Professional Documents
Culture Documents
ARISTOTELES
podřízenými. Nebof pro ony si žádáme i těchto. Není
v t o m však žádného rozdílu, zda činnosti samy jsou
účelem konání, či vedle nich ještě něco jiného, jak
tomu jest v uvedených oborech.
ETIKA
VYDAL JAN LAICHTER V PRAZE
2 KNIHA PRVNÍ ETIKA JE DRUHEM NAUKY O OBCI 5
všeho si žádáme pro něco jiného — neboť tak protože m n o h a lidem vzcházejí z nich škody; vždyť
bychom postupovali do nekonečna a každé žádání by již leckterý člověk vzal za své pro bohatství, jiní zase
bylo prázdné a m a r n é —, jest zjevno, že toto bude pro svou vznětlivost. Musíme se tedy tam, kde se
dobro a nejvyšší dobro. Zdaž tedy i pro život poznání mluví o takových věcech a kde se z takových věcí
jeho nemá velkou důležitost a zdaž jako střelci, kteří činí závěry, spokojiti s tím, že pravdu vyjádříme jen
mají jistý cíl, nedosáhneme spíše toho, čeho jest po zhruba a v obryse. Rovněž tam, kde se mluví o věcech,
třebí? Je-li však tomu tak, musíme se pokusiti alespoň které se berou jen celkem a z takových věcí se činí
v obryse vystihnouti, co toto dobro jest dle své pod závěry, sestrojíme ty závěry také takové. Týmž způ
staty a ke které nauce neb schopnosti náleží. sobem jest třeba přijímati každý jednotlivý výrok;
Náleží p a t r n ě k nauce nejvážnější a nejvyšší. Tako- neboť vzdělanci přísluší hledati v každém oboru
b vou se pak jeví n a u k a politická; neboť tato určuje, pouze tolik přesnosti, kolik povaha věci připouští;
které nauky mají býti v obcích a kterým každý jedno jest to tak, jako přisvědčovati matematikovi, který
tlivec se má učiti a pokud. Vidíme, že jsou jí podřízeny by mluvil pro řečnický účinek, a žádati přesných
i schopnosti, kterých si nejvíce vážíme, jako vojevůd- důkazů po řečníkovi.
covství, hospodářství a řečnictví. Poněvadž tedy n a u k a Každý člověk soudí správně o tom, co ví, a toho
politická užívá ostatních praktických n a u k a ještě jest dobrým soudcem. O jednotlivé věci tedy nejlépe
ustanovuje, co m á m e konali a čeho se varovati, zajisté soudí vzdělaný odborník, obecně pak nejlépe soudí 1095
účel její zahrnuje v sobě účely n a u k ostatních, takže ten, k d o jest vzdělán ve všem. Proto se mladík ne
toto asi je vlastní lidské dobro. Nebot i jestliže toto hodí za posluchače o nauce politické; n e m á totiž ještě
jest i pro jednotlivce i pro obec totéž, přece je patrně zkušenosti v životních činnostech; avšak úvahy od
dobro obce něco většího a dokonalejšího, i když jde nich vycházejí a jich se týkají. Kromě toho, podléhaje
o jeho nabytí, i když o jeho zachování; vždyť milé ještě dojmům, bude poslouchati n a d a r m o a bez pro
jest dosáhnouti dobra i pro jednotlivce, krásnější však spěchu, ježto účelem není pouhé vědění, nýbrž čin
a ve větší míře božské dosíci ho pro národ a obce. nost. A není žádného rozdílu mezi člověkem, mladým
K tomu tedy směřuje právě t a t o n a u k a , j e ž věkem, a člověkem, který jest nezralý povahou; neboť
jest jakýsi d r u h n a u k y o obci. nedostatek u něho nezáleží v čase, nýbrž v tom, že
Tato slova by stačila, kdyby se tím věc osvětlila žije podle dojmů a honí se za vším. Takovým lidem
alespoň podle dané látky. Neboť nelze vyhledávati jest zajisté vědění neprospěšné právě tak, jako ne
stejné přesnosti ve všech oborech rozumových, zrovna prospívá lidem nezdrželivým; těm však, kteří své
jako to není možné v pracích řemeslných. Avšak krás žádosti zařizují podle úsudku rozumu a dle toho jed
né a spravedlivé věci, o nichž zkoumá politická nauka, nají, vědění o těchto věcech bude asi velmi prospěšné.
obsahují tolik rozdílů a nejistot, že se zdá, že se za
kládají jediné na zákonu, ale ne na přirozenosti.
Zrovna taková nejistota jest i ve věcech dobrých,
I ANALYTICKÁ METODA ETIKY 5
2. Nejvyšším dobrem je blaženost k cíli anebo nazpět. Musíme tedy počíti od toho, co
jest známé, a to jest dvojí: něco jest známé jednak
Tolik budiž úvodem poznamenáno i o posluchači, nám, jednak jest známé prostě. My tudíž musíme asi
i o tom, jak si tu třeba počínati, i o tom, jaký počíti od toho, co n á m jest známé. P r o t o jest třeba,
úkol si vytyčujeme; ježto každé vědění a záměrná aby si v mravech k r á s n ě vedl ten, k d o chce s dosta
volba touží po nějakém dobru, promluvme opět o pod tečným prospěchem poslouchati o věcech krásných
statě účelu, k němuž dle našeho soudu směřuje n a u k a a spravedlivých a vůbec o politických. Neboť počát
politická, a které dobro ze všech vykonatelných k e m jest skutečnost; a bude-li tato dostatečně vy
dober jest nejvyšší. Téměř většina lidí se shoduje ve svítati, nikterak již nebude potřebí důvodů. Takový
jméně, jež mu dávají; i obecné množství i vzdělanci člověk počátky buď má, anebo je snadno pochopí.
totiž nazývají je b l a ž e n o s t í a myslí, že býti bla Ten však, k o m u se ničeho z obou nedostává, poslyš
žen jest totéž, jako dobře žíti, dobře jednati a dobře slova Hesiodova:
se míti. Avšak v odpovědi na otázku, co jest blaženost,
jaká jest její podstata, jsou v nesnázích a nestejně se N e j l e p š í j i s t ě je ten,
O tom vyjadřuje obecné množství a mužové moudří. kdo myslí svou dovede chápat,
Neboť jedni jmenují něco zřejmého a zjevného, na co může přijíti potom
příklad rozkoš nebo bohatství nebo čest, druzí zase a na k o n e c d o p a d n o u t lépe.
něco jiného, ba často i tentýž člověk uvádí po každé V ý b o r n ý t a k é je ten,
něco jiného — je-li nemocen, jmenuje zdraví, je-li kdo radám uvěří správným.
chud, bohatství —, li však, kteří jsou si vědomi ne Kdo n e m á r o z u m u sám,
vědomosti, obdivují se lidem, kteří povídají cosi
ni druhého poslechnout nechce,
velkého a něco, co přesahuje jejich chápavost. Někteří
d o b r o u se ř í d i t i r a d o u —
lidé se pak domnívají, že mimo tato m n o h á dobra jest
je bez ceny t a k o v ý člověk.
nějaké jiné dobro o sobě, které jest i všem oněm pří
činou, že jsou dobrá.
3. Různé názory o blaženosti
Bylo by snad zbytečné vyšetřovati všechna tato
mínění, postačí, přihlédneme-li pouze k těm, která Nyní promluvme o tom, od čeho jsme se od
jsou nejvíce rozšířena anebo se zdají míti nějaký chýlili. Množství a nevzdělanci se ne bezdůvodně
důvod. domnívají, vycházejíce myslím ze života, že dobro
Nezapomínejme, že jest rozdíl mezi úvahou, která a blaženost jest v rozkoši, proto si také libují v životě
vychází od počátků, a úvahou, která k počátkům požívačném. Neboť jsou tři nejvíce vynikající způsoby
b vede. Správně již Platon byl v nejistotě a zkoumal, života: ten, o němž jsme se právě zmínili, potom poli
zda cesta vychází od počátků, či k počátkům vede, tický a třetí rozjímavý. Obecné množství se tudíž jeví
zrovna tak, jako v závodišti d r á h a vede od soudců docela otrockým, poněvadž volí život dobytčat; a toto
6 KNIHA PRVNÍ KRITIKA PLATONOVY IDEJE DOHRA 7
dochází povšimnutí, ježto mnozí mezi mocnými strá poněvadž přátelé zavedli ideje. Slušno však a n u t n o
dají podobnými náruživostmi jako Sardanapal. pro záchranu pravdy vyvrátiti i své vlastní učení, a to
Vzdělanci pak a lidé prakticky činní volí čest; zvláště těm, kteří jsou filosofy, neboť i když jest obojí
neboť to jest snad účel života politického. Jeví se však milé, jest mravní povinností více ctíti pravdu.
příliš povrchním pro to, co hledáme; neboť se zdá, Nuže ti, kteří to mínění pronesli, nevytvořili ideí
že čest jest více v lidech poctívajících než v člově tam, kde mluvili o výrazech »dřívější« a »pozdější«,
ku poctěném, tušíme však, že dobro jest něco člo proto ani nesestrojili ideje čísel; o dobru se pak mluví
věku vlastního a neodňatelného. Dále myslím touží i při jsoucnosti i při jakosti i při vztahu; to, co jest
po cti, aby sebe samy přesvědčili, že jsou dobří; vy- o sobě i podstata, jest přirozeně dřívější, než to, co
nasnažují se totiž, aby byli ctěni od rozvážných lidí jest vztažné; toto se totiž podobá výhonku a nahodilo
a od těch, u nichž jsou známí, a to p r o ctnost; zjevno sti u jsoucna, takže u nich asi nebude společné ideje.
tudíž, že podle nich alespoň jest ctnost něco lepšího Dále, poněvadž se o dobru mluví tolikým způ
než čest. Snadno, ba i spíše by se tedy člověk domní sobem, jako o jsoucnu — mluví se totiž o něm i při
val, že v ní jest účel života politického. Jeví se však jsoucnosti, na příklad Bůh a rozum, i při jakosti, na
i tato m é n ě dokonalou; neboť jest možno, aby člověk, příklad ctnost, i při kolikosti, na příklad míra, i při
1096 mající ctnost, život prospal anebo jej ztrávil v nečin vztahu, na příklad užitečnost, i při čase, na příklad
nosti a nad to, aby strádal největšími zly a nehodami; vhodná doba, i při místě, na příklad útulek a podob
toho však, kdo tak žije, nikdo asi nebude pokládati za ně —, jest zřejmo, že dobro nebude něčím společným,
blaženého, leč že by jen trval na své větě. Ale dosti všeobecným a jedním; nemluvilo by se totiž o něm
o těchto věcech; neboť o nich bylo s dostatek pro ve všech přísudcích, nýbrž pouze v jednom.
mluveno ve spisech enkyklických. Ježto dále o obsahu jedné ideje jest také jedno
Třetí pak jest život rozjímavý, k němuž přihléd vědění, bylo by i jedno jakési vědění o všech dobrech;
neme později. Naproti t o m u život výdělečný jest jaksi zatím však jsou vědění m n o h á i o obsahu jednoho pří-
násilný a jest zjevno, že bohatství není tím hledaným sudku, na příklad o vhodné době ve válce vojevůdcov-
dobrem; jest totiž užitečné a pro něco jiného. Proto ství, v nemoci lékařství, o pravé míře ve výživě lékař
se asi spíše rozhodneme p r o účely dříve uvedené; ství, v úsilných cvicích tělocvik.
neboť v nich nalézáme libost pro ně samy. Ale ani Budeme pak také na rozpacích, co vlastně míní
ony jimi patrně nejsou, ač jest pro ně n a h r o m a d ě n o tím »každé o sobě«, když přece v »člověku o sobě« b
mnoho důvodů. a v »člověku« jest jeden a týž pojem, totiž pojem člo
věka. Neboť pokud jest to »člověk«, nebudou se oba
4. Platonův názor
pojmy lišiti; je-li tomu tak, tedy ani pokud jest dobro.
Toho tedy zanechejme; lépe snad bude přihléd Ale ani tím, že by něco bylo věčné, nebude dobrem
nouti k všeobecnému pojmu a zkoumati, jak se o něm ve větší míře, ježto ani bělost dlouhověká není bělejší
mluví, ač takové hledání se stává nepříjemným, než bělost jednodenní.
8 KNIHA PRVNÍ ARISTOTELŮV NÁZOR O NEJVYŠŠÍM DOBRU 9
/
Zdá se, že přesvědčivěji o tom mluví Pythagorovci, Neboť i kdyby bylo jedno nějaké dobro, jež by se
kladouce »jedno« v souřadí dober; těch se přidržoval přisuzovalo společně jednotlivým dobrům, nebo bylo
také Speusippos. odlišné a samo o sobě a pro sebe, jest zřejmo, že by
Ale o tom buď řeč jinde; proti tomu však, co jsme je člověk svým jednáním ani nemohl uskutečniti, ani
řekli, činí se nějaká námitka, že prý nebyla řeč je získati; a přece právě takové dobro hledáme. Snad
o veškerém dobru, mluveno prý však o jednom jeho se n á m však bude zdáti lepším, poznati ideu dobra 1097
druhu, jež o sobě bývá žádáno a milováno, to však, právě vzhledem k dobrům získatelným a jednáním
co je působí nebo nějak ochraňuje nebo zabraňuje uskutečnitelným; neboť budeme-li ji míti před očima
protivám, právě jen proto se tak jmenuje a tedy jiným jako vzor, spíše také budeme věděti, co jest pro nás
způsobem. Zřejmo tedy, že se o dobrech mluví v dvo dobré, a budeme-li to věděti, dosáhneme toho. Ten
jím významu, jednak se mluví o dobrech o sobě, důvod sice má do sebe jistou přesvědčivost, ale zdá
jednak o jiných pro ně. Oddělme tudíž dobra o sobě se, že věcně nesouhlasí s n a u k a m i ; všechny totiž smě
od dober užitečných a uvažme, zda se o nich mluví řují k nějakému dobru a vyhledávajíce, čeho jest
podle jedné ideje. Která dobra budeme asi pokládati k tomu potřebí, pomíjejí jeho poznání. A přece není
za dobra o sobě? Zda ta, která i sama pro sebe bývají rozumné, aby všichni odborníci takové pomůcky
žádána, na příklad rozumně mysliti a viděli a některé neznali a jí ani nevyhledávali. Jest také záhadno, co
rozkoše a pocty? Neboť i kdybychom o tato usilovali prospěje tkalci nebo tesaři v jeho řemesle, bude-li
pro něco jiného, přece bychom je pokládali za dobra znáti dobro o sobě, anebo jak bude lepším lékařem
o sobě. Či to není nic jiného mimo ideu dobra? Potom a lepším vojevůdcem ten, kdo uzřel ideu samu. Jest
však bude bezobsažný její druhový pojem. Jsou-li přece zjevno, že ani lékař takto nehledí ke zdraví
však i tyto druhy mezi dobry o sobě, bude potřebí, vůbec, nýbrž že hledí ke zdraví člověka, či spíše ke
aby se pojem dobra v nich všech jevil tentýž, jako zdraví tohoto určitého člověka; neboť léčí jednotlivce.
v sněhu a v olovné běli pojem bělosti. Ale čest, rozum
nost a rozkoš mají různé a odlišné pojmy potud,
5. Názor Aristotelův
pokud jsou dobra. Tudíž dobro není něco společného
podle jedné ideje. O tom tudíž tolik buď řečeno; vracíme se však
Nuže, jak se tedy o dobru mluví? Nepodobá se opět k hledanému dobru, co asi jest. Jeví se totiž býti
totiž alespoň věcem náhodou stejnojmenným. Ale jiným v každé činnosti a v umění; jiné jest v lékařství
snad se o něm mluví podle toho, že jest od jednoho a ve vojevůdcovství a podobně v ostatních odborných
nebo že všechno k jednomu směřuje, či spíše podle činnostech. Které tedy jest dobro každé z nich? Nebo
obdoby? J a k o totiž v těle zrak, v duši rozum a jiné pro co se vše ostatní k o n á ? Tím jest v lékařství zdraví,
v jiném. Ale snad toho nyní musíme zanechati; neboť ve vojevůdcovství vítězství, v stavitelství dům, v kaž
přesně to vyšetřiti náleží spíše jinému odvětví filoso dém oboru něco jiného, v každé činnosti však a záměru
fie; zrovna tak i vyšetření o idei. účel a cíl; neboť pro něj všichni konají to ostatní.
KNIHA PRVNÍ BLAŽENOST V DOKONALÉ, CTNOSTNÉ ČINNOSTI 11
10
A tak, je-li nějaký cíl všeho, co m á m e konati, ten která, nesečtena, jest nejžádoucnější ze všech věcí.
bude tím uskutečnitelným dobrem, je-li jich více, tyto. Sečtena byla by zjevně ještě žádoucnější i s nejmen
Rozprava tudíž jinou cestou dospěla k témuž výsled ším dobrem; neboť nadbytkem dober se stává to, co
ku. Musíme se však pokusiti věc ještě více objasniti. jest přidáno, a větší z dober jest vždy žádoucnější.
Poněvadž, jak se zdá, jest účelů více, a z těchto Jeví se tudíž blaženost něčím dokonalým a něčím
si některých žádáme pro jiné, na příklad bohatství, soběstačným, poněvadž jest cílem všeho konání.
píšfaly a vůbec nástroje, jest zjevno, že nejsou všechny
dokonalé; nejvyšší dobro se však jeví něčím dokona
6. Výměr blaženosti
lým. Jestliže tedy jen jedno jest dokonalé, toto jest, co
hledáme, pakli více, tak nejdokonalejší z nich. Do
Nuže, jest snad souhlasně dokázáno, že blaže
konalejším pak, než účel p r o něco jiného, nazýváme nost jest nazývati nejvyšším dobrem, jest však potřebí
účel žádaný o sobě, který nikdy není žádán pro něco ještě jasnějšího výkladu o tom, co jest.
jiného, jako věci, žádané i o sobě i pro to jiné; a tak
prostě dokonalé jest to, co jest cílem úsilí o sobě a To se může státi nejspíše tím, že uvážíme, jaký jest
nikdy pro něco jiného. Takovým cílem jest především ú k o l člověka. Jako totiž u pištce, sochaře a u každého
b
blaženost; té si žádáme vždy pro ni samu a nikdy pro umělce a vůbec u všech lidí, kteří mají nějaký úkol
něco jiného, cti však, slasti a rozumu a veškeré před a činnost, dobro a blaho jest ve vykonaném díle, tak
i u člověka, jestliže vskutku má nějaký úkol. Zdaž
nosti si žádáme sice i pro ně samy — neboť i kdyby
tesař a švec mají svůj určitý úkol a činnosti, člověk
z nich jinak nic nevyplývalo, žádali bychom si jich —,
však jako člověk nikoli, ale jest zrozen k nečinnosti?
ale také pro blaženost, domnívajíce se, že jimi budeme
Či jako oko, r u k a a n o h a a vůbec každý úd má nějaký
blaženi. Blaženosti si však nikdo nežádá pro ony, ani
úkol, tak i u člověka budeme předpokládati vedle
vůbec pro něco jiného.
všech těchto ještě nějaký určitý úkol? Který to tedy
Zdá se pak, že totéž vyplývá i ze soběstačnosti;
asi bude? Život zajisté má člověk společný s rostlina
neboť dokonalé dobro dostačuje samo sobě. Tím však
mi, my však hledáme to, co jest vlastní člověku. Musí
nemíníme, že něco jest soběstačné jen pro jednoho
me tudíž rozlišovati život výživný a rostivý. Druhý
člověka, který žije život samotářský, nýbrž i pro
snad jest život smyslový, avšak i tento jest zřejmě 1098
rodiče, děti a vůbec pro přátele a občany, poněvadž
společný koni, volu a každému živému tvoru. A tak
člověk jest přirozeně určen pro život v obci. Ovšem
u rozumné bytosti zbývá jakýsi život činný; ta pak
jest n u t n o položiti při tom jistou mez; neboť bude-
jednak poslouchá rozumového důvodu, jednak má
me-li to rozšiřovati na rodiče, potomky a přátele přá
rozum a myslí. Poněvadž se však o činném životě
tel, půjdeme do nekonečna. Ale o tom jest třeba po
mluví v dvojím významu, musíme předpokládati život
jednati později; za soběstačné pokládáme to, co samo
se zřením k činnosti skutečné; neboť tato se všeobec
o sobě činí život žádoucím a ničeho nepostrádajícím;
ně uznává za vyšší.
domníváme se pak, že takovým dobrem jest blaženost,
tlí KNIHA PRVNÍ
VŹZNAM MRAVNÍCH ZÁSAH. ROZDĚLENÍ DOBER 13
Jestliže tedy úkolem člověka jest skutečná činnost
hledávají pravého úhlu; prvý totiž tolik, kolik jest
duše ve shodě s rozumem anebo nikoli bez rozumu,
výkon pak kteréhokoli člověka nazýváme dle rodu užitečný k výkonům, druhý však, co jest a jaký jest;
totožným s výkonem zdatného člověka, j a k o na pří neboť jest zkoumatelem pravdy. Týmž způsobem jest
klad kilharisty vůbec a kitharisty zdatného, což prostě si počínati i v ostatních oborech, aby nebylo více pří
platí ve všem, ježto k výkonu vůbec se přikládá nad davků než hlavního díla.
bytek s hlediska zdatnosti — kitharistovi totiž náleží Nesmíme také. žádati příčiny ve všem stejně, nýbrž b
hráti, avšak zdatnému kitharistovi h r á t i dobře —, v něčem stačí správně ukázati skutečnost, jako na
i je-li tomu tak a za výkon člověka klademe jakýsi příklad i o počátcích; skutečnost jest první a počátek;
život, a to skutečnou činnost duše a jednání ve shodě počátky se poznávají jednak návodem, jednak postře
s rozumem, zdatného pak muže vše to způsobem hem, jednak jakýmsi zvykem, a jiné jinak. Jest třeba
dobrým a krásným, neboť každý výkon se dobře do se pokusiti jíti za nimi cestou, která jim přirozeně od
konává podle vlastní zdatnosti, potom patrně l i d povídá, a vynasnažiti se, aby byly správně vymezeny.
ským d o b r e m s e s t á v á č i n n o s t duše Neboť mají velký význam pro důsledky. Zdá se totiž,
s h 1 e d i s k a z d a t n o s t i , a je-li zdatností více, že počátek jest více než půle celku a m n o h o z toho,
tedy s hlediska n e j 1 e p š í a n e j d o k o n a l e j š í . co hledáme, jest jím objasněno.
Dále v životě úplném. Neboť jedna vlaštovka jara ne
dělá, ani jeden den; tak ani šťastným a blaženým člo
věkem nečiní jeden den, ani k r á t k ý čas. 8. Rozdělení dober
není zcela blažen ten, kdo jest ohyzdný, nízkého pů I z výměru jest jasno, co hledáme; jmenována tu
vodu, osamělý nebo bezdětný, a ještě snad méně, má-li jakási skutečná činnost duše s hlediska zdatnosti.
někdo nezdárné děti nebo špatné přátele, anebo, ač Z ostatních dober pak jedna jsou s tím nutně spojena,
byli dobří, zemřeli. Jak jsme tedy řekli, podobá se, d r u h á přirozeně jako nástroje jsou součinná a uži
že potřebuje i takové vnější pohody; proto někteří do tečná. To asi souhlasí s tím, co jsme řekli na začátku:
jedné řady s blažeností kladou zdar, jako druzí ctnost. za nejlepší totiž jsme t a m stanovili cíl nauky politi
cké, ta pak nejvíce pečuje o to, aby občany učinila
10. Blaženost je o činnosti nějakými, a to dobrými a schopnými krásných výkonů.
Jest tedy zřejmo, že ani osla, ani koně, ani jiné
Proto také vzniká obtížná otázka, zda se lze zvíře nenazýváme blaženými; neboť žádné z nich ne
blaženosti naučiti nebo jí navyknouti anebo nějak může býli účaslno lakové činnosti. Z téže příčiny ani
jinak jí cvikem nabýti, či přichází-li nějakým bož dítě není blažené; neboť pro mládí není ještě schopno i
ským údělem nebo náhodou. takových výkonů; a děti, které tak bývají nazývány,
Je-H Ještě něco jiného, čeho se lidem dostává jako jsou nazývány blaženými pro naději. J a k jsme totiž
daru od bohů, Jest rozumné mysliti, že také blaženost řekli, jest potřebí i dokonalé ctnosti i dokonalého
jest božím darem, a to tím spíše, čím z lidských dober života. Neboť v životě se děje m n o h o změn a všelijaké
jest nejhodnotnější. náhody a ve stáří i nejšťastnější člověk může býti po
Ale snad bude prospěšnější, pojednali o té olázce stižen velikými nehodami, jak se vypravuje v po
V jiné úvaze, přece však jest zjevno, že blaženost ná věstech o Priamovi; a toho, kdo se dožil takových
leží k tomu, co má nejvíce božskou podstatu, i kdyby nehod a bídně skonal, n i k d o nenazývá blaženým.
bohy nebyla sesílána, nýbrž se jí nabývalo ctností a
nějakým učením nebo cvikem; neboť, jak se zdá,
11. Nutnost života k blaženosti
závodní cena ctnosti a účel jest i něčím božským
i blaženým. Bude však i m n o h a lidem společná; neboť Zda tedy nelze ani žádného jiného člověka na
jest možno, aby se jí nějakým učením a péčí dostalo zvati blaženým, dokud žije, nýbrž podle Solona jest
všem lidem, kteří pro ctnost nejsou otupělí. Jestliže třeba přihlížeti ke konci? A i když také to nutno po
však jest lépe býti tak blažen než náhodou, musíme nechati, zdaž jest pak alespoň blažen, když zemře?
uznati, že se věc tak opravdu má, když to, co jest od Či jest to zcela zvláštní, zvláště nám, kteří říkáme,
přirozenosti, jest uspořádáno tak, aby bylo co nej že blaženost jest jakousi činností? A nenazýváme-li
krásnější, a podobně jest tomu i u toho, co pochází toho, k d o zemřel, blaženým, a ani Solon to nechce,
z umění a z každé příčiny, a nejvíce u toho, co nýbrž že teprve tehdy lze bezpečně nazývati šťastným
pochází z příčiny nejlepší. Bylo by však nadmíru člověka, když již unikl zlům a nehodám, i v tom jest
pochybné připisovati náhodě to, co jest největší a nějaká nesnáz; neboť se zdá, že i zemřelý má nějaké
nejkrásnější. zlo i dobro, když přece je má i člověk žijící, ač toho
Aristoteles, Etika 2
18 KNIHA PRVNÍ
BLAŽENOST JEST NĚCO STALÉHO 19
necítí, jako pocty a hanby, štěstí a neštěstí dětí a
i nejstálejší, poněvadž v nich lidé nejvíce a nejtrvaleji
vůbec potomků. Ale i v tom jest nesnáz. Neboť tomu,
žijí; toto, zdá se, jest příčinou, že pro ně není zapo
kdo šťastně žil až do stáří a podle toho přiměřeně
mnění. Blažený člověk bude míti právě to, co hledáme,
zemřel, mohou se přihoditi mnohé změny v jeho po
a po celý život zůstane takový, jaký jest; neboť vždy,
tomcích, jedni z nich mohou býti dobří a dojíti života
anebo především, v jednání a v zkoumání bude hle
podle zásluhy, druzí však naopak, i jest patrno, že
děti k tomu, co jest ctnostné, a osudy, které ho stih
se mohou míti všelijak podle vzdálenosti od rodičů;
nou, ponese co nejkrásněji a vždy a všude přiměřeně
i bylo by to něco zvláštního, kdyby se i zemřelý spolu
jako muž opravdu dobrý a pevný bez hany.
měnil a stával se šťastným a opět nešťastným, ale
Poněvadž se však mnoho věcí, které se liší velikostí
zvláštní by to také bylo, že by se osud potomků nijak
a nepatrnoslí, přihází náhodou, tak nepatrné příhody,
nedotýkal předků, ani po nějakou dobu.
ať jsou šťastné anebo jejich opak, nemají pro život
Ale jest n u t n o vrátiti se zase k dřívější nesnázi;
zjevného účinku, kdežto velké a četné příhody šťastné
snadno se totiž z onoho vyzkoumá i to, co nyní hledá
učiní život ještě šťastnějším — neboť přirozeně při
me. Jestliže tedy jest přihlížeti ke konci a tehdy
spívají k okrase života a jejich užívání jest krásné
každého nazývati šťastným, nikoli že jest šťastný,
a dobré —, opačné příhody však šťastný stav tísní a
nýbrž že takový dříve byl, jak pak to není zvláštní,
kalí; neboť působí strasti a brzdí mnohé činnosti.
nebude-li se v době, kdy skutečně jest blažen, pravdi-
Přece však i v nich prozařuje krásno, když n ě k d o
b vě o něm mluviti, že jím jest, protože žijících lidí ne
lehce snáší četné a obtížné nehody, nikoli z necitel
chceme pro změny nazývat blaženými a také proto,
nosti, nýbrž pro své šlechetné a velkomyslné smýšlení.
že máme za to, že blaženost jest něco stálého a ni
kterak nepodléhá změnám, osudy však u týchž lidí Jsou-li v životě rozhodující činnosti, jak jsme do
se často pohybují v k r u h u ; neboť kdybychom se řídili kázali, žádný šťastný člověk se nemůže státi bídným;
podle těch příhod, jest zjevno, že bychom téhož člo nikdy totiž nebude konati to, co jest ošklivé a špatné.
věka zvali blaženým a opět ubohým, prohlašujíce Domníváme se zajisté, že ten, kdo jest opravdu dobrý 1101
blaženého člověka za jakéhosi chameleona nebo člo a rozumný, ponese každý osud důstojně a že vždy
věka vrátce stojícího. Anebo není nikterak správné za každých okolností bude konati to, co jest nejkrás
říditi se náhodami? V těch přece není dobro nebo nější, zrovna tak, jako dobrý vojevůdce užije nej
zlo, ale i když jich lidský život mimovolně potřebuje, přiměřeněji svěřeného vojska k válečným účelům a
jak jsme řekli, přece pro blaženost jsou rozhodující dobrý švec z daných koží zhotoví dobrou obuv; týmž
ctnostné činnosti, v opaku pak opačné. způsobem pak i ostatní řemeslníci a umělci. Je-li tomu
tak, nikdy se asi blažený člověk nestane bídným, ale
Pro náš výměr svědčí i přítomná nesnáz. Neboť
ovšem nemůže ani zůstati šťastný, kdyby ho potkal
v žádném lidském výkonu není tolik stálosti jako
takový osud jako Priama. Ale není ani nestálý, ani
v ctnostných činnostech; jsou totiž i stálejší než vědo
vrtkavý; neboť blaženosti nepozbude ani jakýmikoli
mosti. A mezi oněmi ty, které jsou nejvzácnější, jsou
nehodami, jež ho stihnou, leda četnou řadou nehod
20 KNIHA PRVNÍ BLAŽENOST JE HODNÁ CTI
velikých, a z takových se asi nestane opět blaženým ať je to dobré nebo protivné, že to přece buď naprosto
v krátkém čase, jestliže však ano, tedy po dlouhé a nebo alespoň vzhledem k nim má slabý a skrovný
d r a h n é době, stal-li se v ní účastným velikých a krás účinek, ne-li, tak alespoň že to není tak velké a takové
ných darů. síly, aby učinila šťastnými ty, kteří jimi nejsou, anebo
Co tedy brání nazývati blaženým toho, k d o jest těm, kteří jimi jsou, mohlo štěstí odejmouti. Zdá se
činný v dokonalé ctnosti a zevnějšími statky jest tedy, že příznivý a stejně i nepříznivý osud přátel se
s dostatek zaopatřen, a to nikoli pouze v libovolné zesnulých dotýká, ale jen lak a tolik, že ani blažených
době, nýbrž v celém dokonalém životě? Anebo musí nečiní blaženými, aniž co jiného podobného.
me ještě doložiti, že takto bude i žíti a podle toho
i zemře, ježto budoucnost jest n á m nejasná, blaženost
pak pokládáme za konečný cíl, a to naprosto doko 12. Blaženost je věcí dokonalou
nalý? Je-li však tomu tak, nazveme šťastnými ze žijí
cích lidí ty, kteří to, co jsme řekli, nyní mají a budou Když jsme toto vymezili, přihlédněme k tomu,
míti, a to šťastnými potud, pokud jimi lidé mohou býti. zda blaženost náleží k věcem hodným chvály, či spíše
Tím budiž zkoumání o tomto předměte tolik vy cti; neboť k p o u h ý m schopnostem zřejmě nenáleží.
mezeno, aby však osudy potomstva a přátel vůbec Zároveň se však zdá, že všechno to, co jest pouze
pranic nepřispívaly k blaženosti, jest zřejmě nelaska- chváleno, jest chváleno proto, že má nějaké vlastnosti
vé a názorem protivným obecným d o m n ě n k á m ; a po a k něčemu jest v jistém vztahu; neboť člověka spra
něvadž příhod jest m n o h o a jsou v nich všelijaké vedlivého a statečného a vůbec člověka dobrého a
rozdíly a jedny více, druhé méně se nás dotýkají, byl ctnost jistě chválíme pro jejich jednání a výkony, t a k
by to zdlouhavý a nekonečný úkol, rozbírati každý i siláka a běžce a každého jiného, ježto jest přirozeně
případ zvlášť, i dostačí snad to, co řečeno obecně a nějaký a k něčemu dobrému a ř á d n é m u se chová
v obryse. určitým způsobem. To jest zjevno t a k é z chvály, k t e r á
Jestliže tedy, jako některé z vlastních nehod jedny se pronáší o bozích; neboť se jeví směšnými, když
mají pro život nějakou závažnost a význam, druhé jsou srovnáváni s námi, a to je tím, že se chvály, jak
se však podobají ne příliš těžkým, a tak stejně i osudy jsme ukázali, pronášejí vztahem k něčemu. Vztahu je-li
přátel, jestliže dále rozdíl, který jest v tom, zda která se však chvála k takovým výkonům, jest zřejmo, že
koli nehoda postihne někoho za živa nebo po jeho se o tom, co jest nejlepší, nepronáší chvála tohoto
smrti, jest m n o h e m větší než rozdíl, který bývá v tra druhu, nýbrž něco většího a lepšího, jak to i můžeme
gedii, ať protizákonné a h r o z n é příběhy předcházely viděti: bohy totiž velebíme j a k o šťastné a blažené a
či se dějí, tedy musíme vzíti v úvahu také tento rozdíl, rovněž z lidí ty, kteří jsou Bohu nejvíce podobni.
ba snad raději tu otázku, jež se týká zesnulých, jsou-li Totéž platí i o dobrech; nikdo zajisté blaženosti ne
účastni vůbec ještě nějakého dobra, či jeho protivy; chválí tak, jako právo, nýbrž ji velebí jako něco ve
podobá se totiž, i když se z toho něco k nim dostane, větší míře božského a lepšího.
22 KNIHA PRVNÍ SLOŽKY DUŠE A ROZTRlDÉNl CTNOSTI 25
V tom smyslu také Eudoxos, zdá se, dobře obhájil léčiti oči, musí znáti také celé tělo, a to tím spíše, oč
rozkoš co do její ceny; neboť okolnost, že nebývá n a u k a politická jest hodnotnější a významnější nad
chválena, ač náleží mezi dobra, ukazuje prý, že jest lékařství. Vzdělaní lékaři skutečně velmi usilují o po
něčím lepším, než jest to, co jest hodno chvály, a tako znání těla. Tudíž i politik musí uvažovati o duši,
vý prý jest Bůh a dobro: k těmto prý se i ostatní věci avšak pouze pro vytčený účel a pokud to dostačí
vztahují. Chvála totiž náleží ctnosti — neboť touto se k tomu, co hledá; zabíhati totiž důkladněji do po
lidé stávají schopnými krásně jednati —, a rovněž drobností, vyžadovalo by větší námahy, než jest
chvalořeči náležejí výkonům jak tělesným, tak dušev potřebí pro tento úkol.
ním. Ale toto zevrubně vyšetřiti náleží snad spíše těm,
Mluví se o tom s dostatek také ve veřejných
kteří se ve svých pracích zabývají chvalořečmi, n á m
pojednáních, i jest třeba toho užíti. Na příklad, že
1102 z toho, co jsme řekli, jest zřejmo, že blaženost patří
v duši jedna složka jest nerozumná, druhá rozumná.
k věcem hodným cti a dokonalým. Že tomu tak jest,
P r o tento účel však nikterak nezáleží na otázce, zda
zdá se i proto, že jest počátkem; pro ten zajisté
obě tyto složky jsou od sebe odděleny tak, jako jsou
všichni všechno ostatní konáme, počátek však a pří
části těla a všechno, co se rozlišuje dle částí, či pouze
činu dober pokládáme za něco hodného cti a božského.
pojmově jest dvoje, přirozeně však jest nedílné zrovna
tak, j a k o při obvodu vypuklost a dutost. Té neroz
13. Blaženost je o ctnosti. Roztřídění ctností u m n é složky duše se pak něco podobá tomu, co jest
společné s rostlinami, míním příčinu výživy a růstu;
Ježto blaženost jest jakási činnost duše s hle neboť takovou duševní mohutnost musíme asi před
diska dokonalé ctnosti, musíme přihlédnouti ke ctno pokládati ví všeho, co přijímá potravu, i u zárodků
sti. Neboť tím lépe prozkoumáme také podstatu blaže i u bytostí dokonalých; a to důvodněji, než kterou b
nosti. Zdá se také, že opravdový politik o ni nejvíce jinou. Tato složka duše tedy má zjevně jakousi do
usiluje; vždyť chce občany učiniti dobrými a zákonů konalost společnou, ne pouze lidskou; zdá se totiž,
poslušnými. J a k o vzory takových politiků m á m e že tato složka a tato mohutnost jest činná zvláště ve
zákonodárce Kreťanů a Lakedaimoňanů, a jsou-li spánku, dobrý a zlý člověk se však projevuje nejméně
ještě jiní takoví. Jestliže však tato úvaha náleží nauce ve spánku, proto se říká, že se lidé šťastní polovicí
politické, jest zjevno, že zkoumání toto odpovídá života nijak neliší od nešťastných. To se děje zcela
našemu počátečnímu záměru. Zřejmě pak musíme přirozeně; spánek totiž jest nečinností duše, pokud
uvažovati o lidské ctnosti; neboť jsme hledali lidské se nazývá ctnostnou a špatnou, s omezením, že sny
dobro a lidskou blaženost. dobrého člověka, zasahují-li t a m p o n ě k u d nějaké po
Lidskou ctností pak rozumíme nikoli zdatnost těles hyby, stávají se lepšími než u kterýchkoli lidí.
nou, nýbrž duševní; a blažeností míníme činnost du Ale o tom dosti, pomlčme i o stránce výživné, ježto
ševní. Je-li tomu tak, jest patrno, že odborník v poli přirozeně nemá podílu na lidské ctnosti; zdá se však,
tice musí míti jistou znalost duše, jako ten, kdo chce že nerozumná jest ještě jiná jakási přirozenost duše,
24 KNIHA PRVNÍ ROZTŘÍDĚNÍ CTNOSTÍ 25
ač přece nějak jest účastná rozumu. Chválíme totiž Mluvíme-li totiž o mravní povaze, neříkáme, že člověk
rozumný úsudek zdrželivého člověka a tu složku duše, jest moudrý nebo chápavý, nýbrž že jest klidný nebo
která má rozum. Neboť nabádá správně a k tomu, co uměřený, ale chválíme t a k é člověka moudrého, když
jest nejlepší; jest však zjevno, že jest v nich mimo hledíme k jeho stavu; ty stavy pak, které jsou hodné
rozum ještě něco jiného, co rozumu odporuje a vzpírá chvály, nazýváme ctnostmi.
se mu. Neboť jako ochrnulé údy těla, máme-li v úmyslu
pohnouti jimi napravo, otáčejí se neobratně právě
v opačnou stranu nalevo, tak jest i v duši; pohyby ne
zdrželivých lidí totiž jdou opačným směrem. Jenže
na těle ten odchylný pohyb vidíme, v duši ho však
nevidíme. Snad pak, neméně než tam, n u t n o míti za
to, že i v duši jest něco mimo rozum, co se tomuto
protiví a odporuje mu. Na tom, jak se různí, tu ne
záleží. Zdá se však, jak jsme řekli, že i toto jest účast-
no rozumu; u zdrželivého člověka alespoň rozumu
poslouchá. Ještě snad povolnější jest u člověka umě
řeného a statečného; ve všem jest v úplném souhlase
s rozumem.
Zjevně i nerozumná složka jest dvojí; neboť strán
ka rostlinná nemá nic společného s rozumem, stránka
žádavá však a vůbec touživá jest ho v jisté míře účast
na, p o k u d ho poslouchá a jest mu poddána. Tak
ř í k á m e také, že se řídíme rozumem a radou otce a
přátel, nikoli tak, jako se matematik řídí větou. Vše
liká výtka a pochvala však ukazuje, že se i nerozumná
1103 složka dá r o z u m e m nějak přemluviti. Máme-li však
říci, že také tato složka má rozum, tedy i rozumná
složka bude dvojí, jedna má vlastně rozum a má jej
sama v sobě, d r u h á jej má jako dítě, které jest posluš-
no svého otce.
Podle toho rozdílu pak rozlišujeme i ctnost; j e d n y
ctnosti nazýváme rozumovými, druhé
m r a v n í m i , moudrost, chápání a rozumnost na
zýváme rozumovými, štědrost a uměřenost mravními.
CTNOSTI SE NABÝVÁ ČINNOSTÍ 27
aby se radoval a rmoutil z toho, z čeho má; to jest Dále od malička jest s námi všemi vypěstěno; pro
zajisté správná výchova. čež bylo by nesnadno setříti toto citové zabarvení,
srostlé se životem.
Vztahují-li se dále ctnosti k jednotlivým jednáním
a citům a ke každému citu a ke každé činnosti se pojí Pocit libosti a nelibosti činíme také pravidlem jed
nání, jedni více, druzí méně.
libost a nelibost, proto také ctnost má vztah k po
Proto ledy jest nutno, aby se celé pojednání k tomu
citům libosti a nelibosti.
vztahovalo; neboť to má nemalý význam pro činný
To naznačují také tresty, kterých se pro ně užívá;
život, zda se člověk správně či nesprávně raduje a
jsou totiž jakýmsi druhem léčení, léčení pak přirozeně rmoutí.
působí opakem.
Konečně, jak praví Herakleitos, ještě nesnadnější
Dále, jak jsme již výše řekli, každý duševní stav jest potlačiti slast než hněv a umění a ctnost se po
dostává svou povahu právě od toho a vztahuje se každé projevuje v tom, co jest nesnadnější; a tím za
právě k tomu, od čeho se přirozeně stává horším a jisté to, co jest dobré, stává se ještě lepším. Proto
lepším; slastmi a strastmi se lidé stávají špatnými tím, také celé pojednání jak o ctnosti, tak o životě v obci
že jich vyhledávají a vyhýbají se jim, anebo že vy se zabývá otázkou rozkoše a bolesti; kdo jich totiž
hledávají takových a vyhýbají se takovým, jakým ne dobře užívá, bude dobrý, k d o špatně, bude špatný.
mají, anebo v době, kdy nemají, a způsobem, jak
nemají, anebo jak jinak se to ještě pojmově rozlišuje.
Proto se také ctnosti vymezují jako jakýsi stav bez 3. Vznik ctnosti z ctnostného jednání
citového vzrušení a klid; ale neprávem, protože se to
Tím budiž objasněno, že se ctnost vztahuje k po
tvrdí všeobecně, nepřipojuje se však, jak a kdy m á m e
citům libosti a nelibosti a že tím, z čeho vzniká,
býti bez citového vzrušení a co se ještě jiného k tomu
také roste a zaniká, když se to neděje stále stejnou
přidává. Jest tedy základem věta, že taková ctnost
měrou, a že v tom, z čeho vznikla, t a k é jest skutečně
tam, kde jde o slast a strast, vede ke k o n á n í věcí nej
činná; někdo by se však mohl tázati, kterak můžeme
lepších, špatnost pak k opaku.
tvrditi, že ti, kdo jednají spravedlivě, musí se státi spra
To se n á m může objasniti ještě z další úvahy. vedlivými, a ti, kdo uměřeně, uměřenými. Neboť jed-
Ježto totiž jsou tři věci p o h n u t k o u snažení a tři po nají-li spravedlivě a uměřeně, jsou již spravedliví a
h n u t k o u odpírání, a to krásno, užitečno a příjemno, uměření, zrovna jako ti, k d o se zabývají mluvnicí a
a jejich tři protivy, ošklivo, škodlivo a nepříjemno, musickým uměním, jsou již znalci mluvnice a musi
jest člověk, který si v tom všem vede správně, dobrý, cky vzděláni. Či ani v oboru umění tomu tak není?
špatný však ten, kdo v tom chybuje, zvláště v slasti; Jest totiž možno, že se někomu může něco podařiti,
neboť tato jest živým tvorům společná a druží se ke co odpovídá mluvnickému pravidlu, buď pouhou ná
všemu, co jest předmětem volby; také totiž to, co jest hodou, nebo za přispění jiného. Tehdy tedy bude znal
krásné a užitečné, zjevně jest libé. cem mluvnice, jestliže nejen něco učiní, co odpovídá
32 KNIHA DRUHÁ PODSTATA A VÝMÉR MRAVNÍ CTNOSTI 33
mluvnickému pravidlu, nýbrž také proto, že je to 4. Podstatu ctnosti. Duševní stao (habitus)
mluvnickým pravidlem; toto pak znamená, že se to
děje podle mluvnické znalosti v něm jsoucí. Nyní jest třeba zkoumati, c o j e s t c t n o s t .
Ježto duševní jevy jsou trojí, a lo city, vrozené schop
Dále mezi u m ě n í m a ctnostmi není ani podobnost.
nosti a stavy, bude asi ctnost něčím z nich. City pak
Nebo! umělecké dílo má dobro v sobě, stačí tedy, je-li
myslím žádost, hněv, strach, smělost, závist, radost,
přivedeno v takový stav, že má nějakou vlastnost;
lásku, nenávist, touhu, žárlivost, soustrast, z k r á t k a
avšak v oboru mravnosti jednání nebývá provedeno
všechno to, s čím jest spojena libost nebo nelibost;
spravedlivě nebo uměřeně, má-li jen nějakou vlast
vrozenými schopnostmi pak lo, podle čeho se o nás
nost, nýbrž teprve tehdy, je-li v nějakém stavu ten,
říká, že jsme Citům přístupni, na příklad čím jsme
k d o jedná, předně, jedná-li vědomě, potom podle
schopni, že se můžeme hněvati, cítiti bolest nebo
svobodného rozhodování, a to rozhodování zaměře
soustrast; stavy konečně to, co působí, že se k citům
ného na mravní jednání samo, a za třetí, jedná-li
pevně a stále. Tyto podmínky se k ostatním uměním chováme správně nebo nesprávně, na příklad v hněvu
b nepřipočítávají, vyjma samo vědění; pro jednotlivé se chováme nesprávně, je-li p r u d k ý nebo bezuzdný,
ctnosti však vědění znamená málo nebo nic, kdežto správně se chováme, zachováváme-li střed, a podobně
ostatní podmínky znamenají ne málo, nýbrž všechno, i v citech ostatních.
ježto z častého jednání vzniká spravedlnost a uměře- Tedy ani ctnosti, ani špatnosti nejsou city, poně
nost. Skutky ledy bývají nazývány spravedlivými a vadž pro city nebýváme nazýváni ctnostnými nebo
uměřenými, kdykoli jsou takové, jak je koná člověk špatnými, ale jsme tak nazýváni pro ctnosti a špat
spravedlivý a uměřený; spravedlivý však a uměřený nosti, a poněvadž pro city nebýváme ani chváleni,
není ten, kdo je pouze koná, nýbrž také ten, kdo je ani h a n ě n i — nebývá zajisté chválen ten, kdo se
k o n á tak, jako lidé spravedliví a uměření. Dobře se bojí nebo se hněvá, ani nebývá h a n ě n ten, kdo se
tudíž říká, že ze spravedlivého jednání povstává člo hněvá prostě, nýbrž ten, k d o se hněvá určitým způ
věk spravedlivý a z jednání uměřeného člověk uměře sobem —, pro ctnosti a špatnosti však býváme chvá
ný, kdežto bez toho k o n á n í se jistě nikdo nestane leni nebo haněni. Dále hněváme se a bojíme se ne- 1106
ctnostným. Ale množství toho nečiní a uchylujíc se závisle na rozhodování, znakem ctností jest však roz
k řečem, myslí, že filosofuje a tak že se stane ctnost hodování, anebo nejsou bez něho. Kromě toho se říká,
ným; počíná si podobně jako nemocní, kteří sice že při citech jsme vzrušeni, při ctnostech a špatno
pečlivě vyslechnou lékaře, ale nečiní nic z toho, co stech se však neříká, že jsme vzrušeni, nýbrž že jsme
jim lékař přikáže. Tudíž jako nebude tělesně lépe v nějakém trvalém stavu.
těmto, kteří se takto léčí, tak ani duševně oněm, kleli Z týchž důvodů však ctnosti nejsou ani vrozenými
takto filosofují. schopnostmi; neboť se ani neříká, že jsme dobří, ani
že jsme špatní jenom proto, že jsme prostě schopni
citů, ani nebýváme proto chváleni a haněni. A ko-
Aristoteles, Etika 3
34 KNIHA DRUHÁ PODSTATA CTNOSTÍ V PRAVÉM STňEDU 35
nečně vrozené schopnosti jsou přirozeným darem, pak jest středem podle aritmetického průměru. Vzhle
dobrými však či špatnými se nestáváme od přiroze dem k n á m se však střed nemůže takto pojímati;
nosti; mluvili jsme o tom již výše. neboť jestliže pro někoho jest m n o h o snísti za deset b
Jestliže tedy ctnosti nejsou ani city, ani vrozenými min, za dvě pak málo, nepředpíše cvičitel šest; neboť
schopnostmi, zbývá jen, že jsou stavy. i toho snad bude m n o h o nebo málo pro toho, kdo
to má požíti; pro Milona totiž málo, pro začátečníka
5. Ctnost je středností v atletice mnoho. Podobně i při běhu a zápolení. Tak
ledy každý znalec se vyhýbá nadbytku a nedostatku
Pověděli jsme, do kterého rodu ctnost patří; a vyhledává středu a tento si vybírá, nikoli střed věci,
jest však n u t n o nejen takto říci, že jest stavem, nýbrž nýbrž střed vzhledem k nám.
ještě, jakým asi.
Jestliže každá znalost takto svůj výkon správně
Jest tedy třeba říci, že každá zdatnost činí dobrou
utváří tím, že hledí ke středu a snaží se mu své vý
nejen bytost samu, jejíž jest dobrou vlastností, nýbrž
kony přiblížiti — odtud se obyčejně říká o dobře vy
také její výkon dělá dobrým, na příklad zdatnost oka
k o n a n ý c h dílech, že jim nelze ani nic ubrati, ani
činí řádným oko samo i jeho výkon; neboť ona pů
přidati, ježto nadbytek a nedostatek ruší správnost,
sobí, že dobře vidíme. Podobně zdatnost koně činí
střed ji však zachovává —, jestliže tedy, opakuji, dobří
koně způsobilým, že dobře běží, nese jezdce a odolává
umělci pracují hledíce ke středu, ctnost pak, jakož
nepřátelům. Jestliže tedy ve všem se věc tak má,
i příroda, nad všechno umění jest přesnější a lepší,
i u člověka zdatnost duševní či c t n o s t bude asi
bude asi ctnost s m ě ř o v a t i ke středu
stálou vlastností nebo s t a v e m , jímž se člověk stává
jako k cíli. Mluvím ovšem o ctnosti mravní; neboť
dobrým a jímž svůj výkon učiní dobrým.
tato se projevuje v ovládání citů a v jednání, a v těch
Vysvětlili jsme již, k t e r a k se to stane, ale i tak
jest nadbytek, nedostatek a střed. Na příklad zalek
to bude zřejmo, podíváme-li se, j a k á jest jeho při
nouti se, odvážiti se, zadychtiti, rozhněvati se, slito
rozená povaha. Ve všem, co jest nepřetržité i dělitelné,
vati se a vůbec pocítiti libost a nelibost jest možno
můžeme postihnouti část větší, menší a rovnost, a to
i příliš m n o h o i příliš málo, a obojí není správné, ale
buď vzhledem k věci samé nebo vzhledem k n á m ;
učiniti to, kdy máme, z čeho, ke komu, pro co a jak
rovnost jest jakýsi střed mezi nadbytkem a nedostat
máme, to jest střed a to nejlepší, co přísluší ctnosti;
kem. Středem vzhledem k věci nazývám pak to, co
zrovna tak i v různých jednáních jest nadbytek, ne
jest od obou konců stejně vzdáleno, a to jest u všeho
dostatek a střed. Ctnost se týká citů a jednání, v nichž
jedno a totéž, vzhledem k n á m však středem jest to,
nadbytek jest chybou a nedostatek bývá kárán, střed
co není ani větší, ani menší; to však není jedno a totéž
však bývá chválen a jest správný; a toto oboje pří
u všech lidí. Na příklad jestliže deset jest m n o h o a
sluší ctnosti. C t n o s t t e d y j e s t j a k o u s i s t ř e d -
dvě málo, pokládá se za střed vzhledem k věci šest;
n o s t í, poněvadž zaměřuje ke středu.
stejně totiž převyšuje a stejně jest převyšováno; toto
Dále jest možno chybovati rozmanitým způsobem
56 KNIHA DRUHA VYSVĚTLENÍ STŘEDU U MRAVNÍCH CTNOSTI 37
— zlo totiž má povahu neomezenosli, jak se obrazně takového činiti znamená chybovati. Jest to zrovna tak,
vyjadřovali Pythagorovci, dobro povahu omezení —, j a k o kdybychom hledali střed, nadbytek a nedostatek
správně jednati však pouze jedním způsobem; proto v bezpráví, zbabělosti a nevázanosti; neboť tak by byl
také ono jest snadné, toto obtížné, snadno jest totiž střed nadbytku a nedostatku a nadbytek nadbytku
s cílem se minouti, obtížno zasáhnouti jej. A proto a nedostatek nedostatku. J a k o uměřenost a statečnost
tedy špatnosti náleží nadbytek a nedostatek, ctnosti n e m á nadbytku a nedostatku, ježto s t ř e d j e s t
střednost. j a k s i v r c h o l e m , tak ani tam střednost nemá
n a d b y t k u a nedostatku, nýbrž jakmile se jedná,
K dobru jdem jednou jen z cest, chybuje se; viibec totiž ani nadbytek a nedostatek
ke zlu však cest vede víc. nemá střednosti, ani střednost nadbytku a nedostatku.
totiž z věci samé, druhá jest ta, k t e r á jest z nás samých; bude možno nejspíše tím způsobem, o kterém jsme
to, k čemu sami jsme jaksi přirozeně více náchylní, mluvili.
zdá se středu více protivné. Na příklad sami jsme Musíme hleděti k tomu, k čemu sami jsme na
přirozeně více náchylní k rozkoši, proto snadněji kloněni; v tom totiž každý člověk přirozeně jest puzen
podléháme nevázanosti než spořádanosti. Tudíž více k něčemu jinému než druhý. To pak bude možno
protivným nazýváme to, k čemu jsme větší silou při poznati z pocitů libosti a nelibosti, které v nás vznikají.
tahováni; a proto nevázanost jako nadbytek jest ve Tu se musíme sami nutiti k opaku; vzdálíme-li se totiž
větší protivě k uměřenosti. h o d n ě daleko od toho, co jest chybné, přijdeme ke
středu, jako činívají lidé, když narovnávají zkřivené
dřevo.
9. Pravidla pro hledání středu
P ř i všem se musíme nejvíce stříci libosti a rozkoše;
S dostatek jsme tedy pojednali o tom, že mravní neboť neposuzujeme jich nestranně. J a k se tedy starší
ctnost jest středem a že jest středem mezi dvěma lidu zachovali při pohledu na Helenu, tak se i my
špatnostmi, způsobenými jednak nadbytkem, jednak musíme chovati vzhledem k rozkoši a ve všem stále
nedostatkem, a že taková jest proto, že zaměřuje opakovati jejich slova; tak totiž odpuzujíce ji, po
ke středu v citech i v jednání. chybíme méně. Budeme-li to činiti, nejspíše, z k r á t k a
Proto také jest obtížno býti ctnostný; neboť jest řečeno, budeme moci střed zasáhnouti. Snad jest to
nesnadným úkolem zasáhnouti v každé věci střed, obtížné a zvláště v jednotlivých případech; neboť
jako nalézti střed k r u h u nemůže každý člověk, nýbrž není snadno vymeziti, jak, na koho, proč a po jakou
znalec. Tak také rozhněvati se, a snadno, dovede dobu se m á m e hněvati; chválíme totiž někdy ty, kteří
každý člověk, i darovati peníze a prohýřiti je; avšak v tom nedosahují míry a nazýváme je klidnými, někdy
usouditi, k o m u je darovati, kolik, kdy, k jakému zase osoby popudlivé nazýváme mužnými. Ale ten,
účelu a jak, nedovede každý člověk, ani to není k d o se chybí pravé míry jenom něco málo, nebývá
snadné; z toho důvodu dobro jest také něco vzácného, haněn, nýbrž ten, k d o více; tento nezůstává skryt.
hodného chvály a krásného. Nedá se však snadno pojmově vymeziti, pokud a v j a k é
Proto ten, k d o zaměřuje ke středu, musí se nej míře zasluhuje hany; vždyť to není možno ani u jiných
prve vzdalovati od toho, co jest k němu ve větší proti jevů smyslové zkušenosti; takové jevy náležejí k jedno
vě, jak také radí Kalypso: tlivinám a soud o tom jest ve smyslu.
Opodál od toho dýmu a vlnění Tolik tedy jest zjevno, že stav, zaměřený ke středu,
odvracej koráb! jest hoden chvály, někdy však že jest potřebí nakloniti
se k nadbytku, někdy k nedostatku; tak totiž nejsnáze
Neboť z krajností jedna jest věcí více chybnou, druhá zasáhneme střed a dojdeme dobra.
méně; ježto tedy dojíti středu jest velmi obtížno, na
b druhé plavbě prý jest třeba voliti zlo nejmenší; to pak
V DOBROVOLNOSTI JE PŘEDPOKLAD CTNOSTI 45
také záměrná volba uvážená žádost však, jak se podobá, zdrojem k l a m u jest p o h n u t k a
t o h o , c o j e s t v n a š í m o c i ; neboť v e shodě rozkoše; jeví se mu totiž dobrem, ač jím není. Alespoň
s rozvahou zaměřujeme žádost k tomu, co jsme podle příjemnost volí jako dobro, bolesti se však vyhýbá b
uvážení usoudili. jako zlu.
Tolik tedy budiž v obryse promluveno o záměrné Poněvadž tedy předmětem chtění jest účel, to pak,
volbě, i o tom, čeho se týká, i o tom, že se vztahuje o čem uvažujeme a pro co jsme se rozhodli, jsou pro
k prostředkům; jak již podotčeno, vůle se vztahuje středky, bude asi jednání, jež se vztahuje k těmto
k účelu a jedněm se zdá vztahovati k dobru, druhým prostředkům, odpovídati záměrné volbě a bude dobro
však k dobru zdánlivému. Těm pak, kteří praví, že volné. A právě ctnostné činnosti se vztahují k těmto
to, co jest chtěné, jest dobrem, vyplývá, že není chtěné prostředkům. V naší moci tudíž jest i ctnost, podobně
to, co chce ten, kdo volí nesprávně — neboť je-li pak i špatnost. Neboť tam, kde na nás jest jednati,
chtěné, jest i dobré; a přece bylo, stalo-li se tak, zlé —, t a m i nejednati, a tam, kde jest ne, jest i ano; a tak
a těm, kteří praví, že to, co jest chtěné, jest zdánlivým jestliže jest v naší moci konati to, co jest krásné, na
dobrem, vyplývá, že nic není přirozeně chtěné, nýbrž nás t a k é bude nekonati to, co jest ošklivé, a jestliže
že pro každého jest chtěné to, co se mu zdá; to však na nás jest nekonati to, co jest krásné, bude t a k é
se jeví jednomu tak, d r u h é m u jinak, a stalo-li se to, v naší moci konati to, co jest ošklivé. Jestliže pak
může to býti i protivné. jest v naší moci k o n a t i věci k r á s n é a ošklivé, stejně
Jestliže tedy toto mínění není schvalováno, jest pak i nekonati — a to podle dřívějšího výkladu zna
nutno prohlásiti, že to, co prostě a opravdu jest chtě m e n á býti dobrý a zlý —, v naší moci tedy jest, jsme-li
né, jest dobré, ale co se k o m u tak jeví; že tedy ctnost h o d n í a špatní. Říkati pak, že
nému člověku jest to opravdu dobré, špatnému však
nahodilé, zrovna jako u tělesných stavů těm, kteří rád špatným, nerad šťastným
jsou v dobrém stavu, jest zdrávo to, co jest opravdu n i k d o n e n í snad,
takové, kdežto nemocným něco jiného. Podobně pak
jest to i s tím, co jest trpké a sladké, teplé, těžké a se jest, jak se podobá, jednak mylné, jednak pravdivé.
vším ostatním? Ctnostný člověk totiž o všem soudí Neboť šťastným n i k d o není nerad, špatnost však jest
správně a pravda se mu ve všem zjevuje. Neboť podle dobrovolná; anebo bychom museli pochybovati o svých
vlastního stavu každého člověka jsou věci krásné a dřívějších vývodech a popříti, že člověk jest počátkem
příjemné, a největší předností ctnostného člověka jest a původcem svého jednání, jako jest také původcem
snad to, že ve všech věcech vidí pravdu a jest pro ně svých dětí. Je-li však toto jisto a své jednání nemůže
jakoby pravidlem a měrou. U obecného množství me uvésti na jiné příčiny než na ty, k t e r é jsou v nás,
56 KNIHA TŘETÍ DOBROVOLNOST U CTNOSTI A ŠPATNOSTI 57
bude i to, čeho příčiny jsou v nás, v naší moci a bude ten, kdo žije nevázaně, nechtěl býti nevázaný; jestliže
dobrovolné. však někdo dobře ví, že koná něco, z čeho bude ne
To, podobá sé, dosvědčují i jednotlivci soukromě spravedlivý, jest asi dobrovolně nespravedlivý. Naproti
i zákonodárci; kárají totiž a trestají lidi, kteří páchají tomu ovšem, bude-li pouze chtíti, nepřestane býti ne
špatnosti, mimo ty, kteří tak činí z násilí nebo z ne spravedlivý a nebude spravedlivý. Ani totiž nemocný
znalosti, jíž sami nezavinili, avšak ty, kteří jednají není zdráv, a přece, je-li lo tak, jest nemocen dobro
krásně, zahrnují poctami, aby tyto povzbudili, ony volně, protože žil nemírně a neposlouchal lékařů;
odstrašili. A přece nikdo nebývá povzbuzován k jed tehdy tedy inu bylo možno, aby nechuravěl, zameš-
nání, které ani není v naší moci, ani není dobrovolné, kal-li to však, již nikoli, jako ten, kdo hodil kame
ježto by nic neprospívalo, kdybychom se nechali nem, nemůže jej již vzíti zpět; a přece v jeho moci
přemluviti, abychom nepociťovali tepla, bolesti nebo bylo vzíti jej a hoditi jím; počátek zajisté jest v něm.
hladu anebo cokoli jiného takového; budeme zajisté Tak s počátku bylo možno i nespravedlivému člověku
nicméně míti takové pocity. Vždyť lidé kárají i ne i nevázanému, aby se takovými nestali, proto jsou
znalost samu, kdykoli se někdo zdá býti vinen svou jimi dobrovolně; jakmile se však takovými stali, není
neznalostí, jako se opilcům dostává dvojího trestu. jim již možno, aby jimi nebyli.
Neboť příčina jest v opilci; v jeho moci totiž bylo,
aby se vyhnul opilosti, a tato jest příčinou jeho ne Dobrovolné jsou nejen špatnosti duševní, nýbrž
znalosti. A trestají ty, kteří něčeho ze zákonů neznají, u některých lidí také tělesné, které jim též vytýkáme;
1114 co jest potřebí věděti a není nesnadno, a podobně i ve lidem, kteří jsou oškliví od přirozenosti, nikdo zajisté
všem ostatním, čeho, jak se zdá, neznají z nedbalosti, nečiní výtky, ale ovšem těm, kteří jsou takoví od ne-
ježto na nich jest, že toho neznají; neboť jest to obratnosti a nedbalosti. Zrovna tak co do choroby
v jejich moci, aby se o to postarali. a zmrzačení; nikdo se totiž snad nebude vaditi s člo
věkem, který je slepý od přirozenosti nebo od nemoci
Ale snad jest již takové povahy, že se nestará. Lidé
nebo od rány, ale spíše ho polituje; ovšem každý to
však jsou sami vinni, že se takovými stali, ježto žijí
vytkne tomu, kdo je slepý z opilství nebo z jiné ne
nevšímavě, a že jsou nespravedliví nebo nevázaní,
vázanosti. Vytýkají se tedy ty špatnosti, které jsou
zaviňují tím, že jednak křivdí, jednak stále žijí v pit
v naší moci, které pak ne, nikoli. Je-li však tomu tak,
kách a v takových nepravostech; vždyť jednotlivé čin
též v ostatních věcech vytýkané špatnosti jsou asi
nosti utvářejí v nich takové stavy. To vidíme na těch
v naší moci.
lidech, kteří se cvičí v jakémkoli zápase nebo zaměst
nání; neustále je totiž vykonávají. Tedy neznalost Řekne-li však někdo, že všichni lidé směřují
skutečnosti, že z jednotlivých ú k o n ů vznikají duševní k tomu, co se jim jeví dobrým, že však nejsou pány
stavy, prozrazuje člověka zcela pošetilého. své obrazivosti, nýbrž jaký právě kdo jest, takovým b
Rovněž jest nerozumné, že by ten, kdo se dopouští se mu jeví i účel a cíl, tedy když každý člověk jest
nespravedlnosti, nechtěl býti spravedlivý, anebo jaksi vinen svým stavem, bude míti také sám jaksi
58 KNIHA TŘETÍ SEBEURČENÍ. POJEM STATEČNOSTI 59
vinu za svou obrazivost. Není-li však nikdo sám vinen bylo tak anebo ne tak si počínati, proto jsou dobro
svým špatným jednáním, nýbrž jedná tak z neznalosti volné.
cíle, ježto má za to, že se mu těmito prostředky do
stane nejlepšího, pak směřování k cíli není předmě 8. Shrnutí a závěr povšechné etiky
tem jeho vlastní volby, nýbrž se tak musí roditi jako
by se zrakem, aby jím správně rozeznával a vybíral Pojednali jsme tedy obecně o ctnostech a jednak
opravdové dobro, a jest dobré přirozenosti ten, k o m u co do rodu jejich jsme v obryse určili, že jsou střed-
se toho od přírody krásně dostalo — neboť to jest nosti a stavy, jednak jsme vysvětlili, že podle své pod
největší, nejkrásnější a takové, že toho nelze od jiného staty, samy pro sebe, činně působí právě v tom, z čeho
převzíti, ani se tomu naučiti, nýbrž jen tak to bude vznikají, dále že jsou v naší moci, jsou dobrovolné
míti, jak mu to přirozenost dala, a v tomto dobrém a jsou takové, jak je asi předpisuje správný úsudek.
a krásném přirozeném n a d á n í záleží asi dokonalá a
opravdu dobrá přirozenost —; je-li to tedy pravda,
9. Jednotlivé ctnosti a špatnosti. Statečnost
oč více bude dobrovolná ctnost než špatnost? Neboť
oběma, člověku dobrému i zlému, účel a cíl se jeví Nyní zase začněme o jednotlivých ctnostech a
stejně od přirozenosti anebo jakýmkoli způsobem a uveďme, jaké jsou, k čemu se vztahují a jak, z čehož
jest dán, ostatní však vztahují k němu a jednají tak bude zároveň i patrno, kolik jich jest.
anebo jinak. Ať se tedy účel od přirozenosti nejeví Tedy pojednejme nejprve o s t a t e č n o s t i . Objas
každému jakýmkoli, nýbrž ať jest nějaký určitý a jest nili jsme již, že jest středností co do bázně a smělosti,
mimo něho, anebo ať jest účel přirozený, tak přece i jest zjevno, že se bojíme toho, co jest strašné, tím
tím, že ctnostný člověk vše ostatní k o n á dobrovolně, pak jsou, prostě řečeno, zla; proto t a k é bázeň bývá
jest ctnost dobrovolná a ne méně dobrovolná jest asi vymezována jako očekávání zla. Bojíme se tedy všeho
i špatnost. Neboť stejně i zlému člověku náleží sebe- zlého, na příklad hanby, chudoby, nemoci, opuště
určení ve skutcích, i když ne v účelu. Jestliže tedy, nosti, smrti, ale přece se zdá, že člověk není statečný
opakuji, ctnosti jsou dobrovolné — neboť jednak sami vzhledem k tomu všemu; báti se totiž něčeho jest
jsme jaksi spolupříčinou svého stavu, jednak podle i slušné i krásné, nebáti se jest ošklivé, na příklad
toho, jací jsme, takový si klademe i cíl —, i špatnosti hanby; k d o se té bojí, jest dobrý a má stud, kdo se
asi budou dobrovolné; neboť poměr jest tu stejný. jí nebojí, jest beze studu. Někteří však i tohoto v pře
Nejsou však stejně dobrovolné skutky a stavy; neseném významu nazývají statečným; neboť má se
neboť skutky m á m e ve své moci od počátku až do statečným něco podobného; jest totiž i člověk statečný
konce, poněvadž známe jednotlivosti, při utváření jaksi nebojácný. Netřeba se pak báti chudoby ani
1115 svých stavů však m á m e ve své moci pouze počátek, nemoci ani vůbec něčeho, co není ze špatnosti nebo
jejich m o h u t n ě n í pak jednotlivými ú k o n y si nejsme vlastní vinou; ale není statečný ani ten, k d o vzhledem
vědomi, zrovna jako při onemocnění; ale že na nás k tomuto jest nebojácný, avšak pro podobnost na-
60 KNIHA TŘETÍ STATEČNOST A JEJÍ PROTIVY (.1
zýváme lak i tohoto. Někteří lidé zajisté, i když jsou má rozum, to pak, které jest lidské, liší se velikostí
ve válečných nebezpečích zbabělí, jsou štědří a ke a znaky »více« a »méně«; stejně i věci bezpečné.
ztrátě majetku se chovají odhodlaně. Ani tedy není Statečný člověk jest neohrožený, jak se na člověka
zbabělý ten, k d o se bojí zpupnosti proti dítkám a sluší. Bude se tedy sice báti i takových věcí nad
ženě, anebo se bojí závisti nebo něčeho takového; ani lidských, j a k m á a j a k j e s t r o z u m n o , a l e
není statečný již ten, k d o se neleká, má-li býti bit. podstoupí je pro krásno, neboť toto
V jakých tedy strašných věcech se projevuje stateč j e s t ú č e l e m c t n o s t í . Jest však možno báti s e
ný člověk? Snad v největších z nich? Zajisté nikdo toho více a méně a také báti se toho, co není strašné,
n a d něho není při hrozných věcech vytrvalejší. Nej jako něčeho strašného. P ř i tom se chyby dějí tím, že
strašnější pak jest smrt; neboť jest k o n c e m a zdá se, se jednak bojíme toho, čeho nemáme, jednak tak, jak
že pro zemřelého není již žádného dobra ani zla. Ale nemáme, a jednak tehdy, kdy nemáme, nebo nějak
nezdá se také, že by se statečnost vztahovala ke každé podobně; stejně tak i u věcí bezpečných.
smrti, na příklad na m o ř i nebo v nemocech. V kterých Ten tedy, kdo podstupuje to a bojí se toho, čeho
případech tedy? Či snad v nejkrásnějších? Takové má, pro co, jak a kdy má, a t a k t o jest i odvážný,
jsou ve válce; jest to zajisté v největším a nejkrásněj jest statečný. Neboť statečný člověk trpí a jedná, jak
ším nebezpečí. S tím souhlasí tedy pocty v obcích a náleží a jak jest rozumno. Cílem pak každé skutečné
u samovládců. činnosti jest to, co jest přiměřeno duševnímu stavu,
Podle toho statečným ve vlastním smyslu bude asi a to je též u člověka statečného. Statečnost jest krás
nazýván ten, kdo nemá strachu před krásnou smrtí n á ; takový tedy jest i její cíl. Všechno se totiž cílem
a před tím, co smrtí bezprostředně hrozí; a to jest určuje. A tak statečný člověk pro krásno podstupuje
nejspíše ve válce. Avšak statečný člověk nemá strachu a k o n á věci statečnosti přiměřené.
ani na moři, ani v nemocech, ač ne tak jako námoř- Z lidí, kteří překročují míru, ten, jenž ji překro-
b níci; neboť onen se vzdal již záchrany a jest mrzutý čuje nebojácností, nemá zvláštního jména — pozna
n a d takovou smrtí, tito však ze zkušenosti jsou dobré menali jsme již nahoře, že m n o h á vlastnost jest beze
naděje. Zároveň pak ještě zmužilé chování se pro j m e n n á —, byl by snad šílený nebo tupý, kdo by se
jevuje za okolností, v nichž jest možná obrana, anebo nebál ani zemětřesení, ani vlnobití, jak se vypravuje
jest k r á s n o u věcí zemříti; v uvedených případech zá o Keltech. Ten pak, který co do strašných věcí smělo
huby však nic takového není. stí míru překročuje, jest nerozvážný s m ě 1 e c. Zdá
se však, že smělec bývá také vychloubavý a zmuži
lost si jen osobuje. Vždyť jak onen skutečně se chová
10. Nerozvážná smělost. Zbabělost
ke strašným věcem, tak tento se chce pouze zdáti;
To, co jest strašné, není pro všechny lidi totéž, v tom tedy, v čem může, napodobuje. Proto takoví
mluvíme o něm t a k é jako o něčem, co jest nadlidské. lidé jsou t a k é většinou s k e t y ; neboť jsou v tom
Toto jest pro každého strašné, alespoň pro toho, kdo smělí, ale skutečně strašných věcí nesnesou. Kdo pak
STATEČNOST OBČANSKÁ 63
62 KNIHA TŘETÍ
A proto se zdá, že nejvíce zmužilí občané jsou v obcích,
v bázni míru překročuje, jest z b a b ě l ý . K němu
v nichž zbabělci jsou bezectní, mužové stateční pak
se totiž pojí to, že se bojí, čeho se nemá báti a jak
jsou ctěni. O takových pěje i Homeros, na příklad
1116 nemá a všechno takové. I v odvážnosti však míry
o Diomedovi a Hektorovi:
nedosahuje; ale tím, že v strachu před bolestí míru
překročuje, více se prozrazuje. Zbabělý jest tedy jaksi
Obzvlášť Púlydamantem mi budou
beznadějný; bojí se totiž všeho. Statečný člověk však
právě naopak. N e b o ! odvážnost jest znakem toho, kdo činěny výtky;
má dobrou naději.
a Diomedes:
A tak lidé zbabělí i smělí a stateční projevují se
v týchž věcech, různě se však k nim chovají. Jedni
Hektór by ve
sboru Tróů pak asi
totiž mají nadbytek a nedostatek, druzí zachovávají
promluvil takto:
střed a jednají, jak mají. Smělci jsou náhlí a odhod
»...syn Týdeův ode mne zahnán.«
laní před nebezpečími, v nebezpečí samém však po
volují, kdežto muži stateční jsou v činech statní, před
Tato statečnost se nejvíce podobá té, o které jsme
nimi však klidní.
n a h o ř e mluvili, poněvadž vzniká pro ctnost — totiž
pro stud — a pro t o u h u po k r á s n u — totiž po cti —
11. Sebevražda. Druhy statečnosti a p r o únik před hanbou, která jest ošklivá. Někdo
sem však vřadí také muže, kteří svými vládci jsou
Jak jsme tedy řekli, statečnost jest střednost co
nuceni k témuž počínání; ale j a k o lidé špatnější, ne
do věcí bezpečných a strašných, v kterých, bylo po
činí to tak ze studu, nýbrž z bázně a vyhýbají se
věděno, a volí i podstupuje něco proto, že jest to
nikoli tomu, co jest ošklivé, nýbrž tomu, co působí
krásné anebo že opak jest ošklivý. Přivoditi si však
strast. Vždyť jejich vůdcové je nutí jako Hektor:
smrt, abychom se vyhnuli chudobě nebo hoři lásky
anebo vůbec nějakému zármutku, nenáleží člověku
Koho však opodál boje bych spatřil,
statečnému, nýbrž spíše zbabělci; jest totiž změkčilostí
vyhýbati se protivenstvím, i nepodstupuje sebevrah k t e r a k se choulí,
tomu pak nebude snadno, by
smrt proto, že jest to krásné, nýbrž proto, že se vy
hýbá zlu. spasil se od psů...
Statečnost jest tedy něco takového. Slova toho se
Velitelé vojínů v první řadě činí totéž a bijí je, ustu-
však užívá ještě i pro jiné druhy, a to v pěti různých
pují-li, a rovněž ty, které stavějí před příkopy a na
významech.
taková místa. Všichni je zajisté nutí. Jest však po- b
Předně s t a t e č n o s t o b č a n s k á . T a s e j í
třebí býti statečný ne z nutnosti, nýbrž proto, že jest
nejvíce podobá. Zdá se totiž, že občané podstupují
to krásné.
nebezpečí pro zákonné tresty, ztrátu cti a pro pocty.
64 KNIHA TŘETÍ JINÉ DRUHY STATEČNOSTI 65
14. Bezcitovost. Znaky uměřeného člověka 15. Poměr nevázanosti a zbabělosti k dobrovolnosti.
Neukázněnost
1119 Nevázaný člověk si tedy žádá všech příjemností
nebo alespoň největších, i bývá puzen žádostí, aby si Podobá se však, že nevázanost jest více dobrovol
je vybíral místo ostatních věcí; pročež také pociťuje ná než zbabělost. První totiž záleží v slasti, d r u h á
bolest, i když se jich nedostává, i když si jich žádá. v strasti, z nichž oné si m á m e žádati, této se vyhýbati;
Neboť žádost jest spojena s pocitem bolesti; podobá a strast přivádí z rovnováhy a ničí přirozenost toho,
se však, že jest nesmyslné poddávati se bolesti pro k d o ji má, kdežto slast nic takového nepůsobí. Jest
slast. Zřídka se však vyskytují lidé, kteří by v sla tedy více dobrovolná. Proto také hanebnější. Neboť
stech nedosahovali míry a radovali se méně než mají. jest t a k é možno snadněji jí zvyknouti; takového totiž
Taková b e z c i t o v o s t totiž není lidská. Neboť jest v životě m n o h o a zvyky ty nejsou nebezpečné,
i ostatní živočichové rozeznávají p o k r m y a z jedněch avšak u věcí, které budí strach, jest tomu naopak.
72 KNIHA TŘETÍ
Přece se však bude zdáti, že zbabělost není stejně KNIHA ČTVRTÁ
dobrovolná v jednotlivých projevech. Sama totiž jest
bez pocitu bolesti, tyto však tímto pocitem člověka DALŠÍ POJEDNÁNÍ
rozrušují tak, že i zbraň odhazuje a jinak se chová O MRAVNÍCH CTNOSTECH A ŠPATNOSTECH
neobratně; proto se také zdá, že jsou násilné. U ne
vázaného člověka n a o p a k jednotlivosti jsou dobro
volné — vždyť si jich žádá a po nich touží —, celek
však méně. Neboť nikdo si nežádá býti neukázněný.
Slova »nevázanost« neboli »neukázněnost« užívá- 1. Štědrost. Marnotratnost, lakomství
b me také o dětských chybách; mají totiž jakousi po
dobnost. Nyní na tom nic nezáleží, k t e r á od které má
jméno, jest však zjevno, že pozdější od dřívější. A ne
podobá se, že by přenesení nebylo přiléhavé; neboť
ukázněno má býti to, co touží po ošklivých věcech a
T OLIK tedy budiž pověděno o uměřenosti; po ní pro
mluvme o š t ě d r o s t i . Zdá se, že jest středností
co do statků; neboť štědrý člověk bývá chválen nikoli
má velký vzrůst a takovým jest nejvíce žádost a dítě. pro válečnou zdatnost, ani pro přednosti, p r o které
Neboť i děti žijí dle žádosti a nejvíce touží po tom, bývá chválen člověk uměřený, ani pro rozsudky,
co jest příjemné. Nebude-li tedy žádost poslušná a nýbrž pro dávání a braní statků, více však pro dává
poddána, dále poroste. Touha po příjemnosti totiž jest ní. Statkem nazýváme všechno, čeho cena se měří
nenasytná a odevšad přichází nerozumnému člověku; penězi. M a r n o t r a t n o s t a l a k o m s t v í jsou
ukojení žádosti p a k bude stupňovati přirozenou ná n a d b y t k e m a nedostatkem co do statků; i připočítá
klonnost a jsou-li žádosti velké a silné, vytlačí i soud me lakomství vždy těm, kteří usilují o statky více než
nost. Proto mají býti mírné a skrovné a nemají se slušno, marnotratnosti pak přikládáme někdy vedlejší
protiviti úsudku rozumu. To pak nazýváme poslušno smysl; nazýváme totiž m a r n o t r a t n ý m i lidi nezdrželivé
stí a u k á z n ě n o s t í ; jako totiž dítě má žíti podle a ty, kteří na svou nevázanost m n o h o vydávají. Proto
příkazu vychovatelova, tak se žádostivost má říditi se také zdají býti zcela špatnými; neboť mají zároveň
rozumem. Proto žádavá složka duše člověka uměře m n o h o špatností. Ale vlastně to jméno není pro ně
ného má s rozumem souhlasiti; neboť cílem obou jest vhodné; m a r n o t r a t n í k e m totiž jest ten, k d o má pouze
krásno, i žádá si uměřený člověk toho, čeho má, jak jedno určité zlo, že promarňuje majetek; marnotrat- 1120
a kdy má; tak káže i úsudek rozumu. níkem však vůbec jest ten, kdo sám sebe ničí, neboť
se zdá, že maření majetku jest t a k é ničení sebe sama,
ježto život jest oním podmíněn.
V takovém smyslu tedy pojímáme slovo »marno-
tratnost«. Všeho, čeho se užívá, lze užívati dobře
i špatně; bohatství náleží k věcem užitečným; všeho
74 KNIHA ČTVRTÁ JAK A KDY SE ŠTĚDROST PROJEVUJE 75
pak nejlépe užívá ten, kdo má tu příslušnou ctnost; peníze než krásný skutek, a takové smýšlení nepří
i bohatství tedy bude nejlépe užívati ten, kdo má sluší štědrému člověku. Ani nebude bráti tam, odkud
ctnost, která se vztahuje ke statkům. A to jest člověk nemá; neboť takové braní nepřísluší člověku, který
štědrý. Zdá se pak, že užíváním statku jest náklad peněz necení. Nebude pak asi ani žebravý; neboť ne
a vydávání; přijímání a šetření jest spíše nabýváním. přísluší člověku, který dobře činí, aby snadno při
Pročež štědrému člověku více přísluší dávati tomu, jímal dobrodiní. Ale bude bráti odtud, odkud má, b
komu má, nežli bráti, odkud má, a nebrati, odkud na příklad z vlastního jmění, ne že by to bylo krásné,
nemá. Ctnosti zajisté náleží spíše dobře činiti, než nýbrž že jest to nutné, aby mohl dávati. Ani nebude
dobro přijímati, a krásně jednati spíše, než ošklivé zanedbávali svého vlastního jmění, ježto právě jím
nejednati; i není tajno, že s dáváním souvisí dobře chce někomu pomáhali. Ani nebude dávati leckomu,
činiti a krásně jednati, s b r a n í m p a k dobro přijímati aby měl z čeho dávati, komu má, kdy a kde jest to
a ošklivě nejednati. T a k é dík náleží jen tomu, kdo k r á s n é . Ušlechtile smýšlející člověk překročuje v dá
dává, nikoli tomu, kdo nebéře, a tím více chvála. vání docela i míru, aby pro sebe samého ponechal
I jest snadněji nevžili než dáti; nebof člověk se méně m é n ě ; neboť to jest vlastností štědrého člověka, že se
rád vzdává vlastní věci, nežli přijímá cizí. A štědrý neohlíží sám na sebe.
mi se nazývají jen li, kteří dávají; ti, kteří neberou, Štědrost se posuzuje podle příslušného jmění; ne
nebývají chváleni co do štědrosti, ale ovšem co do záleží totiž v množství darů, nýbrž ve smýšlení dár
spravedlnosti; ti však, kteří berou, nebývají chváleni. cově, a toto dává podle velikosti jmění. Nic tedy ne
Ze ctnostných lidí také štědří bývají t a k ř k a nejvíce vadí, aby byl více štědrý ten, kdo dává méně, dává-li
milováni; nebof jsou užiteční, a to proto, že dávají. z mála.
Štědřejšími se zdají býti ti, kteří si jmění nevydo-
byli, nýbrž je převzali. Neboť nezkusili nedostatku
2. Povaha štědrého člověka
a všichni lidé milují více svoje vlastní dílo, jako
rodiče a básníci.
Ctnostné skutky jsou k r á s n é a konají se pro
Štědrý člověk nemůže snadno zbohatnouti, ježto
krásno. Tedy také štědrý člověk bude dávati pro
není ani hrabivý, ani neschrání majetku, ale rád roz
krásno a správně, totiž k o m u má dáti, kolik a kdy
dává a peněz si necení pro ně samy, nýbrž jako pro
a vůbec, co souvisí se správným dáváním. A to r á d
středku k dávání. Proto se také vytýká štěstí, že lidé,
a bez nelibosti; neboť ctnostný skutek jest příjemný
kteří jsou toho nejvíce hodni, bývají nejméně bohati.
a bez nelibosti, nejméně pak působí bolest.
Ale stává se to nikoli bez důvodu; neboť nemůže míti
Ten však, k d o dává, k o m u nemá, anebo ne pro majetek ten, kdo se nestará, aby jej měl, jak tomu
krásno, nýbrž z nějaké jiné příčiny, nebude nazván bývá ve všem ostatním.
štědrým, nýbrž dostane se mu nějakého jiného jména. Štědrý člověk však nebude dávati, k o m u nemá,
Ani ten, k d o dává s bolestí; vždyť by raději volil ani k d y nemá, ani co jiného takového; nejednal by
76 KNIHA ČTVRTÁ
MARNOTRATNÍK JE LEPŠÍ NEŽ LAKOMEC 77
totiž již podle toho, co přísluší štědrosti, a kdyby na
to majetek vynaložil, neměl by na to, na co vynaklá n a d b y t k e m a nedostatkem, a to ve dvou věcech, v dá
dati má. Neboť dle našeho tvrzení štědrý jest ten, kdo vání a braní; neboť i náklad počítáme k dávání.
vydává podle míry jmění, a na to, na co má; ten pak, M a r n o t r a t n o s t tedy překročuje míru v dává
k d o v tom míru překročuje, jest m a r n o t r a t n ý . Proto ní a nebraní, v braní pak míry nedosahuje, kdežto
tyrany nenazýváme m a r n o t r a t n ý m i ; neboť se nezdá l a k o m s t v í v dávání míry nedosahuje, v b r a n í
býti snadné, aby při množství majetku překročili však ji překročuje, ale pouze v maličkostech. V mar
míru dary a výlohami. notratnosti obojí s t r á n k a nebývá zcela spolu spoje
Když tedy štědrost jest středností co do dávání na — není totiž snadno všem dávali a odnikud ne
a braní peněz, štědrý člověk dá a vynaloží na to, nač brati; neboť záhy se nedostává jmění dávajícím sou
má a kolik má, stejně ve věcech velkých i malých, k r o m n í k ů m , kteří se právě zdají býti marnotrat
a to rád; bude také bráti odtud, odkud má a kolik níky —; neboť takový člověk se zdá býti nemálo lepší
má. Poněvadž totiž ctnost jest středem pro obojí, než lakomý. Může totiž býti snadno vyléčen věkem
v obojím se bude chovati, jak má. Neboř takové braní nebo nedostatkem a přijíti ke středu. Neboť má vlast
souvisí se slušným dáváním, není-li lakové, jest mu nosti štědrého člověka; dává totiž a nebéře, jenže ani
protivné; vlastnosti tedy, které souvisejí, vyškytají se to, ani ono n e k o n á způsobena správným a pří
zároveň u téhož člověka, protivné však zřejmě nikoli. slušným. Kdyby tedy tomuto zvykl nebo nějak jinak
1121 Kdyby se mu však přihodilo, že by peníze vynaložil se změnil, byl by štědrý; bude totiž dávati tomu,
způsobem, který odporuje tomu, co jest přiměřené k o m u má, a bude b r á t i tam, odkud má. Proto se t a k é
a krásné, bude toho litovati, ač mírně a jak má; neboť zdá, že povahou není špatný; neboť v dávání a ne
ctnosti náleží míti libost a nelibost b r a n í nepřekročuje míry ani člověk nešlechetný, ani
z t o h o , z č e h o m á a j a k m á . S e štědrým podlý, nýbrž pošetilý. Ten, kdo jest tímto způsobem
člověkem rádi t a k é jednáme v peněžních záležito m a r n o t r a t n ý , zdá se býti m n o h e m lepší než lako
stech; neboť dovede snésti křivdu, ježto peněz necení mec, jednak z uvedených důvodů, jednak proto, že
a více se horší, jestliže opomenul vynaložiti na něco, p o m á h á mnohým, tento však nikomu, ani sám sobě;
na co měl, než lituje, jestliže vynaložil na něco, na co ale mnozí marnotratníci, jak jsme uvedli, jednak
neměl, i nemá zalíbení v Simonidovi. berou odtud, odkud nemají, jednak jsou v tom lakom
ci. Hrabivými pak se stávají proto, že chtějí sice činiti
3. Povaha marnotratníka a lakomce výlohy, ale snadno to činiti nemohou. Brzy se jim
totiž nedostává prostředků. Bývají tudíž nuceni, aby
Marnotratný člověk naopak chybuje i v tom; neboť si je zjednávali odjinud. Zároveň pak nic nedbají b
se ani neraduje z toho, z čeho má, ani jak má, ani k r á s n a a berou lehkomyslně a odkudkoli; mají totiž
nemá nelibosti; to se n á m více ozřejmí dále. jen náklonnost dávati, ale nezáleží jim na tom, jak
Řekli jsme, že m a r n o t r a t n o s t a lakomství jsou a odkud. Proto ani jejich dary nejsou projevem
ušlechtilého smýšlení; nejsou totiž ani krásné, ani se
ZPÚSOBY LAKOMSTVÍ 79
78 KNIHA ČTVRTÁ
důstojné živnosti, kuplíři a všichni podobní, i lichvá
pro to neprokazují, ani jak se sluší; spíše někdy
ři, kteří malé částky půjčují na vysoké úroky. Všichni 1122
obohacují ty, kteří by se měli sami přičiniti, a lidem
tito totiž berou odtud, odkud nemají, a tolik, kolik
poctivým by nedali nic, kdežto pochlebníkům anebo
nemají, Zdá se, že jest jim společná h a n e b n á zisku-
lidem, kteří jim zjednávají nějaké jiné potěšení,
Chtivoit. Neboť všichni berou na sebe h a n b u pro zisk,
m n o h o . Proto t a k é mnozí z nich jsou nevázaní;
a to i pro zisk skrovný. Nenazýváme totiž lakomými
lehkomyslně totiž rozhazují a utrácejí na prostopáš
ty, kteří berou velké množství tam, odkud nemají,
nosti, a protože nežijí pro krásno, kloní se k rozkoším.
a to, co bráti nemají, jako na příklad tyrany, kteří
Na takové scestí se tedy dostává marnotratník,
plenívají města a obírají svatyně, nýbrž nazýváme je
nemáli správného vedení. Kdyby se mu ho však do
spíše špatnými, bezbožnými a nespravedlivými. Ale
stalo, snad by přišel ke středu a na správnou cestu.
přece k l a k o m c ů m náležejí h r á č v kostky, zloděj
Ale lakomství jest nevyléčitelné. Zdá se totiž, že stáří
a lupič. Jsou totiž chtiví hanebného zisku. Neboť
a každá slabost činí lidi lakomými. Lakomství jest
obojí se namáhají pro zisk a berou na sebe hanbu,
také pro lidi přirozenější než marnotratnost; většina
i podstupují jedni největší nebezpečí pro lup, druzí
lidí totiž jest spíše hrabivá než rozdavačná.
se obohacují ze svých přátel, jimž by měli dáti. Obojí
L a k o m s t v í má t a k é širší rozsah a j e s t
tudíž, ježto chtějí vyzískati tam, k d e nemají, jsou
m n o h o t v a r é; zdá se totiž, že jest m n o h o způ
chtiví hanebného zisku. A každé takové braní jest
sobů lakomství. Neboť ježto záleží ve dvou věcech,
tedy lakotou. A tak se právem lakomství jmenuje
v nedostatku dávání a v nadbytku braní, nebývá
opakem štědrosti; jest totiž větším zlem než m a r n o
u všech úplné, nýbrž někdy jest to rozděleno; jedni
tratnost a chybuje se v n ě m více než v marnotrat
překročují míru v braní, druzí zas jí nedosahují v dá
nosti, o které byla řeč výše.
vání. Neboť všichni ti, kteří mají taková pojmeno
vání, jako spořivci, skrblíci, držgrešlové, nedosahují
míry v dávání, ale nebaží po cizím, aniž chtějí bráti, 4. Velkorysost. Malichernost, nevkus, okázalost
jedni z jakési slušnosti a opatrnosti před hanebno
stí — někteří totiž se zdají tomu vyhýbati anebo O štědrosti tedy a o opačných špatnostech tolik
alespoň ujišťují, že se t o m u vyhýbají proto, aby buď pověděno. S tím asi souvisí promluviti t a k é
snad později nebyli nuceni vykonati něco hanebné o v e l k o r y s o s t i . Neboť se zdá, že i tato jest
ho. K těmto pak náleží také člověk skoupý a každý jakousi ctností co do statku. Ale nevztahuje se jako
takový; jmenuje se tak od nadbytku zásady nic ne štědrost ke všem s k u t k ů m v peněžních záležitostech,
dávati —, jiní se zase zdržují cizího z bázně, ježto není nýbrž pouze k n á k l a d n ý m ; v tom převyšuje štědrost
snadno, aby sám z majetku druhých bral, druzí však velikostí. Neboť, jak již jméno (m e g a 1 o p r e p e i a)
z jeho nikoli, spokojují se tedy s tím, aby ani nebrali naznačuje, jest t o slušný n á k l a d ( p r e p ú s a d a -
ani nedávali; druzí opět v b r a n í překročují míru n p a n é) ve velkém m ě ř í t k u (e n m e g e t h e i). Veli
berou odevšad a všechno, jako ti, kteří provozují ne- kost jest však pojem vztažný; není totiž tentýž ná-
80 KNIHA ČTVRTÁ 0BĚTAVÉ VYNAKLÁDÁNÍ PRO OBECNÉ DOBRO 81
klad u toho, kdo vystrojuje válečnou loď, jako u toho, vytvoří dílo velkolepější. Neboť hodnota majetku a
k d o vypravuje sváteční poselství. A to, co jest slušné, díla není stejná. Majetek totiž jest nejvíce hodnotný,
řídí se osobou, okolnostmi a předmětem. Ten, k d o má-li nejvyšší cenu, na příklad zlato, dílo však jest
vynakládá, jak slušno, ve věcech malých nebo mír hodnotné velikostí a krásou. Neboť podívaná na tako
ných, nenazývá se velkorysým, jako na příklad když vé dílo budí obdiv a hodné obdivu jest to, co jest
se řekne »č a s t o j s e m ž e b r á k u d á v a l « , velkolepé. A tak hodnota díla, jeho velkolepost, jest
nýbrž ten, kdo tak činí ve věcech velkých. Velkorysý ve velikosti.
člověk totiž jest ušlechtilý D štědrý; štědrý člověk
však proto není ještě velkorysý. 5. Osvědčování velkorysého člověka
Nedostatek takového slavii se nazývá m a l i c h e r
n o s t í , nadbytek pak n e v k u s e m a o k á z a l o - Mezi náklady náležejí tak zvané pocty, na příklad
s t í a jaké ještě jsou takové vlastnosti, které nepře- bohům, potom dary, stavby chrámů, oběti a cokoli
kročují velikosti v tom, v čem mají, nýbrž se blýskají náleží k uctívání božstva vůbec, i cokoli se v šlechet
v tom, v čem nemají a jak nemají. O těch však pro ném závodění koná pro obecné dobro, na příklad
mluvíme později. má-li se skvostně vypraviti slavnostní sbor, loď anebo
Velkorysý člověk se podoba člověku rozumnému. obec pohostiti.
Dovede totiž uvážili to, co se sluší, a obětovati při Ve všem však, jak řečeno, hledí se k osobě, která
měřeně velký náklad. Neboť, jak jsme řekli na za to koná, k d o to jest a za jakých okolností to činí;
čátku, duševní stav se určuje činnostmi a předměty, tyto mají býti přiměřené a nejen aby příslušely dílu,
jichž se týká; a tu náklad, který velkorysý člověk nýbrž také konající osobě. Proto nemajetný člověk
přináší, jest velký a slušný. Taková jsou tedy i jeho nemůže býti velkorysý, ježto nemá majetku, z něhož
díla; tak totiž velký náklad bude i slušný, bude-li by mohl v oběť přinésti přiměřeně velký náklad; a po-
přiměřený svému předmětu. A lak dílo má býti hodno kouší-li se o to, jest pošetilý; jest to totiž proti slušno
nákladu a n á k l a d díla, něho je i převyšovati. Takový sti a povinnosti, kdežto správné jednání závisí na
náklad pak velkorysý člověk obětavě vynaloží p r o zdatnosti. Naopak takový náklad jest slušný jednak
k r á s n ý ú č e l ; neboť toto jest ctnostem společné. pro ty, k t e r ý m se toho dříve dostalo buď vlastním
I vynaloží jej rád a ochotně; nehol' přílišné počítání přičiněním nebo od p ř e d k ů nebo od příbuzných, jed
by tu bylo malicherné. A tak bude asi spíše uvažovati, nak p r o lidi urozené a slovutné a podobných před
jak by to bylo nejkrásnější a nejslušnější, než co to ností. Všechno to obsahuje velikost a hodnost.
bude státi a aby to stálo co nejméně. Nutně tedy Takový tedy především, opakuji, jest člověk velko
velkorysý člověk ze svých prostředku vynaloží to, co rysý a v takových nákladných darech záleží velko
má a jak má. Než v tom jest to »veliké« člověka velko rysost, totiž v největších a nejčestnějších. Ze soukro- 1123
rysého, to jest ve velikosti oběti, která, i když se štěd mých vydání náleží sem ty, které se přiházejí jen
rost projevuje v týchž věcech a i když náklad je stejný, jednou, na příklad svatba nebo něco takového, a jest-
Aristoteles, Etika 6
82 KNIHA ČTVRTÁ
PR0TIVY VELKORYSOSTI. VELKOMYSLNOST 83
liže o něco usiluje celá obec anebo předáci, výlohy
pro přijetí a doprovod cizích hostů a p r o dary a třebí vynaložili mnoho, vynakládá málo, kde málo,
jejich oplátky. Neboť velkorysý člověk nevynakládá mnoho.
pro svou osobu, nýbrž p r o o b e c n é d o b r o , Ten zas, kdo jest malicherný, ve všem míry ne
a dary ty mají něco podobného s dary obětními. dosáhne, i poruší k r á s n o tím, že tam, kde velmi
Velkorysý člověk však musí přiměřeně svému mnoho vynaložil, v maličkostech skrblí a ve všem,
bohatství stavěti také svůj dům, neboť i tu jest jakási cokoli činí, váhá a ohlíží se, jak by n á k l a d byl nej
krása, a vynaložiti něco spíše na to, co trvá po dlou menší, ha i toho lituje, ježto se domnívá, že ve všem
hou dobu — to totiž jest nejkrásnější — a v každé činí více než má.
věci si hleděti toho, co jest slušné. Neboť b o h ů m ne Tylo stavy jsou tedy sice špatné, přece však ne
svědčí totéž, co lidem, a n i svatyni totéž, co náhrobku. přinášejí alespoň hanby, poněvadž ani nejsou bližní
A ježto každý n á k l a d má velikost svého druhu, a velký mu škodlivé, ani nejsou příliš ošklivé.
náklad na něco velkého jest nejvíce velkolepý, proto
v tom záleží velikost, a velikost v díle se liší od veli 7. Velkomyslnost. Nadutost, malomyslnost
kosti v n á k l a d u ; nejkrásnější míč zajisté anebo láhev
na olej má jistou velkolepost jako dar pro hocha, Velkomyslnost, jak jest viděti již podle
kdežto cena toho jest malá a není na tom nic štědré jména, vztahuje se k věcem velkým; i uvažme napřed,
ho. Pročež tomu, kdo obětavě vynakládá, náleží ve k jakým. Není pak žádného rozdílu v tom, máme-li
všem, cokoli činí, činiti to velkolepě; neboť v tom zření k samému stavu anebo k osobě, která v tom b
nemůže býti snadno p ř e k o n á n a jest to přiměřené stavu jest.
nákladu. Zdá se, že velkomyslný jest ten, kdo se pokládá
za h o d n a velkých věcí a skutečně jich t a k é hoden
jest. Ten totiž, kdo se tak cení, aniž jest toho hoden,
6. Okázalost a malichernost
jest člověk pošetilý, žádný ctnostný člověk však není
Takový jest tedy člověk velkorysý. Ten však, kdo pošetilý ani nerozumný. Velkomyslný jest tedy ten
upřílišuje a počíná si okázale, překročuje míru, jak jmenovaný; neboť ten, k d o jest hoden malých věcí
jsme řekli, tím, že vynakládá nepřiměřeně. Vydává a pokládá se za hodna jen takových, jest rozumný,
totiž m n o h o tam, kde by byl přiměřen náklad malý, nikoli však velkomyslný. Velkomyslnost totiž záleží
a nevkusně se blýská, jako když na příklad hostí své ve velikosti, jako také k r á s a ve veliké postavě, kdežto
přátele jako na svatbě, a má-li v komediích vypraviti lidé malé postavy jsou sliční a souměrní, nikoli však
sbor, uvádí jej hned při vstupu v rouše nachovém, krásní. Ten, kdo se p o k l á d á za hodna velkých věcí,
jako Megařané. A to všechno učiní nikoli pro krásno, aniž jest jich vskutku hoden, jest n a d u t ý , ten
nýbrž proto, aby ukázal své bohatství, domnívaje se, však, k d o se pokládá za hodna větších věcí než
že pro to jest předmětem obdivu, a tam, kde jest po- opravdu jest, není vždy nadutý. Ten, k d o se pokládá
za h o d n a menších věcí, nežli jest, jest m a l o m y s l -
84 KNIHA ČTVRTÁ POJEM A PŘEDMĚT VELKOMYSLNOSTI 85
n ý , když, ač jest hoden buď velkých nebo mírně člověk zcela směšným, kdyby nebyl dobrý. Nebyl by
velkých nebo malých věcí, ještě méně se cení. A zdá ani cti hoden, kdyby byl špatný; vždyť závodní cenou
se, že nejvíce jím asi jest ten, kdo jest hoden věcí ctnosti jest čest, a ta se vzdává těm, kdo jsou dobří.
velkých; neboť co by asi dělal v případě, kdyby tak Podobá se tedy, že v e l k o m y s l n o s t jest jako 1124
velkých věcí hoden nebyl? nějaká o z d o b a c t n o s t í ; činí j e totiž většími
Jest tedy velkomyslný člověk co do velikosti na a bez nich nemůže vzniknouti. Proto jest nesnadno
vrcholu, co do správnosti ve středu — neboť se cení býti opravdu velkomyslným; jest to totiž nemožno
podle hodnoty —; ostatní tak činí buď příliš m n o h o bez dokonalosti.
nebo příliš málo. Jestliže se tedy pokládá za hodna A tak úsilí velkomyslného člověka se nejvíce týká
velkých věcí, a zvláště největších, a jest jich hoden, cti a necti, i bude se v pravé míře radovati nad velkou
bude se to asi vztahovati zvláště k jedné věci. O hod ctí a které se mu dostává od lidí řádných, jako by
notě se pak mluví vzhledem k zevnějším dobrům; za dostával to, co mu náleží anebo i méně — neboť není
největší dobro pak asi pokládáme to, které vzdáváme vůbec cti, k t e r á by odpovídala dokonalé ctnosti —,
bohům a po němž nejvíce touží lidé velké hodnoty, přece však ji přijme, ježto mu nemohou větší vzdáti.
a co jest závodní cenou za nejkrásnější činy; takovou Nevšimne si však uznání, kterého by se mu dostalo
věcí jest čest — ta jest totiž největší ze zevních od kohokoli a za věci malé — neboť to není čest, které
dober —; ke cti tedy a necti se chová velkomyslný jest hoden —, a stejně ani hanobení — neboť to se ho
člověk, jak má. Také bez důkazu jest zjevno, že cílem právem nebude týkati — .
velkomyslných lidí jest čest; neboť velcí lidé se nej Nejvíce tedy, opakuji, má velkomyslný člověk
více pokládají za hodny cti; arci podle zásluhy. vztah ke cti, ale také u m í r n ě n ě se bude chovati k bo
Malomyslný člověk nedosahuje míry ani hatství, moci a všelikému zdaru a nezdaru, ať se
vzhledem k sobě, ani vzhledem k hodnotě člověka přihodí jakkoli, i nebude se ani příliš radovati ve
velkomyslného. N a d u t ý pak vzhledem k sobě zdaru, ani v nezdaru příliš truchliti. Neboť ani ke cti,
upřílišuje, ale ne vzhledem k velkomyslnému. ač jest největší, se tak nechová — vždyť moc a bohat
Velkomyslný člověk, poněvadž jest hoden největ ství jsou žádoucí pouze pro čest; ten tedy, kdo je má,
ších věcí, jest asi nejlepší; většího totiž vždy jest chce býti pro ně ctěn —; tomu, k o m u čest jest ne
hoden ten, k d o jest lepší, a největších věcí ten, k d o p a t r n o u věcí, jsou jí i ostatní věci.
jest nejlepší. Opravdu tedy velkomyslný člověk musí
býti n u t n ě dobrý. I zdá se, že vlastní předností velko 8. Povaha velkomyslného člověka
myslného člověka jest velikost v každé ctnosti. Ni
k t e r a k by velkomyslnému člověku nepříslušelo dáti P r o t o s e v e l k o m y s l n í lidé zdají býti pohrda
se o překot na útěk anebo křivditi; neboť proč by vými. Zdá se, že i blahobyt přispívá k velkomyslnosti.
jednal nečestně ten, k o m u není nic velkého? Při- Neboť i lidé urození, mocní a bohatí se pokládají za
hlížíme-li k jednotlivostem, jevil by se velkomyslný hodny úcty; vždyť nad jiné vynikají a všechno, co
86 KNIHA ČTVRTÁ JEDNÁNÍ VELKOMYSLNÉHO ČLOVĚKA 87
v dobrém vyniká, jest čestnější. Proto též takové věci Atheňanům, nýbrž vypravovali o tom, čeho dobrého
činí lidi velkomyslnějšími; požívají totiž úcty u ně se jim od nich dostalo. Velkomyslnému také přísluší,
kterých lidí. Vpravdě však pouze dobrý člověk jest aby nikoho nepotřeboval anebo jen stěží, ale aby
hoden úcty; ale k d o má oboje, pokládá se za hodná ochotně pomohl a k p ř e d á k ů m a zámožným lidem
větší úcty. Ti, kdo taková dobra mají bez ctnosti, prá aby byl povznesený, k obyčejným lidem však přívěti
vem se ani nepokládají za hodny velkých věcí, ani vý; nad ony totiž vynikati jest těžko a důstojno, nad
nebývají správně nazýváni velkomyslnými. Neboť bez tyto snadno, a k oněm se chovati povzneseně není
dokonalé ctnosti toho není, a ti, k d o takové přednosti nešlechetné, k nižším však by to bylo odporné zrovna
mají, stávají se pohrdavými a zpupnými. Bez ctnosti lak, jako slabým ukazovati svou sílu. Ani se netlačí na
totiž není snadno blahobyt řádně snášeti; a poněvadž vznešená místa, ani tam, kde první úlohu hrají jiní;
ho lidé nedovedou snášeti a domnívají se, že n a d i jest klidný a pozvolný, pokud nejde o velkou čest
b ostatní vynikají, pohrdají jimi a sami dělají to, co se a úlohu, a jest činný jen v málo věcech, za to však
jim namane. Neboť napodobují velkomyslného člově ve velkých a slavných. Nutně také jest i zjevným ne
ka, ač mu podobni nejsou, a činí to, kde mohou; přítelem i zjevným přítelem; neboť jen bázlivec se
ctnostných skutků tedy nekonají, ostatními lidmi skrývá. I bude pečovati více o pravdu než o slávu,
však pohrdají. Velkomyslný člověk totiž pohrdá prá a bude mluviti a jednati otevřeně; mluví totiž ne
vem — neboť soudí pravdivě —, obecné množství však pokrytě z pohrdavosti. Proto jest také pravdomluvný,
nahodile. až na to, co mluví v ironii; ironický pak jest k obec
Velkomyslný člověk se nevydává v malé nebezpečí nému množství.
ani rád, aby došel třebas malé cti, nýbrž v nebezpečí A podle jiného nedovede žíti, leč podle přítele;
velké, a kdykoli jest v nebezpečí, nešetří života, ježto bylo by to totiž otrocké, proto také všichni pochleb-
mu nepřikládá takové hodnoty, že by za každou cenu níci jsou otrockého smýšlení a lidé smýšlení nízkého
měl býti zachován. A ježto může dobře činiti, stydí se jsou pochlebníky. Ani rád neobdivuje; neboť pro něho
dobrodiní přijati; neboť ono přísluší vyššímu, toto není nic velkého. Ani není mstivý; velkomyslnému
nižšímu. A r á d dobrodiní oplácí větším; neboť tak člověku totiž nesluší vzpomínati, zvláště ne na utrpě
bude zavázán ten, kdo napřed dobrodiní prokázal, ná příkoří, nýbrž spíše je pomíjeti.
a sám bude tím, jemuž se dobrodiní dostalo. Také se Ani nemluví mnoho o lidech; ani totiž nevypra
zdá, že velkomyslní lidé se pamatují na ty, k o m u vuje o sobě, ani o druhém; neboť mu nejde o to, aby
dobrodiní prokázali, nikoli však na ty, od koho je byl chválen, ani o to, aby ostatní byli haněni, ani zase
přijali; jest totiž menší ten, kdo dobrodiní přijal, než není přítelem vychvalování; proto o jiných zle ne
ten, k d o je prokázal, a tento chce vynikati. A o pro mluví, ani o nepřátelíc!), leč pro jejich zpupné jednání.
kázaných dobrodiních rád slyší, o přijatých však A nejméně jest nakloněn naříkati a prositi při tom
nerad; proto prý t a k é Thetis nevypravovala Diovi o to, co jest n u t n é anebo bezvýznamné; neboť tak se
o dobrodiních, která mu prokázala; ani Lakonové chová jen ten, komu na těch věcech záleží. I jest na-
88 KNIHA ČTVRTÁ 89
kloněn spíše k tomu, aby získal to, co jest krásné a 10. Smysí pro čest. Ctižádost a její nedostatek
neužitečné, než to, co jest užitečné a výnosné; neboť
ono spíše přísluší člověku, který sám sobě stáčí. Velkomyslnost se tedy dle našeho tvrzení vztahuje
I pohyb u velkomyslného člověka se zdá býti po k velké cti; podobá se však, že vzhledem k této jest b
zvolný, hlas vážný, mluva klidná; vždyť ten, kdo usi ještě jakási ctnost, jak jsme se zmínili na začátku,
luje o málo věcí, nekvapí, ani nenapíná hlasu ten, k t e r á se zdá podobně asi míti k velkomyslnosti, jako
k d o nic za velké nepokládá; neboť křik a unáhlení se má štědrost k velkorysosti. Obě tyto ctnosti totiž
pocházejí odtud. jsou vzdáleny velkých věcí, k m í r n ý m a skrovným
však nás uvádějí v pravý a přiměřený poměr.
9. Chování člověka malomyslného a nadutého J a k o v b r a n í a dávání peněz jest střednost, nad
bytek a nedostatek, tak i v touze po cti jest více a
Takový jest tedy člověk velkomyslný. Kdo tu však méně než přiměřeno, a střed, který působí, že čest
nedosahuje míry, jest m a l o m y s l n ý , a k d o míru hledáme tam, kde m á m e a jak m á m e . C t i ž á d o s t i
překročuje, jest nadutý. Zdá se, že ani tito nejsou zlí, v é h o č l o v ě k a k á ř e m e proto, ž e touží p o cti více
neboť nečiní nic zlého, nýbrž chybující. Malomyslný než má, a touží ji míti odtud, odkud nemá, člověka
člověk totiž, ač jest hoden dobrých věcí, olupuje se bez ctižádosti zas proto, že ani nevolí, aby byl ctěn
o to, čeho jest hoden, a podobá se, že má cosi zlého za k r á s n é činy. Někdy však ctižádostivého člověka
z toho, že se nepokládá za hodna dobrých věcí a že chválíme jako mužného a pro k r á s n o nadšeného, člo
sám sebe nezná; sice by toužil po tom, čeho jest hoden věka bez ctižádosti jako umírněného a rozumného,
a co jsou alespoň dobré věci. Přece se však takoví lidé jak jsme řekli na začátku.
nezdají býti pošetilí, nýbrž spíše úzkostliví. Taková Poněvadž se však o takové náklonnosti mluví
d o m n ě n k a však, zdá se, může je učiniti i horšími; v r ů z n é m smyslu, jest zřejmo, že ctižádosti nevztahu
neboť každý člověk touží po tom, co mu dle hodnoty jeme vždycky k tetéž věci, nýbrž chválu vztahujeme
náleží, oni však se zdržují i krásných činů i snah jako k tomu, co přev3'šuje ctižádost obecného množství,
nehodní, stejně pak i zevnějších dober. h a n u pak k tomu, co převyšuje přiměřenost. Poně
N a d u t í lidé jsou pošetilí a neznají se, a to zjev vadž však střednost nemá tu zvláštního jména, zdá
ně — neboť se domáhají pocty, jako by toho byli se, že o její prázdné místo zápasí krajnosti. V tom,
hodni, a potom bývají usvědčeni —, i v úpravě šatu v čem jest nadbytek a nedostatek, jest i střed; i touží
a těla se zdobívají a v podobných věcech; chtějí, aby lidé po cti více i m é n ě než mají; jest tu tedy i to, jak
jejich blahobyt byl zjevný, i mluví o něm, aby pro to mají; a tak bývá chválen i tento stav, ježto jest střed-
byli ctěni. ností co do cti, ač nemá zvláštního jména. Zdá se pak,
K velkomyslnému smýšlení jest však protikladem že vzhledem k ctižádosti jest to stav bez ctižádosti,
více malomyslnost než nadutost; vyskytuje se totiž vzhledem k tomuto zas, že jest to ctižádost, vzhledem
častěji a jest horší. k oběma pak zas jaksi oběma. Jak se podobá, tak
90 KNIHA ČTVRTÁ POJEM KLIDNOSTI A JEJÍCH PROTIV 91
tomu jest i v ostatních ctnostech. V tomto případě vají, a to na koho nemají, proč nemají a více než mají,
jen se zdá, že krajnosti jsou proti sobě položeny proto, ale rychle přestávají; a to jest u nich t a k é nejlepší.
že střed jest bezejmenný. Toto se u nich přihází, ne že by hněv zdržovali, nýbrž
pro svou prudkost zřejmě mu povolují, potom se zase
11. Klidnost. Hněvívost uklidňují. P r c h l i v í l i d é však jsou nadmíru
prudcí a pro vše a při všem zlostní; odtud také jejich
K l i d n o s t jest středností co do návalů hněvu, jméno. R o z t r p č e n í l i d é jsou nesmiřitelní a
poněvadž však střed jest bezejmenný a skoro i kraj- hněvají se po dlouhou dobu; zadržují totiž svou zlobu.
nosti, klademe klidnost do středu, ač se kloní k ne Uklidnění nastává, jakmile oplata byla vykonána;
dostatku, který nemá jména. Nadbytek možno nazvati neboť pomsta zastavuje hněv, ježto působí místo ne
asi h n ě v i v o s t í . Neboť příslušná vášeň jest hněv, libosti libost. Dokud se to nestane, něco je tíží; proto
pohnutky však jsou četné a rozmanité. že totiž jejich pohnutí není zjevné, nikdo jim ani ne-
Ten tedy, kdo se hněvá pro to, proč má a na koho domlouvá, a k tomu, aby hněv v sobě strávili, jest
má, dále pak také, jak má, kdy a po jakou dobu, jest potřebí času. Takoví lidé pak jsou velmi obtížní sobě
chválen; tento právě asi jest klidný, jestliže klidnost samým i nejlepším přátelům. P o p u d l i v ý m i na
bývá chválena. Neboť klidný člověk chce zůstati ne zýváme ty, kteří se horší nad tím, n a d čím nemají
vzrušen a nechce se nechali vláčeti vášní, nýbrž horší a více a déle než mají, a kteří se nesmiřují bez pomsty
se jen tak, jak káže rozum, a pro to a po takovou nebo trestu.
1126 dobu. Zdá se pak, že chybuje více směrem k nedostat V protiklad klidnosti klademe více nadbytek hně
ku; klidný člověk totiž není náchylný k pomstě, vu; neboť se přihází častěji — mstíti se totiž jest více
nýbrž spíše k odpuštění. lidské —, a popudliví lidé jsou k spolužití horší. To
Nedostatek, ať jest to jakýsi stav bez hněvu, anebo vysvítá i z toho, co bylo dříve řečeno, i z toho, co
cokoli jiného, bývá haněn. Ten totiž, kdo se nehněvá, jsme právě uvedli; není totiž snadno přesně určiti,
proč má, jak, kdy a na koho, jest, jak se zdá, zpo jak, na koho, proč a jak dlouho jest třeba se hněvati,
zdilý; neboť se zdá, jako by takový člověk neměl ani a pokud kdo správně jedná nebo chybuje. Neboť ten,
citu, ani bolesti, a když se nehněvá, že se ani nebrání, k d o se málo odchyluje, ať směrem k tomu, co jest
snášeti pak pohanění a nechrániti proti n ě m u svých příliš mnoho, nebo k tomu, co jest příliš málo, nebývá
příbuzných prozrazuje mysl otrockou. h a n ě n ; někdy chválíme i ty, kteří nedosahují míry
Nadbytek může býti ve všech směrech — totiž, na a nazýváme je klidnými, a lidi popudlivé, poněvadž b
koho se nemá hněvati, proč, nebo se hněvá více než se dovedou ovládnouti, mužnými. Nedá se tedy po
má, rychleji a déle —, ale ne všechno to se vyskytuje j m e m snadno vyjádřiti, kolik a jak se má kdo odchý
u téhož člověka. Neboť by to bylo nemožné. Vždyť liti, aby byl haněn; neboť rozhodnutí o tom jest
zlo i sebe sama hubí, a bylo-li by úplné, bylo by ne v jednotlivostech a v citu. Ale tolik jest alespoň
snesitelné. Z l o s t n í l i d é s e tedy rychle rozhně- zjevno, že chvály jest hoden duševní stav, který za-
92 KNIHA ČTVRTÁ
SPRÁVNÉ CHOVÁNÍ V OBCOVÁNÍ S LIDMI 93
chovává střed, podle něhož se hněváme na toho, na
A tak, jak jsme všeobecně řekli, bude se v obco
koho máme, proč máme, nač m á m e a co ještě jiného
vání chovati tak, jak má, a ježto přihlíží k tomu, co
sem náleží, ale nadbytek a nedostatek zasluhuje hany,
jest krásné a prospěšné, vynasnaží se, aby nezarmu
a to menší, je-li nepatrný, je-li však patrnější, větší,
coval, nýbrž spíše bavil. Neboť, jak se podobá, týká
a když jest velmi znatelný, největší. Jest tedy patrno,
se to libostí a nelibostí, které vznikají při vzájemných
že se m á m e přidržovati toho duševního stavu, který
stycích, a tu kdykoli nemůže přispěti k obveselení,
zachovává střed.
aniž by to pro něho nebylo krásné, anebo bylo škod
livé, bude rozmrzelý a raději zarmoutí. A jestliže by
12. Ctnosti a špatnosti o obcování s lidmi n ě k d o něco činil, co by tomuto způsobilo hanbu nebo
škodu, a to nemalou, kdežto opak by mu způsobil jen
Tolik o stavech co do hněvu; pokud se týče vzá malou nelibost, neschválí toho, ale dá najevo svou
jemných styků, spolužití a obcování v řečech a jed nelibost. Různě se bude chovati k p ř e d á k ů m a k oby
náních, zdá se, že jedni jsou l i c h o t i v í , kteří totiž čejným lidem, k lidem více nebo méně známým, a po- 112?
všechno dle libosti chválí a v ničem neodporují, nýbrž dobně i podle jiných rozdílů, dávaje každému to, co
míní, že nesmějí býti nepříjemní těm, s nimiž se stý mu náleží. O sobě vzato dává přednost tomu, aby
kají; druzí však, kteří jim naopak ve všem odporují působil radost, a střeže se, aby nepůsobil bolesti; při
a pranic nedbají toho, že jsou nepříjemní, nazývají tom má zření k následkům, jsou-li závažnější, myslím
se n e v r l ý m i a s v á r l i v ý m i . totiž k tomu, co jest krásné a prospěšné. A pro po
zdější velkou radost způsobí malou bolest.
Jest tedy zjevno, že jmenované způsoby chování
Takový jest tedy ten, kdo jest zaměřen ke středu,
zasluhují hany a že chvály hodno jest chování, které
n e m á však zvláštního jména; z těch pak, kteří se
zachovává střed, podle něhož každý člověk schválí to,
snaží, aby byli příjemní, ten, k d o pro nic jiného, jest
co má a jak má, stejně pak i odmítne; jména se mu
lichotivý, ten však, k d o se o to snaží proto, aby z toho
nedostalo, podobá se však nejvíce přátelství. Neboť
měl nějaký prospěch peněžitý anebo čeho se penězi
takový člověk jest ten, jehož duševní stav jest za
nabývá, jest p o c h l e b n í k ; o tom, kdo se na vše
měřen ke středu, a jakého chceme zváti pravým pří
chny mrzí, se říká, že jest nevrlý a svárlivý. Zdá se
telem, má-li n a d to ještě lásku. Liší se však od přátel
pak, že protiklad jest tu jen v krajnostech, poněvadž
ství tím, že jest bez hlubšího citu a lásky k těm,
střed jest bezejmenný.
s nimiž obcuje; neboť nepřijímá všechno, jak má,
z lásky nebo nenávisti, nýbrž proto, že takový jest.
Stejně totiž to bude činiti k lidem neznámým i zná 13. Pravdivost. Záludnost, chlubnost
mým, k d r u h ů m i k lidem cizím, jenom že po každé
tak, jak náleží; neboť se nesluší míti stejnou péči Téměř téže věci se týká také střednost c h l u b
o druhy a lidi cizí, ani stejně je zarmucovati. osti a z á l u d n o s t i ; avšak ani t a nemá jména.
Přece však neuškodí pojednati i o takových vlastno-
94 KNIHA ČTVRTÁ LEŽ A PRAVDOMLUVNOST 95
stech; pojednáme-li o jednotlivých případech, nabude bude spíše kloniti k menší míře; neboť se zdá, že jest
me zajisté lepší znalosti o mravnosti, i přesvědčíme to přiměřenější, ježto nadbytek jest odporný.
se asi, že ctnosti jsou střednosti, uvědomíme-li si, že Ten, kdo si osobuje více než má, a to bez zvlášt
ve všech se věc tak má. Co se týče spolužití, bylo pro ního úmyslu, podobá se člověku špatnému — vždyť
mluveno o lidech, kteří se v obcování chovají pří by se neradoval ze lži , jest však spíše pošetilý než
jemně a nepříjemně, pojednejme tedy také o těch, zlý; má li však při tom zvlášlni úmysl, tak nezaslu-
kteří podobně v řečech, v jednání a v osobování pro huje přilil hany, jako člověk chlubný, ten, jehož
jevují p r a v d i v o s t a n e p r a v d i v o s t . úmysl směřuje k slávě nebo cti, ten však, jehož úmysl
Zdá s e tedy, ž e c h l u b n ý č l o v ě k s i osobuje směřuje k penězům anebo co k nim náleží, jest již
vzácné vlastnosti, kterých nemá, nebo větší než má, nestoudnější. Chlubnost však nespočívá v pouhé
kdežto záludný člověk zapírá nebo zmenšuje vlastno schopnosti, nýbrž v záměrné volbě; neboť člověk jest
sti, které má, toliko ten, k d o se přidržuje středu, sám chlubný podle svého duševního slavu a že jest již
jest pravdivý i životem i řečí, ježto se přiznává takový, zrovna jako i lhář, buď se raduje ze lži samé,
k tomu, co má, a ani nezvětšuje, ani nezmenšuje. Vše anebo touží po slávě a zisku. Ten tedy, kdo se chlubí
to se ovšem může díti pro nějaký cíl i bez něho. pro čest, osobuje si takové vlastnosti, pro něž býváme
Každý člověk mluví, jedná a žije tak, jaký jest, ne- chváleni a oslavováni, ten však, kdo to činí pro zisk,
má-li nějaký zvláštní cíl. připisuje si ty, z nichž užitek mívá i bližní, a nemá-li
O sobě 1 e ž jest špatná a zasluhuje hany, pravda jich, lze to skrýti, jako u věštce, mudrce a lékaře.
jest však k r á s n á a hodna chvály. A tak i člověk prav Proto si přemnozí osobují takové vlastnosti a chlubí
divý, který zachovává střed, jest hoden chvály, ti se jimi; na ně se hodí to, co jsme řekli.
však oba, kteří projevují nepravdivost, zasluhují hany, L i d é z á l u d n í , kteří v řeči zamýšlejí zmen
více ovšem člověk chlubný. Pojednejme o každém šování, zdají se být co do mravů jemnější — neboť
zvlášť, dříve o člověku pravdivém. Nemluvíme ovšem se nezdá, že by tak mluvili pro zisk, nýbrž jako by
o pravdomluvném člověku ve smlouvách, ani ve vě se vyhýbali vtíravosti —; tito nejraději zapírají i to,
cech, které se týkají spravedlnosti a nespravedlnosti co jim přináší slávu, jako i Sokrates to činíval; ten
b — to totiž náleží jiné ctnosti —, nýbrž o člověku, však, k d o zastírá i věci nepatrné a zjevné, nazývá se
který i tam, kde o nic takového nejde, jest pravdo upejpavcem a zasluhuje opovržení — někdy se to zdá
mluvný i v řeči i v životě, protože jest takový svým být chlubností, na příklad, odívá-li se n ě k d o po způ
duševním stavem. Takový člověk jest asi dobrý. Neboť sobu lakonském; neboť i nadbytek i přílišný nedosta
pravdymilovný člověk i tam, kde na tom nezáleží, jest tek jest chlubností —; ten však, kdo záludnosti užívá
p r a v d o m l u v n ý , i bude tím spíše mluviti pravdu mírně a záludně se vyjadřuje ve věcech ne příliš jas
tam, kde na t o m záleží; lži se tu bude vystříhati jako ných a zjevných, jeví se jemným. I zdá se, že protivou
něčeho ošklivého, jíž by se i tak o sobě vystříhal; člověka pravdivého jest člověk chlubný; jest totiž
a takový člověk jest hoden chvály. Od pravdy se však horší.
96 KNIHA ČTVRTÁ PŘEKROČENÍ MÍRY V ŽERTU. ZPUSOBNOST 97
14. Chování při společenském styku a zábavě tak, že mluví to, co pro ušlechtilého člověka není ne-
slušno, anebo tak, že posluchače netrápí, nýbrž ob-
Poněvadž v životě jest také odpočinek a při něm
veseluje? Či se to snad určiti nedá? Vždyť každé
z á b a v a s kratochvílí, zdá se, že i tu jest jakési při-
mu člověku jest nepříjemným a příjemným něco
1128 měřené obcování, to jest způsob, co a jak se má mlu jiného. A takové věci bude i poslouchati; co totiž
viti, a stejně také poslouchati. Bude pak t a k é rozdíl snese poslouchati, to p a t r n ě dovede i mluviti. Ne
v tom, zda se takové hovory vedou anebo poslouchají. dovolí si tedy všechno; neboť posměch jest jakési
Jest zjevno, že i v tom jest nadbytek a nedostatek tupení a zákonodárci některá potupení zakazují;
od středu. měli by snad zakázati také posměch. Vzdělaný a
Ti, kteří překročují míru ve směšnosti, zdají se ušlechtilý člověk se tedy bude tak chovati, neboť jest
býti š a š k y a h r u b c i , ježto stojí všemožně jen jakoby zákonem sám sobě.
o směšno a hledí spíše způsobiti smích, než slušně
Takový jest tedy člověk, který hledí středu, ať se
mluviti a netrápiti toho, kdo je terčem žertu; ti však,
nazývá způsobným, ať vtipným; šašek však podléhá
kteří ani sami nic směšného nepromluví a na ty, kteří
směšnu a nešetří ani sebe ani ostatních, může-li jen
tak činí, se horší, zdají se býti m r z u t í a p ř í k ř í;
vyvolati smích, a mluví takové věci, kterých by jemný b
ti, kteří přiměřeně žertují, nazývají s e o b r a t n ý m i
člověk nepromluvil, ba některých by ani neposlou
s p o l e č n í k y , poněvadž jsou jaksi pohybliví. Ne
chal. Mrzout jest takového obcování neschopen. Ničím
boť se zdá, že povaha má takové pohyby, a jako se
totiž k zábavě nepřispívá a všechno ho mrzí. A přece
tělo posuzuje podle pohybů, tak i povaha. Ježto však
se zdá, že odpočinek a kratochvíle jsou v životě nutné.
směšno převládá a většina lidí se raduje z kratochvíle
a žertování většího, než jest přiměřeno, i šašci jako Tak jsme promluvili o třech střednostech v životě
příjemní společníci bývají zváni vtipnými; že se však a že všechny se vztahují k společenskému styku v urči-
oba liší, a to nemálo, jest zjevno z toho, co jsme řekli. tých řečech a v jednání. Liší se tím, že jedna se
Stavu, zaměřenému ke středu, jest vlastní také vztahuje k pravdivosti, druhé dvě k příjemnosti,
z p ů s o b n o s t ; člověku způsobnému náleží mluviti a z těchto, které se vztahují k té příjemnosti, jedna
a poslouchati takové řeči, které svědčí člověku slušné se týka zábavy, druhá ostatního obcování v životě.
mu a ušlechtilému; neboť takovému člověkovi se sluší
jisté žerty i pronášeti i poslouchati, ale jest rozdíl 15. Pojem studu
mezi žertem, který dělá člověk ušlechtilý a sprostý,
a mezi žertem člověka vzdělaného a nevzdělaného. O s t u d u nelze mluviti jako o nějaké ctnosti;
Můžeme to viděti i na starých a nových komediích; podobá se totiž, že jest spíše citem než m r a v n í m sta
v oněch totiž směšno záleželo v oplzlosti, v těchto vem. Bývá vymezován jako jakýsi strach před za
v narážce; i liší se to nemálo co do slušného chování. hanbením a projevuje se podobně jako strach před
Jak tedy určíme toho, kdo správně žertuje, snad strašnými věcmi; ti totiž, kdo se stydí, červenají se,
Aristoteles, Etika 7
98 KNIHA ČTVRTÁ
ti pak, kteří se bojí smrti, blednou. Zdá se, že oboje KNIHA PÁTÁ
jest něčím tělesným, což prozrazuje spíše cit než stav.
Ten cit není p ř i m ě ř e n každému věku, nýbrž jen SPRAVEDLNOST A PRÁVO
mládí. Máme totiž za to, že v tomto věku mají lidé
býti s t y d l i v í , poněvadž ti, kteří žijí podle vášně,
m n o h o chybují, studem pak jsou od toho zdržováni,
i chválíme mladé lidi, kteří jsou stydliví, kdežto člo 1. Pojem spravedlnosti
věka staršího asi nikdo nepochválí za to, že jest styd
livý. Míníme totiž, že nemá činiti nic, za co by se
musel styděti. Ani člověku ctnostnému nepřísluší se
styděti, ježto se to děje jen pro věci špatné — neboť
takové věci se nemají páchati; nic na t o m nezáleží,
C O s e týče s p r a v e d l n o s t i a n e s p r a v e d l
n o s t i , musíme uvažovati o tom, jakých jednání
se týkají, j a k o u středností jest spravedlnost a čeho
jsou-li ty věci špatné opravdu, či pouze domněle; ne středem jest právo. Postup našeho zkoumání buď tu
mají býti páchány žádné z nich, takže ani netřeba tentýž, jako v pojednání předchozím.
se styděli —, a prozrazuje to člověka špatného, který
Vidíme tedy, že spravedlností chtějí všichni na
jest takový, že dovede páchati něco ošklivého. Ale
zývati takový stav, jímž jsou schopni spravedlivě jed
bylo by nesprávné mysliti, že jest slušný proto, že se
nati a jímž skutečně spravedlivě jednají a chtějí to,
za to stydí, když něco takového učiní; vždyť stud se
co jest spravedlivé; a zrovna tak jest to i u nespra
vztahuje k dobrovolným věcem a počestný člověk
vedlnosti, jíž nespravedlivě jednají a chtějí to, co jest
nikdy nebude dobrovolně konati špatné věci. Tak
nespravedlivé. Proto i n á m to budiž prvním a vše
stud jest asi jen podmíněně mravní vlastností; kdyby
obecným předpokladem.
totiž člověk tak jednal, styděl by se; ale ta podmíně
nost nenáleží k ctnostem. Je-li však n e s t o u d n o s t Neboť věc není stejná ve vědění, v duševních schop
něčím špatným a nestydíme-li se k o n a t i věci špatné, nostech a stavech. Zdá se totiž, že schopnost a vědění
není proto ještě člověkem mravního smýšlení ten, jest i při protivných předmětech táž a totéž, kdežto
kdo takové věci k o n á a potom se za ně stydí. Ani protivný stav v protivných předmětech není již ten
zdrželivost není ještě ctností, nýbrž vlastností jaksi týž. Na příklad zdraví nepůsobí něco, co jest mu pro
smíšenou; o tom bude promluveno později. Nyní po tivné, nýbrž jenom to, co jest zdravé; říkáme totiž,
jednejme o spravedlnosti. že m á m e zdravou chůzi, kdykoli chodíme tak, jako
chodí člověk zdravý. Často se tudíž protivný stav po
znává z protivného, často však ze svého podmětu.
Kdykoli totiž dobrý slav jest zřejmý, stává se zřej
m ý m i špatný stav, a z toho, co působí zdraví, po
znává se zdravý stav a z tohoto ono. Neboť je-li dobrý
100 KNIHA PÁTÁ O PRÁVU A LEGALITĚ 101
stav zdraví tolik, jako otužilost těla, n u t n ě jeho špat dost většího zisku směřuje k dobru, proto se zdá, že
ným stavem jest ochablost těla, a příčinou dobrého jest člověkem, který si osobuje více. I nešetří rovno
zdraví jest to, co působí v těle otužilost. Z toho pak sti; to totiž jest širší a obecný pojem.
obyčejně vyplývá, že, kdykoli se mluví o jednom (Také ten, kdo nedbá zákonů, jest nespravedlivý.
v různém smyslu, mluví se v různém smyslu i o dru Toto totiž, protizákonnost nebo nerovnost, obsahuje
hém, na příklad o právu, bezpráví a nespravedlnosti. veškeru nespravedlnost a jest společným znakem
každé nespravedlnosti.)
3. Významy spravedlnosti
3. Spravedlnost celá
Podobá se, že se o spravedlnosti a nespravedlnosti
mluví v různém smyslu, ale stejnojmenné názvy jejich Ježto se člověk, který si počíná protizákonně, uká
pro svou příbuznost se nerůzní tak zřejmě, jako poj zal jako nespravedlivý, člověk pak, jenž zákonů dbá,
my, které jsou od sebe vzdálenější; rozdíl jest zajisté jako spravedlivý, jest zjevno, že vše zákonné jest
veliký v podobě, na příklad když se klíčem nazývá jaksi spravedlivé; co totiž jest ustanoveno mocí zá
kost pod k r k e m živočichů a nástroj, k t e r ý m se za konodárnou, jest zákonné, a všechno to nazýváme
vírají dveře. spravedlivým. Zákony pak mluví o všem, ježto hledí
Určeme tedy, jak m n o h o významů má výraz »ne- k tomu, co prospívá buď všem (nebo lidem vynikají
spravedlivý«. Zdá se, že nespravedlivý jest ten, kdo cím) nebo předním, a to buď podle ctnosti anebo
nedbá zákonů, za druhé člověk, který si osobuje více, podle jiné nějaké vynikající vlastnosti; a tak v jed
a konečně ten, k d o nešetří rovnosti, takže spravedlivý n o m smyslu nazýváme s p r a v e d l i v ý m t o , c o
bude p a t r n ě ten, kdo dbá z á k o n ů a šetří rovnosti. v občanském společenství působí a
Právo tedy jest zákonnost a rovnost, bezpráví pak z a c h o v á v á b l a ž e n o s t a j e j í č á s t i . Zákon
b protizákonnost a nerovnost. Ježto pak nespravedlivý však přikazuje prováděti výkony jak statečnosti, na
člověk si osobuje t a k é více, bude se to týkati dober, příklad neopouštěti šiku, neutíkati, neodhazovati
ne všech, nýbrž těch, které podmiňují zdar a nezdar, zbraně, tak také uměřenosti, na příklad necizoložiti
která prostě jsou vždy dobrá, ale ne vždy každému. a nedopouštěti se násilí, a klidnosti, na příklad nebíti
Lidé si jich přejí a vyhledávají jich; ale nemají tak a nepomlouvati, a podobně také v ostatních ctnostech
činiti, nýbrž mají si přáti, aby to, co je prostě dobré, a špatnostech jedno přikazuje, druhé zakazuje, a to
bylo dobré také pro ně, a tak mají dávati přednost správně, je-li sám správně vypracován, nesprávně,
tomu, co jest pro ně dobré. je-li ukvapen.
Nespravedlivý člověk však nechce vždy větší díl, Tato spravedlnost tedy jest ctnost dokonalá, ale
nýbrž i menší, totiž z toho, co jest zlem prostě; ale nikoli prostě, nýbrž vzhledem k druhému. A proto
poněvadž i menší zlo se zdá býti jaksi dobrem, a žá- se často zdá, že spravedlnost jest ctností nejpřednější
103
102 KNIHA PÁTÁ
a ani večerní záře ani jitřní není tak obdivuhodná. 4. Spravedlnost částečná
Proto t a k é přísloví praví:
Hledáme však s p r a v e d l n o s t , k t e r á jest č á s t í
Ve spravedlnosti c t n o s t i . Jest totiž taková, jak jsme řekli. A stejně
ctnost jest ukryta všechna. jest i nespravedlnost, k t e r á jest částí. A toho, že jest
taková, známkou jest t o t o : ten, k d o se dopouští ně
A jest nejvíce dokonalou ctností, protože jest užívá které z ostatních špatností, jedná sice nespravedlivě,
ním dokonalé ctnosti, dokonalou jest však proto, že ale nic si neosobuje na ú k o r druhého, na příklad ten,
ten, k d o j i má, d o v e d e c t n o s t i u ž í v a t i k d o odhodil štít ze zbabělosti nebo ze zlolajnosti zlo
i v ů č i d r u h é m u , a nikoli jen pro sebe; neboť řečil anebo z lakoty odepřel pomoci; osobuje-li si
mnozí dovedou ctnosti užívati ve vlastních záležito však více, nedopouští se často žádné z takových vad
stech, v těch však, které se vztahují k druhému, ne- ani jich všech, ovšem dopouští se určité špatnosti —
1130 dovedou. A proto se zdá, že pravdu má výrok Bian- vždyť ho haníme —, totiž nespravedlnosti. Jest tedy
tův, ž e » v l á d a u k a z u j e m u ž e « . Neboť ten, jiná jakási nespravedlnost jako část té celé, a jakési
k d o jest vládcem, má již vztah k d r u h é m u a ke spo bezpráví j a k o část celého bezpráví, totiž protizákon-
lečnosti. Právě proto se také zdá, že spravedlnost nosti.
jediná z ctnoslí jest cizím dobrem, ježto se vztahuje
Dále, když jeden cizoloží pro zisk a přijme jej,
k d r u h é m u ; k o n á totiž to, co prospívá jinému, buď
druhý pak ještě za to peníze vydává a tím pro svou
vládci nebo spoluobčanu. Nejhorší jest tedy ten, k d o
žádost béře škodu, zdá se, že tento jest asi spíše ne
užívá špatnosti vůči sobě i vůči přátelům, nejlepší p a k
vázaný než zištný, onen pak spíše nespravedlivý,
ten, k d o užívá ctnosti ne tak vůči sobě, jako vůči
nikoli nevázaný. P a t r n o tedy, že pro ten zisk.
d r u h é m u ; neboť toto jest věc nesnadná.
Tato s p r a v e d l n o s t tedy není částí ctnosti, Dále, všechna ta protizákonná jednání dají se
nýbrž c e l o u c t n o s t í , ani naopak nespravedl uvésti vždy na určitou špatnost, na příklad cizoložství
nost není částí špatnosti, nýbrž celou špatností — čím na nevázanost, útěk z řady na zbabělost, ublížení na
se liší ctnost a tato spravedlnost, vyplývá z toho, co těle na hněv, nedovolený zisk však na žádnou jinou
bylo řečeno; jest to totéž, jejich pojem však není ten špatnost, jenom na nespravedlnost.
týž, nýbrž, pokud se vztahuje k druhému, jest to A tak jest zřejmo, že mimo celou nespravedlnost
spravedlnost, a p o k u d jest to takový stav, jest to jest jakási jiná nespravedlnost částečná, s onou
ctnost prostě —. stejnojmenná, protože jejich výměr náleží témuž
rodu; obě totiž mají svůj hlavní význam ve vztahu b
k druhému, jenže jedna se vztahuje ke cti nebo k pe
nězům nebo k sebezáchově, anebo, kdybychom pro
to měli jeden výraz, k tomu všemu, a to pro libost
104 KNIHA PÁTÁ DRUHY SPRAVEDLNOSTI ČÁSTEČNÉ 105
ze zisku, kdežto d r u h á se vztahuje ke všemu, co platí politické či jiné, neboť není to snad totéž, býti dob
o člověku ctnostném. rým člověkem a býti dobrým občanem vůbec —.
Jedním druhem č á s t e č n é s p r a v e d l n o s t i
a jí příslušného práva jest ten, který se t ý k á r o z
5. Částečná spravedlnost rozdílecí a opraoná d ě l o v á n í poct nebo peněz anebo ostatních statků,
které lze rozděliti ú č a s t n í k ů m občanství — neboť
Jest tedy zjevno, že jest spravedlností více a že v tom může býti jeden d r u h é m u roven i neroven —,
vedle ctnosti celé jest ještě jiná spravedlnost; jest jiný její druh jest o p r a v n ý v e s m ě n á c h . 1 1 3 1
třeba zkoumati, která jest to a jaká. Určili jsme, že Tento pak má dvě části; směny jsou totiž buď dobro
bezprávím jest to, co jest proti z á k o n u a co nešetří volné nebo nedobrovolné, dobrovolné jsou na příklad
rovnosti, právem pak zákonnost a rovnost. Proti- prodej, koupě, půjčka, zástava, užívání, uschování,
zákonnosti odpovídá ona nespravedlnost, o které byla nájem — dobrovolnými se nazývají, protože základ
dříve řeč; ježto však nerovnost a protizákonnost ne těch směn jest dobrovolný —, z nedobrovolných pak
jsou stejné, nýbrž různé jako části celku — neboť jedny jsou tajné, na příklad krádež, cizoložství, travič
nerovnost jest každá protizákonná, ale ne každá proti ství, kuplířství, podvod, zákeřná vražda, křivé svědec
zákonnost jest nerovností —, tedy ani bezpráví a ne tví, d r u h é jsou násilné, na příklad pohana, věznění,
spravedlnost nejsou s oněmi stejné, nýbrž různé zabití, loupež, zmrzačení, u t r h á n í na cti, urážka.
jedno jako části, druhé jako celek — neboť tato ne
spravedlnost jest částí celé nespravedlnosti, a podobně 6. Spraoedlnost rozdílecí
i tato spravedlnost jest částí celé spravedlnosti —,
takže jest nutno mluviti také o té spravedlnosti čás Ježto člověk nespravedlivý nešetří rovnosti a bez
tečné i o částečné nespravedlnosti, a rovněž tak o pří práví jest nerovnost, jest zjevno, že pro nerovnost
slušném právu a bezpráví. Zanechejme tedy pojednání jest i nějaký střed. A tím jest rovnost; v k t e r é m jed
o spravedlnosti a nespravedlnosti, k t e r á se vztahuje n á n í totiž jest více a méně, v tom jest i rovnost. Je-li
k celé ctnosti vůbec, z nichž ona jest užíváním celé tedy bezpráví nerovností, jest právo rovností, což jest
ctnosti vůči jinému, tato užíváním špatnosti, a t a k é každému jasno i bez důkazu. A když rovnost jest
pojednání o právu a bezpráví, které zřejmě jest třeba středem, bude jakýmsi středem i právo.
určovati podle oněch — neboť téměř většina zákon Rovnost jest možná nejméně ve dvou věcech.
ných skutků jsou skutky celé ctnosti; zákon totiž P r á v o tedy jest n u t n ě středem a rovností i vzhledem
přikazuje žíti podle každé ctnosti a každou špatnost k věci i vzhledem k osobám, a jako střed musí býti
zakazuje; celou tu ctnost pak vytvořiti jest úkolem středem mezi něčím — a to jest více a méně —, jako
zákonných předpisů, které řídí veřejnou výchovu; rovnost jest rovností mezi dvěma věcmi, a jako spra
později bude třeba objasniti, zda výchova soukromá, vedlivé jest spravedlivé pro někoho. Nutně tedy právo
podle které jest člověk dobrý prostě, náleží nauce vyžaduje počtu nejméně čtyř; neboť jsou dvě osoby,
106 KNIHA PATA ČEHO JE STŘEDEM SPRAVEDLNOST OPRAVNÁ 107
pro něž jest právo, a dvě věci, v nichž se jim při zývají takovou ú m ě r u geometrickou; neboť v geomet
znává. A totéž bude u rovnosti co do osob a věcí; rické ú m ě ř e se má celek k celku, jako se má člen
neboť jaký jest poměr tam, takový jest i tu; nejsou-li k členu. Tato úměra však není spojitá; neboť osoba
totiž lidé rovni, nebudou míti rovně, avšak odtud ty a věc není v ní dle čísla jedno.
půtky a stížnosti, kdykoli buď rovní nerovné anebo P r á v o jest tedy touto úměrou, b e z p r á v í jest
nerovní rovné mají a užívají ho. To vyplývá i z ohledu však proti úměře. Jest tu tedy buď více anebo méně.
na osobní hodnotu; všichni totiž souhlasí v tom, že A to se také skutečně děje; ten totiž, kdo bezpráví
právo v rozdělování se má díti podle osobní hodnoty, činí, má více dobra, a ten, k d o bezpráví snáší, má ho
ale nikdo nerozumí hodnotou totéž, nýbrž demokraté méně. U zla jest opak; menší zlo totiž v poměru ke
ji vidí ve svobodě, oligarchové v bohatství, jiní v uro zlu většímu se stává dobrem; neboť menší zlo jest
zenosti, aristokraté v duševní zdatnosti. milejší než větší, a co jest milé, jest dobro, a co jest
Právo jest tedy jakousi ú m ě r o u . Úměra totiž více milé, jest větší dobro.
jest vlastní nejen číslu prostému, nýbrž číslu vůbec; To tedy jest jeden d r u h spravedlnosti, zbývající
neboť ú m ě r a jest rovnost poměrů a vyžaduje nejméně jest o p r a v n ý , k t e r ý bývá v e směnách dobro
čtyř členů. Jest jasno, že jednoduchá ú m ě r a má čtyři volných i nedobrovolných. Toto právo má jinou tvář
členy; ale t a k é úměra spojitá. Neboť jednoho členu nost než to dřívější. Neboť spravedlnost, k t e r á roz
b užívá jako dvou a klade je dvakrát, na příklad v úmě dílí to, co jest společné, děje se vždy podle uvedené
ř e : jako se má a ku b, tak se má b ku c; b se tedy úměry — kdyby se totiž rozdílení dálo ze společných
uvádí dvakrát, takže bude-li b položeno dvakrát, peněz, bude se díti v tom poměru, v jakém jsou
dostaneme čtyři členy úměry. vklady; a právo, tomuto právu protivné, jest proti
Tak tedy i právo vyžaduje čtyř členů a důvod jest ú m ě ř e —; avšak právo ve směnách jest sice rovnost
tentýž; jest totiž rozděleno stejně, k o m u co náleží. a bezpráví nerovnost, nikoli však podle oné úměrno- 1132
J a k o se tedy má a ku b, tak se bude míti c ku d, sti, nýbrž podle aritmetické. Nezáleží totiž na tom,
a tedy také záměnou: a má se ku c, jako se má b ku d. zda dobrý člověk oloupil špatného anebo špatný
A tak i součet jednoho poměru se má k součtu po dobrého, ani zda se cizoložství dopustil dobrý člověk
měru druhého jako se k sobě mají jejich sčítanci; anebo špatný; nýbrž zákon hledí pouze k rozdílu
a když se to tak sestaví, sestaví se to spravedlivě. škody — a s osobami zachází jako s rovnými —, že
totiž jeden bezpráví činí, druhý je snáší, a že jeden
7. Spravedlnost opravná uškodil a druhý byl poškozen. A tak soudce se po
kouší vyrovnati tuto nespravedlivou nerovnost; neboť
V tom tedy, že a jest spojeno s c a b s d, jest spra když jeden byl zraněn a druhý ho zranil, anebo když
vedlnost v rozdělování, a spravedlnost ta jest stře jeden zabil a druhý byl zabit, tak nastává nerovné
dem toho, co není ú m ě r n é ; ú m ě r n o totiž jest středem, rozdělení mezi tím, k d o bezpráví utrpěl, a mezi tím,
spravedlnost pak jest ú m ě r n á . Matematikové na- kdo je způsobil; i snaží se soudce nerovnost vyrov-
108 KNIHA PATA POCÍNÁNÍ SOUDCE PIU PORUŠENÍ PRÁVA 109
nati pokutou a tak zbavuje pachatele zisku. V tako kost t a k é jednou. Podle toho tedy poznáme, co třeba
vých věcech totiž, i když některé nemají vlastního u b r a t i tomu, kdo má příliš mnoho, a co třeba přidati
jména, mluví se t a k ř k a prostě o zisku, na příklad tomu, k d o má příliš málo; tomu totiž, k d o má příliš
o zisku toho, k d o zranil a o ztrátě toho, k d o zranění málo, jest třeba přidati tolik, oč onen převyšuje střed,
utrpěl; ale jakmile byla křivda vyrovnána, nazývá se a tomu, kdo má nejvíce, jest třeba ubrati tolik, oč
onen ztrátou, tato ziskem. jím střed jest převýšen.
A tak rovnost jest středem mezi více a méně, zisk P ř í m k y aa, bb, cc buďtež si rovny; od aa uberme
pak a pokuta jsou více a méně ve směru opačném, ae a přidejme k cc jako cd, takže celá p ř í m k a dcc
více dobra totiž a méně zla jest ziskem, opak toho bude o cd a cf větší než p ř í m k a ea; tedy o cd bude
jest ztrátou; středem toho byla rovnost, a to nazývá větší než bb.
me právem; a tak opravná spravedlnost bude asi J m é n a ztráty a zisku jsou pak vzata z dobrovolné
středem mezi ztrátou a ziskem. výměny. Míti totiž více než své znamená získati,
P r o t o se t a k é lidé v pochybných případech utíkají a má-li k d o méně, než měl původně, znamená míti
k soudci. Jíti však k soudci znamená jíti k právu; ztrátu, na příklad v koupi a prodeji a v čemkoli jiném
soudce totiž chce býti takřka živým právem; i hledají zákon dal svolení; kdykoli však někdo n e m á ani více,
soudce jako střed a někteří lidé ho nazývají prostřed ani méně, než čeho sám dosáhl, ř í k á se, že má své
níkem v přesvědčení, že dosáhnou práva, dosáhnou-li a že n e m á ani ztráty, ani zisku. Proto spravedlivo
středu. Právo jest tedy jakýmsi středem, jak jím jest jest středem mezi ziskem a ztrátou t a k é ve věcech,
také soudce. Soudce pak porovnává, a jako když k t e r é nejsou dobrovolné, totiž že někdo má dříve
p ř í m k a jest rozdělena na nestejné díly, odnímá od i později to, co jest rovné.
většího dílu část, o kterou jest větší než polovice,
a přidává ji k dílu menšímu. Když se však celek roz 8. Odveta. Dobrovolné výměny. Peníze
dělí na dva díly, tu každý říkává, že má své, dostane-li
rovný díl. Rovnost pak jest střed mezi více a méně Někteří však, jako na příklad Pythagorovci, jsou
podle aritmetického poměru. Proto se t a k é právo toho mínění, že i o d v e t a jest prostě právem; vy
nazývá d i k a i o n , protože jest d i c h a (dvojdílně) mezovali totiž právo prostě jako odvetu, danou jiné
jako kdyby někdo řekl d i c h a i o n, a místo d i - mu. Ale odveta se nehodí ani pro spravedlnost roz-
k a s t é s (soudce) kdyby řekl d i c h a s t é s . Kdyby dílecí, ani pro opravnou, ačkoli tento pojem rádi spo
totiž od dvou rovných velikostí jedna byla o část jují také s právem R h a d a m a n t h y o v ý m :
zmenšena a d r u h á o tutéž část zvětšena, bude tato
onu převyšovati o tyto obě části; kdyby jedna byla Spravedlivý jest nález,
pouze zmenšena, aniž by d r u h á byla zvětšena, pře- trpíš-li tolik, co's spáchal.
b vyšovala by tato onu jenom jednou. Převyšuje tedy Často to totiž spolu nesouhlasí, na příklad zbil-li ně
střed jednou částí a střed převyšuje zmenšenou veli- k o h o ten, k d o zastává úřad, nemůže mu bitím býti
110 KNIHA PÁTÁ POJEM A ZNÁZORNĚNÍ ODPLATY 111
splaceno, a jestliže někdo zbil toho, kdo ú ř a d má, nebo potravu potřebí tolik obuvi, v j a k é m poměru
má býti nejen zbit, nýbrž i potrestán. Dále m n o h o jest stavitel k ševci -- neboť kdyby toho nebylo, ne
záleží na tom, je-li jednání dobrovolné či nedobro bylo by výměny ani společenství -; a nebude to,
volné. Při vzájemných výměnách jest sice takové nebudou-li věci nějak rovné. Musí tedy býti jedno
právo odvety vhodným pojítkem, ale pouze podle jakési měřítko, jímž se všechno měří, jak jsme řekli
úměry a nikoli podle rovnosti. Neboť obec se udržuje výše. A tím vpravdě jest p o t ř e b a , která všechno
tím, že odplácí to, co jest úměrné. Buď totiž občané udržuje pohromadě nehoť kdyby nebylo žádné
touží odplatiti zlé, ne-li, zdá se to býti otroctvím, polřeby anebo ne stejné, buď by nebylo výměny,
1133 není-li odplaty; anebo touží odplatiti dobré, ne-li, anebo by nebyla stejná --; a tu peníze podle úmluvy
schází vzájemnost, a vzájemností se přece pospolu staly se jakoby měnou potřeby; a proto peníze ( n o -
udržují. Proto se také u cesty stavějí svatyně Chari- misma) mají jméno odtud, že nejsou přirozeně,
tek, aby byla připomínána oplátka; ta totiž jest vlast nýbrž zákonem (nomó), a jest v naší moci je změ
ní vděčnosti; neboť tomu, kdo se n á m zavděčil, jest nili a učinili neplatnými.
třeba zase se odsloužiti, a opět začíti se mu vděčiti. Bude ledy skutečná odplata, když se věc vyrovná
Odplatu pak podle úměry udává spojení podle lak, aby se dílo ševcovo mělo k dílu rolníkovu tak,
úhlopříčky. Na příklad a znamená stavitele, b ševce, jako se má rolník k ševcovi. Nesmíme je však uváděti b
c dům, d obuv. Jest tedy třeba, aby stavitel bral od do vzorce úměry, když již výměna byla provedena —
ševce z jeho práce, a jemu aby předával ze své. Kdyby sice by oba nadbytky měl jeden vnější člen —, nýbrž
tedy nejprve oboje bylo podle úměry rovné a podle když ještě každý má své. Tak jsou si rovni a společ
toho se stala odplata, stane se to, co míníme. Ne- níky, protože této rovnosti mohou sami dosáhnouti—-
stane-li se to, není tu rovnosti, ani není výměna rolník budiž a, obilí c, švec b, jeho vyrovnaný vý
možná; nic totiž nebrání, aby dílo jednoho bylo lepší robek d —; kdyby se odplata nedala takto provésti,
než druhého; jest tedy třeba, aby nastalo vyrovnání. nebylo by žádného společenství. Že však jest to po
A to jest i u ostatních umění; byla by totiž znemož třeba, která lidi udržuje pohromadě jako jedno pojít
něna, kdyby to, co v určité kolikosti a jakosti umělec ko, vysvítá z toho, že, kdykoli se lidé navzájem ne
vytvořil, nebylo odběratelem v stejné kolikosti a jako potřebují, buď oba anebo jen jeden druhého, nic si
sti odměněno. Neboť ze dvou lékařů nevzniká spole nevyměňují, jako to činívají, když někdo potřebuje
čenství, nýbrž z lékaře a rolníka, a vůbec z osob růz té věci, již má druhý, na příklad potřebuje-li vína,
ných a ne rovných; ale tito se musí vyrovnati. povoluje za to vývoz obilí. Jest tedy třeba, aby to
bylo vyrovnáno.
Proto jest nutno, aby všechno, při čem jest výmě
na, bylo nějak vyrovnatelné. K tomu přispěly p e n í P r o budoucí pak výměnu, není-li okamžitě ničeho
z e , i jsou jaksi prostředkem; všechno se jimi totiž potřebí, jsou n á m peníze jakoby zárukou, že výměna
měří, tak i nadbytek a nedostatek, kolik asi obuvi bude možná, když potřeba nastane; neboť ten, kdo je
jest rovno domu anebo potravě. Jest tudíž na dům platí, musí míti možnost za ně něco dostati. Ovšem
112 KNIHA PÁTÁ SPRAVEDLNOST JE STŘED PŘI ROZDĚLOVÁNÍ 113
i tu jest táž potíž — neboť peníze nejsou vždy stejně rozdělování, ať jde o jeho vlastní poměr k jinému člo
platny —; přece však podržují větší stálost. Proto věku, ať o poměr druhého člověka k třetímu, nepočíná
všechno musí míti svou cenu; vždyť tak bude vždy si tak, že by si z toho, co jest žádoucí, ponechal více
možná výměna, a když tato, bude možné i společen a bližnímu méně, a toho, co jest škodlivé, naopak,
ství. Peníze tedy jako míra, ježto učinily věci spolu nýbrž ponechává rovně podle úměry, stejně pak i jiné
měřitelnými, je vyrovnávají; neboť kdyby nebylo vý mu v poměru k druhému. Nespravedlnost činí to na
měny, nebylo by společenství, ani by nebylo výměny opak. Ta jest nadbytkem a nedostatkem prospěšnosti
bez rovnosti, ani rovnosti bez vzájemné měřitelnosti. nebo škodlivosti proti úměře, Proto bezpráví jest nad-
Věci tolik se různící nemohou se ve skutečnosti státi bytkem a nedostatkem, poněvadž směřuje k nadbytku
spolu měřitelnými, ale pro potřebu jest to dosti a k nedostatku, a to u sebe k nndhylkn tam, kde
možno. Jest tedy potřebí jedné míry, a to podle usta jest prostě prospěšnost, a k nedostatku tam, kde jest
novení; pročež se to nazývá n o m i s m a , co podle škodlivost; u ostatních lidí si počíná zcela podobně,
ustanovení platí; peníze zajisté činí všechny věci spolu nebo alespoň proti úměře, jak se mu n a m a n e . Při
měřitelnými; všechno se totiž měří penězi. Tak u křivdění příliš málo jest bezpráví snášeti, příliš mno
budiž dům, b deset min, c lehátko; a jest tedy půl b, ho je činiti.
stojí-li dům pět min, čili je-li jim roven; lehátko pak,
c, budiž desátý díl b; jest tedy zjevno, kolik lehátek 10. Různé druhy práva
se rovná domu, totiž pět. Jest zřejmo, že se výměna
dala takovým způsobem, dokud nebylo peněz; nikte Tolik tedy budiž pověděno o spravedlnosti a ne
rak totiž na tom nezáleží, dá-li se za dům pět lehátek spravedlnosti, jaká jest přirozená povaha obou, a stej
anebo to, zač jest pět lehátek. ně i o právu a bezpráví vůbec. Ježto však ten, kdo
křivdí, nemusí býti ještě nespravedlivý, jakých křivd
9. Určení středu u spravedlnosti se dopouští a stává se nespravedlivým ten, kdo jest
nespravedlivý v jednotlivých bezprávích, na příklad
Jest tedy vysvětleno, co jest bezpráví a co jest zloděj nebo cizoložník anebo lupič? Či není tak v ni
právo; z výměrů těch vidíme, že spravedlivé jednání čem rozdílu? Zajisté kdyby obcoval se ženou, věda,
jest středem mezi bezpráví činiti a bezpráví snášeti. k t e r á to jest, ale nejednal by tak podle předsevzetí,
Ono zajisté znamená příliš mnoho, toto příliš málo. nýbrž původně z vášně. Křivdí tedy, nespravedlivým
Spravedlnost jest jakási střednost, nikoli týmž způ však není, jako není vždy zlodějem ten, kdo kradl,
sobem, jak ostatní ctnosti, nýbrž že jejím předmětem ani cizoložníkem ten, k d o cizoložil; a stejně jest tak
jest střed; nespravedlnost pak se vztahuje ke kraj- i v ostatním.
nostem. J a k se má odplata k právu, bylo řečeno dříve;
1134 I jest spravedlnost ctnost, podle které se říká, že nesmíme však zapomínali, že to, co hledáme, jest
spravedlivý člověk jedná spravedlivě úmyslně, a při právo prostě a p r á v o p o l i t i c k é . Toto jest tam,
Aristoteles, Etika 8
114 KNIHA PÁTÁ
OBČANSKÉ PRÁVO PŘIROZENÉ A ZÁKONNÉ 115
kde jest společenství života k soběstačnosti, společen
d á ř s k é; avšak i toto jest různé od občanského
ství lidí svobodných a rovných buď podle úměry anebo
práva.
podle počtu; tudíž u lidí, u kterých toho není, není na
Občanské právo jest jednak p ř i r o z e n é , jed
vzájem politického práva, nýbrž jen jakési právo a
nak z á k o n n é, přirozené má všude stejnou plat-
podle podobnosti. Vlastní právo jest u lidí, mezi nimiž
nost, a to nezávisle na tom, zda se to lidem líbí nebo
jest zákon; zákon však jest tam, kde jest nespravedl
nelibí, zákonné však jest to, na jehož obsahu s po
nost; právní soud jest totiž soud o právu a bezpráví;
čátku nic nezáleží, ale záleží již, jakmile je dáno, na
tam tedy, kde jest nespravedlnost, jest i křivda, t a m
příklad ustanovení, že výkupné má činiti jednu minu,
však, kde jest křivda, není vždy nespravedlnost. To
nebo že se má obětovati koza a nikoli dvě ovce, dále,
znamená přidělovati sobě více prostého dobra, méně
cokoli se ustanovuje v jednotlivostech, na příklad obě
prostého zla. P r o t o nenecháváme vládnouti člověka,
tovati Braaidovi, a konečně vše, co jest odhlasováno.
b nýbrž zákon, poněvadž onen to činí ve svůj prospěch
Někteří však míní, že lakové jest všechno, protože
a stává se tyranem. Vládce pak jest strážcem práva,
všechny přirozené zjevy jsou neměnné a mají všude
a když práva, tedy i rovnosti. A poněvadž nemíní, že
stejnou platnost, jako na příklad oheň pálí zde
má míti v něčem více, ježto jest spravedlivý — neboť
i v Persii, kdežto právo se mění podle zkušenosti.
neudili sobě více prostého dobra, než jest pro něho
T o m u však tak není, nýbrž věc se má asi t a k t o :
úměrné; proto pracuje pro d r u h é h o ; a proto prý jest
u b o h ů snad pohybu není, u nás však, ač jest t a k é
spravedlnost dobrem cizím, jak bylo řečeno i dříve —,
něco přirozeného, všechno jest pohyblivé, ale přece
má mu býti dána nějaká odměna, totiž pocty a dary.
jedno jest přirozené, d r u h é není přirozené. Stejně jest
Ten však, k o m u to nestačí, stává se tyranem.
jasno, které právo ve věcech, jež m o h o u býti také
Právo p á n a nad otroky a o t c e n a d dětmi jinak, jest přirozené, a které není, nýbrž jest výsled
není s jmenovaným právem stejné, nýbrž podobné. kem zákona a úmluvy, ačkoli obojí jest pohyblivé.
Není totiž naprosté nespravedlnosti v tom, co jest Tentýž výměr bude platiti i jinde. Vždyť pravá ruka
prostě naším vlastnictvím, otrok však a dítě, dokud jest přirozeně silnější, ač všichni lidé mohou obou
nedosáhne určitého věku a nestane se samostatným, r u k o u stejně dobře užívati; ale u právních předpisů,
jsou jakoby částí naší osoby, a nikdo nemá v úmyslu, které jsou výsledkem dohody a prospěchu, jest tomu
aby sám sobě škodil; proto nemůžeme býti sami podobně jako u měr; nejsou totiž všude stejné míry
k sobě nespravedliví; není tu tedy ani bezpráví, ani na víno a na obilí, nýbrž tam, kde se kupuje, jsou větší,
občanského práva. Neboť toto záleží v zákonu a platí kde se prodává, jsou menší. A tak ani práva, nikoli
pro ty, u nichž jest přirozeně nějaký zákon; takoví přirozená, nýbrž lidská, nejsou všude stejná, ježto ani
pak jsou ti, mezi nimiž jest rovnost co do rozkazování ústavy nejsou stejné, nýbrž všude toliko jedna ústava
a poslouchání. jest přirozeně nejlepší.
Pročež jest spíše právo v p o m ě r u k ž e n ě
Každý právní a zákonný předpis má se k zvlášt
než k dětem a otrokům; toto jest p r á v o h o s p o -
ním případům jako obecný pojem k jednotlivinám;
116 KNIHA PATA DOBROVOLNOST, POCHYBENÍ S NEVÉDOMOSTÍ 117
skutečných případů jest zajisté mnoho, onen jest však do účelu a všech okolností jednání. Nedobrovolností
po každé jeden; neboť jest všeobecný. jest tedy to, co jest nevědomé, nebo ne sice nevědomé,
Jest pak rozdíl mezi křivdou a bezprávím a mezi ale na něm nezávislé, nebo jest násilím vynucené.
právním skutkem a právem; bezpráví jest buď při Neboť vědomě k o n á m e i snášíme m n o h o věcí i přiro
rozené nebo ustanovené, které samo, když bylo vy zených, z nichž není nic ani dobrovolného ani ne
konáno, stává se křivdou, kdežto dříve, než bylo vy dobrovolného, na příklad stárnutí nebo umírání.
konáno, jí nebylo, nýbrž bylo bezprávím; a stejně tak Stejně jest tomu i u bezpráví a práva, kde jest na
i právní skutek — všeobecný pojem se však nazývá hodilost; někdo totiž může uloženou zástavu vraceti
spíše spravedlivým jednáním, kdežto právní skutek nerad a ze strachu, a přece nemůžeme říci, že k o n á
jest opravou křivdy —; později bude třeba uvažovati něco spravedlivého anebo že jedná spravedlivě, leč
o každém z nich zvlášť, jaké druhy jich jsou, kolik nahodile. A rovněž jest n u t n o říci, že ten, kdo nerad
jich jest a čeho se týkají. a přinucen uložené zástavy nevrací, křivdí a jedná
nespravedlivě jen nahodile.
Ježto spravedlivé a nespravedlivé jest to, co bylo
To pak, co jest dobrovolné, k o n á m e jednak úmysl
řečeno, jedná člověk nespravedlivě a spravedlivě
ně, jednak neúmyslně, úmyslně to, co jsme dříve uvá
tehdy, kdykoli tak jedná dobrovolně; kdykoli však
žili, neúmyslně to, čemu nepředcházela rozvaha. Po
nedobrovolně, ani nejedná nespravedlivě, ani spra
něvadž pak jest trojí způsob poškození ve vzájemném
vedlivě, nýbrž nahodile; koná totiž to, co jest případně
obcování, jsou jednak p o c h y b e n í s n e v ě d o
spravedlivé nebo nespravedlivé. Křivda tedy a spra
m o s t í , když někdo jedná, neznaje při tom ani oso
vedlivé jednání se určuje podle toho, je-li vykonáno
by, ani předmětu, ani nástroje, aniž to zamýšlel —
dobrovolně a nedobrovolně; neboť kdykoli bezpráví
mohl totiž míniti, že neuhodí nebo ne tímto nástro
jest dobrovolné, bývá haněno, a zároveň tehdy jest
jem nebo ne této osoby nebo ne s tímto účelem, nýbrž
i křivdou; takže něco bude bezprávím, ale křivdou
se to stalo ne tak, jak zamýšlel, na příklad nikoli aby
ještě ne, nebude-li při tom dobrovolné.
zranil, nýbrž jen aby uhodil, nebo ne tuto osobu nebo
Nazývám pak d o b r o v o l n o s t í , jak již výše ne tímto nástrojem —, kdykoli se tedy poškození
řečeno, to, co někdo z věcí, které jsou v jeho moci, stane proti úmyslu, jest to nehoda, a kdykoli ne sice
k o n á vědomě a dobře znaje předmět, nástroj a účel, proti úmyslu, ale bez zlomyslnosti, jest to pochybení
na příklad koho bije, čím a proč, a to vše nikoli na — neboť jednající osoba chybuje, kdykoli příčina viny
hodile ani z přinucení — jako kdyby někdo vzal r u k u jest v ní, má však nehodu, když jest mimo ni —;
druhého a bil jí třetího, není to jednání dobrovolné; jedná-li někdo vědomě sice, ale bez rozvahy, jest to
není totiž v jeho moci —; může se však státi, že ten, k ř i v d a , jako všechno to, co se lidem nutně nebo při
kdo jest bit, jest jeho otec, a on sice ví, že jest to člo rozeně přihází z hněvu a jiných vášní — tak totiž ti,
věk nebo někdo z přítomných, že však jest to jeho kteří škodí a chybují, činí sice bezpráví, a jsou to křiv
otec, neví, a podobně jest třeba věc určovati také co dy, přece však pro to nejsou ještě nespravedliví ani
118 KNIHA PATA NEMOŽNOST DOBROVOLNÉ KŘIVDU SNÁŠETI 119
to, o čem zákony mluví. Ale to nejsou práva sama, dobra i na jiné přednosti a dáváme najevo, že sluš
leč nahodile, nýbrž právo jest to, co jest nějak vy nější jest lepší, někdy však, přidržujeme-li se rozumo
konáváno a nějak rozdělováno; toto však jest obtíž vého důvodu, jeví se zvláštním, že slušnost jest h o d n á
nější úkol než věděti, co jest zdraví prospěšné, ježto chvály, ač jest něčím proti právu; buď totiž právo
i tu jest snadno znáti med, víno a čeměřici a pálení n e n í dobré, anebo slušné není právo, je-li od něho
a řezání, ale jak jest toho upotřebiti ke zdraví a komu něčím různým; anebo je-li oboje dobré, jest to totéž.
a jak, jest takový úkol, jako býti lékařem. To jest tak asi úvaha, proč se u pojmu slušnosti vy
A proto se má také za to, že jednati nespravedlivě skytuje nesnáz, ale jistým způsobem všechno jest
lze nicméně i člověku spravedlivému, poněvadž spra správné a nic sobě samému se neprotiví; slušnost
vedlivý člověk by mohl o nic méně, ba i spíše, vše to totiž, ježto jest lepší než jisté právo, jest právem, ale
učiniti; neboť stejně by mohl obcovati se ženou a ně není lepší než právo v tom smyslu, jako by byla jiné
koho zbíti, a statečný muž by mohl odhoditi štít, ho d r u h u . Slušnost tedy a právo jest totéž, a ač oboje
obrátiti se a kamkoli běžeti. Ale býti zbabělý a ne jest dobré, přece lepší jest slušnost.
spravedlivý nezáleží ještě v takovém počínání, leč Nesnáz působí to, že slušnost jest sice právem, ale
nahodile, nýbrž v tom, když někdo, kdo již takový n e zákonným, nýbrž jest o p r a v o u z á k o n n é h o
jest, tak si počíná, jakož i býti lékařem a uzdravovati p r á v a . Důvod toho jest v tom, že každý zákon jest
neznamená jen řezati nebo neřezati, dávati léky nebo povšechný, kdežto o některých případech není možno
nedávati, nýbrž činiti to tím určitým způsobem. správně mluviti povšechně. T a m tedy, kde jest n u t n o
Právo jest pro ty bytosti, které mají účast v na mluviti povšechně, není však možno činiti tak správ
prostých dobrech a mají v nich nadbytek a nedosta ně, má zákon zření k většině případů, ač dobře ví,
tek; neboť některé bytosti v nich n a d b y t k u nemají že jest to chyba. Ale přece jest to správné; neboť
jako snad bohové, jiným zase, lidem nev3 f lečitelně chyba není v zákonu, ani v zákonodárci, nýbrž v po
zlým, žádná částka z nich neprospívá, nýbrž všechno vaze věci; taková totiž právě jest látka v oblasti jed
jim škodí, a konečně některým lidem jen v jisté míře; nání. Kdykoli tedy zákon mluví povšechně, ale při
proto právo jest věcí lidskou. tom se přihodí něco mimopovšechného, tehdy jest
správné tam, kde zákonodárce, poněvadž mluvil vše
14. Pojem slušnosti (epikie) obecně, něco opominul a pochybil, opominutí opra
viti, jak by řekl i sám zákonodárce, kdyby tu byl
Musíme ještě promluviti o s l u š n o s t i a o tom, přítomen, a jak by byl ustanovil, kdyby byl o tom
co jest slušné, a vysvětliti, jak se má slušnost ke spra věděl. Proto jest to právo, a to lepší než některé
vedlnosti a slušné k právu; neboť zkoumáme-li je, zdá právo, nikoli než právo vůbec, nýbrž než to, které
se, že ani nejsou naprosto totožné, ani d r u h e m od jest pochybeno proto, že mluví všeobecně.
sebe různé, a někdy chválíme slušnost a muže tak A to jest povaha slušnosti, že jest opravou zákona
b smýšlejícího, takže chválíme-li ji, přenášíme ji místo tam, kde tento pro svou povšechnost nedostačuje. To
124 KNIHA PATA HORŠÍ JE KŘIVDITI NEŽ KŘIVDU SNÁŠETI 125
jest také příčinou, že všechno není podle zákona, nespravedlivý a není zcela špatný, nemůže sám sobě
poněvadž jest nemožno dáti o některých věcech zá ukřivditi — toto totiž jest něco jiného než ono; tako
kon, takže jest tu potřebí hlasování. Neboť pro to, vý nespravedlivý jest totiž asi tak špatný, jako člověk
co jest neurčité, jest také neurčité pravidlo, jako se zbabělý, ne že by měl celou špatnost, takže ani podle
v lesbickém stavitelství užívá krokvice; tato se totiž této nejedná nespravedlivě —; neboť v tom případě
vychyluje podle tvaru k a m e n e a n e m á stálosti, a tak by se mělo jednomu a témuž člověkovi jedno a totéž
i hlasování podle zvláštních poměrů. odnímati a přidělovati; a to jest nemožno, nýbrž
Vidíme tedy, co jest slušné a že jest to právo, a to vždycky jest nutno, aby právo a bezpráví bylo mezi
lepší než určité právo. Z toho p a k jest t a k é zřejmo, více osobami. Dále jednání musí byli dobrovolné,
k d o jest slušný. Ten totiž, kdo se pro takové právo úmyslné a musí býti dříve — nezdá se totiž také, že
úmyslně rozhoduje a podle něho jedná a kdo přís- by křivdil ten, kdo oplácí, protože totéž utrpěl —;
1138 nost práva nezostřuje, nýbrž zmírňuje, i když má kdyby sám sobě křivdil, totéž by zároveň i trpěl
zákon na své straně, jest slušný a jeho duševní stav i činil. Dále by muselo býti možno dobrovolně křivdu
jest slušnost, která jest jakousi spravedlností a ne trpěti. Nad to nikdo nekřivdí, leč v křivdách částeč
nějakým stavem od ní různým. ných, nikdo však necizoloží se svou ženou, ani se
nevloupává do svého domu, ani n e k r a d e vlastního
15. Spravedlnost a nespravedlnost k sobě samému majetku. Vůbec otázka, zda možno sám sobě křivditi,
řeší se podle výměru, zda možno dobrovolně křivdu
Z toho, co bylo řečeno, jest zřejmo, zda jest možno trpěti.
sám sobě křivditi či nikoli. P r á v e m totiž z části jest Zřejmo pak také, že obojí jest špatné, i křivdu
to, co se vzhledem ke každé jednotlivé ctnosti na snášeti i křivditi; jedno totiž znamená míti méně,
řizuje, na příklad zákon nepřikazuje usmrcovati se, d r u h é míti více než připouští střed, který jest tolik,
to však, čeho nepřikazuje, zakazuje. Dále, kdykoli co zdraví v lékařství a otužilost v gymnastice. Ale
někdo působí škodu proti zákonu — aniž se tím od- přece horší jest křivditi; neboť křivda se děje se zlo
škodňuje — dobrovolně, jedná nespravedlivě, dobro bou a jest hanebná, a to se zlobou buď dokonalou
volně pak jedná, když ví, proti k o m u a čím; ten však, anebo naprostou anebo blízko ní — neděje se totiž
kdo se usmrcuje ze zlosti, činí dobrovolně proti všechno dobrovolné se zlobou —, kdežto křivdu trpěti
správnému úsudku to, čeho zákon nepřipouští; jedná jest bez zloby a nespravedlnosti. O sobě tedy křivdu
tedy nespravedlivě. Ale proti k o m u ? Snad proti obci, trpěti jest méně špatné, nic však nepřekáží, aby na- b
proti sobě však ne? Neboť trpí dobrovolně, nikdo hodile bylo větším zlem. Ale o to se věda nikterak
však dobrovolně křivdy netrpí. Proto to také obec nestará, na příklad píchání v boku pokládá za větší
trestá a jakési bezectí lpí na tom, kdo se sám utratil, chorobu než úraz; a přece to druhé by po případě
jako na člověku, který křivdí obci. mohlo býti větším zlem, kdyby ten, k d o úraz utrpěl,
Dále, pokud nespravedlivý člověk jest pouze v tom svým pádem upadl v ruce nepřátel a byl usmrcen.
126 KNIHA PATA
4. Umění 5. Rozumnost
prospěšné, ne ovšem částečně, na příklad, co jest libostí nebo nelibostí, není počátek hned zjevný, ani
přiměřeno zdraví nebo síle, nýbrž o tom, co slouží to, že ten účel jest jeho povinností a že pro něj má
správně vedenému životu vůbec. Důkazem toho jest všechno voliti a konati. Špatnost totiž jest ničitelkou
to, že rozumnými v něčem nazýváme t a k é lidi, kteří počátku. A lak rozumnost nutně jest prakticky čin
vzhledem k dobrému účelu o něčem správně usuzují, ným stavem s pomocí pravdivého úsudku ve věcech,
o čem není žádného umění. Podle toho bude asi také které se týkají lidských dober.
rozumným vůbec ten, k d o správně uvažuje.
P r o umění jest nějaká ctnost, žádná však pro
Nikdo však neuvažuje o věcech, které nemohou
rozumnost. V umění ten, kdo chybí úmyslně, má
býti jinak, ani o věcech, kterých nemůže vykonati;
ještě přednost před tím, kdo tak učiní v rozumnosti,
a tak když vědění spočívá na důkaze a když důkazu
jakož i v ctnostech vůbec, Jest tedy patrno, že tato
není o tom, čeho počátky mohou býti jinak — neboť
jest jakousi ctností, nikoli uměním. Poněvadž pak
v jednání všechno může býti t a k é jinak —, a když
jsou dvě stránky rozumné složky duše, bude rozum
b není možno uvažovati o tom, co jest nutné, nebude
nost ctností jedné z nich, té totiž, které náleží mínění;
asi rozumnost ani věděním, ani uměním, věděním ne,
neboť i mínění i rozumnost se týkají toho, co může
poněvadž to, co jest předmětem jednání, může býti
býti jinak. Ale není to pouze rozumový stav; znám
jinak, uměním ne, poněvadž jednání a tvoření jsou
kou toho jest to, že takový stav možno zapomenouti,
věci druhem různé. Zbývá ledy, že r o z u m n o s t
rozumnost však nikoli.
jest s pomocí pravdivého ú s u d k u prak
ticky č i n n ý m stavem ve věcech, které
j s o u p r o č l o v ě k a d o b r é a z l é . Tvoření 6. Rozumění
totiž má jiný účel, jednání nikoli; neboť tu dobré
jednání jest samo účelem. Ježto v ě d ě n í jest soud o tom, co jest všeobecné
Proto Periklea a muže jemu podobné pokládáme a nutné, a to, co se dá dokázati, a veškero vědění má
za rozumné, že dovedou rozeznati, co jest dobré pro své počátky — neboť vědění vyžaduje důvodů —, tak
ně a pro lidi; domníváme se pak, že takoví jsou počátek toho, co jest předmětem vědy nenáleží asi
odborníci v hospodářství a v politice. Odtud také to ani vědění, ani umění, ani rozumnosti; to totiž, co
jméno dáváme uměřenosti ( s ó f r o s y n é ) , ž e chrání jest předmětem vědy, jest možno dokázati, a umění
rozumnost (s ó d z e i f r o n é s i n ) . Chrání pak a rozumnost se týkají toho, co může býti jinak. Ani 1141
takový rozumný soud. Neboť libost a nelibost neničí moudrost se k tomu nevztahuje; neboť tomu, kdo jest
a nepřevrací každého soudu, na příklad soudu, zda moudrý, náleží míli o některých věcech důkaz. Když
úhly trojúhelníku se rovnají dvěma pravým či nikoli, tedy tím, čím ve věcech, jež nemohou býti jinak anebo
nýbrž jenom soudy o tom, co m á m e konati. Neboť mohou, nabýváme pravdy a nikdy se nemýlíme, jest
počátky praktického jednání jsou účely, jichž jedná vědění, rozumnost, moudrost a rozumění, a když
ním má býti dosaženo; tomu však, kdo se dá svésti žádné z oněch tří ty p o č á t k y nemohou býti před-
/
134 KNIHA ŠESTÁ MOUDROST, NAUKA POLITICKÁ A ROZUMNOST 135
mětem — těmi třemi myslím rozumnost, vědění a a t o m u je svěří. Proto se také některá zvířata na
moudrost — , zbývá, ž e j s o u p ř e d m ě t e m r o z - zývají rozumnými, k t e r á se zdají míti prozíravou
umění. schopnost v tom, co se vztahuje k udržení jejich
života. Jest však také zřejmo, že moudrost a n a u k a
7. Moudrost politická není totéž; neboť chtěl-li by někdo nazvati
moudrostí to, co jest jemu samému prospěšné, bylo
M o u d r o s t v umění připisujeme těm, kteří umě by m n o h o moudrostí; není totiž pouze jedna n a u k a
ní přivedli k největší dokonalosti, jako na příklad o tom, co jest dobré pro všechny živé bytosti, nýbrž
Feidiu nazýváme m o u d r ý m sochařem, tvořícím z ka p r o každý jejich druh jest jiná, jinak by musela býti
mene, a Polykleita m o u d r ý m sochařem, tvořícím jedna n a u k a lékařská pro všechno, co jest. Při tom
z kovu, a tím slovem »moudrost« nenaznačujeme nic nezáleží na tom, říká-li se, že člověk jest nejlepší živá
jiného, než že jest to dokonalost v umění; některé bytost mezi všemi živými tvory; neboť jsou ještě jiní
však pokládáme za moudré vůbec, nikoli v jedné části živí tvorové, kteří svou přirozeností jsou v m n o h e m b
nebo v nějaké jiné jednotlivosti, jak Homeros praví větší míře božští než člověk, na příklad ti, kteří
v Margitovi: alespoň jsou nejzjevnější, z nichž se skládá vesmír.
Z toho tedy, co jsme řekli, vidíme, že m o u d r o s t
Moudrým n i v k o p á n í. a n i v o r á n í, jest i v ě d ě n í m i r o z u m ě n í m předmě
z m o c i se b o h ů tů, k t e r é s v o u p ř i r o z e n o s t í j s o u nej
nestal, aniž v čem jiném. hodnotnější.
Proto lidé nazývají Anaxagoru, Thaleta a takové
Jest tedy zjevno, že z vědění nejdokonalejší jest muže moudrými, ale ne rozumnými, když vidí, že
moudrost. Moudrý člověk má nejenom věděti důsled neznají svého vlastního prospěchu, a říkají o nich,
ky, které vyplývají z počátků, nýbrž má míti pravdu že sice vědí věci neobyčejné, podivuhodné, nesnadné
i v počátcích. Podle toho bude asi moudrost rozum- a daimonské, ale nepotřebné, protože nehledají lid
něním i věděním, která jako vědění o nejhodnotněj ských dober.
ších předmětech jest jakoby hlavou.
Neboť by to bylo něco zvláštního, kdyby někdo 8. Další vymezení rozumnosti
mínil, že n a u k a politická nebo rozumnost jest nej
lepší, když přece člověk není něčím nejlepším ve R o z u m n o s t se však týká věcí lidských a těch,
vesmíru. Je-li zdraví a dobro něco jiného pro lidi a v kterých jest možno uvažovati; říkáme totiž, že hlav
něco jiného pro ryby, bílé a přímé však jest vždy ním výkonem rozumného muže jest to, že dobře uva
totéž, tak i moudrostí pojmenují asi všichni to, co žuje, nikdo však neuvažuje o tom, co nemůže býti
jest po každé jiné; to totiž, co dobře pozoruje jedno jinak, ani o tom, co nemá žádného cíle a účelu, a tyto
tlivosti vzhledem k sobě samému, nazvou rozumným, jsou přece dobrem, jež jednáním má býti uskuteč-
*
136 KNIHA ŠESTÁ 137
něno. Rozvážný člověk prostě jest ten, kdo ve shodě 9. Rozdíl rozumnosti od vědění a rozumění
s usuzováním směřuje jako k cíli k tomu, co z věcí,
které mají býti vykonány, jest pro člověka nejlepší. Věděti tedy to, co se týká vlastní osoby, jest asi
jakýmsi druhem vědění; přece však jest tu velký
Rozumnost se také netýká pouze všeobecná, nýbrž
rozdíl. I zdá se, jako by ten, kdo ví a přemítá o tom, 1142
jest potřebí poznávati i jednotliviny; neboť vede
co se jeho týká, byl rozumný, kdežto politikové jsou
k jednání a jednání se týká jednotlivin. Proto také
zaměstnáni mnohými pracemi; proto Euripides praví:
někteří lidé, kteří nemají vědění, jsou v praktickém
jednání i v ostatních oborech zběhlejší než ti, kteří
J a k m o h u býti r o z u m n ý , když bez p r á c e
mají vědění, zvláště to bývají lidé zkušení; neboť ví-li
já s t e j n ý podíl m o h l mít, n e b ve vojsku
někdo, že lehké maso jest dobře stravitelné a zdravé,
jsem převelikém?
neví však, které maso jest lehké, nepřispěje tím ke
zdraví, nýbrž ten, kdo ví, že maso drůbeže jest lehké, V ž d y ť ty, j i ž č i n í v í c e , n e ž j i m n á l e ž í . . .
i k e zdraví více přispěje. R o z u m n o s t j e s t
p r a k t i c k á ; a tak jest třeba míti obojí, vědění a Lidé totiž vyhledávají vlastního dobra a míní, že
znalost jednotlivin, anebo spíše tuto. Ale i tu jest k tomu mají zaměřiti své jednání. Z takového tedy
jakási s c h o p n o s t v e d o u c í. mínění vznikla představa, že tito lidé jsou rozumní;
a přece asi není možno nalézti vlastní dobro bez
Umění politické a rozumnost jsou týmž stavem, ohledu na hospodářství a bez ohledu na zřízení obce,
ale pojem jejich není tentýž. Z rozumnosti, k t e r á se a k r o m ě toho není zjevno, jak třeba obstarávali
týká veřejného života, vedoucí částí jest ta, k t e r á vlastní záležitosti, i n u t n o o tom uvažovati.
d á v á z á k o n y , ona však, k t e r á s e zabývá jedno
Důkazem toho, co jsme řekli, jest také skutečnost,
tlivinami, m á společné j m é n o u m ě n í p o l i t i
že mladí lidé se stávají geometry a matematiky, a to
c k é h o ; to jest rozumností, týkající se praktického
m o u d r ý m i v takových n a u k á c h , nezdá se však, že
jednání a uvažování; neboť usnesení jest to, co má
by se mladý člověk stával rozumným. Důvod toho
býti provedeno jako část poslední. Proto se pouze
jest v tom, že rozumnost se týká i jednotlivin, které
o takových mužích říká, že vedou správu veřejného
se učíme znáti zkušeností, jíž právě mladý člověk
života; neboť tito pouze jsou prakticky činní, jako
nemá — neboť zkušenost jest podmíněna délkou
jsou řemeslníci.
času —; ovšem někdo by se mohl t a k é tázati, proč
Také se zdá, že rozumností jest hlavně ta, k t e r á se hoch může státi matematikem, mudrcem však
se vztahuje k vlastní a jedné osobě. Tato také má anebo fysikem nikoli. Snad proto, že t a m jsou před
společné jméno rozumnosti; ony však se nazývají měty odtažité, kdežto zde počátky pocházejí ze zku
hospodářstvím, zákonodárstvím a umě šenosti; zde mladí lidé nejsou o věci přesvědčeni,
n í m p o l i t i c k ý m , a toto záleží jednak v činnosti nýbrž ji pouze opakují po druhých, kdežto tam zá
p o r a d n í, jednak v s o u d n i c t v í . kladní pojmy jsou jim známé?
*
138 KNIHA ŠESTÁ P0JEM ROZVAHY 139
Dále chyba v uvažování se týká buď všeobecna zjevno, že rozvážnost jest jakási správnost, ale ne
anebo jednotlivin; buď totiž nevíme, že všechny těžké vědění ani mínění. Vědění totiž nemá správnosti —
vody jsou špatné, anebo že tahle jest těžká. neboť n e m á ani nesprávnosti —, správností pak mí
Jest zřejmo, že rozumnost není věděním; podle nění jest pravda; zároveň však všechno, o čem si
našeho vyjádření totiž se týká poslední části; neboť tvoříme mínění, jest již pojmově vymezeno. Ale roz
takovou jest předmět toho, co má býti konáno. Jest vážnost není bez rozumové úvahy. Zbývá tedy, že
tedy v protikladu k rozumění; rozumění se týká nej náleží k přemýšlení. Toto totiž není ještě kladem.
vyšších pojmů, p r o k t e r é již není důvodu, ona však Neboť mínění není hledání, nýbrž již jakýsi klad,
pojmů nejnižších, které nejsou předmětem vědění, avšak ten, kdo uvažuje, ať uvažuje dobře, ať špatně,
nýbrž smyslu, nikoli však toho, který vnímá před něco hledá a usuzuje.
měty sobě vlastní, nýbrž toho, k t e r ý m postřehujeme, Rozvážnost však jest jakousi správností rozvahy.
že základním obrazcem v matematice jest trojúhelník; Proto jest třeba nejprve vyšetřiti, co rozvaha jest a
u něho se totiž zastaví. Ale to jest spíše vjem než k čemu se vztahuje. Ježto správnost má více význa
rozumnost, a to zvláštní jeho druh. mů, jest zjevno, že není správností vůbec. Neboť
člověk nezdrželivý a špatný svým usuzováním do
10. Rozvážnost sáhne toho, čeho dosíci si umíní, takže sice správnou
rozvahu učiní, ač si vybral velké zlo; zdá se však, že
Hledati a uvažovati se od sebe liší; uvažování totiž jest jakýmsi dobrem učiniti dobrou rozvahu. Neboť
jest jenom jakési hledání. jen taková správnost rozvahy, která umí dosáhnouti
Musíme však ještě vyšetřiti, co jest r o z v á ž dobra, jest rozvážností. Ale i toho jest možno dosáh
n o s t , zda jest to nějaké vědění nebo mínění nebo nouti k l a m n ý m závěrem, a jest možno dosáhnouti
uhodnutí, či nějaký jiný druh. toho, co jest třeba učiniti, ale ne správným středním
Věděním není — neboť lidé nehledají toho, co pojmem, nýbrž k l a m n ý m ; a lak ani to není ještě
b vědí, a rozvážnost jest jakási rozvaha, i hledá a usu rozvážností, dle níž se sice dosahuje toho, čeho dosíci
zuje ten, k d o uvažuje —; ale ani uhodnutím není. jest potřebí, ale ne příslušným způsobem. Dále jest
Neboť u h o d n u t í jest bez důvodu a něco rychlé možno, aby ten, kdo uvažuje dlouhou dobu, dosáhl
ho, ten však, k d o uvažuje, uvažuje po dlouhou dobu, toho, co chce, ale i ten, kdo uvažuje rychle. Tudíž
i říká se, že to, co jsme uvážili, jest třeba rychle ani to není ještě rozvážností, nýbrž jest jí správnost
vykonati, uvažovati však že se má pomalu. Rovněž v tom, co jest prospěšné, a čeho, jak a kdy jest po
d ů v t i p jest něco jiného než rozvážnost; důvtip třebí. Konečně jest možno správnou rozvahu učiniti
jest jakési uhodnutí. Rozvážnost není ani žádným buď naprosto anebo za nějakým účelem. Naprostá
míněním. tedy jest ta, která vzhledem k naprostému účelu do
Ale ježto ten, kdo špatně uvažuje, chybuje, ten sahuje správnosti, ta d r u h á jest ona, která jí dosahuje
však, kdo dobře uvažuje, počíná si správně, jest k nějakému určitému účelu. Je-li tedy znakem lidí
I
140 KNIHA ŠESTÁ ROZDÍL CHÁPÁNI OD ROZUMNOSTI 141
i*
142 KNIHA ŠESTÁ VÝZNAM ROZUMNOSTI A MOUDROSTI 143
to, že m á m e za to, že se tyto vlastnosti řídí vě Kromě toho bylo by to asi něco zvláštního, kdyby
kem a že tento určitý věk má porozumění a uznání, rozumnost, ježto jest horší moudrosti, byla n a d ni
jako že přirozenost jest toho příčinou. Proto také vyšší; nebof ctnost, která utváří jednotlivosti, vládne
rozumění jest počátkem a koncem; od onoho zajisté a nařizuje. O tom tedy jest třeba promluviti; dosud
a k tomuto se vedou důkazy. Tudíž jest třeba dbáti totiž bylo poukázáno pouze na nesnáze, které v tom
výroků, i když jsou bez důkazů, a mínění lidí zkuše jsou.
ných a starších anebo lidí rozumných neméně než P ř e d n ě tedy pravíme, že nutně samy o sobě jsou 1144
důkazů; neboť proto, že mají oko zkušeností zbystře žádoucí, ježto každá jest ctností jedné duševní strán
né, vidí správně. ky, i kdyby žádná z nich nic nepůsobila. A potom
skutečně působí, ale ne j a k o lékařství zdraví, nýbrž
jako zdraví blaho tělesné, lak moudrost blaho dušev
13. Rozumnost a moudrost, vlastní ctnosti rozumové
ní; ježto totiž jest částí ctnosti vůbec, činí blaženým
Jest tedy vyloženo, co jest r o z u m n o s t a m o u d i toho, k d o ji má a svou činností uskutečňuje.
r o s t a čeho se která týká a že každá jest ctností Dále, aby člověk splnil svůj úkol, potřebuje roz
jiné stránky duše; můžeme se však otázali, k čemu umnosti a mravní ctnosti; ctnost působí, že člověk
jsou prospěšné. Nebof moudrost nezkoumá, čím by volí správný cíl, rozumnost pak působí, že volí správ
se člověk mohl státi blaženým — dění totiž není né prostředky, které k n ě m u vedou. Čtvrtá, výživná
vůbec jejím předmětem —, rozumnost však to činí, složka duše, takové ctnosti nemá; nebof jí nikterak
ale k čemu jest jí tedy potřebí, když rozumnost se nenáleží jednati nebo nejednati.
týká toho, co jest pro člověka spravedlivé, krásné a Co se však toho týče, že rozumností nejsme ni
dobré, a toto jest to, co ctnostný člověk má konati, kterak schopnější jednání krásného a spravedlivého,
tím však, že to víme, n i k t e r a k se nestáváme schop musíme začíti poněkud dále a odtud vyjíti. J a k o totiž
nějšími jednání, poněvadž ctnosti jsou stavy, jako říkáme, že není ještě spravedlivý ten, k d o spravedlivé
zdraví a dobrý stav těla neznamená to, co jej působí, věci koná, na příklad ten, kdo vykonává příkazy
nýbrž to, co z toho stavu pochází. Vždyť nejsme zákonů buď proti své vůli nebo z nevědomosti anebo
nikterak v jednání obratnější, když známe lékařství z nějakého jiného důvodu, a nikoli pro ně samy —
a gymnastiku. ačkoli k o n á to, co má a co náleží ctnostnému člově
Kdyby se pak řeklo, že rozumnost není tu pro to kovi —, tak, zdá se, jest možno, aby ten, kdo jest
jednání, nýbrž aby se člověk takovým stával, tedy dobrý, k o n a l všechno proto, že již takový jest, míním
nebude v ničem užitečná ani těm, kteří jsou ctnostní, na příklad podle záměrné volby a pro věc samu, již
ani těm, kteří ctnosti nemají; nebof na tom nezáleží, koná. Ctnost tedy působí, že záměrná volba jest
zda oni ji mají anebo poslouchají těch, kteří ji mají, správná, avšak to, co k ní přirozeně vede, není půso
i stačilo by n á m to tak, jak jest to i při zdraví: přeje bením ctnosti, nýbrž jiné schopnosti. Když to víme,
me si totiž býti zdraví a neučíme se pro to lékařství. musíme o tom promluviti zevrubněji.
144 KNIHA ŠESTÁ
NESPRÁVNOST SOKRATOVA MÍNĚNÍ O CTNOSTI 145
Jest jakási schopnost, k t e r á bývá nazývána d o - a rozumnost, tak i u mravní jsou dva, ctnost přiroze
v e d n o s t í ; ta jest taková, že dovede konati to, co ná a ctnost vlastní, a z nich ta vlastní nevzniká bez
směřuje k d a n é m u cíli, a dosíci toho. Je-li tedy cíl rozumnosti.
krásný, jest hodna chvály, je-li špatný, jest zchyťra-
P r o t o někteří říkají, že všechny ctnosti jsou roz
lostí; proto říkáme, že rozumní lidé jsou dovední a
umností a Sokrates svým zkoumáním jednak měl
ř í k á m e to také o lidech zchytralých. Rozumnost tou
pravdu, jednak byl na omylu. Chybil totiž v tom, že
schopností není, ale není bez ní. Jak bylo řečeno a
se domníval, že všechny ctnosti jsou d r u h e m rozum
jak jest zjevno, ono duševní oko nenabývá toho stavu
nosti, v tom však, že nejsou bez rozumnosti, soudil
bez ctnosti; neboť závěry, které obsahují počátek
správně. Známkou toho jest toto: i nyní všichni,
toho, co má býti konáno, znějí: »Poněvadž takový
kdykoli vymezují ctnost, dodávají, když promluvili
jest cíl, a to nejlepší«, ať jest pak jakýkoli; nějaký
i o tom, k čemu se vztahuje, že jest to slav ve shodě
libovolný případ může býti dokladem. Tento cíl se
se správným úsudkem; správný pak jest v rozumno
však nezjevuje nikomu, leč člověku dobrému; neboť
sti. Podobá se tedy, že všichni jaksi tuší, že takový
špatnost převrací soud o tom a v počátcích jednání
stav ve shodě s rozumností jest ctností. Ale musíme
uvádí v omyl. A tak jest zřejmo, že jest nemožno, aby
to ještě poněkud změniti; ctností jest totiž nikoli
byl někdo rozumný, není-li také dobrý.
b
stav, který jest pouze ve shodě se správným úsudkem,
Jest tedy n u t n o opět uvažovali i o ctnosti. Také
nýbrž stav s pomocí správného úsudku. Správný úsu
ctnost se má k dovednosti podobně, jako se k ní má
dek však v těch věcech jest rozumnost. Sokrates se
rozumnost — není to sice totéž, ale podobné —, a tak
tedy domníval, že ctnosti jsou úsudky — všechny prý
s e m á i p ř i r o z e n á c t n o s t k vlastní ctnosti.
totiž jsou věděním —, my však m á m e za to, že jsou
Zdá se totiž, že všichni lidé jednotlivé povahové vlast
s pomocí úsudku. Z toho jest tedy zjevno, že není
nosti, které mají, mají jaksi od přirozenosti — neboť
možno, aby člověk byl opravdu dobrý bez rozumno
to, že jsme spravedliví, náchylní k uměřenosti a sta
sti, ani aby byl rozumný bez mravní ctnosti.
tečnosti a tak dále, m á m e hned od narození —; ale
Tím jest řešen také důvod, kterým by mohl někdo
přece hledáme něco jiného, co jest dobrem ve vlast
namítati, že totiž ctnosti jsou od sebe odděleny; že
ním smyslu a že takové vlastnosti m á m e jiným způ
týž člověk nemá úplné vlohy pro všechny, takže ně
sobem. Neboť i děti a zvířata mají přirozené vlast
které ctnosti již nabyl, jiné ještě n e ; to jest ovšem
nosti, ale bez rozumu se zdají býti škodlivé. Alespoň
možno při ctnostech přirozených, ale při ctnostech,
tolik, zdá se, jest viděti, že jako silné tělo, když se
dle nichž se člověk nazývá prostě dobrým, jest to ne
pohybuje bez zraku, silně klopýtne, protože nemá
možno; neboť ty všechny bude míti zároveň s rozum
zraku, tak i tu; když však nabude rozumu, nastane
ností a ta jest jedna.
v jednání rozdíl a stav, který dosud byl jen podobný,
Vidíme, že rozumnosti by bylo potřebí, i kdyby
stane se ctností ve vlastním smyslu. J a k o tedy u slož
k praktickému jednání ničím nepřispívala, poněvadž
ky, které náleží mínění, jsou dva druhy, dovednost
jest ctností jedné rozumové stránky a že by bez roz-
Aristoteles, Etika 10
146 KNIHA ŠESTÁ
... j a k o by n e b y l
s m r t n é h o člověka syn — spíš j a k o by
p o c h á z e l z boha.
. . . j a k o by nebyl
s m r t n é h o č l o v ě k a syn — spíš jako by
p o c h á z e l z boha.
ký člověk. Nejčastěji se ještě vyskytuje mezi barbary O rozumném člověku se někdy říká, že nemůže
a někteří jednotlivci se takovými stávají nemocemi býti nezdrželivý, někdy však, že někteří lidé jsou
a zrůdností; takový hanlivý název dáváme také lidem rozumní a dovední, ale přece jsou i nezdrželiví.
obzvláštní špatnosti. Avšak o takové povaze se musí Konečně se říká, že lidé jsou nezdrželiví při vznět-
me zmíniti později, o špatnosti jsme mluvili již dříve. livosti, cti a zisku.
Nyní jest třeba promluviti o nezdrželivosti, změkčilo-
b
sti a rozmařilosti, o zdrželivosti a otužilosti. Neboť 3. Některé nesnáze o otázce o zdržetioosti
se nesmíme domnívati, že jsou to tytéž stavy jako
jest ctnost a neřest, nebo že jsou jiného druhu. To jsou tedy obyčejné názory; jest však nesnáz
Také tu, jako jinde, jest třeba zjistiti jejich zjevy, v tom, kterak někdo, kdo správně soudí, může býti
probrati pochybnosti jich se týkající, a tak zvláště nezdrželivý. Proto někteří praví, že ten, kdo jest
ukázati všechny domněnky o těch stavech, nebo vědoucí, toho nedovede; bylo by prý to něco ne
alespoň většinu jich a ty, které jsou nejzávažnější; obyčejného, jak mínil Sokrates, kdyby toho, kdo má
neboř budou-li rozřešeny obtíže a zůstanou důvodné vědění, něco jiného ovládalo a vláčelo ho sem a tam
domněnky, bude tím předmět s dostatek osvětlen. jako otroka. Sokrates totiž vůbec hájil názor, že tam,
kde jest pojem, není nezdrželivosti; nikdo prý totiž
nejedná vědomě proti tomu, co jest nejlepší, nýbrž
2. Zdrželivost, otužilost a jejich protivy jenom z neznalosti. Ale toto pojetí zřejmě odpírá
skutečným zjevům, i jest třeba vyšetřiti tu vášeň,
Zdá se tedy, že z d r ž e l i v o s t a o t u ž i l o s t a je-li z neznalosti, jaký druh neznalosti to jest —
náležejí věcem dobrým a hodným chvály, n e z d r ž e nebof jest zřejmo, že ten, kdo jest nezdrželivý, nemá
livost a z m ě k č i l o s t věcem špatným a hodným klamné mínění dříve, než se octne v té vášni —; ně
hany. kteří pak jedno připouštějí, druhé nikoli.
Zdrželivý člověk jest totéž, co člověk vytrvalý Uznávají totiž, že nad v ě d ě n í není nic silněj
v soudném myšlení, a nezdrželivý člověk totéž, co šího, neuznávají však toho, že by nikdo nejednal
člověk ze soudného myšleni vybočující. A nezdrželivý proti tomu, co jest podle jeho m í n ě n í lepší,
člověk, ač ví, že koná něco špatného, koná to z vášně, a proto říkají, že nezdrželivý člověk bývá přemáhán
zdrželivý člověk však proto, že ví, že žádosti jsou rozkošemi, ježto má nikoli vědění, nýbrž pouze míně
špatné, nenásleduje jich z rozumové úvahy. ní. Ale je-li to mínění a nikoli vědění a odporující
Také se říká, že uměřený člověk jest zdrželivý a soud není silný, nýbrž slabý, jako jest u těch, kteří 1146
otužilý, a takového jedni nazývají ve všem uměře v pochybnosti sem tam kolísají, tak to zasluhuje pro
ným, druzí nikoli, a nevázaného člověka jedni ztotož minutí, když v takovém mínění nesetrvají proti sil
ňují s nezdrželivým člověkem a nezdrželivého člověka ným žádostem; neřest však nemá nároku na pro
s nevázaným, druzí však říkají, že je to něco jiného. minutí, zrovna jako všechno hanebné.
1 5 0
KNIHA SEDMA VĚDĚNÍ, ROZUMNOST A NEZDRŽELIVOST 151
Tedy prý byl přemáhán při odporu rozumnosti; rozřešilo. Z některého důvodu by vyplývalo, že ne-
neboť tato jest nejsilnější. Ale to by bylo nesmyslné; rozumnost ve spojení s nezdrželivostí by byla ctností;
neboť pak by týž člověk byl rozumný a nezdrželivý, koná totiž opak toho, než jak ve své nezdrželivosti
a přece snad nikdo neřekne, že by rozumný člověk míní, a míní, že dobré jest zlé a že to nesmí činiti,
dobrovolně konal věci velmi špatné. Kromě toho jsme takže bude konati dobré a nikoli zlé.
ukázali již dříve, že rozumný člověk se projevuje Dále ten, kdo jedná z přesvědčení a usiluje o věci
v jednání — zabývá se totiž jednotlivinami, tím, co příjemné a podle toho řídí svá rozhodnutí, zdá se asi
jest poslední — a má též ostatní ctnosti. býti lepší, než ten, kdo to činí ne tak z usuzování,
Dále, projevuje-li se zdrželivý člověk v tom, že má nýbrž z nezdrželivosti. Neboť se dá snáze vyléčiti,
silné a špatné žádosti, nebude uměřený člověk zdrže poněvadž může býti přesvědčen; kdežto o nezdrželi
livým, ani zdrželivý člověk rozumným; neboť uměře vém člověku platí přísloví, v kterém pravíme: »Dáví-li b
ný člověk nemá ani přílišných žádostí, ani špatných. voda, čím ji zapíjeti?« Kdyby totiž byl přesvědčen
A přece by to tak nezbytně býti muselo. Jsou-li totiž o tom, co činí, nechal by toho, když nabyl jiného
žádosti užitečné, potom jest špatný stav, který za přesvědčení; tak však, i když není přesvědčen, nic
braňuje je následovati, takže by ne každá zdrželivost méně jinak jedná.
byla dobrá; jsou-li však slabé a ne špatné, není v tom
Dále, když nezdrželivost a zdrželivost se týká
nic slavného, a jsou-li špatné a slabé, není v tom nic
všeho, kdo jest prostě nezdrželivý? Vždyť nikdo nemá
velkého.
veškeru nezdrželivost a přece říkáme, že někteří lidé
Dále, působí-li zdrželivost, že člověk setrvá v kaž jsou prostě nezdrželiví.
dém mínění, tak jest špatná, když ho na příklad ne
chává setrvati i v klamném mínění; a působí-li na
opak nezdrželivost, že se člověk při každém mínění 4. Řešení otázky o zdrželivosti
odchyluje, bude některá nezdrželivost dobrá, jako na
příklad u Sofokleova Neoptolema ve Filoktetovi. Takové jsou tedy asi nesnáze, které se tu vysky
Neboť zaslouží chvály za to, že nesetrval v tom, tují, z nichž jedny jest třeba vyřešiti, druhé ponechati;
k čemu ho Odysseus přemluvil, ježto mu lež působila řešiti nesnáz totiž jest nalézti pravdu.
bolest. Předně tedy jest třeba uvažovati o tom, zda tu
Dále pochybnost vzniká sofistickou klamnou řečí; jde o konání vědomé či nevědomé, a kterak o vědomé;
ježto totiž někdo chce přesvědčiti někoho o něčem za druhé o tom, v jakých věcech máme hledati člo
neuvěřitelném, aby vzbudil zdání zvláštní dovednosti, věka nezdrželivého a zdrželivého, myslím totiž, zda
když se mu to podaří, vzniká tím závěrem pochyb v každé slasti a strasti, či jenom v některých určitých;
nost; neboř myšlení jest vázáno, poněvadž se tím a zda člověk zdrželivý a otužilý jest totéž, anebo něco
nechce spokojiti, ježto se mu ten závěrečný soud ne různého; a podobně i v ostatních věcech, co tomuto
líbí, a nemůže s místa, poněvadž není s to, aby důvod zkoumání jest příbuzné.
l 5 2 KNIHA SEDMA PRUDKÁ HNUTÍ MATOU SPRÁVNÝ ÚSUDEK 153
Východiskem uvažování jest otázka, zda rozdíl ví a také o tom uvažuje. Toto jest zajisté něco ne
mezi člověkem zdrželivým a nezdrželivým jest v před obyčejného, ale ne když o tom neuvažuje.
mětu, či pouze ve způsobu, myslím totiž, zda někdo Dále, poněvadž jsou dva způsoby návěští, nic ne- 1147
jest nezdrželivý jenom proto, že v určitém předmětě brání, aby ten, kdo zná obě, nejednal proti svému
jest nezdrželivý, či spíSe proto, že jeho chování jest vědění, když totiž užívá návěsti obecné a ne částečné;
určité, nebo konečně z obou příčin; za druhé, zda ne neboť to, co má býti vykonáno, jest jednotlivý případ.
zdrželivost a zdrželivost se vztahuje ke všem věcem. Také jest rozdíl v tom, co jest všeobecné. Něco se
Ten totiž, kdo jest prostě nezdrželivý, ani není totiž týká osoby, něco věci. Na příklad ve větě: »Všem
takový ve všech věcech, nýbrž právě v těch věcech, lidem prospívá to, co jest suché*; v druhé větě: »Toto
kterým jest oddán Člověk nevázaný, ani v nich není jest člověk«, anebo: »Tato věc určité vlastnosti jest
nezdrželivý prostě svým chováním — neboť pak by suchá«. Ale i když tato věc má určitou vlastnost, buď
nezdrželivost byla totožná s nevázaností —, nýbrž že to člověk neví, anebo toho skutečně nečiní. Rozdíl
se k nim chová určitým způsobem. Jeden jest totiž v těchto případech jest velmi veliký, i zdá se, že v jed
veden úmyslem, poněvadž míní, že vždy jest nutno nání při prvém druhu vědění není nic zvláštního, ale
oddávati se přítomnému požitku; druhý sice tako v jednání při druhém jest něco podivného.
vé mínění nemá, přece se však požitku oddává. Lidé mají vědění ještě jiným způsobem, než jak
nyní bylo řečeno; vidíme totiž, že v duševním stavu
5. Vědění a nezdrželivost jest ten rozdíl, že jej někdo sice má, ale neužívá ho,
takže jej zároveň nějak má a nemá, na příklad ve
Tudíž rozlišovati, že jest to pravdivé mínění a spánku, zběsilosti a opilosti. Tak se chovají právě ti,
nikoli vědění, proti čemu se lidé chovají nezdrželivě, kteří jsou citově vzrušeni; prudká hnutí totiž a po
nemá pro naši úvahu žádného významu — neboť ně hlavní žádosti a žádosti podobné zjevně přivádějí
kteří lidé, kteří mají pouhé mínění, nikterak v něm z rovnováhy i tělo a některé lidi dohánějí až k zběsi
nekolísají, nýbrž mají za to, že to vědí přesně; i když losti. Jest tedy patrno, že musíme říci, že u nezdrželi
tedy ti, kteří mají pouhé mínění, pro své slabé pře vých lidí jest tomu podobně jako u těchto lidí. To,
svědčení jednají proti svému názoru spíše než ti, kteří že při tom vedou řeči, které pocházejí z vědění, není
mají vědění, přece se tu nebude lišiti vědění od mínění; žádným protidůkazem; neboť i lidé, kteří jsou v tom
neboť někteří jsou o tom, o čem mají pouhé mínění, citovém vzrušení, opakují důkazy a výroky Empedo-
přesvědčeni právě tak, jako jiní o tom, co vědí; to kleovy, a ti, kteří se těm výrokům napřed naučili,
vidíme na Herakleitovi —; ale poněvadž o vědění plynně je odříkávají, přece však ještě nemají skuteč
mluvíme ve dvojím smyslu — neboť vědoucím se na ného vědění; neboť skutečné vědění musí s člověkem
zývá zrovna tak ten, kdo vědění má a neužívá ho, srůsti a k tomu jest potřebí času; musíme tudíž
jako ten, kdo ho užívá —, bude se lišiti ten, kdo ví, Uznati, že i lidé, kteří se nedovedou ovládati, mluví
co má činiti, ale neuvažuje o tom, od toho, kdo to tak, jako herci.
154 KNIHA SEDMA PROČ ČLOVÉK JE NEZDRŽELIVÝ 155
Příčinu toho zjevu můžeme si přirozené objasniti vzrušení nevzniká, když vlastní vědění jest přítomno,
také takto: Jedna domněnka totiž jest obecná, druhá, ani toto nebývá unášeno vzrušením, nýbrž vzrušení
kde vládne již smyslová zkušenost, jest částečná; jak vzniká, je-li poznání pouze smyslové.
mile však z nich vznikne domněnka jedna, tu má duše
nutně k závěru přisvědčiti, a týká-li se toho, co má
6. Nezdrželivost naprostá a částečná
býti vykonáno, ihned to provésti, na příklad má-li se
okusiti všeho, co jest sladké, a tato jednotlivá věc
Tolik tedy o tom, zda jest někdo nezdrželivý vědo
jest sladká, tu člověk, může-li a jestliže mu v tom
mě nebo nevědomě a při kterém způsobu vědění jím
nic nebrání, nutně to má také činiti. Kdykoli tedy
může býti; dále v souvislosti s tím jest třeba pojed
všeobecná domněnka ochutnati brání, druhá však
nati o tom, zda někdo jest nezdrželivý prostě, či
praví, že všechno sladké jest příjemné a tato věc že
každý jenom částečně, a když částečně, při jakých
jest sladká — a tato domněnka jest skutečně činná —,
věcech.
a vznikne-li žádost, tak první domněnka vybízí varo
vati se toho, žádost však k tomu pobádá - - neboť Jest jasno, že lidé zdrželiví a otužilí, i nezdrželiví
může hýbati každou složkou duše —; a tak se stává, a změkčilí mají vztah k libosti a nelibosti; ježto však
že člověk jest nezdrželivý vinou úsudku a domněnky, to, co působí libost, jest jednak nutné, jednak samo
ale domněnky, která není správnému úsudku protiv o sobě žádoucí, ale jest schopno nadbytku, tak nutné
ná o sobě, nýbrž nahodile — úsudku totiž jest pro jest to, co se vztahuje k tělu — míním takové věci,
tivná žádost, nikoli domněnka —. Z toho důvodu také které se týkají výživy a potřeby pohlavní, a takové
zvířata nejsou nezdrželivá, ježto nemají soudu o vše- tělesné věci, ke kterým jsme vztahovali nevázanost
obecnu, nýbrž pouze smyslové představování a pamět a uměřenost —, jiné není sice nutné, ale o sobě jest
jednotlivin. Co se týče způsobu, jakým se neznalost žádoucí — myslím na příklad vítězství, čest, bohat
zruší a jak nezdrželivý člověk opět přijde k rozumu, ství a taková dobra a slasti —; lidi tedy, kteří v tom
jest to zrovna tak, jako u toho, kdo jest opilý anebo překročují míru proti správnému úsudku, jejž mají
spí, a není to nic vlastního tomuto stavu, o čemž jest v sobě, nenazýváme naprosto nezdrželivými, nýbrž
třeba slyšeti přírodovědce. dodáváme, že jsou nezdrželiví co do peněz, zisku, cti
a vznětlivosti, nikoli prostě, nýbrž jako ti, kteří jsou
Ježto pak druhá návěst jest domněnkou o něčem jiní a jenom dle podobnosti se tak nazývají, jako se
smyslovém a řídí jednání, té pak nemá ten, kdo jest onen člověk, který zvítězil v olympijských hrách,
citově vzrušen, anebo ji má tak, že to neznamená jmenoval Člověk, neboť společný pojem se u něho
vědění, nýbrž pouze mluvení, asi tak, jako když opilý sice lišil od zvláštního jenom málo, ale přece byl
člověk odříkává výroky Empedokleovy, a poněvadž jiný — známkou rozdílu jest to, že nezdrželivost bývá
dolní věta, nejsouc všeobecná a neobsahujíc vědění, haněna nejen jako chyba, nýbrž také jako nějaká
není asi podobna větě všeobecné, tedy se i zdá, že špatnost, ať už jest jí prostě anebo jenom částečně,
má platnost to, co zkoumal Sokrates; neboř citové
kdežto tam toto není —.
KNIHA SEDMA PŘEDMĚTY NEZDRŽELIVOSTI. DIVOKOST 157
156
Co se týká tělesných požitků, při kterých mluvíme i bývají chváleni ti, kdo si toho hledí; ale přece také
o člověku uměřeném a nevázaném, tu ten, kdo ne dle v tom jest možný jakýsi nadbytek, kdyby někdo, jako
svého předsevzetí následuje nadbytek slasti a odpírá Niobe, vyzýval k boji i bohy, nebo jako Satyros, zva
strasti, hladu, žízni, teplu, chladu a vůbec tomu, co ný milovníkem otce pro upřílišenou lásku k němu;
náleží k hmatu a chuti, nýbrž Činí to spíše nezávisle zdál se totiž jednati příliš pošetile —, není z uvede
na záměrné volbě a myšlení, bývá nazýván nezdrželi ných důvodů žádná špatnost, poněvadž všechno to
vým, nikoli s přídavkem, že jest nezdrželivý v jistých samo pro sebe jest přirozeně žádoucí, ale nadbytek
věcech, na příklad v hněvu, nýbrž pouze prostě. toho jest zamítnouti, varovati se ho a jest pochybe
Důkazem toho jest to, že se tu mluví také o lidech ním. Podobně i nezdrželivost — neboť nezdrželivosti
změkčilých, tam nikoli. A proto člověka nezdrželi jest třeba nejen odpírati, nýbrž náleží i k věcem
vého a nevázaného shrnujeme v jedno, rovněž i člo hanebným —, ale pro podobnost toho citového stavu
věka zdrželivého a uměřeného, ale z oněch nikoho, bývá nezdrželivost vztahována na všechno, ovšem
ježto tu jde nějak o tytéž druhy libosti a nelibosti; s dodatkem bližšího určení, na příklad někdo bývá
u těchto jde o tytéž věci, ale způsob jejich chování nazýván špatným lékařem a špatným hercem, jehož
k věcem není tentýž, ježto jedni se tak chovají úmysl bychom prostě špatným nazvati nemohli. Jako tedy
ně, druzí nikoli. Proto asi můžeme nezdrželivým na zde, poněvadž všechno to není špatností, nýbrž pouze
zvati spíše toho, kdo se bez žádosti anebo klidně od
něco obdobného, tak jest zjevno, že i onde musíme
dává nadbytku a vyhýbá se mírným bolestem, než
uznati, že o nezdrželivosti i zdrželivosti můžeme mlu
toho, kdo se tak chová pro silnou žádost; neboť jak
viti pouze tam, kde jde o tutéž věc, jako při uměře-
by se onen teprve choval, kdyby se ho zmocnila mla
nosti a nevázanosti, ale při vznětlivosti užíváme toho
distvá žádost a silná bolest pro nedostatek toho, co
slova pouze pro podobnost; proto také připojujeme
jest nepostradatelné?
dodatek, že někdo jest nezdrželivý ve vznětlivosti,
Poněvadž se pak jedny žádosti a slasti dle druhu zrovna jako že jest nezdrželivý ve cti a zisku.
vztahuji ke krásným a dobrým věcem — neboť ně Ježto pak něco jest příjemné přirozeně, a to buď
které příjemnosti jsou přirozeně žádoucí, něco však prostě, nebo podle rodu živočichů a lidí, a něco není,
jest opakem toho a něco jest uprostřed, jak jsme to ale jest příjemné buď pro zrůdnost nebo pro zvyklost,
dříve rozlišili, na příklad peníze, zisk, vítězství a čest; anebo pro špatnou přirozenost, můžeme i v každém
i nebývá při všem tom i při tom, co jest uprostřed, takovém případě viděti podobné stavy. Myslím tu na
nikdo haněn proto, že jest tím vzrušen, žádá si toho zjevy z v í ř e c k é d i v o k o s t i , na příklad na tu
a libuje si v tom, nýbrž pro způsob a pro nadbytek ženu, která prý těhotné ženy rozřezává a děti pojídá,
t-, proto také v tom, kdokoli se ovládá proti nebo na některé zdivočelé národy kolem Pontu, kteří
příkazu rozumu nebo usiluje o věci přirozeně krásné prý si pochutnávají na syrovém nebo také na lidském
a dobré, na příklad kdo se stará o čest nebo děti a mase, nebo si navzájem darují děti k hodům, nebo
rodiče více než má - neboť i to náleží mezi dobra,
na to, co se vypravuje o Falaridovi. To jsou zjevy
158 KNIHA SEDMA VZTAH NEZDRŽELIVOSTI K HNĚVU A ŽADOSTI 159
zvířecké divokosti, jiné vznikají z nemocí a ze šílen nepřirozenou rozkoš pohlavní; může však tím býti
ství, jako u toho člověka, jenž zabil svou matku a také přemožen, ne pouze to míti. Jako se tedy jedna
snědl ji, anebo u otroka, jenž snědl játra svého druha. špatnost, pokud se týká člověka, nazývá prostě špat
Jiné z r ů d n o s t i jsou podobné chorobným stavům ností, druhá pak i s dodatkem, že jest zvířecká nebo
buď od přirozenosti, nebo ze zvyku, jako rváti si chorobná, ale ne prostě, jest zjevno, že týmž způso
vlasy, okousávati nehty, polykati uhlí a prsť, a kromě bem také nezdrželivost jest jednak zvířecká, jednak
toho také pohlavní styk mezi muži; k tomuto totiž chorobná, kdežto naprostá jest pouze ta, která záleží
jedni jsou náchylní od přirozenosti, druzí mají k němu v lidské nevázanosti.
náklonnost ze zvyku, na příklad ti, jichž od dětství
bylo k tomu zneužíváno. 7. Nezdrželivost částečné I
Lidí tedy, u nichž příčinou toho jest přirozenost,
nikdo asi nenazve nezdrželivými, zrovna jako nikdo Jest tedy zjevno, že nezdrželivost a zdrželivost se
nevytýká ženám, že se při tělesném obcování ne vztahují pouze k tomu, k čemu se vztahuje neváza
chovají činně, nýbrž trpně; a zrovna tak jest tomu nost a uměřenost, a že pro ostatní věci jest jiný druh
i u těch, u nichž chorobné chování vzniklo ze zvyku. nezdrželivosti, který se tak nazývá pouze přeneseně
1149 Míti tedy něco takového přesahuje hranice špatnosti, a ne prostě; chceme také zkoumati, že méně jest
zrovna jako i divokost; není to však prostě nezdrželi hanebná nezdrželivost v hněvu než v žádostech.
vost, když takový člověk to přemáhá nebo tím bývá Hněv totiž, jak se zdá, slyší ještě v něčem hlas
přemáhán, nýbrž pouze podle podobnosti, jako toho, rozumu, ale přeslechne jeho příkaz, jako když rychlí
kdo se tak chová v hněvu, jest třeba zváti nezdrželi sluhové odbíhají dříve, než vyslechli celý rozkaz a
vým v této náruživosti, nikoli však pouze nezdrželi potom jej chybně vykonají, a jako psi štěkají hned,
vým. Neboř každý nadbytek nerozumnosti, zbabělosti, jak jen něco zašramotí, aniž dříve zpozorovali, není-li
nevázanosti a popudlivosti má ráz buď divokosti nebo to přítel; tak i vznětlivost pro teplotu a rychlost při
choroby; kdo totiž jest od přirozenosti takový, že se rozené povahy sice slyší, ale neslyší příkazu, i žene
všeho bojí, i když myš zašustí, jest zbabělý na způsob se za pomstou. Rozum totiž nebo obrazivost jí řekla,
zvířete, jiný pak se pro nemoc zase lekne kočky; že je tu zpupnost nebo pohrdání, a tu ona jako by
a z lidí nerozumných jedni od přirozenosti nemají usoudila, že jest nutno opříti se tomu, ihned se horší;
rozum a ježto vedou život pouze smyslový, jsou po- žádost však, jakmile jen rozum nebo smysl řekne, že
dobu zvířatům, jako některé vzdálené kmeny bar- něco jest příjemné, žene se za požitkem. A tak hněv b
se poněkud řídí rozumem, žádost však nikoli. Tato
jest tedy hanebnější; ten totiž, kdo jest nezdrželivý
v hněvu, podléhá jaksi rozumu, onen však žádosti
a nikoli rozumu.
barské, druzí zase jsou choří pro nemoc, na příklad lidé Také se spíše promíjí, řídili se někdo přirozený-
stižení padounicí nebo šílenstvím. Může se však státi, že
někdo něčím takovým trpí jen někdy, ale nedává se tím
přemoci, na příklad když se Falaris ve své žádosti zdržel
snísti dítě anebo když přemohl
SROVNANÍ DIVOKOSTI SE ŠPATNOSTI 161
1 6 0 KNIHA SEDMA
Jak jsme řekli na začátku, žádosti a rozkoše jsou
mi touhami, a totéž ještě více platí o takových žádos
dle druhu i velikosti jednak lidské a přirozené, jed
tech ježto jsou společné všem lidem, a pokud jsou
nak zvířecké a konečně ty, které pocházejí ze zrůdno-
společné; hněv však a popudlivost jest přirozenější
stí a chorob. Uměřenost a nevázanost se týká pouze
než žádosti, které dychtí po nadbytku a po tom, co
prvých; proto také neříkáme, že by zvířata byla umě
není nutné, jako kdosi, když se obhajoval z obvinění,
řená nebo nevázaná, leč přeneseně a pokud vůbec
že bije svého otce, pravil: » Vždyť on bil svého otce
mezi druhy zvířat jest nějaký rozdíl ve zdivočilosti,
a tento zase svého«, a ukázav na svého chlapce, řekl:
bujnosti a žravosti; nemají totiž záměrné volby ani
»I tento bude bíti mne, až se stane mužem; neboť jest
soudného myšlení, nýbrž jsou tak mimo přirozenost
nám to vrozeno«, a jako ten, jenž byl vlečen od svého
jako u lidí ti, kteří propadli šílenství.
syna, kázal zastaviti u dveří; neboť prý i sám tak
daleko vlekl svého otce. D i v o k o s t jest menším zlem než špatnost, 1150
avšak hroznější; neboť jí není zničeno to, co jest nej
Dále více nespravedliví jsou ti, kteří jsou úskoč-
lepší, jako u člověka, nýbrž toho vůbec není. Jest to
nější. Člověk prudký nebývá úskočný, nýbrž otevře
tedy něco podobného jako srovnávati věc neživou se
ný, zrovna tak i vznětlivost; žádost však jest úskočná,
živým tvorem, abychom viděli, které z nich jest mrav
jak se u básníků Af rodíte nazývá » l s t i v o u K y p - ně špatnější; méně škodlivá jest totiž vždy špatnost
ř a n k o u«, a jak Homeros praví o jejím ozdobném toho, k d o nemá v sobě jejího počátku, počátkem pak
řemenu: jest rozum. Podobný jest tedy poměr, srovnáváme-li
nespravedlnost a člověka nespravedlivého; každé
Lichota, která přelstí z nich jest svým způsobem špatnější; neboť špatný
i moudrých rozvahu lidí. člověk může natropiti tisíckrát více zla než zvíře.
9. Rozdíl mezi člověkem nevázaným a nezdrželivým matice předpoklady; tudíž ani tam, ani zde není roz
umového důvodu, který by počátkům učil, nýbrž
Nevázaný člověk tedy, opakuji, nemá lítosti — ctnost buď přirozená nebo zvykem získaná učí o po
setrvává totiž ve svém záměru —; ale lítosti jest scho- čátku jednání správně smýšleti. Ten tedy, kdo jest
pen každý člověk nezdrželivý. Proto tomu není tak, takový, jest rozumný, opakem toho jest člověk ne
jak jsme dříve při nesnadné otázce naznačili, nýbrž vázaný.
onen jest nevylečitelný, tento vylečitelný; neboť ona
Někdo zase bývá proti správnému úsudku vášnivě
špatnost se podobá chorobám, jako jsou vodnatelnost
v ý s t ř e d n í , když ho vášeň zmáhá, aby nejednal
a úbytě, nezdrželivost pak padoucnici; ona jest zvrá
ve shodě se správným úsudkem, ale nezmůže ho tolik,
ceností stálou, tato dočasnou. A vůbec se nezdrželi
aby ho učinila člověkem, který by byl přesvědčen,
vost a špatnost liší druhem; neboť člověk není si
že za takovými rozkošemi jest se třeba hnáti děj se
vědom své špatnosti, ale nedostatku sebeovládání ano.
co děj; to jest člověk nezdrželivý, lepší než člověk ne
1151 Z nezdrželivých lidí ti, kteří přicházejí hned z mí
vázaný, a ne naprosto špatný; neboť to, co jest nej
ry, jsou lepší než ti, kteří sice uvažují, ale nesetrvá-
lepší, totiž počátek, jest zachováváno. Jiný člověk jest
vají při svém předsevzetí. Neboť vzrušení, jemuž pod
jeho protivou, a to ten, který se přidržuje úsudku
léhají, jest menší a nepodléhají mu, jako ti druzí, bez
rozumu a nedá se vášní přivésti z míry. Z toho tedy
předchozí rozvahy; nezdrželivý člověk se totiž podo
jest zjevno, že jeden stav jest dobrý, druhý špatný.
bá člověku, který se brzy opije, a to z mála, nebo
z méně vína než většina lidí.
Jest tedy zřejmo, že nezdrželivost není špatností, 10. Zdrželivost a neústupnost
ale nějak jest jí přece. Jedna jest totiž mimo úmysl,
druhá podle úmyslu; a přece ve skutečném jednání Jest tedy, jak jsme se dříve tázali, zdrželivý ten,
jsou si podobné, jak naznačuje výrok Demodokův kdo setrvá v jakémkoli úsudku a v jakémkoli roz
o Mileťanech: » M i l e ť a n é n e j s o u s i c e n e hodnutí, či jen ten, kdo ve správném, a nezdrželivý
r o z u m n í , a l e to, c o k o n a j í , k o n a j í t a k , jest ten, kdo v jakémkoli úsudku a v jakémkoli roz
j a k o l i d é n e r o z u m n í « , a lidé nezdrželiví ne hodnutí nesetrvá, či jen ten, kdo v neklamném úsud
jsou sice nespravedliví, přece však jednají nespraved ku a v správném rozhodnutí? Anebo není to spíše
livě. Poněvadž tedy jeden jest takový, že usiluje tak, že nahodile sice jest to jakékoli rozhodnutí,
o nadbytek nikoli z přesvědčení a proti správnému o sobě však jenom pravdivý úsudek a správné roz
úsudku usiluje o tělesné rozkoše, druhý pak z pře hodnutí, v němž jeden setrvá, druhý nikoli? Když
svědčení jest takový, že o ně usiluje, jest možno onoho totiž někdo dává přednost této určité věci pro tento
přesvědčiti o něčem jiném, tohoto nikoli. Vždyť ctnost určitý cíl, anebo o ni usiluje, usiluje o sobě a dává b
přednost tomuto, nahodile však oné první. To
jest taková, že počátek svůj zachovává, špatnost jej
»o sobě« nazýváme naprostým. A tak se může státi,
ničí, a při jednání počátkem jest účel, jako v mate-
166 KNIHA SEDMA NEZDRŽELIVOST, ROZUMNOST A DOVEDNOST 167
že jeden v jakémkoli mínění setrvá a druhý se ho jakýsi nadbytek, ten pak pro jakýsi nedostatek;
vzdává, prosté však jde o mínění pravdivé. zdrželivý člověk však v něm trvá a nemění se ani
Jsou však lidé, kteří setrvají ve svém mínění jedním, ani druhým. Ježto zdrželivost jest něco dobré
a kteří bývají nazýváni n e ú s t u p n ý m i , na pří ho, musí oba protivné stavy býti špatné, a tak se také
klad ti, které jest nesnadno přemluviti a přesvědčiti. jeví; ale poněvadž jeden z nich jest zřejmý pouze
Ti mají něco podobného s člověkem zdrželivým, jako u málo lidí a v málo případech, proto se zdá, že
člověk marnotratný se štědrým a nerozvážný smělec protivou nezdrželivosti jest pouze zdrželivost, jako
s Člověkem odvážným, přece se však v leckteré věci nevázanosti jest protivou pouze uměřenost.
od sebe různí. Jeden totiž, člověk zdrželivý, nemění Poněvadž pak v řeči mnoho věcí jest pojmeno
se vášní a žádostí, ale v určitém případě se dá snadno váno dle podobnosti, pochází to také z podobnosti, že
přesvědčiti; druhý se nedá přemluviti důvodem, ale se mluví o zdrželivosti člověka uměřeného; nebot Člo
lidé toho druhu jsou přístupni žádostem a namnoze věk zdrželivý, jakož i uměřený, jest ten, kdo pro
tělesné libosti nečiní nic proti příkazu rozumu, jenom 1152
se dávají vésti rozkošemi. Neústupní pak jsou své
že onen má špatné žádosti, tento nikoli, a Že jeden
hlavci, lidé neučeliví a nevzdělanci, svéhlavci pro
jest tak utvářen, že nemůže míti libost z toho, co by
libost a nelibost: mají totiž radost ze svého vítězství,
bylo proti příkazu rozumu, kdežto druhý libost může
že nebyli přesvědčeni, a jsou zarmouceni, je-li jejich
míti, ale nedá se jí vésti. Také člověk nezdrželivý a
mínění bezmocné jako neplatné usnesení; a tak se
nevázaný jsou si podobni, přece se však od sebe
podobají více člověku nezdrželivému než zdrželivému.
různí: oba usilují o tělesné příjemnosti, ale jeden
Jsou však ještě lidé, kteří nesetrvají ve svém míně v domnění, že to tak má být, druhý nikoli.
ní nikoli pro nezdrželivost, jako Neoptolemos v Sofo-
kleově Filoktetovi. Byla to sice libost, pro kterou ne- Týž člověk nemůže také býti rozumný a zároveň
vytrval, ale libost krásná; neboť jemu bylo krásné nezdrželivý; nebof jsme dokázali, že rozumný člověk
jest svou povahou zároveň dobrý. Dále nikdo není
mluviti pravdu, dal se však přemluviti Odysseem,
rozumný pouze věděním, nýbrž také schopností jed
aby lhal. Není totiž každý, kdo něco činí pro libost,
nati dle toho tak, jak má; ten však, kdo jest nezdrže
nevázaný nebo špatný anebo nezdrželivý, nýbrž ten,
livý, není schopen takového jednání. Nic však ne
kdo to činí pro libost hanebnou.
brání, aby člověk d o v e d n ý nebyl nezdrželivý;
proto se i někdy zdá, že jistí lidé jsou sice rozumní,
11. Zdrželivost jako střed ale nezdrželiví, poněvadž dovednost se liší od rozum
nosti způsobem dříve naznačeným, a co do rozum
Poněvadž pak jest i takový člověk, že se z těles ného úsudku jsou si blízko, různí se však co do
ných rozkoší raduje méně, než má, a jako takový
nesetrvá v rozumném úsudku, jest uprostřed mezi úmyslu.
ním a člověkem nezdrželivým člověk zdrželivý. Ne Nezdrželivý člověk není také takový, jako ten,
zdrželivý totiž nesetrvá v rozumném úsudku pro kdo ví a zkoumá, nýbrž jako ten, kdo spí a jest opilý.
KNIHA SEDMA
168 169
I jedná úmyslně - v jisté míře totiž ví, co činí a proč 12. Mylné názory o rozkoši neboli slasti
to činí —, není však špatný; jeho úmysl totiž jest
dobrý; a tak jest pološpatný. Není také nespravedli Vyložili jsme tedy, co jest zdrželivost a nezdrželi
vý, neboť není úskočný; jeden z nozdrželivých lidí vost a co jest otužilost a změkčilost, a jak se tyto
totiž nesetrvá v tom, co uvážil, druhý, ježto jest stavy k sobě mají; ale zkoumání o p o c i t e c h
prudký, neuvažuje vůbec. Člověk nezdrželivý se po l i b o s t i a n e l i b o s t i náleží tomu, kdo filoso- b
dobá obci, která všechno nutná odhlasuje a má dobré fuje o životě v obci. Neboť jeho úkolem jest, aby sta
zákony, ale ničeho z toho neužívá, jak se tomu po novil účel, vzhledem k němuž nazýváme něco zlým
smíval Anaxandrides: prostě, něco dobrým. A toto zkoumání jest také
nutné; vztahovali jsme totiž ctnost a mravní špatnost
Tak chtěla obec, k t e r á n e d b á z á k o n ů . k slasti a strasti a téměř všeobecně se říká, že blaže
nost jest spojena se slastí, proto se také pojmenování
Špatný člověk se pak podobá obci, která sice užívá člověka šťastného (m a k a r i o s) odvozuje od slova
zákona, ale Spatných. »radovati se« (c h a i r e i n).
Nezdrželivost a zdrželivost se projevuje v nadbyt Jedni tedy jsou toho mínění, že žádná slast není
ku, který se odchyluje od duševního stavu většiny dobrem ani o sobě, ani nahodile — nebot dobro a
lidí; jeden totiž trvá ve svém úmyslu s větší rozhod slast není prý totéž —; druzí míní, že některé druhy
ností, druhý s menší, než jak jest jí schopna většina slasti jsou dobré, velmi mnohé však že jsou Spatné;
lidí. jk nim se druží ještě třetí mínění, které tvrdí, že, byt
Snadněji se léčí nezdrželivost u lidí prudké po i každá slast byla dobrem, přece slast nemůže býti
vahy než u těch, kteří sice věc uváží, ale potom ve dobrem nejvyšším.
svém úmyslu nesetrvají, snadněji také u těch, kteří Není prý tedy slast vůbec dobrem, ježto každá
jsou nezdrželiví ze zvyku, než z přirozené vlohy; rozkoš jest pociťovaným děním a směřujícím k při
neboř zvyk lze snadněji změniti než přirozenost; ale rozenému stavu, žádné dění však není sourodé se
proto jest to nesnadno také u zvyku, poněvadž zvyk svým účelem, jako na příklad stavba s domem. Za
se podobá přirozenosti, jak praví i Euenos: druhé uměřený člověk se rozkoším vyhýbá. Za třetí
rozumný člověk následuje toho, co jest bezbolestné,
Příteli, myslím, že d l o u h é h o c v i k u nikoli však toho, co jest příjemné. Za čtvrté rozkoše
lidem jest třeba, jsou překážkou rozumnému myšlení, a to tím více,
tento pak p ř i r o z e n o s t í s e k o n e č n ě s t a n e . čím více se kdo z nich raduje, jako na příklad při
rozkoši pohlavní; při ní totiž nikdo nemá v moci
svého myšlení. Za páté není žádného umění rozkoše;
a přece vše, co jest dobrem, jest dílem umění. Za
šesté děti a zvířata vyhledávají rozkoše.
1 7 0
KNIHA SEDMA SLAST JE JISTÝM DOBREM 171
Jako důkaz pro to, že každá rozkoš není dobrá, si libují také v protivných; tehdy si libují i ve věcech
uvádí se, že jsou také rozkoše ošklivé a hanebné, ba ostrých a trpkých, které nejsou příjemné ani přiroze
i škodlivé; neboť leccos z toho, co jest příjemné, ně, ani prostě. A tak ani ty slasti nejsou příjemné;
přivádí nemoc. neboť v jakém poměru jsou k sobě věci příjemné,
A konečně pro to, že rozkoš není nejvyšším dob v takovém jsou také slasti, které z nich pocházejí.
rem, se uvádí, že není účelem, nýbrž pouze děním. Za třetí není nutno, aby něco bylo lepší nad roz
koš, jak někteří filosofové tvrdí, Že účel jest lepší než
13. Vyvrácení nesprávné domněnky o slasti dění. Neboť slasti nejsou všechny pouze děním, ani
s ním nejsou vždy spojeny, nýbrž jsou také činností
To jest tedy asi všechno, co se uvádí; že však a cílem; ani se nedostavují při dění, nýbrž při užívá
z toho ještě nevyplývá, že by slast nebyla dobrem, ní; a všechny slasti nemají také cíl v něčem jiném,
a to nejvyšším, jest zjevno z těchto důvodů. nýbrž jenom ty, které jsou vedeny k dovršení a zdo
Předně, poněvadž dobro jest dvoje — jedno totiž konalení přirozenosti. Proto také není správné říkati,
jest dobrem prostě, druhé pro někoho —, budou se že slast jest pociťovaným děním, nýbrž spíše jest říci,
podle toho říditi také přirozenosti a stavy, a tak i po že jest č i n n o s t í p ř i r o z e n é h o s t a v u , a mí
hyby a dění, a z nich ty, které se zdají špatnými, sto »pociťovaným« říci »ne p ř e k á ž e n ý m « . Ně
budou špatné jednak prostě, jednak pouze pro ně kterým se zdá býti děním, poněvadž jest dobrem ve
koho, pro jiného pak nikoli špatné, nýbrž žádoucí, vlastním smyslu; mají totiž za to, že Činnost jest
některé nebudou žádoucí ani pro tohoto, nýbrž jen děním, ale jest něčím jiným.
někdy a na krátkou dobu, ne vždycky, jiné zase Ze by pak slasti byly špatné proto, že některé pří
slastmi ani nejsou, nýbrž se pouze zdá, že jimi jsou, jemnosti jsou nezdravé, bylo by tolik, jako kdyby
ty totiž, které jsou spojeny s nelibostí a jsou pro někdo říkal, že zdravé věci jsou špatné proto, poně
léčení, na příklad u nemocných lidí. vadž některé překážejí výdělku. V tom vztahu ovšem
Za druhé, poněvadž dobro jest jednak činností, jsou oboje špatné, ale pro to ještě nejsou špatné
jednak stavem, jsou ty pohyby a dění, které přivádějí vůbec, ježto i vědecké myšlení někdy škodí zdraví.
do přirozeného stavu, příjemné nahodile. Činnost Ani rozumnosti ani řádnému duševnímu stavu ne
v žádostech náleží zbývající části stavu a přirozenosti, překáží slast, která z nich pochází, nýbrž slasti cizí,
ježto slasti jsou i bez strasti a žádosti, na příklad čin poněvadž slasti, které vzcházejí z myšlení a učení, tím
nosti myšlení, kde přirozenost ničeho nepostrádá. více myšlení a učení budou podporovati.
Důkazem toho jest skutečnost, že to není po každé Tvrzení, že žádná slast není dílem umění, má svůj
tatáž věc, ve které si lidé libují, když totiž přirozená důvod; neboť umění nezáleží v žádné jiné činnosti,
potřeba se teprve ukojuje a když již byla ukojena,
nýbrž ve schopnosti; ač přece se zdá, že výroba voňa
nýbrž když již byla ukojena, libují si pouze ve věcech
vek a kuchařství působí rozkoš.
naprosto příjemných, dokud se však ukojuje, tehdy
Týmž důvodem se pak řeší všechny námitky, že
172 KNIHA SEDMA • BLAŽENOST A SLAST 173
prý uměřený člověk se vyhýbá bezbolestnému životu jest život slastný a s p o j u j í b l a ž e n o s t se
a že rozumný člověk o něj usiluje a že ho vyhledávají s l a s t í , zcela správně: neboť žádná činnost, je-li pře
děti a zvířata. Když jsme totiž vysvětlili, kterak vše kážená, není dokonalá, blaženost však jest něčím do
chny rozkoše jsou dobré prostě a kterak nejsou dobré, konalým; proto blažený člověk potřebuje také dober
tedy děti a zvířata vyhledávají těchto a rozumný člo tělesných a zevnějších a štěstí, aby v tom nebylo pře-
věk usiluje při takových o klid, totiž při těch, které kážky. Ti však, kteří praví, že člověk, který jest
jsou spojeny se žádostí a bolestí a při tělesných roz mučen anebo který upadl do velikých nehod, jest
koších — neboť tyto jsou takové - - a vyhledávají blažen, je-li jen ctnostný, chtěj nechtěj nemluví prav
jejich nadbytku, který nevázaného člověka činí ne du. Poněvadž pak k blaženosti jest potřebí také štěstí,
vázaným. Proto se jim uměřený člověk vyhýbá, ježto někteří lidé míní, že blahobyt a blaženost jest totéž,
i on má své slasti. ač tomu tak není, protože i blahobyt, je-li nadměrný,
jest jí na překážku a snad již neprávem se nazývá
štěstím; neboť blahobyt má pro blaženost význam
14. Spojení ctnostné činnosti se slastí
pouze ve vztahu k ní.
Ale i v tom jest souhlas, že strast jest zlem a že Také okolnost, že všechno, i zvířata i lidé, touží
jest třeba se jí varovati; jest zlem jednak prostě, po slasti, jest jakýmsi důkazem toho, že slast jest
jednak pro někoho jest nějak překážkou. To však, co jaksi nejvyšším dobrem:
jest protivné tomu, čeho jest se třeba varovati, pokud
jest se toho varovati a pokud jest to zlem, jest dobro. Pověst, kterou s i v y p r á v í lid,
Slast tedy jest nutně jakési dobro. Není totiž vhodné ta nezhyne zcela...
řešení otázky, jak je podal Speusippos, že prý to, co
jest větší, jest protivou jak tomu, co jest menší, tak Ale poněvadž ani přirozenost, ani stav nebývá u všech
tomu, co jest rovné; neboť nemůže říci, kterak by lidí stejný, ani se za stejný nepokládá, neusilují vši
slast byla zlem. A tomu, aby slast byla nejvyšším chni lidé o stejnou slast, nýbrž všichni vyhledávají
dobrem, nikterak nepřekáží okolnost, že některé roz nějaké slasti. Ale snad přece usilují o stejnou slast,
koše jsou špatné, tak jako to nepřekáží jistému vědě ač ji za to nepokládají a ani by to o ní neřekli: vždyť
ní, i když některé vědění jest špatné. v š e c h n o p ř i r o z e n ě m á n ě c o b o ž s k é h o . Avšak
i Snad jest však také nutno, ježto při každém stavu její jméno jako dědictvím přešlo na tělesné rozkoše,
jsou nepřekážené činnosti, ať blažeností jest činnost poněvadž se k nim Často dáváme svésti a všichni lidé
všech nebo jen některé z nich, jen když jest nepřeká jsou jich účastni; proto mají za to, že jsou pouze tyto,
žená, aby tato byla nejvíce žádoucí; to pak jest slast.
poněvadž znají jenom tyto.
A tak nejvyšší dobro bude některou z rozkoší, i když
Jest také zřejmo, že blažený člověk nebude moci 1154
mnohé rozkoše jsou špatné, snad i špatné prostě.
žíti příjemně, není-li slast a činnost dobrem; k čemu
A proto se všichni lidé domnívají, že život blažený
by jí také potřeboval, není-li dobrem a mohl-li by
KNIHA SEDMA DůVODY MYLNÝCH NAZORů O ROZKOŠI 175
174
tak žíti také v strastech? Vždyť není-li slast ani zlem proto také bývají žádány, poněvadž odporují své pro
ani dobrem, není jimi ani strast; a tak proč by se tivě. To jsou dva důvody, proč se rozkoš, jak bylo
vyhýbal strasti? Pak ani život ctnostného člověka není řečeno, nezdá býti něčím dobrým, předně, poněvadž
příjemnější, nejsou-li příjemné jeho činnosti. jednání, které k ní směřuje, pochází ze špatné při
Co se týče t ě l e s n ý c h r o z k o š í , jest třeba rozenosti — buď od narození, jako u zvířete, nebo
uvážiti výrok těch, kteří říkají, že některé slasti jsou ze zvyku, jako u lidí špatných —, za druhé proto, že
velmi žádoucí, na příklad slasti krásné, ale nikoli jako lék předpokládá nedostatek, a poněvadž »býti«
tělesné, kterými se zabývá člověk nevázaný. Proč tedy jest lepší než »stávati se«. Rozkoš však provází to, b
opačné strasti jsou špatné? Opakem zla jest zajisté co se dokonává, jest tedy dobrá jen nahodile.
dobro. Ci takto jsou ty, které jsou nutné, dobré, ježto
Tělesných rozkoší také proto, že jsou prudké, vy
i to, co není zlé, jest dobré? A pokud jsou dobré?
hledávají takoví lidé, kteří se nemohou radovati
Tam totiž, kde při stavech a pohybech není nadbytku
v tom, co jest lepší, není ho ani v rozkoši; a tam, kde z jiných slastí; ti sami sobě připravují pro ně jakousi
jest, jest i v rozkoši. V tělesných dobrech pak jest žízeň. Jsou-li tedy neškodné, netřeba toho zrovna
nadbytek, a špatný člověk jest špatný proto, že vy kárati, jsou-li však škodlivé, jest to špatné. Nebof
hledává nadbytku, ale nikoli toho, co jest pouze takoví lidé nemají pak již nic, z čeho by se mohli
nutné; všichni lidé si totiž libují nějak v pokrmu a radovati, a .stav, ve kterém není ani slasti, ani strasti,
víně a v tělesných požitcích, ale nikoli, jak mají. Při jest pro mnohé lidi přirozeně bolestný. Neboť to, co
strasti jest opak; nevázaný člověk se totiž nevyhýbá jest živé, vždycky trpí, jak dosvědčují také přírodo
jejímu nadbytku, nýbrž vyhýbá se jí vůbec; neboť vědci, kteří tvrdí, že vidění a slyšení jest bolestné;
strast není opakem nadbytku, nýbrž jenom tomu, kdo jenom že prý, dle jejich tvrzení, jsme již tomu zvykli.
nadbytku vyhledává. Zrovna tak, jako opilý člověk, chová se člověk v mlá
dí, poněvadž roste, a mládí jest příjemné; prudké
povahy však stále potřebují léku. Neboť jejich tělo
15. Poměr tělesných rozkoši a duševních slastí pro směs šťav jest ustavičně drážděno a jest stále
v nadměrném vzrušení. Rozkoš pak, ať opačná, ať
Jest však potřebí vylíčiti nejen pravdu, nýbrž
jakákoli jiná, je-li jen silná, zatlačuje bolest; proto
i původ omylu to totiž přispívá k přesvědčení;
se lidé stávají nevázanými a špatnými.
neboť vyložíme-li, proč se nepravda jeví pravdou,
stupňuje se víra v pravdu —; vysvětleme tedy, proč Slasti bez předchozí strasti nemají nadbytku. Tyto
se tělesné rozkoše jeví žádoucnějšími. náležejí k tomu, co jest příjemné přirozeně a nikoli
Předně proto, že tělesná rozkoš zaplašuje bolest; pouze za zvláštních podmínek. Tím, co jenom za
a lidé pro nadměrnou bolest vyhledávají nadměrné zvláštních podmínek jest příjemné, myslím léky proti
rozkoše, jako by byla lékem, a to zvláště rozkoše bolesti — neboť ježto léčení se děje působením té
tělesné; léky však nabývají síly svým působením a části, která jest zdravá, zdá se býti příjemné —, při-
176 KNIHA SEDMA
rozenými příjemnostmi však myslím to, co vyvolává
činnost takové přirozenosti. KNIHA OSMÁ
Není to však vždy jedno a totéž, co jest příjemné, PŘÁTELSTVÍ A JEHO DRUHY. ÚSTAVY
poněvadž naše přirozenost není jednoduchá, nýbrž
jest v ní ještě něco druhého, co jest příčinou naší po-
míjejícnosti, a tak, činí-li něco jedna část, jest to proti
přirozenosti druhé, jsou-li však obě části v rovnováze 1. Cena přátelství pro žioot jednotlivců a obce
činnosti, zdá se, že jednání není ani nepříjemné, ani
příjemné; kdyby naopak přirozenost bytosti byla
jednoduchá, bylo by jí vždy totéž jednání největší
slastí. P r o t o s e B ů h v ě č n ě r a d u j e z j e d n é
s l a s t i ; n e b o ť č i n n o s t n e n í p o u z e v po
N YNÍ jest snad nutno pojednati o p ř á t e l s t v í . 1155
Neboť přátelství jest jakási ctnost anebo jest se
ctností spojeno a pro život jest velmi potřebné.
hybu, n ý b r ž t a k é v n e h y b n o s t i , a větší Bez přátel by si nikdo nepřál žíti, byť i měl vše
s l a s t j e s t v k l i d u n e ž v p o h y b u . Podle chna ostatní dobra — vždyť se i zdá, že přátel jest
básníka změna jest při všem sladká pro jakousi naši nejvíce třeba lidem bohatým, vládnoucím a mocným;
špatnost; neboť jako člověk, jenž se snadno mění, jest neboť k čemu by člověku byla taková přízeň osudu,
špatný, tak i přirozenost, která změny potřebuje; kdyby mu byla odňata možnost dobrodiní, které se
není totiž ani jednoduchá, ani dokonale dobrá. prokazuje přátelům způsobem nejlepším a chvály nej
Pojednali jsme tedy o zdrželivosti a nezdrželivosti, hodnějším? Anebo jak by byla střežena a chráněna
o slasti a strasti a vysvětlili jsme, co každá z nich jest bez pomoci přátel? Neboť čím jest větší, tím jest méně
a jak jedno z nich jest dobré, druhé zlé; zbývá pro bezpečná —; v nouzi a v ostatních nehodách za jediné
mluviti ještě o přátelství. útočiště se pokládají přátelé; mládeži přátelství po
máhá k bezúhonnému životu, starcům poskytuje
ošetření a zastání v pracích, s které oni nejsou pro
svou slabost, a mužům v plné síle přispívá ke krás
ným činům:
D v a k d y ž p o s p o l u j d o u . . .,
proto chválíme lidumily. Můžeme také viděti, jak na raději uvažujme o tom, co se týká lidí a jest spojeno
cestách člověk člověku jest blízký a milý. s jejich mravní povahou a citovým stavem, na příklad
Podobá se také, že obce udržuje přátelství, a zá zda přátelství vzniká u všech lidí, anebo je-li nemož
konodárci usilují o ně více než o spravedlnost; neboť no, aby lidé špatní byli přáteli, a zdali jest pouze jeden
se zdá, že svornost jest něco podobného přátelství, d r u h přátelství či více. Neboť ti, kteří myslí, že jest
k ní tedy co nejvíce směřují, a nesvornost jako ne pouze jeden druh přátelství, protože prý připouští
přítele hledí co nejdále vypuditi. znaky »více« a »méně«, opírají své mínění o znak
Není také potřebí spravedlnosti tam, kde jsou přá nedostatečný; vždyť i to, co se druhem od sebe různí,
telé, ale mezi spravedlivými jest k doplnění potřebí připouští znak »více« a »méně«. O tom však byla
přátelské lásky a, jak se zdá, mezi spravedlivými jest řeč výše.
přátelská příchylnost největší. Snad se to stane zřejmé, poznáme-li, co jest hodno
Ale přátelství jest nejen něco nutného, nýbrž i něco lásky; zdá se totiž, že není milováno všechno, nýbrž
krásného; neboť chválíme ty, kteří milují své přátele, jenom to, co jest hodno lásky, a to jest buď to, co jest
a má-li někdo mnoho přátel, zdá se to býti jednou dobré nebo příjemné nebo užitečné. Zdá se pak, že
z krásných věcí a někteří mají za to, že mužové dobří užitečné jest to, čím vzniká nějaké dobro nebo roz
a přátelé jest totéž. koš, a tak jako cíl by bylo pouze to, co jest dobré a
příjemné. Milují tedy lidé skutečné dobro, či jenom
to, k t e r é jest dobré pro ně? Někdy totiž bývá v tom
2. Růxné názory o podstatě přátelství
nesouhlas. A stejně i u toho, co jest příjemné. Zdá se,
Jest však o něm nemálo pochybností. Jedni je po- že každý člověk miluje to, co jest dobré pro něho,
kládají za jakousi rovnost a přátele za sobě rovné, a že dobro jest hodno lásky prostě, ale že pro každého
proto prý s e ř í k á : » R o v n ý r o v n é h o s i h l e d á « lásky hodno jest to, co jest dobré pro něho. Každý
a » V r á n a k v r á n ě s e d á « , a podobně. Druzí člověk však miluje nikoli to, co jest pro něho skutečně
zase naopak říkají, že všichni takoví se k sobě chovají dobré, nýbrž to, co se mu dobrem býti zdá. Nebude
jako hrnčíř k hrnčíři. A vysvětlení pro to hledají v tom pak rozdílu: lásky hodno bude totiž to, co se
b hlouběji, i ve zjevech přírodních, tak Euripides praví, zdá být lásky hodno.
že vyprahlá země miluje déšť a že vznešené nebe, je-li Když tedy jsou tři věci, pro něž lidé mají rádi,
plno deště, rádo padá na zemi, a Herakleitos praví, že nemluví se o přátelství při lásce k věcem neživým.
protivy jsou prospěšné a že z rozdílů pochází nejkrás Neboť tu není vzájemné lásky, ani chtění jejich dob
nější soulad a že všechno vzniká ze sváru. Naopak ra — vždyť by bylo směšné chtíti, aby se víno mělo
zase jiní se vyjadřují jinak, zvláště Empedokles praví, dobře, leda chce-li někdo, aby se uchovalo, aby sám
že rovné směřuje k rovnému. měl dobré víno —; příteli však, jak se říká, m á m e
Zanechejme však přírodní stránky té otázky přáti dobra pro něho.
jest totiž pro přítomné zkoumání málo významná; Ty pak, kteří takto přejí dobra, nazýváme přízniv-
180 KNIHA OSMÁ NESTÁLOST NEDOKONALÝCH PŘÁTELSTVÍ 181
ci, neděje-li se totéž i se strany druhé; vzájemná pří jest, nýbrž proto, že poskytuje nějakého dobra nebo
zeň totiž prý jest přátelstvím. Či musíme ještě doložiti, rozkoše. Taková přátelství se pak snadno rozvazují,
že n i k o m u nesmí zůstati skryta? Mnozí totiž jsou pří poněvadž osoby si nezůstávají stejné; když totiž jeden
zniví těm, kterých neviděli, ale které pokládají za není již příjemný nebo užitečný, přestává druhý milo
1156 ctnostné nebo užitečné; a stejně tak tomu jest, kdyby vati. Neboť to, co jest užitečné, nezůstává trvale totéž,
někdo z těchto měl takové smýšlení o oněch. A tak nýbrž jest užitečné hned to, hned ono. Zanikne-li tedy
mezi těmito lidmi jest zřejmě vzájemná přízeň; ale to, p r o co lidé byli přáteli, zaniká i přátelství, jako by
jak bychom je mohli zváti přáteli, je-li jednomu smý přátelství bylo podmíněno pouze tím.
šlení druhého skryto? Tudíž jest potřebí, a b y j e d e n Takové přátelství, jak se zdá, bývá zvláště mezi
d r u h é m u byl příznivý a přál mu d o b r a starci — lidé v lom věku totiž nevyhledávají příjem
n i k o l i s k r y t ě , a to p r o j e d e n z uvede nosti, nýbrž užitku — a mezi takovými muži a jino
ných důvodů. chy, kteří se honí za prospěchem. Takoví lidé ani
spolu nežijí. Neboť někdy si nejsou ani příjemní; ani
takového obcování nepotřebují, když si nejsou pro
3. Druhy přátelství. Pohostinost spěšní; jsou si totiž příjemní potud, pokud mají naději
na dobro. K tomuto d r u h u přátelství počítáme také
Jest v tom však rozdíl podle druhu; a tedy i v pří
pohostinost.
chylnosti a přátelství. Podle toho jsou t ř i d r u h y
p ř á t e l s t v í , počet, který se rovná počtu před Přátelství mezi jinochy vzniká, jak se zdá, pro
mětů, jež jsou hodné lásky; při každém jest totiž vzá rozkoš; ti totiž žijí vláčeni dojmy a honí se zvláště za
jemná láska, k t e r á není skryta. Ti, kdo se navzájem tím, co jest v přítomnosti příjemné; léty se však mění
mají rádi, přejí jeden d r u h é m u dobra z toho důvodu, i záliba. Proto se v mládí přátelství rychle uzavírají,
pro který mají rádi. ale t a k é rychle ruší; neboť se zálibou zaniká také
T i tedy, k d o s e mají rádi p r o u ž i t e k , nemilují přátelství a mladická záliba jest podrobena rychlé
jeden druhého pro jejich osobu, nýbrž proto, že se změně. A mládež jest erotická; neboť erotičnost se
jednomu od druhého dostává nějakého dobra; stejně z větší části řídí dojmy a zálibou; proto jinoši rychle
jest tomu u těch, kdo se milují p r o r o z k o š. Neboť láskou vzplanou, ale rychle zase zchladnou, často tak,
lidé nemilují těch, kteří jsou vtipní, pro jejich osobní že téhož dne mění svou lásku. Zamilováni přáli by si
vlastnosti, nýbrž proto, že jsou jim příjemní. Ti tedy, spolu býti a spolu žíti celý den; neboť to jest u nich
kdo milují pro užitek, milují pro své vlastní dobro, zvláštností přátelského poměru.
a kdo pro rozkoš, milují pro svoji příjemnost a nikoli
proto, že milovaná osoba jest taková, jaká jest, nýbrž
že jest užitečná neb příjemná. Tato přátelství jsou
tedy jimi pouze nahodile; neboť tu milovaná osoba jest
milována nikoli z toho důvodu, že jest taková, jaká
182 KNIHA OSMÁ PODMÍNKY STÁLÉHO PŘATELSTVÍ 183
4. Dokonalé přátelství nejsou-li zároveň hodni lásky, a vědí-li to; neboť přá
ní přátelství uzavříti dostavuje se rychle, ale pravá
D o k o n a l é p ř á t e l s t v í jest mezi lidmi dob
přátelství nikoli.
rými a v ctnosti si podobnými. Tito totiž si stejně
přejí dobra proto, že jsou dobří, dobří pak jsou sami
v sobě; a ti, k d o přejí dobra svým přátelům pro jejich 5. Srovnání druhů přátelství
osobu, bývají pravými přáteli — neboť tak smýšlejí
sami ze sebe, nikoli nahodile —; proto přátelství mezi Takové přátelství tedy jest dokonalé i co do času
nimi trvá tak dlouho, dokud jsou dobří, ctnost pak i co do ostatních podmínek a v něm se dostává jedno
jest stálá; i jest každý z nich dobrý sám v sobě i dobrý mu od druhého téže věci a podobné, jak také mezi
k příteli. Lidé dobří jsou zajisté současně dobří prostě přáteli má býti; přátelství, které má cílem příjemnost, 1157
i sobě prospěšní. Ale jsou si také příjemní; neboť lidé podobá se onomu — neboť lidé dobří jsou si pří
dobří jsou příjemní sami v sobě i sobě navzájem; jemní —, a stejně také přátelství, které má cílem
každý člověk totiž má radost z vlastního a příbuzné užitečnost — neboť takoví jsou si lidé dobří —. I tyto
ho způsobu jednání, lidé dobří pak mají úplně stejný přátelské svazky mají trvání, když se každému od
anebo podobný způsob jednání. druhého dostává téže věci, na příklad rozkoše, ale
nejen to, nýbrž také z téže věci, jako u lidí vtipných,
Takové přátelství jest důvodně stálé. Neboť jest a nikoli jako u milovníka a miláčka. Tito se zajisté
v něm spojeno všechno, co mezi přáteli má býti. neradují z téže věci, nýbrž onen se raduje z pohledu
Každé přátelství totiž má cílem buď dobro anebo roz na tohoto, tento pak z toho, že se mu dostává od
koš, buď o sobě anebo k příteli, a předpokládá jistou milovníka pozornosti; přejde-li pak půvab mládí, pře
podobnost; v tomto pak jest všechno to, co bylo stává někdy i přátelství — neboť jednomu pohled
uvedeno, o sobě — neboť v něm jsou si podobni není již příjemný a d r u h é m u se již nedostává pozor
i v ostatním —, dobro pak o sobě jest také o sobě nosti —; často však i toto přátelství trvá dále, když
příjemné. Toto pak jest nejvíce hodno lásky, tedy se povahy ze zvyku sobě oblíbí, ježto pak jsou povah
láska i přátelství jest mezi takovými lidmi největší stejných. Ale ti, kteří v poměru lásky nevyměňují
a nejlepší. rozkoš za rozkoš, nýbrž užitek za užitek, jsou a zů
Ovšem takových přátelství jest poskrovnu; neboť stávají přáteli menší měrou. Ti, jimž cílem přátelství
jest málo lidí takové povahy. Potřebuje t a k é času a jest užitečnost, ruší přátelský svazek zároveň s pro
návyku pospolitého života; neboť podle přísloví není spěchem; neboť nebyli přáteli sobě, nýbrž prospěšnosti.
možno poznati se dříve, d o k u d nesníme známou míru P r o rozkoš tedy a pro užitek mohou si býti přáteli
soli; ani nelze jednomu oblíbiti si druhého a býti mu i lidé špatní, také lidé dobří špatným, ale i každý jiný
přítelem, dokud jeden druhému nedokáže, že jest ho- člověk komukoli, ovšem pro sebe samy jsou přáteli
den lásky a důvěry. Ti, kdo nakvap vcházejí v přátel zřejmě pouze lidé dobří; neboť lidé špatní nemají ze
ský svazek, rádi by sice byli přáteli, ale nejsou jimi, sebe radosti, není-li z toho nějaký prospěch.
184 KNIHA OSMA PODMÍNKY PRO OSVĚDČOVÁNÍ PŘÁTELSTVÍ 185
A pouze v přátelství dobrých lidí jest nemožné spolu žijí, mají ze sebe radost a činí si navzájem
osočení; neboť lidé nikomu snadno neuvěří proti dobře, spí-li však anebo jsou-li místem odloučeni, ne
tomu, koho sami za dlouhé doby vyzkoušeli. V tomto jsou sice skutečně činní, ale jsou v takovém stavu,
přátelství jest důvěra a nikdy v něm jeden druhému že by osvědčovali své přátelské smýšlení; neboť
nekřivdí a co se ještě všechno vyžaduje v opravdo vzdálenost místa neruší přátelství docela, nýbrž pouze
vém přátelství. Naopak v jiných přátelstvích nic ne jeho osvědčování. Trvá-Ii však odloučení dlouho, zdá
brání, aby se takové zjevy nevyskytovaly. se, že může uvésti v zapomenulí i přátelství; proto
Poněvadž totiž lidé nazývají přáteli také ty, kteří se praví:
jsou přáteli jenom pro užitek, jak to činívají obce —
neboť, jak se zdá, spojenectví obcí vznikají pro pro S c h á z e 1 -1 i v z á j e m n ý s t y k ,
spěch —, a ty, kteří se mají rádi pro rozkoš, jako na t a k m n o h é j i ž p ř á tels t v í z a š 1 o.
příklad děti, tedy i my snad musíme takové lidi na
zývati přáteli, ale musíme rozeznávati více d r u h ů T a k é lze pozorovati, že k přátelství nebývají na
přátelství, a to předně a ve vlastním smyslu přátelství kloněni lidé vysokého věku a lidé nevlídní; neboť
mezi lidmi dobrými jako dobrými, ostatní pak pouze u nich rozkoš brzy mizí a nikdo by nemohl dlouho
p r o podobnost; neboť tu jsou lidé přáteli potud, žíti s člověkem mrzutým a nepříjemným; zdá se totiž,
pokud jde o nějaké dobro a o něco, co se mu podobá; že příroda se vyhýbá nejvíce tomu, co jest nelibé, a že
vždyť i to, co jest příjemné, jest pro rozkošníky dob směřuje k tomu, co působí libost. A ti, kdo si sice
rem. Tato přátelství však poutají velmi málo a titíž vyhovují, ale spolu nežijí, podobají se více lidem
lidé nebývají přáteli zároveň pro užitek a pro pří blahovolným než přátelům. Neboť nic jiného nevy-
jemnost; neboť ne příliš se spojuje, co jest pouze značuje přátele tak, jako společné žití; po pomoci
nahodilé. touží jen ti, kteří jí potřebují, a po společném pro
dlévání touží také lidé šťastní; neboť těmto nejméně
6. Nutnost spolužití k přátelství sluší, aby byli samotáři. Lidem však nelze spolu pro
dlévati, není-li jeden d r u h é m u příjemný a nemají-li
Třídí-li se přátelství v tyto druhy, budou lidé špat zálibu ve stejných věcech, což, zdá se, jest základem
ní přáteli pro rozkoš neb pro užitek, protože si v úsilí družnosti.
o ně jsou podobni, dobří lidé však budou přáteli již
pro sebe samy; totiž z důvodu, že jsou dobří. Tito tedy
7. Kdy se přátelství uzavírá snadněji
jsou přáteli prostě, oni pouze nahodile a pro podob
nost s nimi. Přátelstvím v pravém s m y l u jest tedy přátelství
J a k o při ctnostech jedni se nazývají dobrými se mezi lidmi ctnostnými, jak již často bylo řečeno. Zdá
zřením k duševnímu stavu, druzí se zřením ke skuteč se totiž, že lásky hodno a žádoucí jest to, co o sobě
né činnosti, tak i při přátelství; jestliže totiž přátelé jest dobré nebo příjemné, každému jednotlivci však
186 KNIHA OSMA
KDY KTERÝ DRUH PŘÁTELSTVÍ VZNIKÁ 187
to, co jemu takové jest; ctnostnému člověku z obou takových lidí jest m n o h o a služby toho d r u h u ne
důvodů jest to člověk ctnostný. — Láska se podobá potřebují dlouhého času.
citu, přátelství stavu; neboť lásku cítíme i k věcem Z těchto dvou d r u h ů přátelství podobá se vlastní
neživým, vzájemná láska však vyžaduje záměrné vol mu přátelství více to, které jest pro příjemnost, kdy
by a záměrná volba vzniká z duševního stavu. — koliv se totéž děje na obou stranách a obě mají
Těm, které lidé milují, přejí dobra pro ně samy, nikoli radost ze sebe nebo z týchž předmětů, jak bývá v přá
z pouhého citu, nýbrž pro svůj stav. A kdo tak miluje telství mezi mladými lidmi. Bývá u nich totiž více
přítele, miluje své vlastní dobro; neboť dobrý člověk, ušlechtilosti; přátelství pro užitek pak bývá mezi lid
když se stane přítelem, stane se dobrem tomu, k o m u mi povahy k r a m á ř s k é . T a k é šťastní lidé nijak ne
se stane přítelem. Každý z nich tedy miluje své vlastní potřebují těch, kteří jsou užiteční, ovšem těch, kteří
dobro a jeden druhému rovně odplácí svým p ř á n í m jsou příjemní. Chtějí totiž s někým žíti, snášejí sice
a slastí; rovnost se totiž nazývá přátelstvím. To pak k r á t k o u dobu to, co jest protivné, ale trvale toho
jest nejvíce při přátelství lidí dobrých. n i k d o nevydrží, ani samého dobra, kdyby mu bylo
1158 Mezi lidmi nevlídnými a starými vyskytuje se obtížné; proto vyhledávají příjemných přátel. Měli by
přátelství tím řidčeji, čím jsou nevrlejší a čím se ze však snad hleděti k tomu, aby to byli lidé dobří sami
vzájemného styku méně radují; neboť se zdá, že o sobě i dobří jim; tak se jim zajisté dostane toho, co
především tyto vlastnosti, přívětivost a družnost, ná přátelé mají míti.
ležejí k přátelství a je působí. Proto se mladí lidé
Lidé, kteří vynikají mocí, rozlišují, jak se zdá,
stávají rychle přáteli, starci nikoli; nestávají se totiž
mezi přáteli a přáteli, jedni jsou jim totiž užiteční a
přáteli těm, z nichž nemají radosti; podobně i lidé ne
druzí příjemní, oboje však nebývá spojeno v jedné
vlídní. Přece však takoví lidé mohou sobě býti přízni
osobě; nehledají totiž ani příjemných lidí, kteří by
ví — mohou si totiž přáti dobra a v nouzi si po
byli zároveň ctnostní, ani užitečných pro krásné
m á h a t i —; ale přáteli ani zcela nejsou, protože spolu
účely, nýbrž hledají jednak vtipné společníky, protože
neprodlévají, ani ze sebe nemají radost, a to přece,
touží po příjemnosti, jednak lidi, kteří by dovedli vy
jak se zdá, především k přátelství náleží.
konati jejich příkazy; a to bývá zřídka v témž člo
Není možno býti přítelem v dokonalém přátelství věku. Řekli jsme již dříve, že ctnostný člověk jest
m n o h a lidem, jako ani nelze zároveň milovati mnoho zároveň příjemný a užitečný; ale mocí vynikajícímu
lidí; neboť se to podobá nadbytku a takový nadbytek člověku nestává se takový člověk přítelem, leda by
směřuje přirozeně k jednomu člověku, není však tak byl převyšován i ve ctnosti; není-li tomu tak, ne
snadno, aby se mnoho lidí najednou velice líbilo rovná se mu, ježto jest poměrně převyšován. A takoví
témuž člověku, snad ani to, aby to byli lidé dobří. oni obyčejně bývají zřídka.
Jest tu t a k é třeba míti zkušenost a zvyknouti si na
sebe, a to jest velmi obtížné. P r o užitek však a pro
příjemnost lze se ovšem líbiti m n o h a lidem; neboť
188 KNIHA OSMÁ
JINÉ DRUHY PŘÁTELSTVÍ A ROZDÍLY V NICH 189
8. Slučování jednoho druhu přátelství s j i n ý m
ostatním; neboť řídí-li se láska podle hodnoty, tehdy
b Uvedená přátelství tedy záležejí v r o v n o s t i ; vzniká jistá rovnost, která jest podstatnou z n á m k o u
neboť v nich obě strany činí a chtějí totéž, nebo jedno přátelství.
si zaměňují za druhé, na příklad rozkoš za prospěch.
Řekli jsme, že tato přátelství jsou jimi menší měrou 9. Nutnost rovností o přátelství
a že nemají dlouhého trvání. Zdá se však, že pro svou
podobnost i nepodobnost s touž věcí přátelstvím jsou Ale rovnost není stejná v poměrech právních a
a t a k é nejsou; pro podobnost totiž s přátelstvím v přátelství; neboť v právu jest rovnost nejprve podle
ctnostným přátelstvím jsou — neboť jedno poskytuje hodnoty a potom teprve podle kolikosti, kdežto v přá
rozkoš, druhé užitek, a to obojí obsahuje ono —, tím telství jest nejprve rovnost podle kolikosti a potom
však, že toto nepodléhá osočení a jest stálé, ona pak teprve podle hodnoty. Vidíme to tehdy, když mezi
se rychle mění a ještě v m n o h a jiných věcech se od různými osobami jest veliký rozdíl co do ctnosti nebo
něho liší, nepodobají se pravému přátelství pro ne špatnosti nebo blahobytu nebo něčeho jiného; tu ne
podobnost s ním. jsou již přáteli a také toho nežádají. Nejzjevnější jest
to u bohů; ti zajisté nejvíce vynikají všemi dobry. Ale
Jest však ještě jiný druh přátelství, a to přátelství
jest to zjevno t a k é u králů; oni si totiž nežádají býti 1159
při nějaké p ř e d n o s t i , jako n a příklad přátelství
jim přáteli takoví lidé, kteří jsou mnohem nižší, aniž
otce se synem a vůbec člověka staršího s mladším,
nejlepším a nejmoudřejším lidem lidé méněcenní.
muže se ženou a každého nadřízeného k podřízenému.
Přesné hranice v tom ovšem není, k a m až přátel
Ale i mezi těmito jsou rozdíly; přátelství rodičů s dět
ství sahá; neboť trvá ještě, i když někomu bylo m n o h o
mi není totéž, jako nadřízených s podřízenými, ale
odňato, kdežto je-li rozdíl veliký, jako u boha, ne
také přátelství otce se synem není stejné jako syna
může již býti přátelství. Proto jest také otázka, zda
s otcem, a muže se ženou není stejné jako ženy s mu
přátelé přejí svým přátelům největších dober, na pří
žem. Každá z těchto osob totiž má různou ctnost a
klad aby byli bohy; vždyť pak jim již nebudou přáteli,
různý úkol, různá jest také pohnutka lásky; různá
ani dobrem; a přátelé jsou přece dobrem. Je-li však
jest tedy také láska a přátelství. Tak obě strany ne
správné určení, že přítel příteli přeje dobra k vůli
vykonávají tu navzájem totéž a nesmíme toho ani
němu, musí asi zůstati takovým, jakým jest; a jako
žádati; když však děti prokazují rodičům to, co ná
člověku bude mu přáti i největších dober. Ale přece
leží roditelům, a rodiče svým synům to, co náleží
asi ne všech; neboť každý člověk nejvíce dober přeje
dětem, bude přátelství takových lidí stálé a dobré.
sobě samému.
Podobně v každém přátelství, které se zakládá na
přednosti, musí býti v poměru k ní také láska, na Zdá se však, že většina lidí ze ctižádosti chce býti
příklad aby ten, k d o jest lepší a prospěšnější, byl více raději milována, než aby milovala — proto přemnozí
milován než sám miluje, a stejně je tomu ve všem dopřávají sluchu pochlebníkům; neboť pochlebník
jest podřízený přítel, anebo se tak tváří, jako by jím
190 KNIHA OSMÁ V ČEM PŘÁTELSTVÍ ZALEŽÍ 191
byl a jako by více miloval než jest milován —; a zdá dobnost jest přátelstvím a zvláště podobnost ve ctno
se, že »býti milován« jest blízko dojmu »býti uctí sti; poněvadž totiž sami o sobě jsou stálí, zůstávají
ván», po čemž přemnozí touží. Ale nezdá se, že si jimi t a k é navzájem, a ani si nežádají věcí špatných,
žádají cti pro ni samu, nýbrž pouze nahodile. Velmi ani k n i m nepomáhají, ba jim takřka brání; nebof
mnozí se totiž radují z toho, že jsou ctěni od lidí ctnostným lidem náleží, aby ani sami nechybovali,
mocných, pro naději — domnívají se totiž, že se jim ani aby toho nedovolovali u svých přátel. Špatní lidé
od nich dostane toho, čeho budou potřebovati; radují nemají stálosti; vždyť ani sobě nezůstávají stejni;
se tedy z pocty jako ze známky, že dobře pochodí —; stávají se však přáteli na k r á t k o u dobu, poněvadž si
naopak zase lidé, kteří dychtí po cti u lidí ctnostných libují ve vzájemné špatnosti. Déle trvá přátelství těch,
a duševně vynikajících, touží, aby tím potvrzeno kteří jsou užileční a příjemní; totiž lak dlouho, dokud
bylo jejich vlastní mínění o sobě. Radují se tedy, že si poskytují rozkoše a prospěchu.
jsou dobří, poněvadž věří úsudku těch, kteří to říkají. Zdá se, že přátelství, které bývá pro užitek, vy
Naopak lo, že jsou milováni, činí jim radost samo skytuje se zvláště mezi lidmi, kteří zaujímají opačné
o sobě. místo, tak mezi člověkem chudým a bohatým, mezi
Proto se lo zdá býti lepší než býti cťen, a přátel člověkem vzdělaným a nevzdělaným; neboť ten, kdo
ství se zdá býti o sobě žádoucí. Toto však, jak se zdá, něčeho potřebuje, touží toho dosíci tím, že za to dává
záleží více v tom, že člověk miluje, než že jest milo něco jiného. Sem snad můžeme počítati také milovní
ván. Důkazem toho jest to, že si matky libují ve své ka a miláčka, člověka krásného a ošklivého. Proto
lásce; některé totiž dávají své děti kojiti a zahrnují se milovníci jeví někdy směšnými, když žádají, aby
je vědomou láskou, nevyžadují však vzájemné lásky, byli milováni tou měrou, jakou milují; snad jest tu
když oboje býti nemůže, nýbrž se zdá, že jim stačí, žádati, aby byli stejně lásky bodni, není-li však toho,
když vidí, že se děti mají dobře, i milují je, i když jest to směšné. Netouží pak protiva po protivě o sobě,
tyto, neznajíce jich, neprokazují jim nic z toho, co nýbrž nahodile, a touha vlastně hledí ke středu; tento
náleží matce. totiž jest dobrem, na příklad u toho, co jest suché,
není dobrem, stane-li se vlhkým, nýbrž aby dospělo
ke středu, a u toho, co jest teplé, a u ostatního jest
10. Podmínky méně dokonalého přátelství
tomu stejně.
mezi nerovnými
Poněvadž přátelství zaleží více v milování a chvá 11. Základ přátelství ve společenství
leni bývají ti, kteří mají rádi své přátele, zdá se milo
vání býti ctností přátel, takže ti, u nichž se to děje Toho tedy zanechejme — neboť se lo příliš od
b podle hodnoty, jsou přáteli stálými a stálé jest jejich chyluje od věci —; podobá se, jak bylo na počátku
přátelství. Tak mohou i nerovní lidé býti největšími řečeno, že přátelství se vztahuje k týmž věcem a
přáteli, stali by se totiž rovnými. Rovnost pak a po- k týmž osobám, jako právo. Zdá se totiž, že v každém
192 KNIHA OSMÁ PŘÁTELSTVÍ A OBČANSKÉ SPOLEČENSTVÍ 193
společenství jest jakési právo, a také přátelství; vždyť příslušníci fyl a démů; některá společenství však, jak
přáteli se nazývají spoluplavci i spoluvojíni, a podob se zdá, vznikají p r o obveselení, tak u členů obětních
ně jest tomu i v každém jiném společenství. Dokud spolků a u účastníků hostin. Tu se totiž lidé spolčují
žijí ve společenství, dotud trvá přátelství; a tak pro obětní slavnosti a pro společné pobavení.
i právo. I jest správné přísloví: » S p o l e č n é j s o u Všechna tato spolčování však, jak se zdá, jsou
v ě c i p ř á t e l * ; neboť přátelství s e zakládá n a podřízena společenství politickému; neboť toto nemá
společenství. cílem přítomný prospěch, nýbrž prospěch pro celý
Mezi bratry a druhy jsou všechny věci společné, život, a tak tím, že lidé přinášejí oběti a scházejí se
mezi jinými lidmi jenom některé, tu více, tam méně, o nich a vzdávají bohům pocty, opatřují sami sobě
neboť i svazky přátelské jsou jedny pevnější, druhé odpočinek s obveselením. Zdá se totiž, že starobylé
méně pevné. A tak jest rozdíl i v právech; neboť obětní slavnosti a schůzky se dály po sklizni plodů
právo rodičů k dětem jest jiné, než právo b r a t ř í jako prvotiny; neboť v té době lidé měli nejvíce vol
k sobě, právo mezi druhy jest jiné, než mezi občany, ného času.
a podbně jest tomu i v jiných přátelstvích. Jest tedy Jest tudíž zjevno, ž e v š e c h n a s p o l e č e n s t v í
také rozdíl v bezpráví ke každému z nich a bude tím j s o u č á s t í s p o l e č e n s t v í p o l i t i c k é h o ; dle nich
větší, čím větším přítelem jest jeden druhému, jako se pak řídí jednotlivá přátelství.
ma příklad jest vělším proviněním oloupili o peníze
svého druha, než oloupiti spoluobčana, nepomoci
12. Druhy ústav a jejich zhoršené odrůdy
bratrovi, než nepomoci cizinci, a zabíti otce, než za
bíti kohokoli jiného. Zároveň s přátelstvím tedy při Jsou však tři druhy z ř í z e n í o b c e a stejně
rozeně vzrůstá i právo, ježto v nich jde o tytéž osoby tolik odrůd jakoby jejich zhoršení. Zřízení ta jsou:
a vztahují se k týmž věcem. k r á l o v s t v í a a r i s t o k r a c i e , třetí s e zakládá
Všechna společenství se podobají částem spole na rozdílech jmění, které lze vlastně nazvati asi
čenství politického. Lidé se v nich spolčují za ně t i m o k r a c i í , většina j i však obyčejně nazývá
jakým prospěchem a aby si něco opatřili, čeho p o 1 i t e i í. Z nich jest nejlepší království, nejhorší
k životu potřebují; i zdá se, že to byl t a k é prospěch, timokracie. Zhoršenou odrůdou království jest t y r a
pro který politické společenství původně vznikalo a n i d a . Obě jsou monarchiemi, ale velmi se různí. Tyran b
se udržovalo. Ten jest také cílem zákonodárců, i říká si totiž hledí toho, co prospívá jemu samému, král
se, že právem jest to, co prospívá společnému blahu. však toho, co prospívá poddaným. Není zajisté krá
Ostatní společenství směřují k prospěchu částečnému, lem ten, kdo sám sobě nedostačuje a nevyniká všemi
na příklad plavci k zisku, který vzniká z plavby, dobry; takový nepotřebuje ničeho; nebude si tedy
k výdělku peněz nebo k něčemu takovému, vojáci hleděti toho, co by prospívalo jemu, nýbrž toho, co
k zisku, který vzchází z války, ať již touží po peně prospívá poddaným; a ten, který by takový nebyl,
zích, ať po vítězství nebo po městě, a podobně také byl by jako nějaký vylosovaný král. Tyranida jest
Aristoteles, Etika 13
194 KNIHA OSMÁ
SROVNÁNÍ ÚSTAV S POMĚRY V ROD1NÉ 195
opakem toho; neboť se žene za svým vlastním dob
činí proti hodnotě a nikoli z důvodu, že by byl
rem. Na ní jest také nejzřejmnější, že jest zřízením
lepší —, někdy však vládnou ženy, když jsou dědič- 1161
nejhorším; neboť nejhorší jest to, co jest opakem
kami, ale tu pak o vládě nerozhoduje ctnost, nýbrž
nejlepšího.
bohatství a moc, jako v oligarchiích; timokratickému
Království přechází v tyranidu; neboť tyranida jest
zřízení se podobá poměr bratrský neboť bratří jsou
špatností monarchie, a špatný k r á l se stává tyranem.
si rovni, leda že se různí věkem; proto když se věkem
Aristokracie přechází v o l i g a r c h i i pro špatnost
velice od sebe liší, není přátelství již bratrské —;
vládnoucích, kteří obecní dobra rozdělují proti hod
demokracie jest ponejvíce v domácnostech bez pánů
notě, a to všechna nebo nejčetnější rozdělují sami
— tam totiž jsou všichni rovni , a v těch, v nichž
sobě a ú ř a d y vždy týmž osobám, a nejvíce stojí o zbo
pán jest slaboch, a kde si každý dělá, co chce.
hatnutí; vládnou pak pouze někteří, a to špatní místo
nejzdatnějších. Timokracie konečně přechází v demo
kracii; neboť tato obě zřízení spolu hraničí; t a k é timo 13. Podobnost ústav s přátelstvím o rodině
kracie totiž přenáší vládu na množství a v rozdílech
jmění jsou si všichni rovni. Nejméně špatná jest Každému zřízení obce odpovídá zvláštní d r u h
demokracie; neboť se nejméně uchyluje od přátelství, ježto i právo. U krále k poddaným to, které
správného zřízení obce. se zakládá na převaze dobrodiní; dobře totiž činí
svým poddaným, ježto jsa dobrý o ně pečuje, aby se
Takto se tedy ponejvíce ústavy mění — neboť tak
měli dobře, zrovna jako pastýř o ovce; proto t a k é
přechod jest nejsnadnější a jest spojen s nejmenšími
Homeros nazval Agamemnona pastýřem lidu. Takové
změnami —; jejich podoby a jakoby příklady možno
jest i p ř á t e l s t v í o t c o v s k é , liší s e však o d
vzíti t a k é z domácností. Neboť poměr otce k synům
něho velikostí dobrodiní; neboť otec jest původcem
má podobu království — otec totiž pečuje o dítky;
bytí, k t e r é jest darem největším, a také výživy a vý
proto t a k é Homeros nazývá Dia otcem; království
chovy. Táž zásluha se přičítá také předkům. Otec
zajisté chce býti vládou otcovskou —; u Peršanů však
zajisté jest přirozeně určen k vládě n a d syny, před
vláda otcova jest tyranská — neboť u nich otec za
kové nad potomky a král nad poddanými. Tato přá
chází se syny jako s otroky —, tyranský poměr pak
telství se zakládají na přednosti, proto t a k é rodiče
jest mezi pánem a otroky — neboť při něm rozhoduje
jsou ctěni. A proto ani právo mezi takovými přáteli
prospěch pánův; tento poměr se ovšem zdá být správ
není stejné, nýbrž se určuje podle hodnoty; a tak
ný, perský však jest pochybený: neboť vláda nad
i přátelství. A přátelství m u ž e k ž e n ě jest totéž
různými osobami má býti různá —; mezi mužem a
jako v aristokracii; záleží totiž v ctnosti, a ten, k d o
ženou zdá se býti poměr aristokratický — neboť muž
jest lepší, má více dobra, a každý má to, co mu pří
vládne podle hodnoty a v tom, v čem muži náleží;
sluší; a tak má i své právo. Přátelství b r a t r s k é
co se hodí ženě, to jí přenechává —; vládne-li však
se podobá družnému; jsou si totiž rovni a blízcí
muž nade vším, mění poměr v oligarchii — neboť to
věkem, takoví pak obyčejně mívají stejné sklony a
196 KNIHA OSMÁ O PŘÁTELSTVÍ A LÁSCE V RODINÉ 197
stejné povahy. Tomuto přátelství se podobá i přátel- čenství; neboť, jak se zdá, záležejí v jakémsi souhlase.
slví timokratické. Neboť občané chtějí býti rovni a Mezi ně bychom asi mohli zařadili také přátelství
stejně hodni; vláda jest mezi ně rozdělena, a to rov p o h o s t i né.
ným dílem; a takové jest i jejich přátelství. T a k é p ř á t e l s t v í p ř í b u z e n s k é má zjev
Ve zhoršených ústavách jest jak práva, tak i přá ně m n o h o druhů, ale celé závisí na přátelství otcov
telství namále, a nejméně jest jich v nejhorší: ském; r o d i č e totiž milují své děti jako část své
v tyranidě totiž není přátelství buď žádného, anebo bytosti, d ě t i pak své rodiče jako svůj původ. Rodiče
jenom v malé míře. Neboť tam, kde vládnoucí a ovlá však více znají to, co z nich pochází, než rozenci to,
daný nemají nic společného, není přátelství; a ani že z nich pocházejí, a více lne ploditel k svému plodu,
práva; ale jest tu poměr jako u umělce k nástroji než plod k svému plodileli; neboť to, co jest z jiného,
a u duše k tělu a u p á n a k otroku; všechno to má jest vlastní tomu, odkud jesl, na příklad zub, vlas a
b sice prospěch z toho, čeho užívá, ale k věcem ne cokoli jiného jest vlastní t o m u , kdo je má, onomu
živým není přátelského poměru a ani práva. Avšak však není vlastní nic z toho, odkud jest, anebo alespoň
ani ke koni nebo k volu, a ani k otroku, pokud jest v menší míře. Také záleží na délce času; rodiče totiž
otrokem. Nehoť tu není nic společného; otrok jest milují své dítky hned po narození, tyto však své rodi
zajisté živý nástroj, nástroj pak jest neživým otro če teprve postupem doby, když začaly chápat a vní
kem. Pokud tedy jest otrokem, není k n ě m u přátel mat. Z toho jest také zjevno, proč m a t k a miluje více.
ství, ale ovšem pokud jest člověkem; neboť se zdá, Rodiče tedy dítky milují jako sebe — neboť to,
že každý člověk jest v jakémsi právním poměru ke co jest z nich, jest jakoby jejich druhé já —, děti pak
každému člověku, který s ním může míti společný rodiče, ježto jsou z nich zrozeny, a bratří sebe na
zákon a smlouvu, a tím jest také d á n a možnost přá vzájem, poněvadž pocházejí z týchž rodičů; neboť
telského svazku, pokud jest to člověk. V tyranidách stejný poměr k nim jest příčinou, že jsou navzájem
tedy jest přátelství i práva poskrovnu, nejvíce jest jedno a totéž; proto se říká » j e d n a k r e v « , » j e d e n
jich ještě v demokraciích; neboť tam, kde jsou lidé k o ř e n « a podobně. Jsou tedy jaksi totéž, i když
rovni, mají mnoho společného. v různých osobách. K jejich přátelství přispívá mnoho
společné vychování a věková blízkost; neboť » r o v n ý
věkem k rovnému« a »stejné zvyky — věrní
14. Přátelství dle druhu společenství
d r u h o v é * , proto se také bratrský poměr podobá
Každé přátelství se tedy, opakuji, zakládá na spo poměru mezi druhy. Bratranci pak a ostatní příbuzní
lečenství; musíme však asi rozlišovati p ř á t e l s t v í jsou spřízněni skrze ně; neboť mají týž původ. Jedni
mezi příbuznými a. přátelství mezi se více sbližují, druzí méně, podle toho, jak od spo
d r u h y . Přátelství mezi spoluobčany, mezi přísluš- lečného praotce jsou blízko anebo daleko.
níky fyl a mezi spoluplavci a kolik takových ještě Přátelství dětí k rodičům a lidí k b o h ů m jest jako
jest, podobá se spíše přátelství, založenému na spole- přátelství k člověku dobrému a vynikajícímu; jsou
N
totiž jejich největšími dobrodinci; jsou původci jejich 15. Neshody mezi přáteli v nedokonalém přátelství
bytí a výživy a potom i jejich výchovy. V tomto přá
telství jest t a k é příjemnost a užitek větší, než v přá Poněvadž jsou tři druhy přátelství, jak jsme řekli
telství mezi lidmi cizími, a to tím větší, čím jejich na začátku, a v každém z nich jsou přátelé buď rovni,
život jest pospolitější. anebo jeden z nich vyniká — neboť přáteli se mohou
V b r a t r s k é m poměru jest totéž, co v poměru mezi státi lidé stejně dobří zrovna tak, jako člověk lepší
b
druhy, a to, jsou-li oni lidé řádní, a dokonce, jsou-li horšímu, a podobně i lidé příjemní a ti, kteří při-
si podobni, tím větší, čím jsou si bližší, ježto se mají hlížejí k užitku a prospěchem se rovnají anebo
hned od narození rádi, a čím více jako sourozenci různí —, jest potřebí, aby rovní ve své rovnosti se
jsou si povahou podobnější a jsou spolu živeni a stejně rovnali milováním i vším ostatním, nerovní však aby
vychováváni; a zkušenost v té době jest nejvydatnější dle poměru přednost vyrovnali.
a nejjistější. Podobný přátelský poměr bývá i mezi Jest pochopitelno, že v přátelství, které bylo uza
ostatními příbuznými. vřeno pro užitek, vyskytují se buď vůbec nebo pře
Zdá se, že mezi mužem a ženou jest přirozený vážně výčitky a obviňování. Ti zajisté, kteří základem
přátelský svazek; neboť člověk jest přirozeně určen svého přátelství učinili ctnost, snaží se, aby si pro
ještě více pro život manželský než pro život v obci, kazovali dobro — vždyť toto náleží ctnosti a přátel
a to tím více, čím dřívější a nutnější jest r o d i n a ství —, a při tom závodění není mezi nimi ani výčitek,
než obec, a čím více živým tvorům jest plození spo ani sporů — neboť nikdo se nehorší na toho, k d o jej
lečné. Ostatní z nich tedy mají pouze toto společen miluje a dobře mu činí, nýbrž j e l i zdvořilý, splácí
ství, lidé však spolu bydlí nejen pro plození, nýbrž mu stejným dobrodiním; a ten, který vyniká, když
i pro životní potřeby; neboť úkoly jsou předem roz dosáhl toho, po čem toužil, nebude příteli činiti vý
děleny a jiné má muž, jiné žena; tak si navzájem vy čitek, neboť oba touží po dobru —; ani toho není
pomáhají a každý své vlastní síly dává do služby mezi těmi, jejichž cílem v přátelství jest rozkoš —
společnému dobru. Proto v tomto přátelství jest i uži neboť oba zároveň dosahují toho, po čem touží, jest
tek i příjemnost. A bylo by to zvyšováno ještě ctností, liže spolu rádi žijí; byl by i směšný ten, k d o by d r u h u
kdyby oba byli hodní, neboř každý má svou vlastní vyčítal, že mu neposkytuje žádného pobavení, ježto
ctnost, a to může pro ně býti zdrojem radosti. Pojít se s ním nemusí stýkati —; výčitky však bývají v přá
kem se zdají býti děti; proto se bezdětní manželé telství, uzavřeném pro užitek. Neboť ježto se tu lidé
snadněji rozlučují; neboť děti jsou dobrem oběma spolčují pro prospěch, žádají stále více a domnívají
společným, a to, co jest společné, spojuje. P r o to však, se, že mají méně, než jim přísluší, i reptají, že se jim
jak má muž se ženou žíti a vůbec přítel s přítelem, nedostává tolik, kolik žádají, ač prý jsou toho hodni;
nevyžaduje se nic jiného než to, co jest spravedlivé; a ti, kteří dobrodiní prokazují, nestačí udělovati tolik,
neboť toto zjevně není totéž v poměru mezi přáteli kolik žádají ti, kteří je přijímají.
jako k cizinci, k druhu a ke spolužákovi. Zdá se, že jako právo jest dvoje, nepsané a zákon-
200 KNIHA OSMÁ VÝČITKY V PŘÁTELSTVÍ PRO UŽITEK 201
né, tak i přátelství pro užitek jest jednak mravní, měřiti a vraceti dle užitku příjemcova, či dle dobro
jednak zákonné. Výčitky se tedy činí nejvíce pro to, diní dárcova. Neboť ten, k d o dobrodiní přijal, umen-
když se výměny a vyrovnání nedějí podle téhož přá šuje je, řka, že dostal od dobrodince něco, co pro něho
telství. Zákonné jest to, které spočívá na úmluvě, buď bylo nepatrné a že je mohl přijmouti od jiných; dár
zcela obyčejné z ruky do ruky, anebo ušlechtilejší na cové zase řeknou, že dali, co nejvíce mohli a čeho by
čas, že se podle smlouvy dá něco za něco — v tomto od jiných nebyl dostal, a to v nebezpečí nebo v ne
jest závazek zjevný a nepochybný a přátelské jest bezpečné tísni. Není tedy v přátelství, které má cílem
v něm to, že dovoluje odklad; proto se na některých užitek, měřítkem prospěch příjemcův? Neboť tento
místech v takových věcech nepřipouštějí soudní pře, jest potřebný a druhý mu v tísni vypomůže, poněvadž
nýbrž má se právě za to, že ti, kteří se v důvěře doufá, že se mu dostane stejné odplaty; výpomoc tedy
smluvili, mají se srovnati —; naopak mravní přátel byla tak veliká, jak veliký z ní onen měl prospěch,
ství se nezakládá na úmluvě, nýbrž tu se něco dává i má splatiti tolik, kolik mu bylo pomoženo, ano
příteli jako příteli anebo nějak jinak. P ř i t o m se žádá, i více; jest to totiž nejkrásnější.
že dostane stejně anebo více, poněvadž věc nedaroval,
nýbrž půjčil. Neděje-li se výměna a vyrovnání ve stej V přátelstvích, která jsou založena na ctnosti, není
né míře, dojde k výčitkám. To proto, že všichni lidé, výčitek a měřítkem se zdá býti úmysl dárcův: neboť
anebo většina jich, chtějí sice to, co jest krásné, ale úmysl rozhoduje o ctnosti a o povaze.
dávají přednost tomu, co jest prospěšné. Krásné jest,
1163 dobře činiti bez úmyslu, aby to bylo stejně splaceno,
16. Spory o přátelství, založeném na převaze
prospěšné pak jest dobrodiní přijímati.
Kdo tedy může, má splatiti cenu toho, co přijal, Spory mohou vzniknouti také v přátelstvích, která
a to rád; neboť toho, k d o to učiní proti vůli, nemáme se zakládají na převaze. Neboť každý žádá míti více,
pokládati za přítele, protože již od počátku chyboval a když se to stane, ruší se přátelství. Ten totiž, který
a přijímal dobrodiní od toho, od koho neměl; totiž jest lepší, míní, že jemu náleží míti více — neboť
od někoho, k d o není přítelem a jako takový nejednal; dobrému prý má být uděleno více —; totéž míní i ten,
a proto jest tu potřebí vyrovnati se, jako kdyby se který poskytuje více užitku. Neboť ten, kdo není
dobrodiní bylo přijalo jen za výslovné podmínky k ničemu, nemá prý s ním míti stejně; sice prý to
takového vyrovnání. Také jest třeba zrovna říci, že pak není přátelství, nýbrž čestná služba, neřídí-li se
to chce splatiti, bude-li moci, nebude-li moci, ani výsledky přátelství hodnotou výkonů; mají totiž za
dárce by toho nežádal; a tak, je-li s to, má prokáza to, že také v přátelství to má býti tak, jako ve spo
nou službu oplatiti. Od začátku však musí přihlížeti lečenství peněžním, kde se většího zisku dostává těm,
k tomu, od koho a za kterých podmínek dobrodiní jejichž vklad jest větší. Potřebný a méně zdatný zase
přijímá, aby je dle toho buď přijal nebo odmítl. myslí opak: dobrý přítel prý má vypomáhati lidem
Tu však vzniká pochybnost, zda se splátka má potřebným; neboť »co prospěje*, tak říkají, »býti pří-
202 KNIHA OSMÁ ŘEŠENÍ VZTAHU MEZI NEROVNÝMI PŘÁTELI 203
tělem člověku zdatnému a mocnému, nemám-li z toho m í r u — neboť, nepřihlížíme-li k přátelství přirozené
míti prospěch?« mu, jest lidské neodříkati pomoci —; je-li však syn
b Možno říci, že požadavek obou jest oprávněný a špatný, snaží se povinné pomoci otci vyhnouti, nebo
že každému se má z přátelského poměru dostati více, se alespoň nesnaží pomoci. Neboť dobro přijímati
ovšem nikoli v téže věci, nýbrž tomu, k d o vyniká, chtějí všichni, ale vyhýbají se tomu, aby dobro činili,
má se dostati více cti a potřebnému více zisku; neboť ježto prý to nic nevynáší.
odměnou ctnosti a dobrodiní jest čest, potřebě však
vypomáhá zisk. Že tomu tak jest, jest zjevno i z uspo
řádaného života v obci. Neboť ten, kdo pro společné
blaho ničím dobrým nepřispívá, nebývá ctěn. To totiž,
co jest společné, dává se tomu, k d o se zaslouží o spo
lečné blaho, a to společné jest čest. Není zajisté mož
no, aby člověk ze společných prostředků měl zároveň
zisk i čest. Neboť nikdo nesnese toho, aby byl zkrácen
ve všem; proto ten, kdo byl zkrácen v penězích, bývá
odškodněn clí, a ten, kdo rád přijímá dary, dostává
peníze; neboť, jak jsme řekli, rozdílení podle hodnoty
vyrovnává a chrání přátelský svazek.
Tímto způsobem tedy se musí říditi i vztahy mezi
nerovnými přáteli, a ten, kdo má z přátelství zisk
peněžitý, anebo v ctnosti jest jím podporován, má
druhému spláceti ctí, a spláceti, jak může. Vždyť přá
telství žádá pouze to, co jest možné, nikoli to, co ná
leží; toto není ani všude možno, jako na příklad v po
ctách, které prokazujeme b o h ů m a rodičům; tu nikdo
nemůže splatiti podle hodnoty, ale ten, kdo je ctí dle
své možnosti, jest čestný a dobrý. Proto se také zdá,
že se syn nesmí zříci otce, ovšem otec se smí zříci
syna. Neboť ten, kdo jest dlužen, musí dluh splatiti,
syn však ani tím, co činí, nemůže dle hodnoty splatiti
přijatých dobrodiní, a tak jest stále dlužníkem;
naopak věřitel smí dlužníku dluh odpustiti, a tak
i otec. Přece se však nezdá, že by některý otec byl
opustil syna, leda že by jeho špatnost přesahovala
NESHODY V PŘÁTELSTVÍ A VYROVNÁNÍ 205
tolik, kolik onen měl užitku nebo kolik by byl dal za dávati druhu. Ale snad tomu tak vždy není, na pří
příjemnost, dostane náhradu, která mu od něho klad, má člověk, který byl vykoupen z rukou loupež
přísluší. níků, vykoupiti zase svého osvoboditele, ať je to kdo
Tak se to zřejmě děje i při n á k u p u a prodeji, koli, a nebyl-li tento zajat, ale žádá výkupné zpět,
někde pak jsou i zákony, aby se o dobrovolných má mu je vyplatiti, či má vykoupiti ze zajetí svého
smlouvách nepřipouštěly soudní pře, ježto prý se ten, otce? Tu se zdá, že má vykoupiti otce, ano ještě spíše
kdo v druhého měl důvěru, má s ním srovnati tak, než sebe sama.
jak se s ním smluvil. Neboť se to pokládá za oprávně J a k tedy právě řečeno, jest obecné pravidlo, že se
nější, aby cenu určil ten, k o m u něco bylo dáno, než dluh má zaplatiti; kdyby však jiný d a r převyšoval
aby to činil dárce. Namnoze totiž neodhaduje věc k r á s o u nebo nutností, jest se třeba rozhodnouti pro
stejně majetník a ten, kdo jí chce nabýti; každý totiž tento; někdy to totiž neodpovídá ani požadavku rov
zřejmě výše cení své vlastnictví a to, co dává; a přece nosti, když se splácí dřívější dobrodiní, kdyby totiž
výměna se děje v ceně, jak ji určí ten, k d o nabývá. n ě k d o prokázal dobrodiní člověku, jehož zná jako
Ale tu jest zase třeba, aby cenu věci určoval ne dle člověka dobrého, ale tento měl splatiti tomu, jehož
toho, jak ji cení, když ji má, nýbrž dle toho, jak ji pokládá za člověka špatného. Ani se n e m á vždy zase
cenil dříve, dokud jí neměl. půjčovati tomu, k d o půjčil; neboť tento půjčil člo
věku čestnému, doufaje, že to dostane zpět, kdežto
onomu se od člověka špatného splátky nelze nadíti.
2. Odplata podle poměru přátel
Buď jest tomu tak opravdu a potom hodnota obou
Obtížné jsou také další otázky, má-li na příklad není stejná; není-li tomu lak, ale jeden se tak pouze
člověk otci dávati všechno a ve všem ho poslouchati, domnívá, ani potom se nezdá, že by jeho jednání bylo
nebo má-li člověk v nemoci poslouchati lékaře a má-li nerozumné. Jak ledy již často opakováno, úvaha o ci
při volbě vojevůdce dáti svůj hlas odborníku ve vojen tech a skutcích připouští určení v té míře, jako jejich
ství; rovněž, má-li prokazovati službu spíše příteli, předměty.
či člověku zasloužilému, a má-li spíše spláceti dobro Jest tedy nepochybno, že se n e m á opláceti každé
dinci, než dávati svému druhu, když oboje zároveň mu stejně, ani svému otci, jako se ani Diovi neobětuje
není možné. všechno; a ježto povinnost k rodičům jest jiná, než
Není-liž tedy nesnadno takové věci přesně určiti? — k bratřím, d r u h ů m a dobrodincům, jest třeba každé
Neboť jest tu m n o h o všelijakých rozdílů podle toho, mu prokazovati to, co jest mu vlastní a přiměřené.
je-li sporná věc veliká či malá a je-li příslušné jedná A tak si lidé také zjevně počínají; na svatby lidé zvou
ní krásné a n u t n é —. Tolik jest však nepochybno, že příbuzné — neboť mají společný rod a proto i společ
se nemá odpláceti všechno stejně. Obyčejně jest třeba ný zájem na úkonu —, a z téhož důvodu se domní
dobrodiní spíše spláceti, nežli se zavděčovati druhům, vají, že t a k é při pohřbech mají býti především pří
a jako půjčku jest třeba spíše je vrátiti věřiteli, než buzní. Rodičům m á m e přispívati především výživou,
208 KNIHA DEVÁTÁ POČÍNÁNí PŘI NEROVNOSTI PŘÁTEL 209
A to z povinnosti, a jest krásnější přispívati v tom že jest milován pro svou povalili, kdežto druhý nic
původcům svého bytí, než sobě samému; rodičům takového nečiní, ať dává vinu sám sobě; je-li však
také, jakož i bohům, m á m e prokazovati čest, ale ne zklamán přetvářkou druhého, právem to může pod
veškerou, neboť nenáleží táž čest otci a matce, ani vodníku vyčítati, a to více než penězokazům, poněvadž
čest, která se prokazuje mudrci neb vojevůdci, nýbrž věc, jíž se zločinnost týká, Jest mnohem vzácnější.
čest, která přísluší otci, a rovněž matce čest, která Když však někdo pokládá za dobrého člověka a
přísluší zase jí. T a k é m á m e prokazovati čest každé ten se stane spalným a takovým se projeví, má ho
mu staršímu člověku, jak jeho věku přísluší, před ještě milovati? Či jest lo nemožné, když ne všechno
ním vstávati, ustupovati se sedadel a podobně. K dru jest hodno lásky, nýbrž jen to, co jesl dobré, a když
h ů m a bratřím m á m e projevovati upřímnost a spo člověka špatného ani nelze milovali, jako přítele, ani
lečenství ve všem. A u příbuzných, příslušníků fyl a se nemá milovali? Nehoť ani nemáme člověka zlého
spoluobčanů i všech ostatních m á m e vždy hleděti milovati, ani se nemáme špatnému připodobňovati;
k tomu, abychom jim prokazovali, co jim náleží, a řekli jsme již, že stejné k stejnému se rádo druží.
abychom vše přisuzovali podle toho, co každému pří Máme tedy přátelství ihned zrušiti? Či snad ne s kaž-
sluší dle příbuznosti, ctnosli nebo dle ceny, jakou pro dým, nýbrž pouze s těmi, kteří jsou ze své špatnosti
nás má. Určiti to u blízkých příbuzných jest snadné, nevylečitelní, kdežto těm, kteří jsou schopni nápravy,
nesnadnější již u lidí vzdálenějších. Přece však od tím spíše m á m e pomáhati, a to více k zušlechtění
toho nesmíme upouštěti, nýbrž musíme to určovati jejich povahy, než v h m o t n ý c h poměrech, čím takové
lak, jak jest možno. jednání jest šlechetnější a lépe se srovnává s pravým
přátelským smyšlením? Ale zdá se, že ani ten, k d o
přátelství zruší, nečiní nic divného. Neboť nebyl pří
3. Podmínky zrušení přátelství
telem t o m u člověku jako takovému; když se tedy
Nesnáz jest t a k é v tom, zda smíme či nesmíme změnil a nemůže ho zachrániti, rozlučuje se s ním.
zrušiti přátelství s lidmi, kteří v něm nesetrvají. Či Kdyby však jeden byl stále stejný a druhý se stá
b není na tom nic zvláštního, když se zruší přátelství val ctnostnější, a tak o m n o h o převyšoval prvního,
s těmi, kteří jsou přáteli pro užitek nebo pro příjem má mu zůstati dále přítelem, či to není možno? Nej
nost, a když tohoto předpokladu již není? Vždyf byli lépe to vidíme při velikém rozdílu obou, jak se to na
přáteli těch věcí; a není-li jich, důvodně již nemilují; příklad může utvářeti při přátelstvích z dětství; kdyby
ale snad se vytkne případ, že někdo, kdo miloval pro totiž jeden zůstal v myšlení dítětem, a d r u h ý byl již
užitek nebo pro příjemnost, tvářil se tak, jako by vynikajícím mužem, jak by mohli zůstati přáteli, když
miloval pro mravní povahu. Neboť většina neshod, nemají ani stejné záliby, ani radosti a bolu? Ani k sobě
jak jsme řekli hned na začátku, vzniká mezi přáteli navzájem jich míti nebudou a bez toho přátelství není
proto, že jejich přátelství opravdu jest jiné, než se možné; neboť pak nedovedou spolu žíti. O tom jsme
myslí. Když se tedy někdo sám zklame a domnívá se, již mluvili. Zda se tu tedy k bývalému příteli má
Aristoteles, Etika 14
210 KNIHA DEVÁTÁ LÁSKA K SOBĚ ZÁKLADEM LÁSKY K PŘÍTELÍ 211
chovati tak, jako by nikdy nebyl přítelem? Ci má sám sobě a nikdo nechce, aby se stal jiným, takže by
chovati vzpomínku na dřívější obcování a jako míní všechno dobré mělo polom to, čím by se stal; neboť
me, že m á m e vycházeti vstříc spíše přátelům, než i B ů h má již nyní dobro, ale má je proto,
lidem cizím, tak také má bývalým přátelům pro dří ž e j e s t , c o j e s i . Zdá s e pak, ž e k a ž d ý č l o
vější přátelství něčeho poskytovati, nestalo-li se roz věk jest, n e b o a l e s p o ň p ř e d e v š í m jest
loučení pro přílišnou špatnost? t o, co v něm m y s l í . Takový chce stále s sebou
obcovali; neboť jest to zdrojem slasti; vzpomínky na
4. Původ a měřítko přátelství minulé skutky totiž jsou příjemné a naděje na budou
cí jsou dobré: a takové působí slast. I věděním ve své
1166 Způsob, jak se láska mezi přáteli projevuje, a zna rozumové schopnosti oplývá. Rmoutí a raduje se nej
ky, jimiž se určuje pojem přátelství, zdají se pocházeti více sám se sebou; neboť stále totéž jest mu nelibé
z chování člověka k sobě samému. a libé, a ne hned lo, hned ono; neboť lítosti takřka
Za přítele se totiž pokládá ten, kdo chce a koná nezná. Ježto tedy ctnostný člověk každou z těch věcí
skutečné nebo zdánlivé dobro k vůli druhému, anebo má vzhledem k sobě samému — vždyť přítel jest
ten, kdo chce, aby byl a žil k vůli němu, zrovna jako d r u h é j á — , tak s e zdá, ž e i p ř á t e l s t v í z á l e ž í
tomu bývá u matek k dělem a také u přátel, i když v n ě č e m t a k o v é m , a ž e p ř á t e l i j s o u ti,
jeden druhého urazil; jiní zase pokládají za přítele k t e ř í t a k o v é věci mají.
toho, kdo s d r u h ý m stále obcuje a téhož si žádá, kdo Zanechejme však zatím toho, zda přátelství k sobě
s přítelem sdílí bol i radost, a to se zas nejvíce při- samému jest možné či ne; přátelstvím se zdá býti
hází u matek. Něčím takovým se určuje také pojem potud, pokud má dvě nebo více z uvedených věcí
přátelství. a přátelství v nejvyšší míře se podobá lásce k sobě b
Všechno to jest u člověka ctnostného vzhledem samému. Zdá se, že jmenované věci jsou i u přemno
k n ě m u samému, u ostatních lidí potud, pokud se za hých lidí, ačkoli jsou špatní. Zda tedy tito lidé mají
takové pokládají. Zdá se, opakuji, že m ě ř í t k e m na nich účast potud, pokud sami v sobě mají zalíbení
p ř i v š e m j e s t c t n o s t a ctnostný člověk. Neboť a pokládají sebe za hodné? Jest alespoň zřejmo, že
takový se srovnává sám se sebou a po téže věci touží jich n e m á žádný člověk špatný a zločinný, ba ani zdá
z celé své duše. I chce sám sobě skutečného i zdán ní toho. Ale to se týká téměř lidí špatných vůbec; jsou
livého dobra a k o n á j e — neboť č l o v ě k u d o b r é totiž sami v sobě rozdvojeni, po něčem baží a něco
mu n á l e ž í d o b r o u s k u t e č ň o v a t i —, a to jiného chtějí, zrovna jako lidé nezdrželiví, neboť před
pro sebe; totiž pro rozumovou schopnost, jež, zdá se, tím, co sami za dobré uznávají, dávají přednost tomu,
jest vlastním já každého. Také chce žíti a býti za co je příjemné, ale je škodlivé; jiní opět ze zbabělo
chován, a to si přeje nejvíce pro tu schopnost, jíž sti a lenosti opomíjejí konati to, o čem jsou přece
myslí: neboť p r o č l o v ě k a c t n o s t n é h o j e h o přesvědčeni, že by bylo pro ně nejlepší; ti však, kteří
b y t í j e s t d o b r e m . Každý člověk přeje dobra se dopustili mnoha mrzkých činů, uvalí na sebe pro
212 KNIHA DEVÁTÁ
PŘÍZEŇ NENÍ JEŠTĚ PŘÁTELSTVÍM 213
svou špatnost nenávist, znechutí si život a končí sebevraždou.
nadání a jest povrchní náklonností. Tak se zdá, že jest
Lidé špatní touží po společnosti a utíkají sami počátkem přátelství, jako radost /. pohledu na osobu
před sebou; neboť v osamělosti se rozpomínají na jest počátkem lásky; neboř nikdo se nezamiluje, ne-
mnohé nemilé věci a zmocňuje se jich úzkost před našel-li záliby v pohledu, ale nemiluje ještě, těší-li se
jinými podobnými, jsou-li však ve společnosti, zapo pouze z vnější podoby, nýbrž teprve tehdy, když po
mínají na to. Poněvadž nemají do sebe nic milého, nepřítomné osobě touží a žádá si její přítomnosti. Tak
nemají k sobě ani žádné lásky. Takoví lidé nemají ani přáteli lidé nemohou býti bez předchozí přízně,
ze sebe ani radosti, ani z á r m u t k u ; jejich duše jest proto však přízeň není ještě přátelstvím; neboť takoví
v rozporu sama se sebou, jedna její složka pro svou lidé pouze chtějí dobře těm, kterým přejí, ale ničím
špatnost pociťuje bolest z odříkání, d r u h á se nad tím by jim nepřispěli a nijak by se pro ně nenamáhali.
raduje, jako rozdvojenou jedna ji vleče sem, druhá Proto v přeneseném významu mohli bychom to
tam. A poněvadž není možno, abychom zároveň cítili nazvati n e č i n n ý m p ř á t e 1 s t v í m , které však,
nelibost a libost, alespoň n a k r á t k o cítí nelibost nad trvá-li déle a dospěje-li k zvyklostem, stává se skuteč
prožitou radostí a raději by chtěli, aby ji nebyli měli; ným přátelstvím, ale ne tím, které jest pro užitek nebo
neboť špatní lidé jsou plni lítosti. Vidíme tedy, že pro příjemnost; neboť pro tyto věci přízeň nevzniká.
špatný člověk ani sám k sobě nemá přátelského Ten totiž, kdo dobrodiní přijal a přijaté dobrodiní
smyšlení, protože nemá do sebe nic hodného lásky. splácí svou vděčností, splňuje pouze požadavek spra
Když tedy takový stav jest nemalým neštěstím, jest vedlnosti; člověk však, který chce někomu činiti
potřebí usilovně odpírati špatnosti a snažiti se býti dobře, poněvadž doufá, že se mu od něho dostane
ctnostným; tak totiž jest možno býti přítelem sám pomoci, nezdá se přáti jemu, nýbrž spíše sám sobě,
sobě, i státi se přítelem druhému. jako ani jeho přítelem není ten, kdo mu pro nějaký
zisk ochotně slouží. Vůbec se přízeň získává nějakou
ctností a zdatností, když se někdo někomu zdá krás
5. Pojem přízně ný nebo statečný nebo takový nějaký, jak jsme se
Přátelství se podobá p ř í z e ň , ale přátelstvím i nahoře zmínili o zápasnících.
není. Neboť přízeň m á m e také k lidem neznámým
a bez jejich vědomí, přátelství nikoli. O tom jsme 6. Pojem svornosti
mluvili již dříve. Ale ani láskou není. Neobsahuje
totiž duševního napětí ani touhy, které jsou spojeny Druhem přátelství se zdá býti také s v o r n o s t ;
s činnou láskou; láska dále vyžaduje zvyklosti, přízeň proto nesmí býti zaměňována se shodou názorů; neboť
však vzniká také znenadání, na příklad pro zápas- tato může býti také mezi lidmi, kteří se neznají. T a k é
1167 níky. Lidé jsou jim totiž příznivi a přejí jim vítěz se nenazývají svornými lidé, kteří spolu souhlasí v ně
ství, aniž k tomu nějak přispívají; u lidí vzniká zne- jaké libovolné otázce, na příklad v otázce o nebeských
tělesech — neboť souhlasný názor v těchto otázkách
214 KNIHA DEVÁTÁ POMĚR MEZI DÁRCEM A OBDAROVANÝM 215
nenáleží k přátelskému smýšlení —, ale ř í k á se, že mezi n i m i různice, poněvadž nikdo nechce sám činiti
svorné jsou obce, když mají stejné smýšlení o věcech to, co jest spravedlivé, ale ovšem jeden druhého
prospěšných a stejně se rozhodují a jednají tak, jak k t o m u nutí.
se společně usnesly. Jsou tedy svorné ve věcech, které
patří k tomu, co se má konati, a to v takových 7. Prokazování a přijímání dobrodiní
věcech, které jsou důležité a mohou náležeti oběma
nebo všem, tak na příklad, když se v obci všichni Zdá se, že d o b r o d i n c i více milují ty, kterým
usnesou, aby úřady byly obsazeny volbou, anebo aby dobrodiní prokázali, než tito své dobrodince, i hledá
se uzavřel spolek s Lakedaimoňany, anebo aby se se výklad toho zjevu, j a k o by to bylo něco nepochopi
Pittakos ujal vlády, když i sám chtěl. Kdykoli však telného. Většina lidí vysvětluje to tak, že obdarovaný
každý sám chce vládnouti, jako ti ve Foiničankách, se podobá dlužníku, dobrodinec věřiteli, a jako ledy
tehdy začínají různice; neboť býti svorný neznamená při půjčkách dlužníci si přejí, aby jejich věřitelé
pouze, aby každý měl na mysli totéž, af je to cokoli, vůbec nežili, kdežto věřitelé se právě starají o za
nýbrž totéž v téže osobě, na příklad když lid i vynika chování dlužníků, tak prý také dobrodinci přejí ob
jící mužové jsou za jedno, aby vládli lidé nejlepší; tak darovaným dlouhého života, myslíce, že od nich do
zajisté všichni dosáhnou toho, po čem touží. jdou vděku, ale tito prý se nestarají o oplátku.
Svornost se ledy zdá býti p ř á t e l s t v í m o b E p i c h a r m o s by pravděpodobně řekl, že takový vý
č a n s k ý m , a tak také bývá nazývána; neboť se klad pochází odtud, že se na věc dívají se špatné
vztahuje k prospěšnosti a k tomu, co slouží praktic stránky, ale zdá se, že jest to lidské; neboť většina
kému životu. lidí má špatnou pamět pro p r o k á z a n á dobra a raději
by dobrodiní přijímala než prokazovala; důvod toho
Taková svornost jest uskutečněna mezi lidmi
se však zdá býti přirozenější a s výkladem o poměru
ctnostnými; neboť tito jsou svorni sami se sebou a
dlužníka k věřiteli nemá nic podobného.
svorni mezi sebou, ježto jsou t a k ř k a stejného smýšle
ní; lidé tohoto d r u h u setrvávají ve svých rozhodnu Neboť není to láska k oněm, nýbrž přání, aby byli
tích a nezmítají se sem a tam jako vlny v mořské zachováni, aby dostali zpět své dobrodiní; dobrodinci
úžině, a jejich vůle jest zaměřena k tomu, co jest se však přátelsky a láskyplně chovají k těm, kterým
spravedlivé a prospěšné, a po tom také společně touží. dobrodiní prokázali, byť i v ničem jim nebyli užiteční
Naopak lidé špatní nemohou býti svorni, leč n a k r á t k o , a ani asi budoucně nemohli by se jimi státi. Totéž
zrovna jako nemohou býti přáteli, ježto touží po příliš bývá i u umělců. Každý zajisté miluje dílo své více,
velkém zisku v tom, co jest prospěšné, kdežto tam, než by byl od tohoto díla milován, kdyby oživlo. Nej
kde jde o práci a veřejnou službu, chtějí míti příliš více to snad vidíme u básníků; tito totiž nadmíru
málo; ježto každý přeje jen sám sobě, bližního mali milují své básně a láskou je zahrnují jako děti. Tomu
cherně posuzuje a brání mu v tom; a ježto nestřeží se podobá i poměr dobrodinců. Ten totiž, k d o dobro
obecného dobra, musí toto hynouti. Proto vznikají diní přijal, jest jejich dílem; miluje je tedy více, než
216 KNIHA DEVÁTÁ 217
dílo miluje svého tvůrce. Důvodem toho jest to, že 8. Řešení pochybnosti o přátelstoí. Sebeláska
bytí jest každému žádoucí a milé a naše bytí jest
ve skutečné činnosti, totiž v žití a v jednání; tvůrce Nesnadná jest t a k é otázka, z d a m á m e n e j
pak svou činností má svoje bytí jaksi ve svém díle; v í c e m i l o v a t i sebe, a n e b o n ě k o h o jiné
miluje tedy své dílo, protože miluje bytí. A to jest h o . U těch, kteří sami sebe nejvíce milují, bývá to
něco přirozeného; neboť to, čím jest v možnosti, pro k á r á n o , a jako by dělali něco nečestného, bývají s po
jevuje jeho dílo ve skutečnosti. hrdáním nazýváni sobci, a zdá se, že člověk špatný
k o n á všechno pro sebe, a to tím více, čím jest špatněj
P r o dobrodince v jeho jednání jest zároveň něco
ší — vytýká se mu na příklad, že nedělá nic, aby při
krásného, takže má zalíbení i v člověku, jehož se
tom nemyslil na sebe —, kdežto člověk dobrý koná
týká, kdežto pro toho, k d o dobrodiní přijal, není na
všechno pro krásno, a tím více pro krásno, čím jest
dárci nic krásného, leč pouze prospěch; to však jest
lepší, a pro přítele, aniž dbá při tom svého prospěchu.
méně příjemné a milé. U přítomného jest příjemná
skutečnost, u budoucího naděje, u minulého vzpomín Skutečnost však s tímto pojetím nesouhlasí, ne
ka. Nejpříjemnější však a zároveň nejmilejší jest to, bezdůvodně. Říká se totiž, že nejvíce m á m e milovati b
co jest ve skutečnosti. P r o tvůrce tedy dílo jest trva největšího přítele, a největším přítelem prý jest ten,
lé — neboť k r á s n o přetrvává věky —, kdežto užitek k d o přeje dobra d r u h é m u pro něho, i když se to
toho, kdo dobrodiní přijímá, pomíjí. A vzpomínka nikdo nedoví. Ale toto a všechno ostatní, co náleží
na k r á s n é činy jest příjemná, ale vzpomínka na pro k pojmu přítele, nejlépe se hodí na poměr člověka
kázané výhody vůbec ne, anebo méně; s očekáváním k sobě samému; neboť bylo již poznamenáno, že se
se to zdá býti naopak. všechen přátelský poměr přenáší od jeho vlastního
A milovati se podobá činnosti, býti milován trpno- já na jiné. S tím souhlasí vesměs i přísloví, na příklad:
sti. Proto u toho, u koho převládá činnost, dá se spíše •J e d n a duše«, P ř á t e l ů m vše společno«,
očekávati milování a projev přátelství. » P ř á t e l s t v í jest rovnost«, »Koleno blíže
Konečně každý také více miluje to, čeho bylo l ý t k a « . Neboť všechno to nejvíce platí o poměru
pracně nabyto, jako na příklad peníze miluje více člověka k vlastnímu já. Každý jest sám sobě nejlep
ten, kdo je vydělal, než ten, kdo je zdědil: dobré při ším přítelem, proto má sám sebe nejvíce milovati.
jímati jest bez práce, dobré činili jest však pracné. Právem tedy možno býti v nesnázi, kterého názoru
Proto také m a t k y mají k svým dětem větší lásku; se přidržeti, ježto každý má do sebe přesvědčivý dů
neboť je v bolestech rodí a lépe vědí, že jsou jejich. vod. Snad tedy při takových pojetích jest třeba roz
Právě proto se zdá, že jest to vlastní i dobrodincům. lišovati a stanoviti, do jaké míry každé pojetí a v kte
r é m smyslu má pravdu.
Věc se snadno objasní, vezmeme-li v úvahu p o -
jem s e b e l á s k y , jak jí kdo rozumí. Jedni jí v han
livém smyslu užívají o lidech, kteří si osobují příliš
218 KNIHA DEVÁTÁ VYMEZENÍ PRAVÉ SEBELÁSKY 219
mnoho v penězích, v poctách a tělesných rozkoších; všichni uznávají a chválí; a kdyby všichni závodili
po tom zajisté touží obecné množství a usiluje o to o k r á s n o a namáhali se jednati co nejkrásněji, měla
jako o něco velmi dobrého, proto je také o to stálý by společnost všechno potřebné a každý jednotlivec
boj. Prospěcháři tedy, kteří takových věcí vyhledá by měl nejvyšší dobro, které právě záleží v ctnosti.
vají, hoví svým žádostem a vůbec vášním a nerozum Takto dobrý člověk má míti sebelásku — vždyť zajisté
né složce duše. Takové jest obecné množství; proto i sám bude míti prospěch ze svých krásných skutků
se také tomu slovu dostalo významu od obecného i ostatním prospěje —, špatný člověk jí však míti
množství a jeho špatnosti. Právem se to tedy takovým nemá — neboť řídě se špatnými vášněmi, uškodí i sám
sobcům vytýká. A není neznámo, že lid nazývá sobec sobě i svým bližním —. U špatného člověka tedy jest
kými ty, kteří si osobují takové věci; neboť kdyby veliká neshoda mezi tím, co má činiti, a mezi tím, co
někdo nade všechny usiloval stále o to, aby jednal co činí; ctnostný člověk však to, co činiti má, také činí.
nejspravedlněji nebo nejuměřeněji nebo ve všem ji Neboť rozum v každém člověku se rozhoduje pro to,
ném podle ctnosti, a vůbec kdyby se stále snažil při- co jest pro něj nejlepší, a ctnostný člověk poslouchá
svojiti si to, co jest krásné, toho nikdo nenazve sobec rozumu.
kým, ani ho nebude haněti. A přece se zdá, že takový
člověk jest více sobecký; osobuje si nejkrásnější a nej Jest také pravda, že řádný člověk k o n á mnoho pro
větší dobra, ochotně slouží hlavní složce svého já a jí přátele a vlast, a je-li třeba, za ně také umírá; vzdá se
ve všem poslouchá; a jako v obci a v každém jiném i peněz i poct a vůbec vyhledávaných dober, ježto si
uspořádaném celku podstatou jest jejich hlavní slož za to chce dobýti toho, co jest k r á s n é ; raději chce míti
ka, tak i u člověka; i jest nejvíce sobecký ten, kdo to nejvyšší blaho po k r á t k o u dobu, než nepatrné po
miluje a tomu se oddává. Také se člověk nazývá dlouhou dobu, a raději chce krásně žíti jeden rok, než
zdrželivým nebo nezdrželivým podle toho, zda v něm m n o h o let všelijak, a milejší jest mu jeden skutek
1169 vládne rozum nebo ne, ježto jest vlastním bytím k r á s n ý a velký, než m n o h o bezvýznamných. Toho se
každého člověka, i zdá se, že jejich vlastním a dobro dostává těm, kteří za to umírají; neboť si volí věc
volným činem jest to, co vykonali nejvíce s pomocí veliké krásy. Také peníze by obětovali, jen aby přá
rozumové úvahy. Jest tedy zjevno, že každý člověk má telé více dostali; tak příteli dopomáhají k penězům,
svoje bytí v rozumu nebo alespoň v něm nejvíce, a že sobě ke krásnému činu; jest to tedy vyšší dobro, které
ctnostný člověk jej nejvíce miluje. Proto ten bude asi si získávají. A stejně si počínají v poctách a v úřadech;
nejvíce sobecký, ovšem sobcem jiného druhu, než jest pro přítele se všeho rádi vzdají; neboť jest to pro něho
ten, který lidé zavrhují a nad který vyniká o tolik, oč k r á s n é a cenné. Právem tedy takový člověk jest ctno
vyniká život, vedený ve shodě s rozumovou úvahou, stný, protože nade vše cení to, co jest krásné. Ano
nad ten, který podléhá vášni, a oč vyniká touha po i činů se pro přítele může vzdáti, ježto by bylo krás
krásnu nad touhu po zdánlivém prospěchu. nější státi se příteli podnětem k činům, aby je on vy
konal. Tedy ctnostný člověk ve všem, co jest hodno
Ty tedy, kteří zvláště usilují o krásné skutky,
I BLAŽENÝ CLOVÉK POTŘEBUJE PŘÁTEL 221
220 KNIHA DEVÁTÁ
Co jest tedy správného na prvním mínění a v čem
chvály, zjevně chce více krásného přidělovati sám
má pravdu? Snad že obecné množství za přátele po
b sobě. Tak tedy, opakuji, má býti sobecký; nemá jím
kládá ty, kteří jsou užiteční? Takových ovšem blaže
však býti tak, jak bývá obecné množství.
ný člověk, poněvadž taková dobra má, nebude potře
bovati ani pro příjemnost, leda n a k r á t k o — neboť
9. Blaženost a přátelství příjemný život nepotřebuje rozkoše odjinud —; a ne-
potřebuje-li lakových přátel, zdá se, že nepotřebuje
Ještě se pochybuje o tom, zda blažený člověk
přátel vůbec.
potřebuje přátel či ne. Lidé šťastní a dostačující sami
sobě prý totiž přátel nepotřebují; mají prý svá dobra; To však snad není pravda. Neboť hned na začátku
protože tedy dostačují sami sobě, nepotřebují prý již jsme řekli, že blaženost jest jakási skutečná činnost,
ničeho, kdežto přítel, ježto jest druhé já, poskytuje činnost však zřejmě jest něco, co vzniká, a není naším
prý to, čeho člověk sám sebou dosíci nemůže; proto stavem jako nějaký majetek. Jestliže blaženost záleží
v žití a ve skutečné činnosti a činnost dobrého člově
když zdar bůh dává,
ka, jak jsme poznamenali na začátku, jest dobrá a
n a č nám t ř e b a p ř í t el e ? . . .
příjemná sama o sobě, a jestliže dále každému jest
Zdá se však nesprávné, přidělují-li se blaženému příjemné to, co jest mu vlastní, a můžeme-li konečně
člověku všechna dobra a přátelé nikoli, kteří přece, snáze pozorovati své bližní a jejich skutky, než sebe
jak se zdá, jsou největším dobrem ze zevnějších do samy a své skutky, vyplývá z toho, že skutky ctnost
ber. Když tedy příteli náleží spíše dobro činiti, než ných přátel jsou lidem dobrým příjemné — neboť 1170
je přijímati, a náleží-li dobro činiti člověku dobrému pak oba mají to, co jest přirozeně příjemné —: tedy
a ctnosti, a j e l i krásnější dobro činiti přátelům, než blažený člověk bude takových přátel potřebovati,
lidem cizím, bude dobrý člověk potřebovati takových ježto si přeje pozorovati dobré skutky, jak jemu jsou
lidí, kterým by dobře činil. Proto se také klade otáz vlastní, a těmi jsou skutky člověka dobrého, je-li
ka, zda přátel jest více potřebí ve štěstí či v neštěstí, přítelem.
ježto i nešťastný člověk potřebuje dobrodinců, a šťast
Dále lidé mají za to, že blažený člověk má žíti
ní lidé zase takových, kterým by dobře činili. Jest
příjemně; život člověka osamělého jest obtížný, neboť
snad také nesprávné, činí-li se z blaženého člověka
není snadno, aby člověk sám o sobě neustále byl
samotář; neboť nikdo by nechtěl míti všechna dobra
činný, s jinými však a k jiným jest to snadné. Tato
sám pro sebe; vždyť člověk jest bytostí, zrozenou pro
činnost tedy, ježto jest příjemná o sobě, bude stálejší,
život v obci a k pospolitému životu. Tedy i blažený
a t a k tomu má býti u blaženého člověka. — Ctnostný
jest takový; neboť má přirozená dobra. Jest zjevno,
člověk zajisté jako ctnostný má zalíbení ve skutcích
že jest lépe žíti s přáteli a s lidmi ctnostnými, než
ctnostných a špatné jsou mu nemilé, jako si člověk
s lidmi cizími a s jakýmikoli; tudíž i blažený člověk
hudebně vzdělaný libuje v krásných písních, ze špat-
potřebuje přátel.
222 KNIHA DEVÁTÁ SEBEVĚDOMÍ. POTŘEBA PŘÁTELSTVÍ 223
ných však má nelibost —. Jak již Theognis praví, ze býti jest jim něčím dobrým a příjemným — těší se
společného žití s dobrými lidmi vzniká i jakýsi cvik. totiž z vědomí dobra samého o sobě —, jestliže se
Díváme-li se na věc se stanoviska přirozeného, konečně ctnostný člověk chová k příteli — neboť
zdá se, že ctnostný jest ctnostnému přirozeně milý. přítel jest jeho druhé já — tak, jako se chová k sobě,
Přirozené dobro totiž, jak řečeno, jest ctnostnému tedy z toho všeho vyplývá, Že jako každému jest
člověku samo o sobě dobré a příjemné. Žití se u ži žádoucí jeho vlastní bylí, tak anebo alespoň podobně
vých tvorů určuje mohutností pociťování, u lidí mo jest mu žádoucí i bytí přítelovo. Bytí však jest n á m
hutností pociťování a myšlení; mohutnost pak jest žádoucí proto, že jsme si vědomi dobra ve své byto
vedena k činnosti; vrchol jest ve skutečné činnosti; sti; takové vědomí pak jest příjemné samo o sobě;
zdá se tedy, že podstata života jest v pociťování nebo proto jest potřebí také míli vědomí o jsoucnosti příte
v myšlení. Život pak náleží k tomu, co jest samo lově, a to se může státi ve společném žili a výměnou
o sobě dobré a příjemné; neboť jest pojmově omezen slov a myšlenek. Tak se totiž rozumí společnému žití
a to, co jest omezené, náleží k povaze dobra. A to, u lidí a ne jako u dobytčat v tom, že se spolu pasou.
co jest přirozeně dobré, jest dobré i pro člověka Je-li tedy bytí blaženému člověku žádoucí samo o sobě,
ctnostného; proto každý vidí v životě něco příjem poněvadž jest přirozeně dobrem a slastí, a je-li po
ného. Nesmíme tu ovšem myslili na život bídný a dobné t a k é bytí přítelovo, pak i přítel bude asi ná
zkažený, ani na život strastný; neboť lakový život ležeti k bytostem žádoucím. To však, co jest mu
jest neomezený, jako to, co jest v něm zahrnuto. žádoucí, musí míti, sice mu v tom bude něco scházeti.
Zřejmější to bude v dalším pojednání o nelibosti. Bude tedy potřebí ctnostných přátel tomu, kdo chce
Jestliže život o sobě jest dobrý a příjemný — jak býti šťasten.
to také vyplývá z toho, že všichni po něm touží, a nej
více lidé ctnostní a blažení; pro ně totiž život jest nej 10. Pravé přátelství nepřipouští velkého množství
více žádoucí a jejich život jest v nejvyšší míře blaže přátel
ný —, jestliže dále ten, kdo vidí, pociťuje, že vidí,
a ten, kdo slyší, pociťuje, že slyší, a ten, kdo jde, že A tak m á m e s i činiti c o n e j v í c e p ř á t e l , č i
jde, a tak i při ostatních činnostech jest něco, čím snad to, co bylo vhodně řečeno o pohostinosti:
pociťujeme, že jsme činni, takže pociťujeme, že po
ciťujeme, a myslíme, že myslíme, a to jest zase tolik, Mnohých nezvi si hostí,
jako pociťovati nebo mysliti, že jsme — neboť býti však občas pozvi jich něco,
b jest tolik, j a k o pociťovati nebo mysliti —, jestliže
dále pociťovati, že žijeme, jest o sobě něco příjem hodí se také na přátelství, abychom nebyli bez přátel,
ného — neboť život jest přirozeně dobro, a pocit, že ani abychom jich neměli příliš m n o h o ? O těch, kteří
dobro jest v nás, jest příjemný —, jestliže k r o m ě toho jsou přáteli pro užitek, zdá se býti výrok zcela pří
život jest žádoucí a zvláště lidem dobrým, poněvadž padný — neboť m n o h ý m se odvděčovati jest obtížné
224 KNIHA DEVÁTÁ
PŘIMĚŘENÝ POČET PŘÁTEL A CHOVÁNÍ K NIM 225
a život na to nestačí; proto více přátel, než stačí
lichotníky. V životě politickém tedy lze sice býti
k vlastnímu životu, jest zbytečné a překážejí krásné
přítelem mnohým, a to bez lichocení a přítelem oprav
mu žití; není jich tedy potřebí —; také na rozkoš
du dobrým; ale přátelství, které se týká ctnosti a samé
stačí málo přátel, jako koření v jídle; ale zdaž m á m e
osoby, není možné k mnohým, i musíme býti spo
dobrých přátel míti co nejvíce, či jest nějaká míra
kojeni, najdeme-li takových přátel jen několik.
i pro množství přátel, jako jest pro množství lidí
obce? Z deseti lidí totiž obec nemůže vzniknouti a
při stu tisíců již to také není obec. Velikost není snad 11. Potřeba přátel ve štěstí i v neštěstí
jen jedna, nýbrž všechno jest uprostřed mezi dvěma
1171 určitými mezemi. I pro množství přátel jest určitá Potřebujeme přátel v í c e v e š t ě s t í č i v n e -
mez, nejvyšší počet snad bude ten, s kolika kdo může š t ě s t í ? Jsou hledáni za obou okolností; lidé ne
společně žíti — neboť to se n á m pro přátelský poměr šťastní totiž potřebují přispění, šťastní společníků a
zdálo nejvýznačnější —; jest však zjevno, že jest ne těch, k o m u by mohli dobře činiti; neboť chtějí dobře
možno společně žíti s mnohými a mezi ně se rozděliti. činiti.
Dále by mnoho přátel muselo býti zase mezi sebou Nutnější jest tedy míti přátele v neštěstí, poněvadž
přáteli, kdyby chtěli všichni spolu obcovati; to však tu jest potřebí přátel užitečných, krásnější jest míti
jest nesnadno mezi mnohými. Konečně jest také je ve štěstí, poněvadž tehdy hledáme dobrých přátel;
obtížno, abychom s mnohými osobně sdíleli radost neboť těmto dobře činiti a s nimi prodlévati jest žá-
a bolest, neboť by se snadno mohlo současně státi, doucnější. I ve štěstí i v neštěstí již sama přítomnost
že bychom se měli s jedním veseliti a s druhým truch přátel jest příjemná. Neboť zarmouceným se přátel
liti. Snad tedy bude správné, abychom nehledali co skou soustrastí ulevuje. Proto by se také někdo mohl
nejvíce přátel, nýbrž tolik, kolik stačí ke společnému tázati, zda přátelé jakoby tíhu přejímali, anebo zda
žití; není také, jak se zdá, možno, abychom byli mno spíše jejich příjemná přítomnost a vědomí soustrasti
hým přáteli upřímnými. Proto ani nemůžeme býti bolest umenšují. Nerozhodujme tedy, zda příčinou
zamilováni do mnohých; nebof toto znamená jakési úlevy jest to, či něco jiného; stačí, že se to skutečně
stupňování přátelství, a to jest možné pouze k jedno stává.
mu; a tak i upřímné přátelství jest možné pouze s ně
City, jež jejich přítomnost vyvolává, zdají se býti
kolika.
jaksi smíšené. Neboť jest příjemné již to, že přátele
Zdá se, že tak tomu jest i v skutečném životě;
vidíme, zvláště člověku nešťastnému, i dostává se mu b
nebof přáteli podle onoho družného přátelství se ne
tím jakéhosi přispění v bolesti — přítel ho totiž utěší
stávají mnozí. A opěvovaná přátelství jsou pouze mezi
pohledem i slovem, je-li obratný; neboť zná jeho po
dvěma lidmi. Ti, kteří mají m n o h o přátel a kteří se
vahu a ví, co se ho libě nebo nelibě dotýká —; ale jest
ke všem hned důvěrně chovají, nejsou patrně přítelem
zase bolestné, vidíme-li, že se přítel rmoutí n a d naším
nikomu, leč v životě politickém, a ti také bývají zváni
neštěstím; každý by se zajisté chtěl vyhnouti tomu,
Aristoteles, Etika 15
226 KNIHA DEVÁTÁ
227
však prý jest to, čeho si nežádáme pro něco jiného* neboť proti zlu stojí zlo a obojí zase proti tomu, co
ani jako prostředku k něčemu jinému; a to prý dle není ani dobrem, ani zlem, a to samo o sobě není sice
všeobecného souhlasu jest rozkoš; nikdo prý se ne- nesprávné, ale v této věci to není pravda. Kdyby totiž
táže po tom, jaký účel má radost z rozkoše, ježto oboje bylo zlé, měli bychom se obojího varovati,
rozkoš sama o sobě jest milá. T a k é prý přidána kdyby však žádné z nich nebylo zlé, tedy by nebylo
k jakémukoli dobru, činí je příjemnějším, na příklad třeba se jich varovati, anebo bychom se měli k obojí
ke spravedlnosti nebo k uměřenosti; a dobro prý se mu chovali stojně; zatím však vidíme, že se lidé jedno
rozmnožuje jen sebou samým. mu vyhýbají jako zlu a druhého si žádají jako dobra;
takto tedy oboje jesl si prolivno.
Ale podobá se, že toto odůvodnění pouze ukazuje,
že rozkoš mezi dobra náleží, avšak ne více než které A i když rozkoš není žádnou jakostí, nevyplývá
koli jiné; nebof každé dobro jest ve spojení s jiným Z toho, že není proto dobrem; neboť ani ctnostné čin
dobrem milejší, než samo pro sebe. Takovým důvo nosti, ani blaženost nejsou jakostmi.
dem také Platon dokazuje, že rozkoš není dobrem; Říká se dále, že dobro znamená omezení, rozkoš
neboť slastný život s poznáním jest prý milejší než však že jest neomezená, poněvadž připouští znak
bez něho, je-li však ta směs lepší, pak není rozkoš »více« a »méně«. Ale soudí-li se tak podle pocitu
dobrem vůbec; žádné dobro o sobě nestává prý se libosti, bude tomu stejně i při spravedlnosti a ostat
milejším žádným přídavkem. Jest však patrno, že ních ctnostech, kde se zřejmě říká, že prý lze více
pak ani nic jiného není dobrem vůbec, když by se a méně nějakým býti a jednati ctnostně — neboť
ve spojení s jiným dobrem o sobě stávalo milejším. jsou takoví lidé, kteří jsou více spravedliví a stateční,
Co tedy pak bude takovým dobrem, jehož i my a jest možno i spravedlivě jednati i uměřeně žíti
bychom mohli býti účastni? Neboť takové hledáme. více i méně —; míní-li se však znaky »více a »méně«
u rozkoší, tu sotva udávají pravý důvod, je-li pravda,
Ti, kteří namítají, že není dobrem to, k čemu vše-
že rozkoše jsou jednak nesmíšené, jednak smíšené.
ii?3 chno směřuje, nemluví správně. Neboť tvrdíme, že
A proč by to nemohlo býti u rozkoše tak, jako u zdra
to, co v š i c h n i l i d é u z n á v a j í , jest; a ten,
ví, které rovněž jest sice omezené, ale přece připouští
kdo t u t o s o u h l a s n o u víru vyvrací, nedovede
více a méně? Neboť není ve všem poměr tentýž, ani
ř í c i n i c v ě r o h o d n ě j š í h o . Kdyby totiž p o tom
u téhož není vždycky stejný, nýbrž i když jest po
toužili jen nerozumní tvorové, pak by jejich námitka
rušen, do jisté míry trvá a liší se znakem »více« a
něco znamenala, ale touží-li po tom i rozumní tvoro
»méně«. Tak tedy tomu může býti i u rozkoše.
vé, kterak mohou něco namítati? T a k é v e š p a t
ných j e d i n c í c h jest asi něco přirozeně Poněvadž dále mají za to, že dobro jest něčím
d o b r é h o , co j e s t l e p š í n e ž o n i sami, co ukončeným a dokonalým, pohyb a dění něčím ne
s m ě ř u j e k jejich v l a s t n í m u dobru. ukončeným a nedokonalým, snaží se ukázati, že roz
Ale zdá se, že ani o tom opaku se nemluví správně. koš jest pohybem a děním. Ale ani tu se, myslím, ne
Říká se totiž: Je-li strast zlem, není slast dobrem; vyjadřují správně, že by totiž rozkoš byla pohybem.
I
I RCZNÉ NÁZORY O ROZKOŠI 233
232 KNIHA DESÁTÁ /
Každému pohybu jest vlastní rychlost a zdlouhavost, to, co jest zdravé nebo sladké nebo t r p k é lidem ne
a i když ne naprostá, jako na příklad při pohybu vše- mocným, anebo to, co se lidem, kteří mají bolavé oči,
homíra, tak přece vztažná; rozkoš však nemá ani zdá bílé, není takové jiným lidem. Nebo možno t a k é
b této, ani oné. Zajisté se někdo může rychle zarado namítnouti, že rozkoše jsou sice milé, ale ne při tom
vati jako i rozhněvati, ale nemůže se rychle rado to určitém jejich původu, jako bohatství jest milé, ale
vati, ani vztažně ne, ale ovšem může kráčeti, růsti ne zrádci, a zdraví jest milé, ale ne tomu, kdo všelico
a podobně. Tedy přechod do stavu libosti může býti sní. Anebo možno říci, že rozkoše se různí druhem.
rychlý nebo zdlouhavý, ale nelze rychle býti v něm Ty, které vzešly z toho, co jest krásné, různí se od
činný, totiž radovati se. Kterak tedy může býti dě těch, které vzešly z toho, co jest ošklivé, i nemůže
ním — neboť, jak se zdá, žádná věc neděje se nebo míti pocit libosti ze spravedlnosti ten, kdo není sám
nevzniká z libovolné věci bez rozdílu, nýbrž všechno spravedlivý, ani z umění musického ten, kdo není sám
končí v tom, z čeho vzniká — a čeho vznikem jest musicky vzdělaný, a tak i při ostatních věcech.
rozkoš, toho bolest by byla zánikem? Dále se praví,
Myslím, že i přítel, který jest něco jiného než po-
že bolest jest nedostatkem něčeho přirozeného a že
chlebník, jest jasným důkazem toho, že rozkoš buď
rozkoš jest naplněním toho. Ale to jsou stavy těles
není dobro, nebo že jest v ní druhový rozdíl; zdá se
né. Je-li tedy rozkoš naplněním něčeho přirozeného,
totiž, že onen cílem obcování má dobro, tento rozkoš,
musí asi to, čemu se nasycení dostává, cítiti libost,
a u tohoto se to zavrhuje, u onoho chválí, jistě proto, 1174
tedy tělo, ale tomu tak asi není. Není tedy rozkoš
že účel obcování jest u nich různý. Také by si nikdo
tím naplněním, nýbrž nastane-li naplnění, lze z toho
nepřál po celý život mysliti jako dítě a radovati se
míti libý pocit, a je-li odňato, nelibý. Zdá se, že pod
z toho, co dětem působí radost v nejvyšší míře, ani
nět k tomuto mínění dal pocit nelibosti a libosti, jak
by si nepřál radovati se ze skutků zcela ošklivých,
bývá při výživě; neboť nejprve se cítí potřeba a před
jen aby se nikdy nermoutil. O m n o h é věci pak bychom
chází nelibost a potom se dostaví libost z ukojení.
horlivě usilovali, i kdyby nepřinášely žádné slasti, na
Ale netýká se to všech d r u h ů libosti; neboť nelibost
příklad viděti, pamatovati si, věděti, míti ctnosti. Nic
nepředchází radosti z učení a ze smyslových vjemů
nevadí, že se k těmto věcem n u t n ě pojí jako následek
nepředchází u vjemů čichových, rovněž u mnohých
pocity libosti; neboť žádali bychom si jich i tehdy,
sluchových a zrakových a u vzpomínky a naděje.
i kdyby z nich libost nevzcházela.
Čeho tedy tyto rozkoše budou vznikem? Vždyť tu
nebyl ničeho nedostatek, čeho by naplnění mohlo Podobá se tedy, že jest zřejmo, že ani rozkoš není
nastati. dobrem, ani že každá rozkoš není žádoucí, a že ně
Proti těm, kteří tu poukazují k rozkoším haneb které rozkoše jsou o sobě žádoucí, které se různí od
ným, možno snad namítnouti, že takové nejsou libé; jiných svým druhem a původem.
byť i byly libé lidem špatného smýšlení, nesmí se
proto míniti, že jsou libé také jiným, zrovna tak, jako
234 KNIHA DESÁTÁ ROZKOŠ NENÍ POHYBEM ANI DĚNÍM 235
3. Aristotelův názor o slasti me, že ani v celé době není ukončen a dokonán, nýbrž
že jsou mnohé pohyby neukončené a liší se druhem,
S dostatek jsme pojednali o názorech o rozkoši ježto východiště a cíl udává jejich druh. Ale druhový
a bolesti; co však rozkoš jest a jaká jest, bude asi tvar rozkoše jest ukončen a dokonán v kterékoli době.
zřejmější, vrátíme-li se k začátku. Jest tedy zjevno, že se liší od pohybu a že r o z k o š
Zdá se totiž, že vidění v kterékoli době jest ukon n á l e ž í m e z i c e l k y a věci ukončené a dokonalé.
čené a dokonalé, neboť mu neschází nic, co by muselo To jest snad p a t r n o i z toho, že se nelze pohybo
přistoupiti později, aby dokonalo jeho tvar. T o m u vati, leč v čase, ale jest možno míti pocit libosti; tento
pak se podobá t a k é rozkoš. Jest totiž jakýmsi celkem totiž v každém okamžiku jest jaksi celkem. Z toho
i nelze v žádné době pojmouti rozkoš, jejíž tvar by se vyplývá, že se o rozkoši neprávem mluví jako o po
teprve delším trváním dovršil a dokonal. Proto n e n í hybu a dění. Nebol' o těchto pojmech se nemluví
ani p o h y b e m . Neboť každý pohyb se děje v čase všude, nýbrž pouze u toho, co jest dělitelné a není
a k nějakému konci, na příklad stavitelství ukončuje celkem; ani vidění, ani bod, ani jednotka nemá dění
své dílo, když vykoná to, k čemu směřuje, tedy buď a není pohybem ani děním; a tedy ani rozkoš ho
v celé době, anebo v tomto okamžiku; ale v jednotli nemá; jest totiž jaksi celkem.
vých časových dílech všechny pohyby jsou neukonče
né a různí se druhem od celku i mezi sebou. Skládání 4. Poměr slasti k činností
k a m e n ů se různí od žlábkování sloupu a oboje od
stavby chrámu; postavení c h r á m u jest něčím ukonče Skutečná činnost každého smyslu jest podmíněna
ným — neboť p r o tento účel se již ničeho nepotře předmětem jemu přiměřeným, i jest dokonalá tehdy,
buje —, stavba podstavce a triglyfu však jest něčím když smysl sám jest dobře utvářen a jeho předmět
neukončeným — obojí se totiž zabývá jen částí —. jest zcela přiměřený; něco takového totiž, zdá se, jest
Tylo pohyby se tedy různí druhem, i nelze pohyb dle dokonalá skutečná činnost — nezáleží pak na tom,
jeho d r u h u pokládati za ukončený v kterékoli době, řekneme-li, že smysl jest činný, či jeho podmět že
nýbrž jenom v celé. Podobně jest při chůzi a v ostat jest činný —; a tak při jednotlivé skutečné činnosti
ních druzích pohybu. Jestliže totiž místní pohyb zna nejlepší jest ta, při níž to, co jest činné, jest v nej
m e n á pohyb odněkud někam, i tu jsou rozdíly dru lepším stavu, a předmět, který k té činnosti náleží,
hové, let, chůze, skok a podobně; ale nejen v tom, jest nejpřiměřenější; tato nejlepší činnost bude asi
nýbrž i při samé chůzi. Neboť východiště a cíl není nejdokonalejší a nejvíce libá. Pocit slasti jest zajisté
tentýž u závodiště, jako u jeho části, ani u jedné části v každém vnímání a stejně i v myšlení a rozjímání;
jako u druhé, ani to není totéž, proběhneme-li tuto největší slast však jest v nejdokonalejší činnosti a nej
b d r á h u nebo onu. Neboť se neprobíhá jenom dráha, dokonalejší jest činnost toho, kdo vzhledem k nej
nýbrž t a k é na jiném místě, a to na jiném než druhá. lepšímu předmětu jest v dobrém stavu. A naopak slast
O pohybu jsme pojednali zevrubně jinde, ale tu vidí- dovršuje a zdokonaluje činnost. Avšak slast nezdoko-
236 KNIHA DESÁTÁ SLAST ZDOKONALUJE ČINNOST 23?
naluje jí týmž způsobem, jako vnímaný předmět a zdokonaluje činnosti a tedy i život, k němuž všichni
jako smysl, když jest v d o b r é m stavu, jako ani zdraví směřují. Důvodně tedy směřují i k slasti; neboť ona
a lékař nejsou stejně příčinami zdraví. dovršuje každému jeho žití, kterého si žádá.
Jest zjevno, že každý smysl má svou slast; vždyť
říkáme, že vjemy zrakové a sluchové jsou libé. Jest 5. Druhy slastí dle druhu bytostí a Jejich činností
také zjevno, že slast jest největší, je-li smysl ve stavu
nejlepším a je-li takový předmět, jímž jest činnost Zanechejme nyní otázky, zda si žádáme žití pro
jeho podmíněna; když tedy jest takový předmět i pod- slast, či slasti pro žití. Zdá se, že oboje jest spolu
mět, vždy se dostaví slast, ježto jest tu to, co by ji spojeno a od sebe se nedá odloučiti; neboť slast ne
způsobilo a pocítilo. Přece však s l a s t n e z d o k o - vzniká bez činnosti a slast dovršuje a zdokonaluje
n a l u j e č i n n o s t i j a k o n ě j a k ý v n i t ř n í stav, každou činnost.
nýbrž jako nějaké přistupující zdokona P r o t o se také zdá, že se od sebe různí druhem.
l e n í , jako na příklad krása mládí; dokud tedy před Míníme totiž, že to, co jest druhově různé, dovršuje
mět myšlení nebo smyslového vnímání jest takový, se a zdokonaluje tím, co jest různé. T a k to zajisté
175 jaký má býti, a rovněž posuzující a rozjímající pod- vidíme i u výtvorů přírodních,i umělých, na příklad
mět, bude v činnosti slast; poněvadž totiž i podmět u živočichů a stromů, u obrazů, soch, domu a nářadí.
i předmět jsou podobni a chovají se k sobě stejně, Stejně i činnosti, které se druhově různí, bývají do
vzejde z toho přirozeně týž výsledek. vršovány a zdokonalovány tím, co jest různé. Druho
vě se pak liší činnosti rozumové od smyslových a tyto
Proč tedy nikdo nepociťuje libosti nepřetržitě? Či
zase mezi sebou; tedy se liší i slasti, které je dovršují
se unaví? Nic lidského totiž nemůže býti činno ne
a zdokonalují.
přetržitě. Tedy pak ani libost nevzniká; neboť se druží
To vysvítá i z toho, že každá slast jest příbuzná
k činnosti. Něco těší, poněvadž jest nové, později
s činností, kterou dovršuje a zdokonaluje. Neboť sku
však pro stejnost již nikoli; neboť zprvu myšlení jest
tečná činnost se stupňuje svou vlastní slastí. Zajisté
podníceno a pozorně se tím zabývá, jako zrakem ten,
ten, k d o pracuje se zalíbením, všechno lépe posoudí
kdo něco napjatě pozoruje, potom však činnost již
a pečlivěji propracuje, jako na příklad odborníkem
není taková, nýbrž ochabuje; proto také slábne libý
v geometrii se stává ten, kdo má zálibu v geometrii,
pocit.
a ten také všechno důkladněji promyslí, podobně také
Můžeme se asi domnívati, že po slasti všichni touží, milovníci musického vzdělání a stavitelství a z ostat
poněvadž i k žití všichni směřují; život jest jakási čin ních lidí vůbec každý pokračuje ve vlastním úkolu,
nost a každý jest v tom a tím skutečně činný, co nej má-li v něm zálibu. Slasti tedy činnost stupňují a to,
více miluje, jako člověk hudebně vzdělaný sluchem co něco stupňuje, jest tomu vlastní. U toho však, co
v písních, milovník poznání přemýšlením v naukách, se druhově různí, různí se druhově také věci tomu b
a tak každý i v ostatních oborech. Slast dovršuje a vlastní. I
ROZMANITOST LIBOSTI A PRAVÁ SLAST 239
238 KNIHA DESÁTÁ
ných věcech jsou hodné chvály, po ošklivých jsou
Ještě jasněji to však vysvítá z toho, že činnosti
hanebné. Libosti, které provázejí činnosti, jsou jim
jednoho druhu překáží slast, která vzniká z činnosti
m n o h e m bližší než touhy; neboť tyto jsou od nich
jiného druhu. Tak ten, k d o r á d píská na píšťalu, ne
odděleny i časem i přirozeností, kdežto ony jsou
dovede sledovati řeč, jakmile zaslechne někoho pís
s činnostmi úzce spojeny a tak málo jsou od nich
kati, poněvadž má větší zálibu ve hře na píšťalu než
odděleny, že se možno i tázati, není-li činnost a slast
v přítomné činnosti; slast z hry na píšťalu tedy ruší
totéž. Přece se však nezdá, že by slast byla přemýšle
účast na řeči. A podobně se to stává i ve všem ostat
ním nebo vnímáním — bylo by to totiž nesmyslné —,
ním, když jsme zaměstnáni dvěma věcmi zároveň;
ale poněvadž od činnosti není oddělena, tu a tam se
příjemnější činnost potlačuje druhou, a to tím více,
považuje za totožnou s ní. J a k o tedy činnosti jsou
čím více se vyznačuje příjemností, takže i činnost
různé, tak i pocity slasti.
d r u h á zcela přestává. Proto máme-li v něčem velkou
Zrak se od h m a t u liší č i s t o t o u , jako sluch a n?6
zálibu, nečiníme tak snadno něco jiného, a naopak
čich od chuti; stejně se tedy liší i jejich s l a s t i a
děláme něco jiného, když se n á m něco líbí málo, na
od nich se zase liší slasti, které mají zdroj v schop
příklad i v divadle diváci nejvíce pojídají zákusky
nosti rozumové, a obojí zase mezi sebou.
tehdy, když herci špatně lira jí.
Zdá se také, že každý živý tvor má svou vlastní
Poněvadž se činnosti slastí sobě vlaslní sláva jí
slast tak, jako má svůj ú k o l a výkon; neboť ona se
důkladnějšími, trvalejšími a lepšími, kdežto cizí se
řídí činností. Pozorovateli se to zjevuje všude: jiná
ruší, jest zjevno, jak velice se od sebe různí; cizí libo
jest rozkoš koně nebo psa a jiná člověka, jak Hera-
sti působí skoro stejně jako vlastní nelibosti; vlastní
kleitos praví, ře osel raději sáhne po plevách než po
nelibosti totiž ruší svou činnost, na příklad když ně
zlatě; neboť píce Jesl oslu milejší než zlato. J a k o se
komu jest nelibé a nepříjemné psáti nebo počítati,
tedy bytOStl nižní druhem, lak se různí druhem i je
tedy jeden nepíše a d r u h ý nepočítá, poněvadž ta čin
jich slasti, naopak možno myslili, že u bytostí téhož
nost jest mu obtížná. K činnostem se tedy jejich vlast
d r u h ů různé nejsou.
ní libosti chovají opačně, než jejich vlastní nelibosti;
Jenom u lidí jest tu velká rozmanitost; neboť táž
vlastními pak jsou ty, které vznikají při činnosti v ní
věc jednoho těší, druhého rmoutí, a to, co jest jedno
samé. O cizích libostech však jsme řekli, že působí
mu nelibé a protivné, jest d r u h é m u libé a milé. To
podobně jako nelibost; ruší totiž činnost, i když ne
bývá již u sladkých věcí; není totiž táž věc stejně
stejným způsobem.
sladká člověku, který trpí horečkou, a člověku zdravé
Poněvadž se činnosti liší dobrotou a špatností a mu, ani se totéž nezdá stejně teplé člověku zesláb
jedny m á m e voliti, druhých se varovati, kdežto jiné lému a silnému. A stejně tomu bývá i u ostatních
jsou lhostejné, tak jest tomu podobně i u libostí; věcí. I zdá se, že ve všem tom rozhoduje zdání člově
neboť každé činnosti odpovídá slast jí vlastní. Slasl ka, který jest v dobrém stavu. Je-li toto mínění správ
vlastní ctnostné činnosti jest dobrá, ta, která jest né, a myslím, že jest, a m ě r o u v š e h o j e s t c t n o s t
vlastní špatné činnosti, jest špatná; žádosti po krás
240 KNIHA DESÁTÁ V CEM ZÁLEŽÍ PRAVÉ LIDSKÉ ŠTĚSTÍ 241
vraždy. Ale ani činnost politikova nemá prázdně a ho tvoří jeho pravé já, ježto jest nejvyšší a nejlepší;
k r o m ě samé správy života v obci zjednává ještě sobě bylo by to tedy něco zvláštního, kdyby člověk nechtěl
a občanům moc a pocty nebo blaženost, která jest žíti svým vlastním životem, nýbrž životem někoho
ovšem rozdílná od činnosti politické a zřejmě t a k é jiného. Nyní se bude hoditi i to, co jsme řekli dříve:
jiná, než jest ta, kterou hledáme. n e j l e p š í a n e j p ř í j e m n ě j i í k a ž d é mu j e s t
Jestliže tedy z ctnostných činností co do krásy a t o , co j e s t m u p ř i r o z o n ě v l a s t n í . T e d y
velikosti mají přednost ty, k t e r é se týkají správy p r o či o V ě k a j e s t I o ž i v o I p o d 1 e r o z u m u,
obce a války, a ty jsou s volným časem neslučitelné p o n ě v a <l ž I o j e s I n e j v í <• c č I o v ě k. A tak
a směřují k nějakému cíli a nejsou samy pro sebe tento živol jesl i v nejvyšší míře blažený.
žádoucí, kdežto činnost rozumu, ježto jest rozjímavá,
vyniká nad ně vnitřní hodnotou a mimo sebe ne 8. Poměr blažeností o uskutečňování mravních ctností
směřuje již k žádnému cíli, protože má svou vlastní a o činnosti rozjímaoé
dokonalou slast — tato stupňuje činnost —, tedy
zjevně v této činnosti jest soběstačnost, prázden a ne- Na d r u h é m m í s t ě t e p r v e jest život
únavnost, pokud u člověka jest možno, a vše ostatní, podle o s t a t n í c h ctností; neboť jejich
co se k blaženosti počítá; a tak toto jest asi dokonalá č i n n o s t i j s o u l i d s k é ; chováme s e k sobě
blaženost člověka, t r v á - l i j e š t ě t a k é p o c e spravedlivě, statečně a jinak ctnostně ve stycích ob
l o u d é l k u ž i v o t a . N e b o ť v tom, co ná chodních, v potřebách, v jednáních všeho d r u h u a ve
leží k blaženosti, není nic neúplného. svých citech střežeme to, co k o m u přísluší, a to vše
Takový život by však byl vyšší než lidský; neboť chno jest pouze lidské. Něco závisí t a k é na tělesné
člověk by tak nežil jako člověk, nýbrž jako ten, kdo přirozenosti a dobrá povaha souvisí namnoze s vášně
má v sobě něco b o ž s k é h o ; oč toto vyniká nad mi. T a k é rozumnost jest sdružena s dobrou povahou
vše složené, o tolik také jeho činnost nad jinou ctno a tato zase s rozumností, poněvadž zásady rozumnosti
stnou činnost. Je-li tedy rozum vzhledem k člověku jsou přiměřené mravním ctnostem a správnost v mrav
něco božského, jest božský také život podle rozumu ním smyslu závisí na rozumnosti. Ježto pak obě jsou
vzhledem k lidskému životu. spojeny také s vášněmi, týkají se složené bytosti; a
Nemá tedy člověk, jak mravokárci hlásali, jen lid ctnosti složené bytosti jsou lidské. A tak i život, za
sky smýšleti, i když jest pouze člověkem, ani jako měřený na uskutečňování těchto ctností, i blaženost.
smrtelník omezovati se na věci smrtelné, nýbrž má Avšak blaženost rozumu jest od této odloučena; tolik
se snažiti, pokud možno, aby se stal nesmrtelným, budiž o ní pověděno; zabíhati do podrobností, pře
a činiti všechno za tím účelem, aby žil ve shodě s tím, kračovalo by meze tohoto pojednání.
ii78 co jest v něm nejvyššího; neboť i když jest to ne Zdá se také, že t a m jest třeba vybavení vnějšími
p a t r n é vnějším leskem, vnitřním významem a hodno prostředky jenom málo, nebo alespoň méně, než
tou daleko n a d vše vyniká. Ba zdá se, že toto u každé- v životě, který se řídí mravními ctnostmi. Obojí ovšem
246 KNIHA DESÁTÁ NEZÁVISLOST ROZJlMAVÉ ČINNOSTI 247
stejně potřebuje toho, co jest nutné, třebas se i po záležeti jejich uměřené chování? Či by to byla chvála
litik musí více starati o tělo a o to, co jest s tím spoje se špatného stanoviště, poněvadž nemají špatných žá
no — v tom by nebylo tak velkého rozdílu —; ale dostí? Tak ať projdeme všechny způsoby jednání,
bude velký rozdíl v tom, co se týká skutečných čin vždy se ukáže, že jsou na bohy malicherné a jich ne
ností. Neboť štědrý člověk potřebuje peněz, aby jednal důstojné. Ale všichni lidé věří, že žijí, tedy také že
štědře, a spravedlivý jich potřebuje na oplátku — jsou činní; zajisté nespí j a k o Endymion. Ale odejme-
pouhá vůle totiž není zjevná, ale i nespravedliví lidé me-li tomu, co žije, praktické jednání a nad to ještě
se tváří, jako by chtěli jednati spravedllivě —, stateč činnost výtvarnou, co zbývá mimo rozjímání? A tak
nému jest potřebí síly, chce-li vykonati nějaký ctnost skutečná č i n n o s t B o h a , k t e r ý n a d v š e vy
ný čin, a uměřený člověk potřebuje k jednání svobo n i k á b l a ž e n o s t í , j e s t a s i č i n n o s t roz
dy. Neboť jak bychom mohli zvěděti, že tento nebo j í m a v á . T a k é z lidských činností největší blaho pů
onen skutečně takový jest či ne? Pochybuje se ovšem sobí ta, která jest oné nejpříbuznější.
o tom, který z obou požadavků ctnosti jest důležitější,
Důkazem toho jest také skutečnost, že ostatní živí
b zda úmysl anebo skutky, poněvadž ona jest v obou;
tvorové nejsou blaženosti účastni, poněvadž jsou zcela
dokonalost jest tudíž v obou zároveň; ale ke skutkům
zbaveni takové činnosti. Život b o h ů jest celý blažený,
jest potřebí mnohého, a to lim více, čím jsou větší a
lidský však jenom potud, pokud se mu dostává jakési
krásnější. Člověk, oddaný rozjímavému životu, ničeho
podobné činnosti; z ostatních živých tvorů není šťasten
takového ke své činnosti nepotřebuje, ba spíše mu to
žádný, ježto nemá účasti na rozjímání. Kam až tedy
v n í překáží; p o k u d v š a k j e s t č l o v ě k e m
sahá rozjímání, tam i blaženost, a bytosti, které mohou
a žije s j i n ý m i , r o z h o d u j e se k o n a t i
více rozjímati, jsou i více blažené, ne nahodile, nýbrž
skutky s hlediska mravní ctnosti; tako
v podstatě samého rozjímání; neboť toto jest samo
v ý c h t e d y b u d e p o t ř e b o v a t z t o h o dů
o sobě hodnotné. Tudíž blaženost jest jakési rozjímání.
vodu, aby j a k o č l o v ě k žil m e z i lidmi.
Ještě i z dalšího jest zřejmo, že dokonalá blaže
nost jest jakási rozjímavá činnost. O bozích věříme, 9. K pravé blažeností dostačí míra oně/ších statků
že jsou to bytosti v nejvyšší míře šťastné a blažené;
jakou činnost jim m á m e přisuzovati? Snad spraved Blažený člověk však jako člověk bude potřebovati
livé jednání? Nebyla by to však směšná představa také zevnější pohody; neboť jeho přirozenost se nespo
o nich, jak vedou výměnný obchod a uložené věci kojí rozjímáním, nýbrž vyžaduje, aby t a k é tělo bylo
vracejí a podobně? Anebo jednání statečné, aby pod zdravé a aby se mu dostalo potravy a ostatní péče.
stupovali hrozné věci a vydávali se v nebezpečí proto, Ovšem nesmíme se domnívati, že člověk bude
že jest to krásné? Či snad jednání štědré? Ale k o m u k blaženosti potřebovati mnoha velkých věcí, ježto bez
pak by dávali? Bylo by to něco zvláštního, i kdyby zevnějších dober nelze býti šťasten; neboť nezávislost
měli peníze nebo něco takového. A v čem by mohlo a možnost jednati nezávisí na nadbytku a také ten,
248 KNIHA DESÁTÁ 249
kdo nevládne zemí a mořem, může jednati k r á s n ě ; 10. Obec á zákony slouží mraonému životu,
vždyť i se skrovnými prostředky lze jednati ctnostně. Jenž je cílem žíoota o obci
To můžeme jasně viděti i z této zkušenosti: zdá se
totiž, že soukromníci jednají ctnostně právě tak, jako Když jsme tedy s dostatek v obryse promluvili
lidé mocní, ba i více. Stačí tedy, máme-li n u t n é pro o t o m a o ctnostech, také o přátelství a o rozkoši,
středky; neboť blažen bude ten, kdo život ztráví smíme mysliti, že nnše předsevzetí dospělo konce? Či
v ctnostné činnosti. v oblasti praktického jednání, jak jsme řekli, není i>
T a k é Solon se správně vyjádřil o lidech blažených, cílem jednotlivosli pozorovali a poznati, nýbrž spíše
když prohlásil, že jsou to lidé, kteří sice byli mírně je konati? A tak ani při ctnosti nevystačíme s pouhým
opatřeni zevnějšími statky, ale dle jeho mínění jednali věděním, nýbrž musíme se pokusiti o to, abychom ji
nejkrásněji a žili uměřeně; neboť i lidé mírně zámož měli a jí užívali, anebo je-li možno státi se dobrým
ní mohou jednati, jak mají. Podobá se, že ani Anaxa- jinak, tedy o toto.
goras nepokládal za blaženého bohatce a mocného
Kdyby tedy úvahy postačily, aby učinily lidi ctno
člověka, poněvadž řekl, že by se nedivil, kdyby se
stnými, právem by se jim podle Theognida dostalo
někdo blažený zdál obecnému množství pošetilcem;
m n o h a skvělých odměn, i bylo by třeba si je opatřiti;
neboť toto soudí podle zevnějšku, ježto pozoruje
pouze tento. Vidíme tedy, že mínění mudrců souhlasí takto se však zdá, že dovedou nadchnouti a pobíd
s našimi důvody. I to zasluhuje nějaké víry, ale prav nouti ušlechtilé mladíky a povaze šlechetné a opravdu
du v otázkách praktického jednání musíme posuzo krásy milovné vštípiti zájem pro ctnost, ale že obec
vati podle skutků a života; neboť tyto rozhodují. Jest ného množství nedovedou nadchnouti pro mravní do^
tedy třeba dřívější výroky zkoumati se zřením ke konalost; neboť toto jest takové, že neumí poslouchati
skutkům a k životu, a souhlasí-li se skutky, uznati je, o s t y c h u , nýbrž bázně, a že se nedovede zdržovati
nesouhlasí-li však, pokládati je za prázdná slova. špatnosti pro její hanebnost, nýbrž p r o tresty; žije
Podobá se tedy, že ten, k d o jest rozumem činný totiž své vášni, i honí se jen za svými požitky a za
a jej pěstuje, jest i v nejlepším stavu i nejvíce b o h u prostředky k jejich dosažení a vyhýbá se opačným
m i l ý ; mají-li totiž bozi, jak se zdá, nějakou péči věcem nelibým, a nedovede ani pochopiti, co jest
o lidské věci, důvodně asi mají radost z toho, co jest k r á s n é a opravdu slastné, poněvadž toho nikdy ne
nejlepší a jim velmi příbuzné — a to jest rozum —, okusilo. A tak které poučení by mohlo takové lidi
a ty, kteří to nejvíce milují a ctí, odměňují a pečují obrátiti? Vždyť jest nemožno, nebo alespoň velmi
o ně jako o své přátele, kteří správně a krásně jednají. těžko, pouhým slovem změniti to, co jest v jejich
Jest zjevno, že vše to jest v nejvyšší míře u člověka povaze odedávna zakořeněno. Snad tedy musíme býti
moudrého. Jest tedy nejvíce bohumilý. Přirozeně pak rádi, docílíme-li alespoň účasti na ctnosti, i když
jest i nejblaženější; a tak i po této stránce bude mou užíváme všech prostředků, kterých podle obecného
drý člověk v nejvyšší míře blažený. mínění jest potřebí k vytvoření dobré povahy.
250 KNIHA DESÁTÁ VÝCHOVNÁ MOC ZÁKONŮ 251
Podle mínění jedněch pak se stáváme dobrými přirozeně méně schopným že mají ukládati tresty
přirozenou v l o h o u , podle druhých z v y k e m a a pokuty a nevyléčitelné docela vyobcovati; neboť
podle třetích u č e n í m . Přirozená vloha ovšem není člověk dobrý a pro krásno žijící uposlechne prý na
v naší moci, nýbrž z jakéhosi božského původu se jí slovo, kdežto člověk špatný, který touží jenom po
dostává lidem opravdu šťastným; řeč a poučení však rozkoši, dá se zkrotiti pouze bolestí jako tažné do
nijak nemá na všechny dostatečného vlivu, nýbrž bytče. Proto prý také jest potřebí, aby bolesti byly
j a k o p ů d u , k t e r á m á ž i v i t i símě, jest takové, že se nejvíce protiví oblíbeným rozkoším.
potřebí napřed zvykem zpracovati duši Je-li ledy nutno, jak jsme vyložili, aby člověk,
posluchačovu, aby se správně radoval má-li býti dobrý, byl dobře vychován a byl veden
a s p r á v n ě n e n á v i d ě l . Neboť ten, k d o žije své k správným návykům, aby tak žil snahám ušlechti
vášni, neuposlechne varovné řeči, ba ani jí nechápe; lým a nečinil zlého ani úmyslně, ani neúmyslně, bude
jak možno pak řečí změniti smýšlení takového člo toho nejspíše dosaženo životem p o d l e j i s t é h o
věka? Vůbec můžeme říci, že vášeň neustoupí po r o z u m u a s p r á v n é h o řádu, jenž by měl
učení, nýbrž jen donucení. Musí tu tedy již býti po d o s t i s í l y . A t u příkaz otcův nemá takové síly
vaha ctnosti jaksi příbuzná, která miluje to, co jest ani donucení, ani vůbec příkaz jednoho muže, není-li
krásné, a nenávidí to, co jest ošklivé. králem nebo něčím takovým, z á k o n však m á
m o c d o n u c o v a c í , poněvadž jest ř e č í r o z u m
Nesnadno se však dostane správného vedení od
n o s t i a r o z u m u ; a lidé nenávidí těch, kteří se,
mládí tomu, kdo nevyrůstá p o d v l á d o u t a k o
byť i správně, protiví jejich c h o u t k á m ; zákon však,
v ý c h z á k o n ů ; neboť žíti uměřeně a zdrželivě
jest přemnohým nepříjemné, zvláště lidem mladým. ježto přikazuje to, co jest po právu, nenávisti vy
Proto jejich v ý c h o v a a z a m ě s t n á n í musí dán není.
býti uspořádány zákony; potom jim to nebude nepří Zdá se, že pouze v obci lakedaimonské a v ně
jemné, poněvadž se to stane zvykem. kolika málo jiných obcích měl zákonodárce péči
1180 Ale nestačí snad, aby se správné výchovy a péče o výchovu a zaměstnání; ve většině obcí o takové
dostalo jen lidem, dokud jsou mladí, nýbrž i když se věci postaráno není a každý žije tak, jak chce, i na
stanou muži, jest potřebí pečovati o jejich snahy a kládá po kyklopsku s dětmi a se ženou. Bylo by tedy
zvyky a pro to potřebujeme zákonů, a vůbec tedy nejlépe, kdyby ta péče byla věcí veřejnou a rozumně
pro celý život; neboť množství se podrobí spíše nucení mohla býti vykonávána; není-li však takové péče
než poučení a spíše trestu než krásnu. Právě proto veřejné, zdá se, že náleží každému jednotlivci, aby byl
jsou někteří toho názoru, že zákonodárci mají sice svým dětem a přátelům nápomocen k získání ctno
nabádati a pobízeti k ctnosti pro její krásu, protože sti, anebo mu to alespoň bylo účelem. Podle toho
této pohnutky uposlechnou ti, kteří zvykem jsou již však, co jsme poznamenali, nejlépe to asi bude moci
nakloněni k mravnému jednání, ale neposlušným a ten, kdo bude míti schopnost zákonodárce; neboť
252 KNIHA DESÁTÁ VYZNÁM ZKUŠENOSTI V ZÁKONODÁRSTVÍ 253
vůbec nevědí, co to jest a o co v něm jde; sice by ho potom dle sestavených zřízení obcí prozkoumati, co
nebyli ztotožňovali s u m ě n í m řečnickým, ani je tomu chrání a hubí obce a co které zřízení zvlášť, a z kte
to podřídili, ani by se nebyli domnívali, že jest snadno rých příčin život v jedněch obcích jest uspořádán
dávati zákony, ježto prý se ze zákonů sestaví ty, které dobře, v druhých špatně; neboť prozkoumáme-li to,
se těší vážnosti; neboť jest prý snadno vybrati nej snad jasněji uvidíme, které zřízení jest nejlepší a jak
lepší; jako by právě takový výběr nevyžadoval po jest každé uspořádáno a jaké má zákony a zvyky.
chopení a správný soud o tom nebyl nejdůležitější, Začněme tedy o tom pojednávali.
zrovna jako v dílech musického umění. Správně
o každém výkonu soudí ti, kteří mají zkušenost, a
kteří vědí, čím a jak se vykonává, a co se čemu hodí;
ti však, kteří zkušenosti nemají, spokojí se již tím,
když jim neujde, zda dílo bylo provedeno dobře či
špatně, jako na příklad v malířství. Zákony se pak
b podobají výkonům n a u k y politické; jak by se tedy
někdo z nich mohl siáii schopným zákonodárcem,
anebo jak by mohl posoudili, které zákony jsou ncj-
nejlepší? Vždyť nevídáme, že by se někdo stal léka
řem ze spisů. A přec se tyto pokoušejí pojednávati
nejen o lécích, nýbrž také o tom, jak se má léčiti a
jak se nemocní jednotlivě mají ošetřovati, rozlišujíce
jejich stavy. Takový návod jest sice prospěšný lidem
zkušeným, ale neznalí nemají z něho žádného užitku.
Stejně tedy i sbírky zákonů a ústav byly by prospěšné
těm, kteří dovedou prozkoumati a posouditi to, co
jest správné a co není a co se k o m u hodí; ti však,
kteří se takovými sbírkami probírají bez té zběhlosti,
nebudou moci o nich správně souditi, leda bezděčně,
ač se snad pro tyto otázky stanou chápavějšími.
Ježto tedy naši předchůdci nechávali bez pro
zkoumání otázky, které se týkají zákonodárství, bude
snad lépe, abychom k nim přihlédli a v ů b e c k z ř í
z e n í o b c e , a tak abychom přivedli ke konci filosofii
o lidských věcech. Nejprve se pokusme vyšetřiti, co
starší předchůdci v jednotlivostech pověděli správně,