedalo se nic dělat… Poslušně jsem vyložil, v jakém rozpoložení
jsem zanechal Jelenu Ivanovnu, ačkoliv jsem skřípal zuby. Ani mě
nevyslechl do konce.
„Mám s ní zvláštní záměry,“ spustil netrpělivě. „Jestli já budu
slavný tady, chci, aby ona byla slavná tam. Vědci, básníci, filozofové,
zahraniční mineralogové i státní činitelé po dopolední besedě se
mnou budou večer pospíchat do jejího salonu. Od příštího týdne
by se měly každý večer u ní pořádat salony. Dvojnásobný plat jí
poskytne prostředky na pohoštění, a protože se pohoštění omezí
na čaj a odměnu pro najaté sluhy, nebude to problém. Tady i tam
se bude mluvit o mně. Už dlouho jsem čekal na příležitost, aby se
o mně mluvilo, ale nedocílil jsem toho, spoutávala mě moje bez-
významnost a nízké postavení. A teď stačilo jedno prachobyčejné
sklapnutí krokodýlích čelistí a všeho bylo dosaženo. Každé moje
slovo bude vyslechnuto, o každém mém výroku se začne přemýš-
let, bude kolovat, budou ho tisknout. A já jim ukážu, co ve mně je!
Konečně pochopí, jaké schopnosti nechali zapadnout v útrobách
netvora. ‚Ten člověk se mohl stát zahraničním ministrem a řídit
celou říši,‘ řeknou, ‚a ten člověk neřídil celou cizí říši,‘ řeknou jiní.

– 321 –
No prosím, čím jsem horší než nějaký Garnier‑Pagès, či jak se jen
všichni… A žena mi musí dělat pandán – já mám mozek, ona má
krásu a půvab. ‚Je krásná, proto je to jeho žena,‘ řeknou jedni. ‚Je
krásná, protože je jeho žena,‘ opraví je jiní. Pro každý případ ať
si Jelena Ivanovna hned zítra koupí encyklopedický slovník v re-
dakci Andreje Krajevského, aby uměla o všem mluvit. Nejčastěji ať
čte politické úvodníky Petrohradských zpráv a denně je srovnává
s Chlupem. Předpokládám, že majitel krokodýla někdy bude ocho-
ten dopravit mě společně s krokodýlem do velkolepého salonu mé
ženy. Budu stát ve vitríně uprostřed přepychového salonu a budu
hýřit vtipy, které si od rána nastřádám. Státnímu činiteli sdělím
svoje plány, s básníkem budu hovořit ve verších, s dámami budu
zábavný a morálně přijatelný, protože nejsem nebezpečný jejich
manželům. Všem ostatním budu sloužit jako příklad odevzdanosti
do vůle Prozřetelnosti a osudu. Ze své ženy udělám první dámu naší
literatury. Vyzvednu její přednosti a vyložím lidem, že jako moje
žena musí mít celou řadu mimořádných kvalit, a jestliže je Andrej
Alexandrovič právem nazýván naším ruským Alfredem de Musset,
stejným právem by měla být ona nazývána naší ruskou Evženií de
Tour.“
Přiznávám, i když všechno to plácání se trochu podobalo mému
dřívějšímu příteli, napadlo mě, že blouzní v horečce. Byl to stále týž
známý každodenní Ivan Matvejič, ale viděný zvětšovacím sklem,
které dvacetinásobně zvětšovalo.
„Kamaráde,“ zeptal jsem se ho, „věříš v dlouhověkost? A vůbec,
řekni: cítíš se zdráv? Jak jíš, spíš, dýcháš? Jsem tvůj přítel a uznej,
že tvůj případ je nad lidské chápání, skoro nadpřirozený, a proto je
moje zvědavost zcela pochopitelná.“
„Je to pustá zvědavost, nic víc,“ poučoval mě, „ale bude ukojena.
Ptáš se, jak jsem se zabydlel v krokodýlích útrobách? Za prvé –
k mému velkému údivu se ukázalo, že můj krokodýl je uvnitř úplně
prázdný. Jeho útroby se skládají z jakéhosi obrovského prázdného

– 322 –
gumového vaku podobného těm gumovým výrobkům, jaké se u nás
prodávají v Gorochové i v Mořské ulici, a jestli se nemýlím, i na
Vozněsenské třídě. Považ, copak bych se jinak do něj vešel?“
„Je to možné?“ vykřikl jsem s pochopitelným údivem. „Cožpak je
krokodýl opravdu úplně prázdný?“
„Úplně,“ přitakal přísně a také důrazně Ivan Matvejič. „A prav-
děpodobně je tak ustrojen podle přírodních zákonů. Má k dispozici
pouze tlamu vybavenou ostrými zuby a jako přídavek má značně
dlouhý ocas: to je ve skutečnosti všecko. Mezi těmi dvěma konci
je prázdný prostor, vyplněný něčím na způsob kaučuku, nejspíš to
bude doopravdy kaučuk.“
„A co žábry, žaludek, střeva, játra a srdce?“ přerušil jsem ho
skoro zlostně.
„Nic, vůbec nic takového nemá a patrně nikdy neměl. To všech-
no jsou pusté výmysly lehkomyslných cestovatelů. Já teď vyplňuju
krokodýla, podobně jako se nafukuje polštářek proti hemoroidům.
Krokodýl je neuvěřitelně roztažitelný. Dokonce i ty jako domácí
přítel by ses vešel sem vedle mě, kdybys byl velkodušný, a ještě by
zbylo místo. Uvažuju, že v krajním případě bych sem mohl pozvat
svou ženu. Mimochodem, takové vnitřní ustrojení krokodýla zcela
odpovídá poznatkům přírodních věd. Kupříkladu předpokládejme,
že bys měl stvořit nového krokodýla. Přirozeně by vznikla otázka,
jaká je jeho hlavní vlastnost? Odpověď je jasná: požírat lidi. A jak
toho dosáhnout, aby požíral lidi? Jak by měl být ustrojen? Odpo-
věď je nasnadě: namísto útrob by měl mít prázdný prostor. Fyzika
už dávno vyzkoumala, že příroda netrpí vakuum. Z toho plyne, že
vnitřek krokodýla musí být prázdný právě proto, aby zvíře mohlo
požírat a plnit se vším, co má po ruce, a netrpělo prázdnotou. To
je jediný rozumný důvod, proč všichni krokodýli našince požírají.
Člověk je ustrojen jinak: například když má v hlavě vymeteno,
zpravidla netouží vyplnit ji vědomostmi – to je jediná výjimka
z obecného pravidla. To všecko mi je teď jasné jako facka, všecko

– 323 –
jsem pochopil vlastním rozumem a na základě zkušeností, protože
se nacházím takříkajíc v lůně přírody, v její retortě, a naslouchám
jejímu pulzu. Dokonce je to v souladu s etymologií, neboť už samo
pojmenování krokodýl znamená žravost. Krokodýl, crocodillo, je
zřejmě italské slovo z doby dávných egyptských faraónů a nejspíš
pochází z francouzského kořene croquer, to znamená sníst, zhltnout
a vůbec přijímat potravu. Tohle všechno hodlám přednést při své
první přednášce před obecenstvem, které se shromáždí v salonu
mé ženy, až mě tam dopraví v nádrži.“
„Příteli,“ zvolal jsem bezděčně, „neměl by sis vzít projímadlo?“
Má horečku, má horečku, opakoval jsem si pro sebe s hrůzou.
„Nesmysl!“ odmítl pohrdavě, „a navíc v mé nynější situaci by to
bylo krajně nevhodné. Ostatně, tušil jsem, že začneš o projímadle.“
„Kamaráde… a jak… jak přijímáš potravu? Obědval jsi dneska
vůbec?“
„Ne, ale jsem sytý a pravděpodobně už nikdy víc nebudu přijímat
potravu. To je taky naprosto pochopitelné: tím, že plním krokodýlí
útroby, způsobuji, že je netvor navždycky sytý. Teď ho nikdo nemusí
několik let krmit. A naopak – jestliže ho sytím, on mi přirozeně
předává všechny životní šťávy ze svého těla; je to něco podobného,
jako když se některé rafinované koketky na noc obloží syrovými
kotletami a po ranní koupeli jsou svěží, pružné, šťavnaté a okouz-
lující. Stejně tak, když já živím krokodýla, dostávám od něj rovněž
potravu – tudíž se živíme navzájem. Ale dokonce i pro krokodýla je
obtížné strávit takového člověka, jako jsem já – samosebou by z toho
mohl mít těžký žaludek, který mu ostatně chybí – a proto, abych
mu nepůsobil zbytečnou bolest, jen zřídkakdy se otáčím z boku na
bok: Mohl bych to dělat, ale zdržuji se toho z humánních důvodů.
To je jediný nedostatek mého nynějšího postavení a v alegorickém
smyslu má Timofej Semjonyč pravdu, když říká, že si válím šunky.
Jenomže já dokážu, že přestože si válím šunky, ba co víc, jen díky
tomu budu schopen změnit osud lidstva. Všechny velké myšlenky

– 324 –
a směry publikované v našich denících a časopisech zřejmě vymys-
leli takoví, co si váleli šunky, proto se jim říká kabinetní, ale já na to
kašlu! Vynaleznu celý nový speciální systém a nebudeš mi věřit, jak
je to lehké. Stačí zalézt někam do odlehlého kouta nebo padnout
do tlamy krokodýlovi, zavřít oči a hned vynalezneš pro celé lidstvo
hotový ráj. Posledně, když jste odešli, okamžitě jsem se do toho
pustil a vymyslel jsem už tři systémy – teď vymýšlím čtvrtý. Pravda,
nejdřív je zapotřebí vyvrátit všechny předešlé, ale z krokodýlích
útrob je tak snadné něco vyvracet, odtud je všechno nějak zřetelněji
vidět… A vůbec, moje postavení má dosud určité, i když drobné
nedostatky: tady uvnitř je poněkud vlhko a všechno je nějak slizké.
K dovršení všeho to tady trochu páchne gumou, navlas stejně jako
moje loňské galoše. A to je vše, žádné jiné nedostatky tu nevidím.“
„Poslyš, příteli,“ přerušil jsem ho, „to všechno jsou zázraky, kte-
rým mohu stěží uvěřit. Cožpak ty doopravdy po celý život nehodláš
obědvat?“
„Jaké hlouposti tě zajímají, ty větroplachu a lehkomyslný člověče!
Já ti tady vykládám vznešené myšlenky, a ty… Abys věděl, já se živím
všemi těmi vznešenými myšlenkami, které mi ozařují noc, jaká mě
obklopuje. Ostatně, dobrosrdečný majitel té obludy po domluvě se
svou nejdobrotivější Mutter se domluvili, že každé ráno vsunou do
krokodýlí tlamy zahnutou kovovou trubičku, něco jako píšťalku,
abych mohl srkat kávu nebo bujón s rozmočenou vekou. Píšťalku
už v sousedství objednali, ale domnívám se, že to je zbytečný pře-
pych. Doufám, že takhle budu žít alespoň tisíc let, jestli je pravda, že
krokodýli tak dlouho žijí. Když už o tom mluvíme, informuj se hned
zítra v některé přírodovědné encyklopedii a pak mi to sděl – třeba
jsem se zmýlil a spletl si krokodýla s nějakou jinou vykopávkou.
Jenom jedno mě trochu trápí: jsem oblečený a obutý, a tudíž pro
krokodýla nestravitelný. Navíc jsem živý, a proto se vší silou vůle
bráním tomu, aby mě strávil: pochopitelně se nechci změnit v to,
v co se mění každá potrava – bylo by to pro mě příliš ponižující.

– 325 –
Bojím se jen jednoho: za tisíc let se může látka mého obleku, bo-
hužel ruský výrobek, rozpadnout a pak budu nahý a bez ohledu na
moje rozhořčení mohu být stráven. Ve dne to nikdy nepřipustím
a nedovolím, ale v noci ve spánku, kdy vůle člověka opouští, mě
může postihnout pokořující úděl nějaké brambory, koblihy nebo
telecího. Ta myšlenka mě uvádí v zuřivost. Už z toho důvodu by
se mělo snížit clo a měl by se podpořit dovoz anglického sukna,
které je pevnější a bude tudíž déle vzdorovat zubu času v případě,
že někdo spadne do krokodýlí tlamy. Při první příležitosti sdělím
tuhle svou myšlenku kterémukoliv státnímu činiteli a zároveň do-
pisovatelům našich petrohradských deníků, ať to rozhlásí. Doufám,
že nebude jediná, kterou ode mě převezmou. Předvídám, že každé
ráno se kolem mě bude tísnit celá smečka novinářů, vyzbrojená
redakčními pětadvacetníky, aby zachytila moje názory na včerejší
telegrafické zprávy ze světa. Zkrátka a dobře, budoucnost se mi
jeví v těch nejrůžovějších barvách.“ Horečka je to, horečka, šeptal
jsem si v duchu.
„A co svoboda, kamaráde?“ zeptal jsem se nahlas, abych zjistil, co
si o tom myslí. „Vždyť ty jsi teď takříkajíc v temnici, zatímco člověk
by si měl vychutnávat svobodu.“
„Jsi hlupák,“ odpověděl. „Barbaři milují nezávislost a moudří lidé
milují pořádek. Když není pořádek…“
„Co tě to proboha napadá, kamaráde…“
„Mlč a poslouchej!“ zavřískl dotčen, že mu skáču do řeči. „Nikdy
jsem nebyl na takové duchovní úrovni jako teď. Ve svém těsném
útočišti se bojím jen jednoho – literární kritiky tlustých časopisů
a také pištění našich satirických deníků. Mám obavu, aby se mi
lehkomyslní návštěvníci, hlupáci, závistivci a vůbec nihilisti nevy-
smáli. Ale učiním veškerá opatření. Netrpělivě čekám na zítřejší
ohlasy obecenstva a hlavně na názor tisku. O tom mi hned zítra
referuj.“
„Dobrá, zítra ti přinesu celou haldu novin.“

– 326 –
 „Zítra ještě nemůžeme očekávat žádné ohlasy v tisku, oznámení
se publikují až čtvrtý den. A od nynějška choď zadním vchodem ze
dvora. Mám v úmyslu využívat tě jako svého tajemníka. Budeš mi
číst noviny a časopisy a já ti budu diktovat svoje myšlenky a vydávat
příkazy. Zejména nezapomínej na telegrafické zprávy. Ať tady mám
denně všechny evropské novinky. A teď dost: zřejmě už jsi ospalý.
Běž domů a neuvažuj o tom, co jsem říkal o kritice: nebojím se jí,
sama je v kritickém stavu. Stačí, aby člověk byl moudrý a šlechetný,
a určitě ho postaví na piedestal. Když ne Sokrates, tak tedy Diogenes,
nebo oba dohromady, to je moje budoucí úloha pro lidstvo.“
Tak lehkomyslně a neodbytně (i když v horečce) se mi přítel
snažil všechno vyklopit jako ty drbny, o kterých se říká, že nedove-
dou držet jazyk za zuby. Všechno, co mi sdělil o krokodýlovi, mi
připadalo krajně podezřelé. Jak je možné, aby krokodýl byl úplně
prázdný? Vsadím se, že zalhal, částečně z ješitnosti a částečně proto,
aby mě ponížil. Pravda, je nemocný člověk a toho musíme respek-
tovat, ale otevřeně přiznávám, že jsem ho nikdy nesnášel. Celý život,
už od dětství, jsem se nemohl zbavit jeho nemilého poručníkování.
Tisíckrát jsem se užuž chtěl na něj vykašlat, ale pokaždé mě to
k němu znovu táhlo, jako bych pořád ještě doufal, že mu něco
dokážu a za něco se mu pomstím. Tohle přátelství je prapodivná
věc! Mohu s jistotou tvrdit, že z devětadevadesáti procent jsem se
s ním přátelil ze vzteku. Ale tentokrát jsme se rozloučili srdečně.
„Váš pšítel být velmi chytrý člověk,“ prohodil polohlasně Němec,
který po celou dobu horlivě poslouchal náš rozhovor a teď se mě
chystal vyprovodit.
„À propos,“ řekl jsem, „abych nezapomněl: kolik byste si vzal za
vašeho krokodýla, kdyby si ho někdo usmyslel koupit?“
Můj přítel to zaslechl a zvědavě čekal na odpověď. Bylo znát, že
si nepřeje, aby si Němec řekl málo: alespoň tak nějak podivně hekl,
když jsem se zeptal.
Zprvu o tom Němec nechtěl ani slyšet, dokonce se rozzlobil.

– 327 –
 „Nikdo nesmět kupovat můj vlastní krokodýl!“ vykřikl zuřivě
a zrudl jako krocan. „Já nechtít prodat krokodýl. Já milion tolar ne-
budu brát za krokodýl. Dneska jsem od publikum vybrat sto třicet
tolar, a zítra deset tisíc tolar a pak každý den sto tisíc tolar. Nechci
prodat.“
Můj přítel se dokonce spokojeně zachichotal.
Srdce se mi sevřelo, ale ovládl jsem se a  chladnokrevně
a uvážlivě – vždyť jsem plnil povinnost opravdového přítele – jsem
naznačil bláznivému Němci, že jeho propočty nejsou správné; když
denně vybere sto tisíc, během čtyř dnů se u něj vystřídá celý Petro-
hrad a pak už nebude mít od koho brát, dále že náš život i smrt je
v rukou Nejvyššího a co když krokodýl třeba praskne, Ivan Matvejič
onemocní a umře a tak podobně. Němec se zamyslel.
„Já mu kapky z lékárna dávat,“ prohlásil nakonec, „a váš pšítel
ne umírat.“
„Kapky jsou kapky,“ namítl jsem, „ale vezměte v úvahu, že tenhle
případ může vyvolat soudní proces. Manželka Ivana Matvejiče si
může vyžádat svého zákonitého muže. Vy se hodláte obohatit, ale
hodláte taky platit alespoň nějakou penzi jeho ženě?“
„Ne, nehodlat!“ odpověděl rozhodně a přísně Němec.
„Ne, nehodlat!“ přizvukovala dokonce zlostně Mutter.
„No a nebylo by pro vás lepší, kdybyste teď přijal nějaký solidní,
i když přiměřený obnos, než abyste se odevzdal do rukou neznámé
budoucnosti? Považuju za svou povinnost dodat, že se vás ptám
pouze z čisté zvědavosti.“
Němec vybídl svou Mutter a oba se uchýlili na poradu do vzdá-
leného kouta, kde stála vitrína s tou největší a nejohyzdnější opicí
z celé kolekce.
„Jen počkej, však uvidíš,“ upozorňoval mě přítel.
Co mě se týče, v tu chvíli jsem hořel touhou za prvé spráskat
Němce tak, aby si to dlouho pamatoval, za druhé ještě víc sprás-
kat Mutter a za třetí – nejvíc ze všech, až do krve spráskat Ivana

– 328 –
Matvejiče za jeho bezmeznou ješitnost. Ale to všechno ještě nic
neznamenalo v porovnání s odpovědí chamtivého Němce.
Po poradě se svou Mutter žádal za svého krokodýla padesát ti-
síc rublů v bankovkách spojených s výherní loterií, dále kamenný
dům v Gorochové s vlastní lékárnou a k tomu hodnost ruského
plukovníka.
„Vidíš,“ zvolal vítězoslavně přítel, „já ti to říkal! Až na to šílené
přání být povýšen na plukovníka je naprosto v právu, protože plně
chápe nynější hodnotu předváděné obludy. Ekonomický princip
především!“
„Co vás napadá,“ rozkřikl jsem se na Němce, „za co byste měl
získat hodnost plukovníka? Jaký hrdinský čin jste vykonal, jakou
službu vlasti, jakou válečnou slávu jste dobyl? Nejste tak trochu
šílenec?“
„Šílenec, říkat?“ zařval uražený Němec, „ne, já velmi chytrý být
a vy velmi hloupý! Já zasloužit plukovník, protože já předvádět
krokodýl a v něm živý Hofrat sedět, ale Rus neumět předvádět
krokodýl! Já velice chytrý být a moc chtít být plukovník!“
„Tak tedy sbohem, příteli!“ zavolal jsem na Ivana Matvejiče
a skoro poklusem jsem vyběhl z krokodýlárny. Celý jsem se třásl
zlostí a cítil jsem, že ještě okamžik a nemohl bych za sebe ručit:
nereálné naděje těch dvou tupců byly nesnesitelné. Osvěžil mě
chladný vzduch a poněkud zmírnil moje rozhořčení. Nakonec jsem
si energicky skoro patnáctkrát odplivl, vzal jsem si drožku, dojel
domů, svlékl jsem se a sklesl na postel. Nejmrzutější na tom bylo, že
se mám stát jeho tajemníkem. Teď abych tam večer co večer umíral
nudou a plnil povinnosti věrného přítele… Byl bych si s chutí za
to pořádně nařezal a opravdu, když jsem sfoukl svíčku a vlezl pod
pokrývku, několikrát jsem se bouchl pěstí do hlavy i do jiných částí
těla. Trochu se mi ulevilo a konečně jsem dost tvrdě usnul; byl jsem
hrozně unavený. Celou noc se mi zdálo jen o opicích, ale k ránu se
mi ve snu zjevila Jelena Ivanovna…

– 329 –
 4

Jak se domýšlím, o opicích se mi zdálo proto, že je ukazovali ve

vitríně v podniku majitele krokodýla, ale Jelena Ivanovna, to byla
kapitola sama pro sebe.
Předesílám, tu dámu jsem miloval, ale spěšně, jako bych jel
s keserem, se opravuju: miloval jsem ji jako otec, ani víc, ani míň.
Soudím tak z toho, že mnohokrát mě popadla nepřekonatelná
touha políbit ji na hlavinku nebo na růžovou tvářičku. A přestože
se mi nikdy nesplnila, nenaskytla se k tomu vhodná příležitost,
přiznávám, neodmítl bych políbit Jelenu Ivanovnu dokonce ani na
rty. A nejen to, zlíbal bych i její zoubky, tak skvěle vystavené na odiv,
které se podobaly šňůře běloskvoucích vybraných perel pokaždé,
když se smála. A smála se překvapivě často. Můj přítel jí mazlivě
říkával „moje hloupůstka“ a tohle přízvisko bylo nanejvýš trefné
a charakteristické. Byla to dáma k nakousnutí a nic víc. Naprosto
nechápu, proč si Ivan Matvejič umínil představovat svou ženu jako
naši ruskou Evženii de Tour. V každém případě můj sen, nepočí-
tám‑li opice, ve mně zanechal ten nejpříznivější dojem, a když jsem
se u šálku ranní kávy v duchu probíral všemi událostmi předešlého
dne, rozhodl jsem se, že neprodleně cestou do služby zajdu k Jeleně
Ivanovně, což ostatně byla moje povinnost jako domácího přítele.
V miniaturním pokojíčku před ložnicí, kterému říkali salonek,
ačkoliv i salon měli malý, seděla Jelena Ivanovna ve vzdušném žu-
pánku na miniaturní přepychové pohovce u čajového stolečku, pila
kávu z maličkého šálku a smáčela v ní kostičku cukru. Byla svůdně
hezká, ale zároveň mi připadala trochu zamyšlená.
„Á, to jste vy, čtveráku!“ přivítala mě s roztržitým úsměvem,
„posaďte se, větroplachu, a vypijte kávu. Co jste dělal včera? Byl
jste na maškarním plese?“

– 330 –
 „Cožpak vy jste byla? Já přece nejezdím na… a navíc včera jsem
navštívil našeho vězně.“
S povzdechem jsem se napil kávy a nasadil zbožný výraz. „Koho?
Jakého vězně? Ach ano! Chudáček. No a co – stýská se mu? Víte…
chtěla jsem se vás zeptat… Mohu teď přece požádat o rozvod, ne?“
„O rozvod?“ vykřikl jsem rozhořčeně a div jsem nevylil kávu. To
ten „cikán!“ pomyslel jsem si zuřivě.
Existoval jistý „cikán“, snědý brunet s knírkem, který sloužil ve
stavebním odboru, příliš často moje přátele navštěvoval a dovedl
Jelenu Ivanovnu rozesmát. Přiznám se, nenáviděl jsem ho; nepo-
chybně se včera stihl setkat s Jelenou Ivanovnou buďto na maš-
karním bále, nebo u nich doma a napovídal jí všelijaké hlouposti!
„Proč by ne,“ zadrmolila Jelena Ivanovna, jako bych ji přistihl
při něčem nepatřičném, „on bude sedět v krokodýlovi a třeba už se
nevrátí a já tady na něj budu celý život čekat? Muž má sedět doma
a ne v krokodýlovi…“
„Ale tohle je přece nepředvídaný případ,“ užuž jsem začal s po-
chopitelným rozrušením.
„Ach ne, nic neříkejte, já to nechci slyšet, nechci!“ zaječela náhle
rozzlobeně. „Pořád mi jen oponujete, vy ohavo! S vámi člověk ne-
hne, nic mu neporadíte! Cizí lidi říkají, že mi úřady povolí rozvod,
protože manžel nebude dostávat žádný plat.“
„Jste to vy, má milá?“ zvolal jsem pateticky. „Který zločinec vám
tohle nakukal? A vůbec, rozvod kvůli něčemu tak nepodstatnému,
jako je plat, je zcela nemyslitelný. Chudák váš muž plane láskou
k vám, abych tak řekl, dokonce v krokodýlích útrobách. Ba co víc –
taje láskou jako kus cukru. Ještě včera večer, když jste se bavila na
maškarním bále, se zmínil, že v krajním případě vás pozve jako
zákonitou manželku k sobě, do útrob toho netvora, tím spíš, že jak
se ukazuje, v krokodýlovi je dost místa nejen pro dva, ale dokonce
pro tři.“ Hbitě jsem jí tlumočil celou tu zajímavou část našeho roz-
hovoru s Ivanem Matvejičem.

– 331 –
 „Cože, cože?“ vyjekla udiveně. „Chcete, abych i já vlezla dovnitř,
k mému muži? To je nápad! A jak tam polezu, v klobouku a v krino-
líně? Panebože, taková hloupost! A jak budu vypadat, až tam polezu
a někdo cizí mě bude okukovat? To je směšné! A co tam budu jíst?
A… a… co bude, až, až… Ach božínku, co jste si to vymysleli! A jaká
zábava tam bude? Říkáte, že tam páchne guma… A co bude, jestli
se s mužem pohádáme – to máme potom ležet vedle sebe? Fuj, to
je odporné!“
„Připouštím, ano, připouštím, má drahá přítelkyně,“ přerušil
jsem ji a snažil jsem se, aby moje slova vyzněla zcela přesvědčivě
jako slova člověka, který je v právu, „jenomže vy jste nedocenila
fakt, že on bez vás zřejmě nemůže žít, jestliže vás zve. To znamená,
že vás miluje, vášnivě, věrně a usilovně… a vy jste to neocenila, má
milá!“
„Ne, nechci, nechci nic slyšet!“ mávala odmítavě drobnou pů-
vabnou ručkou, na níž se leskly čerstvě vydrhnuté a kartáčkem
vyčištěné růžové nehtíky. „Jste vy ale protiva! Takhle mě rozpláčete.
Vlezte si tam sám, jestli je vám to příjemné. Jste přece přítel, no tak
si tam vedle něj z přátelství lehněte a celý život se přete o nějaké
nezáživné učenosti…“
„Zbytečně se tomu smějete,“ zarazil jsem s vážností to lehkomy-
slné stvoření. „Váš manžel mě beztak pozval k sobě. Samozřejmě,
vás tam táhne povinnost, ale mě pouhá velkodušnost. Když mi
včera váš muž vyprávěl o neobyčejné roztažitelnosti krokodýla,
zcela jasně mi naznačil, že nejenom vy dva, ale dokonce i já jako
domácí přítel bych se dovnitř vešel a mohli bychom tam být ve
třech, kdybych si to přál, a proto…“
„Jak to, ve třech?“ vykřikla Jelena Ivanovna a vrhla na mě udivený
pohled. „Takže bychom… tam byli pohromadě? Všichni tři? Chi, chi,
chi! Jste vy ale hlupáci! Chi, chi, chi! Budu vás tam pořád štípat, vy
ničemo! Chi, chi, chi!“

– 332 –
 Zvrátila se na opěradlo pohovky a rozesmála se, až slzela. To
všechno, slzy i smích, bylo natolik okouzlující, že jsem se neudržel
a začal jsem jí horlivě líbat ruku: nebránila se a na usmířenou mě
lehce vytahala za uši.
Oba nás to pobavilo a já jsem jí podrobně vyložil včerejší plány
Ivana Matvejiče. Nápad pořádat společenské večírky a otevřít si
salon se jí náramně zalíbil.
„Jenomže budu potřebovat spoustu nových toalet,“ podotkla,
„a proto je zapotřebí, aby mi muž poslal co nejdřív a pokud možno
co nejvíc peněz z platu… Ale,“ dodala zamyšleně, „jak to, že ho ke
mně přinesou v nádrži? Budu se stydět před hosty… Ne, já nechci,
ne, nechci…“
„Mimochodem, abych nezapomněl… Byl u vás včera večer Ti-
mofej Semjonyč?“
„Ach ano, byl. Přijel mě utěšovat a představte si, hráli jsme
dudáka. Když prohrál on, dostal bonbon, a když já, líbal mi ruce. Ta-
kový dareba a považte, div se mnou nejel na maškarní bál. Vážně!“
„Byl okouzlen,“ poznamenal jsem. „Ostatně koho byste neokouz-
lila, vy svůdnice!“
„Běžte už s těmi svými komplimenty! Počkejte, ještě vás na cestu
štípnu. Naučila jsem se úžasně štípat. No tak, co tomu říkáte? A vů-
bec, vy tvrdíte, že muž o mně včera mluvil?“
„N‑n‑ne, moc ne… Přiznám se, on teď víc přemýšlí o osudu ce-
lého lidstva a chce…“
„Ať jde do háje! Už nic neříkejte! Zřejmě je to příšerná nuda.
Někdy ho navštívím. Určitě zítra. Jenom ne dnes: bolí mě hlava a pak,
bude tam spousta lidí… Řeknou: to je jeho žena a ještě mě přede
všemi zostudí… Sbohem. Večer máte patrně namířeno k němu?“
„Ano, ovšem. Nařídil mi, abych přijel a přivezl mu noviny.“
„No výborně. Jen tam běžte a čtěte. Ke mně dnes nejezděte. Není
mi dobře, a možná pojedu na návštěvu. Tak tedy sbohem, vy čtve-
ráku.“

– 333 –
 To u ní večer bude ten „cikán“, pomyslel jsem si.
V kanceláři jsem pochopitelně nedal ani v nejmenším najevo,
jaké starosti a strasti mě užírají. Ale brzy jsem si všiml, že některé
z našich nejpokrokovějších deníků zvlášť rychle toho rána kolují
mezi mými kolegy a ti je čtou s nezvykle vážnými výrazy. První
se mi dostal do rukou Lístek, plátek bez speciálního zaměření, ale
všeobecně humánní – především proto ho u nás přezírali, i když ho
četli. S jistým údivem jsem si přečetl následující zprávu:
„Včera se v naší rozlehlé metropoli, ozdobené velkolepými bu-
dovami, rozšířily neslýchané zvěsti. Jistý pan N., známý labužník
z lepší společnosti, kterého nejspíš omrzela Borelova kuchyně a ku-
chyně n‑ského klubu, vstoupil do budovy Pasáže, kde se předváděl
obrovský krokodýl, nedávno přivezený do našeho sídelního města,
a žádal, aby mu ho připravili k obědu. Po obchodní dohodě s maji-
telem krokodýla ho na místě ještě zaživa začal konzumovat (totiž
nikoliv majitele, pokojného Němce se sklonem k puntičkářství, ale
jeho krokodýla), perořízkem odřezával šťavnaté kousky a přímo
je hltal. Postupně celý krokodýl zmizel v jeho rozlehlých útrobách
a zmíněný pan N. se dokonce chystal spořádat i ichneumona, kroko-
dýlova věrného druha, pravděpodobně předpokládaje, že dotyčný
bude stejně chutný. Vůbec nic nenamítáme proti tomuto novému
produktu, už dávno známému zahraničním labužníkům. Dokonce
jsme cosi podobného předvídali. Angličtí lordi a cestovatelé v celých
skupinách loví krokodýly a jedí hřbet té obludy jako biftek s hoř-
čicí, cibulí a s brambory. Francouzi, kteří přijíždějí s Lessepsem,
dávají přednost tlapám pečeným v horkém popelu, což provádějí
naschvál Angličanům, kteří se jim posmívají. U nás se nejspíš ocení
obojí. Pokud jde o nás, vítáme toto nové průmyslové odvětví, jež
naší mohutné různotvárné vlasti obzvlášť chybí. Vzápětí za tím-
to prvním krokodýlem, který zmizel v útrobách petrohradského
labužníka, zřejmě neuplyne ani rok a navezou jich k nám stovky.
Proč by se krokodýl nemohl aklimatizovat u nás v Rusku? Jestliže

– 334 –
je něvská voda příliš studená pro tyto zajímavé cizince, pak máme
v našem hlavním městě potoky a za městem říčky a jezera. Proč
by se, kupříkladu, krokodýli nemohli pěstovat v Pargolově nebo
v Pavlovsku, v Moskvě v Presněnských rybnících a v Samotečném?
Poskytujíce příjemnou a  zdravou stravu našim rafinovaným
labužníkům, mohli by současně bavit dámy, jež se u těchto rybníků
procházejí, a učit děti přírodopisu. Z krokodýlí kůže by se dala vy-
rábět pouzdra, kufry, pouzdra na cigarety a náprsní tašky a možná
že nejedna kupecká tisícovka v umaštěné papírové podobě, jakou
kupci upřednostňují, by spočinula v krokodýlí kůži. Doufáme, že se
k tomuto zajímavému tématu ještě několikrát vrátíme.“
Třebaže jsem něco takového tušil, tahle nepředložená zpráva
mě uvedla do rozpaků. Když jsem nenašel nikoho, s kým bych se
mohl rozdělit o své dojmy, oslovil jsem Prochora Saviče, který se-
děl naproti mně – zpozoroval jsem totiž, že mě už dlouho sleduje
pohledem, v ruce drží Chlup a stále jako by se mi ho chystal podat.
Mlčky převzal ode mě Lístek, a když mi podával Chlup, nehtem silně
zatrhl článek, na který mě chtěl zjevně upozornit. Byl to podivín,
starý mládenec a nemluva, který s nikým z nás neudržoval žádné
vztahy, téměř s nikým v kanceláři nemluvil a vždycky měl na všecko
svůj názor, ale zásadně ho nikomu nesděloval. Žil osaměle. V jeho
bytě skoro nikdo z nás nikdy nebyl.
Hle, co jsem si přečetl v označeném článku v Chlupu:
„Je všeobecně známo, že jsme pokrokoví a humánní a že se v tom-
to směru snažíme dostihnout Evropu. Ovšem přes veškeré snahy
a úsilí našeho listu jsme ještě zdaleka ‚nedozráli‘, o čemž svědčí
pobuřující případ, k němuž včera došlo v Pasáži a který jsme před-
vídali. Do naší metropole přijíždí cizinec, vlastník, a přiváží kroko-
dýla, kterého začne předvádět v Pasáži obecenstvu. Pohotově jsme
přivítali toto nové odvětví užitečného průmyslu, jež naší mohutné
mnohotvárné vlasti chybělo. Najednou včera o půl páté odpoledne
se do podniku zahraničního majitele dostavil jistý neobyčejně tlustý

– 335 –
opilec, zaplatil vstupné a hbitě, bez sebemenšího upozornění, vlezl
krokodýlovi do tlamy. Tomu nezbývalo, než ho spolknout, třeba jen
z pudu sebezáchovy, aby se neudávil. Neznámý se provalil do kroko-
dýlích útrob a hned usnul. Nepůsobil na něho ani křik majitele –
cizince, ani nářek jeho vyděšené rodiny, ani výhrůžky, že se majitel
obrátí na policii. Z krokodýlích útrob byl slyšet jen chechtot a slib,
že dotyčný spráská zvíře důtkami (sic!). Ubohý savec, donucený
polknout takovou horu masa, nadarmo prolévá hojné slzy. Nezvaný
host je horší než zloděj, ale nehledě na to přísloví drzý návštěvník
odmítá opustit krokodýla. Nevíme, jak vysvětlit podobné případy,
svědčící o naší nezralosti, které nás očerňují v očích cizinců. Šíře
ruské duše tu našla náležité uplatnění. Ptáme se, co hledal nevítaný
návštěvník? Teplou komfortní místnost? V našem hlavním městě
existuje mnoho krásných domů s levnými a zcela komfortními byty,
se zavedenou něvskou vodou a s plynovým osvětlením na schodišti,
kde majitelé často zaměstnávají vrátného. Upozorňujeme naše
čtenáře i na to, jak barbarsky se chováme k domácím zvířatům:
přicestovalý krokodýl pochopitelně stěží naráz stráví takovou horu
masa a teď leží jako nafouklá hromada a v nesnesitelných mukách
čeká na smrt. V Evropě už dávno soudně postihují ty, kdo nehu-
mánně zacházejí s domácími zvířaty. Navzdory evropskému osvět-
lení, chodníkům a domovní výstavbě se ještě dlouho nezbavíme
zděděných předsudků. ‚Nové domy, ale staré předsudky‘… Dokon-
ce ani domy nejsou nové, přinejmenším schodiště. V našem listu
jsme už nejednou připomínali, že na Petrohradské straně v domě
kupce Lukjanova je odpočívadlo dřevěného schodiště shnilé, pro-
padlé a už dlouho představuje nebezpečí pro ženu vojáka Afimju
Skapidarovou, která u kupce Lukjanova slouží a je nucena často
vystupovat po schodech s vodou nebo s otýpkou dříví. Nakonec
se naše předpovědi splnily: včera o půl deváté večer se dotyčná
propadla i s polévkovou miskou a zlomila si nohu. Nevíme, zda teď
kupec Lukjanov schodiště opraví: našinec má dlouhé vedení, ale

– 336 –
oběť ruské zabedněnosti už byla odvezena do nemocnice. Právě tak
nepřestaneme tvrdit, že domovníci, kteří odklízejí bláto z chodníků
na Vyborgské straně, by neměli znečišťovat nohy kolemjdoucích,
ale měli by vršit bláto na hromady, jako se to dělá v Evropě při
cídění bot atd. atd…“
„Jak to,“ zeptal jsem se a upřel jsem poněkud rozpačitý pohled
na Prochora Saviče, „jak to tak…?“
„Co prosím?“
„Považte, místo aby politovali našeho kolegu, litují krokodýla.“
„A co má být, prosím? Dokonce politovali zvíře, savce. Nejsme
snad Evropa, prosím? Tam taky krokodýly náramně litujou, che-
cheche!“
Po těch slovech se náš podivín zahloubal do spisů a víc ne-
promluvil ani slovo.
Chlup i Lístek jsem schoval do kapsy, kromě toho jsem pro ve-
černí rozptýlení svého přítele sebral staré Zprávy a Chlupy, kolik
jsem jich jen objevil, a přestože do večera bylo ještě daleko, vytratil
jsem se tentokrát dřív z kanceláře, abych pobyl v Pasáži, alespoň
zdálky se podíval, co se tam děje, a vyslechl různé názory a proudy.
Tušil jsem, že tam bude velká tlačenice, a pro každý případ jsem
si vyhrnul límec pláště, protože bůhvíproč jsem se trochu styděl:
prostě jsme si dosud nezvykli na publicitu, tak je to. Cítím ale, že
nemám právo tlumočit svoje vlastní prozaické dojmy vzhledem
k tak pozoruhodné a mimořádné události.

– 337 –
BLA BLA BLA
Tentokrát publikuji Zápisky pana X. To nejsem já, ale někdo úplně
jiný. Soudím, že nepotřebují žádný další úvod.

Zápisky pana X.

Semjon Ardaljonovič si mě předevčírem podal:

„Prosím tě, Ivane, kdy už vystřízlivíš z těch svých bláznivých
fantazií?“
Zvláštní požadavek. Nejsem žádná netykavka, jenom nesmělý
člověk, ale teď ze mě udělali blázna. Náhoda tomu chtěla, že jistý
malíř namaloval můj portrét a předtím mi řekl: „Koneckonců seš
spisovatel…“ Souhlasil jsem tedy, aby mě namaloval, a on ten por-
trét uveřejnil. Čtu následující popisek: „Přistupte blíž a pohleďte na
tu chorobnou tvář blízkou šílenství.“
Dejme tomu, ale přece jen, proč to takhle dává rovnou do novin?
Tam má být všecko ušlechtilé, vyžadují se ideály, a tohle…
V krajním případě je možné to naznačit, nějak opsat, je přece
stylista. Ale kdepak, to on odmítá. Dneska humor a vybroušený
styl mizí a nadávky se považují za vtipy. Necítím se dotčen: člověk
nemusí být bůhvíjaký spisovatel na to, aby se zbláznil. Napsal jsem
povídku – neotiskli ji. Napsal jsem fejeton – nevzali ho. Nosil jsem
do redakcí spoustu všelijakých fejetonů a všude mě odbývali: „Chtě-
lo by to okořenit,“ prohlašovali.
„A čímpak? Snad kari kořením?“ ptám se posměšně.
Dokonce mě ani nepochopili. A tak překládám pro knihkupce
z francouzštiny. Píšu reklamy pro obchodníky: „Veliká vzácnost!

– 339 –
Černý čaj z vlastních plantáží – extra kvalita!“ Za oslavnou řeč na
nebožtíka Petra Matvejeviče jsem shrábl pěkné peníze. Na zakázku
knihkupectví jsem sepsal Umění, jak se zalíbit dámám. Takových
knížek jsem za celý život vydal asi šest. Chci sebrat Voltairovy bon-
moty, ale bojím se, jestli se našim nebudou zdát příliš neslané, ne-
mastné. Kampak dneska s Voltairem! Dnes přichází ke slovu klacek,
a ne Voltaire! Lidé by si navzájem povyráželi poslední zuby… A to
je celá moje literární činnost. Kromě toho taky bezplatně rozesílám
redakcím různá psaní se svým podpisem. Dávám poučení a rady,
kritizuju a ukazuju cestu. Do jedné redakce jsem minulý týden po-
slal dopis – čtyřicátý za poslední dva roky: jenom za známky jsem
utratil čtyři rubly. Mám zkrátka hroznou povahu, tak je to.
Myslím si, že ten malíř mě nenamaloval kvůli literatuře, ale kvůli
mým dvěma symetrickým bradavicím na čele: prý je to fenomén.
Ideje chybí, a tak vyrukoval s fenomény. A jak se mu ty bradavice
povedly – jako živé! Tomu se prý říká realismus.
A co se týká šílenství, vloni leckoho prohlásili za blázna. A jakým
stylem: „Takový svébytný talent… a nakonec se ukázalo… ostatně,
to se dalo dávno předvídat…“ To je ještě poměrně mazané. Z čistě
uměleckého hlediska se to dá dokonce pochválit. No a jiní to sesmo-
lili ještě mazaněji. Což o to, dovádět lidi k šílenství, na to jsou u nás
mistři, ale ještě nikomu se nepovedlo udělat kohokoliv mudrcem.
Ze všech nejchytřejší je podle mého ten, kdo se alespoň jednou
za měsíc sám prohlásí pitomcem – to je dneska hotovej kumšt! Dřív
si hlupák přinejmenším jednou za rok uvědomil, že je hlupák, ale
teď – omyl! Zamíchali do toho takové věci, že dneska hlupáka od
chytráka nerozeznáte! To provedli naschvál.
Vzpomínám na jeden španělský vtip o Francouzech: před dvě stě
padesáti lety postavili první blázinec a zavřeli všecky svoje hlupáky
do jednoho baráku, aby se ujistili, že sami mají rozum na pravém
místě. Jenomže: když někoho zavřete do blázince, ještě nedokážete,

– 340 –
že sám máte rozum: „K. se zbláznil, a tudíž my máme pod čepicí.“
Ne, to ještě nic neznamená.
A vůbec, aby to… nějak jsem se dostal do ráže: prskám na všecky
strany, dokonce i posluhovačce jsem se zprotivil. Včera ke mně
přijde přítel: „Měníš styl,“ povídá, „teď píšeš úsečně. Sekáš to, se-
káš – úvodní věta, pak další úvod, potom v uvozovkách něco přidáš
a znovu sekáš, sekáš…“
Přítel má pravdu. Se mnou se děje cosi podivného. Povaha se
mění a hlava bolí. Začínám vidět a slyšet jakési prapodivné věci.
Nejsou to snad hlasy, ale jako by někdo vedle mě šeptal: „Bla bla
bla…“
Do háje s tím blábolením! Potřebuju se rozptýlit.

Chtěl jsem se rozptýlit a skončil jsem na pohřbu. Vzdálený příbuzný,

kolegiátní rada. Vdova, pět neprovdaných dcer. Co jenom vydají za
boty! Nebožtík se staral, ale teď – penzička: nezbude než utáh-
nout si opasky. Nikdy mě nevítali dvakrát srdečně. Nehrnul bych
se k nim ani tentokrát, kdyby to nebyl tak mimořádný případ. Šel
jsem společně s ostatními za rakví: nehlásili se ke mně, nosí nos
moc vysoko. Moje služební uniforma je namouduši prachmizerná.
Dobrých pětadvacet let jsem nebyl na hřbitově – to je mi náramné
místo!
Za prvé – zdejší atmosféra. Sjelo se sem asi patnáct nebožtíků.
Pokrývky v různých cenách, dokonce dva katafalky, jednoho
generála a nějaké nóbl dámy. Spousta truchlících, hodně před-
stíraného smutku a hodně neskrývaného veselí. Duchovnímu si
nelze stěžovat: zisky, zisky… Ale ta atmosféra… Nechtěl bych být
zdejším duchovním.
Nahlížel jsem opatrně do tváří nebožtíků, znám svou přecitlivě-
lost. Mírné, ale i odpudivé výrazy… Celkem vzato, jejich úsměvy
nevěstily nic dobrého a u některých to platilo dvojnásobně. Nepo-
trpím si na to: v noci se mi o nich zdá.

– 341 –
 Při obřadu jsem vyšel z kostela na čerstvý vzduch: byl pošmourný,
chladný den, ale nepršelo: to víte, říjen… Obešel jsem hroby růz-
ných tříd: třetí stojí třicet rublů a všecko je, jak má být, a přitom to
tolik neleze do peněz. První a druhá třída – nebožtíky pochovají
v kostele a u vchodu, ale to už něco stojí. Ve třetí tentokrát pohřbili
asi šest nebožtíků, mezi nimi generála a nóbl dámu.
Nakoukl jsem do hrobů – ta hrůza! Voda, a jaká! Brčálově ze-
lená… a to ještě nebylo všecko! Co chvíli ji hrobník vybíral čerpá-
kem. Zatímco sloužili mši, vyšel jsem ven, za kostelní bránu. Stojí
tu chudobinec a opodál restaurace. Není špatná: dá se tu něco za-
kousnout, a máte… Bylo tu nabito, samí smuteční hosté. Zpozoroval
jsem hodně veselí, ale i upřímné účasti. Něco jsem pojedl a popil.
Pak jsem vlastnoručně pomáhal vynášet rakev z kostela na hřbi-
tov. Proč nebožtíci v rakvi tolik ztěžknou? Prý ze setrvačnosti: tělo
už ztratilo nad sebou vládu… nebo nějaká podobná hloupost, od-
poruje to mechanice i zdravému rozumu. Nemám rád, když někdo
s všeobecným vzděláním se plete do řešení odborných problémů:
u nás to dělají šmahem… Civilisté se míchají do vojenských záleži-
tostí, dokonce do záležitostí polních maršálů, a lidé s technickým
vzděláním většinou posuzují filozofické a ekonomické problémy.
Na smuteční hostinu jsem nejel. Mám svou hrdost, a jestliže mě
příbuzní přijímali jen z nutnosti, proč bych se vláčel na jejich hosti-
ny, třebaže smuteční? Jenom nechápu, proč jsem zůstal na hřbitově:
sedl jsem si na náhrobek a příslušně jsem se zamyslel.
Začalo to moskevskou výstavou. A  skončilo to údivem jako
obecným tématem. Dospěl jsem k následujícímu závěru:
Je samosebou hloupé všemu se divit, ale mnohem hloupější
je nedivit se ničemu – bůhvíproč to patří k dobrému tónu. Ale ve
skutečnosti to stěží platí. Podle mého ničemu se nedivit je mnohem
hloupější než všemu se divit. A pak: ničemu se nedivit je skoro totéž
jako ničeho si nevážit. Hlupák si nedovede vážit ničeho.

– 342 –
 „Já si především chci něčeho vážit. Umírám touhou, abych si
mohl něčeho vážit,“ řekl mi nedávno jeden můj známý.
„Umírám touhou…“ Panebože, pomyslel jsem si, to bych to slízl,
kdybych se to odvážil otisknout!
Upadl jsem do polospánku. Nerad čtu nápisy na náhrobcích,
je to věčně jedno a totéž. Na desce vedle mě se válel nedojedený
obložený chlebíček: bylo to hloupé a nehodilo se to sem. Smetl jsem
ho na zem – nebyl to chléb, ale jen obložený chlebíček. Ostatně, není
hřích rozdrobit chleba do půdy, ale na podlahu – to je hřích. Musím
si to nalistovat v Suvorinově kalendáři.
Seděl jsem tak dlouho, příliš dlouho, dokonce jsem sklesl na
podlouhlý balvan v podobě mramorové rakve. Jak se stalo, že jsem
pojednou zaslechl různé hlasy? Zpočátku jsem jim nevěnoval po-
zornost, cítil jsem se nad to povznesen. Ale rozhovor pokračoval.
Slyšel jsem jen tlumené zvuky, jako by rozmlouvající měli ústa
zakrytá polštářem, ale přesto mluvili srozumitelně a byli docela
blízko. Probral jsem se, posadil se a pozorně jsem naslouchal.
„To je, prosím, vyloučeno, Vaše Excelence. Hlásil jste srdce, já
jsem vám přimazal a vy najednou vynesete károvou sedmu. Měl
jste předem hlásit, že máte kára.“
„Jakápak to je zábava, hrát po paměti? Kam se podělo kouzlo
hry?“
„To nejde, Vaše Excelence, bez domluvy nelze hrát. Měl jste se do-
hodnout o barvě. Hlásil jste srdce, já vynáším, a vy najednou máte
károvou sedmu. Měl jste se předem dohodnout o kárech, prosím.“
„Co tě napadá, to by znamenalo hrát po paměti. A kam se podělo
kouzlo hry?“
„Vyloučeno, Vaše Excelence, bez záruky nelze hrát. To by bylo
zapotřebí hrát s nějakým ťulpasem a jednou při rozdávání za-
švindlovat.“
„Jenomže ťulpase tady neseženeš.“

– 343 –
 Ten se nějak naparuje… To je zvláštní a překvapivé. Jeden hlas
solidní a důrazný, druhý měkce nasládlý: nevěřil bych, kdybych je
neslyšel na vlastní uši. Na smuteční hostině jsem nebyl, a přesto tu
hrají preferans… A copak je to za generála? Nebylo pochyb, hlasy
vycházely z hrobů. Sklonil jsem se a přečetl jsem nápis na náhrobku:
„Zde odpočívá generálmajor Pervojedov, rytíř takových a takových
řádů…“ Hm. „Zemřel v srpnu letošního roku ve věku sedmapadesáti
let… Pokoj jeho památce!“
Hm, aby to – opravdický generál! Na druhém hrobě, odkud vy-
cházel úlisný hlas, dosud chyběl náhrobek, byla tu jen náhrobní
deska. Nejspíš tu leží nějaký nováček, podle hlasu dvorní rada.
„Ochocho!“ ozval se další hlas, asi pět sáhů od generála, vycháze-
jící z čerstvého hrobu. Byl to jadrný hlas muže z lidu, ztlumený do
laskavého, uctivého tónu. „Ochocho!“
„Ach, už zase škytá!“ rozlehl se povýšený štítivý hlas rozčilené
dámy snad z lepší společnosti „To je trest, ležet vedle toho hokynáře!“
„Já neškytal, ani jsem nic nejed, už mám takovou náturu… Vy,
milostivá, se ani tady nedokážete zbavit těch svejch kapriců…“
„Tak proč jste si sem lehl?“
„Položila mě sem manželka a moje dětičky, já se nikam necpal.
Záhada smrti! Já bych si vedle vás neleh ani za zlatý prase! Ležím
si za svý, prosím, soudě podle ceny, přiměřeně svýmu kapitálu. My
si můžem dovolit třetí třídu…“
„Nahrabal jste si – zaručeně jste šidil zákazníky…“
„Jak jsem třeba vás moh ošidit, když jste od ledna nezaplatila ani
kopejku? Máme to u nás v krámě zapsaný na dřevě, prosím.“
„To je hloupé, tady někomu vyčítat dluhy, náramně hloupé. Běžte
nahoru a zeptejte se mé neteře – ta po mně dědila!“
„Kam bych teď chodil a kde bych se ptal? Oba jsme natáhli bač-
kory a před božím soudem jsme si rovný.“
„Myslíte?“ pohrdavě opáčila nebožka. „Neopovažujte se vůbec
se mnou mluvit!“

– 344 –
 „Ochocho!“
„A přece má hokynář před milostpaničkou respekt, Vaše Exce-
lence…“
„A proč by neměl mít?“
„To je jasné, Vaše Excelence. Tady je zavedený nový pořádek.“
„A jaký?“
„Vždyť jsme, takříkajíc, nebožtíci, Vaše Excelence.“
„A ták! Ale pořádek musí být.“
„Škoda mluvit – to jste mě utěšili! Jestli to tady dospělo tak dale-
ko, jak to potom vypadá tam nahoře? To jsou mi věci! Přesto jsem
poslouchal dál, i když mnou lomcoval vztek.“
„Ne, já bych ještě rád pobyl na světě! Ne… víte… moc rád!“ ozval se
nečekaně další hlas kdesi mezi generálem a rozčilenou milostpaničkou.
„Slyšíte, Vaše Excelence? Ten náš zase mele svou. Tři dny mlčí
jako ryba a najednou zničehonic spustí: Já bych ještě rád pobyl na
světě!“ A s jakou chutí to říká, chichichi!“
„A jak lehkomyslně…“
„Bere ho to, Vaše Excelence. Nadobro usíná, víme, od dubna je
tady a najednou: ,Já bych si ještě rád pobyl na světě!‘“
„Je to nuda,“ podotkla Jeho Excelence.
„Máte pravdu, Vaše Excelence. Že bych znovu trochu popíchl
sousedku, chichichi?“
„Ne, dovolte. Nesnáším ta náladovou hádavou ženskou. Štěkna
je to.“
„A já zas nesnáším vás dva,“ odsekla opovážlivě „štěkna“. „Oba
jste k ukousání nudní a neumíte mluvit o ničem ideálním. Já znám
o vás jednu historku, Vaše Excelence – nedělejte se, prosím – jak vás
jednou ráno lokaj vymetl koštětem zpod cizí manželské postele.“
„Baba mizerná!“ zavrčel generál.
„Matičko zlatá,“ zaúpěl znovu hokynář, „povězte nám, milostivá,
a nemějte mi to za zlé – tohle mám za trest či co?“
„Už se zas obrací v hrobě, já to tušila, a ten puch, bože můj!“

– 345 –
 „Neobracím se v hrobě, matičko, a nic ze mě netáhne, jsem eště
zachovalej… Ale vy, matičko, už se rozkládáte – a proto to z vás
táhne, že to není k vydržení dokonce ani na zdejším místě. Jenom
ze zdvořilosti mlčím…“
„Ty mě budeš urážet, ohavo? Páchneš na sto honů – a tohle mně…“
„Ochochochocho! Už aby nastal čtyrycátej den po naší smrti…
To uslyšíte nad sebou plačtivý hlasy, nářek manželky a tichej pláč
dětí…“
„Proč by plakaly? Nabaští se smuteční kaše a odjedou. Ach, kdyby
se tak aspoň někdo probudil!“
„Milostivá,“ promluvil úlisný úředník. „Mějte chvilku strpení –
nováčci o sobě brzy dají vědět.“
„A jsou mezi nimi mladí?“
„Jsou, milostivá, jsou. Dokonce jeden mladík.“
„Ach, už je nejvyšší čas!“
„Ještě nezačali?“ otázala se Jeho Excelence.
„Dokonce ani předvčerejší nováčci se neprobrali, Vaše Excelence.
Jak sám ráčíte vědět, někdy mlčí celý týden. Dobře, že je sem včera,
předevčírem a dneska přivezli. Vždyť na deset sáhů kolem tu máme
samé loňské nebožtíky.“
„Ano, to je zajímavé.“
„Abyste ráčil vědět, Vaše Excelence, dneska pochovali tajného
radu Taraseviče. Poznal jsem všecky po hlase. Znám jeho synovce,
spouštěl rakev do hrobu.“
„Hm, a kdepak Tarasevič leží?“
„Vlevo, sotva pět kroků od vás, Vaše Excelence. Skoro u vašich
nohou, prosím… Měl byste se s ním seznámit…“
„Hm, a proč já bych měl začít?“
„On začne sám, Vaše Excelence. Dokonce si to bude pokládat za
čest, věřte mi. A já…“
„Ach, ach,… ach, co se to se mnou stalo?“ zaslechl jsem náhle čísi
nový vyděšený hlásek.

– 346 –
 „Nováček, Vaše Excelence, chválabohu, a tak brzy! Jiní mlčí celý
týden jako zařezaní…“
„Ach, někdo mladý, jak se zdá!“ vypískla milostpanička.
„Já, já, já… následkem komplikací, a  tak najednou!“ zable-
kotal znovu mladík. „Šulc mi ještě den předtím říkal: ‚Objevily se
komplikace‘… a já k ránu – kách! Ach, ach, ach!“
„Nedá se nic dělat, mladý muži,“ poznamenal blahosklonně gene-
rál, který se zjevně zaradoval z nového přírůstku. „Hlavu vzhůru!
Račte do našeho, takříkajíc, Josafatova údolí. Jsou tu samí dobří
lidé, až nás poznáte, oceníte nás. Generálmajor Vasilij Vasiljevič
Pervojedov k vašim službám!“
„Ach ne! Ne a ne, já se vůbec ne… Léčil jsem se u Šulce a vyskytly
se komplikace… Nejdřív to zasáhlo plíce, kašlal jsem a pak jsem se
nachladil: plíce a chřipka… a pak nečekaně… ano, zcela nečekaně…“
„Plíce, říkáte?“ vmísil se mírně do hovoru úředník, jako by chtěl
nováčka povzbudit.
„Ano, plíce a hleny a pak to přestalo, ale nemohl jsem dýchat…
Víte, a pak…“
„Já vím, já vím. Ale když vás zlobily plíce, měl jste jít spíš k Ekovi
a ne k Šulcovi…“
„Abyste věděl, pořád jsem se chystal k Botkinovi a najednou…“
„Botkin by vás svlíkl do naha…“
„Ano, slyšel jsem, že každého prý důkladně prohlédne a k pa-
cientům se chová ohleduplně… A všecko prý uhodne.“
„Jeho Excelence měla na mysli, že je mastný,“ vysvětloval úředník.
„Co vás vede, bere všehovšudy tři rubly a napíše vám recept.
Chtěl jsem k němu jít, ano, ano, chtěl jsem, radili mi to… Co myslíte,
pánové, mám jít k Ekovi nebo k Botkinovi?“
„Cože? Kam?“ rozkomíhala se mrtvola generála laskavým smí-
chem. Úředník mu přizvukoval fistulí.
„Milý, veselý chlapče, mám tě ráda!“ zavřískla milostpanička, celá
u vytržení. „Kdyby takového vedle mě položili!“

– 347 –
 Ne, tohle už je trochu moc! To jsou mi nebožtíci! Ale ještě si po-
slechnu, co říkají, nesmím se ukvapit se závěry. Ten nováček, ten
zelenáč – pamatuju se, že jsem ho zahlédl v rakvi: měl ten nejod-
pornější výraz na světě, výraz vyděšeného kuřete. Ale sledujme, co
bude dál…

Vypukl takový zmatek, že jsem si ani všecko nezapamatoval, pro-

tože rázem se mnozí probudili: jeden vysoký úředník, kolegiátní
rada, začal debatovat s generálem o projektu nové ministerské
subkomise a o následném přesunu úředníků – tím generála pobavil.
Přiznávám, i já jsem se dozvěděl mnoho nového, až bylo s podivem,
jakými cestami lze získat ve zdejší metropoli povědomost o novin-
kách v administrativě.
Pak se napůl probral jeden inženýr, ale ještě dlouho blábolil na-
prosté nesmysly, takže naši známí ho nechali na pokoji a dopřávali
mu, aby si do určité doby pohověl. Konečně projevila známky
hrobového oživení dáma z  lepší společnosti, která měla ráno
pohřeb s katafalkem. Úlisný dvorní rada Lebezjatnikov, kterého
jsem nenáviděl, soused generála Pervojedova, zazmatkoval a byl
překvapen, že tentokrát všichni tak záhy procitli. Přiznávám, i mě
to překvapilo. Ostatně, někteří z těch, co se probudili, byli pohřbeni
před dvěma dny, například jedna mladičká šestnáctiletá chicho-
talka, která se smyslně, protivně chichotala.
„Vaše Excelence, tajný rada Tarasevič se probouzí!“ oznamoval
ukvapeně Lebezjatnikov.
„Áaa… Cože?“ zašišlal pohrdavě, mlaskavě tajný rada.
V jeho hlase zazníval jakýsi rozmarně posměvačný tón. Zvědavě
jsem naslouchal – v poslední době jsem o něm slyšel cosi lechtivého
a nejvýš poplašného.
„To jsem, prosím, já, Vaše Excelence, moje maličkost.“
„Co si přejete, co je vám libo?“

– 348 –
 „Pouze se chci zeptat na zdraví Vaší Excelence. Z nezvyku se
tady každý zpočátku cítí trochu stísněně… Generál Pervojedov by si
pokládal za čest, kdyby se mohl seznámit s Vaší Excelencí, a doufá…“
„Neslyšel jsem o něm.“
„Ale prosím vás, Vaše Excelence… Vasilij Vasiljevič Pervojedov…“
„To jste vy?“
„Ne, prosím, Vaše Excelence. Já jsem všehovšudy dvorní rada
Lebezjatnikov – k vašim službám. Ale generál Pervojedov…“
„Nesmysl! Žádám vás, abyste mi dopřál klidu.“
„Nechte ho,“ zarazil nakonec sám generál Pervojedov svého od-
porně horlivého hřbitovního souseda.
„Mějte na zřeteli, Vaše Excelence, že se ještě nevzpamatoval. To
on z nezvyku, prosím. Až se vzpamatuje, bude to brát jinak, prosím.“
„Nechte ho,“ opakoval generál.
„Vasiliji Vasiljeviči! Hej, Vaše Excelence!“ vykřikl znenadání
z plných plic a se zápalem úplně nový hlas vedle rozmarné mi-
lostpaničky: velkopansky smělá módní výslovnost se střídala
s troufalým důrazem.
„Už dvě hodiny vás všecky poslouchám. Ležím tady už třetí
den – vzpomínáte si na mě, generále? Kliněvič, potkávali jsme se
u Volokonských – nevím, proč vás tam taky přijímali.“
„Jakže, hrabě… Cožpak vy taky? A tak mladý… Je mi líto…“
„I mně je to líto, ale, konečně, na tom nesejde… Rád bych i na
zdejším místě co nejvíc získal. Jsem jenom černá ovce takzvané
lepší společnosti, považují mě za enfant terrible. Můj otec byl něja-
ký mizerný generál a matku přijali do vyšších kruhů, en haut lieu.
Společně s židem Zifelem jsem vloni natiskl padesát tisíc falešných
bankovek a pak jsem to na něj píchl. Všecky peníze odvezla Julka
Charpentier de Lusignan do Bordeaux. Považte, byl jsem už za-
snoubený – Sčevalevské chyběly tři měsíce do šestnácti, ještě byla
v penzionátě a dávali jí devadesát tisíc věna. Vzpomínáte, milostivá,
jak jste mě před patnácti lety – to jsem byl čtrnáctileté páže – svedla?“

– 349 –
 „Ach, to jsi ty, mizero, tebe zrovna pánbůh seslal, jinak se tu…“
„Zbytečně jste vašeho velkoobchodníka podezřívala, že ošklivě
páchne… Já jenom mlčel a smál jsem se. To já zapáchám, proto mě
pochovali v uzavřené rakvi.“
„Ach, ty bídáku! Ale stejně mám radost. Nevěřil byste, jak tady
strádám – není tu žádný vzruch a chybí tu vtip.“
„No ano, hodlám tady zavést něco originálního, Vaše Excelen-
ce – nemyslím vás, Pervojedove, ale tajného radu, pana Taraseviče…
Ozvěte se! Jsem Kliněvič a vozil jsem vás o půstu k mademoiselle
Furi, slyšíte?“
„Slyším vás a věřte, moc mě těší…“
„Nevěřím tomu ani za zlámanou grešli, ale kašlu na to. Především
vás chci obejmout, milý staroušku, ale sláva Bohu, nedokážu to.
Víte vy, panstvo, co tenhle grand‑père provedl? Umřel před třemi
nebo čtyřmi dny a představte si, zanechal po sobě celých čtyři sta
tisíc erárního dluhu. Ta suma byla určená vdovám a sirotkům a on
s ní jako jediný hospodařil, takže osm let na to nikdo nekápl. V du-
chu vidím, jak všichni protáhli obličeje a jak nebožtíka častují…
Svůdná myšlenka, není‑liž pravda? Celý rok jsem se divil, že takové-
mu sedmdesátiletému dědkovi, podagristovi, prolezlému dnou,
zbývá tolik sil na prostopášnosti – a tohle je rozluštění té hádanky.
Všechny ty vdovy a sirotci – už pouhá myšlenka na ně ho ještě víc
rozpalovala. Dávno jsem to věděl, nikdo jiný než já, Charpentierová
mi to vyzvonila. Když jsem se to dozvěděl, přátelsky jsem ho o Ve-
likonocích oslovil: ‚Dej mi pětadvacet tisíc, jinak na tebe zítra pošlu
revizi!‘ A považte, našlo se u něho všehovšudy třináct tisíc, takže,
jak se zdá, umřel v pravý čas. Grand‑père, grand‑père, slyšíte mě?“
„Cher Kliněvič, naprosto s vámi souhlasím, jenomže… zbytečně
se pouštíte do takových podrobností. V životě je tolik utrpení, stras-
tí a tak málo odměn… Nakonec jsem se zatoužil uklidnit a doufám,
že i tady ledacos vytěžím…“
„Dám hlavu za to, že už vyčenichal Katchen Berestovou!“

– 350 –
 „Kterou? Kterou Katchen?“ rozechvěl se vzrušením starcův hlas.
„Leží vlevo, pět kroků ode mě a od vás rovných deset. Už je to
pátý den, a kdybyste věděl, grand‑père, jaká je to potvora! Z dobré
rodiny, vzdělaná, ale hotové monstrum – učiněné monstrum až na
půdu! Tam nahoře jsem ji nikomu neukazoval, nechával jsem si ji
pro sebe… Katchen, ozvi se!“
„Chichichi!!“ vypískl nakřáplý dívčí hlásek, pichlavý jako bodnutí
jehly. „Chichichi!“
„Blon‑dý‑neč‑ka?“ zažblebtal grand‑père.
„Chichichi!“
„Už dlouho…“ zablekotal stařec a nemohl popadnout dech, „sním
o blondýnečce… asi tak patnáctileté… a obzvlášť v takovém prostře-
dí…“
„Ach, to je netvor!“ zvolala milostpanička.
„Stačí!“ usoudil Kliněvič. „Jak vidím, je to skvělý materiál. Ne-
prodleně to tady rozjedeme. Hlavně abychom vesele strávili čas,
co nám ještě zbývá. Kolik nám vlastně zbývá? Hej vy, jakýs takýs
ouřado, Lebezjatnikove… Slyšel jsem, že vám tak říkají…“
„Dvorní rada Semjon Jevsejič Lebezjatnikov, k vašim službám.
Velice, velice mě těší!“
„Na to vám kašlu, ale vypadá to, že se to vyznáte. Za prvé mi po-
vězte – už od včerejška se tomu nemohu vynadivit – jak to, že tady
mluvíme? Jsme přece mrtví, a přesto mluvíme, zdánlivě se hýbáme,
ale ve skutečnosti ani nemluvíme, ani se nehýbáme. Co je to za fígl?“
„Kdybyste si přál, barone, Platon Nikolajevič by vám to uměl
vysvětlit líp než já.“
„Kdo je to? Neotálejte, k věci…“
„Platon Nikolajevič je náš samorostlý filozof, přírodozpytec
a magistr. Vydal několik filozofických spisů, ale už tři měsíce spí,
takže ho teď nedokážeme vzbudit. Jednou týdně zamumlá pár slov,
ale jsou to bláboly.“
„K věci, k věci!“

– 351 –
 „Vykládá to všecko tím nejprostším faktem, totiž že když jsme
byli ještě naživu, považovali jsme chybně tamější smrt za sku-
tečnou. Tělo ve zdejším světě zdánlivě ožívá, pozůstatky života se
soustřeďují, ale pouze ve vědomí. Takže – neumím to vyjádřit –
život pokračuje jakoby ze setrvačnosti. Podle jeho názoru se všecko
soustřeďuje kdesi ve vědomí a trvá to dva nebo tři měsíce… Někdy
až půl roku… Je tu kupříkladu jeden, co se skoro úplně rozpadl,
ale jednou za šest neděl zabručí cosi nesmyslného – ‚bla bla bla‘.
I v něm dříme jiskra života…“
„To je dost hloupé. A jak to, že třeba já jsem ztratil čich, a přesto
cítím puch?“
„Hm… to je… he he… Tady už se náš filozof pustil do jakýchsi
mlhavých úvah. Právě o čichu poznamenal, že zápach, jaký cítíme,
je mravní hniloba, he he he! Je to zápach duše a má nás pobídnout,
abychom se za ty dva tři měsíce vzpamatovali… Je to prý, takříka-
jíc, poslední milosrdenství… Jenomže podle mého je tohle všecko
mystické blouznění, barone, v jeho situaci naprosto omluvitelné…“
„Stačí! Jsem přesvědčen, že to všecko je hloupost. Hlavní jsou
ty dva tři měsíce života a nakonec – bla bla bla. Navrhuji, abychom
všichni strávili ty dva měsíce co možná nejpříjemněji, a proto mu-
síme začít jinak, od začátku. Panstvo, navrhuju, abychom odhodili
všechen stud!“
„Ano, odhoďme, odhoďme!“ ozvaly se mnohé hlasy, dokonce i ty
nové, to znamená, že se mezitím nováčci probudili. Zvlášť ochotně
zaduněl bas právě procitlého inženýra. Dívka Katchen se radostně
zachichotala.
„Ach, jak toužím odhodit veškerý stud!“ vykřikla nadšeně mi-
lostpanička.
„Slyšíte? Když už i milostivá chce odhodit veškerý stud…“
„Ano, tam nahoře jsem se přes všechno přece jen styděla, Kli-
něviči, ale tady strašně toužím odhodit veškerý stud…“

– 352 –
 „Chápu, Kliněviči,“ zahřměl inženýrův bas, „že navrhujete začít
zdejší život na novém, rozumném základu…“
„Na to kašlu! S tímhle počkáme na Kudějarova, včera ho přinesli.
Až se vzbudí, všechno vám vysvětlí. To je třída, osobnost! Zítra,
myslím, přivlečou dalšího přírodovědce, pravděpodobně jednoho
důstojníka, a jestli se nemýlím, tak za tři čtyři dny jednoho fejeto-
nistu, možná společně s redaktorem. Ostatně, čert je vem! Jsme
dobrá parta a všechno se samočinně vytříbí. Prozatím bych si přál,
abychom nelhali. Nic jiného si nepřeju, to je nejdůležitější. Na světě
se nedá žít a nelhat, protože život a lež jsou synonyma. Ale tady
pro legraci nebudeme lhát. Sakra, hrob přece už něco znamená!
Všichni budeme nahlas vyprávět svoje životní příběhy a nebudeme
se za nic stydět. Já začnu. Abyste věděli, jsem zvrhlík. Tam nahoře
bylo všecko spoutáno shnilými provazy. Pryč s nimi, pryč s pouty!
Prožijeme ty dva měsíce v té nejnestoudnější pravdě! Svlékneme
se, obnažíme!“
„Obnažíme, obnažíme!“ zakřičely všechny hlasy.
„Strašně toužím se obnažit!“ vyjekla milostpanička.
„Ach, ach… Vidím, že tu bude veselo. Nechci k Ekovi!“
„Ne, já bych hrozně rád ještě pobyl na světě, hrozně rád!“
„Chichichi,“ zachichotala se Katchen.
„Předně nám to nikdo nemůže zakázat… Pervojedov, jak vidím,
se zlobí, ale nedosáhne na mě. Souhlasíte, grand–père?‘
„Naprosto souhlasím. S největší radostí, ale pod podmínkou, že
první začne vyprávět svou biografii Katchen.“
„Protestuju! Co nejdůrazněji protestuju!“ pronesl rezolutně
generál Pervojedov.
„Vaše Excelence!“ zablekotal ztlumeným hlasem spěšně, vzru-
šeně šejdíř Lebezjatnikov. „Vaše Excelence,“ přesvědčoval generála,
„když budeme souhlasit, bude to pro nás výhodnější. Víte, to děv-
če… a konečně, všecky ty nejrůznější žerty…“
„Dejme tomu, ale…“

– 353 –
 „Je to výhodnější, Vaše Excelence, namouduši! Třeba jen na
zkoušku…“
„Dokonce ani v hrobě mi nedopřejí klidu!“
„Za prvé vy, generále, hrajete v hrobě preferans, a za druhé, my
na vás kaš‑le‑me,“ slabikoval Kliněvič.
„Vážený pane, žádám vás, abyste se nezapomínal!“
„Cože? Vy na mě nedosáhnete a já vás mohu odsud dráždit jako
Julčina mopslíka… A vůbec, panstvo, jakýpak je to generál? To tam
nahoře býval generál, ale tady je – bublina!“
„Žádná bublina… Já i tady jsem…“
„Tady shnijete v rakvi a zbude z vás všehovšudy šest mosazných
knoflíků.“
„Bravo, Kliněviči, chachacha!“ zavřískaly hlasy.
„Sloužil jsem svému panovníkovi… Mám kord…“
„Můžete jím zapichovat myši… A pak – nikdy jste ho nevytasil.“
„Na tom, prosím, nezáleží. Byl jsem součástí celku.“
„Těch součástí je… a všelijakých.“
„Bravo, Kliněviči, chachacha!“
„Nechápu, co je to kord,“ přiznal se inženýr.
„Utečeme před Prušáky jako myši, nebo nás rozpráší!“ vykřikl
neznámý vzdálený hlas, zalykající se nadšením.
„Kord – to je čest!“ vyštěkl generál, ale byl jsem jediný, kdo ho
zaslechl. Vypukl zběsilý dlouhotrvající řev, křik a ryk, ale byl slyšet
jen nedočkavý jekot milostpaničky. „Rychle, rychle! Ach, kdy už se
obnažíme?“
„Ochocho! Tohle je hotová kalvárie,“ houkl muž z lidu a…
Vtom jsem kýchl. Nečekaně a mimoděk, ale výsledek byl pře-
kvapivý: všechno ztichlo jako na hřbitově, všechno zmizelo jako
sen. Zavládlo vskutku hrobové ticho. Nemyslím, že by se přede
mnou zastyděli: rozhodli se přece odhodit veškerý stud! Počkal
jsem asi pět minut, ale neozvalo se ani jediné slovo, jediný zvuk.
Nedá se předpokládat, že by se nebožtíci polekali případného špic-

– 354 –
la, který by je udal policii – vždyť co tady zmůže policie? Bezděčně
usuzuju, že mají přece jen nějaké tajemství a pečlivě je střeží před
námi, smrtelníky.
Moji drazí, ještě vás navštívím, řekl jsem si v duchu a s těmi slovy
jsem opustil hřbitov.

Ne, to nesmím připustit: ne, opravdu ne! To blábolení mě nepřivádí

do rozpaků (ukázalo se, co je to zač!).
Zvrácenost v takovém místě, poslední zmařené naděje, zvrh-
lost ochablých hnijících mrtvol – dokonce nešetří ani posledními
okamžiky vědomí! Jsou jim dány, darovány, a oni… A potom – na
takovém místě! Ne, to nesmím připustit...
Navštívím i jiná oddělení a všude našpicuju uši. Tak tak, je za-
potřebí naslouchat všude, abyste si udělali správnou představu,
a nejenom na jednom konci. Co když padnu na něco útěšného?
Ale k nim se ještě vrátím. Slíbili, že budou vyprávět svoje životní
příběhy a všelijaké anekdoty. Fuj! Ale vrátím se, určitě se tam vrá-
tím: je to věc cti!
Odnesu to do Občana – tam taky uveřejnili portrét jednoho re-
daktora. Třeba to otisknou.

– 355 –
 CHLAPEC
U KRISTOVA
VÁNOČNÍHO STROMU
Jsem romanopisec a napsal jsem, jak se zdá, vlastnoručně jeden
„příběh“. Proč říkám „jak se zdá“ – vždyť vím, že jsem ho napsal, ale
stále mám pocit, že se kdesi kdysi skutečně stal, a právě v předvečer
Vánoc v jakémsi obrovském městě a za krutého mrazu.
Zdá se mi, že v jednom sklepě spal malý, asi šestiletý chlapec –
a možná že mu ještě nebylo ani šest let. Ten se ráno probudil ve
vlhkém studeném sklepě. Měl na sobě jakýsi vetchý župánek a celý
se třásl. Jeho dech se měnil v bílou páru a chlapec seděl v koutě na
truhle, z nudy vypouštěl z pusy bílou páru a tím se bavil. Jenomže
měl hrozný hlad. Od rána několikrát zamířil ke kavalci, kde na
podložce tenké jako palačinka a na jakémsi ranci podloženém pod
hlavou spala jeho nemocná matka. Jak se tady ocitla? Nejspíš přijela
se svým chlapcem z cizího města a náhle se rozstonala. Majitelku
zdejších sklepních koutů sebrala už před dvěma dny policie, ná-
jemníci se rozutekli, byl svátek a zbylý povaleč už celých čtyřiadva-
cet hodin tady ležel zpitý do němoty, aniž se dočkal svátku. V jiném
koutě místnosti sténala revmatickými bolestmi sužovaná osmdesá-
tiletá stařenka, která kdysi kdesi sloužila jako chůva a teď osaměle
umírala, vzdychala, prskala a vrčela na chlapce, takže ten už se bál
přiblížit k jejímu koutu. Něco k pití sehnal někde v síni, ale nikde
nenašel jedinou kůrku a už podesáté se pokoušel vzbudit matku. Ve
tmě mu bylo úzko: už dávno se zešeřilo a světla se nerozsvěcovala.
Ohmatal matčin obličej a podivil se, že se nemocná nehýbe a je
studená jako led. Je tady velká zima, pomyslel si, chvilku postál
u matky, ruku položenou na jejím rameni, pak si dýchl na svoje
prstíky, aby je zahřál, a nakonec nahmátl na kavalci svou čepici a po
špičkách, po paměti vyšel ze sklepa. Byl by odešel už dřív, ale bál se

– 357 –
velkého psa, který nahoře na schodech celý den vyl u sousedových
dveří. Jenomže pes už tu nebyl, a tak chlapec vyšel na ulici.
Panebože, takové město! Nikdy podobné neviděl. Tam, odkud
přijel, panovala celou noc černočerná tma a celou ulici osvětlovala
jediná svítilna. Nízké dřevěné domky se zabouchnutými okeni-
cemi… Sotva se smrklo, venku nebylo živáčka, všichni se zavírali
v domcích a jenom celé houfy, stovky, snad tisíce psů vyly a štěkaly
celou noc. Zato tam bylo teplo a něco k jídlu. „Panebože, já bych
jedl,“ povzdychl si. A jaký je tu rachot a klapot, jaké světlo a lidé,
koně, kočáry, ale ten mráz! Mrazivá pára se valí z uštvaných koní,
z jejich žhavě dýšících tlam, v kyprém sněhu zvoní o kamení pod-
kovy a všichni lidé se strkají. Božínku, já mám strašný hlad, aspoň
kousíček chleba kdyby byl, a prsty zebou… Kolem přešel strážce
pořádku a odvrátil se, aby si nemusel chlapce všimnout.
Hleďme, znovu ulice – a jaká široká! Tady mě nejspíš umačkají,
všichni tu křičí, běží a jedou, a toho světla! A co je tohle? Uf, za
velkým oknem je pokoj a uprostřed stojí velký strom se spoustou
svíček a sahá až ke stropu, to je vánoční strom, a kolik je na něm
zlatých papírků a jablek! Kolem leží panenky a dřevění koníci a po
pokoji běhají děti, vyšňořené, čisťounké, smějí se, hrají si, jedí
a pijí. Tamhleta holčička se pustila s nějakým chlapcem do tance,
ta je ale hezká! A hraje tam hudba, skrz sklo je slyšet. Náš chlapec
se dívá, žasne, dokonce se směje, a přitom ho zebou ruce i nohy,
prsty na rukách zčervenaly, zdřevěněly, a když jimi pohne, bolí to.
Při vzpomínce na ztuhlé prsty se rozpláče a běží dál. Zase vidí za
sklem jakýsi pokoj se stromky, ale na stolech jsou mísy různých
koláčů, mandlových, červených, žlutých, a u stolů sedí čtyři bohaté
paní a každému příchozímu nabízejí koláče. Dveře se netrhnou,
dovnitř vchází mnoho pánů. Chlapec se přikradl ke dveřím, otevřel
je a vklouzl dovnitř. Všichni na něho začali křičet a mávat. Jedna
paní k němu přistoupila, vtiskla mu do ruky kopejku a sama mu
otevřela dveře na ulici. Leknutím mu kopejka vyklouzla z ruky a za-

– 358 –
zvonila o schůdky – ve ztuhlých prstech ji neudržel. Rychle vyběhl
ven a nevěděl, kam se vrtnout. Bylo mu zase do pláče, ale bál se,
a tak běžel a běžel a dýchal si na prsty. Zesmutněl, najednou mu
bylo úzko a cítil se ztracený. Najednou – panebože! Co je zas tohle?
Shluk lidí a všichni se dívají… Za oknem sedí tři maličké panenky,
oblečené v červených a zelených šatičkách – jako živé! Vedle nich
nějaký stařeček jakoby hrál na velké housle, dva další mu stojí po
boku, hrají na malé housličky a kývají hlavou do taktu, jeden na
druhého hledí a pohybují rty – mluví, ano, mluví, ale přes sklo je
není slyšet. Chlapec si zprvu myslel, že jsou živí, ale pak se dovtípil,
že to jsou loutky. Nikdy podobné loutky neviděl a netušil, že exis-
tují. Měl pláč na krajíčku, ale loutky byly tuze legrační. Vtom ucítil,
že ho kdosi zezadu popadl za šos – vedle něho stál velký zlý kluk
a z ničeho nic ho praštil do hlavy, strhl mu čepici a nastavil mu nohu.
Chlapec upadl a lidé kolem vykřikli. Když se vzpamatoval, vyskočil
a upaloval, co mu nohy stačily. Namátkou vběhl do jakéhosi průjez-
du, na cizí dvůr a schoval se za hromadu dříví: Tady mě nenajdou,
je tu tma, pomyslel si.
Dřepl si a schoulil se, ale strachem nemohl popadnout dech.
Náhle zcela nečekaně mu bylo příjemně, ruce i nohy přestaly bo-
let a ucítil teplo, takové, jako by ležel na peci. Vtom sebou škubl:
ach ano, vždyť skoro usnul! Bylo by pěkné tady usnout. Chvilku tu
posedím a pak se znovu půjdu podívat na panenky, umínil si a při
té vzpomínce se usmál – byly jako živé! Znenadání nad sebou za-
slechl zpěv – to jeho maminka zpívala jakousi písničku. „Maminko,
já spím, tady se mi krásně spí!“
„Pojďme ke mně ke stromečku,“ zašeptal nad ním náhle jakýsi ti-
chý hlas. Chlapce napadlo, že to je hlas jeho matky, ale ne, nebyla to
ona: neviděl, kdo ho zve, ale cítil, jak se nad ním kdosi ve tmě sklonil
a vzal ho do náručí. Chlapec k němu vztáhl ruku a… najednou… ach,
těch světel! A ten strom! To není jedlička, takové stromy nikdy nevi-
děl. Kde to je? Všecko se blyští, září a kolem jsou samé panenky – ba

– 359 –
ne, to jsou chlapci a holčičky, jenomže zářiví, krouží kolem, lítají,
líbají ho, berou ho do náručí a nesou s sebou a on letí a vidí, jak se
na něho dívá maminka a radostně se usmívá.
„Maminko, maminko! Ach, tady je tak krásně!“ volá na ni chlapec
a zase se líbá s dětmi a chtěl by jim co nejrychleji vyprávět o panen-
kách za sklem.
„Kdo jste, chlapci? Kdo jste, holčičky?“ vyptává se, směje se a ví,
že je má rád.
„To je Kristův vánoční strom,“ odpovídají. „Kristus pokaždé
ve sváteční den strojí strom pro malé děti, které nemají vlastní
stromek.“ A dozvídá se, že všichni ti chlapci a děvčátka bývali také
děti jako on, ale že zmrzli ve svých košících, v kterých je rodiče
podstrčili na schodiště ke dveřím petrohradských úředníků, jiní
se zadusili u čuchonských chův, ve vychovatelně, kam byli dáni na
opatrování a stravu, třetí zemřeli u vyschlého prsu svých matek
(v době samarského hladu), další se udusili ve vagonech třetí třídy
zápachem, a teď jsou z nich andělé u Krista Pána a on je mezi nimi,
vztahuje k nim ruce a žehná jim i jejich hříšným matkám… A matky
stojí tady stranou a pláčou; každá poznává svého chlapečka nebo
holčičku a ti k nim přilétají a prosí je, aby neplakaly, vždyť je jim
tady tak dobře…
Ráno našli domovníci za hromadou dříví maličké tělo zmrzlého
chlapce, který sem zaběhl, a našli i jeho matku. Ta zemřela ještě dřív
a oba se setkali u Pánaboha v nebi.
Proč jsem napsal ten příběh, nevhodný pro rozumný deník,
a navíc deník spisovatele? A přitom jsem sliboval především ta-
kové příběhy, které se opravdu udály! Jde o to, že jsem cítil, že tohle
všecko se mohlo doopravdy stát – a vidím to před sebou – totiž to,
co se odehrálo ve sklepě, za hromadou dříví i u Kristova vánočního
stromu – jenom nevím, jak vám mám říci, zda se to mohlo stát, nebo
ne? Ale proto jsem spisovatel, abych si vymýšlel.

– 360 –
 MUŽIK MAREJ
 
(Ze spisovatelova deníku)
Všechna ta professions de foi1 jsou podle mého nudné čtení, a proto
budu vyprávět jednu anekdotu, vlastně to ani není anekdota, pou-
ze jedna dávná vzpomínka, kterou mám chuť vyprávět právě teď
a tady, na závěr našeho traktátu o lidu. Tenkrát mi bylo všehovšudy
devět let… ale ne, raději začnu rokem, kdy mi bylo devětadvacet let.
Nastal druhý den radostného svátku. Vzduch byl teplý, obloha
modrá, slunce stálo vysoko na obloze, hřálo, oslňovalo, ale v mé
duši vládly chmury. Toulal jsem se za ubikacemi, díval jsem se
a sčítal jsem laťky pevného vězeňského plotu, ačkoliv jsem neměl
sebemenší chuť je sčítat, dělal jsem to jenom ze zvyku. Už druhý
den ve věznici „probíhal svátek“: trestance nevyváděli na práci, byla
tam spousta opilců, nadávky jen pršely, a co chvíli ve všech koutech
vypukly hádky. Zpívaly se neslušné, oplzlé písně, pod kavalci se
houfovali karbaníci, leželo tu několik polomrtvých trestanců, zmlá-
cených za obzvláštní výtržnosti kamarádským soudem a přikrytých
venkovskými kožichy až do té doby, než se vzpamatují; několikrát
už se objevily obnažené nože – to všechno v těch dvou svátečních
dnech se mě bolestně dotýkalo. Nikdy jsem bez znechucení nesná-
šel opilecké lidové veselice a zejména ne na zdejším místě. V těch
dnech dokonce ani správa věznice nenahlížela do ubikací, neprová-
děla „šťáry“, nehledala alkohol, protože si uvědomovala, že jednou
za rok se musí povolit uzda dokonce i těmto zavrženým, jinak by to
dopadlo hůř. Nakonec mě popadl vztek. Potkal jsem Poláka M‑cké-
ho, jednoho z politických vězňů; zasmušile na mě pohlédl, oči mu
zajiskřily a rty se rozechvěly: „Je hais ces brigands!“2 procedil mezi

1  Veřejná vyznání víry.

2  „Nenávidím tyhle loupežníky!“

– 362 –
zuby v okamžiku, kdy mě míjel. Vrátil jsem se do ubikace bez ohledu
na to, že jsem před čtvrthodinou odtud vyběhl jako šílenec právě ve
chvíli, kdy šest zdatných chlapíků svorně zaútočilo na opilého Ta-
tara Gazina a bili ho, aby ho uklidnili; bušili do něho hlava nehlava;
takhle mohli utlouct i velblouda, ale věděli, že toho Herkula by stěží
umlátili, a proto nebrali žádné ohledy.
Teď, když jsem se vrátil, zahlédl jsem v  koutě místnosti na
kavalci ležícího Gazina, který nejevil známky života; byl přikrytý
kožichem a všichni ho mlčky obcházeli: pevně doufali, že se zítra
k ránu vzpamatuje, „ačkoliv kdoví, jestli po takovém výprasku ten
člověk neumře“. Prodral jsem se na svoje místo proti oknu opat-
řenému železnou mříží, ulehl jsem naznak, ruce za hlavou a zavřel
jsem oči. S oblibou jsem takhle lehával: spáče ostatní nechávali na
pokoji a dalo se tak snít a přemýšlet. Jenomže sny nepřicházely:
srdce mi neklidně tlouklo a v uších mi zněla slova M‑ckého: „Je hais
ces brigands!“ Ostatně, proč mám popisovat své dojmy: i teď se mi
o těch časech každou noc zdá a neznám trýznivější sny. Možná si
leckdo povšimne, že jsem se do dneška téměř ani jednou nezmínil
o svém zdejším životě. Zápisky z mrtvého domu jsem napsal před
patnácti lety a hrdina byl smyšlená postava zločince, který údajně
zabil svou ženu. Pro úplnost dodávám následující podrobnost: od té
doby si mnozí lidé myslí a dokonce i dnes tvrdí, že jsem byl poslán
do vyhnanství za vraždu své ženy.
Pozvolna jsem začal klímat a nepozorovaně jsem se pohroužil
do vzpomínek. Po všechna čtyři léta nucených prací jsem neustále
vzpomínal na svou minulost, a jak se zdá, prožil jsem ve vzpo-
mínkách celý svůj dřívější život. Ty vzpomínky se vždy vynořily
samočinně, zřídkakdy jsem je vlastní vůlí přivolával. Odvíjely se
zpravidla od jakéhosi bodu, někdy i nenápadného rysu a postupně
se skládaly v ucelený obraz, v jakýsi silný ucelený dojem. Analyzoval
jsem ty dojmy, přidával dávným prožitkům nové rysy a především
jsem je ustavičně opravoval – v tom spočívala moje zábava. Ten-

– 363 –
tokrát se mi bůhvíproč náhle vybavil jeden dosud nepovšimnutý
okamžik z mého raného dětství – bylo mi tehdy devět let – na který
jsem zdánlivě docela zapomněl. Ovšem ve zmíněné době jsem si se
zvláštní oblibou připomínal zážitky z raného dětství. Na mysli mi
vytanul měsíc srpen na sklonku léta v naší vsi: byl jasný suchý den,
trochu chladný a větrný – brzy jsem měl odjet do Moskvy a celou
zimu se nudit nad francouzskými úkoly; bylo mi moc líto opouštět
venkov. Zamířil jsem za humna, seběhl jsem do rokle a vystoupal
jsem do Lochu – tak jsme pojmenovali husté křoviny na protější
straně rokle, táhnoucí se až k lesíku. Nořil jsem se stále hlouběji
do křoví a vtom slyším, jak opodál, asi třicet kroků ode mě, oře na
louce osamělý mužik. Vím, že tam pole prudce stoupá do kopce, kůň
to jen těžce zdolává a chvílemi ke mně dolehne mužikovo pobízení:
„Hyjé!“ Znám skoro všechny naše mužiky, jenom nevím, který to
je, ale nezáleží mi na tom, jsem plně ponořen do svého úkolu,
rovněž jsem zaměstnán: ulomím si lískový prut, abych jím šlehal
žáby; lískové pruty jsou moc pěkné, ale na rozdíl od březových se
brzy lámou. Zaměstnávám se taky brouky, sbírám je, vyskytují se
nádherně zbarvení. Mám rád i malé, hbité žlutočervené ještěrky
s černými skvrnami, hádků se bojím. Ostatně, ti se objevují mnohem
řidčeji než ještěrky. Hub je tu málo, ty se musí hledat v březince,
tam se chystám. V životě jsem neměl nic tolik rád jako les s hou-
bami, lesními jahodami, brouky a ptáčky, ježky a veverkami, s ob-
líbenou čerstvou vůní zetlelého listí. Dokonce i teď, kdy píšu tyto
řádky, jsem ucítil vůni naší venkovské březiny; ty zážitky mě budou
provázet po celý život.
Znenadání jsem uprostřed hlubokého ticha jasně, zřetelně za-
slechl křik: „Vlk! Vlk sem běží!“ Vykřikl jsem a strachy celý bez sebe
jsem vyběhl s hlasitým křikem na pole, přímo k oráči.
Byl to náš mužik Marej. Nevím, zda existuje takové jméno, ale
všichni mu tak říkali. Bylo mu kolem padesáti, sporý, dost vysoký,
se silně prošedivělým, bohatým, temně rusým plnovousem. Znal

– 364 –
jsem ho, ale předtím se mi téměř nikdy nepodařilo dát se s ním do
řeči. Sotva zaslechl můj křik, zarazil svou kobylku, a když jsem se
z rozběhu chytil jednou rukou rádla a druhou jeho rukávu, poznal,
že se bojím.
„Vlk, vlk sem běží!“ vyhrkl jsem udýchaně.
Zvedl skloněnou hlavu a  bezděčně se rozhlédl kolem  – na
okamžik mi uvěřil.
„Kde je vlk?“
„Někdo… Někdo vykřikl: ‚Vlk sem běží!‘“ zablekotal jsem.
„Co tě napadá, jakýpak vlk: to se ti něco zdálo! Kde by se tady vzal
vlk?“ zamumlal povzbudivě. Ale já se celý třásl, křečovitě jsem sví-
ral šos jeho hrubého vesnického haveloku a nejspíš jsem byl bledý
jako stěna. Hleděl na mě s neklidným úsměvem, zřejmě o mne měl
starost, bál se o mne.
„Hleďme, jak ses vylekal, ajaj!“ pokyvoval hlavou. „Stačí, synku.
Vida klučinu, ajaj!“
Natáhl ruku a pohladil mě po tváři.
„No tak, no, stačí. Pánbůh s tebou, pokřižuj se.“
Ale já neposlechl: koutky úst se mi chvěly a to ho, zdá se, zejména
udivilo. Pomaloučku vztyčil svůj tlustý prst se špinavým nehtem,
zčernalým od hlíny, a jemně se dotkl mých rozechvělých rtů.
„Heleme se, ajaj,“ usmál se jakýmsi mateřským, širokým úsmě-
vem. „Panebože, co to, dyk přece, ajaj!“
Konečně jsem pochopil, že žádný vlk mi nehrozí a že onen výkřik
se mi jen zdál. Byl sice jasný, zřetelný, ale podobné výkřiky (nejen
o vlcích) se mi zdály už dřív a věděl jsem to. (Později tyhle haluci-
nace ustaly zároveň s mým uplynulým dětstvím).
„No tak, já půjdu,“ řekl jsem a tázavě, nesměle jsem pohlédl na
Mareje.
„Jen běž, budu se za tebou dívat. Já tě vlkovi nedám!“ dodal
s týmž mateřským úsměvem. „Pánbůh s tebou, jen běž,“ a pokři-
žoval nejprv mě a pak sebe. Vykročil jsem a téměř po každých deseti

– 365 –
krocích jsem se ohlédl. Marej se svou kobylkou ještě pořád stál na
místě, díval se za mnou, a kdykoliv jsem se ohlédl, kývl na mě. Při-
znám se, trochu jsem se před ním styděl, že jsem se tak vyděsil, ale
šel jsem dál a stále jsem se moc bál vlka, až jsem vystoupal na svah
k první sušárně na obilí a strach ze mě konečně spadl. Kde se vzal,
tu se vzal náš hlídací pes Vlček a vrhl se ke mně. To už jsem se zcela
vzpamatoval a naposled jsem se ohlédl: Marejův obličej už jsem
jasně nerozeznal, ale cítil jsem, že se pořád laskavě usmívá a kývá
na mě. Zamával jsem mu a on mi tímtéž odpověděl a pobídl kobylku.
„Hyjé!“ byl slyšet jeho vzdálený pokřik a kobylka znovu zabrala
a vlekla za sebou rádlo.
To všechno se mi, nevím proč, rázem s překvapivou přesností,
do detailů vybavilo. Vzpamatoval jsem se a vztyčil se na kavalci: na
rtech mi utkvěla tichá, úsměvná vzpomínka. V příštím okamžiku
jsem se rozpomínal dál.
Tenkrát, když jsem se vrátil domů, nikomu jsem o svém „dobro-
družství“ nevyprávěl. Jaké to vlastně bylo dobrodružství? A velice
brzy jsem na ně i na Mareje zapomněl. Později jsem se s ním občas
setkal, ale nikdy jsem se s ním nepustil do hovoru ani o vlkovi,
ani o čemkoliv jiném. Až teď, po dvaceti letech, na Sibiři mi ono
setkání vyplulo z paměti naprosto jasně, do všech podrobností. To
znamená, že mi nechtěně utkvělo a vynořilo se ve chvíli, kdy to bylo
zapotřebí: viděl jsem před sebou něžný, mateřský úsměv chudého
mužika, nevolníka, viděl jsem Mareje, jak se křižoval a pokyvoval
hlavou: „Hleďme, jak se vylekal, klučina!“ A zejména jeho tlustý, od
hlíny zčernalý prst, kterým se zvolna, s nesmělou něhou, dotkl mých
rozechvělých rtů. Samo sebou, každý by dítě uklidnil, ale v onom
osamělém setkání došlo k čemusi zcela jinému; kdybych byl jeho
vlastní syn, neuměl by se na mě zadívat zářivějším, láskyplnějším
pohledem – a kdo ho k tomu nutil? Byl to náš mužik, nevolník a já
byl jeho malý pán. Nikdo by se nikdy nedozvěděl, jak mě konejšil,
a neodměnil by ho za to. Měl snad rád malé děti? Jsou takoví lidé.

– 366 –
Naše setkání se odehrálo beze svědků, na liduprázdném poli a snad
jenom Bůh shlížel na to, jak hlubokým, jemným citem a křehkou,
téměř ženskou něhou může být naplněno srdce drsného, zvěrsky
nevzdělaného nevolníka, ruského mužika, který tenkrát ještě neče-
kal, nedomýšlel se, že bude svobodný. Řekněte, nemínil právě jeho
Konstantin Aksakov, když mluvil o velké kulturnosti našeho lidu?
Jak si vzpomínám, když jsem vstal z kavalce a rozhlédl se kolem,
uvědomil jsem si, že na okolní nešťastníky dokážu hledět jinak,
a náhle, jakýmsi zázrakem, zmizela v mém srdci veškerá nenávist
a zloba. Vykročil jsem a zadíval jsem se pozorně na každého, koho
jsem potkal. Tenhle vyholený a občanské cti zbavený opilý mužik
s cejchem ve tváři, který sípavě vyřvává svou opileckou píseň, je
možná týž Marej: já přece nedokážu nahlédnout do jeho srdce.
Toho večera jsem potkal M‑ckého. Nešťastník! Ten nemohl mít
vzpomínky na nějaké Mareje ani jiný názor na lidi než: „Je hais ces
brigands!“ Ne, Poláci (tehdy) vytrpěli víc než my!

– 367 –
 SEN
SMĚŠNÉHO
ČLOVĚKA
 
Fantastická povídka
 1

Jsem směšný člověk. Teď o mně říkají, že jsem blázen. Bylo by to

povýšení, kdybych pro ně nezůstal stejně směšný jako dřív. Ale dnes
už se nezlobím, všichni jsou mi milí, a když se mi smějí, dokonce
jsou mi ještě milejší. Smál bych se s nimi, ne snad sobě, ale protože
je mám rád, jen kdyby mi nebylo při pohledu na ně tak smutno.
Smutno proto, že neznají pravdu, a já ji znám. Ach, jak těžko je
člověku, který zná pravdu! Jenomže oni to nepochopí. Ne, nepo-
chopí.
Dřív mě skličovalo, že jsem působil směšně. Nejen působil – byl
jsem směšný. Vždycky jsem byl směšný, vím to, snad už od narození!
Možná už jako sedmiletý jsem věděl, že jsem směšný. Potom jsem
chodil do školy, později jsem studoval na univerzitě – ale čím víc
jsem se učil, tím spíš jsem si uvědomoval, že jsem směšný. Tudíž
celá moje univerzitní studia pro mě neměla jiný význam, než aby
mi dokazovala, čím hlouběji jsem se nořil do učení, že jsem směšný.
Podobně jako při studiu to dopadalo v životě. Každým rokem ve
mně sílilo vědomí, že jsem v každém ohledu směšný. Všichni se mi
vždycky smáli. Ale nikdo nevěděl, ani se nedomýšlel, že kdyby na
světě žil člověk, který nejlíp ze všech ví, že jsem směšný, byl bych to
já sám, a nejvíc ze všeho mě uráželo, že to ostatní nevědí, ale zavinil
jsem si to sám: vždycky jsem byl natolik hrdý, že ani za nic bych to
nikdy nikomu nepřiznal. Ta hrdost ve mně léty rostla, a kdyby došlo
k tomu, že bych se komukoliv odvážil přiznat, ještě téhož večera
bych si snad vpálil kulku do čela. Ach, jak jsem v jinošství trpěl
pomyšlením, že se neudržím a z ničeho nic se svým kamarádům
přiznám! Když jsem dospěl, poněkud jsem se, nevím proč, uklidnil,
ačkoliv jsem si každým rokem pořád víc tu hroznou vlastnost
uvědomoval. Opravdu nevím proč – doposud jsem na to nepřišel.

– 369 –
Snad proto, že mě zachvátila lítost vinou jisté okolnosti, která byla
nekonečně silnější než já – dospěl jsem totiž k názoru, že na ničem
na světě nezáleží. Už dávno jsem to tušil, ale v minulém roce jsem se
o tom ujistil. Zmocnil se mě pocit, že by mi bylo lhostejné, jestli svět
existuje, nebo jestli je kolem nicota. Celou bytostí jsem vnímal a cí-
til prázdnotu. Nejdřív mi připadalo, že předtím existovalo mnoho
věcí, ale pak jsem pochopil, že ani předtím nic neexistovalo, že to
všecko bylo jen pouhé zdání. Postupně jsem dospěl k přesvědčení,
že ani v budoucnosti nebude nic existovat. Tehdy jsem se přestal
zlobit na lidi a téměř jsem si jich nevšímal. Ano, projevovalo se
to i v těch nejnepatrnějších maličkostech: například se stávalo, že
jsem šel po ulici a vrážel jsem do lidí, ale ne snad proto, že bych
byl zamyšlený: o čem bych přemýšlel – tenkrát jsem vůbec přestal
myslet, všechno mi bylo lhostejné. Bylo by jistě dobré, kdybych řešil
nějaké problémy, ale ouvej, žádný problém jsem neřešil a kolik jich
bylo! Jenomže mně bylo všecko lhostejné a všechny problémy mi
připadaly vzdálené.
A vidíte, pak jsem poznal pravdu. Došlo k tomu vloni v listopadu,
přesně třetího, a od té doby si pamatuji každý okamžik. Byl po-
chmurný večer, nejpochmurnější, jaký jen může být. Vracel jsem se
v jedenáct hodin v noci domů a vzpomínám si, jak jsem si pomyslel,
že nemůže nastat pochmurnější večer. Dokonce ani ve fyzickém
smyslu. Celý den lilo jako z konve a byl to ten nejchladnější, nej-
černější, přímo děsivý lijavec, zjevně nepřátelský lidem. V jedenáct
hodin znenadání ustal a vystřídala ho strašlivá vlhkost, sychravější
a studenější než déšť, odevšad stoupala pára, z každé dlažební
kostky, z každé uličky, jestliže jste do ní hlouběji nahlédli. Představil
jsem si, že kdyby všude pohasly plynové lampy, bylo by to vese-
lejší – plynové osvětlení ve mně vyvolává tíseň, protože všechno
osvětluje. Ten den jsem skoro neobědval a od podvečera jsem seděl
u jednoho inženýra, kde byli taky jeho dva přátelé. Nejspíš jsem je
nudil, protože jsem vytrvale mlčel. Mluvili o čemsi provokativním

– 370 –
a najednou se rozčílili. Jenomže jen tak naoko, viděl jsem, že jim
na celé věci pranic nezáleží. Řekl jsem: „Pánové, vždyť vám na tom
vůbec nezáleží.“ Neurazili se, ale oba se mi smáli. To proto, že jsem
to nemínil jako výtku – jednoduše mi to bylo jedno. Oni to poznali
a to je rozveselilo.
Když jsem na ulici přemýšlel o osvětlení, pohlédl jsem na ob-
lohu. Byla hrozivě černá, ale dala se na ní rozeznat rozervaná
mračna a mezi nimi bezedné černé průhledy. Pojednou jsem spatřil
v jednom z nich hvězdičku a pozorně jsem se na ni zahleděl. To
proto, že mě přivedla na jistou myšlenku, totiž že se té noci zabiju.
Rozhodl jsem se už před dvěma měsíci, a přestože jsem chudý, kou-
pil jsem si přepychový revolver a téhož dne jsem ho nabil. Ale uply-
nuly už dva měsíce a revolver ležel stále v zásuvce; mně bylo všecko
lhostejné a zamanul jsem si, nevím proč, že si vyčíhnu okamžik, kdy
mi všecko lhostejné nebude. A tak jsem po celé dva měsíce každou
noc při návratu domů předpokládal, že se zastřelím. Čekal jsem na
vhodný okamžik. A tahle hvězdička mi vnukla myšlenku, že k tomu
dojde bezpochyby dnešní noci. Nevím, proč mi ta hvězdička vnukla
takovou myšlenku.
A právě když jsem pozoroval oblohu, popadla mě za loket ta
holčička. Ulice byla liduprázdná, skoro nebylo vidět živáčka. Jen
v dálce spal na kozlíku drožkář. Holčička byla asi osmiletá, na hlavě
měla šáteček a na sobě jenom šatičky, byla celá zmáčená, ale já si
zapamatoval zejména její roztrhané, promáčené botky – dodnes je
vidím, jak se mi mihly před očima. Holčička mě zatahala za rukáv
a oslovila mě.
Neplakala, ale přerývaně vykřikovala jakási slova, která neumě-
la jaksepatří vyslovit, protože se třásla zimou. Něco ji vystrašilo
a zoufale křičela: „Maminka! Maminka!“ Naklonil jsem se k ní, ale
pak jsem beze slova pokračoval v chůzi, jenomže ona běžela vedle
mě, tahala mě za rukáv a v jejím hlasu se ozýval tón, jakým vydě-
šené děti vyjadřují zoufalství. Znám ten tón. Ačkoliv polykala slova,

– 371 –
pochopil jsem, že její matka kdesi umírá, nebo se jim stalo něco
hrozného, a ona vyběhla ven, aby někoho přivolala, sehnala něco, co
by matce pomohlo. Nešel jsem za ní, naopak, chtěl jsem ji odehnat.
Nejprv jsem jí řekl, aby vyhledala strážníka. Ale ona celá udýchaná
povzlykávala, spínala ručky a neodbytně běžela vedle mě. Zadupal
jsem na ni a okřikl ji. Zvolala jen: „Milostpane! Milostpane!“ a rázem
mě opustila a střemhlav přeběhla přes ulici: na protějším chodníku
se objevil jakýsi chodec a ona se k němu vrhla.
Vystoupal jsem do svého čtvrtého patra. Bydlím v podnájmu
a každý podnájemník má svůj pokoj. Ten můj je skromný a malý,
s půlkruhovým půdním oknem. Mám tu pohovku potaženou vos-
kovaným plátnem, stůl plný knih, dvě židle a starodávné, pohodlné,
zato volteriánské křeslo. Usedl jsem, zapálil jsem svíčku a zamyslel
jsem se. Ve vedlejším pokojíku za přepážkou pokračoval kravál.
Trvalo to už tři dny. Bydlel tam kapitán ve výslužbě a měl hosty – asi
šest větroplachů, kteří pili vodku a hráli oko se stařičkými kartami.
Minulou noc tam došlo ke rvačce a vím, že dva z nich si vjeli do
vlasů. Bytná si chtěla stěžovat, ale hrozně se bojí kapitána. Z ostat-
ních podnájemníků u nás bydlí všehovšudy jedna drobná hubená
dáma, vdova po důstojníkovi, se třemi malými dětmi, které se už
v našich pokojích rozstonaly. Ona i děti se k smrti bojí kapitána,
celou noc se třesou strachy, křižují se a nejmenší chlapec ze strachu
dostal jakýsi záchvat. Náš kapitán, jak dobře vím, někdy zastavuje
chodce na Něvském a žebrá. Do služby ho nepřijímají, ale kupodivu
(proto o něm vyprávím) po celý měsíc, co tu bydlí, jsem s ním neměl
sebemenší rozepři. Hned ze začátku jsem se vyhnul jakékoliv bližší
známosti s ním a on poznal, že je se mnou nuda. Aťsi jeho hosté
za přepážkou sebevíc křičí a ať je jich kolik chce, mně je to jedno.
Celou noc prosedím a vůbec je neslyším – jednoduše je nevnímám.
Noc co noc jsem totiž vzhůru až do svítání a to se opakuje už celý
rok. Celou noc sedím v křesle u stolu a lelkuju. Knihy čtu výhradně

– 372 –
ve dne. Sedím a na nic nemyslím, myšlenky se mi převalují v hlavě
a já je pouštím na svobodu. Svíčka za noc celá shoří.
Sedl jsem si tiše ke stolu, vytáhl jsem revolver a položil ho před
sebe. Vzpomínám si, že jsem se v tu chvíli zeptal sám sebe: „Už?“
a zcela přesvědčivě jsem si odpověděl: „Už.“ Totiž že se zastřelím.
Věděl jsem, že té noci k tomu zřejmě dojde, ale jak dlouho ještě
předtím prodlím u stolu – to jsem nevěděl. Určitě bych se byl za-
střelil, nebýt té holčičky.

– 373 –
 2

Abyste věděli: přestože mi bylo všecko lhostejné, kupříkladu bolest

jsem cítil. Třeba kdyby mě někdo udeřil, pociťoval bych bolest. A to-
též se týkalo morálky: kdyby došlo k nějakému politováníhodnému
činu, pociťoval bych lítost stejně jako předtím, kdy mi ještě nebylo
všecko lhostejné. Před chvílí jsem lítost pocítil: tomu dítěti bych za-
ručeně pomohl. A proč jsem té holčičce nepomohl? Z jednoho důvo-
du, který se náhle vynořil: když mě chytala za rukáv a volala na mě,
vyvstala přede mnou jistá otázka a nedokázal jsem ji zodpovědět.
Byla to duchaprázdná otázka, ale způsobila, že jsem se rozzlobil.
Vyvodil jsem si z toho všeho, že když už jsem se jednou rozhodl
dnes v noci skoncovat se životem, mělo by mi být všecko na světě
víc než kdy jindy lhostejné. Proč jsem najednou cítil, že tomu tak
není a že tu holčičku lituju? Vzpomínám, že mi jí bylo velice líto, po-
divně, bolestně se mě to dotýkalo, skoro až neuvěřitelně vzhledem
k mé situaci. Vážně, nedovedu líp vyjádřit svůj tehdejší bezděčný
pocit, ale nezbavil jsem se ho ani doma, když už jsem seděl u stolu:
byl jsem nanejvýš rozrušen jako už dávno ne. Jedna úvaha stíhala
druhou. Připadalo mi nezpochybnitelné, že jestli jsem člověk a ne
už nula, a dokud jsem se v nulu neproměnil, pak ještě žiju, a tudíž
jsem schopen trpět, rozčilovat se a hanbit se za svoje činy. Nešť. Ale
když se například za dvě hodiny zabiju, co je mi po té holčičce, co
mi záleží na tom, že se stydím, a vůbec, co je mi do všeho na světě?
Proměňuju se v absolutní nulu. A nemohlo mi snad vědomí toho,
že záhy naprosto přestanu existovat a pak už nebude existovat nic,
alespoň maličko oslabit můj soucit k té holčičce a taky pocit studu
za to, že jsem se dopustil podlosti? Vždyť jsem zadupal a divoce
zakřičel na to nešťastné dítě, protože… „nejenže necítím soucit, ale
mohu se dopustit i nelidské podlosti, protože za dvě hodiny bude po

– 374 –
všem“. Věříte mi, že jen proto jsem křičel? Já sám jsem o tom nyní
téměř přesvědčen. Jasně jsem si představoval, že život i svět jako by
závisel na mně. Řekl bych dokonce, že život a svět jako by byl pro
mě stvořen, když se zastřelím, přestane existovat, alespoň pro mě.
Nemluvě o tom, že možná doopravdy po mé smrti nic pro nikoho
nebude existovat, a až pohasne mé vědomí, pohasne celý svět jako
přízrak, jako pouhá sounáležitost mého vědomí, a zanikne, protože
celý tenhle svět a všichni tihle lidé – to jsem já sám. Vzpomínám,
jak jsem seděl a všecko rozvažoval, jak jsem přemítal a obracel
naruby všechny nové otázky, které se nahrnuly, a vymýšlel jsem
nové. Kupříkladu mi vytanula jedna podivná představa, že kdybych
žil na Měsíci nebo na Marsu a dopustil se tam té největší hanebnosti
a podlosti a byl jsem za to potupen a zneuctěn, jak to člověk může
zažít a představit si jen ve zlém snu, a až bych se později znovu
ocitl na Zemi, uchoval bych si povědomí o tom, co jsem spáchal na
jiné planetě, a kromě toho bych věděl, že se tam už nikdy ani za nic
nevrátím, bylo by mi při pohledu ze Země na Měsíc všecko lhostejné
nebo ne? Styděl bych se za svůj čin nebo ne? Byly to duchaprázdné,
zbytečné otázky, protože přede mnou už ležel revolver a celou svou
bytostí jsem cítil, že se to stane, ale přesto mě rozčilovaly a já běsnil.
Jako bych nedokázal umřít, dokud cosi ještě nevyřeším. Zkrátka
a dobře, ta holčička mě zachránila, protože ty otázky mi pomohly
oddálit výstřel. Mezitím u kapitána také všechno postupně utich-
lo: karty byly dohrány, všichni se chystali na kutě, ale ještě vrčeli
a líně si nadávali. Vtom jsem v křesle u stolu usnul, což se mi ještě
nikdy nestalo. Usnul jsem zcela nepozorovaně. Sny jsou, jak známo,
zvláštní jev: některé před námi vystupují s hrozivou jasností, do
nejmenších, cizelérsky vypracovaných podrobností, a v jiných bez
povšimnutí přeskočíte třeba prostor i čas. Sny podle všeho nejsou
řízeny rozumem, ale přáním, nikoli hlavou, nýbrž srdcem, ale jak
mazaně si počínal ve snech můj rozum! A přesto se s ním dějí zcela
nepochopitelné věci. Kupříkladu můj bratr umřel před pěti lety.

– 375 –
 Někdy se mi o něm zdá: pomáhá mi v mých záležitostech, oba
jsme jimi plně zaujati a přitom si v průběhu celého snu velmi dob-
ře uvědomuji, že bratr zemřel a je pochován. Proč se nedivím, že
ačkoliv je mrtvý, teď stojí po mém boku a oba se společně staráme
o moje věci? Proč to můj rozum připouští? Ale dost už o tom. Vylí-
čím vám svůj sen. Ano, zdál se mi tehdy, třetího listopadu, sen. Teď
mě leckteří dráždí tím, že to byl jenom sen. Ale není to snad jedno,
jestli to byl sen nebo ne, když mi zjevil Pravdu? Jestliže jste poznali
Pravdu a zhlédli ji na vlastní oči, víte, že to je Pravda a žádná jiná
není a nemůže být. Nezáleží na tom, zda bdíte nebo spíte. Aťsi to
byl sen, aťsi, ale tenhle život, který tolik vynášíte, jsem chtěl ukončit
sebevraždou a sen, můj sen mi zvěstoval nový velký, obrozený život
plný energie!
Poslouchejte.

– 376 –
 3

Řekl jsem, že jsem nepozorovaně usnul a dokonce jako bych pokra-

čoval v úvahách o stejných věcech. Náhle se mi zdálo, že vsedě beru
do ruky revolver a mířím přímo do srdce – ano, do srdce, ne do
hlavy; předtím jsem si umínil, že se střelím do hlavy, do pravého
spánku. Přiložil jsem revolver k prsům, posečkal jsem vteřinu, dvě
a vtom se přede mnou svíčka, stůl i stěna pohnuly a zakymácely.
Spěšně jsem vystřelil.
Ve snu někdy padáte z výšky, podřezávají vás nebo bijí. Ale vy
nikdy necítíte bolest, ledaže byste se uhodili o pelest – pak pocítíte
bolest a téměř vždycky se bolestí probudíte. Tak to bylo i v mém
snu: necítil jsem bolest, ale jako by se tím výstřelem všecko ve mně
otřáslo a rázem pohaslo a kolem se rozhostila hrozivá tma. Jako
bych oslepl a oněměl, a najednou cítím, že ležím naznak na čemsi
tvrdém, nic nevidím a nemohu se pohnout. Kolem lidé přecházejí
a křičí, kapitán hlaholí basem, bytná ječí – a následuje přeryv a už
mě nesou v zavřené rakvi. Vnímám, jak se rakev pohupuje, a uvažuji
o tom, a vtom mě zaskočí myšlenka, že jsem umřel, ano, opravdu
umřel, vím to a nepochybuji o tom, nic nevidím a nehýbu se, ale
přitom cítím a myslím. Vzápětí se s tím smiřuji a jako se to obvykle
stává ve snu, odevzdaně přijímám skutečnost.
A hle, už mě zahrabávají do země. Všichni odcházejí, jsem sám,
docela sám. Nehýbám se. Když jsem si dřív představoval, jak mě
pohřbívají, vždycky jsem s tím spojoval pocit vlhkosti a chladu. I teď
jsem ucítil chlad, zejména mě zábly konečky prstů u nohou, ale
jinak jsem necítil nic.
Ležel jsem a kupodivu – na nic jsem nečekal, smířlivě jsem
chápal, že nebožtík nemá na co čekat. Ale bylo tu vlhko. Nevím,
kolik času uplynulo, zdali hodina nebo několik dní, či mnoho dní.

– 377 –
Znenadání do mého levého zavřeného oka dopadla kapka vody,
která prosákla víkem rakve. Za ní druhá, za další minutu třetí a tak
dál a tak dál – pravidelně minutu po minutě. Srdce mi vzplanulo
rozhořčením a pocítil jsem fyzickou bolest. To je ta moje rána po
výstřelu, napadlo mě, a uvízla v ní kulka… A další kapky dopadaly
každou minutu přímo na moje zavřené oko. Vzýval jsem nikoliv
hlasem, protože jsem byl němý a bezvládný, ale celou svou bytostí
Vládce všeho toho, co se se mnou dělo:
„Ať jsi kdokoliv, jestliže existuješ a existuje‑li cosi rozumnějšího
než to, co se právě děje, dovol, aby se to uskutečnilo i zde. Jestli se
mi mstíš za moji nerozumnou sebevraždu zrůdností a nesmyslností
dalšího bytí, věz, že nikdy žádné utrpení, jaké by mě postihlo a trvalo
třeba miliony let, by se nevyrovnalo mému němému pohrdání!“
Umlkl jsem. Skoro celou minutu panovalo hluboké ticho,
a dokonce dopadla další kapka, ale věděl jsem a věřil, že se záhy
nesporně všecko změní. Pojednou se můj hrob otevřel. Totiž já
nevím, zda byl rozrytý nebo rozkopaný, ale jakási temná neznámá
bytost mě uchopila a vzápětí jsme se ocitli ve volném prostoru.
Náhle jsem prozřel: kolem vládla hluboká noc a nikdy, nikdy nebyla
taková tma! Letěli jsme prostorem, už vzdáleni od Země. Na nic
jsem se svého únosce neptal, ale hrdě jsem čekal. Ujišťoval jsem se,
že se nebojím, a trnul jsem radostí při pomyšlení, že nemám strach.
Nepamatuji se, jak dlouho jsme letěli, a nedovedu si to představit:
všecko probíhalo jako vždy ve snu, kdy překonáváte prostor i čas,
zákony bytí i rozumu a zastavujete se jen u toho, po čem touží vaše
srdce. Vzpomínám si, že jsem zahlédl v temnotě jednu hvězdičku:
„To je Sirius?“ vyhrkl jsem, ačkoliv jsem se nechtěl na nic vy-
ptávat, ale neudržel jsem se.
„Ne, to je ta hvězda, kterou jsi zahlédl mezi mraky oné noci, když
ses vracel domů,“ odpověděla bytost, která mě oblaky unášela. Vě-
děl jsem, že měla lidskou podobu. Kupodivu mi nebyla sympatická,
dokonce jsem pociťoval vůči ní silný odpor. Když jsem se střelil

– 378 –
do srdce, očekával jsem naprostou nicotu. A zatím jsem se ocitl
v rukách bytosti, ovšemže nikoliv lidské, ale která je, existuje. Tudíž
existuje záhrobní život, pomyslel jsem si se zvláštní lehkomyslností,
vlastní snu, ale v hloubi srdce jsem zůstal sám sebou. Jestliže mám
znovu existovat, uvažoval jsem, a žít podle čísi nezvratné vůle, ne-
chci, aby nade mnou někdo zvítězil a porazil mě!
„Ty víš, že se tě bojím, a proto mnou pohrdáš,“ řekl jsem svému
společníku – nezdržel jsem se těch ponižujících slov, která ob-
sahovala přiznání, a pocítil jsem své ponížení, jako by mě někdo
bodl špendlíkem. Můj společník neodpověděl, ale já poznal, že
mnou nepohrdá, ani se mi nevysmívá, a dokonce mě ani nelituje
a že naše cesta sleduje jakýsi mně neznámý, tajemný cíl, týkající
se pouze mne. Zmocnil se mě strach. Cosi němě, ale trýznivě se
přenášelo od mého mlčícího společníka a pronikalo celou mou
bytostí. Letěli jsme temnými, neznámými prostory. Už dávno jsem
ztratil z očí známá souhvězdí. Věděl jsem, že v nebeských prosto-
rech se vyskytují hvězdy, jejichž paprsky dosáhnou Země za tisíce
a miliony let. Možná že už jsme těmi prostory proletěli. Očekával
jsem se strašným, mučivým smutkem v srdci, co se bude odehrávat.
Vtom mě ovládl jakýsi známý a nevýslovně radostný pocit – uviděl
jsem naše Slunce! Uvědomil jsem si, že to nemohlo být naše Slunce,
které zrodilo naši Zemi, a že se nacházíme od něho v nekonečné
vzdálenosti, ale celým svým já jsem bůhvíproč vnímal, že je to úplně
stejné slunce, jako je naše, jeho opakování, jeho dvojník. Moje duše
se rozechvěla slastným pocitem nadšení, známá síla světla, které
mě zrodilo, se rozezněla v mém srdci a vzkřísila je a poprvé od
svého přebývání v hrobě jsem měl pocit, že žiju.
„Jestli je to Slunce, naprosto stejné Slunce jako to naše,“ vykřikl
jsem, „kde je potom Země?“ a můj společník ukázal na hvězdu, která
se třpytila ve tmě jako smaragd. Letěli jsme přímo k ní.
„Cožpak jsou ve vesmíru myslitelná taková opakování, je snad
takový přírodní zákon?… A jestli je tamhle Země, je snad stejná jako

– 379 –
naše, úplně stejná, nešťastná, chudá, ale drahá, věčně milovaná,
která vzbuzuje stejně mučivou lásku k sobě dokonce i u těch nejne-
vděčnějších dětí jako naše Země?“ volal jsem, rozechvělý nezadrži-
telnou, zanícenou láskou k dřívější rodné Zemi, kterou jsem opustil.
Přede mnou se mihl obraz ubohé holčičky, které jsem ublížil.
„Všechno uvidíš,“ odpověděl můj společník a v jeho hlase zazněl
jakýsi smutek.
Rychle jsme se blížili k planetě. Zvětšovala se před mýma očima,
už jsem rozeznal oceán, obrysy Evropy a v mém srdci se rozhořel
pocit jakési vznešené, posvátné žárlivosti.
„Jak může existovat taková nápodoba a proč? Miluji a mohu mi-
lovat pouze Zemi, kterou jsem opustil, kde zůstaly krůpěje mé krve,
když jsem já, nevděčník, výstřelem do srdce ukončil svůj život. Ale
nikdy, nikdy jsem tu Zemi nepřestal milovat, dokonce i v té noci,
když jsem se s ní loučil, jsem ji miloval ještě trýznivěji než kdy jindy.
Existuje trýzeň na té nové Zemi? Na naší Zemi můžeme opravdově
milovat jenom trýznivě, skrze utrpení! Jinak to neumíme a jinou lás-
ku neznáme. Chci se trápit, abych mohl milovat. Chci, žíznivě toužím
po tom, abych neprodleně mohl s pláčem líbat pouze tu ztracenou
Zemi, kterou jsem opustil, a nechci, odmítám žít na nějaké jiné!“
Ale můj společník už mě opustil. Nenadále, nepozorovaně jsem
se ocitl v prudkém slunečním svitu uprostřed nádherného, rajského
dne na té druhé Zemi. Stanul jsem pravděpodobně na jednom z těch
ostrovů, které tvoří na naší Zemi řecké souostroví, nebo někde
u pobřeží pevniny, přiléhající k tomuto souostroví. Ó, všechno bylo
stejné jako u nás, ale ze všeho vyzařovalo cosi svátečního a velké,
posvátné, konečně dosažené vítězství. Laskavé moře tiše pleskalo
o břehy a celovalo je se zjevnou, téměř vědomou láskou. Vysoké,
překrásné stromy tu stály v plném velkolepém květu a jejich ne-
sčetné lístky – byl jsem si jist – mě vítaly tichým, laskavým šelestem,
jako by šepotaly jakási milostná slova. Zdejší pažit se rozhořel
pestrými vonnými květinami. Vzduchem poletovala hejna ptáků,

– 380 –
kteří nebojácně usedali na moje ruce a ramena a radostně se mě
dotýkali milými třepotavými křídly. Konečně jsem zahlédl a sezná-
mil se s obyvateli této šťastné Země. Přišli ke mně sami, obklopili
mě a líbali. Děti Slunce, děti svého Slunce – ach, jak byly krásné!
Nikdy jsem na naší Zemi takovou krásu nespatřil. Snad jen u našich
dětí v prvních letech jejich života by se našel vzdálený, slabý odlesk
té krásy. Oči těchto šťastných lidí jiskřily. Jejich tváře vyzařovaly
moudrost a jakési klidné poznání, ale byly veselé. Ve slovech i hla-
sech těchto lidí zněla dětská radost. Při prvním pohledu do jejich
tváří jsem všechno, všechno pochopil! To byla Země neposkvrněná
dědičným hříchem, žili tu lidé, kteří nezhřešili, žili v ráji, v němž
podle podání celého lidstva žili i naši prarodiče, kteří později zhře-
šili, jen s tím rozdílem, že zdejší Země představovala ráj. Ti lidé se
radostně smáli, hrnuli se ke mně a laskali mě; odvedli mě k sobě
a každý z nich se mě snažil utěšit. Na nic se mě nevyptávali, jako by
už všecko věděli a pokoušeli se co nejrychleji zaplašit z mé tváře
smutek.

– 381 –
 4

Vidíte, znovu říkám: aťsi to byl jenom sen! Ale hřejivý pocit lásky
těch nevinných, krásných lidí mi navždy utkvěl a cítím její příliv
i teď. Viděl jsem je na vlastní oči, poznal jsem je a přesvědčil se,
miloval jsem je a později jsem pro ně trpěl. Okamžitě jsem po-
chopil, dokonce už tehdy, že jim v mnoha ohledech nikdy zcela
neporozumím; jako současnému ruskému pokrokáři a odpornému
Petrohraďanovi se mi například zdálo neuvěřitelné, že toho tolik
věděli a přitom neznají naši vědu. Jenže brzy mi došlo, že čerpali
svoje znalosti a doplňovali je z jiných zdrojů než u nás na Zemi a že
sledují zcela jiné cíle. Po ničem neprahli, byli spokojeni a neusilovali
o poznání života jako my, protože jejich život byl naplněný. Ovšem
jejich vědomosti byly hlubší a vyšší úrovně než naše věda, která se
pokouší vysvětlit, co je to život, a snaží se ho poznat, aby naučila
jiné lidi žít; oni věděli i bez vědy, jak mají žít, i to jsem pochopil, ale
nedokázal jsem pochopit podstatu jejich vědění. Ukazovali mi svoje
stromy a já nedovedl porozumět míře lásky, s jakou na ně hleděli;
jako by rozmlouvali se sobě rovnými bytostmi. A poslyšte – možná
se nemýlím, když tvrdím, že s nimi skutečně rozmlouvali. Ano, ob-
jevili jejich jazyk a jsem si jist, že jim stromy porozuměly. A stejně
pohlíželi na celou přírodu – na zvířata, která s nimi žila v míru,
neútočila na ně a milovala je, přemožená jejich láskou. Ukazovali
mi hvězdy a hovořili se mnou o čemsi pro mě nepochopitelném, ale
nepochybuji o tom, že byli ve spojení s nebeskými tělesy, nejenom
v myšlenkách, ale ve skutečnosti. Ti lidé neusilovali o to, abych jim
rozuměl, milovali mě i bez toho, zato já jsem věděl, že mi nikdy
neporozumí, a proto jsem s nimi skoro nikdy nemluvil o naší Zemi.
Jenom jsem před nimi líbal Zemi, na níž žili, mlčky jsem je zbož-
ňoval a oni to viděli a dovolovali mi to, ale přesto se styděli, protože

– 382 –
sami silně milovali. Netrápili se pro mě, když jsem jim se slzami
v očích občas líbal nohy s radostným vědomím, jak velkou láskou
mi odpovědí. Občas jsem se překvapeně ptal sám sebe, jak dokázali
po celý ten čas neurazit takového člověka, jako jsem já, a ani je-
dinkrát v něm nevzbudit žárlivost a závist. Mnohokrát jsem se ptal
sám sebe, jak to, že jsem se dovedl ovládnout, já, mluvka a lhář,
a nehovořit s nimi o svých poznatcích, o kterých neměli ani ponětí,
jak to, že jsem je netoužil ohromit, třeba jen z lásky k nim? Byli
skotačiví a veselí jako děti. Toulali se po svých překrásných hájích
a lesích, zpívali svoje překrásné písně, živili se lehkou stravou, plo-
dy svých stromů, medem svých lesů a mlékem svých zvířat, která je
milovala. Pracovali jen málo a lehce, aby si opatřili potravu a oděv.
Milovali se a rodily se jim děti, ale nikdy jsem nepozoroval záchva-
ty kruté smyslnosti, jaké postihují téměř všechny obyvatele naší
Země, všechny do jednoho, a bývají příčinou skoro všech hříchů
našeho lidstva. Oni se radovali z nově narozených dětí jako z nových
účastníků své blaženosti. Neměli mezi sebou hádky, ani netrpěli
žárlivostí, dokonce nevěděli, co to je. Jejich děti byly dětmi všech,
protože všichni tvořili jednu rodinu. Téměř nestonali, třebaže znali
smrt, ale staří lidé umírali tiše, jako by usínali, obklopeni těmi, kdo
se s nimi loučili, žehnali jim, usmívali se na ně a byli vyprovázeni
na cestu jejich laskavými úsměvy. Smutek ani slzy jsem nezahlédl,
jen lásku, vystupňovanou v nadšení, ale bylo to nadšení pokojné,
naplněné, rozjímavé. Mohli jste se domnívat, že pozůstalí byli ve
spojení se svými nebožtíky a že smrt nepřerušila jejich pozemskou
pospolitost. Skoro mě nechápali, když jsem se jich vyptával na život
věčný, ale zřejmě byli o něm bezděčně přesvědčeni, takže to pro ně
nepředstavovalo žádný problém. Neměli chrámy, ale byli nezvratně,
nepřetržitě spojení s Všehomírem, neměli víru, zato dobře věděli,
že až jejich pozemská radost dosáhne hranic pozemské přírody,
nastane ještě těsnější spojení s Všehomírem. Očekávali ten okamžik
s radostí, ale nesnažili se ho uspíšit, netrápili se pro to, jako by

– 383 –
ho v hloubi srdce tušili, a navzájem si to sdělovali. Po večerech,
před usnutím s oblibou zpívali v harmonických, sladěných sborech.
V písních tlumočili všechny své pocity, které toho dne zažívali,
oslavovali končící den a loučili se s ním. Velebili přírodu, zemi, moře
i lesy. Rádi skládali jeden o druhém písně a navzájem se chválili jako
děti; byly to ty nejprostší písně, ale tryskaly ze srdce a pronikaly do
srdce. Nejen v písních, ale celý život zdánlivě trávili tím, že se vzá-
jemně obdivovali. Byla to jakási celková, všeobecná zamilovanost.
Některé jejich slavnostní, zanícené písně jsem vůbec nechápal.
Rozuměl jsem slovům, ale nikdy se mi nepodařilo postihnout jejich
plný význam. Zůstávaly nedostupné mému rozumu, zato do srdce
mi neodkladně pronikaly stále hlouběji. Často jsem prohlašoval, že
to všechno jsem už dávno předtím tušil, že všechna ta radost a sláva
ke mně promlouvaly už na naší Zemi slastným steskem, který pře-
cházel až v nesnesitelný zármutek, že jsem je i jejich slávu tušil ve
snech svého srdce i v tužbách svého rozumu, že jsem často nemohl
na naší Zemi hledět bez slz na zapadající Slunce… Že v mé nenávisti
k lidem naší Země byl vždy přítomen smutek: proč je nedokážu
nenávidět, aniž bych je miloval, proč jim nemohu neodpustit, když
v mé lásce k nim je přítomen smutek, proč je nemohu milovat, aniž
bych je nenáviděl? Poslouchali mě a všiml jsem si, že si neumějí
představit, o čem mluvím, ale nelitoval jsem svých slov: věděl jsem,
že chápou velikost mého smutku po těch, které jsem opustil. Ano,
když se na mě dívali milými láskyplnými pohledy, když jsem cítil, že
v jejich přítomnosti se i moje srdce stává stejně nevinné a pravdivé
jako jejich, nebylo mi líto, že je nechápu. Dech se mi tajil pocitem
naplněného života a já je mlčky uctíval.
Teď se mi všichni smějí do očí a ujišťují mě, že ani ve snu jsem
nemohl vidět takové podrobnosti, jaké uvádím, že jsem ve snu vi-
děl nebo prožil jen pocit, který se zrodil v mém blouznivém srdci,
a podrobnosti jsem si vymyslel, když jsem se probudil. A když jsem
se jim přiznal, že to tak možná doopravdy bylo – panebože, vypukli

– 384 –
v hurónský smích a vysmáli se mi – měli z toho legraci. Ovšem,
byl jsem přemožen pouze pocitem toho snu, jen ten se zachoval
v mém rozdrásaném srdci. Zato jeho reálné obrazy a formy, které
jsem viděl, byly tak harmonicky uspořádané, půvabné, překrásné
a pravdivé, že po probuzení jsem nebyl schopen vtělit je do našich
slabých slov, takže se musely zhustit v mé mysli, a později jsem
byl mimoděk nucen přimyslet si podrobnosti a samozřejmě jsem
je zkreslil, zejména při své vášnivé touze co nejdřív je alespoň
částečně sdělit. Ale proč nemám věřit, že to všecko se stalo? Možná
to bylo tisíckrát lepší, radostnější a jasnější, než to vyprávím. Aťsi to
je sen, ale to všechno nemohlo nebýt. Víte, prozradím vám tajem-
ství: třeba to všechno nebyl sen! Pak se totiž stalo něco takového,
až děsivě skutečného, že se to nemohlo jen zdát. I když se můj sen
zrodil v mém srdci, bylo by moje srdce schopné zrodit tu hroznou
pravdu, která mě potom zaskočila? Jak bych si ji sám mohl vymyslet
nebo vysnít ve svém srdci? Dokázalo by se mé povrchní srdce a můj
rozmarný, nicotný rozum povznést k takovému odhalení pravdy?
Posuďte sami, dosud jsem to tajil, ale teď se přiznám… Jde o to, že
jsem tehdy všechny svedl k nepravostem!

– 385 –
 5

Ano, skončilo to tím, že jsem je všechny svedl. Nevím, jak se to moh-

lo stát, přesně si to nepamatuju. Sen překlenul tisíciletí a zanechal
ve mně jenom celkový dojem. Vím jen, že příčinou všeho jsem byl
já. Jako ošklivý svalovec, zárodek moru, který nakazil celé státy,
nakazil jsem celou tuhle šťastnou, dříve nevinnou zemi. Lidé se
naučili lhát, oblíbili si lež, poznali její půvab. Možná to začalo ne-
vinně, žertem, koketerií, milostnou hrou, snad opravdu zárodkem,
ale ten zárodek lži jim pronikl do srdcí a zalíbil se jim. Vzápětí se
zrodila smyslnost, ta zrodila žárlivost a ta krutost… Nevím, nepa-
matuji se, ale brzy, brzičko vytryskla první krev: oni užasli, zhrozili
se a začali se rozcházet, rozdělovat. Sdružovali se, ale jedni proti
druhým. Začaly výčitky, výtky. Poznali stud a povýšili ho na ctnost.
Objevil se pojem cti a každé sdružení vztyčilo svůj vlastní prapor.
Začali trápit zvířata a ta se od nich vzdálila do lesů a stala se jejich
nepřáteli. Strhl se zápas o oddělení, osamostatnění, osobnost, o mé
a tvé. Naučili se mluvit různými jazyky. Poznali a oblíbili si smutek,
toužili po utrpení a prohlašovali, že jen utrpením lze dosáhnout
Pravdy. Tehdy objevili vědu. Když propadli zlu, začali mluvit o bra-
trství a humanitě a vstřebali ty ideje. Když se z nich stali zločinci,
vynalezli spravedlnost a sepsali si celé zákoníky, aby ji zaštítili,
a k zabezpečení těch zákoníků postavili gilotinu. Jen matně si pa-
matovali, co ztratili, dokonce ani nechtěli věřit, že kdysi byli nevinní
a šťastní. Dokonce se vysmívali svému dřívějšímu štěstí a nazývali
je snem. Nedovedli si je představit v podobě forem a obrazů, ale
kupodivu se stal zázrak: poté co ztratili veškerou víru v dřívější
štěstí, které nazývali pohádka, zatoužili být znovu nevinní a šťastní
do té míry, že podlehli tužbám svých srdcí jako děti, zbožštili je,
vystavěli chrámy a začali se modlit ke své ideji, své touze, ačkoliv

– 386 –
nepochybovali o její nesplnitelnosti a neuskutečnitelnosti, uctívali
ji se slzami v očích a klaněli se jí. Kdyby se však stalo, že by se mohli
navrátit do toho ztraceného, nevinného a šťastného stavu, a kdyby
jim ho nečekaně někdo oživil v paměti a zeptal se, zda se k němu
chtějí vrátit, nejspíš by odmítli. Odpověděli by: „Třebaže jsme pro-
lhaní, zlí a nespravedliví, my to víme a trápíme se pro to, týráme se
a trestáme snad víc než ten milosrdný Soudce, který nás bude sou-
dit a jehož jméno neznáme. Ale máme vědu a jejím prostřednictvím
znovu nalezneme Pravdu a pak ji uvědoměle přijmeme. Vědomosti
jsou víc než city, poznání života je víc než život. Věda nám dává
moudrost, ta odhalí zákony a znalost zákonů štěstí je víc než štěstí.“
Tak mluvili a po těch slovech si každý zamiloval sám sebe víc než
svoje bližní a nemohl jednat jinak. Každý tak silně žárlil na svou
osobu, že se ze všech sil snažil pokořit a ponížit jiné a v tom spat-
řoval smysl života. Vzniklo otroctví, dokonce i dobrovolné: slabí se
ochotně podřizovali silnějším jen proto, aby jim ti silnější pomáhali
utiskovat ty slabší, než byli sami. Vynořili se světci, kteří přicházeli
k těm lidem se slzami v očích a rozmlouvali s nimi o jejich krutosti,
o ztrátě míry a harmonie, o ztrátě studu. Lidé se jim vysmáli nebo je
ukamenovali. Na prazích chrámů tekla krev. Pak se objevili takoví,
kteří začali zkoumat, jak by se všichni zase mohli sjednotit tak, aby
nikdo nepřestal nejvíc ze všech milovat sám sebe a zároveň aby
neškodil nikomu jinému a aby všichni žili v pospolité společnosti.
Kvůli téhle myšlence vypukly války. Všichni bojovníci přitom
pevně věřili, že věda, moudrost a pud sebezáchovy nakonec lidi
donutí sjednotit se v pospolitou, rozumnou společnost, a prozatím,
aby se celá věc uspíšila, se „moudří“ pokoušeli vyhladit všechny
„nemoudré“ a ty, kteří nechápali jejich ideu, aby nebránili jejímu
vítězství. Jenomže pud sebezáchovy rychle ochaboval, objevili se
hrdopýškové a požitkáři, kteří žádali rovnou všecko nebo nic. Aby
lidé všecko získali, uchylovali se ke zločinu a v případě neúspěchu
k sebevraždě. Vznikala náboženství s kultem nebytí a sebezničení

– 387 –
v zájmu věčného klidu v nicotě. Nakonec se tihle lidé nesmyslnou
činností unavili, v jejich tvářích se zračilo utrpení a hlásali, že
v utrpení je krása, protože jen v něm je obsažena idea. Opěvovali
utrpení ve svých písních. Chodil jsem mezi nimi, lomil jsem rukama
a hořekoval nad nimi, ale miloval jsem je snad ještě víc než dřív,
dokud se v jejich tvářích nezračilo utrpení a byli nevinní a tak krásní.
Zamiloval jsem si jimi poskvrněnou Zemi ještě víc než v době, kdy
byla rájem, a jen proto, že se na ní zrodilo hoře. Ouvej, vždycky
jsem miloval hoře a zármutek, ale jen u sebe, a nad nimi jsem slzel
a litoval je. Vztahoval jsem k nim ruce a v zoufalství jsem obviňoval,
proklínal a přezíral sám sebe. Říkal jsem jim, že to všechno jsem
způsobil já, já sám, to já jsem je svedl k nepravostem a rozšířil jsem
nákazu a lež! Úpěnlivě jsem je prosil, aby mě ukřižovali, a učil jsem
je, jak vyrobit kříž. Nedokázal jsem, nebyl jsem schopen sám sebe
zabít, ale chtěl jsem od nich přijmout mučednickou smrt, toužil
jsem po ní, po tom, aby při ní byla prolita až do poslední krůpěje
moje krev. Ale oni se mi jen smáli a začali mě považovat za blázna.
Omlouvali mě, tvrdili, že se jim dostalo jen to, co si sami přáli, a že
všecko, co se děje, se stát muselo. Nakonec mi oznámili, že pro ně
začínám být nebezpečný a že mě pošlou do blázince, nebudu‑li
mlčet. Nato mě zachvátil tak veliký smutek, až se mi sevřelo srdce,
a cítil jsem, že umřu, a vtom… vtom jsem se probudil.

Bylo už ráno, totiž ještě se nerozednilo, ale bylo kolem šesté hodiny
ranní. Probudil jsem se ve známém křesle, moje svíčka zcela dohoře-
la, u kapitána spali a kolem panovalo ticho, tak vzácné v našem bytě.
Nejdřív jsem nejvýš udiveně vyskočil z křesla; dosud nikdy se mi nic
podobného nestalo, myslím tím i bezvýznamné podrobnosti: nikdy
jsem kupříkladu takhle nečekaně neusnul ve svém křesle. Stál jsem
a vzpamatovával jsem se – a vtom jsem pohledem zavadil o svůj
revolver, nabitý a připravený – ale hbitě jsem ho odstrčil. Ach, živo-
te, živote! Zvedl jsem ruce a vzýval jsem věčnou přírodu – vlastně

– 388 –
nevzýval, ale rozplakal jsem se; celou mou bytost ovládlo nezměrné
nadšení. Ano – žít a hlásat! Okamžitě jsem se rozhodl, že budu celý
život hlásat. Budu, chci – ale co? Pravdu, protože jsem ji viděl v celé
její slávě! Od té doby ji hlásám. Kromě toho mám rád víc než ostatní
všechny, kteří se mi vysmívají. Nevím proč, nedovedu to objasnit,
ale aťsi. Říkají mi, že už teď se pletu, a když je to tak, co bude dál?
Pravda pravdoucí: pletu se a možná to bude pořád horší. To se ví,
ještě několikrát se spletu, než přijdu na to, jak mám hlásat Pravdu,
totiž jakými slovy a činy, protože to je velmi obtížné splnit. Já teď
všecko vidím jasně jako den, ale poslyšte: kdo se neplete? A přitom
všichni usilují o jedno a totéž, od mudrců až po posledního lapku,
jenomže různými cestami. To je stará pravda, ale jedna novinka tu je:
nemohu se ani moc splést, neboť jsem poznal Pravdu a vím, že lidé
mohou být krásní a šťastní, aniž by ztratili schopnost žít na Zemi.
Nechci a nemohu věřit, že by zlo bylo normálním stavem lidstva.
Jenže lidé se právě téhle mé víře vysmívají. Jak tomu nemám věřit,
když jsem poznal Pravdu – ne že bych ji objevil rozumem, ale viděl
jsem ji na vlastní oči a její živý obraz navěky naplnil mou duši. Viděl
jsem ji v takové dokonalé celistvosti, že nevěřím, že by nemohla
existovat v lidské společnosti. Takže – jak to, že se pletu? Ovšemže
se odchýlím, dokonce několikrát, a možná budu promlouvat cizími
slovy, jenže jen krátce: živý obraz toho, co jsem viděl, mě bude vždy
provázet a vždy mě opraví a zaměří správným směrem. Jsem čilý,
svěží, jdu a půjdu třeba tisíce let. Víte, zpočátku jsem chtěl zatajit,
že jsem je všechny svedl k nepravostem, ale to byla chyba – první
chyba! Ovšem Pravda mi našeptala, že lžu, a ochránila a usměrnila
mě. Jenom nevím, jak se dá vytvořit ráj – neumím to totiž vyjádřit
slovy. Po probuzení jsem ztratil slova. Přinejmenším ta nejdůleži-
tější, nejpotřebnější. Ale ať: půjdu a budu ustavičně mluvit, protože
jsem všecko viděl na vlastní oči, i když to nedokážu převyprávět.
Samozřejmě posměváčci to nechápou: „Zdál se mu sen, blouznil,
měl halucinace.“ Ech! Copak to je nějaká moudrost? A oni se jí tolik

– 389 –
pyšní! Sen? Co je to sen? Není snad celý náš život jenom sen? Povím
víc: třebaže se to nikdy neuskuteční a žádný ráj nebude (tohle už
chápu) – přesto to budu hlásat. Vždyť je to tak prosté: v jediném
dnu, v jediné hodině by se všechno uspořádalo. Hlavně „miluj své
bližní jako sebe sama“, to je nejdůležitější a to je vlastně všecko,
nic jiného není zapotřebí: hned každému svitne, jak se má zařídit.
A to je přece pouze stará pravda, kterou lidé bilionkrát opakovali
a četli, a přesto se neujala. „Poznání života je víc než život, znalost
zákonů štěstí je víc než štěstí“ – s tím je zapotřebí bojovat! A já budu
bojovat. Když budou všichni chtít, všecko se uskuteční.

A tu malou holčičku jsem našel… A půjdu! Půjdu!

– 390 –
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Povídky
Edice Klasická světová próza
Překlad Alena Morávková
Ilustrace na obálce Eugene Ivanov/Shutterstock.com
Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 22. 1. 2019

ISBN 978‑80‑7602‑467‑0 (epub)

ISBN 978‑80‑7602‑468‑7 (pdf)
ISBN 978‑80‑7602‑469‑4 (prc)