Vázání uzlů

F. A. Elstner
Znění tohoto textu vychází z díla Vázání uzlů tak, jak bylo vydáno
nakladatelstvím Atos v Praze v roce 1991. Pro potřeby vydání Měst-
ské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§
Text díla (František Alexander Elstner: Vázání uzlů), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 9. 4. 2019.

 OBSAH

Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
První kroky do neznámého světa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
Ještě slovo o materiálu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Kolo, běžec, rovnatel?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
Dvě záhadné kličky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
Zajímavá škola správného myšlení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Uzly na běžícím pásu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
Výcvikové potřeby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
Ještě slovíčko, než se dáme do práce!. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
Pro vedoucí a instruktory. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Jak si rozdělíme práci?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
Základní pracovní poloha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Základní vázací prvky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
Praktické služby závitů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
Jednoduché uzly. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
Očko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
Převinuté očko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
Osmička. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
Pevná oka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
Jednoduché poutko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
Osmičkové poutko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
Dvojité poutko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
Pevné ouško. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
Dvojče. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
Dvojče uprostřed lana. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
Dračí smyčka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
Dračí smyčka se zámkem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
Vodácká smyčka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
Palubní dračí smyčka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55
Kluzná oka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
Lodní smyčka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
Lodní smyčka ze tří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62
Pojištěná lodní smyčka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62
Velké lodní smyčky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62
Smyčka s vloženým závitem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
Smyčka s dvojitým závitem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
Odbočný úvaz. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
Loďkový úvaz. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65
Obrácený loďkový úvaz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
Kotevní úvazy s lodní smyčkou. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
Pomoci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
Dřevařská smyčka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
Tesařská smyčka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
Kotevní smyčka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
Vlajková smyčka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
Dvojče. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
Liščí smyčka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
Liščí smyčka naruby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
Liščí tlapky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
Liščí úvaz. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
Kravská smyčka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73
Dvojitá kravská smyčka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
Závěs kladkostroje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
Včelka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
Pouta. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
Diamantová smyčka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
Katovské smyčky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
Spojky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77
Plochá spojka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77
Křížová spojka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
Dvojitá křížová spojka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80
 Škotová spojka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80
Dvojitá škotová spojka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82
Lanová spojka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82
Spojka na kličku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
Očková spojka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
Osmičková spojka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
Těsná spojka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
Kličková spojka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
Hadí spojka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
Turbanové spojky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Rybářská spojka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Dvojitá rybářská spojka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
Splétaná spojka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
Buchtičky – uzel dobrého skutku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
Blakvelská spojka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
Škotový závěs. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
Spojky háků s lanem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
Spojky dvou řetězů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
Spojení lana s řetězem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91
Křížová převázka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91
Křížová převázka závěsu lana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
Zkratky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
Zkrácení jinými uzly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
Ovčí nožka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
Provlečená ovčí nožka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
Zakolíčkovaná ovčí nožka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
Několikanásobná ovčí nožka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
Zásobník. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
Přetočená ovčí nožka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96
Ovčí nožka ze závitů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96
Zkratka vázaná v tahu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
Zkratka v lodních smyčkách. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98
 Zkratka v přezkách. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98
Zkratka v liščích smyčkách. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
Zkratka z poutka v závitu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
Stálá zkratka z poutka zatažená v očku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
Stálá zkratka z poutka zavěšená na očku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
Zkratka v očkách. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
Lanový závit. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
Zapáčení do ohybu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
Zapáčení do závitu – zkracování zkrutem. . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
Zapáčení do převinu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
Zkrácení ovíjením. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
Oslí uši . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
Posuvné poutko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
Kluzná zkratka – klouzačka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105
Posuvná zkratka – napínačka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
Jednoduchý zkracovací řetězec. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
Dvojitý zkracovací řetězec. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
Pletená zkratka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
Turbany. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
Jednoduchý turban – uzel přátelství. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109
Několikadílné turbany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
Turban ze dvou. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
Pletence. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117
Pletenec ze tří. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117
Pletená zkratka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
Pletenec ze čtyř. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
Pletenec z osmi v ploše. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
Oblý pletenec ze šesti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
Čtyřhranný pletenec z osmi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120
Pletený řetězec ze čtyř. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121
Splétání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123
Spletené oko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
 Spletená spojka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
Pokládané splétání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
Dvojspleť. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
Spletená spoj k řetězu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
Splétání do brázdy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
Prodloužení lana novými prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
Věneček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
Provlečené oko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
Slovo na rozloučenou. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129
 Předmluva

Nejsem spisovatelem technické literatury. Byl jsem a zůstal repor-

térem a cestovatelem, člověkem, který jezdil po světě a sbíral
zkušenosti. V takovém pestrém životě, rozloženém v různých svě-
tadílech, nabude člověk nejrůznějších znalosti a má je zaznamenat
právě tak jako příběhy pro další cestopis nebo pro sbírku povídek.
Bylo to roku 1923, kdy mě dovedli na palubu cvičné plachetnice,
kdesi u Dealu na anglickém pobřeží. Poprvé jsem viděl vázat uzly.
Řekli mi, že je to základní námořní věda, s přísnou technikou, což
se leckde neví.
Pro člověka z vnitrozemí neznamenají uzly a plachty skoro nic.
Toulal jsem se potom po světě a na okraji vzpomínek vznikaly další
kresby smyček, spojek a nejrůznějších vazeb, z pevniny i z lodi,
od přístavů pod rovníkem až po pletený řetězec na lodním zvonu
leningradské Aurory.
Je tisíce případů, kdy uzel je jediným řešením technické situace,
často v horké chvilce. Naše odborná literatura neměla dílo, které
by soustavně vysvětlilo několik set možností, jež nabízí spolehlivý
provaz. Proto jsem je nakreslil a popsal, s radostí, že pootevřu dveře
do oboru, který doprovází člověka od první svázané liány. Budu
rád, když se tím zavděčím polytechnické výchově mládeže, když se
z uzlů stane prospěšný a zdravý sport.
F. A. Elstner

– 10 –
 Úvod

Snad jste se už zastavili u otázky, proč hluboké technické myšleni

mizí někdy pod snadností strojů, nástrojů a výrobků. Otoč knoflík!
Zapni spínač! To je zdánlivě všechno, co dnes potřebuješ… Sed-
miletý chlapec kritizuje reaktivní letadlo, a zatím ještě nedovede
uvázat uzel, sklížit dvě prkénka, vyklepat plech nebo zarazit skobu
do zdi. Nemá dosud ani zkušenosti, chybí mu praxe, a přesto by
chtěl posuzovat hotové, pracné a složité výrobky.
Když dospěje, stane se z něho pracovník specialista. Obsluhuje
spolehlivě složité stroje, ale nevyrobil by nic z „vlastní hlavy“ a ručně.
Nemá ty „zlaté ruce“ dřívějších dělníků a řemeslníků, ze kterých
nedostatek výrobních prostředků vychoval všestranné, důvtipné
a pohotové znalce několika oborů. Mohli kdykoliv zaskočit z díla do
díla, vypomohli, poradili, i když jen v jednom odvětví byli mistry.
Mají dnes ještě nějakou cenu základní nástroje, nůž, pila, sekera?
Má cenu několik set uzlů a vazeb, které přináší tato knížka?
Rozhlédněme se do budoucího světa!
Stamiliony lidí žijí v různých světadílech ještě v primitivním
prostředí, kde musíme začít od píky. Chceme osídlit Saharu, vnitřní
Afriku, obrovské asijské oblasti nebo Mato Grosso. Koho tam vyšle-
me? Potřebujeme technické průkopníky. Začnou nožem, sekerou,
pilou a provazem – skončí v betonových velkoměstech. Hledáme
polytechnického člověka! Myslitele a všestranného znalce, aby
splnil své úkoly právě tak v moderním provozu jako v odlehlých
oblastech, kde život teprve začíná, kde je mechanizace dosud zcela
neznámá. Tam nerozhoduje technické pohodlí. Musíš se probojovat
s tím, co právě máš, musíš se tak trochu vrátit k primitivním lidem.
Jejich životní prostředí bylo nepoměrně těžší než naše a pracovní
pomůcky byly mnohem horší. Nedostatek promyšlených nástrojů

– 11 –
a strojů nahrazovali vlastním důmyslem. Překážky a nedostatky
řešili z hlediska nutnosti a zdravého rozumu.
Nemohli složit ruce do klína, protože jim ještě nedošly traktory
nebo generátor.
Pomohli si.
Tato kreslená a psaná knížka přehlíží a vysvětluje, kde a jak
můžeme nahradit složitější technické zařízení provazem.
Uzly a vazby podmiňují spolehlivost a bezpečnost práce právě
tak v námořní a říční plavbě jako v pozemní dopravě, těžbě dřeva,
stavebnictví, v dolech, textilní výrobě, balení, v záchranné službě,
ve vojenském výcviku a v horolezectví.
Mohl jsem sestavit příručku s množstvím návodů podle jednot-
livých oborů, aby si tam každý našel jen to své. Ale takové pomůcky
plní svůj úkol jen napolovic: jsou to kuchařské knihy a recepty.
Často svedou k povrchní znalosti, vyvolané zdánlivou jednoduchos-
tí technologických postupů. Neučí samostatně myslet, usuzovat
a vynalézat. Věřím, že je prospěšnější dát čtenáři v každém oboru
tak široký a hluboký podklad, aby měl všestranný rozhled a mohl
své znalosti jednotlivým případům přizpůsobovat.
Tak je právě zpracována tato příručka.
Musíme ji pročíst a znát celou, nemůžeme si vybrat „jen to své“.
Rozhoduje totiž další důvod: vázání uzlů je osvědčenou školou
praktického technického myšlení. Tříbí paměť, představivost
a smysl pro skládání funkčních prvků v účelné pracovní celky.
Můžete se o tom přesvědčit, požádáte‑li vzdělaného technika,
aby se podíval na kresbu neznámého uzlu a pak jej bez předlohy
uvázal. Pravděpodobně zjistí, že není tak snadné uvázat lodní smyč-
ku do železného kruhu a že je velmi nesnadné nahodit ji jednou
rukou z lana ležícího na zemi. V uzlech působí základní fyzikální
zákony, tření, sklad sil, ale tak se nikam nedostaneme: musíme
je uvázat! To nejde podle vzorečku. Musíme vědět, jak se to dělá,
a zároveň pracovat s provazem v ruce.

– 12 –
 Snad vám přinese tato knížka na počátku trochu trampot. Ale
pak do uzlů vniknete a pravděpodobně na to doplatíte. Budete
vázat uzly ze všeho, co vám přijde do ruky, pro užitek i pro zdravý
duševní sport. Přejeme vám k tomu veselou cestu do světa spojek,
smyček, zkratek, ozdobných uzlů, pletenců a důmyslných kombina-
ci vynalezených pionýry technického pokroku.

První kroky do neznámého světa

Vázání uzlů je vžitý návyk.

Nepřemýšlíme, když je vážeme, protože víme, „jak se to dělá“.
Známe jich zpravidla pět nebo šest a neuvědomujeme si pracovní
postup; spokojujeme se s výsledkem. Lékař rychle a spolehlivě
zašívá ránu chirurgickým nebo plastickým stehem, vazač připevní
na jeřábový hák bednu, pytel nebo armovaný nosník. Pracují me-
chanicky, neuvažují, jak a proč probíhají vazbou ohyby a závity. Jen
prohlédnou a zkontrolují hotové dílo. Kdybyste je požádali, aby
takové spojení uvázali volně v ruce, zjistí, že si nit nebo lano „nějak“
položí na dlaň, „nějak“ to přeloží, podloží, protáhnou, stáhnou, ale
že tuhle hru hrají bez not, že se ještě nikdy nezamyslili nad tím, co
vlastně dělají. Nemohou vytvářet další účelné kombinace, protože
neznají prvky, ze kterých vzniknou.
Dovolte nám několik základních rad:
1. Popisy vázání nemůžete jen číst; musíte současně vázat. Čtěte
naše návody jen s provazem v ruce!
2. Sledujte čísla obrázků v závorkách! Odkazují právě k té kresbě,
kterou sledujeme.
3. Uzel uvázaný z provazu vypadá někdy jinak než uzel nakres-
lený; není tak pěkný a pravidelný nebo se na něj díváte z jiné strany.
Podoba uzlů se mění, když jimi otáčíme. Na obrázcích kreslíme
většinu uzlů v základní poloze, jak jsme je při práci drželi v ruce.

– 13 –
Pro úsporu jsou někdy položeny vodorovně, v tom případě knížku
otočte a pozorujte je podle svislé osy!
4. Uzel roztažený má jinou podobu než utažený. Na obrázcích
jsou většinou uzly roztažené, připravené k pravidelnému stažení
a zatížení.
5. Všechny uzly jsou složeny ze základních tvarových prvků.
Jen prostřednictvím těchto prvků „vniknete do uzlu“, vidíte do
něho“. Zjistíte jeho druh a název, zapamatujete si postup vázání.
Postupným úsekům vázání se říká fáze vázání.
6. Druh, název a postup uvázání neznámého staženého uzlu ur-
číme tím, že jej „otevřeme“ – opatrně a stejnoměrně roztáhneme.
Někdy na to stačí prsty, někdy si pomůžeme uzlařským bodcem,
špičatým a hladkým kolíkem. Prohlédněte si zavírací námořnický
nůž s bodcem (obr. 1). Zatažené závity a ohyby uvolňujeme pomalu
a postupně, potom vazbu souměrně rozložíme. Zamyslíme se nad
ní a porovnáme, se kterou vazbou této knížky souhlasí.

7. Važte z dosti silného materiálu!1 Doporučujeme průměr 8 až

15 mm, pro názornost.
8. Různé spojky, ozdobné uzly a splétací vazby pochopíte rychleji,
jestliže konce obou provazů nebo splétané prameny různě obarvíte.
Splétání se učíme na tříbarevných kroucených (stáčených) provazech
s pramenem bílým, červeným a modrým nebo se dvěma prameny
různě obarvenými a třetím v barvě materiálu. Provazy můžeme také
nahradit okenními ucpávkami, jsou levné a měkce se s nimi pracuje.

1 Materiálem budeme nazývat všechny druhy a tloušťky provaznických vý-

robků od vláken, nití, motouzů a provázků až po tlustá lana.

– 14 –
 9. Základy oběžných vazeb – turbanové uzly – vážeme nejdříve
z tenkého materiálu, šňůrky nebo kulatého řemínku, okolo prstů levé
ruky, abychom mohli pozorovat závity ze všech stran. Někdy si je váže-
me kolem skleněného válce, průhledné láhve nebo kalibrované nádoby.
Pak základ obkreslíme a uvážeme z měkkého nepružného drátu.
10. Nepodceňujte naše „zapamatovací pohádky!“ Není to žádná
pohádka, musíme‑li rychle spustit ohroženého člověka z hořící
budovy nebo jej odtáhnout ze zamořeného prostoru a v rozčilení
zapomeneme, jak se váže pevné oko, ve kterém by se neuškrtil!
11. Uzly a vazby jmenujeme vžitými názvy, českými nebo meziná-
rodními. Někdy vystihují účel uzlu, někdy jeho tvar, někdy podporují
naši paměť. Uveďme pro srovnání, že naše „liščí tlapky“ se jmenují
německy „die kurze Trompete“, anglicky „catspaw“ a italsky „bocca
di lupo torta“. Naší „dračí smyčce“ říkají Němci „die Boleinknote“,
Angličané „bowline“ a Italové „gassa d’ amante“.
12. Jestliže nemůžete za nic na světě pochopit a uvázat složitější
uzel, nechte toho! Jste unaveni a v takové chvíli má námořník od-
ložit lano a konstruktér příložník a tužku.

Ještě slovo o materiálu

Provaznické řemeslo doprovázelo od nepaměti pokrok našeho

společného života; o slavném gordickém uzlu se mluvilo už ve sta-
rověku. Mistr provazník, s koudelí otočenou okolo těla nebo s padrtí
v zástěře, seděl u svého díla v každé větší obci. Provaznická „dráha“,
otevřená nebo krytá, měřila někdy dvě stě tři sta metrů, v přístavech
třeba pět set. Lodní lana jsou drahocennou součástí palubní výstroje.
O pletení rybářských sítí vyšla obsažná odborná díla s výpočty, vzorci
a výrobními postupy. Dnes vystřídala ruční práci strojní výroba a na-
stoupily nové suroviny. Dříve se zpracovávaly provazy z konopí, bavl-
ny, lnu a pro hlubší službu i z dobytčí srsti, z kokosových a palmových

– 15 –
vláken. Jsou provazy lýkové, z koňských žíní, kožené a drátěné. Ne-
dostatek surovin otevřel cestu provazům papírovým a silonovým.
Velkou odolnost ve vlhku mají sisalové provazy z pevných vláken
agáve, které dovážíme pro náš provaznický průmysl.
Samotným oborem je výroba a využití různých drátěných lan,
železných, ocelových, měděných nebo mosazných. Dráty se oplétají
kolem „duše“ z měkčího materiálu, aby lano bylo ohebnější a mělo
pravidelný průřez. Hotová lana se impregnují, dehtují a chrání ná-
těrem. Slouží v milionech kilometrů ve všech světadílech: nesou
mosty, visuté dráhy, táhnou lanovky, přenášejí materiál, pohyb a sílu,
zvedají břemena, zajišťují zakotvení ocelových staveb. Nemůžeme
je ničím nahradit v přístavech, na palubách ani v dolech, kde jich
poprvé použil roku 1827 báňský odborník Albert z Clausenthalu.
Provazy jsou v průřezu kulaté, někdy čtyřhranné i trojboké. Vedle
sebe položené provazy sešíváme do provazových pásů, ochranných
rohoží a dalších kombinací.
Nemáme přesné mezinárodní rozdělení provazů podle průměrů
jednotlivých druhů. Názvy „provázek“ – „provaz“, „motouz – šňůra“,
„lanko“ – „lano“ se rozlišují jen v distribuci hotových výrobků, ne
funkčně. Hranicí „lan“ je zpravidla tloušťka 8 mm.
Řekněme si ještě několik podrobností o výrobním vzniku
provazového materiálu. Proveďte k tomu vlastní pokus, chcete‑li.
Zhotovte si primitivní „provaznické prkénko“ (obr. 2).
Ale předtím se s námi vraťte na okamžik k ruční výrobě!

– 16 –
Kolo, běžec, rovnatel?

Provazník začal svou práci úpravou vláken ve vochlici. Delší oddělil

od kratších, z dlouhých byla lana, z krátkých motouzy a provázky.
Dokonale odtrhnutých vláken použil na přízi k výrobě popruhů.
Výrobním strojem bylo provaznické sklo se šňůrovým kotoučem
uloženým ve dvou sloupcích. Šňůra, vložená bez konce do žlábku,
přenášela pohyb kola na válečkovité cívky a háčky. Cívky mohl
provazník měnit. Tím právě měnil jejich rychlost a celou cívkovou
hlavici posunoval, takže šňůra byla stále napjata. Postupoval s dí-
lem od kola, vzdaloval se, kotoučem otáčel na dálku sám nebo měl
pomocníka.
Tvoření nití chtělo jemné zkušené prsty. Vlákna se povytahovala
ze zásoby suroviny pravou rukou a musela se vsoukat do nití kon-
ci, ne středem. Pevností vlákna začíná pevnost hotového provazu!
Rychlost kola určovala počet zákrutů; i ten je přesně dán druhem
výrobku. Levou rukou se hotová nit uhlazovala v kousku sukna.
Na danou délku se spotřebovalo dané množství koudele a splýva-
jící nit se podpírala stojánky. Stejně přesná byla další práce, kterou
dnes koná ještě přesnější stroj. Kratší kusy provazů byly z nití
spřádaných na běžci, na malém kolečku s háčky, volně otáčivém
na čepu zasazeném šikmo do stojanu. V dalším výrobním postupu
nastupovaly zkrucovač, napínadlo, rovnatel a sáňky. Z nití vznikly
prameny, z pramenů dvoupramenné, třípramenné nebo čtyřpra-
menné provazy a z těch někdy tlustá lana.
Podrobný popis důmyslné a jemné provaznické práce by zabral
polovinu této příručky. Byla příkladem odborného vyškolení, po-
ctivosti a inteligence někdejších dělníků, předchůdců všeobecné
mechanizace. Na tom jistě nic nemění, že strojní výroba je dokona-
lejší. Jen stroj klade a stáčí nitě s neúplatnou přesností, rozliší jejich
polohu v průřezu a vnější skroutí víc než vnitřní, aby se v zatížení
vyrovnalo napětí.

– 17 –
 Tvrdost, hladkost a vnější tvar výrobku se urovnají přesnou
formou. Stroje zpracují právě tak manilskou přízi, ruské konopí,
papír, dřevitou vlnu, kůži, sisal, bavlnu, kokosová vlákna, cupaninu
z hadrů jako nejnovější suroviny, nylon, perlon a silon. V umělých
vláknech je budoucnost, i když zatím někdy nemohou nahradit
vlastnosti rostlinných surovin.
Provaznické prkénko, o kterém jsme hovořili, vyrobíme velmi
snadno podle našeho nákresu (obr. 2). Jedno prkénko má držadlo
a je při práci pevné. Druhé, s třemi otvory, leží na něm a dírkami
jsou protaženy tři drátky. Na vnější straně mají očka; do těch zavěs-
te přízi nebo svazek nití. Točte vrchním prkénkem a jedním směrem
zkrucujte z nití prameny; druhým, opačným, stáčíte z pramenů
provázek. To je vtip a princip kroucených provazů.
Celopletené provazy vidíme u nás jen zřídka. Setkáváme se s nimi
především v západních zemích na dobytkářských farmách, v tábo-
rové a vojenské výzbroji, na jachtách a sportovních lodích, v horách
a ve výzbroji záchranných oddílů. Pletou se z bavlny, jsou lehké,
ohebné a vláčné, trochu pružné v tahu a trvanlivé, když chráníme
jejich povrch. Pletená jsou také lasa, provazy na chytání, poutání
a výběr dobytka. Lasa z nevydělané hovězí kůže pletli právě tak
argentinští gaučové jako pastevci z maďarské pusty nebo z mongol-
ských stepí, bavlněná se rozšířila v severní Americe.
Oplétané provazy mají pletený povlak kolem rovné duše nebo
jsou uvnitř duté. Nesmíme je nikdy zaměnit s celopletenými, pře-
devším ne v horolezectví!

Dvě záhadné kličky

O výrobě provázků vznikla ve světě obsažná odborná literatura, ale

díla o vázání uzlů jsou vzácná. Jedinou českou příručku, „Knihu o uz-
lech“, vydal autor této knížky v roce 1925 pro úzký okruh zájemců.

– 18 –
 Tehdy nikdo nemluvil o polytechnické výchově, ale mladí lidé
chtěli do všeho proniknout, poznat, „jak se co dělá“, cvičit si správné
myšlení a zručné ruce. K tomu jsou uzly jako stvořeny – provedeme
drobný psychotechnický pokus:
Podívejte se na okamžik na zem, na své boty: Co jste to na nich
dnes ráno uvázali? Jak jste to provedli, nevíte to snad? Nevšimli
jste si ještě nikdy, jak to děláte? Rozvažte si jednu botu a znova ji
zavažte… Jde to velmi rychle, bez přemýšlení, zpaměti!
Teď vezměte do prstů dva provázky a tytéž „kličky“ uvažte bez
boty, volně v ruce! Není vyloučeno, že to nedokážete, že to „ně-
jak“ spletete. Je to možná tím, že vám chybějí opory dlouholetého
zvyku.
Boty, ruce nad nimi skloněné, mírný nával krve do hlavy a časový
signál v rádiu, který hlásí: „Pospěš! Půl sedmé! Nezdržuj se! Přijdeš
pozdě…“
Zkuste to večer, po návratu z díla! Odpozorujte si pro zábavu, jak
je složité uvázat uzel a myslet přitom na ruce. Zujte si jednu botu,
položte si ji na koleno, važte a dívejte se na prsty, jaký se z nich
stal automat! Pracuje tím rychleji, čím méně je kontrolován očima
a mozkem.
Uvázání tkaniček trvá čtyři až pět vteřin, ale jak na to začnete
myslet, musíte odpočívat. Pak vznikne v paměti trvalý záznam,
bude to práce na několik vteřin.

Zajímavá škola správného myšlení

Už jsme si řekli, že uzly jsou dobrou školou paměti, představivosti

a smyslu pro skládání tvarových prvků v účelné pracovní celky.
Po celé zeměkouli se rozšířily dva uzly, škotová spojka a dračí
smyčka. Prohlédněte si je na obr. 165 a 79–81. Poznáte z kreseb,
že si jsou podobné, že mají stejný základ? Ohyb tvořený na konci

– 19 –
provazu je vtažen do závitu vytvořeného z pevné části téhož prova-
zu. Funkce je stejná: zatížením ohybu svíráme, podvazujeme a proti
prokluzu zajišťujeme závit – nebo zatížením závitu podvazujeme,
dotahujeme a proti prokluzu zajišťujeme ohyb.
Nehledejte v tom učenost. Jen pozorujte a myslete přitom na
praktickou práci. Je to tak prosté: uzel nepopustí provaz do proklu-
zu a drží svůj tvar tím pevněji, čím víc je zatížen! Proto se právem
uznalo, že dračí smyčka je nejbezpečnějším uzavíracím uzlem pro
větší pevná oka, vázaná k odpovědným účelům v dopravě břemen
a především tam, kde do nich musíme zavěsit člověka. Jako uzaví-
rací uzel je tato vazba námořnickým „bowlinem“ (čti: baulajn),
dračí smyčkou. Jako spojka dvou provazů, tlustého lana s tenkým,
provazu s cípem plachty nebo lana s hákem, je škotovou spojkou,
kterou nelze nahradit jinou vazbou.
Podobnost těchto dvou uzlů nezjistí, kdo nemá schopnost
správně vidět, správně usuzovat, pamatovat si tvary prvků a myslet
přitom na jejich účel.
Vyzkoušejte své schopnosti:
1. Z konce provazu vytvořte tvar psaného velkého písmene E, za­
čatého dlouhým tahem zdola nahoru a dokončeného zahnutím
spodní křivky pod počátečním tahem zdola (obr. 3).

– 20 –
 2. Odpozorujte tvar provazu a pak opište stejné velké E ve vzdu-
chu prstem pravé ruky a s otevřenýma očima. Sledujte dráhu prstu,
pak oči trochu odkloňte. V mozku už vzniká záznam, zápis, už to
jenom „nevidíte“, začínáte reprodukovat.
3. Zavřete oči, napište E ve vzduchu, ale zastavte se v místech,
kde by E složené z provazu mělo „křížení“. Kde by konec provazu
šel nad jeho pevnou částí a kde pod ní. To je totiž důležitá okolnost
u všech vazeb. Závity jsou vrchní nebo spodní, jak za chvíli pozná-
me, a střídáním těchto poloh zajišťujeme vzájemnou soudržnost
všech uzlů.
4. Zkuste další podrobnost, vezměte do pravé ruky konec prova-
zu a napište jím ve vzduchu třeba malá písmena e – l – b, tedy tvary
složené ze závitů! Představujte si přitom, že nepíšete, že skutečně
vážete… Už tím, že máte v ruce „materiál“, provaz, neobyčejně
posílíte svou představivost proti pouhému opisu křivky prázdnou
rukou. To platí u každé práce.
Znova doporučujeme: příští popisy čtěte jen s provazem v ruce!
Naše psaní písmen nebylo pro praxi tak bezúčelné, jak se zdá.
Vytvořte je z provazu nebo z měkkého drátu a konec z něho vybí-
hající nechte hodně dlouhý. Pak tento konec navlékněte shora do
malého závitu uprostřed písmene (obr. 4). Veďte konec dál spodem
a vzhůru kolem části vybíhající ze zkřížení závitu. Zaveďte jej podle
kresby nazpět do oka. Povytáhněte jej ven ze závitu, abyste uzavřeli
vzájemné funkce závitu a ohybu do něho vloženého. Prohlédněte
si hotovou práci!
Je to palubní dračí smyčka (obr. 5), jak ji denně bez úvah a pře-
mýšlení vážou ruce tesařů, lesních dělníků, skladníků, námořníků
a horolezců. Neučili se postupu vázání tak složitě jako my, učili
se prakticky. „Okoukli si to“ a začali to dělat. Teprve v soustavné
práci by ocenili radu, ke které jsme dospěli složitou cestou: Každý
neznámý uzel si napřed „napiš“ ve vzduchu se zavřenýma očima!

– 21 –
Uzly na běžícím pásu

Život někdy člověku pomůže, aby rychleji myslel. Nesnáze byly vel-
mi často kolébkou důležitých objevů – v pohodlí se na nic nepřijde.
Uzly potřebujeme někdy v horké chvilce; o tom by se mohli roz-
povídat členové záchranných čet, lidé z palub, vojáci i horolezci.
Lano je mokré, klouže, musíme se po něm spustit. Kdybychom
sjeli, spálíme si dlaně – a horolezecké slaňovací brzdy nemáme. Jak
to provést, aby ruce neklouzaly, možná, že za námi hoří!
Vyvážeme na provaze pravidelně rozdělené uzly, „očka“, pak
můžeme šplhat a můžeme se spouštět! Provedeme to rychle:
1. Mezi palec a ukazováček jedné ruky si stočte druhou rukou
deset stejně velkých závitů kladených podle obr. 6.
2. Zavěste je na palec levé ruky a provlékněte do nich nazpět
zbytek volného konce provazu.
3. Pak někoho požádejte, aby zvolna a stejnoměrně táhl za
volný konec. Srovnané závity držte přitom v dlaních obou rukou
a prsty pravé ruky pomáhejte trošku „vybalování“ uzlíků (obr. 7).
Bude jich deset, pravidelně rozdělených, odborně se tomu říká
růženec (obr. 8).

– 22 –
 Uzavřete s někým sázku, kdo dřív! Bude‑li vázat uzlíky po
jednom, jistě prohraje. Potom nabídněte velmi rychlé rozvázání:
provlékněte zbytek volného konce do všech uzlíků zpátky (obr. 9).
Váš pomocník znova zatáhne, uzly se ztratí, zbude volný provaz!
Možná, že získáte pověst kouzelníka, provedete‑li to velmi rychle,
je to hezká a prospěšná hříčka. Do oček můžete provléknout krátké
příčky, ze dvou provazů vznikne nouzový žebřík.
Přejete‑li si, můžete v „kouzlech“ pokračovat: navlékněte si
na palec jen tři větší závity (obr. 10) a pak protáhněte oběma
ukazováčky prostřední do obou krajních (obr. 11). Po stažení
vznikne úhledná a velmi často užívaná vazba, kterou rychle zkrátí-
me příliš dlouhé lano (obr. 12). Může být několikanásobná: připrav-
te si čtyři, pět, šest nebo sedm závitů – podle tloušťky provazu. Pak
všechny vnitřní zatáhněte do obou krajních. Úhlednou a užitečnou
zkratku také získáte, stočíte‑li vnitřní závity kolem jejich svislé osy
(obr. 13); je hezká a souměrná (obr. 14). Jednoduché i přetočené
zkratky okamžitě uvolníte, shodíte‑li jeden z krajních závitů.
Ale k tomu se brzy vrátíme.

– 23 –
– 24 –
Výcvikové potřeby

Naše výklady můžete sledovat s kusem jakéhokoli provazu, který

má průměr aspoň 6 mm a délku asi tři metry. Dobře poslouží okenní
ucpávka; je měkká a lehká do ruky. Stačí dva kusy po půldruhém
metru délky, jeden bílý a druhý barevný, nebo jeden kus třímetrový.
Studujete‑li uzly pro vážnou praktickou službu, učte se vždycky na
laně s průměrem 8 až 15 mm, asi pět metrů dlouhém. Poslouží vám
také v terénu.
Nové provazy a lana ihned zakončujte. Roztáčejí se, vniká do
nich prach, písek, vlhkost, hniloba a plíseň, je to drahý materiál.
Do jednoho konce příručního provazu, se kterým chcete skutečně
pracovat, můžete nasadit kovovou vložku nebo z tohoto konce za-
pletete oko podle obr. 30.
Některé vazby, u nichž mají hlavní práci prsty, cvičíme s tenčím
materiálem, se šňůrou průměru asi 5 mm nebo s tenkým kulatým
řemínkem. Splétání a vázání koncovacích růžic zkusíme na zbytcích
starých tlustých provazů.
Provazový materiál použitý venku nebo ve vlhkých objektech
zvolna vysušte v mírně teplé místnosti nebo jej rozvěste v suchém
povětří. Pamatujte, že provaz nikdy nepatří na zem! Měli by se o to
starat skladníci a správci výzbroje. Zvlhlá, zaprášená a pošlapaná
lana nejsou za chvíli k ničemu, jen ohrožují bezpečnost!
Provazům škodí:
1. Vlhko, hniloba, plíseň.
2. Prach, písek, bláto, sníh, styk s řezem, žár i mráz, žíraviny,
každá nečistota, která vnikne mezi prameny, nitě a vlákna, rozdírá
je, láme a trhá, snižuje jejich vzájemné tření a pevnost zkrutu.
3. Nevhodné impregnace, nevhodné olejování a maštění, ne-
vhodný nátěr a špatná povrchová ochrana, která neodpovídá druhu
a vlastnostem suroviny a výrobnímu systému.

– 25 –
 4. Přetěžování: nezapomínejte, že provaz není homogenní celek,
že je to soustava set i tisíců vláken: Přetržením jen končí vnitřní
rozkladný proces, který jste na povrchu nepozorovali.
5. Ohýbání do příliš malých oblouků a ostrých úhlů, skladování
v příliš těsných svazcích.
6. Dření o hrubé plochy a hrany, smýkání po drsném podkladě,
šlapání a přejíždění, zmrznutí a násilné rovnání v mraze.
7. Nárazy a prudké změny v zatížení, prudké napnutí a prudké
uvolnění, trvalé největší zatížení, při němž je provaz vypnut až „na
drát“.
8. Nedostatečné nebo uvolněné zakončování, pod nímž prameny
ve zkrutu povolují.
9. Nedbalé skladování a nedostatečná kontrola opotřebení a způ-
sobilosti pro různé služby.
Vadné a nevhodné provazy mají velký podíl ve statistice úrazů
a nehod, protože jsou materiálem opomíjeným! Před každým
praktickým použitím je musíme kus po kuse prohlédnout v rukou.
Hledáme rozedřená, zesláblá a změklá místa. Hledat je po pádu
dělníka z lešení nebo břemen z jeřábu je pozdě! Uvažte včas, k čemu
šňůru, provaz nebo lano potřebujete! Kdykoli ponese ve výšce těžký
náklad nebo člověka, uvažte jeho nosnost, stav a stáří! Tabulky
nosnosti a informace o trvanlivosti žádejte od dodavatelů; jsou
v tom různosti, které zná jen výrobce.
Nový provaz, konopný, bavlněný, lněný nebo sisalový, napustíme
mírně mastnotou, doporučeným druhem oleje nebo maziva. Osvěd-
čuje se mazání lojem a nedoporučuje se mýdlo, které je vždycky
trochu alkalické; provaz není prádlo, ze kterého se škodlivé zbytky
vymáchají. Mastnotou napouštíme provaz tak, že jej jedním koncem
zavěsíme, vezmeme do hadru kus loje a třeme kus po kuse stejným
směrem. Mastidlo se trochu rozehřívá a vpíjí se. Přemaštění ško-
dí, zhoršuje vnitřní soudržnost a pevnost! Místní napojení tukem
poslouží tam, kde se provaz rozdírá, kde trouchniví a uvolněnou

– 26 –
vazbou měkne; tukem bráníme pronikání vlhkosti do takových
míst. Mastíme jen dokonale suché provazy, vysušit se musí před
napuštěním.
Někdy se chrání provazy dočasnou povrchovou ochranou,
mají‑li posloužit v mimořádných povětrnostních nebo provozních
podmínkách. Pak naneseme za studena tolik maziva, že se vytvoří
krycí povlak. Vodáci a horolezci používají někdy včelího vosku,
který potom odpadá nebo se v teple zvolna vpije.
Rozedřená místa po mírném napojení tukem uhladíme voskem
nebo lojem stejným směrem a pak je ovineme „bandáží“ z pevného
tenkého provázku. Jak se to dělá, ukazuje obr. 15. Delší provazy,
které jsou v celku pro práci už nebezpečné, rozdělíme na kratší
a z kratších kusů můžeme splétat delší.

Provazový materiál pro službu ve střídavých povětrnostních

podmínkách nebo v trvalém vlhku impregnujeme proti hnilobě.
Dehtování provazů a lan znali mistři provazníci už dávno v do-
bách, kdy ještě leštili vzácné výrobky žíněným provazem a kusem
rybářské sítě. Asi 230 až 400 nespojených nití protáhli dehtem,
a tak napouštěli lano „od nití“, ne pouze z povrchu. Dehtováním lano
zhnědne a časem zčerná. Je těžší než nedehtované a trochu ztrácí na
pevnosti, vlákna jsou křehčí. Také ohebnost se trochu zhorší podle

– 27 –
druhu, míry a postupu impregnace. Do dehtu se přidává kousek
loje. Při impregnaci v celku se provazy protahují v teplé místnosti
mírně roztopeným dehtem nebo se položí sbalené do kotle, aby
prosákly.

Ještě slovíčko, než se dáme do práce!

Námořníci tomu říkají, že lano má „poslouchat“.

Mají pro to praktický důvod: nové provazy jsou toporné, tuhé
a chtějí si uchovat „skladový tvar“, závity, do kterých byly stočeny
při prvním uložení. Když je rozvineme, vracejí se do spirály, a mu-
síme je proto roztočit a srovnat. Někdo to dělá násilně, na tenčím
materiálu: do provazu se zaklesne krátký, oblý a hladký kolík a pro-
tahuje se, kus po kuse. Závit kolem kolíku je ovšem příliš malý,
mohou se potrhat vlákna, a tím se zhorší pevnost.
Proto rovnáme nové provazy v ruce. Jeden konec někam pevně
zavěsíme, do dlaně vezmeme kousek mastného sukna a trpělivě,
stejným směrem, rovnáme. Takto srovnaný provaz „roztočíme“:
položíme jej na čistou zem, jeden konec uchopíme do ruky, kterou
točíme ve svislém kruhu tak, aby se vytvořila velká běžící spirála.
Roztáčíme ji opačným směrem, než jakým se točil uskladněný
provaz.
Potom se nové lano „šlehá“: položíme je na čistou zem, jeden
konec uchopíme do ruky a pohybujeme jím svisle shora dolů a na-
horu, aby vytvořilo ve svislé rovině vlnovku.
Takto uvolněný provaz nijak netrpí, zachovává si dané vlastnosti
a časem vlivem povětrnosti a práce zvláční.
„Roztáčení“ a „šlehání“ provazů má ještě jeden praktický vý-
znam: při rychlé práci má tenčí lano skutečně „poslouchat“. Když
je uchopíme za jeden konec a roztočíme kroužením ruky, běží
druhý konec od nás. Když provaz rozvlníme pohybem ruky zdo-

– 28 –
la nahoru a zpět, jako bychom švihli bičem, vrací se volný konec
k nám. Leckdo by se podivil, proč o tom hovoříme. Není to ztráta
času, popisujeme‑li „šlehání“ provazu nebo různé „technologické
postupy“ při vázání tkaniček u bot?
Nezapomínejme, že sice žijeme ve vnitrozemí, ale že po mořích
pluje i několik našich obchodních lodí. Jejich posádky dobře po-
chopí, proč má provaz „poslouchat“. Je jim to právě tak jasné jako
výrobní zásada, že přirozená pevnost rostlinných vláken se zhoršu-
je při zakrucování na prameny asi o 19 %, při kroucení provazů
o 10 % a při dokrucování ještě o 9 %. Znají ze zkušenosti, že příliš
kroucené lano má menší pevnost, že se provaz roztahuje, než se
přetrhne, že se zkracuje, když jej navlhčíme, a že vlákna mají být
blíž k ose lana kratší, aby se vnější i vnitřní napínala při zatížení
stejnosměrně.
Nemůžeme se spokojit slovy, že to je jejich chléb. Je to velmi
často jejich život!
Ve všem a vždycky máme myslet na život člověka.
Mezi nebem a zemí visí břemeno, které může poranit nebo zabít.
Jde o život! Vyvázali jste člověka? Není sám! Má rodinu, má bu-
doucnost! Spadne, protože neuměl uvázat správný uzel, protože
ho pověsili na nedostatečně pevný materiál. Státní pojišťovna by
mohla otevřít své archivy… Uzly a vazby máme rychle vázat, rychle
rozvazovat, ale především musí spolehlivě držet!

Pro vedoucí a instruktory

Učíte‑li svůj kolektiv vázat uzly, nedělejte z toho přednášku.

Posaďte posluchače kolem sebe do půlkruhu, aby zblízka a dobře
viděli, co děláte s provazem. Nejdřív jim ukažte uzel vázaný a na-
pevno stažený. Pak jej uvolněte a postupně a zvolna vyložte fáze
vázání. Požádejte potom, aby všichni vázali s vámi. Když se jim to

– 29 –
podaří, vysvětlete výhody i nevýhody vazby, její praktické funkce
a způsoby používání. Nemělo by přece cenu kázat o něčem, co nikdo
nedovede udělat.
V zemích, v nichž je námořní služba běžným povoláním, znají
děti základní uzly a práce s provazem už ze školy. Učí se jim také
z různých názorných pomůcek. Postupné tvary se upevní na tabuli
od prvního položení provazů až po hotový uzel. Modely se vybarví
podle fází vázání, postup vázání určitého uzlu se na několik dní
vyvěsí a pak se dá další společný úkol.
Snadno pořídíte uzlový film, na pásu nebo otočný (obr. 16).

Fáze vázání uzlu se postupně nakreslí na pruh tlustšího papíru,

který pak založíme do destiček s okénkem. Postupy můžeme také
nakreslit na kotouče se zubem na otáčení. Zakryjí se druhým kotou-
čem s držadlem a vyříznutým okénkem. Uprostřed krycího kotouče
je název a popis služeb uzlu.
Uvážíme‑li, kolik škod a časových ztrát přináší neznalost
účelných uzlů v naší dopravě, na stavbách, v lesní a důlní těžbě, je
každá pomůcka dobrá. Podnes platí, že se vezme „nějaký provaz“
a „nějak se uváže“. „Nějaké“ provazy se válejí po skladech, v dílnách
a na staveništích, šlape se po nich, vlhnou, hryžou je myši.
Potom se rozsype na pětituně náklad, povolí přivázané klády,
utrhne se břemeno, spadne člověk.

– 30 –
Jak si rozdělíme práci?

Základních uzlů je několik, vazeb a kombinací je právě tolik, kolik

jich šikovní lidé vynašli. Naše popisy jsou uspořádány takto:
Seznámíme vás s vázacími prvky, ohybem, závitem, okem. Vy-
světlíme si základní vázací polohu a několik pracovních pojmů.
Potom budeme postupovat podle těchto skupin:
1. Jednoduché uzly, vázané na jediném provaze.
2. Pevná oka, vázaná na jediném provaze, uzavřeném uzavíracím
uzlem. Podle těchto uzavíracích uzlů jsme pevná oka rozlišili a po-
jmenovali. Zavěsíme nebo zasuneme do nich nejrůznější břemena,
abychom je zdvíhali, spouštěli, vlekli, odtahovali, měnili směr jejich
pohybu nebo je zajistili proti náhodnému pádu. V zatížení nepovolí,
nemohou se roztáhnout ani zmenšit.
3. Kluzná oka vážeme na jediném provaze okolo nějakého předmě-
tu nebo závěsu. Přilnou k upevnění, v zatížení se těsně stáhnou; to
je jejich účel.
4. Spojky spojují dva provazy nebo provaz s nějakým závěsem,
hákem, okem, kruhem, plachtu s provazem, provaz a řetěz, dva řetězy.
5. Zkratky se vážou na jediném provaze, který chceme dočasně
nebo trvale zkrátit, aby se nemusel řezat nebo se zbytečně neválel
na zemi, když zbude dlouhý konec. Pomohou také v dešti a ve vlhku,
když se provazy, plachty a stanová plátna dočasně srazí.
6. Turbany chrání a zdobí lana a různé provaznické a kožené
výrobky.
7. Koncovací uzly a vazby vážeme z jediného provazu, z něko-
lika provazů nebo z rozpletených pramenů. Jsou ozdobné, chrání
konce lan, aby se neuvolňovaly, navlékají se na lana pro ozdobu
i k ochraně rozedřených míst a spojek.
8. Pletence vzniknou z různého počtu pramenů nebo spojených
provázků a řemínků. Pletení je samostatný obor, uvedeme jen ty
druhy, které doplňují uzly a vazby.

– 31 –
 9. Splétání, při němž spojíme dvě lana vzájemným průpletem
jejich pramenů.

Základní pracovní poloha

Každý člověk na světě uváže a rozváže denně aspoň dva uzly, ne-
chodí‑li v opánkách nebo bos.
Někdo je s uzly ve styku dvakrát denně, někdo od rána do večera.
Uzly otevřely cestu námořní dopravě a světovému obchodu,
umožnily dobytí velehor a doprovázejí naše dílo na každém kroku.
Poslouží turistice, vodním sportům, táboření, uplatní se i ve vojenské
službě – „voják pořád něco váže“… Málo o nich mluvíme. Předpoklá-
dáme je do chvíle, kdy bezradně odložíme provaz, protože „tohle“ ne-
umíme svázat, převázat, ovinout, spojit nebo zachytit. Pomůžeme si!
„Nějak“ svážeme provazy a v další chvíli padá tesař z lešení, vysmekne
se bedna ze závěsu, utrhne se vlečný automobil a zabije cyklistu.
Tvůrcem prvního uzlu byl dávný objevitel, který se zadíval na
kus houžve, liány, šlachy nebo rostlinného vlákna a uvědomil si, že
vidí dva konce a mezi nimi pevnou část (obr. 17).

Uchopte provaz v této základní poloze:

1. pravou rukou svíráme mezi ukazováčkem a palcem volný konec;
2. mezi pravou a levou rukou je pevná část;

– 32 –
 3. z levé ruky splývá zásoba provazu, zakončená jeho pevným
koncem; někdy je svinutá do závitu v dlani levé ruky.
Provaz tedy držíme tak jako hasič hadici: tam, kde „stříká voda“,
je volný konec, pevný konec je „nasazen na hydrantu“. Většinu uzlů
vážeme na volném konci, protože je přístupný; protahování pevné-
ho konce a dlouhé zásoby provazu by zdržovalo práci. Pevný konec
je někdy pevný doopravdy: je na něčem zavěšen, nese nebo vleče
břemeno.
Ze základní polohy vycházíme u všech uzlů vázaných z jednoho
provazu. Svazujeme‑li spojky dvou provazů, mluvíme o pravém
a levém konci. Spojky vážeme někdy jen z jednoho delšího provazu,
abychom z něho uzavřeli kruh nebo abychom se cvičili. Pevnou část
si ovineme za zády okolo pasu, aby nepřekážela, v rukou držíme
oba konce, pravý a levý.

Základní vázací prvky

Jsou tři: ohyb, závit a oko.

1. Ohyb: Ohněte volný konec provazu vpravo nebo vlevo a vy-
tvoříte pravý ohyb nebo levý ohyb, nejjednodušší vázací prvek
(obr. 18). Jeho pohyby bychom mohli rozlišit ještě v různých sklo-
něných rovinách: vázat od sebe, k sobě nebo zdola nahoru, ale to
už není pro praktickou práci nutné.

– 33 –
 Ohyb není pravý uzel, ale poslouží v bezpočtu služeb. Nahozen –
nízko u země – na přístavní pilíř, kůl nebo okolo stromu, zachytí
a brzdí zatížené lano, zajištěného horolezce, spouštěné břemeno
nebo loď. Pomůže nám, když nestačíme silou a vlastní vahou a mu-
síme tah rozložit. Probíhá kladkou, je navlečen v kovovém kruhu
nebo háku. Z ohybů lana upravíme různé pákové brzdy a závleky
břemen (obr. 19, 20, 21).

2. Závit: Zkřižte volný konec provazu pod jeho pevnou částí nebo
nad ní a z ohybu vznikne závit spodní nebo vrchní (obr. 22). Jeho
polohy bychom mohli rozlišit ještě podle směru točení – závity jsou
pravé (obr. 23) nebo levé (obr. 24). Vyvažte si čtyři základní tvary
závitů: pravý vrchní (obr. 25), levý vrchní (obr. 26), pravý spodní
(obr. 27) a levý spodní (obr. 28).

– 34 –
 U několika set vazeb a kombinací, s nimiž se seznámíte, roz-
hoduje důležitá okolnost: jinak je vidíme, jsou‑li před námi jinak
položeny. Závity mají čtyři základní tvary, ale můžeme je otáčet,
takže volný konec míří doleva, od nás, doprava nebo k nám.
Závit se točí od nás, směřuje‑li pevná část provazu k tělu a ohbí zá­­
vitu od těla. K nám se stáčí, směřuje‑li pevná část od těla a ohbí k tělu.
To jsou důležité podrobnosti pro praktickou práci (obr. 29). Vyvažte
si celou „závitovou abecedu“, závity levé, pravé, vrchní, spodní, od
sebe i k sobě. Získáte tím přehled a budete do uzlů „vidět“. Určíte
jejich druh, pochopíte a zapamatujete si postup vázání.
Až uvážete všechny polohy, představujte si je postupně v paměti, se
zavřenýma očima. Je to zajímavá zkouška. Přesvědčí nás, proč musíme
vázaný nebo rozvazovaný uzel držet před očima v jediné stálé poloze,
chceme‑li mu porozumět. Otočte závity kolem osy dané pevnou částí
provazu – změní svou podobu; ze spodního je vrchní, z pravého levý;
mění se také otáčením kolem osy dané volným koncem. Proměny si
představujte se zavřenýma očima, získáte tím schopnost sledovat
směr vázání. Je to cesta k tajemství zdánlivě nesnadných vazeb. Jen

– 35 –
tak se naučíte vázat je zpaměti, bez předloh, v jakékoli poloze a třeba
potmě. Závit není uzel, nepůsobí v něm tření a svornost v tahu, ale
přece má význam v praktické práci. Proto si vysvětlíme různé funkce
závitů a závitových přezek na konci popisu vázacích prvků.
3. Oko: To je uzavřený závit (obr. 30); volný konec provazu
převineme okolo jeho pevné části. Vzniklé oko můžeme tahem
zmenšovat nebo zvětšovat; proto někdy říkáme, že je „volné“ – na
rozdíl od ok „pevných“, kterým dává stálou velikost nějaký uzaví-
rací uzel. Volné oko je vázací prvek a přitom první skutečný uzel,
protože v něm začíná působit tření a svornost v tahu. Po stažení se
promění v první jednoduchý uzlík – očko (obr. 31).

V příštích výkladech se často setkáme s názvem „převin“. To

je pojmenování jednoduchého nebo několikanásobného ovinutí
volného konce provazu kolem jeho pevné části nebo vzájemné
ovinutí konců dvou provazů (obr. 32). Po stažení vznikne převinuté
očko, uzlinka (obr. 50).

– 36 –
 Poznámka:
Základní pojmy, které jsme si právě vysvětlili, jsou první pod-
mínkou praktické práce s provazem. Jen tak pochopíme, proč se
někdy vázaný uzel nečekaně změní nebo proč vyjde uzel jiný, než
chceme, když na počátku vázání jinak zkřížíme ruce nebo provede-
me nepatrnou chybu. Poznáme, proč někdy uvážeme vrchní uzel,
ze kterého vychází volný konec nad pevnou částí, a někdy spodní,
kde vychází pod ní. Vážeme oběma rukama, a to tak, že pravá drží
zpravidla volný konec a levá pevnou část. Pak jistě záleží na tom,
zdali položí pravá ruka konec nad pevnou část, nebo pod ni. Po-
rovnejte rozdíl tvaru ploché (obr. 157) a křížové spojky (obr. 162).
Jestliže si říkáte: „Pravou přes levou – zavaž! Levou přes pravou –
zavaž!“, vyjde plochá spojka. Řekněte si: „Pravou přes levou – zavaž!
Zase pravou přes levou – zavaž!“ A máte spojku křížovou. Konce
a pevné části provazů vycházejí v. prvním případě z ohybů sou-
hlasně a v druhém střídavě. Chce to pozornost – jako každé dílo.
Sledujte, co dělají vaše ruce a prsty, když vážete, a uvědomujte si
to, pomůžete tím nutné souhře mozku s pohyby, tak důležité pro
bezpečnost a spolehlivost každé práce!

Praktické služby závitů

Závit není samostatný uzel, ale ze dvou závitů už složíme lodní

smyčku (obr. 33), jiným uzlem nenahraditelnou a velmi důležitou,
především ve vodní dopravě.
Závit otočený kolem pilíře, sloupu, kůlu, stromu nebo na ně
nahozený zvětší tření provazu (obr. 34). Z několika závitů vytvoří-
me lanovou brzdu (obr. 35). Tím zmírníme nebo zastavíme pohyb
břemene, spuštěného člověka, odbrzdíme tah lana. Umožní se po-
zvolné nebo postupné popouštění, upraví se závleky nebo rumpál
(obr. 36).

– 37 –
 Dobře poslouží podložený závit. Volný konec, vybíhající ze závi-
tu, podložte pod tento závit (obr. 37). Když podchytíte podloženou
část, vznikne přezka (obr. 38).

– 38 –
 Zavlékneme do ní kolík (obr. 39) pro lepší uchopení vlečného
lana, nasadíme příčky provazového žebříku, konec klády, prkno
i špičku kolíku (obr. 40). Jen pozor! Uvažte, zda toto jednoduché
vyvázání v daném případě stačí.
Pouze kresbou můžeme vysvětlit, jak se upevňovací přezka pře-
klopí ze závitu přes konec prkna tyče. Je to jednoduché, sledujte
postup:

– 39 –
 1. Kolem tyče otočíme závit, volný konec jde za tyčí vzhůru
(obr. 41).
2. Převlékneme vnější ohbí závitu přes konec tyče (obr. 42).
3. Přezku dotáhneme, aby k tyči přilnula (obr. 43).
Do dvou přezek se vyvazují sedačky a lávky pro práci ve výšce.
Zachytíme do nich příčky provazového žebříku (obr. 43), podklad
pro břemeno u nouzových transportérů a lanových přetahovaček.
Pozor na bezpečnost! Uvažte všechny možnosti a okolnosti, je to
řešení z nouze! Rozhodují výkyvy břemene, směr jeho pohybu, vítr,
nosnost a stav provazů, obsluha, poloha a správné stažení uzlů.
Proveďte zatěžkávací zkoušku, ale nevěřte, že všechno je v pořádku,
jen proto, že vazba se nevysmekne hned napoprvé!
Prohlédněte si také přezkový závěs konce prkna (obr. 44).
Nejdřív jej podle nákresu ovažte a pak sledujte, jak vznikne ze
závitu (obr. 45), jehož ohyb překlopíme do dvojzávitu (obr. 46).

Přezkové závěsy nejsou spolehlivé, provedou‑li se špatně nebo

nepořádně. Válcovité nádoby, sudy, pytle nebo bedny musíme
zajistit, aby se nepřevážily a z „provazového koše“ nevyklouzly.
Spodní ohyb jde středem dna a vodorovné ohyby jsou dost vysoko
nad těžištěm břemena. Břemeno se nesmí rozkývat. Závěs do háku
nesmí být příliš dlouhý a uzel spojující odvod lana s jeho pevnou
částí nesmí povolit. Změnila by se poloha nákladu nebo by se přez­

– 40 –
ka uvolnila. Bedny, kufry a krabice zavěsíme tak, aby spodní ohyb
šel středem dna a dvě protilehlé stěny byly zachyceny uprostřed
nebo trochu výše, to záleží na okolnostech. Konec provazu vyvá-
žeme někdy hned nad bednou a teprve potom spojíme provazy do
závěsu na hák nebo s tažným lanem. Nikdy nesmí viset břemeno
křivě a rozhodně nikdy nepřenášíme, nevytahujeme a nespouštíme
jednoduše upoutaná břemena nad zalidněným prostorem! Náklad
může způsobit věcné škody, zranit, nebo i zabít.
Dobré nápady si zaznamenejte a nakreslete, uzly a vazby se
rychle zapomínají. Založte si svou „Knihu o uzlech“, možná, že bude
jednou úplnější a dokonalejší než tato všeobecná příručka.
Zmíníme se ještě pro zajímavost o poutací přezce. Podle kresby
(obr. 47) protáhněte z přezky vnitřní ohyby pod vnější ohyb a nad
něj. Do vytažených „oušek“ založíte vlečné příčky a mohly by se do
nich také zachytit a upoutat ruce nebo nohy. Staženou přezku pod-
vážeme, aby ouška nepovolila. Vazbu rozvážete jediným trhnutím
za oba konce; je to hezký tvar, vázaný někdy jen pro zábavu.

– 41 –
 Jednoduché uzly

Očko

„Očko“ vznikne stažením volného oka (obr. 48) na krejčovské niti

i na lodním laně. Váže se na konci provázků, aby nevyklouzly z růz-
ných otvorů v prknech, trámech, ze šněrovací dírky, kroužku, z dírky
v kůži nebo v látce. Podle obr. 6–8 jsme se naučili rychle vázat sérii
rovnoměrně rozložených oček – růženec. Do oček můžeme zaklesnout
vlečné příčky při koníčkování lodí, usnadní šplh po slabších lanech,
z nouze by sloužila na provazovém žebříku. Jen z nouze, protože příč-
ky se v jednoduchém očku „valí“, prokluzují. Na tvrdo utažené očko
se špatně rozvazuje, pomáháme si roubíkem nebo bodcem, také se
můžeme pojistit předem: očkem prostrčíme tenké dřívko nebo hře-
bík, aby zbyla skulina pro nasazení bodce. Mokré uzly nerozvazujeme,
když to není nutné, počkáme, až proschnou. Očkem pojišťujeme někdy
volné konce uvázaných uzlů, aby do nich v tahu neproklouzly.

Převinuté očko

Převiňte závit dvakrát nebo třikrát a vznikne převinuté oko (obr. 49).
Po silném a rázném stažení se promění závit v převinuté očko,
známé pod názvem uzlinka (obr. 50), jednoduchá nebo několikaná-
sobná (obr. 51). Uzlinky vážeme na koncích tenkých šňůr, aby se

– 42 –
nevyvlékly, nevyklouzly z upevnění v otvoru (obr. 52). Zkrátí o malý
díl slabé provazy a kulaté řemínky; vázaly se pro ozdobu na bičích.
Rybáři do nich zavazují háčky (obr. 53).

Uzlové písmo?
V muzejních sbírkách najdeme různě zbarvené provazy s na­
vázanými očky, uzlové písmo. Kdysi zprostředkovalo zpravodaj-
ství nejen ve vyspělé společnosti peruánských indiánů, ale také
v dávných kulturách v Japonsku v Číně.
Uzlové písmo se zachovalo podnes: vážeme si uzel na kapesníku,
nechceme‑li něco zapomenout.
V říši Inků byl v každé vesnici „quippu kamajok“ – uzlový písař.
Barvy provazů měly přesný význam: bílý hlásil mír, zelený úrodu,
červený válku, žlutý zlato. Význam měla i tloušťka provazu a různé
tvary uzlů představovaly různé pojmy, také číselné: jednoduchý
uzlík 10, dva uzly 20, dvojitý uzel 100.
Uzlíky vázané na nenápadných nitích, na tenkém provázku nebo
ve vlasech a žíních našly také cestu do choulostivějších služeb.
Už v době první světové války propašoval anglický vyzvědač
množství zpráv v klubkách bavlny, která posílal svým přátelům.
Na začátku klubka nebylo dlouho nic nápadného, teprve uvnitř
začínaly dopisy, psané Morseovou abecedou. Tečkou bylo „očko“,

– 43 –
čárkou „uzlinka“. Mezi slovy vázal tento přítel ručních prací uzlinky
čtyřnásobné – tak dlouho, až se na to přišlo.
Uzlové zprávy vázané na dlouhém vlase četl příjemce pod zvět­
šo­vacím sklem.
Uvádíme tyto podrobnosti, abychom upozornili na uzly v jejich
celé šíři, od prvního, jímž zahájil lékař samostatný život nového
člověka, až po hrůzu katovské smyčky.

Osmička

Je souměrná, úhledná, poslouží podobně jako oko nebo stažené

očko. Může se také našít na látku pro ozdobu oděvu, je to vkusný
vzor pro zdobené sponky jako většina uzlů (obr. 54). Jsou to dva
závity, vrchní a spodní, do sebe zavěšené, uvázané z jednoho prova-
zu. Najdete je tam, díváte‑li se pozorně. Svázání – kupodivu – není
tak snadné, jak se zdá na první pohled. Zkuste to: prohlédněte si
kresbu, pak vezměte provaz a chtějte ji uvázat na jeho konci zpamě-
ti, bez předlohy! Váže se takto:
1. Na konci provazu uvažte spodní závit doleva.
2. Stočte jej horním ohbím k sobě a do oka takto obráceného
zaveďte spodem volný konec (obr. 55); vznikne osma.
3. Stáhněte ji a vznikne úhledné osmičkové očko (obr. 56), další
jednoduchý uzel.

– 44 –
 Pevná oka

Obvykle se jim říká „pevné smyčky“, třebaže se nesmýkají a pravé

smyčky to nejsou. Smyčkami jsou totiž uzavírací uzly pevných
ok a podle těchto smyček pevná oka rozlišujeme. Naši horolezci
nazývají „smyčkami“ stálá pevná oka, spletená z různě dlouhých
kusů lan, mluví o „smyčkové“ nebo „smyčkovací“ technice. Podobné
smyčky pro stálou práci si pořizují také závozníci a skladníci na
skládání kusového zboží, sudů, beden nebo pytlů.

Jednoduché poutko

To je uzavřený závit, vázaný ze zdvojeného provazu a stažený do

očka (obr. 57). Jedním směrem vybíhá volný konec s pevnou částí,
na druhé straně se vytvoří různě dlouhý ohyb, „poutko“.
Jednoduché poutko se rychle váže. Je dobrým zakončením vlečné
šňůry, můžeme je přehodit na kolík, na skalní výstupek, zavěsit na
hák, stoupneme do něho nohou. Váže se na konci řemínku na psa
i na odtažném laně, zachyceném na pahýlu větve káceného stromu;
má všestranný význam.

– 45 –
Osmičkové poutko

Ze zdvojeného provazu uvažte osmičkový uzel (obr. 58), odměřte

správně potřebnou délku poutka.

Dvojité poutko

Vznikne zajímavě: uvážeme poutko jednoduché (obr. 59), dosti

dlouhé, které pak protáhneme do očka zpátky (obr. 60). Tím se
stane, že z dvojitého očka vychází – na straně volného konce a pevné
části – ohyb (obr. 61). Tento ohyb převlékneme přes oba druhy
i přes dvojité očko (obr. 62) až k pevné části a konci (obr. 63). Pak
uzel srovnáme (obr. 64), utáhneme (obr. 65) a máme znamenitého
pomocníka, dokonale spolehlivého: dvojité poutko.

– 46 –
 Buď nahazujeme obě poutka společně a na témže místě, nebo je
rozdělíme. Jedno můžeme zavěsit pod ramena a druhé navlékneme
okolo těla, aby se rozdělil tah lana. Rozloží se tím váha zajišťovaného
břemene a poutka tolik neškrtí. Až se seznámíte s výhodami tohoto
vázání, vyzkoušejte také závěs lidského těla pro vlek a tah: jedno
poutko se zavěsí na prsa, druhé kolem pasu. Délku poutek snadno
upravíte. Závisí na délce původního ohybu, která se vložením do uzlu
a přehozením zkrátí; poutka takto vzniklá budou sotva poloviční.
Někdy potřebujeme jedno poutko větší a druhé menší. Pak
upravíme jejich velikost hned, jak zasunujeme původní ohyb, dříve
než jej přehodíme. Vznikne nestejnoměrné dvojité poutko. Poměr
se upraví podle potřeby; jedno poutko se odměří tak, aby se do něho
navlékla ramena spouštěné osoby, do dalšího se stoupne nohama

– 47 –
a rukama držíme lano nad hlavou. Velikost poutek můžeme seřídit
také tak, aby se do jednoho sedlo a druhé zachytilo tělo pod pažemi.
Za dvojité poutko vyvázané na vlečné šňůře mohou táhnout dva
lidé, svěřující mu své životy, horolezci.

Pevné ouško

Složte z provazu – na konci nebo uprostřed, na tom nezáleží – pod-

ložený závit! Teď vytvoříme z „podloženého volného oka“ znameni-
tý uzel. Protáhněte ohbí závitu pod podloženou část provazu a přes
protější část závitu (obr. 66). Pak je ukazováčkem a palcem z uzlu
vytáhněte a máte pevné ouško (obr. 67), dobrou rukojeť k vlečné
šňůře. Naši vodáci tvrdí, že to je jejich vynález, ale nebude to asi
pravda: na tak jednoduchou věc přišli lidé jistě už dávno!

– 48 –
Dvojče

Dostatečně daleko od konce uvážeme očko a vrátíme do něho volný

konec, jako bychom zakládali „zámek“ (obr. 68).
Pak uvážeme kolem pevné části provazu pod tímto prvním
očkem očko druhé (obr. 69) a obě očka k sobě stáhneme (obr. 70).
Je to obdoba rybářské spojky. Když obě očka odtáhneme, uzel se
snadno rozváže. Do dvojčete se posadí člověk, spodek ohybu mů-
žeme také podložit složenou pokrývkou nebo kabátem. Rukama se
přidržujeme ve výši prsou a rozměr pevného oka naměříme tak,
aby se upevnění nesvezlo po těle ani při vzpažení obou rukou.
Nezaměňte „dvojče“ s vazbou z obr. 71, kde jsou obě očka
ovázána kolem téže pevné části provazu. Vyvážeme, dost daleko
od konce, dvě očka a volný konec do nich provlékneme. Tato úprava
má význam jen jako „napínačka“, chceme‑li seřídit správnou délku
poutka, staženého na konci ohybu, prvním očkem a pak napevno
podvázat očko druhé (obr. 72).

– 49 –
Dvojče uprostřed lana

Někdy musíme vyvázat pevné oko z lana, k jehož koncům není

přístup. Snad visí mezi dvěma kruhy, mezi zajišťovacími skobami,
snad je vedeno z jediného závěsu dvojitě nebo jeho konce zajiš-
ťují naši druzi. Tam, kde chceme vytvořit pevné oko, podložíme
závit (obr. 73) a podloženou část vytáhneme z něho ven (obr. 74).
Vytažený ohyb by se v tahu zmenšoval, stahoval. Jak si poradíme?
Jednoduše: na té části provazu, která klouže očkem, nahodíme
druhý závit (obr. 75) a převlékneme jej přes ohyb (obr. 76) shora
dolů až pod očko (obr. 77). Naznačuje to také naše kresba (obr. 78).

– 50 –
Dračí smyčka

S tímto mezinárodním a neocenitelným uzlem se seznámíme

nejdříve odborně:
Otočte si provaz za zády okolo těla tak, abyste v pravé ruce drželi
jeho volný konec a v levé ruce pevnou část. Dejte přitom pozor: ta
část provazu, kterou máte za zády, utvoří právě to „pevné oko“, které
potřebujete. „Dračí smyčkou“ je pouze uzavřete.
Z pevné části držené v levé ruce udělejte spodní závit, podržte
jej mezi palcem a ukazováčkem levé ruky a vstrčte do něho zespoda
volný konec, držený v pravé (obr. 79).
Otočte tento volný konec pevné části, běžící k druhému konci
provazu, a shora jej vraťte zpátky do závitu (obr. 80).
Pak zatáhněte pravou rukou za volný konec a levou rukou
táhněte silně za pravou část, běžící k pevnému konci. Utáhli jste
uzavírací uzel pevného oka, neobyčejně důležitého na moři i na
pevnině (obr. 81).

– 51 –
 Má osvědčenou vlastnost: zaručeně neproklouzne, nesevře
měkké břemeno, jakým je živý člověk, zachová v jakémkoli zatížení
daný rozměr. Dobře spojí dvě lana (obr. 82).
Jestliže jste pochopili vázání kolem vlastního těla, zkuste to ko-
lem těla jiné osoby nebo kolem zápěstí, pilíře, sloupu, tyče, stromu.
Teprve potom važte uzavírací uzel volně v ruce a dobře jej přitom
odlišujte od části provazu spojené do pevného oka. Dračí smyčka
neproklouzne ani ve vlhku, jen její uvázání, na pohled tak prosté,
vypadne snadno z paměti. Protože někdy opravdu musíme jednat
velmi rychle, když vyprošťujeme ohrožené lidské životy nebo
chceme hodit pevnou smyčku tonoucím anebo jsme jinak v tísni,
nemusíme se stydět za tuto „zapamatovací pohádku“:
Otočte si provaz kolem těla, na pevné části udělejte doprava
spodní závit a – tento závit není závit… Je to „jezero“! Volný konec,
držený pravou rukou, také není kus provazu… je to „pohádkový
drak“! Záludně se mrská na dně jezera. A jak tomu je v pohádkách,
u jezera stojí smutná princezna a pohnutě se dívá do jeho hlubiny.
Drak ji spatřil! Vynořil se z vody, chce se na ni vrhnout! Nemá tušení,
že v houští, právě tam, kde je provaz zkřížen do závitu, sedí „rytíř“ –
pevná část provazu – a přemítá! Probuzen nářkem princezny, vy-
skočí proti drakovi! Drak obtočí rytíře, chce ho stáhnut do jezera…
Rytíř se nedá, drak táhne tam, rytíř ven – utáhnou „dračí smyčku“.
Dávno zapomenete na naše odborné výklady, na vrchní a spodní
závity, ale pohádka vám vždycky pomůže v nouzi na břehu řeky, kde
chcete zachránit lidský život, nebo snad v lese, až budete přibližovat
dříví a zapřáhnete se do provazu. Jedno pevné oko si navléknete pod
ramena a do druhého upevníte bezvědomého. Polezete po čtyřech
a kus po kuse vyvlečete kamaráda z hořícího nebo zamořeného

– 52 –
objektu. Proto znají „dračí smyčku“ požárníci, lodníci a horolezci.
Možná že neznali naši pohádku…

Dračí smyčka se zámkem

To je důležitá úprava. Pevně stažená „dračí smyčka“ se špatně roz-

vazuje. Protáhněte volný konec provazu nazpět do uzlu a vytvoříte
„zámkový“ ohyb, „kličku“ (obr. 83).
Potom stáhneme hlavní lano, ovšem přímo, ne za pomocnou
šňůru. Jen pozor: za pomocnou šňůru nesmíme zatáhnout před-
časně! Proto ji k uzlu přivazuje až poslední sestupující a pak ji hodí
dolů na zem. Ohyb „zámku“ může předtím trochu zmenšit, aby se
snadněji uvolnil. Po sestupu je uzel jistě stažen „do tvrda“.
Založíme‑li do dračí smyčky zámek, můžeme navázat k jeho konci
pomocnou šňůru a pak smyčku uvolnit z dálky (obr. 84). Pro stažení
lana po skončeném sestupu z výšky používáme horolezecké techniky.

– 53 –
Vodácká smyčka

Je velmi spolehlivá, ale musíme pečlivě sledovat postup vázání: není

snadná až do chvíle, kdy se nám poprvé povede!
1. Utvořte na volném konci provazu „brýle“, uchopte za dva
závity, spodní a vrchní, vlevo a vpravo (obr. 85). Volný konec jde
z levého závitu spodem, pevná část jde z pravého závitu horem.
2. Překlopte pravý závit podle šipky kolem jeho svislé osy
a položte jej na levý, urovnejte tvar! Pevná část provazu probíhá
ohybem, vytvořeným mezi oběma závity, volný konec jde pod
ohybem, mimo něj (obr. 86).
3. Oviňte volným koncem uvnitř okolo ohybu dva závity (obr. 87)
a nad něj druhý.
4. Vtáhněte volný konec pod pravou polovinou prvního závitu,
vám bližšího, zastrčte jej po ohybu a vytáhněte jej ven (obr. 88).

– 54 –
 5. Zatáhněte za volný konec a stáhněte uzavírací uzel. Pak zatáh-
něte za pevnou část a poznáte, že jste vyvázali dvě smyčky, jednu
pevnou a druhou volnou, kluznou. Uvažujte, jak toho využijete. Jsou
různé možnosti:
a) chcete‑li zpevnit také kluznou smyčku, aby vzniklo pevné
dvojité poutko, nařiďte její správnou délku a volný konec přivažte
k pevné části dračí smyčkou (obr. 89);
b) kluznou smyčku stáhneme k uzlu, a tím pojistíme proti
prokluzu smyčkou pevnou (obr. 90); uzel je naprosto spolehlivý
i na kluzkém laně, ale nesnadno se rozvazuje.

Palubní dračí smyčka

Vznikla na moři a není to „pevná smyčka“ v pravém smyslu (obr. 5).

Pevné oko uzavřené „dračí smyčkou“, je zde totiž „uzavíracím uzlem“
další smyčky, kluzné. Tak důkladné zajištění uzavíracího uzlu poslou-
ží na velmi kluzných lanech i na hladkém a tenkém materiálu. Patří
k vazbám, které se osvědčí právě tak na hedvábném vlákně jako na
kotevním dehtovaném laně.

– 55 –
 Kluzná oka

Jsou to volné smyčky. Volnými je nazýváme proto, že stažením

přilnou k předmětu, který obepínají, ale po odlehčení se uvolní,
smeknou, sklouznou. Vždycky se dobře rozvazují, protože se tahem
nesvírají do neměnného tvaru. Snadno se vážou, víme‑li ovšem jak.

Lodní smyčka

Jeden ze základních uzlů, které má znát každý člověk na světě. Nena-

hradíme jej jiným uzlem: neklouže v tahu ani po svislé, oblé a hladké
tyči, sloupu, pilíři a svírá tím pevněji, čím větší je tah. Můžeme to
vyzkoušet právě tak s nití na silnější jehle jako s lanem bitevní lodi.
Lodní smyčka není vhodná k vázání kolem hranatých předmětů, ne-
může přilnout po celém obvodu; nevážou se do ní bedny, hranoly, pyt-
le ani kmeny nebo svazky železa, nehodí se na spouštění a zdvíhání
břemen, v postranním tahu provazu se „valí“, „točí“ se. Můžeme ji
složit v ruce, ovíjet, nahodit oběma nebo jen jednou rukou.

Jak se lodní smyčka složí?

Na volném konci provazu složte „brýle“, dva závity, vytvořené
vedle sebe (obr. 91). Proveďte to tak, že držíte v levé ruce pevnou
část provazu, pravou rukou stočíte z volného konce okolo palce závit
doleva (obr. 92) a pak vedle něho druhý spodní závit (obr. 93). Závity

– 56 –
tvoří „brýle“; leží prozatím vedle sebe, ale pak je složíme nad sebe.
Vznikne dvojzávit: je to lodní smyčka (obr. 94). Můžeme ji navléknout
na kolík (obr. 95) a stáhnout kolem něho za konec a pevnou část. Čím
pevněji závity stáhneme, tím spolehlivěji svírají vložený předmět
(obr. 96). K tomu přistupuje další výhoda: lodní smyčkou prochází
provaz jen v závitech, neláme se v ostrých ohybech, nezhoršuje se
jeho pevnost, netrhají se v něm vlákna, jako je tomu třeba u tak často
užívané „dřevařské smyčky“. Lodní smyčkou nemůžeme tahat bře-
mena, ale to také není jejím účelem. Vyvazuje provazy jen pro šikmý
tah, jinak se „valí“ ve směru točení závitů.
Můžeme ji vyvázat i z tlustých a neohebných lan, která bychom
nestočili do ostřejších ohybů. Běžně se tak vyvazují čluny a lodě,
vrcholky stanů k podpěrným tyčím, vlajkové provazy ke stožárům;
mohou se jí začínat a končit převázky dřev. Je základem vázání
„turbanových“ uzlů, nemá nám nikdy vypadnout z paměti. Tomu
slouží tato zapamatovací „pohádka“: Byl dědeček a měl „brejle“.
Když přestal číst, tak je „složil“…

– 57 –
 Jak se lodní smyčka ovine?
Chceme přivázat provázek k oblému předmětu nebo do kruhu,
ale nemáme přístup svrchu ani spodem, nemůžeme vyvázat smyč-
ku v ruce a pak teprve ji nasadit.
Zkuste to na kolíku nebo třeba jenom na tužce:
1. Přiložte ke kolíku levou rukou volný konec provazu šikmo
vzhůru doprava (obr. 97).
2. Volný konec obtočíme pravou rukou okolo kolíku, až zkříží
svrchu pevnou část provazu (obr. 97).
3. Vedeme provaz dál, obtočíme kolík po druhé (obr. 98).
4. Podstrčíme konec podle pevné části pod ohyb (obr. 98).
Poslouží paměti další „pohádka“? Je směšná, ale prospěšná!
Uchopte konec provazu do levé ruky a vyprávějte si: Byl had a chtěl
vylézt na strom. Položil na něj hlavu, šikmo vzhůru chtěl šplhat, ale
nešlo to. Obtočil se kolem stromu, aby nespadl, hlava mu klesala
dolů k zemi. Vzchopil se, zkusil to znova, obtočil se, ale byl unaven.
Znova mu padala hlava, tak si ji zastrčil pod tělo…

Jak se lodní smyčka nahodí ze země?

Oběma rukama: Položte provaz na zem! Uchopte jej pravou
rukou podhmatem tak, aby vám ležel na dlani! Pak položte levou
ruku dlaní vzhůru a stočte ji bez provazu doprava o celý kruh,

– 58 –
až zase palec ukazuje vlevo a dlaň je obrácena vzhůru. Do takto
stočené ruky vezměte provaz podhmatem (obr. 99). Pak uchopte
provaz pevně oběma rukama a vraťte ruce do normální polohy,
aby byly hřbetem vzhůru a palce se dotýkaly (obr. 100). Vytvořili
jste tím „brýle“, ze kterých snadno lodní smyčku složíte (obr. 101).
Můžete to zkusit také z provazu ležícího na klíně nebo na stole.
Představte si přitom, že padá zavěšené břemeno, sune se, dává se
do pohybu, ale ještě je možno zachytit konec lana! Vidíte kůl, pilíř,
skalní výstupek, hák! Není čas na pomalé ovíjení smyčky. Jediným
hmatem chopíte konec lana, a než jej zdvihnete, už držíte stočenou
lodní smyčku. Říká se jí „lodní“, protože běžně vyvazuje nejrůznější
plavidla; však i při práci jde někdy o vteřiny. Někdo hodí z člunu
na břeh lano, druhý je zdvihne se stočenou smyčkou a upevní na
pilíř. Rychle stáhneme také rozevřený svazek železných prutů nebo
trubek; můžeme rovněž spoutat ruce nebo nohy.

– 59 –
 Oběma rukama jinak a rychle
1. Zkřižte prázdnou pravou ruku přes prázdnou levou. Uchopte
oběma rukama na zemi ležící provaz (obr. 102).
2. Pak dejte pravici vedle levice, máte oba závity lodní smyčky
(obr. 103). Nahoďte ji!

Jedinou rukou
V silném větru se odpoutá plachta, lodní nebo na voze. Jednou
rukou zachytíme provaz a druhou jej musíme někam vyvázat.
Jednou rukou přitahujeme k břehu nebo k druhé lodi člun, vleče-
me těžké břemeno, držíme zavěšeného kamaráda a naše zajištění
nestačí! Jednou rukou musíme držet a druhou rychle přivázat volný
konec! Pomůže jediný uzel; lodní smyčka uvázaná jednou rukou.
Postup vázání se těžko popisuje, ale lehce provede:
1. Přetočte pravou ruku proti směru hodinových ručiček, až je
zase dlaní vzhůru, a podeberte touto rukou na zemi ležící provaz.
2. Otočte ruku zpátky po směru hodinových ručiček, až je zase
dlaní vzhůru a palcem doprava. Podívejte se na ni: stočili jste první
závit „brýlí“ (obr. 104).
3. Otočte ruku a podjeďte palcem pod ležící provaz (obr. 105),
stiskněte jej mezi palec a ukazováček, vytvořte tím druhý závit
(obr. 106) a složíte v ruce lodní smyčku, visí vám na palci (obr. 107)!
Nahoďte ji tam, kam patří!

– 60 –
 Až se vám to po prvé podaří, zjistíte, že celý postup je dílem jedi-
né vteřiny. Nacvičíme si tento „trik“ oběma rukama, pravou i levou,
protože často musíme pravou držet a levou vázat.

– 61 –
Lodní smyčka ze tří

Skládá se, ovazuje i nahazuje ze tří závitů, je „pokračováním“ dvojzá-

vitu lodní smyčky (obr. 108). Další závit už jen pojišťuje prokluz.

Pojištěná lodní smyčka

Pro větší bezpečnost stáčíme volné konce lodních smyček do dalších

závitů. Pojistíme se tím proti prokluzu. Někdy vyvážeme volný ko-
nec k pevné části lana uzavíracím uzlem nebo jej k němu prostě
přiložíme a stáhneme pevnou bandáží z tenkého provázku. Tak
se zajišťují lodní smyčky vevázané do kruhů, zavěšené na háku na
trvalých závěsech. Bandáže ovineme podle obr. 15. Uvážíme přitom,
jaký má smyčka v daném případě účel. Slouží‑li zavěšení provazu
na hák a do kruhu, je závěsným dvojzávitem, nemusí sevřít podklad
a přilnout k němu; je pojištěna spolehlivým uzlem. Chceme‑li zajis-
tit volný konec lodní smyčky připojením k pevné části lana, nesmí
se porušit její systém: k pevné a tažné části lana připojte konec pod
zkřížením smyčky, ne na opačné straně! Lodní smyčky se různě do-
plňují dalšími vloženými závity. Takovým úpravám říkáme společně
„velké lodní smyčky“.

Velké lodní smyčky

Používají se ve vlhkém počasí, na nových, hladkých a kluzných

lanech vyvazovaných ke stožárům, pilířům a trámům, do ok nebo
na háky (obr. 109). Dobře je zatahujte, oběma směry, aby přilnuly!
Poslouží dřevařům, když přibližují dříví, na stavbách, v dolech i na
lodích. Zesílené lodní smyčky mají několik úprav.

– 62 –
Smyčka s vloženým závitem

Do uvázané lodní smyčky navineme třetí závit mezi první a druhý,

takže založíme volný konec uvnitř smyčky (obr. 110). Smyčka se
může uspořádat různě (obr. 111).

Smyčka s dvojitým závitem

Prohlédněte si kresbu na obr. 112. Přístavní dělníci, skladníci na

lodích nebo tesaři se nestarají o názvy a systémy vázání; vážou
osvědčené kombinace. Je škoda, že přitom neznají některé užitečné
manipulace:
Nahození lodní smyčky „ze tří“:
1. Nahoďte na kolík jednoduchou lodní smyčku (obr. 113).
2. Jeden její závit, ten, který je u konce kolíku, povytáhněte
(obr. 114).

– 63 –
 3. Stočte jej (obr. 115).
4. Stočený závit navlékněte shora na kolík.
5. Upravte závity a stáhněte je ke kolíku.
Můžete si tuto vazbu navinout na roztažené prsty, než to zku-
síte s tlustším lanem. Je někdy nesnadné pochopit naráz zdánlivě
prosté, ale technicky důmyslné úpravy. Nic nepoznáme na pevně
staženém uzlu.

Odbočný úvaz

Spojuje vedlejší lano s hlavním nebo třeba tyč se šňůrou. Je to zase

„velká lodní smyčka s vloženým třetím závitem“, jen konec se ještě
několikrát otočí kolem hlavního lana nebo tyče a zajistí bandáží
(obr. 116).

– 64 –
Loďkový úvaz

To je posuvná lodní smyčka, která má úkol „uzavíracího uzlu“ volné-

ho oka navlečeného v kruhu nebo otočeného kolem kůlu. Posunuje
se na provaze, ze kterého je uvázána, dobře ji znáte, i když si snad
neuvědomujete její tvar. Připojí spolehlivě pramici, křižník i psa
u budky – jen si předem rozmyslete postup vázání.
1. Někdy otočíme konec provazu kolem kolíku nebo kruhu
a teprve pak smyčku okolo pevné části provazu ovážeme (obr. 117).
To musíte udělat, když je na druhém konci přivázané břemeno:
křižník nebo hlídací pes – to nerozhoduje.
2. Nebo si ji složte předem, oviňte kruh nebo kůl a provaz do ní
prostrčte. To ovšem by se živým psem ani s křižníkem nešlo (obr. 118).
Abychom nebyli nic dlužni vědě, popíšeme si postup této pra­
jednoduché úpravy. Je k tomu třeba několika postupných kreseb:
1. Oviňte okolo nosné tyče, kůlu, kruhu nebo háku závit tak, aby
volný konec ležel nad pevnou částí a křížil se s ní.
2. Uvažte z tohoto závitu volné oko (obr. 119).
3. Ohněte volný konec pod pevnou část, zkřižte ji a opět to zavaž-
te, vznikla vazba shodná s neutaženou křížovou spojkou (obr. 120).

– 65 –
 4. Zatáhněte za pevný konec provazu, křížová spojka se promění
v kluznou lodní smyčku, která spolehlivě podrží jakýkoli náklad
(obr. 121), „přeskok“ provazu do závitu se vám po několika poku-
sech jistě zdaří.

Obrácený loďkový úvaz

Popis je stručný: je vinut opačně.

Kotevní úvazy s lodní smyčkou

Prohlédněte si je nakreslené, i když snad je nebudete nikdy vázat ke

kotvě džunky v čínských vodách a spokojíte se s vodním domkem
na Vltavě nebo na Váhu.
U prvního kotevního úvazu prostě ovážeme dva závity do závěs-
ného kruhu kotvy nebo kolem pilíře a volný konec zajistíme lodní
smyčkou (obr. 122); u druhého provlékneme tuto lodní smyčku do
společného ohybu obou závitů (obr. 123).

– 66 –
Pomoci

Tak jim odedávna říkají vodáci.

Někdy zbude po vyvázání uzlu, po zachycení stanového plátna
nebo lodě příliš dlouhý zbytek provazu. Ovineme jej okolo napjaté
části lana nebo šňůry sérií lodních smyček. Jsou také pojistkou
jiných smyček nebo závěsného dvojzávitu (obr. 124).
Vyvážeme‑li smyčkové závity těsně k sobě, vznikne vkusný
posuvný záplet, používaný při převážkách balíků. Podobných „ře-
tězců“ je více.

Dřevařská smyčka

Porovnejte další vazbu, používanou tak často v těžbě a dopravě dříví.

Je to nejjednodušší způsob, jak ovážeme pokácený strom, kmenový
výřez, odtahovanou větev, trám, prkno, kus potrubí, slabší skruž
nebo bezpočet jiných břemen, která „přibližujeme“, tj. odtahujeme
na nevelkou vzdálenost, k různým dopravním prostředkům nebo
na staveniště (obr. 125). Čím víc je napínána pevná část provazu,
tím silněji je k břemenu tlačen podložený volný konec. Volný ko-
nec můžeme také do smyčky ohnout a založit: vznikne dřevařská
smyčka se zámkem (obr. 126). Jen všude pozor: když odtahujeme
nebo vlečeme břemena po rovině, není nikdy takové nebezpečí
nehody jako při spouštění břemen z výšky, u závěsů na jeřábu, při
vagonování klád a trámů. Shora dolů je vždycky blíž k úrazu než

– 67 –
na rovině! To raději použijeme další smyčku, která z „dřevařské“
vznikla. Zná ji každý zedník, tesař, betonář, ženista, plavec i vodák,
říká se jí často „zednický uzel“.

Tesařská smyčka

Volný konec provazu převineme několikrát kolem pevné části závitu;

pak nevyklouzne ani ve vlhku (obr. 127). Jestliže provazy zmrznou,
zahřejte mírně konec lana nad ohněm, aby zvláčněl; potom važte!
Tesařským uzlem přivazujeme čluny, nejrůznější oblá břemena
i spodní konec tětivy k luku, zvířata ve stájích nebo porážený kmen,
kterému chceme dát správný směr pádu, aby nepoškodil koruny
okolních stromů (obr. 128).

– 68 –
Kotevní smyčka

Do kruhu nebo okolo oblého předmětu ovineme dva závity a pod-

ložíme pod ně volný konec. Pro větší jistotu se někdy volný konec
k pevné části připevní bandáží z tenkého provázku (obr. 129) nebo
se pojistí závitem (obr. 130). Kotevní smyčku můžeme navinout
z většího počtu závitů. Volný konec se podloží buď rovně, nebo
střídavě (obr. 132), aby byl podroben větší „svornosti v tření“.
Z volného konce můžeme vytvořit podložený „zámek“ pro snadné
a rychlé uvolnění (obr. 131). Příliš dlouhý volný konec ovineme
kolem pevné části spirálou lodních smyček; tak se někdy upravují
úvazy kotevních kruhů.

Vlajková smyčka

V našich vnitrozemských oblastech vytahujeme vlajky na stožár

už rozvinuté a vzdáváme jim čest, když vyběhnou ke kladce. Na

– 69 –
lodích, kde se musí počítat s větrem, rozvinujeme vlajku až nahoře
u kladky, na špici stožáru. Tento způsob přešel v mnoha zemích také
do vojenských a sportovních táborů. Vlajku přivážeme ke kolíčkům
stožárové šňůry a svineme z ní „balíček“ (obr. 133). Spodní díl šňů-
ry, vybíhající ze svitku, ovineme několika závity, pod něž vložíme
ohyb (zámek). Vytažením ohybu se balíček uvolní. Vlajku si „vezme
vítr“ a vesele ji rozvine. Vázání a rozbalení vyzkoušejte dřív, než ho
použijete v slavnostním okamžiku!

Dvojče

Prohlédněte si přesně vrchní dvojzávit, „dvojče“ (obr. 134),

nejsou to „dědečkovy brýle“, známé z lodní smyčky. Někdy
vznikne omylem, když se vázání lodní smyčky nepovede. Pevná
část a volný konec provazu neběží střídavě, ale souhlasně nad
společným ohybem obou závitů anebo pod ním (na naší kresbě
jsou dole zkříženy). Sklopením závitů „na sebe“ vznikají další
užitečné vazby.

– 70 –
Liščí smyčka

Vznikla sklopením „dvojčete“ a kdekdo ji zná (obr. 135). Volný

konec můžeme připojit k pevné části dračí smyčkou nebo bandáží
(obr. 136).

Liščí smyčka naruby

Oba závity jsou stočeny (obr. 137). Pod ovinutou tyčí nebo kruhem
vznikne svírání, které závěs posílí.
Liščí smyčka pomáhá zdvíhat a spouštět břemena tak často, že
se na ni pořizuje stálý provazový kruh (obr. 138). Přiměřeně dlouhý
kus provazu na koncích zapleteme do ztracena.

Liščí tlapky

Stočte oka „liščí smyčky“ několikrát a vzniknou „tlapky“. Smyčka

je jimi tak zajištěna, že vyklouznutí není možné (obr. 139) – čím
delší jsou, tím spolehlivější. Spojujeme jimi provazy s hákem;

– 71 –
aby „nevyskočily“, uzavřeme ohyb háku tenkým provázkem
(obr. 140). Vážeme‑li „tlapky“ jako smyčku, musíme je ovíjet, na-
před jednu, potom druhou, podle obr. 141. Existují i jiné spojky
háku s provazem.

Liščí úvaz

Porovnejte jeho tvar s posuvnou lodní smyčkou (obr. 117); postup

vázání je podobný:
1. Provaz otočíme kolem kolíku nebo jiného předmětu tak, aby
konec šel pod pevnou částí (obr. 142).
2. Zavřeme závit a vznikne „volné oko“ (obr. 143).
3. Znova zkřížíme volný konec pod pevnou částí, znova zavá-
žeme a vytvoří se vazba shodná s neutaženou „plochou spojkou“
(obr. 144).
4. Zatáhněte za pevnou část a vazba sklouzne do „posuvné liščí
smyčky“; také se jí říká liščí úvaz (obr. 145).

– 72 –
Kravská smyčka

Je to „volné ouško“; porovnejte je s „pevným ouškem“ na obr. 67.

Vznikne z „přezky“, když vytáhneme střední část; je to „očko“,
navlečené na pevné části téhož provazu (obr. 146). Tak se nejčastěji
přivazuje dobytek. Stáhne‑li se v železném kroužku, špatně ji roz-
vážete; založte do ní „zámek“ (obr. 147).

– 73 –
Dvojitá kravská smyčka

Oviňte závitem pevnou část provazu otočeného kolem kolíku

nebo navlečeného do kruhu. Druhý závit veďte závitem závěs-
ným (obr. 148) a do převinu závitů smyčkových (obr. 149) vložte
„zámek“; těžko se rozvazuje!

Závěs kladkostroje

Snadno se posunuje a přenáší (obr. 150). Prohlížejte provazy, čas-

tým přesouváním se rozdírají. Neválejte závěsy po zemi, špiní se,
vlhnou, hnijí a pak prasknou!

– 74 –
Včelka

Hezká vazba – vytáhněte obě vnitřní části lodní smyčky (obr. 151)
ukazováčky a palci obou rukou vpravo a vlevo. Vznikne „dvojsmyč-
ka“ (obr. 152); porovnejte ji s obr. 155. Pokračujte potom ve vázání:
zaveďte pravý konec spodem do pravého ohybu a levý horem do
levého. Máte vkusný uzel pro ozdobu oděvu nebo vzor na ozdobnou
kovovou sponu (obr. 153).

Pouta

Na provaze utvoříme dva zkřížené ohyby (obr. 154) a pak je navzá-

jem svážeme (obr. 155). Takovou dvojsmyčkou se kdysi poutaly
ruce a nohy, vložily se do smyček a zajistily se podvázáním konců.

– 75 –
Diamantová smyčka

S jejím jménem jsou spojeny miliony tun různého zboží, které

kdysi přenášely v Americe karavany mezků, oslů, koní a mul. Její
znalost tam přivezli španělští přistěhovalci. Obchodní a vojenské
výpravy měly svoje nakládače, osvědčené odborníky znalé uzlů,
vazeb a sedlání soumarů. Diamantové smyčky se vázaly dvojím
způsobem s třemi nebo pěti záhyby (obr. 156). Náklady se vázaly
měkkými konopnými lany. Hlavní vázací provaz měřil asi 5 m, také
pro pomocná lanka byly předepsány přesné míry a uzly; byla to
tehdejší dopravní technika.

Katovské smyčky

Také mistři řemesla katovského měli svou provazovou techniku.

Museli zaručit rychlý a spolehlivý výkon trestu. Našli bychom o tom
záznamy v historických archivech. Tímto uzlem končily nevinné
životy, zločiny i velké kapitoly dějin.

– 76 –
 Spojky

Spojují dva provazy, provaz a plátno, provaz se řetězem, s drátěným

lanem; je tu mnoho možností. Některá spojka je vhodná pro těžká
důlní lana, jiná pro rybářský vlásek, někdy se spojují provazy
stejně tlusté, někdy tlustý s tenkým, šňůra s plachtou nebo cípy
šátku. I když to jsou uzly často velmi spolehlivé, ponecháváme dost
dlouhé volné konce nebo na nich vážeme očka, aby nemohly při za-
tížení proklouznout do uzlu zpátky. V popisech vázání nemluvíme
o „volném“ a „pevném konci“ nebo „pevné části“, protože se váže
z konců dvou různých provazů. Říkáme: „jeden provaz“ a „druhý
provaz“. Učíme se vázat z provazů různobarevných, neboť pak
máme přehled o jejich směru.

Plochá spojka

Jsou to dva do sebe zavlečené ohyby, jeden sevře druhý (obr. 157).
Váže se ze stejně tlustých provazů, suchých, které nekloužou,
nebo z cípů šátků; dobře spoji popruhy i tenká vlákna. Lékaři
a zdravotníci jí říkají „ambulanční uzel“; zvolili si ji, protože je
plochá, netlačí, rychle se váže a můžeme jí uzavřít pevné oko
(obr. 158). Utahujeme ji současně za oba konce a pak ještě
srovnáme plochý tvar v prstech. Špatně se rozvazuje, proto do ní
zakládáme jednoduchý nebo oboustranný zámek. Prohlédněte si
spojku, kterou jste si dnes uvázali na botách! Je to „plochá spojka
s oboustranným zámkem“? Nebo jste uvázali ve spěchu spojku
„křížovou“?

– 77 –
 To záleží na postupu vázání:
1. Vezměte do rukou konce dvou provazů, trochu dál od konců
dejte pravý přes levý (obr. 159) a zavažte je (obr. 160).
2. Pak dejte provaz, který je teď levý, přes pravý a zase zavažte
(obr. 161)!
Pro zapamatování říkáme: „Pravý nad levý – zavaž! Levý nad
pravý – zavaž!
Plochou spojku můžeme proměnit v kluznou smyčku tak, jak
jsme vázali liščí úvaz: zatáhnete‑li rázně za konec a za pevnou část
jednoho provazu, narovná se. Ohyb se přitom vytáhne a druhý
se na něj navlékne dvěma závity. Narovnáním jednoho provazu
můžeme také tuto spojku rozvazovat. Rovný provaz potom ze
závitů vytáhneme. Aby se nezměnila samovolně, zatahujeme ji
pevně oběma směry. Konce se někdy zajišťují očky. Je to všeobec-
ně známý uzel.

– 78 –
 Plochou spojkou „zavazujeme na uzlík“ převázky balíčků, a když
něco „zavážeme na kličku“, je to plochá nebo křížová spojka s jedním
nebo dvěma zámky. Spolehlivě spojí provazový kruh (obr. 158).

Křížová spojka

Podobá se „ploché“, ale ohyby jsou do sebe zavlečeny střídavě

(obr. 162). Někdy ji uvážeme mimoděk místo spojky ploché, vy-
jdeme‑li z jiného zkřížení provazů.
Postup vázání:
1. Uchopte oba provazy, trochu dál od konců, dejte pravý přes
levý a zavažte je.
2. Pak dejte provaz, který je teď pravý, přes levý a zase zavažte!
Pro zapamatování si říkáme: „Pravý nad levý – zavaž! Zase pravý
nad levý – zavaž!“
Spojku stáhneme stejnosměrně za oba konce a pak za pevné části
(obr. 163); můžeme jí uzavřít pevné oko. Jsou to dva do sebe zavle-
čené ohyby, které se při zatížení změní ve dva vzájemně sevřené
závity. Je to uzel tak známý jako plochá spojka; snadné rozvazování
obstará vložený zámek, zpravidla oboustranný.

– 79 –
 Také křížovou spojku můžeme proměnit v kluznou smyčku: silně
zatáhneme za konec a za pevnou část téhož provazu, aby se na-
rovnal. Ohyby druhého provazu potom sklouznou do lodní smyčky
navlečené na prvním.

Dvojitá křížová spojka

Poslouží pro trvalé spojení dvou lan (obr. 164). Volné konce při-
pevníme k pevným částem bandážemi. Spojení se často chrání
impregnací nebo nátěrem proti vlivům povětrnosti a vody; nátěr
se ovšem musí pořídit za sucha. Směr vázání naznačuje kresba.

Škotová spojka

Je v celém světě známá, někdy se jí říká také „skotská“ nebo česky

„tkalcovský uzel“ (obr. 165). Na moři váže cípy plachet nebo lana do
háku (obr. 166), na pevnině, u nás i ve Skotsku navazovala tenkou
nit chudých podhorských tkalců. Je bezpečnější než „plochá“, ve
kterou ji můžeme proměnit vytažením jednoho konce z ohybu
a jeho vložením pod pevnou část téhož provazu, tedy proměnou
jednoho z obou ohybů ploché spojky v závit (obr. 167). Tento závit
svírá zatažený ohyb tím pevněji, čím větší je zatížení, a volný konec
tohoto závitu je tím silněji tištěn ohybem.

– 80 –
 Nejčastější způsob vázání:
1. Na konci prvního provazu uděláme ohyb.
2. Koncem druhého provazu vjedeme do tohoto ohybu zespoda,
ohyb obtočíme a podložíme volný konec.
3. Zatáhneme uzel oběma směry.
Zapamatovací pohádka říká: „Pluli na moři plavci a měli hlad.
Chtěli si chytit úhoře. Hodili do vody lano a to se na konci ohnulo
do ohybu. Připlul zvědavý úhoř – druhý provaz. Chtěl si ohyb pro-
hlédnout… Vjel do něho zespoda, prohlíží jej doleva, doprava, strčí
hlavu pod své vlastní tělo. Chtěl se vyprostit, nešlo to. Byl chycen
škotovou spojkou…
Dobře spojíme provazy různě tlusté a různě ohebné, z méně
ohebného stočíme ohyb, z povolnějšího závit. Je to jediná možná
spojka cípu plátna nebo tenké kůže s provazem, poslouží, když se
utrhnou nebo vytrhnou kovová oka lodních, stanových a vozových
plachet. Narychlo uvážeme lano k háku, vlajku ke šňůře, kapesník
k motouzu, provazy k plachtě, ve které chceme něco přenášet, rohy
pytle nebo plachty na transport zraněného člověka; jen ve vojenské
službě nebo při táboření bychom vypočítali několik tuctů příkladů.
Snadno podložíme zámek a volný konec můžeme zajistit proti
vyklouznutí „očkem“ (obr. 168).

– 81 –
Dvojitá škotová spojka

Ohyb z provazu, hák nebo ohnutý cíp plachty ovineme dvěma

závity a konec podložíme (obr. 169). Tak se pojistíme, vážeme‑li
z mokrých a kluzkých provazů. Ohyb hlubšího háku podložíme
několikrát. Můžeme založit zámek, „očka“ pojistí konce, které by
mohly proklouznout. Volný konec se připojuje k pevné části uzlem
nebo bandáží.

Lanová spojka

Prohlédněte si obr. 170! Drátěná a velmi tlustá lana se těžko ohýba-

jí. Někdy nasadíme na konec kus kovové trubky, abychom mohli
zapáčit, stočíme ohyb k pevné části a zachytíme jej prozatímně
drátem nebo motouzem. Pak zhotovíme trvalou bandáž a proza-
tímní odstraníme. Bandáž musí být dostatečně dlouhá, aby nevy-
klouzla! Může se „vylomit“, ovinutí praskne! Pozor při dehtování
a impregnaci, vlákna zkřehnou, trhají se, lámou, ovíjející šňůrka,
zdánlivě velmi pevná, nestačí.
Připojme důležitou zkušenost. Kdo nebyl nikdy svědkem „šleh-
nutí“ zatíženého a náhle uvolněného nebo prasklého lana, neví, co
dovede. Může těžce zranit nebo zabít, na palubě, při těžkých montá-
žích, při vleku. Lanovými spojkami vážeme vlečné stroje nebo pod-

– 82 –
vozky, silniční stroje, kombajny, porouchané tanky. Nikdy se nemají
vázat prostým zavlečením dvou ohybů stažených bandážemi, jak
se často děje. Takové spojení je přece drženo – kromě nepatrného
tření ve styčných záhybech – jen bandáží! Prasklá lana šlehnou jak
bič a totéž se stane, vyvléknou‑li se z nějakého spojení. Houslová
struna může vyšlehnout oko, když praskne, co asi způsobí drátěné
lano zatížené pěti deseti tunami? Stačí zkušenost se zmoklými
provazy a plachtami – srazí se tak, že vytrhnou zakotvení nebo se
utrhnou z ok.

Spojka na kličku

Konce obou provazů položené ve stejném směru vedle sebe

svazujeme často „na kličku“. V levé ruce z nich uvážeme vrchní
závit a pak ukazováčkem a prostředním prstem prostrčíme do
něho spodem ohyb – zámek. Pravou rukou upravíme jeho velikost
a očko zatáhneme (obr. 171). Spojka povolí, když zatáhneme za
oba konce. Ze série takto vázaných kličkových spojek vzniká
úhelný očkový řetězec. Může se vázat i z jednoho provazu: zakončí
se převléknutím zbylého konce do posledního ohybu. Tam také
můžeme zasunout příčku. Řetězcem zkrácené šňůry můžeme po-
stupně povolovat článek po článku. Zdobí se tak šňůry k píšťalám.
Když není poslední ohyb zajištěn, rozvážeme celý průplet jediným
zatažením za volné konce.

– 83 –
Očková spojka

Konce provazů položíme ve stejném směru vedle sebe a pak z nich

uvážeme očko (obr. 172).
Zkuste jiný postup!
Na konci jednoho provazu uvažte uzavřený závit a druhým
provazem jeďte proti němu jako po kolejích, až oba konce navzá-
jem vevážete (obr. 173). Rozložte si vazbu do plochy, je souměrná
a úhledná. Potom ji stáhněte současně za obě pevné části a oba volné
konce. Volné konce můžeme do uzlu zastrčit ještě jednou, jeden
shora a druhý spodem. Spojku tím pojistíme. Když z nich založíme
zámky, vazbu snadno uvolníme. Je to nejběžnější spojovací uzlík.

Osmičková spojka

Na konci jednoho provazu uvážeme osmu a objedeme ji protisměrem

koncem druhého, až se oba provazy vzájemně vevážou (obr. 174).

– 84 –
Těsná spojka

Je to nejjednodušší možné spojení dvou konců: dva závity, které

navzájem svírají své pevné části. Prohlédněte si připravené spojení
na obr. 175! Pak stáhněte závity k sobě. Můžete založit zámek nebo
dva zámky. Tuto spojku znají rybáři, váže se i na tenkém materiálu;
oba závity musíme nejdříve urovnat těsně k sobě, pak je stáhneme
(obr. 176).

Kličková spojka

Je to spolehlivé spojení i na hladkém materiálu; do oček se snadno

založí zámky.
Postup vázání:
1. Uvažte na pravém provaze ohyb vytažený z očka (obr. 177);
porovnejte tento postup s vázáním spojky „na kličku“.

– 85 –
 2. Do vytaženého ohybu zastrčte spodem konec druhého prova-
zu a ovažte kolem pevné části tohoto druhého provazu uzavřený
závit (obr. 178).
3. Stáhněte očka, pravé a levé, zatáhněte za pevné části obou
provazů (obr. 179).
Vyklouznutí konců zabraňujeme ve vlhku dalšími závity ovinu-
tými kolem pevných částí, jedním nebo celou sérií.

Hadí spojka

Je vytvořena do sebe svázanými očky a těžko se bez zámku roz-

vazuje; dobře drží ve vlhku.
Postup vázání:
1. Zavěste do sebe dva závity, pravý spodní a levý spodní
(obr. 180).
2. Oba konce zastrčte do obou ok, jeden shora a druhý spodem.
3. Stáhněte pevnou část a konec pravého provazu, potom pevnou
část a konec levého, pak celý uzel (obr. 181).

– 86 –
Turbanové spojky

Projděte si v kapitole Turbany, jak se vážou ze dvou provazů základy

turbanových uzlů. Stejným postupem spojíme kluzké provazy, pro-
maštěné řemínky (poutka lyžařských holí), jestliže ostatní spojky
nestačí. Zbytky konců můžeme svázat jako další pojistku.

Rybářská spojka

Především ji znají rybáři. Jsou to dvě očka vzájemně posuvná na

pevných částech provazů. Zatáhneme‑li za oba provazy, očka se
k sobě přitisknou, jestliže očka oddělíme, můžeme je snadno roz-
vázat. Když do oček založíme zámky, jde to ještě rychleji.
Postup vázání:
1. Oba konce přiložíme proti sobě.
2. Z prvního konce ovážeme kolem pevné části druhého provazu
očko (obr. 182), pak ovážeme z druhého konce očko kolem pevné
části prvního provazu (obr. 183).
3. Zatáhneme za obě pevné části (obr. 184).

– 87 –
 Pro zapamatování si říkáme: „Potkali se dva úhoři. První vidí
kamaráda – objal ho. Druhý se ohlédne, co to první dělá, obejme
jej také… Pak se chtěli rozejít, nešlo to! Byli spojeni rybářskou
spojkou…“
Stahuje se za pevné části a roztahuje za volné konce. Na volných
koncích se někdy vážou pro jistotu ještě očka.
Zámek můžete zakládat současně s vázáním očka, pomůže
ukazováček. Spojíte lana i tenká vlákna; važte je suchá před pono-
řením do vody!

Dvojitá rybářská spojka

Z konců obou provazů ovážeme pro jistotu kolem pevných částí

dvě očka, těsně vedle sebe; mohlo by se jich uvázat několik. Pojistí
se tím spojení tenkých nitek a motouzů; této spojky se používá při
ozdobném balení.

Splétaná spojka

Váže se vzájemným spletením pramenů dvou lan. Splétané spojky

nejsou uzly v pravém smyslu slova, ale nezbytně doprovázejí práci
s provazem.

– 88 –
Buchtičky – uzel dobrého skutku

Vážou se ze dvou cípů měkkého šátku postupem, který nejrychleji

vysvětlí kresba (obr. 185). Čtyři „buchtičky“ urovnáme dodatečně
v prstech, aby byly souměrné, konce necháme trochu delší. Je to
ozdobný uzel, kterým se svazují cípy trojúhelníkových nebo pře-
ložených šátků, stažených pod krkem sponou, kroužkem nebo tur-
banovým uzlem (obr. 186). Název „uzel dobrého skutku“ má stejný
původ jako zvyk vázat si uzel na kapesníku. Cípy šátků se svazovaly
proto, aby muži v zemích, kde se nosily, nezapomněli toho dne vy-
konat dobrý skutek, něco nezištného pro ty druhé.

Blakvelská spojka

Tak se jí říká v přístavech a na lodích. Je to provazový závit, navle-

čený na železném háku (obr. 187). Volný konec se zajišťuje očkem,
na tlustých lanech, ze kterých se zpravidla zakládá, navineme těsně
na konec několik vrstev bandáže protažené do pramenů, aby ne-
proklouzla.

– 89 –
Škotový závěs

Už jsme se o něm zmínili. Je to škotová spojka, kde jeden ohyb na-

hrazuje kovový hák (obr. 188).

Spojky háků s lanem

Vyřešení spolehlivé spojky háku s různými druhy provazů a lan zá-

visí na okolnostech, které může posoudit jen zkušený člověk. Svou
zvláštní techniku mají drátěná lana; ta upraví jen odborník. Vždycky
mysleme na to, že hák není kruh. Břemeno se může rozhoupat, závěs
vyklouzne, posune se spojovací vazba. Na obr. 140 je jedna úprava
pojistné uzávěrky, bandáž z tenké pevné šňůrky. Dobře se vine
a spolehlivě poslouží, jen když je nos háku trochu vyhnut.

Spojky dvou řetězů

Koncové články řetězu provineme tenkou pevnou šňůrkou a stáh-

neme je k sobě tak, aby vinutí mělo jistou měkkost a vůli, aby je
nemohly železné články vypáčit a přetrhnout (obr. 190). Mohlo by

– 90 –
se to stát, kdyby byly ohyby článků staženy těsně k sobě „železo na
železo“. Ze šňůrky má vzniknout samostatný spojovací článek, který
se po provinutí do kovových článků přiměřeně stáhne příčnou ban-
dáží. Tato bandáž je z téže šňůrky protažené spojovacím článkem.
Někde spojíme pro jistotu dvojice článků, poslední a předposlední;
to je velmi prosté. Šňůru nesmíme vinout mezi články. Nezapomeň-
me, že provazové spojení se rychle rozedře; musíme je kontrolovat
a včas obnovit. Někdy spojujeme řetězy měkkým drátem.

Spojení lana s řetězem

Do posledního nebo do dvou posledních řetězových článků vevá-

žeme některou smyčku, v menším článku můžeme konec provazu
zajistit očkem, uzlinkami nebo „paličkou“, vysokou bandáží, aby ne-
proklouzl. Provaz drží, jako by byl spojen s ohbím druhého provazu,
jen tření je menší. Někdy protáhneme provaz střídavě několika
články, teprve pak připevníme k řetězu spojkou nebo bandáží. Tenčí
šňůru zavineme do několika článků závitovou spirálou, jak se to
dělá u různých úvazů kotevního kruhu.

Křížová převázka

Provede se pevnou šňůrou (obr. 189). Konce protažené několikrát

v kruhu spojení zpevní a uzavřou. Tak spojujeme zkřížená lana,
trubky, tyče.

– 91 –
Křížová převázka závěsu lana

Tak připojíme koncové oko lana k lanu hlavnímu, k tyči, stožáru,

stromu, postup je jasný (obr. 191).

– 92 –
 Zkratky

Provazy z ušlechtilých surovin jsou drahé. Na různě dlouhé díly je

řežeme s rozmyslem, podle druhu práce nebo sportovní činnosti.
Příliš dlouhý materiál zkrátíme vhodnou vazbou, zkratkou. Zkra-
covací uzel se má rychle rozvazovat, někdy jen jediným trhnutím za
volný konec. Nesmí se přitom uvolnit samovolně. Proto zajišťujeme
zkratky zakolíčkováním, vloženou tyčkou nebo rozpěrkou, popřípa-
dě dalšími uzly. Provazy, sítě a plachty se ve vlhku srazí, ale vlákna
se zase prodlouží, když vyschnou. Také tyto rozdíly se vyrovnávají
dočasným zkrácením.

Zkrácení jinými uzly

Provaz můžeme zkrátit o malý kus nějakým jednoduchým uzlem,

očkem, růžencem oček, osmou, uzlinkami, nebo vyvázaným pevným
okem, ale to nejsou pravé zkratky. Taková úprava poslouží jenom
na tenkém materiálu pro nepatrnou úpravu správné délky nebo
napětí.

Ovčí nožka

Na provaze si připevníme dvojhyb (obr. 192), zachytíme do závitu

jeden ohyb (obr. 193) a potom druhý (obr. 194). Pak zachytíme do
závitu obě ohbí. Správnou délku dvojitého ohybu můžete naměřit
také tak, že obě ohbí držíte na palcích, provaz napnete, pak pravé
ohbí přidržíte levou rukou u pevné části a pravou rukou přes ně
přehodíte závit. Provléknete do něho pravý palec a v závitu ohbí

– 93 –
dotáhnete. U této zkratky má stát ohbí kolmo ke směru provazu,
protože dalším odklonem se ze závitu vyvléká. Proti skluzu zajiš-
ťujeme tento druh vložkami. Nejsou‑li zajištěny, uvolní se rychle
shozením jednoho závitu.

Provlečená ovčí nožka

Je‑li přístup k oběma koncům provazu (provaz není zavěšen, upoután,

napjat), provlékneme oba konce do ohbí zkratky (obr. 195). Tak
zkracujeme natrvalo nebo tam, kde nebude třeba náhlého uvolnění.

Zakolíčkovaná ovčí nožka

Napjatý zkroucený provaz prohneme, do obou „oušek“ zastrčíme

dřevěné kolíčky, přičemž délku ohbí upravíme tak, aby kolíčky těs-
nily a nevypadávaly (obr. 196). Do ohbí můžeme také zastrčit delší
společnou příčku; tomu se říká ovčí nožka s příčkou (obr. 197). Do
dalších „oušek“ nasadíme někdy krátkou příčku a máme držadlo.
Volný konec nad ním spojíme s pevnou částí.

– 94 –
Několikanásobná ovčí nožka

Do zkratek takto vázaných můžeme sevřít poměrně velký díl prova-

zu, jestliže složíme několik ohybů (obr. 198) a pak je zatáhneme
společně do upevňovacích závitů (obr. 199, 200).

Zásobník

Tenčí lana a šňůry sbalujeme do série závitů a pak přehodíme přes

všechna ohbí závity zajišťovací. Shozením jednoho závitu celou zá-
sobu uvolníme. To je nutné v záchranné službě, v horolezectví nebo
na vodě. Když koníčkujeme loď proti proudu, hrozí někdy náhle „za-
říznutí“ nebo „udělání“. Pak musíme rychle popustit celou zásobu
připravenou v ruce. Pohotovostní provazový materiál zavěšujeme
ve skladech v zásobních svazcích. Nikdy jej neukládáme do beden
ani na zem. Konec se protáhne ohyby a svazek se stáhne příčnou
bandáží; volný konec zachytíme v bandáži nebo jej jejím spodkem

– 95 –
provineme. Pamatujme, že provazům nesvědčí ukládání v trvale
těsném svinutí. Občas je máme rozvinout, prošlehat a pak převi-
nout ‚do nového svazku. Nikdy nesbalujeme lana vlhká, zaprášená,
zablácená, zmrzlá nebo poškozená. Vysušujeme je, vyspravíme
a teprve pak je uložíme.

Přetočená ovčí nožka

Nejprve stočíme „vložku“, pak nasadíme levý upevňovací závit a po

něm pravý nebo do nich vložku protáhneme (obr. 201). Zkratka se
stočenou vložkou přijme víc provazu, je pružná, když se správně
stáhne a trochu odpéruje lano. Dobře se vyváže na nenapjatém
provaze, který teprve potom vyvazujeme (obr. 202).

Ovčí nožka ze závitů

Vraťte se k obr. 192, 193 a 194, tam najdete obdobný postup! Někdy
totiž musíme zkrátit provaz, který se přitom nesmí pustit z ruky,
protože je nějak zatížen.
Zkuste chytře vymyšlený postup:
1. Složte vedle sebe tři závity jako v lodní smyčce (obr. 203).
2. Protáhněte prostřední závit do pravého a levého (obr. 204).

– 96 –
 3. Při rychlé práci se postupuje tak, že držíte palcem levé ruky
levý ohyb vloženého závitu a pak palcem pravé ruky a tahem za
pravou část provazu stáhnete pravý upevňovací závit. Upravte
přitom velikost ohbí, aby se závit nepřesmykl. Podobně stáhneme
levý upevňovací závit.
4. Podobným systémem uvažte zkratku přetočenou. Zkuste také
několikanásobné vázání (obr. 205).

Zkratka vázaná v tahu

Výše uvedený postup vázání umožňuje vytvořit zkratku na laně

jedním koncem upevněném nebo na jednom konci zatíženém.
Postupujte podle tohoto přesného návodu – podruhé už to půjde
samo:
1. Pravou rukou držte a napínejte zatížený provaz. Pak levou
rukou, přetočenou doleva hřbetem dolů a palcem vlevo, provaz
podeberete.
2. Levou rukou složte první závit a jeho ohbí zachyťte ukazo­
váčkem a palcem této ruky.

– 97 –
 3. Stočte levou rukou, pak podejte pravé ruce druhý závit a po
něm třetí.
4. Prostředním prstem levé ruky a ukazováčkem pravé ruky roz­
táhněte prostřední závit napříč.
5. Pravý ukazováček nechte v pravém ohbí prostředního závitu,
prstem levé ruky napínejte ohyb, vysuňte pravý ukazováček a za-
klouzne první „ouško“ zkratky.
6. Pravou rukou uchopíme nenapjatou část provazu pod zkrat­
kou, upravíme druhé „ouško“, vysuneme druhý prst a celou vazbu
dotáhneme. Přetočenou zkratku, jednoduchou nebo několikaná-
sobnou, vyvážeme také jednou rukou a stočíme prostřední závity;
přetočená zkratka je úhledná a dobře péruje.

Zkratka v lodních smyčkách

Vložený závit je stažen dvěma lodními smyčkami. Je to jistě spo­

lehlivá úprava pro vhodnou tloušťku provazů. Lodní smyčku mů-
žeme doplnit dalším závitem (obr. 206)

Zkratka v přezkách

Ohbí zkracovacího závitu jsou zachycena do dvou přezek – u tenké-

ho materiálu musíme zakolíčkovat „ouška“ nebo jimi šňůru protáh-
neme, jde‑li o trvalé zkrácení (obr. 207).

– 98 –
Zkratka v liščích smyčkách

Prohlédněte si ji na obr. 208. Na vnější straně se „ouška“ pojišťují

zasunutou příčkou.

Zkratka z poutka v závitu

Uvažte podložené oko, podloženou část provazu vytáhněte do

poutka (obr. 209) a navlékněte na ně upevňovací závit (obr. 210).
Je to rychlá, spolehlivá a velmi často používaná zkracovací vazba;
uvolní se shozením závitu z poutka.

– 99 –
Stálá zkratka z poutka zatažená v očku

Uvážeme poutko jako u předešlé vazby a kolem jeho ohbí ovážeme

očko vlevo od zkřížení převinu (obr. 211). Této zkratky se použije
ke stálému zkrácení.

Stálá zkratka z poutka zavěšená na očku

Je tu nepatrný rozdíl ve vázání proti zkratce zatažené do očka. Očko

kolem ohbí poutka ovážeme tak, aby procházelo nad převinem;
zkratka je souměrná, obě očka drží ohbí dvojohybu stejným způ-
sobem (obr. 212).

– 100 –
Zkratka v očkách

Postup vázání je jasný (obr. 213); očka musíme pevně stáhnout,

nesevřela by se v tahu tak pevně jako závity – záleží na tloušťce
a vláčnosti materiálu.

Lanový závit

Popisované zkratky mají nevýhodu: provaz ohýbáme v ostrém úhlu

a stáčíme do malých závitů. S tlustšími lany to nejde. Na těch vytvo-
říme závit a pevně jej přitáhneme pevnou a dosti dlouhou bandáží
(obr. 214). Někdy zasuneme do závitu rozporku nebo prkénko, aby
se nestahoval. Chceme‑li stočit nějaký neohebný materiál, točíme
okolo nějaké pevné formy, trubky apod. Tak jako tak se příliš malý-
mi a namáhanými závity uvolňují a trhají v lanech vlákna.

Zapáčení do ohybu

Někdy chceme lano zkracovat postupně, často jenom nepatrný

díl, aby se přesně vyrovnalo napětí nebo posunulo nějaké těžké
břemeno o nepatrný kousek. Zasuneme páku do ohybu lana a za-
páčíme (obr. 215).

– 101 –
Zapáčení do závitu – zkracování zkrutem

Je to nouzové řešení. Ničí se provazový materiál, ale někdy se

tomu nevyhneme; musíme zkracovat nebo povolovat o nepatrný
díl, jemně a postupně. Vyrovnáme napětí, sklon nosníku nebo
trámu, „dorazíme“ tah. Vytvořte na laně závit nebo na tenčím oko,
zasuňte konec nebo střed páčidla. Po zkrácení přivažte páčidlo
spolehlivě k lanu. Kdyby se uvolnilo, prudce se roztočí a může
zranit. Násilným zkrutem se někdy provaz přetrhne, překroutí se
(obr. 216).

Zapáčení do převinu

Podívejte se na běžnou truhlářskou pilu: její list se vypíná zkrutem

zapáčených provazů! Právě tak můžete vyvrátit slabší strom vy-
vázaný dvojitým lanem k silnému nebo stahovat kolíkové zakotvení
(obr. 217). Stiskněte těsně k sobě dvě sklíněné plochy, aby zaschly,
jsou tu další možnosti (obr. 218).

– 102 –
Zkrácení ovíjením

O nepatrný díl, ale velkou silou stáhneme různá spojení postupným

pevným ovíjením dvou nesouběžných provazů (obr. 219). Tak se
také stáhnou dvě zkřížená lana, kolíkové kotvy, šňůry nebo struny,
podle okolností (obr. 220).

Oslí uši

Připravte si „dvojohyb“ jako pro vázání ovčí nožky a uvažte z něho

očko, jako by to byl rovný kus provazu (obr. 221). Z tlustšího mate-
riálu to nejde, ale vazba má řadu výhod: zkracuje se, může se z ní
upravit pevná stoupací smyčka, jsou to dvě tažná poutka, můžeme
do nich zasunout pytel, navléknout je na soudek. Z páru takto upra-
vených poutek by byl závěs na delší předměty. Vžil se název „oslí
uši“. Nesnadno se rozvazuje. Z jednoho „ouška“ můžeme založit
zámek.

– 103 –
Posuvné poutko

U stanů a stanových domků musíme správně vypnout plátna. Srážejí

se, někdy stačí silné orosení nebo jinovatka. Pak materiál prosychá
a zase v tahu povoluje. Stane se, že musíme provazy nebo plátna
postříkat, aby se rychle zkrátily. Někdy pomohou posuvná poutka
vázaná na konci provazů (obr. 222).
Postup vázání:
1. Dost daleko od konce uvážeme na pevné části provazu očko.
Volný konec ovineme kolem kolíku nebo provlečeme kruhem a do
závitu.
2. Tahem za volný konec nařídíme vypnutí provazu a pak z volné-
ho konce ovážeme kolem pevné části druhé očko a zase dotáhneme
vypnutí. Jsou to dvě očka, která můžeme přitahovat k sobě nebo
roztahovat (obr. 222).
3. Správnou míru vypnutí potom zajistíme, když spodní očko
podvážeme těsně přitaženým závitem z volného konce.
Délku zkrácení můžeme měnit; někdy ji zajistíme vloženou
rozporkou. Do pojistného závitu zavlečeme obyčejný zámek, tak-
že snadno provedeme jakoukoli další změnu. Hrozí‑li přetížení,
uvolníme prokluz trhnutím za konec zámku a závity sjedou po
pevné části. Délku prokluzu můžeme zastavit stočením nebo při-
tažením pojistného závitu.

– 104 –
Kluzná zkratka – klouzačka

Při zvětšeném tahu prokluzuje samovolně, podle tloušťky, druhu

a stavu materiálu; proto se jí říká „klouzačka“. Zvýšený tah mokrých
lan a plachet vyrovná sama, znemožní vytržení ok nebo kolíků.
Musí se to vyzkoušet. Vážeme ji z tenké šňůrky i z tlustého provazu
a postup je prostý:
Složíme „dvojohyb“ a z ohbí vytáhneme „vlnky“. Zasuneme do
nich kolíky, jeden (obr. 223) a pak druhý (obr. 224).
Prokluz má několik podmínek, to se pozná v praxi. Zkratka
nedrží, není‑li lano dosti napjato; záleží také na drsnosti nebo
hladkosti povrchu materiálu a kolíků, na jejich průměru a na
stavu provazu. Kolíky se někdy podvazují zvláštním očkem z krát-
ké šňůry, aby se zvětšilo tření (obr. 225). Dlouhé kolíky musíme
držet v ruce, chceme‑li zvolna povolovat zatížené lano. Vznikne
provazová brzda.

– 105 –
Posuvná zkratka – napínačka

Slouží k napínání volných provazů a je přitom posuvnou zkratkou.

Postup vázání:
1. Na provaze uděláme dva zavřené závity a pak jimi protáhneme
volný konec (obr. 226). Ohbí podlouhlého závitu, který tak vznikne,
zachytíme oběma palci (obr. 227).
2. Stejnoměrně upravíme délku obou „oušek“, provaz můžeme
napínat a povolovat: pevné části přitom prokluzují v dlaních a mohou
se v nich brzdit. Když nařídíme správnou délku, dotáhneme obě očka.
3. Do oček můžeme založit drsné kolíčky, aby se zvětšilo tření.
Samovolnému posunu zabrání také rozporka zasunutá mezi ohbí
a někdy stačí tyčka se zářezy nebo klacík, podle tloušťky a ohebnosti
materiálu. Vážeme‑li z tenké šňůry, můžeme ovázat z „ouška“ kolem
pevné části pojistný závit nebo lodní smyčku.

Jednoduchý zkracovací řetězec

Na konci provazu složte přezku a střední část vytáhněte ven, jako

když jste dělali poutko. Ohyb přezky položte na provaz a vytáhněte
další článek řetězce, který by tak mohl pokračovat do nekonečna.
Zakončíme tím, že poslední článek zakolíčkujeme (obr. 228) nebo
jím volný konec provlečeme.
Vazba zkracuje a dobře pruží. Vyrovná menší rozdíly, v napnutí
je souměrná a vkusná. Různým zkratkám provazů vinutím v sérii
říkají naši vodáci a plavci „pomoci“, jak jsme již připomněli. Slou-

– 106 –
ží pro zavinutí zbytečně dlouhého konce na pevnou část. V lodní
službě je totiž prvním zákonem pořádek na palubě a ve skladech.
Každá pomůcka má své přesné jméno, místo a účel. Přijdou
někdy chvíle, kdy musí všechno klapat jako na drátku. „Plandavé“
konce lan všude překážejí, pletou se lidem pod nohy!
Každou vazbu, v nebezpečí důležitou, máme rozvázat pokud
možno naráz, jediným „trhem“ za volný konec lana. Zkracovací řetězec
povolíme jedním tahem velmi snadno, proto tak někdy svinují poho-
tovostní provazy ženisté, hasiči, členové záchranných čet a horolezci.

Dvojitý zkracovací řetězec

Někdy visí u píšťalky, někdy zkrátí nebo vypruží lano na jachtě.

Uvážeme osmu, zavlékneme do ní další a tak můžeme vázat až do
konce provazu (obr. 229). Rozvazovat musíme postupně, po jednot-
livých článcích.

Pletená zkratka

Užívá se jí k ozdobné úpravě šňůr nebo řemínků, ale především je

to zkratka pro tenký materiál. Úhledně zkrátí natrvalo.
Plete se takto:
Složíme podlouhlý závit a jeho dva díly převíjíme volným kon-
cem, jednoduchým překládáním „pramenů“. Potom záplet urovná-
me a stáhneme.

– 107 –
 Turbany

Ještě v prvních desetiletích našeho století byli mistry svého řemesla

provazníci, řemenáři, sedláři a bičaři. Chránilo, oplétalo a zdobilo
se všecko, co souviselo s koňskými postroji, jízdou na koni, kočáry
a povozy. Dnes zbyla z toho skoro už jenom výroba bičíků a řemínků
na psy. Staré znalosti a dovednosti vymizely motorizací dopravy
a ukázky krásných prací najdeme už jen v dalekých zemědělských
a pasteveckých oblastech.
Vysvětlíme si všechny základní ozdobné uzly a vazby. Některé
jsou na první pohled velmi složité, ale vnikneme do nich trpě-
livým rozborem vázacích prvků. Celkovou úhlednost a souměrný
tvar upravujeme stejnoměrným dotahováním ohybů, závitů
a pře­vinů.
Turbany vážeme kromě malých výjimek z jediného provazu
nebo řemínku různého průřezu. Na volném konci složíme nejdřív
základ. Potom tento základ běžícím koncem ovíjíme. Poslouží nám
jako kolej pro vedení materiálu do dalších poschodí uzlu.
Zásoba provazu nebo řemínku na ovíjení musí být dostatečně
dlouhá, je třeba odhadnout ji předem.
Třídílný turban se ovíjí někdy tak dlouho, až z něho vznikne
krásná turbanová koule. V malých rozměrech poslouží jako pří-
věšek, knoflík nebo zakončení rukojeti, ve větších je z ní pružná
tlumicí hruška; zabrání, aby se navzájem odřely čluny; to už jsou
speciální úkoly.
Ozdobné i praktické služby těchto vazeb jsou tak široké, že nikdo
neztratí zbytečně čas, jestliže se s nimi seznámí.

– 108 –
Jednoduchý turban – uzel přátelství

Volně vázaný, první způsob:

1. Na konci provazu, nebo řemínku vyvažte „brýle“ a složte lodní
smyčku (obr. 230).

2. Zkřižte konce provazu, vybíhající ze závitů, a veďte „běžící“

konec v místě 1 pod, v místě 2 nad, v místě 3 pod, v místě 4 nad
(obr. 231).
3. Protáhněte celý běžící konec tímto směrem a máte základ
třídílného turbanu.
4. Roztáhněte z něho prstenec a vidíte jednoduchý, neopletený
turban.
Z tohoto „základu“ vycházejí dva konce. Veďte běžící konec proti
druhému konci podle šipky (obr. 232): v místě 5 pod, v místě 7 nad,
v místě 2 pod, v místě 8 nad, v místě 4 pod, v místě 9 nad, v místě
7 pod, v místě 1 nad, v místě 8 pod, v místě 3 nad, v místě 9 pod,
v místě 5 nad, v místě 1 pod, v místě 2 nad, v místě 3 pod, v místě
4 nad, až do místa 6. Zní to velmi složitě jako každý popis ruční
práce, ale skutečnost je prostá: běžícím koncem ovineme základ
ještě jednou!

– 109 –
 Pak vazbu roztáhneme do prstence nebo konce svážeme a od-
řízneme (obr. 233).
Tímto způsobem se chrání i zdobí lana, kryjí se jím spojky na
různých provaznických výrobcích, stáhnou se do něho cípy šátku,
může se připevnit hřebíčkem nebo nalepit na rukojeť hole nebo
deštníku. Někdy se mu říká také „uzel přátelství“, protože to je – po
spojení konců – nekonečná vazba. Pak se váže z hnědého, kulatého
nebo plochého, navoskovaného a naleštěného řemínku.

Druhý způsob:
1. Složte dva závity do tvaru osmičky a běžící konec podvlékněte
spodním závitem podle kresby (obr. 234).

– 110 –
 2. Ohyb spodního závitu – vyznačený černě – protáhněte spodem
do závitu horního po směru šipky. Vznikne částečný základ turbanu
(obr. 235).

3. Doplňte jej tím, že protáhnete běžící konec ve směru šipky. Pak

můžete ovíjet právě tak jako při prvním způsobu vázání z „brýlí“
(obr. 236).
Vázání kolem předmětu:
Zkuste to na prstech levé ruky! Postupujete, jako byste pletli
copánek ze tří pramenů, dva prameny vidíme v obou závitech a třetí
v běžícím konci. Pleteme ovšem „dokola“.
Postup okolo prstů:
Otočte si provázek nebo řemínek kolem dvou nebo tří prstů levé
ruky (obr. 237). Na kulatém kolíku byste vázali právě tak (obr. 238).
První závit, černý, je blíž k nehtům prstů a druhý vineme vlevo od
něho.

– 111 –
 Začneme plést:
1. Černý ohyb prvního závitu dejte pod závit druhý podle kresby
(obr. 239).
2. Běžící konec provlečte zvenčí do tohoto ohybu podle kresby.
Znova dejte první závit pod druhý – často už tam vklouzne sám.
Protáhněte běžící konec.
3. Zase dejte první závit pod druhý a běžící konec pod první
a tak pokračujte (obr. 240). Při tomto postupu není počet tur-
banových závitů omezen na tři. „Pletený turban“ je tak bohatý,
jak to dovoluje velikost základních závitů a tloušťka materiálu
a jak si přejete.
4. Hotový základ sejmeme z prstů, dáme mu pravidelný tvar
(obr. 241) a pak tyto „koleje“ ovíjíme (obr. 242). Kdyby se vám
pletly oba ohyby s běžícím koncem, tedy si první závit nakřídujte,
hned jak navinete základ na prsty! Také tady platí stará zkušenost:
jakmile to jednou pochopíte, jakmile se to jednou povede, začnete
vázat mechanicky.

– 112 –
Několikadílné turbany

Nejprve uvážeme velikost a počet ovinů budoucího turbanu. Tyto

vazby jsou těsné, nemůžeme je dodatečně upravovat protahováním
běžného konce a dotahováním závitů. Odhadněte také správně
délku materiálu.
Vážeme pletením:
1. Navineme si první závit na prsty levé ruky tak, abychom drželi
začátek mezi palcem a ukazováčkem a běžící konec (se šipkou) šel
navrch přes palec (obr. 243).
2. Druhou fázi vázání vineme takto (obr. 244): černý konec za
bílý, přes bílý, za bílý a přes bílý ven. Dívejte se přitom na vazbu
tak, aby závity byly v ploše, rovnoměrně s vaším čelem! Natáhněte
ukazováček, ukažte si na nos a máte žádaný pohled! Pokyny za nebo
přes se totiž řídí polohou roviny vázání. Jinak by se říkalo vpravo
nebo vlevo od závitu (obr. 245).

3. V třetí fázi (obr. 246) vedeme čárkovaný konec za černý, přes bílý,
přes černý, za bílý (ohyb), za černý, přes bílý, přes černý, za bílý ven.
4. Ve čtvrté fázi (obr. 247) jde tečkovaný konec za černý, přes
černý, za bílý, přes čárkovaný, pod černý, přes bílý (ohyb!), pod čár-
kovaný, přes černý, pod bílý, přes čárkovaný, pod černý, přes bílý
a – není dokresleno – samozřejmě cestou pod čárkovaný, přes černý
a pod bílý k začátku provazu.

– 113 –
 5. Jedeme proti začátku znova, jako po kolejích. Uzel ovineme
a vytvoříme další „poschodí“. U malých turbanů připravíme zá-
kladní závity trochu větší a pak je dotahujeme.
6. Pětidílný turban uvážeme ze základu nakresleného na obr. 248.
Je obohacen dalším průpletem konce.
Hotové turbany urovnáme a nasadíme na ochranu rozedřeného
a vyspraveného místa, jako „krycí vazbu“ na jiný uzel, na spojku
dvou lan, pro vnější ochranu nebo jeho ozdobu. Někdy se musí
turban ovázat těsně kolem lana. Navlečený by klouzal. To vyžaduje
trpělivost a zručnost. Navlečený turban se může k lanu také přišít,
na jiné podklady se přilepí nebo připevní hřebíčkem (obr. 249).
Vážeme na prkénku:
Vázání několikadílných turbanů je složité jen do té chvíle, než se
podaří. Potom pracujeme zpaměti, „podle hmatu“.
V dílnách, kde nepracují odborníci, a ve výrobě sérií stejně
velkých uzlů postupujeme takto:
1. Na kus tuhého papíru zřetelně nakreslete (ve větším rozměru,
než má naše kresba) základ čtyřdílného turbanu; nákres přilepte
na prkénko (obr. 250).
2. Do trojúhelníčků vznikajících mezi závity zatlučte delší tenké
hřebíčky bez hlaviček, dva a dva vedle sebe. Částečně to naznačuje-
me křížky.

– 114 –
 3. Začněte vázat, veďte provázek nebo řemínek ve správném
křížení závitu.
4. Sejměte z prkénka hotový základ a oviňte jej v ruce (obr. 251).
Právě tak zhotovíme pětidílný turban, musíme jen vždycky správně
rozčlenit fáze vázání, rozlišené na modelech různou barvou.

Turban ze dvou

Poslouží trojím způsobem: uzavře spolehlivé a ozdobné turbanové

poutko, spojí dvě kluzká lana, provazy nebo mastné řemínky, zakon-
čí dvoupramenný provaz. Konce obou provazů na kresbě (obr. 252)
znázorňují tedy dva konce jediného provazu, na kterém chceme
vyvázat poutko, konce dvou různých pramenů nebo dva prameny
dvoudílného lana.
Postup vázání:
1. Z levého konce složíme závit, černý pravý konec pod něj pod-
ložíme a vedeme ho nad pevnou část a pod konec označený šipkou.

– 115 –
 2. Podle směru šipky vedeme černý pravý konec dál, až se vy-
tvoří souměrný základ odpovídající základu jednoduchého turbanu
(obr. 253). Ze souměrné spleti vycházejí střídavě bílý konec, černý
a obě pevné části.
3. Bílý konec vedeme podle šipky okolo pevné části druhého
provazu a pak do středu spleti. Černý konec vedeme podle šipky
okolo druhé pevné části, rovněž do středu spleti.
4. Uzel rovnoměrně stáhneme (obr. 254).

– 116 –
 Pletence

Pletení a splétání není vázání uzlů, je to samostatný, značně obsáhlý

obor. Proto si vysvětlíme jen ty záplety a pletence, které uzlové
vazby nutně doplňují nebo z nich vycházejí. Pleteme z jemnějšího
materiálu, kulatých nebo plochých řemínků, lýka, rákosu, proutí,
stužek, plechových pásků, měkkých drátů a z barevných šňůr. Tak
vzniknou různé opasky, obojky, přívěsky a dekorační předměty. Kdo
zná základní postupy, poradí si v různých případech sám. Zajímavou
ukázkou lidového umění je pletení pomlázek. Pletení košíků bývalo
samostatným řemeslem, košíkářstvím.

Pletenec ze tří

Není třeba popisu, je každému znám (obr. 255). Vzájemné podklá-

dání pramenů spojuje také širší pletenec ze sudého počtu kulatých
nebo plochých pramenů. Z plochého materiálu upleteme pás.

– 117 –
Pletená zkratka

Provaz se složí podle kresby (obr. 256) do podlouhlého závitu a pak

podložíme čárkovaný pramen pod černý a nad tečkovaný. Plete-
me „ze tří“ až do konce (obr. 257). Je to běžná ozdoba přívěsných
šňůrek řemínků, bičů; o dalším použití jsme již mluvili. Při pletení
volný konec vytahujeme.

Pletenec ze čtyř

Pletení se stane mechanickou prací, jakmile pochopíme počáteční

náběh. Ruce pak překládají prameny samy, kontrolujeme jen
pravidelnost tvaru. Pletence „ze čtyř“ začneme tím, že zkřížíme
oba vnitřní prameny (tečkované), pak vezmeme do prstů prame-
ny vnější, zase je zkřížíme, vnější ohneme dovnitř a tak můžeme
pokračovat do nekonečna (obr. 258).

Pletenec z osmi v ploše

Prameny upevníme těsně vedle sebe na prkénku a přitlučeme

nebo je mezi dvě prkénka sevřeme (sešroubujeme), stiskneme je
ke svěráku, navlhčíme na tvrdý drát a pak zavěsíme. Když pleteme
opasky, zachytíme řemínky zakončené očkem do otvorů ve sponě

– 118 –
nebo je přímo z kůže nařežeme, nerozdělané. Prameny si pro pře-
hled očíslujeme – viz obr. 259.
Pak začneme plést:
1. Zkřížíme 2 nad 1–4 nad 4–6 nad 5–8 nad 7.
2. Potom zkřížíme zleva doprava: 1 nad 4–3 nad 6–5 nad 8 atd.
Prsty se za chvilku zaběhnou, jde to samo. Potřebujeme‑li opasek
nebo pletenou stuhu (obr. 260), opatříme sponu dvakrát osmi
otvo­ry a vždy do protilehlých zachytíme přesně odměřenou délku
(obr. 261). Můžeme pracovat z různobarevných pramenů.

Oblý pletenec ze šesti

Postupujeme takto:
1. Šest pramenů seřadíme do tří dvojic (obr. 262).
2. Podle směru šipek přeložíme černé prameny přes bílé (obr. 263).
3. Vzniknou nové dvojice „černý–bílý“, jak proti sobě běží z pře-
dešlých dvojic.
4. Podle směru šipek přeložíme bílé prameny přes černé, takže
zase běží dílo do dalších dvojic, ze kterých budeme překládat černé
přes bílé.
Hotový pletenec je tím vzhlednější, čím je pravidelnější a těs-
nější, čím pečlivěji je utahován (obr. 264). Začneme pozorně, přesně
rozlišujeme „dvojice“, ale pak se ruce rozběhnou mechanicky.

– 119 –
 Zkuste z většího sudého počtu pramenů. Podobně se oplétají
plochými tenkými řemínky držadla a násadky, bičíky i ozdobné
kazety. Řemínky můžeme na hranách tenčit.

Čtyřhranný pletenec z osmi

Bude se vám líbit, až se povede, je snadný.

Postup pletení:
1. Osm pramenů – řemínků, provázků, strun – sevřeme mezi dvě
prkénka nebo do svěráku a seřadíme si je do dvou čtveřic.
2. Vnější pravé čtveřice veďte pod všechny prameny, oddělte jimi
vnější pramen z levé čtveřice (černý) a veďte tento pramen vrchem
až k pravé čtveřici (obr. 265).
Stav práce je nyní tento: V pravé ruce držíte čtyři prameny,
z nichž jeden byl přiveden zleva, v levé ruce máte také čtyři pra-
meny, ale jeden z nich je od ostatních oddělen.
3. Levý vnější oddělený pramen veďte podobným způsobem
pod všechny, oddělte jím vnější pravý a veďte jej vrchem až k levé
čtveřici (obr. 266).
4. Zase uchopte oddělený pramen, jedle jím pod všechny tak,
abyste oddělili pramen na opačné straně, a zaveďte jej ke čtveřici.

– 120 –
 Jakmile pochopíte systém pletení, zasunujte ohýbané konce co
nejtěsněji do hotové práce, aby pletenec byl dosti hustý a pružný
(obr. 267). Praktické použití je rozsáhlé, někdy se tak pletou kožené
provazy pro speciální služby i z většího počtu pramenů. Pro svůj
útulný a hezký domov si nakreslete a potom vyrobte z papírového
nebo konopného provazu lustrové závěsy; kablíky se protáhnou
vnitřkem. Zhotovíte držadlo bičíku, různé přívěsky. Pletete‑li
z pramenů, které se pravidelně do ztracena ztenčují, vznikne další
vkusný tvar; prameny mohou být po dvojicích barevné.
Vazbami, uzly a sítěmi vyzdobíme vodáckou klubovnu, ze starého
kormidelního kola vytvoříme typický lustr, zavěšený na pletencích
a vyzdobený uzly.

Pletený řetězec ze čtyř

Postup práce:
1. Svažte čtyři prameny a potom z nich složte suk.
2. Podle obr. 268 ohněte oba černé prameny proti sobě, levý
čárkovaný veďte křížem přes levý černý a pod pravý černý a pravý
čárkovaný po směru šipky přes pravý černý a pod levý černý.

– 121 –
 3. Potom utáhněte první suk a nad něj další; vznikne první článek
řetězce.
Na naší kresbě jsou prameny vedeny pro lepší názornost dvo-
jitě a vidíme na ní několik hotových článků; poslední je odkloněn
do svislé roviny, aby byl jasný pohled na způsob utahování suků
(obr. 269).

– 122 –
 Splétání

Znalost vázání uzlů je pouze východiskem nejrůznějších provaz-

nických prací. Říkáme jim „provaznické“, ale jsou to spíše „práce
s provazem“. V tomto smyslu mají širší a hlubší zaměření – provaz
byl dobyvatelem moří, velehor a lepšího života. Nemůžeme to
plně pochopit, protože nemáme moře. Velehory dobýváme ze
sportu a lepší svět si představujeme jen s dokonalou moderní
mechanizací. Není to správné, hovořili jsme o tom už na začátku
této příručky a musíme tím také skončit. Spojování provazů vzá-
jemným vpletením jejich pramenů nebo koncování lan zpětným
vpletením pramenů, to je dovednost, která u námořních národů
rozhoduje právě tak jako zručnost našeho svářeče nebo sou-
stružníka.
Naše návody předpokládají třídílné provazy.
Se čtyřmi prameny pracujeme obdobně. Vyzkoušíme to na kusech
starých provazů, prameny různě obarvíme. Pracujeme‑li s novým
provazem, podvážeme rozpletený konec bandáží, aby se nepoškodil
zbytečně dlouhý kus lana: odměřte si délku rozpletení, oviňte ban-
dáž a teprve potom uvolněte prameny.
Prameny otvíráme bodcem, jejž někdy navlhčíme nebo namas-
tíme, aby lépe do nich vnikal. Musíme pracovat přesně a čistě;
to vyžaduje zkušenosti. Spojujeme‑li oběžná a hnací lana, prove-
deme spojení „do ztracena“, aby spleť procházela dobře kladkou
nebo řemenicí. Pak ubíráme postupně z provazu vlákna ze středu
pramenů, ztenčujeme je. Někdy se skoro nepozná, kde je lano
spleteno.

– 123 –
Spletené oko

Naměříme, jak má být velké, a podle toho rozpleteme provaz. Spleť

musí být tím delší, čím větší bude tah. Když rozpleteme lano, které
se má připojit k pevné části, postupujeme takto:
1. Horní pramen, tečkovaný, protáhneme pod horní závit pevné
části zdvižený bodcem (obr. 270).
2. Prostřední pramen, čárkovaný, protáhneme pod další závit.
3. Nejnižší pramen protáhneme pod nejnižší závit.
4. Začneme splétat: černý pramen protáhneme nad nejbližší
závit pevné části lana, tečkovaný potom pod další, čárkovaný nad
další, pod další, nad další – až do konce.
5. Právě tak zapleteme pramen druhý a třetí.
6. Konce vpletených pramenů stejnoměrně utáhneme a zbytky
odřízneme.

Spletená spojka

Uvolníme prameny konců obou lan podle zatížení a nutné délky

spleti. Přiložíme je „kořeny“ rozpletených lan k sobě střídavě, podle
kresby (obr. 271). Potom postupujeme právě tak jako při splétání
oka, otvory pro prameny napichujeme a otvíráme bodcem. Roz-

– 124 –
hoduje vláčnost a druh materiálu, jeho stav a stáří, vlhkost a síla
zkrutu. Zkušení muži z palub říkají, že poznají stav lana podle toho,
jak do nich vjíždí bodec. Když splétají „do ztracena“, ze středu pra-
menů ubírají nožem vlákna a odevzdávají mistrovskou práci. Spleť
se někdy napouští dehtem; je tím dokonalejší, čím těsněji se k sobě
prameny tisknou, rozhoduje zákon tření, jako u všech vazeb.

Pokládané splétání

Splétané spojky zesilujeme tím, že nevedeme závity jednoduše od

závitu k závitu, ale ovíjíme je. Vysvětluje to obr. 272. Ovíjí se tak,
aby vlákna šla stejným směrem, protože pevnost provazů vláknem
začíná. U podkládaného splétání proplétáme pětkrát až osmkrát. Je
spolehlivé a přitom úhledné.

Dvojspleť

Konce dvou lan přiložíme proti sobě tak, aby se vytvořilo podlouhlé
pevné oko podle kresby (obr. 273). Pak zapleteme přípoje konců
k pevným částem vpravo i vlevo, postupem známým ze spleti oka
z kresby. Vytvoříme tím oko mezi lany nebo bezpečnou spojkou
dvou lan; záplety nebo celé spojení můžeme ovinout bandáží.

– 125 –
Spletená spoj k řetězu

Lano a řetěz můžeme spojit několika způsoby (viz kapitola Spojky),

ale někdy je nutno, aby spojení nebylo objemnější než články řetě-
zu. Třípramenné lano rozpleteme v dostatečné délce, ze dvou pra-
menů zkroutíme oko a navlečeme je do posledního článku řetězu.
Třetí, velký pramen odvineme nazpět asi o devět závitů a do vzniklé
„brázdy“ nakroutíme těsně jeden ze dvou pramenů, ze kterých jsme
vytvořili oko. Pak zhotovíme v místě setkání spleť a zbývající pra-
men zapleteme podkládaně.

Splétání do brázdy

Soudržnost a pevnost krouceného provazového materiálu je dána

zkrutem vláken, nití a pramenů – pletené provazy jsou v naší praxi
vzácné. Odvineme‑li z krouceného provazu jeden pramen, zbude
po něm jeho lůžko, „brázda“. Do této brázdy můžeme vplétat, je
to velmi jednoduché, spojení je skoro neznatelné, jen postupujte
přesně podle návodu.
Chceme spojit dvě lana:
1. Rozpleťte prameny jejich obou konců nazpět asi o dvanáct
závitů.
2. Přiložte k sobě oba rozpletené konce, aby se prameny střídaly,
a porovnejte s kresbou (obr. 274).
3. Ze dvou protilehlých pramenů zkruťte dvoudílnou odbočku
kolmo na směr provazů podle kresby (obr. 275).
4. Z levého provazu odkruťte jeden pramen o devět závitů zpět.
5. Do brázdy, která vznikla v levém provaze, zaviňte
pra­men b (viz obr. 276) pravého provazu, a jestliže ho kus zbude,
zkruťte z něho a z pramenu označeného a odbočku. Pak odviňte
poslední pramen pravého konce o devět závitů zpět a nakruťte do

– 126 –
jeho brázdy poslední pramen levého konce; ze zbytků spojte třetí
odbočku. Vznikne spoj, u kterého musíme odstranit odbočky.
6. Odbočky zase rozvineme, zkrátíme je, jsou‑li příliš dlouhé,
nařídíme oba konce proti sobě a jejich vlákno rozčísneme na tři
čtvrtiny a na čtvrtinu tloušťky. Tříčtvrtinové díly svážeme podle
kresby a obvyklým postupem zapleteme do lana. Je to pečlivá
a přesná práce, nezbytná pro neznatelné spoje hnacích lan.

Prodloužení lana novými prameny

Z prodlouženého konce rozpleťte tři prameny. Přiložte proti nim

stejně rozpletený konec prodlužující (obr. 276). Potom spleťte
mezi prsty velmi silně prameny b a c, aby na místě B a M zbyly
krátké konce pro pozdější zapletení. Pak nasadíme do brázdy
v místě A zvláštní samostatný pramen v (jehož koneček potom
zapleteme s koncem K2) a po celé délce pramenů jej natáčíme až

– 127 –
do místa N. Tam jej opět zapleteme s koncem a. Je to vcelku vel-
mi jednoduché, ovšem po první praktické zkoušce. Prodloužíme
krátké lano nebo podobným postupem spojíme dvě lana.

Věneček

Z kusu provazu rozpleteme tři stejně dlouhé prameny. Pak z jednoho

pramene spojíme základ, koleje pro další prameny (obr. 277). Navi-
neme druhé dva prameny, těsně a pevně zkrucujeme! Provazový
věneček poslouží jako poutko nebo držadlo na laně, u beden, košů,
zavazadel. Na palubách se hrají někdy hry, kdy se věneček přehazuje
nad sítí.

Provlečené oko

Vytvoříme je z volného konce protaženého dvakrát mezi prameny

pevné části. Zbytky pramenů spojíme okolo pevné části do ozdob­
ného uzlu nebo je zapleteme.

– 128 –
 Slovo na rozloučenou

V této polytechnické knížce je několik set pokynů, kreslených

i psaných, pro dovedné ruce a pozorné pracovníky. Můžete jich vy-
užít v bezpočtu praktických služeb v nejrůznějších oborech nebo
jen pro zdravý výcvik zručnosti a vtipu.
Vázání uzlů se snadno stane vášnivým duševním sportem, je zna-
menitou látkou pro zajímavé soutěže, závody a hry, v klubovnách, ve
škole i v letních táborech. Kde chcete tak jasně dokázat pohotovost
a chytrou hlavu jako s provazem v ruce? Je to přitom práce, ze které
vane moře, boj s velehorami a pionýrský souboj s nesnázemi.
Soustavné zpracování uzlů a vazeb je jistě původní novinka,
a to ne pouze v české literatuře. Shromažďuje zkušenosti získané
stykem s lidmi, kteří pracují na první frontě pokroku, často bez
nejnutnějších pomůcek a tváří v tvář všem překážkám.
Jim také autor děkuje, ať se s nimi setkal kdekoli na světě.

– 129 –
F. A. Elstner
Vázání uzlů

Edice Deníky a cestopisy

Ilustrace F. A. Elstner
Ilustrace na obálce F. A. Elstner
Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 9. 4. 2019

ISBN 978‑80‑7602‑713‑8 (epub)

ISBN 978‑80‑7602‑714‑5 (pdf)
ISBN 978‑80‑7602‑715‑2 (prc)