FAKULTA ELEKTROTECHNIKY A KOMUNIKAČNÍCH TECHNOLOGIÍ

VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ

Elektrické stroje
2 FEKT VUT v Brně

Obsah
1. VŠEOBECNĚ O ELEKTRICKÝCH STROJÍCH .........................................................9
1.1. ZÁKLADNÍ POJMY A ROZDĚLENÍ ...................................................................................... 9
1.2. HLAVNÍ ČÁSTI ELEKTRICKÝCH STROJŮ ............................................................................ 9
1.3. ZTRÁTY A ÚČINNOST ..................................................................................................... 10
1.4. PROVEDENÍ ELEKTRICKÝCH STROJŮ .............................................................................. 11
1.5. SYSTÉM POMĚRNÝCH JEDNOTEK (PER UNIT SYSTEM) .................................................... 11
2. TRANSFORMÁTORY ...................................................................................................14
2.1. PROVEDENÍ TRANSFORMÁTORŮ .................................................................................... 14
2.2. PRINCIP ČINNOSTI TRANSFORMÁTORU ........................................................................... 15
2.2.1. Ideální transformátor ................................................................................ 15
2.2.2. Skutečný transformátor ............................................................................. 18
2.2.3. Fázorový diagram transformátoru naprázdno .......................................... 20
2.2.4. Fázorový diagram skutečného transformátoru při zatížení ...................... 23
2.2.5. Určení parametrů obvodového modelu transformátoru ........................... 25
2.3. REGULACE NAPĚTÍ ........................................................................................................ 25
2.4. AUTOTRANSFORMÁTOR ................................................................................................ 28
2.5. IMPULSNÍ TRANSFORMÁTOR .......................................................................................... 28
2.6. ROZPTYLOVÉ TRANSFORMÁTORY ................................................................................. 29
2.7. TROJFÁZOVÝ TRANSFORMÁTOR .................................................................................... 29
2.7.1. Zapojení vinutí trojfázových transformátorů. ........................................... 30
2.7.2. Transformátor na změnu počtu fází .......................................................... 35
2.7.3. Kontrolní otázky a úkoly ........................................................................... 36
3. ASYNCHRONNÍ STROJE .............................................................................................38
3.1. ÚVOD ............................................................................................................................ 38
3.2. PROVEDENÍ ASYNCHRONNÍHO STROJE ........................................................................... 38
3.3. PRINCIP ČINNOSTI .......................................................................................................... 39
3.4. VZNIK TOČIVÉHO MAGNETICKÉHO POLE ....................................................................... 40
3.5. ROZLOŽENÍ MAGNETICKÉHO TOKU VE VZDUCHOVÉ MEZEŘE ......................................... 41
3.6. VINUTÍ TROJFÁZOVÝCH STROJŮ .................................................................................... 43
3.6.1. Činitel vinutí a indukované napětí ............................................................ 44
3.6.2. Indukované napětí v trojfázovém vinutí .................................................... 46
3.6.3. Oblasti práce asynchronního stroje .......................................................... 49
3.6.4. Obvodový model asynchronního motoru................................................... 49
3.6.5. Moment a momentová charakteristika asynchronního motoru ................. 51
3.7. PROVOZNÍ VLASTNOSTI ASYNCHRONNÍCH MOTORŮ ...................................................... 54
3.7.1. Spouštění trojfázových asynchronních motorů ......................................... 54
3.7.2. Spouštění motorů s kotvou nakrátko ......................................................... 54
3.7.2.1. spouštění přímým připojením na plné síťové napětí ................................. 54
3.7.2.2. Spouštění snížením napětí na statoru ........................................................ 55
3.7.2.2.1. Spouštění statorovým spouštěčem ......................................................... 55
3.7.2.2.2. Spouštění přepínačem hvězda - trojúhelník (Y/D) ................................ 55
3.7.2.2.3. Spouštění pomocí autotransformátoru.................................................. 56
3.7.2.2.4. Spouštění pomocí polovodičového regulátoru napětí ........................... 57
Elektrické stroje 3

3.7.2.3. Speciální úpravy klece ............................................................................... 57

3.7.2.3.1. Motor s odporovou klecí........................................................................ 57
3.7.2.3.2. Motor s dvojitou klecí ............................................................................ 57
3.7.2.3.3. Motory s vírovou kotvou ........................................................................ 58
3.7.3. Spouštění motorů s vinutým rotorem ......................................................... 58
3.7.4. Regulace rychlosti trojfázového asynchronního motoru ........................... 59
3.7.4.1. Regulace otáček pomocí skluzového výkonu ............................................. 59
3.7.4.2. Regulace otáček změnou kmitočtu ............................................................. 60
3.7.4.3. Regulace otáček změnou počtu pólů .......................................................... 60
3.7.5. Brzdění asynchronních motorů .................................................................. 60
3.7.5.1. Brzdění protiproudem ................................................................................ 60
3.7.5.2. Brzdění generátorické ................................................................................ 60
3.7.5.3. Dynamické brzdění .................................................................................... 61
3.8. LINEÁRNÍ ASYNCHRONNÍ MOTOR ................................................................................... 61
3.9. HYSTEREZNÍ MOTOR ...................................................................................................... 61
3.10. JEDNOFÁZOVÝ ASYNCHRONNÍ MOTOR ........................................................ 62
3.11. MOTOR SE STÍNĚNÝM PÓLEM ...................................................................... 65
3.12. DVOUFÁZOVÝ ASYNCHRONNÍ MOTOR ......................................................... 65
3.13. ASYNCHRONNÍ TACHOGENERÁTOR ............................................................. 67
3.14. SELSYNY ..................................................................................................... 67
3.15. KONTROLNÍ OTÁZKY A PŘÍKLADY ............................................................... 72
4. SYNCHRONNÍ STROJE ............................................................................................... 74
4.1. PROVEDENÍ A PRINCIP ČINNOSTI .................................................................................... 74
4.2. REAKCE KOTVY STROJE S HLADKÝM ROTOREM ............................................................. 75
4.3. OBVODOVÝ MODEL SYNCHRONNÍHO STROJE ................................................................. 77
4.4. MOMENT ASYNCHRONNÍHO STROJE ............................................................................... 78
4.5. SYNCHRONNÍ GENERÁTOR PRACUJÍCÍ DO SAMOSTATNÉ ZÁTĚŽE .................................... 79
4.6. PARALELNÍ PRÁCE SYNCHRONNÍHO GENERÁTORU SE SÍTÍ .............................................. 80
4.6.1. Chod s nulovým činným výkonem .............................................................. 81
4.6.2. Chod s nenulovým činným výkonem ............................................................ 81
4.7. SYNCHRONNÍ STROJ S VYNIKLÝMI PÓLY ........................................................................ 83
4.8. SYNCHRONNÍ MOTOR ..................................................................................................... 84
4.9. ZVLÁŠTNÍ SYNCHRONNÍ STROJE ..................................................................................... 85
4.9.1. Zvláštní konstrukce synchronních alternátorů .......................................... 85
4.9.1.1. Alternátor s drápkovým rotorem................................................................ 85
4.9.1.2. Homopolární alternátor ............................................................................. 86
4.9.2. Zvláštní konstrukce synchronních motorů ................................................. 86
4.9.2.1. Synchronizovaný asynchronní motor ......................................................... 86
4.9.2.2. Krokové motor ........................................................................................... 87
4.10. KONTROLNÍ OTÁZKY A PŘÍKLADY (K ČÁSTI 2.4.) ........................................ 89
5. STEJNOSMĚRNÉ STROJE .......................................................................................... 90
5.1. PROVEDENÍ A PRINCIP ČINNOSTI .................................................................................... 90
5.2. VINUTÍ STEJNOSMĚRNÝCH STROJŮ ................................................................................. 91
5.3. ELEKTROMAGNETICKÝ MOMENT A INDUKOVANÉ NAPĚTÍ KOTVY .................................. 93
5.4. ALTERNATIVNÍ ODVOZENÍ INDUKOVANÉHO NAPĚTÍ A VNITŘNÍHO MOMENTU. .............. 95
5.5. ROZMĚROVÁ ROVNICE STROJE ....................................................................................... 97
5.6. REAKCE KOTVY ............................................................................................................. 97
5.7. KOMUTACE .................................................................................................................... 99
4 FEKT VUT v Brně

5.8. PROVOZNÍ VLASTNOSTI STEJNOSMĚRNÝCH STROJŮ ..................................................... 101

5.8.1. Provozní vlastnosti stejnosměrných dynam ............................................. 101
5.8.1.1. dynamo s cizím buzením .......................................................................... 101
5.8.1.2. dynamo s derivačním buzením ................................................................ 102
5.8.1.3. Dynamo se sériovým buzením ................................................................. 104
5.8.1.4. Dynamo se smíšeným (kompaundním) buzením ...................................... 104
5.8.2. Provozní vlastnosti stejnosměrných motorů ............................................ 104
5.8.3. Motor s cizím buzením............................................................................. 104
5.8.4. Motor s derivačním buzením ................................................................... 105
5.8.5. Motor se sériovým buzením ..................................................................... 107
5.8.5.1. Motor se smíšeným (kompaundním) buzením ......................................... 108
5.8.6. Zvláštní stejnosměrné stroje .................................................................... 109
5.8.7. Kontrolní otázky a příklady (k části 2.5.) ................................................ 113
Elektrické stroje 5

Seznam obrázků
OBR. 2.1 JEDNOFÁZOVÝ TRANSFORMÁTOR: A) PLÁŠŤOVÝ B) JÁDROVÝ ..................................... 14
OBR. 2.2 TRANSFORMÁTOROVÉ PLECHY A) TVAR M B) TVAR EI ............................................... 15
OBR. 2.3 TROJFÁZOVÝ JÁDROVÝ TRANSFORMÁTOR .................................................................. 15
OBR. 2.4 A) IDEÁLNÍ TRANSFORMÁTOR B) A C) OBVODOVÝ MODEL IT ...................................... 16
OBR. 2.5 A) SKUTEČNÝ TRANSFORMÁTOR NAPRÁZDNO B) OBVODOVÝ MODEL ......................... 18
OBR. 2.6 OBVODOVÝ MODEL SKUTEČNÉHO TRANSFORMÁTORU PŘI ZATÍŽENI ........................... 19
OBR. 2.7A) ZJEDNODUŠENÝ OBVODOVÝ MODEL TRANSFORMÁTORU B) FÁZOROVÝ DIAGRAM
ZJEDNODUŠENÉHO MODELU ............................................................................................... 20
OBR. 2.8 PRŮBĚH INDUKOVANÉHO NAPĚTÍ, MAGNETIZAČNÍHO PROUDU A TOKU ....................... 21
OBR. 2.9 ZJEDNODUŠENÝ FÁZOROVÝ DIAGRAM ........................................................................ 22
OBR. 2.10 FÁZOROVÉ DIAGRAMY .............................................................................................. 23
OBR. 2.11 NÁHRADNÍ SCHÉMA TRANSFORMÁTORU ................................................................... 24
OBR. 2.12 FÁZOROVÝ DIAGRAM TRANSFORMÁTORU ZATÍŽENÉHO OHMICKO-INDUKČNÍ ZÁTĚŽÍ 24
OBR. 2.13 A) ZJEDNODUŠENÝ MODEL TRANSFORMÁTORU NAPRÁZDNO ..................................... 25
OBR. 2.14 A) ZATĚŽOVACÍ CHARAKTERISTIKA TRANSFORMÁTORU B) PRINCIP REGULACE C)
KLADIČKOVÝ TRANSFORMÁTOR ........................................................................................ 26
OBR. 2.15 ZJEDNODUŠENÝ FÁZOROVÝ DIAGRAM PŘI ZATÍŽENÍ ................................................. 27
OBR. 2.16 A) AUTOTRANSFORMÁTOR S PEVNOU ODBOČKOU B) REGULAČNÍ TRANSFORMÁTOR
28
OBR. 2.17 A)IMPULS NA VSTUPNÍCH SVORKÁCH IMPULSNÍHO TRANSFORMÁTORU, B)IMPULS NA
VÝSTUPNÍCH SVORKÁCH IMPULSNÍHO TRANSFORMÁTORU ................................................ 29
OBR. 2.18 A) ZMĚNA ROZPTYLU POMOCÍ ROZPTYLOVÉHO MŮSTKU, B) ZMĚNA ROZPTYLU
POSUVNÝM JÁDREM ........................................................................................................... 29
OBR. 2.19 INDUKOVANÉ NAPĚTÍ NA CÍVKÁCH TRANSFORMÁTORU ............................................ 31
OBR. 2.20 USPOŘÁDÁNÍ VINUTÍ NA SLOUPCÍCH A PŘIPOJENÍ KE SVORKOVNICI .......................... 31
OBR. 2.21 KRESLENÍ VINUTÍ TROJFÁZOVÉHO TRANSFORMÁTORU PRO KONTROLU HODINOVÉHO
ÚHLU PODLE NORMY .......................................................................................................... 31
OBR. 2.22 ZAPOJENÍ VINUTÍ VN DO HVĚZDY (B) ; ODPOVÍDAJÍCÍ FÁZOROVÝ DIAGRAM (A). ....... 32
OBR. 2.23 ZAPOJENÍ VINUTÍ VN DO HVĚZDY A DO TROJÚHELNÍKA. ............................................ 32
OBR. 2.24 PŘÍKLADY ZAPOJENÍ VINUTÍ NN DO HVĚZDY A DO TROJÚHELNÍKA ............................ 33
OBR. 2.25 PŘÍKLADY ZAPOJENÍ VINUTÍ NN DO LOMENÉ HVĚZDY. .............................................. 34
OBR. 2.26 PŘÍKLADY ZAPOJENÍ DY1 A YZ1. .............................................................................. 35
OBR. 2.27A) TRANSFORMACE JEDNOFÁZOVÉ SOUSTAVY NA DVOUFÁZOVOU B) TRANSFORMACE
TROJFÁZOVÉ SOUSTAVY NA DVOUFÁZOVOU (SCOTTOVO ZAPOJENÍ) .................................. 36
OBR. 3.1 USPOŘÁDÁNÍ HLAVNÍCH ČÁSTÍ ASYNCHRONNÍHO MOTORU ........................................ 38
OBR. 3.2 PROVEDENÍ ASYNCHRONNÍHO MOTORU ...................................................................... 39
OBR. 3.3 VZNIK TAŽNÉ SÍLY ASYNCHRONNÍHO MOTORU ........................................................... 39
OBR. 3.4 VZNIK TOČIVÉHO MAGNETICKÉHO POLE ..................................................................... 40
OBR. 3.5 USPOŘÁDÁNÍ CÍVEK A MAGNETICKÉ POLE ČTYŘPÓLOVÉHO VINUTÍ A) ZALOŽENÍ JEDNÉ
FÁZE B) MAGNETICKÉ POLE TROJFÁZOVÉHO VINUTÍ C) FÁZOROVÝ DIAGRAM .................... 41
OBR. 3.6 PRŮBĚH MAGNETOMOTORICKÉHO NAPĚTÍ CÍVKY SOUSTŘEDĚNÉ V JEDNÉ DRÁŽCE. .... 42
OBR. 3.7 MAGNETICKÉ POLE VINUTÍ ROZLOŽENÉ VE VÍCE DRÁŽKÁCH ...................................... 42
OBR. 3.8 ELEMENTÁRNÍ TŘÍFÁZOVÉ VINUTÍ: A) PRŮBĚHY MAGNETICKÉ INDUKCE B PRO ČASOVÉ
OKAMŽIKY T1A T2 B) FÁZOROVÝ DIAGRAM PROUDŮ C) SCHÉMA ZAPOJENÍ ........................ 43
OBR. 3.9 A)CÍVKA TROJFÁZOVÉHO VINUTÍ, B)JEJÍ ZNAČENÍ VE SCHÉMATU................................ 43
OBR. 3.10 DVOUVRSTVÉ VINUTÍ Q = 24, 2P = 4, Q = 2 DRÁŽKY, ΤP = 6 DRÁŽEK ........................ 44
OBR. 3.11 ČINITEL KROKU......................................................................................................... 45
OBR. 3.12 ČINITEL ROZLOHY .................................................................................................... 46
OBR. 3.13 POHYB CÍVKY V MAGNETICKÉM POLI ........................................................................ 46
6 FEKT VUT v Brně

OBR. 3.14 A) ZNÁZORNĚNÍ SYNCHRONNÍHO OTÁČENÍ MAGNETICKÝCH POLÍ ROTORU A STATORU

PŘI ZATÍŽENÍ B) VZÁJEMNÁ POLOHA FÁZORŮ MAGNETICKÝCH POLÍ ASYNCHRONNÍHO
MOTORU PŘI ZATÍŽENÍ ....................................................................................................... 48
OBR. 3.15 OBLASTI PRÁCE ASYNCHRONNÍHO STROJE................................................................ 49
OBR. 3.16 A) OBVODOVÝ MODEL ASYNCHRONNÍHO STROJE S ROZDÍLNOU FREKVENCÍ VE
STATOROVÉM A ROTOROVÉM VINUTÍ. B) OBVODOVÝ MODEL ROTORU ASYNCHRONNÍHO
STROJE SE STEJNOU FREKVENCÍ VE STATOROVÉM A ROTOROVÉM VINUTÍ. ......................... 50
OBR. 3.17 OBVODOVÝ MODEL S ROTOROVÝM OBVODEM S FREKVENCÍ F1 NA STATORU I ROTORU,
SKUTEČNÉ (NEPŘEPOČTENÉ) VELIČINY A PARAMETRY ROTORU. ....................................... 50
OBR. 3.18 OBVODOVÝ MODEL ASYNCHRONNÍHO STROJE S PARAMETRY PŘEPOČÍTANÝMI NA
POČET ZÁVITŮ STATOROVÉHO VINUTÍ A) ÚPLNÝ, B) ZJEDNODUŠENÝ................................. 51
OBR. 3.19 ZNÁZORNĚNÍ TOKU VÝKONU V ASYNCHRONNÍM MOTORU ....................................... 52
OBR. 3.20 MOMENTOVÁ CHARAKTERISTIKA ASYNCHRONNÍHO STROJE .................................... 53
OBR. 3.21 ZPŮSOBY SPOUŠTĚNÍ MOTORU SE SNÍŽENÍM NAPĚTÍM .............................................. 56
OBR. 3.22 A) USPOŘÁDÁNÍ DRÁŽEK DVOJITÉ KLECE B) MOMENTOVÁ CHARAKTERISTIKA MOTORU
S DVOJITOU KLECÍ C) USPOŘÁDÁNÍ DRÁŽEK VÍROVÉ KLECE .............................................. 57
OBR. 3.23 SPOUŠTĚNI TROJFÁZOVÉHO ASYNCHRONNÍHO KROUŽKOVÉHO MOTORU. ................. 59
OBR. 3.24 A) TOK VÝKONU ASYNCHRONNÍHO MOTORU PŘI REGULACI OTÁČEK ZMĚNOU
SKLUZOVÉHO VÝKONU, B) MOMENTOVÉ CHARAKTERISTIKY MOTORU PRO RŮZNÉ VELIKOSTI
ODPORU ROTOROVÉHO OBVODU. ....................................................................................... 60
OBR. 3.25 LINEÁRNÍ ASYNCHRONNÍ MOTOR. A) NEPOHYBLIVÉ VINUTÍ A POHYBLIVÁ KLEC, B)
POHYBLIVÉ VINUTÍ A NEPOHYBLIVÁ KLEC......................................................................... 61
OBR. 3.26 A) ZÁKLADNÍ USPOŘÁDÁNÍ HYSTERESNÍHO MOTORU B) MOMENTOVÁ
CHARAKTERISTIKA HYSTERESNÍHO MOTORU. .................................................................... 62
OBR. 3.27 PRŮBĚH MAGNETICKÉHO POLE VE VZDUCHOVÉ MEZEŘE JEDNOFÁZ. AS. MOTORU. .. 63
OBR. 3.28 ROZKLAD PULSUJÍCÍHO POLE VE VZDUCHOVÉ MEZEŘE JEDNOFÁZ.AS.MOTORU. ....... 64
OBR. 3.29 A) ZAPOJENÍ JEDNOFÁZOVÉHO ASYNCHRONNÍHO MOTORU S ROZBĚHOVÝM (RV) A
HLAVNÍM (HV) VINUTÍM, B) MOMENTOVÉ CHARAKTERISTIKY PŘI ROZBĚHU MOTORU. ..... 65
OBR. 3.30 A) KONSTRUKČNÍ USPOŘÁDÁNI, B) MOMENTOVÁ CHARAKTERISTIKA MOTORU SE
STÍNĚNÝM POLEM .............................................................................................................. 65
OBR. 3.31 A) PRINCIP USPOŘÁDÁNÍ SERVOMOTORU TYPU FERRARIS B) PRINCIPIÁLNÍ SCHÉMA
DVOUFÁZOVÉHO SERVOMOTORU....................................................................................... 66
OBR. 3.32 OBVODOVÝ MODEL NESOUMĚRNĚ NAPÁJENÉHO SERVOMOTORU A) PRO SOUSLEDNOU
SOUSTAVU NAPĚTÍ, B) PRO ZPĚTNOU SOUSTAVU NAPĚTÍ.................................................... 67
OBR. 3.33 A) SCHÉMA ZAPOJENÍ; B) VÝSTUPNÍ CHARAKTERISTIKY DVOUFÁZOVÉHO
ASYNCHRONNÍHO TACHOGENERÁTORU ............................................................................. 67
OBR. 3.34 ZAPOJENÍ SELSYNŮ PRO PŘÍMÝ PŘENOS ÚHLŮ .......................................................... 68
OBR. 3.35 MŮSTKOVÉ ZAPOJENÍ SELSYNŮ PRO PŘESNÝ PŘENOS ÚHLŮ A VELKÝM VÝSTUPNÍM
MECHANICKÝM MOMENTEM .............................................................................................. 69
OBR. 3.36 ODEČÍTÁNÍ ÚHLŮ POMOCÍ DIFERENCIÁLNÍHO SELSYNU ............................................ 69
OBR. 3.37 A) PRINCIPIÁLNÍ USPOŘÁDÁNÍ RESOLVERU B) URČENÍ SOUŘADNIC V ROTUJÍCÍ
SOUSTAVĚ ......................................................................................................................... 70
OBR. 3.38 A) TRANSFORMACE PRAVOÚHLÝCH SOUŘADNIC B) ZNÁZORNĚNÍ VZTAHŮ MEZI
PRAVOÚHLÝMI A POLÁRNÍMI SOUŘADNICEMI .................................................................... 70
OBR. 4.1 A) KONSTRUKČNÍ USPOŘÁDÁNÍ STROJE S VYNIKLÝMI PÓLY B) KONSTRUKČNÍ
USPOŘÁDÁNÍ STROJE S HLADKÝM ROTOREM C) ELEKTRICKÉ SCHÉMA SYNCHRONNÍHO
STROJE 74
OBR. 4.2 PRINCIP ČINNOSTI SYNCHRONNÍHO ALTERNÁTORU .................................................... 75
OBR. 4.3 REAKCE KOTVY U STROJE S HLADKÝM ROTOREM PŘI ZATÍŽENÍ ................................. 76
OBR. 4.4 ALTERNÁTOR ZATÍŽENÝ OHMICKO – INDUKČNÍ ZÁTĚŽÍ ............................................. 76
Elektrické stroje 7

OBR. 4.5 OBVODOVÝ MODEL SYNCHRONNÍHO ALTERNÁTORU.................................................. 77

OBR. 4.6 A) ZJEDNODUŠENÝ OBVODOVÝ MODEL SYNCHRONNÍHO STROJE B) FÁZOROVÝ DIAGRAM
C) ZÁVISLOST MOMENTU NA ZÁTĚŽNÉM ÚHLU .................................................................. 78
OBR. 4.7 GENERÁTOR PRACUJÍCÍ DO SAMOSTATNÉ ZÁTĚŽE A) OBVODOVÝ MODEL, B) FÁZOROVÝ
DIAGRAM PRO ZATÍŽENÍ REZISTOREM C) FÁZOROVÝ DIAGRAM PRO INDUKČNÍ ZATÍŽENÍ C)
FÁZOVOVÝ DIAGRAM PŘI KAPACITNÍM ZATÍŽENÍ ............................................................... 79
OBR. 4.8 REGULAČNÍ CHARAKTERISTIKY .................................................................................. 80
OBR. 4.9 ZATĚŽOVACÍ CHARAKTERISTIKY ................................................................................ 80
OBR. 4.10 PARALELNÍ PRÁCE SYNCHRONNÍHO GENERÁTORU SE SÍTÍ A) OBVODOVÝ MODEL , B,C,D,
FÁZOROVÉ DIAGRAMY PRO RŮZNÉ REŽIMY PRÁCE ............................................................. 81
OBR. 4.11 A) ZJEDNODUŠENÝ FÁZOROVÝ DIAGRAM GENERÁTORU B) ZJEDNODUŠENÝ FÁZOROVÝ
DIAGRAM MOTORU C) PROVOZNÍ STAVY SYNCHRONNÍHO STROJE ...................................... 82
OBR. 4.12 ZJEDNODUŠENÝ FÁZOROVÝ DIAGRAM SYNCHRONNÍHO STROJE PŘI KONSTANTNÍM
MOMENTU A PROMĚNNÉM BUZENÍ ..................................................................................... 82
OBR. 4.13 V – KŘIVKY ............................................................................................................... 83
OBR. 4.14 SYNCHRONNÍ PÓL S VYNIKLÝMI PÓLY: A) KONSTRUKČNÍ USPOŘÁDÁNÍ B) PRŮBĚH
MOMENTŮ .......................................................................................................................... 84
OBR. 4.15 KONSTRUKČNÍ PROVEDENÍ ALTERNÁTORU S DRÁPKOVÝM MOTOREM....................... 85
OBR. 4.16 PRINCIPIÁLNÍ USPOŘÁDÁNÍ HOMOPOLÁRNÍHO ALTERNÁTORU .................................. 86
OBR. 4.17 A) SYNCHRONIZOVANÝ ASYNCHRONNÍ MOTOR S KOTVOU NAKRÁTKO A VYNIKLÝMI
PÓLY NA ROTORU, B) ROTOR SYNCHRONIZOVANÉHO ASYNCHRONNÍHO MOTORU S
PERMANENTNÍMI MAGNETY ............................................................................................... 87
OBR. 4.18 A) PRINCIP KONSTRUKČNÍHO USPOŘÁDÁNÍ KROKOVÉHO MOTORU B) MODERNÍ
KONSTRUKCE KROKOVÉHO MOTORU S PERMANENTNÍM MAGNETEM ................................. 88
OBR. 5.1 HLAVNÍ ČÁSTI STEJNOSMĚRNÉHO STROJE ................................................................... 90
OBR. 5.2 PRINCIP ČINNOSTI STEJNOSMĚRNÉHO STROJE.............................................................. 90
OBR. 5.3 A) ZAPOJENÍ CÍVEK SMYČKOVÉHO NEKŘÍŽENÉHO VINUTÍ B) ZAPOJENÍ CÍVEK
SMYČKOVÉHO KŘÍŽENÉHO VINUTÍ ..................................................................................... 92
OBR. 5.4 A) KOMUTÁTOROVÉ SCHÉMA SMYČKOVÉHO VINUTÍ Z OBR. 2.5-2C. B) PRINCIPIÁLNÍ
ZAPOJENÍ TÉHOŽ VINUTÍ..................................................................................................... 93
OBR. 5.5 A) PRINCIP ZAPOJENÍ CÍVEK VLNOVÉHO VINUTÍ B) ROZVINUTÉ SCHÉMA VLNOVÉHO
VINUTÍ 93
OBR. 5.6 A,B) PRINCIPIÁLNÍ SS. STROJE. C) ROZLOŽENÍ INDUKCE MAGNETICKÉHO POLE VE
VZDUCHOVÉ MEZEŘE ......................................................................................................... 93
OBR. 5.7 ENERGETICKÝ DIAGRAM DYNAMA .............................................................................. 95
OBR. 5.8 ROZLOŽENÍ INDUKCE VE VZDUCHOVÉ MEZEŘE ........................................................... 96
OBR. 5.9 VLIV REAKCE KOTVY NA MAGNETICKÉ POLE VE VZDUCHOVÉ MEZEŘE. ...................... 98
OBR. 5.10 A) PRŮBĚHY MAGNETICKÝCH POLÍ ZATÍŽENÉHO STROJE. B) UMÍSTĚNÍ KOMPENZAČNÍHO
VINUTÍ 98
OBR. 5.11 PRINCIP KOMUTACE ................................................................................................ 100
OBR. 5.12 PRŮBĚH CÍVKOU BĚHEM KOMUTACE ....................................................................... 100
OBR. 5.13 KOMUTAČNÍ PÓLY .................................................................................................. 101
OBR. 5.14 A) ZAPOJENÍ DYNAMA S CIZÍM BUZENÍM B) ZATĚŽOVACÍ CHARAKTERISTIKA DYNAMA
S CIZÍM BUZENÍM ............................................................................................................. 102
OBR. 5.15 A) ZAPOJENÍ DERIVAČNÍHO DYNAMA B) CHARAKTERISTIKA NAPRÁZDNO DERIVAČNÍHO
DYNAMA 102
OBR. 5.16 ZATĚŽOVACÍ CHARAKTERISTIKA DERIVAČNÍHO DYNAMA....................................... 103
OBR. 5.17 A) SCHÉMA ZAPOJENÍ KOMPAUNDNÍHO DYNAMA .................................................... 104
OBR. 5.18 SCHÉMA ZAPOJENÍ VINUTÍ STEJNOSMĚRNÉHO DERIVAČNÍHO MOTORU B) MOMENTOVÁ
CHARAKTERISTIKY SS. DERIVAČNÍHO MOTORU ................................................................ 105
8 FEKT VUT v Brně

OBR. 5.19 BRŽDĚNÍ PROTIPROUDEM ....................................................................................... 107

OBR. 5.20 A) SCHÉMA ZAPOJENÍ STEJNOSMĚRNÉHO SÉRIOVÉHO MOTORU .............................. 107
OBR. 5.21 A) SCHÉMA ZAPOJENÍ KOMPAUNDNÍHO MOTORU .................................................... 108
OBR. 5.22 HYBRIDNÍ MOTOR ................................................................................................... 109
OBR. 5.23 MOTOR S PODÉLNOU REAKCÍ KOTVY (DAARC) .................................................... 110
OBR. 5.24 MOTOR S TIŠTĚNÝM VINUTÍM ................................................................................. 110
OBR. 5.25 BEZKONTAKTOVÝ STEJNOSMĚRNÝ MOTOR............................................................. 111
OBR. 5.26 PRINCIP ZESILOVAČE: A) ROTAČNÍHO B) TRANZISTOROVÉHO ................................. 112
OBR. 5.27 ZAPOJENÍ AMPLIDYNU ............................................................................................ 113
Elektrické stroje 9

1. Všeobecně o elektrických strojích

1.1. Základní pojmy a rozdělení
Elektrické stroje zaujímají vzhledem ke své konstrukční jednoduchosti, spolehlivosti a
hospodárnosti přední místo v elektrotechnických zařízeních. Za elektrický stoj považujeme jak
zařízení pracující na principu elektromechanické přeměny energie (elektrické stroje s otáčivým
nebo lineárním pohybem), pracující na principu přeměny mechanické energie na elektrickou
(generátory), nebo na základě přeměny elektrické energie na mechanickou (motory) tak
elektrické stroje sloužící k přeměně elektrické energie opět na elektrickou energii, ale jiných
vlastností (transformátory, rotační měniče). Elektrické stroje můžeme třídit podle působení
(transformátory, asynchronní, synchronní, stejnosměrné a střídavé stroje s komutátorem),
výkonu (drobné, malé, střední a velké), nebo podle frekvence otáčení (pomaluběžné, normálně
rychlé, rychloběžné a velmi rychlé).
Základní názvy a technická data elektrických strojů jsou uvedeny v příslušných normách ČSN
-ESČ, včetně požadavků na: bezpečnost, obsluhu, třídy izolací, dovolených oteplení,
přetížitelnosti, mechanickou pevnost, izolační odpory, zkušební napětí, způsoby zkoušení,
přejímání aj.

1.2. Hlavní části elektrických strojů

Základními aktivními částmi elektrického stroje jsou magnetický obvod a vinutí.
a) magnetický obvod
Magnetickým obvodem se magnetické pole soustřeďuje do vymezeného prostoru. Magnetický
obvod bývá často přerušen vzduchovou mezerou. Uzavírá-li se jím časově neproměnný tok, je
magnetický obvod z plného feromagnetického materiálu (litina, ocelolitina, uhlíkaté oceli s
přísadami manganu, wolframu nebo chrómu). Časově proměnný magnetický tok by způsobil v
plném materiálu značné ztráty vířivými proudy. Nepříznivé účinky vířivých proudů omezujeme
zvětšením ohmického odporu magnetického materiálu a složením magnetického obvodu z
navzájem izolovaných plechů tak, aby průřez magnetického obvodu v rovině kolmé ke směru
magnetické indukce byl rozdělen na malé plošky. Kromě ztrát vířivými proudy existují v
magnetickém obvodu také ztráty hysterezní. Jejich velikost závisí především na ploše
hysterezní křivky použitého materiálu, frekvenci napájecího napětí a velikosti sycení.
Požadavku minimálních hysterezních ztrát odpovídá magnetický měkký materiál. Zvýšením
měrného odporu železa se dosáhne přidáním křemíku (asi 4%). Větší obsah křemíku zvětšuje
tvrdost a křehkost plechů. Na ztráty má značný vliv válcování plechů. Ve směru válcování jsou
ztráty menší až o 14%. Permeabilita plechů ve směru válcování je rovněž větší.
Plechy se vyrábějí jako dynamové (DN) a transformátorové (TN). Dynamové plechy jsou
obvykle tloušťky 0,5 mm a méně legovány, aby jejich opracování nebylo příliš obtížné.
Zhotovují se z nich magnetické obvody střídavých točivých strojů.
Transformátorové plechy jsou silně legovány a vyrábějí se tloušťky obvykle 0,35 mm a pro
transformátory na vyšší frekvence 0,1 mm i slabší.
Izolace plechů se provádí jednostranným polepem papírem, lakováním, oxidováním a
fosfátováním, nebo speciálními nátěry.
Při vyšších frekvencích se používají materiály vyrobené z prášku spojeného izolačním
materiálem.
b) vinutí elektrických strojů
Pro vinutí elektrických strojů a přístrojů používáme vodiče o velké elektrické vodivosti.
Nejpoužívanějším materiálem je elektrolytická měď, mající čistotu 99,9%, měrnou hustotou
8,9·103 kg/m3, teplotu tavení 1083C, měrnou vodivost 58·106 S/m2 (při 20C)a měrný odpor
10 FEKT VUT v Brně

0,017241·10-6 Ω·m. Měď se vyrábí tvrdá, polotvrdá a měkká. Tvrdá se používá tam, kde je
nutná značná mechanická pevnost (komutátory). Měkká se používá pro vinutí elektrických
stojů.
Po mědi se nejvíce používá hliník o čistotě 99,5%. Odpor hliníkového vodiče je oproti
měděnému stejných rozměrů asi 1,7 krát větší, mechanické vlastnosti jsou horší. Hliník se na
povrchu rychle okysličuje, jeho kysličník má mnohem větší odpor a je příčinou obtížného
spojování hliníkových vodičů. Výhodou je jeho malá měrná hmotnost (3,5 krát menší než měď).
V elektrických stojích se používá pro výrobu vinutí rotorů asynchronních motorů s kotvou
nakrátko metodou tlakového lití. Dále se hliník používá při výrobě distribučních
transformátorů. Vodiče se používají kruhového (pro menší proudy) nebo obdélníkového
průřezu.
c) izolace vodičů
Izolace vodiče elektrického stroje má vodič izolovat proti magnetickému obvodu, v němž je
uložen, proti sousedním vodičům a jiným neaktivním částem. Životnost elektrického zařízení
závisí hlavně na jakosti a trvanlivosti použité izolace. Při návrhu běžného zařízení se
předpokládá, že za obvyklých podmínek vydrží izolace 20 let. Trvanlivost materiálů
používaných na izolaci závisí na mnoha činitelích, jako je teplota, elektrické a mechanické
namáhání (chvění, otřesy, vliv rozdílné tepelné roztažnosti), škodlivé účinky okolí (vlhkost,
nečistoty, chemikálie), apod. Nejdůležitější z těchto činitelů je teplota. Pro malé a některé
střední stroje se používá na vinutí smaltovaných vodičů profilovaných nebo kulatých. Vodiče
bývají dvakrát opředeny bavlnou. Pro vyšší teploty se k opředení používá skelného vlákna.

1.3. Ztráty a účinnost

V každém elektrickém stroji se část přiváděné energie mění v energii tepelnou, která se ve stroji
nevyužije a představuje ztráty. Ztrátami je dána účinnost a ekonomické využití stroje.
Ztráty lze rozdělit na:
a) Ztráty mechanické ΔPmech, způsobené třením kartáčů o kroužky či komutátor, třením v
ložiscích, třením rotujících částí o vzduch (ztráty ventilační) aj.
b) Ztráty v magnetickém obvodu stroje ΔPFe (ztráty v železe), které sestávají ze ztrát
hysterezních ΔPh a ztrát od vířivých proudů ΔPv. Pro určení těchto ztrát se používají tyto vztahy:
Ph  k n  f  Bmn  m (1.1)

Pv  kv  f 2  Bm2  m (1.2)

kde kh a kv jsou koeficienty závisející na materiálu a tloušťce plechů, Bm je maximální hodnota

magnetické indukce B, m je hmotnost magnetického materiálu, f je frekvence.
c) Ztráty ve vinutí, které závisí na ohmickém odporu vinutí R a druhé mocnině protékajícího
proudu (I2)
P  R  I 2
j
(1.3)

e) Ztráty dodatečné Pd, mezi které počítáme ztráty vyššími harmonickými, vířivými proudy v
hmotách blízko vinutí a ztráty na komutátoru.
Celkové ztráty jsou pak dány součtem všech ztrát stroje:
P  P  P  P  P
 Fe j mech d
(1.4)

Účinnost elektrického stroje je definována vztahem

Elektrické stroje 11

P2 P2 (1.5)
 
P1 P2  P
nebo vztahem
P1  P P (1.6)
  1
P1 P1
kde P1 je příkon, P2 je výkon.

1.4. Provedení elektrických strojů

Rozhodující vliv na budoucí provedení a izolaci ES má prostředí, ve kterém budou pracovat.
Klasifikace prostředí upřesňuje příslušná norma ČSN ESČ, podle níž se prostředí dělí na
základní, jednoduché a složité.
Základní prostředí je takové, které nemá vliv na ES (suchá místnost).
Jednoduché prostředí je pouze s jedním druhem vlivu (studené, horké, vlhké, mokré, s vodivým
okolím, žíravé, prašné apod.)
Složité prostředí vznikne různými kombinacemi prostředí jednoduchých (tropické = teplo+
vlhko).
Zvláštním případem složitého prostředí je prostředí venkovní, v němž na ES působí nepříznivě
povětrnostní vlivy.
Prostředí určuje v rozhodující míře krytí elektrických strojů. Krytím elektrických předmětů se
rozumí soubor konstrukčních opatření k dosažení určitého stupně ochrany osob před
nebezpečným dotykem.
Vnější tvar elektrického stroje je dán vnější úpravou mechanických částí stroje z hlediska jeho
upevnění na základ nebo na hnaný stroj. Podle způsobu upevnění rozeznáváme tvar patkový,
přírubový a vestavný. V odstavci 1.3. byly diskutovány ztráty elektrických strojů, které se
přemění v teplo, a které je nutno ze stroje odvádět, aby teplota stroje nepřekročila určitou
dovolenou hodnotu, danou hlavně použitým izolačním materiálem. Teplo se odvádí chlazením.
Rozeznáváme chlazení přirozené, vlastní a cizí. Přirozeným chlazením se rozumí chlazení
přestupem tepla do okolí. Vlastním chlazením se rozumí chlazení ventilátorem, který je částí
stroje a je poháněn hřídelí stroje chlazeného. Cizím chlazením se rozumí chlazení ventilátorem,
poháněným jinak než chlazeným strojem. Výrobce je povinen opatřit každý stroj výkonnostním
štítkem. Na štítku jsou uvedeny charakteristické údaje stroje a jeho jmenovité hodnoty, včetně
jména výrobce, druhu stroje (generátor, motor), druhu proudu, typové označení provedení,
tvaru a výrobního čísla.

1.5. Systém poměrných jednotek (per unit system)

V silnoproudé elektrotechnice se často používá systém poměrných jednotek, který umožňuje
především snadnější pochopení vztahů mezi veličinami a parametry elektromechanických
soustav rozdílných výkonů. V dalším textu budeme používat pro poměrné jednotky zkratku
p.u. Hodnoty v poměrných jednotkách vyžadují definovat libovolně zvolené tzv. báze. Je
výhodné používat jako báze jmenovité hodnoty.
V jakékoli soustavě (např. v elektrickém stroji) je hodnota v p.u. vyjádřena podle následujícího
vztahu:
XA
X p.u .  (1.7)
XB
12 FEKT VUT v Brně

kde Xp.u. je veličina vyjádřená v p.u., XA je aktuální veličina (v nějakých jednotkách) a XB je

bázová hodnota téže veličiny (ve stejných jednotkách)
Znázorněme si použití p.u. systému na příkladu jednofázového transformátoru se dvěma
vinutími. Značení: např. indexy B = označení bázové veličiny, H = hodnota vyššího napětí, L
= hodnota nižšího napětí. Například označení UBH = jmenovité napětí na straně vyššího napětí
(bázové). Bázový proud se určí takto:
S
I BH  (1.8)
U1
kde IBH1 je bázový proud, S je jmenovitý zdánlivý výkon transformátoru ve [VA] a U1 je
jmenovité napětí na straně vyššího napětí ve [V].
Bázová impedance
U BH
Z BH  [] (1.9)
I BH
Určení hodnot odporů, reaktancí a impedancí vyššího napětí v p.u.:
R (1.10)
R p.u. 
Z BH
kde R je skutečná hodnota (RH, XH, ZH) v ohmech a ZBH je bázová impedance v ohmech
Pro stranu nižšího napětí platí:

 Bázové napětí UBL= jmenovité napětí na straně nižšího napětí

 Bázový proud na straně nižšího napětí IBL:

I BL 
S
A (1.11)
U2

kde IBL je bázový proud, S je jmenovitý zdánlivý výkon transformátoru ve [VA] a U2 je

jmenovité napětí na straně nižšího napětí ve [V].
Bázová impedance na straně nižšího napětí
U (1.12)
Z BL  BL []
I BL

Určení hodnot odporů, reaktancí a impedancí nižšího napětí v p.u.:

R (1.13)
R p.u. 
Z BL

kde R je skutečná hodnota (RL, XL, ZL) v ohmech a ZBL je bázová impedance v ohmech
U1 (1.14)
U1 p.u.  1
U BH

kde U1 p.u.je jmenovité napětí na straně vyššího napětí v p.u., U1 je jmenovité napětí na straně
vyššího napětí a UBH je bázová hodnota
Elektrické stroje 13

I1 (1.15)
I1 p.u.  1
I BH

kde I1 p.u. je jmenovitý proud na straně vyššího napětí v p.u., U1 je jmenovitý proud na straně
vyššího napětí a IBH je bázová hodnota
Jmenovité hodnoty soustavy v p.u. jednotkách jsou rovny 1 a jsou bezrozměrné, zatímco
bázové hodnoty mají jednotky.
Další možnosti vyjádření v p.u. jednotkách:
Z IL U Z L (1.16)
Z Lp.u.  L  Z L  
Z BL Z BL  I BL U BL

Z výše uvedené rovnice je zřejmé, že hodnoty ZL (nebo ZH) per unit dávají informace o úbytku
napětí na rozptylové impedanci vyššího, nebo nižšího napětí.
Dále můžeme vyjádřit:
R RL  I BL  RL  I BL2  P (1.17)
RLp.u.  L   
Z BL Z BL  I BL  Z BL  I BL  S
2

Z výše uvedené rovnice je zřejmé, že per unit hodnoty( RL a RH)p.u dávají informace o ztrátách
na odporech vinutí nižšího a vyššího napětí při průchodu jmenovitého proudu.

Výhody použití p.u. systému:

1) Vzhledem k tomu, že parametry transformátoru v p.u. jsou stejné při přepočtu na
stranu nižšího i vyššího napětí, je použití jednotek p.u. výhodnější zejména tam, kde
máme v soustavě několik transformátorů s různými převody.
2) Parametry v p.u. u transformátorů, nebo jiných elektrických strojů, jsou v malém
rozsahu velikostí. Pohybují se v rozsahu 0,005p.u u velkých transformátorů a 0,02 u
malých transformátorů. Takže z vlastností elektrických strojů získaných na základě
parametrů p.u. můžeme porovnávat stroje různých velikostí . Parametry velkých
strojů jsou většinou zadávány v jednotkách p.u.
14 FEKT VUT v Brně

2. Transformátory
Transformátor je netočivý elektrický stroj na střídavý proud, pracující na principu
elektromagnetické indukce. Slouží k přeměně elektrické energie opět na energii elektrickou.
Vyrábí se v širokém rozsahu výkonů, nejrůznějšího provedení a použití. V elektrorozvodných
sítích používáme transformátory výkonové (výkony až 1000 MW a napětí až 800 kV). Pro
plynulou regulaci napětí elektrických strojů a v laboratořích se užívají regulační transformátory
(autotransformátory), pro měření velkých hodnot proudů, napětí a výkonů se užívají měřicí
transformátory napětí a proudu. Pro speciální použití zejména v slaboproudých zařízeních se
vyrábějí zvláštní transformátory (oddělovací, přizpůsobovací, impulsní apod.).
K transformátorům lze z konstrukčního hlediska řadit též tlumivky, které elektrickou energii
netransformují, ale mají stejné provedení a rovněž využívají principu elektromagnetické
indukce. V slaboproudých zařízeních a výkonové elektronice se často používají ve filtrech a
komutačních obvodech výkonových polovodičových prvků.

2.1. Provedení transformátorů

Provedení transformátoru je dáno hlavně způsobem jeho chlazení. Velké výkonové
transformátory mají olejové chlazení, menší transformátory mají přirozené vzduchové chlazení.
Transformátor má jádro z feromagnetického materiálu, které je z důvodů zmenšení ztrát
vířivými proudy složené ze vzájemně izolovaných plechů, a dvě nebo více vinutí. Podle
provedení magnetického obvodu jsou transformátory jádrové a plášťové, Obr. 2.1
spojky


postranní
postranní sloupek
sloupek
1/2 nn 1/2 vn
1/2 vn 1/2 nn
střední sloupek

a) b)
Obr. 2.1 Jednofázový transformátor: a) plášťový b) jádrový
Jednofázové transformátory mají nejčastěji plášťový tvar jádra. Vinutí je umístěno na středním
sloupku, který má největší průřez. Magnetický tok se souměrně rozděluje do spojek, a obou
postranních sloupků, které mají poloviční průřez. Výhodou tohoto uspořádání je dobré
rozdělení magnetického toku a tím malé rozptyly, jednoduché navíjení na další cívku a poměrně
snadné upevnění svazku jádra. Nevýhodou je horší chlazení.
Plášťové transformátory menších výkonů (do 200 W) mívají jádra složená z plechů M, častěji
se však používají plechy El (Obr. 2.2). Pro větší výkony se používá jádrový typ transformátoru
(Obr. 2.1b). Magnetický obvod malých plášťových transformátorů se sestavuje z plechů, které
se navlékají na hotové cívky plech po plechu tak, aby spára byla střídavě nahoře a dole.
Pro zmenšení rozptylových toků u jádrových transformátorů se umisťuje polovina vinutí
nižšího napětí (nn) a polovina vyššího napětí (vn) na každý sloupek. Transformátory tohoto
typu mají lepší chlazení než plášťové.
Elektrické stroje 15

a) b)
Obr. 2.2 Transformátorové plechy a) tvar M b) tvar EI

Obr. 2.3 Trojfázový jádrový transformátor

Trojfázové transformátory se vesměs konstruují jako jádrové, Obr. 2.3. Jejich magnetický
obvod má všude stejný průřez. Pro některé speciální účely se používá transformátorů s
prstencovým (toroidním) jádrem nebo s jádrem typu C.
Plechy musí být dostatečně staženy (šrouby, nýty), aby při provozu nehlučely, a musí co nejlépe
vyplňovat vnitřní prostor cívky, aby byl transformátor využit.
Vinutí malých transformátorů bývá obvykle válcové, Obr. 2.1, navinuté na kostřičce z
izolačního materiálu. Materiál vodičů je měď, vodiče jsou většinou kruhového průřezu a
smaltované. Jednotlivé vrstvy jsou od sebe izolovány papírem. U válcového vinutí je vinutí
nižšího napětí (nn) umístěno blíže železa a soustředně na něm vinutí vyššího napětí (vn).

2.2. Princip činnosti transformátoru

Analýza skutečného (reálného) transformátoru s uvažováním všech vlivů je poměrně složitá.
Nejprve vyjdeme z tzv. ideálního, bezeztrátového transformátoru a potom uvážíme vliv ztrát.
K usnadnění analýzy elektrických strojů používáme obvodového modelu, který sestává ze
zdrojů a pasivních prvků R,L,C zapojených tak, aby se obvodový model choval vzhledem k
vstupním a výstupním svorkám jako skutečný elektrický stroj.

2.2.1. Ideální transformátor

Transformátor považujeme za ideální, jsou-li splněny tyto podmínky:
1. nulové ztráty uvnitř transformátoru (odpory vinutí a ztráty mag. obvodu = 0)
2. nulový rozptyl, tj. činitel vazby k = l
3. nulový magnetický odpor jádra (RM = 0)
16 FEKT VUT v Brně

a)

b) c)
Obr. 2.4 a) ideální transformátor b) a c) obvodový model IT
Ideální transformátor je nakreslen na obr. Obr. 2.4. Má dvě vinutí o N1 a N2 závitech, začátky
vinutí jsou označeny tečkami. Obvykle jedno vinutí je připojeno na zdroj (napětí u 1) a
nazýváme jej vstupní (primární), na druhé vinutí je zapojen spotřebič a nazývá se výstupní
(sekundární). Každým závitem jak vstupního tak výstupního vinutí prochází stejný magnetický
tok. Za uvedených předpokladů platí pro okamžité hodnoty napětí indukovaných na svorkách:
d 1 (2.1)
ui1 
dt
d 2 (2.2)
ui 2 
dt
Pro spřažené toky  a  a na základě podmínky 2. obdržíme:

 1  N1  ; 2  N2   (2.3)

Dosazením (2.3)do vztahů (2.1) a (2.2) dostaneme:

d (2.4)
ui1  N1
dt
d (2.5)
ui 2  N 2
dt
Podělením (2.5) vztahem (2.4) dostaneme (2.6)
ui1 N1 (2.6)
 k
ui 2 N 2
kde k je převod transformátoru.
V případě harmonických průběhů napětí transformátoru lze odvodit vztahy pro efektivní
hodnotu indukovaného napětí ve tvaru:
Ui1  4,44   m  f1  N1 (2.7)
Elektrické stroje 17

Ui 2  4,44   m  f1  N 2 (2.8)

kde Φm je magnetický tok v jádře a f1 je napájecí frekvence.

Dosazením vztahů (2.7) a (2.8) do (2.6) vidíme, že převod můžeme vyjádřit rovněž jako poměr
efektivních hodnot indukovaného napětí.
U i1 N1
 k (2.9)
Ui 2 N2
U ideálního transformátoru Ui1 = U1, Ui2 = U2, kde U1 a U2 jsou svorková napětí transformátoru.
Poměr vstupního napětí k výstupnímu je konstantní a roven poměru počtu závitů vstupního
vinutí k počtu závitů výstupního vinutí. Nazýváme jej převodem transformátoru a značíme k.
Pro magnetický obvod ideálního transformátoru platí:
FM  N1  i1  N 2  i2  RM    0 (2.10)
kde RM je magnetický odpor (reluktance) jádra.
Uvážením podmínky 3. (RM= 0) dostaneme z (2.10)
i2 N 1
 1  (2.11)
i1 N2 k
Celkový okamžitý výkon p, který vstupuje do ideálního transformátoru, je roven součtu
výkonů, které vstupují do obou vinutí.
p  p1  p2  u1  i1  u2  i2 (2.12)
Dosazením za u2 z (2.6) a za i2 z (2.11) dostaneme
N2  N 
p  u1i1   u1    1  i1   0 (2.13)
N1  N2 
nebo
p1   p2 (2.14)
Můžeme konstatovat, že ideální transformátor je bezeztrátový prvek, který neakumuluje
energii. S uvážením spotřebičového systému počítacích šipek můžeme považovat vstupní vinutí
vzhledem k připojenému zdroji za spotřebič (energii přijímá, p1 > 0) a výstupní vinutí vzhledem
ke spotřebiči za zdroj (energií do spotřebiče dodává, p2 < 0). Ideální transformátor přenáší
výkon ze vstupních svorek bezeztrátově na svorky výstupní a pouze transformuje hodnoty
napětí a proudů podle (2.9) a (2.11).
Předpokládejme ideální transformátor podle Obr. 2.4a, tj. vstupní vinutí připojené na zdroj
harmonického napětí u1 a výstupní vinutí naprázdno. Vzhledem k ideálním vlastnostem
magnetického materiálu jádra (RM = 0) je hodnota proudu naprázdno i10 nutná pro vytvoření
magnetického toku  zanedbatelná. Na svorkách cívky je indukované napětí ui1 stejně velké
jako napětí zdroje u1. Magnetický tok indukuje na svorkách výstupní napětí ui2.
Zapojíme-li na výstupní svorky impedanci Z, poteče výstupním vinutím proud, který vytvoří
(podle Lenzova zákona) magnetický tok působící proti původnímu magnetickému toku  a jeho
hodnota by se zmenšila. To by ale znamenalo zmenšení indukovaného napětí uil a tedy i rozdíl
napětí mezi napětím zdroje u1 a hodnotou indukovaného napětí ui1. Do vstupního vinutí však
poteče takový proud i1, aby se v jádře opět vytvořila původní hodnota toku  nutná pro
indukované napětí ui1 rovného napětí napájecího zdroje. Změna proudu ve výstupním vinutí
vyvolá odpovídající změnu proudu ve vstupním vinutí (podle (2.10)), aniž by se přitom změnila
efektivní (nebo maximální) hodnota magnetického toku. V případě konstantního napětí zdroje
zůstává efektivní (maximální) hodnota magnetického toku v jádře konstantní bez ohledu na
velikost proudů i1, i2.
18 FEKT VUT v Brně

2.2.2. Skutečný transformátor

U skutečného transformátoru uvažujeme vliv ztrát v materiálu magnetického jádra i v odporu
vodičů vinutí a rozptylové indukčnosti.

a)

b)
Obr. 2.5 a) Skutečný transformátor naprázdno b) Obvodový model

Na Obr. 2.5a je nakreslen skutečný transformátor, mající výstupní svorky rozpojené. Říkáme,
že transformátor je ve stavu naprázdno. V takovém případě výstupním vinutím neprochází
proud a toto vinutí nemá vliv na činnost vstupního vinutí. Celkový spřažený magnetický tok 
vstupního vinutí sestává z toku hlavního h , který se uzavírá magnetickým obvodem a toku
rozptylového r1, který se uzavírá převážně vzduchem a obepíná jen závity vstupního vinutí.
Pro svorkové napětí vstupního vinutí transformátoru na Obr. 2.5a platí
d
u10  R1i10  (2.15)
dt
kde
  N1  h  r1 (2.16)
Dosazením (2.16) do (2.15) dostaneme (2.17)
d r1 d h
u10  R1i10   N1 (2.17)
dt dt
Vyjádřením toků r1 a h pomocí indukčnosti (L =  / I ) a za předpokladu harmonicky
proměnných veličin lze rovnici (2.17) psát ve tvaru
U10  R1  I10  j  X r1  I10  U i1 (2.18)
Elektrické stroje 19

kde Xr1 = ·Lr1 je rozptylová reaktance (Lr1je rozptylová indukčnost), Ui1 je napětí indukované
hlavním tokem.
Ui1  j    N  Φh  j  X m  I10 (2.19)
kde Xm je hlavní (magnetizační) reaktance a hm = 2·h je amplituda hlavního magnetického
toku. Na něm závisí jak ztráty v jádře, tak stupeň nasycení feromagnetických částí jádra. Ztráty
v jádře transformátoru (hysterezní a vířivými proudy - viz odstavec 1.3.) jsou ztráty činné a
jejich vliv vyjádříme odporem RFe zapojeným paralelně s hlavní reaktancí Xm. Obvodový model
transformátoru naprázdno je na Obr. 2.5 a. Ideální transformátor (IT) s převodem k umožňuje
vyjádřit v obvodovém modelu výstupní napětí naprázdno.
Zapojíme-li na výstupní vinutí impedanci, prochází výstupním vinutím proud. Výstupní vinutí
skutečného transformátoru má ohmický odpor R2 a rozptylovou reaktanci Xr2 obdobně jako
vstupní vinutí a jejich vliv vyjádříme v obvodovém modelu stejně, jak je vidět z Obr. 2.6a.

Obr. 2.6 Obvodový model skutečného transformátoru při zatíženi

Ideální transformátor nemá žádné ztráty (na Obr. 2.6a), převádí pouze odpovídající veličiny a
parametry podle počtu závitů. Vliv IT můžeme tedy zahrnout přímo do parametrů a veličin
příslušného transformátorového vinutí. Říkáme, že převádíme veličiny jednoho vinutí na počet
závitů druhého vinutí. Poměry na transformátoru (magnetomotorické napětí, výkony) zůstávají
nezměněny. Převedené hodnoty označujeme čárkovaně.
a) převod parametrů výstupního vinutí na počet závitů vstupního vinutí. Velikost napětí
na jeden závit musí zůstat při převodu zachována. Převedený proud I2´ , který prochází
vstupním vinutím o N1 závitů, musí vytvořit stejné magnetomotorické napětí jako proud I2
procházející N2 závity výstupního vinutí.
U 2 U2 N
  U2  1  U 2  k  U 2 (2.20)
N 2 N1 N2
N2 1
N1  I2  N 2  I 2  I2   I2   I2 (2.21)
N1 k
Pro převedenou impedanci Z2' platí vztah:
U2 k  U 2
Z2    k 2  Z2

I2 1 (2.22)
 I2
k
Ze vztahu (2.22) pak snadno obdržíme vztahy:
1
R2  k 2  R2 ; L2  k 2  L2 ; C2   C2 (2.23)
k2
Odpovídající obvodový model s hodnotami výstupního vinutí převedenými na počet závitů
vstupního vinutí je na Obr. 2.6b.
b) převod parametrů vstupního vinutí na počet závitů výstupního vinutí
20 FEKT VUT v Brně

1 1
U1   U1 ; I1  k  I1 ; Z1  2  Z1 (2.24)
k k
1 1
R1  2
 R1 ; L1  2  L1 ; C1  k 2  C1 (2.25)
k k
Obvodovému modelu transformátoru na Obr. 2.6b odpovídají rovnice pro napětí a proudy:
U1  R1  I 1  j  X r1  I 1  U i (2.26)

U2  R2  I2  j  X r2  I2  U i (2.27)

I 1  I 2  I 0  I m  I Fe (2.28)
V některých případech, zvláště pro transformátory velkých výkonů, zjednodušujeme obvodový
model transformátoru přemístěním magnetizační větve obvodového modelu (R Fe || Xm) na
vstupní svorky (Obr. 2.7a).

Obr. 2.7a) Zjednodušený obvodový model transformátoru b) Fázorový diagram

zjednodušeného modelu

2.2.3. Fázorový diagram transformátoru naprázdno

Napětí na transformátoru předpokládáme harmonického průběhu. Totéž nelze tvrdit o
proudech, poněvadž magnetický obvod transformátoru je nelineární. Pro zjednodušení
následujících úvah předpokládejme, že ohmické odpory vinutí a ztráty v železe jsou
zanedbatelné a nebudeme uvažovat rozptyl. Uvažujme nejprve chod naprázdno, kdy výstupní
obvod je rozpojen. Po připojení napětí u1 poteče vstupním vinutím proud naprázdno i0. Celkové
magnetomotorické napětí je
F0  N1  i0 (2.29)
Na Obr. 2.8 je vynesen průběh napětí u1, toku ϕ0h a F0, který je v jiném měřítku také průběhem
proudu i0. Z Obr. 2.8 je vidět, že průběh i0 je neharmonický.
Elektrické stroje 21

Obr. 2.8 Průběh indukovaného napětí, magnetizačního proudu a toku

Je-li transformátor zatížený, protékají vinutími proudy i1 a i2. Součástí proudu i1 je také proud
i0. Při napájení transformátoru harmonickým napětím u1 (a při zanedbání odporu vstupního
vinutí), musí být indukované napětí na vstupním vinutí také harmonického průběhu a
harmonického průběhu musí být také magnetický tok v jádře bez ohledu na to, že proud i0
harmonický není.
Důkaz: jestliže okamžitá hodnota magnetického toku v jádře je ϕ = ϕmax. sin(ωt), je indukované
napětí na vstupním vinutí ui1= N1.dϕ/dt = ω.N1. ϕmax.cos(ωt). Magnetický tok v jádře se
zpožďuje za indukovaným napětím o 90° a je harmonického průběhu.
Použitím Fourierovy transformace na proud i0 obdržíme první (základní) harmonickou a liché
harmonické. První harmonickou můžeme rozložit na dvě složky: jednu ve fázi s indukovaným
napětím, druhou zpožděnou 90°. Složka první harmonické, která je ve fázi s indukovaným
napětím, je činná složka, charakterizující činný výkon potřebný na krytí ztrát (hysteresních a
vířivých) v železném jádře. Jestliže tuto složku (činnou) odečteme od celkového
magnetizačního proudu i0 dostaneme jalovou složku magnetizačního proudu. Ta obsahuje první
harmonickou, zpožděnou oproti indukovanému napětí o 90° a řadu harmonických složek.
Nejvýraznější je třetí harmonická, jejíž amplituda dosahuje u výkonových transformátorů
kolem 40% amplitudy první harmonické proudu i0. Vzhledem k tomu, že proud naprázdno je u
výkonových transformátoru malý, (3-5)% proudu jmenovitého, můžeme u zatíženého
výkonového transformátoru vliv vyšších harmonických v proudu naprázdno zanedbat. Při
chodu naprázdno a při velmi malých zatíženích je nutné vzít deformaci proudu transformátoru
v úvahu. Pro nakreslení fázorového diagramu transformátoru naprázdno je nutné uvažovat
jenom ekvivalentní první harmonické proudu magnetizačního im a proudu činného iFe,
reprezentujícího ztráty v železe, resp. jejich efektivní hodnoty Im a IFe. Odpovídající fázorový
diagram za předpokladu zanedbání odporů vinutí, rozptylových reaktancí (podélné větve
obvodového modelu) a souhlasného smyslu navinutí cívek je na Obr. 2.9.
22 FEKT VUT v Brně

Obr. 2.9 Zjednodušený fázorový diagram

Fázorový diagram ani volba šipek napětí a proudů v ekvivalentním obvodovém modelu
nedávají dobrou představu o fyzikálních dějích v transformátoru jsou-li rozebírány samostatně.
Na zřeteli je nutné mít oba faktory. Pro jednoduchost uvažujme transformátor se souhlasnými
smysly navinutých cívek, směry napětí a proudů jsou dány počítacími šipkami v symbolu
transformátoru jako čtyřpól. Dále zanedbáváme úbytky napětí na ohmických odporech a
reaktancích obou vinutí. Je uvažováno reálné jádro s činným a magnetizačním proudem.
Fázorové diagramy a odpovídající orientace počítacích šipek jsou na obr. 2.10 a,b,c,d.
Nejpoužívanější je tzv. spotřebičová volba, kdy obě strany čtyřpólu jsou brány jako spotřebič
s kladnými směry proudů a napětí (Obr. 2.10 a). Ve fázorových diagramech na Obr. 2.10 jsou
nakresleny skutečné hodnoty napětí U1,Ui1,U2,Ui2 a proudů I1,I2,I0 a přepočteného výstupního
proudu I2/k na počet závitů vstupního vinutí. U výkonových transformátorů jsou skutečné
hodnoty proudů a napětí vstupního a výstupního vinutí velmi rozdílné, takže je obtížné je
nakreslit do jednoho fázorového diagramu. Do fázorového diagramu se obvykle kreslí veličiny
jednoho vinutí skutečné, druhého vinutí přepočítané na počet závitů vstupního, nebo výstupního
vinutí.

a)
Elektrické stroje 23

b) c) d)
Obr. 2.10 Fázorové diagramy
Poznámka: Na Obr. 2.10 a jsou nakresleny proudy I2 a I2/k. Proud I2 je skutečný proud
výstupního vinutí, I2/k je výstupní proud přepočítaný na počet závitů vstupního vinutí. Počítací
šipky v blokovém schématu (čtyřpól) jsou kresleny ve spotřebičovém systému, tj. kladné. Na
zátěži transformátoru Z2 musí šipka proudu směřovat stejným směrem jako napětí U2 na zátěži
(pasivní zátěž, spotřebičový systém), takže Iz je kladné. Proud I2 (podle blokového schématu)
je stejně velký jako Iz, ale podle zvolené počítací šipky opačného směru než kladný Iz, tedy
záporný, a tak se také kreslí do fázorového diagramu. Napětí na vstupním vinutí transformátoru
(připojené ke zdroji napětí) je kladné, proud tekoucí do transformátoru (stejně jako do
spotřebiče) je kladný, vstupní vinutí považujeme za spotřebič. Výstupní vinutí dodává výkon
do zátěže, napětí U2 je kladné, proud I2 je vzhledem k proudu spotřebiče Iz záporný, výkon jde
ven z transformátoru, kladné napětí a záporný proud dá záporný, generátorický, výkon. Platí
rovnice I0 = I1 + I2/k, nebo rovnice I1 = I0 - I2/k, což odpovídá fázorovému diagramu. ( I2/k =
I´2). Orientace šipek a odpovídající zjednodušený fázorový diagram na Obr. 2.10 a) je
v literatuře nejpoužívanější. Další varianty kreslení fázorových diagramů a odpovídajících
počítacích šipek jsou na obr. Obr. 2.10 b,c,d nakresleny bez proudu Iz a zátěže Z2. Úvahy při
sestrojování jsou však obdobné.

2.2.4. Fázorový diagram skutečného transformátoru při zatížení

Fázorový diagram skutečného transformátoru znázorňuje vzájemné poměry mezi napětími a
proudy na vstupní a výstupní straně. Při sestavování fázorového diagramu vyjdeme
z obvodového modelu skutečného transformátoru
24 FEKT VUT v Brně

Obr. 2.11 Náhradní schéma transformátoru

Obr. 2.12 Fázorový diagram transformátoru zatíženého ohmicko-indukční zátěží

Postup při sestavování fázorového diagramu.

Cílem je sestavit fázorový diagram transformátoru zatíženého ohmicko-indukční zátěží. Postup
při sestrojování záleží na tom, které údaje o transformátoru máme k dispozici. Při konstrukci
diagramu vyjdeme z údajů zkoušek transformátoru naprázdno a nakrátko. Známe hodnoty
parametrů obvodového modelu přepočtené na počet závitů vstupního vinutí transformátoru a
proudy I0, Im a IFe a převod transformátoru k. Dále předpokládejme, že známe požadovanou
hodnotu výstupního napětí U2 a velikost reálné a imaginární části zátěže Z2. Ze zadaných
hodnot vypočítáme proud zátěže Iz, který je stejně velký jako I2 ale opačného znaménka. Dále
vypočítáme výkon P2 a cosϕ2. Pomocí převodu určíme U´2 a I´z = -I´2. Na kolmou osu vyneseme
v měřítku velikost napětí U´2 a proud I´z posunutý o úhel ϕ2. Předpokládáme ohmicko-indukční
zátěž, takže proud I´z se zpožďuje za napětím U´2 o úhel ϕ2. Dále vyneseme proud I´2, který
je stejně veliký jako I´z ale opačného směru (plyne z obvodového schématu). Z obvodového
schématu je zřejmé, že proud I´2 vyvolá na odporu R´2 úbytek napětí R´·I´2, který je ve fázi
s proudem I´2. Stejný proud I´2 vytvoří na reaktanci X´r2 úbytek napětí jX´r2·I´2, který předbíhá
proud I´2 o 90°. Sečtením fázorů napětí U´2, R´2·I´2 a X´r2·I´2 dostaneme tzv. vnitřní indukované
napětí Ui. Z měření můžeme vynést fázory proudů I0, Im a IFe. Známe tedy proudy I´2 a I0,
můžeme sestrojit fázor proudu I1. Máme-li fázor proudu I1, tak obdobným postupem sestrojíme
fázory úbytků napětí R1·I1 a jXr1·I1 a obdržíme velikost vstupního napětí U1.
Elektrické stroje 25

2.2.5. Určení parametrů obvodového modelu transformátoru

Parametry obvodového modelu určíme z měření naprázdno a z měření nakrátko při uvažování
obvodového modelu na Obr. 2.7a.
A. Měření naprázdno
Měření naprázdno provádíme obvykle při napájení ze strany nižšího napětí transformátoru při
rozpojených svorkách strany vyššího napětí. Nastavíme jmenovitou hodnotu nižšího napětí
U1 = U1n a odečteme proud I1 = I0, příkon P0 a napětí U20. Při měření naprázdno je I2´ = 0 a
obvodový model na Obr. 2.7a se zjednoduší na model podle Obr. 2.13a. Proud naprázdno I0 je
poměrně malý; (0,5 až 10) % proudu jmenovitého. Příkon představuje ztráty transformátoru v
železe. Z naměřených hodnot určíme:
U12n U U
RFe  ; I Fe  1n ; k  1n (2.30)
P0 RFe U 20
U 1n
I m  I 02  I Fe2 ; X m  (2.31)
Im

Obr. 2.13 a) zjednodušený model transformátoru naprázdno

B. Měření nakrátko
Měření nakrátko provádíme obvykle při napájení ze strany vyššího napětí při zkratovaných
svorkách vinutí nižšího napětí. Transformátor je napájen takovým sníženým napětím U1k, aby
vinutím tekl jmenovitý proud I1N. Napětí při měření nakrátko je (3 až 10) % napětí jmenovitého,
magnetický tok v jádře je malý, proud I0 je zanedbatelný vzhledem k proudu jmenovitému.
Můžeme tedy zanedbat vliv magnetizační větve (Obr. 2.13b). Při měření odečítáme příkon Pk
a U1k. Příkon Pk se spotřebuje na krytí ztrát v obou vinutích transformátoru. Z naměřených
hodnot určíme:
2 2
P U   P 
Rk  ( R1  R2 )  2k ; X k   k    2k  (2.32)
I1n  I1n   I1n 
Hodnoty R1 a R2´ resp. Xr1 a X'r2 nelze uvedeným měřením separovat. Obvykle jsou však
přibližně stejné, takže z rovnic (2.32) lze s uvážením (2.22) určit R1, R2 a Xr1,Xr2.

2.3. Regulace napětí

Při zatížení vznikají na transformátoru úbytky napětí, které závisí na charakteru a velikosti
zátěže. Tyto úbytky mají vliv na zatěžovací charakteristiku transformátoru (Obr. 2.14 a). Při
kapacitním zatížení transformátoru výstupní napětí mírně stoupá (křivka l), Obr. 2.14 a, při
odporovém a indukčním zatížení výstupní napětí klesá (křivky 2,3).
26 FEKT VUT v Brně

Při stálém kmitočtu lze u běžných transformátorů regulovat napětí změnou převodu, tj.
přepínáním odboček na vstupním nebo výstupním vinutí (Obr. 2.14 b). Pro velký rozsah
regulace se používá regulačních kladičkových transformátorů (Obr. 2.14 c), u nichž lze jemně
regulovat napětí od nulové hodnoty.

U2 1
∆UC
U20
∆UR
2 ∆UL

In – jmenovitý proud

In I2

a)
I2 I1 I2

U1 U2
U1 UR

b) c)
Obr. 2.14 a) zatěžovací charakteristika transformátoru b) princip regulace c) kladičkový
transformátor
Tvrdost zatěžovací charakteristiky transformátoru charakterizuje úbytek napětí na činných
odporech a rozptylových reaktancích transformátoru. Je to rozdíl mezi výstupním napětím
naprázdno U20 a napětím výstupním při zatížení (U2) vztažený k napětí U20.
U 20  U 2
U  (2.33)
U 20
Pro případ, kdy jsou parametry výstupního vinutí přepočteny na vstupní vinutí, platí:
U1  U 2
U  (2.34)
U1
,kde U1 je vstupní napětí a U'2 je přepočtená hodnota výstupního napětí při zatížení.
Úbytek napětí
U výkonových transformátorů je při jmenovitém zatížení proud naprázdno I0 = (2-5)% proudu
jmenovitého a pro zatížené transformátory jej můžeme zanedbat. Potom I1= I´2. Fázorové
diagramy jsou na Obr. 2.15
Elektrické stroje 27

Obr. 2.15 Zjednodušený fázorový diagram při zatížení

Pro přibližné vyjádření celkového úbytku napětí lze úbytky napětí na činných odporech a
rozptylových reaktancích algebraicky sčítat a můžeme psát:
U R  R1  R2  I1  RK  I1 (2.35)
a
U x   X r1  X r2   I1  X r  I1 (2.36)
Za těchto předpokladů lze úbytek napětí na transformátoru přibližně vyjádřit dle Obr. 2.15 b)
vztahem
U  U1  U 2  Rk  I1  cos   X r  I1  sin  (2.37)
Úbytek napětí vyjádřený v procentech
U1  U 2
e 100 (2.38)
U1
Potom pro jmenovité hodnoty napětí a proudů bude ek= eR·cosφ ± eX·sinφ, kde eR je úbytek
napětí na činném odporu v procentech a eX je úbytek napětí na rozptylové reaktanci
v procentech. Znaménko + platí pro indukční zátěž, znaménko – platí pro kapacitní zátěž
transformátoru. Pro paralelní chod transformátoru musí platit podmínka stejného napětí
nakrátko ek, což je úbytek napětí na transformátoru při jmenovitém zatížení:
Z k  I 1n
ek   100  eRk
2
 e Xk
2
(2.39)
U 1n

Rk  I n R I2 P
eRk  100  k n 100  kn 100 (2.40)
U1n U1n  I n S1n
X k  In
exk 
U1n
100  e2
k  eRk
2
 (2.41)

kde ΔPkn jsou ztráty ve vinutí transformátoru při jmenovitém zatížení, S1n je zdánlivý příkon a
ek je napětí nakrátko transformátoru. Hodnoty ΔPkn a ek jsou uvedené v normě. Jestliže
28 FEKT VUT v Brně

transformátor zatěžujeme určitým proudem I1 (nikoliv jmenovitým), I1 = Kz.I1n , bude úbytek

napětí na transformátoru přibližně roven
e  K z  erk  cos   K z  exk  sin  (2.42)
kde Kz je zatěžovací činitel
Poznámka: Účinnost transformátorů se mění s velikostí zatížení. U výkonových
transformátorů je maximální účinnost při takovém zatížení, při kterém ztráty ve vinutí jsou
stejné jako ztráty v železe, nebo při poměrném zatížení Kz= √(ΔP0/Pk) . U výkonových
transformátorů bývá maximální účinnost přibližně při polovičním zatížení. Tomu odpovídá
Kz=0,5, nebo Pkn=4P0.

2.4. Autotransformátor
Autotransformátor je transformátor jen s jedním vinutím, jehož část je společná vstupu i
výstupu. Vyrábějí se jednofázové i trojfázové. Jeho nevýhodou je, že vstup a výstup jsou spolu
galvanicky spojeny. Při přerušení společné části vinutí se dostane vyšší napětí vstupu na výstup.
I1 I1
I2 I2

U1 U1 N1
N2 U2
U2

a) b)
Obr. 2.16 a) autotransformátor s pevnou odbočkou b) regulační transformátor
Autotransformátorů se používá jako zvyšovacích transformátorů v sítích, spouštěcích
transformátorů velkých synchronních nebo asynchronních motorů, děličů napětí a regulačních
transformátorů ve zkušebnách a laboratořích.

2.5. Impulsní transformátor

Průběhy napětí a proudů v impulsní technice jsou impulsy, jejichž šířka se pohybuje od
nanosekund do desítek mikrosekund. Transformátory, používané v těchto obvodech slouží
obdobně jako transformátory v nízkofrekvenčních obvodech harmonického proudu ke zvýšení
napětí impulsu, k oddělení jednotlivých obvodů, nebo k přizpůsobení výstupů impulsních
zesilovačů k zátěži. Od impulsního transformátoru se vyžaduje, aby se tvar impulsu po
průchodu transformátorem pokud možno nezměnil. Perioda opakování impulsů je vzhledem k
šířce impulsu poměrně dlouhá. Pro určení tvaru impulsu po průchodu transformátorem je třeba
v podstatě řešit přechodový děj, jak je vidět z Obr. 2.17.
Elektrické stroje 29

Obr. 2.17 a)impuls na vstupních svorkách impulsního transformátoru, b)impuls na

výstupních svorkách impulsního transformátoru
Zkreslení náběžné hrany (čela impulsu) a doběžné hrany (týlu) je způsobeno rozptylovými
indukčnostmi. Tlumené kmity jsou způsobené přítomností rozptylových kapacit (mezi závity,
mezi vrstvami a mezi vstupním a výstupním vinutím). Obvodový model je nutné o tyto parazitní
kapacity doplnit. Impulsní transformátory mají malý počet závitů (aby se co nejvíce snížily
rozptylové indukčnosti), magnetický obvod je obvykle z feritů nebo z velmi tenkých pásků
(0,01 až 0,1 mm) kvalitního magneticky měkkého materiálu (hypersil, permaloy). Poměrně
malý impulsní transformátor může přenášet velký výkon v jednom impulsu. Impulsní
transformátory se používají v radarové a televizní technice i výkonové elektronice.

2.6. Rozptylové transformátory

Pro napájení rtuťových, sodíkových nebo neonových světelných zdroj a pro svařovací
transformátory požadujeme, aby napětí při zatížení bylo podstatně menší než napětí naprázdno,
(měkká zatěžovací charakteristika). Dosáhneme toho zvětšením rozptylového toku. U
jádrového typu transformátoru se rozptyl zvýší např. tak, že vstupní vinutí je na jednom
sloupku, výstupní vinutí na druhém sloupku a ve středu jsou magnetické nástavce (můstek),
snižující magnetický odpor obvodu rozptylového toku (Obr. 2.18a).

Obr. 2.18 a) Změna rozptylu pomocí rozptylového můstku, b) Změna rozptylu posuvným
jádrem
V případě užití rozptylového můstku nelze měnit hodnotu proudu nakrátko. Používá se jako
zapalovací transformátor pro výbojky. U svařovacího transformátoru podle Obr. 2.18b je
možné nastavit proud nakrátko (svařovací proud) posunutím středního sloupku l. Některé malé
transformátory (např. zvonkové, hračkové, přenosné transformátory pro ruční vrtačky a ruční
lampy) se rovněž konstruují tak, aby snesly trvale zkratový proud, tzn. jako rozptylové.

2.7. Trojfázový transformátor

Pro přenos velkých výkonů v energetických sítích se používají trojfázové transformátory, které
transformují poměrně malé napětí generátoru (16 až 30) kV na velmi vysoké, resp. zvláště
vysoké napětí (400 až 600) kV vhodné pro dálkový přenos elektrické energie a na místě
spotřeby opět transformují na napětí, vhodné pro spotřebiče (400/230 V). Trojfázový
transformátor si můžeme jednoduše představit jako spojení tří transformátorů jednorázových.
Jejich vinutí mohou být spojena do hvězdy ( y, Y ), do trojúhelníka ( d , D) nebo do lomené hvězdy
(z, Z). Velká písmena znamenají spojení vyššího napětí, malá písmena spojení vinutí nižšího
napětí. Místo tří samostatných jednofázových transformátorů používáme trojfázový
transformátor, mající vstupní i výstupní vinutí každé fáze na jednom sloupku jádra (Obr. 2.3).
Takový transformátor je menší, lehčí levnější a pracuje s lepší účinností než tři samostatné
transformátory.
30 FEKT VUT v Brně

V případě, že vstupní a výstupní vinutí trojfázového transformátoru jsou spojena stejným

způsobem (y, Y ; d, D ) jsou linková napětí na obou stranách ve fázi. Dále záleží na tom, zda jsou na
svorkovnici transformátoru připojeny začátky nebo konce vinutí výstupního napětí. Fázový posuv
mezi stejně označenými svorkami vstupního a výstupního vinutí se udává tzv. hodinovým úhlem
(1 hodina = 30°) a je důležitý pro paralelní chod transformátorů. Hodinový úhel se udává
symbolem, který vyjadřuje: spojení vinutí vyššího napětí (velká písmena Y, D, Z), spojení
vinutí nižšího napětí (malá písmena y, d, z) a hodinový úhel v hodinách. Např. Yd 5 značí, že vinutí
vyššího napětí je spojeno do hvězdy, nižšího do trojúhelníka a fázový úhel měřený od fáze
vyššího napětí ke stejné fázi nižšího napětí je 5 h (nebo 150°).
Transformátory pracující paralelně musí mít:
a) stejný hodinový úhel
b) stejné jmenovité hodnoty vstupního a výstupního vinutí
c) stejné napětí nakrátko (aby se zatížení transformátorů rozdělilo úměrně jejich jmenovitým
výkonům)
d) jsou spojeny odpovídajícími fázemi (stejný sled fází)
Při řešení trojfázových transformátorů je výhodné převést hodnoty na jednu fázi (fázi proti
nulovému vodiči) zapojení Y. Použijeme obvodového modelu pro jednofázový transformátor
(Obr. 2.6b) a obdržíme příslušné hodnoty na jednu fázi (např. úbytek napětí). Při zapojení Yd
nebo Dy se hodnoty vinutí zapojeného do trojúhelníka přepočítají na tu stranu transformátoru,
která je zapojená do hvězdy. V případě zapojení Dd se provede transfigurace trojúhelník 
hvězda.

2.7.1. Zapojení vinutí trojfázových transformátorů.

Udává se na štítku transformátoru znakem spojení, který sestává ze dvou písmen a arabské
číslice. První (velké) písmeno udává spojení vinutí vyššího napětí (vn), druhé (malé) písmeno
spojení vinutí nižšího napětí (nn), a arabská číslice udává tzv. hodinový úhel, což je úhel
natočení (fázový posuv) odpovídajících fází ve směru hodinových ručiček od většího napětí
k menšímu (od vn k nn). Jedna hodina značí fázový posuv o 30°.
Příklady značení:
a) Spojení do hvězdy Y, nebo y
b) Spojení do trojúhelníka D, nebo d
c) Spojení do lomené hvězdy Z, nebo z

Úhel natočení napětí fází závisí také na směru navinutí vinutí stejné fáze nn a vn, na označení
svorek vinutí a na vlastním spojení vinutí trojfázového transformátoru. Rozeberme si nejprve
první dva faktory. Horní vinutí na Obr. 2.19 je vstupní, dolní výstupní. Obě vinutí jsou navinuta
souhlasně (Obr. 2.19a). U obou vinutí označme začátky vinutí z1,z2 a konce vinutí k1 a k2. Obě
vinutí jsou na stejném jádře a prostupuje jimi stejný (hlavní) magnetický tok. Indukovaná napětí
ve vinutí mají v libovolném okamžiku stejný směr. Počítací šipky jsou u obou vinutí zvoleny
od začátku ke konci. Indukovaná napětí v cívkách jsou ve fázi (Obr. 2.19 b). Je-li směr navinutí
výstupu opačný (Obr. 2.19 c) při stejném označení svorek je polarita svorek pro okamžitou
hodnotu indukovaného napětí opačná, napětí jsou v protifázi (Obr. 2.19 d). Stejný výsledek
dostaneme při souhlasném navinutí cívek ale při změně označení svorek výstupu (Obr. 2.19 a)
a (Obr. 2.19 d), označení začátků a konců v závorkách.
Při zapojování vinutí podle zadaných požadavků je třeba vždy zjistit směr navinutí obou vinutí
a podle toho rozhodnout o začátcích a koncích vinutí.
Elektrické stroje 31

Obr. 2.19 Indukované napětí na cívkách transformátoru

u v w
k2u k2v k2W
U V W
k1u k1v k1W

z2u z2v z2w

1 2 3
z1u z1v z1w

Obr. 2.20 Uspořádání vinutí na sloupcích a připojení ke svorkovnici

Předpokládejme, že vstupní i výstupní vinutí na všech sloupech (1,2,3) transformátoru jsou
souhlasně navinuta a označme na Obr. 2.20 např. spodní vývody vinutí za začátky a horní za
konce. Vinutí vn je na Obr. 2.20 připojeno vždy svými konci ke svorkám transfomátorové
svorkovnice označené velkými písmeny U,V,W. Indukovaná napětí budou narůstat u všech
vinutí od začátku ke konci. Na svorky u,v ,w je možné připojit vinutí nn buď svými začátky,
nebo konci. Magnetický obvod není zakreslen. Otočíme-li vinutí nn o 180°nad svorkovnici,
dostaneme uspořádání, které používá naše norma (Obr. 2.21)

1 2 3

z
k

u v w
U V W

k
z

Obr. 2.21 Kreslení vinutí trojfázového transformátoru pro kontrolu hodinového úhlu podle
normy
32 FEKT VUT v Brně

Pro posouzení zapojení vinutí pro trojfázový transformátor se kreslí fázorový diagram napětí
vn a nn v jednom obrázku. Do diagramu se kreslí indukovaná napětí, která budou v cívkách
umístěných na stejných sloupcích ve fázi. Jejich fázory kreslíme tak, aby měly společné body
tam, kde je v transformátoru odpovídající uzel. Pro vinutí na vn straně, zapojené do hvězdy jsou
fázory na Obr. 2.22 a spojení vinutí na Obr. 2.22 b.

U 1 2 3
k1 U V W

1 U0U
z1 u0U u0V u0W
3 0 2 U0B

W U0C 0
V
a) b)
Obr. 2.22 Zapojení vinutí vn do hvězdy (b) ; odpovídající fázorový diagram (a).
Pro vinutí vn jsou používaná (při respektování výše uvedených zásad) tři spojení vinutí (Y, D)
podle Obr 2.23

1 2 3 1 2 3
1 2 3 U V W U V W
U V W

11 1
U 2
V W3 U
1 U 1
2 1 3
3 V W 2
W V
Obr. 2.23 Zapojení vinutí vn do hvězdy a do trojúhelníka.
Pro vinutí nn jsou možná stejná zapojení, ale na svorkovnici mohou být zapojeny jak začátky,
tak konce vinutí (Obr. 2.24)
Elektrické stroje 33

u v w
1 2 3 u v w u v w
1 2 3 1 2 3
11 1
u 2
v w3 u
1 u 1
2 1 3
3 v w 2
w v

u v w
1 2 3 u v w u v w
1 2 3 1 2 3

w3 v2
v2 w3 u1
u1 w3
u1
v2
7 5
6

Obr. 2.24 Příklady zapojení vinutí nn do hvězdy a do trojúhelníka

U lomené hvězdy je vinutí nn na každém sloupku rozděleno na dvě cívky se stejným počtem
závitů. Cívky jsou spojeny tak, že vinutí jedné fáze je tvořeno dvěma cívkami na dvou různých
sloupcích (napětí fáze bude dáno rozdílem indukovaných napětí v cívkách). Na Obr. 2.25 je
možné zapojení do čtyř lomených hvězd. Počet závitů ve fázi lomené hvězdy musí být o 15,5%
větší, než odpovídá fázovému napětí Uf, které je vektorovým rozdílem dvou cívkových napětí.
Lomené hvězdy se používá v nerovnoměrně zatížených sítích nn s vyvedeným uzlem, aby se
přetížení jedné fáze výstupního vinutí přenášelo na dvě fáze vstupního vinutí.
34 FEKT VUT v Brně

1 1’ 2 2’ 3 3’ 1 1’ 2 2’ 3 3’

u v w u v w
1 11
u u
1
1
3 2’ 2
3’ 2’ 3’
w v
1‘ 1‘
2 3

v w
6 6

1 1’ 2 2’ 3 3’ 1 1’ 2 2’ 3 3’

u v w u v w
w v
3’ 2‘

v 1 1
2 3 2 3’ w
2‘ 3

1‘ 1‘
u u
5
7

Obr. 2.25 Příklady zapojení vinutí nn do lomené hvězdy.

Příklady zapojení Dy1 a Yz1 jsou na Obr. 2.26.

Elektrické stroje 35

nn 1
U
u

u v w
w
U V W

W V

vn v

nn 1

u v w U u
U V W
V
w
vn W v

Obr. 2.26 Příklady zapojení Yz1 a Dy1.

Hodinový úhel naměříme na svorkovnici mezi stejně označenými svorkami napětí vn a nn

(A-a, B-b, C-c).
Poznámka: V normě se diagramy fázorů kreslí bez šipek (natočeny tak, aby svorka A byla vždy
na dvanácté hodině a nazývají se průvodičové obrazce (Obr. 2.26).
V praxi se používá Yz s vyvedeným uzlem pro světelné sítě nn 400/230V, zapojení Yy pro
transformátory s menší nesouměrností zatížení na výstupní straně, nebo jsou-li obě napětí
vysoká. Zapojení Dy se používá pro velké transformátory v sítích, Yd pro velké transformátory
v elektrárnách a velkých transformačních stanicích.

2.7.2. Transformátor na změnu počtu fází

Je-li nutné napájet ze sítě spotřebiče, které májí jiný počet fází, než je počet fází sítě, nastane
problém přeměny počtu fází soustavy. Přeměna jednofázové soustavy ve dvoufázovou
symetrickou se dosáhne jednofázovým transformátorem. Při vázané dvoufázové soustavě se
vyvede střed výstupního vinutí. Transformace trojfázové symetrické soustavy na dvoufázovou
soustavu (nebo naopak) tvořenou dvěma, co do hodnoty stejně velkými napětími posunutými
fázově o úhel  / 2 se dosáhne dvěma jednofázovými transformátory, zapojenými podle Obr.
2.27b.
36 FEKT VUT v Brně

Obr. 2.27a) Transformace jednofázové soustavy na dvoufázovou b) Transformace

trojfázové soustavy na dvoufázovou (Scottovo zapojení)
2
Aby napětí UI a UII byla stejná, musí být převod transformátoru I 3 krát větší než převod
transformátoru II.

2.7.3. Kontrolní otázky a úkoly

1) Které jsou hlavní části elektrického stroje? Uveďte způsoby chlazení.
2) Vysvětlete činnost ideálního transformátoru, odvoďte vztah pro indukované napětí a převod.
3) Zdůvodněte použití obvodového modelu ideálního a skutečného transformátoru.
4) Zdůvodněte přepočet parametrů jednoho vinutí transformátoru na počet závitů druhého
vinutí téhož transformátoru.
5) Nakreslete schéma zapojení a vysvětlete postup při zkoušce transformátoru naprázdno a
nakrátko.
6) Vysvětlete princip regulace napětí transformátoru a nakreslete zatěžovací charakteristiku U2
= f (I2) při zatíženími ideálními prvky R, L, C.
7) A) odvoďte přibližný vztah pro určení průřezu jádra transformátoru
B) jaký má vliv velikost kmitočtu napájecího napětí transformátoru na průřez jádra.
8) Nakreslete konstrukční uspořádání trojfázového transformátoru a zdůvodněte jeho použití.
9) Vysvětlete princip činnosti transformátoru.
10) Jednorázový transformátor je použit pro snížení napětí z 2200 V na 250 V. Průřez jádra je
36 cm2 a maximální hodnota magnetické indukce Bmax = 1,5 T.
Určete:
a) počet závitů primárního a sekundárního vinutí
b) převod transformátoru
Poznámka: Zanedbejte rozptyl a ohmické odpory vinutí.
11) Jednorázový transformátor má průřez jádra 150 cm2 a maximální hodnotu magnetické
indukce Bmax =1,1 Wb/m2. Sekundární vinutí má 66 závitů.
Určete:
a) výstupní výkon transformátoru, jestliže je zatížen rezistorem R = 4 . Kmitočet napájecího
zdroje je 50 Hz.
b) Určete nový průřez jádra v případě, že transformátor je připojen na napětí o kmitočtu
400 Hz. Poznámka: Zanedbejte všechny úbytky napětí na transformátoru.
Elektrické stroje 37

12) Jednorázový transformátor má převod k = 1/6. Ohmický odpor primárního vinutí je R 1 =

0,1  a sekundárního vinutí R2 = 0,03 . Rozptylová reaktance vstupního vinutí Xr1 = 5,
rozptylová reaktance Xr2 = 0,13 . Určete velikost napětí U1, které musí být na primárním
vinutí, jestliže na sekundárním vinutí je jmenovitý proud IN = 200A, napětí U2=1100V a cos 
= l.
13) U jednorázového transformátoru o příkonu 50 kVA, 2400/240 V byla provedena zkouška
naprázdno a nakrátko. Při zkoušce nakrátko byl transformátor napájen ze strany vyššího napětí,
zatímco svorky nižšího napětí byly zkratovány. Při zkoušce nakrátko byly naměřeny tyto
hodnoty:U1k = 48 V, I1N = 20,8 A, P1k = 617 W. Při zkoušce naprázdno byl transformátor
napájen ze strany nižšího napětí při rozpojených výstupních svorkách. Při zkoušce naprázdno
bylo naměřeno: U2n = U20 = 240 V, I0 = 5 A, P20 = 186 W. Určete účiník a úbytek napětí na
transformátoru při jmenovitém zatížení a účiníku zátěže cos  = 0,8.
Poznámka: Zanedbejte vliv magnetizační větve
38 FEKT VUT v Brně

3. Asynchronní stroje

3.1. Úvod
V předchozí kapitole jsme se zabývali transformátory, které slouží k přeměně elektrické energie
opět na energii elektrickou. Asynchronní stroj patří do velké skupiny elektrických strojů,
umožňující elektromechanickou přeměnu energie. Dělíme je na motory, u nichž dochází k
přeměně elektrické energie na mechanickou a generátory, které mění mechanickou energii na
elektrickou. Asynchronní stroje se používají téměř výhradně jako motory s výstupním
mechanickým pohybem otáčivým nebo lineárním.

3.2. Provedení asynchronního stroje

Jako všechna zařízení, sloužící k elektromechanické přeměně energie, sestává asynchronní stroj
z pevné části (statoru) a pohyblivé části, která se u strojů s otáčivým pohybem nazývá rotor.
Stator se skládá z litinové, svařované nebo hliníkové konstrukce a dvou ložiskových štítů. V
kostře statoru jsou zalisovány plechy, které jsou navzájem izolovány a tvoří část magnetického
obvodu stroje. Rotorové plechy jsou nalisovány na hřídeli, která se otáčí v ložiskách,
upevněných v ložiskových štítech, které vymezují polohu rotoru uvnitř statoru. Mezi statorem
a rotorem je vzduchová mezera., která umožní pohyb rotoru. Celkové uspořádám
asynchronního stroje je na Obr. 3.1.

Obr. 3.1 Uspořádání hlavních částí asynchronního motoru

V drážkách statorových a rotorových plechů je uloženo vinutí stroje. Na statoru bývá obvykle
trojfázové vinutí (ale také jedno, nebo dvoufázové), jehož začátky a konce jsou vyvedeny na
svorkovnici. V rotorových drážkách je uloženo vinutí, kterému se říká kotva. U motorů větších
výkonů s kotvou nakrátko jsou v drážkách rotoru neizolované vodiče měděné nebo mosazné.
Vodiče v drážkách jsou spojeny spojovacími kruhy nakrátko. U motorů menších výkonů se
vinutí odlévá spolu s větracími lopatkami z hliníku metodou tlakového lití. Takovému vinutí se
říká klec. U motoru s vinutým rotorem a kroužky je v drážkách rotoru uloženo trojfázové vinutí
z izolovaných vodičů, začátky fází jsou spojeny do uzlu a konce připojeny ke třem sběracím
kroužkům, ke kterým přiléhají kartáče. Takové vinutí rotoru umožňuje připojit zařízení,
sloužící k regulaci otáček motoru a usnadnění rozběhu..
Elektrické stroje 39

Obr. 3.2 Provedení asynchronního motoru

3.3. Princip činnosti

Nejrozšířenějším typem asynchronního stroje je trojfázový asynchronní motor, jehož statorové
vinutí je připojeno na trojfázovou síť a vytváří točivé magnetické pole, které protíná vodiče
rotoru (Obr. 3.3), indukuje v nich napětí a v případě, že vinutí rotoru je uzavřeno, protéká jím
proud, který vytváří magnetické pole rotoru. Vzájemným působením magnetických polí rotoru
a statoru vzniká síla, působící na vodiče rotoru ve směru pohybu magnetického pole statoru.

Obr. 3.3 Vznik tažné síly asynchronního motoru

Z Obr. 3.3 je zřejmé, že napětí (tedy i proud) se bude ve vodičích rotoru indukovat jen v případě
relativního pohybu pole statoru vůči vodičům rotoru. V takovém případě nemohou být otáčky
točivého pole statoru n1 a otáčky rotoru n stejné. Rozdíl otáček n1 a n, vztažený na otáčky
točivého pole statoru, je tzv. skluz s ((3.1) a (3.2))
n1  n
s (3.1)
n1
n1  n
s%   100 (3.2)
n1
Otáčky magnetického pole statoru závisí na počtu pólů a kmitočtu napájecího napětí. Skluz (a
tedy i otáčky rotoru) se mění s mechanickým zatížením stroje a je při jmenovitém zatížení u
malých motorů asi 10%, u velkých kolem 1%. Vznik točivého pole a rozbor práce
asynchronního stroje je v následujících odstavcích.
40 FEKT VUT v Brně

3.4. Vznik točivého magnetického pole

Základní výhodnou vlastností trojfázového proudu je schopnost vytvářet točivé magnetické
pole. Předpokládejme trojfázové vinutí asynchronního motoru založené do drážek statoru, které
bude napájeno souměrnou soustavou trojfázového proudu. Vinutí každé fáze si zjednodušeně
představme soustředěné do jedné cívky, znázorněné jedním závitem (Obr. 3.4). Jednotlivé
cívky trojfázového vinutí jsou umístěny na statoru tak, že jejich aktivní strany jsou vzájemně
vzdáleny o polovinu obvodu, takže okamžité hodnoty proudů v cívkách vytváří na statoru jednu
dvojici magnetických pólů. Takovému vinutí říkáme dvoupólové a asynchronnímu stroji s
takovým vinutím dvoupólový stroj. Začátky fází AO, BO, CO jsou spojeny do uzlu a konce
připojeny na trojfázovou síť. Fázory proudů (IA,IB,IC) jsou v souměrné trojfázové soustavě
znázorněny na Obr. 3.4b.

Obr. 3.4 Vznik točivého magnetického pole

Okamžité hodnoty proudů v jednotlivých fázích obdržíme jako průměty fázorů ImA, ImB, ImC do
orientované časové přímky t. Okamžité hodnotě proudu ve směru časové přímky odpovídá v
cívce směr proudu dopředu u konce cívky. V protější straně téže cívky musí proud téci dozadu.
V časovém okamžiku t1 protékají cívkami okamžité hodnoty proudů podle Obr. 3.4a. Vodiče v
horní polovině statoru mají proudy dopředu, v dolní polovině dozadu. Trojfázový proud vytváří
ve vinutí dvě pásma proudů, které budí jediný magnetický tok o velikosti t1 - velikost a směr
výsledného magnetického toku t1 dostaneme součtem okamžitých hodnot toků jednotlivých
cívek. Předpokládáme-li úměrnost mezi okamžitou hodnotou proudu a magnetického toku (u
nenasyceného stroje), tak pro časový okamžik t1 platí
t1  1,5   A1 (3.3)
Za 1/6 periody napájecího napětí, v časovém okamžiku t2 jsou ve vodičích cívek jiné okamžité
hodnoty proudů, ale tyto opět vytvářejí výsledný magnetický tok t2, stejné velikosti, ale
pootočený o 1/6 periody napájecího napětí vzhledem k t1, (Obr. 3.4c). Sledujeme-li proudy v
trojfázovém vinutí v dalších okamžicích, vytvoří vždy výsledný magnetický tok stejné
velikosti, jehož osa se otáčí o takový úhel, o jaký se otočila časová přímka. Výsledný
magnetický tok se za jednu periodu napájecího napětí otočí rovnoměrnou rychlostí o jednu
otáčku. Za jednu sekundu vykoná f1 otáček za předpokladu, že f1 je kmitočet napájecího napětí.
Elektrické stroje 41

Obr. 3.5 Uspořádání cívek a magnetické pole čtyřpólového vinutí a) založení jedné fáze b)
magnetické pole trojfázového vinutí c) fázorový diagram
Zdvojnásobíme-li počet cívek každé fáze, jsou jejich cívkové strany uloženy ve vzdálenosti
jedné čtvrtiny obvodu statoru (Obr. 3.5a). Napájením takového vinutí se vytvoří čtyři pásma
proudů a tedy i čtyři magnetické póly po obvodu statoru (Obr. 3.5b). Proudy ve vodičích na
Obr. 3.5b jsou vyznačeny pro časový okamžik t1 (Obr. 3.5c). V případě čtyřpólového stroje se
za dobu jedné periody napájecího proudu otočí fázor výsledného magnetického toku po obvodu
statoru nikoliv o 360°, ale jen o úhel připadající na jedno dvojpólí, tj. o 180°.
Zavádíme pojmy "elektrický úhel" a "geometrický úhel". Elektrický úhel se vztahuje k
elektrickým veličinám a měří se v "elektrických stupních". Např. jedna perioda napájecího
napětí představuje 360° elektrických. Obvod statoru má 360° geometrických. U dvoupólového
stroje se geometrický a elektrický úhel shoduje. U vícepólového stroje platí mezi elektrickým
a geometrickým úhlem vztah:
 el  p   geom

(3.4)
kde p je počet pólových dvojic.
Závěrem lze tedy říci, že trojfázové vinutí, napájené trojfázovou souměrnou soustavou, budí
výsledné magnetické pole, které se otáčí rovnoměrnými, tzv. synchronními otáčkami n1.
f1
n1  (3.5)
p
kde f1 je kmitočet napájecího napětí.

2p 2 4 6 8 10 12
n1 [s-1] 50 25 16,66 12,8 10 8,33
Tab. 3.1 Otáčky točivého magnetického pole v závislosti na počtu pólů při napájecí frekvenci f
= 50 Hz.

3.5. Rozložení magnetického toku ve vzduchové mezeře

Vinutí jednotlivých fází statoru je uloženo v drážkách a vytváří magnetické pole ve vzduchové
mezeře. Toto pole lze znázornit průběhy magnetomotorického napětí Fm, magnetického toku 
nebo magnetické indukce B, které jsou spolu vázány známými vztahy:
Fm  Rm    N  I   Hdl (3.6)
42 FEKT VUT v Brně

kde Rm je magnetický odpor,  je magnetický tok, N je počet závitů, I je proud, H je intenzita

pole.
Ze vztahu (3.6) je zřejmé, že magnetomotorické napětí Fm = N·I nezávisí na nasycení
magnetického obvodu, veličiny , respektive B = /S závisí na nasycení magnetického
obvodu. V našich úvahách předpokládáme nenasycený magnetický obvod stroje a magnetický
odpor železa zanedbatelný vůči magnetickému odporu vzduchové mezery. Na Obr. 3.6 jsou
naznačeny průběhy Fm pro cívku uloženou v jedné drážce.

Obr. 3.6 Průběh magnetomotorického napětí cívky soustředěné v jedné drážce.

Na Obr. 3.6b je magnetomotorické napětí nakresleno v rozvinutém tvaru. Za výše uvedených
předpokladů (nenasycený magnetický obvod) by měly obdobné průběhy veličiny  a B. V
případě, že vodiče cívky budou rozloženy do více drážek, tak výsledné pole obdržíme
superpozicí polí od jednotlivých vodičů(Obr. 3.7).
Porovnáním Obr. 3.6 a Obr. 3.7 je zřejmé, že čím je vinutí rozloženo do více drážek, tím více
se průběh pole blíží průběhu harmonickému.
U trojfázového vinutí vytváří pole cívek jednotlivých fází výsledné magnetické pole ve
vzduchové mezeře, které je charakterizováno postupnou vlnou šířící se synchronní rychlostí
v1 = ·D·n1 (D je vnitřní průměr statoru). Nejjednodušší trojfázové vinutí podle Obr. 3.4 sestává
ze tří cívek, z nichž každá je uložena ve dvou drážkách. Na jednom pólu tedy připadá na každou
fázi jedna drážka. Počet drážek najeden pól a jednu fázi je q = l.

Obr. 3.7 Magnetické pole vinutí rozložené ve více drážkách

Na Obr. 3.8 je nakresleno toto vinutí v rozvinutém tvaru pro okamžité hodnoty proudů fází v
časových okamžicích t1 a t2 (Obr. 3.8b).
Elektrické stroje 43

Obr. 3.8 Elementární třífázové vinutí: a) průběhy magnetické indukce B pro časové
okamžiky t1a t2 b) fázorový diagram proudů c) schéma zapojení

3.6. Vinutí trojfázových strojů

Základní částí trojfázového vinutí je cívka. Skládá se ze dvou cívkových stran, které jsou
uloženy v drážkách a dvou čel, kterými jsou vodiče cívkových stran uzavřeny v závity
(Obr. 3.9). Vzdálenost cívkových stran téže cívky se nazývá krok cívky y a je přibližně roven
pólové rozteči p, což je vzdálenost os dvou sousedních pólů. Krok cívky se udává v počtu
drážek. Např. pro y = 3 je cívka založena jednou cívkovou stranou např. v drážce l a druhou v
drážce 4 (Obr. 3.8c).

Obr. 3.9 a)Cívka trojfázového vinutí, b)její značení ve schématu

Strany cívek je nutné spojit podle určitého pořádku, aby se ve stroji vytvářelo vhodné
magnetické pole. Jestliže má m-fázové vinutí vytvářet 2p pólů a má-li stroj Q drážek, připadá
na jeden pól Qp drážek, příslušející všem fázím. (3.7)
Q
Qp  (3.7)
2p
U m-fázového stroje připadá na jeden pól a jednu fázi q drážek (3.8)
44 FEKT VUT v Brně

Q
q (3.8)
2pm
Trojfázové vinutí bývá obvykle souměrné, aby vytvářelo souměrnou trojfázovou soustavu a
harmonický průběh pole ve vzduchové mezeře. Z toho důvodu nelze libovolně volit počet
drážek stroje. Počet drážek na pól a fázi může být číslem celým (vinutí pravidelné) nebo
zlomkovým (vinutí zlomkové). Podle uložení vinutí v drážkách rozeznáváme vinutí jednovrstvá
a dvouvrstvá. Jednovrstvé vinutí má v každé drážce založenu pouze jednu cívkovou stranu a
stroj má tedy Q/2 cívek. Např. jednovrstvé vinutí na Obr. 3.8 má šest drážek a tři cívky.
Dvouvrstvé vinutí má v každé drážce dvě cívkové strany různých cívek a má tedy tolik cívek,
kolik je drážek. Mají-li mít všechny cívky v určité poloze stejné indukované napětí, musí mít
každá cívka jednu stranu uloženu v horní vrstvě a druhou v dolní vrstvě drážky. Příklad
dvouvrstvého vinutí s plným krokem je na Obr. 3.10. Pro zlepšení průběhu pole ve vzduchové
mezeře (potlačení vyšších harmonických) se dělají cívky se zkráceným krokem.

Obr. 3.10 Dvouvrstvé vinutí Q = 24, 2p = 4, q = 2 drážky, τp = 6 drážek

Z Obr. 3.10 je vidět, že v drážce jsou dvě cívkové strany, z nichž jedna, kreslena silněji, je v
horní vrstvě, druhá, kreslená čárkovaně, v dolní vrstvě drážky. Při plném kroku jsou cívkové
strany v drážkách vzdálených o pólovou rozteč τp.

3.6.1. Činitel vinutí a indukované napětí

Stroje na střídavý proud mají vinutí každé fáze složeno z několika cívek zapojených do série.
Vinutí je rozloženo do několika drážek a pro potlačení třetí harmonické mívá zkrácený krok.
Indukované napětí každé fáze je oběma okolnostmi ovlivněno, což souhrnně vyjadřujeme
činitelem vinut kv. Pro každé vinutí můžeme vyjádřit vliv zkrácení kroku činitelem zkrácení
kroku ky a vliv rozložení vinutí do drážek činitelem počtu drážek (činitel rozlohy) kq. Výsledný
činitel vinutí kv=ky· kq.
A) Činitel zkrácení kroku.
Na Obr. 3.11a je pro jedno dvojpólí znázorněn průběh první harmonické ve vzduchové mezeře
a založení cívky s plným a zkráceným krokem. Při plném kroku (cívkové strany uloženy v
místech a, b (Obr. 3.11a ) se bude v každé straně cívky indukovat stejně veliké napětí (Obr.
Elektrické stroje 45

3.11b). Napětí jedné strany cívky je opačné polarity než napětí druhé strany cívky. Fázory
napětí cívkových stran Ua a Ub jsou vůči sobě natočeny o π el. radiánů. Napětí cívky je dáno
jako rozdíl fázorů napětí cívkových stran. Výsledné napětí cívky s plným krokem je tedy
dvojnásobkem napětí jedné cívkové strany. Je-li krok zkrácen (cívkové strany uloženy v
místech a, d), indukují se ve stranách cívky a, d různě velká napětí Ua, Ud (cívkové strany se
nacházejí v místech o různě velké indukci B, což můžeme vyjádřit jako pootočení fázoru Ub do
polohy Ud). Tato napětí jsou vůči sobě natočena o úhel ε, což je úhel o který byl zkrácen krok
cívky.Výsledné napětí cívky obdržíme jako součet fázorů Ua a Ud.
y
     (3.9)
p
Výsledné napětí cívky při Ua=Ub=U je podle Obr. 3.11 b
 y 
U c  2  U  sin   (3.10)
2  
 p 

Činitel kroku je dán podílem indukovaných napětí v cívkách se zkráceným krokem k napětí
cívky s plným krokem, tj. ky=sin((π/2).(y/τp)). Při plném kroku bude ky=1 (y= τp, sin(π/2) = 1).

Obr. 3.11 Činitel kroku

B) Činitel rozlohy.
Je-li dvouvrstvé vinutí (u dvouvrstvého vinutí je počet cívek rovný počtu drážek) každé fáze
rozloženo do q drážek a v každé cívce se indukuje stejné napětí první harmonické o efektivní
hodnotě Uq, je výsledné napětí jedné fáze Ui dáno geometrickým součtem q fázorů napětí Uq,
které jsou vůči sobě natočeny o úhel αel=π/q. Výsledné napětí je menší než aritmetický součet
napětí q·Uq. (Obr. 3.12). Činitel rozlohy je dán podílem geometrického k aritmetickému součtu,
tj. kq=Ui/(q·Uq). Pro první harmonickou je kq přibližně roven poměru průměru kružnice k
polovině obvodu kruhu kq=2/π, pro ν-tou harmonickou je kqν = (2/π·ν). Činitel kq je vždy menší
než 1.
46 FEKT VUT v Brně

Obr. 3.12 Činitel rozlohy

3.6.2. Indukované napětí v trojfázovém vinutí

V odstavci 3.4 jsme si vysvětlili vznik točivého magnetického pole. Předpokládejme, že pole
ve vzduchové mezeře je harmonického průběhu a pohybuje se vůči stojícím vodičům statoru
synchronní rychlostí v1. Pohybem pole vůči vodičům statoru se v nich indukuje napětí. Pro
odvození velikosti těchto napětí použijeme Obr. 3.13, na kterém je nakreslen harmonický
průběh magnetické indukce B ve vzduchové mezeře. Toto pole se posouvá vzhledem ke stojící
cívce synchronní rychlostí
2 p  p  f1
v1    D  n1   2  p  f1 (3.11)
p
kde D je vnitřní průměr statoru a p je pólová rozteč. Cívka je zakreslena v místech, kde je
magnetická indukce Bx = Bmax·sin (x) a představuje například vinutí fáze A statoru. Poněvadž
směr a velikost indukovaného napětí záleží mimo jiné na relativním pohybu pole vůči vodiči,
můžeme si představit, že pole stojí a cívka se pohybuje rychlostí v1 opačným směrem.

Obr. 3.13 Pohyb cívky v magnetickém poli

Posune-li se cívka na Obr. 3.13 o dráhu dx, změní se magnetický tok, postupující plochou cívky
o velikost:
d  2  Bx  dS  2  Bx  l  dx (3.12)
Elektrické stroje 47

a v cívce se indukuje napětí, jehož okamžitá hodnota je

d
 2  Bm  sin x   l  v1
dx
u i1   2  Bx  l  (3.13)
dt dt
Dosadíme-li do předcházející rovnice za rychlost v1 vztah (3.11) a za maximální hodnotu
magnetické indukce hodnotu střední, tj.

Bm   Bstř (3.14)
2
můžeme hodnotu Bstř určit z

 sin x dx
1
Bstř 
 B
0
m (3.15)

přičemž π odpovídá půlperiodě magnetické indukce.

A je-li magnetický tok jednoho pólu
  Bstř  l  p (3.16)
potom efektivní hodnota napětí jedné fáze statorového vinutí o N1 závitů bude
2    N1  f1  
U i1   4,44    f1  N1 (3.17)
2
Ve zbývajících dvou fázích se budou indukovat (za předpokladu stejného počtu závitů) stejně
velká napětí, ale posunutá o 120° a 240°. Cívka na Obr. 3.13 však může být stejně dobře cívkou
rotorového vinutí s N2 závity a otáčející se spolu s rotorem otáčkami n ve směru točivého
magnetického pole. Magnetické pole rotoru se otáčí vzhledem k rotoru otáčkami n2 = n1 – n a
odpovídající obvodová rychlost je:
2 p  p  f 2
v2    D  n2   2  p  f 2 (3.18)
p
kde D je průměr rotoru, f2 je kmitočet proudu v rotoru.
Podobně jako pro statorové vinutí, můžeme odvodit velikost indukovaného napětí v jedné fázi
rotoru a dostaneme:
U i 2  4,44    f 2  N 2 (3.19)
Vodiče točivého elektrického stroje jsou však uloženy do více drážek, které mají různé polohy
v magnetickém poli. Indukovaná napětí jednotlivých vodičů cívky se sčítají v napětí výsledné,
které je však následkem rozložení vodičů v drážkách menší, než udávají rovnice (3.17) a (3.19).
Zmenšení je respektováno tzv. činitelem rozlohy kq <1. Pro potlačení vyšších harmonických
magnetického pole mají vinutí strojů na střídavý proud často zkrácený krok (y < p), což má
opět za následek snížení indukovaného napětí cívky respektované činitelem kroku ky < l. Oba
vlivy vyjadřujeme souhrnně činitelem vinutí kv.
kv  k y  k q (3.20)

Rovnice (3.17) a (3.19) lze tedy s uvážením (3.20) psát ve tvaru:

U i1  4,44    f1  N1  kv1 (3.21)

U i 2  4,44    f 2  N 2  kv 2 (3.22)

Srovnáním vztahů (3.21) a (3.22) se vztahy pro indukovaná napětí ve vinutí transformátoru je
zřejmé, že se liší pouze hodnotou kmitočtu(f2) a konstantami kv1 a kv2.
Při zatížení má rotor asynchronního motoru otáčky menší než točivé pole statoru a rovné
48 FEKT VUT v Brně

n  n1  1  s  (3.23)
Kmitočet indukovaného napětí rotorového vinutí závisí na rozdílu otáček magnetického pole
statoru a rotoru a je:
f 2  p  (n1  n)  p  n1  n1  1  s   s  f1 (3.24)
Dosazením (3.24) do (3.22) dostaneme:
U i 2  4,44    f 2  N 2  kv 2  4,44    f1  N 2  kv 2  s  U i 20  s (3.25)

kde Ui20= 4,44    f1  N 2  kv 2 je indukované napětí v rotoru při n =0, kdy s = l a f2 = f1.
V případě, že rotorové vinutí je uzavřeno, poteče jím proud I2 a vytvoří točivé magnetické pole,
jehož otáčky vzhledem k rotoru jsou:
f 2 f1  s
n2    n1  s (3.26)
p p
Rotor má však otáčky n, takže vzhledem k vnějšímu pozorovateli (statoru) jsou otáčky pole
rotoru
n  n2  n1  1  s   n2  n1 (3.27)

Obr. 3.14 a) Znázornění synchronního otáčení magnetických polí rotoru a statoru při zatížení
b) Vzájemná poloha fázorů magnetických polí asynchronního motoru při zatížení

Změnou zatížení motoru se mění vzájemný poměr mezi otáčkami rotoru n a točivého pole
rotoru n2, ale pole statoru a rotoru (znázorněné magnetickými toky 1, 2) se otáčí synchronně
(obr. 2.3-12a,b). Jsou však vůči sobě prostorově posunuta (obr. 2.3-12b) a skládají se ve
výsledné pole ve vzduchové mezeře.
Na základě předchozích úvah si můžeme vysvětlit činnost asynchronního motoru lépe než v
odstavci 3.3. Předpokládejme nejprve rozpojené rotorové vinutí, stojící rotor (n = 0) a vinutí
statoru připojené na trojfázovou síť. Trojfázový proud ve vinutí statoru vytváří točivé
magnetické pole ve vzduchové mezeře, které indukuje ve statorovém vinutí napětí Ui1rovné
přibližně napětí sítě a v rozpojeném rotorovém vinutí napětí Ui20 (s=l). Proud rotoru je roven
nule a tedy i tok 2 = 0. Výsledný magnetický tok  = 1 a stroj se jeví jako trojfázový
transformátor naprázdno. Elektromagnetický moment stroje se rovná nule. V tomto případě
teče vinutím statoru jenom magnetizační proud, nutný k vytvoření točivého pole statoru.
Rozpojené rotorové vinutí tedy nemá žádný vliv na pole statoru obdobně jako rozpojené
sekundární vinutí transformátoru neovlivňuje činnost vinutí primárního. Spojme nyní rotorové
vinutí tak, aby jím mohl protékat proud a nechť se rotor otáčí synchronními otáčkami n = n1
(s=0). Ani v tomto případě nebude procházet rotorovým vinutím proud a motor nebude vytvářet
elektromagnetický moment, poněvadž točivé pole statoru se otáčí stejnou rychlostí jako vodiče
rotoru, neindukuje se v nich žádné napětí a neprochází žádný proud. Ve skutečnosti motor
nemůže v tomto stavu pracovat, poněvadž potřebuje určitý moment na krytí vlastních
mechanických ztrát. Zatížíme-li stroj mechanickým momentem na hřídeli, poklesnou otáčky
Elektrické stroje 49

rotoru na určitou hodnotu n a nastane relativní pohyb mezi otáčivým magnetickým polem
statoru a vodiči rotoru. Ve vinutí rotoru se indukuje napětí Ui2 a vodiči rotoru protéká proud,
který vytváří magnetický tok 2 který působí proti toku 1. Působením toku 2 by se zeslabil
výsledný magnetický tok  ve vzduchové mezeře a zmenšilo by se indukované napětí Ui1
statorového vinutí. Do vinutí statoru ale poteče takový zvýšený proud, aby se ve vzduchové
mezeře opět vytvořila původní hodnota magnetického toku , nutná pro indukované napětí Ui1
přibližně rovného napětí sítě. Výsledný magnetický tok stroje  zůstává tedy za předpokladu
konstantního napětí napájecí sítě přibližně konstantní bez ohledu na velikost proudů ve vinutí
stroje.

3.6.3. Oblasti práce asynchronního stroje

Asynchronní stroj pracuje převážně v motorické oblasti, ale může pracovat také v oblasti
generátorické nebo brzdné. Jako motor bude pracovat od otáček nulových do otáček blízkých
synchronním.
Pokud bychom poháněli rotor asynchronního stroje poháněcím motorem tak, aby otáčky byly
větší než synchronní, bude stroj pracovat v generátorickém režimu. Směr proudu v obou
vinutích se obrátí a změní se smysl elektromagnetického momentu. Nastává tedy přeměna
mechanické energie (kterou dodává poháněcí stroj) na energii elektrickou, která je dodávána do
sítě.
V případě, že rotor asynchronního motoru se otáčí proti směru otáčení točivého magnetického
pole statoru, pracuje stroj v tzv. brzdné oblasti. Vzniká elektromagnetický brzdný moment,
který působí proti směru otáčení. Oblasti práce asynchronního stroje jsou na Obr. 3.15

Obr. 3.15 Oblasti práce asynchronního stroje

3.6.4. Obvodový model asynchronního motoru

Asynchronní stroj s vinutým rotorem (kroužkový) se při stojícím rotoru používá jako
transformátor pro regulaci napětí. Kmitočet v rotorovém i statorovém vinutí je stejný a velikost
napětí rotorového vinutí je závislá na vzájemné poloze statorových a rotorových cívek. Změnou
polohy rotoru můžeme plynule regulovat napětí na rotorovém vinutí. Takový stroj pro regulaci
napětí se používá v laboratořích, na zkušebnách a je znám pod jménem BOOSTER.
Je tedy zřejmé, že pro asynchronní stroj při stojícím rotoru můžeme použít stejný obvodový
model jako pro transformátor. Při otáčejícím se rotoru se v rotorovém vinutí indukuje napětí o
kmitočtu závislém na skluzu. Kmitočet v rotorovém vinutí je nejenom jiné velikosti vzhledem
ke kmitočtu ve statorovém vinutí, ale mění se v závislosti na zatížení stroje. Při odvozování
obvodového modelu asynchronního stroje vyjdeme z podobnosti s transformátorem a s
respektováním zvláštností asynchronního stroje při zatížení.
Pro indukovaná napětí ve statorovém a rotorovém vinutí jsme odvodili vztahy:
U i1  4,44    f1  N1  kv1 (3.28)
U i 2  4,44    f 2  N 2  kv 2 (3.29)
50 FEKT VUT v Brně

což jsou vztahy podobné vztahům pro indukovaná napětí ve vinutích transformátoru s tím
rozdílem, že ve statorovém vinutí máme kmitočet f1 a činitel vinutí kv1 a v rotorovém vinutí je
kmitočet f2 a činitel vinutí kv2. Odpovídající obvodový model je na Obr. 3.16.

stator rotor
a) b)
Obr. 3.16 a) Obvodový model asynchronního stroje s rozdílnou frekvencí ve statorovém a
rotorovém vinutí. b) Obvodový model rotoru asynchronního stroje se stejnou frekvencí ve
statorovém a rotorovém vinutí.

Odpory R1,R2 jsou odpory jedné fáze statorového a rotorového vinutí, Xr1,Xr2 jsou rozptylové
reaktance statorového a rotorového vinutí, Xm je magnetizační reaktance a RFe je odpor,
reprezentující ztráty magnetického obvodu (ztráty v železe).
Za předpokladu, že f2= s· f1 obdržíme pro indukované napětí v rotoru
U i 2  4,44    f 2  N 2  kv 2  4,44    f1  N 2  kv 2  s  U i 20  s (3.30)
kde Ui20 je indukované napětí v rotorovém vinutí při stojícím rotoru (n=0, s=1, f2=f1). Vzhledem
k tomu, že frekvence indukovaného napětí v rotoru je vyjádřena jako funkce frekvence napětí
ve statoru a skluzu, můžeme obvodový model asynchronního stroje vyjádřit podobně jako pro
transformátor.
Skutečnou rozptylovou reaktanci rotorového vinutí
X r 2  2 L2  2    f 2  Lr 2 (3.31)
závislou na kmitočtu f2 nahradíme rozptylovou reaktancí Xr20=2·π·f1, což je rozptylová
reaktance rotorového vinutí při stojícím rotoru a skluzem Xr2=Xr20·s.
Rotorový obvod můžeme dále upravit následujícím způsobem:
U i 20  s U i 20
I2  
R22   X r 20  s 
2 2
 R2  (3.32)
   X r 20
2

 s 

=
=

stator rotor
Obr. 3.17 Obvodový model s rotorovým obvodem s frekvencí f1 na statoru i rotoru, skutečné
(nepřepočtené) veličiny a parametry rotoru.
Elektrické stroje 51

Přepočtením rotorových veličin a s respektováním činitelů vinutí kv1 a kv2 pomocí převodu
N1  kv1
k dostaneme výsledný tvar obvodového modelu asynchronního stroje, který se dále
N 2  kv 2
může podle potřeby upravovat (Obr. 3.18).

a)

b)
Obr. 3.18 Obvodový model asynchronního stroje s parametry přepočítanými na počet
závitů statorového vinutí a) úplný, b) zjednodušený.
R2
Poznámka 1: Odpor  1  s  je fiktivní odpor, který reprezentuje elektrický výkon, který se
s
přemění v mechanický výkon.
Poznámka 2: Výše uvedené úvahy o obvodovém modelu platí za předpokladu harmonických
průběhů napětí a proudů a platí pro jednu fázi asynchronního stroje.
Poznámka 3: Pro účely řízení se obvodový model dále upravuje.

3.6.5. Moment a momentová charakteristika asynchronního motoru

Všimněme si nejprve toku výkonu v asynchronním motoru, který je znázorněn na Obr. 3.19.
Z příkonu odebíraného motorem ze sítě
P1  m1  U1  I1  cos  (3.33)
kde m1 je počet fází, U1 je napětí na jedné fázi, I1 je proud fází statoru a cosφ je účiník.
se hradí činné (joulovy) ztráty ve vinutí statoru PN1 a ztráty v magnetickém obvodu motoru
PFE. Hlavní část příkonu (P) však prochází vzduchovou mezerou do rotoru. Odečteme-li od
P činné ztráty ve vinutí rotoru PN2, dostaneme mechanický výkon stroje Pmech. Na hřídeli
dostáváme mechanický výkon P2 menší o mechanické ztráty (třením, ventilací) a ztráty
dodatečné (např. vyššími harmonickými). Na stator i na rotor působí stejně velký moment M
52 FEKT VUT v Brně

Obr. 3.19 Znázornění toku výkonu v asynchronním motoru

a platí:
f1
P  M  1  M  2   M  2    n1 (3.34)
p
Pmech  M    M  1  1  s  (3.35)

Dále z obrázku platí:

Pel  P  Pmech  M  1    (3.36)

kde Pel je elektrický výkon, který se spotřebuje na všech činných odporech rotoru. V případě,
že v rotoru kroužkového motoru je zapojen spouštěč, jsou v hodnotě Pel zahrnuté i činné ztráty
na spouštěči.
Ze vztahů (3.34) a (3.36) vyplývá
Pel 1   (3.37)
M s
P M  1
a tedy
Pel  s  P (3.38)

Elektrickému výkonu Pel se říká skluzový. Jak uvidíme později (v odstavci 3.7), můžeme
změnou skluzového výkonu řídit otáčky asynchronního motoru. Na hřídeli stroje nedostaneme
celý mechanický výkon Pmech, který stroj vytváří, ale výkon P2, menší o vlastní mechanické
ztráty stroje Pmech a ztráty dodatečné Pd.
2P  P  P  P
mech mech d
(3.39)

Velikost výkonu Pmech určíme poměrně snadno z obvodového modelu na Obr. 3.18 b a
je roven činnému výkonu spotřebovanému na odporu R´2 (1  s)
s
R´
Pmech  m1  I 2  2 (1  s)
2
(3.40)
s
kde m1je počet fází stroje.
Mechanický moment motoru je:
Pmech
M mech  (3.41)

Úhlová rychlost rotoru je rovna rozdílu úhlových rychlostí točivých polí statoru(1) a rotoru
(2)
  1  2  1 1  s  (3.42)
f1
1  2 (3.43)
p
Elektrické stroje 53

Podle Obr. 3.18b je hodnota proudu

U1
I ´2 
2
 R´  (3.44)
 R1  2    X r1  X ´r 20 
2

 s 
Dosazením vztahů (3.40), (3.42), (3.43) a (3.44) do (3.41) obdržíme rovnici pro mechanický
moment motoru:
R´
U12  m1  p  2
M mech  s
 R´ 
2
 (3.45)
2    f1   R1  2    X r1  X ´r 20  
2

 s  

Tato rovnice vyjadřuje závislost M = f (s), M=f(n) nebo M=f(ω) jež graficky vynesena
představuje momentovou charakteristiku asynchronního stroje (Obr. 3.20).

Obr. 3.20 Momentová charakteristika asynchronního stroje

Při jmenovitém zatížení vytváří motor mechanický moment Mn při skluzu sn a jemu
odpovídajícím otáčkám nn.
V okamžiku připojení motoru na síť je n = 0 a s = l. Motor vyvíjí záběrný moment Mz, který
určíme ze vztahu (3.45) dosazením za s = l.
U12  m1  p  R´2
Mz 

2    f1  R1  R´2    X r1  X ´r 20 
2 2
 (3.46)

Motor vyvíjí při určitých otáčkách maximální moment, který určíme vypočtením maxima
momentové charakteristiky. Zároveň určíme skluz smax, odpovídající maximálnímu momentu
Mmax
R´2
smax 
R1 2
  X r1  X ´r 20 
2 (3.47)

U12  m1  p
M max 
4    f1   R1  R1  ( X r1  X ´r 20 ) 2  (3.48)
2
 
Ze vztahu (3.47) vidíme, že maximální moment můžeme posouvat do oblasti větších skluzů
(menších otáček) změnou odporu fáze rotoru (R´2). Moment Mmax se nazývá momentem zvratu.
Překročí-li zátěž motoru hodnotu Mmax, motor se zastaví. Charakteristika vlevo od maximálního
momentu je nestabilní, charakteristika vpravo od maximálního momentu je stabilní (někdy též
54 FEKT VUT v Brně

nazývána pracovní). Poměr Mmax/ Mn je označován jako momentová přetížitelnost. Pro

normální motory bývá v rozmezí 1,75 až 2,5.
Účiník motoru cos  je při chodu naprázdno velmi malý. Nezatížený asynchronní motor odebírá
ze sítě jalový výkon nutný pro vytvoření magnetického pole a malý činný výkon na krytí ztrát
naprázdno. Zatížením se účiník výrazně zlepší, proto je nutné dbát na to, aby asynchronní
motory běžely naprázdno jen nezbytně nutnou dobu.
Poznámka: Pro výpočet momentů je možné užít přibližného Klossova vztahu:
M 2

M max s s (3.49)
max

s smax

3.7. Provozní vlastnosti asynchronních motorů

V tomto odstavci se budeme zabývat základními problémy spouštění, regulace otáček a brzdění
trojfázových asynchronních motorů.

3.7.1. Spouštění trojfázových asynchronních motorů

V okamžiku připojení motoru na napájecí síť se rotor netočí (n=0, s=l). Uvážíme-li obvodový
model na Obr. 3.18 b, je hodnota odporu rezistoru R´2 (1  s) pro skluz s = l rovna nule a
s
můžeme v tomto případě (obdobně jako u transformátoru nakrátko) zanedbat vliv magnetizační
větve. Motor je ve stavu nakrátko a jeho proud je omezen pouze ohmickými odpory a
rozptylovými reaktancemi vinutí. Tento tzv. záběrný proud dosahuje čtyřikrát až osmkrát
větších hodnot než je proud jmenovitý a jeho velikost určíme snadno z Obr. 3.18 b při uvážení
výše uvedených předpokladů:

U1
I1z  I ´2  (3.50)
( R1  R´2 )  ( X r1  X r20 ) 2
2

Jednotlivými způsoby spouštění se snažíme omezit záběrný proud a pokud možno zvětšit
záběrný moment motoru.

3.7.2. Spouštění motorů s kotvou nakrátko

3.7.2.1. spouštění přímým připojením na plné síťové napětí

Na veřejnou elektrickou síť lze přímo připojit motory, jejichž spouštěcí příkon je menší než 22
kVA (po dohodě s energetickým podnikem až 42 kVA). U běžných motorů odpovídá
spouštěcímu příkonu výkon přibližně 3 kW. V průmyslových závodech a jiných objektech,
které jsou napájeny ze samostatného transformátoru, možno připojit přímo motor s kotvou
nakrátko podle velikosti zkratového výkonu transformační stanice. Obvykle to bývá 50 %
jmenovitého výkonu transformátoru.
Při spouštění motoru o větším výkonu než 3 kW (na veřejnou spotřebitelskou síť) je nutné snížit
vhodným spouštěcím zařízením záběrný proud. Přitom je třeba si uvědomit, že velikost proudu
nakrátko nezávisí na zatížení. Zatížení motoru při rozběhu a velikost setrvačných hmot celého
pohonu mají vliv na dobu trvání záběrného proudu. Proud, odebíraný při rozběhu motoru ze
sítě neklesá úměrně se stoupajícími otáčkami, takže během značné doby rozběhu klesne jen
málo a teprve ke konci rozběhu klesne náhle na ustálenou hodnotu odpovídající zatížení motoru.
Elektrické stroje 55

Často je potřeba napájet asynchronní motory (např. v pojízdných dílnách) ze samostatného

zdroje - elektrocentrály. V takovém případě je předepsán výkon motoru, který může být na
elektrocentrálu přímo připojen. Např. na elektrocentrálu s jmenovitým výkonem 30 kW lze
přímo připojit nezatížený trojfázový asynchronní motor s kotvou nakrátko do výkonu 70%
jmenovitého výkonu elektrocentrály. Napětí elektrocentrály přitom klesne přibližně na 40%
jmenovité hodnoty.

3.7.2.2. Spouštění snížením napětí na statoru

Záběrný proud motoru lze snížit také tím, že motor spouštíme při sníženém napětí na statoru.
Při tomto způsobu spouštění je nutné uvážit, že snižováním napětí se snižuje také záběrný
moment podle vztahu (3.46). Snížení statorového napětí lze dosáhnout různými způsoby.

3.7.2.2.1. Spouštění statorovým spouštěčem

(Obr. 3.21, Zap. I.). Do série se statorovým vinutím zapojíme trojfázový symetrický spouštěcí
odpor nebo tlumivku. U motorů menších výkonů se používá spouštěcí odpor, u větších
spouštěcí tlumivka. Podle výrazu (3.50) se snížením napětí lineárně zmenší záběrný proud
motoru, ale podle (3.46) se záběrný moment zmenší se čtvercem napájecího napětí. Statorový
spouštěč je vhodný zejména tehdy, když chceme dosáhnout jemný záběr motoru rozbíhajícího
se s malým zatížením. Při rozběhu se odpory postupně vyřadí a motor je po rozběhu zapojen na
plné napětí.

3.7.2.2.2. Spouštění přepínačem hvězda - trojúhelník (Y/D)

(Obr. 3.21, zap. III.) Při rozběhu motoru je jeho statorové vinutí spojeno do hvězdy, po rozběhu
se přepínačem přepne do trojúhelníka. Je-li impedance jedné fáze statoru Z a linkové (sdružené)
napětí (mezi dvěma fázemi) U, potom při spojení vinutí do hvězdy je napětí každé fáze statoru
U / 3 a ze sítě odebírá motor záběrný proud
U
Iy  (3.51)
Z 3
Kdyby vinutí statoru bylo při spouštění spojeno do trojúhelníka, tekl by fází motoru proud
U
I Df  (3.52)
Z
a ze sítě do motoru by tekl proud
U
I D  3  I Df  3  (3.53)
Z

Poměr proudů při spojem vinutí do hvězdy a trojúhelníka je Iy/ID =1/3. Při spouštění
asynchronního motoru, který má statorové vinutí navrženo pro trvalý chod ve spojení do
trojúhelníka, sníží se záběrný proud při rozběhu motoru s vinutím zapojeným do hvězdy na
jednu třetinu. Při spojení vinutí do hvězdy je napětí na fázi √3krát menší než při spojení do
trojúhelníka, takže podle (3.46) je záběrný moment třikrát menší.
56 FEKT VUT v Brně

Obr. 3.21 Způsoby spouštění motoru se snížením napětím

3.7.2.2.3. Spouštění pomocí autotransformátoru

(Obr. 3.21, zap. II.) Je obdobou spouštění statorovým spouštěčem s tím rozdílem, že velikost
napětí při spouštění se reguluje autotransformátorem zapojeným do série se statorovým
vinutím. Po rozběhu se autotransformátor vyřadí, takže můžeme použít levnějšího
Elektrické stroje 57

autotransformátoru, který se během rozběhu značně přetíží. Spouštění autotransformátorem je

ekonomičtější než spouštění odporovým spouštěčem.

3.7.2.2.4. Spouštění pomocí polovodičového regulátoru napětí

(Obr. 3.21, zap. IV.)V současné době se stále více používá ke spouštění asynchronních motorů
tyristorových nebo tranzistorových regulátorů střídavého napětí. Polovodičovým regulátorem
napětí lze dosáhnout nejenom měkkého rozběhu, ale vhodnou regulací napájecího napětí při
proměnlivém zatížení lze zlepšit účiník motoru a šetřit elektrickou energii.

3.7.2.3. Speciální úpravy klece

Motory s normální kotvou nakrátko mají klec z měděných nebo hliníkových tyčí, které jsou
uloženy v drážkách blízko obvodu rotoru. Jejich záběrný moment je Mz = (0,5 až l ,0) Mn a
záběrný proud I1z = (5 až 8)I1n. Při výše uvedených způsobech spouštění byl záběrný proud
omezen snížením napětí na statorovém vinutí. To by mělo za následek podstatný pokles
záběrného momentu. Často však potřebujeme záběrný moment větší než má motor s normální
klecí.

3.7.2.3.1. Motor s odporovou klecí

Rozborem momentové rovnice zjistíme, že zvětšení záběrného momentu dosáhneme zvětšením
odporu rotorového vinutí. Z tohoto důvodu je rotorové vinutí vyrobeno z materiálu o větším
měrném odporu (mosaz). Takový motor má horší účinnost a větší skluz. Otáčky při změnách
zatížení více kolísají.

3.7.2.3.2. Motor s dvojitou klecí

Zvětšení záběrného momentu při zachování tvrdé charakteristiky a účinnosti v oblasti
jmenovitého zatížení lze dosáhnout dvojitou klecí. Na rotoru jsou pod sebou dvě samostatné
klece (Obr. 3.22 a). Tyče klecí jsou na čelech rotoru spojené vodivými kruhy nakrátko. Někdy
jsou tyče obou klecí spojeny společnými kruhy. Horní klec se nazývá rozběhová a je vyrobena
z materiálu o větším měrném odporu (mosaz). Spodní klec (běhová) je uložena hluboko v
železe, má podstatně větší průřez a je z materiálu o malém měrném odporu (měď, hliník). U
motorů malých výkonů jsou obě klece ze stejného materiálu, obyčejně hliníku. V radiálním
směru jsou drážky spojeny úzkou vzduchovou mezerou, aby se hlavní magnetický tok uzavíral
pod dolní klecí. Okolo běhové klece se uzavírá značný rozptylový tok, má proto velkou
rozptylovou indukčnost, zatímco indukčnost rozběhové klece je malá.

Obr. 3.22 a) uspořádání drážek dvojité klece b) momentová charakteristika motoru s dvojitou
klecí c) uspořádání drážek vírové klece
58 FEKT VUT v Brně

Při rozběhu jsou nulové otáčky a s = l. Indukovaný proud v rotoru má kmitočet f2 = f1. Běhová
klec má velkou reaktanci a teče jí jen malý proud, navíc fázově posunutý vůči proudu rozběhové
klece. Rozběhová klec, přestože má větší odpor, vede převážnou část celkového proudu,
poněvadž má malou rozptylovou reaktanci. Moment motoru je úměrný činné složce rotorového
proudu a může být dva až třikrát větší než moment jmenovitý. Zvětšený odpor rotorového vinutí
má za následek zvětšení záběrného momentu.
Při jmenovitých otáčkách je kmitočet proudu rotoru podstatně menší, vliv rozptylových
reaktancí je zanedbatelný a celkový proud rotoru se rozdělí v nepřímém poměru odporů obou
klecí. Běhovou klecí teče převážná část proudu, proto účinnost a účiník jsou při jmenovitém
zatížení jen nepatrně horší než u běžných motorů nakrátko. Momentovou charakteristiku
motoru s dvojitou klecí dostaneme ze zjednodušené představy, že běhová a rozběhová klec mají
vlastní točivé momenty MR a MB, které se na hřídeli sčítají ve výsledný moment M R+B. (Obr.
3.22b).

3.7.2.3.3. Motory s vírovou kotvou

Rotory s vírovou kotvou mají hluboké úzké drážky, do kterých se zakládají úzké a vysoké tyče
rotorového vinutí spojené kruhy nakrátko (Obr. 3.22c). Tyče si lze představit jako řadu tenkých
vodičů spojených paralelně, které mají stejný odpor, ale tím větší rozptylovou indukčnost, čím
je vodič hlouběji v drážce.
Při rozběhu je rozptylová reaktance dolních vodičů tak velká, že je proud vytlačen do horní
části tyče, což odpovídá snížení efektivního průřezu vodiče a tedy i zvětšení jeho odporu. Při
jmenovitém zatížení protéká proud celým průřezem tyče. Výhodou vírové klece je jednodušší
výroba ve srovnání s klecí dvojitou.

3.7.3. Spouštění motorů s vinutým rotorem

U motorů s vinutým rotorem máme možnost měnit během spouštění celkový činný odpor rotoru
v širokých mezích tak, aby spouštění proběhlo podle požadovaných průběhů momentu nebo
proudu. Přes kroužky a kartáče se k vinutí rotoru připojí rotorový spouštěč, sestávající ze tří
stejně velkých vhodně odstupňovaných odporů (Obr. 3.23). Stator motoru se připojí na síť s
plně zařazenými odpory spouštěče, které se při rozběhu motoru postupně vyřazují.
U velkých motorů bývá v kroužcích zabudován mechanický spojovač, kterým se po dokončení
rozběhu spojí kroužky nakrátko a kartáče se nadzvednou nad kroužky, aby se zbytečně
neopotřebovávaly. Průběh proudů a momentů při spouštění je na Obr. 3.23. Odpor spouštěče
můžeme měnit tak, aby se motor rozbíhal s maximálním momentem. Průběhy proudů I'1, I"1,I"'1
a momentů M', M", M"' odpovídají zařazeným stupňům odporového spouštěče, průběhy I1 a M
odpovídají zcela vyřazenému spouštěči.
Elektrické stroje 59

Obr. 3.23 Spouštěni trojfázového asynchronního kroužkového motoru.

3.7.4. Regulace rychlosti trojfázového asynchronního motoru

V tomto odstavci si probereme jenom možnosti regulace otáček asynchronního motoru,
vyplývající z principu činnosti a ze vztahu
f1  P 
n  n1 1  s   1  el  (3.54)
p P 
Otáčky asynchronního motoru lze tedy regulovat změnou skluzu, kmitočtu a počtu pólů vinutí.

3.7.4.1. Regulace otáček pomocí skluzového výkonu

Vyplývá z podrobnějšího rozboru vztahů (3.34) a (3.38). Předpokládejme konstantní kmitočet
napájecího napětí f1 a konstantní počet pólů stroje. Za předpokladu konstantního momentu
stroje M je konstantní výkon P prostupující vzduchovou mezerou. Změní-li se za těchto
předpokladů elektrický výkon Pel spotřebovaný v rotorovém obvodu, změní se podle vztahu
(3.38) skluz a tedy i otáčky motoru. Změnu výkonu Pel lze uskutečnit například zařazením stejně
velkého regulačního odporu do každé fáze rotorového obvodu. Zapojení by bylo stejné jako při
spouštění kroužkového motoru (Obr. 3.23) s tím rozdílem, že odpory zapojené v rotorovém
obvodu musí být dimenzovány na trvalý chod. Princip regulace otáček je znázorněn na Obr.
3.24. Skluzový výkon Pel se v tomto případě přemění v teplo na činných odporech rotorového
obvodu a taková regulace otáček je nehospodárná. S použitím výkonových polovodičových
prvků můžeme výkon Pel vrátit do sítě a tím podstatně zlepšit účinnost motoru při tomto způsobu
regulace otáček.
60 FEKT VUT v Brně

Obr. 3.24 a) Tok výkonu asynchronního motoru při regulaci otáček změnou skluzového
výkonu, b) Momentové charakteristiky motoru pro různé velikosti odporu rotorového
obvodu.

3.7.4.2. Regulace otáček změnou kmitočtu

Energie přiváděná do statoru předpokládá zdroj proměnného kmitočtu (3.54). Otáčky můžeme
měnit hospodárně v širokém rozsahu. V současné době se téměř výhradně používají
elektronické regulátory otáček (měniče kmitočtu). Při regulaci otáček změnou kmitočtu je nutné
dodržet konstantní poměr napájecího napětí a kmitočtu (U1/f1=konst.)

3.7.4.3. Regulace otáček změnou počtu pólů

Princip regulace otáček změnou počtu pólů statorového vinutí rovněž přímo vyplývá z rovnice
(3.54). Přepínáním počtu pólů dosáhneme regulace otáček po skocích směrem dolů.

3.7.5. Brzdění asynchronních motorů

V důsledku kinetické energie rotujících částí poháněného stroje a motoru dobíhá motor ještě
dlouhou dobu i po odpojení od sítě. Jindy je motor v určitém provozním stavu břemenem
poháněn. Je-li třeba urychlit zastavení stroje nebo zamezit zvýšení rychlosti stroje, musíme
vytvořit brzdící moment. Elektrické způsoby brzdění jsou proti mechanickému způsobu brzdění
výhodnější, neboť je možná plynulá a přesná regulace brzdění.

3.7.5.1. Brzdění protiproudem

Brzdění protiproudem se dosáhne tím, že u motoru, který se točí jedním směrem, změníme
směr točivého magnetického pole statoru (přepojením libovolných dvou fází v přívodu statoru),
nebo při daném zapojení motoru otáčíme mechanický rotorem proti točivému poli statoru
(Obr. 3.20). Je to brzdění nehospodárné, neboť veškerá energie motoru (kinetická a elektrická
ze sítě) se mění v odporech rotoru v teplo.

3.7.5.2. Brzdění generátorické

Brzdění generátorické nastává při nadsynchronních otáčkách (n > n1), kdy asynchronní stroj
pracuje jako generátor a vytváří záporný moment na hřídeli (Obr. 1.19). Do sítě dodává činný
výkon a ze sítě odebírá výkon potřebný pro vytvoření magnetického pole ve vzduchové mezeře
stroje. Je zřejmé, že se stroj nedá tímto způsobem zabrzdit do nulových otáček.
Elektrické stroje 61

3.7.5.3. Dynamické brzdění

Dynamické brzdění asynchronního motoru je vhodnější. Stator motoru se odpojí od střídavé
sítě a budí se stejnosměrným proudem. Statorové vinutí vytvoří stálý magnetický tok, ve kterém
se pohybuje roztočený rotor. Indukovaný proud rotoru spolu s tokem statoru vytvoří moment,
působící proti otáčení rotoru. Stroj pracuje nyní jako synchronní generátor. Vyrobená elektrická
energie se v odporech rotoru mění v teplo. Průběh brzdícího momentu v závislosti na rychlosti
otáčení se může měnit v širokých mezích odporem v rotoru (u motoru s vinutou kotvou) nebo
změnou velikosti stejnosměrného proudu ve vinutí statoru.

3.8. Lineární asynchronní motor

V podstatě každý druh točivého stroje má svůj lineární protějšek. Hodně pozornosti bylo
věnováno v posledních letech konstrukci lineárního asynchronního motoru, který je
proveditelný bez vodivého spojení s pohyblivou částí motoru.
Když si stator a rotor obvyklého asynchronního motoru představíme v rozvinutém tvaru jako
na Obr. 3.6 nebo Obr. 3.7, dostaneme plochý lineární asynchronní motor . Jedno vinutí se však
musí rozprostírat přes celou dráhu uvažovaného pojezdu. Základní uspořádání je na
Obr. 3.25.

Obr. 3.25 Lineární asynchronní motor. a) nepohyblivé vinutí a pohyblivá klec, b) pohyblivé
vinutí a nepohyblivá klec.
Klecové vinutí může být nahrazeno vodivým plechem, nebo tekutým kovem. Postupující
elektromagnetická vlna vyvolaná trojfázovým proudem ve vinutí stroje se pohybuje vzhledem
k vodičům synchronní rychlostí v = 2·p·f, kde p je pólová rozteč a f je kmitočet. Pak například
při p =100 mm a kmitočtu 50 Hz bude v = 10 m/s. Skluz, způsobený poměrně velkými
ztrátami, je podstatně větší než u točivého stroje. Dosahuje hodnot 0,1 i více. Mezi oběma
částmi lineárního motoru vzniká značná vertikální síla (asi 10krát větší než horizontální), která
se dá využít ke kompenzaci hmotnosti.
Lineární asynchronní motory se používají i v dalších modifikacích a používají se jako čerpadla
tekutých kovů, pro přenos kovových plechů, jako urychlovací zařízení apod.

3.9. Hysterezní motor

Rotor hysterezního motoru má tvar hladkého válce z magneticky tvrdé oceli bez jakéhokoliv
vinutí. Stator je složen z plechů a v jeho drážkách je uloženo vinutí, které vytváří točivé
magnetické pole. Může to být buď vinutí trojfázové, dvoufázové, nebo jednofázové s
pomocným vinutím a trvale zapojenou kapacitou.
Magnetické pole statoru obíhá synchronní rychlostí, prostupuje vzduchovou mezerou a uzavírá
se přes rotor (Obr. 3.26). Vlivem hysterese magnetického materiálu (magneticky tvrdá ocel) je
magnetizace rotoru zpožděna za polem statoru o úhel , jehož velikost závisí v podstatě jen na
hysteresi a zátěži. Někteří autoři zařazují hysterezní motor mezi synchronní.
62 FEKT VUT v Brně

Obr. 3.26 a) Základní uspořádání hysteresního motoru b) Momentová charakteristika

hysteresního motoru.
Motor vyvíjí konstantní moment až do synchronních otáček (Obr. 3.26 b). Po dosažení
synchronních otáček se motor nadále otáčí synchronní rychlostí a vytváří moment odpovídající
dané zátěži. Motor může rozbíhat zátěž s velkým momentem setrvačnosti, má klidný chod a je
necitlivý vůči krátkodobému přetížení.

3.10. Jednofázový asynchronní motor

Máme-li k dispozici jen jednofázový zdroj, nebo nechceme-li z důvodů bezpečnostních (ruční
nářadí) použít trojfázovou síť, tak používáme pro pohon drobných zařízení v dílnách,
laboratořích, domácnostech a také jako akčních členů v servomechanizmech jednofázové
asynchronní motory. Konstrukčně je jednofázový motor podobný trojfázovému. Do dvou třetin
drážek statoru je založeno pracovní jednofázové vinutí, do zbývající třetiny je založeno vinutí
rozběhové. Na rotoru je vždy vinutí v podobě klece.
U některých typů jednofázových motorů (motor s rozštěpeným pólem) je statorové vinutí ve
formě soustředných cívek na pólových nástavcích (Obr. 3.30).
Ačkoliv je jednofázový asynchronní motor konstrukčně poměrně jednoduchý, je podrobné
vysvětlení principu činnosti obtížnější než u trojfázového motoru. Jednofázové vinutí nevytvoří
na statoru točivé magnetické pole, ale pouze pulsující (Obr. 3.27). Toto pole je rozloženo po
povrchu statoru, (ve vzduchové mezeře) a jeho hodnota v určitém místě, např. v bodě A, závisí
na poloze bodu vzhledem k ose cívky a na okamžité hodnotě proudu ve vodičích statoru.
Uvažujme motor se zabrzděným rotorem s vinutím klecového typu. Pulsující magnetické pole
indukuje ve vodičích rotorového vinutí napětí a prochází jimi proud, který vytvoří magnetické
pole, působící v každém okamžiku proti poli statoru. Jeho osa je však totožná s osou pole statoru
a motor nevytváří výsledný moment. Stroj se zabrzděným rotorem se chová jako transformátor
se sekundárním vinutím nakrátko.
Pulsující magnetické pole si také můžeme představit jako výsledné magnetické pole vzniklé
superpozicí dvou točivých kruhových magnetických polí, otáčejících se proti sobě stejnou
rychlostí  (Obr. 3.28). Pro okamžitou hodnotu první harmonické magnetické indukce
pulsujícího pole ve vzduchové mezeře (Obr. 1.27) platí:
B  Bm cos  cos 1t (3.55)
Užitím vzorce pro rozklad součinu dvou kosinových funkcí upravíme vztah (3.55) na tvar:
B  Bs cos(  1t )  Bz cos(  1t ) (3.56)
kde Bs = 0,5 Bm je sousledná složka pole a Bz = 0,5 Bm je zpětná složka pole. Z pulsujícího pole
jsme dostali dvě pole, otáčející se proti sobě.
Uvážíme-li existenci dvou točivých magnetických polí ve vzduchové mezeře stroje, lze princip
jednofázového asynchronního motoru vysvětlit obdobně jako u trojfázového. Sousledné i
zpětné pole indukují ve vinutí rotoru proudy a vzájemným působením magnetického pole
Elektrické stroje 63

statoru a proudů rotoru se vytvářejí momenty Ms a Mz působící proti sobě. Výsledný moment
motoru je dán součtem momentových charakteristik obou složek (Obr. 3.28 b).
Z momentových charakteristik na obrázku (Obr. 3.28 b) je zřejmé, že motor bez pomocného
vinutí nevytváří žádný záběrný moment, nemůže se tedy sám rozběhnout. Roztočíme-li však
motor v jednom nebo druhém směru, jsou momenty od zpětné složky menší než od sousledné
a motor táhne stejně dobře v obou směrech. Skluz sousledného pole ss je definován stejně jako
u trojfázového motoru vztahem (3.1). Zpětné pole se otáčí synchronní rychlostí proti otáčení
rotoru, takže jeho skluz je:
n n
sz  1  2  ss (3.57)
 n1

Obr. 3.27 Průběh magnetického pole ve vzduchové mezeře jednofáz. as. motoru.
64 FEKT VUT v Brně

Obr. 3.28 Rozklad pulsujícího pole ve vzduchové mezeře jednofáz.as.motoru.

Zpětné pole tedy vytváří záporný (brzdný) moment. Momentové charakteristiky na
Obr. 3.28 b jsou v bodě sz=ss=1 při stojícím rotoru stejné (sousledné i zpětné pole jsou stejně
velká). Otáčí-li se rotor, jsou proudy v rotoru indukované zpětným polem větší než při
zabrzděném rotoru a jejich vliv způsobuje zeslabení zpětné složky pole. Naopak proudy v
rotoru, indukované souslednou složkou jsou menší než při zabržděném motoru a způsobují
zesílení pole. Brzdný účinek zpětné složky při jmenovitých otáčkách je zanedbatelný a motor
pracuje při jmenovitém zatížení se skluzem jenom nepatrně větším než motor trojfázový.
Rozběh jednofázového asynchronního motoru řešíme pomocným rozběhovým vinutím, které
se uloží do zbývající třetiny drážek statoru tak, aby magnetické osy hlavní a pomocné fáze byly
prostorově posunuty o 90° mechanických. Rozběhové vinutí má za úkol vytvořit spolu s
hlavním jednofázovým vinutím točivé magnetické pole. K tomu je nutné časově posunout
proud rozběhové fáze vůči proudu fáze hlavní. Dosáhneme toho rezistorem, kapacitorem nebo
induktorem, které zapojujeme do série s rozběhovým vinutím (Obr. 3.29). Z předchozího
výkladu je zřejmé, že rozběhová fáze není nutná za chodu motoru, proto ji po rozběhu motoru
většinou vypínáme, abychom omezili ztráty. V takovém případě může být vinutí dimenzováno
na krátkodobý chod. Nejčastější způsob vypínání fáze je odstředivým vypínačem (Obr. 3.29).
Elektrické stroje 65

Obr. 3.29 a) Zapojení jednofázového asynchronního motoru s rozběhovým (RV) a hlavním

(HV) vinutím, b) momentové charakteristiky při rozběhu motoru.

3.11. Motor se stíněným pólem

Klasická konstrukce jednofázového motoru (drážkový stator) je nevýhodná, zejména pro
motory malých výkonů. Konstrukčně mnohem jednodušší je tzv. motor se stíněným pólem,
(Obr. 3.30).

Obr. 3.30 a) Konstrukční uspořádáni, b) momentová charakteristika motoru se stíněným

polem
Statorový svazek plechů má vyniklé póly s cívkami hlavního vinutí. Stínění části pólu je
provedeno nesouměrným zářezem, v němž je uložen závit z měděného pásku spojený nakrátko.
Působením pulsujícího magnetického pole hlavního vinutí protéká závitem nakrátko proud,
který vytváří rovněž pulsující magnetické pole, působící v každém okamžiku proti poli hlavního
vinutí a způsobuje časové zpoždění magnetického toku v odstíněné části pólu. To má za
následek posouvání amplitudy magnetického toku na povrchu pólu od nestíněné části ke stíněné
a tedy i vznik točivého momentu ve stejném směru (směr otáčení je tedy trvale dán umístěním
závitu nakrátko). Rotor má obvykle vinutí klecového typu. Motor má malou účinnost (= 0,1
až 0,2), malý účiník (cos  = 0,6), i malý záběrný moment. Přesto se ale používá v nenáročných
pohonech.

3.12. Dvoufázový asynchronní motor

V systémech automatické regulace se používá jako výkonových členů dvoufázových
asynchronních servomotorů s kotvou nakrátko. Jejich úkolem je přeměnit vstupní elektrickou
veličinu (napětí) na výstupní veličinu mechanickou (otáčky). Dvoufázový asynchronní
servomotor má v drážkách statoru uloženo dvoufázové vinutí posunuté navzájem o 90° mech.
Rotor bývá buď klecového typu (Diehlův) nebo ve tvaru dutého válečku (Ferraris). Servomotor
musí mít co nejmenší moment setrvačnosti. Tomu do značné míry vyhovuje servomotor typu
Ferraris, jehož konstrukční uspořádání je na Obr. 3.31 a.
66 FEKT VUT v Brně

Obr. 3.31 a) Princip uspořádání servomotoru typu Ferraris b) Principiální schéma

dvoufázového servomotoru
Stator sestává ze dvou svazků plechů. Vnitřní svazek je v dutině vnějšího a jsou od sebe
odděleny poměrně velkou vzduchovou mezerou, neboť v ní je uložen otočný dutý váleček
(hrníček) z elektricky vodivého materiálu. Váleček je rotorem servomotoru. Nevýhodou tohoto
uspořádání je podstatně menší mechanický výkon ve srovnání s klecovou kotvou. Výhodou
naopak je malý moment setrvačnosti. Lze ho velmi snadno reversovat (změnit směr otáček) i
při vysokých otáčkách a dobře sledovat změny na řídicí fázi. Princip činnosti je obdobný jako
u ostatních typů asynchronních motorů. Vinutí řídicí fáze A (Obr. 3.31b) je připojeno na zdroj
řídícího napětí UA (většinou z elektronického zesilovače) a vinutí budicí fáze je připojeno
obvykle na konstantní budicí napětí UB. Proudy v obou vinutích musí být vůči sobě časově
posunuty, aby vytvořily ve vzduchové mezeře výsledné točivé magnetické pole, které indukuje
v tenkostěnném válečku vířivé proudy. Vzájemným působením magnetického pole statoru a
vířivých proudů rotorů vzniká točivý moment a rotor se otáčí ve směru točivého pole statoru.
Napětí a proudy vinutí obou fází tvoří obecně nesouměrnou dvoufázovou soustavu. Při rozboru
činnosti stroje se s výhodou používá metody souměrných složek (sousledné a zpětné), která
umožňuje formálně rozložit nesouměrně dvoufázově napájený stroj na dva stroje souměrně
napájené, z nichž jeden, daný souslednou soustavou, pracuje při skluzu ss a druhý při skluzu
sz = 2 - ss (viz odst. 3.10). Pro každý "stroj" uvažujeme samostatný obvodový model (Obr. 3.32)
a výsledný výkon, resp. moment je dán rozdílem výkonů (momentů) sousledné a zpětné složky.
Směr otáčení motoru je závislý na tom, které z obou napětí předbíhá ve fázi. Záměnou přívodů
kteréhokoliv vinutí se změní směr otáčení. Jednou ze základních vlastností každého
servomotoru je schopnost elektrického brzdění.
Elektrické stroje 67

a) b)
Obr. 3.32 Obvodový model nesouměrně napájeného servomotoru a) pro souslednou soustavu
napětí, b) pro zpětnou soustavu napětí

3.13. Asynchronní tachogenerátor

Asynchronní tachogenerátor se rovněž používá v systémech automatické regulace a slouží k
přeměně mechanické veličiny (otáčení hřídele) na elektrickou veličinu (napětí) na snímacím
vinutí. Nejčastěji se používá jako zpětnovazební prvek pří stabilizaci regulované soustavy, ke
spolehlivému měření otáček apod.
Co do provedení se neliší od servomotoru provedení Ferraris. Budící vinutí B je připojeno na
napětí konstantní velikosti UB a konstantního kmitočtu f1. Na snímacím vinutí S je připojena
zatěžovací impedance Zz (Obr. 3.33a).

Obr. 3.33 a) Schéma zapojení; b) výstupní charakteristiky dvoufázového asynchronního

tachogenerátoru
Při stojícím rotoru se nebude indukovat ve snímacím vinutí žádné napětí, poněvadž vířivé
proudy vytvořené v rotoru pulsujícím magnetickým polem budicího vinutí vybudí magnetické
pole v ose budícího vinutí a nikoliv v ose snímacího vinutí. Při otáčení rotoru vzniká jiná
soustava vířivých proudů, jejichž velikost je úměrná velikosti budicího napětí a rychlosti
otáčení rotoru. Tato soustava proudů vybudí magnetický tok (o kmitočtu f1) v ose snímacího
vinutí a ten indukuje ve snímacím vinutí napětí, úměrné rychlosti otáčení rotoru.
Jakost asynchronního tachogenerátoru se posuzuje především podle zbytkového napětí, které
se indukuje ve snímacím vinutí i když se rotor neotáčí (je způsobeno rozložením vinutí ve
statoru), amplitudové chyby, která udává v procentech odchylku výstupní charakteristiky od
lineární závislosti a fázové chyby, která udává změnu fáze výstupního napětí v závislosti na
rychlosti. Typické průběhy výstupních charakteristik a vlivzatěžovací impedance je vidět na
Obr. 3.33a.

3.14. Selsyny
Tvoří důležitou součást obvodů samočinného řízení. Rozměry selsynů bývají často zmenšeny
na nejmenší možnou míru, takže jejich výroba vyžaduje velkou přesnost a technologii,
68 FEKT VUT v Brně

používanou pro konstrukci měřícich přístrojů. Konstrukčně se podobají motorům

asynchronním s vinutou kotvou. Selsyny se vyrábějí na kmitočet 50 až 500 Hz a vždy jako
dvoupólové, aby byla zaručena jednoznačnost jejich základní polohy. V drážkách statorových
plechů je obvykle uloženo souměrné trojfázové vinutí. Rotor má obvykle vyniklé póly s
budicími cívkami, nebo rovněž trojfázové vinutí uložené v drážkách (diferenciální selsyn).
Rotorové vinutí je většinou napájeno přes kroužky a kartáče ze střídavé sítě. Mimo tato základní
vinutí může mít selsyn ještě tlumící vinutí nebo setrvačník k utlumení kývání rotoru při náhlých
změnách rychlosti nebo zatížení. Ve zvláštních případech může mít jedno nebo několik vinutí
pro zpětnou vazbu a korekce.
Základní princip činnosti selsynů si vysvětlíme na příkladu zapojení pro přímý přenos úhlů
(Obr. 3.34). Předpokládejme, že oba stroje (jeden nazývaný selsyn vysílač, druhý selsyn
přijímač), jsou stejné a jejich rotory jsou napájeny ze společného zdroje o napětí UB a kmitočtu
fB. Proudy v rotorových vinutích vytvoří pulsující magnetické toky RI a RII , které indukují v
cívkách statoru napětí.

Obr. 3.34 Zapojení selsynů pro přímý přenos úhlů

Na obrázku (Obr. 3.34a) jsou rotory selsynu vysílače i selsynu přijímače ve stejné poloze vůči
statoru, indukovaná napětí na jednotlivých cívkách statorových vinutí jsou stejná, neteče mezi
statorovými vinutími SV a SP proud a nepůsobí tedy na žádný z rotorů točivý moment.
Pootočíme-li rotor SV o úhel  a přidržíme (Obr. 3.34b), změní se směr pulsujícího
magnetického toku RI , v cívkách vinutí statoru SV se indukuje jiné napětí a mezi statorovými
vinutími obou selsynů teče proud. Vzájemným působením tohoto proudu a magnetického pole
rotoru vzniká točivý moment, který se snaží pootočit rotorem SP tak, aby polohy obou rotorů
byly totožné. Rotor SP sleduje tedy polohu rotoru SV. Budeme-li otáčet rotorem SV, bude se
stejnou rychlostí otáčet i rotor SP. Velikost točivého momentu je závislá na velikosti
"rozladění" poloh obou selsynů. Točivý moment, který soustava vyvíjí, je poměrně malý a
postačuje většinou jen na indikační dálkový přenos polohy, kdy na rotor SP je připevněn
ukazatel polohy (ručka, kotouč).
V případě, že potřebujeme provádět přenos s velkou přesností a s větším ovládacím nebo
regulačním momentem, používáme tzv. můstkové spojení selsynů podle Obr. 3.35. Zapojení na
Obr. 3.35 představuje servomechanizmus, který nastavuje výstupní hřídel servomotoru (a tím i
mechanický výstup) do polohy dané nastavením rotoru SV.
Při poloze rotorů RI a RII podle Obr. 3.35 se neindukuje na svorkách vinutí rotoru SP napětí,
na vstupu zesilovače je nulové napětí, dvoufázový servomotor SM má nulové napětí na řídícím
vinutí a neotáčí se.
Elektrické stroje 69

Obr. 3.35 Můstkové zapojení selsynů pro přesný přenos úhlů a velkým výstupním
mechanickým momentem
Hřídel servomotoru je spojena jak s mechanickou zátěží (kterou může být například anténa
radaru), tak s rotorem SP. Pootočením rotoru SV se indukuje ve vinutí rotoru RII chybové
napětí, které se zesiluje a převádí na řídící vinutí servomotoru. Servomotor se otáčí a přestaví
mechanický výstup do polohy úměrné pootočení rotoru SV. Servomotor se otáčí tak dlouho,
dokud se rotor SP nenastaví opět do takové polohy, kdy jeho výstupní napětí je rovné nule.
Velikost výstupního mechanického momentu je v podstatě dána výkonem servomotoru. V
systémech automatické regulace se dále používá řada zapojení s diferenciálními selsyny.
Diferenciální selsyn (DS) má na rotoru i na statoru trojfázové vinutí spojené do hvězdy.
Diferenciální selsyn umožňuje sčítání nebo odečítání mechanické polohy (úhlu natočení) dvou
hřídelí. Na Obr. 3.36 je zapojení pro odečítání úhlů pomocí diferenciálního selsynu.

Obr. 3.36 Odečítání úhlů pomocí diferenciálního selsynu

Činnost zapojení na Obr. 3.36 vysvětlíme obdobně jako u zapojení dvou selsynů (SV, SP) pro
přenos úhlu. Předpokládejme, že rotory SV a SP jsou napájeny ze společného zdroje střídavého
napětí a nechť jsou rotory SV, SP a SD v nulové poloze (označené 0° na Obr. 3.36). Vinutí
rotorů SV a SP vytváří časově proměnné magnetické toky RV a RP , které indukují ve
statorových vinutích SV a SP napětí. Statorová vinutí SV a SP jsou spojena s vinutím SD, takže
indukovaná napětí statorových vinutí SV a SP umožní průtok proudů statorovými vinutími SV
a SP a s nimi spojenými vinutími SD. Tyto proudy vytvoří magnetické toky  SV a SP
statorových vinutí SV a SP, jejichž směr je proti směru magnetických toků RV a RP. Zároveň
se vytvoří magnetický tok SD, jehož směr je opačný než směr SV a magnetický tok RD, jehož
směr je opačný než sp. Za předpokladu, že všechny rotory jsou v nulové poloze, jsou také
všechny magnetické toky v nulové ose (osa 0°, Obr. 3.36) a na rotor SD nepůsobí žádný
moment.
Pootočíme-li z výchozí nulové polohy rotor SV např. o úhel = 75° a rotor SP o úhel V = 30°,
pootočí se zároveň magnetické toky podle Obr. 3.36. Magnetický tok  SD se pootočí o stejný
úhel jako sv a magnetický tok RD se pootočí o stejný úhel jako SP. Magnetické toky SD a
RD jsou vůči sobě posunuty o úhel D = 75°- 30° = 45°. Diferenciální selsyn vytváří moment
MD   SD ·  RD · sin D . Rotor SD se následkem momentu MD pootočí o úhel D (v našem
případě o 45°). Poznámka: Zapojení pro sčítání úhlů dostaneme tak, že v Obr. 3.36 změníme
propojení svorek S1, S3 statorového vinutí SP se svorkami R1, R3 rotorového vinutí RD. V celé
70 FEKT VUT v Brně

řadě aplikací (navigace, automatické navádění a zaměřování) je nutné provádět matematické

operace, související se sčítáním vektorů, natáčením (rotací) souřadnic, převáděním kartézských
(pravoúhlých) souřadnic na souřadnice polární a naopak. Pro takové operace používáme
selsynů rozkladačů (resolvery). Resolver je konstrukčně velmi podobný až dosud diskutovaným
selsynům. Skládá se ze dvou částí: statoru a rotoru. Každá část má dvě nezávislá vinutí, která
jsou navinuta tak, aby jejich osy byly navzájem kolmé (Obr. 3.37). Předpokládejme, že
statorová vinutí jsou zapojena na zdroj střídavého napětí Us1 a Us2. Pro napětí Ur1 a Ur2 na
svorkách vinutí rotoru zřejmě platí:
U R1  k  U S1  sin   U S 2  cos   (3.58)
U R 2  k  U S1  sin   U S 2  cos   (3.59)

kde k je konstanta, závislá na počtu závitů vinutí. Požití resolveru si vysvětlíme na jednoduchém
příkladě. Na obr. (Obr. 3.37b)je pravoúhlá soustava souřadnic X,Y. Bod P má v této soustavě
souřadnice x, y. Uvažujme, jinou souřadnou soustavu X', Y', pootočenou o úhel .
Předpokládejme, že souřadnice x,y jsou dány.

Obr. 3.37 a) principiální uspořádání resolveru b) určení souřadnic v rotující soustavě

Úkolem je určit souřadnice x', y'. Z Obr. 3.37b snadno určíme:

x  y  sin   x  cos  (3.60)
y   y  cos   x  sin  (3.61)
Porovnáním rovnic (3.60), (3.61) s rov(3.58) a (3.59) je zřejmé, že jsou-li souřadnice (x,y) bodu
P v soustavě X,Y úměrné napětím k US1, kUS2, jsou souřadnice v pootočené soustavě rovny
napětím na svorkách rotorových vinutích (x' = UR1, y'= UR2).

Obr. 3.38 a) Transformace pravoúhlých souřadnic b) Znázornění vztahů mezi pravoúhlými

a polárními souřadnicemi
Pomocí resolveru lze velmi jednoduše transformovat pravoúhlé souřadnice na polární obr. Obr.
3.38. Hřídel servomotoru je spojena s mechanickým výstupem (zátěží) a s rotorem resolveru.
Vinutí rotoru resolveru jsou napájena ze zdrojů střídavého napětí. Velikost napětí UR2 a UR1
jsou úměrné souřadnicím x, y bodu P pravoúhlé soustavy X, Y. Vinutími rotoru procházejí
proudy (úměrné napětím UR2 ,UR1) a vytváří výsledný (časově proměnný) magnetický tok
rotoru R. Časově proměnný magnetický tok rotoru Ř indukuje ve vinutích statoru napětí
statoru napětí US1 a US2. Napětím US2 je přes zesilovač napájeno řídící vinutí (ŘV) servomotoru,
Elektrické stroje 71

který se otáčí tak dlouho, až se napětí Us2 sníží na nulu. V tomto okamžiku je výsledný
magnetický tok rotoru Ř kolmý na osu vinutí statoru S2 (napětí Us2 je tedy rovno nule) a
rovnoběžný tedy s osou vinutí S1. Napětí Us1 je úměrné modulu r a natočení hřídele servomotoru
je úměrné argumentu  téhož bodu P ve stejné soustavě X, Y (viz. Obr. 3.38).
72 FEKT VUT v Brně

3.15. Kontrolní otázky a příklady

1) Nakreslete konstrukční uspořádání asynchronního motoru s vinutou kotvou a kotvou
nakrátko.

2) Vysvětlete vznik tažné síly u asynchronního motoru.

3) Nakreslete průběh magnetického pole vinutí, rozloženého ve více drážkách

4) Vysvětlete pojem skluz.

5) Trojfázový, čtyřpólový asynchronní motor je připojen na síť o kmitočtu 50 Hz a pracuje při

skluzu s = 2%. Určete:
a) rychlost otáčení točivého magnetického pole statoru
b) otáčky rotoru
c) kmitočet proudu ve vinutí rotoru
d) otáčky točivého pole rotoru vzhledem k rotoru

6) Troj fázový, čtyřpólový asynchronní stroj s vinutým rotorem (kroužkový) je poháněn

stejnosměrným strojem s proměnnými otáčkami. Stator je připojen na zdroj o kmitočtu 50 Hz,
z rotoru odebíráme napětí proměnného kmitočtu. Jaký musí být rozsah otáček stejnosměrného
motoru, aby kmitočet napětí rotorového vinutí byl v rozsahu (30 až 80 Hz)?

7) Za jakých podmínek pracuje asynchronní stroj jako generátor? Může pracovat jako generátor
do samostatné zátěže? Odpovědi zdůvodněte!

8) Nakreslete a zdůvodněte obvodový model asynchronního motoru, odvoďte vztah pro

moment asynchronního motoru v závislosti na skluzu a vysvětlete význam jednotlivých prvků
obvodového modelu.

9) Vysvětlete pojmy: záběrný moment, maximální moment, jmenovitý moment, stabilní oblast
momentové charakteristiky, skluzový výkon.

10) Troj fázový, šestipólový asynchronní motor o výkonu 7 kW je připojen na síť o kmitočtu f
= 50 Hz a pracuje při jmenovitém skluzu s = 3%. Mechanické ztráty při jmenovitém zatížení
jsou 4% celkového výstupního výkonu stroje. Určete:
a) ztráty ve vinutí rotoru při jmenovitém zatížení
b) velikost elektromagnetického momentu při jmenovitém zatížení
c) výkon ve vzduchové mezeře při jmenovitém zatížení

11) Jak lze změnit směr otáčení trojfázového asynchronního motoru?

12) Vysvětlete způsoby spouštění asynchronního motoru s kotvou nakrátko a vinutou kotvou.

13) Uveďte a zdůvodněte způsoby regulace otáček a brždění trojfázových asynchronních

motorů.

14) Vysvětlete princip činnosti lineárního asynchronního a hysterezního motoru.

Elektrické stroje 73

15) Vysvětlete princip činnosti jednofázového asynchronního motoru. Nakreslete momentovou

charakteristiku, porovnejte s charakteristikou trojfázového asynchronního motoru a vysvětlete
rozběh.

16) Jednofázový asynchronní motor o výkonu 200 W, 50 Hz, se rozebíhá pomocí kapacity
zapojené do série s rozběhovým vinutím. Impedance hlavního vinutí je ZH = (4,1 +j3,6)  a
impedance vinutí je ZR= (9,2 +j3,4) . Určete velikost kapacitoru tak, aby v okamžiku připojení
motoru na síť byl fázový posuv mezi napětím hlavní a rozběhové fáze 90°.

17) Nakreslete konstrukční uspořádání motoru se stíněným pólem, vysvětlete princip činnosti
a navrhněte způsob, jak změnit směr otáčení.
74 FEKT VUT v Brně

4. Synchronní stroje
Synchronní stroje tvoří základnu pro výrobu elektrické energie a mají svůj název odvozen od
toho, že jejich rotor se otáčí stejnou (synchronní) rychlostí jako točivé magnetické pole statoru.
Převážně se používají k výrobě elektrické energie a jejich výkony dosahují hodnot až 1500
MVA. V současné době se též používají jako zdroje elektrické energie u automobilů, letadel,
speciálních ženijních strojů a elektrocentrálách. Vyrábějí se jako trojfázové a jednofázové.
Synchronní motory jsou méně rozšířené. Jejich hlavní nevýhodou je, že se samy z klidu
nerozběhnou. Pro synchronní generátor se běžně užívá název alternátor.

4.1. Provedení a princip činnosti

Synchronní stroj se skládá ze statoru a rotoru. Troj fázové vinutí bývá obvykle na statoru, budící
vinutí (napájené ss. Proudem) je umístěno na rotoru. U meších strojů je někdy uspořádáno
opačně. Z konstrukčního hlediska existují dva základní typy synchronních strojů. Stroj s
vyniklými póly (Obr. 4.1 a) a stroj s hladkým rotorem (Obr. 4.1 b). Magnetická osa budícího
vinutí se nazývá podélná (d) a osa na ni kolmá se nazývá příčná (q).

Obr. 4.1 a) konstrukční uspořádání stroje s vyniklými póly b) konstrukční uspořádání stroje
s hladkým rotorem c) Elektrické schéma synchronního stroje
Synchronní generátory s vyniklými póly jsou většinou poháněny vodními, pomaluběžnými
turbínami. Typickým znakem tohoto stroje je velký průměr a malá osová délka. Synchronní
stroje s hladkým rotorem jsou poháněny rychloběžnými parními nebo plynovými turbínami.
Vyznačují se menším průměrem a větší osovou délkou. Rotor má tvar plného ocelového válce,
do jehož obvodu jsou vyfrézovány drážky, v nichž je uloženo budící vinutí. Vinutím kotvy
prochází střídavý proud, takže magnetický obvod kotvy je složen vždy z plechů a vinutí uloženo
v drážkách obdobně jako u asynchronních strojů.
Elektrické stroje 75

Obr. 4.2 Princip činnosti synchronního alternátoru

Na Obr. 4.2 a je znázorněn synchronní alternátor v klasickém uspořádání, tj. se stejnosměrným
budícím vinutím na rotoru a trojfázovým vinutím na statoru. Vinutí fází je znázorněno cívkami
A,B,C s jedním závitem. Vinutí bývá souměrné a jednotlivé cívky jsou navzájem posunuty o
120°. Vinutí je provedeno jako dvoupólové. Předpokládejme, že stejnosměrný proud I2,
procházející budící cívkou, vytvoří ve vzduchové mezeře sinusově rozložené magnetické pole.
Siločáry magnetického pole vystupují ze severního pólu rotoru, procházejí vzduchovou
mezerou a magnetickým obvodem statoru směrem k jižnímu pólu, do kterého vstupují opět přes
vzduchovou mezeru. Otáčíme-li rotorem otáčkami n1, otáčí se stejnou rychlostí s ním spojené
budící magnetické pole a v cívkách statorového vinutí se indukuje harmonické napětí, (Obr.
4.2b). Při poloze rotoru podle Obr. 4.2a je v cívce A maximální napětí, v cívkách B,C velikost
napětí, odpovídající časovému okamžiku t1. Otočením rotoru o 120° (časový okamžik t2) je
maximální hodnota indukovaného napětí na cívce B. Efektivní hodnota indukovaného napětí je
dána vztahem (4.1)
U n  4,44  M  f1  N1  kv1 (4.1)
Kde f1= n·p (n jsou mechanické otáčky rotoru a p je počet pólových dvojic vinutí statoru), N1
je počet závitů jedné fáze spojené v sérii, kv1 je činitel vinutí kotvy (viz Asynchronní stroj –
Vinutí trojfázových strojů) a m je maximální hodnota magnetického toku prostupujícího
vzduchovou mezerou stroje. Při chodu naprázdno neprotékají trojfázovým vinutím proudy, při
zatížení alternátoru vytvoří proudy protékající trojfázovým vinutím kotvy točivé magnetické
pole, jehož otáčky n1 jsou stejné jako otáčky rotoru n.
f1
n  n1  (4.2)
p
O vzájemném působení magnetických polí kotvy a pole budícího je pojednáno v
následujícím odstavci.

4.2. Reakce kotvy stroje s hladkým rotorem

Magnetické pole, vytvořené proudem ve vinutí kotvy, nazýváme polem reakčním, nebo také
reakcí kotvy. Má velký vliv na práci synchronního stroje a projevuje se různě u stroje s hladkým
rotorem a
u stroje s vyniklými póly. Uvažujeme-li dvoupólový stroj s hladkým rotorem, který má
konstantní vzduchovou mezeru a reaktance v podélné i příčné ose stroje jsou stejné. Statorové
vinutí (kotvu) si nahradíme jen jedním závitem a stroj zatížíme rezistorem (Obr. 4.3 a),
předpokládáme harmonické průběhy elektrických a magnetických veličin. Ve statorovém vinutí
(kotvě) se indukuje maximální napětí při poloze rotoru podle Obr. 4.3 a. Toto napětí se rovná
napětí uR na rezistoru. Proud ve vodičích kotvy a v rezistoru je v tomto případě ve fázi s napětím
ur a má tedy také maximální hodnotu. Maximální hodnotě proudu iR odpovídá maximální
76 FEKT VUT v Brně

hodnota reakčního toku . (Magnetický tok 2 je budící, v je výsledný tok ve vzduchové
mezeře stroje). Magnetické pole statoru magnetuje stroj v příčné ose a na jedné straně pólu
způsobuje odmagnetování stroje, na druhé straně zesiluje magnetické pole. Přírůstek není
stejně velký jako úbytek vlivem nasycení magnetického obvodu, takže výsledkem reakčního
pole kotvy je zeslabení a deformace výsledného magnetického pole ve vzduchové mezeře. Při
zatížení stroje induktorem L si musíme uvědomit, že proud iL je zpožděn za indukovaným
napětím ve vinutí statoru o /2, takže maximální hodnota proudu iL (a tedy i reakčního toku)
nastane při poloze rotoru podle Obr. 4.3b.

Obr. 4.3 Reakce kotvy u stroje s hladkým rotorem při zatížení

a) rezistorem b) induktorem c) kapacitorem
V tomto případě magnetické pole statoru působí v podélné ose přímo proti magnetickému poli
budícímu a zeslabuje jej.
Na Obr. 4.3c je znázorněn vliv reakce kotvy při zatížení kapacitorem. Z obrázku je zřejmé, že
v tomto případě magnetické pole kotvy působí opět v podélné ose, ale tentokrát ve stejném
směru jako pole budící a stroj je tedy přibuzován.
Ve skutečnosti stroj nikdy zatížen ideálními prvky a zátěž má většinou charakter ohmicko-
indukční.

Obr. 4.4 Alternátor zatížený ohmicko – indukční zátěží

Elektrické stroje 77

Magnetické toky takto zatíženého stroje jsou nakresleny na Obr. 4.4a jako fázory za
předpokladu sinusového rozložení magnetických toků ve vzduchové mezeře. Magnetický tok
budící  a magnetický tok kotvy 1 se skládají ve výsledný magnetický tok v ve vzduchové
mezeře.
v  2  1 (4.3)
Prostorové natočení magnetického toku  a magnetického toku v záleží na velikosti a
charakteru zátěže stroje, nazývá se vnitřní zátěžný úhel a značí se i. U generátoru magnetický
tok budící  přebíhá výsledný magnetický tokv , u motoru v předbíhá  . Velikost
magnetického momentu, který stroj vyvíjí, je úměrný velikosti budícího toku, výsledného
toku v a zátěžného úhlu i podle vztahu
M  v  2  sin i (4.4)
Poznámka:
Podle Obr. 4.4b si můžeme představit, že jednotlivé magnetické toky synchronního stroje (1
,, v) jsou buzeny proudy I1, I2, Iv, což nám umožní vytvořit obvodový model synchronního
stroje a odpovídající fázorové diagramy (např. obr. 4.5).

4.3. Obvodový model synchronního stroje

Chování synchronního stroje s hladkým rotorem v ustáleném stavu můžeme popsat pomocí
jednoduchého obvodového modelu. Předpokládejme stroj s trojfázovým souměrným vinutím
kotvy, s hladkým rotorem a nenasyceným magnetickým obvodem. Magnetické toky ,2, v,
indukují ve vinutí kotvy napětí podle Obr. 4.4. Výsledné vnitřní indukované napětí Ui je dáno
součtem napětí Uo indukovaného budícím tokem 2 a napětím U1 indukovaného reaktančním
tokem 1. Magnetický tok 1 je ve fázi s proudem kotvy I1, takže U1 předbíhá proud I1 o 90°.
Lze tedy psát
Ui  U0  U1  U0  j  X n  I1 (4.5)
kde Xn je tzv. hlavní nebo také magnetizační reaktance vinutí kotvy stroje.
Vnitřní indukované napětí Ui se liší od svorkového napětí U1 úbytkem na rozptylové reaktanci
Xr vinutí kotvy a úbytkem na ohmickém odporu Rl vinutí kotvy (Obr. 4.5a).
Obvodový model upravíme podle Obr. 4.5b, kde reaktance Xn a Xr nahrazujeme celkovou
synchronní reaktanci stroje Xs. Úbytek napětí na ohmickém odporu R1 je mnohem menší než
úbytek napětí na reaktanci Xs a můžeme ho zanedbat. Obvodový model se pak zjednoduší podle
Obr. 4.5c. Fázový posuv mezi svorkovým napětím U1 a napětím Uo nazveme celkový zátěžný
úhel  (Obr. 4.6 b).

Obr. 4.5 Obvodový model synchronního alternátoru

Všechny veličiny obvodového modelu odpovídají přepočteným veličinám na jednu fázi
souměrného trojfázového (vícefázového) stroje.
78 FEKT VUT v Brně

4.4. Moment asynchronního stroje

Pro analytické vyjádření momentu synchronního stroje s výhodou využijeme zjednodušeného
obvodového modelu.

Obr. 4.6 a) Zjednodušený obvodový model synchronního stroje b) fázorový diagram

c) Závislost momentu na zátěžném úhlu
Předpokládejme, že stroj pracuje jako generátor a zanedbejme mechanické i elektrické ztráty
stroje. Za těchto předpokladů Pmech = P1, kde Pmech je mechanický příkon na hřídeli a P1 je
elektrický činný výkon na svorkách stroje. Potom pro moment synchronního stroje platí obecný
vztah:
Pmech P1 m1  U1  I1  cos 1
M   (4.6)
1 1 1
kde  je úhlová rychlost otáčení hřídele stroje, m1 je počet fází statoru, I1 je proud fáze statoru
a je fázový posuv mezi U1 a I1. Pomocí fázorového diagramu na Obr. 4.6b, který platí pro
zjednodušený obvodový model (Obr. 4.6a) snadno odvodíme vztah pro moment jako funkci
zátěžného úhlu .
A  X s  I1  cos   U 0  sin  (4.7)
Z výrazu (4.7) vypočteme I1, dosadíme do (4.6) a dostaneme:
U1  U 0  m1  sin 
M (4.8)
1  X s
Stroj pracuje při konstantní úhlové rychlosti otáčení hřídele  a obvykle při konstantním
svorkovém napětí U1. Za předpokladu konstantního budícího proudu je Uo = konst. a výraz
(4.8) se zjednoduší na tvar
M  k  sin  (4.9)
U1 U 0  m1
kde k   konst.
1  X s
Graficky je rovnice (4.9) znázorněna na Obr. 4.6c. Kladný moment odpovídá motorickému,
záporný moment generátorickému režimu stroje. Zátěžný úhel je definován podle Obr. 4.6b. U
generátoru napětí Uo předbíhá napětí U1, což odpovídá kladnému úhlu  a tedy i kladnému
momentu. U motoru se Uo zpožďuje za U1, tomu odpovídá záporný úhel  a tedy i záporný
moment.
Moment Mmax odpovídá momentu zvratu a jeho překročení znamená poruchový stav práce
stroje. Motor v takovém případě přestává táhnout a zastaví se, říkáme, že "vypadne ze
synchronizmu". Motor je nutno v takovém případě odpojit od sítě. Náhlá změna zátěže (ať
mechanické či elektrické) způsobí odpovídající změnu zátěžného úhlu , tj. změnu vzájemné
polohy rotoru a výsledného magnetického toku v. Vlivem svých setrvačných hmot rotor
"přeběhne" novou polohu, vrací se zpět a nastane kývání motoru. Při zatížení v blízkosti Mmax
Elektrické stroje 79

by mohlo dojít k překročení momentu zvratu a tím k poruchovému stavu. K zabránění kývání
rotoru bývají synchronní stroje vybaveny tlumícími tyčemi, které se ukládají u stroje s hladkým
rotorem do drážek rotoru, jsou na čelech spojeny kruhem nakrátko, takže tvoří klec. U strojů s
vyniklými póly je tlumící vinutí uloženo v pólových nástavcích. V ustáleném stavu se rotor s
tlumícím vinutím otáčí synchronně s výsledným polem ve vzduchové mezeře a neindukuje se
v něm žádný proud. Při kývání nastává pohyb rotoru (a tím i tlumícího vinutí) vůči výslednému
magnetickému toku, v tlumícím vinutí se indukují proudy, které spolu s výsledným
magnetickým polem stroje vytvoří moment působící proti kývání rotoru.

4.5. Synchronní generátor pracující do samostatné zátěže

Synchronní generátor pracuje do samostatné zátěže zejména ve vojenských elektrocentrálách a
ve zdrojových soupravách motorových vozidel a letadel. Při uvádění do provozu se alternátor
rozbíhá poháněcím strojem nenabuzen na synchronní otáčky a po jejich dosažení se nabudí a
postupně zatěžuje. Např. u elektrocentrál je požadavek konstantního výstupního napětí a
kmitočtu. Konstantní kmitočet vyžaduje konstantní otáčky poháněcího stroje, konstantní
výstupní napětí udržujeme regulací budícího proudu. Rozbor práce synchronního generátoru
včetně vlivu zátěže byl diskutován z hlediska magnetických polí v 4.2.
V tomto odstavci vyjdeme ze zjednodušeného obvodového modelu, který umožňuje pracovat
přímo s elektrickými veličinami.

Obr. 4.7 Generátor pracující do samostatné zátěže a) obvodový model, b) fázorový diagram
pro zatížení rezistorem c) fázorový diagram pro indukční zatížení c) fázovový diagram při
kapacitním zatížení
Pro zatížení generátoru rezistorem podle Obr. 4.7 a platí vztah:
U1  U0  j  X s  I1 (4.10)
a odpovídající fázorový diagram je na Obr. 4.7b. Při konstruování fázového diagramu vyjdeme
z požadavku konstantního napětí U1 a proudu zátěže IR (ve fázi s U1). Podle obvodového modelu
je proud I1 = - IR a vytváří na reaktanci Xs úbytek napětí j Xs ·I1, který předbíhá proud I1 o /2.
Obdobně sestrojíme fázorové diagramy pro alternátor zatížený induktorem a kapacitorem.
Z Obr. 4.7b je vidět, že při požadavku konstantního výstupního napětí U1 musíme se zvyšující
zátěží (ohmickou nebo indukční) generátor přibudit. Při zvyšující se kapacitní zátěži (Obr.
4.7d)je nutné při požadavku konstantního napětí U1 generátor odbudit. Tomu odpovídají
regulační charakteristiky na Obr. 4.8.
Na Obr. 4.9 jsou zatěžovací charakteristiky za předpokladu konstantního budícího proudu,
konstantního kmitočtu a proměnné zátěže.
80 FEKT VUT v Brně

Obr. 4.8 Regulační charakteristiky

Obr. 4.9 Zatěžovací charakteristiky

4.6. Paralelní práce synchronního generátoru se sítí

Synchronní generátory, instalované v elektrárnách, pracují společně paralelně do společné sítě
a podle okamžité potřeby se k síti připojují tak, aby se docílilo zatížení alternátorů blízkého
jmenovitému. Připojení na síť můžeme ukončit jen tehdy, jsou-li splněny podmínky paralelní
práce, tj. generátor i síť musí mít stejné efektivní hodnoty napětí, stejný kmitočet a stejný sled
fází a v okamžiku připojení i stejné okamžité hodnoty napětí. Podrobněji viz laboratorní
cvičení.
Při rozboru spolupráce generátoru se sítí vyjdeme opět ze zjednodušeného obvodového modelu
(Obr. 4.10 a).
Elektrické stroje 81

Obr. 4.10 Paralelní práce synchronního generátoru se sítí a) obvodový model , b,c,d,
fázorové diagramy pro různé režimy práce
Předpokládejme, že generátor byl připojen na síť v okamžiku, kdy napětí U0 = U1. V takovém
případě je proud generátoru I1 roven nule, a tudíž celkový zdánlivý výkon generátoru S1 je
roven
S1  U1  I1  0 (4.11)
Generátor pracuje ve stavu naprázdno, nedodává do sítě žádný elektrický výkon ani činný,
ani jalový a z poháněcího stroje odebírá mechanický příkon pouze na krytí vlastních ztrát
naprázdno. Odpovídající fázorový diagram je na Obr. 4.10 b.

4.6.1. Chod s nulovým činným výkonem

Pro činný výkon generátoru platí vztah
P1  U1  I1  cos  (4.12)
A tento výkon může být při konstantním napětí U1 nulový při I1 = 0, (případ a)), nebo při cos
= 0, tj. při  =  / 2. V takovém případě opět poháněcí stroj kryje pouze ztráty generátoru
naprázdno, poněvadž generátor nedodává do sítě žádný činný výkon, ale může dodávat (nebo
odbírat) výkon jalový.
Zvětšením hodnoty budícího proudu generátoru (přebuzený stroj) se zvětší indukované napětí
Uo > U1 a vinutím kotvy generátory teče proud I1, který vytvoří na synchronní reaktanci Xs
úbytek napětí jXsI1. Pro obvodový model generátoru (Obr. 4.10 a) platí rovnice (4.12) a jí
odpovídající fázorový diagram na Obr. 4.10 c, ze kterého je vidět, že proud generátoru I1
předbíhá napětí sítě U2 o /2, takže generátor se chová vzhledem k síti jako kapacitor a váže
určitou jalovou energii sítě indukčního charakteru a tím zlepšuje účiník sítě.

Naopak při zmenšení budícího proudu tak, aby U0  U1 (podbuzený stroj) se proud I1
zpožďuje za napětím sítě U1 o /2 a generátor se chová vzhledem k síti jako induktor. Říkáme,
že odebírá jalový výkon ze sítí a zhoršuje její účiník (Obr. 4.10 d).

4.6.2. Chod s nenulovým činným výkonem

Jestliže poháněcí stroj vytvoří na hřídeli synchronního stroje větší moment, než je moment
synchronního stroje naprázdno, mění se mechanická energie na elektrickou, synchronní stroj
pracuje jako generátor a dodává do sítě činný elektrický výkon. Jestliže je moment poháněcího
stroje menši než moment synchronního stroje naprázdno, pracuje stroj jako synchronní motor a
činný výkon naopak ze sítě odebírá. Synchronní stroj může plynule přecházet ze stavu
motorického do stavu generátorického a naopak V obou stavech může pracovat v podbuzeném
i přebuzeném stavu (obr. 2.4-11c).
82 FEKT VUT v Brně

Obr. 4.11 a) Zjednodušený fázorový diagram generátoru b) zjednodušený fázorový diagram

motoru c) provozní stavy synchronního stroje
Při konstantním mechanickém momentu M synchronního stroje bude přibližně konstantní
také činný elektrický výkon a za předpokladu konstantní hodnoty napětí sítě také konstantní
činná složka proudu kotvy, jak plyne z následujícího vztahu:
P1 m1  U1
M    I1  cos 1  k  I1  cos 1 (4.13)
1 1
Za uvedených předpokladů se při změnách budícího proudu synchronního stroje bude měnit
jalová složka proudu, zatímco činná složka I1 cos  zůstane konstantní (Obr. 4.12) a konec
fázoru I1 se bude posouvat po vodorovné přímce. Stroj bude podle velikosti budicího proudu
I2 buď přebuzený, nebo podbuzený.
Zmenšujeme-li buzení (při konstantním momentu), dostáváme se až k mezi statické stability.
V případě jejího překročení stroj vypadne ze synchronizmu a je nutné jej od sítě odpojit. (viz
odst. 4.4)

Obr. 4.12 Zjednodušený fázorový diagram synchronního stroje při konstantním momentu a
proměnném buzení
Elektrické stroje 83

Obr. 4.13 V – křivky

Z Obr. 4.12 (a také z předchozího výkladu) je zřejmé , že změnou budícího proudu můžeme
snadno měnit velikost l úhlu  mezi proudem kotvy a svorkovým napětím synchronního stroje
a tím také velikost účiníku stroje. To je výhodné zvláště u synchronního motoru, který může
pracovat s účiníkem rovným jedné, nebo v přebuzeném stavu zlepšovat účiník sítě.
Vyneseme-li proud kotvy I1, pro různá buzení a konstantní výkon, tj. I1 = f (I2) P1 = konst.
dostaneme tzv. V – křivky (Obr. 4.13). Křivka a je pro P1 = 0, křivky b, c, d jsou pro stoupající
hodnotu výkonu P1. Pracuje-li stroj v bodech minim křivek, je proud kotvy I1 nejmenší a roven
pouze činnému proudu stroje. Při velkém buzení se vlivem nasycení magnetického obvodu
odklání pravé strany V-křivek od svislé osy.

4.7. Synchronní stroj s vyniklými póly

Soustava se dvěma cívkami a konstantní vzduchovou mezerou může za jistých podmínek
reprezentovat synchronní stroj s hladkým rotorem. V ustáleném slávu se pole budící a pole
kotvy otáčejí synchronně a jsou prostorově natočena o zátěžný úhel , což odpovídá
magnetickým tokům dvou cívek, které jsou natočeny o úhel  a otáčejí se se stejnou úhlovou
rychlostí  (Obr. 4.14). Pro moment takové soustavy je možné odvodit vztah, který za určitých
předpokladů (I2, I1, Ln = konst) odpovídá vztahu (4.9).
U stroje s vyniklými póly se vzduchová mezera a tím magneticky odpor mění (Obr. 4.14a). V
podélné ose, totožné s osou pólů rotoru, je nejmenší a v příčné ose naopak největší. Proto se
reakční pole může plně vyvinout pouze i oblasti pólu, mezi póly je magnetické pole nulové.
To má za následek jednak deformaci výsledného magnetického pole ve vzduchové mezeře, ale
také vznik přídavného tzv. . reakčního momentu stroje. Vzhledem k tomu, že tohoto momentu
se využívá u tzv. reakčních motorů (obvykle malého výkonu), které se využívají v systémech
automatické regulace pro pohon zařízení vyžadující konstantní otáčky, všimněme si podrobněji
velikosti a průběhu tohoto momentu.
Uvážíme-li principiální uspořádání synchronního stroje s vyniklými póly podle Obr. 4.14a,
vidíme, že vlastní indukčnost statorové cívky L11 a vzájemná indukčnost cívek L12 jsou závislé
na poloze rotoru vzhledem k cívce statoru, zatímco vlastní indukčnost rotorové cívky L22 =
konst.
84 FEKT VUT v Brně

Obr. 4.14 Synchronní pól s vyniklými póly: a) konstrukční uspořádání b) průběh momentů
L12  L12m  cos  (4.14)
L11  L10  L1m  cos2    (4.15)
kde L12m a L1m jsou maximální hodnoty proměnných složek indukčností L12 a L11 a L10 je střední
hodnota indukčnosti L11.
Pro magnetickou energii (koenergii) lineární soustavy dvou vázaných cívek platí vztah:
1 1
WCo  Wm   L11  i12  L12  i1  i2   L22  i22 (4.16)
2 2
Pro okamžitou hodnotu mechanického momentu soustavy na Obr. 4.14 platí vztah
WCo (i1 , i2 ,m )
M iv  (4.17)

Dosazením (4.16) do (4.17) a uvážením vztahů (4.14) a (4.15) dostaneme vztah:
M iv  i1  L1m  sin2     i1  i12  L12m  sin    M ir  M ih (4.18)

Ze vztahu (4.18) je zřejmé, že okamžitá hodnota momentu synchronního stroje s vyniklými

póly má dvě složky: (Mih) hlavní a reakční (Mir).Hlavní složka má stejnou hodnotu jako u stroje
s hladkým rotorem a je závislá na proudu budícím a proudu kotvy
M ih  i1  i12  L12m  sin  (4.19)
Zatímco reakční složka momentu je závislá jenom na proudu kotvy i1 a nezávislá na budícím
proudu i2.
M iv  i1  L1m  sin2    (4.20)
Reakční motor tedy nemusí mít budící vinutí a přesto vytváří moment. Průběhy momentů
asynchronního stroje s vyniklými póly jsou na Obr. 4.14 b. Z Obr. 4.14 b je vidět, že maximální
hodnota výsledného momentu je při úhlu   /2. (Srovnejte se strojem s hladkým rotorem).

4.8. Synchronní motor

Trojfázový asynchronní motor se napájí z trojfázové sítě. Má výhodné pracovní charakteristiky,
stálé otáčky, dobrý účiník a dobrou účinnost. Nevýhodou je, že se sám nerozběhne a v případě
elektromagnetického buzení potřebuje budič pro napájení budící vinutí. Princip činnosti byl
vysvětlen v odstavci 4.6. Synchronní motory jsou výhodné jako pomaluběžné motory středních
a větších výkonů, pro pohon zařízení bez rázů a s lehkým rozběhem. Užívá se pro pohon
velkých kompresorů, čerpadel, ventilátorů apod. Synchronní motor může pracovat v širokém
rozsahu zatížení s účiníkem rovným jedné a lze jej použít jako synchronního kompenzátoru pro
Elektrické stroje 85

zlepšení účiníku. V takovém případě pracuje ve stavu naprázdno, je přebuzen a vzhledem k síti
se chová jako kapacitor (viz odst. 4.6.). Rozběh asynchronního motoru se řeší v podstatě dvojím
způsobem:
a) Nejpoužívanějším způsobem je asynchronní rozběh, při kterém se využívá rozběhové
klecové vinutí, uložené obdobně jako tlumící vinutí alternátoru v drážkách pólových
nástavců (rotoru). Motor se spouští bez zatížení jako asynchronní motor nakrátko obvykle
pomocí autotransformátoru. Po nabuzení motoru při otáčkách blízkých synchronním je
rotor vtažen do synchronního běhu.
b) Rozběh pomocným motorem, který je dimenzován na krátkodobý chod. Při otáčkách
blízkých synchronním se synchronní motor fázuje na síť podobně jako alternátor a po
připojení synchronního motoru na síť se pomocný motor odpojí.

4.9. Zvláštní synchronní stroje

Synchronní stroje větších výkonů se používají ve vojenských zařízeních především v
elektrocentrálách a jako zdroje elektrické energie v letadlech. V elektrocentrálách jsou to
výkony do 120 kW, v letecké technice dosahují synchronní generátory pozoruhodných výkonů.
Např. bojový vrtulník má zdrojovou jednotku kolem 70 kW, moderní bombardovací letoun až
500 kW. Pro napájení speciálních laserových zařízení ("laserových děl"), užívaných výhledově
na palubách letadel a vojenských kosmických zařízení krátkodobý výkon (asi 60 - 120 s) až 50
MW. Takové zdroje pak vyžadují použití supravodivého vinutí synchronního stroje. Ve
vojenských zařízeních se používají stroje malých výkonů v rozsahu řádově několik wattů až
několik kilowattů. Tyto stroje mívají speciální konstrukční řešení a ve spojení
s moderními výkonovými polovodičovými prvky a s rozvojem mikroelektroniky našly široké
použití.

4.9.1. Zvláštní konstrukce synchronních alternátorů

4.9.1.1. Alternátor s drápkovým rotorem

Používá se jako zdroj elektrické energie v automobilní, tankové a letecké technice. Konstrukční
uspořádání je zřejmé z Obr. 4.15.

Obr. 4.15 Konstrukční provedení alternátoru s drápkovým motorem

Na rotoru je budící cívka, napájená přes kroužky stejnosměrným budícím proudem a soustava
drápků vytváří najedná straně řadu severních pólů a proti nim odpovídající počet pólů jižních.
Vzduchová mezera mezi póly je podstatně větší než mezera mezi rotorem a statorem.
Magnetický tok tedy vystupuje ze severních pólů rotoru přes vzduchovou mezeru do statoru a
uzavírá se magnetickým obvodem statoru opět přes vzduchovou mezeru do jižních pólů rotoru.
Budící pole je pevně spojeno s rotorem, takže při jeho otáčení se ve vinutí statoru (obvykle
provedeného jako trojfázového, uloženého v drážkách) indukuje střídavé napětí. Protože pro
86 FEKT VUT v Brně

napájení spotřebičů bojových vozidel a letadel potřebujeme převážně stejnosměrný proud, je

alternátor vybaven polovodičovým usměrňovačem, který je součástí stroje. Alternátory lze
konstruovat také jako bezkontaktové (bezkartáčové).

4.9.1.2. Homopolární alternátor

Principiální uspořádání homopolárního alternátoru je nakresleno v rozvinutém tvaru na Obr.
4.16.

Obr. 4.16 Principiální uspořádání homopolárního alternátoru

Stator i rotor jsou uspořádány tak, že je mezi nimi vzduchová mezera zubového tvaru.
Reluktance na jednotlivých pólových roztečí statoru se periodicky mění podle vzájemné polohy
rotoru a statoru. V poloze rotoru podle Obr. 4.16je reluktance v oblasti pólů (l) a (3) větší než
v oblasti pólů (2) a (4). Posune-li se rotor o jednu drážku doprava, situace se změní tak, že na
pólové rozteči (l) a (3) bude reluktance menší než na rozteči (2) a (4). Magnetický tok,
procházející statorovým vinutím, se periodický mění (pulsuje) kolem střední hodnoty o   a
ve statorovém vinutí se indukuje napětí o základním kmitočtu daném rychlostí otáčení a počtem
zubů stroje. Někdy se pro tento typ alternátoru používá název zubový.
Homopolární alternátor může sice dodat napětí o poměrně vysokém kmitočtu, ale pouze
omezeného výkonu řádově několik kilowatt. Prakticky jsou vytlačeny statickými měniči
kmitočtu.

4.9.2. Zvláštní konstrukce synchronních motorů

4.9.2.1. Synchronizovaný asynchronní motor

Je to v podstatě asynchronní motor s kotvou nakrátko, využívající navíc proměnné reluktance
vzduchové mezery k vytvoření reakčního momentu (viz odst. 2.4.7). Rotorové plechy mají
proto takový tvar, aby po jejich složení vznikl rotor s vyniklými póly (Obr. 4.17 a).
Reakční (synchronizační) moment, vyvolaný proměnnou vzduchovou mezerou, mění střídavě
svou hodnotu z kladné na zápornou s rychlostí určenou rozdílem otáček točivého pole statoru
a otáček rotoru.
Elektrické stroje 87

Obr. 4.17 a) synchronizovaný asynchronní motor s kotvou nakrátko a vyniklými póly na

rotoru, b) rotor synchronizovaného asynchronního motoru s permanentními magnety
Je-li tento rozdíl dostatečně malý a zatěžovací moment a moment setrvačnosti není příliš velký,
bude motor vtažen do synchronizmu. Není-li tomu tak, rotor se střídavě urychluje a zpomaluje
(kýve kolem ustálení rychlosti). Po dosažení synchronní rychlosti odebírá stroj všechnu
magnetizační energii ze sítě, takže účiník je dostatečně malý vzhledem k tomu, že výkon,
dosažitelný při synchronním chodu, je zhruba poloviční ve srovnání s výkonem, který můžeme
ze stroje odebírat při asynchronním chodu. Tuto nevýhodu odstraníme tak, že na rotor umístíme
permanentní magnety, které vytváří časově neproměnné magnetické budící pole (Obr. 4.17 b).
Výhodou tohoto uspořádání je to, že jmenovitého výkonu dosahujeme při skluzu s = 0, takže
odpadají skluzové ztráty (viz asynchronní motor.) a statorové vinutí nemusí dodávat potřebný
magnetizační proud.
Účiník synchronizovaného asynchronního motoru se pohybuje v rozmezí (0,8 až 1,0). Tento
typ motorů se dobře hodí pro pohony řízené z měničů frekvence.

4.9.2.2. Krokové motor

Rozvoj číslicové techniky si vyžádal konstrukci nových elektromechanických zařízení, kterým
se říká krokové motory. Krokový motor je speciální synchronní motor, pracující synchronně se
vstupními impulsy. Jestliže na vstup přijde jeden impuls, rotor se pootočí o určitý úhel (krok) a
zastaví se. Až do příchodu dalšího impulsu je poloha rotoru stabilní a neměnná. Přicházej í-li
vstupní impulsy postupně, opakuje se s každým impulsem krokové pootočení a zastavení, takže
rotor "krokuje" synchronně s impulsy. Celkový úhel natočení hřídele a rychlost otáčení jsou
úměrné frekvenci vstupních impulsů. Při malé frekvenci vstupních impulsů je chod motoru
trhavý, rotor "krokuje" v rytmu řídících impulsů. Od určité frekvence je chod motoru prakticky
plynulý. Při dosažení maximální pracovní frekvence impulsů je motor na hranici synchronizmu
a při dalším zvýšení frekvence se zastaví. Krokový motor je schopen synchronně sledovat i
skokovou změnu frekvence impulsů nepřesahující jistou velikost; buď naskočí se ztrátou kroků,
nebo se nerozběhne. Při skokovém snížení frekvence impulsů pak přeběhne synchronní polohu.
Princip činnosti si vysvětlíme na jednoduchém Obr. 4.18a.
88 FEKT VUT v Brně

a) b)
Obr. 4.18 a) princip konstrukčního uspořádání krokového motoru b) Moderní konstrukce
krokového motoru s permanentním magnetem
Stator je trojfázový šesti pólový, rotor má čtyři zuby (póly) bez vinutí. Rotor na obrázku Obr.
4.18a je v poloze po přivedení impulsu na cívku fáze A. Přivedeme-li impuls na cívku fáze B,
pootočí se rotor tak, že póly 4, 2 budou pod póly odpovídající cívce fáze B. Po přivedení dalšího
impulsu na cívku fáze C se rotor pootočí o stejný úhel ve stejném směru tak, že póly 3, l budou
pod póly s cívkou fáze C. Při sledu impulsů A,B,C,A,B, .se krokový motor otáčí ve směru
hodinových ručiček. V případě Obr. 4.18a se rotor pootočí po každém impulsu o 30°. Na Obr.
4.18 je moderní konstrukce krokového motoru. Je-li motor zatížen nenastaví se zuby rotoru
přesně do osy zmagnetovaných pólů a vzniká tzv. úhlová chyba. Taje pro určité zatížení
konstantní bez ohledu na počet kroků (nesčítá se).
U skutečných krokových motorů se používá značně většího počtu zubů, aby se dosáhlo jemného
kroku. Při 50 zubech na rotoru a osmi pólovém statoru (čtyř fázové provedení) je třeba 200
kroků na jednu otáčku, tj. 1,8° na jeden krok. Speciálním způsobem napájení lze dosáhnout
mnohem jemnějšího kroku (desítky sekund, minuty). Existuje celá řada dosti odlišných
konstrukcí krokových motorů a vyrábějí se pro výkony od několika wattů do několika
kilowattů. V poslední době se stále více používají krokové motory s permanentními magnety,
umístěnými na rotoru. Krokové motory mohou pracovat v regulačních obvodech s otevřenou i
uzavřenou smyčkou. Pro obvody automatické regulace požadujeme od těchto motorů:
a) velký počet kroků na jednu otáčku
b) schopnost regulovat bez úhlové chyby na sled impulsů co nejvyššího kmitočtu
c) velkou střední hodnotu momentu na hřídeli
d) dostatečnou velikost klidového momentu, udržující hřídel v dosažené poloze v době, kdy
nepřichází řídící impulsy.
Nespornou výhodou krokového motoru je, že může být použit v přímém spojem s výstupem
číslicového zařízení (po výkonové úpravě) bez analogo číslicových převodníků.
Elektrické stroje 89

4.10. Kontrolní otázky a příklady (k části 2.4.)

1) Nakreslete jednoduchý obrázek konstrukčního uspořádání synchronního generátoru a
vysvětlete význam jednotlivých vinutí.

2) Vysvětlete vliv reakce kotvy u stroje s hladkým rotorem při odporové, indukční a kapacitní
zátěži generátoru.

3) Zdůvodněte použití obvodového modelu synchronního stroje.

4) Odvoďte vztah pro moment synchronního stroje s hladkým rotorem a nakreslete jeho
momentovou charakteristiku. Vysvětlete pojem "kývání rotoru synchronního stroje".

5) Proveďte rozbor práce synchronního generátoru pracujícího do samostatné zátěže.

6) Uveďte a zdůvodněte nutné podmínky pro připojení synchronního generátoru na síť.

7) Proveďte rozbor práce synchronního generátoru pracujícího paralelně se sítí při:

a) chodu naprázdno
b) chodu s nulovým činným výkonem
c) chodu s nenulovým činným výkonem

8) Odvoďte vztah pro moment synchronního stroje s vyniklými póly. Vysvětlete pojem
reluktanční motor.
9) Uveďte možnosti použití synchronních motorů. Vysvětlete pojem synchronní kompenzátor.

10) Vysvětlete princip činnosti homopolárního alternátoru.

11) Vysvětlete princip činnosti synchronizovaného asynchronního motoru.
12) Vysvětlete princip činnosti a použití krokového motoru.

13) Jaké otáčky musí mít šesti pólový synchronní generátor, aby jeho výstupní napětí mělo
kmitočet f= 400 Hz?

14) Synchronní generátor pracuje paralelně se sítí a je podbuzen (proud v kotvě generátoru je
zpožděn za napětím). Předpokládejme, že se budící proud zvýší o 10%, aniž by se změnil
moment poháněcího stroje. Jak se změní:
a) elektrický výkon dodávaný do sítě
b) fázový posuv mezi proudem a napětím
c) velikost zátěžného úhlu?
Jaké změny nastanou, jestliže místo budícího proudu zvětšíme o 10% velikost momentu
poháněcího stroje?
Poznámka: Zanedbejte vliv rozptylu a vliv ohmického odporu vinutí kotvy.

15) Zátěžný úhel synchronního motoru při jmenovitém zatížení je 30° elektrických.
Předpokládejme konstantní budící proud. Jak se změní zátěžný úhel při následujících změnách
během provozu:
a) Kmitočet napájecího napětí se zmenší o 10%, moment zátěže zůstane konstantní.
b) Kmitočet napájecího napětí se zmenší o 10%, výkon zátěže zůstane konstantní.
c) Kmitočet i napájecí napětí se zmenší o 10%, moment zátěže zůstane konstantní.
d) Kmitočet i napájecí napětí se zmenší o 10%, výkon zátěže zůstane konstantní.
90 FEKT VUT v Brně

5. Stejnosměrné stroje
Stejnosměrné stroje patří mezi historicky nejstarší elektrické stroje. Jako první sloužily jak k
výrobě elektrické energie - dynama tak k její přeměně na energii mechanickou - motory. V
současné době se používají převážně jako motory pro své výhodné regulační vlastnosti. Mají
lineární mechanické a většinou i regulační charakteristiky. Hmotnostně a rozměrově jsou menší
než střídavé motory stejného výkonu, což bývá ve většině případů rozhodující právě ve
vojenské technice, zvláště v letectví. Vyznačují se velkým záběrným momentem a poměrně
malou časovou konstantou. Základním nedostatkem stejnosměrných strojů, omezující oblast
jejich použití, je potřeba kluzných kontaktů mezi kartáči a komutátorem, což je zdrojem
elektromagnetického rušení a poruch. Rozvoj elektroniky umožnil elektronickou komutaci a
tím konstrukci tzv. bezkartáčových stejnosměrných motorů. Cílem tohoto odstavce je objasnit
fyzikální princip činnosti i konstrukční provedení a provozní vlastnosti základních typů ss.
motorů.

5.1. Provedení a princip činnosti

Stejnosměrný stroj se skládá z rotoru a statoru. Na pólech statoru je umístěno budící vinutí,
napájené stejnosměrným proudem. V drážkách rotoru je umístěno vinutí kotvy, jejíž cívky jsou
připojeny ke komutátoru. Elektrický proud se do kotvy přivádí (nebo z kotvy odvádí) pomocí
kartáčů, které přiléhají na komutátor. Kartáče jsou umístěny pomocí speciálního držáku na víku
stroje. Hlavní části stejnosměrného stroje jsou na obrázku Obr. 5.1

Obr. 5.1 Hlavní části stejnosměrného stroje

Princip činnosti si vysvětlíme pomocí elementárního stroje – (Obr. 5.2). Na rotoru je jeden
závit, který se otáčí v magnetickém poli mezi dvěma póly magnetu.

Obr. 5.2 Princip činnosti stejnosměrného stroje

Elektrické stroje 91

Závit na rotoru se skládá ze dvou vodičů "a" a "b", které jsou navzájem propojeny čely. Přední
kolo slouží zároveň k připojení závitu ke dvěma lamelám komutátoru, které se otáčejí zároveň
s rotorem. Na lamely komutátoru přiléhají dva odpružené kartáče, které umožňují průtok
proudu otáčejícím se závitem. Uvažujeme, že tento jednoduchý stroj pracuje jako generátor,
tzn. že rotor je poháněn poháněcím strojem PS v naznačeném směru. Pohybem vodičů v
magnetickém poli se v nich indukuje napětí a v případě zapojení zatěžovacího odporu prochází
proud i. Směr proudu určíme pro generátor podle pravidla pravé ruky, tzn. ve vodiči "a" je směr
proudu "dozadu", ve vodiči "b" je směr proudu "dopředu". Za jednu polovinu otáčky si vodiče
vymění místa a také proud a indukované napětí ve vodičích změní směr. Poněvadž lamely
komutátoru se otáčejí zároveň s vodiči, je ke spodnímu kladnému kartáči připojen vždy ten
vodič, který se nacházející se nad pólem severním. Ve vodiči se indukuje střídavé napětí (a
prochází střídavý proud), ale komutátor toto napětí (proud) změní vzhledem k vnějším svorkám
(zátěži) na napětí stejnosměrné. Proud tedy teče zátěží stále stejným směrem. Vzhledem
k tomu, že se ve vodičích kotvy indukuje střídavé napětí a prochází jimi střídavý proud, musí
být magnetický obvod rotoru (kotvy) vždy složen z plechů, zatímco pólové nástavce a jho
statoru mohou být z lité oceli. Pólové nástavce se z technologických a také provozních důvodů
(např. pulzování pole vlivem drážkování kotvy) často skládají z plechů. Protože při otáčení
rotoru se vodiče nepohybují stále v konstantním magnetickém poli, ale též v mezeře mezi póly,
má rozvinutý časový průběh napětí (Uia, Uib) v jednotlivých vodičích a napětí (u) na výstupních
svorkách průběh podle Obr. 5.2 b. Výstupní napětí má v tomto případě silně pulsující průběh.
Ke snížení těchto pulsací i ke zvýšení výsledného napětí na výstupních svorkách je nutno
umístit na rotor co největší počet vodičů (cívek) a vhodně je zapojit.
Nutnost většího počtu závitů vyplyne zejména tehdy, uvažujeme-li činnost stroje jako motoru
na Obr. 5.2a. V takovém případě nebude stroj poháněn od poháněcího stroje a na kartáče se
připojí místo rezistoru vnější stejnosměrný zdroj. Připojíme-li kladnou svorku na spodní kartáč
a zápornou svorku na spodní kartáč, bude proud ve vodičích rotoru procházet opačně než je
naznačeno na Obr. 5.2 a. Na vodič "a" bude působit podle pravidla levé ruky mechanická síla
magnetického původu směrem vpravo, na vodič "b" vlevo. Tato dvojice sil způsobí otáčení
závitu tak dlouho, dokud se budou vodiče pohybovat v magnetickém poli. Jakmile se octnou v
mezeře mezi póly (nulové pole), silové působení zanikne a rotor by se zastavil.
Proto je nutné, aby bylo na rotoru více závitů, protože jedině tak v okamžiku, kdy některé z
nich jsou v nulovém magnetickém poli, se jiné nacházejí právě pod póly a otáčení rotoru je
plynulé. Kvantitativní vyjádření indukovaného napětí a momentu stejnosměrného stroje je
v odstavci 5.3

5.2. Vinutí stejnosměrných strojů

Vinutí budící má tvar soustředných cívek a je umístěno na pólech statoru, (Obr. 5.1.) Vinutí
kotvy má, jak bylo ukázáno v odstavci 5.1., základní význam pro práci stejnosměrného stroje.
Má-li být napětí stejnosměrného dynama málo zvlněné a chod ss. motoru rovnoměrný, musí
mít vinutí kotvy co největší počet cívek a jim odpovídající počet lamel. Vinutí je vždy uzavřeno
přes lamely komutátoru do kruhu a teprve přiložením kartáčů se rozdělí na paralelní větve. Musí
být proto souměrné, dvouvrstvé se stejnými cívkami. Cívky mají obvykle větší počet závitů
zapojených do série a svým začátkem a koncem jsou připojeny k odpovídajícím lamelám. Podle
způsobu připojení cívek ke komutátoru se vinutí kotvy dělí na dva základní druhy:
smyčkové (paralelní) a vlnové (sériové).
Cívka smyčkového vinutí (Obr. 5.3 a,b) je svým začátkem a koncem připojena ke dvěma
sousedním lamelám. Je-li cívka svým koncem připojena na sousední lamelu vpravo, je vinutí
nekřížené, připojením na lamelu vlevo se vývody kříží. Cívky i s větším počtem závitů se ve
schématech kreslí jednou čarou jako jednozávitové.
92 FEKT VUT v Brně

Obr. 5.3 a) Zapojení cívek smyčkového nekříženého vinutí b) Zapojení cívek smyčkového
kříženého vinutí

U cívek rozeznáváme tzv. kroky. Je to vzdálenost cívkových stran a vývodů, určená počtem
mezilehlých cívkových stran nebo lamel. Cívkový krok y1 je přibližně roven pólové rozteči p
(nebo je zkrácen) proto, aby aktivní cívkové strany jedné cívky ležely vždy pod nestejnými
póly. Typickým znakem smyčkového vinutí je to, že krok komutátoru, měřený počtem lamel je
yk = ± 1. U větších strojů by se při snaze o splnění požadavku co největšího počtu cívek a lamel
vyšly drážky příliš úzké, proto se vinutí navrhuje tak, aby na jednu drážku připadlo více cívek.
V každé drážce je pak v obou vrstvách uloženo více cívkových stran. Na příkladu smyčkového
vinutí (Obr. 5.3 a,c) je názorně vidět připojení cívek k lamelám komutátoru i rozložení kartáčů.
Ty se obvykle kreslí o šířce jedné lamely, i když ve skutečnosti bývají širší. Na Obr. 5.3 a,c
jsou nakresleny ve skutečné poloze, tj. přibližně v ose pólů. Vinutí je dvouvrstvé, tzn. že každá
cívka má jednu cívkovou stranu v horní vrstvě drážky (kresleny plnou čarou) a druhou stranu
ve spodní vrstvě drážky (kreslena čárkovaně). Takové uspořádání je nutné z hlediska
souměrnosti vinutí. Z Obr. 5.4 a je vidět, že vinutí je spojeno přes lamely do kruhu, a přiložením
kartáčů se vinutí rozdělí na paralelní větve (Obr. 5.4 b). Všimněte si, že vodiči kotvy neprotéká
celkový proud I2, ale pouze proud ia (jedné paralelní větve). U smyčkového vinutí je vždy počet
paralelních větví 2·a stejný jako počet pólů 2p, takže platí vztah:
2a  2 p (5.1)
To je u jednoduchého vinutí největší možný počet paralelních větví. Proto se smyčkovému
vinutí také říká paralelní a používá se u strojů pro nízká napětí a velké proudy.
Elektrické stroje 93

Obr. 5.4 a) Komutátorové schéma smyčkového vinutí z obr. 2.5-2c. b) Principiální zapojení
téhož vinutí
Dalším typem stejnosměrného vinutí je vinutí vlnové. Jeho cívky se svým provedením v
podstatě neliší od cívek smyčkového vinutí, jsou však připojeny k lamelám, vzdálených zhruba
o 2·p (Obr. 5.5). Vlnové vinutí může být rovněž křížené a nekřížené.

Obr. 5.5 a) Princip zapojení cívek vlnového vinutí b) Rozvinuté schéma vlnového vinutí
Nakreslením komutátorového schéma, respektive schéma zapojení cívek obdobně jako pro
smyčkové vinutí zjistíme, že kartáče rozdělí vlnové vinutí pouze na dvě paralelní větve. Tak je
tomu u vlnového vinutí vždy, bez ohledu na počet pólů, takže pro vlnové vinutí platí
2a  2 (5.2)
U tohoto typu vinutí je maximální počet vodičů zapojený v sérii, a proto se vlnové vinutí hodí
pro stroje na větší napětí a menší proudy.
Poznámka: Kromě jednoduchých smyčkových a vlnových vinutí se používají vinutí složitější.

5.3. Elektromagnetický moment a indukované napětí kotvy

Stejnosměrný stroj si můžeme představit jako soustavu se dvěma cívkami. s tím rozdílem, že
stejnosměrný stroj vytváří střední moment, střední mechanickou energii a tedy i výkon,
poněvadž komutátor při otáčení změní směr proudu ve vodičích kotvy tak, aby se pod
stejnojmennými póly nacházely vodiče se stejným směrem proudu (viz 5.1. resp. Obr. 5.3).
Principiálně si lze novou skutečnost představit podle Obr. 5.6 a,b

Obr. 5.6 a,b) Principiální ss. stroje. c) Rozložení indukce magnetického pole ve vzduchové
mezeře
Poznámka: Všimněme si postavení kartáčů na Obr. 5.6 a,b. Jsou nakresleny v příčné ose stroje
(q) a vodiče, které přiléhají ke kartáčům patří cívce, která právě komutuje (jsou nakresleny bez
proudu). Názorně je vidět rozdělení proudů pod jednotlivými póly. Ve skutečném stroji (Obr.
94 FEKT VUT v Brně

5.3) jsou kartáče vždy v ose pólu (podélná osa d). Vinutí kotvy si můžeme představit jako cívku,
která je vzhledem k vnějšímu pozorovateli stojící a jejíž magnetická osa (q) je kolmá na osu
budící cívky (d). Takovéto uspořádání vytváří maximální moment.
Za předpokladu konstantní vzduchové mezery stroje je vlastní indukčnost budící cívky statoru
L1l a vlastní indukčnost cívky kotvy L22 konstantní (nezávislá na úhlu m- Obr. 5.6 a). Na úhlu
m závisí vzájemná indukčnost L12 obou cívek. Pro lineární případ lze psát pro magnetickou
energii soustavy na Obr. 5.6 a:
1 1
Wm  L11i12  L 22 i22  i1  i2  L12m  cos  m (5.3)
2 2
kde L12m je maximální hodnota vzájemné indukčnosti a i1 a i2 proudy ve vodičíchbudícího
vinutí a kotvy.
Pro okamžitou hodnotu momentu pak platí vztah:
Wm
mi   i1  i2  L12m  sin  m (5.4)
 m
označíme-li i1·L12m = 1 jako magnetický budící tok ve vzduchové mezeře, dostaneme výraz
mi  i2  1  sin m (5.5)
Střední hodnota momentu, kterou vytváří jeden závit při otáčení mezi dvěma póly je:

1 2i  
M   mi d m  2 1 (5.6)
0 
Na kotvě s celkem N vodičů, tj. N/2 závitů, p pólových dvojic a celkový proud kotvy I2 = I2·2a,
kde 2a je počet všech paralelních větví vinutí kotvy. Po dosazení do (5.6) obdržíme výraz pro
střední hodnotu momentu stejnosměrného stroje:
p  N  1  I 2
Mi   K M  1  I 2 (5.7)
2   a
pN
kde je tzv. K M  momentová konstanta stroje.
2   a
Směr působení momentu Mi magnetického původu je podle známého vztahu pro sílu, která působí
na vodič o délce l, protékaný proudem i, umístěným v magnetickém poli o indukci B.
F  i  l  B  (5.8)
Vztah (5.7) určuje tzv. vnitřní moment stroje (magnetického původu), který působí proti
momentu mechanickému vyvolanému zátěží (motor), nebo poháněcím strojem (dynamo). Na
hřídeli stroje pak působí výsledný moment M, který se od momentu vnitřního liší o moment
M reprezentující ztráty stroje.
M  M i  M (5.9)
Znaménko plus v rovnici (5.9) platí pro dynamo, znaménko mínus pro motor. U otáčivého
pohybuje vztah mezi momentem a výkonem P dán obecným vztahem
P
M (5.10)

kde  = 2··n, je úhlová rychlost a n jsou otáčky rotoru. Tok výkonu ve stejnosměrném stroji
(dynamu) je zřejmý z Obr. 5.7
Vnitřní elektrický výkon Piel je roven součinu indukovaného napětí kotvy Ui a proudu kotvy I2
Piel  U i  I 2 (5.11)
Velikost napětí Ui si vyjádříme pomocí vztahů (5.11), (5.10) a (5.7).
Elektrické stroje 95

P    M i  2    n  K M  1  I 2  U i  I 2 (5.12)
Podělíme výraz proudem I2 a dostaneme
pN
U i  2    K M  1  n   1  n  kU  1  N1 (5.13)
a
kde ku  p  N je napěťová konstanta stroje.
a

Obr. 5.7 Energetický diagram dynama

Pmech celkový mechanický výkon dodaný z poháněcího stroje
Pmech celkové mechanické ztráty dynama
Piel - vnitřní elektrický výkon
Pel - celkové ztráty dynama v elektrickém obvodu
Pel - výstupní výkon (na svorkách) dynama

Ze vztahu (5.13) přímo vyplývá vztah mezi napěťovou a momentovou konstantou stroje
k
KM  u (5.14)
2
Na svorkách zatíženého dynama nedostaneme hodnotu indukovaného napětí Ui, ale hodnotu
U2, menší o celkový úbytek na kotvě U (způsobený úbytky napětí na odporu vinutí kotvy, na
kartáčích a reakci kotvy).
U 2  U i  U  (5.15)
Obdobně pro svorkové napětí motoru platí vztah:
U 2  U i  U  (5.16)

5.4. Alternativní odvození indukovaného napětí a vnitřního momentu.

Odvození indukovaného napětí:
Rozložení magnetické indukce pod pólem je na Obr. 5.8. Skutečný průběh magnetické indukce
nahradíme obdélníkovým průřezem a zavedeme pojem „pólové krytí“ α. U běžných strojů je α
= 0,65. Indukované napětí v jednom vodiči je ui1 = Bm·l·v, kde l je délka vodiče a v je rychlost
pohybu vodiče v magnetickém poli.
96 FEKT VUT v Brně

Obr. 5.8 Rozložení indukce ve vzduchové mezeře

Magnetický tok jednoho pólu

  Bmax    p  l (5.17)

Bmax   (5.18)
  p  l
Jestliže se rotor otáčí otáčkami n, je obvodová rychlost obvodu kotvy (vodiče)
v    D  n  2  p  p  n (5.19)
Po dosazení za v a Bm do vztahu pro indukované napětí v jednom vodiči dostaneme:
n
U i1  2  p    (5.20)

V drážkách kotvy je celkem N vodičů. Z nich je v sérii zapojeno N/2a vodičů v jedné paralelní
větvi a pouze α vodičů je v magnetickém poli. Dosadíme-li za n = ωm/2π, dostaneme pro
výsledné vnitřní indukované napětí kotvy vztah
 pN 
U i1       m (5.21)
 2   a 
pN
Pro daný stroj je
2    a konstanta, takže můžeme psát
U i1  K    m (5.22)
Pro svorkové napětí dynama platí rovnice
U 2  U i  U  (5.23)
, kde ΔUΣ je součet všech úbytků napětí v obvodu kotvy. V obvodu kotvy je úbytek napětí na
ohmickém odporu vinutí kotvy Ra.I2, úbytek napětí na kartáčích ΔUk a úbytek napětí následkem
reakce kotvy ΔUrk u nekompensovaného stroje. Proud I2 je celkový proud kotvy.
Odvození vnitřního momentu:
Pro moment platí obecný vztah M = P/ωm. Pro vnitřní výkon stejnosměrného stroje platí: Pi =
Ui·I2 . Pro vnitřní moment stroje platí s využitím vztahu pro vnitřní indukované napětí:
Elektrické stroje 97

Ui  I2
Mi   K    I2 (5.24)
m
Na hřídeli stroje nedostaneme celý vnitřní moment Mi, ale moment M menší o moment ΔM
úměrný mechanickým ztrátám. Pro motor platí: M = Mi – ΔM, pro dynamo platí: M = Mi +
ΔM.

5.5. Rozměrová rovnice stroje

Rozměry elektrického stroje závisí především na magnetické indukci ve vzduchové mezeře,
otáčkách kotvy a na proudové hustotě obvodu kotvy, kterou definujeme jako počet ampérzávitů,
připadajících na jednotku délky obvodu kotvy.
iA  N
A (5.25)
 D
kde D je průměr kotvy, ia je proud ve vodičích kotvy, N je počet všech vodičů kotvy. Pro
elektrický výkon ss. stroje platí rovnice
Piel  U i  I 2 (5.26)
Napětí Ui a proud I2 vyjádříme pomocí rozměrových parametrů stroje s uvážením vztahů (5.13),
(5.25) a Obr. 5.6 c
pN pN pN  D
Ui  n   n  Bstř   p  l   n  Bstř  l (5.27)
a a a 2p
A  D
I 2  ia  2a   2a (5.28)
N
Dosadíme do (5.12) a po úpravě dostaneme:
Piel
 D2  l (5.29)
KE  n
kde KE = 2·Bstř·A je tzv. ESSONŮV ČINITEL a charakterizuje využití aktivních hmot stroje
výkonem na jednotku výkonu objemu "hranolu kotvy" (D2·l) při jedné otáčce za sekundu. Z
rovnice (5.29) je zřejmé, že projektování stojů s vyššími otáčkami umožňuje konstrukci strojů
s malým specifickým objemem a malou hmotností, což bývá často rozhodující požadavek pro
konstrukci strojů pro vojenské zařízení (hlavně v letecké technice). Ačkoliv výraz (5.29) byl
odvozen pro stejnosměrný stroj, platí v podstatě i pro stoje střídavé s tím rozdílem, že musíme
uvažovat místo činného výkonu Piel (W) výkon zdánlivý (VA).

5.6. Reakce kotvy

V zatíženém stejnosměrném stroji neexistuje jenom magnetické pole budícího vinutí, ale také
pole kotvy, které vytváří soustava vodičů kotvy, kterými prochází proud. Tomuto
magnetickému poli říkáme pole reakce kotvy. Kotva (včetně vinutí) se sice otáčí, ale vinutí je
rovnoměrně rozloženo po celém obvodu, kartáče mají pevnou polohu vůči statoru, takže i pole
reakce kotvy je v prostoru stojící. Obě dvě dílčí pole (budící a kotvy) se skládají ve výsledné,
jak je vidět z Obr. 5.9.
98 FEKT VUT v Brně

Obr. 5.9 Vliv reakce kotvy na magnetické pole ve vzduchové mezeře.

Skutečný průběh polí ve stroji je nejlépe vidět v rozvinutém tvaru na Obr. 5.10a Proud v kotvě
na Obr. 5.10a je nakreslen jako proudová vrstva o hustotě A podle vztahu (5.28).
Magnetomotorické napětí (m.m.n.) kotvy má trojúhelníkový průběh.

Obr. 5.10 a) Průběhy magnetických polí zatíženého stroje. b) umístění kompenzačního

vinutí
Magnetický tok reakce kotvy se však může vyvinout pouze pod pólovými nástavci, neboť
mezera mezi póly představuje velký magnetický odpor. Výsledné magnetické pole je dáno
součtem obou polí dílčích a je vlivem reakce kotvy deformováno, zeslabeno a má posunutou
magnetickou neutrálu o úhel  (Obr. 5.10a) vůči geometrické ve směru otáčení v generátoru a
proti směru točení v motoru. Teoreticky by měl zůstat magnetický tok póly stejný, protože
zeslabení v levé polovině by mělo být stejné jako zeslabení v pravé polovině. Ve skutečnosti
však v pravé polovině, kde oba toky mají souhlasný směr, dochází k přesycení části
Elektrické stroje 99

magnetického obvodu a tím i ke zvýšení jeho magnetického odporu. Zvětšení toku v pravé části
je proto menší než zmenšení v levé části a celkový tok a tedy i indukované napětí je menší.
Zmenšení magnetického toku při zatížení je nutné vyrovnat zvětšením proudu budícího vinutí.
Deformace výsledného magnetického toku ve vzduchové mezeře a posunutí magnetické
neutrály vlivem reakce kotvy, má rovněž nepříznivý vliv na komutaci a je tedy žádoucí, aby se
vliv reakce kotvy co nejvíce potlačil.
Pole kotvy je v prostoru nehybné, a proto jej můžeme kompenzovat (zrušit) vhodně umístěným
kompenzačním vinutím. Toto vinutí bývá umístěné v drážkách pólových nástavců, zapojeno do
série s kotvou a navrženo tak, aby jím protékající proud kotvy vytvořil stejně velké pole jako
reakční, ale opačného směru. Kompenzační vinutí je však výrobně drahé, a proto se používá
pouze u velkých strojů. Vliv reakce kotvy potlačují také tzv. komutační póly, které slouží pro
zlepšení komutace.

5.7. Komutace
Při otáčení kotvy stejnosměrného stroje se ve vodičích kotvy indukuje střídavý proud. Směr
proudu v cívce se mění v době, kdy cívkové strany jsou v prostoru mezi póly (nulové
magnetické pole). Proces, který je spojen se změnou proudu v cívce se nazývá komutace.
Změny, ke kterým dochází v komutující cívce si vysvětlíme podle Obr. 5.11, představující
rozvinuté schéma jednoduchého smyčkového vinutí. Komutátor spolu s vinutím kotvy se
pohybuje vůči strojícím kartáčům rychlostí VK.
V prvé fázi komutace (Obr. 5.11a) leží kartáč na lamele 1, a cívkou zapojenou mezi lamelami
jedna a dva protéká proud ia jedné paralelní větve směrem od začátku (z) ke konci (k). V
průběhu komutace spojuje kartáč přes lamely 1 a 2 uzavřenou cívku nakrátko, (Obr. 5.11b) Po
skončení komutačního procesu se pod kartáčem nachází lamela dva a cívkou protéká opět stejný
proud ia, ale opačným směrem (od konce k začátku, viz Obr. 5.11c). Během poměrně krátké
doby komutace Tk (závisí na rychlosti vk a šířce lamel), kdy je komutační cívka kartáčem
zkratována, se má cívka pohybovat v nulovém magnetickém poli, aby se v ní neindukovalo
napětí, které by vyvolalo velký proud nakrátko. Mají tedy komutující cívky ležet v magnetické
neutrále stroje (osa o). Ta se však při zatížení posouvá vlivem reakce kotvy u dynama ve směru
otáčení a u motoru proti směru otáčení. Průběh proudu i(t) v komutující cívce ovlivňuje její
indukčnost LC, odpor Rc, odpor spojek k lamelám a zejména přechodný odpor kartáče Rk vůči
komutátoru. Největší vliv má indukčnost Lc. Změnou proudu se v komutující cívce indukuje
reaktanční napětí ur (5.30), které se snaží zabránit změně proudu, takže způsobuje zpožděnou
(indukční) komutaci (Obr. 5.12)
di
u r  Lc (5.30)
dt

Takový průběh proudu je nežádoucí, neboť velká změna proudu ke konci komutace vytvoří
velké reakční napětí, které může způsobit elektrický oblouk (jiskření) mezi kartáčem a
"odbíhající" lamelou. Následkem je nadměrné zahřívání komutátoru a kartáče, z povrchu
kartáče se vytrhávají částečky materiálu, zhoršuje se kvalita povrchu komutátoru, roste
přechodový odpor RK, což má za následek další zvyšování teploty komutátoru a kartáčů a
nakonec vede k jejich poškození.
100 FEKT VUT v Brně

Obr. 5.11 Princip komutace

Obr. 5.12 Průběh cívkou během komutace

Vhodným opatřením lze dosáhnout toho, že proud i(t) v komutující cívce přechází plynule do
opačně tekoucího proudu ia. Základním problémem zlepšení komutace je zrušení reakčního
napětí ur a vytvoření vhodného napětí, které napomáhá změně proudu v komutující cívce. To
je možné tzv. komutačním napětím uk, které má opačný směr než ur. Toto komutační napětí se
vytvoří tak, že se komutující cívka pohybuje v pomocném magnetickém poli vhodné velikosti
a směru. K jeho vytvoření se používá úzkých komutačních pólů, umístěných v prostoru mezi
hlavními póly Obr. 5.13. Na těchto pólech je vinutí zapojeno do série s vinutím kotvy. Tím se
v komutačním pásu jednak zruší pole reakce kotvy, jednak se vytvoří vhodné "komutační" pole
pro kompenzaci napětí ur. Vinutí komutačních pólů musí být zapojeno do série s vinutím kotvy
proto, aby velikost pomocného "komutačního" pole byla úměrná zatížení stroje. Směr proudu
ve vinutí komutačních pólů a tedy i polarita "komutačního" pole je dána požadavkem zrušení
pole reakce kotvy a podpoření změny proudu. Proto u dynama následuje ve směru točení po
severním pólu jižní komutační pól, kdežto u motoru severní komutační pól (Obr. 5.13).
Elektrické stroje 101

Obr. 5.13 Komutační póly

Komutační póly se používají u větších strojů, nebo u strojů s vysokými otáčkami. U malých
strojů s jedním směrem otáčení se natáčejí kartáče.

5.8. Provozní vlastnosti stejnosměrných strojů

Provozní vlastnosti stejnosměrných strojů závisí především na způsobu buzení. Stroje s cizím
buzením mají budící vinutí napájeno z cizího (nezávislého) zdroje stejnosměrného proudu,
stroje s vlastním buzením odebírají budící proud ze svorek kotvy. Podle způsobu zapojení
budícího vinutí ke kotvě mohou být stroje s vlastním buzením derivačním (budící vinutí je
zapojeno paralelně s kotvou), sériovým (budící vinutí zapojeno do série s kotvou), nebo
kompaundním (smíšeným), které má současně buzení derivační i sériové. Při rozboru
provozních vlastností se budeme v této kapitole zabývat (nebude-li výslovně uvedeno jinak)
pouze chováním stroje v ustáleném režimu, tzn. za předpokladu, že elektrické i mechanické
veličiny se v čase nemění buď vůbec, nebo pomalu.

5.8.1. Provozní vlastnosti stejnosměrných dynam

U dynama dochází k přeměně mechanické energie na energii elektrickou, proto je vždy spojeno
s nějakým poháněcím zařízením. Ve schématech budeme kreslit pouze elektrickou část,
mechanickou je však nutné mít na paměti. Všimněme si nyní blíže vlastností jednotlivých druhů
dynam.

5.8.1.1. dynamo s cizím buzením

Na Obr. 5.14a je schématicky nakresleno zapojení dynama s cizím buzením. Značení svorek
jednotlivých vinutí odpovídá normě a označení na svorkovnici skutečného stroje. Vlastnosti
dynam posuzujeme podle jejich vnější (zatěžovací) charakteristiky, tj. závislosti svorkového
napětí na proudu kotvy U2 = f (I2).
102 FEKT VUT v Brně

Obr. 5.14 a) Zapojení dynama s cizím buzením b) zatěžovací charakteristika dynama

s cizím buzením
Pro velikost svorkového napětí U2 platí rovnice (5.15).
U 2  U i  U   U i  I 2  Rk  U k  U (5.31)
kde l2Rk je úbytek napětí na odporu kotvy Rk (včetně odporu vinutí pomocných pólů) proudem
I2, Uk je úbytek napětí na kartáčích a je pro běžné uhlíkové kartáče přibližně 1V na jeden
kartáč pro celý rozsah zatížení, U je úbytek napětí způsobený reakcí kotvy (odpadá u
kompenzovaného stroje) a Ui je indukované napětí podle rovnice (5.13).
Vnější charakteristika dynama s cizím buzení je na Obr. 5.14 b. Napětí dynama klesá při jeho
zatížení poměrně málo. Říkáme, že dynamo má tvrdou zatěžovací charakteristiku a s výhodou
jej používáme jako zdroj proudu pro napájení budícího vinutí.

5.8.1.2. dynamo s derivačním buzením

U derivačního dynama je buzení připojeno ke svorkám kotvy paralelně (Obr. 5.15a).

Obr. 5.15 a) Zapojení derivačního dynama b) Charakteristika naprázdno derivačního

dynama
Základní podmínkou nabuzení derivačního dynama je přítomnost slabého remanentního
magnetismu v jeho magnetickém obvodu, který zůstává v obvodu po předchozím magnetování.
Po roztočení kotvy dynama na určité konstantní otáčky v poměrně slabém remanentním
magnetickém poli se objeví na svorkách kotvy napětí Ur (asi (2-10)% napětí jmenovitého), které
způsobí průtok malého proudu budícím vinutím. Má-li magnetické pole tímto proudem
vytvořené stejný směr jako pole remanentní, celkové pole ve vzduchové mezeře se zesílí,
Elektrické stroje 103

indukuje se větší napětí Ui ) na kartáčích a to způsobí opět zvýšení budícího proudu (Obr. 5.15b
čárkovaná čára), atd.
Přechodný děj nabuzování derivačního dynama probíhá tak dlouho, dokud se na jeho svorkách
neobjeví napětí, rovné napětí na celkovém odporu derivačního budícího vinutí RB .
RB  RB  Rr (5.32)
kde RB je odpor budícího vinutí a Rr je regulační odpor, řazený v obvodu budícího vinutí.
Toto napětí je dáno průsečíkem charakteristiky naprázdno a odporové přímky, jejíž směrnice
tg  je dána RB .
Ui
tg   RB (5.33)
I1
Zvětšováním odporu Rr se směrnice odporové přímky zvětšuje a napětí na svorkách klesá.
Zvětší-li se RB natolik, že odporová přímka protíná přímkovou část charakteristiky naprázdno
(odpor Rbk, Obr. 5.15b), přestává být regulacenapětí stabilní. Odporu Rbk se říká kritický.
Aby se derivační dynamo nabudilo, je nutné splnit tyto podmínky:
a) v magnetickém obvodu musí být zbytkový magnetismus,
b) budící vinutí musí být zapojeno správně s ohledem na polaritu napětí Ur,
c) celkový odpor budícího vinutí menší než Rbk.
Polaritu derivačního dynama lze při stejném směru otáčení změnit změnou polaritou
remanentního magnetického pole (např. tím, že s cizího zdroje se budící vinutí na okamžik
nabudí v opačném smyslu) a záměnou vývodů budícího vinutí. Po roztočení si již dynamo
novou polaritu udrží. Beze změny remanentního magnetismu je možné derivační dynamo
přepólovat záměnou přívodů k budícímu vinutí a roztočením v opačném směru. Při zatížení se
derivační dynamo chová poněkud jinak než dynamo s cizím buzením. Snížení svorkového
napětí při zatížení má totiž vliv i na velikost budícího proudu. Současně se snížením svorkového
napětí se snižuje i budící proud, to má ale za následek snížení magnetického toku a tím opět
svorkového napětí ((5.13) a (5.15)). Při malých zatíženích jsou úbytky napětí U: (viz např.
rovnice (5.31)) malé a je tedy i malý pokles budícího proudu. Při dalším zatěžování se dynamo
odbuzuje rychleji a po dosažení maximální hodnoty zatěžovacího proudu Imax je vliv odbuzení
tak silný, že napětí s proudem rychle klesá. Při zkratu dynama je budící proud roven nule
(nulové napětí na kotvě) a kotvou dynama teče malý proud nakrátko Ik, vytvořený pouze
remanentním magnetickým tokem, (Obr. 5.16).

Obr. 5.16 Zatěžovací charakteristika derivačního dynama

Derivační dynamo má měkkou zatěžovací charakteristiku, což není pro zdroje příliš výhodné.
Přesto se stále používají u některých starších typů bojových prostředků jako zdroj elektrické
energie. V takovém případě je vždy vybaven regulátorem napětí, který spočívá v řízení velikosti
104 FEKT VUT v Brně

regulačního odporu Rr v obvodu buzení tak, aby výstupní napětí U2 zůstalo konstantní bez
ohledu na změnu zatížení, respektive otáček.

5.8.1.3. Dynamo se sériovým buzením

Toto dynamo má velkou nevýhodu vyplývající z toho, že budící vinutí je zapojeno do série s
kotvou a proud kotvy je zároveň proudem budícím. Tím je způsobeno, že se stroj může nabudit
pouze při uzavřeném vnějším obvodu (jen při zatížení). Kromě toho výstupní napětí silně kolísá
se zatížením. Používá se v těch případech, kdy potřebujeme zdroj konstantního proudu.

5.8.1.4. Dynamo se smíšeným (kompaundním) buzením

Jeho schéma zapojení je Obr. 5.17a. Sériové budící vinutí je obvykle určeno k tomu, aby
zesílením magnetického pole při zatížení krylo úbytky napětí na odporech a reakcí kotvy. Tak
je tomu u normálního kompaundního stroje, jehož zatěžovací charakteristika N je téměř ideálně
tvrdá (Obr. 5.17b).
Při větším počtu závitů sériového budícího vinutí je stroj překompaundovaný, takže má
stoupající zatěžovací charakteristiku (křivka P Obr. 5.17b). Je-li sériové budící vinutí zapojeno
magneticky opačně než vinutí derivační, vznikne dynamo protikompaundní (charakteristika K
Obr. 5.17b) a hodí se např. pro obloukové svařování.

Obr. 5.17 a) Schéma zapojení kompaundního dynama

5.8.2. Provozní vlastnosti stejnosměrných motorů

U motoru dochází k přeměně elektrické energie na mechanickou, takže elektrické svorky jsou
připojeny na zdroj elektrické energie, proud teče ze zdroje do motoru a hřídel motoru je
mechanicky spojena s příslušnou mechanickou zátěží. Ve schématech opět budeme kreslit
jenom elektrickou část (obdobně jako u dynam), mechanickou je však nutno mít na zřeteli při
rozboru provozních vlastností.

5.8.3. Motor s cizím buzením

S motorem, který má budící vinutí napájeno z jiného zdroje než kotva se setkáváme pouze ve
zvláštních případech, popřípadě v regulačním soustrojí motor - generátor. Pokud jde o jeho
Elektrické stroje 105

provozní vlastnosti, jsou stejné jako u motoru derivačního, který má budící vinutí připojené na
síť, jejíž napětí považujeme za konstantní.

5.8.4. Motor s derivačním buzením

Schéma zapojení na Obr. 5.18a. Rezistor R2, zapojený v obvodu kotvy omezuje proudový náraz
při připojení motoru na síť a současně umožňuje i regulaci otáček. Rezistor R1 slouží k regulaci
budícího proudu. Z hlediska použití stejnosměrných motorů jsou nejdůležitější momentové
charakteristiky (N = f (M)) při U = Konst; R B = konst); a regulační charakteristiky (N= f (U))
při I1 = konst; N = f (I1) při U2 = konst.).
Pro jejich rozbor za podmínek ustáleného stavu vyjdeme ze základních rovnic stejnosměrného
stroje odvozených v odstavci 2.5.3.
U i  KU    n (5.34)
U 2  U i  Rk  I 2 (5.35)
M  M i  km    I 2 (5.36)

Obr. 5.18 Schéma zapojení vinutí stejnosměrného derivačního motoru b) Momentová

charakteristiky ss. derivačního motoru
Zanedbáme-li ztráty naprázdno (M = 0), změní se rovnice (5.9) na rovnici (5.36). Řešením
rovnic (5.34) a (5.35) dostaneme vztah pro otáčky

U 2  I 2  RK
n (5.37)
KU  
V okamžiku připojení motoru na síť, kdy n = 0, by proud tekoucí do motoru byl roven (při
zanedbání proudu budícího (I1 = 0).
U2
I2  (5.38)
Rk
Odpor kotvy je vždy velmi malý a tak by proud I2 byl příliš velký a mohl by poškodit motor
(dynamický ráz, oblouk na komutátoru) a projevil by se nepříznivě i na zdroji. Proto se do
106 FEKT VUT v Brně

obvodu kotvy zařazuje odpor R2 tak veliký, aby se proudový náraz při spouštění omezil na
přijatelnou hodnotu. Jakmile se motor rozběhne, zmenšuje se proud vlivem indukovaného
napětí a odpor R2 lze postupně vyřazovat. Odporem R1 se mění velikost budícího proudu a tím
i velikost toku . Má-li být motor v okamžiku zapnutí na síť nastaven na minimální otáčky,
musí být při konstantním napětí zdroje odpor R2 zcela zařazen a odpor R1 zcela vyřazen. (V
případě, že motor je řízen ze zdroje proměnného napětí, lze motor spouštět postupným
zvyšováním napětí zdroje). Postupným vyřazováním odporu R2 se motor rozbíhá a při úplném
vyřazení pracuje se jmenovitými otáčkami (za předpokladu zatížení jmenovitým momentem).
Je-li potřeba otáčky dále zvyšovat, je to možné pouze odbuzováním stroje, tedy zmenšením
budícího magnetického toku  postupným zvětšováním odporu R1. Otáčky ovšem rostou při
současném snižování momentu, jak plyne z rovnic (5.36) a (5.34). Otáčky derivačního motoru
lze tedy podle rovnice (5.37) regulovat buď změnou odporu v kotvě, nebo přímo změnou napětí
zdroje, nebo změnou budícího proudu (odporem R1).
Analytický výraz pro momentovou charakteristiku obdržíme tak, že z rovnice (5.36) určíme
proud a dosadíme do (5.37)
U2 Rk
n  M (5.39)
KU   KU  K M   2
kde Rk = R2 + Rk je celkový odpor v obvodu kotvy.
Z rovnice (5.39) je zřejmé, že průběh momentové charakteristiky můžeme v podstatě ovlivnit
velikostí svorkového napětí, velikostí odporu Rk (prakticky velikostí R2) a velikostí
magnetického toku (odporu R1). Za předpokladu U = konst. = konst jsou momentové
charakteristiky (Obr. 5.15b) přímkami, které procházejí bodem no a jejichž sklon závisí na
celkovém odporu v obvodu kotvy Rk. Otáčky n0 jsou otáčky ideálního chodu naprázdno (M =
0), tj. n0 = U2 /(KU * ). Z Obr. 5.15b je vidět, že derivační motor má v podstatě tvrdou
zatěžovací charakteristiku (při R2 = 0), ale lze ji libovolně změkčit zařazením odporu R2.
U derivačního stejnosměrného motoru je možné použít všech tří způsobů brždění, tedy
generátorického, dynamického i protiproudem. Generátorické brždění spočívá v tom, že otáčky
motoru jsou větší než otáčky naprázdno n0. Z poháněného stroje se stane poháněcí, nastává
přeměna mechanické energie na elektrickou, z motoru se stává dynamo. Při nno je indukované
napětí Ui větší než svorkové napětí U2. Vyjádříme-li si z rovnice (5.35) proud kotvy I2,
dostaneme:
U Ui
I2  2 (5.40)
RK
Je - li Ui větší než U2, je I2 menší než nula a z rovnice (5.36) vyplývá, že Mi je menší než nula,
což odpovídá generátorickému režimu (vytváří se brzdný moment MB = - Mi).
Dynamické brždění spočívá v tom, že se kotva odpojí od zdroje a na její svorky se zapojí
vhodný odpor R2'. Budící vinutí zůstává připojeno na zdroj. V tom případě U2 = 0, a z rovnice
(5.40) opět vyplývá, že
Ui
I2   0 (5.41)
RK  R´ 2
a obdobně z (5.36) je MB = MI < 0, tzn. že stroj vytváří brzdný moment. Nevýhodou dynamického
brždění je to, že v oblasti nulových otáček je brzdný moment malý (Obr. 5.18b).
Brždění protiproudem spočívá v tom, že ze chodu motoru přepólujeme svorky kotvy, tzn. U2 =
- U2. Dosazením do rovnice (5.40) obdržíme:
 U2  Ui
I2  0 (5.42)
Rk
Elektrické stroje 107

S uvážením rovnice (5.36) je zřejmé, že MB = M < 0, je tedy opět moment brzdící. Porovnáním
(5.42) s (5.41) resp. (5.40) je zřejmé, že proud I2 (a tedy i moment MB) je při brždění
protiproudem mnohem větší než v případě brždění dynamického a generátorického. Kromě
toho při brždění protiproudem máme dostatečný brzdící moment Mb0. (Obr. 5.19)

Obr. 5.19 Brždění protiproudem

Poznámka:
1/ Při rozboru brždění derivačního motoru jsme zanedbali vliv indukčnosti vinutí kotvy.
Brždění není ustálený stav, ale dynamický proces. Který je indukčnosti kotvy značně ovlivněn.
2/ Změnu směru otáčení derivačního motoru dosáhneme záměnou konců budícího vinutí
nebo vinutí kotvy.
Použití derivačního motoru je hlavně v systémech automatické regulace, jestliže potřebujeme
široký rozsah regulace otáček a všude tam, kde je požadavek jednoduchého elektrického
brždění.

5.8.5. Motor se sériovým buzením

U sériového motoru teče budícím vinutím proud kotvy (Obr. 5.20), takže magnetický budící
tok  je funkcí kotvy I2.

Obr. 5.20 a) Schéma zapojení stejnosměrného sériového motoru

Zavedeme-li zjednodušující předpoklad  = K·I2, což odpovídá nenasycenému magnetickému
obvodu stroje, pak moment sériového motoru je
108 FEKT VUT v Brně

M i  K M  I 2    K M  K  I 22 (5.43)
Pro dosazení za proud do rovnice pro otáčky (5.37) dostaneme vztah pro momentovou
charakteristiku ve tvaru
U2 R
n  , což je rovnice hyperboly.
M KU  K (5.44)
kU  k 
kM  k
Ve skutečnosti se momentová charakteristika vlivem nasycení magnetického obvodu od
hyperboly poněkud liší (Obr. 5.20b). Sériový motor má měkkou momentovou charakteristiku.
Při odlehčení rostou jeho otáčky natolik, že je nebezpečí poškození motoru. Sériový motor
nesmí nikdy pracovat bez zatěžovacího momentu na hřídeli. Výhodou je velký záběrový
moment. Vlastnosti sériového motoru jej předurčují k použití v takových případech, kdy se mají
otáčky samočinně přizpůsobovat zatížení, např. elektrická trakce (pohon tramvají, lokomotiv),
nebo tam, kde je nutné krátkodobě vyvinout velký moment (startéry u automobilů a letadel,
ovládání hydraulických ventilů, záložní ovládání pohybových mechanizmů letadel, natáčení
střeleckých věží apod.). U sériového motoru je možné pouze brždění dynamické a
protiproudem. Ze zapojení i průběhu charakteristik je zřejmé, že indukované napětí v kotvě se
nemůže nikdy zvýšit natolik, aby proud klesl k nule a motor přešel do generátorického chodu.
S poklesem proudu se současně zmenšuje i magnetický tok. Při dynamickém brždění může být
motor zapojen s vlastním nebo cizím buzením.
Při vlastním buzení je nutno zaměnit přívody k vinutí kotvy nebo k budícímu vinutí.
Kvalitativní rozbor lze provést obdobně jako pro motor derivační. Změnu otáčení dosáhneme
záměnou přívodů buď kotvy, nebo budícího vinutí.

5.8.5.1. Motor se smíšeným (kompaundním) buzením

Schéma zapojení kompaundního motoru je na Obr. 5.21a.

Obr. 5.21 a) Schéma zapojení kompaundního motoru

Sériové budící vinutí je spojeno magneticky souhlasně s vinutím derivačním a při zatížení
motoru způsobuje zvětšení magnetického toku, tím snížení otáček a zvětšení momentu.
Derivační budící vinutí naopak omezuje otáčky naprázdno. Kompaundní motor tvoří přechod
mezi motorem derivačním a sériovým a jeho momentová charakteristika se blíží charakteristice
toho či onoho motoru podle toho, které buzení převládá (Obr. 5.21b). Hodí se pro pohony s
těžkým rozběhem, používá se jako motor trakční (trolejbusy), neboť umožňuje při spojení
sériového vinutí nakrátko generátorické brždění.
Elektrické stroje 109

5.8.6. Zvláštní stejnosměrné stroje

Pro zařízení vojenské techniky nevystačíme s klasickou konstrukcí stejnosměrných motorů.
Zvláště v oblasti servomotorů existuje celá řada konstrukcí více či méně se odlišujících.
Stejnosměrné motory s permanentními magnety mají celou řadu předností, mezi které patří v
prvé řadě konstrukční jednoduchost, větší spolehlivost a menší objem a hmotnost, zvláště při
použití permanentních magnetů vyrobených se vzácných zemin (např. Sm - Co). Mezi výhody
motorů s permanentními magnety dále patří schopnost motoru "držet polohu" i po odpojení od
sítě. Mezi nevýhody patří zejména omezená možnost změny budícího magnetického toku. V
některých aplikacích (např. pohyb děrné pásky u počítacích strojů) je vyžadován velký točivý
moment při jednom směru pohybu a velká rychlost v opačném směru. Úpravou rovnic (5.34) a
(5.36) pro  = konstanta dostaneme:

Ui U Ui
n  i  (5.45)
KU   KU 2  K M
M  KM  I2 (5.46)
KU  2  K M (5.47)

Rozborem rovnice ((5.45) - (5.47)) vyplývá, že pro velký moment potřebujeme velkou hodnotu
Km, pro velkou rychlost otáčení naopak malou hodnotu Km V případě konstantního
magnetického toku by byly kladeny neúnosné na napájecí elektronický zdroj, proto se provádí
různé konstrukční úpravy, aby se dosáhlo změny Km, v poměru 1:3. Jednou z takových
možností je konstrukce hybridního motoru (Obr. 5.22), který má buzení jak permanentním
magnetem, tak budící cívkou. Magnetický tok budící cívky působí buď ve stejném, nebo
opačném směru vzhledem k magnetickému poli permanentního magnetu, takže poměrně
slabým magnetickým tokem budícího vinutí dosáhneme požadované změny konstanty Km.

Obr. 5.22 Hybridní motor

110 FEKT VUT v Brně

Obr. 5.23 Motor s podélnou reakcí kotvy (DAARC)

Nevýhodou hybridního motoru je složitější konstrukce (přítomnost budícího vinutí). Příkladem
vtipného řešení problému je motor s regulací podélného reakčního pole kotvy (Obr. 5.23),
známý pod zkratkou DAARC (Direct Axis Armature Reaction Control). Motor má buzení
pouze permanentním magnetem a dvě soustavy kartáčů. Kartáče A - A' jsou nakresleny v příčné
ose stroje (q) a jejich funkce je stejná jako
u běžného stejnosměrného motoru. Kartáče B -B' (nakresleny v podélné ose stroje (d)) jsou
připojeny na vnější stejnosměrný zdroj. Proud Ir z vnějšího zdroje o napětí Ur, protékající vodiči
kotvy, vytváří magnetický tok v ose kartáčů B -B', tj. v ose d. Tento tok působí (podle směru
proudu Ir) buď ve směru budícího pole magnetů, nebo proti nim. K protlačení proudu Ir je
potřeba poměrně malého napětí (na rozdíl od proudu I2), poněvadž mezi kartáči B -B' je nulové
pohybové napětí. Pomocí proudu Ir můžeme tedy měnit velikost budícího toku stroje.
Motory s permanentními magnety, zvláště s magnety ze vzácných zemin, se jeví jako velmi
perspektivní ve vojenské technice. Takové motory, vyvinuté pro leteckou techniku, dosahují
měrného výkonu až 7 kW na jeden kg hmotnosti a konkurují hydraulickým systémům.
Pro servomechanizmy, vyžadující rychlou odezvu mechanického výstupu na změnu vstupního
elektrického signálu (např. v autopilotech) se používají stejnosměrné motory s tištěným vinutím
(Obr. 5.24). Permanentní magnety na statoru vytváří budící magnetický tok, který se uzavírá
přes vzduchovou mezeru do vnitrního statoru (feromagnetický materiál) a opět přes
vzduchovou mezeru do odpovídajícího pólu statoru.
Ve vzduchové mezeře se pohybuje nemagnetický dutý válec, na jehož povrchu je zhotoveno
(technikou výroby plošných spojů) vinutí, které je připojeno na komutátor. Otáčí se pouze
vinutí s komutátorem na hřídeli. Ve srovnání s klasickou konstrukcí mají tyto motory přibližně
desetkrát menší moment setrvačnosti, šestkrát menší indukčnost kotvy a desetkrát menší
časovou konstantu obvodu kotvy (Lk/Rk).

Obr. 5.24 Motor s tištěným vinutím

Elektrické stroje 111

Obr. 5.25 Bezkontaktový stejnosměrný motor

Někdy bývá kotva místo ve tvaru dutého válce ve tvaru disku. Takový motor má větší průměr
a malou osovou délku.
Jestliže se přímý vodič délky l, kterým prochází stejnosměrný proud I, nachází v magnetickým
poli o magnetické indukci B, působí na něj silou F = I ( l * B ). Jestliže této síly využijeme tak,
že utvoříme soustavu vodičů na ploše, můžeme získat lineární stejnosměrný motor umožňující
krátkodobě značná zrychlení soustavy. Snahou konstruktérů vždy bylo odstranit komutátor,
nejslabší článek stejnosměrných strojů, při zachování výhodných regulačních a momentových
charakteristik. Ačkoliv první pokusy o konstrukci bezkontaktovych stejnosměrných motorů
(někdy se používá názvu bezkartáčový, nebo bezkomutátorový) se datují od roku 1929
(komutace pomocí tyratronů), teprve rozvoj polovodičových prvků umožnil praktická zapojení
elektronické komutace. U bezkontaktového stejnosměrného motoru (Obr. 5.25), na rozdíl od
motoru komutátorového, je kotva vždy na statoru a budící magnetické pole (obvykle
permanentní magnet) je na rotoru. Princip spočívá v postupném připoj o vání jedné nebo více
cívek kotvy stroje ke stejnosměrnému zdroji elektrické energie pomocí elektronických prvků
(tranzistorů, tyristorů) v závislosti na poloze hřídele, tak aby stroj vytvářel moment v žádaném
směru a otáčel se požadovanou rychlostí. Z hlediska principu činnosti toto uspořádání odpovídá
spíše synchronnímu, respektive krokovému motoru (srovnej s odst. 2.4.9.)
Mezi zvláštní stejnosměrné stroje lze také zařadit rotační zesilovače, které byly poprvé
vyrobeny v r. 1936 a nejvíce se používaly v letech padesátých a šedesátých právě ve vojenské
technice. V poslední době jsou nahrazovány stále lehčími a účinnějšími polovodičovými
zesilovači. Stále se však používají v novějších typech bojové techniky. Za nejjednodušší rotační
usměrňovač lze považovat každé dynamo s cizím buzením, neboť přiváděný výkon v obvodu
buzení je (2 až 5) % výkonu v obvodu kotvy, (Obr. 5.26).
112 FEKT VUT v Brně

Obr. 5.26 Princip zesilovače: a) rotačního b) tranzistorového

Malým elektrickým výkonem na vstupních svorkách (budící vinutí) ovládáme velký elektrický
výkon na výstupních svorkách (kotva). Porovnejme zesilovač rotační (Obr. 5.26) se statickým
tranzistorovým zesilovačem a všimněme si, že zdrojem energie u rotačního zesilovače je
mechanická energie poháněcího stroje P.S., u tranzistorového zesilovače je to baterie. Zatímco
u tranzistorového zesilovače ovládáme přímo velikost elektrického výkonu dodávaného z
baterie do zátěže, u dynama ovládáme vstupním elektrickým výkonem množství mechanické
energie, které se přemění na energii elektrickou, dodanou výstupním svorkám. Rotační
zesilovače se používají v regulačních obvodech a jsou na ně kladeny specifické požadavky
(rychlá odezva, stabilita, přesnost a spolehlivost). Obyčejné dynamo s cizím buzením těmto
požadavkům nevyhovuje, proto se používá speciálně konstruovaných zařízení. Podle způsobu
buzení dělíme zesilovače na stroje pracující s příčným nebo podélným hlavním budícím polem.
Na Obr. 5.27 je znázorněno principiální zapojení dvoustupňového rotačního zesilovače s
pněným polem (amplidynu). Na komutátor jsou přiloženy dvě sady kartáčů. Kartáče 1 -1' jsou
spojeny nakrátko, kartáče 2 - 2' jsou přes kompenzační vinutí (KOMP) připojeny na výstupní
svorky. Na statoru je kromě kompenzačního vinutí také vinutí řídící, které vytvoří v podélné
ose d magnetický tok . Zesílení se děje ve dvou stupních. Malý proud Ivst vytvoří poměrně
slabý magnetický tok  a otáčením kotvy v tomto poli se indukuje na kartáčích l – 1´ napětí
a prochází proud I1´ (první stupeň zesílení). Proud I1´ vytvoří magnetické poler v příčné ose
(pole reakční).
Elektrické stroje 113

Obr. 5.27 Zapojení amplidynu

Otáčením kotvy v magnetickém polir se indukuje na kartáčích 2 -2' napětí a teče proud Ivýst
(druhý stupeň zesílení). Všimněme si, že u obyčejného dynama reakci kotvy v příčné ose
kompenzuje, kdežto u amplidynu reakci kotvy v příčné ose (magnetický tok r) využíváme k
nabuzení druhého stupně zesilovače. Naopak je nutno pečlivě vykompenzovat reakční pole2r
v podélné ose stroje, které je přímo proti poli 1r.

5.8.7. Kontrolní otázky a příklady (k části 2.5.)

1. Vysvětlete princip činnosti stejnosměrného stroje
2. Nakreslete konstrukční uspořádání stejnosměrného stroje a vysvětlete význam jednotlivých
vinutí.
3. Vysvětlete rozdíl mezi smyčkovým a vlnovým vinutím.
4. Odvoďte výraz pro moment a indukované napětí stejnosměrného stroje.
5. Napište rovnici pro svorkové napětí dynama a motoru.
6. Nakreslete a vysvětlete energetický diagram stejnosměrného stroje.
7. Odvoďte rozměrovou rovnici stejnosměrného stroje.
8. Jak se kompenzuje reakce kotvy?
9. Odpovězte na tyto otázky:
a) co je příčinou zpožděné komutace?
b) Jak zlepšujeme průběh komutace?
c) Který komutační pól následuje u motoru (ve směru otáčení) za severním hlavním pólem?
Odpovědi zdůvodněte.
10) Jak se změní polarita napětí na svorkách dynama s cizím buzením?
11) vysvětlete způsob nabuzení stejnosměrného derivačního dynama; co je to kritický odpor?
12) uveďte okolnosti, za jakých se derivační dynamo nenabudí.
13) Vysvětlete, proč je proud nakrátko u derivačního dynama menší než proud jmenovitý.
14) Nakreslete schéma zapojení a zatěžovací charakteristiky kompaundního dynama. Které
dynamo se používá pro obloukové svařování ? (zdůvodněte)
15) Jak se změní směr otáčení stejnosměrného derivačního motoru?
16) Vysvětlete regulaci otáček a způsoby brždění stejnosměrného derivačního motoru.
Nakreslete regulační a momentové charakteristiky. Jak se chová motor při náhlém snížení
budícího proudu?
17) nakreslete schéma zápojem a momentové charakteristiky stejnosměrného sériového
motoru.
18) Odpovězte na otázky:
a) proč není dovoleno připojit stejnosměrný sériový motor se zátěží řemenem?
b) jak se změní směr otáčení sériového motoru?
c) jaké jsou způsoby elektrického brždění sériového motoru?
19) Nakreslete schéma zapojení a momentové charakteristiky kompaundního motoru.
Porovnejte jeho provozní vlastnosti s provozními vlastnostmi derivačního a sériového motoru.
20) Nakreslete konstrukční uspořádání hybridního motoru a motoru DAARC. Vysvětlete
princip činnosti.
21) Jaké jsou výhody motorů s tištěným vinutím? Nakreslete konstrukční uspořádání.
22) Jaké jsou výhody bezkontaktních stejnosměrných motorů? Nakreslete principiální zapojení
a vysvětlete činnost.
23) Kde se používají rotační zesilovače? Vysvětlete princip činnosti amplidynu.
24) Dvanácti pólový stejnosměrný stroj se otáčí rychlostí 500 ot/min. Určete velikost
indukovaného napětí v každém vodiči kotvy, jestliže hodnota magnetického toku jednoho
poluje 0,1 Wb. Vinutí kotvy je vlnové.
114 FEKT VUT v Brně

25) Určete počet vodičů kotvy čtyřpólového stejnosměrného motoru, aby velikost
indukovaného napětí byla 480 V při 750 ot/min. Velikost magnetického toku jednoho poluje
0,1 Wb. Vinutí kotvy je vlnové.
26) Určete velikost momentu čtyřpólového motoru, jestliže vlnové vinutí kotvy má 774 vodičů,
magnetický tok jednoho poluje 0,024 Wb a vodiči prochází proud 50 A.
27) Jmenovitý proud kotvy stejnosměrného derivačního motoru je 120 A, napájecí napětí je
440 V, ohmický odpor kotvy je 0,2  a motor se otáčí rychlostí 800 ot/min. Jak se změní otáčky
motoru, jestliže poklesne moment na hřídeli motoru na 60% původní hodnoty a do obvodu byl
zařazen odpor 1,5 ? Magnetický budící tok zůstal nezměněn.
28) Dvoupólový stejnosměrný sériový motor se otáčí rychlostí 707 ot/min, odebírá ze sítě 100
A a je připojen na napětí 85 V. Motor má celkem dvě budící cívky
(na každém pólu jednu) zapojené v sérii. Ohmický odpor jedné budící cívky je 0,03, a odpor
kotvy je 0,04. Za předpokladu, že spojíme budící cívky paralelně, určete:
a) rychlost
b) hodnotu rezistoru, který musíme zařadit do série s motorem, aby rychlost otáčení motoru
opět klesla na 707 ot./min.